{"src_title": "Částice", "tgt_title": "Particle", "src_document": [{"title": "Dělení podle velikosti.", "content": "Pro technologické účely se často používá dělení podle velikosti na", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle fyzikální podstaty.", "content": "Podle fyzikální podstaty lze částice rozdělit na", "section_level": 1}, {"title": "Elementární částice.", "content": "Elementární částice nemají vnitřní strukturu a jsou považovány za bodové. Jsou základními objekty kvantové teorie pole.", "section_level": 1}, {"title": "Standardní model.", "content": "Elementární částice popisuje \"standardní model\". Dělí se na částice látkové a polní; vhodnou rozlišovací charakteristikou je jejich spin: Všechny elementární částice standardního modelu již byly experimentálně pozorovány.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotetické částice.", "content": "Různé fyzikální teorie předpovídají existenci dalších elementárních částic. Jedná se především o částice předpovídané na základě supersymetrie: skvarky, sleptony (např. selektron), gluino, neutralina a chargina. Mezi hypotetické částice lze v současné chvíli řadit také graviton. Jako příklad dalších hypotetických částic lze uvést např. tachyon nebo axion.", "section_level": 2}, {"title": "Složené částice.", "content": "Složené částice lze rozdělit do několika hierarchických úrovní. Do subatomárních složených částic patří ze známých částic hadrony, hypoteticky se předpokládají i jiné exotické složené částice, mimo jiné leptokvarky (složené z leptonů a kvarků zároveň), kvarkovogluonové vázané stavy či gluebally (složené z gluonů). Vyššími hierarchickými úrovněmi jsou atomová jádra, ionty, atomy a molekuly. Hranice úrovní přitom nejsou ostré (proton je současně hadronem, atomovým jádrem i iontem vodíku H; některé molekuly jsou jednoatomové).", "section_level": 1}, {"title": "Hadrony.", "content": "Hadrony jsou složené částice, které mohou obsahovat kvarky a antikvarky. Hadrony jsou částice schopné vzájemného silového působení prostřednictvím silné interakce. Hadrony se podle spinu a kvarkového složení dělí na v přírodě běžné: a exotické nově objevené složené částice:", "section_level": 2}, {"title": "Atomové jádro.", "content": "Atomové jádro je složeno z protonů a neutronů. Každý typ jádra obsahuje určitý počet protonů a neutronů (nuklid, izotop). Jadernými reakcemi lze měnit nuklid na jiný. Na studium atomového jádra se zaměřuje jaderná fyzika.", "section_level": 2}, {"title": "Atomy a ionty.", "content": "Atomy jsou nejmenší neutrální částice, na něž lze hmotu rozdělit chemickou reakcí. Atomy jsou složeny z malého, hmotného atomového jádra, které je obklopeno relativně velkým a lehkým elektronovým obalem. Každý typ atomu odpovídá určitému chemickému prvku (viz periodická tabulka). Nerovnováha elektrického náboje mezi atomovým jádrem a elektronovým obalem vede ke vzniku iontů (kationty a anionty). Na atomy se zaměřuje atomová fyzika a také chemie.", "section_level": 2}, {"title": "Molekuly.", "content": "Molekuly jsou nejmenší částice, na které lze hmotu rozdělit se zachováním vlastností dané hmoty (molekuly jsou tedy základní částice nesoucí vlastnosti celku). Každá molekula odpovídá určité chemické sloučenině nebo prvku. Molekuly jsou složeny z jednoho nebo více atomů. Studiem molekul se zabývá chemie.", "section_level": 2}, {"title": "Kvazičástice.", "content": "Rovnice, které popisují mnohočásticové systémy, nebo jejich řešení, jsou často svou formou velmi podobné popisu přítomnosti nějaké částice, aniž by taková samostatná částice v daném systému opravdu existovala. Jedná se o určitý druh kolektivních kvantových stavů (víceatomové elektronové stavy v látce, například excitace atomové mřížky, vícenukleonové stavy v atomovém jádře apod.), které jsou nejen výpočetním konstruktem, ale mohou mít konkrétní reálné projevy (přenos energie, hybnosti, elektrického náboje, magnetického momentu, statistické chování podle spinu apod.). Označují se kvazičástice. Kvazičástice (někdy též „kolektivní excitace“) přestavují způsob, jak zjednodušit popis mnohočásticových systémů. Příkladem jsou elektronové díry, fonony, magnony nebo plazmony. Materiálové inženýrství umožňuje jejich vlastnosti pozměňovat. Kvazičástice mohou mít velmi exotické vlastnosti, které jsou pro normální částice vyloučené. Například v zlomkovém kvantovém Hallově jevu se vyskytují kvazičástice s elektrickým nábojem rovným zlomkové části (například pětině) elementárního náboje; ve „dvourozměrných“ kvantových strukturách (jednoatomové vrstvy a podobně) je možno realizovat kvazičástice, jejichž statistické chování je mezi fermiony a bosony (anyony). Byly též prokázány kvazičástice chovající se jako magnetický monopól či s nulovou a dokonce i zápornou efektivní hmotností.", "section_level": 1}, {"title": "Virtuální částice.", "content": "Virtuální částice je koncept kvantové teorie pole. Tyto částice nesplňují Pythagorovu větu o energii. Virtuální částice jsou však takové částice, které existují pouze ve velmi omezeném čase a prostoru (jako například tunelový jev). Virtuální částice se v mnoha směrech chovají jako reálné částice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Částice je velmi malá část hmoty, která se projevuje svými charakteristickými vlastnostmi (energií, hmotností, elektrickým nábojem, spinem, chemickou reaktivností, dobou života, aj.). Studiem částic ve fyzice se zabývá především fyzika částic, která se zaměřuje především na studium elementárních částic a dále částic, které vzniknou v důsledku vazby mezi elementárními částicemi (takové částice bývají také označovány jako složené). Fyzika částic se zabývá nejen částicemi, které byly pozorovány při experimentech, ale také hypotetickými částicemi, tedy částicemi, jejichž existence je předpovídána na základě teorií, avšak zatím nebyly pozorovány. Mnohé částice se samovolně rozpadají na jiné částice (například radioaktivní rozpad) – takové částice se označují jako nestabilní. Částice, které se nerozpadají, bývají označovány jako stabilní částice. Částice lze dělit do různých skupin podle mnoha kritérií.", "tgt_summary": "In the physical sciences, a particle (or corpuscule in older texts) is a small localized object or entity to which can be ascribed several physical or chemical properties such as volume, density or mass. They vary greatly in size or quantity, from subatomic particles like the electron, to microscopic particles like atoms and molecules, to macroscopic particles like powders and other granular materials. Particles can also be used to create scientific models of even larger objects depending on their density, such as humans moving in a crowd or celestial bodies in motion. The term 'particle' is rather general in meaning, and is refined as needed by various scientific fields. Anything that is composed of particles may be referred to as being particulate. However, the noun 'particulate' is most frequently used to refer to pollutants in the Earth's atmosphere, which are a suspension of unconnected particles, rather than a connected particle aggregation.", "id": 612884} {"src_title": "Pardubice", "tgt_title": "Pardubice", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Původní ves, doložená z roku 1295, nesla název Pordoby. Místní jméno tedy dříve znělo Pordobice (1318 „\"de Pordobitz\"“), tj. „ves lidí Pordobových“. Pordobice se nacházely na území dnešní čtvrti Pardubičky, jihovýchodně od středu města. Dle jedné teorie jméno do Polabí přinesli z Polska mniši řádu cyriaků (podle polského místního jména Porydęb), kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí. Dle jiné teorie existovalo pojmenování „in Pordabii\" v listině z roku 1295, tedy ještě před příchodem zmíněných mnichů, a naopak polská místní jména jsou odkazem na české Pardubice. Hláskovou změnu Pordob- na Pardub- lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o- a možná i mylnou asociací se spojením „pár dubů“, popřípadě osobním jménem Pardus; výklad není zcela jistý. Německá podoba názvu města zní \"Pardubitz\".", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. potvrdil zdejší klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje.", "section_level": 1}, {"title": "Pánové z Pardubic a Pernštejnové.", "content": "Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova. V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnové se zasloužili i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou. Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila.", "section_level": 2}, {"title": "Industrializace.", "content": "Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Centrem kultury se stal hotel Veselka (zbořen 1972), roku 1909 bylo postaveno Městské divadlo. Roku 1903 se v Bubeníkových sadech uskutečnila Východočeská výstava. Pardubice se staly kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti. Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později známá jako Tesla. V roce 1931 se ve městě konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven i hotel Grand a Průmyslové muzeum, dnes Střední průmyslová škola potravinářská.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V Pardubicích se v roce 1942 za pomoci místních odbojářů skrývali členové výsadkové skupiny Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Od července do prosince 1944 byly Fantova rafinerie a pardubické letiště terčem tří náletů britského a amerického letectva, největší byl druhý 24. srpna 1944. Celkem bylo svrženo 870 tun bomb, které způsobily velké škody i ve městě; zahynulo 263 lidí (vč. 19 německých vojáků) a přes tisíc budov bylo zničeno nebo poškozeno včetně staré budovy nádraží.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný rozvoj.", "content": "Po válce se započalo s výstavbou nových čtvrtí, ještě ve čtyřicátých letech to bylo sídliště Dukla v místě dřívější Válečné nemocnice Pardubice a sídliště Tesla, v roce 1957 sídliště Višňovka a sídliště Na drážce. Roku 1952 byla ve městě zavedena trolejbusová doprava. Roku 1958 bylo vybudováno nové vlakové nádraží. V šedesátých letech se začala stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina, Karlovina, Závodu Míru a Pardubice-sever.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Pardubice leží převážně na levém břehu Labe, centrum pod soutokem s Chrudimkou přibližně na 15 ¾° východní zeměpisné délky a 50 ° severní šířky, 98 km na východ od Prahy, 20 km jižně od Hradce Králové, okolo 10 km severně od Chrudimi. Fytogeograficky patří Pardubicko do oblasti mírného pásma opadavých listnatých lesů palearktické oblasti. Město se rozkládá v Polabské nížině v nadmořské výšce 211 až 258 metrů (Stropinský vrch, katastrální území Hostovice).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel Pardubic od počátku 19. století stoupal díky rozvoji průmyslu, který zaznamenal velký růst po napojení města na železnici. Největšího počtu, 96 036 obyvatel, dosáhly Pardubice ke konci roku 1989, od té doby se však počet trvale žijících obyvatel stále mírně snižuje. Z porovnání počtu obyvatel Pardubic a okresu vyplývá soustřeďování obyvatel do okresního města až do roku 1991, od kterého podíl obyvatel města vůči celému regionu mírně klesá zejména v důsledku dostupnějšího bydlení v okolních obcích (tzv. suburbanizace). Celá hradecko-pardubická aglomerace měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí 20 tisíc lidí za prací a za studiem. Podle sčítání lidu v roce 1921 zde žilo v 1 743 domech 25 162 obyvatel, z nichž bylo 11 802 žen. 23 722 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 551 k německé a 62 k národnosti židovské. Podle náboženského vyznání bylo v Pardubicích 15 823 římských katolíků, 1 171 evangelíků, 1 874 příslušníků Církve československé husitské a 554 židů. Další prvorepublikové sčítání v roce 1930 přineslo následující výsledky: v 2 649 domech žilo 28 846 obyvatel. 27 703 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 647 k německé. Mezi obyvateli bylo 16 604 římských katolíků, 1 579 evangelíků, 5 225 příslušníků Církve československé husitské a 518 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Katastrální území a městské obvody.", "content": "Do roku 1940 se město Pardubice skládalo z historického města se zámkem, Zeleného Předměstí a Bílého Předměstí (aglomeraci, v níž k roku 1930 žilo 43 tisíc obyvatel, však tvořily i Nové Jesenčany, Pardubičky a Studánka). Roku 1954 se připojily Pardubičky a Studánka, roku 1960 Doubravice, Cihelna, Ohrazenice, Polabiny, Semtín, Popkovice a Rosice nad Labem, roku 1964 Trnová, Svítkov a Srnojedy, roku 1976 Dražkovice, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Spojil a Staré Čívice a nakonec roku 1986 Lány na Důlku a Opočínek. Roku 1991 se ale osamostatnil Spojil, který tak tvoří enklávu uvnitř pardubického území, a roku 1994 Srnojedy. Roku 2006 se naopak po referendu připojily Hostovice na východním okraji města. Správní území Pardubic se od připojení Hostovic roku 2006 skládá z 27 evidenčních částí ležících na 20 katastrálních územích o celkové rozloze 82,655 km². Katastrální území zhruba odpovídají evidenčním částem, výjimkou jsou k. ú. Pardubice (zahrnuje části Pardubice-Staré Město, Zámek, Bílé Předměstí, Zelené Předměstí, Cihelna a Polabiny), Černá za Bory (části Černá za Bory a Žižín) a Semtín (části Semtín a Doubravice). Kvůli připojení obcí podél železnice je protáhlé východo-západním směrem, nejvzdálenější body dělí 19 km. Pardubice jsou největší české město, kde domy nemají přiděleno orientační číslo, druhé je sedmdesátitisícové Kladno. Kromě toho mají Pardubice osm samosprávných městských obvodů. O vzniku prvních sedmi obvodů bylo rozhodnuto již v roce 1991 coby opatření proti porevolučnímu osamostatňování okrajových částí Pardubic jako zmíněné Spojil a Srnojedy. V první fázi ihned v roce 1991 vznikly právě periferní obvody Pardubice IV, VI a VII. V roce 1996 vznikl obvod Pardubice II a v roce 2002 zbylé tři obvody (Pardubice I, III a IV). Připojením Hostovic v roce 2006 vznikl osmý městský obvod. Existence obvodů je dlouhodobě kritizována jako zbytečně komplikovaná a drahá (např. srovnatelný Hradec Králové nebo České Budějovice žádné nemají). Na podzim 2012 se primátorka Fraňková v rámci úsporných opatření snažila o zrušení čtyř obvodů v širším centru města I, II, III a V a dále spojení nejvýchodnějších Hostovic (Pardubice VIII) s obvodem IV, ovšem setkávala se s odporem starostů dotyčných částí i jiných stran na magistrátu. Po velkých sporech v zastupitelstvu bylo v dubnu 2013 vyhlášeno referendum s otázkou „Souhlasíte s členěním statutárního města Pardubic na městské obvody?“ na čtvrtek 13. června. Účast byla nízká, pouze 21 %, referendum tedy nebylo závazné; 60 % hlasů bylo pro členění na obvody.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka Krajského soudu v Hradci Králové. Sídlí tu středisko Agentury ochrany přírody a krajiny. Ve městě je umístěna Věznice Pardubice, která byla postavena v letech 1889–1891 jako zemská donucovací pracovna pro 500 káranců. Protože stavba byla na svou dobu velice moderní, byly model, plány a rozpočty vystaveny na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Od 50. let 20. století sloužila věznice k výkonu trestu odnětí svobody pro ženy (v I., II. a III. nápravné skupině a mladistvé), od roku 1994 zabezpečovala zejména výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen a mladistvých žen zařazených do všech typů věznic (A dohled, B dozor, C ostraha, D zvýšená ostraha). V letech 1998–2004 byly ženy přesunuty do jiných věznic; od 7. května 2004 je zde výhradně mužská věznice.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Pardubice jsou průmyslové centrum východních Čech. Hlavními zdejšími odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický.", "section_level": 1}, {"title": "Chemický.", "content": "Pardubice mají od 19. století tradici chemické výroby, kterou zajišťují především následující dvě společnosti:", "section_level": 2}, {"title": "Paramo.", "content": "Akciová společnost Paramo (Pardubická rafinérie minerálních olejů) patřila mezi přední české rafinerie; vyráběla paliva, maziva, asfalty a asfaltové výrobky. Založil ji koncem 19. stol. vídeňský majitel krámku David Fanto, který prodával petrolej na litry. Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vhodné místo nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvinutý průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889. Oleje všeho druhu, vřetenové, vazelínové, válcové i těžké, začaly vytlačovat až dosud všeobecně uznávané americké výrobky nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Po dvojnásobném bombardování americkým letectvem v roce 1944 zůstala ze závodu sotva čtvrtina, ale již v roce 1945 se rafinerie začala obnovovat jako národní podnik. Do roku 2012 patřilo Paramo mezi největší a nejznámější petrochemické společnosti v České republice. V roce 2012 majitelé provedli částečné utlumení provozu, byly trvale odstaveny výrobní jednotky zpracovávající ropu. Společnost nadále zůstává významným výrobcem asfaltů, olejů a dalších rafinérských produktů.", "section_level": 3}, {"title": "Synthesia a Explosia.", "content": "V roce 1920 byla v Semtíně založena Československá akciová továrna na látky výbušné. Roku 1928 vznikla sesterská společnost Synthesia a v roce 1934 byl podnik přejmenován na Explosia a.s. Roku 1946 sloučením znárodněné Synthesie a Explosie vznikl Synthesia, národní podnik, později přejmenovaný na Východočeské chemické závody n.p. Bouřlivým rozvojem prošel především v 50. a 60. letech. Synthesia a.s. patří mezi přední české výrobce celulosy, pigmentů a barviv a organických sloučenin. Pracuje zde na 2300 osob a tržby v roce 2005 činily 3 570 mil. Kč. Explosia, a.s. zaujímá přední postavení v oblasti trhavin a střelivin na trhu ČR, je i významným exportérem, především do EU. Koncem padesátých let zde byla vyvinuta plastická trhavina Semtex. Název vznikl kombinací slov Semtín a Explosive.", "section_level": 3}, {"title": "Elektrotechnický.", "content": "Elektrotechnický průmysl je ve městě rozvíjen především v průmyslové zóně, vybudované na přelomu tisíciletí poblíž Starých Čivic. Z pardubického závodu Tesla pocházely pasivní radary Ramona a KRTP-86 Tamara. Když se po revoluci rozpadla, byla roku 1994 založena ERA a.s., která vyvinula další generaci pasivního radiolokátoru Věra. ERA vyrábí a dodává pasivní radiolokační systémy pro řízení letového provozu a sledování pohybu letadel jak ve vzduchu, tak na letištních plochách (zde je možno sledovat i pohyb jiných vozidel); její výrobky působí na letištích všech kontinentů. Od roku 2011 patří zbrojařskému koncernu Omnipol. V roce 2013 má začít výstavba nové administrativní budovy. Foxconn je tchajwanská globální firma; vyrábí spotřební elektroniku, komunikační a elektronická zařízení a všechny součásti pro osobní počítače kromě čipů. V Pardubicích má od podzimu 2000 montovnu počítačů s několika tisíci zaměstnanců, z velké části cizinců. Továrna společnosti Panasonic byla v Pardubicích otevřena roku 2001. Vyrábí audiosystémy do automobilů pro evropský i mimoevropský trh; zaměstnává přes tisíc lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Potravinářství: perník a pivo.", "content": "Pardubice jsou od 16. století proslulé perníkem; tradiční spojení „pardubický perník“ je chráněné označení původu Evropské unie. Dále zde sídlí výrobce náhražky kávy Kávoviny nebo pekárna Odkolek. Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. V roce 1993 byl Pivovar Pardubice transformován na akciovou společnost a zprivatizován. Vyrábí pod značkou Pernštejn několik druhů piva a limonády; originální je 19° tmavé pivo Porter vlastní receptury. Je to malý nezávislý pivovar nepatřící k žádné skupině, vlastní ho několik osob z regionu; výstav je 57 tisíc hektolitrů. V letech 2006–10 se firma přejmenovala Pivovar Pernštejn a.s., ale kvůli expanzi mimo region to změnila na Pardubický pivovar a.s.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Autobusová MHD vznikla roku 1950, první trolejbusy vyjely v roce 1952. Následoval poměrně prudký rozvoj (např. tratě na Jesničánky, Slovany, do Ohrazenic, Židova), v 70. letech ale nastala stagnace. Další nová trať na Polabiny byla otevřena až na začátku 80. let, v 90. letech a na počátku 21. století vyrostlo několik dalších úseků. Hlavní křižovatky jsou na Masarykově náměstí a před hlavním nádražím. Dopravní podnik města Pardubic obnovuje vozový park výhradně nízkopodlažními vozy. Velkokapacitní trolejbusy Škoda Solaris jsou pojmenovány po vítězích Velké Pardubické. Nové autobusy mají pohon na zemní plyn. Dopravní podnik ve svém areálu vystavěl stanici se zemním plynem otevřenou i veřejnosti. Dopravní podnik přepraví každoročně okolo 10 miliónů cestujících. Linky hromadné dopravy jezdí do Opočínku, Lánů na Důlku, Lázní Bohdaneč, Němčic, Sezemic, Spojila, Černé za Bory, Starého Mateřova a Dražkovic; plánuje se trolejbusová linka do Chrudimi a prodloužení trolejí do Černé za Bory a do Ohrazenic. Mluví se také o budoucím propojení Pardubic s Hradcem linkami MHD. Víkendové spoje linky 15 zajížděly i do Přelouče, které byly od 3. března 2013 zrušeny.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. Leží 104 km od Prahy na koridorové trati Praha – Česká Třebová z Prahy na východ a vycházejí odtud další dvě tratě.Ve stanici Pardubice hlavní nádraží zastavuje mnoho mezinárodních vlaků EuroCity či Railjet do měst jako Berlín, Hamburk, Vídeň, Varšava, Bratislava, Žilina, Budapešť, dále expresy a vnitrostátní vlaky InterCity. Zastavují tu vlaky Českých drah i vlaky soukromých dopravců. Z pardubického hlavního nádraží jezdí do Kolína a Prahy, ale také na východ do Ústí nad Orlicí a České Třebové moderní příměstské soupravy CityElefant, a do nedalekého Hradce Králové a Jaroměře elektrické jednotky Českých drah RegioPanter. Od roku 2014 jezdí několikrát za den z Pardubic do Chrudimi a Hlinska také moderní motorové soupravy RegioShark. Na území města se nacházejí dvě železniční stanice: Dále je na území města šest železničních zastávek: směrem na západ od hlavního nádraží Pardubice-Svítkov a Pardubice-Opočínek, na východ Pardubice-Pardubičky a Pardubice-Černá za Bory, na jih Pardubice závodiště a na sever Pardubice-Semtín.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice. Vojenské zde vzniklo za první republiky, civilní v roce 1995. Rekordní počet cestujících zde byl odbaven v roce 2013, a to 184 000 lidí.V roce 2017 byl otevřen nový terminál s větší kapacitou a moderním zázemím, pojmenovaný dle pardubického průkopníka aviatiky Jana Kašpara. Zároveň byla zahájena pravidelná linka společnosti Ryanair do Londýna. Každoročně v létě se na letišti koná Aviatická pouť, která láká mnohé letecké nadšence.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Pardubice protíná silnice I/37 z Chrudimi, v úseku do Hradce Králové zmodernizovaná na čtyřproudovou rychlodráhu; na jihu Opatovic ji úsek budoucí dálnice D35 napojuje na dálnici D11 do Prahy, pro přímé spojení se však používá exit 68 po silnici I/36 na Chýšť Lázně Bohdaneč. Ta prochází širším centrem a pokračuje na severovýchod do Sezemic, Holic, Vysokého Mýta a Litomyšle. Pardubice jako průmyslové město generují velké množství silniční dopravy. Místní politici navázali na řešení silniční dopravy uvnitř Pardubic v dobách komunismu, obchvaty z jihovýchodu a severovýchodu se ale nečekají před rokem 2025. Nekvalitně navržený pravoúhlý systém dopravy vede veškerou dopravu včetně tranzitní v těsné blízkosti centra a tudíž mají Pardubice s dopravou velice často problémy. Nejvytíženější dopravní uzel, nadjezd a křižovatku u Parama, kde denně projede více než 25 tisíc aut, prochází rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací až ke křižovatce U Trojice, kde se plynule napojí na čtyřproudovou rychlodráhu do Hradce. Ve městě bude zaveden chytrý systém dopravního světelného značení, který bude řídit dopravu dle její hustoty a požadavků, aby šlo plynule projet centrem města, a informační tabule, které řidičům poradí, kudy nejrychleji projet městem, a budou informovat o případných dopravních omezeních.", "section_level": 2}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "V Pardubicích funguje nově opravená výletní loď \"Arnošt\", plující po Labi proti proudu do Kunětic a dolů po proudu řeky do Srnojed. Město zaplatilo za opravu lodi několik milionů a loď funguje kromě vyhlídkových plaveb i jako součást městské hromadné dopravy na okraje Pardubic. V Pardubicích se také chystá nákladní lodní doprava po splavnění Labe a vybudování přístavu, které jsou v plánu ministerstva dopravy. Má ulehčit silniční dopravě a sloužit jako doplněk železniční dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velká Pardubická.", "content": "Od roku 1874 se v Pardubicích každý podzim, druhou říjnovou neděli, koná slavná Velká pardubická. Jedná se o nejtěžší koňský dostih v Evropě a druhý nejtěžší na světě. Nejúspěšnějším účastníkem dostihu je žokej Josef Váňa s osmi vítězstvími v letech 1987–2011. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha. První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní, zvítězil plnokrevný hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem; dostih dokončilo pouhých 7 koní. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v Čechách. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou let 1876 a 1908 kvůli nepřízni počasí, světových válek a roku 1968 kvůli politickému napětí po sovětské invazi. Významný byl dostih v roce 1937, kdy jej proti převaze německých koní vyhrála s klisnou Normou hraběnka Lata Brandisová, až doposud jako jediná žena. Dráha měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Startuje 15 až 20 koní s nejlepšími žokeji a žokejkami převážně z České republiky. Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu (hlavní program se koná v neděli, kdy se jede osm dostihů). Posledním dostihem je hlavním dostihem, vlastní Velká pardubická. Vozy pardubické MHD jsou pojmenovány po vítězných koních. V České republice jde o nejdelší tradici sportu, např. když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá přilba města Pardubic.", "content": "Zlatá přilba města Pardubic je každoroční závod motocyklů na ploché dráze ve Svítkově. Je to nejstarší plochodrážní závod na světě; poprvé se jela v roce 1929. Koná se první říjnovou neděli, týden před Velkou Pardubickou, a zahajuje tradiční týden městských slavností. Každoročně láká kvalitní jezdce z Polska, Německa, Dánska, Švédska, Rakouska, Nizozemska, Anglie, ale i Spojených států nebo Austrálie. Na závod dojíždí tisíce fanoušků, zejména Čechů, Němců, Dánů a Poláků. Trofej zhotovuje známý pardubický klenotník pan Lejhanec.", "section_level": 2}, {"title": "Hokej.", "content": "V Pardubicích sídlí lední hokejový klub HC Dynamo Pardubice, hrající v ČSOB Pojišťovna ARENĚ, tedy sportovní hale, modernizované a rozšířené roku 2001. Pardubický hokejový tým patří dlouhodobě mezi nejlepší a nejúspěšnější týmy v Česku; třikrát vyhrál nejvyšší Československou hokejovou ligu (1973, 1987 a 1989), samostatnou českou extraligu v sezonách 2004/2005, 2009/2010 a 2011/2012. První zápas v tzv. „kanadském hokeji“ se v Pardubicích hrál v roce 1913 na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha a první klub LTC Pardubice vznikl roku 1923 a nikdy nesestoupil z nejvyšší československé a později české soutěže. V roce 2011 se zde konal historicky první extraligový zápas pod otevřeným nebem s týmem HC Kometa Brno. Pardubičtí fanoušci hokeje tvoří největší fandící skupinu lidí v Česku a zápasy v hale patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Pardubice vychovaly spoustu nadějných hokejistů př: Dominik Hašek, Vladimír Martinec a další, kteří reprezentovali Československo a Českou republiku.", "section_level": 2}, {"title": "Basketbal.", "content": "Z dalších klubů, hrajících nejvyšší národní soutěž, má v Pardubicích sídlo basketbalový klub BK Synthesia / JIP Pardubice, který hraje v nejvyšší českou soutěž v basketbalu mužů. Tým pravidelně hraje mezi nejlepšími pěti. Basketbal v Pardubicích má velkou tradici; skvělé výsledky dlouhodobě vykazuje mládež pod vedením Jana Procházky. V Pardubicích je Vrcholové sportovní centrum mládeže pod Českou basketbalovou federací. Za Pardubice hrál i Jiří Welsch, Lukáš Šindelář a další skvělí hráči basketbalové historie ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Šachy.", "content": "Každoročně od roku 1990 se v Pardubicích odehrává největší šachový turnaj na světě Czech Open. V turnaji se hrají mimo šachů také scrabble, bridž, poker, mariáš a mankala. Turnaj se skládá z pěti hlavních a dvaceti vedlejších turnajů. Záštitu nad festivalem v roce 2011 převzali prezident republiky Václav Klaus, hejtman Pardubického kraje Radko Martínek a primátorka Pardubic Štěpánka Fraňková.", "section_level": 2}, {"title": "Tenis: Pardubická juniorka.", "content": "Mistrovství České republiky staršího dorostu v tenise, neoficiálně Pardubická juniorka (dříve také Dorostenecké mistrovství ČSSR v tenise), je tradiční juniorský turnaj pořádaný již od roku 1926 na kurtech klubu LTC Pardubice v polovině srpna. Jde o českou obdobu prestižního floridského Orange Bowlu. Mezi vítězi je řada pozdějších grandslamových šampiónů a dvě světové jedničky – Martina Navrátilová a Ivan Lendl. Vítězem se stal i olympijský vítěz mužské dvouhry z Letních olympijských her 1988 v Soulu, slovenský tenista Miloslav Mečíř. Pardubickou juniorku také vyhráli všichni čeští wimbledonští vítězové ve dvouhře Jan Kodeš, Jana Novotná a Petra Kvitová, jakož i dva poražení wimbledonští finalisté Ivan Lendl a Hana Mandlíková. Jaroslav Drobný zvítězil jako občan Egypta. Martina Navrátilová získala všechny singlové tituly jako hráčka Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalová národní liga.", "content": "Od sezóny 2012/2013 se do Pardubic po šesti letech vrátila druhá nejvyšší fotbalová liga (od roku 2013 nově pojmenovaná Fotbalová národní liga), kterou hraje tým FK Pardubice. Klub vznikl roku 2008 sloučením několika subjektů, v mnohém však navazuje na historii klubů, které působily v Pardubicích v předchozích letech či desetiletích. Spojily se kluby FK Junior (dorost a žáci), MFK Pardubice (přípravky) a Tesla Pardubice (oddíly dospělých), aby pod hlavičkou v roce 2006 vzniklé akciové společnosti Fotbal Pardubice a.s. vybudovaly silný tým s kvalitní mládežnickou základnou. FK Pardubice hraje domácí zápasy FNL na stadionu Pod Vinicí, jelikož starý Letní stadion za zimním stadionem přestal již požadavkům soutěže vyhovovat, mládež se většinou soustředí ve sportovním areálu Ohrazenice. Klub má dva týmy dospělých (FNL a krajský přebor), čtyři dorostenecké oddíly (oddíl FK Pardubice U19 hraje 1. dorosteneckou ligu), šest žákovských celků a stejný počet přípravek. Strategií klubu je soustředit se na výchovu mládeže a využívat fotbalistů, kteří jsou buď přímo odchovanci, nebo pocházejí z východočeského regionu. A-tým FK Pardubice, který navazuje na družstvo dospělých Tesly Pardubice, postoupil po sezóně 2009/2010 z divize do ČFL a z ní po dvou sezónách do 2. ligy (FNL).", "section_level": 2}, {"title": "Florbal.", "content": "V nejvyšší mužské florbalové soutěži působí tým Sokoli Pardubice.", "section_level": 2}, {"title": "Badminton.", "content": "Od roku 1967 v Pardubicích působí badmintonový oddíl TJ Sokol Polabiny Pardubice, jehož hráči se umisťují na čelních místech sportovního žebříčku a který si zakládá na práci s mládeží Hráči oddílu se zúčastňují tuzemských i zahraničních individuálních soutěží a jsou rovněž členy české reprezentace. Oddíl je úspěšný i na poli soutěží družstev; v letech 2016, 2017 a 2018 získal titul Mistra ČR v soutěžích družstev žáků a dorostu, v roce 2019 pak titul vicemistra.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, kterou tvoří sedm fakult a kde studuje více než sedm tisíc studentů a studentek. V Pardubicích je také celkem 19 středních škol (např. Střední průmyslová škola chemická Pardubice), z toho dále 4 gymnázia: Gymnázium Dašická, Gymnázium Mozartova, Sportovní gymnázium a Anglické gymnázium.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "V Pardubicích se nachází mnoho parků a památných stromů. Mezi nejvýznamnější parky Pardubic patří Tyršovy sady a také park \"Na Špici\", vymezený soutokem řek Labe a Chrudimka, který byl v roce 2014 opraven. Na území města Pardubic se nachází čtyři maloplošná zvláště chráněná území: přírodní památka Labiště pod Opočínkem, přírodní památka Mělické labiště, přírodní památka Nemošická stráň a přírodní památka U Pohránovského rybníka a tři evropsky významné lokality (Dolní Chrudimka, Pardubice – zámek a U Pohránovského rybníka). Z hlediska ochrany přírody je významný tok obou hlavních řek, Chrudimky i Labe.", "section_level": 1}, {"title": "Památné stromy.", "content": "V Pardubicích jsou dvě památné stromořadí (stromořadí 34 ks dubů podél Labe a stromořadí 22 ks dubů letních), jedna skupina (4 jerlíny) a 8 jednotlivých památných stromů. Výběr památných stromů:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a umění.", "content": "V Pardubicích jsou čtyři divadla: největší a nejstarší Východočeské divadlo (budova z roku 1909), dále Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové divadlo Radost DK Dukla. Působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice, soubor Barocco sempre giovane či amatérský Pardubický komorní orchestr. Sborovému zpěvu se věnují Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Pardubický dětský sbor, komorní sbor ORFEUS, Continuo, IUVENTUS CANTANS, Chlapecký sbor BONIFANTES či smíšený sbor \"Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk\". V Pardubicích působily či působí hudební skupiny: trampská Stopa, folková Pouta (nástupce zaniklé skupiny Poupata), folkový Marien či pop punková Vypsaná fiXa. Lidové tradice udržují folklorní soubory Lipka Pardubice a Baldrián. V Pardubicích je více než 10 galerií, především Východočeská galerie v Pardubicích (na zámku a v domě u Jonáše). Působí zde Krajská knihovna v Pardubicích (od roku 1960 do vzniku kraje Okresní knihovna) a knihovna Univerzity Pardubice. V zámku sídlí Východočeské muzeum, vysílá odsud Český rozhlas Pardubice. Na sídlišti Dukla funguje od roku 1992 Hvězdárna barona Artura Krause.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kluby.", "content": "V Pardubicích působí i několik hudebních klubů s více, či méně pravidelnou produkcí. Rockové kluby Žlutý pes a Ponorka, spolu s Divadlem 29 zaměřující se na alternativní scénu jsou tradičními místy, kam jít v Pardubicích za hudbou. V centru Pardubic je i množství barů, mezi něž patří např. podniky Patapuf, nebo Prostě bar pro střední generaci. V rozšířeném centru je možno navštívit Music Hall Hobe s pestrou dramaturgií koncertů, nebo polabinský Klec Music Club a Dýdy Baba u univerzitních kolejí, které jsou navštěvovány mladšími posluchači.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová natáčení.", "content": "V Pardubicích se natáčely např. filmy \"Spalovač mrtvol\" (1968, objevuje se zejména pardubické krematorium), \"Dívka na koštěti\" (1971) nebo \"Operace Silver A\" (2007). Také zde byla natočena televizní série \"Ďáblova lest\" (2009) a její pokračování \"Ztracená brána\" (2012).", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní památky.", "content": "Národní kulturní památky: Vybrané kulturní památky v Pardubicích:", "section_level": 2}], "src_summary": "Pardubice () jsou univerzitní a statutární město na východě Čech, metropole Pardubického kraje s výraznou správní, obytnou, obslužnou a výrobní funkcí pardubicko-hradecké aglomerace. Leží ve východní části Polabí na soutoku řek Labe a Chrudimky, přibližně 100 kilometrů východně od Prahy a 20 km jižně od Hradce Králové v nadmořské výšce přibližně 220 metrů. Pardubice mají obyvatel a jsou tak desátým největším městem Česka, jsou také největším městem Pardubického kraje i okresu Pardubice. Výměra území města je 82,7 km². Pardubice se dělí na 8 samosprávných městských obvodů a 20 katastrálních území. První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, k roku 1340 jsou už připomínány jako město. Největší rozkvět prodělaly za pánů z Pernštejna. Na konci 16. století a v 17. století nastal úpadek. Nový rozvoj města přišel od poloviny 19. století s připojením města na železnici. Vznikla zde řada průmyslových podniků jako lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Po druhé světové válce došlo k masivní výstavbě nových čtvrtí především na okraji města a počet obyvatel se rychle zdvojnásobil. Sídlí zde Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka krajského soudu. Historické centrum je od roku 1964 městskou památkovou rezervací. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. Už od 16. století jsou proslulé výrobou perníku. Významné sportovní události jsou slavné koňské dostihy Velká pardubická, motocyklový závod Zlatá přilba, Mezinárodní festival šachu Czech Open či tenisová Pardubická juniorka. Známá je železniční a letecká doprava. Od roku 1909 tu sídlí Východočeské divadlo, působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice.", "tgt_summary": "Pardubice (; ) is a city in the Czech Republic. It is the capital city of the Pardubice Region and lies on the river Elbe, 96 kilometres east of Prague. There is an old tower and a castle. Factories include the Synthesia chemical factory, an oil refinery Paramo, a heavy machinery factory and an electronic equipment plant. The city is well known for its sport events, which include the Great Pardubice Steeplechase in horse racing, the Golden Helmet of Pardubice in motorcycle racing, and the Czech Open in golf and chess.", "id": 2112491} {"src_title": "Kapalnění", "tgt_title": "Condensation", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Zkapalněné plyny, zvláště pak dusík a hélium, se používají jako chladicí médium např. v lékařství, pro chlazení detektorů záření, supravodivých cívek aj. Pro průmyslové zkapalňování plynů se používají tzv. zkapalňovače. Ke zkapalňování nasycené páry dochází snížením její teploty nebo zvýšením tlaku (tedy přiblížením částic plynu blíže k sobě). Při zkapalňování se uvolňuje skupenské teplo kondenzační, jehož hodnota je rovna skupenskému teplu výparnému. Při snižování objemu se přehřátá pára mění v nasycenou a začíná kondenzovat na tzv. \"kondenzačních jádrech\". Kondenzační jádra mohou být částice prachu, ionty apod. Pokud pára kondenzuje na kondenzačních jádrech, je kapalina v páře dispergována (rozptýlena) jako mlha. Nasycená pára je pak s kapalinou v rovnováze. Směs nasycené páry a kapalinové mlhy se nazývá \"mokrou parou\". Pokud se v páře nevyskytují kondenzační jádra, dochází ke srážení páry až při vyšších tlacích (u vodních par až čtyřikrát větších), než by odpovídalo kondenzaci. Takové páry se nacházejí v nestabilním stavu a nazývají se přesycené páry.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Příkladem může být kondenzace vody. Molekula vody je složena ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Vodní molekuly se volně pohybují ve vzduchu a občas dochází k jejich srážkám. Když se dvě molekuly vody srazí, opět se odrazí, ale pokud začne klesat teplota, molekuly mají méně energie a začnou se tedy pohybovat pomaleji. Jakmile klesne teplota na teplotu rosného bodu, pohybují se molekuly natolik pomalu, že se spolu naváží. Vazba vzniká mezi atomy jednoho vodíku a atomem kyslíku. Vodní molekuly se spojují v krátké řady, což následuje přeměněním vodní páry v tekutinu. Při spojení dochází k vyzáření části tepla v podobě latentního tepla, což má za následek oteplení okolního prostředí. Pokud dojde k navázání dostatečného množství molekul, vzniká dešťová kapka, která se snáší na zemský povrch v podobě deště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapalnění neboli kondenzace je skupenská přeměna, při které se plyn mění na kapalinu. Kondenzace (kapalnění) je děj, který je opakem vypařování.", "tgt_summary": "Condensation is the change of the physical state of matter from the gas phase into the liquid phase, and is the reverse of vaporization. The word most often refers to the water cycle. It can also be defined as the change in the state of water vapor to liquid water when in contact with a liquid or solid surface or cloud condensation nuclei within the atmosphere. When the transition happens from the gaseous phase into the solid phase directly, the change is called deposition.", "id": 615383} {"src_title": "Vypařování", "tgt_title": "Evaporation", "src_document": [{"title": "Vypařování a var.", "content": "Kapaliny se vypařují při každé teplotě. Rychlost vypařování je závislá na tenzi nasycených par a to tak, že s vyšší tenzí nasycených par se rychlost vypařování zvyšuje. Rychlost vypařování tedy roste s teplotou. Pokud tenze nasycených par nad kapalinou dosáhne takové hodnoty, která je rovna tlaku okolního prostředí, začnou se páry nad povrchem kapaliny rozpínat, čímž umožňují rychlejší tvoření nových par, neboť jim uvolňují prostor nad povrchem kapaliny. Takovéto intenzivní vypařování, které probíhá nejen na povrchu, ale také uvnitř kapaliny, se nazývá var. Jedná se o skupenskou přeměnu, která za daného tlaku probíhá při konstantní teplotě, tzv. teplotě (bodu) varu. Teplota varu je závislá na tlaku okolního prostředí. Rychlost této skupenské přeměny je závislá na množství tepla přiváděného do vařící se kapaliny.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "K vypařování dochází za jakékoli teploty kapaliny. Rychlost vypařování závisí na:", "section_level": 1}, {"title": "Fázový diagram pro vypařování.", "content": "Na příkladu diagramu formula_1 je vidět, že fázová přeměna kapaliny v páru je provázena změnou objemu. Objem kapaliny formula_2 před fázovou změnou (bod \"1\" na ) je tedy odlišný od objemu plynu formula_3 po fázové změně (bod \"2\" na ). Při vypařování se objem vždy zvětšuje, tzn. formula_4. Při vypařování za stálého tlaku se teplota nemění. Izobarické vypařování je tedy současně také izotermické. Na se čára \"a\" nazývá \"dolní mezní čára\", čára \"b\" je označována jako \"horní mezní čára\". Bod \"K\" se nazývá kritický bod a formula_5 je kritický tlak. Čára \"c\" označuje izotermickou expanzi kapaliny, \"d\" vypařování kapaliny (děj izobaricko-izotermický), \"e\" je pak izotermická expanze nasycené páry ze stavu \"2\" na přehřátou páru. Čára \"f\" pro přehřátou kapalinu a čára \"g\" pro přechlazenou (podchlazenou) páru označují nestabilní (metastabilní) stavy. Oblast \"A\" je \"oblastí kapaliny\", \"B\" je \"oblastí přehřáté páry\" a \"C\" je \"oblastí sycení\". Horní mezní čára je čarou nasycené páry, což představuje konec vypařování nebo naopak počátek kondenzace. Dolní mezní čára je hranicí oblasti samostatné kapaliny, jde tedy o možný počátek vypařování nebo konec kondenzace. Mezi dolní a horní mezní čarou dochází k samotné fázové přeměně, během níž existuje současně kapalina i pára, tzn. jde o směs dvou fází. Při postupu od bodu \"1\" k bodu \"2\" bude tato směs obsahovat stále více páry a méně kapaliny. Poměr hmotnosti páry ve směsi k celkové hmotnosti směsi se nazývá suchost. Měrné výparné teplo je pro určitou kapalinu závislé na teplotě. Podle Clausius-Clapeyronova rovnice klesá toto teplo s rostoucí teplotou a pro kritickou teplotu formula_6 je nulové.", "section_level": 2}, {"title": "Troutonovo pravidlo.", "content": "Mezi molárním skupenským vypařovacím teplem a teplotou varu (v kelvinech) za normálního atmosférického tlaku platí tzv. Troutonovo pravidlo (též Pictetovo-Troutonovo pravidlo)", "section_level": 2}], "src_summary": "Vypařování je skupenská přeměna, při které se kapalina mění na plyn pouze z povrchu (ne z celého objemu, jako při varu). Kapalina při vypařování odebírá teplo z okolí. Podle kinetické teorie se z kapaliny vypařují ty molekuly, jejichž energie je dostatečná k překonání kohezních sil, a jejichž pohyb směřuje k volnému povrchu kapaliny, takže projdou povrchovou vrstvou a opustí kapalinu. Kapalinu tedy opouštějí molekuly s největší energií. Pokud je těchto molekul větší množství, vede to ke snížení střední energie zbývajících molekul kapaliny. To se při adiabatickém vypařování projeví snížením teploty kapaliny. Při rovnováze mezi párou a kapalinou se pára nazývá nasycená. Množství tepla, které je při dané teplotě potřebné k přeměně jednoho kilogramu kapalné látky v plynnou fázi, se nazývá skupenské teplo výparné (vypařovací). Opačným jevem k vypařování je kondenzace.", "tgt_summary": "Evaporation is a type of vaporization that occurs on the surface of a liquid as it changes into the gas phase. The surrounding gas must not be saturated with the evaporating substance. When the molecules of the liquid collide, they transfer energy to each other based on how they collide with each other. When a molecule near the surface absorbs enough energy to overcome the vapor pressure, it will escape and enter the surrounding air as a gas. When evaporation occurs, the energy removed from the vaporized liquid will reduce the temperature of the liquid, resulting in evaporative cooling. On average, only a fraction of the molecules in a liquid have enough heat energy to escape from the liquid. The evaporation will continue until an equilibrium is reached when the evaporation of the liquid is equal to its condensation. In an enclosed environment, a liquid will evaporate until the surrounding air is saturated. Evaporation is an essential part of the water cycle. The sun (solar energy) drives evaporation of water from oceans, lakes, moisture in the soil, and other sources of water. In hydrology, evaporation and transpiration (which involves evaporation within plant stomata) are collectively termed evapotranspiration. Evaporation of water occurs when the surface of the liquid is exposed, allowing molecules to escape and form water vapor; this vapor can then rise up and form clouds. With sufficient energy, the liquid will turn into vapor.", "id": 2244138} {"src_title": "Neinerciální vztažná soustava", "tgt_title": "Non-inertial reference frame", "src_document": [{"title": "Pohybové rovnice pro neinerciální vztažnou soustavu a setrvačné síly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohybová rovnice pro soustavu konající rotační pohyb.", "content": "Pro vektor rychlosti platí vztah kde levá strana rovnice představuje zrychlení formula_2 vzhledem k inerciální soustavě. Za rychlost formula_3 dosadíme formula_4, čímž dostaneme Provedeme časovou derivaci a zároveň roznásobíme závorku, čímž dostaneme Časová změna vektoru úhlové rychlosti v rotující soustavě je z čehož dostáváme celkové zrychlení ve tvaru pomocí kterého můžeme pohybovou rovnici pro neinerciální vztažnou soustavu psát ve tvaru kde formula_10 je reálná (skutečná síla) působící na hmotný bod, formula_11 je Eulerova síla, formula_12 je Coriolisova síla a formula_13 je síla odstředivá.", "section_level": 2}, {"title": "Pohybová rovnice pro soustavu konající translační pohyb.", "content": "Uvažujme inerciální soustavu a neinerciální soustavu, která se vůči inerciální pohybuje obecným translačním pohybem formula_14. Transformační vztah mezi souřadnicemi je dán ve tvaru Dvojitou derivací předchozího vztahu dostaneme zrychlení ve tvaru pomocí kterého můžeme pohybovou rovnici pro neinerciální vztažnou soustavu psát ve tvaru kde formula_10 je reálná (skutečná síla) působící na hmotný bod a formula_19 je setrvačná síla.", "section_level": 2}, {"title": "Pohybová rovnice pro soustavu konající obecný pohyb.", "content": "Pohybovou rovnici pro obecný pohyb získáme sloučením rovnic pro rotační a translační soustavu, čímž dostaneme rovnici ve tvaru", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme inerciální soustavu, která je pevně spojena se Zemí o poloměru formula_21 (pro jednoduchost uvažujme Zemi jako homogenní kouli), neinerciální soustavu těsně nad povrchem Země do jejíž začátku ukazuje vektor formula_22 a hmotný bod, který má vůči neinerciální soustavě polohový vektor formula_23. Dále považujme vektor úhlové rychlosti Země formula_24 za konstantní. Derivací polohového vektoru formula_22 dostaneme Opětovnou derivací dostaneme zrychlení ve tvaru S ohledem na pohybovou rovnici soustavy konající obecný pohyb dostáváme rovnici ve tvaru Jestliže jedinou reálnou silou je gravitační síla, jež má v inerciální soustavě tvar kde M je celková hmotnost Země a formula_30 a formula_31 je gravitační zrychlení, pak dosazením do předchozí rovnice dostaneme Jestliže tato rovnice bude popisovat pohyb hmotného bodu blízko Zemského povrchu, pak si můžeme dovolit aproximaci formula_33. Na základě této aproximace můžeme zavést tíhové zrychlení formula_34, které je ve tvaru Jelikož pro velikost úhlového zrychlení platí formula_36, můžeme poslední člen pohybové rovnice zanedbat, čímž dostáváme výslednou pohybovou rovnici, která je dobrou aproximací pohybu v blízkosti Zemského povrchu. Výsledná pohybová rovnice je ve tvaru", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako neinerciální vztažná soustava se ve fyzice označuje taková vztažná soustava, v níž \"neplatí\" 1. Newtonův pohybový zákon ani 3. Newtonův pohybový zákon, tzn. že těleso, ačkoliv na ně nepůsobí žádná síla nebo výslednice sil je nulová, \"mění\" svůj pohybový stav (rychlost), tzn. pohybuje se s nenulovým zrychlením. Druhý použít lze, ale musíme vzít v úvahu kromě sil vznikajících vzájemným silovým působením těles i síly setrvačné. Změna pohybového stavu se vysvětluje setrvačnou silou, jejíž původ je mimo neinerciální vztažnou soustavu. Neinerciální vztažné soustavy se vzhledem k inerciálním vztažným soustavám pohybují nerovnoměrně (s nenulovým zrychlením). Stejně velké zrychlení, ale opačného směru, mají \"všechna\" tělesa v neinerciální vztažné soustavě (nepůsobí-li na ně další síla).", "tgt_summary": "A non-inertial reference frame is a frame of reference that is undergoing acceleration with respect to an inertial frame. An accelerometer at rest in a non-inertial frame will, in general, detect a non-zero acceleration. While the laws of motion are the same in all inertial frames, in non-inertial frames, they vary from frame to frame depending on the acceleration. In classical mechanics it is often possible to explain the motion of bodies in non-inertial reference frames by introducing additional fictitious forces (also called inertial forces, pseudo-forces and d'Alembert forces) to Newton's second law. Common examples of this include the Coriolis force and the centrifugal force. In general, the expression for any fictitious force can be derived from the acceleration of the non-inertial frame. As stated by Goodman and Warner, \"One might say that F \"m\"a holds in any coordinate system provided the term 'force' is redefined to include the so-called 'reversed effective forces' or 'inertia forces'.\" In the theory of general relativity, the curvature of spacetime causes frames to be locally inertial, but globally non-inertial. Due to the non-Euclidean geometry of curved space-time, there are no global inertial reference frames in general relativity. More specifically, the fictitious force which appears in general relativity is the force of gravity.", "id": 640273} {"src_title": "Atmosférický tlak", "tgt_title": "Atmospheric pressure", "src_document": [{"title": "Barometrická rovnice.", "content": "Vzhledem k velké stlačitelnosti plynů není barometrický tlak lineární funkcí výšky, jako je tomu například u kapalin (viz hydrostatický tlak). Mění-li se hustota s tlakem podle Boyleova-Mariottova zákona, lze v atmosféře vymezit vrstvu vzduchu o hustotě formula_1, která se nachází ve výšce formula_2. Ze vztahu pro hydrostatický tlak lze pro tlakový rozdíl ve vrstvě psát Podle Boyleova–Mariottova zákona při stálé teplotě platí kde formula_5 a formula_6 označuje nějakou známou (základní) hustotu a tlak. Z předchozích vztahů vznikne odkud po integraci a úpravě vyjde vztah Tento vztah se označuje barometrická rovnice. Pro závislost hustoty vzduchu na výšce podobně vychází", "section_level": 1}, {"title": "Normální tlak.", "content": "Tlak vzduchu je závislý na nadmořské výšce, na velikosti tíhového zrychlení, na mocnosti, teplotě a hustotě atmosféry v daném místě. Z důvodu snazšího porovnávání výsledků různých měření barometrického tlaku byl stanoven normální tlak vzduchu (normální atmosférický tlak) \"p\" (též \"p\" ), zavedený jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s. š. při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení \"g\" = 9,80665 ms. Je definovaný přesnou hodnotou: Pomocí normálního tlaku vzduchu byla definována jednotka fyzikální atmosféra (značka atm): Normální tlak v jiných zastaralých jednotkách (milibary, torry, technické atmosféry):", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "V meteorologii se tlak měří nejčastěji pomocí rtuťových tlakoměrů, aneroidů a barografů. V meteorologii se atmosférický tlak vyjadřuje nejčastěji jednotkou hektopascal (hPa). Při použití rtuťových barometrů se stále užívá jednotka torr (milimetr rtuťového sloupce), která se dále přepočítává na hektopascaly.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Měření atmosférického tlaku má velký význam v meteorologii, neboť atmosférický tlak (a především jeho změny a rychlost těchto změn) jsou důležité pro předpověď počasí. Například zvýšení atmosférického tlaku obvykle znamená příchod slunečného počasí s malou oblačností, zatímco pokles tlaku ohlašuje příchod oblačnosti a deštivého počasí. Pro srovnatelnost údajů se pak používá, obdobně jako u výškoměrů, tlak \"přepočtený na hladinu moře\" (QNH či QFE). Nejvyšší tlak přepočtený na hladinu moře byl roku 2001 zaznamenán v Mongolsku a to 1085 hPa. Nejvyšší atmosférický tlak v daném místě bývá v Mrtvém moři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atmosférický tlak je síla, kterou působí atmosféra planety (obvykle chápána Země) na jednotkovou plochu v daném místě. Atmosférický tlak dosahuje nejvyšších hodnot při hladině moře (popř. povrchu planety) a s rostoucí výškou klesá. Atmosférický tlak není stálý, ale kolísá na daném místě zemského povrchu kolem určité hodnoty. V historii Země byl menší než dnes. Tlak menší než barometrický (průměrný atmosférický tlak) se nazývá podtlak, tlak větší než barometrický se nazývá přetlak. Prostor s takřka nulovým tlakem se nazývá \"vakuum\". Atmosférický tlak má velký význam v meteorologii.", "tgt_summary": "Atmospheric pressure, also known as barometric pressure (after the barometer), is the pressure within the atmosphere of Earth. The standard atmosphere (symbol: atm) is a unit of pressure defined as , which is equivalent to 760mm Hg, 29.9212inchesHg, or 14.696psi. The atm unit is roughly equivalent to the mean sea-level atmospheric pressure on Earth, that is, the Earth's atmospheric pressure at sea level is approximately 1 atm. In most circumstances, atmospheric pressure is closely approximated by the hydrostatic pressure caused by the weight of air above the measurement point. As elevation increases, there is less overlying atmospheric mass, so that atmospheric pressure decreases with increasing elevation. Pressure measures force per unit area, with SI units of Pascals (1 pascal = 1 newton per square metre, 1N/m). On average, a column of air with a cross-sectional area of 1 square centimetre (cm), measured from mean (average) sea level to the top of Earth's atmosphere, has a mass of about 1.03 kilogram and exerts a force or \"weight\" of about 10.1 newtons, resulting in a pressure of 10.1 N/cm or 101kN/m (101 kilopascals, kPa). A column of air with a cross-sectional area of 1in would have a weight of about 14.7lb, resulting in a pressure of 14.7lb/in.", "id": 142868} {"src_title": "Laminární proudění", "tgt_title": "Laminar flow", "src_document": [{"title": "Ustálené proudění v úzké trubici.", "content": "Proudění vazké kapaliny v úzké trubici lze při nízkých rychlostech považovat za laminární.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní profil.", "content": "Uvažujme v trubici o poloměru formula_1 malý válec kapaliny o poloměru formula_2 a délce formula_3. Na vstupní průřez tohoto válce působí tlak formula_4 a na výstupní průřez tlak formula_5. Tlakový rozdíl na délce formula_3 má hodnotu formula_7. Tlaková síla, která na válec působí ve směru toku, je Tato síla odpovídá odporu kapaliny proti proudění. Tento odpor je způsoben vnitřním tření mezi pláštěm válce a kapalinou, která jej obklopuje, přičemž jej lze vyjádřit jako kde formula_10 je tečné napětí. Při ustáleném proudění musí být formula_11 a formula_12 v rovnováze. Z předchozích vztahů tedy dostaneme Odtud po úpravě a integraci dostaneme pro rychlostní profil (tedy rozložení rychlostí v trubici) výraz kde formula_15 je integrační konstanta, kterou určíme z podmínky, že na vnitřní straně trubice je rychlost nulová, tzn. formula_16 pro formula_17. Po dosazení úpravě dostaneme Podle tohoto vztahu je tedy závislost rychlosti formula_19 na formula_2 (tedy na vzdálenosti od středu trubice) parabolická.", "section_level": 2}, {"title": "Hagen-Poiseuilleův zákon.", "content": "Ze znalosti rozložení rychlostí je možné spočítat objemový tok formula_21. Rychlost formula_19 je v určité vzdálenosti formula_2 od osy trubice konstantní. Plochou mezikruží ve vzdálenosti formula_2 a šířce formula_25 proteče za časovou jednotku kapalina o objemu Integrací přes celý průřez trubice dostaneme Tento vztah je matematickým vyjádřením tzv. Hagen-Poiseuilleova zákona, který zní:", "section_level": 2}, {"title": "Maximální a průměrná rychlost proudění.", "content": "Maximální rychlost, kterou se tekutina při laminárním proudění trubicí pohybuje má hodnotu a nachází se na ose trubice (formula_31). Průměrnou rychlost, kterou kapalina protéká trubicí při laminárním proudění můžeme určit jako podíl objemového toku a celkového průřezu trubice (formula_32), tzn.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Laminární proudění je vírové, neboť část kapaliny, která se nachází mezi dvěma vrstvami s různými rychlostmi má tendenci se otáčet. Vírová vlákna mají tvar soustředných kružnic, jejichž středy leží na ose trubice. O vírové povaze laminárního proudění se lze přesvědčit výpočtem podmínky pro potenciálové proudění po libovolné uzavřené dráze. Zvolme dva body formula_34 na ose trubice ve vzdálenosti formula_35 a dva body formula_36 na okraji trubice ve stejné vzdálenosti, a to tak, že formula_37 se nachází na stejném řezu trubicí jako formula_38 a bod formula_39 se nachází na stejném řezu jako formula_40. Vzhledem k tomu, že rychlost na okraji trubice je nulová a mezi body formula_41 a formula_42 je vektor rychlosti kolmý na dráhu, dostaneme Podobně lze zjistit, že pro jakoukoli jinou uzavřenou dráhu (která není souměrná podle osy trubce) by uvedený integrál byl nenulový. To znamená, že proudění není potenciálové a také, že formula_44 je různé od nuly. Jednotlivé částice kapaliny mají tedy snahu se otáčet, a proto je proudění vířivé. Tlakový spád formula_28 je mírou odporu kapaliny proti proudění, tzn. Při malé rychlosti proudění kapaliny se víry nemohou výrazně rozvinout a proudění probíhá tak, jako by se skládalo z nekonečně tenkých vírových vláken ve tvaru koncentrických kružnic. Při zvýšení rychlosti proudění však víry začnou proudění ovlivňovat výrazně a laminární proudění přejde v proudění turbulentní. Jako kritérium pro odlišení laminárního proudění od proudění turbulentního lze použít Reynoldsovo číslo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laminární proudění je takové proudění vazké kapaliny, při kterém jsou proudnice rovnoběžné a nemísí se. Částice kapaliny se pohybují vedle sebe jakoby ve \"vrstvách\" – „destičkách“ (\"destička\" = lat. \"lamina\"), které se vzájemně nepromíchávají. Odtud také laminární neboli \"vrstevnaté proudění\". Mezi jednotlivými vrstvami se předpokládá existence vnitřního tření a platnost vztahu Newtonova zákona viskozity. Laminární proudění je tedy proudění kapaliny s vnitřním třením, které je potenciálové. Laminární proudění lze použít jako vhodnou aproximaci proudění reálných kapalin při malých rychlostech.", "tgt_summary": "In fluid dynamics, laminar flow is characterized by fluid particles following smooth paths in layers, with each layer moving smoothly past the adjacent layers with little or no mixing. At low velocities, the fluid tends to flow without lateral mixing, and adjacent layers slide past one another like playing cards. There are no cross-currents perpendicular to the direction of flow, nor eddies or swirls of fluids. In laminar flow, the motion of the particles of the fluid is very orderly with particles close to a solid surface moving in straight lines parallel to that surface. Laminar flow is a flow regime characterized by high momentum diffusion and low momentum convection. When a fluid is flowing through a closed channel such as a pipe or between two flat plates, either of two types of flow may occur depending on the velocity and viscosity of the fluid: laminar flow or turbulent flow. Laminar flow occurs at lower velocities, below a threshold at which the flow becomes turbulent. The velocity is determined by a dimensionless parameter characterizing the flow called the Reynolds number, which also depends on the viscosity and density of the fluid and dimensions of the channel. Turbulent flow is a less orderly flow regime that is characterized by eddies or small packets of fluid particles, which result in lateral mixing. In non-scientific terms, laminar flow is \"smooth\", while turbulent flow is \"rough\".", "id": 2399598} {"src_title": "Výkon", "tgt_title": "Power (physics)", "src_document": [{"title": "Teorie systémů.", "content": "Pro účely modelování výkonově kauzálních systémů se zavedly pojmy úsilí a tok, kde součin jejich veličin má být přímo výkon. Obecně však taková funkce musí mít totální diferenciál, jinak je potřeba ještě další faktor k přenásobení.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanický výkon.", "content": "Mechanický výkon je mechanická práce vykonaná za jednotku času. Stroj, který má větší výkon, vykoná za stejný čas více práce. Pro výpočet výkonu \"P\" během práce, při které působí stálá síla \"F\" působící na těleso pohybující se stálou rychlostí \"v\", platí: kde formula_4 označuje složku síly ve směru pohybu (tečná složka síly) a formula_5 je úhel mezi vektorem rychlosti a vektorem působící síly. V případě rotačního pohybu (\"M\" je moment síly, \"ϖ\" je úhlová rychlost) lze získat vztah", "section_level": 1}, {"title": "Elektrický výkon.", "content": "Stejnosměrný elektrický výkon se spočítá jako součin napětí a proudu, což plyne z toho, že změnu práce lze vyjádřit jako změnu elektrického náboje při daném napětí, tzn. formula_7, odkud získáme kde \"Q\" je elektrický náboj, \"U\" je napětí a \"I\" je proud. U střídavého výkonu je výpočet složitější, protože závisí kromě velikosti napětí a proudu také na tvaru signálu a vzájemném fázovém posuvu napětí a proudu. Proto se do výpočtu přidává násobení členem cos formula_9, což je tzv. účiník.", "section_level": 1}, {"title": "Starší jednotky.", "content": "Dříve se pro udávání výkonu používala jednotka koňská síla – zkratka k (kůň) nebo HP (z anglického \"horsepower\"). Dnes přežívá v udávání výkonu spalovacích motorů, správnější je ovšem použití jednotky kilowatt. Existuje více definic, tzv. metrická koňská síla odpovídá přibližně 1 HP ≈ 735 W.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výkon je skalární fyzikální veličina, která vyjadřuje množství práce vykonané za jednotku času. Rozlišuje se \"průměrný výkon\", který se vztahuje k určitému časovému intervalu, a \"okamžitý výkon\", který se vztahuje k určitému časovému okamžiku. Množství energie spotřebované za jednotku času se označuje jako příkon. Vzájemný poměr výkonu a příkonu vyjadřuje poměrnou fyzikální veličinu nazývanou účinnost, která se často vyjadřuje v procentech (poměr násobený 100).", "tgt_summary": "In physics, power is the amount of energy transferred or converted per unit time. In the International System of Units, the unit of power is the watt, equal to one joule per second. In older works, power is sometimes called \"activity\". Power is a scalar quantity. The output power of a motor is the product of the torque that the motor generates and the angular velocity of its output shaft. The power involved in moving a ground vehicle is the product of the traction force on the wheels and the velocity of the vehicle. The power of a jet-propelled vehicle is the product of the engine thrust and the velocity of the vehicle. The rate at which a light bulb converts electrical energy into light and heat is measured in watts—the electrical energy used per unit time.", "id": 1992117} {"src_title": "Kladka", "tgt_title": "Pulley", "src_document": [{"title": "Odvození základních vztahů.", "content": "Víme, že síly lze rozkládat. Pokud rozložíme sílu F, tak vzniknou dvě síly navzájem kolmé, které se zrovna jmenují F a F Tyto síly dohromady tvoří obdélník, jehož úhlopříčkou (výslednicí) je právě tíhová síla F Na těleso působí sil hned několik: formula_1 Kde Fg je síla tíhová síla tělesa dána vztahem: formula_2 přičemž \"m\" je hmotnost tělesa a \"g\" tíhové zrychlení. formula_3 formula_4 neboli (po dosazení z předchozího odvození) formula_5 Kde \"F\" je síla přítlačná a \"f\" součinitel smykového tření.", "section_level": 1}, {"title": "Zrychlení na nakloněné rovině.", "content": "Známe tedy tyto síly formula_1 formula_7 respektiv Tyto síly jsou důležité, protože F chce těleso posunout šikmo dolů po nakloněné rovině, zatímco F tomu zabraňuje. Pro zjištění výsledné síly platí vztah formula_8 dosadíme: formula_9 Na pravé straně vytkneme F formula_10 Podle druhého Newtonova zákona, platí že síla je rovna součinu hmotnosti a zrychlení formula_11 celou rovnici vydělíme \"m\" a získáme výsledný vztah: formula_12", "section_level": 1}, {"title": "Odvození velikosti zrychlení na nakloněné rovině.", "content": "Pokud se má těleso pohybovat, musí mít zrychlení, které musí být nenulové aby těleso zrychlovalo nebo zpomalovalo. Pokud je zrychlení \"nulové\", pohybuje se těleso konstantní rychlostí (v praxi kvůli tření nemožné). Předchozí vzorec je součin, a ten je roven nule tehdy, pokud je jeden z činitelů nula. Je zřejmé, že tíhové zrychlení být nula nemůže (g=9,81 m/s) znamená to tedy, že formula_13 Přičteme f × cos α formula_14 vydělíme cos α a protože tangenta úhlu je definována jako formula_15, tak dostane kýžený vztah formula_16", "section_level": 1}, {"title": "Závislost tangenty úhlu na zrychlení.", "content": "je tedy zřejmé, že formula_16 odpovídá formula_18, protože když bude součinitel smykového tření velmi malý, bude zrychlení větší. Mohou nastat tyto případy:", "section_level": 1}, {"title": "Historie zkoumání nakloněné roviny.", "content": "Jordanus Nemorarius (nebo také Jordanus de Nemore) již ve 13. století zkoumal problémy statiky a v díle \"De ratione ponderis\" konstatoval, že tlak tělesa ležícího na nakloněné rovině je tím menší, čím je větší náklon roviny. Tím již částečně předjímal představu rozkladu síly do složek, kterou s geniální intuicí prozkoumal a plně uplatnil až holandský renesanční matematik Simon Stevin, známý jako Simon z Brugg, který zavedl pojem \"silový rovnoběžník\". Velký význam pro mechaniku měly Galileovy pokusy z přelomu 16. a 17. století s válením koulí v hladkých žlábcích na nakloněné rovině, tzv. \"Galileův padostroj\". Tyto pokusy umožnily studium rovnoměrně zrychleného pohybu, snadnější určení tíhového zrychlení než při volném pádu, a také zjištění, že stejně těžkým tělesům uděluje stejná síla stejné zrychlení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kladka je volně otočné kolo na hřídeli, po obvodě zpravidla opatřené drážkou, která vede lano nebo řetěz. Funkcí kladky není přenos kroutícího momentu, ale změna směru tahové síly ohebného média, které je přes kladku vedeno. Vedeným médiem mohou být nejrůznější druhy lan a řetězů, pásy, dráty, struny apod. Podle průřezu vedeného média je vytvarována drážka na obvodě kladky. Kladka je uložena tak, aby bezpečně přenášela výslednici tahových sil média.", "tgt_summary": "A pulley is a wheel on an axle or shaft that is designed to support movement and change of direction of a taut cable or belt, or transfer of power between the shaft and cable or belt. In the case of a pulley supported by a frame or shell that does not transfer power to a shaft, but is used to guide the cable or exert a force, the supporting shell is called a block, and the pulley may be called a sheave. A pulley may have a groove or grooves between flanges around its circumference to locate the cable or belt. The drive element of a pulley system can be a rope, cable, belt, or chain. The earliest evidence of pulleys date back to Ancient Egypt in the Twelfth Dynasty (1991-1802 BCE) and Mesopotamia in the early 2nd millennium BCE. In Roman Egypt, Hero of Alexandria (c. 10-70 CE) identified the pulley as one of six simple machines used to lift weights. Pulleys are assembled to form a block and tackle in order to provide mechanical advantage to apply large forces. Pulleys are also assembled as part of belt and chain drives in order to transmit power from one rotating shaft to another. Plutarch's Lives recounts a scene where Archimedes proved the effectiveness of compound pulleys and the block-and-tackle system by using one to pull a fully laden ship towards him as if it was gliding through water.", "id": 1782442} {"src_title": "Firmware", "tgt_title": "Firmware", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Termín \"firmware\" byl původně vytvořen za účelem kontrastu k vysokoúrovňovému softwaru, který může být vyměněn bez nahrazení hardwarové komponenty. Firmware je typicky spjat se základními nízkoúrovňovými operacemi, bez kterých by zařízení nebylo funkční. Firmware je také relativní pojem, protože většina vestavěných zařízení obsahuje firmware na více než jedné úrovni. Například operační systém pro mobilní telefon je označován jako firmware (např. Android, Windows Phone, iOS), ale samotný mobilní telefon obsahuje firmware pro komunikační čip mobilní telefonní sítě (tzv. radio), firmware pro řízení bezdrátového Wi-Fi čipu, GPS čipu a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Pojem \"firmware\" zavedl Ascher Opler v roce 1967 v článku Datamation. Původně to znamenalo mikrokód umístěný ve speciální rychlé paměti, který realizoval instrukční sadu použitého procesoru. V původním významu tedy firmware sloužil k odlišení hardware (mikroprocesor), software (běžné programy v počítači) a firmware (kód řídící samotný mikroprocesor). Firmware nevyužíval klasické strojové instrukce, ale speciální mikroinstrukce použitelné jen na provádění firmware. Pojem \"firmware\" měl naznačit, že se vyskytuje na pomezí mezi hardware a software. Později bylo označení „firmware“ rozšířeno na vše, co se ukládalo do paměti ROM, například kód BIOSu, bootstrap loadery nebo jiné specializované aplikace. Až do poloviny 90. let byla aktualizace firmwaru realizována nahrazením paměťového média obsahujícího firmware (např. výměna ROM paměti). Později začala být využívána flash paměť, takže aktualizace byla realizována spuštěním speciálního programu, který novější verzi firmware zapsal do nevolatilní paměti (paměti, která svůj obsah zachová i po odpojení napájení).", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Firmware je v současných elektronických zařízeních běžně používán. Nesprávně provedená aktualizace firmware může vést k tzv. „bricku“ (zařízení je nadále nepoužitelné).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní počítače.", "content": "V osobních počítačích je firmware často používán. Základním firmwarem v počítači je BIOS, který dnes zajišťuje zejména start počítače. BIOS je možné aktualizovat speciálním programem. Aktualizace umožňuje (kromě oprav chyb) například použití novějšího modelu procesoru.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové periférie.", "content": "Firmware je používán v počítačových perifériích, jako je například optická mechanika nebo pevný disk. Například změnou firmware v optické mechanice se může uživatel počítače pokusit obejít regionální ochranu na CD/DVD.", "section_level": 2}, {"title": "Spotřební zboží.", "content": "V roce 2010 většina přenosných hudebních přehrávačů podporuje upgrade firmwaru. Některé firmy používají aktualizace firmwaru pro vložení nových přehrávatelných souborových formátů (enkódování); tento způsob použila například jihokorejská společnost iriver pro soubory spadající pod Vorbis. Další funkce které se mohou změnit spolu s aktualizacemi firmwaru jsou GUI či dokonce životnost baterie. Většina mobilních telefonů má Firmware Over The Air upgradovací schopnost pro stejné důvody. Některé mohou být dokonce upgradovány pro zvýšení recepce či kvality zvuku, což jen podtrhuje fakt, že firmware je používán v souboru produktů na více než jen jednom levelu (v tomto případě mikrokontroler podobný CPU vs. digitální procesor).", "section_level": 2}, {"title": "Automobily.", "content": "Od roku 1996 používá většina automobilů speciální počítač (tzv. \"řídící jednotka\") a různé senzory nejen pro řízení chodu motoru, ale i pro detekování závad (například pokles tlaku v pneumatice, chyba airbagu a podobně). V roce 2010 jsou používány řídící jednotky i pro doplňující systémy, jako je ABS, palubní deska, vyhřívání sedadel atd. Aktualizaci firmware provádějí certifikované servisy speciálními přístroji, které se připojují na servisní konektory.", "section_level": 2}, {"title": "Definice IEEE.", "content": "Ústav elektrotechniky a elektroniky (IEEE), Standardní slovník pojmů softwarového inženýrství, Std 610.12-1990, definuje firmware takto:", "section_level": 1}, {"title": "Flashování.", "content": "Flashování zahrnuje proces přehrání současného firmwaru či dat na EEPROM modulu umístěném v elektronickém zařízení daty novými. Tato operace může být provedena za účelem vylepšení (upgradu) zařízení nebo pro změnu poskytovatele služeb souvisejících se službami a funkcí zařízení, jako je změna od jednoho mobilního operátora k jinému nebo instalace nového operačního systému. Pokud je firmware upgradovatelný, je tento úkon často proveditelný přes flashovací program výrobce, kde je často povoleno ozálohovat starý firmware před samotnou instalací, a tak v případě, že se proces nahrávání nezdaří může být původní firmware obnoven zpět. Z bezpečnostních důvodů a z vůle výrobců však stále častěji není možné provést ponížení firmwaru (tzv. downgrade) za účelem využití bezpečnostních chyb pro ovládnutí softwaru (např. přepnutí do privilegovaného režimu).", "section_level": 1}, {"title": "Hackování firmwaru.", "content": "Někdy třetí strany vytvoří neoficiální novou nebo upravenou (\"postprodukční\") verzi firmwaru za účelem poskytnutí nových funkcí nebo pro zpřístupnění výrobcem skrytých funkcionalit produktu. Příklady zahrnují: Většina upravených firmwarů je šířena zdarma a je zároveň open source softwarem. Tyto úpravy většinou využívají pro spuštění a instalaci možností upgradu firmwaru na zařízeních samotných. Některé se však musí uchýlit k exploitům aby se spustily, protože výrobci se snaží uzamknout hardware před spuštěním nepodepsaného kódu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Firmware, mikroprogramové vybavení je v informatice označení pro software, který slouží pro řízení nějakého vestavěného systému (\"embedded system\"). Firmware řídí například semafory, kalkulačky, počítačové díly (pevný disk, Wi-Fi čip, vypalovačka…), mobilní telefon, digitální fotoaparát, syntezátor atd.", "tgt_summary": "In computing, firmware is a specific class of computer software that provides the low-level control for a device's specific hardware. Firmware can either provide a standardized operating environment for more complex device software (allowing more hardware-independence), or, for less complex devices, act as the device's complete operating system, performing all control, monitoring and data manipulation functions. Typical examples of devices containing firmware are embedded systems, consumer appliances, computers, computer peripherals, and others. Almost all electronic devices beyond the simplest contain some firmware. Firmware is held in non-volatile memory devices such as ROM, EPROM, or flash memory. Changing the firmware of a device was rarely or never done during its lifetime in the past but is nowadays a common procedure; some firmware memory devices are permanently installed and cannot be changed after manufacture. Common reasons for updating firmware include fixing bugs or adding features to the device. This requires ROM integrated circuits to be physically replaced, or EPROM or flash memory to be reprogrammed through a special procedure. Firmware such as the ROM BIOS of a personal computer may contain only elementary basic functions of a device and may only provide services to higher-level software. Firmware such as the program of an embedded system may be the only program that will run on the system and provide all of its functions. Before the inclusion of integrated circuits, other firmware devices included a discrete semiconductor diode matrix. The Apollo guidance computer had firmware consisting of a specially manufactured core memory plane, called \"core rope memory\", where data was stored by physically threading wires through (1) or around (0) the core storing each data bit.", "id": 2283532} {"src_title": "Planetka", "tgt_title": "Minor planet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První planetka byla objevena 1. ledna 1801 na palermské hvězdárně Giuseppem Piazzim a dostala jméno Ceres. V současnosti (k 16. červnu 2009) je známo 457 026 katalogizovaných planetek s dobře určenou drahou, z toho 14 226 je pojmenováno, jejich počet však neustále rychle roste. Kdysi byla tato tělesa považována za planety. Když se zjistilo, že se jedná o tělesa ve srovnání se známými planetami velmi malá, začaly být nazývány v angličtině \"minor planets\", česky \"malé planety\", z čehož vzniklo jejich dnešní české označení \"planetky\". Lze se setkat též s původně zavedeným pojmenováním \"asteroid\" nebo i se staršími českými, dnes již zastaralými a prakticky nepoužívanými názvy \"planetoida\" nebo \"planetoid\". Tato pojmenování měla svůj původ ve vzhledu těchto těles (asteroid - hvězdě podobné, planetoid - podobné planetě). V srpnu 2006 byl rezolucí Astronomického kongresu Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze definován pojem \"planeta\" a v souvislosti s tím i nový pojem \"trpasličí planeta\". Do této nové kategorie byla přesunuta i jedna z planetek a to (1) Ceres, jedno transneptunické těleso (136199) Eris a bývalá planeta (134340) Pluto. V lednu 2016 byl OSN oficiálně uznán 30. červen (coby připomínka nejvýznačnějšího dopadu kosmického tělesa na Zem v moderní době - Tunguské události 30. června 1908) jako mezinárodní den asteroidů. Jeho smyslem je poukázat na možné hrozby, ale i příležitosti, která tato malá tělesa představují.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a formování planetek.", "content": "Podle nejstarší teorie planetky vznikly rozpadem nějaké velké planety, která podle Boodeovy řady měla existovat mezi Marsem a Jupiterem. Celková hmotnost všech planetek (objevených i předpokládaných dosud neobjevených) však není taková, aby odpovídala i té nejmenší planetě – šlo by o těleso ještě menší než je náš Měsíc. Podle současné teorie se jedná o planetesimály, jejichž akrece na planetu byla předčasně ukončena zřejmě gravitačním vlivem Jupiteru.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení planetek podle oběžných drah.", "content": "Z hlediska charakteru oběžných drah se planetky dělí do celé řady skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty ve vnitřní sluneční soustavě.", "content": "V oblasti omezené přibližně dráhou planety Jupiter se nacházejí objekty, které patří mezi planetky v užším slova smyslu, tj. tělesa, která nevykazují, ani zřejmě v minulosti nevykazovala kometární aktivitu.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty ve vnější sluneční soustavě.", "content": "Na rozdíl od těles ve vnitřní části sluneční soustavy je naprostá většina těchto objektů tvořena vodním ledem a dalšími těkavými látkami v pevném skupenství. Představují proto většinou neaktivní nebo málo aktivní jádra komet. Proto je někteří astronomové vůbec nepočítají k planetkám.", "section_level": 2}, {"title": "Potenciálně nebezpečné planetky.", "content": "V poslední době se objevuje čím dál tím víc blízkozemních planetek a hovoří se o možné srážce naší planety s nějakou takovou planetkou. V současné době sice není známá žádná planetka, která by do nás měla s jistotou narazit, nicméně existuje již seznam blížící se tisícovce objektů, u nichž toto v dlouhodobé perspektivě nelze vyloučit. Nedávno objevená planetka (99942) Apophis, má malou, avšak nenulovou pravděpodobnost srážky se Zemí 13. dubna 2036. Planetka 2006 BV39 prolétla 28. ledna 2006 v 07:28 UTC v minimální vzdálenosti 330 tisíc kilometrů od středu Země. V minulosti se však takové události vyskytly. Na Zemi bylo nalezeno několik impaktních kráterů, stop po dávných dopadech velkých těles. Z blízkých kráterů to jsou Ries a Steinheim v Německu (část přetavené hmoty byla vyvržena až do Čech, z toho vznikly vltavíny) či Morasko v Polsku u Poznaně. Předpokládá se, že 10km těleso spadlo před 65 miliony let do oblasti dnešního poloostrova Yucatán (Chicxulubský kráter) a že tento impakt měl na svědomí též vyhynutí dinosaurů. Že k dopadům v dávné minulosti docházelo, svědčí nejen impaktními krátery rozbrázděný povrch Měsíce, ale též jiných těles ve sluneční soustavě.", "section_level": 2}, {"title": "Obavy ze srážky s planetkou.", "content": "Ve 21. století sílí obavy z možného budoucího střetu Země s větší planetkou. Výzkum střediska Pew Research Center a periodika \"Smithsonian\" z roku 2010 ukázal, že téměř třetina současné americké populace věří v možnost, že do roku 2050 zasáhne naši planetu velký asteroid (což bude mít nezanedbatelné následky pro celou lidskou civilizaci).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení planetek podle chemického složení.", "content": "Podle hrubé klasifikace se planetky na základě jejich spektrálních charakteristik a albeda dělí do tří, resp. čtyř základních skupin, a to: Všechny tyto skupiny se dále podrobněji dělí na podskupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Planetka je malé těleso obíhající kolem Slunce nebo jiné hvězdy (tam se zatím tato tělesa jen předpokládají, dosud nebyla objevena žádná planetka u jiné hvězdy), vzhledem k malé hmotnosti většinou nepravidelného tvaru. Ve sluneční soustavě se taková tělesa nacházejí zejména v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, v tzv. hlavním pásu. Řada z nich se však nachází i za dráhou Neptunu, kdežto jiné mohou křížit dráhu Země a dostávat se ke Slunci blíže než naše planeta. Za planetky se považují obvykle tělesa větší než 100 m. Menší se nazývají meteoroidy. Vede se diskuse o tom, zda mezi planetky také počítat malá tělesa obíhající ve vnější části sluneční soustavy (za drahou Jupitera) či nikoli.", "tgt_summary": "A minor planet is an astronomical object in direct orbit around the Sun (or more broadly, any star with a planetary system) that is neither a planet nor exclusively classified as a comet. Before 2006 the International Astronomical Union (IAU) officially used the term \"minor planet\", but during that year's meeting it reclassified minor planets and comets into dwarf planets and small Solar System bodies (SSSBs). Minor planets can be dwarf planets, asteroids, trojans, centaurs, Kuiper belt objects, and other trans-Neptunian objects. As of 2019, the orbits of 794,832 minor planets were archived at the Minor Planet Center, 541,128 of which had received permanent numbers ). The first minor planet to be discovered was Ceres in 1801. The term \"minor planet\" has been used since the 19th century to describe these objects. The term planetoid has also been used, especially for larger (planetary) objects such as those the International Astronomical Union (IAU) has called dwarf planets since 2006. Historically, the terms \"asteroid\", \"minor planet\", and \"planetoid\" have been more or less synonymous. This terminology has become more complicated by the discovery of numerous minor planets beyond the orbit of Jupiter, especially trans-Neptunian objects that are generally not considered asteroids. A minor planet seen releasing gas may be dually classified as a comet. Objects are called dwarf planets if their own gravity is sufficient to achieve hydrostatic equilibrium and form an ellipsoidal shape. All other minor planets and comets are called \"small Solar System bodies\". The IAU stated that the term \"minor planet\" may still be used, but the term \"small Solar System body\" will be preferred. However, for purposes of numbering and naming, the traditional distinction between minor planet and comet is still used.", "id": 659184} {"src_title": "Kelvin", "tgt_title": "Kelvin", "src_document": [{"title": "Zavedení pojmu kelvin.", "content": "Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI. Dlouhou dobu byl definován dvěma hodnotami: V rámci změny definic základních fyzikálních jednotek byla přijata 20. května 2019 i nová definice kelvinu (fixací Boltzmannovy konstanty formula_1 a převodem teploty na energii: formula_2). Rozdíl teplot jeden stupeň v Celsiově i Kelvinově stupnici je stejný, 1 K ≅ 1 °C. Stupnice však mají různé počátky: 0 °C odpovídá 273,15 K. Kelvinovu stupnici měření teplot navrhl skotský matematik a fyzik William Thomson, který byl za své výrazné vědecké úspěchy povýšen do šlechtického stavu pod jménem lord Kelvin.", "section_level": 1}, {"title": "Přepočet na jiné stupnice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celsiova stupnice.", "content": "Stupnice pro Celsiův stupeň má stejný rozdíl teplot 1 °C = 1 K, ale posunutý počátek: 0 °C odpovídá 273,15 K, takže kde \"C\" je teplota ve stupních Celsia, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Rankinova stupnice.", "content": "Stupnice pro Rankinův stupeň je Fahrenheitova stupnice posunutá tak, aby vycházela z absolutní nuly. Stupeň Rankina je stejně velký jako stupeň Fahrenheita, takže 1 °R = 1 °F a platí kde \"R\" je teplota ve stupních Rankina, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Fahrenheitova stupnice.", "content": "Stupnice pro Fahrenheitův stupeň má rozdíl teplot stejný jako Rankinova, 1 °F = 1 °R, ale posunutý začátek: 32 °F odpovídá 273,15 K, takže kde \"°F\" je teplota ve stupních Fahrenheita, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Réaumurova stupnice.", "content": "Stupnice pro Réaumurův stupeň má stejný počátek jako Celsiova, ale jiný rozdíl teplot: 100 °C = 80 °Re, takže kde \"Re\" je teplota ve stupních Réaumura, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Teplota a energie.", "content": "Molekulová a statistická fyzika dokazují, že střední kinetická energie \"E\" částic tvořících soustavu má v klasické aproximaci (ekvipartiční teorém) vlastnost teploty, tj. aby dvě soustavy 1, 2 byly navzájem v rovnováze, musejí mít částice, které je tvoří, stejné střední kinetické energie: \"E\" = \"E\". To umožňuje měřit teplotu pomocí energie: kde konstantou \"k\" úměrnosti je Boltzmannova konstanta. V soustavě SI (v jednotkách J pro energii a K pro teplotu) má nyní hodnotu přesně (definitoricky) V jaderné fyzice se energie často měří elektronvolty, eV; k přepočtu se použije táž rovnice \"E = k T\", jen Boltzmannova konstanta bude vyjádřena v eV/K. Platí tyto ekvivalence (zaokrouhleno):", "section_level": 1}, {"title": "Barevná teplota světla.", "content": "V kelvinech se rovněž udává barevná teplota světla (přesněji: teplota záře), zejména umělých světelných zdrojů – žárovek, zářivek a podobně. To je významné zejména pro snímání a záznam světla pro fotografie a film či video. Vnímaná barva světla černého tělesa rozežhaveného na danou teplotu \"T\" je určena jednak spektrální září \"L(λ, T)\" podle Planckova zákona, jednak poměrnou spektrální světelnou účinností standardního fotometrického pozorovatele.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Teplota 0 °C („bod mrazu“) je teplota, kdy je v rovnováze led, kapalná voda a vzduch nasycený vodní parou. Není to tedy přesně teplota trojného bodu, kdy je v rovnováze led, voda a pára (beze vzduchu). Teplota trojného bodu je 0,01 °C. Do roku 1967 se používal termín „stupeň Kelvina“ a značka °K. Roku 1967 však tuto značku zrušila Generální konference pro míry a váhy. Termín „stupeň“ jako část názvu jednotky nadále užívá jen pro stupnice původem empirické (např. stupnice tvrdosti nebo dřívější stupnice teploty). Réaumur zavedl svou stupnici na základě lihového teploměru maje za to, že líh se roztahuje s teplotou rovnoměrně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kelvin [K] je jednotkou termodynamické teploty a také vhodnou jednotkou teplotního rozdílu, stejně velkou, jako je stupeň Celsia – na rozdíl od něj se užívá i v jednotkách odvozených, jako W/(m·K). Může mít též předponu, jako \"mili\" v jednotce mK. Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI.", "tgt_summary": "The kelvin is the base unit of temperature in the International System of Units (SI), having the unit symbol K. It is named after the Belfast-born, Glasgow University engineer and physicist William Thomson, 1st Baron Kelvin (1824–1907). The kelvin is now defined by fixing the numerical value of the Boltzmann constant to 1.380 649×10 J⋅K. This unit is equal to kg⋅m⋅s⋅K, where the kilogram, metre and second are defined in terms of the Planck constant, the speed of light, and the duration of the caesium-133 ground-state hyperfine transition respectively. Thus, this definition depends only on universal constants, and not on any physical artifacts as practiced previously, such as the International Prototype of the Kilogram, whose mass diverged over time from the original value. One kelvin is equal to a change in the thermodynamic temperature that results in a change of thermal energy by 1.380 649×10 J. The Kelvin scale fulfills Thomson's requirements as an absolute thermodynamic temperature scale. It uses absolute zero as its null point. Unlike the degree Fahrenheit and degree Celsius, the kelvin is not referred to or written as a degree. The kelvin is the primary unit of temperature measurement in the physical sciences, but is often used in conjunction with the degree Celsius, which has the same magnitude.", "id": 565786} {"src_title": "Vltava", "tgt_title": "Vltava", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka Teplá Vltava, která je považována za jeden ze dvou hlavních zdrojů Vltavy, pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m n. m.) na Šumavě ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. Jeho pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy. Prvních 5 km teče severním směrem, od soutoku s Kvildským potokem v Kvildě obrací nadlouho svůj tok k jihovýchodu. Od ústí Vydřího potoka v obci Borová Lada (890 m n. m.) nese říčka název Teplá Vltava, záhy přibírá Vltavský potok, známý též jako Malá Vltava. Ten pramení v Pláňském polesí ve výšce 1 158 m n. m. Protéká Horní Vltavicí a poté v Lenoře (756 m n. m.) získává vody Řasnice, zvané také Travnatá Vltava. Za Lenorou má řeka jen nepatrný spád a vytváří v ploché krajině rozsáhlé mokřady s mnoha meandry, souhrnně zvané Vltavský luh. Zde uprostřed 1. zóny NP Šumava Mrtvý luh se v nadmořské výšce 731 m u osady Chlum stékají Teplá a Studená Vltava. Ta pramení na druhé straně hranic v Bavorsku západně od obce Haidmühle pod německým názvem \"Altwasser\" nebo \"Kalte Moldau\". Od soutoku obou hlavních pramenných toků Teplé a Studené Vltavy pak řeka po zbytek své cesty má jméno Vltava. U Nové Pece se Vltava rozlévá do širokého a dlouhého přehradního jezera, které vzniklo přehrazením jejího toku u obce Lipno nad Vltavou. Za Lipnem protéká řeka romantickým skalnatým údolím pod Čertovou stěnou (tento její úsek se nazývá Čertovy proudy) a směřuje k vyrovnávací nádrži Lipno II, těsně před Vyšším Brodem. V úseku mezi přehradní hrází Lipno a Vyšším Brodem je koryto řeky téměř bez vody (přehrada je povinna udržovat minimální průtok 2 krychlové metry vody za sekundu), protože většina vod z Lipenského jezera je odváděna kanálem od podzemní elektrárny do vyrovnávací nádrže Lipno II. Pouze výjimečně se průtok zvyšuje - buďto za přebytku vody v nádrži, nebo u příležitosti vodáckých závodů, neboť úsek Čertových proudů je považován za jednu z nejtěžších vodáckých a slalomových tras na světě. Takové akce ovšem vyžadují průtok 20 - 30 m vody za sekundu. Za Vyšším Brodem protéká Vltava otevřenější krajinou a stáčí svůj tok k severu. Četnými zákruty protéká turisticky atraktivní oblastí s řadou kulturně historických památek, které jsou obvykle v těsné blízkosti řeky. Její tok směřuje k hradu Rožmberk, protéká městečkem Větřní a skalnatým údolím vstupuje do Českého Krumlova. Tok Vltavy směřuje odtud dále na sever, protéká kolem kláštera Zlatá Koruna, míjí bývalé keltské oppidum Třísov a obtéká skalnatý ostroh se zříceninou hradu Dívčí kámen. Pak již pokračuje rovinatou Českobudějovickou pánví k Českým Budějovicím (řkm 239,6). Zde přibírá vody řeky Malše. Za městem pokračuje tok Vltavy kolem obce Hluboká nad Vltavou a směřuje k Hněvkovické přehradě. Ta zajišťuje vodu pro Jadernou elektrárnu Temelín. Odtud až za Prahu vytváří řeka hluboké a úzké údolí, které se rozšiřuje jen na několika místech. Protéká Týnem nad Vltavou a za ním přibírá vody řeky Lužnice. Až k Týnu nad Vltavou však již zasahuje hladina dalšího stupně Vltavské kaskády, Orlické přehrady, pojmenované podle známého zámku Orlík. Jezero pohltilo i soutok Vltavy s Otavou u hradu Zvíkova. Pod hrází Orlické přehrady pokračuje tok Vltavy dále k severu. V úseku před Prahou zadržují vody Vltavy ještě další čtyři přehrady Vltavské kaskády - Kamýcká, Slapská, Štěchovická a Vranská. U Davle leží v řece Ostrov sv. Kiliána, na němž do roku 1419 stával Ostrovský klášter. V těchto místech se zprava vlévá řeka Sázava, o něco dále na okraji Prahy za Zbraslaví se zleva připojuje řeka Berounka. Po průtoku hlavním městem se Vltava teprve v Kralupech nad Vltavou vymaňuje z úzkého údolí do roviny a u Mělníka ve výšce 156 m n. m. se vlévá do Labe. Ačkoliv je Vltava k místu soutoku delší a vodnější, nese tok dále oproti zvyklostem jméno Labe. To protéká Německem a ústí do Severního moře. Před několika milióny let odtékala horní část Vltavy do Dunaje.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Vybrané hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodáctví.", "content": "Vodácky nejvyužívanější je Vltava v úseku z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Název řeky pochází ze starogermánského slovního spojení „Wilth“-„ahwa“, „divoká, dravá voda“. Ve \"Fuldských análech\" z roku 872 je tento název doložen jako „Fuldaha“ (srov. s řekou Fulda), v roce 1113 jako „Wultha“. V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako „Wlitaua“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vltava () je s délkou 430,2 km nejdelší řekou na území České republiky. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km² (z toho 27 047,59 km² v České republice). Své jméno „Vltava“ řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali \"Wilt-ahwa\" - \"divoká voda\", přičemž je prokázáno, že Germáni jméno pro Vltavu převzali nejspíše od Keltů.", "tgt_summary": "The Vltava ( , ; ) is the longest river within the Czech Republic, running southeast along the Bohemian Forest and then north across Bohemia, through Český Krumlov, České Budějovice and Prague, and finally merging with the Elbe at Mělník. It is commonly referred to as the \"Czech national river\". Both the Czech name ' and the German name ' are believed to originate from the old Germanic words ' (\"wild water\"; compare Latin '). In the ' (872 AD) it is called '; from 1113 AD it is attested as '. In the ' (1125 AD) it is attested for the first time in its Bohemian form, \".", "id": 164490} {"src_title": "Charta 77", "tgt_title": "Charter 77", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a politické cíle.", "content": "Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a navzdory snaze československého režimu byl ve dnech 6.-7. ledna 1977 publikován současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, s podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB. Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů. Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí … spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo. Charta 77 se deklarovala jako sdružení lidí různých ideových zaměření a přesvědčení. V kontextu doby a místa vzniku představovala pluralitní komunitu lidí s rozdílnými názory, jež spojoval pocit zodpovědnosti za společnost, lidská práva a svobodu v ČSSR. Teoreticky Charta svým signatářům nijak neupírala právo hájit názory podstatně radikálnější než toto minimum. Charta oficiálně nebyla součástí žádného světového mírového hnutí. Prakticky však šlo o názorově poměrně úzkou levicově orientovanou skupinu, jejíž omezený pohled formoval jak vnější tlak režimu, tak často společná osobní historie a v neposlední řadě i velmi úzké osobní a rodinné vazby mezi hlavními protagonisty.", "section_level": 2}, {"title": "Mluvčí.", "content": "Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, v kteréžto roli se celkem vystřídalo více než 40 lidí. Tito byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, v němž se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce režimu.", "content": "Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství. Někteří byli také zadržováni státní policií, biti, mučeni, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Někteří signatáři Charty 77 byli nakonec přinuceni ke spolupráci s StB. Cílem těchto opatření bylo signatáře izolovat, zastrašit či umlčet, popřípadě dosáhnout jejich odjezdu ze země. Přední chartista Václav Benda popsal ve své stati \"O politicky motivovaných represích\" v roce 1986 represe takto: \"„Za necelých deset let existence Charty 77 - což spadá téměř v jedno s existencí veřejně artikulované \"občanské nespokojenosti\" v normalizovaném reálném socialismu - se mnohokrát prostřídaly a patrně ještě prostřídají nejdůraznější formy represe: od difamačních kampaní v tisku přes administrativní opatření všeho druhu (doslova počínaje porodnicí a konče hrobem) až po masivní represe policejní (výslechy, domovní prohlídky, několikadenní zadržení, střežení, často hraničící s domácím vězením - a potom ovšem vysloveně temné, teroristické akty) a justiční (většinou motivované čistě politicky, stále se však opakují, pravda nepříliš úspěšně, pokusy vykonstruovat \"zástupnou\" kriminální delikvenci). Také cíle těchto útoků se mění: např. vůči Chartě 77 se několikrát vystřídaly snahy o její izolaci od společnosti dalekosáhlým zastrašováním všech potenciálních sympatizantů (od příbuzných a přátel jednotlivých signatářů až po jejich sousedy a spolupracovníky v zaměstnání), snahy o její rozmělnění a umrtvení postupným \"odřezáváním okrajů\", totiž vězněním a perzekvováním méně známých signatářů, i snahy o její zničení jediným razantním úderem, za cenu uvěznění nejznámějších aktivistů, kteří byli teoreticky pokládáni za \"nedotknutelné\". Žádná z těchto metod nezaznamenala jednoznačný úspěch a musíme tedy počítat s tím, že se k nim státní moc v různém sledu opět vrátí - pokud náhodou nevymyslí něco docela nového.“\" Extrémním příkladem teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu. Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny (včetně V. Havla) za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody. Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Paradoxně skutečný vliv na dění ve společnosti získali chartisté až po výměně vládnoucí moci na konci roku 1989. Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhla široké skupiny obyvatelstva (radio Svobodná Evropa bylo silně rušeno), navíc většina jejích signatářů byla z Prahy, a dopadu na obyvatelstvo bránila i malá srozumitelnost vysoce intelektuálně formulovaných prohlášení. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní, neboť v žádném veřejném tisku nebyla zveřejněna. Mezi občany kolovala jen v strojopisových opisech a v Praze byla kromě chartistů šířena např. i pracovníky letiště Ruzyně (dnes letiště Václava Havla) a fakulty strojní ČVUT v Praze. Mezi nejvýraznější projevy této kampaně patřila především tzv. Anticharta, kterou podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu. Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit (aniž by ji ovšem odsoudil), což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opsané texty Prohlášení Charty 77 po Praze šířili, neboť v něm viděli silný požadavek náboženské svobody). Kardinál ovšem tento postoj časem změnil (pod vlivem Jana Pavla II, Josefa Zvěřiny a dalších) a začal Chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš. Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (\"Infoch\"), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONSu a jiných samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří zastávali i vysoké politické pozice (zejména Václav Havel, který se stal posledním československým a později prvním českým prezidentem). Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD (např. Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský, Vladimír Laštůvka, František Bublan, Jiří Dienstbier, Petr Kajnar, Jaroslav Šabata, Jaroslav Mezník) a ODS (např. Jan Ruml, Václav Benda, Milan Uhde, Alexandr Vondra).", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "V prosinci 1976 se k Prohlášení Charty 77 svým podpisem přihlásilo 242 občanů, celkově ho do roku 1989 podepsalo téměř 1 900 lidí. Po svržení komunistické totality byla na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992 oficiálně činnost Charty 77 ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze a konspirační teorie.", "content": "Publicista a bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší publikoval v roce 1990 konspirační teorii, podle níž byla Charta 77 založena jako zednářská lóže a ovládali ji Židé, zednáři a komunisté. Chartista a disident Jiří Wolf nařkl čelné představitele Charty za to, že zpronevěřovali zahraniční finanční výpomoc.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Dokument (\"Charta 77\") je pojmenován podle data z 1. ledna 1977. Autoři textu Charty 77 si přáli zůstat v anonymitě. Je známo pouze tolik, že značnou část sestavili Václav Havel a Pavel Kohout. Druhý jmenovaný je také autorem názvu petice. Organizátory a prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Vlasta Chramostová, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka, byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Ačkoli deklarovaným záměrem autorů Charty bylo, aby signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání, fakticky společenství kolem Charty tvořili téměř výhradně levicoví intelektuálové z pražského prostředí, často bývalí členové komunistické strany. Po Sametové revoluci v roce 1989 se řada signatářů Charty 77 výrazně zapojila do veřejného života. Charta 77 je současnými historiky považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968. To je nicméně způsobeno tím, že v době jejího vzniku žádné další opoziční akce prakticky neexistovaly. Skutečný dopad Charty na dění v zemi byl omezen jednak tím, že počet signatářů Charty byl vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, jednak cenzurní blokádou komunistické strany. Podíl na mizivém povědomí obyvatelstva o dění kolem Charty mělo i vysoce intelektuálské prostředí, které se kolem Charty utvořilo. Naděje na ovlivnění politické situace se tak vyplnily jen částečně, přestože Charta budila u části obyvatelstva určité sympatie. Tím, že nezískala výraznější podporu obyvatelstva se Charta 77 zásadně lišila od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarita. Toto se v Polsku brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později přispělo k jeho pádu. ", "tgt_summary": "Charter 77 (\"Charta 77\" in Czech and in Slovak) was an informal civic initiative in the Czechoslovak Socialist Republic from 1976 to 1992, named after the document Charter 77 from January 1977. Founding members and architects were Jiří Němec, Václav Benda, Ladislav Hejdánek, Václav Havel, Jan Patočka, Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek, Martin Palouš, Pavel Kohout and Ladislav Lis. Spreading the text of the document was considered a political crime by the communist regime. After the 1989 Velvet Revolution, many of its members played important roles in Czech and Slovak politics.", "id": 2195291} {"src_title": "Balaton", "tgt_title": "Lake Balaton", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Základ geologického podloží Balatonu tvoří mezozoické sedimenty, avšak samotné jezero není starší 15 000 let, kdy se začala větrnou erozí a tektonickými posuvy tvořit malá jezírka, která se postupně propojovala a přibližně před 10 000 lety mělo nově vzniklé jezero o třetinu větší rozlohu než dnes. Je velmi intenzivně zanášen materiálem neseným větrem a vodními přítoky. Již dnes tvoří sedimenty na dně 6 – 10 metrů mocnou vrstvu, a pokud by nebyl každoročně bagrován, za několik málo tisíc let by se zanesl úplně.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisné podmínky.", "content": "Rozkládá se v kotlině tektonického původu, která se táhne podél jihovýchodního úpatí pohoří Bakoňský les. Má rozlohu 596 km², délku 78 km a maximální šířku 12 km. Leží v nadmořské výšce 105 m. Průměrná hloubka je 3 m a maxima dosahuje 11 m. Jezero vzniklo větrnou erozí a následnou deflací (větrným odnosem materiálu).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Povodí Balatonu má rozlohu 5180 km, množství vody se pohybuje okolo 1,8 x 10 m a obmění se přibližně za 2,2 roky. Výška hladiny byla roku 1976 při stavbě siófokského přístavu upravena a ustálena na přibližně 104 m n. m. Balaton je známý svou klidnou hladinou, avšak při bouřkách či dlouhotrvajícím rychlém větru se vlny objeví velmi rychle a do ohromných velikostí. Nejvyšší jsou, pokud vítr fouká z jihozápadního směru. Nejvyšší dosud naměřené měly výšku 1,82 m u břehu a 1,95 m uprostřed jezera, přičemž délka jedné se pohybovala pouze mezi 2 – 12 m. Je třeba dvou hodin po uklidnění větru, aby se hladina navrátila do původního klidu. Slapové jevy jsou patrné pouze v západovýchodním směru. Nejvyšší naměřené se vyskytly 14. května roku 1962, kdy na západě klesla hladina o 45 cm a na východě stoupla o celých 52 cm. Proudění probíhá u hladiny jezera od severního pobřeží k jižnímu a u dna pak ve směru opačném. V místě zúženiny u Tihanyského poloostrova dosahuje rychlost těchto proudů běžně i 2 m/s. Do Balatonu ústí mnoho krátkých řek. Největším přítokem je Zala přitékající na jihozápadě z Kis-Balatonu. Odtok je zajištěn přes umělý kanál Sió do řeky téhož jména, která je spojená s Dunajem.", "section_level": 1}, {"title": "Mikroklima Balatonu.", "content": "Mikroklima balatonského pobřeží se díky severojižnímu natočení, převládajícím jihozápadním větrům, kontinentálnímu okolí a vodní hladině odrážející sluneční záření podobá mediterránnímu. Roční množství slunných hodin se pohybuje okolo dvou tisíc, přičemž nejteplejšími měsíci jsou červen, červenec a srpen, nejslunnějším měsícem je červen a nejméně srážek dopadá v srpnu a září. Výrazně je díky vodní mase stahována teplotní amplituda jak denní, tak i roční. Ke konci léta se však teplota vody pohybuje okolo 28 °C (měří se v hloubce 1 m poblíž města Siófok). Výhodu severního hornatého pobřeží na pěstování vinné révy objevili už Římané a tato tradice se zde zachovala dodnes. Pocházejí odsud ta nejsladší a nejkvalitnější maďarská vína a to především bílé odrůdy. Z těch nejlahodnějších je třeba jmenovat Badacsonyi Szürkebarát, který je „endemitním druhem“ a nesmí se pěstovat nikde jinde na světě, resp. pouze pro osobní spotřebu, než na svazích stolové vyhaslé sopky Badacsony. Většinu zim Balaton zamrzá, vrstva ledu se pak pohybuje mezi 20 – 30 cm. Větry nad Balatonem povětšinou vanou z jihu, západu, severozápadu, nebo severu. Z jihozápadu přicházejí pouze ne příliš časté bouřky. Nejsilnější vítr byl zaznamenán 13. července 1961 a to 129,6 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží pod pohořím \"Bakony\" je prudké a vysoké, místy členité (poloostrov Tihany) a je porostlé lesy. Na severním břehu se nacházejí vinice (Badacsony). Zbývající pobřeží je naopak nízké a často bažinaté. Délka pobřeží je asi 200 km.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Pobřeží jezera je nejdůležitější lázeňskou oblastí a po Budapešti druhým nejoblíbenějším cílem turistů v \"Maďarsku\". Jsou zde minerální a termální prameny. Na jezeře je rozvinuto rybářství a místní vodní doprava. Podél břehů vedou silnice a železnice.", "section_level": 1}, {"title": "Koupání.", "content": "Jelikož má Balaton poměrně mělké dno a voda není hluboká, prohřívá se rovnoměrně až do dna. Letní teplota vody je 20 – 27 °C. Zvláště jižní strana jezera je výhodná pro koupání rodiny s dětmi, neboť až ve vzdálenosti 300 – 500 metrů od břehu dosahuje hloubka vody 2 m. Na severním pobřeží je tato hranice místy již na 10 – 20 metrech od břehu, navíc je téměř celé zarostlé rákosem.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní sporty.", "content": "Velká vodní plocha jezera je vhodná pro jachting. První klub jachtařů tu byl založen v roce 1867 v Balatonfüredu. Téměř ve všech částech jezera je povolen sportovní rybolov. Nejčastěji lovené ryby jsou candáti, sumci, štiky, boleni, a kapři.", "section_level": 2}, {"title": "Plavba po jezeře.", "content": "Je prokázáno, že již Římané využívali jezero k vodní dopravě. První parník byl na jezero spuštěn v roce 1846. V dnešní podobě byla lodní doprava obnovena po druhé světové válce. V rekreačních místech jako Siófok byla vybudována přístaviště.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Jezero a jeho okolí hostí mnoho vzácných i chráněných převážně teplomilných rostlinných a živočišných druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Na jižních slunci vystavených svazích severního břehu rostou mandloně, roubované fíkovníky a pěstují se zde také granátovníky. Na strmých svazích tabulové hory Badacsony se pěstuje vinná réva.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V jezeře žije více než padesát druhů ryb, přičemž králem zdejších vod je nazýván candát. Kromě něj převažují úhoři, amuři, cejni, cejnci, štiky, karasi, kapři, líni a sumci. Z 250 druhů ptáků je 27 zvláště chráněných. Jsou to např. kalous ušatý, čáp černý, datel černý, kormorán velký a různé druhy volavek a kolpíků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Balaton (česky též \"Blatenské jezero\") je jezero v župách Somogy, Veszprém a Zala v Maďarsku v Dunajské rovině. Je to největší jezero ve střední Evropě, právě pro jeho velikost se mu v maďarštině říká také Magyar tenger – \"Maďarské moře\". Patří podle typu mezi takzvaná stepní jezera, která se nacházejí v celé Eurasii. Název jezera pochází ze slovanského výrazu \"blato\" – bažina.", "tgt_summary": "Lake Balaton (Hungarian IPA , , , , ) is a freshwater lake in the Transdanubian region of Hungary. It is the largest lake in Central Europe, and one of the region's foremost tourist destinations. The Zala River provides the largest inflow of water to the lake, and the canalised Sió is the only outflow. The mountainous region of the northern shore is known both for its historic character and as a major wine region, while the flat southern shore is known for its resort towns. Balatonfüred and Hévíz developed early as resorts for the wealthy, but it was not until the late 19th century when landowners, ruined by \"Phylloxera\" attacking their grape vines, began building summer homes to rent out to the burgeoning middle classes.", "id": 2054777} {"src_title": "Tepelný izolant", "tgt_title": "Thermal insulation", "src_document": [{"title": "Příklady tepelných izolantů.", "content": "Nejlepšími tepelnými izolanty jsou plyny a kapaliny, které rychleji než vedením přenášejí teplo prouděním. Z pevných látek jsou dobrými tepelnými izolanty především ty látky, které obsahují hodně plynu (vzduchu), např. minerální vlna (kamenná nebo skelná), peří, srst, papír, dále např. sklo, dřevo, polystyren, ap. Ve stavebnictví se kvůli lepší tepelné izolaci používají cihly s dutinami. Z látek neobsahující plyny jsou dobrými tepelnými izolanty například plasty (mezi které patří výše zmíněný polystyren, polyuretan ale také bakelit a řada dalších).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tepelné izolanty se využívají všude tam, kde je třeba zabránit předávání tepla – k tomu dochází nejčastěji, když je třeba zabránit úniku tepla (zateplení domu, potrubí, atp.) anebo v případě, kdy je třeba zabránit ohřevu nějakého materiálu (dřevěná držadla kuchyňského nádobí). Typickým příkladem z praxe je zimní oblečení, které izoluje teplo díky vzduchu, který je uzavřený mezi vlákny vlněného svetru, na obdobném principu fungují dutá vlákna či peří. Proto je v zimě vhodnější mít oblečeno několik vrstev tenkého oblečení než jedinou silnou textilii. Mezi vrstvami oblečení je dostatek vzduchu, který brání tepelným ztrátám. Dalším příkladem je izolování zdí a budov. Izolace z minerální vlny nebo celulózy (ekologicky využitý sběrový papír, rozemletý a ošetřený boritými solemi, které zabrání hoření, plesnivění atd. snadno aplikovatelné foukáním) zadržují vzduch a zpomalují jeho proudění, čímž snižují tepelné ztráty. Jednoduše řečeno, izolace stěn, podkroví a podlah vašeho domu nebo bytu zabraňuje tepelným ztrátám v zimním období (a také nárůstu tepla v letním období). Protože dochází ke snížení spotřeby energie za vytápění, vede to k nižším účtům za vytápění, nižšímu opotřebení kotle, dochází ke snížení emisí CO z elektrárny, snižuje se riziko globálního oteplování a klimatických změn.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité vlastnosti tepelných izolací.", "content": "U tepelných izolací se vyplatí sledovat několik vlastností, zejména tepelný odpor a zvukovou neprůzvučnost. Čím vyšší je \"tepelný odpor\", tím lepší. U materiálů se často uvádí spíše „obrácený“ ukazatel, a to součinitel tepelné vodivosti λ (lambda). Ten uvádí, kolik tepla (chladu) může daným materiálem prostoupit, a tedy zde naopak platí, že čím nižší lambda, tím lepší tepelná izolace. V projektu a tepelném auditu budovy je většinou specifikován minimální tepelný odpor, který musí konstrukce splnit. Doporučuje se raději odpor o vrstvu ještě zvětšit nebo zvolit materiál s lepší (nižší) lambdou, aby zde byla vytvořena rezerva do budoucna (dnes jsou požadavky na minimální tepelný odpor například obvodových stěn nebo střech několikanásobně vyšší než před 20 lety). \"Zvuková neprůzvučnost\". Čím více tepelná izolace tlumí hluk, tím lépe. Je žádoucí maximálně utlumit hluk z okolí domu, jiných místností podkroví nebo třeba hluk od deště dopadajícího na střechu (to je zvláště důležité u plechových krytin). Jak tepelná izolace \"drží tvar\" se projeví hned při montáži. Jak se vkládá do připraveného roštu a jak je snadné dokonale a bez mezírek vyplnit daný prostor, aby nikde nevznikaly tepelné mosty. Důležité je ale i vlastnost dlouhodobého „držení tvaru“. Pokud jde o nekvalitní tepelnou izolaci, může se po několika letech „sesedat“, a v původně dobře zaizolovaném prostoru se začnou projevovat tepelné mosty. Ty mohou způsobovat kondenzaci vodní páry v konstrukci. Vlhkost způsobí ještě horší izolační vlastnosti a problém se pak vyhrocuje a často může dospět až k poměrně finančně náročným opravám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tepelný izolant je látka, která špatně vede teplo, tzn. má nízkou tepelnou vodivost. Opakem tepelného izolantu je tepelný vodič. Veličina, která umožňuje porovnání látek podle tepelné vodivosti, se nazývá součinitel tepelné vodivosti. Tepelné izolanty mají nízký součinitel tepelné vodivosti.", "tgt_summary": "Thermal insulation is the reduction of heat transfer (i.e., the transfer of thermal energy between objects of differing temperature) between objects in thermal contact or in range of radiative influence. Thermal insulation can be achieved with specially engineered methods or processes, as well as with suitable object shapes and materials. Heat flow is an inevitable consequence of contact between objects of different temperature. Thermal insulation provides a region of insulation in which thermal conduction is reduced or thermal radiation is reflected rather than absorbed by the lower-temperature body. The insulating capability of a material is measured as the inverse of thermal conductivity (k). Low thermal conductivity is equivalent to high insulating capability (Resistance value). In thermal engineering, other important properties of insulating materials are product density (ρ) and specific heat capacity (c).", "id": 240490} {"src_title": "František Josef Gerstner", "tgt_title": "Franz Josef Gerstner", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "František Josef Gerstner se narodil 22. února 1756 v Chomutově do německé rodiny mistra řemenáře Johanna Floriána Gerstnera (1730-1783) a Anny Marie Elisabeth rozené Englert. Navštěvoval hlavní chomutovskou školu, kde si oblíbil matematiku. Jednou při hodině opravil chybu svého učitele matematiky a ten mu zakázal navštěvovat jeho hodiny. Proto mu jeho otec zařídil hodiny matematiky u příbuzného venkovského faráře. Ve studiu pokračoval v letech 1765-1772 na jezuitském gymnáziu v Chomutově, které vedl prefekt Ignác Cornova. V roce 1772 nastoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Na Filozofické fakultě studoval elementární matematiku u Stanislava Vydry, vyšší matematiku u Jana Tesánka a astronomii u Josepha Steplinga. Kromě přírodních věd se věnoval také studiu theologie, klasické řečtiny a hebrejštiny. V roce 1776 vykonal Gerstner veřejnou zkoušku z astronomie a v roce 1777 z první knihy \"Philosophiae Naturalis Principia Mathematica\" Isaaca Newtona. Během studií si přivydělával hrou na varhany v kostele sv. Kajetána na Malé Straně. Za stravu a ubytování také doučoval chovance z kláštera svatého Bartoloměje. Po studiích na filozofické fakultě v roce 1777 krátce navštěvoval i přednášky na Inženýrské škole založené v Praze roku 1718. Učila se na ní geometrie, fortifikace a mechanika tak, aby si žáci osvojili \"\"vyměřování země, zakládání pevností, též splavů, jakož i řízení útoku na pevnost\"\". Poté pracoval tři roky u Dvorské komise pro vyvazování z roboty jako geometr při vyměřování lesů a pozemků.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomie.", "content": "V roce 1781 odešel do Vídně, aby studoval medicínu, botaniku a chemii. Těchto studií brzy zanechal, protože získal působiště v univerzitní astronomické observatoři ve Währingu u Vídně. Zde se pod vlivem Dr. Maximiliana Hella se rozhodnul naplno věnovat matematice a astronomii. Roku 1784 získal místo adjunkta u profesora Strnada na univerzitní hvězdárně v Klementinu v Praze. V roce 1785 publikoval Gerstner astronomickou práci, ve které opravil zeměpisnou délku řady významných evropských měst. K výpočtu zeměpisné délky použil metodu zatmění Slunce, kterou sám zjednodušil a urychlil (místo 36 záznamů stačilo pouhých 9). Jérôme Lalande a Johann Elert Bode tuto novou metodu velmi chválili a uváděli ve svých článcích. Jako uznání za jeho práci jej Královská česká společnost nauk jmenovala řádným členem. I další Gerstnerovy výsledky v astronomii mu zjednaly vážnost v evropských vědeckých kruzích.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogická činnost.", "content": "Když v roce 1787 onemocněl Gerstnerův bývalý učitel vyšší matematiky Tesánek, poskytl mu Gerstner ve svém vlastním bytě pečlivé ošetřování a současně vyučoval jeho žáky vyšší matematice. Ve školním roce 1788–1789 byl pověřen suplováním vyšší matematiky na univerzitě a 4. prosince 1789 byl jmenován řádným profesorem s platem 1000 zlatých. Ve svých přednáškách se přitom neomezoval pouze na vyšší analýzu a astronomii, ale věnoval se i mechanice a hydraulice. V roce 1795 byl Gerstner povolán jako přísedící studijní dvorské komise ve Vídni, kde se mimořádným způsobem podílel na reorganizaci rakouského technického školství. Roku 1798 navrhnul přetvoření pražské Inženýrské stavovské školy na polytechniku. Inspirací mu byla nedávno založená \"École polytechnique\" v Paříži. Význam nově koncipované školy hodnotil slovy: „\"Nezměrný užitek přinese polytechnika důkladným vyškolováním vedoucích odborných sil pro celý průmysl, všem úředníkům i řemeslníkům, podnikatelům i státu. Bylo již mnohokráte zjištěno, že založení jednoho odvětví výroby oživí ty nejpustší kraje, zaměstná tisíce lidí a poskytne jim obživu. Oč více lze tedy očekávat, jestliže polytechnika rozšíří užitečnými vědomostmi světlo nad všemi větvemi průmyslu, jestliže rok co rok poskytne nejschopnějším mladým lidem, aby cestovali, odhalovali přírodní bohatství země, sbírali zkušenosti o zemědělství, poznávali výrobu a zkoumali přednosti našich nebo cizích zemí\"!“ Škola byla založena dekretem císaře Františka II. ze dne 14. března 1803. Nové Královské české stavovské technické učiliště v Praze \"(Königliche böhmische ständische technische Lehranstalt zu Prag)\" bylo slavnostně otevřeno 10. listopadu roku 1806 ve svatováclavském semináři v Praze. Gerstner byl zvolen jeho prvním ředitelem a současně profesorem mechaniky a hydrauliky. Byl kladen důraz, aby inženýrské nauky byly úzce spojeny s matematikou a exaktními vědami. V roce 1807 se mu podařilo pro školu získat první Wattův parní stroj v Rakousku. Kromě toho stále přednášel vyšší matematiku na Univerzitě (až do zhoršení svého zdravotního stavu v roce 1823). V roce 1830 předal Gerstner své přednášky z mechaniky a hydrauliky svému synovi Františku Antonínovi Gerstnerovi. V roce 1832 byl Gerstner penzionován, ale byly mu ponechány veškeré jeho příjmy.", "section_level": 1}, {"title": "Propojení Vltavy s Dunajem.", "content": "V roce 1807 byl zvolen vědeckým ředitelem České hydrotechnické privátní společnosti, pro kterou měl spolu se stavebním radou Pakassym vypracoval projekt stavby vodního kanálu mezi Vltavou a Dunajem (z Českých Budějovic přes Vyšší Brod do Lince). Nejprve zhodnotili starší návrhy. Albrecht z Valdštejna navrhoval v roce 1626 propojit Vltavu s řekou Große Mühl. L. Vogemont v roce 1706 navrhl hned několik variant, např. spojení Lužnice s řekou Kamp. V 18. století bylo podáno více návrhů od různých projektantů, ale všechny se ukázaly ve své době nerealizovatelné. Gerstner v návrhu hodnotil nejenom vodní, ale i železniční a silniční variantu. Celý region výškově proměřil metodou opakovaného měření atmosférického tlaku. Díky tomu zjistil, že k překonání tak velkých výškových rozdílů po vodní hladině by bylo kvůli výstavbě velkého množství zdymadel drahé a náročné na obsluhu. Navíc doprava se dřevem by byla pomalá a nemohla by probíhat v zimních měsících. Jako kritérium pro srovnání mezi silniční a železniční dopravou zvolil valivý odpor kol. Vyvodil, že síla potřebná k překonání tření bude menší na tvrdé rovné ploše (železniční koleji), než na silnici; navíc je nutné volit kola s co největším průměrem. Jelikož vodní doprava má velmi nízké provozní náklady, zaměřil se proto Gerstner i na cenové porovnání s železniční dopravou. Počítal celkové provozní výdaje za rok pro jednotku hmotnosti a míle na provoz po vodě pomocí vztahu: formula_1, kde formula_2 je hmotnost přepravovaného zboží za rok, formula_3 zúročení vloženého kapitálu a náklady na 1 míli kanálu, formula_4 náklady na koně a obsluhu, s indexem formula_5 bychom měli vztah pro dopravu po železnici. Aby mohl určit mezní hmotnost formula_2, porovnal výraz pro náklady po vodě s výrazem pro železnici a získal výraz formula_7. Ze vztahu získal tři intervaly nejvýhodnější cesty: pro cestu po silnici 0-8 400 t, po železnici 8 400-112 000 t a po vodě více než 112 000 t. S přihlédnutím na roční přepravu soli (asi 20 160 t) vychází opět nejlépe doprava po železnici. Gerstner svůj projekt představil na valném shromáždění členů společnosti 31. března 1808. Počítal se splavněním Vltavy do Vyššího Brodu. Odtud byla do Mauthausenu navržena železnice. Přestože byl projekt schválen, jeho realizaci zabránila finanční krize způsobená Napoleonskými válkami. Myšlenka železničního spojení Českých Budějovic a Lince byla obnovena až roku 1820. František Josef Gerstner předal práci na projektu svému synovi Františku Antonínu Gerstnerovi. Ten vypracoval definitivní projekt jednokolejné trati koněspřežné železnice  spojující České Budějovice a Linec o délce 129 km. Vlastní výstavba byla zahájena 25. července 1825 pod vedením Františka Antonína Gerstnera.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika a mechanika.", "content": "V roce 1831 vydal Gerstner své proslulé dílo \"Handbuch der Mechanik\" ve třech svazcích, které získalo 1400 předplatitelů, mezi nimiž nacházíme i císaře Františka I. Toto dílo se stalo základní učebnicí strojního, stavebního a důlního strojírenství po celou dobu 19. století. Jakožto jeden z prvních matematiků matematicky popsal vlny na vodní hladině a to ve své práci \"Teorie vln\" (\"Theorie der Wellen\") z roku 1804. Na první pohled by se mohlo zdát, že na povrchu vody se vlny šíří prostě tak, že částice vody kmitají svisle nahoru a dolů a tento pohyb se pak přenáší podél hladiny. Gerstner ukázal, že částice vykonávají kruhové pohyby, přičemž poloměry těchto kružnic se s hloubkou zmenšují. Na povrchu vody pak vzniká vlna, která má tvar matematické křivky zvané cykloida. Tyto vlny byly ve světové fyzikální literatuře pojmenovány jako Gerstnerovy trochoidální vlny. Spolu se straubinským rodákem Leonhardem Gruberem sestrojili roku 1786 přesný barometr, který podle slov Bolzana ukazoval každou změnu v specifické váze vzduchu až na jednu stotisícinu. Pomocí tohoto přístroje pak provedli v Krkonoších řadu přesných barometrických měření k určení nadmořských výšek. Společně s Dr. Gruberem těž roku 1788 vypracovali pro Učenou společnost posudek k Churchmannově výkladu výchylek magnetické střelky. Ve svých pracích velmi často hledal praktické využití. Zabýval se otázkami převodů u hnací soukolí, pohonu vodních kol, fyzikálními vlastnostmi železa s ohledem na stavbu železných mostů. Působil navíc jako poradce pro stavbu mostů a nejenom průmyslové podniky jej žádaly o radu v technických záležitostech. Navrhl novou konstrukci hydrometrického kyvadla, v které díky podrobným výpočtům dokázal, že lze stanovit přesně rychlost v jednotlivých hloubkách, na rozdíl od předešlé metody, která byla vhodná pro měření rychlosti vody těsně pod hladinou a nešlo díky tomu určit rozložení rychlostí.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "V letech 1802 až 1803 byl zvolen předsedou Královské české společnosti nauk. Roku 1808 mu byl udělen Leopoldův řád (řád je vidět na portrétu). Roku 1810 byl dědičně povýšen do rytířského stavu. Roku 1811 byl císařem jmenován ředitelem vodních staveb v Čechách, se zvláštním služným ve výši 2000 zlatých. Roku 1813 jej Kateřina Pavlovna doporučila svému bratru carovi Alexandru I. k vyznamenání, a to spolu s Goethem, Wielandem a Wolfem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a smrt.", "content": "Gerstner byl dvakrát ženat. Roku 1792 se oženil s Gabrielou z Mayersbachu († 1808) dcerou Marie roz. von Ehrenberg a rytíře Moritze von Mayersbach, lékaře a děkana lékařské fakulty Pražské univerzity. Spolu měli devět dětí včetně syna Františka Antonína Gerstnera (1796-1840). Roku 1809 se oženil s Marií Stark († 1821). Posledních čtrnáct dní svého života strávil na statku u své dcery Gabriely a zetě Josefa Augustina Pabstmanna v Mladějově u Jičína. Zemřel 25. června 1832 v Mladějově kde byl i pohřben. Na jeho náhrobku byl vytesán nápis: \"Immenso juvenis spectabat Sidera coelo, Certa vir undantes jura docebat aquas, Naturae humanas adjuvit viribus artes. Laude senex multa Clarus ad astra redit.\" (“Jako mladík pozoroval hvězdy na nekonečném nebi, jako muž stanovil vodám přesné zákony a podpořil lidské umění silami přírodními, jako stařec, proslavený mnohou slávou, odešel ke hvězdám.“).", "section_level": 1}], "src_summary": "František Josef Gerstner (\"něm\". Franz Joseph Gerstner, od roku 1810 Ritter von Gerstner) (22. února 1756 Chomutov – 25. červen 1832 Mladějov) byl matematik, fyzik a inženýr. Roku 1806 založil Královské české stavovské technické učiliště v Praze, předchůdce dnešního ČVUT. Navrhnul výstavbu koněspřežné železnice z Českých Budějovic do Lince.", "tgt_summary": "Franz Josef Gerstner (from 1810 Franz Josef Ritter von Gerstner, ; 23 February 1756 – 25 July 1832) was a German-Bohemian physicist, astronomer and engineer.", "id": 151507} {"src_title": "Lyžování", "tgt_title": "Skiing", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručný přehled.", "content": "Lyžování se vyvinulo z různých forem pohybu po sněhu, zejména ze sněžnic. Náznaky existence něčeho, co by bylo možno označit za počátky lyžování, existují už na kresbách starých zhruba 4 000–4 500 let, které se objevily například v Rödöy v Norsku. Podobně staré pozůstatky lyží se našly rovněž ve švédském Hoting. Původně sloužily ohoblované dřevěné fošny pouze k přesouvání se po sněhu z místa na místo, sport a rekreace přišla na řadu až mnohem později. Dnešní pojetí má počátky v 19. století, kdy je Norovi Sondre Norheimovi (někdy nazývanému otcem moderního lyžování) přisuzován vynález vázání, které lyžaři umožňovalo při sjezdu zatáčet. Tento styl a příslušný typ vázání, ve kterém je k lyži připevněna pouze špička nohy, se označuje jako \"telemarkové\", podle norského kraje Telemark, kde Norheim žil. Sjezdové lyžování je mladší a na rozdíl od běhu (chůze) na lyžích vzniklo jako druh zimní zábavy. Jedním ze zakladatelů sjezdového lyžování byl Čechorakušan Matyáš Žďárský; ten vynalezl upravený typ vázání, u kterého je lyže vázána k botě pevněji, což umožňuje snadnější zatáčení. Starší jsou i skoky na lyžích, naopak nejmladší jsou různé disciplíny akrobatického lyžování. Roku 1924 vznikla Mezinárodní lyžařská federace (FIS), v roce 1936 se sjezdové lyžování poprvé objevilo v programu olympijských her. V roce 1967 vznikl každoroční Světový pohár v alpském lyžování.", "section_level": 2}, {"title": "Detailní.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Předsportovní využití lyží.", "content": "Předchůdci dnešních lyží byly sněžnice. Sněžnice měly za úkol chránit nohu a zvětšit její plochu pro usnadnění chůze ve sněhu, ale i v mokřadech a v bahnitém terénu. Používání sněžnic severskými a vysokohorskými národy je zachyceno v etnografickém materiálu. Dochovaly se i literární zmínky z pozdějšího období od 4. stol. př. K. O sněžnicích se zmiňuje řecký autor Xenofón, který píše o Arménech, kteří vybavovali sněžnicemi i koně. Také Strabó udává, že kavkazské národy používají sandály s kruhovitou podešví a pomalované dřevěné desky pro ulehčení pohybu ve sněhu. Alanové, příslušníci jiného kavkazského národa, prošlapávali sněžnicemi cestu byzantskému vojsku, které roku 710 táhlo přes Kavkaz. Významnou proměnu prodělaly sněžnice v severních oblastech Evropy a Asie. Protáhly se a zúžily, což umožnilo nejen chůzi, ale i rychlejší klouzavý běh na sněhu. Byly zhotovovány nejčastěji ze dřeva a jejich podoba se nám zachovala v prehistorických rytinách a skalních malbách. Jedny z nejstarších jsou malby z ostrova Rödöy (Norsko) datované kolem roku 4000 př. K., dále z východního pobřeží Ladožského jezera (severozápadní Rusko) a ze západního pobřeží Bílého moře (severní Rusko, poblíž Finska). Obě ruské skalní malby se datují rokem 500 př. K. Jsou známy i archeologické nálezy lyží zdobeny rytinami vyobrazujícími zvířata, z čehož lze usuzovat, že lyže byly používány pro lov. Využití lyží pro lov dokládají i Čínské (7 – 10 stol.) a Mongolské (14. stol) spisy, které zaznamenávají zprávy o Kirgizech a Jakutech. Jakuté používali lyže i pro dopravu ulovených zvířat. Od 16. stol. je známo mnoho písemných dokladů o lyžování, a to jak ze Skandinávie, tak z Ruska, Polska, Číny, Koreje i Japonska. Avšak nejdůležitějším spisem o severských národech a lyžování je spis Švéda, arcibiskupa z Upsaly (Švédsko, asi 80 km severně od Stockholmu) Olafa Magna. O. Magnus sepsal Dějiny severských národů (1555) ve vyhnanství z církevních důvodů, a to paradoxně v Římě. Tento spis byl prvním kvalitním seznámením Evropanů s dějinami a životem severských národů. Text knihy je doplněn i množstvím dřevorytů. Ač se toto období pokládá z hlediska lyžování za předsportovní O. Magnus již dokládá závody a soutěže v lyžování mezi lidem i králi – např. Olaf Tryggveson a Henning Aslaksen. Krom lovu a prosté dopravy lidí i nákladu sloužily lyže také k vojenským účelům. Nejstarší zprávy o válce na lyžích, a to mezi Švédskem a Dánskem, jsou z doby kolem roku 1200. Vojenské lyžování, podobně jako u mnoha dalších sportů, bylo mostem k sportovnímu lyžování takovému, jak jej známe dnes. Velká pozornost byla věnována vojenským lyžařským oddílům v Norsku, a to již od 16. stol. Povinný lyžařský výcvik v norské armádě se datuje od 18. stol Součástí výcviku byly i závody ve sjezdu, běhu na lyžích, skocích z můstku a střelbě za jízdy. Od začátku 19. stol. však vojenské závody upadají. Nahrazují je lyžařské soutěže, které se objevují od poloviny 19. stol. v údolí Telemark. Telemarské soutěže v lyžování se konaly jako lidové slavnosti, ke kterým se postupně sjíždělo více a více lidí, až vyrostly do významných událostí jižního Norska. Proto můžeme lyžování v Telemarku pokládat za počátek moderního lyžování. Jak bohaté jsou zprávy o lyžování ze Skandinávie, tak chudé jsou z ostatních částí Evropy. O lyžování jsou sporé zmínky z Anglie, kde se lyže používaly od 16. stol. v hrabství Devonshire a také z dnešního Slovinska, kde jsou lyže doloženy od 17. stol. Ve Slovinsku používali lyže sedláci, kteří prý v ovládání lyží vynikali. Lyže používali k běžné dopravě, a to až do roku 1942, kdy místní obyvatelé byli nuceni odevzdat lyže okupantským úřadům. Toto Slovinské lyžování bylo unikátní svou izolovaností. Z Alp jsou z této doby zprávy pouze o používání sněžnic. V této dlouhé historii lyžování se lyže mnoho neměnily. Odlišné typy lyží se používaly v různých oblastech. Zcela zřetelně je možné rozlišit tři typy: V typologii starověkých lyží se uvádějí i bahenní lyže z jižního Švédska. Spolu s lyžemi se až do devatenáctého století používala jen jedna dlouhá hůl. Sloužila jako opora při jízdě a zatáčení, k brždění i jako zbraň. Dvě hole začali používat až Telemarčané, což bylo spojené se sportovním využitím lyží. Ve dvacátém století používal ve své škole jednu dlouhou hůl již jen M. Zdarský.", "section_level": 3}, {"title": "Sportovní využití lyží.", "content": "Období sportovního využití lyží začíná v polovině 19. stol. Podle Příbramského přesně roku 1843, kdy byly uspořádány první velké závody v Norském Trömso, Q. Oddo považuje za zrození sportovního lyžování až přechod Grónska uskutečněný Norem Fridtjofem Nansenem roku 1888. Norsko je považováno za kolébku sportovního lyžování nejen pro tyto závody, ale hlavně díky obyvatelům Telemarku (údolí v jižním Norsku, asi 100km jihozápadně od Osla), kteří své lyžařské umění předváděli na pravidelných závodech. Telemarčané byli jako první schopni sjíždět ve vzpřímeném postoji. Lyže ovládali pomocí dvou holí a pohybu dolních končetin. Vyvinuli dva způsoby zatáčení – kristianii a telemark. (dnešní carvingové lyže). V Telemarku byly lyže přizpůsobeny bočním vykrojením (otázka je, zda úmyslně). Norské zkušenosti 19. století shrnuje příručka vydaná Werhelandem a dále je rozvíjí tzv. „norská škola“ založená slavným závodníkem Norheimem. Norské lyžování se šířilo nejen do Evropy, ale i do Ameriky a Austrálie, a to i zásluhou norského polárníka Fridtjofa Nansena, který roku 1888 přešel na lyžích Grónsko a o své cestě vypovídal ve své knize, kde uvádí: „Nic nezpevňuje svaly a nečiní celé tělo silným a pohyblivým, nic nezpevňuje vůli a neosvěžuje ducha tak dokonale jako lyžování. Rozvíjí nejen tělo, ale i duši“. Nejvýznamnějším střediskem Evropského lyžování se staly Alpy, které byly již dříve vyhledávané horolezci. V Alpách se také vyvíjely další lyžařské školy. Z hlediska lyžování na carvingových lyžích je významná lilienfieldská škola Mathiase Zdarskeho, který, podle Příbramského a Štrobla, poznal vliv telemarského vykrojení na zatáčení. M. Zdarsky zatáčel v přívratném postavení a vystihl důležitost předsouvání odlehčené lyže, což můžeme považovat za základ kročného oblouku i dynamického pluhu. Pozdější školy přinášely další techniky. Do 60. let to byly školy rotační techniky, které překonala rakouská škola protirotací. Hlavní výtkou rotační technice byla její nevhodnost pro krátké napojované oblouky. Technika se dále vyvíjí od protirotační k technice rozdílné práce dolních končetin a od oblouků s využitím zahranění a odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou hranění. Vývoj techniky určovalo samozřejmě závodní lyžování. Rakušan Josef Stiegler se na světovou lyžařskou špičku (1. ve slalomu a 3. v obřím slalomu na OH 1964) dostal díky vylepšené technice slalomových oblouků založených na rozdílné práci dolních končetin se zrychlením přechodu mezi jednotlivými oblouky na základě kroku. Tuto techniku dále propracovával Jean-Claude Killy. O zmenšení podílu smyku ve fázi vedení oblouku se snažil Ital Gustav Thöni. Dosáhl toho zvětšením vertikálního i horizontálního pohybu. Objevuje se u něj i zakončení oblouku na vnitřní lyži. Další hvězdou lyžování byl Ingemar Stenmark, který ve své době experimentoval se širší špičkou lyže. V roce 1984 zvítězil v paralelním slalomu na bočně krojených lyžích Elan. Techniku dovedl snad k nejlepší možné vzhledem k technickým možnostem doby. Důležitým mezníkem pro vývoj techniky s minimálním podílem smyku bylo zavedení kloubových tyčí do závodů alpského lyžování (r. 1984). Doposud slalomáři odsouvali tyč nataženou vnitřní paží. Tyč sklouzla po paži od ruky na rameno a za slalomáře. V kloubových tyčích začali závodníci odtlačovat tyč vnitřním bokem, stehnem i bércem. V současnosti odtlačují tyč úderem vnější ruky a vnitřním bércem. Tato technika umožnila zkrácení dráhy těžiště a přispěla i ke zmenšení vertikálního pohybu. Zhruba ve stejné době byl zaveden závod v superobřím slalomu (MS 1985 v Crans Montaně), což také přispělo k vývoji řezaného oblouku. Do tohoto vývoje důrazně promluvil i snowboard, zvláště po vykrojení bočních hran, na kterém méně trénovaní jezdci předváděli náklony superhvězd alpského lyžování, a to téměř bez smýkání. Touto dobou jsou již na trhu vykrojené lyže (Elan Parabolic a od roku 1991 i Kneissl Ergo) a v devadesátých letech se prosazují v závodech veteránů a dorostu. Ve světovém poháru se carvingové lyže nejprve používaly v obřím slalomu žen. Mužská špička přijímala carvingové lyže velmi opatrně. Ještě na začátku sezóny 1999/2000, kdy celé startovní pole žen startovalo na carvingových lyžích, se muži ve slalomu i obřím slalomu přikláněli k méně krojeným modelům. V průběhu sezóny však i muži přešli na carvingové lyže: v Madoně vyhrál F. Ch. Jagge na 176cm dlouhých slalomkách, přitom nedlouho předtím v Bavaer Creeku byl dvacátý. V lednu v Chamonix (Angelo Weiss – 170cm Dynastar) bodovaly race-carvery, stejně jako v Kitzbühlu (Mario Matt – 176cm Salomony, které byly o 12cm kratší, než jeho postava). Toto je definitivní konec klasických dlouhých lyží a v závodním lyžování se prosazují pouze carvingové lyže. Tyto lyže používá i nezávodní veřejnost pro jejich větší možnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Historie lyžování v českých zemích.", "content": "Počátky lyžování v českých zemích nám jsou, na rozdíl od Skandinávie, dobře známy z písemných pramenů. Roku 1887 zakládá Josef Rössler-Ořovský první lyžařský kroužek při bruslařském spolku v Praze (pozdější Český Ski klub). J. R. Ořovský je velkou postavou českých a československých sportovních počátků. Nejenže má „na svědomí“ první dva páry ski, jak čeština nazývala lyže ještě za první republiky, ale i první kajak, klubový sport importovaný z Anglie (fotbal, tenis) a jachting. J. R. Ořovský byl také dlouholetým funkcionářem Českého olympijského výboru. Další lyže nechal nezávisle na Ořovském přivést pro své dělníky v Krkonoších hrabě Jan Harrach. Podle těchto lyží začali místní řemeslníci vyrábět další páry. O těchto pokusech Krkonošských se dověděl J. R. Ořovský roku 1893 a od těch dob se datuje i jeho přátelství s další významnou osobou českého lyžování, s řídícím učitelem v Dolních Štěpanicích Janem Bucharem. Tyto dvě osobnosti českého lyžování spolu s Josefem Alešem, zvaným „Lyžec“, neúnavně propagovali lyžařskou turistiku. Tito průkopníci odstartovali zakládání lyžařských spolků a pořádání závodů v Krkonoších, ale i na Šumavě, v Jeseníkách a do Krušných hor se vydávali němečtí lyžaři z Lipska a Drážďan – 1893 Český krkonošský spolek Ski Jilemnice, 1903 Český Ski klub Vysoké nad Jizerou a Svaz lyžařů v Království Českém, což byl první lyžařský svaz na světě. První závody se pořádaly roku 1893 v Jilemnici a od roku 1896 i mistrovství království Českého. Československo stálo i při zrodu FIS (Féddération de Ski International) roku 1924. Prvními lyžařskými instruktory v Českých Zemích byli cizinci – Chorvat Franjo Bučar, který studoval v Oslo, Fin Estlander a Nor Hagbarth Stefens. Od instruktorů se odvíjela i používaná škola – norská. Na Slovensku bylo lyžování podstatně méně rozšířené, ale díky doktoru Michalu Guhrovi se dostala nová lilienfieldská škola Matiase Zdarského do Tater dříve než do Čech. Ten, poté, co přišel na nevýhodnost norských lyží (vlastnil pár lyží dlouhý 235cm) pro strmé svahy, nechal přivézt lyže z Alp od M. Zdarského spolu s vylepšeným vázáním a Knihu o lyžování. Po světové válce se vyvíjelo české a slovenské lyžování společně. Technika lyžování byla přejímána z alpských škol, se kterými české držely krok. Dokonce si dovolím tvrdit, že v šedesátých letech Vladimír Čepelák, svou kročnou technikou a propagací využití běžeckých lyží v základním lyžařském výcviku, alpské školy předběhl. Od sedmdesátých let se vyvíjí Česká škola lyžování, která je jedna z nejlepších a podle práce E. Rejfířové je k roku 2001 nejvhodnější pro výuku na carvingových lyžích.", "section_level": 3}, {"title": "Vybavení.", "content": "Pro lyžování jsou potřeba zejména lyže (či snowboard): ty jsou vybaveny lyžařským vázáním, kterým jsou připojeny ke speciálním botám. Lyžaři jsou také obvykle (u běžeckého lyžování vždy) vybaveni hůlkami, které drží v rukou a odpichuje se jimi od země. Z bezpečnostních důvodů je lyžařům doporučováno používání přilby; např. v Itálii je její nošení pro děti do čtrnácti let povinné.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Základními dvěma odvětvími lyžování jsou \"alpské lyžování\" (zastarale \"sjezdové\"), při kterém lyžaři sjíždějí (zpravidla poměrně prudký) kopec mezi brankami, a na \"severské lyžování\" (dříve \"klasické\"), zahrnující kromě běhu na lyžích také skoky na lyžích a severskou kombinaci, která zahrnuje běh a skoky. Obě odvětví jsou pěstována nejen jako sportovní disciplíny, ale také v rámci turistiky. Moderním a nejmladším lyžařským odvětvím je \"akrobatické lyžování\", při kterém lyžaři na lyžích předvádějí akrobatické prvky jako salta nebo jízdu přes umělé překážky, atd. Samostatně organizovaným odvětvím, které kombinuje běh na lyžích se sportovní střelbou, je biatlon.", "section_level": 1}, {"title": "Alpské lyžování.", "content": "Alpské (sjezdové) lyžování v rekreační formě spočívá typicky v návštěvě některého horského střediska, kde se lyžař, vybavený sjezdovými lyžemi, vázáním, hůlkami a botami (a odpovídajícím teplým oblečením), pomocí (placeného) lyžařského vleku či lanovky dopraví na vrchol kopce, ze kterého se pak spustí a díky gravitaci klouže po sjezdovce dolů, kde může opět nastoupit na vlek. Ve sportovním pojetí se alpské lyžování člení na následující disciplíny: Technika alpského lyžování se vyvíjí, nejnovějším trendem je jízda s použitím tzv. carvingových oblouků, která se rychle prosadila nejen ve sportovním, ale i rekreačním lyžování.", "section_level": 2}, {"title": "Severské lyžování.", "content": "Při běhu na lyžích se lyžař vybavený běžkami, vázáním, hůlkami a botami, pohybuje vlastní silou v zasněženém terénu, přičemž může překonávat i větší či menší svahy. K pohybu se používají dvě základní techniky: tzv. \"klasický běh\", při kterém lyžař provádí pohyb podobný normálnímu běhu, ovšem při každém kroku se na příslušné lyži sklouzne, a tzv. \"bruslení\", při kterém se lyžař sklouzává střídavě šikmo do stran a na konci skluzu se vždy odrazí k dalšímu skluzu na druhé lyži, která je téměř kolmo k první. Alternativou běhu na lyžích při pohybu ve vysokohorském terénu je tzv. skialpinismus, ve kterém se lyžování kombinuje např. s horolezectvím. Ve sportovním pojetí se běžecké lyžování dělí na závody v klasickém stylu (kde je bruslení zakázáno) a běh volnou technikou. K severskému lyžování se řadí ještě skoky na lyžích (a severská kombinace, ve které se skoky na lyžích kombinují s během).", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lyžování v Severní Americe.", "content": "K absolutní špičce patří lyžařské destinace Severní Ameriky. Úroveň služeb a stav sjezdovek jsou nejlepší v USA. Mezi špičku patří Aspen Ski Resort, Mammoth Mountain Ski Area nebo Sun Valley Resort. V Kanadě je úroveň služeb velmi podobná, ale sjezdovky jsou poněkud méně obsazené a je zde volnější prostor. Známé lyžařské oblasti najdete především v pohoří Rocky Mountains, v Ontariu a Quebecu. Mezi špičkové resorty patří Banff Ski Resort, Apex Mountain Ski Resort nebo Whistler Blackcomb Ski Resort.", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování v Evropě.", "content": "Velmi kvalitní jsou ski areály v Evropě. Díky značnému zájmu o zimní sporty jsou investice do rozvoje lyžařské infrastruktury poměrně vysoké. Nejkvalitnější lyžařské střediska se nacházejí v Alpách. Ve francouzské části Alp například lyžařské oblasti Alpe d'Huez, Les Trois Vallées, Portes du Soleil, ve Švýcarsku Davos, Interlaken nebo Zermatt, známá je německá oblast Oberammergau ski area nebo pohoří Allgäu ski area, v Itálii především oblast Dolomiti Superski. Alpskou lyžařskou velmocí je Rakousko a jeho Zillertal Arena, Kaprun a mnoho dalších resortů v jednotlivých údolích. Poněkud opomíjené je Slovinsko, kde jsou lyžařská střediska Kranjska Gora, Maribor a Krvavec.", "section_level": 2}, {"title": "Ski resorty v Asii.", "content": "Nejlepší asijské lyžařské oblasti reprezentují například japonské Ski Nagano, indický himálajský ski resort Gulmarg, ski resort Yabuli v Číně, Yongpyong Resort v Jižní Koreji nebo íránské lyžařské středisko Dizin. Teplé klima v některých regionech si vyžádalo zajímavá řešení. Například Ski Dubaj je největší krytá lyžařské hala na světě se 400 metrů dlouhou sjezdovkou.", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování v Jižní Americe.", "content": "Výborné podmínky pro lyžování v jihoamerickém pohoří Kordilery využily především Chile a Argentina. Titulem nejlepší ski resort v Chile se pyšní Valle Nevado Ski Resort a Argentina se může pochlubit střediskem Las Lenas.", "section_level": 2}, {"title": "Zimní střediska v Austrálii a Oceánii.", "content": "Lyžařské aktivity v regionu se soustřeďují do resortů v Austrálii a na Novém Zélandu. Nejznámější australská střediska jsou Thredbo Ski Resort, Charlotte Pass a Perisher Blue, na Novém Zélandu pak resorty v okolí města Methven, hora Mount Ruapehu a okolí města Queenstown.", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování v Africe.", "content": "Poněkud exoticky působí ve výčtu ski resortů africký kontinent, ale i v zde se nacházejí zajímavé ski areály. Ve vysokých polohách se drží sníh a mezi nejvýznamnější střediska patří například Tiffindell Ski Resort v Jihoafrické republice, resort Tikjda v Alžírsku nebo Oukaïmeden v Maroku v pohoří Atlas.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lyžování je zimní sport spočívající v pohybu člověka vlastní silou po sněhu pomocí lyží, páru dlouhých úzkých desek (původně dřevěných, dnes častěji z kompozitních materiálů) připojených k botám pomocí lyžařského vázání. Jako alternativa k lyžím se dnes používá také snowboard, jediná širší deska, ke které jsou připevněny obě nohy. Lyžování původně sloužilo k dopravě, v průběhu 20. století se postupně stalo zejména sportovní a rekreační aktivitou. Lyžování je mnoha odvětvími zastoupeno na zimních olympijských hrách.", "tgt_summary": "Skiing is a means of transport using skis to glide on snow. Variations of purpose include basic transport, a recreational activity, or a competitive winter sport. Many types of competitive skiing events are recognized by the International Olympic Committee (IOC), and the International Ski Federation (FIS).", "id": 633858} {"src_title": "Sněžka", "tgt_title": "Sněžka", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Georgius Agricola v roce 1546 označil horu názvem Risenberg. V roce 1871 je poprvé zaznamenáno množné číslo Riesengebirge (Obří hory) jako dosud užívaný německý název pro celé pohoří. Původní německý název dosud zanechal dozvuky v dnešních názvech Obří důl a Obří hřeben. Přibík Pulkava již v roce 1380 pro celé Krkonoše použil název Sněžné hory. Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozen od pojmenování \"Sněžná\" – jako „sněhem pokrytá“. První český název byl \"Pahrbek Sněžný\", pak \"Sněžovka\", od roku 1823 pak definitivně Sněžka. Narazit lze ale i na názvy \"Sněhovka\" či doslovný překlad z němčiny \"Sněhkopa\". V němčině se zase kromě častějšího \"Schneekoppe\" objevoval i tvar \"Riessenkoppe\". První v historii zaznamenaný výstup je z roku 1456, kdy jistý Benátčan hledal v horách drahé kamení. V letech 1563–1566 se pokusil změřit nadmořskou výšku hory slezský učenec Kryštof Schilling. Naměřil neuvěřitelných 5880 m (o 1000 metrů více než má Mont Blanc). V roce 1569 pan Jiřík z Řásně naměřil 2035 m. Dne 23. srpna 1935 vyjel na Sněžku ve Škodě Popular Břetislav Jan Procházka a Mojmír Urbánek. Před nimi však na vrchol Sněžky vyjel v roce 1932 již konstruktér Josef Bašek, arci méně náročnou cestou po tehdejší československo-německé hranici. Dne 28. srpna 2014 se na Sněžce při seskoku z rogala s wingsuitem zabil český BASE jumper Martin Trdla.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby na vrcholu.", "content": "Vrchol Sněžky je poměrně rozlehlý. Nejstarší stavba je na polské (slezské) straně vrcholu. Je to 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince, o jejíž stavbu se zasloužil šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch. Stavba byla provedena v letech 1665–1681, ale první práce na výstavbě začaly již roku 1653. Práce ale musely být ukončeny kvůli majetkové při s hrabětem Humprechtem Černínem, který si Sněžku nárokoval z titulu vlastnictví panství Schmiedeberg (dnes Kowary). Spor o pozemky se táhl 11 let, a tak se se stavbou mohlo začít až v roce 1665. Bohoslužby se zde konaly pětkrát ročně. Kaple byla v roce 1810 uzavřena a do roku 1850 sloužila jako hospoda a útulek. Roku 1854 byla znovu vysvěcena a následně několikrát poničena požárem a obnovena. V roce 1850 byla postavena Polská (dříve Slezská) bouda. O sedm let později vyhořela, ale byla obnovena a sloužila až do roku 1976, kdy byl dán do užívání současný horský hotel. Ten je postaven podle projektu polského architekta Lipińského. Polská meteorologická observatoř byla postavena v letech 1966 až 1974 několik metrů od místa bývalé Polské boudy na Sněžce. Budovu, tvořenou ocelovou konstrukcí připomínající vesmírné talíře, navrhli architekti Witold Lipinski a Waldemar Wawrzyniak z Wroclawské univerzity. Observatoř je v nejvyšším disku, ve středním disku je technické zázemí a sklady, největší spodní disk o průměru 30 metrů je částečně zapuštěn do terénu. V roce 2009 nevydržel horní disk (Meteorologická stanice) nápor sněhu a zřítil se na spodní. Po důkladné expertize bylo rozhodnuto, že k žádnému dalšímu poškození by nemělo dojít a stavba byla do října 2009 obnovena do původního stavu. Na podzim 2015 Rádio Wroclaw oznámilo, že Ústav meteorologie a vodního hospodářství chce budovu opustit a prodat nebo pronajmout, restaurace v přízemí byla od začátku listopadu 2015 uzavřena kvůli rekonstrukci. Ústav meteorologie a vodního hospodářství tuto zprávu popřel a označil za spekulaci médií. Ústav prý neplánuje meteorologickou observatoř prodat, ale vedení ústavu a národního parku pouze diskutují s cílem dojít ke společné dohodě o způsobu využití budovy jak pro vědecké, tak pro turistické účely. Mluvčí potvrdila, že spodní část budovy vyžaduje nutnou rekonstrukci. Je potřeba zpevnit ocelovou konstrukci, opravit elektroinstalaci, větrání a sociální zázemí, datum zahájení prací závisí na zajištění finančních prostředků, přičemž poskytování služeb v cestovním ruchu není zahrnuto v rozpočtu ústavu a je nad rámec jeho zákonných činností. V roce 1900 byla postavena dřevěná budova meteorologické stanice. Stavba vysoká 18 metrů byla po 2. světové válce jedinou fungující meteorologickou stanicí ve střední Evropě. Stržena byla v osmdesátých letech 20. století. Na české straně Sněžky stála ještě nedávno zchátralá budova České boudy z roku 1868. Na jejím místě byla v letech 2005-2006 postavena nová Česká poštovna. Mezi lety 1899 a 2009 stála opodál budova původní poštovny, jež byla v červnu 2009 rozebrána a převezena na Javorovou skálu, kde byla posléze znovu sestavena. Jednalo se o nejvyšší místo v ČR, kde bylo možno získat poštovní razítko. Další stavbou je horní stanice lanovky z Pece pod Sněžkou. Lanovka má dva úseky a do provozu byla uvedena v roce 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Lanovky.", "content": "Lanová dráha na vrchol Sněžky funguje již od roku 1949. Původní lanovka měla podobu dvojsedačky, kde cestující seděli bokem ke svahu. Vyrobena byla švýcarskou firmou Von Roll. Cesta na vrchol trvala 20 minut. Od 21.12.2013 je v provozu nová kabinková dráha, která nahradila původní lanovou dráhu sedačkovou. Z Pece pod Sněžkou nyní kabinka pro čtyři osoby vyveze na vrchol až 250 návštěvníků za hodinu. Celá trasa sestává ze dvou lanovek, které mají mezistanici na Růžové Hoře. Kromě přepravy turistů slouží také k zásobování turistických chat na Růžové hoře a na Sněžce. Z polské strany vede sedačková lanovka z Karpacze na předvrchol Kopa, odkud je nutné pěšky dojít na Obří sedlo a vystoupat na Sněžku.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické výstupy.", "content": "Na Sněžku vede sedm základních pěších výstupů. V úbočí Sněžky vedou dvě promenádní vyhlídkové cesty. Na české straně traverzuje jihovýchodní úbočí zeleně značená pěší cesta dlážděná velkými kameny mezi Jelenkou a rozcestím Nad Růžovohorským sedlem. Na polské straně protíná severní stěnu stará Slezská silnice vydlážděná kočičími hlavami, po které dodnes ve výjimečných případech vyjede terénní auto. Slezská silnice je v zimě uzavřena kvůli lavinovému nebezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Lyžařské sjezdy.", "content": "Sněžka je tradičním místem pro turistické i extrémní lyžování. V současné době je většina sjezdových tras uzavřena z důvodu ochrany přírody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sněžka (polsky \"Śnieżka,\" německy \"Schneekoppe\") je se svými 1603,3 m n. m. (dříve uváděný údaj 1602 m n. m.) nejvyšší horou Krkonoš, Sudet, Slezska, Čech, i celého Česka. Vzhledem k tomu, že vrchol Sněžky leží v Polsku (zhruba o 10 cm vyšší), nejvyšším vrcholem ležícím v Česku je tedy Luční hora. Je to významná dominanta východní části Krkonoš. Přes vrchol Sněžky prochází česko-polská hranice, nejvyšší bod se nachází na polské straně hranice, několik metrů západně od kaple sv. Vavřince. Na vrchol vede ze 4,5 km vzdálené Pece pod Sněžkou kabinková lanovka. Severní, polská strana spadá do údolí řeky Lomničky, západní do Úpské rašeliny, jihozápadní část do Obřího dolu, jihovýchodní do údolí Jeleního potoka a východní přecházejí v Obří hřeben. Vrcholek hory je skalnatý a má rozlohu okolo 120 000 m². Jelikož je Sněžka nejvyšší hora v širokém okolí, je z vrcholu rozsáhlý panoramatický rozhled. Vrchol slouží jako častý turistický cíl a pro jeho dosažení je možné využít celou řadu turistických cest a to jak pěších, cyklistických, tak i běžkových.", "tgt_summary": "Sněžka or Śnieżka (in Czech and Polish respectively, \"Schneekoppe\" in German) is a mountain on the border between the Czech Republic and Poland, the most prominent point of the Silesian Ridge in the Krkonoše mountains. At , its summit is the highest point in the Czech Republic, in Lower Silesian Voivodeship, in the Krkonoše and in the entire Sudetes.", "id": 168740} {"src_title": "České Slezsko", "tgt_title": "Czech Silesia", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinu obyvatelstva Českého Slezska tvoří Češi, kteří jsou buď potomky původních slezských obyvatel, již se přidali k té době utvářejícímu se českému národu v průběhu 19. a první pol. 20. století, nebo jsou potomky Čechů z Čech, Volyňských Čechů či Čechů z Banátu, kteří sem přišli za prací během rozvoje průmyslu či jako dosídlenci po druhé světové válce. Významnou národnostní menšinou jsou Poláci (na Těšínsku – velká část obcí je dvojjazyčná česko-polská), Řekové, Romové, Slováci a Vietnamci. Před rokem 1945 zde žila velmi početná německá komunita, která v opavské části Českého Slezska dokonce tvořila absolutní většinu. Z hlediska utváření českého národa v české části Slezska probíhal v různých částech vývoj národního uvědomění mezi do té doby národnostně nevyhraněným obyvatelstvem značně odlišně. Obecně však platí, že je v Českém Slezsku v důsledku minulých snah o germanizaci či polonizaci místního obyvatelstva české národní cítění daleko silnější než na Moravě, jelikož místní obyvatelstvo hledalo v české národnosti útočiště před touto hrozbou. Na některých místech dochází dokonce k vzestupu českého nacionalismu, který se projevuje zejména útoky na polskou menšinu (nejčastější je ničení polských nápisů) či protiromskými náladami.", "section_level": 1}, {"title": "Opavsko.", "content": "Na Opavsku byla v 19. století nejdůležitější organizací Matice Opavská, která šířila národnostní myšlenky, českou kulturu a literaturu mezi slovanským obyvatelstvem – to převládalo zejména v okolí Opavy a na východ od ní. Před první světovou válkou bylo největším úspěchem založení opavského gymnázia. Začal vycházet první český místní tisk, vznikaly první české spolky. Pořádaly se tábory českého lidu. Po první světové válce procentuální podíl Čechů ještě posílil s příchodem státních zaměstnanců české národnosti. Avšak do roku 1945 západně od města Opavy a v samotné Opavě tvořili většinu Němci, po druhé světové válce se západní část Slezska i samotná Opava s příchodem dosídlenců počeštila.", "section_level": 2}, {"title": "Těšínsko.", "content": "Na Těšínsku působila Slezská matice osvěty lidové, která zastávala podobnou úlohu, jako na Opavsku měla Matice Opavská. Češi zde však za Rakouska-Uherska byli procentuálně dle obcovací řeči v menšině za Poláky a Němci. Po vyhlášení první republiky jejich procentuální podíl zesílil a přehoupl se něco málo přes nadpoloviční většinu. Začínají sem přicházet za prací i Češi z jiných koutů republiky. Centrem Čechů zde jednoznačně byly Slezská Ostrava, Frýdek a Orlová. Dalšími centry byly Nový Bohumín a Český Těšín. Dochází k rozvoji českého základního a středního školství. Přesto zde menší část místního obyvatelstva zůstávala i nadále národnostně nevyhraněná a považovala se za tzv. Šlonzáky mluvící nářečím „po naszymu“, což je smíšené polsko-česko-německé nářečí. Šlonzáci se v mnohém orientovali spíše na německé kulturní prostředí. Jejich předci žili po staletí na území Těšínského knížectví (resp. Koruny české a habsburské říše), byli častokrát pod českým či německým kulturním a jazykovým vlivem, byli etnicky i geneticky promíchaní, a to u nich vytvořilo odlišnou identitu od té polské. V roce 1938 území zabralo Polsko a vyhnalo spoustu místních Čechů (zejména ty, kteří sem přišli za prací během první republiky); v roce 1939 území zabírají Němci, kteří pro změnu diskriminovali Poláky. Postavení Čechů bylo o mnoho lepší, než postavení Poláků. Zcela zde však zaniklo české školství a kulturní život – mělo dojít k naprostému poněmčení místního obyvatelstva. Po roce 1945 došlo k odsunu místních Němců, Polákům bylo garantováno postavení národnostní menšiny. Nejhůře dopadli Šlonzáci, kteří měli být potrestáni za kolaboraci s nacisty. Slezská národnost byla zrušena, obyvatelstvo bylo vystaveno represím a raději než se přihlásit k národnosti polské, začalo se hlásit k národnosti české. Ta nakonec v severní části Těšínska drtivě převládla.", "section_level": 2}, {"title": "Hlučínsko.", "content": "Vůbec nejsložitější problematiku Českého Slezska představuje Hlučínsko, jehož území bylo původně z většiny součástí Opavska, jen jeho malá část byla součástí Krnovska. Habsburské soustátí (potažmo česká koruna) však o toto území po prohrané válce o Slezsko na základě Vratislavského míru v roce 1742 přišlo. Území dnešního Hlučínska se tak stalo součástí Pruska (resp. Pruského Slezska) a v roce 1871 součástí Německého císařství. Území dnešního Hlučínska se stalo součástí správního obvodu Hlubčice, v roce 1818 bylo přeřazeno do okresu Ratiboř, jehož součástí zůstalo až do anexe tohoto území Československem. Postupně začalo splývat s historickým územím Ratibořského knížectví. Toto území však zůstalo součástí Olomoucké (arci)diecéze. Pruský stát a po většinu doby i Německé císařství byly vůči katolickému vyznání zdejšího obyvatelstva velmi tolerantní. Úřadovalo se v němčině, po vzniku Německého císařství se i zdejší školství stalo německojazyčným. Byla to však římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván „moravským“ (lidově byl označován jako „po našemu“). „Moravština“ se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká nářečí tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. „Moravštinu“ po změně základního školství na německojazyčné bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětů jen na gymnáziu v Ratiboři a v Hlubčicích. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelstvo se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a Pruského Slezska identifikovalo jako „pruští Moravci“. I přes počáteční zděšení, které připojení Hlučínska v roce 1742 k Prusku vyvolalo, se postupem času tato oblast v obchodních, kulturních, společenských a ekonomických vazbách přeorientovala na Prusko. Mladí muži odcházeli za prací do jiných částí Pruského Slezska, jiných částí Pruska i pozdějšího Německého císařství. Směrem do Ratiboře, Opolí, Vratislavi a Berlína byla budována i silniční a železniční infrastruktura. Obyvatelé si postupně na život v Prusku zvykli. Převzali pruskou státní identitu, pruskou morálku a smysl pro pořádek. Český nacionalismus zde pronikal velmi složitě. Místní obyvatelstvo se na Čechy dívalo spíše nedůvěřivě z důvodu náboženských rozdílů. Vůči Čechům se velmi ostře vyhrazovaly i Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které byly založeny zdejším katolickým duchovenstvem v roce 1893. Naopak zde pronikal nacionalismus německý. Velká část lidí se v jižní části Ratibořska na přelomu 19. a 20. století začala považovat za Němce. Zdejší oblast se i přes odlišný jazyk stala územím, kde byl nejsilnější nacionalismus německý, zemská identita pruská a slezská, jazyková identita „moravská“ a náboženská identita katolická. Když v roce 1919 byla podepsána Versaillská mírová smlouva, byla na jejím základě v roce 1920 k Československu připojena většina území dnešního Hlučínska. Obce Píšť a Hať se součástí Československa staly až v roce 1923. Příchozí vojáky a české úřednictvo nikdo nevítal. Domněnka Československa, že zdejší lid bude představitele republiky vítat jako osvoboditele před germanizací, se ukázala být chybnou. Možnost zdejších obyvatel jít pracovat do jiných částí Pruska a Německa byla radikálně omezena. Kulturní a ekonomické vazby byly narušeny. Sčítací komisaři znemožňovali zdejšímu obyvatelstvu hlásit se k německé národnosti, vnutili jim národnost československou. Zdejší školství se stalo českojazyčným. Snahu integrovat hospodářsky Hlučínsko do Československé republiky podlomila hospodářská krize. Rostla nezaměstnanost a nespokojenost zdejšího obyvatelstva s československým státem. V roce 1935 došlo ve volbách ke kuriózní situaci, kdy v oblastech, které byly oficiálně československé, zvítězila s 3/4 podporou Sudetoněmecká strana. V roce 1938 zdejší obyvatelstvo vítalo německé vojáky. Území se opět stalo součástí provincie Slezsko, po roce 1941 provincie Horní Slezsko. Stalo se přímou součástí Německé říše (tzv. Altreichu) a zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. Hořkost zde začala stoupat až s tím, co rostl počet padlých ve válce. Počáteční nadšení se změnilo ve vystřízlivění. V roce 1945 se území opět navrátilo k Československu. K poválečnému odsunu a k výměně obyvatelstva došlo jen v obci Třebom, malé vesničce obývané výhradně německojazyčným obyvatelstvem. K větší výměně obyvatelstva (nikoliv však úplné) došlo rovněž v obci Sudice. Zbylým 36 obcím se výraznější odsuny vyhnuly. Československá republika zdejší obyvatele oficiálně vnímala jako oběti germanizace, proto k odsunu nakonec nedošlo. Zdejší obyvatelstvo nakonec přijalo českou identitu za svou. Co je však jinde ve Slezsku neobvyklé, okolo 10 % obyvatel se zde hlásí k národnosti slezské. Dnešní obyvatelé Hlučínska na sebe pohlížejí jako na Prajzáky, což byl původně hanlivý výraz, který byl používán Čechy v bývalé rakouské části Slezska pro označení obyvatel Hlučínska. Pro Hlučínsko používají dnes Prajzáci označení \"Prajzská\".", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "V západní části Českého Slezska ležící v horském systému Krkonošsko-jesenické soustavy, se zvedají pohoří Hrubý Jeseník (v němž se na hranici s Moravou nachází hora Praděd) a Rychlebské hory. Ve východní části Českého Slezska se v horském systému Karpat zvedají pohoří Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Mimo pohoří se na území Českého Slezska rozkládá také několik pahorkatin: na Osoblažsku se jedná o Zlatohorskou pahorkatinu, v okolí Opavy a na Hlučínsku o Opavskou pahorkatinu, podél Odry se rozkládá Moravská brána, a severovýchodně od Ostravy Ostravská pánev. Nejdůležitější řeky jsou Odra, Opava a Olše, jež z části utvářejí hranici s Polskem. Řeky Odra a Ostravice pak tvoří i část historické zemské hranice s Moravou. Mezi významná slezská města patří historická metropole českého Slezska Opava, dále pak Karviná, Bohumín, Bruntál, Jeseník, Krnov, Český Těšín, Havířov, Třinec. Na moravsko-slezské hranici leží např. města Ostrava či Frýdek-Místek.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slezsko od středověku do 18. století.", "content": "Koncem 9. století se oblast stala součástí Velkomoravské říše, po jejím rozpadu se stala předmětem bojů mezi českými a polskými knížaty. Část území zůstala přemyslovská (Holasicko), další pak připadla Piastovcům (Těšínsko, Nisko). Holasicko, jež bylo později zváno Opavsko, bylo vyděleno nejpozději k roku 1318 z Moravy jako samostatné knížectví pod vládou vedlejší větve Přemyslovců. Již za vlády Václava II. došlo k pronikání moci českého státu do oblasti Horního Slezska. Za Jana Lucemburského hornoslezská knížata složila lenní hold českému králi. Česká svrchovanost nad Slezskem byla opakovaně uznána i polským králem Kazimírem III. Velikým nejprve Vyšehradskou smlouvou z roku 1333, a poté Trenčínskou smlouvou roku 1335, výměnou za to, že se český král vzdal nároků na polskou korunu, a poté roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV.. Ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení Slezska. Vymíráním vládnoucích knížecích rodů připadla území hornoslezských knížectví postupně pod bezprostřední vládu českého krále. Sbližování Opavska se Slezskem začalo za vlády Mikuláše II., který se stal zároveň knížetem ratibořským. Později se Opavsko rozdrobilo na menší oblasti, které však znovu získal Jiří z Poděbrad a patřily i jeho pozdějším nástupcům, dokud roku 1613 neudělil Matyáš Habsburský oblast kolem Opavy jako léno Karlovi z Lichtenštejna. O devět let později takto Karel získal i Krnovsko, vydělené z Opavska roku 1377. V majetku Lichtenštejnů zůstalo Opavské knížectví až do roku 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Po slezských válkách (Rakouské Slezsko).", "content": "Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války. V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři slezské války mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i Hubertusburským mírem. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko. Pouze menší část Slezska, zahrnující Těšínské knížectví, jižní části Krnovského, Niského a Opavského knížectví, neoficiálně označovaná nejprve jako České Slezsko a později Rakouské Slezsko, zůstala s titulem vévodství jako jedna z korunních zemí součástí České koruny. Novým sídlem Rakouského Slezska se stala Opava – sem byly přeneseny stavovské instituce (knížecí sněm, veřejný konvent) a vznikl tu díky reformám hraběte Haugwitze i nový zemský správní orgán, královský úřad, který byl vlastně zmenšeným a zreformovaným nástupcem vrchního úřadu (\"Oberamt\") ve ztracené Vratislavi.", "section_level": 2}, {"title": "V rámci moravskoslezského gubernia.", "content": "1. července 1782 bylo císařským dekretem rakouské Slezsko spojeno s Moravou do jednoho správního celku, v jehož čele stálo moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. Královský úřad v Opavě byl sice zrušen, ale samospráva obou zemí zůstala zachována, i nadále existoval slezský veřejný konvent a další zemské úřady.", "section_level": 3}, {"title": "Období 1850-1918.", "content": "Císařským rozhodnutím z 26. června 1849 bylo rakouské Slezsko k 1. lednu 1850 přeměněno opět v samostatnou z korunní zemi, vévodstvím \"Horní a Dolní Slezsko\" s hlavním městem Opavou. Z hlediska státní správy mu byly podřízeny Moravské enklávy ve Slezsku, s nimiž mělo 5 147 km². Od 5. listopadu 1860 do 29. března 1861 pak bylo Slezsko opětovně spojeno s Moravou, ale po protestech slezských zástupců byly obě země opět odděleny. V roce 1850 zároveň dochází ke zrušení obou krajů a jejich rozdělení mezi 22 nově vzniklých tzv \"smíšených\" okresů a 1 statutární město (Opava). Toto členění pak bylo roku 1868 nahrazeno členěním na 7 politických okresů a 3 statutární města, která k těmto okresům nenáležela (Bílsko, Frýdek a Opava). V roce 1896 vzniká nový politický okres Bílovec, a 1. října 1901 také politický okres Frýdek. Tím se počet politických okresů do roku 1918 zvýšil na 9. Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem. Na zemské úrovni byl vrcholným orgánem samosprávy Slezský zemský sněm (v jeho čele zemský výbor a zemský hejtman). Státní správu reprezentoval zemský prezident a zemská vláda (v jiných zemích Předlitavska nazýván častěji místodržitelem). Sčítání lidu roku 1910 vykázalo následující údaje o obcovací řeči:", "section_level": 2}, {"title": "Období 1918–1948.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Opavsko a Hlučínsko.", "content": "Se vznikem Československa se Vévodství slezské stalo zemí Slezskou. 29. října 1918 se v Polské Ostravě (přejmenované později na Slezskou Ostravu) vytvořil zatímní Národní výbor pro Slezsko a převzal nejdůležitější úřady. 30. října 1918 vyhlásili ve Vídni němečtí poslanci ze severní Moravy a Slezska odtržení Němci osídlených oblastí na severu a jejich připojení k Rakousku jako provincie Sudetenland. Český národní výbor poslal do Opavy vojenské oddíly, před nimiž (v prosinci) provinční vláda uprchla, moc převzal pražským národním výborem jmenovaný zemský prezident Josef Šrámek, který stanovil správní komisi. 5. listopadu 1918 se Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Národní rada knížectví těšínského prozatímně dohodly na rozdělení správy Těšínska (pražský národní výbor tuto dohodu odmítl). 8. prosince (s účinností od 14. prosince) bylo vyhlášeno zrušení národních výborů (ve Slezsku k němu došlo až 27. prosince) 28. června 1919 se vítězné státy Dohody a poražené Německo uzavřely versailleskou smlouvu, podle níž Československu k 10. ledna 1920 připadlo Hlučínsko (někdejší součást pruského záboru). Hlučínsko bylo k Československu připojeno 4. února 1920 a bylo začleněno do země Slezské jako nový politický a soudní okres Hlučín.", "section_level": 3}, {"title": "Těšínsko.", "content": "V době rozpadu Rakouska-Uherska vznikl mezi nově konstituovanými státy Československem a Polskem spor o Těšínsko. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko (\"Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego\"), který Těšínsko prohlásil za součást Polska a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. 29. října 1918 byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 obdobně prohlásil Těšínsko za součást Československa. Československo opíralo svůj nárok o historické právo (Těšínsko bylo od roku 1327 resp. 1339 součástí zemí Koruny české), národnostní a strategické důvody (klíčová Košicko-bohumínská dráha a zásoby uhlí). Polsko opíralo svůj nárok zejména o důvody národnostní (v posledním sčítání lidu v roce 1910 uvedla většina obyvatel Těšínska jako svůj obcovací jazyk polštinu). Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Dohoda neměla prejudikovat definitivní rozhraničení území, o němž měly rozhodnout vlády v Praze a Varšavě. Podle této dohody velká většina Těšínska zatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením českých zemí s východním Slovenskem. Podle některých názorů tato dohoda dělila území Těšínska podle národnosti obyvatel; tento závěr je však zpochybňován. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena. Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu. Vypukla Sedmidenní válka a početně silnější československá vojska (hlavní polské síly v té době bojovaly na východě s Ukrajinci o kontrolu nad východní Haličí) zabrala většinu sporného území. Československý útok se zastavil na nátlak Dohody. Dne 28. července 1920 bylo Těšínsko na základě arbitrážního rozhodnutí ve Spa rozděleno mezi Československo a Polsko, přičemž Polsko získalo území východně od řeky Olše. Země Slezská měla po získání Hlučínska a ztrátě východní poloviny Těšínska rozlohu 4 458,68 km².", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj správy Slezska v letech 1918-1928.", "content": "Po vzniku Československa se dosavadní Rakouské Slezsko označovalo oficiálně jako země Slezská. Jak již bylo výše uvedeno, postavil se do čela slezské zemské správy po vzniku Československa, Národní výbor pro Slezsko, k jehož zániku došlo koncem srpna 1919. Jeho funkce pak v podstatě vykonávala československou vládou jmenovaná zemská správní komise. I nadále mělo Slezsko vlastního zemského prezidenta, jímž byl po celou dobu existence země Slezské JUDr. Josef Šrámek. Ten stál včele slezské zemské vlády, jež byla k 7. únoru 1922 přejmenována na Zemskou správu politickou. Zemský sněm zde však již nepůsobil, stejně jako v Čechách nebo na Moravě. Administrativně se země Slezská po připojení Hlučínska a odstoupení části Těšínska ve prospěch Polska, členila na 9 politických okresů: Bílovec, Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Fryštát, Frývaldov, Hlučín, Krnov a Opava-venkov; a dvě statutární města: Frýdek a Opava. Již 19. srpna 1924 však Opava, na základě vyhlášky prezidenta slezské zemské správy politické, o postavení statutárního města přišla a byla sloučena s dosavadním politickým okresem Opava-venkov do nového politického okresu Opava. Podle zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“, jež na území Českých zemí nakonec vůbec nevstoupil v platnost, mělo být území dosavadní země Slezské rozděleno mezi župy XII., XIV. a XXI. Po neuskutečnění župní reformy byly země Moravská a Slezská, zákonem ze dne 14. června 1927, č. 125/1927 Sb. z. a n. spojeny s účinností od 1. prosince 1928 do jednoho správního celku, země Moravskoslezské. Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků. Téměř všechny slezské noviny (české i německé) otiskly proti spojení kritické články. Současně se vznikem země Moravskoslezské došlo k zániku dosavadních Moravských enkláv ve Slezsku jakožto zvláštního správního území, a Frýdek přišel podle vládního nařízení ze dne 27. října 1928, č. 174/1928 Sb. z. a n. o postavení statutárního města a byl začleněn do dosavadního politického okresu Frýdek.", "section_level": 3}, {"title": "Polský zábor Těšínska (2. 10. 1938 až 1. 9. 1939).", "content": "Dne 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu (Olivová (2000), str. 290). Stejného dne byla v rámci polské armády vytvořena Samostatná operační skupina „Slezsko“ o síle 35 966 mužů, která se soustředila v bezprostřední blízkosti československo-polských hranic a připravovala se na útok proti Československu (Žáček (2000), str. 9). Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda (Olivová (2000), str. 290). 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí (Olivová (2000), str. 290) a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou (Beneš (2007), str. 199) pod velením Władysława Bortnowského, které trvalo až do 11. října 1938 (Žáček (2004), str. 333). Polsko anektovalo východní část československé části Těšínska o rozsahu 869 km²; jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek (Žáček (2004), str. 333). Nadpoloviční většina obyvatelstva Polskem anektovaného území (56 % podle výsledků sčítání lidu z roku 1930) (Stanisław Zahradnik ve Sborníku referátů z mezinárodní vědecké konference konané 4. října 2001 v Českém Těšíně: Mniejszości narodowe na Śląsku Cieszyńskim dawniej i dziś (2001), str. 44) se hlásila k české národnosti (Žáček (2004), str. 333), (Kárník (2000), str. 378). Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány (Gabal (1999), str. 123). Polština se stala jediným úředním jazykem (Žáček (2004), str. 333). Přibližně 30 000 Čechů a 5000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do zbytku Československa (Gabal (1999), str. 123), (Žáček (2004), str. 333). Období polského záboru československého Těšínska netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem na počátku druhé světové války oblast obsadila německá armáda a Těšínsko bylo přičleněno k Německu (Žáček (2004), str. 340). S cílem posílit česko-polské antagonismy a vzbudit vděčnost českého obyvatelstva k Třetí říši žádal říšský protektor Konstantin von Neurath u říšské kanceláře neúspěšně o připojení území bývalého československého Těšínska k Protektorátu (Žáček (2004), str. 342). Podle soupisu obyvatel pořízeného Němci v roce 1939 se dominující národností bývalého polského záboru československého Těšínska stala národnost slezská (37 %) (tzv. volkslistáři), k české národnosti se hlásilo 21 % obyvatel, k polské 24 % a k německé 18 %.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po Mnichovu byla v říjnu roku 1938 většina Českého Slezska připojena k nacistickému Německu (Hlučínsko přímo k Říši, kde se stalo součástí Pruského Slezska; bývalý Opavský kraj se stal součástí Sudetské župy – \"Reichsgau Sudetenland\") vládního obvodu Opava; část (území celých politických okresů Fryštát a Český Těšín, s nepatrnou částí politického okresu Frýdek) pak obsadilo Polsko (po přepadení Polska v roce 1939 a jeho následné porážce se i toto území stalo součástí nacistického Německa a bylo začleněno do Pruského Slezska). Zbývající část (přibližně v rozsahu politického okresu Frýdek) zůstala i nadále součástí země Moravskoslezské a spolu s ní se po okupaci z 15. března 1939 stala součástí Protektorátu Čechy a Morava.", "section_level": 3}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po skončení války se hranice vrátily k předmnichovskému stavu, téměř všichni Němci byli vysídleni a České Slezsko se stalo součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské. Před odsunem Němci představovali v Českém Slezsku většinu obyvatel. V důsledku odsunu zaniklo nebo upadlo mnoho vesnic a měst v západní části Českého Slezska, naopak se rozvíjelo průmyslové Ostravsko. Dodnes je na západě Českého Slezska cítit negativní stránky odsunu – zaostalost pohraničních oblastí, především od Ostravy na západ: Jesenicko, Osoblažsko, Krnovsko, Bruntálsko, ale i Opavsko. Tedy oblasti, kde se netěžilo černé uhlí a které stály během studené války mimo oblast zájmu.", "section_level": 3}, {"title": "Období po roce 1949.", "content": "České Slezsko bylo k 24. prosinci 1948 rozděleno mezi Ostravský a Olomoucký kraj, roku 1960 se stalo součástí Severomoravského kraje. Od roku 2000 je Slezsko rozděleno mezi kraje Olomoucký a Moravskoslezský.", "section_level": 2}], "src_summary": "České Slezsko, v československém a českém kontextu obvykle označované jen jako Slezsko, je historické území na severovýchodě České republiky. Velkou většinou leží v Moravskoslezském kraji, jeho západní konec (Jesenicko) pak v kraji Olomouckém. V podstatě se jedná o část historického Slezska patřící od roku 1918 (resp. 1920 či 1923) Československu a od roku 1993 České republice. Hraničí na severu a východě s Polskem (kde navazuje Polské Slezsko), na jihozápadě s Moravou a na jihovýchodě krátce se Slovenskem (region Kysuce). Má rozlohu 4 459 km² a zhruba 1 milion obyvatel. Ve východní části je velmi hustě zalidněno, v západní naopak málo. Historickým hlavním městem Českého Slezska je Opava. V letech 1918 až 1992 bylo označované též jako \"Československé Slezsko\", v době po Mnichovu (1938–1945), kdy kvůli tradiční převaze německého obyvatelstva připadlo (kromě Frýdecka) nacistickému Německu, také \"Sudetské Slezsko\". V letech 1918–1928 tvořilo České Slezsko coby \"země Slezská\" jednu ze zemí Československé republiky, pak bylo spojeno s Moravou do země Moravskoslezské, ale na úrovni okresů byla hranice vůči Moravě ještě zachována. Po druhé světové válce bylo České Slezsko jako zvláštní jednotka reformami státní správy zcela zrušeno, roku 1948 bylo rozděleno mezi Ostravský a Olomoucký kraj a roku 1960 se celé stalo součástí Severomoravského kraje. Z větší části je totožné s územím bývalého Rakouského Slezska a obvykle jsou do něj zahrnovány i moravské enklávy ve Slezsku. Hlavní odlišností od Rakouského Slezska je, že k Českému Slezsku již nepatří východní Těšínsko (patřící Polsku) a naopak je jeho součástí Hlučínsko. K historickému Slezsku patří i drobná území v Krkonoších a Jizerských horách v Královéhradeckém a Libereckém kraji, která získalo Československo roku 1959 od Polska a jsou jedinými částmi bývalého slezského Javorského knížectví na území dnešní České republiky. Jde o nepatrné území severovýchodně od Luční boudy v Krkonoších (patří k městu Pec pod Sněžkou v okrese Trutnov), osadu Mýtiny (součást města Harrachova v okrese Semily) a ty části území obce Kořenov v okrese Jablonec nad Nisou, které se rozkládají na levém břehu Jizery.", "tgt_summary": "Czech Silesia (, , ; ; ; ; ; ) is the name given to the part of the historical region of Silesia located in the present-day Czech Republic. While not today an administrative entity in itself, Czech Silesia is, together with Bohemia and Moravia, one of the three historical Czech lands. In this context, it is often mentioned simply as \"Silesia\", even though it is only around one tenth of the area of the historic land of Silesia. Silesia lies within the north-east of the Czech Republic, predominantly in the Moravian-Silesian Region, with a section in the northern Olomouc Region. It is almost identical in extent with the Duchy of Upper and Lower Silesia, also known as Austrian Silesia before 1918; between 1938 and 1945, part of the area was also alluded to as Sudeten Silesia (, , , , ): a reference to the Sudetenland.", "id": 2388167} {"src_title": "Karl Hermann Frank", "tgt_title": "Karl Hermann Frank", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Od mala byl učen svým otcem, který podporoval politiku Georga von Schönerera nenávidět Čechy a Židy. V dětství utrpěl vážné zranění pravého oka, které mu podle jeho slov měli údajně způsobit čeští spolužáci. Oko muselo být nahrazeno skleněnou náhražkou. Po neúspěšném roce stráveném na Právnické fakultě Německé univerzity v Praze se na konci první světové války rozhodl vstoupit do rakousko-uherské armády, kam však nebyl přijat kvůli svému zranění oka. Byl horlivým zastáncem Sudet a byl toho názoru, že by měly být začleněny do Německé říše. Proto vstoupil roku 1919 do Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (\"Německá národně-socialistická dělnická strana\"). Vzhledem ke své profesi knihkupce dodával nacistické propagandistické publikace i do některých obchodů s knihami. V roce 1935 se stal zástupcem Sudetoněmecké strany (SdP) a byl zvolen do Československého parlamentu. Přicházeje reprezentovat nejradikálnější národní socialisty v SdP, stal se gauleiterem (vedoucím regionální pobočky NSDAP) v Sudetech, které Československo na základě Mnichovské dohody postoupilo Německu a kde byla ustavena území, jež se podle zákona „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“ oficiálně stala 21. listopadu 1938 součástí nacistického Německa. Svým radikalismem si získal přízeň zejména Heinricha Himmlera, který ho ještě v listopadu téhož roku povýšil na SS-Brigadeführera.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Roku 1939 byl Frank povýšen na SS-Gruppenführera a zároveň byl jmenován velitelem policie a říšským sekretářem Protektorátu Čechy a Morava pod vedením říšského protektora Konstantina von Neuratha (v této funkci byl nazýván „krvavý pes Frank“). Jako státní sekretář a šéf policie rychle pochopil politiku krutosti, začal prosazovat zadržení ministerského předsedy Aloise Eliáše a tajně pracoval na zdiskreditování von Neuratha ve snaze získat funkci říšského protektora. Doufal v podporu Heinricha Himmlera, ale když byl Konstantin von Neurath v září roku 1941 de facto odvolán z funkce říšského protektora, nebyl jmenován. Místo něho byl zastupujícím říšským protektorem jmenován SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Ačkoli vztahy mezi ním a Heydrichem byly zpočátku napjaté, postupem času odložili vzájemné neshody stranou a navázali spolupráci. Když po úspěšné operaci Anthropoid Reinhard Heydrich zemřel na následky zranění, byl Frank při povyšování opět přeskočen. Novým zastupujícím říšským protektorem se stal Kurt Daluege. Daluege s Frankem jako odplatu za Heydrichovu smrt vypálili české vesnice Lidice a Ležáky. Během Daluegeho vlády si Frank upevnil postavení do té míry, že přes následné jmenování Wilhelma Fricka říšským protektorem byl fakticky nejmocnějším úředníkem v protektorátu. V srpnu roku 1943 byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu (\"Deutscher Staatsminister für das Protektorat\") a byl povýšen do hodnosti \"SS-Obergruppenführer und General der Polizei\" v Praze; byl také jmenován generálem Waffen-SS. Od 30. dubna do 5. května 1945, před Pražským povstáním, varoval v rozhlasovém proslovu, že jakékoli protiněmecké povstání utone v krvi. Když se rozšířily zprávy, že se spojenecké jednotky blíží k Praze, a obyvatelstvo vyšlo do ulic vítat vítěze, vydal zákaz vycházení a nařídil vojenským a policejním složkám, aby byl zastřelen každý, kdo poruší zákaz.", "section_level": 1}, {"title": "Útěk na Západ a odsouzení k trestu smrti.", "content": "Časně ráno 9. května 1945 společně s rodinou uprchl z Prahy a vydal se směrem ke spojeneckým liniím. V Rokycanech však byl zadržen americkými vojsky a dopraven do německého Wiesbadenu, kde se podrobil výslechu. Poté byl předán československé justici, resp. Mimořádnému lidovému soudu v Praze. Od března do května 1946 byl souzen; byl shledán vinným z válečných zločinů a z vyhlazení obce Lidice. Jeho obhájcem byl JUDr. Kamill Resler, žalobu pak zastupoval JUDr. Jaroslav Drábek. Rozsudek smrti mu přečetl v úterý 21. května 1946 soudce Vladimír Kozák, předseda Mimořádného lidového soudu. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením ve středu 22. května 1946, tři hodiny po dokončení čtení zdůvodnění rozsudku a zamítnutí všech žádostí o milost byl na dvoře Pankrácké věznice před zraky 5000 občanů oběšen. Jeho tělo je anonymně pohřbeno na Ďáblickém hřbitově v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "K. H. Frank byl dvakrát ženatý. Dne 21. ledna 1921 si vzal Annu Müllerovou (* 5. ledna 1899 v Karlových Varech); rozvedl se s ní 17. února 1940. Později téhož roku se Anna Müllerová opět provdala, a to za nástupce K. H. Franka ve funkci gauleitera Sudet SA-Brigadeführera Dr. Fritze Köllnera. Z manželství s Annou Müllerovou měl dva syny. Frank se znovu oženil 14. dubna 1940, vzal si Dr. Karolu Blaschekovou (* 13. srpna 1913 v Mostě). Spolu měli tři děti: dcery jménem Edda (* 16. srpna 1941) a Holle (* 8. března 1944) a syna jménem Wolf-Dietrich (* 20. srpna 1942). Po válce byla Karola Blascheková zadržena, odvezena do Sovětského svazu a odsouzena k deseti letům vězení. Roku 1956 byla propuštěna a v NSR se vrátila ke svému povolání. Podařilo se jí také nalézt děti, které vyrůstaly v nových rodinách pod novými jmény.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Hermann Frank (24. ledna 1898, Karlovy Vary – 22. května 1946, Praha) byl sudetoněmecký knihkupec, později prvorepublikový politik, člen Sudetendeutsche Partei (SdP) a aktivní nacista s hodností SS-Obergruppenführera. Po okupaci českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava působil jako státní tajemník Úřadu říšského protektora. V srpnu 1943 byl jmenován německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. V roce 1946 byl na základě rozsudku českého soudu popraven za válečné zločiny – mj. za svoji roli ve vyhlazení obce Lidice.", "tgt_summary": "Karl Hermann Frank (24 January 1898 – 22 May 1946) was a prominent Sudeten German Nazi official in the Protectorate of Bohemia and Moravia prior to and during World War II. Attaining the rank of \"Obergruppenführer\", he was in command of the Nazi police apparatus in the Protectorate, including the Gestapo, the SD, and the Kripo. After the war, Frank was tried, convicted and executed by hanging for his role in organizing the massacres of the people of the Czech villages of Lidice and Ležáky.", "id": 1205054} {"src_title": "Dějiny Česka", "tgt_title": "History of the Czech lands", "src_document": [{"title": "Před vznikem českého státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie (do 5. století př. n. l.).", "content": "Nejstarší nálezy člověka na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). V období starého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), zde žil \"Homo erectus\" případně \"Homo heidelbergensis\", tvůrci tzv. acheulské kultury, kteří používali mj. pěstní klín. V období středního paleolitu (250 tis. – 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl v mladší fázi především \"Homo neanderthalensis\". S mladým paleolitem (40 tis. – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (\"Homo sapiens sapiens\") na území České republiky. Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře. Neolit na území Česka je reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se", "section_level": 2}, {"title": "Raná doba historická (do 6. stol. n. l.).", "content": "Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l., tedy v mladší době železné, dostali Keltové, první etnikum, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Do 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti. Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi její latinský název \"Boiohaemum\" (Země Bójů), později \"Bohemia\". Na jižní Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Doba římská na území Česka začíná kolem roku 50 př. n. l. Tehdy zemi po odchodu Keltů obsadily převážně germánské kmeny. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se na jižní Moravě usadili Kvádové a v Čechách Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky", "section_level": 2}, {"title": "Slovanské osídlení a první politické útvary (do 9. století).", "content": "Příchod Slovanů na dnešní české území nastal pravděpodobně v 2. polovině 6. století. Časně slovanské období zahrnuje první vlnu Slovanů (kultura s keramikou pražského typu), jež směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél stezky později zvané Trstenická i do Čech, a druhou vlnu, která v 1. polovině 7. století snad přišla z Podunají. Většina Germánů již předtím odešla, a tak v té době na českém území sídlily už jen zbytky Langobardů a Durynků. Část Slovanů žijících na českém území byla podle Fredegarovy kroniky vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů z území dnešního Maďarska. Roku 623 se Slované pod vedením franského kupce Sáma úspěšně postavili Avarům na odpor a ustavili svůj první známý politický útvar, Sámovu říši. Roku 631 v bitvě u Wogastisburgu porazili také franského vládce Dagoberta I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ. Sámo prý úspěšně vládl 35 let, avšak po jeho smrti říše zřejmě zanikla. V dalších dvou stoletích není o dění na našem území mnoho zpráv. V", "section_level": 2}, {"title": "Středověká monarchie.", "content": "Český stát vznikl jako knížectví v 10. století. Velmi brzy se dostal do sféry vlivu Svaté říše římské. Jejím lénem se stal roku 1002 a povýšení na království dosáhl roku 1198. Počáteční období sjednocování území trvalo asi do konce 10. století. Pak již bylo jádro území (tj. Čechy včetně Žitavska a Kladska a Morava s Opavskem) ve srovnání s jinými tehdejšími státy poměrně stabilní. Přesto se hranice často měnily zejména v místech, kde nejsou přirozeně určené terénem. Spolu s dalšími oblastmi, které čeští panovníci dlouhodobě ovládali, vytvořily tyto země stát zvaný Koruna království českého, latinsky \"\". Morava a další součásti kromě vlastních Čech se označují jako vedlejší země Koruny. Panovníci zprvu neměli stálé sídlo a často se přemísťovali, aby mohli na místě vykonávat správu jednotlivých regionů. Až na počátku 13. století se trvale usadili na Pražském hradě. (Je nepřesné mluvit o Praze jako o tehdejším hlavním městě, protože Praha vznikla sloučením doposud samostatných částí až roku 1784, kdy panovníci již sídlili ve Vídni – viz též Dějiny Prahy.)", "section_level": 1}, {"title": "České knížectví (do roku 1198).", "content": "V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. V čele jednotlivých kmenů stáli místní náčelníci. Ve středu území sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předků Přemysla Oráče a kněžny Libuše. Kolem něj se v 10. století začal vytvářet středověký stát. První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy, se jmenoval Bořivoj I., žil koncem 9. století a nechal se podle legendy pokřtít na Velké Moravě. Pravděpodobně sídlil na hradišti Levý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanský kostel sv. Klimenta. Podle Kristiánovy legendy potlačil se Svatoplukovou pomocí povstání českých pohanských velmožů a dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na", "section_level": 2}, {"title": "Poslední Přemyslovci (do roku 1306).", "content": "České knížectví se roku 1198 stalo definitivně dědičným královstvím s rozsáhlými privilegii v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Již v 2. polovině 12. století a především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také z velmožů a družiníků vznikla", "section_level": 2}, {"title": "Lucemburkové (do roku 1437).", "content": "Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se podařilo zvětšit České království mj. získáním Chebska a Horní Lužice. V minulosti byl Jan někdy nazýván \"král-cizinec\". To proto, že Jan nebyl schopen prosadit silnější pozici krále proti vůli českého panstva a vcelku logicky se tak soustředil na evropskou politiku, která skýtala vyšší výnosy a rytířský život. Syn Jana Lucemburského Karel IV. (křtěný Václav) se stal českým králem v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí", "section_level": 2}, {"title": "Doba Poděbradova a jagellonská (do roku 1526).", "content": "Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo až do roku 1453 období interregna (mezivládí). Nepřítomnost krále znamenala další rozklad a devastaci země poničené husitskými válkami. Roku 1440 byl sice zvolen Albrecht III. Bavorský, ten však českou korunu odmítl. Zemi mezitím postupně ovládly regionální šlechtické spolky – sněmíky či landfrídy – jejichž spolupráci zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Hlavní vliv získali význační šlechtici jako Hynce Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad a Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračovaly spory mezi katolickou stranou reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka a kališnickou stranou představovanou", "section_level": 2}, {"title": "V habsburské říši.", "content": "Personální unie spojila na bezmála čtyři sta let pod vládou habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie české země s Rakouskem, Uhrami a dalšími územími. Po smrti Rudolfa II. bylo sídlo panovníka trvale přeneseno do Vídně. České země se tak dostaly do postavení pouhé provincie. To později ještě zdůraznila centralistická politika osvícenských absolutistických panovníků 18. století Marie Terezie a Josefa II. Roku 1749 tak byly zrušeny Země Koruny české. České království však formálně existovalo až do roku 1918. V důsledku napoleonských válek prohlásil František I. Rakouský roku 1804 habsbursko-lotrinská území za císařství (zvané Rakouské císařství). Roku 1806 pak zrušil Svatou říši římskou; ta však již v té době existovala jen formálně. V roce 1867 se monarchie změnila v dualistickou federaci – Rakousko-Uhersko. Selhaly však pokusy získat i pro České království podobný status, jako měly Uhry.", "section_level": 1}, {"title": "První Habsburkové a třicetiletá válka (do roku 1648).", "content": "Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagellonské. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let. Zatímco Morava přijala vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje, v Čechách mnozí chtěli bránit dosavadní práva a svobody. Napětí se projevovalo už za vlády Ferdinanda I. (1526–1564), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. České stavy přitom byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání. Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se", "section_level": 2}, {"title": "Baroko a osvícenství (do roku 1790).", "content": "Od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji. Rekatolizace země byla až na výjimky úspěšná a ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo jednotné katolické prostředí, samozřejmě za cenu pronásledování jinověrců. Symbolem pronásledování protestantismu, zejména protestantské literatury, se stal jezuita Antonín Koniáš. Jádrem rekatolizačního programu v českých zemích byl kult Jana Nepomuckého, který měl překrýt tradici husovskou. Vznikaly ovšem nepopiratelné kulturní hodnoty. České baroko přineslo velké množství nových staveb, kostelů, paláců i domů. Působili zde významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, Trojský zámeček), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře) nebo Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). O výzdobu se starali malíři jako Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký a Václav Vavřinec Reiner a sochaři, mezi něž patřili Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff nebo Matyáš Bernard Braun. Svými rytinami celosvětově proslul Václav Hollar. Z českých barokních literátů kromě exulanta Komenského vynikli Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín a Adam Václav Michna z Otradovic, jenž", "section_level": 2}, {"title": "Vznik moderního českého národa (do roku 1918).", "content": "V poslední dekádě 18. století začalo české národní obrození, proces etnického sebeuvědomění a vytvoření moderního českého národa. Obrozenci zpočátku usilovali o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka a české kultury, později pak i o politickou moc. V 80. letech 18. století již začaly v Praze vycházet první vlastenecké noviny, začalo se hrát české divadlo, v roce 1792 byla zřízena stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Obrození bylo zároveň reakcí na germanizační úsilí, i když habsburské upřednostňování němčiny bylo motivováno praktickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Maria ze Šternberka, Ignác Antonín Born, Karel Chotek z Chotkova), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk (1784), Vlastenecké muzeum v Čechách (1818), nakladatelství a knihkupectví Česká expedice Václava Matěje Krameria, Matice česká (1831) či Měšťanská beseda (1848). K první generaci obrozenců patřil Gelasius Dobner a zejména jeho žák Josef Dobrovský. Klíčovými osobnostmi druhé generace byli Josef Jungmann, Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Václav Kliment Klicpera a František Ladislav Čelakovský. Třetí generace se prezentovala již vrcholnými počiny uměleckými (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha) i politickými – přičemž došlo k diferenciaci na proud liberální (Karel Havlíček Borovský, František Palacký) a radikálně demokratický (Karel Sabina, Josef Václav Frič). Významnou roli v národním obrození sehrály Rukopis královédvorský a zelenohorský, byť šlo o falza Václava Hanky. Jednou z oblastí kultury, která mohla bez obav čerpat z barokní tradice, byla hudba, jak dokazuje dílo Jakuba Jana Ryby či Antonína Rejchy. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře národního obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Československo prošlo řadou státoprávních změn. Období od vzniku Československa do mnichovské krize se nazývá první republika; součástí státu tehdy byla i Podkarpatská Rus. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 okleštěná Česko-Slovenská republika, neoficiálně zvaná Druhá republika, vydržela jen asi půl roku. Skončila 15. března 1939, kdy byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Po osvobození v květnu 1945 vznikla takzvaná třetí Československá republika, ukončená komunistickým převratem v únoru 1948. Komunistický režim v Československu přejmenoval stát roku 1960 na Československou socialistickou republiku a roku 1969 ho federalizoval. Komunisté byli odstaveni od vlády v listopadu 1989 a brzy poté stát dostal své poslední jméno, Česká a Slovenská Federativní Republika.", "section_level": 1}, {"title": "První republika (do roku 1938).", "content": "Československá republika (ČSR) byla mnohonárodnostní stát, kromě Slováků zde žily více než tři miliony Němců, dále Maďaři na Slovensku, Poláci v Českém Slezsku a Rusíni na Podkarpatské Rusi. Zakladatelé první republiky prosazovali čechoslovakismus, tedy vytvoření jediného národa z Čechů a Slováků, později se však slovenská reprezentace stále více vymezovala proti Čechům a čechoslovakismus se neujal. Čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo bylo demokratický unitární stát, dělený na samosprávné země; zpočátku to byly Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus, roku 1928 bylo Slezsko spojeno s Moravou. Dvoukomorové Národní shromáždění bylo voleno poměrným systémem. Vlády se dosti často střídaly, ale celková politická linie zůstávala stabilní. Důležitá rozhodnutí totiž předem projednávali předsedové klíčových demokratických politických stran (tzv. Pětka), velkou váhu měla rovněž vůle prezidenta republiky. Tím byl do roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk, následoval Edvard Beneš. K důležitým politickým stranám v českých zemích patřili agrárníci (Antonín Švehla, Rudolf Beran), národní demokraté (Karel Kramář, Alois Rašín, Karel Engliš), národní socialisté (Edvard Beneš, Václav Klofáč), sociální demokraté (Vlastimil Tusar, Antonín Němec, Antonín Hampl) a lidovci (Jan Šrámek), kteří reprezentovali Čechy, zatímco Němci často volili německé sociální demokraty (Ludwig Czech, Wenzel Jaksch) a později pronacistickou Sudetoněmeckou stranu (Konrad Henlein). Na české krajní pravici", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad, okupace a poválečná obnova (do roku 1948).", "content": "Československá diplomacie se opírala o západní státy, především Francii, a v regionu o spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií zvané Malá dohoda. Po nástupu nacismu v Německu se radikalizovala německá menšina v ČSR. Když Hitler v roce 1938 obsadil Rakousko, Československo zjevně bylo další na řadě. Nezachránilo ho ani urychlené zbrojení a budování pohraničního opevnění. Hitler žádal o odstoupení pohraničí. Představitelé Francie a Velké Británie chtěli zabránit hrozící válce, a tak Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 přiznali pohraniční oblasti Čech a Moravy Německu. 30. září 1938 následovalo polské ultimátum a 2. října Polsko obsadilo a anektovalo východní část československé části Těšínska. Následující tzv. Druhá republika se vyznačovala všeobecnou demoralizací, sklonem k autoritářství, útoky na elitu první republiky (zejména Karla Čapka) i počínající diskriminací Židů. Neměla však dlouhého trvání: již 15. března 1939 byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a", "section_level": 2}, {"title": "Komunistický režim (do roku 1989).", "content": "V únoru 1948 převratem uchopili moc komunisté, kteří zemi začlenili do sovětského bloku. Následovala druhá vlna emigrace na Západ. Po Benešově demisi se prezidentem stal Klement Gottwald (zemřel 1953), následovali další komunisté Antonín Zápotocký (zemřel 1957), Antonín Novotný (odstoupil 1968), Ludvík Svoboda (odvolán 1975) a Gustáv Husák (odstoupil 1989). Komunistický režim v Československu byl autoritativní, často bývá charakterizován jako totalitní. Volby probíhaly, na výběr byla však pouze jediná kandidátka: komunisty řízená koalice Národní fronta. Parlamenty, vlády i vedení podniků byly podřízeny rozhodnutím komunistické strany, jež pomocí systému nomenklatury řídila obsazování důležitých pozic. Občanům byly zaručeny některé sociální jistoty, na druhou stranu byla omezena základní lidská práva a svobody. Byla uplatňována cenzura a po projevech odporu slídila tajná Státní bezpečnost. Teror byl nejtvrdší do poloviny 50. let, pokračoval však po celou dobu trvání režimu. Mezi jeho oběti patří politička Milada Horáková, kněz Josef Toufar, generál Heliodor Píka, kardinál Štěpán Trochta, filosof Jan Patočka, disident Pavel Wonka nebo komunistický pohlavár Rudolf Slánský. Naprostá většina ekonomiky byla komunisty buď znárodněna (státní podniky) nebo nuceně kolektivizována. Plánovaná ekonomika byla zavedena již za třetí republiky (Dvouletý hospodářský plán 1947–1948), během komunistického režimu se plánovalo po pětiletkách. Nedostatečná kvalita řízení se projevila omezenou kvalitou výroby, poklesem konkurenceschopnosti a pomalým růstem životní úrovně. Důraz se kladl na těžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí. Přesto se od 60. let začala formovat konzumní společnost, která se v hrubých rysech neodlišovala svými aspiracemi a převažujícím", "section_level": 2}, {"title": "Pád komunismu a rozdělení federace (do roku 1992).", "content": "V 80. letech 20. století se komunistický režim těšil stále menší popularitě. Na konci 80. let se po neúspěšném pokusu o reformy sovětského vůdce Michaila Gorbačova začal východní blok hroutit. Takzvaná sametová revoluce začala napadením průvodu studentů policií 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Studenti se na tato místa vydali z povolené demonstrace na Albertově. Další dny následovala vlna stávek a masových demonstrací. Protirežimní síly, vedené disidentem Václavem Havlem, se spojily do organizací Občanské fórum v Česku a Verejnosť proti násiliu na Slovensku (obojí založeno 19. listopadu) a během několika týdnů se jim podařilo převzít vládu v Československu a Komunistickou stranu nenásilnou formou z této pozice sesadit. Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989 a ve svobodných volbách v roce", "section_level": 2}, {"title": "Samostatná Česká republika.", "content": "Česko i Slovensko se rozdělily bez větších problémů a byly rychle uznány jako nástupnické státy Československa. 12. března 1999 byla Česká republika přijata do Severoatlantické aliance (NATO). V rámci NATO se její armáda zúčastnila operací například v Kosovu, Afghánistánu či Iráku. V referendu v roce 2003 byl schválen vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členem Schengenského prostoru, v roce 2009 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU a ratifikovalo Lisabonskou smlouvu. S postupujícím časem rovněž narostla geopolitická váha tzv. Visegrádské skupiny, která vznikla ještě za éry Československa (15. února 1991), a jejíž význam se časem ustálil na hájení společných zájmů ČR, Slovenska, Polska a Maďarska v EU. Vnitřní politiku v posledním desetiletí 20. století a v prvním desetiletí 21. století charakterizovalo střídání pravicové konzervativně liberální Občanské demokratické strany (premiéři Václav Klaus, Mirek Topolánek, Petr Nečas) a levicové liberální České strany sociálně demokratické (premiéři Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka) coby převažujících sil Poslanecké sněmovny a sestavovatelů vlády. Od roku 1996 začal existovat Senát jako horní komora českého Parlamentu, v roce 2000 začaly fungovat samosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy. Prvním prezidentem samostatného Česka se stal někdejší disident a dramatik Václav Havel (do roku 2003), následovali ekonom a politik Václav Klaus (do roku 2013) a první přímo volený prezident, prognostik a politik Miloš Zeman. První větší krizi zažilo samostatné Česko v roce 1997. Po ekonomických problémech způsobených krizí „bankovního socialismu“ (nezdravého propojení bank a státu), chybami při privatizaci (jež mj. vedly k fenoménu tzv. tunelování) a skandálu s financováním ODS padla vláda Václava Klause. Po předčasných volbách roku 1998 předseda oslabené ODS Klaus a předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman situaci stabilizovali slibem vzájemné podpory obou stran, zvaným opoziční smlouva. Až do voleb 2013 vždy ČSSD a ODS zaujímaly dvě první místa; roku 2013 se skandály stíhaná ODS propadla na páté místo. Naopak úspěšné byly na pravici nové strany jako TOP 09 navrátivšího se exulanta Karla Schwarzenberga nebo strany populistické jako ANO miliardáře Andreje Babiše nebo SPD podnikatele Tomia Okamury. Vždy v parlamentu byli zastoupeni také komunisté a s výjimkou let 2010–2013 i lidovci. Od voleb roku 2017 je nejsilnějším politickým uskupením liberálně populistické hnutí ANO. Zatím, co ODS se podařilo překonat krizi, ČSSD naopak soustavně slábne a stává se spíše minoritní politickou silou. Silnou pozici mají v současné české politice liberálové z České pirátské strany (3. nejsilnější uskupení). Poměrně stabilní voličskou podporu má extremisticko nacionalistická SPD, naopak pozice komunistů slábne. Na politické mapě rovněž zůstávají tři středopravicové konzervativně liberální strany KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Etnické napětí v porevolučním Česku existuje zejména mezi českou a romskou komunitou, k nejvážnějších incidentům patří pokusy o vraždu ve Vítkově a Krupce, stejně jako zabití Heleny Biháriové. V důsledku evropské migrační krize z roku 2015 v Česku vzrostly protiislámské nálady. Dvě největší demonstrace porevoluční doby se konaly proti druhé vládě Andreje Babiše, respektive Andreji Babišovi. Obě byly pořádány spolkem Milion chvilek pro demokracii na Letenské pláni a cílem těchto protestů byly především možné střety zájmů Andreje Babiše kvůli tzv. kauze Čapí hnízdo. První s názvem Je to na nás! se uskutečnila 23. června a druhá (Letná 2 – znovu za demokracii!) 16. listopadu 2019 (den před 30. výročím Sametové revoluce). Jejich účast se odhadovala na 200 až 300 tisíc lidí. Andrej Babiš však odmítl rezignovat. Společnost tehdy byla rozdělena na zhruba tři stejně velké „tábory“. Logicky nelaskavý postoj k demontracím měli přiznivci a voliči", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí českých dějin.", "content": "České dějiny nelze chápat izolovaně. Jsou součástí dějin Evropy a jsou úzce propojeny s dějinami okolních států, především Německa a Rakouska. Český stát patřil téměř vždy do větších politických struktur a spoluutvářel jejich dějiny; byly to zejména Svatá říše římská, habsburská monarchie a její nástupce Rakousko-Uhersko, dále sovětský blok a Evropská unie. I samotné území českého státu prošlo mnoha změnami a dělilo se na různé více či méně samostatné části s různou historií; zejména významné jsou dějiny Moravy a Slezska. Samostatné dějiny mají rovněž etnické a jiné skupiny, žijící na českém území, především „sudetští“ Němci a čeští Židé. Lze také zkoumat hospodářské dějiny Českých zemí, dějiny českého práva, české politiky, literatury, architektury a vůbec kultury, dále sportu, náboženství či feminismu a mnoha jiných oblastí. Nejstarší ucelenější literární pramen k počátkům české historie je latinská \"Kristiánova legenda\" snad z konce 10. století. Pokus o sepsání celých českých dějin podnikl na počátku 12. století pražský děkan Kosmas, autor rovněž latinsky psané kroniky \"Chronica Boemorum\", a jeho pokračovatelé. V humanistické době působil Václav Hájek z Libočan, jehož rozsáhlá \"Kronika česká\" vyšla roku 1541. Zejména co se týče starších dějin byla značně nespolehlivá, jak prokázal jeden ze zakladatelů moderního českého dějepisectví Gelasius Dobner. Vrcholným zpracováním českých dějin v době obrozenské byly pětidílné \"Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě\" (1848–1876) Františka Palackého, popisující českou historii do roku 1526. Z hlediska českých Němců psal Bertold Bretholz, autor čtyřsvazkového díla \"Geschichte Böhmens und Mährens\" (\"Dějiny Čech a Moravy\", 1921–1925), s nímž polemizoval český historik Josef Pekař. Doposud nejpodrobnější jsou devatenáctisvazkové \"Velké dějiny zemí Koruny české\", vydané nakladatelstvím Paseka (1998–2013). Běžní obyvatelé Česka ovšem poznávali vlastní historii spíše ze školních učebnic, jako byly Pekařovy \"Dějiny československé\" (1921), a ještě více z různých uměleckých zpracování od obrozenských her Josefa Kajetána Tyla přes vlastenecké romány Aloise Jiráska či později filmy jako \"Tmavomodrý svět\" Jana Svěráka až po současný ironicky pojatý komiks \"Opráski sčeskí historje\". České dějiny nabízejí i řadu problémů a otevřených otázek. Důležitý byl spor o Rukopisy, v němž historici diskutovali pravost a původ domněle středověkých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Tento spor byl v zásadě vyřešen, většina badatelů má nyní za to, že jde o podvrhy z 19. století. Neznají však ani dnes odpovědi na řadu jiných otázek, například kdo a proč zavraždil krále Václava III. Kromě samotných faktů byl častým předmětem sporů výklad dějin a jednotlivých událostí. Je bitva u Lipan, v níž bojovali na obou stranách Češi, vítězstvím nebo porážkou? Bylo české baroko „dobou temna“ nebo naopak poválečné obnovy a rozkvětu? Znamenalo rozbití Rakouska-Uherska správný krok k národní suverenitě, nebo hazardní oslabení nárazníkového pásma mezi Ruskem a Německem? Měli Češi právo vysídlit Němce po druhé světové válce, nebo to byla odsouzeníhodná etnická čistka? Získali nebo ztratili Češi sametovou revolucí roku 1989, když vyměnili jistotu zaměstnání za více svobody? Bylo správné rozbít československou federaci? A dokonce, jak se roku 1886 zeptal Hubert Gordon Schauer, vyplatí se vůbec udržovat český národ při životě a nebylo by lépe se raději poněmčit a stát se součástí mohutnější kultury? Podobné otázky řešili čeští intelektuálové již od konce národního obrození v dlouhé polemice zvané spor o smysl českých dějin (1895–1938) a samozřejmě se budou řešit i nadále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém leží. Historie lidského osídlení zde trvá od nejstaršího paleolitu. První lidé dnešního typu se objevili v mladém paleolitu, tedy v období před 12 až 40 tisíci lety. Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Ti zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství (sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863). V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet české knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské. Přemysl Otakar I. získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdila Zlatá bula sicilská (1212). Vraždou Václava III. roku 1306 vymřeli Přemyslovci po meči a nastoupila dynastie Lucemburků. K nim patřil úspěšný vládce Karel IV., mimo jiné zakladatel pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Později však vznikly náboženské války po nástupu husitství, reformního proudu v českém křesťanství. Ten zahájil Mistr Jan Hus, upálený v roce 1415 pro údajné kacířství, a k jeho představitelům patřili Jan Žižka a Prokop Holý. Husitské spory byly nakonec urovnány a v osobě Jiříka z Poděbrad Čechám úspěšně vládl umírněný husita (1458–1471). Po něm několik desítek let vládli králové z dynastie Jagellonců, pak roku 1526 nastoupili Habsburkové, kteří vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem ve Vídni. Roku 1618 došlo k neúspěšnému stavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem byla rekatolizace a ničivá třicetiletá válka. V následujícím barokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Císařovna Marie Terezie (1740–1780) zahájila osvícenské reformy, v nichž pokračoval i její syn Josef II. (1780–1790). Byla však nucena ustoupit Prusku většinu Slezska a Kladsko. Koncem 18. století započalo národní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa i jako politické síly a obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině 19. století proběhla rychlá modernizace a industrializace českého území. ", "tgt_summary": "The history of what are now known as the Czech lands () is very diverse. These lands have changed hands many times, and have been known by a variety of different names. Up until the fall of the Austro-Hungarian Monarchy after the First World War, the lands were known as the lands of the Bohemian Crown and formed a constituent state of that empire: the Kingdom of Bohemia (in Czech: \"Království české\", the word \"Bohemia\" is a Latin term for \"Čechy\"). Prior to the Battle of Mohács in 1526, the Kingdom was an independent state within the Holy Roman Empire. After that battle the Lands of the Bohemian Crown were incorporated into the Austrian Empire, and later into the aforementioned Austro-Hungarian Monarchy. They came to be known as the Czech lands after the fall of the Empire, and the rise of the First Czechoslovak Republic, when the term Bohemia (), which also refers to the core region of the former kingdom, was no longer deemed acceptable by those in Moravia and Czech Silesia (historically, other two core lands of the Bohemian Crown). These three integral Czech lands (Bohemia, Moravia and Czech Silesia) now form the boundaries of the Czech Republic.", "id": 1964086} {"src_title": "Pravopis", "tgt_title": "Orthography", "src_document": [{"title": "Vývoj písma a pravopisu.", "content": "Nejčastějším předchůdcem písma byla tzv. „písma\" obrázková či piktografická. Tím, že se jednalo o sled více či méně stylizovaných obrázků, které bylo možno interpretovat poměrně volně s ohledem na konkrétní jazykovou formulaci, nešlo v přísném slova smyslu o písma, jak jsou dnes běžně definována. Výhodou oproti mluvenému jazyku bylo nejen trvanlivé uchování sdělení, ale zvlášť v tomto případě i usnadnění komunikace mezi kmeny užívajícími různé jazyky. Teprve pevným a přímočarým konvenčním spojením určité grafické jednotky s jednotkou jazyka z těchto soustav vznikalo skutečné písmo. Další etapou vývoje byl v období cca 3000 až 2000 př. n. l. vznik písem, v nichž původní piktogramy nebyly již spojovány volně s označovanými předměty, ale přímo s jednotkami konkrétního jazyka – slovy nebo morfémy, nezachycovaly však výslovnost těchto jednotek. Někdy se jim proto říká písma ideografická, kterýžto pojem se však pro svou kontroverznost v odborných kruzích takřka nepoužívá. Zjednodušením symbolu a ztrátou jeho podobnosti s označovaným předmětem se z piktogramu stává tzv. \"ideogram\". Značnou nevýhodou tohoto druhu písma je potřeba velkého počtu znaků. Fonetické písmo vzniklo tak, že jednotlivé znaky přestaly být spojovány s významovými jednotkami (pojmy a morfémy) a začaly označovat zvuky jazyka – slabiky, později v některých systémech i jednotlivé hlásky nebo další fonetické rysy (přízvuk ap.). Velká výhoda hláskového písma spočívá v jeho jednoduchosti – namísto tisíců až desítek tisíců znaků jich postačí pár desítek. Náznaky hláskovosti písma lze nalézt již v egyptských hieroglyfech a mezopotámském klínovém písmu. Prvním jednoznačně hláskovým písmem je fénické písmo o 22 písmenech odvozené ve 13. století před n. l. s využitím některých egyptských hieroglyfů. Semitská písma včetně fénického a arabského jsou pouze souhlásková a vznikla zjednodušením slabikových písem. Řekové obohatili fénické písmo o samohlásky a vytvořili abecedu (resp. alfabetu) o 24 písmenech. Později se vyvinuly dvě větve řeckého písma – západní, z níž pochází latinská abeceda a z ní odvozené abecedy včetně anglické a české, a východní, z níž v 9. století vznikla staroslovanská (hlaholice) a z ní další včetně ruské azbuky (pův. cyrilice). Nevýhodou fonetického písma je, že jeho vývoj je méně pružný než vývoj jazyka, a proto v některých živých jazycích (zejména angličtině) nabývá písmo částečně zpět charakteru ideografického. Hláskové písmo nemůže rozlišit všechny zvukové nuance, a proto se někdy podobné hlásky označují stejným písmenem. K dalším odchylkám od fonetické pravidelnosti písma dochází hláskovou spodobou při ohýbání a navazování slov a morfémů. Protože se mluvený jazyk vyvíjí, postupem času dochází u hláskových a jiných fonémových písem (např. slabikových) k odchylkám od běžné výslovnosti a obvyklý způsob psaní (pravopis) se více či méně podřizuje přirozenému vývoji mluveného jazyka. Nejrozšířenější, latinská abeceda, má 26 písmen. Latina má 31 hlásek (21 souhlásek a 10 samohlásek), angličtina má 40 hlásek (27 souhlásek a 13 samohlásek), čeština má 37 hlásek (27 souhlásek a 10 samohlásek). Některé vzájemně podobné hlásky se totiž v písmu nerozlišují. Pokusem o plně fonetickou abecedu použitelnou pro celý svět je IPA. Ze základního písma mohou být odvozeny další navazující písma nebo jiné kódy, například Braillovo slepecké písmo, Morseova abeceda, těsnopis, kryptografické kódy, gestikulační kódy atd. Konvenční písma obvykle vznikla uměle jako tvůrčí dílo jedné osoby či úzkého okruhu osob pod patronací státní či říšské moci, s využitím předchozích písem. Spisovný jazyk a oficiální pravopis obvykle stírají nebo zmírňují rozdíly mezi dialekty a rozdílnými pravopisnými zvyklostmi. Při následném užívání písmo podléhá přirozenému vývoji, který popisují i usměrňují formální i neformální autority příručkami, vědeckými pojednáními, nařízeními nebo reformami. V českých zemích původně byli těmito autoritami vědecké osobnosti a reformátoři (Jan Hus, později obrozenci), později státní ministerstva s působností pro školy a akademická vědecká pracoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Pravopis hláskových písem v některých jazycích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čeština.", "content": "Viz Český pravopis. Kodifikační příručkou jsou \"Pravidla českého pravopisu\", která vydává Ústav pro jazyk český AV ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Slovenština.", "content": "Ve slovenštině jsou kodifikační pravopisnou příručkou \"Pravidlá slovenského pravopisu\" (PSP), jejímž vydavatelem je v současnosti Slovenská akademie věd.", "section_level": 2}, {"title": "Afrikánština.", "content": "Stejně jako je angličtina kreolizovaná francouzština (ta ale na anglosaském substrátu), je afrikánština kreolizovaná nizozemština. Její podstatou je ztráta zbytků ohýbání: sloveso nemění svůj tvar, stejně tak zájmeno. Není rozlišován určitý člen a ukazovací zájmeno. Liší se výslovnost. Afrikánština byla nejprve používána v novinách, od roku 1914 ve škole, od roku 1919 v kostele. V roce 1925 byla afrikánština prohlášena úředním jazykem Jižní Afriky. V roce 1933 byl dokončen překlad Bible do afrikánštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Angličtina.", "content": "Angličtina má jeden z nejstabilnějších pravopisů vůbec. Samohlásky především v otevřených slabikách jsou vyslovovány jinak než ve všech ostatních evropských jazycích, samohlásky \"a\" a \"u\" též v zavřených slabikách.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Francouzština se vyznačuje velkými rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Francouzský pravopis má historický charakter, ve srovnání s mluvenou francouzštinou došlo od renesance jen k minimálním změnám.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemština.", "content": "Současný pravopis je v nizozemštině kodifikován Usnesením o pravopisu (\"Spellingbesluit\") z roku 1996 formou pravidel a seznamem slov, jejichž psaní není možné z těchto pravidel odvodit. Tato norma je uveřejněna ve \"Staatscourant\", obdobě Sbírky zákonů. \"Nizozemská jazyková unie\" je vydavatelem velkého přehledu slov v souladu s pravopisnou normou, tzv. \"Zelené knížečky\", obdoby českých Pravidel. První návrh nizozemského pravopisu pochází z roku 1860, který byl oficiálně zaveden v Belgii v roce 1864 a v Nizozemsku v roce 1883.", "section_level": 2}, {"title": "Norština.", "content": "Situace v Norsku je komplikována existencí 2 pravopisných standardů: většinový \"Bokmål\" (Riksmål) (ovlivněný dánštinou) a menšinový \"Nynorsk\" (původně Landsmål)(vytvořen na základě norských dialektů). Bokmål kodifikoval Knud Knudsen (1812–1895) a nyní ho užívá 90 % Norů. Nynorsk kodifikoval Ivar Aasen (1813–1896) a nyní ho užívá 10 % Norů, tj. cca 500 000, převážně na venkově.", "section_level": 2}, {"title": "Polština.", "content": "Po reformě z r. 1936 změny pravopisu vycházejí vydáváním Pravopisu polského jazyka (\"Pisownia języka polskiego\"), původně z r. 1936, se změnami zaváděnými Komisí jazykové kultury Výboru lingvistiky Polské akademie věd (\"Komisja Kultury Języka Komitetu Językoznawstwa PAN\"), zejména vydání XII. (1956), XIII. (1963) (distribuce zastavena z rozhodnutí Ministerstva školství). V roce 1971 byly schváleny drobné změny pravopisu slov cizího původu, roku 1975 byly zavedeny další drobné změny v Pravopisném slovníku polštiny (\"Słownik ortograficzny języka polskiego\") s pravidly pravopisu a interpunkce ve vydavatelství PAN (\"PWN\"). Od 90. let jsou změny pravidel pravopisu zaváděné Radou polského jazyka při prezidiu PAN (\"Rada Języka Polskiego przy Prezydium PAN\") a vyhlašované v oznámeních této rady, v odborných časopisech a v následných vydáních pravopisných slovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Ruština.", "content": "Pravopis je kodifikován příručkou \"Правила русской орфографии и пунктуации\". Podrobněji o současném ruském pravopise viz článek Ruský pravopis.", "section_level": 2}, {"title": "Řečtina.", "content": "Je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vzhledem k tomu prošla velkými výslovnostními změnami, které se však v pravopise neodrazily. Proto se řecká ortografie liší od ortoepie téměř tolik jako anglická:", "section_level": 2}, {"title": "Reformy pravopisu.", "content": "K reformám pravopisu dochází v mnoha jazycích, a to například", "section_level": 1}, {"title": "Slovenština.", "content": "V 18. století se Anton Bernolák neúspěšně pokusil o kodifikaci spisovné slovenštiny na základě západoslovenských nářečí. V roce 1843 kodifikoval Ľudovít Štúr slovenštinu, založenou na středoslovenských nářečích. Podle Bernolákova vzoru byl štúrovský pravopis fonetický (používalo se pouze měkké \"i\", měkkost předchozí souhlásky se vyznačovala háčkem: \"di\", chybělo ještě \"ô, ä, ľ\"). 1849 se na Slovensku jako jazyk na školách a v tisku zavedla \"„staroslovenština“\", slovenskými nářečími ovlivněná čeština. Štúrova slovenština se nakonec prosadila, její pravopis byl upraven v mluvnici, která vyšla 1852. V \"„opravené slovenštině“\" se rozlišuje psaní \"i/y\" jako v češtině, byly zavedeny nové hlásky a měkčení háčkem odpovídalo dnešní podobě). 1890 a 1902 vydává Samo Czambel normativní díla, která pravopis vylepšují a vystupují proti přejímání českých slov. V roce 1931 vydala Matice slovenská 1. vydání PSP, na kterém se podíleli i čeští jazykovědci, a která byla poplatná politické doktríně čechoslovakismu. Nová pravidla, usilující o vzdálení od češtiny, vyšla ve Slovenském státě v roce 1940 (ze synonym se zpravidla zakázala ta, která zněla česky). V nové společenské situaci po válce vyšla v roce 1953 nová pravidla s dílčími úpravami pravopisu (znovuzavedení zakázaných synonym, zjednodušení psaní předložek a předpon \"s, z\" atd.), vydané již Slovenskou akademií věd. Rok 1991 přinesl menší pravopisné změny v oblasti psaní vlastních jmen, psaní čárek, rytmického krácení. Poslední změny pravopisu byly provedeny v roce 1997, obsahovaly však jen nepatrné změny.", "section_level": 2}, {"title": "Angličtina.", "content": "Nejzásadnější změnou anglického pravopisu je zavedení amerického pravopisu. Jeho autorem je americký nacionalista Noah Webster (1758–1843), otec známého slovníku \"An American Dictionary of the English Language\" (Americký slovník angličtiny, 1828). Pokusy, jako např. George Bernard Shawův, který v roce 1908 založil \"Simplified Spelling Society\" (SSS), selhaly.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Ve 12. století se francouzština ještě psala fonetickým pravopisem, s využitím písmen latinské abecedy. Pro lepší čitelnost a rozlišení homonym se začínají později vkládat do slov nevyslovované souhlásky. Od 16. století se vedle dalších změn v tisku začínají objevovat interpunkční znaménka, všeobecně se nový způsob psaní prosazuje od 18. století. Interpunkce zčásti vytlačuje nevyslovované souhlásky, způsob psaní prakticky určují tiskaři. V roce 1740 vychází 3. vydání Akademického slovníku (\"Dictionnaire de l'Académie\"), používá nový pravopis, který mění přibližně třetinu slov. Od 6. vydání 1836 je tento slovník považován za kodifikační dílo. 1878 zavádí Akademie do francouzštiny „w“. Na začátku 20. století z některých slovních spojení mizí apostrof. Četné pokusy o další reformy se setkaly s odporem veřejnosti, poslední změny jsou z roku 1976 a 1990, s cílem opatrného odstranění pravopisných nedůsledností ve školní výuce.", "section_level": 2}, {"title": "Němčina.", "content": "Po celé 19. století nedošlo k žádné reformě. Zato ve 20. století došlo hned ke třem:", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemština.", "content": "Pravopis se v roce 1934 zjednodušil (tzv. \"Marchantův pravopis\" podle tehdejšího ministra školství), ovšem jen pro potřeby nizozemského školství. V roce 1946 v Belgii a 1947 v Nizozemsku byl tento pravopis upraven pro všeobecné používání. Tato reforma přinesla radikální zjednodušení psaní slov, po válce i se zřejmým cílem odstranit tvary, které by mohly vyvolávat podobnost s němčinou. Mizí tak koncové \"-sch (mensch>mens)\" a zavádí se pravidlo otevřených a zavřených slabik (v zavřených slabikách se dlouhé samohlásky nezdvojují, v otevřených ano: \"deelen>delen, noodig>nodig\"). V \"Zelené knížečce\", poprvé vydané v roce 1954, byly v pravopisu zavedeny dublety (tradiční a progresivní psaní) s jednou explicitně „preferovanou“ a jednou „přípustnou“ variantou (\"productie/produktie\"). Poslední pravopisná reforma 1996 „preferovaný pravopis“ zrušila a byla zavedena nová pravidla pro spojovací písmeno ve složených slovech. V současnosti se diskutuje o možných menších změnách.", "section_level": 2}, {"title": "Norština.", "content": "V letech 1907 a 1917 byl Bokmål předmětem pravopisné reformy, která ho měla přiblížit výslovnosti. Jejich výsledkem bylo prohlášení norštiny za samostatný jazyk a v roce 1919 se objevil první překlad z dánštiny do norštiny. Další reforma proběhla v roce 1938, jejíž cílem bylo sblížit Bokmål a Nynorsk v jeden společný jazyk – \"Samnorsk\". Výsledkem ale bylo rozkolísání pravopisného standardu, takže nyní existuje mnoho variant obou dialektů podle míry radikálnosti. Proti trendu, který přibližně odpovídal snaze sblížit češtinu a slovenštinu vznikl odpor. Soukromá a konzervativní obnovila původní podobu \"Riksmål\". Na druhou stranu vznikl \"Høgnorsk\", který je radikálnější než Nynorsk. Poslední pravopisná reforma Bokmål z roku 1981 je obrácením dřívějšího trendu a opětovným přiblížením k dánštině.", "section_level": 2}, {"title": "Řečtina.", "content": "V 3. století př. n. l. bylo v Alexandrii zavedeno psaní přízvuku pro školní potřeby, od 3. století n. l. pro literární texty. Vyznačování všech přízvuků (kromě jednoho – dnes důrazového pomocí dřívějšího ostrého) bylo zrušeno v roce 1976.", "section_level": 2}, {"title": "Ruština.", "content": "Ruský pravopis prošel dvěma velkými reformami: Michail Vasiljevič Lomonosov (1711–1765) se pokusil zavést rozlišování mezi \"e\" přízvučným (vyslovováno [jo]) a nepřízvučným (vyslovováno [je]) tím, že by se přízvučné \"e\" psalo \"ё\". Tato norma se stala obligatorní za druhé světové války. V období Tání se opět stala pouze fakultativní a s rozvojem počítačové techniky je považována za zastaralou.", "section_level": 2}, {"title": "Čínština.", "content": "V roce 1956 byl na pevninské Číně a Singapuru zjednodušen systém psaní znaků \"(simplified, GB, CN)\". Na Taiwanu a v Hongkongu zůstal systém starý \"(traditional, Big5, TW)\". Používání tradičních znaků je považováno za kontrarevoluční činnost. Pod patronací státu se občas v Čínské lidové republice konají akce „Ať jarní vítr odvane špatně napsané znaky“, při nichž pionýři přepisují na ulicích nápisy neodpovídající platnému pravopisu. Vzhledem k tomu, že jde o písmo, které informaci o výslovnosti podává jen zprostředkovaně, lze oba systémy snadno převádět jeden na druhý bez ztráty informace. Číňané také věnovali pozornost romanizaci čínských znaků. Tradiční systém Wade-Giles nahradil pinyin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pravopis (též \"ortografie\" či starším pravopisem \"orthografie\", z řeckého , což je složenina ze slov (\"orthos\") správný a (\"grafos\") píšící), je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků. Obecně bývá uznáván pravopis vyhlášený příslušnou státní nebo vědeckou institucí nebo významným odborníkem nebo užívaný významnou skupinou uživatelů jazyka. V rozporu s určitým pravopisem je psaní s chybami nebo užívání jiného pravopisu.", "tgt_summary": "An orthography is a set of conventions for writing a language. It includes norms of spelling, hyphenation, capitalization, word breaks, emphasis, and punctuation. Most languages in the modern period, including transnational languages, have a system of writing that includes a standard orthography. It is often based on a standard variety of the language with less dialect variation than the spoken language. Sometimes there may be variations in a language's orthography, as in the case of the English orthography between American and British spelling. Language academies regulate orthography in some languages . However, for many languages (including English) orthography develops in a more natural way because there are no such authorities. Even in the latter languages, a significant amount of consensus arises naturally. A maximum of consistency or standardization occurs only when imposed by the linguistic prescription of style guides.", "id": 1238815} {"src_title": "Tyrolsko", "tgt_title": "Tyrol (state)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Nejstaršími známými obyvateli dnešního Tyrolska byli Ilyrové a Keltové. Na konci 1. století př. n. l. dobyli území Římané a začlenili jej do provincií Raetia, Noricum a Venetia. V 6. – 7. století pronikli až do údolí Adige k dnešnímu Salornu Bavoři. Původní rétorománské obyvatelstvo (Ladinové) našlo tehdy útočiště v Dolomitech. V 11. století získali do správy od římskoněmeckých císařů rozsáhlá území kolem obchodní cesty přes Brennerský průsmyk tridentský a brixenský biskup. Ve 12. století začal zemi pod svou vládu sjednocovat šlechtický rod Vintschgauerů, který si od roku 1230 říkal hrabata z Tirol (podle rodového hradu Tirol u Merana). Ten si ve 13. století vymohl na tridentských a brixenských biskupech rozsáhlá léna s fojtskými a hraběcími právy. Roku 1363 zdědili Tyrolsko Habsburkové. Tyrolsko se těšilo větším výsadám než ostatní habsburské země (např. císař Maxmilián udělil obyvatelům Tyrolska právo nosit zbraň a použít ji na ochranu své země). Roku 1782 připojil k Tyrolsku císař Josef II. území Vorarlberska. Do roku 1801 bylo území Tyrolska tvořeno většinou územím dnešní spolkové země Tyrolsko, dále Vorarlberskem a téměř celým tzv. Jižním Tyrolskem a některými částmi moderní italské autonomní provincie Trento. 9. března 1801 bylo k Tyrolsku připojeno do té doby nezávislé biskupství Brixen a 4. února 1803 i území Tridentska. V napoleonských dobách (1805–1814) patřilo k Bavorskému království, v jehož rámci bylo rozděleno mezi nově vzniklé kraje Innský, Eisacký a Adižský; Tridentsko však bylo po místním povstání připojeno 28. února 1810 k Italskému království. V roce 1809 vypuklo proti bavorské nadvládě a drancování země lidové povstání v jehož čele stál Andreas Hofer (v roce 1810 byl v italské Mantově popraven). Od vídeňského kongresu 1815 bylo Tyrolsko opět spojeno s Tridentskem v jeden celek a znovu začleněno do Rakouska, přičemž k němu byly připojeny některé okrajové části bývalého Salcburského arcibiskupství (Brixenské údolí, obec Matrei, údolí Zillertal). 26. února 1861 bylo od Tyrolska odděleno Vorarlbersko, jež se stalo samostatnou rakouskou korunní zemí. Po první světové válce bylo Tridentsko 3. listopadu 1918 anektováno Itálií, která pak 10. září 1919 získala i převážně německojazyčné Jižní Tyrolsko. Zbytek Tyrolska se stal spolkovou zemí nově vzniklé Republiky Rakousko. 24. dubna 1921 pak obyvatelé Tyrolska v referendu hlasovali pro připojení k Německu, což však nebylo realizováno. 12. března 1938 provedlo nacistické Německo anšlus Rakouska a Tyrolsko se v rámci Země Rakouska stalo součástí Velkoněmecké říše jako Zemské hejtmanství Tyrolsko. Pak začali nacisté provádět územní změny. Od 27. července 1938 bylo Východní Tyrolsko spravováno Zemským hejtmanstvím Korutany s nímž pak bylo 15. října 1938 také spojeno a odděleno od Tyrolska. 15. října 1938 byla od Tyrolska oddělena také obec Jungholz, kterou nacisté připojili k Bavorsku. 1. května 1939 pak byl zbytek Tyrolska spojen s téměř celým Vorarlberskem v říšskou župu Tyrolsko-Vorarlbersko. 3. května 1945 vstoupily do Innsbrucku americké vojenské jednotky a Tyrolsko v hranicích z let 1919–1938 bylo opět celé součástí obnoveného Rakouska. V jeho rámci se Severní Tyrolsko stalo součástí francouzské okupační zóny, zatímco Východní Tyrolsko součástí britské okupační zóny. Roku 1947 pak bylo Východní Tyrolsko navráceno Tyrolsku.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Tyrolsko je s 12 647,71 km třetí nejrozlehlejší zemí Rakouska. Navíc je to také spolková země s nejdelšími hranicemi, které jsou dlouhé 719 km. Svoje hranice sdílí Tyrolsko s Německem, Itálií a z malé části také se Švýcarskem. Celý povrch Tyrolska zabírají Východní Alpy. Ty se zde člení do následujících horských skupin: (počet obyvatel k 01.01.2017)", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V hospodářství Tyrolska je důležitý průmysl textilní, dřevozpracující, sklářský, chemický, strojírenství a potravinářský. Na příjmech se významně podílí také cestovní ruch (ročně v průměru 40 mil. přenocování návštěvníků). Zemědělství je omezeno vcelku jen na údolí Innu. Ve vedlejších údolích převládá chov dobytka. Reliéf umožnil výstavbu velkých hydroelektráren (např. Prutz-Imst, Silz-Sellrain, Zillertal). Ve středověku kvetoucí hornictví (rudy stříbra, olova, sůl, měď) zcela zaniklo.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turismus je velmi důležitou součástí ekonomiky Tyrolska. Představuje zhruba 18 % regionálního hrubého domácího produktu Tyrolska a zaměstnává přes 71 000 lidí. V sezoně 2012/13 navštívilo Tyrolsko 10 203 166 turistů, z nichž pouze 51 % byli Němci a 49 % zahraniční turisté přicházející především z Holandska (10,4 %), Rakouska (8,6 %), Velké Británie (3,7 %) a Belgie (3,4 %). Turistů z ČR bývá ročně mírně pod 2 %; ve zmíněné sezoně 2012/13 to bylo cca 440 000 lidí (1,7 % návštěvníků). Zimní turistická sezona je pro zemi důležitější než letní. Zhruba 58 % ubytování v hotelech a penzionech proběhně v zimní sezoně, 42 % v letní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyrolsko či Tyroly () je spolková země na západě Rakouska. Metropolí a současně největším městem Tyrolska je Innsbruck, sídlo Tyrolského zemského sněmu a dalších zemských institucí. Jedná se o severní část původně většího Tyrolska, jehož zbytek (Jižní Tyrolsko) náleží od 10. září 1919 Itálii. Prakticky celé rozlehlé území zabírají Alpy. Země se dělí na dvě části: větší Severní Tyrolsko ( \"Nordtirol\") v západním výběžku Rakouska a menší Východní Tyrolsko (\"Osttirol\"). Tyto části jsou navzájem odděleny Salzburskem a Jižním Tyrolskem (viz mapa). Na hranicích Východního Tyrolska s Korutany ve Vysokých Taurách se nachází nejvyšší vrchol Rakouska Grossglockner 3798 m n. m. Osídlení se v Tyrolsku soustředí především do řady údolí, v nichž je provozováno i zemědělství a chov dobytka. Pro Tyrolsko je významný i turistický ruch. Široké a hluboké údolí Innu tvoří přirozenou hranici mezi vápencovými Alpami na severu a rulovými středními Alpami. V tomto údolí také žije většina obyvatel Tyrolska, což si vyžádalo i zvýšený rozvoj dopravy. Proto zde byla zavedena před více než sto lety železniční trať a v současnosti dálnice A12 (E60). Řeka Inn protéká i Innsbruckem.", "tgt_summary": "Tyrol (; ; ; ) is a federal state (\"Bundesland\") in western Austria. It comprises the Austrian part of the historical Princely County of Tyrol. It is a constituent part of the present-day Euroregion Tyrol–South Tyrol–Trentino (together with South Tyrol and Trentino in Italy). The capital of Tyrol is Innsbruck.", "id": 685889} {"src_title": "Paul Nipkow", "tgt_title": "Paul Gottlieb Nipkow", "src_document": [{"title": "Mechanická televize.", "content": "Nipkowův kotouč, který Paul Nipkow vynalezl v roce 1884, zavedl postupné snímání po řádcích (\"řádkování\"), čímž značně zjednodušil snímání a rozklad obrazu . Do té doby se totiž prováděly pokusy se snímači, kde každý obrazový bod musel být snímán vlastním fotočlánkem. Nipkowův kotouč vyžaduje pouze jeden fotočlánek, který postupně sejme celý obraz, bod po bodu a řádek po řádku, jak je na fotočlánek promítá kotouč s otvory. Snímač obrazu i obrazovku na principu Nipkowova disku využil John Logie Baird. Bairdova televizní soustava byla založena na mechanickém zařízení, jehož hlavní část tvořil rotující disk, po obvodu opatřený otvory umístěnými ve spirále. Baird tohoto principu využil a tak se na straně vysílání i příjmu použil Nipkowův disk, citlivější fotonky, pro zobrazení doutnavky s malou setrvačností a elektronickou část tvořil elektronkový zesilovač. Bairdův systém s diskem měl 30-50 otvorů (a tedy řádek), pozdější verze se zrcátky na rotujícím bubnu až 220 řádek. Velikost obrazových prvků určují otvory umístěné po obvodu. Před kotoučem se nachází štěrbinový průhled. V každé poloze disku je vidět pouze jediný otvor. Při rotaci disku postupně proběhnou všechny otvory celou plochu průhledu. Každý otvor tedy odpovídal jednomu řádku a vzdálenost mezi sousedními otvory určovala šířku obrazu. Během jedné otáčky disku se zobrazí jeden snímek. Na straně vysílače se dopadající světlo ve fotonce převede na elektrický proud a tento signál může být dál zpracován a poté odvysílán. Na straně příjmu byla jako světelný zdroj použita doutnavka se stejnoměrným výbojem v plynu. Její plocha byla o něco větší než je plocha průhledového rámečku. Celá plocha doutnavky svítila rovnoměrně jasem, který odpovídal jasu právě snímaného bodu v daném okamžiku. Pozorovatel ale viděl jenom malou část této plochy přes pohybující se otvory. Díky synchronnímu otáčení disků na straně vysílače a přijímače je pak v průhledovém rámečku vidět obraz. Hlavním omezením byly jednak malé rozměry obrazu, jednak malá světelnost celého zařízení, daná velikostí otvorů v kotouči. Mechanický systém řádkování byl opuštěn v roce 1934 a nahrazen ikonoskopem s elektronickým řádkováním a snímáním jednotlivých bodů obrazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Gottlieb Nipkow (22. srpna 1860 Lauenburg, Německo, dnes Lębork, Polsko – 24. srpna 1940, Berlín) byl německý inženýr a vynálezce. Po studiích přesídlil do Berlína, kde navrhl princip vytváření a přenosu televizního signálu a přispěl tím k vývoji první mechanické televize.", "tgt_summary": "Paul Julius Gottlieb Nipkow (22 August 1860 – 24 August 1940) was a German technician and inventor. He invented the Nipkow disk, which laid the foundation of television, since his disk was a fundamental component in the first televisions. Hundreds of stations experimented with television broadcasting using his disk in the 1920s and 1930s, until it was superseded by all-electronic systems in the 1940s. The first public television station in the world, Fernsehsender Paul Nipkow, was named in his honour.", "id": 2297426} {"src_title": "Karel XV.", "tgt_title": "Charles XV of Sweden", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn z manželství krále Oskara I. s Josefínou Beauharnaisovou. Měl tři bratry a jednu sestru. Josephine chtěla pro své děti nejlepší vzdělání, proto zajistila, aby se Karlovým učitelem stal filozof a profesor univerzity v Uppsale Christopher Jacob či z Norska pocházející Otto Aubert. Především Aubert seznámil Karla s mnoha vědními disciplínami, především s filozofií Schlegela.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Roku 1856 se stal vicekrálem v Norsku. Vlády v obou zemích se ujal po otcově smrti v roce 1859, i když ještě jako korunní princ fakticky vládl jako regent již od 25. září 1857, kdy Oskar I. těžce onemocněl. V mládí byl stoupencem idey spojené Skandinávie - na způsob dřívější Kalmarské unie - a po převzetí vlády se k této myšlence vrátil. V konfliktu Dánska s Německem o šlesvické hranice přislíbil Dánsku podporu, když však došlo v roce 1864 k válce o Šlesvicko-Holštýnsko, byl parlamentem přehlasován. Za jeho vlády byl v letech 1865/1866 přebudován starý říšský sněm. Karel byl veselé a extravagantní povahy, měl umělecké nadání. Jeho schopnost prosadit se nebyla valná, v neposlední řadě proto, že se jeho zájmy rychle měnily a střídaly. Určující postavou švédské politiky té doby byl premiér Louis De Geer. Byl populárním a liberálním monarchou. Jeho hlavním cílem byla reforma ústavy.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "19. června roku 1851 se oženil s nizozemskou princeznou Luisou Oranžsko-Nassavskou (1828–1871), vnučkou nizozemského krále Viléma I. a jeho první manželky Vilemíny Pruské. Důvodem sňatku bylo zřejmě především velké věno nevěsty; to ovšem nakonec tak velké nebylo. Navíc korunní princ prý považoval Luisu za nepřitažlivou a začínal si postranní románky. Z manželství se narodily dvě děti, dcera a syn, který však jako dvouletý zemřel:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, nástupce, odkaz.", "content": "Počátkem roku 1871 se králův zdravotní stav zhoršil, zřejmě v souvislosti se smrtí jeho manželky Luisy (30. března). Po odpočinkové cestě do Cách žil král nějakou dobu v paláci Ulriksdal poblíž Stockholmu, odkud přesídlil do Malmö. Zde 18. září roku 1872 zemřel. Pochován byl v kostele v Riddarholmen ve Stockholmu. Protože neměl mužského potomka, usedl na švédský trůn jeho mladší bratr \"Oscar Fredrik\" jako Oskar II. Jeho vnuk Karel se stal v roce 1905 pod jménem Haakon VII. prvním norským králem po znovuobnovení nezávislosti Norska. Hudební skladatel August Söderman napsal u příležitosti jeho úmrtí smuteční pochod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel XV. Ludvík Evžen (3. května 1826, Stockholm - 18. září 1872, Malmö) byl třetí švédský a norský král (jako Karel IV.) z francouzského rodu Bernadotte.", "tgt_summary": "Charles XV also Carl (\"Carl Ludvig Eugen\"); Swedish: \"Karl XV\" and Norwegian: \"Karl IV\" (3 May 1826 – 18 September 1872) was King of Sweden (\"Charles XV\") and Norway, there often referred to accurately as Charles IV, from 1859 until his death. Though known as King Charles XV in Sweden (and also on contemporary Norwegian coins), he was actually the ninth Swedish king by that name, as his predecessor Charles IX (reigned 1604–1611) had adopted a numeral according to a fictitious history of Sweden.", "id": 2170228} {"src_title": "Luigi Fagioli", "tgt_title": "Luigi Fagioli", "src_document": [{"title": "Od řídítek k volantu.", "content": "Luigi Fagioli se narodil v Osimu u Ancony 10. června 1898. Odtud se odstěhoval do Gubbia v Umbrii, aby dokončil studia na střední škole. Sotva dvacetiletý mladík, robustní a atletické postavy se zpočátku věnoval fotbalu a boxu. Až později podlehl fascinující kráse motorů a vrhl se do sedla motocyklu. Nejprve závodil na stroji značky Borgo, poté SAAR, který nalezl v prachu stodoly a za nesouhlasu otce Sisinia, zrekonstruoval a posléze s ním i závodil na různých akcích po celé Itálii. Příčiny těžké havárie, která se mu přihodila při závodech do vrchu v Pistoie a také domluva rodičů, ovlivnily budoucí rozhodnutí mladého Luigiho, který zanechal nestabilitu dvou kol za jistotu kol čtyř.", "section_level": 1}, {"title": "První vítězství.", "content": "Po debutu v Poháru Perugie v roce 1925, čekaly Fagioliho závody, které ho definitivně chytly u srdce. O rok později už „eugubino“ (přezdívka Fagioliho, vznikla podle města, kde žil -Gubbio) vychutnává první vítězství a to při Premio Perugino del Turismo. Od tohoto momentu se začíná odvíjet jedna z nejhvězdnějších kariér v celé historii italského automobilového sportu. Fagioli jí dokázal psát svojí bravurností a odvahou a dokazuje to i krocením zdivočelých koní pod kapotou Maserati, Alfy Romeo, ale i Mercedesu a Auto Unionu. Těžko asi někdo spočítá kolika závodů se Fagioli zúčastnil, jen v roce 1928 jich bylo kolem pětadvaceti, stejně tak vítězství, které ho vynesli mezi absolutní špičku a dokonce o kousek před ní. Za sebou často nechával piloty zvučných jmen jako je Clemente Biondetti, Rudolf Caracciola, Louis Chiron, Enzo Ferrari, Tazio Nuvolari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Achille Varzi a nespočet dalších. Lidé ho oslavují, tisk vyzdvihává, všichni v něm vidí budoucího šampióna. Napovídají tomu i výsledky na závodní dráze v Avellinu i na Targa Florio, ale i při Grand Prix v Římě a v Monze, všude se zapsal zlatým písmem do výsledkových listin.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta Do Německa.", "content": "V roce 1933 po polovině sezóny, poznamenané mechanickými problémy, které přivádí do těžké krize nejen Fagioliho, ale i lidí okolo jeho týmu Tridente. Pomocnou ruku podává Enzo Ferrari, Fagiolimu nabízí superrychlou Alfu P3, aby tak doplnil řady modenského týmu, oslabeného odchodem Tazia Nuvolariho, který založil vlastní tým společně s bratrem Barracchinim. V posledních třech měsících, které zbývají do konce sezóny, Fagioli dokázal zvítězit ve většině závodů a tyto senzační výsledky mu zajistili titul mistra Itálie. Úspěch v národním šampionátu mu otevřel cestu za Alpy. Z Německa dostává nabídku od Mercedesu, podepsáním smlouvy si Fagioli zajistil příjem 300 000 lir ročně. Eugubino přijímá, a opouští tak italskou stáj, ale Enzo Ferrari mu to nikdy nedokáže odpustit. Jednak měl velké plány do následující sezóny, ale i proto, že v něm viděl nástupce legendárního Tazia Nuvolariho. Fagioli zůstal u Mercedesu až do konce roku 1936, tato spolupráce přinesla spoustu nádherných momentů a překrásných vítězství jak na Nürburgringu, tak v Poháru Acerbo, ale i v Monze a Monte Carlu. Společně s úspěchem se začala projevovat i neskrývaná rivalita se stájovým kolegou Rudolfem Caracciolou, který byl v počátku v ústraní po těžkém úrazu nohou. Silné neshody vedou k rozhodnutí odejít z týmu. Fagiolimu se nezamlouvá stájová strategie, kterou otevřeně kritizuje. Pří Grand Prix Španělska jede Fagioli vstříc svému vítězství, ale je zastaven sportovním ředitelem Mercedesu Neubauerem, musí zpomalit, i v Belgii musí nechat vůz Caracciolimu. Vztah mezi oběma piloty se snaží urovnat němečtí funkcionáři, přesto Fagioli ke konci sezóny odchází. Odchodem z Mercedesu se Fagiolimu otevřeli dveře do další německé stáje, Auto Union, která potřebovala nejen pilota, ale především zkušeného analytika vozu a dobrého znalce evropských tratí. Smlouva byla sepsána v Zwickau v březnu roku 1937 hned poté co Luigi testoval nové monstrum zkonstruované inženýrem Ferdinandem Porschem. Se stříbrným GP C a posléze s aerodynamickým Stromlienwagen, Fagioli dojíždí jen ve čtyřech závodech až do konce roku je vyřazen pro bolesti zad. I když zkušenost s Auto Union měla jen krátké trvání, Fagioli byl jediný kdo dokázal s naprostou přirozeností ovládat toto velice výkonné monstrum poháněné šestilitrovým dvanáctiválcem umístěným za zády pilota. Zanechal tak za sebou příjemné vzpomínky na práci v německém týmu, kam ho přijel vystřídat Achille Varzi.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik mistrovství světa F1.", "content": "Válka přerušila kariéru Fagioliho a ten se odebral do lesů v Pietramelina, aby se věnoval lovu. Jakmile zbraně byly složeny a motory znovu ozvučeli závodní tratě, přání opět tisknout volant ve svých rukou přilákalo i Fagioliho. Po pár pokusech najít vhodný vůz , Fagioli zkoušel Fiat Monaci bimotore v závodě Fasano – Selva v roce 1947, na Mille Miglia v roce 1949 je za volantem vozu Fiat 1100S. Eugubino se rozhodl pro vůz OSCA 1100S, aby se prezentoval na závodech po celé Itálii a dokázal zvítězit v závodě okolo Kalábrie, okolo Sicilie, na Mille Miglia a v Pescaře, ale přáním Fagioliho je znovu řídit velkoobjemový vůz. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1950 se založením prvního Světového Šampionátu F1 ho povolala Alfa Romeo, aby doplnil dvojici Farina a Fangio. S příchodem Fagioliho, tři Alfy 158, známe jako Alfetty, v každém závodě vytvářely nepropustnou rudou zeď, přes kterou se jen těžko někdo dokázal přehoupnout.Trojice „3F“ je nepropustná až do konce sezóny, poté co zvítězili v šesti Grand Prix ze sedmy, obsadili první tři místa v konečné klasifikaci. Farina se stal mistrem světa jen s dvou bodovým náskokem před Fagiolim, ale protože se započítávali pouze čtyři nejlepší výsledky, musel se Fagioli spokojit s nižším stupínkem a přenechat tak místo Argentinci Fangiovi. S tímto výsledkem, v 52 letech, by kdokoli jiný mohl být spokojeny , ale Fagioli měl ještě energie na rozdávání. O rok později stále s Alfettou F1 dokázal zvítězit ve Velké ceně Francie. Další úspěchy přicházejí s vozem OSCA z dílny bratrů Maserati a s Vozem Lancia B20 GTI na silnicích Mille Miglia na Grand Prix Říma, na okruhu Posillipo a znovu na Mille Miglia v roce 1952. Závod v Bresci měl být konfrontací mezi Alfou Romeo a Lancií a mezi Ferrari a Mercedesem. Fagioli překvapil jen ty co neznají jeho skutečný potenciál, podtrhuje tu své vrcholné dílo pilotujíc Lanciu. Zvítězil s přehledem ve své kategorii a je třetí v celkové klasifikaci, byla to pro něj obrovská radost především proto, že dokázal nadělit celých osm minut bývalému kolegovy z týmu Caracciolovi na Mercedesu 300 SL. Výsledek závodu v Bresci je poslední stránkou sportovní legendy. Několik dní poté, 30. května přišla nehoda s vozem Lancia B20 v přípravě na závod vozu GTI v ulicích Monte Carla. Kariéra Luigi Fagioliho byla narušena a 20. následujícího měsíce definitivně ukončena, zemřel Šampion.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "* Střídal se ve voze s Juan Manuelem Fangiem. O body se poté dělili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luigi Fagioli (9. června 1898 Osimo, Itálie – 20. června 1952 Monako) byl italský pilot Formule 1. Fagioli jako dvacetiletý začal s motocyklem Borgo. V roce 1924 se těžce zranil a definitivně zanevřel na dvě kola a přešel k automobilům, v roce 1933 nastoupil do týmu Enza Ferrariho. Poté byl tři roky v týmu Mercedes a Auto Union. Ve věku 52 let dokázal zvítězit v Mille Miglia. V roce 1952 těžce havaroval při závodech sportovních vozů v Monte Carlu. Svým zraněním několik dní poté podlehl.", "tgt_summary": "Luigi Cristiano Fagioli (; 9 June 1898 – 20 June 1952), nicknamed \"the Abruzzo robber\", was an Italian motor racing driver. He is currently the oldest driver to win a race in Formula One, also being the only race winner born outside the 20th century.", "id": 762425} {"src_title": "Jody Scheckter", "tgt_title": "Jody Scheckter", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Narodil se 29. ledna 1950 v East Londonu v Jihoafrické republice, ve městě, které v 60. letech 20. století třikrát hostilo Velkou cenu Jihoafrické republiky. Závodit začal společně se svým starším bratrem Ianem na motokárách a později na motocyklech. V osmnácti letech, v roce 1968 přesedl do sedanu Renault R8. Jeho kariéru krátce přerušila vojenská služba, ale už v roce 1970 byl zpět a závodil ve formuli Ford. V prvním závodě se mu nedařilo, dostal čtnáctkrát hodiny. Další výsledky však zapůsobily natolik, že obdržel stipendium na starty formule Ford v Evropě na sezónu 1971. Vydal se do Spojeného království, kde se poprvé představil v rámci doprovodného podniku k Závodu šampionů v Brands Hatch. Překvapil ziskem prvního místa na startu a v závodě dlouho vedl, než jej vlastní chyba odsunula na druhé místo. Po několika dalších podobně vzrušujících výkonech se rozhodl postoupit rovnou do Formule 3. Díky osmi vítězstvím se v roce 1971 stal celkovým vítězem. Jeho výsledky mu umožnily startovat za McLaren ve formuli 2. Přestože v této soutěži zvítězil pouze jednou, tým usoudil, že je již schopný startovat ve Formuli 1 a ještě v témže roce ho nechal startovat v Grand Prix USA. Uvedl se solidním devátým místem.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "V roce 1973 setrval u McLarenu, pokračoval ve formuli 2 a příležitostně se objevoval i na startu formule 1. Z pěti závodů dojel pouze jednou – doma v Jižní Africe se umístil devátý. Do centra pozornosti se toho roku dostal hned dvakrát. Poprvé, když vedl ve Velké ceně Francie a o vítězství jej připravil jen zbrklý útok Emersona Fittipaldiho. Podruhé, když v následujícím závodě v Grand Prix Velké Británie 1973 jeho sebedůvěra vzrostla natolik, že se pokusil o nesmyslný manévr, který způsobil řetězovou srážku mnoha vozů a závod musel být zastaven. Někteří dokonce požadovali pro Jodyho Schecktera zákaz závodění. Právě neohrožený až hazardérský jezdecký styl byl pro první fázi jeho kariéry typický. Pro rok 1974 dostal nabídku od mistrovského týmu Tyrrell, kde jej čekal nelehký úkol, musel nahradit trojnásobného mistra světa Jackieho Stewarta, který skončil se závody. Jodyho první kompletní sezóna byla úspěšná. Zvítězil hned ve dvou závodech, v Grand Prix Švédska a Grand Prix Velké Británie 1974, přidal ještě čtyři umístění na stupních vítězů a v součtu získal 45 bodů a celkové třetí místo v šampionátu za Fittipaldim a Clayem Regazzonim. V tomto roce se na startu objevil i jeho starší bratr Ian. Ten se však v šampionátu objevoval nepravidelně a nikdy nezaznamenal výraznější úspěchy. Následující sezóna tak úspěšná nebyla, Jody Scheckter však potěšil všechny své domácí fanoušky výhrou v Grand Prix Jihoafrické republiky 1975. Byl to jeho jediný triumf v sezóně, kdy se propadl na celkové sedmé místo v šampionátu. V sezóně 1976 se však dokázal znovu prosadit ve špičce. Byla to jeho poslední sezóna v Tyrrellu. Tým už nestavěl tak rychlá auta jako v minulosti, Scheckter navíc nebyl nadšen jeho experimentem se šestikolovým vozem, který Tyrrell v této sezóně nasadil. Přesto s ním dokázal zvítězit a po jeho triumfu ve Švédsku a sérii čtyř druhých míst skončil v šampionátu opět třetí za bojující dvojicí Lauda – Hunt. Pro sezónu 1977 riskl přestup do nové stáje Waltera Wolfa. K překvapení diváků i celého světa formule 1 zvítězil při prvním startu týmu v argentinské Grand Prix a zapsal tak Wolf do historie – jen ve třech případech se novému týmu podařilo hned zvítězit (v roce 1954 Mercedesu a v roce 2009 Brawnu). Další průběh sezóny dokazoval, že to nebyla náhoda, zvítězil ještě dvakrát, přidal pět umístění na stupních vítězů. Rychlostně zastínil staronového šampiona Nikiho Laudu, Rakušan však jezdil spolehlivěji a to mu umožnilo získat druhý titul, zatímco Jody se stal vicemistrem. Jeho bratr Ian v tomto roce získal poprvé stále angažmá ve stáji March, jeho nejlepším výsledkem však bylo až desáté místo v Grand Prix Nizozemska a toho roku se závoděním skončil. Druhý rok s Wolfem byl zklamáním, Jody ani jednou nezvítězil a navzdory několika druhým a třetím místům skončil v šampionátu až sedmý. Rozhodl se proto opět změnit tým. Zamířil do Scuderie Ferrari. Enzo Ferrari usiloval o Scheckterovo angažmá řadu let, proto se s ním ochotně dohodl. Jody navíc získal příslib podpory a status týmové jedničky, ačkoli v týmu již působil jiný Ferrariho oblíbenec, Gilles Villeneuve. Ferrari si totiž uvědomoval, že Villeneuve je sice rychlý, ale chybí mu rozvaha a větší zkušenosti, v čemž měl Jody Scheckter velkou výhodu, neboť za léta závodění vyzrál a stal se spolehlivým jezdcem. Odpovídal tomu i začátek sezóny. Gilles Villeneuve vyhrál první dva závody s novým vozem a Jody Scheckter skončil až za ním. Jodyho to však nerozhodilo a zejména díky silnému středu sezóny a spolehlivějším jízdám se opět dostal do vedení v šampionátu. Vyhrál v Grand Prix Belgie 1978 a Grand Prix Monaka 1978 (po tomto závodě ukončil jeho bývalý tým Wolf činnost) a dojel druhý v nizozemském Zandvoortu, zatímco Villeneuve s výjimkou dvou druhých míst vůbec nebodoval. Jody Scheckter tak získal rozhodující podporu týmu, která určila, že vítězem rozhodujícího závodu v Grand Prix Itálie 1978 v Monze bude on. Villeneuve v závodě dodržel dohodu a kroužil za Jodym. Společně pak slavili titul, který měl být pro Ferrari poslední na dalších 21 let. Scheckterova poslední sezóna v roce 1980 nedopadla dobře. Nové Ferrari 312T5 nejenže nestačilo na špičku, ale nebylo často ani schopné, dovézt své piloty v první šestce. Nedařilo se ani kolegovi Villleneuveovi, nicméně ten dokázal alespoň čtyřikrát bodovat. Jody naproti tomu mezi prvními šesti dojel pouze jednou, když v Grand Prix Brazílie 1980 byl pátý. Dva body za toto umístění byly jeho jedinými a v šampionátu skončil hluboko v poli poražených, až na 19. místě. Na konci této sezóny se Jody rozhodl se závoděním skončit.", "section_level": 1}, {"title": "Další život.", "content": "Po odchodu z F1 se začal věnovat jiným odvětvím. Ve Spojených státech amerických podnikal ve výcviku se střelnými zbraněmi, na jehož prodeji o pár let později dobře vydělal. Jeho novou vášní se stalo ekologické farmaření, které provozoval na rozlehlé farmě v anglickém Hampshire. Začal zároveň dohlížet na kariéru svých dvou synů Tobyho a Tomase, kterou mohl financovat právě ze svého nově nabytého jmění. Zejména Tomasovi se na začátku milénia poměrně dařilo a od roku 2002 startoval v zámořské sérii Indy Car, kde příležitostně slavil úspěchy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jody David Scheckter (* 29. ledna 1950 East London, Jihoafrická republika) je bývalý jihoafrický automobilový závodník, pilot formule 1 a mistr světa z roku 1979. Jeho vítězství v šampionátu bylo posledním triumfem vozu Ferrari na dlouhých 21 let (až do roku 2000), kdy Ferrari pilotoval Michael Schumacher a který se v této sezoně stal mistrem světa. Jody Scheckter je zároveň jediným mistrem světa formule 1, který pocházel z afrického kontinentu.", "tgt_summary": "Jody David Scheckter (born 29 January 1950) is a South African business proprietor and former motor racing driver. He competed in Formula One from 1972 to 1980, winning the Drivers' Championship in with Ferrari. Scheckter remains the only driver from the continent of Africa to ever win the Formula One World Championship.", "id": 893152} {"src_title": "Karlovy Vary", "tgt_title": "Karlovy Vary", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo, na kterém vzniklo centrum Karlových Varů, zůstávalo dlouhou dobu mimo zájem populace. Příkré svahy a nevhodné klimatické podmínky u termálních pramenů neposkytovaly vhodné podmínky pro pěstování plodin, které byly pro osídlení klíčové. První osídlení se nacházela spíše v dnešních okrajových částech města. Přesné datum založení města není známo. Stálé osídlení okolo Vřídla vzniklo v polovině 14. století. V roce 1370 byla městu udělena ze strany Karla IV. privilegia královského města. Legenda o založení Karlových Varů, kterou v roce 1571 zaznamenal doktor Fabian Summer, říká, že lovecký pes začal během výpravy v lesích štvát kus divoké zvěře, přičemž spadl do tůně prudce tryskajícího pramene s horkou vodou. Sténání psa přivolalo ostatní členy výpravy, kteří následně horkou vodu ochutnali. O nálezu byl informován také Karel IV., který se na místo pramene vydal. Společně s přítomnými lékaři konstatoval, že tato horká voda má léčebné účinky, které následně sám vyzkoušel a doznal zlepšení. Na místě údajného pramene poté založil lázně nazvané \"Teplé lázně u Lokte\". Město mělo zpočátku pouze málo obyvatel, jejichž nejdůležitější úlohou bylo pečovat o prameny. Karlovy Vary se zpočátku rozvíjely pomalým tempem. Husitské války město nikterak nezasáhly, protože nebylo chápáno jako strategicky významné. Z postupně rozvíjejícího lázeňství začalo město pomalu bohatnout. Růst byl ale brzděn několika neštěstími, kterými bylo město zasaženo. V roce 1582 se prohnala městem povodeň a v roce 1609 ničivý požár, který zničil 99 domů ze 102. Následný rychlý růst přerušila třicetiletá válka, kvůli které poklesl počet obyvatel a také počet lázeňských hostů. Konec 17. století zahajuje ve městě opětovný růst. Karlovy Vary začínají navštěvovat významné evropské osobnosti. Město se začalo rozrůstat o nové budovy (např. divadlo nebo Saský a Český sál, které se staly základem pro Grandhotel Pupp aj.). V roce 1759 poničily město opět plameny. Z požáru se ale již město díky svému věhlasu poměrně rychle vzpamatovalo. Napoleonské války svým způsobem městu spíše prospěly. Díky své dostatečné vzdálenosti od bojišť přetáhly návštěvníky slavných lázeňských měst západní Evropy. Za architektonickou proměnou k secesi koncem 19. století stojí z velké části vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, kteří vyprojektovali ve městě 20 významných staveb. V letech 1870–1871 bylo propojeno město s Chebem a Prahou prostřednictvím železnice, na kterou posléze navázaly také regionální spoje. Rozvoj města zhatila první světová válka, po které se již na tak rozsáhlý růst nepodařilo navázat. Centrem významných událostí se stalo město s nástupem nacismu. Místní knihkupec K. H. Frank se stal vůdcem karlovarské Sudetoněmecké strany, později byl druhým nejmocnějším mužem ve straně. Dne 24. dubna 1938 bylo Konrádem Henleinem ve městě představeno tzv. osm karlovarských požadavků znamenající rozpad Československa. V říjnu téhož roku se Karlovy Vary staly součástí Třetí říše. Na konci druhé světové války bylo město (obzvlášť místní část Rybáře) postiženo bombardováním. Konec války doprovázel také nucené vysídlení původního německého obyvatelstva. Během éry socialismu vzniklo v centru města několik významných staveb, jako např. Vřídelní kolonáda, hotel Thermal aj. Období po roce 1989 je charakteristické vstupem ruského kapitálu, který má vliv i na podobu města (např. narušením historického charakteru města stavebními záměry). Podle výzkumu ruského aktivisty Michaila Maglova, který se zabýval majetkovými poměry prostřednictvím analýzy místního katastru nemovitostí, vyplývá, že „až polovina“ místních nemovitostí je ve vlastnictví občanů Ruské federace a dalších zemí někdejšího Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání roku 1921 zde žilo v 1 134 domech 19 480 obyvatel, z nichž bylo 10 726 žen. 862 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 17 173 k německé a 133 k židovské. Žilo zde 16 201 římských katolíků, 901 evangelíků, 65 příslušníků Církve československé husitské a 2 115 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 498 domech 23 901 obyvatel. 1 446 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 20 856 k německé. Žilo zde 19 718 římských katolíků, 1 099 evangelíků, 141 příslušníků Církve československé husitské a 2 120 židů. Německé obyvatelstvo tvořilo před druhou světovou válkou drtivou většinu města, bylo po válce vysídleno na základě Benešových dekretů. Město mělo do vypuknutí druhé světové války jednu z kulturně a hospodářsky nejvýznamnějších židovských komunit v celém Československu. Například světoznámé sklárny Moser byly založeny židovským podnikatelem Ludwigem Moserem a až do druhé světové války vedeny jeho potomky. Místní synagoga, vypálená během tzv. Křišťálové noci, byla jednou z nejhonosnějších staveb svého druhu v Evropě. Naprostá většina karlovarských Židů zahynula během holocaustu. K lednu 2014 od předešlého ledna klesl počet obyvatel o necelé čtyři tisíce obyvatel, pokles pod padesátitisícovou hranici pro město znamená ztrátu minimálně tří zastupitelů a také méně peněz z rozpočtového určení daní. Karlovy Vary se udržely počtem obyvatel nad 50 tisíc jen díky cizincům. Podíl cizinců k počtu obyvatel Karlovarského kraje byl v roce 2012 kolem sedmi procent, po Praze je to nejvyšší podíl v ČR. Nejpočetnější skupinou cizinců byli Vietnamci, následují Němci, Rusové a Ukrajinci.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejvyšší koncentrace památek se nachází v lázeňském centru města, podél řeky Teplé. Velká část památek má specifický lázeňský charakter, jako například kolonády, budovy lázní nebo historické hotely. Nad lázeňským centrem se také nacházejí rozhledny a četné vyhlídky doplněné různými pamětihodnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňské památky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historické lázeňské budovy.", "content": "Historické lázeňské budovy byly po roce 1918 očíslovány. Z původně šesti balneoprovozů se do současnosti zachovaly pouze čtyři, z čehož pouze dva slouží stále svému původnímu účelu:", "section_level": 3}, {"title": "Kolonády.", "content": "Z 28 karlovarských pramenů je 16 (včetně pramenů Dorotka a Štěpánka) zachyceno a 13 se používá pro pitné kúry. Ve městě je celkem pět kolonád:", "section_level": 3}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází nedaleko zalesněné oblasti CHKO Slavkovský les a vojenského újezdu Hradiště s charakteristickou flórou a faunou. Řeka Ohře dělí město na severní a jižní část. Zatímco severní část se z geomorfologického hlediska řadí do Podkrušnohorské oblasti, jižní část náleží do geografického celku Slavkovský les, který je součástí Karlovarské vrchoviny. Podkrušnohorská část má na území města již spíše pánevní rysy (je součástí Sokolovské pánve) a není tedy příliš členitá. Jižní část položená ve Slavkovském lese disponuje naopak velmi příkrými svahy. Do řeky Ohře se na území města vlévají levé přítoky Chodovský potok, řeka Rolava a Vitický potok, pravými přítoky řeky jsou řeka Teplá a Vratský potok. Na řece Ohři jsou dva jezy – Tuhnický jez a Jez u Solivárny. V lázeňském území vyvěrá přibližně 80 výronů termální vody, které jsou ohraničeny ze severu Sokolovskou pánví a z jihu vrcholem Vítkův vrch. Ochrana přirozeného vývěru pramenů je zajištěna zákazem těžby, který byl vydán již v roce 1761 a je druhým nejstarším svého druhu na světě. V horkých pramenech Karlových Varů byl v 19. století popsán první druh termální sinice \"Mastigocladus laminosus\". Průměrná teplota ve městě dosahuje 7,3 °C, nejteplejším měsícem v roce je červenec, kdy dosahuje průměrná teplota hodnoty 16,9 °C. Nejchladnějším měsícem je s průměrnou teplotou -2,1 °C leden. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje 659 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Oblast oplývá přírodním bohatstvím, což se projevuje v místním průmyslu, který je zaměřen na jeho využívání. Jedná se o již zmiňované minerální prameny (výroba balené minerální vody) či ložiska kaolínů, jehož se využívá pro výrobu zdejšího porcelánu.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "Místní lázeňství je založeno na využívání minerální vody s léčivými účinky, která vzniká v granitovém krystaliniku v hloubkách okolo 2 000 metrů. Zdejší voda má blahodárný vliv na léčení jaterních a střevních chorob, na žaludek a játra. Chemicky vyjádřeno se jedná o sloučeninu Na + CaSO, která vyvěrá o teplotě 73 °C ze 60 % ve Vřídle vydatností okolo 2 000 l/m. Mineralogické složení se pohybuje okolo 5,9–6,5 g/l s obsahem CO 0,375–0,750 g/l. K věhlasu lázní velmi významně přispěl lékař dr. David Becher (zem. 1792), který se zasloužil hlavně o modernizaci karlovarské balneologie. V 19. století na jeho práci navázali dr. Jean de Carro, dr. Rudolf Mannl a dr. Eduard Hlawaczek. Ve městě se nachází množství lázeňských domů.", "section_level": 2}, {"title": "Význam a ohrožení pramenů.", "content": "Prameny jsou v současnosti významným zdrojem příjmů pro město, které si uvědomuje jejich cenu a závislost na nich, a snaží se o jejich ochranu. V minulosti se již stalo, že prameny v oblasti „vyschly\", což bylo způsobeno nešetrnou těžbou hnědého uhlí v Sokolovské pánvi, kdy byl proražen kolektor podzemní vody na dolu Marie Majerové. Následně došlo k zatopení dolu a současně dočasnému vyschnutí pramenů ve Varech. Poté bylo nutné důl uzavřít a proraženou oblast vybetonovat. I přes tento zásah se ale nepodařilo zcela obnovit vydatnost pramenů a poklesla i teplota Vřídla. Druhým problémem trápícím město je přirozená vodní eroze, která se zahlubuje do podložní vřídelní desky. Panují předpoklady, že pokud by tuto nepříliš mocnou desku prorazila, došlo by k úniku minerálních vod přímo do řeky a nikoliv přes prameny. Město se proti tomu brání tím, že nechalo koryto řeky vybetonovat, či vložilo betonové bloky. Další ochranný krok je regulace výstavby kolem pramenů.", "section_level": 3}, {"title": "Sklářství.", "content": "Sklářský průmysl je v Karlových Varech spjat s firmou Moser, která vyrábí nápojové a dekorativní skleněné produkty. Firma získala jméno podle svého zakladatele Ludwiga Mosera, jenž v roce 1857 založil ve městě ryteckou dílnu a prodejní galerii. Firmě se od počátku dařilo (stala se například dvorním dodavatelem císaře Františka Josefa I.), a tak již koncem 19. století mohla ve Dvorech otevřít vlastní sklářskou huť. Po 2. světové válce fungovala sklárna jako národní podnik pod jménem Karlovarské sklo, společnost byla v roce 1991 transformována na akciovou společnost. V roce 2008 bylo ve sklárně otevřeno sklářské muzeum. Sklárna Moser je také výrobcem Křišťálového globu, tedy hlavní ceny Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.", "section_level": 2}, {"title": "Porcelán.", "content": "Karlovarský kraj a Karlovy Vary jsou proslulé výrobou porcelánu. V Karlových Varech a bezprostředním okolí působilo více než 10 porcelánek, z nichž některé vyrábí porcelán i v současnosti. Počátky výroby porcelánu nebyly jednoduché. V dobách Rakousko-Uherska bylo nutné získat k výrobě porcelánu povolení, což prakticky nebylo možné z důvodu obav monarchie z přílišné konkurence vůči císařské manufaktuře ve Vídni. Níže jsou uvedeny porcelánky působící v minulosti a současnosti uvnitř anebo v blízkosti katastrálního území Karlových Varů: Důležitým předpokladem pro úspěch porcelánek v Karlových Varech byla v okolí nacházející se ložiska kaolinu. Koncem 19. století byla založena společnost Zettlitzer Kaolinwerke, která působí v kraji pod jménem Sedlecký kaolin dodnes. Kaolin ze Sedlece (místní část Karlových Varů) byl v roce 1924 vyhlášen mezinárodním standardem pro kaolin.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Karlovy Vary jsou významným dějištěm kulturních aktivit. Nejznámější a nejvýznamnější kulturní akcí města je Mezinárodní filmový festival, který je každým rokem navštěvován významnými filmovými osobnostmi celého světa a během kterého je nejlepší film oceněn Křišťálovým glóbem. V Karlových Varech se koná řada dalších festivalů zaměřených kromě filmu také například na hudbu nebo folklor. Ve městě působí také nejstarší symfonický orchestr v Čechách, který je zároveň jedním z nejstarších symfonických orchestrů světa. Nachází se zde divadlo Vítězslava Nezvala a množství kinosálů využívaných během Mezinárodního filmového festivalu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "V Karlových Varech se koná řada pravidelných hudebních kulturních akcí. Dne 20. července 1894 byla v Karlových Varech v Poštovním dvoře poprvé na evropském kontinentu provedena Dvořákova „symfonie z Nového světa“. Tomuto významnému hudebnímu skladateli město věnuje několik kulturních akcí. Jednou z nejvýznamnějších akcí je Dvořákův karlovarský podzim. Akce se koná během měsíce září, kdy je na počest Antonína Dvořáka každý víkend odehrán Karlovarským symfonickým orchestrem jeden symfonický koncert. Festival se koná již od roku 1959 a koncerty probíhají v koncertním sále Lázní III a v Městském divadle. Dvořákovo jméno nese také Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, která se taktéž koná během měsíce září. Soutěž byla původně určena pro studenty uměleckých škol a postupem času se rozvinula v mezinárodní soutěž, které se každoročně účastní 80–110 pěvců z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Divadla.", "content": "Historie divadla v Karlových Varech sahá do počátku 18. století. V této době se začala nejdříve hrát pouliční představení a v roce 1717 získalo město první zázemí pro divadelní představení v tzv. \"Comoedi Haus\", která sídlila v prostorách dnešního Grandhotelu Pupp. Tato budova se nicméně v roce 1787 během představení zřítila. Ještě v témže roce byl položen základní kámen zděného Becherova divadla, které bylo během následujícího roku dokončeno a slavnostně otevřeno Mozartovo operou Figarova svatba. Divadlo ale postupem času přestalo svému účelu vyhovovat. Na půdě původního divadla bylo proto během let 1884–1886 postaveno nové, současné divadlo. Stavbu navrhl vídeňský ateliér Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Kromě Městského divadla působí v Karlových Varech také Divadlo Husovka, které svou činnost soustředí především na nekomerční tvorbu, a Karlovarské Hudební Divadlo – Divadlo Dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Karlovy Vary nejsou městem filmu jen během Mezinárodního filmového festivalu. Ve městě se dosud natáčelo přes 120 filmů různých žánrů. Některé z nich jsou uvedeny níže:", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě sídlí vysoký počet školských zařízení regionálního významu. Nachází se zde všechny stupně vzdělání - mateřské, základní, střední, vyšší odbodné i vysokoškolské. Největší význam mají pro město střední školy s odborným zaměřením a střední odborná učiliště. Karlovy Vary jsou jediným krajským městem v České republice, které nedisponuje veřejnou vysokou školou. Město dlouhodobě usiluje alespoň o zřízení její pobočky. V akademickém roce 2019/2020 mělo být otevřeno prezenční studium bakalářského studijního oboru fyzioterapie pobočky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ačkoliv potenciálních zájemců o studium bylo dostatečné množství, u příjmací zkoušek uspěli pouze dva uchazeči. Fakulta se po příjmacím řízení vyjádřila, že již s plánem zahájením výuky v následujícím roce nepočítá. Ve městě působí Vysoká škola finanční a správní, která zde má od roku 2016 studijní středisko. Nahradila tak soukromou Vysokou školu Karlovy Vary, která neměla dostatek finančních prostředků na investice do modernizace budovy školy. Se vstupem Vysoké školy finanční a správní do města se studentům otevřela možnost studia navazujících magisterských studijních oborů. Ve městě má distanční středisko také Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, která zde otevírá bakalářský studijní obor Územní technická a správní služba. Ve městě dále působí 7 mateřských škol, 15 základních škol (z toho jedna speciální), 11 středních škol (z toho 2 gymnázia) a 3 vyšší odborné školy. Ve městě jsou také 2 základní umělecké školy a dům dětí a mládeže. Původně 17 veřejných mateřských škol bylo v roce 2005 administrativně sloučeno do dvou příspěvkových organizací. Reálný počet mateřských školek je tedy 19 (včetně v roce 2018 založené lesní školky Duběnka). Od roku 2014 působí v Karlových Varech také mezinárodní internátní škola Carlsbad International School, která je svým charakterem první takováto škola na východ od Švýcarska. Ve škole se připravují na studium světových prestižních univerzit studenti z celého světa ve věku od 13 do 18 let. Škola se nachází v budově Toscany, která původně sloužila k taneční zábavě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Město disponuje kvalitním napojením na hlavní tahy Karlovarského kraje, mezi které patří především dálnice D6 (vedena na trase Cheb – Sokolov – Karlovy Vary). Karlovy Vary na druhou stranu postrádají dostatečné spojení s hlavním městem České republiky a výraznými aglomeracemi okolních krajů (především spojení na Plzeň a Chomutov). Spojení s okolními kraji je kapacitně nedostačující (absence obchvatů, nedostatečná šířka a nepřehledné zatáčky). Městem prochází důležité silniční tahy:", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Město leží na elektrifikované železniční trati 1. kategorie vedoucí z Chebu do Ústí nad Labem (přes Chomutov – trať 140). Z města Karlovy Vary vedou také neelektrifikované regionální tratě 3. kategorie do Potůčků (a dále do Německa), Merklína a Mariánských Lázní. Karlovy Vary nemají vybudované konkurenceschopné železniční spojení s Prahou. Cestám do Prahy tak jednoznačně dominuje automobilová či autobusová doprava.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Letiště Karlovy Vary je mezinárodním veřejným civilním letištěm, nachází se 4,5 km jihovýchodně od centra města v místní části Olšová Vrata. V roce 2013 odbavilo 104 000 cestujících, v roce 2016 to bylo 25 235. Dlouhodobě zde funguje pravidelná linka Českých aerolinií na letiště Moskva–Šeremeťjevo, dále sem létají různé letní chartery a další business jety či letouny všeobecného letectví.", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Městská hromadná doprava je v Karlových Varech zajišťována výhradně autobusy. Zvláštností jsou zde dvě lanovky (lanová dráha Diana a lanová dráha Imperial), z nichž na té druhé platí jízdenky běžné MHD. Lanová dráha Imperial je nejstarší v Evropě a lanová dráha Diana byla v době vlády Františka Josefa I. nejdelší v Rakousko-Uhersku. V minulosti se také několikrát uvažovalo o zavedení trolejbusové dopravy v Karlových Varech. Roku 1914 vydala rakouská vláda koncesi na stavbu a provozování tří úzkorozchodných tramvajových tratí; v důsledku první světové války ale nebyly tyto plány uskutečněny. Dopravní podnik Karlovy Vary provozuje od dubna do října po městě linku vyhlídkového turistického silničního vláčku na lince označené A. Interval je kolem 2 hodin, od května do září jezdí linka denně, v dubnu a říjnu jen o víkendových dnech včetně pátku. Cestující s předplatným na MHD mají poloviční slevu. Ve městě je provozována turistická doprava kočáry. Město však má problémy s vytyčením dostatečného množství vhodných stanovišť, kde koně s kočáry vyčkávají na zákazníky. V roce 2013 se město rozhodlo, že nebude omezovat počet kočárů v ulicích, ale schválilo regulaci podmínek pro provozování této služby. S jednotlivými provozovateli chce uzavřít tzv. „Smlouvu o užívání kočárové dopravy“. Podle smluvních podmínek mohou koně pracovat pouze 6 hodin plus celkem 2 hodiny na výjezd ze stájí do města a návrat zpět. Město rovněž zavedlo poplatek, a to 20 tisíc Kč (ročně?) za spřežení. Na Divadelním náměstí byl pro potřeby napájení koní a úklidu zřízen hydrant. V létě 2013 podle Karlovarského deníku jezdilo přibližně 18 povozů.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistická doprava.", "content": "Karlovými Vary prochází evropská cyklotrasa Eurovelo 4 (EV4), páteřní cyklostezka Ohře, začíná zde také cyklotrasa číslo 39 propojující cyklostezku Ohři s údolím Berounky. V městě začínají také místní cyklotrasy Karlovarského kraje 2009 vedoucí do Potůčků, trasa 2017 vedoucí přes Horní Slavkov do Sokolova, 2026 do Chodova u Bečova a 2227 do Chodova. Vedení města Karlovy Vary zvažuje zavedení systému sdílení kol. Zkušební projekt by měl zahájen na jaře roku 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Karlovy Vary jsou nejzelenějším městem České republiky. Do území města zasahují některá chráněná území, z nichž nejvýznamnějším je CHKO Slavkovský les. Na území města nebo v jeho blízkosti nalezneme také chráněná území Natura 2000, konkrétně ptačí oblast Doupovské hory, evropsky významnou lokalitu Olšová Vrata a evropsky významnou lokalitu Kaňon Ohře. Kvalita ovzduší ve městě se od 90. let výrazně zlepšila po odsíření velkých znečišťovatelů sídlících v okresech Sokolov a Chomutov. Ke zlepšení životního prostředí přispěla také plynofikace malých zdrojů znečištění v okrajových částech města. Negativní vliv na ovzduší má na druhou stranu nárůst dopravy ve středu města a jeho okolí. V tomto ohledu by mohl zdravějšímu životnímu prostředí prospět obchvat Karlových Varů, další výsadba zeleně nebo další protihlukové stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita vod.", "content": "Znečištění jednotlivých toků řek protékajících Karlovými Vary se liší. Nejčistším tokem je řeka Teplá, vykazující stupeň znečištění „mírně znečištěná“ až „neznečištěná“. Řeka Ohře během měření na území Karlových Varů vykazuje v některých ohledech stupeň „voda znečištěná“, v jiných „mírně znečištěná“ až „neznečištěná“. Stejně je tomu v případě řeky Rolavy. Kvalitou nejhorší tok je se stupněm znečištění „velmi silně znečištěná voda“ Chodovský potok. Čištění odpadních vod pro město zajišťuje ČOV Drahovice (výstavba 1967 a následná modernizace), která je spolu s okrajovými částmi města nenapojenými na kanalizační síť největším znečišťovatelem povrchových vod. U podzemních vod je hlídán obsah minerálních pramenů. Pro vyšší ochranu pramenů má město zřízené ochranné pásmo.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Karlovy Vary se v současnosti skládají z 15 místních částí a 15 katastrálních území. Následující tabulka zobrazuje přehled jednotlivých městských částí s počtem obyvatel: Dříve byly součástí města i dnes samostatné obce Andělská Hora, Březová, Dalovice, Hory, Jenišov, Mírová a Otovice.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Karlovy Vary jsou krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Karlovy Vary se skládá ze 56 obcí, ORP z 41 obcí. Ve městě sídlí tyto instituce regionálního významu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlovy Vary (, , hebrejsky a jidiš \"קרלסבאד\") je krajské a statutární město v západních Čechách, v Karlovarském kraji, 110 km západně od Prahy na soutoku Ohře a Teplé. Žije zde obyvatel. Rozloha katastru činí 59,10 km². Je zde rozvinut mj. sklářský a potravinářský průmysl. Jedná se o nejnavštěvovanější české lázeňské město.", "tgt_summary": "Karlovy Vary (; ) is a spa town situated in western Bohemia, Czech Republic, on the confluence of the rivers Ohře and Teplá, approximately west of Prague (Praha). It is named after Charles IV, Holy Roman Emperor and King of Bohemia, who founded the city in 1370. It is the site of numerous hot springs (13 main springs, about 300 smaller springs, and the warm-water Teplá River), and is the most visited spa town in the Czech Republic. Until 1945, when the German-speaking inhabitants were expelled, the town was overwhelmingly German speaking for most of its history. The city has approximately 48,500 inhabitants.", "id": 2159977} {"src_title": "Jihomoravský kraj", "tgt_title": "South Moravian Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Zatímco západ a severozápad kraje pokrývají výběžky Českomoravské vrchoviny, např. Drahanská vrchovina s Moravským krasem, do východní části už zasahují ze Slovenska Karpaty. Ty jsou od západních vrchovin odděleny Dolnomoravským úvalem. O své nejvyšší pohoří, Bílé Karpaty, se kraj dělí se Zlínským krajem i se Slovenskem. Trojmezí těchto územních celků je s výškou 836 m n. m. nejvýše položeným bodem kraje. Místo se nachází nedaleko vrcholu Durda (842 m) ležícího na Slovensku, přibližně 2 km západně od nejvyššího vrcholu geomorfologického celku, jímž je Velká Javořina / Veľká Javorina (970 m). Nejvyšším vrcholem kraje je Čupec (819 m), ležící taktéž u hranice se Slovenskem, přibližně 2 km jihozápadně od Durdy. Celý kraj náleží k úmoří Černého moře a k povodí Dunaje, do kterého vody z kraje odvádí řeka Morava. V nížině u česko-slovensko-rakouského trojmezí se k ní přidávají i další důležité řeky regionu: Dyje, Svratka a její přítok Svitava. Na území Jihomoravského kraje se nachází Národní park Podyjí a dále tři chráněné krajinné oblasti: Bílé Karpaty (částečně leží na území Zlínského kraje), Moravský kras a Pálava.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územím sedmi okresů: Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. K 1. lednu 2003 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Kromě dřívějších okresních měst Blanska, Brna, Břeclavi, Hodonína, Vyškova a Znojma, jsou jimi také Boskovice, Bučovice, Hustopeče, Ivančice, Kuřim, Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice, Tišnov, Veselí nad Moravou, Židlochovice. Těchto 21 správních obvodů (tzv. malých okresů) se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, kterých je v Jihomoravském kraji celkem 34. V Jihomoravském kraji je 672 obcí, z toho 39 z nich má status městyse a 50 obcí status města. Na území kraje také existuje jeden vojenský újezd – Březina, kde nikdo trvale nebydlí. Podíl městského obyvatelstva je asi 63,5 % z celkového počtu obyvatel kraje. Sídelním městem kraje je statutární město Brno, jež je druhým největším městem v Česku a jeho význam přesahuje hranice kraje – je např. sídlem nejvyšších justičních institucí a místem konání velkých událostí evropského významu. Rozlohou 7 195 km² (9 % rozlohy ČR) zaujímá Jihomoravský kraj čtvrté místo v České republice, počtem 1,2 milionu obyvatel (11 % z ČR) je také na čtvrtém místě.", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice kraje k 1. lednu 2005.", "content": "Dne 1. ledna 2005 byla z okresů kraje Vysočina převedena do okresu Brno-venkov pod Jihomoravský kraj řada obcí západně od Tišnova (Nedvědice s částí Pernštejn; Černvír; Doubravník s částí Křížovice; Borač s částí Podolí; Pernštejnské Jestřabí s částmi Maňová, Husle a Jilmoví; Olší s částmi Litava, Klokočí a Rakové; Drahonín; Žďárec s částí Víckov; Vratislávka; Tišnovská Nová Ves; Skryje; Kaly s částí Zahrada; Dolní Loučky s částí Střemchoví; Horní Loučky; Újezd u Tišnova; Řikonín; Kuřimské Jestřabí s částí Blahoňov; Kuřimská Nová Ves s částí Prosatín; Lubné; Níhov; Rojetín; Borovník; Katov; Křižínkov) a obec Senorady západně od Oslavan.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Brněnský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 31. květnu 2001, dnem vyhlášení novelizačního ústavního zákona č. 176/2001 Sb., byl přejmenován Brněnský kraj na Jihomoravský kraj, současně byly přejmenovány i další tři kraje. Zákonem 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje. Jihomoravský kraj existoval už v Československu od roku 1960 do roku 1990. Byl větší než současný Jihomoravský kraj, patřily k němu i části dnešních krajů Vysočina, Olomouckého a Zlínského. Po roce 1990 tento kraj sice ještě formálně existuje, ale už nemá správní orgány s obecnou působností, je pouze obvodem Krajského soudu Brně a některých dalších orgánů státní správy. Už prehistorické doby proslavily jižní Moravu více než jiné části dnešního Česka. Dolní Věstonice, u nichž se našly známé památky z doby lovců mamutů v čele s tzv. věstonickou Venuší, leží právě zde. Na jižní Moravě bylo jedno z center Velkomoravské říše v 8. a 9. století. Po dobytí Moravy českým knížetem Oldřichem se její jih dělil na úděl brněnský a znojemský. Ve Znojmě najdeme jednu z nejstarších rotund na území dnešní České republiky. Brno, dnešní hlavní město kraje, bylo už od 14. století sídlem moravských markrabat a zasedal zde Moravský zemský sněm, který ovšem střídavě zasedal také v Olomouci a v době svého vzniku i ve Znojmě. Jednou ze světově nejproslulejších událostí, které se na jižní Moravě udály, je také bitva tří císařů u Slavkova 2. prosince 1805, v níž francouzský císař Napoleon porazil spojená vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nejvýznamnější roli v hospodářství má strojírenský průmysl. Centrem strojírenského průmyslu je Brno (První brněnská strojírna, Siemens, výroba turbín, traktorů Zetor). Další významnou oblastí strojírenského průmyslu je Blansko (ČKD Blansko Holding, Metra), Kuřim (TOS Kuřim), Boskovice (Minerva, Novibra) nebo Břeclav (OTIS Escalators). Více než stoletou tradici má v kraji i elektrotechnický průmysl (Siemens Drásov, VUES, ZPA). Potravinářský průmysl je rozmístěn hlavně na jihu a východě kraje (Brno, Znojmo, Břeclav, Mikulov). Jedná se hlavně o zpracování masa (Tišnov – Steinhauser), zpracování sterilované zeleniny (dříve ve Znojmě, nyní v Bzenci) a cukrovary (Hrušovany nad Jevišovkou – společnost Moravskoslezské cukrovary). V kraji se nachází čtyři velké pivovary (Starobrno, Černá Hora, Vyškov a Znojemský městský pivovar) a mnoho velkovýrobců vína (např. Znovín Znojmo nebo Vinium ve Velkých Pavlovicích). Chemický a farmaceutický průmysl je v kraji soustředěn především v Brně (dříve Lachema), Ivanovicích na Hané (Bioveta) a ve Veverské Bítýšce (Hartmann Rico).", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Podnebí patří k nejteplejším v ČR. Zemědělství je rozvinuto nejvíce v nížinách. Celkový význam v pěstování obilnin: pšenice, ječmen a kukuřice. Zelenina: okurka setá, paprika setá, kapie a rajčata. Ovoce: broskve, meruňky a hlavně vinná réva. Téměř 60 % plochy kraje tvoří zemědělská půda, z níž 83 % je orná půda. Přes 96 % vinic v České republice leží právě na jižní Moravě ve vinařské oblasti Morava. Hodně rozšířený je zde chov prasat, vodní drůbeže a kura domácího.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Krajské město Brno je důležitým železničním i silničním uzlem. Dálnicemi je napojeno na Prahu (dálnice D1), Olomouc (dálnice D1 a dálnice D46) i slovenskou Bratislavu (dálnice D2), dobré spojení je i do nedaleké rakouské Vídně (dálnice D52 a silnice I/52). Důležitou severojižní spojnicí je silnice I/43 na Svitavy. Železnicí bylo Brno spojeno s Vídní roku 1839, s Prahou roku 1849. Dnes se jedná o I. tranzitní železniční koridor mezi Vídní (resp. Bratislavou) a Prahou, který prochází krajem mezi Letovicemi a Břeclaví/Lanžhotem. Jihomoravským krajem vede i II. tranzitní železniční koridor mezi Břeclaví a Moravským Pískem, jenž dále pokračuje na Ostravu a do Polska. V Brně se nachází mezinárodní letiště Brno-Tuřany (ICAO LKTB) s pravidelnými lety do Londýna a Milána.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní obslužnost větších sídel.", "content": "Z větších sídel jsou na dálniční síť přímo napojena města Brno, Břeclav a Vyškov. Městy Hodonín a Znojmo prochází silnice I. třídy, městem Blansko pak pouze silnice II. třídy. Dvoukolejná trať a I. tranzitní železniční koridor spojuje města Břeclav, Brno a Blansko. Dvoukolejná trať a II. tranzitní koridor spojuje města Břeclav a Hodonín. Města Znojmo a Vyškov jsou na železniční síť napojena jednokolejnými tratěmi a nacházejí se mimo hlavní tranzitní tahy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Brně je několik veřejných a státních vysokých škol – Janáčkova akademie múzických umění, Masarykova univerzita, Mendelova univerzita v Brně, Univerzita obrany, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno a Vysoké učení technické. Jihomoravský kraj dal v roce 2015 na vědu a výzkum 3,8 % svého HDP, což ho řadí na první místo mezi českými kraji. Obzvláště město Brno vyniká podporou vědy a výzkumu, hlavně v oblasti IT, až se mu začalo přezdívat „české Silicon Valley“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihomoravský kraj (v letech 2000–2001 Brněnský kraj) je vyšší územně samosprávný celek České republiky, který vznikl v roce 2000 na jižní a středozápadní Moravě. Jeho území o celkové rozloze 7188 km² je tvořeno sedmi okresy, které se nachází ve střední části územního Jihomoravského kraje. Jedná se o okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Samosprávný Jihomoravský kraj na jihozápadě hraničí s Jihočeským krajem, na západě s Krajem Vysočina, na severu s Pardubickým krajem, na severovýchodě s Olomouckým krajem a na východě se Zlínským krajem. Jižní a jihovýchodní krajská hranice tvoří zároveň státní hranici s Rakouskem (země Dolní Rakousy) a Slovenskem (Trenčínský a Trnavský kraj). V Jihomoravském kraji žije obyvatel, nachází se zde 672 obcí, z toho 50 měst a 39 městysů, a jeden vojenský újezd. Sídlem a zároveň největším městem Jihomoravského kraje je Brno. Téměř celý Jihomoravský kraj leží na historickém území Moravy, převážně na Moravě jižní, částečně na středozápadní (okolí Boskovic a Letovic). Výjimkami jsou osada Jobova Lhota v okrese Blansko, která tvoří historickou součást Čech, a území Valticka a Dyjského trojúhelníku v okrese Břeclav, jež byla do roku 1920 součástí Dolních Rakous.", "tgt_summary": "The South Moravian Region (; ; ) is an administrative unit () of the Czech Republic, located in the south-western part of its historical region of Moravia (an exception is Jobova Lhota which belongs to Bohemia). Its capital is Brno, the 2nd largest city in the Czech Republic. It is bordered by the South Bohemian Region (west), Vysočina Region (north-west), Pardubice Region (north), Olomouc Region (north east), Zlín Region (east), Trenčín and Trnava Regions, Slovakia (south east) and Lower Austria, Austria (south).", "id": 1422624} {"src_title": "Kraj Vysočina", "tgt_title": "Vysočina Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky a kultura.", "content": "Celé území Kraje Vysočina leží v oblasti Českomoravské vrchoviny. Na jihu zahrnuje západní část Jevišovické pahorkatiny a sever Javořické vrchoviny, na západě je Křemešnická vrchovina, na severozápadě leží Hornosázavská pahorkatina, na severu Žďárské vrchy s Hornosvrateckou pahorkatinou, na východě a v centru je Křižanovská vrchovina. V Jihlavských vrších (Javořické vrchovině) se nachází nejvyšší hora Javořice (836,5 m). Pouze o 0,1 m je nižší vrchol Devět skal ve Žďárských vrších. Za Rakouska-Uherska byl údajně poblíž vrchu Melechov na západě dnešního okresu Havlíčkův Brod v blízkosti Stvořidel vyznačen symbolický střed Evropy, bližší informace o důvodu vyznačení však nejsou známy. Rozvodí moří táhnoucí se od severovýchodu na jihozápad dělí kraj na dvě téměř stejné části. Úmoří Severního moře do kraje zasahuje povodím Labe, Labe samo však krajem neprotéká a vody do něj odtékají řadou menších řek, z nichž k těm důležitějším patří Sázava. Obdobně jihovýchodní polovina kraje patří k úmoří Černého moře a povodí Dunaje, ale do kraje povodí zasahuje menšími řekami, např. Svratkou či Jihlavou. Kraj Vysočina se rozprostírá ve středu České republiky. Kraj tvoří především Českomoravská vrchovina s velmi zachovalou přírodou. Návštěvníci zde naleznou také dvě chráněné krajinné oblasti, kterými jsou Žďárské vrchy a Železné hory. Kromě toho je v kraji mnoho kulturních památek, hradů, zámků a církevních staveb. Z kulturních památek v kraji byly tři zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jsou jimi historické centrum města Telč, poutní kostel svatého Jana Nepomuckého (Žďár nad Sázavou) na Zelené Hoře a židovská čtvrť, židovský hřbitov a Bazilika svatého Prokopa v Třebíči. Mezi lákadla regionu patří také muzeum v Pelhřimově mapující jedinečné výkony českých a světových rekordmanů. V červenci roku 2018 byla průměrná teplota v Kraji Vysočina 19,4 °C, tj. přibližně o 2 stupně více, než je obvyklé. Nejvyšší průměrná teplota byla naměřena na stanici Dukovany (20,9 °C), nejnižší teplotu měly stanice Černovice a Počátky (18,5 °C). Průměrný měsíční úhrn srážek byl 37,9 mm, tj. pouze 44 % standardních srážek. Na území kraje Vysočina se natočilo mnoho filmů, na hradě Ledeč nad Sázavou se natáčel film Micimutr, v Telči se natáčely filmy Pyšná princezna, Jak se budí princezny a Z pekla štěstí (i Z pekla štěstí 2). Film Jak se budí princezny se natáčel také na hradě Orlík u Humpolce. Mezi další filmy, které se natáčely na území kraje Vysočina patří Postřižiny, Všichni dobří rodáci, Čertí brko, Anděl Páně 2, Zádušní oběť, Bajkeři a Špunti na vodě. Rok 2019 byl vyhlášen rokem Filmové Vysočiny. Součástí akce je i publikace nebo interaktivní hra.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Kraj Vysočina udílí od roku 2007 několik různých ocenění osobnostem Kraje Vysočina. Jsou jimi Kamenná medaile, Skleněná medaile, Dřevěná medaile a Bronzová pamětní medaile. Autorem výtvarných návrhů medailí je sochař Radomír Dvořák. Kamenná medaile je zhotovena z mrákotínské žuly a je vyráběna v kamenosochařském středisku Lipnice nad Sázavou při Střední odborné škole uměleckoprůmyslové ve Světlé nad Sázavou. Skleněná medaile je zhotovena z čirého, zeleného a modrého skla, vyráběna je na uměleckoprůmyslové škole ve Světlé nad Sázavou, dřevěná medaile je zhotovena z dřeva jeřábu ptačího a je vyráběna Radomírem Dvořákem. Bronzová pamětní medaile je určena významným návštěvníkům Kraje Vysočina a je zhotovena z bronzu, vyráběna je ve Slévárně a modelárně Nové Ransko.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Kraji Vysočina žije obyvatel. V tomto pořadí je mezi kraji České republiky na 12. místě – méně mají jen Liberecký a Karlovarský kraj. Největším městem je Jihlava, kde žije zhruba 50 tisíc lidí. Přes 30 tisíc obyvatel má ještě Třebíč. Mezi lety 2017 a 2018 se do kraje přistěhovalo více lidí, než se vystěhovalo, stejně tak se narodilo více lidí, než zemřelo. Kromě okresu Třebíč v každém okrese došlo k nárůstu počtu obyvatel, v okrese Třebíč došlo k poklesu o 357 obyvatel. V roce 2017 v Kraji Vysočina bylo uzavřeno celkem 46 registrovaných partnerství, tj. nejméně z celé republiky. Podle demogratických odhadů bude mít kraj Vysočina v roce 2051 o několik desítek tisíc obyvatel méně a bude mít také výrazně starší průměrný věk obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územími okresů Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou. Začátkem roku 2003 byly zrušeny okresní úřady a pro účely státní správy bylo zavedeno členění území na správní obvody tzv. obcí s rozšířenou působností, jimiž je v Kraji Vysočina kromě pěti okresních měst ještě těchto dalších deset obcí: Pacov, Humpolec, Světlá nad Sázavou, Chotěboř, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem, Velké Meziříčí, Náměšť nad Oslavou, Moravské Budějovice, Telč. Tyto správní obvody se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem.", "section_level": 1}, {"title": "Justiční příslušnost.", "content": "Kraj Vysočina má z historických důvodů nejkomplikovanější soudní správu ze všech krajů v Česku. Na jeho území se nachází pět okresních soudů, v krajském městě Jihlavě je pobočka brněnského krajského soudu, která je příslušná pro občanskoprávní věci s působností pro obvody okresních soudů v Jihlavě, Třebíči a Žďáru nad Sázavou (původní Jihomoravský kraj). Zbylá část kraje je rozdělena mezi českobudějovický a královéhradecký krajský soud (původní Jihočeský a Východočeský kraj). V případě, že tyto krajské soudy nerozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů, jde odvolání proti jejich rozhodnutím buď k pražskému nebo olomouckému vrchnímu soudu. Konkrétně soudní struktura vypadá na území kraje takto:", "section_level": 1}, {"title": "Historie samosprávného celku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zřízení a název.", "content": "Jihlavský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Vytvoření Jihlavského kraje bylo iniciováno Vlastou Parkanovou a podle ní měl představovat brzdu opakování moravských nároků na obnovení země Moravské jako politického celku a koncepce spolkových zemí jako varianty samosprávy, kterou v Poslanecké sněmovně požadovaly strany moravského hnutí na počátku 90. let. Proti Vlastě Parkanové stál v bodě vytvoření Jihlavského kraje především Jan Ruml, který argumentoval že jde o neorganické sloučení Čech a Moravy a zpracoval vládní návrh 13 krajů bez Jihlavského kraje a s Prahou jako součástí Středočeského kraje. Mezi těmito návrhy posléze vzniknul vládní kompromis a dnešní kraj Vysočina se tak stal posledním přidaným krajem do návrhu ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, a to sněmovním výborem v říjnu 1997. Zákonem 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje. 31. května 2001, dnem vyhlášení novelizujícího ústavního zákona č. 176/2001 Sb., získal kraj nový název \"Vysočina\" (současně byly přejmenovány i další tři kraje), což bylo iniciováno předchozí anketou mezi občany kraje a usnesením zastupitelstva kraje. Spolu s hlavním městem Prahou tak byly jedinými kraji v Česku, které neměly v názvu stanoveném ústavním zákonem slovo „kraj“. Kraj ale 2. srpna 2010 navrhl ústavní zákon, jímž se měl název změnit na Kraj Vysočina, a Poslanecká sněmovna 23. března 2011 tento návrh ve znění komplexního pozměňovacího návrhu reagujícího na stanovisko vlády schválila, žádný poslanec nehlasoval proti návrhu a žádný poslanec během projednávání nevznesl námitku k podstatě návrhu. Tato novela ústavního zákona nakonec úspěšně prošla celým legislativním procesem a nabyla účinnosti dne 1. srpna 2011. Od tohoto data jde tedy již o „Kraj Vysočina“. Druhou změnu názvu předkladatel zdůvodnil tím, že si ji vynutila sama praxe, protože subjekty používají název Vysočina ve spojení s určením kraj naprosto běžně, a to i v písemných a právních dokumentech, a prosté označení Vysočina bez dalšího vymezení komplikuje namnoze určení, zda se nejedná například o obchodní organizaci nebo výrobek, eventuálně geografický pojem. První sídlo kraje bylo v jihlavském sídle Komerční banky.", "section_level": 2}, {"title": "Hejtmani.", "content": "Prvním hejtmanem byl Ing. František Dohnal (2000–2004), následovali RNDr. Miloš Vystrčil (2004–2008) a MUDr. Jiří Běhounek (od 2008), Běhounek byl hejtmanem zvolen i ve volbách v roce 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Územní změny.", "content": "Dne 1. ledna 2005 byla z okresů Kraje Vysočina převedena pod okres Brno-venkov v Jihomoravském kraji řada obcí západně od Tišnova (Nedvědice s katastrálním územím Pernštejn; Černvír; Doubravník s katastrálním územím Křížovice; Borač s katastrálním územím Podolí; Pernštejnské Jestřabí s katastrálním územím Maňová, Husle a Jilmový; Olší s katastrálním územím Litava, Klokočí a Rakové; Drahonín; Žďárec s katastrálním územím Vickov; Vratislávka; Tišnovská Nová Ves; Skryje; Kaly s katastrálním územím Zahrada; Dolní Loučky s katastrálním územím Střemchoví; Horní Loučky; Újezd u Tišnova; Řikonín; Kuřimské Jestřabí s katastrálním územím Blahoňov; Kuřimská Nová Ves; Lubné; Níhov; Rojetín; Borovník; Posatín; Katov; Křižínkov) a obec Senorady západně od Oslavan. V kraji je po přesunu 703 obcí, z toho 15 obcí s rozšířenou působností a 26 obcí s pověřeným obecním úřadem. Sídelním městem je statutární město Jihlava.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Historie zanechala na Vysočině množství památek. Centrum Telče, klášterní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou a Židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa v Třebíči jsou zařazeny mezi světové kulturní dědictví UNESCO. Stopy dějin doplňují dílo člověka v krajině a dotvářejí její krásu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V první čtvrtletí roku 2011 stoupla průměrná mzda v kraji o cca 500 Kč. Kraj se tak stal pátým nejhůře placeným regionem. V roce 2011 se zvýšily oproti loňskému roku daňové příjmy kraje. V roce 2015 se rovněž navýšil rozpočet kraje a to o téměř 400 milionů korun. Na rok 2017 byl na konci roku 2016 schválen vyrovnaný rozpočet ve výši 9,7 miliardy Kč, tj. o 1,6 miliardy více než v roce 2016. Nejvíce, tj. 4,6 miliardy Kč bude vydáno v rozpočtové kapitole školství, mládeže a sportu, velké navýšení proběhlo i v rozpočtové kapitole nemovitý majetek, kdy dojde k několika významným investičním akcím. V roce 2017 je v plánu rekonstrukce interního pavilonu Nemocnice Jihlava, stavba pavilonu chirurgických oborů Nemocnice Třebíč a stavba nové budovy sídla Krajské knihovny Vysočiny. Turismus v kraji Vysočina se rozvíjí, kdy bylo oznámeno, že za rok 2015 přijelo do kraje oproti roku 2014 o 11,3 % turistů více. V roce 2018 byla nejnavštěvovanější atrakcí v Kraji Vysočina ZOO v Jihlavě. V roce 2018 byla vydána brožura s názvem Sto let příběhů, lidských osudů, architektury i sportu a kultury na Vysočině. Marketingovým tématem propagace Vysočiny bude v roce 2020 \"Vysočina sklářská.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V kraji se uplatňují dřevozpracující, sklářský, strojnický, kovodělný, textilní, nábytkářský a potravinářský průmysl a vyskytuje se zde celkem 25 průmyslových zón. V Nové Vsi na Třebíčsku sídlí dvě společnosti z německé skupiny MANN+HUMMEL Group, a to MANN+HUMMEL (CZ) a MANN+HUMMEL Service, které dohromady zaměstnávají dohromady přes 1200 zaměstnanců. První zmíněná vyrábí kapalinové a vzduchové filtry i další komponenty pro strojírenský, převážně automobilový průmysl, druhá poskytuje servisní služby pro ostatní pobočky MANN+HUMMEL Group.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V zemědělství jsou na Vysočině výjimečně příznivé podmínky pro produkci mléka, brambor a řepky. Leží zde rozsáhlé hospodářské lesy.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Krajem prochází dálnice D1 z Prahy do Brna a dvě mezinárodní silnice: E59 (Jihlava – Vídeň – Záhřeb) a E551 (České Budějovice – Třeboň – Humpolec). Silniční síť kraje má v roce 2017 celkovou délku 4562 km, z toho silnice 2. třídy tvoří 1631 km. Celkem je v kraji 875 mostů. Kraj chce v roce 2017 vyřadit celkem 362 km silnic ze silniční sítě. Navržená páteřní síť silnic pro další roky má celkovou délku 678 km, dříve měla 745 km, navržená páteřní síť silnic 2. třídy má 1321 km, dříve měla 1631 km. V roce 2018 čtyři z pěti rekonstruovaných úseků dálnice D1 jsou na Vysočině. Kraj Vysočina chystá systém společné veřejné dopravy, kdy ten má být nazván Veřejná doprava Vysočiny (VDV). Spuštěn by měl být v roce 2020, kdy v polovině roku 2018 bylo rozhodnuto o způsobu odbavování. To by mělo probíhat pomocí identifikátoru nahraném na kartě či čipu. Projekt by měl posílit veřejnou dopravu ve městech. Systém Veřejné dopravy Vysočiny byl spuštěn v prosinci roku 2019 úpravami jízdních řádů Českých drah.", "section_level": 1}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "Školní rok 2017 byl krajem Vysočina vyhlášen jako rok věnovaný zemědělství a odbornému vzdělávání.", "section_level": 1}, {"title": "Vysoké školy.", "content": "V Kraji Vysočina se nacházejí celkem dvě vysoké školy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kraj Vysočina (do května 2001 Jihlavský kraj, poté až do července 2011 pouze Vysočina) je samosprávný kraj v České republice ležící na pomezí Čech a Moravy. Je složen ze tří okresů bývalého Jihomoravského kraje (okres Jihlava, okres Žďár nad Sázavou a okres Třebíč), okresu Havlíčkův Brod z bývalého Východočeského kraje a okresu Pelhřimov z bývalého Jihočeského kraje. Na severu sousedí s Pardubickým krajem, na jihovýchodě s Jihomoravským krajem, na jihozápadě s Jihočeským krajem a na severozápadě se Středočeským krajem. Nejjižnější část Kraje Vysočina je vzdálena přibližně 4 km od státní hranice s Rakouskem. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "The Vysočina Region (; \"Highlands Region\", ), is an administrative unit () of the Czech Republic, located partly in the south-eastern part of the historical region of Bohemia and partly in the south-west of the historical region of Moravia. Its capital is Jihlava. The region is the location of two mountain ranges, Žďárské vrchy and Jihlavské vrchy, both part of the Bohemian-Moravian Highlands. The Vysočina Region is home to three UNESCO World Heritage Sites, the most in any region in the Czech Republic. The region is one of just three in the country (the others being Prague and the Central Bohemian Region) which does not have a border with a foreign country.", "id": 965207} {"src_title": "Adolf Loos", "tgt_title": "Adolf Loos", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Brně v rodině kamenosochaře. Jeho rodný dům stával na dnešní Kounicově ulici, kde dnes stojí hotel Continental. Po brzké smrti otce (1879) neměl jednoduché dětství a byl těžko zvladatelným dítětem. Obecnou školu navštěvoval v Brně a poté vystřídal několik gymnázií (v Brně, Jihlavě a Melku); byly to především matčiny pokusy usměrnit svéhlavou osobnost, když ani benediktinům v Melku se to nepodařilo. Znamenitá odborná studia poté absolvoval na průmyslové škole v Liberci (před pavilonem H Technické univerzity – dříve budovy Stavoprojektu má památník) a v Brně, kde odbornou přípravu dokončil. Krátce studoval i na drážďanské technické univerzitě; usadil se ve Vídni, kde brzy stanul v čele modernistického hnutí. V letech 1893–1896 pobýval ve Spojených státech, nejprve u příbuzných a později vystřídal řadu aktivit od pomocných prací v hotelech, na stavbách až po psaní uměleckých kritik. Pohyboval se zejména ve Filadelfii, New Yorku a Chicagu. V Chicagu se seznámil s výsledky Chicagské školy. Po návratu do Evropy nejprve musel nastoupit vojenskou službu jako rezervní důstojník v Brně a Uherském Hradišti a poté se usadil ve Vídni. Brzy zapadl do intelektuální společnosti, ke které patřili zejména Karl Kraus, Petr Altenberg a Egon Schiele. Začal psát do listů a časopisů jako: \"Die Zeit, Wage, Fremden Blatt, Neue Freie Presse\". Články vzbudily pozornost a přinesly mu i první úkol – návrh krejčovského salonu Ebenstein, který mu přenechal kolega Max Fabiani. O rok později navrhl kavárnu Museum (dnes pozměněnou), která se stala centrem vídeňského uměleckého a intelektuálního kvasu na mnoho desítek let. V prvním desetiletí 20. století byl Adolf Loos jednou z nevlivnějších postav vídeňské tvůrčí společnosti. Ovlivňoval nejvýznamnější osobnosti oné doby, jak se z toho sami vyznali: zejména Ludwig Wittgenstein, Arnold Schoenberg a Le Corbusier. Po zániku Rakousko-Uherska se dynamické a intelektuální milieu z velké míry rozpadlo a svou roli sehrála také těžká hospodářská situace Rakouska. V té době Loos obracel svou pozornost stále více do bývalé rodné země Českých zemí, kde se velmi úspěšně rozvíjela moderní architektura, a mladí tvůrci převzali štafetu a silně se inspirovali právě u Loose. Od poloviny 20. let se stále více hlásily následky dřívějšího onemocnění syfilidou a od roku 1928, mu rychle se zhoršující nemoc nejen znemožňovala práci, kterou víc a více konali jeho asistenti a společníci, ale uvrhla jej do chudoby a společenské izolace. Zemřel ve věku nedožitých 63 let v soukromém sanatoriu Dr. Schwarzwalda ve vídeňském předměstí Kalksburgu. Jeho hojné kontakty s Židy (většina jeho klientů, dvě manželky, nejbližší přátelé a téměř všichni asistenti byli Židé) zavdávala mylné domněnce, že Loos sám byl židovského původu. Tento omyl se dokonce dostal do jinak spolehlivých publikací. Opak je však pravdou, není žádná evidence, že Adolf Loos by byl židovského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektonický styl.", "content": "Adolf Loos nebyl moderním architektem v pravém smyslu slova. Jeho práce je ale přímým předstupněm moderní architektury. Část vídeňské společnosti byla jeho díly zaskočena a vyprovokována k obranným reakcím. Café Museum (Kavárna muzeum) se díky Loosovu strohému interiéru přezdívalo Café nihilismus, obchodnímu domu Goldman a Salatsch na Michalském náměstí, jehož holá fasáda ční přímo naproti honosnému vchodu do Hofburgu, se přezdívalo „obilní silo“ nebo „dekl od kanálu“ (podle rozmístění oken). Společnost však nikdy není jednolitá a jiná její část ji naopak podporovala a Loos neměl v prvních dvou desetiletích o klienty nouzi. Jeho stavebníci se navíc rekrutovali z majetných kruhů. Rozhodující vliv měla ta část Loosovy tvorby, která spadá do let 1904–1910. Tehdy vznikla vila Karma (1904) pro psychiatra Beera, který odešel z Vídně do Montreux, traktát \"Ornament a zločin\" a vila Steiner ve vilové čtvrti Hietzing (1910). Loos odmítal v architektuře i v užitém umění cokoli, co brání plnému využití všech funkcí díla. Ve vlivném článku \"Ornament a zločin\" (Ornament und Verbrechen – 1910) se zabýval tím, za jakých okolností je ornament zločinem, který jen zbytečně bere čas a peníze, jež by mohly být věnovány užitečnějším věcem. Architektura podle něj nepatří mezi umění, což ale neznamená, že nemá splňovat estetické ideály. Vidí je v harmonii, účelovosti, strohé a důstojné eleganci moderního člověka, zbaveného zátěže starého, v mnohém však i krásného světa.", "section_level": 2}, {"title": "Raumplan.", "content": "Během první světové války rozvinul Adolf Loos princip uspořádání vnitřního prostoru stavby zvaný Raumplan (pojmenování nemá český ekvivalent a v německém tvaru již zdomácnělo). Navrhování stavby podle Raumplanu spočívá v narušení horizontálního navazování jednotlivých pater, vnitřek stavby je členěn na jednotlivé kubusy s rozdílnou světlou výškou a tím dochází k propojení místností s různými výškovými úrovněmi. Tento způsob řešení prostru nebyl zcela nový, živelně se uplatňoval již ve starověkých a středověkých stavbách, stejně jako byl vlastní jistým druhům prostor z užitných důvodů (obchody, knihovny a knihkupectví, sýpky apod.). Loos jej však v součinnosti se svými asistenty povýšil na princip, nakládal s ním s velkým důmyslem a mistrovstvím a vytvořil s jeho užitím několik ceněných děl. K nim náleží vila Josefa Rufera (1922), vila básníka rumunského původu Tristana Tzary na Montmartru (1927), vila Moller (1927–1928), Müllerova vila v Praze (1930). Poprvé se tento postup objevil v Loosově díle v plném rozsahu v roce 1915 při rekonstrukci vily Mandl, ovšem první náznaky principů (i když při stejné úrovni podlah) použil již dříve – např. u krejčovského salonu Knize.", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "Po skončení první světové války vytvořil Loos několik děl, která vyvolala velký ohlas a výraznou měrou (vlivem) se zapsala do dějin kultury. Patří k nim dokonce i návrh vily pro Josephine Bakerovou (1927), který nebyl realizován následkem žárlivého vztahu dvou slavných architektů – Adolfa Loose a Le Corbusiera – k této elektrizující ženě. Adolf Loos vyslal svého společníka H. Kulku do Paříže, aby přímo tam vedl návrhové práce a pravidelně se slavnou tanečnicí konzultoval. Dále mají značný význam vila Tristana Tzary, horská vila Khuner v Payerbachu u Semmeringu a také Müllerova vila v Praze. Pro České země vytvořil Adolf Loos hodně přes třicet návrhů v rozmezí 30 let jeho tvorby. Největší vliv na další rozvoj moderní architektury měla však dnes polozapomenutá Bauerova vila v Hrušovanech u Brna, která měla též zásadní vliv – jako silný inspirační zdroj – na Jindřicha Kumpošta, Jaroslava Grunta a Bedřicha Rozehnala podle jejich vlastního zhodnocení. Adolf Loos měl značný zájem také o sociální tvorbu. V polovině 20. let byl hlavním architektem vídeňského sociálního programu a navrhl dřevěné sídliště Lainz. Větší pozornost by zasloužil jeho soubor domů pro pracující (dochovaných, částečně přestavěných) v Náchodě-Babí v horní části ulice Na Vyšehradě. Je vynikající ukázkou dělnické kolonie domků s plným využitím prostoru na jednoduché a účelné byty a jeho jediným dílem ve východních Čechách. Adolf Loos se dostal znovu do ohniska světové pozornosti na přelomu 70. a 80., let mimo jiné v souvislosti s tehdejším zájmem o postmoderní architekturu charakterizovanou Charlesem Jencksem. Loosův návrh budovy Chicago Tribune z věhlasné architektonické soutěže (1924) se stal téměř hlavní ikonou tohoto hnutí", "section_level": 2}, {"title": "Práce českých badatelů.", "content": "Vedle zájmu specialistů o Loosovo dílo z různých zemí, zejména z Rakouska, Itálie, Holandska, Izraele a USA je třeba připomenout mimořádnou objevnost práce v exilu usazené historičky umění Věry Běhalové, za kterou stojí pionýrská práce o vile Karma, a Vladimíra Šlapety s jeho útlým, ale převratným katalogem z 80. let 20. stol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Loos (10. prosince 1870 Brno – 23. srpna 1933 Kalksburg u Vídně) byl klasik moderní architektury, čelný představitel architektonického purismu. Spolu s Leopoldem Bauerem, Josephem Mariou Olbrichem a Josefem Hoffmannem patří k významným rodákům z Moravy a Slezska, kteří ovlivnili evropskou architekturu.", "tgt_summary": "Adolf Franz Karl Viktor Maria Loos (; 10 December 1870 – 23 August 1933) was an Austrian architect and influential European theorist of modern architecture. His essay \"Ornament and Crime\" advocated smooth and clear surfaces in contrast to the lavish decorations of the fin de siècle, as well as the more modern aesthetic principles of the Vienna Secession, exemplified in his design of Looshaus, Vienna. Loos became a pioneer of modern architecture and contributed a body of theory and criticism of Modernism in architecture and design and developed the \"Raumplan\" (literally \"spatial plan\") method of arranging interior spaces, exemplified in Villa Müller in Prague. Loos had three tumultuous marriages that all ended in divorce. He suffered from poor health, including an inherited hearing affliction. He was convicted as a pedophile in 1928 for exploiting girls from poor families, aged 8 to 10. He died aged 62 on 23 August 1933 in Kalksburg near Vienna.", "id": 681054} {"src_title": "Žatec", "tgt_title": "Žatec", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení.", "content": "Ostrožna nad Ohří však byla poprvé opevněna už na konci pozdní doby halštatské. V osmém a devátém století se na ní podle archeologických nálezů nacházela neopevněná osada, kterou v první polovině desátého století nahradilo žatecké hradiště. První písemnou zmínku z roku 1004 o něm obsahuje kronika Dětmara z Merseburku. V roce 1265 král Přemysl Otakar II. udělil Žatci městská privilegia. Velmi známé je dílo \"Oráč a smrt\" (Ackermann aus Böhmen) žateckého městského notáře Jana ze Žatce z roku 1400, považované za vrchol pozdně středověké německy psané literatury v českých zemích. Roku 1404 je poprvé zmiňován žatecký hrad.", "section_level": 2}, {"title": "Husitství.", "content": "Významnou úlohu Žatec sehrál v době husitské revoluce. Byl zpočátku, v době silného vlivu chiliasmu, dokonce považován za jedno z pěti měst (spolu s \"„městem Slunce“\" Plzní, Louny, Klatovy a Slaným), která v nastávajícím konci světa uniknou zkáze. Ve městě působili významní husitští kněží Petr Němec a Petr Špička. V roce 1421 město ustálo útok druhé křížové výpravy do Čech. Spolu s městy Louny a Slaným byl vytvořen žatecko-lounský svaz, v jehož čele stál Jakoubek z Vřesovic.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pohusitská.", "content": "V 16. století patřil Žatec mezi největší česká města a byl centrem Žateckého kraje. Krajským městem zůstal až do roku 1850.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá hora.", "content": "Žatec se rovněž připojil ke stavovskému povstání. Jeho někdejší purkmistr – Maxmilián Hošťálek z Javořice – byl jedním z 27 českých povstalců popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Třicetiletá válka znamenala výrazný úpadek a postupnou germanizaci dosud etnicky převážně českého města.", "section_level": 2}, {"title": "Od 18. století do okupace.", "content": "18. i 19. století znamenala další rozvoj pivovarnictví a pěstování chmele ve městě a okolí. V těch dobách byl založen např. nový pivovar na místě bývalého hradu na Žižkově náměstí (kde je dodnes), chmelařský spolek a chmelný trh. Co se týče správního vývoje, zůstal Žatec i po reformě krajského zřízení v roce 1788 sídlem kraje, od roku 1850 klesl na postavení okresního města. V roce 1930 žilo ve městě 18 tisíc obyvatel převážně německé národnosti, v říjnu 1938 bylo po Mnichovském diktátu připojeno k Třetí říši jako součást župy Sudetenland.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Žatec se stal hraničním městem třetí říše. Koncem druhé světové války sloužilo město jako jeden velký lazaret a skrýš pro prchající vojáky Wehrmachtu. Poblíž města bylo vystavěno vojenské letiště, které sloužilo k testování nových, snad i „zázračných“ (dle říšského vůdce Hitlera) zbraní a jiné letecké techniky. Dle vyprávění pamětníků z nedalekých obcí (Vyškov, Blažim, Počerady…), zde zřejmě bylo testováno také letadlo s kolmým startem a přistáním, ne nepodobné kruhovému létajícímu talíři, ovšem zcela určitě se nejednalo o helikoptéru. Právě takovýto stroj na podzim 1944 vylekal skupinu žen pracujících na poli nedaleko od Vyškova, když v dohledové vzdálenosti přistál na poli a vystoupili z něj dva piloti. Vojenské letiště s betonovou dráhou pak ještě dlouho po válce sloužilo armádě ČSR a ČSSR a letka zde dislokovaná měla primárně za úkol ostrahu západní hranice se SRN. Na počátku 60. let pak odtud odstartovaly dva stroje typu MiG-15 proti narušiteli, kterého představovaly dva stroje americké armády typu Typhoon ze základny v SRN. Jeden stroj byl lehkou střelbou pilota ze žatecké základny částečně poškozen. I tak se však stihl vrátit nad území SRN, kde pár km za hranicemi nouzově přistál. Tento incident je jediný doložený bojový kontakt mezi československými piloty a piloty ze strany NATO. Mezi piloty žateckého letiště také sloužil Oldřich Pelčák, pozdější člen připravované první neruské a neamerické kosmické posádky, kde druhým kandidátem z ČSSR byl Vladimír Remek, který byl nakonec pro tento úkol vybrán. V 80. letech a na začátku 90. let zde sloužil a výborně reprezentoval umění českých vojenských pilotů Václav Vašek, který vedle ruských a ukrajinských pilotů jako jediný předváděl se špičkovým nadzvukovým letounem prvek vysoké letecké akrobacie, tzv. „Zvon“. Krátce před koncem války byl na dnešní západní nádraží proveden letecký nálet. Žatec byl osvobozen Rudou armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Od konce druhé světové války do roku 1989.", "content": "Po druhé světové válce nastalo vysídlení německého obyvatelstva a dosídlování Čechy. Na přelomu května a června 1945 došlo v Žatci divokého odsunu prováděném členy Revolučních gard a armádou. Tyto akce vyvrcholily postoloprtským masakrem. V létě 1948 bylo ze žateckého letiště odesláno 24 letadel Avia S-199 (rozebraných na jednotlivé části a v útrobách velkých letadel uložených) v rámci vojenské pomoci Československa nově vzniklému státu Izrael (tzv. akce Žatec – Haifa). V souladu se stejnou akcí na podporu nového státu Izrael ze žateckého letiště (kódové označení Etzion) také startovaly plně vojensky vyzbrojené 3 ks tzv. létajících pevností s mezipřistáním na základně v Itálii a s cílem nad Egyptem, kde bombardovaly egyptské pozice a pomáhaly tak udržet část vojenských sil, které tak nemohly zasáhnout při napadení Izraele. Piloty byli Američané nebo Angličané. Při správní reformě, 1. června 1960, Žatec politicky „neobhájil“ titul okresního města, kterým se staly 20 km vzdálené Louny. V roce 1961 byl Žatec vyhlášen městskou památkovou rezervací. V období 70. a 80. let dochází k bouřlivé výstavbě sídlišť, zejména v západní a jižní části města, jsou likvidovány cenné podměstské statky a rozsáhlé čtvrtě z 19. a počátku 20. století. Historické jádro města chátrá, většina finančních prostředků, přerozdělená do okresu, připadá do nového okresního města Louny. Ze Žatce jsou postupně odstraňovány okresní úřady, soud, některé strategické podniky (mlékárna aj.), z chladicího zařízení nové mlékárenské linky je v Lounech vybudováno kluziště. Tento stav přetrvával až do roku 1989, kdy Žatec nastoupil cestu vlastní obnovy.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes dochází k postupné obnově historických památek. Některé objekty ve městě chátrají, ale na jejich obnově se již pracuje. Východní část městského jádra je na tom velmi špatně (tj. oblast Chelčického náměstí), neboť byla v dřívějších letech obývána nepřizpůsobivými obyvateli. V roce 2006 byla provedena rekonstrukce náměstí Svobody (prostranství před radnicí). Ve městě je nemocnice, gymnázium, 2 obchodní akademie, dvě odborná učiliště, 4 základní školy, mateřské školy a speciální základní škola a 2 nádraží. Dále pak divadlo s digitálním kinem a 3D kinem, letní kino. Vydávají se \"Žatecké noviny\" a \"Žatecký týdeník\". Bezpečnost zajišťuje Hasičský záchranný sbor, městská policie i Policie ČR, ve městě sídlí vojenská posádka (4. brigáda rychlého nasazení). Pracuje se na zásadní obnově a přestavbě kasáren v moderní vojenské městečko ve městě. V okrese Louny se na přelomu tisíciletí zvýšila nezaměstnanost až na cca 15 % na počátku roku 2006. V roce se 2008 naopak výrazně poklesla na cca 7 %, což bylo způsobeno masivní výstavbou továren v okolí Žatce, Loun a Podbořan.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Žatec leží v jihozápadní části Ústeckého kraje na jižním okraji Mostecké pánve v podhůří Doupovských hor. Jižně od města se rozkládá přírodní park Džbán. Proti proudu řeky Ohře se nachází Vodní nádrž Nechranice s nejdelší sypanou hrází ve střední Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 237 domech 16 211 obyvatel, z nichž bylo 8 631 žen. 1 820 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 13 979 k německé a 53 k židovské. Žilo zde 14 321 římských katolíků, 648 evangelíků, 109 příslušníků Církve československé husitské a 907 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 671 domech 18 100 obyvatel. 3 156 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 14 422 k německé. Žilo zde 15 856 římských katolíků, 707 evangelíků, 231 příslušníků Církve československé husitské a 760 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se skládá ze sedmi částí:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová zóna.", "content": "Bývalé vojenské letiště bylo přeměněno na průmyslovou zónu Triangle. První velkou investicí byla již ukončená výroba displejů a televizorů japonských společností IPS Alpha a Hitachi. K roku 2018 funguje v jejich halách výroba vnitřního vybavení pro auta firmy Grammer. Od roku 2019 se rozbíhá výroba pneumatik korejské společnosti Nexen tyres. Největším zaměstnavatelem v zóně zůstává společnost Yanfeng s výrobou dílů pro automobilní průmysl. V blízkosti průmyslové zóny se vybudoval úsek budoucí dálnice D7, spojující Prahu s Chomutovem.", "section_level": 2}, {"title": "Chmelařství a pivovarnictví.", "content": "Oblast, jíž je Žatec střediskem, proslula pěstováním chmele. Pěstování chmele je rovněž inspirací pro každoroční chmelové slavnosti – tzv. Dočesná. Ve městě se nachází muzeum chmele, významný Chmelařský institut a sídla mnoha společností zabývajících se obchodem s touto komoditou. Žatecký chmel je ve světě velmi ceněný díky velkému obsahu hořkých aromatických látek (lupulin). Právě díky chmelu a Dočesné je Žatec známý v celém Česku. Na chmelové brigády jezdili studenti ze všech koutů České i Slovenské republiky. Ve městě sídlí Pivovar Žatec, jenž své pivo úspěšně vyváží do světa a pravidelně získává ocenění na degustacích v ČR, ale i ve světě. V červnu 2006 vyhrálo Žatecké pivo na Mezinárodním pivním festivalu v australském Sydney. Ve městě působí recesistické občanské sdružení Chrám chmele a piva, které pořádá slavnosti Chmelfest a snaží se o propagaci nejen Žatce jako města chmele, ale i celé chmelařské oblasti v okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská vybavenost.", "content": "Nyní je ve městě koupaliště s wellnes centrem a sportovištěm, město disponuje 2 fotbalovými hřišti, z toho jedno je přístupné pro veřejnost. Dále je zde digitální, 3D a letní kino, divadlo, nahrávací studio a mnoho obchodů jako například Obchodní Centrum Kaufland, které zahrnuje obchody Takko, Sportisimo, Kik, Elektro, Dračík, Jysk a další. Dále zde funguje Tesco, Lidl, Penny Market, Norma, Exe, ArmyShop, kavárny, cukrárny, čajovna a skateshop.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V Regionálním muzeu K. A. Polánka byla v květnu roku 2002 otevřena stálá expozice \"Kabinet chmelových známek\" dokumentující historický vývoj a teritoriální rozšíření chmelových známek v Čechách. V současnosti expozice obsahuje bezmála 1300 vystavených sbírkových předmětů a je tak největším vystavovaným souborem svého druhu v České republice. Část těchto známek je k vidění ve Chmelařském muzeu. K expozici se váží webové stránky, které detailně pojednávají o jednotlivých druzích těchto pracovních známek.", "section_level": 1}, {"title": "Zaniklé stavby.", "content": "Roku 1715 byla na žateckém náměstí vysvěcena nově postavená Loretánská kaple. Založena byla z odkazu lékárníka a žateckého radního Johanna Clemense Calderara. Roku 1738 ji poškodil požár, ale v krátké době byla opravena a její fasádu ozdobily sochy od J. K. Vettera. Roku 1790 byla Santa Casa odsvěcena a přestavěna na obytný dům, který byl po roce 1945 zbořen.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dočesná.", "content": "Tato akce vznikla původně jako oslava dočesání posledního chmelového štoku a v průběhu let doznávala mnoha proměn. V dnešní podobě se těžištěm oslav a zábavy stalo centrální náměstí Svobody, kde je před radnicí umístěno hlavní pódium, na kterém se po oba dny střídají zábavné pořady především hudebních žánrů. Nedílnou součástí jsou chmelové a pivní soutěže, mezi nejoblíbenější patří ruční česání chmele a tanec s korbelem piva na hlavě. Výjimečnost programu umocňuje historická divadelní scénka jejímž vyvrcholením je pasování vybraného pěstitele do rytířského stavu a jeho dekorování chmelovým věncem, slavnostní narážení pivního sudu a strhnutí posledního štoku v nejmenší chmelnici na světě, která se nachází přímo na žateckém náměstí. Speciální programy jsou na dalších dvou scénách. Na dětské scéně do podvečera probíhají pásma soutěží, písniček a her. Ve večerních hodinách na tomto pódiu probíhá rockový program, nechybí vystoupení známých rockových hvězd. Druhou scénu tvoří pódium s programem zaměřeným na folkovou a country muziku. Na žatecké Dočesné se představují pivovary z celé České republiky, ale i ze zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Ve filmu a televizi.", "content": "Ve městě se díky jeho starobylé podobě natáčí ročně několik filmů, seriálů a reklam. Množství českých a zahraničních děl zde nelze uvést, protože neustále přibývají neuvěřitelným tempem, ale asi nejznámější českým divákům bude seriálová tvorba České televize \"Náměstíčko\", Náves, Příkopy, Nemocnice na kraji města, či Já Mattoni. Do Žatce sjíždí filmové štáby snad z celého světa a natáčí zde zejména historické filmy, zejména s židovskou tematikou. Ve městě funguje muzeum filmů natáčených v Žatci. Filmy (částečně) natáčené v Žatci:", "section_level": 2}], "src_summary": "Žatec () je město na severozápadě Česka, v Ústeckém kraji, v okrese Louny. Leží na řece Ohři. Žije zde obyvatel, což ze Žatce činí největší město okresu.", "tgt_summary": "Žatec (; ) is a historic town in Louny District, Ústí nad Labem Region, in the Czech Republic. It is famous for an over-700-year-long tradition of growing Saaz noble hops used by several breweries. Žatec produces its own beer and hosts 'Dočesná', its hops-related harvest festival every year on the town square.", "id": 706924} {"src_title": "Jan Švankmajer", "tgt_title": "Jan Švankmajer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec Jana Švankmajera byl aranžér výkladních skříní a matka švadlena. Jeho dětství zásadně ovlivnilo domácí loutkové divadlo, které dostal jako osmiletý chlapec na Vánoce a postupně si pro něj sám vyráběl loutky a maloval kulisy. Švankmajer přiznává, že od té doby jsou loutky pevně zakotveny v jeho mentální morfologii a uchyluje se k nim vždy ve chvílích, kdy se cítí ohrožen realitou okolního světa. Vnímá je nejen v souvislosti s divadlem, ale jako rituální symbol užívaný v magii. V letech 1950–1954 absolvoval scénografii na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, Křižovnické ul. u prof. Richarda Landera, kde navrhoval a vyráběl loutky a kulisy. Mezi jeho spolužáky byli Aleš Veselý a Jan Svoboda. Poté studoval obor režie a scénografie na katedře loutek Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1954–1958), kam Lander v té době přešel jako pedagog. Na škole i v době nejtužšího stalinistického režimu panovala liberální atmosféra a mezi studenty kolovaly zakázané knihy. Mezi jeho spolužáky patřil i pozdější filmový režisér Juraj Herz. V závěru studia se zúčastnil poznávacího zájezdu do Polska, kde viděl poprvé reprodukce děl Paula Klee. Během studia inscenoval hru lidových loutkářů \"Don Šajn\" v tehdejším Malém divadle D 34 (1957–1958). Ve svém absolventském představení (C. Gozzi, \"Král jelenem\") využil kombinace loutek s živými herci v maskách. Záhy po ukončení studia se v roce 1958 podílel jako loutkoherec na Radokově krátkém filmu \"Johannes Doktor Faust\", inspirovaném lidovými loutkáři. Během natáčení se seznámil se skladatelem Zdeňkem Liškou, kameramanem Svatoplukem Malým a výtvarníkem Vlastimilem Benešem. Krátce působil jako režisér a výtvarník v libereckém Státním loutkovém divadle (předchůdci Studia Ypsilon). V letech 1958–1960 absolvoval povinnou vojenskou službu v Mariánských Lázních a intenzivně zde kreslil a maloval (\"Muži\", pero, akvarel na mačkaném papíře, 1959). Po návratu z vojny roku 1960 založil skupinu \"Divadlo masek\", která patřila k divadlu Semafor. Při přípravě první inscenace \"Škrobené hlavy\" se zde seznámil s Evou Dvořákovou, se kterou se později oženil. Dalšími představeními Divadla masek byly \"Johannes doktor Faust\", \"Sběratel stínů\", \"Circus sucric\". V roce 1962 vystavil své kresby na chodbě Semaforu a Vlastimil Beneš spolu se Zbyňkem Sekalem, kteří výstavu navštívili, ho přizvali do skupiny Máj. Zúčastnil se čtvrté výstavy Skupiny Máj v Poděbradech (1961), která byla po třech dnech zakázána a poté se členy skupiny vystavoval až do konce 60. let. Avantgardní \"Divadlo masek\" programově nevyhovovalo profilaci Semaforu jako muzikálové scény. V roce 1962 ho Jiří Suchý zrušil, ale Emil Radok napomohl angažmá celé skupiny \"Divadla masek\" v Laterně magice. V tomto roce Jan Švankmajer podnikl svou první cestu do Paříže. Roku 1963 se Švankmajerovým narodila dcera Veronika. Po odchodu ze Semaforu působil do roku 1964 jako režisér a vedoucí souboru Černého divadla v Laterně magice. Režíroval dvě čísla do programů \"Variace\" a později externě také pro \"Kouzelný cirkus\", \"Ztracená pohádka\". Zároveň spolu s Emilem Radokem vymýšlel scénáře pro budoucí filmy. Roku 1964 natočil svůj první krátký film \"Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara\", který vychází z principů černého divadla. Objevují se v něm prvky typické pro jeho celou následující tvorbu, jako je dynamické využívání montáže a konfrontace živého herce s animovanými předměty. Film byl úspěšný v zahraničí a Švankmajer dostal v následujících letech příležitost natáčet krátké filmy, kde kombinoval loutkoherectví, animaci a prvky hraného filmu. Roku 1965 natočil prakticky sám, jen s pomocí Evy Švankmajerové a kameramana Petra Puluje v Rakousku film \"Hra s kameny\". Vyzkoušel si v něm různé animační techniky, později použité např. ve filmu \"Možnosti dialogu\". Pro soutěž v rámci Expo 67 v Montrealu natočil krátký film \"Man and Technique\". Roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 celá rodina na popud Evy Švankmajerové emigrovala do Rakouska. Zde natočil svůj druhý film v rakouské produkci ve studiu Petra Puluje (\"Picknick mit Weissmann\"). V roce 1968 obdržel na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta za film \"Historia naturae\". Roku 1969 se rodina rozhodla vrátit do Československa. V roce 1970 se setkal s Vratislavem Effenbergerem a spolu s Evou Švankmajerovou se stali členy Surrealistické skupiny v Československu. Během krátkého období do roku 1970 Švankmajer ještě stihl natočit \"kafkovské\" alegorické hrané filmy \"Zahrada\", \"Byt\" a \"Tichý týden v domě\", morbidní \"Kostnici\" a \"loutkový\" film \"Don Šajn\" (1970), kde marionety nahrazují živí herci, kteří mají na kašírované hlavě upevněn drát a vodicí šňůry a symbolizují tak téma lidské manipulace a omezení svobody jednotlivce. Po nástupu normalizačního režimu byla Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce zásahy cenzury a jeho hrané filmy \"Zahrada\" a \"Byt\" skončily v trezoru. V letech 1972–1979 měl zakázáno natáčet, protože odmítl přistoupit na kompromisy při postprodukci svého filmu \"Otrantský zámek\". Roku 1975 se narodil syn Václav. V 70. letech se Jan Švankmajer věnoval scénografii v Divadle Na zábradlí, v divadle Večerní Brno a zejména v Činoherním klubu, kam ho pozval Jaroslav Vostrý (\"Candide\", \"Vychovatel\", \"Poprask na laguně\", \"Zlatý kočár\"). Eva Švankmajerová se na představeních podílela jako kostýmní výtvarnice. Od roku 1976 tvořil spolu se svou ženou Evou keramiku pod společným pseudonymem \"Kostelec\". Jako trikař a výtvarník se v Barrandovských studiích podílel na filmech Oldřicha Lipského (\"Adéla ještě nevečeřela\", 1977 a Juraje Herze (\"Deváté srdce,\"1978, \"Upír z Feratu\", 1981). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě Poeovy povídky \"Zánik domu Usherů\" a \"Kyvadlo, jáma a naděje\", kde využil i motivů z díla Villierse de l’Isle Adama. Roku 1981 Jan a Eva Švankmajerovi koupili zchátralý zámek v Horním Stankově, kde si chtěli zřídit keramickou dílnu. Zámek od té doby postupně rekonstruují a přeměňují v surrealistický Kabinet kuriozit, sestávající z vlastních artefaktů i nejrůznějších sbírek umění a přírodnin. Švankmajerovo sběratelství je jistou formou autoterapie a kromě nalezených nebo zakoupených předmětů obsahuje umění přírodních národů Afriky a Polynésie. Přehlídka Švankmajerových filmů z 60. let vzbudila mezinárodní pozornost na mezinárodním filmovém festivalu FIFA v Annency v roce 1983. Za film \"Možnosti dialogu\" obdržel Velkou cenu a cenu mezinárodní kritiky a v témže roce cenu Zlatý medvěd na Berlinale. Terry Gilliam tento film řadí k deseti nejlepším animovaným filmům všech dob. Doma se Švankmajer stal obětí vyřizování účtů mezi vedením Československé televize a Krátkým filmem a \"Možnosti dialogu\" byly promítnuty ideologické komisi ÚV KSČ jako odstrašující příklad. Poté opět nemohl pracovat v Krátkém filmu a odešel do Bratislavy, kde roku 1983 natočil film \"Do pivnice\". V témže roce vydal jako samizdat v pěti exemplářích svou knihu \"Hmat a imaginace\", do které shrnul výsledky svých taktilních experimentů od roku 1974. Podařilo se mu opatřit v cizině peníze na svůj projekt \"Něco z Alenky\", ale studia Čsl. Krátký film a Barandov o natáčení neměly zájem. V té době měl stát monopol na veškerou filmovou tvorbu. Obrátil se tedy na Jaromíra Kallistu, kterého znal jako produkčního Laterny magiky, a požádal ho, zda by projekt spolu s ním nerealisoval jako nezávislý film. Svůj první dlouhometrážní film \"Něco z Alenky\", který vznikl během roku 1987 téměř výhradně ve švýcarské produkci (Condor film), představil roku 1988. Dílo získalo světový úspěch a na mezinárodním filmovém festivalu animovaných filmů v Annency (JICA) cenu za nejlepší dlouhometrážní animovaný film. Současně zde film \"Možnosti dialogu\" obdržel Velkou cenu jako nejlepší film všech 30 dosavadních ročníků. V roce 1990 natočil politickou groteskní agitku \"Konec stalinismu v Čechách\" a v roce 1992 krátkometrážní dílo \"Jídlo\", ve kterém se vyrovnává se svými gastronomickými obsesemi. V následujících letech se věnoval pouze režii celovečerních filmů. Dům v Nerudově ulici 27, kde měl Švankmajer svůj filmový ateliér, byl privatizován a musel ho opustit uprostřed natáčení filmu Lekce Faust. Roku 1991 koupil spolu s Jaromírem Kallistou bývalé kino v obci Knovíz a založil vlastní filmové studio, ve kterém vznikly další filmy. Na prestižním festivalu animovaných filmů v Cardiffu (1992) mu byla udělena První cena IFA a BBC ve dvou večerech uvedla přehled jeho animovaných filmů. Roku 1994 měl premiéru Švankmajerův druhý celovečerní film \"Lekce Faust\", s Petrem Čepkem v hlavní dvojroli Fausta i Mefista. Faust, náhodný člověk z davu, je celým dějem manipulován a vžívá se do role Fausta, kterou dohraje až do hořkého konce. Film je pokusem o aktuální výklad Faustovského mýtu a klade otázku, co je člověku dovoleno poznat, aniž by se sám zničil. Natáčení provázela řada tragických úmrtí a nevysvětlitelných okolností a samotný Petr Čepek film dokončil v době, kdy již byl vážně nemocen. Za tento herecký výkon získal Čepek in memoriam Českého lva. Film byl vybrán pro prestižní mimosoutěžní přehlídku na filmovém festivalu v Cannes. Roku 1994 vydal KF a.s. soubor 26 Švankmajerových filmů na kazetách. Ve Velké Británii obdržel Jan Švankmajer Cenu za celoživotní dílo. Roku 1996 natočil Švankmajer \"Spiklence slasti\", černou komedii o lidech, kteří se řídí principem slasti a provádějí neškodné imaginativní perverze a rituály. Jejich osobní svobodu staví do kontrastu s umravňující a represivní úlohou společnosti, výchovy nebo školy. Film je jízlivou satirou o současném světě plném sexuálních perverzí a erotických fetišů. Švankmajer v něm zúročil své mnohaleté výtvarné experimenty na téma taktilismu. Uvedení filmu zakončil slovy: Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený \"zápach člověčiny\". Následující film \"Otesánek\" (2000) získal Českého lva za nejlepší film a za nejlepší výtvarný počin (společně s Evou Švankmajerovou). Roku 2003 FAMU udělila Janu Švankmajerovi titul doktor honoris causa. V průběhu roku 2004 měli Eva a Jan Švankmajerovi bilanční výstavu \"Paměť animace - Animace paměti\" v Plzni a výstavu nazvanou \"Jídlo\" v Jízdárně Pražského hradu. Obě měly velký úspěch u širší veřejnosti a kritika je považovala za výtvarnou událost roku. V rámci plzeňského filmového festivalu byla k autorovým 70. narozeninám uvedena retrospektiva jeho 30 filmů. Dne 17. listopadu 2005 měl premiéru film \"Šílení\", který je koncipován jako filosofický horor inspirující se osobností Markýze de Sade a povídkami Edgara Allana Poea. Eva Švankmajerová, která zemřela krátce před premiérou, získala za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu Českého lva in memoriam. Na filmu také spolupracovala jejich dcera Veronika Hrubá. Na FF Karlovy Vary roku 2009 obdržel Jan Švankmajer Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii. Zatím poslední celovečerní film Hmyz, natočený podle Švankmajerovy filmové povídky z roku 1971 (na motivy divadelní hry bratří Čapků, s odkazem na Kafkovu Proměnu), byl uveden na filmových festivalech v roce 2018. Rotterdamský festival snímek Hmyz promítal v sekci \"Signatures\" určené velkým autorům a tvůrcům. Jan Švankmajer si vybudoval výlučné postavení v dějinách kinematografie a je oceňován jako jeden z mála současných českých tvůrců v zahraničí. Do roku 2018 získal za své filmy ve světě 36 ocenění a 17 nominací, mj. roku 2018 medaili Raymonda Roussela za celoživotní filmovou tvorbu, kterou uděluje Společnost Raymonda Roussela v Barceloně. Od roku 1970 se Jan Švankmajer účastní aktivit Surrealistické skupiny v Československu a je předsedou redakční rady revue Analogon (85 čísel do r. 2018), do které také přispívá. Roku 1990 se podílel na kolektivní výstavě Surrealistické skupiny \"Třetí archa\" v pražském Mánesu. Své filmy animuje sám (\"Zánik domu Usherů\"), nebo ve spolupráci se špičkovými animátory, jako Vlasta Pospíšilová a Bedřich Glaser. V hraných filmech spolupracoval se svými přáteli z doby působení v Činoherním klubu (Jiří Hálek, Petr Čepek) a dalšími osvědčenými herci (Jan Kraus, Jiří Lábus, Pavel Nový, Jan Tříska, Martin Huba, Pavel Liška, Václav Helšus, Aňa Geislerová, Veronika Žilková, Klára Issová, ad.). Na některých filmech se jako výtvarnice podílela Eva Švankmajerová. Jejich syn Václav Švankmajer je také úspěšným autorem animovaných filmů, mj. filmu Světlonoš. Podílel se na výtvarné stránce filmu Hmyz (2018). Švankmajerova dcera Veronika Hrubá spolupracovala jako kostýmní výtvarnice na filmech Šílení (cena Český lev), Přežít svůj život, Hmyz.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Švankmajerův těžko zařaditelný výtvarný styl se v 60. letech rozvíjel souběžně s prací v divadle a s tvorbou animovaných filmů. Rané kresby Jana Švankmajera navazují na inspiraci Paulem Klee. Kolem roku 1960 se krátce zabýval strukturální abstrakcí, ale záhy se vrátil k figuraci a od konce 60. let se hlásí k surrealismu. Zaujetí informelem ho však provází celou filmovou tvorbou, protože makrodetaily oprýskaných zdí a stářím poznamenaných předmětů nebo náhlá proměna věcí v nediferencovanou hmotu tvoří významnou součást vizuální podoby jeho animovaných filmů. Členem Skupiny surrealistů, která vznikla kolem Vratislava Effenbergra, se stal v době, kdy skupina procházela krizí. Po okupaci Československa v srpnu 1968 znovu začal platit zákaz publikační činnosti, řada lidí odešla do emigrace a další rezignovali na společnou činnost. Ve stejné době se rozpadlo i surrealistické hnutí ve Francii. Jan i Eva Švankmajerovi měli podstatný vliv na oživení aktivit Surrealistické skupiny. Skupinový zájem o všechny druhy imaginativních experimentů byl podkladem pro vznik kolektivních sborníků, věnovaných tématům interpretace, analogie, erotismu a taktilismu. Švankmajer považuje imaginaci za dar, který polidštil člověka. Z malířů ho později ovlivnili surrealisté Max Ernst, R. Magritte, G. Chirico, ze starších Hieronymus Bosch a zejména manýrismus Giuseppe Arcimbolda. Přímou souvislost s principy Arcimboldovy manýristické malby mají Švankmajerovy filmy \"Hra s kameny\", \"Historia naturae\" a \"Možnosti dialogu\". Silnou a trvalou inspirací jsou pro něj sbírky kuriozit (kunstkomora Rudolfa II.), lidové loutkářství, naivní lidové umění, africké a polynézské masky a fetiše a art brut. Zajímá ho autenticita lidového loutkařství a magie spojená s loutkami, nikoli loutky jako pouhý výtvarný prostředek nebo rekvizity animovaného filmu. Loutka a nitě nebo vodicí drát, jako analogie údělu člověka a jeho spojení s něčím, co je nad ním a co určuje jeho osud, jsou známy z nejrůznějších náboženství a mýtů. Je to prostor pro realizaci \"nemožného\", neslučitelného s dobrou výchovou, pro realizaci i zdánlivě nerealizovatelných snů. Dítě-loutkář je tedy vlastně šamanem, bohem a stvořitelem. Jako zásadní literární zdroje uvádí francouzské prokleté básníky, německý romantismus (Novalis, E.T.A. Hoffmann), surrealisty (A. Breton, K. Teige, B. Péret, V. Effenberger). Literární inspirací k Švankmajerovým filmů byla díla Lewise Carolla, E. A. Poea, Auguste Villiers de l'Isle Adama, Markýze de Sade. Jeho interpretace literárních děl jiných autorů je nakonec subjektivní výpovědí, která zachovává jen děsy, sny a infantilitu světa, které s nimi sdílí. Ve filmové tvorbě odpovídá jeho smysl pro konkrétní iracionalitu dějů některým typům agresivního filmového civilismu, který se uplatňoval v dílech režisérů československé \"nové vlny\" (Miloš Forman, Pavel Juráček). Ze světových tvůrců ho inspirovali ruští avantgardní divadelníci V. Mejerchold, A. Tairov a výtvarník Bauhausu O. Schlemmer, z filmařů S. Ejzenštejn a D. Vertov. Za určující filmovou zkušenost označil filmy Andaluský pes, Zlatý věk (Buňuel, Dalí), Amarcord, Roma (F. Fellini) a z děl blízkých animaci filmy Mélièse a Davida Bowerse. Ze současných režisérů je mu blízký David Lynch nebo bratři Quayové. Švankmajer točí filmy teprve když jsou hotové v jeho představách, ale během natáčení se nedrží scénáře, hledá nové zdroje inspirace a snaží se dosáhnout přijatelného kompromisu s původním záměrem. Sám uvádí, že filmování je určitý druh autoterapie a ve svých dílech se opakovaně vyrovnává se svými idiosynkraziemi, úzkostmi a obsesemi, které mají původ v dětství.. Jeho obliba \"pokleslých žánrů\", jako jsou loutky a kulisy lidových loutkářů, pouťové mechanické terče nebo černé romány je kořenem jeho antiestetického postoje k tvorbě. Z infantilního pohledu na svět, který měl podobu loutkové scény se symetricky řezanými kulisami a postavičkami pověšenými na nitích, vycházejí nejen jeho filmy, ale i koláže, grafika, keramika a třírozměrné objekty. Nepochybnou inspirací jsou pro něj alchymistické a kabalistické dějiny Prahy, které se v jeho díle propojují se surrealismem, který na tyto zdroje navazuje. Surrealismus i manýrismus, které jsou ukotveny v dualitě protikladů - racionalismus s iracionálním, sensualismus se spiritualismem, tradice s inovací, konvence s revoltou, vytvářejí potřebné napětí pro tvořivou činnost. Podle něj surrealismus představuje současnou podobu romantismu, která vrací umění jeho magickou důstojnost. Švankmajer usiluje o to, aby jeho filmy i v těch nejfantastičtějších momentech vypadaly jako záznamy reality. Jako filmař proslul zejména schopností animovat libovolný materiál. Filmovou animaci vnímá nikoli jako techniku, ale jako magický prostředek, schopný oživit neživou hmotu a realizovat tak původní infantilní tužbu. V jeho pojetí je animace transformací nebo transmutací hmoty - od objektu k jeho částem či podstatě a naopak a má blízko k alchymii. Jako hermetik věří, že předměty, kterých se dotýkali lidé ve chvílích zjitřené senzibility, mají svůj vnitřní život a nějak konzervují obsah podvědomí. Ve filmu \"Zánik domu Usherů\" zaměnil lidi za věci, které se staly nositeli děje i emocí jednajících postav a atmosféry příběhu. Podle Effenbergera spočívá tajemství Švankmajerova imaginativního humoru v tom, že postaví-li proti sobě lyrický patos a syrovou realitu, syrovost vyprchá spolu s patosem a lyrická realita se stane tím, čím je v očích dítěte nebo básníka. Při střídání žánrů je v jeho filmech tmelící nití snová logika, kde zdánlivé nahodilosti dostávají podobu neodvratné osudovosti a provázejí diváka plynule příběhem - snem. Mezi snem a realitou neexistují žádné logické přechody, pouze fyzický úkon otevření a zavření víček. Švankmajerovy filmy jsou subversivní a neohlížejí se na žádná tabu, konvence a předpisy rozumu. Jsou vzpourou proti konzumnímu světu, radikální revolucí, osvobozením od strnulé reality a návratem do světa svobodné hry. Destrukci vnímá jako kreativní způsob napadení racionality, ale jeho pojetí surrealismu je výlučné a autonomní. Podle Švankmajera je surrealismus realismem, který hledá realitu pod povrchem věcí a jevů. V tom, co je nad realitou se setkává s hermetismem a psychoanalýzou. Autor si zachovává absolutní svobodu a nekalkuluje se vkusem diváka - sám říká, že je mu lhostejné, zda na film přijde pět nebo pět milionů diváků. Jeho dílo ovlivnilo i několik zahraničních filmařů, jako je Tim Burton, Terry Gilliam, bratři Quayové, nebo Henry Selick.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "...o jinou než absolutní svobodu nemá cenu usilovat. Cestou k její realizaci Vám ji stejně společnost okleští k nepoznání. Když začnete níž, než u absolutní svobody, nezbude vám ze svobody nic. \"Jan Švankmajer, Cesty spasení, 2018, s. 129\" ...tvůrčí akt dává životu smysl a vzpoura (revolta) důstojnost. \"ibid. s. 362\"", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné dílo.", "content": "Během studií na střední škole Jana Švankmajera ovlivnil meziválečný surrealismus a později zejména Paul Klee. Na přelomu 50. a 60. let se jako výtvarník krátce přiklonil ke strukturální abstrakci (\"Koroze\", 1960, \"Spád\", 1961). Informel byl ale pouze výchozím bodem, ze kterého se vrátil ke konkrétní realitě (\"Velká korose\", 1963). Existenciální trudnomyslnost postupně nahradil černým humorem a tvorbou třírozměrných objektů (\"Lahev-Utonulá\", 1964, \"Izolace přesýpacích hodin\", 1964, \"Tři hlavy\", 1965). Od poloviny 60. let se do Československa dostávaly informace o zahraničním umění a Švankmajer se mohl seznámit s díly Maxe Ernsta, R. Magritta a dalších surrealistů. Ve stejné době objevil také rudolfinský manýrismus, který ovlivnil i jeho pozdní informel. Arcimboldo se pro něj stal celoživotní obsesí i inspirací k řadě výtvarných děl, zejména koláží a třírozměrných asambláží. Věnoval mu i krátký film \"Historia naturae\" (1967), se kterým souvisela i tvorba koláží (\"Švank-meyers Bilderlexikon\"), leptů (\"Přírodopis\") a objektů (\"Přírodopisný kabinet\") na téma fantaskní zoologie. Poté, co se Jan Švankmajer i jeho žena připojili ke Skupině surrealistů kolem Vratislava Effenbergera, se letech 1971–1989 podílel jako autor textů a ilustrací na sbornících a katalozích, které skupina vydala jako samizdat (\"Otevřená hra\", \"Sféra snu\", \"Proměny humoru\", \"Obrazotvorné prostory\", \"Opak zrcadla\", \"Gambra\"). V té době také experimentoval s prostorovou koláží (betlém \"Zrození Antikrista\", 1971) a od roku 1974 zejména experimenty s hmatem. Ve svých textech důsledně odmítá ztotožňovat surrealismus s estetikou odvozenou od určitých zakladatelských osobností nebo ho redukovat na surrealistické výtvarné postupy, ale považuje surrealismus za \"postoj ke světu\", který je souhrnem filozofie, ideologie, psychologie, magie a proto zůstává stále aktuální. Podle něj má být tvorba výsledkem psychického automatismu nebo zhmotněním vnitřního modelu. Nápad je teprve součástí tvůrčího procesu, nikoliv impulsem k němu (Jan Švankmajer, Desatero). I při realizaci filmu slouží scénář pouze jako východisko, ale samotný proces natáčení probouzí v nevědomí neplánované obrazy a výslednou podobu vytváří až \"chaotická autenticita\" tvůrčího procesu.", "section_level": 2}, {"title": "Koláže, kresby a grafické listy.", "content": "Od 60. let jsou koláže jedním ze Švankmajerových klíčových výtvarných prostředků. Chápe je jako technický a současně i noetický princip a kromě výtvarných cyklů nebo prostorových asambláží je často využívá v krátkých i celovečerních filmech. Polarita jeho tvořivého projevu spočívá v propojení vysokého s nízkým, agresivního s lyrickým, fatálního s groteskním. Počátkem 70. let začal vytvářet \"Švank-meyers Bilderlexikon\", jako jakousi encyklopedii alternativního světa. Vzniká tak fiktivní fauna a flora, technické přístroje, architektura, národopis a kartografie. Významnou inspirací je pro Švankmajera příroda, z jejíhož rejstříku vybírá dle libosti a vytváří anatomické novotvary fantaskních zvířecích a ptačích bytostí. Po dvou letech intenzivní tvorby zůstal projekt \"Bilderlexikonu\" jen torsem a na počátku 70. let navíc nebyly možnosti vydat ho tiskem. Proto autor vybral deset koláží a převedl je ručně do grafické podoby leptu. Tento cyklus pak vytiskl pod názvem \"Přírodopis\". Součástí \"Bilderlexikonu\", který autor rozvíjel i v pozdějších letech, jsou cykly \"Geografie\", \"Zoologie\", \"Technika\" (\"Masturbační stroj\", 1972–1973), \"Architektura\", \"Nesoustavná anatomie\" (1998), \"Hmyz\" (2018). V roce 2016 na svůj kartografický cyklus navázal kolážemi \"Nemocné mapy\", v němž do historických map vlepoval vyobrazení kožních chorob z lékařského atlasu (Nemocné mapy, 2016). Cyklus koláží \"Velký dobrodružný román\" (1997–1999) vznikl jako reminiscence mladistvé záliby v dobrodružných románech a pocta Maxu Ernstovi. Švankmajer ilustrace nejprve dokresloval a překresloval a nakonec je použil jako součást svých koláží. Roku 1999 společně s Evou Švankmajerovou vytvořil v rámci kolektivní hry, vynalezené surrealisty, cyklus kolorovaných litografií s fantaskními náměty (\"Cadavre exquis\", 1999). Tato díla spojují osvobozující prvek hry s kritickou analýzou psychosociálních obsahů na různých úrovních vědomí. Švankmajer se ve stejné době zabýval i kolorovanou frotáží (\"Člověk se zdraví s démonem\", 1999) a některé frotáže kolážoval (\"Dva psi\", 1999). Ve svých textech se stále častěji zabývá varovnými příznaky civilizační krize a neblahým stavem lidské společnosti. V roce 2000 vznikl cyklus koláží \"Zatím se nic neděje\", v nichž se v žánrových romantických ilustracích z přelomu století zjevuje jako memento rudá hlava ďábla. Po roce 2000 vytváří Jan Švankmajer mediumní kresby jako svérázné art brut. Jejich základem je obvykle frotáž, vytvořená z náhodně rozhozených podkladů, podobně jako při věštecké práci z čar v dlani, kávové sedliny, vnitřností zvířat, aj. Následuje jakási pasivní interpretace, kdy ruka doplňuje tento základ kresbou. V ní se postupně prosazuje automatický ornament, který nemá charakter pouhé dekorace, ale zachycuje určitý \"rytmus duše\". Tím se mediumní kresba blíží něčemu archetypálnímu a dotýká se hudby přírodních národů, prvotního jazzu, dětských říkanek a popěvků. Pobočnou linii tvoří cyklus kreseb kombinovaných s koláží, které autor v souvislosti se svou další nutkavou posedlostí nazval \"Skatologický cyklus\" (2017).", "section_level": 3}, {"title": "Keramika.", "content": "V 70. letech, kdy Švankmajer nemohl filmovat, hledal jiné možnosti obživy. Eva Švankmajerová, která pocházela z Kostelce nad Černými lesy, kde existuje silná tradice hrnčířství, měla ke keramice blízko. Společně začali tvořit majoliku a engobovanou hliněnou keramiku pod \"hrnčířskou značkou\" JE a EJ Kostelec. Keramické objekty skrývají dutiny (\"Malý a velký démon\", 1990) a vybízejí ke zkoumání obsahu, ale i k dotýkání, hlazení či laskání a spojují tím klíčové body lidské senzuality. Některé replikují nejrůznější předměty ze sbírek Švankmajerových ve formě metafory a představují tak keramické znovuzrození původních modelů (\"Arcimboldeskní\" hlava, 1981, \"Beethoven portrétovaný Arcimboldem\", 1993).", "section_level": 3}, {"title": "Gestické sochařství.", "content": "Se Švankmajerovou potřebou odhalovat primární zdroje lidské imaginace souvisí i jeho taktilní objekty. Původně vznikly jako experiment pro téma interpretace v rámci Surrealistické skupiny, ale výsledek byl natolik povzbuzující, že se jimi zabýval po celých sedm let, kdy nesměl natáčet filmy a staly se jednou z nejzajímavějších poloh jeho tvorby. Hmat podle autora stojí někde uprostřed mezi lidskými smysly, které podávají ryze objektivní (zrak, sluch) nebo subjektivní (čich, chuť) informaci. Jako smysl, který měl dlouho čistě utilitární úlohu a nemohl se z praktických důvodů estetizovat, zachoval si hmat určitou primitivní vazbu ke světu a pudovost. Taktilní vjemy mají jednu z nejvýznamnějších funkcí v erotismu a vybavují asociace spojené s nejhlubšími vrstvami lidského nevědomí (\"Princip slasti\", taktilní objekt, 1996), což hmat povyšuje na jeden ze smyslů s potenciálem inspirovat moderní umění. Oproti gestické malbě není gestické sochařství zprostředkované žádným nástrojem a je čistým vyjádřením emocionálního a psychického stavu tvůrce. Při této práci s hmotou nejde primárně o zrakový vjem a estetické působení, ale o záznam (fosilii, deník) bezprostřední emoce. Gestické sochařství je určeno k vyvolání asociací spojených s hmatem, rozšíření pole smyslového vnímání hmatem a o průzkum dosud nezmapovaných oblastí. Výsledkem jsou taktilní předměty určené k masážím těla a k objevení dosud nezmapovaných erotogenních zón, taktilní portréty, taktilní objekty inspirované sny a skrývající neočekávané hmatové počitky, taktilní básně jako lineárně řazená hmatová gesta zaznamenaná ve vypálené keramické hlíně, taktilní marionety sestavené z kousků hrubě zpracované hlíny, mantry a jantry. Švankmajer i ve svých filmech evokuje taktilní pocity, neboť předpokládá existenci \"taktilní paměti\" - zasuté taktilní zkušenosti, související např. se štítivostí. Ve filmu Zánik domu Usherů je gestická animace hlíny, která zde reprezentuje prvotní hmotu (prima materia v alchymistickém smyslu), užita k interpretaci básně E. A. Poe. V souvislosti s filmem Spiklenci slasti (1996) vznikla série výtvarných děl, v nichž Švankmajerovi použili taktilní keramické objekty se sexuálními konotacemi (\"Animovaný muž a animovaná žena\", 1996, \"Filosofie v ložnici - realizovaná kresba\", 1996, Filosofie v budoiru, 1996), ad.", "section_level": 3}, {"title": "Asambláže a objekty.", "content": "Některá díla souvisí s ranou filmovou tvorbou ze 60. let (\"Hra s kameny\", \"Historia naturae\") a jsou součástí nepřetržitého tvůrčího procesu, kde se každý objekt stává podnětem k nové interpretaci. Objekty ve skleněných vitrínách jsou určeny pro projekt Kunstkomory, jejíž funkce je zasvěcovací, spíše než estetická. Podle Effenbergera je Švankmajerův \"Přírodopisný kabinet\", obsahující přízračné tvory, kteří jako by unikli přírodovědné registraci jen proto, aby je mohla objevit imaginace vzpurného dítěte odhodlaného chránit básnickou svobodu, spíše dílem filozofického postoje než pouhého uměleckého sarkasmu. Tento cyklus popírá racionalitu přírodovědnou i racionalitu moderního umění. Symbolické slučování nespojitelných prvků v sobě obsahuje smysl pro zázračnost, který v lidské imaginaci od pradávných kultur mísí tragiku s humorem. Švankmajerovy objekty zahrnují celou škálu výtvarných technik, včetně keramiky. Ve druhé polovině 90. let vznikl cyklus Alchymie (\"Destilace\", \"Masochistická alchymie\"). Objekty ve skleněných vitrinách často zobrazují nějakou formu dialogu (\"Dialog na život a na smrt\", 1996), jsou odkazem ke slavným surrealistickým dílům (\"Eviny boty - pocta Méret Oppenheim\", 2008) nebo Jedny z nejpůsobivějších objektů \"oživují\" minerály a kombinují těla s broušenými acháty s lidskými končetinami (\"Kopulující acháty\", \"Mineralogie se třema nohama\", 2003). Po roce 2011 některé své prostorové objekty ponořuje v karlovarském minerálním zřídle a vytváří z nich \"předčasné fosilie\". Jeho \"vyvřelinové objekty\" se pokryjí vrstvou vřídelního kamene, který jim dává jednotný červenohnědý povrch (mj. barva charakteristická pro jiná Švankmajerova díla a mající původ v dětských vzpomínkách). Autor se tak pokouší vrátit tvorbu zpět přírodě nebo ji alespoň zapojit do tvůrčího procesu. Výsledkem jsou podle něj jakési \"\"zkameněliny této zkurvené civilizace jako předobraz její zkázy\"\" (\"Konec civilizace II?\", 2011).", "section_level": 3}, {"title": "Fetiše a relikviáře.", "content": "Švankmajerova představivost, která mu dovoluje animovat jakoukoli materii, zároveň volně nakládá s materiály při sestavování loutek. Kamenné předchůdce loutek vytvořil z barevných kamínků ve filmu \"Hra s kameny\" (1965) a později na podobném principu sestavil své gestické loutky z keramické hlíny. Loutka tím ztratila svůj prvotně jednoznačný charakter, přestala být hercem a stala se symbolem, jakýmsi vícevýznamovým \"protofetišem\" (\"Marioneta Neznámého boha\", 2002, \"Smrt - loutka ze série Rytíř\", \"Smrt a Ďábel, pocta Albrechtu Dürerovi\", 2012). Následují objekty, označené autorem už přímo jako fetiše. Ty nejsou replikami předmětů, které používají k magickým úkonům přírodní národy a nemají ani estetické kvality soch nebo masek. Švankmajerův fetišismus spočívá v propojování neukončené řady zdrojů a kontextů, které se rozvíjejí v čase od jednoduššího ke složitějšímu a jako sněhová koule na sebe nabalují autorovy afekty, emoce, vědomosti a obsese, které procesu dodávají energii. Postupuje tak proti smyslu samotné loutky a ve své tvořivé mánii přechází ke stále nejednoznačnějším objektům, jejichž vnější podoba a významové funkce metamorfují a zvyšují tak jejich symbolickou kvalitu. Takovým fetišem je např. socha Ukřižovaného Krista, pobitá hřebíky, ve filmu Šílení. Autor o fetiši prohlašuje - \"je to náš výtvor, kterému jsme přiřkli magickou moc. Nabili jsme ho touhou a imaginací a čekáme od něho zázrak\". \"Fetiše jsou zraňovány, abychom je přiměli k poslušnosti a krmeny, aby měly sílu splnit naše přání\". Jan Švankmajer napodobil rituál Afričanů z Konga, kteří do svých fetišů zatloukají hřeby a ostré kusy plechu, aby s nimi zpečetili smlouvu. Shromáždil v zásuvkách ze starého nábytku asambláže různých civilizačních pozůstatků a \"nakrmil\" je krví a kukuřičnou kaší. Když se v šuplících na slunci vše začalo kazit a muší larvy vytvořily ve hmotě rány, ukončil proměnu horkovzdušnou pistolí, zalil asfaltem a zasypal popelem. Částečně se tak vrátil k informelnímu východisku své tvorby (\"Šuplíkový fetiš\", 2015–2017). Jako ústřední objekt své Kunstkamery vytváří \"Koňský fetiš\" v životní velikosti. Využil komerčně dostupné laminátové tělo koně, které kombinuje s částmi koster různých savců. Výsledný objekt připomíná některé airbrushové kresby Petera Orieška na téma Vanitas. V břiše fetiše je vložen jeden z jeho asamblážových objektů ve skleněné vitríně - \"Embryo Pegase\". Švankmajerovy novodobé relikviáře jsou schránkami nejrůznějších zvířecích ostatků, ozdobených galanterními rekvizitami, jako jsou prýmky, umělé perly, knoflíky a třapce (\"Relikviář šestnácti mučedníků\", 2015) a doplněných kresbou. Některé jsou figurální (\"Relikviář XV\", 2016), jiné autor vytváří spontánně a svým charakterem připomínají Švankmajerovy mediumní frotáže a kresby (\"Relikviář v krajině\", 2016). V relikviářích se prolíná zdánlivě posvátné s profánním a proměňují se ve spolunositele sarkastického vidění, stávají se součástmi císařových nových šatů ve výprodeji dnešního světa bezobsažných institucí a užvaněných politických, ekonomických či vůbec hodnotových klišé. Jejich poselství je nejen subjektivně groteskní, ale především psychologicky i psychosociálně agresivní (\"Koaliční partneři\", \"Odpočívající Titán před koncem světa\", 2018).", "section_level": 3}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Jan Švankmajer si zapisuje sny a některé pak převádí do filmových scénářů nebo divadelních aktovek. Ve svých literárních textech se nijak netají skeptickým názorem na současnou podobu lidské civilizace, která svým pragmatismem, utilitarismem a racionalismem ničí duchovní podstatu člověka. Žánr, který podle něj nejvýstižněji odpovídá jejímu dnešnímu stavu, je černá groteska. Stát je nástrojem represe a běžný člověk obětí manipulace, tak jako filmový Faust. Svobodu a osobní integritu je možné si zachovat pouze osobní revoltou. Umění nahradila reklama a zábavné pořady, novou ideologií se stal konzum. Lidstvo se všechny ušlechtilé a humanistické myšlenky, snad z nedočkavosti, pokouší zavést nejprve rychlou a krvavou cestou a teprve po krachu této brutální varianty nastoupí zdlouhavou cestu pokojné evoluce. Švankmajerovy apokalyptické vize předpokládají post-civilizační rozpad národních států spojený s návratem nového feudalismu v podobě jakýchsi knížectví, ovládaných nadnárodními koncerny, kde se obyčejní lidé opět stanou nevolníky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český filmový režisér, animátor, spisovatel, dramatik a výtvarník. Je čelným představitelem pozdního českého surrealismu.", "tgt_summary": "Jan Švankmajer (; born 4 September 1934) is a Czech retired filmmaker and artist whose work spans several media. He is a self-labeled surrealist known for his animations and features, which have greatly influenced other artists such as Terry Gilliam, the Brothers Quay, and many others.", "id": 1529318} {"src_title": "Refaktorování", "tgt_title": "Code refactoring", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Refaktorování se začalo používat mezi programátory ve Smalltalku, což je čistě objektový programovací jazyk, kde existoval první na tuto činnost vhodný nástroj. Později, když již bylo refaktorování v povědomí některých programátorů a metody refaktorování jimi byly dostatečně prověřeny, napsal Martin Fowler za velké pomoci těchto zkušených programátorů knihu \"Refactoring: Improving the Design of Existing Code\", která je dodnes využívána jako základní příručka k poznání a naučení se správného refaktorování. Refaktorování je dnes již neodmyslitelnou součástí moderního programování.", "section_level": 1}, {"title": "Jak správně refaktorovat.", "content": "Při nedostatečné znalosti může být refaktorování velice riskantní, jelikož se upravuje funkční kód a touto úpravou mohou být do kódu zavedeny velice záludné chyby a program již nemusí být funkční. Proto mezi hlavní zásadu patří mít před samotným refaktorováním připravenou dobrou sadu testů, které se spustí po každé změně. Další důležitá zásada je refaktorovat po malých krocích a to neustále a ihned testovat, zda někde nevznikla chyba. Většina programátorů provádí refaktorování, aniž by o něm věděla, jelikož jedna z nejdůležitějších zásad programátora je, aby ve svém kódu neměl duplicity. Když nějakou duplicitu objeví, snaží se jí zbavit, a to většinou nevědomky refaktorováním, a to konkrétně postupem vyjmout metodu.", "section_level": 1}, {"title": "Kdy by se mělo refaktorovat.", "content": "Martin Fowler ve své knize Refaktorování uvádí 22 „\"pachů v kódu“\", které jsou známkou toho, že by kód měl být refaktorován a zároveň uvádí, jaké techniky jsou pro ten který pach třeba. To ale neznamená, že to tak musí vždy být, vždy závisí na konkrétní situaci. Zde jsou nastíněny pouze některé pachy v kódu, ty nejzákladnější a většinou i nejčastější: Další důvody proč a kdy začít s refaktorováním: A v neposlední řadě je tu „kritérium tří“: refaktorovat místo třetího opakovaní – pravidlo Dona Robertse.", "section_level": 1}, {"title": "Zásady refaktorování.", "content": "Při refaktorování nelze zapomenout na metaforu dvou klobouků od Kenta Becka: v jednom klobouku se přidává funkcionalita a nemění struktura, v druhém klobouku se mění struktura a nepřidává funkcionalita. Lze je měnit klidně každých 5 minut, ale vždy je třeba vědět, co je prováděno, tedy jaký klobouk je na hlavě a nemíchat přidávání funkcionality s refaktorováním.", "section_level": 1}, {"title": "Refaktorování a vedoucí projektu.", "content": "Obecně refaktorování nemají rádi vedoucí projektů, protože může trvat velice dlouho, projekt zbrzdit a nepřinést na první pohled žádný viditelný výsledek. Pokud je vedoucí projektu proti refaktorování, je třeba vyzdvihnout především jeho pozitiva mimo jiné i to, že náklady na budoucí provoz se sníží, stejně tak jako doba potřebná k přidání nové funkčnosti a těmito argumenty se ho snažit přesvědčit.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky refaktoringu.", "content": "Zde se uvádí výčet technik refaktorování, které jsou detailně popsané v knize Refaktorování.", "section_level": 1}, {"title": "Refaktorování a návrhové vzory.", "content": "Existuje vazba mezi refaktorováním a návrhovými vzory, a to taková, že vzory popisují definovaný cíl a naopak refaktorování popisuje způsob, jak se k tomuto cíli dostat.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora refaktoringu.", "content": "Některé postupy při refaktorování je možné přesně definovat a zcela automatizovat a dnes je již v moderních vývojových prostředích nabízena podpora při refaktorování. Technika vyjmout metodu z dlouhé metody již tedy není složitá a prakticky u něj není ani potřeba více přemýšlet, udělá jej program. Někteří si při psaní kódu ani neuvědomují, že například změna názvu proměnné je také refaktorování, které provede program, avšak dříve tato změna byla velmi náročná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Refaktorování je disciplinovaný proces provádění změn v softwarovém systému takovým způsobem, že nemají vliv na vnější chování kódu, ale vylepšují jeho vnitřní strukturu s minimálním rizikem vnášení chyb. Při refaktorování se provádí malé až primitivní změny, ale celkový efekt je velký, a to v podobě čistšího, průhlednějšího a čitelnějšího kódu, kód se také lépe udržuje a rozšiřuje. Zlepšuje se také celková kvalita kódu a architektura, snižuje se počet chyb a tím i zvyšuje rychlost vývoje programu. Refaktorování pomáhá pochopit a více si ujasnit kód, což je vhodné zejména upravování zdrojového kódu po někom jiném.", "tgt_summary": "In computer programming and software design, code refactoring is the process of restructuring existing computer code—changing the \"factoring\"—without changing its external behavior. Refactoring is intended to improve the design, structure, and/or implementation of the software (its \"non-functional\" attributes), while preserving its functionality. Potential advantages of refactoring may include improved code readability and reduced complexity; these can improve the source codes maintainability and create a simpler, cleaner, or more expressive internal architecture or object model to improve extensibility. Another potential goal for refactoring is improved performance; software engineers face an ongoing challenge to write programs that perform faster or use less memory. Typically, refactoring applies a series of standardised basic \"micro-refactorings\", each of which is (usually) a tiny change in a computer program's source code that either preserves the behaviour of the software, or at least does not modify its conformance to functional requirements. Many development environments provide automated support for performing the mechanical aspects of these basic refactorings. If done well, code refactoring may help software developers discover and fix hidden or dormant bugs or vulnerabilities in the system by simplifying the underlying logic and eliminating unnecessary levels of complexity. If done poorly, it may fail the requirement that external functionality not be changed, introduce new bugs, or both.", "id": 1062632} {"src_title": "Moravskoslezský kraj", "tgt_title": "Moravian-Silesian Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Horopisně leží území kraje na rozhraní Českého masívu a vnějších Západních Karpat, na severu do něj zasahuje Středoevropská nížina (Opavská pahorkatina). Nejvyšším pohořím je Hrubý Jeseník (Praděd, 1491 m), jenž patří k Českému masívu a Moravskoslezský kraj se o něj dělí se sousedním Olomouckým krajem. Na opačném, jihovýchodním konci kraje se zvedají Moravskoslezské Beskydy (Lysá hora, 1323 m), které přecházejí do Zlínského kraje, na Slovensko i do Polska. Nižší kopce lemují jihozápadní hranici kraje. Severovýchod se naopak svažuje do Ostravské pánve kolem řeky Odry a jejích přítoků. Nejnižším bodem je soutok řek Odry a Olše na hranici s Polskem(195 m). Většinu území kraje odvodňuje řeka Odra a její přítoky (např. Opava, Ostravice, Olše, Osoblaha) do Baltského moře. Z části Nízkého Jeseníku kolem Rýmařova a drobných území okresu Nový Jičín odtékají vody do povodí řeky Moravy, tedy do Černého moře. Nepatrné části východní části kraje patří do povodí řeky Váh (části obcí Hrčava, Bukovec, Mosty u Jablunkova). I když je kraj spojován především s průmyslovým Ostravskem, nachází se v něm i cenné přírodní oblasti, jež jsou chráněny v rámci tří chráněných krajinných oblastí: Beskydy (rozlohou 1160 km²; včetně zlínské části největší CHKO v Česku), Jeseníky a Poodří. Kromě toho je zde 5 přírodních parků a 131 maloplošných chráněných území.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2001, kdy proběhlo poslední sčítání lidu s povinnou deklarací národnosti a náboženského vyznání se 86,9% obyvatel kraje označovalo za Čechy, 3,3% za Slováky, 3,0% za Poláky, 2,3% za Moravany, 0,8% za Slezany, 0,3% za Němce a 0,2% za Romy, avšak údaje o podílu romského obyvatelstva jsou zkreslené z důvodu neochoty deklarace romské národnosti ze strany Romů. 40,2% obyvatel kraje se považovalo za věřící - hlavně římské katolíky, zatímco 52,3% obyvatel kraje se označilo za ateisty. Podíl věřících postupně klesá. Malá část - zejména evangelických - obyvatel Těšínska hovořících místním česko-polsko-německým nářečím se kromě deklarace české či polské národnosti označuje rovněž za Šlonzáky (Slezany) či Goraly. Nejvíce Poláků žije právě na Těšínsku, kde je mnoho obcí úředně dvojjazyčných. Původní obyvatelstvo Hlučínska na sebe pohlíží rovněž jako na Prajzáky - byť i zde se většina obyvatel hlásí k české národnosti, v některých obcích na Hlučínsku se okolo 10% obyvatel hlásí k národnosti slezské. Kraj má třetí nejvyšší počet obyvatel ze všech českých krajů a po Praze nejvyšší hustotu zalidnění, vysoce převyšující republikový průměr (Česko 133 obyvatel na km², Moravskoslezský kraj 224 obyvatel na km²;). 62 % obyvatel žije ve městech nad 20 tisíc obyvatel, a i to je v zemi výjimečné. Nejvyšší hustota zalidnění je na Ostravsku (981), nejnižší na Bruntálsku (62).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územími okresů Bruntál, Opava, Nový Jičín, Frýdek-Místek, Karviná a Ostrava-město. K 31. prosinci 2002 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se pro účely státní správy od 1. ledna 2003 dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností, ty dále na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě bývalých okresních měst vykonávají rozšířenou státní správu ještě tyto obce: Bílovec, Bohumín, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdlant nad Ostravicí, Havířov, Hlučín, Jablunkov, Kopřivnice, Kravaře, Krnov, Odry, Orlová, Rýmařov, Třinec, Vítkov. V kraji je 300 obcí, z toho 22 obce s rozšířenou působností. Sídelním městem kraje je statutární město Ostrava.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky a ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 31. květnu 2001, dnem vyhlášení novelizačního ústavního zákona č. 176/2001 Sb., byl Ostravský kraj přejmenován na Moravskoslezský kraj, současně byly přejmenovány i další tři kraje. Zákonem č. 387/2004 Sb. byly k 1. lednu 2005 přesunuty tři obce (Huzová, Moravský Beroun, Norberčany) z Moravskoslezského kraje do Olomouckého kraje. V letech 1949–1960 byla většina území dnešního Moravskoslezského kraje součástí kraje Ostravského; část pak patřila ke kraji Olomouckému. V roce 1960 oba kraje zanikají a území celého dnešního Moravskoslezského kraje pak patřilo až do 31. prosince 1999 k tehdejšímu Severomoravskému kraji. Za Rakousko-Uherska náležela většina území současného kraje k Slezskému vévodství, z malé části k Moravskému markrabství, Hlučínsko bylo součástí pruské provincie Slezska (viz též moravsko-slezská hranice). Po vzniku Československa náležela většina kraje k zemi Slezské se správním centrem Opavou, malá část k zemi Moravské se správním centrem v Brně, od 1. prosince 1928 do 31. prosince 1948 náleželo celé území kraje k zemi Moravskoslezské se správním centrem v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volební období 2004-2008.", "content": "Vítězství v krajských volbách 2004 dosáhla ODS v čele s lídrem Evženem Tošenovským (37,87 % hlasů). Vznikla tak středo-pravicová koalice ODS + KDU-ČSL, která v zastupitelstvu kraje disponovala 37 hlasy. Hejtmanem byl opětovně zvolen Evžen Tošenovský. Prvním náměstkem hejtmana (pro oblast dopravy a životního prostředí) se stal Pavol Lukša (později TOP 09).", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2008-2012.", "content": "Po krajských volbách v roce 2008 vznikla díky vítězství sociálních demokratů (42,63 %) v kraji levicová koalice ČSSD + KSČM. Hejtmanem se stal lídr ČSSD Jaroslav Palas. Komunistický lídr Josef Babka se stal prvním náměstkem hejtmana. Koalici vytvořilo 42 levicových zastupitelů, která zvolila jedenáctičlennou radu kraje.", "section_level": 2}, {"title": "Složení koalice v Radě kraje 2008–2012.", "content": "Vytvoření levicové koalice s KSČM doprovázely protesty a silná kritika obyvatel. Na samotném ustavujícím zasedání zastupitelstva přišli lidé s transparenty a před Krajským úřadem probíhala demonstrace.", "section_level": 3}, {"title": "Volební období 2012–2016.", "content": "Po krajských volbách v roce 2012 vznikla v kraji opět levicová koalice ČSSD + KSČM, v čele s hejtmanem Miroslavem Novákem. Komunistický lídr Josef Babka se stal prvním náměstkem hejtmana a koalice tvořená 44 hlasy v zastupitelstvu utvořila jedenáctičlennou radu kraje.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2016–2020.", "content": "Současná středopravicová koalice je tvořena hnutím ANO 2011 + KDU-ČSL + ODS, reprezentovaná krajskou koaliční radou, v čele s hejtmanem Ivo Vondrákem (ANO), Lukášem Curylem (KDU-ČSL) a Jakubem Unuckou (ODS). Dohromady koalice disponuje 36 hlasy v Zastupitelstvu kraje. Koalice byla utvořena vůbec nejrychleji a jako první po volbách v roce 2016. Koaliční smlouva mezi stranami byla podepsána již 17. října 2016, a to i přes prvotní zdrženlivost ODS k hnutí ANO.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzická geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická stavba kraje je velice pestrá. Působilo zde hercynské i alpinské vrásnění. Je tvořen geologickou jednotkou Českého masívu moravo-silesikum (vznikla hercynskou orogenezí) a mladšími Západními Karpaty (vznikly alpinskou orogenezí). Západní Karpaty mají typickou příkrovovou stavbu, příkrovy jsou tvořeny různými druhy sedimentárních hornin, které obalují tzv. krystalická jádra, jež jsou tvořena granitoidy a metamorfovanými horninami. Západní Karpaty pak sestávají z karpatského flyše a karpatské předhlubně. V Moravskoslezském kraji jsou zásoby černého uhlí (Ostravská pánev), vápence (např. Štramberk) či černých jílovitých břidlic (oblast Nízkého Jeseníka).", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Geomorfologicky sestává ze dvou systémů: Hercynského a Alpsko-himálajského. Hercynský systém zde tvoří dvě provincie: Českou vysočinu a Středoevropskou nížinu. Česká vysočina se dělí na 6 subprovincií, v MS kraji se nachází pouze Krkonošsko-jesenická subprovincie, Středoevropskou nížinu zaujímají pouze Středopolské nížiny. K Alpsko-himálajskému systému patří provincie Západní Karpaty, která se dělí na dvě subprovincie: Vněkarpatské sníženiny a Vnější západní Karpaty. Níže uvedená tabulka zobrazuje geomorfologické členění na území Moravskoslezského kraje. Např. Hrubý Jeseník se dělí i Keprnickou hornatinu, ale ta se nachází pouze na území Olomouckého kraje, proto zde není uvedena. Podcelky se ještě dále dělí na okrsky, ale vzhledem k velkému počtu nejsou uvedeny.", "section_level": 2}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "Mezi slavné osobnosti narozené v kraji patří například psycholog Siegmund Freud, hudební skladatel Leoš Janáček nebo skokani na lyžích Jiří Raška a Jakub Janda.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Díky ložiskům černého uhlí v ostravsko-karvinské pánvi a na ně vázaným hutním a dalším průmyslem patřila tato část kraje už za Rakousko-Uherska k nejdůležitějším průmyslovým oblastem. V souvislosti se současným útlumem těžkého průmyslu zde ovšem značně roste nezaměstnanost. Dlouho bude také trvat obnova poškozeného životního prostředí. Přes polovinu území kraje zabírá zemědělská půda, dalších 35 % připadá na lesní plochy (zejména v horských oblastech Jeseníků a Beskyd).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přestože se území Moravskoslezského kraje po zániku Československa ocitlo v poloze severovýchodního pohraničí, na hranicích s Polskem a Slovenskem, nejvíce vzdáleného od přímých kontaktů s metropolí státu, leží na historické dopravní cestě mezi severem a jihem Evropy - mezi Baltským a Středozemním mořem. Zároveň zaujímá strategickou polohu na rozmezí tří států - České republiky, Polska a Slovenska a svou polohou nabízí i výhodnou výchozí pozici pro dopravní vazby směrem do východní Evropy. Strategický význam této polohy podtrhuje zařazení podstatné části komunikací nadřazené dopravní infrastruktury do hlavní sítě TEN-T a umístění dvou koridorů této hlavní sítě. Hospodářským centrem kraje je od severu k jihu veden Baltsko-jaderský koridor jako jedna z nejdůležitějších transevropských silničních a železničních os, západovýchodní spojení zajišťuje významná odbočka Rýnsko-dunajského koridoru, spojující Mnichov s Prahou, Žilinou, Košicemi a ukrajinskou hranicí. Motoristé a podnikatelé na území Moravskoslezského kraje mohou využívat poměrně hustou síť pozemních komunikací v celkové délce téměř 3500 km. V prosinci roku 2012 byla na území kraje zprovozněna dálnice D1, která region propojuje s nadřazenou dopravní infrastrukturou České republiky. Dálnice D1 jako součást VI.B multimodálního koridoru Baltsko-jaderského koridoru Transevropských sítí TEN (Trans European Network) dále pokračuje na území Polska jako A1 a u Gliwice umožňuje rychlé napojení na mezinárodní silnici E40 vedenou z francouzského Calais přes Belgii, Německo, Polsko, Ukrajinu a Rusko do Kazachstánu. Silniční komunikační systém se dále opírá o hlavní mezinárodní silnice I/11 (E75): Rýmařov - Bruntál -Opava - Ostrava - Český Těšín - Mosty u Jablunkova a I/48 (E462): Nový Jičín - Frýdek-Místek - Český Těšín, které procházejí východní částí kraje. V současnosti probíhá jejich modernizace, a to jak na silnici I/48, která je upravována na dálnici D48 tak na silnici I/11, která je modernizována převážně v kategorii pozemní komunikace S 24,5/100 (2+2 pruhy). V kraji se nyní nachází 100 km dálnic D1, D48 a D56 k nimž lze ještě připočíst 55 km moderních úseků silnic I. třídy. Mimo nadřazenou dopravní infrastrukturu je území kraje protkáno hustou sítí silnic II. a III. třídy. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je Moravskoslezský kraj, který má ambici vlastní silniční sítí vytvořit kvalitní funkční doplněk k nadřazené dopravní infrastruktuře tak, aby byla zajištěna standardní dopravní dostupnost do všech lokalit kraje. Moravskoslezský kraj protínají také dva železniční tahy evropského významu, II. tranzitní železniční koridor (E 40, E 65  Přerov – Bohumín) a III. tranzitní železniční koridor (E 40 Bohumín - Mosty u Jablunkova). Modernizace druhého železničního koridoru byla dokončena v roce 2005, modernizace třetího železničního koridoru začala v roce 2007 a dosud probíhá. Mimořádným úspěchem v historii drážní dopravy na území kraje je výstavba kolejového napojení Letiště Leoše Janáčka Ostrava. Realizací stavby elektrifikované regionální dráhy jsou mezinárodní letiště v Mošnově, průmyslová zóna a vznikající železniční a multimodální cargo Mošnov přímo napojeny na železniční koridorovou trať. Délka nové trati je 2,9 km, přestupní terminál je propojen s odbavovací halou letiště. Pravidelný provoz osobní dopravy byl zahájen 13. 4. 2015. Veřejná osobní doprava na území kraje je z větší části provozována v systému ODIS, který cestujícím zajišťuje užití zejména jednotného tarifu a jednotných přepravních podmínek ve všech dopravních prostředcích. Významnou bránou kraje je Letiště Leoše Janáčka Ostrava jako letiště městského uzlu hlavní sítě TEN-T. V letech 2000–2015 se postupně daří obnovovat letecké spojení Moravskoslezského kraje se světem. Značného nárůstu bylo dosaženo jak v osobní letecké dopravě, tak i v nákladní přepravě. Provozovány jsou pravidelné mezinárodní lety pouze do Londýna a sezónní linky do cca 25 destinací.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Více než polovinu území kraje zaujímá zemědělská půda, na dalších více než 35 % se rozprostírají lesní pozemky. Vedle přírodního bohatství, chráněných krajinných oblastí – Beskydy (rozlohou 1 160 km vč. zlínské části největší chráněná krajinná oblast v České republice), Jeseníky a Poodří – a 165 maloplošných chráněných území, se v kraji vyskytují bohaté zásoby nerostných surovin – kromě zemního plynu, převážně vázaného na černouhelné sloje, jde především o rozhodující domácí zásoby černého uhlí, prapříčiny budování těžkého průmyslu v kraji, který se na jeho životním prostředí nesmazatelně podepsal. Na důlní činnost však nelze pohlížet jen negativně, protože dala vzniknout i řadě biologicky cenných lokalit – mokřadům a jezerům, v nichž našly nová útočiště druhy vytlačené z území osídlených člověkem. S neblaze proslulým dědictvím kraje coby oblasti s nejvíce poškozeným životním prostředím v České republice se v posledních letech region úctyhodně vypořádává. Vysoká koncentrace těžkého průmyslu a množství lokálních topenišť si vyžádaly velké investice jak do ekologizace průmyslu, tak do tzv. kotlíkových dotací, tj. výměny stávajících ručně plněných kotlů na tuhá paliva za nové, nízkoemisní. V Moravskoslezském kraji je navíc možné získat bezúročnou půjčku na výměnu kotle. Po výměně se část půjčky splatí z kotlíkové dotace. K nápravě zhoršené kvality ovzduší kraj hledá i další cesty, jako jsou např. nadlimitní čištění komunikací, výsadba izolační zeleně nebo propagace čisté mobility. Vysokým počtem průmyslových zařízení a poměrně vysokou hustotou zalidnění je ovlivněno i odpadové hospodářství kraje. Celková produkce odpadů v kraji se přesto snižuje, zejména snahou o co největší opětovné využití stavebních materiálů a vedlejších průmyslových produktů. Se vstupem České republiky do Evropské unie se stát zavázal k dozoru nad takovými druhy rostlin, živočichů a typy přírodních stanovišť, které jsou v rámci Unie nejcennější a spadají do celistvé evropské soustavy území se stanoveným stupněm ochrany, soustavy Natura 2000. Na území Moravskoslezského kraje je Natura 2000 tvořena 45 vyhlášenými evropsky významnými lokalitami a čtyřmi vymezenými ptačími oblastmi.", "section_level": 1}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "Širokou škálu 42 gymnázií, 101 středních odborných škol a 57 středních odborných učilišť doplňuje 11 vyšších odborných škol a pět vysokých škol (Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, Ostravská univerzita, Slezská univerzita v Opavě, Vysoká škola podnikání a práva a Vysoká škola sociálně správní), které zabezpečují výuku pro více než 38 tisíc studentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravskoslezský kraj (od ledna 2000 do května 2001 Ostravský kraj) je jedním ze 14 vyšších územních samosprávných celků v Česku. Tento kraj se nachází na severovýchodě České republiky. Z větší části leží v Českém Slezsku (7 desetin), zbývající část zabírá severovýchod a malý kousek severu Moravy. Hranici mezi těmito historickými zeměmi v kraji v převážné většině tvoří řeky Odra a Ostravice (to v případě severovýchodu Moravy),na západě kraje je severní Morava zastoupena jihozápadní částí bývalého okresu Bruntál,což je zhruba okolí Rýmařova. V Moravskoslezském kraji žije obyvatel. V kraji je celkem 6 statutárních měst. Ostrava a Frýdek-Místek leží v obou tzv. historických zemích, zbývající 4 - Opava, Havířov, Karviná a Třinec leží ve Slezsku. Na jihu sousedí se Zlínským krajem, na západě s Olomouckým krajem, na severu s polskými vojvodstvími Opolským a Slezským, na jihovýchodě s Žilinským krajem na Slovensku. Na území kraje se nacházejí čtyři euroregiony – Beskydy, Jeseníky, Opavské Slezsko a Těšínské Slezsko. Symboly kraje tvoří znak, vlajka a logo.", "tgt_summary": "The Moravian-Silesian Region (; ; ), is one of the 14 administrative regions of the Czech Republic. Before May 2001, it was called the Ostrava Region (). The region is located in the north-eastern part of its historical region of Moravia and in most of the Czech part of the historical region of Silesia. The region borders the Olomouc Region to the west and the Zlín Region to the south. It also borders two other countries – Poland (Opole and Silesian Voivodeships) to the north and Slovakia (Žilina Region) to the east. It is a highly industrialized region, its capital Ostrava was actually called the \"Steel Heart of the Republic\" in the communist era. In addition, it has several mountainous areas where the landscape is relatively preserved. Nowadays, the economy of the region benefits from its location in the Czech/Polish/Slovak borderlands.", "id": 1676300} {"src_title": "Bajt", "tgt_title": "Byte", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín „byte“ zavedl Werner Buchholz v roce 1956, při práci na počítači IBM Stretch. Zpočátku tento termín popisoval skupinu 1–6 bitů, přechod na osmibitový bajt se udál ke konci roku a později se osmibitový bajt stal standardem pro počítač System/360; jeho popularita pak vedla k tomu, že osmibitový bajt je dnes standardem. Slovo \"byte\" pochází z anglického slova \"bite\" (\"sousto\", tzn. nejmenší objem dat, který počítač dokáže „přechroustat“), které bylo upraveno, aby se předešlo záměně se slovem \"bit\".", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "U prakticky všech dnešních počítačů obsahuje 1 bajt právě 8 bitů (strojový kód s osmi číslicemi 1111 1111) – plný bajt). V dřívějších architekturách se vyskytovaly bajty o velikostech např. 6, 7 či 9 bitů (počítač PDP-10 měl dokonce nastavitelnou délku bajtu v rozmezí 1–36 bitů). Z důvodu jednoznačnosti se ve formálních specifikacích pro posloupnost právě osmi bitů používá termín \"oktet\" (angl. \"octet\"). S \"oktetem\" se často setkáváme v oboru počítačových sítí, jako překlad anglického \"byte\" se používá také ve frankofonních zemích a v Rumunsku. Do jednoho bajtu je možno uložit celkem 2 různých hodnot, kde \"n\" je velikost bajtu v bitech. Pro osmibitový bajt to znamená 256 hodnot, tedy např. celá čísla v rozsahu 0–255, které lze vyjádřit pomocí dvou hexadecimálních číslic (00–FF).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace znaků.", "content": "Do bajtu lze uložit 256 různých hodnot, což bohatě stačí pro rozlišení velkých i malých písmen anglické abecedy včetně číslic a základních interpunkčních znamének. Bajt proto zpočátku mohl sloužit pro uložení jednoho znaku textu. Způsob kódování znaku na číselnou hodnotu, kterou bylo možno uložit do bajtu, popisovaly například kódy ASCII či EBCDIC. Původní kód ASCII však vůbec neobsahuje znaky s diakritickými znaménky používané v jiných jazycích. Rozšířené verze kódu pak přidávají různé znaky užívané v evropských zemích. Postupně vzniklo několik takových kódování, označovaných jako znakové sady, přičemž všechny byly nevyhnutelně vzájemně nekompatibilní. 256 možností je totiž příliš málo pro rozlišení všech znaků používaných v jazycích píšících latinkou, nemluvě o dalších písmech (jako např. ruština, čínština, japonština či korejština). Z toho důvodu vznikla vícebajtová kódování znaků, ve kterých však jeden znak už neodpovídá jednomu bajtu. Dnes používaná tabulka znaků Unicode používá nejčastěji kódování s proměnlivou délkou, u kterých různé znaky zabírají různé počty bajtů (v UTF-8 1–4 bajty, v UTF-16 2 nebo 4 bajty), případně kódování s pevnou délkou čtyř bajtů (UTF-32) anebo spíše historické dvoubajtové kódování UCS-2 podporující jen omezenou množinu znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Pokud se bajt používá jako jednotka informace, značí se zpravidla velkým písmenem \"B\", zatímco malým \"b\" se značí bit; tak definuje značky také norma IEEE 1541. Velké \"B\" se však užívá v soustavě SI pro jednotku hladinu akustického tlaku bel (a navíc jsou značky začínající velkým písmenem v soustavě SI vyhrazeny pro jednotky odvozené ze jmen osob; bajt však do této soustavy nepatří). Pro co nejvyšší jednoznačnost se proto bit někdy nezkracuje a ponechává se jako „bit“ (např. Mbit/s pro megabit za sekundu), tak to specifikuje také norma IEC 60027. Ve frankofonních zemích se někdy pro bajt používá značka \"o\" jako \"octet\", včetně příslušných předpon pro násobky (např. „ko“, „Mo“).", "section_level": 1}, {"title": "Násobky a užívané předpony.", "content": "S bajty i bity se používají běžné předpony soustavy SI jako kilo-, mega-, giga- atd., např. 10 GB, 11 Mb/s. Tyto předpony však mají někdy odlišný význam, který je nutno rozlišit z kontextu. Z technologických důvodů jsou velikosti některých počítačových pamětí obvykle násobkem nějaké mocniny dvou. Například počítač IBM PC Model 5150 měl kapacitu operační paměti 65 536 B = 64·2. Pro zjednodušení se však taková paměť neoznačovala jako 65,5 kilobajt, ale pojem kilobajt se „mírně“ upravil na 2 = 1024 a kapacita paměti se označila prostě jako 64 KB. Pro odlišení se tato jednotka zpravidla značila s velkým písmenem – KB – a neformálně se označovala jako „velké kilo“, na rozdíl od tradičně pojatého kilobajtu, tzv. „malého kila“, které se značilo malým písmenem – kB. Obdobně se později začaly užívat další upravené předpony mega-, giga- atd. (u těch už kontext podle velikosti písmena rozlišit nelze) označující 2, 2 atd. Takto upravené předpony se používají zejména při vyjadřování velikosti polovodičových pamětí, zatímco například kapacity pevných disků používají dekadické předpony. Bez znalosti kontextu tedy může být složité určit, jaký význam byl zamýšlen, přičemž rozdíl může dosahovat až několika procent (nejasnosti kolem skutečné kapacity prodávaných pamětí dokonce vedly k právním sporům). V prosinci 1998 proto IEC vytvořila dodatek k normě IEC 60027-2 (v Česku převzatá jako ČSN IEC 60027-2), ve kterém zavedla pro počítačové jednotky nový systém označování násobků. V tomto systému bylo pro původní „velké kilo“ = 1024 B navrženo označení kibibajt a značka KiB, zatímco jednotka kilobajt (se značkou kB) označuje 1000 B, tak jak je obvyklé v soustavě SI. Nové binární předpony (kibi-, mebi-, gibi-, …) jsou definované také v normě ISO/IEC 80000. Pro převod z kilobajtů na kibibajty je potřeba násobit příslušnou mocninou formula_1 (např. 5 MB = 5 × 10 / 2 MiB), pro opačný převod se musí takovým koeficientem dělit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bajt, původním, anglickým zápisem byte, zřídka také slabika, je v informatice základní jednotka kapacity počítačové paměti a objemu počítačových dat. Označuje zpravidla osm bitů, které tvoří osmiciferné binární číslo v rozmezí 0–255. V digitálních systémech se informace převádí (kódují) na posloupnost bajtů, aby mohly být uloženy a počítačově zpracovány. Jeden bajt může představovat různé množství informací, například jedno celé číslo v uvedeném rozmezí nebo jedno písmeno či znak ze základní sady ASCII. V jiných případech je jedna informace zaznamenána více bajty, například reálné číslo s plovoucí čárkou nebo písmeno české abecedy v mezinárodním standardu Unicode. Jeden bajt je obvykle nejmenší objem dat, se kterým dokáže počítač (resp. procesor) přímo (najednou) pracovat. U velmi starých architektur mohl 1 bajt (resp. jedno slovo) označovat jiný počet bitů (například 4, 7 nebo 10). Proto se v mnohých standardech používá místo termínu bajt termín oktet (například síťové protokoly nebo formáty souborů nebo různé architektury počítačů). V současnosti je bajt kodifikovaný v mezinárodním standardu ISO/IEC 80000-13:2008.", "tgt_summary": "The size of the byte has historically been hardware dependent and no definitive standards existed that mandated the size. Sizes from 1 to 48 bits have been used. The six-bit character code was an often used implementation in early encoding systems and computers using six-bit and nine-bit bytes were common in the 1960s. These systems often had memory words of 12, 18, 24, 30, 36, 48, or 60 bits, corresponding to 2, 3, 4, 5, 6, 8, or 10 six-bit bytes. In this era, bit groupings in the instruction stream were often referred to as \"syllables\" or \"slab\", before the term \"byte\" became common. The modern de facto standard of eight bits, as documented in ISO/IEC 2382-1:1993, is a convenient power of two permitting the binary-encoded values 0 through 255 for one byte—2 to the power 8 is 256. The international standard IEC 80000-13 codified this common meaning. Many types of applications use information representable in eight or fewer bits and processor designers optimize for this common usage. The popularity of major commercial computing architectures has aided in the ubiquitous acceptance of the eight-bit size. Modern architectures typically use 32- or 64-bit words, built of four or eight bytes. The unit symbol for the byte was designated as the upper-case letter \"B\" by the International Electrotechnical Commission (IEC) and Institute of Electrical and Electronics Engineers (IEEE) in contrast to the bit, whose IEEE symbol is a lower-case \"b\". Internationally, the unit \"octet\", symbol \"o\", explicitly defines a sequence of eight bits, eliminating the ambiguity of the byte.", "id": 1806179} {"src_title": "Jan Neruda", "tgt_title": "Jan Neruda", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. Žil v Ostruhové ulici, (později přejmenované na Nerudovu) v domě U Dvou slunců od roku 1845, kdy začal studovat na malostranském gymnáziu. Roku 1850 přestoupil kvůli vyučování v češtině na Akademické gymnázium, které tehdy vedl Václav Kliment Klicpera a sídlilo v Klementinu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými zaměstnáními, v nich ale nebyl spokojen. Tentokrát z vlastní vůle se rozhodl znovu začít studovat, nastoupil na filozofickou fakultu, avšak ani toto studium nedokončil, v roce 1857 ze studií odešel a působil jako učitel češtiny a němčiny. Jako novinář začínal nejdříve v redakcích německých deníků, poté i v českých. V počátcích své tvorby používal pseudonym Janko Hovora. Stal se vůdcem generace, jež se na jaře 1858 v almanachu Máj přihlásila k odkazu K. H. Máchy (Hálek, Světlá, Heyduk, Mayer, Barák aj.). Postoj, že Neruda byl zastíněn Hálkem je chybný. Toto klišé, které prezentoval již na konci 19. století Svatopluk Machar, se v české literatuře drží přes sto let. Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, obsahují různé postřehy, které jej představují jako dobrého pozorovatele. Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho první láskou byla Anna Holinová (1836–1910) z vlastenecky orientované rodiny malostranského sluhy Františka Holiny (* 1806). Věnoval jí řadu svých básní, někteří ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Jejich vztah ztroskotal na Nerudově neochotě k manželství a na počínajícím vztahu ke Karolíně Světlé. Jeho druhou, ale platonickou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá. Ta jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolína Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozezlený manžel Karolíny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde. Tak navždy skončilo přátelství Karolíny Světlé s Janem Nerudou. V roce 1865 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové (1847–1865), dcery statkáře a cukrovarníka Josefa Macháčka z Králova Dvora, kde básník často pobýval o letních prázdninách. Jejich vztah přerušila dívčina předčasná smrt. Jako zralý muž se spíše platonicky zamiloval do jisté Anny Tiché, která v tu dobu byla velmi mladá. Neruda sám se vzhledem ke značnému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit. Měl vřelý vztah k matce, se kterou také až do její smrti v roce 1869 žil. Její smrt ho velmi zasáhla, což se odrazilo také v jeho tvorbě. Matka působila jako hospodyně u v Čechách pobývajícího francouzského paleontologa Joachima Barrande, který se stal i jakýmsi Nerudovým otcovským protektorem. Barrandeho projektantská práce na pražské železnici byla i zdrojem Nerudova zájmu o sociální prostředí této stavby, z něhož čerpal motivy zejména v šestidílném cyklu próz Trhani. Po celý život básníka provázela hmotná nouze, přestože byl nesmírně plodným a uznávaným žurnalistou. Jednou týdně psal například fejeton do \"Národních listů\", působil jako divadelní referent a literární kritik, redigoval několik populárně-naučných časopisů.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Od roku 1880, kdy onemocněl zánětem žil, jej pronásledovala až do jeho smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce \"Národních listů\" a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí a manifestací národního cítění.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žurnalistická činnost.", "content": "Nejrozsáhlejší část Nerudova díla tvoří činnost žurnalistická. Neruda začal svoji žurnalistickou kariéru již na konci 50. let. Nejprve psal pro německé liberální časopisy – \"Tagesbote aus Böhmen\",\" Prager Morgenpost\"). Od roku 1859 spolupracoval také se zábavným časopisem \"Obrazy života\". Jeho žurnalistická činnost se však plně rozvinula až na počátku 60. let, kdy začaly vycházet české noviny. V roce 1860 vstoupil do redakce českého\" Času\", odkud kvůli jeho politickému zaměření v roce 1862 odchází a stává se členem redakce časopisu \"Hlas\", který byl orientovaný demokraticky. O tři roky později došlo ke sloučení \"Hlasu\" s \"Národními listy\", zde působil jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Setrval zde až do smrti. Mimo to krátce spolupracoval s V. Hálkem v časopise\" Květy\" a\" Lumír\". Nejvýraznější oblastí Nerudovy žurnalistické tvorby jsou fejetony. Psal je po celou dobu jeho práce v novinách, až do smrti. Velmi často je podepisoval trojúhelníkem. Koncipoval je jako svébytné a umělecky zaměřené žurnalistické útvary. Všímal si všedních věcí, běžných i mimořádných událostí pražského života či společnosti, ke kterým zaujímal určitý postoj, tím se snažil o zlepšení české kultury. Své fejetony shromáždil do pětisvazkového knižního výběru nazvaného Fejetony. První z pěti svazků vyšly \"Studie,krátké a kratší \"(1876), první oddíl. V tom samém roce následoval druhý oddíl \"Studií, krátkých a kratších\". V následujícím roce byl vydán další svazek fejetonů \"Žerty, hravé i dravé\". Na základě mnoha Nerudových cest po zahraničí vznikly dva svazky fejetonů, které zahrnují – \"Pařížské obrázky\" (1864), \"Obrazy z ciziny\" (1879).", "section_level": 2}, {"title": "Prozaik.", "content": "Nerudova prozaická díla jsou velmi rozmanitá a rozsáhlá, z velké části spjata s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těsná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky, a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek. Vrcholné \"Povídky malostranské\", zobrazující na jedné straně idyličnost, na druhé straně člověka uvězněného v předsudcích a konvencích, překonaly žánrový realismus a důvěru realistů v jednoznačnost poznávané skutečnosti. Neruda tak otevřel cestu k moderní povídce.", "section_level": 2}, {"title": "Básník.", "content": "Nerudovo básnické dílo představovalo z počátku pohled zdola, s osobní citovou účastí. První sbírka nebyla doceněna ani Boženou Němcovou, Františkem Palackým či Josefem Václavem Fričem. Postupně se v Nerudově básních projevoval zájem o národ a jeho sebeuvědomění. Kvality Nerudovy poezie začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve. Jazyk Nerudova literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen.", "section_level": 2}, {"title": "Překladatel.", "content": "Nerudova překladatelská činnost nebyla nijak obsáhlá, nicméně účelná. Vybíral si poezii čelních bojovníků za národní a lidskou svobodu. Přeložil několik úryvků Legendy věků od Huga, několik básní S. Petöfiho o tulácích z uherských pust, verše od M. Vörösmartyho a ukázky staroindických národních písní. Chtěl tím především podpořit nové myšlenkové zaměření nastupující literatury.", "section_level": 2}, {"title": "Kritik.", "content": "Nastupující literaturu podporoval také ve svých divadelních a literárních kritikách, které psal od konce 50. let. Svou snahou vést literaturu k tomu, aby odpovídala časovým potřebám, přispěl ke zvýšení divadelní úrovně a k uskutečňování nové linie literatury.", "section_level": 2}, {"title": "Sběratel.", "content": "Sbíral staré pečetě a mince, a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.", "section_level": 2}, {"title": "Fejetony.", "content": "Jeho fejetony byly sebrány do knížek:", "section_level": 2}, {"title": "Nerudův „antisemitismus“.", "content": "„Antisemitský“ motiv se v jeho fejetonech objevil v 60. letech 19. století. Od 22. 6. 1869 publikoval v \"Národních listech\" na pokračování fejeton \"Pro strach židovský\" (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru \"Studie krátké a kratší\"). Svůj negativní vztah k Židům vysvětloval národnostně, to je tím, že poznal \"„nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“\". Nerudův antisemitismus nebyl rasového charakteru, ale byl motivován jeho politickým národovectvím. Za německé okupace byl v rozporu se skutečnou podstatou dezinterpretován a zneužíván (v antisemitském týdeníku \"Arijský boj\" i jinde).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Neruda (9. července 1834 Praha-Malá Strana – 22. srpna 1891 Praha-Nové Město) byl český básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik, vůdčí osobnost generace májovců.", "tgt_summary": "Jan Nepomuk Neruda (Czech: ]; 9 July 1834 – 22 August 1891) was a Czech journalist, writer, poet and art critic; one of the most prominent representatives of Czech Realism and a member of the \"May School\".", "id": 419126} {"src_title": "Chorvatština", "tgt_title": "Croatian language", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chorvatština je spolu se slovinštinou, bosenštinou a srbštinou jedním z několika jazyků západní větve jihoslovanských jazyků. Její rozvoj byl ovlivněn cizími jazyky, například italštinou (převážně v dialektech čakavského nářečí), němčinou, maďarštinou, či srbštinou. Za významné chorvatské literární památky jsou považovány také i právní texty, stejně jako mnohá díla vzniklá v atmosféře vrcholného středověku. V 19. století procházelo území dnešního Chorvatska obrozeneckým procesem. Tzv. ilyrské hnutí prosazovalo myšlenku jednotného jihoslovanského jazyka. Pojem ilyrský brzy nahradil chorvatský a ještě později v souvislosti s dalšími událostmi pak srbochorvatský. V roce 1850 podepsali chorvatští jazykovědci spolu se srbskými vídeňskou jazykovou dohodu, na základě které měl vzniknout jeden jazyk jak pro Chorvaty, tak i Srby. Její realizaci však umožnilo až politické sjednocení obou zemí po první světové válce v roce 1918. V rámci srbochorvatského jazyka, který jako konstrukt disponoval bohatou hierarchickou strukturou dialektů, nářečí a forem tvořil dnešní chorvatský jazyk tzv. „západní variantu“. V 2. polovině 20. století se však s chladnutím srbsko-chorvatských vztahů myšlenka jednoho jazyka ukázala jako velmi problematická. Srbové a Chorvati si sice vzájemně rozumí a lexikální, či morfologické odlišnosti jsou velmi malé, nicméně existují a přesahují ty, které by bylo možné považovat za rozdíly nářeční. Během tzv. chorvatského jara požadovali četní intelektuálové ustanovení samotného chorvatského jazyka. Dokument, který vyšel pod názvem deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka se stal jejich hlavní zbraní proti politice bratrství a jednoty komunistické Jugoslávie. Chorvaté do ústavy své svazové republiky ukotvili v roce 1974 jako oficiální jazyk chorvatský s tím, že to je lidový jazyk jak Chorvatů tak i Srbů v zemi. Koncem 80. let dostala myšlenka společného srbochorvatského jazyka ohromné rány a po válkách v 90. letech a rozpadu Jugoslávie byla kodifikována samotná chorvatština. V 90. letech v souvislosti s vypjatou nacionální rétorikou nabyly v chorvatském jazyce na významu puristické trendy; mnohé staré výrazy začaly být nahrazovány nově vytvářenými s odůvodněním, že je třeba očistit jazyk jak od slov původu neslovanského, tak ale i srbského. Řada z těchto nových výrazů se v běžné každodenní řeči ujala, jiné nikoliv.", "section_level": 1}, {"title": "Nářečí.", "content": "Chorvatština má celou řadu podob: tři nářečí (čakavština, kajkavština a štokavština – poslední uvedená je základem moderního spisovného jazyka) a tři reflexy staroslověnské hlásky jať – ijekavský (dominantní), ikavský (v oblasti Dalmácie) a ekavský (v oblasti východní Slavonie, k srbským hranicím). Každé ze tří uvedených nářečí se ještě dělí na celou řadu dalších. Rozdíly mezi jednotlivými dialekty jsou obrovské; oficiální podoba jazyka se od lidové mluvy v některých regionech velmi odlišuje a například Chorvat z Dubrovníka si s Chorvatem z okolí Bratislavy (kde žije na rakouském území méně početná chorvatská menšina) ne zcela rozumí. Chorvati v italské Molise hovoří molisko-chorvatským nářečím.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Chorvatština je úředním jazykem Chorvatska a jeho masmédií (televize HRT 1, HRT 2, nova, TV Jadran a RTL – překládána do chorvatštiny). Kromě toho je jedním z oficiálních jazyků Bosny a Hercegoviny a užívá se také i ve Vojvodině, kde žije chorvatská menšina.", "section_level": 1}, {"title": "Pravopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psaní velkých a malých písmen.", "content": "Oproti češtině se zde pravidla neliší. Lidská jména Osobní jména a příjmení se píší s velkým písmenem: \"Stjepan Radić, Ivan Krstitelj Tkalčić, Gaj Julije Cezar\"; \"Tomo, Katica, Pero\" Rovněž ženská příjmení se nepřechylují: \"Ivan Tomić, Jadranka Tomić\"Jména, která určují vlastnost osoby, se také píší s velkým písmenem: \"Ivan Grozni, Crni Petar, Karlo Veliki\"Jména zobecněná, která představují věc či fyzikální veličinu, se píší s malým písmenem: \"mercedes, pascal, rentgen\" Tituly Tituly se píší s malým písmenem: \"kralj Tomislav, sveti Stjepan, profesor Jurić, doktor Margetić\" Zvířata Jména zvířat a pohádkových bytostí se píší s velkým písmenem: \"Kleopatra, Reks\"…Obecné názvy druhů zvířat píšeme s malým písmenem: \"čivava, dalmatinac, sijamska mačka\" Příslušníci národů, kontinentů a států S velkým písmenem se píší:Příslušníci kontinentů – \"Amerikanka, Afrikanac, Azijatkinja, Australac\" (\"Australijanac\" nepřipadá v úvahu)Příslušníci států a národů – \"Hrvatica, Danac, Bolivijka, Egipćanin, Židovka\"Příslušníci regionů – \"Međimurac, Rabljanka, Provansalka, Bavarac\"Příslušníci žup, krajů – \"Zagrepčanka, Varaždinac, Grožnjanka, Njujorčanin\" (nebo \"Newyorčanin\") Přídavná jména odvozená od vlastních jmen a přivlastňovací Přídavná jména přivlastňovací s koncovkou -ov nebo \"-in\" se píší s velkým písmenem: \"Terezin, Hrvatov, Josipov, Njemičin\" (od \"Njemica\")Obyčejná přídavná jména s koncovkou \"-ki\" se píší s malým písmenem: \"karlovački, creski, hrvatski, američki, vatikanski\" Zeměpis Názvy kontinentů začínají velkým písmenem: \"Europa, Australija\"Názvy států začínají velkým písmenem: \"Narodna Republika Kina, Papua Nova Gvineja\"Ostrovy, poloostrovy a jiné zeměpisné názvy: \"Baranja, Flandrija, Štajerska, Bliski istok, Gorski kotar\"Přírodní úkazy se píší s velkým: \"Samoborsko gorje, Dugi otok, Krbavsko polje, Postojnska jama, Plitvička jezera, Jadransko more, Tihi ocean, Mars, Zemlja, Sunce, Sunčev sustav, Mliječna staza\"Pokud píšete o slunci či měsíci, který je vidět na obloze, pište malé písmeno: \"Ogrijalo me sunce. Nad morem se digao mjesec. Stojim s obje noge na zemlji.\"Názvy všech ulic, částí města i vesnic pište s velkým písmenem: \"Maksimir, Kaptol, Dolac, Gundulićeva ulica, Cvjetni trg, Trg bana Josipa Jelačića, Trg žrtava fašizma, Nova cesta, Gornji grad\" Události, období a instituce Názvy století, styly vlády nebo slohy pište s malým písmenem: \"antika, srednji vijek, renesansa, devetnaesto stoljeće, ilirski pokret, komunizam, fašizam, moderno doba\"Názvy událostí pište s velkým písmenem: \"Prvi svjetski rat, Francuska revolucija\"Všechny státní svátky se píší s velkým písmenem: \"Božić, Uskrs, Nova godina, Tri kralja, Kurban bajram, Dan državnosti, Dan domovinske zahvalnosti\"U názvů politických stran se píše velké písmeno: \"Hrvatska demokratska zajednica\"", "section_level": 2}, {"title": "Roky.", "content": "Každé datum, kde je uveden rok, se píše s tečkou. Někdy se také píše zkratka „g.“ (= roku …), např. \"15. ožujka 1995. g.\"", "section_level": 2}, {"title": "Přechylování příjmení.", "content": "V chorvatštině se nepřechylují ženská příjmení (starší, posesivní koncovka \"-ova\" vymizela v 18.–19. století).", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "Výslovnost chorvatské abecedy je podobná jako v češtině. Zápis nicméně více odpovídá výslovnosti. Například slovo „otac“ (česky „otec“) se ve druhém pádě píše i čte „oca“, srov. české „otce“. Narozdíl od češtiny zde psaná podoba následuje hláskovou redukci mluveného jazyka. Chorvatština používá písmen latinky a přidané znaky: \"ž š č ć đ\" (+ spřežku \"dž\")", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skloňování.", "content": "Chorvatština má sedm sedm pádů stejně jako čeština.", "section_level": 3}], "src_summary": "Chorvatština je jihoslovanský jazyk chorvatského obyvatelstva zejména v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a početných komunitách v zahraničí. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny užívanou v Chorvatsku, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.", "tgt_summary": "Croatian (; \"\" ) is the standardized variety of the Serbo-Croatian language used by Croats, principally in Croatia, Bosnia and Herzegovina, the Serbian province of Vojvodina, and other neighboring countries. It is the official and literary standard of Croatia and one of the official languages of the European Union. Croatian is also one of the official languages of Bosnia and Herzegovina and a recognized minority language in Serbia and neighboring countries. Standard Croatian is based on the most widespread dialect of Serbo-Croatian, Shtokavian, more specifically on Eastern Herzegovinian, which is also the basis of Standard Serbian, Bosnian, and Montenegrin. In the mid-18th century, the first attempts to provide a Croatian literary standard began on the basis of the Neo-Shtokavian dialect that served as a supraregional \"lingua franca\" pushing back regional Chakavian, Kajkavian, and Shtokavian vernaculars. The decisive role was played by Croatian Vukovians, who cemented the usage of Ijekavian Neo-Shtokavian as the literary standard in the late 19th and the beginning of the 20th century, in addition to designing a phonological orthography. Croatian is written in Gaj's Latin alphabet. Besides the Shtokavian dialect, on which Standard Croatian is based, there are two other main dialects spoken on the territory of Croatia, Chakavian and Kajkavian. These dialects, and the four national standards, are usually subsumed under the term \"Serbo-Croatian\" in English, though this term is controversial for native speakers, and paraphrases such as \"Bosnian-Croatian-Montenegrin-Serbian\" are therefore sometimes used instead, especially in diplomatic circles.", "id": 547632} {"src_title": "Bosenština", "tgt_title": "Bosnian language", "src_document": [{"title": "Základní prvky bosenského jazyka.", "content": "Jazykový standard je dosud nestálý, byť v posledních letech dochází k jeho postupné kodifikaci. Hlavní překážkou pro standardizaci bosenštiny a její všestranné normativní užívání je blízkost s chorvatštinou a srbštinou, resp. překrývání těchto jazykových systémů s prostorem uživatelů bosenského jazyka. Tato blízkost na jedné straně mezi mluvčími vytváří nejistotu ohledně spisovnosti jazyka a na straně druhé lingvisty nutí tyto jazyky záměrně odlišovat. Proces srbsko-chorvatského odlišování již značně pokročil, bosenština je v tomto procesu mírně pozadu. O tom svědčí i nejednotné užívání jazykového standardu sdělovacími prostředky bosňáckého národa v Bosně a Hercegovině a Sandžaku. Na bosňácké publikum se zaměřují četná bosenskohercegovská média, např. televizní stanice TV Hayat, Face TV, TV1 a Aljazeera Balkans, deníky a časopisy mediálního konglomerátu Avaz, noviny Oslobođenje a San. V Sandžaku vychází Sandžacké noviny a v Kosovu časopis Alem. Bosenský jazyk je zastoupen i ve veřejnoprávních informačních kanálech; Bosanskohercegovském rádiu a televizi a federální televizi FTV.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika bosenského jazyka.", "content": "Během rozpadu SFRJ a během války v Bosně a Hercegovině byla dokončena první fáze standardizace bosanského jazyka, a to za přispění slovníku Aliji Isakoviće (\"Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku\", 1992, 1993 a 1994, 497 s., poté jako \"Rječnik bosanskoga jezika: karakteristična leksika\", 1995, 391 s.), pravopisu Senahida Haliloviće (\"Pravopis bosanskoga jezika\", 1996, 626 s., 1999, 2004 a 2005, 216 s.) a gramatiky Dževada Jahiće, Senahida Haliloviće a Ismaila Paliće (\"Gramatika bosanskoga jezika\", 2000 a 2004, 476 s., ve stručnější podobě bez příspěvku Dževada Jahiće \"Gramatika bosanskog jezika\", 2007, 326 s.). Bosenština se od chorvatštiny a srbštiny odlišuje především užíváním velkého množství orientalizmů (turcizmů a arabizmů) a používáním písmena h a f ve všedních slovech hovoru Bosňáků. Velice časté jsou jazykové dublety, které jsou v srbském či chorvatském prostředí příznakové. Na rozdíl od srbštiny a chorvatštiny nemá jasně vymezený vztah vůči purismům, či internacionalismům. V současné době je bosenským mluvčím k dispozici Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskog jezika\", 2007 a 2010, Ibrahim Čedić, Hadžem Hajdarević, Safet Kadić, 1313 s.), vzniklý na půdě Institutu pro jazyk (\"Institut za jezik\"), Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskoga jezika\", 2010, Senahid Halilović, Ismail Palić, Amela Šehović, 1566 s.), vydaný Filozofickou fakultou Univerzity v Sarajevu, a vícedílný Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskog jezika\", A–Ć 2010, 350 s., D–F 2010, 292 s., G–J 2011, 421 s., K–Kor 2012, 292 s., Kos–Lj 2012, 301 s., Nak–Nj 2013, 296 s.) Dževada Jahiće. Široké veřejnosti je dostupný i Slovník cizích slov bosenského jazyka (\"Rječnik stranih riječi bosanskog jezika\", 2011, Ibrahim Čedić, Naila Valjevac a Aida Kršo, 1175 s.), který zaštítil Institut pro jazyk. Mezi bosenská specifika patří také duální používání některé slovní zásoby, která je v srbštině či chorvatštině vnímána jako příznaková: leden – januar nebo siječanj; chléb – hljeb nebo kruh; tisíc – hiljada nebo tisuća; tlak – pritisak nebo tlak; ostrov – ostrvo nebo otok; barva – boja nebo farba; vlak – vlak nebo voz; teta – strina nebo amiđinica; divadlo – pozorište nebo kazalište Bosenský jazyk je stejně jako srbština a chorvatština jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny. Ústavou Černé Hory a Kosova je garantováno jeho užití příslušníky národnostních menšin. V Srbsku a Makedonii je uznáván jako minoritní jazyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosenština je standardizovaný jazykový útvar srbochorvatštiny používaný hlavně Bosňany. Vychází z východohercegovského štokavského nářečí. Hovoří jím 2–2,5 milionů lidí v Bosně a Hercegovině (1,866 mil.), Srbsku (138 871), Černé Hoře (33 077), Kosovu (28 989), Chorvatsku (16 856), západní Evropě a Severní Americe a také nezjištěné množství emigrantů v Turecku. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny v Bosně a Hercegovině, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992. Někteří srbští a chorvatští lingvisté rozporují otázku pojmenování jazyka; ten by podle nich měl nést jméno národa (Bosňáků), tedy bosňáčtina, a nikoli bosenština podle názvu země. Jazykovědci přitom opomíjejí, že oba termíny byly historicky synonymické (Bosna > Bosňák (dnes označení pouze pro Muslimy), řidčeji Bosňan > bosenský, řidčeji bosňácký). Bosenština má pět dialektů: východohercegovský (600 000 mluvčích), zetsko-sjenický (220 000 mluvčích), východobosenský (800 000 mluvčích), novoštokavský ikavský či mladší ikavský (200 000 mluvčích) a kosovsko-resavský (70 000 mluvčích, v Sandžaku).", "tgt_summary": "The Bosnian language (; \"bosanski\" / босански ) is the standardized variety of Serbo-Croatian mainly used by Bosniaks. Bosnian is one of three such varieties considered official languages of Bosnia and Herzegovina, along with Croatian and Serbian. It is also an officially recognized minority language in Serbia, Montenegro, North Macedonia and Kosovo. Bosnian uses both the Latin and Cyrillic alphabets, with Latin in everyday use. It is notable among the varieties of Serbo-Croatian for a number of Arabic, Ottoman Turkish and Persian loanwords, largely due to the language's interaction with those cultures through Islamic ties. Bosnian is based on the most widespread dialect of Serbo-Croatian, Shtokavian, more specifically on Eastern Herzegovinian, which is also the basis of standard Croatian, Serbian, and Montenegrin varieties. Therefore, the Declaration on the Common Language of, Croats, Serbs, Bosniaks and Montenegrins was issued in 2017 in Sarajevo. Until the 1990s, the common language was called Serbo-Croatian and that term is still used in English, along with \"Bosnian-Croatian-Montenegrin-Serbian\" (BCMS), especially in diplomatic circles.", "id": 40854} {"src_title": "Hornolužická srbština", "tgt_title": "Upper Sorbian language", "src_document": [{"title": "Historie a rozšíření.", "content": "První kniha v hornolužické srbštině byla napsána v roce 1597. I po odtržení od Zemí české koruny a připojení k Sasku roku 1635 byly udržovány intenzivní styky zejména mezi hornolužickými a českými katolíky a to především na úrovni studijní a intelektuální, kdy větší část hornolužických intelektuálů studovala v Praze, kde byl na Malé Straně roku 1724 založen Lužický seminář. Tyto intenzivní studijní a intelektuální styky hornolužických Srbů s Čechy měly velký vliv na další sbližování hornolužické srbštiny s češtinou a později na přejímání českých znaků a to i takových, které v hornolužické srbštině nelze vyslovit (například \"h\"). V 19. století proběhlo národní obrození. V poválečných letech ve Varnsdorfu fungovalo lužickosrbské gymnázium, které vychovalo velkou část z poválečné lužickosrbské inteligence (jde např. o spisovatele Jurije Březana, Jana Wornara, Jurije Kocha a Jewu-Marju Čornakec; malíře Jana Buka, Měrćina Nowaka a Hanku Krawcovou či hudebníky Bjarnata Krawce, Jana Rawpa nebo Detlefa Kobjelu). Dnes je hornolužická srbština chráněný menšinový jazyk, hovoří jím přibližně 20 000 – 40 000 lidí. Vznikají mateřské školy, kde se mu mají děti naučit, když jim ho vlastní rodiče nedokázali předat (projekt \"WITAJ\"). Vyučuje se na základních školách na dvou úrovních – jako jazyk vyučovací a jako jazyk nepovinně vyučovaný; dále existuje lužickosrbské gymnázium. Na vysoké škole v Postupimi mají Lužičtí Srbové vlastní lužickosrbský dům. V zemském televizním vysílání je jednou za měsíc uváděn půlhodinový program v hornosrbštině - Wuhladko - který moderuje Bogna Korjeńkowa. V Budyšíně funguje tzv. \"Němsko-Serbske dźiwadło\", které mimo her v němčině uvádí asi tři hry ročně v hornosrbštině. Jazyk je přes úbytky stále životaschoný a plnohodnotný. Nejsilnější zachování jazyka užívaného v každodenním životě je v nyní zejména v obcích katolické Horní Lužice, severozápadně od Budyšína. Jsou to místa: Ralbice/Ralbitz, Róžant/Rosenthal, Worklecy/Räckelwitz, Njebjelčicy/Nebelschütz, Chrósćicy/Crostwitz, Pančicy-Kukow/Panschwitz-Kuckau, Radwor/Radibor, Wotrow/Ostro, Baćon/Storcha, Hrubjelčicy/Grubschütz. Za centrum lužické kultury je považováno město Budyšín (hornosrbsky \"Budyšin\", německy \"Bautzen\") nedaleko Drážďan. Ve městě a okolí se nacházejí dvojjazyčné nápisy. Malá komunita lužických emigrantů si také uchovávala svůj jazyk v Texasu v Lee County, kde je pod vlivem okolní němčiny i angličtiny. Malá komunita je i v Austrálii, zde se však jazyk neudržel hlavně pod vlivem němčiny a také angličtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "V hornolužické srbštině se praslovanské „G“ změnilo na „H“, tedy stejně jako v češtině, slovenštině a bezvýhradně rusínštině a ukrajinštině. Slabikotvorné „R“ a „L“ chybí, před počáteční „O“ se předsouvá „W“ (\"wón\", \"wokno\"). Zvláštností je dvojné číslo (duál), které bylo i v češtině, ale téměř z ní vymizelo; například \"dwojo mužojo\", \"dwaj dobraj prećelej\". Dalšími zvláštními tvary v jazyce jsou aorist a imperfektum u sloves. Pro hornolužickou srbštinu platí, že zvláště v okrajových územích je mísena s češtinou, polštinou a dolnosrbskou řečí, a proto ačkoliv je ustálená spisovná forma, lze nalézt velké odchylky - viz \"dwaj mužojo w lěsě\" - \"dwja mužoj w lasě\", \"žro\" - \"žor\", \"krawa\" - \"karwa\", \"krkawc\" - \"karkauc\" atd.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "Výslovnost je v zásadě podobná jako u českých protějšků písmen. Dále jsou uvedeny pouze rozdíly.", "section_level": 1}, {"title": "Hornolužická abeceda.", "content": "Setkáváme se se souhláskami, které mají velmi odlišnou výslovnost, a sice s „Ć“ a „DŹ“ (č-čej, ć-ćet, ě-ět, j-jot, ł-eł, ó-ót, w-wej, y-ypsilon). Každodenním střídáním němčiny a hornolužické srbštiny dochází ke zkomolené výslovnosti a častému používání nespisovných výrazů, a tak se normou jazykové čistoty stává kazatelna a škola.", "section_level": 1}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Slovní zásoba obsahuje hodně slov z němčiny a češtiny. Obecná charakteristika hornolužické slovní zásoby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hornolužická srbština nebo též hornolužičtina je z obou vymírajících lužických jazyků lépe zachovalá co do znalosti mezi dvojjazyčným obyvatelstvem a co do kulturního zázemí. Oblast jejího rozšíření, Horní Lužice ve východním Německu, leží jižněji a blíže k hranicím České republiky než území s dolnolužickými mluvčími. Lužickosrbské jazyky patří do západní větve slovanské jazykové skupiny. Jsou také známy pod vágním pojmem \"vendština\", který ovšem někdy také označuje jazyk Polabských Slovanů, polabštinu. Ve standardu ISO 639-2 dříve sdílely jediný třípísmenný kód wen, jde však o dva spisovné, byť vzájemně srozumitelné jazyky, postavené na dvou různých nářečích. V roce 2005 byl oběma jazykům přidělen samostatný kód dsb pro dolní lužickou srbštinu a hsb pro horní lužickou srbštinu.", "tgt_summary": "Upper Sorbian () is a minority language spoken by Sorbs in Germany in the historical province of Upper Lusatia, which is today part of Saxony. It is grouped in the West Slavic language branch, together with Lower Sorbian, Czech, Polish, Slovak and Kashubian.", "id": 517731} {"src_title": "Řád mečových bratří", "tgt_title": "Livonian Brothers of the Sword", "src_document": [{"title": "První léta řádu.", "content": "Řád mečových bratří založil roku 1202 v Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoewden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (\"Terra Mariana\"), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi. V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis). Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byly poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn. Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva (Tartu), založeného velikým knížetem Jaroslavem Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno. Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než o christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s Řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád mečových bratří (latinsky \"Fratres militiæ Christi Livoniae\", německy \"Schwertbrüderorden\", francouzsky \"Ordre des Chevaliers Porte-Glaive\"), známi též zkráceně jako rytíři meče, byl vojenský rytířský řád, který se podílel na šíření křesťanství ve východních oblastech Pobaltí. Mečoví bratři nastolili na dobytém území dnešního Lotyšska a Estonska svůj řádový livonský stát. Řád existoval v letech 1202–1561, ale mezi lety 1237–1525 byl sloučen s Řádem německých rytířů jako jeho autonomní součást; v tomto mezidobí tak hovoříme o „livonské větvi Řádu německých rytířů“, protože řád byl v tomto dlouhém období přezdíván jako „livonský“ a mečoví bratři byli známi spíše jako „livonští rytíři“. Řád mečových bratří je znám i pod názvy \"„livonští bratři meče“\" a \"„mečonoši“\", jako součást německého řádu byli nazýváni \"„livonským řádem“\" apod. Heraldika: Znakem mečových bratří byly červené (v některých fázích i zkřížené) meče a rovnoramenné kříže na bílém poli. Později jako livonští rytíři sloučení s Řádem německých rytířů zřejmě nosili znak tohoto mocnějšího řádu, tj. černý latinský kříž na bílém poli.", "tgt_summary": "The Livonian Brothers of the Sword (, , ) was a Catholic military order established by Albert, the third bishop of Riga (or possibly by Theoderich von Treyden), in 1202. Pope Innocent III sanctioned the establishment in 1204 for the second time. The membership of the order comprised German \"warrior monks\" who fought Baltic and Finnic pagans in the area of modern-day Estonia, Latvia and Lithuania. Alternative names of the Order include Christ Knights, Swordbrothers, Sword Brethren, and The Militia of Christ of Livonia. The seal reads: \"+MAGISTRI ETFRM (et fratrum) MILICIE CRI (Christi) DE LIVONIA\". Following their defeat by the Samogitians and Semigallians in the Battle of Schaulen (Saule) in 1236, the surviving Brothers merged into the Teutonic Order as an autonomous branch and became known as the Livonian Order.", "id": 2121095} {"src_title": "Vítězslav Nezval", "tgt_title": "Vítězslav Nezval", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině venkovského učitele v Biskoupkách na Moravě, od roku 1903 bydlel v Šemíkovicích, kde navštěvoval jednotřídní školu a na které ve svém díle často vzpomínal (\"Z mého života\", 1959). Od roku 1911 studoval gymnázium v Třebíči, které dokončil roku 1919. Za první světové války byl odveden, ale po dvou měsících byl z armády propuštěn. Jeden semestr studoval právnickou fakultu v Brně, pak přestoupil na filosofickou fakultu v Praze (studia nedokončil). Brno si však oblíbil a toto město ho velmi ovlivnilo. Roku 1922 vstoupil do Devětsilu, v jeho rámci se podílel na založení poetismu ( poetismus-nový básnický směr, který vznikl v Česku a nikdy se nerozšířil za hranice. Chtěl být metodou, jak nahlížet na život, aby byl básní.). Postupně se stal politickým iniciátorem českého avantgardního hnutí. Roku 1924 vstoupil do KSČ. Pracoval v redakci Masarykova slovníku naučného (tajemník), poté se věnoval pouze spisovatelství. Nějakou dobu působil jako dramaturg Osvobozeného divadla. Publikoval v \"Rudém právu\", \"Tvorbě\", \"Odeonu\", \"Nové scéně\", \"Lidových novinách\" atd. Velmi ho ovlivnily jeho cesty – zejména do SSSR, ale i Francie, Itálie a Řecka. Seznámil se zde s mnoha surrealisty (André Breton), pod jejichž vlivem založil Skupinu surrealistů v ČSR (1934), kterou roku 1938 rozpustil. Po druhé světové válce byl velmi aktivní v KSČ, získal řadu oficiálních poct a funkcí. Jeho tvorba této doby je poznamenána stylem budovatelské poezie, podle Nezvalových příznivců obsahuje snahu najít sama sebe v socialistickém realismu.", "section_level": 1}, {"title": "Milovník astrologie.", "content": "Již roce 1923 mu Jan Bartoš sestavil horoskop. Nezval studoval knihy o astrologii, předpověděl i vlastní smrt, tvrdil, že zemře o velikonocích. Zájem o astrologii mu vydržel po celý život, v jeho pozůstalosti se nachází 70 stran učebnice astrologie, kterou nedokončil. Díky své imaginaci měl předpoklady k interpretaci astronomických dat. Báseň Veliký orloj, je popis Nezvalovy nativity, čili horoskopu zrození.", "section_level": 2}, {"title": "Milovník žen.", "content": "Nezval měl charisma, které lámalo ženská srdce, mnoho žen podlehlo Nezvalovu kouzlu osobnosti. V roce 1948 se oženil s celoživotní partnerkou (znali se od roku 1926) Františkou „Fáfinkou“ Řepovou (1905–1970), se kterou žil až do své smrti. Od roku 1937 měl milostný poměr s herečkou Lilly Hodáčovou (1910-1998), která peripetie vztahu popisuje ve svých memoárech. Roku 1952 Nezval poznal Olgu Jungovou (*22.6.1929), z jejichž milostného vztahu se v roce 1954 narodil syn Robert († 1971). Zemřel v důsledku srdečního infarktu a spály. Smuteční obřad v Rudolfinu a státní pohřeb se konal ve čtvrtek 10.dubna. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově. Písemnou pozůstalost Vítězslava Nezvala získal Literární archiv Památníku národního písemnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "V edici Dílo Vítězslava Nezvala vyšlo v letech 1950–1990 celkem 38 svazků.", "section_level": 1}, {"title": "Poetismus.", "content": "Tvorba 30. let 20. století:", "section_level": 2}, {"title": "Surrealismus.", "content": "Ve stejné době, jako surrealistická díla, anonymně vydává dílo, které nemělo surrealistické prvky a lze říci, že stojí mimo Nezvalovu tvorbu. Kolem roku 1937 Nezval opouští myšlenky surrealismu a přesouvá se k poezii nadosobních hodnot, toto byla samozřejmě všeobecná tendence.", "section_level": 2}, {"title": "Próza.", "content": "Drtivou většinu svojí prózy vydal mezi roky 1929 a 1934, tato próza byla zaměřena na sféru podvědomí a snu a naznačila Nezvalův posun od poetismu k surrealismu. V letech 1935–1938 vydal úvahové knihy, které byly i jakousi osobitou formou cestopisu.", "section_level": 2}, {"title": "Další díla.", "content": "Dále vydal encyklopedii moderních básnických směrů. A několik literárních studií: Jiří Wolker, Karel Čapek, Josef Čapek, Jaroslav Vrchlický, Petr Bezruč atd. Přeložil několik děl André Bretona (tvůrce a teoretika surrealismu):", "section_level": 2}, {"title": "Písně a zhudebněné dílo.", "content": "Nezval psal libreta (například libreto k rozhlasové opeře Bohuslava Martinů \"Hlas lesa\" nebo \"Prolog\" z \"Her o Marii\"). Otextoval několik písní, skládal i melodie. Zhruba šest básní, vzniklých ve dvacátých letech, zhudebnil Jaroslav Ježek. Písně na Nezvalova slova zpívali Vlasta Burian, Hana Hegerová (\"Magnetová hora\", \"Pocestný\"), písně z divadelní hry \"Schovávaná na schodech\" zpívali Helena Vondráčková či Laďka Kozderková s Milanem Drobným. Také složil několik budovatelských písní (\"Všichni jsme mladí\" viz ukázky z díla). Některé Nezvalovy básně se dočkaly zhudebnění, převážně folkovými hudebníky, ale i skladateli vážné hudby. Nejvýznamnější skladbou na Nezvalův text zůstává \"Sbohem a šáteček\" Vítězslavy Kaprálové z roku 1937, jejíž orchestrální verze byla vydána na hudebním nosiči Studiem Matouš v roce 1998 a klavírní verze Supraphonem v roce 2003. Největším projektem zůstává dílo Jana Spáleného, který ve druhé polovině 70. let 20. století zhudebnil \"Edisona\" (album Edison) a \"Signál času\" (projekty vyšly na LP v roce 1978, resp. 1979, dohromady pak v reedici na CD v roce 1997). Jitka Molavcová nazpívala \"Rue de la gaité\" s melodií Emila Františka Buriana. Štěpán Rak zhudebnil Nezvalovy básně \"Sloky o Praze\", \"Píseň o vřesu\" a \"Až\". Písně natočila Lenka Filipová pro pořady Československé televize, na CD vyšly v roce 2004 jako bonus na reedici alba \"Částečné zatmění srdce\". Karel Plíhal na albu \"Králíci, ptáci a hvězdy\" (1996) zpívá Nezvalovu \"Píseň\". Petr Ulrych pro desku Javorů \"Šumaři\" (2003) zhudebnil písně \"Žlutý list\", \"Šumaři\" a \"Prosinec\". Báseň \"Sbohem a šáteček\" zhudebnil Marek Doubrava se skupinou Hm... (album \"Plán na zimu\", 2008) i Marek Eben (album Bratři Ebenové: \"Čas holin\", 2014). Nezvalovy básně zhudebnili i tito amatérští muzikanti:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Různá doba na něm oceňovala různá díla. V 50. letech byl nejvíce ceněn jeho \"Zpěv míru\", za normalizace jeho \"Edison\", později sbírky \"Sbohem a šáteček\" a \"Absolutní hrobař\".", "section_level": 1}, {"title": "Nezvalova Třebíč.", "content": "Festival moderní poezie Nezvalova Třebíč se od roku 1961 konal s několikaletými odstupy vždy v květnu. Ke každému festivalu vyšla publikace s ukázkami Nezvalovy tvorby: Jarní festival poezie Nezvalova Třebíč byl po delší přestávce obnoven v roce 2015 a bude se konat každých pět let k připomenutí kulatého a půlkulatého výročí narození básníka. V roce 2020 se konal další ročník, předsedou poroty byl Petr Kukal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vítězslav Nezval (26. května 1900 Biskoupky – 6. dubna 1958 Praha) byl český básník, spisovatel a překladatel, spoluzakladatel poetismu, vůdčí osobnost českého surrealismu, národní umělec (1953), člen Komunistické strany Československa, vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru.", "tgt_summary": "Vítězslav Nezval (; 26 May 1900 – 6 April 1958) was one of the most prolific avant-garde Czech writers in the first half of the twentieth century and a co-founder of the Surrealist movement in Czechoslovakia.", "id": 1695870} {"src_title": "Stanislav Gross", "tgt_title": "Stanislav Gross", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Po maturitě na SPŠ dopravní v Praze v roce 1988 krátce pracoval jako elektromechanik – kandidát strojvedoucího v Lokomotivním depu Praha-Vršovice. Po vykonání základní vojenské služby v Olomouci v letech 1988 až 1990 se zapojil do politiky. V letech 1993 až 1999 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; na FP Západočeské univerzity v Plzni získal titul JUDr. Kritici ho obviňovali, že nevystudoval zcela regulérně. Poprvé se ženil těsně po vojně, na začátku devadesátých let. Podle jeho vyjádření, citovaného \"Frekvencí 1\", to byl sňatek z mladické nerozvážnosti a po půl roce bylo manželství rozvedeno. Deník \"Blesk\" se dopátral identity jeho první manželky, avšak zveřejnění její fotografie bylo hodnoceno jako neetický zásah do soukromí. V únoru 1996 se Gross oženil podruhé a za svědka mu šel tehdejší stranický předseda a volební lídr Miloš Zeman. Za manželku si vzal tehdejší provozní z parlamentní restaurace, původní profesí učitelku v mateřské škole Šárku Bobysudovou a měl s ní postupně dvě dcery, Denisu (* 1997) a Natálii (* 2002). V průběhu roku 2014 byla v deníku \"Blesk\" zveřejněna informace o Grossově vážném onemocnění, které ho postupně paralyzovalo. Nejčastěji se hovořilo o amyotrofické laterální skleróze (ALS). Upnul se k duchovnímu životu a veřejně se omluvil všem lidem, kteří mu věřili, ale které nakonec zklamal. Na následky nemoci 16. dubna 2015 zemřel. Rozloučení se uskutečnilo 22. dubna v bazilice svatého Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě za účasti premiéra a někdejšího ministra financí v Grossově vládě Bohuslava Sobotky i dalších vysoce postavených spolustraníků a kolegů. Smuteční obřad pak proběhl v rodinném kruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1989 vstoupil do obnovené sociální demokracie (oblastní sdružení Praha 10). Díky své komunikační zručnosti i schopnosti tvořit politické aliance rychle stoupal ve stranické struktuře. Už v roce 1990 byl zvolen předsedou Mladých sociálních demokratů, jímž byl do roku 1994. Při volbě předsedy strany na královéhradeckém sjezdu v roce 1993, kdy došlo k zásadnímu střetu různých proudů uvnitř strany, podpořili Mladí sociální demokraté s Grossem v čele Miloše Zemana, který překonal Pavla Nováka z centristického křídla i Jiřího Paroubka z tzv. rakovnického křídla.", "section_level": 1}, {"title": "Poslanec a člen vedení strany.", "content": "Roku 1992 Gross kandidoval a byl zvolen do České národní rady, z níž se po rozdělení Československa stala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Od 17. ledna 1995 byl předsedou poslaneckého klubu ČSSD, jímž zůstal i po dalších dvojích volbách (tj. v období do 6. června 1996 a od 12. června 1996 do dubna 2000). Uvnitř ČSSD působil od 20. ledna 1996 jako odborný mluvčí pro resort bezpečnosti, současně byl členem předsednictva Ústředního výkonného výboru ČSSD. Např. v prosinci 1997 byl spolu s Milošem Zemanem zástupcem skupiny navrhovatelů ústavního zákona 69/1998 Sb., který jednorázově zkrátil volební období Poslanecké sněmovny, aby mohlo být po pádu Klausovy vlády ukončeno působení překlenovací Tošovského vlády a došlo na předčasné parlamentní volby. Po červnových volbách 1998 a nástupu Miloše Zemana do premiérské funkce se Gross stal i místopředsedou Poslanecké sněmovny (od 17. července 1998 do 5. dubna 2000). Když pak v období tzv. opoziční smlouvy ještě v roce 1998 došlo na reformu volebního systému, Gross byl spolu s Petrou Buzkovou představitelem mladého pravicového proudu uvnitř ČSSD, který požadoval jen mírné změny, odmítal přílišné ústupky Občanské demokratické straně a udržení ČSSD u moci pro něj nebylo prioritou. Spor navíc probíhal v krizovém období po neúspěšných listopadových komunálních i senátních volbách. Převážilo však Zemanovo křídlo, což potvrdil i pražský sjezd strany v dubnu 1999, který podpořil Miloše Zemana na předsednickém postu. Gross s Buzkovou však získali místopředsednická místa po boku 1. místopředsedy Vladimíra Špidly. Na XXX. sjezdu ČSSD v dubnu 2001 již Zeman na předsedu nekandidoval, s jeho podporou byl zvolen jediný kandidát Špidla a Gross se stal prvním místopředsedou.", "section_level": 2}, {"title": "Ministr vnitra.", "content": "O Stanislavu Grossovi se hovořilo jako o „zlatém dítěti“ sociální demokracie nebo české politiky. Také byl označován za „korunního prince“ Miloše Zemana. Dlouhodobě se držel na čelných místech žebříčků popularity. Dne 5. dubna 2000 byl jmenován ministrem vnitra ČR ve vládě Miloše Zemana. Stalo se tak krátce před ostře sledovaným pražským zasedáním Světové banky, s nímž byly spojeny velké demonstrace a pouliční násilí. Na jeho adresu postupně přicházela i obvinění, že se na ministerstvu obklopuje bývalými normalizačními vysoce postavenými policisty, že se vměšuje do privatizačních projektů nebo prosazuje své lidi do významných pozic v polostátních podnicích. Přesto Gross zůstával nejpopulárnějším českým politikem a řízení téhož resortu mu bylo svěřeno i ve vládě Vladimíra Špidly (2002–2004). Sám Špidla těsně před červnovými volbami 2002 na tiskové konferenci uvedl: „Jsem rád, že máme k dispozici lidi, jako je Stanislav Gross, Petra Buzková, Marie Součková, Zdeněk Škromach nebo Jaroslav Tvrdík,“ což MF Dnes interpretovala jako určité distancování od předchozí Zemanovy vlády a jejích ministrů. V předvolební kampani byl Gross spolu se Špidlou a Buzkovou jednou z hlavních tváří, které se na billboardech objevovaly vedle hesla „Jsme na Vaší straně“. Ve Špidlově vládě, která z voleb vzešla, se Gross stal také 1. místopředsedou. V ministerské roli ho už v srpnu 2002 čekala další náročná zkouška – povodeň od Českých Budějovic po Děčín jako jedna z největších událostí svého druhu. Ve sporu Miloše Zemana s Vladimírem Špidlou po Zemanově drtivém neúspěchu v únorových prezidentských volbách 2003 se Gross postavil na Špidlovu stranu a jeho podpora umožnila Špidlovo politické přežití. Na sjezdu strany v březnu téhož roku byl Špidla zvolen předsedou, když zvítězil nad Zemanovým přívržencem Jiřím Rusnokem, jehož předtím odvolal z funkce ministra průmyslu a obchodu. Část delegátů vyzývala ke kandidatuře i samotného Grosse, ten je však nevyslyšel a na předsedu nekandidoval, čímž podpořil Špidlovo zvolení. Místo toho byl bez problémů potvrzen ve funkci prvního místopředsedy. V období vlády Vladimíra Špidly se však předseda věnoval vládnutí a vnitrostranickou práci přenechával Grossovi. V té době se kolem Grosse zformovala zřejmě nejsilnější skupina v rámci strany – pragmatici, kteří nesdíleli tolik levicový pohled na některá témata jako předseda. V červnu 2003 ještě proběhlo úspěšné referendum o přistoupení Česka k Evropské unii, což posílilo pozici Špidlovy vlády, zároveň však nastaly potíže s prosazením ekonomických reforem a vláda musela čelit i hlasování o nedůvěře, které vyvolala opoziční ODS. V listopadu 2003 se navíc stal novým předsedou koaliční KDU-ČSL pravicově orientovaný Miroslav Kalousek. V únoru 2004 Gross souhlasil s kandidaturou na předsedu strany, ke které ho navrhla středočeská organizace ČSSD, v níž měl velký vliv a podporu. Přelomovými se v červnu téhož roku staly historicky první české volby do Evropského parlamentu, v nichž ČSSD výrazně propadla. Gross už Špidlu otevřeně nepodpořil a přidal se k jeho kritice. Ten se 26. června 2004 rozhodl odstoupit z pozice premiéra i předsedy strany a Gross dočasně převzal vedení strany. Ačkoli se na svou šanci připravoval, postup na nejvyšší pozici ve stranické (i exekutivní) struktuře přišel rychleji než předpokládal.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "Po Špidlově demisi Gross zahájil nová koaliční vyjednávání. Dne 2. července 2004 ho prezident Václav Klaus pověřil sestavením vlády. Jednání však nebyla jednoduchá, ve volbách vítězná ODS preferovala předčasné volby, vládu s KSČM Gross nechtěl, a tak zbývali předchozí Špidlovi koaliční partneři: KDU-ČSL a US-DEU. Gross usiloval o účast lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska ve vládě, on si však kladl za podmínku post ministra financí, což bylo pro ČSSD nepřijatelné. Koalice také musela bojovat o těsnou parlamentní většinu, takže nedůvěřivý Klaus jmenoval Grosse premiérem až po předložení 101 poslaneckých podpisů podporujících vládu. Dne 26. července se ve svých 34 letech stal nejmladším premiérem v historii země. Vláda Stanislava Grosse byla jmenována 4. srpna 2004 a důvěru Poslanecké sněmovny získala 24. srpna. Dne 21. září se spolu s dalšími ministry vzdal poslaneckého mandátu, aby se plně věnoval své exekutivní funkci. Oproti levicovému ideologovi Vladimíru Špidlovi vneslo Grossovo vedení do strany (i vlády) více pragmatismu. Opakovaně vyjádřil obdiv k britskému premiérovi Tonymu Blairovi a jeho „třetí cestě“ a spolu s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou pracoval na posunu strany více k politickému středu. Po Špidlově introvertním působení také přinesl velmi dobré komunikační dovednosti. Do vlády přivedl výraznou postavu Martina Jahna jako vicepremiéra pro ekonomiku a na svůj předchozí post v čele ministerstva vnitra dosadil Františka Bublana. Ministrem pro místní rozvoj učinil svého budoucího nástupce Jiřího Paroubka. Krátce po vzniku vlády už Grosse a jeho stranu čekaly listopadové krajské a senátní volby. Počátkem října začala poněkud ideologicky nevyhraněná předvolební kampaň, jíž dominovaly jeho billboardy se sloganem „Myslím to upřímně“. V průběhu kampaně se Gross dostal do střetu s prezidentem republiky, když se zastal policejního prezidenta proti Klausově kritice zvyšujícího se počtu odposlechů. Také 29. října 2004 v Římě podepsal Evropskou ústavu, čímž zastal úlohu Václava Klause, který proti ní dlouhodobě vystupoval a podepsat ji odmítnul. Ve volbách ČSSD utrpěla porážku a Grossovy plány na bezproblémovou cestu k předsednictví strany se zkomplikovaly. Svou kandidaturu ohlásil Zdeněk Škromach z levého křídla. V lednu 2005 se krajské konference přiklonily spíše na Grossovu stranu, začala však kauza s nejasným financováním jeho bytu. Zatímco ještě v lednu 2005 byla Grossova popularita na hodnotě 47 %, do března se propadla na pouhých 18 %.", "section_level": 2}, {"title": "Aféra s financemi a pád vlády.", "content": "Na konci ledna 2005 deník \"MF DNES\" kritizoval Grosse za nejasný zdroj financování jeho bytu v Praze na Barrandově za téměř 4,3 milionů Kč. Za svá vysvětlení o údajné půjčce přes nemajetného strýce byl kritizován médii, českou pobočkou Transparency International a v únoru také interpelován opoziční ODS v parlamentu. Ve stejném období týdeník \"Respekt\" upozornil na to, že firma vlastněná Šárkou Grossovou koupila dům za 5,9 milionu Kč. Za úvěr na jeho pořízení ručila kontroverzní podnikatelka Libuše Barková, provozovatelka nevěstince, proti níž bylo vedeno trestní stíhání pro pojistný podvod. Na internetu se objevila petice vyzývající ke Grossovu odvolání, právní podklad jejích požadavků byl ovšem sporný. V březnu 2005 se konaly demonstrace za Grossovo odstoupení v Brně a Praze. Pod rostoucím tlakem koaličních partnerů, zejména KDU-ČSL a jmenovitě jejího předsedy Miroslava Kalouska, Gross několikrát prohlásil, že odstupuje, jen aby svá prohlášení vzápětí odvolal. Do sporu vstoupil i Klaus výzvou obou stran k dohodě. Zatímco lidovci trvali na odchodu premiéra, poslanci ČSSD ho jednomyslně vyzvali, aby se zbavil lidoveckých ministrů ve vládě. Začátkem března KDU-ČSL poskytla ČSSD čas k vyřešení krize do jejího březnového sjezdu. Klaus však do situace výrazně zasáhl prohlášením, že je připraven jmenovat nového sociálnědemokratického premiéra, který by měl většinovou podporu v poslanecké sněmovně, pokud po sjezdu už nebude premiérem Gross. I tak byl na XXXII. sjezdu ČSSD v Brně 26. března 2005 Stanislav Gross zvolen předsedou (s 291 hlasem oproti 203 hlasům pro Zdeňka Škromacha). Místo prvního místopředsedy obsadil Bohuslav Sobotka a Gross byl pověřen udržet vládu až do řádných voleb v červnu 2006. Ministři za KDU-ČSL koncem března vládu opustili a ODS v poslanecké sněmovně vyvolala hlasování o důvěře 1. dubna 2005. To vláda ustála díky částečné podpoře koaliční US-DEU a také opoziční KSČM. Ještě téhož dne však podal demisi ministr Vladimír Mlynář, který se nechtěl podílet na vládě s komunistickou podporou. O odchodu uvažovali také další ministři a Unie svobody trvala na demisi celé vlády. Od počátku dubna probíhala jednání i o vládě na půdorysu stávající koalice, ale bez Grosse a bez účasti dalších vrcholných představitelů koaličních stran. Zvažovaným premiérem možné poloúřednické vlády byl tehdejší velvyslanec při Evropské unii Jan Kohout. ČSSD však tzv. noční dohodu v polovině dubna odmítla, mimo jiné kvůli přílišné výhodnosti pro KDU-ČSL, která do kabinetu delegovala dva své místopředsedy. Proti Grossovi jako premiérovi i vyjednavači se postavil i stranický první místopředseda Sobotka s Lubomírem Zaorálkem. Gross tedy navrhl na premiéra nového kandidáta, místopředsedu Jiřího Paroubka, který byl pro koaliční partnery přijatelný. Koncem dubna Stanislav Gross podal demisi na funkci předsedy vlády, stranickým předsedou však zůstal. Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD 24. září 2005 pak oznámil, že rezignuje na funkci předsedy ČSSD a nebude kandidovat v dalších volbách do Poslanecké sněmovny. Policisté vyšetřování finanční aféry nejprve v prosinci 2005 a podruhé v červnu 2007 odložili, když dospěli k závěru, že Gross se při nákupu bytu na pražském Barrandově nedopustil krácení daní ani jiného trestného činu či přestupku.", "section_level": 2}, {"title": "Po odchodu z politiky.", "content": "Od svého odchodu z politiky pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři Eduarda Bruny. 18. března 2008 neuspěl u advokátní zkoušky. Zkoušky složil napodruhé 16. prosince 2008, byť se značnými problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod s akciemi Moravia Energo.", "content": "V září 2007 odhalil týdeník Euro, že se Stanislav Gross stal 31% vlastníkem firmy Moravia Energo. Vzhledem k tomu, že zisky společnosti byly 126 a 100 milionů v roce 2005 a 2006, hodnota společnosti, asi desetinásobek ročního zisku, pravděpodobně přesahuje jednu miliardu Kč a Grossův podíl je tedy asi 300 milionů Kč. Gross argumentoval, že jako soukromá osoba má právo na soukromí a že koupil podíl od Roberta Sýkory za velmi malou částku, asi 30 milionů Kč, které si půjčil. Protikorupční policie započala vyšetřování. Později vyšlo najevo, že akcie od Roberta Sýkory, bývalého náměstka ministra průmyslu, koupil za 21 milionů Kč. Sýkora se jich chtěl zbavit kvůli sporům s majoritním akcionářem Tomášem Chrenkem. Peníze na nákup akcií si půjčil od slovenské pobočky Key Investments. Když po Grossovi chtěli věřitelé splatit část dluhu, zachránil jej Richard Kučík půjčkou 13,5 milionu. Akcie potom prodal za 110 milionů korun společnosti Arca Capital Bohemia řízené slovenským podnikatelem Pavolem Krúpou. Sérií několika zcela legálních kroků tak Gross získal mnoho desítek miliónů Kč, tudíž svou investici dokázal během krátké doby zhodnotit téměř 10×. Vzniká zde samozřejmě podezření, že ve skutečnosti veškeré transakce bývalého politika byly pouze krycí manévr, kterým chtěl Gross legalizovat černé peníze fakticky získané již během svého působení v politice. Poslanci ČSSD žádali po Grossovi uspokojivé vysvětlení, avšak k tomu se Gross neodhodlal. Případ poté šetřila policie. Na začátku roku 2008 si Gross s manželkou koupili luxusní apartmán v Hidden Bay, Miami na Floridě. Tato nemovitost je vedena pouze na jméno manželky a původně stála 735 000 dolarů. Ve stejnou dobu koupili také nemovitost blízko u jejich bytu v Praze na Barrandově za 10 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Obchodní, řídící a správní aktivity.", "content": "Podle výpisu z obchodního rejstříku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanislav Gross (30. října 1969 Praha – 16. dubna 2015 Praha) byl český právník a sociálnědemokratický politik. Od dubna 2000 do léta 2004 byl ministrem vnitra, od roku 2001 statutárním místopředsedou ČSSD, od roku 2002 prvním místopředsedou vlády. Po propadu ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004 a odstoupení Vladimíra Špidly ho nahradil ve vedení strany i předsednictví vlády. Z funkce premiéra odstoupil 25. dubna 2005 po tříměsíční vládní krizi způsobené aférou kolem jeho financí; 24. září 2005 opustil vysokou politiku úplně a věnoval se advokacii.", "tgt_summary": "Stanislav Gross (; 30 October 1969 – 16 April 2015) was a Czech lawyer and politician who served as Prime Minister of the Czech Republic and Leader of the Czech Social Democratic Party from 2004 until 2005 when he resigned as a result of his financial irregularities. He previously served as Minister of the Interior in cabinets of Miloš Zeman and Vladimír Špidla from 2000 to 2004. Gross was Member of the Chamber of Deputies (MP) from 1992 to 2004. Gross died on 16 April 2015 at the age of 45 from amyotrophic lateral sclerosis (ALS).", "id": 198853} {"src_title": "Bechyně", "tgt_title": "Bechyně", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prostor dnešního města byl osídlen již od pravěku. Při rekonstrukci náměstí v roce 2011 našli archeologové množství keramiky a keltské osídlení z období 1. stol. před naším letopočtem. V 9. století bylo na ostrožně nad řekou vybudováno slovanské hradiště (podle Kosmovy kroniky jedno z nejdůležitějších správních center tehdejších Čech). V roce 1268 místo získal král Přemysl Otakar II., který se zde rozhodl postavit svůj hrad. Jan Lucemburský pak roku 1323 v podhradí založil město. Po roce 1340 se v držení Bechyně střídají různé šlechtické rody – Šternberkové, Bechyňové z Lažan, Švamberkové i Rožmberkové a jako poslední Paarové Nejvýznamnější majitelé Bechyně přitom byli Šternberkové (na které upomínají náhrobní kameny v klášterním kostele) a poté v 2. polovině 16. století Rožmberkové. V té době došlo k významnému rozvoji města a k přestavbě původního hradu na renesanční zámek. Do roku 1776 byla Bechyně krajským městem, pak přišel úpadek na město okresní a postupná ztráta významu.", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "První užití jména města se objevilo v roce 1167. Po smrti krále Přemysla Otakara II. se však majitelé zatím jen osady (než Jan Lucemburský rozhodl o změně z osady na město a nechal opevnit předhradí), často střídali. Od 15. století vzkvétalo ve městě také hrnčířství, které zde založilo keramickou tradici. První keramická dílna tu vznikla koncem 19. století. V roce 1884 byla ve městě otevřena nejstarší odborná keramická škola v Čechách, která dodnes funguje a nadále se v ní vyučuje.", "section_level": 2}, {"title": "Okolí.", "content": "V nedalekém okolí stojí zbytky hradu Dobronice. Řeku Lužnici u Stádlce překlenuje unikátní řetězový Stádlecký most, přenesený sem z Podolska při stavbě Orlické přehrady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bechyně (, ) je město v okrese Tábor v Jihočeském kraji, 19 km jihozápadně od Tábora na soutoku Smutné a Lužnice. Žije zde obyvatel. Město je známo výrobou keramiky a lázněmi. Zachovalé historické jádro města představuje od roku 1990 jednu z nejhodnotnějších městských památkových zón v Čechách.", "tgt_summary": "Bechyně (, is a town in the South Bohemian Region of the Czech Republic. Also known as Bechin or Beching in German. as It is located on the Lužnice River 20 km southwest of Tábor and has a population of around 5,000. The town is the terminus of the railway line from Tabor. This was built in 1903 and was the first electrified railway in the Austro-Hungarian Empire. The original passenger train is preserved and operates several times each summer. A 13th century castle was built in Bechyně, although almost none of that original structure remains today. A reconstruction in the late 16th century and subsequent renovation in the 1670s resulted in the structure that stands there today.", "id": 380843} {"src_title": "CzechTek", "tgt_title": "CzechTek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Roky 1994 - 1998.", "content": "Festival se poprvé konal v roce 1994 za účasti několika set lidí v Hostomicích u Berouna a vystupovaly na něm převážně soundsystémy z Velké Británie, známí byli především britští Spiral Tribe a Mutoid Waste Company. Cizinci převažovali též mezi účastníky, zatímco v Česku byla tato hudební scéna úplnou novinkou. Následující rok na stejném místě již vystoupily první české soundsystémy, například dodnes fungující Cirkus Alien. Návštěvnost opět nepřekračovala několik stovek lidí. Další ročník již přilákal kolem 1500 účastníků, přičemž zájem médií byl stále téměř nulový. Další rok (1997) se festival musel přestěhovat jinam, jelikož zastupitelstvo obce Hostomice si ho na svém území dále nepřálo. Jako nová lokalita bylo vybráno místo poblíž Staré Huti u Dobříše. Zájem médií se již zvýšil stejně jako návštěvnost, která v tomto a dalším ročníku dosáhla 2 až 3 tisíc lidí. Pozemky zatím všech ročníků byly řádně pronajaty a policie akci jen monitorovala, popř. korigovala dopravní situaci.", "section_level": 2}, {"title": "Roky 1999 - 2004.", "content": "Festival pořádaný ve dnech 30. července - 4. srpna 1999 v Hradčanech u Ralska proběhl na nelegálně obsazeném pozemku, jenž patřil několika, většinou státním subjektům. Přesto akce proběhla bez větších problémů na základě neformální dohody mezi představiteli freetekno komunity a státních orgánů. Návštěvnost se pohybovala kolem 4 tisíc osob. CzechTek v roce 2000 se konal na nelegálně obsazené louce patřící soukromému vlastníkovi u jihočeské Lipnice. Účast byla odhadována na přibližně 5-6 tisíc lidí. Akce vzbudila velkou pozornost médií a následně veřejnosti, kde se setkala převážně s kritikou. Kritizováno bylo jak nelegální zabrání cizího pozemku, hygienická situace i hluk. Ve větší míře byla na místě přítomna policie, která ale nakonec nezasáhla. Přesto byla atmosféra festivalu samotnými účastníky hodnocena jako poněkud stísněná, a to i vzhledem k všudypřítomnému bahnu. V médiích bylo zdůrazňováno též užívání nelegálních drog, přičemž zadrženi byli patrně dva lidé. Pro podezření z nadměrného užití drog byly hospitalizovány další dvě osoby. Velká část návštěvníků opustila místo na konci víkendu, ale festival pokračoval až do středy, kdy byl na nátlak úřadů ukončen, v tu dobu se na louce pohybovalo již jen několik stovek lidí. Na místě zůstalo značné množství odpadků, které musely být odklizeny na náklady obce a nájemce pozemku. Kritika se snesla též na policii a ministra vnitra Stanislava Grosse. Starostové, občané i chataři z přilehlých obcí si stěžovali na nečinnost policie a konání festivalu CzechTek toho roku považovali za vážné porušení zákonného pořádku a již během konání festivalu požadovali policejní zásah za účelem jeho rozehnání. Představitelé policie proti tomu namítali, že větší nasazení policistů na nedobrovolné rozpuštění akce s tak masovou návštěvností by mohlo způsobit vážné problémy. Nájemce pozemku později podal trestní oznámení na údajné pořadatele CzechTeku. Další ročník se odehrál ve dnech 27. - 30. července 2001 na obecní louce u Doks poblíž Máchova jezera. Původně byl pro festival zajištěn legálně pronajatý pozemek, kde ale byla na poslední chvíli akce znemožněna úřady, proto byla na příslušné infolince oznamována lokalita jižně od Prahy v obci Lešany, což byla pravděpodobně jen mystifikace pro zmatení policie. Nakonec začaly soundystémy v pátek večer najíždět na louku u Doks a první z nich začal hrát až v 1 hodinu po půlnoci. O víkendu se již na místě nacházelo 8 - 12 tisíc lidí. Policie zpočátku bránila vjezdu na místo umístěním značky „zákaz vjezdu“ a vybíráním pokut. Jelikož se tam přesto účastníci dostávali pěšky, byly na přístupovou cestu pokáceny stromy, aby byla zneprůjezdněna. Policie ale nakonec pro obrovskou návštěvnost pokusy o úplné znemožnění festivalu vzdává, a to i proto, že kvůli zákazům vjezdu došlo k ucpání okolních silnic. Zřejmě po zkušenostech z minulého ročníku, resp. s poměrně silnou policejní přítomností, na festival nepřijela řada velkých zahraničních soundsystémů, nepřijeli ani domácí Cirkus Alien, kteří se v té době nacházeli v Itálii. Na ročníku 2001 se již vzhledem k rychle rostoucí oblibě freetekna dával větší důraz na úklid a hygienickou situaci. Přestože byla vybrána lokalita poměrně vzdálená od obydlených oblastí, starosta obce Doksy velmi tlačil na ukončení festivalu. Na festivalu se v neděli objevilo velké množství policistů, kteří soundsystémy obcházeli s prohlášením starosty, že akce údajně porušuje tři platné zákony a měla by být ukončena, které nejprve všechny soundsystémy uposlechly a přestaly hrát a velká část přítomných začala odjíždět, po chvíli se začala hudba ozývat znovu. Festival zcela skončil až v pondělí ráno. Kromě dalšího nenásilného střetu s místními úřady a policií, se už začaly objevovat též první výtky, že freetekno v České republice přitahuje též značné množství lidí, kteří nechtějí respektovat určité zákonitosti akcí typu \"DIY\" („udělej si sám“), tedy že se přijíždějí jen nevázaně pobavit a nestarají se o to, jak osobně přispět ke konání festivalu a jeho dobrému jménu či vztahu k veřejnosti. Ročník 2002 se konal na pronajatém pozemku poblíž obce Andělka ve Frýdlantském výběžku v severních Čechách. Organizátoři se též pokusili akci ohlásit starostce obce Višňová Marii Matuškové, pod kterou Andělka patří, pod záminkou, že půjde o oslavu narozenin. Ta ale dle svých slov jejich záměr prohlédla. Nejdříve kontaktovala policii i krajskou radu a připravovala se na minimalizaci předpokládaných škod. Později se však rozhodla brát věci pozitivně a se zástupci „technařů“ začala spolupracovat. Zájem médií o akci byl opět velmi silný, ale až na výjimky (např. TV Nova) nebyly reportáže pojímány jako popis nežádoucího jevu. Ačkoliv se na festival sjelo asi 20 tisíc lidí, obešel se bez podstatných konfliktů, byl zorganizován i úklid, a jak ze strany účastníků, tak i místní samosprávy panovala doslova spokojenost. O pozdějších pokusech uspořádat jiný hudební festival na tomto místě, ale už obecní rada rozhodla negativně. Roku 2003 byl festival pořádán na pronajatých loukách v okolí obce Ledkov u Kopidlna. Policie nezasahovala a festival byl částečně organizovaný - vybíral se příspěvek na pronájem, na místě byly hlídky hasičů, stálo zde několik stánků s občerstvením, které nepatřily k soundsystémům, na něž si řada účastníků stěžovala. Stěžovali si též obyvatelé obce Ledkov na hluk. Celkově se na akci objevilo asi 40 tisíc lidí a přes 110 soundsystémů. Festival roku 2004 byl menší než v roce předešlém. Dorazilo na něj zhruba 20 tisíc lidí a 165 soundsystémů. Konal se u obce Boněnov v západních Čechách. Pozemek byl obsazen bez vědomí majitele a v médiích byly mnohokrát probírány stížnosti Libora Lúdika, na to že mu účastníci zničili majetek. Ve skutečnosti byl ale jen nájemcem, zatímco skutečný majitel byla firma Agro Kraun a Lúdik na pozemku měl dle smlouvy za úkol sekat trávu a jako protihodnotu mohl pobírat příslušné státní dotace. Jednatel firmy Agro Kraun později vyjádřil lítost nad tím, že ho organizátoři nekontaktovali, jelikož by jim dle svých slov vyšel vstříc. V době konání párty však nebyly majetkové poměry na pozemku zcela zřejmé, protože byly součástí dobíhajícího majetkoprávního řízení. Tehdejší nový premiér Stanislav Gross jako současně i ministr vnitra vydal pokyn, že policie může proti technoparty zasáhnout silou. Po několikadenní akci se skutečně na místě objevili těžkooděnci v síle asi 800 mužů, kteří za pomoci vodních děl a slzného plynu párty rozehnali. Policisté nejprve chtěli zabavit aparaturu, několik kusů techniky opravdu získali. V tu chvíli byl počet policistů ještě malý a účastníky k odjezdu nepřiměli. Přivolané posily ale již zafungovaly a lidé místo velmi rychle opustili. V pozdějších diskusích i článcích v médiích se často objevoval názor, že policie měla zasáhnout dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 2005.", "content": "CzechTek 2005 se stal jednou z nejvýznamnějších českých událostí roku. Probíhal ve dnech 29. - 30. července u obce Mlýnec poblíž Tachova. Již od počátku byl provázen nebývalými konfrontacemi s policií a pro premiéra Jiřího Paroubka a ministra vnitra Františka Bublana se ještě před očekávaným začátkem festivalu na konci července stal prvořadým politickým tématem. Před očekávaným začátkem festivalu v pátek 29. července se šířily některé dezinformace ohledně místa konání. 28. července bylo vydáno tiskové prohlášení komunity, jež se zde označuje jako „účastníci festivalu“, ve kterém opět není sděleno místo konání, ale uvádí se v něm, že letošní ročník proběhne na již pronajatém pozemku, mluví se zde i o zajištění základního vybavení pro takový festival - a sice o mobilních toaletách či pitné vodě. Signatáři tvrdili, že akce je tedy zcela legální a žádají policii o korektní postup a pomoc při organizaci dopravy a novináře o objektivní informování. Též upozorňovali na to, že po festivalu bude zorganizován úklid areálu. Místo konání bylo poté zveřejněno a první účastníci se začali na louku poblíž sjezdu z dálnice D5 sjíždět hodinu po půlnoci. Policie se ale hned snažila v dalším nájezdu zabránit tvrdíce nejprve, že majitel souhlas s konáním akce odvolal, když se ukázalo, že to není pravda, začala se policie odvolávat na nesouhlas majitelů okolních pozemků, přes které měl být zajištěn přístup. Zajímavostí je, že majitelem pozemku byl opět jako předchozí rok Constantin Plesky, resp. jeho firma Italinvest, jehož pozemky byly roku 2004 obsazeny bez svolení. Tentokrát šlo o pozemky, u kterých žádné soudní řízení neprobíhalo a vlastnictví tak nemohlo být zpochybněno. Dle dochované smlouvy Plesky o festivalu věděl, což vyvrací i pozdější tvrzení státních orgánů, podle kterých Plesky vydal souhlas s konáním „narozeninové oslavy s maximálně 50 účastníky“. Ještě v noci byl policií uzavřen příslušný sjezd z dálnice D5, aby se tak zabránilo příjezdu dalších účastníků a hlavně automobilů s technikou. Řidiči těchto vozidel ale nechtěli jet po dálnici dál a zůstali zde stát, čímž došlo k zablokování celé dálnice na několik hodin. Došlo zde k porušení oplocení dálnice a lidé se pokoušeli tudy dálnici opustit. V tom jim ale policie též zabránila. Mezitím premiér Jiří Paroubek vydal ministru vnitra Františku Bublanovi pokyn, aby policie zasáhla co nejrazantněji. Na dálnici se zatím policejní vyjednavač snažil o dohodu s technaři, kteří stále nechtěli uvolnit komunikaci jelikož podle nich policie na takový postup neměla právo. Lidem uvězněným již od noci v koloně dlouhé přes 10 kilometrů pomáhala církevní charita. Nakonec zde byli nasazeni těžkooděnci a vodní děla díky nimž byla dálnice uvolněna. Těžkooděnci se pak přesunuli na louku, kde zatím ještě probíhal festival. V tuto chvíli už se v médiích a v prohlášeních některých politiků objevily první pochyby o přiměřenosti zásahu. Policie místo konání obklíčila a nepouštěla tam další automobily. Někteří lidé, kteří už na louce byli, odešli, nebo se snažili odjet přes zátarasy i se svými auty, jiní zase na akci mířili pěšky. Spousta lidí čekala na tmu, aby se na akci nepozorovaně dostala. Auta účastníků čekala na různých místech podél dálnice, zatímco policisté kontrolovali dálniční sjezdy. V sobotu ráno bylo na louce již asi 5 tisíc lidí, kteří se sem dostali v noci po různých polních a lesních cestách. Policie kontaktovala vlastníky okolních pozemků a zjišťovala u nich, jak byly poškozeny, ti údajně podali trestní oznámení. Kolem poledne bylo v okolí CzechTeku asi tisíc policistů i s vrtulníkem. Další přijeli odpoledne. Zatímco starosta Přimdy naléhal na policii, aby vytlačila účastníky CzechTeku z louky (ti se totiž podle něj nacházeli částečně i na jeho pozemcích), obyvatelé okolních osad sepsali petici, aby policie naopak technoparty umožnila, protože tím by z těchto vesnic zmizely stovky aut a tisíce lidí, kteří tam vyčkávali. V 16:30 policie vyzvala účastníky, aby místo opustili. Před pátou hodinou odpoledne vyrazila proti technařům rojnice těžkooděnců a snažila se je vytlačit z louky. Zásah pokračoval až do nočních hodin a vyžádal si desítky zraněných na obou stranách. Část technařů totiž rojnici vyrazila naproti, valila proti policistům balíky slámy a házela po nich různé věci. Ze strany policie byl masově používán slzný plyn či dělbuchy a těžkooděnci zhusta použili obušky. Záběry a fotografie ze zásahu se okamžitě objevily v médiích a vzbudily velký rozruch. Vládní politici, zejména premiér Jiří Paroubek a ministr vnitra František Bublan zásah obhajovali jako nutnost, zatímco opozice ho naopak silně kritizovala za nepřiměřenost. Často padala srovnání s policejními zásahy za komunistického režimu před rokem 1989. Podobně zásah vnímala i větší část společnosti. V průzkumech veřejného mínění se lidé dělili na podporovatele zásahu a odpůrce přibližně půl na půl. Ale i zastánci ukončení technoparty často označovali policejní zásah za selhání a zbytečnou brutalitu. Samozřejmě se objevila řada hlasů, které zásah naopak schvalovaly. V dalších dnech tyto události patřily k hlavním tématům v médiích a vyjádřila se k nim celá řada osobností. Zásah odsoudil tehdejší prezident Václav Klaus. Bývalý prezident Václav Havel účastníky CzechTeku též podpořil. Senátní výbor označil zásah za nepřiměřený a senát schválil usnesení, podle kterého ho měla prošetřit komise ministerstva vnitra. Kromě těch argumentů proti zásahu, které se týkaly rizik spojených s tak masivním nasazením těžkooděnců proti obyvatelstvu, se též přetřásaly náklady na celou policejní akci, jež byly vyčísleny na 31 milionů korun, čímž dalece převýšily škody způsobené na zemědělsky využívaných plochách. Další vyšetřování událostí u Mlýnce se vleklo ještě několik let, ale jasné výsledky nepřineslo. V roce 2007 ministr vnitra Ivan Langer vyšetřování odložil s tím, že se již nedají dohledat potřebné důkazy. V lednu 2009 vyšetřování oprávněnosti zásahu ukončilo nejvyšší státní zastupitelství s výsledkem, že policie postupovala podle platných zákonů. V civilním sporu se několik účastníků domohlo omluvy a odškodnění v několika jednotlivě projednávaných případech. I v dalších letech tato událost občas rezonovala ve veřejném prostoru, zejména v souvislosti s osobou tehdejšího předsedy ČSSD a premiéra Jiřího Paroubka.", "section_level": 2}, {"title": "Roky 2006 a 2007.", "content": "Po zkušenostech z minulého roku byl následující ročník pořádán ve spolupráci s policií a Armádou České republiky v prostoru Vojenského újezdu Hradiště. Účast dosáhla v odhadu rekordních 50 tisíc návštěvníků. Způsob organizace, konkrétně těsná spolupráce se státní správou, vyvolala jistou nevoli u části freetekno komunity. Počet účastníků a jejich skladba, obrovský zájem médií, policie a politiků se patrně staly neúnosnými pro hlavní představitele této komunity, a proto se 4. dubna 2007 na nejsledovanějších webových stránkách této komunity objevilo prohlášení o ukončení tradice CzechTeku.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "V prvních letech šlo o událost zorganizovanou především zahraničními soundsystémy, postupně však účast domácích hudebních seskupení rostla s tím, jak se rozrůstala celá tato komunita v české společnosti. Zahraniční účast ale zůstávala nadále silná jak mezi návštěvníky, tak mezi hudebníky. Jednalo se zde zejména o soundsystémy z Velké Británie a Francie, ale i řady dalších evropských zemí. Zpočátku se jednalo o subkulturu v této zemi málo početnou a málo známou a zástupci státu a místní samosprávy s těmito spontánně vytvářenými kulturními festivaly neměli žádnou zkušenost. Nebyly zde tedy žádné podstatné konflikty s veřejností, ani problémy se zajištěním pozemků. Později již v souvislosti s růstem návštěvnosti i s rostoucími zkušenostmi představitelé obcí nebyli již zdaleka tolik ochotní vycházet organizátorům vstříc, proto vyvstala potřeba jisté konspirace, kvůli minimalizaci možných problémů. V tomto se organizátorům hodilo rozšíření internetu a mobilních telefonů. Zatímco původně byli lidé na festival zváni pomocí plakátů a letáků, které se nijak netajily místem konání, později již bylo uvedeno pouze telefonní číslo, na kterém od určitého okamžiku bylo nahrané sdělení s místem srazu, později pak i webová stránka, kde se toto místo několik hodin před zahájením objevilo. Organizátoři se obvykle snažili zajistit si pozemek legálně formou pronájmu, ale v některých letech se přesto stalo, že vytipovaný pozemek byl obsazen nelegálně bez vědomí majitelů. S masovou účastí, jíž lze vysledovat od přelomu milénia, narůstaly konflikty s místním obyvatelstvem a majiteli pozemků či majiteli sousedních pozemků. Tento konflikt byl výrazný zejména v letech 2000 a 2004. Příčiny konfliktů s majiteli okolních pozemků z roku 2005 nejsou zcela jasné, jelikož prohlášení policie a politické reprezentace vnášejí do tehdejších událostí zmatek. Kvůli riziku znemožnění festivalu byla užívána taktika náhlého obsazení vytipovaného místa obrovským počtem účastníků a automobilů, včetně větších vozidel patřících jednotlivým soundsystémům. Policie se pak zalekla tlaku na okamžité rozpuštění festivalu s obavou, aby v tak velkém davu nedošlo k panice a následným škodám na zdraví na obou stranách. Ročník 2005 byl policií takto rozpuštěn a opravdu se jednalo o zásah velmi problematický. Pokud se mluví o „organizátorech“, nelze si představit, že CzechTek měl nějaký organizační tým, který by celou akci do detailu připravoval a který by byl nějak snadno dohledatelný. Skuteční pronajímatelé pozemků obvykle zůstávali v anonymitě a přesný průběh festivalu zjevně určovala invence každého účastníka, který nějakým způsobem na tomto festivalu vystupoval. I pozdější úklid byl zcela dobrovolný, jakož i případný příspěvek na uhrazení nájmu. Určitou původní sjednocující myšlenkou festivalu bylo, že každý účastník by se měl nějakým způsobem snažit přispět k průběhu festivalu - ať už hudební produkcí, předváděním jiného umění, pomocí s úklidem, či občerstvením. Toto je myšlenka, jenž se označuje jako DIY z anglického \"Do it yourself\" (udělej si sám). Později tuto atmosféru festivalu narušovali někteří podnikaví lidé, kteří se na festivalu snažili prodávat předražené občerstvení, vybírali parkovné, rostly i problémy s účastníky samotnými - přijíždělo stále více lidí, kteří se snažili pobavit za každou cenu a zůstával po nich nepřiměřený nepořádek, či se po cestě na festival nebo z festivalu dopouštěli vandalského jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "CzechTek vzhledem ke své „svépomocné“ organizaci pochopitelně nebyl nijak konkrétně hudebně zaměřený. Většina vystupujících soundsystémů hrála zejména hudbu z hudebního směru tzv. freetekna, což je undergroundová obdoba tzv. klubového techna rozvíjejícího se ve stejné době v oblasti městských klubů nebo placených venkovních festivalů. Systémy též hrály další odnože elektronické hudby, např. house, hip hop, techno, reggae nebo velmi populární drum and bass. S pozdějšími ročníky byla paleta nabízených stylů stále pestřejší. Objevovaly se též hudební skupiny hrající živě na hudební nástroje, jakož i umělci nabízející jiné druhy umění. Přes to všechno byl CzechTek především festival freetekna. Soundsystémy hrály často hudbu odpovídající náladě posluchačů, takže v noci u nich převažovala rychlejší, tanečnější hudba, zatímco přes den hrály hudbu poněkud klidnější. Ohledně hudební produkce vznikal určitý právní konflikt kvůli tomu, že hudební produkce nebyla nijak evidována, nikdo tedy neplatil případné poplatky Ochrannému svazu autorskému.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah ke společnosti, policie, média.", "content": "Vztah médií i společnosti k CzechTeku se postupně vyvíjel. První ročníky měly ohlas jen v místním tisku a ani policie o akci nejevila zájem. Přesto se již vyskytovaly konflikty s místními obyvateli, což nakonec vedlo k opuštění lokality u Hostomic. Ani na nové lokalitě policie nijak nezasahovala, přičemž ročník 1998 s účastí 3 tisíc lidí se objevil v celostátním zpravodajství. Tento mediální ohlas byl až na výjimku spíše pozitivní. Další ročník konaný ve vojenském prostoru Ralsko byl již více mediálně pokrytý, rostly i protesty místních obyvatel. Rok 2000 konaný na nelegálně obsazeném soukromém pozemku v jižních Čechách přinesl masivní mediální zpravodajství, vzhledem k silným protestům obyvatel, chatařů a vlastníků pozemků. Převážně negativní zpravodajství se soustředilo zejména na problémy s hygienou. Roku 2002 vzhledem ke specifické situaci ve vztazích mezi účastníky, místní samosprávou a obyvateli vyznívalo zpravodajství k technařům převážně smířlivě, zatímco další rok se probírala hlavně otázka legálnosti takového festivalu. Roku 2004 byl odpor místních obyvatel opět velmi silný, dále zde byl problém s ne úplně jasným zajištěním pozemků, což policii opravňovalo k vyklizení lokality. K zásahu došlo až po čtyřech dnech, kdy již většina účastníků z místa odjela, nebo právě odjížděla. Zásah policie vyvolal velký ohlas veřejnosti. Část lidí si myslela, že zásah měl přijít dřív, dalším zase připadal neadekvátní. Objevily se též petice na internetu a vyjadřovali se k němu někteří aktivisté. Policie ale nechala v podstatě CzechTek bez větších problémů proběhnout. Roku 2005 se CzechTeku dostalo značné pozornosti ze strany politiků. Kontroverzní policejní zásah a nemalé problémy, který způsobil i lidem, kteří se CzechTeku nijak neúčastnili, z něj udělal jednu z nejvýraznějších mediálních událostí roku. Tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek a jeho ministr vnitra František Bublan ve spolupráci s policií se snažili pod různými důvody znemožnit už samotný začátek festivalu. Došlo tak k mnohahodinovému zastavení provozu na dálnici D5 i na některých dalších komunikacích, obce v okolí byly plné lidí a automobilů snažících se dostat k festivalu. Tvrdý zásah proti technařům značně ovlivnil vnímání politické scény i ze strany jinak nezúčastněných občanů. Událost měla negativní vliv na popularitu Jiřího Paroubka i jeho strany ČSSD, která tak pro příští volby ztratila část voličů. V průběhu roku 2005 došlo ještě k několika podpůrným akcím s hojnou účastí, které pořádala freetekno komunita. Ohlas veřejnosti k zásahu samozřejmě nebyl jen negativní. Řada webových stránek naopak vyjadřovala zásahu podporu, a to obvykle nekriticky plnou podporu, podobně jako iniciativy odmítající zásah vyjadřovaly obvykle plnou podporu CzechTeku. Později se objevila iniciativa 27 starostů obcí na Tachovsku, kteří požadovali přijetí speciálního zákona, kterým by bylo možné podobný festival zcela zakázat, podobně jako je to možné ve Velké Británii nebo Francii, takový zákon ale přijat nebyl. Mezi důvody, kterými státní či obecní správy zdůvodňovaly zastavení CzechTeku, nebo na základě kterých hledaly možnosti, jak vůbec konání podobných festivalů znemožnit, se objevovaly obvykle stížnosti na hluk, poškozování nepronajatých pozemků, zahlcení přístupových cest, ale též důvody hygienické - nezajištěný přísun pitné vody, nedostatek či vůbec nepřítomnost toalet, dále též poškození životního prostředí. Zejména od ročníku 2000 byla často zmiňována problematika drog. Média zmiňovala jednotlivé případy, kdy byly u určitých osob nelegální drogy objeveny. Mezi účastníky bylo pochopitelně užívání určitých látek běžné, z většiny se jednalo o alkohol a marihuanu, tedy legální nebo tzv. měkké drogy. Rozšířené též bylo užívání LSD nebo extáze. Část účastníků patrně požívala pervitin, byl zaznamenán ojedinělý případ, který nasvědčoval, že jeden účastník měl u sebe heroin. Nakolik se však CzechTek co se týče užívání nelegálních drog odlišoval od jiných, zcela legálních festivalů nebo hudebních koncertů ve stejné době, to těžko posoudit. Žádná jiná akce se totiž nenacházela pod takovým drobnohledem policie a médií, navíc poslední ročníky CzechTeku většinu soudobých kulturních akcí v návštěvnosti dalece překonávaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "CzechTek byl největším festivalem freetekno scény v České republice i ve střední Evropě. Konal se každoročně od roku 1994 pravidelně poslední víkend v červenci. Zatím poslední byl CzechTek 2006, v roce 2007 se nekonal a na „oficiálních stránkách“ se objevilo prohlášení, že se už pravděpodobně žádný další ročník neuskuteční. V počátcích šlo o akci pro stovky lidí, později se rozvinul ve velký festival pro tisíce lidí z různých zemí Evropy (až 40 000 v roce 2003), nicméně stále si uchoval svou původní atmosféru. Hudebně šlo o festival různých nezávislých odnoží elektronické hudby s převahou freetekna. Za CzechTek je označována každoroční akce, která byla pořádána poslední červencový víkend od roku 1994 do roku 2006, ale samotný název CzechTek se objevil až později. Festival z roku 1994 na plakátech nesl označení „Free festival“, roku 1995 pak „Teknival“, v roce 1996 „Free festival“, roku 1997 „Tekknival '97“ a „Free Festival“, roku 1998 „Czech Teknival '98“ a od roku 1999 teprve „CzechTek“ s příslušným indexem roku.", "tgt_summary": "CzechTek was an annual teknival normally held on the weekend at the end of July in the Czech Republic. It attracted thousands of free tekno dancers from several European countries (40,000 people attended in 2003 and 2006). Open invitations were usually made to all sound systems, performers and all people with positive thinking.", "id": 1244790} {"src_title": "Daugava", "tgt_title": "Daugava", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Valdajské vysočině v nadmořské výšce 221 m západně od pramenů Volhy. Charakteristické pro reliéf povodí řeky je střídání přibližně stejně velkých vysočin (Vitebská, Haradocká, Latgalská, Vidzemská) a širokých nížin (Polacká, Východolotyšská, Středolotyšská). Celé povodí se nachází v oblasti nadbytečných srážek. Řeka začíná jako mělký potok, který protéká jezera Dvinec a Ochvat-Žadanje. Poté se rozšiřuje až na 15 m a teče v hlubokém říčním údolí mezi strmými břehy. Tento charakter si dolina zachovává téměř po celé délce toku, pouze ve vzdálenosti 150 km od pramene je na krátkém úseku málo výrazná v místech, kde protéká jezery Luka a Kalakuckým. Také v přímořské rovině teče mezi nízkými břehy. V korytě se vyskytují četné peřeje, které souvisejí se shluky balvanů a s dolomity vystupujícími na povrch. Na dolním toku se řeka rozvětvuje na ramena. Oblast ústí představuje erozivní deltu, která je dlouhá přibližně 35 km. Při ústí do Rižského zálivu vytváří řeka pod vodou práh.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového a s velkým zastoupením podzemního. Nejvyšší vodnosti dosahuje na jaře od konce března do začátku června. V létě voda opadá, ale díky dešťům může docházet k občasným povodním, které jsou s příchodem podzimu častější. V zimě je vody v řece méně, ale v důsledku oteplení může dojít k povodním i v tomto ročním období. Průměrný roční průtok vody v ústí činí 700 m³/s. Ledová pokrývka je na řece od prosince do března.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Na řece byly vybudovány Pljavinská, Ķegumská a Rižská vodní elektrárna. Vodní doprava je možná na oddělených úsecích. Řeka je spojena Berezinským kanálem s řekou Berezinou a s Dněprem. Větší města, jimiž protéká, jsou: Veliž (Rusko), Vitebsk, Polock (Bělorusko), Daugavpils, Jēkabpils a Riga (Lotyšsko). Riga leží v ústí a je zároveň námořním přístavem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daugava, také zvaná Západní Dvina, (, , , , , , ) je řeka pramenící ve Valdajské vrchovině v Rusku (Tverská, Smolenská oblast). Protéká Běloruskem (Vitebská oblast) a ústí do Rižského zálivu Baltského moře v Lotyšsku. Je 1020 km dlouhá (z toho 352 km v Lotyšsku). Povodí má rozlohu 87 900 km².", "tgt_summary": "The Daugava (; , meaning \"Western Dvina\"), is a river rising in the Valdai Hills, flowing through Russia, Belarus, and Latvia and into the Gulf of Riga. The total length of the river is 1,020 km (630 mi), of which 325 km (202 mi) are in Russia.", "id": 1999412} {"src_title": "Aerobik", "tgt_title": "Aerobics", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky aerobiku je možné vidět v práci Američana Kennetha Coopera, který vydal v roce 1968 knihu \"Aerobics\". O doplnění aerobního cvičení o prvky tance se zasloužila Jacke Sorensenová. Zájem o aerobní cvičení zvýšila aktivní účast herečky Jane Fondové, která vydala celou řadu videokazet s programy aerobního cvičení. V osmdesátých letech dochází k určité krizi aerobiku, na jedné straně zapříčiněné zjištěnými negativními dopady tehdejší nejobvyklejší podoby aerobiku na pohybový aparát (hlavně klouby), na druhé straně vznikem mnoha specializovaných a zdokonalovaných verzí, které ale nebyly vhodné pro širokou veřejnost. V současnosti jsou ale aerobní cvičení v nejrůznějších podobách dále velmi populární. V bývalém Československu se brzy uchytila podoba aerobiku jako rytmického cvičení s hudbou. Mezi propagátorky patřila například Helena Jarkovská, jí používaný pojem aerobní gymnastika brzy nahradil termín džezgymnastika. K velkému rozmachu došlo hlavně po roce 1989, zasloužila se o něj Olga Šípková a její následovníci s vydatnou pomocí programů televizního cvičení. Aerobik a jeho modernější podoby jsou nyní velmi rozšířenou formou cvičení pro veřejnost, zájmu veřejnosti se těší i sportovní aerobik. K propagaci aerobiku slouží řada akcí jako například každoroční Miss aerobik.", "section_level": 1}, {"title": "Aerobní zátěž.", "content": "Základem všech forem aerobiku je, že při nich vykonávaná cvičení je vykonáváno středně vysokou intenzitou, bez vzniku kyslíkového dluhu – je to cvičení aerobní. Pravidelné aerobní zatěžování o délce aspoň 20, ale nejlépe 50 až 90 minut, působí příznivě na srdečně-cévní systém, dýchání (zvětšení kapacity plic), pohybový systém (kloubní pohyblivost a posilování), mění metabolismus a prokázaný je i pozitivní vliv na psychiku.", "section_level": 1}, {"title": "Aerobik pro veřejnost.", "content": "Pro cvičební jednotku, trvající 45–60 minut, se vybírají jednoduché cviky, cvičí se v optimálním tempu a nepřerušovaně. Cvičení řídí fitness instruktor, který tvoří choreografii lekcí a má dohlížet na správné provedení jednotlivých cviků. Ty skládá ze základních pohybů, které se dělí do dvou kategorií: Doporučená forma cvičební lekce aerobiku zahrnuje zahřátí a protažení (\"strečink\"), blok aerobního cvičení, zklidnění, posilovací cviky a závěrečné protažení. Zvláštní formou aerobiku, kterou je možné považovat za aerobik pro veřejnost, je domácí cvičení u televizních lekcí. Na hodiny aerobiku docházela podle údaje z roku 1999 příležitostně čtvrtina české populace, převážně žen.", "section_level": 1}, {"title": "Cvičební pomůcky.", "content": "Jednou z nejpopulárnějších pomůcek používaných při lekcích aerobiku je \"step\" – přenosný schůdek vysoký 10-30 centimetrů. Použití stepu zvyšuje zátěž svalových skupin nohou a obecně i při obvyklém nižším tempu použité doprovodné hudby i celkový výdej energie. Vyvinul se z původních rehabilitačních cvičení po operaci kolena. Při aerobiku lze použít také různé činky, plné míče, tyč zvaná \"fit bar\", gumové pásy apod.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné formy aerobiku.", "content": "V současné době existuje celá řada druhů aerobiku, které se provádějí na hudební doprovod. Ten spojuje všechny tyto aktivity, i když jejich obsah je diametrálně odlišný. Některá cviční obsahují taneční kroky, bojové prvky, cviky z gymnastiky, ale třeba i jógy atd. Pro orientaci se jich pokusíme několik vyjmenovat.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěžní aerobik.", "content": "Sportovní aerobik je aerobik upravený pro soutěžní podmínky. Je určený pro vrcholové sportovce, je sportem pro jednotlivce, dvojice, tria i malá družstva a vyznačuje se vysokou úrovní zátěže, náročnými cviky síly, obratnosti i pohyblivosti. Soutěže ve sportovním aerobiku mají svůj vrchol v mistrovství světa. Ve sportovním aerobiku jsou různé druhy soutěžení, jako například single (jednotlivec), trio (trojice),step a skupina. Disciplínou s menší náročností jsou kategorie tzv. fitness, určené pro početnější družstva, také s použitím stepu. Soutěžní formu má i soutěžní master class, který je podobný lekci aerobiku, vedené uznávaným lektorem (to je podstata termínu master class), při níž ale porota v průběhu jednotlivých kol vybírá postupující podle předem stanovených kritérií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aerobik je kondiční cvičení při hudbě, zaměřené na rozvoj oběhové soustavy, na zvýšení úrovně vytrvalosti a výkonnosti. Příznivě ovlivňuje funkci a strukturu pohybového ústrojí a pozitivně působí na nervovou soustavu. Aerobik vznikl v USA a rychle se rozšířil do celého světa. V širším slova smyslu se někdy slovem aerobik označují i některé jiné formy aerobního cvičení, např. spinning. Sportovní podoba aerobiku se nazývá sportovní aerobik.", "tgt_summary": "Aerobics is a form of physical exercise that combines rhythmic aerobic exercise with stretching and strength training routines with the goal of improving all elements of fitness (flexibility, muscular strength, and cardio-vascular fitness). It is usually performed to music and may be practiced in a group setting led by an instructor (fitness professional), although it can be done solo and without musical accompaniment. With the goal of preventing illness and promoting physical fitness, practitioners perform various routines comprising a number of different dance-like exercises. Formal aerobics classes are divided into different levels of intensity and complexity and will have five components: warm-up (5–10 minutes), cardiovascular conditioning (25–30 minutes), muscular strength and conditioning (10–15 minutes), cool-down (5–8 minutes) and stretching and flexibility (5–8 minutes). Aerobics classes may allow participants to select their level of participation according to their fitness level. Many gyms offer a variety of aerobic classes. Each class is designed for a certain level of experience and taught by a certified instructor with a specialty area related to their particular class.", "id": 1133439} {"src_title": "Sovětsk (Kaliningradská oblast)", "tgt_title": "Sovetsk, Kaliningrad Oblast", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Sovětsk leží na soutoku řeky Němen a Tylže.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Tylže vznikla jako osada okolo hradu Řádu německých rytířů zvaného Schalauner Haus, jež byl založen v roce 1288. Městská práva získala osada v rámci Pruska v roce 1552 od velmistra řádu německých rytířů Albrechta Braniborsko-Ansbašského. Město se ve středověku stalo významným centrem pro dřevařský průmysl. Během Sedmileté války bylo v období 1758–1762 město obsazeno ruskými vojsky, ale nepřišlo k žádné úhoně. Stejně tak přečkalo obsazení francouzskými vojáky během Napoleonských válek. Nejvíce se Tylže zapsala do historie jako místo, kde byl podepsán tzv. Tylžský mír mezi Francií a Ruskem (7. července 1807) a mezi Francií a Pruskem (9. července 1807). Napoleon pomocí míru téměř eliminoval Prusko (jeho území se scvrklo na polovinu) a Rusko si připoutal jako spojence. Po válce zůstalo město součástí Pruska.", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "V 19. století se stala pruská Tylže centrem mnoha litevských organizací, jednak protože venkovské oblasti byly z více než 50 % osídlené Litevci a hlavně jelikož v Rusku byla litevština v rámci rusifikace litevské populace zakázána. Ve městě se tiskly knihy v litevštině a následně je organizace zvaná \"knygnešys\" tajně pašovala do ruské části Litvy. Oblasti se tak díky jejímu oddělení od zbytku Litvy začalo říkat Malá Litva. V roce 1832 byla postavena silnice do tehdejšího Königsbergu (dnešní ruský Kaliningrad) a v roce 1853 do Memelu (dnešní litevská Klaipėda). Železnice byla zavedena v roce 1865 a následně protažena až do Memelu v roce 1875. Elektrické tramvaje začaly jezdit ulicemi Tylže v roce 1900. Město se stalo známé hlavně díky produkci sýra, tzv. tylžský sýr si získal jméno daleko za hranicemi země. Na konci 19. století město dosáhlo počtu obyvatel téměř 35 tisíc. Tylže v tomto období zažívala období prosperity a stala se významným německým centrem v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na začátku první světové války byla Tylže obsazena na dva měsíce ruskými vojsky (26. srpen – 12. září 1914), ale nedošlo k žádnému poškození města a jinak se válka městu vyhnula. V roce 1918 vydali místní Litevci z organizace \"Lietuvininks\" tzv. \"Tylžská akta\", v nichž požadovali připojení Málé Litvy k nově vzniklé samostatné Litvě. Versailleská smlouva ale ponechala město Německu. Naopak Memel byl připojen v roce 1923 k Litvě. Ztráta Memelu se následně na tylžské ekonomice podepsala velice negativně, protože město ztratilo velkou část svého zázemí. Adolf Hitler navštívil Tylži těsně před vypuknutím války a z této návštěvy pochází známá fotografie z mostu přes řeku Němen. První bombardování zasáhlo město 21. dubna 1943 a další následovala až do července 1944. V říjnu 1944 postoupila Rudá armáda do Memelu a v Tylži byla vyhlášena evakuace veškerého německého obyvatelstva. Následovalo těžké dělostřelecké ostřelování města, které ho zničilo z 80 %. Dne 20. ledna 1945 vstoupili do města sovětští vojáci. Na základě postupimské dohody z roku 1945 připadlo město Sovětskému svazu. Němci, kteří zůstali v Tylži, byli vysídleni a jejich místo zaujali převážně Rusové z centrálního Ruska a Bělorusové. Počet obyvatel města se z téměř 60 tisíc v roce 1939 scvrkl na pouhých 6 500 v roce 1946. Od roku 1946 byla Tylže přejmenována na \"Sovětsk\" na počest nového politického řádu v oblasti a následně byla celá nově vzniklá Kaliningradská oblast včetně Sovětsku z vojenských důvodů hermeticky uzavřena od zbytku světa. Sovětsk se pokusil navázat na tradici známého tylžského sýra pod názvem sovětský sýr. Nikdy se ale nepodařilo dosáhnout kvality a reputace bývalého produktu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po rozpadu SSSR se Sovětsk stal součástí Ruska a slouží jako hraniční přechod do Litvy. V roce 2007 byl na popud ruské vlády do Sovětsku jako příhraničního města omezen přístup cizincům a Rusům nepobývajícím v oblasti. Pohraniční stráž vydávala zvláštní povolení pro vstup do oblasti, o které se muselo žádat 30 dní předem. Omezení pohybu osob výrazně zpomalilo rozvoj města. V červnu 2012 bylo omezení zrušeno a nyní se vztahuje pouze na břeh řeky Němen.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sovětsk (či Sovetsk, ), do roku 1946 Tylže (), je město na řece Němen v Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, na hranici s Litvou. Město bylo založeno roku 1288 a v roce 2013 mělo necelých 42 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Sovetsk (), before 1946 known as Tilsit in German (; ) in East Prussia, is a town in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the south bank of the Neman River.", "id": 1281264} {"src_title": "Němen", "tgt_title": "Neman", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení jižně od Minské vysočiny a teče v členitém korytě Němenskou nížinou. V místě, kde překonává Baltský práh, vytváří velké smyčky a peřeje. Na dolním toku protéká Středolitevskou a přímořskou nížinou, říční údolí je široké a v korytě se nacházejí ostrovy. Po celé délce toku je mnoho prahů a mělčin. Ústí do Kurského zálivu, přičemž vytváří deltu. Hlavní ramena jsou Gilija (vlevo) a Rusnė, které se dále dělí na hluboký Skirvytė a široký a mělký Atmata. (vpravo). V povodí je mnoho mělkých jezer. Jezernatost řeky činí 2,5 %.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Celkem do Němenu své vody vnáší kolem 180 přítoků, z nichž největší nebo nejvýznamnější jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového, na dolním toku dešťového. Průměrný průtok činí 678 m³/s. Na jaře jsou vysoké průtoky od poloviny března do konce května, v létě voda opadá. Občas je pokles hladiny přerušený dešti, zvláště na podzim a v zimě. V ústí je v době poklesu hladiny znatelná role větru při změnách výšky hladiny. Na podzim plují po řece kry v listopadu a v prosinci. Poté řeka zamrzá. V zimě může čas od času rozmrznout a zase zamrznout. Definitivně rozmrzá na konci března, ale někdy už v únoru nebo až v dubnu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pravidelná vodní doprava je zavedena od města Birštonas. Řeka je spojena Ahinským kanálem s Dněprem a Augustovským kanálem s Vislou. Po řece se plaví dřevo. Byla na ní vybudována Kaunaská přehrada s vodní elektrárnou. Leží na ní města Stolbcy, Mosty, Grodno, Druskininkai, Alytus, Prienai, Birštonas, Kaunas, Jurbarkas, Smalininkai, Něman, Sovětsk, Rusnė.", "section_level": 1}], "src_summary": "Němen, někdy také Neman (, , , , ) je nejdelší a nejvodnější řeka v Bělorusku (Hrodenská, Minská oblast), Litvě a Kaliningradské oblasti (Rusko). Je 937 km dlouhá. Povodí má rozlohu 98 200 km².", "tgt_summary": "The Nemunas, Nioman, Neman, Nyoman, Niemen or Memel, is a major Eastern European river. It rises in Belarus and flows through Lithuania before draining into the Curonian Lagoon, and then into the Baltic Sea at Rusnė Island. It begins at the confluence of two smaller tributaries about southwest of the town of Uzda in central Belarus, and about southwest of Minsk. In its lower reaches it forms the border between Lithuania and Russia's Kaliningrad Oblast. It also, very briefly, forms a part of the Belarus–Lithuania border. The largest river in Lithuania, and the third-largest in Belarus, the Neman is navigable for most of its length. The Neman/Nemunas river basin formed during the Quaternary period, and is located roughly along the edge of the last glacial sheet, dating from about 25,000 to 22,000 years BC. Its depth varies from in its upper courses to in the lower basin.", "id": 171836} {"src_title": "Aritmetický průměr", "tgt_title": "Arithmetic mean", "src_document": [{"title": "Problémy průměru.", "content": "Aritmetický průměr je zřejmě nejčastěji používaný statistický pojem, který se objevuje i v běžném lidském vyjadřování. S tím ovšem souvisí i fakt, že je velice často využíván chybně, či dokonce záměrně zneužíván. Nejčastější chybou je aplikace aritmetického průměru tam, kde je na místě využít jinou statistiku. Např. průměrný počet ulic v české obci je 13, ale jen 31 z 6250 obcí (méně než 0,5 %) má průměrný počet ulic a většina obcí má méně než průměrný počet ulic. Jiný příklad: aritmetický průměr majetku občanů v americkém městě Redmond je velice vysoké číslo, což ovšem neznamená, že \"typický\" obyvatel tohoto města je bohatý. Tento fakt pouze odráží tu skutečnost, že v daném městě bydlí multimiliardář Bill Gates. Jinými slovy: jediná hodnota, která se velice výrazně odlišuje od ostatních, může ovlivnit hodnotu aritmetického průměru tak, že vyjadřuje jen zcela iluzorní údaje. Např. aritmetickým průměrem souboru { 1, 2, 2, 2, 3, 9 } je přibližně 3,2, přestože pět ze šesti hodnot tohoto souboru je menších. V obdobných případech je mnohem vhodnější použít pro vyjádření typické hodnoty medián (který je u této množiny roven dvěma, což je mnohem lepší popis typické hodnoty). Další možností je současně s průměrem uvést i směrodatnou odchylku, která je v tomto příkladu přibližně 2,9. V některých situacích je pak použití aritmetického průměru jasnou chybou. Pokud např. cena akcií rostla první rok o 10 %, druhý rok o 30 % a třetí rok o 10 % klesla, bylo by chybou vypočítat aritmetický průměr (rovný (10+30+(−10))/3 = 10 %) a prezentovat ho jako „průměrný růst“. V tomto případě je totiž nutno použít geometrický průměr (z hodnot 1,10; 1,30; 0,90), který je zde roven 1,088 a odpovídá tedy průměrnému růstu o 8,8 % ročně. Další běžná chyba spočívá v očekávání, že aritmetický průměr splňuje některé vlastnosti, i když tomu tak není. Například vůbec nemusí být pravdou, že přibližně polovina hodnot souboru je menších a polovina větších (pro ukázku viz první příklad). Tuto vlastnost má medián, aritmetický průměr obecně nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aritmetický průměr je statistická veličina, která v jistém smyslu vyjadřuje typickou hodnotu popisující soubor mnoha hodnot. Aritmetický průměr se obvykle značí vodorovným pruhem nad názvem proměnné („“) , popř. řeckým písmenem μ. Definice aritmetického průměru je tzn. součet všech hodnot vydělený jejich počtem. V běžné řeči se obvykle obecným slovem \"průměr\" myslí právě aritmetický průměr.", "tgt_summary": "In mathematics and statistics, the arithmetic mean (, stress on first and third syllables of \"arithmetic\"), or simply the mean or average when the context is clear, is the sum of a collection of numbers divided by the count of numbers in the collection. The collection is often a set of results of an experiment or an observational study, or frequently a set of results from a survey. The term \"arithmetic mean\" is preferred in some contexts in mathematics and statistics because it helps distinguish it from other means, such as the geometric mean and the harmonic mean. In addition to mathematics and statistics, the arithmetic mean is used frequently in many diverse fields such as economics, anthropology, and history, and it is used in almost every academic field to some extent. For example, per capita income is the arithmetic average income of a nation's population. While the arithmetic mean is often used to report central tendencies, it is not a robust statistic, meaning that it is greatly influenced by outliers (values that are very much larger or smaller than most of the values). Notably, for skewed distributions, such as the distribution of income for which a few people's incomes are substantially greater than most people's, the arithmetic mean may not coincide with one's notion of \"middle\", and robust statistics, such as the median, may be a better description of central tendency.", "id": 1849421} {"src_title": "Hynek z Poděbrad", "tgt_title": "Henry the Younger of Poděbrady", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Byl třetím synem krále Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johany z Rožmitálu. V roce 1471 se oženil s kněžnou Kateřinou (* 1453, † 10. 7. 1491), mladší dcerou kurfiřta Viléma III. Saského, zvaného Statečný (1425–1482). Pro něj a jeho dva bratry Jindřicha a Viktorína vymohl Jiří z Poděbrad ještě před smrtí na císaři Fridrichovi III. povýšení na říšská knížata, která obdržela hrabství kladské a knížectví minstrberské.", "section_level": 2}, {"title": "Politika a vztah k Matyáši Korvínovi.", "content": "Ačkoliv synové Jiřího z Poděbrad nemohli usednout na český trůn, náležela jim prominentní místa v tehdejší stavovské společnosti. Volebním zápisem daným v Krakově se český král Vladislav II. zavázal chránit je v jejich důstojenství a zbavit jejich statky dluhů, kterými byly zavázány pro potřeby zemské od krále Jiřího. Na Hynka připadly z českých statků Poděbrady a Kostomlaty, z matčina majetku pak Lichtenburk, Mělník a Teplice. Ačkoli měli k náboženství všichni synové krále Jiřího stejný postoj jako on, Hynek nepůsobil jako neoblomný utrakvista. V roce 1472 byl povolán k vládě. Na sněmu v Benešově byl téhož roku ustanoven zemským správcem jako zástupce Vladislavovy strany. Hynek z Poděbrad stranil rovněž Matyáši Korvínovi, často z důvodu svých velkých finančních potřeb, jelikož nebyl schopen splácet dluhy. Když například obdržel v roce 1475 od svého bratra Viktorína panství Kolín, prodal je za 20.000 dukátů králi Matyášovi. Tím Matyáš získal možnost udržovat uprostřed Čech uherskou posádku. Svého přítele a despotu Racka Kocovského pak král jmenoval správcem na Konopišti. Vzniklé spory mezi Hynkem a králem Vladislavem byly následně uklidněny smlouvou v Brně z roku 1478. Stal se královým rádcem a pomocníkem a připravoval definitivní dohody o uznání Vladislava českým králem. V roce 1488 se připojil k slezským knížatům, která se vzepřela proti Matyášově rozpínavosti. Za toto jednání byl však nucen dědičně postoupit Matyášovi a jeho levobočkovi Hanuši Konrádovi panství Poděbrady a Kostomlaty a jejich doživotní užívání mu bylo ponecháno jen z milosti. S králem Matyášem cestoval jako přední člen jeho družiny do Itálie a působil též na jeho dvoře v Budíně. Zde byla utvořena společnost Academia Corvina, jejímiž členy byly význačné kulturní osobnosti a která měla k dispozici několik tisíc svazků humanistické literatury nově založené korvínské knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Základy humanistického vzdělání měl již z dob svého dětství u pražského dvora, protože jeho otec dbal na vzdělávání svých synů. Pokud nebyli přímo žáky pražské univerzity, měli domácí učitele blízké jejímu okruhu. Hynka učil jistý Martin Rokycana. Své umění v zápase i tanci často předváděl na dvorských slavnostech a turnajích v Praze i v Budíně. Při turnaji v roce 1482 na Staroměstském náměstí dosáhl i veřejné pochvaly. Na válečném poli však nijak nevynikl. S Kateřinou měl dceru Annu, která byla provdána za staršího jihočeského šlechtice Jindřicha IV. z Hradce. Se svou milenkou Kateřinou Vojkovou ze Štítar a ze Strážnice měl několik dětí, mezi nimi syna Fridricha, kterému odkázal Kunštát a Kostomlaty. Za své hlavní dědice však ustanovil svého bratra Jindřicha Minsterberského a jeho syny. Bez zábran pořádal turnaje a hostiny a též se jich hojně účastnil. Byl znám svou slabostí pro ženské pohlaví. Zároveň je prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou. Na tuto nemoc zemřel v červenci 1492 na hradě v Poděbradech. Jeho ostatky byly převezeny do Kladska a pohřbeny do zdejší rodinné hrobky v kostele Panny Marie Růžencové při klášteře minoritů. Roku 1558 byly ostatky všech 8 členů rodiny přeneseny do hlavního farního kostela Nanebevzetí Panny Marie.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Byl autorem, který vnesl do literatury prvky renesance. Přeložil 11 novel z \"Dekameronu\" a přidal k nim jednu novelu vlastní. Hynkovy překlady vydal Antonín Grund, spolu s Hynkovým pokusem o původní českou novelu, pod názvem \"Boccaciovské rozprávky\". Psal především zábavnou prózu, pro své překlady si vybíral vesměs témata milostná až erotická. V jeho tvorbě se prolínají středověké a renesanční prvky. Důležité je, že tradiční středověké prvky užil ve skladbách jiného zaměření. Novum nalézáme v užití bezrozměrného verše. Nemalý význam má také to, že Hynek psal česky, přičemž jazykem humanistů byla latina. Byl vnímán jako hříšník kvůli cizoložství a smilství, proto byl také označován hanlivými přízvisky nejnemravnější a nejnecudnější. Jeho díla mají erotický nádech, projevuje se v nich renesanční pohled na svět. Jeho tvorba se dochovala v Neuberském sborníku, jehož vznik klademe do posledního desetiletí 15. století. Sborník byl značně poškozen, některé listy vytrhány. Zajímal se také o alchymii. Je mu věnována část expozice v Muzeu alchymie v Kutné Hoře, neboť právě v centru města získal v roce 1480 do svého držení Knajslíkovský dům. Původní dílo:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hynek z Poděbrad, též Jindřich mladší nebo Hynek Minsterberský (německy \"Heinrich der Jüngere von Münsterberg\"; 17. května 1452 Praha – 11. července 1492 Poděbrady) byl český diplomat, spisovatel a syn krále Jiřího z Poděbrad.", "tgt_summary": "Henry the Younger of Poděbrady (also: \"Henry the Younger of Münsterberg\"; or ; or ; 18 May 1452, Prague – 1 July 1492, Poděbrady) was an Imperial Count and Count of Glatz. From 1462 to 1471, he served as Duke of Münsterberg jointly with his older brothers Victor and Henry the Elder. He also ruled Duchy of Opava jointly with his brothers from 1465 to 1472. Henry the Younger, held at times the office of regent of Bohemia and is also known as an author.", "id": 831187} {"src_title": "Anna Svídnická", "tgt_title": "Anna von Schweidnitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Anna byla jedinou dcerou svídnického knížete Jindřicha II. a uherské princezny Kateřiny. Otec Anně zemřel, když jí byly čtyři roky. Matka Anny byla sestrou uherského krále, a proto se po smrti svého manžela i se svou dcerou   odstěhovala do Budína v Uhrách. Tam Anna prožila své dětství. Po smrti Annina otce se vládcem Svídnicka, Javorska a části Lužice stal její strýc Boleslav II. (nazývaný též Bolek II.). Ten byl ale bezdětný, a proto se mladá princezna Anna stala jedinou dědičkou Svídnického vévodství. Pro Karla IV. mělo toto území, které přímo sousedilo s Českým královstvím, velký strategický význam. Nejprve se rozhodl získat nárok na území sňatkem svého novorozeného syna Václava s tehdy o jedenáct let starší Annou. Když Karel o svého dvouletého syna přišel a zemřela i jeho druhá manželka Anna Falcká, začal se o Annu ucházet sám. Tento naplánovaný sňatek byl součástí strategie, kterou nastolil už Karlův otec Jan Lucemburský - získat pro českého krále kontrolu nad piastovskými slezskými knížectvími. Anně bylo v době, kdy se o ní začal ucházet Karel IV., pouhých 14 let. Byla velmi křehké a na tu dobu vysoké postavy, měřila 167 centimetrů. Její hlavu zdobily lokny dlouhých blonďatých vlasů, ale i bystrý intelekt. Byla vedena k pokoře a hlubokému náboženskému cítění. To vše ji činilo ideální partnerkou pro Karla. Velký věkový rozdíl navíc přispěl k tomu, že ji mohl sám dále vzdělávat a formovat její charakter. Sňatek mohl být uskutečněn pouze se souhlasem svídnického vévody Boleslava II., polského krále Kazimíra a někdejšího Karlova zetě Ludvíka Uherského. Poslední jednání a souhlas se svatbou se Karlovi podařilo získat v roce 1353 na diplomatickém kongresu ve Vídni. Kvůli příbuzenství ženicha a nevěsty byl potřebný i souhlas papeže. Tím byl pověřen pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který si Karlovým jménem vyžádal u papeže Inocence VI. papežský dispens.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba Karla a Anny.", "content": "Slavná svatba Karla a Anny Svídnické se konala v červnu 1353 v Budíně. Na svatbě byli přítomni Albrecht II. Rakouský, Ludvík Uherský, Ludvík Braniborský, Rudolf Saský a vyslanci polského krále Kazimíra III. a benátské republiky. Díky tomuto sňatku připojil Karel k zemím Koruny české také Horní a Dolní Lužici. Přestože sňatek byl motivován především politickými snahami, Karel se do své mladinké o dvacet pět let mladší nevěsty zamiloval. Jí zase imponovalo jeho charisma, moudrost a vyzrálost. Dobové kroniky potvrzují Karlovu hlubokou lásku k mladé manželce, dokonce větší, než byla jeho láska k Blance z Valois. Ty krátké roky, kdy spolu žili, tvořili stabilní a harmonický pár. Anna s ním sdílela období největšího lesku a slávy, kdy Karel získal titul císaře Svaté říše římské, postavil Karlštejn a budoval i novou Prahu.", "section_level": 2}, {"title": "Královna a císařovna.", "content": "Českou královnou byla mladičká Anna korunována krátce po svatbě 28. července 1353. Necelý rok poté dne 9. února 1354 ji Karel nechal v Cáchách korunovat římskou královnou. Manželé spolu ještě nežili, neboť mladá královna pak ještě rok pobývala se svojí matkou v Budíně. Začátek jejich spolužití a jejich první společnou cestou byla cesta do Říma v roce 1355 kvůli císařské korunovaci. Anně bylo v té době šestnáct let. Římskou císařovnou byla korunována 5. dubna 1355 na Boží hod velikonoční v Římě spolu s Karlovou korunovací římským císařem. Korunovace proběhla ve Svatopetrské bazilice a provedl ji papežský legát kardinál Pierre de Colombiers. Při zpáteční cestě se císařští manželé ubytovali v Pise, ale palác, ve kterém nocovali, byl během povstání zapálen, takže Karel IV. a jeho manželka si museli zachránit život útěkem v nočních úborech. Karel brzy odboj potlačil a sedm vůdců povstání dal popravit. Vzdělanost a uměnímilovnost Anny je potvrzena dopisy, které si vyměňovala se slavným italským básníkem Petrarcou. Seznámila se s ním v Římě při korunovaci. Petrarca uznával Karla IV. jako císaře a vkládal do něj naděje na sjednocení Itálie. To se však nesplnilo, neboť Karel IV. se věnoval především své zemi a středoevropskému prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Dcera Alžběta a syn Václav.", "content": "Až po uplynutí pěti let od svatby se Anna stala matkou. V roce 1358 porodila dceru Alžbětu (1358–1373) a o tři roky později 26. února 1361 na císařském hradě v Norimberku syna Václava. Dlouho očekávané narození následníka trůnu se stalo příležitostí k velkým oslavám. Karel se tak konečně dočkal syna a dědice, budoucího krále Václava IV. Před Václavovým narozením byl ve značné výhodě Karlův mladší bratr Jan Jindřich, neboť měl již tři syny. Karel IV. se snažil jednak zajistit kontinuitu lucemburské dynastie v českých zemích a v říši, jednak si chtěl pojistit trvalé připojení slezských dědičných vévodství Svídnicka, Javorska a části Lužice. Naplánoval proto sňatek své tehdy jediné dcery ze svazku s Annou Svídnickou a potenciální dědičky obou vévodství Alžběty s jedním ze synů Jana Jindřicha. S ohledem na fakt, že nejstarší syn Jošt Moravský byl zasnouben s jedinou neteří a potenciální dědičkou uherského krále Ludvíka Velikého a Jan Soběslav byl tou dobou vychováván v Praze, domnívá se Václav Štěpán, že mělo jít právě o Jana Soběslava. Tento sňatek měl být draze vykoupen poplatkem papeži za udělení dispensu pro manželství osob tak blízce příbuzných. Narození Václava IV. však tento plán proměnilo ve zcela zbytečný.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí Anny ve 23 letech.", "content": "Anna Svídnická zemřela při porodu třetího dítěte 11. července 1362 ve věku pouhých dvacet tří let a s ní i její bezejmenný potomek. Karel IV. velmi truchlil pro svou mladou a inteligentní ženu. Nechal jí pochovat stejně jako předchozí ženy ve Svatovítském chrámu na Hradčanech a na několik měsíců se uzavřel na Karlštejně. Svídnicko a Javorsko nepřipadlo Českému království po smrti Boleslava II. v roce 1368, ale až po smrti jeho ženy Anežky Habsburské v roce 1392. Karel IV., věrný svým snahám o zajištění potomků a získání dalších politických a územních zisků, se o rok později v květnu 1363 oženil s Alžbětou Pomořanskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anna Svídnická (německy \"Anna von Schweidnitz\", polsky \"Anna Świdnicka\", 1339 – 11. července 1362, Praha), jejím otcem byl Jindřich II. Svídnický a matkou byla uherská princezna Kateřina. Anna Svídnická byla česká královna, římská královna, římská císařovna a třetí manželka římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského.", "tgt_summary": "Anna of Schweidnitz (Świdnica) (also known as Anne or Anna of Świdnica, , , ) (Świdnica, 1339 – 11 July 1362 in Prague) was Queen of Bohemia, German Queen, and Empress of the Holy Roman Empire. She was the third wife of Emperor Charles IV.", "id": 1111896} {"src_title": "Emil Hácha", "tgt_title": "Emil Hácha", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právník.", "content": "Narodil se v Trhových Svinech jako Emil Dominik Josef Hácha do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy (1832–1884) a jeho manželky Marie Karolíny Pavlíny Háchové, roz. Klausové (1837–1914). Následně absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. V roce 1895 promoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 1898 nastoupil k Českému místodržitelství v Praze. Roku 1902 se Hácha oženil s Marií Klausovou. Další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal založit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde jako docent působil mezi lety 1924 a 1929. Po smrti Pantůčka byl v roce 1925 prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem jmenován druhým prezidentem NSS. Jako právník se stal ceněným pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl člen legislativní rady vlády ČSR, člen České akademie a České učené společnosti. Jako uznání Háchových hodnot lze považovat členství u haagského rozhodčího soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident.", "content": "Velkou změnu pro Háchu přinesl rok 1938. Toho roku zemřela Marie Háchová, jeho žena, se kterou prožil harmonické manželství, a také se rozvedla jeho dcera. Druhá změna přišla po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovské dohody a po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na nátlak svého okolí 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. Důvody pro jeho volbu tkví v jeho dosavadní neutralitě a ve zkušenosti s vedením větší instituce (NSS). Představitelé ľudové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku, tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti, proto v noci na 10. března Emil Hácha vyhlásil stanné právo a sesadil slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem a moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda. 14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše. Jakmile večer Hácha dorazil, byl úmyslně nucen čekat až 1:30 ráno příštího dne, až se Hitler dodívá na film. Po setkání mu bylo sděleno, že německá armáda je připravena napadnout Česko-Slovensko. Hitler dal Háchovi na výběr mezi podrobením českých zemí německé branné moci ve formě Protektorátu nebo vojenskou invazí a válkou. Hácha opakovaně vzdoroval Hitlerovu nátlaku a odmítal přijmout potupné podmínky předání moci, až ve 4 hodiny ráno, kdy Göring pohrozil bombardováním Prahy, Hácha utrpěl infarkt. Po přivolání lékařské pomoci, v kritickém stavu, dokument podepsal a informoval Prahu o rozhodnutí. Večer vyrazil do Prahy vlakem, který byl nacisty úmyslně zpožděn, aby Hitler dorazil do Prahy dříve. Hácha v 19:30 vstoupil do Pražského hradu poprvé jako státní prezident, za asistence vojáků SS. Hácha se mylně domníval, že němečtí nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které mělo být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu. V červnu 1940 v reakci na porážku Francie hitlerovskými vojsky odsoudil „klamnou orientaci zahraniční politiky“ v období první republiky a „překonané liberalisticko-demokratické myšlení“. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Osudovým zlomem v jeho životě se stal atentát na Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři. Terorizování českého národa během heydrichiády a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem podlomily zdravotní a duševní stav státního prezidenta. Podle některých historiků měl Hácha rezignovat po zatčení premiéra Eliáše nebo po atentátu na Heydricha a následných represích. Od této chvíle nacisté zlomeného Háchu využívali jako symbol propagovaného „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Nejvyšší úrovně dosáhlo toto zneužití po atentátu na Heydricha a jeho smrti, přičemž tyto události vyšly do stejného období jako státní oslavy Háchových 70. narozenin. V rozhlasovém projevu ze dne 30. května 1942 ostře odsoudil jak atentát, tak i činnost Benešovy exilové vlády. V době, kdy nacisté vypálili Lidice a Ležáky a občané na masových shromážděních vyjadřovali svou podporu Německé říši, přijal Hácha osobní dar Adolfa Hitlera – luxusní automobil Mercedes – a vyšla obsáhlá publikace \"Jihočech Emil Hácha\" (její obrazovou část vytvořil významný reportér Karel Hájek, grafickou úpravu vytvořil Jiří Trnka). 3. července 1942 se na Václavském náměstí v Praze konala manifestace české loajality vůči Německé říši, které se zúčastnilo 200 000 občanů v čele s Háchou a Moravcem. Háchovo zdraví se vlivem pokračující arteriosklerózy rychle zhoršovalo, proto přestal být pro německé okupanty zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů. 13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz Václava Noska zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Někdy se jako datum úmrtí mylně označuje 1. červen.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Velká část Háchovy literární pozůstalosti a fotografická dokumentace o něm jsou dnes uchovány v Archivu Kanceláře prezidenta republiky. Pamětní deska připomínající návštěvu prezidenta Háchy dne 14. května 1941 byla odhalena v roce 2017 ve Slaném. Česká pošta vydala v roce 2018 poštovní známku s portrétem Emila Háchy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny – 27. června 1945 Praha) byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Po rozbití zbytku Československa a vytvoření protektorátu Čechy a Morava nacistickým Německem ke dni 15. března 1939 byl učiněn protektorátním státním prezidentem a zůstal jím až do zániku protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská.", "tgt_summary": "Emil Dominik Josef Hácha (12 July 1872 – 27 June 1945) was a Czech lawyer, the third President of Czechoslovakia from 1938 to 1939. From March 1939, his country was under the control of the Germans and was known as the Protectorate of Bohemia and Moravia.", "id": 1901455} {"src_title": "Karel Havlíček Borovský", "tgt_title": "Karel Havlíček Borovský", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a činnost před rokem 1848.", "content": "Kupci Matěji Havlíčkovi a jeho ženě Josefíně Dvořákové, dceři sládka z Horní Cerekve, se 31. října 1821 v Borové u Německého Brodu narodil syn Karel. V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala. Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti. Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v carském Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – \"Obrazy z Rus\". Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem \"Pražských novin.\" Psal také do satirické přílohy časopisu \"Česká včela\" s názvem \"Žihadlo\". Roku 1845 se proslavil ostrou kritikou nového Tylova románu \"Poslední Čech\".", "section_level": 2}, {"title": "Revoluční rok 1848.", "content": "V revolučním roce 1848 odešel z \"Pražských novin\", a za finanční pomoci šlechtice Vojtěcha Deyma založil vlastní \"Národní noviny\", které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly prvním deníkem v Českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily. Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Byl členem Národního výboru. Roku 1848 po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Humpolec v Čechách. Uvádí se jako redaktor. V Národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni na Říšském sněmu však působil více jako novinář než jako poslanec. V prosinci 1848 na svůj poslanecký mandát rezignoval. Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. V důsledku zavedení kaucí na politická periodika byl nucen přestat vydávat satirickou přílohu \"Národních novin\" nazvanou \"Šotek\". Po vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím v důsledku tzv. májového spiknutí pražské vojenské velitelství v červnu 1849 Národní noviny zakázalo. Další vydávání bylo povoleno za Havlíčkův příslib, že se zdrží zásadní kritiky březnové oktrojované ústavy. Pro pokračující kritiku vládní politiky byly \"Národní noviny\" v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány. Havlíček hledal místo, kde by mohl pokračovat ve své žurnalistické činnosti mimo oblast výjimečného stavu. Usadil se v Kutné Hoře, kde založil časopis \"Slovan\", který vycházel 2× týdně. Úřední orgány se však snažily jeho dosah komplikovat, redaktor byl sledován, podrobován domovním prohlídkám, několik čísel \"Slovana\" bylo zkonfiskováno a s Havlíčkem byly vedeny soudní procesy pro porušení tiskového zákona, což Havlíček ve \"Slovanu\" s osobitým humorem komentoval. Vládní strana se jej neúspěšně snažila přimět k loajalitě. V reakci na činnost opozičních žurnalistů bylo v létě 1851 vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání protivládních periodik, pokud obdrží dvě úřední výstrahy. Poté, co byly \"Slovanu\" tyto výstrahy uděleny, Havlíček sám v srpnu jeho vydávání zastavil. Rozhodl se žurnalistickou práci přerušit a věnovat se rodině. Plánoval založit hospodářství. Na radu Františka Palackého vydal knižně soubor svých článků \"Duch Národních novin\" a \"Kutnohorské epištoly\". Prodej \"Kutnohorských epištol\" byl policií zakázán, ale přesto se podařilo část výtisků distribuovat před jejich konfiskací. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby a znalosti zákonů osvobodil.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnanství v Brixenu.", "content": "Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. O tom, že mu dá rakouská moc pokoj, však spíše pochyboval a byl prý dokonce před chystaným zákrokem varován. Tomu, že se úřady uchýlí k tak tvrdému zásahu, ale pravděpodobně nevěřil. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečné opatření a zvolil odlehlý Brixen v tehdejším jižním Tyrolsku. Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. Jednou se dokonce splašili koně a Havlíček byl jediný, kdo se je odvážil zastavit. V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Elephant, kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848, a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům. V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdeňkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství. Hmotnou nouzí v té době Havlíček ani jeho rodina netrpěla, jelikož Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně (pro představu vyšší úředník tehdy dostával 500 – 700 zlatých, učitel 130 a dělník 100 – 200 zlatých). Na živobytí to však evidentně nedostačovalo, protože Havlíček musel citelně sáhnout do rodinných úspor. Pobyt v horském Brixenu zdravotně prospíval celé rodině nakažené tuberkulózou. Havlíček byl 3,5 roku ve vyhnanství, odtržen od vlasti i od přátel. Ve středně velkém městečku byl nešťastný. Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo jim nosili z hostince U Slona. Jinak však byl Havlíček pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. Velmi ho také trápilo to, že musí žít mimo svůj domov a má jen omezené kontakty s přáteli v Čechách. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Havlíček tak doufal, že jej spíše za rodinou do Čech pustí. Úředníci však byli neoblomní. Až poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech. Do Prahy přijel 15. května 1855. Cestou se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. dubna 1855, zemřela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Havlíček, který se z Brixenu vrátil s téměř bílými vlasy, po zprávě o úmrtí své ženy prý utekl do polí a křičel: „To je konec!“. Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoc a smrt.", "content": "Karel Havlíček Borovský měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc. Roku 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. července 1856 byl v horečkách kočárem převezen do Prahy. Cestou blouznil a s velkou silou sebou vyčerpávajícím způsobem zmítal. Švagr František Jaroš nechal vykopnout okno kočáru a až poté se Havlíček zklidnil. O pět dní později zemřel v Jarošově bytě ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho milovaná žena Julie. Před smrtí prý v agónii pohyboval rukou jakoby horečně něco psal a obracel listy. Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka a pořadatelství se ujal Josef Němec, manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení. Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví, ale vavřínový věnec dle zjištění V. Macury dal do hrobu Ferdinand Náprstek. J. L. Turnovský, který se pohřbu osobně zúčastnil, napsal (str. 263, citace): „O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku“. Havlíček, kterého se rakousko-uherská moc obávala natolik, že jej deportovala za hranice vlasti, byl nesporně obětí svých odvážných politických názorů. Izolace od přátel a své vlasti v Brixenu jej značně psychicky poznamenala. Nicméně fakt, že za dobu strávenou v Brixenu pobíral Havlíček plat vyššího úřednického zaměstnance (aby se jej vláda zbavila) a obýval druhý nejdražší dům v Brixenu nebo to, že nemoc na kterou zemřel, mu nezpůsobila údajná „izolace“, ale „jen“ obyčejné nachlazení, se mnohdy neuvádí. Před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Paradoxně již za několik let se stal národním mučedníkem a jeho osoba byla uctívána. Vznikl tak kult, jakého jsme v drobných obměnách byli svědky i ve 20. století. Je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. V roce 2015 byl na jeho hrob umístěn QR kód s odkazem na informace na internetu. Havlíčkova matka Josefína Havlíčková zemřela v Německém Brodě v úterý 1. července 1884 ve věku 93 let.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žurnalistika.", "content": "Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě, hledal její slabiny a ty pak zprostředkovával lidem. Havlíček jako statečný a čestný člověk byl několika politickými režimy nenáviděn (rakouskouherský císař z něj měl takový strach, že jej nechal deportovat z Čech), obyčejnými lidmi uznáván a respektován. Působil v Pražských novinách a v příloze Česká včela (viz výše), v Národních novinách, kterou sám založil a konečně také ve vlastním časopise \"Slovan\". Kvůli svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit. V pohledu na ekonomii zastával Karel Havlíček Borovský pozici klasického liberalismu. Byl pro svobodný obchod, proti clům a odmítal papírové peníze. Zároveň údajně poukazoval na hrozbu komunismu. Bedlivým čtením však vidíme, že varoval před typickými znaky buržoasní společnosti, měšťáctví a nepravostmi, viz cit : \"Než, my zde skutečně nerozkládajíce pojmu tohoto slova, budeme se držeti jen zcela obyčejného jeho významu, pravíme všem také: Každého člověka jmění se musí hájiti a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus! … Když se ale budeme této zásady držeti, shledáme brzy, že komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme: a zpozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizé za svaté drží.\" … A kdyby se ještě tyto peníze vynaložily svědomitě k pravému prospěchu národa, zůstal by sice přece způsob vybírání bezprávím, avšak mohl by se každý snadněji touto myšlenkou upokojiti. Víme však, jakým způsobem se v absolutních státech zachází s penězi od národu těžce zaplacenými. Polovička rozhází se povalovačům národu nic neplatným a rozdá se pochlebníkům mizerným, vynaloží se na uplacování atd. atd. Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte! Ale bojte se více těch komunistů, kteří berou na miliony! ( viz tamtéž ). V této věci je odkaz K.H.B. stále aktuální. V roce 1846 Havlíček navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob Karla Hynka Máchy. Zasadil se o vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském Vyšehradě. V roce 1848 navrhl Karel Havlíček a zasadil se o přejmenování pražského Koňského trhu na Václavské náměstí a také Dobytčího trhu na Karlovo náměstí. Havlíček se neúspěšně zasazoval o zřízení první české průmyslové školy.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v první světové válce.", "content": "V roce 1918 byl nově vznikající pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize Československých legií na Rusi pojmenován „pluk Karla Havlíčka Borovského“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček (31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha), byl český básník, novinář a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů. Podepisoval se jako Borovský Havel. Roku 1851 byl odvezen do Brixenu (italsky Bressanone), přitom napsal knihu Tyrolské elegie. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).", "tgt_summary": "Karel Havlíček Borovský (; Borová, today \"Havlíčkova Borová;\" 31 October 1821 – 29 July 1856) was a Czech writer, poet, critic, politician, journalist, and publisher.", "id": 584291} {"src_title": "Návrhový vzor", "tgt_title": "Software design pattern", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznik návrhových vzorů se datuje do šedesátých let dvacátého století, kdy pro vzory v architektuře použil tento termín Christopher Alexander s kolegy. Šlo o odpověď na různé moderní styly v architektuře, které ale byly nepraktické. V počítačových vědách se návrhové vzory prvně objevují na konferenci OOPSLA v roce 1987 v Orlandu, kde je použili pánové Ward Cunningham a Kent Beck, kteří vycházeli z několika návrhových vzorů připravených v jazyce Smalltalk. Tyto vzory byly určeny hlavně pro začátečníky v tomto programovacím jazyce. Další důležitou věcí pro návrhové vzory bylo vytvoření skupiny GoF (Gang of Four) na začátku devadesátých let. Tuto skupinu tvořili Erich Gamma, Richard Helm, Ralph Johnson a John Vlissides. V roce 1991 na konferenci ECOOP představili prvních pár návrhových vzorů (Composite, Decider, Observer atd.). V říjnu roku 1993 se uskutečnilo v horách nedaleko Colorada setkání, kde byly položeny základy pozdější Hillside group. Tato skupina je nevýdělečnou organizací kladoucí si za cíl zlepšit vývoj softwarových systémů. Je sponzorem konference PloP (Pattern Languages of Programming) a dalších podobných konferencí. Nicméně základním kamenem pro návrhové vzory se stala kniha , jejímiž autory jsou Erich Gamma, Richard Helm, Ralph Johnson a John Vlissides také známí jako \"Gang of Four\". V oblasti návrhových vzorů je nazývána knihou knih a i dnes je stále aktuální. Mezi další důležité knihy týkající se návrhových vzoru patří:", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Creational Patterns (vytvářející).", "content": "Creational Patterns řeší problémy související s vytvářením objektů v systému. Snahou těchto návrhových vzorů je popsat postup výběru třídy nového objektu a zajištění správného počtu těchto objektů. Většinou se jedná o dynamická rozhodnutí učiněná za běhu programu.", "section_level": 2}, {"title": "Structural Patterns (strukturální).", "content": "Structural Patterns představují skupinu návrhových vzorů zaměřujících se na možnosti uspořádání jednotlivých tříd nebo komponent v systému. Snahou je zpřehlednit systém a využít možností strukturalizace kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Behavioral Patterns (chování).", "content": "Behavioral Patterns se zajímají o chování systému. Mohou být založeny na třídách nebo objektech. U tříd využívají při návrhu řešení především principu dědičnosti. V druhém přístupu je řešena spolupráce mezi objekty a skupinami objektů, která zajišťuje dosažení požadovaného výsledku.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled návrhových vzorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Concurrent patterns (Vzory řešící problémy vzniklé spouštěním programů ve vláknech a tudíž při souběžném řešení úlohy).", "content": "Tento vzor může být nebezpečný, pokud je implementován v některých kombinacích programovacích jazyků a hardwaru. Proto je někdy považován také za proti-vzor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Návrhový vzor () v softwarovém inženýrství představuje obecné řešení problému, které se využívá při návrhu počítačových programů. Návrhový vzor není knihovnou nebo částí zdrojového kódu, která by se dala přímo vložit do našeho programu, jedná se o popis řešení problému nebo šablonu, která může být použita v různých situacích. Objektově orientované návrhové vzory typicky ukazují vztahy a interakce mezi třídami a objekty, aniž by určovaly implementaci konkrétní třídy. Algoritmy nejsou považovány za návrhové vzory, protože řeší konkrétní problémy a nikoliv problémy návrhu. Návrhové vzory nepocházejí ze softwarového inženýrství – jsou zcela běžné v každodenním životě. K asi nejznámějším a nejstarším příkladům patří architektura. Gotickou katedrálu je možné poznat už zdaleka právě proto, že tehdejší architekti a jejich stavební společnosti používali stejné návrhové vzory.", "tgt_summary": "In software engineering, a software design pattern is a general, reusable solution to a commonly occurring problem within a given context in software design. It is not a finished design that can be transformed directly into source or machine code. Rather, it is a description or template for how to solve a problem that can be used in many different situations. Design patterns are formalized best practices that the programmer can use to solve common problems when designing an application or system. Object-oriented design patterns typically show relationships and interactions between classes or objects, without specifying the final application classes or objects that are involved. Patterns that imply mutable state may be unsuited for functional programming languages, some patterns can be rendered unnecessary in languages that have built-in support for solving the problem they are trying to solve, and object-oriented patterns are not necessarily suitable for non-object-oriented languages. Design patterns may be viewed as a structured approach to computer programming intermediate between the levels of a programming paradigm and a concrete algorithm.", "id": 635956} {"src_title": "Telnet", "tgt_title": "Telnet", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Protokol telnet pracuje na aplikační vrstvě používaný TCP/IP. Používá se v Internetu pro realizaci spojení typu klient-server protokolem TCP, přičemž přenáší osmibitové znaky oběma směry (duplexní spojení). Serverová část standardně naslouchá na portu číslo 23. Součástí protokolu je vyjednání nastavení určitých voleb důležitých pro vzájemnou komunikaci a řídící kódy používané v již navázaném spojení (podpora vzdáleného terminálu).", "section_level": 1}, {"title": "Program telnet.", "content": "Telnet je též označení pro program, který realizoval komunikaci mezi dvěma počítači pomocí telnet protokolu. Program je dodnes součástí Microsoft Windows a unixových systémů. Dříve se používal (spolu s protokolem telnet) pro připojení ke vzdálenému počítači prostřednictvím počítačové sítě jako emulace terminálu, která poskytovala možnost práce uživatele na vzdáleném počítači v příkazovém řádku. Telnet tak byl nástupcem terminálů, ze kterých se uživatelé připojovali ke vzdálenému počítači pomocí sériové linky. Hlavní nevýhodou telnetu je absence šifrování přenášených dat, a proto dnes uživatelé místo telnetu používají protokol SSH. V současné době se program telnet používá pro ruční komunikaci mezi počítačovými programy (například simulace připojení webového prohlížeče k webovému serveru, při simulaci SMTP protokolu pro přepravu elektronické pošty a podobně).", "section_level": 2}, {"title": "Základní služby Telnetu.", "content": "V dokumentu jsou definovány tři základní služby: Síťový virtuální terminál zajišťuje průhlednost všech operací vůči uživateli. Nejsou zde rozdíly mezi jednotlivými komunikujícími zařízeními. Virtuální terminál poskytuje obecnou sadu příkazů pro všechny typy zařízení. Pro přenos využívá spolehlivé přenosové služby TCP, ale jen poloduplexním způsobem. Definovaný formát NVT používá sedmibitový kód ASCII pro znaky a zobrazení. Díky tomu může Telnet operovat na různých operačních systémech. Klávesnice NVT generuje všech 128 kódů ASCII pomocí kláves, klávesových kombinací.", "section_level": 1}, {"title": "Příkazy Telnetu vyjednávání o volbách.", "content": "Přestože obě komunikující strany předpokládají, že je protější strana vybavena NVT, proběhne nejdříve výměna údajů, ve které se obě strany dohodnou na určitých parametrech a volbách komunikace. Pokud jedna strana neumí použít danou volbu, požadavek zamítne. Strany však musí dodržet minimální standard NVT. Existují čtyři možné požadavky: Lidé si občas pletou protokol telnet s programem telnet, který dokáže sloužit jako klient pro připojení na telnetový nebo jiný server používající plaintext TCP protokol.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Když byl telnet vyvinut v roce 1969, většina uživatelů počítačové sítě byla buď na univerzitách, ve vládě nebo ve velkých společnostech. Za této skutečnosti nebyla bezpečnost brána tak vážně jako po celosvětovém rozmachu Internetu. Jak se zvyšoval počet uživatelů internetu, rostl také počet těch, kteří se zkoušeli nabourat do serverů ostatních. Tím vzrostla potřeba šifrování. Experti na počítačovou bezpečnost již nadále nedoporučovali použití telnetu pro vzdálený přístup k serverům pro následují důvody: Telnet standardně nešifroval žádná data odesílaná do internetu (včetně hesel), často se také dala komunikace přímo odposlouchávat a dále takto odposlechnutá hesla zneužít; kdokoliv kdo měl přístup do routeru, přepínače, hubu nebo jen ke kabeláži mezi dvěma zařízeními, kde byl telnet používán, mohl zachytit celou jejich komunikaci a získat tak hesla a vše co bylo napsáno použitím běžných programů. Standard TELNETu neobsahuje mechanismus pro ověření spojení o ten se začal objevovat nejprve jako pomocná vrstva kterou byl následně telnet přenášen už šifrovaný (například ssl). Většina běžně užívaných klientů telnetu měla několik zranitelných míst zjištěných v průběhu let. Tyto bezpečnostní nedostatky způsobily rapidní opouštění od použití samotného telnetu, zvláště pak v internetu ve prospěch protokolu ssh, který byl poprvé uvolněn v roce 1995. SSH poskytuje vlastní implementaci telnetu a silné šifrování, které podstatně snižuje možnost zachycení hesla. Podporuje také ověření pomocí certifikátů a mechanismu veřejných a privátních klíčů což umožňuje navíc ověřit identitu stroje před samotným přihlášením. Jak se stalo u mnoha původních internetových protokolů, vznikla rozšíření, která telnetu dala TLS bezpečnost a SASL ověřování a snažila se opravit původní nedostatky. Stále však byly části protokolu, které tyto rozšíření nepodporovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Využití pro ladění.", "content": "Klientským programem telnetu se lze pro testovací účely připojit na jinou textově orientovanou službu Internetu. Lze tak například simulovat činnost webového prohlížeče – zadáním příkazu v příkazovém řádku (pozor na velikost písmen): a stisknutím 2× Enter se pomocí HTTP protokolu provede nejprve připojení k webovému serveru a pak žádost o zobrazení hlavní stránky Wikipedie. Podobným jednoduchým postupem můžeme snadno v případě problémů zjistit, zda nějaká služba vůbec běží a zda alespoň v základních rysech funguje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telnet (zkratka z „teletype network“) je v informatice označení protokolu používaného v počítačových sítích, který pomocí stejnojmenné aplikace umožňuje uživateli připojení ke vzdálenému počítači pomocí textového uživatelského rozhraní. Protože není přenášená komunikace šifrována, ustupuje se od jeho používání ve prospěch šifrovaného spojení nástrojem SSH. Nástroj telnet je možné použít pro ruční komunikaci otevřenými protokoly jako je SMTP, HTTP a podobně a je stále používán pro nastavování různých síťových zařízení (switch s managmentem, router, DSL modem a podobně).", "tgt_summary": "Telnet is an application protocol used on the Internet or local area network to provide a bidirectional interactive text-oriented communication facility using a virtual terminal connection. User data is interspersed in-band with Telnet control information in an 8-bit byte oriented data connection over the Transmission Control Protocol (TCP). Telnet was developed in 1969 beginning with RFC 15, extended in RFC 855, and standardized as Internet Engineering Task Force (IETF) Internet Standard STD 8, one of the first Internet standards. The name stands for \"teletype network\". Historically, Telnet provided access to a command-line interface on a remote host. However, because of serious security concerns when using Telnet over an open network such as the Internet, its use for this purpose has waned significantly in favor of SSH. The term \"telnet\" is also used to refer to the software that implements the client part of the protocol. Telnet client applications are available for virtually all computer platforms. \"Telnet\" is also used as a verb. \"To telnet\" means to establish a connection using the Telnet protocol, either with a command line client or with a graphical interface. For example, a common directive might be: \"\"To change your password, telnet into the server, log in and run the passwd command.\"\" In most cases, a user would be \"telnetting\" into a Unix-like server system or a network device (such as a router).", "id": 1443792} {"src_title": "File Transfer Protocol", "tgt_title": "File Transfer Protocol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní specifikace pro File Transfer Protocol byla sepsána Abhayem Bhushanem a publikována jako dne 16. dubna 1971 a později byla nahrazena novějším (červen 1980) a (říjen 1985), což je také aktuální specifikace protokolu. Několikrát se specifikace také upravovala. Například (červen 1998) navrhlo některá bezpečnostní rozšíření a (září 1998) přidává podporu pro IPv6 a definuje také novou možnost pasivního režimu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "FTP je jeden z nejstarších protokolů, využívá porty TCP/21 a TCP/20. Port 21 slouží k řízení a jsou jím také přenášeny příkazy FTP. Port 20 slouží k vlastnímu přenosu dat, který je 8bitový. Přenos může být \"binární\" nebo \"ascii\" (textový). Při textovém přenosu dochází ke konverzi konců řádků – CR/LF (DOS, Microsoft Windows) nebo jen LF (unixové systémy), pokud jsou koncové systémy rozdílné. Při binárním přenosu není do dat nijak zasahováno. Protokol je interaktivní a umožňuje řízení přístupu (přihlašování login/heslo), specifikaci formátu přenášeného souboru (znakově – binárně), výpis vzdáleného adresáře atd. V současné době už není považován za bezpečný a z tohoto důvodu pro něj byla definována některá rozšíření (). V protokolu je použit model klient-server. FTP server poskytuje data pro ostatní počítače. Klient se k serveru připojí a může provádět různé operace (výpis adresáře, změna adresáře, přenos dat atd.). Operace jsou řízeny sadou příkazů, které jsou definovány v rámci FTP protokolu, proto kdokoliv může vytvořit klienta pro jakékoliv prostředí nebo operační systém. Existuje mnoho programů pro FTP servery i klienty a mnoho je jich volně dostupných.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "FTP běžně pracuje na dvou portech, 21 a 20 a běží výhradně přes TCP (Transmission control protocol). FTP server naslouchá na portu 21 na příchozí spojení z FTP klienta. Na tomto portu běží příkazy, které zachytává server. Na portu 20 se přenáší pouze data, nikoliv příkazy. Jakmile se začnou stahovat data, na příkazovém portu se nic nepřenáší. Při stahování velkých souborů přes připojení s firewallem může tento kvůli dlouhodobé nečinnosti zablokovat komunikaci na portu 21.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se připojit na FTP server.", "content": "První co musíte udělat je stáhnout si FTP klienta. Mnoho operačních systémů má již integrovaný nějaký tento program. Pro spuštění FTP klienta ve Windows otevřete příkazovou řádku (klikněte na tlačítko Start, potom na Spustit, do okénka napište CMD a potvrďte stiskem klávesy Enter). Napište FTP a odešlete. Nyní se můžete příkazem \"open\" název serveru připojit k ftp server. např.: Nyní jste připojeni na server ftp.freebsd.org. Tento server podporuje anonymní připojení, takže jméno uživatele může být třeba „ftp“ nebo „anonymous“ a heslo emailová adresa (nebo může být prázdné, někdy je vyžadován alespoň znak „@“). Jestliže server nepodporuje anonymní přihlašování, musíte jako jméno a heslo zadat údaje získané od administrátora serveru nebo pověřené osoby. Např: další informace můžete zobrazit napsáním příkazu „help“. Naprostá většina anonymních serverů umožňuje pouze čtení dat, takže umožní jen stažení souborů do vašeho počítače, u některých funguje i nahrávání dat na server. Někdy je potřeba okamžitě odkázat na ftp server, který je zabezpečený heslem a neposílat přihlašovací údaje zvlášť. (Například u webového prohlížeče) Adresa pak má následující tvar: ftp://:@", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastější užití FTP.", "content": "Nejčastější užití ftp přenosů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Další užití FTP.", "content": "FTP je nejčastěji používáno lidmi, kteří chtějí mít přístup na systém souborů na jiném počítači. To je nejčastěji realizováno přes programy na používání FTP, u kterých si nemusíme pamatovat strukturu příkazů a pracují velice podobně jako běžný průzkumník (např. oblíbený Total Commander také podporuje FTP).", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní problémy.", "content": "Při běžném připojování pomocí protokolu FTP jsou přihlašovací údaje (jméno a heslo) přenášeny v textové podobě a je technicky možné je odchytit. Následně mohou být data zcizena nebo upravena. Často se vyskytují zprávy o tom, jak se hackeři nabourali do serverů a nezřídka jim k tomu stačil tak triviální úkon, jakým je zachycení nešifrovaného FTP hesla. Netřeba zdůrazňovat, že následky těchto útoků mohou mít katastrofální dopad. V dnešní době je dostupný tzv. FTPS, který je zpětně kompatibilní s běžným FTP.", "section_level": 1}, {"title": "Některé příkazy.", "content": "Příkazy řídícího jazyka FTP lze rozdělit do tří skupin: Příkazy řídícího jazyka se přenášejí po řídícím spojení od FTP klienta na server. Kromě toho existuje i jazyk uživatelský, jehož příkazy se od výše uvedených liší. Mezi běžné příkazy uživatelského jazyka patří GET a PUT pro přenos souborů, případně MGET a MPUT pro totéž s více soubory najednou atd. Příkazy uživatelského jazyka nejsou standardizovány a dnes se již používají málo (jen v řádkových FTP klientech).", "section_level": 1}, {"title": "Aktivní a pasivní připojení.", "content": "Připojení k FTP serveru je možné realizovat v aktivním nebo pasivním režimu. Pasivní režim je bezpečnější, ale ne vždy je technicky realizovatelný. Na portu TCP/20 jsou přenášena data (data connection). V aktivním režimu navazuje připojení pro přenos dat server, klient naslouchá. Problém zpravidla nastává v případě, kdy se klient připojuje z privátní sítě a jeho IP adresa je překládána (NAT). V pasivním režimu navazuje data connection klient, kterému při sestavování připojení poslal server svou IP adresu a TCP port, na kterém naslouchá. Pokud je připojení k FTP serveru realizováno prostřednictvím PF (nejčastěji se jedná o router s NAT a PF), tak router musí mít následující vlastnost – čte datovou část paketů FTP připojení, zjistí na jakém portu server naslouchá pro navázání data connection klientem a tento port začne forwardovat směrem k serveru. Po ukončení relace je ukončen i popsaný PF. Routery mají zpravidla tuto vlastnost již vestavěnou. V případě systému Linux je nutné na routeru spustit příslušný modul – příkaz je 'modprobe nf_conntrack_ftp'", "section_level": 1}, {"title": "FTP přes SSH.", "content": "FTP přes SSH označuje tunelování FTP skrz spojení navázaného pomocí SSH protokolu. Někdy je též označováno jako \"Bezpečné FTP\" (Secure FTP), které by nemělo být zaměňováno za FTPS (tj. FTP s podporou SSL/TLS). Dalšími metodami bezpečného přenosu dat jsou SFTP a SCP, které využívají protokol SSH. Protože protokol FTP používá dvě spojení, je velmi těžké zajistit, aby bylo tunelováno nejen řídící, ale i datové spojení. Pokud je FTP klient nastaven do pasivního režimu a instruován pro spojení se SOCKS serverem, které může SSH klient zajistit, může být dosaženo tunelování obou spojení. Druhou možností je, aby SSH klient zasahoval do řídícího spojení podobně, jak je to nutné při průchodu FTP skrz NAT. Tuto funkci poskytuje 3. verze \"SSH Communications Security's software suite\" a program FONC distribuovaný pod GPL licencí.", "section_level": 1}, {"title": "FTP a NAT.", "content": "Hodnoty IP adres a portů v příkazu PORT a PASV vrací další možnou výzvu pro NAT zařízení při manipulaci s FTP. NAT zařízení musí změnit tyto hodnoty tak, že budou obsahovat IP adresu NATovaného klienta a port, který si NAT zařízení vybralo pro datové připojení. Tato nová IP adresa a port se bude pravděpodobně lišit délkou, v jejich desetinné reprezentaci od původní IP adresy a portu. To znamená, že změna hodnoty na kontrolu připojení NAT zařízením musí být provedena opatrně, změna TCP sekvence a potvrzovacího pole pro všechny následné pakety. Na příklad: klient s IP 192.168.0.1, začíná v aktivním režimu přenos na portu 1025, pošle řetězec „PORT 192,168,0,1,4,1“. NAT zařízení zvolí pro datové připojení klienta IP adresu 192.168.15.5 a se zvoleným portem 2000 bude muset nahradit výše zmíněný řetězec řetězcem „PORT 192,168,15,5,7,208“. Nový řetězec je 23 znaků dlouhý, ale původní řetězec má pouze 20 znaků. Položku s potvrzením příjmu od serveru bude nutné snížit na NAT zařízení o 3 byty, aby klient správně pochopil že PORT příkaz dorazil na server. Pokud NAT zařízení není schopné opravovat sekvence a potvrzovací pole, nebude možné použít NAT pro aktivním režimu FTP. Pasivní režim FTP bude v tomto případě pracovat, protože informace o IP adrese a portu pro datové spojení jsou odeslána serverem, který nemusí být NATován. Pokud se NAT provádí na straně serveru, nastane přesný opak. Aktivní režim bude fungovat, ale pasivní režim fungovat nebude. Je třeba poznamenat, že mnoho NAT zařízení provádí inspekci řídícího spojení a upravuje PORT příkaz, aniž by o to byly explicitně uživatelem požádány, což může vést k několika problémům. Neexistuje žádná záruka, že použitý protokol je opravdu FTP, nebo může být použito některé rozšíření, kterému NAT zařízení nerozumí. Jedním z příkladů by bylo řídící spojení zabezpečené protokolem SSL – NAT zařízení nebude schopno dekódovat komunikaci a měnit adresy a porty. Správným řešením je sdělit uživatelům, jaké IP adresy a porty jsou použity pro aktivní režim. Dále je nutné, aby NAT zařízení forwardovaly vybraný rozsah portů k počítačům klientů.", "section_level": 1}], "src_summary": "FTP () je v informatice protokol pro přenos souborů mezi počítači pomocí počítačové sítě. Využívá protokol TCP z rodiny TCP/IP a může být používán nezávisle na použitém operačním systému (je platformě nezávislý). Definován byl v roce 1985 v a rozšířen byl v roce 1997 v . Jeho podpora je součástí webových prohlížečů nebo specializovaných programů (tzv. \"FTP klientů\").", "tgt_summary": "The File Transfer Protocol (FTP) is a standard network protocol used for the transfer of computer files between a client and server on a computer network. FTP is built on a client-server model architecture using separate control and data connections between the client and the server. FTP users may authenticate themselves with a clear-text sign-in protocol, normally in the form of a username and password, but can connect anonymously if the server is configured to allow it. For secure transmission that protects the username and password, and encrypts the content, FTP is often secured with SSL/TLS (FTPS) or replaced with SSH File Transfer Protocol (SFTP). The first FTP client applications were command-line programs developed before operating systems had graphical user interfaces, and are still shipped with most Windows, Unix, and Linux operating systems. Many FTP clients and automation utilities have since been developed for desktops, servers, mobile devices, and hardware, and FTP has been incorporated into productivity applications, such as HTML editors.", "id": 1127215} {"src_title": "Železniční dvojkolí", "tgt_title": "Wheelset (rail transport)", "src_document": [{"title": "Popis a princip fungování.", "content": "Jízdní plocha kola má tvar odpovídající velmi přibližně výseku z rotačního hyperboloidu nebo soustavě komolých kuželů tak, aby se průměr kola směrem k vnějšímu okraji zmenšoval. Tento tvar kol zajišťuje stabilní vedení dvojkolí po kolejnicích i hladký průjezd obloukem. Pokud se dvojkolí posune za jízdy od osy koleje v příčném směru, začne se kolo vzdálenější od osy koleje odvalovat po větším průměru. Ujede proto za jednu otáčku delší vzdálenost než druhé kolo. V ideálním případě se dvojkolí staví v oblouku radiálně a projede jím bez smyků. Naopak v přímé koleji pak tato vlastnost způsobuje sinusový pohyb dvojkolí. Pokud je pojezd vozidla nevhodně konstruován, pokud vůle pohyblivých částí (zejména vedení dvojkolí) překročí jistou mez nebo pokud je účinek tlumení pohybů omezen, způsobí tento pohyb za „vhodných“ podmínek (rychlost, geometrická poloha koleje a její poruchy, tvar a opotřebení kolejnic) netlumené rozkmitání v příčném směru. Stabilizace kolejových vozidel během jízdy je velmi důležitá zejména při provozu moderních rychlovlaků typu TGV, AGV, Pendolino či Šinkansen. Na vnitřní straně dvojkolí jsou obruče kol navíc opatřeny okolky. Ty slouží jako bezpečnostní prvek proti vykolejení a pro hladký průjezd kolejových spojek, kolejových výměn resp. výhybek a křížení. Pro správnou funkci dvojkolí je důležitý jeho vztah k rozchodu koleje. Rozdíl rozchodu koleje a rozchodu dvojkolí udává šířku tzv. kolejového kanálu. Tolerance rozchodů musí být takové, aby se šířka tohoto kanálu nedostala do záporných hodnot. U dvojkolí se obvykle udává hodnota rozchodu jako vzdálenost mezi vnějšími okraji okolků 10 mm pod styčnou kružnicí. V praxi se zjišťuje tak, že se změří rozkolí, tj. vzdálenost vnitřních ploch věnců kol, a k této hodnotě se připočtou šířky okolků. Pro normální rozchod, který se používá ve většině států a jeho jmenovitá hodnota je 1435 mm, platí podle vyhlášky UIC tyto hodnoty: V obloucích malých poloměrů (u normálního rozchodu pod 300 m) se rozchod koleje rozšiřuje, aby byl zaručen hladký průjezd vozidel s více dvojkolími v jednom rámu – zejména se jedná o šestinápravová vozidla nebo parní lokomotivy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvor podvozku a setrvačnost.", "content": "Na hladký průjezd kolejového vozidla traťovými oblouky má také velký vliv pevný rozvor, t.j. konstrukční vzdálenost os krajních dvojkolí umístěných v jednom rámu bez možnosti natáčení. Při velkém pevném rozvoru se vozidlo v oblouku příčí, úhel náběhu vodícího kola roste (úhel mezi podélnou osou kola a osou kolejnice v místě styku), což vede ke zvýšení opotřebení a snížení bezpečnosti proti vykolejení. Kola se smýkají v příčném směru, okolek drhne o hlavu kolejnice, což způsobuje kromě opotřebení i nepříjemný hluk pozorovatelný zejména u tramvají. Ke zlepšení průjezdu obloukem se využívají různá opatření. U rámových lokomotiv šlo o běhouny a běžné podvozky, které naváděly pojezd do oblouku, u moderních vozidel je to především podvozkové uspořádání. Další opatření ke zlepšení průjezdu obloukem jsou zejména mazání okolků a natáčecí dvojkolí. Při použití natáčecích dvojkolí je zde nepříjemný důsledek – snížení stability chodu při vyšších rychlostech. Výsledná konstrukce je proto vždy kompromisem mezi těmito protichůdnými požadavky. Zvláštní konstrukci má pojezd vlaků Talgo – samostatně uložená kola nezpůsobují sinusový pohyb a jednonápravové podvozky jsou v oblouku nuceně natáčeny do radiálního směru. Jednonápravovými podvozky se samočinným natáčením dvojkolí se vyznačují i motorové vozy ř. 810 a jejich rekonstrukce. Dvounápravová vozidla mívají větší vůle ve vedení dvojkolí, které taktéž umožňují alespoň částečné natočení dvojkolí. Ale u vedoucího dvojkolí (první ve směru jízdy) někdy dochází k opačnému natočení, což průjezd obloukem ještě zhoršuje.", "section_level": 1}, {"title": "Hnací a spřažená dvojkolí parních lokomotiv.", "content": "Hnací dvojkolí lokomotivy přenáší sílu parního stroje a tím vytváří tažnou sílu lokomotivy. Ojnice přitom působí na čepy hnacího dvojkolí umístěné excentricky vůči ose nápravy, tím dochází k převedení posuvného pohybu pístů na rotační pohyb dvojkolí. Tvar nápravy a umístění ojničních čepů jsou dány použitým parním strojem. Spřažená dvojkolí jsou spojena s hnacím dvojkolím prostřednictvím spojnic. Zjednodušeně lze říci, že použití spřažených dvojkolí zvyšuje tažnou sílu lokomotivy. Spojnice bývají umístěné na vnějších stranách kol, a to i u lokomotiv s vnitřními válci, aby se nemusely i u spřažených dvojkolí používat výrobně složitější zalomené nápravy. V některých případech pohání parní stroj jalový hřídel a lokomotiva má pouze spřažená dvojkolí. Stejné uspořádání bývá použito i u spojnicových lokomotiv moderních trakcí – např. u východoněmecké lokomotivy řady V 60 (106).", "section_level": 1}, {"title": "Hnací dvojkolí pro ozubnicovou dráhu.", "content": "Pokud nemají kola pro ozubnicový pohon zvláštní uložení, má hnací dvojkolí pro ozubnicovou dráhu vložené ozubené kolo, které zapadá do ozubeného hřebene, zpravidla připevněného k pražcům v ose koleje. Další informace v článku Ozubnicová dráha.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci dvojkolí.", "content": "Výrobou dvojkolí, a to nejen železničních, ale i pro ostatní kolejovou dopravu, se v České republice zabývá bohumínská firma Bonatrans Group. Firma vznikla v roce 1999 oddělením Závodu železniční dvojkolí od firmy ŽDB. Závod železniční dvojkolí byl založen již roku 1965 v tehdy státním podniku Železárny a drátovny Bohumín. Výrobce železničních dvojkolí v Evropě sdružuje Evropské sdružení výrobců dvojkolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Typické železniční dvojkolí se skládá ze dvou kol nalisovaných na nápravu. Obě kola jsou tak pevně mechanicky spojena s nápravou (železniční dvojkolí nemá žádný diferenciál tak jak jej známe třeba z náprav silničních vozidel). V kolejovém vozidle je dvojkolí uloženo pomocí valivých nebo, dnes již zřídka, i kluzných ložisek v ložiskových skříních. Náprava může být plná i dutá (např. ř. 471, 680). U parních lokomotiv s vnitřními válci se používají nápravy zalomené – k excentrické části je připojena ojnice. Zejména u nízkopodlažních tramvají bývají použity krátké nápravy pro jednotlivá kola. To umožňuje snížit střední část podvozku na minimum a vozidlo opatřit nízkou podlahou i v oblasti podvozku. Stejné uspořádání mají z důvodu možnosti změny rozchodu i vlaky Talgo. Jiná konstrukce umožňující změnu rozchodu spočívá na kolech uložených na nápravě posuvně (samozřejmě s aretací). Kola jsou provedena jako obručová nebo celistvá. Obručová kola jsou složena z disku nebo hvězdice, na které je za tepla natažená obruč. Celistvá kola, u kterých jsou disk a obruč tvořeny jedním dílem, postupně vytlačují kola skládaná. Jejich výhodou je především nižší hmotnost a nehrozí u nich nebezpečí uvolnění obruče. Po opotřebení je ovšem nutné vyměnit celé kolo. Zvláštní konstrukcí jsou kola skládaná, u kterých je mezi diskem a obručí, popřípadě mezi dvěma díly disku umístěna pryžová vložka. Toto má za cíl snížení hladiny hluku uvnitř vozidla, používá se většinou jen u vozidel metra a tramvají. Použití u jednotek ICE se neosvědčilo, lom složeného kola byl příčinou velkého železničního neštěstí u Eschede. Poháněná dvojkolí jsou navíc opatřena součástmi k přenosu hnací síly nebo kroutícího momentu na dvojkolí. Mezi nejobvyklejší způsoby patří ozubené kolo nalisované na nápravě, popřípadě unašeč dutého hřídele. U parních lokomotiv to jsou ojniční, resp. spojniční čepy zalisované do otvoru v zesíleném místě hvězdice kola. Některá vozidla na ozubnicových drahách mají dvojkolí doplněno o uprostřed umístěné ozubené kolo zabírající do ozubeného hřebene.", "tgt_summary": "A wheelset is the wheel–axle assembly of a railroad car. The frame assembly beneath each end of a car, railcar or locomotive that holds the wheelsets is called the bogie (or truck in North America). Most North American freight cars have two bogies with two or three wheelsets, depending on the type of car; short freight cars generally have no bogies but instead have two wheelsets.", "id": 1385167} {"src_title": "Ackermannova funkce", "tgt_title": "Ackermann function", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Ackermannova funkce dvou proměnných formula_2 je definovaná rekurentním vzorcem Ackermannovu funkci jedné proměnné pak můžeme definovat jako formula_4. Zde uvedená Ackermannova funkce je tvar, na který funkci upravili Rózsa Péterová a Raphael Robinson. Původní funkce definovaná v roce 1928 Wilhelmem Ackermannem měla argumenty tři: Myšlenka Ackermannovy funkce spočívá v tom, že pro x = 0 jde o sčítání dvou zbylých parametrů, pro x = 1 o násobení, pro x = 2 o mocnění atd. Vždy se iteruje předchozí operace.", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka hodnot.", "content": "Ackermannovu funkci dvou proměnných lze vyjádřit také ve formě nekonečné dvourozměrné tabulky. Její konstrukce je velice jednoduchá: Do prvního řádku se umístí přirozená čísla. Ostatní buňky se pak vyplní tím, že se opíše hodnota z předchozího řádku, ze sloupečku udaného hodnotou buňky, která je nalevo od vyplňované (první sloupeček se vyplní hodnotou sloupečku 1 z předchozího řádku). Levá horní část tabulky vypadá takto:", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus.", "content": "Lze dokázat, že nejen hodnotu, ale ani výpočetní složitost této funkce nelze omezit strukturovaným algoritmem, který by obsahoval pouze konečné množství cyklů typu \"for\" (a žádné cykly typu \"repeat\" nebo \"while\").", "section_level": 1}, {"title": "Inverzní funkce.", "content": "Jelikož Ackermannova funkce formula_1 roste extrémně rychle, její inverze formula_6 roste extrémně pomalu. Tato inverzní funkce se někdy označuje jako formula_7. Jelikož formula_1 je pro formula_9 naprosto nepředstavitelná, je formula_10 menší než 5 pro všechny představitelné hodnoty \"n\", pro všechny praktické účely lze tedy funkci formula_7 považovat za konstantní. Tato inverzní funkce se objevuje při analýze složitosti některých algoritmů, například u Kruskalova algoritmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ackermannova funkce je příkladem funkce, která je rekurzivní a přitom není primitivně rekurzivní. Hodnota Ackermannovy funkce formula_1 roste velmi rychle a už pro velmi malá čísla (4, 5, …) je nemyslitelné tuto hodnotu spočítat. Např. \"A\"(4) je tak obrovské číslo, že už počet jeho číslic je vyšší než počet všech atomů v pozorovaném vesmíru. Jinak řečeno, Ackermannova funkce roste nade všechny rozumně představitelné meze a není omezitelná žádnou běžně používanou funkcí.", "tgt_summary": "In computability theory, the Ackermann function, named after Wilhelm Ackermann, is one of the simplest and earliest-discovered examples of a total computable function that is not primitive recursive. All primitive recursive functions are total and computable, but the Ackermann function illustrates that not all total computable functions are primitive recursive. After Ackermann's publication of his function (which had three nonnegative integer arguments), many authors modified it to suit various purposes, so that today \"the Ackermann function\" may refer to any of numerous variants of the original function. One common version, the two-argument Ackermann–Péter function, is defined as follows for nonnegative integers \"m\" and \"n\": Its value grows rapidly, even for small inputs. For example, is an integer of 19,729 decimal digits (equivalent to 2−3, or 2−3).", "id": 2304649} {"src_title": "Kardamovník obecný", "tgt_title": "Elettaria cardamomum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bylina vyrůstající z mohutného oddenku dorůstá výšky 2–4 m, výjimečně až 5 m. U kořene lodyhy jsou dvě řady plochých listů, dorůstajících délky 0,5–0,7 m, na horní ploše hladkých a tmavozelených, ze spodu světlejších a sametových. Květenství se vytváří na samostatném horizontálním stonku, táhnoucím se při zemi. Okvětní lístky jsou bílé nebo slabě nažloutlé, s nafialovělými žilkami a žlutými nebo růžovými okraji. Plodem jsou podlouhlé zelenavé tobolky, dorůstající délky 2 cm a obsahující 15 až 20 aromatických hnědočervených semen. Rozmnožuje se však zejména dělením oddenků.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původním areálem rozšíření jsou tropické deštné pralesy Kardamomských hor (Cardamom Hills) v pohoří Ghat při jihozápadním pobřeží Indie, ve výškách mezi 700 až 1500 m n. m. Pěstuje se i na jiných místech Indie, na Srí Lance, v Guatemale a v Tanzanii. Největšími exportéry jsou Guatemala, Tanzanie, Madagaskar, Papua Nová Guinea a Vietnam.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Rostlina vyžaduje zastíněné stanoviště v bylinném patře tropických deštných pralesů s ročními srážkami v rozmezí 3000 až 4000 mm a s trvale vlhkou půdou. Optimální teplota pro růst se pohybuje kolem 22 °C, nesnáší teploty pod 10 °C. Kvete a jeho plody dozrávají pouze v oblasti tropů.", "section_level": 1}, {"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Elettaria cardamomum\" (L.) Maton, 1811", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V následujícím seznamu jsou uvedeny pouze nejvýznamněji zastoupené látky. Kromě toho semena obsahují značné množství bílkovin, tuků a sacharidů včetně škrobu.", "section_level": 1}, {"title": "Terpeny.", "content": "Jsou složkou éterického oleje.", "section_level": 2}, {"title": "Karboxylové kyseliny.", "content": "Jsou složkou tuků, obsažených v semenech.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se oddenek, plody a semena, případně éterický olej z nich připravovaný. Tobolky jsou ceněným kořením, které se prodává zelené, bělené nebo sušené na slunci. Mleté koření se nazývá kardamom, které je také jednou složkou indického kari. Semena jsou též význačnou složkou indického \"garam masala\", arabského \"baharatu\", etiopského \"berbere\", \"piafu\" a řady sladkých jídel. Beduíni s ním ochucují kávu, Dánové bábovky, také se žvýká pro osvěžení dechu, zejména v jihovýchodní Asii, kde se přidává k betelovým listům. Semena podporují trávení, stimulují organismus, oddenek zahání únavu a horečku. Přidává se jak do sladkých jídel a likérů, tak i do uzenin. V subtropické oblasti a v mírném pásmu může být pěstována, zejména ve sklenících, jen jako okrasná rostlina vzhledem k zajímavě vyhlížejícím listům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kardamovník obecný (\"Elettaria cardamomum\"), zkráceně zvaný též kardamom (též nesprávně kardamon), je statná bylina z čeledi zázvorníkovitých. Její plody a oddenky se používají jako koření.", "tgt_summary": "Elettaria cardamomum, commonly known as green or true cardamom, is a herbaceous, perennial plant in the ginger family, native to southern India. It is the most common of the species whose seeds are used as a spice called cardamom. It is cultivated widely in tropical regions and reportedly naturalized in Réunion, Indochina, and Costa Rica.", "id": 2175021} {"src_title": "Lokomotiva", "tgt_title": "Locomotive", "src_document": [{"title": "Rozdělení lokomotiv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Značení lokomotiv.", "content": "Některé charakteristiky lokomotiv vyjadřuje přímo značení lokomotiv, o označování různých typů lokomotivního podvozku viz uspořádání pojezdu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Železnice jako první rychlý a dostupný prostředek hromadné dopravy lidí i nákladů se významně podílela na průmyslové revoluci a změnila celou společnost. Lokomotiva představovala vrchol strojírenské technologie a nejnápadnější stroj, s jakým se lidé běžně setkávali – proto se jí lidově říká „mašina“ (z angl. \"machine\" a něm. \"Maschine\"). První funkční parní lokomotivu postavil Richard Trevithick roku 1804 pro dopravu v anglických ocelárnách, lokomotivu pro první veřejnou trať Stockton – Dalington postavil George Stephenson roku 1825. Když roku 1829 vyhrál s lokomotivou Rocket konkurz na dodávku lokomotiv pro trať mezi Liverpoolem a Manchesterem, stal se dodavatelem i pro jiné železnice. Na evropském kontinentu začal pravidelný provoz parních lokomotiv v Belgii, v Německu a ve Francii v roce 1835, první rakouské lokomotivy Austria a Moravia dodal Stephenson roku 1837 a jezdily na Severní dráze z Vídně do Brna. Dalších sto let rozvoje železnic bylo ve znamení parních lokomotiv. Roku 1900 byla postavena první česká lokomotiva v První Českomoravské továrně (později ČKD). Roku 1938 ustavila britská lokomotiva A4 Mallard rychlostní rekord 203 km/h. Od 60. let 20. století a od 70. let v Evropě parní lokomotivy ustupují dieselovým a elektrickým, dodnes jich však tisíce jezdí v Číně a v dalších zemích. První dieselové lokomotivy vznikly v Německu a ve Švýcarsku počátkem 20. století, nebyly však příliš úspěšné. Rozvoj těchto lokomotiv začal až ve 30. letech v USA (dieselelektrický pohon) a v Německu (dieselhydraulický pohon). V USA dieselový pohon stále převládá, protože je ekonomičtější při nižších rychlostech a v nákladním provozu. Dieselovy lokomotivy mají oproti parním podstatně lepší energetickou účinnost, nižší provozní náklady, nepotřebují stálé doplňování vody a strojvůdce pracuje v čistém a méně hlučném prostředí. Velkou předností je to, že lokomotiva může nastartovat a vyjet, kdežto parní lokomotiva vyžaduje několikahodinovou přípravu ve výtopně. Elektrický pohon se nejprve prosadil v městské dopravě (Werner von Siemens, Berlín 1881), zejména u podzemních drah, náklady na elektrifikaci tratí s menším provozem však byly příliš vysoké. Francouzský inženýr Heilmann od roku 1892 experimentoval s lokomotivou, kde parní stroj poháněl dynamo a to elektromotory jednotlivých hnacích náprav. První elektrifikovaná hlavní trať byla uvedena do provozu roku 1902 v severní Itálii, celé zařízení dodala maďarská firma Ganz. Velký rozvoj elektrického pohonu nastal v Evropě po druhé světové válce, včetně velmi rychlých souprav. Držitelem světového rekordu pro vlaky na kolech je francouzský TGV, který v běžném provozu dosahuje „jen“ 320 km/h, ale roku 2007 dosáhl upravený kus rychlosti 574,8 km/h. Nejrychlejší sériově vyráběnou lokomotivou na světě je německá lokomotiva Siemens ES64U4, vyrobená společností Siemens pro rakouské železnice, která roku 2006 dosáhla při zvláštní rekordní jízdě rychlosti 357 km/h. Podle evropských norem ale lokomotiva nemůže na veřejných tratích pravidelně jezdit rychlostí vyšší než 250 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva (z angl. \"locomotive\" a lat. \"loco motiva\", pohybující z místa) je samostatné hnací čili trakční kolejové vozidlo, určené pro pojezd (pohyb) a posun vlaků neboli souprav složených z železničních vozů či jiných kolejových vozidel. Lokomotivy se dělí podle druhu trakce (parní, elektrické, motorové atd.) a podle hlavního určení (rychlíkové, nákladní, posunovací a pod.). Mezi hlavní charakteristiky lokomotivy patří rozchod kolejí, maximální rychlost, adhezní hmotnost, tah a uspořádání podvozku.", "tgt_summary": "A locomotive or engine is a rail transport vehicle that provides the motive power for a train. If a locomotive is capable of carrying a payload, it is usually rather referred to as a multiple unit, motor coach, railcar or power car; the use of these self-propelled vehicles is increasingly common for passenger trains, but rare for freight (see CargoSprinter and Iron Highway). Traditionally, locomotives pulled trains from the front. However, push-pull operation has become common, where the train may have a locomotive (or locomotives) at the front, at the rear, or at each end. Most recently railroads have begun adopting DPU or distributed power. The front may have one or two locomotives followed by a mid train locomotive that is controlled remotely from the lead unit.", "id": 257157} {"src_title": "Kaplanova turbína", "tgt_title": "Kaplan turbine", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Má vyšší účinnost než Francisova turbína, ale je výrazně složitější a dražší. Používá se pro spády od 1 do 70,5 m (což je spád na vodní elektrárně na Orlíku) a průtoky 0,15 až několik stovek m/s. Největší hltnost na světě mají Kaplanovy turbíny na Saratovské vodní elektrárně na Volze a to 806 m/s na spádu 10–11,5 m. Obecně se dá říct, že se používá především na malých spádech při velkých průtocích, které nejsou konstantní. V závislosti na rozdílu hladin může být instalována buď se svislou nebo s vodorovnou osou otáčení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vývoje Kaplanovy turbíny.", "content": "Kaplan jako první vzal při teoretickém návrhu turbíny v úvahu vazkost vody. V letech 1910-1912 proto navrhl na základě svých úvah nový tvar oběžného kola. První prototyp Kaplanovy turbíny byl vyroben brněnskou firmou Ignác Storek v roce 1919. Po zkouškách se ukázalo, že turbína dosahuje vynikající mechanické účinnosti až 86 %. Další prototyp byl úspěšně vyzkoušen v poděbradské elektrárně. Výsledky zkoušek vedly v roce 1920 k rozhodnutí použit Kaplanovy turbíny v trvalém provozu v nově budované vodní elektrárně na Strži nedaleko Kroměříže. V Ústředním seznamu kulturních památek České republiky je vodní elektrárna na Strži vedena pod číslem 101819. Později, když se Kaplanovým žákům podařilo vyřešit i problémy s kavitací, se tato turbína stala nejvýznamnějším typem turbíny užívaným ve velkých vodních elektrárnách se spádem do 50 m po celém světě. Začátkem jejího úspěchu byla úspěšná montáž tehdy největší turbíny světa ve švédském Jlla Edet v roce 1925. Kaplanovy turbíny byly velice úspěšným vývozním artiklem československého strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Propelerová turbína.", "content": "Velmi zjednodušenou a zmenšenou variantou Kaplanovy turbíny je tzv. propelerová turbína („vrtulová turbína“), u níž jsou rozváděcí a většinou i oběžné lopatky pevné. Využívá se spolu s Bánkiho turbínou u malých vodních elektráren, kde nahrazuje složitější malé Francisovy turbíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaplanova turbína je přetlaková axiální turbína s velmi dobrou možností regulace. Toho se využívá především v místech, kde není možné zajistit stálý průtok, nebo spád. Kaplanovy turbíny dominují v instalacích s vysokým průtokem a malým výškovým spádem (např. dolní toky velkých řek). Turbínu vynalezl profesor brněnské techniky Viktor Kaplan. Od svého předchůdce, Francisovy turbíny, se liší především menším počtem lopatek, tvarem oběžného kola a především možností regulace náklonu lopatek u oběžného i rozváděcího kola.", "tgt_summary": "The Kaplan turbine is a propeller-type water turbine which has adjustable blades. It was developed in 1913 by Austrian professor Viktor Kaplan, who combined automatically adjusted propeller blades with automatically adjusted wicket gates to achieve efficiency over a wide range of flow and water level. The Kaplan turbine was an evolution of the Francis turbine. Its invention allowed efficient power production in low-head applications which was not possible with Francis turbines. The head ranges from 10–70 metres and the output ranges from 5 to 200 MW. Runner diameters are between 2 and 11 metres. Turbines rotate at a constant rate, which varies from facility to facility. That rate ranges from as low as 54.5 rpm (Albeni Falls Dam) to 450 rpm. Kaplan turbines are now widely used throughout the world in high-flow, low-head power production.", "id": 1109092} {"src_title": "Viktor Kaplan", "tgt_title": "Viktor Kaplan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Viktor Kaplan se narodil jako syn železničního úředníka. V letech 1895–1900 vystudoval Vídeňskou Vysokou školu technickou, kde studoval stavbu strojů a Dieselových motorů. Po škole strávil jeden rok vojenské služby v Pule, tehdy významném rakousko-uherském vojenském přístavu. V roce 1901 začal pracovat ve strojírnách patřících firmě Ganz & Comp v Leobersdorfu u Vídně na spalovacích motorech. Po dvou letech však odešel na žádost profesora Alfréda Musila (otce Roberta Musila) na německou vysokou školu technickou v Brně, jako konstruktér ústavu nauky o strojích, kinematice a strojnictví. V roce 1909 Kaplan habilitoval a zároveň si téhož roku, 18. července, vzal za manželku vídeňskou rodačku Margaretu Strasserovou, s níž měl dvě dcery (Gertraud Karola Antonia Kaplanová a Margaretta Reinfrieda Kaplanová). Roku 1913 se stal vedoucím katedry teorie a stavby vodních motorů. Roku 1918 byl jmenován řádným profesorem. V roce 1926 získal čestný doktorát na Vysoké škole technické v Praze a roku 1934 na Vysoké škole technické v Brně. Druhého čestného doktorátu se však nedožil, neboť zemřel 23. srpna 1934 na mozkovou mrtvici ve svém letním sídle Rochuspoint v Rakousku. Výročí jeho narození patří od roku 1976 mezi světová kulturní výročí UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kaplan prováděl v Brně množství pokusů, aby popsal nejvhodnější parametry Francisových turbín a modifikoval je pro různé hodnoty průtoků a spádů. Jeho vynález vodní turbíny s nastavitelnými oběžnými lopatkami, se datuje do roku 1912. Kaplan na ní začal pracovat v roce 1910. Tehdy byla zřízena za podpory slévárny a strojírny Ignáce Storka laboratoř, ve které prováděl své pokusy. Zde rozšiřoval mezilopatkové kanály Francisovy turbíny, až nakonec dospěl k oběžnému kolu svým tvarem připomínající lodní šroub, ale s natáčivými lopatkami. A v tom je genialita Kaplanova vynálezu: Natáčením lopatek oběžného kola podle měnícího se průtoku vody se optimálně nastavují nátokové úhly vodního proudu a je tak zachována vysoká účinnost turbíny i při mnohem nižším průtoku. Objev světového významu nevznikal hladce a narážel na nepochopení a často i odpor firem vyrábějících Francisovy turbíny. Přesto v letech 1912–1913 přihlásil Kaplan postupně k patentování čtyři vynálezy. S příchodem první světové války se vynálezcova situace nijak nezlepšila a patentové spory jej velmi vysilovaly. Kaplanova turbína se tak dočkala svého patentu až v roce 1920. Ale již v roce 1918 byla započata výroba turbíny podle Kaplanových návrhů a výpočtů v brněnské továrně Ignáce Storka. Tato turbína byla uvedena do provozu v roce 1919 v přádelnách ve Velmu (Dolní Rakousy), kde pracovala až do roku 1952. V roce 1931 byly spuštěny čtyři obří kaplanovy turbíny (průměr 7 metrů, výkon 35 MW ) v hydroelektrárně Ryburg-Schwörstadt na řece Rýnu na německo-švýcarské hranici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Kaplan (27. listopadu 1876 Mürzzuschlag, Rakousko-Uhersko – 23. srpna 1934 Unterach am Attersee, Rakousko) byl rakouský inženýr a vynálezce Kaplanovy turbíny.", "tgt_summary": "Viktor Kaplan (27 November 1876 – 23 August 1934) was an Austrian engineer and the inventor of the Kaplan turbine.", "id": 2458754} {"src_title": "Amedeo Avogadro", "tgt_title": "Amedeo Avogadro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Turíně, který byl tehdy součástí Království Sardínie a Piemontu. Byl synem zámožného významného právníka, senátora a hraběte ze starodávného piemontského rodu. Vystudoval práva (roku 1792 získal bakalářský titul, roku 1796 doktorát). Postupně ale opouštěl advokacii a okolo roku 1800 se začal věnovat hlavně svému koníčku - fyzice. V roce 1804 se stal korespondujícím členem akademie věd v Turíně, v roce 1806 demonstrátorem fyziky na turínské univerzitě, později profesorem přírodovědy na Královské koleji ve Vercelli. V roce 1820 se vrátil na Turínskou univerzitu jako profesor matematické fyziky a přednosta nově založené katedry vyšší fyziky. V roce 1822 byl post zrušen a celá univerzita načas zavřena, kvůli nepokojům v Piemontu. Post byl obnoven roku 1832, kdy ho však získal Augustin Louis Cauchy. Ten však za dva roky odešel do Prahy a na místo byl znovu dosazen Avogadro. Pracoval pak na univerzitě až do odchodu do důchodu roku 1850. Nejprve se zabýval elektromagnetickou indukcí a elektrochemií, ale později se věnoval fyzice plynů, v níž se proslavil nejvíce. Roku 1811 v článku v časopise \"Journal de Physique, de Chemie et d´Histoire naturelle\" formuloval hypotézu, že ideální plyny obsahují v objemové jednotce plynu při stejném tlaku a teplotě stejný počet molekul (Avogadrův zákon). Nedokázal však svou teorii potvrdit experimentem. Dokázat se jeho teorii podařilo až o půl století později na základě kinetické teorie plynů. Zásadní podíl na znovuobjevení a uznání Avogadra měl Stanislao Cinnizzaro, který jeho zapomenuté jméno objevil zcela náhodou ve vzájemné korespondenci André-Marie Ampéra a Jönse Jacoba Berzelia. Z jiných je prací je důležité čtyřdílné dílo \"Fisica dei corpi ponderabili\" (1837-1841).", "section_level": 1}], "src_summary": "Amedeo Avogadro, celým jménem Lorenzo Romano Amedeo Carlo Avogadro di Quaregna e Cerreto (9. srpna 1776, Turín – 9. července 1856, Turín) byl italský fyzik, který se stal jedním ze zakladatelů fyziky plynů. Jeho objevy umožnily určení relativních atomových hmotností prvků. Je po něm pojmenována Avogadrova konstanta. Avogadrova práce byla jedním ze základních pilířů moderní chemie.", "tgt_summary": "Lorenzo Romano Amedeo Carlo Avogadro (, , ; 9 August 17769 July 1856), Count of Quaregna and Cerreto, was an Italian scientist, most noted for his contribution to molecular theory now known as Avogadro's law, which states that equal volumes of gases under the same conditions of temperature and pressure will contain equal numbers of molecules. In tribute to him, the number of elementary entities (atoms, molecules, ions or other particles) in 1 mole of a substance, , is known as the Avogadro constant, one of the seven SI base units and represented by \"N\".", "id": 1169181} {"src_title": "Matematická statistika", "tgt_title": "Mathematical statistics", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Některé prvky matematické statistiky se objevily již v 17. a 18. století. Šlo zejména o vyrovnávací počet, který začal pro účely astronomie používat již Galileo Galilei a pro účely geodetických měření rozvinul Roger Boscovich. Již v roce 1710 uveřejnil John Arbuthnot první článek, v němž byl použit statistický test, význam tohoto myšlenkového postupu však ještě dlouho poté unikal pozornosti přírodovědců. V tomto období byly také položeny základy teorie pravděpodobnosti. Mezi zakladatele této disciplíny patří Pierre de Fermat, Blaise Pascal a Christiaan Huygens v 17. století, Jacob Bernoulli, Abraham de Moivre, Thomas Bayes a Pierre Simon de Laplace ve století 18. Bayes a Laplace započali teorii induktivního pravděpodobnostního uvažování, jež je základem dnešního bayesovského přístupu ke statistice, nazvaného na počest prvního z nich. 19. století přineslo další rozvoj metod teorie pravděpodobnosti a rodící se matematické statistiky. Na jeho počátku byla objevena metoda nejmenších čtverců. Zřejmě ji použil Carl Friedrich Gauss již roku 1801 při výpočtu dráhy planetky Ceres, ale poprvé byla uveřejněna roku 1805 Legendrem, který ji objevil nezávisle na Gaussovi. V tomto století se také metody matematické statistiky začaly z fyzikálních věd šířit i do oblasti věd biologických a humanitních. Adolphe Quételet je aplikoval na demografii, Gustav Fechner využil pro psychologické experimenty a Francis Galton v rámci svých studií dědičnosti zavedl pojem korelace a objevil regresi k průměru, z níž pak vznikl název regresní analýza. Charles Sanders Peirce v pojednáních \"Illustrations of the Logic of Science\" (1877–1878) a \"A Theory of Probable Inference\" (1883) formuloval mnohé základní prvky matematické statistiky, zejména položil základy teorie testování hypotéz a randomizovaných experimentů. Testování hypotéz na přelomu 19. a 20. století rozvíjeli Karl Pearson (chí-kvadrátový test) a William Sealy Gosset, známý pod pseudonymem Student (t-test). Vlastním zakladatelem moderní matematické statistiky jako disciplíny se stal britský biolog Ronald Fisher. Napsal vlivné učebnice \"Statistical Methods for Research Workers\" (1925) a \"The Design of Experiments\" (1935) a objevil či podstatně prohloubil celou řadu klíčových metod a pojmů jako jsou analýza rozptylu, metoda maximální věrohodnosti, diskriminační analýza, informace a plánování experimentů. Kolem poloviny 20. století se matematická statistika stala samostatným oborem na pomezí čisté a aplikované matematiky, který se rozvíjí řadou směrů. Teorii statistických dat, experimentálního designu a výběru obohatili například William Gemmell Cochran, Leslie Kish, C. R. Rao a Donald Rubin. Frank Hampel, Peter J. Huber, John Tukey a další badatelé rozvíjeli robustní metody odhadů a exaktní statistické metody, jež jsou málo citlivé k extrémním hodnotám v datovém souboru a platné i pro malé rozsahy výběrů. V návaznosti na klasické Thurstonovy a Guttmanovy práce vznikla teorie a metodologie statistického škálování, k níž přispěli například Clyde H. Coombs, Roger N. Shepard, Joseph B. Kruskal a rovněž Lee J. Cronbach teorií reliability škál. Analýzu kategorizovaných dat obohatil Leo A. Goodman metodologií logaritmickolineárních modelů. Inspirace z oblasti sociálních věd přinesla například rozpracování metod z okruhu faktorové analýzy, jejíž základy položili psychologové Charles Spearman a Raymond Cattell a později rozpracovali Karl G. Jöreskog a Dag Sörbom, dále teorie latentních tříd, kterou navrhl sociolog Paul Felix Lazarsfeld, či teorie rozhodovacích stromů, u jejíchž kořenů stojí sociologové William A. Belson a James N. Morgan. V oblasti ekonomie a ekonometrie působili například Harold Hotelling (kanonická korelační analýza) nebo James Tobin (regrese cenzorovaných dat). Významná pro ekonomii je rovněž statistická analýza časových řad, k níž přispěli například George Box, Gwilym Jenkins či Tim Bollerslev, a analýza přežití, kterou rozvinuli mimo jiné Edward L. Kaplan, Paul Meier a David Cox. Použití metod matematické statistiky v průmyslu je spojeno se jmény Waltera A. Shewharta a W. Edwardse Deminga, kteří se stali zakladateli metodologie a hnutí řízení kvality. Rychle stoupá význam metaanalýzy, metodologie umožňující kombinovat výsledky většího množství nezávislých empirických studií; ze statistiků k její teorii přispěli například Nambury S. Raju, Larry V. Hedges, John E. Hunter, Jacob Cohen či Thomas C. Chalmers. Nástup počítačů v polovině 20. století se projevil usnadněním rozsáhlých výpočtů, které s sebou matematická statistika přináší, a umožnil i vznik takzvaných výpočetně náročných metod ve statistice, často založených na myšlence algoritmu Monte Carlo, tedy opakovaném generování náhodných jedinců ze zkoumané populace. To také koncem 20. století umožnilo rychlý nástup bayesovských metod, které sice již dříve propagovali například Harold Jeffreys nebo Edwin Thompson Jaynes, ale které byly zhruba až do sedmdesátých let limitovány jak nedostatečnou výpočetní silou počítačů, tak i nepřítomností numerické metodologie, která by umožnila odhadnout složité integrály vznikající při jejich nasazení. Dalším aspektem rozšíření počítačů byl rozvoj programového vybavení pro matematickou statistiku. Zejména nástup univerzálních programových balíků od 60. let 20. století umožnil uživatelsky příjemným způsobem masově aplikovat výsledky vědecké práce v tomto oboru.", "section_level": 1}, {"title": "Data a jejich získávání.", "content": "Statistická data, v dnešní době dostupná obvykle v podobě počítačových databází, se dají zkoumat z různých hledisek. Data především mohou být úplná a zahrnovat celou základní populaci (čili základní soubor), tedy všechny objekty našeho zájmu. Častěji však máme k dispozici jen jejich podmnožinu, zvanou ve statistice výběr, výběrový soubor, výběrová populace či vzorek. Počet objektů v této podmnožině se označuje formula_1 a nazývá rozsah výběru. Postupy získávání výběru zkoumá teorie výběru, která se zabývá mimo jiné tím, zda je výběr reprezentativní, tedy zda popisné charakteristiky výběru se až na náhodnou výběrovou chybu shodují s charakteristikami celé základní populace. Základním způsobem dosahování reprezentativnosti přitom jsou různé druhy pravděpodobnostního výběru, při nichž má každý prvek základní populace známou nenulovou pravděpodobnost, že bude obsažen ve vzorku. Není-li výběr reprezentativní, vzniká systematická chyba, která znemožňuje korektní zobecnění výsledků analýzy na celou základní populaci. Často však není pravděpodobnostní výběr možný a jsou k dispozici např. pouze data vzniklá „na základě příležitosti“ (oportunitní), o jejichž reprezentativnosti není jasno – to se týká např. mnoha situací v astronomii nebo historických vědách. V takovém případě je k zobecnění potřeba přistupovat s velkou opatrností. Zkoumají-li se kauzální závislosti, tedy vliv různých zásahů, používá se experimentální design. Například některé náhodně vybrané prvky populace mohou být podrobeny zásahu, jejíž efekt se zkoumá, zatímco zbylé slouží jako kontrolní skupina. Rozdíl mezi ošetřenou a kontrolní skupinou pak lze až na výběrovou chybu interpretovat jako vliv zásahu. Do designu vytváření a sběru dat se může promítnout i čas, takže hovoříme o časových řadách a longitudinálních studiích. Data obsahují hodnoty sledovaných znaků (či – z hlediska datového souboru – proměnných), což mohou být hodnoty jak numerické (např. délka života pacienta po operaci), tak i nenumerické, kategoriální (např. umístění nádoru v těle). Podle toho, jakou interpretaci numerická data mají, tj. zda je např. lze pouze seřadit, nebo zda je lze i sčítat, hovoří se pak ještě o měřítku proměnné čili typu škály. Zvláštním problémem analýzy jsou chybějící údaje – data, která nebyla zjištěna, ztratila se anebo nejsou smysluplně definována.", "section_level": 1}, {"title": "Explorační analýza.", "content": "Explorační analýza dat (, EDA) je souhrn metod používaných pro průzkum dat a hledání hypotéz, které stojí za to testovat (testování se v tomto kontextu označuje jako konfirmační analýza). Explorační analýzu etabloval jako samostatný podobor statistiky John Tukey. Hlavní úkoly explorační analýzy dat jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Statistická inference.", "content": "Základní úlohou matematické statistiky je zobecnění (zvané v tomto oboru statistická inference, statistická indukce či statistické usuzování): zkoumá se, jak informace zjištěné o prvcích výběru zobecnit na celou populaci. Používané metody se opírají o zákon velkých čísel a příbuzné věty teorie pravděpodobnosti, jako je například Glivenkova-Cantelliho věta; ty ukazují, že při rostoucím rozsahu reprezentativního výběru se výběrové odhady obvykle limitně blíží skutečným hodnotám na celé populaci. Matematická statistika zároveň stanovuje, jak přesný tento odhad pro daná data je (intervalový odhad), anebo testuje, zda vlastnosti vzorku jsou slučitelné s předpoklady o chování celé populace (testování statistických hypotéz).", "section_level": 1}, {"title": "Odhady.", "content": "Číslo definované jako funkce distribuce nějaké náhodné veličiny se označuje jako statistický funkcionál či statistika. Příkladem statistiky je střední hodnota nebo rozptyl. Často je třeba z dat o výběrové populaci odhadnout hodnotu statistiky na základní populaci. Tato úloha se označuje odhad. Nejjednodušším přístupem je vypočítat vhodný bodový odhad, tedy jedno číslo, které co nejlépe aproximuje hledaný statistický funkcionál. Sám o sobě však bodový odhad obvykle nestačí, protože neposkytuje žádnou představu o přesnosti získané aproximace. Proto se počítá intervalový odhad, jehož výsledkem je interval spolehlivosti (konfidenční interval), tedy interval, v němž se s jistou předem zadanou pravděpodobností nachází hodnota hledané statistiky základní populace. Výsledek se pak často udává ve formě V bayesovském přístupu ke statistice se namísto konfidenčního intervalu zjišťuje distribuce zkoumané statistiky podmíněná daty výběrové populace.", "section_level": 2}, {"title": "Testování hypotéz.", "content": "Testování hypotézy je postup, který umožňuje na základě naměřených dat určit, zda náhodná veličina, jejímiž realizacemi data jsou, vykazuje určitou vlastnost. Například lze testovat, zda se střední hodnota náhodné veličiny liší od dané konstantní hodnoty – praktickou aplikací takového testu by mohlo být, zda je soustruh dobře seřízen a střední hodnota průměru jím vyráběných součástek se rovná hodnotě předepsané výkresem. V takovém případě je možné použít jednovýběrový t test, jsou-li rozměry součástek normálně rozděleny. Testování může zahrnovat i více proměnných. Příkladem může být test toho, zda se navzájem liší střední hodnota náhodné veličiny \"X\" ve skupinách definovaných diskrétní náhodnou veličinou \"Y\" – takovýto test může být užitečný například v situaci, kdy \"X\" je výnos jabloní a \"Y\" je značka hnojiva, kterým se stromy ošetřují, takže test zjišťuje, zda se účinky jednotlivých hnojiv od sebe statisticky významně liší. V tomto případě lze při testování využít analýzu rozptylu, jsou-li splněny předpoklady této metody. V klasické teorii testování se vychází z toho, že platí předpokládaná vlastnost zkoumaných náhodných veličin. Tento předpoklad se označuje nulová hypotéza a značí formula_2. Jelikož data jsou náhodná a náhoda může „pracovat proti nám“, nelze obvykle závěry testování vyslovit s naprostou jistotou. Proto se zároveň se předem stanoví hladina spolehlivosti formula_3, což je míra rizika (pravděpodobnost) toho, že hypotézu formula_2 zamítneme, ačkoliv ve skutečnosti platí (omyl označovaný jako chyba 1. druhu). Hladina spolehlivosti se tradičně stanovuje 0,05 nebo 0,01. Menší hladina spolehlivosti znamená větší jistotu při zamítání nulové hypotézy, ale zároveň také větší riziko chyby 2. druhu, jež spočívá v akceptování nulové hypotézy, ačkoli tato hypotéza ve skutečnosti neplatí. Dále se z dat vypočítá takzvané testovací kritérium, jehož rozdělení podmíněné předpokládanou platností nulové hypotézy je známo. Vyjde-li hodnota testovacího kritéria typická pro toto známé rozdělení, nulovou hypotézu akceptujeme či přesněji řečeno nezamítáme na základě známých dat. Naopak vyjde-li hodnota extrémní, tedy v oblasti hodnot, do níž realizace předpokládaného rozdělení padají s pravděpodobností menší než formula_3 (tj. hodnota testovacího kritéria překročí kritickou mez), usoudíme, že testovací kritérium nejspíše nepochází z předpokládaného rozdělení a nulovou hypotézu zamítneme ve prospěch opačné tzv. alternativní hypotézy, označované formula_6. Zatímco dříve bylo třeba hledat kritické meze v tabulkách rozdělení příslušného testovacího kritéria, dnes statistické softwary vypisují takzvanou hodnotu významnosti (též zvanou signifikance, p-hodnota nebo hladina významnosti). Tato hodnota udává pravděpodobnost, že při platnosti nulové hypotézy vyjde testová statistika rovna naměřené nebo ještě extrémnější. Test se vyhodnocuje takto: Bayesovský přístup ke statistice podobné úlohy pojímá jako problém stanovení distribuce zkoumané vlastnosti, podmíněné daty a naší výchozí informací o zkoumaném systému. V příkladech uvedených na počátku odstavce by to byla distribuce střední hodnoty rozdělení průměrů součástek resp. distribuce středních hodnot výnosů ve skupinách podle použitého hnojiva.", "section_level": 2}, {"title": "Modelování.", "content": "Statistické modelování znamená snahu pomocí zjištěných dat pochopit mechanismus, jakým data mohla vzniknout. Jako model se tedy chápe rozdělení pravděpodobnosti, z něhož mohla vzniknout zkoumaná empirická data. Pro účely modelování se data obvykle chápou jako složená ze signálu, to jest deterministické složky, a šumu: Data se modelují jako složená z nějaké známé deterministické matematické funkce a reziduální hodnoty, která se chová jako nedeterministický šum – neobsahuje žádnou nebo jen malou systematickou informaci: Funkce, deterministická složka modelu, závisí na externích proměnných (nezávisle proměnných) a u časových řad případně i na starších hodnotách naměřených dat. Model tedy má aproximovat deterministickou (nenáhodnou) složku dat, odhadnout velikost a typ šumu a pomoci pochopit, jak modelovaná data vznikla resp. jak lze jejich hodnoty ovlivňovat vstupními proměnnými. Matematická funkce, která je první složkou modelu, často obsahuje parametry, které je třeba odhadnout z dat tak, aby model co nejlépe vystihl data (parametrické modelování). Zvláštními testy se zkoumá kvalita modelu a provádí se jeho interpretace. Nejjednodušší statistické modely jsou obsaženy již v základech odhadu a testování hypotéz. Například odhad výběrového průměru a jeho konfidenčního intervalu implikuje model dat jakožto součtu konstanty (střední hodnoty) a gaussovské náhodné veličiny (jejíž rozptyl ovlivňuje šířku konfidenčního intervalu). Jako modely ve vlastním smyslu se však označují složitější případy, závislé na více různých parametrech či komplexnějších pravděpodobnostních schématech. Historicky nejstarším a často používaným příkladem složitějšího statistického modelu je lineární regrese. V základní podobě její tvar vypadá takto: což se přesněji a stručněji vyjádří takto: kde \"y\" je reálná závisle proměnná (vysvětlovaná proměnná), \"x\" je reálná nezávisle proměnná (vysvětlující proměnná, prediktor), \"i\" označuje pořadové číslo pozorování, formula_12 realizaci normálně rozložené náhodné veličiny (reziduum, které modeluje šum) a parametry \"a, b\" určují tvar lineární funkce: \"a\" má význam směrnice přímky a \"b\" je úsek na ose \"y\". Základním úkolem tohoto typu regresní analýzy je oba parametry odhadnout, například metodou nejmenších čtverců. Regresní modelování je možno zobecnit například připuštěním nelineárních vazeb mezi proměnnými nebo zavedením většího množství nezávisle proměnných. Zobecněný lineární model (generalized linear model, GLM) zahrnuje celou řadu těchto zobecnění; vedle něho pak existují další nelineární modely, například některé typy neuronových sítí nebo rozhodovací stromy. Dále existuje celá řada specializovaných regresních modelů zejména v analýze časových řad, například modely ARIMA a GARCH. Odhadování parametrů modelů se v jednoduchých případech, jako je lineární regrese, děje přímým výpočtem založeným na kalkulu rozdělení pravděpodobností. Složitější modely obvykle neumožňují najít vzorec pro přímý výpočet optimálních hodnot parametrů, a proto se používá celá řada přibližných numerických postupů, například metoda maximální věrohodnosti, různé varianty hladového algoritmu nebo simulační algoritmy typu Monte Carlo. Vedle regresního modelování, kde je k dispozici závisle proměnná, existují i modely, které hledají strukturu zjištěných dat a dělení závisle a nezávisle proměnné nepoužívají. Příklady takového přístupu jsou například shluková analýza (též zvaná seskupovací analýza či matematická taxonomie), faktorová analýza nebo Kohonenovy neuronové sítě (self-organizing map, SOM). Cílem je zde například jednotlivé objekty či proměnné rozdělit do skupin (shluků, kategorií, taxonů, segmentů...) tak, aby v každé skupině byly objekty sobě podobné, a naopak objekty z různých skupin si podobné nebyly. V bayesovském paradigmatu se parametrické modelování chápe jako výpočet či odhad rozdělení pravděpodobnosti parametrů podmíněné zjištěnými daty, tedy kde formula_14 jsou parametry a formula_15 symbolizuje data. Pomocí Bayesovy věty se tato pravděpodobnost dá až na normující koeficient rozepsat jako kde značka formula_17 vyjadřuje přímou úměrnost, formula_18 je pravděpodobnost, že daná data vzniknou, podmíněná hodnotami parametrů modelu, a formula_19 je apriorní pravděpodobnost hodnot parametrů, zjednodušeně řečeno analytikovo očekávání jejich hodnoty předtím, než začal sbírat data. Výraz formula_18 je obecným zápisem modelu jakožto rozdělení pravděpodobnosti. Vzorec tak poskytuje přímý návod, jak určit distribuci parametrů na základě známých dat, navrženého modelu a apriorního očekávání o parametrech. Bayesovské východisko umožňuje konceptuálně jednotný a jednoduchý přístup k celé oblasti statistického modelování, na druhou stranu často vede k výpočetně velmi náročným úlohám, které bylo možno zvládnout až s nástupem rychlých počítačů a s objevem speciálních metod pro odhadování složitých integrálů jako je MCMC (Markov chain Monte Carlo).", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "Metody matematické statistiky pronikly během 20. století prakticky do všech empirických vědních disciplín a do mnoha těch, které bývají řazeny k humanitním vědám. Raný vývoj oboru je spojen s aplikacemi v biologii, psychologii a dalších přírodních vědách. Teorie návrhu a vyhodnocování experimentů nebo výběrových šetření však brzy přesáhla i do jiných oblastí. Významný vliv mají statistické metody v teorii měření a některých oblastech matematické fyziky, zejména statistické fyziky. O statistické metody se opírá moderní matematická lingvistika, demografie, ekonometrie a pojistná matematika stejně jako epidemiologie či biostatistika. Obchodní i přírodovědné aplikace mají robotika, data mining či zpracování signálu, v nichž se matematická statistika propojuje s informatikou a dalšími obory. V inženýrské oblasti se používají teorie řízení, řízení kvality, teorie spolehlivosti a teorie hromadné obsluhy, které rovněž podstatně využívají poznatky matematické statistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Programové vybavení.", "content": "Moderní matematická statistika je zejména ve své aplikované části závislá na počítačové technice. Vedle obecných softwarových systémů pro symbolické výpočty (např. Mathematica) či řešení numerických problémů (např. MATLAB) existuje celá řada specializovaných programů. Programovací jazyk S a nyní zejména jeho zdarma dostupný klon R se staly významnými nástroji pro rozvoj a šíření metod statistické analýzy dat. Širokou sadu obvyklých procedur s většinou uživatelsky příjemným ovládáním obsahuji komerční programové balíky jako je SPSS firmy IBM, SAS System firmy SAS Institute, Statistica firmy StatSoft a mnoho dalších. Tyto balíky navíc obvykle obsahují i skriptovací programovací jazyky, které uživatelům umožňují implementovat specifické postupy neobsažené v základní sadě procedur příslušného balíku. Kromě toho existuje a v řadě případů se dá stáhnout na internetu řada speciálních jednoúčelových programů, které jsou často vytvořeny matematickými statistiky jako implementace jimi objevených testů a algoritmů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matematická statistika je vědecká disciplína na pomezí popisné statistiky a aplikované matematiky. Zabývá se teoretickým rozborem a návrhem metod získávání a analýzy empirických dat obsahujících prvek nahodilosti, tedy teorií plánování experimentů, výběrů, statistických odhadů, testování hypotéz a statistických modelů. S využitím aparátu teorie pravděpodobnosti se snaží odhadnout vlastnosti rozdělení pozorovaných dat, chápaných jako realizace náhodných veličin, a metodologicky plánovat sběr dat tak, aby toto odhadování bylo efektivní. Jestliže tedy teorie pravděpodobnosti na základě znalosti chování určité náhodné veličiny určuje pravděpodobnost určitého výsledku (náhodného pokusu), matematická statistika naopak na základě dat hledá vlastnosti náhodné veličiny. Tento postup se označuje jako statistická inference, statistická indukce nebo statistické usuzování. Základními typy statistické inference jsou bodový odhad, intervalový odhad a testování hypotéz. Jako statistické modelování se označuje tvorba a testování komplexních hypotéz o datech, zahrnující obvykle určování více parametrů či složitou strukturu dat. Matematická statistika se vyvíjela paralelně s teorií pravděpodobnosti. První netriviální postupy tohoto oboru byly známy již v 18. století. Na počátku 19. století Carl Friedrich Gauss a Adrien-Marie Legendre vynalezli metodu nejmenších čtverců a na konci tohoto století a na počátku 20. století se matematické metody statistiky začaly rychle rozvíjet v souvislosti s eugenickým a biologickým výzkumem. Vlastním tvůrcem matematické statistiky jako samostatné disciplíny v dnešním pojetí byl v první polovině 20. století britský biolog Ronald Fisher. Od té doby se matematická statistika bouřlivě rozvíjí a její metody se používají ve všech empirických vědách při získávání a interpretaci dat.", "tgt_summary": "Mathematical statistics is the application of probability theory, a branch of mathematics, to statistics, as opposed to techniques for collecting statistical data. Specific mathematical techniques which are used for this include mathematical analysis, linear algebra, stochastic analysis, differential equations, and measure theory.", "id": 158797} {"src_title": "Havlíčkův Brod", "tgt_title": "Havlíčkův Brod", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně zde stála hornická osada u brodu přes Sázavu. Nejdříve to byl \"Smilův Brod\" podle zakladatele Smila z Lichtenburka, o kterém existují nejstarší zmínky kolem roku 1234. Nejstarší zmínka o vlastním městě pochází ale z listiny datované k 26. říjnu 1256, ve které se řeší spor brodského plebána s vilémovským klášterem. Král Přemysl Otakar II. si dělal nároky na území kolem Brodu, které považoval za královskou půdu, protože se tady dolovala stříbrná ruda. Dostal se do vážných sporů se Smilem, po kterých ale velká část pozemků připadla králi. V roce 1274 byla osada povýšena na město a ke konci 13. století město obehnáno hradbami. Od roku 1308 až do roku 1945 se město jmenovalo \"Německý Brod\". Za husitských válek zde v roce 1422 hledal útočiště král Zikmund se svým vojskem. Husitské oddíly vedené Janem Žižkou Brod dobyly a císařské vojsko porazily. Bylo to jedno z posledních vítězství Žižky, tato událost současně definitivně ukončila těžbu stříbra. Roku 1637 byl Brod povýšen na královské město. V letech 1871–1874 působil na zdejším gymnáziu Vilém Kurz, vědec, spisovatel a politik, jeden ze zakladatelů Klubu českých turistů a jeden z iniciátorů stavby Petřínské rozhledny v Praze. Roku 1945 bylo město v rámci vysídlení Němců z Československa přejmenováno na \"Havlíčkův Brod\" podle Karla Havlíčka Borovského. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Ve městě se od roku 1995 vyrábí pivo Rebel.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura populace.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 847 domech 8 986 obyvatel, z nichž bylo 4 798 žen. 8 853 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 51 k německé a 2 k židovské. Žilo zde 5 087 římských katolíků, 166 evangelíků, 2 953 příslušníků Církve československé husitské a 160 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1223 domech 10 760 obyvatel. 10 506 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 142 k německé. Žilo zde 6 668 římských katolíků, 267 evangelíků, 2 803 příslušníků Církve československé husitské a 146 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se skládá z 13 katastrálních území a ze 14 místních částí: Dříve byly součástí města také dnes samostatné obce Bartoušov, Břevnice, Hurtova Lhota, Knyk, Kyjov, Michalovice, Vysoká a Ždírec.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Havlíčkův Brod byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Havlíčkův Brod ale stále existuje a skládá se ze 120 obcí, ORP z 56 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "V čele města je starosta. Zastupitelstvo má 25 členů. Městská rada má podle dohody po volbách v roce 2014 sedm členů. Po komunálních volbách roku 2010, stejně jako po komunálních volbách roku 2014, byl zvolen starostou města Jan Tecl z ODS. Radu města tvoří po volbách v roce 2014 zástupci ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, hnutí Broďáci a Společně pro Brod. Potřetí starostou byl Jan Tecl zvolen po komunálních volbách v roce 2018. V sedmičlenné městské radě má ODS nově tři zástupce, kandidátka hnutí ANO a Žen za Brod dva a TOP 09 s ČSSD po jednom.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 2019 hostil Havlíčkův Brod společně s Prahou Mistrovství světa mužů v softballu", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Havlíčkův Brod má celostátní význam jako silniční i železniční křižovatka. Protínají se zde dálkové silnice I/34 a I/38, z nichž zde vyúsťuje ještě silnice I/19 a několik silnic II. třídy. V havlíčkobrodském železničním uzlu se pak setkávají celostátní tratě č. 225 od Jihlavy a Veselí nad Lužnicí, 230 od Kolína a Prahy, 238 od Pardubic, 250 od Brna a lokální trať 237 do Humpolce. Rychlíky mezi Prahou a Brnem tudy jezdí ve dvouhodinovém taktu. Město je také uzlem lokální autobusové dopravy a funguje zde i městská doprava. Nachází se zde jediné veřejné vnitrostátní/neveřejné mezinárodní civilní letiště. Jedná se o jediné mezinárodní letiště v Kraji Vysočina.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a zemědělství.", "content": "Již od První republiky se ve městě nachází Výzkumný ústav bramborářský. Nachází se zde také měšťanský pivovar Havlíčkův Brod vyrábějící pivo značky Rebel. Ve městě se vyrábí také mouka. Začátky existence mlýna lze odhadnout řádově na 200-300 let zpět. V roce byl však přebudován 1873 přebudován a rozšířen z vodního mlýna na mlýn parní. Své zastoupení zde má i textilní průmysl. Zastoupený firmou Pleas. Od poloviny 19. století sídlí ve městě tiskárny. Ty současné patří mezi nejvýznamnější výrobce knih v České republice. Sídlí tu i několik knižních nakladatelství. Mezi ně patří Nakladatelství Hejkal, Nakladatelství Petrkov či Tobiáš. V Havlíčkově Brodě se také každoročně koná knižní veletrh. Svoji pobočku zde má firma HARTMANN - RICO a.s., vyrábějící farmaceutické potřeby, a kousek za městem firma produkující součástky do aut - Futaba Czech, s. r. o.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nemocnice.", "content": "První nemocnice byla v Německém Brodě otevřena již 1853. V roce 1898 byla vystavěna nová okresní nemocnice. Její areál se do té doby postupně rozšiřoval. V 90. letech byla uskutečněna velká přestavba a díky tomu mohlo dojít k navrácení zapůjčených budov Psychiatrické léčebně. V současné době nemocnice disponuje více než 500 lůžky na 19 odděleních.", "section_level": 2}, {"title": "Psychiatrická nemocnice.", "content": "O zřízení ústavu pro choromyslné bylo rozhodnuto již před první světovou válkou, výstavba však byla zahájena až po ní. První pacienti do ní byli umístěni v roce 1928. Za druhé světové války ukončil ústav činnost a budovy sloužily jako lazaret SS. Po válce využila některé budovy v areálu psychiatrické léčebny nemocnice. V současnosti tvoří areál 12 nemocničních pavilonů a další budovy s technickým zázemím.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Městem protékají 2 řeky - Sázava a Šlapanka, která se na kraji města vlévá do Sázavy. Dalšími přítoky těchto řek na území města jsou Stříbrný potok, Cihlářský potok, potok Žabinec a Rozkošský potok, na nichž se nachází četné množství rybníků. Na Stříbrném potoce to jsou kupříkladu Nádržní rybník nebo Lihovarský rybník. Okolí Cihlářského potoka se nazývá Vlkovsko. Ve Vlkovsku najdeme soustavu rybníků táhnoucí se od obce Knyk přes okraj města a dále pokračující v parku Budoucnost až k Sázavě. Kaskádu tvoří Knycký rybník, Štičí rybník, Zádušní rybník, Pfaffendorfský rybník, Hajdovec, Cihlář, Rantejch, Hastrman, Očko a Obora. Na Žabinci se rozprostírá stejnojmenný rybník, který je zároveň největším rybníkem ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve městě se nachází střed Evropy podle Járy Cimrmana. Ten je znázorněn obřím trychtýřem v Sázavské ulici. V rámci projektu Sklářství na Vysočině vybudovalo Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod repliku středověké sklářské pece. Jedná se o druhou takovouto repliku na území ČR. Obdobný projekt se uskutečnil v 90. letech v Moldavě v Krušných horách. V roce 2016 byla v havlíčkobrodské replice jako první v republice provedena tavba skla podle středověkých postupů a z původních materiálů, tedy z křemene a dubového popela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havlíčkův Brod (do roku 1945 \"Německý Brod\", ) je město ve stejnojmenném okrese, v kraji Vysočina, 23 km severně od Jihlavy na řece Sázavě. Jde o významný dopravní uzel ležící zhruba uprostřed České republiky. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Havlíčkův Brod (), until 1945 Německý Brod (; ) is a district town in the Vysočina Region of the Czech Republic. It is located roughly in the geographical centre of the state, on the Sázava River in the Bohemian-Moravian Highlands and it has a population of about 23,000. It lies in the historical land of Bohemia, near its border with Moravia.", "id": 2123309} {"src_title": "Pražský hrad", "tgt_title": "Prague Castle", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původně se název „Praha“ vztahoval především právě na skalnatý ostroh s knížecím hradištěm, začal však současně označovat i okolní osídlení (např. u Ibráhíma ibn Jakúba). I později se po staletí název „Praha“ vztahoval na hrad i pražská města v jeho okolí. Teprve v roce 1784 byla samostatná města administrativně spojena a název „Praha“ oficiálně dostalo takto vzniklé město. Podle Pražského „hradu“ získalo označení „Hradčany“ osídlení na jeho západním předpolí. To se stalo v 1. polovině 14. století poddanským, později královským městem spadající pod správu purkrabího Pražského hradu. Dnes se tak jmenuje pražská čtvrť, která kromě historického města zahrnuje i území Pražského hradu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěké osídlení.", "content": "Ostrožna Pražského hradu byla osídlena již v období neolitu. Archeologicky byla prozkoumána sídliště kultury s lineární keramikou a kultury s vypíchanou keramikou v areálu Lumbeho zahrady. Z Lumbeho zahrady pocházejí i doklady o osídlení v období eneolitu a dále zde jsou doloženy pohřební aktivity kultury se šňůrovou keramikou a únětické kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Raně středověké osídlení.", "content": "Až v 80. letech 20. století se archeologicky podařilo prokázat existenci osídlení staršího než dokládají písemné prameny, které zmiňují až kostel Panny Marie postavený přemyslovským knížetem Bořivojem někdy po roce 885. Během 9. století, snad už i v jeho první polovině, byla ostrožna předělena příkopem. Co se nacházelo uvnitř tohoto opevnění, není jisté. V příkopu se kromě dřev, která mohla indikovat přítomnost dřevěné palisády, našla i keramika a např. esovitá náušnice. Ve spojitosti s osídlením areálu Pražského hradu před vznikem přemyslovského sídla se uvádí i archeologicky prozkoumané pohřebiště na III. nádvoří, které se jako jediné neváže na kostelní stavbu a je tedy datováno už do 2. poloviny 9. století. Zde byl v roce 1928 Ivanem Borkovským objeven hrob bojovníka s bohatou výbavou (železný meč, sekera, dýka, nůž, křesací souprava, železná břitva, dřevěné vědro). Tento nález dokládá přítomnost elity na ostrožně již před příchodem Bořivoje.", "section_level": 2}, {"title": "Přemyslovské hradiště.", "content": "Opevňování sídliště do podoby hradiště zahájil nejspíš Bořivojův syn Spytihněv I. Přemyslovské hradiště bylo podobně velké jako dnešní rozloha hradu. Kromě západní strany byl obklopen strmými svahy a na severu, v místě Jeleního příkopu, dokonce tekl potok Brusnice. Na západní straně, mezi nynějším Hradčanským náměstím a prvním hradním nádvořím, byl z obranných důvodů vykopán příkop 30 metrů hluboký a 24 metrů široký, přes který vedl most do hlavní brány. Přesto kolem hradu byly dřevěné hradby na hliněných valech a několik strážních věží, z nichž tři sloužily také jako brány. Mezi západní a východní vedla dlážděná cesta. Za vlády Vratislava I. byl na hradě postaven druhý kostel a zasvěcen sv. Jiří. Ten plnil až do roku 973 funkci hlavního kostela knížecího paláce i celých Čech. Kníže Václav zde nechal vystavět další církevní objekt, rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po založení pražského biskupství roku 973 se rotunda stala metropolitním biskupským kostelem a nejdůležitějším chrámem v Česku. Církevní stavby byly v této době budovány z kamene, zatímco knížecí palác a sruby pro služebnictvo byly ještě dřevěné. Kolem roku 970 byl u kostela sv. Jiří založen ženský benediktinský klášter. Poté zahájil Boleslav II. velkolepou přestavbu kostela, na jehož místně vznikla monumentální předrománská bazilika o třech lodích. Sloužila také jako pohřebiště pro členy panovnické dynastie. Za vlády knížete a prvního českého krále Vratislava II. se jako rezidence panovníka uplatnil na krátkou dobu Vyšehrad, přesto se na Pražském hradě prováděly stavební úpravy. Dřevěné opevnění vystřídalo kamenné s třemi branami: na východě Černá věž, na západě Bílá a jako postranní vchod sloužila věž Jižní. Už kolem roku 1060 byla z příkazu Spytihněva II. zbourána rotunda sv. Víta a na její místo postavena bazilika, předchůdkyně gotické katedrály, zasvěcená Sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu. Trojlodní románský chrám z bílé opuky byl 70 metrů dlouhý a na tehdejší dobu v našich zemích zcela nevídaný. Kostelu sv. Jiří přibyly dvě románské věže a dřevěný palác byl nahrazen zděným.", "section_level": 2}, {"title": "Středověký hrad.", "content": "Přestavbu hradiště do podoby kamennými hradbami opevněného hradu zahájil 1135 kníže Soběslav I. Západní hradby probíhaly mezi dnešním druhým a třetím nádvořím, ze západní části se stalo předhradí. Král Přemysl Otakar II. byl ve své době jedním z nejváženějších panovníků Evropy. Tomu odpovídaly i jeho přestavby na Hradě. V prvních letech vlády se zaměřil na zdokonalování opevnění, zejména na té nejcitlivější západní straně, kde byly rozšířeny příkopy, a vchod v Černé věži na východě zrušil. Nechal přestavět královský palác pro potřeby reprezentace a bydlení. Gotický rozmach pokračuje za vlády Lucemburků. Už ve 30. letech 14. století začala nákladná přestavba královského paláce podle vzoru francouzských paláců. Tehdy bylo přestavěno románské patro a palác byl rozšířen arkádami směrem do hradu, které tak umožnily vybudování dalšího rozměrného reprezentačního patra. V tomto patře se nacházel především tzv. Velký sál, předchůdce Vladislavského a palácová arkýřová kaple, jejíž zbytky je možno spatřit v jižním zdivu Vladislavského sálu. Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský položil s dlouholetým přítelem Arnoštem z Pardubic a se svým otcem, králem Janem Lucemburským, základní kámen katedrály sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavními architekty byli Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř. Je to trojlodní katedrála s příčnou lodí, ochozem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je Svatováclavská kaple postavená nad hrobem sv. Václava. Velká, Jižní či Zvonová věž, 96,5 metrů vysoká, byla založena Petrem Parléřem, avšak dokončena až roku 1554 a roku 1770 opatřena barokní bání. Západní část s osmdesátimetrovými věžemi byla přistavěna až v 19. a 20. století podle návrhu Josefa Mockera. Katedrála byla dokončena za prezidenta T.G. Masaryka a arcibiskupa pražského Františka Kordače, kdy byla slavnostně otevřena ke Svatováclavskému miléniu 28. září 1929.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády Jagellonců.", "content": "Vladislav Jagellonský nastoupil na trůn po Jiřím z Poděbrad roku 1471. Původně sídlil stejně jako jeho předchůdci od dob Václava IV. na Starém městě pražském v Králově dvoře na místě dnešního Obecního domu. Tam se však necítil v bezpečí, a proto se po roce 1483, kdy v Praze propukaly náboženské nepokoje vrcholící defenestrací katolických konšelů na Novoměstské radnici, přestěhoval zpět na Pražský hrad. Bylo ale nutné posílit zastaralý románský fortifikační systém. Na hrad proto povolal architekta Benedikta Rieda, který záhy postavil úplně novou severní hradbu se třemi obrannými (dělovými) věžemi (Prašná věž (Mihulka), Nová Bílá věž, Daliborka). Tato nová hradba rozšířila hrad o několik metrů směrem k Jelenímu příkopu, čímž vznikl prostor mezi starou románskou a novou pozdně gotickou hradební zdí, ve kterém později na východní straně hradu vznikla proslulá Zlatá ulička. Vladislav Jagellonský se rozhodl nákladně přestavět královský palác. Nejprve bylo přestavěno západní křídlo. Z této přestavby provedené frankfurtským architektem Hansem Spiessem se nám v původní podobě zachovala Malá audienční síň (také nesprávně označovaná jako Vladislavova ložnice), která musela vzniknout ještě před rokem 1490, kdy se Vladislav stal králem uherským (absence uherského znaku). Následně byl pod vedením Benedikta Rieda na půdorysu celého reprezentačního patra paláce z dob Karla IV. (na místě bývalého Velkého sálu, palácové kaple (zachované zbytky arkýře ve zdivu) a dalších vrcholně gotických místností) postaven monumentální Vladislavský sál, patrně největší světský klenutý prostor bez vnitřních sloupů v celé tehdejší Evropě. Sál byl dokončen po roce 1500 a je 62 m dlouhý, 16 m široký a 13 m vysoký. Je důmyslně sklenut krouženou klenbou a vedou do něj slavné Jezdecké schody, určené pro vjezd koní i s jezdci. Je důkazem toho, že Vladislav i po svém přestěhování do Budína neztratil navzdory své tíživé finanční situaci o Pražský hrad zájem. Při stavbě tohoto prostoru se poprvé v Čechách uplatnila renesance, a to v portálech a oknech sálu (označena rokem 1493). Palác byl zastřešen stanovou střechou, která však shořela při požáru pražského levobřeží roku 1541. Mezi lety 1508-1510 bylo dokončeno nové jižní křídlo královského paláce určené k obytným účelům pojmenované podle následníka trůnu Ludvíkovo křídlo. Tato část paláce již byla postavena převážně v renesančním slohu, pouze klenby ještě měly gotické žebrování. Ludvíkovo křídlo bylo však ke svému účelu využito až v roce 1522, kdy král Ludvík s chotí Marií přijel na několik měsíců pobývat v Praze. S hutí Benedikta Rieda souvisí i renesanční jižní portál baziliky sv. Jiří a Královská oratoř v Katedrále sv. Víta vytvořená ve spolupráci s Hansem Spiessem (motiv osekaného větvoví) a spojená můstkem se Starým královským palácem. Vladislav Jagellonský se také pokusil dostavět Katedrálu sv. Víta (v pozdně gotickém stylu). Nechal opravit Svatováclavskou kapli, která byla nově vymalována Mistrem Litoměřického oltáře a zahájil stavbu Severní věže katedrály, která měla vyvažovat parléřovskou Jižní věž. Kvůli nedostatku peněz však byla stavba přerušena a nedokončenou práci nadobro zmařil ničivý požár roku 1541.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády prvních Habsburků.", "content": "Ferdinand I. Habsburský se svojí manželkou Annou pobývali v Praze poměrně často. Snažili se proto Pražský hrad proměnit v reprezentativní moderní (renesanční) královskou rezidenci. Ferdinand založil roku 1534 na severním předpolí hradu Královskou zahradu, jednu z prvních renesančních zahrad na sever od Alp. V zahradě byly, mimo jiné, pěstovány i exotické rostliny a ovoce. Zde byly poprvé v Evropě pěstovány tulipány. V zahradě byl postaven renesanční Královský letohrádek, jejž dal prý Ferdinand vybudovat z lásky pro svou ženu Annu. Před letohrádek je umístěna tzv. Zpívající fontána odlitá Tomášem Jarošem podle návrhu Francesca Terzia. V zahradě byla postavena Velká míčovna podle návrhu Bonifáce Wohlmuta. V červnu 1541 celé pražské levobřeží zachvátil ničivý požár. Při něm byla katastrofálně poničena kaple Všech svatých, poškozen byl Starý královský palác, jehož pozdně gotická stanová střecha lehla popelem stejně jako Křídlo zemských desk se sněmovnou. Při požáru shořely i samotné zemské desky. Poškozena byla i katedrála, zvl. její rozestavěné části, které nebyly obnoveny (Severní věž). Shořel i královnin palác. V následujících letech se stavební činnost soustředila na obnovu hradu po strašlivém požáru. Jižní věž katedrály sv. Víta dostala nový ochoz a střechu (renesanční báň), pro věž byly Tomášem Jarošem odlity nové zvony (včetně největšího zvonu Zikmund) a katedrála byla uzavřena novou renesanční kruchtou podle návrhu Bonifáce Wohlmuta (dnes v severním transeptu). Po požáru bylo renesančně přestavěno a rozšířeno Křídlo zemských desk Starého královského paláce a byla znovuvystavěna Sněmovna Českého sněmu podle gotizujícího návrhu Bonifáce Wohlmuta. Po smrti své manželky královny Anny v roce 1547, jmenoval král Ferdinand svého mladšího syna Ferdinanda Tyrolského místodržícím v českých zemích. Ten se měl starat nejen o státnické záležitosti Českého království a reprezentaci dynastie, ale měl i dohlížet na stavební činnost na hradě. Otec Ferdinandovi poskytl mnoho peněz na chod jeho pražského dvora. Pod vedením Hanse Tirola byl roku 1554 dokončen nový palác, tzv. Nové či Ferdinandovo stavení, které sloužilo jako Ferdinandovy osobní obytné prostory. V období 16. století si ve východní části Hradu začala své paláce budovat mocná šlechta. Po požáru roku 1541 zde byl vybudován přepychový renesanční palác pánů z Pernštejna a ještě přepychovější palác Rožmberků, paláce dvou nejmocnějších rodů doby. Východnější Pernštejnský palác po vymření Pernštejnů zdědili Lobkovicové, kteří jej pak nechali přestavět v období baroka a v jejichž držení je dodnes. Západnější Rožmberský palác získal od Petra Voka z Rožmberka výměnou za palác na Hradčanech Rudolf II. V majetku českého krále setrval až do doby Marie Terezie, která jej nechala pozdně barokně přestavět svým architektem Niccolo Paccassim pro potřeby nově založeného Ústavu šlechtičen.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády Rudolfa II..", "content": "Rudolf II. nastoupil na český trůn roku 1576 a v roce 1583 si zvolil Pražský hrad jako svou hlavní trvalou rezidenci. Jeho rozhodnutí tedy znamenalo trvalé přesunutí císařského dvora do Prahy a mělo velký vliv na další stavební úpravy. Nastalo totiž období největších stavebních aktivit na Pražském hradě, během kterého vzniklo dnešní II. nádvoří s přiléhajícími budovami. Pro potřeby ubytování císaře byl vyhrazen prostor na jihu dnešního II. nádvoří, kde vznikl tzv. letní palác, patrně spojený se starším palácem Ferdinandovým. Hlavní vstup do něj vedl schodištěm napravo za Matyášovou bránou (během tereziánských úprav o patro snížené a barokně přestavěné). Tyto jižní objekty se staly základem dnešních reprezentačních prostor hradu. Na severu II. nádvoří vzniklo po obou stranách severní brány (vedoucí k Prašnému mostu a Královské zahradě) tzv. Severní stavení obsahující obrovské reprezentativní stáje. Jedna konírna byla dokonce dvoupatrová. Celkem dokázaly pojmout stovky koní. Nad stájemi vznikly dva sály vyhrazené rudolfinským uměleckým sbírkám – pro větší obrazy a sochy byl určen dnešní Španělský sál, pro další umělecká díla sloužila Rudolfova galerie, dnešní Obrazárna Pražského hradu. Pro potřeby tzv. kunstkomory, tedy sbírek Rudolfa II., byl postaven při východní (vnější) stěně staré románské hradby dvoupatrový tzv. Střední trakt spojující císařský palác se Severním stavením. Rudolf II. tak vytvořil jádro dnešního Nového královského paláce a z hradu učinil reprezentativní císařské sídlo. Za Rudolfovy vlády byla upravována i katedrála. Bylo dokončeno mramorové mauzoleum uprostřed katedrály nizozemského sochaře Alexandra Colina (objednané už císařem Maxmiliánem), v němž spočívá Rudolfův otec Maxmilián se svými rodiči Ferdinandem I. a Annou Jagellonskou. Pod Královským mauzoleem byla vybudována Nová královská hrobka, do které byly přesunuty ostatky českých králů ze Staré královské hrobky vybudované Karlem IV. pod kněžištěm. V této hrobce byl pak Rudolf sám pohřben. Dodnes se zde jeho ostatky nachází v původní cínové rakvi. Velká věž katedrály pak byla opatřena hodinami, renesanční mříží a zlacenou Rudolfovou iniciálou. V roce 1576 byla před katedrálou Ulricem Aostallim postavena kaple sv. Vojtěcha. Byla stržena v roce 1879 v souvislosti s dostavbou východní části katedrály. V Královské zahradě byl vybudován Lví dvůr pro exotickou zvěř a do Jeleního příkopu vysazeni jeleni, kteří mu dali jméno. Za Rudolfovy vlády vznikla také slavná Zlatá ulička, v tehdejší době však šlo o obvyklou parazitní chudinskou zástavbu (které byl hrad plný), jejímž je ale dnes posledním svědkem.", "section_level": 2}, {"title": "V 17. století.", "content": "Po smrti Rudolfa II. roku 1612 Pražský hrad přestal být hlavní a trvalou rezidencí panovníka a už se jí také nikdy nestal. Ovšem jeho význam nějak významně také neklesl. Po Vídni byla Praha stále nejvýznamnějším městem tehdejší monarchie a o Pražský hrad měli panovníci nadále starost. Už Rudolfův bratr Matyáš se rozhodl zvýšit a přestavět císařský palác (jižní křídlo Nového královského paláce), nechal opatřit západní bránu (tzv. Matyášova brána) raně barokním štítem se svým jménem a v Rajské zahradě pod okny královských (císařských) pokojů nechal postavit pozdně renesanční altánek. Po propuknutí stavovského povstání byl zvolen nový král Fridrich Falcký, kterému právě rekonstruovaný Pražský hrad poskytoval komfortní bydlení. Jediným větším počinem, kterým se nový král zapsal do historie hradu, bylo vyplenění katedrály. Protestantský král totiž nechtěl mít svůj hlavní kostel plný pro něj modlářských vyobrazení. Proto byla velká většina vybavení, oltářů, obrazů a soch nenávratně zničena. Po porážce Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře katedrála postupně dostávala nové vybavení, první kus - kalvárii - věnoval sám císař Ferdinand II. Ještě před koncem třicetileté války se císař Ferdinand III. rozhodl rozšířit Nový královský palác o císařovnino křídlo. Zatímco předtím byl byt císařovny v 1. patře a byt císařův ve 2. patře, toto nové rozšíření přesunulo byt císařovny do 2. patra k bytu císařovu. Centrální místností paláce se pak stala společná ložnice císařského páru, která byla velice moderní záležitostí, neboť do té doby byly ložnice českých královských či císařských manželských párů oddělené. Z této ložnice se pak dalo vyjít jedním směrem do soukromých a reprezentačních pokojů císaře a směrem druhým do soukromých a reprezentačních pokojů císařovny, obě řady místnosti pak byly zakončeny vstupním schodištěm. Toto nové pražské schéma císařského obydlí pak kopírovaly ostatní císařské rezidence, včetně vídeňského Hofburgu. V Novém paláci byla postavena nová kaple, na císařovo přání zasvěcená sv. Václavu a rudolfinský Střední trakt byl rozšířen tzv. novými salony pro doprovod císařovny. Stavební práce byly ukončeny roku 1644. V roce 1648 Švédové vtrhli na Pražský hrad. Poničili převážně interiéry, ale hlavně ukradli většinu rudolfinských sbírek. Královská rodina (především císař Ferdinand III. a arcivévoda Leopold Vílém) se pak okamžitě snažila rozkradenou obrazárnu na Pražském hradě obnovit. Do roku 1652 tedy vznikla nová obrazárna tvořená zachráněnými rudolfinskými obrazy a nově přikoupenou bývalou Buckinghamovou sbírkou. Výrazně se do dějin Pražského hradu zapsal i císař a král Leopold I. Z několika jeho návštěv Prahy byl nejvýznamnější jeho pobyt od září 1679 do května 1680, kdy v Praze pobýval dokonce s celou rodinou i dvorem, neboť ve Vídni řádil mor. Mor (tentokrát v Praze) ho donutil Prahu i opustit. Jeho vládu dodnes v areálu hradu připomínají barokní kašny s korunovaným písmenem \"L\". Leopold se také pokusil o barokní dostavbu katedrály, tento příliš finančně náročný záměr pak dlouho připomínaly rozestavěné pilíře. Leopold nechal za Jelením příkopem roku 1680 postavit divadlo Comedihaus. V letech 1694-1695 pak nechal vystavět novou monumentální jízdárnu, jejímž architektem byl J. B. Mathey.", "section_level": 2}, {"title": "V 18. století.", "content": "Pražský hrad zažil během dvacátých let 18. století tři velké vskutku barokní slavnosti - korunovaci císaře Karla VI. českým králem (1723) a slavnosti u příležitosti blahořečení (1721) a svatořečení (1729) Jana Nepomuckého. S jeho blahořečením a svatořečením pak souvisela stavba kaple sv. Jana Nepomuckého při svatojiřské bazilice a zřízení stříbrného náhrobku světce ve svatovítské katedrále. Vláda Marie Terezie byla poznamenána válkami, které se značně dotýkaly i přímo Pražského hradu. Pražský hrad byl obléhán Francouzi (1741) i Prusy. Marie Terezie se dala roku 1743 korunovat českou královnou, ale tato narychlo uspořádaná korunovace se nemohla pompou rovnat korunovaci Karla VI. V letech 1755-1775 pak proběhla obrovská přestavba západní části hradního areálu, při níž dostal Nový královský palác svou dnešní jednotnou fasádu a úplně nově vzniklo čestné nádvoří (tzv. \"court d'honneur\") - I. nádvoří. Ze stavebně nesourodého hradu se tak měla stát reprezentativní královská (i císařská) rezidence zámeckého charakteru. Architektem této přestavby ve stylu vídeňského barokního klasicismu byl Nicolo Pacassi spolu s Antonínem Haffeneckerem.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády habsbursko-lotrinské dynastie.", "content": "Císař Josef II. zrušil klášter sv. Jiří a zřídil zde kasárny. Právo korunovat českou královnu tehdy přešlo z abatyše kláštera sv. Jiří na abatyši blízkého Ústavu šlechtičen. Po své abdikaci v roce 1848 až do své smrti v roce 1875 bydlel v Novém královském paláci na Pražském hradě rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Ferdinand se svou manželkou Marií Annou inicioval přestavbu kaple svatého Kříže na druhém nádvoří. Během příprav korunovace císaře Františka Josefa I. českým králem byl v letech 1865–1868 do dnešní podoby upraven Španělský sál a Rudolfova galerie v Novém královském paláci. Dne 1. října 1873 byl kardinálem Bedřichem Schwarzenbergem položen základní kámen k dostavbě západní části katedrály svatého Víta. Na opravě staré části katedrály a na její dostavbě se podíleli tři hlavní architekti: Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert. Na přelomu 19. a 20. století prošla drastickou puristickou rekonstrukcí bazilika svatého Jiří a na Jiřském náměstí bylo Josefem Mockerem vybudováno Nové děkanství v neogotickém stylu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentská rezidence.", "content": "Se vznikem První československé republiky vyvstala i nutnost přestavby Hradu k jeho novým funkcím. Ta se stala dílem architekta slovinského původu Jože Plečnika a realizována byla pod záštitou prezidenta republiky Tomáše Garriguea Masaryka. Plečnik navrhl též dláždění nádvoří, prezidentskou rezidenci a přestavěl hradní zahrady obdobným přístupem, který užil Ieoh Ming Pei při úpravách Louvru o mnoho let později. Ten se vyznačoval užitím rázné modernity, která však dokázala citlivě integrovat dědictví minulosti. Stejně jako Pei, byl i Plečnik cizincem (profesorem na pozvání Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze), který vyhrál zakázku na základě soutěže, a jehož konečné architektonické řešení bylo ve své době ostře kritizováno. Od vchodu do prvního nádvoří vedl Plečnik sloupořadí v plné výši budovy, které jej spojilo se Španělským sálem. Jednalo se o jednoduché sloupořadí v ionském stylu zastřešené kazetovým stropem. Čelní stěna se vstupem (přes Rothmayerův sál) vedoucím do Španělského sálu byla pojata jako triumfální brána. Sám Plečnik se nedožil realizace všech svých projektů. Například výstavní síň v Jízdárně Pražského hradu byla dokončena až po válce v roce 1949 pod vedením jeho nástupce Pavla Janáka.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty Pražského hradu.", "content": "Západní část Pražského hradu tvoří původně císařské palácové budovy uspořádané kolem třech nádvoří, v dnešní podobě od Nicolo Pacassiho z 18. století. Historicky nejvýznamnější stavby, katedrála, Starý královský palác a bazilika s bývalým klášterem sv. Jiří, jsou v centrální části (při Jiřském náměstí). Ve východní části jsou dva původně šlechtické paláce, (dříve) obytné domy a zachované části středověkého opevnění včetně věží. Jižní strana hradu je lemována zahradami. K Pražskému hradu patří i prostory mimo ostrožnu, za Jelením příkopem na severu rovnoběžně ležící Královská zahrada s letohrádkem a na západ od ní situovaná Lumbeho zahrada s přilehlou jízdárnou. Kromě památek jako je například katedrála svatého Víta nebo Starý královský palác, lze na Pražském hradě navštívit i několik trvalých expozic. Mezi ně patří Obrazárna Pražského hradu v bývalých stájích Nového královského paláce, Příběh Pražského hradu ve Starém královském paláci a Svatovítský poklad, vystavený v kapli svatého Kříže. Mimo to se v Jízdárně Pražského hradu a v Císařské konírně konají nejrůznější krátkodobé výstavy. Budovy Pražského hradu zastupují prakticky všechny architektonické styly 2. tisíciletí.", "section_level": 1}, {"title": "Nádvoří.", "content": "V Pražském hradu se nacházejí celkem 4 nádvoří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy, na vrchu Opyš. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské. Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století, se svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky je jeden z největších hradních komplexů na světě. Rozloha hradu se obvykle uvádí 7,28 ha, ale dodnes je předmětem sporů. Je považován nejen za symbol města, ale i české státnosti a podle Guinessovy knihy rekordů za největší starobylý hrad na světě. Také je největším doposud obývaným hradem na světě, hned za ním je anglický Windsor. Součástí hradu je katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů i jejich posledního odpočinku. Kromě mnohých českých panovníků (včetně čtyř císařů), pražských biskupů a arcibiskupů, duchovních, šlechticů i jiných lidí spjatých s pražským dvorem jsou v katedrále pochováni i někteří světci – velká část českých zemských patronů (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Zikmund nebo Jan Nepomucký). Jsou zde také uloženy české korunovační klenoty.", "tgt_summary": "Prague Castle (; ) is a castle complex in Prague, Czech Republic, built in the 9th century. It is the official office of the President of the Czech Republic. The castle was a seat of power for kings of Bohemia, Holy Roman emperors, and presidents of Czechoslovakia. The Bohemian Crown Jewels are kept within a hidden room inside it. According to the Guinness Book of Records, Prague Castle is the largest ancient castle in the world, occupying an area of almost , at about in length and an average of about wide. The castle is among the most visited tourist attractions in Prague attracting over 1.8 million visitors annually.", "id": 1522294} {"src_title": "Kávovník", "tgt_title": "Coffea", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Kávovníky jsou stálezelené keře nebo menší stromy se vstřícnými nebo výjimečně přeslenitými (po 3) jednoduchými listy. Většinou se dorůstají do výšky 5-10 m a plodí po 3-5 letech. Postranní větve bývají vodorovně postavené a s listy dvouřadě rozloženými. Palisty jsou vytrvalé, obvykle trojúhelníkovité, s bázemi okolo větévky úzce srostlými. Květy jsou uspořádány v úžlabních hlávkovitých až svazečkovitých vrcholících tvořených 1 až několika přisedlými nebo krátce stopkatými květy. Květy jsou podepřeny listeny které u některých druhů srůstají v pohárkovitý kalíšek. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné. Kališní lístky jsou srostlé v rovný nebo 4 až 6-zubý lem. Koruna je bílá nebo růžová, nálevkovitá nebo talířovitá, se 4 až 9 cípy, uvnitř lysá nebo v ústí korunní trubky vlnatá. Korunní lístky jsou v poupěti stočené. Tyčinky jsou přirostlé v ústí korunní trubky v počtu 4 až 8, přisedlé nebo s krátkými nitkami. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů, v každém plodolistu je jediné vajíčko. Blizna je dvoulaločná. Plody jsou červené, žluté, oranžové, modré nebo černé peckovice, dužnaté nebo řidčeji vysychající. Peckovice obsahují obvykle 2 pecičky, každá z nich obsahuje jediné semeno s podélným žlábkem na vnitřní straně. Kávovníkům se daří v tropickém pásu do 2 000 m n. m., ale optimální podmínky pro jejich růst tvoří nadmořská výška 1 250-1 500 m a také průměrné teploty nad 17 °C, minimální teploty by neměly klesat pod 5 °C. Průměrný úhrn srážek do 1 700 mm je vhodný pro růst kávovníků .", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Hlavními producenty kávy jsou Brazílie (23% světové produkce), Kolumbie (13% světové produkce), Mexiko, Guatemala, Kostarika, Ekvádor, Honduras. V Brazílii tvoří produkce kávy až 4% vývozu (a to hlavně ve státech Minas Gerais a Paraná). Kolumbie naopak zase produkuje kávu té nejvyšší kvality (21% vývozu). Největšími konzumenty kávy jsou Evropané (46%) a lidé žijící v USA (25%).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod kávovník zahrnuje asi 100 druhů a je původní v Africe, na Madagaskaru a na Maskarénských ostrovech. Některé zejména pěstované druhy byly rozšířeny i do jiných tropických oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Z hlediska pěstování kávy jsou významné druhy kávovník arabský se svými odrůdami, kávovník statný a kávovník liberijský. Keříky kávovníku se předpěstují v bavlněných obalech a po dosažení výšky cca 30 až 50 cm jsou pak vysazovány na plantážích, především na slabě kyselých, hlinitých píscích. První úrodu dává po dvou nebo třech letech růstu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kávovník (\"Coffea\") je rod dvouděložných rostlin z čeledi mořenovité. Zahrnuje asi 100 druhů stromů a keřů pocházejících z Afriky, Madagaskaru a Maskarénských ostrovů. Některé druhy, zejména kávovník arabský (\"Coffea arabica\") a kávovník statný (\"Coffea canephora\"), jsou významné plodiny.", "tgt_summary": "Coffea is a genus of flowering plants in the family Rubiaceae. \"Coffea\" species are shrubs or small trees native to tropical and southern Africa and tropical Asia. The seeds of some species, called coffee beans, are used to flavor various beverages and products. The fruits, like the seeds, contain a large amount of caffeine, and have a distinct sweet taste and are often juiced. The plant ranks as one of the world's most valuable and widely traded commodity crops and is an important export product of several countries, including those in Central and South America, the Caribbean and Africa.", "id": 1967307} {"src_title": "Eliška Přemyslovna", "tgt_title": "Elizabeth of Bohemia (1292–1330)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Eliška se narodila jako páté dítě po starších sourozencích, Přemyslu Otakarovi, budoucím králi Václavu III., Anežce a budoucí královně Anně Přemyslovně. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna. Je možné, že se Eliška měla stát následnicí své tety, tomu ale zabránily příští události. Její dětství nebylo šťastné, neboť o matku přišla už v pěti letech. Po smrti matky si její otec vzal mladou polskou princeznu Elišku Rejčku, která byla jen o šest let starší a kterou Eliška nenáviděla již od počátku. V roce 1305 byla Eliška Přemyslovna svědkem otcova pomalého umírání na tuberkulózu a v roce 1306 vraždy svého bratra Václava III. Všechny tyto události podlomily její psychiku a Eliška se s tím těžko vyrovnávala. Měla typické vlastnosti posledních Přemyslovců - ambicióznost, sebevědomí, náladovost a vznětlivost.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o trůn.", "content": "Po smrti Václava II. se českým králem stal bratr Elišky Přemyslovny Václav III. Byl však zavražděn v Olomouci roku 1306 ve věku pouhých 17 let. Vládl pouhý rok a rod Přemyslovců jím vymřel po meči. Po jeho nečekané smrti nastal boj o český trůn. O trůn projevil zájem Jindřich Korutanský manžel Anny Přemyslovny. A také římský král Albrecht I, který prohlásil České království za uprázdněné říšské léno a udělil je svému synovi Rudolfu Habsburskému. Také z Elišky, jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek, se stal důležitý aktér mocenských bojů o trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Rudolf Habsburský - manžel Elišky Rejčky.", "content": "Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Na potvrzení svého nároku se oženil s Eliškou Rejčkou, Eliščinou macechou a vdovou po Václavu II. Rudolf se snažil o nastolení pořádku a zlepšení královských financí, ale i on zemřel předčasně v roce 1307 na úplavici při obléhání Horažďovic. Stačil ještě finančně zajistit svoji ženu Elišku Rejčku, která se pak jako dvojnásobná královská vdova uchýlila do svého věnného města Hradce Králové.", "section_level": 3}, {"title": "Jindřich Korutanský - manžel Anny Přemyslovny.", "content": "Roku 1307 po smrti Rudolfa se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich Korutanský a sestra Anna. Jindřich se tentokrát nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu. To dočasně posílilo královu vratkou moc. Jeho vláda však byla slabá a zadlužovala královskou pokladnu. Jindřich chtěl svou švagrovou Elišku Přemyslovnu dát za ženu neurozenému pánovi z Bergova. Eliška však toto manželství odmítala. Vzniklý spor Jindřich vyřešil tím, že ji nechal uvěznit na Pražském hradě. Eliška odmítla manžela těmito slovy k Jindřichovi:", "section_level": 3}, {"title": "Jan Lucemburský - manžel Elišky Přemyslovny.", "content": "\"Podrobnější informace naleznete v článku Nástup Lucemburků na český trůn.\"Nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského rostla. Začala se proti němu utvářet opoziční skupina mocných pánů, mezi nimi byl i Jindřich z Lipé, jež své naděje na změnu vládce spojil s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku s Janem Lucemburským, synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Zpočátku Jindřich uvažoval jako o ženichovi pro českou princeznu i o svém bratrovi Walramovi. Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška ještě před svatbou představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna Jana a svatba byla dojednána. Ženichovi bylo teprve čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší. Svatba Elišky s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru. Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala 7. února 1311. Do tohoto páru byly vkládány velké naděje a víra, že bude v Čechách opět nastolen pořádek.", "section_level": 3}, {"title": "První léta manželství.", "content": "V prvních relativně klidných letech manželství se narodily dvě dcery Markéta a Jitka. Eliška měla v té době na Jana značný vliv, neboť byla starší a zkušenější. Chtěla, aby Jan obnovil velikost a prestiž českého státu, jako byla v době jejího otce. Jan ale narazil na tvrdou realitu v zemi, kterou ovládala odbojná šlechta. Eliška se snažila uplatňovat svůj vliv ve vládní politice a to i samostatně bez Jana, který byl často nepřítomen a do Čech jezdil většinou jen pro peníze. Manželství Jana a Elišky tak začalo dostávat povážlivé trhliny a král trávil stále více času v cizině. Problémem byla i Janova prchlivá povaha, Eliščina tvrdohlavost a také rozdílné názory obou manželů na státní záležitosti. Vláda Jana Lucemburského tak postupně přerůstala v boj mezi oběma manželi a jejich příznivci. Na straně Jana stáli šlechtici v čele s Jindřichem z Lipé a na straně Elišky její hlavní spojenec Vilém Zajíc z Valdeka a jeho příznivci. Jednalo se nejenom o osobní nevraživosti, ale hlavně o výnosné posty.", "section_level": 2}, {"title": "Válka královen.", "content": "\"Podrobnější informace naleznete v článku Válka dvou královen.\" Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku a posléze i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po jejím boku. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Eliškou Rejčkou, druhá vedená Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřichova skupina byla nepoměrně silnější, neboť jej mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů, než jakým byl Jan Lucemburský a jeho ctižádostivá manželka Eliška. Jan Lucemburský nechal Jindřicha v roce 1315 zatknout pro podezření ze pronevěry peněz. Na tomto obvinění měla zásadní podíl jeho žena Eliška. To vyvolalo nepokoje mezi šlechtou a král musel na její nátlak Jindřicha propustit. Po těchto událostech se dokonce sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou. To ještě zvětšilo nepřátelství mezi oběma královnami. Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Eliškou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem \"„válka královen“\". Každá z nich stála na opačné straně sporů mezi šlechtou a králem. Tyto spory postupně přerostly i v otevřenou válku mezi Eliškou a jejím manželem. Jan nakonec přistoupil na požadavky české šlechty vedené Jindřichem z Lipé. Eliška s tím však nesouhlasila. To všechno vyvolalo jeho odpor k zemi, kde začal být nazýván cizincem. Věnoval se raději zahraniční politice, která mu přinesla na mezinárodní scéně nemalou prestiž.", "section_level": 3}, {"title": "Rozpad manželství.", "content": "Přes všechny rozpory mezi manželi porodila Eliška roku 1316 syna Václava, pozdějšího krále Karla IV, a v roce 1318 dalšího syna Přemysla Otakara. Roku 1319 se však manželství rozpadlo úplně. Jan uvěřil obvinění, které mu našeptal Jindřich z Lipé, že Eliška usiluje o český trůn pro svého syna Václava. Přepadl hrad Loket, kde Eliška žila v ústraní, a vzal jí tři nejstarší děti. Především mu šlo o nejstaršího syna Václava, následníka trůnu. Jeho cílem také bylo zabránit Elišce v působení na politiku království. V témže roce se proti králi a jeho politice vzedmula vlna odporu. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka a dalšími odpůrci Jindřicha z Lipé, obsadila Prahu. Janovo vojsko však bylo silnější a vzpoura skončila prohrou Elišky, která se pak odebrala na Mělník. Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn Jan Jindřich. Pak opět přišly neshody a Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a jeho ženě - dceři Markétě. Zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan o svou ženu přesto neprojevoval zájem a dokonce jí zastavil výplatu důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Čech.", "content": "Do Čech se Eliška vrátila v roce 1325. Byla oslabená souchotinami, zlomená událostmi a pokořená svým manželem. Neměla již nikoho blízkého, neboť její děti žily v cizině. Její jediný opravdový spojenec Vilém Zajíc z Valdeka zemřel již v roce 1321 během vojenského tažení. Ke konci života se Eliška věnovala sbírání svatých ostatků, podpoře stavby Zbraslavského kláštera a rovněž usilovala o svatořečení Anežky České. Zemřela v osmatřiceti letech 28. září 1330 na tuberkulózu v domě Jana Volka na Vyšehradě. Dne 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi v přemyslovské nekropoli v kostele sv. Jakuba Většího. Spočinula tak ve vedle svého otce Václava II. a svého bratra Václava III. Po své smrti sem byl pochován i její vnuk Václav IV. se svou manželkou Johankou Bavorskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 – 28. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna. Byla posledním Přemyslovcem na českém trůně. Václav II. a jeho první manželka Guta spolu měli deset dětí. Eliška se narodila jako páté dítě. Dospělosti se kromě ní dožili Václav III., Anežka, Anna a Markéta. Sama Eliška Přemyslovna měla celkem sedm dětí, čtyři dcery a tři syny. Jako třetí dítě se jí narodil syn Václav (Karel IV.), budoucí císař římský a český král.", "tgt_summary": "Elizabeth of Bohemia () (20 January 1292 – 28 September 1330) was a princess of the Bohemian Přemyslid dynasty who became queen consort of Bohemia as the first wife of King John the Blind. She was the mother of Emperor Charles IV, King of Bohemia.", "id": 643706} {"src_title": "Licence", "tgt_title": "License", "src_document": [{"title": "Licence k činnostem.", "content": "Slovo vzniklo z latinského slova \"licentia\", což znamená „volnost, svoboda“, a po celou historii bylo chápáno jako udělení výjimečného povolení k nějaké činnosti ve smyslu živnostensko-právním. Licence byla udělována úřady a zpravidla byla časově omezena. Typickým příkladem takto chápané licence byla např. licence žebravým hudebníkům. Do licence je možné zadat řadu omezení, např. že koncert smí probíhat jen na určitých místech atp. Veškerá ustanovení daná v licenci musí být v souladu s platným právním řádem daného státu. V kontinentálním právu je licence pojata jako podmínky k provozování tzv. licencované živnosti (v České republice koncesovaná živnost), tedy takové živnosti, která je vázána na úřední koncesi a kterou bez této koncese nelze provozovat. Všechny koncesované živnosti v ČR upravuje zákon č. 455/1991, o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). V příloze č. 3 tohoto zákona jsou vyjmenovány všechny koncesované živnosti, včetně předmětu jejich podnikání, požadované odborné a jiné zvláštní způsobilosti, podmínek, jejichž splnění je vyžadováno a orgánů státní správy, které se vyjadřují k žádosti o koncesi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy licencí.", "content": "V některých odvětvích podnikatelské činnosti je třeba získat licenci nutnou k jejímu provozování, zpravidla vydávanou státem, příslušným státním orgánem, nebo státem pověřenou osobou. Mezi ně patří: Vedle koncesovaných živností, jak je vyjmenovává živnostenský zákon, existuje celá řada různých povolení k činnosti ve všech oblastech společenského a vědního života. Například licence ve sportu je osobní doklad o odborné způsobilosti opravňující jeho majitele k účasti na sportovních soutěžích a současně potvrzením jeho závazku respektovat stanovy a pravidla sportovního svazu. Licence ve zdravotnictví je podmínkou k výkonu odborných diagnostických a léčebných metod, k výkonu funkce školitele pro lékařský výkon a k akreditaci pracoviště pro školení v lékařských výkonech.", "section_level": 2}, {"title": "Licence v oblasti duševního vlastnictví.", "content": "Za duševní vlastnictví lze obecně považovat vše, co je nehmotným soukromoprávním předmětem a zároveň, co je oddělitelné od osoby. Duševní vlastnictví tedy na rozdíl od osobnosti představuje majetek, a to majetek nehmotný, chápaný v nejširším slova smyslu jako vlastnění jakéhokoli předmětu, který je alespoň potenciální majetkovou hodnotou. Pojem duševní vlastnictví není v českém právním řádu pozitivně vymezen, občanský zákoník používá pojem průmyslové nebo jiné duševní vlastnictví, kam se řadí předměty chráněné autorským zákonem. Výraz licence je pak oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví. Produkce originálních informací organizujících společnost (kreativní produkce) je podstatou a měřítkem její kulturní vyspělosti. Zahrnuje objevy, vynálezy, politické teorie, hudbu, divadelní hry, umělecká, filmová a další díla. Hlavní myšlenkou práva duševního vlastnictví je ekonomické ohodnocení a právní ochrana výstupů kreativní produkce.", "section_level": 1}, {"title": "Licence k vynálezu.", "content": "Jedná se o souhlas k využívání vynálezu poskytnutý majitelem patentu pro vzájemně dohodnuté účely. Souhlas (licence) k využívání vynálezu chráněného patentem se poskytuje písemnou – licenční smlouvou. Poskytovatel (majitel patentu) a nabyvatel licence podepíší licenční smlouvu, která definuje podmínky a rozsah dohody. Při licencování může být majiteli patentu vyplacena jednorázová suma, či opakované licenční poplatky. Existují tři typy licenčních smluv k patentovým technologiím. Výhradní, nevýhradní a jedinečná licence, v rámci které smí využívat patentovou technologii nabyvatel licence i majitel patentu současně. Dalším typem licence může být licence křížová, která je dohodou mezi dvěma vzájemně si konkurujícími osobami, které mají vzájemně zájem o patenty druhé osoby. Jsou běžné např. v průmyslovém odvětví, kde se různé vynálezy mohou vzájemně doplňovat.", "section_level": 2}, {"title": "Licence k autorskému dílu.", "content": "Prostřednictvím licence poskytuje autor někomu jinému (nabyvateli) právo užít jeho dílo. Toto právo umožňuje dílo rozmnožit, originál či jeho rozmnoženiny rozšiřovat, pronajmout, půjčit či vystavit, též zpřístupnit v nehmotné podobě prostřednictvím médií. Výjimkám a omezením práva autorského se věnuje díl 4. první části zákona 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Lze rozlišit dva základní typy licence, a to licenci výhradní a nevýhradní. Nevýhradní licence umožňuje autorovi dále vykonávat veškerá práva spojená s dílem i poskytnout licenci třetím osobám, taková licence nemusí mít písemnou formu. Naopak písemná forma je vyžadovaná u licence výhradní, ta autorovi neumožňuje poskytnout licenci třetí osobě a obvykle je i on povinen se zdržet výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil. Nabyvatel licence může licenci poskytnout třetí osobě, pokud je tak ujednáno v licenční smlouvě, a tedy se souhlasem poskytovatele. Pak se jedná o tzv. podlicenci. Licenční smlouva je pojatá jako smlouva zásadně úplatná, kdy za poskytnutí licence náleží poskytovateli odměna. Ve výjimečných případech, v zájmu zachování principu smluvní volnosti, se připouští bezúplatnost. Aby byla licenční smlouva podle českého práva platná, musí řešit čtyři základní okruhy: smluvní strany licence, předmět licence, rozsah a způsob užití díla a úplatnost licence.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné licence.", "content": "Veřejné licence zpřístupňují veřejnosti užití autorskoprávně chráněných děl. Staví na aktuálním systému autorského práva. Pojem veřejná licence je obecným označením pro všechny licence, které jsou uzavírány zveřejněním díla s licenčními podmínkami (či odkazem na ně), a u kterých poskytovatel a nabyvatel licence nejsou v přímém kontaktu. Omezení rozsahu dílo užít hraje roli až pro další označení veřejných licencí. Svobodná licence je taková, která nikterak neomezuje nabyvatele licence v dalším užívání díla, poskytuje nabyvateli maximální možný rozsah práv při zachování zákonem stanovených podmínek. U licencí Creative Commons lze za svobodné označit ty licence, které dovolují i komerční užití díla, a které umožňují i jeho kreativní zpracování a další šíření takto upraveného díla. Sdružení Open Knowledge Foundation pak označuje tyto licence za otevřené (open). V prostředí distribuce výsledků vědecké práce jsou pak vědecká díla přístupná za těchto podmínek označována jako „libre open access“. Volné licence jsou pak ty, které jsou bezúplatné a vždy umožňují šíření chráněných autorských děl, ale i s případnými omezeními, co do způsobu rozsahu a užití díla. V hnutí Open Access jsou takto přístupné vědecké publikace známy jako „gratis Open Access“ (tedy dostupné zadarmo). Takto vymezené pojmy český právní řád nezná, slouží především k lepšímu pochopení v rámci jejich aplikace. Veřejné licence jsou pak od standardních unikátních licenčních smluv odlišné tím, že jsou typicky sjednávány na dálku, nelze o jejich obsahu vyjednávat s poskytovatelem licence, jedná se tedy o tzv. smlouvy adhezní. Autor je potenciálně uzavírá s  neomezeným počtem uživatelů díla a z užívání díla nabízeného pod veřejnou licencí není nikdo dopředu vyloučen. Licence jsou autorem poskytovány po celou dobu trvání autorských práv, obsah licenčních podmínek je realizován jednoduchým odkazem na jejich veřejně dostupné znění. Licence jsou poskytovány bezúplatně. Nabyvatelé licence mohou dílo dále šířit, ale vždy musí být uváděn autor původního díla.", "section_level": 2}, {"title": "Kolektivní a hromadné licence.", "content": "Hromadně distribuovaný software je běžně používán jednotlivci na osobních počítačích pod licencemi vývojářů tohoto druhu softwaru. Tyto licence jsou obvykle součástí rozsáhlejší smlouvy pro koncové zákazníky známé jako EULA. Licence typicky fungují na principu ověření unikátního kódu, jenž je nutný vyplnit při instalaci daného softwaru. Při správném zadání se software zpřístupní a může ho tak plně využívat. Na rozdíl od běžné licence, kterou lze uplatnit pouze na jeden osobní počítač, se kolektivní a hromadné licence dají použít na větším počtu osobních počítačů pod stejným licenčním kódem. Vymahatelnost na základě smlouvy pro koncové zákazníky je však zpochybňována.", "section_level": 2}, {"title": "Licence jako svolení k zásahu do osobnostních a autorských práv.", "content": "Licence vzniká prostřednictvím smlouvy, ale také mimosmluvně rozhodnutím orgánů veřejné moci na základě zvláštních předpisů a je označována jako úřední či nucená licence. Užívá se u výjimečných případů zásahu do osobnostního práva, kde působí i proti vůli dotčeného člověka (jinak je takový zásah podmíněn svolením zasažené osoby). Pomocí tzv. bezúplatných zákonných licencí zákon řeší, za jakých okolností a kdo může omezit autorská práva, přičemž říká, že tak lze činit pouze v jím určených případech. Ty musí být vždy prováděny pouze v odůvodnitelné míře a platí, že zůstávají nedotčena autorská osobnostní práva. Do těchto licencí se řadí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Licence (lat. \"licet\" – dovolení) je právní termín, který znamená povolení nebo oprávnění k určité činnosti, zvláštní smlouva opravňující k využití patentu nebo nakládání s autorským dílem. Přestože význam pojmů oprávnění, povolení, licence, koncese atd. je velmi podobný, v některých oborech se volbou mezi těmito termíny rozlišují různé druhy oprávnění - objektivní, subjektivní, jako právo se chovat určitým způsobem nebo vykonávat určitou činnost, např. řidičské oprávnění, stavební povolení, koncesovaná živnost a jiné.", "tgt_summary": "A license (American English) or licence (British English) is an official permission or permit to do, use, or own something (as well as the document of that permission or permit). A license can be granted by a party to another party as an element of an agreement between those parties. A shorthand definition of a license is \"an authorization to use licensed material.\" In particular, a license may be issued by authorities, to allow an activity that would otherwise be forbidden. It may require paying a fee or proving a capability. The requirement may also serve to keep the authorities informed on a type of activity, and to give them the opportunity to set conditions and limitations. A licensor may grant a license under intellectual property laws to authorize a use (such as copying software or using a patented invention) to a licensee, sparing the licensee from a claim of infringement brought by the licensor. A license under intellectual property commonly has several components beyond the grant itself, including a term, territory, renewal provisions, and other limitations deemed vital to the licensor. Term: many licenses are valid for a particular length of time. This protects the licensor should the value of the license increase, or market conditions change. It also preserves enforceability by ensuring that no license extends beyond the term of the agreement. Territory: a license may stipulate what territory the rights pertain to. For example, a license with a territory limited to \"North America\" (Mexico/United States/Canada) would not permit a licensee any protection from actions for use in Japan. A shorthand definition of license is \"a promise by the licensor not to sue the licensee\". That means without a license any use or exploitation of intellectual property by a third party would amount to copying or infringement. Such copying would be improper and could, by using the legal system, be stopped if the intellectual property owner wanted to do so. Intellectual property licensing plays a major role in business, academia and broadcasting. Business practices such as franchising, technology transfer, publication and character merchandising entirely depend on the licensing of intellectual property. Land licensing (proprietary licensing) and IP licensing form sub-branches of law born out of the interplay of general laws of contract and specific principles and statutory laws relating to these respective assets.", "id": 249820} {"src_title": "Jan Rokycana", "tgt_title": "Jan Rokycana", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jan Rokycana se narodil v rodině chudého venkovského kováře. Jako mladý vstoupil do augustiniánského kláštera v Rokycanech, který byl znám svou blízkostí k laickému hnutí devotio moderna. Později odešel studovat do Prahy, kde se v roce 1415 stal bakalářem. Díky své nemajetnosti se jako řada jiných studentů živil v Praze žebráním a při sháňce po almužně u pražských chrámů se také pravděpodobně poprvé setkal s učením a osobou mistra Jana Husa. Postavil se na stranu pražských mistrů, vedenou umírněným utrakvistou Jakoubkem ze Stříbra a v univerzitních disputacích vystupoval obzvláště proti radikálnímu Janu Želivskému, po jehož popravě musel prchnout z Prahy. Proti táboritům vystupoval především na Konopišti roku 1423. Dále pak v Praze vystupoval proti vojevůdci Janu Žižkovi, až mu byl dáván za vinu spor s ním a následná porážka pražských vojsk u Malešova. Ve skutečnosti však bylo především jeho zásluhou, že se po této porážce pražský vojenský svaz s Žižkou v červnu 1424 smířil. Od r. 1427 působil jako Týnský farář a postupně se stává jednotícím prvkem roztříštěného husitského hnutí. Roku 1429 se stal správcem duchovenstva podobojí – tzv. generální vikář arcibiskupství pražského. Roku 1430 se stal mistrem svobodných umění, od r. 1435 působil na univerzitě jako rektor. V prosinci 1432 byl vyslán za pražské mistry na basilejský koncil a stál v čele českého poselstva. Dne 21. října 1435 byl českým sněmem zvolen za arcibiskupa, tato volba však nikdy nedosáhla kanonické platnosti. V této funkci se snažil o smíření všech stran pod obojí, kvůli politickým střetům se Zikmundem Lucemburským a později s jeho zetěm Albrechtem Habsburským mu byla roku 1436 odebrána Týnská fara. Následující léta trávil mimo centrum politického dění v Hradci Králové, kde zůstal až do roku 1448. Při volbě krále (15. červen 1440) zastupoval české duchovenstvo. Ve čtyřicátých letech byl blízko laické komunitě okolo bratra Řehoře v klášteře Na Slovanech, z níž později vznikla jednota bratrská. Jí se také později i přes názorové rozdíly v pronásledování vždy zastával. Na 4. října 1441 svolal sněm do Kutné Hory, kde byly ujednány zásady husitského vyznání závazné pro všechny. Roku 1442 se smířil s Janem z Příbrami. 1444 vyhrál soud s tábority, kteří se stále odmítali přizpůsobit jednotným zásadám a táborské učení bylo odsouzeno. Roku 1449 si začal dopisovat s papežem Mikulášem V., ve snaze přemluvit jej k svěcení kněží. Nakonec se pokusil dostat k papeži, ale nepodařilo se mu projet přes Německo. Proto roku 1451 zahájil jednání s Cařihradem o spolupráci husitů s řeckou církví, ale roku 1453 byl však Cařihrad dobyt a tak z toho sešlo. Král Ladislav Pohrobek (1453–1457) nevěděl, jaký vztah má k Janu z Rokycan zaujmout, tak se vyhýbal jeho kázání. Roku 1457 si přímo dopisoval s papežem Kalixtem III., smrt Ladislava Pohrobka však tato jednání přerušila. Nástupem Jiřího z Poděbrad se situace trochu zlepšila, přestože se Jiří z Poděbrad snažil snížit vliv kněžstva, Rokycana při svých kázáních podporoval jeho zvolení. Rokycana zpočátku schvaloval politiku Jiřího z Poděbrad a po smíření s Vratislavskými nechal zvonit zvony na všech kostelech. Jiří z Poděbrad ho na oplátku respektoval jako hlavu církve podobojí a na mše chodil střídavě k Janu z Rokycan a do katedrály svatého Víta. Dne 7. února 1465 se účastnil disputace duchovenstva u krále, král požadoval větší spolupráci církví. O rok později 1466 byl postižen mrtvicí, po tomto záchvatu začal špatně mluvit. Pohřben byl v Týnském kostele. Na své pečeti používal podkovu s hvězdou, pravděpodobně památka na otce, který byl kovářem.", "section_level": 1}, {"title": "Rokycanovo učení a spiritualita.", "content": "Spiritualitu Jana Rokycany předurčily do velké míry již existující názorové proudy v husitství, jehož vůdcem se postupně stal. Husitský arcibiskup se snažil konzervovat odkaz jeho předchůdců a k tomuto účelu zapojil celou svou osobnost. V jeho díle tedy nalezneme vroucí vztah k svátostným prostředkům církve, důraz na přísné dodržování novozákonních předpisů v čele s eticky náročnými požadavky vyřčenými v Kázání na hoře. Jeho spiritualita je spiritualitou křesťana, který dává největší důraz na konání a konkrétní aplikace věcí v Písmu poznaných do osobního života, jen malý prostor má v jeho myšlení princip zdůrazňující ospravedlnění vírou. Je to spiritualita celého husitského hnutí, které vzniklo jako reakce na krizi církve v pozdním středověku a která viděla záchranu v pečlivějším dodržování biblických příkazů a v prohloubení osobní zbožnosti. Někdy je pro označení spirituality a zásad husitů užíván pojem \"sola lex\" (\"\"). Dále se nám od něj dochovalo několik písní, u nichž není úplně jistý autor, ale zdá se pravděpodobné, že alespoň u části z nich je autorem. U ostatních písní, které mu bývají přisuzovány není jeho autorství ničím podloženo.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dále se nám zachovala poměrně velká část jeho korespondence s mnoha významnými lidmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Rokycana, též Jan z Rokycana, i Jan z Rokycan (asi 1396 Rokycany – 22. února 1471 Praha), byl husitský teolog, zvolený arcibiskup kališnické církve.", "tgt_summary": "John of Rokycany, also known as \"Jan of Rokycany\", in Czech language \"Jan Rokycana\", and \"Jan z Rokycan\" (c. 1396 in Rokycany, Bohemia - 21 February 1471 in Prague) was a Czech Hussite theologian in the Kingdom of Bohemia and a key figure of the Bohemian Reformation.", "id": 1125501} {"src_title": "Václav II.", "tgt_title": "Wenceslaus II of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Václav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic českého krále Přemysla Otakara II. Václavova matka byla Kunhuta Uherská, dcera Rostislava Haličského z dynastie Rurikovců a vnučka uherského krále Bély. V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlánsko. Situace se změnila, když byl 1. října 1273 zvolen římskoněmeckým králem Rudolf Habsburský a zahájil velký revindikační program ve", "section_level": 2}, {"title": "Regentství Oty Braniborského.", "content": "V prvních dobách po manželově skonu viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit další expanzi římského krále. Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Habsburskou vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk. Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům. Ota po", "section_level": 2}, {"title": "Boj šlechtických stran.", "content": "Po návratu krále Václava II. převzala vládu šlechtická skupina, která se podílela na jeho vykoupení z internace. Patřili mezi ně pražský biskup Tobiáš a jeho příbuzní Čeněk z Kamenice a Dobeš z Bechyně. Dále pak Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně, Zdeslav z Lemberka, Beneš z Vartemberka a jiní. V této době také Rudolf Habsburský rozhodl, že Václav II. není vázán vynuceným slibem a není povinen zaplatit Otovi Braniborskému žádné odstupné za správu Čech. Poté, co se k svému synovi vrátila královna Kunhuta, vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka. V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a", "section_level": 2}, {"title": "Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců.", "content": "Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta a zároveň si dle štýrského kronikáře pro svou choť Anežku přijel mladý vévoda Rudolf. S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic. S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Zdá se, že někdy na přelomu let 1288 a 1289 byl Záviš zatčen. O Velikonocích", "section_level": 2}, {"title": "První léta samostatné vlády a Václavův dvůr.", "content": "Václav se ujal samostatné vlády již po zajetí Záviše z Falkenštejna. Prvním zásahem do správy státu byla výměna Závišových straníků, dosud působících v nejvyšších úřadech země, za loajálnější velmože. Na počátku ledna 1289 opustili posty ve státní správě Vítek z Krumlova a Závišův švagr Hroznata. Jejich místa a místa dalších Závišových lidí nyní zaujali šlechtici prohabsburské orientace jako Albrecht ze Žeberka nebo přeběhlíci z řad Závišových příznivců, například Hynek z Dubé, který prostřídal funkce nejvyššího komorníka a purkrabího Pražského hradu. Další část dvora nyní tvořili nemanželští potomci Přemysla Otakara II. a jejich příbuzní, mezi něž patřili Mikuláš Opavský nebo Jan, zastávající úřady probošta vyšehradského a kancléře království. V následujících letech se ke dvoru připojili i významní lidé pocházející zejména z duchovenstva. Jistě ne náhodou se na králově dvoře objevil po náhlém skonu Jindřicha Proba míšeňský probošt Bernard z Kamence, který pomohl Václavovi při expanzi do Polska a při ovlivnění volby římského krále roku 1292. Jeho předchůdcem byl Arnold Bamberský, který se spolupodílel na uklidňování českých pánů po zatčení Falkenštejna. A zřejmě od roku 1296 oba", "section_level": 2}, {"title": "Expanze do Polska.", "content": "Ukazatelem změny v dosavadní české zahraniční politice byla lenní přísaha Kazimíra Bytomského, jednoho z knížat v Horním Slezsku, v lednu 1289. Česká expanze od nynějška neměla směřovat na jih do rakouských zemí, ale spíše do Polska, rozděleného na řadu menších knížectví. Drobnější kroky k propojení polských a českých zemí byly podniknuty již za Přemysla Otakara II. a sám Václav na ně navazoval, ovšem v daleko větším měřítku. Do čela přemyslovské východní politiky se postavil Bernard z Kamence, zkušený diplomat, jenž za svého předchozího působení ve Vratislavi a dalších zemích dobře znal polské poměry, a byl tedy Václavovi II. v zahraniční politice velkou oporou. Právě za jeho příchodu na pražský dvůr se českému králi otevřela možnost důrazněji se v Polsku prosadit. O dědictví Jindřicha Proba, jež zahrnovalo zejména Vratislavsko a Krakovsko, vypukl boj, jehož se hodlal zúčastnit i Václav. Zatímco Vratislavsko připadlo lehnickému vévodovi Jindřichovi Tlustému, Krakovsko původně získal vévoda Přemysl II. Velkopolský, ovšem jeho vláda v těchto zemích trvala jen krátce. Český král, jenž na základě závěti dostal nazpět Kladsko, uzavřel dohodu s purkrabím hradu Skála na Krakovsku Jindřichem ze Wstowa a získal jako spojence i vévody Boleslava Opolského a Měška Těšínského, čímž pod svůj vliv dostal", "section_level": 2}, {"title": "Volba římského krále.", "content": "Římský král Rudolf Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben. Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Václav nastalé situace využil a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu. Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého. Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka. Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě. Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska. Václav po dlouhou dobu taktizoval a pravděpodobně i určitou dobu předpokládal případnou volbu švagra", "section_level": 2}, {"title": "Nové územní zisky.", "content": "Václav se v nové politické situaci pokusil vytěžit z výsledku volby co nejvíce. K původním požadavkům byly nyní připojeny i případné Václavovy nároky na Rakousy, Štýrsko a Korutany. V tomto směru se měl nový římský král zasadit o narovnání poměrů mezi Václavem, Albrechtem a Menhardem II. Tyrolsko-Gorickým nejpozději do svátku Tří králů, skutečnost však nakonec byla zcela jiná. Hrozící konflikt mezi Adolfem Nasavským a původním pretendentem trůnu Albrechtem Habsburským byl vyřešen dohodou, na základě níž se rakouský vévoda novému králi poddal a na oplátku získal v léno všechny své země. Tím se posílilo jak Adolfovo postavení v říši, tak pozice Habsburků v jejich vlastních zemích. Jak tento vývoj Václav přijal, není známo. V té době byl plně zaměstnán tažením do Malopolska, kde stále v oblasti Sandoměře konkuroval přemyslovské moci Vladislav Lokýtek. Přemyslovské vojsko se sešlo v srpnu 1292 ve vojenském táboře poblíž Opolí, kde Václav od braniborského vládce Oty Dlouhého společně s dalšími šlechtici obdržel rytířský pás a přijal lenní hold opolských knížat. Samotné tažení netrvalo dlouho. Sandoměř záhy padla", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Adolfem Nasavským a nastolení Albrechta Habsburského.", "content": "Místem, jež mělo v budoucnu změnit politickou orientaci českého krále v rámci Svaté říše římské, se stalo Míšeňsko. Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko. Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se", "section_level": 2}, {"title": "Mincovní reforma a zavedení pražského groše.", "content": "V první polovině 13. století došlo v Čechách k rozkvětu hornické činnosti a byla objevena rozsáhlá ložiska stříbrné rudy. České stříbro, ať již užívané pro dary a úplatky, na platbu námezdným vojskům, vedení úřednického aparátu či na udržování nákladného dvora, hrálo za posledních Přemyslovců důležitou úlohu v domácí i zahraniční politice. Za Václava II. vzniklo v Kutné Hoře hornické centrum patřící mezi největší v Evropě. Oblast zachvátila stříbrná horečka a začali se sem sjíždět horníci z míst v Německu, kde již byly zásoby stříbrných rud vyčerpané. Český král využil skutečnosti, že většina zdejší půdy patřila sedleckému klášteru, jehož patronem byl on sám, a rozhodl se přímými zásahy vést vývoj nově vznikajícího hornického centra a prosadit mincovní reformu. V počátcích Václavovy vlády se nadále používala, tak jako za", "section_level": 2}, {"title": "Horní zákoník.", "content": "Na samotné hornické činnosti se Václav II. nepodílel, ta byla přenechána odborníkům a podnikavým jedincům, kteří z vlastní iniciativy prováděli horní podnikání a činnosti s nimi spojené. Podíl na zisku z dolování vzácných kovů vycházel z takzvaných horních regálů, tedy práva vymáhat část výtěžku z těžby pro potřeby panovníka, který se snažil zachovat podnikatelskou svobodu. Královská moc byla chápána jako autorita zaštiťující právní předpoklady pro další rozvoj. Podnikání bylo zakotveno v rozsáhlém díle \"Ius regale montanorum\", doslova \"Královské právo horníků\", jež svou definicí vztahů mezi podnikatelem a státem nemělo v tehdejší Evropě obdobu. Bylo v něm mimo jiné patrné zaměření na zajištění norem v oblasti organizace práce, jejího odměňování a etice úřednictva. Autor, původem Ital, při tvorbě práva vycházel v některých případech i z práva římského. Sbírka byla dělená", "section_level": 2}, {"title": "Završení polské expanze.", "content": "Přes neustále se vyvíjející situaci v říši byla pozornost krále Václava nadále upřena i do Polska. Zde se kromě něj snažili prosadit vratislavský kníže Jindřich Hlohovský, dále Přemysl Velkopolský a Vladislav Lokýtek, který držel Kujavsko. Z těchto tří byl dosud nejúspěšnější Přemysl, protože v jeho rukou se nacházelo významné město polských králů Hnězdno. Od roku 1291 Přemysl vyjednával s římskou kurií o možnosti své korunovace polským králem. Tu mu potvrdil až papež Bonifác VIII. roku 1295 – Přemysl byl téhož roku v Hnězdně slavnostně korunován. O postoji Václava k této korunovaci není známa žádná hodnověrná informace. Situace se ovšem záhy změnila, protože Přemysl byl následujícího roku zavražděn. Václav byl v tu dobu vázán politikou v říši a šance se mezitím chopili Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. Z této dvojice získal podstatnou část Velkopolska a Pomoří Lokýtek, s nároky svého rivala Jindřicha, podporovaného českým králem, se nicméně musel vypořádat. Přes smlouvu rozdělující získané území mezi obě knížata došlo již roku 1297 k dalším bojům. Lokýtek, který se předtím neúspěšně pokoušel podkopat českou vládu v jižním Polsku získáním přízně Jana Muskaty, se kvůli nedostatku financí obrátil na Václava II. a", "section_level": 2}, {"title": "Zisk uherské koruny.", "content": "Nečekaného úspěchu se přemyslovská dynastie dočkala následujícího roku. V lednu 1301 totiž bez mužského dědice zemřel uherský král Ondřej III. Během své vlády byl nucen řešit vztahy s odbojnou šlechtou a nároky dalších evropských vládců na uherský trůn. Zatímco s prvním ze soupeřů, Albrechtem Habsburským, se podařilo vyjednat dohodu, druhý pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou nadále pokračoval v boji. Roku 1300 se dokonce vylodil v Dalmácii a nechal se korunovat chorvatským králem. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta a hledali jinou možnost. Jako další uchazeč o uherskou", "section_level": 2}, {"title": "Soupeření s protičeskou koalicí.", "content": "Náhlý růst přemyslovské moci a území pod jejich kontrolou vedl k vytvoření široké koalice, jež měla zvrátit dosavadní Václavovy úspěchy. Mezi přední osobnosti této koalice se vedle Karla Roberta, jenž pokračoval ve svém boji za uherskou korunu, objevil Albrecht Habsburský. Ten navázal na politiku svého předchůdce Adolfa Nasavského a snažil se opět na úkor Wettinů získat oblasti v Durynsku a Míšeňsku, kde se střetával i se zájmy českého krále. S římským králem se spojil papež Bonifác VIII., který stál v bojích o vládu v Uhrách na straně Anjouovců a zároveň využíval Albrechta v zápase s francouzským králem Filipem", "section_level": 2}, {"title": "Poslední měsíce vlády a smrt.", "content": "Albrecht Habsburský se po neúspěchu své výpravy ocitl v nezáviděníhodné situaci. V domnění, že kořist z výpravy do Čech mu vynese dostatečné bohatství, se značně zadlužil a dal do zástavy i četný říšský majetek. Navíc od něj začali odpadávat dosavadní spojenci jako bavorští vévodové či Wettinové. Česká diplomacie se však v dané chvíli musela soustředit na zastavení poklesu moci a kombinací pružných protiopatření se snažila ze zahraničních území udržet zejména Velkopolsko a Malopolsko. Václava opouštěly síly. Ještě před svou smrtí svolil k mírovému jednání a", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení Václavovy osobnosti a vlády.", "content": "Především starší historiografie Václava často posuzovala negativně, zejména ve srovnání s jeho otcem. V porovnání s ním se jevil jako člověk nepříliš energický, málokdy objíždějící svou zemi a neúčastnící se bitev, se slabou tělesnou konstitucí a sklony k psychické labilitě, projevované mimo jiné strachem z bouřky či silným až panickým odporem vůči kočkám. Rádci, kterými se Václav obklopoval, měli být těmi, kteří ve skutečnosti v pozadí drželi hlavní rozhodovací pravomoc. Novější pohled na Václavovu osobnost, jenž pak zůstal platným takřka dodnes, se prosadil v první polovině 20. století, kdy větší pozornost věnoval Václavově osobnosti zejména Josef Šusta. V jeho případě nepůsobí již role Václava II. tak negativně, stále je zde nicméně popisován jako člověk s rozporuplnou osobností – přehnaná zbožnost, bohatý milostný život, záliba v bohatství a nádheře, zároveň značná štědrost a obliba umění. Část současných historiků zaujímá vůči Václavovi odlišný přístup, vycházející z nové interpretace pramenů, zejména Zbraslavské kroniky, jejíž autoři se pokouší králi přiřadit atributy dokonalého panovníka a ve značné míře používají literární prostředky příznačné pro hagiografie světce, jež měly pravděpodobně přispět k jeho svatořečení. Obraz vysoce citlivého, často nemocného krále trpícího psychickou poruchou tak nemusí stát na příliš pevných základech. Přes problematiku spojenou s Václavovou osobností lze říci, že po usednutí", "section_level": 1}, {"title": "Podpora umění a vlastní tvorba.", "content": "Václav byl mecenášem, nadšeným posluchačem a také autorem básní. Dá se předpokládat, že kladný vztah k rytířské dvorské kultuře získal během internace u svých braniborských příbuzných, kteří měli stejnou zálibu. Neuměl sice číst, ale odposlechem se naučil latinsky a pravděpodobně znal i češtinu, která se používala na pražském dvoře společně s němčinou. Německy panovník skládal dodnes dochované milostné básně, z nichž tři jsou zaznamenány v", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Osobnost krále je vykreslena v dobové \"Zbraslavské kronice\", jež krále idealizuje, a naopak \"Štýrská veršovaná kronika\" z pera Otakara Štýrského jej ukazuje jako poživačného uzurpátora. Kronikář Dalimil sice vyčítal králi přílišnou lásku k církevním hodnostářům, ale dobu jeho vlády hodnotil kladně. Dante Alighieri Václava II. nazval \"floutkem Václavem\" a \"darmošlapem\" a umístil jej ve své Božské", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1278 Guta Habsburská (1271–1297) 2. manželství ∞ 1300 Eliška Rejčka (1286–1335): Václav II. měl několik levobočků. Jediným z nich, který je legitimně doložen, byl Jan Volek († 27. září 1351).", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav II. (27. září 1271 Praha – 21. června 1305 Staré Město pražské) byl šestý český a první polský král z rodu Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty. Po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se poručníkem sedmiletého Václava stal Ota V. Braniborský a ten se pro uchování kontroly nad situací v zemi rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády, hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna. Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat moc nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své předvolební sliby a Václav se podílel na jeho pádu a nové volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt. Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se mu podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku \"Ius regale montanorum\" se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesengrů.", "tgt_summary": "Wenceslaus II Přemyslid (; ; 27 September 1271 – 21 June 1305) was King of Bohemia (1278–1305), Duke of Cracow (1291–1305), and King of Poland (1300–1305). He was the only son of King Ottokar II of Bohemia and Ottokar's second wife Kunigunda. He was born in 1271, ten years after the marriage of his parents. Kunigunda was the daughter of Rostislav Mikhailovich, lord of Slavonia, son of a Grand Prince of Kiev, and Anna of Hungary, daughter of Béla IV of Hungary. His great-grandfather was the German king Philip of Swabia. Wenceslaus II was the grandfather of the Holy Roman Emperor, Charles IV. He was a member of the Přemyslid dynasty.", "id": 1353265} {"src_title": "Česká strana sociálně demokratická", "tgt_title": "Czech Social Democratic Party", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy.", "content": "Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály, vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích, a to v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě. V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů. Ve volbách do Říšské rady 1907 česká sociální demokracie pod vedením Antonína Němce poprvé kandidovala mimo rámec rakouské sociální demokracie. V českých zemích zvítězila, avšak po přepočtení na kurie skončila až za agrární stranou a celkově získala 6. nejpočetnější klub. Ve volbách do Říšské rady 1911 strana ještě posílila a klub českých sociálních demokratů získal další 3 poslance, avšak situace se opakovala. Strana získala 4. nejpočetnější klub za Českým klubem na 3. místě. Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku.", "section_level": 2}, {"title": "1918–1926.", "content": "Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády. Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu. Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce, místopředsedou (až do roku 1933) kladenský starosta Karel Kindl. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr. V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a německá Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a ve volbách se pravidelně umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.", "section_level": 2}, {"title": "Od „Panské koalice“ k Národní straně práce.", "content": "Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 byla strana rozpuštěna a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce. Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán).", "section_level": 2}, {"title": "Sociální demokracie v letech 1938–1945.", "content": "\"viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže\" Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1945–1948.", "content": "Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř povolených českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř českých stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalizovaly dva proudy, přičemž na sjezdu v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman (díky pomoci zastánce samostatného vývoje strany Václava Majera) a komunisty ovládnuté Fierlingerovo křídlo bylo dočasně poraženo. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla. Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly větších rozměrů. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu, čímž spolu s Janem Masarykem zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři ze tří za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali, problematická se ukázala i nedostatečná komunikace od ostatních nekomunistických stran k ČSSD). V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla protiprávně ukončena činnost strany nuceným sloučením s KSČ, v rozporu se stanovami ČSSD. Slučovací přihlášku následně odmítlo podepsat přes 200 000 členů strany.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální demokracie v exilu.", "content": "Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák. Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce pražského jara. Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk. Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté loajální Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, která byla ochotná spolupracovat se sudetoněmeckým landmanšaftem.", "section_level": 2}, {"title": "Strana po roce 1989.", "content": "Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. V pořadí 9. předsedou se stal Slavomír Klaban, jenž ke členům sociální demokracie patřil již před únorem 1948. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory. V následujících letech významně stoupl její vliv, po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění utvořil Klub poslanců sociálně demokratické orientace, v němž zasedaly mnohé osobnosti, jež v následujících měsících vstoupily do ČSSD. V parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů. Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Opoziční ODS jí kritizovala jako příliš levicovou, naopak další opoziční strana KSČM tvrdila, že ČSSD na levicové hodnoty rezignovala. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých). Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. V roce 2010 ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM). ČSSD proto vstoupila do opozice. V roce 2011 se předsedou strany stal Bohuslav Sobotka.", "section_level": 2}, {"title": "Před sněmovními volbami v roce 2013.", "content": "ČSSD zvítězila v předchozích volbách, přičemž získala 22,1 % a 56 poslaneckých mandátů. V den rozpuštění Poslanecké sněmovny disponovala 54 mandáty. ČSSD šla do voleb s heslem \"Prosadíme dobře fungující stát\". Jejím celostátním lídrem byl předseda strany a bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka, kterého do pozice premiérského kandidáta prosadilo nejprve jednomyslně předsednictvo strany a posléze v tajné volbě 57 % hlasů i ÚVV ČSSD. Mezi cíle ČSSD patřilo mimo jiné snížení DPH, progresivní zdanění osob s vysokými příjmy či opětovné otevření otázky církevních restitucí. Sociální demokraté byli podle předvolebních průzkumů jednoznačným favoritem voleb, přesto se ve straně projevoval vnitrostranický rozpor mezi stoupenci (Hašek, Škromach aj.) a názorovými oponenty (Sobotka, Zaorálek, Dienstbier aj.) prezidenta republiky Miloše Zemana. Strana měla též problém s žalobami, které podali někteří členové strany, kteří neuspěli ve vnitrostranických primárkách. To se poté projevilo během takzvané lánské schůzky, kdy se stoupenci prezidenta Miloše Zemana sešli na prezidentově zámku v Lánech a pokusili se domluvit na dosazení Michala Haška do čela strany a odstavení Bohuslava Sobotky od moci.", "section_level": 2}, {"title": "Severočeská vzpoura.", "content": "Po komunálních volbách v roce 2014 byla v severočeském Duchcově zformována radniční koalice mezi ČSSD, KSČM a DSSS, která je nástupnickou organizací neonacistické Dělnické strany. Vedení ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou vzniklou situaci ostře odsoudilo a navrhlo zrušení stranické organizace v Duchcově. Krajské vedení ČSSD se odmítlo podřídit pokynům z centra a duchcovskou buňku nezrušilo.", "section_level": 2}, {"title": "Před parlamentními volbami 2017.", "content": "V reakci na stále se snižující volební preference 15. června 2017 odstoupil dosavadní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka z čela strany. Tehdy vznikl takzvaný triumvirát: premiérem zůstal Bohuslav Sobotka, dočasným předsedou ČSSD se stal statutární předseda Milan Chovanec a volebním lídrem tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. I přes veškerou snahu však v parlamentních volbách ČSSD získala nejhorší výsledek ve svých novodobých dějinách, pouhých 7,27 %.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezd ČSSD v roce 2018.", "content": "Mimořádný 40. sjezd ČSSD začal 18. února 2018. Důležitost sjezdu vyplývá z nejhoršího výsledku v parlamentních volbách od roku 1992 a více než půl roku trvající období bez řádně zvoleného předsedy strany. Tuto důležitost podtrhují také slova některých straníků o boji o přežití. „Bojujeme o přežití a k tomu je třeba, aby všichni, kterým na ČSSD záleží, zapomněli na osobní neshody a začali táhnout za jeden provaz,“ řekl například místopředseda strany a kandidát na předsedu Jan Hamáček. To, že se ČSSD nachází na rozcestí, dokládá i fakt, že na post předsedy kandidovalo celkem sedm lidí, a to od zkušených politiků po poměrně neznámé tváře. Kromě Jana Hamáčka (měl pět nominací od krajských organizací ČSSD) to byli Milan Chovanec (tři nominace od krajských organizací ČSSD), Jiří Zimola (jedna nominace), Antonín Staněk (jedna nominace), Romana Žatecká (jedna nominace), Jan Jukl (žádná nominace) a Miroslav Krejčík (jedna nominace). Kolem 18. hodiny byl novým předsedou sociální demokracie zvolen Jan Hamáček, který zvítězil ve druhém kole nad exhejtmanem Jihočeského kraje Jiřím Zimolou. Sjezd později zvolil Jiřího Zimolu statutárním místopředsedou. Po 20. hodině byl sjezd přerušen až do 7. dubna 2018. V dubnu 2018 pak byli řadovými místopředsedy strany zvoleni v prvním kole Jaroslav Foldyna, Martin Netolický a Jana Fialová; ve druhém kole následně Roman Onderka. Delegáti sjezdu zároveň posvětili konec jednání ČSSD o vládě s hnutím ANO.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezd ČSSD v roce 2019.", "content": "Ve dnech 1. a 2. března 2019 se v Hradci Králové uskutečnil 41. sjezd ČSSD. Předsedou byl znovu zvolen Jan Hamáček, který jako jediný kandidát na tuto funkci obdržel 433 hlasů (proti bylo 57 hlasů a 11 hlasů bylo neplatných). Protikandidát na předsedu strany Jaromír Landsman se nemohl účastnit volby, neboť nesplňoval podmínky ke kandidatuře na tuto funkci. Statutárním místopředsedou se stal Roman Onderka; také on byl jediným kandidátem na tuto funkci: získal 410 hlasů, proti bylo 80 delegátů a 5 hlasů bylo neplatných. Řadovými místopředsedy byli v prvním kole volby, ve kterém hlasovalo 472 delegátů, zvoleni Michal Šmarda (392 hlasů), Jana Maláčová (390 hlasů), Ondřej Veselý (313 hlasů) a Tomáš Petříček (256 hlasů). Pátý řadový místopředseda nebyl zvolen ani ve druhém kole volby.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Evropského parlamentu v Česku 2019.", "content": "ČSSD se zúčastnila voleb do Evropského parlamentu v roce 2019, kde obhajovala čtyři mandáty (Jan Keller, Olga Sehnalová, Pavel Poc a Miroslav Poche). Jejím heslem bylo „Pro férovou Evropu“ a v kampani se zaměřovala na témata jako dvojí kvalita potravin, sazby mobilních operátorů nebo rozdílné platy. Lídrem kandidátky byl Pavel Poc. V těchto volbách získala ČSSD 3,95 % a nezískala tak ani jeden mandát. Tehdejší předseda Jan Hamáček uvedl: „Výsledek je tvrdá rána, to je fakt. Na analýzy příčin je asi brzy. Teď můžu asi říct, že jsme voliče nedokázali zaujmout tím správným tématem a jako vládní strana logicky nefungujeme jako protestní volba. Ta kampaň a hlavně ten výsledek dal jasnou zprávu, že ten restart sociální demokracie musí být silnější a jasnější.“", "section_level": 2}, {"title": "Frakce v ČSSD.", "content": "V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu: Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž téměř žádné není v současné době příliš aktivní: Kromě oficiálních frakcí a platforem lze v ČSSD rozeznat minimálně dvě názorová křídla: liberální a konzervativní. Liberální proud se projevuje mj. vyšší citlivostí k ochraně občanských a politických práv (včetně práv 4. generace), ochraně životního prostředí, problematice menšin a veřejné kontroly politiků. Mezi nejvýraznější představitele liberálního proudu patří Vladimír Špidla či Lubomír Zaorálek, nebo bývalý předseda strany Bohuslav Sobotka. Konzervativní proud v ČSSD dává přednost jednostranné podpoře zaměstnanosti a sociálních práv před ostatními občanskými a politickými právy. Mezi jeho nejvýraznější představitele lze započítat Zdeňka Škromacha, Michala Haška nebo Jiřího Zimolu. V prezidentských volbách 2013 liberální křídlo podporovalo Jiřího Dienstbiera, zatímco konzervativní křídlo podpořilo Miloše Zemana, a to často včetně prvního kola volby (tedy proti oficiálnímu kandidátovi ČSSD). Podobná situace se opakovala v prezidentských volbách 2018, kdy předseda Senátu ČR Milan Štěch, několik sociálnědemokratických hejtmanů či Bohuslav Sobotka podpořili Jiřího Drahoše, pozdější předseda ČSSD Jan Hamáček a další podpořili Miloše Zemana, oficiálně však tehdy značně rozštěpená ČSSD nepodpořila žádného z kandidátů.", "section_level": 1}, {"title": "Preference.", "content": "Během Horákova vedení byly preference ČSSD nevýrazné, po nástupu Miloše Zemana na post předsedy se však začala podpora navyšovat. Ta pak slábla během opoziční smlouvy, vyšplhala se znovu roku 2002. Pár měsíců po vzniku Špidlovy vlády však sociální demokracii začala podpora prudce klesat, kolem 12 % a i KSČM měla více hlasů. V eurovolbách 2004 se podpora snížila na 9 %. Během Grossova vedení se zpočátku preference zvýšily, jeho aféra však důvěru znovu podlomila. Po nástupu Paroubka se preference zlepšily a kolem roku 2008 měla ČSSD až 40 % podporu, podpora se snížila během pádu Topolánkovy vlády. Za vlády Petra Nečase jakožto opoziční strana znovu sílila, v předčasných volbách ale oproti průzkumům dostala jen 20 %. Podle některých průzkumů by dostala v listopadu 2014 pouze 16 procent a dle Trendy Česka, který pro ČT v březnu 2017 připravila společnost TNS Kantar dokonce pouze 12,5 %. Poslední znatelný propad zaznamenala sociální demokracie v několika posledních dnech až týdnech před parlamentními volbami v roce 2017, kdy stranu kauza lithium připravila o několik procent a z předpovídaných deseti až jedenácti procent se propadla na 7 procent ve volbách. V prvním průzkumu po volbách se sociální demokracie přiblížila pětiprocentní hranici, získala pouhých 5,5 %, v další průzkumech pak zesílila. V prosinci 2017 průzkumy sociální demokracii věštily 10 procent, v lednu 2018 již opět 12,5 procenta. Preference ČSSD se od roku 2018 pohybují kolem 5%.", "section_level": 1}, {"title": "Politické grémium.", "content": "Ve dnech 1. a 2. března 2019 bylo na 41. sjezdu v Hradci Králové zvoleno nejužší vedení strany. Předsednictvo strany: Další členové grémia:", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomická orientace strany.", "content": "ČSSD se nachází na levé části politického spektra, prosazuje sociálně tržní hospodářství. Ekonomicky staví na myšlenkách keynesiánství, v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury, což za její vlády (v době prosperity) způsobilo nárůst těchto dluhů. Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků, hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním, neboť vznikly v čase ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006 v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004. ČSSD navrhuje zavedení zvláštní bankovní daně, která umožní část bankovních zisků udržet v českém státním rozpočtu. Podle Bohuslava Sobotky je Česko „daňovým rájem“ pro zahraniční banky a mezi roky 2000 a 2017 „odplynulo ve formě dividend z bank do zahraničí 460 miliard korun“.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "ČSSD je často kritizována pravicovou veřejností a politiky za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006. Spolupráci s KSČM straně teoreticky zakazuje tzv. Bohumínské usnesení. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany. Před volbami v roce 2006 byla ČSSD politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům. Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva, ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Volební výsledky strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od 1990.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Senát.", "content": "Přehled zisku mandátů v jednotlivých volbách do Senátu Parlamentu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Česká strana sociálně demokratická (zkratka: ČSSD) je levicová sociálnědemokratická a nejstarší česká politická strana, která je členem Socialistické internacionály, Progresivní aliance a Strany evropských socialistů. Na 41. sjezdu České strany sociálně demokratické, který se konal na začátku března 2019 v Hradci Králové, byl předsedou zvolen ministr vnitra ČR Jan Hamáček a statutárním místopředsedou bývalý primátor města Brna Roman Onderka.", "tgt_summary": "The Czech Social Democratic Party (, ČSSD) is a social-democratic political party in the Czech Republic. It holds 15 seats in the Chamber of Deputies following the 2017 legislative election in which the party lost 35 seats. The party has been led by Jan Hamáček since 2018. It has been a junior coalition party within a minority cabinet since June 2018, and was a senior coalition party from 1998 to 2006 and from 2013 to 2017. The ČSSD is a member of the Party of European Socialists, the Socialist International and the Progressive Alliance. Its members are divided into two prominent groups: a liberal wing consisting predominantly of progressive and social-liberal members, and a conservative wing often described as social-conservative and left-wing nationalist.", "id": 913217} {"src_title": "Nahosemenné", "tgt_title": "Gymnosperm", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Recentní nahosemenné rostliny jsou výhradně dřeviny. Vzhledem k tomu, že se jedná o vývojově dosti starou skupinu semenných rostlin, nese v sobě jejich morfologie i anatomie řadu zvláštností. Na rozdíl od krytosemenných netvoří květy, květní orgány a pravé plody, ale rozmnožovací orgány jsou u nich uspořádány v šišticích. Krom liánovců nemají vodivá pletiva sekundárního dřeva složená z pravých cév, ale vývojově původnějších cévic (tracheidů). Přirozená polyploidie je vzácná a vyskytuje se pouze u několika málo druhů (uvádí se, že u méně než 5 %), allopolyploidie (polyploidie vyvolaná hybridizací) nebyla u žádných nahosemenných prokázána. Vzhledem k tomu, že v linii krytosemenných rostlin byly polyploidizační události prokazatelně zcela běžné, existují teorie, že vyšší genetická variabilita způsobená polyploidizací byla jedním z důvodů rychlé a radikální druhové převahy krytosemenných rostlin nad vývojově původnějšími nahosemennými po jejich nástupu koncem křídy.", "section_level": 1}, {"title": "Generativní rozmnožování.", "content": "Typické pro všechny nahosemenné je tvorba pohlavních buněk v jednopohlavných šišticích (tedy zvlášť samčí, zvlášť samičí), které jsou umístěny buď na různých jedincích (dvoudomé cykasy, jinany, liánovce, některé jehličnany) nebo odděleně na jednom jedinci (většina jehličnanů). Zralé semenné šištice mohou nabývat různých podob. U většiny jehličnanů při dozrávání dřevnatí a vytváří známou šišku, z níž se po hygroskopickém otevření podpůrných šupin semena volně vysypávají ven; zajímavou adaptací některých druhů jsou tuhé serotinní šišky, které se otevírají teprve poté, co přejdou vysokými teplotami během požáru, který zároveň pro budoucí semenáčky vyčistil okolní plochu od konkurenční vegetace. Jindy mohou být šištice velmi redukované, popřípadě mohou části šištic zdužnatět a vytvářet útvary připomínající zdánlivé plodyː zdužnatěním vaječného poutka vzniká míšek (epimatium) u tisu, zdužnatělé osemení nazývané sarkotesta pak kryje semena jinanu, hlavotisu i některých cykasů. Zdánlivé bobule jalovce zvané jalovčinky (odborně galbuly) jsou zdužnatělé a vzájemně srostlé semenné šupiny šištic. U bazálních větví cykasů připomínají sporofyly dosud svým tvarem listy, u některých liánovců, například chvojníku, už jsou naopak vyvinuty primitivní semenné obaly připomínající listeny. Vajíčko v samičí šištici není uzavřeno v semeníku, ale volně leží na plodolistu – semenné šupině (megasporofylu). Samčí generativní útvary (přetvořené listy, mikrosporofyly) nesou prašná pouzdra, nejsou rozlišeny na prašník a nitku jako u krytosemenných. U cykasů a jinanů jsou dosud vyvinuty obrvené spermatozoidy schopné pohybu, u jehličnanů se již jedná o samostatně nepohyblivé spermatické buňky – pylová zrna. Opylení se děje vesměs větrem, některé cykasy a liánovce jsou opylovány i hmyzem. Na rozdíl od vývojově primitivnějších rostlin již přenos samčí pohlavní buňky na vajíčko není závislý na vnějším vlhkém prostředí, ale je zajištěn pomocí polinační kapky. Oplození je pouze jednoduché, pylové zrno klíčí přímo na vajíčku v pylovou láčku, živným pletivem semene je primární (haploidní) endosperm – vlastně samičí prokel (na rozdíl od triploidního sekundárního endospermu vzniklého dvojitým oplozením u krytosemenných). Mezi přenosem pylu, vlastním oplodněním a dozráním semen často uplyne dlouhá doba, u jehličnanů i několik let. Zralá semena mohou být roznášena větrem nebo živočichy, kteří je konzumují.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "Rostliny řazené mezi nahosemenné byly v prehistorii, především na konci prvohor a ve druhohorách, dominantními rostlinami na Zemi. Stratigrafické nálezy ukazují, že nejpůvodnější z nich se objevují již koncem geologického období karbonu v prvohorách; stáří nejstarší známé fosilie kordaitu \"Cordaixylon iowensis\" je datováno na 306–307 milionů let (nejstarší doklad o existenci semen je přitom starý 367 milionů let). Po pravděpodobných silných vlnách vymírání již v počátcích jejich vývoje (v karbonu a poté v permu až triasu) se jejich tvarová a druhová rozmanitost výrazněji objevuje ve druhohorách; i tak se odhaduje, že již ve svrchním permu tvořily nahosemenné až 60 % zemské vegetace. Počátkem kenozoika naproti tomu prošly opět obdobím vymírání v souvislosti s prudkým nástupem krytosemenných rostlin. Většina současných čeledí byla pravděpodobně vydělena již v raném mezozoiku (trias–jura), rody jsou datovány obdobím křídy až raného kenozoika, jejich aktuální druhová diverzita pak je výsledkem speciačních událostí v průběhu terciéru. Fylogenezi nahosemenných lze sledovat porovnáním nejstarších primitivních rostlin řádů cykasotvarých a jinanotvarých s mladšími borovicotvarými nebo s liánovcotvarými, které se v několika znacích již blíží k rostlinám krytosemenným. Bazální skupinou jsou cykasy, následovány jinany. Nejpůvodnější skupinou ze zbývajících jsou borovicovité, jež tvoří sesterskou větev k ostatním jehličnanům zastoupených jednak liánovci, jednak skupinou nazývanou nově Cupressophytes a skládající se ze dvou větvíː jednou zahrnující pajehličník a čeledi blahočetovité a nohoplodovité, druhou obsahující cypřišovité a tisovité (obě v širokém smyslu).", "section_level": 1}, {"title": "Systematika a taxonomie.", "content": "Systematická klasifikace nahosemenných rostlin procházela v čase mnoha změnami. Po překonání morfologického způsobu zatříďování flóry, kdy se do jednotlivých skupin řadily vedle sebe taxony podobné vzhledem nebo vlastnostmi, přišla nová klasifikace založená na kladistickém, monofyletickém hledisku vycházejícím z genových sekvencí určitých úseků DNA nebo RNA. Zjednodušeně řečeno, do stejné skupiny náleží rostliny pocházející ze stejného dohledatelného praprapředka bez ohledu na to, jak se která rostlina za dobu, třeba i milionu let, od rozdělení pozměnila. Tento moderní způsob zatřiďování rostlin je pro krytosemenné rozpracován v taxonomickém systému APG. Snaha navázat systém nahosemenných a dalších cévnatých rostlin na APG však vede k nutnosti posunu zavedených klasifikačních ranků, což se neobejde bez značných nomenklatorických obtíží. V návrhu z roku 2009 amerických botaniků M. Chase a J. Reveala je celá skupina odpovídající embryofytům postavena na úroveň třídy, pro kterou je navrženo jméno \"Equisetopsida\", a tradiční oddělení mají úroveň podtříd. Skupina kolem nizozemského botanika M. Christenhusze v tomto smyslu rozpracovala a aktualizovala systém recentních nahosemenných. Problémy v něm působí například postavení nesourodé skupiny obalosemenných (\"Gnetophyta\"), jež byly díky některým morfologickým rysům dlouho řazeny jako „vývojově nejpokročilejší“ do blízké příbuznosti krytosemenných rostlin, zatímco moderní molekulární analýzy jim určují místo blíže jehličnanům nebo přímo mezi jehličnany; zdá se, že jejich vývojově pokročilé rysy jako obaly semene, pravé cévy či náznak dvojitého oplození jsou pouze nezávislými apomorfiemi. Mezi dvěma řády kolísá monotypická čeleď pajehličníkovité s jediným recentním zástupcem. Ne zcela vyjasněné vztahy dosud panují též mezi recentními a vymřelými skupinami, například benetity (\"Benettitales\") – druhohorními rostlinami vzhledově podobnými cykasům, ale s oboupohlavnými šišticemi připomínajícími svou strukturou jednoduchý květ. Recentní nahosemenné (\"Acrogymnospermae\") byly mnoha výzkumy prokázány jako monofyletická skupina sesterská ke krytosemenným, které se odvětvují z širšího kladu zahrnujícího též některé vymřelé kapraďosemenné rostliny. To je v rozporu oproti starším představám, podle nichž představovaly z evolučního hlediska mezistupeň mezi kapraďorosty, tzv. prvosemennými či pranahosemennými rostlinami (\"Progymnospermae\"), jako byl \"Archaeopteris\", kapraďosemennými (\"Pteridospermatophyta\") a krytosemennými (\"Magnoliophyta\"). Jejich vydělení z fylogenetického stromu je odhadováno na dobu před více než 300 miliony let, do období karbonu v prvohorách. Podrobné taxonomické systémy nejsou zatím pro nahosemenné rostliny ustálené, protože nejsou dosud dostatečně vyjasněné a prokázané všechny fylogenetické vztahy např. mezi různými čeleděmi jehličnanů (včetně liánovcotvarých) a jejich napojení na další skupiny (cykasotvaré, jinanotvaré). Liší se i klasifikace v literatuře, kde taxonomické postavení jednotlivých skupin kolísá podle autorského pojetí. Mohou tak být v různých zdrojích považovány za oddělení (přípona \"-phyta\"), třídy (\"-psida\"), podtřídy (\"-idae\") či dokonce pouhé řády (\"-ales\"). V mnoha taxonomických klasifikacích jsou nahosemenné jako nadbytečný shrnující taxon dokonce zcela opouštěny. Následující přehled je založen na klasifikaci prezentované ve studiích Chase – Reveal (2009) a Christenhusz a kol. (2011).", "section_level": 1}, {"title": "Cykasy.", "content": "Dvoudomé stromy s nevětveným kmenem a velkými zpeřenými, v mládí spirálovitě svinutými listy až 6 m dlouhými, nahloučenými na vrcholu kmene, kde také vyrůstají samčí nebo samičí jednopohlavné šištice. Zralá semena mají vnější dužnatou vrstvu a připomínají peckovice. Tyto „plody“ stejně jako dřeň kmenů se používají k jídlu, obsahují však škodlivé toxiny, a proto se upravují varem, kvašením nebo vyluhováním. Podtřída \"Cycadidae\"ː", "section_level": 2}, {"title": "Jinany.", "content": "Dlouhověké opadavé dvoudomé stromy s kůlovitým kořenem. Ploché klínovité listy s vějířovitou žilnatinou vyrůstající na poměrně dlouhých brachyblastech jsou zářezem rozděleny na dva až několik laloků. Zdánlivé plody připomínají zelené třešně, ve kterých je pod dužnatým osemením (sarkotestou) vždy jedno semeno. Dužina je hořká, semena se v Číně a Japonsku používají v národní kuchyni. Semena a listy jinanu se vzhledem k obsahu flavonoidů používají jako léčivo. Tato skupina vznikla koncem prvohor a postupně se rozšířila, ve třetihorách většina vymřela, je zastoupen pouze jediný druh v jediné čeledi i řádu. Podtřída \"Ginkgooidae\"ː", "section_level": 2}, {"title": "Jehličnany.", "content": "Nazývají se též konifery z latinského conus = šiška, fero = nesu. Většinou stálezelené jednodomé (zřídka i dvoudomé) stromy nebo keře s jehlicovými nebo šupinovými listy. Samčí přetvořené listy nesoucí pylotvorné váčky (mikrosporofyly) stejně jako samičí plodolisty (megasporofyly) jsou v oddělených jednopohlavných šišticích. Všechny jehličnany jsou anemogamní. Semena bývají většinou křídlatá, po dozrání se šišky rozpadnou a semena roznese vítr, případně mohou být vyvinuty dužnaté útvary připomínající plody. Dřevo často obsahuje pryskyřičné kanálky. Vyvíjejí se od konce prvohor. Novějšími studiemi jsou do nich řazeny též liánovce (viz níže), v takovém případě ponížené na řád \"Gnetales\" se třemi čeleděmi, a to buď jako sesterská skupina borovicovitých, nebo (častěji) sesterská skupina všech ostatních jehličnanů kromě borovicovitých, jež každopádně formují nejbazálnější linii jehličnanů. Podtřída \"Pinidae\"ː Mezi jehličnany jsou dále řazeny fosilní taxony jako například kordaity (\"Cordaitales\").", "section_level": 2}, {"title": "Liánovce.", "content": "Dvoudomé stálezelené stromy, keře nebo liány. Chvojník je metlovitý keř se šupinkovými listy, roste v aridních oblastech, jeho větvičky i dužnaté obaly semen připomínající bobule obsahují efedrin. Liánovec je strom, keř nebo liána, jeho semena s dužnatými obaly i listy jsou významné poživatiny. Welwitschie je značně atypická dlouhověká rostlina s hlubokým kotvícím kořenem a pouze dvěma širokými, plochými, roztřepenými listy, které na bázi stále dorůstají a na koncích usychají. Vývojově je považována za \"dospělou klíční rostlinu\" se dvěma dělohami, která ustrnula v dalším vývoji a přešla záhy do plodného stadia. Podtřída \"Gnetiidae\"ː", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Ačkoli početně jde o několik malých skupin zahrnujících dohromady pouze nepatrný zlomek z celkové druhové diverzity rostlin, jedná se o skupiny se značným ekologickým, ekonomickým i kulturním významem. Jehličnaté lesy (tajga) jsou dominantním biomem chladných oblastí severní polokoule a jehličnany obecně jsou celosvětově nejvýznamnějším zdrojem kvalitního, všestranně použitelného dřeva a pryskyřice; ačkoli jehličnaté porosty tvoří jen zhruba 1/3 všech lesních porostů, poskytují na 75 % světové produkce dřeva. Mnohé nahosemenné jsou zdrojem poživatin („bobule“ liánovců, piniové a ginkgové oříšky, nepravé ságo cykasů, galbuly jalovce) či léčiv (silice borovicovitých, přírodní efedrin z chvojníků, výtažky z ginga). Borovicotvaré a cypřišotvaré, ginkgo, ale v teplých oblastech též cykasy mají značný estetický a okrasný význam a mnohde tvoří základní kostru alejí, sadovnických a zahradních úprav. Především rostlin borovicovitých, cypřišovitých nebo tisů bylo pro tyto účely postupně vyšlechtěno obrovské množství kultivarů. Některé nahosemenné rostliny byly objevovány až v průběhu 20. století, když do té doby byly považovány za dlouho vymřelé (metasekvoj čínská objevena ve 40. letech, wolémie vznešená až roku 1994); jsou pěstovány v botanických zahradách po celém světě a obdivovány jako živoucí fosilie. Mnohé z nahosemenných hrály či hrají významnou roli v mytologii a společenském životě národů po celé Zemi. Například stálezelené jehličnaté stromy byly v oblastech severní polokoule vždy neodmyslitelným symbolem zimního slunovratu a posléze i Vánoc, některé druhy borovic, cypřišů a cedrů byly v různých kulturách považovány za posvátné a zmínky o nich najdeme i v nejstarších literárních památkách, jako je Starý zákon nebo Epos o Gilgamešovi. Na východě Asie se značné úctě těší kryptomerie nebo gingo, vysazované odedávna jako chrámové dřeviny. Uctívaným stromem smrti a znovuzrození byl na Britských ostrovech tis červený, středobodem materiálního i duchovního života Indiánů na severozápadě Severní Ameriky zase zerav obrovský. V rámci rostlinné říše drží nahosemenné též mnoho rekordůː patří mezi ně mimo jiné i nejmohutnější (sekvojovec obrovský), nejvyšší (sekvoj vždyzelená) či nejstarší (borovice dlouhověká) rostliny (resp. organismy vůbec) na planetě Zemi. Cykas keják Roezlův (\"Zamia roezlii\") vytváří mezi rostlinami i živočichy největší samčí pohlavní buňky.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Mnohé nahosemenné rostliny přežívají v přírodě v posledních desítkách až stovkách exemplářů, jsou tedy akutně ohroženy vyhynutím a podrobeny přísné ochraně. Ke kriticky ohroženým taxonům řadí organizace IUCN například wolémii vznešenou (jediný zástupce svého rodu, jediná přirozená lokalita se zhruba 80 dospělými jedinci), patisovec převislý (jediný zástupce svého rodu, méně než 250 jedinců na třech posledních lokalitách), toreju tisolistou, některé druhy blahočetů (\"Araucaria angustifolia\"), nohoplodů, ale též borovic, jedlí nebo smrků. Jako „ohrožený“ nebo „kriticky ohrožený“ je vedena více než třetina druhů cykasů (118 druhů ze zhruba 300).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nahosemenné rostliny (\"Gymnospermae\") jsou tradičním označením pro skupinu semenných rostlin, do které patří jehličnany, cykasy, jinany a liánovcotvaré rostliny. Pojmenovány jsou na základě rysu, kterým jsou charakteristickéː vajíčko rostlin nahosemenných totiž (na rozdíl od vývojově pokročilejších rostlin krytosemenných) není ukryto v semeníku, ale volně leží na plodolistu, z něhož později vzniká podpůrná šupina. Oproti starším představám, podle nichž představovaly z evolučního hlediska mezistupeň mezi kapraďorosty, pranahosemennými (\"Progymnospermae\"), kapraďosemennými (\"Pteridospermatophyta\") a krytosemennými (\"Magnoliophyta\") rostlinami, moderní fylogenetické výzkumy chápou recentní nahosemenné (souhrnně označované nově jako \"Acrogymnospermae,\" z řeckého \"acro-\" – vrcholový) jako monofyletickou sesterskou skupinu širšího kladu, z něhož se později odvětvují i krytosemenné. Jejich vydělení je odhadováno na dobu před více než 300 miliony let, do období karbonu v prvohorách. Stávající rostliny řazené mezi nahosemenné zahrnují několik větví vývojově značně izolovaných vzhledem k masivnímu vymírání jejich zástupců na konci prvohor a počátkem třetihor; jejich reliktnost a závislost podrobného studia na fosilním materiálu je příčinou jejich dosud ne zcela vyřešené, natož ustálené systematiky a taxonomie. Zároveň je zřejmé, že pokud by mezi nahosemenné rostliny byli nadále řazeni i fosilní zástupci z nesourodé skupiny kapraďosemenných, jednalo by se o parafyletický, tedy nepřirozený a nadále neudržitelný taxon. Soudobé nahosemenné zahrnují zhruba 800–1000 druhů rostlin v 83 rodech a 12–14 čeledích (pro srovnání, krytosemenných je udáváno až 300 000 druhů). Rozšířeny jsou kosmopolitně na obou polokoulích, od chladných oblastí až do tropů. V současnosti mají borovicotvaré dominantní postavení v mírném podnebném pásu a v horských oblastech, cykasotvaré rostou v tropických oblastech všech světadílů, jinanotvaré přežily pouze v jednom druhu v Číně a liánovcotvaré se vyskytují v tropických a subtropických oblastech Starého i Nového světa.", "tgt_summary": "The gymnosperms, also known as Acrogymnospermae, are a group of seed-producing plants that includes conifers, cycads, \"Ginkgo\", and gnetophytes. The term \"gymnosperm\" comes from the composite word in ( and ), literally meaning \"naked seeds\". The name is based on the unenclosed condition of their seeds (called ovules in their unfertilized state). The non-encased condition of their seeds contrasts with the seeds and ovules of flowering plants (angiosperms), which are enclosed within an ovary. Gymnosperm seeds develop either on the surface of scales or leaves, which are often modified to form cones, or solitary as in yew, \"Torreya\", \"Ginkgo\". The gymnosperms and angiosperms together compose the spermatophytes or seed plants. The gymnosperms are divided into six phyla. Organisms that belong to the Cycadophyta, Ginkgophyta, Gnetophyta, and Pinophyta (also known as Coniferophyta) phyla are still in existence while those in the Pteridospermales and Cordaitales phyla are now extinct. By far the largest group of living gymnosperms are the conifers (pines, cypresses, and relatives), followed by cycads, gnetophytes (\"Gnetum\", \"Ephedra\" and \"Welwitschia\"), and \"Ginkgo biloba\" (a single living species). Some genera have mycorrhiza, fungal associations with roots(\"Pinus\"), while in some others (\"Cycas\") small specialised roots called coralloid roots are associated with nitrogen-fixing cyanobacteria.", "id": 544888} {"src_title": "Ferdinand I. Dobrotivý", "tgt_title": "Ferdinand I of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ferdinand \"Karel Leopold Josef František Marcelin\" byl syn rakouského císaře a uherského a českého krále Františka I. a Marie Terezy Neapolsko-Sicilské. Od dětství trpěl epileptickými záchvaty, které byly způsobeny porodním traumatem, a rachitidou. Do devíti let nezískal téměř žádné vzdělání, neboť tehdejší lékaři věřili, že fyzická a duševní námaha vede ke zhoršení stavu epileptických pacientů. Protože pozdější Ferdinandovy pokroky postupovaly pomalu, panovaly určité obavy o následnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Ferdinand měl hudební nadání, hrál na klavír a trubku, nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se o vývoj techniky. Rozhodně není možné ho označit za slabomyslného, neboť hovořil pěti jazyky. Na druhou stranu byl poněkud flegmatický a z jeho zdravotních problémů vyplývala některá další omezení. Ferdinandovi rodiče byli bratranci prvního stupně, přičemž Ferdinandovi prarodiče byli vlastními sourozenci. Ferdinandův děd z otcovy strany Leopold II. byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny a jeho děd z matčiny strany Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský byl bratrem jeho babičky z otcovy strany Marie Ludoviky Španělské. To znamená, že Ferdinand měl pouze čtyři praprarodiče a nikoliv osm jak je běžné. Takto blízké příbuzenství mělo za následek, že většina z Františkových a Mariiných dětí se musela potýkat s genetickou degenerací a jen část z nich byla schopna samostatného života.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1830 byl Ferdinand v Prešpurku (dnešní Bratislavě) korunován jako Ferdinand V. uherským králem a nadále mu náležel titul „mladší král uherský a arcivévoda rakouský“. Při korunovačním obřadu pronesl řeč v maďarštině a stal se tak po Marii Terezii druhým a posledním králem, který při tomto obřadu hovořil v mateřštině svých poddaných. V roce 1835 se po smrti Františka I. stal rakouským císařem a 7. září 1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. Ferdinand byl jedním z nejoblíbenějších panovníků, on sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před smrtí fakticky složil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl jak Metternich, tak český hrabě František Antonín Kolovrat. Oba naposledy jmenovaní zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí, což nakonec vedlo až k revoluci v roce 1848. Dne 2. prosince 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a v Arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I.", "section_level": 1}, {"title": "Po abdikaci.", "content": "Zbytek života strávil Ferdinand se svou ženou Marií Annou v Praze. Ačkoliv mu kdysi lékaři předpovídali krátký život, vydržel zde ještě 27 let. Na Pražském hradě mu bylo vykázáno jedno křídlo na druhém nádvoří. Také mu bylo zakoupeno bývalé Toskánské panství se zámky Ploskovice a Zákupy, na nichž pobýval většinu času a které pro něj byly nákladně upraveny a přestavěny. Zákupský zámek mu patřil až do jeho smrti, tedy 27 let. Jezdíval na něj kočárem z Ploskovic, z Prahy buď kočárem, či později (poprvé 1867) vlakem. A samostatně občas i jeho manželka, sardinská princezna Marie Anna Karolína, ovšem ta trávila daleko více času v slunné Itálii. V Zákupech na svém novém sídle pobýval excísař poprvé v květnu 1851 a mnohokrát za ním přijeli i další členové rozsáhlého příbuzenstva. Naposledy na svém zámku pobýval v roce 1874. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem bonbony a chudým almužnu. Praze postupně věnoval na 450 000 zlatých. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29. července 1875.", "section_level": 1}, {"title": "Ferdinandův život v datech.", "content": "1793, 19. duben – narození ve Vídni 1802, 26. duben – byl povolán princův první vychovatel František Maria von Steffaneo-Carnea 1805, listopad – evakuace císařské rodiny z Vídně před blížícími se vojsky francouzského císaře Napoleona 1807, 12. duben – zemřela Ferdinandova matka Marie Tereza Neapolsko-Sicilská 1807, 13. duben – po pěti letech služby byl propuštěn princův první vychovatel Steffaneo-Carnea 1808, 6. leden – František I. se oženil s Marii Ludovikou z Modeny a Ferdinand tak dostal nevlastní matku, která se velmi zasloužila o jeho další vývoj a vzdělání 1809 – princi byl přidělen nový vychovatel – svobodný pán Josef Erberg 1815 – se s otcem zúčastnil tažení proti Napoleonovi 1816, duben – zemřela Ferdinandova nevlastní matka Marie Ludovika 1824 – bylo vydáno lékařské dobrozdání, že Ferdinand není schopen vlády 1825 – vedl rakouskou delegaci pozvanou do Petrohradu ke korunovaci cara Mikuláše I. 1830 – vydáno lékařské dobrozdání, které potvrzovalo, že je korunní princ schopen vlády a může se oženit 1830, 28. září – korunovace uherským králem v Prešpurku 1832, únor – sňatek s Marií Annou Karolínou Piou Savojskou 1832, 9. srpen – neúspěšný atentát v Bádenu 1836, 7. září – korunovace českým králem v Praze 1838, 6. září – korunovace v Miláně na lombardského krále 1848, 2. prosinec – v Olomouci zveřejněn manifest oznamující Ferdinandovu abdikaci 1848, prosinec – Ferdinand a jeho manželka se odebrali do Prahy 1856, 28. únor – oslava stříbrné svatby v Praze 1852, 10. květen – setkání s carem Mikulášem I. v Praze 1858 – sepsal závěť 1875, 29. červen – smrt v Praze", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "Jeho Císařské a Královské Apoštolské Veličenstvo Ferdinand První, Z milosti Boží", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand I. Dobrotivý, (jako uherský a český král Ferdinand V., 19. dubna 1793 Vídeň – 29. června 1875 Praha) z habsbursko-lotrinské dynastie byl rakouský císař v letech 1835–1848, král uherský, (poslední korunovaný) český král, markrabě moravský atd.", "tgt_summary": "Ferdinand I ( 19 April 1793 – 29 June 1875) was the Emperor of Austria from 1835 until his abdication in 1848. As ruler of Austria, he was also President of the German Confederation, King of Hungary, Croatia and Bohemia (as Ferdinand V), King of Lombardy–Venetia and holder of many other lesser titles (see grand title of the Emperor of Austria). Due to his rocky, passive but good-intended character, he gained the sobriquet The Benign () or The Good (). Ferdinand succeeded on the death of his father Francis II and I on 2 March 1835. He was incapable of ruling his empire because of his mental deficiency, so his father, before he died, made a will which promulgated that Ferdinand should consult Archduke Louis on all aspects of internal policy and urged him to be influenced by Prince Metternich, Austria's Foreign Minister. Following the Revolutions of 1848, Ferdinand abdicated on 2 December 1848. He was succeeded by his nephew, Franz Joseph. Following his abdication, he lived in Hradčany Palace, Prague, until his death in 1875. Ferdinand married Maria Anna of Savoy, the sixth child of Victor Emmanuel I of Sardinia. They had no children.", "id": 2404489} {"src_title": "BSD licence", "tgt_title": "BSD licenses", "src_document": [{"title": "Obsah licence.", "content": "Neoficiální český překlad 3-bodové licence (také modifikovaná BSD licence, nová BSD licence):", "section_level": 1}, {"title": "Propagační klauzule.", "content": "V původní licenci (tzv. Staré BSD licenci) byl obsažen další bod, který říkal: Tento bod byl považován z hlediska svobodného softwaru za problematický. Projekt GNU kvůli němu licenci považoval za nekompatibilní s licencí GNU GPL (neboť licence GNU GPL nedovoluje omezovat šíření softwaru nad jí stanovené podmínky). Praktickým problémem tohoto požadavku také byl nadměrný rozsah takového textu povinně uváděného ve všech propagačních materiálech: každý větší projekt typicky používá velké množství programů a komponent od různých autorů, takže jen seznam těchto autorů by byl neprakticky rozsáhlý. Tato klauzule z oficiální BSD licence zmizela 22. července 1999, kdy ji na výzvu Richarda Stallmana odstranil William Hoskins, ředitel úřadu licencování technologií v Berkeley. Původní licence se někdy označuje jako „stará“ či „čtyřbodová BSD“, upravená verze jako „nová“, „modifikovaná“, „revidovaná“ či „trojbodová BSD licence“.", "section_level": 1}, {"title": "Použitelnost a kompatibilita licence.", "content": "Licence je velmi volná, oproti dalším běžným licencím jako např. GNU GPL i v porovnání s implicitními omezeními danými v autorském právu má jen velmi nízké požadavky. Někdy bývá označována slovní hříčkou \"copycenter\" – zatímco \"copyright\" omezuje šíření díla, \"copyleft\" omezuje omezování šíření díla, tak BSD licence říká „Vezměte si to do copycentra a vyrobte si kopie dle libosti.“ BSD licence dovoluje komerční využití, včetně využití v proprietárním softwaru bez zveřejněného zdrojového kódu. Díla založená na dílech licencovaných pod BSD dokonce mohou být zveřejněna pod komerční licencí (nejedná se o copyleft), pouze musí dodržet podmínky licence, tzn. v programu uvádět informaci o autorech a zřeknutí se odpovědnosti. Příkladem takového využití jsou části knihoven pro síťovou komunikaci použitých v Microsoft Windows či mnoho komponent z FreeBSD použitých v macOS a také v PlayStation 4 (jako Orbis OS). Jak už bylo uvedeno, původní verze licence byla s licencí GNU GPL nekompatibilní. Její revidovaná verze je s GNU GPL kompatibilní, software licencovaný pod BSD licencí lze začlenit do díla pod GPL (avšak opačně to neplatí: dílo pod GNU GPL nelze zveřejnit pod licencí BSD).", "section_level": 1}], "src_summary": "BSD licence je licence pro svobodný software, mezi kterými je jednou z nejsvobodnějších. Umožňuje volné šíření licencovaného obsahu, přičemž vyžaduje pouze uvedení autora a informace o licenci, spolu s upozorněním na zřeknutí se odpovědnosti za dílo. Zkratka BSD označuje „Berkeley Software Distribution“ – obchodní organizaci při University of California, Berkeley, která tuto licenci vyvinula a používala pro práce nad operačním systémem BSD.", "tgt_summary": "BSD licenses are a family of permissive free software licenses, imposing minimal restrictions on the use and distribution of covered software. This is in contrast to copyleft licenses, which have share-alike requirements. The original BSD license was used for its namesake, the Berkeley Software Distribution (BSD), a Unix-like operating system. The original version has since been revised, and its descendants are referred to as modified BSD licenses. BSD is both a license and a class of license (generally referred to as BSD-like). The modified BSD license (in wide use today) is very similar to the license originally used for the BSD version of Unix. The BSD license is a simple license that merely requires that all code retain the BSD license notice if redistributed in source code format, or reproduce the notice if redistributed in binary format. The BSD license (unlike some other licenses) does not require that source code be distributed at all.", "id": 1257043} {"src_title": "Prokop Diviš", "tgt_title": "Prokop Diviš", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Václav Divíšek se narodil v malé zemědělské usedlosti na okraji Žamberka, manželům Anně a Janu Divíškovým. Žil zde se svými sourozenci do roku 1714, když zemřel jeho otec, nevelké hospodářství převzal jeho starší bratr Jan. Dnes v těchto místech na levém břehu řeky Divoké Orlice v Helvíkovicích stojí novější stavení, nazývané \"Domek Prokopa Diviše\", které je od roku 1965 zpřístupněno veřejnosti jako součást Městského muzea v Žamberku.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Mladý Václav byl vynikajícím studentem. Na přímluvu příbuzného, rektora jezuitské koleje ve Znojmě Jindřicha Dušíka, byl přijat na studia jezuitského latinského gymnázia ve Znojmě jako stipendista premonstrátů Louckého kláštera. Po složení řeholního slibu přijal jméno Prokop a své příjmení změnil na \"Diwisch\" (v českém pravopisu Diviš).", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Louce u Znojma a v Příměticích.", "content": "V roce 1720 po absolvování středoškolského studia vstoupil jako novic do premonstrátského řádu v Louce u Znojma. V září roku 1726 byl vysvěcen na kněze. Zároveň se stal učitelem přírodních věd. Roku 1729 byl jmenován profesorem filosofie a teologie. Během své pedagogické činnosti rozpracoval disertační práci z oboru teologie a filosofie. Roku 1733 svou práci úspěšně obhájil a byl v Salzburgu promován na doktora teologie a v Olomouci na doktora filosofie. Po promoci v Salzburgu byl jmenován podpřevorem kláštera v Louce. V roce 1736 přijal návrh opata Nolbeka, aby se ujal řízení farnosti v Příměticích u Znojma a stal se farářem působícím v kostele svaté Markéty. Zde se plně věnoval svým experimentům se statickou elektřinou. K tomuto účelu si vlastnoručně zhotovil přístroj zvaný elektrum. Byla to skleněná koule, upevněná k dřevěné hřídeli, jejímž otáčením a třením o polštář z telecí kůže získával elektřinu. V období 1741–1742 převzal Prokop Diviš úřad převora v klášteře v Louce a díky své prozíravosti zachránil rozsáhlý loucký klášter před zkázou během války o rakouské dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Příměticích a první pokusy s elektřinou.", "content": "V roce 1742 se vrátil zpět na přímětickou faru a tam pokračoval ve svých výzkumech. Již tehdy zjistil, že blýskání a hřmění za bouřky je elektrické podstaty a jde vlastně o tytéž jevy, které pozoroval při svých pokusech. Pověst o jeho experimentech se brzy donesla k císařskému dvoru do Vídně. V roce 1750 byl vyzván , aby své pokusy demonstroval přímo před zraky císaře Františka Štěpána I. Lotrinského a císařovny Marie Terezie. Císařský pár byl pokusy tak nadšen, že jej odměnil zlatými medailemi se svými podobenkami. Celou dobu vedl i čilou korespondenci s fyziky po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Vynálezecká a publikační činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vynález bleskosvodu.", "content": "V roce 1753 byl v Petrohradě při pokusech zabit bleskem profesor Georg Wilhelm Richmann a to vyprovokovalo V. P. Diviše k tomu, aby sepsal krátké latinské pojednání o svádění elektrických výbojů z mračen do země. Tuto zprávu 24. října 1753 poslal do Petrohradu Akademii věd k posouzení. Zpráva však došla pozdě. O německé vydání Divišova pojednání, které se ovšem značně liší od Zprávy petrohradské akademie věd, se zasloužil Divišův obdivovatel Johann Ludwig Fricker. Akademie věd Divišovým teoriím nevěnovaly patřičnou pozornost, protože začínaly citáty z Bible a rozvíjely elektroteologické teorie, které v té době byly již zastaralé. Přes tyto rétorické nedostatky a neznalost jazyka současné vědy byly konkrétní Divišovy poznatky užitečné a pozornost akademiků by si zasluhovaly. Vědecká veřejnost byla tehdy hluboce otřesena tragickou smrtí profesora Richmanna a pokusy s blesky byly namnoze zastaveny. Prokop Diviš se však rozhodl realizovat svůj záměr – postavit meteorologický stroj. Divišův \"meteorologický stroj\" (machina meteorologica) nebyl hromosvod v dnešním slova smyslu. Divišův stroj měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, a tak odvracet samotný vznik výboje. Základem stroje byl vodorovný železný kříž umístěný na patnáctimetrovém (a později 41,5 m vysokém) stožáru. Ramena kříže byla na konci kolmo doplněna kratšími vodorovnými tyčemi, na kterých bylo umístěno 12 kovových krabic, v nichž bylo do silné vrstvy železných pilin vloženo celkem asi 400 k obloze čnících ostrých kovových hrotů. Celá konstrukce byla vodivě spojena se zemí třemi řetězy. 15. června 1754 vztyčil Prokop Diviš svůj povětrnostní stroj. Byla to soustava 400 kovových hrotů spojených s uzemněním, která měla odsávat elektřinu z oblak a snižovat tak nebezpečí vzniku blesku. Fungovala samozřejmě i jako bleskosvod. Americký vědec a státník Benjamin Franklin přišel již v roce 1749 s důkazem, že blesk je elektrické podstaty. Svůj tyčový uzemněný bleskosvod však postavil ve Filadelfii až v roce 1760, tedy šest let po Divišovi. Jednalo se o zařízení ideově odlišné od vynálezu Václava Prokopa Diviše. Benjamin Franklin svůj jednohrotý bleskosvod sestrojil na základě jednodušší a správnější představy, že bleskosvod pouze svádí blesky na neškodné místo a nemůže zabránit vzniku výbojů. Jeho bleskosvod se dal snáze sestrojit, poskytoval skutečnou ochranu bez zbytečných nákladů, a rychle se proto rozšířil. První Franklinův bleskosvod byl v Čechách vztyčen roku 1775 na zámku Měšice u Prahy. Svá pozorování prováděl V. P. Diviš při každé bouřce. Své závěry sepsal v rozsáhlém pojednání „Magia naturalis“ (O podstatě atmosférické elektřiny), který dedikoval císařovně Marii Terezii. Princip svého vynálezu si Diviš ověřil dokonce i při návštěvě císařského dvora, kde pomocí hrotů ukrytých ve své paruce rušil experimenty dvorních fyziků. V roce 1759 postihlo celou střední Evropu nebývalé sucho. V Příměticích se však vesničané domnívali, že pravou příčinou tohoto sucha je Divišův bleskosvod, který rozhání mraky. Proto v březnu roku 1760 vnikli do zahrady přímětické fary, uvolnili zemnící řetězy a celou konstrukci bleskosvodu strhli a zničili. Nicméně o rok později ho na žádost sedláků v Příměticích postavili znovu. V. P. Diviš udržoval kontakty s vědci a vzdělanci své doby. Dopisoval si mimo jiné s Leonhardem Eulerem. Jedna kopie Divišova bleskosvodu dnes stojí vedle jeho domku a druhá kopie je umístěna na budově Divišova divadla, postaveného a otevřeného v roce 1926 v Žamberku. Další kopie stojí u Památníku Prokopa Diviše ve Znojmě-Příměticích.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrický hudební nástroj „Denis d'Or“.", "content": "Roku 1753 využil V. P. Diviš (sám výborný hudebník) elektrickou energii také u vlastního hudebního nástroje. Sestrojil unikátní strunný nástroj „Zlatý Diviš“ (\"Denis d'Or\"). Elektřina měla čistit zvuk strun. Tento unikát měl 790 kovových strun, 3 klaviatury, trojí pedálový systém a byl napojen na elektrickou energii leydenských láhví. Johann Ludwig Fricker, který Diviše osobně navštívil v jeho působišti v Příměticích u Znojma, podal o jeho hudebním nástroji nadšenou zprávu v Tübinských učených zprávách (Tübingische Berichte von gelehrten Sachen, XXX, červenec 1754, 395). Připomínal zvuk dechových i strunných nástrojů a dokázal zastoupit orchestr. Denis d’Or dokonce okouzlil císaře Josefa II. natolik, že v roce 1784 nařídil při konfiskaci majetku kláštera v Louce, aby byl převezen ke dvoru do Vídně, kde na něj koncertoval mnich Norbert Weiser. Nástroj se však do dnešní doby nedochoval, jeho stopy končí v Prešpurku.", "section_level": 2}, {"title": "Zkoumání využití elektřiny pro léčebné účely.", "content": "V. P. Diviš využíval statickou elektřinu také pro léčebné účely, pozoroval její blahodárný vliv na léčení různých forem ochrnutí, revmatismu a svalových křečí. Jeho léčení probíhalo tak, že na podstavec z dobře vysušeného bukového dřeva byla postavena deska na speciálních nožkách pokrytá vlněným koberečkem a pak na ni na židli posazen nemocný. K elektrizování Diviš používal kovové tyčky, opatřené kuličkou, zasazené do dobře izolované rukojeti. Tyčka byla spojena vodičem se zdrojem elektřiny. Léčením si V. P. Diviš proti sobě postavil nejen lékárníky, ale také lékaře a kněží. Využití elektrické energie k terapeutickým účelům V. P. Diviš konzultoval s dvorním lékařem císařovny Marie Terezie Gerardem van Swietenem (1700–1772), který byl uznávanou autoritou v oboru medicíny a lékařství v Rakousku a Divišovo uplatňování elektrické energie velmi pozitivně oceňoval. O svých pokusech Diviš sepsal mnoho pojednání, tiskem ale vyšla pouze některá a to ještě navíc mimo Rakousko, kde neprošla cenzurou. Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v klášteře v Louce u Znojma. Dnes je právem řazen mezi vědce světového významu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Prokopa Diviše bylo umístěno na budově Národního muzea v Praze spolu s dalšími jednasedmdesáti jmény významných osobností české historie.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Jeho církevní kariéra zahrnovala posty podpřevora Louckého kláštera, faráře v Příměticích u Znojma, převora Louckého kláštera (1741–1742) a opět faráře v Příměticích. Krom činností spojených s církevními úřady se zabýval přírodními vědami, kdy předmětem jeho zkoumání byla především elektřina. Udržoval písemný styk s významnými vědci po celém světě a své pokusy s elektřinou měl tu čest demonstrovat i před císařským párem. Vyrobil celou řadu přístrojů pracujících s elektřinou: elektrum (stroj vyrábějící třením elektrickou energii), tzv. meteorologický stroj (měl vysávat elektrickou energii z mraků a bránit tak samému vývoji blesků, ve skutečnosti šlo o funkční bleskosvod) a elektrický strunný nástroj \"Zlatý Diviš\". Též využíval statickou elektřinu k elektroléčbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Prokop Diviš, latinsky Procopius Divisch, německy Prokop Diwisch či Divisch, vlastním jménem Václav Divíšek (26. března 1698 Helvíkovice u Žamberka – 21. prosince 1765 Přímětice u Znojma), byl český katolický kněz, teolog, člen premonstrátského řádu, přírodovědec, léčitel, hudebník a vynálezce. Je znám především jako vynálezce bleskosvodu či hromosvodu (1750–1754). Svůj \"meteorologický stroj\", který fungoval jako bleskosvod, sestrojil dříve (1754) než světově uznávaný vynálezce bleskosvodu Benjamin Franklin (teoretický koncept 1753, sestrojen 1760). Divišova koncepce byla ovšem odlišná od Franklinovy, jeho bleskosvod byl především uzemněný, a proto fungoval lépe.", "tgt_summary": "Dom Prokop Diviš, O.Praem. () (26 March 1698 – 21 December 1765) was a Czech canon regular, theologian and natural scientist. In an attempt to prevent thunderstorms from occurring, he inadvertently constructed one of the first grounded lightning rods.", "id": 1315746} {"src_title": "Krajka", "tgt_title": "Lace", "src_document": [{"title": "Definice krajky.", "content": "Někteří odborníci považují za krajku jen ručně zhotovené textilie. Podle jiných definicí je např. krajka jen napůl „pravá“ jestliže se u ní paličkování nebo vyšívání provádělo na strojně vyrobeném tylu. Přesná, všeobecně platná definice, resp. ohraničení asi neexistuje, protože mnoho krajek vzniká kombinací různých technik (pozamentování, vázání, splétání atd.), přechod od krajky k jiným druhům textilií je plynulý a názory odborníků na obsah pojmu krajka se rozcházejí. V současné době (v roce 2013) jsou známé zejména dva popisy Z této formulace vychází např. práce F. Schönera \"Spitzen\" uvedená v odkazech na literaturu, ze které jsou v následujícím článku odvozeny všechny základní údaje.", "section_level": 1}, {"title": "Z historie krajky.", "content": "V Evropě se všeobecně pokládá za zemi původu krajky Itálie, odkud se v 16. století začala rozšiřovat výroba krajek do dalších regionů. Jednotlivé nálezy (pletené krajky ve starém Egyptě, nástroje k paličkování ze 4. století n. l. na Kypru, sítované krajky z 12. století na Českomoravské vysočině aj.) svědčí o tom, že krajkářství bylo známé už mnohem dřív. V 17. a 18. století se výroba krajek rozšířila zejména do Francie, Flander a Španělska. V roce 1768 zhotovil Angličan \"Hammond\" první stroj, na kterém se dala vyrábět síťovina na vyšívanou krajku a v roce 1809 byl v Anglii patentován první paličkovací stroj, v roce 1835 předvedl vynálezce \"Leavers\" bobinetový stroj s žakárovým ústrojím a v roce 1846 byl vynalezen stroj na krajkové záclony. Asi v roce 1845 byl představen vyšívací stroj Francouze \"Heilmanna\". V roce 1896 začal pracovat \"člunečkový vyšívací automat\" švýcara \"Gröbliho\". První paličkovací stroj pochází z roku 1748 od Angličana Walforda, výrobu krajek na těchto strojích umožnilo několik konstrukcí různých vynálezců v 80. letech 19. století. První prakticky použitelný osnovní pletací stroj postavil Angličan \"Redgate\" v roce 1859. Z toho se později vyvinul rašl, který je asi od poloviny 20. století zdaleka nejpoužívanějším strojem na výrobu krajek. Na konci 20. století se sdružovalo na 2000 výrobců z 33 států v Mezinárodní organizaci pro (ručně) paličkovanou a šitou krajku. V 21. století není známá žádná souhrnná informace ani o celkovém množství ani o rozsahu výroby ručně a strojně zhotovených krajek ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "České krajkářství.", "content": "V Čechách bylo krajkářství od 16. století známé v Krušných horách a na Šumavě. V Orlických horách (Vamberk) se krajkářství rozšířilo zejména od poloviny 17. století, kdy se zde začala vyrábět varianta bruselské krajky. V roce 1860 se v českých zemích zabývalo (převážně domáckou) výrobou krajek asi 80 000 lidí. Od konce 19. století však odbyt krajkového zboží značně poklesl, tradice krajkářství se udržuje z větší části jen v amatérské výrobě a jako umělecké řemeslo. Ve 20. století zaznamenaly české oděvní výtvarnice se svými příspěvky k modernímu krajkářství řadu úspěchů na mezinárodních výstavách a soutěžích. Na úseku průmyslové výroby začala výroba krajek v roce 1834 v Letovicích na Moravě (na bobinetových strojích pašovaných z Anglie) jako první továrna tohoto druhu na evropském kontinentě. Na začátku 21. století existoval asi jediný český výrobce krajek v moravských Drnovicích.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti a použití krajky.", "content": "Za určující znaky krajky se pokládá druh ornamentu, hustota a struktura vzoru a (v menší míře) použitý materiál. Způsob vzorování je z velké části závislý na technice zhotovení. Během historického vývoje vznikla z několika základních směrů nespočetná řada variant jak ručně, tak i strojně zhotovených druhů. Z používaných materiálů převažuje u ručně zhotovených krajek bavlněná, lněná, případně pokovovaná příze nebo přírodní hedvábí, ve strojní výrobě jsou to hlavně polyesterové, polyakrylové a elastické filamenty v širokém rozsahu jemnosti cca 5–100 tex. Krajkovina se používala už od středověku a stále ještě používá na oděvní doplňky nebo celé části oděvů, později k bytovým účelům (ubrusy, záclony apod.) a na punčochové výrobky.", "section_level": 1}, {"title": "Ručně zhotovené krajky.", "content": "Velké množství druhů se nejčastěji rozděluje podle techniky zhotovení. Patří k nim zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Šitá krajka.", "content": "Základní prvek šité krajky je smyčkový steh, spojováním stehů z jedné niti se tvoří jednotlivé vzory. Modifikace šité krajky se dají rozdělit na Kontura zakresleného vzoru se připevní stehy šicí niti na tkanou podložku, smyčkami niti vyčnívajícími nad podložkou se provleče vodicí nit. Nad podložkou („ve vzduchu“) se pak vyplní plocha mezi okraji vzoru efekty z krajkových stehů (v odborných textech se popisuje na čtyřicet druhů), hotový vzor se oddělí od podložky a spojí s dalšími jednotlivými vzory zhotovenými stejným způsobem. Krajkářství tohoto druhu dosáhlo nejvyšší úroveň v Itálii, Francii a v Nizozemí. Příklady: retičela (viz snímek ), \"benátská krajka\", \"point de gaze\", \"point d´Alencon\". Pracuje se také s podložkou, na tu se upevní vzor ve svém středu výšivkou \"stonkovým stehem\". Na řádek stonkových stehů se přišije začátek dvojité kovové niti (gimpy), ta se pak ovíjí smyčkovými stehy z pestrého hedvábí a tvoří se z ní tvar části krajkového vzoru. Další části vzoru se napojují přišitím na stonkové stehy a hotový vzor se oddělí od podložky tak, že se přestřihnou stonkové stehy (viz snímek ). původem z Dánska, zhotovuje se buďto jako lemování nebo jako efekty všívané ve tkanině. Zhotovuje se technikou hedebo, obtáčecích nebo tylových stehů (viz snímek ). zvaná také \"sluníčková\" (kruhový tvar vzoru s paprskovitě uspořádanými spoji). Krajka se šije na podložce kruhového tvaru, která se od ní po zhotovení odstřihne.", "section_level": 2}, {"title": "Paličkovaná krajka.", "content": "Princip: vzájemné splétání velkého počtu nití v nejrůznějších směrech, sešikmení a seskávání nití ve vazbě krajky. Nástroje: paličkovací polštář, paličky a špendlíky Druhy vazeb (hody): splétací hod, tvarovací hod, plátýnko, síť, otvor Z mnoha variant paličkované krajky je známá např.: bruselská, valencienská. \"duchesse\", vamberecká", "section_level": 2}, {"title": "Háčkovaná krajka.", "content": "Princip: proplétání oček z jedné niti, vytváření smyček s pomocí háčkovací jehly Druhy háčkovacích oček: řetízkové, pevné, sloupek, dvojité, svazková, obtáčená Jednoduché, tuniské, filetové, vidličkové, tyčinkové, makramé, irské (viz snímek)", "section_level": 2}, {"title": "Pletená krajka.", "content": "Pletená krajka se tvoří vzájemným provlékáním smyček a kliček za pomoci dvou a více jehlic. Krajka má rub a líc a je páratelná. Pletením se vyrábí jen velmi malá část krajek. Pletení se dělí na tři úkony: nahození, pletení a odřetízkování. Zvláštní efekty: Ovinuté očko, odnímání, zkřížení, zešikmení oček, přetahování oček, spletení více oček dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Drhaná krajka.", "content": "Drhání neboli \"makramé\" je jedna z nejstarších textilních technik. Základní prvek je uzlík, nejjednodušší vazba je tzv. organická třáseň, původně vzniklá svazováním nití odstávajících ze tkaniny. Ke speciálním efektům patří např. křížové, řetízkové, perlové uzly, reliéfové obrazce z uzlíků („mouche“) a mnoho jiných. Příklad drhané krajky je na snímku. K původním technikám makramé se nepoužívaly žádné zvláštní nástroje, později se ke kombinacím s pozamenty nebo s paličkováním začaly používat háčkovací nebo šicí jehly, vázací polštáře aj.", "section_level": 2}, {"title": "Frivolitková krajka.", "content": "zvaná také \"occhi\" je charakteristická bohatými zdobenými vzory, které jsou tvořené z vázaných uzlíků, vytvarovaných do obloučků, slziček a kroužků. Nejjednodušší varianta výroby frivolitek je vázání z člunku a klubíčka. (viz snímek) Člunek funguje jako zásobník nitě. Složitější variantou je použití dvou člunků. Místo člunku je také možné použít jehlu – jedná se o tzv. šitou frivolitkovou krajku.", "section_level": 2}, {"title": "Filetová krajka.", "content": "Krajka se tvoří kombinací vázání (zhotovení sítě) a šití. Síť se může zhotovit z jedné niti v několika formách ručně (čtyřúhelníky, pruhy, šikmo, do kruhu, zdobená) nebo strojově (vázání ze dvou nití). Na síť se používá skaná příze ze lnu, bavlny nebo i ze syntetických filamentů. Síť se napne do rámu zaplňuje „šitím“ resp. \"látáním\" za použití plátnového nebo látacího stehu, kterým se tvoří různé efekty, např. \"kníry\", \"piké\", \"gobelínový steh\", \"smyčky\" aj. (viz snímek).", "section_level": 2}, {"title": "Pásková krajka.", "content": "(\"point lace\") se zhotovuje tak, že se (tkaný, pletený, háčkovaný nebo paličkovaný) pásek (\"líčko\") zformuje do určitého vzoru, našije na podkladovou tkaninu a dále zpracovává podobně jako evropská krajka. Líčko se doplní resp. kombinuje s šitými", "section_level": 2}, {"title": "Vyšívaná krajka.", "content": "Základní element vyšívání je steh, který se používá v mnoha variantách. Známý je např. \"řetízkový\", \"kroužkovací\", \"plný steh\" a mnoho jiných. Kombinací vyšívání s jinými technikami vznikají zvláštní druhy krajek, např. Dotahovaná (\"point de Saxe\") velmi jemná krajka na bavlněném batistu, vznikla v 18. století v Sasku. Jednoduchá ažura se vyšívá jen z osnovních nebo jen z útkových nití, dvojitá z obou systémů. Ažura není všeobecně uznávána jako krajka. Známý druh je např. \"richelieu\" (viz snímek), ve kterém jsou do otvorů všívány \"pikotky.\"", "section_level": 2}, {"title": "Strojní výroba krajek.", "content": "V 21. století se k průmyslové výrobě krajek používá zejména rašl, bobinet, vyšívací stroj, paličkovací stroj a ojediněle galonový stávek nebo okrouhlý pletací stroj. Osnovní stávky se dají rovněž přizpůsobit na zhotovení krajkoviny, z posledních let však není jejich použití známé.", "section_level": 1}, {"title": "Rašl.", "content": "Vzorovací zařízení na rašlu jsou tak rozsáhlá, že se s jejich pomocí dají imitovat téměř všechny techniky ručně vyráběných krajek při vysokém výkonu stroje (nejméně 20 m pletené krajkoviny za hodinu). Vzorování: \"kladecí jehly\" na vzorovacích lištách (až 90 na stroj), srážecí plech, zanášení útku, žakárové ústrojí. Krajkovina z rašlů se používá zejména na záclony, ubrusy, svrchní oděvy, prádlo a lemovky. Moderní stroje jsou většinou specializované na určitý druh použití, např.:", "section_level": 2}, {"title": "Bobinetový stroj.", "content": "Stroj napodobuje ruční paličkování. Princip bobinetové vazby: Drobný člunek s bobinovou nití se pohybuje diagonálně k osnově a obepíná dvě nebo více osnovních nití tak, že se tvoří síťový útvar. Vazba se může kombinovat dalším vzorovacími nitěmi, které se odvíjejí z cívek. Vzorování na bobinetových strojích je obvykle řízeno žakárovým zařízením. (na snímku jsou bobinetové stroje ze 60. let 20. století). K vazebním efektům patří např.: \"centre gimp\" (z hrubších přízí), \"valenciennes\" (velmi jemná napodobenina \"valencienské krajky\"), imitace ručně paličkované \"chantilly\" aj. Varianta bobinetu je (později vyvinutý) tzv. \"záclonový stroj\", na kterém se dají zhotovovat vzory s otevřenější strukturou a větší střídou vazby. K efektům vazební techniky na tomto stroji patří např.: \"single-tie\", \"double-tie\" a \"double-action.\" Zatímco bobinetové stroje měly pracovní šířku cca 5 m, obnášela pracovní šířka záclonových strojů více než 12 metrů. Poslední známé exempláře od obou typů stroje pocházejí asi z poslední třetiny 20. století, v současné době není známý žádný výrobce těchto zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Strojní vyšívání.", "content": "K vyšívání krajek se používají \"člunkové stroje\", u kterých vyšívací steh tvoří spojení jehelní a člunkové niti s podkladovou textilií. Stehy (šicí, ploché, stonkové aj.) se lemují nebo zaplňují otvory v podkladu. Otvory jsou jeden ze základních elementů krajky, podle názvu techniky jejich zhotovení se pak označují druhy vyšívané krajky: Člunkové stroje se staví pro vyšívání pásů textilií o délce do cca 30 m, na kterých se pracuje synchronně až s 1100 vyšívacími hlavami. Moderní stroje dosahují teoreticky výkonu 600 stehů za minutu. Vyšívací stroj z 80. let 20. století je na snímku Funkce stroje je popsána v článku Vyšívání.", "section_level": 2}, {"title": "Paličkovací stroj.", "content": "Je v principu splétací stroj upravený tak, že na splétacím stole je částečně spojeno několik \"paličkovacích drah\". Paličky se mohou pohybovat po vlastní dráze nebo přecházet na sousední a tak vzniká plošný výrobek z velkého počtu vzájemně seskávaných nití a různě tvarovaných otvorů. Pohyb paliček je řízen přes systém magnetů elektronickým vzorovacím zařízením, pro složité vzory jsou stroje vybaveny žakárovým ústrojím. Výkon moderních strojů: stuha široká 40 cm = cca 10 m/min., 4 cm š. = cca 40 m/min. Základní vazební element je síť v mnoha variantách (\"mřížková\", \"hrášková\", \"bruselský tyl\", \"torchon\", \"hvězdicová\" atd.). Síť se vyplňuje překříženými nebo vzájemně seskanými nitěmi v různých tvarech a tloušťkách.", "section_level": 2}, {"title": "Galonový stávek.", "content": "je osnovní pletací stroj, který napodobuje háčkování. Princip vzorování: Osnovní niti tvoří \"řetízkovou vazbu\", kterou se provlékají vzorovací \"útkové niti\". Ke speciálním vzorovacím zařízením patří např. tzv. \"ulitové jehly\" používané k tvorbě ornamentů. Stroje se používají zejména k výrobě krajkových stuh.", "section_level": 2}, {"title": "Okrouhlý pletací stroj.", "content": "Na maloprůměrovém okrouhlém stroji se dají vyrábět např. módní krajkové punčochy a punčocháče (viz snímek ). (Údaje k výrobní technologii nebyly dosud publikovány).", "section_level": 2}], "src_summary": "Krajka (angl.: \"lace\", něm.: \"Spitze\") je plošná ozdobná textilie, vzdušná a průhledná, tvořená z nití a případně i látky, které tvoří ornamenty nebo kresby. Užívala se a užívá jako ozdoba svátečních šatů, dámského, stolního i ložního prádla, liturgických rouch a podobně.", "tgt_summary": "Lace is a delicate fabric made of yarn or thread in an open weblike pattern, made by machine or by hand. Originally linen, silk, gold, or silver threads were used. Now lace is often made with cotton thread, although linen and silk threads are still available. Manufactured lace may be made of synthetic fiber. A few modern artists make lace with a fine copper or silver wire instead of thread.", "id": 1592401} {"src_title": "Bohuslav Balbín", "tgt_title": "Bohuslav Balbín", "src_document": [{"title": "Mládí a rodový původ.", "content": "Bohuslav Ludvík Balbín přišel na svět v nepříliš bohaté, kdysi erbovní, královéhradecké měšťanské rodině jako potomek rytířského rodu Balbínů z Vorličné, doložené v 15. století. Původně se nazývali Škvornicové, pak přibrali jméno Balbinus a po nabytí titulu z Vorličné dle usedlosti u Hradce Králové vzniklo pojmenování Balbínové z Vorličné. Narodil se v tzv. Vodičkovském domě, který později patřil do komplexu jezuitských kolejí, dnes tvoří část Nového Adalbertina. Dům prodala jezuitům 18. června 1636 Bohuslavova matka Zuzana, rozená Vodičková. Roku 1622 jeho otec Lukáš Škvornic náhle zemřel. Bohuslav byl vychováván rodinným přítelem Otou z Oppersdorfu na zámku Častolovice, kam se s matkou přestěhovali. Matku se synem podporoval také Mikuláš ze Schonfeldtu. Zají­mavostí je, že hocha při křtu držel v rukou Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který rovněž mohl být jeho kmotrem. Jako chlapec byl Balbín několikrát vážně nemocen a matka ho (ve strachu) zaslíbila staroboleslavské Bohorodičce. Bohuslav se uzdravil a nakonec přežil všech šest starších sourozenců. Zajisté i tato okolnost formovala jeho povahu, pevnou víru a hlu­bokou úctu ke svatým. Již v dětství projevoval zájem o četbu a historii. Dle pramenů se naučil brzy číst, již v sedmi letech měl prý třikrát přečtenou Hájkovu Kroniku českou, kterou si velmi oblíbil. Vyrůstal v pobělohor­ském katolickém prostředí, od deseti let navštěvoval jezuitskou školu (předtím studoval u benediktinů v Broumově), a tak není překvapující, že v patnácti letech vstoupil do řad Tovaryšstva Ježíšova.", "section_level": 1}, {"title": "Předci.", "content": "Bohuslav Balbín je v dnešní době pravděpodobně nejznámějším svého rodu, avšak ani jeho předkové nepatřili mezi bezvýznamné osoby českého království. Prapraděd Jan, bakalář svobodných umění, byl humanistický básník, jehož tvorba byla otištěna ve Veleslavínově kalendáři historickém. Později se stal městským písařem a sekretářem apelačního soudu pro latinské i české expe­dice. Stal se zakladatelem pražské větve Balbínů. Roku 1553 byl Jan spolu s bratrem Filipem povýšen do stavu vladyckého. Roku 1556 se Jan stal přísluš­níkem stavu vladyckého dědičně. Janův druhý syn Filip založil královéhradec­kou větev Balbínů z Vorličné. Byl malířem a vytvořil malby v hradeckém kancionálu. Zastával i úřad hradeckého primátora. Balbínův pradědeček Jiří působil ve funkci primátora a královéhradeckého královského rychtáře. Roku 1584 byl dědičně povýšen do stavu rytířského, o rok později je doložen jako dárce příspěvku na graduál, v němž se nachází i jeho podobizna. Otec Bohuslava Balbína Lukáš Škvornic Balbín z Vorličné na Petrovicích byl správcem pardubického panství. V letech 1618 a 1619 úspěšně ubránil pardubický zámek proti povstalým stavům. Jeho bratr Jiří padl roku 1619, když bojoval na straně císaře proti Matyáši Thurnovi.", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "Bohuslav Balbín studoval v Broumově, Jičíně, Praze, Olomouci, Brně a Kladsku. V té době nebyla častá změna studijního pobytu ničím výjimečným, zvláště u jezuitů. Zde studoval klasické jazyky, literaturu a filosofii, prohloubil se jeho vztah k českým ději­nám a vlasti. Při studiu v Olomouci byl Balbín ovlivněn páterem Mikulášem Leczyckým, jehož životopis později napsal. O prázdninách pobýval hlavně v Častolovicích, kde doprovázel Otu z Oppersdorfu při loveckých vycházkách a osvojil si tak smysl pro krásy přírody. Církevní dráhu započal Bohuslav Balbín v patnácti letech, kdy se stal novicem brněnské koleje. O dva roky později slo­žil první řeholní sliby v Tovaryšstvu Je­žíšovu. V osmnácti letech začal studovat filosofii na pražské je­zuitské koleji Klementinu. Studoval v napjaté době. Roku 1639 zažil dranco­vání Čech švédskou armádou. Po dosažení bakalářského titulu učil na gymná­ziu u sv. Klimenta, aby poté, dle pravidel řádu, mohl pokračovat ve studiu teo­logie. Když Švédové roku 1642 plenili Moravu, Balbín obhajoval doktorát. V témže roce provázel po Čechách španělského církevního pedagoga Rodriga Arriagu. Šest let poté se zúčastnil obrany Prahy. Když hrozil útok švédských vojsk, přihlásil se Balbín ihned do akademického praporu a pod vedením svého profesora, jezuity Jiřího Plachého, udatně hájil Karlův most. Ve studentském praporu bojoval také malíř Karel Škréta a lékař Jan Marek Marků. Při obraně Staroměstské mostecké věže byl Bohuslav Balbín vážně zraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Literární, pedagogická a misionářská činnost.", "content": "Roku 1646 o korunovaci Ferdinanda IV. vydává Balbín svůj první spisek \"Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc\". Nejednalo se však ještě o dějepisnou práci, ale o veršované dílo v duchu soudobého humanismu. Balbín sice zprvu psal latinské básně a i později toho nezanechal, ale postupně v jeho tvorbě nabyly na­prosté převahy práce dějepisné. Roku 1650 poslední švédské oddíly konečně opustily Čechy, Balbín byl týž rok vysvěcen na kněze, získává titul mistra svobod­ných umění a na vlastní žádost se na několik příštích let stává misionářem.", "section_level": 1}, {"title": "Misionářská činnost.", "content": "Po skončení studií působil Balbín rok na Rychnovsku a rok na Žambersku jako misionář. Během této doby měl pro Církev získat \"do 1500 mužův\". Poté byl přeložen na pedagogickou dráhu, protože prý u něj jeho nadřízení neshledávali horlivost ostatních misionářů.", "section_level": 2}, {"title": "Pedagogická činnost.", "content": "K pedagogické činnosti měl Balbín vynikající schopnosti. Byl výborným a svědomitým učitelem. Ve svých žácích se snažil podporovat lásku k vlasti a národu. Pedagogickou činností strávil celkem 13 let, vyučoval v Kladsku, Praze, Jindřichově Hradci, Brně, Českém Krumlově a Jičíně. V roce 1661 byl zbaven oprávnění pracovat s mládeží a umístěn do svérázné izolace. Tradičně historikové předpokládali, že šlo o následek nepřátelského postoje jeho nadřízených k Balbínovu vlastenectví, popřípadě obavy jeho nadřízených, že Balbínovy kroky popuzují významné šlechtice a dobrodince řádu. Dostupné prameny ovšem nejsou nijak konkrétní a umožňují rozličné spekulace. Jan Kučera a Jiří Rak vyslovili hypotézu, že důvodem mohla být Balbínova pedofilní, případně homosexuální sexuální orientace.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastenectví.", "content": "Bohuslav Balbín bývá veřejností nezřídka vní­mán v duchu havlíčkovských představ o jezuitech, tedy jako typického katolického kněze pobělohorské habsburské doby, která se snažila o germanizaci Čech. Přitom Balbín si uvědomoval nebezpečí, které českému jazyku a kultuře hrozí, a snažil se proti tomu bojovat. V době svého misionářského a učitelského působení sbíral staré české knihy, listiny a jiné písemnosti nikoli za účelem spálení, ale k dokumentaci národní historie. Např. ještě za svých studií teologie navštívil Balbín královskou knihovnu, do níž byly před nedávnem převezeny rožmberské rukopisy z Třeboně. Mezi nimi nalezl vzácný rukopis známý jako Chval Mariánských (\"Mariale Arnesti\"), jehož autorem prý byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Balbín navrhl, že rukopis přepíše, což mu bylo dovoleno. Opisováním tohoto rukopisu se zabýval i v době švédského vpádu do Prahy, kdy byla celá královská knihovna Švédy zničena. Díky Balbínovi se ze všech rukopisů zde uchovávaných zachránil jen \"Mariale Arnesti\". Sám Balbín o tomto říká: „Kolik já sám zachránil jsem knih a rukopisů, které již odvezeny byly na pepř židovský!“ V dějepisné oblasti působil i na své žáky. Jako učitel byl Balbín oblíbený. Uznával také autory, kteří kvůli svému vyznání museli emigrovat, např. Pavla Stránského a jeho dílo Respublica Bojema. V roce 1645 v Třeboňském archivu také znovuobjevil významnou svatováclavskou Kristiánovu legendu \"Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily\". Balbínovo vlastenectví se nelíbilo nadřízeným. Často napadal nejvyššího zemského úředníka, místodržitele Bernarda Ignáce Jana z Martinic. I proto musel později opustit Prahu. Bořita z Martinic a Bohuslav Balbín se vskutku neměli v oblibě. Bořita z Martinic totiž zastavil tisk Balbínova Výtahu z českých dějin, údajně z důvodů národních, politických a dynastických. Nej­vyšší purkrabí nebyl trnem v oku jen Balbínovi. Např. i patriotická zemská aristokracie Bořitu obviňovala ze zrady české země. Bylo mu vytýkáno slaboš­ství či přílišná k ústupkům dvoru v otázkách hospodářských a společenských zájmů české šlechty.", "section_level": 2}, {"title": "Dějepisecká činnost.", "content": "Jeho hlavním dílem jsou Rozmanitosti z historie království českého. Mnoho omylů ovšem převzal od Hájka, jehož Kroniky byl obdivovatelem. Jezuité mu přikázali, aby sepsal historii české provincie, s tímto úkolem ale Balbín spokojen nebyl. Dále napsal knihu Výtah z dějin českých. Dlouho bojoval s cenzurou (hlavně s nejvyšším purkrabím), aby \"Výtah\" mohl vyjít. Tím si však u nejvyšších církevních a státních míst nepolepšil, a byl přeložen do Klatov. V tomto, dá se říci vyhnanství, byl Balbín pod ochrannými křídly svého bývalého žáka Františka Oldřicha hraběte Kinského, prezidenta nad apelacemi. Mezitím byl \"Výtah\" poslán ke zkoumání do Říma ke generálovi řádu i do Vídně k císaři Leopoldu I., který byl Balbínovu spisu nakloněn. Cenzoři \"Výtahu\" vytýkali kritiku uherského krále Matyáše pro jeho nevděk vůči Jiřímu z Poděbrad a pro válku, kterou s Čechy na vyzvání papežovo vedl. Dále se cenzorům nelíbila Balbínova chvála Boleslava I., Karla IV. a Jiřího z Poděbrad, přičemž prý autor málo mluví o rodě rakouském. I Balbínovo od­souzení neúměrného zvyšování daní by mohlo být, dle mínění jednoho z cenzorů, nebezpečné. Konfliktní byl i jeho výrok v souvislosti s císařem a králem Ferdinandem II.: „Nepravdu psáti jsem se nenaučil, pravdu psáti se neodvažuji.“ Historicky je \"Výtah\" tak významný proto, že je přehledem dějin českých zemí od časných křesťanských dob do doby Balbínovy, přičemž Balbín tu využil obrovské množství známých i méně známějších českých i cizích pramenů. V Klatovech v rozmezí let 1672–73 Balbín na popud svého přítele Tomáše Pešiny z Čechorodu napsal \"Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého\" (\"Dissertatio apologetica pro lingua Slavo­nica, praecipue Bohemica\"). Toto anonymně vydané, opět latinsky psané dílo se později stalo vzorem obrozeneckého úsilí, ve své době však bylo, stejně jako jiné Balbínovy spisy, zakázáno pro přílišné vlastenectví i údajné protivládní názory. Balbín zde hájí právo na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu a nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. Dílo je zakončeno modlitbou, aby „svatý Václav nedal zahynouti nám i budoucím“. „\"Obrana\"“ byla vydána teprve v době národního obrození roku 1775 Františkem Martinem Pelclem, ale latinsky. Česky vyšly úryvky v roce 1850 ve Slovanu, později v Národě; celý spis vyšel česky roku 1869 v překladu Emanuela Tonnera. „\"Obrana\"“ je dnes Balbínův nejznámější spis. V roce 1676 se Balbín konečně vrací do Prahy. \"Výtah\" byl Římem shledán nezávadným, i císařský knihovník Petr Lambecius se o něm vyjádřil pochvalně a doporučil, aby se s vydáním již neo­tálelo. O tři roky později vydává Bohuslav Balbín první díl svého hlavního díla (které však nikdy úplně nedokončil) – Rozmanitosti z historie Království českého (\"Miscellanea historica regni Bohemiae\"), jehož součástí byla práce o čes­kých kulturních dějinách Učené Čechy (\"Bohemia docta\"). Učené Čechy náleží k Balbínovým nejzáslužnějším dílům, a to kvůli zachycení celé literární historie a dalších kulturních snah v Čechách. Balbín plánoval celkem 30 svazků svých \"Rozmanitostí\", ale do své smrti stihl dokončit pouze část a něco nebylo napsáno vůbec dílo, ačkoli je napsáno v rekatolizačním duchu, vypovídá zcela jasně o Balbínově lásce k národu, vlasti a jejím dějinám. Kniha první \"Li­ber naturalis\" pojednává o přírodopise země české. Kniha druhá \"Popularis\" je o jejich obyvatelích, kniha třetí \"Chorographicus\" o místopisu, v knize \"Hagiogra­phicus\" neboli \"Bohemia sancta\" shrnul Balbín informace o 134 českých svatých, blahoslavených, mučednících a jejich zázracích. Následuje kniha \"Parochialis\" čili \"Sacer dotalis\" o farách a záduší, dále \"Episcopalis\" o arcibiskupství praž­ském, \"Regalis\" je o českých panovnících, a \"Epistolaris\" se zmiňuje o státopráv­ních listinách. Dvě knihy jsou věnovány rodopisu české šlechty. Tento rodopis vydal podruhé spolu s vlastními dodatky roku 1770 J. Diesbach. Součástí \"Roz­manitostí\" je i Kniha o soudech a úřadech zemských království českého (\"Liber curialis seu de magistratibus et officiis curialibus regm Bohemiae\"). Pojednání o českém ptactvu v Rozmanitostech bývá jmenováno jako jedno z nejvýznamnějších českých historických ornitologických děl a Balbínův řádový bratr Jan Viktorín (Joannes Victorinus) bývá považován za prvního českého ornitologa. Bohuslav Balbín je také autorem knih o církevních dějinách, o životě Jana Ne­pomuckého i jiných svatých. Napsal dílo, v němž líčí popis a dějiny míst zasvě­cených Panně Marii v zemích Koruny české. Spolu s přítelem a žákem Tomá­šem Pešinou z Čechorodu je Balbín autorem dnes už vžitého názvu Dalimilova kronika. Balbínův životopis Jana Nepomuckého si také zaslouží být podrobněji zmíněn. Zasloužil se totiž o popularizaci Jana z Pomuku, významné osobnosti z doby Václava IV. Bohuslav Balbín shromáždil existující prameny, pověsti i lidové zkazky, ze kterých vznikla nepomucká legenda. Při heuristice Balbínovi pomohli především svatovítští kanovníci Tomáš Pěšina z Čechorodu a Jan Dlouhoveský. Nepomuckého životopis byl napsán pro velkou mezinárodní sbírku Životy svatých roku 1670. Balbínovy legendy využila roku 1729 jako oporu papežská kanonizační bula. V případě posuzování životopisu Jana Ne­pomuckého z hlediska dějepisného je nutné si uvědomit, že Balbín sám se na své dílo díval jako na legendu, která se může volně doplnit. Není to tedy striktně historický spis, což mu bylo později vytýkáno. I přes historické nepřes­nosti, např. datum světcovy smrti, je však Balbínův spis důležitou českou pa­mátkou. Pro své žáky napsal Balbín roku 1666 spis \"Verisimilia humanorum disciplinarum\", o jedenáct let později následovaný dílkem \"Auxilia poetices\".{} Pro žáky je také určeno dílo \"Quaesita oratoria\". O životě arcibiskupa Arnošta z Pardubic pojednává kniha \"Vita venerabilis Arnesti primi archiepiscopi Pragensis\" z roku 1664. V \"Origines illustrissimorum comitum de Gutten­stein, ubi refertur Vita B. Hroznatae\" zpracovává Balbín původ hrabat z Guttensteinu a dokazuje, že hrabata tohoto rodu pocházejí z rodu blahoslave­ného Hroznaty. Bohuslav Balbín psal i básně, vydal sbírku, pojmenovanou \"Examen melissaeum\". Poslední dokončenou prací Bohuslava Balbína je Život důstojného otce Mikuláše Leczyckého (\"Vita vener. P. Nicolai Lancicii\"). Veškerá Balbínova tvorba je charakterizována dvěma póly: pravověrným kato­lictvím a loajalitou k Habsburkům na jedné straně, srdečnou láskou k vlasti, je­jímu jazyku a kultuře na straně druhé. Zasta­vila ho nemoc a později slepota. Přesto se nechtěl vzdát. Útěchu mu přinášelo heslo \"In silentio et spe fortitudo mea\" (Mlče a doufaje jsem statečný). Pracoval až do posledního možného okamžiku, než byl roku 1687 stižen mrtvicí, ochrnul a mohl psát pouze levou rukou. Nakonec mu zbyla jen možnost využívat služeb písaře. Bohuslav Balbín, bezesporu jedna z největších osobností barokní doby a české historie vůbec, zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688 okolo osmé hodiny večerní. Je pochován v kryptě kostela sv. Salvátora v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Souhrn díla.", "content": "Psal výhradně latinsky. Uvědomoval si svízelnou situaci českého národa a literatury a snažil se ji řešit. Snažil se psát proti necitlivé rekatolizaci a germanizaci, za tyto názory byl pronásledován. Dále vydal popis tří hlavních poutních míst v Českém království, zasvěcených zázračným sochám Panny Marie: Díla historická, politická a životopisná: Učebnice: Poezie: Dostupné online:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohuslav Balbín z Vorličné (; 3. prosince 1621 Hradec Králové – 29. listopadu 1688 Praha) byl český literát, historik, kněz, zeměpisec a pedagog. Jako jezuita se účastnil rekatolizace, jako vlastenec se ve své době řadil mezi obhájce českého jazyka. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka.", "tgt_summary": "Bohuslav Balbín (3 December 1621 Hradec Králové – 29 November 1688 Prague) was a Czech writer, historian, geographer and Jesuit, called the \"Czech Pliny\". He became well known also as an advocate of the Czech language in the time of incoming germanization of the Czech lands.", "id": 1943417} {"src_title": "Chmel otáčivý", "tgt_title": "Humulus lupulus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chmel otáčivý je vytrvalá bylina, obvykle se silným svislým oddenkem a velkým počtem podzemních výhonků. Jako trvalka vydrží na jednom místě 20-25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek.", "content": "Tenká čtyřhranná pravotočivá lodyha dosahuje výšky kolem 3-5 m, někdy dokonce až 10 m. Povrch stonku je drsný a porostlý háčkovitými chlupy, které napomáhají při popínání.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Ve střední části lodyhy jsou listy vstřícné, dlanité a dlouze řapíkaté, s vejčitou až okrouhlou čepelí, která je 3-5klaná až 3-5dílná, dosahují šířky až kolem 20 cm. Okraj listů je pilovitý a jejich báze je hluboce srdčitá .Povrch na svrchní části listu je tmavě zelený a drsný, zatímco spodní strana je světlejší se žlutými žlázkami. Na bázi řapíku se nacházejí dva téměř srostlé blanité palisty. V horní části lodyhy jsou listy menší, převážně střídavé a často celistvé nebo laločnaté. Jejich šířka se pohybuje kolem 6-10 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Samčí rostliny mají na konci lodyh v úžlabí listů vrcholičnaté laty prašníkových květů. Zelenavá samičí květenství se skládají z krátkých klásků, z nichž se vytvářejí vejčité šištice, které v úžlabí listů vyrůstají po dvou. Až 2 cm dlouhé šupiny šištic pokrývají zlatožluté lupulinové žlázky.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod je z obou stran zploštělá vejcovitá nažka. Plodenství chmele otáčivého jsou převislá, až 6 cm dlouhá, se zvětšenými suchými žlutavými listeny.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jako vlhkomilná rostlina se planý chmel otáčivý vyskytuje v olšinách, na okrajích lesů, v lužních lesích, ale především v pobřežních křovinách potoků a řek, kde vytváří mohutné porosty. Kulturní rostliny se nejčastěji vysazují na rovinatých plochách, nebo v širokých otevřených údolích. Nejvhodnější je pro pěstování mírně kyselá půda (permské červené půdy Žatecka) se slabě kolísající hladinou podzemní vody (cca 2m). V současné době je rozšířen po celém mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zavlečen byl i do Jižní Ameriky (Chile) a do Austrálie. Hlavními oblastmi pěstování chmele kromě České republiky jsou Německo, USA, Čína, Polsko, Velká Británie, Rusko, Ukrajina, Kanada a Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Škůdci a choroby.", "content": "Plíseň chmelová (\"Pseudoperonospora humuli\") je houbová choroba, která napadá výhony, listy a následně hlávky. Rozšiřuje se hlavně za teplého a vlhkého počasí. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami a později hnědnou a opadávají, hlávky po napadení získají rezavý nádech. Za velmi vlhkých a teplých let může způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Padlí chmelové (\"Sphaerotheca humuli\") je mykotická choroba, která se rozšířila hlavně v 90. letech. Na svrchní straně listů se vytváří bělavé povlaky, které postupně přecházejí na hlávky. Mšice chmelová (\"Phorodon humuli\") na spodní straně listů saje rostlinné šťávy a zanechává na nich lepkavé výkaly, které jsou pak živnou půdou pro rozšíření saprofytických hub. Sviluška chmelová (\"Tetranychus urticae\") sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou až postupně zešednou, při silném výskytu zasychají a opadávají. Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plodní šištice obsahují pryskyřici s hořčinami (α-hořké kyseliny (humulon), β-hořké kyseliny (lupulon)), silice s terpenoidy (např. humulen, myrcen) s bakteriostatickými a konzervačními účinky. Sekrece hořkých látek vrcholí v druhé polovině srpna, kdy začíná i sklizeň.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a obnoveny až v 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. Pro výrobu piva se používají chmelové pelety (lisované chmelové granule), které jsou výhodnější zejména z hlediska přepravy a skladování. V českém pivovarnictví patří mezi nejlépe hodnocené odrůdy Žatecký poloranný červeňák, který získal certifikát Chráněné označení původu. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za \"zelené zlato\". Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina („chmelový chřest“). Z výhonků se též připravují polévky, omelety, ale také se nakládají.", "section_level": 2}, {"title": "Farmaceutický průmysl.", "content": "Lupulin z chmelových žlázek zavedl jako sedativum v roce 1813 pařížský lékárník Planche. Sušené pestíkové šištice se používají jako droga Strobili lupuli a chmelové žlázky jako Glanduale lupuli (\"chmelová moučka\"). V homeopatii se používá esence z čerstvých žlázek jako diuretikum, antiafrodiziakum nebo narkotikum. Menší množství se využívá při výrobě kosmetických přípravků.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové léčitelství.", "content": "V lidovém léčitelství se také využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. Čaj z chmelových žlázek pomáhá proti nespavosti, působí močopudně a užívá se při křečích svalů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chmel otáčivý (\"Humulus lupulus\") je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. Latinský název vznikl jako zdrobnělina z latinských slov humus = zem (bez opory se plazí po zemi) a lupus = vlk (škodí rostlinám)", "tgt_summary": "Humulus lupulus (common hop or hops) is a species of flowering plant in the hemp family (Cannabaceae), native to Europe, western Asia and North America. It is a dioecious, perennial, herbaceous climbing plant which sends up new shoots in early spring and dies back to a cold-hardy rhizome in autumn. Hops are described as bine plants rather than vine because, unlike vines, they have stiff downward facing hairs that provide stability and allow them to climb. These shoots allow \"H. lupulus\" to grow anywhere from . Hops have fragrant, wind-pollinated flowers that attract butterflies. The female cone shaped fruits from \"H. lupulus\" are used by breweries to preserve and flavor beer, and so \"H. lupulus\" is widely cultivated for use by the brewing industry. The fragrant flower cones, known as hops, impart a bitter flavor, and also have aromatic and preservative qualities. \"H. lupulus\" contains myrcene, humulene, xanthohumol, myrcenol, linalool, tannins, and resin.", "id": 1998354} {"src_title": "Zavináč", "tgt_title": "At sign", "src_document": [{"title": "Původní a nepočítačové významy.", "content": "Znak @ je symbolická zkratka pro anglickou předložku at s významem \"u\", \"při, na\". Symbol vznikl snad jako písařská ligatura z latinského \"ad\" obdobného významu jako anglické \"at\" (není to však potvrzeno a existují i alternativní hypotézy). Je znám rovněž pod názvem salamander (s výslovností \"salamandr\"). Formální označení znaku commercial at pochází z použití pro udání jednotkové ceny, odpovídající českému \"po\", např. „7 widgets @ £2 ea. = £14“ nebo „tomatoes @ 50c / pound“ (7 položek po 2 librách každá = 14 liber; rajčata po 50 centech za libru). Doslovný překlad \"komerční at\" se používá v češtině jen zřídka, obvykle současně s anglickým termínem jako jeho vysvětlení, a příliš se neujal. V českém prostředí se pro vyjádření téhož významu ujalo francouzské písmeno \"à\" (téhož významu), zvláštní zkratka nebo značka tudíž nebyla nutná. Většina názvů znaku v románských jazycích je odvozena od názvu staré španělské měrné jednotky arroba, pro niž se symbol v historii také používal. Ve španělsky a portugalsky hovořících zemích se tento znak využívá \"gramaticky\" – k vyjádření skutečnosti, že jsou zastoupena obě pohlaví. Konkrétně jde o většinou adjektivní (někdy též participiální nebo substantivní) koncovku množného čísla -os resp. -as. Pro úsporu místa se místo malditas y malditos profesores napíše pouze maldit@s profes. Toto použití je však nespisovné a není příliš doporučováno.", "section_level": 1}, {"title": "Použití na Internetu a v počítačích.", "content": "Velkého rozšíření došel v e-mailové adrese, kde je užíván ve svém hlavním významu jako oddělovač jména uživatele (část před zavináčem) od označení internetové domény, původně počítače (obvykle ve formě DNS jména), např. \"pepa@example.org\" (čtené jako „pepa zavináč example tečka org“, v angličtině „pepa at example dot org“) s významem „uživatel pepa \"na\" počítači (nebo \"v\" doméně) example.org“. Použití tohoto symbolu pro e-mailové adresy zavedl internetový průkopník Ray Tomlinson, přezdívaný \"Raper\" Stejného zápisu se stejným významem se také používá u Jabberu, kde je tato adresa označována jako JID (Jabber ID). Podle zavináče dokážou internetoví (spamovací) roboti, zkráceně spamboti, rozpoznat mailovou adresu, kterou potom přidávají do databáze pro rozesílání spamu. Doporučuje se proto vyhnout se uvádění pro roboty rozpoznatelné e-mailové adresy (resp. zavináče) přímo na webové stránce a raději znak pro zavináč opsat nějakým pro člověka srozumitelným způsobem – např. jmeno (zavináč) domena.cz. U některých operačních systémů na unixové/linuxové bázi rovněž v příkazové nebo stavové řádce odděluje jméno uživatele od jména počítače. V programovacím jazyku Perl je @ prefixem pro proměnné obsahující pole. V online diskusích bývá znak @ občas využíván jako vokativní prefix před jménem (přezdívkou) oslovovaného uváděným na začátku příspěvku namísto dvojtečky v postpozici, symbolu \">\" nebo případně \"2\" (z anglické homofonie \"two-to\", předložka „k“ respektive nepřímého předmětu odpovídajícího českému dativu). V některých komunitách se však zavináč nepoužívá jako prefix, ale naopak na konci přezdívky, což se více blíží původnímu významu zavináče. @ rovněž označuje ve hře NetHack hlavního hrdinu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v českém prostředí.", "content": "V českém prostředí znak nemá před internetovým použitím tradici a v populárním povědomí se společně se svým českým názvem \"zavináč\" stal všeobecným symbolem pro „internetovost“ nebo počítačové technologie vůbec, je mísen s „www“. \"Zavináč\" je jménem nebo součástí jména bývalého pořadu ČT o internetu, dvou různých internetových cen a řady websitů. Znak @ je mnohdy používán namísto „a“ v podobném významu, v jakém se používá symbol \"& – et, ampersand\"); v češtině je toto použití motivováno jednak podobností se slučovací spojkou \"a\", jednak použití zavináče mnohdy má naznačovat souvislost s počítači a internetem. Viditelnými příklady byly např. tituly románů \"Čapajev @ prázdnota\", \"Ženy @ cizinci na konci tisíciletí\" a dokonce i příručky \"Internet @ §§§\" (tj. „Internet a paragrafy“) od údajného předního odborníka na problematiku. Občas je symbol @ používán jako jedna ze značek v jízdních řádech nebo jinde, kde se k označení poznámek používají nepísmenné znaky. Symbol není uveden mezi standardními značkami používanými v české silniční linkové dopravě podle § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2 a přílohy vyhlášky č. 388/2000 Sb., o jízdních řádech. V Pražské integrované dopravě se používá v zastávkových jízdních řádech například jako jedna ze značek k označení zastávek v mezilehlém nebo koncovém úseku, do kterého zajíždějí pouze shodně označené spoje. Významná je i podobnost znaku \"zavináč\" s bývalým logem televize Nova, které bylo tvořeno jakýmsi zavináčem bez písmene a uvnitř.", "section_level": 2}, {"title": "Označení pro @ v různých jazycích.", "content": "V češtině se slovo zavináč původně používalo (a stále používá) pro zavinutý řez z rybího masa a zeleniny, naložený v kyselém nálevu. Podle jeho tvaru se název vžil i pro znak, o němž pojednává zbytek hesla. Podobně zajímavé názvy má znak i v mnoha jiných jazycích. \"čeština\": \"zavináč\", případně opisy (\"a v kroužku\" atd.)", "section_level": 1}], "src_summary": "@ nebo také v mluvené řeči zavináč je znak používaný v současné době především v e-mailové komunikaci, v e-mailové adrese odděluje jméno uživatele a jméno domény. Jeho původ je však mnohem starší a použití je mnohem rozmanitější. Znak @ má v ASCII tabulce i kódování Unicode kód 64 (U+0040). Na české počítačové klávesnici jej lze obvykle vyprodukovat kombinací \"AltGr+V nebo AltGr+ě\". V operačním systému Microsoft Windows lze znak zapsat také podržením levého Altu a postupným mačkáním číslic 6 a 4 nebo kombinací kláves \"Ctrl+Alt+V.\" Na linuxových a unixových operačních systémech lze zadat mj. pomocí následující po sobě jdoucí trojkombinace: \"Ctrl+Shift+U\", 40, mezerník (podle hexadecimálního kódu Unicode; počátečních nul netřeba). Na Mac OS X lze zavináč napsat stisknutím \"alt+2\" (na klávese je zavináč). Na anglické klávesnici se nachází na stejném místě jako číslo 2 (a na české \"ě\") nad abecední částí klávesnice, lze tedy zapsat kombinací Shift+2.", "tgt_summary": "The at sign, , is normally read aloud as \"at\"; it is also commonly called the at symbol or commercial at. It is used as an accounting and invoice abbreviation meaning \"at a rate of\" (e.g. 7 widgets @ £2 per widget = £14), but it is now seen more widely in email addresses and social media platform handles. The absence of a single English word for the symbol has prompted some writers to use the French \"arobase\" or Spanish and Portuguese \"arroba\", or to coin new words such as \"ampersat\", \"asperand\", and \"strudel\", but none of these has achieved wide use. The term \"alphasand\" is sometimes used, especially in East Asia. Although not included on the keyboard of the earliest commercially successful typewriters, it was on at least one 1889 model and the very successful Underwood models from the \"Underwood No. 5\" in 1900 onward. It started to be used in email addresses in the 1970s, and is now universally included on computer keyboards.", "id": 1692150} {"src_title": "Josef Jungmann", "tgt_title": "Josef Jungmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Rod Jungmannů pocházel z Hudlic. Roku 1637 se tam přistěhoval Matěj Jungkmon. Josef Jungmann se narodil jako šesté dítě z deseti v rodině ševce v Hudlicích a byl původně určen k církevní kariéře. Jeho mladší bratr Antonín Jan Jungmann se stal lékařem a univerzitním profesorem gynekologie, další bratr Jan byl knězem a členem Řádu křižovníků s červenou hvězdou. Josef v letech 1784 až 1788 navštěvoval piaristické gymnasium v Berouně, odkud přešel do Prahy, roku 1792 absolvoval piaristické gymnázium v Panské ulici na Novém Městě. Dále studoval na filozofické fakultě pražské univerzity (1792–1795) filozofii. Později (do roku 1799) studoval také práva, ale studium nedokončil. V této době působil zároveň jako soukromý učitel.", "section_level": 2}, {"title": "Litoměřice a Praha.", "content": "Od r. 1799 vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích, od roku 1800 na tamním gymnáziu vyučoval češtinu, za což nepobíral plat, a byl tak prvním učitelem češtiny v Čechách a na Moravě. Jeho nástupcem tam pak byl Jan Jodl. Dnešní litoměřické gymnázium nese Jungmannovo jméno. Roku 1815 odešel do Prahy, kde se stal ředitelem (prefektem) Akademického gymnázia. Český jazyk Jungmann vyučoval také na filozofické fakultě pražské univerzity, kde se posléze stal rektorem. Jungmann položil teoretické základy vývoji novodobé češtiny. Byl vůdčí osobností tzv. \"2. (preromantické) generace obrozenců\".", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "V Litoměřicích, kde vyučoval na gymnáziu, se Josef Jungmann seznámil s Johannou Světeckou z Černčic (1780-1855). Oženil se s ní 18. listopadu 1800 v Litoměřicích. Ženichovi bylo 26 let, nevěstě 19. Manželka pocházela ze staročeského rodu, známého od 15. století. Do rodu patřil i třeboňský archivář Petr Kašpar Světecký. Mateřštinou Anny Světecké byla němčina, česky se však naučila a manželé se dohodli, že jejich děti budou vychovávány česky. Od roku 1816 až do své smrti bydlel s rodinou na pražském Novém Městě v domě čp. 749/II v Široké ulici 32, která byla roku 1878 přejmenována na jeho počest na \"Jungmannovu ulici\". Manželé měli spolu šest dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři. Nejstarší, jediný syn syn Josef (1801–1833) užíval pro odlišení od otce patronymum Josefovič. Byl předkladatel a otcův spolupracovník. Josef Jungmann je pochován na Olšanských hřbitovech.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo (výběr, první vydání).", "content": "Zasloužil se o založení prvního českého vědeckého časopisu \"Krok\". Skupinu obrozenců okolo něho se vytvořivší nazýváme dnes tzv. \"Jungmannovou básnickou a vědeckou školou\" (patřily sem všechny významné osobnosti české vědy a literatury té doby, např. František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Čelakovský atd.) S pomocí této (vědecké) skupiny se mu podařilo vydat své životní dílo: pětidílný Slovník česko-německý (120 000 hesel), který byl (po Dobrovského Zevrubné mluvnici české) druhým základním kamenem pro pozvolné ustanovení normy spisovné češtiny. Císař Ferdinand Dobrotivý mu za vydání Slovníku udělil v roce 1839 Leopoldův řád. Chtěl sestavit první českou „malou encyklopedii“, která měla obsáhnout hlavní vědní obory. Tento záměr se neuskutečnil. Po objevení rukopisů královédvorského a zelenohorského obhajoval jejich pravost.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady.", "content": "V překladech se snažil o rozvoj češtiny, netvořil však slova bez pravidel (snažil se dodržovat zásady J. Dobrovského), ale vyhledával tato slova z příbuzných slovanských jazyků a ta pak počešťoval. Snažil se o maximální přesnost překladů. Zpravidla k překladům připojoval hesláře slov, které vytvořil, aby zjednodušil četbu a napomohl všeobecnému přijetí novotvarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Jungmann, někdy také Josef Jakub Jungmann, (16. července 1773 Hudlice – 14. listopadu 1847 Praha) byl český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel.", "tgt_summary": "Josef Jungmann (16 July 1773 in Hudlice, near Beroun – 14 November 1847 in Prague) was a Czech poet and linguist, and a leading figure of the Czech National Revival. Together with Josef Dobrovský, he is considered to be a creator of the modern Czech language.", "id": 1314810} {"src_title": "Josef Dobrovský", "tgt_title": "Josef Dobrovský", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí (1753–1768).", "content": "Josef Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 v uherském Gyarmatu v Novohradské župě (dnešním Balassagyarmatu) v rodině dragounského desátníka Jakuba Doubravského. Jméno \"Dobrovský\" vzniklo chybou při zápisu do církevní matriky. Dobrovského otec byl drobný rolník z jazykově české obce Solnice v Orlickém podhůří. Aby unikl z bídy, nechal se naverbovat do vojska Marie Terezie, které mělo v Uhrách obhajovat dědictví Habsburků. Bylo mu již padesát let, když se oženil s Dobrovského matkou, o mnoho let mladší, negramotnou Magdalenou, rozenou Wannerovou z Čáslavska, jež byla dcerou české matky a alsaského otce. Doma se mluvilo německy. Nedlouho po Josefově narození se otec jako vysloužilý voják usadil s rodinou", "section_level": 2}, {"title": "Studium (1768–1776).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie na Univerzitě Karlo-Ferdinandově (1768–1771).", "content": "V době Dobrovského studia byla filosofická fakulta Univerzity Karlo-Ferdinandovy ještě do značné míry provázána s církevními strukturami: většinu pedagogů tvořili jezuité a např. všechny čtyři fakulty se každoročně účastnily přísahy, že budou hájit neposkvrněné početí Panny Marie. Přesto již také sem začaly pozvolna pronikat nové myšlenky a témata typická pro katolické osvícenství. Kromě vlastní filosofie se na fakultě vyučovala matematika, spekulativní i experimentální fyzika, etika, přírodní vědy, montanistika, kameralistika, rétorika, krásné vědy a rovněž orientální jazyky. Tyto předměty profesoři přednášeli latinsky. Jedinou výjimkou byl osvícenský kněz z Lužice Karl Heinrich Seibt, který již užíval německého jazyka. Jeho přednášky o etice, pedagogice, německé stylistice, literatuře a historii, které studenty oslňovaly svou duchaplností a vybroušeností, měly na mladého Dobrovského významný vliv. Seibtem byl probuzen jeho kriticismus, příznačná ironie i styl", "section_level": 3}, {"title": "Jezuitský noviciát v Brně (1772–1773).", "content": "Tuhá disciplína a těsné myšlenkové mantinely noviciátu se zcela neslučovaly s povahou kriticky uvažujícího mladého muže, který řádové povinnosti plnil s jistým odstupem a nejraději se zde zabýval studiem a četbou. Na druhou stranu byla tehdy péče o novice svěřena mimo jiné literárně činnému Františku Azzonimu, který měl jako kazatel zkušenosti z pobytu v jihoamerickém Quitu. Dobrovský později", "section_level": 3}, {"title": "Teologie na Univerzitě Karlo-Ferdinandově (1774–1777).", "content": "Na podzim roku 1773 se Dobrovský vrátil do Prahy, aby tu dokončil bohoslovecké studium. Když se totiž zabral do studia orientálních jazyků, nemínil se již kněžského stavu zříci. Zrušení jezuitského řádu se citelně dotklo poměrů na teologické fakultě. Jezuité byli nuceni odejít a na jejich místa nastoupili světští kněží a příslušníci jiných řádů. Do čela fakulty byl jmenován osvícensky smýšlející opat břevnovsko-broumovský Franz Stephan Rautenstrauch, který královně předložil projekt celkové reformy studijního plánu. Duch těchto reforem se projevil zvláště v oblasti dogmatiky, která byla zproštěna tradičních výkladů sv. Augustina, Tomáše, Scota apod. Spekulativní složka byla potlačena a ke slovu přišly metody zdomácnělé v protestantské teologii. Z nového studijního programu si Dobrovský, jenž reformu uvítal, zvolil upravené studium", "section_level": 3}, {"title": "Soukromým učitelem v domě Nosticů (1777–1787).", "content": "V domě hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka vyučoval Dobrovský jeho čtyři syny matematice a filosofii, starší ze synů rovněž doprovázel na univerzitu, a byl tak přítomen např. právnickým přednáškám. V prostředí vyšších vrstev se pohyboval nenuceně, nikdy nezáviděl a nechoval se podlézavě. Kromě toho měl vedle svých povinností dostatek času pro vlastní studium orientálních jazyků a hermeneutiky. Pro jeho další vývoj bylo velmi důležité setkávání s dalšími učenci, kteří se u Nosticů scházeli. V období osvícenského absolutismu, kdy byly mnohé stavovské kompetence české šlechty v rámci centralizace státu omezeny, popř. rovnou převedeny do Vídně, totiž rostla v těchto kruzích poptávka po hlubších znalostech české historie a bohemikální literatury. Hlavním z hraběcích vychovatelů byl tehdy historik a filolog František Martin Pelcl, s nímž Dobrovský úzce spolupracoval při uspořádání a katalogizaci nostického archivu. Přestože se zprvu ještě soustředil zejména na textovou kritiku Bible, získal během tří let, kdy pro Pelcla shromažďoval podklady, značné množství dat k bibliografii a zevrubnou znalost starších bohemikálních tisků. To, jak se pak těžiště jeho zájmu postupně přesouvalo k tématu české historie a českého jazyka, je patrno již z jeho prvních publikací. Na literární půdu vstoupil Dobrovský v roce 1777 anonymním příspěvkem o pražských hebrejských rukopisech \"Pragische Fragmente Hebräischer Handschriften\" (\"Pražské fragmenty hebrejských rukopisů\"), který mu v Göttingenu v časopise \"Orientalische und exegetische Bibliothek\" otiskl Johann David Michaelis. Ten později v recenzi uvedl Dobrovského jméno. Další publikační činnost mladého autora však nevzbuzovala jen kladný ohlas, protože jeho ironie a způsob, s jakým vynášel své kritické soudy, nezřídka vyvolávaly podrážděné reakce. Když v roce 1778 otiskl a okomentoval latinský zlomek evangelia Markova, který (přestože byl", "section_level": 2}, {"title": "Vicerektorem a rektorem Generálního semináře v Hradisku v Olomouci (1787–1790).", "content": "S doporučením od rektora Hurdálka se Dobrovský, jehož výchovná mise u Nosticů se již chýlila ke konci, pokusil v roce 1786 uspět ve výběrovém řízení na místo subrektora v pražském generálním semináři, což byla instituce pro výchovu a vzdělávání katolických duchovních. Tehdy byl však pouze diakonem, takže uspěl jiný kandidát. Na počátku roku 1787 ho informoval dvorní rada a ředitel teologických studií Augustin Zippe, že se uvolnilo místo vicerektora v olomouckém generálním semináři, na které byl Dobrovský po svém vysvěcení přijat. Zpočátku nepřestával myslet na Prahu, ale později si v semináři našel nové přátele a až do jeho zrušení po smrti Josefa II. v roce 1790 se", "section_level": 2}, {"title": "Exkurz: Dobrovský a josefinismus.", "content": "Josef Dobrovský byl bezesporu přesvědčeným zastáncem reforem Josefa II., neboť v desetiletí přerodu sloužil státu, byť krátce, na tom nejcitlivějším místě, totiž při výchově kněží. Ještě za života Marie Terezie v roce 1780 byl sice na základě udání předvolán ke studijní a censurní komisi, kde musel hájit svůj text publikovaný v časopise \"Böhmische Litteratur.\" V něm obvinil z hlouposti profesora Voldřicha, jenž na univerzitě tvrdil, že není", "section_level": 3}, {"title": "Exkurz: Duševní nemoc Josefa Dobrovského.", "content": "Na konci roku 1787 si někteří přátelé povšimli duševních nápadností tehdy čtyřiatřicetiletého Dobrovského. František Martin Pelcl se tehdy zmínil o jeho „podivné zmatenosti“ („ganz verwirrt im Kopfe“). Až do roku 1794, tedy do věku čtyřiceti let, ho však jeho onemocnění nijak významně nepoznamenalo. Potom již byl sužován pravidelnými atakami své choroby, kterou sám nazýval hypochondrickým zlem („hypochondrisches Übel“), s častou mentální a duševní indispozicí. V těchto periodách propadal buď těžkým depresím, které se pokoušel léčit silou vůle a fyzickou prací, nebo manickým stavům, které v několika případech probíhaly tak bouřlivě, že svými nápadnostmi v chování upoutal pozornost všech svých bližních. V těchto manických epizodách se opájel megalomanskými fantaziemi a projevoval svérázné mystické, prorocky-mesianistické a léčitelské sklony, v nichž svou obvykle vlažnou religiozitu stupňoval k vřelé zbožnosti s vírou v prozřetelnost. Dokládají to četné", "section_level": 3}, {"title": "Návrat k Nosticům (1790–1803).", "content": "Po zrušení olomouckého semináře obdržel Dobrovský výslužné ve výši 500 zlatých a tzv. expektační list, tj. ujištění, že se může hlásit o takový úřad, který by odpovídal jeho příjmům v semináři. Tehdy se obrátil na svého žáka Bedřicha Nostice, který souhlasil s tím, že učenci poskytne ubytování. Po nástupu císaře Leopolda II. se politické poměry změnily. Císař sice svolal český sněm, zároveň ale odstranil některé dříve povolené politické i náboženské svobody, zakázal zednářství a zřídil tajnou policii. I přes své zdravotní obtíže se v této době Dobrovský věnoval práci", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do německých zemí, Švédska, Dánska, Ruska a Polska (1792–1793).", "content": "V roce 1792 se Společnost nauk rozhodla věnovat 1000 zlatých na cestu Dobrovského a hraběte Jáchyma ze Šternberka do Švédska, kde měli pátrat po rukopisech a knihách, které Švédové odvezli z Čech a Prahy roku 1648. Cesta za ztracenými bohemiky vedla přes Plzeň a Cheb do německých zemí, kde se", "section_level": 3}, {"title": "Cesta do Itálie (1794).", "content": "Začátkem roku 1794 doprovodil Dobrovský Bedřicha Nostice na cestě do Itálie. Po zastávce v Karlsruhe a Kostnici se vydali přes Tyrolsko do Benátek. Zde navštívili Bibliotecu", "section_level": 3}, {"title": "Na Kampě (1798–1803).", "content": "V roce 1798 zakoupil Bedřich Nostic pro Dobrovského domek na ostrově Kampa uprostřed Šenfeldské zahrady, kde se mohl v klidu věnovat své vědecké práci a ve volném čase pak pečovat o zahradu, květiny a stromy. Během let 1798–1803 tady vznikly spisy \"Die Bildsamkeit der slawischen Sprache, an der Bildung der Substantive und Adjective in der böhmischen Sprache dargestellt\" (\"Tvárnost slovanských jazyků představená na tvoření podstatných a přídavných jmen v českém jazyce\"; 1799), první díl německo-českého slovníku \"Deutsch-böhmisches Wörterbuch\" (\"Německo-český slovník\"; 1802), ale také výsledek Dobrovského studia rostlin, jímž byl spis \"Entwurf eines Pflanzensystems nach Zahlen und Verhältnissen \"(\"Náčrt rostlinného systému na základě čísel a poměrů\"; 1802).", "section_level": 3}, {"title": "Soukromým učencem (1803–1829).", "content": "Na rady lékařů, kteří mu doporučovali pobývat více ve společnosti, se Dobrovský v roce 1803 odstěhoval ze samoty na Kampě a s výjimkou zimních měsíců pobýval v lázních a na venkovských sídlech spřátelené šlechty. Neobyčejně si rozuměl např. s hrabětem Františkem Josefem ze Šternberka a Manderscheidu, jenž ho seznámil s Goethem, nebo s Janem Rudolfem Czerninem, u něhož v Chudenicích každý rok několik týdnů bydlel. V roce 1809 bylo vydáno jeho opus magnum \"Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen\" (\"Zevrubná mluvnice jazyka českého k základnímu poučení pro Němce a k dokonalé znalosti pro Čechy\"), což byla česká", "section_level": 2}, {"title": "Stáří a smrt (1829).", "content": "Dne 17. prosince 1828 Dobrovský přicestoval z císařské audience ve Vídni ke studiu do Brna. Cestou se nachladil a se zápalem plic byl hospitalizován v nemocnici Milosrdných bratří na Starém Brně (dnes ve Štýřicích), kde 6. ledna 1829 zemřel. Pohřeb se konal 8. ledna 1829, pohřební obřad v klášterním kostele Milosrdných bratří sv. Leopolda vykonal opat augustiniánů Cyril František Napp, který", "section_level": 2}, {"title": "Povaha a vzhled.", "content": "Ze všech vzpomínek současníků je patrné, že Josef Dobrovský byl člověk s nebývalou autoritou, respektovaný pro svou vzdělanost i v aristokratických kruzích, člověk pevných morálních zásad, kritického ducha a mimořádného nadání k vědecké práci. Přitom byl velmi skromný, přirozený, laskavý, společenský a vtipný, rád býval veselý a rozuměl si s dětmi. Byl svobodomyslný a neměl rád společenská klišé. Díky své pevné vůli se dokázal potýkat i se svou duševní nemocí a v mezidobích potom intenzivně pracovat a plně společensky žít. V roce 1813, kdy mu bylo 60 let, jej malíř František Horčička popsal takto: „\"Abbé Dobrovský musel být v mladých letech skutečně krásný a statný muž. Jeho postava je stále ještě vysoká a štíhlá; jen stáří a nemoci značně nachýlily jeho hlavu, již nosil kdysi zpříma a mužně; také jeho vlasy docela zbělely a", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie a historiografie.", "content": "Dobrovského případové studie k některým otázkám nejstarších českých dějin jsou obsaženy v tzv. \"Kritických pokusech\", resp. v třídílném spise \"Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von spätern Erdichtungen zu reinigen\" (\"Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších smyšlenek\"). Zde se vyjadřuje k otázce Bořivojova křtu, k legendě o Ludmile a Drahomíře a k legendě o svatém Václavu a Boleslavovi. K cyklu \"Kritických pokusů\" se dále volně řadí jeho spis o slovanských apoštolech Cyrilovi a Metodějovi \"Cyrill und Method der Slawen Apostel: ein historisch-kritischer Versuch\" (\"Cyril a Metoděj: apoštolové Slovanů : historicko-kritický rozbor\"). Třebaže se v některých svých závěrech jako historik mýlil (nemohl např. zohlednit některé po jeho smrti nově nalezené prameny), má nepopiratelné zásluhy na prosazení kritické metody v české historiografii. Pokud jde o bádání v pomocných vědách historických, lze i zde konstatovat, že Dobrovský byl k němu vybaven lépe než mnohý z jeho současníků. Znal práce francouzských i německých historiků, z kterých čerpal", "section_level": 2}, {"title": "Paleoslavistika a biblistika.", "content": "Dobrovský se již od vydání své první práce o staročeské bibli \"Über das Alter der böhmischen Bibelüberstetzung\" (\"O stáří českého překladu Bible\") pokoušel objasnit vznik českého překladu bible a jeho poměr ke staršímu překladu staroslověnskému. V této oblasti položil základ svého třídění českých rukopisných biblí do čtyř tzv. biblických „recenzí“. Základním předpokladem pro toto zkoumání bylo pořízení soupisů všech staročeských rukopisů bible. V tomto oboru tedy Dobrovský vykonal základní průkopnickou práci, a i když se mu nepodařilo sepsat dějiny české bible, postavil tento výzkum na více než solidní základy, na nichž mohli stavět další badatelé. Dobrovský zdůrazňoval velký jazykový, literárněhistorický a kulturní význam staročeské bible, neboť mimo jiné poskytuje bohatý materiál pro poznání slovní zásoby a mluvnické stavby češtiny i ostatních slovanských jazyků. Při zkoumání", "section_level": 2}, {"title": "Dobrovský a (slovanská) jazykověda.", "content": "V rámci osvícenské vědy již existovaly určité domněnky o příbuzenství latiny a řečtiny se sanskrtem. Nejstarší teorie o indoevropských jazycích formulovali William Jones a Friedrich Schlegel. První systematické propracování těchto tezí nabízí až dílo \"Conjugationssystem der Sanskriptsprache\" (1816) od Franze Boppa. Dobrovský tyto práce neznal. Ještě před Boppem však postavil své zkoumání slovanských jazyků na stanovení kořenů a určení pravidel tvoření a odvozování slov. Svou teorii kořenů spolu s úvahami o původu slovanského jazyka poprvé publikoval ve své stati \"Ueber den Ursprung und Bildung der Slawischen, und insbesondere der Böhmischen Sprache\" (\"O původu a tvoření slovanských jazyků a češtiny zvláště\") v roce 1791. Později své názory shrnul ve spisku \"Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der slawischen Sprachen\" (\"Náčrt k obecné etymologii slovanských jazyků\"; 1813). Když zdůrazňuje, že heslovými slovy slovanského etymologického slovníku by měly být kořeny rozdělené do tří tříd, a rovněž konstatuje, že časování je jistý druh „skládání“, tak zde vlastně před Boppem vyslovuje „aglutinační“ teorii. Na", "section_level": 2}, {"title": "Dobrovský a čeština.", "content": "Dobrovského mluvnice češtiny \"Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache\" dosud nebyla vyčerpávajícím způsobem analyzována ve všech rovinách, jimiž by mělo být její zpracování v kontextu předcházejících, soudobých a následujících mluvnic a rovněž z hlediska moderní metodologie. Z pohledu sociolingvistického lze konstatovat, že plnila zvláštní úlohu v jazykovém programu českého národního hnutí. V této souvislosti šlo bezpochyby o obranu jazyka s vyzdvihnutím jeho estetických hodnot, slavné minulosti a výrazové schopnosti. Primárním cílem Dobrovského patrně nebylo hledání spisovné normy, \"Lehrgebäude\" také postrádá jakýkoliv aspekt komunikace či agitace, neboť jeho dílo nebylo určeno širokému česky hovořícímu publiku. Jeho výklad, který je výsledkem jeho zaměření na textovou kritiku, je spíše výrazem učeneckého zájmu o strukturu jazyka a hledání jeho hranic. Novější čeština, která Dobrovskému v porovnání se starší řečí připadala chudá a slohově i výrazově nesprávná, zde měla být z hlediska dějin či dochovaných památek porovnána s popisem jazyka, který považoval za ústrojný a „správný“. Již během svého působení v Olomouci navštěvoval „učené sedláky“, jejichž češtinu považoval za „nezkaženou“. V otázce referenční funkce jazyka se Dobrovský klonil k názoru, že úlohu přirozeného komunikačního prostředku ve sféře kulturní", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz Dobrovského ve slovanské filologii.", "content": "Josef Dobrovský prokazatelně ovlivnil vývoj slovanských studií v Rusku 19. století. V letech 1800–1810 si dopisoval s filologem Alexandrem Christoforovičem Vostokovem, spisovatelem Alexandrem Semjonovičem Šiškovem a historikem Nikolajem Michajlovičem Karamzinem, byl zvolen za člena Ruské akademie a v roce 1820 se stal rovněž členem Svobodné společnosti milovníků ruské literatury. Značné vážnosti se v Rusku těšilo dílo \"Institutiones linguae slavicae dialecti veteris\", které se po založení kateder slovanských jazyků na ruských univerzitách v roce 1835 stalo součástí osnov zejména ve smyslu standardní charakteristiky slovanských jazyků. Dobrovského historické práce ovlivnily ruské podání cyrilometodějské problematiky. Historik, slavista, archeolog a etnograf Alexandr Alexandrovič Kotljarevskij (1837–1881) o Dobrovském napsal, že „mu Evropa vděčí za to, že jí odkryl slovanský svět.“ Na konci 19. století v Rusku o Dobrovském publikoval např. filolog a historik Ivan Alexejevič Sněgirev (1843–1893), který se pokusil popsat „Dobrovského školu“ v ruské slavistice. Přestože jako slavista Dobrovský neodlišoval ukrajinský jazyk od ruštiny, a to ani jako dialekt,", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Gyarmat, Habsburská monarchie – 6. ledna 1829 Staré Brno, Rakouské císařství) byl český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky. Svým mnohostranným dílem předznamenal i podnítil české národní obrození, třebaže sám k romantickým obrozencům nejen chronologicky, ale ani svým založením nepatřil. Byl nejvýznamnějším představitelem racionalistického osvícenství v českých zemích a k jeho největším zásluhám patří zavedení a soustavné uplatňování kritické metody ve vědeckém bádání bez ohledu na dopad jeho výsledků. Dobrovský byl jedním ze zakládajících členů Královské české společnosti nauk a společně s hrabětem Kašparem Šternberkem rovněž spoluzaložil Vlastenecké (dnes Národní) muzeum. Kromě klasických jazyků ovládal i hebrejštinu a některé další orientální jazyky, kterým se chtěl původně odborně věnovat, později postupně ovládl i všechny tehdy známé jazyky slovanské. Po Husovi a Komenském je právem pokládán za třetího Čecha světového významu. T. G. Masaryk jej označil za „prvního světového Čecha nové doby“. Dobrovského latinsky a německy psané dílo zahrnuje 363 již za jeho života publikovaných studií, monografií a kratších statí nebo recenzí a dalších 37 publikací, na kterých se podílel jako redaktor či editor. Jeho rozsáhlou vědeckou činnost lze rozdělit do několika základních oblastí, jimiž jsou historie, historiografie, biblistika, paleoslavistika, slovanská filologie a bohemistika. V českém kontextu jsou z Dobrovského spisů nejzásadnější: \"Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur\" (\"Dějiny českého jazyka a literatury\") a především jeho česká gramatika \"Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache\" (\"Zevrubná mluvnice jazyka českého\"). Dobrovský se ve své době pokusil rekonstruovat tzv. bratrský pravopis čili podobu češtiny v období jejího největšího rozkvětu v 16. a 17. století, neboť za nejklasičtější český text považoval kralický překlad Bible. Jazyk, jenž popsal ve své gramatice, je dodnes základem spisovné češtiny. Spisy, kterými Dobrovský vytvořil systematické základy slavistiky či slovanských studií se všemi historickými, náboženskými a kulturními přesahy, měly zvláště v 19. století značný vliv ve všech slovanských zemích. Jeho nejvýznamnějším dílem v tomto mezinárodním kontextu je gramatický spis o staroslověnštině \"Institutiones linguae slavicae dialecti veteris\" (\"Základy jazyka staroslověnského\"). V ruském prostředí byla Dobrovského díla po dlouhou dobu součástí osnov na katedrách slavistiky. V Bělorusku byla zase impulzem pro studium zdejšího folklóru. Inspiraci v nich dále hledalo také ukrajinské národní hnutí, které bylo Dobrovského myšlenkami ovlivněno při formování spisovné ukrajinštiny. Dalšími oblastmi, v nichž docházelo k plodné recepci jeho jazykovědných spisů, potom byly např. Slovinsko a Lužice.", "tgt_summary": "Josef Dobrovský (17 August 1753 – 6 January 1829) was a Czech philologist and historian. He was one of the most important figures of the Czech National Revival, along with Josef Jungmann.", "id": 1914762} {"src_title": "Hradec Králové", "tgt_title": "Hradec Králové", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny města.", "content": "Krajina na soutoku Labe s Orlicí, jíž dominuje město Hradec Králové, byla obydlena již v době prehistorické. Archeologické naleziště na okraji města v Plotištích nad Labem vykazuje několikanásobné osídlení jak z období pravěku, tak z doby římské. Kumulace pravěkých kultur na jednom místě v blízkosti brodu přes Labe a charakter nálezů dokazují, že po celé dlouhé úseky svého osídlení měla tato významná lokalita ráz obchodního střediska. Již v 10. století vzniklo zde slovanské hradiště rodu Slavníkovců s rušným tržištěm, ovládajícím starou obchodní stezku od Krakova přes Náchod k Praze. Když roku 995 došlo ke sjednocení českých kmenů pod vládou Přemyslovců, stal se Hradec sídlem knížete a správním střediskem rozsáhlého území severovýchodních Čech po obou stranách Labe podle jeho toku od Dvora Králové až k Pardubicím. Ve 12. století zaujímá Hradecko již několik správních okrsků, spojených v celou provincii se čtyřmi hrady, purkrabským soudem a arcijáhenstvím. Přesné datum povýšení hradiště na město není dosud známé, vlivem značného stavebního ruchu, terénních úprav, požárů a válečných škod po staletí na městském pohorku došlo ke ztrátě nejstarších archeologických stop. Osudový význam pro vývoj městského osídlení mělo 13. století, kdy se za Přemysla Otakara I. roku 1225 stal hrad s tržním předhradím svobodným královským městem. Ještě ve 13. století byl postaven nový gotický královský hrad, kde často přebývali Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II. Hradec ustanovil Václav II. za část věna českým královnám, které na hradě žily jako vdovy. Založení města bylo zprvu hospodářským a právním aktem, urbanistický dosah městského založení se dostavil později, teprve na přelomu 13. a 14. století. Na rozvoji města se podíleli němečtí kolonisté a početná vrstva kupců a řemeslníků, kteří osídlili ostroh v celém rozsahu. Tehdy se vytvořila i půdorysná osnova původní městské opevnění, vedené při úpatí návrší kolem celého jeho obvodu. Ve 14. století vzrostla prestiž města, jehož hlavou byl královský rychtář, městská rada a obecní starší. Spravovali městskou pečeť s českým lvem, kterou známe již od roku 1362. Hospodářskou základnu města posílily výhody a dary, které městu potvrdili čeští panovníci Jan Lucemburský, Karel IV. i Václav IV. Došlo ke kodifikaci městského zřízení; monopolní postavení městských řemesel a tím i výsadní postavení hradeckých cechů bylo zaručeno právem mílovým, příjmy měšťanů zaručovalo zase právo várečné. V té době byl Hradec Králové svým významem, rozlohou a počtem obyvatel nejvýznačnějším českým městem po Praze. Hmotným dokladem bohatství města v době, kdy v Hradci sídlil skvělý dvůr královny Elišky Rejčky, je chrám sv. Ducha z počátku 14. století na Velkém náměstí. Velký stavební ruch se vyvinul také v obou podměstích, v západním Pražském u Labe a ve východním Mýtském u Orlice. Jejich území tvořila bohatá spleť patnácti ostrovů mezi rameny obou řek, která spojovalo šestnáct mostů. Na předměstích bylo sedm farních kostelů, dva kláštery a tři špitály pro chudé a nemocné, při nichž byly také kostely. Výbuch husitské revoluce, při kterém se město postavilo na stranu Jana Žižky, sice počeštil město, ale zároveň je ochudil o četné umělecké a stavitelské památky. Žižka byl roku 1424 pochován v chrámu sv. Ducha. Ke konsolidaci hospodářského a kulturního života došlo až za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Král Jiří městu přál. Za jeho vlády byl opraven chrám sv. Ducha, pořízena nová kruchta a postavena honosná kašna na náměstí, která ovšem byla roku 1782 stržena. Písmeno „G“ v městském znaku vysvětluje tradice jako monogram krále Jiřího z Poděbrad. Ten i jeho nástupce Vladislav Jagellonský potvrdili městu stará privilegia a tak se Hradec Králové mohl znovu zařadit mezi nejbohatší města. Demokratizace, projevující se zvýšeným uplatňováním městského stavu byla živnou půdou pro odboj české šlechty a královských měst proti císaři Ferdinandovi I., který usiloval o mocenskou politiku svého rodu. Odpovědí byla roku 1547 konfiskace majetku města a ztráta politických práv dosazením královského rychtáře, ochuzení půjčkami, daněmi a pokutami. Část majetku byla sice roku 1562 městu vrácena, ale vůdčí postavení v kraji město ztratilo. Z těžkých hospodářských poměrů vyvedl město primas Martin Cejp z Peclinovce. Výsledkem jeho více než třicetiletého působení na radnici byla velkorysá renesanční přestavba města, nové dláždění, úpravy radnice, opevnění, stavba školy, předbraní Pražské brány a Bílé věže, která je od té doby nejtypičtější a nepředstiženou hradeckou dominantou. Cejp pečoval rovněž o úroveň hradeckého latinského školství. V jeho době byli v čele hradecké školy vynikající rektoři Valentin Kochan z Prachové a Jan Kampanus Vodňanský. Významnými rodáky 16. století byli Cyprian Lvovický ze Lvovic a Václav Plácel z Elbinku. Období třicetileté války bylo pohromou pro město. Umístění císařské posádky, švédská okupace, příchod jezuitů, násilné nucení ke katolické víře – to vše sužovalo město hmotně i duchovně. Švédské vpády postihly Hradec nejen vysokým výpalným, ale i těžkými ztrátami na obytných domech na předměstích a na uměleckých a stavebních památkách. Rozsáhlá a lidnatá předměstí byla fortifikacemi, vojenskými akcemi a požáry proměněna v poušť. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Hradci Králové jich tehdy bylo 780. V roce 1664 bylo v Hradci Králové zřízeno biskupství. Farní kostel sv. Ducha se stal katedrálním chrámem, při kterém byla zřízena šestičlenná kanovnická kapitula. Město nabylo barokní tvářnosti stavební aktivitou biskupa a jezuitů. Přizvali si na stavbu tehdejší vynikající architekty (Carlo Lurago, Jan Blažej Santini-Aichel). A tak na náměstí vyrostla monumentální stavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou jezuitskou kolejí, biskupská rezidence, vznosná kaple sv. Klimenta, nový morový sloup a v místech bývalého hradu seminární kostel sv. Jana Nepomuckého. K dalšímu stavebnímu vývoji nedošlo pro válku o rakouské dědictví a válku sedmiletou. Žalostný osud města dovršil požár roku 1762, kdy téměř polovina města podlehla ohni, který založili současně na několika místech pruští vetřelci. Pruské vpády do země přinutily Josefa II., jako spoluvladaře Marie Terezie, k rozhodnutí, vybudovat z Hradce Králové pevnost. Stavbě pevnosti, prováděné ve dvou etapách v letech 1766 až 1789, musela ustoupit předměstí. Obyvatelstvo bylo vystěhováno daleko za vnější okraj inundačního a demoličního území pevnosti, do nově založených obcí Nového Hradce, Kuklen a Pouchova. Soustavu hradeb doplňovaly účelové budovy, z nichž některé se zachovaly dodnes. Germanizace, kterou přinesla vláda Josefa II., dala městu zevní německý ráz. Vlastenecká tradice však žila ve městě od dob jezuitů, Bohuslava Balbína a matematika Stanislava Vydry, kteří se oba v Hradci Králové narodili. V první polovině 19. století, v době českého národního obrození, se město slavně zapsalo do historie. Kulturní a společenský život obrozeneckého Hradce se tehdy soustřeďoval kolem čtyř institucí: divadla, gymnázia, semináře a nakladatelství s knihkupectvím Jana Hostivíta Pospíšila. Tento významný vlastenecký nakladatel stál v čele nadšené družiny, kterou tvořili dramatik Václav Kliment Klicpera, profesor Josef Chmela, kněz Josef Liboslav Ziegler a jejich přátelé, kteří žili v kraji a s nimiž byli hradečtí buditelé ve spojení. Však také Pospíšilův dům hostil vlastence z celé země (např. Hanku, Rettigovou), mezi nimiž nechyběli ani Ľudovít Štúr a Jozef Miloslav Hurban ze Slovenska. Na hradeckém gymnasiu tehdy studovali Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup a další. V divadle „U zlatého orla“ se hrála česká představení, která organizoval Václav Kliment Klicpera. Roku 1848 se i v Hradci Králové utvořila Národní garda, jejíž prapor namaloval Josef Mánes. Bachův absolutismus sice na čas zlomil národní rozkvět, ale šedesátá léta jsou opět obdobím rozvoje českého živlu ve městě. Zásluhu o to měli František Cyril Kampelík, lékař v Kuklenách, Kristian Stefan, přítel Boženy Němcové a dopisovatel České včely a podnikatel Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje. Roku 1851 byl Hradec Králové prohlášen samostatným městem, a zvolen jeho první starosta, profesor hospodářství Ignác Lhotský. Jeho dosavadní součásti vně hradeb získaly samostatnost. Územně a počtem obyvatel okleštěné město usilovalo o dosažení dalších hospodářských výhod. Roku 1857 bylo spojeno se světem železnicí, později založilo cukrovar, strojírnu, plynárnu, záložnu a spořitelnu. V roce 1857 byla zrušena pevnost, město se však zaleklo nákladů na likvidaci a pevnostní pozemky neodkoupilo ani při druhé nabídce v roce 1873. Erár proto pevnost obnovil, ale bez demoličního pásma. Roku 1864 vznikla světoznámá továrna na piana firmy Antonín Petrof. Roku 1866 se nedaleko od města rozhodla válka mezi Rakouskem a Pruskem. Vina pak byla hledána i v nečinnosti pevnosti. O zrušení pevnosti, odprodej vojenských pevnostních objektů a pozemků městu a zbourání hradeb se zasloužil úřadující náměstek purkmistra Ladislav Jan Pospíšil. Vleklé jednání skončilo až roku 1893 osnovou zákona o prodeji fortifikačních objektů a pozemků městu. Když tuto zprávu šťastný, ale vyčerpaný Pospíšil oznamoval obecnímu zastupitelstvu, byl stižen mozkovou mrtvicí a krátce nato skonal. Hradby byly na základě smlouvy s erárem odstraněny v průběhu dvaceti let bez ohledu na zachování nejvýznamnějších částí. Kulturní život se koncem století projevil v bohatém spolkovém životě. V 80. letech bylo postaveno Klicperovo divadlo, založeno muzeum, živý kulturní ruch panoval i na hradeckém gymnasiu, jehož žákem byl v 60. letech Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek a Emil Vachek. Starostou města byl roku 1895 zvolen JUDr. František Ulrich, který po 30 let svého funkčního období organizoval budování moderní metropole. V počátečním velmi náročném období rozvoje se bourala pevnost, upravovaly uvolněné pozemky, stavěly nové budovy, komunikace, vznikaly první regulační plány. Již na přelomu století jsou do Hradce Králové zváni architekti z Vídně a Prahy, vyznávající zásady moderní architektury. Dokladem jejich působení je např. budova Obchodní akademie na nám. Svobody (dnes Univerzita Hradec Králové), Okresní dům v Palackého ul. (přístavba Grandhotelu) a mnohé další. Rok 1909 je dalším milníkem pro formování města. Byla vypsána soutěž na nový regulační plán, vznikla díla jako Městské muzeum (J. Kotěra), schodiště u kostela Panny Marie (J. Gočár), Labská elektrárna (F. Sander), Evangelický kostel v Nezvalově ulici (O. Liska) atd. Rozvíjející se poválečná výstavba si vyžádala nové tvůrčí impulsy v územním plánování v souladu s rychlým vývojem urbanismu. Regulační plán města arch. Josefa Gočára z let 1926–1928, který je se svým radiálně okružním principem výstavby dodnes inspirující, autor dále naplňoval svými díly – úprava Masarykova náměstí, školní areál na Tylově nábřeží, Sbor kněze Ambrože, úprava Ulrichova náměstí, Okresní a finanční úřady (dnes Magistrát města Hradec Králové). Rozvíjející se krajské město navštívil 24. května 1929 prezident republiky T. G. Masaryk. Tato etapa rozvoje města bývá často nazývána „Gočárův Hradec“. Na úspěších meziválečné výstavby Hradce Králové se podíleli také další významní architekti – Oldřich Liska (např. Městské lázně), Josef Fňouk (např. Novákovy garáže, dnes \"Palace Hradec Králové\"), Otakar Novotný (Palác Steinský-Sehnoutka, dnes ČSOB), Jan Rejchl (např. Sborové velitelství, dnes Lékařská fakulta UK), Václav Rejchl ml. (např. výpravní budova hlavního nádraží nebo krajský soud), Bohumil Sláma (monumentální kostel Božského srdce Páně). Velký podíl na úspěšné výstavbě města kromě významných architektů, stavitelů a osvícených starostů měla rovněž městská technická kancelář, která stavební činnost bezprostředně řídila. Průmyslový rozvoj města pokračoval. Stávající závody se rozšiřovaly a vznikaly nové, jak to vyplývalo ze značného finančního obratu zdejších peněžních ústavů. Přibývaly nové školy, ústavy a úřady, komunikace, nové čtvrti. Státní orgány v Praze přiváděly do Hradce Králové pravidelně význačné hosty, takže dosud poměrně malé město získávalo věhlas a oprávněnou pověst „salonu republiky“. Rozvoj města byl násilně přerušen druhou světovou válkou, v jejím průběhu však vznikl Velký Hradec Králové, německou správou spojený z obcí vzniklých v roce 1851. Po jejím skončení zůstal Hradec Králové stále hospodářským a kulturním centrem východních Čech, ovšem v naprosto odlišných politických a společenských podmínkách. Poválečné období socialismu ušlechtilé městské prostředí Hradce Králové nepoznamenalo tak negativně jako v jiných městech, neboť především na místní architekty působil \"genius loci\" s předválečnou architekturou a urbanismem. Přesto však výstavba Velkého Hradce Králové začala v nových politických a společenských podmínkách upadat do průměru. Urbanismus a architektura sídliště Slezské předměstí však náleží k nejlepším dobovým realizacím v Československu. Zvláště monotónní hromadná bytová výstavba Moravského předměstí s velkým měřítkem a panelovou technologií se začala vyčleňovat z tradičního obrazu města. 90. léta pak přinesla možnost obnovy tradičních hodnot demokratické společnosti, individualismus v projektování a inspiraci světovou architekturou.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Nejstarší doložený název původně (od konce 10. století) hradiště a sídla Přemyslovců, od 11.–12. století sídelního hradu Přemyslovců je z roku 1073 (\"castrum Gradec\"), z čehož během 12. století vzniklo německé \"Grätz\" (k roku 1259 doloženo jako \"Gretz\", 1352 \"Grecz\"). V češtině se díky hláskové změně \"g\" v \"h\" v první polovině 13. století vyvinulo v \"Hradec\" (staročeské \"hradec\" znamenalo „menší nebo vedlejší hrad“). Poté, co se již hrazené královské město stalo roku 1373 věnným městem českých královen, byl ke jménu připojován neshodný přívlastek \"Králové\", („manželka krále, královna vdova“). V němčině se původní \"der Stat Khunigin Gract\", (1557) nakonec zkrátilo na \"\" (\"Khuniggräcz\", 1568), což je někdy mylně chápáno jako „králův hradec“ (německé \"König\" znamená „král“), ačkoli se jedná o posessivní genitiv královny. Latinský název zní \"Hradecz regine\" (1373) či . Romsky je město nazýváno .", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "V Hradci se chystala exekuce rakovnického zločince. Zločinec před popravou uviděl v davu lidí svého známého, žebráka, a řekl mu, aby se vrátil do Rakovníka, kde pod stromem nalezne poklad. Z části peněz nechť koupí Hradci zvon. A tak se také stalo. Stejná pověst se vypravuje také o zvonu v Rakovníku.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Hradec Králové se rozkládá na soutoku řek Labe a Orlice v jihozápadní části Královéhradeckého kraje východních Čech, přibližně mezi 15° východní zeměpisné délky a 50° severní šířky. Díky umístění v Polabské nížině patří Hradec do teplé klimatické oblasti s nadmořskou výškou nepřesahující 240 m n. m. a jeho okolí je tak, i díky kvalitní půdě, zemědělsky hojně využívané. Reliéf je rovinatý, není zde žádný výrazný kopec. V katastru města se rovněž nacházejí rozlehlé Hradecké lesy, známá přírodní památka Na Plachtě i několik rybníků a vodních ploch, např. rybníky Biřička, Cikán, Datlík, Roudnička, Stříbrný rybník, Jáma či ramena Starého Labe. Léta bývají v Hradci Králové horká a vlhká, zimy mírné a suché. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 10 °C s ročním průměrem srážek cca 600 mm. Vzdálenost k vybraným městům:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Hradec Králové patřil k českým „stotisícovým městům“: stal se jím v roce 1987 a svého maxima dosáhl koncem roku 1990, kdy měl 101 272 obyvatel. Pak se ale zejména kvůli stěhování za město (suburbanizace) začal počet obyvatel snižovat, roku 1997 klesl pod statisícovou hranici a např. podle sčítání lidu roku 2011 měl už jen přes 94 tisíc obyvatel. Celá hradecko-pardubická aglomerace ale měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí přes 20 tisíc lidí za prací i za studiem. Podle sčítání 1921 zde žilo v 547 domech 13 115 obyvatel, z nichž bylo 6 159 žen. 12 472 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 342 k německé a 7 k židovské. Žilo zde 9 149 římských katolíků, 686 evangelíků, 527 příslušníků Církve československé husitské a 314 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 861 domech 17 819 obyvatel. 16 854 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 359 k německé. Žilo zde 10 991 římských katolíků, 1 219 evangelíků, 2 082 příslušníků Církve československé husitské a 425 židů. Hradec Králové v té době ale tvořilo jen dnešní centrum a od roku 1923 také katastrální území Věkoše, spolu s tehdy samostatnými předměstími, která však byla s vlastním městem úzce provázána (Pražské předměstí, Slezské předměstí, Kukleny, Malšovice a Pouchov), žilo k roku 1930 v takto vymezené aglomeraci celkem 34 517 obyvatel (po započtení Plotiště nad Labem a Svobodných Dvorů už 40 928).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské vyznání.", "content": "\"Sestaveno dle statistik Sčítání lidu z roku 2001, kdy měl Hradec 97 155 obyvatel.\"", "section_level": 2}, {"title": "Správa a členění města.", "content": "Po vzniku Velkého Hradce Králové v protektorátním období (katastrální území Hradec Králové, Pražské Předměstí, Kukleny, Svobodné Dvory, Plotiště nad Labem, Plácky, Věkoše, Pouchov, Slezské předměstí, Malšovice, Třebeš, Nový Hradec Králové a Kluky) se některé obce později opět osamostatnily. V roce 1971 se ale k Hradci Králové znovu připojily Plačice, Plácky, Plotiště nad Labem, Pouchov, Svobodné Dvory a Věkoše. Dále v roce 1980 Březhrad, Malšova Lhota, Roudnička, Rusek včetně Piletic a Slatina. Zatím poslední připojení obce k městu proběhlo v roce 1985 připojením Svinar. Hradec Králové se od té doby skládá z 21 místních částí a 21 katastrálních území, která však nejsou zcela totožná: katastrální území Kluky spadá do místní části Nový Hradec Králové a místní část Moravské Předměstí leží v katastrálním území Třebeš. Hradec Králové patří (spolu s Olomoucí, Českými Budějovicemi a zčásti také Libercem) k největším statutárním městům v Česku, které nejsou rozčleněny na samosprávné městské části ani obvody. Pouze jako iniciativní a poradní orgány zde působí celkem 25 komisí místní samosprávy, jejich územní působnost se však od vymezení místních částí odlišuje (nejvýraznější odlišnosti viz seznam níže).", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Hradec Králové je krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Královéhradecký kraj má rozlohu 4759 km² a žije v něm zhruba 550 tisíc obyvatel. Okres Hradec Králové se skládá ze 104 obcí, ORP z 81 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "Statutární město je řízeno magistrátem, primátorem města je už druhé volební období Zdeněk Fink, který toto místo převzal v roce 2010 od Otakara Divíška. V radě města jsou zastoupeny strany Hradecký demokratický klub, ČSSD, TOP 09 a Koalice pro Hradec (KDU-ČSL a nestraníci). Rada města vychází ze zastupitelstva města, které je voleno občany města každé čtyři roky. Z oblasti justice ve městě působí jak okresní soud, tak krajský soud, oba s příslušnými státními zastupitelstvími, navíc s vazební věznicí. Působí zde dále krajské ředitelství Policie České republiky, včetně tří obvodních oddělení, i vlastní městská policie. Pro celý obvod krajského soudu je zde zřízena notářská komora. Hradec Králové je sídlem biskupů královéhradecké diecéze církve katolické i československé husitské. Vysílá odtud studio Českého rozhlasu, z významných celostátních institucí, které sídlí v Hradci Králové, lze také např. jmenovat Lesy České republiky nebo Povodí Labe.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání, kultura a sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Hradec Králové je univerzitní město: působí v něm Univerzita Hradec Králové se čtyřmi fakultami a jedním ústavem, dále Lékařská fakulta a Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy a Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Dále zde má svou pobočku Metropolitní univerzita Praha známá také pod zkratkou MUP, jedná se o soukromou univerzitu. Působí zde tři významná gymnázia s dlouhou vzdělávací tradicí: Gymnázium J. K. Tyla, Gymnázium Boženy Němcové a Biskupské gymnázium (dříve Bohuslava Balbína) s historickou návazností na dávné zdejší jezuitské školy. Čtvrtým gymnáziem je První soukromé jazykové gymnázium. Dále je ve městě okolo deseti odborných škol, mezi něž patří Obchodní akademie, Střední průmyslová škola, Střední odborná škola veterinární či soukromá Střední škola aplikované kybernetiky.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Město je proslulé moderní výstavbou, a dokonce mu bylo přisouzeno označení \"Salon republiky\". Počátky této intenzivní práce významných architektů patří Janu Kotěrovi, autorovi secesní budovy muzea. Po první světové válce se pak stává vůdčím architektem města Josef Gočár, jemuž vděčí za vznik mnoha staveb nové části města, mezi jinými budova Ředitelství drah na Ulrichově náměstí (dnes Krajské ředitelství Policie ČR), úprava Masarykova náměstí s pomníkem prezidenta, komplex škol na Tylově nábřeží (dnešní Gymnázium J. K. Tyla a přilehlá bývalá základní škola), areál budov Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské, budova Magistrátu na třídě ČSA.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Z umění nabízí metropole několik divadel (Klicperovo divadlo, Adalbertinum, loutkové Divadlo Drak), kin (Centrál, letní kino Širák, multikino Cinestar), filharmonii, Galerii moderního umění, Muzeum východních Čech či Zahrádkářské muzeum. Navštívit lze i vědeckou knihovnu, městskou knihovnu nebo místní hvězdárnu a planetárium.", "section_level": 2}, {"title": "Oblast sociálně-zdravotní.", "content": "Hradec Králové se řadí dlouhodobě mezi města s vynikající kvalitou života a vynikající sociální situací (viz např. ocenění MPSV ČR Obec přátelská rodině 2018, 2012, 2009, 2008, úspěch v soutěži Mastercard Česká karta rozvoje 2011, 2010 nebo Cena sociálních služeb Královéhradeckého kraje 2011). V Hradci Králové působí Fakultní nemocnice Hradec Králové – jedno z největších zdravotnických zařízení nejen ve východních Čechách, ale i v celé České republice. Pilíře sociální oblasti v Hradci Králové tvoří krajská příspěvková organizace Domov u Biřičky (zajišťující služby domova pro seniory a domova se zvláštním režimem) a bohatá síť privátních poskytovatelů sociálně-zdravotních služeb. Potřebnost a dostupnost sociálních a souvisejících služeb je dána oficiálním rozvojovým dokumentem, který vzniká na principu komunitního plánování. Statutární město Hradec Králové zřizuje příspěvkovou organizaci Dětský denní rehabilitační stacionář zabývající se komplexní poradenskou činností a rehabilitační péčí o děti s poruchami hybnosti a opožděným psychomotorickým vývojem. Mezi organizační složky odboru sociálních věcí a zdravotnictví patří městské jesle. Významná pozornost je věnována prevenci kriminality. Více informací: https://www.hradeckralove.org/socialni-portal/", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "S městem Hradec Králové je neodmyslitelně spjat průmyslový areál ZVU rozkládající se v městské části Kukleny. Jednou ze společností nacházejících se v prostorách areálu je i strojírna ZVU Strojírny, jejíž kořeny sahají až do roku 1869, kdy byla založena „První česká akciová strojírna“. V současné době ZVU Strojírny a.s. zaměstnává více jak 500 zaměstnanců. Výrobní program společnosti je zaměřen na dodávky aparátů pro chemický, petrochemický, potravinářský, energetický a farmaceutický průmysl. Mezi poslední velké projekty společnosti patří výstavba průmyslového pivovaru „na klíč“ o kapacitě 500 000 hl/rok v Gruzii, oblast Saguramo, nebo pivovar za 700 milionů Kč v Etiopii. Tradiční výrobce pián Petrof sídlí v ulici Na Brně. Na ulici Bratří Štefanů sídlí firma \"Glatt Pharma\", která se specializuje na výrobu z nerezové oceli, zejména pro farmaceutický průmysl. Firma je součástí \"Glatt Group\", významného dodavatele strojů a technologií pro farmaceutický průmysl. Na letišti v Pouchově sídlí firma \"TL-Ultralight\", výrobce a exportér ultra lehkých sportovních letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Hradec Králové vznikl na důležité křižovatce cest, které později nahradily silnice. Přímo městem procházejí silnice první třídy I/11, I/35 a I/37. Silnice I/31 tvoří městský okruh. Na okraji města končí dálnice D11 a D35. Okrajovými částmi Hradce Králové procházejí silnice druhé třídy II/308 a II/324 a evropské mezinárodní silnice E67 a E442. V budoucnu by měly být všechny silnice první třídy převedeny na dálnice nebo obchvaty a tranzitní provoz úplně vyloučen z městských ulic.", "section_level": 3}, {"title": "Dálková autobusová doprava.", "content": "Na rozdíl od sousedních Pardubic (železniční koridor) je Hradec Králové důležitým bodem v autobusové dopravě mezi Polskem a zbytkem České republiky. Stejně jako jiná krajská města je důležitým dopravním uzlem ve svém kraji, důležitá je pro kraj hlavně doprava mezi hlavním městem Prahou, která je vedena po dálnici D11, a sousedním městem Pardubice. Dříve zde byla doprava vedena především železniční tratí, ale magistrát přikládá vyšší důležitost právě autobusové dopravě, která s novým terminálem hromadné dopravy bude mezi městy fungovat. Ta povede po Rašínově třídě v Hradci Králové dále silnicí I/37.", "section_level": 3}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Dopravní podnik města Hradce Králové denně přepraví několik desítek tisíc lidí po celém území města i do okolních obcí. Po Hradci Králové jezdí 44 linek městské hromadné dopravy, z čehož jsou čtyři noční autobusové linky, čtyři rychlíkové, osm školních. Zbytek, 20 linek městské autobusové dopravy a 8 linek trolejbusové dopravy, jezdí obyčejné pravidelné jízdy podle jízdních řádů dopravního podniku města po celý den. O čísla linek MHD se dělí jak autobusová doprava, tak trolejbusy (v minulosti plánované tramvaje nebyly zavedeny). Síť MHD je rozdělena do dvou tarifních pásem, to druhé zahrnuje však pouze okolní obce Charbuzice, Předměřice nad Labem, Lochenice, Stěžery, Stěžírky, Vysokou nad Labem a Běleč. Zbytek sítě MHD se nachází v prvním tarifním pásmu. V roce 2006 byl v Hradci Králové zaveden čipový odbavovací systém. Prvním druhem karty je časová: na jeden týden, měsíc, čtvrt roku, půl roku nebo rok. Druhou je kuponová, kdy si je nutno do karty dobít kredit u automatů či v kancelářích dopravního podniku. Při této variantě však je nutné označit každý nástup do dopravního prostředku na čtečce karet u dveří. Pro zvýhodněnou cenu při přestupu nebo jízdě jen na 1-2 zastávky je třeba označit i výstup. Od 10. května 2016 je možné uhradit jízdné bezkontaktními platebními kartami VISA a MasterCard. Čtečka platebních karet se nachází, stejně jako označovač papírových jízdenek, u řidiče. Dále v Hradci Králové začal od 5. července 2008 fungovat nový terminál MHD i vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek, na který město čekalo přes dvacet let. Je to jeden z nejmodernějších terminálů v Česku. Terminál je tvořen nástupišti A–J, přičemž nástupiště A–D patří MHD a nástupiště E–J spojům vnitrostátní i mezinárodní autobusové dopravy. Celý vzniklý nový komplex se nachází asi 300 metrů severně od hlavního nádraží v Hradci Králové. Přeprava cestujících od terminálu před halu ČD na Riegrově náměstí je ve vozech MHD zajištěna zdarma. Nový komplex disponuje moderní čekárnou a pizzerií v jedné budově, ve druhé budově nového terminálu je též moderní čekárna s restaurací pro 80 míst. Velice praktické je pro cestující, kteří cestují přes Hradec Králové i to, že v novém terminálu vidí na digitálním panelu odjezdy spojů Českých drah.", "section_level": 3}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Hradec Králové má přímé železniční spojení do Prahy a Chocně (trať 020), do Pardubic a Liberce (trať 031) a do Turnova (trať 041). Na jeho území je celkem pět stanic – největší a nejznámější je Hradec Králové hlavní nádraží, jehož moderní budova pochází již z období první republiky. Dalším nádražím maloměstského typu (podobné má například Kroměříž, Rychnov nad Kněžnou či Třebechovice pod Orebem) je Hradec Králové-Slezské Předměstí. Dalšími zastávkami jsou Hradec Králové zastávka na kraji místní části Pouchov a Hradec Králové-Kukleny ve stejnojmenné místní části. Poslední stanicí na území města je Plotiště nad Labem.", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na královéhradeckém letišti se pořádá řada akcí jako Hip Hop Kemp, Rock for People, Air Ambulance, Helicoptershow nebo z Brna zpět přesunutý CIAF.", "section_level": 3}, {"title": "Turistika.", "content": "Hradec Králové je jedním z turistických center Královéhradeckého kraje. Jeho nejčastějšími návštěvníky jsou zejména Němci, Britové, Američané a Poláci. I díky velkému množství turistů je ve městě několik hotelů, zejména stojí za připomenutí Amber Hotel Černigov naproti hlavnímu nádraží v centru dopravního terminálu, hotel EA Tereziánský dvůr v blízkosti historického centra města, hotel Alessandria na Slezském Předměstí, hotel Stadion spojený se zimním stadionem hokejového klubu Mountfield HK. Dále pak Boromeum residence v historické části starého města, nebo o několik metrů vedle hotel U královny Elišky nebo Nové Adalbertinum, které jako bývalá jezuitská kolej samo tvoří jednu z dominant Velkého náměstí. Samo město kromě jedinečného panoramatu na starém městě, kde se setkává několik stavebních slohů, sem turisty láká i díky botanické zahradě léčivých rostlin, obřímu akvárium či za zábavou prostředkované aquacentrem. Lze také navštívit chráněné území Orlice či Hradecké lesy. Město je též důležitým uzlem turistů pokračujícím za zimními sporty. Nedaleko od něj se totiž nachází nejvyšší pohoří Krkonoše či Orlické hory.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K nejvýznamnějším starostům města patřil František Ulrich, jehož zásluhou byl Hradec Králové ve 30. letech 20. století nazýván „salonem republiky“. O toto označení se zasloužili i architekti Jan Kotěra a Josef Gočár. Mezi další osobnosti spojené s historií města patří: Bohuslav Balbín, Václav Kliment Klicpera, Josef Chmela, Jaroslav Durych, český sochař Vladimír Preclík, František Cyril Kampelík, Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje, Antonín Petrof, zakladatel továrny na piana, a řada dalších. Na královéhradeckém (dnes Tylově) gymnáziu studovali například Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup, Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek nebo Emil Vachek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hradec Králové (; ) je statutární město na východě Čech a metropole Královéhradeckého kraje. Leží na soutoku Labe s Orlicí a je součástí hradecko-pardubické aglomerace. Žije zde obyvatel. Pro své příhodné vlastnosti bylo území Hradce osídleno již v dobách prehistorických. Ve středověku šlo o věnné město českých královen a této době vděčí za gotickou katedrálu sv. Ducha na svém Velkém náměstí, která dnes vedle Bílé věže a Staré radnice patří mezi městské dominanty. V letech 1766 až 1857 sloužilo město jako vojenská pevnost, pro nezájem města obnovená a zrušená až v roce 1884. Správa města plně využila možnosti úplného řízení urbanistického rozvoje. Tím se doslova uvolnil prostor pro zlatou éru královéhradecké architektury na začátku 20. století, ze které si především díky stavbám Gočára a Kotěry město odneslo označení \"Salon republiky\". Hradec Králové je univerzitní město, vyučuje zde Univerzita Hradec Králové, některé fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity obrany. Sídlí zde např. krajský soud nebo biskupové královéhradecké diecéze církve katolické a československé husitské. Klicperovo divadlo je uznávanou scénou, jež čtyřikrát získala ocenění „Divadlo roku“, artkino Centrál se pyšní oceněním „Nejlepší evropské kino pro mladé publikum“ z roku 2008. Královéhradecký Festival Park, který leží na místě bývalého vojenského letiště, poskytuje prostor mimo jiné známým letním festivalům Rock for People a Hip Hop Kemp.", "tgt_summary": "Hradec Králové (; ) is a city of the Czech Republic, in the Hradec Králové Region of Bohemia. The city's economy is based on food-processing technology, photochemical, electronics manufacturing services (EMS) and IT. Traditional industries include musical instrument manufacturing – the best known being Petrof pianos. The University of Hradec Králové is located in the city, the University of Defense has its only medical faculty in Hradec Králové and Charles University in Prague also has its Faculty of Medicine and Faculty of Pharmacy there.", "id": 2305896} {"src_title": "Alois Eliáš", "tgt_title": "Alois Eliáš", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v rodině krejčovského pomocníka Aloise Eliáše a jeho ženy Josefy Eliášové, rozené Vorlíčkové, jako nejmladší ze tří dětí; měl dvě starší sestry, Marii a Boženu. Obecnou školu navštěvoval na Královských Vinohradech. Na Vinohradech také vystudoval české c. k. státní reálné gymnázium, kde v roce 1908 maturoval. V letech 1908 až 1911 vystudoval c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze (dnešní ČVUT), kde složil státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou. Poté působil ve Lvově a Haliči. V letech 1913 až 1914 pracoval u soukromé firmy na stavbě železnice v Bosně (s výjimkou dvou a půl měsíce na konci roku 1913, kdy absolvoval vojenskou službu).", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka a legie.", "content": "Po vypuknutí první světové války narukoval k 28. pěšímu pluku v Praze. V srpnu 1914 odjel (již v hodnosti desátníka) na východní frontu, kde 28. srpna, necelý týden po nasazení, přešel v Haliči do ruského zajetí. Získal místo technického úředníka v carské armádě a pracoval na několika železničních stavbách na různých místech Ruska. 23. srpna 1917 vstoupil v Borispolu v Rusku do řad 5. čs. střeleckého pluku Československých legií a s vypraveným transportem se dostal do Francie. Ve Francii byl zpočátku zařazen do 33. francouzského pěšího pluku v Cognaku, posléze byl odeslán do dělostřelecké školy v Saint Maixent. Školu absolvoval a v hodnosti podporučíka jako velitel 21. československého pěšího pluku prodělal několik bitev. Díky svým schopnostem byl rychle povyšován, takže v srpnu 1918 měl již hodnost nadporučíka v záloze. Bojoval u Verdunu, v bitvě o Poix-Terron a na řece Aisne. Do Československa se vrátil 10. ledna 1919 v hodnosti štábního kapitána pěchoty v záloze.", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Po návratu domů se zúčastnil bojů o Těšínsko a poté ve funkci náčelníka štábu bojů o jižní Slovensko proti Maďarské republice rad. Po návratu, přestože chtěl původně odejít do civilu, se rozhodl stát vojákem z povolání. V únoru 1920 byl jmenován velitelem 21. pěšího pluku v Čáslavi. Zde se seznámil s Jaroslavou Kosákovou, kterou si v září téhož roku vzal za manželku (manželství zůstalo bezdětné). Již v dubnu roku 1920 byl povolán do funkce pobočníka ministra obrany generála Otakara Husáka. V říjnu 1921 byl při mobilizaci armády pověřen funkcí náčelníka štábu 21. pěšího pluku (k mobilizaci došlo poté, co se poslední rakouský císař a uherský král Karel I. neúspěšně pokusil v Maďarsku dostat k moci). Od podzimu roku 1921 do září 1923 studoval na Vysoké válečné škole ve Francii. Po návratu z Francie, již jako podplukovník nastoupil do generálního štábu čs. armády a zde až do roku 1932 působil v různých funkcích a to až po druhého zástupce náčelníka generálního štábu, to již byl v hodnosti brigádního generála. Od 30. ledna 1932 se stal vojenským expertem a stálým členem československé delegace na konferenci o odzbrojení v Ženevě. V této funkci získal mnoho diplomatických zkušeností a zároveň se seznámil s řadou významných politiků. Zároveň působil jako poradce ministra zahraničí E. Beneše. Po návratu z Ženevy v létě 1933 nastoupil nejprve k 2. pěší brigádě v Chomutově a od listopadu jako velitel 3. divize v Litoměřicích. V lednu 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála a krátce nato jmenován velitelem V. armádního sboru v Trenčíně.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá republika.", "content": "Před podepsáním Mnichovské dohody v době vyvrcholení Sudetské krize v září 1938 byl sestavením nové vlády 22. září pověřen generál Syrový. Ten Eliáše jmenoval svým náměstkem v řízení ministerstva obrany (pro Syrového vytížení ale Eliáš fakticky MNO vedl). Sestavením druhé vlády byl pověřen Rudolf Beran, který Eliáše pověřil řízením nově vzniklého ministerstva dopravy (vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafů). Zároveň se Eliáš stal členem Nejvyšší rady obrany státu. Činnost Beranovy vlády se de facto zaměřovala pouze na plnění požadavků Německa a na udržení chodu státu, který se rozpadal. Na Slovensku vládla autoritativní Hlinkova slovenská ľudová strana a v českých zemích se stále více prosazovaly ultrapravicové síly s antisemitskými požadavky a s voláním po likvidaci všech pojítek s první republikou. 10. března 1939 se někteří vysocí političtí představitelé včetně Eliáše pokusili společně s armádou zvrátit odstředivý vývoj na Slovensku; vojáci a policisté provedli rozsáhlé zatýkání, při němž byly internovány desítky nejradikálnějších představitelů \"ľuďáckého\" režimu na Slovensku a zároveň byla jmenována nová slovenská vláda. Tento pokus o změnu vývoje na Slovensku však skončil fiaskem, neboť za představitele Ľudové strany se postavilo nacistické Německo. Slovensko vyhlásilo svou samostatnost. V polovině března předal František Moravec, přednosta vojenské zpravodajské služby vládě informace, podle kterých budou 15. března Čechy a Morava okupovány Německem. Eliáš patřil mezi ty představitele, kteří těmto zprávám nevěřili, neboť by to ze strany Německa znamenalo porušení mezinárodně oslavované Mnichovské dohody.", "section_level": 1}, {"title": "Německá okupace.", "content": "15. března 1939 začala německá vojska obsazovat zbytky Československé republiky, když nikde nenarazila na významnější odpor. Političtí představitelé byli tímto německým krokem tak zaskočeni, že ani vláda neodeslala do Německa protest (jakkoliv by to byl jen formální akt). Druhorepubliková Beranova vláda se tak změnila na vládu protektorátní a fungovala do 26. dubna. Moc převzala německá vojenská správa (po měsíci nahrazená správou civilní) a jako nejvyšší zástupce Říše byl dosazen říšský protektor von Neurath. Ještě ve funkci ministra dopravy Eliáš 26. března zavedl (již dříve připravovanou) jízdu a chůzi vpravo.", "section_level": 1}, {"title": "Ve funkci předsedy vlády.", "content": "Po odstoupení vlády Rudolfa Berana byl na post ministerského předsedy protektorátní vlády navržen Eliáš. Pro obyvatele protektorátu byl symbolem českého vlastenectví, říšský protektor von Neurath si Eliáše pamatoval ze Ženevy. Samotný Eliáš s přijetím kandidatury váhal, neboť se obával, že tím v očích národa bude riskovat zatracení, naproti tomu pro kandidaturu hovořila obava, že by se v opačném případě k moci mohli dostat domácí fašisté a kolaboranti. Pro přijetí funkce v neposlední řadě hovořily i možnosti pracovat pro odboj. Eliáš proto funkci přijal. Druhá protektorátní vláda byla jmenována 27. dubna 1939. Po obsazení českých zemí se ihned zapojil do podzemní vojenské organizace Obrana národa a stal se členem její rady starších. Od jara 1939 byl také napojen na zahraniční odboj vedený prezidentem republiky Benešem a měl kontakty i s ostatními odbojovými skupinami jako například Politickým ústředím, Petičním výborem Věrni zůstaneme a I. ilegálním ústředním výborem KSČ. Zastával názor, že o osudu českého národa se rozhodne v zahraničí, na domácím poli je třeba sbírat síly pro pozdější národní revoluci. Mezi hlavní cíle své a své vlády určil obranu českého národa, obhajobu českých zájmů a bránění vzniku proněmeckých aktivistických skupin. Z těchto důvodů byla spolupráce s okupanty, jakkoliv byla odporná, nutností a odsouzení za zradu nutnou obětí. Činnost Eliášovy protektorátní vlády, jakkoliv měla formálně zaručenu jistou samostatnost, byla značně omezena, neboť veškerá její činnost podléhala souhlasu říšského protektora. Z tohoto pohledu se nejednalo o vládu suverénní, ale podřízenou. Kromě této oficiální činnosti vyvíjel Eliáš činnost ilegální. Podařilo se mu dokonce ve Fürstenberském paláci zřídit jakýsi štáb Obrany národa a to včetně zpravodajské služby složené z bývalých vojenských zpravodajců. Ti se mimo jiné starali o prověřování Eliášových spolupracovníků, aby se minimalizovala infiltrace německých bezpečnostních složek (Sicherheitsdienstu) do jeho blízkosti. Ta se však přes veškerá bezpečnostní opatření dařila. Přesto se pod vedením Eliášovy vlády podařilo dotvořit zpravodajskou síť složenou ze zpravodajských důstojníků zrušené československé armády, jež pod zástěrkou referentů tiskové dozorčí služby pracovala pro odboj po celém území protektorátu. Po zahájení války 1. září 1939 se minimální autonomie Eliášovy protektorátní vlády ještě více zmenšila. Úřad protektora začal vydávat nařízení, přičemž vládu naprosto ignoroval. Naproti tomu byli Eliáš společně se státním prezidentem Emilem Háchou donuceni vydat prohlášení namířené proti zahraničnímu odboji. Eliáš již v té době byl pod přímým dozorem německých bezpečnostních služeb, neboť o něm bylo známo, že je přívržencem Benešova režimu a sympatizuje i se svobodnými zednáři. Navíc jménem vlády odmítl tzv. \"přísahu Vůdci\". 28. října, přestože byl tento den jako státní svátek zrušen, došlo k protiněmeckým demonstracím, které skončily potyčkami s německými bezpečnostními složkami. Eliáš navštívil Háchu v Lánech a požadoval po něm, aby u von Neuratha protestoval proti zásahu německých bezpečnostních složek. Zároveň dokazoval, že střety vyprovokovali právě Němci. Situace se vyhrotila 15. listopadu při pohřbu Jana Opletala, kdy došlo k dalším nepokojům. Výsledkem bylo devět bez soudu popravených studentských vůdců, desítky dalších studentů odeslaných do koncentračních táborů a na tři roky uzavřené vysoké školy. Eliášova vláda podala demisi, kterou ale prezident Hácha nepřijal. Naplno o demisi začal znovu uvažovat na jaře 1940 po aféře, kdy Ladislav Karel Feierabend, jeden z jeho ministrů, na poslední chvíli uprchl do zahraničí, aby se vyhnul zatčení pro spolupráci s odbojem. Z kontaktů či dokonce přímé spolupráce se zahraničním odbojem podezřívalo gestapo i Eliáše, ale stále nemělo spolehlivé důkazy. Od Beneše naproti tomu došla zpráva, aby Eliášova vláda v žádném případě demisi nepodávala. V každém případě ale mezi Benešem a Eliášem docházelo k ochlazení vztahů, neboť některé kroky protektorátní vlády (či dokonce kroky Háchovy) vnímal zahraniční odboj jako překročení hranice mezi vynucenou (a tedy akceptovatelnou) poslušností vůči okupantům a otevřenou kolaborací. V polovině roku 1940 se Eliáš potýkal ve své vládě s tendencí některých ministrů po větších ústupcích okupantům vyvolané německými úspěchy na západní frontě a také pokračujícími drobnými srážkami s okupační mocí, především s K. H. Frankem. Od dubna byla zavedena (české hospodářství poškozující) celní unie s Německem, probíhala germanizace českých zemí atd. Navíc byl v červenci zatčen pražský primátor Otakar Klapka, blízký Eliášův spolupracovník z odboje, což pro Eliáše znamenalo přímé ohrožení. V té době uvažoval o emigraci, ale cesta z protektorátu se po obsazení Balkánu Němci uzavřela. Na jaře 1941 se stále častěji začaly u von Neuratha objevovat požadavky na Eliášovo odstranění. Po výsleších Klapky a dalších zatčených odbojářů bylo německé bezpečnosti jasné, že Eliáš je ve spojení s exilovou vládou E. Beneše. Ta ještě na jaře 1941 zamítla Eliášovo rozhodnutí podat demisi, ale již v létě tuto možnost připouštěla a to i za cenu, že se k moci dostanou kolaboranti a vlajkařská spodina. Eliáš odpověděl, že je připraven podat demisi a vyvolat tak krizi.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení a odsouzení.", "content": "Ke konci července 1941 pražské gestapo s Frankovým souhlasem sestavilo obžalobu Eliáše. Po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem 27. září 1941 byl téhož dne Eliáš v předpokoji Frankovy kanceláře zatčen a převezen do budovy pražského gestapa v Petschkově paláci; zároveň gestapo prohledalo jeho pracovnu a vilu na Hanspaulce. Ještě tentýž den R. Heydrich vydal Nařízení o výjimečném stavu a den nato, 28. září vyhlásil stanné právo Výnosem o vyhlášení výjimečného civilního stavu. Již večer byli popraveni bývalí vysocí prvorepublikoví důstojníci a odbojáři, jako např. arm. gen. Josef Bílý či div. gen. Hugo Vojta. O Eliášově zatčení byl jako první informován ještě 27. září státní prezident Hácha. Veřejnost se zprávu dozvěděla v pondělí 29. září z tisku. Tentýž den také prezidentská kancelář zbavila dopisem Eliáše úřadu předsedy vlády protektorátu. V Petschkově paláci byl Eliáš vyslýchán v kanceláři kriminálního rady Schultzeho komisařem Oskarem Fleischerem a kriminálním tajemníkem Karlem Herschelmannem. Výslechy probíhaly korektně. Eliáš přiznal pouze to, o čem mělo gestapo nezvratné důkazy svědčící o jeho vině, důkazy usvědčující další osoby ale popíral i při přímé konfrontaci. Soud s Eliášem byl určen na 1. října 1941. Žalobu vypracovalo gestapo a pravděpodobně proto obsahovala řadu faktických chyb (např. obvinění z vlastizrádné, tedy protiprotektorátní činnosti se vztahovalo i na dobu, kdy protektorát ještě neexistoval; Eliáš byl obviněn, že nejednal podle Výnosu o vyhlášení výjimečného civilního stavu, který však byl vydán až po jeho zatčení), navíc o soudu a rozsudku se Heydrich dohodl již před svým nástupem do funkce s předsedou německého Lidového soudu O. G. Thierackem. Jako Eliášův obhájce byl určen nacista H. Kiekebusch, který dle Heydricha „pomohl při znamenitém vedení procesu“, přičemž byla zcela pominuta Háchova nabídka na obstarání vlastního obhájce. Samotný Hácha ještě týž den po Eliášově zatčení nabídl demisi, byl však (po hlasování) vládou vedenou úřadujícím premiérem Jaroslavem Krejčím požádán o setrvání ve funkci. Soud s Eliášem proběhl 1. října. Eliáš byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti. Druhý den po rozsudku požádal Hácha Adolfa Hitlera Heydrichovým prostřednictvím o Eliášovo omilostnění. Hitler milost neudělil, ale vykonání rozsudku bylo prozatím odloženo. Po vynesení rozsudku byl Hácha tajnou depeší z Londýna vyzván Benešem k demisi. Na tuto výzvu ani na pozdější výzvy Hácha nereagoval. Janem Masarykem byl Eliáš řazen po bok popravených českých odbojářů a zároveň vznikl návrh, že jako pomsta za jeho odsouzení by měla být naplánována operace vedoucí k útoku na některého z významných kolaborantů. Eliáš byl umístěn v Pankrácké věznici. Během věznění měl lehčí režim (lepší stravu, delší vycházky, občasné návštěvy manželky…) a díky českému dozorci se mu dařilo prostřednictvím motáků udržovat kontakt s blízkými a spolupracovníky. Již po svém odsouzení byl Eliáš navíc některými aktivistickými novináři obviněn z vraždy proněmeckého novináře Karla Lažnovského; toho Eliáš usmrtil s pomocí své manželky a svého známého, urologa Miloše Kliky, chlebíčky otrávenými bakteriemi tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu. Na celé akci se podíleli též mikrobiolog František Patočka a jeho asistenti Vladimír Wagner a Ivan Málek. Dne 18. září 1941 totiž přijal sedm aktivistických šéfredaktorů, z nichž čtyřem podal otrávené chlebíčky. Kromě úmrtí Lažnovského ještě vážně onemocněli Emanuel Vajtauer, Jaroslav Křemen a Vladimír Krychtálek. Incident, později známý jako tzv. chlebíčková aféra, chtěli Heydrich a Frank využít k dalšímu soudu proti Eliášovi. Ovšem zvláštní komise zřízená Říšským kriminálním úřadem v únoru 1942 konstatovala, že Eliáš na smrti Lažnovského nenese vinu. Eliášův podíl na této akci se podařilo prokázat až mnohem později, po 65 letech.", "section_level": 2}, {"title": "Poprava.", "content": "Dne 27. května 1942 byla v Praze provedena vojenská diverzní operace Anthropoid, jejímž cílem bylo odstranit zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Ještě tentýž den bylo na území protektorátu vyhlášeno stanné právo. Stanné soudy posílaly na popraviště či do koncentračních táborů odsouzence především z řad vězňů. Dne 18. června zahynuli v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje Jozef Gabčík a Jan Kubiš, oba parašutisté, kteří provedli útok na R. Heydricha a dalších pět výsadkářů Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. Dne 19. června byl Eliáš na Frankův příkaz přivezen ze zaměstnání již ve 12.30 do své cely na Pankráci. Navečer byl v doprovodu ředitele Pankrácké věznice převezen na Kobyliskou střelnici sloužící jako popraviště, postaven před popravčí četu a zastřelen.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "25. října 1946 byl A. Eliáš povýšen do hodnosti armádního generála. Ihned po válce bylo také rozhodnuto o odhalení Eliášovy pamětní desky s bustou na rodném domě. Slavnost, která měla původně proběhnout 28. října 1946, byla odložena. Slavnostní odhalení se uskutečnilo 17. června 1947. Díky podpoře Václava Kopeckého, člena předsednictva ÚV KSČ, nebyla deska odstraněna ani po únoru 1948. Za komunistické totality byl Eliáš označován za kolaboranta. Dlouhá léta se předpokládalo, že je urna s jeho ostatky uložena na hřbitově v Markovicích u Čáslavi, v hrobě patřícím rodině Kosákových, ze které pocházela jeho manželka. Na hrobě je dodnes uvedeno \"\"gen.Ing. Alois Eliáš Bojovník za svobodu národa, popraven nacisty\"\". Až nedávno se ukázalo, že jeho urna zde nikdy nebyla uložena. Ve skutečnosti byly jeho ostatky opatrovány jeho ženou a později uschovány u historika Tomáše Pasáka, poté u jeho manželky, která je následně předala pracovníkům Vojenského historického ústavu. 7. května 2006 byly ostatky Aloise Eliáše a jeho manželky Jaroslavy Eliášové pohřbeny se všemi poctami v Národním památníku na pražském Vítkově. Ke 120. výročí jeho narození, byla odhalena pamětní deska na domě v Praze 6 na Hanspaulce, ve Fetrovské ulici č. 4, kde žil. Je po něm pojmenována také ulice v Praze – Bubenči a v mnoha dalších městech, např. v Litoměřicích, kde působil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alois Josef Eliáš (29. září 1890 Královské Vinohrady – 19. června 1942 Praha – Kobyliská střelnice) byl český generál, politik, účastník domácího odboje za druhé světové války a předseda protektorátní vlády mezi léty 1939 a 1941. Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný premiér okupovaného státu popraven.", "tgt_summary": "Alois Eliáš (29 September 1890 in Prague – 19 June 1942 at Kobylisy Shooting Range, Prague) was a Czech General and politician. He served as Prime Minister of the puppet government of the German-occupied Protectorate of Bohemia and Moravia from 27 April 1939 to 27 September 1941, but maintained contact with the government-in-exile. Because of his participation in the anti-Nazi resistance, he was the only head of government to be murdered by the Nazis during the war.", "id": 99064} {"src_title": "Václav III.", "tgt_title": "Wenceslaus III of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Václav III. se narodil 6. října 1289 jako druhé dítě českého krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. Současně s ním se narodila Anežka, která zemřela v dětském věku roku 1292. Dvojčata pokřtil zřejmě sedlecký opat Jindřich, což je patrné ze Zbraslavské kroniky, kde se píše:", "section_level": 2}, {"title": "Zisk uherské koruny.", "content": "Ve svých devíti letech, 12. února 1298, byl Václav III. ve Vídni za přítomnosti rakouského vévody Albrechta Habsburského a uherského krále Ondřeje III. zasnouben s Ondřejovou desetiletou dcerou Alžbětou. V lednu roku 1301 Ondřej III. bez mužského dědice zemřel, Arpádovci tak vymřeli po meči. Uherští magnáti odmítli kandidaturu neapolského prince Karla Roberta z Anjou (vnuka Marie, dcery uherského krále Štěpána V.), který se nedlouho po Ondřejově smrti nechal v Ostřihomi korunovat ostřihomským arcibiskupem Řehořem na uherského krále. Protože tato korunovace porušila téměř všechny staré uherské zvyklosti, většina uherských šlechticů ji neuznala. Pro uherský sněm připadal v úvahu na post krále buď právě Václav III., který byl vnukem Kunhuty Haličské a snoubencem Ondřejovy dcery Alžběty, nebo dolnobavorský vévoda Ota III. z rodu Wittelsbachů, jenž byl vnukem Bély IV. Svatoštěpánská koruna byla po jednání Václava II. s Uhry zajištěna pro Václava III., což potvrdil uherský sněm v druhé polovině května roku 1301 prohlášením Václava III. za čekatele trůnu. Uherští páni byli při volbě uplaceni kutnohorským stříbrem. Tyto úplatky zachycuje ve své rýmované kronice Otakar Štýrský, mluví o velké finanční chtivosti uherských magnátů i o nevoli českých dvořanů k tomuto štědrému kroku Václava II. V čele delegace vyslané uherským sněmem, která v červnu roku 1301 dorazila do Brna, stanul sedmihradský vévoda Ladislav Kán a šlechtici Matouš Čák Trenčínský a mistr Demetrius (syn Mikuláše z Aby). Přítomný byl mimo jiné i budínský rychtář Werner se synem Ladislavem. Po dalším uplácení a potvrzení dosavadních práv a úřadů uherských magnátů byla domluvena schůzka v Hodoníně. Ta proběhla v srpnu téhož roku a tentokrát zde byli přítomni i uherští preláti, především kaločský arcibiskup Jan a poté například biskupové jagerský, vácovský, csanádský, velkovaradinský, djakovarský či probošt spišský. Mezi šlechtici zde byl Matouš Čák, Štěpán Borzsa, Jindřich z Kyseku a jiní. Z Hodonína se Václav II. v doprovodu Matouše Čáka, českých i uherských ozbrojenců a rádců vedených obratným diplomatem a krakovským biskupem Janem Muskatou vypravil do Stoličného Bělehradu. Na odpor se Václavově družině několikrát postavily jednotky Karla Roberta z Anjou, který také usiloval o svatoštěpánskou korunu a ovládal jižní část Uherska. Ve Stoličném Bělehradu byl 27. srpna 1301 Václav III. kaločským arcibiskupem Janem korunován na uherského krále Ladislava V. Jméno Ladislav V. však nepoužíval důsledně, například v listině jagerské kapituly je uveden pod jménem Václav. Korunovaci Václava III. však zpochybnil papež Bonifác VIII., a to kvůli skutečnosti, že koronátorem nebyl arcibiskup ostřihomský, jenž podporoval Karla Roberta z Anjou, nýbrž arcibiskup kaločský, což porušovalo staré uherské tradice. Papež proto v říjnu 1301 pod hrozbou ztráty funkce vyzval kaločského arcibiskupa Jana, aby se do čtyř měsíců dostavil do Říma ke slyšení před papežský stolec. Arcibiskup Jan se ke slyšení však nedostavil, protože zemřel. Obdobnou výzvu Bonifác VIII. zaslal i Václavovi II. do Prahy, přičemž požadoval nápravu všeho, co Václav II. uskutečnil ve věci korunovace Václava III. na uherského krále. Tato žádost však nebyla vyslyšena.", "section_level": 2}, {"title": "Uherský král.", "content": "Václav III. však kvůli nízkému věku a nezkušenosti nemohl vládnout sám, vládu tak za něj vykonávali rádci a velký vliv na Uhersko měl i jeho otec. Pod Václavovu moc nespadala celá země, fakticky ovládal pouze území dnešního Slovenska a oblast kolem Budína a Šoproně. Jeho vicekancléřem se původně měl stát již zmíněný Jan Muskata, zřejmě se tak ale nikdy nestalo, protože po Václavově korunovaci v této funkci působil probošt ze Stoličného Bělehradu Štěpán. Mezi hlavní uherské podporovatele Václava III. patřil Matouš Čák, bratři Kysečtí či rod Abovců. Podle některých mladších kronikářů a historiků s Václavem III. do Uher odešli mladí čeští šlechtici. Na uherském dvoře panovaly uvolněnější mravy a Václav III. si zde osvojil bujnější způsob života. Prokazatelné to však není a je možné, že kronikáři zaměnili informace ze Zbraslavské kroniky o mladých šlechticích, kteří Václava III. kazili po smrti jeho otce, v době, kdy byl českým a polským králem. Aby Václav neztratil podporu některých uherských magnátů, musel je s podporou otce stále odměňovat. Nejvíce na tom profitoval trenčínský velmož Matouš Čák. Václav III. mu 28. února 1302 listinou potvrdil, že všechny královské hrady, města a statky, kterých Matouš nabyl, se stávají jeho dědičným vlastnictvím, především pak komitát nitranský. Dne 1. března 1302 byl Matoušovi potvrzen i komitát trenčínský a poté i majetek, který uzurpoval z nitranského biskupství. Václav musel odměňovat nejen uherské magnáty, ale také české rádce, které s ním do Uher přišli. Mezi ně patřil například Jan Muskata, jemuž 26. září 1301 potvrdil hrad Plaveč v Šariši. Poměry v Uhrách však Muskatovi nedovolily hrad skutečně získat. Jak již bylo zmíněno, papež Bonifác VIII. Václava III. uherským králem neuznal a v Uhrách měl už od 8. května 1301, ještě před korunovací Václava III., papežského legáta a ostijského kardinála Mikuláše Boccasiniho. Tento prelát započal proti Přemyslovcům a jejich přívržencům v Uhrách v říjnu téhož roku ofenzívu. Dne 25. října 1301 svolal veškeré uherské preláty a vyzval je, aby podpořili Karla Roberta z Anjou. Většina z nich to však odmítla a proti Boccasinymu se postavila. Rozbouřené obyvatelstvo Budína začalo Boccasinymu vyhrožovat smrtí, na což zareagoval vyhlášením interdiktu nad Budínem a útěkem do Bratislavy. Na místo zesnulého kaločského biskupa Jana nastolil k Přemyslovcům nepřátelsky naladěného Štěpána a pod nátlakem papeže musel Uhry opustit i Jan Muskata. V září 1302 se Karel Robert z Anjou dokonce pokusil o dobytí Budína, což mu však zmařily posily Václavova velkého stoupence Ivana Kyseckého, který vojsko Anjouovců donutil k ústupu. V roce 1302 vyzval papež všechny strany zapojené do konfliktu v Uhrách, aby se zúčastnily schůzky v Římě. Václav II. však s reflektováním této nabídky nespěchal a s papežem nejprve jednal ústy svého rádce Oldřicha z Paběnic. Ke schůzce v Římě nakonec došlo v květnu roku 1303. Václav II. na jednání vyslal pouze posly, kteří nebyli o situaci dostatečně informováni a konstatovali, že český král nikdy neměl v úmyslu vést o Uhersko spor. Zřejmě totiž tlumočili mínění Přemyslovců ještě před tím, než uherští magnáti nabídli Václavovi III. korunu. Papež reagoval 31. května 1303 vydáním listiny, v níž se obracel na Přemyslovce s výzvou, aby do čtyř měsíců dokázali svá práva na uherskou korunu, do té doby trůn přiřkl Karlovi Robertovi. Václav II. však opět nehodlal ustoupit. Bonifác VIII. proto rozhodl, že uherské království patří neapolské královně Marii a jejímu vnukovi Karlovi Robertovi z Anjou. Všem podporovatelům přemyslovské strany v Uhrách pohrozil těžkými církevními tresty a vyzval Karla Roberta, aby se ujal vlády v Uhrách. Do neapolského tábora rázem přešla většina uherských šlechticů i prelátů a okruh reálné vlády Václava III. se zúžil pouze na Budín a jeho okolí. Mezi poslední stoupence patnáctiletého krále patřil novohradský župan Dominik, bratři Kysečtí, královský maršálek Kokoš z rodu Ratoldovců, župan Petr z rodu Aba, Tomáš z rodu Forgáčů a většina obyvatel Budína. Situaci Přemyslovcům neulehčil ani skon papeže Bonifáce VIII. v září 1303, protože na jeho místě pod jménem Benedikt XI. stanul Mikuláš Boccasini. Před svou smrtí stihl Bonifác vyzvat římského krále a rakouského vévodu Albrechta Habsburského, aby podpořil Karla Roberta z Anjou. Proti Přemyslovcům se tak vytvořila silná koalice Anjouovců, papeže a Habsburků. Albrecht vyhlásil nad českým králem říšskou klatbu a připravoval se k útoku na české země. Krize v Uhrách se stále vyostřovala, a proto se v létě 1304 Václav II. rozhodl podniknout do Uher vojenskou výpravu, aby upevnil synovu vládu a potřel přívržence Karla Roberta z Anjou. Vládu v Čechách svěřil svému největšímu spojenci braniborskému markraběti Heřmanovi. Vojsko táhlo přes západní Slovensko a zamířilo k Ostřihomi, která se dočkala nelítostného drancování; pykala za proradnost ostřihomského biskupa Řehoře vůči Přemyslovcům. Václav III. se s otcem setkal na poli Rákuš před Budínem. Potřít přívržence Anjouovců se však nedařilo a Karel Robert se stále vyhýbal přímému střetnutí. Mezitím pronikly jednotky rakouského vévody Rudolfa Habsburského a bývalého spojence Přemyslovců Matouše Čáka na jižní Moravu. Václav II. se proto s armádou musel okamžitě dostavit do Čech a opustil Uhry. Vzal sebou i Václava III., protože ho zde nemohl nechat bez vojenské podpory. Správu země svěřil oddanému přívrženci Přemyslovců v Uhrách Ivanu Kyseckému. Do Čech přivezl i svatoštěpánské uherské korunovační klenoty, což v Uhrách vyvolalo značné pobouření, a zajaté syny budínských měšťanů, aby se v jeho nepřítomnosti nepřidali na stranu Anjouovců. Václav III. se navíc nevzdal titulu uherského krále.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup Václava III. na český a polský trůn a počátky vlády.", "content": "Po návratu Václava II. a Václava III. z Uher čelily české země invazi římského císaře Albrechta Habsburského, jeho syna rakouského vévody Rudolfa Habsburského a uherského krále Karla Roberta z Anjou, který byl podporován neapolskou královnou Marií Uherskou. Díky vyčkávací a zdržovací taktice Čechů byla rakouská a uherská vojska poražena a vyhnána. Václav II. přistoupil na smírčí jednání s finančně zdecimovaným Albrechtem. Ve stejnou dobu se zdravotní stav Václava II. v důsledku tuberkulózy plic začal horšit. Od dubna 1305 byl trvale upoután na lože a 21. června 1305 v Praze ve věku 34 let zemřel. Okamžiky Václavova skonu popisuje Zbraslavská kronika. Václav II. nechal svého syna zapřísahat, aby splatil jeho značné dluhy a nechal ho pohřbít ve Zbraslavském klášteře, který měl držet pod svou ochranou. Na smrtelném loži Václav II. také vybral čtyři vykonavatele své závěti a nechal předáky české šlechty odpřisáhnout zemský mír, tzv. landfrýd, jež měl zajistit klid a loajalitu šlechticů vůči králi alespoň na počátcích Václavovy vlády. Po nástupu na český a polský trůn se Václav III. skutečně snažil otcovu poslední vůli vyplnit. I přes odpor kanovníků katedrály sv. Víta na Pražském hradě nechal Václava II. pohřbít ve Zbraslavském klášteře a začal splácet jeho dluhy. Na Václavově hlavě spočinuly tři koruny − česká, polská a uherská, přestože se do jeho zavraždění v Olomouci nestihl formální obřad korunovace uskutečnit. Dědictví po otci však nebylo v dobrém stavu, královská pokladna byla velmi zadlužená, situace v Polsku byla vrtkavá a královskou moc v Uhersku fakticky nemohl uplatnit. Václav III. pokračoval v mírovém jednání s římským králem Albrechtem Habsburským, které započal už jeho otec po ústupu rakouských vojsk z Čech. Václav III. a jeho rádci slavili v jednání významné úspěchy, 18. srpna 1305 Albrecht zrušil říšskou klatbu vůči českému králi a o dva dny později potvrdil práva a výsady, které vlastnili Václavovi předchůdci na českém trůně. Albrecht tak uznal nejen práva Přemyslovců na polský trůn, ale výslovně nepopřel ani práva na Uhersko. Václav musel Albrechtovi na oplátku postoupit Chebsko a ve prospěch Wettinů rezignovat na svá práva v Míšeňsku. Braniborští Askánci jako náhradu za Míšeňsko, které měli v zástavě, obdrželi gdaňskou část Pomořanska.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace na uherskou korunu a sňatek.", "content": "Po ukončení mírových jednání s Habsburky přišlo na řadu Uhersko. Situace v něm totiž nebyla pro Přemyslovce definitivně ztracena. Václav III. si stále ponechával titul uherského krále, v Praze uchovával svatoštěpánskou korunu a v Uhrách mohl počítat s podporou nejen bratří Kyseckých a obyvatel Budína, ale také českých posádek, které stále udržovaly pod svou kontrolou některé zdejší oblasti. I přesto by kampaň do Uher byla příliš nákladná a její výsledek nejistý, a proto se král uchýlil k diplomatickému řešení. Dne 9. října 1305 v Brně rezignoval na uherskou korunu a práva k uherskému trůnu i s uherskými korunovačními klenoty předal dolnobavorskému vévodovi Otovi III., čímž získal cenného spojence a své úsilí mohl směřovat na zachování vlády v Polsku. S rezignací na uherský trůn souviselo Václavovo zrušení zasnoubení s dcerou zesnulého uherského krále Ondřeje III. Alžbětou a rychlý sňatek s Violou Těšínskou, dcerou drobného a nepříliš významného těšínsko-osvětimského vévody Měška. Svatba, ke které došlo 5. října 1305, byla velmi překvapivá s zaskočila i některé Václavovy současníky. Tímto sňatkem navíc Přemyslovci ani neposílili svou moc v Polsku jako celku, jak tomu bylo u sňatku Václava II. s Eliškou Rejčkou Podle Tomasze Pietrase měl sňatek zajistit ochranu a přístup ke Krakovu. Pokud by byla tato teorie správná, v dojednání sňatku mohl hrát zásadní roli krakovský biskup a oddaný spojenec Přemyslovců Jan Muskata. Zbraslavský kronikář Petr Žitavský za sňatkem vidí české pány, kteří ze strachu, že se Václav III. sňatkem spojí s některým z významných panovnických rodů, ho raději oženili s dcerou „chudého vévody”. Vyloučit však nelze ani možnost, že Václav pouze podlehl Violině ženskému kouzlu. Podle většiny historiků se sňatek s Violou uskutečnil v Brně, prokazatelné to však není. Brzy po svatbě 10. října 1305 se Václav III. účastnil jednání s německými rytíři v Bruntálu, kdy byl naposledy titulován jako uherský král. Další královská svatba proběhla 13. února 1306, kdy se Václavova sestra Anna provdala za Jindřicha Korutanského, jenž byl o 25 let starší než ona. Tento sňatek zřejmě dohodl již Václav II. a Václav III. tak opět dokázal, že ctí závazky svého otce.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy se šlechtou.", "content": "Podle Zbraslavské kroniky byly počátky vlády Václava III. dobré. Ke změně mělo dojít po svatbě s Violou Těšínskou. Petr Žitavský si stěžuje, že mladičký Václav neposlouchal rady starších a zkušenějších a začala jej ovládat šlechta, která do jeho blízkého okolí přidružila své mladé syny. Ty pak podle Petra Žitavského kazili a sváděli poddajnou Václavovu mysl k mnoha nepřístojnostem, k nezřízenému pohlavnímu životu, ponocování a nadměrnému pití, kterého využívali ke svému obohacení. Z opilého krále prý vymámili mnoho majetku − statky, vesnice i města. Jak se lze dočíst z výše citované Zbraslavské kroniky, králův kancléř Petr Angeli, jenž v úřadu nahradil nepřítomného Petra z Aspeltu, v těchto pochybných obchodech nezapomínal především na sebe. Podle kronik z marnotratného Václavova života těžil zejména Rajmund z Lichtenburka, dále například Jindřich z Lipé či Hynek z Dubé. Obrat v králově chování podle Petra Žitavského údajně nastal při prvním výročí smrti Václava II., kdy navštívil jeho hrob ve zbraslavském klášteře, kde mu promluvil do svědomí zbraslavský opat Konrád z Erfurtu. Nevázaný Václavův život mohl být příčinou narození jeho nemanželské dcery Alžběty. Není však jisté, zda se skutečně jedná o jeho dceru, anebo o dceru Václava II. Alžběta je zmíněna v papežské dispenzi z ledna 1332 jako nemanželská dcera svobodného krále Václava, není však uvedeno jakého. Z časových souvislostí lze odvodit, že se zřejmě jednalo o dceru Václava III. Z vlády Václava III. se dochovalo 26 královských listin pro tuzemské příjemce, které však vyprávění Petra Žitavského o velkém rozdávání majetku šlechtě nepotvrzují. Václav III. v listinách dává přiměřeně majetku šlechtě, církvi i městům. Václav III. ponechal téměř všechny pány v královských úřadech, které zastávali už za vlády Václava II. Pouze na post strážce královských lesů po smrti Čeňka z Ojivína jmenoval Rajmunda z Lichtenburka a na sklonku svého života zřejmě vyměnil Zdeslava ze Šternberka ve funkci olomouckého komorníka za Vítka ze Šváběnic. Po vzoru svého otce vydal Václav III. v květnu 1306 zakládací listinu cisterciáckého kláštera nedaleko Vsetína, který se měl jmenovat Trůn králův. Kvůli Václavově předčasné smrti se však klášter nikdy nedočkal výstavby. Založením kláštera Václav pravděpodobně sledoval posílení své autority na severovýchodní Moravě vůči šlechtě, zřejmě především proti Šternberkům.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava tažení do Polska.", "content": "Situace v Polsku se koncem roku 1305 začala pro Přemyslovce rapidně zhoršovat. Krakovský kníže Vladislav I. Lokýtek řídil odboj v Malopolsku, ohrožoval Krakov a dobyl hrad Pelczyska na Sandoměřsku. Na Velkopolsko útočil hlohovský kníže Jindřich III., který se zmocnil Poznaně. Zemi ohrožovaly i vpády Litevců. Přívrženci Václava III. postupně odpadávali a český hejtman Oldřich z Boskovic i krakovský biskup Jan Muskata se dostávali do problémů. Dobrou službu králi vykonávali mimo jiné němečtí rytíři, kteří v lednu 1306 jménem Václava III. uzavřeli v Toruni s Lokýtkem devítiměsíční příměří. Poté, co do Polska dorazily uherské posily Amadea z Aby, však Lokýtek příměří porušil. Václavovi nezbylo nic jiného než do Polska podniknout vojenské tažení. Protože neměl dostatek finančních prostředků na najmutí žoldnéřského vojska, na jaře roku 1306 vyhlásil v Čechách i na Moravě zemskou hotovost. Setkal se však s odporem šlechty, a proto Václav šlechtě pohrozil revindikací majetku a zřejmě k ní učinil první kroky. V červenci se při shromažďování vojska odebral do Olomouce a vládu v Čechách dočasně předal svému švagrovi Jindřichu Korutanskému. V Olomouci byl však ve čtvrtek 4. srpna 1306 zavražděn. Zemřel ve věku 16 let.", "section_level": 2}, {"title": "Olomoucká vražda.", "content": "Václav III. byl zavražděn ve čtvrtek 4. srpna 1306. K vraždě došlo pravděpodobně v budově olomouckého kapitulního děkanství, které se podle Aloise Vojtěcha Šembery nacházelo západně od dómu svatého Václava. Tento názor byl většinově přijat, odmítl ho pouze Johann Kux, který se domníval, že se vražda odehrála v biskupském paláci. V literatuře se často objevuje tvrzení, že budovu olomouckého kapitulního děkanství měl od olomouckého děkana Budislava pronajatu Albrecht ze Šternberka. Toto tvrzení je však podle Karla Maráze mylné, Albrecht byl totiž v této době zřejmě po smrti. O olomoucké vraždě existuje pouze jediný soudobý záznam, a to v nekrologiu olomoucké metropolitní kapituly, kde se píše: Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice uvádí: I když tento zápis ve Zbraslavské kronice vznikl několik let po vraždě, je poměrně důvěryhodný, protože jeho autorem byl Václavův současník Petr Žitavský. Podobně Dalimilova kronika připisuje královraždu nejmenovanému Durynkovi, kterého před palácem chytily stráže, byla mu uťata ruka a poté byl roztrhán a sežrán psy. Dalimil vinu z části připisuje Albrechtovi Habsburskému, ale rovněž naznačuje, že se mohlo jednat o spiknutí proti králi. Beneš Krabice z Veitmile ve své Kronice pražského kostela uvádí: Kronika Beneše Krabice z Veitmile čerpá ze Zbraslavské a Dalimilovy kroniky; stejně tak kronika Františka Pražského, který za vraha považuje jakéhosi Durynka, a Přibíka Pulkavy z Radenína, jenž ve své Kronice české viní Durynka Konráda z Potenštejna a za objednavatele vraždy označuje Albrechta Habsburského, z části vinu připisuje i českým šlechticům. Otakar Štýrský vinu připisuje české šlechtě. Ve své kronice mluví o dvanácti mladých šlechticích losujících kostkami, kdo vraždu uskuteční. Los údajně padl na Holena z Vildštejna a ještě na jednoho nejmenovaného šlechtice. České panstvo viní rovněž německý kronikář Sifrid z Balhausenu a za vraha označuje Konráda z Botenštejna, jehož jméno uvádí ve zkomolené podobě Johann de Botelstein. Českou šlechtu v neposlední řadě obviňují také salcburské anály. Naopak bavorský letopisec či fürstendeflský mnich označují za objednavatele vraždy Albrechta Habsburského a Rocznik Malopolski zase Vladislava Lokýtka. Zbraslavská kronika, Dalimilova kronika a nekrologium olomoucké metropolitní kapituly, tedy tři na sobě nezávislé a dobře informované zdroje, se shodují, že vraždu spáchal jakýsi Durynk. Dva ze tří těchto záznamů, nekrologium a Zbraslavská kronika, uvádějí jeho jméno Konrád. Většina historiků Konráda z Mulhowu a Konráda z Botenštejna ztotožňuje. Poprvé tak učinil Miroslav Ivanov, který však Konrádův podíl na vraždě odmítl ze dvou důvodů – jednak zcela vyloučil možnost, že by vrah vzápětí po spáchání vraždy vyběhl se zkrvavělým nožem ven z domu, a za druhé zjistil, že podle jiných pramenů měl Konrád zemřít až v roce 1320. Vysvětlil to tedy tak, že Konrád byl pouze králem najatý a nevinný žoldnéř, na kterého později svalili vinu kronikáři. Muž, který vyběhl se zkrvaveným nožem z domu, byl podle Ivanova jen zmatený sloužící, jenž chtěl o vraždě informovat stráže. Posléze Ivanov sestavil seznam možných objednavatelů vraždy. V tomto seznamu figuruje Václavova snoubenka Alžběta, Viola Těšínská, Karel Robert z Anjou, Albrecht Habsburský, Jindřich Korutanský, české panstvo a Vladislav Lokýtek. Alžbětu, Violu a Karla Roberta nakonec Ivanov ze svého seznamu vyškrtl. Možnost, že by vraždu objednal Albrecht Habsburský, vyloučil z důvodu, že v době vraždy byl zaměstnán zcela jinými záležitostmi a vražda Václava III. ho zastihla nepřipraveného; trvalo mu více než měsíc nachystat intervenci do Čech ve prospěch svého syna Rudolfa. Tak by jistě nejednal člověk, který vraždě věděl předem. Jindřicha Korutanského jako objednavatele Ivanov zamítl, protože byl podle něj „zbabělý, hloupý, líný, krotký a jednáním chlapecký”. Lokýtka nakonec také vyškrtl; musel by totiž mít mezi českými šlechtici spojence, který by se s vrahem dokázal dostat do královy bezprostřední blízkosti a to Ivanov pokládá za nemožné. Další indicii spatřuje v tom, že by v případě Lokýtka nic nebránilo Dalimilovi a Petrovi Žitavskému osvětlit, kdo byl objednavatelem. Kdyby naopak uvedli, že za královraždou stálo české panstvo, mohli se oba kronikáři obávat odplaty, neboť psali příliš brzy po vraždě. Spiknutí českého panstva jako celku Ivanov odmítá z důvodu, že nebyl dostatek času je zorganizovat. Celou záležitost uzavírá názorem, že objednavateli vraždy byli bývalí přívrženci Záviše z Falkenštejna nebo jejich příbuzní, kteří chovali zášť k Václavovi II. a jeho synovi. Tito muži byli jmenovitě Albrecht z Lomnice (příbuzný Závišova přívržence Ojíře z Lomnice), Jindřich z Rožmberka (bývalý Závišův stoupenec), Albrecht mladší ze Šternberka (nájemce děkanského domu v době vraždy a příbuzný Jaroslava ze Šternberka, opět přívržence Záviše) a Holen z Vildštejna, o kterém mluví Otakar Štýrský jako o vrahovi a jenž také vystupoval jako Závišův stoupenec. Tento svůj závěr dává Ivanov do souvislosti s vyprávěním Beneše Krabice z Veitmile. Josef Šusta se ještě před Ivanovem domníval, že se jednalo o osobní mstu některého šlechtice, kterého mladý král urazil. Josef Žemlička deset let po Ivanovovi připomenul, že informátoři byli především duchovní, a proto vinu připisovali českému panstvu. Žemlička podobně jako Šusta také nevylučoval, že vražda neměla žádné politické pozadí a jednalo se o obyčejný zločin, například z osobní msty. Vratislav Vaníček zamítl možnost široce rozvětveného spiknutí, protože podle něj bylo nemožné, aby se natolik široké spiknutí utajilo. Karel Maráz přinesl nový poznatek, že Konrád z Botenštejna, uváděný v souvislosti s olomouckou vraždou, nemusí být totožný s Konrádem, který zemřel v roce 1320. Zřejmě se jednalo o otce a syna. Maráz se tedy domnívá, že Konrád z Botenštejna alias z Mulhowu opravdu spáchal vraždu Václava III. a vzápětí byl chycen a zabit. Podle něj je nejpravděpodobnějším objednavatelem vraždy buď česká šlechta jako celek, nebo někdo z ní. Podobně jako Vratislav Vaníček ovšem odmítl názor Václava Štěpána, že se jednalo o dalekosáhlé a rozvětvené spiknutí, stejně jako Ivanovův závěr o Závišových přívržencích. Argumenty proti tomu, že byl objednavatelem Lokýtek či Albrecht Habsburský, Maráz víceméně přejímá od Ivanova. Byl-li objednavatelem někdo z řad české šlechty, zvažuje Maráz Hynka Krušinu z Lichtenburka, který se s Václavem dostával do sporů a měl zjevné sklony k násilí. Dále Maráz uvedl, že Albrecht ze Šternberka, o kterém se mluví jako o nájemci děkanského paláce v době vraždy, je nevinen, protože v době vraždy byl zřejmě mrtev.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy Václavových ostatků.", "content": "Václava III. stihly pohnuté osudy i po smrti. Nebyl mu vystrojen odpovídající pohřeb a byl uložen do olomouckého kostela sv. Václava před hlavní oltář. Až v roce 1326 nechala Václavova sestra Eliška Přemyslovna přenést jeho ostatky do zbraslavského kláštera. Podle Petra Žitavského si zde sám přál spočinout. Dne 10. srpna 1420 klášter vyplenili husité, zneuctili ostatky králů, kteří zde byli pohřbeni, a klášter vypálili. Ostatky Václava III. byly v tomto plenění ztraceny.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení Václavovy osobnosti a vlády.", "content": "Starší historikové při hodnocení Václavovy vlády vycházeli především z vyprávění Petra Žitavského a jiných kronikářů, o Václavově nemravném životě. Jeho osobnost a vládu proto většinou hodnotili negativně. Nový pohled na celou záležitost přinesl až Karel Maráz. Václavovu vládu v Uhersku neposuzuje, protože ve skutečnosti byla vládou Václavových rádců. Václav byl příliš mladý a nezkušený, aby mohl vládnout sám. Ačkoli Petr Žitavský mluví o tom, že Václav III. žil velmi nemravným životem a podléhal vlivu šlechty, které rozdával mnoho majetku, Marázovy výzkumy dobových královských listin to nepotvrzují. Lze z toho tedy podle Maráze vyvodit, že Václav žil poněkud bouřlivěji, jeho panování však bylo uměřené a jeví se jako dosti rozumné a téměř ve všem navazující na vládu Václava II. Kontinuitu lze vidět v pokračování jednání s Albrechtem Habsburským, v ponechání vysokých hodnostářů a úředníků v jejich funkcích, v podporování cisterciáků, ve splácení dluhů nebo ve spojenectví s německými rytíři. Ve Václavově vládě můžeme podle Maráze rovněž najít mnoho diplomaticky obratných kroků, například rezignaci na uherskou korunu nebo již zmíněné jednání s Albrechtem a podporování německých rytířů. Z Václavovy krátké vlády Maráz vyvozuje, že měl pravděpodobně prudší povahu a sebevědomí hodné Přemyslovce.", "section_level": 1}, {"title": "Možný vzhled.", "content": "Protože Václavovy ostatky nebyly nalezeny, jeho vzhled lze rekonstruovat jen na základě dobových písemných pramenů a z analogických výsledků antropologie dalších Přemyslovců. Tvrzení Petra Žitavského, že Václav III. byl sličného zjevu, se může doplnit konstatováním paleoantropologa Emanuela Vlčka, podle kterého mohl být poněkud jemnější a zženštilejší typ, štíhlé postavy, střední výšky a zřejmě hnědých vlasů a očí.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Zbraslavský kronikář, a po něm řada dalších, zdůrazňovali Václavovy negativní povahové vlastnosti a chování. Dante Alighieri, jenž se ve své Božské komedii zmiňuje o Přemyslovcích, umisťuje Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava do očistce. Není přitom vyloučené, že autor zaměnil Václava II. a Václava III., když českého vladaře nazývá floutkem a darmošlapem a osočuje ho ze změkčilosti a chtíče. Z novodobé literatury tematizují životní osudy Václav III. historická dramata Ferdinanda Břetislava Mikovce \"Záhuba rodu Přemyslovců\" a Otokara Fischera \"Přemyslovci\". Oldřich Daněk se Václavovi III. věnuje v románu \"Vražda v Olomouci\"; významnou postavou je i v dílech Ludmily Vaňkové \"Královský nach tě neochrání\", Vlastimila Vondrušky \"Král básník Václav II.\" nebo Oldřišky Ciprové \"Láska a majestát\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav III. (6. října 1289 Praha – 4. srpna 1306 Olomouc) byl český, polský a uherský král; poslední panovník z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého a polského krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. Ve svých devíti letech roku 1298 byl zasnouben s dcerou uherského krále Ondřeje III. Po Ondřejově smrti byl dvanáctiletý Václav 27. srpna 1301 ve Stoličném Bělehradu korunován na uherského krále. Neovládal však celé Uhersko a vládu za něj vykonávali jeho otec a rádci. Během své vlády se musel potýkat s Karlem Robertem z Anjou, který ovládal jižní část Uherska a usiloval o uherskou korunu. Na Karlovu stranu se přidali papež Bonifác VIII. a římský král Albrecht Habsburský. Václav II. se v létě 1304 rozhodl podpořit postavení svého syna vojenským tažením do Uher. Brzy však musel z Uher ustoupit a Václava III. vzal s sebou. Uherské koruny se Václav III. nevzdal. Po smrti Václava II. v červnu 1305 Václav III. nastoupil na český a polský trůn. Království však bylo zadlužené, situace v Polsku vrtkavá a Uhersku Václav fakticky nevládl. V počátcích Václavovy vlády probíhalo jednání s římským králem Albrechtem, ve kterém Václav dosáhl značných úspěchů. Po ukončení jednání s Habsburky se 9. října 1305 vzdal uherského trůnu ve prospěch dolnobavorského vévody Oty III. Dne 5. října 1305 se Václav oženil s dcerou těšínského vévody Violou Těšínskou. Podle dobových i pozdějších kronikářů žil Václav III. nemravným životem a pod vlivem šlechty, které rozdával mnoho majetku. Obrat v králově chování podle kronikářů údajně nastal při prvním výročí smrti Václava II., kdy navštívil jeho hrob ve zbraslavském klášteře, kde mu promluvil do svědomí zbraslavský opat Konrád z Erfurtu. Dobové královské listiny však tvrzení kronikářů o velkém rozdávání majetku nepotvrzují. ", "tgt_summary": "Wenceslaus III (, , , , ; 6 October 12894 August 1306) was King of Hungary and Croatia between 1301 and 1305, and King of Bohemia and Poland from 1305. He was the son of Wenceslaus II, King of Bohemia, who was later also crowned king of Poland, and Judith of Habsburg. Still a child, Wenceslaus was betrothed to Elizabeth, the sole daughter of Andrew III of Hungary. After Andrew III's death in early 1301, the majority of the Hungarian lords and prelates elected Wenceslaus king, although Pope Boniface VIII supported another claimant, Charles Robert, a member of the royal house of the Kingdom of Naples. Wenceslaus was crowned king of Hungary on 27 August 1301. He signed his charters under the name Ladislaus in Hungary. His rule was only nominal, because a dozen powerful lords held sway over large territories in the kingdom. His father realized that Wenceslaus's position could not be strengthened and took him back from Hungary to Bohemia in August 1304. Wenceslaus succeeded his father in Bohemia and Poland on 21 June 1305. He abandoned his claim to Hungary in favor of Otto III of Bavaria on 9 October. Wenceslaus granted large parcels of the royal domains to his young friends in Bohemia. A claimant to the Polish throne, Władysław the Elbow-high, who had started conquering Polish territories during the rule of Wenceslaus's father, captured Cracow in early 1306. Wenceslaus decided to invade his rival's territories in Poland, but he was murdered before starting his campaign. He was the last of the male Přemyslid rulers of Bohemia.", "id": 990797} {"src_title": "Apache HTTP Server", "tgt_title": "Apache HTTP Server", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj Apache začal v roce 1993 v NCSA (National Center for Supercomputing Aplications) na Illinoiské univerzitě. Původní jméno projektu bylo \"NCSA HTTPd\". V dalším roce však vývojářský tým opustil hlavní programátor Rob McCool, tím došlo ke zpomalení vývoje a poté, v roce 1998, k úplnému zastavení. NCSA HTTPd však mezitím už používali správci webových serverů a dodávali k němu vlastní úpravy – \"patche\" (patch = záplata). Hlavní úlohu v dalším vývoji sehráli Brian Behlendorf a Cliff Skolnick, kteří založili e-mailovou konferenci a začali sběr úprav a jejich distribuci koordinovat. První veřejná verze s označením 0.6.2 byla vydána v dubnu 1995. Následovalo kompletní přepsání kódu (Apache2 už neobsahuje nic z původního NCSA HTTPd) a založení \"Apache Group\", která je dnes základem vývojářského týmu. Od dubna 1996 byl Apache nejpopulárnější server na internetu. V květnu 1999 běžel na 57 % všech serverů a v listopadu 2005 jeho používanost dosáhla 69 %. Tržní podíl serveru Apache v ČR je 64,32%. Název vznikl z úcty a obdivu k domorodému kmenu indiánů – Apačů anebo anglického slovního spojení „A patchy server“ (patchovaný server, kdysi byl Apache pouze sada patchů pro jiný web server). Jako indiánský symbol je ve znaku ptačí pero.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Apache podporuje velké množství funkcí, mnoho z nich je implementováno jako kompilované moduly rozšiřující jádro. Mohou to být funkce podpory programovacích jazyků na straně serveru nebo různá autentizační schémeta. Příkladem podporovaných programovacích jazyků je Perl, Python, Tcl nebo PHP. Autentizační schémata jako například mod_access, mod_auth, mod_digest, a mod_auth_digest. Příkladem dalších funkcí je podpora SSL, TLS (mod_ssl), proxy modul (mod_proxy), URL rewriter známý jako rewrite engine z modulu mod_rewrite, configurace souborů logu (mod_log_config) a filtrace (mod_include a mod_ext_filter). Apache dále obsahuje externí modul pro kompresi dat webových stránek posílaných protokolem HTTP (mod_gzip), open source modul pro ochranu a prevenci webových aplikací před napadením (mod_security). Logy z Apache můžou být analyzovány pomocí browseru a skriptů jako AWStats/W3Perl nebo Visitors. Nastavit se dají i formy chybových zpráv, DBMS autentizační databáze a nechybí ani podpora mnoha grafických prostředí (GUI). Virtuální hosting je funkce dovolující jedné instalaci Apache na jednom fyzickém počítači obsluhovat více webových stránek.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Přestože hlavním cílem Apache není být „nejrychlejším“ webovým serverem, jeho výkon se může srovnávat s ostatními výkonnými webovými servery. Místo implementování jedné architektury, Apache poskytuje mnoho tzv. MultiProcessing modulů (MPM) což mu dovoluje přizpůsobit se potřebám systému na kterém běží. Z toho vyplývá, že výkon je hodně závislý na zvolených MPM a konkrétním nastavení. Tam, kde je nutné udělat kompromis ve výkonu, Apache je navrženo tak, aby latence byla co nejnižší a propustnost co nejvyšší, vzhledem k obsluze více požadavků, tedy zajistit konzistentní a spolehlivé obsloužení požadavků v co nejkratším časovém rámci. Za nejvýkonnější verzi, podle Apache Foundation, je považována vícevláknová verze kombinující více procesů a více vláken na proces. Tato verze je výkonnější než předešlá víceprocesová verze, protože vlákna mají menší režii než procesy, ale stále nedosahuje výkonu architektury založené na eventech, na které jsou založeny některé konkurenční servery.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "S vydáním Apache 2.0 Apache Foundation přijala novou licenci Apache License. Někteří uživatelé tuto změnu neakceptovali a na verzi 2.0 nepřešli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apache HTTP Server je softwarový webový server s otevřeným kódem pro GNU/Linux, BSD, Solaris, macOS, Microsoft Windows a další platformy. V současné době dodává prohlížečům na celém světě většinu internetových stránek.", "tgt_summary": "Apache HTTP Server, colloquially called Apache ( ), is a free and open-source cross-platform web server software, released under the terms of Apache License 2.0. Apache is developed and maintained by an open community of developers under the auspices of the Apache Software Foundation. The vast majority of Apache HTTP Server instances run on a Linux distribution, but current versions also run on Microsoft Windows and a wide variety of Unix-like systems. Past versions also ran on OpenVMS, NetWare, OS/2 and other operating systems, including ports to mainframes. Originally based on the NCSA HTTPd server, development of Apache began in early 1995 after work on the NCSA code stalled. Apache played a key role in the initial growth of the World Wide Web, quickly overtaking NCSA HTTPd as the dominant HTTP server, and has remained most popular since April 1996. In 2009, it became the first web server software to serve more than 100 million websites. , Netcraft estimated that Apache served 29.12% of the million busiest websites, while Nginx served 25.54%; according to W3Techs, Apache served 39.5% of the top 10 million sites and Nginx served 31.7%.", "id": 399396} {"src_title": "Basic English", "tgt_title": "Basic English", "src_document": [{"title": "Gramatická pravidla.", "content": "Ogdenova gramatická pravidla Basic English pomáhají přirozeně mluvit o věcech a událostech za použití 850 slov.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Jedna z kritik Basic English tvrdí, že snížením počtu slov se zvyšuje používání idiomů, které nejsou nerodilým mluvčím angličtiny ihned zřejmé. Například výraz \"make good\" (idiomaticky „uspět, naplnit, napravit“, doslova „učinit dobrým, udělat dobro“) nahrazuje sloveso \"succeed\" (uspět), zatímco výraz \"make bad\" (bad - špatný) není náhradou slovesa \"fail\" (selhat). Angličtina je velmi idiomatický jazyk: většina slovníků idiomů jich nyní obsahuje okolo 4000. Pro jejich porozumění je potřeba znát téměř 2000 slov, což je víc než dvojnásobek slovní zásoby Basic English. Protiargumentem je názor, že studenti angličtiny se dříve či později budou muset naučit tuto větší slovní zásobu a s ní i idiomy, a proto není na škodu uvést asymetrické idiomy hned zpočátku. Velikost slovní zásoby také nutí zcela vyřadit značný počet běžných anglických slov, jako například \"world\" (svět). Navíc jsou zachovány nepravidelnosti angličtiny v zájmu zpětné zaměnitelnosti. Podle dalšího kritického názoru jde o formu jazykového imperialismu, protože jde o pokus vytvořit z angličtiny, a potažmo anglofonních kultur, standardní mezinárodní kulturu.", "section_level": 1}, {"title": "Historické zmínky.", "content": "Winston Churchill zpočátku podporoval myšlenku využití Basic English jako mezinárodního jazyka, mj. jako prostředku zefektivnění válečného úsilí v britských koloniích, zmínil se ve svém projevu na Harvardu v roce 1943. Podle známé anekdoty mu však bylo vytýkáno, že jeho slavný výrok „Blood, toil, tears and sweat“ (překládaný do češtiny ve verzi bez druhého členu „dřina“ a přeházeně pro lepší rytmus a jako „krev, pot a slzy“) je v Basic English „Blood, hard work, eyewash and body water“, tj. zhruba „krev, tvrdá práce, tekutina umývající oči a voda z těla“, což může být nelichotivě dvojznačné; podle jiné verze „eye water and face water“ (oko-voda a tvář-voda). Podle webu Talking to George Orwell připraveného britským vzdělávacím týdeníkem Times Educational Supplement George Orwell pravděpodobně ve své knize 1984 parodoval Basic English. Zmínky o newspeaku lze vyložit jako skrytou kritiku „univerzálních jazyků“, které byly v době psaní knihy navrhovány. V románu \"Válka s mloky\" se o Basic English zmiňuje i Karel Čapek, rovněž spíše ironicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Basic English (\"základní\" nebo \"elementární angličtina\") je zjednodušená angličtina s malým počtem slov (850). Tento jazyk vytvořil Charles Kay Ogden a popsal ve své knize \"Basic English: A General Introduction with Rules and Grammar\" (Elementární angličtina: Všeobecný úvod s pravidly a gramatikou) vydané roku 1930. Ogden tvrdil, že naučit se anglicky trvá sedm let, naučit se Esperanto sedm měsíců, a naučit se Basic English sedm týdnů. Basic English je tedy používána některými podniky, které potřebují upravit složité knihy pro mezinárodní použití, a jazykovými školami, které chtějí poskytnout svým studentům základní znalost angličtiny v krátké době. Ogden do Basic English nezařadil slova, která mohou být opsána několika jinými slovy, a snažil se, aby vybraná slova byla platná v kterékoliv zemi. Svůj seznam slov podrobil mnoha testům a úpravám. Ogden zároveň zjednodušil gramatiku, ale snažil se ji ponechat přirozenou pro rodilé mluvčí. Slovní zásoba ale obsahuje pouze 18 sloves, přičemž dvě z nich, \"may\" a \"will\", jsou slovesy pomocnými. Slovesa jsou podle Ogdena „slovním plýtváním“ a mohou vést k nesprávnému pochopení vyřčeného. Proto slovní zásoba Basic English obsahuje 600 podstatných jmen, 150 přídavných jmen (z nichž 50 je protikladných) a 100 „operátorů“ (zájmena, příslovce, předložky, spojky, částice a zmíněných 18 sloves).", "tgt_summary": "Basic English is an English-based controlled language created by linguist and philosopher Charles Kay Ogden as an international auxiliary language, and as an aid for teaching English as a second language. Basic English is, in essence, a simplified subset of regular English. It was presented in Ogden's book \"Basic English: A General Introduction with Rules and Grammar\" (1930). The first work on Basic English was written by two Englishmen, Ivor Richards, University of Harvard, and C.K. Ogden, of Cambridge University, England, working in association. Ogden's Basic, and the concept of a simplified English, gained its greatest publicity just after the Allied victory in World War II as a means for world peace. Ogden was convinced that the world needed to gradually eradicate minority languages and use as much as possible only one, English in either a simple or complete form. A widely known 1933 book on this is a science fiction work on history up to the year 2106 titled \"The Shape of Things to Come\" by H. G. Wells. In this work, Basic English is the inter-language of the future world, a world in which after long struggles a global authoritarian government manages to unite humanity and force everyone to learn it as a second language. Although Basic English was not built into a program, similar simplifications have been devised for various international uses. Ogden's associate I. A. Richards promoted its use in schools in China. More recently, it has influenced the creation of Voice of America's Special English for news broadcasting, and Simplified Technical English, another English-based controlled language designed to write technical manuals. What survives today of Ogden's Basic English is the basic 850-word list used as the beginner's vocabulary of the English language taught worldwide, especially in Asia.", "id": 1379631} {"src_title": "Louny", "tgt_title": "Louny", "src_document": [{"title": "Současnost.", "content": "Louny, neboli „jižní brána Českého středohoří“ či „Perla na řece Ohři“, je město s rozšířenou působností, ležící na řece Ohři, jehož obvod čítá téměř 45 tisíc obyvatel (největší obvod z okresu Louny). Nachází se v teplém a suchém regionu s průměrnou roční teplotou 8-9 °C, ve srážkovém stínu Krušných hor - průměrný roční úhrn srážek nepřesahuje 500 mm. Ve městě se nachází pět základních škol (v 80. letech byly školy pojmenovány čísly 1. - 8., ale z 2. ZŠ se stala škola zvláštní a do číslování se počítaly také školy vesnické), zvláštní škola, obchodní akademie, střední odborná škola a gymnázium. Dále stojí ve městě za zmínku Kotěrova kolonie, most přes záplavové území z 19. století (na místě staršího ze 16. století), městské výstaviště a spousta dalších drobných zajímavostí. Louny a okolí byly vždy spíše zemědělský region. Jsou známy produkcí vysoce kvalitního chmele. Chmel rostl v regionu patrně odnepaměti, jeho pěstování ale ještě v 90. letech 18. století nepřesáhlo potřeby nejbližšího okolí. Později ale stoupla po chmelu poptávka v zahraničí a s tím se rychle zvýšila výměra chmelnic. V Českém středohoří se pěstuje ovoce. Průmysl byl vždy spíše zpracovatelský, např. Pivovar Louny (stojící ovšem těsně za hranicí města, v katastru Černčic; nyní již zrušený). V první polovině 19. stol. byly však ve městě založeny železniční opravny, depo kolejových vozidel (v roce 2004 zrušeno), později Elektroporcelán Louny, Praga Louny. V současné době vyrábí v průmyslové zóně jihovýchodně od města několik japonských, převážně strojírenských firem (AISAN, Ishimitsu, TiCz, ad.). Na severu město sousedí s CHKO České středohoří. Zajímavým místem pro rogalisty a paraglidisty je kopec Raná. Na jihu Lounska začíná přírodní park Džbán. Současné dění v Lounech zachycuje městská kronika, vedená nepřetržitě od roku 1921. Je uložena ve Státním okresním archivu v Lounech. Současným kronikářem je od roku 1998 Ladislav Bába.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "První zmínky o osadě Luna při brodu přes řeku Ohři pochází ze 12. století. V 60. letech 13. století dal Přemysl Otakar II. v její blízkosti postavit královské město. Leželo na cestě do Německa, díky tomu také velká část obyvatel měla německý původ. V pozdější době leželo na jazykové hranici, ale bylo převážně české. V první fázi husitství se rozšířila pověst, že Louny patří mezi pět vyvolených měst (spolu s Plzní, Klatovy, Žatcem a Slaným), které v nastávajícím konci světa uniknou zkáze. Za husitských válek se Louny spojily s Žatcem a Slaným a přidaly se na stranu husitů. V té době byly zničeny kláštery dominikánů a magdalenitek, stojící ve městě. Po požáru 25. března 1517 byla velká část města přestavěna. Třicetiletá válka znamenala pro město katastrofu. Bylo několikrát po sobě vydrancováno saskými a švédskými vojsky. V průběhu 19. století došlo k rozsáhlým demolicím v historické části, při kterých zmizela původní radnice, Pražská brána spolu s téměř polovinou městského opevnění a renesanční domy. Původ názvu Louny, dříve Lúně (singulár, ž.), Lúny, se často dává do souvislosti s Lunou = Měsícem, případně s vlastním jménem Lún. Vyloučit nelze ani keltský původ (srovnej např. Lyon). Jako pravděpodobný se jeví také původ ve staročeském slově lúňa — lúna (ke slovesu lunúti) s významem „proudy, slapy“, čemuž odpovídá umístění původní vsi u brodu na řece.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Nejstarší židovské osídlení v Lounech se datuje od poloviny 14. století, přičemž v 15. století vznikla ve městě židovská náboženská obec. Židé tehdy žili v západní části ulice Česká a později i v Jakoubkově ulici. V průběhu 16. století (1508 a 1541–1542) a v 17. století (1642) byli židé z Loun vyhnáni. K výraznějšímu rozvoji židovského osídlení pak došlo až v 19. století. V roce 1880 zde žilo 369 židů, o deset let později již židé s 567 osobami tvořili 9 % obyvatel města. Poté již počet židovských obyvatel klesal a například v roce 1930 žilo ve městě jen 205 židů. K modlitebním účelům používali lounští židé modlitebnu v domě v České ulici čp. 3. Ta však později přestala být vyhovující, a tak byla v roce 1871 postavena synagoga v pseudomaurském slohu s novorománskými prvky. Bohoslužby se v ní konaly do druhé světové války. Během války byla odkoupena městem, které v ní zřídilo muzeum. To v synagoze sídlilo do roku 1954 a od roku 1967 je synagoga depozitářem Státního okresního archivu Louny. Židovské hřbitovy existovaly v Lounech postupně tři. Nejstarší existoval v lokalitě pod Mělci od roku 1680. Pohřbívalo se na něm do roku 1866 a zanikl patrně počátkem 20. století. Druhý se nacházel pod Malým vrchem u Vršovic a byl používán od první poloviny 19. století. Zrušen byl v roce 1930. Třetí a zároveň současný židovský hřbitov je součástí městského hřbitova při Rakovnické ulici a byl založen roku 1874. Čítá na 250 náhrobků a jeho součástí je rekonstruovaná obřadní síň. Na hřbitově se stále pohřbívá.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti města.", "content": "Louny mají zajímavé historické centrum, ze dvou třetin obehnané hradbami. Za zmínku stojí chrám sv. Mikuláše z 15. století, postavený hutí Benedikta Rejta, Žatecká brána, středověké domy Daliborka (okresní archiv) a Sokolů z Mor (muzeum). V centru lze nalézt také galerii, Vrchlického divadlo, kino Svět, knihovnu, stálé loutkové divadlo, bývalou židovskou synagogu a mnoho domů z přelomu 19. a 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel sv. Mikuláše.", "content": "Jedno z vrcholných děl české pozdní gotiky.Byl postaven po požáru 25. března 1517 na místě původního kostela hutí královského architekta Benedikta Rejta. Dílo s 60 m vysokou věží bylo dokončeno roku 1538. Chrám je trojlodní, s krouženou klenbou a jehlancovou střechou. Vyřezávaný oltář vyrobil v letech 1701–1706 umělecký truhlář Marek Nonnenmacher, sochami ho vyzdobili Jeroným Kohl se svým žákem Františkem Preissem. Na konci 19. století byl kostel opraven pod vedením Josefa Mockera a Kamila Hilberta. V současné době je zpřístupněn ochoz věže.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel svatého Petra.", "content": "Stojí na bývalém Žateckém předměstí vedle 7. ZŠ Prokopa Holého. Před založením královského města Loun byl ve 12. nebo 13. století centrem vesnice Lúna. Zdivo jeho západního průčelí je románské, tudíž je nejstarší stavbou v Lounech. Loď a presbytář byly postaveny v letech 1456–1463. V 70. letech 19. století ho upravil Josef Mocker. V roce 2006 prošel rozsáhlou opravou. V současné době nad ním má patronát místní Základní umělecká škola a pořádá v něm koncerty.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Čtrnácti svatých pomocníků a Nejsvětější Trojice.", "content": "Kostel byl postavený podle návrhu lounského architekta Ludvíka Naymayera, na kterém se podílel i Pavel Ignác Bayer. Záměrem stavby bylo odvrácení blížící se epidemie moru, k realizaci stavby však došlo až po jejím odeznění v roce 1718. V 1. polovině 18. století existovala při kostele poustevna, zrušená spolu s ním při náboženských reformách Josefa II. Tehdy bylo odvezeno i jeho původní vybavení. V interiéru se dochovaly nástěnné malby lounského malíře Antonína Smichea. Roku 2010 byl kostel opraven a znovu vysvěcen.", "section_level": 2}, {"title": "Žatecká brána, opevnění z 15. století.", "content": "Jediná zachovalá brána z roku 1500. Dochovaly se ještě dvě dělové bašty a velká část vnějšího opevnění, které vznikalo v 2. polovině 15. století. Na severní straně (ulice Pod Šancemi) zachovaná hranolová věž a náznak kruhových bašt.", "section_level": 2}, {"title": "Stálé loutkové divadlo.", "content": "Nejstarší stálé (kamenné) loutkové divadlo v České republice a pravděpodobně i v Evropě, které je stále funkční.", "section_level": 2}, {"title": "Kotěrova dělnická kolonie.", "content": "Skládá se z rodinných domků pro zaměstnance železničních opraven. Projektoval roku 1909 Jan Kotěra. Kolonie tvoří zajímavý stavební komplex, který nebyl v důsledku války dokončen. Jeho součástí měl být i kostel, škola a sociální služby.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie Benedikta Rejta.", "content": "Nachází se v objektu městského pivovaru po rekonstrukci, kterou provedl roku 1998 architekt Emil Přikryl. V současné době je galerie dlouhodobě uzavřena kvůli statickým poruchám budovy.", "section_level": 2}, {"title": "Synagoga a židovský hřbitov.", "content": "Synagoga se nachází v Hilbertově ulici čp. 70, cca 200 m východně od Mírového náměstí. Byla postavena v roce 1871 v pseudomaurském slohu s novorománskými prvky. V průběhu druhé světové války bylo v synagoze zřízeno muzeum a od roku 1967 slouží jako depozitář Státního okresního archivu. Současný židovský hřbitov je v pořadí třetím lounským židovským hřbitovem. Založen byl v roce 1874 a čítá na 250 náhrobků. U vstupu na hřbitov se nachází rekonstruovaná obřadní síň v červenobílé barvě s maurskými slohovými prvky. Židovský hřbitov přímo sousedí s městským hřbitovem v Rakovnické ulici.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "Lounské muzeum sídlí v gotickém domě Sokolů z Mor poblíž Mírového náměstí. Stálá expozice se zabývá dějinami husitství v severozápadních Čechách. V ostatních prostorách se konají krátkodobé výstavy.", "section_level": 2}, {"title": "Funkcionalistický kostel.", "content": "Kostel FS Českobratrské církve evangelické, postaven roku 1932 podle projektu lounského architekta Pavla Bareše. Je velmi hodnotnou ukázkou funkcionalistické církevní architektury 40. let. K základnímu objektu kostela přistavěli v roce 1936 byt faráře a dobová zpráva uvádí, že i tak není projekt zcela realizován. Základní skeletová železobetonová konstrukce odlehčuje nosnost zdiva a projektant posunutím řady oken ke korunní římse dosáhl zlepšení osvětlení vnitřních prostor.", "section_level": 2}, {"title": "Minerální pramen Luna.", "content": "Vývěr minerálního pramenu Luna se nachází v parku mezi Vladimirskou a Cítolibskou ulicí. Dále je vyveden v Domově důchodců a v zahradě u nemocnice. Voda vyvěrá z 1233 metrů hlubokého vrtu z let 1962–1963. Vrt pronikl křídovými a prvohorními sedimenty a porfyrovými tufity. V hloubce od 905,4 do 1233 metrů se vyskytuje hrubozrná, hydrotermálně přeměněná žula s polohami kontaktních rohovců, která je okrajem rozsáhlého žulového masivu tzv. tiské žuly známé z oblasti Blatna, Petrohradu nebo Oráčova. Zdrojem minerální vody jsou právě polohy žuly v hloubkách přibližně od 1098 do 1192 metrů. Vydatnost pramene v letech 1966–1967 oproti stavu po otevření vrtu poklesla z 1,2 na 0,32 l.s a zároveň se zvýšila teplota na 40–42 °C a obsah oxidu uhličitého na 1700–1800 mg.l. Voda se s dobrými výsledky používala při léčení zánětů dýchacích cest, trávicího ústrojí, močových cest a žlučníku. Osvědčila se i při podávání částečných koupelí a obkladů při léčení ekzémů a bércových vředů. Celková mineralizace byla při analýze z roku 1966 17,65 g.l. Kromě oxidu uhličitého tehdy voda obsahovala 4555 mg.l sodíku a 703 mg.l chloridových aniontů.", "section_level": 2}, {"title": "Památníky a pomníky.", "content": "Ve městě a v jeho blízkosti je také mnoho památníků a pomníků, například památník padlých parašutistů na Mělcích.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly města.", "content": "Město má vyhláškou stanovený městský znak, městský prapor a městskou pečeť.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 994 domech 11 706 obyvatel, z nichž bylo 6 155 žen. 11 556 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 65 k německé a 12 k židovské. Žilo zde 2 264 římských katolíků, 238 evangelíků, 6 464 příslušníků Církve československé husitské a 253 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 383 domech 11 896 obyvatel. 11 644 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 174 k německé. Žilo zde 2 866 římských katolíků, 329 evangelíků, 6 453 příslušníků Církve československé husitské a 205 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Masarykových sadech je provozováno městské výstaviště, kde probíhají výstavy jako Člověk v přírodě, Dům a zahrada, Autosalon apod. Od roku 2004 probíhají ve městě městské slavnosti Letní lounské vábení, při kterých je vždy celý víkend město nabité bohatým kulturním a sportovním programem. Ve městě je pořádáno celoročně mnoho koncertů. Působí zde několik galerií a muzeí: Galerie Benedikta Rejta, Galerie města Loun, Okresní muzeum v Lounech a Muzeum araukaritů. Vrchlického divadlo přináší každý měsíc kvalitní program.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí fotbalový tým FK Louny, který vznikl v roce 2000 spojením klubů Meteor Louny a SK Čechie Louny, a hokejový tým HC Slovan Louny. V házené působí ve vyšších soutěžích tým TJ Lokomotiva Louny. Ve městě jsou tenisové kurty a město na nich odchovalo tenistky Karolínu a Kristýnu Plíškové. Je zde baseballové hřiště a klub, jízdárna, sportovní hala, plavecká hala, městské koupaliště, velodrom, 2 fotbalová hřiště, hokejové hřiště, atd. Na místní veslařský klub měli vazby dva pozdější olympijští vítězové, Václav Kozák a Josef Holeček. Ve městě se konají závody hendikepovaných cyklistů European Handbike Circuit.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Louny se skládají ze tří místních částí, které jsou shodné s katastrálními územími (část Brloh s městem územně přímo nesousedí, od Loun ji oddělují katastry obcí Cítoliby a Chlumčany): Městys Cítoliby a také obce Černčice, Dobroměřice, Chraberce, Líšťany, Obora, Raná, Veltěže a Vršovice byly dříve součástí města.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Louny jsou okresním městem, mají také statut obce s rozšířenou působností a obce s pověřeným obecním úřadem. Okres Louny se skládá ze 70 obcí, ORP z 41 obcí. Ve městě také stále sídlí okresní soud a okresní státní zastupitelství a další instituce s okresní působností, např. Okresní správa sociálního zabezpečení.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava v Lounech.", "content": "Ve městě fungují tři linky MHD. Město má přímé železniční spojení s Kralupy nad Vltavou (trať 110), Lovosicemi a Postoloprty (trať 114) a s Mostem a Rakovníkem (trať 126). Uzlovým nádražím ve městě je železniční stanice Louny. Plánuje se přestavba městem vedoucí silnice I/7 na dálnici D7. Po této silnici je vedena část obchvatu města, který byl vybudován v letech 1996 až 2001 jako součást této přestavby a jedná se o pravou polovinu příčného profilu budoucí dálnice. Dále je město s okolím spojeno také silnicí první třídy I/28, silnicemi druhé třídy II/225, II/229 a II/246 a silnicemi třetí třídy III/25013, III/2462, III/2469 a také krátkou III/2463", "section_level": 1}], "src_summary": "Louny \"()\" jsou město ve stejnojmenném okrese v severozápadních Čechách v Ústeckém kraji. Žije zde obyvatel, avšak s městem sousedí některé městysy a velké vesnice (Dobroměřice, Lenešice, Černčice, Obora a Vršovice), které dohromady tvoří přibližně 23 tisíc obyvatel, jedná se o největší aglomeraci okresu Louny.", "tgt_summary": "Louny (; ) is a town in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic. It is situated on the River Ohře.", "id": 1726908} {"src_title": "Světelný tok", "tgt_title": "Luminous flux", "src_document": [{"title": "Definiční vztahy.", "content": "Světelný tok formula_2 monochromatického záření vlnové délky λ, jehož zářivý tok je formula_3, se určí podle vzorce kde \"K(λ)\" je světelná účinnost monochromatického záření, která je rovna poměru světelného toku a jemu odpovídajícího zářivého toku, a \"V(λ)\" je poměrná světelná účinnost záření (z hlediska pozorovatele totožná s poměrnou spektrální citlivostí) a je definována následovně: kde \"K\" je maximum \"K(λ)\" určené při fotopickém vidění (vidění ve dne, při dostatečné intenzitě světla); připadá na vlnovou délku 555,155 nm a jeho hodnota je 683 lm/W. Světelný tok formula_1 záření složeného z více monochromatických záření vlnových délek formula_7 s odpovídajícími zářivými toky formula_8 lze určit ze vzorce Světelný tok formula_1 záření, které představuje spojité spektrum (nebo jeho část) lze určit jako kde formula_12 je spektrální hustota zářivého toku formula_13, který v tomto případě představuje souhrnný zářivý tok pro všechna záření s vlnovou délkou menší nebo rovnou formula_14 Stejně jako se pro fotopické vidění definují veličiny formula_15, formula_16 a formula_17, definují se pro skotopické vidění (soumrakové a noční vidění) veličiny formula_18, formula_19 a formula_20.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah ke svítivosti.", "content": "Z definice svítivosti vyplývá, že světelný tok bodového zdroje svítivosti \"I\" do prostorového úhlu dΏ je definován vztahem Odtud plyne, že je-li svítivost zdroje, v určité oblasti \"L\" úhlově vymezené v prostoru, konstantní s hodnotou svítivosti \"I\", potom je světelný tok vyzařovaný do této oblasti dán vztahem kde Ώ označuje úhlovou velikost (v prostorovém úhlu) oblasti \"L\".", "section_level": 1}, {"title": "Praktické užití.", "content": "Celkový světelný tok v lumenech je základní charakteristikou obvykle udávanou u světelných zdrojů, spolu s příkonem a barvou (teplotou) světla. Tento tzv. světelný výkon umožňuje rychle propočítat účinnost zdroje podělením jeho elektrickým příkonem. Avšak při posouzení osvětlenosti v daném místě je třeba zohlednit směrovou charakteristiku zdroje, protože například žárovka vydávající světelný tok 500 lm v úhlu 120° dosáhne ve stejné vzdálenosti znatelně menšího (čtvrtinového) osvětlení v luxech než zdroj se stejným tokem soustředěným do úhlu 30°.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světelný tok vyjadřuje množství světelné energie, kterou přenese záření nebo zdroj vyzáří za časovou jednotku s přihlédnutím k citlivosti průměrného lidského oka na různé vlnové délky světla. Světelný tok je tedy fotometrická veličina charakterizující světelný výkon záření či jeho zdroje.", "tgt_summary": "In photometry, luminous flux or luminous power is the measure of the perceived power of light. It differs from radiant flux, the measure of the total power of electromagnetic radiation (including infrared, ultraviolet, and visible light), in that luminous flux is adjusted to reflect the varying sensitivity of the human eye to different wavelengths of light.", "id": 1621790} {"src_title": "Wikimedia Commons", "tgt_title": "Wikimedia Commons", "src_document": [{"title": "Vztah k sesterským projektům.", "content": "Původně měl každý z projektů Wikimedia Foundation oddělené úložiště souborů a nebylo možné například v české Wikipedii přímo použít obrázek z anglické. Obrázek musel být z anglické Wikipedie nejdříve zkopírován na českou. Projekt Wikimedia Commons byl spuštěn až tři roky po Wikipedii. Některé z projektů Nadace Wikimedia (například nizozemská, švédská, dánská, obě norské, španělská, baskická, polská, česká a slovenská Wikipedie) přemístily prakticky veškerý multimediální obsah na projekt Commons a lokální ukládání obrázků atd. už neumožňují, jiné projekty (například anglická verze Wikipedie) buď dosud proces přesunu nestačily dokončit nebo i záměrně ponechávají některé soubory uložené lokálně, například z důvodu, že na daném projektu zvolili mírnější licenční politiku, například připouštějí i soubory pod fair use, které v projektu Commons tolerovány nejsou.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace projektu.", "content": "Projekt Wikimedia Commons je relativně autonomním projektem, který samostatně spravuje komunita jeho přispěvatelů a uživatelů podle ustálených pravidel a zvyklostí a s pomocí uživatelů s různými stupni zvláštních správcovských a jiných práv. Samosprávně jsou z projektu vyřazovány a mazány soubory, které nevyhovují podmínkám projektu, například vybočují z jeho tematického zaměření nebo jsou pro projekt nepřijatelné z hlediska autorských či jiných práv. Jinak ovšem počet nahraných souborů k jednotlivým tématům není omezen. Každý soubor je spojen se svou popisnou stránkou, která obsahuje popis obsahu souboru a základní informace o autorství a uvolnění autorských práv svobodnou licencí, o datu původu souboru, případně jeho vztahu k dalším nahraným souborům nebo dílech, z nichž je soubor odvozen atd. Obrázky a další soubory jsou, podobně jako články v projektech Wikipedia, prostřednictvím své popisné stránky organizovány v multi-hierarchickém kategorizačním systému (se strukturou orientovaného grafu, ideálně acyklického), vycházejícího z principů modularity (soubor či kategorie je řazena pouze do nejspecifičtější kategorie nebo kategorií, nikoliv zároveň do jejich nadkategorií, přičemž složené kategorie, například „Kostely v Rusku“, kombinují souběh dvou čí více kritérií), jednoduchosti, selektivity (názvy kategorií jsou jednoznačné a nehomonymní) a univerzality (jedno téma má totožný název pro všechny země i úrovně kategorizace a kategorizační systém je maximálně jednotný a systematický, tedy potlačuje lokální rozdíly nářečí a terminologie, a paralelní větve kategorizace mají navzájem analogickou strukturu). Kromě toho lze, stejně jako v dalších wiki projektech, používat fulltextové hledání v názvech a popisech souborů a kategorií. Na rozdíl od projektů Wikipedie neobsahuje Commons přímo články o jednotlivých tématech, ale funkčně jsou článkům obdobné stránky s galeriemi obrázků, na nichž – na rozdíl od stránek kategorií s automaticky zobrazeným obsahem – lze obrázky či jiné soubory různými způsoby vybírat, uspořádávat, seskupovat a popisovat či komentovat. Základní informace o tématu nebo objektu lze uvést též na stránce kategorie, avšak primárním způsobem popisu témat kategorie je propojení meziprojektovými odkazy na články Wikipedie o příslušném tématu, případně položku Wikidat.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah projektu.", "content": "V dubnu 2020 obsahovalo úložiště přes 60,4 milionu souborů. V projektu se registrovalo přes 8 891 000 uživatelů, z nichž bylo okolo 39 200 aktivních (tj. editujících v posledních 30 dnech), 214 uživatelů aktuálně mělo oprávnění správce. Úložiště je považováno za největší sbírku volně použitelných obrázků na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "V roce 2019 bylo zobrazeno okolo 1,7 miliardy dotazů. Denní průměr byl 4 670 916 a měsíční 142 073 701 dotazů. Nejvíce dotazů bylo zobrazeno v únoru (164 634 603), nejméně v listopadu (126 586 321). Nejvíce dotazů za den přišlo ve čtvrtek 7. února (7 642 347), nejméně ve středu 25. prosince (3 439 814).", "section_level": 1}, {"title": "Výběry fotografií.", "content": "V rámci projektu Commons souběžně existuje několik systémů oceňování či výběru nejlepších či kvalitních fotografií či souborů. Některé fungují na principu recenzování fotografií komunitou uživatelů, jiné na principu hlasovací ankety. Přispívání do projektu je také motivováno řadou tematických projektů v rámci národních poboček nadace Wikimedia či národních komunit wikipedistů, někdy i s grantovými příspěvky. Mezi nejvýznamnější motivační akce patří mezinárodní fotografická soutěž Wiki miluje památky.", "section_level": 1}, {"title": "Obrázky roku.", "content": "Vítězné obrázky ankety Obrázek roku:", "section_level": 2}], "src_summary": "Wikimedia Commons (zkráceně jen \"Commons\") je projekt nadace Wikimedia, který slouží jako organizované centrální úložiště licenčně volných fotografií, videa, ilustrací, zvuků a dalšího multimediálního obsahu. Tyto soubory jsou zároveň přístupné ze všech projektů Wikimedia Foundation ze všech jazykových verzí. Projekt byl navržen Erikem Möllerem v březnu 2004 a spuštěn 7. září 2004. Editační a uživatelské prostředí Commons je téměř shodné jako editační prostředí Wikipedie, rovněž se používá stejný princip a podobný systém kategorizace obsahu a podobný způsob samosprávného rozhodování. Projekt Commons nemá více jazykových verzí, základním jazykem projektu Commons je angličtina, která je preferována zejména pro pojmenovávání kategorií, názvy obrázků a projektové diskuse však mohou být ve kterémkoliv jazyce podle potřeby. S tematickými kategoriemi a články jazykových verzí projektu Wikipedie jsou tematické kategorie projektu Commons částečně propojeny lokálními mezijazykovými odkazy nebo prostřednictvím tematických položek projektu Wikidata.", "tgt_summary": "Wikimedia Commons (or simply Commons) is an online repository of free-use images, sounds, other media, and JSON files. It is a project of the Wikimedia Foundation. Files from Wikimedia Commons can be used across all Wikimedia projects in all languages, including Wikipedia, Wiktionary, Wikibooks, Wikivoyage, Wikispecies, Wikisource, and Wikinews, or downloaded for offsite use. As of May 2020, the repository contains over 61 million free media files, managed and editable by registered volunteers. In July 2013, the number of edits on Commons reached 100,000,000.", "id": 1411384} {"src_title": "František Palacký", "tgt_title": "František Palacký", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studia.", "content": "Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě (Valašsko) jako páté z 12 dětí, z nichž 8 se dožilo dospělosti. Pocházel z protestantské rodiny s dlouhou tradicí. Jeho otec Jiří Palacký (* 1768) byl učitelem na místní škole a lokálním faktorem domácích tkalců, jeho matka byla Anna, rozená Křižanová, po její smrti se otec podruhé oženil s Julianou. František a jeho bratři se nejprve vzdělávali u svého otce. František poté (1807–1809) nastoupil do významné zámecké školy v Kunvaldu (dnešní Kunín) u Nového Jičína. V letech 1809–1812 pokračoval studiem latinské školy v Trenčíně a následovalo evangelické lyceum (do r. 1818) v Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil a spřátelil s Pavlem Josefem Šafaříkem. V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem.", "section_level": 2}, {"title": "Raná praxe.", "content": "Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, syn nepokračoval dál ve studiích, ale nastoupil v letech 1819–1823 jako vychovatel do uherských šlechtických rodin. Důvodem odmítnutí otcova přání, aby se stal pastorem ve Slezsku, byla láska k uherské šlechtičně Nině Zerdahelyové, rozené Báloghové, se kterou se Palacký seznámil v Prešpurku. Rok 1820 František Palacký strávil jako vychovatel se svými svěřenci Karlem a Janem Nepomukem Czúsovými ve Vídni. Toto působení ve vyšších společenských kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době hlavně ve filozofii a estetice (ovlivněn byl především I. Kantem, F. Schillerem a J. G. Herderem). Získal také dobrý přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu, řečtinu, němčinu, češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice (\"Přehled dějin krasovědy\" nebo \"O krasovědě\") a společně s Šafaříkem napsaní \"Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie\" (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tematikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o Kateřině Veliké, později o Janu Husovi, a rozsáhlý historický epos o Napoleonovi, ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad \"Ossiana\", podvržené básnické prózy z keltských dějin Skotska. Někdy v roce 1819 se Palacký rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna, kterého žádal o přijetí a o pomoc: poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do metodiky historikovy práce. Jungmannovi se Palackého cílevědomost, koncepčnost a oddanost oboru líbila, poskytl mu maximum svých znalostí i společenských kontaktů a stal se jeho celoživotním přítelem. V březnu 1823 Palacký napsal dopis podobného znění i Josefu Dobrovskému a nedlouho poté (11. dubna 1823) dorazil do Prahy osobně.", "section_level": 2}, {"title": "Začínající historik.", "content": "Nejprve Palackého zaměstnal Josef Dobrovský, později František Šternberk-Manderscheid na tvorbě šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře. Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského, kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil. V této době se již stal v Praze mezi vzdělanými a vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejímž výrazném talentu a intelektuálních kvalitách se nepochybovalo. V roce 1827 Palacký začal vydávat na nabídku hraběte Kašpara Šternberka muzejní časopisy (německý měsíčník \"Monatsschrift des böhmen Museums\" a český čtvrtletník \"Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách)\". Je zajímavé, že mezi českými vlastenci bylo zpočátku značné množství sporů (především s F. L. Čelakovským), kterým se nelíbila forma a pravopis těchto časopisů. V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později (1832) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík. Vedle redaktorské činnosti se na chodu muzea podílel i jako člen muzejního výboru (od 1830) a od 1834 jako jednatel tohoto výboru.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "V roce 1827 se František Palacký oženil s mladší dcerou velkostatkáře a advokáta Jana Měchury, Terezií Měchurovou, ačkoliv mu rodina i rodinný lékař Václav Staněk sňatek rozmlouvali s odůvodněním, že Terezie má těžkou srdeční vadu a není pro manželství způsobilá. S Terezií vychoval dvě děti, syna Jana (budoucího přírodovědce), a dceru Marii, později provdanou za Františka Ladislava Riegera. Jejich vychovatelem byl Václav Vladivoj Tomek, který ve svých Pamětech popsal těžkou práci, kterou měl zejména s hyperaktivním a neposlušným Janem. Díky dobrému majetkovému zabezpečení rodiny Měchurových a později také rodiny svého zetě Františka Ladislava Riegera, mohl Palacký psát své dílo v klidu rodinných panství, jednak ve víkendovém Červeném domě (též zvaném Červený lis) v Praze - Libni, a dále na zámcích v Otíně, Chocomyšli nebo v Lobkovicích u Mělníka. S ohledem na chatrné zdraví své manželky (měla srdeční vadu), kterou Palacký velmi a stále miloval, rodina jezdila často do lázní, nejčastěji na francouzskou Riviéru do Nice (Nizza), také do okolí Neapole.", "section_level": 2}, {"title": "Stavovským historiografem.", "content": "V roce 1827 s ním začaly vyjednávat české stavy, které jej chtěly po smrti Františka Pubičky jmenovat do pozice oficiálního stavovského historiografa. Pro určité komplikace byl opravdu jmenován až 1838, plat ovšem dostával již mnohem dříve s tím, že měl dokončit Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens. Protože však toto dílo bylo v 30. letech metodicky i koncepčně zastaralé, začal Palacký usilovat o možnost sepsat české dějiny úplně nově, na základě pramenných fondů i diplomatického charakteru a s ohledem i na sociální, hospodářský, náboženský a kulturní vývoj státu. Stavy po usilovném přesvědčování svolily v březnu 1831. Výsledkem takto nově pojatých českých dějin se staly \"Geschichte von Böhmen\" (1836–1867). V letech 1827–1848 cestoval po archivech celé Evropy, aby vytěžil písemné prameny k českým dějinám. Začal v Čechách archivem v Třeboni, pokračoval v Drážďanech, Lipsku a Berlíně. Nejdéle pobýval v Itálii v Římě, kde se spřátelil s malířem Josefem Vojtěchem Hellichem, dále v Udine, Perugii, Padově, Benátkách, Florencii, Neapoli, velmi často studoval ve Vídni i v dalších městech monarchie. Přátelil se dále s Jánem Kollárem, Karlem Havlíčkem Borovským, Egonem Ebertem, či s lékaři Heldem a Staňkem. V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie, který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká, jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem \"Riegrův slovník naučný\". Od roku 1829 byl řádným členem Královské české společnosti nauk, sekretářem (1839–1844), direktorem (předsedou) pak v letech 1835–1836 a 1868–1875. V roce 1840 vyšel první díl \"Archivu českého\", edice česky psaných historických pramenů, která obsahovala i podklady pro další díly \"Geschichte von Böhmen\". Na tvorbě této edice se podíleli také V. V. Tomek a K. J. Erben, kteří společně s Palackým prozkoumávali archívy a opisovali listiny. S Tomkem začal posléze Palacký počítat jako se svým zástupcem ve funkci stavovského historiografa. V době, kdy připravoval k vydání třetí díl svých \"Geschichte von Böhmen\" (který měl obsahovat vývoj státu v době předhusitské a husitské), již během publikování dílčích prací a dále při schvalování konečné verze se dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou, neboť ta jej obvinila, že podání počátků husitství je namířeno proti katolické církvi (a to i přesto, že se Palacký, byť protestant, úzkostlivě snažil své náboženské cítění do vědecké práce nevměšovat). Od roku 1844 pracoval na českém překladu tohoto díla, nicméně nejednalo se o čistý překlad, do značné míry v české verzi prohloubil historiografickou reflexi českých dějin a kladl větší důraz na české obyvatelstvo jako nositele českých dějin. Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla \"Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě\".", "section_level": 2}, {"title": "Vstup do politiky roku 1848.", "content": "Po rozšíření zpráv o revoluci ve Francii v únoru 1848 zastával František Palacký názor, že české národní hnutí by se nadále mělo držet legálních prostředků, stavěl se proto velmi rezervovaně vůči aktivitám Svatováclavského výboru a na počátku dubna se zapojil raději do aktivit prozatímní guberniální komise, kterou ustanovil šéf zemské správy hrabě Rudolf Stadion jako protiváhu Svatováclavského výboru. Palacký se zároveň vcelku neúspěšně snažil mírnit rostoucí napětí mezi Čechy a Němci a přesvědčit české stavy, aby přijaly za své zásady liberálního konstitucionalismu. Velmi záhy si však Palacký získal roli politického vůdce českého národního hnutí, když nejdříve 8. dubna 1848 anonymně v Národních novinách publikoval článek, v němž zdůvodnil, proč se Češi nemohou podílet na německém národním sjednocení a poslat své zástupce do frankfurtského parlamentu, a vzápětí 11. dubna 1848 „Psaním do Frankfurtu“ s obdobným zdůvodněním odmítl pozvání stát se členem přípravného výboru tohoto parlamentu. Palacký v „Psaní do Frankfurtu“ rovněž rozvíjel koncept austroslavismu, aniž by si ovšem uvědomil, že idea rakouského státu zastřešujícího různorodé rovnoprávné národy nejen odporuje zájmům německého sjednocovacího hnutí, ale také polským a maďarským nacionálním snahám, a navíc že realizace austroslavistického konceptu by velmi omezila politický vliv habsburské dynastie v Německu. 10. dubna 1848 byla prozatímní guberniální komise sloučena se Svatováclavským výborem. Členem takto vzniklého Národního výboru se stal i Palacký. Jako jeden ze zástupců Národního výboru se také na konci dubna účastnil vyhroceného jednání s delegáty frankfurtského výboru. Dne 8. května Palacký dostal překvapivou nabídku stát se ministrem vyučování, zejména kvůli odlišnému názoru ministra vnitra Franze Pillersdorfera na frankfurtský parlament. Naopak nabídku nového guberniálního prezidenta Lva Thuna, aby zaujal místo v provizorní zemské vládě, Palacký 30. května přijal jako šanci podpořit Thunovy autonomistické snahy. Když si však uvědomil, že ve skutečnosti jde Thunovi o získání kontroly nad členy Národního výboru, o vymanění se z vlivu „revoluční“ vídeňské vlády a o vytvoření základny ke kontrarevoluci, provizorní zemskou vládu 12. června opustil. Mezitím se v Praze začal připravovat Slovanský sjezd. Thun s jeho pořádáním souhlasil, když se mu Palacký zaručil, že na něm slovanské národy vysloví podporu habsburské monarchii. Palacký však ve své intenzivní snaze vtisknout sjezdu austroslavický ráz příliš neuspěl, neboť do Prahy se sjelo i značné množství zástupců ze slovanských území mimo habsburskou monarchii (zejm. delegáti polské emigrace ve Francii nebo ruský emigrant Michail Alexandrovič Bakunin), kteří na zachování monarchie neměli žádný zájem. Palacký tedy sice z pozice sjezdového předsedy sjezd 2. června zahájil, nedokázal však nabídnout takový program, který by dokázal překlenout různorodé zájmy zástupců jednotlivých národů. Sjezd byl předčasně ukončen již 12. června kvůli vypuknutí povstání v Praze. Během povstání se Palacký snažil zprostředkovat kompromis mezi povstalci a vojskem a přiměl radikální studenty k propuštění zajatého guberniálního prezidenta Thuna. I přes svou umírněnost se Palacký nevyhnul nařčení, že prý byl původcem revolučního komplotu a že Slovanský sjezd měl ve skutečnosti představovat ideovou přípravu na válku Slovanů proti Němcům.", "section_level": 2}, {"title": "Říšský poslanec.", "content": "Ve volbách do ústavodárného parlamentu byl František Palacký zvolen za volební obvod Praha-město II a zaujal vůdčí roli mezi českými poslanci z Čech a Moravy. Jako člen ústavní subkomise vypracoval již 5. srpna 1848 návrh rakouské ústavy, jež obsahoval principy austroslavismu a snažil se najít rovnováhu mezi centralismem a federalismem. V parlamentním plénu však místo projednání tohoto návrhu bylo upřednostněno jednání o palčivější otázce zrušení poddanství. Mezitím jej manželka Terezie v korespondenci v konzervativním duchu nabádala, aby se ve Vídni nestal přílišným demokratem, a vyjadřovala přání, aby se vzdal poslaneckého mandátu a raději se věnoval bezpečnějšímu povolání historika. Proti těmto doporučením se Palacký ohradil, na druhou stranu ovšem 2. září podruhé odmítl nabídku pozice ministra kultu a vyučování. Když 6. října 1848 vypukla ve Vídni další revoluční vlna, čeští poslanci raději město opustili a 22. října vydali deklaraci, že usnesení parlamentu nepovažují za závazná, protože jsou prý vynucena revolučním terorem. Stejné tvrzení zopakoval ve svém prohlášení 24. října i Palacký, jenž navíc požadoval bezodkladné přeložení sněmu do Kroměříže, kde ústavodárný sněm 22. listopadu 1848 skutečně zahájil své jednání. Palacký se na obnoveném sněmu snažil vytvořit klub slovanských poslanců, jehož austroslavistické zaměření však stěží mohlo přilákat haličské Poláky. Vzhledem k posledním revolučním neúspěchům velkoněmců v Německu a ve Vídni se nicméně Palacký mylně domníval, že právě austroslavismus má za dané situace nebývale velké šance na prosazení. Jen pomalu si uvědomoval, že porážka vídeňské revoluce znamená především vítězství reakce, že nový císař František Josef I. toleruje jednání sněmu z pouhé nezbytnosti a že vláda Felixe Schwarzenberga hodlá jednat nezávisle na sněmu. Nakonec nad Palackého federalistickým návrhem ústavy získala navrch centralistická předloha Kajetana Mayera, a frustrovaný Palacký se proto počátkem února vzdal funkce místopředsedy v ústavním výboru. Večer 6. března 1849 se František Palacký a další poslanci sešli s ministrem vnitra Franzem Stadionem, který jim oznámil, že následujícího dne bude kroměřížský sněm rozpuštěn a oktrojována Stadionova ústava. Palackého tento vývoj událostí zaskočil a stejně jako ostatní čeští politici nevěděl, jak se po rozpuštění sněmu zachovat, a tak doporučoval zachovat klid a počkat na další vývoj událostí. Sám se z veřejného života stáhl, jelikož byl unaven politickými spory na půdě parlamentu a protože se chtěl věnovat své rodině a práci historika, které v posledním roce zanedbával. Po vyhlášení stavu obležení na Prahou kvůli Májovému spiknutí Palacký pobýval mimo Prahu na studijních a léčebných pobytech.", "section_level": 2}, {"title": "Ústup do ústraní.", "content": "Ještě na konci roku 1849 v sobě František Palacký choval naději, že se vymoženosti revolučních let 1848–1849 podaří udržet a že represe postihnou jen radikální demokraty. Ve skutečnosti dalo české místodržitelství Palackého na seznam „zkompromitovaných“ osob, jež měly být policejně sledovány. V srpnu 1850 byl sice ještě zvolen do pražského širšího městského výboru, ale když v březnu 1851 vystoupil proti návrhu udělit čestné občanství Felixi Schwarzenbergovi, donutily jej úřady odejít z politiky, čímž ostatně vyslyšel i přání své manželky. Kvůli úřednímu tlaku se v únoru 1852 vzdal i funkce předsedy výboru pro stavbu Národního divadla poté, co zorganizoval úspěšnou sbírku na zakoupení pozemku pro divadlo. Palacký tak chtěl svou energii investovat do rozvoje činnosti Českého muzea, významné osobnosti jako Šafařík či Čelakovský se ovšem odmítli na projektu naučného slovníku podílet a v červenci 1852 mj. kvůli agitaci Palackého odpůrců nebyl znovuzvolen do muzejního výboru. Následující léta trávil Palacký prací na zámku Lobkovice, který Terezie Palacká zdědila po smrti svého otce roku 1852, studijními pobyty ve Francii a Německu, během nichž byl občas sledován rakouskými agenty. Palacký dále pracoval na svém historickém díle, zejména na dalších dílech \"Geschichte von Böhmen\", které se však stalo zdrojem sporů s českým zemským výborem, jenž se z pozice financující instituce postavil proti Palackého záměru vydávat toto dílo originálně v češtině namísto v němčině. Roku 1858 se Palacký zapojil do práce na Riegrově Slovníku naučném, jehož autorský kolektiv sestával i z osob, kteří se Palackého v posledních letech z politických důvodů stranily (např. Václav Vladivoj Tomek). Stejného roku vydal také několik článků, v nichž ve sporu o Rukopisy hájil jejich pravost, což jej názorově sbližovalo s některými členy „vládní strany“ (zejm. s Josefem a Hermenegildem Jirečkem, kteří začínali být zklamáni, že ani přes svou loajalitu vůči vládě nemohou příliš realizovat své představy o českém kulturním obrození. Ačkoli Palacký v letech 1859–1860 pobýval v Nice, k válce v Itálii se v podstatě nevyjadřoval, vůči náznakům liberalizace poměrů v Rakousku byl skeptický, politickou iniciativu přenechával svému zeti F. L. Riegerovi a omezil se na spolupodepsání Riegrova memoranda o potřebách českého národa z 14. června 1860. Svůj podíl na tom měla těžká nemoc Terezie Palacké, jež během návratu do Čech 18. srpna 1860 zemřela.", "section_level": 2}, {"title": "Otec českého národa.", "content": "Z období neoabsolutismu František Palacký vyšel podle Jiřího Štaifa jako nezpochybnitelná morální autorita české národní společnosti. Dokonce i radikální demokraté mu byli již na počátku 60. let 19. století přiznat titul „Otce národa“, který jako dějepisec neúnavně vychovával český národ. Respekt vůči Palackému projevily i mnohé obce, jež mu udělily čestné občanství. Veškeré projevy většinou nekritické úcty nicméně vedly Palackého k autoritativnosti. Autoritu Palackého potvrdil i císař František Josef I., jenž jej jako prvního Čecha nešlechtického původu v dubnu 1861 jmenoval doživotním členem panské sněmovny. Palacký v ní kritizoval Únorovou ústavu a prosazoval autonomní práva zemských sněmů, tíživě však cítil, že jeho projevy nemají kýžený ohlas, a tak v září 1861 vyhlásil pasivní rezistenci vůči panské sněmovně a až do své smrti se pak již do ní nevrátil. Palacký se proto mnohem více soustředil na zachování své vůdčí role mezi poslanci Českého zemského sněmu, do něhož byl zvolen ve volbách roku 1861 hned ve čtyřech volebních obvodech, přičemž mandát přijal za volební obvod Karlín v kurii venkovských obcí. Na půdě zemského sněmu pak neúspěšně prosazoval zejména volební reformu, jež měla odstranit nevyváženost českojazyčných a německojazyčných volebních obvodů. Angažoval se také českého spolkového života, zejména roku 1862 spoluzakládal spolek Svatobor, jako jehož předseda pak působil až do roku 1875. Roku 1868 mu bylo svěřeno slavnostní poklepání na základní kámen Národního divadla a patřil k čelným řečníkům na různých národních oslavách, což vedlo k přezdívce Otec národa. Palackého snahy o posílení kolektivního českého vědomí začala záhy narušovat mladá generace českých liberálů, která nehodlala Palackého názory nekriticky přejímat, což si Palacký bral velmi osobně. Rodící se mladočeská frakce nesouhlasila zejména s odporem Palackého vůči polskému povstání roku 1863 a demokratizaci volebního práva. Když Palacký nemohl prosadit své vize uspořádání státu ani na říšské, ani na zemské úrovni, sepsal je alespoň roku 1865 v pojednání \"Idea státu rakouského\", obsahující i proslulou větu \"„Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“\" Rakousko-uherskému vyrovnání roku 1867 ovšem čeští politici s Palackým a Riegerem v čele nedokázali zabránit, neboť nedokázali získat účinnou podporu ani v Rakousku, ani ve Francii, ani v Rusku, kam česká delegace vykonala „pouť“. V reakci na rakousko-uherské vyrovnání pak 81 poslanců zemského sněmu v čele s Palackým a Riegerem vydalo 22. srpna 1868 české státoprávní prohlášení (státoprávní deklarace českých poslanců). Roku 1867 Palacký opět v obvodu Karlín obhájil mandát v českém zemském sněmu, a to při volbách v lednu i v březnu 1867. Kvůli neúčasti na jednání byl v září 1868 sice s dalšími českými poslanci zbaven mandátu, v září 1869 však byl zvolen znovu, stejně jako v řádných volbách roku 1870. V zemských volbách roku 1872 byl zvolen za městskou kurii v obvodu Praha-Nové Město. Pokračoval ale v pasivní opozici a byl periodicky zbavován mandátu a opětovně volen v doplňovacích volbách roku 1873, doplňovacích volbách roku 1874, 1875 a 1876. Roku 1865 Palacký vydal poslední díl \"Geschichte von Böhmen\", které tak dovedl do roku 1526. V následujících letech se dostal do ostré historiografické polemiky se spolkem česko-německých historiků (Konstantin Höfler, Ludwig Schlesinger, Julius Lippert), na druhou stranu se mu dostalo ocenění od Matice slovenské, historické společnosti v Krakově a Lublani. Roku 1866 pak obdržel od císaře řád Železné koruny II. třídy, na jehož základě si mohl nárokovat šlechtický titul, tohoto práva ovšem nikdy nevyužil. Nakonec v letech 1868–1875 zastával pozici prezidenta Královské české společnosti nauk. František Palacký zemřel 26. května 1876. Jeho pohřeb se stal celonárodní tryznu, které se zúčastnilo desetitisíce truchlících. Po rodinném rozloučení se zesnulým bylo jeho nabalzámované tělo vystaveno v zasedací síni Staroměstské radnice a 31. května pak převezeno na hřbitov v Lobkovicích, kde bylo pohřbeno.", "section_level": 2}, {"title": "Palackého filozofie dějin.", "content": "Rozsáhlé Palackého historické dílo se stalo milníkem české historiografie. Celé nadcházející generace historiků se vlastně ve svém díle vůči němu a jeho pojetí musely nějakým způsobem vymezit. Jeho tvorba nebyla jen shlukem historických faktů, chronologicky seřazených. Podle Palackého historie představovala organický celek skutečností protknutý hlavní linií (ideou). Proto také jako jeden z prvních českých historiků detailně studoval nejen politické dějiny, ale i dějiny státoprávní (vliv polského historika W. A. Maciejowskeho), sociální, umění, vědy či dějiny každodennosti. Palacký pod vlivem Hegelovy dialektiky považoval za hlavní linií českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců. Těmto dvěma principům také přiřadil určité charakteristiky. Pro ten německý byla typická podnikavost, řemeslná dovednost, politická organizovanost, ale také výbojnost a náboženská agilnost. Naopak pro Slovany měla být typická rovnost, mírumilovnost, ale i sklon k anarchii. Na světové úrovni to pak byla polarita dvou sil, které se neustále ovlivňovaly a střetávaly (tyto síly mohou být vyjádřeny různě: svoboda – autorita, demokracie – feudalismus, věda – víra). Tento boj dvou sil ať již na národní či světové úrovni Palacký nepovažuje za neúrodný. Naopak neustálá konfrontace rozšiřuje obzor, je semeništěm nových myšlenek či může vést ke smiřování protikladů. Palackého výklad si takto v podstatě vznášel nárok i na pedagogické a poučné poslání. Myšlenka české státnosti, často v boji s německým elementem, byla závazkem, který se nesl napříč generacemi. Vrcholem českých dějin je pro něj bezesporu husitství, které tvoří páteř jeho hlavního díla. Především klade do popředí myšlenkový a sociální obsah husitství a to i radikálního křídla představovaného Žižkou, Želivským a tábority. Staví se tak do určitého kontrastu proti starší osvícenecké historiografii (Jungmann nebo Dobrovský), která se vůči husitství většinou vyhrazovala. Dále se zachovala část jeho korespondence s významnými osobnostmi této doby a značné množství novinových článků.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Palacký (14. června 1798 Hodslavice – 26. května 1876 Praha-Nové Město) byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku \"Otec národa.\"", "tgt_summary": "František Palacký (; 14 June 1798 – 26 May 1876) was a Czech historian and politician, the most influential person of the Czech National Revival, called \"Father of the Nation\".", "id": 1899708} {"src_title": "Strojový kód", "tgt_title": "Machine code", "src_document": [{"title": "Instrukční pole.", "content": "Instrukční pole je v podstatě bitové pole tj. sekvence bitů, do které je zakódována instrukce procesoru. Instrukční pole lze v podstatě rozdělit na bitové pole obsahující operační kód a bitová pole, ve kterých jsou zakódovány operandy instrukce.", "section_level": 1}, {"title": "Operační kód.", "content": "Operační kód (také opkód) je ta část instrukčního pole, která určuje typ instrukce a jejích operandů, tedy zda půjde například o sčítání, odečítání, skok, atp. U delších instrukcí bývá zpravidla umístěn na začátku.", "section_level": 2}, {"title": "Operandy.", "content": "Operand instrukce je jejím parametrem. Jestliže operační kód říká \"co\" se bude provádět, operandy definují \"s čím\", s jakými daty. V bitových polích vyhrazených pro operandy (neboli parametry) instrukce může být zakódována:", "section_level": 2}, {"title": "Šířka instrukčního pole.", "content": "Počet bitů kódu instrukce, tj. základní šířka instrukčního slova je většinou násobkem osmi, takže instrukce zaujímá v paměti celý počet bytů. Výjimkou jsou např. některé řady mikrokontrolérů PIC, které používají dvanáctibitové nebo čtrnáctibitové instrukční slovo. Čím výkonnější má být určitý procesor, tím větší šířku instrukčního slova používá. Do širšího instrukčního slova je možné zakódovat více informací, takže instrukce pak mohou být výkonnější. Nevýhodou širšího instrukčního slova je nižší hustota kódu. Široké instrukční slovo sice dovoluje udělat více věcí najednou. Například DSP mohou mít instrukci, která vynásobí dvě buňky z kruhových bufferů, výsledek násobení posune o daný počet bitů doprava a přičte do akumulátoru, přičemž současně posune indexy kruhových bufferů na následující prvek. V případě že potřebujeme jednoduchou akci (přičíst do registru jedničku), bude pravděpodobně kód schopný vyjádřit složité operace zbytečně dlouhý.", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita strojového kódu.", "content": "Určitá rodina procesorů má zpravidla shodný strojový kód, jednotlivé podtypy dané rodiny se mohou lišit například rychlostí, velikostí paměti cache, vybavením periferiemi, nebo napájecím napětím. U úspěšných procesorů často dochází ke vzniku nových typů s rozšířenou instrukční sadou. Takto dochází k tomu, že instrukční sada dvou procesorů se může částečně překrývat. Pokud instrukční sada procesoru B obsahuje celou instrukční sadu jiného procesoru A, můžeme prohlásit že procesor B je zpětně kompatibilní s procesorem A. Výhodou zpětné kompatibility je, že pro procesor B můžeme přímo použít známé překladové nástroje, které již máme zprovozněné a ověřené pro procesor A, což zvláště u nového typu procesoru znamená zásadní urychlení vývoje. V ideálním případě dokonce můžeme přímo použít pro procesor B kód, který byl vytvořen pro procesor A.", "section_level": 1}, {"title": "Typy instrukčních sad.", "content": "Instrukční sada by měla odpovídat typu úloh, na který je daný procesor zaměřen. Například procesory určené pro PC mají komplikovanou ale univerzální a výkonnou instrukční sadu, zatímco na druhé straně spektra jsou mikrokontroléry pro jednoduché jednoúčelové aplikace (např. klávesnice, nebo dálkové ovládání) zaměřené na co nejnižší cenu a spotřebu, s velmi jednoduchou a nepříliš výkonnou sadou instrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Instrukční sady typu CISC.", "content": "Zkratka CISC – complex instruction set computer – znamená v doslovném překladu „počítač s komplexní instrukční sadou“. Instrukční sada typu CISC má mnoho typů instrukcí, délka instrukčního slova může být proměnná. Nejstarší architektury mikroprocesorů, jako například Intel 8080, Zilog Z80, Intel 8086 nebo Motorola 68000 jsou založeny na tzv. mikrokódu. To znamená, že každá instrukce se skládala z několika kroků tzv. mikroprogramu. Mikroprogramy umožňují snadno vytvořit mnoho různých typů instrukcí, takže výsledná hustota kódu je velice dobrá, avšak za cenu výrazného zpomalení procesoru, daného nutností provést pro každou instrukci několik kroků mikrokódu.", "section_level": 2}, {"title": "Instrukční sady typu RISC.", "content": "Zkratka RISC – reduced instruction set computer znamená „počítač s redukovanou instrukční sadou“. Základní myšlenkou je snížení počtu instrukcí, aby mohla být každá instrukce provedena pokud možno v jediném taktu procesoru. Díky zjednodušení instrukčního dekodéru je pak možné rozšířit funkčnost instrukcí a zmenšit počet tranzistorů v procesoru. Typů instrukcí je relativně málo a jsou jednoduché na dekódování. Specializované instrukce běžné v sadách typu CISC je možné nahradit jednou nebo několika univerzálními instrukcemi sady RISC, i tak je díky nepřítomnosti mikrokódu rychlost procesoru vyšší. Nevýhodou proti sadám CISC je nižší hustota kódu, a tedy vyšší spotřeba paměti programu pro dosažení stejné funkčnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Procesory s RISCovým jádrem.", "content": "Strojový kód typu CISC je možné překódovat do interního strojového kódu typu RISC. To je příklad procesorů Intel Pentium Pro a vyšších a AMD K5 a vyšších, které se kombinací CISCové externí a RISCové interní sady vyrovnávají s nutností zvýšit rychlost a přitom udržet kompatibilitu s instrukční sadou i386.", "section_level": 2}, {"title": "Virtuální strojový kód.", "content": "Tvrdá vazba aplikací na konkrétní strojový kód společně s dírami v definicích standardů a s diverzitou používaných procesorů vede k velkým problémům s kompatibilitou programů. I když máme zdrojový kód napsaný například ve vyšším programovacím jazyce (C, C++, ...), tak vzhledem k dírám v definici jazyka a k rozdílům v adresování paměti může (a často také bude) při překladu pro různé procesory a operační systémy fungovat různě. Odstraňování zjevných i skrytých chyb při přechodu do jiného operačního prostředí může být velmi náročné. To nenastává u interpretovaných programovacích jazyků, nastávají však jiné problémy. Hlavním problémem je, že interpretace dlouhého a složitého kódu je časově velmi náročná a rovněž interprety mohou být komplikované (což znemožňuje jejich chod na jednoduchých zařízeních). Rovněž distribuce aplikací ve formě zdrojového kódu by byla v mnoha případech komerčně neúnosná a zabírala by mnohem více místa. Připočteme-li fakt, že aplikace mohou být znehodnocovány i samotným vývojem poměrně snadno modifikovatelného interpretovaného jazyka, je zřejmé jak snadné je s tímto přístupem skončit ve slepé uličce. Kompromisem může být virtuální strojový kód, který není interpretován přímo procesorem, ale prostřednictvím specializovaného programu. Výhodou zde je, že již při jeho návrhu bylo myšleno na to, aby byl dobře interpretovatelný na různých architekturách. Výsledná aplikace sice běží výrazně pomaleji než aplikace kompilovaná přímo do strojového kódu, ale zato je její kód (alespoň teoreticky) bez větších problémů použitelný na různých typech procesorů a operačních systémů, což může být zvláště při existenci nejrůznějších zařízení připojovaných na internet velkou výhodou. Interpret virtuálního kódu by měl být podstatně jednodušší, než interpret vyššího programovacího jazyka, což umožňuje jeho chod i na relativně jednoduchých zařízeních (třeba v mobilu). Příkladem úspěšného virtuálního strojového kódu je \"bytekód\" vytvářený programovacím jazykem Java. Různé bytekódy mohou produkovat také jazyky Smalltalk, Lisp a jiné. Krokem dál by mohl být kód \".net\" od firmy Microsoft, jehož výhodou je dostupnost kompilátorů pro více jazyků (C++, C#, Delphi, ...). Primární určení frameworku \".net\" pro operační systémy firmy Microsoft jeho základní myšlenku znehodnocuje. Tento nedostatek se snaží řešit opensource alternativa Mono, obsahující také překladač jazyka C#, který by byl jinak pro ne-windowsovské operační systémy většinou nedostupný. U úspěšných virtuálních kódů můžeme očekávat, že dojde k jejich přelévání zpět do hardware, k čemuž dochází například u bytekódu jazyka Java, jehož interpretaci již podporují některá jádra ARM. S rozvojem technologie hradlových polí může dokonce dojít k situaci, kdy bude pro interpretaci určitého kódu dynamicky vytvářen jeho částečný nebo i úplný hardwarový interpret.", "section_level": 1}, {"title": "Vytváření strojového kódu.", "content": "Programování přímo ve strojovém kódu je značně pracné, vzhledem k tomu, že je snadnější napsat jednoduchý assembler, se prakticky vůbec nepoužívá. Nevýhodou je nejen používání nepřehledných číselných kódů, ale především nutnost přepisovat instrukce obsahující adresy skoků a adresy proměnných po každém vložení nebo ubrání instrukce, nebo proměnné. Strojový kód vzniká většinou překladem zdrojového kódu psaného ve vyšších programovacích jazycích, nebo alespoň v jazyku symbolických adres (assembler), které jsou specializovanými programy (překladači) překládány do strojového kódu příslušného procesoru. Proces překladu se tradičně dělí na několik kroků. Zdrojový kód psaný ve vyšším programovacím jazyce se překládá do assembleru (tento krok bývá volitelný, může být nutný při podezření na nesprávnou funkci překladače). Dalším krokem je překlad pomocí assembleru do relativního modulu (jeho soubor má obvykle příponu .obj). Každý relativní modul obsahuje skupinu funkcí a proměnných softwarového projektu. Spojením relativních modulů pomocí linkeru vzniká výsledný kód použitelný pro určitý operační systém, nebo jako obsah paměti, který lze nahrát do embedded systému. Aby nemusely být do každého projektu vkládány desítky či stovky modulů obsahujících běžně používané funkce, bývají jejich přeložené relativní moduly seskupeny v knihovnách (.lib). Linker při spojování projektu automaticky vytáhne z knihovny pouze ty moduly, na které se ostatní relativní moduly odkazují. Překladu do strojového kódu se obecně vzato nelze vyhnout, každá aplikace nějakým způsobem musí běžet ve strojovém kódu, protože procesor žádný jiný kód z principu své funkce nemůže přímo interpretovat. I interprety jazyků jako je BASIC, různé \"frameworky\" nebo interprety virtuálních strojových kódů, mohou běžet jedině v nativním strojovém kódu procesoru. Některé pokročilé interprety používají techniku JIT kompilace (tj. kompilace \"právě včas\"), což znamená že místo přímé interpretace mohou průběžně vytvářet kousky nativního strojového kódu, který následně spouštějí, což vede k rychlejšímu chodu programu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Příkladem instrukce ze sady i386 může být např. instrukce codice_1. Int znamená interrupt a 21h (číslo 21 v šestnáctkové soustavě) je operand zadaný konstantou. Strojový kód této instrukce v paměti je 11001101 00100001 (posloupnost dvou bytů, které můžeme zapsat šestnáctkově jako 0CDh 21h). Příkladem nejdelší instrukce i386 (ve skutečnosti tak dlouhé, že nefunguje – prefix F0 (lock) musíte odstranit) je Nejkratší instrukcí je třeba codice_2 (nic nedělej) s kódem 0x90. Ve skutečnosti se ale jedná o instrukci codice_3 (vyměň registr ax s registrem ax, tedy skutečně instrukce bez efektu), rozdělitelnou na kód (10010) a registrový operand (000 znamená ax, resp. eax v 32bitovém módu).", "section_level": 1}, {"title": "Definice GNU.", "content": "Podle GNU všechny reprezentace autorského díla, které nejsou zdrojovým kódem, jsou strojovým kódem. Například třetí verze licence GPL definuje zdrojový kód a strojový kód takto: Ve smyslu licencí GNU je strojovým kódem například obrázek vzniklý vyrenderováním 3D modelů. Použité 3D modely jsou zdrojovým kódem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strojový kód je v informatice posloupnost strojových instrukcí prováděných procesorem počítače, která je zapsána pomocí posloupnosti číselných kódů těchto strojových instrukcí. Hnutí GNU pojem strojový kód chápe obecnějším způsobem. Instrukce jsou uloženy v paměti jako sekvence bitů, tedy jako čísla. Nejčastěji se instrukce skládá z bitového pole určující kód instrukce a bitových polí popisující operandy. Instrukce může mít několik operandů (třeba i čtyři operandy), existují ovšem i instrukce bez operandů (nebo s operandy implicitními, tedy vždy stejnými, bez zvláštního bitového pole v kódu instrukce). Pro převod instrukcí ze symbolického zápisu do strojového kódu se používá sada jednoduchých překladových nástrojů, zpravidla jde o assembler – program pro překlad kódu modulů a linker – program pro spojování jednotlivých modulů.", "tgt_summary": "Machine code is a computer program written in machine language instructions that can be executed directly by a computer's central processing unit (CPU). Each instruction causes the CPU to perform a very specific task, such as a load, a store, a jump, or an arithmetic logic unit (ALU) operation on one or more units of data in the CPU's registers or memory. Machine code is a strictly numerical language which is intended to run as fast as possible, and may be regarded as the lowest-level representation of a compiled or assembled computer program or as a primitive and hardware-dependent programming language. While it is possible to write programs directly in machine code, managing individual bits and calculating numerical addresses and constants manually is tedious and error-prone. For this reason, programs are very rarely written directly in machine code in modern contexts, but may be done for low level debugging, program patching (especially when assembler source is not available) and assembly language disassembly. The overwhelming majority of practical programs today are written in higher-level languages or assembly language. The source code is then translated to executable machine code by utilities such as compilers, assemblers, and linkers, with the important exception of interpreted programs, which are not translated into machine code. However, the \"interpreter\" itself, which may be seen as an executor or processor performing the instructions of the source code, typically consists of directly executable machine code (generated from assembly or high-level language source code). Machine code is by definition the lowest level of programming detail visible to the programmer, but internally many processors use microcode or optimise and transform machine code instructions into sequences of micro-ops. This is not generally considered to be a machine code.", "id": 1102172} {"src_title": "Karl Drais", "tgt_title": "Karl Drais", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Karl von Drais se narodil v Karlsruhe, hlavním městě tehdejšího Bádenska. Jeho otec, Karl Wilhelm Friedrich Ludwig von Drais, byl nejvyšším bádenským soudcem, také matka, Margarete Ernestine von Kaltenthal, pocházela ze šlechtického rodu. Jedním z jeho kmotrů byl i tehdejší bádenský markrabě Karel Fridrich Bádenský. Sám Drais, jenž byl demokratického smýšlení, však svůj titul nepoužíval. Po maturitě na gymnáziu v rodném městě studoval Karl Drais v letech 1803–1805 architekturu, zemědělství a fyziku na Univerzitě v Heidelbergu. Po studiích vstoupil do civilní služby jako lesnický úředník a v letech 1805–1807 vyučoval na soukromém lesnickém zařízení svého strýce v bádenském Schwetzingenu. V roce 1810 byl jmenován lesmistrem, avšak nebyl mu přidělen úřad. Následujícího roku byl uvolněn z aktivní služby, aby se mohl plně věnovat svým vynálezům, nicméně dále dostával svůj plat. 12. června 1817 předvedl v Mannheimu veřejně svůj dopravní prostředek, který nazval \"Laufmaschine\" ( běhací stroj), nicméně v Evropě zdomácněl název odvozený z jeho jména – draisina. Druhou, delší jízdu předvedl 28. července téhož roku. Vedla z města Gernsbachu přes kopec do Baden-Badenu. V roce 1818 jej velkovévoda Karel Bádenský jmenoval profesorem mechaniky a udělil mu výsadu využívat své objevy. Bádensko v té době totiž nemělo patentový zákon. Současně ho jako lesmistra penzionoval. Plat mu však byl ponechán jako jakýsi vynálezcovský důchod. Od udělení velkovévodského privilegia, jež se rovnalo dnešnímu patentu, musela být každá draisina v Bádensku opatřena Draisovou licenční známkou. Drais obdržel ještě patent v Prusku a ve Francii. Počátkem 20. let 19. století se Draisovi začala lepit smůla na paty. Vzhledem k tomu, že jezdci na celodřevěných a neodpružených draisinách dávali přednost jízdě po hladším dláždění chodníků než po hrubé dlažbě cest, docházelo k častým střetům s chodci. Postupně proto docházelo k zákazům jejich používání a sláva draisin začala pohasínat. Další pohroma Draise postihla, když byl po politické vraždě spisovatele a dramatika Augusta von Kotzebueho sťat v roce 1820 jeho vrah student Karl Ludwig Sand. Draisův otec mu jako nejvyšší bádenský soudce odmítl udělit milost, a buršáčtí studenti proto jeho syna všude v Německu pronásledovali. To jej donutilo emigrovat v roce 1822 do Brazílie, kde se zúčastnil expedice vedené německým přírodovědcem Georgem von Langsdorffem a odkud se vrátil až po pěti letech. Drais zemřel ve svém rodném městě Karlsruhe v roce 1851 zcela bez prostředků, neboť mu Prusové po potlačení revoluce v Bádensku v roce 1849 zastavili vyplácení penze s odůvodněním, že tyto peníze jsou třeba na splácení „nákladů revoluce“.", "section_level": 1}, {"title": "Draisina.", "content": "Podle Draisova životopisce Hans-Erharda Lessinga přispěl k vynálezu draisiny výbuch indonéské sopky Tambora roce 1815. Tehdy se do atmosféry dostalo tak ohromné množství sopečného popela, že došlo ke změně klimatu, jež následujícího roku natolik ovlivnila úrodu v Evropě a v Severní Americe, že zde roku 1816 vypukl nejhorší hladomor v 19. století. Proto se roku 1816 začalo přezdívat „Rok bez léta“. Situace byla natolik vážná, že lidé v Evropě, aby přežili, museli porazit své koně, kteří byli tehdy hlavním dopravním prostředkem. To mělo za následek celou řadu dopravních problémů, jež se pokusil vyřešit právě Karl von Drais sestrojením své \"Laufmaschine\". Sám Drais ale uvedl v roce 1813, když si nechal patentovat čtyřkolý vůz, že reaguje na nedostatek koní způsobených válkou (napoleonské války skončily roku 1815): „In Kriegszeiten, wo die Pferde und ihr Futter oft selten werden, könnte ein solcher Wagen wichtig sein“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Drais, plným jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn, česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais (29. dubna 1785 Karlsruhe – 12. prosince 1851 Karlsruhe), byl německý lesník a vynálezce, který je všeobecně považován za vynálezce draisiny, předchůdce jízdního kola. Draisův vynález, nazývaný později velocipéd, umožnil rozvoj jednostopých vozidel, a tedy i mechanizované osobní dopravy. K jeho dalším vynálezům patří například předchůdce psacího stroje s klávesnicí pro 25 písmen z roku 1821, z něhož se později vyvinul stenografovací stroj, či sporák s předchůdkyní várnice.", "tgt_summary": "Karl Freiherr von Drais (full name: Karl Friedrich Christian Ludwig Freiherr Drais von Sauerbronn) (29 April 1785 in Karlsruhe – 10 December 1851 in Karlsruhe) was a noble German forest official and significant inventor in the Biedermeier period.", "id": 1662134} {"src_title": "Konopiště", "tgt_title": "Konopiště", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rod Benešoviců.", "content": "Významný šlechtický hrad, přestavěný na zámek, zaujímá ostroh nad Zámeckým rybníkem nedaleko Benešova u Prahy. První zmínka o Konopišti pochází z roku 1318, kdy jeho držiteli byli Beneš a Dobeš z rodu Benešoviců. Předpokládá se, že gotický hrad byl založen koncem 13. století, nejpravděpodobněji kolem roku 1294. Jeho zakladatelem byl nejspíše biskup Tobiáš z Benešova, rádce krále Václava II., přední reprezentant rodu erbu zavinuté střely a vlivná politická osobnost období po smrti krále Přemysla Otakara II. Benešovici sídlili na Konopišti jen do vymření rodu v roce 1327, kdy je vystřídali páni ze Šternberka, vládnoucí hradu až do roku 1590.", "section_level": 2}, {"title": "Rod Šternberků.", "content": "Šternberkové, nástupci Benešoviců, patřili ve své konopišťské větvi k předním katolickým rodům země. Petr ze Šternberka, pán Konopišti a Českém Šternberku, s husity válčil až do své smrti roku 1420 v bitvě u Vyšehradu. Známou osobností byl zejména Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, držící Konopiště od roku 1440. Zprvu stoupenec Jiřího z Poděbrad se stal hlavní osobností odbojné Jednoty zelenohorské proti králi. Když se Jiří rozhodl zlomit vojenskou moc katolické šlechty silou, zahájil v dubnu 1467 proti stoupencům Matyáše Korvína drtivou ofenzivu. Její součástí bylo obležení nejvýznamnějších pevností Jednoty zelenohorské (včetně šternberských hradů – Český Šternberk, Konopiště, Kostelec, Leštno) – které byly postupně jedna za druhou likvidovány. Nejdéle dokázalo vzdorovat Konopiště, jehož dlouhé osmnáctiměsíční obležení je raritou v dějinách našeho středověkého válečnictví. Silou se hrad dobýt přesto nepodařilo, jeho posádka se vzdala pro nedostatek potravin v prosinci 1468. Velitelem obléhání byl Zdeněk Kostka z Postupic. Potomci Zdeňka ze Šternberka hrad získali zpět až roku 1479. Od té doby drželi hrad nepřetržitě až do roku 1590. V roce 1602 požádal zemský soud o komisionální prodej panství, na němž vázlo přes 86 tisíc kop grošů míšeňských. 18. října 1603 koupila panství Konopiště Dorota Hodějovská z Harasova za 110 tisíc kop grošů míšeňských.", "section_level": 2}, {"title": "Období pobělohorské.", "content": "Počátkem 17. století hrad držela protestantská rytířská rodina Hodějovských z Hodějova, kteří z Konopiště učinili hlavní sídlo svého panství. Bernard Hodějovský byl předním činitelem protihabsburského povstání v letech 1618-1620, na hradě tehdy jednou pobýval i zimní král Fridrich Falcký. Po porážce hrad a panství připadly stoupencům císaře. Konopiště koupil Albrecht z Valdštejna v roce 1623 za 65 000 zlatých rýnských a od něj ho odkoupil Pavel Michna z Vacínova, v obou případech typičtí zbohatlíci, bezohledně těžící z pobělohorských konfiskací majetku nekatolické šlechty. Poté hrad drželi Vrtbové z Vrtby, Lobkovicové a další.", "section_level": 2}, {"title": "Rod Habsburg-d'Este - současnost.", "content": "V roce 1887 koupil zámek s celým panstvím od Lobkoviců František Ferdinand d'Este, od r. 1896 následník císařského trůnu. Zavedl na zámek vodovod a elektřinu. Na zámek také nechal nainstalovat hydraulický výtah . Po I. světové válce byl na základě zvláštního zákona z roku 1921 zkonfiskován majetek Habsburků a zámek i s parkem připadl československému státu. Následně byl zčásti zpřístupněn veřejnosti. Za II. světové války byl v Konopišti umístěn hlavní štáb jednotek SS pod velením SS-Brigadeführera A. Karasche. Tyto jednotky byly součástí tankové divize SS-Totenkopf. Po osvobození v roce 1945 bylo Konopiště znovu zpřístupněno veřejnosti. Zámek se do dnešní doby zachoval v podobě, jakou dostal při poslední přestavbě za arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Také vnitřní vybavení zůstalo v co největší míře stejné, jako za doby, kdy zámek obýval následník trůnu s rodinou. Podle zprávy Ministerstva kultury se každoročně vydává více než 13 a půl milionu korun na údržbu objektu, a velkou část z těchto nákladů získává ze vstupného a pronájmu prostor. V současné době vznáší hraběnka Žofie Gudenusová, rozená Nostitz-Rienecková (* 4. červen 1929 Vídeň), vnučka arcivévody Františka Ferdinanda, restituční nárok na zámek za rodinu Hohenbergů, která nikdy nebyla uznána jako součást habsbursko-lotrinského rodu, na základě výnosu podle Článku 208 smlouvy ze Saint Germain, a podle Článku 3 zákona 354 1921 Sb. v Československu, se na ně nevztahuje. V prosinci 2000 rodina vznesla nárok u soudu v Benešově na zámek včetně nemovitostí a inventáře, lesy a pivovar.", "section_level": 2}, {"title": "Architektonický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období gotiky.", "content": "Objekt dnešního zámku v sobě uchovává přes všechny změny původně raně gotickou podobu hradu typu kastelu. Obdélníkový půdorys byl rozdělen příčnou hradbou na dvě nádvoří, východní zvýšená část obsahovala dvě paralelní podélná palácová křídla, přistavěná k obvodové hradbě na severu a jihu, západní část obsahovala vstupní bránu. Obě užší čela hradu chránila dvojice mohutných okrouhlých bergfritů, z nichž se už v plné výši uplatňuje pouze východní. Všechna čtyři nároží byla zajištěna menšími flankovacími věžemi okrouhlého půdorysu a mimo to se dochovaly pozůstatky další věže ve středu severní fronty. Hrad měl tedy minimálně sedm věží. Z jejich kruhového půdorysu vystupovaly subtilní schodišťové vížky, u severní věže dokonce dvě, které jsou konopišťskou zvláštností. Hrad obklopoval parkán a mohutný oboustranně vyzděný příkop. Dokladem kamenické práce nejstarší raně gotické fáze z konce 13. století jsou lomená podvojná okénka, druhotně osazená v koutovém rizalitu bývalého prvního nádvoří a v obvodové zdi východního bergfritu.", "section_level": 2}, {"title": "Období pozdní gotiky a renesance.", "content": "Z pozdně gotické přestavby se dochovaly sklípkové sklenby v severním paláci vnitřního hradu. V prvním patře jde o dvě komnaty s goticko-renesančními okny z doby restaurace hradu. Kaple ve druhém patře je sklenuta čtyřmi poli sklípkové klenby, jež je však pokryta mladší, rušivě působící malbou. Klenbu téhož typu má i sousední oratoř. Vzorec klenby tvořené čtyřcípými hvězdicemi se síťovými spojkami odpovídá druhému desetiletí 16. století. Okna kaple nejsou původním stará vyobrazení dokládají pozdně gotická okna záclonová. Na dnešním druhém nádvoří jsou v obvodových zdech palácových křídel osazeny renesanční reliéfní desky a náhrobní kámen.", "section_level": 2}, {"title": "Období baroka a rokoka.", "content": "Vzhled interiéru hradu znatelně pozměnily mladší zámecké úpravy. Exteriér utrpěl především razantní barokní přestavbou, která přeložila vstupní bránu ze západní strany na východní, a výškovým sjednocením křídel a věží připravila Konopiště o jeho charakteristickou členitou siluetu a někdejší malebnost. Vrtbové, držící Konopiště od roku 1716, však angažovali na reprezentační výzdobu svého sídla přední umělce té doby. Novou barokní bránu vytvořil v roce 1725 pro Jana Josefa z Vrtby architekt František Maxmilian Kaňka a její sochařskou výzdobu provedl Matyáš Bernard Braun. Oltáře v zámecké kapli a výzdoba krbů v jídelně jsou dílem plzeňského řezbáře Lazara Widmana. Monumentální nástropní fresku v jídelně, tzv. Lobkovickém sále, maloval plzeňský malíř František Josef Lux pravděpodobně v letech 1749–1752. Složitá figurální kompozice, znázorňující olympské bohy v čele s Diem i s jejich početnými družinami, je současně alegorickým vyjádřením čtvera denních dob. Bakchanálie s ústřední postavou révou ověnčeného Bakcha, trůnícího na sudu, je alegorií odpoledne. Ve skupině postav, oddávajících se uvolněné atmosféře bujného veselí a proudícího vína, nechybí po Bakchově boku Faun, poloobnažené bakchantky, menády a další účastníci živě ztvárněného světského děje. Luxova konopišťská freska, vytvořená na objednávku Františka Václava z Vrtby, je považována za jeden z nejvýraznějších projevů rokokové malby v Čechách.", "section_level": 2}, {"title": "Období novogotiky.", "content": "Romantická novogotická přestavba Josefa Mockera, provedená v letech 1889–1894 pro následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, změnila půdorys některých věží do polygonálního tvaru. Interiéry navrhoval František Schmoranz. Počátkem 20. století ještě bylo připojeno knihovní křídlo podle Walchera z Moltheimu. Z bohatých zámeckých sbírek Konopiště, pocházejících z majetku rodu Este, je proslulá zejména vynikající kolekce historických zbraní a zbroje, do kategorie kuriozit patří rovněž velmi rozsáhlá sbírka mysliveckých trofejí. Je více než 300 000 trofejí zvěře skolené arcivévodou Františkem Ferdinandem. Pozornost si zasluhuje také evropsky cenná zbrojnice, umístěná ve velkém sále třetího patra severního paláce bývalého vnitřního hradu. Sbírka je výjimečná především zastoupením italských platnéřských výrobků – honosných zbrojí ze 16. století, ale i palných zbraní 16.–18. století jihoevropské, západoevropské, ale též orientální provenience. Přestavby 18. a 19. století proměnily Konopiště v zámek. Většina středoevropských interiérů tehdy vzala za své, ale základní dispoziční schéma tohoto výjimečného hradu zůstalo v hrubých rysech uchováno.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "V areálu parku je místní zajímavostí tzv. Svatojiřské muzeum, obsahující četná umělecká díla s námětem sv. Jiří. Rozlehlý krajinářský park o výměře více než 225 hektarů doplňuje růžová zahrada. Její součástí je i památná Křížová cesta, kterou roku 1775 dala postavit hraběnka O´Kellyová po vzpouře sedláků. Křížová cesta se nachází u hlavní zámecké cesty a tvoří ji čtrnáct kamenných hranolů s vrcholovou kaplí se stříškou, postavených do kruhu kolem kamenné Lurdské jeskyně s Ukřižovaným Kristem. Kříž a jeskyně stojí na místě původní Kalvárie, která se nedochovala. Nechal je sem doplnit František Ferdinand na připomínku své návštěvy v Lurdech roku 1905.", "section_level": 2}, {"title": "Další zajímavosti.", "content": "V souvislosti se středověkou kapitolou dějin Konopiště je třeba připomenout ještě jednu unikátní archeologickou památku – soubor terénních pozůstatků zaniklých středověkých ležení z let 1467–1468. Najdeme je ve třech polohách, ve vzdálenosti 600 až 700 metrů od hradu. Systém obléhacích postavení kolem Konopiště je dokladem dlouhodobé poziční války, jejímž cílem bylo obleženou pevnost ohrožovat střelbou, ale zejména dokonale uzavřít a zabránit tak zásobování hradní posádky a hrad „vyležet“. Tato taktika byla nakonec úspěšná, jak víme ze svědectví písemných pramenů.", "section_level": 1}, {"title": "Hradní medvědi.", "content": "Před východní vstupní branou se nachází přehrazený hradní příkop ve kterém pobýval medvěd Kazimír (narozen ve vratislavské zoologické zahradě 5.1.1987). Jeho družka Máša (* 1986) pocházela z bratislavské zoo, avšak uhynula v květnu 2007. Dle některých periodik mělo být příčinou jejího úhynu jablko s hřebíky, které jí potrhalo vnitřnosti. To je však omyl, neboť tento osud potkal v polovině 70. let jednu z předchozích obyvatelek medvědího příkopu – medvědici Zuzanu. Dle zástupců zámku Konopiště zemřela na neupřesněnou nemoc. V noci z 1. na 2. února 2011 zemřel Kazimír ve spánku ve věku 24 let. Dne 10. května 2011 dorazil ze zlínské zoo nový medvěd – Brumbas, který byl však záhy překřtěn na Jiřího. K tomuto medvědu hledá správa zámku novou medvědici v ČR i v zahraničí. Je to však dosti obtížný úkol, neboť medvěd ušatý pochází z oblasti východní a jihovýchodní Asie a v Evropě je poměrně vzácný. Po zámku pojmenovali podle grafikonu 2012/3 vlaky R 642 a 643 Konopiště z Českých Budějovic do Prahy a zpět. Vlaky tento název používaly do prosince 2018.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konopiště je zámek v historizujícím stylu nedaleko města Benešov ve Středočeském kraji, 40 km jihovýchodně od Prahy. Leží asi 2 km na západ od centra Benešova. Dnes je znám především jako hlavní a poslední sídlo následníka trůnu rakousko-uherského, arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho české manželky Žofie Chotkové, jehož zavraždění v Sarajevu bylo záminkou spuštění první světové války. Areál je dnes chráněn jako národní kulturní památka České republiky. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.", "tgt_summary": "Konopiště Castle (; ) is a four-winged, three-storey castle located in Konopiště, now a part of the town of Benešov in central Bohemia, Czechia. It has become famous as the last residence of Archduke Franz Ferdinand of Austria, heir to the Austro-Hungarian throne, whose assassination in Sarajevo triggered World War I. The bullet that killed him, fired by Gavrilo Princip, is now an exhibit at the castle's remote museum.", "id": 430778} {"src_title": "Výtrusenky", "tgt_title": "Myxozoa", "src_document": [{"title": "Vývoj názorů na fylogenetické postavení.", "content": "Dlouho byly výtrusenky řazeny do protistů (respektive prvoků), tedy jednobuněčných organismů blízkých živočichům, a to zpravidla do společného taxonu s hmyzomorkami. Po objevu vícebuněčných stadií se začalo uvažovat o zařazení do Metazoa. Teprve v 90. letech 20. století molekulární analýzy ribosomálních nukleových kyselin potvrdily, že se skutečně jedná o druhotně zjednodušené mnohobuněčné živočichy, nadále se však spekulovalo o přesném postavení. Výsledky některých studií, které je posouvaly do dvoustranně souměrným živočichům (Bilateria), nebyly potvrzeny (molekulární analýzy byly ovlivněny znečištěním pocházejícím z genomu jiných živočichů, morfologická dvoustranná symetrie výtrusenky \"Buddenbrockia\" se nakonec ukázala čtyřčetnou). Fylogenetické studie dlouho naznačovaly a v r. 2015 snad dostatečně prokázaly, že výtrusenky patří do žahavců a odvětvují se na bázi podkmene Medusozoa. Jejich sesterskou skupinou jsou kaviárovky (monotypická skupina s jediným zástupcem – parazitickým nezmarem jeseteřím), přestože se zpočátku objevovaly kritické hlasy, považující toto postavení za artefakt způsobený \"přitahováním\" dlouhých fylogenetických větví.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Jak bylo zmíněno již na začátku, jejich tělo je velmi jednoduché, je tvořeno jednou buňkou, která obsahuje více jader (tvoří tzv. plazmodium). Šíří se pomocí spor, které vznikají z části mateřského plazmodia. Spory mají vícebuněčnou strukturu, obsahují jeden, nebo více sporoplastů (z každého vznikne jedna amoebula – pohyblivé stadium – a z ní posléze nové plazmodium) a jeden nebo více polových váčků. V polovém váčku je stočené polové vlákno, které se při útoku na hostitele vymrští a zachytí se na buňce. Právě tyto polové váčky poukazovaly na příbuznost se žahavci, neboť některé žahavé buňky mají podobnou strukturu.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Výtrusenky mají dvě třídy: Malacosporea (např.: \"Buddenbrockia plumatellae\", \"Tetracapsuloides bryosalmonae\") a Myxosporea (např.: \"Lentospora cerebralis\", \"Myxobolus cyprini\"). Dříve byla oddělována ještě jedna třída (Actinosporea), ale zjistilo se, že to byla pouze vývojová stadia Myxosporea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výtrusenky (Myxozoa), nazývané také rybomorky, jsou mikroskopičtí parazité ryb a kroužkovců. V roce 2007 byl publikován první objev výtrusenky (nový druh \"Soricimyxum fegati\") parazitující v rejskovi obecném. Díky parazitickému životu u nich došlo k radikálnímu zmenšení a zjednodušení těla až do jednobuněčných forem, a proto byly donedávna považováni za prvoky (a stále jsou tak mnohdy prezentovány ještě dnes). Jedná se však o skupinu patřící k (mnohobuněčným) živočichům, kmene žahavců. Předpokládá se, že měly společného předka s medúzovitými žahavci, jelikož mají některé podobné struktury (popis níže) a polypová stadia některých medúz jsou také parazitická).", "tgt_summary": "Myxozoa (etymology: Greek: μύξα \"myxa\" \"slime\" or \"mucus\" + thematic vowel o + ζῷον \"zoon\" \"animal\") is an unranked subphylum of aquatic, obligately parasitic cnidarian animals and contains the smallest animals ever known to have lived. Over 2180 species have been described and some estimates have suggested at least 30,000 undiscovered species. Many have a two-host lifecycle, involving a fish and an annelid worm or a bryozoan. The average size of a myxosporean spore usually ranges from 10 μm to 20 μm, whereas that of a malacosporean (a subclade of the Myxozoa) spore can be up to 2 mm. Myxozoans can live in both freshwater and marine habitats. While the evolutionary history of myxozoans is still an active area of research, it is now understood that myxozoans are highly derived cnidarians that have undergone dramatic evolution from a free swimming, self-sufficient jellyfish-like creature into their current form of obligate parasites composed of a mere handful of cells. As myxozoans evolved into microscopic parasites, they lost many genes responsible for multicellular development, coordination, cell-cell communication, and even, in some cases, aerobic respiration. The genomes of some myxozoans are now among the smallest genomes of any known animal species.", "id": 2327726} {"src_title": "Filosof", "tgt_title": "Philosopher", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řecké \"filosofos\" vzniklo spojením slov \"filein\", mít rád, a \"sofia\", moudrost, znalost, dovednost. Původně souviselo se vzděláváním a označovalo člověka, který se snaží rozumově poznávat pravdu a dobře jednat, a to ne z čistě účelových pohnutek. Určitější význam dostalo patrně až u Sókratových žáků, zejména u Xenofonta a Platóna. Podle pozdějších autorů, kteří vznik pojmu připisovali už Pythagorovi, vzniklo v opozici k sofistům, kteří se živili vyučováním řečnictví a podobných dovedností, a mělo zdůraznit, že filosof není moudrý (\"sofos\"), nýbrž moudrost hledá. „Kdo je moudrý a vědění už má, nepotřebuje filosofovat.“ Sókratés naproti tomu o sobě tvrdí, že neví nic, ale totéž zjišťuje u svých partnerů, kteří se pokládají za vzdělance a znalce. Praktičtější obrat nastává u stoiků, zejména latinských, kteří oproti pouhému poznávání zdůrazňují dobré jednání (Cicero, Marcus Aurelius). Podobně soudí i starší křesťanští myslitelé, k filosofii jako rozumovému poznávání často skeptičtí. Teprve ve vrcholném středověku, kdy se budovalo soustavné školské vzdělávání, je filosofie jeho nezbytnou částí. Ve filosofii se člověk učí argumentovat a soustavně myslet, což mu má pak posloužit v dalším studiu, zejména teologickém. Od 14. století se filosofie od teologie odděluje a přestává argumentovat autoritami (Bible, staří myslitelé), přesto jsou filosofy po celý středověk téměř výlučně kněží. Nedůvěru k filosofii znovu oživil Martin Luther, přesto se na univerzitách vyučovala dále, od 16. století se však vyskytují i myslitelé laičtí, kteří působili mimo univerzity (René Descartes, Francis Bacon, John Locke, Jean-Jacques Rousseau, Voltaire, David Hume). Někteří se pak prosadili i na univerzitách (Immanuel Kant, Georg Wilhelm Friedrich Hegel) a od počátku 19. století je už filosof zpravidla laik a univerzitní učitel. Filosofie se stává samostatnou disciplinou a od ní se oddělují další speciální vědy, i když se vyučují na filosofických fakultách a dodnes se i vědcům uděluje titul „doktor filosofie“ (Ph.D.) Od 19. století přibývá nezávislých filosofů, kteří učí, živí se svými spisy a na některé z nich naváží samostatné myšlenkové školy (I. Kant, G. W. F. Hegel, Auguste Comte, Søren Kierkegaard, John Stuart Mill, Friedrich Nietzsche, Albert Camus). S rozšiřováním vysokoškolského vzdělávání se filosofové stávají početnou akademickou profesí a rozdělují se do mnoha směrů a škol, často krátkého trvání. Někteří označení „filosof“ výslovně odmítli (Hannah Arendtová, Michel Foucault) a Karl Popper často kritizoval „profesionální filosofy“, kteří místo vlastního myšlení jen komentují díla jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofické instituce.", "content": "Kromě univerzit se filosofové sdružují v odborných ústavech (v ČR například Filosofický ústav AV ČR), mezinárodních sdruženích a kolem odborných časopisů. V ČR k nim patří \"Filosofický časopis\" nebo \"Reflexe\", z mezinárodních časopisů například \"Deutsche Zeitschrift für Philosophie, European Journal of Philosophy, Epoché, Ethics, International Philosophical Quarterly, Philosophy Today\" a mnoho jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofické ceny.", "content": "UNESCO uděluje každé čtyři roky Avicennovu cenu za etiku ve vědách, japonská nadace Inamori uděluje Kjótskou cenu za umění a filosofii a Královská švédská akademie věd uděluje Cenu Rolfa Schocka za logiku a filosofii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filosof nebo filozof je člověk, který se zabývá filosofickými otázkami v různých oblastech této discipliny, který ji pěstuje a případně vyučuje. Jeho metodou je studium a výklad filosofických i uměleckých děl, racionální a kritická argumentace a diskuse. Podle Platóna je počátkem filosofické práce údiv nad tím, jak se věci mají, a filosof má podle svého poznání také žít.", "tgt_summary": "A philosopher is someone who practices philosophy. The term \"philosopher\" comes from the Ancient Greek, (\"philosophos\"), meaning \"lover of wisdom\". The coining of the term has been attributed to the Greek thinker Pythagoras (6th century BC). In the classical sense, a philosopher was someone who lived according to a certain way of life, focusing on resolving existential questions about the human condition, and not someone who discourses upon theories or comments upon authors. Typically, these particular brands of philosophy are Hellenistic ones and those who most arduously commit themselves to this lifestyle may be considered philosophers. A philosopher is one who challenges what is thought to be common sense, doesn't know when to stop asking questions, and reexamines the old ways of thought. In a modern sense, a philosopher is an intellectual who has contributed in one or more branches of philosophy, such as aesthetics, ethics, epistemology, logic, metaphysics, social theory, and political philosophy. A philosopher may also be one who worked in the humanities or other sciences which have since split from philosophy proper over the centuries, such as the arts, history, economics, sociology, psychology, linguistics, anthropology, theology, and politics.", "id": 1527716} {"src_title": "Summis desiderantes affectibus", "tgt_title": "Summis desiderantes affectibus", "src_document": [{"title": "Vznik buly.", "content": "Heinrich Kramer si coby inkvizitor (v německých zemích nevalné pověsti) stěžoval papeži, že jej ostatní kněží nijak nepodporují v jeho úsilí vypořádat se s čarodějnictvím. Papež, který se čarodějnictví obával, ochotně obdařil Kramera bulou a zároveň žádal dominikána Jakoba Sprengera, aby Kramerovi v jeho práci pomáhal; jejich společné dílo bula doporučuje a rozšiřuje jejich pravomoci coby inkvizitorů. Papež v bule, oproti předchozím vyjádřením a církevnímu zákonodárství, které se k čarodějnictví stavělo jako k pověře a čemusi, co se nezakládá na pravdě, upozorňuje na nebezpečí čarodějnictví v Německu. Bulou papež výslovně ruší všechna předchozí nařízení ve věci obou inkvizitorů, a doporučuje štrasburskému arcibiskupovi namátkové zpřísňování rozsudků inkvizičních tribunálů. Papež též vypočítává četné údajné zločiny čarodějnic. Dle katolického historika bula přispěla k tomu, aby se už tak dost vžitá epidemie čarodějnických procesů dále šířila. „Papež místo toho, aby vykořeňoval středověkou pověrčivost, ještě ji podněcoval.\" Každá pochybnost o realitě čarodějství, jak bylo v bule Inocence VIII. popsáno, byla jako heretická trestána. Bula se stala ostrou municí v rukou lovců čarodějnic a stala se také ideologickým základem pro Kramerovu a Sprengerovu knihu \"Malleus maleficarum\" (\"Kladivo na čarodějnice\"), vydanou o dva roky později. Kramer se Sprengerem ji uvedli jako dobrozdání pro svou knihu, byť k tomuto účelu sloužit neměla.", "section_level": 1}, {"title": "Význam buly.", "content": "Ačkoli tento dokument podporuje pouze inkvizitory Institorise a Sprengera poslané do Německa, a je místně ohraničen, sloužil po celá staletí jako reprezentativní a oficiální potvrzení toho, že každý, kdo přivedl kouzelníka či čarodějnici na hranici, prokazuje církvi a Bohu velkou službu. Úryvek z formálního závěru buly (podobné formulace byly tehdy ve více papežských dokumentech), který legitimizuje inkvizitorskou činnost autorů Kladiva: Inocenc VIII. měl být údajně zděšen tím, co se v několika severních oblastech Německa (diecéze Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír a Salcburk) událo a podivoval se nad tím, že někdo může tolik lidí obojího pohlaví, kterým se přičítá moc ďáblů a démonů, obviňovat, že by zkazil tolik dobytka, zahrad a vinic. Tento papežův žalozpěv je vykládán zpočátku existujícím obecným odporem proti teroru čarodějnických tribunálů, jeho naturelu a stylu života ovšem příliš neodpovídá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Summis desiderantes affectibus je název papežské buly Inocence VIII., vydané 5. prosince 1484. Jedná se o první papežský dokument, který vyšel tiskem. Svým dosahem zapůsobila na propuknutí honů na čarodějnice v novověké Evropě.", "tgt_summary": "Summis desiderantes affectibus (Latin for \"desiring with supreme ardor\"), sometimes abbreviated to \"Summis desiderantes\" was a papal bull regarding witchcraft issued by Pope Innocent VIII on 5 December 1484.", "id": 2163333} {"src_title": "Morava (řeka)", "tgt_title": "Morava (river)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Základ jména \"Morava\" patří mezi nejstarší staroevropské názvy vodstev s původním významem \"voda, močál\". Řeku pojmenovalo již předkeltské obyvatelstvo, a to na jejím dolním toku. Podle názvu řeky byla pojmenována historická země Morava, jejíž hydrologickou osu řeka tvoří, a rakouské území Moravské pole.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Morava pramení pod vrcholem Králického Sněžníku na území obce Dolní Morava v katastrálním území Velká Morava, v nadmořské výšce 1380 m v upravené studánce. Hluboké údolí odděluje východní a západní hřbet pohoří \"Králického Sněžníku\". V jižním úbočí \"Králického Sněžníku\" vytváří strmý žleb, kde přijímá několik potoků. Má zde charakter rychle mohutnícího horského potoka, níže pak říčky s rychlou čistou vodou. V Hanušovické vrchovině přibírá tři větší toky: Krupá, Branná a Desná. Pak protéká Mohelnickou brázdou, kde se do ní u Zábřehu vlévá Moravská Sázava.", "section_level": 2}, {"title": "Hornomoravský úval.", "content": "Poté Morava vstupuje do širokého Hornomoravského úvalu, kde přichází první meandrující úsek Litovelské Pomoraví. V tomto úseku se do \"Moravy\" vlévá Třebůvka, Oskava a Trusovický potok. \"Morava\" dále protéká největším a metropolitním městem na Hané Olomoucí. Dále se od Tážal po Tovačov se po levé straně hlavního toku odděluje drobné odlehčovací rameno, zvané Morávka. Mezi Troubkami a Tovačovem se do Moravy vlévá největší levý přítok Bečva, která odvádí vody z jižní části Moravskoslezských Beskyd, a zprava Blata a u Kojetína Valová, níže Haná a zleva Moštěnka.", "section_level": 2}, {"title": "Dolnomoravský úval.", "content": "Mezi Kroměříží a Otrokovicemi protéká Morava průlomem skrz Vnější Západní Karpaty (mezi Chřiby a Vizovickou vrchovinou), zleva přijímá Dřevnici a vstupuje do Dolnomoravského úvalu, kde je osou Moravského Slovácka. Od Otrokovic po Rohatec je podél Moravy vybudován Baťův kanál. Mezi Bzencem Přívozem a Rohatcem se nachází další meandrující úsek Osypané břehy, na území zvaném Moravská Sahara. U obce Rohatec začíná tvořit společnou česko-slovenskou státní hranici, kterou tvoří až k nejjižnějšímu bodu katastrálního území města Lanžhot a celé Moravy (země), kde přijímá zprava svůj vůbec nejdelší přítok Dyji. Současný průběh tohoto hraničního úseku má Morava od roku 1977, kdy zde bylo dokončeno jeho narovnání a značné prohloubení, provedené v letech 1969-1977. Samotná hranice pak ještě několik desítek let zachovávala starou podobu a přecházela z jednoho břehu Moravy na druhý, než byla narovnána podle osy toku. V letech 1975-1989 došlo ještě k úpravě soutoku Moravy a Dyje. Morava pak dále teče zhruba jižním směrem, kde až po soutok s Dunajem u Bratislavy-Devína tvoří rakousko-slovenskou státní hranici. Na \"Slovensku\" se do ní zleva vlévají Myjava, Rudava a Malina, v Rakousku zprava Zaya.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Na území Moravy protéká řeka řadou měst, zejména na středním toku: Litovel, Olomouc, Kojetín, Kroměříž, Otrokovice, Napajedla, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Veselí nad Moravou, Hodonín a posledním významnějším sídlem na toku je rakouský Marchegg.", "section_level": 2}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Směrem od Uherského Ostrohu do Vnorov bylo vybudováno odlehčovací rameno Nová Morava. Do Moravy se u Bzence-Přívoz vlévá Syrovinka. U Strážnice Velička.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Nejvyšší průtok má řeka na jaře. V létě její hladina klesá a opět stoupá na podzim díky dešťovým srážkám. Hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Povodně 1997.", "content": "Povodně v červenci 1997 byly do povodní 2002 největšími povodněmi v historii samostatné České republiky. Vyžádaly si 49 lidských životů a škody v hodnotě 63 miliard Kč. Katastrofální povodeň nastala vlivem abnormálních srážek v Jeseníkách a Beskydech, kdy se setkaly povodňové vlny na Moravě, Bečvě i dalších přítocích. Muselo být evakuováno přes 250 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se k zavlažování a zisku vodní energie. Je to jedna z nejvíce upravených řek v \"České republice\", přestože na ní není žádná přehrada. Všechny meandrující úseky kromě dvou byly upraveny a zkráceny. Jako prevence povodní slouží četné hráze a odlehčovací ramena.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po řece Moravě bylo taktéž pojmenováno údolí na povrchu Marsu, tzv. Morava Valles, které se nachází v kvadrantu Margaritifer Sinus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morava (, , ) je řeka ve střední Evropě, významný levý přítok Dunaje. Protéká stejnojmenným územím v České republice až po hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Nedaleko pramene tvoří krátký úsek historické zemské hranice Moravy a Čech a na dolním toku část hranice mezi Českou republikou a Slovenskem. Je to jedna z hlavních českých řek a je dlouhá 354 km (z toho 284 km na českém území). Povodí má rozlohu 26 658 km² (z toho 20 692,4 km² v České republice, tj. 26 % státního území). Nejdelším tokem na moravském povodí není ovšem Morava jako taková, ale systém Morava-Dyje-Rakouská Dyje, dosahující délky 380 km.", "tgt_summary": "The Morava (, , ) is a river in Central Europe, a left tributary of the Danube. It is the main river of Moravia, which derives its name from it. The river originates on the Králický Sněžník mountain in the north-eastern corner of Pardubice Region, near the border between the Czech Republic and Poland and has a vaguely southward trajectory. The lower part of the river's course forms the border between the Czech Republic and Slovakia and then between Austria and Slovakia.", "id": 2306676} {"src_title": "Miloslav Vlk", "tgt_title": "Miloslav Vlk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Miloslav Vlk se narodil jako nemanželské dítě. V prvních letech života jej vychovávali kromě matky také prarodiče. Jeho matka se vdala, když mu bylo šest let. I poté mu však zůstalo její příjmení za svobodna, což u něj spolu s matčiným citovým chladem vzbuzovalo pocit, že v rodině není zcela přijat. Po maturitě na Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 pracoval krátce jako pomocný dělník ve slévárně, následně nastoupil na základní vojenskou službu.", "section_level": 2}, {"title": "Archivní praxe.", "content": "V letech 1955–1960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Po absolutoriu působil v roce 1960 krátce jako okresní archivář v Třeboni, další rok pak jako samostatný archivní pracovník v Okresním archivu v Jindřichově Hradci. V letech 1961–1964 působil ve stejné funkci v Okresním archivu v Českých Budějovicích. Jako podnikový archivář ve Státní bance československé pracoval v letech 1986–1988. Vlkovou odbornou prvotinou byl ikonografický rozbor výzdoby Betlémské kaple. Jeho hlavním badatelským tématem se však stal Jenský kodex. Publikoval o něm několik zásadních studií.", "section_level": 2}, {"title": "Kněz.", "content": "V roce 1964 odešel studovat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Dne 23. června 1968 byl vysvěcen na kněze a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas, což pro něj bylo jednou z nejbolestnějších událostí jeho života. V letech 1978 až 1986 pracoval v Praze jako umývač oken a od roku 1986 jako archivář ve Státní bance československé, zároveň tajně vykonával kněžské povolání. K 1. lednu 1989 mu byl vrácen státní souhlas, takže se mohl vrátit do duchovní správy, a to nejprve na Klatovsku, později na Šumavě.", "section_level": 2}, {"title": "Biskup českobudějovický.", "content": "Dne 14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen a intronizován 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí (od smrti biskupa Josefa Hloucha), snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce Antonín Liška.", "section_level": 2}, {"title": "Arcibiskup pražský.", "content": "Dne 27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované arcidiecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. Dne 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem titulu Santa Croce in Gerusalemme. Na pozvání Václava Havla se zúčastnil oslav 10. výročí 17. listopadu v roce 1999 na Pražském hradě. Z titulu svého úřadu musel řešit dlouhodobou a stále sílící krizi na Katolické teologické fakultě, na níž se dostal do tvrdého sporu s jejím děkanem Václavem Wolfem. Konflikt nakonec vygradoval na přelomu 20. a 21. století: v roce 2000 kardinál Vlk vetoval Wolfovo třetí zvolení děkanem a v roce 2002 mu odebral kanonickou misi pro vyučování katolické teologie. V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI. Pozval do své diecéze trapistky. V lednu 2007 si založil osobní webové stránky. V témže roce podal u příležitosti svých 75. narozenin (kanonický věk pro rezignaci na církevní úřad) rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky. V lednu 2010 varoval před hrozbou islamizace Evropy. Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně parlament odhlasoval uzavření této otázky až v roce 2012 – stát vrátil majetek církvi. Obzvláště významný byl spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta, spory o katedrálu ukončila 24. května 2010 dohoda mezi Vlkovým nástupcem, nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Řádem sv. Lazara.", "content": "Kardinál Vlk byl od počátku 90. let pozorným pozorovatelem činnosti znovuobnovených rytířských řádů. V roce svých 60. narozenin převzal dne 10. září 1992 záslužný velkokříž, udělený velmistrem řádu Françoisem de Cossé, vévodou z Brissacu – vyznamenání mu předal Ferdinand Menšík z Menštejna, bailli Českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Při této příležitosti udělil kardinál Vlk řádu své požehnání. Dne 9. listopadu 2013 obdržel kardinál Miloslav Vlk při slavnostní investituře a bohoslužbě v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Strahovském klášteře z rukou melchitského patriarchy Řehoře III. Velkokříž sv. Lazara. Zároveň patriarcha Řehoř III. předal a svěřil Miloslavu kardinálu Vlkovi duchovní správu českého velkobailiviku Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského (maltsko-pařížská obedience). Slavnostnímu obřadu předsedal Andreas Salvador Habsbursko-Lotrinský v zastoupení velmistra Dona Carlose Geredy de Borbón, markýze de Almazán.", "section_level": 2}, {"title": "Emeritura.", "content": "V roce 2010 ho z důvodu dosažení kanonického věku vystřídal v arcibiskupském úřadu Dominik Duka. Kardinál Vlk od té doby žil jako soukromá osoba, byť se značným vlivem z titulu kardinála i z osobní autority. V této době se mimo jiné angažoval v kauze kontroverzně odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. V rozhovoru pro Český rozhlas v dubnu 2016 uvedl, že německá kancléřka Angela Merkelová zřejmě nedomyslela dopady evropské migrační krize, „protože s touto vlnou přišli i mnozí teroristi.“ Vlk dále řekl, že souhlasí s názorem papeže Františka, že je zapotřebí uprchlíkům pomoci, ale zároveň je třeba dbát na bezpečnost státu.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoc a smrt.", "content": "Na začátku roku 2017 ohlásil vážné onemocnění, už o Vánocích 2016 došlo k jeho čtyřdenní hospitalizaci. Byla mu diagnostikována rakovina plic, jež již metastázovala do kostí. Přestěhoval se na faru v Karlíně, kde se o něj staral tamní farář Miroslav Cúth (také fokolarín) se spolupracovníky a Janou Sieberovou (zakladatelkou domácího hospice \"Duha\"). Mezi těmi, kdo Vlkovi projevili účast, byl i papež František v osobním telefonátu. Vlkův zdravotní stav byl nestabilní a procházel závažnými zvraty. Dne 18. února 2017 bylo oznámeno, že se mu přitížilo a že krvácel z dvanáctníku do dutiny břišní. Zemřel v sobotu 18. března 2017 ve věku 84 let. Jako první o jeho smrti informoval Dominik kardinál Duka. Klerikovy ostatky byly ve čtvrtek 23. března vystaveny ve Svatovítském dómu a o den později v kostele sv. Benedikta na Hradčanech. Jeho pohřeb se uskutečnil v sobotu 25. března ve svatovítské katedrále. Po církevních obřadech vedených Dominikem kardinálem Dukou byla rakev s jeho ostatky uložena v Nové arcibiskupské kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Spočinul tak po boku svých předchůdců v úřadu pražského arcibiskupa a primase českého ThDr. et PhDr. Františka Kordače (1852–1934), Karla kardinála Kašpara (1870–1941) a Františka kardinála Tomáška (1899–1992). V hrobce odpočívá též světící biskup pražský ThDr. Antonín Podlaha (1865–1932). Prezident Miloš Zeman se pohřbu nezúčastnil. Vlkův skon komentoval slovy „odešel člověk hluboké víry a pevných, nekompromisních názorů“. Předložený návrh na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam však zamítl.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Aktivně hovořil německy a italsky, pasivně ovládal ruštinu, francouzštinu, latinu a esperanto. Byl nositelem řady čestných teologických doktorátů v Illinois, Minnesotě (USA), Pasově (Německo), Krakově, Opolí (Polsko) a také řady čestných občanství v zahraničí. V mládí byl členem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů, v roce 1995 přijal záštitu nad světovým kongresem katolických esperantistů v Olomouci, kde také v esperantu sloužil slavnostní mši; roku 2009 přijal čestné členství v České esperantské mládeži a záštitu nad Mezinárodním kongresem esperantské mládeže v Liberci, v jehož rámci také v neděli 19. července v libereckém arciděkanském chrámě sv. Antonína Velikého sloužil mši svatou v esperantu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miloslav kardinál Vlk (17. května 1932 Líšnice u Milevska – 18. března 2017 Praha) byl český katolický klerik a teolog, který mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 1990 až 1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo znělo „Aby všichni jedno byli“. Kardinálem byl kreován dne 26. listopadu 1994. Od roku 1991 do roku 2010 byl z titulu pražského arcibiskupa primasem českým, což je čestný titul vyjadřující přednostní postavení mezi biskupy římskokatolické církve v Čechách. Krom toho byl i předsedou nejprve Československé (1991 až 1993) a později České biskupské konference (1993 až 2000), tuto funkci v roce 2000 převzal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V letech 1993 až 2001 byl Miloslav Vlk prezidentem Rady evropských biskupských konferencí. Od roku 1994 byl moderátorem setkání Hnutí Fokoláre. V dobách pronásledování katolické církve v Československu komunistickým režimem působil částečně v oficiální, státem kontrolované části církve a částečně v neoficiální „skryté církvi“. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracoval na obnově zdevastovaných církevních struktur a vedl boj za navrácení církevního majetku, o který totalitní režim církev připravil. Ve funkci arcibiskupa řešil například kauzu krize Katolické teologické fakulty UK, v době jeho působení jednal Vatikán s českou církví také o řešení tajně vysvěcených kněží a biskupů, z nichž někteří byli či jsou ženatí.", "tgt_summary": "Miloslav Vlk (; 17 May 1932 – 18 March 2017) was a Czech prelate of the Roman Catholic Church who served as Archbishop of Prague from 1991 to 2010. He was made a cardinal in 1994. He was also the President of the Council of European Bishops' Conferences (1993–2001).", "id": 297541} {"src_title": "Rostislav", "tgt_title": "Rastislav of Moravia", "src_document": [{"title": "První období vlády.", "content": "Rostislav byl synovcem Mojmíra I. V roce 846, pravděpodobně po Mojmírově smrti, byl Rostislav na velkomoravský královský stolec dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem východofranské říše (tj. východní části rozpadlé Franské říše). Ludvík Němec považoval Rostislava za svého chráněnce, ne-li vazala, a předpokládal, že se velkomoravský kníže bude podřizovat jeho politickým zájmům ve střední Evropě. Od roku 850 však Rostislav přerušil styky s východofranskou říší, začal podporovat Ludvíkovu opozici a na Velkou Moravu přijímal Ludvíkovy odpůrce, kteří byli nuceni uprchnout od Franků. Kvůli likvidaci východofranského vlivu Rostislav vyhnal latinské kněze. Roku 855 se Ludvík Němec pokusil potrestat Rostislavovu neposlušnost a vpadl na Velkou Moravu. Jeho voje došly až k Rostislavově hlavní pevnosti, kde však velkomoravské vojsko podniklo úspěšný protiútok. Rostislav pak pronásledoval východofranské vojáky až za hraniční řeku Dunaj a vyplenil východofranské území na druhém břehu. V roce 858 se Rostislav spojil s Karlomanem (Karlmannem), správcem Východní marky (dnes část Rakouska) a synem Ludvíka Němce. Rostislav získal díky tomuto spojenectví některá území v dnešním Maďarsku, která připojil ke své říši. V roce 861 Rostislav s Karlomanem znovu zaútočili na síly Ludvíka Němce, ke kterým náležel i Pribina, tehdy kníže blatenského knížectví. Rostislav napadl Blatenské knížectví, sesadil Pribinu (ten byl patrně zabit) a dosadil na knížecí stolec Pribinova syna Kocela, který se tím stal Rostislavovým chráněncem. Proti spojenectví Karlomana s Rostislavem uzavírá Ludvík spojenectví s Bulhary. Karloman je nakonec poražen a musí se podrobit svému otci.", "section_level": 1}, {"title": "Cyrilometodějská misie.", "content": "Pravděpodobně po roce 860 vyslal Rostislav poselstvo k papeži Mikuláši I. a požádal jej o „učitele“, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě a také vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Využil k tomu situace, kdy po záchvatu mrtvice tehdejšího pasovského biskupa Hartwiga upadla celá pasovská diecéze včetně misijních území do chaosu. Samotné vyslání učitele se však mělo stát jen prvním krokem na cestě k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem. Papež však potřeboval spojenectví císaře Ludvíka Němce a nedovolil si podniknout nic, co by mohlo poškodit bavorský episkopát a popudit Ludvíka Němce. Jeho odpověď na Rostislavovu žádost tak byla pravděpodobně negativní. Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalu III., který vyhověl jeho žádosti a vyslal na Moravu misii vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem. Přestože z Byzance nešlo očekávat založení (arci)biskupství, několikaletá intenzivní misijní činnost Konstantina a Metoděje položila nezbytné základy pro následné budování samostatné církevní organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Spory s Východofranskou říší.", "content": "V srpnu roku 864 Ludvík Němec překročil Dunaj a napadl Velkomoravskou říši. Obklíčil Rostislava na hradišti Dowina (pravděpodobně Devín). Rostislav byl přinucen uznat své vazalství vůči východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Cyrilometodějská misie však pokračovala nerušeně i nadále. Ludvík Němec, nespokojen s politickou situací pro něj nepříznivou, v roce 869 zaútočil znovu. Opět se dostal až k Rostislavově hlavní pevnosti a opět ji nedobyl. V tomtéž čase papež uznal sv. Metoděje za moravsko-panonského biskupa a tím potvrdil celé úsilí misie i svébytné kulturně-politické postavení Velkomoravské říše, ve skutečnosti nezávislé na Východofranské říši.", "section_level": 1}, {"title": "Konec vlády.", "content": "Rostislav pověřil panováním nad nitranským knížectvím (samosprávná lenní součást Velkomoravské říše) svého synovce Svatopluka, který se tak spolu s Rostislavem začal podílet na vládě. V roce 870 se Svatopluk spojil s východofranskou říší proti Rostislavovi a své nitranské knížectví svěřil pod ochranu Ludvíku Němci. Rostislav reagoval pokusem o zabití Svatopluka na hostině. Ludvík ho pak nechal věznit v Klášteře sv. Jimráma (sv. Emeramma) v Řezně, kde někdy po roce 870 zemřel. Po Rostislavově likvidaci započal pak na Velké Moravě spor o vládu, kterou si nárokoval Svatopluk (který pak byl nakrátko rovněž vězněn Franky), ale Ludvík Němec svěřil správu nad slovanským státem franským markrabím Vilémovi a Engilšalkovi.", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Kníže Rostislav byl v roce 1994 kanonizován pravoslavnou církví. Církevní svátek by stanoven na 28. října. Patrocinium nese již několik českých i slovenských chrámů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rostislav (nebo také Rastislav, \"Rastic\", \"Rasticlao\", \"Rastislaus\", někdy též \"Radislav\" či \"Ladislav\") z dynastie Mojmírovců (datum narození neznámé – po 870, Bavorsko) byl v letech 846–870 druhým velkomoravským knížetem. Za jeho vlády se na území Velkomoravské říše uskutečnila \"cyrilometodějská misie\". V říjnu 1994 byl pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku prohlášen za svatého. Slavnost svatořečení Rostislava proběhla 29. října 1994 v Prešově a 30. října 1994 v Brně, podle pravoslavného kalendáře má církevní svátek 28. října.", "tgt_summary": "Rastislav or Rostislav, also known as St. Rastislav, (Latin: \"Rastiz\", Greek: Ῥασισθλάβος / \"Rhasisthlábos\") was the second known ruler of Moravia (846–870). Although he started his reign as vassal to Louis the German, king of East Francia, he consolidated his rule to the extent that after 855 he was able to repel a series of Frankish attacks. Upon his initiative two brothers, Cyril and Methodius. sent by the Byzantine Emperor Michael III in 863, translated the most important Christian liturgical books into Slavonic. Rastislav was dethroned by his nephew Svatopluk I of Moravia, who handed him over to the Franks.", "id": 2343299} {"src_title": "Josef Václav Frič", "tgt_title": "Josef Václav Frič", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem českého vlastence a advokáta Josefa Františka Friče a už během studia na Akademickém gymnáziu se rozhodl, že bude básníkem. V revolučním roce 1848 byl mluvčím radikálního studentského spolku „Slávie“ a spolu s Josefem Rittigem vedl pražské studenty na barikády. Po potlačení pražského povstání odjel na Slovensko, kde se podílel na organizaci protimaďarského povstání. Po návratu do Prahy založil v roce 1849 s přáteli spolek „Českomoravské bratrstvo“, ale brzy nato byl zatčen za spoluúčast na přípravě májového spiknutí a roku 1851 odsouzen pro velezradu k 18 letům vězení. Trest si odpykával v Komárně a roku 1854 byl omilostněn. V roce 1858 byl opět zatčen a o rok později (1859) propuštěn pod podmínkou emigrace. Odešel do Londýna, odkud se ještě téhož roku (1859) přestěhoval do Paříže a potom do Berlína, odkud stále vedl svůj boj proti Rakousku. V 70. letech žil v Budapešti a v Záhřebu, pozvolna však nahlížel, že jeho boj nemá vyhlídky na úspěch a po návratu do Čech roku 1880 se z politického života úplně stáhl a věnoval se pouze literatuře. Podílel se také na vydání almanachu Máj. Po návratu z exilu bydlel s rodinou u příbuzných své ženy v Krakovské ulici. Roku 1883 se rodina přestěhovala do usedlosti Horní Perucka nad Nuselskými schody (Jana Masaryka čp. 73/14) a po pěti letech do pronajaté vily čp. 195 (Jana Masaryka). Zde roku 1890 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Josef Václav Frič byl dvakrát ženat, poprvé se v roce 1856 oženil s Annou Ullmanovou (1829–1857). Po její smrti se koncem roku 1857 oženil s Annou Kavalírovou (1825–1893). Měli dva syny, Josefa (1861–??) a Jana (1863–1892), kteří se narodili v Paříži, a dceru Boženu (1865–??, místo narození prozatím neurčeno, v roce 1865 pobýval Frič v Paříži).", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Přispíval do řady novin a časopisů, např. do \"Lumíra\" a \"Kwětů\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Václav Frič (5. září 1829 Praha – 14. října 1890 Královské Vinohrady) byl český spisovatel, novinář a politik, představitel romantismu. Psal také pod pseudonymem M. Brodský a A. Hron.", "tgt_summary": "Josef Václav Frič (5 September 1829 – 14 October 1890) was a Czech poet, journalist and radical democrat revolutionary. He was a participant in the revolution of 1848.", "id": 742600} {"src_title": "Denis Papin", "tgt_title": "Denis Papin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v protestantské rodině, což později výrazně ovlivnilo jeho život. Po maturitě na jezuitském gymnáziu studoval lékařství v Angers, kde roku 1669 promoval. V roce 1670 se stal asistentem Christiaana Huygense v Paříži a společně pracovali na stroji, který by využíval síly vody, ohně a vakua. Přitom se seznámil se svým vrstevníkem G. W. Leibnizem, s nímž si až do smrti dopisoval. Vynalezl pumpu poháněnou střelným prachem pro pohon vodotrysků v parku zámku Versailles. Roku 1675 se na pozvání Roberta Boyla odebral do Anglie a od roku 1679 byl asistentem Roberta Hooka. Ve stejném roce objevil vaření pod zvýšeným tlakem a zkonstruoval dodnes známý Papinův hrnec. Ten se sice při prvním předvedení před londýnskou Královskou společností roztrhl, ale když jej Papin doplnil o bezpečnostní ventil, fungoval spolehlivě. Roku 1681 na něj získal v Paříži královský patent. Roku 1681 se stal vedoucím experimentálního oddělení akademie věd v Benátkách, kde pracoval na vývoji parního děla a roku 1684 se stal členem Královské společnosti. Po zrušení Ediktu nantského v roce 1685 se jako hugenotský protestant nesměl vrátit do Francie. Roku 1691 se oženil a po ostrém sporu s kazatelem hugenotské obce Th. Gautierem byl zbaven funkce staršího. V roce 1692 vynalezl ponorku a sám ji také předvedl, roku 1695 popsal první parní pumpu. Roku 1699 byl jmenován členem Královské akademie věd v Paříži. Na pozváni lanckraběte Karla odešel do hesenského Marburgu, kde pobýval v letech 1696–1707. Přednášel zde fyziku a roku 1706 postavil první parní válec a parní pumpu, která měla čerpat vodu do vodotrysků v parku, brzy se ale porouchala. Postavil také kolový parník, který mu však loďaři v Mündenu zabavili a zničili. Poté, co upadl v nemilost, odjel zpět do Anglie. Zde se sice ještě nějaký čas věnoval vynálezům, ale po několika letech zemřel v chudobě 26. srpna 1713. Posledním dokladem je záznam výplaty v Královské akademii z 5. dubna 1712. Vzhledem k nulovým finančním prostředkům byl pochován do neoznačeného hrobu. Kromě Papinova hrnce popsal také princip nízkotlakého parního stroje (1690), postavil ponorný člun (1692), odstředivé čerpadlo (1698). Roku 1698 také postavil první parní čerpadlo na řece Fuldě, další sestavil v roce 1706 v Anglii. Na jeho myšlenky navázali Thomas Savery a Thomas Newcomen konstrukcí prvních parních strojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Denis Papin [\"dni papé\"] (22. srpna 1647, Chitenay u Blois, Francie – 26. srpna 1713, Anglie) byl francouzský matematik, fyzik a vynálezce, který se zabýval využitím síly páry a vakua.", "tgt_summary": "Denis Papin FRS (; 22 August 1647 – 26 August 1713) was a French physicist, mathematician and inventor, best known for his pioneering invention of the steam digester, the forerunner of the pressure cooker and of the steam engine.", "id": 1384924} {"src_title": "Mojmír II.", "tgt_title": "Mojmir II of Moravia", "src_document": [{"title": "Tři Svatoplukovi synové.", "content": "Na velkomoravský knížecí stolec Mojmír nastoupil po smrti svého otce, knížete Svatopluka, v roce 894. Přestože legenda o \"třech prutech Svatoplukových\" hovoří o třech jeho synech, následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Knížetem.", "content": "Po smrti svého otce Svatopluka převzal v roce 894 Mojmír vládu na Velké Moravě. Po převzetí vlády musel řešit celou řadu vážných problémů. Aby získal čas na klidné převzetí vlády, uzavřel v roce 894 mír s východofranským králem Arnulfem. Přesto se mu nepodařilo zabránit odtržení některých jeho otcem připojených oblastí. Vnitřní spory na Velké Moravě vedly v roce 896 k rostoucí „politické emigraci“ do Bavorska, což Mojmír považoval za porušení podmínek míru z rok 894. V roce 896 se v Potisí objevují Maďaři a Mojmír jim zde vykazuje sídla. Spolu s Maďary pak Mojmír napadá Arnulfovu Panonii. Mojmírův mladší bratr, Svatopluk II., dostal po smrti otce pod svou správu lenní nitranské knížectví. Svatopluk II., který byl již předtím v kontaktu s Bavory, navštívil roku 897 Arnulfa a zavázal se být jeho spojencem. Nato Mojmír II. vyslal proti Svatoplukovi II. vojsko, nicméně Mojmír II. sám od Arnulfa utrpěl porážku. Zároveň s pokračujícími vnitropolitickými spory ztrácela Velkomoravská říše dříve dobytá území. Roku 894 to byla Panonie, kterou dočasně zabrala východofranská říše, Frankové získali vliv i v Čechách, které se po nástupu Spytihněva I. roku 895 od Velké Moravy rovněž odtrhly. V roce 896 zabrali území podél řeky Tisy Maďaři, kteří se vzhledem k tomu, že sídlili v těsném sousedství Velké Moravy, mohli stát velkým nebezpečím. Na přelomu let 898 a 899 Velkou Moravu napadli Bavoři, kteří se snažili Mojmírovu moc zlomit. Následně Mojmír II. zajal svého bratra Svatopluka, který byl ale brzy osvobozen svými bavorskými spojenci. Svatopluk II. poté společně s Bavory z Velké Moravy odešel.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení moravské arcidiecéze.", "content": "Poté, co se Mojmírovi podařilo konsolidovat poměry na Velké Moravě, vyslal na jaře 899 (nebo snad už v roce 898) poselstvo k papeži do Říma se žádostí o vysvěcení biskupů a obnovu moravské arcidiecéze. Nedávno zvolený papež Jan IX. se rozhodl vyslat na Moravu tři své legáty (arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela), kteří měli znovuvybudovat moravskou církevní organizaci. Ti na Moravě vysvětili arcibiskupa a tři jeho biskupy sufragány. Moravská církevní provincie tak byla plně dotvořena. O událostech informuje pouze stížný list bavorských biskupů z roku 900. Z něj se ale nedovídáme ani jméno nového moravského arcibiskupa, ani žádné informace o sídlech třech sufraganních biskupů. Historikové většinou předpokládají, že sídlo arcibiskupa se nacházelo někde v centru Velkomoravské říše na jižní Moravě (pravděpodobně ve Valech u Mikulčic případně v aglomeraci Staré Město–Uherské Hradiště). Jedno ze sídel sufragánních biskupství je pak kladeno do Nitry, kde navázalo na starší Wichingovo biskupství. Zbývající dvě biskupství bývají lokalizována například do Olomouce a Krakova, do horní Panonie a východní Marky, případně do Panonie a Zadunajska.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Velké Moravy.", "content": "Někteří Maďaři se na přelomu 9. a 10. století usídlili přímo na velkomoravském území a v roce 900 dokonce společně s moravskými bojovníky zaútočili na Bavorsko a vyplenili je. Rostoucí obavy z Maďarů vedly v lednu 901 k uzavření míru mezi Moravany a Bavory. Maďaři pak následujícího roku zaútočili na Moravu, ale byli odraženi. Po tomto moravském vítězství se situace nakrátko uklidnila. V roce 904 byl ale v Bavorsku na hostině zavražděn maďarský velkokníže Kurszán i se svou družinou, což vedlo k dalším bojům. K rozhodujícím střetům mezi Maďary a Moravany došlo pravděpodobně někdy v letech 905–906. Během nich pravděpodobně zahynul jak Mojmír II., tak i elitní knížecí družina a špičky moravské aristokracie. Roku 906 Maďaři podle zprávy Annalisty Saxa znovu zaútočili na Moravu a byli údajně poraženi. Ještě téhož roku se ale maďarský útok opakoval a došlo k definitivnímu zhroucení Velké Moravy. Podle pozdější uherské tradice došlo k bitvě (či bitvám) někde na dnešním Slovensku (snad v okolí Nitry). Při velkém střetu mezi Bavory a Maďary, ke kterému došlo 4. července 907 u Bratislavy, se už Moravané vůbec nezmiňují. Po rozpadu říše se patrně v omezené míře uchovaly zbytky samostatné státní organizace, v 1. polovině 10. století možná do určité míry závislé na Maďarech. Naznačuje to zpráva z doby kolem roku 942, kdy staří Maďaři, kteří byli zajati v maurském Španělsku, vypovídali o své zemi na severu sousedící s Moravou nebo zpráva o Moravanech Al-Mas´údího \"Rýžoviště zlata a doly drahokamů z\" r. 947 nebo \"Knihy ponaučení a přezkoumání\" téhož autora. O podřízenosti Moravy Maďarům či tributu však žádné zprávy nejsou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mojmír II. († 906) byl mezi léty 894–906 čtvrtý a také poslední historicky známý panovník Velkomoravské říše, který pocházel z dynastie Mojmírovců. Datum a místo jeho narození je neznámé. Narodil se po roce 871 jako syn velkomoravského knížete Svatopluka a pravděpodobně jeho manželky Svatožizně. Vlády na Velké Moravě se ujal po smrti svého otce v roce 894. Po roce 906 o Mojmírovi II. historické prameny mlčí, předpokládá se tedy, že zemřel právě toho roku.", "tgt_summary": "Mojmir II (Latin: \"Moymirus\", Czech and Slovak: \"Mojmír II.\", born after 871, died after 901) was a member of the House of Mojmir and since 894 the last known ruler of Great Moravia. He probably died in the beginning of the 10th century in a battle against the Magyars.", "id": 414479} {"src_title": "Faerština", "tgt_title": "Faroese language", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Mimo Faery se používá minimálně. Na Faerách, které mají v rámci Dánska širokou autonomii, je prvním úředním jazykem; druhým je dánština.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší ryze faerské texty jsou tři balady zaznamenané roku 1773. Spisovnou normu sestavil roku 1846 Venceslaus Ulricus Hammershaimb. Tou dobou také začaly snahy o zrovnoprávnění faerštiny s dánštinou. Do školství začala faerština pronikat od roku 1912, úředním jazykem se stala roku 1939, od roku 1948 je na školách prvním vyučovacím jazykem a běžně se používá jako literární jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "Používá se latinka obohacená o několik speciálních znaků podle norsko-islandského vzoru.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Gramatická stavba a slovní zásoba ovlivněná islandštinou, je zde i řada rysů dialektů jihozápadního Norska. Faerština je flexivní jazyk, který má 3 gramatické rody a 4 pády - nominativ, akuzativ, dativ a genitiv. Genitiv se ale většinou v mluvené řeči nepoužívá a opisuje se. Gramatika jazyků ostrovní větve severogermánských jazyků jako je islandština a právě faerština je tedy jednou z nejsložitějších gramatik mezi germánskými jazyky. Většina germánských jazyků je dnes více či méně analytických.", "section_level": 1}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Ve slovníku je mnoho dánských výpůjček, což souvisí s příslušností Faerských ostrovů k Dánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost s ostatními jazyky.", "content": "Faerština je jako germánský jazyk součástí velké skupiny indoevropských jazyků. Faerštině nejpodobnějším jazykem je islandština, se kterou sdílí starobylý charakter a tím, že se od středověku nijak výrazně nezměnila. Islanďané a Faeřané se ale nejsou schopni domluvit. Je to dáno mimo jiné i tím, že výslovnost obou jazyků je velmi odlišná. Jako příklad lze uvést předložku hjá, která se v islandštině vyslovuje přibližně jako [hjau], zatímco ve faerštině jako [čoa].", "section_level": 1}], "src_summary": "Faerština (\"Føroyskt\") je severogermánský jazyk, kterým mluví asi 45 000 obyvatel Faerských ostrovů a dalších asi 21 000 lidí v jiných oblastech (hlavně v Dánsku). Má poměrně blízko k islandštině, podobně jako ona přežila na izolovaných ostrovech bez podstatných změn od středověku až do dneška.", "tgt_summary": "Faroese ( or ; , ) is a North Germanic language spoken as a first language by about 72,000 people, around 49,000 of whom reside on the Faroe Islands and 23,000 in other areas, mainly Denmark. It is one of five languages descended from Old West Norse spoken in the Middle Ages, the others being Norwegian, Icelandic, and the extinct Norn and Greenlandic Norse. Faroese and Icelandic, its closest extant relative, are not mutually intelligible in speech, but the written languages resemble each other quite closely, largely owing to Faroese's etymological orthography.", "id": 2020167} {"src_title": "Okres Pardubice", "tgt_title": "Pardubice District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 888,98 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Území pardubického okresu se rozkládá na křižovatce hlavních železničních tratí (Praha – Brno, Havlíčkův Brod – Liberec) a na částečně splavném Labi do Chvaletic. Na okraj okresu vede dálnice D11 z Prahy. Započala také výstavba dálnice D35, která bude na tuto dálnici plynule navazovat a bude se křížit na mimoúrovňové křižovatce u Opatovic nad Labem se silnicí pro motorová vozidla I/37 spojující dvě krajská města: Hradec Králové a Pardubice.", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází dálnice D11 a D35, dále silnice I. třídy silnice I/2, I/17, I/35, I/36 a I/37. Silnice II. třídy jsou II/298, II/305, II/322, II/323, II/324, II/327, II/333, II/340, II/342 a II/355.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Barchov • Bezděkov • Borek • Brloh  • Břehy • Bukovina nad Labem • Bukovina u Přelouče • Bukovka  • Býšť  • Časy • Čeperka • Čepí • Černá u Bohdanče • Dašice  • Dolany • Dolní Roveň  • Dolní Ředice • Dříteč • Dubany • Hlavečník • Holice  • Holotín • Horní Jelení  • Horní Ředice • Hrobice • \"Choltice \" • Choteč • Chrtníky • Chvaletice  • Chvojenec • Chýšť • Jankovice  • Jaroslav • Jedousov  • Jeníkovice • Jezbořice • Kasalice  • Kladruby nad Labem  • Kojice • Kostěnice • Křičeň • Kunětice • Labské Chrčice • Lány u Dašic • Lázně Bohdaneč • Libišany • Lipoltice  • Litošice  • Malé Výkleky • Mikulovice  • Mokošín • Morašice • Moravany  • Němčice • Neratov • Opatovice nad Labem  • Ostřešany • Ostřetín  • Pardubice  • Plch • Poběžovice u Holic • Poběžovice u Přelouče • Podůlšany • Pravy • Přelouč  • Přelovice • Přepychy • Ráby • Rohovládova Bělá • Rohoznice • Rokytno  • Rybitví • Řečany nad Labem  • Selmice • Semín • Sezemice  • Slepotice  • Sopřeč • Sovolusky • Spojil • Srch  • Srnojedy • Staré Hradiště  • Staré Jesenčany • Staré Ždánice • Starý Mateřov • Stéblová • Stojice • Strašov • Svinčany  • Svojšice • Tetov • Trnávka • Trusnov  • Třebosice • Turkovice  • Uhersko • Úhřetická Lhota • Újezd u Přelouče • Újezd u Sezemic  • Urbanice • Valy • Vápno • Veliny • Veselí • Vlčí Habřina • Voleč • Vysoké Chvojno • Vyšehněvice • Zdechovice  • Žáravice • Živanice", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 1. ledna 2007 byly v okrese Pardubice ještě obce:", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Přirozenou dominantou a symbolem pardubického regionu je hrad Kunětická hora. Hradní věž je nejvyšším místem v širokém okolí a nabízí výhled od hladin polabských rybníků až do Krkonoš. Kunětická hora je také významnou lokalitou zoologickou a botanickou, bohatým a chráněným nalezištěm četných druhů živočivhů a rostlin. Další památky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Pardubice je okresem v Pardubickém kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město Pardubice. V rámci kraje sousedí na jihu s okresem Chrudim a na východě s okresem Ústí nad Orlicí. Dále pak na jihozápadě a západě sousedí s okresy Kutná Hora a Kolín Středočeského kraje a na severu a severovýchodě s okresy Hradec Králové a Rychnov nad Kněžnou Královéhradeckého kraje.", "tgt_summary": "Pardubice District () is a district (\"okres\") within the Pardubice Region of the Czech Republic. Its capital is the city of Pardubice.", "id": 1523504} {"src_title": "Okres Chrudim", "tgt_title": "Chrudim District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 029,67 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází silnice I. třídy I/17, I/34 a I/37. Silnice II. třídy jsou II/305, II/306, II/324, II/337, II/340, II/341, II/342, II/343, II/344, II/354, II/355, II/356, II/357, II/358 a II/359.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Běstvina  • Biskupice • Bítovany  • \"Bojanov \" • Bor u Skutče • Bořice • Bousov  • Bylany • Ctětín  • Čankovice • České Lhotice  • Dědová • Dolní Bezděkov • Dřenice • Dvakačovice • Hamry • Heřmanův Městec  • Hlinsko  • Hluboká  • Hodonín • Holetín  • Honbice  • Horka  • Horní Bradlo  • Hošťalovice  • Hrochův Týnec  • Hroubovice • Chrast  • \"Chroustovice \" • Chrudim  • Jeníkov • Jenišovice  • Kameničky  • Kladno • Klešice  • Kněžice • Kočí • Kostelec u Heřmanova Městce  • Krásné  • Krouna  • Křižanovice • Lány  • Leštinka • Libkov • Liboměřice  • Licibořice  • Lipovec  • Lozice • Lukavice  • Luže  • Míčov-Sušice  • Miřetice  • Mladoňovice  • Morašice  • Mrákotín  • Nabočany • Načešice  • Nasavrky  • Orel  • Ostrov • Otradov • Perálec  • Podhořany u Ronova  • Pokřikov • Prachovice • Proseč  • Prosetín  • Předhradí  • Přestavlky • Rabštejnská Lhota  • Raná  • Ronov nad Doubravou  • Rosice  • Rozhovice • Řestoky • Seč  • Skuteč  • Slatiňany  • Smrček  • Sobětuchy  • Stolany • Střemošice  • Studnice  • Svídnice  • Svratouch  • Tisovec  • \"Trhová Kamenice \" • Trojovice • Třemošnice  • Třibřichy • Tuněchody • Úherčice • Úhřetice • Vápenný Podol  • \"Včelákov \" • Vejvanovice • Vítanov  • Vojtěchov  • Vortová  • Vrbatův Kostelec  • Všeradov  • Vysočina  • Vyžice  • Zaječice  • Zájezdec • Zderaz • Žlebské Chvalovice  • \"Žumberk \"", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 1. ledna 2007 byly v okrese Chrudim také obce:", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Chrudim je okresem v Pardubickém kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město Chrudim. V rámci kraje sousedí na severu s okresem Pardubice a na východě s okresy Ústí nad Orlicí a Svitavy. Na jihu hraničí s okresy Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod Kraje Vysočina, na západě pak s okresem Kutná Hora Středočeského kraje.", "tgt_summary": "Chrudim District () is a district (\"okres\") within Pardubice Region of the Czech Republic. Its capital is the town of Chrudim.", "id": 1101384} {"src_title": "Okres Havlíčkův Brod", "tgt_title": "Havlíčkův Brod District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 264,93 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází dálnice D1 a silnice I. třídy I/19, I/34, I/37 a I/38. Silnice II. třídy II/130, II/131, II/150, II/338, II/339, II/340, II/344, II/345, II/346, II/347, II/348, II/350 a II/351.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Části obcí jsou uvedeny .", "section_level": 1}, {"title": "Obce.", "content": "Bačkov • Bartoušov • Bělá  • Bezděkov  • Bojiště  • Boňkov • Borek  • Břevnice • Čachotín • Čečkovice • Číhošť  • Dlouhá Ves • Dolní Krupá  • Dolní Město  • Dolní Sokolovec  • Druhanov • Herálec  • Heřmanice  • Hněvkovice  • Horní Krupá  • Horní Paseka • Hradec  • Hurtova Lhota • Chrtníč • Chřenovice • Jedlá  • Jeřišno  • Jilem • Jitkov • Kámen  • Kamenná Lhota  • Klokočov  • Knyk  • Kochánov • Kojetín • Kouty • Kozlov  • Kožlí  • Kraborovice  • Krásná Hora  • Krátká Ves • Kunemil • Květinov  • Kyjov  • Kynice • Lány • Leškovice • Leština u Světlé  • Lípa  • Lučice • Malčín  • Maleč  • Michalovice • Modlíkov • Nejepín • Nová Ves u Chotěboře  • Nová Ves u Leštiny • Nová Ves u Světlé • Okrouhlice  • Okrouhlička  • Olešenka • Olešná • Ostrov • Oudoleň • Ovesná Lhota • Pavlov • Podmoklany  • Podmoky • Pohled  • Pohleď • Prosíčka  • Příseka • Radostín • Rozsochatec  • Rušinov  • Rybníček • Sázavka • Sedletín  • Skorkov • Skryje  • Skuhrov • Slavětín • Slavíkov  • Slavníč • Sloupno • Služátky • Sobíňov • Stříbrné Hory • Šlapanov  • Tis  • Trpišovice  • Úhořilka • Vepříkov  • Veselý Žďár • Věž  • Věžnice • Vilémovice • Víska • Vlkanov • Vysoká • Zvěstovice • Ždírec • Žižkovo Pole", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Havlíčkův Brod je okres v Kraji Vysočina. Jeho dřívějším sídlem bylo město Havlíčkův Brod. V rámci kraje sousedí na jihovýchodě s okresem Žďár nad Sázavou, na jihu s okresem Jihlava a na jihozápadě s okresem Pelhřimov. Dále pak sousedí na západě a na severozápadě s okresy Benešov a Kutná Hora Středočeského kraje a na severovýchodě s okresem Chrudim Pardubického kraje.", "tgt_summary": "Havlíčkův Brod District () is a district (\"okres\") within Vysočina Region of the Czech Republic. Its capital is the town of Havlíčkův Brod.", "id": 631942} {"src_title": "Okres Blansko", "tgt_title": "Blansko District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 942,46 km², z toho: Okres Blansko je převážně hornatý, jeho západní části leží v Hornosvratecké vrchovině, východní části v Drahanské vrchovině. Středem okresu se táhne Boskovická brázda. Turisticky nejatraktivnější částí je Moravský kras, který leží v jihovýchodní části okresu. Nejvýše položená obec okresu je Benešov, který má nadmořskou výškou 673 metrů, nejvyšším bodem jsou Skály, ležící ve stejnojmenné přírodní rezervaci, která se nachází na rozmezí okresů Blansko a Prostějov a dosahuje 724 metrů nad mořem. Nejnižším místem je údolí řeky Svitavy u Adamova, kde je nadmořská výška 248 metrů. Na okrese Blansko převažují hnědozemě, půdy jílovito-hlinité a jílovité, v povodí Svitavy se vyskytují i černozemě. Kromě níže položených oblastí okresu, kde je klima teplejší, se půměrná roční teplota pohybuje v rozmezí 7 až 8 °C. Kvalitou ovzduší patří okres Blansko k nejčistším oblastem v republice.", "section_level": 1}, {"title": "Z historie.", "content": "Po roce 1850, kdy došlo k zrušení šlechtických panství, bylo v obvodu dnešního okresu ustanoveno hejtmanství v Boskovicích. K němu náležely tři soudní okresy – Blansko, Boskovice a Kunštát. S výjimkou okupačních změn trvala tato správní organizace až do roku 1949. Po tomto roce byly v obvodu současného okresu zřízeny dva okresy: Blansko a Boskovice. Poslední velká reorganizace proběhla v roce 1960, kdy byl zřízen okres Blansko, který s menšími změnami trvá dosud.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Okres Blansko se skládá z několika turistických oblastí, z nichž nejvýznamnější je Moravský kras a okolí, ležící v jeho jihovýchodní části. Kromě propasti Macocha a zpřístupněných jeskyní se zde nachází množství krasových kaňonů, krasových propadání, závrtů, volně přístupných jeskyní i řada památek. Patří mezi ně zámek Rájec nad Svitavou, zámek v Blansku, poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách, poutní kostel Panny Marie Bolestné ve Sloupě, kostel sv. Barbory v Adamově se Světelským oltářem, Alexandrova rozhledna, opravená zřícenina Nového hradu, zříceniny hradů Holštejn, Blansek, Čertův hrádek a Doubravice, větrný mlýn s muzeem v Rudici, Huť Františka u Adamova, vápenka Velká dohoda u Lipovce, Muzeum perleťářství a tradičního bydlení v Senetářově a další. V této části okresu se též nachází množství zaniklých středověkých osad, z nichž nejznámější je Bystřec. V Jedovnicích, které jsou významnou rekreační oblastí, leží největší rybník okresu Olšovec, který má 42 hektarů. Na něj navazuje přírodní park Rakovecké údolí, které se táhne až do okresu Vyškov. Nejvyšším bodem této oblasti je kopec Kojál (600 m n. m.), na němž leží stejnojmenný televizní a rozhlasový vysílač. Významným bodem rozhledu je rozhledna Podvrší u Veselice. Spádovým městem severovýchodní části okresu Blansko jsou Boskovice s množstvím významných památek, kterými jsou zámek Boskovice, hrad Boskovice - rodové sídlo pánů z Boskovic, židovské město a mnoho dalších, známé je i boskovické westernové městečko. Severovýchodně od města se rozprostírá přírodní park Řehořkovo Kořenecko, který je významnou klidovou zónou. Zajímavou lokalitou je i přírodní rezervace Durana, kde se nacházejí pozůstatky stejnojmenné středověké fortifikace. Na kopci nad obcí Svitávka leží pozůstatky hrádku a kaple. V severní části okresu leží město Letovice, kterému vévodí stejnojmenný hrad přestavěný na zámek. Západně od Letovic na potoce Křetínka je vodní nádrž, která je rekreačním centrem. Severně od města se nachází zřícenina hradu Rumberk, jenž byl odkryt při archeologickém výzkumu v roce 2009. Poblíž leží i přírodní památka Babolský háj. Na severozápadě okresu Blansko leží město Kunštát, kterému vévodí zámek (dříve hrad) Kunštát, rodové sídlo pánů z Kunštátu a jedno z hypotetických míst, kde se mohl narodit český král Jiří z Poděbrad a Kunštátu. Nachází se zde přírodní park Halasovo Kunštátsko a severně od města leží jeskyně Blanických rytířů. Dalším městem tohoto regionu je Olešnice, poblíž které se nachází Olešnická rozhledna, zámek Lamberk a zřícenina hradu Louka. Významným městem v jihozápadní části jsou Lysice, kde leží renesanční a barokní zámek. Poblíž se nachází zřícenina hradu Rychvald, přírodní památka Lysická obora a rozhledna Babylon. Dále zde leží městys Černá Hora, se stejnojmenným zámkem a pivovarem. Poblíž Bořitova se vypínají dva kopce - Malý Chlum na kterém je rozhledna, a Velký chlum se Sousoším husitských bojovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční síť na okrese Blansko je poměrně řídká. Roku 1849 byla dána do provozu železniční trať Brno - Česká Třebová. Nyní je součástí Prvního železničního koridoru. V roce 1889 byl zahájen provoz na druhé trati Česká Třebová - Skalice nad Svitavou, která vede přes Velké Opatovice a Boskovice. Roku 1899 došlo k jednání o vytvoření železniční tratě Blansko-Vyškov, které však nebylo realizováno. Stejně tak nebyly počátkem 20. století realizovány návrhy na zbudování železničních tratí do Moravského krasu, Líšně, Prostějova či Tišnova", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Hlavním silničním tahem okresu je silnice I/43. Dále zde vede silnice I/19. SIlnice II. třídy v okrese jsou II/150, II/362, II/365, II/368, II/372, II/373, II/374,II/376, II/377, II/378 a II/379.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Adamov • Bedřichov • Benešov • Blansko  • Borotín • Bořitov • Boskovice  • Brťov-Jeneč  • Bukovina • Bukovinka • Býkovice • Cetkovice • Crhov • \"Černá Hora\" • Černovice • Deštná  • Dlouhá Lhota • \"Doubravice nad Svitavou\" • Drnovice • Habrůvka • Hodonín • Holštejn • Horní Poříčí • Horní Smržov • Chrudichromy • Jabloňany • \"Jedovnice\" • Kněževes  • \"Knínice\" • Kořenec • Kotvrdovice • Kozárov • Krasová • Krhov • Křetín  • Křtěnov • \"Křtiny\" • Kulířov • Kunčina Ves • Kunice • Kuničky • Kunštát  • Lazinov • Lažany • Letovice  • Lhota Rapotina • Lhota u Lysic • Lhota u Olešnice • Lipovec  • Lipůvka • Louka • Lubě • Ludíkov • \"Lysice\" • Makov • Malá Lhota • Malá Roudka  • Míchov • Milonice • Němčice • Nýrov • Obora • Okrouhlá • Olešnice • Olomučany • \"Ostrov u Macochy\" • Pamětice • Petrov • Petrovice • Prostřední Poříčí • Rájec-Jestřebí  • Ráječko • Roubanina • Rozseč nad Kunštátem • Rozsíčka • Rudice • Sebranice • Senetářov • Skalice nad Svitavou • Skrchov • \"Sloup\" • Spešov • Stvolová  • Sudice • Suchý • Sulíkov  • Světlá • Svinošice • \"Svitávka \" • Šebetov • Šebrov-Kateřina  • Šošůvka • Štěchov  • Tasovice • Uhřice • Újezd u Boskovic • Újezd u Černé Hory • Úsobrno • Ústup • Valchov • Vanovice  • Vavřinec  • Vážany • Velenov • Velké Opatovice  • Vilémovice • Vísky • Voděrady • Vranová • Vysočany  • Závist • Zbraslavec • Žďár • Žďárná • Žernovník • Žerůtky", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 1. ledna 2007 byly v okrese Blansko také obce:", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Blansko je okres v severní části Jihomoravského kraje. Téměř celé území okresu leží na Moravě, pouze osadou Jobova Lhota, jež je místní částí obce Kněževes, zasahuje i do Čech. Jeho dřívějším sídlem bylo město Blansko. Území okresu Blansko se člení do dvou správních obvodů obcí s rozšířenou působností: Blansko a Boskovice. Z jihomoravských okresů sousedí na jihu s okresem Brno-venkov a na jihovýchodě s okresem Vyškov. Dále hraničí na východě s okresem Prostějov Olomouckého kraje, na severu s okresem Svitavy Pardubického kraje a na západě s okresem Žďár nad Sázavou kraje Vysočina. Jediným bodem hraničí i s okresem Brno-město, a to na styku hranic katastrálních území Vranov u Brna, Útěchov u Brna, Bílovice nad Svitavou a Adamov (přibližná poloha bodu ).", "tgt_summary": "Blansko District () is one of seven districts (\"okres\") within South Moravian Region of the Czech Republic. Its capital is the town of Blansko.", "id": 2327835} {"src_title": "KDU-ČSL", "tgt_title": "KDU-ČSL", "src_document": [{"title": "Charakteristika strany.", "content": "KDU-ČSL se hlásí k ideologii sociálně tržního hospodářství. Největší skupina voličů se historicky rekrutovala mezi katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst, v posledních deseti letech však došlo k výraznému posunu v orientaci strany. Stranu začali volit i lidé nekonfesně a nenábožensky orientovaní pro její podporu rodiny a politiky středního stavu. Za její baštu lze do roku 2010 považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.Při volbách v roce 2013 dochází k nárůstu voličů v Čechách. Strana disponuje na polistopadové poměry početně poměrně rozsáhlou členskou základnou (k 31. prosinci 2005 čítala 42 843 členů), ta je však pouhým zlomkem v porovnáním s časy největší slávy strany (za první republiky měla přes 200 tisíc členů a ještě v roce 1990, kdy do ní opět vstoupili její příznivci vyloučení či vystoupivší v letech komunistického režimu, jich bylo téměř 97 tisíc). Od roku 1990 však počet členů strany stále klesá, především vymíráním. Tento fakt je považován za problém, byť ne všeobecně, neboť někteří mladší lidovečtí politikové poukazují na fakt, že zdánlivá velikost členské základny je jen optický klam, protože většina jejích členů je jednak přestárlá, jednak apolitického typu. Politického života strany se většina členstva neúčastní a nerozumí mu, maximálně se orientuje na její spolkový život, přičemž ale určitou věrností starým \"vyzkoušeným\" politikům a vůdcům konzervuje současný stav. Každopádně je však všeobecně vnímána potřeba mladých příznivců, kteří by do strany vstupovali a podíleli se na její činnosti. Mezi lety 2010–2013 došlo k podstatnému omlazení vedení strany i k přijímaní moderních myšlenek. Strana za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, kvalitního školství, venkova, zemědělství a drobných živnostníků, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí. Ve straně dříve mělo relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to, že tyto snahy iritovaly i některé lidovce, kteří argumentují, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran. Strana také vystupovala proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanazie a registrovanému partnerství homosexuálů. Občas se mluví o křídle lidovců (konzervativnější, s těžištěm na Moravě) a podstatně slabším křídle křesťanských demokratů („modernější“, soustředěném spíše v Čechách). Strana má v současnosti dvě mládežnické organizace Mladé křesťanské demokraty a Mladé lidovce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Československá strana lidová (1918-1989).", "content": "Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením vícero katolických stran. První roky se strana soustředila na své ukotvení v politické scéně a oponování protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Úspěšně se jí podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů v této oblasti až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma“ ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. Strana se již od svých počátků vyznačovala určitým napětím mezi slabším českým a silnějším moravským křídlem, které přetrvalo dodnes. Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na katolíky a otázky spojené s katolickou církví (o hlasy katolických rolníků a přízeň katolických hierarchů přitom vedla permanentní a tvrdý boj s agrárníky). Snažila se zahrnout všechny vrstvy obyvatel, což jí ovšem v mnoha ohledech komplikovalo život v časech, kdy se řešily otázky významné pro některou třídu. Zejména drasticky pocítila tento problém při řešení pozemkové reformy, kdy se proti sobě postavily zájmy katolické církve a katolických rolníků. Na druhé straně díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům. V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty: Šrámek sice prosadil v Ústředním výboru ČSL a poslaneckých i senátorských klubech odmítnutí projektu Strany národní jednoty, ale Stašek se poté dohodl na účasti svého českého křídla ve SNJ a Šrámek, aby zabránil rozštěpení strany, nakonec musel ustoupit. Během let 1940–1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády. V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou českou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče agrárníků (z tohoto důvodu se více než dříve v kampani soustředila na zemědělskou politiku) a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20% hlasů – proti 40% hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli dr. Adolf Procházka a jeho manželka Helena Koželuhová, Pavel Tigrid a Felix Uhl. V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a stranu zcela ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany – Jan Šrámek a František Hála byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci. Celkově uprchlo za hranice 11 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 21 jich bylo dříve či později uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni – Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a sedm odešlo do ústraní. Pouze čtyři s novým režimem plně spolupracovali a zcela se vyhnuli represím. V následujících letech stranu ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným knězem Josefem Plojharem. V roce 1968 sice bylo vedení ČSL odvoláno a krátce se jevila možnost, že se podaří stranu od vlády komunistů oprostit, ale srpnová invaze zastavila a eradikovala změny přinesené pražským jarem a navrátila ČSL do vlivu komunistů. V letech 1948–1989 tak strana existovala jako součást Národní fronty. Existence strany – spolu s dalšími malými stranami, z nichž nejvýznamnější byla Československá strana socialistická – měla vzbuzovat dojem, že na politické scéně v ČSSR působí více autonomních stran. Vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíce tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu, navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila. Od roku 1985 se protikomunisticky smýšlející členové a funkcionáři profilovali v tzv. Obrodném proudu, který postupně nabíral sílu a koncem roku 1989 převzal vedení strany. Do čela strany vynesl Josefa Bartončíka a vrátil stranu k její původní politice a ideologii. Velice rychle došlo k rozšíření stranické členské základny, když se do strany hlásili noví příznivci i staří členové vyloučení starým prokomunistickým vedením. Jestliže na podzim 1989 měla strana 40 tisíc členů, v březnu to již bylo necelých 90 tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik KDU-ČSL (období od roku 1990).", "content": "Na začátku roku 1990 strana využívala svůj stávající organizační aparát a těžila z morálního kreditu protikomunistického křesťanského odporu. Díky těmto faktorům měla pod vedením Josefa Bartončíka značné politické ambice, které však současně vyvolávaly antipatie vůči ČSL i vůči křesťanství. Tento rozpor se výrazně projevil u první návštěvy papeže Jana Pavla II. v postkomunistickém Československu, která byla pojata monumentálním triumfalistickým způsobem. Volby v červnu 1990 straně přinesly zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB, což později Ústřední volební komise posoudila jako hrubé porušení volebního zákona. Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze ale reagovala volbou nového vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit. V roce 1990 se též završil příliv nových členů do řad strany, od té doby začal doposud trvající úbytek členstva (viz tabulku). Josef Lux se stal zatím nejvýraznějším a nejschopnějším předsedou lidovců v polistopadové éře. V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL (zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS). V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8 %). Byla členem všech vlád Václava Klause. V roce 1992 po sjezdu v Jihlavě a parlamentních volbách stranu opustila frakce asi 60 členů kolem bývalého předsedy Bartončíka z důvodu nesouhlasu s převážně pravicovou linií strany. Založili Křesťanskosociální unii (KSU), která se ovšem významněji na politické scéně neprosadila. V roce 1997 strana své spojenectví s ODS zrušila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, v této době byla nejvýznamnější složkou tzv. Čtyřkoalice (společný projekt KDU-ČSL, US, ODA a DEU). Na počátku této opoziční epizody rezignoval Josef Lux, u něhož se objevila těžká leukemie. Nečekaný odchod schopného a dominantního předsedy s obrovskou autoritou stranou značně otřásl, neboť na něj nebyla připravena. Otázka „kdo Luxe nahradí“ byla navíc zpočátku komplikována dodatečnou otázkou, zda se nebude moci vrátit (ta se stala bezpředmětnou, když Josef Lux 21. listopadu 1999 zemřel). KDU-ČSL se postupně stala dominantní silou opozičního projektu Čtyřkoalice, která však byla částečně demontována (do voleb už šla fakticky jako dvoukoalice KDU-ČSL a US-DEU) a nakonec se stala jedinou stanou, která na ní jednoznačně vydělala, když lidovečtí voliči při volbách pomocí preferenčních hlasů zásadně zasáhli do kandidátek v neprospěch US-DEU. V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD a US-DEU, s nimiž postupně sestavila vlády s premiéry Špidlou, Grossem a Paroubkem, přičemž druhou z těchto vlád svrhla v roce 2005 demise lidoveckých ministrů, vyvolaná nevyjasněnými finančními poměry rodiny Grossových. Za vlády Jiřího Paroubka došlo k ostrým konfliktům mezi KDU-ČSL a ČSSD, neboť socialisté prohlasovali v Parlamentu s KSČM proti vůli svých koaličních partnerů několik klíčových zákonů a novel, především pak novely zákoníku práce a zákona o církvích. Po parlamentních volbách v roce 2006 KDU-ČSL vyjednávala o vytvoření vlády se zelenými a občanskými demokraty, ta by ale nezískala důvěru Sněmovny (vládní strany měly 100 poslanců, stejně jako opozice ČSSD a KSČM). V srpnu 2006 zahájil předseda strany Miroslav Kalousek jednání o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté, což jej stálo předsednické křeslo, neboť strana takovouto možnost striktně odmítla, a Kalousek 25. srpna 2006 rezignoval na pozici předsedy KDU-ČSL. 9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína, senátor Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou zelených, které se podařilo získat důvěru díky poslancům ČSSD, Pohankovi a Melčákovi. Ministry druhé Topolánkovy vlády za KDU-ČSL se stali Jiří Čunek, Václav Jehlička (po krátkém působení Heleny Třeštíkové), Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová a Cyril Svoboda (nahradil Jiřího Čunka v lednu 2009 a dalším ministrem KDU-ČSL se stal Pavel Svoboda). Koaliční vládnutí s občanskými demokraty a zelenými se ukázalo jako problematické, neboť ekonomické reformy a tlak ODS vedl vládu k opatřením, která se jen těžko srovnávala s jejím programem (zejména pokud jde o jeden z jeho klíčových bodů, kterým je podpora rodin s dětmi), několik poslanců ODS v čele s Vlastimilem Tlustým se postavilo proti vládnímu návrhu církevních restitucí a strana měla zásadní potíže i s některými body Julínkovy zdravotnické reformy (především v oblasti privatizace nemocnic, úpravy interrupcí a poplatků u lékaře). Mimo to stranu sužovaly skandály tvořící se především okolo rodinných financí a afér předsedy Čunka. Problematická účast ve vládě a skandály čelních politiků KDU-ČSL se v roce 2008 odrazily ve volbách do krajských zastupitelstev, ve kterých si oproti minulým strana pohoršila, a souběžných volbách do senátu, kdy neuspěl žádný její kandidát.", "section_level": 2}, {"title": "Po pádu vlády 2009.", "content": "Po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009 KDU-ČSL, jejíž staronovým předsedou se stal Cyril Svoboda, odmítla jmenovat své zástupce do „přechodné úřednické vlády“ premiéra Fischera. Stranu v této době opustila skupina vlivných poslanců (Miroslav Kalousek, Jan Husák, Ladislav Šustr, Vlasta Parkanová, Pavel Severa), z nichž někteří poté spojili svůj osud s nově vznikající stranou TOP 09. Následoval je však pouze omezený počet členů, naopak následoval návrat některých členů, kteří předtím ze strany vystoupili či měli pozastavené členství. Pod vedením Cyrila Svobody strana ohlásila návrat ke konzervativním křesťanským hodnotám a ústup od pravicové politiky prosazované právě poslancem Kalouskem a jeho spojenci. Před předpokládanými předčasnými volbami, které se nakonec neuskutečnily, protože je zrušil Ústavní soud, uzavřela KDU-ČSL dohodu s EDS Jany Hybáškové a uvolnila pro členy a registrované příznivce EDS místa na svých kandidátkách, byť především hledání místa pro samotnou Janu Hybáškovou bylo problematické a vyvolalo ostré spory. Někteří příznivci a členové KDU-ČSL vyjádřili se spojenectvím nesouhlas s odkazem na názory Hybáškové v oblasti interrupcí a dalších klíčových otázkách hodnot, nicméně vedení strany argumentovalo, že se Hybášková spolu s ostatními kandidáty své strany zavázala v otázkách ochrany života hlasovat v souladu s postojem KDU-ČSL. V říjnu 2009 se po odchodů 3 senátorů (Ludmila Müllerová, Adolf Jílek, Václav Jehlička) dočasně rozpadl politický klub strany v Senátu PČR, aby byl opět obnoven po doplnění nových lidoveckých senátorů ve volbách na podzim 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Období strávené mimo Poslaneckou sněmovnu (2010–2013).", "content": "Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010 dopadly pro KDU-ČSL neúspěšně, strana nezískala ani jeden mandát a poprvé v dějinách samostatné České republiky ztratila zastoupení v dolní komoře parlamentu. Ještě 29. května 2010 Cyril Svoboda na tiskové konferenci oznámil, že rezignuje na post předsedy strany. Následně stranu dočasně vedla Michaela Šojdrová, která se musela potýkat zejména s výpadkem financí ze státního rozpočtu. Po relativně úspěšných podzimních volbách 2010 (straně se podařilo obnovit senátní klub a zbrzdit pokles vlivu v komunální politice) se konal sjezd ve Žďáru nad Sázavou, kde byl novým předsedou zvolen Pavel Bělobrádek. Pod jeho vedením došlo ke kompletní výměně řídících orgánů strany, do čela se dostali v drtivé většině mladí lidé pod 40 let. Strana se pokoušela formovat svůj nový politický kurz a posunula se blíže k pravicovým pozicím. V říjnu 2012 dosáhla KDU-ČSL uspokojivého výsledku v krajských volbách a souběžně konaných senátních volbách, když se ziskem necelých 10 % hlasů (včetně volebních koalic) obsadila čtvrté místo a obhájila dosavadní počet mandátů, do senátu byli za lidovce zvoleni Jiří Čunek a nezávislý Zdeněk Brož, uspěl také společný kandidát Libor Michálek. Ve vedení kraje zasedli zástupci strany v Jihomoravském kraji a v rámci Koalice pro Pardubický kraj také v Pardubickém kraji. Na začátku prosince 2012 se uskutečnil stranický sjezd, během nějž byly přepracovány stranické stanovy. Nově byl vytvořen statut příznivce strany, regiony budou zastoupeny v celostátních orgánech také podle volebních výsledků a strana by se měla více otevřít nečlenům církví, aby byl patrný její nekonfesijní charakter. Za cílovou voličskou skupinu byly označeny rodiny s dětmi, střední třída, neziskové organizace a starší generace. Těsnou většinou nebyla schválena změna slova \"Československá\" v názvu strany na \"Česká\".", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do poslaneckých lavic.", "content": "V červnu 2013 se konal sjezd v Olomouci, který byl zejména přípravou na nadcházející sněmovní volby a volby do Evropského parlamentu. Výdaje na volby dosáhly výše 40 milionů korun, největším sponzorem byl developer Luděk Sekyra. Ve sněmovních volbách v říjnu 2013 strana s rezervou překonala pětiprocentní hranici a stala se tak historicky první stranou, která se vrátila do sněmovny poté, co z ní vypadla. Po úspěšných volbách se stala součástí vládní koalice s ČSSD a hnutím ANO, v níž jí připadla tři ministerská křesla (zemědělství, kultura, věda a výzkum). Evropské volby znamenaly pro stranu úspěch. Podařilo se jí získat tři mandáty, což byl pro stranu historický úspěch, zčásti díky celkově nízké účasti a disciplinovanosti vlastních voličů. Nově zvolenými europoslanci se stali Pavel Svoboda, Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský. Ve všech případech se jednalo o nově zvolené europoslance, kteří nikdy předtím v Evropském parlamentu nezasedli. Pavel Svoboda byl navíc vzápětí zvolen předsedou právního výboru EP (JURI), čímž se stal nejvýše postavených Čechem v Evropském parlamentu. V květnu 2015 se konal volební sjezd strany ve Zlíně. Post předsedy obhájil Pavel Bělobrádek, pozici 1. místopředsedy pak Marian Jurečka. Funkce řadových místopředsedů získali Ondřej Benešík, Zuzana Roithová, Jan Bartošek a Jiří Mihola. Do vedení strany už naopak nekandidovali dosavadní místopředsedové Roman Línek a Klára Liptáková. Další sjezd se uskutečnil v květnu 2017 v Praze. Předsedou strany se již po čtvrté stal Pavel Bělobrádek, když s výrazným náskokem porazil svého vyzyvatele Jiřího Čunka. Post 1. místopředsedy obhájil Marian Jurečka a pozice řadových místopředsedů pak Ondřej Benešík, Jan Bartošek a Jiří Mihola. Novým místopředsedou se stal Daniel Herman.", "section_level": 2}, {"title": "Koalice Lidovci a Starostové.", "content": "Když se po krajských volbách v roce 2016 Starostové a nezávislí rozhodli zrušit spolupráci s TOP 09, začala jednání o možné spolupráci Starostů s KDU-ČSL. V květnu 2017 byla založena koalice s názvem Lidovci a Starostové. Jelikož šlo o koalici, ve volbách by byla pro vstup do sněmovny povinná desetiprocentní hranice. Kvůli nepříznivým průzkumům (koalice by podle většiny průzkumů nutnou desetiprocentní hranici nepřesáhla) však nakonec lidovci nabídli Starostům místo koalice vstup na lidovecké kandidátky. To však Starostové odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně. Koncem července 2017 se tak tato koalice rozpadla.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2017.", "content": "Ačkoli si vedení KDU-ČSL od voleb do Poslanecké sněmovny, kde nakonec lidovci kandidovali samostatně, slibovalo výsledek mezi 6-8 procenty, nakonec strana v parlamentních volbách získala 5,80 procent. Na celostátní konferenci 27. 10. 2017 obhájilo vedení strany svá křesla, strana se rovněž rozhodla odejít do opozice.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezdy 2019 a 2020.", "content": "Na sjezdu KDU-ČSL v březnu 2019 byl novým předsedou zvolen Marek Výborný, první místopředsedkyní senátorka Šárka Jelínková, řadovými místopředsedy poslanec Jan Bartošek a komunální politici Bohuslav Niemiec, Štěpán Matek a Petr Hladík. Sjezd rovněž odsouhlasil oficiální změnu názvu strany, kterým je dosavadní zkratka KDU-ČSL. 19. listopadu téhož roku oznámil Marek Výborný, že na mimořádném sjezdu strany, plánovaném na 25. ledna 2020 rezignuje na post předsedy strany. K rozhodnutí ho vedly rodinné důvody spojené s tím, že mu nedlouho předtím náhle zemřela manželka, přičemž zdůraznil, že je více rodič než politik. Kandidaturu na předsedu oznámil jako první europoslanec Tomáš Zdechovský, který by údajně v případě zvolení na svůj mandát v Evropském parlamentu rezignoval. Krátce po něm se přidal také místopředseda KDU-ČSL a předseda poslaneckého klubu strany Jan Bartošek, který už na post předsedy kandidoval na sjezdu v březnu 2019, ale nepostoupil do 2. kola. 8. ledna 2020 oznámil kandidaturu rovněž bývalý 1. místopředseda strany a ministr zemědělství Marian Jurečka, který již na tento post kandidoval stejně Bartošek na řádném sjezdu v březnu 2019. Tehdy ale prohrál ve 2. kole volby s Markem Výborným. Tomáš Zdechovský se přímo na sjezdu vzdal kandidatury a rozhodl se kandidovat jen na řadového místopředsedu. Naopak mezi kandidáty na předsedu se zařadil zastupitel Rychnova nad Kněžnou Jan Horníček. Nakonec byl předsedou zvolen mírný favorit volby Marian Jurečka, který obdržel od delegátů 205 hlasů ze 357 platných. Post první místopředsedkyně podle očekávání obhájila senátorka Šárka Jelínková, její protikandidáti europoslanec Tomáš Zdechovský a předseda poslaneckého klubu Jan Bartošek se nominací vzdali a kandidovali jen na řadové místopředsedy. Oba uspěli a přidali se k nim také předseda poslaneckého Výboru pro evropské záležitosti Ondřej Benešík a brněnský komunální politik Petr Hladík. Nové vedení KDU-ČSL jako hlavní bod své politiky označilo podporu rodičů. Jako další priority si určilo ochranu životního prostředí a boj proti klimatickým změnám.", "section_level": 2}, {"title": "Poslanci a senátoři (1918-2006).", "content": "Zástupci ČSL/KDU-ČSL v českých a československých zákonodárných sborech do roku 2006:", "section_level": 1}], "src_summary": "KDU-ČSL (do roku 2019 oficiálně Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová), též lidovci, je česká křesťansko-demokratická politická strana. Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová, jedná se tedy o jednu z nejstarších českých politických stran. Její preference se v polistopadové historii dlouhodobě pohybovaly v rozmezí 6–9 %, ve volbách do PSP ČR v roce 2010 však strana těsně nepřekročila hranici 5 % hlasů, a proto v Poslanecké sněmovně nebyla zastoupena až do předčasných voleb v roce 2013, kdy se jí jako první straně vypadlé ze sněmovny od roku 1989 podařil návrat. Po odchodu části nespokojených členů do TOP 09 prošla strana generační obměnou a postupně posiluje své zastoupení, především v Senátu. Z parlamentních stran je stranou s nejvyšším počtem získaných mandátů v komunální politice. Strana disponuje poměrně rozsáhlým majetkem a širokou členskou základnou, soustředěnou z větší části na Moravě. Na venkově je její pozice obecně silnější než ve městech. Pozice strany ve středu politické scény i vnitřní názorová pluralita jí dává široký koaliční potenciál, což se projevuje na jedné straně téměř nepřetržitou účastí ve vládě a schopností prosadit vlastní program, na druhé straně trvalým vnitrostranickým tříbením názorů. Strana vychází z křesťanských hodnot (pravdomluvnost, nedotknutelnost soukromého majetku, pomoc potřebným) a principu subsidiarity. Hlavní témata jsou podpora tradiční rodiny, kvalitního školství, venkova, drobných (rodinných) podniků a uspokojivé životní podmínky. Existence strany byla v minulosti dvakrát přerušena: poprvé v letech 1938–1945, kdy vůbec neexistovala, podruhé v letech 1948–1989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. „Obrozená strana“ trpěla zvláštní dichotomií: měla komunisty vnucené prokomunistické vedení a poslance, kteří plně podporovali komunistickou politiku, a antikomunistickou členskou základnu, kterážto opakovaně využívala stranický aparát k podpoře akcí směřovaných proti cílům komunistické vlády, čemuž se prokomunističtí funkcionáři (často marně) pokoušeli zabránit. V téže době existovalo v exilu několik skupin, které se hlásily k dědictví ČSL, ovšem jejich programová rozdílnost a osobní spory jim bránily ve spolupráci.", "tgt_summary": "KDU-ČSL (Czech shortcut from the initials of the Christian and Democratic Union – Czechoslovak People's Party; ), often shortened to ('the populars') is a Christian-democratic political party in the Czech Republic. The party has taken part in almost every Czech Government since 1990 and have participated in both left-wing and right-wing coalition governments. In the June 2006 election, the party won 7.2% of the vote and 13 out of 200 seats; but in the 2010 election, this dropped to 4.4% and they lost all their seats. The party regained its parliamentary standing in the 2013 legislative election, winning 14 seats in the new parliament, thereby becoming the first party ever to return to the Chamber of Deputies after dropping out.", "id": 1142662} {"src_title": "Mikroprocesor", "tgt_title": "Microprocessor", "src_document": [{"title": "Druhy mikroprocesorů.", "content": "Před vynálezem mikroprocesorů byly elektronické CPU vyrobené z oddělených TTL integrovaných obvodů; předtím z jednotlivých tranzistorů; a ještě dříve založené na elektronkách. Existovaly návrhy jednoduchých počítacích strojů založených na mechanických součástkách jako ozubené kola, hřídele, páky atd. Leonardo da Vinci navrhl jeden z nich, bohužel ho nebylo možné sestavit výrobními postupy jeho doby. Vývoj mikroprocesorů dosud sleduje Mooreův zákon týkající se stálého zvyšovaní výkonu v čase. Tento zákon nám říká, že se „komplexnost integrovaného obvodu s ohledem na minimální cenu komponent zdvojnásobí každých přibližně 18 měsíců“, což se ve všeobecnosti i překvapivě dělo od začátku 70. let. Od samotných začátků jako mozek kalkulaček viděl zvyšující se výkon k dominanci mikroprocesorů v každé jiné formě počítače; každý systém od největšího mainframe (sálový počítač) po nejmenší handheld dnes v jádře používá mikroprocesor.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První čipy.", "content": "Technologie výroby integrovaných obvodů pokročila v 60. letech 20. století natolik, že okolo roku 1970 bylo možné vyrobit procesor, jehož podstatná část byla realizována jedním integrovaným obvodem. Začátkem 70. let byly prakticky současně vytvořeny tři typy mikroprocesorů jako výsledek tří nezávislých projektů v přibližně stejném čase: Intel 4004, Texas Instruments TMS1000 a Garrett AiResearch Central Air Data Computer MP944. V roce 1968 bylo společnosti Garrett nabídnuto, aby vyprodukovala počítač schopný soupeřit s elektromechanickými systémy, které byly tehdy vyvíjeny pro systém letové kontroly nové stíhačky F-14 Tomcat námořnictva USA. Návrh byl hotový do roku 1970 a jako jádro používal čipovou sadu založenou na MOS. Návrh byl menší a spolehlivější než mechanické systémy, se kterými soupeřil, a byl použit ve všech raných modelech letadel Tomcat. Systém však považovalo námořnictvo za tak vyspělý, že jej označilo za tajný, a utajování pokračovalo až do roku 1997. Z toho důvodu je CADC a čipová sada MP944 považována za poměrně neznámou i dnes. Firma Texas Instruments vyvinula 4bitový čip Texas Instruments TMS1000, testovala hranice předprogramovaných vložených aplikací a v září 1971 představila verzi zvanou TMS1802NC 17, které implementovala kalkulačku na čipu. Ve firmě Intel vyvinul Federico Faggin 4bitový čip Intel 4004, který byl uvolněn do prodeje dne 15. listopadu 1971. Firma Texas Instruments se ucházela o patent na mikroprocesor a Gary Boone dostal patent v USA 3,757,306 za architekturu mikroprocesoru na jediném čipu dne 4. září 1973. Nebude možné nikdy zjistit, která společnost měla ve skutečnosti první v laboratoři pracující mikroprocesor. V letech 1971 a 1976 firmy Intel a Texas Instruments podepsaly mnoho vzájemných licenčních patentových dohod, podle kterých firma Intel platila firmě Texas Instruments za patent na mikroprocesor. Jednočipový počítač je variantou mikroprocesoru, která kombinuje jádro mikroprocesoru (CPU), paměť a vstupně/výstupné linky na jednom čipu. Patent USA 4,074,351 na počítač na čipu, zvaný patent na mikropočítač, byl udělen Garymu Booneovi a Michaelovi J. Cochranovi z firmy Texas Instruments. Mimo tohoto patentu je správný význam mikropočítače počítač používající (několik) mikroprocesor(ů) jako svůj CPU, zatímco koncept patentu do jisté míry připomíná mikrokontrolér. Intel uzavřel smlouvu s Computer Terminals Corporation, dříve zvanou Datapoint, ze San Antonio v Texasu na čip pro terminál, který navrhovali. Datapoint se následně rozhodl čip nepoužít a Intel jej prodával jako 8008 od dubna 1972, čímž se stal prvním 8bitovým mikroprocesorem na světě. Byl základem slavné počítačové sady Mark-8 propagované v časopise Radio-Electronics v roce 1974. Procesory Intel 8008 a jeho následovník Intel 8080 otevřely trh s mikroprocesorovými komponentami.", "section_level": 2}, {"title": "Významné 8bitové procesory.", "content": "Po Intel 4004 později následoval Intel 8008, slavný první 8bitový mikroprocesor. Tyto procesory jsou předchůdci tržně úspěšného Intel 8080, Zilog Z80 a odvozené 8-bitové procesory Intel 8-bit. Konkurenční architektura Motorola 6800 byla klonovaná a zlepšená firmou MOS Technology pod názvem MOS Technology 6502, čímž soupeřila s popularitou Z80 v osmdesátých letech. Z80 i 6502 se soustředily na nízkou celkovou cenu, dosaženou díky kombinaci malého pouzdra, jednoduchými požadavky na sběrnici a integrované obvody, které běžně byly poskytované jako oddělený čip (např. Z80 obsahoval paměťový kontrolér). Byly to právě tyto vlastnosti, které umožnily start „revoluci“ domácích počítačů na začátku osmdesátých let, která nakonec produkovala polo-užitečné stroje za 99 USD. Motorola triumfovala v celém 8bitovém světě představením MC6809, podle některých nejsilnějšího ortogonálního a čistě 8bitového mikroprocesorového návrhu; a též nejkomplexnější napevno zadrátovanou logikou, která se kdy dostala do výroby pro mikroprocesor. Mikrokódovaní nahradilo napevno zadrátovanou logiku přibližně v této době ve všech návrzích silnějších než MC6809, právě proto, že požadavky na návrh se staly pro pevné drátování příliš komplexní. Jiný z prvních 8-bitových mikroprocesorů byl Signetics 2650, který se těšil krátkému návalu zájmu díky inovativní a obsáhlé architektuře instrukční sady. Výchozí návrh mikroprocesoru ve světě vesmírného letu byl RCA 1802 od Radio Corporation of America (též známy jako CDP1802, RCA COSMAC), který NASA použila v programu vesmírných sond Voyager a Viking v sedmdesátých letech a na palubě sondy Galileo na Jupiter (1989-1995). CDP1802 byl použit proto, že má velmi nízkou spotřebu a protože jeho výrobní proces  zajišťoval lepší ochranu proti kosmickému záření a elektrostatickým výbojům než jakýkoli jiný  procesor té doby; proto se o 1802 hovoří jako o prvním procesoru se zvýšenou odolností vůči radiaci.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení CPU.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle instrukční sady.", "content": "CPU se v současné době dělí podle podporované instrukční sady jsou (podle doby zrodu) CISC, RISC, VLIW a EPIC. Mezi představitele CPU s instrukční sadou CISC patří v současnosti zejména mikroprocesory řady x86-64. Mezi představitele CPU s instrukční sadou RISC patří zejména mikroprocesory ARM, SPARC, MIPS, PowerPC a Alpha. Mezi představitele VLIW patří zejména mikroprocesory Tilera a některé GPU fy AMD. Nakonec, představitelé instrukční sady typu EPIC jsou mikroprocesory IA-64 a ev. mikroprocesory Elbrus.", "section_level": 2}, {"title": "Podle šířky slova (v bitech).", "content": "CPU v prvních mikroprocesorech byly 4bitové, což bylo dáno tím, že často počítaly přímo s čísly v desítkové soustavě. Brzy přišly 8bitové procesory, u nichž se zjednodušeně dá říci, že umí přímo počítat s čísly od 0 do 255, zatímco 16bitový procesor s čísly od 0 do 65535 (tj. 0 až 2-1) atd. Operace s většími čísly pak musí být rozděleny do několika kroků. Procesory se slovem 32bitů byly dlouho dostačující, ale protože kvůli návrhu dokázaly přímo adresovat jen 4 GB virtuální paměti, byly nahrazeny procesory 64bitovými. Existovaly i procesory, které měly exotické šířky slova, například 10 nebo 24 bitů (například DSP z řady Motorola 56000). V počítačích se však prosadily procesory s šířkou slova danou mocninou 2 (kvůli jednodušší manipulaci a vzájemné zaměnitelnosti jednotlivých operandů).", "section_level": 2}, {"title": "Podle architektury procesoru.", "content": "Procesory RISC s redukovanou sadou strojových instrukcí a CISC procesory s velkým počtem strojových instrukcí. Jako výhodnější se ukazují instrukční sady typu RISC, avšak některé architektury z důvodu zachování zpětné kompatibility pracují i se strojovým kódem typu CISC (Intel x86). Procesory RISC jsou velmi úspěšné např. v mobilních telefonech nebo v superpočítačích, protože jednodušší architektura se projevuje nižší spotřebou energie.", "section_level": 2}, {"title": "Podle podpory operačního systému.", "content": "Pro jednoduché aplikace nemusí procesor integrovat jednotku pro správu a ochranu paměti (MMU, ), případně podporovat ochranu paměti nebo privilegovaný režim. Pro provoz plnohodnotných operačních systémů (například Windows NT a vyšší tj. XP, 7, 8 ..., Linux, Mac OS X atd.) je jednotka správy a ochrany paměti nezbytná. Bez zmíněné podpory v procesoru jsou velmi omezené možnosti primitivního multitaskingu, současné práce více uživatelů na jednom počítači nebo virtualizace.", "section_level": 2}, {"title": "Podle stupně integrace.", "content": "Jednočipový mikropočítač nebo také mikrokontrolér (MCU) obsahuje kromě procesoru i další obvody, jako jsou časovače (timery a watchdog timery), nevolatilní paměť (EEPROM, FLASH nebo ROM) a volatilní paměť (typicky SRAM), dále vstupně výstupní obvody, takže je schopen samostatné funkce. Za průkopníky v této kategorii můžeme považovat 8bitový procesor Intel i8051, který poprvé integroval všechny základní periferie (jádro procesoru, paměť RAM, EEPROM, čítače a časovače) na jediném čipu a 16bitový technologický procesor Siemens SAB 80C166, který poprvé integroval A/D převodníky, komunikační linky a masivní systém čítačů/časovačů/přerušení. Následníky řady 80166 dnes vyrábí Infineon (řada C167 a C166 SV2) a SGS Thomson (řada ST10). V současnosti v oblasti jednočipových mikropočítačů a mikrokontrolérů převažují obvody založené na architektuře ARM.", "section_level": 2}, {"title": "Podle specializace.", "content": "Digitální signálový procesor (DSP) je zaměřen na zpracování signálu. DSP jsou optimalizovány na co nejrychlejší opakování jednoduchých matematických algoritmů, zaměřených na zpracování signálu. Typickou aplikací DSP je filtrace signálu pomocí filtrů FIR a IIR nebo Fourierova analýza. DSP se dnes používají především ve spotřební elektronice a v telekomunikační technice. Současné DSP obsahují proti svým předchůdcům navíc také rychlé komunikační linky, aby bylo možné přenášet velký datový tok, protékající těmito procesory. Můžeme rovněž pozorovat snahy o spojení výhod DSP a mikroprocesorů, ať už je to cestou rozšiřování DSP o periferie nebo rozšiřováním mikrokontrolérů o DSP jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Podle počtu jader.", "content": "V současnosti jde vývoj směrem k integraci více \"jader\", tedy více procesorů do jediného čipu. Tento trend můžeme pozorovat u procesorů pro osobní počítače. Procesory se tedy dělí na \"jednojádrové\" a \"vícejádrové\". Zvyšování počtu jader je v podstatě vynuceno fyzikálními omezeními (např. rychlostí šíření elektrického signálu, technologií daným ztrátovým výkonem čipu, ...). Integrací většího počtu jednodušších jader je možné dosáhnout při stejné výrobní technologii na stejné ploše křemíku pro některé aplikace (více náročných paralelních výpočtů) mnohem vyšší výpočetní výkon, než použitím jediného složitého jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Podle implementace.", "content": "Mikroprocesor může být vytvořen jako jednoúčelový obvod určený přímo k velkosériové výrobě, ale může být implementován také jako firmware běžící v programovatelném hradlovém poli. Jádro jednoduchých 8bitových mikroprocesorů se skládá z 5 až 10 tisíc hradel.", "section_level": 2}, {"title": "Základní parametry mikroprocesoru.", "content": "Díky složitosti procesorů není možné stanovit několik jednoduše srozumitelných obecných parametrů, které by umožnily objektivní srovnání různých procesorů. Následující tabulka umožňuje zhruba srovnat hlavní rysy současných procesorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikroprocesor (zkráceně µP či uP) je v informatice označení pro centrální procesorovou jednotku (CPU), která je jako celek integrována do pouzdra jediného integrovaného obvodu nebo nejvýše několika mála integrovaných obvodů. Mikroprocesor je víceúčelové programovatelné zařízení, které na vstupu akceptuje digitální data, zpracuje je pomocí instrukcí uložených v paměti a jako výstup zobrazí výsledek. Mikroprocesor představuje příklad sekvenčního logického obvodu, který pro uložení dat používá dvojkovou soustavu. Mikroprocesor bývá součástí mnoha elektronických zařízení. Vzhledem k tomu, že softwarem je možné jednoduše realizovat i velmi složité požadavky a vzhledem k neustále klesající ceně a rostoucím možnostem mikroprocesorů, se používají téměř v každém složitějším elektronickém zařízení (rádia, počítače, mobilní telefony, tiskárny, pračky, chladničky, televizory apod.).", "tgt_summary": "A microprocessor is a computer processor that incorporates the functions of a central processing unit on a single (or more) integrated circuit (IC) of MOSFET construction. The microprocessor is a multipurpose, clock driven, register based, digital integrated circuit that accepts binary data as input, processes it according to instructions stored in its memory and provides results (also in binary form) as output. Microprocessors contain both combinational logic and sequential digital logic. Microprocessors operate on numbers and symbols represented in the binary number system. The integration of a whole CPU onto a single or a few integrated circuits using Very-Large-Scale Integration (VLSI) greatly reduced the cost of processing power. Integrated circuit processors are produced in large numbers by highly automated metal-oxide-semiconductor (MOS) fabrication processes, resulting in a low unit price. Single-chip processors increase reliability because there are many fewer electrical connections that could fail. As microprocessor designs improve, the cost of manufacturing a chip (with smaller components built on a semiconductor chip the same size) generally stays the same according to Rock's law. Before microprocessors, small computers had been built using racks of circuit boards with many medium- and small-scale integrated circuits, typically of TTL type. Microprocessors combined this into one or a few large-scale ICs. The first microprocessor was the Intel 4004. Continued increases in microprocessor capacity have since rendered other forms of computers almost completely obsolete (see history of computing hardware), with one or more microprocessors used in everything from the smallest embedded systems and handheld devices to the largest mainframes and supercomputers.", "id": 1157294} {"src_title": "Wartburg (automobil)", "tgt_title": "Wartburg (marque)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním automobilem pojmenovaným v automobilce podle nedalekého hradu byl vůz vyrobený již v roce 1898. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století bylo tohoto jména využíváno pro označení vybraných sportovních vozů nejprve značky DIXI a později značky BMW vyráběných v eisenašské automobilce.", "section_level": 1}, {"title": "NDR.", "content": "Na konci druhé světové války se město Eisenach i s automobilkou ocitlo v sovětské zóně a záhy na to v NDR. Prvními poválečnými vozy vyráběnými v Eisenachu byly automobily \"BMW 340\" a \"BMW 321\" sestavované z dílů vyrobených během války. Krátce na to byla vozidla kvůli sporům o označení BMW přejmenována na EMW a tradiční modrá ve znaku automobilky byla nahrazena červenou, jako připomínka toho, že se automobilka nachází v sovětské okupační zóně. Tyto vozy vyráběla továrna až do roku 1955, kdy sem byla proti vůli vedení automobilky ze Zwickau převedena výroba dvoutaktního automobilu \"DKW F9\", nově označovaného jako \"IFA F9\". Ten se zde vyráběl po dobu jednoho roku a zároveň se tajně připravoval nový typ automobilu s původním názvem \"EMW 311\", který svým typovým označením začínajícím číslicí 3 měl navazovat na éru automobilky BMW.", "section_level": 2}, {"title": "Typová řada 311/312.", "content": "Označení Wartburg se znovu objevilo v roce 1956, kdy byl na veletrhu v Lipsku představen nový model s označením \"Wartburg 311\". Jednalo se o vůz poháněný dvoutaktním tříválcovým motorem o objemu 900 cm³ a výkonu 27 kW. Již při prvním uvedení na veřejnosti byl Wartburg 311 představen jako čtyřdveřová čtyřmístná limuzína s pontovonou karosérií typu sedan, třídveřové combi, dvoudveřový čtyřsedadlový kabriolet a pick-up. V roce 1957 následovala řada dalších variant karosérie – dvoudveřové čtyřsedadlové coupé, luxusní čtyřdveřová limuzína s možností dodání plátěné shrnovací střechy nebo také pětidveřová tábornická limuzína \"Camping\" s bohatě prosklenou zadní částí. Ke specialitám modelové palety patřil pro potřeby armády a policie vyvinutý model kabrioletu se čtyřmi dveřmi v plátěném či prostém plechovém provedení a s plátěnou skládací střechou. Úplnou špičku modelové řady pak představoval dvoumístný sportovní vůz \"Wartburg 313\", který byl představen také v roce 1957 a na autosalonu v New Yorku oceněn čestnou cenou za eleganci. Mimo sériově vyráběné varianty existoval i prototyp Bellevue s karosérií pseudolandaulet, tzn. nad předními sedadly prosklená pevná část střechy a nad zadními sedadly shrnovací plátěná střecha. Tento prototyp byl ozdobou autosalonů, do výroby však zařazen nikdy nebyl. Za dobu výroby typu 311, tedy od 18. října 1955 do roku 1965 bylo vyrobeno téměř 260 000 těchto vozů v 11 různých variantách. Z uvedeného počtu bylo 51 % vyvezeno do zahraničí – 34 % do socialistických zemí Východního bloku, zejména do Československa a Polska, zbylých 17 % pak do západních zemí, především Finska a Švédska. V malých sériích se Wartburgy vyvážely do Belgie, Dánska, Velké Británie, USA i SRN. V roce 1962 byla zahájena výroba typu označeného jako \"Wartburg 312\". Oproti předchozímu typu získal silnější motor o objemu 992 cm o výkonu 33 kW. Běžněji se pak tento typ označoval jako \"Wartburg 311–1000\". V roce 1965 uvedla na trh mezityp \"Wartburg 312/1\". Ten měl ještě původní oblou karosérii, ovšem byl už vybaven novým podvozkem připravovaným pro typ 1000-353, kde bylo odpružení zajištěno vinutými pružinami, na rozdíl od dosavadních příčných listových per. Rovněž se tím zmenšil průměr pneumatik z původních 15\" na 13\". Pro tento model se běžněji používalo označení \"Wartburg 312\". Typová řada 312-1 zahrnovala následující modely: Zatímco limuzíny byly v roce 1966 nahrazeny zcela novým vozem \"Wartburg 1000\" – častěji označovaným \"Wartburg 1000-353\", byly ostatní modely vyráběny až do roku 1967, kdy výroba plně přešla na typ 353.", "section_level": 1}, {"title": "Typová řada 353.", "content": "Wartburg 312 byl v roce 1966 nahrazen moderním \"Wartburgem 353\", který byl vyráběn celkem 25 let. Oproti typu 311/312 byla modelová paleta „třipěttrojky“ značně omezená a zpočátku představovala pouze čtyřdveřové provedení sedan s modifikací výbavy „\"de Luxe\"“ a provedení Tourist (kombi). Později přibylo několik kusů zvláštního provedení kabrioletu s plátěnou shrnovací střechou pro potřeby policie a armády a ještě o něco později se automobilka vrátila i k výrobě provedení pick-up pod označením TRANS. Vozy Wartburg se prodávaly téměř výhradně ve východním bloku. Model 353 byl v Československu velmi oblíbený díky velkému zavazadlovému prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Wartburg 1.3.", "content": "Výraznější změnu prodělal Wartburg 353 v roce 1988, kdy se do něj začal montovat čtyřtaktní motor Volkswagen o objemu 1,3 l. Změna motoru se projevila na úpravách podvozku a také karoserie. Po pádu berlínské zdi se definitivně ukázalo, že ani tyto změny nepomohou značku Wartburg udržet, a proto byl dne 10. dubna 1991 vyroben poslední Wartburg s označením 1.3. Tovární haly automobilky v durynském Eisenachu již od roku 1990 opouštějí vozy značky Opel a značka Wartburg se stala jen součástí historie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wartburg je označení několika modelových řad automobilů vyráběných v automobilce v německém městě Eisenach. Nese jméno podle stejnojmenného hradu tyčícího se nad městem. Tato automobilka byla z minulosti známa mimo jiné také pod zkratkou AWE – Automobilwerke Eisenach.", "tgt_summary": "The Wartburg was a car marque known for its East German manufactured models, but has its origins dating to 1898. The name derives from Wartburg Castle on one of the hills overlooking the town of Eisenach where the cars were made. From the 1950s, Wartburgs were a three-cylinder two-stroke engine with only seven major moving parts (three pistons, three connecting rods and one crankshaft). Production ended in April 1991, and the factory was acquired by Opel.", "id": 1726836} {"src_title": "Jaroslav Heyrovský", "tgt_title": "Jaroslav Heyrovský", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v Praze v rodině Kláry (rozená Hanlová z Kirchtreu) a Leopolda Heyrovských jako čtvrté z pěti dětí. Měl tři sestry, Kláru, provdanou za Arnošta Hofbauera, Marii a Helenu a mladšího bratra Leopolda. Otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a také její rektor. V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek, s nímž i seděl v lavici. Odmaturoval v roce 1909. Téhož roku se zapsal na Karlovu univerzitu, kde navštěvoval přednášky chemie, fyziky a matematiky. Absolvoval zde dva semestry. V roce 1910 odešel studovat na University College do Londýna. Důvodem byl zájem o fyzikální chemii, která byla na vysokých školách v Rakousku-Uhersku na nízké úrovni. Na University College tehdy přednášel například Sir William Ramsay. Díky studiu v Anglii se naučil experimentovat co nejjednodušeji a laboratorní deník si vedl v angličtině. Roku 1913 získal titul bakaláře přírodních věd (Bachelor of Science). Poté se přihlásil k postgraduálnímu studiu u profesora Fredericka G. Donnana, jemuž při přednáškách dělal demonstrátora (v Anglii v té době označení pro začínajícího asistenta). Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal zajímat o elektrochemii. O prázdninách roku 1914 se vrátil domů, kde kvůli první světové válce musel zůstat. Do konce roku 1914 pracoval v laboratoři profesora Štěrby-Böhma v Chemickém ústavu Karlovy univerzity. V lednu 1915 narukoval. Kvůli tělesné slabosti jej přidělili k zdravotnímu oddílu. Sloužil u 28. pěšího pluku (se sídlem v Szegedu), který měl plukovní nemocnici v Táboře. Zde působil v lékárně (jako lékárenský chemik a na rentgenovém oddělení). V roce 1916 se s plukem přesunul do nemocnice v městské části Innsbrucku, čtvrť Igls. Tady začal pracovat na dizertační práci o elektroafinitě hliníku. Onemocněl však zánětem středního ucha a odjel se léčit do Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Práce.", "content": "Rigorózní zkoušku složil 27. června 1918 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ještě před koncem války. 26. září byl promován doktorem filosofie. Mezi oponenty byl i profesor Bohumil Kučera, který Heyrovského upozornil na obecné otázky elektrokapilarity a na neshody hodnot povrchového napětí měřeného jeho metodou a klasickou metodou francouzského fyzika Gabriela Lippmana. Právě zkoumání Kučerových výsledků měření o čtyři roky později vedlo k objevu polarografie. Od podzimního semestru 1918 působil jako asistent profesora Bohuslava Braunera na Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy. Kromě toho se věnoval studiu ionů a sloučenin hliníku. Napsal o tomto tématu šest vědeckých publikací, tři z nich vyšly v renomovaném časopise Journal of the Chemical Society. V únoru 1920 mu byla o dva roky prodloužena smlouva na post Braunerova asistenta. V roce 1920 začal v Praze přednášet nový obor, fyzikální chemii. V dubnu 1920 byl jmenován docentem. Habilitační práci s názvem \"Kyselina hlinitá. Příspěvek k teorii amfoterních elektrolytů\", tvořily výsledky jeho bádání z let 1913 až 1920. O rok později získal za stejnou práci titul doktora věd (DSc.) na londýnské univerzitě. Na jaře 1922 se stal mimořádným a v květnu 1926 řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově. Roku 1926 absolvoval šestiměsíční stáž na Sorbonně. V letech 1922–1939 řídil Ústav fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Roku 1928 založil společně s Emilem Votočkem časopis, ve kterém vycházely československé vědecké články ve světových jazycích. Název časopisu byl dvojjazyčný, anglicky \"Collection of Czechoslovak Chemical Communications\" a francouzsky \"Collection des travaux chimiques Tchécoslovaques\". V roce 1933 absolvoval sérii přednášek v Spojených státech amerických a roku 1934 v Sovětském svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Objev polarografie.", "content": "Koncem roku 1921 napadlo Heyrovského měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou. První závislosti (polarografické křivky) zaznamenal 10. února 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného. Začátkem roku 1922 mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadil galvanometr. Metoda byla objevena při zkoumání elektrolýzy se rtuťovou kapkovou katodou, kterou byly při objevu z roztoku deponovány alkalické kovy. V říjnovém čísle roku 1922 časopisu Chemické listy se objevil článek o tomto objevu nazvaný \"Elektrolýza s rtuťovou kapkovou elektrodou\". O objevu polarografie přednesl přednášku na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1923. To zaujalo japonského vědeckého pracovníka Masuzó Šikatu, který se přijel s metodou seznámit do Prahy. V roce 1924 spolu se svým japonským spolupracovníkem sestavil originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti proudu na napětí, přístroj nazvali polarograf. Název vybral spolu s Šikatou podle toho, že při vkládání elektrického napětí se kapková elektroda elektrochemicky polarizuje. Sestavili ho pro urychlení ručního záznamu polarizačních křivek. Podle návrhu jej vyrobili mechanici fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy Innemann a Peták. Od roku 1929 se u nás začal polarograf vyrábět komerčně, od 30. let se do výroby zapojily i zahraniční firmy. Heyrovský polarografii vybudoval a nasměroval i pro praktické využití v chemické analýze.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka, údajná kolaborace.", "content": "Díky své známosti s profesorem Johannem Böhmem, kterému v roce 1935 pomohl přestoupit z tehdejšího nacistického Německa na pražskou univerzitu, mohl v laboratořích chemického ústavu pracovat i během druhé světové války, když byly vysoké školy uzavřeny. Během války v polarografii zavedl použití osciloskopu a spolu s Jindřichem Forejtem tak vyvinul oscilografickou polarografii střídavým proudem. Tato možnost vědecké práce byla po válce vnímána částí české veřejnosti jako kolaborace. Dne 15. května 1945 mu kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali vstup do fyzikálně-chemického ústavu. O jeho osudu mělo rozhodnout vedení Přírodovědecké fakulty. To 21. června nařídilo, aby Heyrovský odevzdal klíče od budovy. Ve stejný den k tomuto případu vznikla vyšetřovací komise. Ta případ ukončila až koncem ledna 1946. Na jeho stranu se postavili mnozí kolegové i žáci. Naopak mu přitížilo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. Argumentoval tím, že byl v mnoha jiných organizacích (např. Americký ústav, English Grammar School, British Society) a musel tak prokazovat „objektivitu v kulturní spolupráci“. Kauzou se zabývala i Česká akademie věd a umění a skončila ji až 11. dubna 1946 s tím, že požadovala omluvu. Tu Heyrovský nejprve odmítal a v červnu 1946 se dokonce vzdal členství v ČAVU. Koncem roku po naléhání kolegů došlo ke kompromisu. Heyrovský rezignaci stáhl a 16. ledna 1947 akademie přijala jeho dopis s textem: V letech 1945–1950 se Heyrovský zabýval oscilografickým výzkumem reverzibility dějů na rtuťové kapilární elektrodě, diferenciální polarografií s tryskající elektrodou a studiem kapacitních jevů vyvolaných adsorpcí různých látek na rtuťových elektrodách. V letech 1951–1957 působil jako místopředseda Mezinárodní unie pro fyziku. Byl také prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně. Pracoval rovněž ve vládní komisi pro zřízení Československé akademie věd.", "section_level": 2}, {"title": "Polarografický ústav.", "content": "Samostatný Polarografický ústav vznikl 1. dubna 1950. V jeho čele stál Heyrovský až do roku 1963, kdy odstoupil ze zdravotních důvodů. O rok později byl přejmenován na Polarografický ústav Jaroslava Heyrovského ČSAV. Od roku 1972 nese název Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského. Po odchodu z čela ústavu se dále věnoval oscilografickému výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní problémy, smrt.", "content": "Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky. Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí. Zemřel na Velikonoční pondělí 27. března 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "Heyrovský je autorem cca 130 knih a odborných článků. Mezi významné publikace patří například \"Použití polarografické metody v praktické chemii\" (1933), \"Polarographie\" (1941), \"Úvod do praktickej polarografie\" (1950, s P. Zumanem, česky 1953), \"Oscilografická polarografie\" (1953, s J. Forejtem) a \"Základy polarografie\" (1962, s J. Kůtou). Učebnice \"Základy polarografie\" byla přeložena do několika jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V únoru 1926 se oženil s Marií Kořánovou (* 1903). Poprvé se potkali v Táboře během jeho vojenské služby. Otec matky Marie Kořánové Vladimír Kořán byl bratrancem Leopolda Heyrovského a ředitelem pivovaru Budvar. Marie šla v roce 1922 studovat do Prahy Filosofickou fakultu a rodinu Heyrovských navštěvovala. V roce 1929 se jim narodila dcera Jitka, která vystudovala chemii na PřF UK a poté pracovala v potravinářském výzkumu. Roku 1932 se narodil syn Michael, který dostal jméno po Heyrovského vzoru – Michaelu Faradayovi. Michael Heyrovský rovněž vystudoval chemii na PřF UK, poté dva roky působil v Cambridgi u laureáta Nobelovy ceny za chemii Ronalda Norrishe. Poté nastoupil jako vědecký pracovník na Polarografický ústav. Manželka Marie později pracovala jako Heyrovského sekretářka v Polarografickém ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Během svého života i po něm získal Heyrovský četná ocenění, čestná členství ve vědeckých institucích či čestné doktoráty několika univerzit. V roce 1951 obdržel státní cenu I. stupně. V letech 1955 a 1960 získal Řád republiky. V roce 1962 obdržel zlatou čestnou plaketu Za zásluhy o vědu a lidstvo od ČSAV. V roce 1972 mu byla odhalena pamětní deska v Kařezu, kde často pobýval. Roku 1952 o Heyrovském a polarografii natočil Československý státní film krátký, ještě neozvučený film. V roce 1982 po něm byla pojmenována planetka 3069 Heyrovský, v roce 1985 pak kráter Heyrovsky na odvrácené straně Měsíce. Několik vysokých škol mu udělilo čestný doktorát (např. Univerzita Karlova, Varšavská univerzita, Technická univerzita Drážďany, Pařížská univerzita, Vídeňská univerzita, Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt a Université of Provence Aix-Marseille). Zahraniční akademie věd jej jmenovaly čestným členem (Americká akademie věd a umění, Německá přírodovědecká akademie Leopoldiny, Royal Society a německé, maďarské, polské, dánské, sovětské a indické akademie věd). Čestným členem se stal také v chemických společnostech v Československu, Polsku, Rakousku a Velké Británii. Byl též členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, Československé národní rady badatelské a akademikem ČSAV. Po jeho úmrtí v roce 1967 se v Československu začaly pořádat debaty o elektrochemii s názvem \"Heyrovský Discussions on Electrochemistry\". Podle Heyrovského byla pojmenována čestná plaketa ČSAV Za zásluhy o rozvoj chemických věd.", "section_level": 1}, {"title": "Nobelova cena.", "content": "Na Nobelovu cenu byl nominován celkově osmnáctkrát. V oboru chemie čtrnáctkrát (1934, 1938, 1940, 1944, 1947, 1950, 1952–1959), ve fyzice jednou (1940) a na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu třikrát (1948, 1949, 1953). Nobelovu cenu za chemii převzal 10. prosince 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody. Na tu jej v roce 1958 navrhli předchozí laureáti Archer John Porter Martin, Chandrasekhara Venkata Raman a další významní vědci, nominovali jej také chemici ze slovenských vysokých škol. Při tradiční přednášce u příležitosti předání Nobelovy ceny hovořil o směrech polarografického výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Výstava Příběh kapky.", "content": "Putovní výstava Příběh kapky vznikla v roce 2009 jako připomínka 50. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému. Navštívit ji mohli lidé v Pardubicích (2x), Brně (2x), Praze (5x), Olomouci, Ostravě, Jihlavě,  Ústí nad Labem, Děčíně, Teplicích, Žďáru n.Sázavou, Železném Brodu, Vítkově, Prostějově, Uherském Hradišti, Zlíně a Českém Krumlově. Výstavu do července 2016 zhlédlo 22 500 návštěvníků. . Výstava si klade si za cíl přiblížit návštěvníkům osobnost Heyrovského a jeho objev, polarografii. Autory expozice jsou vědci z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR Dr. Květoslava Stejskalová, Dr. Michael Heyrovský, syn Jaroslava Heyrovského, a prof. Robert Kalvoda. Expozici tvoří 12 plakátů formátů A0 a A1, na kterých jsou umístěny fotografie života a vědecké práce Heyrovského. Součástí jsou i polarografické přístroje, skleněné polarografické nádobky, ukázky knih a publikací o polarografii a diapozitivy. Ve výstavní místnosti jsou promítány popularizační filmy o Heyrovském a výzkumu v oboru polarografie z přelomu 50. a 60. let.", "section_level": 1}, {"title": "Nadační fond Jaroslava Heyrovského.", "content": "Nadační fond Jaroslava Heyrovského (Jaroslav Heyrovský Endowment Fund) vznikl 10. září 1993. Mezi zakladatele patřily Heyrovského děti, Mgr. Jitka Černá, rozená Heyrovská a Dr. Michael Heyrovský, CSc. Hlavní náplní fondu je pomoc při vyhledávání nadaných středoškoláků a podpora při jejich odborném i osobním rozvoji. Mezi jeho další aktivity patří propagace odkazu Jaroslava Heyrovského. Uděluje Cenu Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Heyrovský (20. prosince 1890 Praha-Staré Město – 27. března 1967 Praha–Smíchov) byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959. Studoval na Univerzitě Karlově, poté odešel na University College London, kde se zabýval fyzikální chemií. Zde získal titul bakaláře přírodních věd. V rámci postgraduálního studia se začal zajímat o elektrochemii. Jeho studia částečně přerušila první světová válka, kdy sloužil jako zdravotník. Po válce působil na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1926 stal profesorem. Roku 1922 objevil polarografii, což je metoda používající měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledek se využívá při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Pro urychlení zaznamenávání hodnot s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který tyto křivky automaticky zaznamenával. Za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody v roce 1959, kdy byl na Nobelovu cenu nominován již poosmnácté, získal Nobelovu cenu za chemii. Během druhé světové války, přestože v Protektorátu byly univerzity zavřené, mohl dále vědecky pracovat. Po válce byl vzhledem k tomuto povolení vědeckého výzkumu obviněn z kolaborace, která mu ovšem nebyla nikdy prokázána. V roce 1951 spoluzakládal Polarografický ústav, v jehož čele stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel v roce 1967 ve smíchovském sanatoriu. Byl ženatý s Marií, rozenou Kořánovou (9. září 1903 – 27. října 1983) a měl dvě děti, Jitku Černou (17. ledna 1929 – 17. dubna 2016) a Michaela Heyrovského (29. května 1932 – 12. dubna 2017), oba se věnovali vědecké činnosti v oblasti přírodních věd.", "tgt_summary": "Jaroslav Heyrovský () (December 20, 1890 – March 27, 1967) was a Czech chemist and inventor. Heyrovský was the inventor of the polarographic method, father of the electroanalytical method, and recipient of the Nobel Prize in 1959 for his discovery and development of the polarographic methods of analysis. His main field of work was polarography.", "id": 1764885} {"src_title": "Uspořádaná n-tice", "tgt_title": "Tuple", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní vlastnosti, které uspořádanou n-tici odlišují od množiny jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Formální definice.", "content": "Zatímco intuitivně je význam pojmu jasný, v rámci exaktnosti (zejména v axiomatické teorii množin) je nutno jej definovat pomocí množin. Často se používá tato definice: Potom lze uspořádanou \"n\"-tici (pro \"n\" > 2) chápat jako uspořádanou dvojici prvního prvku a zbytku, kterým je uspořádaná (n−1)-tice: Tato definice má však nevýhodu, že uspořádanou 0-tici a 1-tici je nutno definovat nějak extra. Přitom 0-tice a 1-tice jsou často praktické, aby bylo možné o pojmech jako n-ární operace nebo lineární kombinace n vektorů mluvit jednotně pro jakékoli formula_6. Proto se někdy uspořádané \"n\"-tice definují tak, aby přechod od \"n\"-tice ke \"(n+1)\"-tici byl tentýž pro všechna formula_6: Podle této definice je např. uspořádaná trojice (1, 2, 2) definována jako:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Uspořádané \"n\"-tice se využívají k formální definici velkého množství matematických objektů, jejichž význam je sice jasný i bez nich, ale je nutné je definovat nějak formálně. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Využití v matematických strukturách.", "content": "Matematické struktury se formálně definují jako uspořádané \"n\"-tice, kde prvním prvkem je nosná množina a následuje informace popisující strukturu této množiny. Např. graf je definován jako uspořádaná dvojice (\"V\", \"E\"), ve které \"V\" je množina vrcholů a \"E\" je množina hran. Podobné je tomu u algebraických struktur, jako je např. grupa. Tento formalismus je nezbytný, neboť otázka \"\"Je grupa celých čísel formula_9 izomorfní s grupou kladných racionálních čísel formula_10?\"\" je nesprávně položená, přestože jí každý rozumí, neboť na každé z těchto množin existuje (mezi mnoha možnými) jeden obvyklý způsob, jak zavést grupovou operaci. Tyto množiny s obvyklými operacemi izomorfní nejsou, ale jelikož mezi nimi existuje bijekce, lze na formula_11 definovat operaci formula_12 tak, aby izomorfní byly. Správné je tedy říci: Grupa formula_13 není izomorfní s grupou formula_14, ale je izomorfní s grupou formula_15.", "section_level": 2}, {"title": "Využití k odlišení objektů.", "content": "V matematice se provádí mnoho konstrukcí, při nichž potřebujeme do množiny \"C\" zahrnout prvky z množin \"A\" a \"B\" tak, aby u prvků formula_16 bylo možné v \"C\" odlišit \"prvek převzatý z \"A\"\" od \"prvku převzatého z \"B\"\". To lze formálně provést tak, že Tedy před každý prvek z \"A\" vložíme (formou uspořádané dvojice) nějaký matematický objekt, který značí \"tento prvek pochází z \"A\" \" (v našem případě jsme k tomu použili číslo 0) a obdobně s množinou \"B\". Vytčeného cíle jsme dosáhli, neboť formula_18 jsou dva různé matematické objekty. Příklad: Orientovaný graf a neorientovaný graf jsou někdy pokládány za speciální případy obecného grafu, který může obsahovat orientované i neorientované hrany. Zdánlivě evidentní způsob, jak tuto definici formalizovat, by byl říci, že graf je uspořádaná dvojice (\"V\",\"N\") taková, že každý prvek \"N\" je tvaru Tato definice je ovšem nepoužitelná, pokud pro nějaké formula_23 platí formula_24. Pak by o nějakém prvku \"N\" nebylo možno určit, zda jde o orientovanou hranu z \"a\" do \"b\" nebo o neorientovanou hranu mezi \"c\" a \"d\". To, zda uspořádaná dvojice může být totožná s nějakou množinu, samozřejmě závisí na definici pojmu \"uspořádaná dvojice\". V naivní teorii množin je zvykem se touto definicí nezabývat a předpokládat, že uspořádaná dvojice je jiný druh objektu než množina. Pak tento problém nemůže nastat. Pokud však potřebujeme chceme s těmito pojmy pracovat exaktně, pak je nutné uspořádané dvojice formálně definovat a výše uvedený stav nastat může. Ošetřit jej lze tak, že každý prvek \"N\" bude tvaru To popsaný problém spolehlivě řeší.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako uspořádaná n-tice se v matematice označuje uspořádaný seznam konečného počtu \"n\" objektů (je proto možné se také setkat s pojmy jako \"uspořádaná k-tice\" apod., konkrétní varianty se pak nazývají uspořádané dvojice, uspořádané trojice atd.). Zapisuje se obvykle jako seznam těchto prvků, uzavřený do kulatých závorek.", "tgt_summary": "In mathematics, a tuple is a finite ordered list (sequence) of elements. An -tuple is a sequence (or ordered list) of elements, where is a non-negative integer. There is only one 0-tuple, an empty sequence, or empty tuple, as it is referred to. An -tuple is defined inductively using the construction of an ordered pair. Tuples: 1- single 2- couple 3- triple 4- quadruple 5- quintuple 6- sextuple 7- septuple 8- octuple 9- nonuple (n-tuple) 10- decuple 20- viguple Mathematicians usually write 'tuples' by listing the elements within parentheses \"formula_1\" and separated by commas; for example, formula_2 denotes a 5-tuple. Sometimes other symbols are used to surround the elements, such as square brackets \"[ ]\" or angle brackets \"⟨ ⟩\". Braces \"{ }\" are only used in defining arrays in some programming languages such as C++ and Java, but not in mathematical expressions, as they are the standard notation for sets. The term \"tuple\" can often occur when discussing other mathematical objects, such as vectors. In computer science, tuples come in many forms. In dynamically typed languages, such as Lisp, lists are commonly used as tuples. Most typed functional programming languages implement tuples directly as product types, tightly associated with algebraic data types, pattern matching, and destructuring assignment. Many programming languages offer an alternative to tuples, known as record types, featuring unordered elements accessed by label. A few programming languages combine ordered tuple product types and unordered record types into a single construct, as in C structs and Haskell records. Relational databases may formally identify their rows (records) as \"tuples\". Tuples also occur in relational algebra; when programming the semantic web with the Resource Description Framework (RDF); in linguistics; and in philosophy.", "id": 484651} {"src_title": "Xvid", "tgt_title": "Xvid", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1999 měl Microsoft zájem prorazit do slibných oblastí distribuce videa po síti a vypustil do světa tři kodeky založené na MPEG-4. Použití těchto kodeků bylo možné jen v úplně novém a s ničím neslučitelném formátu ASF. To se nesetkalo s přílišným úspěchem, a tak se kodek \"v3\" stal předmětem zájmu \"hackerů\". Po násilném zásahu se dal, pod názvem DivX ;-) 3, použít v AVI souborech. Nelegální DivX ;-) 3 se stal velmi populárním a dodnes má své příznivce. Tento kodek Microsoftu však nebyl kompatibilní se standardem MPEG-4. Microsoft pod tlakem okolností nakonec \"v3\" uvolnil, ale už bylo pozdě. V lednu 2001 odstartoval za účelem legalizace projekt OpenDivX, který si dal za cíl napsat zcela od začátku úplně nový, otevřený kodek kompatibilní s MPEG-4. Původci této snahy byli zmínění hackeři. Otevřenost ale nebyla dokonalá, protože nakládání se zdrojovými kódy bylo omezeno a zápis do CVS byl povolen jen vybraným lidem. \"Sparky\", jeden z programátorů, do projektu přispěl novým kódovacím jádrem \"encore2\", které bylo o hodně lepší než původní a někteří usoudili, že by se na tom dalo vydělat. Přetáhli \"Sparkyho\", kód byl uzavřen, \"Encore2\" bylo z CVS bez varování odstraněno a stalo se základem komerčního DivX 4. Tento postup rozezlil ostatní programátory, kteří byli názoru, že jejich práce byla zneužita. Použili všechny části kódu, které ještě měly vyhovující licenci a v projektu pokračovali. Následně byl všechen kód původního OpenDivX nahrazen a vznikl Xvid, který je pod veřejnou licencí GPL.", "section_level": 1}, {"title": "Přehrávání.", "content": "Kvůli patentovým problémům nenabízí oficiální stránka Xvid.org binární verze svého kodeku. Kodeky pro Video for Windows (a dekódovací filtry pro DirectShow) pro Microsoft Windows jsou však k dispozici na jiných stránkách. Pro uživatele Linuxu poskytují mnohé distribuce balíček Xvid pro kódování a přehrávače jako MPlayer a VLC. Nicméně, všechny tyto přehrávače používají jako výchozí dekodér FFmpeg MPEG-4 a tudíž nevyžadují (nebo ani nepodporují) dekódování kodekem Xvid. Protože Xvid používá kompresi MPEG-4 Advanced Simple Profile (ASP), video jím kódované je MPEG-4 ASP video (nikoli „Xvid video”) a může tedy být dekódovano všemi dekodéry kompatibilními s MPEG-4 ASP. To zahrnuje i velkou řadu přehrávačů médií, zejména těch založených na svobodné knihovně libavcodec. Soubory zakódované kodekem Xvid mohou být vypáleny na CD nebo DVD a přehrány v DivX kompatibilním DVD přehrávači. Protože však Xvid používá 3 „warp points“ ve své implementaci GMC, na rozdíl od jednoho u kodeku DivX, použití těchto pokročilých vlastností může způsobit nekompatibilitu s těmito přehrávači. Vyskytují se i nějaké problémy s výchozí kvantizační maticí použitou v nástrojích jako je AutoGK, které vytvářejí MPEG-4 video kodekem Xvid. Ty produkují video, které se v DivX kompatibilních přehrávačích přehrává nestabilně, s artefakty.", "section_level": 1}, {"title": "Kódovací aplikace.", "content": "V operačních systémech Windows lze kodekem Xvid kódovat v libovolné aplikaci, která podporuje kompresi videa přes rozhraní VfW (např. VirtualDub). Platformně nezávislé open-source programy jako MEncoder, Transcode či Avidemux pak využívají knihovnu Xvid přímo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xvid (dříve XviD) je kodek formátu MPEG-4 Visual s otevřeným kódem původně založený na OpenDivX. Dobrovolní programátoři začali pracovat na Xvidu potom, co byl zdrojový kód OpenDivX v roce 2001 uzavřen. Xvid implementuje vlastnosti profilu ASP (Advanced Simple Profile) formátu MPEG-4 Visual, jako jsou B-snímky, čtvrtpixelová pohybová kompenzace (Quarterpel, Qpel), globální kompenzace pohybu (GMC), lumi masking, mřížková (Trellis) kvantizace, kvantizační matice H.263, MPEG nebo vlastní, nastavitelné. Hlavní konkurencí pro Xvid je DivX. Zatímco DivX je proprietární software, Xvid je open source a svobodný software a na rozdíl od kodeku DivX se dá používat na mnoha různých operačních systémech a platformách.", "tgt_summary": "Xvid (formerly \"XviD\") is a video codec library following the MPEG-4 video coding standard, specifically MPEG-4 Part 2 Advanced Simple Profile (ASP). It uses ASP features such as b-frames, global and quarter pixel motion compensation, lumi masking, trellis quantization, and H.263, MPEG and custom quantization matrices. Xvid is a primary competitor of the DivX Pro Codec. In contrast with the DivX codec, which is proprietary software developed by DivX, Inc., Xvid is free software distributed under the terms of the GNU General Public License. This also means that unlike the DivX codec, which is only available for a limited number of platforms, Xvid can be used on all platforms and operating systems for which the source code can be compiled.", "id": 84189} {"src_title": "Světový čas", "tgt_title": "Universal Time", "src_document": [{"title": "Měření.", "content": "Základem určení času (jako okamžiku) bývaly odedávna jevy svázané s rotací Země, nejčastěji pozorování pohybu nebeských objektů po obloze. Určením dvou časových okamžiků pak je možné stanovit čas jako dobu, která uplynula mezi těmito okamžiky, např. lze den definovat jako dobu mezi dvěma po sobě jdoucími přechody daného tělesa přes poledník. V astronomii se k tomuto účelu používají spíše hvězdy než Slunce, neboť se tím dosahuje vyšší přesnosti (poznámka: sluneční a hvězdný čas se liší, kvůli oběhu Země kolem Slunce je hvězdný den o necelé 4 minuty kratší). Dnes se používá metoda nazvaná \"Interferometrie s velmi dlouhou základnou\" (VLBI – Very Long Baseline Interferometry) pro pozorování vzdálených kvasarů, čímž se dosahuje přesnosti v řádu mikrosekund. Tato měření rotace Země řídí Mezinárodní služba rotace Země (IERS). Jelikož rotace Země se postupně zpomaluje (kvůli slapovému zpomalování) a rotace Země je i poněkud nepravidelná, je i UT nepravidelné, což znamená nepříliš dokonalý systém určení času. Byl proto nahrazen nejprve efemeridovým časem, který se odvozuje z oběhu Země kolem Slunce, posléze pak atomovým časem (TAI), který s extrémně vysokou přesností zakládá měření času na měření frekvence záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma energetickými hladinami základního stavu atomu cesia. Základní vlastností (a praktickou výhodou) systému UT však je fakt, že je už z definice synchronní se střídáním dne a noci, zatímco jiné, přesnější systémy se tomuto postupně vzdalují. UT je stále používáno jako čas, podle kterého se upravuje atomový čas na koordinovaný světový čas pro použití jako běžný občanský čas.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Systém UT má několik variant:", "section_level": 1}], "src_summary": "Světový čas, také \"univerzální čas\", zkratkou UT (z anglického názvu \"Universal Time\") je systém určení času založený na rotaci Země. Je moderním nástupcem staršího systému GMT, který za základ bral střední sluneční čas v anglické Greenwichi. Název \"Universal Time\" byl zaveden roku 1928 jako mezinárodní termín, který je vhodnější než dřívější \"Greenwich Mean Time\" (GMT). Označení \"GMT\" se však pro „světový čas“ v neformálním vyjadřování někdy používá dodnes.", "tgt_summary": "Universal Time (UT) is a time standard based on Earth's rotation. There are several versions of Universal Time, which differ by up to a few seconds. The most commonly used are Coordinated Universal Time (UTC) and UT1 (see ). All of these versions of UT, except for UTC, are based on Earth's rotation relative to distant celestial objects (stars and quasars), but with a scaling factor and other adjustments to make them closer to solar time. UTC is based on International Atomic Time, with leap seconds added to keep it within 0.9 second of UT1.", "id": 1843601} {"src_title": "Imi Lichtenfeld", "tgt_title": "Imi Lichtenfeld", "src_document": [{"title": "Mládí v Bratislavě.", "content": "Dětství prožil v Bratislavě, dnešním hlavním městě Slovenska, v rodině, pro niž sport, zákony a vzdělání na středoevropské úrovni znamenaly mnoho. Samuel Lichtenfeld, Imiho otec, byl svéráznou osobností – ve 13 letech utekl ke kočujícímu cirkusu a strávil následující 20 let řeckořímským zápasem, vzpíráním a předváděním své síly. Tady se jeho otec seznámil s nejrůznějšími druhy sportu a naučil se také bojové umění. Podněcován otcem pěstoval Imi širokou škálu sportů. Ze všeho nejdříve exceloval v plavání, potom v gymnastice, ještě později v zápase a boxu. Roku 1928 Imi zvítězil v československém šampionátu v zápase juniorů a 1929 v šampionátu dospělých (ve střední a lehké váze). Ve stejném roce zvítězil i v národním šampionátu v boxu a v mezinárodní soutěži v gymnastice. Během následující dekády se jeho atletická aktivita zaměřila především na zápas, v němž fungoval ve dvojí úloze, jako zápasník i jako trenér. Každý rok mu přinesl nějaké vítězství. V polovině 30. let se poměry v Bratislavě začaly měnit k horšímu. Do ulic stále častěji vyrukovaly fašistické a antisemitské bojůvky. Z Imiho se stal nekorunovaný vůdce skupiny mladých Židů, z nichž většina patřila k boxerům, zápasníkům nebo vzpěračům. S nimi se snažil zabránit antisemitským násilníkům, aby vstupovali do židovské čtvrti. V roce 1940, kdy se stal díky svým aktivitám trnem v očích i místním úřadům (od r. 1939 existující Slovenský štát přejal nacistický názor na Židy a vydával je postupně na smrt do koncentračních táborů), opustil Imi domov, rodinu a přátele a nalodil se na poslední loď s emigranty do Palestiny, jíž se nepodařilo prorazit nacistickou blokádu. Lichtenfeldova cesta na lodi \"Pentcho\" skončila potopením u Řecka a do Izraele se dostal až za dva roky (mezitím sloužil v Československé armádě na Středním východě).", "section_level": 1}, {"title": "V Palestině.", "content": "V roce 1944 začal s tréninkem elitních jednotek \"Hagany\" a \"Palmach\" (předchůdci Izraelských obranných sil/IOS) v oblastech, na něž byl opravdovým expertem: trénink fyzické kondice, plavání, zápas, používání nože a obrana proti útokům nožem. O čtyři roky později (1948), kdy vznikl stát Izrael a byly zároveň zformovány Izraelské obranné síly, stal se Lichtenfeld hlavním instruktorem pro zvyšování fyzické kondice a bojové přípravy těchto jednotek. V IOS působil přibližně 20 let; během té doby vyvinul a zdokonalil svou unikátní metodu sebeobrany a boje zblízka – krav maga.", "section_level": 1}, {"title": "Instruktor izraelského bojového umění.", "content": "Poté, co ukončil svou aktivní službu, začal upravovat a modifikovat systém krav maga pro civilní použití tak, aby bez ohledu na fyzickou připravenost obránce bylo možné předejít jakkoliv motivovanému útoku. Aby umožnil přístup ke svým metodám co největšímu počtu lidí, založil dvě školicí střediska: jedno v Tel Avivu a druhé v Netanji, kde bydlel. V posledních letech svého života dohlížel na průběh tréninků, monitoroval tréninkové programy a pracoval na jejich vylepšování a zkvalitňování. Zemřel 9. ledna 1998 ve věku 87 let brzy ráno v nemocnici, kam se o pět hodin dříve dostal jeho přítel, Ejal Janilov. V současné době jsou Ejal Janilov spolu s Avim Mojalem nejvyššími představiteli bojového systému krav maga ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2015 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).", "section_level": 1}], "src_summary": "Imrich Lichtenfeld (hebrejsky ; maďarsky \"Lichtenfeld Imre\", 26. května 1910, Budapešť – 9. ledna 1998 Netanja, Izrael), později známý pod hebrejským jménem Imi Sde-Or, je tvůrcem izraelského bojového systému Krav maga.", "tgt_summary": "Emrich \"Imre\" Lichtenfeld () (May 26, 1910 – January 9, 1998) was a Hungarian-born Israeli martial artist who founded the Krav Maga self-defense system. He was also known as Imi Sde-Or (), the Hebrew calque of his surname.", "id": 2471758} {"src_title": "Asuán", "tgt_title": "Aswan", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památky v Asuánu.", "content": "Mezi nejznámější asuánské památky patří vykopávky města Abu na ostrově Elefantina. Abu existovalo nepřetržitě od 3. tisíciletí př.n.l až do 14. století n.l. a nálezy, umístěné v blízkém Asuánském muzeu, ukazují na bohatost a význam tohoto místa. Na Elefantině se nachází i núbijské vesnice Koti a Siou se svébytnou kulturou. Kitchenerův ostrov je znám pro svoji botanickou zahradu. Na západním břehu Nilu lze navštívit hrobky faraonských hodnostářů, zhlédnout mauzoleum Agy Chána či se vydat k o něco vzdálenějším rozsáhlým zříceninám kláštera sv. Simeona ze 7. století. Na východním břehu zaujme návštěvníky především moderní Núbijské muzeum a starověké lomy. Žula z asuánských lomů byla využívána po celý starověk a najdeme ji téměř na každé egyptské stavbě. Turisticky populární je nedokončený obelisk královny Hatšepsut, jehož výška měla být 42 metrů a hmotnosti 1 168 tun. Obelisk během výroby prasknul a práce byly zastaveny. Poblíž lomu s obeliskem se také nachází asuánský hřbitov s fátimovskými hrobkami z 11. a 12. století. Na skále poblíž prvního nilského kataraktu se tyčí hotel Old Cataract, ve kterém bydlívala spisovatelka Agatha Christie, která sem umístila část děje svého románu \"Smrt na Nilu\".", "section_level": 2}, {"title": "Památky v okolí.", "content": "Z památek ležících mimo vlastní Asuán je nejblíže (asi 4 km) je chrám bohyně Eset na ostrově Philae založený r. 350. př. n. l. Chrám byl přestěhován v 70. letech 20. století na ostrov Agilika z důvodu zvýšení hladiny vody ve staré asuánské přehradu, které způsobovalo zaplavení původní lokality. O něco dále stojí mohutná hráz Vysoké přehrady u Asuánu s památníkem sovětsko-egyptského přátelství. Asi kilometr od hráze se nachází ostrov, kam byly přestěhovány některé núbijské památky (chrámy Kalábša a Kertassi), aby byly ochráněny před zatopením. Téměř nedostupné vzhledem k bezpečnostním opatřením v oblasti jsou chrámy a hrobky v Amadě a zámeček Kasr Ibrím, ke kterým je možné se dostat pouze v rámci organizované plavby po Násirově jezeře. Nedostupnost naštěstí neplatí pro Abú Simbel, chrámový komplex asi 250 km na jih od Asuánu, blízko hranic se Súdánem. Byl vybudován faraónem Ramessem II. (1290 př. n. l. – 1224 př. n. l.) a je součástí seznamu světového dědictví UNESCO. Asuán je také výchozí bod pro plavby po Nilu na sever do Luxoru či Káhiry nebo pro cesty na jih po Násirově jezeře a do Súdánu.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Asuán je jedno z nejsušších stále obývaných míst na zemi, v průměru zde prší jen několikrát za 10 let. Nejen že je Asuán velmi suchý, ale je také s průměrnou roční teplotou 26 °C jedním z nejteplejších míst v Egyptě. Zimy jsou velmi krátké a slunné, s denními teplotami v průměru kolem 20 °C, noční teploty mohou v tomto období klesnout k 5 °C. Jaro má ostrý nástup, v únoru již denní teploty dosahují 30 °C a v březnu začíná období písečných bouří, kdy vanou horké větry z pouště a přinášejí extrémní teploty, které mohou dosáhnout 47 °C. Od dubna do října denní teploty dosahují a v letních měsících přesahují 40 °C, noční v červenci a srpnu prakticky neklesají pod 30 °C. Asuán je jedním z nejslunnějších míst na zemi, počet slunečních hodin je zde na teoretickém maximu. Pravděpodobnost, že bude jasný den, je vyšší, než 90%. V letních měsících (od května do října) je UV index po 4-5 hodin denně nad hodnotou 11 (extrémní riziko popálení).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Kromě říční dopravy po Nilu je Asuán dostupný i silniční a železniční sítí. Má i mezinárodní letiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asuán (أسوان, oficiální transkripce \"Aswān\") je město na jihu Egypta, často nazývané branou černé Afriky. Leží v oblasti prvního nilského kataraktu, který od starověku tvořil přirozené hranice egyptského státu. Počet obyvatel je 275 000 (údaj z roku 2008). Asuán je hlavním městem Asuánského guvernorátu, nachází se tu jeden z kampusů South Valley Univerzity ( جامعة جنوب الوادى).", "tgt_summary": "Aswan (, ; ; ) is a city in the south of Egypt, and is the capital of the Aswan Governorate. Aswan is a busy market and tourist centre located just north of the Aswan Dam on the east bank of the Nile at the first cataract. The modern city has expanded and includes the formerly separate community on the island of Elephantine. The city is part of the UNESCO Creative Cities Network in the category of craft and folk art. Aswan is a large tourist city where the current population is 1,568.000.", "id": 1079111} {"src_title": "Valerianus", "tgt_title": "Valerian (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Valerianus pocházel z urozené, patrně italské rodiny, o níž však nejsou známy bližší podrobnosti. Jeho úřední kariéra se nijak výrazně neodlišovala od kariér mužů téhož postavení, třebaže ji lze rekonstruovat jen částečně. Jako aristokrat byl Valerianus velmi záhy přijat mezi senátory, někdy před rokem 238 dosáhl svého prvního konzulátu (\"consul suffectus\"), za zmatků v roce 238 stál jako \"princeps senatus\" v čele senátního kolegia a v období Deciovy vlády zastával významné funkce ve státní správě. Císař Trebonianus Gallus k němu choval takovou důvěru, že právě jej pověřil v létě 253 úkolem, aby ze zaalpských krajů přivedl na pomoc proti uzurpátorovi Aemilianovi tamní legie.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Valerianus legie v Raetii a Noriku v krátké době podřídil své pravomoci, ale než mohl cokoli podniknout, přišla zpráva, že Trebonianus Gallus byl spolu se svým synem zavražděn a Aemilianus uznán jeho nástupcem. To Valerianus nemínil akceptovat, dal se sám prohlásit za císaře a vtrhl do Itálie. K rozhodujícímu střetnutí však nedošlo, protože Aemilianus byl asi v září 253 zabit svými vojáky u Spoletia – jeho vláda trvala jen 88 dní. Tak se stal Valerianus jediným pánem impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Valerianova vláda.", "content": "První věcí, kterou Valerianus po převzetí moci udělal, bylo ustavení syna Galliena spoluvladařem (září–říjen 253). Tento krok byl prozíravý, neboť jediný císař mohl stěží vzdorovat všem nepřátelům, jimž říše čelila. Valerianus sám chtěl vytáhnout na Východ, kde Peršané na sklonku Gallovy vlády vyplenili mnoho syrských měst a byli jen s obtížemi zastaveni domobranou emeského kněze Urania Antonina. Gallienus měl vést válku s germánskými kmeny na Rýně a Dunaji. O efektivitě Valerianova pobytu na Východě se vedou spory. Podle některých odborníků se císaři podařilo Peršany dlouhou dobu držet v bezpečné vzdálenosti, a teprve když ve vojsku vypukl mor, dostali se Římané do problémů. Jiní poukazují na to, že Peršané tehdy ovládli přinejmenším jedno významné město na Eufratu – Dura Európos – a že Valerianus si počínal příliš defenzivně. V každém případě není o císařově pobytu v syrské Antiochii mnoho známo. Známo naopak je, že Valerianus v letech 257–258 rozpoutal druhé celoříšské pronásledování křesťanů, prý na popud svého finančního úředníka Fulvia Macriana. Padly mu za oběť mnohé prominentní osobnosti tehdejší doby, například kartaginský biskup Cyprianus či papež Sixtus II., a jen v severoafrické Utice zemřelo za svou víru asi 300 osob. Protikřesťanské aktivity později zastavil císař Gallienus, který byl na rozdíl od otce nábožensky tolerantní. V druhé polovině padesátých let opět zintenzivněly gótské vpády na Balkán a do Malé Asie. Císař se pokusil nájezdníky zastavit a vytáhl s vojskem ze Sýrie na sever. Podle kronikářů se obával, aby se některý z velitelů neobrátil proti němu, a neodvažoval se proto svěřit velení nikomu jinému. Výprava však vyzněla víceméně naprázdno – císař jen rychle jmenoval úspěšného velitele Successiana prefektem pretoriánů, aby ho měl v Antiochii pod dozorem. Další operace proti Gótům přerušila nová válka s Peršany.", "section_level": 1}, {"title": "Zajetí.", "content": "V květnu až červnu 260 vytáhl perský král Šápúr I. s velkým vojskem proti římské říši a Valerianus se mu postavil v krajině mezi městy Edessa a Karrhy. Jeho vojsko oslabené morem však bylo obklíčeno, Valerianus musel s Peršany zahájit vyjednávání a nakonec jej nepřátelé lstí zajali. Císařova východní politika tak skončila naprostým krachem. O Valerianově dalším osudu se dochovalo jen minimum zpráv. Podle některých kronikářů ho prý perský král využíval jako stupátko při nasedání na koně (chtěl ho tak ponížit), podle jiných prý císař a jeho důstojníci budovali v perské říši různé technické stavby (hráze). Když později Valerianus zemřel, vycpali Peršané jeho kůži myrhou a vystavili ji v chrámu ohně bohyně Anáhity. Do jaké míry je to pravda, lze jen těžko rozhodnout.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Období Valerianovy vlády je právem považováno za vrchol krize impéria ve 3. století. Již méně oprávněné je, když se všechny neúspěchy svalují jen na Valerianovu hlavu. Také jiní císaři měli tehdy vážné problémy s obranou hranic a vnitropolitickým zmatkem, a dokonce i ti nejschopnější sešli většinou násilnou smrtí. Valerianus se po celou dobu snažil o stabilizaci poměrů a jen neobyčejně svízelné podmínky v padesátých letech mu zabránily, aby byl úspěšný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Licinius Valerianus ( Valerián; cca 190/200 – po 260) byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Gallienem v letech 253–260. Jeho rodiče a sourozenci nejsou známi, manželka Mariniana, která mu kromě Galliena porodila ještě syna Valeriana, zemřela před rokem 253.", "tgt_summary": "Valerian (; ; 193/195/200260 or 264), also known as Valerian the Elder, was Roman Emperor from 22 October 253 AD to spring 260 AD. He was taken captive by the Persian Emperor, Shapur I, after the Battle of Edessa, becoming the first Roman emperor to be captured as a prisoner of war, causing shock and instability throughout the Roman Empire. The unprecedented event and the unknown fate of the captured emperor generated a variety of different reactions and \"new narratives about the Roman Empire in diverse contexts\".", "id": 658102} {"src_title": "Glacier Express", "tgt_title": "Glacier Express", "src_document": [{"title": "Glacier Express.", "content": "Označení „Express“ zde nemá obvyklý význam, je propagován jako „Nejpomalejší expres světa“. Částečně dostává svému názvu tím, že zastavuje jen v turisticky významných stanicích. Vlak je provozován ve spolupráci dvou železničních společností - Rhétské dráhy a Matterhorn Gotthard Bahn . Vlak spojuje významná horská střediska na východě a západě v jižní polovině Alpské oblasti Švýcarska při hranici s Itálií. Jedna cesta trvá 7/ hodiny. Jede se přes 291 mostů, skrz 91 tunelů a přes průsmyk Oberalppass ve výši 2033 m n. m. Komfortně zařízený vlak projíždí skutečnou, místy neporušenou přírodou, tichými alpskými pastvinami se šumícimi horskými potůčky a vodopády, skrz tradiční horská údolí se staletou kulturou. Za nejhezčí cestu bývá označována cesta mezi památkami kantonu Graubünden, cesta údolím Albula (Albulabahn), kde se vlak „kroutí“ v točitých tunelech, překonává řadu mostů, galerií, stoupání a klesání v sedle Oberalppass, cesta údolím k Brigu a slunečný kanton Valais s jeho ledovci. První jízda vlaku se datuje k roku 1930. Dne 22. června 2010 oslavil Glacier Express své 80. narozeniny. Kromě pravidelných spojů jsou do provozu zařazeny i jízdy nostalgických souprav (Alpine Classic Glacier Express, Nostalgie Glacier Express). Od roku 2006 jsou ve vozovém parku zařazeny nové panoramatické vozy a tzv. služební vůz, který slouží jako přípravna jídel. V takto složených vlakových soupravách je podáváno jídlo přímo na místě. Ostatní soupravy mají jídelní vozy. V minulosti byl vlak provozován pouze v letních měsících, tedy v době, kdy byla trať přes sedlo Furka sjízdná. Od doby vybudování tunelu Furka je provoz celoroční. Původní trať přes sedlo Furka, která byla snesena a později opět obnovena, provozuje společnost Dampfbahn Furka-Bergstrecke. Provozuje zde v letních měsících nostalgické jízdy parních vlaků. Trati RhB a MGB (i Furka) jsou metrového rozchodu; provoz u RhB je jen adhezní, u ostatních drah smíšený - adhezní i ozubnicový. Ve stanici Disentis/Mustér, kde se stýkají tratě společností RhB a MGB, se přepřahají lokomotivy.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "23. července 2010 došlo před polednem na trati Glacier Expressu na trati mezi Zermattem a Svatým Mořicem v úseku mezi obcemi Lax a Fiesche k nehodě, při které vykolejily poslední tři vyhlídkové vozy. Poslední vůz se při nehodě převrátil úplně, předposlední dolehl na boční stěnu. Příčina této nehody nebyla bezprostředně zjištěna a poškozené vozy byly odtaženy do depa v Brigu, kde byly podrobeny zkoumání. Při nehodě zemřela na místě 64letá Japonka a dalších 40 osob bylo zraněno: 28 Japonců (z toho 9 zraněno vážně a 2 se nacházeli dokonce v kritickém stavu), 5 Švýcarů, 4 Španělé, 2 Rakušané a jedna osoba indické národnosti. Na místo nehody bylo vysláno 15 lékařů, 30 zdravotníků, 70 hasičů a 40 policistů, těžce zranění byli převáženi helikoptérami a ostatní sanitními vozy do nemocnic. Nehoda vyvolala i značný zájem světových a hlavně japonských médií. Zpráva MGB k nehodě Zpráva byla vydána 30.7.2010. Vyšetřující orgány zjistily, že strojvedoucí v místě nehody jel vysokou rychlostí, což vedlo k vykolejení. V konkrétním místě je povolena maximální rychlost 35 km/h v oblouku a až na přímém úseku je povoleno zrychlení na 55 km/h. Analýzou záznamu tachografu bylo shledáno, že v místě, kde je traťová rychlost omezena na 35 km/h, jel strojvedoucí vyšší rychlostí než povolenou. V místě výjezdu z oblouku strojvedoucí příliš brzo zrychlil až na rychlost 55 km/h, a to ještě v době, kdy zadní část soupravy byla ještě v úseku s povolenou nižší rychlostí. Odstředivá síla u posledního vozu při předčasném zrychlení v oblouku byla tak velká, že vlivem jejího působení došlo k převrácení posledního vozu a ten strhl i dva vozy před sebou. Letecký snímek nehody. Úřad pro vyšetřování nehod drah a lodí (UUS - Unfalluntersuchungsstelle Bahnen und Schiffe) zveřejnil závěry vyšetřování této nehody. Vlak začal zrychlovat v době, kdy se konec vlaku nacházel více než 200 m před místem dovolujícím zvýšení rychlosti z 35 na 55 km/h. Simulace ukázaly, že při rychlosti nižší, než 50 km/h by ještě k převrácení vozu nedošlo. Technický stav vozidel ani trati neměl na událost vliv. Ačkoliv svršek nebyl v ideálním stavu, odpovídal předpisům. MGB je povinna instalovat systém kontroly rychlosti a označit nouzové východy u panoramatických vozů. Škody na infrastruktuře dosáhly 150 000 CHF, dva vozy byly zrušeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glacier Express je slavný švýcarský horský vlak. Jezdí ze Svatého Mořice do Zermattu a zpět. Vlak dostal jméno „ledovcový“, protože jeho trasa je vedena po nejvýše položených úzkorozchodných tratích v blízkosti některých velkých švýcarských ledovců. Vzhledem k velkému zájmu jezdí v letní sezóně až tři páry těchto vlaků denně.", "tgt_summary": "The Glacier Express (GEX) is an \"express\" train connecting railway stations of the two major mountain resorts of Zermatt and St. Moritz via Andermatt in the central Swiss Alps. The train is not an \"express\" in the sense of being a high-speed train, but rather, in the sense that it provides a one-seat ride for an 8-hours-long end-to-end journey, and omits stops made by local trains. The Glacier Express is known as the slowest express train in the world. As St. Moritz and Zermatt are home to two well-known mountains, the Glacier Express is also said to travel from Matterhorn to Piz Bernina. The journey from Zermatt starts at the dead end of an Alpine valley, the Mattertal, just below the world-renowned Matterhorn at an elevation of before it descends to the huge valley of the Valais in Brig. It traverses the journey through the center of the Swiss Alps, over 291 bridges, through 91 tunnels, such as the Furka Tunnel at an elevation of to circumvent the Furka Pass, makes an intermediate stop at Andermatt on a secluded high Alpine valley, just to traverse its highest point on the Oberalp Pass at in order to descend to its lowest point at Chur at . From Chur, the capital of the canton of Graubünden, the GEX backtracks to higher altitudes again in order to reach the resort St. Moritz in a further valley to the south. Previously, before traversing the Albula Range by a tunnel at , in Filisur travelers can change to a connecting train to reach Davos to the east. Since 2017 the train is operated by the Glacier Express AG, a cooperation jointly owned by the former operators Matterhorn Gotthard Bahn (MGB) and Rhaetian Railway (RhB). For much of its journey, it also passes along and through the World Heritage Site known as the \"Rhaetian Railway in the Albula / Bernina Landscapes\". The first Glacier Express started on 30 June 1930 07:30 in Zermatt. Initially, it was operated by three railway companies: the Visp-Zermatt-Bahn (VZ), the Furka Oberalp Bahn (FO), and the RhB. Since 2003, the train has been operated by RhB and the MGB, which arose from a merger between the BVZ and the FO. Since 2017 the \"Glacier Express AG\", owned by the two former operators, runs the train of the same name. ", "id": 2261488} {"src_title": "Holubinka", "tgt_title": "Russula", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pletivo třeně je velmi křehké (kruché), zrnité až pórovité, bez vláknité struktury. Třeň bývá středový. Plodnice je rozlišena v klobouk, na jehož spodní straně jsou lupeny, a třeň. Svrchní pokožka klobouku bývá pestře zbarvena nejrůznějšími barvami, díky čemuž jsou holubinky obvykle velmi nápadné. Závoj není vyvinut, nebo je naprosto redukován. V hymeniu se nacházejí sterilní cystidy a mohutné basidie se silnými (čtyřmi či dvěma) sterigmaty, na jejichž vrcholech se vytváří bezbarvé či žlutavě zbarvené spory. Pletivo je tvořeno shluky kulovitých či měchýřkovitých sférocyst, ostrůvkovitě rozloženými mezi válcovité hyfy, které jsou přehrádkované bez přezek. V pletivu jsou pak roztroušeny zvláštní hyfy – mléčnice, v případě ryzců vyplněné tekutinou (latexem), která při poranění vytéká a na vzduchu se často různě zbarvuje. Holubinky rovněž obsahují mléčnice, avšak bez latexu. Dalším patrným rozdílem mezi ryzci a holubinkami je rozložení sférocyst v tramě lupenů. U většiny ryzců tyto buňky chybí buď úplně, nebo alespoň v části lupenů blíže ostří. U holubinek jsou roztroušeny v podstatě rovnoměrně. V případě ryzců se navíc lupeny střídají s lupénky různé délky, zatímco u holubinek jsou většinou stejně dlouhé.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makrochemické reakce.", "content": "Zajímavé je použití makrochemických reakcí pro determinaci jednotlivých druhů, které poprvé vyzkoušeli Arnould, Bertrand a Goris. Ti sledovali barevné účinky různých chemických látek na houbová pletiva. Čeští mykologové Melzer a Zvára poté ve dvacátých letech použili takové chemické reakce k systematickým účelům. Z použitých reagencií můžeme uvést např. zelená skalice, hydroxid sodný, vodný roztok amoniaku, fenol, anilinová voda, fenoloxidázy, sulfoaldehydová činidla či benzidin.", "section_level": 2}, {"title": "Důležité mikroznaky.", "content": "Mezi důležité determinační mikroznaky rodu holubinka (\"Russula\") dále patří kupříkladu široce elipsoidní zaoblené, krátce stopkaté výtrusy, někdy téměř kulovité, veliké od 5 do 14 µm. Velmi nápadná je ornamentika zevní stěny výtrusu, kterou mohou tvořit různé izolované útvary (tečky, bradavky, zrna, ostny), spojované útvary (tvoří různé více či méně dokonalé síťky) a hřebínkaté útvary vznikající splynutím více bradavek či ostnů. V hymeniu se nacházejí velké, kyjovité basidie o velikostech 25 – 70 × 6 – 15 µm, obvykle bývají čtyřvýtrusé. V pokožce klobouku se u některých skupin objevují tzv. dermatocystidy – kyjovité hyfy se zaobleným vrcholem i zašpičatělé, někdy protažené v násadec ukončený špičkou či paličkou. Od ostatních hyf se odlišují především přítomností černajících tělísek (tělíska, která v přítomnosti látek jako jsou sulfobenzaldehyd, sulfopiperonal či sulfovanilín do 15 minut zešednou) Pigmenty způsobující různé zbarvení pokožky klobouku mohou být uloženy ve vakuolách (skupina \"Nigricantinae\") či v cytoplazmě (skupina \"Heterophyllae\"). Vzácné jsou pigmenty membránové (např. skupina \"Ingratae\").", "section_level": 2}, {"title": "Luminiscence.", "content": "Velmi zajímavá a obecně málo známá vlastnost je velmi silná luminiscence většiny druhů holubinek v ultrafialovém světle.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Po stránce ekologické jsou holubinky vázané na mykorrhitický vztah se dřevinami, tedy převážně na lesní biotopy. Živí se saprofyticky. Jejich plodnice nalézáme v průběhu celé sezóny – nejčasnější druhy již od poloviny května, vrchol pak spadá do období pozdního léta a počátku podzimu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Geograficky je rod holubinka (\"Rusulla\") rozšířen takřka po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Praktický význam (pro člověka) spočívá především ve vynikající chuti většiny druhů a tedy možnosti kuchyňského zpracování všemi možnými způsoby. Pro charakteristické znaky čeledi zkušení houbaři holubinky člení na jedlé a nejedlé dle chuti. Obchodování je v České republice povoleno pouze s některými druhy, které mohou být použity pouze k sušení pro další průmyslové zpracování k potravinářským účelům. Jedná se o tyto druhy: holubinka bukovka (\"Russula heterophylla\"), holubinka černající (\"Russula nigricans\"), holubinka kolčaví (\"Russula mustelina\"), holubinka mandlová (\"Russula vesca\"), holubinka namodralá (\"Russula cyanoxantha\"), holubinka nazelenalá (\"Russula viresceus\"), holubinka olivová (\"Russula olivacea\"), holubinka osmahlá (\"Russula adusta\") a holubinka zlatožlutá (\"Russula aurata\"). Přímý prodej holubinek není povolen z důvodu častých otrav způsobené záměnou některých holubinek za muchomůrku zelenou (\"Amanita phalloides\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Holubinka (\"Russula\") je rod vyšších hub, které jsou spolu s rodem ryzec (\"Lactarius\") řazeny do čeledi holubinkovité (Russulaceae). Je velmi dobře vymezen mnoha makroskopickými i mikroskopickými znaky.", "tgt_summary": "Around 750 worldwide species of ectomycorrhizal mushrooms compose the genus Russula. They are typically common, fairly large, and brightly colored – making them one of the most recognizable genera among mycologists and mushroom collectors. Their distinguishing characteristics include usually brightly coloured caps, a white to dark yellow spore print, brittle, attached gills, an absence of latex, and absence of partial veil or volva tissue on the stem. Microscopically, the genus is characterised by the amyloid ornamented spores and flesh (trama) composed of spherocysts. Members of the related genus \"Lactarius\" have similar characteristics but emit a milky latex when their gills are broken. The genus was described by Christian Hendrik Persoon in 1796.", "id": 1900714} {"src_title": "Plutonium", "tgt_title": "Plutonium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Plutonium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Čisté plutonium je podobně jako uran ve formě hoblin a pilin samozápalné, proto jeho zpracování vyžaduje extrémní opatrnost. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství od Pu po Pu, přičemž stálejší jsou sloučeniny s nižší valencí. Soli plutonia vykazují v roztoku rozdílné zabarvení podle mocenství plutoniového iontu. Nejběžnější oxidační číslo plutonia je +IV a v tomto oxidační stupni vytváří plutonium amfoterní oxid plutoničitý PuO. To znamená, že tento oxid se v roztocích kyselin rozpouští za vzniku plutoničitých solí a v zásadách za vzniku komplexního aniontu a vytváří plutoničitany. Plutoničité soli nejsou v roztocích úplně stabilní a částečně nebo úplně hydrolyzují, to je možno potlačit snížením pH (přidáním kyseliny) do roztoku. Čistý kov lze připravit redukcí fluoridu plutonia kovovým lithiem nebo baryem při teplotě kolem 1200 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "Plutonium bylo poprvé připraveno roku 1940 dvěma vědeckými týmy bombardováním U neutrony. V jaderné laboratoři v Berkeley na kalifornské univerzitě ho připravili Edwin M. McMillan a Philip Abelson a v britské Cambridgi ohlásili jeho přípravu Norman Feather a Egon Bretscher. Příprava a izolace čistého kovu se uskutečnila 23. února 1941 v Berkeley bombardováním uranu jádry deuteria v cyklotronu. Jako autoři tohoto experimentu jsou označováni Glenn T. Seaborg, Edwin McMillan, J. W. Kennedy a A. C. Wahl. Vzhledem k probíhající druhé světové válce byly výsledky tohoto bádání udržovány v tajnosti, zvláště proto, že jedna ze dvou atomových bomb svržených USA na Japonsko byla vyrobena právě z plutonia.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a izotopy.", "content": "Plutonium patří mezi uměle připravené prvky a v přírodě je možné se setkat jen se skutečně ultrastopovými množstvími v uranových rudách, kde mohou jednotlivé atomy vzniknout z U po záchytu neutronu a následných dvou rozpadech β. Mezi 20 známými izotopy plutonia existuje několik, které vykazují dostatečně velký poločas rozpadu, aby je bylo možno prakticky využít. Nejdelší poločas (asi 80 milionů let) má Pu, nejdůležitější izotop Pu se rozpadá s poločasem 24 110 let, Pu 6561 let, Pu 14,325 roků, Pu 375 000 let a Pu má poločas rozpadu 87,7 let; existuje však celá řada dalších izotopů:", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jaderné zbraně.", "content": "Plutonium je od 40. let 20. století nejvíce vyráběným umělým prvkem a to především proto, že izotop Pu je vhodný pro výrobu atomové bomby. Stejně jako v případě U dochází při nahromadění větších kvant čistého izotopu k nastartování řetězové štěpné reakce, kdy po rozpadu jednoho atomového jádra vznikají obvykle tři neutrony, které působí rozpady dalších okolních jader a rozpad se nekontrolovaně rozrůstá. Kritické množství čistého kovového plutonia Pu je přibližně 10,5 kg, s použitím neutronového odrážeče lze toto množství snížit až kolem 2,5 kg. Plutoniová jaderná puma má sílu výbuchu přibližně 20 kilotun TNT na každý kilogram rozštěpeného plutonia. Princip výroby Pu spočívá v reakci U s neutronem za vzniku U v jaderném reaktoru. Jádro U je značně nestabilní a rozpadem β rychle vzniká izotop neptunia Np, jež se opět rychle dalším β-rozpadem mění na Pu. Tento izotop plutonia se chová jako α zářič a relativně snadno se dále zpracovává. Při výrobě izotopu Pu se uran U bombarduje jádry deuteria: V případě, že jádro Pu zachytí další neutron, dojde k jeho přeměně na Pu. Tento izotop je z hlediska další manipulace a zpracování rizikový protože je β–zářičem a zároveň není vhodný pro výrobu atomové zbraně. Protože izotopy Pu a Pu lze jen velmi obtížně oddělovat, je při výrobě Pu z U v jaderném reaktoru nutno pečlivě volit dobu setrvání U v reaktoru. Při dlouhodobém ozařování sice roste množství Pu, ale současně narůstá i podíl nechtěného izotopu Pu. Na druhé straně je ekonomicky značně nákladné oddělovat izotopy plutonia od zbytku jaderného paliva z reaktoru a je proto otázkou komplikovaných výpočtů určit, v jakém stádiu výroby má být reakce přerušena a materiál chemicky přepracován na čisté plutonium. Další důležitou proměnnou veličinou je zde pochopitelně i procentuální vsázka U do jaderné reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Plutonium je jako těžký kov extrémně toxický, v praxi lze však u něho těžko rozlišit škodlivé účinky způsobené radiací od škodlivých účinků chemických; je často pokládáno za jednu z nejtoxičtějších anorganických látek. Podle některých údajů můžou být už mikrogramová množství tohoto prvku smrtelně jedovatá pro člověka, pokud se dostanou do krevního oběhu. Jiné zdroje však považují údaje o extrémní toxicitě plutonia za nadhodnocené. J. Marhold cituje z prací, kde je uvedena dávka LD u psa i. v. 0,3 mg/kg. Toxikologie zná i mnohem prudší jedy. Za hlavní nebezpečí se považuje depozice v kostech. Radiačně nebezpečný je především izotop Pu, který jako β-zářič má daleko negativnější dopad na lidské zdraví než zbylé izotopy plutonia, zářiče α. Je pochopitelné, že mimořádné nebezpečí by hrozilo při nastartování řetězové štěpné reakce, kdy se plutonium stává zdrojem silného neutronového toku. K tomu však může dojít pouze při neopatrné manipulaci s většími objemy čistého plutonia; v počátcích výzkumu plutonia v laboratořích v Berkeley skutečně několikrát došlo k vysoké expozici pracovníků neutrony, konkrétně nehody při experimentech s kritickým množstvím, 21. srpna 1945 nehoda Harryho K. Daghliana Jr. (1921–1945) a 21. května 1946 nehoda Louise P. Slotina (1910–1946). Při těchto nehodách došlo k vysokému ozáření menšího počtu osob, H. K. Daghlian zemřel 26 dní po nehodě, L. P. Slotin po 9 dnech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plutonium (chemická značka Pu) je šestý člen z řady aktinoidů, druhý transuran, radioaktivní, řetězovou reakcí štěpitelný, toxický kovový prvek, připravovaný uměle bombardováním uranu v jaderných reaktorech, především pro výrobu atomových bomb. Je využitelné rovněž jako palivo pro jaderné reaktory a jako zdroj energie pro radioizotopový termoelektrický generátor.", "tgt_summary": "Plutonium is a radioactive chemical element with the symbol Pu and atomic number 94. It is an actinide metal of silvery-gray appearance that tarnishes when exposed to air, and forms a dull coating when oxidized. The element normally exhibits six allotropes and four oxidation states. It reacts with carbon, halogens, nitrogen, silicon, and hydrogen. When exposed to moist air, it forms oxides and hydrides that can expand the sample up to 70% in volume, which in turn flake off as a powder that is pyrophoric. It is radioactive and can accumulate in bones, which makes the handling of plutonium dangerous. Plutonium was first produced and isolated on December 14, 1940, by a deuteron bombardment of uranium-238 in the 1.5 metre (60 in) cyclotron at the University of California, Berkeley. First, neptunium-238 (half-life 2.1 days) was synthesized, which subsequently beta-decayed to form the new element with atomic number 94 and atomic weight 238 (half-life 88 years). Since uranium had been named after the planet Uranus and neptunium after the planet Neptune, element 94 was named after Pluto, which at the time was considered to be a planet as well. Wartime secrecy prevented the University of California team from publishing its discovery until 1948. Plutonium is the element with the highest atomic number to occur in nature. Trace quantities arise in natural uranium-238 deposits when uranium-238 captures neutrons emitted by decay of other uranium-238 atoms. Plutonium is much more common on Earth since 1945 as a product of neutron capture and beta decay, where some of the neutrons released by the fission process convert uranium-238 nuclei into plutonium-239. Both plutonium-239 and plutonium-241 are fissile, meaning that they can sustain a nuclear chain reaction, leading to applications in nuclear weapons and nuclear reactors. Plutonium-240 exhibits a high rate of spontaneous fission, raising the neutron flux of any sample containing it. The presence of plutonium-240 limits a plutonium sample's usability for weapons or its quality as reactor fuel, and the percentage of plutonium-240 determines its grade (weapons-grade, fuel-grade, or reactor-grade). Plutonium-238 has a half-life of 87.7 years and emits alpha particles. It is a heat source in radioisotope thermoelectric generators, which are used to power some spacecraft. Plutonium isotopes are expensive and inconvenient to separate, so particular isotopes are usually manufactured in specialized reactors. ", "id": 1813836} {"src_title": "Jiří Raška", "tgt_title": "Jiří Raška", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Když bylo Jiřímu Raškovi devět let, jeho otec zemřel na leukemii, a matka tak musela následně sama vychovávat čtyři děti. Raškova záliba v zimních sportech nebyla překvapivá; sám uvedl, že \"„u nás se říkalo, že se tam děti rodí s lyžema na nohou.“\" Bratranec a strýc, aktivní skokani, ho přivedli k jeho budoucí hvězdné disciplíně. Raška ovšem pěstoval i řadu jiných sportů (od fotbalu přes cyklistiku po házenou). Jako mladý skokan se dostal do legendární party kolem trenéra Zdeňka Remsy, jíž se říkalo \"Remsa Boys\". Když hrozilo, že Raškovu kariéru zbrzdí vojenská služba na Šumavě, nechal jej převelet do vojenského klubu Dukla Liberec. Právě od Remsy pochází Raškova přezdívka „Franta“, neboť poznamenal, že jeho svěřenec má chůzi jako skokan František Felix. V roce 1964 odjel Raška na ZOH do Innsbrucku, ale plnil pouze roli náhradníka. Sledoval zde boj Josefa Matouše, který po prvním kole vedl a mohl se stát prvním českým vítězem na zimních olympijských hrách, ale nakonec skončil bez medaile. Díky čtvrtému místu na MS 1966 a druhé příčce na Intersport turné o rok později odjížděl na ZOH 1968 v Grenoblu jako jeden z favoritů. Sám doufal v umístění do pátého místa a i desátou příčku by nepovažoval za zklamání. Spisovatel Ota Pavel popsal jeho skok v závodě na středním můstku takto: \"„Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat.“\" Raška skočil 79 metrů, což sice bylo o metr méně než v případě Rakušana Baldura Preimla, avšak díky lepšímu stylu po prvním kole vedl. Při druhém skoku netrefil odraz a přidal jen 72,5 metru, ale prvenství uhájil a stal se tak prvním českým vítězem na ZOH v historii. K tomu přidal stříbro z velkého můstku, kde jej porazil pouze Rus Vladimir Bělousov. Za vítězství na olympiádě dostal tajně deset tisíc korun a televizor. Nabízený automobil Škoda 1000 MB nesměl jako olympijský amatér přijmout, a tak rok jezdil s továrním číslem a poté „embéčko“ se slevou koupil. Týž rok dokázal vyhrát šest závodů v řadě. Na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách na něj přišlo sto tisíc diváků. Obsadil druhou příčku na velkém a osmou příčku na středním můstku. Byl také signatářem manifestu Dva tisíce slov. V roce 1969 se na jeden den stal i světovým rekordmanem. Na novém můstku v Planici skočil 164 metrů a o čtyři metry tak překonal den starý rekord svého velkého soka, Nora Bjørna Wirkoly. Nicméně hned následující den mu rekord vzal Manfred Wolf (165 m) z NDR. Další Raškovy úspěchy čítají stříbro na MS na velkém můstku v roce 1970, vítězství v Intersport turné rok poté a bronz na historicky prvním MS v letech na lyžích. Startoval také na ZOH 1972 v Sapporu, kde skončil pátý na středním můstku a desátý na velkém můstku. V roce 1974 vyšel Otou Pavlem převyprávěný životopis Jiřího Rašky pod názvem \"Pohádka o Raškovi\". Od roku 1974 působil jako trenér a z počátku i souběžně skákal. Uvedl: \"„Řekl jsem si, že skončím okamžitě, jakmile mě porazí první junior.“\" Učinil tak v roce 1976 poté, co ho porazil František Novák. Skokanské lyže naposledy obul při závodě veteránů v roce 1979. V letech 1994–1996 byl společně s Medalem a poté Malcem trenérem české reprezentace. V devadesátých letech působil i jako trenér české reprezentace, mládeže a místopředseda Svazu lyžařů ČR. V anketě svazu byl zvolen českým lyžařem století, od Českého klubu fair play dostal za rok 2005 hlavní cenu za celoživotní činnost. Dne 28. října 2011 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil medaili Za zásluhy. Raška zemřel po dlouhé nemoci 20. ledna 2012. Dne 28. září téhož roku byly jeho ostatky uloženy na Valašském Slavíně v areálu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho bratrem byl Zdeněk Raška, nestor leteckého modelářství, konstruktér, aktivní přispěvatel do modelářských časopisů a propagátor nejen historických modelů. Skokům na lyžích se věnovali i jeho vnuci Jan a Jiří Mazochovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Raška (4. února 1941 Frenštát pod Radhoštěm – 20. ledna 2012 Nový Jičín) byl český skokan na lyžích, olympijský vítěz a český lyžař století.", "tgt_summary": "Jiří Raška (; 4 February 1941 – 20 January 2012) was a Czechoslovakian ski jumper. He is regarded as the most famous Czech ski jumper, Olympic winner of the century.", "id": 332275} {"src_title": "Lidice", "tgt_title": "Lidice", "src_document": [{"title": "Historie obce.", "content": "Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1318. Po celá staletí byly Lidice obyčejnou nevelkou zemědělskou vsí v mělkém údolí Lidického potoka, příslušející k buštěhradskému panství. Nejvýznamnější památkou a dominantou obce byl barokní farní kostel sv. Martina. Významnější nárůst obce přišel až s rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku ve 2. polovině 19. století. Ve vsi Lidice \"(512 obyvatel, poštovna, katolický kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, kovář, krejčí, mlýn, obuvník, povozník, 8 rolníků, 3 obchody se smíšeným zbožím, trafika, obchod s uhlím.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlazení obce.", "content": "Po atentátu na zastupujícího německého říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 byly Lidice v rámci represí nazývaných heydrichiáda vybrány nacistickým vedením pro exemplární kolektivní trest. Výběr Lidic byl v podstatě náhodný, podezření na spojení obyvatel s atentátem bylo jen záminkou a vycházelo z nevýznamného a neprokázaného podezření. Došlo k vyhlazení Lidic – srovnání obce čítající 104 domů s 503 obyvateli se zemí, obyvatelstvo bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů, menší část dětí byla určena k poněmčení v Říši. Lidickou tragédii nepřežilo celkem 192 mužů, 60 žen, 88 dětí. Po druhé světové válce se vrátilo 143 žen a po usilovném pátrání i 17 dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení obce po vyhlazení.", "content": "Obec byla zrušena a její katastr připojen rozhodnutím ministerstva vnitra ze 6. července 1942 nejprve k sousední Hřebči, avšak 6. srpna 1942 ministerstvo vnitra vydalo nové rozhodnutí, jímž území obce Lidice připojilo k Buštěhradu.", "section_level": 2}, {"title": "Nové Lidice.", "content": "Po druhé světové válce byla obec obnovena, z pietních důvodů ale byla nově postavena na jiném místě nedaleko od obce původní, na původním místě se dnes nachází Památník Lidice.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidice (německy \"Liditz\") jsou obec ve Středočeském kraji, 20 km severozápadně od Prahy, v těsné blízkosti Buštěhradu, poblíž Kladna. Za druhé světové války, dne 10. června 1942, byla obec vyhlazena německými nacisty v rámci heydrichiády. Po válce byl na místě starých Lidic zřízen památník obětem s muzeem připomínající tuto tragédii a obec obnovena o několik set metrů dále. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lidice () is a village in the Kladno District of the Czech Republic, northwest of Prague. It is built near the site of the previous village of the same name, which was completely destroyed on June 10th, 1942 on orders from Adolf Hitler and Reichsführer-SS Heinrich Himmler in reprisal for the assassination of Reich Protector Reinhard Heydrich.", "id": 1753160} {"src_title": "Klokanovití", "tgt_title": "Macropodidae", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Klokani jsou endemity, kteří žijí v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales. Klokan rudokrký je uměle vysazený i v severní a střední Evropě. Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.)", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Klokani mají dlouhou a úzkou lebku, většinou protáhlý čenich a hlavu, která vypadá drobná vzhledem k velikosti zbývajícího těla. Jejich vzrůst je střední až velký. Některé druhy dorůstají až do výšky dvou metrů. Váhy dosahují od 0,5 kg do 90 kg. Klokanovití jsou ploskochodci, mají dlouhou úzkou zadní tlapu a velmi silné zadní končetiny. Čtvrtý prst na zadní tlapě je nejdelší a nejsilnější, klokanovití ho ve značné míře používají k odrážení při skákání. Pátý (vnější) prst je také velký. Stejně jako všichni dvojitozubci jsou syndaktilní (druhý a třetí prst na předních končetinách je srostlý). Palec je někdy zakrnělý, ale obvykle úplně chybí. Většina druhů má mohutný a dlouhý ocas, který však není chapavý. Místo toho je spíš používán jako balancující či stabilizační orgán.", "section_level": 1}, {"title": "Pohyb.", "content": "Klokani jsou endemity, kteří žijí v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales. Většina klokanovitých nedovede pohybovat nezávisle svýma nohama, tudíž nemohou normálně chodit, musí poskakovat. Také nemohou chodit pozpátku, což jim přináší velké problémy, je-li před nimi uzavřena úniková cesta. Pro pomalý pohyb používá klokan chůzi „po pěti“: ze sedu se nadzvedne na předních nohách a ocasu, a přesune zadní nohy. Velcí klokani pohybující se v křovinaté stepi skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 km/h se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále se stěhující stáda jsou s to za jediný den urazit za pastvou dráhu až 100 km. Klokan rudý může vyvinout rychlost vyšší než 70 km/h, avšak jen na krátké vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Klokani jsou býložravci, většina z nich spásá trávu a byliny. Dále se mohou živit kapradinami, výhonky, listy a lesními plody. Nevyhýbají se ani jedovatým rostlinám. Tráva, kterou se živí, je velmi tuhá a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Ačkoli mají klokani na každé straně čtyři páry stoliček, jen přední jsou využívány. Pokud se opotřebují a vypadnou, jsou nahrazeny dalšími. Občas se klokan dožije toho, že je opotřebován i poslední pár. Tehdy uhynou hladem. Jen klokanovi rezavému dorůstají stoličky po celý život. Na rozdíl od ovcí, skotu a dalších placentálních býložravců, spásají klokanovití trávu a byliny velmi šetrně. Nikdy ji nevypasou až ke kořenům, čímž jí neznemožňují obnovení. Všichni klokani dovedou přežvykovat. Velký svalnatý žaludek je rozdělený na několik částí a pojme mnoho potravy, která je trávena pomocí mikroorganismů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývin a život.", "content": "Klokanovití jsou podobně jako většina savců živorodí. Oproti samicím placentálních savců, které mají jednu dělohu a pochvu, mají samice klokanů zdvojený systém se dvěma dělohami, každá s vlastní boční pochvou - vagínou. Mládě při porodu prochází odděleným středním porodným kanálem (centrální vagínou). Tato trubice se u klokanů vytváří před prvním porodem a přetrvává celý život. Samci klokanů mají penis na konci rozeklaný, zřejmě k zavedení semene do obou pochev. Březost u klokana obrovského trvá 36 dnů. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté – je holé, slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku, kde se přisaje na mléčnou bradavku. Matka mláděti neulizuje cestičku mezi chlupy, jak se dříve předpokládalo, ale jen čistí srst od porodní tekutiny. Ve vaku mu ztvrdnou koutky, tudíž dokonale drží. To bylo patrně příčinou, proč si dříve australští usedlíci myslili, že vyrůstají přímo z bradavky. Ve vaku saje mléko do chvíle, než se dovyvine. Samice má ve vaku čtyři ústí mléčných žláz, bradavky, v nichž se může vytvářet mléko s rozdílným složením. Mláděti se vytvoří zadní končetiny, začne vidět, uši se mu vzpřímí a naroste mu srst. Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. Do něj leze hlavou napřed, takže ve vaku musí udělat kotoul. Vak je však brzy obsazen dalšími přírůstky, tudíž klokáně strká hlavu do vaku jen tehdy, když se chce napít. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku. Délka života je kolem 9 až 18 let, někdy až 28 let.", "section_level": 1}, {"title": "Klokaní slepota.", "content": "Choroba očí u klokanovitých je vzácná, ne však nová. Prvá úřední zpráva o klokaní slepotě byla podána ve středním Novém Jižním Walesu v roce 1994. Následující rok zprávy o jejich slepotě přišly i z jižních států Viktorie a jižní Austrálie. V roce 1996 se choroba rozšířila pouštěmi až do západní Austrálie. Australané se znepokojovali kvůli jejímu možnému přenosu na dobytek a lidi samé. Zkoumání v Australských živočišných zdravotních laboratořích (AAHL) v Geelongu objevilo virus zvaný Wallal ve dvou druzích komárů (mušek) nebo písečných much, které tento virus pravděpodobně přenášely. Zvěrolékaři sledováním klokaní populace objevili, že u méně jak 3 % klokanů vystavených viru se slepota projevila.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé a klokani.", "content": "Pro australské domorodce byl klokan významnou lovnou zvěří, pro některé kmeny dokonce představovalo klokaní maso hlavní zdroj potravy. Domorodci lovili klokany pomocí oštěpů a bumerangů nebo je chytali do pastí. Ze zabitého klokana uměli využít vše. Maso a vnitřnosti jedli, z kůže zhotovovali oděvy , vaky a masky, z kostí nástroje a ozdoby, šlachy sloužily jako provazy a Kurnaiové z jihovýchodní Austrálie používali sušený šourek klokaního samce místo míče při tradiční hře \"marngrook\". Klokan však má významnou úlohu také v jejich mytologii a rituálech. Příběhy, odehrávající se v mýtickém čase snění, často hovoří o klokanech, kteří tehdy vypadali jinak a byli podobnější lidem. Jiné kmeny spojují klokana se sluncem, ale také s mýty o původu ohně či některých útvarů v krajině. První Evropan, mající možnost vidět klokany v přírodě byl holandský mořeplavec François Pelsaert, který roku 1629 ztroskotal u západního pobřeží Austrálie. Později se s klokany setkal také pirát William Dampier a roku 1770 James Cook a jeho společník, přírodovědec Joseph Banks, Cook klokana popsal jako „zvíře podobné chrtu, které poskakuje po dlouhých zadních nohách jako luční kobylka“. Nedlouho poté byli první klokani jako atrakce dovezeni do Anglie. První angličtí přistěhovalci, zejména trestanci, se zpočátku živili klokaním masem podobně jako domorodci. Později si jej oblíbili hlavně němečtí a polští emigranti, avšak australští farmáři jej obvykle nejedí. V 60.-80. letech 20. stol. probíhal v Austrálii odstřel klokanů ve velkém pro kůži a maso. Z kůže, která se kvalitou podobá teletině, se vyráběly hlavně boty, klokaní maso bylo z Austrálie vyváženo do Evropy, USA i Číny, kde se z něj většinou vyráběly konzervy pro psy. Postupně však s ohledem na ochranu přírody mnoho států dovoz klokaního masa omezuje. Dnes se již pro výrobu psího krmení neužívá, ale našlo uplatnění ve výživě lidí. Prodává i v evropských obchodech a restauracích. Maso má tmavou barvu a nízký obsah tuku, je dosti vláknité a má chuť podobnou srnčí nebo daňčí zvěřině. Nejchutnější je dušené nebo vařené. Australští farmáři vidí v klokanech škůdce. Aby je zničili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 000 klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 000 klokanů a pobouřené noviny psaly: „Symbol naší země krmíme strychninem.“ Dále farmáři věří, že mohou zahnat klokany ohněm. Také si myslí, že vypalováním se pastviny pohnojí. Vypalování však dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům stále postačují. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry. Přirozené prostředí klokanovitých se vlivem člověka mění a způsobuje stále větší ohrožení těchto zajímavých živočichů. Zavlečení králíci a ovce spásají klokanům trávu. Nebezpečí přináší i zavlečené lišky, které raději než králíky loví méně pohyblivá klokaní mláďata nebo malé druhy klokanů, jako jsou např. klokan quokka a klokánek králíkovitý. Mnoho klokanů také zahyne na silnicích, v mnoha částech Austrálie jsou srážky aut s klokany na denním pořádku. Na Nové Guineji netrpí ztrátou přirozeného prostředí až tak jako v Austrálii, stromovým druhům však ubývají lesy v důsledku nadměrného kácení.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V evropských zoo bylo na počátku roku 2019 chováno 14 druhů klokanovitých. V Česku je chováno deset druhů. Jedná se o tyto taxony: klokan Hagenův, klokan velký, klokan obrovský, klokan parma, klokan horský, klokan rudokrký, klokan rudý, klokan žlutonohý, klokan uru a klokan bažinný. Největší kolekce v Česku se nachází v Zoo Plzeň – sedm druhů, následovaná Zoo Praha, v níž žije šest druhů. V případě klokana Hagenova se Zoo Praha stala přitom vůbec první zoo mimo Asii, kde se podařil odchov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokanovití (Macropodidae) jsou druhá největší čeleď vačnatců (po vačicovitých) s 54 druhy v 11 rodech. Klokani se vyvinuli poměrně rychle v období pozdního miocénu až pliocénu, přibližně již v průběhu 3 až 4 milionů let (nikoliv 5 až 12 milionů let, jak se předpokládalo dříve). Nezahrnuje však klokánkovité, kteří mají samostatnou čeleď, přestože se velmi klokanovitým podobají. Jedná se o středně velké až velké vačnatce (patří sem i největší druhy žijících vačnatců) s prodlouženými zadními končetinami, které u pozemních druhů slouží ke skákavému pohybu. U stromových druhů není prodloužení zadních končetin tak výrazné. Většina druhů je výhradně býložravých. České slovo \"klokan\" nenajdeme v žádném jiném jazyce s výjimkou chorvatštiny. Jedná se o obrozenecký výtvor J. S. Presla, který je utvořil s použitím ruského kmene a podle vlastnosti zvířete (klok/клок = chomáč chlupů, klokan má vlnatou srst). Názvy používané v ostatních jazycích (např. \"kangaroo\", \"känguru\", ale i slovenské \"kengura\" aj.) mají domorodý původ, zřejmě z jazyka guugu jimidhirr z Yorského poloostrova.", "tgt_summary": "Macropodidae is a family of marsupials, commonly known as kangaroos, wallabies, tree-kangaroos, wallaroos, pademelons, quokkas, and several other terms. These genera are allied to the suborder Macropodiformes, containing other macropods, and are native to the Australian continent, the mainland and Tasmania, and in New Guinea or nearby islands.", "id": 921947} {"src_title": "Paul Verlaine", "tgt_title": "Paul Verlaine", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a literární začátky (1844–1871).", "content": "Paul Verlaine se narodil 30. března 1844 v Metách. Byl jediným synem ženijního důstojníka Nicolase Verlaina a jeho manželky Élisy. V domácnosti s nimi žila ještě Paulova o osm let starší sestřenice z matčiny strany, kterou měl velmi rád. V roce 1851 otec odešel z armády a rodina se přestěhovala do pařížské čtvrti Batignolles. Studentská léta strávil na internátní škole v Bonapartově lyceu. Paul byl průměrný žák, který rád četl básně i prózu, obdivoval Victora Huga. Ve čtrnácti letech objevil verše Charlese Baudelaira a Théodora de Banville a to mu dalo impulz k vlastní tvorbě. Začal psát první básně, také se naučil kouřit a pít alkohol. Po maturitě v roce 1862 strávil prázdniny ma severu Francie u sestřenice Élisy, která se mezitím provdala za majitele cukrovaru. V roce 1864 nastoupil do zaměstnání jako úředník na městské radnici. Vedl společenský život, rád sedával v kavárnách a popíjel absint. Spřátelil se se skupinou parnasistických básníků a dalšími osobnostmi kolem salonů Ricardových a Niny de Callias. V Ricardově časopise \"L’Art\" byly zveřejněny jeho první básně, studie o Baudelairovi a jiné příspěvky. V roce 1866 byla u nakladatele A. Lemerra vydána Verlainova první kniha \"Saturnské básně (Poèmes saturniens),\" aniž by vzbudila větší pozornost. Finanční prostředky poskytla sestřenice Élise, která v následujícím roce zemřela. V roce 1869 vyšla u téhož nakladatele Verlainova druhá kniha \"Galantní slavnosti\" (\"Fêtes galantes\"). V roce 1870 se po dvouleté známosti oženil s Mathildou Mautéovou, o rok později se jim narodil syn Georges. Verlaine se snažil omezit pití a manželství bylo zpočátku šťastné. V tomto období napsal básně pro svou ženu, které byly vydány ve sbírce \"Dobrá píseň (Bonne chanson)\" v roce 1870. Během prusko-francouzské války se při obléhání Paříže zapojil do Národní gardy a pracoval v tiskovém středisku Ústředního výboru Pařížské Komuny.", "section_level": 2}, {"title": "Setkání s Arthurem Rimbaudem (1871–1877).", "content": "Koncem léta roku 1871 dostal Verlaine dopis od neznámého mladíka Arthura Rimbauda. Básněmi, které k němu byly přiloženy, byl tak uchvácen, že ho pozval k sobě do Paříže. Vznikl mezi nimi vášnivý milostný vztah, který měl neblahý vliv nejen na Verlainovo manželství, ale celou jeho osobnost. Projevil se jeho sklon k alkoholismu, výbuchy vzteku v opilosti vedly k násilnému chování. Po dvou letech konfliktů, hádek i usmiřování nakonec Mathilde podala žádost o soudní rozluku. V červenci 1872 Verlaine s Rimbaudem odjeli do Belgie a potom do Londýna. Žili z peněz od Verlainovy matky a lekcí francouzštiny. Jejich vznětlivé povahy a bohémský způsob života vedly k řadě sporů a bouřlivých scén. V červenci 1873 se Verlaine rozhodl vztah ukončit a odjel do Bruselu. Ve stavu psychického vypětí přemýšlel o sebevraždě, koupil si revolver. Rimbaud přijel za ním do hotelu, aby se pokusil o usmíření. Dne 10. července 1873 ve vypjaté hádce ho Verlaine postřelil do levého zápěstí. Za to si odpykal dva roky ve vězení v Monsu, kde prodělal léčbu a přiklonil se k víře v Boha. Tam mu byl v roce 1874 doručen rozsudek o definitivním rozloučení manželství a svěření syna do péče matky. Ve vězení pracoval Verlaine na rozsáhlé sbírce \"Vězeňsky (Cellulairement)\", kterou později rozdělil na samostatné části \"Moudrost (Sagesse\" 1880\")\", \"Kdysi a nedávno (Jadis at Naguère\" 1885\")\" a \"Souběžně-Paralelně (Paralllèlement\" 1889\")\". V březnu 1874 byla vydána ve Francii sbírka básní \"Romance beze slov\", kterou psal v přechozích dvou letech. Na základě dobrého chování byl z vězení předčasně propuštěn a znovu odcestoval do Anglie, kde působil jako učitel francouzštiny, latiny, řečtiny a kreslení na různých místech. S Rimbaudem se naposledy krátce setkal ve Stuttgartu. Verlaine tam převzal jeho básně, které v roce 1886 vydal pod názvem \"Iluminace (Illumintations)\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhá polovina života (1877–1896).", "content": "Na podzim 1877 se Verlaine vrátil do Francie a nastoupil jako učitel angličtiny ve škole v Rethelu, kde se sblížil se svým studentem Lucienem Létinoisem. Povaha jejich vztahu zůstává předmětem dohadů. Verlaine ho nazýval svým adoptivním synem. Žili spolu pět let na různých místech, pokoušeli se hospodařit na statku v Juniville, ale v dubnu 1883 Lucien nečekaně zemřel po krátké nemoci. Verlain na jeho památku napsal několik básní, zařazených později do sbírky \"Láska\" \"(Amour)\", vydané v březnu 1888. Verlain se vrátil do Paříže a po marných pokusech získat nějaké zaměstnání se rozhodl žít jako spisovatel. Vrátil se ke starému způsobu života, dny trávil v kavárnách jako piják absintu, stýkal se s lidmi z literárních kruhů. Přispíval do různých časopisů krátkými prózami, které byly později vydány souborně ve svazcích \"Vdovcovy paměti (Les Mémoires d'un veuf 1886), Mé vězení\" (\"Mes prisons\" 1893) a další. Publikoval sérii článků o prokletých básnících (Rimbaud, Mallarmé, Corbière), které vyšly knižně v dubnu 1884 v nakladatelství L.Vaniera, se kterým uzavřel novou smlouvu. Počátkem roku 1885 byla vydána nová básnická sbírka \"Kdysi a nedávno\". Postupně si získával obdiv mladé básnické generace jako předchůdce a mistr symbolismu a dekadence. Určitou dobu žil se svou matkou v jejím domku v Coulommes v Ardennách. Jejich soužití bylo často narušováno spory a násilnostmi, kterých se Verlaine dopouštěl pod vlivem alkoholu. V březnu 1885 byl odsouzen za ublížení na těle vůči své matce. Po propuštění se přestěhoval do Paříže i s matkou, která ale v lednu 1886 zemřela. Kvůli zdravotním potížím (cukrovka, žaludeční vředy, syfilis) musel stále častěji pobývat v nemocnici, odkud redigoval vydávání svých próz \"Louisa Leclerqueová\", \"Muži dneška (Les Hommes d'aujourd'hui )\" nebo rozšířené vydání \"Prokletých básníků (Poètes maudits\" 1884\")\". V roce 1889 se sblížil s mladým malířem Frédericem-Augustem Cazalsem, který ho často portrétoval. Verlaine ho učinil svým dědicem. V devadesátých letech byla na trh uvedena řada Verlainových prací buď jako reedice starších sbírek, nebo z nové tvorby básnické (\"Ženy, Štěstí, Píseň pro ni, Intimní liturgie, V limbech\") i prozaické (vzpomínková kniha \"Mé nemocnice, Čtrnáct dní v Holandsku\"). Řadu vzpomínkových prací uzavřel knihou \"Zpovědi (Confessions )\", vydanou v roce 1895. Přesto žil v chudobě a stále více byl závislý na podpoře přátel. Udržoval střídavě vztah se dvěma ženami, Philomènou Boudinovou a Eugénií Krantzovou. V roce 1893 absolvoval Verlaine dvě přednášková turné v Belgii a Anglii. 18. července 1894 zemřel Leconte de Lisle. Verlaine chtěl kandidovat na uvolněné 14. křeslo Francouzské akademie, ale byl od tohoto úmyslu odrazován a na kandidaturu nakonec rezignoval. Smrtí de Lisleovou se ale rovněž uvolnil titul \"Kníže básníků\" (Prince des poètes). V srpnu roku 1894 byla vyhlášena anketa na udělení tohoto titulu, kterou organizoval Georges Docquois. Bylo osloveno na čtyři sta literátů ve věku 18–25 let. Odpověď zaslalo 189 z nich. Nejvíce (70 hlasů) získal Verlaine, následovali: José-María de Heredia (38 hlasů), Sully Prudhomme (36 hlasů), Stéphane Mallarmé (36 hlasů) a François Coppée (12 hlasů). Koncem roku 1895 se Verlainův zdravotní stav prudce zhoršil a 8. ledna 1896 zemřel ve věku 51 let. Manifestačního pohřbu se zúčastnila celá umělecká Paříž. Pochován byl na hřbitově v Batignolles.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Ve svých sbírkách zachycuje citové a náladové odstíny okamžiku, který je spojen s obrazy a představami. V jeho poezii se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí, předmětů, přírody). V jeho verších je zajímavým způsobem zdůrazněn rytmus a melodie, dosahuje toho tím, že klasický verš nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí. Tento druh poezie inspiroval mnoho hudebních skladatelů. Většinu básní napsal před rokem 1880, mezi dvacátým druhým a třicátým pátým rokem svého života. Byly součástí i později publikovaných sbírek. Za vrcholné období Verlainovy tvorby se pokládá život před uvězněním. Poezie z druhé poloviny života je poznamenána patosem, náboženským rozjímáním a úvahami nad vlastním osudem, snahou ospravedlnit své jednání. Jeho básně se postupně měnily do prózy ve verších. Verlain publikoval jako soukromý tisk 3 sbírky erotické poezie", "section_level": 2}, {"title": "Próza (výběr).", "content": "Vzpomínkové prózy autobiografického charakteru:", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Marie Verlaine [\"Verlén\"] (30. března 1844 Mety – 8. ledna 1896 Paříž) byl francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu.", "tgt_summary": "Paul-Marie Verlaine (; ; 30 March 1844 – 8 January 1896) was a French poet associated with the Symbolist movement and the Decadent movement. He is considered one of the greatest representatives of the \"fin de siècle\" in international and French poetry.", "id": 1360885} {"src_title": "Viroid", "tgt_title": "Viroid", "src_document": [{"title": "Molekulární biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Genom.", "content": "Viroidy byly objeveny až v roce 1971, dosud bylo zjištěno, že infikují pouze rostliny. Cyklické RNA molekuly viroidů obsahují zhruba 250-400 nukleotidů, které nekódují žádný protein. Sekvence (primární struktura) kompletního genomu PSTV vypadá následovně (obsahuje 359 nukleotidů a je cirkulárně kovalentně uzavřená): Většina známých viroidů vykazuje s genomem PSTV vysokou (více než 60%) homologii. Všechny známé viroidy obsahují typickou sekvenci GAAAC (tu sdílí i s virusoidy), v jejíž blízkosti se u většiny viroidů nachází centrální konzervativní oblast. Genom mnoha viroidů obsahuje také charakteristickou polypurinovou sekvenci. V sekundární struktuře se střídají spárované úseky s nespárovanými. Na základě výpočtů vypadá sekundární struktura PSTV takto (modře je označen první a poslední nukleotid ve výpisu sekvence genomu výše, červeně je zvýrazněna sekvence GAAAC, centrální konzervativní oblast je vyznačena žlutě): Terciární struktura se v elektronovém mikroskopu jeví jako krátká tyčka, jejíž tloušťka odpovídá dvojšroubovici nukleové kyseliny.", "section_level": 2}, {"title": "Replikace.", "content": "Viroidy se replikují v jádru buňky, nejvíce se jich nachází v jadérku. Replikace se provádí metodou valivé kružnice, tj. opakovaným přepisem cyklického viroidu do komplementární lineární multimerní RNA. Tento přepis katalyzuje buněčná RNA polymeráza II. Multimery se autokatalicky stříhají na jednotlivé monomery. Ligací monomerů vznikají \"minus\" antiviroidy, podle nichž RNA polymeráza I v jadérku syntetizuje \"plus\" viroidy.", "section_level": 2}, {"title": "Homologie.", "content": "Centrální konzervativní oblast viroidů je homologická 5' koncové oblasti malé jaderné RNA U1, která se účastní sestřihu pre-mRNA a rozpoznávání 5' konce intronů. Na tom je založena hypotéza o původu viroidu z vystřiženého intronu, který díky své struktuře unikl degradaci, a zároveň hypotéza o patogenním účinku interferencí se sestřihem pre-mRNA v jádře. Existují však homologie i s dalšími buněčnými sekvencemi.", "section_level": 2}, {"title": "Systém.", "content": "Klasifikace byla navržena Floresem a kol. v r. 1998 a revidována Dienerem v r. 2001. Standardními příponami jsou: Viroidy jsou členěny do dvou čeledí. Zástupci čeledi Pospiviroidae mají v genomu tzv. centrální konzervovanou oblast (CCR – central conserved region) obsahující „jádrové“ sekvence a mající specifické sekundární struktury klíčové pro replikaci. Zástupci čeledi Avsunviroidae jsou zase schopni katalyzovat samoštěpení multimerů vytvářených při replikaci. Systém vypadá následovně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Viroid je malá infekční cirkulární autokatalytická ribonukleová kyselina (RNA) nekódující žádný protein. Hostiteli viroidů jsou vyšší rostliny, u kterých viroidy způsobují onemocnění podobná virózám. Mezi časté příznaky takových chorob patří zakrslost, epinastie a žluté skvrny na listech. První objevený viroid, PSTV (angl. \"Potato Spindle Tuber Viroid\") patřící do čeledi \"Pospiviroidae\", způsobuje vřetenovitost brambor. Viroid cadang-cadang (CCCV) způsobuje smrtelné onemocnění kokosových palem na Filipínách, které devastuje místní plantáže. Mezi další rostliny trpící na viroidová onemocnění patří rajčata, chmel, citrusy, avokáda a další. První viroidová onemocnění se objevila až ve dvacátém století a navíc jsou obvykle vázána na určitou lokalitu. Vysvětluje se to tím, že se viroidy vyskytují u divoce rostoucích rostlin, u kterých nezpůsobují chorobné příznaky a ze kterých se přenesly na citlivé kulturní plodiny. Viroidy se šíří pomocí semen a pylu, ale také přes zemědělské nářadí způsobující mechanická poranění rostlinné tkáně.", "tgt_summary": "Viroids are the smallest infectious pathogens known. They are composed solely of a short strand of circular, single-stranded RNA that has no protein coating. All known viroids are inhabitants of higher plants, and most cause diseases, whose respective economic importance on humans vary widely. The first discoveries of viroids in the 1970s triggered the historically third major extension of the biosphere—to include smaller lifelike entities —after the discoveries, in 1675 by Antonie van Leeuwenhoek (of the \"subvisible\" microorganisms) and in 1892 by Dmitri Iosifovich Ivanovsky (of the \"submicroscopic\" viruses). The unique properties of viroids have been recognized by the International Committee on Taxonomy of Viruses, in creating a new order of subviral agents. The first recognized viroid, the pathogenic agent of the potato spindle tuber disease, was discovered, initially molecularly characterized, and named by Theodor Otto Diener, plant pathologist at the U.S Department of Agriculture's Research Center in Beltsville, Maryland, in 1971. This viroid is now called Potato spindle tuber viroid, abbreviated PSTVd. Although viroids are composed of nucleic acid, they do not code for any protein. The viroid's replication mechanism uses RNA polymerase II, a host cell enzyme normally associated with synthesis of messenger RNA from DNA, which instead catalyzes \"rolling circle\" synthesis of new RNA using the viroid's RNA as a template. Some viroids are ribozymes, having catalytic properties that allow self-cleavage and ligation of unit-size genomes from larger replication intermediates. With Diener's 1989 hypothesis that viroids may represent \"living relics\" from the widely assumed, ancient, and non-cellular RNA world—extant before the evolution of DNA or proteins—viroids have assumed significance beyond plant pathology to evolutionary science, by representing the most plausible RNAs capable of performing crucial steps in abiogenesis, the evolution of life from inanimate matter. The human pathogen hepatitis D virus is a subviral agent similar to a viroid.", "id": 1444171} {"src_title": "Masarykova univerzita", "tgt_title": "Masaryk University", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O vznik Masarykovy univerzity se zasloužil zejména Tomáš Garrigue Masaryk, profesor Univerzity Karlovy a pozdější první prezident Československa. V rámci své vědecké a politické činnosti věnoval pozornost rozvoji československých vysokých škol a již od osmdesátých let 19. století zdůrazňoval potřebu široké konkurence ve vědecké práci. V této souvislosti poukazoval na to, že tehdejší jediná česká univerzita ke svému rozvoji potřebuje konkurenční instituci. Zřízení druhé české univerzity bylo dlouhá léta jednou z jeho politických priorit a měl v této otázce podporu řady profesorů, studentů i široké veřejnosti. Největším problémem se ukázala volba místa pro tuto univerzitu. Ačkoliv všeobecně převládal názor, že by měla být založena v zemském hlavním městě Brně, proti byli zejména brněnští Němci, kteří Brno politicky zcela ovládali a báli se oslabení svého vlivu. To bylo dokonce zdrojem nacionálních konfliktů, které vyvrcholily tragickými pouličními střety v roce 1905 u příležitosti tzv. \"Volkstagu\", při kterých přišel o život český dělník František Pavlík. Teprve konec války a rozpad Rakouska-Uherska přinesl příznivější podmínky pro založení nové univerzity. Za její sídlo byla navrhována např. i Olomouc, ale přednost byla jednoznačně dána většímu a významnějšímu hlavnímu zemskému městu – Brnu. Zřízena byla jako \"druhá česká universita\" zákonem ze dne 28. ledna 1919 a v době svého vzniku měla čtyři fakulty (právnickou, lékařskou, přírodovědeckou a filozofickou). Ačkoli zákon předpokládal výstavbu nového univerzitního areálu do roku 1930, podařilo se realizovat pouze budovu právnické fakulty. Nacistická okupace způsobila univerzitě těžké ztráty materiální i lidské (například z přírodovědecké fakulty byla popravena nebo umučena čtvrtina profesorského sboru). Další neblahé zásahy následovaly ze strany komunistické moci po únoru 1948. Nejrozsáhlejší čistky proběhly na právnické fakultě, kterou muselo opustit 46 % studentů; v roce 1950 byla zrušena úplně. V letech 1960–1990 nesla univerzita z politických důvodů jméno \"Universita Jana Evangelisty Purkyně\". Roku 1946 byla zřízena pedagogická fakulta, která však mezi lety 1953 a 1964 stála mimo svazek univerzity. Obnovení svobodných poměrů po listopadu 1989 umožnilo univerzitě další rozvoj i návrat k původnímu názvu „Masarykova univerzita“. Byly založeny čtyři nové fakulty (ekonomicko-správní, informatiky, sociálních studií, sportovních studií) a byl vystavěn univerzitní kampus. V letech 1998–2005 byla univerzita podle přílohy zákona o vysokých školách z 1998 vedena jako \"Masarykova univerzita v Brně\". V roce 2006 se sídelní město, mylně uváděné v názvu, opět vypustilo. Až do září 2016 tak Masarykova univerzita byla podle této přílohy zákona ze všech veřejných a státních vysokých škol jedinou, která u svého názvu neuváděla své sídlo. Univerzita od 1. března 1999 používá pro administrativu studia svůj vlastní informační systém. Za jeho vývoj a inovace obdržela v roce 2005 evropskou cenu EUNIS Elite Award. Mezinárodní spolupráce je realizována mimo jiné v rámci Compostela Group of Universities a Utrecht Network. Od roku 2005 vydává univerzita vlastní zpravodajský měsíčník Muni, jenž se v roce 2012 stal \"Firemním médiem roku\" v kategorii tiskovina veřejné a státní správy v soutěži pořádané Komorou PR. Podpisem memoranda o spolupráci se spolkem Wikimedia Česká republika se Masarykova univerzita od roku 2015 zavázala k účasti na rozvoji internetové encyklopedie Wikipedie. Pravidelně se každý rok v hale Rondo koná hokejový souboj s výběrem Vysokého učení technického, Masarykova univerzita celou sérii vede. Při příležitosti blížícího se 100. výročí svého založení se Masarykova univerzita rozhodla začít od března 2018 používat nové logo a vizuální styl. Vybrán byl návrh pražského Studia Najbrt, který odkazuje k brněnské funkcionalistické tradici. Logo je prostým provedením zkratkového slova „MUNI“ v nově vzniklém stejnojmenném písmu.", "section_level": 1}, {"title": "Fakulty.", "content": "Masarykova univerzita se v současnosti skládá z devíti fakult. Čtyři z nich byly založeny již při vzniku univerzity v roce 1919, jsou to Právnická fakulta (zkratkou PrF), Lékařská fakulta (LF), Přírodovědecká fakulta (PřF) a Filozofická fakulta (FF). Po druhé světové válce vznikla roku 1946 Pedagogická fakulta (PdF), jejíž založení bylo plánováno již při vzniku univerzity, ale zůstalo tehdy jen ve stádiu úvah. Po sametové revoluci došlo v reakci na změněné politicko-hospodářské poměry k založení Ekonomicko-správní fakulty (ESF, 1990). V roce 1994 se z Přírodovědecké fakulty vydělila Fakulta informatiky (FI), v roce 1998 oddělením od Filozofické fakulty vznikla Fakulta sociálních studií (FSS) a roku 2002 byla založena dosud nejmladší Fakulta sportovních studií (FSpS). Právnická fakulta v důsledku politických změn krátce po nástupu komunismu roku 1950 zanikla a obnovena byla až v roce 1969. Pedagogická fakulta byla roku 1953 vyčleněna jako samostatná Vyšší pedagogická škola v Brně a posléze od roku 1959 fungovala jako tzv. Pedagogický institut v Brně, než se v roce 1964 vrátila do svazku univerzity. V krátkém období let 1952–1960 existovala na Masarykově univerzitě ještě Farmaceutická fakulta (zkratka FaF), která navázala na studium farmacie realizované po druhé světové válce na Přírodovědecké fakultě. Když byla vládním nařízením zrušena, studium bylo převedeno do Bratislavy a Brno se obnovení vlastní farmaceutické fakulty dočkalo až v roce 1991, tehdy už však jako součásti samostatné Vysoké školy veterinární (dnes nesoucí název \"Veterinární a farmaceutická univerzita Brno\"). V roce 2019 byly započaty přípravy k přechodu této fakulty znovu pod Masarykovu univerzitu, a to od 1. července 2020. V letech 1990–1991 byly součástí Masarykovy univerzity i dvě nově založené fakulty ve Slezsku (Filozofická fakulta v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné), které se roku 1991 staly základem nově zřízené Slezské univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Právnická fakulta.", "content": "Právnická fakulta patří mezi nejstarší fakulty univerzity, ačkoli za komunistického režimu byla na čas zrušena. Jako jediná sídlí v budově, která měla být součástí původně plánovaného prvorepublikového univerzitního areálu na Veveří. Během meziválečného období byla významným střediskem právní vědy, pěstovala se zde normativní teorie práva. Kromě hlavního pětiletého magisterského oboru Právo, včetně navazujícího doktorského studia v programu Teoretické právní vědy, lze na fakultě studovat různorodé bakalářské právní obory specializované na podnikání, veřejnou správu, trestní řízení nebo třeba nemovitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská fakulta.", "content": "Také lékařská fakulta patří mezi první fakulty Masarykovy univerzity. Dříve sídlila na Komenského náměstí, ale od roku 2010 je umístěna v univerzitním kampusu v Brně-Bohunicích. Spolupracuje s Fakultní nemocnicí Brno, Fakultní nemocnicí u sv. Anny a s Masarykovým onkologickým ústavem. Základním studijním oborem je šestiletý obor Všeobecné lékařství, kromě něj také pětiletý obor Zubní lékařství a lze pokračovat i v doktorském studiu (Ph.D.). Dále fakulta nabízí bakalářské studium pro zdravotní sestry, porodní asistentky, záchranáře nebo se specializací na fyzioterapii, radiologii, optometrii, nutriční poradenství a další.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodovědecká fakulta.", "content": "Přírodovědecká fakulta svou činnost po založení univerzity zahájila postupně a stejně tak pro ni byly postupně adaptovány prostory mezi ulicemi Kounicova, Veveří a Kotlářská, včetně botanické zahrady. Další významné rozšíření znamenal až kampus v Brně-Bohunicích. Na fakultě se realizuje celé spektrum přírodovědných programů a jejich specializovaných oborů. Lze si tak zvolit mezi řadou biologických, chemických, biochemických, fyzikálních, matematických, geografických, antropologických či geologických oborů, a to jak na bakalářské, tak magisterské i na doktorské úrovni.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofická fakulta.", "content": "Čtvrtou nejstarší fakultou univerzity je fakulta filozofická, která je dnes největší českou fakultou vůbec. Sídlí proto na více místech, především ale v komplexu budov na ulici Arne Nováka, kde je umístěna i její knihovna. Filozofická fakulta nabízí velmi mnoho bakalářských, magisterských i doktorských studijních programů v rámci svých filologických (českého jazyka, české literatury a knihovnictví, anglistiky a amerikanistiky, germanistiky, nordistiky a nederlandistiky, baltistiky, románských jazyků a literatur, slavistiky, klasických studií i čínských a japonských studií) a dalších ústavů a kateder (historie, archeologie a muzeologie, pomocných věd historických a archivnictví, evropské etnologie, filozofie, religionistiky, psychologie, dějin umění, estetiky, hudební vědy, divadelních studií, filmu a audiovizuální kultury nebo pedagogických věd).", "section_level": 2}, {"title": "Pedagogická fakulta.", "content": "Pedagogická fakulta vznikla až v poválečném období a už několik let poté byla na čas nahrazena pouze vyšší pedagogickou školou a pedagogickým institutem. Teprve po svém obnovení se stala definitivně součástí univerzity. Sídlí na ulici Poříčí. Studovat je možno bakalářské, magisterské i doktorské obory na katedrách humanitních (např. anglického, českého, francouzského, německého či ruského jazyka a literatury, historie, psychologie, občanské výchovy, speciální či primární pedagogiky), přírodovědných (biologie, fyziky, chemie, geografie, matematiky, informační a technické výchovy) nebo uměleckých (hudební výchovy, výtvarné výchovy).", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomicko-správní fakulta.", "content": "Mezi mladší fakulty patří fakulta ekonomicko-správní. Zaměřena je na ekonomii, ekonomické informační systémy, finanční podnikání, hospodářskou politiku a management, národní a podnikové hospodářství, regionální rozvoj a správu, které nabízí v bakalářských, magisterských i doktorských studijních programech. Sídlí v nově postavené budově v Brně-Pisárkách na ulici Lipová.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta informatiky.", "content": "Fakulta informatiky vznikla v pořadí jako sedmá, vyčleněním matematické informatiky z přírodovědecké fakulty. Umístěna je v několika vzájemně propojených budovách na ulici Botanická a studovat na ní lze specializované obory v bakalářském, magisterském i doktorském studijním programu Informatika nebo Aplikovaná informatika.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta sociálních studií.", "content": "Fakulta sociálních studií se vydělila z filozofické fakulty osamostatněním oborů sociologie, psychologie a politologie, které je na ni možné studovat spolu s dalšími obory (např. mediálních studií a žurnalistiky, enviromentálních studií, sociální politiky nebo mezinárodních vztahů) na bakalářské, navazující magisterské i doktorské úrovni. Nachází se na Joštově třídě, v budově původně užívané německou technikou.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta sportovních studií.", "content": "Nejmladší fakultou je fakulta sportovních studií, působí v univerzitním kampusu v Brně-Bohunicích, kde se nachází její katedry atletiky, plavání a sportů v přírodě, gymnastiky a úpolů, kineziologie, pedagogiky sportu, podpory zdraví, společenských věd a managementu sportu a sportovních her. Má i centrum univerzitního sportu v tělocvičně Pod Hradem. Také na této fakultě se studium organizuje v rámci bakalářských, navazujících magisterských a doktorských studijních programů.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzitní budovy.", "content": "Masarykova univerzita využívá množství budov v různých částech města Brna. Rektorát sídlí v Kounicově paláci na Žerotínově náměstí. Již od založení univerzity se uvažovalo o stavbě univerzitní čtvrti, původně na Kraví hoře a na souvisejících pozemcích mezi Žabovřeskami a Veveřím, projekt však od počátku provázely značné průtahy a nakonec se z něj na zamýšleném Akademickém náměstí podařilo realizovat jen budovu právnické fakulty.", "section_level": 1}, {"title": "Kampus Bohunice.", "content": "Univerzitní kampus byl nakonec v Brně-Bohunicích otevřen až v roce 2010, ačkoliv první rozhodnutí o jeho výstavbě bylo vydáno již v roce 1945. Jde o moderní vzdělávací a výzkumně-vývojové centrum zabírající plochu 42 hektarů, které slouží pěti tisícům studentů a tisíci pracovníků lékařské fakulty, přírodovědecké fakulty a fakulty sportovních studií.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové studovny.", "content": "Masarykova univerzita vytváří prostřednictvím Ústavu výpočetní techniky síť studijních a počítačových studoven ve většině budov svých fakult nebo knihoven. Jedná se vždy o prostor s desítkami počítačů, ke kterým se uživatelé přihlašují vlastním účtem (vázaným typicky k osobnímu číslu učo), a s přístupem k tiskovým službám. Po zavedení centralizovaného způsobu správy a jednotné instalace softwaru došlo k výrazné úspoře nákladů a omezení obtíží při provozu studoven. Největší počítačovou studovnou s nepřetržitým provozem je \"celouniverzitní počítačová studovna\" (CPS) s centrálním umístěním na Komenského náměstí a kapacitou 145 počítačů, vybudovaná v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Rektor.", "content": "Ve vedení Masarykovy univerzity se za dobu její existence vystřídalo již 32 rektorů. Prvním rektorem byl profesor ekonomie Karel Engliš, který ke zřízení brněnské univerzity osobně přispěl. Funkční období rektora bylo zpočátku jednoleté, odpovídalo akademickému roku a v úřadě se po roce střídali předchozí děkani tehdejších čtyř univerzitních fakult (v pořadí lékařské, přírodovědecké, filozofické a právnické). Byly mezi nimi významné osobnosti jako např. právníci František Weyr a Jaroslav Kallab nebo fyziolog a zakladatel několika dalších brněnských vysokých škol Edward Babák. Do druhého funkčního období byl poprvé v roce 1939 zvolen stávající rektor, profesor české literatury Arne Novák, když jeho protikandidát z právnické fakulty Rudolf Dominik nezískal pro svou fašistickou orientaci dostatečnou podporu a v akademickém roce 1939/1940 nakonec zastával pouze funkci děkana. Od uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 a smrti nemocného Arna Nováka 26. listopadu 1939 stál do roku 1942 v čele univerzity úřadující prorektor a Novákův předchůdce v rektorské funkci, profesor botaniky Josef Podpěra. Krátce po osvobození byl 18. května 1945 do rektorské funkce instalován profesor patologické anatomie a dvojnásobný meziválečný děkan lékařské fakulty Václav Neumann, jenž v ní byl následně ještě dvakrát volbou potvrzen. Po ročním mandátu profesora geometrie a bývalého dvojnásobného děkana přírodovědecké fakulty Ladislava Seiferta nastoupil do funkce rektora Masarykovy univerzity první děkan po válce vzniklé pedagogické fakulty a profesor českého jazyka František Trávníček, který v ní setrval dlouhých 11 let a po celou tuto dobu vykonával i funkci poslance Národního shromáždění ČSR za Komunistickou stranu Československa. V roce 1959 Trávníčka jako rektor vystřídal bývalý děkan přírodovědecké fakulty a profesor mikrobiologie Theodor Martinec, který funkci zastával rovněž 11 let, než z ní byl na počátku normalizace roku 1970 pro své politické postoje v době pražského jara odvolán. Uskutečňování normalizace na univerzitě po něm v letech 1970–1973 řídil jako rektor profesor Jaromír Vašků, jenž byl současně (s výjimkou zakladatele Engliše) prvním rektorem, který před výkonem svého úřadu nebyl děkanem některé z fakult (působil pouze v letech 1959–1962 ve vedení lékařské fakulty jako proděkan). S obdobím postupného zmírňování normalizačních tlaků je spjat mandát Vojtěcha Kubáčka, třetího nejdéle sloužícího rektora Masarykovy univerzity (1973–1983). Posledním komunistickým rektorem byl profesor československých dějin Bedřich Čerešňák. Za sametové revoluce byl v prosinci 1989 akademickou obcí (nikoliv již politickými úředníky) novým rektorem zvolen někdejší děkan filozofické fakulty (z počátku šedesátých let) a pozdější disident, profesor českého jazyka Milan Jelínek. Jako jeden ze čtyř prvních demokraticky zvolených rektorů byl do funkce jmenován prezidentem Václavem Havlem v lednu 1990 a setrval v ní do srpna 1992, kdy coby devětašedesátiletý rezignoval. Nahradil ho profesor fyziky Eduard Schmidt, který byl rektorem v letech 1992–1998. Po něm se na dvě tříletá funkční období (1998–2004) rektorem stal někdejší Jelínkův proděkan a profesor informatiky Jiří Zlatuška, který do té doby zastával funkci děkana fakulty informatiky, již v roce 1994 založil. V letech 2004–2011 byl rektorem profesor politologie Petr Fiala, pozdější ministr školství. V letech 2011 až 2019 byl po dvě volební období rektorem Masarykovy univerzity docent muzikologie Mikuláš Bek. Jeho mandát vypršel na konci srpna 2019 a jeho nástupcem se od 1. září 2019 stal neurolog Martin Bareš.", "section_level": 1}, {"title": "Čestné doktoráty.", "content": "Za dobu své existence až do roku 2014 udělila Masarykova univerzita čestný doktorát (\"doctor honoris causa\") 120 osobám. Prvním nositelem čestného doktorátu byl skladatel Leoš Janáček, čestný doktorát Masarykovy univerzity obdrželi také syn T. G. Masaryka Jan Masaryk, Masarykův spolupracovník a nástupce v prezidentské funkci Edvard Beneš, Václav Havel nebo Josef Škvorecký.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vědecká rada.", "content": "Úkolem Mezinárodní vědecké rady je pomáhat univerzitě při vytváření vědeckých strategií a poskytovat nezávislé posouzení a poradenství ve vědeckých otázkách. Poprvé se rada ve složení profesor Jiří Jiřičný (předseda rady, ředitel a zakladatel Ústavu molekulárního výzkumu rakoviny Univerzity Curych), profesor Peter Williamson (ředitel studií managementu na Cambridge Judge Business School), profesor Thomas Henzinger (Švýcarský federální technologický institut v Lausanne) a profesorka Marie-Janine Calic (historička specializující se na východoevropské a jihoevropské dějiny, Mnichovská univerzita) sešla 17.–18. října 2016. Jednatelkou rady je molekulární bioložka Mary O’Connel, která působí na univerzitě v rámci programu ERA Chair od roku 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masarykova univerzita (, v letech 1960–1990 \"Universita Jana Evangelisty Purkyně v Brně\") je česká univerzita se sídlem v Brně. Založena byla v roce 1919 jako druhá česká univerzita. Počtem studentů v akreditovaných studijních programech je druhou největší vysokou školu v České republice. Má devět fakult a provozuje mimo jiné své Mendelovo muzeum, univerzitní kino Scala, univerzitní centrum v Telči a polární stanici na Antarktidě. Masarykova univerzita se dlouhodobě umísťuje v žebříčku nejlepších světových univerzit QS TopUniversities. Od roku 2019 je jejím rektorem Martin Bareš.", "tgt_summary": "Masaryk University (MU) (; ) is the second largest university in the Czech Republic, a member of the Compostela Group and the Utrecht Network. Founded in 1919 in Brno as the second Czech university (after Charles University established in 1348 and Palacký University existent in 1573–1860), it now consists of nine faculties and 35,115 students. It is named after Tomáš Garrigue Masaryk, the first president of an independent Czechoslovakia as well as the leader of the movement for a second Czech university. In 1960 the university was renamed \"Jan Evangelista Purkyně University\" after Jan Evangelista Purkyně, a Czech biologist. In 1990, following the Velvet Revolution it regained its original name. Since 1922, over 171,000 students have graduated from the university.", "id": 2406104} {"src_title": "David II. Skotský", "tgt_title": "David II of Scotland", "src_document": [{"title": "Skotský král.", "content": "Podle závěrů mírové dohody z Northamptonu se 17. července 1328 oženil s Janou Anglickou, dcerou anglického panovníka Eduarda II. Králem se stal po smrti svého otce 7. června 1329 ve věku pěti let. Jeho poručníkem se stal Thomas Randolph. Po jeho smrti se na této pozici v krátkém čase vystřídalo několik jiných šlechticů. Po porážce Skotů u Dupplinu 24. září 1332 začal Eduard II. prosazovat jako nástupce na skotském trůnu Eduarda Balliola. V prosinci byl Balliol nucen opustit Skotsko, ale vrátil se následující rok jako součást anglického vojska vedeného Eduardem II. Po jejich vítězství v červenci v bitvě u Halidon Hill byli David a jeho manželka posláni do bezpečí do Francie. Roku 1341 se David vrátil do země a ujal se vlády. Roku 1346 s ohledem na smlouvu s Francií vpadl do Anglie, ale v říjnu byl poražen v bitvě u Neviles Cross, byl zajat a odveden do Londýna. V říjnu 1357 byla podepsána mírová dohoda, v níž skotská šlechta souhlasila s úhradou výkupného ve výši 100 000 marek za uvolnění svého krále. David se vrátil do Skotska, ale protože království bylo chudé, zjistil, že platba výkupného v původní výši není možná. Bylo zaplaceno několik splátek, ale David nakonec nabídl Eduardovi III. místo výkupného to, že on nebo jeho potomci se stanou nástupci na skotském trůnu. Roku 1346 Skotský parlament odmítl přijmout Lionela, Eduardova syna za následníka skotského krále, ale David pokračoval v tajných jednáních s Eduardem III. V únoru 1364 se oženil s Markétou Drummondovou, v březnu 1370 se s ní však rozvedl.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel nenadále na vrcholu svých sil 22. února 1371 na hradě v Edinburghu. Byl pohřben v Holyroodském opatství. Neměl žádné potomky, a tak se jeho nástupcem stal Robert II.", "section_level": 1}], "src_summary": "David II. (5. března 1324 – 22. února 1371) byl král Skotska (Alby) v od 7. června 1329 až do své smrti. Byl nejstarším a jediným žijícím synem skotského krále Roberta I. a jeho manželky Alžběty de Burgh.", "tgt_summary": "David II (5 March 132422 February 1371) was King of Scotland for nearly 42 years, from 1329 until his death in 1371. He was the last male of the House of Bruce. Although David spent long periods in exile or captivity, he managed to ensure the survival of his kingdom and left the Scottish monarchy in a strong position.", "id": 693967} {"src_title": "Epidemie", "tgt_title": "Epidemic", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Rozlišuje se epidemie explozívní s náhlým prudkým nárůstem případů, krátkým trváním a rychlým odezněním, které jsou typické pro nemoci s krátkou inkubační dobou (salmonelóza) a epidemie kontaktní s pomalým vzestupem případů, dlouhým průběhem nemoci a dlouhodobým přetrváváním epidemie, které jsou typické pro nemoci s dlouhou inkubační dobou (hepatitida, AIDS). Zmíněné typy jsou ovšem pouze teoretické ideální modely, existují i epidemie, které se nacházejí někde mezi a nedají se jednoznačně zařadit ani do jedné skupiny. Aby výskyt nemocí bylo možné označit za epidemický, je nutné, aby počet případů začal prudce růst v porovnání se svým dosavadním výskytem v dané oblasti (růst incidence). Jedno z kritérií, které vypovídá o počínající epidemii, je počet nemocných na 100 000 obyvatel. Například u chřipky jde v ČR o hranici 1600 – 1800 případů. Nemocnost je však nutno hodnotit v souvislostech, hodnotí se trend nemocnosti a ne jednorázový nárůst. Při dosažení epidemického prahu 1600 – 1800 případů je vyhlašována chřipková epidemie. U epidemie je důležitá inkubační doba, délka trvání nemoci a počty nakažených. Pokud dojde k infekci z jediného zdroje (jednorázová infekce bez reinfekcí), pak je graf ostrý, vrchol epidemie je dán průměrnou inkubační dobou, ústup epidemie je pozvolnější než nástup. Dynamika epidemie je pro jednotlivé nemoci typická. Pro epidemie infekčních onemocnění je typické, že se patogen v populaci trvale nevyskytuje, ale objeví se, způsobí onemocnění a zase zmizí.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemie v geologické minulosti.", "content": "Někteří paleontologové se domnívají, že epidemie (nebo dokonce pandemie) nemocí mohly stát i za vyhynutím velkých skupin organismů, například druhohorních dinosaurů na konci období křídy před 66 miliony let (tato hypotéza však již byla vyvrácena).", "section_level": 1}], "src_summary": "Epidemie (resp. epidemický výskyt choroby) představuje větší nahromadění výskytů onemocnění v časových a místních souvislostech. Epidemie extrémně velkého rozsahu zahrnující většinu světa se nazývá pandemie.", "tgt_summary": "An epidemic (from Greek ἐπί \"epi\" \"upon or above\" and δῆμος \"demos\" \"people\") is the rapid spread of disease to a large number of people in a given population within a short period of time. For example, in meningococcal infections, an attack rate in excess of 15 cases per 100,000 people for two consecutive weeks is considered an epidemic. Epidemics of infectious disease are generally caused by several factors including a change in the ecology of the host population (e.g., increased stress or increase in the density of a vector species), a genetic change in the pathogen reservoir or the introduction of an emerging pathogen to a host population (by movement of pathogen or host). Generally, an epidemic occurs when host immunity to either an established pathogen or newly emerging novel pathogen is suddenly reduced below that found in the endemic equilibrium and the transmission threshold is exceeded. An epidemic may be restricted to one location; however, if it spreads to other countries or continents and affects a substantial number of people, it may be termed a pandemic. The declaration of an epidemic usually requires a good understanding of a baseline rate of incidence; epidemics for certain diseases, such as influenza, are defined as reaching some defined increase in incidence above this baseline. A few cases of a very rare disease may be classified as an epidemic, while many cases of a common disease (such as the common cold) would not.", "id": 2486381} {"src_title": "Alkoholové kvašení", "tgt_title": "Ethanol fermentation", "src_document": [{"title": "Příčiny kvašení.", "content": "Při glykolýze je spotřebováváno NAD na NADH, NAD je však v buňce omezené množství a proto musí dojít k recyklaci NADH na NAD. Při přísunu kyslíku se NADH předává mitochondriím na reoxidaci, avšak, pokud není dostatek kyslíku (anaerobní podmínky) je NAD doplňována redukcí pyruvátu, který vzniká při glykolýze. Toto anaerobní odbourávání může probíhat jako mléčné kvašení (svaly) nebo jako \"alkoholové kvašení\" (kvasinky). Při anaerobních podmínkách kvasinky přeměňují glukosu na, pro lidstvo již po několik tisíciletí oblíbený produkt, ethanol a jako vedlejší produkt vzniká oxid uhličitý.", "section_level": 1}, {"title": "Kvasný proces.", "content": "Kvasný proces kvasinek probíhá ve dvou krocích: Ve druhé reakci je NADH přeměněn zpět na NAD a tím se buňce opět doplní oxidovaná forma této molekuly. Fermentace sumárně: glukosa → 2CO + 2ethanol ΔG°' = −235 kJ/mol", "section_level": 1}, {"title": "Vznik ATP.", "content": "Jako další hlavní produkt \"alkoholového kvašení\" vznikají dvě molekuly ATP, což je teoreticky jen asi 26% využití celkové možné energie reakce (přeměna jednoho molu ADP na ATP spotřebuje 30,5 kJ volné energie). Zbylá energie je uvolňována ve formě tepla, čímž se reakce stává ireverzibilní. Při fysiologických podmínkách je účinnost přeměny volné energie na energii ve formě ATP asi 50%, to je způsobeno rozdílnými koncentracemi složek za fysiologického a standardního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Aerobní a anaerobní kvašení.", "content": "Při \"anaerobní fermentaci\" je v porovnání s aerobním odbouráváním velice plýtváno glukosou – při anaerobním odbourávání glukosy se získají jen dvě molekuly ATP na jednu molekulu glukosy, v porovnání s aerobním odbouráváním, kdy vzniká z jedné molekuly glukózy 36 molekul ATP, je anaerobní způsob vzniku energie 18× méně účinný. Tímto se vysvětluje Pasteurovo pozorování (tzv. Pasteurův efekt), při kterém kvasinky za anaerobních podmínek spotřebovávají daleko více glukosy v porovnání s úbytkem za aerobních podmínek.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení fermentace.", "content": "\"Alkoholové kvašení\" však nemůže probíhat do nekonečna. Maximální koncentrace alkoholu v roztoku sacharidu může být 13–14 %, u některých speciálně vyšlechtěných kvasinek až 16 %. Stoupne-li koncentrace alkoholu nad přípustnou mez, mohou se v roztoku namnožit bakterie, které přeměňují meziprodukt fermentace, acetaldehyd, na kyselinu octovou, a místo alkoholu dostaneme vysoceprocentní ocet. Ethanol je navíc pro kvasinky velice toxický, takže pokud by se zabránilo rozmnožení bakterií, kvasinky by se nakonec otrávily ethanolem. Alkoholické nápoje vznikající kvašením a mající obsah alkoholu třeba i 30 % vznikají přirozenou cestou také, ale do asi jen 14 % obsahu alkoholu, následně se koncentrace ethanolu zvýší nadstavením alkoholu na požadovanou koncentraci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alkoholové kvašení je biochemický proces, při kterém jsou rostlinné sacharidy přeměňovány na alkohol za přítomnosti kvasinek. Kvasinky vlastní enzymy, kterými přeměňují rostlinné sacharidy na ethanol a oxid uhličitý za vzniku tepla a energie.", "tgt_summary": "Ethanol fermentation, also called alcoholic fermentation, is a biological process which converts sugars such as glucose, fructose, and sucrose into cellular energy, producing ethanol and carbon dioxide as by-products. Because yeasts perform this conversion in the absence of oxygen, alcoholic fermentation is considered an anaerobic process. It also takes place in some species of fish (including goldfish and carp) where (along with lactic acid fermentation) it provides energy when oxygen is scarce. Ethanol fermentation has many uses, including the production of alcoholic beverages, the production of ethanol fuel, and bread cooking.", "id": 1023481} {"src_title": "Chlévský hnůj", "tgt_title": "Manure", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální.", "content": "Vyzrálý hnůj je heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako mrva, zřetelně páchne amoniakem.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické.", "content": "Obsah dusíku i organických látek závisí na původu, technologii chovu, ročním období a krmivu, použité podestýlce a jejím množství, způsobu, jakým byla mrva uskladněna, kompostována na hnojišti, a na úpravě hnojiště, počasí a také na stupni rozkladu mrvy. V nejhorším případě ze slamnaté mrvy zůstane jen rozkládající se sláma, z níž jsou vyplaveny všechny živiny. Takové „hnojivo“ způsobuje při použití úbytek živin.
Obsah látek v chlévském hnoji je v následující tabulce pouze orientační.", "section_level": 2}, {"title": "Přeměna chlévské mrvy v hnůj.", "content": "Zrání mrvy v hnoji je činností různých skupin mikroorganismů, zejména bakterií, plísní a aktinomycet. Při tomto dynamickém procesu dochází k částečné mineralizaci amoniakálních složek a rozkladu polysacharidů. Z pohledu kvality vyrobeného hnojiva je nejefektivnějším způsobem kompostování chlévské mrvy, které se však v praxi nerozšířilo kvůli vyšším nákladům a větší pracnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamika.", "content": "O intenzitě těchto procesů rozhoduje přístup vzduchu (kyslík), vlhkost prostředí a teplota. Za přístupu vzduchu postupuje odbourávání organických látek mnohem rychlejší než v anaerobních podmínkách. V aerobních podmínkách však vznikají velké ztráty organických látek a především cenného dusíku, který se rychle vytrácí v amoniakální formě. Při omezeném přístupu vzduchu (za mírné anaerobiózy) jsou organické látky z chlévské mrvy pouze částečně odbourávány a tvoří se více metanu, který brání rozkladu organických látek na oxid uhličitý, vodu, čpavek a popeloviny. Rozklad chlévské mrvy nemá na hnojišti proběhnout úplně.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Efekt použití hnoje či mrvy jako hnojiva závisí nejen na kvalitě samotného hnojiva, ale také na kvalitě zaorání (zaorání s předradličkou). Rozhodnutí, zda ke hnojení použít hnůj, nebo mrvu, závisí také na harmonogramu prací, na době a způsobu skládkování hnoje či mrvy.", "section_level": 1}, {"title": "Hnojivo.", "content": "Hnůj a chlévská mrva jsou stájovými hnojivy, která zlepšují fyzikální a chemické vlastnosti půdy a mikrobiální poměry v půdě. Kromě základních prvků obsahují mikroprvky důležité pro rostliny a významné organické zbytky důležité pro mikrofloru a mikrofaunu v půdě (edafon).", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj tepla.", "content": "Chlévská mrva a chlévský hnůj se používají i v pařenišťích, ve kterých je při rozkladu hnoje či čerstvé mrvy zadržováno uvolňované teplo. Na stejném principu bylo teplo využíváno např. při přezimování citrusů a jiných subtropických rostlin v 17.–19. století: rostliny byly zazimovány ve snížených terénních úpravách, kam byl navezen hnůj. Nadzemní části musely být proti mrazům kryty nastýlkou větví a slámy. Současně bylo nutné odvětrat amoniak, který je v plynné formě (ve vyšší koncentraci) pro rostliny toxický.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrady chlévského hnoje.", "content": "Jako náhrada chlévského hnoje při hnojení se často volí zaorání posklizňových zbytků pohnojených průmyslovými hnojivy s obsahem dusíku. Tento postup podpoří rozklad organických látek a rozvoj mikroflory. Výsledek není totožný s hnojením hnojem nebo chlévskou mrvou. Rovněž se jako náhrada hnoje či mrvy užívá sláma s přídavkem močůvky či kejdy. To bývalo řešení při roštovém způsobu chovu skotu, kdy zbývala sláma a nebyl dostatek hnoje.
Významný rozdíl v použití má kompostovaný rozložený hnůj, zemina hnojovatka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlévský hnůj nebo zkráceně hnůj je tuhé statkové hnojivo vzniklé fermentací chlévské mrvy – směsi tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat (zejména skotu) – a podestýlky, kterou může být sláma, piliny nebo pazdeří.
Rozdíl mezi chlévským hnojem a chlévskou mrvou je v tom, že mrva neprošla procesem zrání čili procesem mineralizace a humifikace. Chlévský hnůj je tedy vyzrálá chlévská mrva.
Chlévský hnůj i čerstvá chlévská mrva jsou používány jako hnojivo i k jiným účelům. Kvalitní kompostovaný hnůj, rozložený s omezeným přístupem vzduchu, je cenným hnojivem. Chlévský hnůj i čerstvá chlévská mrva, jsou-li použity jako hnojivo, zlepšují fyzikální a chemické vlastnosti půdy a mikrobiální poměry v půdě.", "tgt_summary": "Manure is organic matter that is used as organic fertilizer in agriculture. Most manure consists of animal feces; other sources include compost and green manure. Manures contribute to the fertility of soil by adding organic matter and nutrients, such as nitrogen, that are utilised by bacteria, fungi and other organisms in the soil. Higher organisms then feed on the fungi and bacteria in a chain of life that comprises the soil food web.", "id": 2428391} {"src_title": "Pyramidy v Güímaru", "tgt_title": "Pyramids of Güímar", "src_document": [{"title": "Odhozené kameny.", "content": "Po dlouhý čas se věřilo, že pyramidy jsou pouze haldami vytvořenými původními místními rolníky, kteří kamení nalezené při orbě hromadili na okrajích svých polí, což je na Kanárských ostrovech obvyklá praxe. Záznamy místních lidí a staré obrázky ukazují, že podobné pyramidy dříve existovaly na mnoha místech ostrova, ale byly rozebrány pro předpokládanou zbytečnost a použity jako levný stavební materiál. Jen v samotném Güímaru bylo dříve devět pyramid, z nichž zůstalo pouze šest.", "section_level": 1}, {"title": "Současné pyramidy.", "content": "V roce 1991 pyramidy studoval známý výzkumník Thor Heyerdahl a zjistil, že nemohou být náhodnými haldami kamení. Například kameny v rozích pyramid jeví známky opracování a zem okolo byla před jejich budováním srovnána. Nejsou tvořeny kamením z blízkých polí, ale z lávových kamenů. Heyerdahl také odhalil zvláštní astronomickou orientaci pyramidy. V den letního slunovratu je možné z plošiny největší pyramidy vidět dvojí západ slunce – slunce zmizí za vysokým vrcholem hory, mine jej, znovu se objeví a zapadne podruhé za další horou. Všechny pyramidy mají schody na západní straně, na kterých lze ráno o zimním slunovratu kráčet přesně ke stoupajícímu slunci. Navzdory svému výzkumu Heyerdahl nemohl ani určit stáří pyramid ani odpovědět na otázku, kdo je postavil. Nicméně je známo, že v jeskyni pod jednou z pyramid žili Guančové. Před španělskými výboji v 15. století, byl Güímar sídlem jednoho z deseti 'menceys' (králů) Tenerife. Příznačné je, že podle zprávy zanechané Pliniem Starším byly Kanárské ostrovy neobydlené až do časů Féničana Hanna Navigátora (asi 600 př. n. l.), nacházely se na nich však ruiny velkých budov. Původ Guančů také není zcela jasný. Cesta na Kanárské ostrovy z nejbližšího pevninského pobřeží v jižním Maroku je kvůli mořským proudům obtížná, z Evropy a Středozemního moře je však snazší. Heyerdahl rozvíjel teorii, podle které Kanárské ostrovy sloužily jako základny pro starověkou mořeplavbu mezi Amerikou a Středozemím. Nejrychlejší cesta mezi těmito dvěma oblastmi vskutku protíná Kanárské ostrovy – byla použita také Kryštofem Kolumbem. Na počátku roku 1970 Heyerdahl ukázal, že plavba mezi Severní Amerikou a Karibikem je možná i s použitím starověkých metod – doplul na člunu \"Ra II\" z papyru z Maroka na Barbados. Roku 1998 bylo území 65 000 m² güímarských pyramid otevřeno veřejnosti jako etnologický park. Heyerdahl byl finančně podporován norským rejdařem Fredem Olsenem žijícím na Tenerife. Informační centrum seznamuje návštěvníky s Heyerdahlovými expedicemi a jeho teoriemi o pyramidách, ale jejich dataci do 19. století nezmiňuje. Dva pavilóny obsahují výstavy věnované Heyerdahlovi, modely jeho lodí, mezi jinými reprodukci Ra II v původní velikosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyramidy v Güímaru se nacházejí na severním okraji městečka Güímar na východním pobřeží ostrova Tenerife, jednoho ze španělských Kanárských ostrovů. Zahrnuje šest stupňovitých pyramid s obdélníkovými základy, které se nápadně podobají pyramidám zbudovaných Mayi a Aztéky v Mexiku, avšak podle archeologických výzkumů byly postaveny v 19. století.", "tgt_summary": "The Pyramids of Güímar are six rectangular pyramid-shaped, terraced structures built from lava stone without the use of mortar. They are located in the district of Chacona, part of the town of Güímar on the island of Tenerife in the Canary Islands, Spain. The structures have been dated to the 19th century AD and they may originally have been a byproduct of contemporary agricultural techniques. Other pyramids employing the same methods and materials of construction can be found in various sites on Tenerife. In Güímar itself there were nine pyramids, only six of which survive.", "id": 2157757} {"src_title": "Kejda", "tgt_title": "Liquid manure", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Hnojivo se snadno přístupnými živinami, N ve formě amoniakální 50 - 60%, mikroprvky, živiny P, K, Mg jsou v rostlinou přijatelných formách. Průměrný obsah živin v kejdě v % čerstvé hmoty (Škarda, 1992):", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Kvalita kejdy je mimo jiné hodnocena podle obsahu vody, přečemž řídká kejda s velkým množstvím vody je méně hodnotná než hustá. Dodržováním předepsaných technologí lze obsah vody a množství kejdy optimalizovat. Kvalita kejdy jako hnojiva, co se obsahu rostlinných živin nebo nežádoucích příměsí týče, je závislá například na druhu zvířat, jejich stáří, cílech chovu, použitých krmivech. Významné rozdíly lze pozorovat u různých způsobů odklízení výkalů. Produkované množství kejdy podle vztahu jednotlivých složek (Fecenko, Ložek, 2000): K = Pv + Pm + Zk + V + V K - množství kejdy v kg.kus-1.den-1 Pv - produkce tuhých výkalů Pm - produkce moče Zk - zbytek krmiva V - voda na čištění stáje V - voda potřebná na rozplavení sedimentů a odčerpání kejdy V živočišné výrobě je pro kejdu nutné použít nádrže k dočasnému skladování, často i velkého množství tohoto materiálu. Kejdu je třeba před použitím 6 měsíců skladovat, aby se zbavila cizopasníků. Při skladování kejdy jsou odstraněny rizika infekcí, jako jsou koliformní bakterie, salmonely, spirochety, zárodky parazitů, dochází v kejdě k rozkladu látek, jenž působí na rostliny inhibičně (kyselina hippurová, kyselina močová, kyselina benzoová, ap.) a také dojde k snížení klíčivosti obsažených semen plevele. Několikaměsíční skladovací kapacita je proto nezbytná pro ekonomické a právní důvody související s použitím kejdy jako hnojiva. Kejda je uložena v otevřených nebo uzavřených systémech různých typů (sila), kde dochází k pravidelnému míchání hmoty. Skladovací nádrže musí obsahovat rezervy pro případ havárie nebo infekce, tzv. havarijní objem. Zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech (novela č. 9/2009 Sb.) a vyhláška Ministerstva zemědělství č. 274/1998 Sb., ukládá, že tekutá statková hnojiva se skladují v nepropustných nadzemních, popřípadě částečně zapuštěných nádržích, v zemních jímkách nebo v podroštových prostorech ve stájích. Způsob skladování může výrazně ovlivnit kvalitu kejdy. Kejdu je vhodné míchat s dalšími materiály, jako je seno, sláma, piliny, hobliny, což pomáhá mimo jiné také redukovat nepříjemné pachy. Průměrná denní a roční produkce kejdy dle druhů zvířat [kg /t/DJ] (KCHPD, 2004):", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tradičně je jako suspenze používána jako hnojivo na pole, louky a pastviny. Je aplikována na povrch nebo přímo do země. Kejda je považována za kvalitní hnojivo a lze ji použít na posklizňové zbytky před zaoráním. Je ovšem zakázáno použití kejdy k hnojení v období od 15. listopadu až do konce ledna nebo sněhem pokrytou nebo zamrzlou půdu. Kejda skotu se v praxi se používá od 3 % sušiny, ovšem je doporučováno používat ke hnojení kejdu skotu o průměrném obsahu sušiny 7,5 %. (Richter et al. 2002). Kejda je doporučována jako hnojivo k plodinám s delší vegetační dobou, jako jsou okopaniny, pícniny, zeleniny, nebo k hnojení luk a pastvin. V Německu je pro pěstování ovoce a zeleniny použití kejdy v zásadě zakázáno, protože v trusu zvířat se vyskytují nebezpečné patogeny. Použití kejdy s sebou nese možné účinky na životní prostředí. Pokud je kejda aplikována nadbytečně, v nevhodné období (ve střední Evropě zima), je zde riziko splavování živin do hlubších vrstev půdy a také do podzemních a povrchových vod. Dusíkaté sloučeniny, obvykle ve fomě (NH4 +) nebo (NO3) mohou způsobit eutrofizaci ve vodním prostředí, mimo jiné ovlivnit vývoj řas, sinic a způsobit úhyn ryb. Splavování na živiny bohaté půdy erozí výrazně ovlivňuje složení flóry v okolí polí. Správně vyrobená a ošetřená kejda je velmi významným zdrojem rostlinných živin, při správné aplikaci zvyšuje půdní úrodnost. Aplikace kejdy na povrch půdy, zejména při použití širokého rozstřiku nebo aplikačních děl, je spojena s významnou ztrátou živin, zejména ve formě amoniaku. Proto je vhodná aplikace, nebo alespoň následné zaorání kejdy do půdy. Vhodné technické prostředky pro přesnou aplikaci snižují úniky živin a zápachu. K použití kejdy pro obohacení jiného materiálu, nebo pro aplikaci hnojiva přímo půdy slouží kejdovač. Různé typy kejdovače mohou mít odlišné typy aplikátorů. Tyto prvkymají zajistit rovnoměrnou aplikaci které vede k lepšímu využití kejdy. Používány jsou především aplikátory : Aplikační děla umožňují hnojit i během nepříznivého počasí, kdy lze na požadovanou plochu aplikovat hnojivo přímo z polních cest.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba bioplynu.", "content": "Kromě použití kejdy jako hnojiva, může být také použita pro výrobu energii, jako substrát ve fermentoru bioplynové stanice. Zde je pomocí mikroorganismů vytvářen na methan bohatý bioplyn, který se spaluje pro výrobu bioenergie. Všechny z hlavních živin pro rostliny lze nalézt ve zbytcích po fermentaci. Dostupnost dusíku pro rostliny se v odpadním produktu zvyšuje. Během digesce byly také odstraněny veškeré organické sloučeniny. Přeměna sirovodíku na elementární síru a reakce během fermentace také se snižují zápach při aplikaci produktu fermentace jako hnojiva nebo jeho dalším kompostování.", "section_level": 2}, {"title": "Použití kejdy při pěstování žampionů.", "content": "Kejdu lze použít jako náhradu koňského hnoje při pěstování žampionů. Tuhý separát kejdy a kejda prasat se smísí se slámou, drůbežím trusem a sádrou.", "section_level": 1}, {"title": "Kejdový hnůj.", "content": "Kejdový hnůj je směs drcené podestýlky s tuhými výkaly, kompostem a močůvkou, zředěná vodou. Používá se na porosty pícnin nebo při bezstelivové technologii ustájení (rošty).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kejda hospodářských zvířat (skotu, prasat, drůbeže) je tekuté statkové hnojivo, částečně zkvašená směs tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat a zbytků krmiv s podílem technologické vody a větším nebo menším množstvím steliva. Je odhadováno, že v ČR produkce kejdy v první dekádě 21. století klesá, produkce kejdy v roce 2007 (3.4) byla oproti roku 1990 (12,4) asi poloviční. Likvidace a nadprodukce kejdy prasat byla v roce 2001 vzhledem k používaným technologiím v ČR považována za problém, už s ohledem na fakt, že v ČR zemědělství po průmyslu představuje největší zdroj odpadů.", "tgt_summary": "A development of the 20th-century Agribusiness age, liquid manure is used as an alternative to fermented manure. Manure in both forms is used as a nutrient-enriched fertilizer for plants, because farm animals excrete most of the nitrogen, phosphorus, and potassium that is present in the food they consume.", "id": 898400} {"src_title": "Odvolání", "tgt_title": "Appeal", "src_document": [{"title": "Podání odvolání a jeho účinky.", "content": "O možnosti podat odvolání musí být oprávněné osoby přímo v textu daného rozhodnutí poučeny. Odvolání se podává u toho soudu nebo správního úřadu, který napadené rozhodnutí vydal. Ten je pak povinen, s výjimkou, kdy může a rozhodne se věc řešit tím, že odvolateli sám plně vyhoví (tzv. autoremedura), odvolání spolu s příslušnými spisy postoupit soudu nebo úřadu odvolacímu. Podání odvolání tudíž vyvolává dvojí účinek: Práva podat odvolání se lze vzdát, stejně jako lze podané odvolání do rozhodnutí odvolacího orgánu vzít zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Odvolání v občanském soudním řízení.", "content": "Odvolání v občanském soudním řízení může podat každý účastník řízení, v taxativně stanovených řízeních i státní zástupce, do 15 dnů od doručení rozhodnutí. V odvolacím řízení se však projevuje obecná tendence směřující k tzv. \"koncentraci řízení\", a tak je např. nepřípustné uplatňovat nové důkazy, pokud strana mohla tyto důkazy uplatnit (a věděla o jejich relevanci) už v řízení u soudu prvního stupně. V některých případech není odvolání přípustné vůbec nebo jsou jeho důvody striktně omezeny, např. se nelze odvolat proti usnesení, jímž soud pouze upravuje vedení řízení (např. odročuje jednání) nebo jímž schválil smír, stejně jako není možné odvolání proti rozsudkům v tzv. bagatelních věcech (spory o plnění do 10 000 Kč). Opožděně podané odvolání odmítne už soud prvního stupně, jinak rozhoduje \"odvolací soud\" (u rozhodnutí soudů okresních jím je soud krajský, u rozhodnutí soudů krajských soud vrchní). V nesporném řízení se uplatňuje systém úplné apelace, ve sporném pak systém neúplné apelace, kdy soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen v mezích podaného odvolání. Zjištěným skutkovým stavem ale odvolací soud vázán není a může jak provedené dokazování zopakovat, tak provést důkazy nové, má-li to za potřebné. Neoprávněně podané odvolání odmítne, jinak buď věcně správné rozhodnutí potvrdí či je jako nesprávné změní, případně jako vadné či nepřezkoumatelné zcela či zčásti zruší. V takovém případě pak buď věc postoupí příslušnému orgánu, řízení zastaví nebo věc vrátí se závazným právním názorem soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Odvolání v trestním řízení.", "content": "Odvolání lze v trestním řízení uplatnit jen proti rozsudku, řádný opravný prostředek proti usnesení se nazývá stížnost. Toto rozlišování mezi odvoláním a stížností mělo základ v trestním řádu z roku 1873, podle něhož bylo možno napadnout rozsudek jak odvoláním, tak zmateční stížností (odvolací a zmateční důvody se však lišily a různé byly i soudy, které o těchto opravných prostředcích rozhodovaly). Řízení o odvolání se nazývá \"opravné řízení\" a je nepovinným stadiem celého řízení trestního. Odvolání je třeba podat do osmi dnů od doručení rozsudsku a mohou ho podat jak státní zástupce, tak obžalovaný, případně i jeho příbuzní, poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, nebo zúčastněná osoba proti výroku o zabrání věci. V neprospěch obžalovaného ale jen státní zástupce či poškozený. Opožděně nebo neoprávněně podané odvolání odvolací soud zamítne, pokud nebude splňovat všechny zákonné náležitosti, tak je odmítne. Zamítne jej také tehdy, pokud odvolání shledá nedůvodným, jinak rozsudek zcela nebo částečně zruší a buď věc postoupí jinému příslušnému orgánu, trestní stíhání přeruší či zastaví, věc vrátí státnímu zástupci k došetření či soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, nebo ve věci rozhodne sám. Sám ale nemůže obžalovaného uznat vinným skutkem, pro který již byl napadeným rozhodnutím zproštěn, a nemůže ho také uznat vinným těžším trestným činem (zásada zákazu \"reformatio in peius\"). Pokud věc vrátí soudu prvního stupně, je ten poté vázán právním názorem soudu odvolacího.", "section_level": 1}, {"title": "Odvolání ve správním řízení.", "content": "Ve správním řízení je odvolání standardním řádným opravným prostředkem proti téměř všem rozhodnutím, proti rozhodnutím ústředního orgánu státní správy je jím ale rozklad. Lhůta k podání odvolání činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a odvolání může podat každý účastník daného řízení. I zde se uplatňuje koncentrace řízení, protože nové důkazy a skutečnosti lze uplatnit jen tehdy, pokud je účastník nemohl uplatnit již dříve. Odvolací správní orgán pak opožděné nebo nepřípustné odvolání zamítne, zamítne jej a napadené rozhodnutí potvrdí také tehdy, pokud odvolání shledá nedůvodným. Jinak rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a buď řízení zastaví nebo věc vrátí správnímu orgánu prvního stupně k novému rozhodnutí, přičemž tento už bude vázán jeho právním názorem. Může také dané rozhodnutí sám změnit, nikoli však u rozhodnutí obce či kraje v samostatné působnosti nebo v neprospěch odvolatele. Stejně jako u řízení v prvním stupni, i v odvolacím správním řízení je správní orgán vázán lhůtami pro vydání rozhodnutí, ať už obecnými nebo podle zvláštních právních předpisů. V případě, že správní orgán rozhodnutí nevydá v zákonné lhůtě, lze iniciovat uplatnění prostředků proti nečinnosti. Lhůty pro vydání rozhodnutí jsou ovšem lhůtami pořádkovými, a proto jejich překročení samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti procesního postupu či rozhodnutí, které z něj vzešlo.", "section_level": 1}, {"title": "Odvolání v daňovém řízení.", "content": "V daňovém řízení je odvolání řádným opravným prostředkem. Odvolací řízení upravuje § 109–116 daňového řádu. Odvolání lze podat do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje. Správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláváním napadeno, může rozhodnutí změnit sám autoremedurou. Nerozhodne-li správce daně o odvolání sám, postoupí odvolání odvolacímu orgánu. Odvolacím orgánem vůči finančním úřadům je Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odvolání je řádný opravný prostředek, kterým lze napadnout nepravomocné rozhodnutí soudu nebo správního úřadu prvního stupně. Řízení o odvolání probíhá v režimu apelace, tzn. odvolací orgán, který je orgánu prvního stupně v dané věci bezprostředně nadřízen, přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí po všech stránkách (po stránce právní i skutkové) a pokud odvolání shledá důvodným, napadené rozhodnutí zruší a podle své úvahy buď věc vrátí zpět k dalšímu řízení, nebo rozhodne ve věci sám. Proti rozhodnutí o odvolání se již odvolat nelze. Co se týče soudnictví, pokud je soudem prvního stupně okresní soud, je \"odvolacím soudem\" krajský soud, pokud v prvním stupni rozhoduje soud krajský, je odvolacím soudem vrchní soud.", "tgt_summary": "In law, an appeal is the process in which cases are reviewed, where parties request a formal change to an official decision. Appeals function both as a process for error correction as well as a process of clarifying and interpreting law. Although appellate courts have existed for thousands of years, common law countries did not incorporate an affirmative right to appeal into their jurisprudence until the 19th century.", "id": 399924} {"src_title": "Konopí seté", "tgt_title": "Cannabis sativa", "src_document": [{"title": "Pěstování.", "content": "Konopí je nenáročné na živiny a středně náročné na vodu, nejlepší předplodiny jsou hnojené okopaniny nebo bobovité (\"Fabaceae\"), samo je dobrou předplodinou. Vyžaduje neutrální až mírně kyselou půdní reakci. Hnojení a dobrý přísun vody, zejména v růstovém stádiu, může i několikanásobně zvýšit výnos. Vhodné je přihnojení močůvkou nebo kejdou. Seje se od půli dubna do půli května do jemně připravené, hluboké a kypré půdy. Klasicky se dělala zimní orba, dnes se doporučuje z důvodů ochrany před erozí a zabránění mineralizaci výsev vymrzající meziplodiny, která je na jaře zapravena před přípravou půdy k setí. Číselné agrotechnické hodnoty jsou uvedeny v tabulce. U pěstování na semeno je výsevek 8–15 kg/ha a vzdálenost řádků od 40 cm, zatímco u konopí pěstovaného jako přadná rostlina se seje 30–40 kg/ha do řádků 10–20 cm. Autoři Moudrý a Strašil (1996) uvádí výsevek při pěstování na vlákno 100 kg/ha, kombinovaně 80 kg/ha a na semeno 20–30 kg/ha. Dříve se konopí pěstovalo i kombinovaně, pro semeno a vlákno zároveň. Při silném tlaku plevelů jsou rostliny slabé a výnos neuspokojivý. Zpomalený vývoj je zejména na utužené půdě, při zamokření nebo nedostatku přístupných živin.", "section_level": 1}, {"title": "Sklizeň.", "content": "Sklizeň je problematická, vláknité vysoké rostliny často ucpávají stroje. Jako opatření je doporučeno zvednutí mláticího stolu. Sklízí se před dozráním všech semen, jinak jsou velké ztráty výdrolem. Pěstování a sklizeň konopí na vlákno je ještě obtížnější a vyžaduje speciální techniku (Dostálek a kol., 2000).", "section_level": 1}, {"title": "Konopí coby omamná látka.", "content": "Podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (1961) „cannabis“ značí „kvetoucí nebo plodící vrcholky konopí (kromě semen a listů, které nejsou doprovázeny vrcholky), ze kterých nebyla extrahována pryskyřice“, ale v běžném žargonu zahrnuje označení „cannabis“, „marihuana“ nebo „hašiš“ řadu různých přípravků z konopí, známých pod stovkami domácích jmen. V principu je správné tvrzení, že marihuana označuje psychoaktivní vrcholky samičího květenství či plodenství a hašiš pryskyřici, která se na těchto vrcholcích tvoří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konopí seté (\"Cannabis sativa\") je teplomilná jednoletá dvoudomá rostlina z čeledi konopovité (\"Cannabaceae\"), původem ze střední Asie. Tradičně se využívá jako olejnina a rostlina přadná, zařazuje se i mezi energetické plodiny.", "tgt_summary": "Cannabis sativa is an annual herbaceous flowering plant indigenous to eastern Asia but now of cosmopolitan distribution due to widespread cultivation. It has been cultivated throughout recorded history, used as a source of industrial fiber, seed oil, food, recreation, religious and spiritual moods and medicine. Each part of the plant is harvested differently, depending on the purpose of its use. The species was first classified by Carl Linnaeus in 1753. The word \"sativa\" means things that are cultivated.", "id": 326988} {"src_title": "Carnotův cyklus", "tgt_title": "Carnot cycle", "src_document": [{"title": "Fáze.", "content": "Carnotovův cyklus se skládá ze čtyř fází. \"1. Izotermická expanze\" \"2. Adiabatická expanze\" \"3. Izotermická komprese\" \"4. Adiabatická komprese\"", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Celková práce formula_42, kterou soustava během cyklu vykonala, je formula_43. Poněvadž však pro je formula_44 (vnitřní energie na počátku adiabatické expanze je stejná jako na konci adiabatické komprese, neboť se při izotermické expanzi nezměnila) a formula_45 (vnitřní energie je stejná na konci adiabatické expanze jako na počátku adiabatické komprese, neboť se při izotermické kompresi nezměnila), platí formula_46 neboli formula_47, což lze zapsat ve tvaru Práce vykonaná soustavou při Carnotově cyklu je rovna rozdílu tepla přijatého a tepla odevzdaného. Pokud cyklus probíhá v popsaném pořadí, pak koná soustava práci a představuje \"ideální tepelný stroj\", v němž je část tepla dodaného ohřívačem přeměněna na mechanickou práci a část se vždy odevzdá chladiči. Při opačném chodu Carnotova cyklu dostaneme \"ideální chladicí stroj\", který teplo odnímá chladnější lázni a přenáší jej na teplejší lázeň, k čemuž je nutné vykonat na soustavě práci.", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost Carnotova cyklu.", "content": "Účinnost stroje je poměr vykonané práce k dodané energii. V případě Carnotova cyklu to znamená kde formula_42 je celková práce, kterou soustava během cyklu vykoná, formula_4 je teplo dodané soustavě ve fázi izotermické expanze a formula_52 je teplo uvolněné soustavou při izotermické kompresi. Podrobnějším výpočtem lze získat vztah kde T je teplota ohřívače a T teplota chladiče. Účinnost Carnotova cyklu tak závisí pouze na poměru termodynamických teplot, mezi nimiž tepelný stroj pracuje. Účinnost není závislá na druhu použitého plynu.", "section_level": 1}, {"title": "Carnotova věta.", "content": "Lze dokázat, že účinnost libovolného nevratného cyklu je vždy menší než účinnost vratného cyklu. To je možné provést pomocí systému dvou tepelných strojů, vratného a nevratného. Kdyby totiž účinnost nevratného tepelného stroje byla větší než účinnost vratného tepelného stroje, bylo by možné sestrojit perpetuum mobile druhého druhu, což není možné. Pokud by byla účinnost obou strojů (vratného a nevratného) stejná, byl by celý výsledný cyklus vratný, což je v rozporu s předpokladem nevratnosti jednoho ze strojů. Jedinou možností tedy je, že účinnost nevratného tepelného stroje je nižší než účinnost vratného tepelného stroje, tzn. Podle předchozích vztahů tedy platí který říká, že práce, kterou vykoná nevratný stroj při přechodu tepla z teplejšího tělesa na těleso chladnější, nepostačuje k převedení tepla v opačném směru. Důsledkem druhé hlavní věty termodynamiky je tzv. Carnotova věta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carnotův cyklus označuje vratný kruhový děj ideálního tepelného stroje, který se skládá ze dvou izotermických a dvou adiabatických dějů. Teoreticky jej poprvé popsal Nicolas Léonard Sadi Carnot, po němž je pojmenován.", "tgt_summary": "The Carnot cycle is a theoretical ideal thermodynamic cycle proposed by French physicist Sadi Carnot in 1824 and expanded upon by others in the 1830s and 1840s. It provides an upper limit on the efficiency that any classical thermodynamic engine can achieve during the conversion of heat into work, or conversely, the efficiency of a refrigeration system in creating a temperature difference by the application of work to the system. It is not an actual thermodynamic cycle but is a theoretical construct. Every single thermodynamic system exists in a particular state. When a system is taken through a series of different states and finally returned to its initial state, a thermodynamic cycle is said to have occurred. In the process of going through this cycle, the system may perform work on its surroundings, for example by moving a piston, thereby acting as a heat engine. A system undergoing a Carnot cycle is called a Carnot heat engine, although such a \"perfect\" engine is only a theoretical construct and cannot be built in practice. However, a microscopic Carnot heat engine has been designed and run. Essentially, there are two \"heat reservoirs\" forming part of the heat engine at temperatures \"T\" and \"T\" (hot and cold respectively). They have such large thermal capacity that their temperatures are practically unaffected by a single cycle. Since the cycle is theoretically reversible, there is no generation of entropy during the cycle; entropy is conserved. During the cycle, an arbitrary amount of entropy Δ\"S\" is extracted from the hot reservoir, and deposited in the cold reservoir. Since there is no volume change in either reservoir, they do no work, and during the cycle, an amount of energy \"T\"ΔS is extracted from the hot reservoir and a smaller amount of energy \"T\"ΔS is deposited in the cold reservoir. The difference in the two energies (T-T)ΔS is equal to the work done by the engine.", "id": 1824254} {"src_title": "Paryby", "tgt_title": "Chondrichthyes", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to nejen dravci s torpédovitým, nebo shora zploštělým tělem, které mají pokryté plakoidními šupinami. Ústní otvor mají na spodní straně hlavy. Je známo asi 850 druhů, jejich velikost se pohybuje mezi 50 cm až 18 metry. Vnitřní kostru mají chrupavčitou, jen v neurálních obloucích obratlů jsou stopy kostní tkáně, lebku mají celistvou beze švů. Počet ploutví není stálý, kromě párových prsních a břišních ploutví mají 0–1 řitní, 1–2 hřbetní a ocasní ploutev, která má vždy horní lalok více protažený. Z části břišních ploutví vznikají samčí kopulační orgány, nazývané pterygopody. Oplození je vnitřní, vajíčka se mohou vyvíjet velmi různě. Kromě vejcorodých paryb jsou vejcoživorodé (např. polorejnok kalifornský). Dělí se na žraloky, rejnoky, chiméry. U žraloků je znám nitroděložní kanibalismus, kdy nejsilnější embrya požírají své slabší sourozence.", "section_level": 1}, {"title": "Cévní soustava.", "content": "Je uzavřená a má jen jeden krevní oběh. V srdci je krev neokysličená a v těle smíchaná. Srdce se skládá ze žilního splavu, jedné předsíně, jedné komory a srdečního (tepeního) nástavce. V krvi se nachází zhruba 0,8 % močoviny (osmotická bilance – vyrovnává koncentraci solí z okolního prostředí-mořské vody).", "section_level": 1}, {"title": "Krycí soustava.", "content": "Je tvořena kůží, která má 2 položky – pokožku a škáru. Metamorfozou obou těchto položek vzniká plakoidní šupina. Funkce šupin je krycí, ochranná a v ústech působí jako zuby. Žraločí kůže má plakoidní šupiny, tj. ze skloviny a zuboviny, proto jí dříve používali tesaři k obrušování dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Pohybová soustava.", "content": "Její funkci vykonává příčně pruhované svalstvo, upíná se na chordu, ploutve a septum horizontale. Příčně pruhované svalstvo je dvojího typu – červené a bílé. V červeném svalstvu převažuje myoglobin, svalstvo pracuje pomalu a je těžko unavitelné. V bílém svalstvu myoglobin téměř není zastoupen, svalstvo pracuje rychle a rychle se unaví.", "section_level": 1}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "Spotřebují mnoho kyslíku. Žábry mají 5–7 párů žaberních štěrbin. Pro dýchání je nutný pohyb. Nemají plynový měchýř.", "section_level": 1}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Ostré, zpravidla trojúhelníkovité zuby, po několika řadách. Používána je jen jedna řada. Když se opotřebuje, bezbolestně vypadne a na její místo nastoupí další. Záložní řady postupně přirůstají. Vnitřní trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje svalnatý hltan, po něm krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s takzvanou spirální řasou a kloakou – společné vyústění trávicí, vylučovací a rozmnožovací soustavy. Velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku, jejichž váha tvoří asi 10 % celkové váhy tvora a nahrazují funkci plynového měchýře (hydrostatického orgánu).", "section_level": 1}, {"title": "Vylučovací soustava.", "content": "Mají dvě pásovitě protáhlé prvoledviny neboli opistonefros. Jako vývod slouží dva primární močovody, které jsou spojeny v močový sinus. Ten má samostatné ústí, které je umístěné za řitním otvorem ústí do kloaky.", "section_level": 1}, {"title": "Nervová soustava.", "content": "Je trubicovitá. Dělí se na centrální a periferní, centrální obsahuje mozek a míchu a periferní část zahrnuje nervy po celém těle. Mají velmi vyvinutý mozeček, který slouží k udržování rovnováhy. Prodloužená mícha je také velmi vyvinutá a slouží pro reflexy. Střední mozek je nejdůležitější část nervové soustavy, jsou v něm zpracovávány instinkty. Koncový mozek je velmi velký a slouží pro čich.", "section_level": 1}, {"title": "Smysly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Proudový orgán.", "content": "Postranní čára, slouží jako hloubkoměr a na měření slanosti a teploty vody.", "section_level": 3}, {"title": "Sluch.", "content": "Žraloci mají vnitřní ucho, které je pomocí kanálků vyplněnými vodou propojeno s oběma stranami hlavy. Těmito kanálky proudí voda (jako u člověka vzduch) až k vnitřnímu uchu. Pomocí impulsu vyslaného do mozku získá žralok srozumitelný zvuk. Stejně jako nás naše ucho informuje o poloze, tak i žraloka informuje jeho ucho o poloze ve vodě. Žraloci mají výborný sluch. Slyší až na několik kilometrů. Nejlépe však rozeznávají zvuky do 300 metrů. Dobře také rozlišují tóny o nízké frekvenci a ty ho přitahují. Jsou to zvuky, při kterých někdo bojuje o život – např. šplouchání poraněné ryby, člověk ve vodě. Naopak tóny vyšší frekvence jsou pro něho neslyšitelné.", "section_level": 3}, {"title": "Zrak.", "content": "Mají 2 komorové oči. Nemají víčka a oči jsou nehybné, ale poměrně těžko zranitelné. To proto, že si při lovu překrývá oči blankou (mžurkou). V tu chvíli se řídí podle elektrických signálů, které vnímají pomocí lorenziniho ampule.", "section_level": 3}, {"title": "Čich.", "content": "Paryby mají vynikající čich schopný ucítit kapku krve až na deset kilometrů.", "section_level": 3}, {"title": "Chuť.", "content": "Chuť určuje, zdali je sousto chutné nebo nedobré. Chuťové buňky má žralok umístěny na hřbetě a v ústech. To vysvětluje případy, kdy se žralok o člověka pouze otře nebo si „jen“ ukousne na ochutnání. Horší je, když zjistí, že člověk není lachtan, ale není zas tak špatný, aby ho nesnědl. Naopak, když jim sousto nechutná, může se stát, že ho jednoduše vyplivnou.", "section_level": 3}, {"title": "Lorenziniho ampule.", "content": "Nachází se na nose a reaguje na změnu teploty, slanost vody a hloubku. Reagují také na elektrické impulsy. Občas slouží jako kompas v moři.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paryby (Chondrichthyes) jsou mořští, vzácně i sladkovodní živočichové, známí zejména v podobě populárních žraloků a rejnoků. Poprvé se objevují již v období siluru v mladších prvohorách.", "tgt_summary": "Chondrichthyes (; from Greek χονδρ- \"chondr-\" 'cartilage', ἰχθύς \"ichthys\" 'fish') is a class that contains the cartilaginous fishes: they are jawed vertebrates with paired fins, paired nares, scales, a heart with its chambers in series, and skeletons made of cartilage rather than bone. The class is divided into two subclasses: Elasmobranchii (sharks, rays, skates, and sawfish) and Holocephali (chimaeras, sometimes called ghost sharks, which are sometimes separated into their own class). Within the infraphylum Gnathostomata, cartilaginous fishes are distinct from all other jawed vertebrates.", "id": 414801} {"src_title": "Pragmatická sankce", "tgt_title": "Pragmatic Sanction of 1713", "src_document": [{"title": "Přijetí sankce.", "content": "Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721). Pragmatická sankce zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Datum jejího vyhlášení 19. dubna 1713 bývá někdy v historiografii pokládáno za symbolický počátek jednotného „rakouského“ státu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "U Pragmatické sankce z roku 1713 je nutné ale oddělit právní formu a obsah od věcného obsahu. Z hlediska práva je Pragmatická sankce novým prvkem zákonodárství v habsburské monarchii, ačkoliv forma „sankce“ či „deklarace“ není úplně ideální způsob podání v této tak závažné věci (klasický zákon by asi byl závažnější, ovšem vzhledem ke stále platným zemským zřízením zemí monarchie zase obtížněji prosaditelným). Obsahem příliš nepřekvapí až na klauzuli, jistě zajímavou, nicméně krátkou, že nástupnictví bude nově postaveno (tak jak se uvádí výše). Pragmatická sankce v podstatě vyjmenovává starší právní zakotvení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka a centralizovanou správou, mluví o jednotnosti a nedělitelnosti dědičných zemí habsburských. Jedná se zejména o volební revers Ferdinanda I. (1545), dva testamenty Ferdinanda II. (1621, 1635), který se v nich poprvé vyjadřoval o nedělitelnosti dědičných zemí, tajnou dynastickou smlouvu Habsburků - Pactum mutuae successionis o nástupnictví po smrti Karla II. Španělského (smlouva datována 1703) a konečně první verzi zmíněné Pragmatické sankce, ovšem v době, kdy ještě Karel VI. neměl žádné potomky a tudíž nepočítal s absencí mužského potomka. Spíše se mělo jednat o upřednostnění Karlovy větve v případě nástupnictví v ženské linii oproti smlouvě z roku 1703, která upřednostňovala nástupnictví z větve jeho bratra císaře Josefa I. (+1711) a zabránila tak možnému nástupu cizích pretendentů prostřednictvím Josefových dcer a sester.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pragmatická sankce byl dokument vydaný 19. dubna 1713 ve Vídni císařem Karlem VI., celým jménem \"Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského\" v němž byla ustanovena \"nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské\". Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I.", "tgt_summary": "The Pragmatic Sanction () was an edict issued by Charles VI, Holy Roman Emperor, on 19 April 1713 to ensure that the Habsburg hereditary possessions, which included the Archduchy of Austria, the Kingdom of Hungary, the Kingdom of Croatia, the Kingdom of Bohemia, the Duchy of Milan, the Kingdom of Naples, the Kingdom of Sardinia and the Austrian Netherlands, could be inherited by a daughter. Charles and his wife Elizabeth Christine had not, to that point, had children and since 1711 Charles had been the sole surviving male member of the House of Habsburg. Charles's elder brother Joseph I had died without male issue, leaving Joseph's daughter Maria Josepha as the heir presumptive. This presented two problems. First, a prior agreement with his brother known as the Mutual Pact of Succession (1703) had agreed that, in the absence of male heirs, Joseph's daughters would take precedence over Charles's daughters in all Habsburg lands. Though at that time Charles had no children, if he were to be survived by daughters alone, they would be cut out of the inheritance. Secondly, because Salic law precluded female inheritance, Charles VI needed to take extraordinary measures to avoid a protracted succession dispute as other claimants would have surely contested a female inheritance. Charles VI was indeed ultimately succeeded by his own elder daughter Maria Theresa (born 1717). However, despite the promulgation of the Pragmatic Sanction, her accession in 1740 resulted in the outbreak of the War of the Austrian Succession as Charles-Albert of Bavaria, backed by France, contested her inheritance. Following the war, Maria Theresa's inheritance of the Habsburg lands was confirmed by the Treaty of Aix-la-Chapelle, while the election of her husband Francis I as Holy Roman Emperor was secured by the Treaty of Füssen.", "id": 406795} {"src_title": "Dogma", "tgt_title": "Dogma", "src_document": [{"title": "Buddhismus.", "content": "V buddhismu neexistuje univerzální a povinné dogma, což se stalo jedním z hlavních důvodů integrace místních náboženství do buddhismu. Buddha zdůraznil: „Nechť ani jeden z vás nevystoupí stejnou cestou“ a své učení nepovažoval za pravdu, nýbrž pouze za prostředek k jejímu získání. Srovnával své učení s vorem, který se používá k překročení řeky, ale po překročení by měl být vyřazen. Pravdu nelze vyjádřit prostřednictvím kdysi formovaných univerzálních dogmat, a to ani proto, že Buddhovo učení nemůže být stejné pro všechny lidi. Doktrína je považována za „určenou pro konkrétní osobu za zvláštních okolností“ . Buddha také zdůraznil, že jeho učení je nutné přijímat pouze ověřením na základě své vlastní zkušenosti: „ \"Nepřijímejte moje učení jednoduše z víry nebo z úcty ke mně. Stejně jako obchodník kontroluje zlato, které kupuje - zahřívá je, taví, škrábe je - aby byl přesvědčen o jeho pravosti, jen zkontroluj moje učení a teprve poté, co budeš přesvědčen o své pravdě, přijmi to!\"", "section_level": 1}, {"title": "Dogma v křesťanství.", "content": "Na rozdíl od mnoha jiných, zejména starších náboženství, vázaných na příslušnost k určitému rodu nebo kmeni, případně k určité obci, křesťanství se od počátku chápe jako náboženství univerzální. Křesťanství má být hlásáno „všem národům“, a každý člověk se může stát křesťanem. Příslušnost ke křesťanství se proto vyjadřuje přijetím Vyznání víry čili soustavy tvrzení, která církev na základě Božího zjevení vyžaduje. V teologickém smyslu je dogma výpovědí o víře, kterou církev považuje za natolik důležitou, že ten, kdo ji popírá, nemůže být křesťanem či v plném společenství s církví. Dogma vymezuje, dává hranice, kam až křesťan může ve své víře jít.", "section_level": 1}, {"title": "Raná podoba dogmatu.", "content": "Rané podoby dogmatu lze nalézt již v Novém zákoně. Těmito prvotními vyznáními víry, dogmaty, jsou tedy například tvrzení: „Ježíš je Pán“, „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“, „Ježíš přišel v těle“.", "section_level": 2}, {"title": "Historická proměna pojmu.", "content": "Od dob apoštolských Otců bylo slovo dogma používáno též o učení Ježíše Krista a apoštolů. Jako \"terminus technicus\" se ovšem v katolické církvi uchytilo až v 19. století. Velmi důležitým ukotvením významu se stala definice Vincence z Lerina († 450), který označuje dogma jako „to, co všude, co vždy, a co ode všech bylo věřeno“. Za dogmata vyhlásil císař Justinián I. († 565) též usnesení prvních koncilů coby říšský zákon. Tridentský koncil pojmu dogma neužívá v technickém smyslu, a v jeho dokumentech může dogma označovat jak učení víry, tak omyl (\"falsum\").", "section_level": 2}, {"title": "Dogma v katolické církvi.", "content": "V teologické terminologii, užívané od 19. století po současnost, označuje dogma výrok, jenž církev prohlásila za zjevený Bohem tak, že jeho popírání je herezí. Dogma tedy je výslovně a definitivně vyhlášeno za zjevenou pravdu víry, a to mimořádným výrokem magisteria, tedy koncilní či papežskou definicí. Takto vyjádřené dogma katolická církev považuje za nerevidovatelné, neboť odvolání takto vyhlášeného dogmatu by, byť v jednotlivém dogmatu, popíralo sebepochopení církve coby nadané charismatem neomylnosti ve věcech víry. Všechna dogmata, pokud se týkají Boha, jsou ovšem formulována a chápána jen analogicky (každá podobnost mezi Bohem a stvořením je zároveň jejich ještě větší nepodobností), a jako společensky a kulturně podmíněná.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení dogmat.", "content": "Dogmata lze rozdělit podle jejich závažnosti či vztahu k ústředním otázkám víry na: Rozlišujícím kritériem je otázka, zda dané dogma musí být nezbytně a explicitně vždy a všude součástí víry člověka tak, aby mohl dosáhnout spásy. Druhý vatikánský koncil klade dogmata do vzájemného vztahu, když učí, že existuje hierarchie pravd či jejich řád vzhledem k různé spojitosti se základem křesťanské víry.", "section_level": 3}, {"title": "Vyhlašování dogmatu.", "content": "Dogma se vyhlašuje slavnostním způsobem, a to jedním z těchto způsobů:", "section_level": 3}], "src_summary": "Dogma (pl. \"dogmata\"; řec. δόγμα \"dogma\" názor, učení; δοκεῖν \"dokein\" ukazovat se správným) je výslovné tvrzení čili teze, o němž se v dané oblasti nebo v určitém společenství příliš nepochybuje. V křesťanství se tak označují články víry, které církev uznává jako zjevenou pravdu. V širším smyslu znamená dogma jakékoli tvrzení, o němž nelze snadno pochybovat (např. v právu). Protože zákazu diskutovat, pochybovat a zejména kritizovat důležité ideje nebo rozhodnutí zneužívají různé politické, společenské nebo i církevní a vědecké autority, má slovo dogma často pejorativní význam. Podobně i odvozená slova dogmatik, dogmatismus a dogmatický znamenají v běžné řeči často strnulý, konzervativní, autoritativní nebo dokonce pokrytecký (přetvařující se čili licoměrný).", "tgt_summary": "Dogma is an official system of principles or doctrines of a religion, such as Roman Catholicism, or the positions of a philosopher or of a philosophical school such as Stoicism. In the pejorative sense, dogma refers to enforced decisions, such as those of aggressive political interests or authorities. More generally, it is applied to some strong belief whose adherents are not willing to discuss rationally. This attitude is named as a dogmatic one, or as dogmatism; and is often used to refer to matters related to religion, but is not limited to theistic attitudes alone and is often used with respect to political or philosophical dogmas.", "id": 1108736} {"src_title": "Ekleziologie", "tgt_title": "Ecclesiology", "src_document": [{"title": "Vymezení ekleziologie.", "content": "Ekleziologie se zabývá těmito otázkami:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly v chápání církve.", "content": "Základní rozdíl existuje mezi způsobem, jak církev chápe katolická církev a pravoslaví na straně jedné a protestantství na straně druhé.", "section_level": 1}, {"title": "Katolický a pravoslavný pohled.", "content": "Pro katolictví a pravoslaví má církev svátostnou podobu; v prvé řadě je v teologickém smyslu tajemstvím. Je znamením působení Ducha svatého ve světě. Proto má pro tyto církve veliký význam historická kontinuita a vzájemná jednota této církve; tato jednota pak stojí na společenství místních, resp. partikulárních církví v čele s biskupy, které tyto církve chápou coby nástupce apoštolů (apoštolská posloupnost). Mezi katolickou církví a církvemi pravoslavnými dosud stojí otázka primátu římského biskupa coby představitele církevní jednoty. Pro katolickou ekleziologii měl v moderní době výrazný význam Druhý vatikánský koncil a jeho konstituce o církvi \"Lumen gentium\" a \"Gaudium et spes\".", "section_level": 2}, {"title": "Evangelický pohled.", "content": "Podle evangelického vyznání je církev \"stvořením Slova Božího\" (lat. \"creatura verbi\"). Existuje a žije tam, kde je zvěstováno evangelium o Boží milosti a v čisté podobě přijímáno. Vnější jednota, organizace a liturgie jsou podružné. Tento rozdíl v chápání církve odpovídá současným potížím a neporozuměním při hledání jednoty církve (ekumenismus).", "section_level": 2}, {"title": "Souhrny jednotlivých představ o církvi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obrazy církve u starověkých Otců.", "content": "Pro ekleziologii má velký význam způsob, jakým se o církvi vyjadřují církevní otcové. Nenalezneme u nich definice církve, avšak pouze symbolické obrazy, které mají hledajícího přivést k vnitřnímu poznání, jaký je Boží plán spásy. Sv. Irenej z Lyonu popisuje církev takto jako \"„Boží synagogu, kterou si shromáždil on sám, tj. Syn“\" (\"Adversus haereses\" 3,6,1) a \"„sedmiramený svícen, který září světlem Kristovým“\" (\"AH\" 5,20,1). Ve 3. století používá kartaginský biskup sv. Cyprián o církvi obratu, který nachází poměrně obecného uznání mezi jednotlivými církvemi: \"„lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého“\". Alexandrijský patriarcha sv. Atanáš (Athanasios) pak tvrdí, že církev je \"ikonou Krista\" (srov. \"Contra Ar.\" II,80; \"De inc. et contra arian.\" 21).", "section_level": 2}, {"title": "Katechismus katolické církve.", "content": "V \"Katechismu katolické církve\" (1993) můžeme nalézt tyto popisy církve - ona je:", "section_level": 2}, {"title": "Karl Rahner.", "content": "Katolický teolog Karl Rahner († 1986) chápe církev takto (\"Teologický slovník\"):", "section_level": 2}, {"title": "Církev jako společenství svatých.", "content": "Katolická církev vnímá církev jako společenství všech křesťanů, ať živých, nebo mrtvých. V tomto smyslu se dnes můžeme setkat s touto klasifikací církve:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ekleziologie nebo eklesiologie (přes lat. \"ecclesia\" z řec. ἐκκλησία povolání < ἔκκλητος povolaný < ἐκκαλεῖν povolávat + řec. λόγος slovo, nauka) je součást teologie, zabývající se naukou o církvi.", "tgt_summary": "In Christian theology, ecclesiology is the study of the Christian Church, the origins of Christianity, its relationship to Jesus, its role in salvation, its polity, its discipline, its destiny, and its leadership. In its early history, one of the Church's primary ecclesiological issues had to do with the status of Gentile members in what had been essentially a Jewish sect. It later contended with such questions as whether it was to be governed by a council of presbyters or a single bishop, how much authority the bishop of Rome had over other major bishops, the role of the Church in the world, whether salvation was possible outside of the institution of the Church, the relationship between the Church and the State, and questions of theology and liturgy and other issues. Ecclesiology may be used in the specific sense of a particular church or denomination's character, self-described or otherwise. This is the sense of the word in such phrases as Catholic ecclesiology, Protestant ecclesiology, and ecumenical ecclesiology. The word \"ecclesiology\" was defined in the 19th century as the science of the building and decoration of church buildings and is still used in that sense in the context of architectural history.", "id": 431062} {"src_title": "Inverze teploty vzduchu", "tgt_title": "Inversion (meteorology)", "src_document": [{"title": "Normální atmosférická situace.", "content": "Chladnější plyn je hustší a tak se drží při zemi. Ovšem změna složení díky vodní páře může způsobit, že vlhčí chladnější vzduch stoupá vzhůru. Pro dolní vrstvy atmosféry (troposféru) je charakteristické, že teplodta vzduchu s výškou klesá, tzn. při zemském povrchu je vzduch teplejší než ve výšce. Je to způsobeno ohřevem o zemský povrch, který vydává teplo získané pohlceným slunečním zářením. Přenos tepla od zemského povrchu je provázen jevem zvaným \"konvekce\", kdy ohřátý vzduch stoupá a na jeho místo se shora tlačí vzduch studený. Teplota stoupajícího vzduchu klesá s klesajícím tlakem ve větších výškách (adiabatický děj). V určité výšce se kondenzací vlhkosti obsažené ve stoupajícím vzduchu zpravidla vytváří konvekční oblačnost typu \"cumulus\" a \"cumulonimbus\". Pokles teploty vzduchu v nižších vrstvách atmosféry (do výšky 11 km) činí přibližně 1 °C na 150 m výšky, tedy asi 0,65 °C na 100 m.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik inverze.", "content": "Někdy však dochází k obrácení neboli \"inverzi\" teplotního gradientu. Lokální inverze například v údolí může být způsobena stékáním chladného vzduchu po svazích dolů. U dna kotliny se potom vytváří vrstva studeného vzduchu, v níž mnohdy dochází ke kondenzaci vodní páry a vzniku mlhy/nízké oblačnosti. Ve větším měřítku může inverzi způsobit nasunutí teplejší masy vzduchu nad vrstvu vzduchu studeného, čímž dojde k zastavení konvekčního proudění.", "section_level": 1}, {"title": "Následky inverze.", "content": "Jedním z následků inverze teploty vzduchu je výrazné zvýšení koncentrace škodlivin z výfuků a komínů v nehybné přízemní vrstvě vzduchu. K inverzním situacím, trvajícím řadu dní, dochází zpravidla v podzimních a zimních měsících. Charakteristická je nízká oblačnost, zahalující nížiny, zatímco vystupující horské oblasti se těší jasnému a teplému počasí. Na rozhraní chladné a teplé masy vzduchu (které mají různý index lomu pro procházející záření) může docházet k zajímavým projevům zrcadlení, označovaným jako fata morgána, či šíření rádiových vln odrazem o inverzní rozhraní (tzv. \"troposférické vedení\"). Inverzní situace tak bývají pro radioamatéry zajímavou příležitostí, jak zachytit signál stanic, které jsou při vysílání za běžných podmínek pro velkou vzdálenost nedosažitelné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inverze teploty vzduchu neboli teplotní inverze je meteorologický jev, kdy teplota vzduchu v některé vrstvě dolní atmosféry s výškou neklesá, ale stoupá.", "tgt_summary": "In meteorology, an inversion, also known as a temperature inversion, is a deviation from the normal change of an atmospheric property with altitude. It almost always refers to an inversion of the thermal lapse rate. Normally, air temperature decreases with an increase in altitude. During an inversion, warmer air is held above cooler air; the normal temperature profile with altitude is inverted. An inversion traps air pollution, such as smog, close to the ground. An inversion can also suppress convection by acting as a \"cap\". If this cap is broken for any of several reasons, convection of any moisture present can then erupt into violent thunderstorms. Temperature inversion can notoriously result in freezing rain in cold climates.", "id": 2254019} {"src_title": "Tridentský koncil", "tgt_title": "Council of Trent", "src_document": [{"title": "Cíl a výsledek koncilu.", "content": "Cíle koncilu byly dva: Doktrinální rozhodnutí koncilu jsou rozdělena do dekretů, které obsahují pozitivní vyjádření dogmat katolické církve a kratší kánony, které zavrhují (anathematizují) protestantský pohled na sporné otázky. Tato vyjádření jsou velmi strohá a přesná. Protestantské pozice však často dokumenty zachycují ve vyhrocené podobě a někdy jsou směšovány s herezemi, které zavrhují i protestanti.", "section_level": 1}, {"title": "Kánony a dekrety.", "content": "Po znovustvrzení Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (3. zasedání) byl schválen dekret (4. zasedání) stvrzující, že deuterokanonické knihy jsou na stejné úrovni jako ostatní knihy biblického kánonu (proti Lutherovu zúžení biblického kánonu). Tentýž dekret staví do vztahu k Písmu tradici jako měřítko víry. Latinská Vulgáta je označena za autoritativní text pro použití v teologii. Ospravedlnění (6. zasedání) podle koncilu je nabídnuto na základě víry a dobrých skutků proti luteránské nauce „sola fide“ a popisuje víru jako postoj, který v průběhu života člověka postupně roste. Je odmítnuta také teze, že člověk je pod vlivem milosti zcela pasivní a nečinný. Největší péči věnuje koncil svátostem. Koncil stvrzuje svátostnou povahu sedmi svátostí a označuje eucharistii za účast na skutečné Kristově oběti, kdy je chleba a víno proměněno v tělo a krev Krista (13. a 22. zasedání). Koncil užívá pojmu transsubstanciace, avšak pouze v kontextu aristotelské hylemorfické teorie a nemá dogmatickou závaznost. Dekret stanovuje, že Kristus je „vere, realiter, substantialiter“ (opravdu, skutečně, podstatně) přítomen v konsekrovaných způsobách. Kristova oběť může být při mši vztažena na živé i zemřelé a její zpřítomňování se děje na základě Ježíšova příkazu apoštolům „To čiňte na mou památku,“ čímž ustanovil zároveň svátost kněžství. Koncil potvrdil praxi přijímání pod jednou způsobou (21. zasedání), ačkoli s určitými regionálními výjimkami, a předal v této otázce poslední slovo papeži. Svěcení (23. zasedání) podle koncilu a učení církve vtiskuje nezrušitelné znamení (\"character\") do duše. Kněžství Nového zákona nahrazuje kněžství starozákonní. Souhlas Božího lidu není nezbytný k platnosti svátostí. V dekretu o manželství (24. zasedání) se potvrzuje hodnota celibátního způsobu života, zavrhuje se konkubinát. Platnost manželství je církevně-právně vázána na výměnu souhlasu před knězem a dvěma svědky. V případě rozvodu není nevinné straně dovoleno sezdat se za života manžela znovu, i když se ten dopustil cizoložství. Koncil se zabývá i dalšími konkrétními praxemi v církvi, naukou o očistci, svatých, uctívání ostatků, o odpustcích. Koncil dává za úkol zvlášť zřízené komisi připravit seznam zakázaných knih (\"Index Librorum Prohibitorum\"), avšak tato komise index svěřuje do správy papeži. Papeži je postoupena i příprava katechismu a nové vydání breviáře a misálu. Ustanovení koncilu schválil 26. ledna 1564 papež Pius IV. bulou, která zavazuje všechny členy katolické církve uposlechnout rozhodnutí koncilu.", "section_level": 1}, {"title": "Protestantská reakce.", "content": "Na svolání koncilu za podmínek nevýhodných pro protestanty reagoval již r. 1545 Martin Luther pamfletem \"Wider das Papsttum zu Rom, vom Teufel gestiftet\" („Proti římskému papežství založenému od ďábla“). Soustavný kritický rozbor dekretů Tridentského koncilu z luteránských pozic podal v letech 1566-72 teolog Martin Chemnitz ve čtyřsvazkovém díle \"Examen Concilii Tridentini\" („Zkoumání Tridentského sněmu“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tridentský koncil (latinsky Tridentinum) byl 19. ekumenický koncil uznaný katolickou církví. Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Tridentu (italsky \"Trento\", latinsky \"Tridentum\"). V první a druhé fázi se ho účastnilo přibližně okolo 50–70 prelátů, v poslední fázi jich bylo většinou 150–200. Koncil reagoval na vznik protestantství a položil základ katolické reformace. Koncil schválil 16 dogmatických dekretů, které se věnují mnoha aspektům křesťanské víry. Koncil zasedal v období 13. prosincem 1545 a 4. prosincem 1563, ale byl několikrát přerušen. Předsedali mu postupně tří papežové – Pavel III., Julius III. a Pius IV. Jeho průběh lze rozdělit do tří období (1545–1549, 1551–1552 a 1562–1563) a 25 zasedání. Koncil odmítl reformaci a proti ní vymezil katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu. Zasadil se o sjednocení liturgie v římskokatolické církvi a omezil rozdílné místní praxe; tím byla fixována podoba tzv. \"tridentské mše\", výhradní formy římského ritu až do vydání misálu Pavla VI. v roce 1970.", "tgt_summary": "The Council of Trent (), held between 1545 and 1563 in Trent (or Trento, in northern Italy), was the 19th ecumenical council of the Catholic Church. Prompted by the Protestant Reformation, it has been described as the embodiment of the Counter-Reformation. The Council issued condemnations of what it defined to be heresies committed by proponents of Protestantism, and also issued key statements and clarifications of the Church's doctrine and teachings, including scripture, the Biblical canon, sacred tradition, original sin, justification, salvation, the sacraments, the Mass, and the veneration of saints. The Council met for twenty-five sessions between 13 December 1545 and 4 December 1563. Pope Paul III, who convoked the Council, oversaw the first eight sessions (1545–47), while the twelfth to sixteenth sessions (1551–52) were overseen by Pope Julius III and the seventeenth to twenty-fifth sessions (1562–63) by Pope Pius IV. The consequences of the Council were also significant with regard to the Church's liturgy and practices. During its deliberations, the Council made the Vulgate the official example of the Biblical canon and commissioned the creation of a standard version, although this was not achieved until the 1590s. In 1565, a year after the Council finished its work, Pius IV issued the Tridentine Creed (after \"Tridentum\", Trent's Latin name) and his successor Pius V then issued the Roman Catechism and revisions of the Breviary and Missal in, respectively, 1566, 1568 and 1570. These, in turn, led to the codification of the Tridentine Mass, which remained the Church's primary form of the Mass for the next four hundred years. More than three hundred years passed until the next ecumenical council, the First Vatican Council, was convened in 1869.", "id": 1764263} {"src_title": "První vatikánský koncil", "tgt_title": "First Vatican Council", "src_document": [{"title": "Syllabus Pia IX..", "content": "V polovině 19. století pod vlivem společenských okolností, které nebyly církvi nakloněny, cítil nově zvolený papež Pius IX. potřebu veřejně se postavit proti moderním politickým a filosofickým idejím, které ohrožovaly církev či odporovaly jejímu učení. K tomu mu posloužil návrh arcibiskupa Pecciho (pozdějšího papeže Lva XIII.) vydat seznam dobových omylů. Po přípravách byl tento Syllabus 8. prosince 1864 společně s encyklikou \"Quanta cura\" zaslán biskupům. Z filosofických systémů odsuzoval pantheismus, racionalismus či naturalismus. Odmítal též společenská pojetí socialismu, komunismu a liberalismu. Dalším tématem pak byl vztah církve a státu či bludné názory v oblastech křesťanské morálky. Vně církve byl Syllabus chápán jako odřeknutí se katolické církve moderní kultury, a byl proto potírán. Ve Francii bylo jeho publikování dokonce zakázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenka koncilu.", "content": "Dva dny před vydáním Syllabu papež v tajnosti sdělil 21 kardinálům v Římě svůj plán „tímto mimořádným způsobem (koncilem) pomoci od mimořádných nesnází církve“ a požádal je o posouzení. Většina se k této myšlence přiklonila. Příznivci viděli jako nutné, aby nový koncil udělal to, co již neudělal koncil tridentský – totiž výslovně zamítl bludy reformátorů, kteří popírají hierarchicky vybudovanou církev a její neomylnou učitelskou autoritu a tím zamezil nejistotě uvnitř církve. Navíc ekumenický koncil se v té době nekonal již tři století, což byla nejdelší mezera v historii církve. Další krok papež podnikl v dubnu 1865, kdy požádal o vyjádření další biskupy z mnoha evropských států, včetně budoucích protivníků Manninga a Dupanloupa. Biskupové myšlenku schválili, neboť tehdejší doba duchovního zmatku dle nich potřebovala jasné potvrzení křesťanských principů a autority církve. Ozývaly se též silné hlasy po definování papežské neomylnosti. Papež však všechny rozpaky překonal až po dalších dvou letech. Určitou roli v tom hrál i postoj jeho nejbližšího spolupracovníka – státního sekretáře Antonelliho, který myšlenkou koncilu nadšen nebyl, neboť se obával politických třenic.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek koncilu a jednací řád.", "content": "29. června 1868 vydal papež svolávací bulu \"Aeterni patris\", která zahájení koncilu určovala na 8. prosinec 1869, místem jednání se stal chrám sv. Petra ve Vatikánu. Proto také označení „vatikánský koncil“ (později s určením \"první\"). Ostatní koncily v Římě probíhaly v Lateránské bazilice a připojeném paláci. Na rozdíl od tridentského koncilu nebyli pozváni světští panovníci. Ti křesťanští byli pouze vyzváni, aby pomáhali zdárnému průběhu. Aby se předešlo problémům, které nastaly na koncilu tridentském, kde se stanovení programu a propracování předmětů jednání nechávalo až na koncil samotný, což vedlo k nebezpečným průtahům, udělaly se před prvním vatikánským koncilem tyto práce již předem. Přípravy na koncil trvající již několik let byly velmi pečlivé. Jednací řád byl vydán 27. listopadu 1869. Právo předložit vypracovaná schémata ke koncilnímu projednávání dle něj příslušel výhradně papeži, který byl hlavou koncilu. Pro valná shromáždění a slavnostní zasedání byl stanoven zasedací pořádek. Předem bylo též zřízeno pět komisí, které měly vypracovat dogmatické předlohy. Jednalo se o komisi víry, pro církevní disciplinu, pro řehole, komisi pro východní církve a misie a konečně církevněpolitickou komisi. Každá měla kolem 20 členů. Kromě toho byly jmenovány čtyři stále deputace, každá o 24 členech, které měly sloužit k formulování budoucích koncilních dekretů shrnujících výsledky koncilních jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Koncilu se zúčastnilo 774 biskupů z asi 1050, což byl tehdy největší počet v historii. Biskupové přišli ze všech pěti obydlených světadílů. Pouze Rusko odepřelo svým katolickým biskupům výjezd. Od 10. prosince 1869 se začalo projednávat první schéma „O katolické víře“, které navazovalo na Syllabus Pia IX. Kterýkoliv biskup se na koncilu mohl svobodně kriticky vyjádřit k jakémukoliv návrhu. Papež do jednání nezasahoval. Původní znění schématu bylo po ostré kritice (např. od kardinála Rauschera z Vídně) odmítnuto a posláno k přepracování. Během ledna a února 1870 bylo úplně přepracováno a začátkem března předloženo koncilu, kterým bylo jako první dekret o víře \"Dei Filius\" schváleno 24. dubna 1870 velkou většinou hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka neomylnosti.", "content": "Ačkoliv se začala již jednání o církevní disciplíně, která ale byla díky velmi rozmanitým zkušenostem biskupů z celého světa prakticky všechna dána k novému vypracování, stále více se do popředí drala otázka tzv. papežské neomylnosti. Významnou skupinou byli tzv. ultramontanisté, kteří v neomylném papežství spatřovali záruku mravnosti a řádu, a proto žádali dogmatické vyhlášení koncilu k této záležitosti, když papež mluví „ex cathedra“ o otázkách víry a mravů. Na druhé straně stáli odpůrci této myšlenky či osoby, které sice s neomylností papeže souhlasily, ovšem vzhledem k obavám z reakcí doporučovaly koncilu tuto otázku neprojednávat. Objevily se i extrémní názory stavějící jako neomylné všechny výroky, které kdy papež prohlásí nebo napíše. Otázka neomylnosti papeže se velmi vášnivě probírala již před koncilem. V mnoha zemích se v té době proti vyhlášení neomylnosti objevil velký odpor i v nejvyšších politických kruzích. Z toho důvodu mnozí biskupové žádali papeže, aby otázku neomylnosti na koncilu projednávat nenechal a vyčkal na vhodnější dobu. Pius IX. jim vyhověl a otázku z jednání koncilu stáhl. Na druhé straně však velcí zastánci neomylnosti (infallibilisté) v čele s kardinálem Manningem, arcibiskupem Deschampsem a biskupy Senestreyem a Martinem se od prosince 1869 snažili otázku neomylnosti na koncil opět dostat a za tímto účelem získávali podporu mezi dalšími biskupy. Nakonec se jim podařilo získat 380 podpisů biskupů proti 136 opozice, což vedlo papeže k navrácení otázky neomylnosti koncilu. Otázka neomylnosti byla projednávána v rámci schématu „O církvi Kristově“ od 9. května 1870. Během 37 zasedání generálního shromáždění se hojně diskutovalo a bylo podáno mnoho argumentů pro a proti. V předběžném hlasování 13. července 1870 se vyjádřilo 451 hlasujících pro (\"placet\"), 88 proti (\"non placet\") a 62 souhlasilo podmíněně (\"placet iuxta modum\"). Závěrečné hlasování se konalo 18. července a konstituce \"Pastor aeternus\", která nauku o primátu a neomylnosti obsahovala, byla schválena 533 hlasy ku 2. Před hlasováním z Říma s papežovým dovolením odjelo 55 biskupů, kteří se závěrem nesouhlasili, nechtěli ale překážet jednání koncilu. Během zasedání se spustila silná bouře, která trvala hodinu a půl. Když byl výsledek papeži předložen, byla tma tak veliká, že musely být doneseny svíce, aby papež mohl přečíst text potvrzovacích slov. Na zasedání se zároveň odsouhlasilo odročení koncilu, který se však již nikdy znovu nesešel. Po vypuknutí prusko-francouzské války 21. července 1870 se francouzská posádka chránící papežský stát stáhla do Francie a brzy poté byl Řím obsazen piemontským vojskem, což v důsledku znamenalo nejen praktické ukončení koncilu (formálně byl ukončen až roku 1960), ale též zánik papežského státu.", "section_level": 2}, {"title": "Učení koncilu.", "content": "Koncilní učení je vyjádřeno ve dvou dokumentech, které jediné koncil před přerušením stihl schválit. Prvním je dogmatická konstituce o katolické víře \"Dei Fillius\", druhým dogmatická konstituce o Kristově církvi \"Pastor aeternus\".", "section_level": 1}, {"title": "\"Dei Fillius\".", "content": "\"Dei Fillius\" se zabývá vztahem rozumu k víře a náboženství. Byl rozdělen do čtyř kapitol, které pojednávají o jsoucnosti a poznání osobního Boha, o nutnosti božského zjevení, o podstatě víry a o poměru víry a vědění. Koncil se v tomto případě snažil najít cestu mezi absolutizací rozumu racionalismem a na druhé straně absolutizací víry fideismem. Dokument na jedné straně říká, že existují pravdy rozumu dostupné (hlavně samotné poznání existence Boží), na jiné pravdy však (např. trojjedinost Boží) již samotný rozum nestačí, ale k jejich poznání je třeba i nadpřirozeného světla víry – zjevení. Toto zjevení je však rozumu potvrzeno jako pravdivé skrze zázraky. Rozumu se tak ukládá, aby zkoumal fakt božského zjevení, ujistil se, že Bůh mluvil, a vírou přilnul k tomu, co Bůh řekl. Poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu je v dokumentu definováno jako dogma, čili z hlediska katolické církve nezměnitelná pravda víry. Doslova se v dokumentu píše: Absolutizaci rozumu pak zavrhuje další anathema:", "section_level": 2}, {"title": "\"Pastor aeternus\".", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Petrův primát.", "content": "Konstituce \"Pastor aeternus\" se zabývá papežským primátem a též tzv. papežskou neomylností. V 1. kapitole pojednává konstituce o Petrově primátu v církvi. Toto prvenství se netýká jen cti, ale i jurisdikce. Ve 2. kapitole se říká, že tento primát přetrvává v papeži a jeho nástupcích. Následuje anathema nad těmi, kteří by tomu odporovali. Ve 3. kapitole je obsažen kánon nauku o podstatě primátu shrnující: Tato formulace odsuzuje různé nauky, které by chtěly moc papeže omezovat ve prospěch ostatních biskupů.", "section_level": 3}, {"title": "Neomylnost.", "content": "Samotné spojení „papežská neomylnost“ či „neomylnost papeže“, jak se často o této otázce mluví, se v textech koncilu vůbec nevyskytuje. Neomylnost papeži dle učení nenáleží jako nějaká jeho vlastnost, nýbrž jedná se o neomylnost církve, která se za zvláštních podmínek uplatňuje v osobě papeže. Podmínkou je, aby papež mluvil „ex cathedra“, což znamená, že: Samotnou formulací dogmatu dokument \"Pastor aeternus\" končí:", "section_level": 3}, {"title": "Odezva koncilu.", "content": "K dogmatům primátu a neomylnosti nakonec všichni biskupové (ať už hned či později) vyjádřili svůj souhlas. Proti rozhodnutí koncilu se však vzepřeli někteří němečtí teologové a snažili se získávat stoupence. Poté, co profesoři některých teologických fakult nezareagovali na výzvu biskupů, aby se podřídili dogmatu, byli exkomunikováni. Založili tedy vlastní církev – starokatolickou. Aby si podrželi apoštolskou posloupnost, zajistili vysvěcení na biskupa bývalému profesorovi teologie ve Vratislavi Reinkensovi z rukou jansenistického biskupa Heykampa. Navzdory počátečním nadějím se však počet stoupenců starokatolické církve z původních desetitisíců nijak nerozrostl, časem začal naopak klesat. V Německu byli starokatolíci dokonce podporováni samotným ministerským předsedou Bismarckem, pro něhož představovalo starokatolictví prostředek k uskutečnění jeho vize národní německé církve nezávislé na Římu. Z toho důvodu byly v rámci tzv. kulturního boje (Kulturkampf) zaváděny kroky proti římskokatolické církvi na německém území. Byli vyhnáni jezuité a postupně zrušeny všechny kláštery a řádové instituce kromě těch, co se staraly o nemocné. Katolické stavby byly dány k dispozici starokatolické církvi, římskokatolické církvi byla zrušena státní finanční podpora. Situace se vyřešila až poté, co katolická strana Centrum získala ve volbách v letech 1873–1874 velké množství hlasů. Bismarck byl postupně donucen roku 1880 zákony o kulturním boji odvolat. Ačkoliv byla v Německu situace nejvypjatější, podobné reakce se vyskytovaly i ve Francii, Španělsku, Portugalsku či Rakousku. Ačkoliv církevní stát zanikl, díky Prvnímu vatikánskému koncilu prestiž papeže uvnitř církve rostla na úroveň, která neměla v historii obdoby. To se projevilo i ve vztazích s vnějším světem vzrůstajícím počtem diplomatických zastoupení různých zemí u Svatého stolce. Předčasné ukončení koncilu zapříčinilo, že mnoho připravovaných otázek nemohlo být projednáno. Koncil se tak stal důležitým pro svá dogmatická prohlášení. Nicméně již předem vypracované materiály byly použity později např. při tvorbě nového církevního zákoníku. Rozsáhlejší změny ve struktuře církve tak přišly až s druhým vatikánským koncilem.", "section_level": 2}], "src_summary": "První vatikánský koncil byl koncilem katolické církve (z jejího hlediska 20. ekumenickým), který svolal papež Pius IX. 29. června 1868 bulou \"Aeternis Patris\". Zahajovací zasedání se konalo 8. prosince následujícího roku, poslední zasedání 18. července 1870, kdy byl koncil odročen, nicméně politická situace (konkrétně prusko-francouzská válka) již neumožnila jeho další pokračování. Formálně ukončen byl až v roce 1960. Vlivem náhlého přerušení koncil nestihl projednat mnoho připravovaných otázek, zejména ohledně změn ve struktuře církve, životě kléru apod., kterým se poté věnoval až druhý vatikánský koncil. Z koncilu nakonec vzešly dva dokumenty nemalého významu: dekret o víře \"Dei Filius\" a konstituce \"Pastor aeternus\". První definuje dogma o přirozené poznatelnosti Boží rozumem z toho, co bylo stvořeno, druhý tzv. papežskou neomylnost. Zejména tato dogmata se stala na dlouhou dobu předmětem sporů a odmítnutí závěrů koncilu některými teology dokonce vedlo ke vzniku starokatolické církve.", "tgt_summary": "The First Vatican Council () was convoked by Pope Pius IX on 29 June 1868, after a period of planning and preparation that began on 6 December 1864. This, the twentieth ecumenical council of the Catholic Church, held three centuries after the Council of Trent, opened on 8 December 1869 and adjourned on 20 October 1870. Unlike the five earlier general councils held in Rome, which met in the Lateran Basilica and are known as Lateran councils, it met in the Vatican Basilica, hence its name. Its best-known decision is its definition of papal infallibility. The council was convoked to deal with the contemporary problems of the rising influence of rationalism, liberalism, and materialism. Its purpose was, besides this, to define the Catholic doctrine concerning the Church of Christ. There was discussion and approval of only two constitutions: the Dogmatic Constitution on the Catholic Faith () and the First Dogmatic Constitution on the Church of Christ (), the latter dealing with the primacy and infallibility of the Bishop of Rome. The first matter brought up for debate was the dogmatic draft of Catholic doctrine against the manifold errors due to rationalism. The Council condemned rationalism, liberalism, naturalism, materialism and pantheism. The Catholic Church was on the defensive against the main ideology of the 19th century.", "id": 62141} {"src_title": "Trutnov", "tgt_title": "Trutnov", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Trutnov leží v Trutnovské pahorkatině na východě Podkrkonošské pahorkatiny, která je součástí celku Krkonošské podhůří. Nadmořská výška centra Trutnova se pohybuje kolem 430 m. Trutnovem protéká řeka Úpa, která v Poříčí přibírá zleva Ličnou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V místech dnešního Horního Starého Města byla založena osada Úpa, která byla patrně kvůli opakujícím se povodním přesunuta do míst dnešního Trutnova. Pro přesnost je dobré poznamenat, že jiná obec s původním názvem \"Grose Aupe\" (Velká Úpa) byla rozdělena na dnešní dvě části Pec pod Sněžkou 1 a Velká Úpa (Pec p. S. 2). První písemná zmínka o Trutnově je z roku 1260, Úpa získala práva tržní, práva vykonávat nižší soudnictví a právo vařit pivo. Název města pochází z německého \"\" – utěšená niva, podle pověsti bylo nazváno po rytíři Trutovi. Resp. podle jedné verze založil město pán z Trautenbergu, ale podle jiné rytíř Trut, když svedli vítězný souboj se zde sídlícím drakem. Na paměť mýtické události se ve městě každoročně v květnu konají slavnosti draka, které pořádá spolek \"Trutnov – město draka\". Dle práce znalce doby přemyslovských králů profesora Josefa Žemličky je Trutnov pravděpodobně spojen s fundacemi zakládanými Přemyslem Otakarem II. Josef Žemlička píše ve své práci \"Přemysl Otakar II. král na rozhraní věků\" (str. 222–223): „\"Ani počátky zdejšího manství nejsou bez otazníků. I krajinu na horní Úpě poznamenaly dynamické změny provázené usazováním německých osadníků. Jak se zdá, již v Přemyslovské době se rýsoval nevelký zeměpanský manský okruh kolem Dvora (Králové), avšak kolonizace Úpska/Trutnovska probíhala pod taktovkou Švábeniců. Jak se v ně uvázali, zůstává nejasné (dar, správa, propůjčení?). Až koncem 13. století Švábenicové uprostřed načatého díla zmizeli, aniž bychom znali důvody (prodej, směna, zabavení?). Brzy se Dvorsko spojilo s Trutnovskem a vznikl manský kraj, nazvaný po Trutnovsku, aniž by přestal náležet k hradecké provincii. Až druhotně si vymohl svébytné postavení.\"“ Josef Žemlička dále uvádí ve své výše jmenované práci na str. 223, že v roku 1340 vydal Jan Lucemburský listinu určenou pro obyvatele měst Trutnova a Dvora, v níž král osvobodil tyto obyvatele z provinciálních soudů s odvolávkou na předchůdce. Myšleni jsou jistě jeho předchůdci, tedy především Přemyslovci (Václav II. a Přemysl Otakar II.). Ve 14. století byly zbudovány kamenné hradby, na konci 15. století mělo město radnici i vlastní vodovod. Roku 1421 byl Trutnov dobyt husitským vojskem, zanikl křížovnický špitál a později byl obnoven před Dolní branou. K roku 1505 se připomíná zdejší papírna, jedna z nejstarších v Čechách. V roce 1582 vznikl měšťanský pivovar, který byl majetkem 149 právovárečných domů. Roku 1642 byl Trutnov dobyt švédským vojskem. Roku 1745 byl Trutnov postižen požárem a 27. května 1861 opět. Roku 1866 zde došlo k bitvě mezi rakouskými a pruskými vojsky. Až do poloviny 18. století byla velká část zástavby dřevěná a město velice trpělo velkými požáry (1453, 1484, 1508, 1583, 1642, 1647, 1683, 1684, 1745, 1799, 1861). V noci z 29. na 30. července 1897 byl Trutnov silně zasažen povodní. Budova gymnázia na Jiráskově náměstí byla postavena v roce 1920. Po druhé světové válce bylo místní dosud převažující německé obyvatelstvo odsunuto.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu roku 1921 zde žilo v 1 019 domech 14 584 obyvatel, z nichž bylo 7 665 žen. 2 791 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 11 412 k německé a 53 k židovské. Žilo zde 13 065 římských katolíků, 448 evangelíků, 115 příslušníků Církve československé husitské a 397 židů. Podle sčítání z roku 1930 zde žilo v 1 321 domech 15 923 obyvatel. 3 879 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 11 619 k německé. Žilo zde 13 396 římských katolíků, 632 evangelíků, 621 příslušníků Církve československé husitské a 369 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Trutnov se skládá z 21 místních částí ležících na 17 katastrálních územích: Dále v Trutnově na pomístní úrovní uvádí např. osady a čtvrtě: Bezděkov, Debrné, Dolce, Dolníky (část), Kacíř, Kalná Voda (část), Kouty, Luční Domky, Nové Dvory, Nové Voletiny, Peklo, Rubínovice, Zelená Louka aj.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo města.", "content": "Po volbách na podzim 2018 se do trutnovského zastupitelstva dostalo celkem sedm z jedenácti kandidujících stran a hnutí. Koalici následně uzavřela ODS, Piráti, Volba pro město Trutnov, Sdružení pro Trutnov. Tyto subjekty mají v zastupitelstvu většinu 21 z 33 hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Trutnov je průmyslové město, je zde zastoupen:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Trutnov je významným železničním uzlem, v Trutnově se kříží trati 032 Jaroměř – Trutnov; 047 Trutnov – Teplice nad Metují; 045 Trutnov – Svoboda nad Úpou; 040 Trutnov – Stará Paka – Chlumec nad Cidlinou; 043 Trutnov – Žacléř. Železnice dorazila do Trutnova v roce 1871, kdy byla zprovozněna trať z Poříčí. Trutnov je také významným silničním uzlem, kříží se zde silnice I/16, I/14 a I/37, dále II/300 a II/301. Přes Trutnov je naplánována dálnice D11 z Prahy na hranice s Polskem v Královci. Městská autobusová doprava v Trutnově je tvořena šesti městskými a několika integrovanými autobusovými linkami v rámci MHD a krajského systému IREDO.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti a turistika.", "content": "Trutnov je jedním z turistických center Královéhradeckého kraje a navštěvují ho nejen čeští, ale i zahraniční turisté, zejména pak Němci a Poláci. Pro jeho výhodnou polohu je často vyhledáván jako základna pro podnikání výletů do okolí a je též důležitým uzlem turistů pokračujícím za zimními sporty. Nedaleko od něj se totiž nachází nejvyšší pohoří Krkonoše. I díky velkému množství turistů je ve městě několik hotelů, zejména pak stojí za připomenutí Penzion Pohoda na pěší zóně pod náměstím, hotel Patria na Dolním předměstí, hotel Adam na náměstí, či hotel Krakonoš u Trutnovského pivovaru.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Trutnovskou kulturu zastupují tradiční instituce Galerie města Trutnova a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově. Dále zde působí moderní polyfunkční kulturní centrum a divadlo Uffo, které bylo vybudováno v roce 2010. Kino je v provozu už pouze jediné – Vesmír. V oblasti hudby se vedle celé plejády jednotlivých koncertů v Trutnově každoročně koná celá řada pravidelných hudebních akcí. Na jaře i na podzim dvoudílný jazz a funky festival Jazzinec, pouze podzim má pak vyhrazen festival komorní hudby Trutnovský podzim a v zimě se zde konají varhanní koncerty. Nejvíce hudby však přináší léto – konával se zde rockový hudební festival Trutnov Open Air Festival, známý také jako „Východočeský Woodstock“ (již zaniklý, ale na jeho základech vznikají nové festivaly), který byl nejstarším festivalem tohoto typu v České republice. Vedle něj festival extrémní (metal/grindcore) hudby Obscene Extreme Festival a také volně přístupná série koncertů místních kapel všech typů a žánrů Trutnovské hudební léto. Mezi další každoroční kulturní a sportovní akce patří Pivofest, Trutnovský jarmark, Trutnovské vinařské slavnosti, Trutnovské dračí slavnosti, Den bitvy u Trutnova, Rallye Krkonoše a další. Mezinárodní přesah má festival nového cirkusu Cirk-UFF.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Sport v Trutnově má velkou tradici. V současnosti se zde hrají seniorské soutěže v basketbalu (BK Loko Trutnov – ženy a muži), fotbalu (MFK Trutnov hrající divizi C), hokeji (HC BAK Trutnov hrající 2. národní hokejovou ligu), tenise (Loko Trutnov – východočeský přebor), volejbale (Loko Trutnov – krajská soutěž žen, 1. třída), americkém fotbale (Trutnov Rangers) i softballu. Úspěšná je atletika (Loko Trutnov) a je zde také sportovní taneční cetrum, kde se provozuje zumba, akrobatický rokenrol (ReBels Team Trutnov), hip hop a dívčí formace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trutnov (německy \"\") je město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Město Trutnov leží v Krkonošském podhůří na řece Úpě. Žije zde obyvatel a má rozlohu 10 336 ha. Podle počtu obyvatel je 35. největším městem České republiky a podle katastrální rozlohy dokonce 16. největším. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Trutnov (; ) is a town in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. It has a population of more than 30,000 and lies in the Krkonoše in the valley of the Úpa River.", "id": 123571} {"src_title": "Rosný bod", "tgt_title": "Dew point", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Rosný bod je teplota, při níž se vzduch následkem izobarického ochlazování stane nasyceným, aniž by mu byla dodána vodní pára zvnějšku. Při poklesu teploty pod teplotu rosného bodu obvykle dochází ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, vzniká například rosa nebo mlha. Při relativní vlhkosti menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu. Rozdíl mezi teplotou vzduchu a teplotou rosného bodu, který se nazývá deficit teploty rosného bodu, je tím větší, čím je menší relativní vlhkost. V pozorovatelské praxi se určuje zpravidla z psychrometrických tabulek pomocí tlaku vodní páry. Na termodynamických diagramech lze teplotu rosného bodu v dané tlakové hladině přibližně určit takto: nalezneme průsečík suché adiabaty, vycházející ze suché teploty, a nasycené adiabaty, jež vychází z teploty vlhkého teploměru. Z tohoto průsečíku sestoupíme po příslušné izogramě do výchozí tlakové hladiny, kde přečteme teplotu rosného bodu. Lze ji též měřit přímo kondenzačním vlhkoměrem nebo termohygroskopem. Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou patří k základním charakteristikám vlhkosti vzduchu a zakresluje se do synoptických map a aerologických diagramů. Využívá se v řadě empirických vzorců, např. ve Ferrelově vztahu, při předpovědi přízemních mrazů, mlhy, apod. Patří ke konzervativním vlastnostem vzduchových hmot. Vztah mezi teplotou vzduchu, teplotou rosného bodu a relativní vlhkostí uvádí např. jako upravenou Clausius-Clapeyronovu rovnici: formula_1 kde E značí parciální tlak nasycené vodní páry při teplotě T (v Kelvinech), L je skupenské teplo vypařování, R je měrná plynová konstanta vodní páry, E je parciální tlak nasycené vodní páry při teplotě 273,16 K. Teplotu rosného bodu získáme tak, že zjištěnou hodnotu E vynásobíme relativní vlhkostí (hodnotou vyjádřenou jako frakční zlomek, např. při 43 % vynásobíme číslo E hodnotou 0,43), tzn. hodnota E nyní vystupuje jako parciální tlak nenasycené vodní páry. Tuto hodnotu zpětně dosadíme do této rovnice a vypočteme novou hodnotu T, kterou pak můžeme interpretovat jako teplotu rosného bodu.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet rosného bodu z teploty a vlhkosti.", "content": "Rosný bod lze vypočítat podle následujícího vzorce. Vstupem je teplota ve °C a relativní vlhkost v %. Vzorec obsahuje empiricky stanovené konstanty. Dle výzkumu NOAA je za běžných podmínek přesnost výsledku do 1 %. formula_2 Pro základní odhad je také možné použít následující vzorec, který je ale velmi nepřesný: formula_3", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Při sprchování v koupelně se sice mění teplota vzduchu (použitím studené vody může i klesat), hlavně ale odparem vody roste vzdušná vlhkost, čímž stoupá rosný bod. Jakmile rosný bod dosáhne teploty nějakého povrchu v místnosti, začne na takovém povrchu voda kondenzovat. Lze to sledovat například na zrcadle, jehož teplota je nižší než hodnota rosného bodu. Zrcadlo se zarosí. Jakmile se zrcadlo zahřeje na okolní teplotu (přesněji na teplotu vyšší než je hodnota rosného bodu), nebo častěji až se vlhkost sníží, třeba vyvětráním, sražená vodní pára se odpaří.", "section_level": 1}, {"title": "Vnímání výše rosného bodu pro člověka.", "content": "\"Zdroj: \"", "section_level": 1}, {"title": "Rosný bod z hlediska zdravotní nezávadnosti vnitřního prostředí stavby.", "content": "Rosící se okno bývá spolehlivý indikátor zvýšené vlhkosti v interiéru. Rám okna, ale i zasklení, jsou kvůli nízké tepelně-izolační schopnosti obvykle chladné a pokud jejich teplota poklesne pod rosný bod, vzdušná vlhkost začne na těchto místech kondenzovat. Důsledkem pak může být například růst škodlivých plísní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosný bod (teplota rosného bodu) je teplota, při které je vzduch maximálně nasycen vodními parami (relativní vlhkost vzduchu dosáhne 100 %). Pokud teplota klesne pod tento bod, nastává kondenzace. Teplota rosného bodu je různá pro různé absolutní vlhkosti vzduchu: čím více je vodní páry ve vzduchu, tím vyšší je teplota rosného bodu, čili tím vyšší teplotu musí vzduch (a pára) mít, aby pára nezkondenzovala. Naopak pokud je ve vzduchu vodní páry jen velmi málo, může být vzduch chladnější, aniž pára zkondenzuje. Vzduch za určité teploty může obsahovat jen určité množství vodních par. Čím je teplota vzduchu (a tím i páry) vyšší, tím více páry může v jednotce objemu být, aniž začne pára kapalnět. Pokud se vzduch začne ochlazovat, vodní páry začnou kondenzovat. Přítomnost kondenzačních jader kondenzaci urychlí. Pokud kondenzační jádra nejsou přítomna, nemusí ke kondenzaci dlouho dojít, byť je vlhký vzduch podchlazen pod rosný bod. Rosný bod lze považovat za jiné vyjádření absolutní vlhkosti vzduchu.", "tgt_summary": "The dew point is the temperature to which air must be cooled to become saturated with water vapor. When cooled further, the airborne water vapor will condense to form liquid water (dew). When air cools to its dew point through contact with a surface that is colder than the air, water will condense on the surface. When the temperature is below the freezing point of water, the dew point is called the frost point, as frost is formed rather than dew. The measurement of the dew point is related to humidity. A higher dew point means there is more moisture in the air.", "id": 470078} {"src_title": "Antonín Novotný", "tgt_title": "Antonín Novotný", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (* 1874) z Letňan a Barbory, roz. Hlaváčové (* 1882) z Velkých Čakovic. Narodil se v Letňanech čp. 28 (kde měli bydliště i jeho otec Antonín a děd Antonín) a 13. prosince dostal při křtu v kostele sv. Remigia ve farnosti Čakovice jména „Antonín Josef“. Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele. Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a v roce 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. Jeho celoživotní zálibou byl mariáš, který hrál i ve své rezidenci na Orlíku. Také při dlouhotrvajících letech na zahraničních cestách se této zábavě věnoval. Jeho partnerem byl obvykle Václav David (ministr zahraničí), Jiří Hendrych (tajemník ÚV KSČ) a Ladislav Novák (vedoucí Kanceláře prezidenta). Značnou pozornost věnoval však i tělovýchovným vystoupením (československá spartakiáda).", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentem Československa.", "content": "Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta. Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění. V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt. Díky tomu byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V roce 1967 chtěl Novotný obnovit tvrdší kurs, ale vzhledem k již probíhajícímu procesu uvolňování bylo již pozdě. V té době již intelektuálně nestačil novodobým úkolům a jeho spontánní vystoupení vyvolávala často smích a vtipkování mezi obyvatelstvem. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě. V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat. V roce 1960 na zasedání tehdejšího ÚV KSČ 13. a 14. ledna aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické, nahrazující Ústavu 9. května z roku 1948 (kterou tehdejší prezident Edvard Beneš odmítl podepsat). Krátce poté se sešlo Národní shromáždění, které 9. dubna 1960 schválilo novou územní organizaci státu, spočívající ve slučování okresů a snížení počtu krajů. 5. až 7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (čímž myslel téměř úplnou likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví výrobních prostředků v ČSR a vznik společnosti bez vykořisťovatelských tříd). 11. července 1960 Národní shromáždění schválilo tuto novou, tzv. socialistickou ústavu. Tím byl tradiční název \"Československá republika\" změněn na \"Československá socialistická republika\" (ČSSR) a byl zaveden i nový státní znak. Pro Antonína Novotného byl hlavním problémem v řízení společnosti problém slovenský. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení, takzvaný demokratický centralismus. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky, tak kulturně nebylo žádné místo. Od představitelů Matice odmítl převzít dary a obvinil je z podpory separatismu. Při návštěvě Slovenska zakázal vzít dary od Matice slovenské i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy. V šedesátých letech se však československá společnost postupně značně liberalizovala. Byla zavedena tzv. Nová hospodářská soustava, vznikala malá divadla, nová vlna ve filmu, začaly být vydávány výrazně svobodomyslné \"Literární noviny\" atd. Dne 12. listopadu 1964 byl po uplynutí sedmiletého funkčního období podruhé zvolen československým prezidentem. Ruku pro něj zvedlo všech 294 přítomných poslanců Národního shromáždění. Novotného se značně dotkly tzv. strahovské události na konci října 1967 a osobně se pokusil na Strahově v menze kolejí neúspěšně hledat se studenty řešení vzniklé nespokojenosti. Masarykovské názory studentů se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory. Studenti hovořili o svobodné vůli člověka, nepotřebnosti Lidových milicí, porušování akademické svobody Státní bezpečností, potlačování studentských nepokojů a také o možnostech drobného soukromého podnikání. Na podzim roku 1967, po pokusu Novotného omezit liberalizaci (bylo zastaveno vydávání oblíbených liberálních Literárních novin, zakázal např. promítání filmu \"Bílá paní\", který tehdy zaplňoval československé biografy), vznikla politická krize, které využili jeho odpůrci. Stalinisté Biľak a Kolder a také Hendrych se spojili s reformními komunisty ve snaze odvolat Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to i přesto, že se za něj postavily Lidové milice, které poté při jeho únorovém projevu zcela zaplnily pražské Staroměstské náměstí. Jako řešení vzniklé patové situace on sám navrhl svého oblíbence, slovenského komunistu Alexandra Dubčeka jako kompromisního kandidáta na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Dubček pak byl 5. ledna 1968 zvolen do této významné funkce a Antonín Novotný byl prezidentem až do 22. března 1968, kdy byl přinucen odstoupit i z tohoto úřadu a zcela odejít z politického života. V květnu 1968 byl odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období normalizace v roce 1971, ale do politického života se již nevrátil. Antonín Novotný zemřel 28. ledna 1975 po krátké těžké nemoci na srdeční infarkt ve věku 70 let ve Státním sanatoriu v Praze. Zpráva o jeho smrti v Rudém právu připomněla, že byl zakládajícím členem KSČ. Poslední rozloučení se konalo dne 1. února 1975 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Pohřbu se zúčastnila delegace vedená členem Ústředního výboru KSČ Emilem Mertlem.", "section_level": 2}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Antonín Novotný odmítl žádost Brežněva o přijetí sovětských jednotek na území Československa, nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), 5. až 7. července 1960 omezil pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil Sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9. května 1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky.", "section_level": 1}, {"title": "V lidové kultuře.", "content": "Prezident Novotný se stal, podobně jako jeho předchůdci, terčem četných anekdot, které se vysmívaly jeho nevzdělanosti a ješitnosti. Mezi lidmi měl přezdívku „schöne Toni“. Když se jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který na jednání byl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Josef Novotný (10. prosince 1904 Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl československý politik a funkcionář Komunistické strany Československa. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Kromě toho během let 1957 až 1968 úřadoval jako třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa.", "tgt_summary": "Antonín Josef Novotný (10 December 1904 – 28 January 1975) was First Secretary of the Communist Party of Czechoslovakia from 1953 to 1968, and also held the post of President of Czechoslovakia from 1957 to 1968. An ardent hardliner, Novotný was forced to yield the reins of power to Alexander Dubček during the short-lived reform movement of 1968.", "id": 354198} {"src_title": "Klášter svatého Viktora (Paříž)", "tgt_title": "Abbey of Saint-Victor, Paris", "src_document": [{"title": "Dějiny opatství Svatého Viktora.", "content": "Zakladatelem opatství Svatého Viktora byl Vilém z Champeaux, žák Anselma z Laonu, který se v roce 1108 zřekl veřejného a školního života a odtáhl se do poustevny v lesích pod horou sv. Jenovéfy poblíž Notre-Dame. Zanedlouho se za ním dostavili společníci, s nimiž v roce 1113 založil nové opatství. Dal se svými přáteli i žáky přemluvit, aby se opět vrátil k vyučování, nicméně opatství se nikdy nestalo velkým centrem veřejné výuky a tamější mistři se omezovali na učení svých vlastních členů. Klášter víc odpovídal benediktinskému kontemplativnímu vzoru než augustiniánskému standardu oné doby. Vilém byl v roce založení opatství jmenován biskupem v Chalons a vedení komunity přešlo do rukou jejího nového opata, dřívějšího převora Gilduina. Klášter udržoval úzké styky jak s Bernardem a jeho cisterciáky, tak s Anglií. Na mnoha místech ve Francii i Anglii vznikla samostatná opatství, vázaná ke svému mateřskému domu dceřinou úctou. Čilá korespondence putovala mezi Anglií a Svatým Viktorem i za sporu mezi anglickým králem a Tomášem Becketem, v němž kanovníci ze Svatého Viktora hájili práva canterburského arcibiskupa. V roce 1162, kdy se převorem stal druhý nejznámější z kanovníků ze Svatého Viktora Richard, byl současně opatem zvolen Ernisius. Ten přivedl opatství na pokraj finanční zkázy a jeho neblahé působení se nevyhlo ani vnitřnímu životu komunity. Opatství bylo zachráněno až při druhém zásahu papeže Alexandra III. v roce 1172. Konečný a stálý řád života získalo opatství až za Jana Teutona na počátku 13. století. Zánik opatství spadá do let Francouzské revoluce. Osoby, které představují tzv. školu ze Svatého Viktora a o nichž chceme krátce pojednat, spadají do prvních dvou či tří generací od vzniku opatství. Jsou to především Hugo († 1140), přední z prvních kanovníků zabývajících se teologií a exegezí a zakladatel této školy. Na jeho základech pak stavěli jeho následovníci, z nichž nejznámější jsou Richard († 1173), Ondřej († 1175 ?), básník Adam († 1192 ?) či Gottfried († 1194). Ne všichni plně sdíleli nebo následovali Hugonovy principy a přesvědčení, nicméně všichni na něm nějakým způsobem stavěli. Kromě samotných kanovníků opatství existovala skupina teologů, především pařížských mistrů, kteří byli s opatstvím spojeni a byli poznačeni jeho duchovním a intelektuálním dědictvím. K nim patří z těch nejznámějších především biskup z Chartres Jan ze Salisbury († 1180), Petr Comestor († 1178), Petr Cantor († 1197) a canterburský arcibiskup Štěpán Langton († 1228). Svatý Viktor se může pyšnit svou proslulou exegezí, ale právě tak i svou mystikou či spekulativní teologií.", "section_level": 1}, {"title": "Místo Svatého Viktora v dějinách (biblické) teologie.", "content": "Pokusíme se nyní shrnout základní prvky exegetické (či teologické) školy Svatého Viktora a určit, jaké místo jí náleží v dějinách teologie. Naše tvrzení se zakládají na hodnocení De Lubaca. Exegeze, neboli \"pagina sacra\", bylo synonymem pro teologii. Po celé první, „mnišské“ období středověké exegeze se teologie nedělila na různé sektory a obory, jak tomu bylo v následujících staletích. Bible spolu s církevními otci představovala ideálně jediný pramen teologického poznání. Ne nadarmo, když Hugo ze Svatého Viktora rozděluje Bibli, dělí Nový zákon na evangelia, apoštolské spisy a spisy Otců, což tuto pravdu příkladně ozřejmuje. Tato skutečnost se promítá i do teologické metodologie: každý teologický spis je více či méně založený na nějakém biblickém úryvku či knize. Zatímco tato forma přetrvává, obsah teologie se rozšiřuje a rozčleňuje a klasická forma mu začíná být těsná. Často tak nastává situace, kdy spekulativní teologie, o které autor pojednává, není dost dobře aplikovatelná na nějaký konkrétní text, a dochází k absurdním situacím, kdy alegorie (spekulativní teologie) nebo duchovní a morální aspekty (tropologie) nemají s „vykládaným“ textem nic společného. Ozývají se proti tomu první ohlasy, které se snaží jak o možnost hovořit otevřeněji a příměji o teologických pravdách, tak o zachování vážnosti a srozumitelnosti biblického textu, což vede k rozlišení exegeze od spekulativní a spirituální teologie. A právě zde se nachází škola Svatého Viktora. Hugonova teorie není snahou o zavedení něčeho nového ani úsilím o větší důraz na doslovný význam textu, nýbrž je konzervativním pokusem zastavit nezadržitelný vývoj. Hugo si uvědomuje zmatek a chaos, který v exegezi/teologii vládne, a snaží se do ní ve svém \"Didascalicu\" vnést řád. To, co píše, není nic jiného, než co můžeme najít v tradici, z níž čerpá: u svatého Řehoře, Rabana Maura a jiných. Sám Hugo však není s to se svými vlastními pokyny řídit, a jen některé svatoviktorské spisy odpovídají jeho kritériím. Ondřej ze Svatého Viktora staví na Hugonově požadavku většího a serióznějšího důrazu na biblický text, ale přitom vykládá Písmo přesně tím způsobem, proti kterému Hugo brojil. Na druhé straně Hugo sám, ale i Richard se vyžívají alegorii, často bez patřičného respektu k biblickému textu. Hugonovo mohutné dílo \"De sacramentis christianae fidei\" je spíš než exegezí jakýmsi prvním zárodkem teologické sumy, jak ji později bude znát scholastika. Vývoj teologie však půjde dál a během několika málo generací dojde k rozdělení teologických disciplín. Alegorie přejde ve spekulativní teologii, z tropologie se stane spirituální (a morální) teologie, exegeze se „osvobodí“ od alegorické „zátěže“ spekulativních a spirituálních témat a může se věnovat zkoumání bezprostředního významu biblických textů. Za několik desítek let po Richardovi a Hugonovi vzniknou obsáhlé teologické sumy, které budou postaveny na logickém rozlišení a ne již na biblickém podkladu. Toto scholastické oddělení a osamostatnění teologických disciplín nepřineslo však jen kladné plody. Exegeze i spekulativní teologie se vydaly každá svou cestou a přestaly na sobě být navzájem závislé, což vedlo k jejich značnému odcizení, které se odrazí například na Reformaci. Hugo – a pod jeho vlivem svatoviktorská škola – se snažili zachovat v souladu s tradicí jednotu a kontinuitu v teologickém bádání mezi Písmem, tradicí a teologickými pravdami, jednotnou osu historie-alegorie-tropologie, jinými slovy Písmo-dogmatika-spiritualita. Hugonova snaha však byla odsouzena k neúspěchu a teologie kráčela nezadržitelně dál svou cestou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter svatého Viktora bylo středověké opatství, teologické centrum poblíž Paříže, známé teologickou školou, kterou založil ve 12. století Hugo ze Svatého Viktora.", "tgt_summary": "The Abbey of Saint Victor, Paris, also known as Royal Abbey and School of Saint Victor, was an abbey near Paris, France. Its origins are connected to the decision of William of Champeaux, the Archdeacon of Paris, to retire to a small hermitage near Paris in 1108. He took on the life, vocation and observances of the Canons Regular, and his new community followed the Augustinian Rule. William was famed for his teaching, and was followed to his hermitage by many of his disciples, including Peter Abelard, and was convinced by them to take up his lecturing again. William was made Bishop of Châlons-sur-Marne in 1113, and was succeeded in his hermitage at St. Victor's by Gilduin, who promoted the canonical order and its new abbey vigorously. Through generous gifts from popes, kings, queens, and nobles, the Abbey of St. Victor was soon richly endowed. Many houses of canons regular came under its influence and were reformed through its leadership, including the Abbey of Ste Geneviève (Paris), Wigmore Abbey in Wales, St. Augustine's (Bristol), St. Catherine's (Waterford), St. Thomas's (Dublin), and San Pietro ad Aram (Naples). King Louis VIII mentioned no less than forty abbeys of the Order of St. Victor in his last will and testament, and he left 4,000 pounds to be equally divided among them, and all his jewels for the building of the abbey church in Paris. Before the abbey was 160 years old, several cardinals and at least eight significant abbots had been produced from among its members. The traditions of William of Champeaux were handed on, and the abbey became a center of piety and learning, attracting famous students, scholars and intellectuals including Hugh of St. Victor, Peter Lombard and Thomas Becket. In fact, the school of Saint Victor, with the schools of Ste Geneviève and Notre-Dame de Paris, was the cradle of the University of Paris.", "id": 623022} {"src_title": "Klínovec", "tgt_title": "Klínovec", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Nachází se poblíž Božího Daru, 4 km severovýchodně od Jáchymova v okrese Karlovy Vary na hřebeni Krušných hor. Asi 2 kilometry severozápadně leží hraniční přechod s Německem a město Boží Dar. Pod severními svahy se rozkládá německé lázeňské město Oberwiesenthal, nad ním se tyčí masiv hory Fichtelberg, která je jen o 30 metrů nižší než Klínovec. Východně, podél hraničního potoka Polava, který pramení na svazích Klínovce v Německu, leží české město Loučná pod Klínovcem a ještě východněji za holým a plochým hřebenem Háj u Loučné. Průměrná roční teplota vzduchu je 2,6 °C, roční úhrn srážek se pohybuje kolem 986 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V 16. století se o Klínovci se zmínil Johannes Mathesius i v souvislosti s lavinami, které měly za následek zničení lesů, poškození několika domů a dokonce několik lidských obětí. V historii nesla oblast Klínovce jméno \"Bartum\", jako zkomolenina od \"Bartholomäusberg\". V roce 1817 postavilo město Jáchymov na vrcholu vyhlídkovou věž, která v roce 1868 shořela. Tuto první vyhlídkovou věž navštěvovali často i lázeňští hosté z Karlových Varů, odkud přijížděli kočáry taženými koňmi. V roce 1883 začal krušnohorský spolek z Jáchymova se stavbou kamenné rozhledny. Ta byla v srpnu následujícího roku pod názvem „Kaiser-Franz-Josephs-Turm“ / „Věž císaře Františka Josefa“ slavnostně otevřena. Věž vysoká 24 metrů stojí na vrcholu dodnes, je po rekonstrukci. Na její vrchol vede 75 schodů. Počet návštěvníků rychle vzrůstal, a tak například v roce 1885 vrchol navštívilo 6000 lidí, z toho však jen 4623 vystoupilo na věž, důvodem, jak popsal jeden ze současníků, byla především fyzická náročnost výstupu a velmi úzký prostor schodiště. Kvůli silnému větru panujícímu téměř celoročně byla vrchní plošina rozhledny zastřešena, od roku 1888 ji kryla skleněná střecha. Vstupné v té době bylo 10 krejcarů. S rozvojem turistiky bylo rozhodnuto o přístavbě sloužící k ubytování. Ta byla otevřena 18. srpna 1893. V provozu byla každoročně od 1. května do 30. září a mimo provizorního ubytování pro deset osob poskytovala i teplá a studená jídla. Spolu s přístavbou to byla zřízena i stáj pro osm koní. K červnu 1897 byla na Klínovci zřízena i poštovní stanice, která za první léto provozu odeslala do Božího Daru přes 7 000 zásilek. V roce 1907 byla přistavěna ještě jedna budova s prostornou halou se stylovým kazetovým stropem, zobrazujícím znaky českých krušnohorských měst. U příležitosti jubilejní výstavy pořádané na počest císaře Františka Josefa I. v ní byly vystaveny průmyslové a řemeslné výrobky z českého krušnohoří. Před vypuknutím první světové války byl hotel rozšířen a přistavěno bylo další patro. Současně byla dřívější stáj přestavěna na další ubytovací prostory a celý komplex byl opláštěn dřevem, které se na něm dochovalo dodnes. V roce 1913 měl hotel 40 ubytovacích místností pro 80 lidí. Vedle stájí pro 35 koní zde byly i garáže pro automobily. Se vznikem Československa, ke kterému území připadlo, zmizela i dvojjazyčnost v názvu hory, nejprve byl vybrán a používal se název Klín z německého názvu Keilberg - doslovně „klínová hora“. V druhé polovině dvacátých let se název ustálil na dnešní Klínovec. Dříve byla na vrcholu i meteorologická stanice. Počet turistů prudce vzrůstal zejména díky výstavbě silnice přímo na vrchol a také proto, že z Karlových Varů sem pravidelně jezdil autobus. Koncem dvacátých let byl komplex opět rozšířen a počet lůžek se zvýšil na 100. Hostinec v té době provozovala rodina \"Wohlrab\"; měl tři velké místnosti: \"Dotzauerův sál\", halu \"Sobitschka\" a \"Müllerův sál\". Poslední byl pojmenován po okresním školním inspektorovi Antonu Müllerovi, dlouholetém předsedovi jáchymovského krušnohorského spolku. Pro zimní sporty byly na svazích směrem k Jáchymovu vybudovány sjezdovky a sáňkařská dráha. Směrem k Oberwiesenthalu byl od roku 1922 v provozu skokanský můstek; zdejší rekord ve skoku na lyžích 50 metrů vydržel mnoho let. Před druhou světovou válkou měl hotel kapacitu 112 míst. Po válce nesla hora oficiální český název. Proud zejména německých turistů ustal a obnovil se až v roce 1972, po zrušení vízové povinnosti pro občany NDR.", "section_level": 1}, {"title": "Lanovka na Klínovec.", "content": "Dolní stanice lanovky v Jáchymově se nachází v nadmořské výšce 802 m n. m. a horní stanice 1230 m n. m., takže převýšení činí 428 metrů. Celková délka je 1685 m a jízda trvá 15 minut. V zimě přepravuje lanovka lyžaře a v létě umožňuje nástup s cyklistickým kolem. Díky tomu mohou cyklisté bez větší námahy nastoupit na cyklotrasy vedoucí z vrcholku Klínovce. Lanovka má přepravní kapacitu 440 osob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klínovec (německy \"Keilberg\", dříve též \"Sonnenwirbel\"), 1244 metrů nad mořem, je hora v severozápadních Čechách, nejvyšší vrchol Krušných hor, nejvyšší bod okresů Karlovy Vary a Chomutov a také Karlovarského a Ústeckého kraje. Jde o čtvrtou nejprominentnější a druhou nejizolovanější českou horu. Na vrcholové plošině se nachází v současnosti uzavřený hotel s 24 metrů vysokou rozhlednou (nově opravenou a zprovozněnou) a telekomunikační věž vysoká 80 metrů. Z Jáchymova vede k vrcholu lanovka. Rozhledna i hotel jsou nejstaršími a nejvýše položenými budovami v Krušných horách. Severní svahy hory jsou oblíbeným lyžařským střediskem.", "tgt_summary": "Klínovec () is the highest peak of the Ore Mountains, located in the Czech Republic's part of the mountains at . There is an important TV broadcasting tower on the top of the mountain.", "id": 718352} {"src_title": "Hugo ze Svatého Viktora", "tgt_title": "Hugh of Saint Victor", "src_document": [{"title": "Didascalicon.", "content": "Hugo dělí čtení a chápání Písma do tří sfér: historie, alegorie a tropologie. Nejdříve se zabývá historií a zdůrazňuje, že dříve, než se čtenář pustí do interpretace textu, musí znát dobře jeho vlastní, dnes bychom řekli doslovný smysl, nebo jak říká Hugo, \"littera\". Tak jako student musí znát nejdříve písmena, aby mohl číst, musí čtenář Písma znát nejdříve historii, o níž text vypovídá. Druhým, široce rozvedeným příměrem je stavba domu. Než začne někdo stavět dům, musí vyhloubit základy, kterými je opět littera, vlastní smysl textu. Na druhém místě hovoří Hugo o alegorii. Navazuje přitom na předešlý příměr a říká, že alegorie je samotný dům, který na základech stavíme. Opět však zdůrazňuje, že jako musí stát dům pevně na hlubokých základech, musí stát alegorie na správném pochopení „litery“. Na třetím místě zmiňuje Hugo tropologii, čili morální/praktický význam, který ve zkratce definuje slovy, že když vidíme, co činí Bůh, poznáváme z toho, jak máme jednat my. Občas se hovoří o tom, že Hugo a jeho žáci se zasadili významným způsobem o větší docenění historického smyslu biblického textu v exegezi. Když však odmyslíme případ kanovníka Ondřeje, je toto tvrzení mylné. Hugo sice ve svém \"Didascalicu\" klade silný důraz na historii, ale chápe ji jen jako výchozí bod pro alegorii. Význam má pro něj právě alegorie, historie je jen branou, která k němu přivádí. Historie sama o sobě nemá žádnou hodnotu. Snad nejzřetelněji to vyjadřuje Pavlovou větou \"littera occidit, spiritus autem vivificat\". Příměrů však najdeme více: jako se z včelích plástev mačká med, tak se z historie získává alegorie; historie je jen abeceda, která nám umožňuje číst text, alegorii; historie je stínem, kterým přicházíme k tělu, je předobrazem vedoucím k pravdě, je základem k domu. Cílem exegetického úsilí je alegorie, duchovní výklad. Podobné služebné postavení má \"littera\" i v rozdělení interpretace na \"littera\", \"sensus\" a \"sententia\". \"Littera\" slouží jen jako nosný materiál pro zřejmý sensus nebo pro skrytou sententia, nebo pro obojí současně. Hugo doporučuje čtenáři Písma, aby se dříve, než začne z textu vyvozovat alegorii, dobře informoval o \"sacramenta\" neboli \"ordines\", totiž o osmi základních pravdách, které jsou v Bibli ukryty: tajemství Trojice, stvoření z ničeho, hřích, přirozený zákon, první (Starý) zákon, vtělení Slova, svátosti Nového zákona, Kristovo vzkříšení. Když je bude znát, bude vědět, co má v textu hledat, a má se přitom držet učení Otců, aby na cestách alegorie nezbloudil. V případě, že mu text přesto nebude jasný, že se mu bude zdát, že v něm nenachází to, co by měl, má text raději opustit, aby nesešel na scestí. Hugo tedy předpokládá značné předpochopení textu a učení Otců a víra církve jsou mu právě tak důležitými vůdci ke správné alegorii jako historický význam textu, ne-li ještě důležitější, protože jasnější. Tento princip odpovídá tomu, co jsme již řekli ohledně středověké exegeze: Bible je jediným zdrojem poznání víry, ale je třeba ji číst s církví, ne samostatně. Jinde v \"Didascalicu\" a v jiných spisech brojí Hugo proti dvěma typům teologů: jednak proti „literátům“, jednak proti těm, kdo se o příliš brzy vrhají do alegorie, aniž by předtím řádně vzali v úvahu vlastní text, historii. Přehnaným alegoristům v souladu s církevní tradicí vytýká, že „příliš tisknou prsy“ a že z nich „dojí krev“. Na druhé straně se staví proti těm, kdo příliš setrvávají na „liteře“ a nejsou schopni se povznést k pravému pokladu Písma, k alegorii. V tomto ohledu jsou Hugo a jeho žáci strážcem církevní tradice, která má své kořeny až u Řehoře Velikého, Jeronýma či dokonce Origena. To, o čem jsme dosud hovořili, byla Hugonova teorie. Hugo sám však se jí v praxi řídil jen někdy. De Lubac nazval Huga „milovníkem alegorie“. Na příkladu Hugonovy interpretace Noemovy archy poznáme, co pro něj znamenala alegorie, a pochopíme také právě citované De Lubacovo tvrzení.", "section_level": 1}, {"title": "Další spisy.", "content": "Přímo Noemově arše věnuje Hugo dva spisy, \"De archa Noe mystica\" a \"De archa Noe morali\". Nejedná se o souvislý výklad textu o potopě. Hugo používá pouze obraz archy s mírami a popisem, jak je nacházíme v Genezi. K údajům, které našel v Písmu, přidává sám barvitý popis a spekulace o formě a podobě archy. Zajímá ho přednostně archa jako taková, ne dějinný kontext ani události s ní spojené. Pouští se dokonce do polemiky s Origenem ohledně podoby archy; jeho zájem je zde ryze technický, neboť považuje archu, jak ji popsal Origenes, za nefunkční. Nezůstává však u výpovědí Písma. Přidává sám popis barev a celé vnitřní rozčlenění lodi. V tomto postupu se neliší od svých předchůdců, neboť, jak jsme zmínili, už Origenes se tím zabýval. Můžeme to považovat za Hugonem prosazované zdůraznění „litery“? Není to tak samozřejmé. Hugo věnuje tomuto popisu jen mizivou část traktátu, aby se ve zbylé, daleko obsáhlejší části věnoval alegorickému výkladu, který je jeho hlavním cílem. Všechny osobní „zásahy“ do vzhledu a struktury archy činí tak, aby odpovídaly jeho alegorickému výkladu. Například hovoří o pěti patrech v arše, protože to odpovídá pěti stádiím duchovního postupu člověka. Hugo udává také výšku každého patra: 4, 5, 6, 7 a 8 loktů, což odpovídá čtyřem elementům, pěti smyslům, dokonalosti smyslů (6), odpočinku sedmého dne a osmému dni, totiž dni vzkříšení. Jen stěží můžeme tento traktát považovat za snahu o výklad biblického textu. Hugo využívá biblický obraz archy za účelem vlastního teologického systému, a tomuto předem promyšlenému systému obraz archy přizpůsobuje. Celé toto dílo tak stojí na zjevném předpochopení obrazu archy. Po exegetické stránce mu postačuje, že nic z toho, co o arše vypovídá, neodporuje údajům v Genezi. Že Hugo obraz archy využívá za zcela „osobními“ účely, je zřejmé i z toho, že alegorie archy nemá pro něj jen jeden význam, ale více. Archa znázorňuje jak výpověď o stvoření, tak jindy popis dějin spásy, církev či lidskou duši. Práce s biblickým textem má tedy u Hugona zcela jiný charakter, než na jaký jsme zvyklí dnes, a má daleko i k většímu důrazu a ocenění biblického textu v jeho doslovném znění. Biblický text slouží prvořadě jako pomůcka k objasnění pravd víry, ne k tomu, aby se z něj tyto pravdy vyvozovaly. Tento přístup jsme mohli vidět vyjádřený i na teoretické rovině v Hugonově \"Didascalicu\". To, co doboví teologové představují jako výklad textu, je ve skutečnosti výklad pravd víry za pomoci biblických obrazů či textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo (okolo 1097 – 11. února 1141) byl středověký křesťanský teolog, snad nejznámější kanovník opatství svatého Viktora u Paříže. Do kláštera vstoupil v roce 1115. Z mnoha jeho děl je významné především \"Didascalicon de studio legendi\", protože se v tomto svou podstatou polemickém díle zabývá exegetickou teorií, zvláště v VI. knize.", "tgt_summary": "Hugh of Saint Victor (c. 1096 – 11 February 1141), was a Saxon canon regular and a leading theologian and writer on mystical theology.", "id": 202137} {"src_title": "Richard ze Svatého Viktora", "tgt_title": "Richard of Saint Victor", "src_document": [{"title": "Richardovy spisy.", "content": "Jeho spisy navazují na spisy a učení Hugonovo a staví na jeho základech. Téměř všechna Richardova díla jsou exegetická, ve smyslu, jakým jsme poznali u Hugona, a jsou názorným příkladem dobové exegeze praktikované nejen ve zdech opatství Svatého Viktora. Z nejznámějších a též nejcharakterističtějších jsou to \"De duodecim patriarcharum\" (neboli \"Beniamin minor\"), \"De gratia contemplationis\" (neboli \"Beniamin maior\") či \"Liber de Verbo incarnato\". Všechna tato tři díla jsou založena na biblických textech.", "section_level": 1}, {"title": "Beniamin minor.", "content": "\"Beniamin minor\" je volnou exegezí Jákoba, jeho dvou žen a synů (Gn 29,16–30,24; 35,16–20). Richarda historické pozadí příběhu nezajímá. Jeho alegorie vykládá Leu a Ráchel jako Jákobovy afektivitu a rozum, které mu zplodily syny znázorňující různé vlastnosti jako strach, naději, lásku apod. Jedná se stále o totéž schéma: autor vysvětluje nějakou pravdu víry (alegorie) nebo pravdu duchovního či morálního života (tropologie) a tento duchovní (tj. alegorický či tropologický) význam je hlavním smyslem traktátu. Autor využívá biblického textu jen jako základu pro výklad, často bez ohledu na jeho původní, historický význam.", "section_level": 2}, {"title": "Beniamin maior.", "content": "Totéž můžeme říci o díle \"Beniamin maior\", které je volnou exegezí archy úmluvy (Ex 37,1–9). Stavba archy popsaná v těchto verších Exodu je pro Richarda obrazem postupu člověka na duchovní cestě. Jako byla archa nejprve vyrobena ze dřeva, poté pozlacena, opatřena korunou, slitovnicí a cheruby, stejně tak prochází člověk pěti stádii duchovního života. Nemá význam zde dopodrobna rozebírat obsah traktátu, neboť spadá do teologie duchovního života, nikoli do exegeze (chápané v dnešním slova smyslu).", "section_level": 2}, {"title": "De Verbo incarnato.", "content": "V případě spisu \"De Verbo incarnato\" se věci mají trochu odlišně. Zde Richard věnuje větší pozornost všem třem smyslům Písma včetně smyslu historického. Dílo je exegezí Izaiášových veršů 21,11–12. Na rozdíl od jiných spisů se zde Richard pozastavuje déle i nad historickým významem slov a využívá ho jako základu k alegorii. Například samotné jméno Seír, oblast totožná s Edómem (tuto skutečnost ví od Jeronýma), země, z níž pocházejí Idumejci (všechno spadá do ryze historického smyslu), je interpretována jako nežidovské národy očekávající Krista. Kromě tohoto alegorického výkladu staví na etymologii tohoto slova dokonce i tropologické vývody: „seír“ znamená hebrejsky „chlupatý“. Když to Richard zmiňuje, zamýšlí se nad tělesnými touhami člověka, které – jako chlup – často přesahují lidskou potřebu, je třeba je proto zkracovat, ale jejich úplné vytržení je příliš bolestivé. Nositelem významu textu nemusí proto být jen biblické postavy a události, ale i samotná slova jako taková a jejich etymologický význam. Ve většině pasáží však Richard pokračuje ve své obvyklé exegezi a na základě textu rozvíjí hluboké teologické otázky, například otázku Kristova zadostiučinění, očekávání Kristova příchodu v nežidovských národech, příchod Krista (den) i Antikrista (noc) či tropologické přirovnání světla a temnoty k spravedlnosti a nespravedlnosti. Jak zdůrazňuje Lenka Karfíková, mezi různými významy textu u Richarda (historickým, alegorickým a tropologickým) neexistuje jednosměrná závislost, kde by smysl historický přecházel v alegorický a ten pak zase v tropologický. Je přesnější hovořit spíše o „perichorezi“ jednotlivých významů, o jejich vzájemném prolínání.", "section_level": 2}, {"title": "Richardův styl a teologie.", "content": "Symptomatická pro tento způsob exegeze je skutečnost, že Richard ze Svatého Viktora je známý spíš svým dílem \"De quattuor gradibus violentae caritatis\" jako teolog duchovního života nebo jako dogmatický teolog pro jeho výklad nezbytnosti Kristova vtělení, než jako exegeta. Stejně tak můžeme říct o Hugonovi, že kdyby nebylo jeho Didascalica, byl by též známý výhradně jako autor obsáhlého systematického spisu \"De sacramentis christianae fidei\", a ne jako exegeta. V jednom aspektu však lpění na biblickém textu zanechalo na svatoviktorských kanovnících stopu. Ve srovnání s pozdější scholastikou a rodící se systematickou teologií si zachovali smysl pro dějinný charakter zjevení. Uchovávají si cit pro dějiny a často hovoří o různých stádiích ekonomie spásy. Richard psal i souvislé komentáře na biblické knihy. Zástupci tohoto druhu jsou jeho komentáře na Ezechiela, Píseň písní a knihu Zjevení sv. Jana. Janovo Zjevení rozděluje na sedm vidění a každé z nich vykládá. Jedná se o souvislý a plynulý výklad starého typu, silně vázaný na biblický text. Richard se zde ve formě ani v obsahu neodlišuje od předcházející tradice a zvlášť jeho výklad knihy Zjevení staví hodně na patristických pramenech a na Bedovi Ctihodném. Komentář na tuto knihu je asi nejblíže tomu, co bychom dnes nazvali exegezí. Richard uvádí vždy krátký úryvek komentované knihy, který následně objasňuje. Výklad je silně alegorizující ve smyslu, že přikládá význam téměř každému jednotlivému slovu. Sice nevykládá jednolitě celou knihu, nicméně vytváří větší významově ucelené bloky, a v tom se liší od výše zmíněných výkladů. Zatímco když pracuje s jinými texty Písma, využívá jich k vyložení vlastní věroučné či duchovní nauky a neváhá přitom použít každé slovo ve zcela jiném, samostatném smyslu, zde je jeho primární snahou a cílem objasnit samotný biblický text.", "section_level": 1}, {"title": "Trinitární nauka Richarda od Svatého Viktora.", "content": "Originalita Richarda od sv. Viktora spočívá v uchopení tajemství Trojice coby vnitřního života Boha jako lásky (1 Jan 4,8.16). Richard - jinak než Anselm z Canterbury - nechápe Boha jako skutečnost, nad níž není možné si myslet nic většího, ale jako nejvyšší dobro, nad které není možné usilovat o nic lepšího - \"summum bonum, qui nihil melius intendi potest\" (trin. I,11.20)ːV,3). Bůh musí být v nejvyšší míře jednotou touhy a schopnosti touhu přijmout, mezí milovat a být milován.Božská láska se dialogicky naplňuje jen ve vztahu JÁ a TY. Plnosti však dosahuje jen tehdy, když se otevře novému vztahu k někomu třetímu, v němž si prokazují svou lásku, Ten třetí je Condilextus milujících se, trinitárně řečeno, Duch svatý, v němž se setkává a naplňuje láska Otce a Syna . Je odlišný od Otce a Syna, a přesto náleží k Bohu, a má proto vlastní božskou hypostázii. Otec je čistá, darující se láska, Syn je přijímající a darující se láska a Duch svatý je čistě přijímající láska, jíž se milují Otec a Syn. Tyto \"proprietates\" nelze zaměňovat s apropriacemi (přivlastňováním), tedy s případnými spojeními božských atributů s jednotlivými osobami(jako je moc s Otcem, moudrost se Synem, dobrota se Svatým Duchem).", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Mṻller, G.L., Dogmatika pro studium i pastorací. Z něm. přel. Jan Frei. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 888 s. Část II. Víra v Trojici v biblickém svědectví. Kapitola 8. Trinitární nauka Richarda od Svatého Viktora, str. 452 - 453.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanovník Richard ze Svatého Viktora byl žákem Hugonovým. Zažil v klášteře velmi rušná a kritická léta vlády opata Ernisia, posledních deset let byl převorem, i když jeho funkce byla opatem značně omezena. Zemřel dva roky po napravení situace, v roce 1173.", "tgt_summary": "Richard of Saint Victor (died 1173) was a Medieval Scottish philosopher and theologian and one of the most influential religious thinkers of his time. A canon regular, he was a prominent mystical theologian, and was prior of the famous Augustinian Abbey of Saint Victor in Paris from 1162 until his death in 1173.", "id": 1456468} {"src_title": "Naurština", "tgt_title": "Nauruan language", "src_document": [{"title": "Fonologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Naurština má 16 - 17 fonematických souhlásek. Naurština tvoří fonematický kontrast mezi tvrdými a měkkými retovými hláskami, které jsou párově zdvojovány. Zadopatrové souhlásky nejsou zjevné před dlouhými zadními samohláskami.", "section_level": 2}, {"title": "Samohlásky.", "content": "V naurštině existuje 12 fonematických samohlásek (6 krátkých a 6 dlouhých). V dodatku k alofonu se počet samohlásek redukuje, anebo zcela vymizí.", "section_level": 2}, {"title": "Systém písma.", "content": "V naurštině původně existovalo 17 původních písmen: 5 samohlásek - a, e, i, o, u a 12 souhlásek - b, d, g, j, k, m, n, p, q, r, t, w. Písmena c, f, h, l, s, v, x, y, z nejsou v původním jazyce obsažena. Po reformě v roce 1938, kterou provedla komise, kterou vedl Timothy Detudamo, bylo schváleno užívání základních 28 písmen latinky, které jsou vlastně anglickou abecedou.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka textu v naurštině.", "content": "Následující ukázka textu je z Bible, kniha Genesis (1.1-1.8). 1Ñaga ã eitsiõk õrig imim, Gott õrig ianweron me eb. 2Me eitsiõk erig imin ñana bain eat eb, me eko õañan, mi itũr emek animwet ijited, ma Anin Gott õmakamakur animwet ebõk. 3Me Gott ũge, Enim eaõ, me eaõen. 4Me Gott ãt iaõ bwo omo, me Gott õekae iaõ mi itũr. 5Me Gott eij eget iaõ bwa Aran, me E ij eget itũr bwa Anũbũmin. Ma antsiemerin ma antsioran ar eken ũrõr adamonit ibũm. 6Me Gott ũge, Enim tsinime firmament inimaget ebõk, me enim ekae ebõk atsin eat ebõk. 7Me Gott eririñ firmament, mõ õ ekae ebõk ñea ijõñin firmament atsin eat ebõk ñea itũgain firmament, mõ ũgan. 8Me Gott eij egen firmament bwe Ianweron. Ma antsiemerin ma antsioran ar eke ũrõr karabũmit ibũm. Tato ukázka jasně poukazuje na vliv němčiny na obyvatele Nauru, protože ostrov byl od roku 1888 německou kolonií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naurština (\"dorerin Naoero\") je jazyk, původem z Nauru. Jazyk se řadí do austronéské skupiny jazyků. Počet mluvčích je odhadován na 7 000, což je přibližně polovina obyvatelstva Nauru. Kromě naurštiny umí většina obyvatel Nauru anglicky. ISO 639 kódy jazyka jsou \"na\" a \"nau\". Naurština je jazyk uznávaný OSN.", "tgt_summary": "The Nauruan or Nauru language (\"dorerin Naoero\") is an Austronesian language, spoken natively by around 6,000 people in the island country of Nauru. Its relationship to the other Micronesian languages is not well understood.", "id": 767029} {"src_title": "Bitva o Suomussalmi", "tgt_title": "Battle of Suomussalmi", "src_document": [{"title": "Popis oblasti.", "content": "Oblast okolo Suomussalmi leží v severním Finsku a je zcela nevhodná pro vedení moderní mobilní války. Je to mírně zvlněná krajina neprostupných pralesů, bažin, jezírek a jezer. Několik metrů až desítky metrů vysoké hřbety ji protínají od severu k jihu, kolmo k předpokládaným směrům postupu bojových jednotek. Stav komunikací mezi sovětsko-finskými hranicemi a Suomussalmi byl extrémně špatný. Fakticky existovaly jen dvě relevantní komunikace – teoreticky „dvoupruhová“ štěrkem vysypaná lesní cesta Suomussalmi–Raate a ještě hůře sjízdná komunikace Suomussalmi–Juntusvanta. Komunikační síť mezi Suomussalmi a finským vnitrozemím byla naproti tomu podstatně hustší, navíc byla značně posílena zcela novou (a Rusům neznámou) železniční tratí, která sahala až do Hyrynsalmi, malého městečka ležícího 40 km jihozápadně od Suomussalmi.", "section_level": 1}, {"title": "Plány stran.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finská armáda.", "content": "Finská strana si byla vědoma nevhodnosti dané oblasti pro vedení mobilní války a obrovských logistických problémů, které by zde Rudá armáda musela při větším útoku řešit, proto nepředpokládala, že by zde nepřítel nasadil větší síly. Oblast Suomussalmi (a vlastně veškeré území severně od Ladožské Karélie) považovala za vedlejší bojiště a vyčlenila pro ni jen minimum sil. Byl zde umístěn jediný samostatný prapor pod vedením majora Kariho, který měl za úkol zajistit oblast a podnikat rušivé výpady na sovětské území. První den války zastihl finského ministerského předsedu Aimo Cajandera, ministra zahraničí Erkka a další vládní představitele ve víře, že SSSR se neodhodlá k přímé vojenské agresi, přesto se ale finská vláda 30. listopadu sešla, vyhlásila válečný stav v zemi a jmenovala polního maršála Mannerheima vrchním velitelem ozbrojených sil. Rozmístění tří sovětských armádních velitelství v prostoru severně od Ladožského jezera byl přesto překvapivým faktem, se kterým finská strana vůbec nepočítala. Když finské velení plně pochopilo rozsah a cíl nepřátelského úderu, nejprve vyslalo na sever několik menších jednotek pro posílení obrany. Plán tedy zpočátku zůstával stejný. Posléze však maršál Mannerheim dospěl k rozhodnutí, které později označil za jedno z nejtěžších v životě: plně se spolehl na hlášení rozvědky a leteckého průzkumu ohledně sil Rudé armády shromažďujících se proti Mannerheimově linii, vyhodnotil tyto síly jako nedostatečné, a přestože očekával v blízké době masivní úder na hlavní frontě na Karelské šíji, neváhal odeslat většinu finských rezerv směrem severně od Ladožského jezera. Největší část posil zde získala právě oblast Suomussalmi. Představovala ji nekompletní 9. pěší divize, jejíž velitel, plukovník Hjalmar \"Sivu\" Siilasvuo, dostal rozkaz zničit všechny nepřátelské invazní síly v oblasti. Dohromady se tak postupně finské síly přidělené oblasti vyšplhaly až na asi 11 500 mužů. Plán se opíral o specifika místního terénu, rozdílné schopnosti obou armád a maximálně těžil z neschopnosti Rudé armády koordinovat akce jednotlivých jednotek, zejména pak pokud jde o spolupráci mezi její 163. a 44. divizí. Proti 44. motorizované divizi byla užita taktika zátarasů a guerillových nájezdů, když se Finům podařilo severně od Suomussalmi zničit 163. střeleckou divizi.", "section_level": 2}, {"title": "Rudá armáda.", "content": "47. střelecký sbor brigádního velitele I. F. Dašičeva vyslaný proti Suomussalmi představoval mimořádně silné uskupení, jeho úkolem zdaleka nebylo jen prosté ovládnutí oblasti. Ve skutečnosti byly jeho cíle považovány za minimálně stejně důležité jako hlavní úder proti Mannerheimově linii. Očekávalo se od něj, že kleště vytvořené 163. divizí (resp. 163. a 44. divizí) a přičleněnými jednotkami rozdrtí obránce Suomussalmi a budou postupovat dál do finského vnitrozemí směrem na přístav Oulu. Jeho obsazením, které bylo plánováno do 14 dnů po zahájení konfliktu, by bylo Finsko rozetnuto na dvě části a odříznuto od jakýchkoliv dodávek či pomoci ze strany Švédska. Přesná síla 47. armádního sboru není jasná. Obě divize měly plný stav až nadstav a dohromady čítaly asi 36 000 mužů. Horší je to s vyčíslením sil jejich podpůrných jednotek: 21. tankové brigády a \"dobrovolníků\" Finské lidové armády, které bývají odhadovány na 4–10 tisíc mužů. Další věcí je fakt, že stavy obou divizí byly poměrně živelně doplňovány. Největší trhlinou plánu však byl předpoklad dokončení bojů do konce prosince, neboť ruské velení nebylo schopno zajistit zásobování svých jednotek. Neexistovaly žádné varianty plánu pro boje a plnohodnotné zásobování sboru po 21. prosinci, velení zcela otevřeně počítalo s tím, že v té době budou již boje ukončeny a armáda si obstará větší část potravin v dobyté oblasti. Když pak postup rudoarmějců narazil na prudký odpor Finů a plán se zhroutil, zhroutilo se spolu s ním i ruské velení v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Popis bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek útoku Rudé armády.", "content": "Rudá armáda zahájila útok ráno 30. listopadu 1939. Plán počítající s kleštěmi tvořenými 163. a 44. divizí musel být opuštěn, neboť 44. divize nedorazila na bojiště včas (důvodem bylo zejména váhání sovětského velení, zda by nebylo nakonec lepší nasadit ji jižněji a přenechat celý úkol 163. divizi. Ta se nacházela o něco severněji v městečku Uchta a postupovala směrem na městečko Juntusvanta po silnici, která byla tajně vybudována již dříve. Díky tomu dosáhla naprostého taktického překvapení a již 3. prosince 1939 se po malém finském odporu zmocnila města Suomussalmi. Hlavní úder 163. pěší divize dopadl na nicnetušící nekompletní rotu pohraniční stráže poručíka Ela. Jeho zoufalé volání o pomoc tváří v tvář téměř dvousetnásobné přesile nepřítele bylo jeho nadřízenými zprvu vyhodnoceno jako panikaření a bylo mu řečeno, že musí bojovat lépe. Tuto odpověď dostal i na svou druhou žádost odpoledne. Posílena o několik odloučených pohraničníků a neodvedenými příslušníky domobrany (tedy většinou příliš mladými, resp. příliš starými) pokračovala jeho jednotka v zuřivých ústupových bojích na trase Juntusranta–Linna–Palovaara. 2. prosince se zachytila těsně před Linnou a na několik hodin zcela zastavila ruský postup, ale nepřítel využil své početní převahy a když neuspěl s přímým útokem, začal ji obkličovat ze severu. Elo tedy ustoupil přímo do osady Linna. Přímé údery Rudé armády byly odraženy, ale rozsáhlé obchvatné manévry, kterým Elo nemohl pro nedostatek mužů zabránit, určily výsledek střetnutí. 3. prosince večer, po 4 dnech nepřetržitých bojů bez výraznějších posil, již napůl obklíčen a s více než polovinou mužů padlou nebo těžce raněnou, Elo neunesl situaci a zastřelil se. Jeho nástupce, poručík Arainne, nařídil opustit Linnu a pokračoval v ústupových bojích. Jihozápadně od Palovaary byla jeho rota konečně posílena o dvě čety odloučené roty Kontula, ale ani přesto nemohla zastavit nástup 163. divize, která na lepší cestě a volnějším prostoru mohla postupovat rychleji a mohla téměř po libosti obchvacovat finské obranné pozice.", "section_level": 2}, {"title": "Povolání posil.", "content": "Ve stejnou dobu major Kari zjistil, že není schopen splnit původní rozkazy o vpádu na ruské území (jeho prapor při pokusu o jejich splnění narazil na odpor minimálně pluku podporovaného tanky a po těžkých ztrátách musel ustoupit), a začal se přesunovat směrem k Suomussalmi. Jeho rozkazy byly vzápětí potvrzeny finským velením, které už zcela přehodnotilo svůj názor na „panikaření“ a začalo k Suomussalmi směrovat veškeré dostupné a uvolnitelné jednotky z okolí. Nicméně bylo již pozdě, klíčový bod Palovaara padl 4. prosince a bylo zjevné, že na relativně volném a přehledném prostoru mezi body Palovaara a Suomussalmi nepřítele se stávajícími silami nelze zadržet. Finské velení proto rozhodlo o vyklizení Suomussalmi a zaujmutí obranných pozic západně a jihozápadně od jezer Niskanselka a Haukipera. Toto rozhodnutí definitivně padlo 5. prosince. V této době ovšem svůj postoj přehodnotilo i sovětské velení, podle něhož byl dosavadní postup 163. divize příliš pomalý a nařídilo 44. divizi, aby se urychleně přesunula k Suomussalmi a 163. divizi podpořila. Týž den začalo finské velení do oblasti urychleně stahovat jednotky z dalších oblastí, které nebyly vystaveny nepřátelskému útoku, zejména 16. samostatný prapor rozmístěný původně okolo cesty na Kuusamo. Ten se střetl s průzkumnými jednotkami 163. divize, které Zelencev vyslal po dobytí Palovaary severním směrem, a zahnal je zpět. Hlavní část praporu se rozložila okolo jezera Piispa, aby znemožnila postup Rudé armády tímto směrem a připravila vlastní bojové akce proti týlovým pozicím nepřítele. Začala též vysílat hlídky monitorující přesuny nepřátelských kolon, tyto patroly se však zatím bojům pokud možno vyhýbaly. Major Kari vyslal část jednotek, aby dohlédly na evakuaci a zničení Suomussalmi, a se zbytkem pokračoval ve zdržovacích a ústupových bojích s ruskými jednotkami postupujícími k Suomussalmi po Raatské cestě. Během 5. prosince dosáhl neocenitelného úspěchu, když jeho muži napadli a zničili větší nepřátelskou předsunutou jednotku a zmocnili se kompletní sady ruských šifer. Díky tomuto úspěchu pak Finové po celý zbytek bitvy odposlouchávali ruskou radiokomunikaci v reálném čase, což zmařilo mnoho ruských akcí. Karimu se podařilo zcela zastavit postup nepřátelských sil na šíji mezi jezery Kuomas a Kuivas, nicméně vzhledem k nezadržitelnému postupu nepřítele na Suomussalmi ze severu mu bylo jasné, že tuto pozici bude nutné opustit. Stalo se tak 7. prosince. Týž den bylo opuštěno i Suomussalmi. Jeho zničení nebylo tak úplné, jak by si Finové představovali, několik málo stavení zůstalo stát, nicméně všichni obyvatelé byli evakuováni a ve městě nezůstal prakticky žádný použitelný materiál nebo potraviny. 163. divize obsadila Suomussalmi tentýž den. V danou chvíli zcela ovládala veškerou oblast od tohoto města až k ruským hranicím, včetně všech životně důležitých komunikací a Zelencev se domníval, že má vše pod kontrolou. Zabýval se nyní zejména plány na další postup na západ. Zhruba v tuto dobu se však změnil postoj finského velení k oblasti a maršál Mannerheim nařídil plukovníkovi Siilasvuovi, aby se i s torzem 9. pěší divize přesunul do oblasti Suomussalmi, převzal zde velení a zničil ruské invazní síly.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský postup zastaven.", "content": "8. prosince se Zelencev neúspěšně pokusil rozšířit kontrolu nad oblastí. 662. pluk nedokázal na severu zlomit odpor 16. samostatného praporu bránícího Puolanku, byl s těžkými ztrátami odražen zpět. Na finské straně byl v průběhu bojů těžce zraněn velitel 16. praporu major Pallari. Také na jihozápadě byl po těžkých bojích odražen pokus dvou pluků o překročení Haukipery. Už tak špatné počasí se začalo zhoršovat. V oblasti napadaly až dvoumetrové sněhové závěje a teplota v noci klesala hluboko pod −20 stupňů Celsia. Když ani opakování útoků o den později nepřineslo kýžený efekt, rozhodl se Zelencev omezit svoji útočnou aktivitu a počkat na pomoc 44. divize. Zdá se, že se stále domníval, že má vše pod kontrolou, neboť ačkoliv připustil nedostatečnost své úderné síly, stále nevěřil, že by jeho pevná pozice mohla být ohrožena a zřejmě ani neměl patřičný přehled o stavu svého zásobování. 9. prosince se začaly v oblasti rozmisťovat dva pluky 9. pěší divize a Finové se chopili iniciativy. Nyní, když už bylo na finské straně dostatek mužů, aby bylo možné uvolnit jednotky i pro jiné úkoly, než byly zdržovací a obranné boje okolo cest, mohl Siilasvuo názorně demonstrovat kvalitativní převahu finských jednotek. Finové vybavení lyžemi a sobími spřeženími měli větší volnost manévrování a rychlost přesunů než ruští pěšáci bez lyží, o tancích a automobilech ani nemluvě. Zatímco Rusové byli poutáni na zprovozněné cesty, finské jednotky se přirozeně pohybovaly neprostupnými bažinami a pralesy a po zamrzlých hladinách jezer a cesty je zajímaly pouze pokud je mohly zablokovat pro přesuny nepřítele. V souvislosti se zhoršováním počasí se začaly projevovat další slabiny Rudé armády. Ruské uniformy sice nebyly pro mrazivé počasí ideální, ale stačily by, pokud by rudoarmějci věděli, jak se za extrémních mrazů chovat. Nikdo je však nepoučil. Další nemilou okolností byla olivová barva těchto uniforem, která dělala ze sovětských vojáků na bílém sněhu ideální terče. Jejich zbraně opakovaně selhávaly, protože nebyly odzkoušeny a upraveny pro subpolární podmínky. Tento fakt ještě zhoršovala naprostá nepřipravenost sovětských vojáků, kteří neměli tušení, jak zbraně v takovémto počasí udržovat. Další věcí bylo nevhodné složení výzbroje. Sovětská strana sice disponovala rozsáhlým arzenálem těžkých zbraní, ovšem pro řadu z nich nebylo využití (např. protitanková děla) a i u těch užitečnějších hustě zalesněný a neprostupný terén a ucpané cesty znemožňovaly jejich účinné hromadné nasazení. S příchodem Siilasvuových jednotek zkomplikoval sovětské bojové akce ještě jeden závažný faktor, jehož byli rudoarmějci dosud ušetřeni – samostatně působící finští odstřelovači. Tito odstřelovači (civilním povoláním většinou lovci) představovali elitu v celosvětovém měřítku. Pohybovali se pustinou a zabíjeli přednostně velitele či rudé komisaře. Za této situace se začala projevovat stádnost ruských vojáků, kteří obvykle nedokázali samostatně jednat. Nebyla to jen jejich vina: plány akcí zpravidla znali pouze velitel jednotky a komisař, někdy i zástupce velitele. Pokud všichni padli, vojáci zpravidla nebyli schopni pokračovat a buďto se zastavili a čekali na rozkazy, nebo, pokud to bylo možné, pokračovali přímo kupředu, případně se vrátili zpět. U Finů naopak byla alespoň s hrubým plánem seznámena celá jednotka (u speciálních přepadových komand byly podrobně instruováni všichni muži) a jejich oddíly většinou pokračovaly v akci i za situace, kdy všichni důstojníci i poddůstojníci padli. Další slabinou Rusů byla nulová volnost jednání – vždy se řídili podle podrobných rozkazů a plánů, bez ohledu na to, jak nesmyslnými se ukázaly být. Naproti tomu Finové dostávali spíše seznam cílů a stručný náčrt vhodného řešení, nižší důstojníci i mužstvo měli značnou volnost co do volby prostředků i možnosti přizpůsobovat plány situaci, a obecně měli vysoce vyvinutou schopnost improvizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Finský protiútok.", "content": "11. prosince v poledne zahájil Siilasvuo mohutný úder přes jezero Haukipera jižně od města. Těžiště útoku nesměřovalo proti Suomussalmi, ale východně od něj, směrem na šíji mezi jezery Kuomas a Kuivas a k jezeru Kianta. Účelem tohoto úderu bylo zničit ruské jednotky rozmístěné v prostoru mezi jezery Kuivas, Kuomas a Kianta, přetnout jižní zásobovací trasu sovětské 163. divize vedoucí po Raatské cestě a zároveň znemožnit její spojení s 44. divizi. Zároveň byly vedeny rušivé akce proti severním pozicím rudoarmějců okolo jezera Niskanselka. Zelencev byl zděšen, až dosud netušil, že nepřítel byl podstatně posílen. Jeho křečovitá snaha posílit jednotky v ohroženém prostoru však selhala pro špatné načasování a malou mobilitu ruských jednotek. Přehrazení šíje mezi jezery Kuomas a Kuivas bylo obnoveno ještě tentýž den a Finové zahájili likvidaci ruských jednotek v již zmíněném jezerním trojúhelníku. Byl nejvyšší čas, 44. divize byla dva dny cesty od Suomussalmi. Finové jí vyslali naproti několik průzkumných jednotek, aby měli přehled a zbrzdili její postup. Dne 13. prosince ráno zanikly poslední významné obranné posty Sovětů mezi jezery východně od Suomussalmi (vyjma samotného městečka) a oblast byla od sovětských jednotek vyčištěna navzdory prudkým protiútokům jejich pěších a tankových formací. Zároveň finské hlídky a přepadová komanda zahájily útoky proti druhé zásobovací trase 163. divize vedoucí po zamrzlé hladině jezera Kianta. Finové nyní také přistoupili ke své „oblíbené“ taktice, při níž byly primárním cílem útoků a minometných přepadů polní kuchyně nepřítele. Za situace, kdy teplota začala v noci klesat k −30 stupňům Celsia, to byla taktika vysoce účinná.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek protiútoku.", "content": "Během 14.–16. prosince provedli Finové několik pokusů o útok proti klíčovým pozicím 163. divize v Suomussalmi a severně od něj, ale byli se značnými ztrátami odraženi. Siilasvuo se proto rozhodl odložit generální útok do přísunu dělostřelectva a většího počtu minometů, pokračoval však v narušování ruských logistických tras a některých dílčích útocích proti odloučenějším postům. 16. prapor zatím postoupil směrem k jihu, což vedlo k prudkým bojům na šíji mezi jezery Ala a Kova, které trvaly se střídavými úspěchy až do 20. prosince. Na šíji u jezera Kuivas se zatím změnila situace a spíše zkušební a rušivé útoky Sovětů ze 14. a 15. prosince byly 16. a 17. vystřídány vážnými pokusy o průlom, ve druhém případě byl podporován i tanky. Ty ovšem selhaly, částečně proto, že Siilasvuo přednostně přidělil zde umístěným jednotkám své první dělo, které dostal 16. prosince, částečně pro neschopnost 163. divize provést vlastní účinné akce na podporu akcí 44. divize. Situace se poté stabilizovala až do noci z 19. na 20. prosince, kdy finské přepadové jednotky zahájily preventivní a rušivé údery proti roztažené formaci 44. divize. 20. prosince zahájil Siilasvuo (konečně disponující relevantní dělostřeleckou podporou) akce na definitivní obklíčení Suomussalmi a 24. prosince je téměř dokončil. Zelencev zareagoval zběsilými údery všech volných jednotek ve směru na jihovýchod, aby se spojil se 44. divizí, přičemž se mu poprvé dostalo výrazné vzdušné podpory. Už mu bylo jasné, že je v pasti, a hodlal ji rozbít, dokud to bylo možné. Navíc si uvědomil, jak velký je problém se zásobováním, a že sliby jeho nadřízených jsou nerealistické. Přes dočasný dojem, že finské pozice oddělující ruské divize padnou, se je nakonec podařilo udržet, mimo jiné díky naprosté neschopnosti elitní 44. divize účinně podpořit snažení svých soudruhů (44. divize ukončila aktivní operace a přešla do obrany už 22. prosince) a stále se zhoršujícím meteorologickým podmínkám: teplota klesala až k −35 °C a sněžení zvýšilo průměrnou sílu sněhové pokrývky na 120 cm. Dne 25. prosince Zelencev zopakoval svůj úder, ale přes noc posílené finské pozice odolaly. Zároveň mu začaly narůstat problémy v souvislosti s finskými útoky ze severu a proti zásobovacím trasám. 25. a 26. prosince sice ještě severní cestou dorazily dvě zásobovací kolony, respektive to, co z nich navzdory extrémně silné ochraně zbylo, byly však poslední. Na Raatské cestě zatím pokračovaly boje na šíji Kuivas–Kuomas. Finové neuspěli ve svých pokusech o posunutí svých pozic na východ, avšak jejich přepadová komanda zničila nepříteli polní kuchyni, jeden tank a několik aut. Vyčerpaná 44. pěší divize již zjevně zcela ztratila schopnost a vůli aktivně bojovat a omezila se jen na obranu své kolony.", "section_level": 2}, {"title": "Generální útok.", "content": "Zoufalý Zelencev, který nyní již zcela jasně chápal svou situaci, se obrátil na své nadřízené s prosbou o povolení probít se z obklíčení. Argumentoval, že jeho mužům hrozí smrt hladem a že pokud by vyrazil okamžitě severovýchodním směrem, Finové ho nedokáží zastavit. Upozorňoval rovněž, že Suomussalmi je momentálně bezcenným spáleništěm a že jakákoliv snaha a postup na západ je odsouzena k nezdaru. Dašičev i Čujkov však jeho žádost zamítli a nařídili mu opevnit se v Suomussalmi, které mělo být bráněno jako předmostí pro pozdější akce proti finskému vnitrozemí. Přes nesmyslnost tohoto rozkazu se mu Zelencev podřídil. Bylo přislíbeno zásobování vzdušnou cestou a brzká pomoc od 44. divize. Opatrná sondáž Vinogradova, který se pokoušel naznačit, že jeho jednotky jsou na tom špatně a nemusí být schopny daný úkol splnit, byla natolik razantně odmítnuta, že s plánem navenek souhlasil. Je však zřejmé, že si jeho nesmyslnost dobře uvědomoval. Finové se zatím připravovali na závěrečnou fázi bitvy o Suomussalmi. Počasí se mezitím prudce zhoršilo. Teploty v noci běžně klesaly k −30 stupňům Celsia a stále více sovětských vojáků v Suomussalmi trpělo omrzlinami a hladem. Zelencevovi muži začali slábnout a umírat. Dne 27. prosince zahájil Siilasvuo generální útok na Zelencevovy pozice. Těžištěm útoku bylo Hulkoniemi na západní části perimetru. Rusové kladli zoufalý odpor, ale jejich křečovité a nekoordinované akce neměly proti systematickým úderům koncentrovaných finských sil šanci. Obranný perimetr byl ve své střední části rozbit, jednotky v jeho severní části byly zničeny, zatímco z jižní byly natlačeny přímo do Suomussalmi. Zároveň se část finských jednotek přesunula na severozápad, aby zablokovala poslední smysluplnou ústupovou trasu. Dále na severu zatím rozbila bojová skupina Kari systém hlídek a opevněných bodů střežících komunikace a přeťala hlavní cesty na tolika místech, že se jakékoliv jejich využití stalo zcela nereálným. Zelencev pochopil, že situace je beznadějná, a když zoufalost jeho situace podtrhlo první kolo leteckého zásobování (pro celou divizi se podařilo dodat dva pytle zmražených sucharů), rozhodl se, že své muže v Suomussalmi zemřít nenechá a 28. prosince před polednem nařídil na vlastní zodpovědnost svým jednotkám v Suomussalmi probít se severovýchodním směrem. V městečku zůstalo pouze malé množství mužů, kterým připadl nezáviděníhodný úkol zbrzdit nástup Finů. Nevydrželi však ani hodinu. Jejich soudruhům se průlom sice podařil, ale bojová formace se pod útoky finských odstřelovačů a přepadových komand brzy začala rozpadat. Někteří muži odhazovali zbraně a naslepo se prodírali sněhem a závějemi tam, kde tušili východ. Po zbytek dne i den následující Finové čistili blízké okolí Suomussalmi, likvidovali ruské opevněné body na komunikacích na sever a severovýchod od města a napadali ustupující kolony. 29.–30. prosince zahájil Siilasvuo systematickou likvidaci ruských jednotek rozmístěných na trase Palovaara–Juntusranta, zatímco skupina Kary likvidovala odloučené ruské jednotky na sever od Palovaary. Odpor nepřítele byl chaotický a končil zpravidla jeho ústupem, k čemuž přispěl i fakt, že Zelencev během akce zcela ztratil spojení a kontrolu nad svojí divizí. Některé finské zdroje uvádějí, že patrně zemřel, což však ve skutečnosti není pravda. Bitvu přežil a na rozdíl od Vinogradova nebyl ani popraven. Padl za Velké vlastenecké války 15. srpna 1941 při německém náletu na Murmansk. Troskám 163. divize se nakonec podařilo zaujmout nové obranné pozice u Linny a při severozápadním břehu jezera Kianta, nicméně možnost nějakého obnovení postupu směrem na západ byla z její strany po zbytek války zcela vyloučena. 31. prosince byla většina akcí proti zdecimované a z větší části rozprášené 163. divizi ukončena. Finské jednotky se přesunuly na jih a chystaly se napadnout 44. divizi, která již od 28. prosince trpěla pod prudkými nájezdy 1. praporu Sissi, který do oblasti právě dorazil.", "section_level": 2}, {"title": "Zničení 44. pěší divize.", "content": "Síly generála Vinogradova sestávající z elitní 44. „Stalinovy“, respektive „Modré“ divize, pluku FOA a části 21. tankové brigády byly roztaženy v 50 kilometrů dlouhé koloně mezi vsí Raate a šíjí u jezera Kuivas a každým dnem bylo zřejmější, že se jim již nedaří plně zajistit ani obranu sebe samých a že nemají šanci plnohodnotný finský útok přežít. Vinogradov se pokoušel upozornit velení na svou situaci a zoufale je prosil o rozkaz ustoupit, který však nedostal. Čujkov a Dašičev se omezili na spíše neformální instrukce, které se pohybovaly od požadavků vydržet a připravit útok na Suomussalmi po zcela soukromé náznaky, že pokud vydá rozkaz k ústupu, oni ho nejspíš popravit nenechají. Vinogradov, kterému se nechtělo vzít na sebe odpovědnost a skončit před vojenským soudem, se rozhodl vytrvat, dokud nedostane rozkaz k ústupu nebo posily. 1. ledna 1940 odpoledne zahájily finské jednotky přesun na výchozí pozice generálního útoku proti 44. divizi. Využily ke svým přesunům zamrzlé hladiny jezer nacházejících se jižně od Raatské cesty a soustředily se do čtyř úderných skupin, z nichž nejzápadnější se nacházela v týlu čelního uskupení 44. divize u jezera Kuomas a nejvýchodnější u vsi Raate poblíž sovětsko-finských hranic. Úder byl zahájen nad ránem 2. ledna a přestože jeho průběh byl na některých místech komplikovaný, rozťal ruskou kolonu na 5 částí. Zoufalé pokusy ruských jednotek o její znovuspojení selhaly. Zděšený Vinogradov zoufale prosil o pomoc nebo výslovné povolení probít se zpět, ale Čujkov i Dašičev se ani neobtěžovali na jeho žádosti reagovat. Důstojníci 44. divize prosili svého velitele, ať vydá rozkaz k ústupu sám, nebo ať jim alespoň povolí probít se na vlastní pěst, ale Vinogradov to odmítal a byl rozhodnut počkat na rozhodnutí shora. Zatím finské jednotky systematicky osekávaly jednotlivé enklávy, rozbíjely je a pobíjely jejich obránce. Násilně zverbovaní příslušníci FOA začali masově dezertovat a zabíjeli své komisaře. Poté se pokoušeli buďto uprchnout domů, nebo vyhledávali Finy, vzdávali se jim a poskytovali jim informace výměnou za naději, že dostanou ve Finsku azyl. Teploty se v noci nadále držely u −30 stupňů Celsia a ruští vojáci, kteří přišli za bojů 2. ledna o poslední polní kuchyně, umírali hlady a podchlazením. Některým začaly docházet náboje. Přesto lze obecně říci, že ještě 5. ledna kladly jednotky 44. divize zuřivý odpor na většině významných opevněných postů. Teprve 5. ledna večer byla 44. divize obklíčena natolik pevně, že bylo možno říci, že past je zcela uzavřena. 6. ledna již byla situace natolik zoufalá, že se Vinogradov rozhodl jednat na vlastní pěst a krátce po poledni zahájil zuřivý pokus o průlom alespoň z enkláv východní části, byl však odražen. K večeru proto vydal rozkaz „každý sám za sebe“. Zachránilo se jen něco mezi 3000–5000 muži. Většina z těch, co prošla zpět na území SSSR, se tam dostala beze zbraní a pouze z milosti Finů. 8. ledna byla zlikvidována poslední ohniska odporu a 44. divize i 21. tanková brigáda přestaly existovat. Generál Vinogradov, který se zachránil na jednom z mála tanků uniklých z obklíčení, stanul krátce na to před vojenským soudem, byl odsouzen pro zradu a zbabělost a popraven. Stejně dobře by ale měl nárok na popravu kterýkoliv další ze skupiny Dašičev, Čujkov, Mereckov, Vorošilov nebo Stalin, všichni měli na katastrofě minimálně stejný podíl.", "section_level": 2}, {"title": "Zhodnocení bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty.", "content": "Celkové ztráty Finské armády v bitvě jsou poměrně jasnou záležitostí, podle všeobecně akceptovaných oficiálních zdrojů činily 900 mrtvých a 1770 zraněných vojáků (mnohem nižší číslo, se kterým je možno se setkat, 350 mrtvých a 600 zraněných, jsou ztráty odpovídajícímu „užšímu pojetí bitvy“, bez bitvy na Raatské cestě). Otázka ztrát na sovětské straně je mnohem složitější. V různých finských zdrojích jejich odhady kolísají obvykle mezi 20 000 – 30 000 muži, jako konzervativní jsou brány odhady udávající ztráty Rudé armády ve výši cca 22 500 mužů. Ani ruské zdroje, v západní literatuře obvykle opomíjené, do věci příliš jasno také nevnášejí. S opomenutím oficiálních až propagandistických údajů vydaných do tisku krátce po válce (které zdaleka nedosahují ani počtu nalezených těl), vyčíslila 9. armáda veškeré ztráty za celou válku na 8540 mrtvých, 4996 nezvěstných a 32 573 raněných. 47. armádní sbor tvořil necelou polovinu této armády a dopadl fakticky nejhůř. Moderní ruští historici na základě toho odhadují ruské ztráty v bitvě na 15 000 mužů. Poměrně zásadní je ovšem otázka, nakolik jsou jejich vstupní data důvěryhodná, neboť 47. armádní sbor byl poměrně živelně doplňován a k vyčíslení tohoto doplňování patrně chybí i nejzákladnější evidence.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Drtivé vítězství Finů u Suomussalmi mělo dalekosáhlé dopady na další průběh Zimní války. Bylo zde zničeno silné uskupení nepřítele a kořist zde získaná byla větší, než veškeré zahraniční dodávky zbraní a pozemní techniky dodané Finsku za celý konflikt. Oblast Suomussalmi byla „vymazána“ z válečných map, neboť Rudá armáda se zde už po zbytek války nezmohla na žádnou větší akci, což umožnilo přesunout podstatnou část jednotek na jih do oblastí Kuhma, Kollaa a na Karelskou šíji. A v neposlední řadě bitva naprosto zesměšnila Rudou armádu a zcela rozbila její plány na rychlé obsazení Finska ve stylu blitzkriegu. Na druhé straně vedla tato a další drtivé porážky v ledové pustině k přehodnocení některých ruských bojových doktrín, takže když Německo zahájilo operaci Barbarossa, byla Rudá armáda na boje v krutých zimních podmínkách připravena mnohem lépe než \"Wehrmacht\", což se velmi projevilo zejména v nečekaně kruté zimě 1941/1942.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní důsledky.", "content": "Bitva také pochopitelně přinesla osobní důsledky na obou stranách. Velmi negativní dopad měla na kariéru nadějného sborového velitele generála Čujkova, který byl na dlouho odklizen do diplomatických služeb a pouze obtížně přesvědčoval své nadřízené, aby mu dali novou šanci velet v boji (dostal ji v roce 1942). Když později již jako maršál SSSR a hrdina od Stalingradu sepisoval své paměti, svému působení ve Finsku se pečlivě vyhýbal. Řada jeho podřízených byla popravena (např. velitel 44. divize Vinogradov). Důležitou událostí bylo, že v důsledku této bitvy byl odvolán i nejvyšší velitel Vorošilov a později donucen k rezignaci na pozici lidového komisaře obrany. Naproti tomu plukovník Hjalmar Siilasvuo byl za své vítězství oceněn hodností generálmajora. I jeho výkon za bitvy o Suomussalmi má výrazný podíl na tom, že je často označován za nejlepšího z finských polních velitelů druhé světové války.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva o Suomussalmi a na Raatské cestě (30. listopadu 1939 – 8. ledna 1940) byla největším vítězstvím finských ozbrojených sil v zimní válce a jedna z nejdrtivějších porážek v historii Rudé armády. Uskupení plukovníka Siilasvua složené z 9. pěší divize a dvou samostatných praporů dokázalo zničit 163. střeleckou divizi plukovníka Zelencova a postupně zlikvidovat 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Když se 163. střelecká divize střetla jižně od města Suomussalmi s rozsáhlým finským odporem vyslal jí velitel 9. armády Duchanov na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Tato divize se rozdělila; silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly zahájily postup na Raatské cestě a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se nedorozuměním dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou šanci proniknout vpřed. Když se finským jednotkám podařilo severně od města zničit 163. střeleckou divizi, přesunuli všechny síly proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý likvidovali kombinovanou taktikou zátarasů a guerillových nájezdů na týlové komunikace, což ji donutilo zastavit postup několik kilometrů před městem Suomussalmi. Toto vítězství přineslo finské armádě nejenom obrovskou kořist v podobě výzbroje a výstroje, ale představovalo také velkou morální vzpruhu pro finské ozbrojené síly a demonstrovalo kvalitativní převahu finských jednotek. Velitel Vinogradov byl o několik týdnů později za toto selhání popraven. Podle armádního komisaře Měchlise byla příčinou porážky nedbalost náčelníka štábu 9. armády, plukovníka Jermolajeva kombinovaná s neschopností velitele 163. divize, plukovníka Zelencova a velitele 47. střeleckého sboru Dašičeva.", "tgt_summary": "The Battle of Suomussalmi was a battle fought between Finnish and Soviet forces in the Winter War. The action took place from around December 7, 1939, to January 8, 1940. The outcome was a Finnish victory against superior forces. Suomussalmi is considered the clearest, most important, and most significant Finnish victory in the northern half of Finland. In Finland, the battle is still seen today as a symbol of the entire Winter War itself.", "id": 904902} {"src_title": "Carl-Gustav Arvid Rossby", "tgt_title": "Carl-Gustaf Rossby", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 28. prosince 1898 ve Stockholmu. Studoval matematiku, fyziku a geofyziku na Stockholmské univerzitě. Byl na stáži u Vilhelma Bjerknese v Bergenu a v Lipsku. Po studiích působil u Švédského hydrometeorologického ústavu a jako meteorolog při oceánografických expedicích. Přitom studoval matematickou fyziku. Od roku 1926 působil v USA ve Washingtonu, D.C. v National Weather Service, kde sloučil teoretickou práci o turbulencích s povětrností službou pro civilní letectví. V roce 1928 založil první americkou katedru meteorologie na Massachusettském institutu technologií. V tomto období se začal zajímat o termodynamiku atmosféry, promíchávání a turbulence a interakcemi mezi oceány a atmosférou. V roce 1938 se stal občanem USA a následující rok se stal ředitelem National Weather Service. V roce 1939 publikoval práci o dynamice akčních center. V roce 1940 byl jmenován profesorem na Chicagské univerzitě a obrátil svou pozornost opět na problematiku dlouhovlnných pohybů atmosféry. Úspěšně identifikoval a popsal tryskové proudění a po něm pojmenované Rossbyho vlny. Během druhé světové války byl konzultantem spojeneckých vojsk a organizoval výcvik vojenských meteorologů, kteří byli převážně z chicagské katedry – většina z nich po válce pokračovala v matematickém popisu dynamiky atmosféry už s použitím počítačů. Během války se zabýval intenzivněji tryskovým prouděním. Po 20 letech v USA se vrátil do Švédska. V roce 1947 byl jmenován profesorem na Stockholmské univerzitě a posléze ředitelem Švédského hydrometeorologického ústavu. Založil vědecký časopis \"Tellus\". Na sklonku života se zabýval chemickým klimatem atmosféry. Zemřel 19. srpna 1957 ve Stockholmu ve věku 58 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl-Gustav Arvid Rossby (28. prosince 1898 Stockholm – 19. srpna 1957 tamtéž) byl švédský respektive americký meteorolog. Zakladatel americké meteorologické školy – chicagská meteorologická škola dynamické meteorologie. Popsal dlouhé planetární vlny – Rossbyho vlny.", "tgt_summary": "Carl-Gustaf Arvid Rossby ( 28 December 1898 – 19 August 1957) was a Swedish-born American meteorologist who first explained the large-scale motions of the atmosphere in terms of fluid mechanics. He identified and characterized both the jet stream and the long waves in the westerlies that were later named Rossby waves.", "id": 630416} {"src_title": "Patnáctka", "tgt_title": "15 puzzle", "src_document": [{"title": "Existence řešení.", "content": "V hlavolamu existují pozice, ze kterých není možné se dovolenými tahy (tzn. bez vyjmutí kamenů z krabičky) dostat do cílové pozice. Sam Loyd nabídnul odměnu $1000 tomu, kdo jako první nabídne řešení jedné z těchto pozic (viz obrázek vlevo), což vyvolalo ohromný zájem o tuto hru (na čemž Loyd vydělal jmění). Tato odměna samozřejmě nikdy nemohla být vyplacena (což Loyd věděl). Při podrobnější analýze hry se dá snadno prokázat, že existují právě dvě skupiny pozic, které na sebe nelze vzájemně převést povolenými tahy (jedna skupina obsahuje cílovou pozici, druhá skupina obsahuje např. výše uvedenou neřešitelnou pozici, která se od cílové liší výměnou právě dvou kamenů). K důkazu stačí uvědomit si, že parita součtu počtu inverzí v permutaci kamenů s číslem řádku, na kterém je volné místo, je invariantem úlohy, při platných tazích se nemění (při posuvu vodorovně se počet inverzí ani číslo řádku volného místa nemění vůbec, při svislých tazích se číslo řádku změní o jedna a počet inverzí se změní o liché číslo). To znamená, že stavový prostor úlohy obsahuje dvě třídy ekvivalence, které v grafu tvoří dvě oddělené komponenty. V požadovaném cílovém stavu je počet inverzí nula a prázdné pole je na čtvrtém řádku, 0 + 4 = 4, což je sudé číslo, takže řešitelné jsou jen ty pozice, které mají počet inverzí plus číslo řádku prázdného místa sudé (zatímco v uvedeném rozestavení je počet inverzí jedna a prázdné pole je stále na čtvrtém řádku, což dává lichý součet a pozice proto není řešitelná).", "section_level": 1}, {"title": "Hledání řešení.", "content": "Patnáctka je typickou ukázkou úlohy řešitelné heuristickým algoritmem. Nejběžnější heuristická ohodnocení používaná pro tuto úlohou jsou počet špatně umístěných kamenů či součet manhattanských vzdáleností kamenů od svých cílových pozic. Obě metriky jsou \"přípustné\" (nikdy nepodceňují kvalitu pozice), což pro některé algoritmy (např. A*) zaručuje nalezení nejlepšího řešení. Při zobecnění úlohy na hlavolam \"N\"×\"N\" je hledání nějakého řešení snadné, hledání nejlepšího řešení je však NP-těžká úloha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patnáctka (známa též jako Loydova patnáctka podle jejího popularizátora Sama Loyda) je hlavolam, ve kterém musí hráč přesouváním kamenů uvnitř malé čtvercové krabičky tyto kameny seřadit. Hlavolam sestává z krabičky, do které se vejde 4×4 čtvercových kamenů, místo jednoho kamene je však volné místo, které umožňuje kameny v krabičce posouvat. Na začátku jsou kameny zamíchány, cílem hry je seřadit je podle na nich napsaných čísel či jiného označení. Kromě základní verze 4×4 existují také verze o jiné velikosti, např. jednodušší verze 3×3 (někdy označovaná jako Lišák).", "tgt_summary": "The 15-puzzle (also called Gem Puzzle, Boss Puzzle, Game of Fifteen, Mystic Square and many others) is a sliding puzzle that consists of a frame of numbered square tiles in random order with one tile missing. The puzzle also exists in other sizes, particularly the smaller 8-puzzle. If the size is 3×3 tiles, the puzzle is called the 8-puzzle or 9-puzzle, and if 4×4 tiles, the puzzle is called the 15-puzzle or 16-puzzle named, respectively, for the number of tiles and the number of spaces. The object of the puzzle is to place the tiles in order by making sliding moves that use the empty space. The \"n\"-puzzle is a classical problem for modelling algorithms involving heuristics. Commonly used heuristics for this problem include counting the number of misplaced tiles and finding the sum of the taxicab distances between each block and its position in the goal configuration. Note that both are \"admissible\", i.e. they never overestimate the number of moves left, which ensures optimality for certain search algorithms such as A*.", "id": 157387} {"src_title": "Halit", "tgt_title": "Halite", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Průmyslově významná ložiska halitu vznikala v teplých oblastech vysrážením z mořské vody v zátokách, které byly od otevřeného moře odděleny hrází nebo byly s ním spojeny úzkým průlivem. Tak vznikly laguny, které postupně vysychaly. Jak stoupala koncentrace rozpuštěných látek ve vodě docházelo postupně k jejich vysrážení. Nejdříve uhličitany (vápenec, dolomit), pak sírany (sádrovec) a nakonec halogenidy (halit, sylvín, carnallit). V současnosti vzniká vysrážením v solných jezerech nebo z mořské vody, krystalizuje ze sopečných plynů, vykvétá na půdách v aridních (suchých) oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Nejčastěji se vyskytuje v podobě zrnitých nebo vláknitých agregátů, často tvoří krystaly ve tvaru krychle. Může být i celistvého vzhledu.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Existují tři způsoby těžby soli.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jedná se o životně důležitý minerál, který je potřebný pro životní funkce většiny organizmů. Dospělý člověk zkonzumuje za rok 7,5 kg soli. Na světě se vyrobí 220 milionů tun soli ročně, z toho v Evropě 45 milionů tun. Sůl kamenná je důležitá surovina pro potravinářský a chemický průmysl. V potravinářství se kromě běžné úpravy potravin používá při konzervaci masa pomocí solení. V chemickém průmyslu je halit důležitý pro tvorbu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny solné a mnoho dalších látek. Jeho další využití je například v mydlovarnictví, sklářství, metalurgii a v papírenském průmyslu, či při výrobě barev. Využití je tedy obrovské a jedná se o strategickou, ale dostupnou surovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod se solí.", "content": "Od doby, kdy lidé přešli z lovu na zemědělství a masitou potravu, bohatou na sůl, nahradili obilím, začaly být bílé krystalky velice žádané. České země byly vždy závislé na dovozu soli, která se v minulosti dopravovala po solných stezkách - do severních Čech sůl saská, na jih pak alpská. Ta se dopravovala po Zlaté stezce přes Šumavu a na nejobyčejnějším z minerálů zbohatly zejména města Pasov a Prachatice, přes něž solné karavany procházely. V 16. století prošlo Prachaticemi, označovanými za solný sklad Čech, až 220 tun soli týdně. Ve středověku se používala sůl jako konzervační prostředek, takže obchodnící s touto komoditou byli velmi zámožní. Trh prostřednictvím vysokých daní ovládali panovníci, na obchodu se solí zbohatly Benátky, Janov a Řím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Halit (Glocker, 1847), chemický vzorec NaCl, je minerál krystalizující v krychlové (kubické) soustavě. Název je složený z řeckých slov \"halos\" – slaný a \"lithos\" – kámen. Český název halitu je sůl kamenná.", "tgt_summary": "Halite ( or ), commonly known as rock salt, is a type of salt, the mineral (natural) form of sodium chloride (Na Cl). Halite forms isometric crystals. The mineral is typically colorless or white, but may also be light blue, dark blue, purple, pink, red, orange, yellow or gray depending on inclusion of other materials, impurities, and structural or isotopic abnormalities in the crystals. It commonly occurs with other evaporite deposit minerals such as several of the sulfates, halides, and borates. The name \"halite\" is derived from the Ancient Greek word for salt, ἅλς (háls).", "id": 1879346} {"src_title": "Liturgie", "tgt_title": "Liturgy", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní, nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská liturgie.", "content": "Ve smyslu veřejné služby převzaly pojem už starověké křesťanské církve a postupně si budovaly i odpovídající ritus, to jest pravidla o místě a čase konání, o osobách, které mohou nebo mají liturgii vykonávat a které se jí mohou nebo mají účastnit, o potřebném oblečení (rouchu), náčiní a vybavení, o postupu bohoslužby, o textech, zpěvu, hudbě a podobně. Tato pravidla vznikala postupně, jak se obsah bohoslužby stával bohatším a složitějším, jak se do ní zařazovaly další a další prvky. Už ve starověku se hlavní typy křesťanské liturgie a jejich hlavní složky a obsahy na Východě i na Západě poměrně ustálily a postupně také sjednocovaly, v důsledku rozdělení říše a později velkého schizmatu (1054) se však východní a západní liturgie ustálily v dosti odlišné podobě. Také jazykový úzus je mírně odlišný: zatímco na západě se liturgií obvykle rozumí především obecná pravidla a způsob, pravoslavné církve nazývají „liturgie“ i každé jednotlivé shromáždění (bohoslužbu). Některé křesťanské církve mají liturgii bohatší a složitější (například pravoslavné církve, římskokatolická a anglikánská církev), kdežto jiné, zejména reformované církve velmi jednoduchou (např. kvakeři), nicméně nějaká více méně pravidelná shromáždění s typizovaným průběhem a obsahem se vyskytují ve všech křesťanských církvích i v judaismu. Vyskytují se i v jiných náboženských společenstvích, v islámu a pod., ale z historických důvodů se zde obvykle o liturgii nemluví. Křesťanská liturgická shromáždění se dělí do dvou hlavních skupin: Eucharistickou bohoslužbu, mši nebo Večeři Páně může sloužit jen zvlášť pověřená duchovní osoba. Jisté rozdíly v liturgii vznikly na západě už v reformaci, kdy se katolická liturgie definitivně sjednotila, kdežto v protestantských církvích se většinou zjednodušila. Další rozlišení vzniklo reformami Druhého vatikánského koncilu, které anglikánské a luterské církve nepřijaly. V pravoslavných církvích se nejčastěji slouží Liturgie sv. Jana Zlatoústého, nejobvyklejší bohoslužba byzantského ritu. Pro drobné útvary jako modlitba před jídlem v rámci rodiny se pojem liturgie obvykle nepoužívá. Přehled jednotlivých křesťanských liturgií podává heslo Ritus.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská liturgie.", "content": "V septuagintním překladu Pěti knih Mojžíšových se řecký výraz \"leitúrgia\" () používá výhradně pro překlad hebrejského slova \"avoda\" (, doslova „práce“), jehož je užito ve smyslu služby, kterou vykonávali levité při příbytku svědectví, především pak při jeho rozkládání, přenášení, stavění a údržbě, a také ve smyslu obřadních a obětních úkonů, jež v tomto stanu vykonávali kněží. Později, kdy funkci příbytku svědectví nahradil jeruzalémský chrám, byla upravena i služba levitů, z nichž někteří byli pověřeni zpěvem žalmů a hrou na hudební nástroje. Po odvlečení židovských elit do babylonského zajetí a zboření prvního Chrámu se začala formovat instituce synagóg, jež začaly v židovském náboženském životě hrát čím dál významnější roli. V nich se postupně vyvíjela liturgie do podoby \"seder tfilot\" (hebrejsky: , „pořadí modliteb“) včetně \"kri'at ha-Tora\" (hebrejsky: , „čtení z Tóry“), tak jak je známá v současném judaismu a zachycena v používaných sidurech a machzorech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liturgie (z řec. λειτουργία \"veřejná služba\", z λειτος veřejný a εργον dílo, práce) znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.", "tgt_summary": "Liturgy is the customary public worship performed by a religious group. As a religious phenomenon, liturgy represents a communal response to and participation in the sacred through activity reflecting praise, thanksgiving, supplication or repentance. It forms a basis for establishing a relationship with a divine agency, as well as with other participants in the liturgy. Technically speaking, liturgy forms a subset of ritual. The word \"liturgy\", sometimes equated in English as \"service\", refers to a formal ritual, which may or may not be elaborate, enacted by those who understand themselves to be participating in an action with the divine; examples include the Eastern Christian Divine Liturgy (), and the Catholic Mass.", "id": 465972} {"src_title": "Zdroj napětí", "tgt_title": "Voltage source", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Podle vnitřního odporu lze rozdělit elektrické zdroje na \"tvrdé\" a \"měkké\" zdroje. Tvrdý zdroj má vnitřní odpor menší než 1 Ω a má proto menší úbytek napětí na zdroji při zatížení (například olověný akumulátor). Měkký zdroj má vnitřní odpor větší než 1 Ω (například vybitý tužkový článek). Elektrický zdroj vykonává v elektrickém obvodu elektrickou práci. Velikost této práce za jednotku času je elektrický výkon zdroje.", "section_level": 1}, {"title": "Reálné zdroje napětí.", "content": "Reálným (tedy nikoliv ideálním) zdrojem napětí může být například:", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání zdrojů.", "content": "+) 6článků v sériovém zapojení", "section_level": 1}, {"title": ") při rozdílu teplot 40 .", "content": "", "section_level": 0}, {"title": "Elektrický zdroj v obvodu.", "content": "Po připojení zdroje do uzavřeného elektrického obvodu začne obvodem procházet elektrický proud. Na rozdíl od elektromotorického napětí však proud kromě zdroje závisí také na dalších parametrech obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrotechnická značka.", "content": "Jestliže záleží na \"polaritě\" zdroje, pak se ve značce u jednotlivých pólů vyznačí + a -. Nezáleží-li na polaritě, není nutno + a − vyznačovat.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní odpor.", "content": "Protéká-li elektrický proud obvodem, protéká také elektrickým zdrojem. \"Ideální zdroj\" neklade proudu žádný odpor, jeho vnitřní odpor je nulový a svorkové napětí (napětí na svorkách zdroje) má vždy stejnou velikost jako elektromotorické napětí. U \"reálných zdrojů\" se projevuje jejich vnitřní odpor a napětí na svorkách zatíženého zdroje je menší než elektromotorické napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Sériové zapojení zdrojů.", "content": "Sériové zapojení dvou a více zdrojů má za následek \"zvýšení\" celkového elektromotorického napětí: Větším elektromotorickým napětí se dosáhne zvětšení výkonu zdroje, nevýhodou je zvětšení celkového vnitřního odporu: Sériové zapojení zdrojů se uskutečňuje vodivým spojením pólů s opačnou polaritou. Prakticky se používá např. v plochých bateriích (3 suché články = 3 × 1,5 V = 4,5 V), v kapesních svítilnách (sériové zapojení více baterií), v automobilových akumulátorech (6 jednoduchých akumulátorů = 6 × 2 V = 12 V), ap.", "section_level": 2}, {"title": "Paralelní zapojení zdrojů.", "content": "Paralelním zapojením dvou a více zdrojů se nezvyšuje elektromotorické napětí, ale celkový elektrický výkon zdrojů, které jsou schopny dodávat při stejném napětí větší elektrický proud. Důležitou podmínkou je stejná velikost elektromotorických napětí jednotlivých zdrojů, aby nedocházelo k tomu, že silnější zdroj bude způsobovat elektrický proud opačného směru ve slabším zdroji. To by představovalo ztráty elektrické energie, v chemických zdrojích by to mohlo způsobit nežádoucí chemické změny. Paralelní zapojení se uskutečňuje vodivým spojením pólů se stejnou polaritou. Praktické použití je v rozvětvených elektrických obvodech, kde se elektrický proud rozděluje do více větví a je třeba, aby celkový elektrický proud dodávaný zdrojem měl dostatečnou velikost", "section_level": 2}, {"title": "Elektromotorické napětí.", "content": "Charakteristickou vlastností elektrického zdroje je elektromotorické napětí, což je elektrická energie přepočtená na jednotkový elektrický náboj, kterou je schopen zdroj dodávat. Tato energie vzniká z \"neelektrické\" práce přesouváním částic s elektrickým nábojem (elektronů, iontů) uvnitř zdroje proti směru \"vnitřního\" elektrického pole. Na \"pólech\" zdroje se vytváří odlišný elektrický potenciál, jehož rozdíl tvoří elektromotorické napětí.", "section_level": 1}, {"title": "Dualita elektrických zdrojů.", "content": "Reálný zdroj proudu může být nahrazen (modelován) ideálním zdrojem napětí se sériovým odporem a naopak reálný zdroj napětí může být nahrazen ideálním zdrojem proudu s paralelním odporem. Tyto dva modely reálného elektrického zdroje jsou rovnocenné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdroj napětí (, též \"zdroj elektrického napětí\") je v elektrotechnice takový elektrický zdroj, který na svém výstupu udržuje stálé elektrické napětí bez ohledu na odebíraný elektrický proud. Ideální zdroj napětí neexistuje, protože vnitřní odpor reálného zdroje omezuje maximální proud, který může elektrickým obvodem protékat. Reálný elektrický zdroj může pro zajištění stabilního napětí na výstupu používat stabilizátor napětí, který ho zajišťuje pomocí úbytku napětí (rozdíl mezi vstupním a výstupním napětím stabilizátoru). Obvyklé použití zdroje napětí je například nabíječka mobilních zařízení (AC adaptér), která na svém USB výstupu poskytuje napětí 5 V. Podle duality elektrotechniky je ke zdroji napětí protějškem zdroj proudu.", "tgt_summary": "A voltage source is a two-terminal device which can maintain a fixed voltage. An ideal voltage source can maintain the fixed voltage independent of the load resistance or the output current. However, a real-world voltage source cannot supply unlimited current. A voltage source is the dual of a current source. Real-world sources of electrical energy, such as batteries and generators, can be modeled for analysis purposes as a combination of an ideal voltage source and additional combinations of impedance elements.", "id": 920816} {"src_title": "Wikizprávy", "tgt_title": "Wikinews", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka číst a psát online zprávy (kolaborativní zpravodajství) na wiki vznikla v listopadu 2004. V prosinci tento projekt přešel z předváděcí fáze do beta verze. Současně s původní anglickou verzí byla spuštěna i německá. Později postupně vznikaly verze v dalších jazycích, na začátku listopadu 2005 jich existovalo patnáct. Prvního tisíce článků dosáhly Wikizprávy 13. března 2005. Česká jazyková mutace byla připravována od prosince 2007 na Inkubátoru a od 26. května 2008 běží na vlastní doméně.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah projektu.", "content": "V lednu 2020 projekt existoval ve 34 jazycích. Obsahoval přes 234 000 článků a pracovalo v něm 150 správců. Zaregistrováno bylo přes 3 148 000 uživatelů, z nichž bylo 560 aktivních (přispívajících v posledních 30 dnech). Podle počtu článků byla největší srbská jazyková verze, která obsahovala přes 52 900 článků (22,5 % z celkového rozsahu projektu). Další rozsáhlé verze byly anglická (9,3 %), francouzská (9,2 %), ruská (8,7 %) nebo polská (6,2 %). 81,4 % všech článků bylo napsáno v deseti největších verzích. Česká verze byla 12. v pořadí a obsahovala přes 6 100 článků, tedy 2,6 % z celkového množství. Registrováno v ní bylo přes 5 200 uživatelů, z nichž asi 10 bylo aktivních. Pracovali zde 3 správci. V roce 2019 bylo zobrazeno přes 410 000 dotazů. Denní průměr byl 1 126 a měsíční 34 242 dotazů. Nejvíce dotazů bylo zobrazeno v srpnu (58 291), nejméně v prosinci (15 571). Nejvíce dotazů za den přišlo v úterý 1. ledna (9 493), nejméně v sobotu 9. listopadu (304).", "section_level": 1}], "src_summary": "Wikizprávy (anglicky ) jsou projektem otevřeného zpravodajského serveru na bázi wiki, který provozuje nadace Wikimedia. Wikizprávy umožňují komukoli přispívat zprávami z různých oblastí a jejich cílem, uvedeným na hlavní straně, je „vytvořit různorodé prostředí, kde místní novináři mohou nezávisle referovat o rozmanitých aktualitách“.", "tgt_summary": "Wikinews is a free-content news source wiki and a project of the Wikimedia Foundation. The site works through collaborative journalism. Wikipedia co-founder Jimmy Wales has distinguished Wikinews from Wikipedia by saying \"on Wikinews, each story is to be written as a news story as opposed to an encyclopedia article.\" The neutral point of view policy espoused in Wikinews distinguishes it from other citizen journalism efforts such as Indymedia and OhmyNews. In contrast to most projects of the Wikimedia Foundation, Wikinews allows original work under the form of original reporting and interviews.", "id": 730370} {"src_title": "Elektronvolt", "tgt_title": "Electronvolt", "src_document": [{"title": "Velikost jednotky.", "content": "Elektronvolt je v běžných měřítkách extrémně malé množství energie. Energie pohybu letícího komára je přibližně bilion elektronvoltů. Jednotka je proto užitečná tam, kde jsou typické energie velmi malé, to znamená ve světě částic. Také zde je 1 eV často poměrně malá energie, takže se používají větší násobky a předpony: 1 keV je tisíc eV, 1 MeV je milion eV, 1 GeV je miliarda eV, 1 TeV je bilion eV. Někdy se zkratka používá jako akronym, lze se tedy setkat i s jejím skloňováním. Největší urychlovač částic (LHC) dodá každému protonu energii 7 TeV. Rozbitím jediného jádra uranu U se uvolní přibližně 215 MeV. Sloučením jednoho jádra atomu deuteria s jádrem tritia se uvolní 17,6 MeV. V obrazovkách barevných televizorů jsou elektrony urychlovány vysokým napětím kolem 32 tisíc voltů, takže elektrony získávají kinetickou energii 32 keV. Dobře se elektronvolt hodí k měření energie chemických vazeb, jsou to řádově jednotky či desítky eV na jednu molekulu. K vytržení elektronu z atomu vodíku (ionizaci) je potřeba 13,6 eV. Řádově jednotky eV má také energie fotonů viditelného světla. Energie menší než elektronvolt se vyskytují v termodynamice, například střední kinetická energie částic vzduchu při pokojové teplotě je 38 meV (milielektronvolt). Rychlost elektronu s kinetickou energií 1 eV je přibližně 593 km/s. Rychlost protonu se stejnou kinetickou energií je pak jen 13,8 km/s. Velikost elektronvoltu v jednotkách SI se určuje měřením náboje elektronu. Nejpřesnější ze známých metod je měření Josephsonova jevu, kterým se určí hodnota Josephsonovy konstanty formula_2. Velikost elementárního náboje se pak stanoví ze vztahu formula_3. Zde formula_4 je von Klitzingova konstanta, která je změřena řádově přesněji než formula_2. Relativní směrodatná odchylka měření Josephsonovy konstanty je 2,5×10 (2,5 miliontiny procenta) a právě takovou přesnost má i převod elektronvoltu na jouly.", "section_level": 1}, {"title": "Užití při měření.", "content": "V technické praxi je výhodné, že pro částice s elementárním nábojem odpovídá změna energie v elektronvoltech přímo elektrickému napětí ve voltech, kterým je částice urychlena (či zbrzděna). Příkladem může být aparatura k pozorování vnějšího fotoelektrického jevu, kde se užívá brzdné elektrické pole ke zjištění energie elektronů. Světlo (či jiné záření) prochází okénkem do evakuované baňky a dopadá na katodu, aby z jejího povrchu vytrhlo elektrony. Ty prolétají skrze mřížku, dopadají na anodu a vytvářejí tak v obvodu elektrický proud, který měříme mikroampérmetrem. Abychom stanovili energii vyletujících elektronů, nastavíme pomocí potenciometru brzdné napětí mezi katodu a mřížku. Málo energetické elektrony jsou tímto elektrickým polem vráceny zpět na katodu a neúčastní se vedení proudu. Pokud má ale elektron dostatečnou kinetickou energii, brzdné pole překoná a pokračuje k anodě. Potřebná kinetická energie v elektronvoltech přímo odpovídá brzdnému napětí ve voltech. Můžeme tedy experimentálně zjistit krajní hodnotu napětí mezi katodou a mřížkou, při němž obvodem ještě prochází proud, například 1,2 voltu. Znamená to, že světlo dodává elektronům kinetickou energii 1,2 elektronvoltu. V praxi tedy často porovnáváme neznámou hodnotu energie částice přímo s elektronvoltem a nikoli s jednotkami soustavy SI. Je to jeden z hlavních důvodů k zavedení této jednotky. Nepřesnost převodního koeficientu mezi eV a J je obvykle zcela zanedbatelná vzhledem k chybám měření v běžných laboratorních podmínkách. Navíc elektronvolt lze podle jeho definice realizovat výrazně přesněji než joule podle definice SI.", "section_level": 1}, {"title": "Konstanty.", "content": "Některé fyzikální konstanty mají rozměr energie, případně v kombinaci s dalšími veličinami. K jejich vyjádření lze místo joulů používat elektronvolty. Skupina CODATA uvádí v doporučení z roku 2010 tyto hodnoty konstant a směrodatných odchylek.", "section_level": 1}, {"title": "Energie fotonů.", "content": "Podle kvantové teorie se světlo a veškeré jiné elektromagnetické záření skládá z částic – fotonů, jejichž energie je přímo úměrná frekvenci světla. Zde formula_7 je Planckova konstanta, formula_8 je rychlost světla ve vakuu, formula_9 je frekvence a formula_10 je vlnová délka. Vyjádříme-li součin formula_11 v jednotkách eV · nm, dostaneme užitečné vyjádření energie fotonu v elektronvoltech. Viditelné světlo i okolní infračervené a ultrafialové záření je tedy tvořeno fotony s energií řádově v jednotkách elektronvoltů.", "section_level": 1}, {"title": "Další veličiny udávané v elektronvoltech.", "content": "V částicové fyzice se elektronvolty, jejich násobky a mocniny běžně užívají i k vyjádření hodnot jiných veličin než energie. Tato konvence je postavena na faktu, že veličiny k sobě pojí základní fyzikální vztah, který má tvar přímé úměrnosti. Je-li energie formula_13 v nějakém kontextu úměrná veličině formula_14, zapisujeme to jako rovnici kde formula_9 je konstanta úměrnosti. Obvykle je formula_9 některá ze základních fyzikálních konstant, nejčastěji rychlost světla ve vakuu formula_8, redukovaná Planckova konstanta formula_19, Boltzmannova konstanta formula_20, gravitační konstanta formula_21, případně jejich kombinace. Konstanta určuje způsob přepočtu veličiny formula_14 na energii a také zpět: Jako jednotku pro veličinu formula_14 můžeme na základě tohoto vztahu použít jednotku energie vydělenou konstantou formula_9. Za jednotku energie se obvykle volí elektronvolt, takže jednotku zapisujeme takto: Tento zápis kóduje způsob, jak hodnotu veličiny převést na jiné jednotky. Například klidová hmotnost protonu může být uvedena jako formula_27. Chceme-li hodnotu převést na základní jednotku SI – kilogram, je třeba přepočítat formula_28 na jouly a výsledek podělit druhou mocninou rychlosti světla formula_29. Číselně tedy provádíme tento výpočet: Hmotnost protonu je tedy přibližně formula_31. Uvedený zápis je konzistentní a umožňuje hodnoty kdykoli přepočítat na jiné jednotky a to i čtenáři, který nezná příslušný fyzikální vztah. Částicoví fyzikové tuto konvenci znají a používají ke zjednodušení některých výpočtů. Někdy přitom ale vynechávají konstanty, takže například hmotnost protonu může být uvedena jako formula_32. V jednotkách SI je to zápis formálně nesprávný a pro neznalého člověka může být matoucí, protože zakrývá způsob převodu jednotek. V publikaci užívající tento zápis bývá ve zvláštní sekci uvedeno, že ve výpočtech používá místo SI některou tzv. přirozenou soustavu jednotek. Jednotky jsou v tom případě zavedeny tak, aby základní konstanty měly číselnou hodnotu 1. Je-li například formula_33, pak tato konstanta odpadá i ze zápisu jednotek: formula_34. Dle této konvence je možné uvádět v elektronvoltech, jejich násobcích a mocninách dokonce \"všechny\" veličiny relevantní pro daný text. Níže uvádíme příklady veličin, k jejichž vyjádření se používají elektronvolty v kombinaci s určitou konstantou, a kontext, který vedl k volbě převodního vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Podle Einsteinovy teorie relativity odpovídá každé hmotnosti určité množství energie podle vztahu E=mc², kde formula_8 je konstanta (rychlost světla ve vakuu). Jde o vztah přímé úměrnosti, což umožňuje měřit hmotnost ve stejných jednotkách jako energii. Například klidovou hmotnost elektronu formula_36 můžeme vynásobit formula_37, čímž obdržíme klidovou energii v joulech. Po převodu na elektronvolty můžeme psát formula_38, což se běžně zkráceně zapisuje i jako formula_39. Tato hodnota odpovídá energii uvolněné při anihilaci elektronu. Ve fyzice elementárních částic se klidová hmotnost udává běžně v jednotkách formula_41, což odpovídá přibližně formula_42 (tj. zhruba dvojnásobek hmotnosti elektronu).", "section_level": 2}, {"title": "Hybnost.", "content": "Hybnost fotonu je přímo úměrná jeho energii, přičemž konstantou úměrnosti je rychlost světla ve vakuu. Dle tohoto vztahu můžeme přirozeně měřit hybnost v jednotkách formula_44. Hybnost fotonu má v těchto jednotkách číselně stejnou hodnotu jako jeho energie. Výhodnost těchto jednotek lze demonstrovat na příkladu, kdy máme určit hybnost elektronu, který byl urychlen elektrickým napětím formula_46. Podle definice elektronvoltu získal elektron kinetickou energii formula_47. Klidová hmotnost elektronu je formula_48, takže jeho energie v klidu je formula_49. Celková energie urychlené částice je tedy jednoduše formula_50. K výpočtu hybnosti použijeme relativistický vztah známý jako Pythagorova věta o energii: Odtud plyne Hybnost tedy můžeme zapsat jako formula_53. Je vidět, že konstanta formula_8 se ve vztazích chová tak, že ani není třeba znát její hodnotu a číselné operace jsou jednoduché.", "section_level": 2}, {"title": "Teplota.", "content": "Teplota se místo kelvinů někdy udává v elektronvoltech. Převod je dán hodnotou Boltzmannovy konstanty formula_20. Například teplotu v jádru Slunce formula_57 lze zapsat jako formula_58, neboli formula_59. Často se v tomto zápise Boltzmannova konstanta neuvádí a píše se pouze formula_60. Výhodou použití jednotky energie 'elektronvolt' pro udání teploty je v tom, že stačí hodnotu vynásobit faktorem formula_61 a získáme střední kinetickou energii částic. Ta je tedy pro zmiňované jádro slunce formula_62.", "section_level": 2}, {"title": "Časy a vzdálenosti.", "content": "U částic s velmi krátkou střední dobou života formula_63 se místo ní někdy udává tzv. rozpadová šířka, která má rozměr energie. Například mezon formula_65 má dobu života asi 1,53 pikosekund, čemuž odpovídá rozpadová šířka formula_66. Je vidět, že časové údaje lze udávat v jednotkách formula_67, či přesněji řečeno formula_68. A protože rychlost světla ve vakuu dává přímý přepočet mezi jednotkami času a vzdálenosti, je možné měřit i vzdálenost v jednotkách formula_67, či přesněji zapsáno formula_71. Vzhledem k typickým malým vzdálenostem ve světě částic, používá se tento vztah často ve tvarech:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé byla jednotka elektronvolt, tehdy ještě pod názvem „ekvivalent voltu“, použita roku 1912 v časopisu Philosophical Magazine v článku Karla Taylora Comptona a Owena Willanse Richardsona „“ o fotoelektrickém jevu. V USA se s rozvojem částicové fyziky začala používat jednotka BeV (případně bev či Bev), kde B představovalo miliardu (z anglického „“). V roce 1948 však IUPAP její používání zamítl a pro miliardu elektronvoltů upřednostnil použití předpony giga, takže jednotka je označována zkratkou GeV. V některých starších publikacích se jako zkratka pro elektronvolt uvádí „ev“. Od jednotky BeV byl odvozen název částicového urychlovače Bevatron (v provozu 1954–1993, Berkeley, USA). Podle stejného klíče byl pojmenován urychlovač Tevatron (1983–2011, Illinois), který urychloval protony a antiprotony na energie až 1 TeV. Název Zevatron se někdy s nadsázkou užívá pro přírodní astrofyzikální zdroje částic s energiemi až 10 eV (předpona zetta). Vyšší energie jediné částice nebyla dosud nikdy zaznamenána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronvolt (značka eV) je jednotka práce a energie mimo soustavu SI. Odpovídá kinetické energii, kterou získá elektron urychlený ve vakuu napětím jednoho voltu. Používá se běžně k měření malých množství energie zejména v částicové fyzice, fyzikální chemii apod., protože obvyklá energie jedné částice je v joulech velmi malé číslo. Zároveň je to jednotka technicky výhodná vzhledem k běžným metodám měření energie částic. Elektronvolt lze převést na odvozenou jednotku energie soustavy SI joule podle vztahu: Hodnota číselně odpovídá náboji elektronu v coulombech, protože práce vykonaná na náboji elektrickou silou se počítá jako součin náboje (1 e) a napětí (1 V). Stejnou energii získá při pohybu v elektrostatickém poli i jiná částice se stejně velkým nábojem, například proton, pozitron či mion. Elektronvolt není mezi standardními jednotkami soustavy SI. Jeho hodnota je určována experimentálně a postupně se upřesňuje. Přesto Mezinárodní výbor pro míry a váhy povoluje elektronvolt k užívání společně s ostatními jednotkami SI, jakož i další dvě experimentálně stanovené jednotky: atomovou hmotnostní konstantu a astronomickou jednotku. Elektronvolt se běžně využívá pro vyjádření mnoha dalších veličin, například hmotnosti, teploty nebo dokonce času.", "tgt_summary": "In physics, an electronvolt (symbol eV, also written electron-volt and electron volt) is the amount of kinetic energy gained (or lost) by a single electron accelerating from rest through an electric potential difference of one volt in vacuum. When used as a unit of energy, the numerical value of 1 eV in joules (symbol J) is equivalent to the numerical value of the charge of an electron in coulombs (symbol C). Under the 2019 redefinition of the SI base units, this sets 1 eV equal to J. Historically, the electronvolt was devised as a standard unit of measure through its usefulness in electrostatic particle accelerator sciences, because a particle with electric charge \"q\" has an energy after passing through the potential \"V\"; if \"q\" is quoted in integer units of the elementary charge and the potential in volts, one gets an energy in eV. It is a common unit of energy within physics, widely used in solid state, atomic, nuclear, and particle physics. It is commonly used with the metric prefixes milli-, kilo-, mega-, giga-, tera-, peta- or exa- (meV, keV, MeV, GeV, TeV, PeV and EeV respectively). In some older documents, and in the name Bevatron, the symbol BeV is used, which stands for billion (10) electronvolts; it is equivalent to the GeV.", "id": 1133233} {"src_title": "Triskelion", "tgt_title": "Triskelion", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Triskelion se objevuje v řadě raných kultur, například na mykénských plavidlech, na mincích z Lycie a statérech z Pamphylie (v Aspendosu, 370–333 př. n. l.) a Pisidie. V Anatolii je znám také symbol čtyř spojených nohou – tetraskelion. Keltského vlivu v Anatolii, ztělesněného Galy, kteří napadli a obsadili Galatii, si všímají zvláště ti studenti, kteří upřednostňují keltský původ triskelionu.", "section_level": 1}, {"title": "Keltský triskeles.", "content": "Označován rovněž jako \"triquetrum\" je jedním z nejužívanějších motivů keltského umění. Tři otáčející se (většinou) zahnutá ramena jsou zde stejně jako svastika slunečním symbolem; často se vyskytuje na mincovních obrazech ve spojení především s koněm.", "section_level": 1}, {"title": "Sicilský triskelion.", "content": "Jako známý starý symbol Sicílie je triskelion vyražený na syrakuských řeckých mincích, jako například mincích Agathokleových (317–289 př. n. l.). Prvními sicilskými obyvateli zmiňovanými v historických pramenech byly kmeny Sikani (řecky \"Sikanoi\") a Sikuli (řecky \"Sikeloi\"), které daly Sicílii její dnešní jméno. Triskelion byl znovu oživen Joachimem Muratem v roce 1808 jako vhodný neoklasicistický (a nebourbonský) emblém nového napoleonského Království obojí Sicílie (vizte obrázek vlajky vlevo). Plinius starší přisuzoval původ sicilského triskelionu trojúhelníkové formě ostrova, starým názvem Trinacria, který se skládá ze tří velkých mysů od sebe přibližně stejně vzdálených, a poukazoval přitom na jejich odpovídající směry. Jejich jména jsou Pelorus, Pachynus a Lilybæum. Zdálo by se, že Plinius nabízí pozoruhodně racionální vysvětlení — nikoliv však pro symbol, který musí být starší, než jakékoliv kartografické chápání ostrova. Zatím tedy lze triskelion spojovat s množstvím trojic a stále nově vyvstávajícími asociacemi, což je plodnější, než se na něj dívat jen jako na symbol samotný. Tři nohy triskelionu jsou vzpomínkou na Héfaistovy trojnožky, které samy chodily. Byly zmíněny v \"Iliadě\", kapitole XVIII, kde Thetis přichází do Héfaistova paláce (originál verše 372–376; překlad Otmar Vaňorný, vydal Jan Laichter v Praze 1942, strana 442):", "section_level": 1}, {"title": "Manský triskelion.", "content": "V symbolu zcela keltského Ostrova Man v Irském moři jsou „tři skákající nohy“ heraldického triskelionu představeny v brnění „s ostruhami nebo zdobením (zlatým).“ Na manských bankovkách se triskelion objevuje s lemováním obsahujícím latinský nápis \"QUOCUNQUE JECERIS STABIT\" („Kamkoliv jej hodíš, stojí“), zřejmě v narážce na zákeřnou nášlapnou zbraň bezpečně mimo jakékoliv spojení s pohanstvím. Jak dlouho představuje triskelion symbol Manu je předmětem sporů; podle záznamů je to přinejmenším od třináctého nebo čtrnáctého století. Triskelion je znám také jako \"tre cassyn\" v Manštině. Symbol se objevil na starobylém manském Státním meči, který asi patřil Olafu Godredsonovi, který se v roce 1226 stal králem Sudrej (Jižních Hebrid a Ostrova Man).", "section_level": 1}, {"title": "Spirální triskele.", "content": "Druidský symbol tří spojených spirál má pravděpodobně význam podobný asociacím spojeným s triskelionem. Spirální motiv je v Západní Evropě neolitickým symbolem: je vyřezán do kamene kosočtverečné skály poblíž vchodu pravěké lokality Newgrange v irském hrabství Meath. Protože je spojován s Kelty, používá se také jako symbol Bretaně. Podobný vztah, ale ke germánskému původu, má asi valknut. Triskell jako tři spojené spirály, které zosobňují život, smrt a znovuzrození či koloběh života měl být symbolem druidů. Druidové si často toto znamení nechávali vytetovat na svá těla. Ve Španělsku se triskelion používá jako symbol asturijských nacionalistů. Podobný symbol zvaný \"lábaro\" kantábrijských nacionalistů lze srovnávat se čtyřvětvým lauburu ze sousední baskické kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Nacisté a rasistické skupiny.", "content": "Nacisté převzali tento keltský symbol především jako insignii pro Waffen SS divizi složenou z („keltských“) belgických dobrovolníků. To vede ke spojení se svastikou. Ačkoliv je toto spojení sporné, je nutno říci, že podobnost se svastikou vedla během druhé světové války mezi některými židovskými utečenci na ostrově Man ke zmatku a strachu. Jihoafrický bělošský spolek, Afrikánské hnutí odporu, používal vlajku skládající se z červeného pozadí s bílým kruhem. V kruhu jsou zformovány tři černé sedmičky vytvářející tvar vzdáleně připomínající triskelion. Na protesty poukazující na podobnost se svastikou odpovídala skupina tvrzením, že jejich vlajka je inspirována biblickým významem sedmičky.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná použití.", "content": "Triskelion jakožto keltský symbol, obvykle se skládající ze spirál, ale také „rohatý triskelion“, hraje roli v subkulturách Ásatrú a Wiccan. (Což je zvláštní, protože Ásatrú je nordická a nikoliv keltská kultura a Wicca není ani keltská ani nordická. Možná k tomu došlo záměnou nebo spojením se symbolem valknut.) Triskelion také přijaly jako emblém některé BDSM skupiny. Ve druhé řadě seriálu \"Star Trek\" v epizodě \"Hráči z Triskelionu\" posádka Enterprise pozoruje a je posléze donucena ke gladiátorskému souboji na planetě zvané Triskelion. Symbol planety je seříznutý modrý trojúhelník s vepsaným žlutě stylizovaným triskelionem. Triskelion je název užívaný pro budovu ústředí v komixu The Ultimates ve světě Ultimate Marvel. Budova má seshora tvar tří hrotů. Sběratelská karetní hra má kartu zvanou \"Triskelion\". Karta byla vytištěna dvakrát, artefaktová bytost na ní má v obou verzích tři údy, ale v žádné podobě nepřipomíná skutečný symbol. Matthew Barney používal triskelion jako symbol reprezentující jeho čtvrtý film \"The Cremaster Cycle\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Triskelion (nebo triskele, z řeckého τρισκελης „trojnohý“) je symbol skládající se ze tří ohnutých lidských nohou nebo obecněji ze tří do sebe zapadajících spirál nebo jakýkoliv podobný symbol s třemi výčnělky jevící symetrii cyklické grupy \"C\". Triskelion je symbolem Bretaně, Sicílie a ostrova Man; sicilský a manský triskelion se vyznačuje třema běžícíma nohama ohnutýma v koleni, spojenýma ve středu. Vztah triskelionu složeného z nohou a jiných variant není jasný. Spirální triskele je často zařazována jako sluneční symbol, na druhou stranu triskelion s nohami má občas v centrálním spojovacím bodě masku gorgony nebo v sicilské verzi hlavu Medúsy, což naznačuje spíše podsvětní význam.", "tgt_summary": "A triskelion or triskeles is a motif consisting of a triple spiral exhibiting rotational symmetry. The spiral design can be based on interlocking Archimedean spirals, or represent three bent human legs. The triple spiral is found in artefacts of the European Neolithic and Bronze Age with continuation into the Iron Age especially in the context of the La Tène culture and related Celtic traditions. The actual \"triskeles\" symbol of three human legs is found especially in Greek antiquity, beginning in archaic pottery, and continued in coinage of the classical period. In the Hellenistic period, the symbol becomes associated with Sicily in particular, appearing on coins minted under Dionysius I of Syracuse beginning in c. 382 BC. The same symbol later appears in heraldry, and came to be associated specifically with the Isle of Man (known as \"ny tree cassyn\" \"the three legs\"). Greek (\"triskeles\") means \"three-legged\". While the Greek adjective \"three-legged [e.g. of a table]\" is ancient, use of the term for the symbol is modern, introduced in 1835 by Honoré Théodoric d'Albert de Luynes as French , and adopted in the spelling \"triskeles\" following Otto Olshausen (1886). The form \"triskelion\" (as it were Greek ) is a diminutive which entered English usage in numismatics in the late 19th century. The form consisting of three human legs (as opposed to the triple spiral) has also been called a \"triquetra of legs\" or \"triskelos\", \"triskel\".", "id": 2318217} {"src_title": "Nesmrtelná partie", "tgt_title": "Immortal Game", "src_document": [{"title": "Obecný popis partie.", "content": "Adolf Anderssen byl jedním z nejlepších hráčů své doby a představitel romantického stylu. Po vítězství v londýnském turnaji roku 1851 jej mnoho lidí označovalo jako mistra světa. Lionel Kieseritzky žil většinu svého života ve Francii, kde dával hodiny šachu a hrál v pařížském \"Café de la Régence\" za pět franků na hodinu. Kieseritzky byl známý svou schopností porazit slabší hráče, přestože jim poskytl handicap – například hrál bez dámy. \"Nesmrtelná partie\", kterou tito významní šachisté sehráli v londýnské restauraci \"Simpson's Grand Divan Tavern\", byla neformální partií odehranou o přestávce šachového turnaje. Na Kieseritzkyho hra jeho protihráče velmi zapůsobila, a po skončení partie odeslal tahy Pařížskému šachovému klubu. Francouzský šachový časopis \"La Regence\" partii otiskl v červenci 1851. Přezdívku „\"Nesmrtelná partie\"“ jako první použil roku 1855 Rakušan Ernst Falkbeer. \"Nesmrtelná partie\" byla od té doby často připomínána. Francesco Ansidei na ni v roce 1865 sepsal oslavnou báseň. V italském městě Marostica ji od 2. září 1923 každoročně přehrávají živí hráči převlečení za šachové figury. Pozice po 20. tahu je zobrazena na surinamské poštovní známce z roku 1984. Závěrečná část partie inspirovala šachovou partii ve vědeckofantastickém filmu \"Blade Runner\" z roku 1982. Je také základem detektivního románu stejného jména od Marka Cogginse. Tato hra je oceňována jako skvělá ukázka romantického šachového stylu, jak se hrál v 19. století, kdy byl za účinný prostředek k vítězství považován rychlý vývin a útok, provázený mnoha gambity a protigambity (jejichž nepřijetí by bylo považováno za poněkud negentlemanské), a kdy se na získávání materiální převahy shlíželo s opovržením. Tyto partie, se svými rychlými útoky a protiútoky, dokáží zaujmout, i když některé z tahů nejsou podle dnešních měřítek považovány za nejlepší. Anderssen v partii zvítězil, přestože obětoval v 11. tahu střelce, v 18. tahu obě věže a ve 22. tahu dámu. Obětováním obou věží ukázal, že dvě aktivní figury mají cenu tuctu figur spících za obranou.", "section_level": 1}, {"title": "Anotace tahů.", "content": "Královský gambit: Anderssen nabízí svého pěšce výměnou za rychlejší vývin. Ačkoliv v 19. století bylo tohle zahájení běžné, dnes se objevuje méně, protože černý je často schopen získat dobrou protihru. Kieseritzky královský gambit přijímá. Černého tah přinutí bílého pohnout králem a bílý nebude schopen provést rošádu. Tento tah však také vystavuje nebezpečí černou dámu, takže černý bude ztrácet čas její ochranou. Bryanův protigambit, pojmenovaný po Thomasi Jeffersonovi Bryanovi. Jeho cílem je odlákat bílého střelce z aktivního postavení. Většina dnešních hráčů ho nepoužívá. Běžný tah, který má napomoci vývinu. Jezdec nyní napadá černou dámu, čímž černého nutí s ní ustoupit. Kryje pěšce. Richard Réti považoval za lepší 6. … Dh5. Preventivně kryje pěšce e4. Za lepší tah se považuje 7. Jc3 s plánem d4 s obsazením středu. Na konci 20. století v roce 1993 v Londýně použil tento tah v nezávazné tematicky laděné partii rapid šachu Short proti Kasparovovi a zvítězil. Černý hrozí pokračováním Jg3+ získat kvalitu a zároveň si chrání pěšce na f4. Dostává tím ale jezdce do nevýhodné pozice na okraji šachovnice. Dosti riskantní výpad a začátek komplikované hry. Bílý mohl odrazit hrozbu poklidnými tahy 8. De1 nebo 8. Vg1 a jeho pozice by byla perspektivnější. Napadá střelce. Mnohem lepší bylo ale napadnout jezdce tahem 9. … g6! a po 10. h4 Df6 11. Jc3 by vznikla pozice s nejasnou hrou. Napadá černého jezdce a přidává na komplikacích. Místo toho mohl ale bílý ustoupit 10. Sa4 s lepší pozicí bílého. Zajímavou možností zde bylo 10. … g6 s nejasnými důsledky. Pointa a výhodná oběť figury. Pokud černý přijme, jeho dáma se ocitne mimo hlavní děj, čímž bílý získá náskok ve vývinu. Velmistr Robert Hübner se domnívá, že tohle byla kritická chyba černého. Černý sice získal materiál, ale ztratil ve vývinu, a to v okamžiku, kdy bílého dobře vyvinuté figury jsou schopny rychle zahájit útok. Hübner místo toho doporučuje 11. … h5!. Po dalším 12. h4 Dg6 13. g5 Jg4 by měl černý obranyschopnou pozici. Černý nyní čelí dvěma hrozbám: Hrozby jsou pokryty, ale ztráta černého ve vývinu se dále prohlubuje – jediná černá figura, která nyní není na své počáteční pozici, je dáma. Ta však rovněž bude zahnána na útěk, takže bílý získá kontrolu nad významnou částí šachovnice. Černý se měl raději vrátit dámou do základního postavení 15. … Dd8 čímž by ji nevystavoval dalším útokům. I tak by byla jeho pozice již obtížná, náskok bílého ve vývinu je obrovský. Napadá bílou věž. I po lepším tahu 16. … Dc6 by bílý tahem 17. Dg3 získal rozhodující převahu. Bílý odpovídá na útok protiútokem. Hrozí hrát Jc7+, což by znamenalo vidličky králi a věži. Podle Richarda Rétiho bylo mnohem lepší hrát 17. d4 a po ústupu střelce 18. Jd5 s rychlou výhrou. Černý získává pěšce a hrozí, že vezme věž na a1 a současně by dal bílému králi šach. Bílý nabízí oběť obou svých věží. Objektivně vzato tento tah byl chybou a například komerční verze šachového počítače Junior doporučuje 18. Jc7+ následováno tahem Ve1 s rozhodující převahou. Garri Kasparov však namítl, že světový šach by ztratil jeden za svých „korunních klenotů“, kdyby hra pokračovala takovýmto nezáživným způsobem. Tah Sd6 je neobvyklý právě proto, že bílý je ochoten obětovat tolik materiálu. Od tohoto tahu se odvíjí konečná porážka černého. Wilhelm Steinitz v roce 1879 navrhl, že lepším tahem by bylo 18. … Dxa1+; další tahy by pravděpodobně následovaly takto: 19. Ke2 Db2! 20. Kd2 Sxg1 21. e5! a výsledek by zůstal otevřený. V publikaci \"The Mammoth Book of the World’s Greatest Chess Games\" jsou 18. tah černého až 20. tah černého uvedeny odlišně: Dxa1+ 19. Ke2 Sxg1 20. e5 Ja6 21. Jxg7+ Kd8 22. Df6+!! Jxf6 Se7# 1-0. Většina zdrojů jako například knihy Jamese Eadea a \"Chesslive Online Database\" uvádí tahy prezentované zde. Všimněte si, že se jedná o změnu sledu tahů, ovšem pozice na konci 20. tahu je stejná. Je obětována i další bílá věž. Co je však důležitější, tento tah zabrání černé dámě, aby si pokryla černého pěšce na g7 – ve skutečnosti se černá dáma nebude ani schopna vrátit, aby aspoň pomohla chránit krále. Je připraven potenciální nebezpečný útok 20. Jxg7+ Kd8 21. Sc7#. V tomto bodě se černého útok vyčerpal; černý má dámu a střelce na poslední řadě, ale nemůže účinně zahájit okamžitý útok proti bílému, zatímco bílý se může vrhnout vpřed. Podle Billa Walla, Kieseritzky v tomto okamžiku vzdal. Dle Hübnera se v článku Friedricha Amelunga v časopise \"Baltische Schachblaetter\", 1893, uvádí, že Kieseritzky pravděpodobně hrál 20. … Ja6, ale Anderssen potom oznámil tahy vedoucí k matu. V každém případě se předpokládá, že několik posledních tahů se už ve skutečnosti na šachovnici neodehrálo. Tento tah má pravděpodobně pokrýt možnost 21. Jc7+, ale bílý má k dispozici jiný útok. 20. … Sa6 by bylo lepším pokusem, Čigorin ale dokázal, že i zde by již byl černý ztracen. Ke všem předchozím obětem střelce a obou věží přibyla oběť dámy. Černý ji nemůže nevzít. Nakonec, co se týká materiálu, černý znatelně vede: získal dámu a dvě věže a disponuje oběma svými střelci, přičemž má pouze o jednoho pěšce méně než bílý. Materiál mu však nepomohl. Bílý byl schopen použít zbývající figury – dva jezdce a střelce – a dosáhl matu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nesmrtelná partie je označení pro šachovou partii Anderssen–Kieseritzky, sehranou 21. června 1851 v Londýně. Přezdívku si vysloužila, neboť obsahuje takovou ukázku krásy a mistrovství, že je považována za nezapomenutelný klenot šachové historie. Průběh partie je romantický, bílý obětoval skoro všechen materiál, než dal soupeři mat.", "tgt_summary": "The Immortal Game was a chess game played by Adolf Anderssen and Lionel Kieseritzky on 21 June 1851 in London, during a break of the first international tournament. The bold sacrifices made by Anderssen to secure victory have made it one of the most famous chess games of all time. Anderssen gave up both rooks and a bishop, then his queen, checkmating his opponent with his three remaining . In 1996, Bill Hartston called the game an achievement \"perhaps unparalleled in chess literature\".", "id": 5457} {"src_title": "Břetislav I.", "tgt_title": "Bretislav I", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se kolem roku 1002 jako nemanželský syn knížete Oldřicha a jeho družky (a později snad druhé ženy) Boženy. Břetislavův otec Oldřich zřejmě roku 1029 dobyl Moravu, když porazil polsko-moravské posádky. Břetislav, nemanželský Oldřichův syn, pak unesl z kláštera ve Schweinfurtu dceru bavorského velmože, markraběte z Nordgau Jindřicha, Jitku ze Schweinfurtu (též Juditu, Gutu), se kterou se oženil. Krátce poté odjeli spolu na Moravu, kde byl Břetislav z Oldřichovy vůle údělným knížetem. Břetislav s Jitkou žili v této době v Olomouci, kde se také roku 1031 narodil jejich první syn Spytihněv. Císař Konrád II. si roku 1033 knížete Oldřicha předvolal (důvodem byla jeho neochota podporovat Konráda proti Polsku), obvinil jej z úkladů, sesadil a odsoudil do vyhnanství v Bavorsku. Českým knížetem se stal opět Oldřichův bratr a Břetislavův strýc Jaromír. Na jaře 1034 však císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a Břetislav utekl do ciziny. Spor mezi otcem a synem snad přiostřilo to, že Břetislav zřejmě Jaromíra podporoval. Po smrti svého otce Oldřicha na podzim 1034 byl Břetislav kromě svého strýce Jaromíra jediným žijícím mužským Přemyslovcem. Na knížecí trůn usedl Jaromír, ale vzápětí na to odstoupil v Břetislavův prospěch. Život mu to ovšem nezachránilo, o rok později byl, zřejmě Vršovci, zavražděn.", "section_level": 2}, {"title": "Výboje Břetislava I..", "content": "Břetislav se brzy ukázal jako velice silný a sebevědomý panovník a poté, kdy si upevnil a pojistil svoji domácí pozici a získal prvního následníka, zahájil rozšiřování své moci směrem na polské území. V letech 1038–1039 obsadil Hnězdno, v hnězdenské katedrále nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil vydání prvního známého českého zákoníku (tzv. Břetislavova dekreta). Vojtěchovy ostatky (i ostatky Svatého Radima a svatých Pěti bratří) následně odvezl do Čech. Doufal zřejmě, že když pomohly zajistit arcibiskupství v Hnězdně, prokážou stejnou službu i Praze. Jenže jeho protipolské tažení vzbudilo pozornost římského krále (a později císaře) Jindřicha III. Vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království. Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska, které český kníže předtím téměř bez odporu dobyl. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil. Břetislav se snažil konflikt odvrátit a poslal jako rukojmí svého syna Spytihněva.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt s císařem Jindřichem III..", "content": "Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, ale jejich vpád byl odražen v bitvách u Brůdku na Šumavě a Chlumce pod Krušnými horami. Jindřich musel uznat daný stav. Břetislavovým spojencem byl uherský král Petr Orseolo, který obsadil jižní pomezí českého souseda a dovolil mu tak vyslat moravskou vojenskou hotovost k obraně Čech. Spytihněv byl propuštěn. Břetislav nabídl Jindřichovi, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě. Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichovi III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. 15. října v Řezně musel Břetislav bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Musel se také zříct moravského území jižně od Dyje, jež se následně stalo součástí Východní marky. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti. Údajně přijal Čechy a další dvě území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko) v léno. Jednalo se ovšem hlavně o formální podrobení. Jindřich III. potřeboval Břetislava jako významného spojence. V následujících letech byl Břetislav již pevným a vysoce ceněným spojencem Jindřicha, kterého podporoval zejména při tažení do Uher. Císař roku 1042 vytáhl spolu s Břetislavem do Uher, kde měli v úmyslu sesadit z trůnu Samuela Abu a dosadit zpět Petra Orseola pobývajícího od roku 1041 v bavorském exilu. Výprava byla neúspěšná. Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla změnu na uherském trůně. Až 5. července 1044 v bitvě u Menfö Samuela Abu porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Petrovi Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven. V roce 1054 vyřešil Břetislav komplikovanou otázku nástupnictví na knížecí stolec prosazením seniorátu (stařešinského řádu), zavázal svých pět synů a zemské předáky, aby Dalším členům dynastie pak měly náležet menší úděly na Moravě. Krátce poté Břetislav zemřel na hradě Chrudim na začátku nového tažení do Uher.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "S manželkou Jitkou ze Svinibrodu (1003? – 1058) měl Břetislav pět synů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Břetislav I., přezdívaný kronikářem Kosmou „\"český Achilles\"“, (mezi 1002 až 1005 – 10. ledna 1055 Chrudim) byl český kníže z dynastie Přemyslovců, který vládl na Moravě asi od roku 1029, v Čechách v letech 1034–1055.", "tgt_summary": "Bretislav I (; 1002/1005 – 10 January 1055), known as the \"Bohemian Achilles\", of the Přemyslid dynasty, was Duke of Bohemia from 1035 until his death.", "id": 1050941} {"src_title": "Občanská práva", "tgt_title": "Civil and political rights", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Občanská práva se týkají vztahů občana a státu nebo jiné veřejnoprávní korporace a nejsou přímo vztažena k termínu „občanské právo“ (soukromé právo, \"jus civile\") jako právní discipliny vedle práva trestního, obchodního a podobně. V tomto rozlišení patří občanská práva do oblasti veřejného práva, neboť vymezují práva občanů vůči státu nebo jiné veřejnoprávní korporaci. V USA i v evropských zemích se v 19. století rozlišovala občanská práva (\"civil rights\") a práva politická, jako je právo volit a být volen, které se přiznávalo jen majetným občanům, bělochům nebo mužům. Toto rozlišení v průběhu 20. století zmizelo a v anglosaském pojetí se dnes obvykle užívá souhrnný pojem \"Civil and political rights\".", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "V Česku jsou občanská práva přiznána všem státním příslušníkům. Kromě státního občanství má každý občan České republiky též občanství obce svého trvalého pobytu (zákon vytváří protiústavní výjimku u obyvatel vojenských újezdů, kteří obecní občanství nemají) a občanství kraje, k němuž tato obec patří. Občanství v hlavním městě Praze je zároveň krajským i obecním občanstvím. V Praze a v těch statutárních městech, která mají samosprávné městské části nebo obvody, existuje navíc ještě občanství ve vztahu k městské části nebo obvodu. Občanská práva zaručují občanům určité svobody a tím omezují politickou moc, aby nemohla být zneužívána k zásahům do života občanů. V Česku je zaručuje Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku. Listina rozlišuje: Tato práva mohou být omezena pouze zákonem, a to v mezích, které Listina stanovuje. Pouze občanům se také přiznává právo na ochranu menšin (Listina, čl. 25) a dále některá práva hospodářská a sociální: právo na podporu v nezaměstnanosti (čl. 26,3), ve stáří a při nezpůsobilosti pracovat (Listina, čl. 30) a právo na bezplatnou lékařskou péči a vzdělání (čl. 31 a 33). Tato práva však přesněji vymezují teprve zákony. Důvodem k dočasnému omezení občanských práv a svobod může být v Česku nouzový stav při živelních katastrofách nebo stav ohrožení státu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní úpravy.", "content": "Listina základních práv Evropské unie, která je součástí Lisabonské smlouvy, vymezuje občanská práva v Hlavě V. Jsou to práva volební, právo na řádnou správu a přístup k dokumentům, právo na volný pohyb a pobyt osob a právo na konzulární ochranu. Všeobecná deklarace lidských práv OSN o občanech ani občanských právech nemluví, stejně jako závazná evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a dějiny.", "content": "Občanská práva se vyvinula ze dvou zdrojů. Na jedné straně to byly listiny, jimiž si středověké stavovské sněmy vynutily jistá omezení panovnické moci vůči šlechtě. Jednou z prvních a nejznámějších byla anglická \"Magna charta libertatum\" z roku 1215. Na druhé straně to byla práva svobodných měšťanů (francouzsky \"Droits civiques\", německy \"Bürgerrechte\"), která se ale udělovala jen těm, kdo měli ve městě nemovitý majetek, platili daně a podíleli se na obraně města. Měšťanské nebo domovské právo bylo dlouho základem pro občanství ve státě, jako je tomu dodnes například ve Švýcarsku. Až do 20. století se i u nás užíval pojem „státní občan“, aby se tím odlišilo občanství v obci a ve státě.Teprve se zrušením nevolnictví v 18. století se některá práva přiznala všem obyvatelům a v souvislosti s hnutím za lidská práva se okruh „občanů“ začal postupně rozšiřovat. Teprve na začátku 20. století dostali volební právo nemajetní zaměstnanci (všeobecné volební právo) a ještě později (u nás roku 1920) také ženy. Občanská práva vymezovala Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 v Hlavě V. \"Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské\".", "section_level": 1}, {"title": "Současné diskuse.", "content": "Současná odborná a politická diskuse se zaměřuje hlavně těmito směry:", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská práva nebo též občanské svobody jsou ta základní práva a svobody, která příslušejí občanům daného státu či jiné občanské korporace. Tím se odlišují od lidských práv, která demokratické státy zaručují všem lidem, tedy i cizincům. Příkladem občanského práva, které (zpravidla) cizincům nepřísluší, ani když jsou obyvateli daného státu, je volební právo, které je jedním ze základních politických práv.", "tgt_summary": "Civil and political rights are a class of rights that protect individuals' freedom from infringement by governments, social organizations, and private individuals. They ensure one's entitlement to participate in the civil and political life of society and the state without discrimination or repression. Civil rights include the ensuring of peoples' physical and mental integrity, life, and safety; protection from discrimination on grounds such as race, gender, sexual orientation, gender identity, national origin, color, age, political affiliation, ethnicity, religion, and disability; and individual rights such as privacy and the freedom of thought, speech, religion, press, assembly, and movement. Political rights include natural justice (procedural fairness) in law, such as the rights of the accused, including the right to a fair trial; due process; the right to seek redress or a legal remedy; and rights of participation in civil society and politics such as freedom of association, the right to assemble, the right to petition, the right of self-defense, and the right to vote. Civil and political rights form the original and main part of international human rights. They comprise the first portion of the 1948 Universal Declaration of Human Rights (with economic, social, and cultural rights comprising the second portion). The theory of three generations of human rights considers this group of rights to be \"first-generation rights\", and the theory of negative and positive rights considers them to be generally negative rights.", "id": 1793409} {"src_title": "Eurocontrol", "tgt_title": "Eurocontrol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původním cílem organizace Eurocontrol bylo úplné sjednocení horního vzdušného prostoru nad Evropou pod správu jediné organizace. Tento plán, podporovaný organizací ICAO, počítal s vytvořením tří řídících středisek pro celou Evropu. Ideu se nepodařilo prosadit, neboť evropské země nebyly ochotny se vzdát takového množství suverenity nad vlastním vzdušným prostorem. Přesto došlo alespoň k částečně shodě a na mezinárodní konferenci v Bruselu byla 13. prosince 1960 uzavřena mezinárodní úmluva o spolupráci při zajišťování bezpečnosti letového provozu, která vešla v platnost 1. března 1963. V lednu 1967 bylo ve francouzském Bretigny-sur-Orge otevřeno experimentální středisko Eurocontrol, které mělo za úkol výzkum a vývoj postupů a technologií správy letového provozu. V říjnu 1969 byl v Lucemburku otevřen institut služeb řízení letového provozu (IANS), který poskytoval výcvik a školení personálu ze všech členských států. V prosinci 1971 byl zaveden jednotný systém plateb za využití letových tras – každý provozovatel letecké dopravy platí za použití vzdušného prostoru v závislosti na délce trasy a hmotnosti letadla. Poplatky vybírá společný úřad, který tyto prostředky rozděluje pro financování navigačních prostředků, středisek řízení letového provozu atd. V únoru 1972 bylo v Maastrichtu do provozu uvedeno první mezinárodní středisko řízení horního letového provozu (\"UAC\", \"Upper Area Control Centre\"), které pokrývalo horní vzdušný prostor nad Belgií, Lucemburskem, Nizozemskem a severní částí Německa. Středisko funguje dodnes a je (po Londýnu) druhým nejvytíženějším střediskem v Evropě. V roce 1977 následovalo další UAC v Karlsruhe, které řídí provoz nad jižní částí Německa. V lednu 1986 vešly v platnost některé dodatky k původní smlouvě; hlavním cílem smlouvy již není přímo sjednocení vzdušného prostoru, ale hlavně mezinárodní spolupráce. V říjnu 1988 se na prvním setkání ministrů dopravy rozhodlo o vytvoření centrálního střediska, které bude koordinovat řízení dopravních toků nad Evropou, aby se minimalizovala zdržení a zvýšila efektivita přepravy. Toto středisko začalo fungovat v březnu 1996 a okamžitě zaznamenalo úspěchy; v roce 1997 bylo průměrné zpoždění poloviční oproti roku 1989. V červnu 1997 byla podepsána revidovaná verze smlouvy, která rozšiřuje plánování přepravy i o pojížděcí a vzletové a přistávací dráhy, zavádí spolupráci s dalšími institucemi a posiluje spolupráci civilních a vojenských uživatelů vzdušného prostoru. Také byl dohodnut program služeb řízení středoevropského letového prostoru (\"CEATS\", \"Central European Air Traffic Services\"), který bude sestávat s mezinárodního řídícího střediska UAC ve Vídni (plánované zahájení provozu v roce 2007) a tří podpůrných organizací. Středisko bude řídit provoz v horním vzdušném prostoru Bosny a Hercegoviny, Česka, Chorvatska, Maďarska, Slovenska, Slovinska, Rakouska a části severovýchodní Itálie. V dubnu 1998 byla v Evropě zavedena první fáze používání prostorové navigace B-RNAV, která umožňuje navigaci mezi virtuálními body místo fyzicky existujících radiomajáků díky rostoucím schopnostem palubních navigačních přístrojů. V březnu 1999 vypukla Kosovská krize, která měla významný vliv na leteckou dopravu nad Evropou. Eurocontrol v rámci spolupráce s NATO uzavřel část vzdušného prostoru pro civilní lety a koordinoval lety humanitární pomoci. V květnu 1999 se evropští ministři dopravy dohodli na vytvoření nového navigačního satelitního systému nazvaného Galileo. V říjnu 1999 byl v evropském vzdušném prostoru snížen rozestup radiových kanálů na 8,33 kHz z původních 25 kHz, což umožňuje vytvoření dalších středisek řízení letového provozu, aniž by rušily již existující. V lednu 2002 byl v horním vzdušném prostoru nad Evropou snížen minimální rozestup letových hladin – \"Reduced Vertical Separation Minima\" (RVSM) – z původních 2000 stop (600 m) na polovinu (která se používá v dolním vzdušném prostoru). To bylo umožněno rostoucí přesností navigačních prostředků a výsledkem je zvýšení efektivity dopravy, snížení nároků na palivo apod. RVSM bylo zavedeno i v mnoha nečlenských státech.", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy.", "content": "V současné době je členem této organizace 34 států:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurocontrol (EUROCONTROL, \"European Organisation for the Safety of Air Navigation\", \"Evropská organizace pro bezpečnost leteckého provozu\") je evropská mezinárodní organizace, jejímž cílem je rozvoj systémů a postupů pro plynulé řízení letového provozu pro umožnění dalšího rozvoje letecké dopravy při udržení vysoké úrovně bezpečnosti a snižování nákladů. Eurocontrol koordinuje činnosti jednotlivých národních organizací řízení letového provozu, pomáhá s plánováním mezinárodních letů, vyvíjí nové postupy a technologie a organizuje výcvik řídících.", "tgt_summary": "The European Organisation for the Safety of Air Navigation, commonly known as EUROCONTROL, is an international organisation working to achieve safe and seamless air traffic management across Europe. Founded in 1960, EUROCONTROL currently has 41 member states and is headquartered in Brussels, Belgium, with local sites in Brétigny-sur-Orge, France for its R&D activities, the Institute of Air Navigation Training (IANS) a training centre in Luxembourg, and the Maastricht Upper Area Control Centre (MUAC). The organisation employs approximately two thousand people and operates with an annual budget in excess of half a billion Euro. Although EUROCONTROL is not an agency of the European Union, the EU has delegated parts of its Single European Sky regulations to EUROCONTROL, making it the central organisation for coordination and planning of air traffic control for all of Europe. The EU itself is a signatory of EUROCONTROL and all EU member states are presently also members of EUROCONTROL. The organisation works with national authorities, air navigation service providers, civil and military airspace users, airports, and other organisations. Its activities involve all gate-to-gate air navigation service operations: strategic and tactical flow management, controller training, regional control of airspace, safety-proofed technologies and procedures, and collection of air navigation charges.", "id": 768377} {"src_title": "Jiří Kolář", "tgt_title": "Jiří Kolář", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně, a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky (Jaroslav Seifert, F. T. Marinetti) a začal psát vlastní texty. Ve třicátých letech vystřídal řadu zaměstnání (truhlář, přidavač na stavbě, hlídač, číšník, pomocník v řeznictví a holírně, ošetřovatel, kolportér, ad.) a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana. První básně poslal Františku Halasovi, který redigoval v nakladatelství Václava Petra knihovničku debutů. Sbírka veršů vyšla pod názvem \"Křestný list\" roku 1941. Halas seznámil Koláře s Jindřichem Chalupeckým a pokusil se ho uvést mezi mladé literáty. Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky. Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek. Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil. Byl členem Umělecké besedy a roku 1947 vedl její literární odbor. Prosadil zde publikaci jediné sbírky vydané za života Jana Hanče – \"Události\". Do roku 1949 byl redaktorem v družstvu Dílo. Skupina 42 se rozpadla poté, co Ivan Blatný emigroval a někteří členové vstoupili do KSČ. Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod. Za další dva roky jej zatkla StB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky \"Prométheova játra\". Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii. Kolář již od konce 40. let podporoval některé výtvarníky (Alén Diviš, Bohuslav Reynek, Josef Váchal) nebo své přátele z okruhu literátů. Roku 1956 vydal strojopisný almanach Život je všude, kde debutovali Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Václav Havel nebo Bohumil Hrabal, a téhož roku věnoval svůj honorář na vydání Hrabalovy prvotiny \"Hovory lidí\" ve Spolku českých bibliofilů. Kolář podporoval zejména výtvarníky, s nimiž se přátelsky stýkal (Mikuláš Medek, Ladislav Novák, Václav Boštík, Vladimír Fuka), a také kolegy ze Skupiny 42 a Skupiny Křižovatka. Kupoval ale i díla mladých debutujících umělců z neoficiálních výstav, jako byla výstava na Střeleckém ostrově (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, 1957), nebo obě výstavy Konfrontace roku 1960 (Antonín Tomalík, Jiří Valenta, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Josef Hampl, Zdeněk Beran). Pro Vladimíra Boudníka, který se seznámil s Jiřím Kolářem roku 1959 prostřednictvím Jana Kotíka, byl Kolář klíčovou osobou, protože od něj postupně koupil kolem 90 grafik a zařídil jeho první zahraniční výstavy. Kolář se koncem 50. let postupně rozešel s literaturou („Není třeba mluvit, abychom řekli své“), a přestal být existenčně závislý na ideologickém dozoru ve státních nakladatelstvích. Zprvu vedl fotografický deník, experimentoval s tzv. konkrétní (předmětnou nebo evidentní) poezií, slova nahrazoval objekty nebo obrázky a postupně přešel ke kolážím. Od roku 1963 vystavoval v zahraničí a byl zastoupen na řadě prestižních výstav – \"Between Poetry and Painting\", London Inst. Contemporary Art, 1965, Documenta, Kassel, 1968, X. bienále Sao Paulo, 1969, Expo Ósaka, 1970, Guggenheimovo muzeum v New Yorku, 1975, 1979, 1985. Od poloviny 60. let byl zcela nezávislý díky zájmu zahraničních galerií a sběratelů o jeho díla a mohl si dovolit podporovat zdejší literáty (Vladimír Burda) a výtvarníky (Radoslav Kratina, František Dvořák, Václav Hejna). Roku 1968 založil Cenu Jiřího Koláře, kterou sám uděloval (Eva Kmentová, 1976). Zprostředkoval také nákupy děl některých výtvarníků do zahraničních galerií. V době tzv. normalizace, po sovětské okupaci 1968, sponzoroval vydávání samizdatové Edice Petlice a Ceny Edice Petlice. Patřil k prvním signatářům Charty 77.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace.", "content": "V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a roku 1980 na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže s oficiálním povolením k prodloužení pobytu. Žádost o další roční prodloužení pobytu byla zamítnuta a Kolář se rozhodl zůstat v Paříži. Ředitel velké galerie Maeght-Lelong Kolářovi zařídil byt a ateliér a nabídl mu pravidelný příjem. Zde Kolář v březnu 1981 založil svůj další mecenášský projekt – francouzský čtvrtletník \"Revue K\", věnovaný českému a slovenskému umění v exilu. Kolář zaměstnal jako asistenta malíře Romana Kameše a po sedmi letech, kdy se k časopisu přiřadila knižní edice, nakladatelství Kamešovi přenechal. Roku 1982 byl Kolář v Československu odsouzen v nepřítomnosti k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Za asistence Běly Kolářové, která se v té době marně pokoušela vycestovat za manželem, pomohl ředitel Jiří Kotalík převést část sbírky do Národní galerie a umožnil Kolářovi některá díla odkoupit, zbytek byl rozprodán. V roce 1984 dostal Kolář francouzské občanství. Běla Kolářová mohla odjet do Paříže až roku 1985. Po roce 1989 Kolář konfiskaci svého díla velkoryse legalizoval darovací smlouvou a proměnil ji v mecenášský dar.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat.", "content": "Po Sametové revoluci Kolářovi obnovili styky s domovem a jezdili do Česka na návštěvy. V roce 1990 byla z iniciativy Jiřího Koláře, Václava Havla a Theodora Pištěka založena Cena Jindřicha Chalupeckého na paměť významného teoretika, který v červnu t.r. zemřel. Objevily se vážné zdravotní problémy; Jiří Kolář prodělal dvakrát v životě mozkovou mrtvici. Po prvním ataku roku 1970, kdy ochrnul na polovinu těla, se uzdravil bez větších následků, ale druhý záchvat, který ho postihl roku 1998 ve věku 84 let, byl mnohem vážnější a už nikdy se z něj zcela nezotavil. Na radu lékařů se manželé Kolářovi definitivně přestěhovali zpět do Prahy, ale zde Kolář utrpěl úraz, po kterém byl upoután na lůžko a invalidní vozík. Znovu se učil chodit a pořizoval si alespoň stručné rukopisné poznámky formou deníku. Je z nich patrná celková deziluze ze situace české kultury, sdělovacích prostředků a politiky. Bydlel v ulici Krymská ve Vršovicích. Zemřel v Praze 11. srpna 2002 ve věku 88 let. Signatář Charty 77", "section_level": 2}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Básně ve sbírce \"Křestný list\" jsou sestaveny jako literární koláž, kde autor vedle sebe klade nesouvisející útržky běžných hovorů a básnické obrazy a vytváří tak překvapivé básnické asociace. Následující tři sbírky jsou psány volným veršem a komponovány podle principů hudební skladby, která se složitostí podobá kantátě. Nejzávažnější Kolářovo dílo je sbírka \"Prométheova játra\". V textech klade velký důraz na morálku a odpor ke všem formám totalitní vlády, a proto byl za toto dílo vyslýchán StB a vězněn. Kniha je složena z několika na sobě víceméně nezávislých částí, z nichž za nejlepší bývá považována první - \"Rod Genorův\". V ní jsou původní texty Ladislava Klímy a Zofie Nałkowské přepsány, rytmizovány do veršových řádků a poté vzájemně propojeny. Dějově se jedná o příběh z války, kdy umírá žena postřelená na útěku z transportu. Do vydávání dalších Kolářových děl zasáhla po roce 1948 komunistická cenzura. Básně ve sbírce \"Dny v roce\" vydal Borový (1948), ale jejich protějšek – deníkové záznamy \"Roky ve dnech\", které vydal o rok později, byly zabaveny. Kniha \"Očitý svědek\" střídá deníkové záznamy s verši a je chmurným záznamem beznaděje, který vrcholí popisy strašidelných snů. Z básnické trilogie napsané v letech 1956–1957 vyšel pouze \"Mistr Sun o básnickém umění\" a ostatní části až s velkým časovým odstupem. Tématem textů je estetika poezie, vznešenost údělu básníka a jeho povinnost se mu obětovat. Krátký návrat k literatuře koncem šedesátých let představuje knížka \"Návod k upotřebení\". Obsahuje návody k malým poetickým akcím, spíše myšleným než prováděným. Kolář je nazýval \"destatickou poezií\". Souborné Dílo Jiřího Koláře vyšlo v 11 svazcích v letech 1992–2002 (ed. V. Karfík sv. 1-9, M. Topinka sv. 11) v nakladatelstvích Odeon, Český spisovatel, Mladá fronta, Paseka.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady.", "content": "V letech 1943–1967 přeložil básně a dramata z angličtiny, němčiny a francouzštiny (Edward Albee, Samuel Beckett, Walt Whitman, Thomas Stearns Eliot, Edgar Lee Masters, Nathaniel Richard Nash, Carl Sandburg, Günter Eich, Saint-John Perse). Překlady vyšly knižně nebo v časopise Světová literatura.", "section_level": 2}, {"title": "Vizuální (evidentní) poezie.", "content": "Kolář v rozhovoru s Vladimírem Burdou v roce 1968 prohlásil \"Dostal jsem se k tomu, oč jsem usiloval od dávných let – osvobodil se od jazyka\". Jeho abstraktní básně, které nazýval \"evidentní poezie\", tvoří přechod k výtvarným dílům a jsou tedy pokračováním jeho básnické tvorby jinou formou. Podle Koláře je \"evidentní poezie všechna poezie, která vylučuje psané slovo jako nosný prvek tvoření a dorozumění\". Prvními experimenty na pomezí poezie a výtvarného díla byly fotografické \"konfrontáže\" a \"raportáže\", které Kolář tvořil od 40. do počátku 50. let. Konfrontáže řadily vedle sebe kontrastní témata z různých časových období a byly ozvěnou surrealistických postupů (Pustá země, 1952, Spáči, 1952). V raportážích byly obrázky sestaveny tak, aby vytvořily nový příběh (Otevření výstavy, 1942). Abstraktní básně (\"básně ticha\", \"bezobsažné básně\") jsou vytvořeny v psacím stroji a složené z písmen, číslic nebo znaků seřazených do geometrické kompozice. Některé byly připsány památce Kazimira Maleviče, další parafrázují díla Brancusiho, Dubuffeta nebo Kupky. Básně mohou být složeny jako lineární koláž prvků, např. barevných konfet (\"obrázkové\" a \"barevné básně\"), členěná do řádků a formálně podobná básni (Báseň ticha, 1963, Rimbaudův slavík, 1962). Jiné varianty Kolář nazval \"značkové básně\", \"početní básně\", \"básně rébusy\". Následovaly abstraktní kresby označené jako \"analfabetogramy\" a \"cvokogramy\" (1962) – podle Koláře texty bez jakéhokoli významového sdělení, psané primitivem, který ještě neumí psát, nebo bláznem, který psát zapomněl. Série pokračovala jako \"slepecké básně\", \"transparentní básně\", \"rouškové básně\", atd. Poslední variantou byly koláže typografických prvků označované jako \"destruované básně\" a \"punktuelní básně\" (Ponorná báseň, 1962).", "section_level": 2}, {"title": "Předmětná poezie.", "content": "V letech 1962–1963 Kolář vytvořil řadu asambláží z drobných předmětů řazených lineárně, např. jako uzly na provázku s přivázanými klíči, žiletkami apod., které simulují šifrovaný text a nejsou primárně výtvarným dílem. Nazýval je \"uzlové básně\", \"žiletkové básně\", \"klíčové básně\", apod. a předcházely \"hloubkovým básním\" (Nahoru a dolů, hloubková báseň, 1963). Od roku 1964 vzniká \"předmětná poezie\" jako kompozice objektů podřízená řádu básně. Kolář začal vytvářet asambláže po otřesném zážitku z návštěvy Osvětimského muzea, které uchovává zasklené obrovské místnosti plné vlasů, bot, kufrů, oděvů, protéz, nádobí, brýlí, dětských hraček, vše poznamenané strašlivým osudem obětí. Zde si uvědomil, že umění, které pracuje s provokací nebo umělým šokem, nikdy nemůže překonat skutečnost.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné dílo.", "content": "Zdroj Kolářova výtvarného díla lze nalézt již v jeho básních, kde použil postupy podobné koláži nebo roláži. Silně ho ovlivnily texty J. Joyce a T.S. Eliota svou nelineární, víceprostorovou tvorbou, v níž je zrušena časová následnost, souvislost fabulace, rozbita jednopohledovost na skutečnost, která je podána v dynamickém zhuštění a prolíná minulost s přítomností i budoucností. Když se Kolář zbavil zátěže jazyka a jeho symboliky, bavil se vynalézáním nových forem na pomezí poezie a výtvarného umění. Podle Vachtové koláž znamenala pro Koláře možnost setkání civilizace a kultury bez generačních zábran a bez formálního omezení. Jako básník pracoval s obrazy a výsledkem byl obraz. Byl mimořádně plodný, ale neopakoval se. Je autorem více než 120 metodicky různých druhů plošných a prostorových koláží. Na mezinárodní umělecké scéně je Kolářovo dílo jedním z nejosobitějších a patrně nejoriginálnějším projevem československého umění v druhé polovině 20. století. Počet jeho autorských výstav ve světě se blíží 300 a kromě toho se zúčastnil stovek společných výstav. Podrobněji viz abART: Kolář sám i autoři biografických článků uvádějí odkazy na prvotní inspirace k jeho výtvarnému dílu – tajemství spatřené v dětství přes červený střep skla, jabloň zasazená ke dni narození (jablko jako objekt), plakát přejetý náklaďákem (muchláž), reprodukce v časopisu Uppercase z roku 1959 (roláž). Dalšími podkladem byla sbírka obrázků, které si od válečných let jako „městský obrazový folklór“ vystřihoval ze starých časopisů Světozor, Zlatá Praha nebo Gartenlauben. Sloužila jako pramen lyrismu, absurdity, grotesky, černého humoru i lidské krutosti. Dobové fotomontáže nazýval „nalezenými kolážemi“. Nepochybně pro něj byly podnětné i diskuse s výtvarníky u pověstného Kolářova stolu v kavárně Slávia, kompoziční postupy nové hudby, absurdní drama nebo Morgensternovy básně. Rané koláže vystavené roku 1937 v divadle E.F. Buriana (tehdy divadle D34) byly podníceny surrealismem, ale Kolářova poetika byla odlišná. Zachovala se z nich pouze jediná, kterou věnoval Jindřichu Chalupeckému. Konfrontáže jsou datovány od roku 1951–52 a zřejmě se na nich spolupodíleli i Kolářovi přátelé Vladimír Fuka a Zdeněk Urbánek Měly být původně jakýsi soukromý „orbis pictus“, konfrontace neutěšeného stavu světa a válečných útrap s naivním romantismem starých časů. (Spáči, Pustá země, 1952) V průběhu výstavy tehdy mladého umělce Vladimíra Preclíka v divadle D34 roku 1957 vystavil též několik svých prací. Své evidentní básně, cvokogramy, uzlové básně, roláže, chiasmáže nebo stratifie vystavil Kolář roku 1962 pod názvem \"Depatesie\" v Klubu umělců Mánes. Všechny jeho základní výtvarné postupy – různé techniky koláže a nově rozvinuté nebo vynalezené techniky muchláže, roláže, chiasmáže nebo proláže vznikly během krátké doby na počátku 60. let. V té době svá výtvarná díla označoval za destatickou (nepevnou, efemérní, neurčenou k uchování) poezii a rozdával je přátelům i návštěvám nebo rozesílal poštou. Některé Kolářovy postupy z počátku 60. let mají blízko k tehdejším výtvarným tendencím v malířství, zejména reliéfnímu informelu (stratifie), abstraktní nebo tašistické malbě (koláže složené z útržků barevného papíru), lyrické abstrakci (chiasmáž), lettrismu (typogramy), neokonstruktivismu (koláže z geometrických prvků) nebo minimal artu (třásňová koláž Černá žaluzie, 1963, chiasmáž Čtverec, 1969). Řazením a rozvíjením nápadů v cyklech předjímá pozdější konceptuální projevy. Kolář přijímal nové podněty po celý život a např. v 80. letech vytvořil umělecká díla založená na vadách tisku francouzského vydání vlastní monografie jako „defektní koláže“. V kolážích se jako téma často opakuje reinterpretace historie evropské výtvarné kultury formou přímé konfrontace renesanční a moderní malby. Od roku 1963 užíval jako trojrozměrný podklad koláže nejrůznější objekty – zprvu jablka, sloupy nebo domácí náčiní (Valcha odvážné pradleny, 1965), později také vertikální reliéfy nebo soubory objektů uspořádané v tematická zátiší (Kalendář), nebo jako environment (Environment Ezop, 1971–72). Roku 1964 začal vytvářet hravé textilní koláže z kuchyňských vyšívaných závěsů a jiného domácího vybavení, částečně jako ironickou odpověď na požadavek establishmentu po angažovaném umění (Transparenty, 1964) a ke kombinaci textilu s papírovou koláží se vrátil roku 1989 (rozepínací koláže). Fenomén plynoucího času je v Kolářově díle trvale přítomný formou obrazových nebo psaných deníkových záznamů (Týdeník 1968, Záznamy, 2002), nebo jako osobní touha odkrývat minulé vrstvy života. Od prvotního impulzu – protržené stránky v knize typoskriptů „Hold Malevičovi“, která ukázala následující spodní vrstvu – se objevuje v nejrůznějších formách jako stratifie, dekoláže, vydrolené, vymyté, smirkované nebo defektní koláže. Podrobnosti k jednotlivým originálním technikám jsou uvedeny jako Související články spolu s citacemi textů z Kolářova Slovníku metod. Velký soubor Kolářova díla z jeho desetiletého pobytu v Paříži vystavila k jeho pětasedmdesátinám Městská galerie ve Vitry-sur-Seine a retrospektivu jeho díla představila Národní galerie v Praze roku 1993 a znovu 1999/2000 při příležitosti akce Praha – evropské město kultury. V roce 2014, kdy uplynulo 100 let od jeho narození, byly otevřeny výstavy v Praze, Lounech a Regensburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky z díla.", "content": "Křestný list (1942) Prométheova játra (1950) Termiti", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Kolář (24. září 1914 Protivín – 11. srpna 2002 Praha) byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik.", "tgt_summary": "Jiří Kolář (24 September 1914, Protivín – 11 August 2002, Prague) was a Czech poet, writer, painter and translator. His work included both literary and visual art.", "id": 467405} {"src_title": "Anihilace", "tgt_title": "Annihilation", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Česky \"Bruntál\", německy \"Freudenthal\" (1325 \"Vreudenthal\", 1397 \"Frewdenthal\", 1405 \"Fraydintal\", 1560–1945 \"Freudenthal\", 1771 \"Freydenthal\"), polsky \"Bruntal\", \"\", latinsky \"Vallis Gaudiorum\", \"Vrudental\" (1220 \"Freudenthal\", 1238–1263 \"Vreudendal\", 1263 \"Vrudental\", 1290 \"Wreudenthal\", \"Freudentala\", \"Vreudenthal\", \"Vrudenthal\"). Název města Bruntálu vznikl zřejmě fonetickým počeštěním německého „Freudenthal\", volně přeloženo jako „Údolí radosti\". Dřívější způsoby psaní tohoto názvu, zejména v latinských listinách, zněly Vreudendal (1238), Vrudental (1263), Wrowdintal (1306). Český název Bruntál je doložen až v listině z roku 1456.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První písemná zmínka je z roku 1223 v privilegiu pro Uničov. V něm král Přemysl Otakar I. potvrdil „městečku“ Uničovu práva, která mu o 10 let dříve udělil jeho bratr, markrabě Vladislav Jindřich; zároveň mu povoluje, aby se řídilo magdeburským městským právem, \"quas habent cives nostri de Froudenthal\" („které mají naši měšťané z Bruntálu“). Z toho se usuzuje, že Bruntál samotný musel být založen o několik let dříve před Uničovem, nejspíše kolem r. 1210. Bruntál tedy je nejstarším institucionálním městem na území dnešního Česka. Z jeho zeměpanského založení vyplýval v prvních staletích existence i svobodný charakter města, jež navíc později obdrželo důležité horní výsady. Hlavním zdrojem prosperity města byla po dlouhou dobu těžba kovů (zlato, stříbro, měď, olovo, železo). Již nejstarší vyobrazení městského znaku na listině z roku 1287 obsahuje postavu horníka. Město bylo východiskem pro další kolonizaci širokého okolí, stalo se i centrem cechovní řemeslné výroby a významným tržním centrem. Poloha na důležité spojnici severní Moravy se Slezskem vedla ke zřízení mýtní stanice, doložené k roku 1296. Bruntál měl i hrdelní soudní pravomoc. Po roce 1318 spadalo město do opavského knížectví a po jeho rozdělení v roce 1377 do knížectví krnovského. Roku 1474 získal město do zástavy původem slezský rod pánů z Vrbna, konkrétně Jan z Vrbna, šlechtic, který se rozhodl získat bruntálské majetky pro svou rodinu. Ve sporech Jiřího z Poděbrad s katolickou vzpurnou šlechtou a uherským králem Matyášem Korvínem stál zprvu na Jiříkově straně, ale později několikrát změnil stranu a nakonec proti němu Korvín uspořádal trestnou výpravu (1474), během níž byl Bruntál i s okolím zpustošen. Jan se podřídil a mohl si Bruntálsko v držbě ponechat. Založil zde městský hrad a začal plánovitě budovat Bruntál jako své sídelní město, v čemž pokračovali i jeho synové. Krnovsko-opavská kněžna Barbora Krnovská nebyla jakožto zeměpaní schopna bruntálské panství vyplatit ze zástavy a tak jej nakonec roku 1506 se souhlasem svého spoluvladaře, Jiřího ze Šelenberka, definitivně předala pánům z Vrbna do dědičného vlastnictví. Ti dosáhli vymazání panství z krnovských zemských desk a přešli pod vládu knížat opavských (1523). Bruntál se tak opět navrátil do Opavska. Bruntálští z Vrbna dosáhli postupně významných postů na Opavsku i Moravě a zasloužili se o architektonický a hospodářský rozvoj panství. Pro město samotné však jejich vláda znamenala postupně ztrátu privilegií, omezování svobod a zvyšování poddanských povinností. Nespokojenost měšťanů vyústila roku 1556 ve vzpouru a soudní žalobu na vrchnost u opavského zemského soudu, jež pro měšťany skončila špatně: byli potrestáni a Bruntál ztratil většinu výsad svobodného horního města. Za Bernarta z Vrbna se během 60. let 16. století město stalo úplně protestantským (luteránským), byla tu zřízena mj. i tiskárna, kde se vydávala náboženská literatura, a to v češtině. Poslední vrbenský pán Bruntálska, Jan mladší Bruntálský z Vrbna, se tu mezi lety 1617–20 neúspěšně pokusil zavést kalvinismus.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Od konce 16. století město postihl postupný úpadek způsobený poklesem významu okolních dolů a následnými válečnými událostmi. V roce 1621 bylo Bruntálským z Vrbna město odebráno pro účast v Českém povstání a konfiskované panství připadlo Řádu německých rytířů, jenž tu okamžitě zahájil rekatolizaci. Pohromy třicetileté války, morové epidemie a požáry znamenaly katastrofu, z níž se Bruntál už nikdy úplně nevzpamatoval. Během třicetileté války bylo město čtyřikrát Švédy vydrancováno (1642, 1643, 1645 a 1648), dále ho jednou obsadili Sasové (1622) a jednou Dánové (1626). Navíc roku 1643 vyhořelo a v letech 1633 a 1647 více jak polovina měšťanů zemřela na epidemii moru. Katastrofální hospodářské a lidské poměry nakonec donutily německé rytíře, aby poddaným ulevili z robot a odpustili válečné dluhy. V rámci snah o pozvednutí byla udílena nová privilegia a od roku 1639 bylo Bruntálsko vyjmuto z podřízenosti Opavsku, takže se v rámci Slezska stalo svobodným stavovským panstvím (\"status minor\"), podřízeným přímo ústředním zemským orgánům ve Vratislavi. Na chvíli (1682–84) bruntálské panství dokonce bylo samostatným knížectvím. Ani takováto opatření nepomohla vrátit ztracenou prosperitu, zvlášť když na město přišla nová vlna morových ran (1714, 1739) a požárů (1748, 1764). Habsburskou monarchií prohrané slezské války pak znamenaly pro Bruntál šok: během krátké doby přišel o velké hospodářské odbytiště ve Slezsku a cesty na sever byly zablokovány; musely se začít hledat nové vztahy směrem na jih a jihozápad, což se neobešlo bez těžkostí. Postupný rozmach města nastal ke konci 18. století v souvislosti s rozvojem průmyslové, hlavně textilní výroby (plátenictví), kdy se navázaly nové obchodní vazby na opačnou světovou stranu – s Moravou a Dolními Rakousy. Okolo roku 1850 byl již Bruntál nejvýznamnějším střediskem lnářského průmyslu v českém Slezsku. Největší textilní firma Gustav Marburg & Söhne zaměstnávala již roku 1913 kolem 1400 pracovníků. Stavební rozvoj města nastal v letech 1918–1938, za 1. ČSR. Vznik Československa byl pochopen jako násilné rozhodnutí, o jehož vzniku se mnozí občané dozvěděli se zpožděním, bez možnosti se z příslušnosti k nové vzniklému státu vyjádřit. Většina obyvatel se v roce 1918 pokládala za Rakušany. Odpor proti státnímu zřízení byl zlomen vojensky. Vzájemná nevraživost mezi Němci a přezíravostí Prahy vůči této národnostní menšině přerostl ve 30.letech světové hospodářské krize do konfliktu, odkud už nebylo cesty zpět. V říjnu 1938, po mnichovské krizi, byl Bruntál obsazen německou armádou, jejíž příchod tu byl nadšeně uvítán. Téhož roku navštívil město Adolf Hitler. Během války tu vzniklo několik zajateckých a pracovních táborů; dokonce tu na přelomu let 1944/45 byl jeden z pobočných táborů Osvětimi. Město bylo osvobozeno Rudou armádou 7. května 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto (včetně doprovodných násilností v první „divoké“ fázi) a v letech 1945–46 bylo město dosídleno českým obyvatelstvem. Byly vybudovány nové závody: automobilové opravny ČSAO, Lisovny nových hmot, Dřevosloh a hydrometalurgický závod Bruntál spadající pod RD Jeseník a.s. V roce 1960 se Bruntál stal centrem stejnojmenného okresu. Toto rozhodnutí zajistilo rozvoj politického, správního, ekonomického, vzdělávacího i kulturního života. Bohužel se původně podhorský charakter města řadou necitlivých urbanistických zásahů změnil v duchu pojetí socialistického realismu, včetně rozsáhlé panelové výstavby. Jen při realizaci silničního průtahu městem byla zničena 1/3 původní městské zástavby. V současnosti je Bruntál, spolu s ostatními okresy Sudet, hodnocen nízkým indexem kupní síly, díky konjunktuře však dochází k dlouhodobému poklesu nezaměstnanosti na 6,6% s perspektivou rostoucích pracovních příležitostí. Historicky závažné okolnosti, jako vysídlování a přesídlování obyvatelstva, jsou velmi pozvolně nahrazovány dalšími generacemi, který mají jiný vztah k městu i okolí. Relativně rostoucím problémem, který je záležitostí několika předchozích let, je rostoucí příliv sociálně nepřizpůsobivého obyvatelstva. Dle Map sociálního vyloučení se jedná v některých vyloučených lokalitách až o 30% obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel celého města Bruntálu podle sčítání nebo jiných úředních záznamů: V celém městě je evidováno 1 685 adres: 1 684 čísel popisných (trvalé objekty) a 1 číslo evidenční (dočasné či rekreační objekty). Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 1 316 domů, z toho 1 265 trvale obydlených. Počet obyvatel samotného Bruntálu (tj. Vnitřní Město, Krnovské Předměstí, Nisské Předměstí, Olomoucké Předměstí, ale bez Karlovce) podle sčítání nebo jiných úředních záznamů: V samotném Bruntále je evidováno 1 656 adres, vesměs čísla popisná. Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 1 290 domů, z toho 1 245 trvale obydlených. Zámecký park má několik částí podle přístupu. Vlevo od hlavní brány zámku s bohatou květinovou výzdobou po zeď, vpravo s několika sochami až po zeď s průchodem, mříží a věží, zadní (spodní část) s podsklepenou terasou a jezírkem. Poslední samostatná část zámeckého parku včetně koupaliště se nachází až za plotem a silnicí I. okruhu (ulice Dukelská), za budovami internátu SPŠOA. Tato poslední část prošla rozsáhlou rekonstrukcí prováděnou od roku 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Územní členění.", "content": "Bruntál se skládá ze dvou vzájemně izolovaných katastrálních území, jimiž je původně ryze slezský katastr Bruntál-město (za dob socialismu byly k jeho katastru připojeny i některé moravské pozemky, původně náležející k Moravskému Kočovu; jiné, původně bruntálské pozemky, jsou dnes součástí katastru Moravského Kočova) a původně ryze moravského Karlovce, jehož téměř celá zástavba byla zlikvidována při stavbě vodní nádrže Slezská Harta.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Tyto dnes samostatné obce byly dříve také částmi obce města Bruntál: Podle administrativního členění z roku 1989 a podle sčítání lidu z roku 2001 by měl Bruntál rozlohu 129,25 km² a 20 322 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Bruntál byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Bruntál ale stále existuje a skládá se ze 67 obcí, ORP z 22 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a obchod.", "content": "Bruntál byl založen jako horní město, které prosperovalo díky těžbě drahých kovů v okolí. Od druhé poloviny 18. století bylo centrem textilního průmyslu, zejména lnářského a kožedělného. Po válce fungující firma Moravolen, navazující na tradici výroby firmy Gustav Marburg & Söhne, byla z důvodu obrovské konkurence textilu z Číny uzavřena. Jedinou v současné době fungující menší textilní firmou je Batex. V jižní části města je dnes již uzavřený kamenolom s uzavřeným vchodem do štoly. Těžba sopečného tufitu, spojená s unikátním odkrytím jižní části sopečného pole Uhlířského vrchu, probíhala v šedesátých letech minulého století. Jedním z významných odvětví je výroba plastických hmot. Největší firmou v tomto odvětví je Alfa Plastik (bývalé Lisovny nových hmot) a Linaset, a.s. vyrábějící plastové výlisky a nástroje pro vstřikování plastů. Dalšími firmami jsou Advanced Plastics a Gardena. Firma NOVO se zabývá výrobou balicích strojů a balicí techniky. Významným zaměstnavatelem v regionu je pobočka zahraniční firmy Osram, působící v prostorách bývalého Hydrometalurgického závodu (HMZ a.s.), následníka Rudných Dolů Jeseník a.s., kde se vyrábějí součásti svítidel, lampy pro projekční techniku, jemné dráty a cívky. V tomtéž areálu působí dvě firmy, které se od společnosti Osram oddělily, Firma Global Tungsten&Powders, jejíž hlavní náplní je výroba wolframových a wolframkarbidových prášků a firma Macco, produkující chloridy pro farmaceutické a potravinářské použití. Stará a neméně slavná tradice pivovarnictví je v městě zastoupena sladovnou s více než staletou nepřetržitou výrobou, která navázala na měšťanský pivovar. Sladovna produkuje zahuštěné sladové výluhy sirupovité konzistence s charakteristickou vůní a chutí. Známým porevolučním výrobkem jsou Havlíkovy tyčinky z produkce Havlík&spol. V současné době je realizován zajímavý a ambiciozní projekt, Bruntálský minipivovar s nepasterizovaným pivem Hasič. Z důvodu konkurenčního prostředí a otevřenosti českého průmyslu lze vysledovat i likvidaci tradičních průmyslových odvětví, mezi kterými je zastoupen dříve existující konzervárenský závod SELIKO, kde se vyráběly zejména sirupy, kompoty, sterilizovaná zelenina a nápoje (předchůdcem byly Hanácké lihovary a konzervárny – předtím místní pivovar), bývalé společnosti jsou např. ČSAO závod Bruntál, významný výkupce a producent mlékárenské výroby - Jesenické mlékárny, dále Zemědělské stavby Bruntál – kravíny, silážní jámy, seníky s jeřáby aj., Dřevosloh – výroba nábytku a dýh, Moravolen, dnes nahrazen v jižní části svých bývalých prostor halou obchodního domu Kaufland.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Nemocnice s poliklinikou je v severní části města v Nádražní ulici. V současnosti se nazývá Podhorská nemocnice a je členem skupiny AGEL. Přes spádovost a dřívější rušení nemocnic v okolí zůstává v zdravotnickém zařízení v provozu pouze část původního areálu a v přípravě je bourání a prodej řady budov.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě je 5 základních škol: Na škole byl roku 1990 založen sbormistrem Mgr. Jaroslavem Číhalem dětský pěvecký sbor Rosnička, který získával na různých celostátních i mezinárodních soutěží ta nejvyšší ocenění. Střední školy jsou: Ve městě dále působí dále Základní umělecká škola a Středisko volného času, Pedagogicko-psychologická poradna a jiné. Má dva sály, v obou se hraje dvakrát denně. Studentský filmový klub. Nachází se v Dukelské ulici. Pořádají se zde plesy, přednášky, taneční soutěže a jiné kulturní akce. Dobrovolné sdružení občanů majících zájem o historii i současnost města a místních částí založen v lednu 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Němečtí literáti.", "content": "O Bruntále psali Erwin Weiser, Bruno Hans Wittek, Josef Lowag, Kurt Langer v knize \"Dny strachu\" (Tato kniha zachycuje popisně, bez velkých literárních ambicí atmosféru po příchodu Rudé armády, oprávněné obavy ze surovosti, příchod dvou původem slovenských členů Revolučních gard, původně kriminálníků, jejich běsnění, až po samotnou deportaci do Německa.)", "section_level": 2}, {"title": "Čeští spisovatelé.", "content": "Jan Brothánek \"Poslední rok v československém Bruntále\", popisující očima okresního hejtmana situaci v Bruntále a období Mnichova. Popisuje řádění henleinovců, jejich fanatizmus a bojůvky v městě a v okolí. Karel Ptáčník v \"Město na hranici\" sleduje osudy pohraničního města na severní Moravě v letech 1945 - 46, zobrazuje 1 rok života na pohraničí v celé jeho chaotičnosti, drsnosti a brutalitě. Události v trilogii jsou pravdivé, spisovatel žil v Bruntále v letech 1946 – 1956.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Výjimečně krásné a v Česku neobvykle nedotčené bezprostřední okolí města je kulisou dějství filmu \"Johanka z Arku\" režiséra Luca Bessona (1999). Řada osob z města jistě dodnes vzpomíná na svůj kompars ve snímku. \"Císař a tambor\" (1998) je sice filmová pohádka, ale zachycuje reprezentativní prostory bruntálského zámku, díky kterým do města míří řada turistů. Snímek z Bruntálska, nikoli tedy města samotného, je filmový debut režiséra Bohdana Slámy \"Divoké včely\". Film popisuje velmi zdařile surovost prostředí a rázovitost lidských charakterů. Město je zmíněno v jednom z řady seriálu Comeback z produkce TV Nova jako „drsný kraj“, známý nepředvídatelnými klimatickými podmínkami (květen je druhý únor…), což někteří místní hrdě přijali.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě se nachází tato sportovní zařízení:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město leží na silnici číslo 11 vedoucí z Ostravy přes Opavu směrem na Šumperk, Hradec Králové a Prahu. Další důležitou dopravní tepnou je hlavní silnice číslo 45 z Olomouce ve směru na Krnov. Městem vede již od roku 1872 železniční trať Olomouc – Krnov - Opava. Od roku 1901 do roku 2009 byla v provozu trať Bruntál - Malá Morávka. Ve městě je vlakové nádraží pro osobní a nákladní dopravu. Několik podniků má vlastní vlakové vlečky pro nákladní dopravu - Alfa plastik, zemědělský podnik se silem a HMZ. Městská autobusová doprava v Bruntále má dvě pravidelné linky, provozovatelem je Veolia Transport Morava a. s. Heliport se nachází na jihozápadním okraji města v Centrální hasičské stanici C1 v Zeyerově ulici od roku 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Vojsko a obrana.", "content": "Posádkové velitelství s pěším plukem sídlilo ve městě od roku 1920. V říjnu roku 1938 se stalo okolí města významným cvičištěm, navazujícím na původní nerealizovaný plán násilného vpádu do Československa s názvem Grün (Plán St). Kasárny nesly od roku 1947 jméno plukovníka Edmunda Klimka. V poválečném období přibyly sklady leteckého týlu a technického materiálu. V období po okupaci ČSSR zabrala Rudá armáda na severu města prostory, kde měla střelnici. Posádka s rozsáhlým technickým automobilovým parkem sídlila na západním okraji města v Rýmařovské ulici. ČSLA zde doplnila také silniční stavební prapor. Po odsunu ruských okupačních vojsk zde zůstala velká ekologická zátěž, vybydlené panelové domy spolu s trvající problematikou využití prostor bývalých kasáren. Podstatně menší prostor využívala Československá armáda. Měla sklad nazývaný Marburk v bývalé textilní továrně u železničního viaduktu, zde probíhala v období totality utajená vojenská výroba. Vojenská správa sídlila v Komenského ulici pod zámkem, nyní v Jesenické ulici. Sklad Civilní obrany se nacházel od povodní v roce 1997 v severní části obce Staré Město u Bruntálu v prostorách Státní správy hmotných rezerv, závod Větrovan. Sklad byl zrušen v roce 2008, kdy SSHR objekt opustila.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sopky v okolí.", "content": "V okolí města Bruntálu se nachází několik vyhaslých čtvrtohorních sopek. Většina z nich náleží do skupiny sopek smíšených (stratovulkánů), což znamená, že činnost sopek byla střídavě explozivní a výlevná. Během explozí byla z kráteru na větší vzdálenosti vyvrhována láva, která po utuhnutí dopadla na povrch v podobě nesouvislých sopečných vyvrženin (pyroklastik). Naopak při výlevech láva z kráterů volně vytékala a tvořila lávové proudy. Sopečné vyvrženiny tvoří většinou sopečný kužel. Na území Bruntálu se z těchto sopek nachází Uhlířský vrch.", "section_level": 2}, {"title": "Hory.", "content": "Město leží v údolí obklopeném Uhlířským vrchem na jihu (směr Olomouc), hřebenem s TV převaděčem Kozinec (kóta 638 a 627) na východě (směr Horní Benešov) a zalesněným hřebenem s bývalou sovětskou střelnicí, vytyčeným vrchy Jelení, Rudná, Tkalcovský vrch, Vlčí hora a U rozhledny, na severu (směr Krnov). Kopce na západním směru s kótou 604 navazují na Uhlířský vrch (směr Rýmařov, Malá Morávka).", "section_level": 2}], "src_summary": "Anihilace je proces v částicové fyzice, při kterém dochází k zániku částice a její antičástice při jejich vzájemném setkání. Opakem anihilace je kreace.", "tgt_summary": "In particle physics, annihilation is the process that occurs when a subatomic particle collides with its respective antiparticle to produce other particles, such as an electron colliding with a positron to produce two photons. The total energy and momentum of the initial pair are conserved in the process and distributed among a set of other particles in the final state. Antiparticles have exactly opposite additive quantum numbers from particles, so the sums of all quantum numbers of such an original pair are zero. Hence, any set of particles may be produced whose total quantum numbers are also zero as long as conservation of energy and conservation of momentum are obeyed. During a low-energy annihilation, photon production is favored, since these particles have no mass. However, high-energy particle colliders produce annihilations where a wide variety of exotic heavy particles are created. The word annihilation takes use informally for the interaction of two particles that are not mutual antiparticles - not charge conjugate. Some quantum numbers may then not sum to zero in the initial state, but conserve with the same totals in the final state. An example is the \"annihilation\" of a high-energy electron antineutrino with an electron to produce a . If the annihilating particles are composite, such as mesons or baryons, then several different particles are typically produced in the final state", "id": 1990147} {"src_title": "Biofyzika", "tgt_title": "Biophysics", "src_document": [{"title": "Z historie.", "content": "Výzkum elektřiny v živých organismech započal v 18. století Ital Luigi Galvani. Německý lékař a fyzik Hermann von Helmholtz změřil v 19. století rychlost šíření nervového vzruchu. Významné pro rozvoj biofyziky jsou i jeho studie fyziologie vidění a vnímání zvuků. Při výzkumu mechanismu fungování svalů přispěl k moderní formulaci zákona zachování energie. Na tyto a řadu dalších prací navázaly výzkumy ve 20. století: Švédský oftalmolog Allvar Gullstrand popsal na fyzikálních principech fungování oka. Položil tak základ modernímu očnímu lékařství. V roce 1911 obdržel za svoji práci Nobelovu cenu. Za objasnění fyziologie vnitřního ucha byly vědcům maďarského původu Robertu Báránymu a Georg von Békésymu rovněž uděleny Nobelovy ceny - v letech 1914 a 1961. Do období okolo roku 1920 spadá vývoj diagnostických metod elektrokardiografie a elektroencefalografie, vycházejících z empirického pozorování souvislostí měřitelných elektrických veličin a stavu fungování srdce a mozku jakožto životně významných orgánů. Britové Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Huxley se zabývali měřením a vysvětlením mechanismu šíření elektrických potenciálů na neuronech, John Carew Eccles prozkoumal a vysvětlil fungování nervových spojů - synapsí. Tyto studie jsou dodnes platným základem pro chápání fungování nervového systému. Jejich autorům byla v roce 1963 udělena Nobelova cena.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální zkoumání biologických molekul.", "content": "Ve fyzice přinesl popis látek na molekulární úrovni - ať již v pevném, kapalném či plynném skupenství - podstatný posun v pochopení jejich vlastností a chování. Předpokládalo se, že stejnou měrou přispěje studium složitých biologických molekul, zejména nukleových kyselin a bílkovin, i k pochopení dosud neodkrytých zákonitostí určujících chování živých systémů. Rentgenografická difrakční analýza DNA, provedená na britských univerzitách souběžně na dvou pracovištích v Cambridge a v Londýně, vedla k objevení její šroubovicové struktury. James D. Watson, Francis Crick, Maurice Wilkins a Rosalind Franklinová popsali strukturu molekuly DNA v dubnu 1953 v časopise Nature. Tento objev je jedním z nejvýznamnějších objevů 20. století, jako naprosto klíčový vedl ke vzniku molekulární genetiky jako nového oboru, pro moderní biologii naprosto nepostradatelného. V roce 1962 byla prvním třem jmenovaným autorům udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu. V téže době, v 50. letech 20. století, byly zakládány vědecké ústavy a společnosti, nesoucí ve svém jménu označení \"biofyzikální\". Za všechny uveďme Biophysical Society v USA nebo brněnský Biofyzikální ústav ČSAV. Jeho zakladatel a první ředitel prof. MUDr. RNDr. Ferdinand Herčík je považován za zakladatele biofyziky v Československu. Vesměs svým zaměřením vycházely a dodnes vycházejí z vymezení pojmu biofyziky jako vědeckého oboru, který zkoumá fyzikálními metodami biologicky významné molekuly a tak vede k vysvětlení a pochopení hlubších zákonitostí biologických jevů. Druhým základním oborem biofyziky je zkoumání účinků fyzikálních faktorů na živé systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Další přístupy.", "content": "Pojem biofyzika bývá často chápán v podstatně širším smyslu. Uvedeme zde alespoň několik příkladů, co do něj bývá zahrnováno nebo s ním spojováno: Výzkum reakce živých organismů na široké spektrum elektromagnetického záření. Kromě klasické radiologie sem spadá i léčba světlem - fototerapie. Studie spadající do biomechaniky představují další velmi rozsáhlou oblast, která zahrnuje např. výzkum letu ptáků nebo hmyzu, plování ryb a vodních savců, nebo popis fungování krevního oběhového systému - hemodynamika. Nejrůznější diagnostické a terapeutické postupy, využívající fyzikálních metod, např. ultrazvuková tomografie, počítačová tomografie, využití laseru v chirurgii nebo neinvazivní rozbíjení ledvinových a žlučových kamenů akustickými rázovými vlnami - litotripse.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální metody.", "content": "Z experimentálních metod lze jmenovat např:", "section_level": 1}, {"title": "Podobně pojmenované obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lékařská biofyzika.", "content": "Lékařská biofyzika je náplní studia na lékařských a veterinárních fakultách v některých zemích, např. v ČR. Navazuje na tradici výuky fyziky pro studenty lékařské fakulty, přičemž tato výuka je uzpůsobena potřebám budoucích lékařů. Vedle rekapitulace a mírného rozšíření některých partií fyziky, zejm. kvantové fyziky, jaderné fyziky a termodynamiky jsou studenti seznamováni podrobněji s radiobiologií a především s principy lékařských přístrojů. Do výuky biofyziky bývají na některých fakultách zahrnuta i témata týkající se např. biostatistiky, biokybernetiky, nanotechnologií nebo informačních technologií. Řada lékařských fakult má akreditovaný i doktorský studijní program lékařská biofyzika. V zásadě lze říci, že pod hlavičkou tohoto studijního programu končí taková témata, která nelze přiřadit do jiných programů, takže se v rámci jednoho programu vyskytují studenti zabývající se např. návrhem vhodného značkovacího jazyka pro zpracování biosignálů, návrhem databázového systému pro udržování informací o kalibraci diagnostických přístrojů, studiem mechanismů fotodynamické nebo sonodynamické terapie, nanotechnologiemi, analýzou obrazů nebo třeba konstrukcí zcela nových diagnostických přístrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská fyzika.", "content": "Pod pojem lékařská fyzika (medical physics) je obvykle míněn aplikovaný obor zabývající se aplikací poznatků především jaderné a kvantové fyziky v medicíně. Lékařský fyzik je hlavním odborníkem na práci se zdroji ionizujícího záření v medicíně, provádí plánování radioterapie a stará se o jadernou bezpečnost. Zákon č. 96/2004 Sb. tuto profesi pojmenovává \"radiologická fyzika\", podmínkou výkonu profese je absolvování magisterského oboru radiologická fyzika akreditovaného i jako zdravotnický obor (t.č. je takový obor akreditovaný pouze na FJFI ČVUT) nebo magisterského oboru matematicko-fyzikálního zaměření a akreditovaného kurzu radiologická fyzika. Do názvosloví vnáší v ČR zmatek bakalářský obor Lékařská fyzika vyučovaný na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, který neposkytuje vzdělání pro práci lékařského fyzika podle platné legislativy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Biofyzika je mezioborová disciplína (hraniční obor) zkoumající biologické objekty a problémy fyzikálními metodami. Termín biofyzika se začal objevovat počátkem 20. století, ale už dávno předtím byla provedena řada studií na pomezí biologie a fyziky, které z dnešního pohledu pod toto označení spadají.", "tgt_summary": "Biophysics is an interdisciplinary science that applies approaches and methods traditionally used in physics to study biological phenomena. Biophysics covers all scales of biological organization, from molecular to organismic and populations. Biophysical research shares significant overlap with biochemistry, molecular biology, physical chemistry, physiology, nanotechnology, bioengineering, computational biology, biomechanics, developmental biology and systems biology. The term \"biophysics\" was originally introduced by Karl Pearson in 1892. Ambiguously, the term \"biophysics\" is also regularly used in academia to indicate the study of the physical quantities (e.g. electric current, temperature, stress, entropy) in biological systems, which is, by definition, performed by physiology. Nevertheless, other biological sciences also perform research on the biophysical properties of living organisms including molecular biology, cell biology, biophysics, and biochemistry.", "id": 2232864} {"src_title": "Benešov", "tgt_title": "Benešov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 11. století za vlády Přemyslovců probíhala kolonizace dosud neobydlených oblastí jižně od Prahy. První písemná zmínka o Benešově pochází z roku 1219 a jeho první osídlení bylo na místě dnes zvaném \"Na Karlově\", kde vznikl panský dvorec, kostel a okolo nich osada. Poté se centrum přesunulo výstavbou městského tržiště na dnešní Masarykovo náměstí. Na Karlově byl založen minoritský klášter a majitelem se stal pražský biskup Tobiáš z Benešova, který si záhy vybudoval nové sídlo – Konopiště. Po vymření Benešoviců se majiteli stali Šternberkové a po nich městu zůstal znak – osmicípá zlatá hvězda v modrém poli. Jan Žižka zdejší klášter vypálil, když tudy táhl roku 1420 na Prahu. Husité ale klášter nezničili úplně. Benešov se pak stal významným za doby vlády Jiřího z Poděbrad, když se roku 1451 právě v místním klášteře konal sněm za přítomnosti Jiřího, coby zemského správce, a Eneáše Sylvia, zástupce římské kurie. Jednalo se tehdy o smíření s katolickou Evropou. V roce 1473 vystoupila na zdejším sněmu také královna Johanka a tříhodinovou řečí ve zpustlém klášterním chrámu umravňovala české panstvo, vyzvala je, aby pamatovali na vládu svornosti jejího manžela a zesnulého krále Jiřího, zanechali rozbrojů mezi sebou a svorně pečovali o blaho a slávu vlasti. Johanka měla vystoupit podle Palackého i na dalším sněmu v Benešově v roce 1474, ale to již došlo k velké rozepři mezi ní a králem Vladislavem Jagellonským, takže se královna uzavřela ve svém vdovském sídle na Mělníce, kde roku 1475 zemřela. V letech 1541–1566 žil v Benešově zvonař jménem Matěj Špic, z jehož dílny pochází mnoho zvonů, které zhotovil pro okolní kostely, jako v Bystřici, Okrouhlici, Louňovicích, Postupicích, na Hrádku, Olbramovicích, Kondraci a jinde v okolí. Velkou ranou pro město byla třicetiletá válka a zvláště obsazení švédským vojskem v roce 1648, jehož následky město poznamenaly na mnoho let. Roku 1703 byla založena piaristická kolej, na které se vyučovalo základní vzdělání a také gymnázium. Benešov se vykoupil z poddanství roku 1802 a jakožto etnicky české město se stal místem vlasteneckých aktivit. Od roku 1871 prochází městem železniční trať Praha – České Budějovice. Po vzniku republiky byl v sobotu 21. prosince 1918 kolem poledne na benešovském nádraží slavnostně uvítán prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk, který se tudy vracel z exilu do Prahy zvláštním vlakem. Byla to jeho poslední zastávka na cestě domů. Benešov byl okresním městem, v němž byl umístěn pěší pluk č. 48 a působila zde mj. okresní nemocnice, městské muzeum, dva biografy (Helios a Sokol), pět peněžních ústavů nebo tři hotely (Na Knížecí, Nigrín, Pošta). K roku 1932 existovaly továrny: na drátěná tkaniva a pletiva Hrbotický, na knoflíky Fluss, na kůže Herschmann, na obuv Holzer a na poživatiny Sagosa. Dále např. státní pivovar, dva lihovary a pět likérek, tři cihelny a státní žulové a syenitové lomy. Za druhé světové války mělo být město zcela vystěhováno a mělo se stát \"SS-Stadt Böhmen\". Součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov se stalo pouze území západně od státní silnice na Tábor, ovšem do 15. dubna 1943 se museli vystěhovat i všichni obyvatelé žijící na západ od železniční trati a jižně od Máchovy ulice, a to včetně bloku mezi Jiráskovou, Žižkovou a Husovou ulicí. Po válce se součástí města stala dosud samostatná obec Konopiště a ty vesnice, které nyní tvoří katastrální území Benešov u Prahy, a v roce 1980 ještě další, z nichž některé se v roce 1990 opět osamostatnily.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města a správní území.", "content": "Město je tvořeno dvěma katastrálními územími a 15 místními částmi: V 80. letech 20. století byly součástí města i nyní samostatné obce Chlístov, Chrášťany a Václavice. Benešov byl dříve sídlem okresního úřadu, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Benešov ale stále existuje a skládá se ze 114 obcí, obvod obce s rozšířenou působností z 51 obcí. Působí zde také stále okresní soud a okresní státní zastupitelství.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu roku 1921 zde žilo v 531 domech 7 828 obyvatel, z nichž bylo 3 671 žen. 7 545 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 38 k německé a 25 k židovské. Žilo zde 4 960 římských katolíků, 204 evangelíků, 1 792 příslušníků Církve československé a 299 židů. Podle sčítání roku 1930 zde žilo v 784 domech 8 307 obyvatel. 7 946 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 260 k německé. Žilo zde 5 222 římských katolíků, 294 evangelíků, 2 090 příslušníků Církve československé a 237 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "K nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v Benešově patří potravinářství a strojírenství. Významné firmy:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Benešovem vedou nebo z něj vycházejí tyto silnice:", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Benešovem prochází IV. tranzitní železniční koridor z Německa do Rakouska. Železniční stanice \"Benešov u Prahy\" patří k těm, jejichž název je oproti názvu obce rozšířený. Leží na těchto tratích: Rychlíky linky D10 \"Praha – České Budějovice\" zde zastavují téměř každou hodinu a jízdní doba do stanice Praha hlavní nádraží v roce 2012 činila 42 minut. Osobní vlaky linky S9 do Prahy vyjíždějí z Benešova každých třicet (mimo špičky šedesát) minut a jsou součástí systému pražské příměstské železnice Esko.", "section_level": 2}, {"title": "Městská autobusová doprava.", "content": "V Benešově je taktéž zavedena městská autobusová doprava. Tu zde zajišťuje ČSAD Benešov na dvou linkách. Linky zajíždějí i do benešovských částí Pomněnice nebo Mariánovice, jsou však v provozu jen v pracovní dny.", "section_level": 2}, {"title": "Městská turistická doprava.", "content": "Od června 2012 je v Benešově zřízena speciální městská turistická doprava. Ta je zajišťována dvouvozovým ekovláčkem. Ekovláček měl původně vyjet již v dubnu 2012, na svou první jízdu se však vydal až 29. června 2012, ovšem i potom se potýkal s problémy. Vláček vyjíždí pětkrát denně v pracovní dny i o víkendu od městského informačního centra. Mezi jeho zastávky patří např. pivovar, gymnázium, vrch Karlov, zajíždí i do Konopiště.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "U Benešova se nachází nevelké a neveřejné letiště, původně sloužící vojenským účelům.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Mateřské školy: Základní školy: Střední školy: Ostatní:", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Benešově je v provozu Městská knihovna Benešov i kino, otevřeno je také Muzeum umění a designu a pobočka Muzea Podblanicka, jež se obě nachází v secesním domě č. p. 74. Tento dům postavila v letech 1904–1905 podle projektu Marcela Dusila Okresní hospodářská záložna v Benešově. V roce 1992 zde byla veřejnosti zpřístupněna expozice věnovaná dějinám města a okolí, uměleckým památkám regionu a výtvarníkům, kteří zde působili. V Benešově funguje i městské divadlo nebo kulturní dům Karlov. V letech 2011 a 2012 se zde pořádal hudební festival Sázavafest a v roce 2013 festival Let It Roll.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Benešově funguje několik sportovních klubů: V Benešově se nachází zimní stadion, rovněž i fotbalové hřiště, sokolovna nebo plavecký stadion.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benešov (něm. \"Beneschau\") je město ve Středočeském kraji, obec s rozšířenou působností a také největší město okresu Benešov. Leží v Benešovské pahorkatině 30 km jihovýchodně od Prahy, protéká jím Benešovský a Konopišťský potok. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Benešov (; ), also known as Benešov u Prahy (; lit. \"Benešov near Prague\") is a town in the Central Bohemian Region, Czech Republic, about southeast of Prague, the biggest town and former capital of the Benešov District. The Konopiště castle and the Czech national mountain Blaník are near the town. In 2019, the population was over 16,600.", "id": 745923} {"src_title": "Jihoafrické rozvojové společenství", "tgt_title": "Southern African Development Community", "src_document": [{"title": "Členské státy.", "content": "Jihoafrická rozvojová koordinační konference, která vyústila v dubnu 1980 v deklaraci z Lusaky, zahrnovala původně devět zemí: Později se k JARKK připojila ještě Jihoafrická republika, Namibie a Mauricius poté, co v těchto zemích došlo k podstatným politickým změnám. Namibie se musela nejprve vymanit z nadvlády jihoafrického apartheidního režimu, zatímco Jihoafrická republika musela změnit samotnou podstatu svého zřízení. Těchto jedenáct států pak v namibijském Windhoeku založilo v roce 1992 Jihoafrické rozvojové společenství. Nakonec řady členských států společenství rozšířily ještě Demokratická republika Kongo a Seychely, takže dnes má celkem patnáct členů a řadí se mezi nejpočetnější regionální uskupení s převážně hospodářským zaměřením. Členství Madagaskaru bylo obnovené 30. ledna 2014 poté, co bylo v roce 2009 pozastaveno kvůli politické nestabilitě v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj v devadesátých letech.", "content": "Hlavně v devadesátých letech docházelo k rozšiřování a prohlubování působnosti společenství, které se postupně angažovalo i v sektorech jako finančnictví, rozvoj lidských zdrojů, ochrana přírodních zdrojů a ochrana veřejného zdraví. Přesto je nutné dodat, že se transformace původně mezivládní konference ve skutečné společenství ukázala jako problematická, což bylo dáno jednak výše zmíněnou teritoriální i sektorovou expanzí, jednak rozrůzněností cílů a úrovní rozvoje jednotlivých členských států. Snahy překonat hrozbu rozmělňování či dokonce úpadku společenství vedly k restrukturalizaci na počátku 21. století. 9. března 2001 byla na zvláštní vrcholné schůzce v namibijském Windhoeku přijata zpráva shrnují současné problémy společenství a navrhující opatření k jejich odstranění. Výsledkem mělo být posílení nadnárodního elementu ve společenství, které by umožnilo fungování skutečně efektivního oblastního společenství. „Hlavním (současným) cílem společenství SADC je vytvořit region s vysokým stupněm harmonizace a racionalizace, které by umožnily sdílení zdrojů pro dosažení kolektivního soběstačnosti v zájmu zlepšení životní úrovně obyvatel regionu.“", "section_level": 1}, {"title": "Instituce.", "content": "Nejvyšším orgánem JARS je každoročně pořádaný summit hlav států společenství. Na summitu se volí předseda a místopředseda. Summit rovněž udává základní rámec pro tvorbu politiky společenství pro následující období. Svojí povahou se tato vrcholná instituce společenství podobá Evropské radě a to i tím, že od vrcholné schůzky v roce 2001 funguje i Trojka složená s minulého, současného a budoucího předsedy společenství. Konstrukci Evropské unie se JARS podobá i jinými institucemi: Rada ministrů, poradní Národní výbory JARS, které zastupují, stejně jako evropský Hospodářský a sociální výbor, zájmy různých aktérů z veřejné správy i soukromého sektoru a Sekretariát mající od roku 2001 pravomoci blížící se Evropské komisi. V roce 2000 bylo zvláštním protokolem rozhodnuto o vytvoření soudního dvora JARS; doposud však nevznikl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihoafrické rozvojové společenství nebo také Společenství pro rozvoj jižní Afriky (\"Southern African Development Community\") (SADC) je mezinárodní organizace se sídlem v městě Gaborone v Botswaně. Má své počátky v červenci 1979, kdy se konala konference v tanzanské Arushe. Na konferenci v zambijské Lusace o rok později byla přijata tzv. Lusacká deklarace (celým názvem \"Southern Africa Toward Economic Liberalisation\"), která ustanovila Jihoafrickou rozvojovou koordinační konferenci. Hlavními cíli vzniku JARKK bylo „zmírnění hospodářské závislosti, především na JAR a harmonizace programů (a plánů pro rozvoj a hospodářskou soběstačnost) regionu.“ Společenství mělo od počátku i ambici působit navenek coby zástupce členských zemí a zajišťovat jim potřebnou mezinárodní podporu. Pro plnění zmíněných cílů byly vytvořeny zvláštní sektorově členěné programy pro rozvoj zemědělství, průmyslu, energetiky, dopravy a jiných oblastí. Mezi deklarované priority patřil rozvoj dopravy, telekomunikací a ustavení efektivních mechanismů zemědělské inspekce. K plnění těchto úkolů byly ustaveny zvláštní komise.", "tgt_summary": "The Southern African Development Community (SADC) is an inter-governmental organization headquartered in Gaborone, Botswana. Its goal is to further socio-economic cooperation and integration as well as political and security cooperation among 16 southern African countries.", "id": 749825} {"src_title": "Papežský legát", "tgt_title": "Papal legate", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Římští biskupové se od 4. století nechávali zastupovat apoštolským legátem nebo vyslancem se zvláštním pověřením při místních a všeobecných koncilech, jako např. v roce 314 na koncilu v Arles. Mezi 4. až 8. stoletím papežové delegovali stálé legáty, jednoho tzv. apokrisiáře, při císařském dvoře v Konstantinopoli. Občas byl ustanoven legát také při ravennském exarchátu, jenž měl zastupovat církevní a státní zájmy. V částech raně novověkého církevního státu byli dosazováni legáti také jako místodržící papežské moci, pokud dané území části státu nebyly uděleny jako léno. Nejznámějšími příklady někdejších papežských legací jsou Bologna, Ferrara a Ravenna, které byly již v dobách Pipinova darování v legitimním držení Říma. Kromě diplomatických legátů byli jmenováni také apoštolští vikáři, kteří vykonávali správu ve zvláštních církevních provinciích s výjimečným papežským zplnomocněním. Z těch se později vyvinula funkce primase, jenž stál v hierarchii hned za patriarchou. Další důležitou roli hráli misijní legáti, kteří byli určeni pro konkrétní zemi se zcela konkrétním pověřením. V tomto ohledu byli významní Augustin z Canterbury pro Anglosasko a Bonifatius pro Germánii.", "section_level": 1}, {"title": "Historické legátské úřady.", "content": "V různých dobách existovali různé druhy legátů:", "section_level": 1}, {"title": "Čestný titul.", "content": "Někteří arcibiskupové získávali čestný titul tzv „přirozeného legáta“ ( \"legatus natus\"). Patřili mezi ně: Výše jmenovaní legáti byli ze svého titulu oprávněni nosit „legátský purpur“ (ovšem pouze v rámci své domácí arcidiecéze/diecéze), i v případě, že nebyli kardinály. Pouze arcibiskup salcburský smí díky své hodnosti \"Primas Germaniae\" legátský purpur nosit i mimo svou diecézi. Podobnou výsadu má opět nově také arcibiskup hnězdenský, jenž je zároveň \"Legatus natus\" a \"Primas Poloniae\". Tzv. „legátský purpur“ je v pozdější době shodný s barvami užívanými kardinály šarlatová červeň úřední oděv přirozeného legáta. Původně byl purpur tmavě fialová, lehce do červena služební oděv.", "section_level": 1}, {"title": "Současné užití.", "content": "Současné kanonické i mezinárodní právo zná následující druhy legátů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Papežský legát či též apoštolský legát je vyslanec a reprezentant Svatého stolce s církevním či diplomatickým posláním zmocněný k zastupování papeže a k jednání jeho jménem jako osobní reprezentant. Legáta ustanovuje přímo papež, když je poslán k vládě státu nebo k zasedání koncilu. Výraz legát je odvozen od římského titulu \"legatus\" (lat. „[z moci úřadu] vyslanec“). Ve středověku papežští legáti hájili u královských dvorů zájmy papeže a měli také provmoc exkomunikovat či rozhodovat o organizačních záležitostech uvnitř církve (např. zřizovat biskupství a arcibiskupství apod.). Přímý zmocněnec papeže je označován jako \"legatus a latere\".", "tgt_summary": "A papal legate or apostolic legate (from the ancient Roman title \"legatus\") is a personal representative of the pope to foreign nations, or to some part of the Catholic Church. He is empowered on matters of Catholic faith and for the settlement of ecclesiastical matters. The legate is appointed directly by the pope—the bishop of Rome and head of the Catholic Church. Hence a legate is usually sent to a government, a sovereign or to a large body of believers (such as a national church) or to take charge of a major religious effort, such as an ecumenical council, a crusade to the Holy Land, or even against a heresy such as the Cathars. The term \"legation\" is applied both to a legate's mandate and to the territory concerned (such as a state, or an ecclesiastical province). The relevant adjective is \"legatine\".", "id": 2060196} {"src_title": "Theodosius II.", "tgt_title": "Theodosius II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brzký nástup na trůn.", "content": "Theodosius se narodil 10. dubna 401 v Konstantinopoli jako jediný syn východořímského císaře Arcadia a jeho manželky Aelie Eudoxie. Z otcovy strany byl vnukem Theodosia I., zatímco jeho matka byla dcerou franského velitele Bautona, sloužícího v římském vojsku. Již před dosažením prvního roku života byl 10. ledna 402 prohlášen za augusta, a tím se formálně stal spolucísařem svého otce. V pozdějším věku se mu dostalo klasického vzdělání a pravděpodobně hovořil latinsky i řecky. Sokrates Scholastikos popisuje Theodosia jako silně věřícího křesťana a moudrého jedince, oddávajícího se askezi. V dospělosti se s velikou zálibou zabýval studiem a četbou náboženských knih a nemenší zájem projevoval o kaligrafii. Vláda na něho přešla v sedmi letech, když Arcadius 1. května 408 zemřel. Theodosiovo postavení se jevilo být poněkud nejisté, neboť faktický vládce západořímské říše, generál Stilicho, a západní císař Honorius, Theodosiův strýc, projevili přání odcestovat do Konstantinopole a uspořádat tamější poměry. Východní dvůr vyslal obvyklé poselstvo do perské říše, jež oznámilo nástup nového panovníka velkokráli Jazdkartovi I. Perský vládce vyslovil svoji podporu Theodosiovi a pohrozil válkou tomu, kdo by se pokusil ho svrhnout. Prokopios z Kaisareie se dokonce zmiňuje o tom, že umírající Arcadius ustavil Jazdkarta poručníkem svého syna, ačkoli věrohodnost tohoto tvrzení je sporná. Nástupnická krize záhy pominula, k čemuž přispělo i Stilichonovo zavraždění, vedoucí k pozvolnému napravení pošramocených vztahů mezi oběma polovinami impéria. Za nezletilého císaře řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt Anthemius, počínající si se značnou svědomitostí. Anthemius se už roku 408 musel vypořádat s útokem Hunů, kteří v čele s Uldinem překročili Dunaj, obsadili pevnost Castra Martis (Kula) a vpadli do Thrákie. Římská diplomacie a nedostatek zásob narušily soudržnost útočníků, načež římské vojsko přimělo Uldina, opuštěného zástupy svých spojenců, k překotnému úprku. Zhruba ve stejné době se znatelně zhoršila situace na Západě. Počátkem roku 410 Anthemiova vláda odeslala 4000 východních vojáků do Ravenny, kde si Honorius s jejich pomocí udržel trůn. Ani tato výprava nicméně nedokázala zabránit Vizigótům ve vyplenění Říma v témže roce. Východ nadále svíralo ohrožení ze strany Hunů, kvůli čemuž dal Anthemius renovovat opevnění měst na Balkáně a obnovit římské loďstvo na Dunaji. Především však v roce 413 vystavěl nové konstantinopolské hradby, nepřesně připisované samotnému císaři. Mohutná dvojitá hradba zabezpečila hlavní město říše před jakýmikoli pozemními útoky. Vedle zvýšení obrany státu prefekt prosadil řadu administrativních opatření k zajištění zásobování Konstantinopole, k odstranění různých přehmatů a ke konsolidaci financí. Navzdory enormním stavebním výdajům se stav státní pokladny pod Anthemiovým vedením zásadně zlepšil, což vládě umožnilo odpustit daňové nedoplatky za několik předchozích desetiletí.", "section_level": 2}, {"title": "Dvě augusty.", "content": "V první polovině roku 414 ustávají v pramenech zprávy o Anthemiovi, z čehož lze usuzovat na jeho možné sesazení či smrt. Valná část jeho moci přešla na Theodosiovu starší sestru Pulcherii, která byla v červenci téhož roku prohlášena za augustu a fakticky působila jako regentka za svého bratra. Mimořádně zbožná a energická Pulcherie požívala nezměrné mravní autority, protože složila slib panenské čistoty, k čemuž později přesvědčila i své dvě mladší sestry. Převzala také osobní dohled nad Theodosiovou výchovou, jíž vtiskla striktně ortodoxní náboženský charakter s důrazem na křesťanskou morálku. Soudobí autoři poznamenávají, že jejím přičiněním se císařský palác podobal klášteru zaplněnému biskupy a mnichy. O dominantní roli Pulcherie svědčí skutečnost, že její obraz byl vystaven v budově senátu vedle portrétu jejího bratra a Honoria. Její hluboká víra se promítla i do vnitřního a zahraničního směřování říše, vyznačujícího se vyzdvihováním křesťanských ctností a zásad, majících garantovat bezpečnost a blahobyt státu. Zřejmě jejím hlavním stoupencem při prosazování těchto principů byl dlouholetý představený císařských úřadů (\"magister officiorum\") Helion. Třebaže Pulcherie vystupovala jako rozhodná zastánkyně ortodoxie, rostoucí měrou spoléhala na germánské a barbarské velitele, jako byl gótský \"magister militum praesentalis\" Plinta, jeho příbuzný alanského původu Ardabur a Ardaburův syn Aspar. Vojevůdci v Konstantinopoli se přesto nedomohli srovnatelné pozice, jakou si vydobyli jejich kolegové na Západě, v čemž jim nepřekážel ani tak barbarský původ jako spíše jejich ariánské vyznání. Vliv Pulcherie nepolevoval ani poté, co císař dosáhl dospělosti. Podle tradičního podání měla Theodosiovi vyhledat vhodnou nevěstu, jíž nalezla v nádherné a vzdělané Athenais, dceři pohanského filozofa pocházející z Athén. Moderní historikové se ovšem přiklánějí k tomu, že volba císařovy manželky vzešla z kruhů usilujících o omezení Pulcheriiny netolerantní náboženské politiky. Athenais přijala křest a změnila si jméno na Aelia Eudocia, načež se 7. června 421 provdala za Theodosia. Císaři porodila tři děti, z nichž se dospělosti dožila jenom dcera Licinia Eudoxia. Po jejím narození Theodosius povýšil Eudokii v lednu 423 do hodnosti augusty, čímž v ní Pulcherii vyrostla potenciální konkurentka. Eudokii se podařilo vymanit svého muže z moci jeho sestry, jež dokonce opustila dvůr a odebrala se do vlastního paláce. Pokusila se rovněž vytvořit frakci sobě oddaných úředníků a oproti Pulcherii zaujala umírněnější postoje v oblasti náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Bigotní Pulcherie se zasadila o vydání celé řady zákonů namířených proti Židům, pohanům a kacířům, jimž bylo znemožňováno působení ve státní správě a armádě. Opakující se zákazy konání obětí a nařízení o ničení chrámů či synagog přesto naznačují, že proces christianizace východořímské společnosti probíhal jen pozvolna. K tomu přispívala i sama císařská vláda postupující se značnou pragmatičností a liknavostí, když se leckdy spokojila s vydáním příslušných předpisů, nikoli už s jejich vynucením. Známí pohané a ariáni nadále setrvávali ve vysokých civilních postech, zatímco nemalý počet ariánských Gótů ve vojsku bránil efektivnímu prosazení těchto zákonů. Zostřující se atmosféra vůči všem jinověrcům se projevila obzvláště v Egyptě, kde významný teolog a alexandrijský patriarcha Kyrillos zakročil nejprve proti novatiánům a posléze začal terorizovat Židy. Třebaže císařský správce Orestes je vzal pod svoji ochranu, Kyrillos opanoval se stovkami zfanatizovaných mnichů ulice Alexandrie a rozpoutal otevřenou válku, která skončila vypovězením Židů z města. Ani pohané nebyli ušetřeni běsnění patriarchových přívrženců, jimž v roce 415 padla za oběť proslulá novoplatonská filozofka Hypatia. Její brutální zavraždění zůstalo navzdory stížnostem alexandrijských představitelů proti Kyrillovi prakticky bez potrestání. Vážná teologická kontroverze vypukla nedlouho poté, co v roce 428 Theodosius ustavil antiochijského kazatele Nestoria konstantinopolským patriarchou. Fanatický a výřečný Nestorios v souladu s učením antiochijské školy odmítal nazývat Pannu Marii jako \"Theotokos\" („Bohorodička“), neboť podle něho existovaly v Kristu dvě rozdílné a oddělené přirozenosti, lidská a božská. Marie měla porodit toliko člověka, a proto ji označoval pouze jako \"Christotokos\". Tím ale popíral formulaci o spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu, přijatou na konstantinopolském koncilu v roce 381. Kyrillos a četní jiní biskupové rozhořčeně oponovali Nestoriově nauce a prohlásili ho za heretika, v čemž se odrážel i vzájemný antagonismus mezi patriarcháty v Konstantinopoli a Alexandrii. Theodosius a zpočátku i Eudokie sice podporovali Nestoria, avšak Pulcherie se postavila proti němu. Proti Nestoriovu učení se vyslovil i římský biskup Coelestinus, s nímž konstantinopolský patriarcha vedl spor o jurisdikci nad východním Illyrikem. Když Coelestinus Nestoria v roce 430 v Římě odsoudil, vložil se do sporu Theodosius a ve snaze o jeho urovnání svolal na rok 431 ekumenický koncil do města Efesos. Kyrillos a přívrženci alexandrijské školy dorazili do Efesu dříve než jejich protivníci, čehož využili k sesazení Nestoria a k odsouzení jeho doktríny. Později příchozí syrští biskupové zasedli odděleně a rozhodli o exkomunikaci Kyrilla. Efesos zatím zachvátily zuřivé násilnosti mezi příslušníky obou stran. Kyrillos v téže době vyslal do Konstantinopole emisary, kteří obrovskými sumami a cennými dary uplatili členy císařského dvora. Ačkoli Theodosius nařídil zadržet oba patriarchy, závěry efezského koncilu vyzněly jednoznačně v neprospěch Nestoria. Ten se musel vrátit do Sýrie a po letech skončil ve vyhnanství v egyptské pustině. Jeho stoupenci byli v dalších letech vystaveni pronásledování jako kacíři, přesto jejich komunita přetrvala v Edesse a silná inklinace k nestoriánství se projevila především u perských křesťanů. Kyrillos unikl vazbě včasným odchodem zpět do Alexandrie, kde byl při svém příjezdu bouřlivě uvítán. Stoupenci alexandrijské a antiochijské školy se roku 433 s přispěním Pulcherie sjednotili na kompromisní dogmatické formuli o spojení obou přirozeností v Kristu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Codex Theodosianus\" a kulturní vývoj.", "content": "V roce 429 Theodosius pojal úmysl soustředit všechny právní předpisy do jediné ucelené sbírky, v čemž mu jako předobraz posloužily soukromé kodifikace vytvořené za Diocletiana. Potřeba vytvoření kodexu pramenila z nepřehlednosti práva, způsobené enormním množstvím zákonů a jejich časté rozpornosti vedoucí k právní nejistotě. Theodosius ustavil komisi, jíž pověřil shromážděním po roce 312 vydaných císařských ediktů, reskriptů a jiných nařízení. Takto získaný materiál měl být následně očištěn od všech neaktuálních, nejednoznačných a kontradiktorních předpisů, nicméně tato fáze projektu se nerealizovala. Druhá komise, jmenovaná v roce 435, završila primární úkol a sebrané právní texty chronologicky uspořádala do šestnácti knih nazvaných \"Codex Theodosianus\". Sbírka byla slavnostně publikována v únoru 438 a předložena senátům v Konstantinopoli a v Římě. Přestože původní záměr se podařilo naplnit pouze zčásti, vypracování sbírky představovalo zásadní pokrok a dosud slouží jako významný pramen pro právní dějiny. V 6. století se stala podkladem pro Justiniánovu mnohem ambicióznější kodifikaci římského práva známou jako \"Corpus iuris civilis\". Vizigóti navíc v roce 506 zahrnuli velkou část kodexu do vlastní sbírky \"Lex Romana Visigothorum\". Pravděpodobně z iniciativy císařovny Eudokie došlo v roce 425 k podstatnému rozšíření vzdělávací instituce v hlavním městě, fakticky k založení konstantinopolské univerzity. Často se vyzdvihuje skutečnost, že zde vedle deseti latinských a deseti řeckých gramatiků působilo pět řeckých rétorů, ale jen tři latinští, dva právníci a jeden filosof. Východ zažíval v první polovině 5. století všeobecný kulturní rozkvět, o čemž svědčí značný počet autorů tvořících svá díla v této době, jakými byli dějepisci Eunapios a Olympiodoros či církevní historikové Sokrates Scholastikos, Sozomenos, Filostorgios a Theodoretos.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora Západu.", "content": "Za Theodosiova panování se vztahy se západořímskou říši, zásadně narušené na počátku 5. století, vyvíjely veskrze bezproblémově. Theodosius a jeho dvorští hodnostáři opětovně vojensky zasahovali ve prospěch členů theodosiovské dynastie vládnoucích na Západě a už v roce 410 dopomohli císařovu strýci Honoriovi k uhájení trůnu. Napětí znovu vyvstalo, když Honorius povýšil roku 421 svého generála Constantia, manžela Theodosiovy tety a své sestry Gally Placidie, do hodnosti augustus. Rozhněvaný Theodosius odmítl uznat Constantia za císaře, a ten proto začal chystat tažení na Východ, v němž mu však zabránila brzká smrt. Ovdovělá Placidie se posléze znepřátelila s Honoriem a musela se odebrat se svým synem Valentinianem do exilu v Konstantinopoli. Nedlouho nato Honorius v roce 423 zemřel, čímž se Theodosius stal císařem celé římské říše, byť pouze formálně. Moci v Ravenně se ještě v témže roce chopil vysoce postavený úředník Joannes, jenž pro sebe s podporou části západní armády a byrokracie uzurpoval císařskou důstojnost. Theodosius se po jistém váhání rozhodl prosadit dědické nároky svého pětiletého bratrance Valentiniana na Západě. Císařští vojevůdci Ardabur a Aspar během krátké výpravy zdolali síly stojící na straně uzurpátora, zmocnili se Ravenny a Joanna sesadili. Theodosius poté poslal Valentiniana společně s Placidií do Říma, kde ho \"magister officiorum\" Helion v říjnu 425 korunoval za císaře. Úspěšným svržením uzurpátora Joanna se Theodosiovi a jeho rádcům podařilo uhájit vládu theodosiovské dynastie nad oběma polovinami říše. V souvislosti s tím byla zdůrazňována přetrvávající jednota a nerozdělitelnost impéria, o níž se Theodosius zmínil při přípravě kodexu. Celistvost říše demonstrovala svatba Valentiniana a Theodosiovy dcery Licinie Eudoxie v říjnu 437 v Konstantinopoli a stejně tak publikace kodexu na Západě v následujícím roce. Ani proklamovaná soudržnost říše nemohla zastavit rozklad Západu, čelícímu nepolevujícímu náporu germánských kmenů. Vandalové pronikli do bohaté severní Afriky, načež tam Theodosius v roce 431 vyslal vojenskou expedici pod velením Aspara. Východořímský velitel za svého tříletého pobytu v Africe sice Vandalům jednou podlehl, přesto poněkud zbrzdil jejich postup. S přispěním Východu se tak podařilo prozatím uhájit římskou kontrolu nad nejdůležitějšími africkými provinciemi. Již v roce 439 ale Vandalové obsadili Kartágo a vybudovali zde flotilu, s níž přistáli na Sicílii a dokonce začali ohrožovat pobřežní oblasti na Východě. Tento vývoj přiměl východní vládu k zesílení opevnění Konstantinopole před útoky z moře a k uspořádání zřejmě největšího západního tažení, k němuž došlo za Theodosia. Výprava podniknutá v roce 441 ve spojení se západními silami skončila ovšem nezdarem, neboť loďstvo bylo z důvodu hunského vpádu odvoláno zpět nedlouho po doplutí k Sicílii.", "section_level": 2}, {"title": "Dvě války s Peršany.", "content": "V době Theodosiova nástupu vládl v perské říši velkokrál Jazdkart I., udržující přátelské styky s Římany a zastávající nezvykle smířlivý postoj vůči svým křesťanským poddaným. Dlouhotrvající mír umožnil rozvoj obchodu mezi oběma říšemi, probíhající v římském městě Kallinikon (dnešní Rakka) a v perské Nisibis. Vzájemné vztahy se vyhrotily, mimo jiné vlivem Pulcheriiny nábožensky nesnášenlivé politiky, v závěru Jazdkartova panování, kdy jistý perský biskup zapálil zarathuštrovský chrám ohně. Po Jazdkartově smrti se chopil moci jeho syn Bahrám V., který obnovil pronásledování křesťanů, což vedlo k jejich útěku k Římanům. Když velkokrál žádal vydání těchto uprchlíků, Theodosius mu v roce 421 odpověděl válkou. Římané ihned vyrazili do Persarménie na pomoc tamním křesťanům a současně pod vedením Ardabura oblehli Nisibis v Mezopotámii. Bahrám nato přitáhl k Nisibis a donutil Římany k ústupu, zatímco jeho arabští spojenci Lachmovci byli odraženi při pokusu o vpád do Sýrie. V témže čase se na Balkáně dali do pohybu Hunové. Theodosius proto poslal k Peršanům Heliona, a ten v roce 422 vyjednal ukončení nerozhodného střetnutí s tím, že obě strany se zavázaly nepronásledovat vyznavače protivníkova náboženství. Smlouva zůstala zachována až do roku 440, kdy Bahrámův syn Jazdkart II. napadl římské území. Ani Římané, zle tísnění Huny, ani Peršané, znepokojovaní Hefthality ze střední Asie, neměli zájem na vedení války a vzápětí sjednali klid zbraní trvající několik dalších desetiletí. S výjimkou těchto dvou krátkých konfliktů se poměry na východní hranici říše vyvíjely za Theodosia převážně mírově, přesto zde byla trvale vázána velká část východořímských vojenských sborů.", "section_level": 2}, {"title": "Tlak Hunů na Balkáně.", "content": "V samém úvodu Theodosiovy vlády přepadli Hunové vedení Uldinem balkánské provincie východní říše. Ačkoli Římané odrazili Uldinův nájezd, přítomnost těchto nomádů v oblasti Velké uherské nížiny představovala pro Konstantinopol v první polovině 5. století konstantní nebezpečí. Patrně v roce 421 podnikly východní sbory rozsáhlou výpravu do Panonie s cílem omezit rostoucí moc Hunů, jimž podléhalo četné germánské obyvatelstvo sídlící severně od Dunaje. Při tom zajaly značný počet Hunům poddaných Gótů a odvedly je do Thrákie, kde byli tito barbaři usazeni. V následujícím roce využil hunský vládce Rua zaneprázdněnosti východních Římanů, válčících s Persií, k útoku na jejich území, čímž přiměl říši k vyplácení pokořujícího každoročního tributu ve výši 350 liber zlata. K obdobnému kroku se uchýlil i v roce 434, což mu dále umožnilo stupňovat své požadavky. Hunové mezitím postupně rozvrátili dunajskou hranici západořímské říše, z níž se v rukou Římanů udrželo pouze Sirmium, obsazené východními oddíly. Po Ruově náhlé smrti, jež uvrhla Huny ve zmatek, se do jejich čela postavili jeho synovci, bratři Attila a Bleda. Ti si na Římanech vynutili podstatné ústupky, včetně zvýšení ročních plateb na 700 liber zlata. Navzdory tomu Hunové krátce poté, zřejmě v zimě 440 až 441, lstivě přepadli pohraniční pevnost Margus (poblíž Požarevace). Na jaře 441 pak překročili Dunaj a vzhledem k absenci nezanedbatelné části východořímského vojska, soustředěného na Sicílii, se zmocnili měst v dácké diecézi ležících podél této řeky a zničili důležitý římský opěrný bod Viminacium (Kostolac). V roce 442 Hunové zamířili hlouběji do vnitrozemí Illyrika, kde oblehli a dobyli strategickou silniční křižovatku Naissus (Niš). Na rozdíl od dřívějších invazí, během nichž se barbaři omezili na drancování venkovské krajiny, Attila a Bleda tímto tažením prokázali hrozivou schopnost Hunů obsazovat dobře bráněná a opevněná římská města. Po ztrátě Naissu Římanům nezbylo než uzavřít s nimi mírovou smlouvu, v rámci níž souhlasili s navýšením plateb, pravděpodobně na dvojnásobek předchozí částky. V roce 444 nebo 445 Attila nechal zavraždit svého staršího bratra Bledu a nadále vládl Hunům sám. Východořímská vláda nejspíše využila této události a přechodného neklidu mezi Huny k zastavení dohodnutých plateb. Zároveň přijala řadu opatření k posílení hranic a k doplnění stavů pohraničních i polních vojsk, mimo jiné isaurskými rekruty. Attila v reakci na to vyslal své emisary do Konstantinopole, jejíž hradby v lednu 447 vážně poškodilo těžké zemětřesení, a domáhal se zaplacení tributu. Římané se neúspěšně pokusili vyjednávat, načež Attila vtrhl s ohromnou brannou mocí za Dunaj a vyvrátil pohraniční pevnosti. Hunské hordy poté pokračovaly na východ do Moesie, kde rozdrtily urputně se bránící thrácké polní vojsko v čele s generálem Arnegisklem, jenž v bitvě nalezl smrt. Vítězství otevřelo Hunům průsmyky pohoří Haemus, po jehož překročení zamířili do rovin Thrákie. Attila se přiblížil k samotné Konstantinopoli a na Chersonesu uštědřil porážku druhému římskému vojsku, vedenému generálem Asparem. Hunové dosáhli pobřeží Černého moře a Propontidy a stanuli dokonce v Kallipoli (Gelibolu) u Hellespontu. Část z nich se potom vydala směrem na západ a zpustošila široký pás území táhnoucí se až k Thermopylám ve středním Řecku. O rozsahu pohromy vypovídá, že většina významnějších římských měst na Balkáně, prameny nadsazeně hovoří o více než stovce, byla dobyta a zdevastována Huny. Mnohá se již z této rány nevzpamatovala a zůstala opuštěná přinejmenším do 6. století. Katastrofální průběh střetnutí s Huny donutil Konstantinopol k akceptování neobvykle tvrdých mírových podmínek. Římané museli Hunům zaplatit jednorázově nedoplatek ve výši 6000 liber zlata a navíc roční tribut v částce 2100 liber zlata. Mimoto museli vyklidit území ve vzdálenosti pěti denních pochodů od Dunaje, a tím dovolili Hunům volně přecházet přes řeku. Historik Priskos popisuje, do jaké finanční tísně východní říše upadla v důsledku porážky, přičemž tíže dodatečně uloženého daňového břemena se nevyhnula ani senátorskému stavu. Zmiňuje se dále o tom, že eunuch Chrysafios, tehdy rozhodující postava na konstantinopolském dvoře, pojal úmysl zosnovat Attilovo zavraždění. Hunský král se ale dozvěděl o chystaném spiknutí a domáhal se Chrysafiova usmrcení. Tomu se jen stěží podařilo usmířit Attilu, jenž zřejmě začal upínat svoji pozornost více na Západ.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější léta a smrt.", "content": "Augusty Pulcherie a Eudokie mezi sebou ve třicátých letech sváděly otevřený souboj o Theodosiovu přízeň. Pulcherie si zachovávala nemalý vliv na svého bratra, zvláště v náboženských otázkách, a roku 438 nechala s patriarchovým svolením přenést do Konstantinopole ostatky Jana Zlatoústého, oponenta své matky. Eudokie pak projevila zbožnost hodnou císařovny, když podstoupila pouť do Jeruzaléma a navštívila svatá místa. O rok později zakončila svoji cestu, jež výrazně pozvedla její prestiž, slavnostním návratem do hlavního města, kam přinesla cenné náboženské relikvie. Někdy v téže době se úřadu pretoriánského prefekta ujal básník Kyros z Panopole, dlouholetý konstantinopolský městský prefekt, podporovaný Eudokií. Kyros se díky svým stavebním počinům těšil znatelné oblibě obyvatel města a kromě jiného umožnil, aby soudní rozhodnutí a závěti byly vydávány v řečtině. Ambiciózní eunuch Chrysafios mezitím s Eudokiinou pomocí přinutil Pulcherii intrikami k opětovnému odchodu do ústraní. Jakmile eliminoval Theodosiovu sestru, ihned začal strojit úklady jeho choti, která záhy upadla v podezření z nevěry. Přičinil se rovněž o sesazení Kyra, jehož přílišná popularita znepokojovala císaře. V roce 443 se Eudokie vydala znovu do Jeruzaléma, tentokrát do dobrovolného vyhnanství trvajícího po zbytek jejího života. Chrysafios postupně vymanévroval všechny své protivníky a získal titul nejvyššího komořího (\"praepositus sacri cubiculi\"), čímž demonstroval klíčovou roli, náležející mu na dvoře. Po smrti Kyrilla se alexandrijským patriarchou stal Dioskoros, muž podobně bezohledný jako jeho předchůdce. Dioskoros se na rozdíl od Kyrilla stavěl proti kompromisu z roku 433 a nátlakem se dožadoval vztáhnutí Nestoriova odsouzení i na čelné stoupence antiochijské školy, jako byl biskup Theodoretos z Kyrrhu. Císař se ztotožnil s názory alexandrijského patriarchy, třebaže se původně přikláněl ke zcela protichůdným závěrům Nestoria. Dioskorovým hlavním stoupencem v Konstantinopoli byl archimandrita Eutyches, jemuž se dostávalo podpory Chrysafia a prostřednictvím něho císaře. Eutyches ale narazil na rozhodnou opozici konstantinopolského patriarchy Flaviana, neboť přisuzoval Kristovi pouze jedinou přirozenost, božskou, za což byl lokální synodou odsouzen. Navzdory tomu se Theodosius postavil za Eutycha a k projednání vyvstalého dogmatického sporu svolal do Efesu další koncil. Jeho předsednictvím pověřil Dioskora, zatímco Theodoretovi účast na něm zakázal. Na koncilu konaném v srpnu 449 alexandrijský patriarcha násilím prosadil rehabilitaci Eutycha, a tím i teologie později nazývané monofyzitismus. Shromáždění biskupové rozhodli také o sesazení Flaviana, Theodoreta a mnoha jiných církevních představitelů. Flavianus krátce poté zemřel při převozu do vyhnanství. Dioskoros tak s Chrysafiovým přispěním dosáhl naprostého vítězství nad soupeřícími patriarcháty v Konstantinopoli a Antiochii. Římský biskup Lev I. vyslal do Efesu tři legáty s dopisem známým jako \"Tomus Leonis\", v němž rozvedl tezi o dvou přirozenostech Krista, avšak tento list nebyl vůbec přečten. Lev, pobouřený jeho průběhem, označil koncil za „lotrovství“ (\"latrocinium\") a dožadoval se svolání nového. Pulcherie zastávala postoj shodný s papežovým, nicméně v daném okamžiku nebyla schopná změnit zamítavé stanovisko východního dvora. Chrysafios čelil rostoucímu nepřátelství četných významných jedinců. Ve snaze vyvážit moc generála Aspara povolal k obraně Konstantinopole Isaury, napůl civilizovaný, bojovný lid z hor na jihovýchodě Malé Asie. Jejich náčelník Zenon, zastávající hodnost \"magister militum per Orientem\", se Chrysafiovi posléze vzepřel a usiloval o jeho sesazení. Nespokojenost s Chrysafiem vyvrcholila v první polovině roku 450, kdy se Pulcherie usmířila se svým bratrem. Někdy v této době císař nařídil zkonfiskovat eunuchův majetek a vykázat ho do vyhnanství. Nedlouho nato Theodosius utrpěl vážné zranění, když při lovu spadl s koně, a 28. července 450 zemřel. Protože nezanechal žádného mužského dědice, nastalo zhruba měsíc trvající bezvládí, během něhož byl Chrysafios popraven. Pulcherie se následně provdala za jednoho z Asparových podřízených jménem Marcianus, jenž se stal Theodosiovým nástupcem.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Prameny i novodobí historikové se až na výjimky shodují, že Theodosius pokračoval v tradici slabých theodosiovských císařů započaté jeho otcem a strýcem. Theodosius nebyl natolik poddajný jako Arcadius, k čemuž mu zřejmě dopomohlo jeho obšírné vzdělání. Jeho dvůr se vyznačoval mimořádně silnou religiozitou, o což se zasloužila císařova zbožná sestra Pulcherie. Nepříliš široký okruh Theodosiových politických aktivit vytvořil prostor pro Pulcherii, Eudokii a schopné civilní hodnostáře, jakými byli Anthemius či Chrysafios, nesoucích na svých bedrech odpovědnost za řízení státu. Díky nim představuje Theodosiovo dlouhé, více než čtyřicetileté panování období stability a konsolidace. Východ na rozdíl od Západu zůstal i přes nemalý vnější tlak především ze strany Hunů ušetřen krizí ohrožujících jeho existenci. Nejvážnější riziko dalšího trvání říše narušující její soudržnost vyvěralo z dogmatických sporů uvnitř církve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Theodosius (řecky \"Theodosios\"; 10. dubna 401 – 28. července 450), známější spíše jako Theodosius II., byl východořímský císař od roku 408 až do své smrti. Skutečnou moc vykonávali místo něho vysocí dvorští hodnostáři a jeho příbuzní, a Theodosius tak podobně jako jeho otec a předchůdce Arcadius vládl pouze nominálně. Nejvýznamnější vnitropolitickou událostí Theodosiova panování se v roce 438 stalo vydání sbírky právních předpisů známé jako \"Codex Theodosianus\". S císařovým jménem je spojováno rovněž vybudování mohutných hradeb chránících Konstantinopol. Za jeho vlády došlo ke dvěma zásadním christologickým kontroverzím: odsouzení Nestoriovy heretické doktríny a prosazení monofyzitské nauky o Kristu, což vedlo k roztržce v církvi. Východ opakovaně podpořil hroutící se západořímskou říši, zvláště v Africe ohrožované Vandaly. Současně musel čelit Hunům, které ani vyplácení subsidií neodradilo od devastujících vpádů do podunajských provincií, vrcholících ve čtyřicátých letech 5. století. Říše nadto svedla dva krátké konflikty s perskými Sásánovci. Po Theodosiově smrti přešla vláda na vojenského důstojníka Marciana.", "tgt_summary": "Theodosius II (; ; 10 April 401 – 28 July 450), commonly surnamed Theodosius the Younger, or Theodosius the Calligrapher, was the Eastern Roman Emperor for most of his life, taking the throne as an infant in 402 and ruling as the Eastern Empire's sole emperor after the death of his father Arcadius in 408. He is mostly known for promulgating the Theodosian law code, and for the construction of the Theodosian Walls of Constantinople. He also presided over the outbreak of two great Christological controversies, Nestorianism and Eutychianism.", "id": 306530} {"src_title": "Administrativní dělení Ruska", "tgt_title": "Federal subjects of Russia", "src_document": [{"title": "Kategorie subjektů.", "content": "[[Soubor:Субъекты Российской Федерации 2014.png|center|thumb|upright=2.5|Kategorie subjektů: Všechny subjekty Ruské federace mohou mít vlastní vlajku i znak.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled subjektů.", "content": "[[Soubor:Federal_subjects_of_Russia_(by_number).svg|center|thumb|upright=2.5|Subjekty Ruské federace]]", "section_level": 1}, {"title": "Změny od roku 2003.", "content": "[[Soubor:Russian_Subjects_merged.png|thumb|188px|Ruské federální subjekty, které byly či mají být sloučeny]] Původní dělení na 89 subjektů je postupně zjednodušováno slučováním. K [[1. prosinec|1. prosinci]] roku [[2005]] bylo v [[Rusko|Ruské federaci]] 88 subjektů. Podle federálního konstitučního zákona (\"17.12.2001 №6-ФКЗ\") byly Permská oblast (59) a Komi-Permjacký autonomní okruh (81) sjednoceny v [[Permský kraj]]. Od [[1. leden|1. ledna]] [[2007]] klesl počet subjektů na 86: [[Evencký autonomní okruh|Evencký]] (88) a [[Tajmyrský autonomní okruh]] (84) se staly součástí [[Krasnojarský kraj|Krasnojarského kraje]]. 1. července 2007 vznikl z Kamčatské oblasti a Korjackého autonomního okruhu [[Kamčatský kraj]]. 1. ledna 2008 byl [[Usťordynský burjatský autonomní okruh]] sloučen s okolní [[Irkutská oblast|Irkutskou oblastí]]. K 1. březnu 2008 se [[Čitská oblast]] s [[Aginský burjatský autonomní okruh|Aginským burjatským autonomním okruhem]] sloučily do [[Zabajkalský kraj|Zabajkalského kraje]]. Podle vládních plánů má slučování pokračovat: [[autonomní okruh]]y by měly zcela zaniknout, diskutuje se i o sloučení federálních měst a přilehlých oblastí ([[Petrohrad]] a [[Leningradská oblast]], [[Moskva]] a [[Moskevská oblast]]) či o slučování menších oblastí (např. [[Pskovská oblast|Pskovská]] a [[Novgorodská oblast]]), nejistý osud má i [[Židovská autonomní oblast]].", "section_level": 1}, {"title": "Změny v roce 2014.", "content": "[[18. březen|18. března]] [[2014]] byla v Moskvě v důsledku [[Anexe Krymu Ruskou federací|krymské krize]] podepsána dohoda o připojení dvou nových subjektů k Ruské federaci: [[Republika Krym|Republiky Krym]] a Federálního města [[Sevastopol]]. Dohodu podepsali ruský prezident Putin, samozvaný krymský \"premiér\" [[Sergej Aksjonov]], starosta Sevastopolu [[Alexej Čalyj]] a předseda nelegitimního krymského parlamentu [[Vladimir Konstantinov (politik)|Vladimir Konstantinov]]. V rámci dohody bylo stanoveno přechodné období potřebné k plnému začlenění obou subjektů do Ruské federace, které má trvat do [[1. leden|1. ledna]] [[2015]]. Rusko tak Krym včetně Sevastopolu anektovalo, Západ ani Ukrajina to však nepovažuje za legální a legitimní vzhledem k porušení mezinárodních dohod a ukrajinské ústavy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Administrativní dělení Ruska| ]] [[Kategorie:Geografie Ruska]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Podle ústavy z roku 1993 a pozdějších změn sestává Ruská federace k 1. lednu 2015 z 85 subjektů (rusky: субъекты, j. č. субъект), které se dělí do 6 kategorií obdařených různým stupněm politické autonomie; v Radě federace (horní komoře Federálního shromáždění) mají ale všechny subjekty rovné zastoupení dvěma poslanci. Z každého subjektu jednoho vybírá zákonodárný sbor a jednoho gubernátor.", "tgt_summary": "The federal subjects of Russia, also referred to as the subjects of the Russian Federation (, \"subyekty Rossiyskoy Federatsii\") or simply as the subjects of the federation ( \"subyekty federatsii\"), are the constituent entities of Russia, its top-level political divisions according to the Constitution of Russia. Since March 18, 2014, the Russian Federation constitutionally has consisted of 85 federal subjects, of which two are located on the Crimean Peninsula, which is not recognized internationally as part of Russia. According to the Russian Constitution, the Russian Federation consists of republics, krais, oblasts, cities of federal importance, an autonomous oblast and autonomous okrugs, all of which are equal subjects of the Russian Federation. Three Russian cities of federal importance (Moscow, Saint Petersburg, and Sevastopol) have a status of both city and separate federal subject which comprises other cities and towns (Zelenograd, Troitsk, Kronstadt, Kolpino, etc.) within each federal city—keeping older structures of postal addresses. In 1993 the Russian Federation comprised 89 federal subjects. By 2008, the number of federal subjects had decreased to 83 because of several mergers. In 2014, Sevastopol and the Republic of Crimea became the 84th and 85th federal subjects of Russia. Every federal subject has its own head, a parliament, and a constitutional court. Each federal subject has its own constitution and legislation. Subjects have equal rights in relations with federal government bodies. The federal subjects have equal representation—two delegates each—in the Federation Council, the upper house of the Federal Assembly. They do, however, differ in the degree of autonomy they enjoy (asymmetric federalism). ", "id": 48528} {"src_title": "Světová meteorologická organizace", "tgt_title": "World Meteorological Organization", "src_document": [{"title": "Struktura WMO.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kongres WMO.", "content": "Nejvyšším orgánem WMO je Kongres. Ten zasedá jednou za 4 roky. Mezi zasedáním kongresu řídí činnost organizace Výkonná rada. Kongres WMO schvaluje dlouhodobé plány, schvaluje maximální výdaje na další období, schvaluje technické předpisy ve vztahu k mezinárodnímu meteorologickému a operativnímu hydrologickému pozorování. Volí předsedu a místopředsedy organizace a členy Výkonné rady a jmenuje Generálního sekretáře.", "section_level": 2}, {"title": "Výkonná rada WMO.", "content": "Výkonná rada je tvořena předsedou a místopředsedy, 6 předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli meteorologických služeb. Výkonná rada se zodpovídá Kongresu. Výkonná rada koordinuje WMO mezi zasedáními Kongresu WMO.", "section_level": 2}, {"title": "Oblastní sdružení.", "content": "Oblastních sdružení je šest: Afrika, Asie, Jižní Amerika, Severní Amerika, Centrální Amerika a Karibik, Jihozápadní Pacific a Evropa), tvoří je členové (např. Česká republika). Úkolem oblastních sdružení je řídit meteorologickou činnost ve své oblasti. Osm technických zmocněnců sestává z expertů stanovených členy, zabývají se věcmi v určitých oborech meteorologie (přístroji, metodami pozorování, atmosférickými vědami, leteckou meteorologií, zemědělskou meteorologií, oceánografií, a mořskou meteorologií ve spojení s IOC a UNESCO, hydrologií a klimatologií).", "section_level": 2}, {"title": "Sekretariát.", "content": "Sekretariát, v jehož čele je Generální sekretář, slouží jako administrativní, dokumentační a informační centrum organizace. Připravuje, sestavuje, produkuje a distribuuje publikace organizace, vykonává úkoly stanovené Konvencí WMO a jinými základními dokumenty. Poskytuje podporu výše uvedeným útvarům.", "section_level": 2}, {"title": "Konvence WMO.", "content": "Konvence WMO byla podepsána 11. října 1947 a sestává z 32 článků. Jedním z prvních 22 signatářů konvence a zakladatelů bylo i Československo . Za Československo ji podepsal prof. dr. Alois Gregor. Konvence WMO nabyla platnost 23. března 1950, přičemž toto datum se bere jako den vzniku WMO. 23. březen se slaví jako Světový den meteorologie. Cíle organizace jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Insignie WMO.", "content": "Vlajka WMO je modrobílá jako u jiných organizací OSN, tvoří jí bílá mapa světa ověnčená ratolestmi a osmicípou hvězdou, respektive růžicí a nápisy WMO a OMM z francouzského a druhého oficiálního názvu Organisation Météorologique Mondiale. Symbolem WMO se také stala budova WMO v Ženevě ve Švýcarsku, kterou navrhli architekti Brodbeck & Roulet.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Pro potřeby sídla organizace v Ženevě vydává švýcarská poštovní správa od roku 1956 poštovní známky s označením ORGANISATION METEROLOGIQUE MONDIALE a nadtilulkem HELVETIA. Jsou v typickém švýcarském provedení a měně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová meteorologická organizace (anglicky \"World Meteorological Organization\", odtud WMO) je mezivládní organizace se 187 členskými státy a dalšími oblastmi. Vznikla z Mezinárodní meteorologické organizace (IMO, International Meteorological Organization), která byla založena roku 1873 převážně pro námořní účely. Roku 1947 byla obnovena Světová meteorologická organizace pod záštitou Organizace spojených národů (UN, United Nation). Výkonný výbor a sekretariát organizace sídlí v Ženevě ve Švýcarsku. V roce 1950 se WMO stává zvláštním odborem OSN pro meteorologii (počasí a podnebí), operativní hydrologii a související geofyzikální vědy. Od roku 1951 WMO nahrazuje IMO.", "tgt_summary": "The World Meteorological Organization (WMO) is an intergovernmental organization with a membership of 193 Member States and Territories. The President of the World Meteorological Congress, its supreme body, is Gerhard Adrian as a successor of David Grimes. The organization is headquartered in Geneva, Switzerland. It followed on from the International Meteorological Organization, founded in 1873, a non-governmental organization. Reforms of status and structure were proposed from the 1930s, culminating in the World Meteorological Convention signed on 11 October 1947 which came into force on 23 March 1950. It formally became the World Meteorological Organization on 17 March 1951, and was designated as a specialized agency of the United Nations.", "id": 2047417} {"src_title": "Dějiny Československa", "tgt_title": "History of Czechoslovakia", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Přestože Češi a Slováci hovoří příbuznými jazyky, mají odlišnou kulturu a historickou zkušenost. Předkové Čechů a Slováků byli sjednoceni po období trvání Sámovy říše v sedmém století a později byli mezi lety 833 až 907 součástí Velkomoravské říše. České knížectví se v roce 895 odtrhlo od Velké Moravy. Ve druhé polovině 1. tisíciletí České knížectví obsadilo a ovládalo území západního Slovenska po dobu třiceti let. Maďaři během 10. století získali celé Slovensko, jež se stalo součástí Uherského království (až do roku 1918). Kontakty mezi Čechy a Slováky se objevují na konci 14. století, když Slováci začali studovat na Pražské univerzitě. V 15. století na Slovensko vpadla husitská vojska a v 17. století na Slovensko prchají čeští protestanti. Mezi 15. a 18. stoletím učení Slováci používali spisovnou češtinu, slovenštinu a latinu. České země a Slovensko byly v letech 1436–1439, 1453–1457 a 1490–1918 sjednoceny v jednom státě, Habsburské monarchii. Zatímco česká národní identita má kořeny hluboko ve středověku, slovenská začala krystalizovat až v 19. století. Ve starém českém jazyce byla slova slovenský, slovanský a český prakticky synonymy. Od konce 18. století a ještě na začátku 19. století u Čechů a Slováků slovenský znamená to, co dnešní slovanský. Stejně jako byla synonymy obyvatelská jména jako Slovák, Slověnín, Slověné, Slovan. Složená slova typu „československý“ vznikala zvláště hojně na začátku 19. století a zejména na Slovensku, aby (pod vlivem latinských názvů) označovala jednotu. Čechoslovan je doložen v Počátcích českého básnictví z roku 1818, slovo Československo utvořil Jozef Miloslav Hurban pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko roku 1839. První stopu myšlenky na odluku slovenštiny od češtiny našel Albert Pražák roku 1837 v Hurbanově dopise Gajovi, rozhodnutí klade do počátku roku 1843, přičemž za hlavní považuje pohnutku politickou, nikoliv filologickou: Ľudovít Štúr chtěl osamostatněním slovenštiny dokázat Maďarům, že se nespojuje politicky s Čechy k vlastizrádným cílům, že je tedy domorodý vlastenec a že smí pro svůj lid žádat v Uhrách politická práva, zároveň s účelem získat účinnou a přípustnou zbraň proti maďarizaci, zároveň je v tomto kroku hledáno i zaměření proti česky orientovaným luteránům.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po vypuknutí války odmítali Češi a Slováci válčit na straně Německa a Rakousko-Uherska proti slovanským národům, Srbům a Rusům. Několik tisíc Čechů a Slováků, kteří padli do válečného zajetí, přešlo na stranu států Dohody a vytvořilo československé legie, zejména v Rusku a Francii, později i v Itálii. Tomáš Garrigue Masaryk odešel na západ, kde propagoval myšlenku rozbití Rakousko-Uherska (nového uspořádání Evropy) a vytvoření samostatného československého státu. V roce 1916 Tomáš Garrigue Masaryk společně s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem vytvořili československou národní radu. Tomáš Garrigue Masaryk ve Spojených státech amerických, Milan Štefánik ve Francii a Edvard Beneš v Británii usilovně pracovali na přesvědčení Dohody o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát. Poté, co francouzská strana vyzradila tajná jednání mezi Dohodou a císařem Karlem I., Spojenci uznali Československou národní radu za nejvyšší orgán československého národa a jeho budoucí vládu. Na začátku října 1918 nabídlo Německo a Rakousko-Uhersko mírová jednání. 18. října ve Spojených státech Masaryk učinil deklaraci nezávislosti československého národa. Masaryk trval na tom, že nový československý stát bude zahrnovat země Koruny české včetně území obývaného německou menšinou. 21. října němečtí a rakouští poslanci vyhlásili německo-rakouský stát. Po abdikaci Karla I. 11. listopadu československé vojsko obsadilo Sudety. Maďarsko se 1. listopadu 1918 odtrhlo od Rakousko-Uherska. Nová maďarská vláda se snažila udržet Slovensko. S pomocí Spojenců však byla maďarská vojska ze Slovenska vytlačena.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Československa.", "content": "Vznik Československa byl výsledkem porážky Rakousko-Uherska v první světové válce a snahy českých a částečně i slovenských elit odtrhnout se od Rakouska-Uherska. Český exil v čele s Tomášem Garriguem Masarykem prosazoval během války u mocností Dohody osamostatnění československého národa. O vytvoření Československé republiky se ze strany slovenské inteligence staral Milan Rastislav Štefánik, který jako francouzský generál a diplomat v službách Francie pomáhá Masarykovi a Edvardu Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizoval vznik československých legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi válečnými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, československých legií, které se staly pádným argumentem v diplomacii. Kromě Milana Štefánika se doma angažovali Milan Hodža a Vavro Šrobár. Rakousko-Uherská vláda přistoupila 27. října na Wilsonových 14 bodů Andrássyho nótou. Úsilí bylo završeno souhlasem mocností a samostatnost Československa byla oficiálně vyhlášena v Praze 28. října 1918 Muži 28. října. Národní výbor československý převzal 28. října kontrolu státní správy v Praze a vydal zákon o zřízení samostatného státu československého. Souběžně v Ženevě vyjednávala delegace Národního výboru s československou národní radou o podobě nového státu a vydala prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Slováci se k samostatnému československému státu připojili 30. října v Martině \"Martinskou deklarací\". Národní výbor československý vydal 13. listopadu Prozatímní ústavu. Revoluční národní shromáždění následně slavnostně zvolilo Tomáše Garrigue Masaryka prvním prezidentem Československé republiky. Saint-germainskou mírovou smlouvou, byl formálně uznán vznik svrchované Česko-Slovenské republiky, Trianonskou smlouvou byly vymezeny státní hranice s Maďarským královstvím a Podkarpatská Rus byla připojena k Československu.", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Československo bylo parlamentní demokratickou republikou. První republika byla založena na ideji československého národa. Československou delegaci na pařížské mírové konferenci vedli Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, jejíž území zahrnovalo historické Země Koruny české a část dřívějšího území Horních Uher. Československo vedlo územní spor s Polskem, který byl rozhodnut arbitráží na pařížské mírové konferenci v roce 1920. Nový stát uzavřel řadu spojeneckých smluv – s Jugoslávií (1920), s Rumunskem (1921, paktům mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem se začalo říkat Malá dohoda), s Francií (1924) a se Sovětským svazem (1935). První republika byla mnohonárodnostním státem. Němci a Maďaři otevřeně odporovali novému státu. Československo bylo jednotným státem. Státními jazyky byl jazyk československý .", "section_level": 1}, {"title": "Mnichovská krize.", "content": "V roce 1933 se dostal Adolf Hitler v Německu k moci a začal plánovat dobytí Evropy a obsazení Československa bylo mezi nimi. Československá republika čelila ve třicátých letech velkému mezinárodnímu tlaku ze strany Německa a v menší míře i Maďarska. Hlavním důvodem byly národnostní spory a především otázka Sudet. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. Druhým prezidentem republiky byl 18. prosince Národním shromážděním zvolen Edvard Beneš. Československá vláda si byla vědoma nebezpečí a hledala východisko pomocí zahraniční politiky. V červnu 1934 proto navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, které nakonec vyústily v květnu 1935 do podepsání spojenecké smlouvy, ve které se Sovětský svaz zavázal pomoci v případě pomoci Francie. Československá republika v téže době začala po celé délce hranice s Německem stavět i pohraniční opevnění, která však nikdy nebyla kompletně dostavěna. Nástup Adolfa Hitlera k moci vedl ke vzniku Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým orgánům požadavky podle Hitlerova zadání. Od roku 1937 se situace začala zhoršovat. Sudetoněmecká strana požadovala svého zástupce Konrada Henleina ve vládě, což bylo pro československou vládu nepřijatelné. Na začátku roku 1938, již po anšlusu Rakouska své nároky ještě zvýšila. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 \"Program národnostní politiky\", kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana ho ihned zpochybnila a zavrhla. 20. února 1938 Adolf Hitler prohlásil, že k zájmům Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu. V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. 28. března 1938 navštívil Konrad Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že Sudetoněmecká strany musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu pod krycím názvem „Fall Grün“. Celý spor vyvrcholil na konci září 1938, kdy se v Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, aby zde vyřešili otázku Sudet. Na konferenci v Mnichově byla čtyřmi velmocemi přijata Mnichovská dohoda, důsledkem které muselo Československo odstoupit Sudety Německu. Následně důsledkem První vídeňské arbitráže Československo odstoupilo další území Polsku a Maďarsku. 22. září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky. 26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu“. Zároveň požádal Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu Adolf Hitler souhlasil se schůzkou představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. září československá vláda mnichovskou dohodu přijala.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá republika.", "content": "Ústup československé politické reprezentace před Mnichovskou dohodou podepsanou 29. září 1938, znamenal konec předválečné první republiky. Sudetskými Němci osídlené Sudety, byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Německu a východní část československého Těšínska Polsku. Podobně byla rozhodnutím Německa a Itálie v první vídeňské arbitráži Maďarsku postoupena území jižního Slovenska a část území Podkarpatské Rusi. Okleštěná druhá republika existovalo jen krátce. Za druhé republiky došlo k vyhlášení autonomní Slovenské země a Karpatské Ukrajiny. 13. března 1939 pozval Adolf Hitler Josefa Tisu, bývalého předsedu autonomní slovenské vlády, do Berlína a pohrozil, že dovolí Maďarsku a Polsku, aby si rozdělilo celé Slovensko, pokud se se Slovensko neodtrhne. Již 14. března 1939 vyhlásil Slovenský sněm po návratu Josefa Tisa samostatnost Slovenské republiky, která byla satelitem Německa. Zbylé území českých zemí byl 15. března 1939 obsazeno německými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace, během které odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí „rasově nečistí“ kteří zůstali zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti nacistického režimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, a vyjednával její o mezinárodní uznání neplatnosti Mnichovské dohody a jejích důsledků. 18. července 1940 uznalo Spojené království československou exilovou vládu a v prosinci 1941 Sovětský svaz a Spojené státy americké uznaly československou exilovou vládu. Československá zahraniční vojska bojovala na straně Spojenců. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Do odboje proti německé okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se se Sudetskými Němci a kolaboranty. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byla prakticky rozbita říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Reinhard Heydrich byl 27. května 1942 při atentátu provedeném skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (Jan Kubiš a Jozef Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid, zraněn a na následky tohoto zranění 4. června zemřel v pražské nemocnici na Bulovce. Heydrich byl nejvýše postavený nacistický prominent, který zemřel v důsledku úspěšného atentátu během války. V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které stály život mnoha obyvatel protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byly zlikvidovány vesnice Lidice a Ležáky. V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 slovenské národní povstání. Bylo vystoupením slovenského národa proti politice klerofašismu a proti nacismu, které rehabilitovalo Slovensko doma i v zahraničí po druhé světové válce a tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů. Slovenské národní povstání bylo vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu znamenalo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády na východě Slovenska německou armádní skupinou Heinrici 1. – 2. září. Bylo tak znemožněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády, která zahájila operaci přes Karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska a v důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Slovenské národní povstání bylo po dvou měsících potlačeno. Velení slovenské armády i partyzáni byly nuceni k přechodu na partyzánský způsob boje v horách. Němci jako odplatu za povstání rozpoutali teror, kterému padly za oběť i ženy a děti. Přitom vypálili 90 slovenských obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Podobně se nacisté chovali i na Moravě, kde došlo na podzim roku 1944 k rozmachu partyzánského odboje. Po rozvinutí karpatsko-dukelské operaci dne 6. října 1944 bylo v lednu 1945 zahájeno osvobozování Slovenska, na němž se výrazně podílel i 1. československý armádní sbor. V dubnu probíhaly těžké boje ve dvou směrech na jihovýchodní Moravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se již následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo v květnové povstání českého lidu. 5. května 1945 propuklo povstání v hlavním městě Praze. Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena Rudou armádou, čímž skončila druhá světová válka v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovené Československo (1945-1948).", "content": "Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, která byla odstoupena Sovětskému svazu. Nová vláda byla ustavena v Košicích 4. dubna a v květnu se přesunula do Prahy. Nejprve formou divokého odsunu později na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců). Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů. Samostatnost poválečné československé republiky byla oslabena. V československé politice se začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa za války v Moskvě. V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.", "section_level": 1}, {"title": "Únorový převrat.", "content": "V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových složkách (vrcholných 8 členů SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává většina nekomunistických ministrů 20. února a 25. února demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu v souladu s ústavou. Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a v rozporu s ústavou, pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojování Lidových milicí. Je sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk umírá za nevyjasněných okolností.", "section_level": 1}, {"title": "Československo (1948-1960).", "content": "Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. 9. května je Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což nemocný Edvard Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem byl zvolen Klement Gottwald. V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce a byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Z 13. na 14. dubna 1950 byla v rámci akce stb Kláštery provedena internace 2500 členů církevních řádů katolické církve do sběrných centralizačních táborů a kláštery znárodněny. Totéž bylo provedeno 29. srpna 1950 se 12 500 členkami řeholních ženských řádů. Nad dalšími jeptiškami sloužícími jako zdravotní sestry v nemocnicích byl zaveden státní dozor Stb. Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeže se režim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, režimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány. Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský). K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka = rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace. V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v Sovětského svazu odsoudilo kult osobnosti. Ve stejném roce zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. V tomto roce také došlo k měnové reformě, která zničila úspory mnoha lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Československo (1960-1969).", "content": "Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší Československé socialistické republice a v roce 1968 k pražskému jaru. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly rázně ukončeny vpádem vojsk států Varšavské smlouvy ve středu 21. srpna 1968, oficiálně nazvaným „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit. 1. ledna 1969 se Československo stalo federací složenou z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Od roku 1968 odešla třetí vlna emigrace. Potlačení protisovětských nepokojů ve velkých městech ve dnech 20. a 21. srpna 1969 (jen v Praze tři mrtví demonstranti a dva lidoví milicionáři omylem zastřelení svými kolegy) provedly již zvláštní jednotky československé lidové armády, ministerstva vnitra a komunistické lidové milice.", "section_level": 1}, {"title": "Normalizace (1970-1989).", "content": "Likvidace pražského jara vyvrcholila začátkem 70. let nastolením \"normalizace\". Byly ustaveny prověrkové komise, které zkoumaly postoje jednotlivých členů KSČ během pražského jara a též jejich postoj k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Na základě výsledků, ke kterým prověrkové komise dospěly byla řada členů KSČ ze strany vyloučena. K propouštění ze zaměstnání za protisocialistické postoje docházelo prakticky ve všech úrovních státní správy, armády i průmyslu. Došlo také k šikanování osob spojených zejména s katolickou církví (biskup Josef Hlouch 1972, Štěpán kardinál Trochta 1974, Ing. Přemysl Coufal, CSc. a Pavel Švanda 1981, synovec kardinála Tomáše Špidlíka) s následkem smrti a dalšímu \"boji s vnitřním protivníkem\". Během následujících let došlo k úplné konsolidaci společnosti. K prvnímu většímu projevu odporu proti režimu došlo v roce 1977, kdy byla založena Charta 77. Vládnoucí režim proti Chartě zasáhl prostřednictvím jak represivního aparátu (zatýkání a soudní procesy) tak i propagandisticky uspořádáním Anticharty. Přestože postupně vznikaly další opoziční organizace (například Helsinský výbor či VONS), KSČ držela moc pevně v rukou. V první polovině 80. let došlo v Sovětském svazu během několika let postupně ke třem změnám na postu generálního tajemníka KSSS, což vyvrcholilo ve zvolení Michaila Gorbačova do této funkce. Nové prvky sovětské politiky (perestrojka a glasnosť) byly v Československu přijímány na vedoucích místech vlažně, neboť existovala obava, že by tím mohl být zahájen proces destrukce socialistického zřízení. Od poloviny 80. let navíc docházelo k nárůstu činnosti opozičních organizací, ke kterým se přidávala kritika ze strany ekonomů o neudržitelnosti modelu plánovitého hospodářství. Dalším z prvků, který destabilizoval moc komunistické strany ve státě byl postupné odklánění se od socialistického tábora v Polsku či Maďarsku. V Československu docházelo k probouzení se občanské společnosti, což vyvrcholilo v letech 1987 až 1989 v řadě protirežimních vystoupení známých osobností a demonstrací občanů a vedlo až k Sametové revoluci v listopadu 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Sametová revoluce.", "content": "Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Československa.", "content": "Československo zaniklo 1. ledna 1993 rozdělením na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Československo vzniklo 28. října 1918 rozpadem Rakousko-Uherska jako jeden z výsledků první světové války. V období let 1939 až 1945 byla existence Československé republiky přerušena po odtržení první Slovenské republiky a okupaci českých zemí nacistickým Německem. Česká a Slovenská Federativní republika zanikla o půlnoci ze 31. prosince 1992 na 1. ledna 1993, čímž se Česká republika a Slovenská republika staly plně nezávislými státy.", "tgt_summary": "With the collapse of the Habsburg monarchy at the end of World War I, the independent country of Czechoslovakia (Czech, Slovak: Československo) was formed as a result of the critical intervention of U.S. President Woodrow Wilson, among others. The Czechs and Slovaks were not at the same level of economic and technological development, but the freedom and opportunity found in an independent Czechoslovakia enabled them to make strides toward overcoming these inequalities. However, the gap between cultures was never fully bridged, and this discrepancy played a disruptive role throughout the seventy-five years of the union.", "id": 999272} {"src_title": "Černé uhlí", "tgt_title": "Bituminous coal", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Uhlí vzniká geochemickou fází zvanou prouhelňování z organického materiálu za nepřístupu vzduchu, kde dochází k syntéze monomerů v geopolymery. Postupnou přeměnou vrstev odumřelých stromů působením tlaku při nepřítomnosti vzduchu se přecházelo z fáze trouchnivění, rašelinění až k prouhelňování, což mělo za následek snižování obsahu kyslíku a vodíku a nárůst uhlíku. Tyto procesy mají za následek současně i rozpad struktury rostlin a jejich postupné tmavnutí, což propůjčuje černému uhlí jeho typickou barvu. Rašelina postupně přecházela změnami na hnědé uhlí a to později na černé až antracit. Uhelná ložiska se tvořila zejména v karbonu a permu (černé uhlí) a v období jury a křídy (hnědé uhlí), tedy přibližně před 360 milióny let. Tvorba černého uhlí skončila před 286 milióny let. Obecně platí, starší než křídové vrstvy obsahují pouze černé uhlí, v křídě černé i hnědé a v mladších dobách pouze hnědé uhlí. V té době byly příznivé podmínky pro vzrůst vyšších forem rostlin. Nahromaděním velkého množství odumřelé vegetace vznikla uhelná ložiska, která se nazývají uhelné sloje. Některé sloje jsou silné jen několik milimetrů, jiné dosahují mocnosti až několika metrů. Tento jev je dán cyklickou sedimentací, kdy docházelo k opakovanému obnažování a ukládání organického materiálu. Předpokládá se, že za vznik uhlí jsou odpovědné tropické slatiny, o čemž svědčí nalezené otisky dobových rostlin ve formě stromových přesliček, plavuní, či kapradin. Dalším místem potenciálního vzniku byly i sladkovodní oblasti. Pro vznik černého uhlí jsou potřebné zvýšené tlaky, které na okolí působí. Vznikají postupným překrytím rašelinišť s uloženým materiálem písky a jíly. Organický materiál se postupně dostává do hlubších partií zemské kůry a nadložní horniny začínají působit stále větší vahou. Odhaduje se, že z vrstvy rašeliny silné 10 až 15 metrů dojde ke vzniku uhelné sloje silné 1 metr. Obyčejné litostatické tlaky však nemohou stačit na vznik nejkvalitnějšího černého uhlí a antracitu a tak se předpokládá, že jejich vznik je spojen s oblastmi tektonických sil a vysokých teplot, podmínek, které obvykle panují při orogenezi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy černého uhlí.", "content": "Typ černého uhlí je dán jeho kvalitou, která se odvozuje z obsahu uhlíku v celkovém složení horniny. Čím více uhlíku se v černém uhlí nachází, tím kvalitnější toto uhlí je. Obsah uhlíku je pak přímo závislý na době, kdy uhlí vznikalo. Starší uhlí procházelo prouhelňováním déle, takže obsah uhlíku je vyšší než u uhlí mladšího. Tato vlastnost má hlavní vliv na výhřevnost - uhlíkem bohatší černé uhlí ji má vyšší. Černé uhlí má vzhled, závisející na typu uhlí. V jeho struktuře se střídají lesklé a matné pruhy. Matné pruhy vznikly ze zbytků nižších rostlin, kdežto lesklé páskování je způsobeno rozkladem dřeva. Hornina obsahuje i měkké části, které při kontaktu špiní.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Těžba a využití černého uhlí přispěla k bouřlivému rozvoji průmyslu v 19. století a měla významný vliv na rozvoj průmyslové revoluce, jelikož se jednalo o snadno dostupný zdroj energie. V té době docházelo k masivní těžbě a vzniku nových průmyslových center v blízkosti uhelných oblastí. To se projevilo i v rozložení světové populace, když se lidé stěhovali za prací do průmyslových měst. Dodnes platí, že většina uhlí je využita v blízkosti místa, kde bylo vytěženo a jen nepatrná část je transportována na vzdálenost větší než 1000 km. V průmyslu se současně uhlí rozděluje na dvě hlavní skupiny: Černé uhlí je podstatnou surovinou v energetickém průmyslu, jelikož se používá jako kvalitní palivo pro tepelné elektrárny generující většinu elektrické energie na světě. Vyjma energetického průmyslu je černé uhlí také strategickou surovinou v chemickém průmyslu, kde se z něho vyrábí destilací svítiplyn, uhelný dehet, či na výrobu koksu. Dalším důležitým použitím je využívání při výrobě železa, oceli a litiny. Evropa je z pohledu černého uhlí značně závislá na jeho dovozu, jelikož vlastní ložiska byla z velké části již vytěžena, či jsou z jiných důvodů uzavřena (ochrana přírody, limity těžby atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Světové zásoby.", "content": "Nejrozšířenějším fosilním palivem na planetě je uhlí, které je po světě zastoupeno nerovnoměrně, ale oproti například ropě, jsou jeho velká ložiska ve více státech. Jeho zastoupení je 478 771 miliónů tun černého uhlí (53%) a 430 293 miliónů tun hnědého uhlí (47%), což dává celkově přes 900 000 miliónů tun uhlí. Zásoby černého uhlí jsou z největší části na území šesti států a to v pořadí USA (23%), Indie (19%), Čína (13%), Rusko (10%), Jižní Afrika (10%) a Austrálie (8%). Těchto šest států dohromady spravuje 84% světových těžitelných zásob černého uhlí. Na území USA jsou zásoby rozprostřeny hlavně mezi státy Západní Virginie, Kentucky, a Pensylvánie, kde dochází i k největší těžbě. Předpokládá se, že celková zásoba všeho uhlí vystačí minimálně na 134 let spotřeby. Ložiska v Jižní Americe jsou z větší části umístěna pod pralesem, což znesnadňuje a prodražuje jejich případnou těžbu.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba černého uhlí.", "content": "Černé uhlí se těží téměř po celém světě na většině lokalit, kde se vyskytuje. V některých případech je možné černé uhlí objevit na povrchu a to převážně v místech, kde se koryta řek zahlubují do podloží. Archeologické nálezy naznačují, že na podobném místě v Číně před přibližně deseti tisíci lety došlo k první těžbě uhlí. Postupně se začaly hloubit tunely s postupujícími slojemi. Během hlubinné těžby je potřeba vyhloubit vertikální šachty, kterými se následně dostává stavební materiál, lidé, svěží vzduch do podzemí a těžená surovina na povrch. Při těžení sloje se následně vybudují horizontální šachty (či se sklonem kopírující směr sloje zvané \"štola\"). V současnosti se využívají dvě hlavní těžební metody, jak získávat černé uhlí z podzemí, jež jsou rozšířeny převážně v Evropě, Americe a Austrálii. Cena černého uhlí pro tepelné elektrárny se začátkem února roku 2008 pohybovala okolo ceny 115 dolarů za tunu, což je historické maximum. Na nárůstu ceny se podepsala nízká nabídka, ze strany Číny, Jihoafrické republiky a Austrálie. Zemí, které tradičně černé uhlí vyvážely do světa. Předpokládá se, že dojde ještě k dalšímu růstu ceny této strategické suroviny.", "section_level": 1}, {"title": "Ve světě.", "content": "Největší producentem černého uhlí na světě je Čína, která je ale současně i největším spotřebitelem, jelikož velká část jejího energetického průmyslu je založena na spalování uhlí. Převážná část vytěženého černého uhlí tak zůstane na domácím trhu a není určena pro export. Největším exportérem černého uhlí je pak Austrálie následovaná Indonésií a Spojenými státy americkými. V roce 1985 se celosvětová roční těžba černého uhlí pohybovala okolo 3 miliard tun a předpokládalo se, že v roce 2010 by měla roční produkce dosahovat 4 miliard tun.", "section_level": 2}, {"title": "Lokality v Česku.", "content": "Na území České republiky se černé uhlí vyskytuje, či vyskytovalo v několika oblastech, kde bylo později i těženo. Těmito oblastmi jsou plzeňsko-manětínská pánev, kladensko-slánská pánev, žacléřsko-svatoňovická pánev, ostravsko-karvinská pánev a rosicko-oslavanská pánev. Na území Česka se nacházejí ložiska jak energetického tak i koksovatelného uhlí, které se nachází převážně v oblasti hornoslezské pánve. V průběhu 18. až 20. století bylo černé uhlí dobýváno v řadě lokalit, mezi které patřil Kladenský revír, Rosicko-oslavanský revír, Ostravsko-karvinský revír. Většina lokalit s činnou těžbou byla utlumena v 90. létech 20. století. V současnosti se černé uhlí těží pouze v Ostravsko-karvinském revíru prostřednictvím firmy OKD. Ročně je vytěženo kolem 15 milionů tun černého uhlí. V roce 1999 se těžilo přibližně 20 miliónu tun, což odpovídalo přibližně 1 % těžitelných zásob. Tento objem je ale dostatečný pro zabezpečení domácí poptávky, i když je část černého uhlí dovážena z Polska. Na druhou stranu je část české produkce černého uhlí určena na export. Na Karvinsku se černé uhlí podle současného premiéra Andreje Babiše bude těžit do roku 2030.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Černé uhlí se těží z velké části v podzemí. Jeho dobývání je proto mnohem nebezpečnější než povrchová těžba hnědého uhlí. Horníci pro jeho získávání sestupují do hloubek v rozmezí několika desítek metrů až několika set metrů. Nejhlubší doly sahají až kilometr pod povrch. V takových hloubkách značně roste teplota ke 40 °C s téměř 100% vlhkostí vzduchu. Kromě těžkých podmínek je nebezpečná i samotná ražba šachet, kdy může dojít k propadnutí, závalu či jinému důlnímu neštěstí, jež může snadno horníky pod zemí odříznout a následně usmrtit. Mnoho úmrtí je rovněž spojeno s explozí důlních plynů, které v dolech vznikají a akumulují se. Ve světě zemřou na následky důlních neštěstí v průměru tisíce horníků ročně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černé uhlí (zvané někdy také kamenné uhlí) je jedním z druhů sedimentární horniny, která se řadí mezi uhlí. Vznikla ze dřeva, které bylo uloženo v anaerobních vodních prostředích, kde nízké hladiny kyslíku bránily jeho kompletnímu rozkladu a oxidaci organického materiálu zejména v prvohorách a druhohorách - v době kdy se formoval kontinent Pangea. Uhlí je vysoce hořlavá surovina, jež se hojně užívá především jako palivo k získávání tepla a energie. Světová spotřeba uhlí v roce 2007 byla 7 192 milionů tun, z toho 75% je využíváno pro výrobu elektřiny. Uhlí se řadí mezi neobnovitelné zdroje. Nachází se nerovnoměrně rozložené na celém zemském povrchu v nejsvrchnější zemské kůře. Tato ložiska dosahují různé mocnosti a kvality černého uhlí, která je závislá na stupni přeměny organického materiálu a době prouhelnění. Černé uhlí tvoří spolu s hnědým uhlím a hořlavými břidlicemi skupinu spadající pod kaustobiolity. Druhou velkou skupinou jsou pak přírodní uhlovodíky. Černé uhlí obsahuje 74 - 91 % uhlíku (jiné zdroje uvádějí i 75 až 95 %). Obsah uhlíku je závislý na typu (tzv. \"C\"). Charakteristické jsou i prouhelňovací skoky a změna lesku a páskování během vývoje. Při popisu černého uhlí se využívají názvy \"černouhelná hemifáze\", \"černouhelná ortofáze\" a \"černouhelná metafáze\", čímž se vyjadřuje zastoupení uhlíku. S nárůstem obsahu uhlíku současně dochází k poklesu prachové složky. Každé uhlí obsahuje nespalitelné a spalitelné minerální složky o různém zastoupení v závislosti na typu. Mezi nejvýznamnější patří vodík (okolo 3 %), dusík, kyslík (3 %), síra (0,5 až 1,25 %), a malé procento vody. Výhřevnost se pohybuje v rozmezí 30 až 36 MJ/kg (7000 až 8500 kcal/kg).", "tgt_summary": "Bituminous coal or black coal is a relatively soft coal containing a tarlike substance called bitumen or asphalt. It is of higher quality than lignite coal but of poorer quality than anthracite. Formation is usually the result of high pressure being exerted on lignite. Its coloration can be black or sometimes dark brown; often there are well-defined bands of bright and dull material within the seams. These distinctive sequences, which are classified according to either \"dull, bright-banded\" or \"bright, dull-banded\", is how bituminous coals are stratigraphically identified. Bituminous coal is an organic sedimentary rock formed by diagenetic and sub metamorphic compression of peat bog material. Its primary constituents are macerals: vitrinite, and liptinite. The carbon content of bituminous coal is around 60–80%; the rest is composed of water, air, hydrogen, and sulfur, which have not been driven off from the macerals. Bank density is approximately . Bulk density typically runs to . The heat content of bituminous coal ranges from on a moist, mineral-matter-free basis. Within the coal mining industry, this type of coal is known for releasing the largest amounts of firedamp, a dangerous mixture of gases that can cause underground explosions. Extraction of bituminous coal demands the highest safety procedures involving attentive gas monitoring, good ventilation and vigilant site management.", "id": 2417523} {"src_title": "Pomlčková válka", "tgt_title": "Hyphen War", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Ve svém projevu na prvním zasedání Federálního shromáždění 23. ledna 1990 prezident Václav Havel předložil návrh o změně státních symbolů, jména armády a názvu státu. Havlův záměr byl přejmenovat Československou socialistickou republiku na Československou republiku a předpokládal, že toto bude okamžitě a bezvýhradně schváleno. Nedošlo k žádné předchozí poradě a poslanci nebyli předem s návrhy seznámeni. Prezidentovi bylo sděleno, že jeho návrh musí projít konvenční parlamentní procedurou. Ve chvíli, kdy bylo toto rozhodnutí oddáleno, se v médiích rozběhla vzrušená debata, jak by měl nový název vypadat. Václav Havel se po poradě s nejvyššími představiteli Parlamentu rozhodl postavit za název Česko-Slovenská republika, zatímco skupina českých ale i slovenských poslanců podala návrh na název Československá federativní republika. Česká veřejnost z většiny podporovala název Československá federativní republika, Slovákům se více zalíbila Česko-Slovenská federativní republika. Slovenští poslanci argumentovali, že v textu Versaillské smlouvy, Pittsburské dohody a na poštovních známkách do roku 1920, se objevuje výhradně název Česko-Slovensko. Vzájemný souboj názvů skončil patem. Varianta s pomlčkou byla zamítnuta při hlasování v dolní komoře parlamentu povětšinou hlasy českých poslanců, druhá varianta neprošla horní komorou, kde ji zablokovali Slováci za pomoci hlasovacího principu \"zákazu majorizace\". Byl vytvořen dohodový výbor, který přišel s kompromisem. Dle něj pomlčka znamená něco jiného v češtině (údajně funguje jako rozdělovník) a něco jiného ve slovenštině (kde má funkci spojovníku). Proto je slovenský název \"Česko-slovenská federatívna republika\" beze zbytku ekvivalentní českému názvu Československá federativní republika. Z tohoto úhlu pohledu je název Česko-Slovensko gramaticky chybný, měl by se psát Česko-slovensko, neboť \"s\" není začátkem nového slova. Tento fakt byl ignorován. S tímto komplikovaným řešením nebyla slovenská strana spokojena. Řešení přišlo 9. dubna 1990, kdy se federální shromáždění shodlo na názvu Česká a Slovenská Federativní Republika (což samo o sobě rovněž odporovalo a odporuje platné pravopisné normě). Zeměpisný název ČSFR zněl \"Československo\" v češtině a \"Česko-Slovensko\" ve slovenštině. ČSFR měla v letech 1990–1992 dvě zeměpisná jména i při překladech do cizích jazyků: bez spojovníku v překladech z češtiny (např. \"Czechoslovakia\", \"Tchécoslovaquie\", \"Tschechoslowakei\", atd.) a se spojovníkem v překladech ze slovenštiny (např. \"Czecho-Slovakia\", \"Tchéco-Slovaquie\", \"Tschecho-Slowakei\", atd.) Z typografického hlediska je označení \"pomlčková válka\" nepřesné, neboť se jednalo o spojovník. Podle slovenské reformy pravopisu z roku 1991 se ve všech názvech obsahujících „Československo“ nebo „československý“ píše spojovník, tedy jako „Česko-Slovensko“, resp. „česko-slovenský“. Toto pravidlo se v současné době uplatňuje i na starší názvy, které podle něj nebyly vytvořeny. Po zdárném vytvoření nového názvu česko-slovenské spory neutichly a vyústily v zánik Československa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomlčková válka je běžně užívané označení pro spor o název Československa, probíhající po listopadu 1989. Tento spor, jakož i spory o zkratku ČSFR a označení Československo, doprovázely základní spor o osud federace ČSSR, který trval od dob před vznikem Česko-Slovenska, později Československa, v roce 1918. Nakonec tehdy dostalo Československo název „Česká a Slovenská Federativní Republika“ místo sporných názvů „Československá federativní republika“ (česky) a „Česko-slovenská federatívna republika“ (slovensky). Celá diskuse byla značně emocionální a stála na počátku procesu, který později vyústil v zánik společného státu.", "tgt_summary": "The Hyphen war (; ) was the conflict over what to call Czechoslovakia after the fall of the Communist government in 1989.", "id": 537308} {"src_title": "Česká a Slovenská Federativní Republika", "tgt_title": "Czech and Slovak Federative Republic", "src_document": [{"title": "Spor o název československé federace.", "content": "V roce 1990 se \"Československá socialistická republika\" přejmenovala na ČSFR. \"Československá federativní republika\" byl oficiální název československého státu v českém jazyce od 29. března 1990 do 22. dubna 1990 Oficiální název ve slovenském jazyce zněl \"Česko-slovenská federatívna republika\". Název \"Česká a Slovenská Federativní Republika\" (slovensky \"Česká a Slovenská Federatívna Republika\") byl přijat ústavním zákonem „o změně názvu Československé federativní republiky“ 23. dubna 1990 po tzv. pomlčkové válce místo předchozích Československá federativní republika v českém jazyce a Česko-slovenská federatívna republika ve slovenském jazyce. Název je pravopisně nesprávný a vznikl kvůli dalšímu ze sporů pomlčkové války, sporu o velké „S“. Část slovenských představitelů po listopadu 1989 požadovala také velké písmeno „S“ u „Slovenská“, ale zejména čeští zástupci nechtěli na tuto verzi přistoupit. Tato část sporu se tehdy vedla o označení „Česká a Slovenská federativní republika“ vs. „Česká a slovenská federativní republika“. Podle českého i slovenského pravopisu se přídavná jména vytvořená z vlastních jmen píší malým písmenem. Zároveň se u víceslovných názvů píše velké písmeno pouze u prvního slova (pokud další slova neobsahují jiné vlastní jméno). Jako „šalamounský“ kompromis byl nakonec název „Česká a Slovenská Federativní Republika“ schválen Federálním shromážděním jako ústavní zákon o změně názvu Československé federativní republiky, i když odporoval pravopisu obou jazyků. Zeměpisný název ČSFR zněl \"Československo\" v češtině a \"Česko-Slovensko\" ve slovenštině. ČSFR měla dvě zeměpisná jména i při překladech do cizích jazyků: bez spojovníku v překladech z češtiny (např. \"Czechoslovakia\", \"Tchécoslovaquie\", \"Tschechoslowakei\", atd.) a se spojovníkem v překladech ze slovenštiny (např. \"Czecho-Slovakia\", \"Tchéco-Slovaquie\", \"Tschecho-Slowakei\", atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Československá federativní republika vznikla po sametové revoluci změnou názvu Československé socialistické republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik federace.", "content": "Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla 31. prosince 1992 přijetím ústavního zákona Federálního shromáždění o zániku České a Slovenské Federativní republiky. Dva národní státy, které tvořily federaci, se 1. ledna 1993 osamostatnily. Podle článku 3 odst. 2 „Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Česká a Slovenská Federativní Republika byl český oficiální název Československa od 23. dubna 1990. Oficiální název ve slovenštině zněl Česká a Slovenská Federatívna Republika. Původní název byl Československá federativní republika. Česká a Slovenská Federativní Republika byla federací skládající se z České republiky a Slovenské republiky. Česká a Slovenská Republika zanikla uplynutím 31. prosince 1992.", "tgt_summary": "After the Velvet Revolution in late-1989, Czechoslovakia adopted the official name Czech and Slovak Federative Republic (, ; ČSFR) during the period from 23 April 1990 until 31 December 1992, when the country was dissolved into the Czech Republic and Slovakia.", "id": 29193} {"src_title": "Kryptokoryna", "tgt_title": "Cryptocoryne", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Platné jméno.", "content": "\"Cryptocoryne\" Fisch. ex Wydler, 1830", "section_level": 2}, {"title": "Typový druh.", "content": "\"Cryptocoryne spiralis\" (Retz. ) Fisch. ex Wydler, 1830 (≡\"Arum spirale\" Retz., 1779)", "section_level": 2}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Přirozený areál výskytu zahrnuje tropickou jižní a jihovýchodní Asii, především Malajsii, Singapur, Indonésii a Novou Guineu.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Typickým životním prostředím kryptokoryn jsou potoky a řeky s pomalejší vodou v nížinném pralese. Žijí také v sezónně zatápěných pralesních jezírkách a na březích řek zatápěných jen při vysoké vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kryptokoryny jsou jednodomé rostliny, samčí a samičí květy jsou společně v jednom květenství, které je obaleno pro arónovité typickým toulcem. U kryptokoryn je toulec trubkovitý, nahoře rozšířený v ocáskatě prodlouženou čepel (anglicky se proto kryptokoryny nazývají \"water trumpet\", vodní trubka). Ponořené kryptokoryny se rozmnožují převážně vegetativně, kořenovými výběžky, oddenky či plazivými odnožemi. Kvetou jen emerzní (vynořené) rostliny nebo rostliny v mělké vodě, jejichž květenství má možnost dosáhnout nad hladinu. K opylení dochází samosprášením nebo s pomocí drobného hmyzu. U kryptokoryn je ovšem v přírodě poměrně časté mezidruhové křížení a polyploidie, což vede ke snížené nebo zcela ztracené plodnosti některých populací. Nejbližším příbuzným kryptokoryn je rod \"Lagenandra\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První kryptokorynu vědecky popsal Anders Jahan Retzius v roce 1779 pod jménem \"Arum spirale\". Rod \"Cryptocoryne\" vytvořil botanik Friedrich Ernst Ludwig von Fischer až roku 1828, ale jeho popis byl platně (validně) publikován teprve o dva roky později. Vědecká klasifikace jednotlivých druhů kryptokoryn je vesměs nejasná, velmi komplikovaná a vědci na ni mají řadu rozdílných názorů. V Česku se taxonomií kryptokoryn zabýval Karel Rataj, který rod rozdělil do 4 podrodů a 16 sekcí, ale jeho revize nebyla ve vědeckém světě všeobecně přijata. Jednu z kryptokoryn, kterou popsal, pojmenoval po známém českém akvaristovi Rudolfu Zukalovi - kryptokoryna Zukalova (\"C. zukalii\" Rataj).", "section_level": 1}, {"title": "Významné druhy.", "content": "Mezi kryptokoryny patří řada běžně pěstovaných akvarijních rostlin. První čtyři kryptokoryny dovezla do Evropy pěstírna Henkel v Darmstadtu v letech 1906 až 1908. Čeští akvaristé tradičně pěstují kryptokorynu červenou (\"Cryptocoryne affinis\" N.E.Br. ex Hook.f.) s fialovočerveným rubem tmavězelených kopinatých listů, kryptokorynu sumatránskou (\"C. pontederiifolia\" Schott) se světlejšími srdčitými listy, kryptokorynu kadeřavou (\"C. crispatula\" Engl. var. \"balansae\" (Gagnep. ) N.Jacobsen) s dlouhými vzplývajícími kadeřavými listy a řadu dalších druhů. Vzhledem k pralesnímu původu je většina druhů kryptokoryn stínomilných a nevyžadujících intenzivní osvětlení nádrže. Mnoho druhů kryptokoryn je však velmi citlivých k prostředí a je pěstováno pouze specialisty nebo vůbec ne. Řada druhů kryptokoryn je vážně ohrožena vyhubením, neboť jsou ničena jejich přirozená stanoviště. Endemická \"C.\" × \"timahensis\" Bastm. je v Singapuru na červeném seznamu, neboť je na své jediné známé lokalitě vážně ohrožena ilegálním sběrem. Na druhou stranu byly některé jiné kryptokoryny např. \"C. beckettii\" Thwaites ex Trimen, zavlečeny do Severní Ameriky, kde se invazivně šíří; ve své domovině na Srí Lance je však tento druh naopak považován za ohrožený.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování v akváriu.", "content": "Řada druhů kryptokoryn se pěstuje v akváriích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kryptokoryna (\"Cryptocoryne\" Fisch. ex Wydler, 1830) je rod vodních a obojživelných jednoděložných rostlin z čeledi árónovitých (\"Araceae\"). Rod zahrnuje přibližně 60 druhů. Pochází vesměs z tropické Asie od Indie po Novou Guineu, některé druhy zdomácněly i v jiných oblastech tropů. Řada druhů kryptokoryn se pěstuje jako akvarijní rostliny.", "tgt_summary": "Cryptocoryne is a genus of aquatic plants from the family Araceae. The genus is naturally distributed in tropical regions of India, Southeast Asia and New Guinea. The typical habitats of \"Cryptocoryne\" are mostly streams and rivers with not too rapidly flowing water, in the lowland forest. They also live in seasonally inundated forest pools or on river banks submerged only at high water. Although the proper scientific name of the genus is \"Cryptocoryne\", they are commonly referred to as crypts. The English name \"water trumpet\" refers to their inflorescence, a spadix enclosed by a spathe (typical for the whole family), which resembles a trumpet. The first \"Cryptocoryne\" species was described in 1779 as \"Arum spirale\" by Retzius. The genus was described by Friedrich Ernst Ludwig von Fischer in 1828. However, the scientific classification of \"Cryptocoryne\" species is very complicated and there are different opinions about it. \"Lagenandra\" is another genus closely related to the genus \"Cryptocoryne\". The two can be easily told apart since the leaves of \"Cryptocoryne\" species exhibit convolute vernation whereas \"Lagenandra\" species exhibit involute vernation. The name \"Cryptocoryne\" is derived from the Greek \"crypto\", hidden, and \"koryne\", meaning club. The common name (water trumpet) refers to the shape of its inflorescence, which is typical of the Araceae family.", "id": 124461} {"src_title": "Osvobozené divadlo", "tgt_title": "Osvobozené divadlo", "src_document": [{"title": "Historie divadla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Pod jménem \"Osvobozené divadlo\" vystoupil kolektiv poprvé dne 17. října 1925 v Bratislavě a současně tentýž den druhá část souboru v Teplicích-Šanově. V Bratislavě vystoupení zahrnovalo přednášku, recitaci, hudbu a tanec od autorů Wolkera, Seiferta, Kalisty a Nezvala. Vystoupili Frejka, Holzbachová a Čtvrtečková. V Teplicích předvedla část souboru Langerovu \"Periferii\" v režii bratří Rádlů, za herecké spolupráce Vnoučka, Svozilové, Skrbkové a dalších. Oficiálně však divadlo začalo hrát (jako sekce S. M. K. Devětsilu) až 8. února 1926, kdy byla uvedena v sále Na Slupi obnovená premiéra Moliérovy hry \"Georges Dandin\", přejmenovaná na \"Cirkus Dandin\" – tato hra zůstala kritikou nepochopena a pravděpodobně i proto zůstával počet diváků velmi nízký. Toto první představení proběhlo v režii Jiřího Frejky. Konstruktivistické představení s herci pod vlivem Mejercholda. Další repertoár: Ribemont – Dessaignese, francouzský surrealista, hra \"Němý kanár\". Polodadaistické šílené představení. Od března 1927 začal v divadle režírovat i Jindřich Honzl. Počátkem roku 1927 se divadlo přestěhovalo na Malou Stranu, do Umělecké besedy. Zde poprvé vystoupili Jan Werich (1905–1980) a Jiří Voskovec (1905–1981) se svou hrou \"Vest pocket revue\" (tj. „revue z kapsičky u vesty“). Téhož roku (26. února 1927) zde se svými klavírními improvizacemi vystoupil i Jaroslav Ježek (1906–1942). Ježkovi publikum vybralo náhodně několik slov a on během představení (tzn. během přibližně jedné hodiny) složil text i melodii k nové písničce s použitím daných slov. V březnu roku 1927 po interních sporech Jindřicha Honzla s Jiřím Frejkou a E. F. Burianem si Frejka a Burian založili novou scénu – divadlo Dada a odstěhovali se do Umělecké besedy. S Frejkou a Burianem odešla část souboru, mj. Lola Skrbková, bratři Trojanové a Hugo Slípka. Honzl zůstal se zbytkem souboru Na Slupi, jako dramaturg se ve spolupráci s ním začal prosazovat Vítězslav Nezval. Ještě v témže roce si však soubory své působiště znovu vyměnily. Důvodem sporu Honzla s Frejkou byla podle pozdější interpretace J. Voskovce otázka, zda se má divadlo politicky angažovat, což byl Honzlův záměr, zatímco mladý Frejka se chtěl soustředit na estetické cíle a nechat divadlo apolitické. Svou roli ovšem sehrálo i názorové tříbení uvnitř celé české kulturní avantgardy, její ovlivněnost francouzskými a sovětskými vzory, i postupné nalézání vlastních originálních nápadů. Poslední představení původního Osvobozeného divadla byly \"Prsy Thiresiovy\", autor Guillaume Apollinaire (1880–1918), překlad Jaroslav Seifert. Hrdinka Tereza usiluje o rovnoprávnost, odmítá rodit, zbavuje se prsů. V tomto představení poprvé vystupoval Jiří Voskovec. Jindřich Honzl jeho angažmá komentoval: \"Koukej tady máš příležitost odvděčit se Devětsilu za to svinstvo, co jsi dělal a proč jsi byl z něj vyloučen a polepšit si reputaci...\" Voskovec byl z Devětsilu vyloučen za účinkování ve filmech Pohádka máje, kde hrál Ríšu, Paní Katynka z Vaječného trhu, Ve spárech upíra... Voskovec odpověděl: \"Jdi do prdele o to mně nejde. Ale třeba bych si rád zahrál.\"", "section_level": 2}, {"title": "Voskovec + Werich.", "content": "Od této doby bylo divadlo úzce spjato s autorskou dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W), ke kterým se záhy přidal i Jaroslav Ježek, který k divadelním hrám skládal swingovou a jazzovou hudbu na texty V + W. Voskovec s Werichem se znali jako spolužáci již z pražského gymnázia, ale jejich tvůrčí spolupráce započala až v redakci týdeníku \"Přerod\", který vedl Hubert Ripka, pozdější ministr v exilových a poválečných vládách. Jednalo se o legionářský týdeník. Voskovcův otec Vilém Wachsmann (během války, aby uchránil rodinu se přejmenoval na Vaksman, později si jméno legalizoval) byl ruský legionář a kapelník, založil vojenskou hudební školu, několik absolventů poté účinkovalo v Osvobozeném divadle. Voskovec, Werich a Vladimír Muller vedli v \"Přerodu\" kulturní rubriku, Werich byl filmový referent, jelikož byl \"odborníkem\" na detektivní žánr. V tomto uskupení vyšlo 7 čísel. Poté byli propuštěni. Další výraznou osobností Osvobozeného divadla se stal režisér Jindřich Honzl (1894–1956), který od března 1927 režíroval všechny hry Osvobozeného divadla, zároveň působil jako teoretik avantgardního divadla, později odešel do Brna.", "section_level": 2}, {"title": "1927 Vest pocket revue.", "content": "První hra \"Vest pocket revue\" vznikla pro Voskovcovy spolužáky a profesory z francouzských lyceí. J. Voskovec absolvoval lycée Carnot a spolužákem mu byl např. filozof Václav Černý. Voskovec během studia vynikal ve filozofii převážně v analýze. Hra byla uvedena na mikulášské zábavě, objevily se zde masky, cirkusové prvky, Voskovec byl ovlivněn trojicí klaunů rodinného tria Fratellini z cirkusu Medrano, které bylo miláčkem pařížských intelektuálů a také avantgardním divadlem Vieux-colombier v Paříži používající prvky japonského divadla Noh. Jiří Voskovec jako student tato divadla navštěvoval s přítelem malířem Josefem Šímou, velmi jej ovlivnila hra Carosse du saint Sacrament, \"Kočár nejsvětější svátosti\", autor Charles Vildrac a \"Loď Tenacity\" (\"Le Paquebot Tenacity\"). Dalším zdrojem inspirace byli: Charlie Chaplin, Stan Laurel a Oliver Hardy či komik Maurice Chevalier. Jan Werich psal v té době povídky s detektivní zápletkou ovlivněné G. K. Chestertonem, jedna z nich tvořila fabuli \"Vestpoketky\". Čtveřice Honzl, Ježek, Voskovec a Werich postupně ovládla Osvobozené divadlo. Jejich hry až do roku 1932 byly spíše zábavné, satira nebyla jejich programem a objevovala se spíše v narážkách na tehdejší společenské poměry u nás i ve světě. Vystupovali v maskách vyrobených po vzoru poetického Françoise Fratelliniho (Voskovcova maska) a divokého Alberta Fratelliniho (maska Jana Wericha). Také je silně ovlivnil Charlie Chaplin. Jelikož ale nebyli tak pohybově zdatní jako opravdoví klauni, herci či artisti, ani jeden neměl hereckou či v té době cirkusovou průpravu, rozhodli se být intelektuální slovní klauni a to, co klaun provádí na jevišti tělem budou provádět oni mluvou. Jejich masky připravil Vladimír Müller, který hrál v prvních představeních fotografa Josseka. V hrách se objevovala kritika mladé Československé republiky, politiků \"agrárníků\", nezaměstnanosti. Především však marný boj proti lidské blbosti a oslava imaginace a poetismu podle programu Devětsilu. Hry byly promyšleny a dlouho připravovány, byly to slovní bitvy mezi Werichem a Voskovcem. Psaní často zabíralo až dvacet hodin práce. Balada z hadrů vznikla za deset dní. Jejich program byl obohacen i improvizací podle reakcí publika. V tomto období využívali především historické náměty a exotická prostředí, ta pak převáděli do místních poměrů (\"Sever proti jihu\", \"Golem\", \"Nebe na zemi\", \"Ostrov Dynamit\", \"Fata morgana\", \"Smoking revue\" a \"Premiéra Skafandr\" – tato hra byla neúspěšná).", "section_level": 2}, {"title": "Smoking revue 1928.", "content": "V Umělecké besedě: \"Gorila ex machina\", variace na detektivky \"Kostky jsou vrženy\". \"Král Ubu\" Alfréda Jarryho také v roce 1928. V roce 1929 v představení \"Premiéra Skafandr\" začal s V+W spolupracovat třetí podstatný hudební tvůrce, hudební skladatel Jaroslav Ježek. V této době V+W zavedli tzv. forbíny z německého \"Vorbühne\" (předscéna), tj. improvizované dialogy na předscéně, které reagovaly na aktuální politické a kulturní události. Tyto dialogy byly pokaždé jiné, nepřipravované. Původně vznikly díky poruše kulis při jednom z představení – V+W chtěli na dobu nutnou pro opravu zabavit diváky. Forbíny pak po válce dělal Werich i s Miroslavem Horníčkem v divadle ABC.", "section_level": 2}, {"title": "1930 – 1932 U Nováků.", "content": "Roku 1930 se divadlo přestěhovalo do komfortního divadelního sálu paláce U Nováků (dnes sídlo divadla ABC). Zde byly uvedeny hry \"Líčení se odročuje\" a \"Fata morgana\" (1929). Se souborem vystupoval komik Ferenc Futurista, který měl svou vlastní show, kde převážně předělával kabarety z francouzského divadelního světa a upravoval je do českého \"pivního\" prostředí. V souboru byl důležitý též choreograf Joe Jenčík se svými girls, což byl dívčí taneční a baletní soubor. Architektem se stal František Zelenka, o kterém se Voskovec vyjadřoval, že byl silně přeceňován, se svou programově naivistickou výpravou, kupříkladu lokomotiva, která se postupně zvětšuje atd. Divadlo prosperovalo navzdory začínající hospodářské krizi. V roce 1930 měla premiéru nesmírně úspěšná hra \"Ostrov Dynamit\", ze které pochází píseň \"Tmavomodrý svět\". Další hry: \"Sever proti jihu\", \"Don Juan & comp.\" a \"Golem\". V letech 1931 až 1932 vznikly filmy \"Pudr a Benzín\", \"Peníze nebo život\". Oba režíroval Jindřich Honzl.", "section_level": 2}, {"title": "1932 – 1933.", "content": "V roce 1932 zahajovala sezonu historická hra \"Robin zbojník\" o lidovém hrdinovi Robinu Hoodovi. Podklady Voskovec často nalézal v knize, kterou napsal František Chudoba \"Pod listnatým stromem\", úvahy o anglickém písemnictví. Tato kniha svým vysokým uměleckým stylem, archaickým lehce patetickým jazykem působí sama o sobě velmi absurdně až komicky. Hra byla první pohádkou poetického dua, objevily se zde písně \"Proč nemohu spát\" a \"Nashledanou v lepších časech\". Po těchto hrách přišla roku 1932 první vyloženě politická hra \"Caesar\", ve které autoři upozornili na nebezpečí fašismu a na krizi formálního parlamentarismu. Výrazně přitvrdili i v kritice společnosti, po této hře začalo být toto divadlo považováno za politické. Dělali si legraci ze Společnosti národů, Edvard Beneš chtěl aby hra byla zakázána, protože je nedemokratická, později mu to rozmluvil Hubert Ripka. Voskovec o ní mluví jako o daumierovské karikatuře. Další hra \"Osel a stín\" (1933) se nejen hlásila k politické satiře (hra byla silně protinacistická), ale zároveň se posunula ještě více doleva a lze říci, že V+W začali přímo propagovat myšlenky jednotné fronty v pojetí socialisticky orientovaných politických sil. Odehrávala se v řecké Abdeře, jakémsi antickém Kocourkově. V roce 1933 jedno představení Osvobozeného divadla (hry \"Svět za mřížemi\") také navštívil Tomáš G. Masaryk, když odmítli V+W přijet hrát jen pro jednoho diváka do Lán či na Hrad. Prezidentská kancelář tehdy jen požadovala, aby se nedělala z návštěvy prezidenta reklama a byla připravena lóže. Diváci při jeho příchodu povstali a doprovodili prezidenta na připravené místo potleskem. Masaryk komentoval představení: \"Hoši jsou talentovaní a ten Voskovec je vzdělán.\" Slíbil, že přijde opět, což už vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nebylo později možné.", "section_level": 2}, {"title": "Osel a stín 1933, protesty Německa.", "content": "13. října 1933 měla premiéru hra \"Osel a stín\", která měla velké problémy s cenzurou, kritika nacismu tu byla již přímá, osel promlouvá k Abdéřanům autentickým hlasem vůdce. Hra je věnována doktoru Schoenbaumovi, který dvojici seznámil s příběhem o zaplacení oslova stínu ze spisu Dějiny Abderistů. Autorem spisu byl Kristof Martin Viland. Uvedení hry \"Osel a stín\" vedlo k protestům ze strany nacistického Německa pro urážku hlavy státu. V+W používali v promluvách osla hlas Adolfa Hitlera, hajlování atd. Představení navštívil také tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš a hra se mu líbila. \"Budeme trvat na naší konstituci a na svobodě projevu\", pronesl. Požádal jen, aby se snad nepoužíval autentický hlas představitele jiného státu. V+W změnili tedy jméno postavy z Hitlera na Kohosi a odstranili autentický hlas v promluvě osla. Především německá mládež hru narušovala, byla však vyvedena policií. Později se objevily i náznaky přípravy fyzického útoku na V+W. Hra způsobila jejich definitivní zápis na černou listinu u českých fašistů a německých nacistů. Poté přišla hra \"Slaměný klobouk\" situována do Paříže roku 1900 se secesním valčíkem: \"Báječná je Paříž\". Text původní frašky Eugena Labiche přeložila Voskovcova matka. Hra nebyla tehdejší generací příliš oceněna, obsahuje totiž nostalgii a poezii roku 1900 což nebylo ve třicátých letech příliš zajímavé téma. V roce 1934 režíroval Mac Frič společně V+W film \"Hej rup!\".", "section_level": 2}, {"title": "1934 až 1935 Bojovná sezóna.", "content": "Sezónu 1934 zahajovala hra Kat a blázen, někdy se tato sezóna označuje jako \"Bojovná sezóna\". Hra \"Kat a blázen\" se odehrávala ve fiktivní zemi, která se nazývala Mexiko. Určení hry znělo: \"Děje se v Mexiku, mimo čas a prostor\". Na hru přišly protesty od mexického velvyslance, ale jelikož ve hře nebyly použity žádné vlajky ani symboly mexického státu, proto byly tyto protesty zamítnuty. Jednalo se o silně politickou hru s protinacistickým obsahem. V+W si v ní poprvé tykali, protože jejich postavy Radůzo a Mahuleno žijí spolu dlouho na ostrově. J.Voskovec tykání vysvětluje: \"...žijí na tom ostrově taková léta, to je přece blbost, aby si vykali.\" Ve hře je také narážka na novináře Engelmullera z pravicového listu Národní politika, který psal, že duo mluví oplzle a baví se jen o výkalech. Voskovec odmítá Werichovy provokace, aby řekl na pódiu slovo \"hovno\": \"Já to řeknu a co bude psát Engelmuller.\" Hra byla narušována pravicovou mládeží, kterou platil poslanec František Hodáč. Poté následovaly hry jako \"Vždy s úsměvem\" a \"Panoptikum\". Po různých protestech, demonstracích a útocích v tisku se V+W rozhodli odpočinout, divadlo uzavřít a uchýlit se k filmové práci.", "section_level": 2}, {"title": "1935 a 1936 Film a Spoutané divadlo.", "content": "Došlo tedy opět ke sblížení s filmovým magnátem Milošem Havlem. Navrhli mu zfilmovat starší hru \"Golem\". Osvobozené divadlo bylo tedy dobrovolně dvojicí uzavřeno, uzavření divadla bylo uváděno jako projev cenzury či tvůrčí únavy V+W objížděli po celé léto československou republiku, aby sehnali dostatek finančních prostředků. Poslední představení odehrané U Nováků bylo \"Panoptikum\". Voskovec situaci líčí ve Schonbergově rozhovoru: \"Lidé brečeli, mávali, tahali nás za ruce. Hysterie. Atmosféra téměř pohřební.\" Film \"Golem\" měl být nakonec realizován francouzským režisérem Duvivierem, na zásah Miloše Havla, který jej oslovil během pobytu v Paříži. Duvivier převzal text, povídku i treatment ale V+W ve filmu nakonec neúčinkovali, jsou uvedeni pouze jako spoluautoři. Film byl přesto úspěšný. Po krachu u filmu přišla další neradostná zpráva, jelikož scéna U Nováků ve Vodičkově ulici byla obsazena operetou, nebylo možné obnovit Osvobozené divadlo. Bylo jim nabídnuto účinkování v Národním divadle, s nabídkou přišel Stanislav Lom, kde mělo duo V+W zpracovat Komenského Labyrint světa a vystupovat jako postavy Všudybyl a Mámení. Po zveřejnění této informace přišly útoky z pravicového nacionalistického tisku, že by národní scéna neměla hostit tyto dva věčné studenty, kterým nic není svaté. Plánované angažmá tedy bylo zrušeno. Hra Labyrint světa a ráj srdce se tedy neuskutečnila. V roce 1935 Jan Werich s Jaroslavem Ježkem, Jindřichem Honzlem a Františkem Zelenkou odlétli do Moskvy na III. festival moskevských divadel. Vízum bylo Voskovcovi zamítnuto, jelikož jeho otec byl v ruských legiích. Jaroslav Ježek byl nadšen z některých tamních divadel, ale z celkové situace v sovětském Rusku měl smíšené pocity. Do Moskvy byli pozvání i další čeští divadelníci a div. kritici, např. Julius Fučík, režiséři Karel Dostal a František Salzer, herečka Jiřina Štěpničková. Nutnost finanční i tvůrčí, také publikum se dožadovalo návratu své oblíbené dvojice, nutila obnovit již mnohem úspornější verzi Osvobozeného divadla. Přejmenovalo se na Spoutané divadlo a mělo jen několik protagonistů z dřívějšího souboru. V+W si pronajali malý sál s malým jevištěm „za rohem“ v malinkém divadle, které se nazývalo divadlo Rokoko na Václavském náměstí (nedaleko od Paláce U Nováků). Zahajovalo se hrou \"Balada z hadrů\". Úvod hry byl paralelou Gorkého hry \"Na dně\". Hra vypráví příběh Françoise Villona, celá je sestavena z dialogů, tercet. Jindřich Honzl se ujal režie, která byla velmi úsporná a Voskovec ji označil za jeho nejlepší, kterou kdy pro Osvobozené divadlo udělal. V tomto období napsali V+W své nejlepší hry (\"Balada z hadrů\", \"Rub a líc\", \"Těžká Barbora\").", "section_level": 2}, {"title": "1936 Znovu Osvobozené divadlo.", "content": "Opereta, která měla pronajatý sál U Nováků zkrachovala, proto se v roce 1936 Spoutané divadlo mohlo vrátit do paláce U Nováků a tím i k původnímu názvu Osvobozené divadlo. Jejich protinacistické směřování bylo vyhlášeno i na mezinárodní divadelní scéně.", "section_level": 2}, {"title": "1937 – 1938.", "content": "V roce 1937 vznikl film \"Svět patří nám\" v režii Mace Friče. Na podzim 1938 chystalo Osvobozené divadlo premiéru apolitické komedie \"Hlava proti Mihuli\". Premiéra hry měla být 10. listopadu 1938, ale v předvečer premiéry byla Osvobozenému divadlu výnosem Zemského úřadu odňata divadelní koncese, což znamenalo jeho konec. Pravděpodobným jedním z důvodů odnětí koncese byl německý nátlak. Voskovec pro své původní jméno Wachsmann byl označován německým bulvárem za Žida. V lednu 1939 hlavní protagonisté odcestovali do Francie, kde Werich poprvé a Voskovec naposledy navštívili představení komického tria Fratellini. Jan Werich svými výbuchy smíchu způsobil v divadle menší senzaci, později odcestovali do USA. Poslední hra dua V+W v Praze byla \"Pěst na oko\" s plakátem s koláží, na které je Michelangelův David vyzbrojen plynovou maskou.", "section_level": 2}, {"title": "1946 – 1948.", "content": "Po druhé světové válce (1946) se Jan Werich a Jiří Voskovec (Jaroslav Ježek zemřel roku 1942 v USA) pokusili obnovit Osvobozené divadlo (hra \"Divotvorný hrnec\"), ale společenské poměry nebyly politické satiře příliš nakloněny, navíc se společnost posunula doleva a pokud by chtěli pokračovat v nastalém trendu, museli by kritizovat to, za co v předchozích letech bojovali. Werich se vrátil již v roce 1945 záhy po osvobození. Spekuluje se, že jej k návratu povolal sám ministr Václav Kopecký. Voskovec zůstal v USA až do roku 1946. Voskovec se sám k situaci Československu nevyjadřoval nijak pochvalně, všude byla cítit kolaborace s fašisty a nacisty. Navíc se již počátkem tohoto období objevily rozpory mezi oběma autory o dalším směřování divadla, což se samozřejmě podepsalo na jejich dialozích. Po emigraci Jiřího Voskovce Osvobozené divadlo zaniklo úplně. Voskovec také jako syn ruského legionáře nedostal ve třicátých letech vízum do Sovětského svazu, kam odcestoval pouze Werich s Ježkem. I tyto obavy mohly sehrát po roce 1948 určitou rozhodující roli. Voskovec odcestoval do Paříže, kde pracoval pro organizaci Unesco. V roce 1950 do USA. Paradoxem však zůstává fakt, že Werich se stal po roce 1948 ředitelem Divadla ABC, zatímco Voskovec byl v New Yorku uvězněn na ostrově Ellis Island pro podezření z komunismu. Ve vězení strávil 11 měsíců. Jednalo se o takzvanou hysterii mccarthismu. Z vězení se zachoval Voskovcův dopis adresovaný Ferdinandu Peroutkovi, ve kterém se na něj Voskovec obrací s prosbou o pomoc v nezáviděníhodné situaci. Jan Werich navázal na tradici Osvobozeného divadla v duu s Miroslavem Horníčkem, později i dvojfilmem \"Císařův pekař a pekařův císař\" navázal na starší hru \"Golem\" Osvobozeného divadla. Některé texty V+W doplnil vlastními úpravami závěr hry \"Caesar\" a doplnil i sloku k písni \"David a Goliáš\" s antinukleární tematikou. Spolupráce dvojice V+W již nemohla být realizována jinak než jen korespondencí, kterou posílal Voskovec na Werichovu pražskou či italskou nebo rakouskou adresu, dopisy se obsahově velmi liší, ty pražské jsou jen v náznacích, italské kriticky zcela otevřené. Jan Werich po přečtení dopisy poté odesílal zpátky Voskovcovi, který je archivoval. Celou korespondenci postupně vydalo Nakladatelství Akropolis ve třech svazcích v letech 2007 a 2008. Jiří Voskovec se věnoval v USA divadlu a filmu, méně již politické kritice a své velké lásce literatuře, která byla jeho hlavní ambicí. Naopak Jan Werich se věnoval více psaní a převážně v roce 1968 i politické kritice. Werich a Voskovec se naposledy setkali v roce 1974 ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Zajímavé byly prostředky, kterými V+W dosáhli celonárodní obliby a popularity. Vydávali dva žurnály, \"Vest Pocket Revue\" a \"Lokální patriot\". \"Lokální patriot\" byl spíše rozšířeným programem divadla. Vycházely gramofonové desky s dialogy kupř. v roce 1934 u Ultraphonu vyšlo \"Kam asi svět míří?\" \"Slaměný klobouk\" atd., rozhlasová vystoupení a zájezdy po Československu, filmy. Z architektů a výtvarníků působili v Osvobozeném divadle: František Zelenka, Alois Wachsman a Bedřich Feuerstein, poslední scénu vytvořil Jiří Trnka. Z hudebníků začínali v Osvobozeném divadle Robert Brock či Karel Ančerl, který se však ke svému působení v divadle příliš nehlásil. Z herců to byli Jindřich Plachta, Bohuš Záhorský či František Filipovský. V  dubnu 1933 navštívil Osvobozené divadlo prezident republiky T. G. Masaryk, který se přišel podívat na revue \"Svět za mřížemi\". Z návštěvy se dochovalo několik fotografií. Avantgardní ruský režisér Vsevolod Emiljevič Mejerchold, zavítavší do Osvobozeného divadla v roce 1936 na \"Nebe na zemi\" nazval dvojici V+W jako znovuoživení komedie dell'arte. V divadle působil i zuřivý reportér Egon Ervín Kisch ve hře \"Rub a líc\" na jaře 1937. Podle fotografií ze hry \"Osel a stín\" namaloval obraz Jan Zrzavý. Ruský lingvista Roman Jakobson sepsal krátký jazykovědný rozbor několika rozhovorů dvojice Voskovec a Werich (vydáno v JAKOBSON, Roman Osipovič: Poetická funkce). Na činnost Osvobozeného divadla navázalo na přelomu 50. a 60. let Divadlo Na zábradlí, divadlo Semafor (obě založená mj. Jiřím Suchým) a další divadla malých forem, kterých v 60. letech vzniklo v Československu velké množství.", "section_level": 1}, {"title": "Významní představitelé.", "content": "Tímto divadlem prošla řada osobností:", "section_level": 1}], "src_summary": "Osvobozené divadlo byla pražská avantgardní divadelní scéna založená jako divadelní sekce Devětsilu v závěru roku 1925 a oficiálně vystupující od února roku 1926. Počátky souboru, který působil v začátcích Osvobozeného divadla, sahají až do roku 1923, kdy student filosofické fakulty Jiří Frejka se svými přáteli, studenty dramatického oddělení Pražské konzervatoře a elévy Národního divadla (k nimž patřili nebo v letech 1923–1925 postupně přibyli mj. Jarmila Horáková, Miloš Nedbal, Miloslav Jareš, Míra Holzbachová, Václav Trégl, Iša Krejčí, František Vnouček, Světla Svozilová, Stanislav Neumann, Vlasta Petrovičová, Bedřich a Otto Rádlové, František Salzer, Nina Bártů, architekt Antonín Heythum a další) vytvořil \"Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské, hrající s laskavým svolením rektorátu\", resp. žižkovskou \"Zkušební scénu\". Dne 15. května 1923 uvedl soubor v režii Jiřího Frejky v pražské Měšťanské besedě jeho vlastní hru \"Kithairon\", označenou jako \"pseudokomedii\" a inspirovanou Apollinairem. Jeho počátečním cílem byla kritika společnosti, divadlo bylo silně levicově orientováno, rozděleno na vůdce a personál. Jeho uměleckými vůdci byli Jiří Frejka, Jindřich Honzl, Emil František Burian. Tato divadelní scéna byla poměrně silně ovlivněna dadaismem, futurismem a později i poetismem. Programově se především chtěla lišit od naturalistického pojetí divadelní práce, jak ho prezentovala velká \"kamenná\" divadla. Kladl se důraz na fantazii herců i diváků, na překonání odstupu mezi jevištěm a hledištěm. Název Osvobozené divadlo mu dal v říjnu roku 1925 Jiří Frejka, podle německého překladu knihy ruského režiséra Alexandra Tairova \"Das entfesselte Theater\" (vyd. 1923, Potsdam, Gustav Kiepenheuer Verlag), tj. Odpoutané divadlo či Nespoutané, (odpoutané od strnulého dramatického umění). Knihu Frejka znal a obdivoval. Popud k tomuto pojmenování získal Frejka zřejmě od Karla Teiga, významného člena Devětsilu. V tomto divadle byla uváděna díla G. Apollinaira, A. Jarryho, J. Cocteaua, André Bretona, F. T. Marinettiho a V. Nezvala. Dále se prosadilo moderní pojetí scény tj. velký důraz na světla, na scéně tančily skupiny dívek, cílem bylo „vtáhnout“ diváka do děje, čímž se dostával do kontaktu s hercem.", "tgt_summary": "Osvobozené divadlo (1926–1938) (\"Liberated Theatre\" or \"Prague Free Theatre\") was a Prague avant-garde theatre scene founded as the theatre section of an association of Czech avant-garde artists Devětsil (\"Butterbur\") in 1926. The theatre's beginnings were strongly influenced by Dadaism and Futurism, later by Poetism (a specific Czech art movement). The theatre was very leftist oriented, but it could also be critical of the Communists. One of the founders, Jiří Frejka, came up with the name in 1926. In the theatre both authorial plays and works by well-established modern authors; such as G. Apollinaire, A. Jarry, J. Cocteau, A. Breton, F. T. Marinetti, and V. Nezval were performed. The modern conception of the scene also laid more emphasis on lighting and the theatrical conception adjured more cooperation and contacts between actors and audience.", "id": 555445} {"src_title": "Rakouské Slezsko", "tgt_title": "Austrian Silesia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První slezská válka znamenala pro habsburskou monarchii ztrátu většiny Slezska. Po uzavření Vratislavského míru roku 1742 zbylo pod vládou Habsburků pouze Těšínské knížectví (léno Františka Štěpána Lotrinského), část Krnovského a Nisského knížectví, část Opavského knížectví a drobnější stavovská panství Albrechtice, Bílsko, Bohumín, Bruntál, Frýdek, Fryštát, Německá Lutyně, Ráj, Petrovice, Rychvald a město Opava. Ke správě Rakouského Slezska byl vzápětí vytvořen Královský úřad (\"Königliches Amt\") v Opavě, který však při spojení slezské a moravské správy roku 1782 ukončil svou činnost a zemi nadále spravovalo Moravskoslezské gubernium. Samostatná politická správa byla obnovena až roku 1850. 1. července 1782 bylo císařským dekretem rakouské Slezsko spojeno s Moravou do jednoho správního celku, v jehož čele stálo Moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Období 1850-1918.", "content": "Císařským rozhodnutím z 26. června 1849 bylo rakouské Slezsko (včetně moravských enkláv ve Slezsku) k 1. lednu 1850 od Moravy opět odděleno a stává se jednou z korunních zemí, vévodstvím \"Horní a Dolní Slezsko\" s hlavním městem Opavou. V té době mělo i s územím moravských enkláv 5 147 km². Od 5. listopadu 1860 do 29. března 1861) opětovně spojeno s Moravou. V roce 1850 zároveň dochází ke zrušení obou slezských krajů (t.j. Opavského a Těšínského) a k jejich rozdělení mezi 22 nově vzniklých tzv \"smíšených\" okresů a 1 statutární město (Opava). Toto členění pak bylo roku 1868 nahrazeno členěním na 7 politických okresů (Bílsko, Bruntál, Fryštát, Frývaldov, Krnov, Opava, Těšín) a 3 statutární města, která k těmto okresům nenáležela (Bílsko, Frýdek a Opava). V roce 1896 vzniká z části území politického okresu Opava nový politický okres Bílovec, a 1. října 1901 také politický okres Frýdek, patřící původně do politického okresu Těšín). Tím se počet politických okresů do roku 1918 zvýšil na 9. Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem. Na zemské úrovni byl od zavedení ústavního systému vlády a zemské samosprávy roku 1861 nejvyšším zákonodárným sborem Slezský zemský sněm se sídlem v Opavě, sestávající z 31 poslanců volených ve třech kuriích. V jeho čele stál zemský hejtman a zemský výbor. Státní správu ve Slezsku představoval zemský prezident (v jiných zemích Rakouska-Uherska většinou nazýván místodržící) a zemská vláda (v jiných zemích místodržitelství). Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku vykázalo následující údaje o obcovací řeči: Se vznikem Československa se celé Rakouské Slezsko stalo jeho součástí jako Země Slezská, území Těšínska se však stalo předmětem sporu s Polskem (viz Československo-polský spor o Těšínsko).", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouské Slezsko ( \"Österreichisch-Schlesien\"), oficiálně Vévodství Horní a Dolní Slezsko ( \"Herzogtum Ober- und Niederschlesien\"), je označení části historického Slezska, které zůstalo součástí habsburské monarchie po Vratislavském míru uzavřeném roku 1742. Území Rakouského Slezska je z větší části shodné s územím dnešního Českého Slezska, k Rakouskému Slezsku však patřila i dnešní polská část Těšínska a naopak k němu nepatřilo Hlučínsko.", "tgt_summary": "Austrian Silesia ( (historically also \"Oesterreichisch-Schlesien, Oesterreichisch Schlesien, österreichisch Schlesien\"); ; ), officially the Duchy of Upper and Lower Silesia ( (historically \"Herzogthum Ober- und Niederschlesien\"); ), was an autonomous region of the Kingdom of Bohemia and the Habsburg Monarchy (from 1804 the Austrian Empire, and from 1867 Cisleithanian Austria-Hungary). It is largely coterminous with the present-day region of Czech Silesia and was, historically, part of the larger Silesia region.", "id": 1816348} {"src_title": "Habsbursko-lotrinská dynastie", "tgt_title": "House of Habsburg-Lorraine", "src_document": [{"title": "Organizace, postavení a rodinný statut habsbursko-lotrinské dynastie.", "content": "Habsbursko-lotrinská dynastie byla v letech 1780–1918 v podstatě rodinným společenstvím všech legitimních příbuzných vládnoucího panovníka. Do roku 1918 všichni členové dynastie dostávali s narozením titul arcivévoda a arcivévodkyně, a to již od doby císaře Maxmiliána I. Vládnoucí panovník byl náčelníkem či hlavou domu (dynastie), což mu dávalo ve všech rodinných i dalších otázkách výjimečné autoritativní postavení. Vzhledem ke svému společenskému postavení byla dynastie víceméně uzavřenou společenskou skupinou, jež se řídila vlastními pravidly. Rodinný statut z roku 1839 nepovoloval členům dynastie jiné než rovnorodé manželské sňatky, tzn. sňatky se členy jiných vládnoucích (či dříve vládnoucích) dynastii římskokatolického vyznání. Manželský svazek jakéhokoli člena nebo členky rodiny podléhal schválení hlavy domu a měl vždy také politickou dimenzi. Hlava domu také rozhodovala o finančních příjmech jednotlivých členů dynastie, volbě zaměstnání, stejně jako o místě jejich pobytu, a to včetně cest do ciziny. Byl-li některý z členů císařského domu žalován, rozhodoval ve většině civilních sporů zvláštní soud nejvyššího dvorního maršálka. V trestních věcech mohl provádět jejich výslechy, pokud toho bylo ovšem zapotřebí. V případě odmítnutí poslušnosti a pravidel daných rodinným statutem (například uzavřením nerovnorodého sňatku) mohl být člen dynastie z dynastie vyloučen, což automaticky znamenalo ztrátu titulu, příjmů, a především jakéhokoli nástupnického nároku pro něj a jeho potomky. K takové situaci došlo během 19. století několikrát. Arcivévoda Ferdinand se v roce 1827 oženil s dcerou poštmistra a byl z domu vyloučen. Arcivévoda Jan Nepomuk Salvátor, syn Leopolda II. Toskánského se v roce 1890 pod jménem Johann Roth vydal v doprovodu tanečnice Ludmily (Milly) Stubelové (s níž se v Londýně oženil) na plavbu do Jižní Ameriky, odkud se nikdy nevrátil. Leopold Ferdinand, syn Ferdinanda IV. Toskánského odešel z rodiny dobrovolně v roce 1902 a žil pod jménem Ferdinand Wölfling. Synovec Františka Josefa I. arcivévoda Ferdinand Karel uzavřel nerovnorodý sňatek s dcerou vídeňského profesora Bertou Czuberovou, byl z domu vyloučen a pod jménem Ferdinand Burg musel žít mimo území habsburské dynastie. V tomto kontextu potom tvrdohlavý výběr životního partnera následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este znamenal porušení rodinného statutu. František Ferdinand trval na sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou, která nepocházela z vládnoucího rodu. V roce 1900 František Josef I. sňatek nakonec povolil, ale jen jako sňatek morganatický, což znamenalo, že se František Ferdinand musel oficiálně vzdát nástupnického nároku svých (budoucích) dětí a ani jeho manželka, ani děti nikdy nebyly členy habsbursko-lotrinské dynastie, nýbrž obdržely titul vévodů z Hohenbergu. Habsbursko-lotrinská dynastie tak byla do roku 1918 striktně oddělena od ostatní společnosti a vnitřně se řídila domácími pravidly rodinného statutu, který zůstával až do roku 1918 před veřejností skryt.", "section_level": 1}, {"title": "Dynastický erb.", "content": "Erb habsbursko-lotrinské dynastie vznikl spojením rodových znaků Habsburků a Lotrinských. Štít je rozdělen do tří polí. V prvním poli je červený lev s modrou zbrojí na zlatém pozadí (erb Habsburků). Ve druhém prostředním poli je červeno-bílo-červený znak Rakous a konečně v posledním třetím poli je úhlopříčné červené břevno se stříbrnými orlicemi na zlatém pozadí. Tento dynastický erb byl od roku 1804 umístěn do středu císařského dvouhlavého orla a stal se oficiálním znakem Rakouského císařství.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka následnictví po zániku monarchie.", "content": "Císař Karel I. se pod tlakem hrozících nepokojů a krveprolití ve vídeňských ulicích na radu svého okolí den před vyhlášením republiky v tzv. Německém Rakousku vzdal výkonu panovnické moci na jeho území, s tím že bude respektovat rozhodnutí německo-rakouského obyvatelstva o své státní formě. Podle znění textu a výkladu samotného císaře Karla se rozhodně nejednalo o abdikaci jako takovou. Poté, co pod tlakem vlády Německého Rakouska byl nucen vycestovat do Švýcar, dne 24. března 1919 ve Feldkirchském manifestu své prohlášení s vysvětlením odvolal. Rakouská a československá republika nárok příslušníků dynastie neuznaly a svými zákony jim zabránily v protirepublikánském působení na svých územích. Dynastii byl zkonfiskován téměř veškerý majetek: jak rodové dědictví, tak soukromé vlastnictví jednotlivých členů rodu, kteří se tak dostali do značných finančních nesnází. Podle usnesení mezinárodní konference dohodových mocností měly nástupnické státy (Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie) vyplácet rodině jako náhradu alespoň roční příspěvek, každý z nich 5 tisíc liber. Všechny čtyři státy však usnesení ignorovaly a nezaplatily ani libru.", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko.", "content": "Rakousko vydalo 3. dubna 1919 Zákon upravující vyhoštění a převzetí majetky rodu habsbursko-lotrinského (Habsburský zákon). Bývalý císař byl tímto zákonem vyhoštěn natrvalo, u ostatních příslušníků rodu bylo setrvání podmíněno tím, že se vzdají panovnického nároku a přihlásí se k občanství republiky. Téhož dne byl přijat Zákon o zrušení šlechty v Rakousku, který v Německém Rakousku zrušil statut šlechtictví. V druhé polovině třicátých let, kdy byl rakouským kancléřem konzervativec a monarchista Kurt von Schuschnigg, byly protihabsburské zákony postupně zrušeny a otevřeně se mluvilo o možnosti obnovení rakouské monarchie, na trůně s Ottou von Habsburg, jako prostředku obrany národní identity Rakouska proti nacionálně socialistickému hitlerovskému Německu. Adolf Hitler bral tuto možnost vážně a netajil se svým úmyslem Rakousko okamžitě vojensky napadnout, pokud by došlo k obnově monarchie. V únoru 1938, kdy se zcela zřetelně schylovalo k anšlusu a rakouská politická reprezentace byla v bezvýchodné situaci, nabídl Otto von Habsburg v otevřeném dopise kancléři von Schuschniggovi alespoň převzetí politické odpovědnosti ve funkci kancléře a vedení obrany Rakouska před Německou říší. Von Schuschnigg ale tuto možnost pokládal za předem odsouzenou k neúspěchu, a proto ji odmítl. Po obsazení Rakouska bylo jedním z prvních opatření nacionálně socialistické vlády obnovení Habsburského zákona v plném rozsahu z roku 1919. Po osvobození Rakouska roku 1945 se sice několik členů habsbursko-lotrinské dynastie do Rakouska vrátilo, ale rakouská vláda uvedla znovu v platnost ústavu z roku 1920, tedy opět včetně předtím zrušeného Habsburského zákona; roku 1946 tak museli členové rodu Rakousko opět opustit. Od roku 1960 mnoho členů rodiny podepsalo prohlášení, jímž se zřekli rakouského trůnu, roku 1961 tak učinila i hlava rodu Otto von Habsburg, rodina však nadále usiluje o zrušení diskriminačního Habsburského zákona. Článek 60 odst. 3 spolkové ústavy vyloučil členy rodu Habsburků a dalších dříve vládnoucích rodů z možnosti zastávat úřad spolkového prezidenta. Ulrich Habsburg-Lothringen, člen strany Zelených, v roce 2009 spolu se svou snachou ustanovení napadl u rakouského ústavního soudu, ústavní soud ale konstatoval, že nemůže rozhodnout dříve, než se volby uskuteční. V dubnu 2010 se Ulrich Habsburg-Lothringen pokoušel kandidovat v rakouských prezidentských volbách, avšak nezískal potřebný počet podpisů pro podporu své kandidatury. Cílem kandidatury údajně byla snaha ustanovení zdiskredidovat a umožnit ho soudně napadnout. Lidová strana podala již na jaře 2010 návrh na zrušení tohoto ustanovení. Po vyčkávání, zda rakouští politici nezruší ustanovení sami, těsně před uplynutím šestiměsíční lhůty pro volební stížnosti v říjnu 2010 Ulrich Habsburg ustanovení skutečně napadl u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž do roku či do dvou očekával pozitivní rozhodnutí. V červnu 2011 Rakouská republika na základě kritiky Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zrušila paragraf volebního zákona, který omezoval kandidaturu členů rodu na funkci prezidenta republiky, a to i s podporou sociální demokracie, která dosud byla hlavním zastáncem tohoto omezení. Poté, co Otto von Habsburg 4. července ve věku 98 let zemřel, mu byl 17. července ve Vídni uspořádán pohřeb podle tradic habsbursko-lotrinského rodu ve Svatoštěpánském dómu a Kapucínské kryptě, který (ač nebyl oficiálně státní událostí) dosahoval okázalosti srovnatelné s pohřbem vládnoucího panovníka. Kromě tisíce pozvaných hostů (mezi nimi rakouských politiků i panovníků Švédska, Lucemburska a Lichtenštejnska) se jej na ulicích účastnilo až 100 000 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "České země.", "content": "Československé Národní shromáždění se od habsbursko-lotrinské dynastie a jejího následnictví distancovalo tím, že v těsné návaznosti na konstatování zániku těchto vztahů aklamací zvolilo do funkce prezidenta republiky T. G. Masaryka. § 7 a § 13 československé prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb.) ustanovily orgány a působnost republiky, k existenci české monarchie a jejích orgánů se však zákon nevyjadřuje. § 2 Ústavní listiny ČSR vyhlásily československý stát demokratickou republikou, v jejímž čele stojí volený prezident. § 17 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. členy habsbursko-lotrinského rodu zbavil československého občanství a znemožnil jim ho získat, zákon č. 354/1921 Sb. stanovil propadnutí jejich majetku, který vlastnili z titulu vládnoucího rodu. Zákon 61/1918 Sb. zrušil obecně šlechtictví a jeho řády a tituly. § 19 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, stanovil trestnost návratu členů bývalé panovnické rodiny nebo jejich pobytu na území Československa bez souhlasu republiky a podpory takového návratu. Česká republika československý právní řád přejala, ale k těmto záležitostem se od svého vzniku výslovně nevyjádřila. Zákon zakazující používání šlechtických titulů není vymáhán a ty jsou tak i ve veřejné diskusi občas používány. Navíc dle názoru některých současných historiků by tento zákon i při přesném uplatnění znamenal pouze zákaz šlechtických titulů (např. \"královská výsost\") a nikoli šlechtických hodností (např. \"arcivévoda\"). Po pádu komunistického režimu začali také členové bývalé panovnické rodiny navštěvovat Českou republiku, aniž by byl vymáhán zákon zakazující jejich pobyt – naopak vystoupili v rámci různých oficiálních událostí, jako například Audience u císaře Karla I., a setkali se s mnoha veřejnými činiteli. Ottovi Habsburskému bylo uděleno čestné občanství některých měst (Františkovy Lázně, Brandýs nad Labem) a při určitých příležitostech byl veřejně oslovován plným titulem a byla mu vzdávána čest i důstojníky současné Armády České republiky. Nejsou známy případy, že by se členové rodu ucházeli o trůn nebo o funkci demokratické hlavy státu v některé z republik na území bývalého Rakouska-Uherska kromě Rakouské republiky. Otázkou následnictví českého trůnu se teoreticky zabývá Petr Nohel a Josef Pejřimovský, jejichž texty zveřejnil zpravodaj a web Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) a převzal nezávislý portál českých monarchistů. o nichž však není známo, že by se v nich angažoval někdo s nárokem na následnictví, a volební úspěchy strany v parlamentních volbách se pohybovaly v desetinách procenta. Zastánci monarchie, kteří mají k habsbursko-lotrinskému rodu blízko, jsou však i v jiných politických stranách, například Nina Nováková a Daniel Herman. Po smrti Otty von Habsburg připomněl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, že zemřel poslední ústavní činitel starého mocnářství, a že bychom neměli zapomínat, že Otto von Habsburg byl mimo jiné princem českým.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko.", "content": "V Maďarsku byla po období politické nestability a bojů o moc 1. března 1920 hlasováním národního shromáždění obnovena monarchie, v níž měl panovníka dočasně zastoupit admirál Miklós Horthy jako říšský správce. Nárok habsbursko-lotrinského rodu na maďarský trůn nebyl oficiálně zpochybněn, ale zároveň ani nebyl král oficiálně povolán z exilu, aby se ujal maďarského trůnu. Horthy Karla I. (jenž byl roku 1916 korunován jako maďarský král Karel IV.) zpočátku v korespondenci ujišťoval o své loajalitě a o tom, že co nejdříve připraví Maďarsko na panovníkův návrat, ale když upevnil svou politickou pozici v zemi, jeho vstřícnost značně ochladla. Proto se Karel dvakrát neúspěšně pokusil o návrat do Maďarska (měl v tom dokonce i ústní podporu francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda, po nezdaru však dementovanou). Při prvním pokusu o restauraci přicestoval na jaře 1921 do Budapešti inkognito – Horthy krále opět ujistil o tom, že brzy připraví zem k jeho oficiálnímu návratu, ale slib nedodržel. Podruhé se pokusil Karel převzít moc v Maďarsku vojensky za pomoci loajálního vojska pod vedením plukovníka Antonína Lehára. Tažení na Budapešť se změnilo v triumfální pochod, při kterém většina obyvatelstva ukazovala loajalitu svému králi. Neúspěch tažení byl způsoben několika nedorozuměními a zradou jednoho z Karlových velících důstojníků (generála Hegedüse). Šanci na úspěšnou restauraci habsbursko-lotrinské dynastie v Maďarsku však také snižovala nepříznivá mezinárodněpolitická situace (Československo, Jugoslávie a Rumunsko mobilizovaly svá vojska na hranicích Maďarska a hrozily opětovným vpádem do země v případě restaurace habsbursko-lotrinské dynastie). Král byl následně deportován na ostrov Madeira a národní shromáždění přijalo na nátlak západních mocností 6. listopadu 1921 zákon o detronizaci habsbursko-lotrinské dynastie. Karel však odmítl abdikovat a svého nároku na trůn se nikdy nevzdal, stejně tak ani jeho potomci, ačkoli o restauraci monarchie v Maďarsku se již nepokusili. Maďarsko bylo monarchií až do roku 1946, ale přes několik pokusů o vybrání nového panovníka zůstalo královstvím bez krále. Od roku 1993 v maďarském Šoškútu žije Jiří Habsbursko-Lotrinský, syn korunního prince Otty. V roce 1997 se jeho svatby s vévodkyní Eilikou Oldenburskou ve svatoštěpánské bazilice v Budapešti zúčastnily vrcholní představitelé Maďarska i evropských zemí. Jiří Habsbursko-Lotrinský hovoří plynně maďarsky a je předsedou maďarské pobočky Červeného kříže, působí v politice jako zvláštní vyslanec Evropské unie v Maďarsku a zasadil se o přijetí země do EU.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V září 2011 zemřel nejstarší žijící člen habsbursko-lotrinské rodiny Felix (1916–2011), syn posledního českého krále blahoslaveného Karla I. (Jako český král Karel III., jako rakousko-uherský císař Karel I.). Historicky jsou členové habsbursko-lotrinské rodiny přímými potomky nepřerušené linie českých králů od přemyslovských knížat. V současné době žije většina členů rodiny v Bavorsku, Rakousku a Maďarsku, někteří členové žijí ve Švédsku (Valpurga). Hlavou rodiny je od roku 2007 nejstarší syn Otty von Habsburga Karel. Karlova sestra Gabriela je v současnosti velvyslankyní Německa v Gruzii. Její sestra Walburga (Valpurga) je členkou švédského parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Habsbursko-lotrinští panovníci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rakouští arcivévodové a císaři.", "content": "Titulární císaři Rakouska:", "section_level": 2}, {"title": "Parmští vévodové.", "content": "Habsburští vévodové z Parmy:", "section_level": 2}, {"title": "Modenští vévodové.", "content": "Habsburští vévodové z Modeny: Titulární modenští vévodové:", "section_level": 2}, {"title": "Toskánští vévodové.", "content": "Habsburští vévodové z Toskánska: Titulární toskánští vévodové:", "section_level": 2}, {"title": "Mexičtí císaři.", "content": "Habsburští císaři z Mexika:", "section_level": 2}], "src_summary": "Habsbursko-lotrinská dynastie je panovnická dynastie pocházející ze svazku Marie Terezie z rodu Habsburků a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. Vládla v dědičných habsburských zemích v letech 1780–1918. Nástupnictví \"po přeslici\" (v ženské linii) v případě vymření rodu \"po meči\" (v mužské linii) zajišťovala Pragmatická sankce vydaná Karlem VI. roku 1713. Když Karel VI. 1740 zemřel, musela si jeho dcera Marie Terezie toto právo obhájit ve válkách o rakouské dědictví. Potomci Marie Terezie vládli v letech 1780–1804 habsburské monarchii a zároveň byli císaři Svaté říše římské. Od roku 1804 používali titul rakouských císařů, který přetrval i po rozdělení země na Rakousko-Uhersko roku 1867. Užívali i další panovnické tituly, zejména titul krále českého a uherského, ale také například v letech 1765–1860 velkovévody toskánského, resp. ve vévody modenského. Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení \"habsbursko-lotrinská dynastie\" často zkracováno jako Habsburkové.", "tgt_summary": "The House of Habsburg-Lorraine () originated from the marriage in 1736 of Francis III, Duke of Lorraine and Bar, and Maria Theresa of Austria, later successively Queen of Bohemia, Queen of Hungary and Archduchess of Austria. Its members are the legitimate surviving line of the House of Habsburg and the House of Lorraine, inheriting their patrimonial possessions and vocation to the Empire from the female descendants of the House of Habsburg and the male line of the House of Lorraine. The House of Habsburg takes its name from Habsburg Castle, a fortress built in the 1020s by Count Radbot of Klettgau in Aargau, present-day Switzerland. His grandson, Otto II, was the first to take on the name of the fortress as his own, adding \"Graf von Habsburg\" (\"Count of Habsburg\") to his title. The House of Habsburg gathered dynastic momentum during the 11th, 12th, and 13th centuries, and in 1273, Radbot's seventh-generation descendant Rudolph of Habsburg became Roman-German King. He moved the family's power base to the Duchy of Austria, which the Habsburgs ruled until 1918. The branch of Vaudemont and Guise from the House of Lorraine become the major branch after a brief interlude in 1453–1473, when the duchy passed in right of Charles de Bourbon's daughter to her husband John of Calabria, a Capetian, Lorraine reverted to the House of Vaudemont, a junior branch of the House of Lorraine, in the person of René II, who later added to his titles that of Duke of Bar.", "id": 1928813} {"src_title": "Miříkovité", "tgt_title": "Apiaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Miříkovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, občas na bázi stonku dřevnatějící. Zcela výjimečně je stonek dřevnatý (\"Myrrhidendron\"). Stonek je dutý nebo plný. Listy jsou střídavé, vzácně vstřícné nebo v přízemní růžici, bez palistů, jednoduché nebo složené. Čepel listů je obvykle silně členěná, často i do několika řádů, zřídka jednoduchá. Řapík lodyžních listů má zpravidla na bázi výraznou pochvu. Rostliny obsahují ve všech částech včetně oplodí sekreční buňky a kanálky a bývají aromatické. Květy jsou drobné, pětičetné, zpravidla oboupohlavné, pravidelné, pouze okrajové květy v květenství u některých zástupců asymetrické a paprskující. Květy jsou uspořádány v jednoduchých okolících nebo v okolících složených z okolíčků. Pod květenstvím bývá vytvořen obal z listenů a pod jednotlivými okolíčky obalíček. U některých rodů není obal či obalíček (případně obojí) vyvinut. Květenství jsou většinou volná, s dlouhými stopkami květů a obalíčků, mohou však být i stažená a tvořit hlávku. Kalich je téměř celý srostlý se semeníkem a je patrný pouze jako 5 cípů na okraji semeníku. Korunní lístky jsou volné. Tyčinek je 5, jsou volné a střídají se s korunními lístky. Prašníky jsou žluté, zřídka fialové. Semeník je spodní, srostlý ze 2 plodolistů, se 2 komůrkami a 2 čnělkami. Na horní straně na semeník nasedá žlaznatý terč, vybíhající v rozšířenou bázi čnělek. V každém plodolistu je jediné vajíčko. Plodem je dvounažka, za zralosti se zpravidla rozpadající na dva plůdky (merikarpia), někdy spojené plodonošem (karpoforem). Semena obsahují malé embryo a hojný endosperm. Čeleď miříkovité zahrnuje asi 3800 druhů ve 434 rodech. Největší rody jsou máčka (\"Eryngium\", přes 200 druhů), prorostlík (\"Bupleurum\", asi 190), bedrník (\"Pimpinella\", 150) a ločidlo (\"Ferula\", asi 130 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Miříkovité jsou rozšířeny kosmopolitně. Mnohé rody jsou zastoupeny jak v Eurasii, tak v Severní Americe, vyskytují se i v arktických oblastech. Největší druhové bohatství je v Eurasii, naopak pouze 50 rodů a 500 druhů roste v neotropické oblasti. V tropech rostou převážně v horách. V české květeně je tato čeleď zastoupena asi 50 rody.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasické taxonomii byla čeleď miříkovité spolu s čeledí aralkovité (\"Araliaceae\") řazena do řádu miříkotvaré (\"Apiales\"), dříve nazývaného aralkotvaré (\"Araliales\"). Byla členěna na tři podčeledi: \"Apioideae\", \"Saniculoideae\" a \"Hydrocotyloideae\". Molekulární výzkumy ukázaly, že první dvě podčeledi jsou sesterské a monofyletické skupiny, zatímco \"Hydrocotyloideae\" jsou parafyletická skupina. Dva rody (\"Hydrocotyle\" a \"Trachymene\") byly následně přeřazeny do čeledi aralkovité (\"Araliaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy miříkovitých obsahují nektar a jsou navštěvovány širokou paletou létajícího hmyzu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Čeleď zahrnuje jak druhy využívané jako potrava, tak i druhy vysoce toxické (např. rozpuk jízlivý, bolehlav plamatý). Mezi známou kořenovou, případně i listovou zeleninu patří mrkev obecná (\"Daucus carota\"), petržel kadeřavá (\"Petroselinum crispum\") nebo miřík celer (\"Apium graveolens\"). V minulosti byla jako kořenová zelenina pěstována také krabilice hlíznatá (\"Chaerophyllum bulbosum\") a kerblík třebule (\"Anthriscus cerefolium\"). Z koření je využíván zejména kmín kořenný (\"Carum carvi\"), fenykl obecný (\"Foeniculum vulgare\") a bedrník anýz (\"Pimpinella anisum\"). Některé rostliny z této čeledi jsou používány v léčitelství a lékařství jakožto léčivé byliny či suroviny pro výrobu léků a prostředků proti početí. Některé druhy se pěstují jako okrasné rostliny, např. máčka (\"Eryngium\") a jarmanka (\"Astrantia\"). Jako skalničky se občas pěstují některé druhy z rodu \"Azorella\", pocházející z jižní polokoule a tvořící pozoruhodné velmi kompaktní trsy z drobných nahuštěných rostlinek.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Aciphylla\", \"Acronema\", \"Actinanthus\", \"Actinolema\", \"Actinotus\", \"Adenosciadium\", \"Aegokeras\", \"Aegopodium\", \"Aethusa\", \"Aframmi\", \"Afrocarum\", \"Afroligusticum\", \"Afrosison\", \"Agasyllis\", \"Agrocharis\", \"Ainsworthia\", \"Alepidea\", \"Aletes\", \"Alococarpum\", \"Alposelinum\", \"Ammi\", \"Ammiopsis\", \"Ammodaucus\", \"Ammoides\", \"Ammoselinum\", \"Anethum\", \"Angelica\", \"Angelocarpa\", \"Anginon\", \"Angoseseli\", \"Anisopoda\", \"Anisosciadium\", \"Anisotome\", \"Annesorhiza\", \"X Anthrichaerophyllum\", \"Anthriscus\", \"Aphanopleura\", \"Apiastrum\", \"Apiopetalum\", \"Apium\", \"Apodicarpum\", \"Arafoe\", \"Arctopus\", \"Arcuatopterus\", \"Arracacia\", \"Artedia\", \"Asciadium\", \"Asteriscium\", \"Astomaea\", \"Astrantia\", \"Astrodaucus\", \"Astydamia\", \"Athamanta\", \"Aulacospermum\", \"Austropeucedanum\", \"Autumnalia\", \"Azilia\", \"Azorella\", \"Berula\", \"Bifora\", \"Bilacunaria\", \"Bolax\", \"Bonannia\", \"Bowlesia\", \"Bunium\", \"Bupleurum\", \"Cachrys\", \"Calyptrosciadium\", \"Capnophyllum\", \"Carlesia\", \"Caropsis\", \"Carum\", \"Caucalis\", \"Cenolophium\", \"Centella\", \"Cephalopodium\", \"Chaerophyllopsis\", \"Chaerophyllum\", \"Chaetosciadium\", \"Chamaele\", \"Chamaesciadium\", \"Chamaesium\", \"Chamarea\", \"Changium\", \"Chlaenosciadium\", \"Choritaenia\", \"Chuanminshen\", \"Chymsydia\", \"Cicuta\", \"Cnidiocarpa\", \"Cnidium\", \"Coaxana\", \"Conioselinum\", \"Conium\", \"Conopodium\", \"Coriandrum\", \"Cortia\", \"Cortiella\", \"Cotopaxia\", \"Coulterophytum\", \"Coxella\", \"Crithmum\", \"Cryptotaenia\", \"Cuminum\", \"Cyathoselinum\", \"Cyclorhiza\", \"Cyclospermum\", \"Cymbocarpum\", \"Cymopterus\", \"Cynosciadium\", \"Dactylaea\", \"Dasispermum\", \"Daucosma\", \"Daucus\", \"Demavendia\", \"Dethawia\", \"Dichosciadium\", \"Dickinsia\", \"Dicyclophora\", \"Dimorphosciadium\", \"Diplaspis\", \"Diplolophium\", \"Diplotaenia\", \"Diposis\", \"Distichoselinum\", \"Domeykoa\", \"Donnellsmithia\", \"Dorema\", \"Dracosciadium\", \"Drusa\", \"Ducrosia\", \"Dystaenia\", \"Echinophora\", \"Elaeoselinum\", \"Elaeosticta\", \"Eleutherospermum\", \"Enantiophylla\", \"Endressia\", \"Eremocharis\", \"Eremodaucus\", \"Ergocarpon\", \"Erigenia\", \"Eriocycla\", \"Eriosynaphe\", \"Eryngium\", \"Erythroselinum\", \"Eurytaenia\", \"Exoacantha\", \"Falcaria\", \"Fergania\", \"Ferula\", \"Ferulago\", \"Ferulopsis\", \"Foeniculum\", \"Frommia\", \"Froriepia\", \"Fuernrohria\", \"Galagania\", \"Geocaryum\", \"Gingidia\", \"Glaucosciadium\", \"Glehnia\", \"Glia\", \"Glochidotheca\", \"Gongylosciadium\", \"Grafia\", \"Grammosciadium\", \"Guillonea\", \"Gymnophyton\", \"Hacquetia\", \"Halosciastrum\", \"Haplosciadium\", \"Haplosphaera\", \"Harbouria\", \"Harrysmithia\", \"Haussknechtia\", \"Hellenocarum\", \"Heptaptera\", \"Heracleum\", \"Hermas\", \"Heteromorpha\", \"Heterosciadium\", \"Hladnikia\", \"Hohenackeria\", \"Homalocarpus\", \"Horstrissea\", \"Huanaca\", \"Hyalolaena\", \"Hymenolaena\", \"Imperatoria\", \"Itasina\", \"Johrenia\", \"Johreniopsis\", \"Kadenia\", \"Kafirnigania\", \"Kalakia\", \"Kandaharia\", \"Karatavia\", \"Karnataka\", \"Kedarnatha\", \"Keraymonia\", \"Kitagawia\", \"Klotzschia\", \"Komarovia\", \"Korshinskia\", \"Kosopoljanskia\", \"Kozlovia\", \"Krasnovia\", \"Krubera\", \"Kundmannia\", \"Ladyginia\", \"Lagoecia\", \"Lalldhwojia\", \"Laretia\", \"Laser\", \"Laserpitium\", \"Lecokia\", \"Ledebouriella\", \"Lefebvrea\", \"Leibergia\", \"Leutea\", \"Levisticum\", \"Lichtensteinia\", \"Lignocarpa\", \"Ligusticella\", \"Ligusticopsis\", \"Ligusticum\", \"Lilaeopsis\", \"Limnosciadium\", \"Lipskya\", \"Lisaea\", \"Lomatium\", \"Lomatocarpa\", \"Mackinlaya\", \"Macrosciadium\", \"Magadania\", \"Magydaris\", \"Malabaila\", \"Mandenovia\", \"Margotia\", \"Marlothiella\", \"Mastigosciadium\", \"Mathiasella\", \"Mediasia\", \"Meeboldia\", \"Melanosciadium\", \"Melanoselinum\", \"Merwiopsis\", \"Meum\", \"Micropleura\", \"Microsciadium\", \"Mogoltavia\", \"Molopospermum\", \"Monizia\", \"Mulinum\", \"Musineon\", \"Myrrhidendron\", \"Myrrhis\", \"Myrrhoides\", \"Naufraga\", \"Neoconopodium\", \"Neogoezia\", \"Neonelsonia\", \"Neoparrya\", \"Neosciadium\", \"Neoturczaninovia\", \"Niphogeton\", \"Nirarathamnos\", \"Nothosmyrnium\", \"Notiosciadium\", \"Notopterygium\", \"Ochotia\", \"Oedibasis\", \"Oenanthe\", \"Oligocladus\", \"Oliveria\", \"Opopanax\", \"Oreocome\", \"Oreomyrrhis\", \"Oreonana\", \"Oreoschimperella\", \"Oreoxis\", \"Orlaya\", \"Ormopterum\", \"Ormosciadium\", \"Ormosolenia\", \"Orogenia\", \"Oschatzia\", \"Osmorhiza\", \"Ottoa\", \"Oxypolis\", \"Pachyctenium\", \"Pachypleurum\", \"Palimbia\", \"Pancicia\", \"Paraligusticum\", \"Paraselinum\", \"Parasilaus\", \"Pastinaca\", \"Pastinacopsis\", \"Paulita\", \"Pedinopetalum\", \"Perideridia\", \"Perissocoeleum\", \"Petagnia\", \"Petroedmondia\", \"Petroselinum\", \"Peucedanum\", \"Phellolophium\", \"Phlojodicarpus\", \"Phlyctidocarpa\", \"Physospermopsis\", \"Physospermum\", \"Physotrichia\", \"Pilopleura\", \"Pimpinella\", \"Pinacantha\", \"Pinda\", \"Pituranthos\", \"Platysace\", \"Pleurospermopsis\", \"Pleurospermum\", \"Podistera\", \"Polemannia\", \"Polemanniopsis\", \"Polylophium\", \"Polytaenia\", \"Polyzygus\", \"Portenschlagiella\", \"Postiella\", \"Pozoa\", \"Prangos\", \"Prionosciadium\", \"Psammogeton\", \"Pseudocarum\", \"Pseudocymopterus\", \"Pseudorlaya\", \"Pseudoselinum\", \"Pseudotaenidia\", \"Pternopetalum\", \"Pterygopleurum\", \"Pteryxia\", \"Ptilimnium\", \"Ptychotis\", \"Pycnocycla\", \"Pyramidoptera\", \"Registaniella\", \"Rhabdosciadium\", \"Rhodosciadium\", \"Rhopalosciadium\", \"Rhysopterus\", \"Ridolfia\", \"Rouya\", \"Rumia\", \"Rupiphila\", \"Rutheopsis\", \"Sajanella\", \"Sanicula\", \"Saposhnikovia\", \"Scaligeria\", \"Scandia\", \"Scandix\", \"Schizeilema\", \"Schoenolaena\", \"Schrenkia\", \"Schtschurowskia\", \"Schulzia\", \"Sclerochorton\", \"Sclerotiaria\", \"Scrithacola\", \"Selinopsis\", \"Selinum\", \"Semenovia\", \"Seseli\", \"Seselopsis\", \"Shoshonea\", \"Silaum\", \"Sinocarum\", \"Sinodielsia\", \"Sinolimprichtia\", \"Sison\", \"Sium\", \"Smyrniopsis\", \"Smyrnium\", \"Sonderina\", \"Spananthe\", \"Spermolepis\", \"Sphaenolobium\", \"Sphaerosciadium\", \"Sphallerocarpus\", \"Sphenocarpus\", \"Sphenosciadium\", \"Spuriodaucus\", \"Spuriopimpinella\", \"Stefanoffia\", \"Steganotaenia\", \"Stenocoelium\", \"Stewartiella\", \"Stoibrax\", \"Symphyoloma\", \"Szovitsia\", \"Taenidia\", \"Tamamschjania\", \"Tauschia\", \"Tetrataenium\", \"Thamnosciadium\", \"Thapsia\", \"Thaspium\", \"Thecocarpus\", \"Tilingia\", \"Tinguarra\", \"Todaroa\", \"Tommasinia\", \"Tongoloa\", \"Tordyliopsis\", \"Tordylium\", \"Torilis\", \"Tornabenea\", \"Trachydium\", \"Trachymene\", \"Trachyspermum\", \"Transcaucasia\", \"Trepocarpus\", \"Tricholaser\", \"Trigonosciadium\", \"Trinia\", \"Trochiscanthes\", \"Turczaninoviella\", \"Turgenia\", \"Uldinia\", \"Vanasushava\", \"Vicatia\", \"Vvedenskya\", \"Xanthosia\", \"Xatardia\", \"Yabea\", \"Zeravschania\", \"Zizia\", \"Zosima\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Miříkovité (\"Apiaceae\"), dříve též mrkvovité nebo okoličnaté (\"Umbelliferae\"), jsou čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu miříkotvaré (\"Apiales\"). Zahrnuje přes 420 rodů a více než 3500 druhů rostlin. Jsou to byliny, obvykle aromatické, s bohatě členěnými listy a s květy v jednoduchém nebo složeném okoličnatém květenství. Miříkovité jsou bohatě zastoupeny ve flóře České republiky, řada druhů má hospodářský význam.", "tgt_summary": "Apiaceae or Umbelliferae is a family of mostly aromatic flowering plants named after the type genus \"Apium\" and commonly known as the celery, carrot or parsley family, or simply as umbellifers. It is the 16th-largest family of flowering plants, with more than 3,700 species in 434 genera including such well-known and economically important plants such as ajwain, angelica, anise, asafoetida, caraway, carrot, celery, chervil, coriander, cumin, dill, fennel, poison hemlock, lovage, cow parsley, parsley, parsnip and sea holly, as well as silphium, a plant whose identity is unclear and which may be extinct. The family Apiaceae includes a significant number of phototoxic species, such as giant hogweed, and a smaller number of highly poisonous species, such as water hemlock, poison hemlock, water dropwort and spotted cowbane.", "id": 523971} {"src_title": "Bolševník obecný", "tgt_title": "Heracleum sphondylium", "src_document": [{"title": "Poddruhy.", "content": "Mezi jednotlivými poddruhy existuje řada přechodných forem, zřejmě kříženců.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jde o 0,5–2 metry vysokou dvou až víceletou rostlinu (závisí na podnebí a tuhosti zimy). První rok pouze vytvoří přízemní listy (mohou být až 60 cm velké) a střádá zásoby do vřetenovitého hlavního kořene. Na druhý rok vyžene lodyhu s okoličnatým květenstvím, které je tvořeno zpravidla 10–25 okolíčky (může jich být ale ještě více). Přízemní listy jsou tří až pětičetné, dlouze řapíkaté. Listy na lodyze jsou podstatně menší (u vzrostlé rostliny maximálně 20 cm). Lodyha je dutá, hranatě rýhovaná, chlupatá. Květy jsou oboupohlavné, barva bílá, nazelenalá, narůžovělá nebo nažloutlá. Plody jsou dvounažky. Semena si zachovávají klíčivost přes 7 let. Kromě bolševníku obecného se v Česku uchytil nebezpečný invazní druh bolševník velkolepý (\"Heracleum mantegazzianum\"), který se svému příbuznému dost podobá. Není vyloučeno, že se v místech společného výskytu oba druhy kříží; z Velké Británie a Německa byl již výskyt kříženců \"Heracleum sphondylium\" × \"mantegazzianum\" hlášen. Základní rozdíly – bolševník obecný proti bolševníku velkolepému:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Bolševník obecný se přirozeně vyskytuje v celém mírném pásu Evropy a západní Sibiře, včetně severních částí Pyrenejského, Apeninského a Balkánského poloostrova, severních částí Turecka a části Kavkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Bolševník obecný je nitrofilní rostlina libující si na vlhkých hnojených loukách či pastvinách, rumištích, příkopech kolem cest a zanedbaných zahradách. Vyhovuje mu těžší půda s neutrálním pH (nicméně dobře snáší i mírně kyselé či mírně zásadité půdy). V Česku kvete od června do září.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Nejvýznamnější účinnou složkou obsaženou v celé rostlině jsou fototoxické furanokumariny; jejich koncentrace ve šťávě rostliny je však podstatně menší.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Bolševník obecný obsahuje stejně jako bolševník velkolepý fototoxické furanokumariny, jejich koncentrace ve šťávě rostliny je však podstatně menší. I přes to není vhodné se příliš potřísňovat jeho šťávou, která může u citlivých jedinců vyvolat podráždění kůže (zrudnutí) až otoky a puchýřnatění pokožky. Celá rostlina je jedovatá, nejjedovatější jsou nezralé plody.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V léčitelství.", "content": "V léčitelství se tinktura z bolševníku obecného používá jako antiepileptikum a antihysterikum. Droga snižuje krevní tlak, má celkově povzbudivé účinky a v minulosti se považovala i za afrodisiakum. Dnes se ale již prakticky nepoužívá pro nepříjemné vedlejší účinky (silná projímavost a nutnost vyhýbat se přímému slunci po jejich aplikaci). Sbírá se nať a někdy i kořen.", "section_level": 2}, {"title": "Ve včelařství.", "content": "Bolševník obecný je výborná nektarodárná bylina. Druhový bolševníkový med je světle či tmavě žlutý, má pronikavou vůni a škrablavou příchuť. Krystalizuje do matně šedivožluté barvy. Obsahuje vitamín B1 a u citlivých osob může způsobit alergické reakce. Častěji však bývá bolševníkový med součástí smíšených letních medů. Rousky pylu bolševníku bývají žlutě zbarvené.", "section_level": 2}, {"title": "V gastronomii.", "content": "Dříve patřil ve východní Evropě k hojně využívané zelenině zejména k přípravě boršče. Odtud pocházejí také jeho pojmenování v polštině - \"barszcz\" a v ruštině \"borščevik\". Dále se mladé listy používaly jako špenát nebo i do salátů. Kořen a listy se používaly k přípravě zeleninových bujónů.", "section_level": 2}, {"title": "V zemědělství.", "content": "Jako pícnina je oblíben zejména u ovcí a skotu, ale také u králíků. Na druhé straně znehodnocuje seno tím, že stvoly a dužnatá žilnatina listů špatně schnou a při skladování plesniví.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena České republiky, díl 5 / B. Slavík (Ed.). – Praha : Academia, 1997. – S. 387–392.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Bolševník obecný (\"Heracleum sphondylium\") (lidově zvaný bršť) je rostlina z čeledi miříkovitých vyskytující se ve Středomoří a mírném pásu Evropy a Asie. Někdy se udává i Severní Amerika; závisí to na tom, zda autor nahlíží na jediného tamního zástupce rodu bolševník jako na samostatný druh (\"Heracleum maximum\" Bartram, 1791), nebo zda jej považuje za pouhý poddruh bolševníku obecného (\"Heracleum sphondylium\" subsp. \" montanum\" (Schleicher ex Gaudin) Briquet, 1905, resp. \"H. sphondylium\" var. \"lanatum\" (Michaux) Dorn, 1988, resp. \"H. sphondylium\" subsp. \"lanatum\" (Michaux) A. Löwe & D. Löwe, 1982). Obvyklejší je však pojetí amerického zástupce jakožto samostatného druhu.", "tgt_summary": "Heracleum sphondylium, commonly known as hogweed, common hogweed or cow parsnip, is a herbaceous perennial or biennial plant, in the umbelliferous family Apiaceae that includes fennel, cow parsley, ground elder and giant hogweed. It is native to Europe and Asia. The common name eltrot may also be applied, but is not specific to this species. Umbelliferous plants are so named because of the umbrella-like arrangement of flowers they produce. The North American species \"Heracleum maximum\" (also called cow parsnip) is sometimes included as a subspecies of \"H. sphondylium\". The plant provides a great deal of nectar for pollinators. It was rated in the top 10 for most nectar production (nectar per unit cover per year) in a UK plants survey conducted by the AgriLand project which is supported by the UK Insect Pollinators Initiative.", "id": 101927} {"src_title": "Zelené řasy", "tgt_title": "Green algae", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Buňka.", "content": "Rozměry buňky jsou velice různé – extrémem jsou v tomto ohledu řasy \"Ostreococcus tauri\" (velikost buňky pouhý jeden μm), na opačném konci spektra je třeba obrovská mnohojaderná buňka lazuchy (\"Caulerpa\", až jeden metr). Buňky obsahují typickou eukaryotickou výbavu a navíc plastidy primárního typu. Jejich fotosyntetickými barvivy jsou především chlorofyl a a b, u některých zelených řas ze skupiny \"Prasinophyceae\" je však dokonce přítomen derivát chlorofylu c. Chlorofyly jako takové sice nejsou překryté jinými pigmenty, a proto jsou řasy jasně zelené, ale přesto se u nich další pigmenty v jisté míře vyskytují. Typický je β-karoten, ale i různé xanthofyly (lutein, zeaxantin, violaxantin, anteraxantin, neoxantin, sifonein, sifonoxantin a podobně). Chloroplasty mají dvě obalné membrány (vznikly totiž primární endosymbiózou stejně jako u ostatních rostlin). Tylakoidy srůstají v lamely, ale netvoří grana. Pyrenoidy jsou uvnitř chloroplastu, někdy tam je navíc červenavé stigma. Hlavní zásobní látkou je většinou škrob (α-1,4-glukan). Zelené řasy mají v typickém případě dva nebo čtyři bičíky. Buněčná stěna je zpravidla celulózní a pektinózní, někdy je však nahrazena stěnou z xylózy (u některých trubicovek, \"Bryopsidophyceae\"). Obecně bývají jejich stěny zpevněny uhličitanem vápenatým, křemičitými sloučeninami či vzácně i jinými látkami.", "section_level": 2}, {"title": "Stélka.", "content": "Zelené řasy jsou často jednobuněčné, ale několikrát v evoluční historii zelených řas vznikla do určité míry i mnohobuněčnost. Podoba zelených řas je rozmanitá – od vláken po trubice, jednoduchých listů až mnohem složitějších. Mají různé typy stélek – od mikroskopických jednobuněčných až po makroskopické. Mnohé ze zelených řas jsou relativně primitivní jednobuněčné organizmy, často s jediným plastidem, ale jiné skupiny zelených řas vykazují zvyšující se úroveň vnitřní organizace. Existují tak i zelené řasy jakožto mnohobuněčné rostliny se složitou vnitřní organizací a řízeným růstem a vývojem (parožnatky), které se považují za nejbližší žijící příbuzné vyšších rostlin. Mnoho znaků zelených řas je stejných jako u vyšších rostlin, jsou jim totiž mnohem blíže příbuzné než řasám hnědým a červeným.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Zelené řasy se rozmnožují pohlavně i nepohlavně. Nepohlavní rozmnožování zajišťují vždy jisté mitospory, tedy spory vzniklé mitózou buněk. Tyto spory mají tedy buď haploidní genom (a pak vznikly z haploidního gametofytu), nebo diploidní genom (a pak vznikly z diploidního sporofytu). Spory mohou být jak pohyblivé (zoospory), tak nepohyblivé (aplanospory). Ve většině případů dochází pravidelně i k pohlavnímu rozmnožování. To má klasické schéma, při němž nejprve splynou cytoplazmy obou pohlavních buněk (tzv. plazmogamie), načež splynou jádra (karyogamie). Takto vzniklá zygota obvykle prochází stádiem klidu (tzv. zygospora). Pohlavní buňky vznikají z vegetativních buněk nebo v gametangiích, mohou mít různý tvar a různou pohyblivost (trend směřuje k oogamii). Někdy však jsou od sebe pohlavní buňky různého pohlaví k nerozeznání (zuv. izogamie). V tom případě se tyto „pohlavní typy“ (mating types) často označují znaménky + a -.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Žijí ve sladkých i slaných vodách, kde se přichycují na kameny ve skalnatých pobřežích. Zde přežijí jen díky svému pružnému tělu a schopnosti splývání na vlnách, jinak by je příbojové vlny rozdrtily. Daří se jim hlavně v mělkých, tropických lagunách, kde se vyskytují nejčastěji rody \"Caulerpa\", \"Halimeda\" a \"Udotea\" Dále můžeme zelené řasy spatřit v půdě, na kamenech, na rostlinách, v teplotních extrémech. Jsou důležitými primárními producenty a jsou významnou složkou potravy mnoha organismů. Některé zelené řasy (\"Trebouxia\") tvoří fotosyntetizující část lišejníků, některé zase jsou původci infekčních onemocnění (např. \"Prototheca\", \"Chlorella\"). Místo s největším počtem řas je bezkonkurenčně Sargasové moře. Na hladině je tu až 1,7 tun na kilometr čtvereční bičíkatých řas s bohatými stélkami. Vodní zelené řasy jsou tak významnými a početnými producenty biomasy, že každoročně podle odhadů do svých těl zabudují miliardu tun uhlíku.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Skutečný fylogenetický strom zelených řas se neobejde bez vývojové větve vyšších rostlin, protože jsou zelené řasy bez vyšších rostlin parafyletické, tedy z hlediska evoluční historie nepřirozená skupina. Zelené řasy jsou tvořeny dvěma hlavními vývojovými liniemi. Linie obsahující vyšší rostliny – \"Streptophyta\" (pro parafyletickou skupinu všech řas této linie se užívá název \"Charophyta\") – obsahuje ze zelených řas zejména parožnatky, spájivky, \"Mesostigmatophyceae\", \"Klebsormidiophyceae\"a \"Coleochaetophyceae\". Jedná se vesměs o řasy sladkovodní. Zbývající řasy jsou zařazené do skupiny \"Chlorophyta\" \"sensu stricto\" (\"v užším smyslu\"). Tato linie obsahuje zejména zelenivky, \"Ulvophyceae\", \"Trebouxiophyceae\" a parafyletické \"Prasinophyceae\". Řasy této skupiny byly naopak původně pouze mořské. Některé skupiny (jako např. zelenivky) si však evolučně později také vyvinuly schopnost růstu ve sladkých vodách. Celý systém podle dnešních názorů vypadá přibližně takto:", "section_level": 1}, {"title": "Význam pro člověka.", "content": "Někteří zástupci, např. druhy rodů \"Chlorella\" (zelenivka) nebo \"Dunaliella\" jsou využíváni jako zdroj potravinářských barviv nebo přímo k výživě lidí i hospodářských zvířat. Makroskopické zelené řasy se také často používají jako ozdobné rostliny v akváriích. Často se také využívají ve farmaceutickém průmyslu jako přírodní léčivo.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Článek internetového časopisu \"OSEL\": Energie budoucnosti - řasy nám možná vytrhnou trn z paty", "section_level": 2}], "src_summary": "Zelené řasy (\"Chlorophyta\" v širším smyslu) je významné oddělení jednobuněčných i mnohobuněčných stélkatých zelených rostlin. Představují blízké příbuzné vyšších rostlin, které se z jedné linie zelených řas vyvinuly. Pokud vyšší rostliny do zelených řas neřadíme, pak jsou zelené řasy nepřirozenou, tzv. parafyletickou skupinou. Proto se v novějších systémech do taxonu zařazují i vyšší rostliny a nový smysl (= zelené rostliny) se odráží i v pozměněných názvech – \"Chlorobionta\" nebo \"Viridiplantae\". Tento článek však pracuje s tradiční parafyletickou variantou. V tomto smyslu je známo 500 rodů a 16 000 druhů zelených řas.", "tgt_summary": "The green algae (singular: green alga) are a large, informal grouping of algae consisting of the Chlorophyta and Charophyta/Streptophyta, which are now placed in separate divisions, together with the more basal Mesostigmatophyceae, Chlorokybophyceae and Spirotaenia. The land plants, or embryophytes, are thought to have emerged from the charophytes. Therefore, cladistically, embryophytes belong to green algae as well. However, because the embryophytes are traditionally classified as neither algae nor green algae, green algae are a paraphyletic group. Since the realization that the embryophytes emerged from within the green algae, some authors are starting to include them. The clade that includes both green algae and embryophytes is monophyletic and is referred to as the clade Viridiplantae and as the kingdom Plantae. The green algae include unicellular and colonial flagellates, most with two flagella per cell, as well as various colonial, coccoid and filamentous forms, and macroscopic, multicellular seaweeds. There are about 8,000 species of green algae. Many species live most of their lives as single cells, while other species form coenobia (colonies), long filaments, or highly differentiated macroscopic seaweeds. A few other organisms rely on green algae to conduct photosynthesis for them. The chloroplasts in dinoflagellates of the genus \"Lepidodinium\", euglenids and chlorarachniophytes were acquired from ingested green algae, and in the latter retain a nucleomorph (vestigial nucleus). Green algae are also found symbiotically in the ciliate \"Paramecium\", and in \"Hydra viridissima\" and in flatworms. Some species of green algae, particularly of genera \"Trebouxia\" of the class \"Trebouxiophyceae\" and \"Trentepohlia\" (class Ulvophyceae), can be found in symbiotic associations with fungi to form lichens. In general the fungal species that partner in lichens cannot live on their own, while the algal species is often found living in nature without the fungus. \"Trentepohlia\" is a filamentous green alga that can live independently on humid soil, rocks or tree bark or form the photosymbiont in lichens of the family Graphidaceae. Also the macroalga \"Prasiola calophylla\" (Trebouxiophyceae) is terrestrial, and \"Prasiola crispa\", which live in the supralittoral zone, is terrestrial and can in the Antarctic form large carpets on humid soil, especially near bird colonies.", "id": 141511} {"src_title": "Okolí (matematika)", "tgt_title": "Neighbourhood (mathematics)", "src_document": [{"title": "Neformální úvod.", "content": "Pojem okolí byl nejprve studován na množině reálných číslech, poté však byl zobecněn na mnohem širší okruh množin. Reálná i komplexní čísla jsou metrickým prostorem a každý metrický prostor je topologickým prostorem. Proto ze všech níže uvedených definice je topologická definice nejobecnější (má smysl na širším okruhu množin než ty zbývající). Všechny níže uvedené definice jsou ekvivalentní v tom smyslu, že pokud má na nějaké struktuře smysl více než jedna z níže uvedených definice pojmu okolí nebo ε-okolí, pak tyto definice splývají. Například na množině je 1-okolí bodu 3 v metrickém smyslu totožná s 1-okolí bodu 3 podle definice pro reálná čísla.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah okolí k ε-okolí.", "content": "Ve všech níže uvedených případech, kdy definujeme ε-okolí, platí, že množina \"A\" je \"okolím\" bodu \"x\", pokud obsahuje jeho ε-okolí pro nějaké ε > 0. Například interval (2.9 , 3.1) je 0.1-okolím bodu 3 a tedy je jeho okolím. Topologický prostor se od ostatních případů odlišuje tím, že na něm lze definovat okolí, ovšem ne ε-okolí.", "section_level": 1}, {"title": "ε-okolí v množině reálných čísel.", "content": "V množině reálných čísel je ε-okolí (ε > 0) bodu x otevřený interval (x-ε, x+ε). Prstencové nebo také redukované ε-okolí bodu \"x\" je pak okolí, které neobsahuje bod \"x\", tedy sjednocení intervalů formula_1. Pojem okolí a ε-okolí je možno zobecnit na rozšířená reálná čísla, což podstatně zjednoduší definice limity funkce pro různé případy (vlastní/nevlastní limita ve vlastním/nevlastním bodě).", "section_level": 1}, {"title": "ε-okolí komplexního bodu.", "content": "\"formula_2-okolím komplexního bodu\" formula_3 označujeme všechny body z komplexní roviny, pro které platí formula_4, tzn. body ležící na komplexní rovině uvnitř kružnice se středem v bodě formula_3 a poloměrem formula_2.", "section_level": 1}, {"title": "ε-okolí v metrických prostorech.", "content": "V metrickém prostoru formula_7 máme pomocí metriky formula_8 definovánu vzdálenost bodů a zavádíme formula_9-okolí bodu formula_10 jako", "section_level": 1}, {"title": "Okolí v topologických prostorech.", "content": "Podmnožinu formula_12 topologického prostoru formula_13 nazveme okolím bodu formula_10, pokud existuje prvek topologie (to je z definice topologie otevřená množina) formula_15 takový, že formula_16 a platí formula_17. Okolí bodu formula_10 značíme formula_19. Protože vnitřek množiny je její největší otevřená podmnožina, je množina formula_19 okolí bodu formula_10 právě tehdy, když formula_10 leží v jejím vnitřku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okolí bodu je podmnožina topologického prostoru, jejíž otevřená podmnožina obsahuje tento bod. Okolí bodu je taková množina, že i „blízké“ body leží stále v této množině. Pomocí okolí bodů se dají definovat pojmy uzávěr a vnitřek množiny, spojité zobrazení, limita funkce a podobně.", "tgt_summary": "In topology and related areas of mathematics, a neighbourhood (or neighborhood) is one of the basic concepts in a topological space. It is closely related to the concepts of open set and interior. Intuitively speaking, a neighbourhood of a point is a set of points containing that point where one can move some amount in any direction away from that point without leaving the set.", "id": 159973} {"src_title": "Léno", "tgt_title": "Fief", "src_document": [{"title": "Udělování lén.", "content": "Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky a úřady do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna (v západofranské říši například roku 877 na Karlu II. Holém). Držitel propůjčené půdy (mohl jím být nejen šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter či biskupství) se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi – seniorovi povinni „\"radou a pomocí\"“. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které panovník svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc. Zatímco v Anglii byla uplatňována zásada „vazal mého vazala je i mým vazalem“, což vedlo k centralizaci země, ve Francii platilo, že „vazal mého vazala není mým vazalem“.", "section_level": 1}, {"title": "Feudální statek.", "content": "Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora (obyvatelé hradu či paláce). Vlastníci lén byli feudální vrchností - pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikál i rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost). Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty - renty v úkonech, odevzdávali ještě část vlastní úrody - rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9. - 13. století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků - bez svolení své vrchnosti se například nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál - poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.", "section_level": 1}, {"title": "Feudální úřad.", "content": "Stejně jako statky byly v léno udělovány i úřady, z nichž často plynuly držiteli také nemalé výhody. V tomto případě v latině je použit výraz \"beneficium\". Význam je zde prakticky stejný, jako při použití výrazu \"feudum\".", "section_level": 1}, {"title": "Feudální hierarchie.", "content": "Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak stal zároveň lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval „\"radu a pomoc\"“. Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta - rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců (první léno bylo uděleno v pol. 8. st. majordomem Karlem Martelem). V 9. - 11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu \"feudum\" se celý systém i středověká společnost označují jako feudální. Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začali nahrazovat nájemní vojáci, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v našich zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vztahy nejdéle udržely na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zanikl do poloviny 18. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Léno (latina používá dva výrazy: \"feudum\" nebo \"beneficium\", německy: \"Lehn\", \"Lehen\", francouzsky: \"fief\") byla ve středověku označována podmíněná držba půdy, nebo úřadů, na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní, tak písemná. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.", "tgt_summary": "A fief (; ) was the central element of feudalism. It consisted of heritable property or rights granted by an overlord to a vassal who held it in fealty (or \"in fee\") in return for a form of feudal allegiance and service, usually given by the personal ceremonies of homage and fealty. The fees were often lands or revenue-producing real property held in feudal land tenure: these are typically known as fiefs or fiefdoms. However, not only land but anything of value could be held in fee, including governmental office, rights of exploitation such as hunting or fishing, monopolies in trade, and tax farms.", "id": 1186405} {"src_title": "Bořivoj I.", "tgt_title": "Bořivoj I, Duke of Bohemia", "src_document": [{"title": "Prameny o Bořivojovi I..", "content": "O Bořivojovi se zmiňuje hned několik středověkých textů. Nejznámější texty jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o původu.", "content": "Otázka Bořivojova původu je neznámá, většina historiků však souhlasí s Kosmou, že Bořivoj pocházel z Čech. Příbuzenství mezi Přemyslovci a Mojmírovci je možné, kupříkladu sňatkem Svatopluka Velkomoravského s jistou nevěstou z Čech, která mohla být Bořivojovou sestrou, snad Sventoziznou Podle jiné teorie, kterou navrhl Petr Šimík, měl být Bořivoj I. původem z Velké Moravy. Měl být synem Rostislava Velkomoravského. Rostislav poté založil hrad Praha a nazval se Přemyslem, tedy Přemyslem Oráčem. Rostislav měl mít syna Bořivoje a ještě za Rostislavova života se měl Bořivoj stát manželem Ludmily, za podmínky, že Ludmila přijme křest. Po Rostislavově oslepení se měl Bořivoj chopit vlády v Čechách. Tato teorie byla často podporována kosterními pozůstatky pod podlahou svatovítské rotundy v hrobu K1. Tyto pozůstatky byly často považovány za tělo knížete Bořivoje. Lebka tohoto těla sdílí s lebkou z hrobu 12/59 v Sadech u Uherského Hradiště považovaného za hrob knížete Svatopluka ojedinělou anomálii zvukovodu; obě kostry mají také stejnou, byť tehdy běžně rozšířenou krevní skupinu. Ukázalo se však, že lebka z hrobu K1 není z doby Bořivojovy, ale z doby o století mladší.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození.", "content": "Bořivoj se, podle Kosmy, narodil jako syn bájného knížete Hostivíta. Jméno Bořivojova otce však není jisté, a proto se historici jménu Hostivít vyhýbají. Datum Bořivojova narození není přesně známé. Jako indicie můžou posloužit údaje z legendy \"Fuit in provincia Boemorum\" o věku, kterého se dožili jednotliví Přemyslovci. Podle legendy Bořivoj zemřel ve věku 36 až 38 let. Podle Dušana Třeštíka muselo být Bořivojovi v době bitvě u Vltavy více než 15 let. Protože bitva probíhala v roce 872, Bořivoj se musel pravděpodobně narodit před rokem 857. Když se v roce 888 narodil Vratislav, byl pravděpodobně Bořivoj stále naživu. Další nápověda se nachází ve Fuldských letopisech, podle nichž v roce 890 získal Čechy v přímé držení Svatopluk. Dušan Třeštík proto odečetl Bořivojův přibližný věk, kterého se dožil, od let 888–890 a získal tak datum jeho narození mezi lety 852–853. Jiný názor zastával Josef Pekař, jenž datum Bořivojova narození určil mezi roky 857 a 858, Henryk Łowmiański, podle něhož se Bořivoj narodil roku 857, a Václav Chaloupecký, podle nějž se jednalo zase o rok 855. Jediná kronika, která udává přesný letopočet Bořivojova narození, je kronika Václava Hájka z Libočan z 16. století. Podle ní se měl Bořivoj narodit v roce 874, tedy dokonce později než je o něm první písemná zmínka. V osmnáctém a devatenáctém století se však proti Hájkovi postavili tehdejší historikové Gelasius Dobner a František Palacký, kteří mnoho Hájkových výroků označili za pouhé výmysly. Od té doby Hájkově dataci Bořivojova narození badatelé nevěnují pozornost.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Vltavy.", "content": "Situace na území dnešních Čech v 2. polovině 9. století nebyla jednoduchá, tamější knížata se musela rozhodnout, na jakou stranu se přidat. České země se tehdy nacházely mezi dvěma velkými říšemi. Na jedné straně stála Východofranská říše, na druhé pak Velká Morava. Pravděpodobně již v roce 856 se některá knížata z dnešních Čech začala přiklánět k Velké Moravě, v roce 869 za pomocí Lužických Srbů dokonce zaútočila na francké území Bavorska a Durynska. Definitivní připojení pak přišlo po nástupu Svatopluka I. k moci v roce 871. Brzy poté na jaře 872 vyslal východofranský král Ludvík II. Němec, který odmítl nástup Svatopluka uznat, trestnou výpravu nejen proti Moravě, ale i proti jejím spojencům, tedy proti Čechům. Obě vojska se setkala kdesi u Vltavy, snad v oblasti Prahy. V této bitvě Frankové, kterým velel mohučský arcibiskup Liutbert, drtivě zvítězili. Čechům se však podařilo uchýlit se do hradišť, ty již Frankové nedobyli, podařilo se jim ale velice poplenit zemi a následně odtáhnout zpět do Východofranské říše. Kromě zmínky o pěti českých knížatech, tedy Svatoslavovi, Vitislavovi (Vítěslavovi), Herimanovi (Heřmanovi), Spytimírovi a Mojslavovi je ve třech rukopisech zmíněno jako šesté jméno Goriwei. Od 19. století se jméno Goriwei považuje za zkomoleninu jména Bořivoj. Historici dodnes pátrají po důvodu, proč je Bořivojovo jméno zapsáno až jako šesté z pěti jmenovaných. Podle Františka Palackého byl Bořivoj zapsán jako šestý proto, že v bitvě u Vltavy sice nebojoval, ale byl jejich vrchním vládcem, proto si pisatel poznamenal toto jméno až na konec. Podle historika Václava Vaněčka se bojovalo proti knížatům z jihu Čech, Bořivoj možná využil prohry knížat z jihu Čech a právě po této bitvě jižní Čechy ovládl. Kvůli tomuto ovládnutí bylo jméno Goriwei později připsáno. Podle historika J. Čecha Bořivoj v Čechách vládl, ale pisatel Fuldských análu zkomolil jeho jméno na Heriman. Právě bitva u Vltavy je hlavní indícií, pro určení dataci vlády Bořivoje I. Téměř všichni historici zabývající se vládou Bořivoje I. se domnívají, že Bořivoj v roce 872 vládl, musel tedy již vyrůst z chlapeckých let. Tyto domněnky odmítli historici Lubomír Emil Havlík a Rudolf Turek. Podle Havlíka Bořivoj v Čechách v roce 872 nevládl, jelikož byl příliš mladý. I Rudolf Turek se domníval, že Bořivoj v Čechách tehdy nevládl, na rozdíl od Havlíka se domníval, že Bořivoj byl ještě před bitvou u Vltavy vyhnán Strojmírem.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek s Ludmilou.", "content": "Přemyslovci v 70. letech 9. století neovládali celé území obývané Čechy. Patřilo jim tehdy pouze území ve středních Čechách, na ostatních územích dnešních Čech se nacházela jiná knížectví, kterým vládlo několik knížat. Bořivoj pravděpodobně v roce 874 či 875 uzavřel sňatek s Ludmilou, dcerou Slavibora. Původ Ludmily je neznámý, možné jsou však dvě varianty. Podle první varianty pocházela Ludmila z Pšovského knížectví, které leželo na území dnešního Mělnicka. Podle druhé varianty, kterou reprezentuje \"Proložní legenda o svaté Ludmile\" pocházela Ludmila ze země lužickosrbské, sňatkem s Bořivojem se tedy část Lužického Srbska stala součástí Čech. S Ludmilou měl Bořivoj podle legend tři syny a tři dcery, z pramenů jsou však známa jména pouze dvou synů. Nejstarší Spytihněv I., který se narodil brzy po sňatku, tedy v roce 875, a Vratislav I., který se narodil pravděpodobně v roce 888.", "section_level": 2}, {"title": "Bořivojův křest.", "content": "Česká knížata v 2. polovině 9. století nevyznávala křesťanství, jako na Velké Moravě. Křesťanství pronikalo do české kotliny jen pomalu, podle Fuldských letopisů, přijalo v roce 845 křest 14 českých knížat, pravděpodobně však bez úspěchu. První skutečný krok k christianizaci Čech učinil až Bořivoj. Příběh Bořivojova křtu je zmíněn nejen v Kristiánově legendě, ale i v Kosmově kronice. Podle Kristiána měl být Bořivoj pozván na hostinu na dvůr velkomoravského knížete Svatopluka, kde proběhla hostina, jako pohan musel však Bořivoj sedět na zemi. Tato historka není příliš uvěřitelná, i když zákaz společného jídla pohanů s křesťany představoval běžnou praxi karolínských misií v Korutanech a Panonii. Lítost projevil arcibiskup Metoděj, jenž se ho optal, proč tak vynikající muž se nestydí, že sedí na zemi s pasáky sviní. Následovala konverzace mezi Metodějem a Bořivojem a výsledkem bylo rozhodnutí Bořivoje dáti se pokřtít. Křest provedl sám arcibiskup Metoděj, kmotrem Bořivoje se stal pravděpodobně Svatopluk Velkomoravský. Poté Svatopluk a Metoděj Bořivoje bohatě obdarovali − mimo jiné mu dali kněze Kaicha, zřejmě proto, aby nově pokřtěný kníže vykonával své křesťanské povinnosti. Datace křtu je nejistá, z Kristiána vyplývá, že křest provedl arcibiskup Metoděj, který se nacházel na Moravě poprvé v letech 870, poté od roku 873 až do jeho smrti v roce 885, křest se pravděpodobně musel odehrát někdy v tomto období. Co se týče roku, kdy ke křtu došlo, historikové se kloní k několika variantám. Podle Rudolfa Turka přijal Bořivoj křest na přelomu let 869 a 870, jelikož si měl Kosmas splést jméno velkomoravského knížete a Svatopluka zaměnil za Rostislava. František Palacký soudil, že přijal křest v roce 874, tento názor zastával i Josef Pekař. Podle archeologa Ivana Borkovského ke křtu došlo před rokem 880. Václav Novotný soudil, že Bořivoj přijal křest mezi lety 882 až 885.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání proti Bořivojovi.", "content": "Po návratu z Velké Moravy, nechal Bořivoj vystavět na Levém Hradci kostel, zasvěcený svatému Klimentovi. Brzy poté vypuklo proti Bořivojovi povstání, do jehož čela dosadili Strojmíra, pravděpodobně příbuzného Bořivoje. Bořivoj následně utekl na Moravu ke svému spojenci Svatoplukovi Velkomoravskému. Povolání Strojmíra nejspíš nesouviselo s otázkou náboženství, neboť Strojmír byl křesťanem. Pravděpodobně souviselo se spory o orientaci na Velkou Moravu. Bořivoj, jako zastánce moravských pořádků byl pro Čechy zřejmě nepohodlný, proto byl vyhnán a na stolec byl dosazen Strojmír, jako zastánce východofranské říše. O původu Strojmíra existuje několik teorií. Podle historika Rudolfa Turka byl Strojmír totožný s knížetem Spoitimarem, který bojoval u Vltavy společně s dalšími knížaty. Podle Kristiána žil Strojmír do doby, kdy propuklo povstání proti Bořivojovi ve vyhnanství u Němců. Ve vyhnanství žil tak dlouho, že zapomněl mluvit svou rodnou řečí. To ovšem vzbudilo nespokojenost těch, kteří ho zvolili, protože se nemohli s novým knížetem dorozumět. Bořivojovi přívrženci této nespokojenosti využili a snažili se lid proti Strojmírovi ještě více popudit. Podle Kristiánovy legendy se obě strany, Strojmírova i Bořivojova, proto dohodly, že vyjdou z Prahy a na poli uváží, jak se rozhodnout. Strojmírovci se však potají ozbrojili (skryli si zbraně pod šaty) a dohodli se, že na tajné heslo, které znělo: „Proměňme se!\", které zvolá jeden z nich, odkryjí zbraně a pobijí muže na Bořivojově straně. Straníci knížete Bořivoje se však o této lsti dozvěděli a také se ozbrojili. Poté, co se ozvalo heslo smluvené stranou Strojmíra, odkryli podporovatelé knížete Bořivoje zbraně a zahnali straníky Strojmíra na útěk. Sám Strojmír poté utekl do ciziny a z Moravy byl do Čech povolán zpět Bořivoj. Celý sběh událostí se měl udát mezi lety 883 až 885. Podle varianty, kterou navrhl Zdeněk Měřínský, utekl Bořivoj na Velkou Moravu ke Svatoplukovi, kterého žádal o pomoc. Ten byl však až do podzimu roku 884 zaměstnán boji v Panonii, a proto asi neměl dostatek sil pomoci Bořivojovi k zásahu v Čechách. Bořivoj se proto zdržoval v moravském vyhnanství. Povstání v Čechách mohl tedy Svatopluk potlačit nejdříve až po bojích v Panonii. Tuto variantu podporuje také text Kristiána, který tvrdí, že po pobití straníků Strojmíra poslali Bořivojovi straníci pro Bořivoje na Moravu.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života a smrt.", "content": "Společně s návratem Bořivoje se dá předpokládat i přítomnost velkomoravských bojovníků. Po Bořivojově návratu nechal, podle Kristiána, Bořivoj vystavět a založit kostel Panny Marie v Praze, jak slíbil ve vyhnanství na Velké Moravě. Stalo se tak v blízkosti vrcholku Žiži, na kterém stál kamenný stolec, kde probíhal nastolovací proces českého knížete. Pravděpodobně v roce 888, se Bořivojovi a jeho ženě Ludmile narodil syn Vratislav I., který vládl českému knížectví po smrti jeho bratra Spytihněva. Datace Bořivojovy smrti, stejně jako většina dat v jeho životě je nejistá. Zemřel jistě mezi lety 888 a 890. V roce 888, kdy se Bořivojovi narodil syn Vratislav, byl ještě naživu. V březnu 890 při schůzce na Omuntesperchu v Panonii propůjčil Arnulf Korutanský Čechy Svatoplukovi. Češi totiž neměli knížete z vlastního rodu. Bořivoj byl tedy již po smrti. Zemřel tedy někdy mezi roky 888 až 890 s tím, že pozdější datum však není tolik pravděpodobné. V době smrti mu bylo asi třicet šest let. Po jeho smrti byli jeho synové příliš mladí na to, aby se mohli stát Bořivojovými nástupci. Českým knížetem se proto stal velkomoravský kníže Svatopluk.", "section_level": 2}, {"title": "Zakladatelská činnost.", "content": "S Bořivojovou vládou je spjata výstavba prvních kostelů na území Čech. První kostel byl postaven a vysvěcen hned po Bořivojově křtu na Velké Moravě. Nechal ho postavit na Levém Hradci a byl zasvěcený svatému Klimentovi, jehož kult přinesli na Velkou Moravu bratři Konstantin a Metoděj. Kostel byl dřevěný, na místě dnešního kostela svatého Klimenta na Levém Hradci. V době knížete Bořivoje bylo také na Levém Hradci vystavěno nové, dokonalejší opevnění. Druhý kostel, který nechal Bořivoj vystavět, byl zasvěcen Panně Marii a byl postaven nedaleko kamenného stolce, na místě dnešního druhého nádvoří na Pražském hradě. Kostel byl postaven brzy po návratu z vyhnanství z Velké Moravy, kam ho vyhnal vzdorokníže Strojmír. Budování kostela začalo tedy pravděpodobně v roce 885. Neví se, proč Bořivoj nechal vystavět kostel zde. Možným důvodem mohl být kamenný stolec, který stál na vrchu Žiži, jenž se nacházel nedaleko kostela. Důvodem k výstavbě kostela na tomto místě mohlo být i to, že to bylo Bořivojovo nové sídlo. Dušan Třeštík se však kloní k variantě, že Bořivoj na místo dnešního Pražského hradu nepřesídlil, na Pražský hrad přesídlil přesunul se tam pravděpodobně až kníže Spytihněv I. Snad z doby Bořivoje I., možná z doby knížete Spytihněva je u kostela Panny Marie patrný první křesťanský hřbitov v Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura za časů Bořivoje I..", "content": "Architektura za časů Bořivoje I. byla inspirována architektonickou tradicí velkomoravských staveb – běžnou formou tak byla rotunda s apsidou. Tento architektonický styl vydržel do založení pražského biskupství, poté přišly do českého prostředí první německé architektonické vlivy. Podle archeologa Michala Lutovského se Bořivoj inspiroval velkomoravskými stavbami, když zde pobýval jako vyhnanec před Strojmírem. Architektonické styly staveb a opevněních na hradištích však za Bořivoje I. výraznou změnou neprošly, nebo o tom nejsou zprávy. Hradiště se tehdy skládala z opevněné akropole, opevněného předhradí, valů a hradeb. Dále nechyběla ani obydlí. Do dnešní doby se však na hradištích nedochovalo nic, ani členitosti terénů, ve většině byly zničeny různými zemědělskými, stavebními nebo těžebními aktivitami.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení vlády.", "content": "Již od Františka Palackého byl Bořivoj posuzován jako první panovník, který přijal křest a výrazně pomohl ke christianizaci českého státu. Právě Bořivoj založil v Čechách první kostely. Na zakladatelskou činnost poté navázali jeho synové, Spytihněv I. a Vratislav I. Povedlo se mu zlomit moc „kmenových\" institucí a za pomoci Svatoplukovy Velké Moravy získal před ostatními vládci Čech předstih, jenž se konkurenčním rodům již nikdy nepodařilo vyrovnat. Jeho knížectví se počalo jednoznačně vyvíjet směrem k raně feudálnímu státu a zároveň se stal Svatoplukovým zástupcem v Čechách. Byl to první historicky doložený představitel rodu Přemyslovců, panovníci z této dynastie vládli Českému knížectví a později i Českému království až do roku 1306.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v literatuře a umění.", "content": "Alespoň část osobnosti Bořivoje I. je vykreslena v Kristiánově legendě. Kristián ho vylíčil jako prvního budovatele míst svatých, shromažďovatele kněží a zakladatele křesťanské víry v Čechách, tehdy ovšem ještě nepatrně rozšířené. V 21. století se stal Bořivoj I. hrdinou románů spisovatele Jiřího Bílka \"První kníže, aneb, Předtucha moci\" a \"První kněžna, aneb, Závrať moci\" a také spisovatele Jana Bauera \"Ve službách Svatoplukových\". Jako vedlejší postava je zmíněn v románech \"Kněžna Ludmila\" od spisovatelky Hany Whitton a v knize \"Hříšná světice\" od Jana Bauera.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Bořivoj byl ženat pouze jednou se svatou Ludmilou (860 − 15. září 921) ∞ 874?. Podle Kristiána a legendy \" Fuit in provincia Boemorum\" měl Bořivoj s Ludmilou tři syny a tři dcery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bořivoj I. (mezi 852/853 – 888/890; ) byl první historicky doložený český panovník pocházející z rodu Přemyslovců. Podle kronikáře Kosmy byl synem bájného knížete Hostivíta. Jeho manželkou byla pravděpodobně od roku 874 Ludmila, chronologicky první osoba v českých dějinách prohlášená za svatou, dcera pšovského či lužickosrbského knížete Slavibora. Jeho syny byli Spytihněv I. a Vratislav I., vnuky pak svatý Václav a Boleslav I. Po celou svou vládu podporoval velkomoravského knížete Svatopluka I., v roce 872 pravděpodobně bojoval na jeho straně v bitvě u Vltavy proti franckým vojskům vedeným mohučským arcibiskupem Liutbertem, a to společně s pěti dalšími knížaty Svatoslavem, Vitislavem, Herimanem, Spytimírem a Mojslavem. Okolo roku 883 přijal společně s manželkou Ludmilou na Moravě křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Po návratu do Čech však vypuklo proti němu povstání, vedené jakýmsi Strojmírem. Bořivoj uprchl na Moravu a až se Svatoplukovou pomocí se znovu stal českým knížetem. Za jeho vlády byly v Čechách postaveny první kostely, a sice kostel svatého Klementa na Levém Hradci a kostel Panny Marie na Pražském hradě. Po jeho smrti nebyli jeho synové ještě dospělí, proto se českým knížetem stal velkomoravský kníže Svatopluk.", "tgt_summary": "Bořivoj I (, , c. 852 – c. 889) was the first historically documented Duke of Bohemia and progenitor of the Přemyslid dynasty. His reign over the Duchy of Bohemia is believed to have started about the year 870, but in this era Bohemia was subordinated to Great Moravia. One of the most important clues to the approximate time of his accession is the contemporary Frankish chronicle \"Annales Fuldenses,\" which mentions several West Slavic princes in the year 872, among them one \"Goriwei,\" who may be identical with Bořivoj.", "id": 1371219} {"src_title": "Izraelské kmeny", "tgt_title": "Twelve Tribes of Israel", "src_document": [{"title": "Svazek 12 kmenů.", "content": "Rozdělení Izraele do 12 kmenů je standardní a tradiční, avšak je obtížné stanovit, jak se tyto kmeny původně jmenovaly a kolik jich bylo. Z celku Starého zákona je zřejmé, že počet 12 je spíše symbolický, neboť vždy, když se vypočítávají jména kmenů, nalezneme trochu odlišný seznam. Je to způsobeno především tím, že Josef měl dva syny, kteří se jmenovali Manases a Efraim – jejich kmeny jsou někdy jmenovány a někdy ne. Existuje tedy celkem 14 jmen, z nichž musí každý seznam vynechat 2, aby se dodržel počet 12. Většinou se vynechává kmen Lévi, neboť tento kmen neměl vlastní území (byli z něho pomocníci kněžstva v jeruzalémském chrámu), ale není to pravidlem. Výjimku představuje Debořina píseň (Sdc 5), jeden z nejstarších úryvků Starého zákona vůbec, který má svůj vlastní seznam izraelských kmenů, značně odlišný od ostatních. Některé seznamy kmenů: Při rekonstrukci dějin Izraele a jeho vzniku se předpokládá, že tento národ vznikl sdružením několika různých kmenů, které nesly jméno většinou podle místa, kde sídlily. Na to ukazuje geografická povaha některých jmen a jejich použití jako místních jmen ve starších textech. Až o něco později byly tyto kmeny a jejich patriarchové (praotcové) spojeni do jednoho rodokmenu. Zdá se, že zpočátku se jednalo o jistý typ kmenové konfederace bez společného stálého vůdce. K pevnějšímu stmelení kmenů došlo až za prvního krále Saula a zejména za jeho nástupce Davida, ale krátce po smrti Davidova syna Šalomouna se říše opět rozdělila na severních „10 kmenů“ (Izraelské království) a jižní „2 kmeny“ (Judské království). Když v roce 722 př. n. l. asyrská vojska pod vedením krále Salmanassara V. dobyla a vyvrátila Samaří a přesídlila severní kmeny, tyto kmeny se asimilovaly se svým okolím a zanikly. Z celého izraelského národa tak zbyly jen kmeny jižní, tedy Juda a Benjamín. Od té doby můžeme hovořit o židovském národu, neboť jméno Žid označuje v prvé řadě člena kmene Juda, v podstatě jediného přeživšího kmene Izraele, respektive lid pocházející z kmenů Judského království. Toto království sice bylo také zničeno (587/586 př. n. l.), ale po krátké době exilu mohla být obnovena židovská samospráva. Od této doby je termín „Židé“ a „Izrael(ité)“ používán jako synonymum. Zvláštní pozornost zaslouží kmen Lévi, z něhož se rekrutovali pomocníci kněží (samotné služby ve svatostánku a později v chrámu mohli vykonávat pouze potomci Árona, bratra Mojžíše) a neměl vlastní území. Vedou se diskuse, zda se původně skutečně jednalo o kmen, či zda to byli jednotlivci, kteří se časem vyčlenili z jiných kmenů. V každém případě, jelikož neměli vlastní území a byli rozptýleni mezi ostatní kmeny, přežili Levité pád Samaří i Jeruzaléma (587/586 př. n. l.).", "section_level": 1}, {"title": "Deset ztracených kmenů Izraele.", "content": "Skutečnost, že deset severních kmenů (Rúben, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulon, Manases, Efraim, částečně Lévi – Šimeon žil původně na jihu, ale patrně velmi brzy zmizel z dějin) bylo v roce 722 př. n. l. deportováno mimo své území a ztratili se ve směsi jiných národů, vedla k vytvoření mnoha (vzájemně podobných) legend o jejich návratu. Podle nich tyto kmeny žijí daleko na východě, nikým nerušeny, zachovávají Boží zákon a Bůh se o ně stará. Na konci věků pak vyjdou ze své země a budou se podílet na obnově Božího Izraele. Toto téma zpracovávají např. apokryfní spis 4. kniha Ezdrášova 13,40-50 nebo africký církevní otec Commodianus (3./4. století). Možná je na ně narážka i v novozákonní knize Zjevení 16,12. Podobná víra se objevuje i u mormonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izraelské kmeny (, \"Šivtej Jisra'el\") souhrnně označované jako synové Izraele (, \"Bnej Jisra'el\") byly podle tradičního biblického podání kmeny, které vzešly z potomků patriarchy Jákoba, jehož druhé jméno bylo Izrael („Zápasící s Bohem“, „Bůh zápasí“). Jákob byl podle biblického vyprávění synem Izákovým a vnukem Abrahámovým. Měl 12 synů (ze 4 matek: 2 byly jeho manželky – Lea a Ráchel – a 2 byly jejich služky – Zilpa a Bilha), kteří jsou považováni za praotce jednotlivých 12 kmenů izraelského národa. Jejich jména jsou (podle pořadí narození): Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef, Benjamín.", "tgt_summary": "In the Hebrew Bible, the Twelve Tribes of Israel or Tribes of Israel ( \"šəḇāṭîm Yiśrā’êl\") descended from the 12 sons of the patriarch Jacob (who was later named Israel) and his two wives, Leah and Rachel, and two concubines, Zilpah and Bilhah.", "id": 634107} {"src_title": "Emil František Burian", "tgt_title": "Emil František Burian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Plzni v rodině operního pěvce-barytonisty Emila Buriana, člena Městského divadla, a jeho manželky Vlasty, učitelky zpěvu. V Praze studoval na smíchovském gymnáziu, ze kterého přešel do mistrovské školy Pražské konzervatoře. Zde absolvoval v roce 1927 jako žák Josefa Bohuslava Foerstera. E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926–1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio. V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ , což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband. V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla. Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 (zahájení činnosti 16. září 1933), kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – číslo označovalo vždy letopočet konce sezony – každý rok název divadla posouval o jedno číslo a tak až do D 41. V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později na Stalinův příkaz zavražděn společně se svou manželkou. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem. Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračních táborech. Nejprve byl v Terezíně, dne 27. června 1941 byl převezen do Dachau a nakonec 7. srpna 1942 do Neuengamme (předměstí Hamburku), zde pracoval v továrně s válečnou výrobou. Ve volném čase se, podle svých vzpomínek, podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně. Dne 23. dubna 1945 začala evakuace tábora, nacisté nahnali deset tisíc vězňů na staré zámořské a vlečné lodě v lübecké zátoce. Lodě byly označeny vlajkami německého válečného námořnictva. Dne 3. května 1945 se mu za dramatických okolností podařilo zachránit se z lodi Cap Arcona po útoku britského královského letectva RAF. Byl tak jedním ze 34 českých zachráněných vězňů. Do Čech se vrátil 6. června, kdy mu s návratem pomohl literární kritik Antonín Jaroslav Liehm s přáteli. Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. \"Družstva divadla práce\". První dva poválečné roky vystupoval jako kulturně politický komentátor v Čs. rozhlase. V letech 1945–9 řídil týdeník \"Kulturní politika\", v němž působila řada později známých novinářů – Antonín Jaroslav Liehm, Stanislav Budín aj. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Kladno. Zasedal zde do konce funkčního období, tedy do roku 1954. Roku 1951 poté, co hrozil bezprostřední zánik jeho divadla, převedl své D 51 do svazku Československé armády, a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. V roce 1955 z armády odešel a toto divadlo přejmenoval opět na D 34. V poválečné době se stal jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Patřil však k osobnostem, které byly do značné míry režimu nepohodlné a nevypočitatelné a byl často kritizován zprava i zleva. V roce 1954 byl jmenován národním umělcem. V roce 1958 navštívil SSSR a pod vlivem Chruščovovy kritiky Stalina a jeho praktik vystoupil ve Španělském sále Pražského hradu se zásadním sebekritickým projevem. Byl několikrát ženatý – s první ženou Ludmilou Matějovskou (nar. 1902), absolventkou mistrovské školy pražské konzervatoře, se oženil v roce 1927 a rozvedl v roce 1931. V roce 1934 se oženil s Marií Šubrtovou (nar. 1906), se kterou se seznámil v Brně, kde studovala na Filosofické fakultě Masarykovy university. Jeho poslední manželkou byla Zuzana Kočová (1922–1988). Zemřel 9. srpna 1959 v Praze za nevyjasněných okolností ve státním sanatoriu na selhání jater. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem, je silně levicové a prakticky místy až agitační. Přesto především svou divadelní tvorbou pozitivně ovlivnil celé moderní české divadlo. Jeho inscenační postupy byly na svou dobu objevné (metafora jako hlavní výrazový prostředek, poezie, symbol, „vynálezy“ theatergraph a voice-band atd.) a divadlo z nich čerpá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební dílo.", "content": "Kromě filmové hudby, oper a baletů psal také scénickou hudbu a koncertních skladby.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Burian složil hudbu ke dvaceti filmům, například", "section_level": 3}, {"title": "Libreta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Vlastní divadelní hry začal Burian psát až po roce 1945, kdy se zcela přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem.", "section_level": 3}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Burianovo literární dílo zahrnuje filmové scénáře, libreta, divadelní hry a dramatizace (viz výše), básně, beletrii a práce o hudbě a divadle.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emil František Burian (11. června 1904 Plzeň – 9. srpna 1959 Praha) byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér.", "tgt_summary": "Emil František Burian (11 June 1904 – 9 August 1959) was a Czech poet, journalist, singer, actor, musician, composer, dramatic adviser, playwright and director. He was also active in Communist Party of Czechoslovakia politics.", "id": 2263688} {"src_title": "Antonymum", "tgt_title": "Opposite (semantics)", "src_document": [{"title": "Druhy antonym.", "content": "Antonyma dělíme na: K antonymii se zpravidla řadí i antonyma:", "section_level": 1}, {"title": "Polární antonyma.", "content": "Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň:", "section_level": 2}, {"title": "Komplementární antonyma.", "content": "Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou \"ne-\", ale existují i jiné dvojice: Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech: Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma):", "section_level": 2}, {"title": "Konverzní antonyma.", "content": "Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu:", "section_level": 2}, {"title": "Kontextová antonyma.", "content": "Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie:", "section_level": 2}, {"title": "Autoantonyma.", "content": "Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov. V češtině se vyskytují jen ojediněle: \"zřejmě\" – pravděpodobně i zjevně, \"pedofil\" – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, \"soudruh\" – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury, \"zřízený\" – založený i (ro)zbitý. Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (\"imago\" – obraz i vzor, \"altus\" – vysoký i hluboký, \"clam\" – potichu × \"clamare\" – křičeti), řečtině (\"farmakon\" – lék i jed, \"hagios\" – svatý i ohavný), angličtině (\"apparent\" – zjevný i domnělý, \"virtual\" - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (\"host\" je v latině \"nepřítel\", \"úžas\" je v ruštině \"hrůza\", \"strašlivý\" ve staročeštině znamenalo \"bojácný\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonymum (z řec. αντί \"anti\" \"proti\"; ὄνομα \"onoma\" \"jméno\"), též opozitum /opozita/ označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce).", "tgt_summary": "In lexical semantics, opposites are words lying in an inherently incompatible binary relationship. For example, something that is \"long\" entails that it is not \"short\". It is referred to as a 'binary' relationship because there are two members in a set of opposites. The relationship between opposites is known as opposition. A member of a pair of opposites can generally be determined by the question \"What is the opposite of  X ?\" The term antonym (and the related antonymy) is commonly taken to be synonymous with opposite, but antonym also has other more restricted meanings. Graded (or gradable) antonyms are word pairs whose meanings are opposite and which lie on a continuous spectrum (hot, cold). Complementary antonyms are word pairs whose meanings are opposite but whose meanings do not lie on a continuous spectrum (\"push\", \"pull\"). Relational antonyms are word pairs where opposite makes sense only in the context of the relationship between the two meanings (\"teacher\", \"pupil\"). These more restricted meanings may not apply in all scholarly contexts, with Lyons (1968, 1977) defining antonym to mean gradable antonyms, and Crystal (2003) warns that antonymy and antonym should be regarded with care.", "id": 344373} {"src_title": "Rudi Dutschke", "tgt_title": "Rudi Dutschke", "src_document": [{"title": "Mládí v NDR.", "content": "Dutschke se narodil v Schönefeldu u Luckenwalde (poblíž Berlína, na území pozdější NDR) jako syn poštovního úředníka. V blízkém Luckenwalde navštěvoval gymnázium a stal se členem evangelické mládeže a mládežnické organizace FDJ (obdoba ČSM). Po povstání v Maďarsku roku 1956 začal zastávat pozice demokratického socialismu s odstupem jak k USA tak i SSSR. Rok později se veřejně přihlásil k pacifismu a odmítl výkon vojenské služby (a veřejně k tomu vyzýval i jiné). Tím se dostal do rozporu s platnou ideologií NDR, po maturitě mu roku 1958 byla jeho žádost o studium sportu proto zamítnuta. Dutschke se vyučil obchodníkem a stále častěji navštěvoval Západní Berlín, kam krátce před stavbou berlínské zdi 1961 přesídlil. V Západním Berlíně studoval Dutschke na Svobodné universitě (1961-1968) sociologii, etnologii, filosofii a dějiny, roku 1973 promoval (tématem promoce byl maďarský neortodoxní marxista György Lukács).", "section_level": 1}, {"title": "Studentské hnutí.", "content": "Během svého studia se nechal Dutschke ovlivnit Heideggerovým existencialismem, zejména pak marxistickými filosofy jako byl György Lukács, Ernst Bloch, zajímal se silně o tzv. kritickou teorii Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse), dále i o práce různých teologů (jeho pozdější manželka, Gretchen Klotz-Dutschke, studovala teologii). Roku 1962 založil v Berlíně radikální skupinu Subverzivní akce (\"Subversive Aktion\"), se kterou roku 1964 vstoupil do Socialistického německého studentského svazu (\"SDS, Sozialistischer Deutscher Studentenbund\"), rok později se stal jeho funkcionářem. Dutschke organizuje mnoho shromáždění a demonstrací proti válce ve Vietnamu a proti vytvoření velké koalice mezi SPD a CDU. Patří k hlavním iniciátorům mimoparlamentní opozice \"APO\". V květnu 1966 organizuje spolu s SDS kongres o Vietnamu, který dočasně sjednotil mnoho proudů tehdejší západoněmecké levice a vyústil v do té doby největší demonstrace proti válce ve Vietnamu. Napjatá situace eskalovala v červnu 1967 během návštěvy perského šáha Muhammada Rezy Pahlavího v Západním Berlíně. Během studentské demonstrace proti této návštěvě byl jedním západoberlínským policistou zastřelen student Benno Ohnesorg. V této době konflikty mezi bulvárním tiskem na jedné straně a mimoparlamentní opozicí eskalují. Rozbití oken v nakladatelství Axela Springera přirovnávají noviny tohoto nakladatelství ke křišťálové noci, studentská opozice, která v minulosti obvinila (a též i několikrát prokázala) Springerovo nakladatelství ze lží a z organizování kampaní, které z jejího pohledu později vedly mimo jiné i k atentátu na R. Dutschkeho, vyhlašuje kampaň \"Enteignet Springer\" („zestátněte Springera“).", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "Po těchto událostech došlo k zesílené kampani bulvárního tisku, zejména novin Springerova koncernu, proti studentskému hnutí. Na tomto pozadí došlo 11. dubna 1968 k atentátu na Dutschkeho, provedeném pomocným dělníkem Josefem Bachmannem, který byl znám jako pravicový radikál; atentát vyvolal mnoho mezinárodních protestů a bouřlivých demonstrací. Rudi Dutschke atentát přežil s těžkým zraněním mozku, musel se dokonce znovu učit mluvit. Rekonvalescenci prožil ve Švýcarsku, Itálii a Velké Británii, kde se chtěl usadit a započal studium v Cambridgi, byl však britskými úřady kvůli údajné subverzivní činnosti vypovězen. Dutschke se posléze usadil v dánském Århusu, kde působil jako docent na tamější univerzitě. Při svých cestách do Německa navázal v NDR kontakt s disidenty Wolfem Biermannem a Robertem Havemannem; roku 1978 se angažoval při založení západoněmecké strany Zelených. Dutschke zemřel 24. prosince 1979 na následky atentátu (trpěl epilepsií). Své nekonvenční názory manifestoval i po narození svého prvního syna (z celkem tří dětí), který dostal jméno „Hosea-Che“ – po biblickém prorokovi Ozeášovi a kubánském revolucionáři Che Guevarovi.", "section_level": 1}, {"title": "Dutschkeho pozice a názory.", "content": "Názory Rudi Dutschkeho jsou velice kontroverzní. Mnozí hovoří o nábožensky fundovaném socialismu, někteří (i zastánci západoněmecké levice) je označovali jako levicový fašismus a teoretický základ pozdější teroristické organizace RAF. V každém případě byly silně provokující, přičemž ústředním pojmem zde byla otázka násilí. Dutschke, sám velký kritik nejen monopolního kapitalismu, ale i diktatury sovětského ražení, sice zastával stanovisko, že v případě neřešitelnosti konfliktů (nereformovatelnost buržoazní společnosti, vykořisťování) je použití násilí legitimní, toto násilí lze však použít jen proti věcem (a represivnímu systému), ne proti jednotlivým lidem. Také vycházel z toho, že různé provokační akce mohou vycházet i z malých skupin (zprvu bez podpory obyvatelstva); takové akce pak motivují jiné, prozatím jen potenciálně revoluční skupiny a ústí v revoluční proces, podporovaný většinou; cílem společenské přeměny je pak socialistická republika rad. Tím se odsadil nejen od pozdějších akcí teroristických skupin (jako RAF), chápajících revoluční proces jako atentáty (nejen) na představitele kapitalistického politického a hospodářského systému, ale i od několika tuctů skupin a tzv. stran převážně dogmaticky-maoistického ražení, které měly v sedmdesátých letech ve Spolkové republice konjunkturu. Během roku 1968 se také výrazně zajímal o proces pražského jara v Československu a zúčastnil se různých diskusí na pražských fakultách.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice Rudi Dutschkeho v Berlíně.", "content": "Koncem roku 2004 navrhl západoberlínský levicový deník taz, přejmenovat část ulice Kochstraße ve čtvrti Kreuzberg u příležitosti 25. výročí úmrtí R. Dutschkeho na Rudi-Dutschke-Straße. Tento návrh byl oblastním parlamentem roku 2005 přijat. Uskutečněn však nebyl, protože se proti usnesení zformovala opozice části obyvatel, nakladatelství Axel Springer Verlag a strany CDU, která podala žádost o rozhodnutí hlasováním obyvatel. Brizantnost situace je dána nejen tím, že původní návrh pochází od levicového deníku \"taz\" – který reprezentuje dodnes mínění tehdejší mimoparlamentní opozice; před několika lety se Springerově nakladatelství podařilo nechat přejmenovat část křižující ulice Lindenstraße na Axel-Springer-Straße – ústředí nakladatelství se tedy má v budoucnu nacházet na křižovatce Axel-Springer-Straße a Rudi-Dutschke-Straße (nakladatelství si ovšem již před nedávnem nechalo změnit poštovní adresu na postranní vchod v Axel-Springer-Straße – původní hlavní leží v budoucí Rudi-Dutschke-Straße). 21. ledna 2007 se ve čtvrti Kreuzberg-Friedrichshein konalo hlasování, ve kterém se téměř 58 procent voličů vyslovilo proti návrhu CDU zrušit přejmenování. Proti tomuto výsledku byla podána žaloba několika obyvatel a firem - patří k nim i nakladatelství Axela Springera samotné. Žaloba byla 9. května 2007 v první instanci správního soudu zamítnuta , počítá se však s podáním odvolání. Přesto právě skutečnost eskalace někdejších konfliktů může být důvodem k přejmenování, ne proti, jak ve svém rozsudku Správní soud zjistil: důvod k přejmenování vyplývá i ze společenských diskusí a konfliktů o úloze tisku v šedesátých letech, jehož antipody byly právě nakladatelství A. Springera a Rudi Dutschke.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudi Dutschke, celým jménem Alfred Willi Rudolf Dutschke (7. března 1940 – 24. prosince 1979, Aarhus, Dánsko), byl jednou z nejznámějších osobností radikálně levicového studentského hnutí pozdních šedesátých let 20. století v západním Německu.", "tgt_summary": "Alfred Willi Rudolf \"Rudi\" Dutschke (; 7 March 1940 – 24 December 1979) was a German Marxist sociologist and a political activist in the German student movement and the APO protest movement of the 1960s. He advocated a \"long march through the institutions of power\" to create radical change from within government and society by becoming an integral part of the machinery. This was an idea he took up from his interpretation of Antonio Gramsci and the Frankfurt School of Critical Theory; accordingly, the quote is often wrongfully attributed to Gramsci. In the 1970s he followed through on this idea by joining the nascent Green movement. He survived an assassination attempt by Josef Bachmann in 1968, but died 11 years later from a seizure brought on from brain damage sustained during the assassination attempt. Radical students blamed an anti-student campaign in the papers of the Axel Springer publishing empire for the assassination attempt. This led to attempts to blockade the distribution of Springer newspapers all over Germany, which in turn led to major street battles in many German cities, considered the largest protests to that date in Germany.", "id": 1567714} {"src_title": "Tatra T3", "tgt_title": "Tatra T3", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Tramvaj typu T3 vychází ze svého předchůdce, tramvaje Tatra T2, a je dalším členem typové řady tramvají odpovídajících americké koncepci PCC. To znamená, že jde o jednosměrný jednočlánkový motorový tramvajový vůz se dvěma dvounápravovými podvozky a podlahou v jedné úrovni, určený pro provoz sólo nebo v soupravě shodných spřažených vozů, bez vlečného vozu (dobově někdy označován jako „velkoprostorový vůz“). Všechna dvojkolí jsou poháněna stejnosměrnými elektromotory se sériovým buzením; vždy dva motory téhož podvozku jsou elektricky spojeny do série a obě skupiny jsou trvale spojeny paralelně. V podvozku jsou umístěny podélně a pohánějí dvojkolí přes kloubový hřídel a kuželovou převodovku konstruovanou s ohledem na nízký vyzařovaný hluk. Hluk jízdy snižují také pryžové vložky v kolech. Na svou dobu patřila k nejmodernějším vozidlům, byly použity nové materiály (např. plasty a sklolaminát). Hlavním konstruktérem tramvaje T3 je Antonín Honzík, konstrukci elektrické výzbroje TR37 vedl Vladimír Zouhar a autorem vnějšího vzhledu vozidla je František Kardaus. který navrhl i design modelu T2. T3 byla vyvinuta především kvůli velké hmotnosti typu Tatra T2, který nebyl pro menší provozovatele s nekvalitním kolejovým svrškem ideální. Oproti T2 byla zcela přepracována stavba skříně s cílem snížení hmotnosti, k tomu přispívalo i použití skořepinových laminátových čel. Počínaje druhým vozem byly sjednoceny šířky dveří. Pokud jde o interiér, v prvních výrobních sériích byly použity koženkové červené sedačky v příčném uspořádání 1+1. Od roku 1964 byly instalovány laminátové od návrháře Miroslava Navrátila (vycházející z návrhu původně určeného pro podnik Vertex Litomyšl); zpestřením bylo střídání šedého a červeného provedení. K větrání sloužila posuvná horní část bočních oken (u prvních sérií nižší, u dalších zabírající cca polovinu výšky okna) a tři klapkové střešní větrače (nejprve se šroubovým ovládáním odnímatelnou kličkou, později s pákovým ovládáním přístupným i pro cestující). Osvětlení interiéru je zářivkové na trolejové napětí s předřadným odporníkem (zajímavým prvkem bylo povinné ruční přepínání polarity v každé konečné stanici, protože běžné zářivky na střídavé napětí byly použity se stejnosměrným napájením). Interiér byl temperován odporovými tělesy ve stojanech sedaček. Původní provedení vozu předpokládalo usměrněný pohyb cestujících kolem pevného stanoviště průvodčího, od 70. let po zrušení funkce průvodčích byly vozy dodávány upravené pro samoobslužný provoz (bez pokladny). Elektrická výzbroj byla vylepšená odporová se zrychlovačem typu TR37. Z dalších navenek patrných změn oproti T2 možno uvést: Byly použity dva čelní reflektory. V ovládání bylo upuštěno od šlapky bdělosti. Jako sběrač proudu byl montován pantograf (u některých vozů s elektrickým stahovákem, převážně však s ručním stahováním). V prvním stupni brzdění kolejnicovými brzdami brzdí plným účinkem trámce zadního podvozku, ve druhém stupni všechny čtyři. Podvozky zůstaly beze změny. Je možno montovat podvozky jak pro normální rozchod kolejí 1435 mm, tak i pro rozchody 1524 mm a 1000 mm. Taktéž je možný provoz i na jiných, nestandardních rozchodech podle požadavků dopravních podniků. Do roku 1978 byly do Sovětského svazu dodávány vozy T3SU ve dvoudveřovém provedení (bez středních dveří). Celkem bylo v této verzi vyrobeno více jak 5 tisíc tramvají, což je zhruba polovina vozidel T3 dodaných do SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "První prototyp (evidenční číslo 6101) byl vyroben v roce 1960. Na podzim téhož roku byly v Praze zahájeny zkušební jízdy. V běžném provozu jezdil vůz od 21. června 1961. Na jaře 1962 byl po vážné dopravní nehodě odstaven, oprava byla provedena až po zahájení sériové výroby tramvají T3 na podzim 1963. Poté byl znovu zařazen do provozu. Z osobní dopravy byl vyřazen v roce 1984, dalších sedm měsíců byl veden jako služební s ev.č. 5513 (pouze administrativní přečíslování, fyzicky nebylo nikdy provedeno). V květnu 1985 byl vůz zlikvidován. Prototyp se od sériového provedení odlišoval především provedením dveří, které se podobalo vozům T2, tj. přední a zadní dveře měly šířku 1300 mm, střední byly užší (1050 mm). U sériových vozů se přešlo k jednotným rozměrům dveří, průchozí šířce cca 1300 mm. Tzv. předsunutý vůz (někdy označován jako druhý prototyp) s evidenčním číslem 6102 byl vyroben v roce 1962, téhož roku byl v Praze zařazen do provozu. Vyřazen byl v roce 1996, přičemž byl určen pro likvidaci. Díky několika nadšencům byla tramvaj zachráněna a na přelomu 20. a 21. století byla zrenovována do původního stavu. V současnosti je využívána pro komerční a objednané jízdy.", "section_level": 1}, {"title": "Úpravy, rekonstrukce a modernizace v Česku a na Slovensku.", "content": "Vzhledem k dlouhé době života prodělaly tramvaje v provozu množství úprav. Někdy šlo jen o zkušební úpravy, které byly vráceny zpět, jako byla změna převodového poměru, některé se naopak shodovaly s provedením právě vyráběných vozů. Například v Praze byly původní převíjecí čelní orientace nahrazeny čtvercovými měněnými zvenčí, po přechodu na provoz bez průvodčího byly odstraněny pokladny, doplněno pomocné ovládání ze zadní plošiny umožňující couvání bez pomocníka, byly doplněny svislé přidržovací tyče u levé řady sedadel, kabiny řidiče byly upraveny na zcela uzavřené, z vnějšího povrchu byly odstraněny krycí lišty, boční blikače přemístěny níže a mnoho dalších. Od 70. let lze vysledovat různé úspěšné i neúspěšné pokusy o modernizaci či rekonstrukci vozů T3, zaměřené především na úsporu trakční energie. Té bylo dosahovano použitím polovodičové výzbroje, což bylo zpočátku nákladné (proto byla na odvozeném kloubovém typu Tatra K2 v Brně realizována levnější úprava zrychlovačové elektrické výzbroje s přechodem ze sériového na sérioparalelní zapojení motorů při rozjezdu, ale byla vrácena zpět). Po pokusech pražského a brněnského dopravního podniku modernizovat vozy T3 na typ Tatra T3R, se výrobce ČKD Tatra) rozhodl v polovině 90. let opětovně zařadit model T3 do výroby (poslední tramvaje T3 opustily brány továrny v roce 1989), tentokrát však právě v tomto zmodernizované provedení T3R (o něco později také typ Tatra T3RF). V 90. letech modernizoval své vozy T3 i liberecký dopravní podnik. Kromě tzv. velkých rekonstrukcí na typy T3G nebo 02T (viz níže), proběhly u některých tramvají pouze tzv. malé modernizace, které byly označeny jako Tatra T3m. Jejich hlavním účelem byla úprava interiéru pro cestující (nové sedačky, protiskluzová podlaha, nové osvětlení, atd.)", "section_level": 1}, {"title": "Novostavby.", "content": "V 70. letech 20. století byly v některých českých provozech (např. Most–Litvínov, Praha) modernizovány vozy T1 osazením nové vozové skříně typu T3 na podvozky původního vozu T1. K různým rekonstrukcím dochází i v mimo Českou a Slovenskou republiku. Např. pro Ukrajinu a Rusko byl vytvořen typ Tatra KT3 (výzbroj TV Progress, nový design) – kloubová tramvaj, která je vytvořena spojením dvou vozů T3, mezi něž je vložen nový střední nízkopodlažní článek.", "section_level": 2}, {"title": "T3 Coupé.", "content": "V roce 2017 zveřejnil Dopravní podnik hl. m. Prahy záměr uvést do provozu výletní tramvaj pro společenské účely. Motivací byla mimo jiné i popularita mazací tramvaje. Původně se uvažovalo o vozu bez střechy, to ale z legislativních důvodů nebylo možné. Nový návrh má tedy střechu a odnímatelná okna v zadní části vozu, což umožňuje letní i zimní provoz. Design ateliéru Anny Marešové zachovává dobové prvky šedesátých let. Obsahuje i střešní okna, inspirovaná autobusy Škoda 706 RTO LUX, nebo barový pult v podobě pultu pro průvodčího z tramvají Tatra T1. Vůz má v přední části bar s laminátovými sedačkami, v zadní části potom „taneční parket“ a bílé koženkové lavice podél oken. Vstup je pouze jedněmi předními dveřmi, odtud název T3 Coupé. Tramvaj T3 Coupé vznikla z vozu T3R.P ev. č. 8497, s využitím přední části vozu T3M ev. č. 8038. Dopravní podnik předpokládá, že vůz bude sloužit především na objednávku. Je ale možné, že bude zřízena i pravidelná linka v pátek večer. Začátek prací na vozu byl stanoven na leden 2018, tramvaj byla uvedena do provozu v říjnu téhož roku.", "section_level": 2}, {"title": "Dodávky tramvají.", "content": "V letech 1960 až 1997 bylo vyrobeno celkem 13 945 vozů Tatra T3 a 131 náhradních vozových skříní. Jde o přehled dodaných nových vozů přímo z výroby. Tabulka nijak nezohledňuje prodeje již ojetých vozidel do dalších provozů, takže počet měst, kde je nebo byl v provozu typ T3, je vyšší. Tabulka nezahrnuje typy Tatra T3R a Tatra T3RF, ani vozy postavené po roce 2000 s použitím vozových skříní VarCB3 a VarCB3LF (typy T3R.EV, T3R.PLF, VarioLF, apod.), které jsou většinou oficiálně vykazovány jako rekonstrukce vozidel T3. V tabulce jsou uvedeny současné názvy měst a států. V roce 1960 bylo do plánu dodávek ve III. pětiletce zařazeno 22 kusů tramvají T3 pro Dopravní podnik města Ústí nad Labem. Předpoklad dodání byl v letech 1964 a 1965, vzhledem k nově naplánovanému zlikvidování tamního tramvajového provozu ale nebyla dodávka uskutečněna. Poznámka: Údaj „náhr. skříň“ v kolonce „Typ“ znamená dodanou náhradní vozovou skříň (karoserii) často s náhradními podvozky. Ač byly tyto vozy vykazovány jako náhradní díly, fakticky se jednalo o zcela nové tramvaje, které nahradily některé z vozů zničených při nehodě či požáru. V Československu byly těmito „rekonstrukcemi“ nahrazovány i tramvaje starších typů T1 a T2, od kterých nové vozy převzaly i evidenční čísla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatra T3 (projekt a prototyp označován původně TIII) je typ československé tramvaje, vyráběný od začátku 60. let do druhé poloviny 90. let 20. století podnikem ČKD Praha v závodě Tatra Smíchov. S přibližně 14 000 kusy se jedná o nejpočetněji vyráběný tramvajový vůz na světě.", "tgt_summary": "The T3 is a type of Czech tramcar produced by ČKD Tatra. A late-2000s study conducted on the Prague tram system has shown 98.9% reliability, the best of the Prague tram system fleet. During its period of production, between 1960 and 1999, 13,991 powered units and 122 unpowered trailers were sold worldwide.", "id": 899337} {"src_title": "Ansgar", "tgt_title": "Ansgar", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v chudé rodině, když mu bylo pět let, zemřela mu matka a následně byl dán na vzdělání do kláštera benediktinů v Corbie. Od roku 816 v téže benediktinské škole sám vyučoval. Jako ředitel této školy byl Ansgar vyslán, aby založil klášter Corvay ve Vestfálsku. K této cestě získal sílu ze zjevení, jímž se cítil být povolán. Roku 823 byl synodou v Ingelheimu vybrán pro misionářskou činnost v Dánsku, kde již před tím působil misionář Ebbo z Remeše. Byl vyslán na dánský dvůr křesťanského krále Haralda Klaka. Když za králem Ludvíkem Pobožným přišla v roce 829 do Wormsu delegace dvou poslů ze Švédska, od švédského krále Björna at Haugi, Ludvík vybral Ansgara jako vůdčího misionáře. Poslové tvrdili, že velké množství Švédů se chce nechat pokřtít a obrátit se na křesťanskou víru. Ansgar přijel do Birky v roce 829 se svým spolubratrem Witmarem. V roce 831 vytvořili malou komunitu, jejímž třetím členem byl králův osobní sluha Hergeir. Arcibiskup Drogo z Metz jej pro tuto misii povýšil na Biskupa. Ansgar se zde proslavil jako „Apoštol severu“. Papež Řehoř IV. mu za tyto zásluhy udělil pallium, arcibiskupské svěcení a jmenoval jej papežským legátem pro území Dánska, Švédska a Slovanů (!). Zároveň se v jeho životopise popisují další zjevení, jimiž proslul jako vizionář. Ze Skandinávie Ansgar s druhy přeplul do Šlesvicka-Holštýnska, kde bylo centrem sídlo s přístavem Hamburk. Původně jen biskupské sídlo zde dal založit císař Karel Veliký jako misijní stanici křesťanství pro severní území dnešního Německa a jižní Skandinávii. Ansgar odtud jezdil zakládat kostely po celém kraji. Znovu se také vypravil do Švédska a do Norska. Ansgar zemřel jako svatý vyznavač přirozenou smrtí v roce 865 v Brémách. Jeho život zaznamenal Rimbert, jeho nástupce na arcibiskupském stolci, v latinském spise s názvem \"Rimberti Vita Ansgari\" („Rimbertův Život Ansgara“).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ansgar byl také literárně činný. Nejznámější je jeho spis o zázracích uzdravení několika věřících na hrobě brémského biskupa Willehada v dómu v Brémách.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Ansgar je svatým patronem měst Hamburk a Brémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Ansgar z Hamburku (česky Oskar, lat. Anscarius, něm. též Anskar apod.; asi 8. září 801 v Corbie – 3. února 865 v Brémách) byl benediktinský mnich, učitel, misionář a vizionář. Působil v Dánsku, Švédsku a severním Německu, byl prvním arcibiskupem v Hamburku a v Brémách, kde je uctíván jako svatý patron města.", "tgt_summary": "Ansgar (8 September 801 – 3 February 865), also known as Anskar, Saint Ansgar, Saint Anschar or Oscar, was Archbishop of Hamburg-Bremen in the northern part of the Kingdom of the East Franks. Ansgar became known as the \"Apostle of the North\" because of his travels and the See of Hamburg received the missionary mandate to bring Christianity to Northern Europe.", "id": 2338036} {"src_title": "Ryby", "tgt_title": "Osteichthyes", "src_document": [{"title": "Anatomie a fyziologie ryb.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Ryby přijímají potravu ústy (ústa mohou být horní, dolní nebo koncová). V dutině ústní se mohou vyskytovat zuby, ale neprodukují sliny. Za dutinou ústní se nachází hltan. Na jeho dně jsou u některých skupin umístěny požerákové zuby, které vznikly přeměnou pátého páru žaberních oblouků. Požerákové zuby slouží k zachycení potravy. Trávící trubice pokračuje jícnem, žaludkem, střevem, ve kterém jsou pylorické výběžky s funkcí sekrece trávících enzymů. Součástí trávicí soustavy jsou i játra, slezina, žlučník, slinivka břišní. Koncové střevo (též tlusté střevo) je posledním úsekem trávicí trubice. Zbytkům potravy je zde odnímána voda a tvoří se tak pevné výkaly. Trávicí trubice končí řitním otvorem, který ústí na břiše, většinou těsně před řitní ploutví. S výjimkou dvojdyšných je řitní otvor vždy samostatný, nespojený s vývodem jiné orgánové soustavy.", "section_level": 2}, {"title": "Požerákové zuby.", "content": "Vznikly přeměnou pátého páru žaberního oblouku u ryb. Jsou umístěny v hltanu některých druhů ryb (například u bolena, kapra, pstruha, plotice, střevle...). Rybám pomáhají polykat, posouvat potravu dále do jícnu a u mnoha ryb mechanicky trávit potravu. Požerákové zuby mohou být různého tvaru - špičaté, ploché, tupé. Většinou jsou uspořádány v jedné nebo třech řadách na požerákové kosti. Požerákové zuby jsou také možným rozlišovacím a identifikačním znakem ryb. Pro každý druh ryby je uspořádání a počet požerákových zubů typický a ozubení lze je zapsat vzorcem.", "section_level": 3}, {"title": "Vylučovací soustava.", "content": "Odpadní produkty metabolismu jsou vylučovány různými způsoby. Oxid uhličitý je vylučován žábrami nebo přídatnými dýchacími orgány. Žábry se také podílí na vylučování dusíkatých látek a nadbytečných iontů. Další odpadní sloučeniny, jako např. produkty rozkladu hemoglobinu, jsou vylučovány trávicí soustavou a z těla odcházejí spolu s výkaly. Specializovanou vylučovací funkci mají ledviny, odstraňující z krve škodliviny, zejména dusíkaté látky vznikající při rozkladu bílkovin. Odpadní dusíkaté látky mohou být u obratlovců obecně vylučovány ve třech základních formách – jako amoniak, močovina, či jako kyselina močová. Základní formou odpadního dusíku u ryb je amoniak, v menší míře se využívá i močovina. Obě tyto látky jsou velmi dobře rozpustné ve vodě a mohou být efektivně vylučovány do okolního prostředí nejen ledvinami, ale i žábrami. Kyselinu močovou, která se ve vodě rozpouští velmi špatně, ryby nevyužívají. Ledviny zároveň regulují obsah vody a iontů v těle a zajišťují tak stále vnitřní prostředí. Ledviny jsou u ryb uloženy pod páteří. Většinou jsou párové, u některých ryb (např. lososovití) srůstají v jediný nepárový orgán. Moč je z ledvin odváděna močovody, v některých případech je vyvinut i močový měchýř a z něj vycházející nepárová močová trubice. Močové cesty ústí samostatnými otvory na močopohlavní bradavce (urogenitální papile), která je umístěna mezi řitním otvorem a řitní ploutví. Sladkovodní ryby žijí v hypotonickém prostředí, osmoticky proto přijímají velké množství vody skrze žábry a další tělesné povrchy. Přebytečnou vodu vylučují ledvinami v podobě velmi řídké moči. Přestože je obsah iontů v moči velmi nízký, dochází tímto způsobem k citelným ztrátám. Ionty jsou nahrazovány potravou a výměnou odpadních amonných kationtů za kationty sodné v žábrách. Mořské ryby žijí naopak v hypertonickém prostředí a vodu proto osmoticky ztrácí. Ztráty vody doplňují pitím. Přebytečné soli vylučují silně koncentrovanou močí a žábrami. Amoniak je vylučován ledvinami i žábrami.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Žábry.", "content": "Primárním dýchacím orgánem ryb jsou čtyři páry žaber umístěné na kostěných žaberních obloucích v žaberní dutině. Žábry jsou tvořeny bohatě prokrvenými žaberními lístky s velmi jemnou kapilární sítí. Krev a voda omývající žábry jsou zde odděleny jen velmi tenkou kapilární stěnou, která umožňuje výměnu dýchacích plynů prostou difúzí na základě rozdílu parciálních tlaků. Kromě dýchání se žábry významně podílí i na vylučování odpadních dusíkatých látek (zejména ve formě amoniaku), a udržování rovnováhy vody a iontů.", "section_level": 3}, {"title": "Přídavné dýchací orgány.", "content": "Mnoho druhů ryb žije ve vodách s velmi nízkým obsahem kyslíku a některé jsou dokonce obojživelné. U těchto druhů se vyvinuly různé přídavné dýchací orgány sloužící k dýchání kyslíku vzdušného. U některých druhů je dýchání vzdušného kyslíku jen doplňkové. Jiné druhy (ačkoliv mají zachované žábry) jsou na něm závislé a v případě nemožnosti nadechnutí na hladině se utopí. Labyrintky (ryby podřádu \"Anabantoidei\") získaly své jméno podle labyrintu, kostěného lamelovitého útvaru vzniklého z horní části prvního žaberního oblouku a pokrytého hustě prokrvenou sliznicí. Labyrintky vdechují tlamkou na hladině vzduch, bublina se dopraví do žaberní dutiny k labyrintu, kde dochází k výměně dýchacích plynů. Mezi labyrintky paří i lezoun indický (\"Anabas testudineus\"), který opouští vodu a dokáže se pohybovat až několik set metrů po souši. Období sucha přežívá zahrabaný v bahně. Někteří sumci, a to pancéřníčci (čeleď \"Callichthyidae\") a někteří krunýřovci (čeleď \"Loricariidae\") vyvinuli střevní dýchání. Vzduch na hladině polykají, bublina prochází trávicím traktem, až v určité části střeva (u některých krunýřovců žaludku) dochází k výměně plynů. Pak vzduch vychází z těla řitním otvorem. I mezi těmito rybami jsou druhy, které dokážou přežívat období sucha zahrabáni v bahně. Střevní dýchání se kromě sumců vyvinulo i u některých sekavcovitých (čeleď \"Cobitidae\"), např. v Česku žijícího piskoře pruhovaného (\"Misgurnus fossilis\"). Jiní sumci, keříčkovci (čeleď \"Clariidae\"), vyvinuli další typ přídavného dýchání. Je jím keříčkovitý útvar vzniklý z druhého až čtvrtého (někdy jen druhého a čtvrtého) žaberního oblouku a vybíhající dozadu do protažené žaberní dutiny. Keříčkovci často opouští vodu a na souši i hledají potravu. Keříčkovci čeledi \"Heteropneustidae\" mají k dýchání vzdušného kyslíku dvě dlouhé vakovité trubice vybíhající dozadu podél páteře. I oni jsou schopni pohybovat se po souši.", "section_level": 3}, {"title": "Smysly a smyslové orgány.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zrak.", "content": "Zrak je pro většinu denních ryb velmi důležitým smyslem. Je využíván pro orientaci v prostoru, vyhledávání potravy, detekci nebezpečí i pro komunikaci s jedinci vlastního druhu. Ryby mají dvě komorové oči bez víček umístěné obvykle po stranách hlavy. Vzhledem k omezené viditelnosti ve vodním prostředí je rybí oko v klidu zaostřeno na blízko. Přeostření na dálku se neprovádí změnou tvaru čočky, jako např. u savců, ale přiblížením celé čočky směrem k sítnici. Ryby vnímají přibližně stejný rozsah vlnových délek světla jako lidé, tedy asi 400–750 nm. Většina ryb vidí barevně. Světlo o kratší vlnové délce ale hůře proniká vodním sloupcem, a proto řada druhů žijících ve větších hloubkách či kalných vodách nemá schopnost vnímat červenou barvu. Ryby trvale žijící v úplné tmě mívají oči částečně nebo zcela redukovány. Občas narazíme na poraněnou rybu v oblasti oka, nebo oko dokonce chybí. Neznamená to však pro rybu rozsudek smrti. S ostatními smysly si vystačí a hlavní úlohu má postranní čára. Ta zaznamenává proudění vody a změny tlaku. Umožňuje tak rybě určit jak vlastní polohu, tak i polohu překážky nebo kořisti.", "section_level": 3}, {"title": "Čich.", "content": "Čich je chemický smysl, jehož informace jsou přímo převáděny do čelních oblastí mozku skrze první hlavový nerv. Čich slouží nejen k vyhledávání potravy (ve spolupráci s chutí), ale i k dalším účelům, jako je detekce nebezpečí, vyhledávání partnera, udržování hejna, péče o mláďata či vyhledávání trdliště u tažných ryb (např. u lososů).", "section_level": 3}, {"title": "Chuť.", "content": "Chuť je chemický smysl založený na funkci chuťových pohárků, ze kterých je informace přenášena do mozku sedmým, devátým a desátým hlavovým nervem. Chuťové pohárky jsou u ryb ovšem umístěny nejen v dutině ústní a začátku hltanu (zejména na patře, ventrálním epitelu a žaberních tyčinkách, ne však na jazyku jako u suchozemských obratlovců), ale i na částech vnějšího povrchu těla, jako jsou pysky, vousky či ploutve. U některých sumců a kaprovitých jsou chuťové pohárky rozprostřeny po povrchu celého těla. Chuťové pohárky na vnějším povrchu těla umožňují vnímat i relativně vzdálené podněty. Chuť tak u ryb do jisté míry funkčně splývá s čichem. Přesto se však zdá být využívána výhradně ve spojitosti s vyhledáváním a příjmem potravy.", "section_level": 3}, {"title": "Sluchorovnovážný orgán.", "content": "Skládá se ze třech polokruhovitých chodbiček, dvou váčků a otolitů, které umožňují zjištění polohy těla.", "section_level": 3}, {"title": "Hmat.", "content": "Tzv. postranní čára je zvláštní smyslový orgán nacházející se na boku ryby, má velký význam pro pohyb ryb v kalné vodě - umožňuje hmatové vjemy.", "section_level": 3}, {"title": "Pohlavní soustava a rozmnožování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Determinace pohlaví.", "content": "U ryb se vyskytuje chromozomálně i hormonálně určené pohlaví. U většiny ryb je heterogametickým pohlavím samec (systém XY), u menšiny samice (systém ZW).", "section_level": 3}, {"title": "Etologie ryb.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zvukové projevy.", "content": "Řada ryb vydává zvuky jako komunikační prostředek. Jedním ze způsobů je stridulace.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování ryb.", "content": "Většina ryb jsou gonochoristé, vyskytuje se však klasický i postupný hermafroditismus. V některých případech se vyskytuje partenogeneze. U některých druhů je výrazný pohlavní dimorfismus, u jiných je pohlaví obtížně odlišitelné. U většiny ryb dochází k vnějšímu oplození v procesu zvaném tření. U některých ryb však dochází k vnitřnímu oplození.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o potomstvo.", "content": "Nějaký typ péče o potomstvo se vyvinul asi u pětiny známých druhů ryb. Afrofilní ryby jsou ryby, které staví na hladině nebo pod listem rostliny ve vodním sloupci pěnová hnízda. Patří mezi ně velcí pancéřníčci (rody \"Callichtys\", \"Hoplosternum\", \"Dianema\"), většina druhů labyrintek (podřád \"Anabantoidei\") a tetrovitá ryba \"Hepsetus odoë\". Pěnová hnízda staví obvykle samec z bublinek tvořených ústním sekretem a případně úlomků rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální učení a kulturní dědičnost.", "content": "U různých druhů ryb bylo pozorováno sociální učení, uplatňující se při výběru partnera i v dalších situacích. Například v některých populacích živorodky duhové, samice s geneticky podmíněnou preferencí barevných samců volí samce nebarevné, pokud takovou volbu spatřily u jiných samic. Napodobování výběru partnera bylo zaznamenáno i u dalších rybích druhů, v akváriích i ve volné přírodě. Takto získané preference výběru partnera, přestože jsou v rozporu s geneticky podmíněnými preferencemi, mohou být udržovány dlouhodobě, předávány v populaci dál a jsou tak předmětem kulturní dědičnosti a evoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Biotopy.", "content": "Podle vodního prostředí, ve kterém žijí, dělíme ryby na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryby (Osteichthyes), česky též kostnaté ryby, je parafyletická skupina primárně vodních obratlovců vyznačujících se osifikovanou kostrou (v některých případech je však kostra druhotně chrupavčitá) a skřelemi kryjícími žábry. V tradičních taxonomických systémech měly ryby postavení třídy, dnes jsou buď považovány za nadtřídu nebo pro svůj parafyletismus nejsou jako taxon užívány vůbec. Pokud by ryby obsahovaly všechny potomky posledního společného předka, zahrnovaly by i čtyřnožce včetně člověka (takto definovaná holofyletická skupina se nazývá Euteleostomi). Mezi ryby patří dvě třídy obratlovců, nozdratí (Sarcopterygii) v parafyletickém smyslu a paprskoploutví (Actinopterygii). Zatímco paprskoploutví jsou monofyletický taxon, nozdratí (v tradičním smyslu) jsou taxon parafyletický, jelikož za potomky lalokoploutvých ryb jsou považováni obojživelníci a další třídy strunatců včetně savců (viz výše). Společná skupina nozdratých a parskoploutvých ryb je proto rovněž parafyletická. Ryby jsou přizpůsobeny životu ve vodě, obývají sladké, brakické (smíšené) i slané vody, včetně extrémních biotopů, jako jsou sodné termální prameny, periodicky vysychající vody nebo vody podzemní. Jsou ektotermní (studenokrevné). Některé druhy ryb jsou obojživelné a určitý čas tráví na souši. Počet recentních druhů kostnatých ryb se odhaduje na 24 000–30 000. Variabilita ryb je obrovská. Patří mezi ně druhy dravé, všežravé, býložravé i parazitické, druhy žijící samotářsky, v párech i ve statisícových hejnech. Nejmenší ryby patří mezi nejmenší obratlovce vůbec (8 mm v dospělosti), zatímco jiné dosahují více než 4 metry délky. Rekordně velikou rybou, nehledě na geologická období, byl nejspíš střednějurský rod \"Leedsichthys\" s délkou až přes 20 metrů. Ryby mají nezastupitelnou roli ve vodních ekosystémech a mají také velký význam ekonomický – jsou významnou lidskou potravou, ale i předmětem obchodu pro okrasné účely a akvaristiku.", "tgt_summary": "Osteichthyes (), popularly referred to as the bony fish, is a diverse taxonomic group of fish that have skeletons primarily composed of bone tissue, as opposed to cartilage. The vast majority of fish are members of Osteichthyes, which is an extremely diverse and abundant group consisting of 45 orders, and over 435 families and 28,000 species. It is the largest class of vertebrates in existence today. The group Osteichthyes is divided into the ray-finned fish (Actinopterygii) and lobe-finned fish (Sarcopterygii). The oldest known fossils of bony fish are about 420 million years old, which are also transitional fossils, showing a tooth pattern that is in between the tooth rows of sharks and bony fishes. Osteichthyes can be compared to Euteleostomi. In paleontology, the terms are synonymous. In ichthyology, the difference is that Euteleostomi presents a cladistic view which includes the terrestrial tetrapods that evolved from lobe-finned fish, whereas prior to 2014 the view of most ichthyologists was that Osteichthyes includes only fishes, and were paraphyletic. However, in 2014, an ichthyology paper was published with phylogenetic trees that treat the Osteichthyes as a clade including tetrapods.", "id": 1738698} {"src_title": "Travnik", "tgt_title": "Travnik", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Travnik se rozkládá v nadmořské výšce okolo 550 m n. m. v údolí řeky Lašvy mezi vysokými horami (\"Paljenik\" v masívu Vlašić, oblíbeném středisku zimních sportů severně od města, dosahuje výšky 1933 metrů). Travnikem prochází jedna velmi dlouhá třída, která tvoří osu města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historické centrum města pochází z 15. století, samotná oblast Travniku byla trvale osídlena již v dřívějších dobách. Již během existence Římské říše se v jeho blízkosti nacházela různá sídla. V dobách turecké nadvlády v Travniku sídlili turečtí vezíři (1699–1832 a 1839/40–1851) a město plnilo roli metropole Bosny a Hercegoviny (než byla přesunuta do Sarajeva). Zřízeny zde byly i konzuláty některých zemí (především Rakouska a Francie). Z této doby se dochovalo mnoho mešit (např. \"Modrá mešita\", dále např. \"Sulejmanova mešita\"). Město má také jako jediné v Bosně a Hercegovině dvě hodinové věže (sahat-kula). S předáním Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uhersku a později vznikem Jugoslávie však význam Travniku upadl. Hlavní ekonomická i průmyslová aktivita Bosny a Hercegoviny se rozvíjela v údolí řeky Bosny, kde se nacházejí hlavní dopravní tahy (jak železnice, tak i silnice). Travnik, sevřený v údolí řeky Lašvy a oddělený od zbytku Bosny mohutnými horami, však mohl jen stěží být vhodným místem pro rozvoj hospodářství. Do Travniku tak nikdy nebyla zavedena železnice, nicméně na konci 19. století i sem zavítaly některé vymoženosti tehdejší doby; město se stalo prvním, kde byl zřízen spolek dobrovolných hasičů. Bylo také vybudováno gymnázium. V té době však již město mělo několik islámských škol, medres. V Jugoslávii se Travnik stal po roce 1929 součástí nejprve Splitské bánoviny, později se stal součástí bánoviny Chorvatsko a po roce 1941 i fašistického Nezávislého státu Chorvatsko. 22. října 1944 byl Travnik osvobozen jednotkami jugoslávských partyzánů. V druhé polovině 20. století se stal Travnik dějištěm několika románů spisovatele Ivo Andriće, který pocházel z Bosny a který za svoji práci získal Nobelovy ceny za literaturu. Pro socialistickou Jugoslávii byla významná továrna na výrobu zbraní, které se v Travniku nacházela. V 90. letech 20. století bylo město poškozeno během války. Nejprve jej ostřelovaly srbské vojenské formace a později bylo místem střetů mezi chorvatskými a bosňáckými ozbrojenými silami. Travnik nakonec obsadila po dlouhých bojích Armáda Bosny a Hercegoviny; bitva si vyžádala okolo 250 mrtvých a několik tisíc uprchlíků. Symbolem válečného ničení se staly náboženské objekty (kostely a mešity), mnohé z nich byly zcela zničeny. Počet obyvatel města a jeho okolí (općiny Travnik) po válce poklesl ze 79 tisíc na 59 tisíc. Namísto toho zde bylo ještě v roce 1999 evidováno okolo 13 500 vnitřně vysídlených osob.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes město patří do Federace Bosny a Hercegoviny. Travnik je sídlem Středobosenského kantonu. V oblasti pod městskou správou žije na 53 482 obyvatel (2013), z toho asi 26 000 ve vlastním městě. Díky svému historickému centru z 15. století, pevnosti z tureckých časů a nedalekému pohoří Vlašić je častým turistickým cílem.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ekonomický rozvoj města byl historicky dán jeho polohou v údolí řeky Lašvy, stejně tak i blízkosti řady nalezišť kovů a dalších surovin. Okolí města je intenzivně zemědělsky využíváno. Mezi největší zaměstnavatele v dobách existence SFRJ (socialistické Jugoslávie) patřila textilní společnost Borac, v současné době jsou to firmy Pharmamed, Bajra, Prima-inter, Vlašić-milk, Nuno-flips, Feniks a další.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město není napojeno na železniční síť. Hlavní dopravní tahy představují silniční spojení ve směru západ-východ (Jajce/Donji Vakuf–Zenica). Do roku 1972 byla vedena údolím řeky Lašvy úzkorozchodná trať z Jajce přes Travnik do Uskoplje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Travnik je historické město v Bosně a Hercegovině, nachází se mezi městy Donji Vakuf a Zenica, prochází tudy silnice mezi Sarajevem a Banjou Lukou.", "tgt_summary": "Travnik () is a city and the administrative center of Central Bosnia Canton of the Federation of Bosnia and Herzegovina, an entity of Bosnia and Herzegovina. It is situated in central Bosnia and Herzegovina, west of Sarajevo. As of 2013, city had a population of 16,534 inhabitants, while the municipality had 53,482 inhabitants. Historically, it was the capital city of the governors of Bosnia from 1699 to 1850, and has a cultural heritage dating from that period.", "id": 1402487} {"src_title": "Litoměřice", "tgt_title": "Litoměřice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Litoměřice náleží mezi nejstarší česká města. Vznik města ale předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu a jeho aglomerace. Toto hradiště se nalézalo na Dómském pahorku jihovýchodně od jádra středověkého města. Bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí, jehož část byla kolem roku 1057 vyhrazena pro kapitulu při kostele sv. Štěpána v místě, kde se nyní nachází barokní katedrála sv. Štěpána. Vznik tohoto královského města spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze zpřesnit). V letech 1257–1421 se ve městě nacházel křižovnický klášter. Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se velmi často, že tak jeho cesta v Litoměřicích skončila. V oněch dobách Litoměřice byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. Právo mílové měla na severu Čech pouze tři města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most. V okruhu jedné české míle nesměla být provozována výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.), kterou provozovali měšťané. Velikost české míle kolísala, mívala až 10,5 kilometrů. V roce 1655 se město stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze. Za komunistického režimu zde také sídlila Teologická a bohoslovecká fakulta – viz CMBF. Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy).", "section_level": 1}, {"title": "Karel Hynek Mácha.", "content": "Karel Hynek Mácha přišel do Litoměřic v druhé polovině září 1836, aby si zajistil na doporučení přítele Aloise Pravoslava Trojana místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Filipa Durase. Na toto místo nastoupil 29. září, podle jiných pramenů 1. října. Bydlel v pronájmu v domě čp. 177 na Janských schodech, který patřil ševci Franzi Lorenzovi. V domě byla kromě obuvnického krámu vinárna. Máchův byt byl v prvním patře a skládal se z předsíně a dvou pokojíků. V Litoměřicích kolem 20. října Mácha onemocněl, ale již 23. se účastnil hašení požáru. Nemoc se vrátila na začátku listopadu, 5. se Máchovi přitížilo a 6. listopadu 1836 zemřel. Pohřben byl v Litoměřicích 8. listopadu, v den, kdy se měl oženit s Eleonorou Šomkovou. Pohřbu se účastnil básníkův bratr Michal Mácha. Máchův hrob byl delší dobu neoznačený a zpustlý, v roce 1846 byl především zásluhou Karla Havlíčka Borovského náhrobek opatřen datem narození a úmrtí a citátem „Dalekáť cesta má, marné volání!“ Dne 1. května 1861 byl z popudu litoměřických bohoslovců na litoměřickém hřbitově nedaleko Máchova hrobu odhalen pomník a na domě, kde zemřel, pamětní deska. Pamětní deska byla během protičeské manifestace 15. prosince 1897 stržena a zničena. Znovu byla na dům umístěna až v roce 1936 a v témže roce byla vedle litoměřického divadla odhalena socha Karla Hynka Máchy od sochaře Václava Blažka. V roce 1938 po německém záboru československého pohraničí byly deska i socha opět odstraněny. Na začátku října 1938 byly díky tehdejšímu guvernérovi Národní banky Karlu Englišovi Máchovy ostatky hrobníkem Hansem Knoblochem v Litoměřicích exhumovány a převezeny do Prahy. Máchův pomník na hřbitově byl rozebrán československými vojáky ustupujícími ze záboru a rovněž převezen do Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po vyhlášení československé nezávislosti se Litoměřice připojily k nově vzniklému státnímu útvaru Německé Čechy. Litoměřice byly posledním městem Deutschböhmen, které se vzdalo invazním československým armádám až 27. prosince 1918. Do konce druhé světové války převažovalo taktéž především obyvatelstvo německé národnosti. Po Mnichovu proto nespadaly pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet, které byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši. Převážná část dnešního českého obyvatelstva se do města přistěhovala, podobně jako jinam do Sudet, až po poválečném vysídlení obyvatelstva německé národnosti. Blízký vrch Radobýl je mimo jiné také proslulý tím, že z něj prý vůbec naposledy utíkal český básník Karel Hynek Mácha, když spatřil hořící stodoly v Litoměřicích. Poté smrtelně onemocněl. Mylně se uvádí, že během druhé světové války, byla pod jeho povrchem nacisty vybudována rozsáhlá podzemní továrna Richard není tomu tak. Radobýl je vyvřelý čedičový suk a podobná stavba by zde nebyla možná. Podzemní továrnu Richard budovali nacisté v zabraném hlubinném vápencovém dole pod nedalekým vrchem Bídnice. Pro účely výstavby podzemní továrny Richard nacisté v Litoměřicích zřídili menší koncentrační tábor s krematoriem. Továrnu, jež měla stejně jako důl tři části Richard I. Richard II. a Richard III. však němci stihli zprovoznit jen v části dolu Richard I. kde vyráběli součástky k tankovým motorům. Zajímavostí je, že koncentrační tábor nebyl osvobozen sovětskými vojsky jako Litoměřice ale, že jej velitel tábora již ráno 5. května 1945 rozpustil. Osvobození vězni bohužel zanesli do přilehlých Litoměřic nákazu tyfu, který v táboře řádil. Po konci druhé světové války 10. května 1945 byly Litoměřice bombardovány ruským letectvem, které se snažilo zničením mostu přes Labe zamezit ustupující německé armádě dostat se do amerického zajetí. Mezi ustupujícími německými vojáky panovalo mylné přesvědčení, že levobřežní území Labe je obsazeno Američany. To byla pravda, ale o 150 Km západně po proudu řeky Labe. Bombardování most nepoškodilo, bylo však poničeno přibližně 10 domů v Dlouhé ulici a v okolí kina Beseda (momentálně posilovna). Od roku 1852 mělo město status okresního města. Až do roku 2002, kdy byly okresní úřady zrušeny, zde sídlil okresní úřad. Dnes jsou Litoměřice obcí s rozšířenou působností. Litoměřice bývaly také, spolu s nedalekým Terezínem, významným vojenským městem. Ve městě se nachází hned dvoje velká kasárna. Po roce 2000 byla armádou prakticky opuštěna. Pro oba objekty litoměřické obecní zastupitelstvo hledá (2007) nové společenské a hospodářské uplatnění.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Z novodobých dějin města jistě stojí za zmínku velká katastrofální povodeň v srpnu roku 2002, která výrazně postihla (tak jako většinu obcí a měst ležících při řece Labi) především celou dolní část města a která zcela znemožnila jinak velmi silný silniční provoz přes řeku, neboť došlo k zaplavení čtvrti Želetice na levém břehu Labe. Mezi nejdůležitější aktivity patří rekonstrukce historického centra města a rekonstrukce hradu, Dále byl vybudován park Václava Havla „U hvězdárny“. Jiráskovy sady, největší litoměřický park, nedávno prošly rekonstrukcí. V roce 2010 se za pomoci Ústeckého kraje podařilo dokončit most Františka Chábery přes řeku Labe, který pomohl vyřešit a zlepšit dopravní situaci ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město leží na jižním úpatí Českého středohoří na pravém břehu řeky Labe, do něhož se na protější straně Labe od jihu – od blízkého města Terezín – vlévá řeka Ohře. Za doby Rakouska-Uherska bylo město oblíbeným rájem penzistů, protože se zde nachází jedno z nejteplejších klimat v České republice. Na základě toho se na svazích Labe odedávna pěstuje vinná réva. V blízkosti města se nachází vrch Radobýl, který tvoří přirozenou dominantu města.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 261 domech 16 988 obyvatel, z nichž bylo 7 969 žen. 5 066 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 11 015 k německé a 164 k židovské. Žilo zde 14 534 římských katolíků, 782 evangelíků, 209 příslušníků Církve československé husitské a 462 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 465 domech 18 498 obyvatel. 6 485 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 10 878 k německé. Žilo zde 15 108 římských katolíků, 1 056 evangelíků, 666 příslušníků Církve československé husitské a 425 židů. \"Poznámky:\"", "section_level": 2}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Nejstarší židovské osídlení se datuje až do 13. století. V této době židé žili v dnešní ulici Velká Dominikánská, kde se na místě špitálu sv. Kříže dříve nacházela středověká synagoga. Středověký židovský hřbitov existoval východně od města na břehu Labe a zanikl v roce 1541. V roce 1546 byli židé z města vypovězeni a mezi 17. a 19. stoletím byla stanovena kvóta, podle které mohly žít v Litoměřicích maximálně dvě židovské rodiny. Židovská komunita doznala růstu až od poloviny 19. století a maxima dosáhla v roce 1900, kdy ve městě žilo 478 židů. Během novodobého židovského osídlení stávaly v Litoměřicích postupně synagogy dvě. První vznikla v roce 1872 úpravou obytného domu čp. 258 v Lidické ulici. Druhá pak v roce 1893 úpravou židovského spolkového domu ve Vavřinecké ulici. Byla zničena v květnu 1945 spojeneckým bombardováním. Z židovských památek se do dnešní doby dochoval židovský hřbitov z roku 1876, který je součástí městského hřbitova u Žernosecké ulice. Čítá na 50 náhrobních kamenů a jeho součástí je památník obětem holocaustu.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Litoměřice se skládají ze 4 místních částí na dvou katastrálních územích: Dříve byly součástí Litoměřic i dnes samostatné obce Hlinná, Kamýk, Miřejovice a Trnovany.", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Litoměřice byly dříve okresním městem, v současnosti jsou obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Litoměřice ale stále existuje a skládá se ze 105 obcí, ORP z 40 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Město a jeho okolí je též velmi známé jakožto významné zemědělské centrum. Celostátně je známé především tradičním ovocnářstvím a zelinářstvím provozovaným prakticky na celém území Litoměřicka. Také proto je okolní úrodný kraj v dolním Polabí i Poohří lichotivě označován jako Zahrada Čech. Litoměřice, díky své poloze a teplému klimatu, leží v tradiční vinorodné oblasti. Pěstování vinné révy a následná výroba vína má ve městě velkou tradici, stejně tak je tomu i v několika dalších okolních vinařských obcích (Žalhostice a Velké Žernoseky), které se nachází nedaleko od města směrem po proudu řeky Labe.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V Litoměřicích existoval od roku 1720 až do roku 2002 pivovar, který donedávna sídlil prakticky v samém centru města nedaleko od Mírového náměstí. Původní historický zámecký pivovar, založený roku 1858, byl roku 1939 zlikvidován a místo něj byly postaveny velké mrazírny. V 90. letech 19. století vznikla Koželužna Plunder & Pollak, která dnes již nefunguje. Ve městě se také delší dobu vyrábí kovový nábytek, z původního státního podniku pak v 90. letech 20. století vznikla současná továrna pro výrobu nábytku Kovobel. Od listopadu 2006 se hloubí zkušební vrt pro geotermální elektrárnu, který by měl skončit v hloubce 2500 m. Pokud budou výsledky měření příznivé, budou se hloubit další dva produkční vrty do hloubky až 5000 m. Elektrárna bude fungovat na metodě HDR a bude první ve střední a východní Evropě. Metoda spočívá v tom, že se do jednoho vrtu vhání voda, a ze druhého se čerpá, přičemž se voda v hloubce ohřívá. Jedná se o uzavřený oběh média – vody. Tepelná energie se bude měnit na energii elektrickou. V zimním období se bude energie využívat především pro vytápění domů a bytů, v létě naopak pro výrobu elektrické energie. Náklady na vybudování vrtů a geotermální elektrárny se odhadují na 1,11 miliardy korun a na jejich krytí se bude podílet i Evropská unie.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Město disponuje mnoha sportovišti pro děti, mládež i dospělé. Mimo jiné se také ve městě nachází krytý plavecký bazén, velice pěkné otevřené letní koupaliště na Písečném ostrově na Labi, zastřešený zimní stadion, fotbalový stadion a mnoho dalších menších sportovišť. Tenis, veslování, biketrial, inline bruslení a jachting lze provozovat na Střeleckém ostrově. Působí zde hrstka nadšenců pro hru pétanque, kteří by v budoucnosti rádi vybudovali alespoň jedno vhodné hřiště, prozatím využívají různá prostranství, zejména pak parkán pojmenovaný po José Rizalovi. Ve městě působí celá řada dalších sportů z mnoha sportovních odvětví. Místní Sokol Pokratice, sdružený v Asociaci sportu pro všechny, je v celostátním měřítku velmi známý svými úspěšnými sportovci, kteří zápolí i na mezinárodním poli v novější gymnastické disciplíně, skocích na trampolíně. Na velmi vysoké úrovni je ve městě i oddíl juda, mnoho sportovců se věnuje veslování na řece Labi. Svoji dlouholetou a úspěšnou tradici zde má i cyklistika, šerm, basketbal, stolní tenis a další kolektivní či individuální sporty. Ve městě se hraje i kopaná a lední hokej. Bruslení a lednímu hokeji slouží nově rekonstruovaný zimní stadion Kalich aréna, kde odehrává svoje zápasy domácí hokejový klub HC Stadion Litoměřice.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Pozoruhodné je centrální Mírové náměstí, kde stojí architektonicky cenné domy. Některé z gotických domů ve městě patří mezi nejstarší trvale obývané domy v rámci celé České republiky. Litoměřická radnice byla postavena ve stylu saské renesance, proto na ní najdeme řadu prvků blízkých gotice. Nyní v ní sídlí místní vlastivědné muzeum. Dům „Kalich“, zvaný též „Pod Bání“, patřil Mrázům z Milešovky, kteří byli v 16. století nejbohatšími lidmi ve městě. Jako většinu litoměřických renesančních staveb jej postavil Ital Ambroggio Balli. Na střeše domu se nachází zvláštní vyhlídková terasa známá jako litoměřický kalich, která kdysi sloužila svým pánům k odpočinku i schůzkám při víně. Dům má nyní empírovou průčelní fasádu, zjednodušenou v 50. letech 20. století. V současnosti zde sídlí Městský úřad v Litoměřicích. Další renesanční dům „Černý orel“ sehrál významnou roli v době povstání panstva proti Ferdinandovi I. v 16. století. Postavil jej taktéž A. Balli. Na rozdíl od domu Pod Bání si uchoval původní vzhled se skvostnými sgrafity. Dům „U Pěti panen“ postavil okolo 1725 Octavio Broggio, čelní tvůrce litoměřického baroka pro jednoho ze svých polírů. Patří mezi naše nejkrásnější barokní měšťanské domy. Kostel Všech svatých v rohu náměstí je původně gotický, nyní barokní, má renesanční stanové střechy. Postavil jej opět Octavio Broggio, tentokrát se svým otcem Guiliem. U kostela stojí zachovaná gotická městská věž. Kostel Zvěstování Panny Marie představuje vrchol tvorby Octavia Broggia. Je barokní a původně ho vlastnili Jezuité. V jeho blízkosti stojí barokní budova jezuitského semináře a koleje od téhož stavitele. Minoritský, od roku 1785 dominikánský klášter, a s ním spojený kostel sv. Jakuba je barokní stavbou opět od Octavia Broggia. Kapucínský kostel svaté Ludmily je dílem Jana Kocha z Ústí nad Labem z roku 1656. Kostel svatého Vojtěcha je zmiňován poprvé již roku 1363. V letech 1703 až 1708 jej barokně přestavěl Octavio Broggio, patrně podle návrhu svého otce Giulia z roku 1689. Katedrála sv. Štěpána je barokní z let 1664 až 1668 – postavil ji z Prahy povolaný stavitel Domenico Orsi a na stavbě se zřejmě podílel i Giulio Broggio). Biskupství v Litoměřicích sídlí od roku 1655. Součástí biskupství na Dómském pahorku je rovněž barokní biskupská rezidence Giulia Broggia, barokní kanovnické domky se secesní kulisovou fasádou a věž katedrály, postavená již v novobarokním slohu v letech 1883 až 1889 litoměřickým stavitelem Franzem Sanderem podle návrhu vídeňského architekta Heinricha Ferstela. Městské divadlo Karla Hynka Máchy patří mezi naše první kamenná divadla, vzniklo již roku 1822. Budova divadla je empírová. Z novostaveb jsou ve městě architektonicky cenné například budova základní školy v ulici Boženy Němcové, Hospic svatého Štěpána a dům Johannahof v Palachově ulici. Technicky a architektonicky cenný je jak starší Tyršův most přes Labe tak i nový most Františka Chábery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litoměřice () jsou město na soutoku Labe a Ohře v severních Čechách na západním okraji Polabské nížiny (\"dříve zvané „zlatý prut země české“\") v Ústeckém kraji. Litoměřicko je pro svou úrodnou polohu známé také jako \"Zahrada Čech\". Celková rozloha města činí celkem 17,99 km², ve městě žije obyvatel, ovšem spolu se sousedními městy Terezín, Bohušovice nad Ohří a Lovosice, které na Litoměřice téměř navazují, tvoří aglomeraci se skoro 40 tisíci obyvateli. Královským městem se staly v rozmezí let 1219 a 1228. Historické jádro města je již od roku 1950 městskou památkovou rezervací, v níž je zahrnuto celkem 44 ulic a devět náměstí. Ve městě sídlí biskupství litoměřické diecéze. Město si brzy po svém založení vydobylo čelní postavení v severozápadní části Čech nejen díky královskému statutu a četným privilegiím, kterým se městu postupem času dostalo, ale především díky své poloze. Chráněná poloha ze severu i západu Českým středohořím, splavné Labe a úrodný kraj se stalo základním předpokladem k bohatství a rozvoji města. Litoměřice se již ve středověku staly významným správním a náboženským centrem Čech. To co bylo po celou dobu výhodou města, to je jeho uzavřenost v údolí končící Polabské nížiny mezi Labem a začínajícím Českým středohořím se stalo v době rozvoje průmyslu jeho nevýhodou. Absence vhodných pozemků pro stavbu průmyslových areálů bránila dalšímu rozvoji Litoměřic a umožnila vzestup a pozdější dominanci průmyslového Ústí nad Labem. O co však město nepřišlo, je jeho malebnost, atmosféra a historické památky.", "tgt_summary": "Litoměřice (; ) is a town at the junction of the rivers Elbe () and Ohře () in the northern part of the Czech Republic, approximately northwest of Prague. The area within the Ústí nad Labem Region is sometimes called \"The Garden of Bohemia\" due to the mild weather conditions important for growing fruits and grapes. During the time of the Austro-Hungarian Empire, many pensioners chose it over more southern areas of the Empire. The town is also the seat of the Roman Catholic Diocese of Litoměřice (part of Archdiocese of Prague), the 4th oldest – and 3rd still existing – Catholic diocese on present Czech territory.", "id": 2053839} {"src_title": "Jihlava", "tgt_title": "Jihlava", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Město nese název Jihlava (německy \"Iglau\") podle původní kupecké osady u kostela svatého Jana, která se nacházela poblíž brodu přes stejnojmennou řeku, jež dala osadě název.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První zmínka o osadě jménem Jihlava pochází z roku 1233, kdy olomoucký biskup Robert potvrdil převod zboží (kde figuroval i název \"Gyglaua\" – Jihlava) řádu německých rytířů do vlastnictví želivského kláštera. V roce 1234 vyměnil markrabě Přemysl a královna Konstancie s klášterem Porta Coeli v Předklášteří mimo jiné i statek Jihlava s okolními vesnicemi a mýtem za jiný majetek. Po roce 1240 se Jihlava vrátila zpět do držby Václava I. a brzy poté (někdy mezi lety 1240–1243) bylo založeno horní město. Do nového města přicházelo pravděpodobně množství lidí,", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Léta 1526–1619 jsou roky velkého rozkvětu města. Po velkých požárech došlo k rekonstrukci s výraznými renesančními rysy. Po roce 1522 se ve městě prosadilo luteránství. Kvetla řemesla a obchod – oborem středoevropského významu se stalo soukenictví. Došlo opětovně k řadě průzkumů, těžaři obnovili řadu štol a zarazili řadu nových. To vše i přesto, že se Jihlava jako jediné moravské město účastnila prvního stavovského odboje roku 1547 a vyvázla pouze s 25 000 tolary pokuty a tzv. dědičnou pivní daní. V období třicetileté války v březnu 1645 se města zmocnili Švédové pod velením Lennarta Torstensona (1603–1651), kteří podplatili jednu ženu a ta jim otevřela dvě brány. Město přestavěli na barokní pevnost s bastionovým opevněním. Po jejich odchodu v roce 1647 zůstalo ve zničeném městě pouhých jeden tisíc obyvatel. Opětný velký rozvoj město zažilo v 18. a 19. století, když se stalo druhým největším producentem sukna v tehdejší habsburské monarchii. V 19. století došlo", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný administrativní vývoj.", "content": "Zrušení zemského uspořádání a nové krajské zřízení z roku 1949 přineslo Jihlavě status krajského města, centra Jihlavského kraje. Další správní reformou roku 1960 však byla Jihlava přičleněna k Jihomoravskému kraji s centrem v Brně a zůstala pouze městem okresním. K 1. lednu 1951 se Jihlava dočkala rozšíření svého území o Bedřichov, Helenín (včetně Handlových Dvorů a Pančavy), Hruškové Dvory a Staré Hory, přičemž Bedřichov a Staré Hory patřily do Čech. Tím vznikla tzv. „Velká Jihlava“. K 17. květnu 1954 byly Hruškové Dvory od Jihlavy odděleny", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a přírodní poměry.", "content": "Město Jihlava leží ve stejnojmenném okrese v Kraji Vysočina, v centrální části České republiky. Je vzdáleno 21 km jižně od Havlíčkova Brodu, 27 km východně od Pelhřimova, 30 km severozápadně od Třebíče, 115 km jihovýchodně od Prahy a 78 km severozápadně od Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba, reliéf a půdy.", "content": "Z geologického hlediska je území součástí Českého masivu. Z hornin převažuje migmatit, sprašová hlína se vyskytuje v oblastech Heroltic a v pásu Hosova, Vysoké a Popic, pararula v okolí Zborné, místy granit a v okolí řek hlína, písek a štěrk. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Hornosázavské pahorkatiny, Křižanovské vrchoviny a Křemešnické vrchoviny a jejich podcelků Jihlavsko-sázavské brázdy, Brtnické vrchoviny a Humpolecké vrchoviny. Území se rozkládá na vícero geomorfologických okrscích. Centrum města se", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo a podnebí.", "content": "Jihlava leží na stejnojmenné řece, která na území města vstupuje ze západu. Do řeky Jihlavy se postupně vlévají Smrčenský potok ve Starých Horách, řeka Jihlávka v ulici Mlýnská, do níž se na ulici Hradební vlévá Koželužský potok. Místními částmi na severu území města – Pávov, Zborná, Henčov, Antonínův Důl a Červený Kříž protéká Zlatý potok. Území města leží na evropském rozvodí mezi úmořím Černého a Severního moře. Největší soustava rybníků se nachází v místních částech Vysoká a Pístov na horním toku Koželužského potoka, jde o Lužný rybník, Silniční rybník, Lukáš, Vodárenský rybník a Luční rybník. Rybníky zaujímají výměru od 0,5 do 11 ha. Na ulici S. K. Neumanna se", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "V rámci biogeografického členění se řadí k provincii středoevropských listnatých lesů, Hercynské podprovincii, západní část k Pelhřimovskému a východní k Velkomeziříčskému bioregionu. Území se nalézá ve fytogeografickém obvodu Českomoravského mezofytika, v okrese 67 Českomoravská vrchovina. Lesy na území Jihlavy náleží do přírodní lesní oblasti 16 – Českomoravská vrchovina. Jehličnaté lesy tvoří především smrková monokultura, původní jedlobukové a smrkobukové porosty se nacházejí u Vysokého kamene. Potenciálně přirozenou vegetací je bučina s kyčelnicí devítilistou, okrajové části okolo Heroltic a Horní Kosov biková bučina. Krajinu tvoří pole a louky s trvalým travním porostem. Podél vodních", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Evropsky významné lokality: Lužný rybník, Šlapanka a Zlatý potok, Vysoký kámen u Smrčné a Zaječí skok. Památné stromy: Buk na vrchu Rudný, Buk u kostela v", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Podle sčítání lidu roku 1930 zde žilo v 2 070 domech 31 028 obyvatel. 17 968 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 12 093 k německé. Žilo zde 25 759 římských katolíků, 1 172 evangelíků, 1 320 příslušníků Církve československé husitské a 1 025 židů. Dle sčítání lidu v roce 2011 žilo v Jihlavě trvale 50 075 osob, z toho", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Město je sídlem děkanství jihlavského, které náleží k brněnské diecézi. Spadají sem dvě zdejší římskokatolické farnosti – u kostela Matky Boží a u kostela sv. Jakuba. Podle cenzu z roku 2011 se k víře hlásí 10 108 z 50 075", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Katastrální území a části.", "content": "Město se v současnosti skládá z 18 katastrálních území, na kterých leží 17 částí a 51 základních", "section_level": 3}, {"title": "Rozdělení katastrálních území mezi Čechy a Moravu.", "content": "Na Moravě leží katastrální území Bedřichov u Jihlavy \"(nepatrná část katastru)\", Helenín, Henčov \"(téměř celý katastr)\", Horní Kosov, Hosov, Hruškové Dvory \"(téměř celý katastr)\", Jihlava \"(většina katastru)\", Kosov u Jihlavy, Pančava, Pístov u Jihlavy, Popice u Jihlavy, Sasov, Staré Hory \"(nepatrná část katastru)\", Vysoká u Jihlavy a Heroltice u Jihlavy \"(pouze několik pozemků na jihu a východě katastru)\". Do Čech pak patří katastrální území Antonínův Důl, Bedřichov u Jihlavy \"(téměř celý katastr)\", Heroltice u Jihlavy \"(téměř celý katastr)\", Hruškové Dvory \"(malá část katastru)\", Pávov, Staré Hory \"(téměř celý katastr)\", Zborná, Jihlava \"(menší část katastru především v oblasti Jihlavských dřevařských závodů)\" a Henčov \"(nepatrná část katastru)\".", "section_level": 3}, {"title": "Instituce.", "content": "Jihlava je krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Jihlava se skládá ze 123 obcí, ORP ze 79 obcí. V areálu bývalé nemocnice stojí budova okresního soudu, okresního státního zastupitelství a pobočky Krajského soudu v Brně. Dále jsou zde zastoupeny hygienická stanice a Státní veterinární ústav Jihlava. Bezpečnost zajišťují Krajské ředitelství policie kraje Vysočina a Městská policie Jihlava. Hasičská zbrojnice leží na ulici Sokolovská a Krajské vojenské velitelství Jihlava sídlí", "section_level": 2}, {"title": "Samospráva.", "content": "Město má 37členné zastupitelstvo,", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Znak Jihlavy tvoří štít dělený na čtvrtiny. V prvním a čtvrtém rudém poli se nachází stříbrný korunovaný český lev ve skoku, ve druhém a třetím stříbrném poli se vyskytuje rudá figura ježka. Ježek je s Jihlavou spojován od přelomu 14. a 15. století. Ježek se vyskytuje na štítu dílny jihlavských mincmistrů v kutnohorském Vlašském dvoře přibližně koncem 14. století. Od poloviny 13. století se na městské pečeti nacházel", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Mezi pěstovanými plodinami převažují obilniny, na polovinu od roku 1989 pokleslo pěstování brambor, naopak se zvýšila produkce řepky olejky. Provozy rostlinné výroby se nacházejí především v okrajových částech Jihlavy, v Herolticích sídlí firmy EUROFARMS, s.r.o. a AGROSALES s. r. o., v Pístově Agrodružstvo Pístov a v Jihlavě má sídlo Zemědělské zásobování a nákup v Jihlavě, a.s. Těžbou dřeva se zabývají společnosti EDELVEJS, s.r.o. a Lesní společnost Jihlava. Z živočišné výroby jsou zde zastoupeny podniky Rybářství Růžička, spol. s r.o., chov prasat Selma, a.s., chov drůbeže Gallus Extra, s.r.o. a Biofarma Sasov. Z průmyslu je zde zastoupeno převážně strojírenství a to zejména se specializací na automobilový průmysl. Mezi největší zaměstnavatele se řadí BOSCH Diesel, jehož továrna na vstřikovací systémy zaměstnává okolo 5 000 osob, Automotive Lighting (automobilové světlomety), Motorpal, a.s. (vstřikovací systémy), Tesla Jihlava (díly pro automobilový průmysl), Moravské kovárny (zápustkové výkovky) a Jihlavan (letecké přístroje). Mezi další strojírenské firmy se řadí AJAX PILNÍKY, a. s. na ulici Polenská, FALCON v.o.s. vyrábějící ventily, Global, spol. s r.o. (střešní a izolační systémy), SEPOS", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jihlava je celostátně až mezinárodně významným silničním uzlem, kříží se tu dálnice D1 (E50, E65) Praha – Brno a dálková silnice I/38 od Kolína, po níž je dále vedena evropská silnice E59 směr Znojmo a Vídeň. Význam jihlavského železničního uzlu je spíše jen regionální.", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Katastrem probíhá asi 8 km severně od města dálnice D1 s exitem 112. Exit s městem spojuje čtyřpruhový přivaděč silnice I/38, která vede ze Štok", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Železniční spojení Jihlava získala až v roce 1871 (Rakouská severozápadní dráha z Vídně přes Znojmo, Kolín a Nymburk do Děčína). Dnes Jihlava leží na železniční trati 240 Brno – Jihlava, která se na hlavním", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Letiště Jihlava se nachází v místní části", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "První tramvaje vyjely do jihlavských ulic v roce 1909. Jediná, 2,7 km dlouhá trať spojovala dnešní Masarykovo náměstí s nádražím. Provoz tramvají byl zastaven v roce 1948. Právě moderní trolejbusy měly nahradit zastaralou tramvajovou dopravu. Jejich první trať vedla po trase", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Město zřizuje jako své příspěvkové organizace jedny jesle s kapacitou 40 dětí a dvě mateřské školy. Mateřská škola Mozaika Jihlava má 18 odloučených pracovišť, kde v roce 2012 bylo 1600 míst, a Mateřská škola a Speciálně pedagogické centrum Jihlava na ulici Demlova s kapacitou pro 120 dětí s mentálním, zrakovým, tělesným, sluchovým a řečovým postižením. Nacházejí se tu rovněž tři soukromé mateřinky – Mateřská škola Kvítek, Mateřská škola TINY WORLD a Soukromé centrum pro děti Chaloupka. Od školního roku 2013/2014 je v provozu soukromá školka Meruzalka, jež se řídí zásadami Montessori. Dále město zřizuje 10 základních škol (ZŠ Otokara Březiny, Základní škola T.G. Masaryka, na ulicích Demlova, E. Rošického, Havlíčkova, Kollárova, Křížová, Nad Plovárnou, Jungmannova a Seifertova) a jednu Základní školu speciální a Praktickou školu. Funguje tu", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Horácké divadlo Jihlava s velkou a malou scénou, divadelním klubem, kavárnou a Jazz Clubem sídlí v Komenského ulici. Divadlo Na Kopečku sídlí v areálu psychiatrické nemocnice, hraje se zde amatérské divadlo, ale prostory slouží též k výstavám výtvarných děl či k pořádání besed a koncertů. DIOD – Divadlo otevřených dveří sídlí v prostorách bývalého kina Sokol, jeho provozovatelem je Tělocvičná jednota Sokol v Jihlavě. Projekt vznikl v roce 2011, na programu má široké spektrum uměleckých činností od divadla přes tanec po besedy a workshopy. Nezávislé divadelní sdružení De Facto Mimo funguje od roku 2000, zúčastnili se řady divadelních festivalů jak v Česku, tak v zahraničí. Divadlo T.E.J.P. vzniklo v roce 2001, zaměřuje se na pohybové divadlo, klauniádu, cirkusové výstupy a akrobacii. Nejen pro děti hrají BOBO divadlo, které bylo založeno v roce 1997, a Dětské karnevalové divadlo JEŽEK založené roku 2009. V Jihlavě", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Hokejový klub HC Dukla Jihlava je historicky nejúspěšnějším hokejovým klubem české historie vůbec. Dlouho působil v extralize, v současnosti hraje v 1. lize. Dříve v Jihlavě působil také hokejový oddíl pod hlavičkou SK Jihlava. V nejvyšší fotbalové lize nastupuje tým FC Vysočina Jihlava, který své soupeře hostí na fotbalovém stadiónu v Jiráskově ulici. Tým SK Toptrans Jihlava hraje nejvyšší hokejbalovou soutěž. Florbalová škola Jihlava má několik týmů – ženský hraje extraligu a mužský 2. ligu (divize III). Dále tu působí Baseballový klub Ježci Jihlava a Basketbalový klub", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostelík sv. Jana Křtitele.", "content": "Malý jednolodní kostelík na Jánském vršku severovýchodně od centra, který je zasvěcen sv. Janu Křtiteli, je nejstarší dochovanou kamennou stavbou", "section_level": 2}, {"title": "Kostel sv. Jakuba Většího.", "content": "Hlavní kostel města, založený patrně roku 1243, je mohutná gotická trojlodní stavba se dvěma věžemi. Po požáru byl roku 1257 znovu vysvěcen, ale na stavbě se dále pracovalo. Koncem 14. století vznikla hudební kruchta, v 15. století byla postavena jižní – zvonová věž. Ta musela být kvůli statickým poruchám v roce 1548 snížena na současnou výšku. Po", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Nanebevzetí Panny Marie.", "content": "Minoritský klášter s kostelem v ulici Matky Boží blízko brány byl patrně založen v polovině 13. století, kostel ještě před 1240. Gotické trojlodí s velmi dlouhým presbytářem a křížovými", "section_level": 2}, {"title": "Radnice.", "content": "Radnice na dnešním Masarykově náměstí vznikla spojením několika měšťanských domů s podloubím z 13. století, z nichž se zachovaly gotické oblouky do náměstí. V 16. století byla rozšířena jižním směrem", "section_level": 2}, {"title": "Měšťanské domy.", "content": "V Jihlavě se nachází neobvyklé množství dobře zachovaných a cenných měšťanských domů z 13. až 16. století, často s novější fasádou, ale dochovaným historickým vnitřkem – zejména se charakteristickou schodišťovou síní nebo mázhauzem v přízemí. Mezi ně patří téměř všechny domy", "section_level": 2}, {"title": "Mariánský sloup a kašny.", "content": "Barokní mariánský sloup byl umístěn na náměstí v letech 1686–1691 jako výraz vděku, že se městu vyhnula krutá morová epidemie (1679, 1680). Původní pískovcová socha Neposkvrněné Panny Marie je nyní umístěna v síni radnice, na sloupu je její kopie. Obklopují ji sochy sv. Františka", "section_level": 2}, {"title": "Kostel sv. Ignáce s kolejí.", "content": "Jezuitská kolej s kostelem sv. Ignáce na Masarykově náměstí vedle radnice byla založena roku 1625 a vybudována pod vedením italského architekta Giacomo Braschy v letech 1680–1727. Kostel je podlouhlá stavba se dvěma věžemi,", "section_level": 2}, {"title": "Kostel sv. Kříže.", "content": "Původně dominikánský kostel s konventem v Křížové ulici (blízko Masarykova náměstí) byl založen roku 1247 a dokončen kolem roku 1385. Od roku 1781 byla ve zrušeném klášteře vojenská správa, nepoužívaný kostel byl v letech 1947–1948 opraven a předán CČH (ta jej má na", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Ducha.", "content": "Původně hřbitovní kaple v parku B. Smetany na severozápadním okraji historického", "section_level": 2}, {"title": "Opevnění.", "content": "Palisádové hradby byly budovány kolem vznikajícího města krátce po jeho založení před polovinou 13. století, ve 14. století nahrazeny kamennými, které se z velké části zachovaly. Vedle hlavní hospodářské funkce mělo město i vojenský význam z důvodu strategické polohy na samotné západní hranici Moravy. Několikakilometrové opevnění tvořila vnitřní hradební zeď vysoká 6 metrů, parkán s parkánovou zdí a příkop hluboký až 7 metrů. Hradební zeď zpevňovaly věže, v parkánovém pásu bašty. Hradby byly přerušeny pěti branami,", "section_level": 2}, {"title": "Brána Matky Boží.", "content": "Je typickým symbolem města a jedinou branou, která se zachovala z pěti středověkých městských bran. Vznik se datuje spolu s výstavbou opevnění – na počátku 2. poloviny 13. století. V šestnáctém století prošla brána gotickými i renesančními úpravami, až se vyvinula do dnešní podoby. Specifická podoba je dána rozsáhlou atikou na vrcholu věže.", "section_level": 2}, {"title": "Katakomby.", "content": "Jihlavské podzemí tvoří další významnou památku města. Jeho celková rozloha je 50 000 m² a délka přibližně 25 km, což jej činí druhým největším podzemním labyrintem v České republice hned po Znojmu. Chodby jsou raženy ve skále pod celým městem ve dvou až třech podlažích pod sebou v hloubce od 2 do 14 metrů. Praktická stavba začala ve 14. století, kdy měšťané začali ve velkém rozšiřovat", "section_level": 2}, {"title": "Hraniční kameny, památník přísahy.", "content": "\"Hraniční kameny\" pocházejí z poloviny 18. století, kdy byly vystavěny na příkaz Marie Terezie, aby opticky oddělovaly a znázorňovaly hranice mezi Čechami a Moravou. Nazývají se také \"hraničníky\". Nacházejí se v Jihlavě a v těsném okolí, nevedou k nim žádné turistické značky. Jsou to čtyři zachovalé čtyřboké jehlany, mají stejnou výzdobu i tvar, vybíhají z hranolových soklů, na protilehlých stranách mají dva výrazné reliéfy heraldických znaků Čech (český lev) a Moravy (moravská orlice). V roce 1750 je nařídila vystavět Marie Terezie, čímž rozřešila spory o přesné vymezení česko-moravské hranice severně od řeky Jihlavy. Na jehlanech jsou vyryté nápisy \"LIMITES BOHEMIAM INTER ET MORAVIAM – MARIA THERESIA AUGUSTA REGNI BOHEMIA SCEPTRA TENENTE – POSITI ANNO MDCCL\". Ovšem samotné památníky dokončil až", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Jihlavě žily, narodily se či zemřely mnohé osobnosti z oblasti vědy, sportu či politiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihlava () je české krajské a statutární město, ležící na Českomoravské vrchovině a položené na někdejší česko-moravské zemské hranici, tvořené zde zčásti řekou Jihlavou. Historicky se jedná o moravské město a i dnes většina Jihlavy leží na moravské straně, pouze severozápadní okraj je v Čechách. Historické město, založené ve 13. století jako hornické s těžbou stříbra, je od roku 1982 městskou památkovou rezervací. Jihlava je od roku 2000 střediskem Kraje Vysočina. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Jihlava (; ) is a city in the Czech Republic. Jihlava is the capital of the Vysočina Region, situated on the Jihlava river (German \"Igel\") on the historical border between Moravia and Bohemia, and is the oldest mining town in the Czech Republic, approximately 50 years older than Kutná Hora. Among the principal buildings are the early Gothic churches of St. Jacob, Friars Minor church of Our Lady and Dominican church of the Holy Cross, the Baroque church of St. Ignatius of Loyola, the Municipal Hall and a number of municipal houses containing Gothic and Renaissance details. There is also a Jewish cemetery, containing some remarkable monuments including the tombstone of the parents of Gustav Mahler.", "id": 2401200} {"src_title": "Jaderná elektrárna Temelín", "tgt_title": "Temelín Nuclear Power Station", "src_document": [{"title": "Umístění Temelína a ostatní informace.", "content": "Temelín se nachází v Jihočeském kraji asi 5 km jižně od města Týn nad Vltavou a 24 km severně od Českých Budějovic u obce Temelín v místech, kde stála vesnice Temelínec. JETE je vzdálena asi 45 až 50 km od hranic s Německem a Rakouskem. Nadmořská výška Temelína je asi 500 m nad mořem. Vltava je vzdálená přibližně 5 km směrem na východ. Elektrárna se nachází na pozemku o rozloze 143 ha (z toho 123 ha je oploceno), který patří ČEZ. Na pozemku je dost místa i pro případné dostavění elektrárny. Jde konkrétně o parcelu č. 180/1 na katastrálním území Křtěnov, parcelu č. 1053/1 na k.ú. Březí u Týna nad Vltavou, a parcelu parcela č. 1044/3. v k. ú. Temelínec. Lokalita Temelína byla určena na základě řady bezpečnostních, technických i ekonomických kritérií. Blízkost Vltavy a vodního díla Hněvkovice zajišťuje dostatek vody pro chlazení, díky poměrně vysoké nadmořské výšce však elektrárna nemůže být ohrožena povodní. Z ekonomického a energetického", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1989.", "content": "Jaderná elektrárna Temelín byla plánována ještě za socialistického Československa jako jedna z hlavních staveb energetického systému Československa a bývalé RVHP. V Československu byla už předtím uvedena do provozu Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice (na Slovensku) a Jaderná elektrárna Dukovany (v Česku), přibližně souběžně s Temelínem se plánovala stavba Jaderné elektrárny Mochovce (na Slovensku). Výhledově se pro Slovensko počítalo se stavbou Jaderné elektrárny Blahutovice (zkratka EBLA) na severní Moravě, Jaderné elektrárny Tetov (zkratka JETO) ve středních Čechách a v delším časovém horizontu i se stavbou", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Po roce 1989 (částečně už před ním) se stavba začala výrazně protahovat. Především z Rakouska se ozývaly silné protesty proti dostavbě elektrárny a v médiích odpůrci jaderné energetiky mj. často zpochybňovali její bezpečnost. Jednou z prvních akcí byla již v prosinci 1989 rozpracovaná kampaň hnutí Greenpeace \"Stop ČSSRnobyl!\", která na základě odborně nezpůsobilé práce Ing. Emila Málka, CSc. z roku 1983 rozvinula teorii o nedostatečné bezpečnosti. Již tehdy ji odborníci z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT zpochybnili a odmítli jako zcela nesmyslnou a vyvrácenou. a příznivci naopak upozorňovali na to, že výroba energie z jádra je ekologičtější (především v souvislosti s ekologicky poničenými částmi severních Čech). Na doporučení (mj. ) MAAE se začaly přepracovávat projekty a", "section_level": 2}, {"title": "Protesty Rakouska po roce 1989.", "content": "Proti Temelínu v podstatě od začátku brojilo Rakousko, situace se vyostřila na konci 90. let v souvislosti s přibližujícím se vstupem Česka do EU a vstupem krajně pravicové FPÖ do rakouské vlády (Česko se jako jediná z tzv. kandidátských zemí připojila k diplomatickému bojkotu Rakouska). FPÖ dokonce požadovala, aby Rakousko v případě spuštění Temelína zablokovalo vstup Česka do EU. Proti Temelínu však vystupovaly (byť méně ostře) všechny významné rakouské strany. 6. května 1999 se v rezoluci k dostavbě Temelína dokonce kriticky vyjádřil Evropský parlament, vláda Česka však 12. května 1999 většinou 11:8", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj po volbách v Česku roce 2006.", "content": "Po volbách v roce 2006 si v koaliční smlouvě Strana zelených vymínila, že vláda během svého volebního období nebude připravovat stavbu dalších jaderných bloků. K otázkám energetiky vláda ustavila nezávislou tzv. Pačesovu komisi, která se v červenci 2008 postavila za jadernou energetiku a navrhla zahájit proces posuzování vlivu dalších reaktorů na životní prostředí (EIA). Společnost ČEZ pak o proces EIA 11.7. 2008 požádala. Předseda SZ Martin Bursík komisi kritizoval, nehodlá však EIA bránit. EIA však představuje pouze první z mnoha kroků nutných k povolení dostavby Temelína. ČEZ předpokládal, že", "section_level": 3}, {"title": "Spuštění Temelína a jeho provoz.", "content": "Palivo pro první blok bylo zavezeno v červenci 2000, 9. října 2000 bylo aktivováno a 21. prosince 2000 byl první blok poprvé připojen do rozvodné sítě. Zkušební provoz prvního bloku byl zahájen 10. června 2002. V červnu 2002 bylo zavezeno palivo pro druhý blok a 17. srpna 2002 byla zahájena reakce. K rozvodné síti byl druhý blok poprvé připojen 29. prosince 2002", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické aspekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cena.", "content": "Celkové investiční náklady na dva bloky o celkové elektrickém výkonu 2 000 MW dosáhly i z důvodu zcela zásadních úprav projektu v průběhu výstavby 98 mld. Kč (cena do konce září 2004), což představuje", "section_level": 2}, {"title": "Odvody na jaderný účet.", "content": "Za každou vyrobenou kilowatthodinu elektřiny odvádí ČEZ 5 haléřů na tzv. jaderný účet, kde se shromažďují prostředky na uložení vyprodukovaného radioaktivního odpadu a jeho přepracování. ČEZ musí vytvářet i finanční", "section_level": 2}, {"title": "Výrobní ukazatele ETE.", "content": "Tučně jsou vyznačena čísla u roků, ve kterých elektrárna dosáhla nového rekordu v množství", "section_level": 2}, {"title": "Technické informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kombinace technologií, dodavatelské firmy.", "content": "Původní projekt je založen na ruské (sovětské) technologii, řídicí systém je americký. Tato kombinace „západních“ a „východních“ technologií byla důvodem obav o bezpečnost, byla však už vyzkoušena na Jaderné elektrárně Loviisa ve Finsku, (viz níže). Mise", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Bezpečnostní opatření v Temelíně zahrnují celou škálu opatření na řadě úrovní. Bezpečnost zvyšuje to, že řada bezpečnostních systémů je založena na rozdílných fyzikálních a technických principech. Jedním z nejdůležitějších z principů je tzv. princip hloubkové ochrany, který definuje 5 úrovní ochrany a 5 ochranných bariér stojících mezi aktivní zónou v reaktoru a okolním prostředím: Aktivní bezpečnostní systémy jsou zálohovány dvojnásobně (tj. jsou nainstalovány třikrát). Předností použitých tlakovodních reaktorů je tzv. inherentní bezpečnost tj. bezpečnost daná fyzikálními zákony. Ta je v Temelíně zajištěna mj. tím, že schopnost vody (působí jako moderátor, tj. umožňuje, aby štěpná reakce vůbec mohla probíhat) umožňovat řetězovou", "section_level": 2}, {"title": "Reaktory.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní reaktory.", "content": "JETE je vybavena dvěma tlakovodními reaktory, každý o tepelném výkonu 3120 MW a elektrickém výkonu připojeného turboalternátoru 1055 MW (VVER-1000, typ V320) (původní projekt počítal s výstavbou čtyř bloků). Hmotnost reaktoru bez", "section_level": 3}, {"title": "Tlakové nádoby.", "content": "Části vnitřní vestavby reaktoru jsou umístěny v tlakové nádobě. Tlaková nádoba je vysoká 11 m, přičemž její dno je ve výšce 16 m nad úrovní okolního terénu. Vnější průměr je 4,585 m. Stěny válcové části mají tloušťku 193 mm. Nádoba je vyrobena z vysoce kvalitní nízkolegované chrom-nikl-molybden-vanadové oceli a je navržena na tlak 17,6 MPa při teplotě 350 °C, přičemž běžný provozní tlak je 15,7 MPa při teplotách 290–320 °C.", "section_level": 3}, {"title": "Palivo.", "content": "Jako palivo slouží oxid uraničitý UO s průměrně 4,25 % obohaceného uranu 235. V reaktoru je celkem 92 tun paliva. Aktivní zóna reaktoru je vysoká 3530 mm a má průměr 3160 mm. Je v ní v přesně stanovených pozicích umístěno 163 palivových souborů a 61 regulačních tyčí. Palivové soubory jsou uspořádány v hexagonální mříži. Každý palivový soubor sestává z 312 palivových proutků, 18 vodicích trubek a z jedné centrální měřicí trubky. Palivový", "section_level": 2}, {"title": "Parogenerátory a turbogenerátory.", "content": "K reaktoru jsou připojeny čtyři parogenerátory, každý o teplotě páry 278 °C a výkonu 1470 tun páry za hodinu. Voda přicházející do parogenerátoru má teplotu 320 °C, v parogenerátoru pak předává teplo jiné vodě, vodě sekundárního okruhu, ze které vyrábí sytou páru určenou už pro pohon turbíny a s ní spojeného elektrického generátoru. Vyrobená sytá pára má teplotu 278,5 °C a tlak 6,3", "section_level": 2}, {"title": "Kontejnment.", "content": "Mohutná konstrukce kontejnmentu chrání reaktor a primární okruh před vnějšími vlivy a okolí elektrárny před následky případné havárie. Má průměr 45 m, výšku 38 m a tloušťku stěn 1,2 m, konstrukce kupole je", "section_level": 2}, {"title": "Chlazení primárního okruhu.", "content": "Celkový objem chladiva v primárním okruhu je 337 m, teplota chladiva na vstupu je asi 290 °C, na výstupu asi 320 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Voda pro chlazení.", "content": "Voda potřebná k chlazení se odebírá z vltavské nádrže Hněvkovice a zpětně se vypouští do Vltavy v prostoru nádrže", "section_level": 3}, {"title": "Čerpadla.", "content": "Primární okruh je chlazen čtyřmi vertikálními odstředivými čerpadly o výkonu 5,1 MW umístěnými na", "section_level": 3}, {"title": "Chladicí věže.", "content": "Elektrárna má 4 chladicí věže typu Iterson vysoké 154,8 m. Jejich průměr u paty je 130,7 m, povrch vnější stěny", "section_level": 3}, {"title": "Vliv chlazení na okolí.", "content": "Přestože je pára odcházející z chladicích věží zdaleka viditelná, její skutečný vliv na hydrometeorologické okolí je nepatrný – průměrná teplota v okruhu 5 km je vyšší jen o 0,02–0,06 °C,", "section_level": 3}, {"title": "Využití odpadního tepla.", "content": "Při plánování elektrárny se uvažovalo o řadě možností, jak využít odpadní teplo, které tvoří většinu celkového výkonu elektrárny a je většinou bez užitku vypouštěno. Uvažovalo se o využití tepla pro zemědělství a rybníkářství o vytápění řady okolních obcí, především části Českých Budějovic. Okolí Temelína však kvůli nízké hustotě osídlení není příliš vhodné pro využití odpadního tepla k vytápění. Už v roce 1987 byla EGP Praha zpracována studie, z níž vyplynulo, že reálné je využití jen přibližně 1/3 dosažitelného výkonu Temelína, ovšem za cenu vysokých investičních nákladů. Prozatím se proto podařilo uskutečnit pouze vytápění Týna nad Vltavou. V březnu 2019 byla zahájena stavba 26 kilometrů dlouhého teplovodu z ETE do Českých Budějovic. Zkušební provoz má být uskutečněn v topné sezóně 2020/2021.", "section_level": 3}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kritika obecně.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kritika nedostatečného pojištění.", "content": "Elektrárny Dukovany a Temelín jsou sice pojištěny pro případ havárie, limit plnění je však pouze 6 miliard Kč, přičemž například jen náklady na odškodnění obyvatel evakuovaných při havárii", "section_level": 3}, {"title": "Kritika opírající se o vývoz elektřiny z Česka a neodstavování uhelných elektráren.", "content": "Jedním z předmětů kritiky je fakt, že Česko vyváží víc elektřiny než jaderná elektrárna Temelín vyprodukuje. Jedním z hlavních důvodů pro stavbu Temelína byla energetická soběstačnost ČR. Mnoho scénářů hovořilo o tom, že se ČR bez další jaderné elektrárny neobejde. Tyto scénáře se nenaplnily. I dnes (2018), 18 let po spuštění Temelína, Česko vyváží zhruba tolik elektřiny, kolik Temelín vyrábí. Přesto se plánuje stavba dalších bloků. Tato kritika však ignoruje strukturu výroby a vývozu – jaderná elektrárna (včetně Temelína) je totiž typický zdroj určený pro vykrývání základního zatížení soustavy zásobování elektřinou (resp. spotřeby elektřiny), což znamená, že je (protože jde o zdroj s nízkými provozními náklady) snaha, aby elektrárna pracovala co nejdéle během celého roku i dne. Zdroje (především uhelné a plynové elektrárny) s dražším provozem mají být nasazovány jen pro vykrytí špiček spotřeby elektřiny (kdy je elektřina dražší); do roku 2008 však byla cena elektřiny dostatečně vysoká na to, aby se vyplatilo jejich produkci vyvážet i mimo špičkový režim. V roce 2013 ovšem poklesla cena elektřiny na mezinárodní burze pod 40 EUR/MWh a mimošpičkové ceny jsou i výrazně nižší, což efektivitu vývozu z Temelína výrazně snižuje.", "section_level": 3}, {"title": "Další kritika, veřejné mínění.", "content": "Kritici dál upozorňují na údajné technické nedostatky, které vyplývají podle jejich názoru z nedostatečně odzkoušené kombinace sovětských a „západních“ technologií. Zastánci elektrárny upozorňují, že tato kombinace už byla vyzkoušena v jaderné elektrárně Loviisa ve Finsku. I podle západních odborníků je bezpečnost tlakovodních reaktorů ruské konstrukce (jde o zcela jinou koncepci, než koncepce reaktoru černobylského typu) zcela srovnatelná s obdobnými západními reaktory; ruská konstrukce mírně zaostávala pouze v oblasti řídicí techniky, ta však byla v Temelíně nahrazena technikou západní. Určitou roli hrají i předsudky či nedůvěra vůči jaderné energetice jako takové a také různé lobbistické", "section_level": 3}, {"title": "Kritika ze strany Rakouska.", "content": "Kritiku zpochybňující bezpečnost JE Temelín je slyšet především zpoza hranic, konkrétně v bezprostředně sousedícím Rakousku a Bavorsku, kde u části obyvatel jaderná elektrárna Temelín vyvolává obavy z následků případné havárie. Tyto názory jsou navíc podpořeny i relativně (především ve srovnání s Jadernou elektrárnou Dukovany) častými poruchami na různých částech elektrárny, ačkoliv se velká většina poruch stala v nejaderné části elektrárny a žádná z nich nepřekročila stupeň 1 stupnice INES (Technická porucha nebo odchylka od schváleného režimu). Zdánlivě vysoká frekvence poruch (podle stupnice INES zatím pouhých odchylek) na JETE je zaviněna především nadstandardním způsobem informovanosti. U velké většiny jiných jaderných elektráren by se veřejnost za celou dobu dozvěděla nejvýš o desítce událostí. 14. prosince 2006 vyzval rakouský parlament vládu k právním krokům proti Temelínu. Ze strany rakouských protijaderných aktivistů začaly opět blokády česko-rakouských hraničních přechodů. V reakci na tyto události zveřejnila v dubnu 2007 společnost ČEZ zprávu", "section_level": 2}, {"title": "Plány na výstavbu 3. a 4. bloku.", "content": "Společnost ČEZ podala MŽP žádost o posouzení vlivu na životní prostředí 11. 7. 2008, 5. 2. 2009 ministerstvo ukončilo zjišťovací řízení. V říjnu 2011 předal ČEZ zájemcům kvalifikovaným do zadávacího řízení veřejné zakázky Dostavba Jaderné elektrárny Temelín výzvu k podání nabídek včetně zadávací dokumentace. V červenci 2012 otevřel ČEZ nabídky ve veřejné zakázce na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín za účasti jejich předkladatelů – společností Areva, konsorcia společností Westinghouse Electric Company, LLC a WESTINGHOUSE ELECTRIC ČR a konsorcia společností ŠKODA JS, Atomstroyexport a Gidropress. V říjnu 2012 oznámil", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Uvnitř oploceného areálu elektrárny se zřejmě líbí zajícům – na konci roku 2006 \"Myslivecké sdružení Háj Temelín\" provedlo jejich odchyt, 30 zajíců obojího pohlaví bylo vypuštěno do honitby. Zajíců však v areálu elektrárny mohlo být i kolem 80. V bezprostřední blízkosti JE Temelín stojí renesanční zámeček Vysoký Hrádek, který slouží jako Informační centrum temelínské elektrárny. V zámečku se nachází např. moderně vybavený kinosál, mlžná komora, rozsáhlá expozice atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderná elektrárna Temelín, obecně často nazývaná Temelín (zkratkou ETE, dříve také JETE nebo JET), je elektrárna s největším instalovaným výkonem v Česku, jedna ze dvou českých jaderných elektráren. Stojí v obci Temelín v Jihočeském kraji, v okrese České Budějovice. Elektrárna je častým terčem kritiky ze strany českých i zahraničních ekologických organizací a hornorakouské vlády, kvůli čemuž je jedním z důležitých témat česko-rakouské politiky. Její výstavba začala v roce 1985, s datem dokončení v roce 2002 však jde o jednu z nejnověji dostavěných jaderných elektráren v Evropě. Elektrárna má instalované dva bloky z původně plánovaných čtyř, každý po rekonstrukci s elektrickým výkonem 1055 MW (původní výkon 1000 MW). V roce 2006 elektrárna vyrobila přibližně 12 TWh (43,2 PJ) elektrické energie, což představovalo přibližně 14 % výroby elektřiny v Česku a kolem 23 % výroby ČEZ. Podíl na instalovaném výkonu elektráren v Česku byl v roce 2005 11,43 %. Ředitelem této jaderné elektrárny byl od ledna 2015 Bohdan Zronek. Od září 2017 je ředitelem této jaderné elektrárny Jan Kruml.", "tgt_summary": "Temelín Nuclear Power Station (, abbreviation \"JETE\") is located near Temelín, a small village in the Czech Republic. Temelín NPP is owned by ČEZ Group, which employs 1000 workers at this site. The adjacent castle Vysoký Hrádek serves as an information centre. In spring 2003, the Temelín Nuclear Power Plant, with its 2,000 MW of installed capacity, became the largest power resource in the Czech Republic.", "id": 1309789} {"src_title": "Vasil Bykav", "tgt_title": "Vasil Bykaŭ", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 19. června 1924 ve vesnice Byčky Ušačského kraje Vitebské oblasti v rolnické rodině. V dětství se zabýval malířstvím. Vystudoval 8 tříd školy ve vesnice Kubliči, pak studoval sochařství ve Vitebském uměleckém učiliště (1939–1940), které opustil kvůli zrušení stipendia. V červnu 1941 jako externista udělal zkoušky za 10 třídu. V létě 1942 byl přivolán do armády, na podzim 1943 získal titul podporučíka. Během jedné vojenské operace byl zraněn v nohu a břicho, chybně byl zapsán jako zahynulý; události po zranění posloužily základem povídky \"Mrtvé to nebolí.\" Na začátku roku 1944 se nacházel ve špitálu. Účastnil se Jasko-kišiněvské operace a osvobození Rumunska. S armádou prošel Bulharsko, Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko. Po demobilizace žil v Grodně (od roku 1947) a působil jako malíř a editor oblastních novin \"\"Grodněnskaja pravda\"\". Od roku 1959 je členem Svazu spisovatelů SSSR. Po napsání knihy \"Mrtvé to nebolí\" se stal prakticky disidentem, roku 1968 protestoval proti okupaci Československa a roku 1980 proti válce v Afghánistánu. Od roku 1978 žil v Minsku. Byl zvolen jako poslanec Nejvyššího sovětu BSSR (1978–1989). Stal se dokonce hlavním zakladatelem a organizátorem Běloruského helsinského výboru a Běloruského národního frontu (1988). Dále se výrazně podílel na založení běloruského oddělení PEN klubu, byl jeho prezidentem. V roce 1988 byl namísto Zjanona Pazňaka členem Vládní vyšetřovací komise která se zabývala objasněním vražd v Kurapatech, při prezidentských volbách v Bělorusku v roce 1994 byl jeho zmocněnou osobou. Od konce roku 1997 bydlel v zahraničí v politické emigraci. Na začátku odjel do Finska podle pozvání finského PEN klubu, žil v blízkosti Helsinek; pak přestěhoval se do Německa, poté i do Česka. Zajímavostí je, že hodně času trávil i v Praze, kde ho přijal i tehdejší prezident Václav Havel. Vrátil se domů jen měsíc před svou smrtí. Mnohokrát vystupoval s ostrou kritikou režimu Alexandra Lukašenka. Zemřel 22. června 2003 na karcinom žaludku v onkologické nemocnici v Borovľanach pod Minskem. Pohřeb byl pokažen politickými debatami už v kostele, kde probihal pohřební obřad; Alexandr Lukašenko se pohřbu neúčastnil. Rakev s tělem zesnulého spisovatele nesly několik kilometrů tisíce lidí. V roce 2014 v chatové osadě Ždanoviči-6 vedle Minska byla otevřena pobočka státního muzea historie běloruské literatury \"Muzeum-chata V. Bykava\". Avšak už v červnu 2015 bylo muzeum zavřeno na neurčitou dobu na generální opravu; někteří se domnívají, že to může mít politický podtext.", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "Ve své tvorbě se zabývá z většiny druhou světovou válkou, také věnuje pozornost problematice kolektivizace. V poslední době své tvorby psal o Bělorusku a jeho budoucnosti. Většinou psal v běloruštině, často pak je samostatně překládal do ruštiny. Svá díla umisťuje na malý prostor do krátkého časového úseku, což mu minimalizuje počet hrdinů, u kterých se pak odehrává vnitřní drama v mezních situacích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasil' Bykaǔ, \"Васіль Уладзіміравіч Быкаў\", (19. června 1924, vesnice Byčky Ušačského kraje, Vitebská oblast – 22. června 2003, Borovľany) byl sovětský a běloruský spisovatel, veřejný činitel, účastník druhé světové války. Většinu svého díla věnoval Bykaŭ realistickému líčení bitev Velké vlastenecké války s nádechem lyricismu. Jeho postavy se ve vyhrocených situacích dostávají do těžkých morálních dilemat.", "tgt_summary": "Vasíl Uładzímiravič Býkaŭ (often spelled Vasil Bykov, , ) (19 June 1924 – 22 June 2003) was a prolific author of novels and novellas about World War II and a significant figure in soviet and Belarusian literature and civic thought. His work earned him endorsements for the Nobel Prize nomination from, among others, Nobel Prize laureates Joseph Brodsky and Czesław Miłosz.", "id": 306162} {"src_title": "Tomáš Špidlík", "tgt_title": "Tomáš Špidlík", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Tomáš Špidlík absolvoval základní školu a gymnázium v rodných Boskovicích. V roce 1938 začal studovat latinu a českou literaturu na filozofické fakultě v Brně. Po uzavření českých vysokých škol nacisty na podzim 1939 vstoupil 23. září 1940 do jezuitského noviciátu v Benešově u Prahy. Když i tento obsadili nacisté, pokračoval v letech 1942–1945 ve filozofických studiích na Velehradě. Zde složil 24. září 1942 řeholní sliby. Příprava byla několikrát přerušena nucenou prací, nařízenou nejprve německou, pak rumunskou a nakonec ruskou armádou. Po skončení studií byl Špidlík jmenován prefektem velehradského gymnázia. Vyučoval zde češtinu a ruštinu. V roce 1946 byl poslán na teologická studia do holandského Maastrichtu, kde 22. srpna 1949 přijal kněžské svěcení. V roce 1950 doplnil svá jezuitská formační studia v italské Florencii. V roce 1951 již bylo zřejmé, že se do vlasti nebude moci vrátit. Byl pozván ke spolupráci s Vatikánským rozhlasem. V letech 1951–53 tedy pokračoval ve studiích na Papežském orientálním institutu v Římě a v roce 1955 zde obhájil doktorskou práci \"Joseph de Volokolamsk. Un chapitre de la spiritualité russe (Josef Volokolamský. Kapitola z ruské spirituality)\" pod vedením jezuity prof. Irenea Hausherra. Od roku 1954 vyučoval jako docent východní a patristickou teologii v Římě v Papežském orientálním institutu, na Papežské gregoriánské univerzitě a v karmelitánském institutu Teresianum a hostoval na mnoha evropských i světových univerzitách, mimo jiné v St. Paul ve Spojených státech, v Indii a v Kinshase (Demokratická republika Kongo). V roce 1961 byl jmenován profesorem. V letech 1951–1989 byl spirituálem Papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě. Špidlíkovy české páteční promluvy na Radiu Vatikán byly překládány do mnoha dalších jazyků. Tomáš Špidlík byl prastrýcem studenta, křesťanského aktivisty a mladého disidenta Pavla Švandy, který byl v říjnu 1981 po srpnové návštěvě Říma a Tomáše Špidlíka nalezen mrtvý v propasti Macocha. Podle názorů z disentu, z okruhu přátel Pavla Švandy a vyšetřovatelů z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, byl zřejmě zavražděn Státní bezpečností, důkazy, které by vraždu potvrzovaly jednoznačně, však nalezeny nebyly. Od roku 1990 přednášel již jako emeritní profesor na Papežském orientálním institutu, a od roku 1991 žil a pracoval v Centro Ezio Aletti v Římě. V roce 1996 byl Ateliér duchovního umění Centra Aletti pověřen výzdobou papežské kaple „Redemptoris Mater“ ve Vatikáně (http://www.vatican.va/redemptoris_mater/index.htm), přičemž kardinál Špidlík a P. Marco Rupnik odpovídali za teologickou a uměleckou koncepci obnovy. Ve stejném roce vzniklo další Centrum Aletti Velehrad-Roma v Olomouci, jehož součástí je nakladatelství Refugium, které se od svého založení věnuje také kompletnímu vydání díla Tomáše kardinála Špidlíka. V červenci 1992 navštívil Moravu, předsedal v Pustiměři o sv. Anně Mezinárodnímu setkání mládeže a týden nato vedl exercicie mladých v Drysicích. V březnu 1995 vedl duchovní cvičení (exercicie) papeže Jana Pavla II. a římské kurie. 21. října 2003 byl Janem Pavlem II. jmenován kardinálem. Kardinálské kolegium jej vybralo, aby 18. dubna 2005 v Sixtinské kapli pronesl poslední promluvu ke konkláve před volbou papeže, v níž byl nakonec zvolen Benedikt XVI.. První exhortaci pronesl Raniero Cantalamessa. Tento zvyk zavedla apoštolská konstituce \"Universi Dominici Gregis\". Ke kardinálům, kteří budou volit nového papeže, mají promluvit dvě význačné církevní osobnosti o situaci, ve které se v současnosti církev nachází, a o výzvách, které před ní stojí do budoucna. Vzhledem ke svému věku již Špidlík nebyl oprávněn papeže volit. Tomáš kardinál Špidlík zemřel v pátek 16. dubna 2010 v 21.00 po delší nemoci v kruhu svých přátel a spolupracovníků v Římě. Po obřadech v Olomouci a na Velehradě byl 30. dubna 2010 pohřben v bazilice Panny Marie na Velehradě.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V Římě Špidlíka navštívili Alexander Dubček i Václav Havel. 28. října 1998 jej český prezident Václav Havel za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva vyznamenal Řádem T. G. Masaryka. Italský prezident Carlo Azeglio Ciampi 22. listopadu 2003 Špidlíkovi předal nejvyšší vyznamenání za zásluhy v oblasti kultury a umění. Dle TS ČBK přijal „Zlatou medaili za zásluhy o kulturu a umění“ 26. listopadu 2003 z rukou italského ministra kultury Giuliana Urbaniho. 16. června 2005 převzal Špidlík v Neapoli první cenu „Corrada Ursiho“ za svůj přínos pro porozumění mezi národy prostřednictvím médií. U příležitosti 400. výročí narození „Učitele národů“ Jana Ámose Komenského jej 26. července 1992 město Uherský Brod poctilo zlatou medailí Jana Ámose Komenského. Po vydání \"Opus Magnum (L‘idée russe)\" roku 1994 mu francouzské město Troyes udělilo medaili čestného občanství. O knihu projevil osobně zájem i francouzský premiér. 6. srpna 2005 převzal čestné občanství Pustiměře.. U příležitosti 600. výročí úmrtí Sergeje Radoněžského (1314–1392) byl v roce 1992 přijat sovětským exprezidentem Michailem Gorbačovem. V roce 1993 byl jmenován čestným členem Společnosti byzantských studií v Petrohradě. V roce 1997 obdržel dva čestné doktoráty. V květnu od rumunské univerzity v Cluj-Napoca, která v něm ocenila jednoho z největších znalců východní teologie a spirituality, a v prosinci od teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V květnu 1999 obdržel čestný doktorát od Karlovy univerzity v Praze. V roce 2002 udělila Česká biskupská konference Tomáši Špidlíkovi Řád sv. Cyrila a Metoděje za celoživotní dílo. Papež Jan Pavel II. jmenoval 21. října 2003 prof. Špidlíka kardinálem. Do svého kardinálského erbu si Špidlík vložil heslo \"Ex toto corde\" („Z celého srdce“). Titulární baziliku Sant’Agata dei Goti převzal 5. února 2004, v den její památky.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Špidlík se zaměřoval na teologii křesťanského východu. Mnozí oceňují hloubku, poctivost i umělecký cit jeho bádání, jeho porozumění historii i současnosti, schopnost učinit dávné myšlenky inspirativními pro současnost. Myšlenkově navazuje zejména na Vladimíra Solovjova. V češtině byly vydány tyto jeho publikace: Duchovní literatura Křesťanský Východ Jezuitika Pohádky a knížky pro děti", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Josef kardinál Špidlík (17. prosince 1919 Boskovice – 16. dubna 2010 Řím) byl moravský katolický teolog, kněz, jezuita a kardinál (nebyl však biskupem).", "tgt_summary": "Tomáš Josef Špidlík, S.J. (17 December 1919 – 16 April 2010) was a Czech prelate of the Roman Catholic Church. He was a Jesuit priest and theologian. Pope John Paul II made him a Cardinal in 2003.", "id": 647369} {"src_title": "Dominik Duka", "tgt_title": "Dominik Duka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v dubnu 1943 na Rožberku v Hradci Králové a pokřtěn byl 9. května téhož roku v pouchovském kostele. Jeho otec František Duka byl za druhé světové války nejdříve příslušníkem vládního vojska, z něhož roku 1944 v Itálii dezertoval a přes Švýcarsko se dostal do Anglie, kde působil jako zbrojíř 311. československé bombardovací perutě britského Královského vojenského letectva. V 50. letech byl spolu s dalšími letci ze Západu odsouzen k žaláři na Mírově. Zemřel v roce 1991. Matka Anežka Duková pocházela ze šumavských Hor Matky Boží. První roky prožil s rodiči na Pouchově, kde v kostele svatého Pavla apoštola od dvanácti let ministroval. Před tímto kostelem celebroval v roce 1970 první mši svatou, tzv. primici. Vystudoval na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové a bezprostředně po maturitě pracoval v továrně ZVU, kde se vyučil strojním zámečníkem. Po absolvování základní vojenské služby mohl roku 1965 začít studovat teologii v Litoměřicích. V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů. Dne 22. června 1970 byl kardinálem Štěpánem Trochtou vysvěcen na kněze.", "section_level": 1}, {"title": "Služba v dominikánském řádu.", "content": "Nejprve působil v pohraničních farnostech pražské arcidiecéze (Chlum sv. Maří nad Ohří, Jáchymov, Nové Mitrovice). Roku 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V této době se také stal novicmistrem řádu dominikánů a pracoval spolu s Metodějem Habáněm na možnostech formace členů řádu, později se stal magistrem kleriků a vikářem provinciála. Tato činnost skončila jeho odsouzením roku 1981 a pobytem ve vězení Plzeň-Bory (ve stejné době tam byl vězněn mj. i Václav Havel). Po propuštění až do roku 1989 pracoval ve Škodě Plzeň jako rýsovač. Roku 1986 byl tajně ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie. Po roce 1990 působil již veřejně jako provinciál dominikánského řádu. Souběžně s tím vyučoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a vykonával též úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených. Od roku 1997 je šéfredaktorem teologické revue Salve, zaštítěné od roku 1994 českou dominikánskou provincií. Byl iniciátorem českého překladu Jeruzalémské bible, vytvářeného od roku 1980. Spolu s Františkem X. Halasem byl i jejím hlavním překladatelem. V tradicích dominikánské spirituality se vyprofiloval jako teolog a plodný církevní spisovatel, zejména v oboru biblistiky. Jako šéfredaktor se výrazně podílel na vydávání dominikánské revue pro teologii, duchovní život a kulturu, Revue Salve.", "section_level": 2}, {"title": "Biskup.", "content": "Dne 6. června 1998 byl jmenován biskupem Královéhradecké diecéze a 26. září téhož roku přijal biskupské svěcení. 4. listopadu 2004 byl jmenován též apoštolským administrátorem Litoměřické diecéze z důvodu indispozice biskupa Pavla Posáda, tuto funkci zastával až do jmenování Jana Baxanta novým litoměřickým biskupem v roce 2008. V sobotu 13. února 2010 byl jmenován nástupcem kardinála Miloslava Vlka ve funkci pražského arcibiskupa. Úřadu se ujal 10. dubna 2010 po své intronizaci v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Za své cíle označil uzavření mezinárodní smlouvy s Vatikánem, dále aby církev více oslovovala mladé a aby dohoda o majetkovém vyrovnání státu a církve byla ku prospěchu celé společnosti, a tím také ku prospěchu církví a náboženských společností.", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování kardinálem.", "content": "Dne 6. ledna 2012 oznámil papež Benedikt XVI. na závěr mše, kterou sloužil při příležitosti slavnosti Zjevení Páně (lidově sv. Tří králů), že arcibiskupa Duku spolu s dalšími 21 duchovními jmenuje v blízké budoucnosti kardinálem. Oficiální jmenování bylo provedeno při papežské konsistoři, která se konala dne 18. února 2012 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Svou první mši v nové hodnosti sloužil kardinál Duka 25. února 2012 v katedrále sv. Víta v Praze. Při této příležitosti uctil památku svatého Vojtěcha a připomenul též památku Josefa Toufara, který v roce 1950 právě v tento den zemřel na následky vyšetřování komunistickým režimem.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace.", "content": "Ve čtvrtek 26. dubna 2018, v den svých 75. narozenin, poslal kardinál Dominik Duka papeži Františkovi dopis, ve kterém rezignoval na post pražského arcibiskupa. Odpovědí bylo psaní od Apoštolské nunciatury, zveřejněné na webu pražského arcibiskupství, v němž papež František demisi přijal a zároveň Duku vyzval, aby úřad konal dále, dokud nebude stanoveno jinak, tedy dokud za něj nebude nalezena náhrada. Dne 28. března 2020 byl Dominik Duka vzat do domácí karantény, protože se setkal s biskupem Karlem Herbstem, který byl diagnostikován nákazou virem COVID-19.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná činnost.", "content": "Kardinál Duka bývá charakterizován tím, že dobře vychází s politiky napříč politickým spektrem. Doposud velmi dobře vycházel se všemi prezidenty ČR, včetně současného prezidenta Miloše Zemana. Vyniká svou otevřeností a vzdělaností a je pojítkem mezi liberálními a konzervativními proudy v katolickém křesťanství, třebaže tíhne spíše ke konzervativismu. Vědomí plurality názorů v církvi („kdyby na Svatopetrském náměstí všichni ti lidé dosáhli splnění své představy o papeži, měli bychom možná dvacet, možná pětadvacet papežů“) se odrazilo i roku 2005 v jeho vyjádření ke zvolení papeže Benedikta XVI., na němž ocenil kompetentnost, vysokou humanitní kulturu a důraz na teologii. Duka tehdy připomněl, že za prvního člověka v církvi nebyl Kristem vybrán věrný, energický a statečný Jan, ale nerozhodný Petr, jemuž apoštol Pavel později vytýkal, že se příliš přizpůsobuje různým proudům. Ještě coby královéhradecký biskup v roce 2006 kritizoval zákon o registrovaném partnerství, který podle něj znevažuje tradiční hodnoty rodiny. V souvislosti s festivalem Prague Pride 2011 pak uvedl, že „požadavky zmíněných protagonistů Prague Pride na adopci popírají de facto právo dítěte na své biologické rodiče, otce a matku“ a že „z programu Prague Pride je zřetelné, že se nejedná o otázku práva menšiny na toleranci, ale o propagaci uvolněného životního stylu, který není zodpovědný, důstojný a krásný“. V roce 2012 podpořil Dominik Duka obnovení pomníku maršála Josefa Václava Radeckého z Radče na Malostranském náměstí v Praze a přijal záštitu nad Občanským sdružením „Radecký 1766–2016“, které si obnovení pomníku kladlo za cíl. V říjnu 2018 kardinál Duka dopisem předsedovi Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslavu Vodičkovi ukončil své členství v tomto svazu. Své důvody nesdělil, dle médií tak učinil patrně kvůli faktu, že svaz ocenil poslance KSČM Zdeňka Ondráčka; tomu svaz udělil medaili s nápisem „Za vlast a za svobodu“, a to za jeho současnou činnost, nikoliv za činnost před listopadem 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Generální kaplan orleánské obedience Řádu sv. Lazara.", "content": "Dne 14. září 2012, během slavnostní investitury Českého velkopřevorství orleánské obedience Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského, konané na svátek Povýšení sv. Kříže, se Dominik Duka stal novým Generálním kaplanem řádu. Kardinál Duka je tak v pořadí již třetím, původně královéhradeckém biskupem, který přijal Svatolazarský kříž a patronát nad duchovním působením řádu v České republice, ale poprvé v dějinách s působností pro převorství a komendy po celém světě. Při příležitosti své investitury vyzdvihl především oběti, které svatolazarští rytíři přinesli během druhé světové války a také v době komunistické perzekuce, kdy několik členů řádu podstoupilo mučení a smrt v pracovních táborech. Duchovní velkokříž sv. Lazara přijal kardinál Duka během páteční ceremonie v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě z rukou 50. velmistra orleánské obedience řádu, Jana hraběte Dobrzenského z Dobrzenicz a předsedy řádové vlády, Charlese-Philippa prince z Orleánsu, vévody z Anjou. Přítomen byl také papežský nuncius v České republice arcibiskup Giuseppe Leanza. Slavnostní liturgie se zúčastnili duchovní a zástupci sedmi řádových jurisdikcí spolu s představiteli Českého velkopřevorství.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V únoru 2008 se biskup Duka podle deníku Právo krátce před prezidentskými volbami v parlamentu soukromě sešel s poslancem KDU-ČSL Jiřím Hanušem a hovořil s ním (mimo jiné) i o volbě prezidenta republiky v onom roce. Česká biskupská konference se pod vedením olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera předtím usnesla, že biskupové zůstanou neutrální a nebudou do kampaně zasahovat. Poslanec Jiří Hanuš pak vypověděl, že mu Duka v osobním rozhovoru pouze řekl svůj osobní názor na oba kandidáty, ale neradil mu, koho volit. Proslov tehdejšího prezidenta Václava Klause na Svatováclavské pouti 28. září 2011 vyprovokoval skupinu intelektuálů k sepsání Svatováclavské výzvy katolickým biskupům, ve které vystoupili proti propojení církve s jakoukoli politickou silou. Dominik Duka kritiku politizace církve odmítl na svém blogu ze dne 28. března 2013, kde napsal: „Církev vstupuje jako korektiv do společenského a politického života. Nikoliv stranického, ale společenského života, kde stojí na straně autonomie a svobody člověka“ a poukázal na to, že „nikdo nás nemůže vinit, že bychom chtěli rozhodovat o obsazování úřadů, ministerských postů, nebo že bychom prorůstali s některou z politických stran“. Po demonstraci odborů ze dne 21. března 2013 bývalý dominikánský spolubratr Ivan Odilo Štampach kardinála Duku obvinil, že ve své rozhlasové „Glose Dominika Duky“ na Radiožurnálu označil demonstranty za „lůzu“. Usoudil tak na základě pasáže z rozhlasové glosy ze dne 22. dubna 2012, ve které Duka řekl: „Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie.“ Kardinál Duka poté v rozhovoru s Oldřichem Dandou pro deník Právo odmítl, že by někoho označil za „lůzu“, když upozornil, že je autorem textu glosy, nikoliv titulku, ve kterém se slovo „lůza“ vyskytlo: „Nemluvil jsem o lůze, ten nadpis jsem článku nedal já. Mluvil jsem o ochlokracii, to není jen lůza, ale i dav.“ Pořad je navíc natáčen několik týdnů dopředu, souběh rozhlasové glosy s odborářskou demonstrací tak byl spíše dílem náhody. V únoru 2018 byl do Vatikánu odeslán dopis, v němž skupina českých katolíků pod vedením aktivisty Jana Bierhanzla požádala papeže Františka, aby Dukovi po jeho povinné rezignaci neprodlužoval mandát coby arcibiskupovi pražskému. O něco později byl do Vatikánu odeslán podpůrný dopis Miloše Zemana, který napsal jako soukromá osoba, a v němž dokládá Dukovy osobnostní kvality. Duka bývá kritizován zejména od mladších věřících i za příklon k některým českým politikům. Blízké vztahy měl k bývalému prezidentu Václavu Klausovi a dobře vychází s prezidentem Milošem Zemanem. Jako jeden z mála katolických kleriků mu blahopřál k jeho znovuzvolení. V listopadu 2015 v Lánech dokonce za něj odsloužil mši; v reakci na to pak zaslalo Dukovi několik desítek občanů kritický otevřený dopis. Kritiku si vysloužila i jeho slova na adresu uprchlíků, kromě toho bývá kritizován za své postoje i LGBT komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní inscenace.", "content": "Festival Divadelní svět Brno 2018 uvedl koncem května kontroverzní hry „Naše násilí a vaše násilí“ a „Prokletí“ chorvatsko-bosenského režiséra Olivera Frljiće. Ty se dle Duky hrubě dotkly jeho práv, zaručených Listinou práv a svobod: V \"Našem násilí\" je scéna s Ježíšem znásilňujícím muslimskou ženu, kdežto v \"Prokletí\" (již dříve Dukou označeném coby \"hnus\") figuruje socha s vizáží papeže Jana Pavla II. s erigovaným penisem. Kardinál proto zažaloval organizátora festivalu, Centrum experimentálního divadla a žádal od nich omluvu.
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek městského soudu jako pravomocný s tím, že brněnská divadla se nemusejí omlouvat za uvedení kontroverzních her. Soudce Michal Ryška v odůvodnění rozhodnutí uvedl: \"Umělecký projev používá specifické výrazové prostředky, používá symboliku, používá nadsázku, a pokud má potenciál přispívat k diskusi o otázkách veřejného zájmu, tak je právně přípustný i za cenu jisté oběti na náboženském sentimentu části věřících osob, a víra a tolerance věřících by měly být v rámci demokratické společnosti natolik pevné, aby toto unesli.\"
Dominik Duka v pořadu Partie na TV Prima kauzu okomentoval slovy, „rozsudek, který padl, je rozsudek hodný justice bývalého socialistického tábora, nikoli demokratického státu.“ „Česko se dostává zpět do totalitního myšlení a do doby, kdy u nás byli křesťané a církev pronásledováni a utlačováni.“
Soudce Michal Ryška následně v deníku Právo reagoval, že „kardinál se nemůže stavět do pozice veřejného žalobce pod maskou ochrany svých osobních práv“ a „demokracie není teokracie a že tolerance a víra věřících musí být v demokratické společnosti natolik silné, aby unesly uměleckou nadsázku. Tím spíš to platí pro osobu veřejnou, jakou je i kardinál, která má z titulu své funkce zajištěn široký přístup do médií a veřejného prostoru, kde může vést polemiku.“
Dominik Duka už oznámil, že ve sporu podá dovolání a nebude váhat obrátit se ani na Evropský soud pro lidská práva.", "section_level": 2}, {"title": "Trestní oznámení.", "content": "V září roku 2019 bylo jednou z obětí (označovanou jako Patrik R.) podáno trestní oznámení na Dominika Duku za nadržování pachatelům sexuálního násilí, kteří se této činnosti dopouštěli v dominikánském řádu, jejž Duka v té době vedl. Podle právníka Patrika R. Daniela Bartoně měl Duka „v dominikánském řádu a potom i na dalších místech pomáhat unikat pachatelům sexuálních deliktů trestnímu stíhání“. Dukův mluvčí Romuald Štěpán Rob uvedl, že „kardinál je plně připraven spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.“ Duka uvedl, že oba dotyčné tehdy konfrontoval a vyslechl, považoval však situaci za patovou. Dotyčný duchovní byl v 90. letech 20. století vysvěcen na kněze, po dalších obviněních ze sexuálního zneužívání byl v roce 2006 souzen církevním soudem, jehož verdiktu se však nedočkal, neboť v roce 2007 zemřel. Kardinál Duka uvedl, že mezi jím řešeným případem a počátkem soudu uplynulo 12 let. Podle jeho názoru neměl být nikdy vysvěcen na kněze, přesto Patrika R. opakovaně odmítl přijmout a tuto záležitost s ním po letech osobně řešit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dominik kardinál Duka (občanským jménem Jaroslav Václav Duka; narozen 26. dubna 1943 Hradec Králové) je dominikánský duchovní, 36. arcibiskup pražský, 24. primas český (jmenován 13. února 2010) a kardinál. Dříve byl provinciálem České provincie dominikánů (1986–1998), 24. biskupem královéhradeckým (1998–2010) a apoštolským administrátorem litoměřické diecéze (2004–2008). V dubnu 2010 byl zvolen předsedou České biskupské konference. Papež Benedikt XVI. jej při papežské konsistoři konané dne 18. února 2012 v Římě jmenoval kardinálem. Jeho titulárním kostelem je kostel sv. Marcelína a Petra v Lateránu.", "tgt_summary": "Dominik Jaroslav Duka (born 26 April 1943) is a Czech cardinal, who is the 36th Archbishop of Prague and a cardinal of the Roman Catholic Church. He previously served as Bishop of Hradec Králové.", "id": 672219} {"src_title": "Pryskyřníkovité", "tgt_title": "Ranunculaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci pryskyřníkovitých jsou vytrvalé nebo jednoleté byliny, řidčeji polokeře nebo dřevité liány. Cévní svazky jsou často roztroušené nebo v několika soustředných kruzích. Listy jsou převážně střídavé (vstřícné např. u plaménku), jednoduché nebo složené, s palisty nebo bez palistů. Čepel listů je celokrajná nebo zubatá, celistvá nebo laločnatá či členěná, se zpeřenou nebo dlanitou žilnatinou. Květy jsou pravidelné nebo souměrné, většinou oboupohlavné, jednotlivé nebo ve vrcholových či úžlabních hroznech, latách, vrcholících, okolících nebo klasech. Květní části jsou často uspořádány ve šroubovici. Okvětí je nerozlišené v počtu 4 až mnoha plátků nebo rozlišené na kalich a korunu. Kališní lístky v počtu 3 až 6 (nebo až 20), někdy korunovité. Korunní lístky v počtu 2 až 8 nebo více (až 20), volné, obvykle bez nektárií. Někdy jsou květy bezkorunné. Tyčinky jsou volné, v počtu 15 až mnoho, uspořádané v 1 až 13 kruzích nebo ve spirále. Gyneceum je svrchní, složené z volných (apokarpní) nebo do různého stupně srůstajících plodolistů, vzácně monomerické, s 1 až mnoha vajíčky. Plodem je měchýřek nebo nažka, méně často bobule nebo tobolka. Semena mají hojný endosperm a malé embryo.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pryskyřníkovité je velká čeleď, zahrnující asi 2500 druhů v 60 rodech. Je kosmopolitní mimo polárních oblastí, centrum diverzity je v severním mírném pásu, především ve východní Asii.) V květeně České republiky jsou pryskyřníkovité hojně zastoupeny. Roste zde přes 60 druhů z 22 rodů. Pryskyřníku se v ČR vyskytuje celkem 17 druhů. Dalšími více zastoupenými rody jsou lakušník (8 druhů), žluťucha (6), oměj (5), sasanka (4) a hlaváček (3). Dvěma druhy jsou zastoupeny rody plamének, ostrožka, orsej. Zbývající rody mají v ČR po jediném zástupci: blatouch bahenní, upolín nejvyšší, černucha rolní, zapalice žluťuchovitá, samorostlík klasnatý, ploštičník evropský, orlíček obecný, stračka vyvýšená, myší ocásek nejmenší. Některé druhy jsou považovány za vyhynulé, např. rohohlavec rovnorohý, plamének celolistý. Oměj šalamounek je endemit Českého masivu. Z pěstovaných druhů občas zplaňuje talovín zimní, čemeřice, různé barevné kultivary orlíčku a oměj zahradní. V evropské květeně jsou mimo rodů domácích i v ČR zastoupeny další 4 rody: routevník (\"Callianthemum\"), talovín (\"Eranthis\") a čemeřice (\"Helleborus\"). V tropické Americe roste 11 rodů pryskyřníkovitých. Náležejí mezi ně i rody rozšířené v Evropě a Severní Americe: pryskyřník, sasanka, plamének a žluťucha. Jsou zde rozšířeny především v horách, kde vyhledávají vlhká a chladná stanoviště. V nížinných deštných lesích se vyskytují sporadicky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Většina druhů pryskyřníkovitých je opylována hmyzem. Některé druhy žluťuchy jsou větrosprašné. Květy straček a omějů jsou opatřeny ostruhou, v níž se shromažďuje nektar. Jsou opylovány zejména včelami, v Americe i kolibříky. Ptáky jsou opylovány i některé druhy orlíčků, plaménků a dokonce andský pryskyřník \"Ranunculus gusmani\". Naproti tomu např. květy sasanek a plaménků nektar netvoří a navštěvuje je hmyz sbírající pyl. U některých zástupců dozrávají prašníky v jinou dobu než blizny, což zabraňuje samoopylení. Způsoby šíření semen jsou různorodé. Nažky plaménků mají dlouhý pérovitý přívěsek a jsou šířeny větrem. Některé druhy pryskyřníku mají plody s hákovitým výrůstkem a přichycují se na srsti zvířat. Drobná semena z měchýřkovitých plodů mnohých zástupců jsou šířena větrem či vodou. Semena čemeřice mají míšek a k jejich šíření přispívají mravenci. Bobule některých druhů samorostlíku jsou pravděpodobně šířeny ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Pryskyřníkovité jsou vesměs více či méně jedovaté. Mezi účinné látky patří cyklické laktony (např. protoanemonin) a jejich glykosidy (ranunkulin), triterpenoidní saponiny i alkaloidy (diterpenové alkaloidy např. akonitin; isochinolinové alkloidy např. isoboldin). Mezi zvlášť jedovaté zástupce náležejí např. oměje (\"Aconitum\") a některé pryskyřníky (\"Ranunculus\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Systém podčeledí této čeledi je neustálený, dříve používané členění na 3 podčeledi (\"Hydrastioideae\", \"Helleboroideae\" a \"Ranunculoideae\") se novějšími výzkumy ukázalo jako zjednodušující. Někdy jsou vyčleňovány do samostatných čeledí rody \"Hydrastis\" a \"Glaucidium\". Rody \"Batrachium\" (lakušník) a \"Ficaria\" (orsej) jsou někdy vřazovány do široce pojatého rodu \"Ranunculus\".", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V České republice jsou jako kriticky ohrožené (kategorie C1) vedeny druhy lakušník Baudotův (\"Batrachium baudotii\"), lakušník Rionův (\"Batrachium rionii\"), rohohlavec rovnorohý (\"Ceratocephala testiculata\"), ploštičník evropský (\"Cimicifuga europaea\"), koniklec otevřený (\"Pulsatilla patens\"), koniklec jarní (\"Pulsatilla vernalis\") a žluťucha jednoduchá (\"Thalictrum simplex\"). Silně ohrožené (kat. C2) jsou oměj jedhoj (\"Aconitum anthora\"), oměj tuhý moravský (\"Aconitum firmum\" subsp. \"moravicum\"), sasanka narcisokvětá (\"Anemone narcissiflora\"), stračka vyvýšená (\"Delphinium elatum\"), koniklec velkokvětý (\"Pulsatilla grandis\"), koniklec luční český (\"Pulsatilla pratensis subsp. bohemica\"), pryskyřník ilyrský (\"Ranunculus illyricus\"), pryskyřník velký (\"Ranunculus lingua\"), žluťucha žlutá (\"Thalictrum flavum\")", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pryskyřníkovité mají význam zejména jako okrasné rostliny. Jako zahradní byliny se pěstují zejména sasanky, talovíny, oměje, čemeřice, orlíčky, stračky, upolíny aj. Mnohé druhy a kultivary plaménků jsou pěstovány jako popínavé rostliny. Semena černuchy seté jsou používána jako koření.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Aconitum\", \"Actaea\" (včetně \"Cimicifuga\"), \"Adonis\", \"Anemoclema\", \"Anemonastrum\", \"Anemone\", \"Anemonella\", \"Anemonoides\", \"Anemonopsis\", \"Aquilegia\", \"Arcteranthis\", \"Asteropyrum\", \"Beesia\", \"Calathodes\", \"Callianthemoides\", \"Callianthemum\", \"Caltha\", \"Clematis\", \"Coptis\", \"Cyrtorhyncha\", \"Delphinium\" (včetně \"Consolida\"), \"Dichocarpum\", \"Enemion\", \"Eranthis\", \"Eriocapitella\", \"Glaucidium\", \"Gymnaconitum\", \"Halerpestes\", \"Hamadryas\", \"Helleborus\", \"Hepatica\", \"Hydrastis\", \"Isopyrum\", \"Knowltonia\" (včetně \"Barneoudia\", \"Oreithales\"), \"Leptopyrum\", \"Leucocoma\", \"Megaleranthis\", \"Metanemone\", \"Nigella\" (včetně \"Garidella\", \"Komaroffia\"), \"Oxygraphis\", \"Paraquilegia\", \"Paroxygraphis\", \"Peltocalathos\", \"Pseudodelphinium\", \"Pulsatilla\", \"Ranunculus\" (včetně \"Aphanostemma\", \"Batrachium\", \"Ceratocephala\", \"Ficaria\", \"Laccopetalum\", \"Myosurus\"), \"Semiaquilegia\", \"Thalictrum\", \"Trautvetteria\", \"Trollius\", \"Urophysa\", \"Xanthorhiza\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pryskyřníkovité (\"Ranunculaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu pryskyřníkotvarých (\"Ranunculales\"). Jsou to byliny nebo řidčeji i dřeviny s jednoduchými nebo složenými listy a dosti mnohotvárnými květy. Čeleď zahrnuje asi 2500 druhů v 60 rodech a je celosvětově rozšířena. Mezi běžné zástupce v české květeně náleží např. pryskyřník, orsej, blatouch či sasanka. Plaménky jsou pěstovány jako okrasné liány, z bylin se pěstuje např. orlíček, čemeřice či talovín.", "tgt_summary": "Ranunculaceae (buttercup or crowfoot family; Latin \"little frog\", from \"frog\") is a family of over 2,000 known species of flowering plants in 43 genera, distributed worldwide. The largest genera are \"Ranunculus\" (600 species), \"Delphinium\" (365), \"Thalictrum\" (330), \"Clematis\" (325), and \"Aconitum\" (300).", "id": 337474} {"src_title": "Kazimír III. Veliký", "tgt_title": "Casimir III the Great", "src_document": [{"title": "Snahy o dokončení sjednocení polských zemí.", "content": "Kazimír byl synem Vladislava I. Lokýtka a Hedviky Kališské. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země a upevnil královskou moc, neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi a svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jejž sjednocování polských zemí kladli Lucemburkové a Řád německých rytířů. Trnem v oku nejen Kazimíra III., ale už jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan Lucemburský počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel (později císař Karel IV.), se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá za to trvale Slezsko. Dohodu měl zprostředkovat uherský král Karel I. Robert (z Anjou), švagr obou panovníků. Předběžné podmínky česko-polského míru byly dojednány v létě roku 1335 v Trenčíně, kam Kazimír vyslal své posly. V listopadu téhož roku se pak osobně dostavil do uherského Visegrádu, aby za přítomnosti krále Jana Lucemburského i Karla I. Roberta úmluvu slavnostně potvrdili a „\"učinili mezi sebou přísahy a smlouvy o vzájemném zachování věrnosti a smíření\"“. Kromě lenní svrchovanosti nad Slezskem bylo stanoveno, že český král obdrží náhradou ještě dvacet tisíc kop pražských grošů. V doprovodu Jana Lucemburského pak přijel mladý Kazimír III. 6. prosince 1335 do Prahy, a jak se píše ve Zbraslavské kronice „\"přijav četné pocty, zůstal v Praze devět dní,\"“ a „\"…vraceje se domů, radostně si odnášel se souhlasem českého krále Jana právo a titul království Polského\".“ Navzdory visegrádským dohodám, které nadto Kazimír III. ratifikoval až v únoru 1339, císař Ludvík Bavor nepolevoval v úsilí přimět ho k přechodu do svého tábora. Markrabí Karel se proto rozhodl, že by spojenectví s polským králem mělo být upevněno dynastickým sňatkem. Nabídl mu proto ruku své ovdovělé sestry Markéty. Kazimír, který byl v té době již také vdovcem (jeho první žena Aldona Anna Litevská, dcera litevského velkoknížete Gediminase, zemřela roku 1339), návrh přijal. Počátkem léta 1341 se Kazimír III. objevil v Praze podruhé, tentokrát doprovázen výkvětem polské i české šlechty. Svatební obřad se však již neuskutečnil, protože Markéta náhle onemocněla a nedlouho nato zemřela. Karel, obratný diplomat, však ještě před Kazimírovým odjezdem z Prahy sjednal jeho sňatek s Adlétou, dcerou spojence Lucemburků lankraběte hessenského. Svatební slavnosti se konaly za jeho přítomnosti v Poznani jen o měsíc později. Roku 1343 uzavřel Kazimír III. smlouvu v Kališi s pruskými křižáky, díky níž získal Kujavsko a Dobrzyňsko. V roce 1344 se vztahy mezi pražským a krakovským dvorem znovu zhoršily a Kazimír uzavřel v lednu 1345 smlouvu s Ludvíkem Bavorem namířenou proti Lucemburkům. V létě pak vpadl do Ratibořska, jež bylo lénem české koruny, vzápětí ho však odsud Jan Lucemburský vytlačil a zahnal až ke Krakovu. Roku 1347 vydává ruský resp. ukrajinský Vislićký statut, který byl prvním plným soupisem polského obecného práva. Koncem roku 1348 se podařilo Karlu IV., tehdy již českému králi, obnovit s Kazimírem III. smlouvu o přátelství, které ani tentokrát nezůstalo trvalým. Počátkem 60. let přistoupil Kazimír k protilucemburské koalici Karlova zetě Rudolfa IV. Habsburského. Jejím cílem bylo zamezit dalšímu vzestupu císařské moci Karla IV. Ten však mistrným diplomatickým tahem, jehož součástí byl i jeho poslední sňatek s Kazimírovou vnučkou Alžbětou Pomořanskou, toto nebezpečí odvrátil. Koalice se však o něco později z podnětu Kazimíra III. obnovila. Na schůzce s uherským králem Ludvíkem I. si písemně garantovali vzájemnou pomoc proti všem útokům, zvláště pak ze strany císařovy. Situace se vyostřovala, zvláště když se proti císaři začal angažovat také papež. Koncem roku 1370 však Kazimír III. zemřel na následky pádu z koně a Karlovi nepřátelé přišli o jednu ze svých hlavních opor.", "section_level": 1}, {"title": "Východní expanze.", "content": "Za Kazimírovy vlády zahájilo Polsko expanzi na území ukrajinských knížectví a dobylo v letech 1349–1352 Halič (ukrajinsky Halyč). To vedlo ke konfliktu Poláků s Litevci, kteří dobyli Volyň, neboť obě strany usilovaly o nadvládu nad celým haličsko-volyňským knížectvím.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Kazimír se snažil upevnit panovnickou moc na úkor vysoké šlechty (magnátů) a reorganizovat správu ve prospěch centrálních institucí a úřadů, do nichž dosazoval příslušníky střední šlechty, kteří byli jeho oporou. Navzdory hospodářskému a mocenskému vzestupu země i stoupající prestiži panovníka se mu však nepodařilo dokončit centralizaci ani sjednotit všechny země, které dříve příslušely k polskému státu. Slezsko a Východní Pomoří zůstávaly mimo rámec zemí Polské koruny (\"Corona regni Poloniae\"), Mazovsko bylo sice roku 1351 připojeno, ale pouze formálně. Jednotlivá vojvodství si uchovala značnou autonomii a místní správní orgány byly v rukou magnátů. Kazimír s nimi tvrdě bojoval po celou dobu své vlády a byl jimi nazýván „králem chlopů“, protože se snažil zachovat zbytky svobodných sedláků, které páni chtěli znevolnit. Roku 1364 založil první polskou univerzitu v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Přestože byl čtyřikrát ženat, neměl Kazimír III. mužského dědice, dočkal se pouze pěti dcer. Podle dohod s uherskými Anjouovci, jimž se již roku 1339 zavázal, že v případě své bezdětnosti odkáže trůn svému synovci, se polským králem stal syn Karla Roberta a Kazimírovy sestry Alžběty, uherský král Ludvík I. Veliký. Tím byly pominuty nároky těch Piastovců, jejichž země zůstávaly mimo rámec polského státu (především slezských a mazovských knížat):", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazimír III. Veliký (30. dubna 1310 – 5. listopadu 1370, Krakov) byl posledním polským králem z rodu Piastovců. Vládl v letech 1333–1370. Usiloval o dokončení sjednocení Polska. Byl skvělým diplomatem. Polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska.", "tgt_summary": "Casimir III the Great (; 30 April 1310 – 5 November 1370) reigned as the King of Poland from 1333 to 1370. He was the third son of Władysław I the Elbow-high and Jadwiga of Kalisz, and the last Polish king from the Piast dynasty. Casimir inherited a kingdom weakened by war and made it prosperous and wealthy. He reformed the Polish army and doubled the size of the kingdom. He reformed the judicial system and introduced a legal code, gaining the title \"the Polish Justinian\". Casimir built extensively and founded the University of Kraków, the oldest Polish university. He also confirmed privileges and protections previously granted to Jews and encouraged them to settle in Poland in great numbers. Casimir left no lawful male heir to his throne, producing only daughters. When he died in 1370 from an injury received while hunting, his nephew, King Louis I of Hungary, succeeded him as king of Poland in personal union with Hungary.", "id": 1652098} {"src_title": "Grand Prix Švýcarska 1950", "tgt_title": "1950 Swiss Grand Prix", "src_document": [{"title": "Pruběh závodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Největší favorit závodu Alfa Romeo, přivezl na švýcarský okruh osvědčený vůz Alfa Romeo 158. Za jeho volantem bylo silné trio F - Fangio, Farina, Fagioli. Scuderia Ferrari odpověděla čtveřicí pilotů neméně slavných jmen: Alberto Ascari, Luigi Villoresi, Raymond Sommer a Peter Whitehead, kteří měli k dispozici vůz s označením 125, pouze Sommer jel s vozem Ferrari 166/F2. Nejpočetněji byla ve Švýcarsku zastoupena značka Maserati a to o celkovém počtu osmi vozů. Scuderia Achille Varzi, která musela narychlo řešit problém pilotů, jelikož Alfredo Pian i José Froilan González se při předchozí Grand Prix Monaka zranili, povolala motocyklového šampióna Nella Paganiho. Dalším týmem, který používal vozy Maserati byla Officine Alfieri Maserati s jezdci Louisem Chironem a Franco Rolem. Zatímco tým Enrico Platé vsázel na svou šlechtickou sestavu Princ Bira z Thajska a baron Toulo de Graffenried ze Švýcarska. Felice Bonetto ze Scuderia Milano jako jediný startoval s vozem Maserati 4CLT/50, zatímco ostatní vsadili na spolehlivý Maserati 4CLT/48. Po úspěšné premiéře na domácí Grand Prix Velké Británie s Alfou Romeo, se Reg Parnell představil na trati v Bremgarten s vozem Maserati týmu Scuderia Ambrosiana. A posledním kdo sedlal Maserati byl domácí pilot Toni Branca s typem 4CL. Seznam italských značek uzavírá poměrně neznámá značka SVA (Societa Valdostana Automobili) v jejíž útrobách se schovává agregát od automobilky Fiat a jejímž pilotem byl Švýcar Rudi Fischer. Jediným neitalským týmem byl Talbot, který přivezl také hojné zastoupení. Tři vozy přivezl tovární tým a s ním přijeli jezdci Yves Giraud-Cabantous, Eugène Martin a Louis Rosier. Další tři vozy byly v soukromých rukou Belgičana Johnny Claese, Francouze Philippe Etançelina a Američana Harry Schella., který při předchozí Grand Prix představil neobvyklý koncept vozu s motorem vzadu Cooper T 12", "section_level": 2}, {"title": "Závod.", "content": "V kvalifikaci se nejlépe dařilo vozům Alfa Romeo a podle očekávání obsadily celou první řadu v pořadí Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina a Luigi Fagioli. Ale pouze první dva jmenovaní dokázali zajet časy pod 2:43, Fagioli ztratil již tři minuty. Zatímco vozy Ferrari ve složení Luigi Villoresi a Alberto Ascari na milánskou značku nestačily a zajistily si druhou řadu na startovním roštu, který měl schéma 3-2-3. Zatímco Ferrari na nejpomalejší Alfu ztrácelo necelou minutu, rozdíl dalších konkurentů byl téměř propastný. Třetí Ferrari Raymonda Sommera dojelo na třináctém místě (á 12 minut) a Peter Whitehead se zeleným Ferrari měl problémy s technikou a nedokázal zajet kvalifikační čas, stejně jako Franco Rol, Reg Parnell a Rudi Fischer. Ještě před startem Grand Prix Švýcarska, odstoupil pro zranění Franco Rol, který si v kvalifikaci vyjel 17. místo. Hned po startu se z druhé řady vklínil mezi Alfy Romeo, Alberto Ascari na Ferrari a tak v prvním kole bylo pořadí Fangio, Farina, Ascari, Fagioli a Villoresi. Alberto Ascari však tempu svých největších soupeřů a ve třetím kole mu vypověděla službu olejová pumpa a Ital musel ze závodu odstoupit. Ještě předtím havaroval Yves Giraud-Cabantous. Čest Ferrari byla v rukou Villoresiho, který dokonce úspěšně zaútočil na třetí Alfu opatrně jedoucího Fagioliho. Zdálo se, že Villoresi zaútočí i na vedoucí duo, ale na konci osmého kola jeho vůz začal ztrácet na výkonu a zpomaloval až v devátém kole zastavil s poškozeným motorem. Fangio využil postavení na pole positions a ujal se vedení, s Farinou za zády. Fagioli na třetí Alfě je výrazněji pomalejší a na třetí místo se posunul jen díky odstoupení nejprve Ascariho a později Villoresiho. Na čtvrtou příčku se postupně propracoval Princ Bira se svým Maserati, v průběhu závodu se několikrát propadl startovním polem, ale diky houževnatosti a také částečně odstoupením několika soupeřů se na čtvrtou pozici vrátil a udržel jí až do cíle. Zatímco Bira musí do boxů pro benzín na jeho místo se prodral Philippe Etançelin na voze Talbot-Lago. Během pár kol se strhl nelítostný boj o čtvrtou příčku mezi Etancelinem a dalším pilotem Talbotu Eugène Martinem, který v 19. kole svou snahu přehnal a po pár kotrmelcích skončil mimo trať. Také Etançelin musel ze závodu odstoupit pro poruchu na převodovce a na jeho pozici ho nahradil Louis Rosier. Mezitím se Fangio a Farina pravidelně střídají na čele závodu než se ve 33. kole odporoučela elektrická instalace ve voze Fangia. Giuseppe Farina si vedení udržel až do cíle a zvítězil před Luigim Fagiolim na další Alfě, na pódium je doprovodil třetí Louis Rosier s Talbotem. Pohromu pro Ferrari dovršil Raymond Sommer, který odstoupil pro poruchu motoru.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bodové umístění.", "content": "V závorce body získane v této GP:", "section_level": 2}], "src_summary": "Grand Prix Švýcarska 1950 (X.Großer Preis der Schweiz) byla čtvrtým závodem nově vzniklého šampionátu Formule 1 a zároveň osmým závodem vozů F1. Závod se uskutečnil 4. června na okruhu Bremgarten dva týdny po Grand Prix Monaka a pár dní po 500 mil v Indianapolis, která se obešla bez účasti evropských jezdců i týmů. Pokud nepočítáme vozy Maserati a Alfa Romeo, které byly speciálně upravené pro americké závody. Jako doprovodný závod se zde jela Grand Prix Bernu (VIII. Prix de Berne) vypsaná pro vozy formule 2 s motory o objemu 500 cc s přeplňováním nebo 2000 cc bez kompresoru. Na startu se objevili i matadoři převálečné formule Hans Stuck a Hermann Lang. Celému závodu vévodil Raymond Sommer na voze Ferrari 166 i přesto, že se mu nepovedl start, dokázal zajet nejrychlejší kolo a z více jak minutovým náskokem zvítězil před druhým Maurice Trintignantem. V Grand Prix Švýcarska se očekával především souboj týmů Alfa Romeo a Ferrari, ale byla to převážně milánská automobilka, která udávala tón jak během kvalifikace tak i během závodu. V kvalifikaci byl nejrychlejší Argentinec Fangio, kterého do první řady doprovodili Farina a Fagioli taktéž na vozech Alfa Romeo. Celá druhá řada patřila konkurenčnímu týmu Ferrari. Oficiální plakát", "tgt_summary": "The 1950 Swiss Grand Prix, formally titled the Großer Preis der Schweiz für Automobile, was a Formula One motor race held on 4 June 1950 at Bremgarten. It was race four of seven in the 1950 World Championship of Drivers. The 42-lap race was won by Alfa Romeo driver Nino Farina after he started from second position. His teammate Luigi Fagioli finished second and Talbot-Lago driver Louis Rosier came in third.", "id": 382441} {"src_title": "Grand Prix Belgie 1950", "tgt_title": "1950 Belgian Grand Prix", "src_document": [{"title": "Pruběh závodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Do belgického lázeňského města Spa Francorchamps se sjelo pouze 14 závodních strojů. Alfa Romeo již tradičně přivezla svojí osvědčenou trojici a prakticky již jediné uchazeče o titul, Farinu, Fangia a Fagioliho. Ferrari připravilo pro své piloty odlišné vozy s novým 12 válcovým motorem o objemu 3,3 l. Luigi Villoresi startoval s vozem Ferrari 125, zatímco Alberto Ascari, jehož otec Antonio zde zvítězil v roce 1925, kočíroval Ferrari 275. Nejpočetněji byla zastoupena francouzská značka Talbot, jejíž tovární tým nasadil zkušeného Louise Rosiera, který zde již zvítězil v roce 1949, dále představil Philippe Etançelina a Yves Giraud-Cabantouse. Další vozy Talbot, ale bez tovární podpory, přivezli Raymond Sommer, Eugène Chaboud, Pierre Levegh a Johnny Claes. Startovní listinu uzavíral Geoff Crossley s vozem Alta a Toni Branca s vozem Maserati.", "section_level": 2}, {"title": "Závod.", "content": "Stejně jako v ostatních závodech tak i v Belgii opanovaly čelo startovního pole všechny tři Alfetty. Z tohoto tria si nejlépe počínal vedoucí muž šampionátu Giuseppe Farina jen těsně sledován Fangiem a Fagiolim. Do druhé řady se postavil Luigi Villoresi s vozem Ferrari a překvapivě Raymond Sommer na Talbotu, Alberto Ascari na druhém Ferrari startoval až ze sedmého místa. Farina na startu zaspal a proklouzl před něj Fangio, pozice si prohodili i Fagioli s Villoresim a na pátou příčku se prodral Ascari. Čelo startovního pole tak ovládla rudá barva italských strojů, za kterou se seřadili modré Talboty. Prvním nešťastníkem závodu byl Yves Giraud – Cabantous, který musel již ve druhém kole odstoupit pro poruchu na olejové pumpě. Nadvláda Alfy Romeo se začala projevovat hned od počátku závodu zatímco dvojice Fangio Farina se začala rychle vzdalovat svým pronásledovatelům, Luigi Fagioli, díky rychlosti svého vozu, získal zpět ztracenou pozici na startu, když už v prvním kole předjel Villoresiho. Největším překvapením při průjezdu do třetího kola byla pozice Alberta Ascariho, který se z neznámých důvodů objevil v těsném závěsu za vozy Talbot Raymonda Sommera, Philippe Etancelina a Louise Rosiera. V sedmém kole zamířil Fangio do boxu a přenechal tak pozici stájovému kolegovi Farinovi. Výborně si v závodě počínal Raymond Sommer, nejprve zasadil úder Ferrari, když v osmém kole předjel Villoresiho a začal se přibližovat Alfettam a když do boxu zajel i Farina a později i Fagioli, ujal se vedení. Vedení si Sommer užil jen pět kol, poté začal vynechávat motor v jeho voze a Francouz musel přenechat pozici Farinovi. Farinova Alfa pomalu začala ztrácet na výkonu a po dvou kolech se do čela dostal znovu Fangio. Závod nesedl vozům Talbot a v průběhu několika kol postupně odstoupili Philippe Etancelin, Raymond Sommer a Eugene Chaboud. Pomalu jedoucí Alfetta Giuseppe Farini musela přepustit i druhou pozici Fagiolimu a v posledním kole se musela sklonit i před Rosierem na Talbotu. Juan Manuel Fangio si vítězstvím a ziskem 8 bodů si zachoval šanci na zisk titulu. Fagioli po třech druhých místech nastřádal 18 bodů a dostal se tak před Fangia o pouhý bod, Farina v závodě získal důležité tři body a další bod za nejrychlejší kolo a upevnil si tak vedení v šampionátu.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bodové umístění.", "content": "V závorce body získane v této GP:", "section_level": 2}], "src_summary": "Grand Prix Belgie 1950 (XII. Grote Prijs Van Belgie) byla pátým závodem nově vzniklého šampionátu Formule 1 a zároveň desátým závodem vozů F1. Závod se uskutečnil 18. června na okruhu Circuit de Spa-Francorchamps. Belgickému závodu předcházela britská British Empire Trophy, která se do mistrovství světa nezapočítávala a účastnili se jí především domácí piloti.", "tgt_summary": "The 1950 Belgian Grand Prix, formally titled the Grand Prix Automobile de Belgique, was a Formula One motor race held on 18 June 1950 at Spa-Francorchamps. It was race five of seven in the 1950 World Championship of Drivers. The 35-lap race was won by Alfa Romeo driver Juan Manuel Fangio after he started from second position. His teammate Luigi Fagioli finished second and Talbot-Lago driver Louis Rosier came in third.", "id": 107197} {"src_title": "Agostino Casaroli", "tgt_title": "Agostino Casaroli", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v chudé rodině v Castel San Giovanni (Piacenza). V květnu 1937 byl vysvěcen na kněze a pokračoval dále na studiu na Papežské církevní akademii. 1939 obdržel doktorát kanonického práva. V roce 1940–1961 byl zaměstnán jako úředník na Státním sekretariátu. Jan XXIII. jej v roce 1961 jmenoval náměstkem tajemníka Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Papežem Janem XXIII. byl pověřen navázáním diplomatických kontaktů se státy východního bloku. Zde vedl první diplomatickou misi do Maďarska, která se snažila vyřešit osud kardinála Józsefa Mindszentyho, který byl po potlačení Maďarského povstání v nedobrovolném vězení na americké ambasádě v Budapešti. Zahájil taktéž diplomatické vztahy s Československem, kde vyjednával o postavení katolické církve, jmenování biskupů a o osudu kardinála Berana, který byl v 50. letech internován na různých místech republiky. Mimo jiné domlouval a diskutoval možnost návštěvy Josefa Berana v Římě, při které měl převzít kardinálskou hodnost. Během svých jednání se setkal i Josefem Plojharem, kterého ovšem ve své knize značně kritizoval Postupně se stal vůdčí osobností vatikánské diplomacie, vedl jednání Vatikánu s řadou zemí a byl hlavním spoluarchitektem politiky papežů Pavla VI. a Jana Pavla II. vůči zemím východního bloku. Dne 4. července 1967 byl jmenován tajemníkem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Dne 16. července jej Pavel VI. vysvětil na biskupa a v roce 1979 jej Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a státním sekretářem. Dne 1. prosince 1990 na tento úřad rezignoval pro vysoký věk. Kardinál Casaroli se jako papežský legát zúčastnil Národní pouti na Velehradě v roce 1985. V roce 1990 se zúčastnil jako kardinál státní sekretář historicky první návštěvy papeže v Československu. V roce 2001 vydalo Karmelitánské nakladatelství jeho knihu \"Trýzeň trpělivosti\", v níž popisuje diplomatické vztahy Svatého stolce a komunistických zemí v letech 1963–1989 a své angažmá v nich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agostino kardinál Casaroli (24. listopadu 1914 Castel San Giovanni – 9. června 1998 Řím) byl římskokatolický kněz, diplomat a kardinál státní sekretář (1979–1990) Vatikánu.", "tgt_summary": "Agostino Casaroli (24 November 1914 – 9 June 1998) was an Italian Catholic priest and diplomat for the Holy See, who became Cardinal Secretary of State. He was the most important figure behind the Vatican's efforts to deal with the persecution of the Church in the nations of the Soviet bloc after the Second Vatican Council.", "id": 397470} {"src_title": "Grand Prix Itálie 1950", "tgt_title": "1950 Italian Grand Prix", "src_document": [{"title": "Průběh závodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Startovní listina závodu Formule 1 v italské Monze čítala celkem 27 vozů a patřila k těm vůbec nejdelším. Alfa Romeo přihlásila hned pětici vozů, po boku trojice uchazečů o titul Fangio, Fagioli a Farina se objevil Consalvo Sanesi a Piero Taruffi. Fangio a Farina měli možnost startovat s novým modelem Alfa Romeo 159, vůz částečně vycházel z verze vozu 158, od kterého se výrazně liší především zdokonaleným brzdovým systémem, modifikovanou rozvodovkou a úplně novou zadní nápravou De Dion. Výkon motoru vzrostl na 425 CV při 9300 otáčkách (jednalo se o motor o objemu 1500cc), jedinou nevýhodou motoru byla jeho nadměrná spotřeba (na 1 litr ujel vůz 0,582 km). Domácí konkurent, Scuderia Ferrari, přivezl na milánský okruh pouze vozy pro Alberta Ascariho a Dorina Serafiniho, který přešel z motocyklů na automobily. Scuderia tak oficiálně představila nové Ferrari 375, které disponovalo vidlicovým 12válcovým motorem s úhlem rozevření 60° a o objemu 4.500 cc, první verze motoru měla výkon 330 koní při 7000 otáčkách. Na startu se objevilo ještě soukromé Ferrari 125 Brita Petera Whiteheada a hybridní vůz Ferrari 166 Clemente Biondettiho s motorem Jaguar. Dalším domácím účastníkem byla automobilka Maserati, která již tradičně připravila vozy pro týmy Officine Alfieri Maserati (Franco Rol a Louis Chiron), Enrico Plate (Princ Bira a Toulo de Graffenried), Scuderia Ambrosiana (David Murray) a Scuderia Milano (Felice Bonetto a Franco Comotti). Soukromé Maserati na Monzu přivezl Paul Pietsch, jenž se stal prvním Němcem startující v mistrovství světa formule 1. Značný útlum automobilky Talbot se projevil především v neúčasti továrního týmu, na startu se Talboty prezentovali v menších týmech nebo v rukou soukromníků. Další francouzská automobilka Simca přivezla vozy pro Maurice Trintignanta a Roberta Manzona.", "section_level": 2}, {"title": "Závod.", "content": "Již v kvalifikaci ukázala Alfa Romeo v čem je její síla...výkon, lehkost a ovladatelnost, ale Ferrari se neztratilo a kdo očekával, že bude při své váze (o 120 kg těžší než Alfa) neohrabané a bude těžit spíše z menší spotřeby a menšího počtu zastávek v boxu. Alberto Ascari ztratil pouze dvě desetiny na vítěze kvalifikace Fangia a to ještě jel za horších meteorologických podmínek. Na třetím místě skončil Giuseppe Farina a první řadu zkompletoval Consalvo Sanesi taktéž na Alfě. Luigi Fagioli se kvalifikoval na pátém místě a cesta k titulu se mu mírně zkomplikovala. Nejlépe odstartoval Farina, před Fangiem a Sanesim, zatímco Ascari na startu zaspal a zařadil se za tuto trojici. Po průjezdu prvním kolem je mladý Ascari již za Farinou na druhém místě, pronásledován čtveřicí Fangio, Sanesi, Taruffi a Fagioli. Oba piloti v čele závodu pomalu kolo za kolem navyšovali náskok před svými pronásledovately i přesto, že Fangio zajel v sedmém kole nejrychlejší kolo. Ve 14 kole se Ascari dostal před Farinu a vedl závod, ale jeho radost trvala pouhá dvě kola, když ho opět vystřídal Farina. Ascari si vychutnal pohár hořkosti až do dna, skvěle rozjetý závod zastavila zlomená zadní náprava. Farina si na čele získal již bezkonkurenční náskok, který nepustil až do cíle. Díky gestu Serafiniho, mohl Ascari po návratu do boxů pokračovat v závodě. Fangio zastavil v boxech ve 24. kole a jeho Alfa byla definitivně nepojízdná. Vedení týmu povolalo do depa Taruffiho a ten předal vůz Fangiovi, naděje na zisk titulu byla znovu oživena. Fangio se vydal na stíhací jízdu, ale po deseti kolech se z motoru vyvalil bílý kouř a to znamenalo definitivní konec všech nadějí. Farina v 50. kole zajel do boxu ke druhé zastávce a po jejím opuštění měl luxusní náskok jedné a půl minuty na Ascariho. Giuseppe Farina si třetím vítězstvím v sezóně zajistil titul mistra světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grand Prix Itálie (XXI Gran Premio d'Italia) byla sedmým závodem sezóny 1950, který se konal 3. září 1950 na okruhu Autodromo Nazionale Monza. Šanci získat titul mistra světa mělo pouze hvězdné F trio z týmu Alfa Romeo, Juan Manuel Fangio, který měl na svém kontě 26 bodů a dvou bodový náskok před druhým Fagiolim. Fangiovi stačilo k zisku titulu dojet na druhém místě, nebo bodovat na třetím, čtvrtém či pátém místě a to za předpokladu, že Farina nezvítězí. Giuseppe Farina utočil na titul ze třetí pozice se čtyřbodovou ztrátou, a k zisku titulu musel zvítězit a doufat, že Fangio nebude lepší než třetí. Paradoxně nejhůře na tom byl druhý muž celkového pořadí Luigi Fagioli, který získal již čtyři druhá místa, a protože pravidla dovolovala započítat pouze čtyři nejlepší výsledky, Fagioli musel zvítězit a spoléhat na to, že Farina nezíská lepší než třetí místo a Fangio páté místo. V tomto ohledu na tom byli Farina a Fangio lépe, oba totiž bodovali pouze třikrát a tak se jim žádný výsledek nebude škrtat. Oficiální plakát", "tgt_summary": "The 1950 Italian Grand Prix was a Formula One motor race held on 3 September 1950 at Autodromo Nazionale di Monza. It was race 7 of 7 in the 1950 World Championship of Drivers. In this race, Nino Farina became the first World Drivers' Champion, and the only driver to win the title in his home country.", "id": 2026504} {"src_title": "Binární kód", "tgt_title": "Binary code", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Binární kód je označení, které se používá v případě, že člověk neví, jaká informace je v zápisu hodnot použita. Obvykle je tak označován obsah souboru, který obsahuje strojový kód procesoru (tj. strojové instrukce nebo data) nebo jiná data, která člověk nemůže přímo z čísel pochopit (například digitální obrázek, text). Aby mohla být informace uložena a později opět obnovena, používá se při převodu do binárního kódu vždy nějaké kódování, které určuje, jak je informace převedena do číselného zápisu (a stejně i zpět). Například pro text je používána dohodnutá znaková sada, kde každému znaku odpovídá nějaké číslo. Například v kódování ASCII je pro znak písmene A definován kód 65 (v desítkové soustavě), který je možné vyjádřit šestnáctkově jako číslo 41 (resp. 0x41) a binárně 1000001. Podobným způsobem jsou ukládány i strojové instrukce procesoru, kdy každá instrukce je vyjádřena vybraným číslem a procesor musí toto číslo po načtení z paměti nejprve dekódovat (zjistit, jaký má význam) a teprve potom ji může provést. Pro zjednodušení práce s počítačem se používají různé počítačové programy, které dokážou uloženou informaci interpretovat, tj. zprostředkovat člověku. Obrázky se zobrazují pomocí programu označovaného jako prohlížeč obrázků, strojový kód dokáže zobrazit disassembler, text je zobrazován pomocí textového editoru atd. Organismy se mohou racionálně rozhodovat i na základě dvoustavových podnětů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Binární kód poprvé představil v 17. století německý matematik a filozof Gottfried Wilhelm Leibniz. Leibniz se snažil najít systém, který by převáděl logické slovní prohlášení na čistě matematické. Poté, co byly jeho nápady ignorovány, narazil na klasický čínský text nazvaný \"I-ťing\" (), který používá určitý typ binárního kódu. Kniha potvrdila jeho teorii, že život může být zjednodušen nebo zredukován na řadu jednoduchých problémů. Vytvořil systém, skládající se z řady nul a jedniček. Během této doby Leibiniz nenašel využití pro tento systém. Další matematik a filozof George Boole vydal v roce 1847 článek nazvaný \"Matematická analýza logiky\", který popisuje algebraický systém logiky, nyní známý jako booleova algebra. Systém je založen na binárním (resp. ano/ne, on/off) přístupu, používá tří základní operace: AND, OR a NOT. Tento systém nebyl uveden do praxe, dokud si postgraduální student Claude Shannon z Massachusettského technologického institutu nevšiml, že booleovská algebra, které se naučil, je podobná elektrickému obvodu. V roce 1937 Shannon napsal svoji práci, která obsahovala jeho zjištění. Shannonova práce se stala východiskem pro využití binárního kódu v praktických aplikacích jako jsou počítače, elektrické obvody a další.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné formy binárního kódu.", "content": "Řetězec bitů není jediný typ binárního kódu. Binární systém obecně zahrnuje všechny systémy, které umožňují pouze dvě možnosti, jako je spínač v elektronickém systému nebo jednoduchý test \"pravda\" nebo \"nepravda\".", "section_level": 1}, {"title": "Ba Gua.", "content": "Ba Gua (Pa Kua) je soubor osmi diagramů které v taoistické kosmologii reprezentují základní principy reality (oheň, voda, země atd.). Lze jej nalézt v mnoha oblastech čínské filosofie, v Tchaj-ťi, Feng-šuej, atd. \"Ba\" v názvu znamená 8, \"gua\" označuje věštebný obrazec. Každý z osmi diagramů, zvaných trigramy, se skládá ze tří čar, z nichž každá je buď přerušená nebo souvislá a reprezentuje jin nebo jang. Dvojice trigramů tvoří 64 hexagramů, které jsou základem Knihy proměn (I-ťing).", "section_level": 2}, {"title": "Braillovo písmo.", "content": "Braillovo písmo je druh binárního kódu, který je široce používán slepými lidmi pro čtení a psaní. Tento systém se skládá z 6 pozic teček, tři v každém sloupci. Každý bod má dva stavy, vystouplý nebo nevystouplý.", "section_level": 2}, {"title": "IFÁ Oracle.", "content": "IFÁ Oracle se používá mezi Jorubským obyvatelstvem v Nigérii od roku 7000 před naším letopočtem. Jedná se o 16 hlavních tzv. zpívaných (Odu) a jejich spojením je celkem 256 (Odus) stejně jako v binárním kódu. Kó se zapisuje pomocí linek, dvou linek nebo nul. Oracle používá Babalawos (vysoký kněz) pro konzultace s IFA (zdroj univerzální moudrosti) nebo Orunmila (Orisa, Boží moudrosti), předpovídání budoucnosti a doporučení řešení denních lidských otázek o životě. Systém věštění Ifa byl přidán v roce 2005 do seznamu UNESCO „Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva“.", "section_level": 2}, {"title": "Systémy kódování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "kódování ASCII.", "content": "American Standard Code for Information Interchange („americký standardní kód pro výměnu informací“), neboli ASCII, používá 8bitový binární kód, který představuje text pro počítače, komunikační zařízení a jiná zařízení, která používají text. Každému písmenu nebo znaku je přiřazeno číslo od 0 do 127. Například v 8bitovém kódu ASCII, malé „a“ je reprezentováno řetězcem bitů 01100001.", "section_level": 2}, {"title": "Kódování BCD.", "content": "Binary Coded Decimal („dvojkově reprezentované dekadické číslo“), neboli BCD, je způsob kódování celých čísel s využitím pouze desítkových číslic (0–9), a to už na úrovni čtveřic bitů (nibblů) tím způsobem, že každý nibble odpovídá jedné desítkové číslici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Binární kód je v informatice způsob uložení informace v počítači definovaný jako konečný počet bitů, z nichž každý může nabývat právě jednu ze dvou hodnot (obvykle označených 0 nebo 1). Pro snadnější zápis uložených hodnot (čísel) se dnes převážně používá byte (bajt) s délkou slova osm bitů. Pro výpočet hodnoty binárního zápisu se používá binární soustava (tj. poziční číselná soustava se základem dva).", "tgt_summary": "A binary code represents text, computer processor instructions, or any other data using a two-symbol system. The two-symbol system used is often \"0\" and \"1\" from the binary number system. The binary code assigns a pattern of binary digits, also known as bits, to each character, instruction, etc. For example, a binary string of eight bits can represent any of 256 possible values and can, therefore, represent a wide variety of different items. In computing and telecommunications, binary codes are used for various methods of encoding data, such as character strings, into bit strings. Those methods may use fixed-width or variable-width strings. In a fixed-width binary code, each letter, digit, or other character is represented by a bit string of the same length; that bit string, interpreted as a binary number, is usually displayed in code tables in octal, decimal or hexadecimal notation. There are many character sets and many character encodings for them. A bit string, interpreted as a binary number, can be translated into a decimal number. For example, the lower case \"a\", if represented by the bit string codice_1 (as it is in the standard ASCII code), can also be represented as the decimal number \"97\".", "id": 2074320} {"src_title": "Kniha Pláč", "tgt_title": "Book of Lamentations", "src_document": [{"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha obsahuje celkem 5 relativně krátkých lyrických básní v žánru pláče, které naříkají nad zničeným Jeruzalémem a nad katastrofou, která dolehla na Judsko v létě 587/586 př. n. l., kdy bylo město dobyto, chrám zničen a obyvatelstvo odvedeno do vyhnanství. Básně líčí poměrně naturalistickým způsobem zničený Jeruzalém a bídu jeho lidu a prosí Boha o pomoc, srovnávajíce to s jeho bohatstvím a blahobytem před katastrofou. Přes celkově smutné ladění se nevzdávají optimismu, tj. naděje, že se nakonec Bůh smiluje nad svým lidem a zachrání ho. Pěti nářkům odpovídá přesně pět kapitol podle dnešního dělení textu. První čtyři písně jsou akrostické, každá sloka začíná jedním písmenem hebrejské abecedy. Poetická skladba je velmi silná. Kromě klasického hebrejského paralelismu se vyskytuje i pravidelný rytmus, většinou 3 + 2 přízvuky, někdy 3 + 3 nebo 2 + 2. Tento rytmus se obvykle vyskytuje právě u nářků a podle toho se nazývá \"kina\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a datace.", "content": "Poetické skladby vznikly v Judsku krátce po zničení Jeruzaléma jako spontánní a současně liturgická odpověď na nedávné události. Jak dosvědčují některé pasáže jiných biblických knih z této doby (např. Jer 41,4-5; Za 7,1-5), jistá forma kultu a nářku probíhala i v troskách chrámu. Je možné, že Kniha Pláč vznikla a byla používána při těchto liturgiích.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní použití knihy.", "content": "Dnes je Kniha Pláč součástí tzv. \"megilot\", „pěti svátečních svitků“, které se čtou při židovských svátcích. Kniha Pláč se čte během bohoslužeb na Tiš'a be-av, kdy si Židé připomínají zničení prvního a druhého chrámu i další tragické události jako např. porážku Bar Kochbova povstání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Pláč, někdy Pláč Jeremjášův (, Ejcha), je jedna z krátkých poetických knih Starého zákona. V židovském dělení Písma se řadí mezi Spisy (\"ktuvim\"), v křesťanských Biblích a v Septuagintě se nachází za knihou Jeremjáš, neboť právě proroku Jeremjášovi tradice připisuje autorství. V talmudickém období se nazývala \"kinot\", „nářky“ nebo „žalozpěvy“, podle toho v Septuagintě , „thrénoi“, nebo .", "tgt_summary": "The Book of Lamentations (, \"‘Êykhôh\", from its incipit meaning \"how\") is a collection of poetic laments for the destruction of Jerusalem in 586 BCE. In the Hebrew Bible it appears in the Ketuvim (\"Writings\"), beside the Song of Songs, Book of Ruth, Ecclesiastes and the Book of Esther (the Megilot or \"Five Scrolls\"), although there is no set order; in the Christian Old Testament it follows the Book of Jeremiah, as the prophet Jeremiah is its traditional author. Jeremiah's authorship is no longer generally accepted, although it is generally accepted that the destruction of Jerusalem by Babylon in 586 BC forms the background to the poems. The book is partly a traditional \"city lament\" mourning the desertion of the city by God, its destruction, and the ultimate return of the divinity, and partly a funeral dirge in which the bereaved bewails and addresses the dead. The tone is bleak: God does not speak, the degree of suffering is presented as overwhelming, and expectations of future redemption are minimal. Nonetheless, the author repeatedly makes clear that the city (and even the author himself) had profusely sinned against God, to which God had strongly responded. In doing so the author does not blame God but rather presents him as righteous, just and sometimes even as merciful.", "id": 1950402} {"src_title": "Polykarp ze Smyrny", "tgt_title": "Polycarp", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Údaje o Polykarpově životě pocházejí zejména od Irenea (buďto přímo z jeho spisu \"Proti herezím\", \"Adversus haereses\", nebo zprostředkovaně v Církevních dějinách Eusebia z Caesereje). Irenej v listu Florinovi uvádí, že jej osobně viděl a slyšel při svém pobytu v Asii. Víme, že Polykarp napsal list Filipským, Ignác z Antiochie Polykarpovi adresoval jeden ze svých listů a zmiňuje se o něm i ve svých listech Efezanům a Magnesanům. Dochováno je také \"Umučení Polykarpovo\", pojednávající o Polykarpově mučednické smrti ve Smyrně, a pozdní \"Vita Polykarpi\", obsahující ovšem nejisté životopisné údaje. Polykarp zřejmě patřil mezi učedníky Janovy (vede se diskuse, zda šlo o autora čtvrtého evangelia, tedy Jana Evangelistu či presbytera Jana, považovaného za autora např. 2. listu Janova) a setkal se i s dalšími křesťany, kteří viděli Ježíše Krista. Podle Tertulliána a Hieronyma jej tento Jan také ustanovil biskupem v Malé Asii. Polykarp se měl dožít vysokého věku, viz \"Umučení Polykarpovo\" (\"Mart. Polyc\". 9): „Osmdesát šest let sloužím (Kristu) a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil?“ Polykarp navštívil Řím, kde jednal s papežem Anicetem o datu slavení Velikonoc, neboť praxe maloasijských církevních obcí byla odlišná od praxe římské. K dohodě nedošlo, nicméně se měli rozejít v míru. Zemřel jako mučedník (upálen) ve Smyrně, snad roku 155/6 (podle údaje v Umučení Polykarpa, \"Mart. Polyc.\" 21), nebo 167 (podle Eusebiovy Kroniky). Líčení jeho mučednické smrti se dochovalo v dopise smyrenské obce, adresovaném maloasijskému městu Filomélion. Dopis smyrenské obce (sepsaný zřejmě očitým svědkem nedlouho po Polykarpově smrti) je považován za jeden z prvních martyrologických textů, který se stal vzorem pro další texty tohoto žánru.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Sv. Polykarp je uctíván katolickou i pravoslavnou církví. Svátek sv. Polykarpa se v liturgii slaví 23. února.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polykarp ze Smyrny (asi 69 – 23. února 155/22. února 156 ve Smyrně, dnešní İzmir v Turecku) byl smyrnenský biskup a mučedník rané církve. Je počítán mezi apoštolské otce.", "tgt_summary": "Polycarp (; , \"Polýkarpos\"; ; AD 69 155) was a Christian bishop of Smyrna. According to the \"Martyrdom of Polycarp\", he died a martyr, bound and burned at the stake, then stabbed when the fire failed to consume his body. Polycarp is regarded as a saint and Church Father in the Eastern Orthodox, Oriental Orthodox, Catholic, Anglican, and Lutheran churches. His name means \"much fruit\" in Greek. Both Irenaeus and Tertullian record that Polycarp had been a disciple of John the Apostle. In \"Illustrious Men\".17, Jerome writes that Polycarp was a disciple of John and that John had ordained him bishop of Smyrna. Polycarp is regarded as one of three chief Apostolic Fathers, along with Clement of Rome and Ignatius of Antioch.", "id": 74261} {"src_title": "Brian Molko", "tgt_title": "Brian Molko", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se americkému otci (s francouzsko-italskými předky) pracujícímu jako mezinárodní bankéř,a matce pocházející ze Skotska v belgickém Bruselu. Brianova rodina se často během jeho dětství stěhovala, a tak jako dospívající žil v Belgii, Nizozemí, Sýrii, Lucembursku, v Libanonu, Libyi i ve Skotsku, v rodném domě jeho matky, Dundee. Jeho rodiče se rozvedli když byl ještě teenager. Brian má o 10 let staršího bratra Stuarta. Své dětství popisuje jako období, kdy se cítil velmi osamělý a opuštěný. Jeho výchova byla velmi přísná, navíc silně ovlivněná katolickou vírou. Otec doufal, že Brian jednou bude bankéřem, v něm se ovšem začaly projevovat umělecké sklony. Již na škole působil ve školním dramatickém kroužku. V období puberty se začal odlišovat svým androgynním zjevem. Lakoval si nehty, nosil rtěnku, oční stíny. Poslouchal punk. Ačkoliv jeho první sexuální zážitek ve čtrnácti letech byl s dívkou, v sedmnácti letech si prožil svou první sexuální zkušenost se stejným pohlavím a uvědomil si naplno svou bisexuální orientaci. Začal studovat Evropskou školu v Lucembursku, kterou ovšem opustil kvůli šikaně a svá studia ukončil na International School of Luxembourg. V sedmnácti letech odjel do Londýna v Anglii studovat dramatické umění na Goldsmiths College.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra a osobní život.", "content": "V roce 1990 potkal Stefan Olsdal na stanici metra South Kenington v Londýně. Brian pozval Stefana Olsdala do klubu, aby si poslechl koncert, na kterém hrál Steve Hewitt se svou skupinou Breed. Společně se Stevem Brian založil skupinu Ashtray hearts a tu později přejmenovali na Placebo. Jako bubeník se k nim přidal Robert Schultzberg, který také pochází ze Švédska a znal se se Stefanem Olsdalem. Společně natočili album Placebo, ale už během nahrávání se projevily neshody mezi Brianem a Robertem, které vyvrcholily během společného turné. Robert Schultzberg nakonec Placebo opustil a za bubny jej nahradil Steve Hewitt. Briana hudebně ovlivnily skupiny a interpreti: Depeche Mode, David Bowie, Iggy Pop, Lou Reed, Sonic Youth, The Pixies, PJ Harvey, The Kills, Nick Drake, The Cure, Marilyn Manson, Dave Grohl a mnoho dalších. Brian Molko se učil hrát na kytaru ve věku šestnácti let. Hraje ale i na další hudební nástroje: baskytara, harmonika, klávesy, saxofón, bicí. Hovoří plynně francouzsky, anglicky, trochu i německy. Jednu dobu jezdil po klubech jako DJ. V roce 1998 si zahrál ve filmu \"Velvet Godmine\". V tomto filmu zazněla coververze od T-Rex \"Twenty Century Boy\", kterou nahráli Placebo. Brian hrál roli Malcolma, zpěváka z fiktivní glam-rockové kapely Flaming Creatures. Stal se také producentem filmu \"Sue's Last Ride\" z roku 2001. Také se objevil na plakátu k filmu \"Un jour d'été\" z roku 2006. V roce 2005 se Brianovi a jeho dlouholeté přítelkyni Heleně Berg narodil syn jménem Cody. Svého syna pojmenovali rodiče po kamarádovi, který zemřel při autonehodě. Helena Berg je fotografka, mimo jiné vytvářela obaly k singlům alba Sleeping With Ghosts. Brian Molko žije v severním Londýně, ale velmi často navštěvuje Paříž.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Brian spolupracoval se spoustou známých hudebníků: Brian napsal také text k \"Pink Water 3\", písně od Indochine z alba \"Alice Et June\", vydaného v roce 2005. Brianův přítel je David Bowie, se kterým nazpíval píseň Without You I'm Nothing a cover verzi 20th Century Boy live.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brian Molko (* 10. prosince 1972 Brusel, Belgie) je zpěvák, kytarista, basák, skladatel a textař skupiny Placebo. Kromě (bas)kytary hraje i na saxofon, klávesy, bicí, a harmoniku. Měří 169 cm, má zelené oči, hnědé vlasy. Je extrémně citlivý na laktózu, bojí se létání, kouří Marlboro Lights. Molko používá hodně typů kytar. V období alba Sleeping With Ghosts používal Gibson SGs (The Bitter End, Every You Every Me, \"Plasticine\", Black-Eyed, Without You I'm Nothing, Special K, \"Bulletproof Cupid\", \"Soulmates\", Special Needs, This Picture),kytaru Fender Jaguars (\"Allergic\", Pure Morning, Nancy Boy, \"Bionic\", \"Centrefolds\", Where is My Mind?), a Fender Thinline Telecaster (Taste in Men) a Fender Bass VI (Slave To The Wage). Jako zesilovač používal Fender Twin Reverb. Během Meds Tour, používal Gretsch Duo Jets (Infra-Red, Because I Want You, Song to Say Goodbye, \"One of a Kind\", The Bitter End, Running Up That Hill, Special K), Gibson SGs (Special Needs, Every You Every Me, Black-Eyed), Fender Jaguar (\"Drag\", Nancy Boy), Fender Thinline Telecaster (Twenty Years) a Gibson Chet Atkins SST (Meds). a jako zesilovač opět Fender Twin Reverb. V roce 2003 se během rozhovoru s Grahamem Nortonem přiznal, že rád sbírá kytary a dává jim jména. Jeho kytary se jmenují: Bitch (jeho oblíbená), Bertii (růžová – o té tvrdí, že je gay), Tattoo, Luise a Goodness.", "tgt_summary": "Brian Molko (born 10 December 1972) is a Belgian-born British-American musician and songwriter who is the lead vocalist and guitarist of the band Placebo. He is known in particular for his distinctive nasal, high-pitched vocals, feminine/androgynous appearance, aggressive guitar style and unique tunings.", "id": 2005371} {"src_title": "Protohvězda", "tgt_title": "Protostar", "src_document": [{"title": "Fragmentace.", "content": "Hvězdy se často nacházejí ve skupinách nazývaných kupy, jejichž složky se začaly tvořit přibližně ve stejnou dobu. Drobné rozdíly lze vysvětlit, uvážíme-li, že se jednotlivé části mračna nesmršťují stejnou rychlostí. Vskutku, jak poprvé upozornil Richard Larson, v obřích molekulových mračnech, v nichž se formují hvězdy, jsou vesměs pozorovány v různých měřítkách turbulentní proudy. Tyto proudy stlačují plyn ve vlnách, což uvnitř mračna vytváří vlákna a neforemné struktury v široké škále velikostí a hustot. Tento proces je nazýván turbulentní fragmentací. Některé ze struktur překročí Jeansovu hmotnost a stanou se gravitačně nestabilními. Mohou pak podlehnout další fragmentaci a dát vznik jednomu nebo několika hvězdným systémům. Ať už z jakýchkoliv příčin, mračna se dělí na menší hustší oblasti, které se mohou dále dělit na ještě menší oblasti, takže výsledkem je kupa protohvězd. To dobře souhlasí s pozorováním, neboť hvězdokupy jsou běžné.", "section_level": 1}, {"title": "Zahřívání gravitačním smršťováním.", "content": "Jak mračno pokračuje ve smršťování, jeho teplota se zvyšuje. Příčinou nejsou nukleární reakce, ale přeměna gravitační energie na tepelnou kinetickou energii. Když se u částice (atomu či molekuly) zmenší jeho vzdálenost od středu smršťující se části mračna, je výsledkem snížení jeho gravitační energie. Celková energie částice však musí zůstat konstantní, takže snížení gravitační energie je vyrovnáno zvýšením energie kinetické. To lze prezentovat jako zvýšení tepelné energie, a tedy teploty mračna. Čím více se mračno smrští, tím více se zvýší teplota. Srážky mezi molekulami je často zanechávají v excitovaném stavu, při návratu na nižší hladinu energie pak dochází k emisi záření často charakteristických frekvencí. Při teplotách, o nichž mluvíme (10 až 20 kelvinů) je to záření v mikrovlnné nebo infračervené oblasti spektra. Únik většiny záření brání prudkému nárůstu teploty mračna. Jak se však mračno smršťuje, koncentrace molekul roste a postupem času začne bránit unikání záření. Plyn se stane pro záření neprůhledný a teplota uvnitř mračna tak může narůstat mnohem rychleji. Fakt, že se mračno stane neprůhledné pro infračervené záření, činí přímé pozorování obtížným. Je nezbytné sledovat alespoň dlouhé rádiové vlny, které unikají i z nejhustších mračen. K pochopení dějů je nutno využívat rovněž teorie a počítačových modelů vytvořených na jejím základě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protohvězda, prahvězda nebo globule je vývojové stadium hvězdy poté, co se mateřská mlhovina z vodíku, hélia a prachu začne smršťovat, ale předtím než se výsledná hvězda ocitne na hlavní posloupnosti Hertzsprungova-Russellova diagramu. Zrod protohvězd popisuje tzv. mlhovinová hypotéza. Protohvězdy samy se na HR-diagramu nachází vpravo, ale nad hlavní posloupností. Protohvězdám o hmotnosti Slunce typicky trvá vývin z kondenzujícího se mračna do hvězdy hlavní posloupnosti asi 10 miliónů let. Protohvězda o hmotnosti 15 Sluncí se vyvíjí mnohem rychleji, dosáhnout hlavní posloupnosti se jí obvykle podaří už za 100 000 let. Protohvězdy se formují kontrakcí jader obřích molekulových mračen mezihvězdné hmoty. Pozorování odhalilo, že se obří molekulová mračna nacházejí přibližně ve stavu virální rovnováhy – celková gravitační vazebná energie mračna je vyrovnána s kinetickou energií jeho molekul. Jakákoliv porucha v mračně však může stav rovnováhy narušit. Příkladem takové poruchy jsou rázové vlny ze supernovy, změny hustoty poblíž spirálních ramen galaxie nebo těsné setkání či kolize s jiným mračnem. Nezávisí na zdroji poruchy, pokud je dostatečně rozsáhlá, může způsobit, že v části mračna převládne gravitační síla nad tepelnou kinetickou energií. Britský fyzik Sir James Jeans se zabýval detaily tohoto jevu. Prokázal, že při jistých podmínkách by se mračno nebo jeho část vskutku mělo začít smršťovat podle tohoto scénáře. Odvodil vzorce pro výpočet hmotnosti a velikosti, jichž by mračno mělo v závislosti na své hustotě a teplotě dosáhnout, aby mohlo gravitační smršťování začít. Tato kritická hmotnost je známa jako Jeansova hmotnost. Je dána následujícím vztahem: kde \"n\" je koncentrace částic (počet částic v jednotce objemu), \"m\" je hmotnost 'průměrné' plynové částice v mračnu a \"T\" je teplota plynu.", "tgt_summary": "A protostar is a very young star that is still gathering mass from its parent molecular cloud. The protostellar phase is the earliest one in the process of stellar evolution. For a low mass star (i.e. that of the Sun or lower), it lasts about 500,000 years. The phase begins when a molecular cloud fragment first collapses under the force of self-gravity and an opaque, pressure supported core forms inside the collapsing fragment. It ends when the infalling gas is depleted, leaving a pre-main-sequence star, which contracts to later become a main-sequence star at the onset of helium fusion.", "id": 2180803} {"src_title": "International Standard Serial Number", "tgt_title": "International Standard Serial Number", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V 60. letech 20. století se ukázalo jako nezbytné vytvořit celosvětový systém všech titulů časopisů, zaregistrovat zkratky slov jejich názvů, publikovat seznam změn a doplňků k tomuto seznamu a rovněž publikovat jejich kumulovaná vydání. Byl zřízen Mezinárodní systém pro registraci seriálových publikací (= International Serials Data System, ISDS). Systém byl v roce 1993 přejmenován na systém ISSN (= International Standard Serial Numbering), sídlí v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Přidělování ISSN čísel.", "content": "Přidělování čísel ISSN řídí síť národních středisek ISSN, koordinovaných z mezinárodního střediska v Paříži. Mezinárodní centrum ISSN je mezivládní organizace založená roku 1974 na základě dohody mezi UNESCO a francouzskou vládou. Centrum udržuje databázi všech přidělených ISSN. Tato databáze v současnosti obsahuje více než jeden milion záznamů. České národní středisko ISSN funguje při Národní technické knihovně, která od července 2009 sídlí v Praze 6 – Dejvicích.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "ISSN sestává ze dvou čtyřznakových skupin číslic, které jsou navzájem odděleny rozdělovníkem. Poslední číslice je kontrolní, může nabývat hodnot 0–9 nebo X (s významem 10, viz část Kontrola platnosti). Například časopis Vesmír má ISSN 1214-4029.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola platnosti.", "content": "Platná ISSN splňují následující podmínku: součet číslic násobených postupně váhami 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 a 1 je dělitelný jedenácti. Pokud je poslední číslice X, bere se jako 10. Například pro uvedený časopis Vesmír tato podmínka platí: 8*1 + 7*2 + 6*1 + 5*4 + 4*4 + 3*0 + 2*2 + 1*9 = 8 + 14 + 6 + 20 + 16 + 0 + 4 + 9 = 77, což jedenácti dělitelné je.", "section_level": 2}, {"title": "Vkládání do HTML.", "content": "Pro vložení informace o ISSN ve formě metadat do HTML kódu se doporučuje následující syntaxe:", "section_level": 2}, {"title": "Další registry seriálů.", "content": "Druhým největším světovým registrem seriálových publikací je hned po ISSN mezinárodní periodická klasifikace firmy Bowker – registrační systém Ulrich´s international Periodicals Directory.", "section_level": 1}], "src_summary": "ISSN (International Standard Serial Number, mezinárodní standardní číslo seriálové publikace) je jednoznačný osmiciferný identifikátor periodické publikace (noviny, časopisy, včetně těch vycházejících online). ISSN je obdobou ISBN používaného pro knihy; některé knihy, které jsou částí série, mají dokonce přiděleny oba identifikátory. Na rozdíl od ISBN však ISSN nemá žádnou vnitřní strukturu a nelze z něj zjistit žádné informace o publikaci – jde o jednoduchý identifikátor (z ISBN lze např. určit vydavatele).", "tgt_summary": "An International Standard Serial Number (ISSN) is an eight-digit serial number used to uniquely identify a serial publication, such as a magazine. The ISSN is especially helpful in distinguishing between serials with the same title. ISSNs are used in ordering, cataloging, interlibrary loans, and other practices in connection with serial literature. The ISSN system was first drafted as an International Organization for Standardization (ISO) international standard in 1971 and published as ISO 3297 in 1975. ISO subcommittee TC 46/SC 9 is responsible for maintaining the standard. When a serial with the same content is published in more than one media type, a different ISSN is assigned to each media type. For example, many serials are published both in print and electronic media. The ISSN system refers to these types as print ISSN (p-ISSN) and electronic ISSN (e-ISSN), respectively. Consequently, as defined in ISO 3297:2007, every serial in the ISSN system is also assigned a linking ISSN (ISSN-L), typically the same as the ISSN assigned to the serial in its first published medium, which links together all ISSNs assigned to the serial in every medium.", "id": 433897} {"src_title": "Kopřiva", "tgt_title": "Urtica", "src_document": [{"title": "Druhy kopřiv.", "content": "Rod obsahuje mnoho druhů. Velké množství druhových jmen počítaných k němu ve starší literatuře se však nyní považuje za synonyma kopřivy dvoudomé. Některá z těchto jmen přežívají jako jména poddruhů. V České republice se vyskytují tři druhy rodu kopřiva: kopřiva dvoudomá (hojná po celé ČR s výjimkou nejvyšších poloh Krkonoš, Jeseníků a Králického Sněžníku), kopřiva žahavka (běžná v teplejších krajích, jinde vzácná) a kopřiva lužní (vzácně na jižní Moravě, byla považována za vyhynulou). Z nepůvodních druhů se u nás mohou vyskytnout zplanělé středomořské kopřivy kopřiva Dodartova a kopřiva kulkonosná.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Kopřiva se používá při nemocech kloubů, při krvácení z dásní, chudokrevnosti (anémie). Dá se také používat v kuchyni jako špenát. Kopřiva neobsahuje kyselinu šťavelovou, pro kterou je špenát při některých onemocněních a poruchách nevhodný. Nejvhodnější pro využití v kuchyni jsou mladé rostliny sbírané brzy na jaře. Dále se Kopřiva dvoudomá může používat při onemocnění bronchitidou, cukrovkou, akné, nežidech a vyrážce. Kopřiva dvoudomá též podporuje tvorbu mateřského mléka. Využívány jsou hlavně listy, nicméně uplatnění nachází i nať či oddenek, ve kterých jsou obsaženy flavonoidy, fenolkarbonové kyseliny, a velké množství minerálních látek. Ideální období jejich sběru představuje jaro do konce května.", "section_level": 1}, {"title": "Využití kopřivy v agroprůmyslovém komplexu.", "content": "Rod kopřiva nachází v průmyslu několikeré využití. Jako např. několikaletá kultura ke zpracování v krmivářství, v produkci biomasy, v textilním průmyslu, v potravinářství, v kuchyni, ve farmacii a kosmetice. Informace pro laickou i odbornou veřejnost propojuje a zveřejňuje na svých kanálech v několika jazycích neformální hub, který byl založen v České republice .", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopřiva (\"Urtica\") je rod rostlin z čeledi kopřivovitých (\"Urticaceae\"). Mají žahavé chlupy, palisty a vstřícné listy s pilovitými, vzácně celokrajnými, okraji. Při dotyku se trichomy zabodnou do kůže a při následném pohybu způsobí její malé a nepatrné protrhnutí, což vede k bolesti a svědění. Nejznámějším druhem tohoto rodu je kopřiva dvoudomá (\"Urtica dioica\"), původem z Evropy, Asie a Severní Ameriky.", "tgt_summary": "Urtica is a genus of flowering plants in the family Urticaceae. Many species have stinging hairs and may be called nettles or stinging nettles, although the latter name applies particularly to \"Urtica dioica\". \"Urtica\" species are food for the caterpillars of numerous Lepidoptera (butterflies and moths), such as the tortrix moth \"Syricoris lacunana\" and several Nymphalidae, such as \"Vanessa atalanta\", one of the red admiral butterflies.", "id": 1358971} {"src_title": "Trance", "tgt_title": "Trance music", "src_document": [{"title": "Tvůrci a současnost.", "content": "Mezi nejznámější trancové skladatele a protagonisty patří například holandský Armin van Buuren, Tiësto (zhruba od roku 2008 se začal věnovat housové produkci, trance hraje převážně pod pseudonymem Allure), Markus Schulz, Solarstone, Dash Berlin, Cosmic Gate, Simon Patterson, Andrew Rayel, Aly & Fila, Australanka Emma Hewitt, němečtí Paul van Dyk a ATB, a spousta dalších. V těchto zemích se tomuto hudebnímu stylu také nejvíc daří a pořádají se masové akce jako Trance Energy, Sensation White (převážně již House), a poslední dobou začínají samotní DJové dělat své vlastní velké akce jako např. Armin Only, A State of Trance nebo Full on Ferry, Masquerade v podání Ferryho Corstena. S tímto nápadem přišel zmiňovaný Tiësto v roce 2003. V České republice po několika letech začíná scéna opět ožívat a vznikly akce jako zatím největší Transmission, Trancefusion, brněnský Cybertronic apod. Českou republiku už také navštívili například Tiesto, Armin van Buuren, Ferry Corsten, Paul van Dyk, Markus Schulz, Solarstone, ATB, Emma Hewitt a další. Zástupci tohoto žánru v ČR jsou hudebníci jako například Spark7, JKL, Ronny K., I5land, BluEye, tranzLift, Thomas Coastline, Dusk, Sandeagle, John Waver, Joe Cormack, DJ Transcave a také DJové Michael Burian, LayDee Jane, Michael C, Popper-C nebo Martin Gredner, kteří se však později se změnou trendů v taneční hudbě více či méně přeorientovali na house. Ze slovenských trance DJ's například Robert Burian, SHato, Mathias Moor, Kamil Polner, Milan Lieskovský, Eddie Sender, Nifra, Miroslav Vrlik, Pizz@dox, Jaccob, Unbeat, ReOrder.", "section_level": 1}, {"title": "Trance jako slovo.", "content": "Slovo \"trance\" má původ v angličtině, není jednoduché jej přeložit, ne-li nemožné. Ani mnoha vyznavačů tohoto stylu přesně neví, proč má žánr zrovna takový název, nicméně v původním jazyce má význam něco jako extáze, bezvědomí (být v \"transu\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Trance (česky trans) je žánr elektronické taneční hudby, který se začal vyvíjet počátkem/polovinou 90. let 20. století. Domovem mu je Nizozemsko, odkud se v průběhu let šířil dál do Evropy (zejména Německa) a světa (hlavně USA). Trance bývá popisován jako melodický styl s více či méně volnou formou vycházející z kombinace techna a housu nebo i např. electro a dance apod. . Nehledě na jeho přesný původ je trance považován za pokrok v oblasti postmoderní taneční hudby. Opakující se základní motiv se během skladby zároveň rozvíjí ve mnohovrstevnatou melodii. Vzniklá hudba pak silně závisí na kompozici, která musí udržet vše přirozené a zároveň bezmyšlenkovitě se neopakující. Bicí mohou být rázné, ale není jim kladena taková důležitost, jako např. u drum'n'bassu nebo techna. S šířením tohoto druhu hudby došlo i k jeho diferenciaci a vzniku subžánrů, například Uplifting Trance, který obsahuje často melancholické či euforické melodie (interpreti: Armin van Buuren, Aly & Fila, či např. Solarstone) , \"Progressive Trance\", který se melodičností a snivostí blíží k \"Dreamu\" (např. Lolo, Arnej, Kirsty Hawkshaw), \"Goa Trance\", Tech-Trance, jehož atmosféra se mnohdy přibližuje k žánru Techno (Yoji, Randy Katana, Greg Nash, Bryan Kearney), Acid Trance (Kai Tracid) a mnoho dalších směrů.", "tgt_summary": "Trance is a genre of electronic music that emerged from the early 1990s German techno and hardcore scenes. At the same time trance music was developing in Europe, the genre was also gathering a following in the Indian state of Goa. Trance music is characterized by a tempo lying between 110–150 bpm (BPM), repeating melodic phrases and a musical form that distinctly builds tension and elements throughout a track often culminating in 1 to 2 \"peaks\" or \"drops\". Although trance is a genre of its own, it liberally incorporates influences from other musical styles such as techno, house, pop, chill-out, classical music, tech house, ambient and film music. A trance is a state of hypnotism and heightened consciousness. This is portrayed in trance music by the mixing of layers with distinctly foreshadowed build-up and release. A common characteristic of trance music is a mid-song climax followed by a soft breakdown disposing of beats and percussion entirely, leaving the melody or atmospherics to stand alone for an extended period before gradually building up again. Trance tracks are often lengthy to allow for such progression and commonly have sufficiently sparse opening and closing sections to facilitate mixing by DJs. Trance is mostly instrumental, although vocals can be mixed in: typically they are performed by mezzo-soprano to soprano female soloists, often without a traditional verse/chorus structure. Structured vocal form in trance music forms the basis of the vocal trance subgenre, which has been described as \"grand, soaring, and operatic\" and \"ethereal female leads floating amongst the synths\". However, male singers, such as Jonathan Mendelsohn, are also featured.", "id": 2383827} {"src_title": "Kabel", "tgt_title": "Electrical cable", "src_document": [{"title": "Materiál kabelů.", "content": "Základním materiálem pro jádra elektrických kabelů jsou elektrovodná měď nebo hliník. Hliník má sice nižší vodivost než měď, a proto pro stejné proudy musí mít větší průměr, ale přesto je výsledný kabel lehčí, než měděný. Hliníkový vodič je i lacinější, než měděný. Dnešní použití hliníku jako vodiče je především pro stabilní (např. uliční) rozvody, nebo závěsná vedení (kdy je hliníkový vodič doplněn vpleteným ocelovým nosným prvkem). Obecně má použití hliníku oproti mědi některé nevýhody: - Hliník je křehčí, vodič se např. opakovaným ohybem snadno zlomí. Proto není hliník vhodný pro vedení s mechanickým pohybem. - Průchodem proudu se hliník zahřívá a zvětšuje svůj objem. Pokud je hliníkový vodič spojen mechanicky s jiným vodičem kupříkladu pomocí šroubu, pak toto roztažení nemůže probíhat všemi směry stejně. Není-li spoj optimálně navržen, dojde k plastické deformaci měkkého hliníku. Při ochlazení, tedy když proud přestane vodičem protékat, se naopak smrští rovnoměrně ve všech směrech, což způsobí, že se šroubované kontakty poněkud uvolní, čímž se zvýší jejich přechodový odpor, který následně vede ke zvýšenému zahřívání. Navíc se hliníkový vodič vlivem působení vzdušného kyslíku potahuje vrstvičkou nevodivého AlO a vinou toho se přechodový odpor mezi vodičem a svorkovnicí dále zvyšuje. Hliníkové kontakty mají být proto pravidelně dotahovány, aby se zmenšilo nebezpečí vzniku požáru. Tyto vlastnosti vedly v posledních letech k omezení používání hliníku ve prospěch mědi zejména v domovních rozvodech. Nadále se hliník jako vodič běžně používá v dálkových rozvodech a průmyslových aplikacích, které jsou pod profesionálním dohledem. Běžným materiálem pro výrobu izolace a plášťů kabelů je měkčené PVC, pryž, dále silikonová pryž, polyetylen, EPR, HEPR, HFFR aj.", "section_level": 1}, {"title": "Užití kabelů.", "content": "Podle způsobu užití existují kabely pro pevné uložení a pro pohyblivé přívody. Mohou být spirálově zkroucené (jako telefonní šňůra), jednotlivé vodiče mohou být zkrouceny do tvaru šroubovice (tzv. kroucená dvojlinka) apod. Existují kabely odolné vysokým teplotám s izolací ze silikonové pryže i kabely nehořlavé, které si uchovávají funkčnost po určitou dobu i v ohni. Sdělovací kabely jsou často stíněné, aby vyhověly požadavkům na elektromagnetickou kompatibilitu. Izolované vodiče jsou nejdříve společně obaleny vodivou fólií nebo pletivem, potom teprve společným izolačním pláštěm. U datových kabelů (STP) může být stíněna každá dvojice vodičů a potom ještě celý kabel.", "section_level": 1}, {"title": "Typy kabelů.", "content": "Pro připojení k internetu se používají kabely s kroucenou dvoulinkou (stíněné (STP) nebo nestíněné (UTP)) nebo optické kabely (dříve i koaxiální kabely).", "section_level": 1}, {"title": "Barevné značení žil silových kabelů a jejich kombinace.", "content": "V běžných rozvodech silové energie (nízkofrekvenční do napětí 1 kV) jsou z bezpečnostních důvodů již od 30. let pevně stanoveny barvy izolací podle toho, jakému účelu vodič bude sloužit. Zprvu to bylo (v rozvodech 1×220 V) tak, že černý vodič byl fázový a bílý nulovací. Postupem času a technickým rozvojem se předepsané barvy měnily. Od října 1992 je v České republice normou ČSN 33 0165 pevně stanoveno toto barevné značení žil silových kabelů: Výše zmíněná ČSN 33 0165 zjednodušila elektrotechnikům život v tom, že do československé praxe převáděla evropský harmonizační dokument HD 308 z roku 1975 a zaváděla tzv. \"standardy barevného značení žil\" – jednoznačné, pevně stanovené barevné kombinace, které pokrývaly prakticky všechny potřeby elektrotechnických aplikací. Následující písmenné kódy byly společné pro pevné kabely i pohyblivé šňůry: V roce 2005 však vyšla ještě další norma ČSN 33 0166 ed.2, která k nám převádí nový harmonizační dokument HD 308 S2, jenž předepisuje opět odlišné barevné kombinace. Kladem je, že byla povolena k použití pro označení krajního vodiče i barva šedá (do té doby používaná pololegálně jako „zvláštní odstín černé“), výrazným záporem a krokem zpět je ale vnesená nejednoznačnost – a to nejen proto, že obě normy platí souběžně. Od 1. 4. 2006 lze tedy dál vyrábět a používat původní kombinace A, B, C, D, jsou však výslovně uvedeny jako nedoporučené. Doporučenými přednostními kombinacemi jsou pro pevné kabely J (s ochranným vodičem) a O (bez ochranného vodiče), pro šňůry potom analogické kombinace G a X. Například 4B tak byla převedena na 4O, resp. 4X. Přesto mnohé kabelovny stále vyrábějí např. kombinace 3B nebo 4C, protože za ně v nové normě není přímá náhrada. Navíc, přes veškerou snahu IEC, praxe není (a z komerčních důvodů patrně nikdy nebude) zcela jednotná – například Německo používá v distribuční stejnosměrné soustavě opačné rozlišení pólů, Japonsko a USA mají opačnou funkci šedého a světlemodrého vodiče atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabel je soustava dvou nebo více elektrických nebo optických vodičů spojených společným pláštěm. Jednotlivé vodiče (žíly) elektrického kabelu mohou být nejen z plného drátu, ale také laněné, složené z tenkých drátků. Takový vodič se označuje jako \"licna\". Žíly silnoproudých kabelů už od průřezu 25 mm jsou složené z jednotlivých tenčích drátů. Žíly je tak možné zformovat a dosáhnout kruhového průřezu výsledného kabelu. Mluvíme potom o sektorovaném vodiči. Kabel nemusí obsahovat jen elektrické vodiče, ale i například optické vlákno nebo několik koaxiálních kabelů. Kabely jsou nejčastěji používané k přenosu elektrické energie a optických signálů. Nejzákladnější rozdělení elektrických kabelů je na silové pro rozvod elektrické energie a slaboproudé, to jsou kabely datové, sdělovací, ovládací.", "tgt_summary": "An electrical cable is an assembly of one or more wires running side by side or bundled, which is used to carry electric current. A cable assembly is the composition of one or more electrical cables and their corresponding connectors. A cable assembly is not necessarily suitable for connecting two devices but can be a partial product (e.g. to be soldered onto a printed circuit board with a connector mounted to the housing). Cable assemblies can also take the form of a cable tree or cable harness, used to connect many terminals together.", "id": 1633517} {"src_title": "Černobyl", "tgt_title": "Chernobyl", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie města sahá do roku 1193. Před kozáckými válkami zde byl důležitý komunikační uzel a středisko obchodu. V 19. století zde převažovalo židovské obyvatelstvo, tehdy byl Černobyl také jedním z center chasidismu. V letech 1923–1988 byl administrativním centrem Černobylského rajónu. V sedmdesátých letech 20. století byla severozápadně od města budována jaderná elektrárna a pro její zaměstnance nové město Pripjať. Po havárii 26. dubna 1986 byl Černobyl evakuován, po postupné dekontaminaci se stal částečně obyvatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderná elektrárna.", "content": "Roku 1977 byl 18 kilometrů severně od města dobudován 1. reaktor jaderné elektrárny Černobyl. V sobotu 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na jejím 4. reaktorovém bloku k dosud největší zaznamenané havárii jaderné elektrárny. Výbuch způsobil uvolnění velkého množství radioaktivních částic a zamoření širokého okolí. Okolo 130 000 lidí z blízkého okolí bylo evakuováno. Evakuace však proběhla až několik desítek hodin po havárii. Obyvatelům také dlouho nebylo řečeno, co se vlastně děje, a tak většina z nich ani nevěděla, že jsou během evakuace velmi silně ozařováni. A to stejně tak jako armáda a všichni ostatní, kdo pomáhali odstraňovat, nebo se aspoň snažili situaci zmírňovat a bojovat s následky této havárie. Ačkoliv je celá oblast stále radioaktivní a město oficiálně opuštěné, okolo sedmi set zejména starých lidí se přes nebezpečí rozhodlo vrátit do svého města.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes v Černobylu působí asi 3000 lidí, jde o úředníky, obyvatele, zaměstnance elektrárny a pracovníky starající se o uzavřenou zónu kolem elektrárny. Střídají se tam po týdnu, který má čtyři pracovní dny. V Černobylu ale stále žije cca 700 obyvatel, kteří se rozhodli do města vrátit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černobyl (ukrajinsky \"Чорно́биль\", \"Čornobyl\"; rusky \"Черно́быль\", \"Černobyl\") je město v Kyjevské oblasti na severu Ukrajiny, poblíž hranic s Běloruskem, v kraji zvaném Polesí. Protéká jím řeka Pripjať. V 70. letech 20. století byla 15 km severozápadně od města postavena Černobylská jaderná elektrárna, v níž došlo roku 1986 k závažné havárii, rozsahem následků nejhorší v dějinách jaderné energetiky. Po nehodě bylo okolí elektrárny evakuováno a uzavřeno. Město Černobyl, ve kterém do té doby žilo asi 14 tisíc obyvatel, zůstalo téměř opuštěné. Roku 2017 zde žilo 690 obyvatel.", "tgt_summary": "Chernobyl (, ), also called Chornobyl (), is a partially abandoned city in the Chernobyl Exclusion Zone, situated in the Ivankiv Raion of northern Kiev Oblast, Ukraine. Chernobyl is about north of Kiev, and southwest of the Belarusian city of Gomel. Before its evacuation, the city had about 14,000 residents, while around 1,000 people live in the city now. The city was evacuated on 5 May 1986, 9 days after the nuclear accident at the nearby Chernobyl Nuclear Power Plant, which was the most disastrous nuclear accident in history, to that point in time. The plant is north of the Chernobyl city. Pripyat is a city much closer to the plant; it was built in the 1970s as a home for the power plant's workers, and its population of 50,000 was evacuated 30 hours after the accident. The city of Slavutych, built for those evacuated from Pripyat, also received the population evacuated from Chernobyl. The city was the administrative center of Chernobyl Raion (district) from 1923. After the accident, in 1988, the raion was disestablished and administration was transferred to the neighboring Ivankiv Raion. Although Chernobyl is mostly a ghost town today, a small number of animals and people still live there, in houses marked with signs that read, \"Owner of this house lives here\". Workers on watch and administrative personnel of the Chernobyl Exclusion Zone are also stationed in the city. There are two general stores, and a tourist hotel.", "id": 501598} {"src_title": "Princip subsidiarity", "tgt_title": "Subsidiarity", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zásadu rozhodování na nejnižší možné úrovni zmiňuje Aristotelés i Tomáš Akvinský, poprvé se prosadila v reformaci, zejména v presbyteriálních církvích, a roku 1791 byla přijata jako Desátý dodatek Ústavy Spojených států. Nový význam dostala v období hospodářské krize, kdy se přes encykliku \"Quadragesimo anno\" (1891/1931) stala součástí tzv. sociální nauky katolické církve a tak i součástí politického programu křesťansko-demokratických stran. Podstatně tak přispěla k federalizaci Německa a po druhé světové válce se princip subsidiarity dostal do řady dalších ústav. Uplatnil se při zakládání Evropské unie a je jednou z hlavních zásad Maastrichtské smlouvy z roku 1992, výslovně se uvádí v Lisabonské smlouvě a v dalších dokumentech EU.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Zásadními odpůrci principu subsidiarity byli a jsou zastánci státního centralismu, případně i státního absolutismu (například Carl Schmitt).", "section_level": 1}, {"title": "Princip subsidiarity v Evropské unii.", "content": "Ve Smlouvě o Evropské unii se princip subsidiarity definuje jako zásada, že Evropská unie je oprávněna jednat jen tehdy, nelze-li daného cíle dosáhnout efektivněji na jiné úrovni. Konkrétně čl. 5 odst. 3 první pododstavec zní: „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.“ Bližší podmínky stanoví Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality připojený ke Smlouvě o EU, který upravuje postup, jakým parlamenty členských států EU kontrolují, zda Unie tuto zásadu neporušuje.", "section_level": 1}, {"title": "Subsidiarita trestní represe.", "content": "Trestní právo má působit jako poslední možnost reakce na společensky nepřijatelné chování, jde o uplatnění principu \"ultima ratio\". Pokud tedy má být reagováno právními prostředky, mají přednost mírnější formy represe, např. posouzení věci jako přestupku. Teprve je-li to nezbytné, nastupuje trestněprávní řešení. V českém právu je tato zásada vyjádřena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku: \"„Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“\" Jiným právním předpisem je pak míněn zejména zákon o přestupcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Subsidiarita (z lat. \"subsidiaris\" – pomocný, podpůrný od \"subsidium\" – pomoc, podpora) znamená princip subsidiarity, politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Například rozhodování o dětských jeslích nebo parku má patřit do kompetence obce, kdežto univerzita nebo dálnice má být v kompetenci kraje nebo státu. Princip subsidiarity je prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv.", "tgt_summary": "Subsidiarity is a principle of social organization that holds that social and political issues should be dealt with at the most immediate (or local) level that is consistent with their resolution. The \"Oxford English Dictionary\" defines subsidiarity as \"the principle that a central authority should have a subsidiary function, performing only those tasks which cannot be performed at a more local level\". The concept is applicable in the fields of government, political science, neuropsychology, cybernetics, management and in military command (mission command). The OED adds that the term \"subsidiarity\" in English follows the early German usage of \"\"Subsidiarität\"\". More distantly, it is derived from the Latin verb \"subsidio\" (to aid or help), and the related noun \"subsidium\" (aid or assistance). Subsidiarity is also a general principle of European Union law. In the United States of America, the principle of States' Rights is enshrined in the constitution. Although the concept is older and may originate with the writings of Calvinist protestant law-philosopher Althusius (Johannes Althaus) in 1603, its expression in the term \"subsidiarity\" was first coined in 1891 by the Roman Catholic Church for its social teaching.", "id": 1967111} {"src_title": "Vila Tugendhat", "tgt_title": "Villa Tugendhat", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Vila Tugendhat se nachází na adrese Černopolní 45, na území městské části Brno-sever v katastrálním území Černá Pole na parcele č. 3365. Patří k ní i přilehlá zahrada s parcelním číslem 3366. Pozemek v příkrém svahu byl součástí velkého pozemku, patřícího k vile otce Grety Tugendhatové, známého brněnského textilního průmyslníka Alfreda Löw-Beera, který horní část svého pozemku dceři věnoval jako svatební dar a celou stavbu domu také financoval.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vila je označována, spolu s německým pavilónem na výstavě EXPO v Barceloně (1929), za nejvýznačnější předválečné dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který je považován za jednoho z otců moderní architektury 20. století. Zároveň je to stavba, která spoluurčila nová měřítka moderního bydlení. Patří k základním dílům světové moderní architektury – funkcionalismu. Výjimečné postavení vily je dáno řadou okolností. Architekt van der Rohe dostal v roce 1928 od investorů volnou ruku včetně finančního rámce. Stavba přišla na pět milionů prvorepublikových Kč, za tu cenu se dalo postavit 30 běžných rodinných domů. Díky dostatku peněz se tu však mohly použít unikátní technologie a moderní materiály. Dodnes architekti napodobují zejména propojení zahrady a interiéru. Výjimečnost vily spočívá i ve smutném faktu, že většina staveb, které vytvořil van der Rohe v Evropě, byla zničena. Právě vila Tugendhat a jeho německý pavilon v Barceloně (1929) jsou přitom pokládány za jeho nejlepší předválečná díla. Známý je především prosklený hlavní obytný prostor vily Tugendhat se zimní zahradou. Dům byl ve své době převratný z několika důvodů: Interiér budovy byl taktéž vybaven elegantním a citlivě navrženým nábytkem od samotného architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Ten zde použil část nábytku, které navrhl pro německý pavilon na výstavě EXPO v Barceloně. Soubor čtyř kusů nábytku, v roce 2011 umístěný v Moravské galerii, byl k 21. únoru 2008 uznán za kulturní památku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Samotný prostor je tvořen třemi patry, přestože z pohledu z ulice vila působí jako přízemní jednopodlažní budova. Horní patro obsahuje přijímací halu, oddělené ložnice manželů Tugendhatových (se sociálním zařízením), dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky (druhé sociální zařízení) a rozlehlou terasu. K hornímu patru přiléhá také byt správce a garáž pro dvě auta. Konstrukci vily tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné zdivo. Terasy a schodiště mají travertinové obklady. Nosné ocelové pilíře architekt nijak neskrýval, jen je v obytné části nechal obalit chromovanými krytkami. Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Obsahuje volný prostor náznakově dělený závěsy, jednou dřevěnou půlkruhovou stěnou (oddělující jídelní prostor) a jednou tzv. onyxovou příčkou, oddělující pracovní prostor od obývacího. Onyxová stěna (nejde zde o minerál onyx, nýbrž o odrůdu aragonitu) má tu jedinečnou vlastnost, že pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva. Pořízení onyxové stěny bylo však velmi nákladné – stěna stála 200 000 prvorepublikových korun. Součástí prostředního patra je i skleněnou stěnou oddělená zimní zahrada, která měla své vlastní mikroklima. Celá přední strana pokoje je prosklená sedmi velkými tabulemi velmi průzračného skla o rozměrech 5 × 3,5 metru a síle 9,8 mm. Dvě z těchto tabulí bylo možno posouvat elektromotory, případně je celé zasunout pod podlahu a otevřít tak pokoj do zahrady. Spodní patro, které je v současné době přístupné v rámci rozšířeného návštěvního okruhu, bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora, místnost pro kožichy). Vytápění prostředního patra bylo na tehdejší dobu pokrokovým – na rozdíl od horního a spodního patra, kde byly normální radiátory, se prostřední patro vytápělo horkým vzduchem. Horký vzduch bylo možno pomocí technického zařízení, umístěného ve zvlášť vyhrazené místnosti ve spodním patře, nejdříve smísit s čerstvým vzduchem přiváděným průduchem z technické terasy nebo v létě s chladným vzduchem z chladicí místnosti, kde byl ochlazován vodou polévanými mořskými kameny. Smíšený vzduch byl poté zbaven nečistot v olejovém filtru, následně „provoněn“ ve filtru z cedrových hoblin a pak vháněn do obytného patra průduchy v podlaze a ve stěnách. Ve spodním patře jsou vystaveny fotografie Fritze Tugendhata dokumentující stavbu a zařízení vily. Právě Tugendhatova záliba ve fotografování byla důležitým zdrojem pro původní vzhled domu, podle kterého se orientovaly návrh a provedení rekonstrukce vily v letech 2010–2012.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Architektonický návrh vytvořil koncem roku 1928 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, který na pozvání manželů Tugendhatových přijel do Brna v září zmíněného roku. Stavba byla zahájena v červnu následujícího roku (1929), jako generální dodavatel byla zvolena brněnská firma Mořice a Artura Eislerových. Na stavbě se podílela řada domácích i zahraničních firem, přírodní materiál se dovážel z různých koutů světa. Stavbu financoval otec Grety Tugendhatové, textilní průmyslník Alfred Löw-Beer, a architektu Miesovi van der Rohe nestanovil žádný finanční limit. Celá stavba domu včetně vybavení a zahrady přišla na pět milionů korun (prvorepublikových). Vila byla postavena v rekordně krátké době, stavba trvala pouhých 14 měsíců. Již v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi mohli do vily nastěhovat.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Manželé Tugendhatovi však obývali vilu pouze do roku 1938, kdy jakožto Židé v obavě o svůj další osud opustili před hrozbou německé expanze Československou republiku. Jelikož odjeli relativně brzy, ještě před Mnichovskou dohodou, stačili si s sebou odvézt velkou část vnitřního vybavení svého domu. Samotná budova se nevyhnula obsazení německými okupačními úřady. Na podzim roku 1939 ji zabavilo gestapo a o tři roky později byla dokonce zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. V letech 1942–1945 měl vilu pronajatou Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně, který ji využíval jako byt a kancelář. Inicioval první zásadní stavební úpravy (zvýšení komína, zazdění mléčného skla ve vstupní hale a průchodu na horní terasu). Během války byla také odstraněna zaoblená stěna z makassarského ebenu, vytvářející jídelní kout vily. V roce 1945 zabrala vilu Rudá armáda a použila ji k ubytování sovětských vojáků, a to včetně jejich koní. V této době byla zničena převážná část zbylého vybavení a mobiliáře, například police knihovny z exotického dřeva posloužily za otop. Největší ztráta však nastala několik měsíců předtím, kdy byla při náletu na Brno výbuchem pumy zničena všechna okna hlavního obytného prostoru kromě jednoho, které bylo v té době zřejmě zasunuté do podlahy. Tato koncepčně důležitá část vily byla nahrazena provizorním zasklením z malých skleněných tabulek do nově vložených dřevěných rámů.", "section_level": 2}, {"title": "Prohlášení památkou.", "content": "Technická struktura stavby však zůstala i přes válečné újmy zachována. Po osvobození vila sloužila jako soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky paní Karly Hladké, a to v rozmezí let 1945–1950. Pak byla vila předána Státnímu ústavu léčebného tělocviku, který zde prováděl rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatným držením těla. V 60. letech se ozývaly hlasy o významu vily jako památky moderní architektury. Tyto hlasy byly vyslyšeny 6. prosince 1969, kdy byl dům zapsán do Státního seznamu kulturních památek.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce v osmdesátých letech.", "content": "V 80. letech 20. století proběhla stavební rekonstrukce, která již tenkrát byla často kritizována. Tato kritika se týkala hlavně nedůslednosti při zasklívání hlavního obytného prostoru (nepodařilo se sehnat patřičně veliké tabule skla, nová skla byla slepena silikonem ze dvou dílů). Použita byla zcela běžná skla, na rozdíl od původních, která byla při výrobě leštěna unikátní a velmi nákladnou technikou tak, aby se prakticky neleskla. Jediné dochované původní pohyblivé sklo bylo zničeno. Zničeno bylo také do té doby dochované zařízení koupelny (kovové baterie, umyvadla, obklady). Chromované doplňky a osvětlovací tělesa byly nahrazeny běžnými, typovými výrobky osmdesátých let. Přestože kritika této rekonstrukce se objevuje dodnes, stavebně historický průzkum provedený v roce 2001 tuto kritiku vyvrací. Vzhledem k tehdejším materiálovým a stavebně technickým možnostem a společensko-politické situaci můžeme tuto rekonstrukci označit za profesionální. Od počátku 90. let do roku 1994 sloužila stavba komerčním účelům.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení Československa a zpřístupnění veřejnosti.", "content": "Dne 8. června 1992 zde bylo vedeno první kolo koaličních rozhovorů vítězů tehdejších voleb, mezi předsedou vlády České republiky Václavem Klausem a předsedou vlády Slovenské republiky Vladimírem Mečiarem. Dohoda o rozdělení Československa byla podepsána 26. srpna téhož roku také na tomto místě. Následně se zde ještě o rok později jednalo o dělení federálního majetku. Z rozhodnutí Rady města Brna byla vila předána do užívání Muzeu města Brna, které ji od 1. července 1994 veřejnosti zpřístupnilo jako památník moderní architektury. Osudy domu (ne však už jeho majitelů) se staly inspirací pro román Simona Mawera \"Skleněný pokoj\" z roku 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce v letech 2010–2012.", "content": "V roce 2004 začaly pokusy o další rekonstrukci vily. Soutěž, kterou vyhrála společnost OMNIA projekt, s.r.o., však byla označena za zmanipulovanou a v roce 2008 antimonopolním úřadem na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušena. Potomci původních majitelů žádali v letech 2006 a 2007 o navrácení vily a nabízeli provedení rekonstrukce na vlastní náklady, to však město Brno odmítlo a nakonec přistoupilo k tomu, aby společnost OMNIA Projekt realizovala svůj původní vítězný projekt. V letech 2010 až 2012 tak byla vila kvůli rekonstrukci, která stála 174 milionů korun, uzavřena a znovu otevřena až 29. února 2012 (pro veřejnost 6. března). Primátor města Brna Roman Onderka při té příležitosti obhajoval výjimečností stavby výši vstupného, které bylo stanoveno na 350 Kč za delší z nabízených okruhů. V rámci rekonstrukce se do vily vrátila např. část původní půlkruhové stěny z makassarského ebenu vyznačující jídelní kout, která byla krátce předtím objevena historikem umění Miroslavem Ambrozem v menze v budově brněnské právnické fakulty, kde v době druhé světové války mělo svůj bar gestapo. V roce 2018 ve vile probíhalo natáčení filmu Skleněný pokoj na motivy stejnojmenného románu Simona Mawera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vila Tugendhat v Brně je ojedinělým funkcionalistickým dílem německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který v roce 1928 vypracoval návrh stavby na zakázku manželů Grety Tugendhatové (1903–1970) a Fritze Tugendhata (1895-1958). V roce 2001 byla vila Tugendhat zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Villa Tugendhat is an architecturally significant building in Brno, Czech Republic. It is one of the pioneering prototypes of modern architecture in Europe, and was designed by the German architects Ludwig Mies van der Rohe and Lilly Reich. Built of reinforced concrete between 1928 and 1930 for Fritz Tugendhat and his wife Greta, the villa soon became an icon of modernism.", "id": 79516} {"src_title": "Louis Botha", "tgt_title": "Louis Botha", "src_document": [{"title": "Generál.", "content": "Louis Botha se stal členem Volksraadu v roce 1897 za Vryheid. O dva roky později, když Britové Transvaal anektovali, se stal generálem búrských jednotek v druhé búrské válce. Porazil britské síly v bitvách u Colensa (1899), Spioencopu (1900), Colensa (1900) a Val Krantzu (1900). V roce 1900 se po smrti P. J. Jouberta stal vrchním velitelem vojsk Transvaalu. Po pádu Pretorie vedl dál společně s Koosem de la Reyem a Chritiaanem de Wetem gerilovou válku proti Britům. Ačkoli všech búrských mužů bylo jen asi 85 tisíc, Britové museli nasadit půl milionu vojáků, aby je s použitím velmi krutých metod (včetně koncentračních táborů i pro ženy a děti) porazili. Botha vedl búrskou delegaci při jednáních, která vyústila v kapitulaci všech búrských vojsk 31. května 1902.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "Louis Botha hrál po válce významnou roli v politice Transvaalu, vedl obnovu válkou zcela zničeného území. V roce 1907 se stal premiérem Transvaalu, v roce 1911 založil s Janem Smutsem Jihoafrickou stranu (\"South African Party\") spolupracující s Brity a bojující proti Národní straně (\"National Party\") Jamese Hertzoga. V roce 1910 vzniklo britské dominium Jihoafrická unie a Botha se stal jeho prvním premiérem a podílel se na vzniku její ústavy, která položila základy apartheidu. V roce 1914 potlačil i se Smutsem povstání Búrů, kteří odmítali bojovat za Velkou Británii a vedl Jihoafrickou unii do bojů proti německým koloniím. Po válce vedl britskou vojenskou misi u polských jednotek v rusko-polské válce. Zúčastnil se poválečných jednání, na kterých argumentoval proti Versailleské smlouvě, kterou považoval za příliš tvrdou pro Centrální mocnosti, ale nakonec se pod ni podepsal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Botha (27. září 1862, Greytown – 27. srpna 1919, Pretoria) byl búrský generál a politik, vrchní velitel vojsk Transvaalu (1900–1902), premiér Transvaalu (1907–1910) a první premiér Jihoafrické unie (1910–1919).", "tgt_summary": "Louis Botha (; 27 September 1862 – 27 August 1919) was a South African politician who was the first Prime Minister of the Union of South Africa—the forerunner of the modern South African state. A Boer war hero during the Second Boer War, he would eventually fight to have South Africa become a British Dominion. In 1905, as prime minister, he called for the newly discovered Cullinan Diamond to be presented to King Edward VII.", "id": 840124} {"src_title": "Sámo", "tgt_title": "Samo", "src_document": [{"title": "Sámova říše.", "content": "Část Slovanů žijících na území dnešního Česka, především na jižní Moravě, byla po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala v dnešním Maďarsku. Sámo přišel se svým silně ozbrojeným doprovodem ve čtyřicátém roce panování franského krále Chlothara II., tedy v letech 623 až 624, právě v době, kdy vypukla slovanská vzpoura proti Avarům. Důvodem jeho příchodu byla pravděpodobně snaha ochránit vlastní obchodní zájmy ohrožené válečným konfliktem. Sámo je ve Fredegarově kronice označován za pohana, ačkoliv Frankové přijali křesťanství už kolem roku 496. Je možné, že byl židovského původu. Sámo se přidal na stranu Slovanů a společně podnikli výpad proti Avarům. Ve vítězném boji údajně prokázal takovou statečnost a velitelskou dovednost, že byl zvolen za krále. Přesně se neví ani to, kam až Sámova moc sahala, ale pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Záznamy franského kronikáře Fredegara popisují další vývoj těmito slovy:", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Wogastisburgu.", "content": "Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ a napadl slovanská území pod záminkou pomsty za násilí údajně spáchané na franských kupcích. Dagobert I. byl v roce 631 poražen v bitvě u slovanského hradiště Wogastisburgu. Bitva probíhala tři dny. Nebojovalo se nepřetržitě, spíše to byly dny opakovaných pokusů dobýt slovanskou pevnost. Po porážce u Wogastisburgu vyjednával Dagobert se slovanským panovníkem o míru, ačkoliv ještě krátce předtím Dagobertův vyslanec Sicharius považoval za nemožné, aby se Frankové přátelili s pohany. Přesné místo, kde se pevnost Wogatisburg nacházela, není známo a dodnes se po něm pátrá. Jedním z mnoha míst, kde pevnost Wogastisburg mohla stát, je vrch Rubín na Podbořansku. Pro tuto lokalizaci však dosud nebyly sneseny všeobecně přijímané důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad říše.", "content": "Sámo zemřel pravděpodobně kolem roku 659. O dalším vývoji jeho říše, která nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací, není mnoho známo. Předpokládá se, že slovanské kmeny se od sebe opět oddělily a vyvíjely se samostatně. Hlavním cílem kmenového svazu bylo sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, svaz se rozpadl. Pozdní prameny uvádějí jako Sámova pokračovatele jeho údajného syna Moravoda. Ten ovládal snad jen území dnešní Moravy a jeho rod měl navazovat na historické Mojmírovce. Historikové toto však jednoznačně zpochybňují, jelikož jde o barokní záznamy Tomáše Pěšiny z Čechorodu a Gelasia Dobnera, kteří se inspirovali dynastickým mýtem v Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární literatura.", "content": "Románové zpracování", "section_level": 3}], "src_summary": "Sámo († 658 nebo 659) byl vládce kmenového svazu Slovanů existujícího v 7. století a označovaného jako „Sámova říše“. O jeho životě a osobnosti je jen velmi málo dokladů. Zprávy o něm nacházíme především ve 48. kapitoly Fredegarovy kroniky, ale také ve spisu o pokřtění Bavorů a Karantánců. Fredegarova kronika ho považuje za franského kupce z jakéhosi „kraje senonského“ (obtížně lokalizovatelný), který měl roku 623 přijít i s dalšími kupci ke „Slovanům zvaným Vinidové“, kteří se vzbouřili proti kruté nadvládě avarského kagana. Svými válečnými a vůdcovskými dovednostmi si získal mezi Slovany vysoké postavení a nakonec pod jeho vedením vznikla jakási „říše“ – tedy Sámova říše, popřípadě Sámův kmenový svaz. Tomu ale odporuje Spis o pokřtění Bavorů a Karantánců (Korutanců), který o něm hovoří jako o slovanském knížeti, který vládl v Korutanech. To se zdá být daleko pravděpodobnější než jeho franský původ, protože Fredegarova kronika o něm v určitých pasážích hovoří jako o pohanovi.", "tgt_summary": "Samo founded the first recorded political union of Slavic tribes, known as Samo's Empire (\"realm\", \"kingdom\", or \"tribal union\"), stretching from Silesia to present-day Slovenia, ruling from 623 until his death in 658. According to Fredegarius, the only contemporary source, Samo was a Frankish merchant who unified several Slavic tribes against robber raids and violence by nearby settled Avars, showing such bravery and command skills in battle that he was elected as the \"Slavic king\" (). In 631, Samo successfully defended his realm against the Frankish Kingdom in the three-day Battle of Wogastisburg.", "id": 498119} {"src_title": "Organizace nezastoupených států a národů", "tgt_title": "Unrepresented Nations and Peoples Organization", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Jednotlivé členské entity organizace rozdílné snahy a cíle, jedno mají společné – nejsou zastoupeni na poli mezinárodních vztahů, nemají zástupce ve významných mezinárodních organizacích (např. OSN) nebo jejich nezávislost není mezinárodně uznána. Důsledkem toho je jejich možnost podílet se na řešení významných problému světa, hlavně ochrana lidských práv, velmi omezena. Organizace funguje na základě pěti základních principů: Nenásilí, lidská práva, sebeurčení a demokracie, ochrana životního prostředí, tolerance.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Organizace vznikla 11. února 1991 a jejím hlavním sídlem je nizozemský Haag. Pro západní polokouli je centrem Washington, opačnou část světa zastupuje estonské Tartu. Mezi 16 zakládajících členů patřily např.: Arménie, Krymští Tataři, Tatarstán, Estonsko, Gruzie, Kurdové, Tibet, Východní Turkestán, Východní Timor, Západní Papua ad. Do roku 1998 jsou členy např.: Abcházie, Aceh, Baškirsko, Pygmejové ve Rwandě, Cabinda, Čečensko-Ičkerie, Gagauzsko, Ingušsko, Havajské ostrovy, Karenniové/Kajah (Barma), Kosovští Albánci, Mapučové (Chile), Monové (Barma), Nágaland (Indie), Republika Jižní Moluky, Zanzibar a další. Podporujícími členy zůstávají i státy, které získaly nezávislost, tj. Arménie, Východní Timor, Estonsko, Palau, Gruzie a Lotyšsko. V organizace se sdružuje 47 současných a 6 dřívějších členů. Mimo tuto organizaci stojí ohrožené domorodé (kmenové) obyvatelstvo, které si doposud zachovává svůj tradiční způsob života děděný po staletí pouze v odlehlých a těžko přístupných částech světa. Dodnes jsou tyto zbytky ohroženy vyhynutím. Celkem jde asi o 180 milionů osob, převážně o národností menšiny v Číně (70 miliónů), tradiční kmeny v Indii (50 milionů), sibiřské národy (30 milionů) a Latinskoamerické Indiány (26 milionů), v Evropě lze jmenovat asi 60 000 skandinávských Laponců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organizace nezastoupených států a národů ( \"Unrepresented Nations and Peoples Organization\"; \"UNPO\") je demokratická mezinárodní organizace, jejímž cílem je ochrana lidských a kulturních práv členů, ochrana jejich životního prostředí a hledání nenásilných řešení konfliktů, se kterými se členové setkávají. Členství v organizaci umožňuje působení členů na mezinárodní úrovni. Zabývá se ochranou domorodých lidí, okupovaných národů a závislých států či teritorií. Předsedou organizace je od roku 2002 Karel Habsbursko-Lotrinský.", "tgt_summary": "The Unrepresented Nations and Peoples Organization (UNPO) is an international membership organization established to facilitate the voices of unrepresented and marginalised nations and peoples worldwide. It was formed on 11 February 1991 in The Hague, Netherlands. Its members consist of indigenous peoples, minorities, and unrecognised or occupied territories. UNPO works to develop the understanding of and respect for the right to self-determination, provides advice and support related to questions of international recognition and political autonomy, trains groups on how to advocate for their causes effectively, and directly advocates for an international response to human rights violations perpetrated against UNPO member groups. Some former members, such as Armenia, East Timor, Estonia, Latvia, Georgia and Palau, have gained full independence and joined the United Nations (UN).", "id": 877922} {"src_title": "Friedrich Dürrenmatt", "tgt_title": "Friedrich Dürrenmatt", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Friedrich Dürrenmatt se narodil 5. ledna 1921 ve švýcarské vesnici Konolfingen, byl synem místního evangelického faráře Reinholda Dürrenmatta a vnukem politika Ulricha Dürrenmatta (vězněného údajně 10 dní za satirické básně, za což si získal obdiv mladého Friedricha). Kromě něho měli rodiče ještě o tři roky mladší dceru Vroni. Roku 1935 se rodina přestěhovala do Bernu, pravděpodobně v souvislosti s hospodářskou krizí. Tam začal Friedrich studovat nejprve na Svobodném bernském gymnáziu (\"Berner Freies Gymnasium\"), později přešel na Humboldtianum, kde také v roce 1941 odmaturoval. Nebyl zvlášť dobrý student a později prohlásil, že školní léta byla nejhorší dobou v jeho životě. Na jinou školu přešel proto, že se mu nelíbil způsob vyučování, měl špatné známky a spory s vyučujícími. Je známo, že byl v maturitním ročníku členem švýcarského národně socialistického hnutí (Frontenbewegung či Fröntler-Vereinigung), což později zdůvodnil potřebou vymezit se vůči otci. Snad právě během gymnaziálních studií si začal vytvářet vlastní svět jako únik z nepříjemné reality. Už v Konolfingenu se začal věnovat kreslení a malování. Později dokonce ilustroval některá vlastní díla a navrhoval scény pro své hry. Studovat však začal roku 1941 filozofii, germanistiku a přírodní vědy, nejprve v Zürichu a od druhého semestru v Bernu. Svůj podkrovní pokoj u rodičů v ulici Laubeggstrasse v této době vyzdobil nástěnnými malbami, které byly později překryty a objeveny až v devadesátých letech. Studium dokončil roku 1945, disertaci zaměřenou na dánského filosofa Sørena Kierkegaarda však nedopsal. Filozofií se zabýval po celý život. První hra, která se dočkala uvedení, vznikla v letech 1945/46 a nesla název „Psáno jest“ (\"Es steht geschrieben\"). Její premiéra se konala roku 1947. Ve stejném roce se Dürrenmatt oženil s herečkou Lotti Geisler a společně se přestěhovali do Ligertze. Tam vznikl detektivní román „Soudce a jeho kat“ (\"Der Richter und sein Henker\"), jehož děj se odehrává právě v této části země. Román dnes patří mezi klasiku německy psané literatury. Počátky kariéry spisovatele na volné noze nebyly jednoduché – brzy už pětičlenná rodina měla finanční potíže. Po roce 1952 se situace zlepšila, především díky zakázkám německých rádií, pro která Dürrenmatt napsal několik rozhlasových her. Tehdy se také dostal k nakladatelství Verlag der Arche. Psal další detektivní romány, některé z nich vycházely na pokračování v časopisech. Roku 1952 se Dürrenmattovi přestěhovali do obce Neuenburg/Neuchâtel, kde spisovatel bydlel až do konce života. V jeho domě bylo v roce 2000 zřízeno muzeum – Dürrenmattovo centrum. Roku 1952 vznikla hra „Manželství pana Mississippi“ (\"Die Ehe des Herrn Mississippi\"), první, která dosáhla velkého úspěchu na německých scénách. Komedii Návštěva staré dámy (\"Der Besuch der alten Dame\", 1956) se pak dostalo světového ohlasu. Zřejmě nejslavnějším autorovým dílem je hra „Fyzikové“ (\"Die Physiker\", 1962), autorem také označovaná jako komedie. V pozdějších dramatech si Dürrenmatt často půjčoval látky jiných autorů, například Strindberga, Goetha nebo Shakespeara. Tato díla už nikdy nedosáhla takového úspěchu jako hry z padesátých a šedesátých let, snad proto, že byla stále náročnější a vedle společenské kritiky kladla stále větší důraz na filozofii. V esejích, přednáškách a proslovech se Dürrenmatt často vyjadřoval k mezinárodní politice. V roce 1968 odsoudil okupaci Československa a v roce 1977 podpořil Chartu 77. Je také mimo jiné autorem stati a „Souvislosti“ (\"Zusammenhänge\", 1974), týkající se problematiky Izraele. Roku 1990 se v proslovu „Švýcarsko – vězení“ (\"Die Schweiz ein Gefängnis\") obrátil k Václavu Havlovi už jako novému prezidentu Československa, přičemž kritizoval švýcarské poměry, z nichž se měla nová demokracie vzít poučení. Dürrenmatt se kromě psaní věnoval i práci přímo v divadle, nejdříve na basilejské scéně, od roku 1969 (kdy ho také postihl srdeční infarkt) v Neue Schauspiel AG v Zürichu a nakonec v Düsseldorfu. Několikrát inscenoval své vlastní hry. Díla Dürrenmatt nikdy nepovažoval za uzavřená, průběžně je přepracovával a aktualizoval. Před souborným vydáním roku 1980 se k nim znovu vrátil a důkladně je rozebral. Tato práce vyústila v devítidílnou prózu „Příběh mého psaní“ (\"Geschichte meiner Schriftstellerei\") neboli „Látky“ (\"Stoffe\"). Posmrtně bylo z jeho rukopisů roku 1992 vydáno jejich pokračování s názvem \"Gedankenfuge\". Roku 1983 zemřela Dürrenmattova žena Lotti. O rok později se spisovatel oženil s filmařkou a novinářkou Charlotte Kerr a společně natočili film „Portrét jedné planety“ (\"Porträt eines Planeten\") a uvedli hru „Role“ (\"Rollenspiele\"). Dne 14. 12. 1990 Dürrenmatt ve věku 69 let v Neuenburgu zemřel. Jeho žena sepsala vzpomínkovou knihu nazvanou „Žena v červeném plášti“ (\"Die Frau im roten Mantel\"). Zanechal po sobě tři děti, dcery Ruth, Barbaru a syna Petera.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Friedrich Dürrenmatt je znám zejména jako spisovatel, věnoval se však i výtvarnému umění. Nehlásil se k žádnému uměleckému či myšlenkovému směru, přesto se mnohé v jeho dílech odrážejí. Byl autorem dramat, detektivek, povídek, rozhlasových her (v některých případech zpracoval jeden motiv do různých žánrů), ale i esejí, přednášek, proslovů i literárně teoretických textů. Satirickými prostředky kritizoval současnou společnost. Jeho díla vyznívají pesimisticky, využívá často ironie, paradoxů a absurdních prvků. Mnohoznačnost děl vedla ke vzniku obsáhlé sekundární literatury. Dürrenmatt byl přesvědčen, že svět je nezměnitelný, nachází se v pokročilém katastrofickém stavu, proto nemůžeme věřit v žádné radikální změny k lepšímu, všechny změny podle něj vedou pouze k zachování nebo zhoršení tohoto stavu. Z tohoto postulátu se odvíjely i jeho názory na morálku doby – zastával názor, že vše jde koupit penězi a to podle něj ještě více kazí svět. Z jeho děl je patrný jeho filosofický názor, že vše je dílem náhody, nebo pokud tomu tak není, tak měla náhoda na vzniku události rozhodující podíl. Z literární tvorby jsou zřejmě nejvýznamnější jeho dramata. Někdy bývá srovnáván s B. Brechtem (hra jako zrcadlo světa, důraz na aktivitu a interpretaci ze strany diváka…), na rozdíl od něho však Dürrenmatt příliš nevěří v možnost nápravy světa, a už vůbec ne skrze ideologii. Také sám popíral, že by ve svých hrách využíval tzv. zcizovací efekt, typický pro Brechta. Komedii považoval za jediný žánr, který dokáže vyjádřit tragiku dneška, protože současnost nemá tragické hrdiny velkého formátu a zmatku této doby spíše odpovídá groteska. Dürrenmatt se výslovně bránil realistickému uvádění svých her. Jeho dramata bývají někdy označována jako „modelová“, což znamená, že autor zkonstruuje určitou situaci, kterou dovede do krajnosti a chce jejím prostřednictvím upozornit na určitý společenský jev. Ve svých hrách je vždy aktuální a tvrdě kritický vůči současnosti, a to i tehdy, když si vybírá historické, mytologické nebo literární hrdiny. Jeho hry mají dlouhé scénické poznámky, autor se však nikdy nevyjadřuje k psychologii postav. O svém pojetí divadla Dürrenmatt pojednává ve spise „Problémy divadla“ (\"Theaterprobleme\", 1955). Dürrenmattovy detektivní romány se vymykají běžným dílům tohoto žánru důrazem na náhodu, nepředvídatelnost jednání lidí i psychologii postav. Naopak zpochybňuje existenci spravedlnosti, roli zde hraje spíše pomsta. Ani v těchto dílech nechybí satirické poznámky. Dürrenmattova tvorba byla vyznamenána mnoha cenami, například Rakouskou státní cenou za evropskou literaturu, cenou Georga Büchnera atd. Autorizovaným překladatelem Dürrenmattových dramat do češtiny je Jiří Stach.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Dürrenmatt [fridrich dyr(e)nmat] (5. ledna 1921 Konolfingen – 14. prosince 1990 Neuenburg) byl švýcarský dramatik, prozaik, kreslíř a grafik. Proslavil se zejména svými modelovými dramaty. Je představitelem epického divadla.", "tgt_summary": "Friedrich Dürrenmatt (; 5 January 1921 – 14 December 1990) was a Swiss author and dramatist. He was a proponent of epic theatre whose plays reflected the recent experiences of World War II. The politically active author's work included avant-garde dramas, philosophical crime novels, and macabre satire. Dürrenmatt was a member of the Gruppe Olten, a group of left-wing Swiss writers who convened regularly at a restaurant in the town Olten.", "id": 2246832} {"src_title": "Kinští", "tgt_title": "Kinsky", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména \"Wchynsky\", tj. Vchynský ze Vchynic a z Tetova, přídomku odvozeného od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Toto jméno se později začalo psát Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí zprava doleva (heraldicky ovšem zleva doprava). Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, kde se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí. V historii se lze setkat i s tím, že tyto vlčí zuby jdou zezdola nahoru, přičemž u Radslava Kinského (na konci 16. století) se pravý vrchol dotýká horního okraje štítu. Právě podobnost jejich erbu s erbem Tetauerů z Tetova vedla k jejich povýšení do panského stavu. Erb na budově pražského Paláce Kinských je v neděleném poli a jeho součástí je heslo „Bůh, čest, vlast“, nemá žádného štítonoše a je doplněn knížecím pláštěm a mimo jiné kolanou Řádu zlatého rouna. Blason: V červeném poli tři stříbrné kančí zuby, rostoucí z levé strany štítu. Přikryvadla červeno-stříbrná, v klenotu červené a stříbrné křídlo. Znak bývá doplňován hraběcí korunou, eventuálně knížecí korunou či knížecím pláštěm (pouze pro hlavu rodu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie rodu.", "content": "Historie rodu Kinských je dlouhá a jelikož se zpočátku jednalo o nevýznamný vladycký rod, jsou jeho počátky plné nejasností. V tomto období se jednalo spíše o významnější sedláky, než o významný šlechtický rod. Výraznějšího mocenského i finančního vzestupu se tento rod dočkal až po třicetileté válce, odkdy je historie dobře známa.", "section_level": 1}, {"title": "Z Medvědíče.", "content": "Počátky historie roku Kinských jsou nejasné, bývají do ní zahrnováni i lidé s přídomkem „z Medvědíče“, jejich spojitost s Kinskými je však neprokázaná. Že jde o předky tohoto rodu se usuzuje pouze z nepřímých indicií, jako je držba Medvědic. Nejčastěji bývá za prvního předka Kinských označován Martin z Medvědíče († asi 1209). Po něm je známo několik osob, které byly s Martinem z Medvědíče nějak příbuzné, nicméně nelze najít přímou linii. V tomto období se jednalo o bezvýznamný rod, který neměl žádné ambice.", "section_level": 2}, {"title": "Vchynští do Jana Dlaska.", "content": "Prvním nezpochybnitelným předkem tohoto rodu je Bohuslav z Žernosek († 1282). Měl čtyři syny (Bohuslav, Protivec, Víremil, Zdeslav), kteří jako první používali přídomek „ze Vchynic“, ten převzali od vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Do zhruba roku 1350 lze rod považovat za jednotný, ačkoli z oddělení spravování majetku mezi jednotlivé příbuzné vyplývalo, že dojde k rozštěpení tohoto rodu. Kolem roku 1350 tak vzniklo větší množství větví, z nichž některé nelze sledovat dále než jednu nebo dvě generace a ztratil s rodemy kontakt. Rod se nerozpadl podle významnosti, neboť v tomto období byli pouze vladykové, bez většího významu; za hlavní se považuje větev, která držela Vchynice, a to z toho prostého důvodu, že nevymřeli a dali základ pozdějšímu významu. Tvrz Vchynice a hrad Oparen – Opárno podržel v tomto období Smil. Smil († před rokem 1417) měl šest synů, jejichž jména jsou sice známa, ale jelikož např. jméno Jan se v rodě vyskytovalo často, není zcela jasné, zda některé z těchto dětí není ztotožňováno s někým jiným. Tito bratři však nepochybně drželi Měrunice, Siřejovice a Rochov. Smil mladší držel Opárno a Vchynice. Dále následuje období řady nejasností, ze kterých vyplývá, že hrad Opárno byl rozdělen na dvě části, které patrně drželi potomci Smila mladšího. Potomci pravděpodobně Martina (syn Smila staršího) vytvořili Měrunickou větev. Počátkem 16. století držel Vchynice i Opárno Jan Dlask spolu se svým bratrem, jehož jméno není známo. Zdá se být zřejmé, že dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska. Synové jeho bratra prodali roku 1543 Vchynice, poté vlastnili statek v Tuchořicích, kde poměrně brzy vymřeli. Jan Dlask měl tři syny – Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří založili tři nové větve. Lze tvrdit, že od tohoto okamžiku je historie rodu Kinských relativně přehledná a čitelná. Každý z jeho synů založil vlastní větev, přičemž větev založená Jiříkem vymřela koncem 17. století a větev založená Kryštofem odešla do zahraničí, kde ztratila s Kinskými kontakt. Jedinou pokračující větev tak založil Václav.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup rodu.", "content": "Dlaskův prostřední syn Václav se oženil s Annou z Vřesovic a držel Černoc, Keblany a Petrovice, což nebyl nikterak významný majetek. Václav byl zavražděn roku 1542 a teprve roku 1554 se mohl správy rodového majetku ujmout Radslav. Radslav byl velmi úspěšný a velmi brzy se mu povedlo rozšířit rodový majetek o Benešov nad Ploučnicí, Bystřici, Kamenici, Malhostice, Teplici, Tolštein a Zahořany. V letech 1611–1618 byl dvorním hofmistrem. Byl poručníkem Tetourovských sirotků, kde si všiml jisté podoby mezi jejich erby, na základě čehož začal požadovat, aby i jemu byl přidělen panský titul, pro což i zfalšoval některé listiny. Tyto listiny byly českou kanceláří potvrzeny v roce 1596 a roku 1611 byl povýšen do panského stavu. Zemřel bezdětný, proto majetek odkázal synovcům. Jeho bratr Jan byl méně úspěšný, přesto držel Chřenice, Jeneč, Kunratice, Vlachovo Březí a Zásmuky. Roku 1576 se stal purkrabím na Karlštejně a v této funkci roku 1586 urazil císaře Rudolfa II., za což byl obžalován za faleš a od potrestání ho zachránila jen jeho smrt roku 1590. Jan měl šest dcer a šest synů: Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav byl zvolen direktorem (1618), po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí. Také Oldřich se aktivně zapojil do stavovského povstání, při defenestraci vyhazoval Martinice z okna Pražského hradu, zemřel bezdětný a jeho majetek byl zabrán, nicméně později byl přidělen Vilémovi. Vilém v průběhu povstání vystupoval nejasně, připadl mu Oldřichův majetek a roku 1628 získal hraběcí titul. Byl zavražděn v Chebu roku 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna, když se zapletl do jeho spiknutí. Měl sice dva syny, ale tato větev vymřela v další generaci. Jediná pokračující větev tak byla od Janova syna Václava, který působil jako komorník pozdějšího krále a císaře Matyáše a roku 1611 byl přijat do panského stavu. Od krále získal majestátem Chlumec a Kolín. Roku 1615, kdy vyšla najevo celá řada jeho podvodů, byl odsouzen k trestu smrti, který mu o rok později císař změnil na doživotí. Václav pak uprchl do Krakova, odkud se však již v roce 1618 vrátil a podařilo se mu získat zpět Chlumec. Roku 1620 proti němu vypuklo povstání poddaných a byl opět vězněn, ale po bitvě na Bílé hoře dostal milost a byl mu navrácen Chlumec a za Kolín obdržel nějaké statky v okolí Chlumce. Jeho syn Jan Oktavián zdědil veškerý majetek po otci, dále pak po Radslavovi Zásmuky, které prodal, a po Vilémovi zdědil Českou Kamenici. Roku 1676 získal hraběcí titul. Jan Oktavián měl čtyři dcery a dva syny. František Oldřich vystřídal řadu dvorských funkcí, mj. působil i v císařské radě, ale zemřel bezdětný. Václav Norbert Oktavián také vystřídal řadu funkcí u dvora a roku 1705 se stal nejvyšším kancléřem. Ze dvou manželství měl 18 dětí, přičemž dospělosti se dožilo osm dcer a sedm synů. Z nich vzešly tři rodové linie, mezi něž rozdělil svůj veliký majetek.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení rodu.", "content": "Pět ze synů Václava Norberta Oktaviána se aktivně věnovalo politické či vojenské kariéře, přičemž dosáhli značných úspěchů. Na další rozvoj rodu však měli vliv jen Štěpán Vilém (1679–1749), který získal knížecí titul, Filip Josef (1700–1749), který založil knížecí větev Kinských a František Ferdinand Kinský (1678–1741), který založil chlumeckou větev. Norbert Oktavián Kinský je tak poslední společný předek všech nynějších Kinských, v jeho majetku byl Chlumec, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Koloděje, Nový hrad, Prčice, Rataje, Rosice, Rychmburk a Sloup. Štěpán Vilém zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách, byl mj. nejvyšším komorníkem a později nejvyšším hofmistrem. Za své zásluhy byl roku 1746 resp. 1747 povýšen na českého a říšského knížete, kteroužto hodnost získal dědičně pro představitele nejstarší mužské větve. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků a jeho dědictví včetně knížecích titulů přešlo na dědice Štěpánova mladšího bratra Filipa Josefa.", "section_level": 2}, {"title": "Knížecí větev.", "content": "Zakladatel větve Filip Josef (1700–1749) působil v letech 1728–1735 v diplomatických službách jako rakouský vyslanec v Anglii, dále v České dvorské kanceláři ve Vídni, v letech 1738–1745 ve funkci nejvyššího kancléře, v níž se projevoval jako český vlastenec. Kromě toho patřil k průkopníkům manufakturní výroby, na sloupském panství úspěšně podnikal ve sklářství, méně úspěšně v plátenictví a experimentoval s hedvábnictvím. Držel velkostatek Česká Kamenice, koupil a zrekonstruoval zámek Zlonice (1720), Mšené (1742) a Budenice (1748). Mladší bratr Filipa Josefa, Josef Jan Maxmilián Kinský (1705–1780) studoval na arcibiskupském semináři v Praze, podnikl kavalírskou cestu na Maltu, Rhodos a do Palestiny, jako rytíř maltézského řádu přijal závazek celibátu. Držel Zlonice, Budenice a spolu s bratrem dědil Sloup; na svých panstvích provedl pozemkovou reformu. Patřil k nejvýznamnějším českým podnikatelům ve sklářském a textilním průmyslu (Sloup v Čechách, Nový Bor, Bělá pod Bezdězem). Kníže Filip Josef se oženil se s Marií Karolínou z Martinic, se kterou měl čtyři dcery a čtyři syny. Prvorozený syn František Oldřich, 3. kníže Kinský (1726–1792) zdědil choceňský fideikomis, druhorozený Jan Josef Maxmilián (1736–1804) Zlonice a Sloup. Jan Josef Maxmilián Kinský měl pouze syna Bedřicha, který zemřel bezdětný (Sloup se tak dostal do držení chlumecké větve). František Josef vyjma Zlonic a Budenic ještě zdědil Kamenici, přikoupil Hospozín. Roku 1752 zdědil knížecí titul a vstoupil do armády, kde získal hodnost polního maršálka. Z mužských potomků ho přežil pouze syn Josef (1754–1798), který byl říšským dvorním radou. Jan Josef dále rozšířil majetek rodu a koupil Kostelec nad Ohří, Peruc, Přestavlky, Vejvanovice. Měl syny Ferdinanda a Františka Josefa, kteří založili dvě další větve; a jelikož i Ferdinand (1781–1812) měl dva syny Rudolfa (1802–1836) a Josefa (1806–1862), rozdělila se knížecí větev celkem na tři části: choceňskou (hlavní knížecí větev), kosteleckou a peruckou.", "section_level": 3}, {"title": "Choceňská větev.", "content": "Starší syn knížete Ferdinanda (1781–1812) Rudolf (1802–1836) podporoval české národní obrození, byl spoluzakladatelem a prvním kurátorem Matice české, podporovatelem Národního muzea. Pověřil Františka Palackého studiem genealogie svého rodu. Přikoupil Heřmanův Městec, Choceň a Horažďovice. Se svou ženou Vilemínou Eliškou, rozenou z Colloredo-Mannsfeldu, měl čtyři dcery a syna Ferdinanda Bonaventuru (1834–1904), který vlastnil Heřmanův Městec, Horažďovice, Choceň, Kamenici, Rosice a Zlonice. Ferdinand byl dědičným členem rakouské panské sněmovny, ale více než veřejným životem se zabýval hospodářstvím a správou rodinného majetku. Díky němu se rod Kinských začal orientovat na průmysl a na jejich velkostatcích vznikla celá řada cukrovarů, pivovarů, atp. Oženil se s Marií Annou z Lichtenštejna, se kterou měl tři dcery a tři syny. Prvorozená Vilemína se vdala roku 1878 za Františka Josefa, knížete z Auerspergu z nedalekých Slatiňan, syn Karel (1858–1919) se věnoval diplomacii, restauroval park v Budenicích; zemřel bezdětný. Druhý syn Rudolf (1859–1930) měl šest dcer. Jedině jejich bratr Ferdinand Vincenc (1866–1916) měl kromě čtyř dcer i tři syny a roku 1908 zdědil po matčině bratrovi do té doby lichtenštejnské panství Moravský Krumlov. Dalšími pokračovateli a představiteli hlavní knížecí větve rodu Kinských jsou: Po roce 1989 tato větev uplatňovala restituční nároky (mj. zámek Budenice a nedaleká hrobka rodu Kinských u kostela sv. Isidora v Jarpicích), které ale nebyly českými soudy uznány.", "section_level": 4}, {"title": "Kostelecká větev.", "content": "Tuto větev založil hrabě Josef (1806–1862), druhý syn knížete Ferdinanda (1781–1812). Josef zdědil Kostelec nad Orlicí a Borovnici, jeho synové se stejně jako on věnovali vojenství. Josef měl syny Bedřicha Karla (1834–1899), Volfganga (* 1836) a Františka (* 1841). Bedřich Karel (1834–1899) měl ve vlastnictví Kostelec nad Orlicí, věnoval se politice, po jeho smrti převzal správu kosteleckého panství jeho syn František Josef (1879–1976). František Josef v roce 1938 a 1939 podepsal všechny tři Deklarace českých šlechtických rodů, kterými se tyto rody postavily za Československo a přihlásily se ke svému češství. Třetí deklaraci, Národnostní prohlášení prohlášení české šlechty v září 1939, podepsali i jeho synové Bedřich Karel (1911–1999), Alfons (1912–1998), Josef (1913–2011) a František Antonín (1915–1993). Po roce 1948 se František Josef rozhodl neemigrovat, což vedlo k jeho perzekuci. Spolu s ním v Československu zůstal i jeho syn Josef Kinský z Vchynic a Tetova (1913–2011), který po roce 1989 zrestituoval zámek v Kostelci nad Orlicí. O rekonstrukci empírového zámku se po roce 1989 významně zasloužili právě Josef a jeho syn František (* 1947). Zámek je spolu s okolním pečlivě upraveným anglickým parkem zpřístupněn veřejnosti – konají se v něm kulturní akce (koncerty, výstavy, v suterénu zámku je od roku 2010 umístěno Muzeum města Kostelec nad Orlicí). Zámecký park je proslulý vzácnými dřevinami, rododendrony a na jaře rozsáhlými pláněmi kvetoucích sněženek, bledulí a sasanek. Josef Kinský byl Čestným občanem města Kostelec nad Orlicí. V roce 1992 se stal společníkem a jednatelem společnosti Cihelna Kinský, spol. s r. o. v Kostelci nad Orlicí a působil i v dalších společnostech (Písník Kinský či Bytová výstavba Kinský). Jeho manželkou byla Bernadetta Kinská (rozená Merveldt, 1922–2016), synové jsou František Kinský (* 1947) a Antonín Kinský, rytíř Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského (1955–2012). František Kinský je od roku 2010 zastupitelem města Kostelec nad Orlicí (za Iniciativu občanů), v roce 2014 a znovu v r. 2018 byl zvolen starostou města. Preferenční hlasy voličů jej vynesly v roce 2012 do zastupitelstva Královéhradeckého kraje, kde byl do r. 2016 předsedou výboru pro kulturu a památkovou péči. Jeho manželkou je Martina Kinská rozená Forejtová, děti – dcera Barbora Jarošová-Kinská a syn Kristian Kinský.", "section_level": 4}, {"title": "Perucká větev.", "content": "Zakladatelem této hraběcí větve je František Josef (1784–1823), syn knížete Josefa (1751–1798). František Josef měl tři syny, Eugen Kinsky (1818–1885) vlastnil Valašské Meziříčí. Větev vymřela po meči jeho synem Rudolfem roku 1921 a po přeslici 1942.", "section_level": 4}, {"title": "Chlumecká větev.", "content": "Zakladatelem této větve je hrabě František Ferdinand Kinský (1678–1741), nejstarší bratr zakladatelů knížecí větve. Byl politicky aktivní, působil jako nejvyšší kancléř a poslanec zemí Koruny České při říšském sněmu. V Rakousku vyženil Matzen a Angern. Dospělosti se dožilo pět z jeho dětí, dvě dcery a tři synové (Josef, František Josef a Leopold Ferdinand). Josef (1736–1804) se stal polním maršálkem, zemřel bezdětný. Jeho bratr František Josef (1739–1805) patřil k nejvýznamnějším osvícenským učencům a pedagogům své doby. Absolvoval vojenskou akademii Theresianum, poté vystudoval právnickou fakultu univerzity v Praze, působil u apelačního soudu, roku 1759 vstoupil do armády, stal se brzy generálmajorem, vojenským pedagogem a reformátorem. Založil pražskou kadetní školu a zreformoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. V letech 1773–1774 spoluzaložil Soukromou učenou společnost v Praze (pozdější Královská česká společnost nauk). Svou bohatou knihovnu odkázal Univerzitní knihově v Praze, zasloužil se o Pražskou techniku a mimo jiné se hlásil ke Komenskému a nazýval jej „prvním naším buditelem“. Po matce zdědil a vlastnil do roku 1783 zámek Radim, zemřel bezdětný. Nejstarší syn Leopold Ferdinand (1713–1760) zdědil Chlumec a Matzen, byl nejvyšším lovčím v království Českém. Leopold měl dvě dcery a dva syny – Františka Ferdinanda a Filipa. Mladší syn Filip (1742–1827) se oženil s příbuznou z knížecí větve, čímž získal Rychmburk a Chroustovice, mimoto zdědil Sloup a Zvíkovec. Postupně prodal prakticky všechno dědictví a stal se zbrojmistrem, zemřel bez dědiců. Jeho bratr František Ferdinand (1738–1806) měl (kromě dalších dětí) tři syny, kteří rozdělili tuto větev na tři větve. Byli jimi Josef Leopold (1764–1831), Karel (1766–1831) a Kristián (1776–1835). František Ferdinand byl dědem Berthy von Suttner – první ženské nositelky Nobelovy ceny za mír. Jedním z přímých potomků (praprapravnukem) Leopolda Ferdinanda byl Zdenko Radslav Kinský (1896–1975), signatář všech tří Deklarací české šlechty v letech 1938 a 1939. Jeho syn Radslav Kinský (1928–2008) byl významný český imunolog, zakladatel reprodukční imunologie a třetí český velkopřevor lazariánů. Marie a Constantin Kinští v roce 2015 v areálu někdejšího kláštera ve Žďáru nad Sázavou, který v roce 1991 zdědili, založili Muzeum nové generace, Marie mimo to od roku 2013 je organizátorkou a zakladatelkou festivalu současného tance a pohybového divadla KoresponDance. Za tyto činnosti obdrželi společně v roce 2016 skleněnou medaili Kraje Vysočina. Rodokmen chlumecké větve Kinských (držitelé jsou uvedeni tučně): František Ferdinand Kinský (1678–1741)", "section_level": 3}, {"title": "Vedlejší a vymřelé větve.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení po roce 1350.", "content": "Po roce 1350 se rod Vchynských rozpadl na několik částí, z nichž některé zcela ztratily význam a staly se tak nevysledovatelnými, některé si však podržely delší dobu určitý význam.", "section_level": 2}, {"title": "Medvědičtí z Medvědíče.", "content": "Někdy též Nedvědíč. Začátek této větve je dost nejistý, všeobecně sem bývá řazen Chotibor († 1346), někdy však bývá počátek posunut až do roku 1393. Jelikož v této větvi došlo k tomu, že poslední mužský potomek Hynek zemřel roku 1437 bezdětný, přešly Medvědice přes dceru jeho bratra Zikmunda († 1432) do vlastnictví jejího manžela, který se stal zakladatelem Nedvědických z Račiněvsi.", "section_level": 3}, {"title": "Razičtí ze Vchynic.", "content": "Pojmenování je podle Razic u Bíliny, které vlastnilo několik bratrů, dalším vývojem došlo k tomu, že Razice a podle ekonomické situace i několik okolních vesnic drželi jejich potomci. Žádný z nich nepřesáhl regionální význam. Koncem 16. století došlo k prodeji Razic, poslední potomek této větve zemřel roku 1612.", "section_level": 3}, {"title": "Žluničtí.", "content": "Jednalo se o větev, která byla částečně provázána s Razickými, ze kterých možná i vzešla. O této větvi se toho ví poměrně málo, jisté je, že roku 1412 vlastnil Žlunice a že zemřel roku 1415, z jeho mužských potomků již nikdo neměl syna a tak po smrti Jindřicha (1455) tato větev zanikla.", "section_level": 3}, {"title": "Ohničtí a Kremyžští.", "content": "Se oddělili koncem 14. století. Tuto větev založil Litolt, jeho synové byli Dobš a Jan. Jan se stal roku 1428 purkrabím v Bílině, jelikož byl finančně úspěšný koupil 1440 Bříšťany. Větev se sice nerozdělila, protože Janův syn Bohuslav dědil po obou bratrech (1441), ale nebyl finančně úspěšný a roku 1455 prodal Ohníč a následně na to roku 1460 i Bříšťany. Tím tato větev končí.", "section_level": 3}, {"title": "Rozdělení po roce 1410.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Měruničtí.", "content": "Někdy po roce 1410 spravoval Měrunice Smilův syn Martin, nejpravděpodobněji jeho potomci založili na držbě větší části vesnice samostatnou větev. Tato větev nebyla nijak významná a není ani valně zdokumentována, jisté je, že do počátku 16. století získali několik dalších statků, které však v letech 1530–1560 prodali. Poslední známí potomci této větve žili v roce 1594 v Nehvízdkách, kde patrně ještě koncem 16. století vymřeli.", "section_level": 3}, {"title": "Synové Jana Dlaska.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Drastská větev.", "content": "Nejstarší syn J. Dlaska Jiřík († 1566) založil tzv. drastskou větev. Jiřík se oženil s Dorotou Sekerkovou ze Sedčic a zhruba roku 1560 koupil Drasty a část Klecan. Jeho syn Adam († 1571) se nechal vyplatit starším synem Jaroslavem († 1614), jeho syn zemřel bezdětný. Jaroslav dlouhodobě (1589–1611) působil jako místokomorník. Navíc byl finančně relativně úspěšný a roku 1589 koupil Krakovec. Nejstarší syn Jaroslava Jiří získal Blšany a Krakovec, po bitvě na Bílé hoře mu byly sice zabaveny, ale již roku 1623 je jako zadlužené získal zpět. Jeho druhý syn Adam vlastnil Košťálov a Zhoř, poté co mu byly zabrány, odešel do dánské armády (1628), jeho syn Jaroslav Petr († 1669) byl generálem švédské jízdy, ale ani on ani jeho syn († 1685) se nedomohli navrácení zabaveného majetku. Třetí syn Jan Bedřich byl politicky aktivní a v roce 1620 byl odsouzen ke ztrátě majetku, poté sice podědil majetek po ženě, ale odkázal ho své druhé ženě, čímž se majetek dostal mimo rod Kinských. Poslední bratr Radslav Jaroslav († 1644) měl dvě dcery a dva syny Bedřicha Jaroslava († 1653) a Petra Jiřího, jehož synem Františkem Antonínem tato větev vymřela.", "section_level": 3}, {"title": "Nizozemská větev.", "content": "Tuto větev založil Kryštof Dlask ze Vchynic († 1555) – nejmladší syn Jana Dlaska († 1521) se zcela odtrhl od rodu, jeho dva synové Burian starší a Ferdinand Kryštof (†1617) emigrovali do Nizozemí. Burkart (†1595), syn Ferdinanda Kryštofa, se stal předkem všech Vchynských dále žijících v Belgii a Nizozemí. Jeho potomci se pokoušeli udržovat s českou větví styky ještě v roce 1739, ale jako protestanti byli katolickými Kinskými odmítnuti.", "section_level": 3}, {"title": "Kinští v současnosti.", "content": "Po komunistickém převratu v Československu roku 1948 byly linie rodu vyvlastněny. Po Sametové revoluci byly Giovannimu a Piovi z hraběcí linie Kinských dal Borgo v letech 1998–2002 v restitucích navráceny mj. zámek Karlova Koruna a Žehuňská obora v Kněžičkách s loveckým zámečkem Neugebau (dnes Hotel Obora Kinský). Dále získali hrad Kost, dříve patřící hrabatům dal Borgo-Netolický. Jejich otec, hrabě Norbert Kinský, se roku 1924 oženil s Annou Marií dal Borgo-Netolickou, čímž rod získal další majetek jako např. \"Palazzo dal Borgo\" v Pise, kde vyrůstala. K obhospodařování pozemků, lesů a vodních ploch v okresech Hradec Králové, Nymburk, Mladá Boleslav, Pardubice, Kolín a Jičín založila tato rodová linie roku 2004 společnost \"Kinský dal Borgo a.s.\" se sídlem v Chlumci nad Cidlinou. Jejich strýc, hrabě Radslav Kinský roku 1991 zrestituoval také někdejší klášter a zámek ve Žďáru nad Sázavou. Zámek Kostelec nad Orlicí byl roku 1997 navrácen Josefu Kinskému, potomku jedné z mladších knížecích linií. Potomci další rodových větví včetně představitelů hlavní knížecí linie (Karel Maxmilián, XII. kníže Kinský) žijí v zahraničí. Dolnorakouský hrad Heidenreichstein připadl Kinským roku 1961 sňatkem hraběte Kristiána Leopolda (1924–2011) z morkovického rodu s Josephinou Marií, hraběnkou van der Straten-Ponthoz. Johannes „Hans“ Kinský (1937–2004) z horažďovické linie roku 1966 získal zámek Stadl an der Raab.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se s Švihovskými, Šliky, Schönborny, Ditrichštejny, Nesselrody, Poniatowskými, Martinici, Colloredo-Mannsfeldy, Kerpeny, Pálffyovci, Lichtenštejny či Thurny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rod Kinských (něm. \"Kinsky von Wchinitz und Tettau\" – \"Kinští z Vchynic a Tetova\") je staročeský rytířský a později panský, hraběcí a knížecí šlechtický rod pocházející z počátku 13. století. V 18. století patřili k přední středoevropské aristokracii. V současné době žijí členové rodu v Česku, Rakousku a dalších zemích. Zatímco restituční nároky kostelecké a chlumecké větve byly po roce 1989 uznány, nároky hlavní knížecí větve Kinských českými soudy uznány nebyly.", "tgt_summary": "The House of Kinsky (formerly Vchynští, sg. \"Vchynský\" in Czech; later (in modern Czech) Kinští, sg. \"Kinský\"; ) is a prominent Czech noble family originating from the Kingdom of Bohemia. During the Thirty Years' War, the Kinsky family rose from minor nobles to comital (1628) and later princely status (1747) under the rule of the Habsburgs. The family, recorded in the \"Almanach de Gotha\", is considered to have been one of the most illustrious of Austria-Hungary.", "id": 2340063} {"src_title": "Synapse", "tgt_title": "Synapse", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Mozek člověka obsahuje stovky miliard buněk (nervových a gliových) a ke každé nervové buňce (neuronu) přísluší 20-1000 synapsí. V dnešní době je ve výpočetní neurovědě považována synapse za \"jednotku\" mozku. Lidský mozek obsahuje těchto synapsí pravděpodobně triliony. Nové výzkumy ukazují, že odvozená kapacita je větší než petabajt. Ovšem využívaná struktura může být mnohem jednodušší. Jako synapsi označujeme část buněčného obalu neuronu, který vydává neurotransmiter, synaptickou štěrbinu a část buněčného obalu neuronu, která obsahuje receptory, které na sebe váží neurotransmitery. Elektrický signál (neboli akční potenciál) putuje z těla neuronu přes axon (potažený myelinovou pochvou) k terminálům, což jsou místa kontaktu s dendrity. Zde dochází k přenosu informace na jiný neuron pomocí synaptické štěrbiny. Poté, co k ní doputuje akční potenciál, tak se uvolní chemické látky (neurotransmitery), které putují synaptickou štěrbinou a na druhé straně se naváží na receptory (specializované molekuly), aktivují se postsynaptické receptory a dojde k vytvoření postsynaptického potenciálu. Poté, co dojde k vytvoření dostatečného množství těchto postsynaptických potenciálů (a jejich součet překročí kritickou mez), je vytvořen nový akční potenciál, který putuje k dalšímu neuronu.", "section_level": 1}, {"title": "Převod vzruchu.", "content": "Synapse nepřivádějí informaci pouze jedním směrem, nicméně kvůli refrakterní době je převod signálu zpět znemožněn.Zpoždění převodu informace je přibližně 0,5-25ms. Nedochází k převodu jednotlivých vzruchů, ale k přenosu dojde vždy až po sečtení vzruchů z několika axonů (prostorová sumace) či po sečtení vzruchů z jednoho axonu, které následují rychle po sobě (časová sumace). Vedení vzruchu může navíc ulehčit tzv. facilitace, kdy vzruchy převedené některými axony ulehčí převod vzruchu z dalšího neuronu.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus převodu vzruchu.", "content": "K převodu nedochází elektricky (přestože je iniciátorem elektrický signál), ale látkově. Do synaptické štěrbiny se uvolňují mediátory (chemické látky, neurotransmitery), které způsobí změnu permeability membrány. Následně dochází k depolarizaci a buď k excitaci synapse (převede vzruch) či k inhibici synapse (hyperpolarizace a nepřevedení vzruchu). Účinkem mediátorů (neurotransmiterů) tedy vznikají excitační či inhibiční potenciály. Tyto potenciály se následně sčítají a dle toho, zda převáží inhibiční či excitační vzruchy, dochází k centrálnímu podráždění či útlumu. Stabilizačními elementy jsou transsynaptické proteinové komplexy (neurexin/neuroligin, cadheriny, ephrinB) a perineuronální sítě.", "section_level": 3}, {"title": "Chemická synapse.", "content": "Celkem je v mozku cca 100 bilionů synapsí a neuronů okolo 86 miliard, tj. průměrný neuron v kůře má několik tisíc synaptických vstupů s extrémem Purkyňovy buňky mozečku s cca 200 000 synapsemi, často obalena nasedajícím výběžkem astrocytu (tripartitní synapse). Neurony se v synapsích přímo nedotýkají, je mezi nimi mezera (synaptická štěrbina) o šířce asi 20-40 nm. Spojení se uskutečňují mezi nervovými zakončeními jednoho neuronu a vstupní membránou dalšího neuronu. Jako vstupní membránu označujeme membránu dendritů a buněčného těla neuronu. Jestliže přijde po nervovém vlákně určitého neuronu k nervovému zakončení signál v podobě akčního potenciálu, který můžeme označit jako signál elektrický, nepřejde ve stejné podobě na další neuron, ale přenese se na další neuron v podobě signálu chemického: z nervového zakončení se vyloučí chemická látka – neurotransmiter, která způsobí vznik synaptického potenciálu na dalším neuronu. (Po „vylití“ do synaptické štěrbiny se molekuly neurotransmiteru vážou na receptory v synaptické membráně následného neuronu. Zde vyvolávají malé změny propustnosti membrány pro ionty sodíku.)", "section_level": 2}, {"title": "Části synapse.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "presynaptický terminál.", "content": "Presynaptický terminál zajišťuje uvolnění transmiteru v návaznosti na depolarizaci a je složen z vezikul s neurotransmitery, u glutamátu v jedné vazikule 3000 – 20 000 molekul, obsahuje aparát pro Ca2+-dependentní uvolnění transmiterů a podpůrné proteiny (cytoskelet, enzymy), mitochondrie (metabolické funkce pokrývající energetickou náročnost synaptického přenosu a také syntéza některých transmiterů), transportéry pro zpětné vychytávání (reuptake) transmiterů a presynaptické receptory (zpětnovazebná regulace). Presynaptický terminál obsahuje v průměru cca 300 vezikul naplněných transmitery, ovšem pouze část dostupná k okamžitému uvolnění (readily releasable pool vs. reserve pool) a vezikulární fúze (uvolnění kvanta transmiterů,), tj. kvantový synaptický přenos, nekvantový je méně častý a méně významný. K vlastnímu uvolnění transmiteru dochází v tzv. aktivní zóně, způsobené depolarizací membrány a otevřením napěťově řízených vápníkových kanálů (N-type a P/Q-type). Kalcium-dependentní fúze vezikuly s membránou a exocytóza neurotransmiteru do synaptické štěrbiny Vezikulární cyklus obsahuje tyto fáze recyklace vezikul, dva režimy interakce vezikulu s presynaptickou membránou (exocytózy), kiss-and-go (kiss-and-run), tj. vytvoření transientního fúzního póru, uvolnění pouze části vezikulárního obsahu a recyklace vezikulu (častější, závislost na presynaptické koncentraci kalcia a nejen z pohledu vezikul chytřejší způsob interakce než druhý způsob, kiss-and-stay , tj. fúze vezikuly s membránou a uvolnění celého obsahu. SNARE proteiny realizují fúzi vezikuly s membránou (SNARE = soluble NSF-attachment protein (bez vztahu ke SNAP-25), NSF = n-ethylmaleimide sensitive fusion protein, interagují mezi sebou prostřednictvím SNARE motivů (sekvence 60 aminokyselin a tvoří SNARE komplex", "section_level": 3}, {"title": "postsynaptická část.", "content": "Postsynaptická organizace je komplexnější u excitačních synapsí, tzv. postsynaptická denzita. Postsynaptické receptory nejsou distribuovány rovnoměrně, ale v clusterech, na excitačních synapsích je cca 15-100 AMPARs a 2-30 NMDARs a jedním kvantem glutamátu aktivováno v průměru 20 AMPARs a 3 NMDARs TARP a GRIP Cytoskelet ovlivňuje velikost a tvar postsynaptické části synapse a dendritických trnů), dochází k aktin-dependentní remodelaci při plasticitě při napojení na scaffold proteiny. Abnormality proteinů postsynaptické zóny jsou jedním z faktorů patogeneze pervazivních vývojových poruch, autismu, např. Shank KO jako animální model autismu", "section_level": 3}, {"title": "Typy chemických synapsí.", "content": "Morfologické dělení synapsí (podle obrazu v elektronové mikroskopii)", "section_level": 2}, {"title": "o symetrické (Gray type II).", "content": "Centrální synapse, které zprostředkovávají komunikaci mezi centrální nervovou soustavou(CNS) a periferní nervovou soustavou se dělí na 3 typy: Kromě centrální synapse existuje i periferní synapse – nervosvalová ploténka Druhým typem dělení může být dělení dle funkce synapse, v závislosti na tom, jestli dochází k dráždění (excitaci) či útlumu (inhibici) postsynaptických neuronů.", "section_level": 3}, {"title": "Elektrická synapse.", "content": "Synapse je tvořena dvěma přilehajícími konexinovými hemikanály (connexony) umožňující tok elektrického náboje iontů. Connexony mohou být v otevřeném nebo uzavřeném stavu a převážně pouze jednosměrná transmise. Mohou být axo-dendritické, axo-somatické, axo-axonální i dendro-dendritické, které jsou častější než u chemické synapse. Pannexiny a pannexony na rozdíl od connexonů tvoří jeden kanál namísto dvou hemikanálů.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Elektrický přenos má oproti chemické transimisi zřejmou výhodu v rychlosti a slouží pro rychlá koordinaci a synchronizaci v neuronálních sítích, např. v inhibičním parvalbumin+ interneurony a lokální generování gamma oscilací pomocí přechodných vln synchronizované inhibice nebo CPG (central pattern generators) pro coupling neuronů pro efektivní generátorovou aktivitu (CPG u automatizovaných rytmických pohybů, např. dýchání nebo chůze). Mezi astrocyty dochází také prostorové pufrování K+ při intenzivnější neuronální aktivitě ašíření kalciových vln", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Patofofyziologické důsledky poruchy elektrických synapsíː", "section_level": 2}], "src_summary": "Synapse je spojení dvou neuronů (nebo smyslové buňky a neuronu), sloužící k předávání vzruchů. V dnešní době je považována za \"jednotku\" aktivity mozku namísto neuronu. K synapsi dochází chemicky, (což je častější způsob v CNS se zpožděním cca 1ms) anebo elektricky (gap injection), což vede k rychlé synchronizaci a koordinace neuronální aktivity a synapse tvoří konexony složené z konexinů, tj. pórů umožňující tok náboje.", "tgt_summary": "In the nervous system, a synapse is a structure that permits a neuron (or nerve cell) to pass an electrical or chemical signal to another neuron or to the target effector cell. Santiago Ramón y Cajal proposed that neurons are not continuous throughout the body, yet still communicate with each other, an idea known as the neuron doctrine. The word \"synapse\" – from the Greek \"synapsis\" (), meaning \"conjunction\", in turn from ( (\"together\") and (\"to fasten\")) – was introduced in 1897 by the English neurophysiologist Charles Sherrington in Michael Foster's \"Textbook of Physiology\". Sherrington struggled to find a good term that emphasized a union between two \"separate\" elements, and the actual term \"synapse\" was suggested by the English classical scholar Arthur Woollgar Verrall, a friend of Foster. Some authors generalize the concept of the synapse to include the communication from a neuron to any other cell type, such as to a motor cell, although such non-neuronal contacts may be referred to as junctions (a historically older term). A landmark study by Sanford Palay demonstrated the existence of synapses. Synapses are essential to neuronal function: neurons are cells that are specialized to pass signals to individual target cells, and synapses are the means by which they do so. At a synapse, the plasma membrane of the signal-passing neuron (the \"presynaptic\" neuron) comes into close apposition with the membrane of the target (\"postsynaptic\") cell. Both the presynaptic and postsynaptic sites contain extensive arrays of molecular machinery that link the two membranes together and carry out the signaling process. In many synapses, the presynaptic part is located on an axon and the postsynaptic part is located on a dendrite or soma. Astrocytes also exchange information with the synaptic neurons, responding to synaptic activity and, in turn, regulating neurotransmission. Synapses (at least chemical synapses) are stabilized in position by synaptic adhesion molecules (SAMs) projecting from both the pre- and post-synaptic neuron and sticking together where they overlap; SAMs may also assist in the generation and functioning of synapses.", "id": 816265} {"src_title": "Hláska", "tgt_title": "Phone (phonetics)", "src_document": [{"title": "Fón vs. foném.", "content": "Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném). Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se v odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky a souhlásky.", "content": "Hlásky se v různých jazycích tradičně dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z jejich fonologické funkce v systému jazyka. Samohlásky pravidelně stojí v pozici jádra slabiky. Z fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a souhláskami, přechod je plynulý. Pokud jde o tvoření (artikulaci), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v proudu vzduchu. Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduchu. Z hlediska zvukového (akustického) jsou samohlásky čistými složenými tóny, tj. mají ve svém spektru pouze kmity s pravidelnou frekvencí. Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v hlasivkách, vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd.) jsou dány rezonancí dutin a nazývají se formanty. Přítomnost F0 se nazývá znělost a přítomnost formantů vokálnost. Na opačném konci stojí tzv. pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. Vznik šumu souvisí s tvořením překážky v mluvidlech (viz výše), která způsobuje turbulence v proudu vzduchu. Následující tabulka je přehledem základních rozdílů: Na pomezí mezi souhláskami a samohláskami stojí tzv. klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako polosamohlásky (semivokály). Často se uplatňují jako součást dvojhlásek (diftongů). Jako sonory se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i šumu. V češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v češtině) dvojice lišící se znělostí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení hlásek v češtině.", "content": "Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na: Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy:", "section_level": 2}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla (zpravidla plícemi vytlačovanému) proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum. Dělíme je:", "section_level": 2}], "src_summary": "Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie. Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní, popř. nosní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).", "tgt_summary": "In phonetics and linguistics, a phone is any distinct speech sound or gesture, regardless of whether the exact sound is critical to the meanings of words. In contrast, a phoneme is a speech sound in a given language that, if swapped with another phoneme, could change one word to another. Phones are absolute and are not specific to any language, but phonemes can be discussed only in reference to specific languages. For example, the English words \"kid\" and \"kit\" end with two distinct phonemes, /d/ and /t/, and swapping one for the other would change one word into a different word. However, the difference between the /p/ sounds in \"pun\" ([pʰ], with aspiration) and \"spun\" ([p], without aspiration) never affects the meaning or identity of a word in English; it's not possible to replace [p] with [pʰ] (or vice versa) and thereby convert one word to another. Thus, [pʰ] and [p] are two distinct phones but not distinct phonemes in English. By contrast, swapping the same two sounds in Hindustani can change one word into another: [pʰal] (फल) means 'fruit', and [pal] (पल) means 'moment' . The sounds are then different phonemes. As can be seen in those examples, phonemes, rather than phones, are the features of speech that are typically reflected (more or less imperfectly) in a writing system.", "id": 2485146} {"src_title": "Přemysl Otakar I.", "tgt_title": "Ottokar I of Bohemia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území Buštěhradu je osídleno již několik tisíciletí, jak dokládají archeologické nálezy ve městě i v blízkém okolí. K nejzajímavějším nálezům patří kostrová pohřebiště z mladší doby hradištní (950–1200 n. l.). První zmínku o vesnici však nalézáme až v listině týkající se majetku kláštera v Oseku, kterou potvrdil pražský biskup Daniel v roce 1209 a ve které byl mimo jiné jmenován i statek ve vsi \"„Busczewes“\". Další informace nalézáme ve druhé polovině 14. století, kdy se Buštěves stala majetkem rodu z Braškova a zároveň také pražského patricije Františka Rokycanského, který zakoupil i blízkou Okoř a přestavil ji do podoby gotického hradu. Dalším významným majitelem vesnice byl Bedřich z Ředhoště, kterému se podařilo ji sjednotit v jeden celek. Ale již jeho syn Albrecht o ves přišel vinou finanční tísně ve prospěch bohatého měšťana Pešíka od Stříbrné hvězdy, který velmi výhodně provdal svou dceru Kateřinu za Jindřicha Libštejnského z Kolovrat, přičemž ta jako součást věna obdržela právě Buštěves. Tímto se obec dostala do područí Kolovratů, jednoho z nejbohatších a nejmocnějších českých panských rodů, který se zde usídlil na bezmála dvě stě let. Páni z Kolovrat dokončili přestavbu gotického hradu Buštěhrad v mohutnou pevnost s mnoha masivními dělovými baštami, díky čemuž patřila stavba k největším hradům své doby nejen ve středních Čechách. Později v 16. století pokračovali majitelé v přestavbě obytných budov, takže hrad měl nakonec podobu pohodlného, takřka zámeckého sídla s masivním opevněním. Z této nádherné goticko-renesanční stavby se však díky pozdějšímu vyplenění a následnému rozebírání na stavební materiál dochovaly jen skromné torzální zbytky. Do historie Buštěvsi zasáhl nejvýrazněji pan Jetřich z Kolovrat, který se zasadil o povýšení vsi u krále Vladislava Jagellonského. Ten dekretem z roku 1497 povýšil \"„Buštěves pod zámkem Buštěhradem“\" na město Buckov a udělil mu právo hrdelní, várečné a trhové, rovněž znak a modrý pečetní vosk. Posledním Kolovratem vlastnícím buštěhradské panství byl pan Zbyněk Novohradský z Kolovrat (+1630), jenž mimo jiné se svou manželkou Annou Magdalenou Popelovou z rodu Lobkoviců hostil na zdejším hradě dne 30. října 1619 protestantského panovníka Fridricha Falckého při jeho příchodu z Německa do Prahy. Bylo to s podivem, neboť buštěhradský pán byl známým katolíkem. Král nocoval v tzv. letohrádku (Lusthausu), který patří dodnes mezi nejzachovalejší části z někdejšího hradu. Zdejší Kolovraté díky katolickému smýšlení a přímluvám vlivných příbuzných unikli po prohře Fridricha Falckého a českých protestantských stavů konfiskaci majetku a zachovali si nadále i jisté postavení. Na počátku 30. let 17. století však panství skrze další sňatek ovdovělé Marie Magdaleny Popelové z Lobkovic s knížetem Jindřichem Juliem dostává do majetku bohatých a mocných vévodů ze Saska-Lauenburgu. Ti však v Buštěhradě nesídlili, neboť panství bylo zle poškozeno tehdejší válkou. Vdova po Kolovratovi s oblibou sídlila na svém zákupském zámku a sama vévodská rodina měla své hlavní sídlo v západočeském Ostrově u Karlových Varů, který již tehdy (pro jeho skvostné zahrady a přepychové vybavení) označovali současníci za osmý div světa. 17. století bylo pro Buštěhrad dobou velmi nepříznivou. Nejprve byl během třicetileté války téměř kompletně vypleněn a vypálen roku 1632 ustupujícím saským vojskem pod velením Schönfelda, který dokonce nechal odvézt zvony, křtitelnici i pivovarský kotel. Veškeré naděje na obnovu hradu, když se poměry uklidnily a vrchnost našetřila jisté prostředky, byly následně zmařeny rozsáhlou morovou epidemií v roce 1680, které údajně podlehli všichni obyvatelé městyse! Následně bylo ze severočeského Zákupska, které patřilo buštěhradské vrchnosti, dovedeno na Buštěhradsko nové německé obyvatelstvo. Poprvé k tomu došlo již roku 1682. Němečtí dosídlenci doplnili přeživší české poddané. Noví usedlíci si dlouho uchovávali svojí řeč a ještě kolem roku 1780 se na Buštěhradsku vedle češtiny též mluvilo tzv. německým horským nářečím. Nakonec se však potomci zákupských Němců počeštili a německý ostrov (v českém moři středních Čech) zanikl. K obnově panského sídla došlo až o několik desetiletí později především díky nové majitelce Anně Marii Františce Toskánské (1672–1741), manželce posledního velkovévody toskánského z proslulého rodu Medici. Velkovévodkyně, která odmítala žít ve své nové italské vlasti, se raději zdržovala na svých českých statcích a v první polovině 18. století se zasadila o počátek výstavby nového buštěhradského zámku. V dalších stavebních aktivitách pokračoval zeť velkovévodkyně – bavorský vévoda Klement František Bavorský. Po smrti jeho ženy – vévodkyně Karolíny (jediné dcery někdejší velkovévodkyně Toskánské) – zdědil panství Buštěhrad bavorský kurfiřt Maxmilián Josef, za jehož panování bylo na panství u sousedních Vrapic poprvé objeveno uhlí. Takže v roce 1781 byly otevřeny dvě štoly – Josef a Gottfried (poblíž dnešní železniční zastávky \"Kladno-Vrapice\"). V roce 1805 získal panství Ferdinand Habsburský a od něho Ferdinand V. Dobrotivý, tím se panství stalo částí komplexu císařských velkostatků, kde setrvalo do roku 1918, kdy se stalo majetkem Československé republiky jako státní velkostatek. V letech 1915 až 1919 patřil Buštěhrad mezi místa, v nichž byli ubytováni obyvatelé jihotyrolského údolí Ledro (rakouští příslušníci italské národnosti), nuceně evakuovaní do Čech před frontou první světové války. Celkem v městečku našlo svůj dočasný domov přibližně 129 osob (27 rodin), část z těchto obyvatel (cca 45 osob) bylo ubytováno v restaurantu U Bečvářů, který stojí v městečku Buštěhrad necelých 200 let. V Buštěhradě tehdy pro potřeby vysídlenců působili i italská učitelka a kněz.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Buštěhrad \"(přísl. Bůhzdař, 3435 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel, evangel. kostel, chudobinec, Společenstvo živností obchodních, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody (výběr): lékař, cukrárna, 2  autodopravci, nákladní autodoprava, biograf Skála, 2 cihelny, drogerie, 2 galanterie, hodinář, 12 hostinců, 2 hotely Bůhzdař a Buštěhrad, 2 kapelníci, knikupec, konsum Včela, lékárna, 2 modistky, obchod s obuví Baťa, pila, pivovar, sklenář, Živnostenská záložna v Buštěhradě, stavební a bytové družstvo, stavební podnikatel, státní velkostatek, vetešník, 3 zahradnictví, zubní ateliér.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj města od války do dnes.", "content": "Druhá polovina 20. století byla ve znamení stavebního boomu. Byla vybudována nová budova ZŠ, došlo k rekonstrukci bývalé fary (dnes sídlo ZUŠ), proběhla rozsáhlá výstavba rodinných i panelových domů. K rozvoji infrastruktury přispěla rekonstrukce komunikací, plynofikace, výstavba kanalizace a ČOV. Nyní život města nejvíce ovlivňuje jeho rychlý rozvoj v souvislosti s novou vlnou výstavby rodinných domů v dosud neobydlených částech města. Rovněž probíhá rozsáhlá rekonstrukce objektu zámku.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerské obce.", "content": "Dne 28. června 2008 byla podepsána dohoda o partnerství mezi Svazem obcí Valle di Ledro (sestávajícím z obcí: Molina di Ledro, Pieve di Ledro, Bezzecca, Concei, Tiarno di Sotto a Tiarno di Sopra; od roku 2010 jsou sloučeny do jedné obce s názvem Ledro) na straně jedné a osmi českými městy a obcemi (Příbram, Všeň, Milín, Buštěhrad, Nový Knín, Ptice, Chyňava, Doksy) na straně druhé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; 1155/1167 – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky. Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra. V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým bratrancem, synem strýce Jindřicha) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu. V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.", "tgt_summary": "Ottokar I (; c. 1155 – 1230) was Duke of Bohemia periodically beginning in 1192, then acquired the title King of Bohemia, first in 1198 from Philip of Swabia, later in 1203 from Otto IV of Brunswick and in 1212 from Frederick II. He was a member of the Přemyslid dynasty.", "id": 512041} {"src_title": "Glosa", "tgt_title": "Gloss (annotation)", "src_document": [{"title": "Žurnalistický žánr.", "content": "Glosa je krátký postřeh a zamyšlení psaná slohovým postupem úvahovým. Od poznámky se liší nepřímým pojmenováním a užitím syžetu. Je obdobná sloupku (bezfabulový). Je zde přítomná ironie, pointování, sarkasmus, vyjádření svého vztahu k tématu. Oproti sloupku je to kratší připomínka k zásadnímu společenskému problému.", "section_level": 1}, {"title": "Škola glosátorů římského práva.", "content": "Po pádu západořímské říše se v raném středověku i na italském území vytratila dřívější znalost římského práva. Např. právnická škola v Pavii se zabývala jen germánskými zákoníky, ačkoli některé z nich zachovaly římské právo pro původní obyvatelstvo (Alarichův breviář). Ovšem na přelomu 11. a 12. století došlo k obratu, když se na boloňské univerzitě stal základem právní výuky dochovaný rukopis \"Corpus iuris civilis\", zásadního zákoníku východořímského císaře Justiniána, zvaný zde \"Littera Vulgata\" nebo také \"Littera Bononiensis\". V Bologni postupně vznikla celá glosátorská škola, neboť učitelé do tohoto zákoníku vpisovali své poznámky, jimiž jeho text vysvětlovali. Poznámky byly buď mezi řádky (interlineární glosy) nebo na okraji stránky (marginální glosy) a měly skutečně vědeckou úroveň, proto se k nim obvykle připojovala i značka konkrétního glosátora. Protože škola působila po několik generací, už ve 13. století bylo nutné je uspořádat, čímž vznikl tzv. aparát, který zahrnul více než 90 tisíc glos a který býval k rukopisům zákoníku připojován tak, že zcela obklopoval původní text ve středu stránky. Takto pak byly uspořádány i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. inkunábule. Význam boloňské školy glosátorů spočívá nejen v tom, že zpřístupnila římské právo praxi, která tehdy v zájmu „obnovy říše“ (Svatá říše římská) požadovala jednotný právní řád, ale i v tom, že objevila vnitřní kvalitu římského práva a současně položila základy pro rozvoj novodobé právní vědy. Zakladatelem školy a tvůrcem prvních glos byl \"Irnerius\" (jeho glosy jsou označeny značkou „y“). Byl také veřejně činný, dosáhl velké vážnosti a jeho současníci ho nazývali „lucernou práva“ (\"lucerna iuris\"). Jeho přímí žáci byli tzv. „čtyři doktoři“ (\"quatuor doctores\") nebo také „lilie práva“ (\"lilia iuris\"). Byl to \"Bulgarus\", \"Martinus\", \"Jacobus\" a \"Hugo\", kteří se stali poradci císaře Fridricha Barbarossy. Ten poté vzal boloňskou univerzitu pod svou ochranu a nechal na ni zasílat své výnosy, kde byly připojovány k justiniánskému zákoníku. Svého vrcholu dosáhla škola na přelomu 12. a 13. století, nejznámějším byl tehdy glosátor \"Azo\", tvůrce kodexové summy. V polovině 13. století vyučovali v Bologni ještě např. \"Odofredus\" a především \"Accursius\", který vytvořil tzv. řádnou glosu (\"glossa ordinaria\"), shrnutí všech glos do jednoho aparátu. Její význam byl natolik velký, že byla nakonec uznávána jako samostatný pramen práva. Škola glosátorů se neomezila jen na italské území, zahrnují se do ní i tzv. zaaplští doktoři (\"doctores ultramontani\"). Např. v jihofrancouzském Montpellier působil \"Placentinus\" a v anglickém Oxfordu učil \"Vaccarius\". Jeho studijní příručka \"Liber pauperum\" byla sice oblíbenou, římské právo se ale v Anglii na rozdíl od kontinentální Evropy neprosadilo, protože místní právníci upřednostňovali domácí právo.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické glosy.", "content": "Glosami byly ve velké míře opatřovány biblické texty, neboť se jednalo o texty staré, jejichž zřejmý smysl se se změnou doby, kultury a jazyka pomalu začínal vytrácet. Předpokládá se, že glosami opatřovali biblický text ještě před jeho fixací a kanonizací samotní židovští písaři a že mnoho takových glos a vysvětlivek napsaných na okraji textu bylo při (nepozorném?) opisování svitků zahrnuto do samotného textu.", "section_level": 1}, {"title": "Glossa ordinaria.", "content": "Biblické glosy jsou však známé především z křesťanského středověku. Původně chaotické a neuspořádané krátké glosy se rozšiřovaly, až se z nich vyvinul pravidelný a uspořádaný systém komentáře na posvátný text. Glosované rukopisy Bible existovaly již od dob Karla Velikého, ale první opravdu systematickou úplnou glosu vytvořil Anselm z Laonu († 1117) a jeho bratr Radulf († 1131/1133). Jejich dílo se nazývá obvykle \"Glossa ordinaria\" a mělo velký vliv na veškerou pozdější exegezi Bible. Velmi často byla tato glosa tištěna spolu s Vulgátou. Anselmův komentář bývá nazýván také \"glossatura minor\" („malá glosa“), neboť byl později rozšířen magistrem a Anselmovým spolupracovníkem Gilbertem Porretánským (tzv. \"glossatura media\" čili „střední glosa“) a nakonec Petrem Lombardským (\"glossatura maior\" neboli „velká glosa“). \"Glossa ordinaria\" je první systematickou, nejznámější a ve středověku nejrozšířenější glosou na téměř celou Bibli. Její autorství bývalo od 16. století omylem připisováno Walafridu Strabonovi, opatovi z Reichenau. Pod tímto jménem se nachází také v Migneho vydání latinské patrologie \"Patrologiae latinae cursus completus\", sv. 113–114. Nachází se zde však pouze \"glossa marginalis\", chybí zde, z praktických důvodů, celá \"glossa interlinearis\".", "section_level": 2}, {"title": "Struktura a typy glos.", "content": "Glosy uvnitř biblického textu se podle svého typu a obsahu dělí několika způsoby: Někdy docházelo i k tomu, že byla glosami opatřována samotná již existující a ustálená glosa.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik glosování.", "content": "Komentování biblického textu pomocí glos začalo ustupovat s nástupem nové scholastiky a osamostatňováním teologických diskuzí od biblického textu od konce 12. století. Bible sice i nadále zůstávala hlavním pramenem teologického poznání, ale začal se měnit postup: zatímco původně se komentoval biblický text, a teologické otázky se řešily, když se přišlo na nějaké obtížné nebo teologicky významné místo v textu, nyní se kladly teologické otázky a řešily se za pomocí biblických textů. Z glos se začalo přecházet na sentence a quaestiones. Významnou osobou v tomto ohledu byl Petr Lombardský († 1160) a jeho Čtyři knihy sentencí. Přesto se již existující glosy, zvláště Anselmova Glossa ordinaria, i nadále hojně používaly. Na úrovni komentářů byly glosy nahrazeny postilami, souvislými komentáři.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glosa (z řeckého γλώσσα \"glóssa\" „jazyk“ [starší γλώττα \"glótta\"]) je ve středověké literatuře a v exegezi poznámka na okraji nebo uvnitř textu, jejímž úkolem je blíže objasnit nebo upřesnit význam nesnadno pochopitelné pasáže či slova. Písař, který opatřuje text glosami, se nazývá obvykle \"glosátor\". Dnes je glosa rovněž novinářským literárním útvarem. Jedná se o útvar subjektivní, podobně jako fejeton nebo sloupek. Novinářská glosa je krátký polemický komentář s osobním pohledem, obvykle věnovaný jedinému základnímu tématu, naznačenému v titulku nebo na začátku textu.", "tgt_summary": "A gloss (from ; from , meaning 'language') is a brief notation, especially a marginal one or an interlinear one, of the meaning of a word or wording in a text. It may be in the language of the text or in the reader's language if that is different. A collection of glosses is a \"glossary.\" A collection of medieval legal glosses, made by glossators, is called an \"apparatus\". The compilation of glosses into glossaries was the beginning of lexicography, and the glossaries so compiled were in fact the first dictionaries. In modern times a glossary, as opposed to a dictionary, is typically found in a text as an appendix of specialized terms that the typical reader may find unfamiliar. Also, satirical explanations of words and events are called glosses. The German Romantic movement used the expression of gloss for poems commenting on a given other piece of poetry, often in the Spanish style. Glosses were originally notes made in the margin or between the lines of a text in a classical language; the meaning of a word or passage is explained by the gloss. As such, glosses vary in thoroughness and complexity, from simple marginal notations of words one reader found difficult or obscure, to interlinear translations of a text with cross references to similar passages. Today parenthetical explanations in scientific writing and technical writing are also often called glosses. Hyperlinks to a glossary sometimes supersede them.", "id": 359997} {"src_title": "Vinohrady (Praha)", "tgt_title": "Vinohrady", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Pod názvem Viničné Hory byly od roku 1788 samostatným územním celkem, od zavedení obecních samospráv v roce 1849 obcí. V roce 1867 byly přejmenovány na Královské Vinohrady (německy \"Königliche Weinberge\"). Vinohrady jsou pojmenovány podle středověkých vinic, které byly na jejich jihozápadních svazích za branami města nad Koňským trhem, dnešním Václavským náměstím. Jménem „Královské Vinohrady“ měla být zvěčněna zásluha českého krále Karla IV. o vznik zdejšího vinohradnictví. V roce 1875 byla tato obec rozdělena na dvě části s názvy Královské Vinohrady I. (pozdější Žižkov) a Královské Vinohrady II., které po roce 1877, kdy byl pro Královské Vinohrady I. přijat název Žižkov, dostaly původní název Královské Vinohrady a v roce 1879 byly povýšeny na královské město. V 19. století, až do rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, se centralistická Vídeň bránila konkurenci rostoucí Prahy zakládáním samostatných královských měst místo jejich spojení s ní – tak bylo založeno i královské město Vinohrady. Po zahájení bourání pražských hradeb na počátku 70. let 19. století se zde směrem od Národního muzea rozvíjela bytová výstavba vzmáhajících se středních a horních vrstev. Vinohrady rostly zejména od 80. let předminulého do 20. let minulého století, od kdy výstavba pokračovala dále na východ, na Ohradu a Malešice. Královské Vinohrady se prudce rozvíjely a postupně se staly čtvrtým největším městem v českých zemích: v roce 1880 měly ještě 14 831 obyvatel, o deset let později jich bylo 34 531 a v roce 1900 už měly 52 504 obyvatel. K roku 1905 měly 66 550 obyvatel (z toho 4 769 Němců), roku 1910 77 120, v roce 1913 měly přes 84 tisíc obyvatel a do roku 1922 k 90 tisícům obyvatel. Začátkem roku 1922 byly spolu s dalšími obcemi přičleněny k Velké Praze. Poté byly přejmenovány vinohradské ulice pojmenované po významných českých osobnostech (např. Palackého, Brandlova, Komenského, Dobrovského aj.), aby se zamezilo nejednoznačnosti v rámci Velké Prahy. Z té doby pocházejí názvy vinohradských ulic po státech a hlavních městech spojeneckých států Dohody (Anglická, Americká, Italská, Uruguayská, Jugoslávská, Bruselská, Bělehradská, Římská, Londýnská aj.). V roce 1949 byla západní část Královských Vinohrad zahrnuta do obvodu Praha 2, velmi podobného dnešnímu obvodu a městské části Praha 2. Východní část Královských Vinohrad tvořila samostatný správní obvod Praha 12. V roce 1960 zůstala část Královských Vinohrad západně od vodárny v obvodě Praha 2 (s Vyšehradem, částí Nuslí a Nového Města), východní část byla rozdělena mezi Prahu 3 (tvořenou Žižkovem a částí Strašnic) a Prahu 10 (jejímž centrem jsou Vršovice). Hranicí mezi Prahou 3 a Prahou 10 se stala Korunní a Šrobárova ulice. Drobné části území připadly i do obvodů Praha 1 (pruh mezi směry magistrály u horního konce Václavského náměstí, budovy Federálního shromáždění a Smetanova divadla, nyní Státní opery) a Praha 4 (okolí severní části Závišovy ulice, v trojúhelníku železničních tratí u Nuselských schodů, kde končí Nuselský pivovar, zde u podjezdu do Nuslí bývala kdysi železniční zastávka pro Královské Vinohrady přímo na železničním mostě, jejíž budova dosud stojí). Rozdělením mezi pět obvodů (a později i mezi pět stejnojmenných městských částí) drží Vinohrady absolutní rekord mezi pražskými čtvrtěmi. Žádná jiná není rozdělena mezi pět, a dokonce ani mezi čtyři správní jednotky (pouze pět pražských katastrálních území je rozděleno vždy mezi tři městské části). Snaha oprostit se od dobově ideologicky nežádoucích asociací vyústila při reorganizaci obvodů Prahy v roce 1960 ke zrušení přívlastku \"Královské\", k velké nelibosti vinohradských rodáků i ostatních obyvatel této čtvrti (na oficiálních dokumentech – křestních a rodných listech – nebyl tento přívlastek uváděn již od roku 1945, ve snaze odstranit vše německé a tedy i vzpomínku na dobu „císařpána“). Původní název zůstal dodnes zachován například v názvu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a v hojném množství na starších červenobílých domovních popisných číslech (např. Londýnská 506, Praha 12 – Královské Vinohrady). O obnovení původního názvu čtvrti dnes usiluje místní společnost strany Koruna Česká.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V roce 1897 byla na Vinohradech zavedena tramvajová trať mezi Muzeem a Florou. V letech 1978 a 1980 byly Vinohrady napojeny na síť metra (trasa A). V roce 1992 byl těsně u hranice Vinohrad vybudován Žižkovský vysílač. Vinohrady jsou dopravně obslouženy linkou metra A, konkrétně stanicemi Náměstí Míru, Jiřího z Poděbrad, Flora a Želivského, a okrajově též linkou C (I. P. Pavlova), dále pak tramvajovou dopravou (linky 4, 6, 10, 11, 16, 22, okrajově 5 a 26). Autobusová doprava je omezena, s výjimkou linky 135, 136 a linek ve východním cípu čtvrti. Noční dopravu zajišťují tramvaje. V katastrálním území Vinohrady se nachází téměř celé hlavní pražské nádraží (včetně budovy, v níž sídlí Drážní úřad, i provozní budovy přiléhající k ulici Seifertově a kromě nové odbavovací haly), pod západní částí Vinohrad vede trojice Vinohradských železničních tunelů, které spojují hlavní nádraží s vršovickým a smíchovským nádražím. Na druhé ze jmenovaných tratí v jižním cípu Vinohrad u hranice s Nuslemi bylo v letech 1888 až 1944 v provozu nevelké nádraží Praha-Královské Vinohrady.", "section_level": 1}, {"title": "Území Vinohrad, významné budovy a prostranství.", "content": "Centrum Vinohrad tvoří náměstí Míru, Vinohradská třída a park Riegrovy sady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vinohrady (do roku 1960 Královské Vinohrady) jsou od roku 1922 městská čtvrť a katastrální území hlavního města Prahy. Leží východně od Nového Města, na severu sousedí se Žižkovem, na východě se Strašnicemi, na jihu s Vršovicemi a na jihozápadě s Nuslemi. Pod názvem Viničné Hory byly od roku 1788 (resp. od zřízení samospráv roku 1849) samostatnou obcí, od roku 1867 přejmenovanou na Královské Vinohrady. Do roku 1875 zahrnovaly i území Žižkova. V letech 1879–1921 byly městem, před jejich připojením do tzv. Velké Prahy v roce 1922 byly (po Praze, Brně a Moravské Ostravě) čtvrtým největším městem na území dnešní České republiky a pátým největším městem Československa. Do roku 1921 byly okresním městem vinohradského okresu, který byl s jejich připojením k Praze zrušen. Do roku 1949 byly samostatným městským obvodem Praha XII, v roce 1949 byly rozděleny mezi dva a od roku 1960 dokonce mezi pět obvodů, zároveň se jejich západní část stala centrem nového obvodu Praha 2. Od roku 1960 se jmenují pouze Vinohrady.", "tgt_summary": "Královské Vinohrady (in English literally \"Royal Vineyards\" ) is a cadastral district in Prague. It is so named because the area was once covered in vineyards dating from the 14th century. Vinohrady lies in the municipal and administrative districts of Prague 2 (west part), Prague 3 (north-east part) and Prague 10 (south-east part), little parts also of Prague 1 (Prague State Opera and Federal Assembly of Czechoslovakia) and Prague 4 (near Nusle). Between 1788–1867 it was called \"Viničné Hory\" (Vineyard Mountains). From 1867 to 1968 it was called Královské Vinohrady (\"Royal Vineyards\"). In 1875, Královské Vinohrady was divided into two parts, Královské Vinohrady I and Královské Vinohrady II, the part I was renamed to Žižkov and the part II to Královské Vinohrady in 1877. In 1922 Královské Vinohrady was made part of Prague as district XII. In 1949, the west part was conjoined with Prague 2 and the east part remain separate district Prague 12. In 1960, where Prague division was reduced from 16 to 10 administrative districts, the north part of Prague 12 was conjoined with Žižkov into Prague 3 and the south part was joined to Prague 10. Local patriots say that the real reason was that Královské Vinohrady was known as a \"bourgeois\" district and thus politically unreliable for the then-ruling Communist Party of Czechoslovakia. The historic part of Prague Main Railway Station (open 1871 as Franz Joseph I Station) is situated at the margin of Vinohrady. City Electric Tramway of Královské Vinohrady (1897) were a base of the Prague net of municipal electric tramway.", "id": 1951110} {"src_title": "Spyridon Luis", "tgt_title": "Spyridon Louis", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Spyridon se narodil v městečku Marousi (Amarousi) nedaleko Athén jako nejmladší z pěti dětí a jediný syn Athanasia a Kalomiry Louisových. Jeho otec byl chudý rolník, který si na živobytí přivydělával jako rozvažeč vody (veřejný vodovod tehdy ještě v Athénách neexistoval a voda se vozila do města v konvích). Malý Spyridon ve škole příliš nevynikal – a těžko se tomu divit, když musel kromě učení vypomáhat otci s roznáškou vody, dělat čističe bot a poslíčka. Právě jeden z jeho zákazníků mu však nakonec otevřel cestu ke slávě. Byl jím jistý major Papadiamantopoulos, který si svého oblíbeného poslíčka Spyridona Luise, odbývajícího si v letech 1893–1895 vojenskou službu, nechal převelet ke svému útvaru a jako člen organizačního výboru I. olympijských her jej později doporučil do kvalifikace řeckých účastníků nadcházejícího maratonského běhu. Luisovi se kvalifikační závod vůbec nevydařil (doběhl až 17. z 19 dokončivších účastníků), přesto jej jeho patron Papadiamantopoulos dokázal protlačit na startovní listinu olympijského závodu.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské vítězství.", "content": "Zlom v Luisově životě nadešel v pátek 10. dubna (v Řecku tehdy ještě počítali podle juliánského kalendáře 29. března) 1896. Toho odpoledne se u vesnice Marathón postavilo na start prvního olympijského maratónu 17 závodníků z pěti zemí. Někteří běžci uspěli již v předchozích disciplínách Američan Arthur Blake skončil v běhu na 1 500 m druhý a Francouz Albin Lermusiaux třetí. Za největšího favorita byl všeobecně považován Edwin Flack z Austrálie, čerstvý olympijský vítěz na 800 i 1 500 m, na startu byl i Maďar Gyula Kellner. Zbývajících třináct závodníků reprezentovalo pořádající zemi a celé Řecko doufalo, že alespoň v pátý den atletických soutěží se dočká prvního vítězství domácího závodníka. Ve 13:56 poslal startér (jímž nebyl nikdo jiný než major Papadiamantop Papadiamantopoulos) výstřelem z revolveru závodníky na 40 km dlouhou trať prašnými silnicemi do Athén, lemovanou desetitisíci diváků. Již po několika kilometrech se startovní pole roztrhalo a na čele se usadil Edwin Flack následován Blakem a Lermusiauxem, na čtvrtém místě pak Řek Lavrentis. Mezi 10. a 15. kilometrem, zatímco byl Blake stižen krizí, se na vedoucí skupinu dotáhl další z Řeků Charilaos Vasilakos spolu s Kellnerem. Spyridon Luis se nenechal strhnout tempem a dopředu se propracovával jen pozvolna (přičemž neváhal překonávat chvilkovou krizi ani sklenicí vína v hospodě v Pikermi). Užaslé diváky přitom neopomněl ujišťovat, že soupeře stačí před cílem dohonit. Lermusiaux mezitím ve stoupání za Pikermi nastoupil k samostatnému úniku a mezi 20. a 30. kilometrem si vytvořil až několikaminutový náskok. Přecenil však své síly a pro křeče musel zastavit. Ještě se znovu pokusil rozběhnout, ale na 32. kilometru Lermusiaux závod definitivně vzdal. Své úsilí ukončil i Blake, zatímco vedení v závodě se znovu ujal Flack. To už se k němu zezadu pomalu ale jistě dotahoval Spyridon Luis a vyčerpaného Australana předstihl. Ten se ještě chvíli snažil držet s odstupem asi 20 metrů krok, ale na 37. kilometru již na dohled od Athén odpadl. I Flack tak skončil ve sběrném voze a na čele závodu se ocitli dva Řekové, neboť druhý za Louisem byl Charilaos Vasilakos. Na zaplněný olympijský stadion nejprve dorazil cyklista se zprávou že od 30. kilometru přesvědčivě vede Australan Flack. O to větší byl výbuch nadšení 60 000 diváků, když na koni přicválal startér Papadiamantopoulos a oznámil, že se do cíle blíží jako vedoucí řecký závodník Spyridon Luis. Následník řeckého trůnu princ Konstantin a jeho bratr Jiří ihned spěchali k bráně stadionu, aby po Luisově boku za ohromných ovací oběhli poslední kolo. Spyridon Luis vyhrál první olympijský maratón v čase 2:58:50, druhý Charilaos Vasilakos dosáhl času 3:06:30. Další v cíli Spyridon Velokas byl vzápětí diskvalifikován, neboť se ukázalo, že se kus cesty svezl. Třetí místo tak vybojoval Maďar Gyula Kellner časem 3:09:35. Spyridon Luis se rázem stal národním hrdinou. Kromě osobní gratulace (a povozu s oslíkem pro svou živnost) od krále Jiřího I. a stříbrného poháru věnovaného iniciátorem celého závodu Michelem Bréalem obdržel nespočet dalších pozorností od svých nadšených krajanů – zlaté hodinky, doživotní obsluha u holiče zdarma apod. Mohl jen litovat, že má již manželku Elenu a dvě děti, neboť přední řecký boháč a sponzor her, bankéř Averof, před závodem nabízel případnému řeckému vítězi ruku své dcery a milion drachem.", "section_level": 1}, {"title": "Další život a odkaz.", "content": "Po tomto druhém maratonu v životě už Spyridon Luis nezávodil. Nedal se ani zlákat svou náhlou slávou a dál žil skromně s rodinou (celkem pět dětí) v Marousi jako rolník a listonoš. Za olympijské vítězství mu byla až do konce života vyplácena i nevelká penze. O mnoho let později, v roce 1925 byl z jakési příčiny neprávem obviněn z falšování úředních dokumentů a více než rok strávil ve vazbě, než byl rehabilitován a propuštěn. Naposledy se objevil na veřejnosti roku 1936, kdy byl čestným členem a vlajkonošem řecké výpravy na olympijských hrách v Berlíně. Zemřel v tichosti ve svém rodném městě a jeho hrob zdobí mramorový náhrobek s pěti olympijskými kruhy. Třeba říci, že Řecko si na další atletické olympijské zlato muselo počkat hodně dlouho – až do roku 1992, kdy v Barceloně nečekaně vyhrála běh na 100 metrů překážek Paraskevi Patoulidou. Jméno Spyridona Luise nesou mnohé řecké sportovní kluby a dnes především Olympijský stadión, srdce sportovního komplexu v jeho rodném Marousi, který hostil olympijské hry v roce 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spyridon Luis, řecky: Σπυρίδων Λούης, též Σπύρος Λούης (12. ledna 1873 Marousi — 26. března 1940 tamtéž) byl řecký atlet, vítěz maratonu na prvních novodobých olympijských hrách v roce 1896.", "tgt_summary": "Spyridon Louis ( , sometimes transliterated \"Spiridon Loues\"; 12 January 1873 – 26 March 1940), commonly known as Spyros Louis (Σπύρος Λούης), was a Greek water-carrier who won the first modern-day Olympic marathon at the 1896 Summer Olympics. Following his victory, he was celebrated as a national hero. A former soldier, Louis was encouraged to try out for the Olympics by his former commanding officer. After progressing through qualifying, he went on to win the inaugural Olympic marathon after placing first from seventeen competitors. Louis later became a police officer and a farmer. Outside of his athletics career, Louis was arrested for forgery, of which he was acquitted after spending a year in jail.", "id": 1490523} {"src_title": "Próza", "tgt_title": "Prose", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V počátcích literatury byl text psaný prózou spíše výjimečný a zpravidla se jednalo o odborná (náboženská, historická) nebo vzdělávací díla. Po vynálezu knihtisku (1445) a nástupu renesance si literatura (resp. autoři) začala klást za cíl oslovit širší čtenářské publikum. To samozřejmě předpokládalo, že knihy bude číst i méně vzdělaná část populace než tomu bylo do té doby, proto byla do prózy převáděna starší veršovaná díla – především eposy a rytířské romány. Období renesance lze tedy označit jako období začátku rozvoje prózy, to však neznamená, že by se próza stala převažující literaturou, naopak byla považována za nižší literární útvar (poměr próza k poezii bývá udáván zhruba jako 2 : 9, toto číslo nelze brát nijak vážně, protože neexistuje žádná statistika vydaných děl, jedná se pouze o odhad). Tento poměr se vyrovnal zhruba v 18. století a od 19. století je většina děl vydávána v próze. O současné době lze tvrdit, že poezie je prózou stále více zatlačována do ústraní a převaha prózy se zvyšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba prozaických děl.", "content": "Je samozřejmě velmi těžké hovořit o nějaké obecné stavbě u takto širokého tématu, pokud se zde hovoří o stavbě myslí se tím, že dochází k zanedbání tak specifických prozaických textů jako jsou např. zákony, dále tento popis neplatí u uměleckých zvláštností jako je např. nový román. Zcela všeobecně lze říci pouze, že stavba prózy vychází z námětu, který nemá s literaturou vůbec nic společného a je důvodem k napsání díla, motivací by měla být mj. i touha něco sdělit, ale v próze se často objevuje fakt, že motivací jsou pouze peníze, to se netýká pouze žánrů typu červená knihovna, ale i klasiků (např. Honoré de Balzac). Základem díla je příběh – tzv. fabule, což jsou události spojené dohromady určitou dějovou posloupností – tzv. syžet. Příběh může být přerušován vedlejšími, někdy i zcela nesouvisejícími příhodami, s vlastním syžetem. Dobrým příkladem těchto vložených příhod je Jaroslav Hašek, kdy Švejk vypravuje nějaké příhody, které na hlavní děj nemají žádný vliv. Často se hovoří o autorově stylu, což je vlastně souhrn prostředků, kterými je dílo psáno – např. charakteristika, popis, používání několikanásobných větných členů, zvláštní větná stavba, atp.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Díky rozsáhlosti tohoto pojmu je samozřejmě nutné prózu nějak rozdělit. Za základní lze považovat dělení na prózu: Uměleckou prózu lze dělit z mnoha hledisek, nejčastěji jsou používána:", "section_level": 1}, {"title": "Žánrové dělení.", "content": "Kdy je próza dále dělena pomocí žánrů, zde však neexistuje jednotný názor na to, co je ještě žánr a co již je pouze odnož nějakého jiného žánru, zrovna tak neexistuje ani jednotný náhled na vymezení těchto žánrů: Sem bývá řazen i velmi specifický oddíl prózy, lyrická próza.", "section_level": 2}, {"title": "Podle literárních stylů.", "content": "Další populární dělení se vztahu k literárnímu stylu jakým je dané dílo napsáno, zde lze rozlišovat např. styly:", "section_level": 2}, {"title": "Podle literárních oblastí a variant jednotlivých stylů.", "content": "Zde vzniká poměrně mnoho možností, které jsou zcela nejasné a zcela jistě jejich význam nelze zcela specifikovat a vznikají tím různě velké nepřesnosti (např. humoristický román) a dále pak dělení, které dodržuje nějakou relativně přesně vymezenou část literatury:", "section_level": 2}], "src_summary": "Próza (prosa), výraz pochází z latinského výrazu \"prósa orátio\" – tj. řeč hovořící přímo, nerýmovaně, próza je tedy každý psaný text nepsaný ve verších. Jde tedy o běžnou, přirozenou formou psaného textu na rozdíl od „vázané řeči“ čili poezie. Odtud také prozaický, napsaný v próze, v přeneseném smyslu protiklad vznešeného. Píšeme-li prózu, řídíme se při sestavování vět logikou a gramatickými pravidly, text se člení do odstavců, slova, která k sobě významově patří, se neoddělují pauzou apod. Ve zvukové podobě mají věty přirozenou intonaci (např. v oznamovacích větách mluvčí v závěru klesá hlasem) a přízvuky netvoří pravidelné rytmy.", "tgt_summary": "Prose is a form or technique of language that exhibits a natural flow of speech and grammatical structure. Novels, textbooks and newspaper articles are all examples of prose. The word prose is frequently used in opposition to traditional poetry, which is language with a regular structure and a common unit of verse based on metre or rhyme. However, as T. S. Eliot noted, whereas \"the distinction between verse and prose is clear, the distinction between poetry and prose is obscure\"; developments in modern literature, including free verse and prose poetry, have led to the two techniques indicating two ends on a spectrum of ways to compose language, as opposed to two discrete options.", "id": 1808204} {"src_title": "Trojčlenka", "tgt_title": "Cross-multiplication", "src_document": [{"title": "Rozbor.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řešená otázka.", "content": "Trojčlenka řeší příklady \"přímé\" a \"nepřímé úměrnosti\". Typickým příkladem přímé úměrnosti je výpočet ceny za zboží. Jestliže 150 g jablek stojí 19,50 Kč, kolik stojí 350 g jablek? Konkrétní cena kupovaných jablek se \"úměrně zvyšuje\" se \"zvýšením\" hmotnosti kupovaných jablek. Naopak o nepřímou úměrnost se jedná například při výpočtu času stahování souboru do počítače z internetu, která je \"nepřímo úměrně\" závislá na rychlosti připojení modemu. Se \"zvýšením\" rychlosti připojení modemu se \"úměrně snižuje\" čas, za nějž je soubor stažen. Klasický obvykle vyučovaný postup je následující (případ jablek): Výpočet ceny za 1 g (jakási měrná jednotka) a posléze vynásobení této jednotky (1 g) požadovaným množstvím (v našem případě 350). Tento logický postup může být někdy složitější než v případě našich jablek. Trojčlenka slouží právě k zjednodušení tohoto postupu a rychlejšímu výpočtu.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá úměrnost teoreticky.", "content": "Matematicky lze problematiku trojčlenky a ceny za jablka popsat následovně: Známe dvojici čísel \"a\" (150 g jablek), \"b\" (19,50 Kč za 150 g jablek) a dále číslo \"c\" (350 g jablek), ke kterému chceme najít číslo \"x\" (cena za 350 g jablek) tak, aby dvojice \"c\", \"x\" byla přímo úměrná dvojici \"a\", \"b\". Odborně řečeno, zabýváme se řešením soustavy dvou lineárních rovnic o dvou neznámých: Trojčlenku používáme v takových situacích, kdy nás hodnota \"k\" (cena za 1 gram) nezajímá, zato chceme co nejrychleji najít \"x\" a tedy konstantu \"k\" z obou rovnic můžeme porovnat. Ve výše uvedené soustavě rovnic lze vyjádřit \"k\": Protože nás \"k\" nezajímá a je shodná v obou rovnicích, můžeme rovnice sloučit do vlastního zápisu trojčlenky: A vyjádřit \"x\":", "section_level": 3}, {"title": "Nepřímá úměrnost teoreticky.", "content": "Příklad s jablky byl příkladem přímé úměrnosti, čím více jablek, tím vyšší cena. V případě nepřímé úměrnosti je soustava rovnic následující: Například dělníci v příkopu, čím více dělníků, tím dříve vykopaný příkop. Řekněme, že 10 dělníků (\"a\") (kde dělník je vlastně jednotkou výkonu, resp. rychlosti kopání v kubících zeminy za hodinu, např. 1 dělník = 0,5 m³/h) vykope příkop za 3 hodiny (\"b\") (čas) a otázka zní, za jak dlouho (\"x\") vykope stejný příkop (objemová konstanta) 6 dělníků (\"c\"). Číslo \"k\" je v tomto příkladu objemovou konstantou, která musí být pro náš příklad vždy stejná, která nemusí být vyčíslena a která je dána součinem výkonu, resp. rychlosti (zde v jednotkách dělníků) a času. Protože nás \"k\" nezajímá a je shodná, můžeme rovnice sloučit: A vyjádřit \"x\":", "section_level": 3}], "src_summary": "Trojčlenka je mechanický matematický postup používaný při výpočtech založených na přímé a nepřímé úměrnosti. Přínos trojčlenky spočívá v možnosti vyřešení úlohy při absenci (vyššího) abstraktního uvažování — jedná se o typovou situaci, na kterou je možné převádět problémy z reálného, mimoškolního světa. Trojčlenka je jakousi černou skříňkou (mechanismem, jehož vnitřní funkčnost není a z principu nemusí být známa), která v sobě obsahuje a počtáře odstiňuje od přepočtu na jednu jednotku. Trojčlenka vždy pracuje s dvěma veličinami (např. objemem práce a počtem pracovníků); na jejím vstupu jsou vždy tři (vzájemně početně operabilní) čísla, nejčastěji reálná, na výstupu jedno takové číslo; každé z těchto čtyř čísel vždy přináleží právě jedné této veličině a cílem trojčlenky je při zachování přímé nebo nepřímé úměrnosti, což je dalším a posledním jejím parametrem, najít adekvátní hodnotu poměru (v případě přímé úměrnosti) nebo součinu (v případě nepřímé úměrnosti) dvou vstupních hodnot reprezentujících rozdílné veličiny pro hodnotu třetí...šipka nahoru ,vede vždy od x neboli neznámé od hodnoty kterou chceme vypočítat , při přímé úměrnosti vede šipka vždy nahoru u obou stran ,ale při nepřímé úměrnosti vede šipka u x nahoru a v druhé straně dolů..., podle šipek také určujeme směr početních operací. Učebnicovým příkladem trojčlenky s přímou úměrností je zadaný počet pracovníků a objem odvedené práce v konstantním čase, učebnicovým příkladem trojčlenky s nepřímou úměrností je zadaný počet pracovníků a potřebný čas k odvedení práce při jejím pevném objemu.", "tgt_summary": "In mathematics, specifically in elementary arithmetic and elementary algebra, given an equation between two fractions or rational expressions, one can cross-multiply to simplify the equation or determine the value of a variable. The method is also occasionally known as the \"cross your heart\" method because a heart can be drawn to remember which things to multiply together and the lines resemble a heart outline. Given an equation like: (where and are not zero), one can cross-multiply to get: In Euclidean geometry the same calculation can be achieved by considering the ratios as those of similar triangles.", "id": 136772} {"src_title": "Okres Žďár nad Sázavou", "tgt_title": "Žďár nad Sázavou District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 671,84 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 1. lednu 2007:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem procází dálnice D1 a silnice I. třídy I/19 a I/37. Silnice II. třídy jsou II/343, II/348, II/349, II/350, II/352, II/353, II/354, II/357, II/360, II/362, II/375, II/379, II/385, II/387, II/388, II/389, II/390, II/391, II/392, II/395, II/399 a II/602.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Baliny • Blažkov  • Blízkov  • \"Bobrová\" • Bobrůvka • Bohdalec • \"Bohdalov \" • Bohuňov  • Borovnice • Bory  • Březejc • Březí  • Březí nad Oslavou • Březské • Budeč • Bukov • Bystřice nad Pernštejnem  • Býšovec  • Cikháj • Černá  • Dalečín  • Daňkovice • Dlouhé • Dobrá Voda • Dolní Heřmanice  • Dolní Libochová • Dolní Rožínka  • Fryšava pod Žákovou horou • Hamry nad Sázavou  • Herálec  • Heřmanov • Hodíškov • Horní Libochová  • Horní Radslavice • Horní Rožínka • Chlumek • Chlumětín • Chlum-Korouhvice  • Jabloňov • Jámy • Javorek • \"Jimramov \" • Jívoví • Kadolec • Kadov • Karlov • Kněževes • Koroužné  • Kotlasy • Kozlov • Krásné  • Krásněves • Křídla • Křižánky  • \"Křižanov \" • Křoví • Kuklík • Kundratice • Kyjov • Lavičky  • Lhotka • Lísek  • Líšná • Malá Losenice • Martinice • Matějov • \"Měřín \" • Meziříčko • Milasín • Milešín • Mirošov • Moravec • Moravecké Pavlovice  • Netín  • Nížkov  • Nová Ves • Nová Ves u Nového Města na Moravě • Nové Dvory • Nové Město na Moravě  • Nové Sady • \"Nové Veselí\" • Nový Jimramov  • Nyklovice • Obyčtov • Ořechov  • Oslavice • Oslavička • Osová Bítýška  • Osové • \"Ostrov nad Oslavou \" • Otín  • Pavlínov • Pavlov  • Petráveč • Pikárec • Písečné • Počítky • Poděšín • Podolí • Pokojov • Polnička • Prosetín  • Račice • Račín • Radenice • Radešín • Radešínská Svratka • Radkov • Radňoves • Radňovice • Radostín • \"Radostín nad Oslavou \" • Rodkov • Rosička • Rousměrov  • Rovečné  • Rozseč • Rozsochy  • Rožná  • Ruda  • Rudolec • Řečice • Sázava  • Sazomín • Sejřek  • Sirákov • Sklené • Sklené nad Oslavou • Skorotice  • Skřinářov • \"Sněžné \" • Spělkov • Strachujov • Stránecká Zhoř  • \"Strážek \" • Střítež  • Sulkovec  • Světnov • Sviny • Svratka  • Škrdlovice • \"Štěpánov nad Svratkou\"  • Tasov • Tři Studně • Ubušínek • Uhřínov  • Ujčov  • Újezd • Unčín • Vatín • Věcov  • Věchnov • Velká Bíteš  • Velká Losenice  • Velké Janovice • Velké Meziříčí  • Velké Tresné • Vepřová • Věstín  • Věžná  • Vídeň • Vidonín • Vír • Vlachovice • Vlkov • \"Vojnův Městec \" • Vysoké • Záblatí • Zadní Zhořec • Znětínek • Zubří • Zvole  • Ždánice • Žďár nad Sázavou", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Žďár nad Sázavou je okres v Kraji Vysočina. Jeho dřívějším sídlem bylo město Žďár nad Sázavou. V rámci kraje sousedí na západě s okresem Havlíčkův Brod, na jihozápadě s okresem Jihlava a na jihu s okresem Třebíč. Dále pak sousedí na jihovýchodě a východě s okresy Brno-venkov a Blansko Jihomoravského kraje a na severu a severovýchodě s okresy Svitavy a Chrudim Pardubického kraje.", "tgt_summary": "Žďár nad Sázavou District () is a district (\"okres\") within the Vysočina Region of the Czech Republic. Its administrative center is the town of Žďár nad Sázavou.", "id": 1383484} {"src_title": "Rentgenová observatoř Chandra", "tgt_title": "Chandra X-ray Observatory", "src_document": [{"title": "Vybavení observatoře.", "content": "Chandra je tříose stabilizovaná družice válcovitého tvaru s celkovou délkou 14 metrů. Přístrojový úsek s celkovou délkou 11,8 m má tvar nízkého osmibokého hranolu. Je vybavená párem slunečních panelů s rozpětím 19,51 m. Panely dodávají 2,35 kW elektrické energie a dobíjí tři akumulátorové baterie s kapacitou 3×40 Ah. Observatoř je také vybavena systémem orientačních raket. Rentgenový dalekohled o průměru 1,2 m s ohniskovou vzdáleností 10,05 m je tvořený 4 soubory parabolických zrcadel a 4 soubory hyperbolických zrcadel s délkou 0,85 m, zorným polem o průměru 1,0° a s rozlišením 0,5\". Zrcadla jsou sestavená okolo společné optické osy. Jejich povrch je pokrytý iridiem s vysokým stupněm odrazu. Dopadající rentgenové záření se nejprve odrazí od vnitřních ploch parabol, poté od vnitřních ploch hyperbol a pak dopadá na kameru s vysokým rozlišením. K zrcadlům jsou připojené tyto přístroje: Mřížky slouží pro odklon chodu rentgenových paprsků v závislosti na jejich energiích. Jsou součástí mřížkového spektrografu. Na rozdíl od hranolového spektrografu je u mřížkového spektrografu disperze stejná ve všech částech spektra. Mřížky se zasouvají do dráhy paprsků mezi objektiv a ohniskovou rovinu. Když jsou mřížky zařazené za zrcadla, dalekohled pracuje jako rentgenový spektrograf.", "section_level": 1}, {"title": "Historie projektu.", "content": "Rentgenová observatoř Chandra byla původně vyvíjená pod názvem AXAF (Advanced X-ray Astrophysics Facility) a s vysláním na oběžnou dráhu NASA počítala již v roce 1976. Schválení projektu však neustále oddalovaly finanční problémy a poté havárie raketoplánu Challenger. Americký Kongres projekt schválil v roce 1988. Původně měla observatoř obsahovat dalekohled s vysokým rozlišením, ale přehodnocení projektu v letech 1992 a 1993 zredukovalo přístrojové vybavení. Zmenšena byla i sběrná plocha zrcadel a namísto zlatých zrcadel (což byl původní plán) se použilo iridium. Původní termín startu měl být v roce 1997, ale neustálé komplikace spojené se stavbou dalekohledu a testováním družice vedly stále k dalším odkladům. V roce 1998 byl ještě nedokončený dalekohled pojmenovaný na počest významného amerického astrofyzika indického původu Subrahmanyana Chandrasekhara. Bylo též rozhodnuto poslat observatoř na velmi vysokou excentrickou dráhu, aby se po 85 % doby svého letu pohybovala nad rušivými radiačními pásy.", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Po dvou odkladech startu se Chandra vydala do vesmíru v nákladovém prostoru raketoplánu Columbia 23. července 1999. Start probíhal za dramatických okolností. Již pět sekund po startu došlo na palubě Columbie ke zkratu v jedné z elektrických baterií. Mnohem větším problémem však byly krátkodobé výpadky jednoho ze dvou řídicích systémů SSME motorů č. 1 a 2 Columbia se nakonec dostala na oběžnou dráhu, ovšem o 10 km níže, než byl původní plán. To však misi neohrozilo.", "section_level": 1}, {"title": "Vypuštění observatoře.", "content": "Po otevření dveří nákladového prostoru a obvyklých kontrolách dostala posádka souhlas k vypuštění observatoře. Chandra byla připojená k raketovému stupni IUS, který ji měl umožnit dostat se na potřebnou oběžnou dráhu. Astronautka Colemanová přepojila systémy \"IUS\" na vnitřní baterie a krátce poté v 11:37 UT, byly odpojeny kabely, spojující systém observatoře a jejího urychlujícího stupně s raketoplánem. O pět minut déle byl nosný prstenec nastaven do polohy pro vypuštění IUS (58°). V 11:47:25 UT se Chandra a její pohonná raketa oddělily od raketoplánu. Řízení observatoře v tu chvíli převzalo středisko \"Onizuka AFB\" v Kalifornii. Piloti Columbie uskutečnili ve 12:03 UT úhybný manévr, aby byl raketoplán v času zážehu motoru IUS v bezpečné vzdálenosti. K zážehu motoru došlo v 12:47 UT. Po 117sekundovém zážehu a odhození motoru byla Chandra navedena na oběžnou dráhu ve výšce mezi 330 až 72 031 km. Úspěšně proběhlo i rozevření solárních panelů a navedení na konečnou oběžnou dráhu (9 652 – 139 189 km). Columbie úspěšně přistála 28. července v Kennedyho vesmírném středisku.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "27. června 1999 v čase 00:39 UT byl otevřen první ventil, čímž započalo odplynění detektorů vědeckých přístrojů. 31. června, 4. srpna a 7. srpna proběhly další motorické manévry, čímž se družice dostala na operační oběžnou dráhu. Byla umístěna nad vnitřní Van Allenův radiační pás, který by mohl ovlivňovat měření. Na druhé straně ale taková oběžná dráha znemožňuje vyslání servisní mise v případě nenadálé poruchy. 19. srpna Chandra provedla první zkušební snímkování. Nejprve bylo uskutečněno kalibrační pozorování bodového rentgenového zdroje LMC X-1 Velkém Magellanově mračnu, který je vzdálen 180 000 světelných let od Země. K testu ostrosti posloužil zbytek po výbuchu supernovy ve stejné oblasti. První snímky byly zveřejněny 26. srpna a jednalo se o fotografie zbytků supernovy Cassiopeia A a kvasaru PKS 0637-752. V průběhu září NASA postupně zveřejňovala nové snímky z Chandry. 24. ledna 2002 došlo v důsledku chyby ve směrové orientace k dočasnému přerušení pozorování. Ještě tentýž den se však podařilo chybu ve stabilizačním systému odstranit a obnovit přerušená pozorování. Předpokládaná aktivní životnost Chandry se odhadovala na pět let. Po uplynutí této doby však NASA 31. srpna 2003 prodloužila kontrakt se \"Smithsonian Astrophysical Observatory\" (SAO), aby zajistila pokračování mise po dobu dalších pěti let tj. do konce července 2010. Kvůli silné sluneční aktivitě byla vědecká práce již dvakrát přerušena. Poprvé mezi 24. a 28. říjnem 2003, podruhé mezi 2. a 8. listopadem téhož roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rentgenová observatoř Chandra je rentgenový dalekohled, který pracuje na oběžné dráze Země. Je pojmenován podle přezdívky indického astrofyzika Subrahmanyana Chandrasekhara. Observatoř vynesl na oběžnou dráhu raketoplán Columbia v roce 1999 během mise STS-93. Chandru postavila firma TRW Space & Electronics Group z Redondo Beach v USA. Provozovatelem observatoře je středisko NASA Marshall Space Flight Center (\"MSFC\") v americkém Huntsville. Chandra patří mezi největší projekty NASA. Celkové náklady na její vývoj se vyšplhaly na 1,5 mld. USD. Spolu s Hubbleovým vesmírným dalekohledem, Spitzerovým vesmírným dalekohledem a Comptonovou gama observatoří patří do projektu tzv. Velkých kosmických observatoří. Se svými rozměry 13,8 x 19,5 m a hmotností 4 800 kg jde o největší náklad, jaký kdy raketoplán Columbia vynesl na oběžnou dráhu. Úlohou observatoře je vytvářet podrobné snímky a spektra kosmických rentgenových zdrojů s vysokou úhlovou i spektrální rozlišovací schopností. V seznamu objektů, které pozoruje, jsou rentgenové dvojhvězdy, supernovy, pulzary, aktivní galaxie, mezigalaktická hmota a kvazary. Pozorování vesmíru v rentgenové oblasti spektra je jinak velmi složité. Zemská atmosféra ho nepropouští, díky čemuž je možný život na Zemi. Chandra pracuje v \"měkkém\" rentgenovém záření od 1 keV do 10 keV.", "tgt_summary": "The Chandra X-ray Observatory (CXO), previously known as the Advanced X-ray Astrophysics Facility (AXAF), is a Flagship-class space telescope launched aboard the during STS-93 by NASA on July 23, 1999. Chandra is sensitive to X-ray sources 100 times fainter than any previous X-ray telescope, enabled by the high angular resolution of its mirrors. Since the Earth's atmosphere absorbs the vast majority of X-rays, they are not detectable from Earth-based telescopes; therefore space-based telescopes are required to make these observations. Chandra is an Earth satellite in a 64-hour orbit, and its mission is ongoing . Chandra is one of the Great Observatories, along with the Hubble Space Telescope, Compton Gamma Ray Observatory (1991-2000), and the Spitzer Space Telescope. The telescope is named after the Nobel Prize-winning Indian-American astrophysicist Subrahmanyan Chandrasekhar. Its mission is similar to that of ESA's XMM-Newton spacecraft, also launched in 1999 but the two telescopes have different design foci; Chandra has much higher angular resolution.", "id": 908139} {"src_title": "Grand Prix Velké Británie 1951", "tgt_title": "1951 British Grand Prix", "src_document": [{"title": "Účastníci.", "content": "Tovární tým Alfy Romeo nasadil čtyři vozy, k osvědčené dvojici Farina, Fangio, tým povolal italské piloty Consalva Sanesiho a Felice Bonettiho. Konkurenční tým Ferrari připravil tři vozy pro Alberta Ascariho, Luigi Villoresiho a Jose Froilana Gonzaleze. Další Ferrari pilotoval Angličan Peter Whitehead v typické zbarvení \"British Green Racing\" týmu G.A. Vandervell. Dalším tovarním týmem byl britský BRM Ltd., který připravil vozy pro jezdce Rega Parnella a Petera Walkera. Vozy Maserati přijely bez tovární podpory jen v soukromých týmech Scuderia Ambrosiana, který nasadil Davida Murraye, dále soukromé Maserati Johna Jamese a Philipa Fotheringhama-Parkera. Také francouzský Talbot nasadil jen soukromé vozy, tým Ecurie Rosier ve složení Louis Rosier a Louis Chiron, tým Ecurie Belge s Johnny Claesem a Talbot pilota Duncana Hamiltona. Startovní listinu doplnily vozy ERA, Boba Gerarda a Briana Shawe-Taylora a vůz Alta pilotovaná Joe Kellym.", "section_level": 1}, {"title": "Závod.", "content": "Dva týdny po Grand Prix Francie se na britském okruhu Silverstone sešli účastníci k dalšímu podniku mistrovství světa vozů formule 1. Již kvalifikace naznačila, že boj o přední příčky svedou dvě italské automobilky Alfa Romeo a Ferrari. A právě tyto dva týmy si rozdělily místa v prvních dvou řadách na startovním roštu. Nejrychlejší byli oba Argentinci, González (Ferrari) a Fangio (Alfa Romeo), následováni pěticí Italů, Farina (Alfa Romeo), Ascari (Ferrari), Villoresi (Ferrari), Sanesi a Bonetto (oba Alfa Romeo). Britská národní hrdost v podání vozů BRM P15, se stále potýkala s menšími problémy a její jezdci, Reg Parnell a Peter Walker, nedokázali zajet jediné kolo s časem. Nakonec byly oba na start připuštěni. Nejlépe odstartoval z druhé řady Felice Bonetto a ujal se vedeni, před Gonzalezem, Farinou a Ascarim, Fangio byl až pátý. Ještě v prvním kole se Gonzalez dostal před Bonetta a Ascari zdolal Farinu. Od čtvrtého kola se Gonzalez musel o svou čelní pozici obávat, protože se na něj dotáhl Fangio a po čtyřiceti kilometrech se dostal dokonce do vedení. O vedení v závodě se přetahovali oba Argentinci až do konce závodu. Ve 48 kole musel Fangio do boxů a tak se do vedení vrátil Gonzalez, který nasadil pekelné tempo a najel si na Fangia náskok minutu a půl. Mezitím ze závodu odstoupil Ascari, Gonzalez, který přijel do boxů tankovat palivo chtěl vůz Ascarimu předat, ale ten jej zastavil a poslal zpět na trať. Zastávka u Ferrari trvala jen 23 sekund zatímco u Alfy tankování trvalo kolem 50 sekund. Fangio se v závěru pokusil ještě o nemožné, ale náskok krajana Gonzaleze nedokázal stáhnout. Gonzalez tak získal první vítězství vozu Ferrari v mistrovství světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Prix Velké Británie 1951 IV RAC British Grand Prix byla pátým závodem druhého ročníku mistrovství světa Formule 1 a zároveň třináctým závodem vozů F1 v roce 1951. Závod se jel 14. červenec 1951 na okruhu Silverstone.", "tgt_summary": "The 1951 British Grand Prix was a Formula One motor race held on 14 July 1951 at the Silverstone Circuit in Northamptonshire, England. It was race 5 of 8 in the 1951 World Championship of Drivers and was contested over 90 laps. The race was the first victory for José Froilán González, and was also the first of many for the Scuderia Ferrari team. Both the team and driver also achieved their first ever pole position during the weekend.", "id": 1718427} {"src_title": "Okres Příbram", "tgt_title": "Příbram District", "src_document": [{"title": "Vývoj územní struktury.", "content": "Okres vznikl při reformě veřejné správy k 1. červenci 1960. Od 1. července 1974 byly v souvislosti s rozšiřováním území hlavního města Prahy odtrženy obce Kytín, Zahořany, Buš a město Mníšek pod Brdy, které byly připojeny k okresu Praha-západ. Rozloha se snížila z původních 1 676 km² na 1 628 km². Tento stav přetrval až do 1. ledna 2007, kdy bylo v rámci sjednocování hranic okresů a obcí s rozšířenou působností připojeno město Sedlec-Prčice z okresu Benešov. Rozloha okresu se tak zvýšila na 1 692 km². Od 1. ledna 2003 se okres dělí na tři správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP) a pět správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem (POÚ): K 1. lednu 2016 se rozloha okresu zmenšila na 1562,87 km² zánikem vojenského újezdu Brdy a převedením částí jeho území do okresů Beroun, Rokycany a Plzeň-jih. Bývalý vojenský újezd byl rozdělen na 27 katastrálních území, z nichž 11 zůstalo v okrese Příbram (a v nich 13 budov a 8 obyvatel): Do jiných okresů byly převedeny: Okres Beroun, Středočeský kraj (6 katastrálních území, 5 budov, 2 obyvatelé): Okres Rokycany, Plzeňský kraj (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel): Okres Plzeň-jih, Plzeňský kraj (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura povrchu.", "content": "Pro okres je typická vysoká zalesněnost území a vysoká členitost povrchu. Jeho přirozenou hranici tvoří na severu pásmo Brd (resp. Hřebenů). V jižní části okresu se nachází Středočeská pahorkatina, do níž se hlubokými údolími zařezává řeka Vltava, která ho dělí na dvě nestejně velké části (na levém břehu přibližně 70 % rozlohy, na pravém 30 %). Nejvýše položený bod okresu je zároveň i nejvyšším bodem středních Čech – je jím vrchol Tok na území bývalého vojenského újezdu Brdy s nadmořskou výškou 865 m. Známý je také např. vrchol Třemšín (827 m). Nejníže položený bod okresu se nachází nedaleko soutoku říčky Křeničné s Vltavou u Čími – 271 m. K roku 2019 měl okres celkovou plochu 1 563 km², z toho 47,6 % tvořila zemědělská půda a 40,5 % lesy.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem okresu je bezesporu řeka Vltava. Její tok prochází okresem v délce asi 50 km a skoro na celé délce je vzdut přehradami (Slapy, Kamýk a především Orlík – největší v republice). Při výstavbě těchto nádrží zaniklo v 50. a 60. letech několik obcí okresu (\"např. Těchnice, Zbenické Zlákovice nebo Živohošť\"). Energii vody zadržované těmito vodními díly využívají vodní elektrárny na přehradách Orlík (přehradní zeď s elektrárnou stojí v Solenicích) a Kamýk. Významnými přítoky Vltavy v oblasti jsou potok Mastník (\"pravý přítok, odvodňuje Sedlčansko\") a říčky Kocába (\"levý přítok, odvodňuje okolí Dobříše\") a Lomnice (\"levý přítok, odvodňuje okolí Březnice\"). Významná je také říčka Litavka pramenící v Brdech, protékající částí Příbrami Březové Hory a Jincemi. V Berouně se vlévá zprava do Berounky. Kromě přehrad se v okrese nachází také několik rybníků, z nichž největšími jsou Padrťské rybníky a rybník Musík u Sedlčan. Největší koncentrace rybníků je v okolí Březnice na jihu okresu.", "section_level": 2}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "Příbramsko bylo v minulosti velmi bohaté na nerostné suroviny, zejména na rudy. Vždyť samotná Příbram, hlavně její část Březové Hory, bylo známé jako hornické město. Již od 13. století se tam těžilo stříbro, v řece Litavce se rýžovalo zlato. Od poloviny 20. století byla Příbram a její okolí spíše poněkud nechvalně proslulá těžbou uranu, při které bylo v 50. letech využíváno otrocké práce politických vězňů. V současnosti je těžba uranu již nadobro zastavena, ale zůstala po ní nemalá ekologická zátěž. V roce 1990 bylo v nitru Veselého kopce u Mokrska, obec Chotilsko, objeveno rozsáhlé ložisko zlata. Jeho těžba by však znamenala rozsáhlou devastaci krásné krajiny, neboť by zřejmě bylo třeba kopec kompletně vytěžit a použít kyanidový způsob těžby. V současné době se na okrese těží zejména kámen, v menší míře také písky.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství okresu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Po roce 1989 došlo na Příbramsku ke značnému útlumu těžebního průmyslu, čímž došlo i k prudkému zvýšení nezaměstnanosti na okrese. Jako reakce na snížení počtu pracovních míst se zvýšila dojížďka obyvatel za prací do Prahy. Některé průmyslové závody se ale zachovaly, jiné i vznikly po roce 1990. V současné době se některá města Příbramska snaží nalákat zahraniční investory do nových průmyslových zón. Nejvýznamnějšími průmyslovými obory okresu je strojírenství, potravinářství a metalurgie neželezných kovů (Anbremetall a.s. v Rybníkách u Dobříše). Mezi nejznámější podniky patří např. RAVAK a.s. Příbram, Bobcat Dobříš, Kovohutě Příbram nebo Povltavské mlékárny Sedlčany. V minulosti pak Rukavičkářské závody Dobříš.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Vzhledem ke členitosti a zalesněnosti území okresu, nepatří Příbramsko mezi obzvlášť zemědělské okresy. Orná půda zabírá 30,95 % plochy okresu, k pěstování obilnin se využívají zejména méně členité plochy v okolí Sedlčan, Březnice nebo mezi Dobříší a Příbramí. Rostlinná i živočišná výroba jsou často soustředěny do velkokapacitních zemědělských družstev a kombinátů, které často nejsou právě ozdobami jinak malebných obcí (Krásná Hora nad Vltavou, Nalžovice, Zalužany, Dobříš, Klučenice, Starosedlský Hrádek, aj.)", "section_level": 2}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Napojení na Prahu zajišťuje dálnice D4, kromě ní okresem prochází čtyři silnice I. třídy. Nejvýznamnější z nich je silnice I/4 Praha – Strakonice – hraniční přechod Strážný. Okres protíná přibližně ve směru severovýchod-jihozápad. Z Prahy přes Dobříš do Dubence je silnice vedena čtyřproudově jako rychlostnice, prodloužení této kategorie až do Písku je v plánu, ale zatím se nestaví. Na území okresu silnice vstupuje u Kytína a opouští ho u obce Zalužany. Na této komunikaci je velmi hustý provoz, kterým trpí zejména obyvatelé obcí, které dosud nemají vybudovaný obchvat (např. Dubenec). Silnice I/18 začíná ve městě Rožmitál pod Třemšínem na křižovatce s I/19. Pokračuje severovýchodně a prochází Příbramí. Po průjezdu městem se stáčí na východ a u Vestce překračuje Vltavu. Území okresu opouští u obce Kosova Hora, a pokračuje do Votic, kde končí na křižovatce se silnicí I/3. Tato komunikace představuje hlavní silniční spojení mezi Příbramí a Sedlčany. Silnice I/19 s trasou Plzeň – Milevsko – Pelhřimov má pro okres význam zejména ve spojení s Plzní. Prochází jeho jihozápadní částí mezi Rožmitálem pod Třemšínem a Březnicí. Poslední komunikace I. třídy je silnice I/66, která představuje pouze krátkou spojku mezi silnicemi I/4 a I/18. Vede z Příbrami do Milína. Ze silnic II. třídy stojí za zmínku silnice II/102 z Prahy do Milevska. Tato komunikace je velmi vytížená zejména v turistické sezoně a o víkendech, neboť vede podél Slapské a Orlické přehrady. Dalšími silnicemi II. třídy jsou II/102, II/105, II/114, II/115, II/116, II/118, II/119, II/120, II/121, II/174, II/176 a II/191.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Územím okresu prochází pět železničních tratí. Žádná z nich není elektrifikovaná ani dvoukolejná. Pouze jedna z nich \"(trať 200)\" je rychlíková. Síť železničních tratí nesjednocuje území okresu. Lokálky do Dobříše a do Sedlčan totiž vedou z opačné strany, než je Příbram a v uvedených městech končí. Proto je železniční vzdálenost z Příbrami do Sedlčan 6× a do Dobříše 7× delší, než vzdálenost po silnici. Trať 200 spojuje Zdice s Protivínem a prochází okresním městem Příbram. Pro obsluhu Příbramska má značný význam, protože má stanice také ve velkých sídlech okresu jako Jince, Milín nebo Březnice. Tam se na ni také napojují lokálky 204 (do Rožmitálu pod Třemšínem) a 203 (do Strakonic). Trať 210 vede z Prahy do Vraného nad Vltavou, kde se větví na trasu do Čerčan (\"tzv. Posázavský pacifik\") a do Dobříše. Jízdní doba vlaku v úseku Praha - Dobříš nemůže ani náhodou konkurovat době jízdy autobusu. V nedávné době hrozio úplné zastavení provozu na trati, které se ale zatím podařilo oddálit. Trať má totiž význam v lokální obsluze obcí (Nová Ves pod Pleší, Malá Hraštice, Mokrovraty) a v přepravě turistů. Trať 223 začíná v Sedlčanech a vede východním směrem do stanice Olbramovice na Benešovsku, kde navazuje na trať 220 Praha – Benešov – Tábor – České Budějovice. Pro obsluhu Příbramska nemá celkově význam, protože má zastávky pouze ve třech obcích okresu (v Sedlčanech, Kosově Hoře a Štětkovicích).", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Příbramsko patří mezi nejatraktivnější oblasti Středočeského kraje, která láká turisty mnoha přírodními i historickými zajímavostmi. Neporušená příroda chráněné krajinné oblati Brdy je již skoro 100 let cílem cest výletníků zejména z Prahy. Hlavním východiskem do této oblasti je zřejmě město Dobříš se zámkem. Chráněna je i národní přírodní rezervace Drbákov – Albertovy skály. Příbramsko bylo inspirací pro tvorbu spisovatele Jana Drdy. Nedaleko, na zámečku Strž u Staré Huti pobýval rád Karel Čapek. Nachází se zde také jeho muzeum. Trochu zapomenutá krajina je také v okolí města Rožmitál pod Třemšínem v jižní části brdského pohoří. Soustava přehrad na Vltavě nabízí také velké možnosti rekreace. Po jejich dostavbě vyrostly v oblasti také rekreační zařízení, kempy a hotely. Mezi nejvýznamnější střediska se řadí Živohošť, Cholín a Županovice na Slapech a Trhovky a Vystrkov na Orlíku. Členitá krajina středního Povltaví je též velmi vhodná pro turistické a cykloturistické výlety. Velký půvab má také Sedlčansko na hranici středních a jižních Čech. Zvlněná, typicky česká krajina posetá udržovanými vesničkami doslova vybízí k návštěvě. Od roku 2007 patří k Příbramsku také cíl známého pochodu z Prahy – město Sedlec-Prčice. Ze stavebních památek lze jmenovat zejména barokní komplex poutního místa a národní kulturní památky Svatá Hora v Příbrami, zámky v Březnici, Dobříši, Rožmitále a ve Vysokém Chlumci nebo zachovalé historické centrum malebného městečka Nový Knín. Poutním místem je také barokní kostel na Makové hoře nad obcí Smolotely, který je díky svému umístění dominantou oblasti. Z hlediska vesnické lidové architektury jsou nejcennější vesnice Drahenice, Kojetín, Porešín a Obděnice. Za návštěvu rozhodně stojí expozice Hornického muzea Příbram, které má pobočky rozesety po celém okrese. Expozice hornictví a získávání zlata a stříbra, které zde má značnou tradici, se nachází v Příbrami a Novém Kníně. Muzeum se ale nevěnuje pouze hornictví, jak by z jeho názvu vyplývalo. Patří pod něj také nové národopisné expozice ve Vysokém Chlumci a Prostřední Lhotě; a v neposlední řadě Památník Vojna u obce Lešetice, který je cenným svědectvím o zločinech komunismu. Vznikl totiž rekonstrukcí komunistického pracovního tábora, kde byli vězněni političtí vězni a zneužíváni k těžbe uranu.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Bezděkov pod Třemšínem • Bohostice  • Bohutín  • Borotice  • Bratkovice  • Březnice  • Buková u Příbramě • Bukovany  • Cetyně • Čenkov • Čím • Daleké Dušníky  • Dlouhá Lhota • Dobříš  • Dolní Hbity  • Drahenice • Drahlín • Drásov  • Drevníky  • Drhovy  • Dubenec • Dublovice  • Dubno • Háje • Hluboš  • Hlubyně • Horčápsko  • Hřiměždice  • Hudčice  • Hvožďany  • Chotilsko  • Chrást  • Chraštice  • Jablonná  • Jesenice  • \"Jince \" • Kamýk nad Vltavou  • Klučenice  • Kňovice  • Korkyně  • Kosova Hora  • Kotenčice • Koupě • Kozárovice  • Krásná Hora nad Vltavou  • Křepenice • Křešín • Láz • Lazsko • Lešetice • Lhota u Příbramě • Malá Hraštice  • Milešov  • Milín  • Modřovice • Mokrovraty  • Nalžovice  • Narysov • Nečín  • Nedrahovice  • Nechvalice  • Nepomuk • Nestrašovice • Nová Ves pod Pleší • Nové Dvory  • Nový Knín  • Občov • Obecnice  • Obory  • Obořiště  • Ohrazenice • Osečany  • Ostrov • Ouběnice  • Pečice  • Petrovice  • Pičín • Počaply  • Počepice  • Podlesí • Prosenická Lhota  • Příbram  • Příčovy • Radětice  • Radíč  • Rosovice  • Rožmitál pod Třemšínem  • Rybníky  • Sádek • Sedlčany  • Sedlec-Prčice  • Sedlice  • Smolotely • Solenice  • Stará Huť • Starosedlský Hrádek • Suchodol  • Svaté Pole  • Svatý Jan  • Svojšice  • Štětkovice  • Těchařovice • Tochovice  • Trhové Dušníky • Třebsko • Tušovice • Velká Lečice • Věšín  • Višňová • Volenice  • Voznice  • Vrančice  • Vranovice • Vševily • Vysoká u Příbramě • \"Vysoký Chlumec \" • Zalužany • Zbenice • Zduchovice  • Županovice", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Příbram se nachází v jihozápadní části Středočeského kraje. Sídlem jeho dřívějšího okresního úřadu bylo město Příbram, které je obcí s rozšířenou působností. Kromě jeho správního obvodu okres obsahuje ještě obvody obcí s rozšířenou působností Dobříš a Sedlčany. V rámci kraje je nejrozlehlejším okresem a třetím největším v rámci republiky. Počtem obyvatel mu v rámci kraje patří páté místo a hustota zalidnění je v rámci kraje třetí nejnižší. Sousedí se středočeskými okresy Beroun, Benešov a Praha-západ, plzeňskými okresy Plzeň-jih a Rokycany a jihočeskými okresy Strakonice, Písek a Tábor.", "tgt_summary": "Příbram District () is a district (\"okres\") within the Central Bohemian Region of the Czech Republic. Its capital is the town of Příbram and the towns of Dobříš and Sedlčany are larger centres.", "id": 995006} {"src_title": "Josef Škvorecký", "tgt_title": "Josef Škvorecký", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dětství prožil v Náchodě. Otec byl bankovní úředník, ale angažoval se i jako náčelník místní sokolské organizace a jako správce sokolského kina. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě 1943 pracoval „totálně nasazen“ jako pomocný dělník v náchodské továrně \"Metallbauwerke Zimmermann und Schling\" a později v Novém Městě nad Metují, koncem války pak ještě v přádelně firmy \"Bartoň\" v Náchodě. Na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války, kdy byly vysoké školy zase otevřeny. Nejprve krátce studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak 1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filosofie, absolvoval v roce 1949. Na umístěnku působil jako učitel na středních školách v Broumově a Polici nad Metují a Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší. Roku 1951 získal doktorát (prací \"Thomas Paine a jeho vztah k dnešku\") a nastoupil dvouletou vojenskou službu. Po návratu z ní 1953 nastoupil jako redaktor angloamerické redakce \"Státního nakladatelství krásné literatury a umění\" (SNKLU, pozdější \"Odeon\"). V letech 1953-1960 bydlel v ulici Na Březince 1159/13 na pražském Smíchově. V roce 1956 nastoupil jako redaktor dvouměsíčníku \"Světová literatura\", v letech 1957-1958 jako zástupce šéfredaktora. Po politickém skandálu následujícím vydání jeho prvního románu \"Zbabělci\" roku 1958 musel redakci opustit, ale mohl se vrátit do angloamerického oddělení SNKLU. V roce 1958 se oženil se svou přítelkyní Zdenou Salivarovou. Spisovatelem z povolání (československá specialita, jako i jiných satelitů SSSR a SSSR samotného) se stal roku 1963. V lednu 1969 se stal předsedou redakční rady měsíčníku \"Plamen\". Ještě v témže roce odjel do USA, tam nejprve přednášel na Cornellově univerzitě v Ithace (New York), v létě absolvoval stipendijní pobyt na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Po zastavení příprav vydání knihy \"Tankový prapor\" v Československu se spolu s manželkou Zdenou rozhodl zůstat v exilu a usadil se v Torontu, kde mu byla nabídnuta profesura. V letech 1969–1990 na tamější univerzitě vyučoval – vedl kurz současného českého divadla a filmu, kurzy anglické a americké literatury a od roku 1970 kurzy tvůrčího psaní, na Graduate Centre for Study of Drama Torontské univerzity také vyučoval dějiny a teorii filmu. Od sedmdesátých let pohostinsky přednášel na mnoha severoamerických univerzitách. V roce 1971 společně s manželkou Zdenou založil nakladatelství '68 Publishers, které se zařadilo mezi přední československá, nejen exilová, nakladatelství. V něm do počátku 90. let vydával české exilové autory a v Československu zakázaná díla (do roku 1993 vyšlo celkem 227 titulů). V roce 1978 byl společně se svojí ženou zbaven československého státního občanství. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků, od konce 70. let se těší značného ohlasu zejména v Severní Americe. V roce 1980 mu byla na Oklahomské univerzitě udělena Neustadtská mezinárodní cena za literaturu. Roku 1990 byl společně se Zdenou Salivarovou poctěn Řádem Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě. Manželé Škvorečtí žili společně v Torontu, po listopadu 1989 mohli začít navštěvovat svou rodnou zemi, v posledních letech mj. i trávili zimy na Floridě. škola od roku 2007 uděluje:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Do literatury vstoupil poezií s prvky civilismu a povídkami. Ohlas však vzbudili až \"Zbabělci\", první část pentalogie s autorovým alter-egem Dannym Smiřickým coby hlavní postavou. Tato je nejvýraznější Škvoreckého literární počin – podává ucelené svědectví o české společnosti od 2. světové války po autorovy zkušenosti z exilu (další části: \"Tankový prapor\", \"Prima sezóna\", \"Mirákl\" a \"Příběh inženýra lidských duší\"). Významná je i Škvoreckého překladatelská činnost. Překládal a doslovy opatřoval díla předních moderních amerických autorů – Chandlera, Hemingwaye, Faulknera, Lewise, Jamese aj. Jeho první články vyšly roku 1945 v „kulturním oběžníku“ SČM \"Slovo má mladý severovýchod\", od roku 1955 pak v mnoha dalších časopisech – \"Host do domu\", \"Krásná literatura\", \"Literární noviny\", \"Klub čtenářů, Květen\" (úryvek ze Zbabělců), \"Plamen\" (na pokračování Nápady čtenáře detektivek, kapitoly z Tankového praporu), \"Červený květ\" (Ostrava, na pokračování Bassaxofon), \"Kultura, Slovenské pohľady\" (Bratislava), \"Kulturní tvorba, Repertoár malé scény, Taneční hudba a jazz, Divadelní noviny, Knižní kultura, Květy, My, Sešity pro mladou literaturu, Trn, Orientace, Literární listy, Listy\" (Dopisy z Kanady a Dopisy z Ameriky, 1969), \"Svět práce\" (pokračování Dopisů z Kanady a Dopisů z Ameriky, 1969-70) a další. Ve \"Světové literatuře\" překlady, medailony a recenze s ukázkami z angloamerické literatury, a od 1961 rozsáhlejší eseje. Od 1970 psal prózy, kritiky a eseje do exilových periodik: \"Listy\" (Řím), \"Nový domov\" (Scarborough, Kanada), \"Proměny\" (New York), \"Svědectví\" (Paříž), \"Telegram\" (Edmonton), \"Zpravodaj\" (Curych) a dalších. Byl členem redakční rady dvouměsíčníku Západ (Ottawa). Z jinojazyčných periodik publikoval v \"Toronto Star, World Literature\" (Oklahoma), \"Canadian Forum\" (Toronto), \"Index of Censorship\" (Londýn), \"Canadian Fiction Magazine\" (Ottawa), \"The New Republic\" (New York), \"Canadian Literature, New York Times Book Review, The Idler, New York Review of Books, Globe and Mail\" (Toronto) a dalších. Od roku 1990 publikoval v českých Lidových novinách, Literárních novinách, Respektu, Divadelních novinách, Kritickém sborníku, Iluminaci, Revolver Revui a dalších. Jeho odborné texty o angloamerické literatuře byly zařazeny do strojopisného sborníku Život je všude (1956, editor Jiří Kolář, Josef Hiršal pod pseudonymem \"Josef Pepýt\") a do samizdatových sborníků Jakémusi Alexandru K. (Petlice 1979) a Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981). Pod titulem \"Nápady jednoho z publika\" byly vydány jeho příspěvky z \"Divadelních novin\" (1967-1968). V roce 1955 napsal společně s Lubomírem Dorůžkou a Ludvíkem Švábem pro soubor Pražský dixieland zájezdovou revui \"Opravdu blues\". Od 1962 účinkoval v text-appealech v pražské Redutě a v divadle Paravan texty \"Ze života lepší společnosti\" a \"Ze života socialistické společnosti\", podle nich vznikla také inscenace \"Střídání stráží v K.\" divadla Večerní Brno (1966, režie Evžen Sokolovský). Báseň \"Nezoufejte!\" uvedla pražská Viola v režii Evalda Schorma. Prózy \"Eine kleine Jazzmusik\", \"Bebop Richarda Kambaly\", \"Dobře prověřená Lizetka\" a \"Píseň zapomenutých let\" inspirovaly pořad \"Hořkej jazz\" v Divadle S.K. Neumanna (1990, režie Karel Urbánek). Divadelní adaptace \"Mirákl\" pro studentské divadlo DISK (1991, dramatizace J. Hančil, P. Hruška, Katarzyna Wrzosek, Jiří Seydler). V letech 1965-1968 moderoval společně se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou rozhlasovou hitparádu \"Šest na lenošce\". Napsal předmluvy, poznámky či doslovy ke knihám vydavatelství '68 Publishers a Poezie mimo domov. V české redakci rozhlasové stanice Hlas Ameriky recenzoval novinky beletristické a politické literatury vydané v angličtině. Je také autorem anglicky psané hry \"The new men and women\" (kanadské stanice CBC 1977, SRN 1978). Podle jeho próz či námětů vzniklo mnoho scénářů k filmům, jako \"Farářův konec\" (1968, režie Evald Schorm), \"Zločin v šantánu\" (spolupráce na scénáři Jiří Suchý, režie Jiří Menzel), \"Flirt se slečnou Stříbrnou\" (scénář se Zdeňkem Mahlerem, režie Václav Gajer), \"Tankový prapor\" (scénář Radek John, režie Vít Olmer). Pro Československou, po roce 1993 Českou televizi napsal středometrážní \"Revui pro banjo\" (1963, režie Zdeněk Podskalský), seriál \"Vědecké metody poručíka Borůvky\" (1967, režie Pavel Blumenfeld) a inscenaci \"Poe a vražda krásné dívky\" (1996, režie Viktor Polesný).Pod pseudonymem \"Josef Benda\" napsal společně s Lubomírem Dorůžkou libreto pro Český rozhlas k operetě \"Zmatek kolem Lydie\". V roce 1990 se přihlásil ke spoluautorství knih vydaných pod jménem Jana Zábrany: \"Vražda pro štěstí\", \"Vražda se zárukou\", \"Vražda v zastoupení\", \"Táňa a dva pistolníci\" a k autorství překladu knihy Warrena Millera \"Prezydent krokadýlů\". Na toto poslední prohlášení reagoval Patrik Ouředník ve dvou článcích v Revolver revue, \"Prezydent, nebo Krokadýl?\" a \"Čisté víno\" ); články vyvolaly táhlou polemiku v literárních kruzích. Poslední rešerše dávají, zdá se, Ouředníkovi za pravdu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Škvorecký (27. září 1924 Náchod – 3. ledna 2012 Toronto) byl česko-kanadský spisovatel-prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel, spolu s manželkou Zdenou Salivarovou zakladatel exilového nakladatelství '68 Publishers v Torontu.", "tgt_summary": "Josef Škvorecký, (; September 27, 1924 – January 3, 2012) was a Czech-Canadian writer and publisher. He spent half of his life in Canada, publishing and supporting banned Czech literature during the communist era. Škvorecký was awarded the Neustadt International Prize for Literature in 1980. He and his wife were long-time supporters of Czech dissident writers before the fall of communism in that country. Škvorecký's fiction deals with several themes: the horrors of totalitarianism and repression, the expatriate experience, and the miracle of jazz.", "id": 1403513} {"src_title": "Formentera", "tgt_title": "Formentera", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formentera ve starověku.", "content": "Formentera byla osídlena už od prehistorických dob, zřejmě již v 2. tisíciletí př. n. l., jak dokazují zdejší megalitické hroby. Později, když Baleárské ostrovy ovládlo Kartágo se zde nenacházela žádná sídliště, což je o to víc překvapující, vzhledem k tomu, že Ibiza byla tou dobou významným centrem v západní části Středozemního moře. Od roku 123 př. n. l. byla Formentera spolu s ostatními Baleárskými ostrovy součástí Římské říše a zvyšoval se zde počet obyvatel, což dokládají mnohé archeologické nálezy. Římané nazývali ostrov \"Frumentaria\" (úrodná) a díky plodné půdě a zásobám vody ji využívaly pro pěstování obilí.", "section_level": 2}, {"title": "období středověku a novověku.", "content": "Roku 423 byla Římská říše vojensky poražena a všechny Baleárské ostrovy ovládli Vandalové a po nich roku 534 Byzantská říše. Roku 798 se ostrovů zmocnil Córdobský emirát (později chalifát). V roce 859 vydrancovali Formenteru spolu s Mallorcou a Menorcou Normané. Po pádu Córdobského chalifátu roku 1031 se Baleárské ostrovy staly součástí emirátu Valencie. Ten se pak stal roku 1085 součástí Almohadské říše. Roku 1235 dobyl Baleárské ostrovy aragonský král a zároveň barcelonský hrabě Jakub I. Aragonský, který je začlenil v rámci zemí Aragonské koruny do nově vytvořeného Mallorského království, jehož prvním králem se stal jeho syn Jakub II. Mallorský. Od té doby se zde prosazuje katalánská identita ostrovů. Roku 1344 ostrovy dobyla aragonská vojska, sesadila posledního krále Jakuba III. a ostrovy se staly přímou součástí Aragonského království a spolu s ním pak i součástí Španělska. S vysycháním zdrojů pitné vody začalo zemědělství ustupovat a vinou neustálých útoků pirátů se ostrov v 16. století nakonec úplně vylidnil a teprve o 200 let později byl z Ibizy opět osídlen.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ostrov Formentera zmínil ve svém románu Na Kometě francouzský spisovatel Jules Verne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Formentera je vedle Ibizy jeden ze dvou hlavních ostrovů Pityuských ostrovů, tvořících součást španělského autonomního společenství Baleáry. Je přibližně 19 kilometrů dlouhý, má rozlohu 83 km² a asi 10 500 obyvatel. Ostrov je dosažitelný pouze lodí z ostrova Ibiza, proto ho navštěvuje relativně málo turistů. Ostrov je relativně plochý a všechna místa jsou snadno dosažitelná na kole. Centrem ostrova je Sant Francesc de Formentera (španělsky: San Francisco de Formentera), které spolu s osadami Sant Ferran de Ses Roques, El Pilar de La Mola, La Savina a Es Pujol, a dvěma ostrůvky illa de sa Torreta (také uváděn jako „S'Espalamdor“, katalánsky) a s'Espardell tvoří obec Formentera. Dříve tvořilo spolu s ostrovem Ibiza ostrovní oblast Ibiza a Formentera, od roku 2007 tvoří samostatnou ostrovní oblast.", "tgt_summary": "Formentera (, ) is the smallest and more southerly island of the Pityusic Islands group (comprising Ibiza and Formentera, as well as various small islets), which belongs to the Balearic Islands autonomous community (Spain). It covers an area of (including offshore islets) and had a population of 10,582 at the Census of 1 November 2011; the latest official estimate (as at 1 January 2019) was 12,111.", "id": 1493439} {"src_title": "Valtice", "tgt_title": "Valtice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo kolonizováno ve 12. století pasovskými biskupy. Od roku 1391 až do roku 1945 bylo v majetku rodu Lichtenštejnů, kteří areál města a jeho okolí spolu s okolím Lednice přetvořili v jedinečný krajinný komplex evropského významu. Po celý středověk i novověk bylo město součástí Dolního Rakouska; k území Československa byly Valtice s okolím připojeny na základě Saint-Germainské smlouvy až 31. července 1920 a byly přičleněny k moravskému politickému okresu Mikulov. Město navštívil 20. června 1928 první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a 14. června 1936 jeho nástupce Edvard Beneš. Oba se stali čestnými občany Valtic. Obyvatelstvo německé národnosti (56,7 % roku 1930) bylo po roce 1945 vesměs vysídleno. Roku 1964 byla k Valticím připojena vesnice Úvaly. Během existence železné opony probíhalo bezprostředně kolem Valtic hraniční pásmo se zákazem vstupu; do Úval byl vstup možný jen pro obyvatele nebo na povolení. Od 60. do 90. let fungovala ve Valticích nemocnice s porodnicí pro jižní polovinu okresu Břeclav, nyní léčebna dlouhodobě nemocných.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Valtice leží na okraji Dolnomoravského úvalu v podcelku Valtická pahorkatina, v kotlině otevřené na severozápad k rybníku Nesyt. Jejich katastr hraničí na jihu a západě s Rakouskem, centrum města je od státní hranice vzdáleno pouze 1,3 km. V okolí se vedle polí hojně nacházejí vinice, na východě se rozkládá komplex Bořího lesa.", "section_level": 2}, {"title": "Hydrografie.", "content": "Územím Valtic protékají potoky Svodnice, Úvalský odpad, Valtický a Allah (též zvaný Aloch). Zatímco voda prvních tří potoků vtéká v katastru sousední obce Hlohovce do rybníka Nesytu, potok Allah teče do Prostředního rybníka a nachází se na něm kaskáda menších rybníčků, z nichž se na území Valtic nachází rybník Allah I. Východně od Valtic se v PP Rendez-vous nachází rybník Rendez-vous. Další dva rybníky (Úvalský a Košík) se nacházejí na potoce Svodnici v katastru Úvalů.", "section_level": 2}, {"title": "Správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Území města se člení na katastrální území (zároveň části města a ZSJ), jimiž jsou: Asi 3 km jihovýchodně od města, pár set metrů od rakouské hranice, se nachází kolonie asi půl tuctu domů a zemědělské farmy, nazvaná Boří Dvůr.", "section_level": 2}, {"title": "Samospráva.", "content": "Od roku 2010 je starostou Pavel Trojan (ČSSD). Na ustavujícím zasedání zastupitelstva 5. listopadu 2014 byl do této funkce opětovně zvolen.", "section_level": 2}, {"title": "Vinařství.", "content": "Valtice jsou významné moravské vinařské středisko. Patří do Mikulovské vinařské podoblasti (viniční tratě Kamenné hory, Hůrka, Pod Sluneční horou, Sonnenberg, Nad mlýnem, Pánský kopec, Za humny, Staré hory, U cihelny, Jižní svahy, Nad peklem, Terasy u Křížového sklepu, Pod Reistnou, Knížecí vyhlídka, Hintertály, Jižní svahy, Terasy u hranic, Sacny, Kačisdorfské pole, Horní čtvrtě, Culisty-Dlúhé, Hájky, U sv. Anny). Sídlí zde Střední odborná škola vinařská, jediná svého druhu v Česku, založená roku 1873.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Valtice a především valtický zámek bývají několikrát do roka dějištěm divadelních a hudebních akcí z období renesance a hlavně baroka. Divadelní představení se odehrávají v zámeckém barokním divadle; koncerty barokní hudby bývají odehrávány v zámecké kapli, jízdárně nebo pod širým nebem v tamním parku. Několik již etablovaných akcí zahrnuje např. hudebně-divadelní řadu \"Plaisirs de Musique\" nebo poctu skladateli Antoniu Vivaldimu. Na přelomu června a července se do Valtic sjíždějí hudebníci, zpěváci, herci a tanečníci vyznávající umění 16. - 18. století na týdenní setkání zvané \"Mezinárodní škola staré hudby\", ve kterém studují a nacvičují skladby, písničky a tance barokního a renesančního období pod dohledem lektorů z Čech i zahraničí. Zámecká zimní jízdárna, resp. její vrchní patro, může být využito jako prostory pro výstavy a expozice.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Valticemi prochází silnice 1. třídy č. 40, která se tu křižuje s okresní silnicí II/422. Do Rakouska vede hraniční přechod Valtice/Schrattenberg (pro vozidla do 3,5 tuny). Kolem města dále vede železniční Trať 246 Břeclav-Znojmo, která tu má stanici (Valtice) a zastávku (Valtice-město). Stavby Lednicko-valtického areálu na katastru města: Místní část Úvaly:", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Jaroslav Tejral (* 1933), archeolog Barbora Seidlová (* 23. května 1981), česká herečka", "section_level": 1}], "src_summary": "Valtice (lidově také \"Valčice\", německy \"Feldsberg\") jsou malé vinařské město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 9 km západně od Břeclavi, u hranic s Rakouskem. Má katastrální výměru 4 785 hektarů a žije zde obyvatel. Historické jádro města je chráněno jako městská památková zóna. Okolní Lednicko-valtický areál je krajinnou památkovou zónou. Valtický zámek byl až do roku 1945 sídlem knížecího rodu Lichtenštejnů. Valtice se nachází v Mikulovské vinařské podoblasti a patří mezi nejnavštěvovanější vinařská města v ČR. Je zde mnoho vinařských podniků i rodin s vinařskou tradicí. Veřejná degustační expozice vín oceněných titulem Salon Vín České republiky je umístěna ve sklepních prostorách zdejšího zámku.", "tgt_summary": "Valtice (; ) is a small town in Břeclav District, South Moravian Region in the Czech Republic, close to the Austrian border. Valtice contains one of the most impressive Baroque residences of Central Europe. It was designed as the seat of the ruling princes of Liechtenstein by Johann Bernhard Fischer von Erlach in the early 18th century. Together with the neighbouring manor of Lednice, to which it is connected by a long lime-tree avenue, Valtice forms the Lednice–Valtice Cultural Landscape, a UNESCO World Heritage Site.", "id": 1715179} {"src_title": "Okres České Budějovice", "tgt_title": "České Budějovice District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "Převážná část území okresu je pahorkatinou, s průměrnou nadmořskou výškou kolem 500 m. Nejníže položeným místem je údolí řeky Vltavy u Týna nad Vltavou (343 m n. m.). Na území Českobudějovicka zasahuje šest geomorfologických celků. Severní, mírně zvlněná část je tvořena klínovitým výběžkem Táborské pahorkatiny s významnými vrcholy Vysoký Kamýk 627 m, Kometa 593 m či Velký Kameník 575 m. Střední část okresu vyplňují Českobudějovická pánev a Třeboňská pánev, z níž vyčnívá hrásťovitý předěl s vrcholem Baba 583 m. Na západě se z pánevního dna prudce zvedá okraj Šumavského podhůří s Vysokou Bětou 804 m, Švelhánem 722 m či Klukem 741 m. Směrem na jih nabírá území podhorský ráz v Novohradském podhůří, z něhož vystupují Kondračská hora 682 m, Chlumská hora 656 m, Stráž 631 m a Todeňská hora 608 m. Nejjižnější a nejvyšší cíp okresu náleží Novohradským horám, jejichž budějovické části dominují Vysoká 1034 m, Jelení hřbet 959 m, Kraví hora 953 m a Kuní hora 925 m. Charakteristickým znakem okresu je velké množství vodních ploch. Na zamokřeném území bylo vybudováno v minulosti cca 300 rybníků, z nichž nejznámější je Bezdrev nedaleko Hluboké nad Vltavou. K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 625,65 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 1. lednu 2019:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází silnice I. třídy I/3, I/20, I/34 a I/39. Silnice II. třídy II/105, II/122, II/135, II/138, II/141, II/143, II/145, II/146, II/147, II/148, II/154, II/155, II/156, II/157, II/159, II/603 a II/634.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Adamov • Bečice • Borek • Borovany  • Borovnice • Boršov nad Vltavou  • Bošilec • Branišov • Břehov • Čakov  • Čejkovice • Čenkov u Bechyně • České Budějovice  • Čížkrajice  • Dasný • Dívčice  • Dobrá Voda u Českých Budějovic • Dobšice • \"Dolní Bukovsko \" • Doubravice • Doudleby  • Drahotěšice • Dražíč  • Dříteň  • Dubičné • Dubné  • Dynín  • Habří • Hartmanice • Heřmaň • Hlavatce • Hlincová Hora • Hluboká nad Vltavou  • Homole  • Horní Kněžeklady  • Horní Stropnice  • Hosín  • Hosty • Hradce • Hranice  • Hrdějovice  • Hůry • Hvozdec • Chotýčany • Chrášťany  • Jankov  • Jílovice  • Jivno • Kamenná  • Kamenný Újezd  • Komařice  • Kvítkovice • \"Ledenice \" • Libín  • Libníč  • Lipí  • Lišov  • Litvínovice  • Ločenice  • Mazelov • Mladošovice  • Modrá Hůrka  • Mokrý Lom  • Mydlovary • Nákří • Nedabyle • Neplachov • Nová Ves  • Nové Hrady  • Olešnice  • Olešník  • Ostrolovský Újezd • Petříkov  • Pištín  • Planá • Plav • Radošovice  • Roudné • Rudolfov  • Římov  • Sedlec  • Slavče  • Srubec  • Staré Hodějovice • Strážkovice  • Strýčice • Střížov • Svatý Jan nad Malší  • \"Ševětín\" • Štěpánovice • Temelín  • Trhové Sviny  • Týn nad Vltavou  • Úsilné • Včelná • Vidov • Vitín • Vlkov • Vrábče  • Vráto • Všemyslice  • Záboří  • Zahájí • Závraty • Zliv • Zvíkov • Žabovřesky  • Žár  • Žimutice", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres České Budějovice je okresem v Jihočeském kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město České Budějovice. Sousedí s jihočeskými okresy Strakonice, Prachatice, Český Krumlov, Tábor, Písek a Jindřichův Hradec. Jeho jihovýchodní hranice je státní hranicí s Rakouskem.", "tgt_summary": "České Budějovice District () is a district (\"okres\") within the South Bohemian Region of the Czech Republic. Its capital is České Budějovice.", "id": 814863} {"src_title": "Buran", "tgt_title": "Buran (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Další osudy.", "content": "V roce 1989 se ještě na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na letišti v Praze po předchozí návštěvě aeroshow v Paříži, ale dalšího letu se již nedočkal. Spolu s novou nosnou raketou Eněrgija byl uložen v hangáru na kosmodromu Bajkonur. Po rozpadu Sovětského svazu přešel (stejně jako celý kosmodrom) do vlastnictví Kazachstánu. 13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru, 8 lidí zemřelo a zničen byl i kosmoplán a nosná raketa. Na rozdíl od amerického Shuttle, kdy součástí kosmoplánu byly i extrémně výkonné hlavní motory, byl Buran pasivně vynesen s pomocí mimořádně výkonné nosné rakety Eněrgija. Toto řešení mohlo velmi zjednodušit přípravu pro následující let a také zvětšovalo dolet při návratu v klouzavém letu.", "section_level": 1}, {"title": "Další exempláře.", "content": "Druhý (téměř dokončený) exemplář (OK-1K2 „Ptička“) zůstává v hangáru na kosmodromu Bajkonur, zhruba z poloviny hotový OK-2K1 „Bajkal“ (měl být pilotovaný) se roku 2013 nacházel na letišti Ramenskoje u Moskvy (mapa) Stavba dalších dvou exemplářů byla zastavena brzy po jejím zahájení. Dochovalo se také sedm zkušebních modelů, které se nacházejí na různých místech, např. zkušební model OK-GLI (s přídavnými proudovými motory, neschopný letu do vesmíru) se od jara 2008 nachází v Technickém muzeu ve Špýru.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Slovo Buran (Буран) se povětšinou mylně překládá jako Sněhová bouře. Jde ovšem o výraz z turecké jazykové rodiny používaný pro studený vítr, přicházející náhle ze severovýchodu. Ten svou intenzitou většinou zvedá sníh ze země. Podobný jev, Karaburan (Černý buran), se velmi vzácně může vyskytovat i v létě, kdy místo sněhu víří prach. Za zmínku v této souvislosti stojí, že první na světě okřídlená dvoustupňová mezikontinentální raketa, vyvinutá v 50. letech se jmenovala Burja (Буря, česky bouře). Není jasné, zda volbu jména neinspirovalo i jméno klíčové postavy programu, vědce a konstruktéra Valerije Pavloviče Burdakova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buran (Буран) byl sovětský raketoplán s identifikačním číslem 1K1, který byl postaven v roce 1986 jako součást programu Eněrgija-Buran. Jeho první start se měl uskutečnit 29. října 1988, ale 51 sekund před spuštěním odpočtu byl odvolán. Start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, ani nebyla nainstalována podpora života, let byl plně automatický. Původně se počítalo s třídenní misí, nakonec kosmoplán letěl jen 3 hodiny. Po dvou obletech Země přistál na k tomuto účelu postavené přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur.", "tgt_summary": "Buran (, , meaning \"Snowstorm\" or \"Blizzard\"; GRAU index serial number: 11F35 1K) was the first spaceplane to be produced as part of the Soviet/Russian Buran programme. Besides describing the first operational Soviet/Russian shuttle orbiter, \"Buran\" was also the designation for the entire Soviet/Russian spaceplane project and its orbiters, which were known as \"\"Buran\"-class spaceplanes\". Buran completed one uncrewed spaceflight in 1988, and was destroyed in 2002 when the hangar it was stored in collapsed. The \"Buran\"-class orbiters used the expendable Energia rocket, a class of super heavy-lift launch vehicle.", "id": 2387738} {"src_title": "Max Bense", "tgt_title": "Max Bense", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1910 ve Štrasburku jako otec vojáka. V roce 1918 se s rodinou přestěhoval do Nordgermerslebenu poblíž Magdeburgu. Zde vystudoval základní školu. Střední školu vychodil v Haldenslebenu. Roku 1920 se jeho rodina znovu přestěhovala do Kolínu nad Rýnem. Od roku 1930 studoval matematiku, fyziku, geologii, mineralogii a filosofii na Kolínské univerzitě a univerzitě v Bonnu, kde o sedm let později získal hodnost doktora přírodních věd. Následně byl zaměstnán jako fyzik ve společnosti IG Farben. Uvažoval tehdy však o emigraci do Ameriky. Na začátku druhé světové války byl nejprve sice povolán do armády, nakonec se v roce 1941 ale stal výzkumníkem na Elektrotechnickém institutu Dr. Hollmanna v Berlíně a Georgienthalu, který se zabýval zlepšováním německých zbraní. Zde Bense působil až do konce války. Roku 1945 získal místo na univerzitě v Jeně. V roce 1948 z Jeny kvůli komunistickému režimu uprchl do Západního Německa, kde nejprve dočasně pracoval v Rheinisches Kulturinstitutu v Koblenzi. Věnoval se tehdy i spolupráci s rozhlasem, publikoval ale už od roku 1930. V roce 1949 nastoupil na univerzitu ve Stuttgartu, kde se díky svým živým přednáškám mezi studenty brzy stal velmi oblíbeným učitelem. Roku 1950 habilitoval. Mezi lety 1953 a 1958 i 1965 a 1966 přednášel na univerzitě na Ulmu, v 60. letech rovněž Univerzitě výtvarných umění v Hamburku. V druhé polovině 60. let vydal čtyři svazky svého nejvýznamnějšího díla \"Aesthetica\". Podnikal řadu cest do rozličných států Evropy, ale i Izraele, Japonska, Mexika a USA. Roku 1966 byl jmenován řádným profesorem. V roce 1990 ve Stuttgartu zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Bens se pokoušel vytvořit estetiku jako racionální vědu, k čemuž chtěl využít poznatky z lingvistiky a teorie informace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Bense (7. února 1910, Štrasburk – 29. dubna 1990, Stuttgart) byl německý filozof a teoretik umění a vědy, představitel existenciálního racionalismu.", "tgt_summary": "Max Bense (February 7, 1910 in Strasbourg – April 29, 1990 in Stuttgart) was a German philosopher, writer, and publicist, known for his work in philosophy of science, logic, aesthetics, and semiotics. His thoughts combine natural sciences, art, and philosophy under a collective perspective and follow a definition of reality, which – under the term \"existential rationalism\" – is able to remove the separation between humanities and natural sciences.", "id": 1921343} {"src_title": "Machiavellismus", "tgt_title": "Machiavellianism (politics)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem má původ od Niccolò Machiavelliho, především pro jeho dílo \"Vladař\", ve kterém detailně popsal taktiky, které by měl vladař používat, aby si získal a udržel moc. V důsledku popisuje způsob střízlivé vlády oproštěné od emocí. Niccolò Machiavelli navrhl dva možné postupy, jeden mírový a legitimní a druhý je založen na síle. Pokud první postup ztroskotá, je, podle Machiavelliho, nutno využít právě sílu. Proto je jedním z rysů machavellismu povolení odvolání slibu. Ačkoliv Machiavelli uznával pouze svět reálný plný vrtošivé lidské povahy, jeho cíle vždy byly morálně ospravedlnitelné – fungující silný stát. Základem Machiavelliho názoru je fakt, že politika se odehrává v reálném světě a nikoliv ve světě morálním.", "section_level": 1}, {"title": "Politická filosofie machiavellismu.", "content": "Z hlediska politické filosofie lze Machiavellismus vymezit jako koncept, který byl využíván v souvislosti s politickými vůdci, kteří se dostali do vůdčích pozic právě díky svému despotickému a autoritářskému charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Machiavellistická osobnost.", "content": "Podle Richarda Christie a Florence Geis lze zkoumat machiavellismus jako charakterový rys. V jejich dílu \"Studies in machiavellianism\" (1970) určili, že machiavellismus lze spojit s určitým způsobem přístupu ke světu a se způsobem chování. Machiavellismus podle nich není jen charakteristikou vůdců a není přímo spojen s autoritativní osobností a nejedná se ani o psychopatologický fenomén. V díle \"Studies in machiavellianism\" popisují, že většina lidí mohou na určité úrovni prosazovat machiavellismus. Každý jedinec je více či méně ochotný se přetvařovat a klamat ostatní za určitých okolností. Christie a Geis popsali osobností profil machavellianisty, který obsahuje základních pět vlastností: manipulace, amorálnost, cynismus, emoční chladnost a chybějící empatie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Machiavellismus je dnes považován za označení pragmatického a cynického jednání v politice. Machiavellistou je myšlen ten, kdo uznává, že „účel světí prostředky“ (daný účel by však dle Machiavelliho měl být ctnostný) a je ochoten dopouštět se morálně pochybných jednání ve snaze dosáhnout obecně prospěšného cíle.", "tgt_summary": "Machiavellianism as a trope, or \"popular discourse\", in political history is a pejorative term for the supposed political philosophy of the Italian Renaissance diplomat Niccolò Machiavelli, \"a negative caricature of Machiavellian ideology as godless, scheming and self-interested\". Though in discussions of Machiavelli's thought \"Machiavellian\" and \"Machiavellianism\" may be used in reasoned critiques, in general usage the terms more often occur in political polemic, suggesting an unprincipled lust for power, achieved through \"subtle policie, cunning roguerie\" (the earliest dictionary definition in English, from 1611), by the \"Machiavel\", an adherent of these principles. In this trope, as described by Isaiah Berlin, Machiavelli was regarded as \"a man inspired by the Devil to lead good men to their doom, the great subverter, the teacher of evil, \"le docteur de la scélératesse\", the inspirer of St. Bartholomew’s Eve, the original of Iago\". In particular English theatre saw a \"'pseudo-Machiavellian' burlesque stage tradition. Its relation to Machiavelli's political doctrine does not go much beyond its borrowing of the Florentine's name.\" The English stage Machiavel is \"\"a kind of person\", not primarily an exponent of particular political views\", \"a character who promulgates a false facade of virtue covering over an interiority of malevolent power-seeking\". According to one recent scholar, \"the sixteenth-century stage image of Machiavelli as a proponent of political deception of and power-for-power's sake persists today, and for most readers the term 'Machiavellian' still carries negative connotations associated with this conception of him\". The word \"Machiavellian\" is widely used as a pejorative to characterize unscrupulous politicians of the sort Machiavelli advised most famously in \"The Prince\". Machiavelli proposed that immoral behavior, such as the use of deceit and the murder of innocents, was normal and effective in politics. He also notably encouraged politicians to engage in evil when it would be necessary for political expediency. The book gained notoriety due to claims that it teaches \"evil recommendations to tyrants to help them maintain their power\". In the 20th century the word \"Machiavellianism\" also became used in psychology as the name of a personality trait, one that is also included in the dark triad with narcissism and psychopathy.", "id": 563573} {"src_title": "Odra", "tgt_title": "Oder", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení pod Fidlovým kopcem v Oderských vrších na Moravě (Olomoucký kraj), v Česku protéká českou částí Slezska (Moravskoslezský kraj); v Polsku Slezským vojvodstvím, Opolským vojvodstvím, Dolnoslezským vojvodstvím, Lubušským vojvodstvím a Západopomořanským vojvodstvím; a v Německu Braniborskem a Meklenburskem-Předním Pomořanskem. Poté, co opustí hory, protéká převážně v široké terasovité dolině, která se rozšiřuje z 2 až 3 km na 10 až 20 km. Tato dolina vznikla díky odtoku vody z ledovců po poslední době ledové. Pod ústím Lužické Nisy dosahuje šířky 200 m. Je mohutným tokem, jehož břehy jsou chráněny protipovodňovými valy. Ve vzdálenosti 84 km od ústí se dělí na dvě ramena. Největší větve ústí do Štětínské delty. Do 19. století platilo, že Štětínská delta je ohraničena na severu ostrovy Uznojem (západně) a Wolin (východně) a třemi rameny mezi ostrovy a pevninou (Dziwna, Svina a Peene) se vlévá do Baltského moře. S nástupem moderní vědy a univerzální klasifikace se Štětínský záliv už nepovažuje za součást řeky Odry nýbrž za součást Baltského moře a Dziwna, Svina a Peene jsou klasifikovány jako mořské průlivy. Současně za ústí řeky Odry se považuje místo kde se Odra vlévá do nejjižnější části Štětínského zálivu, tzv. Odřanské roztoky (Roztoka Odrzańska) u města Police.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Největším městem na \"Odře\" je Vratislav.", "section_level": 1}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Celkově největším přítokem Odry je řeka Warta, která přitéká zprava u Kostřína. V místě soutoku je delší než samotná Odra.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Nejvyšších průtoků dosahuje Odra na jaře především v březnu a v dubnu. V létě její hladina klesá, ale pokles je střídán občasnými vzestupy v důsledku dešťů. V zimě průtok řeky začíná souvisle stoupat. V silných zimách řeka zamrzá. Průměrný průtok Odry na dolním toku u vsi Gozdowice, která se nachází zhruba 30 km pod soutokem s Wartou, činí 547 m³/s. Vzestupy hladiny na horním toku činí 6 až 7 m a na středním 4 až 5 m. K velkým povodním na Odře dle kronik města Vratislavi došlo v letech 1348, 1464, 1564 a v roce 1903. Dosud největší povodeň nastala v červenci 1997, kdy protékalo Vratislaví 3600 m³/s. Průměrné měsíční průtoky Odry (m³/s) ve stanici Gozdowice: (období 1900–1994)", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim Odry na území České republiky.", "content": "Průměrný dlouhodobý průtok Odry v místě, kde opouští území České republiky činí 49 m³/s. Pod soutokem s řekou Olší činí průměrný průtok téměř 63 m³/s. Většina toků v této části povodí, kromě horské části povodí řeky Olše, patří do horské-sněhové oblasti. Maxim dosahují od března do května. Minimální průtoky mají v zimních měsících. Horská část povodí Olše patří do horské-sněhovodešťové oblasti s maximálními průtoky od května do července. Průměrné měsíční průtoky Odry (m³/s) v Bohumíně v roce 2010: Hlásné profily na území České republiky:", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Západní rameno delty je využívané pro vodní dopravu, která je možná až k ústí Opavy a pro velké lodě k městu Koźle. Je regulovaná jezy. Pomocí plavebních kanálů je spojena s řekami Havola, Spréva, Visla a Kłodnica.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V povodí Odry (u řeky Warty) má své historické jádro polský stát. U osady Cedynia nacházející se v Lubušské zemi na pravém břehu řeky Odry, došlo v roce 972 k odražení první německé invaze do Polska. Za 2. světové války představovala důležitou a silnou obranou linii německé armády. Sovětská armáda v průběhu Viselsko-oderské operace v roce 1945 obsadila 1. ukrajinským frontem horní tok řeky. Zároveň 1. běloruský front obsadil několik předmostí na západním břehu (např. Kostřínské předmostí). To umožnilo zahájení Berlínské operace.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po řece Odře se jmenuje i pár mezinárodních vlaků kategorie expres společností České dráhy a ZSSK jezdící (k r. 2016) v trase: (Praha – Olomouc –) Bohumín – Žilina a zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odra (; slezsky \"Uodra\"; ; dolnolužickosrbsky \"Wodra\"; latinsky ve starověku \"Viadua, Viadrus\", latinsky ve středověku \"Odera, Oddera\") je řeka ve Střední Evropě. Pramení v Česku a teče přes západní Polsko, dále vytváří severní 187 km dlouhou hranici mezi Polskem a Německem. Odra je 854 km dlouhá řeka, z toho 113 km je v Česku, 742 km v Polsku (včetně 187 km jako hraniční řeka mezi Německem a Polskem). Je druhou nejdelší řekou v Polsku. Odvádí vodu ze 118 861 km², z toho 106 056 v Polsku (89 %), 7217 v Česku (6 %) a 5587 v Německu (5 %). Před regulací toku byla řeka dlouhá přes 1000 km.", "tgt_summary": "The Oder (, ; Czech, Lower Sorbian and ; ) is a river in Central Europe and Poland's third-longest river after the Vistula and Warta. It rises in the Czech Republic and flows through western Poland, later forming of the border between Poland and Germany as part of the Oder–Neisse line. The river ultimately flows into the Szczecin Lagoon north of Szczecin and then into three branches (the Dziwna, Świna and Peene) that empty into the Bay of Pomerania of the Baltic Sea.", "id": 1319414} {"src_title": "Národní park Podyjí", "tgt_title": "Podyjí National Park", "src_document": [{"title": "Flóra.", "content": "NP Podyjí patří mezi druhově nejbohatší velkoplošná chráněná území ČR. Krajinné podmínky umožňují růst jak rostlin chladno- a stínomilných v hlubokých údolích, tak i teplomilných na výslunných stráních. Nepůvodní rostlinné druhy můžeme nalézt jen v okrajových částech parku. Pouze rozšiřování akátu ve východních částech parku je závažnějším problémem. Vyskytuje se zde 77 druhů chráněných rostlin, jako kýchavice černá, měsíčnice vytrvalá, brambořík nachový, divizna nádherná, koniklec velkokvětý, kosatec dvoubarvý, volovec vrbolistý, 18 druhů orchidejí a další. Mezi zajímavá společenství patří např. suťová pole, porostlá mechy a lišejníky, bohaté mokřadní i suché louky, skály, skalní stepi, v Evropě unikátní plochy suchých a teplých vřesovišť a stepních lad, které vznikly dlouhodobou pastvou dobytka. Na východním okraji NP se nachází zbytky rozvolněných doubrav, které byly v minulosti vykáceny a přeměněny na pastviny, na nichž se časem vlivem pastvy vytvořila unikátní náhradní společenstva s převládajícím vřesem obecným. Pásmo tzv. znojemských vřesovišť se táhne od Znojma až daleko do Rakouska za Retz.", "section_level": 1}, {"title": "Mykoflóra.", "content": "V národním parku se vyskytuje řada vzácných a chráněných druhů makromycetů. Z druhů uvedených v Červeném seznamu hub České republiky jsou to především baňka velkokališná (\"Sarcosphaera coronaria\"), bělochoroš lužní (\"Postia subcaesia\"), bránovitka přezkatá (\"Steccherinum oreophilum\"), černorosol bělavý (\"Exidia thuretiana\"), helmovka dojvonná (\"Mycena diosma\"), hlíva čepičkatá (\"Pleurotus calyptratus\"), hlívička stopkatá (\"Hohenbuehelia auriscalpium\"), holubinka Raoultova (\"Russula raoultii\"), holubinka sluneční (\"Russula solaris\"), houžovec bobří (\"Lentinellus castoreus\"), houžovec medvědí (\"Lentinellus ursinus\"), choroš oříš (\"Polyporus umbellatus\"), káčovka jeřábová (\"Biscogniauxia repanda\"), káčovka ploská (\"Biscogniauxia simplicior\"), korálovec ježatý (\"Hericium erinaceus\"), kržatka ostnitá (\"Flamulaster muricatus\"), kuřátka křehká (\"Ramaria gracilis\"), kyjanka zakouřená (\"Clavaria fumosa\"), límcovka natřená (\"Stropharia inuncta\"), mozkovka rosolovitá (\"Ascotremella faginea\"), pavučinec plyšový (\"Cortinarius orellanus\"), pečárka Benešova (\"Agaricus benesii\"), pórnatka klamná (\"Ceriporiopsis aneirina\"), prášivka polní (\"Bovista graveolens\"), pýchavka loupavá (\"Lycoperdon marginatum\"), řasnatka modromléčná (\"Peziza saniosa\"), sametovka pochybná (\"Conocybe ambigua\"), strmělka Houghtonova (\"Clitocybe houghtonii\"), šťavnatka holubinková (\"Hygrophorus russula\"), šťavnatka zlatá (\"Hygrophorus aureus\"), štítovka stinná (\"Pluteus umbrosus\"), štítovka Thomsonova (\"Pluteus thomsonii\"), tlustěnka mléčná (\"Scytinostroma galactinum\"), třepenitka vlhkožijná (\"Hypholoma subericeum\"), voskovička černavá (\"Holwaya mucida\"), závojenka modrá (\"Entoloma euchroum\"), závojenka sítinová (\"Entoloma juncinum\") a žilnatka bledá (\"Phlebia centrifuga\").", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Z bohatě zastoupených živočichů žije na území parku vydra říční, ve stepních partiích i na vřesovištích sysel obecný. Mezi vzácné ptáky patří dudek chocholatý, čáp černý, výr velký, skorec vodní, kvakoš noční a další. Z plazů se v NP Podyjí vyskytují všechny druhy užovek. Rovněž hmyz je zastoupen mnoha jinde vzácnými druhy, jako je například roháč obecný, kudlanka nábožná, tesařík obrovský, nosorožík kapucínek, otakárek ovocný, jasoň dymnivkový a jiné. Negativní vliv na faunu v řece Dyji mají dvě velké přehrady na okrajích chráněné části jejího toku. Na horním okraji je to Vranovská přehrada a na dolním Znojemská. Tyto stavby ovlivňují teplotní poměry v řece a jsou zároveň nepřekonatelnou překážkou pro migrující živočichy. Díky chladnému přítoku vody z přehrady se změnil tok Dyje na pstruhové pásmo a pozdější vznik Znojemské přehrady zcela vytěsnil i typické druhy jako byla ostroretka stěhovavá či ouklejka pruhovaná. I tak bylo v řece zjištěno 32 druhů ryb – především pstruh, lipan a siven americký. Mimořádně pestrý je i přehled savců. Na území parku je jich 65 druhů. Druhů ptáků je zde 152, dvě třetiny z nich zde hnízdí; dále 7 druhů plazů a značné zastoupení obojživelníků. Hmyz je tu zastoupen také velmi bohatě, za zmínku stojí alespoň 12 zvláště ohrožených druhů motýlů. Takto vysoká biodivezita je způsobena stykem dvou základních biogeografických oblastí střední Evropy – Hercynské a Panonské krajiny, navíc s alpskými i karpatskými prvky. Díky vhodným podmínkám se zde projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, s kterými se pak můžeme setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Správa Národního parku Podyjí sídlí na adrese: Na vyhlídce 5, 669 03 Znojmo. Návštěvnické středisko je v obci Čížov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Podyjí je dosud jediným moravským národním parkem. Byl vyhlášen 1. července 1991 nařízením vlády ČR č. 164/1991 Sb. v nejcennějších oblastech bývalé CHKO Podyjí (tato CHKO byla vyhlášena roku 1978 na rozloze 103 km²). Národní park Podyjí je se svou rozlohou nejmenším národním parkem v České republice. Na dolnorakouské straně na něj navazuje Národní park Thayatal. Jeho celková rozloha je 63 km². Nejvyšší bod má nadmořskou výšku 536 m n. m. Nejnižším bodem je 207 m n. m. Park je zalesněn z 84 %, v listnatých se zde vyskytují mnohé vzácné dřeviny a hlavně endemický jeřáb muk hardeggský. NP Podyjí se rozkládá podél řeky Dyje protékající 40 km dlouhým, hlubokým meandrovitým údolím mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. Na jihovýchodním okraji NP se na spojnici Znojmo - Hnanice nalézá unikátní pásmo stepních vřesovištních lad. Údolí řeky Dyje má kaňonovitý charakter a Dyje zde vytváří mnoho meandrů lemovaných skalními útvary a kamennými moři. Na již vyhlášený Národní park Podyjí navázalo v roce 2000 vyhlášení Národního parku Thayatal na rakouské straně hranice. Území NP Thayatal navazuje bezprostředně na území NP Podyjí na moravske straně. Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí – je to nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí v České republice. Ve východní části národního parku se na řece nachází vodní nádrž Znojmo. Obdobná údolí byla totiž zničena např. výstavbou přehrad nebo chatovou zástavbou. Za svou zachovalost Podyjí vděčí především terénu a poloze na hranicích a také existenci hraničního pásma v 50.–80. letech. Neexistují zde žádné funkční stavby – pouze na rakouské straně malé městečko Hardegg, kde zároveň sídlí správa rakouského parku. Podloží parku je převážně tvořeno Českým masivem – což je pevné a velmi staré podloží, jeho východní okraj zasahuje do Dyjsko-svrateckého úvalu. Nejvýznamnějším procesem ve formování krajiny bylo rychlé zařezávání Dyje do krajiny v třetihorách, do hloubky 100–200 metrů, a mrazová modelace krajiny v blízké geologické minulosti. Vyskytují se zde skalní amfiteátry, srázné stěny, meandry i pseudokrasové jeskyně. Typické jsou pro Podyjí rozsáhlá kamenná a balvanitá moře s typickou faunou a florou.", "tgt_summary": "Podyjí National Park () is a national park in the South Moravian Region of the Czech Republic. Adjacent to Austria's Thayatal National Park on the border, together they are referred to as the Inter-National park. Podyjí is one of the Czech Republic's four national parks. It protects near-natural forests along the deep Dyje River valley. The well-preserved state of the biome of the park is cited as being unique in Central Europe.", "id": 764296} {"src_title": "Bulat Okudžava", "tgt_title": "Bulat Okudzhava", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině komunistických funkcionářů, kteří přišli studovat na Komunistickou akademii v Moskvě ve čtvrti Arbat. Dětství strávil střídavě v Tbilisi a v Moskvě. V roce 1937 byli rodiče zatčeni v rámci stalinských čistek. Otec byl 4. srpna 1937 po vykonstruovaném procesu zastřelen, matka byla uvězněna v koncentračním táboře „Karlag“ (Карлаг), Karagandská oblast, Kazachstán. Bulat žil s babičkou v Moskvě. V roce 1942 se přihlásil ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Byl několikrát raněn. Po válce studoval filologii v Tbilisi, studia dokončil v roce 1950. V letech 1950–1954 pracoval jako učitel v obcích Šamordinovo (Шамордино) a Vysokiniči (Высокиничи) v Kalužské oblasti. V letech 1954–1956 pracoval jako redaktor nakladatelství \"Molodaja gvardija\" (Молодая гвардия), kde redigoval poezii v časopisu \"Litěraturnaja gazeta\" (Литературная газета). V té době začal psát a od roku 1955 také veřejně zpívat.. V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS a po rehabilitaci rodičů vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1959 se přestěhoval zpět do Moskvy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky. V časopisech publikoval od roku 1953. První básnickou sbírku \"Lyrika\" (Лирика) vydal v roce 1956 v Kaluze, druhá sbírka \"Ostrovy\" mu vyšla v roce 1959. Jeho prozaickým debutem byla povídka \"Ahoj študente\" (Будь здоров, школяр). O její vydání se zasloužil Konstantin Paustovskij. Významné autobiografické povídky jsou: \"Nás vzbudilo ráno již chladné...\" (Litěraturnaja gazeta 17, 1974) o odchodu mladičkých dobrovolníků do války; \"Soukromý život Alexandra Sergejeviče Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Jurieviče Lermontova\" (Litěraturnaja gazeta 47, 1976), kterou sám autor hodnotí slovy: „smutná povídka o mých smutných učitelských koncích“; \"Dílčí neúspěchy v celé řadě úspěchů\" (Družba narodov 1, 1979) groteska ze života mladého redaktora. V roce 1962 byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR. V roce 1963 se mu dostalo prvního mezinárodního ocenění: obdržel hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v Jugoslávii za písničku \"Cínovej vojášek mýho syna\". Velkou popularitu získal především v Polsku. V roce 1971 vydal svůj první historický román \"Nebohý Avrosimov\", vyšlo časopisecky v roce 1969 pod názvem Бедный Авросимов (Družba narodov 1969), první knižní vydání vyšlo pod názvem \"Doušek svobody\", Глоток свободы, Politizdat, 1971). Okudžavovy písně byly hudebně jednoduché, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru staly velmi populární. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho odstranění, usilovali o zlepšení podmínek v rámci socialismu. V roce 1991 během pobytu v USA se u něj projevila srdeční choroba. Musel absolvovat operaci srdce a po uzdravení již veřejně vystupoval velmi málo.", "section_level": 1}, {"title": "Okudžava a Československo.", "content": "Poprvé navštívil Československo v roce 1964. Tehdy zde veřejně nevystoupil, pro Československý rozhlas ale nahrál písničku \"Balada o starým králi\". Okudžavovi čeští překladatelé jsou Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Dvořák, Milan Dvořák, Jiří Honzík, Petr Kovařík, Jaromír Nohavica, Anna Nováková, Jiří Vondrák. Okudžavovy písničky zpívali a zpívají: V roce 1975 napsal Vladimír Merta píseň „Na dluh Bulatu Okudžavovi“, která byla nahrána v roce 1988 na LP desce Vladimír Merta 1. V České republice hrál Okudžava dvakrát: 27. října 1995 koncertoval v Divadle Husa na provázku v Brně a 29. října 1995 v pražském Divadle Komedie. Brněnský koncert uváděl Jiří Vondrák, pražský pak Jiří Suchý. Tyto koncerty byly posledním vystoupením Bulata Okudžavy na veřejnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bulat Šalvovič Okudžava, rusky , (9. května 1924, Moskva, Sovětský svaz – 12. června 1997, Paříž, Francie) byl básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu. V několika filmech působil jako scenárista, herec a autor filmové hudby.", "tgt_summary": "Bulat Shalvovich Okudzhava (; ; ; May 9, 1924 – June 12, 1997) was a Soviet and Russian poet, writer, musician, novelist, and singer-songwriter of Georgian-Armenian ancestry. He was one of the founders of the Soviet genre called \"author song\" (\"авторская песня\", \"avtorskaya pesnya\"), or \"guitar song\", and the author of about 200 songs, set to his own poetry. His songs are a mixture of Russian poetic and folksong traditions and the French \"chansonnier\" style represented by such contemporaries of Okudzhava as Georges Brassens. Though his songs were never overtly political (in contrast to those of some of his fellow Soviet bards), the freshness and independence of Okudzhava's artistic voice presented a subtle challenge to Soviet cultural authorities, who were thus hesitant for many years to give him official recognition.", "id": 1410066} {"src_title": "Okres Třebíč", "tgt_title": "Třebíč District", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po roce 1849 vznikly kraje a tehdejší soudní okres Třebíč se stal částí politického okresu Jihlava, soudní okres Náměšť nad Oslavou byl tvořen 19 obcemi a stal se součástí politického okresu Moravský Krumlov. Třebíčský soudní okres byl tvořen 39 obcemi, v roce 1855 se Třebíč i Náměšť nad Oslavou staly sídly smíšených okresních úřadů pod krajskými městy. Roku 1868 vznikl politický okres Třebíč, který začleňoval soudní okresy Náměšť n. Osl. a Třebíč. Tento okres sousedil s politickými okresy Velké Meziříčí, Jihlava, Dačice, Hranice, Krumlov a Brno. V roce 1925 okresy již měly v důsledku slučování a odlučování obcí 66 obcí (p. o. Třebíč) resp. 37 obcí (p. o. Náměšť nad Oslavou). Během druhé světové války zůstala struktura okresu stejná a v roce 1945 vznikl v Třebíči okresní národní výbor. Po reformách v roce 1949 byl soudní okres Náměšť nad Oslavou zrušen a většina jeho obcí byla začleněna do politického okresu Velká Bíteš, dvě obce do nového politického okresu Rosice, čtyři obce do politického okresu Třebíč. Do politického okresu Třebíč bylo začleněno i 11 obcí z politického okresu Hrotovice, tři obce z okresu Jihlava a jedna obec z okresu Moravské Budějovice. Politický okres Moravské Budějovice (jež byl při reformách v roce 1960 sloučen s okresem Třebíč) vznikl v roce 1896 a skládal se ze soudního okresu Moravské Budějovice a ze soudního okresu Jemnice. Soudní okres Moravské Budějovice byl dříve součástí politického okresu Znojmo a s. o. Jemnice byl dříve součástí p. o. Dačice. K obvodu s. o. Moravské Budějovice v roce 1854 příslušelo 30 obcí, k obvodu s. o. Jemnice příslušelo v tomtéž roku 43 obcí, v roce 1869 již k obvodu s. o. Moravské Budějovice příslušelo 45 obcí a v roce 1908 již 50. K obvodu s. o. Jemnice příslušelo v roce 1869 již 44 obcí, další roky se počet již neměnil. Po vytvoření politického okresu Moravské Budějovice měl tak okres 93 obcí, v roce 1938 již měl okres jen 90 obcí. V důsledku mnichovské dohody však bylo odtrženo 15 obcí (připojeny k župě Dolní Dunaj v Rakousku a připojeno 30 obcí z bývalého politického okresu Znojmo 30 obcí, z bývalého politického okresu Krumlov bylo připojeno dalších 52 obcí (z hlediska práva až v roce 1942). Politický okres Moravské Budějovice tak měl mezi lety 1938 a 1942 celkem 157 obcí. Po druhé světové válce byly obce navráceny původním okresům a okresy byly opět reorganizovány, politický okres Moravské Budějovice měl tak 88 obcí. K roku 1960 byl okres připojen k okresu Třebíč, některé obce však byly připojeny k okresu Znojmo a některé k okresu Jindřichův Hradec. Další zvětšení území okresu nastalo při reformách v roce 1960, okres Třebíč měl tehdy 196 obcí. Bylo k němu přičleněno 60 obcí z okresu Moravské Budějovice, 32 obcí z okresu Velká Bíteš, 12 obcí z okresu Velké Meziříčí, 10 obcí z okresu Dačice, pět obcí z okresu Moravský Krumlov a jedna obec z okresu Třešť. V tomto roce byl okres začleněn do Jihomoravského kraje a v roce 2000 se stal součástí tehdejšího Jihlavského kraje, který byl v roce 2001 přejmenován na kraj Vysočina. Po tzv. kůrovcové kalamitě v roce 2018 a 2019 by měla být odstraněna přibližně čtvrtina smrkového porostu v okrese Třebíč.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozloha.", "content": "V roce 1900 měl politický okres Třebíč celkovou plochu 720,1 km², podobnou rozlohu měl až do reforem v roce 1949, kdy se z okresu stal již pouze okres Třebíč a ten měl plochu 618,78 km². Politický okres Moravské Budějovice měl k roku 1900 705,3 km², v roce 1950 po dalších reformách již měl 657,04 km². Ke konci roku 2003 měl okres celkovou plochu 1 518,61 km², z toho bylo 64,15 % zemědělských pozemků (z 87,35 % jsou tvořeny ornou půdou) a 35,85 % plochy tvořily ostatní pozemky (z toho bylo 75,67 % lesů).", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf.", "content": "Téměř na celém území okresu se rozkládá Českomoravská vrchovina, většinu bývalého soudního okresu Třebíč pokrývá Jaroměřická kotlina a její část nazývaná Třebíčská kotlina. Bývalý soudní okres Náměšť nad Oslavou pokrývá z větší části Znojemská pahorkatina. Ze severu a západu zasahuje do území okresu ještě Brtnická vrchovina, ve které se nachází i nejvyšší vrchol v okresu Třebíč – 711 metrů vysoká hora Mařenka (v literatuře se uvádí i 710 metrů). Severně od Náměště nad Oslavou se nachází i určitá část Bítešské vrchoviny. Všechny tyto geomorfologické prvky jsou součástí tzv. Jevišovické pahorkatiny. Dalšími významnými vrcholy na území okresu Třebíč a zároveň v tzv. Jihlavské části (tj. jihozápad tehdejšího třebíčského hejtmanství) českomoravské vrchoviny jsou Kobylí Hlava u Heraltic (686 metrů), Zadní hora u Starče (633 metrů), Pekelný kopec u Slavic (563 metrů), Strážná hora v Třebíči (479 metrů) a Klučovská hora (594 metrů) s již nefungujícím televizním vysílačem pro oblast okolo Třebíče. Vrcholy, jež leží na tzv. Žďárské vrchovině (tj. zbytek třebíčského hejtmanství) jsou: Smrček u Svatoslavi (671 metrů), Číhalský kopec u Račerovic (585 metrů), Jelení hlava u Věstoňovic (616 metrů), Křemel u Hostákova (491 metrů), Vlčí kopec u Kladerub nad Oslavou (420 metrů), Zelený kopec u Mohelna (491 metrů, s rozhlednou Babylon) a Biskupský kopec u Lhánic (398 metrů). Ve východní části hejtmanství je jediným výrazným kopcem Rapotický kopec u Rapotic (513 metrů). Bývalý politický okres Moravské Budějovice je také pokryt útvary Českomoravské vrchoviny, tyto útvary jsou součástí tzv. Jevišovické pahorkatiny. V bývalém s. o. Moravské Budějovice je převážně kotlina Jaroměřická, v bývalém s. o. Jemnice je dělena na kotlinu Jemnickou. Do východní části s. o. Moravské Budějovice zasahuje i Znojemská pahorkatina, jihozápadní část s. o. Moravské Budějovice a jihovýchodní část Jemnického s. o. pokrývá Bítovská pahorkatina. Severní část jemnického s. o. přísluší pod Brtnickou vrchovinu. V této části leží i nejvyšší vrchol bývalého politického okresu Moravské Budějovice a jeden z nejvyšších vrcholů nynějšího okresu Třebíč – vrchol Maková (683 metrů).", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Okresem protéká řeka Jihlava, jež tvořila i přirozenou hranici na jihovýchodě okresu, dalšími významnějšími řekami protékajícími okresem jsou: Rokytná (jež pramení ještě jako Rokytka na západě okresu), Oslava, Jevišovka, Chvojnice, Stařečský potok či Želetavka. Na většině území se průměrné teploty v průběhu roku pohybují od 4 do 7 stupňů Celsia a roční srážkový průměr dosahuje cca 600 mm. Do výstavby vodní nádrže Dalešice mezi lety 1970 a 1978 nad řekou čnělo ostré údolí s vysokými skálami, nedaleko Hartvíkovic měl být sráz o výšce 100 metrů nad hladinou řeky a u Senorad měla být Malá skála, jež čněla 150 metrů nad hladinou řeky. Průměrná výška tehdejšího hejtmanství je kolem 450–500 metrů nad mořem, nejvyšším místem má být vrchol hory Mařenky a nejnižším místem okresu je údolí řeky Oslavy v místech hranice okresů Třebíč a Znojmo. Bylo připraveno rozšíření heraltických vrtů podzimní vody. Důvodem bylo to, že výnosnost heraltického zdroje klesá, dříve dával 25 litrů za vteřinu, v roce 2017 10 litrů za vteřinu. Stejně tak se připravuje recyklace prací vody, která je použita na pročištění filtrů z pramenů heraltického vodního zdroje. Okres Třebíč má velký problém se suchem, např. v dubnu 2019 napršelo za většinu měsíce 2,9 mm srážek, průměr dosahuje 40 mm srážek. Spojeno s tím je i zvýšené riziko požárů.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejdůležitější dopravní tepnou jsou silnice vedoucí ze západu na východ (otevřena v roce 1749 a vedoucí od Jihlavy přes Brtnici, Okříšky, Třebíč, Vladislav, Náměšť nad Oslavou do Brna), na začátku 21. století je přebudovávána i silnice vedoucí z jihu na sever. Okres Třebíč má i přímé napojení na dálnici D1 a to přes silnici z Náměště nad Oslavou přes Jinošov a také severojižní silnicí přes Velké Meziříčí. V roce 1886 byla dostavěna železniční trať vedoucí z Okříšek do Brna s odbočkou na Vídeň a v roce 1909 byla (spolu s železniční tratí vedoucí z Okříšek do Znojma) odkoupena státem. Již v roce 1919 měla Třebíč telefonický úřad a v Třebíči i Náměšti nad Oslavou byl i úřad telegrafický. V okrese Třebíč je celkem 1081 km silnic I., II. a III. třídy. Okresem neprobíhá žádná dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "V roce 1900 v politickém okresu žilo asi 75 obyvatele na kilometr čtvereční, z toho v s. o. Náměšť nad Oslavou žilo 59 ob./km², v s. o. Třebíč žilo 85 ob./km². V roce 1930 žilo na okrese 83 ob./km² (s. o. Náměšť nad Oslavou 66 ob./km² a s. o. Třebíč 93 ob./km²) a v roce 1950 žilo v tehdejším okresu Třebíč 82 ob./km². V roce 2005 žilo 53,24 procenta obyvatel ve městech a hustota zalidnění byla 77 ob./km². V politickém okresu či následném okresu žila do roku 1918 většina obyvatel české národnosti, jen menší procento bylo národnosti německé a minimální procento bylo národnosti cizí. Po roce 1918 již ubylo i německé národnosti a většinu tvořili Češi. V roce 1930 ještě žilo v okresu 177 obyvatel židovské národnosti. V oblasti náboženské měla v okresu většinovou podporu církev katolická, v roce 1880 ještě žilo v okresu 1132 občanů židovského vyznání, toto číslo postupně klesalo, naopak narůstal podíl občanů hlásících se k církve evangelické a po roce 1920 i hlásících se k československé církvi. Po roce 1920 narostlo i číslo občanů označujících sama sebe jako bez vyznání. V roce 1900 žilo v politickém okresu Moravské Budějovice asi 59,4 obyvatele na kilometr čtvereční, z toho v s. o. Moravské Budějovice žilo 64,1 ob./km², v s. o. Jemnice žilo 52,9 ob./km². V roce 1930 se počet obyvatel na kilometr čtvereční zvýšil v celém p. o. na 61, v roce 1950 poklesla na 51,8 ob. na km². Politický okres byl převážně český, stejně jako třebíčský p. o., jen na jihu jemnického s. o. byly obce, kde i třetina obyvatel byla německého původu. Z jiných národností žili v p. o. ještě rusíni, poláci a hlavně židé. V oblasti náboženské byl okres prakticky po celou dobu své existence převážně katolický, pouze minoritní procenta obyvatel byla židovského vyznání či příslušníci církve československé nebo evangelické.", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnanost.", "content": "V roce 1900 bylo celkem aktivně pracujících (zaměstnaných) obyvatel v tehdejším politickém okrese Třebíč 26 249, nezaměstnaných (tj. bez povolání) bylo tehdy 27334 a v domácích službách byl zaměstnáno 745 osob. Celkový počet obyvatel v tehdejším p. o. byl 54 328. V roce 1930 bylo nezaměstnaných celkem 28 007 osob (v s. o. Náměšť n. O. 8 111 osob a v s. o. Třebíč 19 896 osob), zaměstnaných v celém okrese bylo 26 180 osob (v s. o. Náměšť nad Oslavou 7 109 osob a v s. o. Třebíč 19 071 osob). Domácích zaměstnanců a pomáhajících členů rodin bylo v celém okrese dohromady 5 804. Nejvíce pracujících pracovalo jako dělníci, druhé nejpočetnější postavení v zaměstnání bylo \"\"samostatní\"\". V tehdejším politickém okrese Moravské Budějovice bylo v r. 1900 celkem 17 580 nezaměstnaných, v domácích službách bylo celkem 474 osob. Celkový počet obyvatel byl v tomto roce 41 784. V roce 1930 bylo nezaměstnaných celkem 17 802 obyvatel, z toho 11 879 v s. o. Moravské Budějovice a 5 923 v s. o. Jemnice. Na rozdíl od p. o. Třebíč bylo nejvíce pracujících v kategorii \"samostatní\", druhé nejpočetnější povolání bylo \"dělníci\". V roce 2003 byl průměrný plat v okrese Třebíč 13 778 korun Českých, počet stabilně zaměstnaných na okrese byl 23 207, počet nezaměstnaných byl 8 258. To znamenalo míru nezaměstnanosti ve výši 14 %. V okrese Třebíč má v roce dle investičních pobídek vzniknout 200 nových pracovních míst.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Nejvýznamnější střední školou na tehdejším politickém okrese bylo Třebíčské gymnázium a po roce 1918 měly být zřizovány další střední školy. V samotné Třebíči bylo v roce 1930 zaměstnáno ve školství 122 osob (z toho 113 učitelů) a několik českých i německých obecných i měšťanských škol. Další školy byly i v Náměšti nad Oslavou i v jednotlivých obcích. V roce 1919 bylo v třebíčském hejtmanství 83 obecných škol, z toho 2 německé. Mezi těmito školami bylo 7 pětitřídních, 5 čtyřtřídních (z toho 1 německá), 7 trojtřídních (z toho jedna německá), 24 dvojtřídních a 38 jednotřídních. V hejtmanství byly i 4 měšťanské školy (všechny v Třebíči), 5 pokračovacích škol, 2 zimní hospodářské školy, obchodní škola v Třebíči a gymnázium v Třebíči. Další školské středisko (a jediné významnější v tehdejším p. o. Mor. Budějovice) bylo ve městě Moravské Budějovice, další méně významné školy byly i v Jemnici a Jaroměřicích nad Rokytnou.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "V roce 1930 v s. o. Třebíč pracovalo 223 pracovníků v celkem 58 zařízeních a v s. o. Náměšť nad Oslavou pracovalo 21 pracovníků ve 13 zařízeních, v tomtéž roce v s. o. Moravské Budějovice pracovalo ve zdravotnictví celkem 75 pracovníků ve 26 zařízeních, v s. o. Jemnice pracovalo 21 osob v 11 zařízeních.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází silnice I. třídy I/23 a I/38. Silnice II. třídy jsou II/112, II/151, II/152, II/349, II/351, II/360, II/361 II/390, II/392, II/393, II/396, II/399, II/400, II/401, II/402, II/403, II/405, II/408, II/410 a II/411.", "section_level": 1}, {"title": "Významné firmy.", "content": "V okresu sídlí společnost MANN+HUMMEL Group, byla založena v roce 1941 v německém Ludwigsburgu a je předním světovým expertem na filtrační systémy. Dodává originální sériové výrobky a řešení pro mezinárodní automobilový a strojírenský průmysl. Portfolio produktů společnosti zahrnuje průmyslové filtry, řadu produktů na snížení emisí dieselových motorů, membránové filtry pro filtraci vody a filtrační zařízení. Na území České republiky zastupují MANN+HUMMEL Group tři společnosti. Dvě z nich sídlí v Nové Vsi: MANN+HUMMEL (CZ) s.r.o. a MANN+HUMMEL Service s.r.o. a zaměstnávají dohromady přes 1200 zaměstnanců. MANN+HUMMEL Innenraumfilter CZ s.r.o. sídlí v Uherském Brodě a zaměstnává téměř 300 zaměstnanců. Ve výrobním závodě MANN+HUMMEL (CZ) s.r.o. se vyrábějí kapalinové a vzduchové filtry i další komponenty pro strojírenský, převážně automobilový průmysl. MANN-FILTER je nejsilnější zahraniční značkou filtrů v České republice a na Slovensku a pod její značkou se v Nové Vsi vyrobí přibližně 20 milionů filtrů ročně. Centrum sdílených služeb MANN+HUMMEL Service s.r.o. poskytuje servisní služby pro ostatní pobočky MANN+HUMMEL Group. Do portfolia firmy patří služby v oblasti účetnictví a financí, výzkumu a vývoje, IT & SAP, kvality, lidských zdrojů, managementu projektů, nákupu a dalších. Část společnosti sídlí také v Technologickém parku v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí .", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 1. ledna 2007 byly v okrese Třebíč začleněny také obce:", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Třebíč je okresem v Kraji Vysočina, celý okres leží na Moravě. Jeho dřívějším sídlem bylo město Třebíč. Okres Třebíč jako správní jednotka vznikl v roce 1855, později, roku 1868, byl v Třebíči zřízen okresní úřad. Poslední reorganizace okresu proběhly v letech 1948 a 1960. Od té doby se od okresu oddělilo pouze několik málo obcí na západě, severu a východě. Podnebí je suchozemské, drsnější a vlhčí ve vyšších polohách severní a severozápadní části okresu, sušší a teplejší na východě a jihovýchodě. V obci Kojetice se nachází kulturní a vinařské centrum Sádek, jediná vinice v Kraji Vysočina spadající jako enkláva do Znojemské vinařské podoblasti. Dlouhodobý teplotní průměr okresu je asi 7,2–7,9 stupňů Celsia a srážkový průměr kolem 500 mm (z toho ve vegetačním období asi 375 mm), výši srážek negativně ovlivňuje srážkový stín Jihlavských vrchů. V rámci kraje sousedí na západě s okresem Jihlava a na severu s okresem Žďár nad Sázavou. Dále pak sousedí na východě a jihovýchodě s okresy Brno-venkov a Znojmo Jihomoravského kraje a na jihozápadě s okresem Jindřichův Hradec Jihočeského kraje. V roce 2018 byl vydán geocoin (v rámci hry Geocaching) s obrysem okresu Třebíč.", "tgt_summary": "Třebíč District () is a district (\"okres\") within the Moravian part of the Vysočina Region in the Czech Republic. Its capital is the town of Třebíč, the second largest town in the Vysočina Region.", "id": 1797728} {"src_title": "Dělitelnost", "tgt_title": "Divisor", "src_document": [{"title": "Sudá a lichá čísla.", "content": "Celé číslo dělitelné dvěma se nazývá \"sudé\". Pokud číslo není sudé, nazývá se \"liché\".", "section_level": 1}, {"title": "Prvočísla.", "content": "Přirozené číslo větší než 1, které je dělitelné pouze číslem 1 a samo sebou, se nazývá \"prvočíslo\". Přirozené číslo větší než 1, které není prvočíslem, se nazývá \"složené číslo\".", "section_level": 1}, {"title": "Dělitelnost prvočíslem.", "content": "Pro každé přirozené číslo \"a\" větší jedné existuje alespoň jedno prvočíslo \"p\", které dělí \"a\". Pokud navíc \"a\" je složené, tak formula_5. Důkaz je následovný: Množina dělitelů \"a\" bez 1 je konečná, nechť tedy \"p\" je její minimum. Pokud \"a\" je prvočíslo, tak \"a\" = \"p\", tím pádem existuje prvočíslo, které dělí \"a\". Pokud \"a\" je složené, tak \"p\" je prvočíslo. Tento fakt lze dokázat sporem. Předpokládejme, že \"p\" není prvočíslo. Potom \"p\" = \"q\" · \"r\" (1 < \"q\" < \"p\" < \"a\"). Ovšem pokud \"p\" dělí \"a\" a \"q\" dělí \"p\", tak \"q\" dělí \"a\". Avšak 1 < \"q\" < \"p\", což odporuje faktu, že \"p\" je nejmenší dělitel \"a\" větší jedné. Z toho vyplývá, že \"p\" je prvočíslo. Zbývá dokázat, že formula_5. Nechť \"a\" = \"p\" · \"k\" ( \"k\" ∈formula_7). Platí \"p\" ≤ \"k\" · \"p\" ≤ formula_8, \"p\" · \"k\" = \"a\" ≤ formula_8 formula_10", "section_level": 1}, {"title": "Prvočinitel.", "content": "Prvočíslo, které dělí číslo \"p\", se nazývá \"prvočinitel\". Každé složené číslo lze napsat jako součin prvočinitelů. Tento zápis (pokud nebereme v úvahu pořadí prvočinitelů) je pro každé číslo jedinečný (viz faktorizace). Každé prvočíslo s výjimkou čísla 1 má jen 2 dělitele; sebe samo a 1. Číslo 1 má jen sebe samo a tudíž má exkluzivní postavení, není ani prvočíslem ani číslem složeným. Dvě čísla se nazývají soudělná, když mají společného dělitele většího než 1. Pokud takového dělitele nemají, pak se nazývají nesoudělná.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria dělitelnosti.", "content": "Následující tabulka obsahuje kritéria dělitelnosti celých čísel v desítkové číselné soustavě, která umožňují snadno zjistit, je-li celé číslo dělitelné malým číslem \"q\". Pokud je kritériem dělitelnost výsledku nějakého postupu, lze na něj opět použít stejný postup.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné kritérium dělitelnosti.", "content": "Libovolné kritérium dělitelnosti lze zapsat jako ciferný součet s vahami — číslo \"x\" je dělitelné prvočíslem \"n\" právě když Σ \"αa\" je dělitelné \"n\", kde \"x\"   =   \"a\" + 10\"a\" + 100\"a\" + 1000\"a\" + …+10\"a\", neboli je zapsáno v poziční soustavě se základem 10. Jednotlivé váhy v ciferném součtu jsou řešení jednoduchých kongruencí formula_11. Řešení jsou tedy zbytky po dělení 10/\"n\". Například číslo \"x\" je dělitelné 17 právě když \"a\" − 7\"a\" − 2\"a\" − 3\"a\" + 4\"a\" + 6\"a\" − 8\"a\" + 5\"a\" − \"a\" + 7\"a\" + 2\"a\" + 3\"a\" − 4\"a\" − 6\"a\" + 8\"a\" − 5\"a\" + \"a\" … je dělitelné 17.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dělitelnost je vlastnost celých čísel. Celé číslo \"p\" je dělitelné nenulovým celým číslem \"q\" (číslo \"q\" dělí \"p\") právě tehdy, když \"p\" je celočíselným násobkem \"q\", tj. jestliže existuje takové celé číslo \"k\", pro které platí, že Např. číslo 27 je dělitelné třemi, neboť 27 = 9 · 3. Jiná definice: \"p\" je dělitelné \"q\", jestliže zbytek po dělení formula_1 je nula.", "tgt_summary": "In mathematics, a divisor of an integer formula_1, also called a factor of formula_1, is an integer formula_3 that may be multiplied by some integer to produce formula_1. In this case, one also says that formula_1 is a multiple of formula_6 An integer formula_1 is divisible by another integer formula_3 if formula_3 is a divisor of formula_1; this implies dividing formula_1 by formula_3 leaves no remainder.", "id": 1766482} {"src_title": "Tučňák oslí", "tgt_title": "Gentoo penguin", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Tučňák oslí je jeden ze tří druhů rodu \"Pygoscelis\", do kterého se taktéž řadí žijící tučňák kroužkový (\"Pygoscelis adeliae\") a tučňák uzdičkový (\"Pygoscelis antarctica\"). Všichni se vyznačující mimo jiné dlouhým kartáčovým ocasem. Na základě moderní mitochondriální a jaderné DNA víme, že se předci tohoto rodu oddělili od ostatních tučňáků asi před 38 miliony let, dva miliony let po předcích rodu \"Aptenodytes\", jež je bazální větví celého řádu. K odtržení a existenci tučňáka oslího došlo pravděpodobně před 14 miliony let, asi pět milionů let po příbuzném tučňákovi kroužkovém.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém kradou oblázky z okolních sousedních hnízd. Jejich rodový název tak může být pravděpodobně odvozen z latinského slova „\"scelis\"“ (nebo „\"scelus\"“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“. Avšak podle internetové encyklopedie \"ARKive\", dostali vědecké jméno \"Pygoscelis\" – v jejich překladu „opatřený smetákem“ – na základě komického jevu, připomínající zametání; tito tučňáci se po souši pohybují kolébavou chůzí, a svým dlouhým roztřepeným ocasem zavadí často o zem. Druhové jméno \"papua\" pak nosí poměrně neprávem, na základě chybné domněnky badatele a ornitologa Johanna Reinholda Forstera, že je tučňák oslí obyvatelem přímořského státu Papua Nová Guinea. V češtině je pojmenován na základě svého specifického hlasu nápadně podobnému hýkání osla, kterým se projevuje v období rozmnožování.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Uznávají se dva poddruhy, které se odlišující podle fyzických vlastností; severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů než ptáci žijící blíže k jihu:", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou těchto ptáků jsou chladná, slaná moře na Jižní polokouli. Zde obývají zejména Antarktický poloostrov, kde se nachází asi 25 % z celkového počtu populace, a blízké subantarktické ostrovy; z nich nejvíce Falklandské ostrovy (až 40 % světové populace), Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, souostroví Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, a v neposlední řadě Jižní Orkneje. Menší, jen několika tisícové kolonie, pak nalezneme například na ostrově Macquarie po boku tučňáků královských, nebo na ostrově Marion a sousedících ostrovech prince Edvarda. Poměrně nedávno byl zpozorován i třeba na argentinském ostrově s celým názvem Martillo a Islas de los Estado, kde však hnízdí pouze pár stovek ptáků. Odborníci celkově evidují více než 300 000 hnízdících párů z prakticky neměnného trendu trvajícího již desítky let. Severněji hnízdící ptáci (\"Pygoscelis papua papua\") pobývají ve vodách o průměrné teplotě 4 až 8 °C, zatímco jižněji hnízdící ptáci (\"Pygoscelis papua ellsworthi\") odolávají velmi studeným mořím o průměrné teplotě -1 až 2 °C. V mimo hnízdním období není přesně známo, kam tito ptáci migrují. Ačkoli nebyli provedeny žádné podstatné výzkumy, ornitologové se domnívají, že se zdržují po celý rok na hnízdišti, anebo v jeho blízkosti. Přesto byla řada tuláků spatřena až na břehu Argentiny (kde již nevelký počet ptáků dokonce hnízdí) nebo na březích Austrálie a Nového Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tučňák oslí je nelétavý pták, dobře přizpůsobený k životu v moři, kde loví potravu. Namísto lehkých křídel má tuhé ploutve připomínající vesla, které mu umožňují obratně se v hluboké vodě pohybovat. Jako ostatní tučňáci, tak i tučňák oslí má tělo s kontrastním černobílým zbarvením. Tak je dobře maskován při pobytu na moři; tmavý a světlý odstín se dobře mísí s temným oceánem a světlou oblohou. Specifické jsou jeho bílé skvrny klínovitého tvaru nad očima a po stranách hlavy. Duhovku má tmavě hnědou. Dále jistě zaujme jasně oranžovým až červeným pruhem po stranách zobáku, nebo výrazně růžovýma až oranžovýma nohama. Jako ostatní ptáci z rodu \"Pygoscelis\" má dlouhý kartáčový ocas, který se skládá z 14 až 18 per, dorůstajících až do délky 15 centimetrů. Tělo má pokryté velmi jemným peřím; na jednom centimetru čtverečním vyrůstá až 28 peříček. Aby si jej udržel vodotěsné, zobákem si ho pravidelně mastí vlastní olejovitou hmotou z nadocasní žlázy. Mláďata jsou před dovršením 14 měsíců prakticky stejně zbarvená (šedě až černě na zádech, bíle na břiše), avšak od dospělých odlišná (bez bíle kresby na hlavě). Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku (po tučňákovi císařském a patagonském) v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců čeledi Sphenisciformes. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá; v období rozmnožování či pelichání – v obou případech vyznačeném nižším příjem potravy, může jeho váha klesnout na méně než pět kilogramů. Severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů, než ptáci žijící blíže k jihu. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a obě pohlaví se od sebe liší pouze v tělesných parametrech: samice má nepatrně nižší hmotnost, výšku, délku končetin či zobáku, nežli samec. Průměrně se tučňák oslí dožívá 13 let. Kritickým obdobím je pro tento druh první rok života, během kterého umírá 30–50 % mláďat, tedy téměř každé druhé. Avšak dožije-li se jedinec druhého roku, šance na přežití výrazně roste (až 80 % pravděpodobnost). V zajetí se dožívá nezvykle nízkého věku, průměrně 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Tučňák oslí je společenský druh zvyklí hnízdit v početných koloniích o desítkách až tisících párech, a navíc po boku jiných druhů tučňáků nebo jiných ptáků. Dle dostupných pramenů je zpravidla monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život a k přetržení vazeb dochází jen zřídka v případě, že se páru jednoduše nedaří (opomineme-li možné úmrtí jednoho z partnerů). Takové páry se pak nezabývají námluvami, čímž vzniká cenná úspora času. Celkovou procentuální bilanci mohou zkreslit mladí, ještě nezkušení jedinci. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Zatímco jedna skupina ptáků může hnízdit na zasněžené půdě, další chová snůšku na travnatém terénu, tedy v poněkud odlišných podmínkách. Některé páry se mohou nacházet 2–8 kilometrů ve vnitrozemí. Hnízda vytvářejí ve vyšších nadmořských výškách (okolo 115 metrů), díky čemuž nedojde k jejich zaplavení. Typické pro ně jsou oblázkové pláže, z kterých si v zobáku přenášejí jednotlivé kamínky o velikosti asi pěti centimetrů, a ty pokládají na své hnízdo. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce řádu tučňáci; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod (dle různých pramenů 27–36 km/hod). Podniká menší ponory; obvykle okolo 10–20 metrů, v nichž setrvává průměrně dvě minuty, nebo často jen necelou minutu. Disponuje však natolik dobrou anatomickou stavbou těla, že se dokáže potopit až do hloubky 170 metrů, nebo údajně více než 200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Tučňák oslí je masožravec. Živí se především menšími rybami, krilem (například krunýřovkou krillovou) a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy kolonií; například v měsících únor-březen tvoří korýši pouze 10 % z celé stravy, zatímco počátkem června se tímto členovcem živí již ze 75 %. Od konce června se pak živí výhradně (z 90 %) rybí stravou, především z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae) – například druhem \"Lepidonotothen squamifrons\", a to až do konce října. Variabilita z hlediska lokalit je však poměrně výrazná; na ostrově Marion se již v měsíci březen živí korýši z více než 80 %, a kolonie na Antarktickém poloostrově se praktický celé období chovu živí zejména krilem. Obecně platí, že se v severnějších vodách živí tučňáci převážně rybí stravou, zatímco v jižní částí jejich výskytu je jejich potrava složena především z korýšů. Sezónní změnu potravy způsobuje hned několik faktorů, jako například přítomnost jiných druhů tučňáků, mimo hnízdní migrace ptáků a v neposlední řadě taktéž hloubka, v které se kořist nachází. Jeho kořist nebývá větší než 15 centimetrů a loví v mořích poblíž svého hnízdiště, od kterého se jen zřídka vzdaluje na více než 30 kilometrů. V období rozmnožování se na moři zdržuje asi 6–7 hodin denně, a po uplynutí této doby se vrací zpátky na souš, nakrmit mláďata.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Jednotlivé kolonie mají totiž odlišné podmínky, přičemž dříve začíná hnízdit severněji hnízdící subspecie (\"Pygoscelis papua papua\") a o něco později jižněji hnízdící subspecie (\"Pygoscelis papua ellsworthi\"). Tučňák oslí se začíná pářit ve věku dvou let, ale v reprodukci úspěšný bývá obvykle o jeden až dva roky později. Prvotní úlohou samce je naleznout vyhovující místo k vybudování hnízda. Následně dochází k jeho samotné realizaci, nebo jen k úpravě hnízda využitého již předešlou sezónu. Fixace páru na první spolu tvořené hnízdo je poměrně běžná. Hlavním stavebním kamenem jsou oblázky z pobřeží, které si tučňák kolikrát pečlivě vybírá. Za stálého zvelebování může jedno takové hnízdo obsahovat více jak tisíc podobně velkých kamínků. Navršené množství pak tvoří ohraničenou část hnízda, v jehož prohlubni samice dobře uschová vejce. Jednotlivé páry se musí mít často na pozoru před drzými zloději, kteří s oblibou navštěvují cizí hnízda a odnášejí si jejich obsah, a tak si patřičně ulehčují práci. Pokud si nezadaný samec hledá družku, vábit ji bude v blízkosti svého hnízda; natáhne krk, vztyčí zobák a třese roztaženými křídly, zatímco vydává hlasité hrdelní tóny. Zaujme-li samec potenciální partnerku, následuje ho až k hnízdu. Posléze přichází fáze vzájemného poznávání a mezi charakteristické znaky uzavřeného svazku patří společné uklánění či hlasité troubení. Zhruba pět dní po páření snese samice první vejce, a druhé zpravidla o tři dny později. Ve výjimečném případě položí samice pouze jedno, nebo případně až tři vejce. Jsou nazelenalá a kulovitého tvaru o průměrné váze 125 gramů. Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata se líhnou většinou současně, navzdory odstupu při snesení, a každé z nich váží zhruba 95 gramů. Prvních asi 27 dnů jsou střežena vždy jedním z rodičů. V nastávající asi 30–40 denní fázi se již volně pohybují po okolí a zdržují se s jinými mláďaty v skupinkách, zatímco je oba rodiče chodí nadále krmit. Následně se pozvolna úplně osamostatní a vstoupí do moře, kde si již potravu shánějí sama (přibližně ve stáří 80 až 100 dní). Pokud pár o snůšku přijde, může zahnízdit ještě tentýž rok znovu. Tím se ale naruší – posune – jejich rozmnožovací cyklus a následkem toho tomu mohou být v nadcházející sezóně zcela bez potomků. Po tomto nelehkém období chovu čeká dospělé ještě obměna starého peří, a tak aby nabrali sílu, zotaví se na krátkou chvíli v moři. Jedná se totiž o poměrně náročný a nebezpečný proces, v kterém nemohou vstoupit do moře a nakrmit se, nebo v něm nalézt obvyklé útočiště. Přepeření trvá tři až čtyři týdny (průměrně asi 25 dní) a pták při něm denně ztrácí téměř čtvrt kilogramu váhy, což znamená, že za celý jeho průběh může zchudnout až o pět kilogramů.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři a parazité.", "content": "Predátoři představují největší riziko pro mláďata. Jejich typickým nepřítelem je chaluha subantraktická (\"Stercorarius antarcticus\"), která si v kolonii vyhledává okrajové, zpravidla nezkušené páry, kde je přístup ke kořisti poměrně snadný. První měsíc mají mláďata na starosti rodiče, ale jsou-li v nadcházející fázi chovu nepřítomni (viz rozmnožování), brání se mláďata alespoň takovým způsobem, že s ostatními vrstevníky tvoří těsné skupinky, takzvané školky. Pro chaluhu je pak obtížnější jedno z mláďat odtáhnout a uštvat, drží-li se v blízkosti pevně semknutého houfu (v takovém období mládě není již tak malé). Dalšími známými predátory na souši jsou; chaluha antarktická (\"Stercorarius maccormicki\"), chaluha chilská (\"Stercorarius chilensis\"), racek jižní (\"Larus dominicanus\"), a nebo některé druhy sokolovitých (Falconiformes). Během pobytu na moři představuje hrozbu několik druhů ploutvonožců, případně kytovců. Častou obětí jsou mladí nezkušení ptáci. Mezi typické predátory patří například tuleň leopardí (\"Hydrurga leptonyx\"), tuleň Weddellův (\"Leptonychotes weddellii\"), několik druhů lachtanů z rodu \"Otaria\", nebo třeba kosatka dravá (\"Orcinus orca\"). Větší vliv mají tito predátoři v období rozmnožování, jelikož se tučňáci zdržují v blízkosti souše, a míří-li do moře, nemají dostatek času ani možností na únik. V opačném případě vrací-li se z moře na souš (například nakrmit mládě), nuceně riskují a vydávají se vstříc číhajícím savcům. Na obranu se ptáci pohybují v semknutých skupinách, v kterých má jednotlivec větší šanci na přežití. Mezi obvyklé parazity (ektoparazity) tučňáků se řadí blechy z rodu \"Parapsyllus\", klíšťata (především druh \"Ixodes uriae\"), ale taktéž střevní parazité (endoparaziti), jako například \"Tetrabothrius pauliani\", \"Tetrabothrius wrighti\", \"Parorchites zederi\" a v neposlední řadě rod \"Corynosoma\".", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Počet ptáků v některých oblastech kolísá (především populace ze subantarktických ostrovů), v jiných naopak roste (obzvláště kolonie hnízdící na Antarktickém poloostrově). Ačkoli jsou některé změny konstantní až drastické, například populace tučňáků z Ptačího ostrova (angl. Bird Island) se od roku 1980 zmenšila o více než 60 %, v červeném seznamu ohrožených druhů živočichů je tento druh vedený jako málo dotčený. Falklandské ostrovy jsou prozatím jediným místem, kde tučňáci žijí v blízkosti lidských sídel. Přestože zemědělství výrazně změnilo krajinu těchto ostrovů, ptáci se dokázali přizpůsobit novým podmínkám; nevadí jim otevřené planiny a dokonce ani přítomnost pasoucího se dobytka. Zavedená doprava spolu s nárůstem počtu obyvatel a cestovního ruchu sice narušila jinak obvyklí běh zdejší divoké přírody, avšak provedená studie zaměřená na možný negativní dopad neprokázala, že by stávající úroveň osídlení působila na ptáky významně negativně. Podle ní ptáci dobře snáší i přítomnost člověka, pakliže se zdržuje v uctivé vzdálenosti od jejich hnízd (nejblíže asi do 15 metrů). V 19. století sbírali zdejší obyvatelé jejich vejce ke své obživě ale od doby, co se na Falklandské ostrovy začali dovážet vejce slepičí, těchto případů rapidně ubylo. Za možnou hrozbu nebezpečnou pro populaci těchto ptáků se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem nebo komerční rybolov, který může výrazně ovlivnit dostupné množství potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V současné době neprobíhají žádná přísnější opatření. Existuje však několik doporučení a za jedno z nejpodstatnějších se má stálé monitorování chovných kolonií. Například je potřeba nadále sledovat možnou hrozbu ze strany turismu, případně omezovat jeho výší v období rozmnožování. Návštěvníkům Antarktického poloostrova je přímo nařízeno, že lze k tučňákům přistoupit nejblíže na vzdálenost pět metrů. Dále je třeba počítat s případnou predací ze strany invazivních druhů, jež by mohla nastat především na lidmi osídlených Falklandských ostrovech. Některé ostrovy smí obývat pouze výzkumníci, protože se jedná o mezinárodně chráněné oblasti nebo jsou označeny za přírodní rezervaci (například ostrov Maquaire nebo ostrov Marion). Ačkoli jsou některé ostrovy obydleny pouze přechodně, pokles kolonií kupříkladu na Kerguelenech je právě přisuzován rušivým zásahům člověka.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "V angličtině nosí název \"Gentoo Penguin\", jakož je pojmenovaná i jedna GNU/Linuxová distribuce. Tučňák oslí hraje ústřední roli v americké rodinné komedii Pan Popper a jeho tučňáci (angl. \"Mr. Popper's Penguins\"). Zde ztvárňuje skupinku šesti tučňáků – Hlučouna, Hryzouna, Kapitána, Pitomu, Miláčka a Smraďocha, kteří se namísto do Zoologické zahrady omylem dostanou do rukou úspěšného newyorského podnikatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňák oslí (\"Pygoscelis papua\") je nelétavý pták z rodu \"Pygoscelis\", do kterého se řadí taktéž tučňák kroužkový (\"Pygoscelis adeliae\") a tučňák uzdičkový (\"Pygoscelis antarctica\"). Společně pak patří do jedné čeledi tučňákovitých (Sphenisciformes). Vyskytuje se kolem jižního polárního kruhu, hnízdí především na Antarktickém poloostrově a ostrovech v oblasti Antarktické konvergence. V období migrace se může vyskytovat až u Nového Zélandu, Tasmánie nebo na březích Argentiny. Jako první se o něm zmínil německý přírodovědec skotského původu Johann Reinhold Forster, kolem roku 1781, když se s ním střetl při výzkumných plavbách na Falklandských ostrovech, které hojně obývá do dnes. Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá (průměrně váží pět kilogramů). Živí se potravou v moři, především menšími rybami, krilem a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy jednotlivých kolonií. Tučňák oslí je společenský druh hnízdící v různě početných koloniích o desítkách ale i tisících párech. Je monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Partneři se téměř rovným dílem podílí na péči o potomstvo. Samice snáší obvykle dvě vejce, každé o váze asi 125 gramů a Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata dospívají ve stáří 80 až 100 dní. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 13 let. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce tučňáků; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod. Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Za možnou hrozbu nebezpečnou pro tento druh se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem, a případně nadměrný rybolov.", "tgt_summary": "The gentoo penguin ( ) (\"Pygoscelis papua\") is a penguin species in the genus \"Pygoscelis\", most closely related to the Adélie penguin (\"P. adeliae\") and the chinstrap penguin (\"P. antarcticus\"). The earliest scientific description was made in 1781 by Johann Reinhold Forster with a type locality in the Falkland Islands. They call in a variety of ways, but the most frequently heard is a loud trumpeting which the bird emits with its head thrown back.", "id": 1986292} {"src_title": "Mariánské Lázně", "tgt_title": "Mariánské Lázně", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie lázeňství.", "content": "Místo, na kterém dnes leží druhé největší lázeňské město v Čechách, Mariánské Lázně, bylo v dávných dobách plné bažin a zcela pusté. Šlechtic Hroznata založil v roce 1197 premonstrátský klášter v osadě Teplá, pod jehož správu patřilo i území dnešních lázní. Mniši byli také první, kteří zaznamenali slaný pramen ve svých lesích a dokonce se zde snažili odpařováním získávat sůl. Tato sůl byla později úspěšně prodávána jako projímadlo. O léčivých účincích minerálních vod mezitím začaly kolovat různé zvěsti a k pramenům zamířili první nemocní. Klášterní představitelé pak nechali vyčistit prameny a upravit cestu k nim. První pokusy založit lázně se však nepodařily. Místní obyvatelé lázním nedůvěřovali. Za vlády císařovny Marie Terezie byly minerální vody opět analyzovány a v tomto období se také poprvé objevuje název \"Marienbad\". O vznik lázní se významně zasloužil doktor Johann Josef Nehr – klášterní lékař, který v roce 1779 přesvědčil opata a několik mnichů, aby zkusili lázeňskou kúru. Zjistil poté, že voda v nepatrném množství několikrát denně podávaná upravila trávení, povzbudila chuť do jídla a přinesla opatovi a mnichům osvěžující spánek. Klášter však musel bojovat o získání potřebných povolení ke stavbě lázeňské budovy až do roku 1786. V roce 1812 byl Marienbad vyčleněn jako samostatná obec z dosavadní obce Úšovice a v roce 1818 získal status lázeňského místa. Název Marienbad získaly podle první lázeňské budovy postavené u Mariina pramene. Tento pramen byl dávno předtím kvůli pronikavému zápachu nazýván \"Smradlavý\", svůj dnešní název však dostal podle Mariánského obrazu, který blízko pramene údajně připevnil voják vracející se z války jako poděkování za to, že si zde vyléčil svá zranění. O další rozvoj lázní se zasloužil tepelský opat Karel Kašpar Reitenberger, který počátkem 19. století začal s výstavbou lázeňských domů a pavilonů. V roce 1820 navštívil Mariánské Lázně německý básník Johann Wolfgang Goethe, který sem zavítal ještě dvakrát a prožil zde v roce 1823 svůj pozdní milostný román s mladou šlechtičnou Ulrikou von Levetzow. Byl velmi nadšen zdejšími přírodními podmínkami a povzbuzoval opata Reitenbergera, aby nepolevoval ve výstavbě lázeňských domů. Také doporučil zdejším lékařům, aby kromě tradiční lázeňské péče prosazovali moderní léčebné metody. Přítomnost Goetheho v Mariánských Lázních měla velmi příznivý dopad na návštěvnost. Lázně začala navštěvovat majetnější klientela. Operní skladatel Richard Wagner našel v Mariánských Lázních klid a inspiraci. Pracoval zde na dvou významných operách, a to \"Lohengrin\" (v létě 1845) a \"Mistři pěvci norimberští\". V roce 1897 poprvé do Mariánských Lázní zavítal budoucí britský panovník Eduard VII. Co rozhodlo, že princ navštívil právě tyto lázně, není známo. Avšak hned při první návštěvě si Eduard, vystupující pod titulem vévoda z Lancasteru, Mariánské Lázně zamiloval a celkově sem zavítal devětkrát. Britský král obrátil světovou pozornost na Mariánské Lázně, které se každou sezónu proměňovaly, aby dokázaly pojmout stále větší počet hostů. Většina budov byla v tomto období přestavěna a rozšířena a neustále se otevíraly nové hotely. Mariánské Lázně se staly také dějištěm několika politických jednání. V září 1899 se zde rozhodovalo v záležitostech předcházejících vzniku búrské války v jižní Africe. Dne 16. srpna 1904 se v hotelu Nové Lázně sešli při oficiálním setkání císař František Josef I. a britský král Eduard VII. V dalších letech zde proběhla jednání mezi Británií a Ruskem či Bulharskem. Král Eduard VII. zemřel v roce 1910, poté následovalo období první světové války a další rozvoj lázní byl pozastaven. Po první světové válce a vzniku Československa se do lázní opět vrátili hosté. Prudký růst dopravy přilákal další návštěvníky a lázně musely řešit ubytovací problémy. Záhy však přišla ekonomická krize, která další rozvoj města opět zastavila. Druhá světová válka naštěstí město téměř ušetřila a tak lázeňský ráz města zůstal zachován. Během tzv. Křišťálové noci roku 1938 byla nacisty zničena židovská synagoga. Pozemek po zničené synagoze na Hlavní třídě zůstal prázdný až do dnešní doby. Po poválečném odsunu německých obyvatel a po výměně obyvatelstva se Mariánské Lázně staly zčásti chátrajícím městem. Výraznější obrat nastal až po roce 1989 a od té doby došlo k velkému pokroku v oblasti revitalizace budov. Významný bývalý např. hotel \"Lesní mlýn\" (později ozdravovna ROH \"Donbas\") s tradicí od roku 1833, který po letech chátrání a změnách majitelů získali 8. srpna 2018 noví majitelé, kteří ihned započali s rekonstrukcí a objekt již částečně zpřístupnili. Některé historické lázeňské budovy však zůstávají opuštěny dodnes, jako například lázeňský komplex \"Kavkaz\" na Goethově náměstí, ve kterém pobýval britský král Eduard VII. V případě architektonicky významného hotelu \"Halbmayr Haus\" (později \"Rozkvět)\" vybudovaného na Mírovém náměstí došlo po delším chátrání v roce 2014 k vyhoření objektu a v následujícím roce i k jeho demolici.", "section_level": 2}, {"title": "Významní návštěvníci.", "content": "Mariánské Lázně pravidelně navštěvovalo mnoho významných hostů, kteří se zasloužili o jejich věhlas ve světě.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost města.", "content": "Město dnes opět žije především lázeňstvím a cestovním ruchem. Mezi další ekonomická odvětví patří zemědělství, lesnictví a potravinářství (velmi známé jsou Lázeňské oplatky od firmy Opavia). Mariánské Lázně leží přímo na železniční i silniční trase Plzeň – Cheb, což umožňuje dobré spojení se světem. V Mariánských Lázních, v místní části Skláře je také bývalé letiště, které za doby největší slávy fungovalo jako spojení s Ruskem, ale po únosu letadla v 70. letech 20. století bylo letiště uzavřeno. Dnes slouží pro rekreační účely a pro podnikání vyhlídkových letů nad městem. Dominantou Mariánských Lázní jsou především lázeňské parky, díky kterým město patří mezi nejkrásnější zahradní města v Evropě. O tyto přírodní skvosty se postaral Václav Skalník, který zde byl zaměstnán tepelským klášterem jako zahradní architekt. Velmi významnou stavbou v městě je Kolonáda Maxima Gorkého z let 1888–1889 (dle projektu architektů Miksche a Niedzielského). Litinová konstrukce byla odlita v železárnách Blansko. Unikátní výzdoba – dřevěný kazetový strop a nástropní fresky – pocházejí z roku 1979, jejich autorem je akademický malíř Josef Vyleťal. Na lázeňské promenádě lze také najít Zpívající fontánu, která každou lichou hodinu hraje jednu z mnoha známých a slavných skladeb, ve večerních hodinách je hudba doplněna světelnými efekty. V bohatém kulturním životě současných Mariánských Lázní dominuje činnost nejstaršího symfonického orchestru v českých zemích založeného roku 1821 – Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází v údolí jižně od CHKO Slavkovský les. Parky v centru města protéká ze severu na jih Úšovický potok, který je veden v regulovaném korytě. V jedné části města je sveden do tunelu pod zástavbu. Z východních svahů do města přitéká také Pstruží potok.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima ve městě a v okolí ovlivňuje vyšší nadmořská výška a poloha výrazně na západě, tedy blíže k oceánskému podnebí. Léta zde bývají relativně chladnější a vlhčí, zimy jsou středně studené. Průměrná roční teplota je +6,4 °C, přičemž v nejteplejším měsíci červenci je to +16 °C a v nejchladnějším lednu -3,1 °C. Tyto údaje jsou dlouhodobými průměry za léta 1901–1950. Délka slunečního svitu je 1670 hodin ročně. Roční srážky činí 702 mm, což je na horní hranici celorepublikového průměru. Jednoznačně zde převažují západní větry, které tvoří 46 % proudění. Naopak nejméně, cca 5 %, proudí vzduch během roku ze severu. Vliv na mikroklima má velké množství parků a lesů jak ve městě, tak v blízkém okolí. Stromy čistí vzduch, regulují vlhkost, zmírňují extrémy a obohacují vzduch kyslíkem.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Zdejší květenu zkoumal při svých návštěvách i Johann Wolfgang von Goethe. Roku 1835 připravil saský princ Friedrich August II. herbář, jenž zachycoval 512 druhů rostlin. Na jeho vztah k přírodě odkazuje i pamětní deska osazená do balvanu v Malém Švýcarsku. Ke zdejším rostlinám patří lýkovec jedovatý, vřesovec pleťový, podběl léčivý či plicník lékařský. Nalézt lze i prvosenku vyšší, samorostlík klasnatý, rozchodník skalní, orlíček obecný či konvalinku vonnou. Ke chráněným druhům zdejší flóry patří vstavač plamatý, kosatec sibiřský, náprsník červený nebo upolín evropský. Okolí města zamořuje z kynžvartského zámku vycházející bolševník velkolepý, jehož jedinci dosahují výšky i čtyř metrů. Podrosty lesů tvoří vřesovec pleťový, zimostrázek alpinský, kociánek dvoudomý nebo endemický rožec kuřičkolistý. Vyskytuje se tu také prha arnika, která bývala ve znaku chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, dále silenka nadmutá, sleziník netíkový, hadcový i nepravý, vratička měsíční či brusinka a třtina rákosovitá. Pod vrchem Martinovem bývala před druhou světovou válkou malá botanická zahrada.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V okolí města se vyskytuje jelen lesní, srnec obecný nebo prase divoké. Objevuje se tady také jelen sika východní, daněk skvrnitý, jezevec lesní či veverka. Nad krajinou létá káně lesní, poštolka obecná, výr velký, kulíšek nejmenší či sýc rousný. Býval zde i tetřev hlušec. V okolí vod se vyskytuje skorec vodní nebo ledňáček říční. Na zimu sem ze severu přilétá přezimovat brkoslav severní. Vyskytuje se zde také čejka obecná, křivka obecná či strakapoud velký. Ve vodách žije kapr obecný, štika obecná a vzácně cejn, jelec tloušť, maréna velká, siven americký a z Ameriky dovezený pstruh duhový. Poslední medvěd byl zastřelen v kynžvartských lesích roku 1698, ale přesto je po těchto zvířatech pojmenováno několik míst, například Medvědí pramen či Medvědí doupata.", "section_level": 2}, {"title": "Minerální prameny.", "content": "V širším okolí Mariánských Lázních vyvěrá na 100 minerálních pramenů s obsahem oxidu uhličitého a minerálních solí, z nichž je zachyceno a využíváno 53 pramenů. Jedná se především o studené železnaté kyselky, odlišného chemického složení. K pitným kúrám se používá těchto šest hlavních pramenů: Křížový, Rudolfův, Karolinin, Lesní, Ambrožův a Ferdinandův. Mariin pramen, který dal městu název, je pouze vývěr plynu – oxidu uhličitého. Prameny a jejich léčivé účinky byly známy dávno před založením lázní obyvatelům okolních vesniček. K dalším pramenům Mariánských Lázní patří: Alexandřin, Antonínův, Balbínův, Hamelika, Medvědí, Pirátův, Prelátův, Myší, Srnčí a Vlčí prameny.", "section_level": 2}, {"title": "Stáčení pramenů.", "content": "Počátkem 17. století se zdejší prameny začaly stáčet do sudů a vozit ke koupelím do okolních klášterů v Teplé, Chotěšově, Kladrubech či Plasích. Tyto vody se podle kláštera v Teplé označovaly „tepelské kyselky“. O dvě stě let později, na začátku 19, století, se začaly mariánskolázeňské prameny stáčet a exportovat. Prvními byly prameny Křížovka a Ferdinandka, jež pak následoval také Lesní pramen. Roku 1818 se stáčelo za rok 75 tisíc džbánků a místní vody se exportovaly do vzdálených měst. V Praze a Vídni navíc ještě vznikly jejich sklady. Postupně začal vývoz i do Německa, například do Výmaru, kde ji roku 1820 pil i J. W. Goethe. Minerální voda se stáčela do kameninových džbánků o objemech od 20 do 35 uncí, které byly doplněny oušky. Ty se nejprve vyráběly v Chebu, dále v Kynšperku a Lorettu u Chebu. Roku 1823 si tepelský klášter otevřel vlastní výrobnu ve Sklářích u Mariánských Lázní, kam potřebnou surovinu dovážel z Loretty. Jednotlivé džbánky nejdříve hrnčíři vytočili na kruhu, následně se nechaly uzrát, opatřily se razítkem s nápisem „Marienbad“ a znakem tří paroží, což byl emblém kláštera v Teplé, a nakonec se vypálily v peci, do níž se jich najednou vešlo 4 až 12 tisíc. Pak ještě pozvolna několik dní chladly. Před naplněním minerálkou se džbánky vymyly, vyzkoušela se jejich vodotěsnost a ty, které nevyhověly, se ihned rozbily. Při plnění se džbánky uchopily kovovými kleštěmi a u pramene se ponořily do nádoby s minerální vodou. Po naplnění se hrdlo džbánku uzavřelo vyvařenou korkovou zátkou, jež se do džbánku ručně natloukla palicí. Pak se korek ořízl. Následně se hrdlo překrylo kusem ovčí kůže nebo měchuřiny, převázalo se nití, ponořilo do horké smoly a pečetidlem orazilo značkou s ročníkem. Při balení se skládaly do beden, do nichž se jich vešlo až 72, případně se nakládaly přímo na vůz a prokládaly se slámou nebo mechem. Do roku 1840 se vyvezlo asi šest milionů džbánků s vodou. Kolem roku 1845 činil jejich roční počet téměř 600 tisíc. Od roku 1850 se hrdlo džbánků začalo překrývat také cínovou kapslí. Postupně se začaly využívat také skleněné lahve, jež se vyráběly z tmavého hyalitového skla. Jejich uplatnění ale bylo s ohledem na jejich cenu pozvolné. Až po roce 1872 vytlačily lahve kameninové džbánky úplně. Lahve se sice označovaly papírovými etiketami, nicméně ale se ale objevovaly obavy z jejich falšování a možných záměn. Kyselky Křížovka a Ferdinandka dosahovaly v polovině 19. století takového věhlasu, že se dočkaly i oficiálního napodobení, a to v drážďanských lékařských ústavech Friedricha Adolpha Augusta Struveho (1781–1840).", "section_level": 3}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Městem neprotéká žádná řeka, protéká jím ale několik potoků: Drmoulský potok, Panský potok a Úšovický potok. Tyto potoky se ve městě vlévají do většího, Kosového potoku, který se později vlévá do Mže. Dále Mariánskými Lázněmi protéká Mnichovský potok, který se později vlévá do Pramenského potoka a ten do řeky Teplá. Přibližně tři kilometry od Mariánských Lázní v nadmořské výšce 790 metrů pramení na rašeliništních loukách řeka Teplá. Prameniště Teplé je přírodní rezervací.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Podle sčítání z roku 1921 zde žilo v 442 domech 6 909 obyvatel, z nichž bylo 3 900 žen. 320 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 131 k německé a 67 k židovské. Žilo zde 6 183 římských katolíků, 197 evangelíků, 1 příslušník Církve československé husitské a 495 židů. Podle sčítání z roku 1930 zde žilo v 512 domech 7 202 obyvatel. 518 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 310 k německé. Žilo zde 6 479 římských katolíků, 179 evangelíků, 39 příslušníků Církve československé husitské a 405 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Město je tvořeno šesti místními částmi, a sice Hamrníky, Chotěnov-Skláře (tvořenou Chotěnovem a Skláři), Kladská, Stanoviště, Úšovice a Mariánské Lázně. Každá z částí tvoří samostatnou základní sídelní jednotku a celé město vytváří čtyři katastrální území pojmenovaná Chotěnov u Mariánských Lázní, Mariánské Lázně, Stanoviště u Mariánských Lázní a Úšovice.", "section_level": 2}, {"title": "Správní vývoj.", "content": "Nynější území Mariánských Lázní dříve patřilo k obci Úšovice, která byla jednou z nejvýznamnějších obcí tepelského okresu. Mariánské Lázně o rozloze 772 hektarů byly z Úšovic vyčleněny po roce 1818. Po vybudování železniční trati a nádraží v roce 1872 dostalo nádraží v tehdejších Úšovicích název Mariánské Lázně. Kolem hostince Schönau (Šenov, později Šumava), postaveného v roce 1838, a v okolí vyrostly čtvrti Šenov, Bellevue, Nádražní čtvrť a Luft. 19. června 1886 byla podána okresnímu hejtmanství Teplá žádost o založení nového městečka Šenov, složeného ze čtvrtí Šenov, Nádražní, Luft a Hamrníky. Obecní zastupitelstvo v Úšovicích se k žádosti vyjádřilo zamítavě. Klášter Teplá se vyjádřil, že ke vzniku nové obce nemá námitek. Okresní výbor Teplá v roce 1887 zjišťoval na místě názory občanů a došel k závěru, že většina majitelů domů a pozemků v dotčené oblasti s navrhovaným odtržením od Úšovic nesouhlasila. Další návrh, zahrnující tentokrát již jen čtvrti Šenov a Nádražní čtvrť, byl podán 5. května 1887. Účetnictví Úšovic začal zkoumat Okresní úřad v Teplé i Zemský výbor v Praze, obec Úšovice však opět nesouhlasila. Když ani po třech letech nebyla žádost vyřízena, Šenovští změnili návrh a začali požadovat připojení Šenova k Mariánským Lázním, s čímž Mariánské Lázně souhlasily, obec Úšovice i tento návrh odmítla. Výnosem Zemského výboru v Praze ze 17. října 1893 byly čtvrti Šenov a Nádražní odtrženy od Úšovic a připojeny k Mariánským Lázním. Součástí Úšovic zůstaly čtvrtě Luft a Bellevue a osady Hamrníky a Stanoviště. Dnem 1. dubna 1895 Mariánské Lázně převzaly správu nového území a následně přečíslovaly domy, 8 let poté byla k nádraží zavedena elektrická dráha. Jméno čtvrti a zamýšleného městečka Šenov postupně upadlo v zapomenutí. 15. října 1941 byly k Mariánským Lázním připojeny Henleinovým příkazem i Úšovice s osadami Stanoviště a Hamrníky, bylo však zachováno úšovické i hamrnické samostatné číslování domů. Po válce byl sice tento příkaz anulován, ale město Mariánské Lázně okamžitě požádalo o nové právní připojení Úšovic, které tak z hlediska dnešního práva nastalo v roce 1945. V šedesátých letech vznikl problém na novém sídlišti Panská Pole, jímž se proplétá klikatá katastrální hranice a systémy číslování domů se zde prolínají. Skláře nikdy nebyly katastrálně ani správně samostatné, vždy patřily pod Chotěnov. Některé ze zdejších četných samot byly v minulosti počítány pod Hamrníky (část Vysoká Pec s hamrnickým číslováním) a Stanoviště (7 domů z chotěnovským číslováním). Po druhé světové válce až do roku 1969 sídlil chotěnovský místní národní výbor ve Sklářích č. p. 21. Usnesením 15. řádné schůze městského národního výboru v Mariánských Lázních z 12. srpna 1969 byla dvojobec Chotěnov-Skláře připojena k Mariánským Lázním, k předání úřadu došlo 6. února 1971. 1. ledna 1976 byla k Mariánským Lázním připojena obec Valy. 1. dubna 1976 byly k Mariánským Lázním připojeny Malá a Velká Hleďsebe, Klimentov, Zádub, Závišín, Ovesné Kladruby, Milhostov, Vysočany, Vlkovice a Martinov. Zároveň byla připojena osada Kladská, která patřila dříve pod Kynžvart. Po roce 1989 se obce připojené v roce 1976 opět odtrhly, součástí Mariánských Lázní však zůstala osada Kladská, ležící ve Slavkovském lese.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Západně od Mariánských Lázní je vedena silnice I/21. Samotným městem prochází silnice II/230, která ho spojuje s Bečovem nad Teplou na severovýchodě a Chodovou Planou na jihu, po níž na území města jezdilo dle sčítání provedeného v roce 2010 celkem 2527 vozidel za den. V jižních částech Mariánských Lázní z této komunikace odbočuje severním směrem silnice II/215, jež město spojuje s obcí Velká Hleďsebe. Na území města podle sčítání z roku 2010 projelo během dne po této silnici 9618 vozidel.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Mariánské Lázně leží na III. tranzitním koridoru železniční tratě Plzeň – Cheb. Vlastní stanice Mariánské Lázně prošla mezi lety 2008 a 2011 rekonstrukcí, včetně historické budovy. Na trati jezdí v dvouhodinovém taktu expresy Cheb – Plzeň – Praha a zpět, které jsou proloženy spěšnými a osobními vlaky. Dále zde odbočuje železniční trať Karlovy Vary – Mariánské Lázně, která umožňuje spojení s krajským městem. Zde zajišťuje dopravu společnost GW Train Regio se svými modernizovanými jednotkami řady 813. Na této trati, označené v jízdním řádu číslem 149, leží ještě zastávka Mariánské Lázně – město. Do Mariánských Lázní jezdí každý den také Pendolino Českých drah. Spojuje tak Mariánské Lázně nejen s Plzní a Prahou, ale také s Pardubicemi, Olomoucí a Ostravskem.", "section_level": 2}, {"title": "Městská.", "content": "Od roku 1902 jezdily v Mariánských lázních tramvaje, které byly v 50. letech minulého století nahrazeny trolejbusy. Po roce 2000 se debatovalo i o jejich zrušení. V současnosti není rušení v plánu, avšak názory na trolejbusový provoz se v městském zastupitelstvu různí, a proto se návrhy k nahrazení trolejbusů autobusy neustále vracejí. V roce 2004 bylo zakoupeno 5 trolejbusů Škoda 24Tr (3 byly vybaveny vlastním agregátem, umožňujícím jízdu i bez trakčního vedení). V roce 2020 bylo zakoupeno 8 nových trolejbusů Škoda 30Tr s pomocným bateriovým pohonem, který umožňuje jízdu mimo trolejové vedení. Díky nim je nově zavedena páteřní linka 7, která nahradila linky 3 a 5. Dále jezdí ještě linka 6 do Velké Hleďsebe a Klimentova. Mezi hotely Koliba a Krakonoš také jezdí kabinková lanovka, jejímž provozovatelem již ale není Městská doprava Mariánské Lázně, ale společnost Skiarea (nyní ve vlastnictví soukromé firmy \"Snowhill\").", "section_level": 2}, {"title": "Letecká.", "content": "V blízkosti Mariánských Lázní postupně fungovala tři letiště. První, ve Velké Hleďsebi, i druhé, na panských polích, fungovaly jen krátce během 20. let 20. století. V roce 1927 bylo uvedeno do provozu letiště ve Sklářích, které fungovalo až do konce 20. století. První letadlo proletělo nad městem 4. srpna 1912, kdy z louky u Polomu vzlétl aeroplán Blériot XI pilotovaný ruským aviatikem Slavorosovem.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po městu Mariánské Lázně byl pojmenován zaoceánský parník \"Marienbad\". Loď, kterou provozovala společnost Lloyd Austriaco, byla spuštěna na vodu v roce 1913 a interiéry měla vyzdobeny výjevy z města.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě se nachází dvě devítileté základní školy, jedna základní škola praktická a speciální a jedna základní umělecká škola. V roce 2013 započala vzdělávací činnost též \"Soukromá Základní škola a Rodinné centrum Čtyřlístek\", která se specializuje na děti, vyžadující individuální přístup. Veřejné střední školy jsou zde dvě: Gymnázium a obchodní akademie a Hotelová škola. Dále ve městě působí soukromá \"Jezdecká akademie\" a mezi lety 1994 a 2011 fungovala též \"Soukromá střední škola drogistická\". Do roku 2014 se zde provádělo i vysokoškolské bakalářské studium při 1. lékařské fakultě UK Praha oboru ergoterapie se zaměřením na fyzioterapii a balneologii. K 1. září 2006 došlo ke sloučení Gymnázia se Střední odbornou školou ekonomickou, a Hotelové školy se Středním odborným učilištěm a později také ke sloučení 2. ZŠ Sever s 3. ZŠ Úšovice.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Bohatý kulturní život v Mariánských Lázních má dlouholetou tradici. Nejdůležitějšími kulturními institucemi ve městě jsou \"Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně\", společnost KIS s.r.o., která provozuje i \"Městské divadlo\" a také \"Základní umělecká škola Fryderyka Chopina\". Dále je zde kino \"Slavia\", \"Městská knihovna\" a \"Městské muzeum Mariánské Lázně\". Svou roli plní několik hudebních klubů, jako \"Club Na Rampě\", \"D-Club Dyleň\", \"RC Morrison\", \"Pueblo Mexicano\", \"La Bazaar\", a další. Lázeňským hostům zpříjemňuje jejich pobyt bohatá nabídka kulturních a společenských programů. K životu lázní patří každoročně Chopinův hudební festival a na lázeňské kolonádě se v průběhu sezóny pořádají pravidelné koncerty. Každý druhý rok je to pak Mezinárodní klavírní soutěž F. Chopina a Festival hudby tance a pantomimy. Tradiční součástí kulturního života v Mariánských Lázních se také stalo každoroční slavnostní zahájení sezóny, spojené se svěcením pramenů, které probíhá druhý květnový víkend v roce. Město si při oslavách zahájení lázeňské sezóny 10. května roku 2008 připomnělo výročí 200. let od pojmenování nově vznikající osady jménem Mariánské Lázně.", "section_level": 2}, {"title": "Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně.", "content": "ZSO ML je nejstarší symfonický orchestr v ČR. Jeho historie sahá do roku 1821, kdy vydal svolení tehdejší opat tepelského kláštera a zakladatel Mariánských Lázní K. K. Reitenberger ke zřízení lázeňského orchestru. Slavnou tradici nepřerušily žádné válečné ani politické události. Dnešní těleso tvoří 45 profesionálních hudebníků v klasickém symfonickém obsazení, v jejichž čele působil v letech 2004–2011 jako šéfdirigent Michael Roháč. Od abonentní sezóny 2011/2012 působí jako novým šéfdirigent Martin Peschík. Západočeský symfonický orchestr má statut obecně prospěšné společnosti a jeho zřizovatelem je město Mariánské Lázně. Úzce spolupracuje se společností KIS Mariánské Lázně s.r.o. a je dlouhodobě podporován ze strany společnosti Léčebné lázně Mariánské Lázně a.s. Hlavní náplň činnosti mariánskolázeňských symfoniků jsou symfonické koncerty v rámci abonentních cyklů (abonentní sezóna je od září do června), celoroční večerní koncerty mimo abonentní řady, koncerty pro školy, rodiče s dětmi, operetní galakoncerty, zahraniční koncertní zájezdy, atd. Samozřejmostí je udržování tradice promenádních koncertů na kolonádě v Mariánských Lázních v letních měsících. Přes nepříliš příznivé finanční podmínky je ZSO ML v posledních letech stále více oceňován odbornou veřejností jako vysoce kvalitní symfonické těleso a o jeho stálé oblibě svědčí stabilní vysoká návštěvnost na koncertech.", "section_level": 3}, {"title": "Kulturní zařízení.", "content": "Konferenční centrum Casino je místo, kde se pravidelně konají četné kulturní akce, plesy, kongresy a slavnostní gala večery. Posledním nejvýznamnějším gala večerem byla slavnostní večeře pro člena britské královské rodiny prince Eduarda, hraběte z Wessexu. Tradice sahá až do minulosti, kdy Casino vítalo vzácné hosty. V roce 1904 zde vystoupila česká operní diva Ema Destinnová a její vystoupení vyvolalo obrovský ohlas. V roce 1946 se právě zde konal 1. mezinárodní filmový festival v tehdejším Československu, který vzbudil velký zájem veřejnosti. Mariánské Lázně ale nedokázaly pojmout velké množství návštěvníků, a proto se další ročníky konaly v Karlových Varech, dnes pod názvem Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Koncerty zde hraje i Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně. Městské divadlo. Počátky divadla sahají až do roku 1820. Klasické kamenné divadlo však bylo postaveno až v roce 1868, tedy krátce po vyhlášení Mariánských Lázní městem. Slavnostně bylo divadlo otevřeno 17. srpna 1868, v předvečer narozenin císaře Františka Josefa I. Na svou dobu bylo divadlo velmi moderní a mělo vynikající akustiku. V roce 1952 bylo divadlo přejmenováno na Divadlo Nikolaje Vasiljeviče Gogola u příležitosti oslav ruské literatury, dnes nese opět název Městské.", "section_level": 3}, {"title": "Park Boheminium.", "content": "Park Boheminium je park modelů českých památek v měřítku 1:25. Leží v nadmořské výšce 750 metrů, asi 1 kilometr od centra města, poblíž hotelu Krakonoš. Vede k němu lanová dráha Koliba – Krakonoš.", "section_level": 3}, {"title": "Sport.", "content": "Sportovní tradice je nedílnou součástí Mariánských Lázních. Ve městě je možno využít bezpočet druhů sportu. Zejména atletiku, cyklistiku, golf, jachting, lov, plavání,šachy, tenis až po zápasnická odvětví. Velmi významnou tradici má ve městě golf a zimní sporty, které zastupuje např. hokejový klub HC Mariánské Lázně. Jsou zde pořádány významné sportovní akce, jako je běžecký závod „Golden Czech Trophy Mariánské Lázně“. Po řadu let bylo město místem kvalifikační skupiny mezinárodní juniorské soutěže v tenise Galeova poháru.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní areály.", "content": "Royal Golf Club Mariánské Lázně. V Mariánských Lázních cca 3 km od centra se také nachází jedno z nejstarších golfových hřišť v Evropě. Hřiště bylo připravené již v červnu roku 1905, kdy přivítalo první hráče. Slavnostně bylo otevřeno společně s dokončenou klubovnou 21. srpna 1905 za přítomnosti britského krále Eduarda VII.. Golfový klub dnes pořádá četné turnaje, a to jak světové amatérské soutěže, tak i profesionální turnaj Volvo Tour, což je první profesionální turnaj. V roce 2003 udělila britská královna Alžběta II. golfovému klubu v Mariánských Lázních prestižní titul „Royal Golf Club“, kterým se může pochlubit jako jediný ve střední Evropě. V roce 2005 Royal Golf Club oslavil 100. výročí založení. Ski Area Mariánské Lázně leží v nadmořské výšce 650–750 m na severovýchodním okraji města. Celý areál má délku sjezdových tratí 1450 metrů. K přepravě lyžařů slouží lanová dráha a dva vleky s celkovou kapacitou 2500 osob/hod. Od roku 2008 se v areálu jezdí mezinárodní závody v akrobatickém lyžování, nebo Evropský pohár ve snowboardingu, a také místní závody Auto Musil.", "section_level": 3}], "src_summary": "Mariánské Lázně () jsou město v okrese Cheb v Karlovarském kraji, 27 km jihovýchodně od Chebu. Město má rozlohu 51,78 km². Žije zde  obyvatel. Mariánské Lázně jsou nejmladší z proslulého trojúhelníku západočeských lázeňských měst.", "tgt_summary": "Mariánské Lázně (; ) is a spa town in the Karlovy Vary Region of the Czech Republic. The town, surrounded by green mountains, is a mosaic of parks and noble houses. Most of its buildings come from the town's Golden Era in the second half of the 19th century, when many celebrities and top European rulers came to enjoy the curative carbon dioxide springs.", "id": 2463247} {"src_title": "Metoděj z Olympu", "tgt_title": "Methodius of Olympus", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Z jeho děl se dochovala v úplném znění Hostina deseti panen (\"Convivium decem virginum\", řecky \"Symposion he peri hagneias\" – „Symposion o panenství“; Migne, PG, XVIII, 27-220), rozhovor deseti panen, kde se Metoděj dotýká hlavních témat křesťanské víry. Celý text je situován do zahrady Ctnosti, dcery Filosofie, kde deset panen během hostiny hovoří o ideálním způsobu života, který si zvolily. Počtu deseti panen odpovídá deset úvah. Celá práce má hluboké biblické kořeny. V devátém rozhovoru se Metoděj projevuje – právě při hájení víry ve vzkříšení těla – jako zastánce milenarismu. Ve spise O svobodné vůli (\"peri tou autexousiou\") napadá gnostické učení o původu zla a svobodné vůli. Z větší části dochováno, psáno formou dialogu. V traktátu O vzkříšení (\"Aglaophon he peri tes anastaseos\") zastává proti Órigenovi nauku o vzkříšení těla a jeho identitě s tělem stávajícím. Z větší části dochováno, psáno formou dialogu. Z dalších traktátů, psaných formou dialogu, máme jen staroslověnské zlomky. jsou to spisy O životě (lat. \"De vita\"), kde Metoděj probírá otázku života a rozumného jednání; O jídlech (lat. \"De cibis\") popisuje rozlišování jídel u Židů a o jalovici zmíněné v Levitiku. Poksytuje alegorický výklad starozákonních ustanovení o jídle (Num 19); O malomocenství (lat. \"De lepra\") pojednává o malomocenství a poskytuje alegorický výklad starozákonních pasáží hovořících o této nemoci (Lv 13); O pijavici (lat. \"De sanguisuga\"), o pijavici z knihy Přísloví (Pří 30,15n.) a o verši Žalmu 18,2. Z nedochovaných děl víme o existenci traktátu proti novoplatónikovi Porfyriovi, o traktátu \"Pythonissa\" proti Órigenovi, o komentářích na Genesis a na \"Píseň písní\", o traktátu \"O mučednících\" a o dialogu \"Xenon\".", "section_level": 1}], "src_summary": "(Svatý) Metoděj z Olympu ( – asi 311) byl jedním z řecky píšících církevních Otců na přelomu 3. a 4. století. Byl biskupem v lýkijském Olympu, později – podle Jeronýma – v Týru, ale tato informace je nepravděpodobná. Zemřel pravděpodobně jako mučedník v roce 311. První zprávy o něm nám podává až Jeroným (\"De viris illustribus\", 83). Eusebios se o něm nezmiňuje, pravděpodobně proto, že Metoděj velmi silně bojoval proti některým Órigenovým naukám. Metoděj se mohl pyšnit značným vzděláním a proti Órigenovi zastával především totožnost vzkříšeného těla s tělem nynějším. Na druhé straně byl podobně jako Órigenés silně ovlivněn platónismem a používal silně alegorickou exegezi.", "tgt_summary": "Saint Methodius of Olympus (died c. 311) was a Christian bishop, ecclesiastical author and martyr today regarded as a Church Father. He is commemorated on June 20.", "id": 675714} {"src_title": "Simutrans", "tgt_title": "Simutrans", "src_document": [{"title": "Cíle a způsoby hry.", "content": "Cílem je postavení dopravního impéria. A to z peněz vydělaných přepravou zboží, cestujících či pošty po zemi, po vodě či vzduchem. K tomu jsou k dispozici tyto čtyři základní dopravní cesty: silnice, železnice, vodní a letecká cesta, a bezpočet alternativních dopravních cest – jako např. maglev, jednokolejka, úzkorozchodná dráha, tramvaje a trolejbusy. Hráč staví své impérium v ortogonální čtvercové síti představující povrch části Země s terénními nerovnostmi. Na rozdíl od podobných her, zde je u cestujících i zboží určen cíl cesty. A navíc vybrané továrny mají mezi sebou smlouvy o dodávkách zboží, takže není možné vzít například uhlí z jednoho dolu a dovézt jej do libovolné továrny, která jej potřebuje. A tou továrnou může být ocelárna či elektrárna, od níž lze natáhnout dráty a proudem zásobovat továrny. Pokud se nechce hráč starat o ekonomickou stránku, může hrát v režimu freeplay (začátečnický mód). A pokud chce mít již od začátku dostupná všechna vozidla a především dopravní stavby, je možné hrát bez časové osy. Pro větší zábavnost hry je připravena i hra o více hráčích – a to jak proti počítači, tak přes síť proti skutečným hráčům. Hra standardně začíná v roce 1930, ale může začínat i později či dříve. To záleží na konkrétní grafické verzi. Počet typů dopravních cest i vozidel je na začátku většinou velmi omezený, ale postupně se zvětšuje. Celkový počet vozů v provozu však není prakticky omezen.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní cesty.", "content": "Simutrans má k dispozici sice omezený, ale přesto velmi rozsáhlý seznam dopravních cest, které je možno využít. Některé jsou však k dispozici jen ve vybraných grafických verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Základní dopravní cesty.", "content": "Tyto dopravní cesty jsou téměř ve všech grafických verzích. Vzhled tratí a vozidel se však může velmi lišit.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Jednou ze základních dopravních cest je železnice. Lze po ní převážet náklad, poštu i cestující. Na trase je možné stavět tunely i mosty. Ze začátku bývají k dispozici jen parní lokomotivy, později přibývá motorová a elektrická trakce. V pozdějších letech jsou k dispozici i rychlovlaky.", "section_level": 3}, {"title": "Silnice.", "content": "Další základní cesta je silnice. Principiálně je velmi podobná železnici.", "section_level": 3}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Lodní doprava může probíhat po moři, po splavných řekách i po umělých kanálech. V některých grafických verzích je navíc možné stavět i podzemní průplavy či průplavové mosty (viadukty).", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Od verze 88.0.0 byla zavedena letecká doprava. Tento způsob dopravy je ve většině grafických verzích. Pro leteckou dopravu není na rozdíl od ostatních cest nutno stavět dopravní cestu, staví se jen letiště. Ve hře jsou k dispozici letadla, a v některých grafických verzích i vzducholodě (ty však startují stejně jako letadla).", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkové dopravní cesty.", "content": "Novinkou posledních verzí je možnost stavby atypických druhů dopravy a dopravních cest. Tyto typy dopravních cest jsou však více než jiné vázány na grafickou verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Od verze 0.86.00 byla do hry přidána i tramvajová doprava. Tato doprava je přítomná ve většině grafických verzí. V některých grafických verzích jsou však tratě podobné tramvajím z TTD (tzn., že v jednom díle jsou tratě pro oba směry), zatímco v jiných jsou spojitelné s tratěmi železničními. V obou případech je možné je postavit jak na silnici, tak i mimo. Hlavní výhodou tramvají je jejich větší kapacita a rychlost v porovnání s autobusy. V městech se totiž autobusy mohou pohybovat maximálně 50 km/h, zatímco tramvaje mohou jet rychleji – většinou 60 až 70 km/h.", "section_level": 3}, {"title": "Trolejbusy.", "content": "Ve městě mají stejné výhody i nevýhody jako autobusy, ale vhodnou stavbou trolejového vedení je možné striktněji nastavit cestu. Jsou přítomny v Pak128 a Pak128.CS.", "section_level": 3}, {"title": "Maglev.", "content": "Většina maglevů v této hře odpovídá spíše německému Transrapidu než japonskému MLX01. Je určen především k dopravě cestujících a pošty. V některých verzích je možné jej použít i k přepravě vybraných druhů zboží.", "section_level": 3}, {"title": "Jednokolejka.", "content": "Určená téměř výhradně k přepravě cestujících. Použitelná jako alternativní způsob dopravy v městě. Buď je zavěšená (v Pak128, kde má podobu visuté dráhy ve Wuppertalu) nebo nikoliv (Pak64, kde svým vzhledem připomíná spíše maglev).", "section_level": 3}, {"title": "Úzkorozchodná dráha.", "content": "Podobá se normální železnici.", "section_level": 3}, {"title": "Jazykové verze.", "content": "Simutrans je k dispozici v mnoha jazycích včetně češtiny. Překlady textů programu jsou téměř kompletní. Překlady různých grafických verzí však mohou trpět nedostatky. A některé grafické verze nejsou přeloženy vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Grafické verze.", "content": "Simutrans je od jiných podobných her odlišný rovněž tím, že k němu existuje více grafických verzí, které se liší především rozlišením, velikostí základního herního pole, a to od 32 px po 192 px. Hlavní grafické verze mají rozlišení 64 px nebo 128 px. Dále je to geografická lokalizace, čím se jednotlivé grafické verze liší. Některé verze jsou univerzální a obsahují vozidla a budovy známé z reálného světa bez ohledu na místo původu vozidla a budovy, takže pod Eiffelovou věží může projet Šinkansen. Jiné jsou více specializované – například na Polsko a Maďarsko, na bývalé Československo, USA, Japonsko a mnoho dalších. Jiné jsou z větší části smyšlené. Tím posledním, čím se grafické verze liší je všeobecný styl. Některé se zaměřují na realitu, jiné jsou graficky zjednodušené a vypadají tak velmi komicky. Vývojářská komunita je rozsáhlá a jsou v ní zastoupeni i Češi. Proto není překvapením, že se v některých grafických verzích vyskytují i česká a slovenská vozidla. A dokonce existuje i grafická verze zaměřená výhradně na české, moravské a slovenské luhy a háje.", "section_level": 1}, {"title": "Pak64.", "content": "Původní grafická verze. Jsou zde vozidla z téměř celého světa, především však Evropy, Asie a USA. V této grafické verzi potkat například českou lokomotivu řady 180. Vývoj této verze stále probíhá.", "section_level": 2}, {"title": "Pak128.", "content": "Grafická verze, která vznikla jako reakce na monitory s velkými úhlopříčkami a vysokými rozlišeními, kde původní grafická verze již nebyla přehledná. Původně byla vytvořena úpravou objektů z Pak64 (takže je možné vidět spoustu stejných budov jako v Pak64) ale později dostala tato grafická verze již vlastní vozidla a vlastní budovy. Tato grafická verze je mnohem rozsáhlejší a obsahuje ještě větší množství českých vozidel. Například elektrické lokomotivy řady 151, 163, 380, dieselové lokomotivy řady 749 a 750 a parní lokomotivu Albatros. Ve hře jsou téměř všechny typy vlaků – vlaky tažené parní, dieselovou či elektrickou lokomotivou, elektrické jednotky (včetně rychlovlaků) i motorové jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Pak128.CS.", "content": "Jedna z vývojově velmi mladých grafických verzí. Je zaměřená na silniční a železniční vozidla a stavby České a Slovenské republiky, včetně bývalého Československa. Obsahuje však (celkem pochopitelně) i značné množství zahraničních vozidel. Jednak železničních (hlavně pokud jde o vozidla Německých drah, Rakouských spolkových drah a Maďarských státních železnic), ale i silničních. Je vyvíjena českou komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Pak96.Comic.", "content": "Grafická verze s částečně zjednodušenou grafikou. Je možné zde potkat reálná vozidla (především letadla), ale většina vozidel i staveb je smyšlená. Tato verze sice neobsahuje žádná česká vozidla, ale jedním z autorů grafiky pro tuto verzi je Čech. Proto je možné mezi továrnami najít pole s tak českou plodinou, jakou je len.", "section_level": 2}, {"title": "Pak32.Comic.", "content": "Grafická verze s velmi zjednodušenou grafikou. Jeho grafika je velmi jednoduchá zejména díky malému rozlišení. Nejspíše už se nebude vyvíjet. Složitější varianta této grafické verze je Pak96.Comic", "section_level": 2}, {"title": "Zboží.", "content": "Vedle cestujících je v hře velké množství zboží, které je možné přepravovat. Některé druhy zboží mohou být v různých grafických verzích zařazeny do různých skupin podle toho, v jakých vagonech a automobilech je nutno je přepravovat.", "section_level": 1}, {"title": "Základní distribuce.", "content": "Základní verze hry. Určeno pro spíše pro začátečníky a nenáročné hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální distribuce.", "content": "Jde o verzi, kde jsou do hry přidány některé prvky, které nejsou v základní distribuci. Tato distribuce je určena spíše pro pokročilé hráče. Mezi prvky, které jsou v experimentální distribuci (a které nejsou v základní) jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Naklápění.", "content": "Přestože grafika vozidel tento prvek ignoruje, vozidla s naklápěním mohou oblouky (přestože v této hře oblouky jako takové neexistují) projet mnohem rychleji. Bez naklápění funguje zpomalení vlaku v obloucích s malým poloměrem.", "section_level": 2}, {"title": "Výměna lokomotiv, vratné soupravy.", "content": "Na rozdíl od základní distribuce, zde může vlak v stanici vyměnit lokomotivu (například elektrickou za dieselovou) a pak pokračovat dál stejným směrem či odjet opačným, což je zajímavé pro hlavové železniční stanice (příkladem je Masarykovo nádraží v Praze). Elektrické a motorové jednotky se \"neotočí\", ale přesto mohou pokračovat v jízdě v potřebném směru.", "section_level": 2}, {"title": "Komfort.", "content": "Osobní vlaky mohou mít různý komfort pro cestující.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simutrans je počítačová hra z kategorie dopravně-obchodních strategií, podobně jako Transport Tycoon, Locomotion, Railroad Tycoon a Transport Giant. Hra je šířena jako neplacený, volný software – a to pod Artistic licencí. Hru začal vyvíjet Hansjörg Malthaner, ale již delší dobu je vyvíjena hráčskou komunitou. A to jak po programové, tak i grafické stránce. Hra je napsána v jazyce C++ a v současné době existují kompilace pro Microsoft Windows (doporučuje se XP a novější, hratelnost na Windows 98 není zaručena), MacOS, Linux, BeOS a Haiku.", "tgt_summary": "Simutrans is a cross-platform simulation game in which the player strives to run a successful transport system by constructing and managing transportation systems for passengers, mail and goods by land (rail, road, tram, monorail, maglev), air (airplanes) and water (ship) between places. Like \"OpenTTD\", \"Simutrans\" is an open-source transportation game based on the \"Transport Tycoon\" idea.", "id": 1966746} {"src_title": "Hlučínsko", "tgt_title": "Hlučín Region", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Hlučínsko se rozkládá podél hranice s Polskem, mezi městy Opavou, Ostravou a Bohumínem. Ze severu je vymezeno státní hranicí, z jihozápadu řekou Opavou a z jihovýchodu Odrou. Na západě hranice probíhá mezi opavským předměstím Kateřinky (do Hlučínska nepatří) a Malými Hošticemi. Hranice vůči Polsku je poměrně klikatá a nepřirozená, a ani neodpovídala přesně jazykovým poměrům v době vytyčování. Je výsledkem dvou nesourodých přístupů – západní část hranice (od Opavy po Třebom) odpovídá hranici mezi dosavadním hlubčickým a ratibořským okresem, zatímco zbytek hranice kopíruje přímou linii Ketř–Bohumín, narýsovanou francouzskou generalitou. To mělo za důsledek, že hranice místy vedla zcela proti smyslu etnického principu – zatímco převahou česká obec Velké Štibořice zůstala Německu (dnes \"Ściborzyce Wielkie\" v Polsku), německé obce Sudice a Třebom byly připojeny k Československu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Nejstarší doklady přítomnosti člověka na území Hlučínska spadají do starší doby kamenné, a to do starého paleolitu. Z té doby pochází nález pěstního klínu srdčitého tvaru s poškozenou bází, kulturně odpovídající acheuléenu, jež byl nalezen na katastru obce Bohuslavice. Rovněž nálezy z obce Oldřišov, koncentrující se především v místech bývalé pískovny východně od kostela Narození Panny Marie, Závady a Bolatic signalizují přítomnost člověka již v tomto období. Na východním svahu „Černého kopce“ na katastru obce Třebom byla nalezena drobná štípaná silicitová industrie pravděpodobně středně paleolitického stáří. Ve starší fázi mladého paleolitu byla širší oblast Slezska „intenzivněji“ osídlena szeletienem a právě této „starokamenné“ kultuře náležící drobná kolekce štípané industrie z Hněvošic, Hošťálkovic, Chuchelné a Třebomi. Aurignacienu pak náleží nálezy z Hošťálkovic, Kozmic a Malých Hoštic. Ve střední fázi mladého paleolitu je osídlení, reprezentované gravettienem, zachyceno na katastru Hošťálkovic nad soutokem řek Odry a Opavy. Bohatá kolekce této kultury pak pochází z nejlépe prozkoumané a současně také nejznámější archeologické lokality Hlučínska z Petřkovic, kde se osídlení koncentrovalo na vrchu Landek, odkud také pochází stejnojmenná venuše - tzv. Landecká venuše. Zastoupeno je na území Hlučínska také osídlení z pozdní fáze mladého paleolitu reprezentované epigravettienem, a to na katastru obce Chuchelná. Blíže chronologicky nezařaditelné paleolitické předměty pocházejí z území obcí Kravaře, Strahovice a Velké Hoštice. Z katastru obce Koblov je znám nález mamutí stoličky a rovněž na tomto území je signalizováno i mezolitické osídlení, které je rovněž sledováno také na katastru Strahovic. Počátek mladší doby kamenné je v širším středoevropském kontextu spojen s kulturou lidu lineární (dříve také označované jako volutové) keramiky. Stopy této kultury byly zachyceny v Bohuslavicích, Bolaticích, Darkovicích, Hlučíně, Hněvošicích, Chuchelné, Kravařích, Píšti, Strahovicích, Třebomi a Velkých Hošticích. Lineární kultura se na území Hlučínska objevuje od nejstarší fáze (Ib) svého vývoje a pokračuje i ve fázích IIa i IIb. Rozpoznán zde byl i její III. stupeň. Rovněž byly v regionu zachyceny prvky želiezovské skupiny a ojediněle i šáreckého typu. Osídlení pak pokračuje v intencích lengyelské kultury, která plynule přechází do eneolitu. Zmiňovaná kultura se objevuje v Bohuslavicích, Bolaticích, Hněvošicích, Chuchelné, Kobeřicích, Malých Hošticích, Píšti, Služovicích, Strahovicích a Velkých Hošticích. Je zde jednoznačně potvrzen její počáteční stupeň (HLS I). Kultura se pak dále plynule vyvíjí (HLS III) až do své konečné fáze (HSL IV), kdy ji střídá lid kultury s nálevkovitými poháry. Osídlení této kultury je potvrzeno z katastru obcí Dolní Benešov, Hněvošice, Kobeřic, Malé Hoštice, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice. Tato kultura zde přežívá ještě i ve své mladší fázi - II. V dalším vývoji se zde objevuje středoneolitická kultura s kanelovanou keramikou (Malé Hoštice, Velké Hoštice). V pozdním eneolitu se na území Evropy vyskytují dva výrazné kulturní komplexy. První reprezentují nositelé lidu kultury zvoncovitých pohárů, jejichž pozůstatky nacházíme na území Malých Hoštic, Petřkovic a Velkých Hoštic. Druhý komplex náleží lidu kultury se šňůrovou keramikou, kdy na území Hlučínska nacházíme především kamenné sekeromlaty náležící této kultuře. Ve starší době bronzové náležel region do sféry mierzanowické kultury a později se zde objevuje osídlení věteřovské skupiny (Bolatice, Kobeřice). Toto osídlení je však velmi řídké a nevýrazné. Ve střední době bronzové je území součástí komplexu mohylových kultur. S nálezy z tohoto období se setkáváme na území Kobeřic, kde byl v místním kamenolomu nalezen kostrový hrob s výbavou tvořenou dvěma bronzovými záušnicemi a několika jantarovými perlami. Na místě byla rovněž objevena i bronzová sekerka s lištami. Mohylová kultura je pak hlášena také z Malých Hoštic, odkud pochází drobná amforovitá nádobka s kalichovitě rozevřeným hrdlem. Mladší a pozdní doba bronzová a počátek doby železné je reprezentován kulturou lidu lužických popelnicových polí (Bělá, Bolatice, Dolní Benešov, Hněvošice, Chuchelná, Bolatice, Kobeřice, Kravaře, Malé Hoštice, Oldřišov, Petřkovice, Píšť, Strahovice, Sudice, Třebom, Velké Hoštice, Závada), která zde přežívá téměř tisíc let. V mladší době železné, kdy hovoříme o „keltské“ laténské kultuře, je osídlení regionu opět řídké a nevýrazné. Pozůstatky po Keltech pak nacházíme na katastrech obcí Rohov, Malé Hoštice a Velké Hoštice. Doklady z tohoto období pravěku nacházíme na katastrech obcí Bělá, Kobeřice, Kravaře, Malé a Velké Hoštice, kde je osídlení reprezentováno především germánskou dobrodźieńskou skupinou. Nejstarší středověké osídlení je na podkladě archeologických nálezů datováno do 8. století (doba hradištní), kdy se na území nalézala otevřená sídliště (Malé Hoštice, Velké Hoštice, Hněvošice, Sudice), s pohřebištěm (Hněvošice), ale také s hradiskem (Landek).", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V roce 1000 bylo z iniciativy Boleslava Chrabrého za účelem omezení míšeňského a pražského biskupství založeno hnězdenské arcibiskupství s podřízeným biskupstvím ve Vratislavi, území Pštiny a Bytomi bylo podřízeno krakovskému biskupství a jih (tzv. české Slezsko) olomouckému biskupství. V důsledku velkého rozrodu piastovské dynastie, která si mezi sebou rozdělovala další polská území (včetně slezského) vznikla v průběhu 12.-13. století soustava slezských knížectví: v Dolním Slezsku knížectví Vratislav, Hlohov, Lehnice, Lubuš, v Horním Slezsku Opolsko (Ratibořsko, Těšínsko, Osvětim, Zátor, Bytom, Pština) pod vlivem krakovského biskupa. Za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo k postupnému připojení všech slezských knížectví k zemím Koruny české. Olomoucké biskupství a Opavské knížectví se z Markrabství moravského vyčlenily jakožto samostatné země Koruny české. Hlučínsko se od poloviny 12. století stalo nakrátko součástí Českého knížectví a do poloviny 13. století se tato oblast vyvíjela jako součást středověké holasické provincie (Olomoucký úděl). Od počátků 13. století, v době vlády Přemyslovců a hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera, bylo území osídlováno německými kolonisty. Od roku 1318 se území současného Hlučínska stalo součástí Opavského vévodství v držení Mikuláše II. Opavského z rodu opavských Přemyslovců, od roku 1336 držící též Ratibořské knížectví. V roce 1377 připadla větší část území k dílu vévody Přemysla I. Opavského, menší díl s Kravaři a Sudicemi jako součást Krnovska jeho bratru Janu II. Opavskému a Ratibořskému. Hlučín s Landekem byl často zastavován, v roce 1385 knížatům kozelským (Koźle/Kozlí/Cosel). V roce 1439 se Hlučín stal znovu součástí knížectví Opavského. V držení opavských Přemyslovců bylo Hlučínsko až do roku 1464 (resp. 1474), kdy se dostalo do rukou českého krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471), který novým knížetem ustanovil svého syna Viktorína. Roku 1485 bylo Opavsko na nátlak uherského a českého krále Matyáše Korvína postoupeno jeho synovi Jánošovi. Po smrti Matyáše se vlády nad Slezskem chopil dle olomouckých úmluv Vladislav II. Jagellonský. Ratibořsko zůstalo v držení opavských Přemyslovců až do roku 1521, kdy ho Jan II. Opolský sloučil s knížectvím Opolským a Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české osud Opolska. I po připojení Slezska (potažmo Hlučínska) k českému státu docházelo na jeho území ke střetům zájmů sousedního Polska a Uher. V důsledku těchto mnoha konfliktů – zejména husitských válek a válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, se Slezsko měnilo politicky, etnicky a především správně. První pokus o sjednocení slezské správy zavedl Matyáš Korvín v roce 1474, kdy zavedl instituci vrchního slezského hejtmana, kterému byli podřízeni hejtmani v Dolním a Horním Slezsku. Vrchní hejtman předsedal celoslezskému sněmu (Fürstentagu). V roce 1498 byl založen knížecí soud (Fürstenrecht), který se scházel dvakrát ročně, dále bylo zavedeno pravidelné vybírání daní. Jednotu Slezska nadále oslabovaly třenice mezi jednotlivými stavovskými příslušníky, z tohoto důvodu nebylo schopné se navenek jednoznačně vyjadřovat k mezinárodní politické situaci.", "section_level": 2}, {"title": "Habsburská monarchie.", "content": "Po smrti Ludvíka Jagellonského a následným zvolením Ferdinanda I. Habsburského českým králem připadlo území rakouským Habsburkům. Dne 28. prosince 1613 bylo Opavsko uděleno jako dědičné manství Koruny české Karlu I. von Liechtenstein a dne 16. března 1621 obdržel lénem i Krnovské knížectví. Jan II. Dobrý (Opolský) sloučil Ratibořské knížectví s knížectvím Opolským, čímž Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české další osud s Opolskem (Opolsko-ratibořské knížectví). Za třicetileté války, kdy bylo území součásti Habsburské monarchie, bylo Hlučínsko zdecimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zle poplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně. Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup Marie Terezie na slezský vévodský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu (1742 až 1746), jehož první epizoda byla roku 1742 uzavřena vratislavským mírem, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Město Hlučín a okolní městečka a vsi se tak staly součástí Pruského Slezska (Provinz Schlesien).", "section_level": 2}, {"title": "Pruské království - Pruské Slezsko.", "content": "Odloučením Hlučínska od Opavy, nejbližšího velkého města, se území stalo periferním příhraničním krajem Pruského království, které sahalo až k Baltskému a Severnímu moři. Po jeho anexi zavedl zavedl Fridrich II. Veliký (1712-1786) na území pruské provincie okamžitě vojenskou správu v čele s Generálním válečným komisariátem (Generalkriegskomissariat), v jehož čele stál hrabě Ludwig Wilhelm von Münchow a Karl Franz von Reinhardt. Od srpna 1741 pak probíhal převod z vojenské správy na civilní pruskou správu, dovršený 1. ledna 1742, kdy byl také zrušen Generální válečný komisariát v Dolním Slezsku a o rok později i v Horním Slezsku (dvě královské komory/Kriegs- und Domänenkammer ve Vratislavi/Breslau a v Hlohově/Glogau, které nahradily později Regierungsbezirke). Včele komor stálo kolegium vedené prezidentem, kterého v době nepřítomnosti zastupovali dva direktoři. Lesní správu měli na starost v komorách tzv. Oberforstmeisteři. Komory dohlížely na vládní výdaje (rozpočet) na armádu (⅔ rozpočtu) a hospodářství (zavádění nových pracovních postupů pro vyšší půdní výnosy, ochrana poddaných - policejní záležitosti, výběr daní). Prezidenty komor se stali Karl Franz von Reinhardt a Ludwig Wilhelm von Münchow, který byl nakonec jmenován prezidentem obou komor a stal se ministrem pro Slezsko, přičemž měl na starosti jeho celkovou správu, po něm Joachim Ewald von Massow (1753-1755), Ernst Wilhelm von Schlabrendorf (1755-1769) a hrabě Karl Georg von Hoym (1769-1807). Celozemské a knížecí stavovské sněmy byly nahrazeny okresy, v jejichž čele stanuli starostové (Landráti), úředníci dosazovaní panovníkem, v čele měst magistráty. Už v roce 1764 vstoupil v platnost zákaz ustanovování takových kněží a učitelů, kteří by nemluvili německy. Podle německého historika Gerharda Schellina se kolem roku 1784 mluvilo v hlučínských vesnicích moravsky (až na tři vesnice, kde se mluvilo německy). Toto místní obyvatelstvo, náležející v Pruském Slezsku k diecézi olomoucké, si říkalo Moravci. Právě jejich silný vztah k náboženství byl hlavním důvodem, proč zcela nesplynuli s pruským státem, jeho pruským protestantismem a nacionalismem. Katolická církev se proto také stavěla na obranu moravského jazyka na Hlučínsku. V důsledku napoleonských válek bylo v roce 1807 tzv. říjnovým ediktem zrušeno v Prusku, a tedy i na Hlučínsku, poddanství (v Rakousku se tak stalo teprve roku 1848). Po vytvoření německého císařství v roce 1871 se podařilo Ottovi von Bismarckovi stmelit teritoriální rozdrobenost Německa a zlepšit jeho hospodářský rozvoj. Politickými oponenty se staly sociálnědemokratická hnutí a římskokatolická církev, která podporovala slovanské (a tedy i moravské) menšiny. Hlavní tlak Bismarckovy vlády byl zaměřen na oblast školství. V roce 1872 byla na Hlučínsku moravština vyloučena ze všech škol, o tři roky se přestalo vyučovat v mateřském jazyku též náboženství. Římskokatoličtí kněží považovali svou konfesní povinnost za nadřazenější službě pruskému státu, zrovna tak zůstávalo věrno svému přesvědčení i katolické obyvatelstvo. Tento nebývalý tlak pruské vlády přispěl ke sblížení katolické církve s Moravci. Jejich společné zájmy hájila v roce 1871 ustanovená politická strana Deutsche Zentrumspartei, která měla značnou podporu právě na Hlučínsku. V listopadu 1894 byl založen Deutscher Ostmarkverein (1894–1934), který měl podporovat ve východních provinciích Německo. Úřednickým výnosem z dubna 1898 měli úředníci a učitelé kromě plnění svých povinností usilovat o posílení pruského vědomí nejen ve službě, ale i ve svém soukromém životě. Dalším nařízením byly slezské pohraniční okresy prohlášeny za národně ohrožené. Zakládání spolku od devadesátých let 19. století tak leželo na bedrech obecních učitelů, kteří převážně v hasičských a tělovýchovných spolcích dbali na jejich pruský a velkoněmecký duch. Kněží odchovaní v novém duchu se spolčovali kolem Katolických novin, které vycházely sice v moravštině, ale bez národního programu. Zájmy Hlučíňanů podporoval na začátku 20. století v berlínském říšském sněmu hlučínský farář Hugo Stanke (* 1. dubna 1861, † 18. dubna 1921), který byl za Deutsche Zentrumspartei poslancem. Přes germanizační tlak se při sčítání lidu v prosinci 1905 na Hlučínsku přihlásilo 87,3 % obyvatel k moravštině jako svému rodnému jazyku (němčinu uvedlo 10,5 %). Moravština ale byla užívána jako intimní hovorový jazyk pro domácí a rodinné prostředí a pro styk v kostele. Němčina se stala oficiálním jazykem, který Hlučíňané užívali ve škole a práci. Mezi historiky panuje konsenzus, že obyvatelé Hlučínska si na kombinování němčiny s moravštinou zvykli a byli s tímto stavem spokojeni. Za 1. světové války padlo na Hlučínsku v německých službách 1 743 Hlučíňanů (není znám žádný Hlučíňan, který by sloužil v Československých legiích). Za „ztracené město“ českého národa považoval Hlučín v roce 1899 i básník a slezský buditel Petr Bezruč, který ve své básni \"Hučín\" na motivu Moravců úpících pod pruským jhem vystavěl básnickou konfrontaci minulosti a přítomnosti jednoho lidského života. V úvodu básně popisuje Bezruč pěší cestu krajinou po jižním (tj. domácím rakouském) břehu hraniční řeky Opavy: \"„Odru jsem přešel. A na Střebovice, na Děhylovo a Dobroslavice.“\" Během této cesty básník jako na své mládí vzpomíná na důvěrně známou, ale ztracenou zemi okolo města Hlučína, která se nyní (tj. ve stáří) nachází „na modré straně“ (barva pruských uniforem) a v níž prostý lid již jen „tiše svou dýchá[…] řečí“, protože na něj číhající „Prus za stromem klečí“ se sekyrou v ruce.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a Rakousko-Uherska vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slováků v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které v minulosti byly nějaký čas součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska. O Hlučínsko, průmyslově rozvinutou oblast s nerostným bohatstvím, neusilovalo jen Československo a Německo, ale i Polsko. Hranice Československa tehdy překreslil francouzský generál Henri Le Rond, když území směrem na jih vytyčené hranice (hornoslezského okresu Ratiboř) označil za část, která připadne Československu. Na základě Versailleské mírové smlouvy, která vstoupila v platnost 10. ledna 1920, vznikla uměle a bez práva na sebeurčení oblast \"Hlučínsko\". Vojenský zábor Hlučínska prováděl 4. února 1920 3. moravský pluk v Opavě s velmi reprezentativním obsazením, v jehož čele stál francouzský generál Marty, zplnomocněný komisař pro Hlučínsko dr. Josef Šrámek, poslanci národního shromáždění František Zíka, Josef Lukeš a dr. František Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller a další. Delimitační práce na Hlučínsku byly dokončeny definitivně až v roce 1923 připojením obcí Hať a Píšť. Československo se tak rozrostlo o téměř 320 kilometrů čtverečních Hlučínska a o 46 tisíc obyvatel, kteří od dob Marie Terezie patřili k Prusku. Přestože se nazývali Moravci a hovořili českým dialektem, k této změně se podle historika Metoděje Chrásteckého stavěli spíše chladně a byli za 178 let navyklí na pruskou mentalitu. Část obyvatel, která se cítila být spíše Němci (asi čtyři a půl tisíce lidí), hlavně úředníků a učitelů, se proto do jednoho roku z Hlučínska vystěhovalo za hranice.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí říše.", "content": "Na základě Mnichovské dohody bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko). Manifestačních oslav navrácení uskutečněných 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vrchní prezident a župní vedoucí (Gauleiter) Josef Wagner. Hlučíňané se tak stali německými státními občany, jelikož německou státní příslušnost nikdy nepozbyli (Německo obyvatele Hlučínska nikdy ze státního svazku nepropustilo). S tímto aktem byla spojena i povinná služba mužů ve Wehrmachtu v průběhu 2. světové války. Do německé armády narukovalo na 13 tisíc mužů, z války se jich nevrátily tři tisíce a dalších pět tisíc si neslo doživotní následky.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí Československá republika a ČSSR.", "content": "Předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu vznikl problém začlenění, který se také označuje jako tzv. \"hlučínská otázka\" (jádrem této otázky bylo určování národností a státní příslušnosti u značné části hlučínského obyvatelstva po roce 1945, na němž závisela konfiskace majetku a odsun Němců). Tento problém se řešil ještě počátkem 50. let. Po druhé světové válce tlačili na vystěhování německého obyvatelstva zejména komunisté a národní socialisté. Hlučínsku se ale jako jediné pohraniční oblasti podařilo výraznému odsunu vyhnout. Hlučíňané směli zůstat v ČSR nejprve provizorně, později trvale. Do 1. ledna 1946 bylo vyhnáno 1 425 Hlučíňanů německé národnosti z 11 759 připravených (celkem se jednalo o přibližně 50 000 obyvatel). V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězila na Hlučínsku ČSL se ziskem 7 592 hlasů, KSČ tehdy skončila poslední. V lednu 1948 prosadili komunisté a odbojáři na krajské Národní frontě na Hlučínsku revizi všech vydaných osvědčení o státním občanství, konfiskaci majetku těm osobám, které by při této revizi neobstály a jejich přestěhování do českého vnitrozemí, dále pak očistu orgánů lidové správy a taktéž odsun těchto nespolehlivých živlů do vnitrozemí. Po nových volbách po únoru 1948 z toho sešlo, ale KSČ u moci upřednostnila konfiskaci tzv. juterkové půdy podle dekretu č. 12 a normální přídělové řízení. Taktéž k přídělu půdy nakonec nedošlo, jelikož ministerstvo zemědělství nařídilo, aby tato půda byla přidělená JZD, pak Státním statkům, Státním lesům a teprve pak malorolníků. V roce 1951 se v JZD nacházelo 74% tzv. juterkové půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na počátku 21. století žilo ve 27 členských obcích mikroregionu Sdružení obcí Hlučínska a 4 spolupracujících čtvrtích Ostravy a Opavy celkem 73 693 obyvatel. Tento počet nezahrnuje obyvatele do mikroregionu nezapojených území, především Antošovic a Koblova (tato dvě mají dohromady asi 1600 obyvatel).", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Hlučínsko je na jihovýchodě ohraničeno řekou Odrou a na jihu řekou Opavou, podél jejíž břehů se táhne zvlněná linka Hlučínské pahorkatiny. Severní a severozápadní hranici regionu tvoří dnešní česko-polská státní hranice, jejíž přesný průběh stanovila rozhraničovací komise naplňující v letech 1920-1923 zadání mírové smlouvy. Na jihozápadě k Hlučínsku nepatřila tehdejší levobřežní část tehdejšího města Opavy, ani jeho hospodářské zázemí obec Kateřinky (protože tyto oblasti nepropadly roku 1742 Prusku). Na Hlučínsku se nachází velké množství dochovaných kulturních památek, jež skýtá pestrou škálu architektonických a řemeslných zajímavostí. Je i výletní oblastí s mnoha cyklostezkami, jejíchž páteří je část stezky Moravská brána, která navazuje na česko-polskou příhraniční trasu a množství lokálních cyklotras.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Mezi 4. únorem 1920 a 16. březnem 1923 bylo k Československu připojeno 1 město (Hlučín), 37 obcí a 30 velkostatků. Na rozloze 316 km² v nich žilo přibližně 46 000 obyvatel. Z připojených sídel byl utvořen nový politický a soudní okres Hlučín, příslušný ke krajskému soudu v Opavě a do župy XIV. Moravská Ostrava. V pozdějších letech se hranice okresu Hlučín měnily, až tento úplně zanikl. Dnes se Hlučínsko rozkládá převážně na území okresu Opava (tvoří jeho východní čtvrtinu) a nepatrně též Ostrava-město (několik sídel na jihovýchodě regionu). Rovněž hranice obcí a katastrů prodělaly změny, některé obce byly sloučeny s jinými. V roce 2003 navázalo 27 nástupnických obcí formální spolupráci v rámci Sdružení obcí Hlučínska.", "section_level": 2}, {"title": "Územní vymezení.", "content": "Ze srovnání podrobných historických a současných map vyplývá, že historické Hlučínsko, tak jak bylo připojeno k Československu, zahrnuje následující území:", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Na Pruskem Československu odstoupeném území – Hlučínsku – hovořila většina obyvatel mateřskou řečí „moravskou“ (37 607 z asi 46 000 obyvatel). Německy mluvící byli v těchto obcích významně zastoupeni pouze v Třebomi (97 %), Sudicích (86 %) a Hlučíně (28 %). Velká část obyvatelstva však měla na Prusko silné hospodářské vazby, které byly změnou státní příslušnosti zpřetrhány. Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých obcích Hlučínska a jejich místních částech sleduje následující tabulka. Počty jsou uvedeny do roku 1970, protože pro další jednotlivé roky jsou údaje dostupné na stránkách Českého statistického úřadu. Jelikož Hlučín je od 13. století městem, existuje pro něj více demografických údajů, proto je pro vybrané roky zvláštní tabulka.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlučínsko leží stranou hlavních dopravních tahů. Silniční osou území je úsek silnice I/56, vedoucí z Opavy přes Kravaře a Hlučín do centra Ostravy. Další významnou silnicí je I/46 vedoucí z Opavy podél hranice do Sudic, odkud pokračuje do polské Ratiboře. Dále tudy vedou silnice II. třídy č. 466, 467 a 469. Okrajově na jihovýchodě zasahuje na území trasa dálnice D1, ovšem prakticky bez nájezdů. Železnice se zde nachází pouze regionální, a to slepá jednokolejná trať Opava východ – Hlučín, s rovněž slepou odbočkou Kravaře ve Slezsku – Chuchelná. Trať do Chuchelné byla původně součástí rakousko-pruské mezistátní dráhy z Opavy do Ratiboře, přeshraniční provoz byl ukončen po druhé světové válce. Mezi lety 1950 a 1982 existovalo tramvajové spojení Hlučína s Ostravou, pak však byla trať zrušena, snesena a nahrazena přeložkou silnice I/56.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní a společenské aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sdružení obcí Hlučínska.", "content": "Sdružení obcí Hlučínska bylo založeno roku 1992 a sdružuje historické hlučínské obce, kterým umožňuje společně více vzájemně spolupracovat. Sdružení usiluje o dosahování úzkých specifických cílů a také o rozvíjení kulturní a ekonomické spolupráce se sousedními příhraničními polskými obcemi. V současné době ve Sdružení obcí Hlučínska působí 27 měst a obcí, s nimiž volně spolupracuje opavská městská část Malé Hoštice a ostravské městské obvody Hošťálkovice, Petřkovice a Lhotka. Sdružení se také zaměřuje na spolupráci v oblasti cestovního ruchu, kultury, rozvoje a propagace regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum Hlučínska.", "content": "V budově zámku v centru Hlučína působí od roku 2005 Muzeum Hlučínska, které se věnuje prezentaci města Hlučína a regionu Hlučínska v jeho historických hranicích. V roce 2014 byla v muzeu zpřístupněna stálá expozice \"Kdo jsou lidé na Hlučínsku\". Výstava mapuje národnostní pozadí regionu, jeho vojenskou a správní historii, jakož i hospodářské dějiny regionu a všední život a identitu jeho obyvatel. Studiu a uchovávání původní identity Hlučínska se od roku 2010 věnuje Společnost přátel Muzea Hlučínska.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografický projekt Lidé Hlučínska.", "content": "Obyvatelé a krajina Hlučínska byly hlavním námětem fotografického projektu Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století. Byl uskutečňován mezi léty 1993-1998. Pracovaly na něm desítky autorů, vesměs studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Teoretické základy projektu vytvořil sociolog Jiří Siostrzonek, dohled nad realizací převzali profesionální dokumentaristé Jindřich Štreit, Vojtěch Bartek a vedoucí ITF Vladimír Birgus. Fotografování probíhalo za spolupráce obcí tak, že skupina fotografů po dobu několika měsíců navštěvovala jednu konkrétní obec na území Hlučínska. Seznamovali se zde s místními lidmi, dokumentovali jejich každodenní život a závěr své práce vystavili v místní restauraci nebo na obecním úřadu. Většinu fotografií vzniklých v rámci projektu lze zařadit do kategorie dokumentární fotografie, výjimečně se autoři zajímali také o portrét nebo krajinu. Výsledek mnohaletého projektu byl nakonec představen širší veřejnosti v rámci několikrát reprízované výstavy a formou obsáhlého katalogu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hlučínsko (původně jižní Ratibořsko; v místním úzu Praj(z)sko či Praj(z)ská; německy \"Hultschiner Ländchen\", polsky \"Kraj hulczyński\" nebo \"Kraik hulczyński\") je historické území v Česku, součást Českého Slezska, dnes rozdělené mezi okresy Opava (naprostá většina) a Ostrava-město. Má rozlohu 316,76 km², asi 75 tisíc obyvatel, a nazývá se podle svého střediska a největšího sídla, města Hlučína. Ve středověku bylo součástí Opavského knížectví v rámci Slezska. Roku 1742 však bylo odtrženo od českých zemí, když se stalo nejjižnější výspou pruského záboru ve Slezsku. Až do roku pak 1920 tvořilo jižní část okresu Ratiboř (\"Landkreis Ratibor\") v rámci pruské provincie Slezsko (\"Provinz Schlesien\"). Přestože zde zůstala převaha slovanského (českojazyčného) obyvatelstva, téměř dvousetleté sepětí s Pruskem (později Německem) zanechalo hluboké stopy v kultuře a myšlení zdejších Čechů, tzv. Moravců, kteří své české sousedy v tehdejším Rakousku nazývali s jistou pohrdavostí „císaráky“. Po první světové válce se stalo Hlučínsko jedním z územních nároků vznikajícího Československa, na základě práva na sebeurčení a snahy získat do nového státu i Čechy mimo tehdejší historická území. Rozhodnutím Versailleské mírové smlouvy pak bylo 4. února 1920 skutečně připojeno a jako nový politický (a zároveň soudní) okres Hlučín se stalo opět součástí Českého Slezska. Specifická kultura a lidová paměť však na Hlučínsku trvá i na počátku 21. století. Zdejší obyvatelé se dodnes označují jako Prajzáci nebo Prajzové.", "tgt_summary": "Hlučín Region ( (familiarly \"Prajzsko\"), , ) is a historically significant part of Czech Silesia, today a part of the Moravian-Silesian Region in the Czech Republic, named after its largest town Hlučín. Its area is and in 2001, it had about 73,914 inhabitants.", "id": 1777761} {"src_title": "Mariánská zjevení", "tgt_title": "Marian apparition", "src_document": [{"title": "Popis zjevení.", "content": "Panna Maria je často vizionáři popisována jako menší a velmi krásná Paní a vůči předešlým zjevením, s odlišnými znaky, zejména co se účesu a šatů týče.", "section_level": 1}, {"title": "Zjevení Panny Marie Lurdské.", "content": "Zřejmě nejznámějším zjevením je zjevení Panny Marie v Masabielleské jeskyni v Lurdech chudé dívce Bernadettě Soubirousové. Zjevení bylo katolickou církví dlouho verifikováno a podrobováno mnohým analýzám. Církev poté přijala postupy a skutečnosti tohoto zjevení k hledání společných znaků ve zjeveních jež následovala. Spisovatel Franz Werfel napsal jako poděkování Panně Marii o zjevení v Lurdech román \"Píseň o Bernadettě\".", "section_level": 2}, {"title": "Postoj církve.", "content": "Římskokatolická církev nenutí své věřící věřit zjevení, tato zjevení nejsou pro věřící žádným způsobem závazná. Církev pouze prohlašuje, že zjevení neodporuje žádnému z článku víry. Často je to nepřesně označováno jako \"uznání zjevení\", ačkoliv o nadpřirozené podstatě takového zjevení církev přímo nic neříká.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj vědy.", "content": "Vědecké interpretace a bádání v některých případech nenabízejí výklad, který by popíral mystiku zjevení. Jednotlivé církve obvykle přistupují ke zjevením značně skepticky a samotné se velmi snaží o co nejpřesnější vědeckou analýzu, i proto ověřování takových událostí zabírá nekrátkou časovou periodu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Kritici (zejména ateističtí) popírají pravost zjevení s tím, že se jedná buďto o sugesci, nebo o podvod, a poukazují na to, že zjevení přicházejí někdy velice vhod, aby posílila pozici církve. Avšak i v případě nadpřirozeného původu zjevení by tato souvislost byla logická. Například ve Francii 19. století bylo postavení katolické církve vážně oslabeno francouzskou revolucí, při níž se dostaly do konfliktu s církví nové mocenské struktury. Buržoazie se cítila ohrožena církví, protože mnoho jejího nově nabytého nemovitého majetku patřilo původně katolické církvi, která si na něj stále činila nárok. V této době došlo ke zjevení Marie dívce Bernadettě, což dle kritiků umožnilo katolické církvi uhájit alespoň částečně své pozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariánská zjevení neboli zjevení Panny Marie je označení pro údajně nadpřirozené události, ve kterých se Panna Maria zjevuje některým lidem, nejčastěji křesťanům – ne však vždy, ale často lidem katolického vyznání – aby sdělila nějaké „nebeské poselství“. Zjevení se uskutečňují na různých místech celé planety (někdy se opakují i na místech, kde k nim došlo před několika lety). Výklad zjevení bývá různý. Některá jsou interpretována jako psychologický fenomén (výplod mozku, fantazie), jiná jako náboženský fenomén či teofanie (zjevení Boží).", "tgt_summary": "A Marian apparition is a reported supernatural appearance by Mary, the mother of Jesus, or a series of related such appearances over a period of time. In order to be classified as a Marian apparition, the person or persons who claim to see Mary (the \"seers\") must claim that they see her visually located in their environment. (If the person claims to hear Mary but not see her, this is known as an interior locution, not an apparition. Also excluded from the category of apparitions are dreams, visions experienced in the imagination, the claimed perception of Mary in ordinarily-explainable natural phenomena, and miracles associated with Marian artwork, such as weeping statues.) Believers consider such apparitions to be real and objective interventions of divine power, rather than subjective experiences generated by the perceiving individuals, even in cases where the apparition is reportedly seen by only some, not all, of the people present at the event's location. Marian apparitions are considered expressions of Mary's ongoing motherly care for the Church. The understood purpose of each apparition is to draw attention to some aspect of the Christian message, given the needs of a particular time and place. Apparitions are often accompanied by other alleged supernatural phenomena, such as medical cures. However, such miraculous events are not considered the purpose of Marian apparitions, but exist primarily to validate and draw attention to the message.", "id": 1133353} {"src_title": "Jaderná elektrárna Dukovany", "tgt_title": "Dukovany Nuclear Power Station", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie elektrárny začíná v roce 1970, kdy Sovětský svaz a Československo podepsaly dohodu o stavbě dvou jaderných elektráren (druhou z nich se stala Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice). Elektrárna se začala stavět v roce 1978, první blok byl uveden do provozu v roce 1985 (12. února 1985 byl dosažen minimální kontrolovaný výkon), druhý a třetí blok byl zprovozněn v roce 1986 a poslední, čtvrtý v roce 1987. Výstavbě elektrárny předcházelo zrušení tří vesnic, v jejichž katastrálních územích byla stavba projektována. Šlo o obec Skryje s jejich místní částí Lipňany a dále o obec Heřmanice. Skryjské území bylo připojeno k území obce Dukovany, heřmanické k území obce Rouchovany. V roce 2017 došlo k rekonstrukci a modernizaci meziskladu vyhořelého paliva, byla zvýšena odolnost stěn, vybudovány nové kabelové kanály, chráničky a další zařízení. Rekonstrukce i projektování modernizace bylo náročné. V dubnu 2017 skončila v jaderné elektrárně mezinárodní prověrka bezpečnosti provozu, experti z WANO předložili devět oblastí, kde by se měla jaderná elektrárna zlepšit. Za dva roky proběhne kontrola. Při předchozí kontrole měla elektrárna vylepšit více oblastí. V roce 2016 jaderná elektrárna zavedla dopravu zaměstnanců do areálu elektrárny cyklobusem, autobusy vyjíždí z Třebíče. V roce 2019 byla rekonstruována jedna z chladicích věží elektrárny, byl obnoven povrch a rekonstruovány vnitřní prostory.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V roce 2012 bylo rozhodnuto, že vznikne pracovní skupina, která se bude zabývat eventuální stavbou pátého reaktoru v prostorách u jaderné elektrárny, rozhodnuto ovšem ještě nebylo. Ředitelem elektrárny je od ledna 2015 Miloš Štěpanovský. 9. března 2016 bylo v obci Slavětice rozhodnuto o konání místního referenda o stavbě pátého reaktorového bloku elektrárny. Referendum se týká jak stavby pátého bloku, tak i stavby hlubokozemního úložiště jaderného odpadu. V březnu roku 2016 byla prodloužena na neurčito licence k provozování 1. bloku jaderné elektrárny, v roce 2025 musí elektrárna opět projít kontrolou. V červenci 2016 předala společnost ČEZ Ministerstvu životního prostředí dokumenty pro proces EIA, který má umožnit spustit jaderné elektrárně další bloky. V září roku 2016 v Dolním Rakousku proběhla petice proti dostavbě elektrárny, byla podepsána cca 63 680 lidmi. Dne 25. října 2010 po poradě ekonomických ministrů se zástupci odborů a zaměstnavatelů sdělil ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, že čínské společnosti mají zájem provést dostavbu a rozšíření bloků jaderné elektrárny Dukovany, také byla zveřejněna informace, že čínské společnosti požadují po české vládě slib, že tuto zakázku získají bez výběrového řízení. Jednání o rozšíření elektrárny probíhají od června 2016, kdy byly osloveny společnosti z Francie, USA, Ruska, Japonska, Jižní Koreje a Číny. Reakce celkem 10 společností mají být zveřejněny do konce října téhož roku. Dle Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky z června 2015 má dojít k výstavbě jednoho nového bloku v Dukovanech s možností rozšíření o blok druhý. Stejně tak v jaderné elektrárně Temelín. Dostavba elektrárny má dle konference z konce roku 2016 zpoždění přibližně čtyři roky. Bývalý senátor za okres Třebíč Vítězslav Jonáš se pro dostavbu elektrárny angažuje v organizaci \"Energetické Třebíčsko\", kdy po konferenci sdělil: \"\"Hledáme politiky s gulemi, kteří budou schopní dělat jasná rozhodnutí. Končíme s politickou korektností, musí nastoupit kontrola.\"\" Reálná životnost zařízení má skončit v roce 2037, pokud do té doby nebude náhrada, tak dle politiků hrozí sociální problémy, neboť na elektrárnu jsou navázány tisíce pracovních míst. Viníkem by dle ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka mohl být ministr financí Andrej Babiš, který nevyslal náměstka pro dotvoření týmu pro financování stavby. V lednu roku 2017 zastupitelstvo Kraje Vysočina podpořilo rozšíření jaderné elektrárny. V březnu 2017 probíhá schvalování pozměňovacího návrhu stavebního zákona, který by dle vyjádření Bohuslava Sobotky mohl urychlit stavbu nového bloku o tři roky. Výstavba by tak mohla začít přibližně v roce 2025 a skončit asi v roce 2035. V roce 2017 pak byla v rámci krajského úřadu Kraje Vysočina ustavena komise, která se bude zabývat rozvojem jaderné elektrárny. Prvním předsedou je hejtman kraje Jiří Běhounek. Jejím cílem je vytváření tlaku na instituce, které by mohly urychli stavbu nového bloku. Sdružení \"Energetické Třebíčsko\" plánuje představení všech šesti společností, které usilují o zakázku na stavbu elektrárny, první se v květnu 2017 představila jihokorejská státem vlastněná společnost Korea Hydro & Nuclear Power. Uvedla, že představila dva návrhy pokročilých reaktorů pro dukovanskou elektrárnu. Uvedla také, že případná výhra v tendru na stavbu elektrárny by přinesla hodně práce i pro občany místní, protože zaměstnanci korejské společnosti budou potřebovat vystavět byty, školku či nemocnici. V roce 2017 se při jednání v jaderné elektrárně shodli členové stálého výboru pro jadernou energetiku na tom, že nový blok jaderné elektrárny bude investovat ČEZ či stát, odpadla tak možnost, že by investici zajistil zahraniční investor. Jednalo se také o úpravách trasy od řeky Labe až do Dukovan, kdy bude potřeba provést jednotlivé úpravy. Na konci června 2017 získal druhý blok elektrárny povolení k provozu na dobu neurčitou. První blok získal toto povolení již v březnu téhož roku. Dne 19. září 2017 se v Třebíči konalo setkání u kulatého stolu se zájemci o dostavbu 5. bloku jaderné elektrárny Dukovany, tentokrát se společností China General Nuclear. Setkání pořádá sdružení Energetické Třebíčsko, další setkání proběhnou se společnostmi Rosatom (Rusko), EDP (Francie), Westinghouse Electric Company (USA, Japonsko), KHNP (Jižní Korea). Čínská společnost chce do jaderné elektrárny instalovat reaktor třetí generace HPR 1000, ten je vodou chlazený a má životnost 60 let, parogenerátor by byl přivezen do Dukovan po silnici, ale je nutné silnice zlepšit. V roce 2017 byla také publikována tzv. \"Dukovanská výzva\", kdy starostové obcí v sousedství elektrárny, tj. Rešic, Horních Dubňan, Mohelna, Rouchovan, Slavětic a města Moravského Krumlova podepsali a zveřejnili to, že chtějí získat pátý blok jaderné elektrárny v Dukovanech. Stavba by tak měla začít snad již kolem roku 2025, kdy to se dle kritiků stavby již nemusí povést. Dne 13. listopadu 2017 požádala společnost ČEZ o posouzení vlivu nových jaderných bloků na životní prostředí. Elektrárna dostala tisíce podnětů v rámci zjištění vlivu nových bloků, velký zájem byl z Rakouska a Německa. Posuzována byla například půda v místě budoucí stavby, vlivy na vodní zdroje a na řeku Jihlavu. Dále budou informovány dotčené obce, které se budou moci vyjádřit. Dokončení procesu se očekává přibližně za 1,5 roku, kdy elektrárna Temelín získala stanovisko za 2,5 roku. Do konce roku 2018 se má dle Správy úložišť jaderného odpadu finalizovat možná místa pro lokality hlubinného úložiště radioaktivního odpadu. Jedna z lokalit pravděpodobně bude západně od obce Dukovany (tzv. lokalita Dukovany západ). V roce 2017 také bylo uvedeno, že může existovat i tzv. plán B, kdy se ČEZ připravuje na prodloužení provozu stávajících bloků až do roku 2045, ač původně měly být jejich provoz ukončen v roce 2035. Podle Dany Drábové je provoz elektrárny Dukovany zcela jistě rentabilní do roku 2025, do roku 2035 to také ještě vychází a do roku 2045 je to komplikované. Jaderná elektrárna se na konci roku 2017 stala součástí nově uvedeného Integrovaného tiskového střediska v Brně, to sídlí na Lidické ulici v základně Hasičského záchranného sboru ČR. Toto středisko má usnadnit komunikaci mezi složkami integrovaného záchranného systému. V březnu roku 2018 byl odstaven druhý blok, byla vyměněna pětina paliva a rekonstruovány podružné rozvaděče, ty se budou až do roku 2022 měnit i na dalších blocích. V srpnu roku 2019 stavba nových bloků jaderné elektrárny získal kladné stanovisko vlivu na životní prostředí (tzv. EIA), stanovisko vydalo ministerstvo pro životní prostředí. Bylo oznámeno, že roku 2020 začne ČEZ hledat dodavatele pro nový blok. Podle ČEZ by při současných cenách elektřiny (2019) byla stavba nového bloku za přibližně 200 miliard nerentabilní, ČEZ, tak nechce investici hradit sám, možnosti jsou takové, že by mohl vypomoci stát. Podle vyjádření ministra průmyslu Karla Havlíčka a obchodu ze srpna 2019 by stavba nového bloku mohla začít kolem roku 2030. Podle hejtmana kraje Vysočina Jiřího Běhounka by nový blok mohl být dokončen v roce 2036. V roce 2020 bylo oznámeno, že Jaderná elektrárna Dukovany přijme v tomto roce cca 70 zaměstnanců, důvodem je generační obměna zaměstnanců.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Pod Jadernou elektrárnou pracuje rovněž informační centrum, to funguje v elektrárně od roku 1994, kdy v roce 2014 proběhla jeho rekonstrukce, v roce 2015 infocentrum navštívilo přibližně 26 000 lidí, v roce 2016 30 331 lidí. Do infocentra dalešické vodní nádrže dorazilo v roce 2016 celkem 11 528 návštěvníků. V infocentru jaderné elektrárny pak od roku 1994 prošlo více než půl milionu turistů. V roce 2018 návštěvnické centrum elektrárny navštívilo více než 36 tisíc návštěvníků. Od roku 1994 pak to bylo 680 720 návštěvníků. V roce 2018 centrum navštívilo celkem 762 zahraničních návštěvníků. Na konci roku 2019 byla dokončena rekonstrukce infocentra, od roku 2020 je v provozu model aktivní zóny v poměru 1:1 a další nové expozice. Za roku 2019 navštívilo infocentrum téměř 40 tisíc návštěvníků. V první polovině roku 2018 byla nedaleko závodní jídelny v elektrárně vybudována bylinková zahrádka, kdy vypěstované byliny jsou využívány k dochucování pokrmů závodní jídelny, Případné přebytky slouží jako dárky pro návštěvníky elektrárny. Studenti Fakulty stavební VUT vytvořili návrhy nových budov a nových prostor před elektrárnou. Během prosince roku 2019 byla jedna z chladících věží nasvícena obrázkem vánočního stromu, byl vysoký 125 metrů a nejvyšší na Vysočině.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Elektrárna patří mezi první třetinu nejbezpečnějších jaderných elektráren s tlakovodním reaktorem na světě. Kolektivní efektivní dávka pracovníků elektrárny v roce 2005 byla 0,15 mSv na blok, což je hluboko pod bezpečnostními normami (roční limit pro pracovníky s ionizujícím zářením je 50 mSv za rok, a 100 mSv během 5 let). Elektrárna je držitelem osvědčení \"Bezpečný podnik\", který vydává Ministerstvo práce a sociálních věcí pod garancí Českého úřadu bezpečnosti práce. Princip netrestání za ne-úmyslné a včasné nahlášení chyby. Je to velmi důležitý princip na cestě k bezpečnému provozu. Okamžité nahlášení chyby umožňuje minimalizovat ztrátu výroby a po vysvětlení události se vrátit s jistotou zpět do běžného provozu. Přiznání také umožňuje zlepšit bezpečnostní předpisy a instrukce tak, aby k podobným omylům už nemuselo docházet. V roce 2010 došlo vinou jednoho neopatrného pracovníka k automatickému vypnutí jednoho z reaktorů. Částí oděvu přepnul důležitý přepínač v rezervní dozorně (rezervní – kdyby se ta provozní dozorna stala z nějakého důvodu neobyvatelná). Celková ztráta z ne-výroby byla několik milionů korun (cena nevyrobené elektřiny za celou dobu výpadku jednoho ze čtyř reaktorů). Vážnější ohrožení bezpečnosti nehrozilo a po několika hodinách byla výroba elektrické energie v předmětném reaktoru obnovena. Zmíněný technik měl sice velkou ostudu, ale protože při své práci neporušoval žádný bezpečnostní ani provozní předpis (snad kromě maximální opatrnosti) nebyl nijak pokutován či potrestán. Bylo možné podívat se nově na pracovní oděvy a zařadit událost do vstupních a specializovaných školení. \"Po-Fukušimská opatření.\" V roce 2011 v reakci na havárii v japonské elektrárně Fukušima prošla Jaderná elektrárna Dukovany stejně jako všechny elektrárny na světě tzv. \"zátěžovými-stress-testy\". Ty prokázaly jednak značnou odolnost elektrárny proti nadprojektovým přírodním pohromám. Jednak byla vytipována řada bezpečnostních opatření, tak aby elektrárna byla s dostatečnou rezervou schopna odolat i přírodním katastrofám, ke kterým by mohlo během 10 000 let dojít. Jedná se o dvakrát silnější zemětřesení, než s jakými se uvažovalo dosud. Nárazový vítr 216 km/hod, extrémní teploty +- 46 °C, přívalové srážky vyvolávající zátěž střech cca 200 Kp/m. Elektrárna také musí zvládnout svou soběstačnost 72 hod bez okolní infrastruktury – komunikace, provozní média, energie a jakákoli vnější pomoc, a další. Zodolňování elektrárny probíhá podle \"akčního plánu\" a bude ukončeno v roce 2017. Navazuje na požadavky \"LTO – Long Term Operation\" dlouhodobého provozu jehož cílem je dovybavit elektrárnu tak, aby mohla být v bezpečném provozu ještě 20 let po dosažení projektové délky provozu – 30 let. Kontrola svarů a celkem 400 dní plánovaných odstávek pokračuje i v roce 2017. Dne 1. ledna 2017 byl změněn Atomový zákon, kdy je tak nutné, aby vstup do tzv. životně důležitých prostor byl povolen pouze lidem s platnou bezpečnostní prověrkou, kterou uděluje Národní bezpečnostní úřad. Zavedení tohoto opatření musí nastat do roku 2020. Dne 15. května 2017 proběhlo třídenní cvičení Zóna 2017, cvičení simulovalo únik radioaktivních látek. V říjnu 2017 proběhly testy a prověření hermetických boxů v bloku č. 3, vše plně splnilo normy. V listopadu 2017 elektrárna získala titul Bezpečný podnik, získala jej již posedmé a obhájila jeho zisk z roku 2016. V prosinci roku 2017 získala elektrárna povolení pro provoz všech bloků na dobu neurčitou. Příprava trvala asi dva roky. Od roku 2020 se zpřísnily normy, kdy tak do strategických prostor elektrárny budou pracovníci vstupovat pouze s platnou bezpečnostní kvalifikací a nejméně ve dvou. Celkem bylo do května roku 2019 prověřeno přibližně 1500 lidí. Nově byly také upraveny vstupy a ploty, celková investice přesáhla 1,2 miliardy Kč. Součástí bezpečnostních opatření v okolí elektrárny je bezletová zóna a speciální policejní jednotka, která sídlí na Jaderné elektrárně Dukovany. V prosinci roku 2019 elektrárna splnila mezinárodní normy ochrany prostředí, to prohlásilo šetření auditorů, které skončilo v prosinci roku 2019. V květnu roku 2019 absolvovali hasiči z jednotky přítomné na jaderné elektrárně cvičení ve speciálním kontejneru.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie a poruchy.", "content": "V celé třicetileté historii čtyř výrobních bloků se stala jediná porucha klasifikovaná podle mezinárodní stupnice INES2. Došlo k ní na počátku devadesátých let, z vnějšího podnětu, ve Slavětické rozvodně odpojením elektrárny od vnější rozvodné sítě. Porucha spočívala především v tom, že jeden ze tří bloků v provozu nezreguloval programově na tzv. vlastní spotřebu, ale jeho chlazení zajistil až start k tomu určených dieselgenerátorů. Kromě ztráty výroby a iluze o tom, že něco takového se nemůže stát, nedošlo k žádným škodám. V pondělí 3. listopadu 2014 vznikla netěsnost na jednom ze tří systémů technické vody, zajišťující chlazení důležitých technických a bezpečnostních systémů pro 3. a 4. výrobní blok. Chlazení těchto bloků bylo převedeno na zbývající dva chladicí systémy. Jelikož však přísné bezpečnostní předpisy nedovolují elektrárnu tímto způsobem provozovat déle jak 72 hodin, rozhodlo vedení elektrárny 3. a 4. blok odstavit, protože v této lhůtě nebylo možné poruchu odstranit. Po opravě začal 18. listopadu 2014 dodávat 3. blok a o den později i 4. blok znovu elektrickou energii.", "section_level": 2}, {"title": "Zvířata v areálu elektrárny JEDU a ekologie.", "content": "V roce 1994 došlo k požáru jednoho ze dvojice odbočkových transformátorů 32MVA na 3. bloku (slouží pro napájení vlastní spotřeby bloku), umístěného před budovou strojovny. Jeho hašení hasicí pěnou vedlo k úniku pěny kanalizací přes běžné retenční nádrže vodního odpadového hospodářství do Skryjského potoka a Mohelské přehrady, kde byla zachycována nornou stěnou. I když se nejednalo o ekologickou \"katastrofu\", hasiči EDU použili pěnu, která byla odbouratelná přírodními procesy, vedl uvedený případ ke stavbě větší retenční nádrže na Skryjském potoce, která je schopna zachytit každý únik z Jaderné elektrárny Dukovany. EDU je držitelem certifikátu certifikát ISO 14001 – Ekologický podnik. Za 30 let svého provozu (1985–2015) Dukovany vyrobily 395,4 TWh, energii ekvivalentní spálení 390 mil. t uhlí, díky čemuž do atmosféry nemuselo být vypuštěno 493 milionů tun CO. Jde o přibližně stejné množství, které vypustí do ovzduší 5,2 milionu v Česku evidovaných motorových vozidel v průběhu 25 let. V roce 2017 získala elektrárna certifikát Environmentální vyúčtování společnosti Asekol, za přínos ekologii, kdy zaměstnanci elektrárny zpětně vrátili 4182 kg elektrospotřebičů. V roce 2001 také elektrárna získala certifikát Det Norske Veritas. Na státem kontrolovaný „jaderný účet“ (fond shromažďující prostředky na výstavbu a správu trvalého úložiště vyhořelého jaderného paliva) platí 50 Kč za každou vyrobenou MWh, denně tedy přibližně 2,1–2,4 mil. Kč. V areálu jaderné elektrárny žijí různé druhy zvířat, v nádrži pod chladicími věžemi žilo několik úhořů, kteří nejspíš pochází z vod Dalešické nádrže. V blízké retenční nádrži žijí bobři. V areálu pak žijí taky zajíci, holubi a liška, nově také na chladicích věžích zahnízdily poštolky a pracovníci elektrárny se snaží nalákat sokoly. Dne 2. ledna 2017 byli odchyceni netopýři. V srpnu roku 2018 se v areálu elektrárny objevila užovka. V červnu 2017 ekologičtí aktivisté promítli ekologické symboly na chladicí věže jaderné elektrárny. V roce 2018 v období letního sucha nestačilo dopouštění Dalešické přehrady v rámci vody, která je čerpána pro chlazení elektrárny, docházelo tak k poklesu vody v nádrži. V areálu jaderné elektrárny byla v roce 2019 rychlodobíjecí stanice pro elektromobily.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika provozu.", "content": "Elektrárna stála 25 mld. Kčs, podle údajů ČEZ se od doby uvedení do provozu do roku 2005 už dvakrát zaplatila. Náklady na výrobu elektřiny v Dukovanech se odhadují na cca 60 haléřů za kWh, což je nejméně v Česku. Výroba v roce 2016 byla nejnižší od roku 1988.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní ukazatele EDU.", "content": "Koeficient ročního využití za rok 2012 dosáhl 85,51%. Zdroje: ČEZ, ČTK, ČSÚ", "section_level": 2}, {"title": "Technické informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reaktory.", "content": "Od roku 2012 má jaderná elektrárna Dukovany čtyři bloky VVER 440, typ V 213, původně každý o elektrickém výkonu 440 MW, dnes díky modernizaci z let 2005–2012 o dosažitelném elektrickém výkonu 4 × 510 MW. V aktivní zóně každého reaktoru je umístěno 312 palivových souborů. Každý palivový soubor je tvořen 126 palivovými proutky, ve kterých je palivo hermeticky uzavřeno. Mimo to je v reaktoru 37 regulačních kazet s palivovou částí. Výška aktivní zóny je 2,5 m, průměr 2,88 m.", "section_level": 2}, {"title": "Palivo.", "content": "Palivem je uran obohacený na přibližně 4,25 % U (tato hodnota se může měnit). V reaktoru se vyměňuje jedna pětina palivových tyčí ročně. Vsázka paliva reaktoru má hmotnost 42 tun. V březnu roku 2018 došlo k výměně 78 z 349 palivových kazet, následně budou kazety chladnout šest let v sousedním palivovém bazénu.", "section_level": 2}, {"title": "Chlazení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Primární chladivo.", "content": "Objem chladiva v primárním okruhu je 209 m³. Reaktorem za hodinu proteče 42 000 m³ vody.", "section_level": 3}, {"title": "Zdroj technické vody, terciární chlazení.", "content": "Jako zdroj technologické vody (především pro chlazení) slouží vodní dílo Dalešice, společně s vyrovnávací nádrží, vodní nádrž Mohelno. Dalešice zároveň fungují jako přečerpávací elektrárna (výkon 480 MW) (výkon byl dimenzován tak, aby dokázal v případě poruchy nahradit jeden blok jaderné elektrárny). Celá tato soustava tak může pružně reagovat na aktuální energetické potřeby. Elektrárna má 8 chladicích věží. Z nich uniká přibližně 500 kg vodní páry za sekundu na odváděný výkon 1000 MWe. Poslední studie vodního režimu povodí řeky Jihlavy nad přehradou Dalešice ukazují, že chlazení nové elektrárny není problémem pro případnou dostavbu 5. reaktoru, neboť kapacita povodí a Dalešické přehrady stačí i pro nové bloky s výkonem přes 1000 MWe. Současná legislativní situace však povolení a stavbu nových jaderných bloků prodlužuje tak, že při stavbě 5. bloku EDU půjde o náhradu starších bloků VVER440 a ne o rozšíření výkonu elektrárny.", "section_level": 3}, {"title": "Zásobování teplem.", "content": "Již v roce 1985 se plánovalo zásobit teplem z elektrárny město Brno, teplovod měl stát 1,9 miliardy korun. Kvůli změně režimu a později také kvůli ekonomické nevýhodnosti byl projekt zastaven. Vzhledem k rostoucím cenám energií se teplovod o délce 40 km začal znovu připravovat. Pro jeho realizaci je však třeba zajistit aktivní podporu města Brna i pokračování energetiky v EDU. Při současné kolísající ceně energií a paliv jsou však investice s dlouhodobou návratností v nejistotě, která zásadní rozhodnutí těchto staveb znesnadňuje. Sdružení Energetické Třebíčsko obnovilo plány pro vytápění města Brna. Nechalo přepravovat studii na současné parametry. Částka za podzemní teplovod by měla dosáhnout asi 4 nebo 5 miliard Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Další jaderná zařízení v areálu elektrárny.", "content": "V areálu jaderné elektrárny Dukovany jsou kromě čtyř reaktorových bloků další dvě jaderná zařízení, úložiště nízko a středně radioaktivních odpadů a dva sklady použitého jaderného paliva, z nichž jeden je zcela zaplněn.", "section_level": 1}, {"title": "Meteorologická observatoř a meteorologický stožár.", "content": "Cca 1 km severozápadně od areálu elektrárny se nachází meteorologická observatoř pro měření meteorologických prvků a radiace, jejíž součástí je 136 m vysoký meteorologický stožár (pro měření směru, rychlosti větru, teploty a vlhkosti vzduchu v daných hladinách), doplněno o měření vertikálního profilu charakteristik turbulence atmosféry akustickým systémem SODAR-RASS. Všechna měření a pozorování pro potřeby elektrárny Dukovany jsou realizována v souladu s platnými mezinárodními normami IAEA (International Atomic Energy Agency, česky Mezinárodní agentura pro atomovou energii). Meteorologická observatoř zároveň plní úkoly vyplývající z náplně standardních pozemních meteorologických stanic, obdobně jako meteorologická observatoř při jaderné elektrárně Temelín.", "section_level": 2}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "O fiktivní havárii Jaderné elektrárny Dukovany pojednává rakouský film \"\" z roku 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderná elektrárna Dukovany (zkratkou EDU, dříve JEDU) je první provozovanou jadernou elektrárnou na území Česka. Je významným zdrojem české energetické soustavy. Jaderná elektrárna Dukovany je umístěna asi 30 kilometrů jihovýchodně od Třebíče, v trojúhelníku, který je vymezen obcemi Dukovany, Slavětice a Rouchovany. V roce 2013 vyrobila rekordních 15,6 TWh elektrické energie a dlouhodobě pokrývá asi 20 % z celkové spotřeby elektřiny v České republice. Jaderná elektrárna Dukovany má podobný instalovaný výkon jako Jaderná elektrárna Temelín – 2040 MW. Povolení provozu druhého bloku skončilo v roce 2017, elektrárna podala žádost o jeho prodloužení na dalších deset let. Pro potřeby elektrárny byla vybudována Vodní nádrž Dalešice. V areálu elektrárny je umístěna i sluneční elektrárna o výkonu 10 kW, ČEZ zvažoval postavit v blízkosti Jaderné elektrárny Dukovany rovněž větrnou elektrárnu, ale obyvatelstvo stavbu větrných turbín odmítalo. Na novém parkovišti u elektrárny by měla být postavena střecha s fotovoltaickými panely. Přibude 340 parkovacích míst, stavba by měla být hotova do konce roku 2020. Každý poslední čtvrtek v měsíci se v jaderné elektrárně koná snídaně za podpory některé z terapeutických kaváren.", "tgt_summary": "The Dukovany Nuclear Power Station is a nuclear power plant near Dukovany, a village in the Czech Republic. It was the second nuclear power plant in Czechoslovakia (the Bohunice Nuclear Power Plant in what is now Slovakia was constructed in 1958), and the first one in what is now the Czech Republic. It is situated from the city of Třebíč, near the Dalešice Reservoir, where the plant sources its water supply. In 1970 Czechoslovakia and the Soviet Union ratified a contract for construction of two nuclear power plants. Actual construction work began four years later. From 1985 to 1987, four power units with pressurized water reactors were commissioned. All four are still in operation. Dukovany nuclear power plant supplies approximately 14 TWh of electric energy annually to the national power network. The plant is owned and operated by CEZ Group. The power plant modernisation will successively be carried out to the end of its planned service life.", "id": 252848} {"src_title": "Eukleidés z Megary", "tgt_title": "Euclid of Megara", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho životě se dochovalo velmi málo hodnověrných zpráv. Pobýval v Megaře, kde se snad i narodil, jeden starověký pramen však uvádí, že pocházel z Gely na Sicílii. Patřil k nejstarším Sókratovým žákům, ale zabýval se též spisy eleata Parmenida. O jeho rodině není známo nic, kromě toho, že měl bratra. Dle starověké zprávy se s ním jednou pohádal a bratr v hněvu zvolal, že dřív nezemře, dokud se mu nepomstí. Eukleidés však odpověděl, že on zase dřív nezemře, dokud si bratra neudobří, a odvrátil ho od jeho hněvu k sobě. Jeho zájem o filozofii dokládal platónský filozof Taurus (žil v 2. století n. l.) historkou, která se vztahuje k roku 432 př. n. l., kdy athénský sněm zakázal Megařanům (spojencům Sparty) přístup na trhy v Athénách a v celé athénské říši (tzv. „megarské pséfisma\"). Taurův žák Aulus Gellius zaznamenal tento příběh takto: „\"Svým dekretem dali Athéňané výstrahu, že kdo by z megarských občanů vkročil do Athén a byl přistižen, přijde o hlavu. Takovou nenávistí planuli Athéňané k sousedním Megařanům. Tehdy Eukleidés, který byl také z Megary a který měl před dekretem ve zvyku pobývat v Athénách a naslouchat Sókratovi, si po vynesení tohoto dekretu v podvečer, kdy se stmívalo, oblékal dlouhou ženskou tuniku a pestrobarevný pláštík, hlavu si zahaloval závojem a chodil ze svého domu v Megaře do Athén k Sókratovi, aby alespoň část noci mohl být účasten jeho rozvah a hovorů, a před úsvitem se opět více než dvacet mil vracíval domů oblečen v témže šatě\".\" V dialogu \"Faidón\" jmenuje Platón Eukleida mezi osobami, které navštívily v athénském vězení Sókrata v den jeho popravy (399 př. n. l.). Po Sókratově smrti pak našli u něho v Megaře útočiště někteří Sókratovi žáci (včetně Platóna) a nějaký čas se tam zdržovali. Kdy založil Eukleidés svou megarskou filozofickou školu, není s určitostí známo, zpravidla se však soudí, že se tak stalo krátce po Sókratově popravě. Z Platónova dialogu \"Theaitétos\" lze dovodit, že žil ještě v roce 369 př. n. l., kdy byl v bitvě u Korintu smrtelně zraněn matematik Theaitétos, po němž je Platónův dialog nazván. Poněvadž Diodóros Sicilský Eukleida neuvádí mezi vynikajícími muži žijícími roku 366 př. n. l., má se za to, že Eukleidés zemřel někdy mezi roky 369–366 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy a učení.", "content": "Jeho spisy se nezachovaly. Dle starověkých zpráv napsal filozofické dialogy \"Alkibiadés\", \"Aischinés\", \"Kritón\", \"Fénix\", \"Lamprias\", \"O lásce\" (Erotikos) a další, jejichž název neznáme. Dialog \"Aischinés\" byl v Athénách čten ještě kolem roku 100 př. n. l. Za citát z některého jeho spisu je považován výrok: „\"Většina hloupých lidí odmítá otrocké pokrmy a šaty, ale otrockým mravům se nevyhýbají\".\" O Eukleidově učení poskytují dochované zmínky starověkých autorů jen velmi úryvkovitý obraz, který je různými badateli rozdílně interpretován. Zejména se vede spor o to, zda vycházel hlavně z názorů Sókrata, anebo byl více ovlivněn myšlenkami eleatské školy. Dle Diogena Laertia „\"prohlašoval, že dobro je jedno nazývané mnoha jmény, tu rozvahou, tu bohem a jindy rozumem atd. Protiklady dobra neuznával, říkal, že nejsou\".\" V jiném úryvku je zmíněn názor megariků, že existuje jen jedna ctnost, která se nazývá mnoha jmény. Podle tradiční interpretace tak spojil eleatskou nauku s myšlenkami Sókrata tím způsobem, „že Sókratův pojem dobra, ctnosti ztotožnil s elejským jediným jsoucnem (řec. ἓν, hen) a připsal jeho znaky dobru. Dobro jest jako jediné jsoucno neměnitelné a zůstává stále stejné přes různá jména, která mu dáváme, jako myšlení, rozum, bůh a jiné. Tak také ctnost je přes různá jména jedna a jest zvláštním trvalým stavem duše, nedotčeným strastmi a změnou.\" Originální filozofický přínos Eukleidův, který měl zásadní význam pro platónskou filozofii, spočívá patrně právě ve ztotožnění ontologických a axiologických momentů. O jeho dialektice a logice Diogenés Laertios zaznamenal: „\"Potíral důkazy, pokud jde o závěr, nikoli pokud jde o návěstí (premisy). Zavrhoval rovněž důkaz podle obdoby, protože se prý skládá buď z členů podobných, nebo nepodobných. Jestliže se skládá z členů podobných, je prý lepší usuzovat z věcí samých než z přirovnání. A jestliže z nepodobných, je přirovnání zbytečné\".\" Starověká tradice připisuje Eukleidovi a celé jeho škole eristickou mentalitu. Eristika (z řec. ἐριστικός, eristikos = svárlivý, hašteřivý) je umění sporu, umění diskuse, a v tom nepochybně vynikal. Když Sókratés viděl, že se velmi zajímá o eristické argumenty, řekl mu prý: „Eukleide, se sofisty budeš umět vycházet, s lidmi však ne.\" Eukleidés měl řadu žáků, mezi které patřili především Ichthyas, Kleinomachos z Thúrií, který jako první psal o výrocích a predikátech, a patrně i Eubúlidés z Milétu, jemuž je přisuzována formulace sedmi proslulých logických paradoxů (\"Lhář\", \"Skrytý\", \"Élektra\", \"Zahalený\", \"Hromada\", \"Holohlavý\", \"Rohatý\"). Megarikové obhajovali své abstraktní učení mimo jiné i vyvracením naivního smyslového názoru, v němž se snažili nalézt různé rozpory. Zájem o klamné závěry a paradoxy ukazuje na vliv eleatů, na onen druh dialektiky, za jejíhož otce je pokládán Zénón z Eleje. V megarské škole postupně logické zájmy převládly, její stoupenci vykonali mnoho významného v oblasti výrokové logiky a v mnoha případech ovlivnili zejména stoickou logiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eukleidés z Megary (řec. Εὐκλείδης ὁ Μεγαρεύς; asi 450 př. n. l. – 368 př. n. l.) byl starořecký filozof, žák Sókrata, zakladatel megarské filozofické školy. Sókratovy myšlenky spojoval s eleatským učením o jednom neměnném bytí; jednotné, neměnné jsoucno ztotožnil s dobrem a rozumem. Pěstoval též dialektiku a především umění sporu (eristiku).", "tgt_summary": "Euclid of Megara (; also Euclides, Eucleides; ; c. 435 – c. 365 BC) was a Greek Socratic philosopher who founded the Megarian school of philosophy. He was a pupil of Socrates in the late 5th century BC, and was present at his death. He held the supreme good to be one, eternal and unchangeable, and denied the existence of anything contrary to the good. Editors and translators in the Middle Ages often confused him with Euclid of Alexandria when discussing the latter's \"Elements\".", "id": 930140} {"src_title": "Caesaropapismus", "tgt_title": "Caesaropapism", "src_document": [{"title": "Caesaropapismus v byzantské říši.", "content": "Caesaropapismus v byzantské říši byl dědictvím poměrů z pozdně římského impéria, kdy císař vykonával funkci nejvyššího kněze (latinsky \"pontifex maximus\"). Byzantský panovník byl zároveň vládcem říše i nejvyšším představitelem křesťanské církve, protože věřící i duchovenstvo byli ze státního hlediska jeho poddanými. Císař sám - dle své křesťanské povinnosti - měl závazek používat svou od Boha danou světskou moc na ochranu církve a pro blaho a spásu věřících. V oblasti církevně-správní svolával koncily (a financoval jejich konání, aby se vůbec mohly konat) a předsedal jim, vydával světské zákony i nařízení pro církev a teologická rozhodnutí (která však podléhala kritice a schválení církve; v určitých případech církev jeho teologické názory dříve či později odmítla), mohl dosadit nebo odvolat patriarchy (což opět podléhalo kritice církve - v takových případech zvláště mnišstva a věřících). Za sobě podřízené považoval nejen východní patriarchy, ale například Justinián I. – ještě zcela v duchu antické tradice – také římského papeže (římský papež byl však na Východě považován za poddaného byzantskému imperátorovi prakticky až do velkého schismatu, 1054). Jako věřící zůstával císař sice laikem, ale měl některé liturgické výsady, příslušející pouze kněžím. V chrámu směl vstoupit k oltáři skrze tzv. královskou bránu (zlatá vrata), kterou jinak může procházet jen duchovenstvo, podílet se na přípravě svatého přijímání (přijímal v oltářní části chrámu spolu s duchovenstvem) nebo udělovat požehnání jako biskupové. Caesaropapismus kodifikoval zákoník \"Corpus iuris civilis\". Podle něj neměly být sféra světská a sféra církevní od sebe nijak přísně odděleny, naopak panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Realita se ideálu této „symfonie“ přibližovala někdy více, jindy méně. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k heretikům, za bojů o uctívání obrazů nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak neomezené, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený a jeho moc na církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře se vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví). Alexandr Schmemann (známý současný pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce. 11. stol do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat Církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale tuto unii s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci publikovat. Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - nutili císaře, aby se sjednotil s názorem Církve.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe caesaropapismu v západní Evropě.", "content": "Přestože latinský západ spojení světské a duchovní moci nikdy v teorii neuznal a naopak začal brzy zastávat názor, že svět je řízen dvojí mocí, prosadil se tu caesaropapismus dočasně v praxi, například v raně středověkých germánských říších. V římsko-katolické církvi se po velkém schizmatu (1054) začal uplatňovat jakýsi „caesaropapismus naruby“ (papocesarismus), neboť římský papež začal usilovat nejen o duchovní moc, ale i o nadvládu nad mocí světskou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caesaropapismus je označení pro spojení nejvyšší světské moci (latinsky \"imperium, regnum\", řecky \"basileia\") a církevní (latinsky \"sacerdotium\", řecky \"hierosyné\") v osobě panovníka, typické především pro raně středověkou Byzanc.", "tgt_summary": "Caesaropapism is the idea of combining the social and political power of secular government with religious power, or of making secular authority superior to the spiritual authority of the Church; especially concerning the connection of the Church with government. Justus Henning Böhmer (1674–1749) may have originally coined the term \"\" (\"Cäseropapismus\"). Max Weber (1864-1920) wrote: \"a secular, caesaropapist ruler... exercises supreme authority in ecclesiastic matters by virtue of his autonomous legitimacy\". According to Weber, caesaropapism entails \"the complete subordination of priests to secular power.\" In an extreme form, caesaropapism is where the head of state, notably the emperor (\"Caesar\", by extension a \"superior\" king), is also the supreme head of the church (pope or analogous religious leader). In this form, caesaropapism inverts theocracy (or hierocracy in Weber), in which institutions of the church control the state. Both caesaropapism and theocracy are systems in which there is no separation of church and state and in which the two form parts of a single power-structure.", "id": 2309212} {"src_title": "Habsburská monarchie", "tgt_title": "Habsburg Monarchy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrod monarchie (1526–1597).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše.", "content": "Roku 1515 byly mezi Habsburky a Jagellonci uzavřeny vídeňské smlouvy, jejichž součástí bylo dojednání sňatku Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou, který proběhl roku 1521. Následujícího roku byly Ferdinandovi bruselskými smlouvami přiřčeny dědičné habsburské země (Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko), Alsasko a Württembersko. Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Ferdinand I. Habsburský uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl. Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal Jan Zápolský). Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování Osmanské říše, jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout Sedmihradsko, ale dokonce roku 1529 oblehla Vídeň a roku 1532 plenila rakouské země. Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku 1541 dobyli Budín a zřídili na velké části Uher Budínský vilájet. V Sedmihradsku vládl turecký vazal Jan Zikmund Zápolský a Ferdinandovi nakonec zbylo pouze Královské Uhersko.", "section_level": 3}, {"title": "Myšlenkový svět za prvních Habsburků.", "content": "Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na stavy, což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii, obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v Uhrách“ vojensky či finančně podporovat. Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české. Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení katolického krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila reformace. Luteránství bylo přijímáno zejména v Rakousích, Slezsku a mezi českými a uherskými Němci. Kalvinismus získával své stoupence zejména v Uhrách a Čechách (Jednota bratrská). V Čechách převládal utrakvismus, na Moravu zas proudili novokřtěnci. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty unitářů (zejména v Sedmihradsku) či nonkonformistů. Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu) tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní. Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián II. byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani Rudolf II., který se spíše než o teologii zajímal o přírodní vědy, umění, astrologii a alchymii. Humanismus Habsburků v tomto období smíšený s magií zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl manýrismus, sebevědomí spojené s nervozitou.", "section_level": 3}, {"title": "Krize monarchie (1597–1648).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Eskalace napětí.", "content": "Rudolfův zájem o esoterismus se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a v následnou politickou krizi císařství. Válku s Turky, která zuřila v letech 1593–1606, a zvládnutí řady povstání v Uhrách (Zikmund Báthory, Štěpán Bočkaj) přenechával jiným. Rudolfův bratr Matyáš se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku 1608 donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu Uhrách, Rakousku a na Moravě. Rudolf nakonec ztratil podporu i v Čechách a roku 1611 byl přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš. Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie jezuity, kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, ti však dokázali obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů. V Čechách se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku 1618 v povstání českých stavů, ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi Ferdinandu II. se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do třicetileté války.", "section_level": 3}, {"title": "Vítězství „pietas Austriaca“.", "content": "Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (\"pietas Austriaca\"), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své. Porážka protestantismu, která znamenala zákaz nekatolických konfesí (mimo Slezska a Uher), mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus, vedl mnohé ke konverzi ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci. Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu. V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v Habsburské monarchii. Poddaní byli stále více znevolňováni, což vedlo k nevolnickým povstáním a zbojnictví. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, cenzuře, pálení knih.", "section_level": 3}, {"title": "Konsolidace (1648–1700).", "content": "Ferdinand III. a Leopold I. ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto opustila násilné metody a nově probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církve k obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi duchovenstvo. Panovnická dynastie postupně vytvářela státní byrokratický aparát, ve kterém však v tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, proto mezi jednotlivými úřady docházelo k častým neshodám. Pozice Habsburků se v posledních desetiletích 17. století upevnila také na východě. Roku 1683 zahájila Osmanská říše další ofenzívu, při které byla dokonce znovu obležena Vídeň, avšak díky výrazné vojenské pomoci ze strany polského krále Jana Sobieského byli Turci zahnáni. Této situace využili Habsburkové a uzavřeli s Benátkami a Polskem Svatou ligu, která měla za cíl vytlačit Turky z Uher, což se skutečně podařilo. Roku 1686 dobyl Karel V. Lotrinský Budín a po vítězství u Nagyharsány následujícího roku Habsburkové získali část Chorvatska a Sedmihradska. V samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům Evžena Savojského byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko.", "section_level": 2}, {"title": "Španělské dědictví (1700–1740).", "content": "Souběžně s tureckými válkami se Habsburkové účastnili protifrancouzských koalic, od roku 1700 se výrazně angažovali ve válce o dědictví španělské, která vypukla po vymření španělské větve Habsburků. Nejvýznamnějším císařským vojevůdcem byl na přelomu 17. a 18. století princ Evžen Savojský. Stavovské zemské sněmy ztrácely pravomoce, rostl význam ústředních orgánů, jako byly státní rada, dvorská kancelář, dvorská či vojenská rada. Také v českých zemích probíhaly snahy o zlepšení situace (obava ze staré české šlechty). Mezi významné podporovatele císařské politiky mezi českou šlechtou byli např. Jan Václav Vratislav z Mitrovic a Václav Norbert Kinský.", "section_level": 2}, {"title": "Marie Terezie (1740–1780).", "content": "Roku 1756 bylo Sasko napadeno Pruskem. Tehdejší habsburská panovnice Marie Terezie v obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku.", "section_level": 2}, {"title": "Osvícenství (1780–1792).", "content": "Po smrti Marie Terezie nastupuje na trůn Josef II., významný osvícenský reformátor. Za svého života vydal přes 6000 reforem, mezi nimiž bylo zrušení nevolnictví či tzv. Toleranční patent. Po něm na trůn nastoupil jeho bratr Leopold II. Ten se snažil také reformovat, ale vládl jen krátce. Zemřel v roce 1792 a po něm nastoupil jeho konzervativní syn František II./I.", "section_level": 2}, {"title": "Proměna v Rakouské císařství (1792–1804).", "content": "Roku 1792 vyhlásila revoluční Francie Františkovi II. válku pro jeho podporu royalistů. Rakousko se proti Francii spojilo s Pruskem, Ruskem a Sardinií. Po počátečních úspěších však tato koalice zaznamenala prohry – Rakousko definitivně ztratilo Rakouské Nizozemí a Lombardii, podepsáním míru roku 1797 však jako kompenzaci získalo část Benátska s Istrií a Dalmácií. Roku 1799 se však rozpoutala další válka, v níž Svatá říše římská ztratila levobřežní Porýní i s katolickými knížectvími, čímž v Říšské radě získali navrch protestanští kurfiřti. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku 1804 nový dědičný titul rakouského císaře, čímž se habsburská monarchie proměnila na Rakouské císařství. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, Napoleonovy vojenské úspěchy jej však nakonec donutily se tohoto titulu vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Habsburská monarchie (německy \"Habsburgermonarchie\") či hovorově Rakouská monarchie (německy \"Österreichische Monarchie\"), popř. Podunajská monarchie (\"Donaumonarchie\") nebo zkráceně jen Rakousko, jsou neoficiální názvy historického soustátí, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526–1804. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke Svaté říši římské. Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen dědičné habsburské země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství.", "tgt_summary": "Habsburg Monarchy (or Habsburg Empire) is an umbrella term used by historians for the numerous lands and kingdoms of the Habsburg dynasty, especially for those of the Austrian line. Although from 1438 until 1806 (with the exception of 1742–1745) a member of the House of Habsburg was also Holy Roman Emperor, the Empire itself is not considered a part of the Habsburg Monarchy. The formation of the Habsburg Monarchy began with the election of Rudolf I as King of Germany in 1273 and his acquisition of the Duchy of Austria for his house in 1282. In 1482, Maximilian I acquired the Netherlands through marriage. Both these territories lay within the Empire and passed to his grandson and successor, Charles V, who also inherited Spain and its colonies and ruled the Habsburg Empire at its greatest territorial extent. The abdication of Charles V in 1556 led to a broad division of the Habsburg holdings between his brother Ferdinand I, who was his deputy in the Austrian lands since 1521 and the elected king of Hungary and Bohemia since 1526, and his son Philip II of Spain. The Spanish branch (which also held the Netherlands, Burgundy and lands in Italy) went extinct in 1700. The Austrian branch (which also had the Imperial throne and ruled Hungary, Bohemia and all the crowns entailed to them) was itself divided between different branches of the family from 1564 until 1665, but thereafter it remained a single personal union. The Habsburg monarchy was thus a union of crowns—with no single constitution or shared institutions outside of the Habsburg court itself—composed of territories within and outside the Holy Roman Empire, united only in the person of the monarch. The composite state became the dominant form of monarchies on the European continent in the early modern era. The unification of the Habsburg monarchy took place in the early 19th century. From 1804 to 1867 the Habsburg Monarchy was formally unified as the Austrian Empire, and from 1867 to 1918 as the Austro-Hungarian Empire. It collapsed following defeat in the First World War. ", "id": 906957} {"src_title": "Jack Kilby", "tgt_title": "Jack Kilby", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Kilby se narodil v Jefferson City v Missouri. Většinu svého dětství strávil v Great Bendu v Kansasu, kde vystudoval tamní vysokou školu. Na jeho život zde upozorňují poutače u cest před vstupem do města. Kilby obdržel titul bakaláře v oblasti přírodních věd na University of Illinois at Urbana-Champaign v roce 1947 spolu s titulem elektroinženýra. Magisterského titulu dosáhl na Univerzitě ve Wisconsinu v roce 1950, zatímco souběžně pracoval ve společnosti Centralab v Milwaukee. V létě 1958 pracoval Kilby jako nově přijatý inženýr v TI, který dosud neměl právo na letní prázdniny. Léto strávil prací na problému návrhu obvodů, kterému se běžně říkalo „tyranie množství,“ a dospěl k závěru, že ekonomickým řešením může být použití polovodičů jako základu všech součástek obvodu, což dovolí vytvořit obvod na jediné polovodičové desce. Svůj objev prezentoval 12. září před vedením Texas Instruments: ukázal jim kus germania, na kterém byl vyleptán obvod oscilátoru, k němuž byl dráty připojen osciloskop. Zmáčkl tlačítko a osciloskop ukázal spojitou sinusoidu, což dokazovalo, že jeho integrovaný obvod pracuje, a že tedy problém vyřešil. Patent na „Jednodílný obvod vytvořený z germania“, první integrovaný obvod, byl podán 6. února 1959. Mezi léty 1978–1985 působil jako profesor elektroinženýrství na Texas A&M University. V roce 2000 obdržel za své převratné objevy Nobelovu cenu za fyziku. Je po něm pojmenován klopný obvod JK a Kilbyho centrum, výzkumné centrum TI pro výrobu na bázi křemíku. Kromě integrovaného obvodu je Kilby patentujícím vynálezcem přenosné kalkulačky (1966, byla založena na integrovaném obvodu umějícím sčítat, odčítat, násobit a dělit) a termální tiskárny užívané v datových terminálech. Celkem držel 60 patentů. Kilby zemřel 20. června 2005 v texaském Dallasu po krátkém zápasu s ne-Hodgkinovým lymfomem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jack St. Clair Kilby (8. listopadu 1923 Jefferson City, USA – 20. června 2005 Dallas, USA) byl americký elektroinženýr, který v roce 2000 obdržel Nobelovu cenu za fyziku (společně s dalšími dvěma vědci). Během práce ve společnosti Texas Instruments (TI) v roce 1958 vynalezl integrovaný obvod. V téže době učinil tentýž objev Robert Noyce pracující ve společnosti Fairchild Semiconductor.", "tgt_summary": "Jack St. Clair Kilby (November 8, 1923 – June 20, 2005) was an American electrical engineer who took part (along with Robert Noyce) in the realization of the first integrated circuit while working at Texas Instruments (TI) in 1958. He was awarded the Nobel Prize in Physics on December 10, 2000. Kilby is also the co-inventor of the handheld calculator and the thermal printer, for which he has the patents. He also has patents for seven other inventions.", "id": 1773875} {"src_title": "Kladské hrabství", "tgt_title": "County of Kladsko", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Centrální část Kladska tvoří Kladská kotlina (\"Kotlina Kłodzka\"), která je ze všech stran obklopena horami. Na hranicích oblasti se rozkládají masív Králického Sněžníku (\"Masyw Śnieżnika\"), Orlické hory (\"Góry Orlickie\") a Bystřické hory (\"Góry Bystrzyckie\"), Stolové hory (\"Góry Stołowe\"), Javoří hory, Soví hory (\"Góry Sowie\"), Bardské hory (\"Góry Bardzkie\"), Rychlebské hory (\"Góry Złote\", \"Góry Bialskie\"). Jeho územím protéká několik řek, z nichž jsou nejdůležitější Kladská Nisa a hraniční řeka Divoká Orlice (\"Dzika Orlica\"). Kladská Nisa opouští území na severu u města Bardo. Většina Kladska patří do úmoří Baltského moře, nejzápadnější část do úmoří Severního moře. Z hlediska geologické regionalizace patří Kladsko z velké části do vnitrosudetské pánve. Z historického hlediska sousedí na jihu a západě s Čechami, na jihovýchodě s Moravou, na hřebenech Rychlebských hor s územím české části bývalého slezského Niského knížectví (Jesenicko), na severu pak sousedí s územím bývalých slezských knížectví Svídnického a Minsterberského. Pokud jde o moderní členění, tak okres Kladsko sousedí s českými kraji Královéhradeckým, Pardubickým a Olomouckým, a polskými okresy Ząbkowice Śląskie, Dzierżoniów a Valbřich.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První osídlení.", "content": "Území bylo osidleno již v prvním století, první písemná zmínka o vlastním městě pochází z Kosmovy kroniky. V kronice je zmíněno město \"Ciadzco\", které patřilo Slavníkovi, zakladateli rodu Slavníkovců. Územím Kladska vedla již od nejstarších dob obchodní stezka, při níž byl vystavěn hrad Kladsko, který dal dnešnímu území i městu jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Česko-polské spory o území.", "content": "Později bylo území ovládnuto Přemyslovci. Nároky na území si však kladla i polská knížata, což vedlo k několika vojenským střetnutím. Roku 1003 se pokusil území obsadit Boleslav Chrabrý, ale záhy byl vyhnán císařem Jindřichem II. Roku 1080 se oženil Vladislav I. Herman s Juditou Přemyslovnou, dcerou českého knížete Vratislava II. Jejich syn, Boleslav III. Křivoústý si území nárokoval jako věno své matky. Soběslav I. vypálil město do základů, ale brzy jej vybudoval znovu včetně hradu, který zmodernizoval.", "section_level": 2}, {"title": "Kladsko součástí Čech.", "content": "Roku 1137 byla prostřednictvím císaře Lothara III. domluvena mírová dohoda, kterou se celé Kladsko stávalo majetkem českého knížete Soběslava I. Přemysl Otakar II. r, 1260 vyňal veškeré statky kláštera polického (Broumovsko) z moci královských úředníků župy kladské, díky čemuž je Broumovsko dosud součástí Čech. Po jeho porážce od císaře Rudolfa I, Habsburského byla župa přiznána doživotně vratislavskému knížeti Jindřichu IV. Probovi. Jakmile ale Jindřich zemřel (roku 1290), navrátilo se Kladsko zpět do českých rukou. Jan Lucemburský doživotně věnoval Kladsko coby české léno Jindřichu VI. Dobrému (1327 až 1335) a poté Boleslavu II. Minsterberskému (1336 až 1341). Roku 1348 se stalo Kladsko součástí zemí Koruny české. Území následně bohatlo a vyvíjelo se až do husitských válek v první polovině 15. století, během kterých došlo k poměrně velkému úbytku obyvatel způsobeném hlavně morem, válkou, požáry a povodněmi. Ekonomika oblasti se vzpamatovala až v průběhu 16. století. Roku 1459 (dekret ze 17. prosince 1462) ustanovil Jiří z Poděbrad Kladsko hrabstvím a udělil mu znak: dva zlaté šikmé pásy v červeném poli. Hrabství poté náleželo jako léno jeho synům. Od zadlužených králových potomků je roku 1501 odkoupil sešvagřený hrabě Oldřich z Hardeggu. Rod Hardeggů pak hrabství roku 1534 prodal králi Ferdinandovi. Titul hrabat Kladských však Hardeggové používají dodnes. Podle výsad z let 1472 a 1578 nemělo být odloučeno od Českého království. Až do slezských válek to byl jeden z tzv. vnějších krajů Čech. Ztráta Kladska byla potvrzena vratislavským, drážďanským i cášským mírem, a poté Kladsko připadlo Prusku, které je začlenilo do Slezska (až roku 1818 – do té doby požívalo statut země odlišné od Slezska). Po 2. světové válce (1945) bylo Kladsko začleněno do Polska, následný československo-polský spor o Kladsko byl urovnán mezistátními smlouvami z let 1947 a 1958. 1. června 1975 se Kladsko stává součástí vojvodství Wałbrzych. Na základě správní reformy z roku 1998 zde existuje od 1. ledna 1999 v rámci Dolnoslezského vojvodství okres Kladsko, jenž má totožný rozsah jako historické území. Od roku 1995 je Kladsko součástí Euroregionu Glacensis.", "section_level": 2}, {"title": "Místa v kladském hrabství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vrchnostenské celky v kladské kotlině.", "content": "Samostatné rytířské statky Svobodné rychty Komorní dvory a vsi", "section_level": 2}, {"title": "Krajina.", "content": "Krajina Kladska je velice malebná a přitažlivá, její kultura a dějiny pestré, proto se jedná o turisticky atraktivní oblast se značným turistickým potenciálem. Na území se kromě několika chráněných krajinných oblastí nalézá také Národní park Stolové hory (\"Park Narodowy Gór Stołowych\"). Kladsko je oblastí s největším výskytem léčivých a minerálních pramenů na území Polska. Nejen ve středověku zde byla naleziště drahých kovů, důkazem toho je velký počet důlních prací, které dnes slouží také jako muzea. V Kladsku je mnoho sakrálních staveb a míst. Patrně nejproslulejší je poutní místo ve Vambeřicích (\"Wambierzyce\"). V západní části Kladska okolo města Chudoba (\"Kudowa-Zdrój\") existoval tzv. Český koutek.", "section_level": 1}, {"title": "Kladsko v české frazeologii.", "content": "Ke Kladsku je v jedné z hypotéz vztahováno úsloví „za krále Klacka“ (ve východních Čechách „za klackýho krále“), označujícího velmi dávnou dobu, „když v Kladsku v době, jakou už nikdo nepamatuje, vládl mocný král“, což může být například odkaz na knížete Slavníka, resp. na dobu před vyvražděním Slavníkovců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabství kladské nebo též Kladsko (německy \"Grafschaft Glatz\") je historické české území, nyní v polském Dolnoslezském vojvodství. Jeho území přibližně odpovídá současnému okresu Kladsko a jeho metropolí je město Kladsko (polsky \"Kłodzko\").", "tgt_summary": "The County of Kladsko (, , ) was a historical administrative unit within Bohemia as a part of the Kingdom of Bohemia and later in the Kingdom of Prussia with its capital at Kłodzko (Kladsko) on the Nysa river. The territory comprises the Kłodzko Land with the Kłodzko Valley in center within the Sudetes mountain range and roughly corresponds with the present-day Kłodzko County in the Polish Lower Silesian Voivodeship.", "id": 1635928} {"src_title": "Military science fiction", "tgt_title": "Military science fiction", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Běžně jde o nevyhnutelný konflikt (lidé proti broukům, demokraté proti diktátorům, apod.) o potřebě jehož vojenského řešení není žádných pochyb. Jsou zdůrazňovány tradiční vojenské ctnosti (disciplína, odvaha, věrnost). Samotná akce je popisována z pohledu běžného vojáka nebo důstojníka. Pokročilá technologie je vždy popisována do nejmenších podrobností. V některých příbězích je kladen důraz právě na techniku, většinou však je vítězství dosaženo nikoli technologickou převahou a logistikou, ale vůlí, odvahou a vojenským uměním. Tedy, i když původní \"Hvězdné války\" se odehrávaly na pozadí válečného konfliktu, za military SF je považovat nelze. Rovněž do tohoto žánru nelze zařadit ani většinu epizod \"Star Treku\", snad až na poslední sezóny \"Deep Space Nine\". \"Babylon 5\" je spíše na okraji tohoto žánru, zatímco \"\" je téměř čistá military sci-fi. Protože žánru dlouhou dobu dominovali autoři spíše konzervativního střihu, je zde často demokratická vláda popisována jako neúčinná, přebujelá a mající negativní vztah ke svým vojenským ochráncům. Na druhou stranu vojáci jsou zobrazování jako vznešení a dobří. Obzvláště liberálové jsou popisováni jako akademičtí idealisté odtržení od reality, sotva schopní se postarat třeba jen o sebe. I zde se však objevují výjimky, kdy je dílo psáno z liberálního pohledu – například \"Věčná válka\" Joe Haldemana. I když většina military SF je téměř čistá zábava bez větších ambicí a míří tak vlastně stejným směrem jako historické a moderní válečné romány, někteří autoři dokázali překročit hranice žánru a například klást zajímavé otázky. Například v \"Enderově hře\" jsou děti cvičeny od útlého věku k boji za lidstvo. Jednou z nejpopulárnějších sérií, doporučovaných jako úvod do žánru je série Davida Webera o Honor Harringtonové. Ta představuje ty nejlepší tradice žánru: konzistentní technologii, uvěřitelnou a propracovanou zápletku a vývoj charakterů. Dalším autorem je David Drake a jeho \"Hammer's Slammers\". Dalším autorem je Jerry Pournelle popisující vojenské konflikty v sérii o \"Falkenbergově legii\" a \"Janičářích\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Military science fiction, military SF je podžánr science fiction, kde je pozadím příběhu meziplanetární konflikt a jeho vojenské řešení. Hlavními postavami tohoto žánru jsou vojáci, žoldnéři a jiné osoby zařazené do posloupnosti velení nějaké vojenské organizace.", "tgt_summary": "Military science fiction is a subgenre of science fiction that features the use of science fiction technology, mainly weapons, for military purposes and usually principal characters that are members of a military organization involved in military activity, usually during a war; occurring sometimes in outer space or on a different planet or planets. It exists in literature, comics, film, and video games. A detailed description of the conflict, the tactics and weapons used for it, and the role of a military service and the individual members of that military organization forms the basis for a typical work of military science fiction. The stories often use features of actual past or current Earth conflicts, with countries being replaced by planets or galaxies of similar characteristics, battleships replaced by space battleships and certain events changed so that the author can extrapolate what might have occurred.", "id": 665473} {"src_title": "Karel Hašler", "tgt_title": "Karel Hašler", "src_document": [{"title": "Ze života.", "content": "Byl synem koláře, učil se rukavičkářem. Od roku 1897 hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Po krátké době odešel (pěšky) hrát do Tábora, brzy se ale vrátil do Prahy. Poté hrál v Národním divadle v Brně a v divadle v Lublani, kde účinkoval v činohře i opeře. V roce 1903 byl přijat do Národního divadla v Praze, kde ztvárnil řadu rolí. Dne 21. března 1908 se v Praze oženil (civilní sňatek) se sestrou klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla, jejich syn Zdeněk Miloš Hašler (1909–1972) byl filmový herec a režisér. V roce 1916 byl Karel Hašler z Národního divadla propuštěn pro nekázeň. Už před tím ale zpíval své písně v pražských restauracích a od roku 1910 ve vlastním kabaretu Lucerna. Během první světové války jezdil se svým dalším kabaretem Rokoko na turné po českých zemích. Po válce se vrátil ke kabaretu Lucerna (1918-23), pak byl režisérem ve Varieté (nynější Hudební divadlo v Karlíně), od roku 1929 opět v Rokoku. Po krátkém působení ve Vinohradském divadle se začal intenzivně věnovat práci pro film, často ve spolupráci se skladatelem Milošem Smatkem. Ke svým písním psal texty i melodie, jejichž harmonizace, doprovody a jejich úpravy prováděli jiní, odborně vzdělaní hudebníci. V roce 1919 Hašler otevřel vlastní hudební vydavatelství, kde vycházely šansony z repertoáru Lucerny. Po roce 1938 měl Karel Hašler názorově velmi blízko k českým fašistům a patřil mezi obdivovatele generála Radoly Gajdy. Hašler byl českým vlastencem, ale také vášnivým stoupencem pevného řádu a vlády pevné ruky. Po uzavření Mnichovské dohody se například nevybíravými slovy vyjadřoval o nejvyšších politicích první republiky a tvrdil, že stát zaprodali židům. Za druhé světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké a protiněmecké písně. Na začátku roku 1941 byl poprvé zatčen gestapem, propuštěn, 2. září zatčen znovu přímo během natáčení filmu \"Městečko na dlani\", kde pracoval jako umělecký poradce. Zatčen byl zřejmě na udání režiséra Václava Binovce, což se ale nikdy s naprostou jistotou nepotvrdilo. Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. října 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. Dne 21. prosince byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci do naha a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. prosince 1941 zemřel. Film \"Městečko na dlani\" měl premiéru devět měsíců po jeho smrti a měl u diváků velký úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "Bonbony.", "content": "Podle Karla Hašlera byly pojmenovány bonbony \"Hašlerky\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmové autobiografie.", "content": "Již jeho první zvukový film \"Písničkář\" (1932), ve kterém ztvárnil českého vlastence v posledním období rakousko-uherského mocnářství, byl částečně jeho autobiografií. Jeho osudu se plně věnoval až pětidílný televizní seriál \"Pražský písničkář\" (1997) s Viktorem Preissem v hlavní roli. Scénář napsal znalec Hašlera Gustav Oplustil, režíroval Ivo Paukert. V roce 2008 natočili čeští režiséři Marek Jícha a Josef Lustig dokument \"Písničkář, který nezemřel\", jehož spoluautorem i postavou je Hašlerův nejmladší (třetí, nemanželský) syn Thomas, který se narodil pouhých pět týdnů před otcovým umučením v koncentračním táboře. Jak Thomas uvádí ve starším dokumentu ČT \"Příběhy slavných – Karel Hašler : Písničku si cestou notoval\" (2003), Karel Hašler se o jeho narození dozvěděl z dopisů jeho matky (v koncentračním táboře byla dovolena korespondence výhradně s osobním obsahem). Thomas Hasler po válce (v 7 letech) odešel se svou matkou německého původu z Československa do Austrálie a později do USA, kde žije dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Eponymie.", "content": "Již za jeho života byly podle jeho oblíbených písniček „hašlerek“ pojmenovány tvrdé bylinkovo-mentolové bonbony (drops) hašlerky. Jmenuje se po něm asteroid (37939) Hašler (1998 HA), objevený Lenkou Kotkovou. Hašlerovy písničky dosud hraje staropražská kapela Hašlerka. Při příležitosti 130. výročí jeho narození (31. října 2009) byl na Starých zámeckých schodech odhalen jeho pomník akademického sochaře Stanislava Hanzíka. Dne 26. února 2016 jej v Divadle na Vinohradech ministr kultury ČR Daniel Herman ocenil za celoživotní přínos titulem \"Rytíř české kultury\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Hašler (31. října 1879 Zlíchov – 22. prosince 1941 Mauthausen) byl český písničkář, herec, textař, skladatel, spisovatel, scenárista, dramatik a režisér, Rytíř české kultury in memoriam.", "tgt_summary": "Karel Hašler (31 October 1879 in Prague – 22 December 1941 in Mauthausen) was a Czech songwriter, actor, lyricist, film and theatre director, composer, writer, dramatist, screenwriter and cabaretier. He was murdered in the Mauthausen concentration camp.", "id": 1138729} {"src_title": "Démon (software)", "tgt_title": "Daemon (computing)", "src_document": [{"title": "Původ označení.", "content": "Termín „démon“ byl zaveden v 60. letech 20. století programátory projektu MAC () na MIT. Jméno pochází z Maxwellova démona, imaginární postavy slavného myšlenkového experimentu, která neustále pracuje na pozadí a třídí molekuly. Démoni jsou též charakterističtí pro řeckou mytologii, kde někteří z nich vykonávají práce, kterými se bohové nechtějí zatěžovat. Stejně tak počítačový démon pracuje na pozadí a vykonává práce, kterými nechce být uživatel zatěžován. Unixové systémy terminologii převzaly. FreeBSD a některé příbuzné systémy převzaly démona jako svého maskota, avšak tento maskot je jen roztomilým stereotypním zobrazením křesťanského démona. V pozdější době byl z názvu vytvořen akronym \"Disk And Execution MONitor\" – diskový a prováděcí monitor), případně \"DEvice MONitor\" – monitor (vstupně-výstupních) zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "Démon je typickým programem v unixových systémech, kde zajišťuje různé systémové funkce. Jeho název obvykle končí na písmeno „d“, čímž se naznačuje jeho status démona (httpd, sshd, syslogd, klogd, ntpd, …). Nejdůležitějším démonem je zde démon init, který má číslo procesu 1 (PID). Je spuštěn při startu jako první (s výjimkou kernel threadů), je rodičem všech ostatních procesů v systému a řídí přechod do nastaveného runlevelu. Je zodpovědný za spuštění skriptů při startu systému, adoptuje procesy, které ztratí svého rodiče (stane se jejich novým rodičem) a plní i další úkoly.", "section_level": 1}, {"title": "Postup vzniku démona.", "content": "Při programování démona je obvykle využíváno multitaskingu, takže rodičovský démon pouze vyčkává příchodu události, ale neobsluhuje ji sám. Místo toho odštěpí (fork) potomka, který událost obslouží a rodič sám nadále vyčkává příchodu další události. Tento postup zjednodušuje současnou obsluhu více událostí, kdy přenáší odpovědnost za cyklickou obsluhu na operační systém (díky multitaskingu). Dále je vhodné vykonat několik níže uvedených kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "V prostředí novějších Microsoft Windows (Windows NT, Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7) je obdobou démona služba Windows. Má separovaný proces, obvykle nekomunikuje s uživatelskými periferiemi (HID, \"Human Interface Device\"; monitor, klávesnice a myš), je spouštěna při startu počítače nebo při prvním požadavku. Uživatel s oprávněními administrátora (správce) může obvykle nastavit různé možnosti startu (automaticky, manuálně anebo zakázat) a další parametry (např. chování po pádu služby). Některé služby jsou ovšem vyžadovány již pro komunikaci se zařízeními třídy HID, typicky služba \"Workstation\" (Pracovní stanice); některé umožňují základní funkcionalitu architektury, kupř. služba \"Server\", která řídí ostatní procesy; u těchto služeb není možné jejich spouštění zakázat.", "section_level": 1}, {"title": "DOS.", "content": "V systému DOS není přímá podpora pro běh více programů zároveň, natož démonů. Přesto v DOSu existují programy, které mohou podobným způsobem pracovat. Označují se jako TSR (, ).", "section_level": 1}, {"title": "Správci démonů.", "content": "Příklady takových správců:", "section_level": 1}], "src_summary": "Démon (, výslovnost nebo ) je v informatice označení programu, který je spuštěn dlouhodobě a není v přímém kontaktu s uživatelem (na rozdíl od běžných aplikací) a často není ani závislý na tom, zda je uživatel přihlášen. Démon je součástí multitaskingových operačních systémů a obvykle se spouští při startu systému. Jeho úkolem je vyčkávat v nečinnosti na nějakou událost, tu posléze obsloužit a zajišťovat tak různé úkoly bez nutnosti interakce s uživatelem (obsluha počítačové sítě, tiskové fronty a podobně). Techniku správy těchto démonů zajišťuje systém služeb operačního systému.", "tgt_summary": "In multitasking computer operating systems, a daemon ( or ) is a computer program that runs as a background process, rather than being under the direct control of an interactive user. Traditionally, the process names of a daemon end with the letter \"d\", for clarification that the process is in fact a daemon, and for differentiation between a daemon and a normal computer program. For example, syslogd is a daemon that implements system logging facility, and sshd is a daemon that serves incoming SSH connections. In a Unix environment, the parent process of a daemon is often, but not always, the init process. A daemon is usually created either by a process forking a child process and then immediately exiting, thus causing init to adopt the child process, or by the init process directly launching the daemon. In addition, a daemon launched by forking and exiting typically must perform other operations, such as dissociating the process from any controlling terminal (tty). Such procedures are often implemented in various convenience routines such as \"daemon(3)\" in Unix. Systems often start daemons at boot time which will respond to network requests, hardware activity, or other programs by performing some task. Daemons such as cron may also perform defined tasks at scheduled times.", "id": 1831224} {"src_title": "Dub zimní", "tgt_title": "Quercus petraea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dub zimní dosahuje výšky 20 až 40 metrů. Má štíhle vejčitou nebo nepravidelnou, i uvnitř olistěnou korunu, v porovnání s dubem letním dosahuje menších rozměrů (i nižšího věku). Letorosty jsou lysé, tmavě olivově zelené, lenticely řídké, drobné. Pupeny vejcovité, až 8 mm dlouhé. Listy jsou oproti dubu letnímu zřetelně řapíkaté; čepel většinou široce obvejčitá, nejširší v horní polovině, až 16 cm dlouhá a 10 cm široká, na bázi klínovitá, řidčeji zaokrouhlená, nahoře široce zaokrouhlená, peřenolaločná až peřenodílná s 5–8 (–10) páry laloků, v horní části čepele s laloky mnohem mělčími, tuhá, poměrně tenká, na líci lysá a slabě lesklá, na rubu světlejší, drobnými 2–3 ramennými chlupy pýřitá; bočních žilek 6–9 (–11) párů, žilky třetího řádu jen slabě patrné. Řapík je lysý, 12–30 mm dlouhý. Plody jsou nažky (žaludy) umístě v paždí listů po (1–) 3 (–5), zpravidla přisedlé, zřídka na stopkách do 1,5 cm dlouhých, číška tenkostěnná, 6–12 cm vysoká, 8–14 široká, šupiny drobné, vejčitě kopinaté, hustě pýřité, ploché nebo jen slabě vyklenuté, nikdy hrbatě ztlustlé; žaludy podlouhlé vejcovité, 14–25 mm dlouhé, 8–14 mm v průměru, často klíčí už na stromě. Žaludy jsou přisedlé k větvím. Silný kůlový kořen není vyvinut, proto zřídka dochází k vývratům. Dub zimní je nadán silnou pařezovou a kmenovou výmladností.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické nároky a stanoviště.", "content": "Dub zimní je výrazně světlomilný a teplomilný, i když poněkud méně než dub letní. Snese oproti němu mnohem méně úživná stanoviště, roste zpravidla na chudých, mělkých a kyselých půdách, typicky propustných, písčitých nebo kamenitých, někdy ale i na bohatších stanovištích a na vápencích. Nesnáší přemokření, záplavy a oglejené půdy. Vyskytuje se od nížin po pahorkatiny, zřídka až do podhůří, maximálně v nadmořských výškách 750-850 m n. m. Je dominantní dřevinou v kyselých doubravách, dominantou či kodominantou v dubohabřinách, někdy tvoří i příměs bučin a smíšených porostů s jedlí. V teplejších oblastech bývá místy masivně napadán poloparazitickým ochmetem evropským; na exponovanějších stanovištích trpí silnými mrazy. Vytváří vztahy mykorhizy se hřiby dubovým, královským a kolodějem, s ryzcem dubovým a zlatomléčným, s kozákem dubovým a taktéž s muchomůrkou zelenou.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Dub zimní je rozšířen v západní, střední a jihovýchodní Evropě, na severu je běžný po 61. stupeň severní šířky, na východě zasahuje po řeky Bug a Dněpr. Izolované areály jsou v Malé Asii, na Krymu a na Kavkaze. Je to důležitý strom nižších poloh a pahorkatin, v jižních oblastech areálu zasahuje i do hor. Vyhýbá se oblastem s vyšší kontinentalitou klimatu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Dub zimní poskytuje velice hodnotné dřevo, používané při stavbě lodí, podlah, nábytku, intarzií i sudů. V lidovém léčitelství se používá kůra z mladých stromů jako svíravý a protikrvácivý prostředek, má protizánětlivé účinky na zanícenou kůži a sliznici. Stále velmi oblíbená je příprava koupelí z odvaru z dubové kůry, který se používá k léčbě hemoroidů, proleženin, popálenin, omrzlin, křečových žil, plísní nohou, ekzémů a mnoha dalších problémů s kůží. Dnes se už zřídka pije odvar při průjmech, žaludečních a střevních katarech.", "section_level": 1}, {"title": "Památné a významné duby zimní.", "content": "V České republice je evidováno 64 položek (stromů, skupin a alejí) dubů zimních, což je 21× méně oproti dubům letním. Tři obvodem nejmohutnější a patrně i nejstarší popsané duby zimní na našem území zanikly přičiněním člověka: Albrechtický dub dosahoval obvodu 1236 cm (ve výčetní výšce) a jeho stáří bylo odhadované na 800–1100 let. Zanikl po cíleném opakovaném zapálení roku 1993. Ctiborův dub o obvodu 900 cm zanikl v roce 2009, jeho zánik uspíšilo podpálení dětmi ve 40. letech 20. století. Tisíciletý dub v Ahníkově dosáhl obvodu 798 cm (ve 30 cm) a 660 cm (ve 130 cm); zanikl po roce 1986 z důvodu rozšíření hnědouhelného lomu Nástup - Tušimice. Nejmohutnější žijící památný dub zimní s obvodem 660 cm (2003) je v současnosti Czernínských dub v Sedlické oboře na Blatensku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dub zimní (\"Quercus petraea\", syn. \"Q. sessilis\", \"Q. sessiliflora\"), česky zvaný též drnák, je listnatý strom z čeledi bukovitých; spolu s dubem letním lesnicky nejvýznamnější listnatá dřevina ve střední Evropě po buku.", "tgt_summary": "Quercus petraea, commonly known as the sessile oak, Cornish oak, or durmast oak, is a species of oak tree native to most of Europe and into Anatolia and Iran. The sessile oak is the national tree of the Republic of Ireland, and an unofficial emblem in Wales and Cornwall.", "id": 156587} {"src_title": "Borovice černá", "tgt_title": "Pinus nigra", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Obzvláště se jí daří na slunných vápenatých stráních, ale podobně jako borovice lesní má nevyhraněné požadavky krom světlomilnosti; liší se od ní vyššími nároky na teplo. Roste ve výškách pod 2000 metrů, obvyklé rozpětí je 250–1600 m n. m. V České republice je nepůvodní, avšak ve třetihorách se běžně vyskytovala. V teplých nížinách (NP Podyjí) místy vytlačuje původní borovici lesní. Borovice černá má původ ve střední Evropě, ale dnes se s ní můžeme setkat po celé Evropě. Tak daleko ji rozšířil člověk, protože má mnoho dobrých vlastností. Daří se jí všude, dokonce i na obzvlášť chudých půdách. Dobře snáší sucho a prospívá jak v rovinách, tak v horských oblastech (ačkoli dává přednost vyšším polohám). Borovice černá je proto optimální k opětovnému osázení odlesněných oblastí. Často se vysazuje také proto, aby chránila jiné rostliny před větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Statný strom dorůstající až 40 metrů. Kůra je šedočerná až žlutohnědá, kořenový systém je založen na mohutném hlavním kořeni jdoucím do hloubky. Tmavě zelené 8–15 cm dlouhé špičaté jehlice vyrůstají z brachyblastů ve svazečcích po dvou. Ve střední Evropě kvete v květnu až červnu. Samčí šištice jsou válcovité a žlutavé, samičí šištice karmínově červené až nafialovělé, po třech letech dozrávají v přisedlé vejčité šišky zhruba 8 cm veliké. Semena jsou ukryta uvnitř šišek. Jakmile uzrají, otevírají ztvrdlé dřevnaté šupiny a semena vypadají na zem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a taxonomické členění.", "content": "Podle nejnovějších studií je tento druh systematicky členěn do pěti poddruhů podle přirozeného rozšíření:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V České republice představuje důležitou náhradní dřevinu vysazovanou na suchých a teplých stanovištích na vápencích a dále na lokalitách ohrožených průmyslovým znečištěním, např. v imisích a na rekultivačních plochách po těžbě surovin. Dřevo je podobné dřevu borovice lesní. Kvůli sukovitosti není vhodné k výrobě nábytku, používá se jako palivo, stavební materiál nebo jako surovina k výrobě celulózy. V poslední době bývá často vysazována jako okrasný strom v parcích a zahradách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice černá (\"Pinus nigra\") je statný jehličnatý strom s původním areálem výskytu v jižní Evropě a Středomoří, v nižších polohách Alp, Malé Asii a severní Africe.", "tgt_summary": "Pinus nigra, the Austrian pine or black pine, is a moderately variable species of pine, occurring across southern Mediterranean Europe from Spain to the eastern Mediterranean, on the Anatolian peninsula of Turkey on Corsica and Cyprus as well as Crimea and in the high mountains of the Maghreb in North Africa.", "id": 2427391} {"src_title": "Lípa velkolistá", "tgt_title": "Tilia platyphyllos", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Lípa velkolistá roste přirozeně v západní, střední a jihovýchodní Evropě, izolovaně v jižním Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů (sv. \"Tilio\"-\"Acerion\"), vzácně jako příměs bučin.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Lípy patří k typickým středoevropským dřevinám, které jsou i jako dřevina užitková stále ještě žádány. Lipové dřevo je velmi světlé a měkké. Hodí se proto zejména pro práce řezbářské nebo modelářské. Lipové lýko je vysloveně houževnaté a pevné a před zavedením umělých hmot bylo s oblibou používáno jako pletivo. Kvetoucí lípy jsou jako pastva včel velmi cenné - med z lipových květů je velice žádaný. Lipový květ patří také k nejznámějším domácím léčebným prostředkům. Čaj z lipového květu se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem. Sbírají se kompletní květenství. Musí se sušit ve stínu bez dalšího přísunu tepla.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Lípa velkolistá je velmi proměnlivý druh, proto je rozlišováno několik poddruhů.", "section_level": 1}, {"title": "Památné a významné lípy velkolisté.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stromy.", "content": "Lípy velkolisté patří k dlouhověkým stromům. Nejstarším žijící na českém území jsou: Klokočovská lípa (1000 let), Bzenecká lípa (700–900 let), Kamenická lípa (700–1000 let), Tisíciletá lípa v Kotli (350–1100 let), Běleňská lípa (800–900 let), Sudslavická lípa (600–1100 let), Husova lípa (600–1050 let), Cisterciácká lípa (přes 700 let), Vejdova lípa (550–950 let), Tisíciletá lípa ve Staré Lysé (500-1000 let), Mladějovická lípa (350–1000 let), Tatobitská lípa (500–800 let, \"Tilia platyphyllos x euchlora\") a Praskoleská lípa (500–800 let). Odhady věku se zpravidla velmi různí, u některých stromů mohou být vyšší odhady věku nadsazené. Obvodem kmene nejmohutnější žijící lípy velkolisté v České republice jsou: Vejdova lípa (1305 cm, 2009), Sudslavická lípa (1190 cm, 2010), Lukasova lípa (1160 cm, 2009), Opatovická lípa (995 cm, 2010, kmen není celistvý), Hadí královna (975 cm, 2009), Tatobitská lípa (956 cm, 2009), Dolní Popovská lípa (956 cm, 2004, kmen rozdělen vedví), Janovská lípa (955 cm, 2006), Husova lípa (952 cm, 2010). Rozměry se v průběhu času mění, některé lípy přirůstají, u jiných se kmeny rozpadají. Nejvyššího doloženého obvodu dosahovala lípa velkolistá v Bzenci – 1400 cm před rozpadem kmene na počátku 20. století. Obvodu 1250 cm dosahovala Běleňská lípa do poškození bleskem roku 1951. 1010 cm měla i Lhotecká lípa (dnes 600 cm).", "section_level": 2}], "src_summary": "Lípa velkolistá (\"Tilia platyphyllos\"), česky též lípa širolistá, je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek – u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná (\"Tilia\" × \"vulgaris\", syn. \"Tilia europaea\") a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.", "tgt_summary": "Tilia platyphyllos (large-leaved lime or large-leaved linden) is a species of flowering plant in the family Malvaceae (Tiliaceae). It is a deciduous tree, native to much of Europe, including locally in southwestern Great Britain, growing on lime-rich soils. The common names largeleaf linden and large-leaved linden are in standard use throughout the English-speaking world except in the British Isles, where it is known as large-leaved lime. The name \"lime\", possibly a corruption of \"line\" originally from \"lind\", has been in use for centuries and also attaches to other species of \"Tilia\". It is not, however, closely related to the lime fruit tree, a species of citrus. The specific epithet \"platyphyllos\" means \"with broad leaves\".", "id": 67919} {"src_title": "Boleslav I.", "tgt_title": "Boleslaus I, Duke of Bohemia", "src_document": [{"title": "Mladší bratr svatého Václava.", "content": "Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.", "section_level": 1}, {"title": "Dva možné výklady.", "content": "Všechny legendy bez rozdílu (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádějí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého ponoukli „\"čeští mužové\"“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které vyvozují mimo jiné z toho, jak legendisté příběh vyprávějí, že mohlo jít spíš o nešťastnou náhodu a osudné nedorozumění s tragickým koncem a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců. Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: \"Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra.\" Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, \"rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem neustálé spory, povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili.\" Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky po smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval Václavovu smrt i historik František Dvorník. Do kostela se ale nechodilo s mečem, Boleslav s ukrytými bojovníky čekali na neozbrojeného Václava s jasným úmyslem zavraždit jej. V každém případě představovala Václavova smrt, ať už byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, pro Boleslava I. možnost uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností říši. V roce 938 nechal Boleslav I. převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v jižní ze čtyř apsid rotundy sv. Víta (postavené samotným sv. Václavem do tvaru kříže, každá apsida směřovala na jednu světovou stranu). Na jejím místě dnes stojí kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta.", "section_level": 1}, {"title": "Saská válka.", "content": "Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka. Ota I. v té době také potlačoval povstání Polabských Slovanů. Hned na jejím počátku, v roce 936, Boleslav napadl \"vicina subregula\" („vedlejšího podkrálíčka“ – termín užívaný Widukindem z Corvey) ovládajícího území na SZ Čech, který byl zároveň spojencem Sasů. Tomu Ota I. vyslal na pomoc dvě armády, jednu z Durynska a druhou z Merseburku, sebrané prý z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Boleslav se o dvou armádách postupujících z různých směrů dozvěděl a rozdělil tedy i svoje síly. Podařilo se mu porazit Durynky, kteří následně utekli; druhá Boleslavova armáda byla sice poražena Sasy, ale její zbytky se spojily s vítězivší částí. Následně spojené Boleslavovy síly velmi rychle napadly nic nečekající Sasy, kteří si mysleli, že Boleslav byl již poražen, Sasové bitvu prohráli a Boleslav potom okamžitě oblehl, dobyl a vypálil i hrad zmíněného sousedního vládce. Válka byla ukončena v roce 950. Ota oblehl takzvaný Nový hrad (pravděpodobně nově postavený hrad, jenž zatím nebyl pojmenován), jenž spravoval Boleslavův syn (není ovšem jasné, který), Boleslav vytáhl s vojskem na pomoc, ale rozhodl se nebojovat a jednat. Tato osobní jednání nakonec skončila smírem obou panovníků. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Není jasné, jakým jazykem se oba panovníci spolu dorozumívali, či zda užívali tlumočníků, protože o formě jejich osobní komunikace prameny (Widukindova \"Kronika Saská\") mlčí. Na Otově straně se pak armáda Boleslava I. roku 955 zúčastnila bitvy na Lechu, kde byly poraženy kočovné maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav sám se jí ale neúčastnil, protože musel odrazit vedlejší invazi Maďarů na Moravu. Významné je, že sbor vyslaný z Čech čítal prý asi 1000 (Dušan Třeštík tento počet zásadně zpochybňuje) vyzbrojených a vycvičených družiníků a přesto Boleslavovi zůstala armáda na další boje, tudíž jeho celková armáda musela být ještě podstatně silnější, což je obrovský nárůst oproti družinám čítajícím desítky jedinců ještě v době Václavově a dříve. Porážka Maďarů v bitvě na Lechu znamenala konec dalších maďarských nájezdů na západní sousedy a Maďaři postupně přešli k usedlému způsobu života.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik hradské soustavy.", "content": "Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy. Byla to úplně jiná koncepce vnitřního uspořádání státu než za Boleslavova předchůdce. Pokud kníže Václav vojensky porazil některého z dalších českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, který často nebyl po odchodu knížecí družiny realizován. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce. Za vybrané daně by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. Hradiště podřízených knížat byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim-sv. Jiří, Prácheň, Doudleby). Prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi. Za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko \"Ukrutný\". Hradská soustava zanikla postupně během první poloviny 13. století, přičemž k jejímu zániku přispěla především snaha kastelánů a šlechty navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Určitá skupina přemyslovských hradů a kolem nich vytvořených aglomerací si i ve vrcholném středověku uchovala centrální postavení a přerodila se ve vrcholně středověká města.", "section_level": 1}, {"title": "Pražské denáry a ekonomický růst státu.", "content": "Za Boleslavovy vlády se začínají razit první české drobné mince, pražské denáry. Na straně s kaplicí se objevuje Boleslavovo jméno, zatímco na druhé straně nápis BIAGOTACOIIIIA nebo BIAGOTACOVIIX (Biagota manželka). Má se proto za to, že manželkou knížete byla právě jistá Biagota. Uvažuje se i o možnosti, že tyto denáry byly raženy jako svatební, avšak pro tuto hypotézu neexistují v dané době doma ani v zahraničí žádné analogie. Svou kvalitou a hodnotou se Boleslavovy denáry rovnaly ostatním mincím tehdejší Evropy. O ekonomickém vzrůstu českého státu svědčí i zápisy židovského obchodníka a cestovatele Ibrahima ibn Jakuba z Iberského poloostrova, který v letech 965 - 966 navštívil knížectví (Boleslava nazývá \"Bújislav\" či \"Bújim\"). Ibrahim píše: \"Město Frága\" (Praha) \"je zbudováno z kamene a vápna a je obchodem město ze všech nejbohatší. Jejich země je nejlepší ze zemí severu\" (míněno Evropa severně od Alp) \"a potravinami nejbohatší.\" Pravděpodobně budováním z kamene a vápna míní Pražský hrad - několik málo církevních budov, při jejichž výstavbě se používala bílá opuka. V této době se jinak stavělo především ze dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Výboje.", "content": "Upevnění moci umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil ke svému státu Slezsko, Krakovsko, Moravu a Červené hrady. Není náhodou, že expanze směřovala na východ podél mezinárodní obchodní cesty do Kyjeva (byla sem přesunuta poté, co Maďaři ovládli Podunají, kudy vedla původně), kterou se Boleslavovi I. podařilo kontrolovat a z obchodu především s otroky (ale i vzácnými látkami, koňmi apod.) ekonomicky těžit. Kupec Ibráhím ibn Jákúb zaznamenal nejstarší popis Prahy a jmenuje Boleslava jakožto vládce Čech a Krakova, na rozdíl od \"krále severu\" Měška I. Území Moravy, Krakovska, Slezska, resp. Červených hradů tedy plně neovládal, pouze zde stála hradiště, která kontrolovala provoz na obchodní magistrále, a využíval těchto v podstatě kořistních území.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní politika.", "content": "Již Boleslav I. začal směřovat k dalšímu významnému politickému cíli, kterého se podařilo dosáhnout až za vlády jeho syna Boleslava II., a tím bylo vlastní biskupství. Z toho důvodu podporoval vznik kultu svého bratra Václava. Čechy měly získat vlastního svatého a tím zvětšit možnost získání biskupství. Pražské biskupství pro českého panovníka znamenalo větší váhu na mezinárodním politickém poli a také větší politickou (ale hlavně církevní) nezávislost. Za Boleslavovy vlády došlo k založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada. Další dceru Dobravu (v českých historických textech je většinou označována jako Doubravka, ale sám Kosmas píše, že byla „\"Dobrava, to znamená Bona\"“) provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I., čímž významně přispěl k christianizaci Polska. Měšek byl totiž pohan a Boleslav mu svoji dceru dal za ženu pod příslibem, že se nechá pokřtít. Navíc Dobravě umožnil, aby si s sebou do Polska vzala skupinu kněží a mnichů. Zřejmě vyjednával také o založení pražského biskupství, ke kterému došlo za vlády jeho syna Boleslava II.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a ostatky Boleslava I..", "content": "Kosmas k roku 967 píše: \"Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem.\" Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín „„\"gener\"““, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Co se týče data Boleslavova skonu, kloní se dnešní historici spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Historik Petr Kubín dokonce naznačuje, že si Kosmas rok 967 vymyslel, „aby nemusel bratrovrahovi přiznat zásluhu na zřízení pražského biskupství“. Pražské biskupství bylo ovšem i přes úpornou snahu Boleslavovu o jeho dřívější založení (ještě za Boleslavova života) zřízeno až rok po jeho smrti, tedy roku 973. Vladimír Körner se v knize Smrt svatého Vojtěchanepřímo přiklání k roku Boleslavova odchodu CMLVII (15. července, mor po uštknutí hadem - \"V morové výhni se chvěla biblická otázka Kainova: Copak jsem strážcem bratra svého - a odpověď samotného Boha: Ano, jsi !!\") Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Se svou manželkou, kterou zřejmě byla Biagota, měl Boleslav čtyři děti, které se dožily dospělosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslavovou.", "tgt_summary": "Boleslaus I the Cruel, also called Boleslav I () ( – 15 July, 967 or 972), a member of the Přemyslid dynasty, was ruler (\"kníže\", \"duke\") of the Duchy of Bohemia from 935 to his death. He is notorious for the murder of his elder brother Wenceslaus, through which he became duke. Despite his complicity in this fratricide, Boleslaus is generally respected by Czech historians as an energetic ruler who significantly strengthened the Bohemian state and expanded its territory. His accomplishments include significant economic development due to an expansion in trade, the introduction of silver mining and the minting of the first local coinage, the Prague denarius.", "id": 1132797} {"src_title": "Jedle bělokorá", "tgt_title": "Abies alba", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu ve vyšším věku zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří tvoří tmavší, rozpukanou borku. Při uvolnění ze zápoje často vyráží na kmeni bočním výhony ze spících pupenů, tzv. \"vlky\". Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). U starších větví jsou dvouřadě zkroucené, u plodonosných větví kryjí větvičku i shora. Šišky jsou vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromechː jejich šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena (8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká) mají neopadavé křídlo. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny, proto je dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Kořeny hojně využívají mykorhizu, zvláště s holubinkovitými houbami (ryzce, holubinky) a muchomůrkami.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jedle bělokorá se vyskytuje v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem v Alpách, Českém masivu, Karpatech, méně také ve střední Francii, západním Německu a v jihoevropských Apeninách a na Balkáně. Jako horská dřevina se vyskytuje v Pyrenejích. Směrem na Balkán a k Malé Asii dochází k hybridizaci s místními druhy (jedle řecká, dále na východ j. kavkazská) za vzniku řady menších taxonů (jedle makedonská, trojská, Bornmülerova aj.). Za variantu jedle bělokoré je někdy považován sicilský endemit jedle sicilská (\"A. nebrodensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. V jižní části areálu je vysloveně horským stromem (vystupuje téměř do 2000 m n. m.), směrem na sever sestupuje i do nižších poloh (300 m). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší v mládí velmi dobře zastínění; nastupující generace dokáže v podrostu vegetovat i 100-120 let při vzrůstu kolem dvou metrů. Růst je v mládí velmi pomalý. Rychleji roste od 15 let věku a výškový růst dosahuje maxima mezi 30 a 60 lety. Jedle nesnáší velkoplošné holé seče, je citlivá na pozdní nebo časné mrazy. Nálety a nárosty také trpí náhlým (předčasným) uvolněním. Od stádia mlazin však stupňuje své nároky na světlo. V uzavřených lesních porostech plodí přibližně od 60 let věku.", "section_level": 1}, {"title": "Fytocenologie.", "content": "Jedle se v českých podmínkách podílí či podílela na tvorbě svazů \"Fagion sylvaticae\" (Květnaté bučiny a jedliny) a \"Luzulo-Fagion sylvaticae\" (Acidofilní bučiny a jedliny). Na úživnějších stanovištích poloh středních poloh (400-850 m n. m.) se jako významná příměs či přímo kodominanta vyskytovala ve společenstvech květnatých mezotrofních a eutrofních bučin; po velkém ústupu jedle je však její přítomnost zde spíše sporadická.Porosty, kde vlivem různých podmínek jedle převládla, jsou klasifikovány jako květnaté jedliny (\"Galio rotundifolii-Abietetum albae\"), v nichž dominuje jedle bělokorá v příměsi se smrkem a několika listnatými dřevinami (javor klen, habr, buk, zimolezy, bez černý a červený); v bylinném patře převládají lesní mezofyty a nitrofyty. Podobná situace je i na chudších, kyselých stanovištích vyšších polohː zde se jedle vyskytovala či vyskytuje jako příměs acidofilních podhorských a horských bučin, jehličnaté porosty se smrkem ve vyšších polohách tvoří druhově chudé bikové (\"Luzulo-abietetum\") a brusnicové (\"Vaccinio-Abietetum\") jedliny s podrostem dalších lesních acidofytů (šťavel kyselý, metlička křivolaká, různé kapradiny). Bohatěji bývá vyvinuto mechové patro. Vzhledem k omezené možnosti jedle zmlazovat v přezvěřených hospodářsky využívaných lesích hrozí však těmto společenstvům přirozená i člověkem řízená přeměna na smrkové monokultury.", "section_level": 2}, {"title": "Ústup jedle a její lesnická reintrodukce.", "content": "Ačkoli přirozené zastoupení jedle ve středoevropských lesích činí 18-19 %, již od 19. století začalo v oblastech severně od Alp docházet k jejímu výraznému úbytku, který se ještě zrychlil ve století 20.Toto „chřadnutí jedle“ je pravděpodobně způsobeno kombinací vícera faktorů. Jednak je na vině nástup holosečného hospodaření, masivní pěstování smrku a zkrácená doba obmýtí v lesích, které jedli jako dlouhověké, pozdě plodící, klimaxové dřevině nesvědčí. Synergicky zde působí i malá odolnost jedle k prudším klimatickým změnám na stanovišti, znečištění a imise, stres zapřičiněný oteplováním a vysycháním klimatu, stejně jako kalamity škůdců (korovnice kavkazská). Oslabené porosty jsou napadány houbovými parazity, zejména václavkou. I ve zdravých porostech jedle obtížně zmlazuje kvůli masivnímu okusu mladých jedinců od přemnožené spárkaté zvěře. Nověji se diskutují i příčiny genetické, spočívající především v malé vnitropopulační genetické variabilitě v severní části areálu (karpatské ani západoevropské části areálu tímto úhynem jedle výrazně zasaženy nebyly), jejímž důsledkem je oslabení adaptační schopnosti. Ve druhé polovině 20. století je jedle cíleně lesnicky reintrodukována, její stavy se však stále pohybují hluboko pod cílenou úrovní, která činí 4,4 %. Nejlépe jí svědčí hospodaření blízké výběrnému lesu. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazena mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4a).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dřevo jedle má hustotu 0,47 g/cm při 15% obsahu vody. Dřevo je bezjádrové, měkké, středně lehké, elastické a pevné. Běl a vyzrálé dřevo je bílé až bílošedé, při stárnutí je červenošedé. Málo sesychá, má dobrou rozměrovou a tvarovou stálost, dobře se suší a impregnuje. Dřevo jedle je málo odolné proti napadení houbou, hmyzem a povětrnostním vlivům, ve vodě je však vysoce trvanlivé. Využití má jedle jako vánoční stromek a ozdobná vánoční klest, méně jako okrasná dřevina z důvodu řidšího zavětvení a nekompaktního habitu. Jedlové silice z jehličí a šišek se využívají v aromaterapii a léčitelství pro jejich antiseptické, uvolňující a uklidňující účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jedle bělokorá (\"Abies alba\") je vysoký statný jehličnatý strom s kuželovitou až válcovitou korunou, jediný středoevropský zástupce rodu jedle. Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, společně s bukem vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady. Pozůstatky původních bukojedlových porostů se vyskytují např. v pralese Mionší v Beskydech.", "tgt_summary": "Abies alba, the European silver fir or silver fir, is a fir native to the mountains of Europe, from the Pyrenees north to Normandy, east to the Alps and the Carpathians, Slovenia, Croatia, Bosnia and Herzegovina, Montenegro, Serbia, and south to Italy, Bulgaria, Albania and northern Greece; it is also commonly grown on Christmas tree plantations in the North East region of North America spanning New England in the US to the Maritime provinces of Canada.", "id": 605963} {"src_title": "Jadérko", "tgt_title": "Nucleolus", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jadérko je tvořeno satelitní DNA akrocentrických chromozomů. Jadérek bývá v typickém případě v jedné buňce jen několik, ale například v oocytech dochází k jejich namnožení do obrovských počtů, aby bylo později vajíčko schopné vyrobit dostatečné množství ribozomů. Maximální počet jadérek v buňce je však určen počtem akrocentrických chromozomů. Jadérko není od zbylé karyoplazmy odděleno žádnou membránou. Je pozorovatelné jen v určité fázi buněčného cyklu, konkrétně v interfázi (mimo buněčné dělení). Během mitózy (již na začátku mitózy v profázi) se totiž jadérko rozpouští a přestává být patrné. Struktura jadérka je sice proměnlivá, ale dají se vystopovat jisté společné znaky. Jadérko obsahuje několik tzv. fibrilárních center. Uvnitř nich je přítomen řetězec DNA a z něj přepisovaná vlákna pre-rRNA. Fibrilární centrum je obklopeno hustou sítí vláken, mezi nimiž je také množství malých RNA molekul schopných upravovat vznikající rRNA molekuly (pracují téměř jako gRNA). Směrem ven od husté sítě vláken je ještě granulární složka, která již obsahuje hotové ribozomy. V mnoha druzích buněk se uvnitř jadérka nachází ještě menší, obtížně barvitelná, dynamická kulovitá struktura, tzv. \"nucleolinus\". Přestože byla objevena před více než 150 lety, není přesně známa její funkce. Z posledních studií na vaječných buňkách živočichů však vyplývá, že úzce souvisí s přípravou dělicího meiotického aparátu po aktivaci oocytu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Jadérko se v jádře vytváří kolem genů pro ribozomální RNA. Tyto geny jsou tak v jadérku transkribovány a následně se v jadérku zabudovávají do nově vznikajících ribozomů. Poté jsou jadernými póry transportovány ven do cytoplazmy.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské jadérko.", "content": "Lidské jadérko je tvořeno akrocentrickými chromozomy 13, 14, 15, 21, 22.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jadérko (\"nucleolus\") je malá vnitřní část buněčného jádra kulovitého tvaru, která obsahuje velké množství ribozomální RNA (rRNA). Vyskytuje se ve většině eukaryotických buněk.", "tgt_summary": "The nucleolus (, plural: nucleoli ) is the largest structure in the nucleus of eukaryotic cells. It is best known as the site of ribosome biogenesis. Nucleoli also participate in the formation of signal recognition particles and play a role in the cell's response to stress. Nucleoli are made of proteins, DNA and RNA and form around specific chromosomal regions called nucleolar organizing regions. Malfunction of nucleoli can be the cause of several human conditions called \"nucleolopathies\" and the nucleolus is being investigated as a target for cancer chemotherapy.", "id": 903280} {"src_title": "Metro v Budapešti", "tgt_title": "Budapest Metro", "src_document": [{"title": "Charakter provozu.", "content": "Délka sítě je 39 km s 52 stanicemi. Denně metro přepraví 830 000 cestujících. Tři nejstarší linky se kříží v jedné stanici, Deák Ferenc tér. Od března 2014 je nově přestupní i stanice Keleti pályudvar (M2, M4) a Kálvin tér (M3, M4)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1896–1918: První linka podzemní dráhy.", "content": "Nejstarší linka podzemní dráhy, obvykle nazývané Jubilejní, která však krátce po návštěvě císaře Františka Josefa I. byla pojmenována na nějakou dobu i po něm, pochází z konce 19. století. K vybudování podzemní dráhy v Budapešti vedl podobný důvod, jaký stál i u ostatních sítí podzemních drah v celém světě, a to přeplnění povrchové dopravy. Andrássyho ulice, v 19. století jedna z nejdůležitějších tepen města spojující centrum Pešti s novou zástavbou, již byla přeplněná. Řešením tedy bylo vybudování dnes druhé nejstarší podzemní dráhy na světě (po londýnském metru), vedoucí přímo pod zmíněnou Andrássyho ulicí. Linku postavila \"Budapešťská železniční společnost\", musela však splnit nejprve tu podmínku, že podzemní dráha bude do oslav tisíciletého osídlení země Maďary v roce 1896 již v provozu. Výstavba probíhala ohromně rychlým tempem, otevření pro veřejnost se konalo pouze po 20 měsících stavby. Napomáhaly tomu dobré geologické podmínky a nízké založení celé trasy. Magistrát si ještě během stavby kladl další podmínky, například na ztvárnění jednotlivých stanic. Linka M1 má tak díky tomu obdivuhodnou secesní výzdobu. Stanice jsou obložené bílými a hnědými obkladačkami, litinové sloupy podpírající vozovku nad nástupišti jsou ukončené dekorativními hlavami. Výstupy ven na uliční úroveň byly zastřešené z litinové příhradoviny a do doby svého odstranění působily jako jeden z charakteristických prvků metra. Do provozu se nasadily dřevěné vozy, které měly původně sloužit jako tramvajové a dodatečně byly upraveny. Kromě posledního povrchového úseku u stanice Széchenyi fürdő byla trasa vybudována hloubením; tj. celá vznikla jako jeden výkop v ulicích. Výška troleje nad temenem kolejnice je pouhých 2,30 m. V 70. letech byla rekonstruována, povrchový úsek byl zahlouben, stanice Állatkért byla zrušena a trasa byla prodloužena o jednu stanici (Mexikói út) k novému depu.", "section_level": 2}, {"title": "1918–1940: Meziválečná léta.", "content": "Dvacet vozidel, jež bylo do provozu nasazovaných každý den, se již koncem druhého desetiletí 20. století nacházelo ve velmi špatném technickém stavu. Jejich rekonstrukce či náhrada byla velmi naléhavá, avšak vzhledem k špatné ekonomické situaci Uherska ke konci války nebyla proveditelná. Do odstraňování válečných škod musely být vzhledem nedostatku mužů zapojeny i ženy. K úpravě vozů podzemní dráhy však nakonec došlo; byly vyměněny motory (za silnější), a také došlo k výměně dveří. Změnilo se též trakční napětí.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1963: Poválečné neúspěšné snahy.", "content": "Rozvíjející se metropole od konce druhé světové války již socialistického Maďarska potřebovala však linek podzemní dráhy více. Už v časech otevření prvních linek existovaly projekty na rozšíření a budování nových. Realizace dalších dvou, které byly vybudované pomocí sovětské techniky spolu se sovětskými odborníky, se však uskutečnila až v 60., 70. a 80. letech. Trasa M2 se začala stavět roku 1950, vzhledem k politickým rozhodnutím však byly o tři roky později práce přerušeny; pracovní síly se přesunuly na výstavbu nových panelových sídlišť a až do roku 1963 tak celá stavba stála. Tunely nedokončené trati se mezitím využívaly jako sklady.", "section_level": 2}, {"title": "1963–2007: Vznik dalších dvou linek a modernizace.", "content": "Poté, co byly projekty oprášeny, byly též i mírně upraveny – na západním konci linky přibyly dvě nové povrchové stanice. Též byla přidána i stanice Astoria, umístěná u stejnojmenného hotelu. Všechny stanice byly vyprojektovány jako podzemní, hluboko založené, ražené, kopírující do velké míry podobné stanice v SSSR.Některé stanice byly však i v mnohém odlišné – koncept klasické trojlodní stanice byl vystřídán konstrukcí pěti- až šestilodní (tzv. stanice metra budapešťského typu). Slavnostní otevření prvního úseku linky M2, která spojila centrum města a Východní nádraží (Keleti pályaudvar), se konalo 2. dubna roku 1970. O tři roky později (22. prosince 1972) byl otevřen i západní úsek do nové stanice, umístěné pod Jižním nádražím (Déli pályaudvar) a vedený pod korytem Dunaje. Ten patřil nejen mezi velmi náročné, ale také i hodně hluboko založené. A to nejen kvůli korytu veletoku, ale i náročným geologickým podmínkám. Ve stejném roce se začalo zároveň s výstavbou třetí, severojižní a dnes nejdelší linky. První úsek se šesti stanicemi byl otevřen roku 1976 a rozšiřován postupně v letech 1980, 1981, 1984 a 1990. Zatímco se však otevíraly stále nové stanice, chátraly ty nejstarší. Stěny těch na žluté lince M1 byly pokryté špínou a černým prachem způsobeným brzděním vlaků. Postupně tak musela proběhnout rekonstrukce. Zároveň byly pořízeny nové článkové vlaky od firmy Ganz - Mávag. Každá ze stanic je dnes de facto muzeem dokumentující dobu konce 19. století. Stanice Deák Ferenc tér byla přeložena a v polovině původní stanice pak bylo zřízeno skutečné muzeum, kde jsou vystavena i historická vozidla. Budapešťský dopravní podnik BKV převzal údržbu a provoz metra v roce 1973. Barva a číslování linek metra bylo představeno v roce 1976, když byla otevřena veřejnosti první část třetí linky. První linka dostala žlutou barvu, druhá červenou a třetí modrou. Zelenou barvou se značí předměstská dráha HÉV, na počátku 21. století pak připadla ale i nové lince M4, o jejímž jižním úseku se sice mluvilo již v 70. letech, realizován však z jistých důvodů nebyl. Modernizace budapešťského podzemí se ale nezastavila. Od roku 2004 probíhají na lince M2, hlavně na její Budínské straně rozsáhlé rekonstrukce, mnoho stanic, jako například (\"Blaha Lujza tér\" a \"Kossuth Lajos tér\" bylo opraveno v roce 2004, \"Batthyány tér\", \"Astoria\" a \"Keleti pályaudvar\" pak v roce 2005) a ty se nyní řadí mezi ty nejmodernější v celé síti podzemní dráhy. V roce 2006 jsou rekonstruovány další stanice – \"Déli pályaudvar, Moszkva tér\" a jediné přestupní stanice \"Deák Ferenc tér\". Většina prací probíhá v letních měsících. Vyměněny jsou obklady stanic i eskalátory, které jsou staré již přes 20 let. Nakonec budou pořízeny nové klimatizované vlaky. Na druhou stranu se objevuje relativně nepříjemný problém, kterým je výrazné chátrání stanic zejména na trase M3. Interiéry stanic, ale i vestibuly a jejich okolí již dávno nepřipomínají svůj původní stav, hlavně úseky v centrální části města. Na periferii však není situace o mnoho lepší, například stanice Kőbánya-Kispest, jejíž vestibul, napojený na příměstskou železnici, mnohým připomíná kupříkladu pražské Hlavní nádraží. Podobně vypadá i dnešní vozový park na této lince, kdy většinu vlaků tvoří ještě původní vlaky 81-717, staré více než dvacet let. V interiérech ošuntělých stanic budapešťského metra byl také natočen maďarský film Kontroll - v češtině Revizoři.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí rozvoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka 1.", "content": "V plánu je prodloužení linky severním směrem ze stanice Mexikói út o jednu stanici k železniční stanici Rákosrendezö.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 3.", "content": "Existují plány na rozšíření linky metra 3 severním směrem (Káposztásmegyer) a také na prodloužení jihovýchodního konce trasy (Mezinárodní letiště Ferihegy). Existuje též i možnost rozvětvení jižního konce linky, pravděpodobně někde v oblasti stanice Határ út by začínala druhá větev třetí modré linky. Uvažuje se o tom, že oba tyto úseky měly být otevřeny do roku 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 4.", "content": "Linka 4 je vyznačena zelenou barvou a vede z jihozápadní části města na severovýchod, obkrouží tak historické centrum města. Přibyly další přestupní stanice (dříve byla přestupní pouze Deák Ferenc tér) a vznikl \"přestupní trojúhelník\". Výstavba byla naplánována na tři etapy (kontrakt mezi dopravcem BKV, a stavební firmou byl podepsán 23. ledna 2006). Linka má zcela jinou koncepci, její stanice i nasazované vozy se budou oproti původním lišit zcela radikálně. Ve smlouvě se Siemensem již bylo dohodnuto, že půjde o tzv. systém automatického metra, tj. vlak je řízen z centrály a není obsloužen strojvedoucím. Pro tuto linku bude nutné také vybudovat i vlastní depo, které se nachází nedaleko stanice Kelenföldi pályaudvar. První plány však pochází už ze 70. let 20. století. Při průzkumu se ale zjistilo, že v místě plánované linky jsou termální prameny. K předání linky metra veřejnosti došlo v březnu 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 5.", "content": "Uvažuje se také ale i o další lince, v pořadí již páté. Tato linka má být spojnicí severní linky HÉV do Szentendre a dvou jižních linek HÉV na ostrov Csepel a do Ráckeve. Má vést zhruba rovnoběžně s Dunajem nejprve Budínskou částí města a po přechodu řeky přibližně v úrovni Markétina ostrova mezi mosty Arpád híd a Margit híd Pešťskou částí města, severojižním směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Příměstská železnice.", "content": "Místní dopravce (\"Városi és Elővárosi Közlekedési Egyesület\") představil v roce 2006 plán na spojení linky 2 s příměstskou železnicí HÉV vedoucí do města Gödöllő. Přestože s tímto plánem radnice města Budapešti nesouhlasí, existuje možnost, že do roku 2020 bude zrealizován.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Podzemní dráhu M1 obsluhují třídílné jednotky Ganz. Vzhledem ke stísněnému prostoru mají ve střední části skříně prohnuté rámy (tzv. labutí krky) a kabina strojvůdce nad podvozkem je pouze k sezení. Na lince M2 jsou v provozu vozy Alstom Metropolis AM5-M2, které nahradily vozy Ev a 81-71 v roce 2013. Na počátku provozu těchto vozů se vyskytly problémy se zabezpečovacím zařízením, kvůli kterému musel být provoz mnohokrát zastaven. Na lince M3 jsou v provozu vozy sovětské výroby typu Ev a 81-71, avšak s drobnými změnami oproti standardní výbavě, především v prostoru pro cestující. Nátěr vozů je tmavě modrý. Kromě strojvedoucího tvoří vlakovou četu, ještě pomocník strojvedoucí. V současné době jsou tyto soupravy rekonstruovány na modernější 81-71. 2K. Na lince M4 jsou v provozu vozy Alstom AM4-M4, které jsou schopny i automatického řízení.", "section_level": 1}, {"title": "Linky metra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka M1 ().", "content": "Nejstarší linka podzemní dráhy na evropském kontinentu, zprovozněná k oslavám tisíciletí příchodu Maďarů do Karpatské kotliny.", "section_level": 2}, {"title": "Linka M3 ().", "content": "Nejdelší linka vedoucí podél levého břehu řeky. Po celý rok 2018 je však zkrácena, protože severní část prochází důkladnou rekonstrukcí.", "section_level": 2}, {"title": "Linka M4 ().", "content": "První úsek linky dlouhý 7,4 km s 10 stanicemi byl otevřen dne 28. března 2014. Vedoucí z jihozápadní části města stanice Kelenföld vasútállomás (Buda) do východní části města stanice Keleti pályaudvar (Pest).", "section_level": 2}, {"title": "\"Linka M5\" ().", "content": "linka plánovaná vedoucí ze severní části města do jižní v obou směrech překračující hranice města", "section_level": 2}, {"title": "Simulátor.", "content": "Existuje též i simulátor budapešťského metra (podobně jako i pražského); vznikly celkem tři tratě (linky M1, M2 a M3) se všemi stanicemi. Jedná se o dodatek do železničního simulátoru BVE. Simulace však neumožňuje například jiný pohled než z kabiny strojvedoucího, či měnit trasu vlaku, kterou projíždí.", "section_level": 1}, {"title": "Budapešťské metro v umění.", "content": "V budapešťském metru byl natočen film Revizoři (2003), scénář a režie Nimród Antal", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Budapešti je hlavní a páteřní sítí celé budapešťské MHD. Má čtyři linky – M1, M2, M3 a M4, které jsou v běžném hovoru nazývány spíše svými barvami – \"žlutá\", \"červená\", \"modrá\" a \"zelená\". Nejstarší linka - M1 - se nazývá \"Földalatti Vasút\" (\"podzemní dráha\"), ostatní linky nesou název \"metró\".", "tgt_summary": "The Budapest Metro () is the rapid transit system in the Hungarian capital Budapest. It is the oldest electrified underground railway system in continental Europe, and is only pre-dated by the London Underground. Budapest's iconic Line 1 was completed in 1896. The M1 line became an IEEE Milestone due to the radically new innovations in its era: \"Among the railway’s innovative elements were bidirectional tram cars; electric lighting in the subway stations and tram cars; and an overhead wire structure instead of a third-rail system for power.\" Since 2002, the M1 line was listed as a UNESCO World Heritage Site.", "id": 265400} {"src_title": "Vratislav II.", "tgt_title": "Vratislaus II of Bohemia", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Vratislav byl druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu, bratr Spytihněva II., Konráda I. Brněnského, Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra. Podle vůle otce zdědil olomoucký úděl, kterému vládl v letech 1055–1056 a poté 1058–1061. Vratislavovu první manželku neznáme jménem, spekuluje se pouze o jejím německém původu. Známý je ale její příběh. Když se Vratislav dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustit Olomouc, kde sídlil. Útočiště hledal u uherského krále Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu, když po propuštění odjížděla za manželem do Uher. Podruhé se tedy Vratislav oženil s Ondřejovou dcerou Adlétou, uherskou princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057. Vratislav tak získal silného spojence a Spytihněv II. mu v roce 1058 vrátil olomoucký úděl. Když se Vratislav stal po smrti staršího bratra Spytihněva v roce 1061 knížetem, Adléta se z titulu kněžny dlouho neradovala a zemřela už počátkem příštího roku. Asi rok po smrti Adléty se Vratislav oženil potřetí, se Svatavou Polskou. Potvrdil tak přátelství s polským knížetem Boleslavem II. Smělým (se kterým ale později bojoval o česko-polské hranice).", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Vratislav II. byl především významným spojencem císaře Jindřicha IV. při konfliktech s Poláky, Míšní a Jindřichovým protikrálem Rudolfem Švábským, podnikal také vpády do Rakous. Rok poté, co polský kníže Boleslav II. obsadil Kyjev a byl povzbuzen tímto úspěchem, zaútočil roku 1070 na Čechy (pokoušel se změnit hranice). Vratislav byl ovšem úspěšnější. Jindřich IV. obě knížata nabádal k urovnání sporu a pohrozil, že zaútočí na toho z nich, kdo příště poruší mír. Přísahu porušil Boleslav. 19. května 1073 Jindřich vyhlásil výpravu proti Polsku, která ale kvůli vnitřním problémům neproběhla. Polský stát začal v tomto období sílit a Jindřich Vratislava potřeboval k obraně proti jeho vládcům. Rovněž roku 1073 nový papež Řehoř VII. potvrdil svým listem používání mitry českému knížeti za poplatek 100 hřiven stříbra, tak jak to bylo zavedeno za Vratislavova předchůdce (a staršího bratra) Spytihněva. Německý král i papež očividně chtěli Vratislava získat na svoji stranu do pozdějšího boje o investituru, tedy zda má světský panovník právo volit a uvádět do funkce církevní hodnostáře. Polsko a Uhry stály při papežovi, zatímco Vratislav zůstal věrný Jindřichovi. Spojenectvím s Jindřichem Vratislav přinesl svému panství územní zisky – od Jindřicha získal, i když jen dočasně, tituly markraběte saského východní marky (Lužice), Míšeňska. V roce 1081 se ale změnila dohoda. Míšeňsko a Lužici věnoval Jindřich původním rodům, náhradou mu udělil titul markraběte bavorské východní marky - Rakousko. Jednalo se ale především o politický tah, jelikož v Rakousku vládli Babenberkové.", "section_level": 1}, {"title": "Královská koruna.", "content": "V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu (ovšem jen nedědičnou - pro svoji osobu), byl zbaven povinných poplatků a povinován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách německých panovníků do Říma. Postupně se tak uvolňovaly vazby českých a německých panovníků. 15. června 1085 na Pražském hradě trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava korunoval králem, při této příležitosti je uváděn u Vratislava i titul krále polského. U příležitosti korunovace vznikl Kodex vyšehradský.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitropolitický vývoj.", "content": "Po nástupu na knížecí stolec obnovil moravské úděly, které vrátil bratrům Konrádovi a Otovi. Nejmladší Jaromír byl předurčen pro duchovní dráhu, předpokládalo se, že se stane pražským biskupem, což znamenalo velmi prestižní a vlivný post. Mezi knížetem a Jaromírem vzniklo nepřátelství. Aby Vratislav II. omezil vliv pražského biskupství, rozdělil roku 1063 českou diecézi na dvě části – v Olomouci bylo zřízeno biskupství pro Moravu, podléhající arcibiskupství v Mohuči. Následujícího roku také povolal z Uher zpět do Sázavského kláštera vyhnané mnichy, ovšem obnovení slovanské liturgie papež nepovolil. Papež Řehoř VII. odmítl žádost krále Vratislava z roku 1080, který žádal povolení liturgie slovanské: \"Quia nobilitas tua postulavit, quo secundum Slavonicam linguam apud Vos divinum annueremus celebrari officium, scias nos huic petitioni tuae nequaquam posse favare - Ježto Vznešenosti tvá žádal, abychom dovolili jazykem slovanským u Vás sloužiti služby Boží, věz, že této žádosti Tvé nijak nemůžeme vyhověti\". Po smrti pražského biskupa Šebíře se konflikt vyostřil a dokonce hrozilo, že přeroste v ozbrojený konflikt. Jaromírovu kandidaturu totiž podpořila obě moravská údělná knížata. Vratislav odpověděl tím, že založil vyšehradskou kapitulu, která byla podřízena přímo Římu. Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně do něj vstoupili další dva činitelé – Svatá říše římská a Řím. Jaromír se snažil v knížectví o obnovení jediné diecéze. Spory dočasně utichly roku 1077, když se Jaromír stal kancléřem císaře Jindřicha IV. Roku 1085 císař také nařídil, aby pražské biskupství zahrnovalo i Moravu. Koncem 80. let 11. století Vratislav rozhodl o obnovení olomouckého biskupství. Jaromír odjel protestovat do Říma, ovšem cestou zemřel (1090).", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Poslední léta Vratislavovy vlády přinesla konflikty v přemyslovském rodě. Po smrti Oty Olomouckého (1086) svěřil král olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků naopak bránil Konrád I. Brněnský. Vratislav vpadl na Moravu (1091) a obléhal Brno, během obléhání ale došlo ke vzpouře v královském vojsku, kterou vedl Vratislavův syn Břetislav. Komplikovaná situace přiměla krále, aby podle stařešinského řádu určil za svého nástupce Konráda Brněnského a oba bratři se smířili. Břetislav raději prchl do Uher. V polovině ledna 1092 král Vratislav II. zemřel na zranění po pádu z koně . Byl pohřben ve vyšehradském klášteře, jeho hrob se ovšem dosud nepodařilo najít. Jeho třicetiletá vláda byla ve znamení růstu prestiže a moci českého státu, což se však zanedlouho změnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Vratislavova první manželka zemřela při předčasném porodu. Jeho druhou manželkou se asi roku 1057 stala Adléta Uherská (kolem 1040–1062), se kterou měl čtyři děti: Asi rok po smrti Adléty, v roce 1062, se Vratislav oženil potřetí. Jeho manželkou se stala Svatava Polská (1046/1048 - 1126), se kterou měl pět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vratislav II. (okolo 1031 – 14. ledna 1092) byl český kníže od 28. ledna 1061 do dubna 1085 a poté první český král z rodu Přemyslovců. Zároveň byl titulárním polským králem v letech 1085–1092. Jako kníže byl Vratislavem II., jako král Vratislavem I. (Wratislaus Primus Rex).", "tgt_summary": "Vratislaus (or Wratislaus) II () (d. 14 January 1092), the son of Bretislaus I and Judith of Schweinfurt, was the first King of Bohemia as of 15 June 1085, his royal title granted as a lifetime honorific from Holy Roman Emperor Henry IV that did not establish a hereditary monarchy. Before his elevation to the royal dignity, Vratislaus had ruled Bohemia as duke since 1061. On his father's death in 1055, Vratislaus became duke of Olomouc, whereas his older brother became Duke of Bohemia as Spytihněv II. He fell out with his brother and was exiled to Hungary. Vratislaus regained the ducal throne of Olomouc with Hungarian assistance and eventually reconciled with his brother, then succeeded him as duke of Bohemia when he died in 1061.", "id": 1826696} {"src_title": "Nebezpečné známosti", "tgt_title": "Les Liaisons dangereuses", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ve 175 dopisech autor vypráví příběh dvou libertinských šlechticů – Vikomta de Valmont a Markýzy de Merteuil – jejichž největší zálibou je zahrávání si s city ostatních lidí. Bezostyšně svádějí a následně vypočítavě odvrhují nevinné oběti. Brzy se však sami dostávají do nebezpečně úzkých smyček svých vlastních her. Nejčastější je korespondence mezi postavami vikomtem de Valmont a markýzou de Merteuil; Cecilií Valangesovou a Sofií Carnayovou (přítelkyně); Cecilií Valangesovou a markýzou de Merteuil; vikomtem de Valmont a paní de Tourvel. Valmont je ve společnosti známý jako „proutník“, ale markýza de Merteuil ve společnosti předstírá, že je počestná a ctnostná. V korespondenci Valmonta a markýzy si oba navzájem „přátelsky radí“, ale oba se snaží ovládnout toho druhého. Paní de Volanges chce provdat svou patnáctiletou dceru Cecilii za bohatého hraběte de Gercourt, kterému je šestatřicet let. Markýza de Merteuil se mu chce pomstít, protože hrabě de Gercout ji opustil i když se kvůli němu vzdala vikomta de Valmont, a požádá tedy Valmonta, aby Cecilii svedl. Pro něj to ale není žádná „výzva“, navíc se zrovna snaží získat dva roky vdanou, počestnou, cudnou a bohabojnou dvaadvacetiletou ženu soudce, paní de Tourvel, která v té době pobývá s Valmontem na venkově u jeho tety. Valmont s markýzou de Merteuil uzavírá sázku, pokud se mu podaří svést paní de Tourvel (tedy mít s ní sex), tak s ním markýza stráví noc. Markýza de Merteuil tedy přivádí Cecilii do cesty maltézského rytíře Dancenyho, oba hrají na harfu, což je sblíží, později se do sebe zamilují a stávají se milenci. Markýza získává Ceciliinu důvěru. Danceny ale postupuje na markýzin vkus velmi pomalu, markýza tedy zařídí, aby Cecilie jela na venkov za Valmontem. Cecilie a Valmont se stanou milenci, ale Valmont nadále svádí paní de Tourvel, která se do něj nakonec také zamiluje, za což sama sebe obviňuje a uniká před láskou do Paříže. Valmont ji navštíví, ona se mu přizná, že ho miluje. Valmont se ale netouží s nikým citově vázat, a tak se s ní rozejde. Nicméně před tím stihl splnit svou sázku s markýzou. Paní de Tourvel z žalu onemocní a nakonec zemře. Valmont se dostává do sporu s markýzou, kvůli sázce, jež markýza odmítá splnit. V hádce se Valmont od markýzy dozvídá, že je pouhou loutkou v jejích rukou a že Valmont vždy učinil to, co markýza chtěla. Ze stejných důvodů se rozešel i s paní de Tourvel, kterou Valmont upřímně miloval, kvůli markýziným intrikám se s ní rozešel a dokonce to považoval za své svobodné a správné rozhodnutí. Markýza, aby zničila Valmonta, poví Dancenymu o poměru Valmonta a Cecilie. Danceny vyzve Valmonta na souboj a zabije ho. Když Valmont umírá, vyjasní Dancenymu, že za vše může markýza de Merteuil a jako důkaz předává Dancenymu svůj deník a svou korespondenci s markýzou, aby ji uveřejnil. Což mladý Danceny učiní a markýza de Merteuil ztratí svou „počestnou tvář“ a společnost ji okamžitě zavrhne a opovrhuje jí. Zcela zlomená s vědomím, že Valmont nad ní přece jen zvítězil, i když ho to stálo život, onemocní neštovicemi, ztratí svůj půvab i majetek a odjíždí z Paříže. Cecilie již neobnoví s Dancenym narušený vztah a uteče do kláštera, aby se stala jeptiškou. Danceny odchází na Maltu, kde chce na vše zapomenout.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Choderlosovo dílo dodnes poutá tisíce čtenářů a dočkalo se i několika filmových a televizních zpracování:", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní adaptace.", "content": "Divadelní hru podle románu napsal Christopher Hampton. V Česku se hraje pod názvem \"Nebezpečné vztahy\". Lindsay Duncan a Alan Rickman si zopakovali jejich role na Broadwayi, kterou též režíroval Howard Davies. Premiéru si odbyli 30. dubna 1987 v Music Box Theatre a odehrávali celkem 149 představeních.", "section_level": 1}, {"title": "Audio.", "content": "Román byl vydán i jako audiokniha s Vilmou Cibulkovou (markýza de Merteuil), Klárou Issovou (Cecílie Volangesová), Kristýnou Frejovou (paní de Tourvel), Jiřím Dvořákem (vikomt de Valmont) a Janem Medunou (rytíř Danceny). Role vypravěče se zhostil Igor Bareš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nebezpečné známosti (francouzsky \"Les Liaisons dangereuses\") je epistolární román francouzského spisovatele Choderlose de Laclose, který vyšel prvně v roce 1782 a svou otevřenou kritikou mravů a vztahů určitých společenských vrstev si získal velkou pozornost. Do češtiny přeložila Dagmar Steinová.", "tgt_summary": "Les Liaisons dangereuses (; English: Dangerous Liaisons) is a French epistolary novel by Pierre Choderlos de Laclos, first published in four volumes by Durand Neveu from March 23, 1782. It is the story of the Marquise de Merteuil and the Vicomte de Valmont, two narcissistic rivals (and ex-lovers) who use seduction as a weapon to socially control and exploit others, all the while enjoying their cruel games and boasting about their talent for manipulation. It has been seen as depicting the corruption and depravity of the French nobility shortly before the French Revolution, and thereby attacking the Ancien Régime. However, it has also been described as merely a story about two completely amoral people As an epistolary novel, the book is composed entirely of letters written by the various characters to each other. In particular, the letters between Valmont and the Marquise drive the plot, with those of their victims and other characters serving as contrasting figures to give the story its depth.", "id": 1354870} {"src_title": "Choderlos de Laclos", "tgt_title": "Pierre Choderlos de Laclos", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pierre-Ambroise-François Choderlos de Laclos [šoderlo de laklo] se narodil jako druhý syn do rodiny právníka a správního úředníka, povýšeného do šlechtického stavu až roku 1750; otec si přál, aby se věnoval vojenské dráze. Zvolil dělostřelectvo, přestože možnosti postupu měl omezené kvůli svému původu, technická povaha tohoto vojska však vyhovovala jeho matematickému nadání. V roce 1760 byl přijat do Královské dělostřelecké školy v La Fère. Roku 1761 byl povýšen na podporučíka, o rok později na poručíka druhé třídy. V touze po výbojích a slávě se dal přidělit ke koloniální brigádě, posádkou v La Rochelle. Pařížský mír však ukončil sedmiletou válku a mladý poručík musel krotit svoji ctižádost ve všednosti posádkového života u 7. dělostřeleckého pluku roku 1763 v Toul, kde se stal svobodným zednářem v lóži L'Union, a poté ve Štrasburku (1765-1769), Grenoble (1769-1775) a v Besançonu (1775-1776). Toho roku byl přijat do pařížské zednářské lóže Jindřicha IV. a stal se tam Ctihodným mistrem. O rok později pronesl ve Velkém Orientu Francie řeč, v níž navrhl přijímat i ženy. Roku 1771 byl po výsluze let povýšen na kapitána, a tím měl zůstat sedmnáct let, skoro až do revoluce. Tento chladný a logický dělostřelec jemných způsobů se mezi drsnými vojáky nudil. Aby se zaměstnal, studoval literaturu a začal psát. První veršovaná dílka otiskl v \"Almanachu múz\". Inspirován románem Marie-Jeanne Riccoboniové (1713-1792), napsal komickou operu \"Ernestine\", k níž složil hudbu rytíř de Saint-Georges. Dílo, provedené pouze 19. července 1777 před královnou Marií Antoinettou, zcela propadlo. Téhož roku byl pověřen založením nové dělostřelecké školy ve Valence, kam byl později přijat mj. mladý Napoléon Bonaparte. Po návratu do Besançonu následujícího roku byl de Laclos povýšen na ženijního kapitána druhé třídy. V četných volných chvílích napsal řadu děl, v nichž se jevil jako nadšený ctitel Jeana-Jacquesa Rousseaua a jeho románu \"Nová Heloisa\". V roce 1778 začal psát \"Nebezpečné známosti\".", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečné známosti.", "content": "V roce 1779 byl vyslán na ostrov Aix, aby tam spolupracoval s markýzem de Montalembert při řízení výstavby opevnění proti Britům. V té době se věnoval psaní \"Nebezpečných známostí\", a to jak za svých cest na ostrov, tak i v Paříži. Koncem téhož roku byl také povýšen do hodnosti kapitána bombardýrů a požádal o půlroční dovolenou, kterou strávil v hlavním městě psaním; od té chvíle věděl, že jeho literární ambice jsou silnější, než jeho vojenská ctižádost, která neměla velké uplatnění. Jeho vznikající román odráží jeho vojenská zklamání (nikdy nemohl ověřit svoje kvality v boji), ale také četná ponížení, jichž se mu podle něho dostávalo po celý jeho život od \"opravdové\" šlechty a od žen, které mu připadaly nedosažitelné. \"Nebezpečné známosti\" lze tedy také považovat za jistý druh pomsty a terapie. V roce 1781 s povýšením na kapitána-majora kanonýrů získal další půlroční volno, během něhož svoje životní dílo dokončil. Nakladatel Durand Neveu dostal za úkol vydat jej ve čtyřech svazcích, které šly do prodeje 23. března 1782. Úspěch byl okamžitý a oslnivý: dva tisíce výtisků prvního vydání se prodalo během jednoho měsíce, což samo bylo v té době značně neobvyklé, a v následujících dvou letech vyšlo dalších deset vydání. Román byl také v roce 1784 přeložen do angličtiny. Vydání tohoto díla, vnímaného jako útok na šlechtu, považovala vojenská hierarchie za prohřešek. De Laclos byl odvelen k okamžitému nástupu u své posádky v Bretani, poté (1783) byl vyslán do La Rochelle k výstavbě zbrojnice. Tam se seznámil s Marie-Soulange Duperréovou (nar. 1759), která jej svedla a s níž měl zakrátko dítě. Jemu bylo 42 let, jí pouhých 24, byl však opravdu zamilován: v roce 1786 si ji vzal a uznal dítě za své. Marie-Soulange se stala jeho životní láskou a dala mu dvě další děti. Choderlos de Laclos v ničem nepřipomínal Valmonta, příkladného svůdce jeho románu v dopisech, a neměl žádnou z jeho vad: je popisován jako \"hubený a žlutavý pán\", hovořící \"chladně a metodicky\" jako \"muž ducha, velmi chladný.\" Jeho citový život byl poznamenán rousseauovstvím a omezoval se na jeho ženu, jíž byl věrný, a pozorné otcovství. V roce 1783 se zúčastnil soutěže akademie v Châlons-sur-Marne na téma \"Jaké jsou nejvhodnější prostředky zdokonalení výchovy žen?\" Ve svém nedokončeném pojednání \"O výchově žen\" našel příležitost rozvinout svoje dosti feministické názory na rovnost pohlaví a výchovu dívek, která podle něho usiluje pouze o to, \"aby přivykly područí byly v něm drženy.\" Téma ženské emancipace mělo významné místo již v \"Nebezpečných známostech\".", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "V roce 1788 odešel z armády. Po období hledání vhodné cesty k uplatnění své ctižádosti a různých pokusech dostat se do blízkosti nějaké významné osobnosti vstoupil do služeb Ludvíka Filipa, vévody Orléanského, s nímž sdílel názory na další vývoj monarchie. Výbuch revoluce mu konečně poskytl příležitost k intenzivnímu životu; zapojil se do Ligy aristokratů, skupinky drobných šlechticů, kterou později rozehnal Robespierre. Od počátku vedl intriky ve prospěch svého pána a organizoval různé pikle a manévry. Údajně také zorganizoval v říjnu 1789 pochod žen do Versailles, aby se dožadovaly chleba. V říjnu 1790 založil \"Časopis Společností přátel ústavy\", vydávaný jakobínským klubem. V roce 1791 se přiklonil k myšlence republiky a opustil londýnský exil, který sdílel s vévodou Orleanským, aby přijal místo komisaře v ministerstvu války s úkolem organizovat vojsko mladé republiky. Funkce ministerského komisaře odpovídala hodnosti brigádního generála. Díky svým výsledkům byl v září 1792 pověřen organizací ležení v Chalons a rozhodující měrou se zasloužil o vítězství v bitvě u Valmy. Podílel se na vývoji dělových koulí naplněných střelným prachem, které vybuchovaly při dopadu. Ministerstvo námořnictva jej jmenovalo vrchním komisařem výzkumu; 4. listopadu 1793 se usídlil na zámku Meudon, vzápětí byl však zatčen na základě zákona o podezřelých. Po zradě generála Dumourieze byl uvězněn jako orleanista; gilotině unikl díky známostem a 1. prosince 1794 jej thermidorský konvent osvobodil. V roce 1795, zatímco očekával opětné přijetí do armády, napsal paměti s názvem \"O válce a míru\", které bez úspěchu adresoval Výboru veřejného blaha. Bez úspěchu se také pokusil vstoupit do diplomacie a založit banku. Konečně se seznámil s mladým generálem Napoleonem Bonapartem, novým prvním konzulem a rovněž dělostřelcem, a nadchl se pro bonapartismus. 16. ledna 1800 je opět aktivován jako brigádní generál dělostřelectva a přidělen k rýnské armádě, kde kde přijal křest ohněm v bitvě u Biberachu. Když byl jako velitel dělostřeleckých rezerv přidělen do italské armády, nalezl 5. září 1803 smrt v Tarantu, ne však v boji, nýbrž vyčerpán úplavicí a malárií. Tam byl také pohřben. Po návratu Bourbonů v roce 1815 byl jeho hrob znesvěcen a zničen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pierre Ambroise Choderlos de Laclos (8. října 1741 Amiens – 5. září 1803 v Taranto), francouzský důstojník z povolání a plodný spisovatel různých žánrů a témat, proslulý především svým románem v dopisech \"Nebezpečné známosti\" (Les Liaisons dangereuses).", "tgt_summary": "Pierre Ambroise François Choderlos de Laclos (; 18 October 1741 – 5 September 1803) was a French novelist, official, freemason and army general, best known for writing the epistolary novel \"Les Liaisons dangereuses\" (\"Dangerous Liaisons\") (1782). A unique case in French literature, he was for a long time considered to be as scandalous a writer as the Marquis de Sade or Nicolas-Edme Rétif. He was a military officer with no illusions about human relations, and an amateur writer; however, his initial plan was to \"write a work which departed from the ordinary, which made a noise, and which would remain on earth after his death\"; from this point of view he mostly attained his goals with the fame of his masterwork \"Les Liaisons dangereuses\". It is one of the masterpieces of novelistic literature of the 18th century, which explores the amorous intrigues of the aristocracy. It has inspired many critical and analytic commentaries, plays and films.", "id": 261332} {"src_title": "Jalovec obecný", "tgt_title": "Juniperus communis", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Vnitřní systematika druhu není doposud zcela vyjasněna a v různých zdrojích se liší. Někdy bývají rozlišovány dva poddruhy jalovce obecného (viz níže), jindy pouze pět nebo více variant. Mezi jedinci v jednotlivých oblastech obrovského celkového areálu jsou pochopitelně určité odlišnosti, které jsou však pravděpodobně více morfologické než genetické. Někteří botanici zařazují subsp. \"alpina\" do nižšího taxonomického ranku a určují jej jako \"Juniperus communis\" var. \"saxatilis\" Pallas, často též jako \"Juniperus communis\" var. \"montana\". Ve východní Evropě a v Rusku je naopak někdy pojímán jako samostatný druh \"Juniperus sibirica\" Burgsd. (syn. \"Juniperus nana\" Willd., \"Juniperus alpina\" S.F.Gray).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jalovec obecný je keř nebo malý strom velmi variabilního vzrůstu. Může být nízký, křivolaký až poléhavý, ale na lepších půdách vyrůstá ve strom s jedním nebo vícero kmeny, který občas dosahuje až 12 m výšky. Tvar koruny je úzce sloupcovitý nebo nepravidelně rozložitý; poddruh \"alpina\" je naopak přitisklý, poléhavý keřík. Přízemní větve mohou zakořeňovat. Kmen a větve jsou pokryty zprvu hladkou, hnědočervenou, později stříbřitě našedlou, v plátech a šupinách odlupující se borkou. Kořenový systém je hluboký a bohatě větvený. Jehlice vyrůstají v pravidelných trojčetných přeslenech. Jsou tmavě zelené, šedozelené nebo modrozelené, ostře pichlavé, na svrchní straně žlábkovité s jedním bílým proužkem průduchů. Na velmi suchých stanovištích se stáčejí svrchní průduchovou stranou směrem dolů. Rozemleté jehlice jsou aromatické. Jalovce jsou dvoudomé rostliny, tj. samčí a samičí šištice rostou na různých jedincích; zřídka se vyskytují jedinci jednodomí. Samčí šištice jsou žluté či načervenalé, vejčité, krátce stopkaté, 4–5 mm dlouhé, samičí jen velmi drobné, zelenavé, podobající se malým pupenům. Rozkvétají v dubnu až květnu, u poddruhu \"alpina\" v létě; pyl se šíří větrem. Samičí šištice po opylení dozrávají v tmavomodré, kulaté, suché borůvce podobné bobulovité útvary zvané \"galbuly\" (drobné šišky se zdužnatělými semennými šupinami) o průměru 4-12 mm. Zrají 18 měsíců a opadávají až v zimě druhého a na jaře třetího roku; můžeme tak na jednom stromě najít pohromadě jak zralé, tak i letošní nezralé jalovčinky. Pojídají je ptáci a semena jsou tak obvykle roznášena s ptačím trusem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Jalovec obecný je velmi světlomilnou dřevinou, rostoucí nejčastěji na otevřených místech s plným osluněním, jako jsou pastviny, suché louky, holé svahy, skály a okraje lesů. Může též tvořit podrost světlých, obvykle borových, březových nebo dubových lesů; zastínění nesnáší. Co do půdních nároků je generalistou, který snáší bazické i kyselé substráty, živinami chudá stanoviště (písčiny, rašeliniště, vřesoviště), stejně jako extrémní podmínky (hadcové podloží, klimatické extrémy). Poddruh jalovec nízký osidluje pastviny a louky nad horní hranicí lesa, klečové porosty, ledovcové kary atp. Ve dvou poddruzích a množství variant se vyskytuje prakticky v celé holoarktické oblasti severní polokoule. Na severu zasahuje do severní Skandinávie, na Island, na Aljašku a subakrktických oblastí Kanady, roste též na jižním pobřeží Grónska. Na jihu se jeho areál blíží zhruba 30. rovnoběžce. Izolované populace najdeme v severoafrickém pohoří Atlas. V českém prostředí vedlo nadměrné užívání, kácení pro dřevo a masivní sběr jalovčinek, stejně jako nevhodné úpravy krajiny (meliorace, zalesňování, intenzivní zemědělství na úkor pastvy) ke značnému snížení populací kdysi hojného jalovce, který se zde vyskytuje již pouze roztroušeně, především ve středních polohách. Větší populace jsou na Třeboňsku, na Sedlčansku a na Valašsku a v několika přírodních rezervacích. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR pro rok 2017 je zařazen mezi ohrožené taxony (kategorie C3), zákonem chráněn však není. Jalovec obecný nízký se vyskytuje jen v horách vysokých Sudet (Jeseníky, Jizerské hory); řazen je do kategorie silně ohrožených a ubývajících druhů (C2b) a ve stejné kategorii chráněn zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahované látky.", "content": "Významné obsahové látky jsou flavonoidy, třísloviny, silice a různé aromatické terpeny jako α-pinen, myrcen, sabinen, limonen a β-pinen.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné výsadby.", "content": "Je běžně používaný v zahradnictví jako okrasný keř, jako solitéra nebo do skupinových výsadeb. Působí dosti strnulým, vážným a mohutným dojmem. Je vhodnou součástí skalky, vřesoviště nebo rašeliniště. Jalovce mohou tvarem připomínat středomořské dřeviny a v takových případech mohou doplnit vhodně výsadbu. V symetrických kombinacích a rytmických výsadbách často působí dojmem křečovité přesnosti, jaký je vlastní zahradám ve francouzském stylu. Křížením původních druhů a výběrem bylo vypěstováno mnoho kultivarů jalovců s různými vlastnostmi. Při pěstování vyžaduje slunné stanoviště, jinak se přizpůsobí velmi rozličným podmínkám. Dobře snáší sucho a chudou půdu, proto roste i na skalách, sutích či písčitých nebo rašelinných půdách. Půda musí být propustná a mírně kyselá. Sloupovité kultivary je vhodné na zimu kvůli tíze sněhu svazovat, nebo sníh setřásat. Jalovce se často pod námrazou nebo pokrývkou sněhu lámou. V našich zemích trpí pravidelně dvoudomou rzí a někdy puklicemi nebo sviluškou.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Vonné, lehké, pevné a velmi odolné jalovcové dřevo je využíváno v řezbářství a soustružnictví, na výrobu dýmek, holí, ve Skandinávii též na výrobu schránek pro skladování malého množství mléčných výrobků, jako je máslo a sýry, a také pro výrobu dřevěných nožů na máslo. Je vhodné též k uzení masa, kterému dodává jemnou kořenitou chuť.", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Modročerné jalovčinky jsou aromatické díky obsažené silici a mají kořenitou, hořce nasládlou příchuť. Sbírat se musí až zcela zralé, obvykle jsou konzumovány sušené. Jako koření jsou používány k dochucení a nakládání masa, především zvěřiny, dále do omáček, marinád a nádivek nebo k ochucení kysaného zelí. Jsou obvykle použity rozdrcené k uvolnění jejich chuti. Vyrábět se z nich může též víno či rozvářka. Ve Finsku jsou používány jako klíčová součást výroby Sahti, tradičního finského piva, ve Švédsku jsou součástí vánočního nápoje Julmust. Větvičky se používají k dochucení alkoholických nápojů ginu (slovo 'gin' pochází z francouzského slova pro jalovčinky, genièvre) a jalovcové. Tradiční slovenská borovička je vyráběna z jalovčinek.", "section_level": 2}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Jalovčinky byly používány jako lék v mnoha kulturách. Vnitřně působí jako diuretikum a dezinfekce močových cest a používají se při zánětu močového měchýře, plynatosti a křečích. Zevně se užívá olej lisovaný z jalovčinek, a to v koupelích a obkladech při revmatických bolestech ve svalech a kloubech nebo při masážích; rozetřen po pokožce zvyšuje její prokrvení. Jalovec může zesilovat účinek léků snižujících hladinu krevního cukru a léků močopudných. Laboratorně byl také prokázán účinek proti oparu a pro posílení napětí dělohy a děložních stahů, což může usnadnit porod (nebo naopak vyvolat potrat). Při vhodném a krátkodobém užívání podporuje činnost ledvin a zvyšuje jejich prokrvení, při užívání delším než šest týdnů však hrozí jejich poškození. Drogu nesmí používat pacienti s onemocněním ledvin, její užívání není vhodné ani v těhotenství a v době kojení. U citlivých osob se může vyskytnout alergická reakce i při zevním použití. Bývá uváděn jako mírně jedovatý, žádné vážnější otravy však nejsou známy. Pro antiseptické účinky se vonného kouře z páleného dřeva, plodů a jehlic odedávna využívá při vykuřování, jalovcová silice také v aromaterapii a esenciální léčbě. Žvýkání jalovčinek potlačuje zápach z úst, zvyšuje chuť k jídlu a podporuje trávení. Dioskoridés ve spise \"De materia medica\" doporučuje rozdrcený jalovec, rozetřený na penisu nebo v pochvě před stykem, jako antikoncepci; stejným způsobem ho využívali původní obyvatelé Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Magický a kulturní význam.", "content": "V minulosti byly jalovci v mnoha kulturách přisuzovány magické účinky. Byl uctíván jako dřevina s mocnou ochrannou silou, jako strážce brány do jiných světů a sídlo nadpřirozených tvorů a sil. Lidé věřili, že zničit jalovcový keř přináší neštěstí, naopak větvička jalovce, nošená při sobě, chránila proti nemocem. Slova z lidové písně \"„Kdybys měla má panenko sto ovec a já jenom za kloboukem jalovec“\" měla tedy hlubší význam. V Německu existují pořekadla nabádající člověka smeknout, jde-li okolo jalovce; německé pojmenování pro jalovec \"Wacholder\" lze přeložit jako \"bdělý strom\", prostředník mezi světem lidí a duchů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jalovec obecný (\"Juniperus communis\") je keřovitá až stromovitá stálezelená dřevina z čeledi cypřišovité (\"Cupressaceae\"). Roste jako podrost světlých (obzvláště borových) lesů, na pastvinách a stráních. Na území České republiky je vinou úbytku přirozených stanovišť a nadměrného sběru jalovcových šištic (nepravý plod) dnes již v některých krajích velice vzácný a je proto řazen mezi ohrožené druhy flóry ČR. Jeho aromatické plody se nazývají jalovčinky a jsou hojně používány v potravinářství jako koření nebo surovina pro výrobu známých alkoholických nápojů borovičky a ginu. Mají též léčivé vlastnosti.", "tgt_summary": "Juniperus communis, the common juniper, is a species of conifer in the genus \"Juniperus\", in the family Cupressaceae. It has the largest geographical range of any woody plant, with a circumpolar distribution throughout the cool temperate Northern Hemisphere from the Arctic south in mountains to around 30°N latitude in North America, Europe and Asia. Relict populations can be found in the Atlas Mountains of Africa.", "id": 336476} {"src_title": "Oxid dusnatý", "tgt_title": "Nitric oxide", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Průmyslově se vyrábí katalytickou oxidací amoniaku (jako katalyzátor se používá platinová čerň dopovaná 10 % rhodia), což je zároveň i první krok při výrobě kyseliny dusičné: Příprava oxidu dusnatého přímou oxidací dusíku kyslíkem je velmi obtížná, neboť je to reakce zvratná a je za normální teploty posunuta zcela vlevo, protože je silně endotermická. Teprve při teplotě kolem 3000 °C je v reakční směsi kolem 10 % oxidu dusnatého. Přesto se touto metodou, zvanou Birkelandova, v minulosti NO vyráběl vedením proudu vzduchu elektrickým obloukem, který vzduch zahřál na teplotu kolem 2000 °C. Směs se rychle ochladila a tím se zabránilo zpětnému rozkladu NO na původní prvky. Výtěžnost reakce byla kolem 2 %. Stejnou cestou vzniká oxid dusnatý i v motorech automobilů a uvolňuje se do ovzduší ve výfukových plynech, kde působí jako součást kyselých dešťů. Laboratorně lze oxid dusnatý připravit redukcí zředěné kyseliny dusičné mědí: Případně redukcí oxidem siřičitým: Jinou metodou je redukce dusičnanů v kyselém prostředí železnatými solemi, např. chloridem železnatým za přítomnosti kyseliny chlorovodíkové (solné) nebo také redukcí kyseliny dusičné oxidem uhelnatým", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Přestože molekula NO má jeden volný nepárový elektron (má tedy radikálovou povahu), podobně jako oxid dusičitý, za normální teploty nevytváří dimer. Ten vzniká teprve za velmi nízkých teplot v kapalné fázi čímž se vysvětluje skutečnost, že bod varu oxidu dusnatého je přibližně o 30 °C vyšší než u látek s podobnými molekulami. S vodou NO nereaguje, pouze se v ní mírně rozpouští. Po chemické stránce je silným oxidovadlem, reagujícím s kovy, organickými látkami a řadou jiných chemických sloučenin. Snadno se oxiduje volným kyslíkem na oxid dusičitý (tato reakce je zároveň druhý krok při výrobě kyseliny dusičné): Reakcí s halogeny poskytuje halogenidy nitrosylu NOX (kde X je halogen). Reakcí s hydroxidy alkalických kovů vzniká dusitan, voda a podle koncentrace hydroxidu oxid dusný nebo dusík: Skupina NO také vystupuje jako nitrosylový ligand v mnoha komplexních sloučeninách. Např. v kvalitativní analytické chemii (a též jako léčivo) se používá nitroprussid sodný Na[Fe(CN)NO]·2 HO (dihydrát pentakyano-nitrosylželezitanu sodného). Většina nitrosylových komplexů má intenzivní rudou, hnědou nebo černou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Oxid dusnatý, respektive sloučeniny, při jejichž rozkladu se oxid dusnatý uvolňuje, našly využití v lékařství jako látky uvolňující hladkou svalovinu při křečích nebo astmatu. Při větších dávkách těchto látek (aplikuje se inhalačně nebo intramuskulárně) může ovšem dojít k chvilkové srdeční slabosti. NO je důležitým meziproduktem při výrobě kyseliny dusičné a je používán také v potravinářském průmyslu, ale i při výrobě airbagů, polovodičů a paliv, které zvyšují výkon motorů závodních aut.", "section_level": 1}, {"title": "Role v organismu.", "content": "Oxid dusnatý má mnoho rolí v těle organizmů včetně člověka. Konkrétně způsobuje účinkem na hladké svalstvo cévy tzv. vazodilataci (rozšíření cév), dále erekci penisu a také uvolnění svalstva v trávicí soustavě, což hraje roli ve schopnosti střev posunovat potravu dále. Mimo to dochází k tvorbě oxidu dusnatého i v samotné centrální nervové soustavě, kde má zřejmě jistou roli v učení a vzniku paměti; každopádně zde má NO funkci neurotransmiteru. Na rozdíl od klasických neurotransmiterů nepůsobí prostřednictvím membránových receptorů, ale volně difunduje do buněk, (volumová transmise) s krátkým poločasem, aktivuje guanylátcyklázu (její cytoplasmatickou solubilní isoformu, sGC) a tím stimuluje produkci cGMP z GTP. Aktivuje cGMP-dependentní proteinkinázu (PKG), downstream target napětově řízené draslíkové kanály (Kv3) ia Erk indukuje expresi c-Fos (IEG) a BDNF, otevírá kanály regulované cyklickými nukleotidy, např. HCN1 (hyperpolarization-activated cyclic nucleotide-gated channel). NO je nekonvenční neurotransmiter, nesplňuje kritéria pro zařazení mezi klasické transmitery (není skladován ve vezikulech, není mechanismus pro reuptake, nepůsobí na receptory), aktivace nNOS Ca2+ dependentní, úloha v regulaci plasticity, tj. zvýšená produkce NO důsledkem aktivace NMDA receptorů a retrográdní synaptická signalizace, častěji inhibiční efekt o druhým retrográdním signalizačním systémem endokanabinoidní, efekt zpravidla excitační (CB1 receptor) Jde o eden z mechanismů LDT (long-term depression), např. v cerebellu, Vazodilatace cév mozku skrze lokální zvýšení krevního průtoku při zvýšené neuronální aktivitě. Produkce NO je jedním z mechanismů, ale vazodilatační funkci má NO i na periferii, např. sildenafil (Viagra) je inhibitor PDE5 a uvolnění NO mechanismem účinku nitroglycerinu u anginy pectoris. Mimoto byl oxid dusnatý identifikován i v dalších tkáních, jako je srdeční i kosterní svalovina.", "section_level": 1}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Patologie zahrnují nitrosativní stres, potenciální poškození proteinů nitrosylací a nitrotyrosinací, poškození DNA a mitochondriální dysfunkce. Neurodegenerativní procesy nevyvolá NO jako primární příčina ale amplifikující a akcelerující faktor. abnormální aktivita NO popsána u řady neurodegenerativních onemocnění, např. Alzheimer (zvýšená nitrotyrosinace proteinů včetně tau), Parkinson (nitrace alpha-synucleinu přispívá k jeho agregaci), roztroušená skleróza (peroxynitrit) a ALS. Ischemie mozku vychází z rozporuplných dat, ale funkce jsou spíše protektivní, jedním z možných mechanismů je potlačení zánětu a apoptózy v postischemické fázi (NO inhibuje NF-κB)-", "section_level": 2}, {"title": "Biosyntéza a degradace.", "content": "Oxid dusnatý se v těle vyrábí prostřednictvím syntáz oxidu dusnatého čili NO syntáz (NOS), její neuronální nNOS isoforma, mimo CNS existuhe ještě endotheliální eNOS a inducibilní iNOS) z argininu. Aktivita nNOS stimulována vstupem kalcia do buněk via kalmodulin-dependentní kinázy), významná role NMDA receptorů ori úlohu NO v plasticitě. nNOS je přes PSD-95 prostorově asociována s NMDA. Mechanismus degradace je nejistý, pravděpodobně stráven erytrocyty v cévách mozku (NO interaguje s hemoglobinem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Oxid dusnatý (NO) je jedním z pěti oxidů dusíku. Je to za normální teploty bezbarvý, paramagnetický plyn, pro člověka jedovatý a za přítomnosti vlhkosti leptající. Zajímavostí je, že má poměrně významnou biologickou roli v organismu.", "tgt_summary": "Nitric oxide (nitrogen oxide or nitrogen monoxide) is a colorless gas with the formula . It is one of the principal oxides of nitrogen. Nitric oxide is a free radical, i.e., it has an unpaired electron, which is sometimes denoted by a dot in its chemical formula (·N=O or ·NO). Nitric oxide is also a heteronuclear diatomic molecule, a historic class that drew researches which spawned early modern theories of chemical bonding. An important intermediate in industrial chemistry, nitric oxide forms in combustion systems and can be generated by lightning in thunderstorms. In mammals, including humans, nitric oxide is a signaling molecule in many physiological and pathological processes. It was proclaimed the \"Molecule of the Year\" in 1992. The 1998 Nobel Prize in Physiology or Medicine was awarded for discovering nitric oxide's role as a cardiovascular signalling molecule. Nitric oxide should not be confused with nitrous oxide (NO), an anesthetic, or with nitrogen dioxide (NO), a brown gas and major air pollutant.", "id": 1926359} {"src_title": "Monokultura", "tgt_title": "Monoculture", "src_document": [{"title": "Přirozené monokultury.", "content": "Monokultury se vyskytují i v přírodě pokud některý druh získá výraznou (dočasnou nebo trvalou) konkurenční výhodu a ovládne daný ekosystém. Za poměrně stabilní přírodní monokultury lze považovat např. rákosiny, některé druhy ostřicových porostů, olšiny nebo některé druhy bučin (tzv. porosty \"Fagetum nudum\").", "section_level": 1}, {"title": "Umělé monokultury.", "content": "Člověk při svém hospodaření vytváří umělé monokultury, neboť jeho cílem je zpravidla pěstování jedné plodiny, jednoho druhu. Mezi negativní vlivy monokulturního hospodaření patří snižování biodiverzity, vyšší náchylnost k působení škůdců či chorob, nebezpečí eroze, vyčerpání živin z půdního horizontu a nižší schopnost zadržovat srážkovou vodu (vyšší riziko povodní). Negativní vlivy rostou s vyšším procentickým podílem takových monokultur v dané krajině. Naopak mozaika menších i když monokulturních polí s četnými okraji a přechodovými zonami snižuje nebo zcela eliminuje negativní ekologické vlivy umělých monokultur. Příkladem monokultur vytvořených člověkem jsou: Člověkem nepřímo vytvořené monokulturyː", "section_level": 1}, {"title": "Ekologická stabilita monokultur.", "content": "Některé umělé monokultury (smrkové a borové lesy, polní kultury), zejména jsou-li pěstované na rozsáhlých plochách, vykazují nízkou rezistenci proti rozvratu působenému rušivými vlivy (přemnožování škůdců a rozvoj chorob, klimatické extrémy...) a při ponechání přirozenému vývoji díky rychle probíhající sukcesi směřují relativně rychle k návratu původní vegetace a následně ke stádiu klimaxu. Jiné umělé monokultury (akátové lesy, porosty křídlatek) mohou být naopak poměrně rezistentní a při bezzásahovém režimu může být návrat k původní přirozené vegetaci (klimaxu) velmi pomalý nebo nemožný. U lesních monokultur stejně jako u smíšených lesů hrají rozhodující roli při hodnocení jejich stability (rezistence a resilience) zejména tyto faktory:", "section_level": 1}], "src_summary": "Monokultura je porost tvořený jedním druhem rostliny. Zpravidla se o monokultuře mluví, pokud tento druh výrazně dominuje (tj. nemusí tvořit úplně 100 % pokryvnosti), např. pšeničné pole je monokulturou, i když je v něm řídce zastoupen i plevel. Některé definice, včetně stávající klasifikace Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL), definují monokulturu jako porosty se zastoupením dalších rostlin (dřevin) do 10 %.", "tgt_summary": "Monoculture is the agricultural practice of producing or growing a single crop, plant, or livestock species, variety, or breed in a field or farming system at a time. Polyculture, where more than one crop is grown in the same space at the same time, is the alternative to monoculture. Monoculture, widely used both in industrial farming and in organic farming, has allowed increased efficiency in planting and harvesting while simultaneously increasing the risk of exposure to diseases or pests. This is a cheap way of duplicating produce. Continuous monoculture, or monocropping, where agriculturalists raise the same species year after year, can lead to the quicker buildup of pests and diseases, and then their rapid spread where a uniform crop is susceptible to a pathogen. Monocultures of perennials, such as African palm oil, sugar cane, and pines, can lead to environmental problems. Diversity can be added both in time, as with a crop rotation or sequence, or in space, with a polyculture. The term \"oligoculture\" has been used to describe a crop rotation of just a few crops, as practiced in several regions of the world. The concept of monoculture can also extend to (for example) discussions of variety in urban landscapes.", "id": 144686} {"src_title": "Kim Ki-duk", "tgt_title": "Kim Ki-duk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 20. prosince 1960 v Bonghwě v provincii Kjongsangbuk-do. Když mu bylo devět, přestěhovala se jeho rodina do Soulu, kde studoval zemědělskou školu. V sedmnácti letech ze školy odešel a začal pracovat v továrnách. Mezi lety 1980 a 1985 sloužil u námořní pěchoty, další dva roky strávil v kostele pro zrakově postižené, uvažuje o možnosti stát se knězem. V roce 1990 utratil úspory za letenku do Paříže, kde dva roky na ulicích prodával své obrazy. V Paříži také poprvé navštívil kino, kde jej podle vlastních slov zejména zaujaly filmy \"Mlčení jehňátek\" a \"Milenci z Pont-Neuf\". Po návratu do Koreje své nové zaujetí pro film ventilovat psaní scénářů do místních soutěží. Roku 1993 vyhrál hlavní cenu Vzdělávacího institutu pro scenáristiku za scénář \"Malíř a zločinec odsouzený k smrti\". O rok později vyhrál třetí cenu v soutěži Korejské filmové rady za scénář \"Dvojí expozice\" a v roce 1995 první cenu v téže soutěži za \"Jaywalking\". V roce 1996 debutoval režií filmu \"Krokodýl\", o muži žijícím v Soulu na břehu řeky Han, který zachrání ženu pokoušející se o sebevraždu. Posléze ji zneužívá a vyvine se mezi nimi podivný vztah. Film se promítal na filmovém festivalu v Pusanu, který tak pomohl odstartovat Kimovu mezinárodní kariéru. Od té chvíle natáčí dva nízkorozpočtové filmy ročně, maje reputaci rychlého a efektivního tvůrce. Jeho třetí film, \"Modrá brána\" se promítal v Karlových Varech. Zásadní průlom přinesl \"Ostrov\", vybraný v roce 2000 do soutěže Benátského filmového festivalu. Tam získal reputaci kontroverzního a šokujícího díla, když při sledování scény zahrnující rybářské háčky omdlela italská novinářka. Přestože film nezískal žádnou cenu poroty, Kim Ki-duk díky němu vešel ve známost v evropských kruzích. V následujících letech byly jeho filmy dále přijímány na známé festivaly (\"Address Uknown\" se promítal v Benátkách, \"Bad Guy\" v Berlíně). \"Bad Guy\" se také stal režisérovým prvním komerčním hitem. V dalším snímku \"Pobřežní hlídka\" hrál známý korejský herec Jang Dong-gun (jediná hvězda obsazená do Kimova filmu), dílo ale nedostálo očekáváním. S devátým, buddhisticky zaměřeným \"Jaro, léto, podzim, zima... a jaro\" přišel výrazný posun v Kimově tvorbě. Přestože se dále soustřeďuje na postavy na okraji společnosti, začíná zdůrazňovat témata vykoupení a odpuštění, a ve filmech se objevuje méně násilí. Mírnější styl filmů se setkal v zahraničí s úspěchem: v roce 2004 Kim Ki-duk cenu za režii v Berlíně za \"Samaritánku\" a v Benátkách za \"3-iron\". Natáčení obou filmů trvalo přibližně dva týdny. Za jeho podstatné filmařské kvality bývá zpravidla považován talent na působivé záběry a schopnost tvořit poutavé příběhy téměř bez dialogů. Obě tyto vlastnosti jeho dílo zpřístupňují mezinárodnímu publiku. Přestože se v posledních letech dříve negativní vnímání u korejské kritiky zlepšilo, jsou názory stále značně rozpolcené, zejména kvůli jeho zobrazení ženských postav. Kim Ki-duk je ale v každém případě jeden z nejslavnějších a nejvýraznějších korejských režisérů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kim Ki-duk, korejsky 김기덕 nebo 金基德, (* 20. prosince 1960, Bonghwa, Jižní Korea) je korejský filmový režisér. Za své filmy získal ceny na filmových festivalech v Benátkách (2004, \"3-iron\", cena FIPRESCI, Malý zlatý lev), Berlíně (2004, \"Samaritánka\", Stříbrný medvěd za režii), Locarnu (2003, \"Jaro, léto, podzim, zima... a jaro\", několik různých cen), San Sebastianu (2003, \"Jaro, léto, podzim, zima… a jaro\", cena publika; 2005, \"3-iron\", cena FIPRESCI) a Karlových Varech (2002, \"Pobřežní hlídka\", cena FIPRESCI).", "tgt_summary": "Kim Ki-duk ( ; born December 20, 1960) is a South Korean filmmaker noted for his idiosyncratic art-house cinematic works. His films have received many distinctions in the festival circuit, making him one of the most important contemporary Asian film directors. Major festival awards include Golden Lion at 69th Venice International Film Festival for \"Pietà\", Silver Lion for Best Director at 61st Venice International Film Festival for \"3-Iron\", Silver bear for Best Director at 54th Berlin International Film Festival for \"Samaria\" and Un Certain Regard prize at 2011 Cannes Film Festival for \"Arirang\". His most widely known feature is \"Spring, Summer, Fall, Winter... and Spring\" (2003), included in film critic Roger Ebert's Great Movies. Two of his films served as official submissions for Academy award for best foreign language film as South Korean entries. He has given scripts to several of his former assistant directors including Juhn Jai-hong (\"Beautiful\" and \"Poongsan\") and Jang Hoon (\"Rough Cut\").", "id": 909974} {"src_title": "Grand Prix Itálie 1951", "tgt_title": "1951 Italian Grand Prix", "src_document": [{"title": "Účastníci.", "content": "Tým Alfa Romeo SpA přijel do Itálie prakticky potvrdit titul mistra světa pro Juana Manuela Fangia, který vedl o 10 bodů před Ascarim na Ferrari, a pomáhat mu měli Giuseppe Farina, Toulo de Graffenried a Felice Bonetto. Ferrari muselo vyhrát, aby před poslední velkou cenou mohlo pomýšlet na titul a Scuderia Ferrari vyrukovala s vůbec nejsilnější sestavou; Alberto Ascari, Luigi Villoresi, Piero Taruffi, José Froilan González, kteří ve svých rukou třímali superrychlé Ferrari 375 poháněné 12 válcovým V motorem. Další Ferrari sedlali soukromníci Chico Landi (Ferrari 375), Rudi Fischer (Ferrari 212) a Peter Whitehead (Ferrari 125). Talbot přestal být podporován továrnou a do závodu se s těmito vozy představili jen soukromníci Louis Rosier, Louis Chiron, Pierre Levegh, Yves Giraud-Cabantous, Johnny Claes a Jacques Swaters, kteří bodovali jen sporadicky, protože překonat rudou hradbu v podobě vozů Ferrari a Alfa Romeo bylo nemožné. Dalším francouzským týmem byl Equipe Gordini, ale čtyřválcové motory ve vozech Simca Gordini T15 nestačili na konkurenci a tak piloti Robert Manzon, André Simon a Maurice Trintignant nemohli pomýšlet na bodové ohodnocení. Jediným britským týmem byl BRM Ltd, který připravil vozy BRM P15, pilotované Reg Parnellem a Keni Richardsonem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodu.", "content": "XXII Gran Premio d'Italia Poté co Ferrari vyhrálo předchozí dva závody ve Velké Británii a v Německu, Juan Manuel Fangio vrátil úder v nemistrovském závodě v Bari. Již kvalifikace ukázala vyrovnanost obou týmů, v první řadě stáli dvě Alfy a dvě Ferrari. Druhá řada byla opět rudá a jen zelené BRM Rega Parnella narušovala její kompletnost. BRM nakonec oba své vozy stáhl a do závodu neodstartovaly pro problémy s mazáním. Nejlépe odstartoval Fangio s Ascarim, který se ve třetím kole před Fangia dostal. Poté se strhla bitva o vedení právě mezi oběma aktéry v boji o titul. Mezitím odstoupily dvě Alfy, v prvním kole de Graffenried a v šestém kole Farina, i když Farina dokázal převzít vůz po Bonettim a dojet na třetím místě. Ve třináctém kole musel Fangio do boxu a na čele se ocitla hned trojice vozů Ferrari (Ascari, Gonzalez, Villoresi). Ascari s Gonzalezem své pozice již nikomu nepřepustili, mezitím se strhl boj o třetí příčku. Nejprve se Bonetto prosmykl před Villoresiho a vzápětí ho zdolal i Fangio, který se po návratu na trať propadl na páté místo. Ve třicátém kole se v Bonettově voze objevil Farina a po Fangiově odstoupení ve 39 kole zachránil Alfě třetí příčku. Ze zbytku světa se nejlépe dařilo, na šesté pozici, Simonovi na Simce, který ovšem ztrácel na italské vozy 6 kol. Vítězství Ascariho a odstoupení Fangia udělalo šampionát ještě zajímavějším, neboť rozdíl mezi oběma kandidáty byly pouhé dva body.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Prix Itálie ( XXII Gran Premio d'Italia ) byla 7. závodem sezóny 1951, který se konal 16. září 1951 na okruhu Autodromo Nazionale Monza. V závodě zvítězil Alberto Ascari na voze Ferrari.", "tgt_summary": "The 1951 Italian Grand Prix was a Formula One motor race held on 16 September 1951 at Monza. It was race 7 of 8 in the 1951 World Championship of Drivers.", "id": 1656518} {"src_title": "Karmapa", "tgt_title": "Karmapa", "src_document": [{"title": "Rozpoznávání nového vtělení.", "content": "Vyhledání a rozpoznání následujícího vtělení karmapy bývá úkolem nejbližších souputníků či žáků předešlého karmapy. Děje se tak obvykle na základě indícií, které za tím účelem karmapové zanechávají. Často se může jednat o dopis, v němž odcházející karmapa označí místo a čas narození svého „následovníka“, jeho rodiče nebo zvláštní okolnosti a znamení, jež budou jeho narození provázet. Rozpoznání může napomoci také zvláštní chování dítěte, jež je vtělením nového karmapy – může například rozeznávat osoby či předměty spojené s předchozím karmapou, které ve svém novém vtělení neměl žádnou možnost vidět nebo se s nimi setkat.", "section_level": 1}, {"title": "16. karmapa.", "content": "Šestnáctý karmapa Rangdžung Rigpä Dordže musel v roce 1959 odejít z Tibetu do indického exilu, aby tak ochránil další existenci linie Karma Kagjü. S pomocí západních žáků, mezi nimiž byli i Ole a Hannah Nydahlovi z Dánska, přinesl vědomosti o podstatě mysli do západního světa.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o 17. karmapu.", "content": "Při vyhledávání 17. inkarnace karmapy došlo v linii Kagjü k rozkolu, jejímž důsledkem bylo rozpoznání a intronizace dvou Karmapů: Thinlä Thaje Dordžeho a Ogyen Trinley Dordžeho. Oba karmapové mají své následovníky po celém světě. Následující odkazy se věnují tomuto problému z pohledu jedné strany:", "section_level": 1}, {"title": "Thaje Dordže.", "content": "Thinlä Thaje Dordže se narodil v roce 1983 v tibetské Lhase v rodině buddhistického mistra školy Ňingmapa Miphama Rinpočheho. Byl nalezen a rozpoznán Künzigem Šamarem rinpočhem. V jedenácti letech byl v důsledku politické situace v Tibetu nucen odejít do politického exilu do Indie, kde žije v Západním Bengálsku v Kalimpongu. Západní veřejnosti se J.S. 17. Karmapa Thinlä Thaje Dordže poprvé představil roku 2000, kdy absolvoval mimořádně úspěšné turné po Evropě. Tehdy předal buddhistická učení téměř 30 000 lidem. Od roku 2003 pravidelně navštěvuje západní země včetně České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Ogyen Trinley Dordže.", "content": "Ogyen Trinley Dordže se narodil těsně před východem slunce 8. dne 5. tibetského měsíce roku dřevěného vola 1985. V místě Lhatok, provincie Bakor, východní Tibet. Byl rozpoznán Tai Situ rinpočhem. Ve věku čtyř let se začal učit v klášteře u Amdo Palden rinpočheho. Byl intronizován v klášteře Tsurphu roku 1992. Za 17. karmapu ho také uznala čínská vláda. 17. karmapa ovšem na přelomu let 1999 - 2000 dramaticky uprchl přes Himálaj do exilu v indické Dharamsale, kde přebývá dalajláma. V dnešní době se dalajláma rozhoduje o předání své politické moci a jedním z velkých kandidátů je právě 17. karmapa. V této době Ogyen Trinley Dordže přebývá v Indii, tradičním klášteře karmapů Rumtek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeho Svatost Karmapa je považován za nejdéle vědomě se zrozujícího lamu (tib. \"tulku\") Tibetu a je označován jako „živý buddha“. Je duchovní hlavou linie Karma Kagjü, jedné ze škol tibetského buddhismu. Slovo \"karmapa\" znamená v překladu „pán aktivity či muž činu“ nebo „mistr karmy“. Představuje aktivitu všech buddhů. Podle tradice tibetského buddhismu se před více jak 2 500 lety objevil po boku Buddhy Šákjamuniho jako bódhisattva Milující oči (tib. \"Čänräzig\", sa. \"Avalókitéšvara\") a následně se mnohokrát zrodil v Indii jako realizovaný jogín. Jeho příchod byl údajně předpovězen Guru Rinpočhem a dle tibetského výkladu i v mahájánových textech Samádhirádža sútra a Lankávatára sútra. Od 12. století se rodil severně od Himálaje již jako Karmapa. Jeho linie pokračuje nepřerušeně již 800 let. Černá koruna karmapy, symbol karmapů, vznikla když emanace buddhy jménem „vzácné narození“ dosáhl vysokého stupně meditace (podobné vadžře). Na znak této duchovní moci buddhové umístili nad jeho hlavou korunu vadžry upletenou z 10 miliónů vlasů Dákiň moudrosti. Od tohoto času koruna zůstává neodděleně nad hlavou každé další této inkarnace, mezi jinými, Matiratna, Saraha, Düsum Khjenpa. Těžko je však spatřit tuto korunu pro toho, kdo nemá odpovídající karmu a svazek s karmapou. Proto čínský císař Jongle (údajná manifestace Maňdžušrího) poprosil 5. karmapu, aby udělil svůj souhlas s vyrobením této koruny. Karmapa souhlasil a sám tuto korunu posvětil, aby nebyla oddělena od jeho duchovní koruny. Černá koruna je jedna z hlavních forem osvícenské aktivity karmapy, spatření této koruny očišťuje zatemnění mysli všech bytostí.", "tgt_summary": "The Karmapa (honorific title \"His Holiness the Gyalwa\" (རྒྱལ་བ་, Victorious One) \"Karmapa\", more formally as \"Gyalwang\" (རྒྱལ་དབང་ཀརྨ་པ་, King of Victorious Ones) \"Karmapa\", and informally as the \"Karmapa Lama\") is the head of the Karma Kagyu, the largest sub-school of the Kagyu (བཀའ་བརྒྱུད, ), itself one of the four major schools of Tibetan Buddhism. Karmapa was Tibet's first consciously incarnating lama. The historical seat of the Karmapas is Tsurphu Monastery in the Tolung valley of Tibet. The Karmapa's principal seat in exile is the Dharma Chakra Centre at Rumtek Monastery in Sikkim, India. His regional monastic seats are Karma Triyana Dharmachakra in New York and Dhagpo Kagyu Ling in Dordogne, France. Due to a controversy within the Karma Kagyu school over the recognition process, the identity of the current 17th Karmapa is disputed by some. See Karmapa controversy for details.", "id": 2456967} {"src_title": "Oxid arsenitý", "tgt_title": "Arsenic trioxide", "src_document": [{"title": "Příprava a vlastnosti.", "content": "Připravuje se oxidací kovového práškového arsenu vzdušným kyslíkem při zahřívání na vyšší teplotu: případně žíháním arsenových rud za přístupu vzduchu, např. arsenopyritu: přičemž čistý oxid arsenitý sublimuje při teplotě 315 °C (za normálního tlaku). Oxid arsenitý se vyskytuje ve třech modifikacích: krystalizuje jednak v krychlové, jednak v jednoklonné soustavě, nebo jako amorfní forma. V roztoku a v plynné fázi se vyskytuje v dimerní formě (viz tabulka); teprve při zahřátí par nad 1800 °C se mění v monomerní formu sumárního vzorce AsO. Je slabě rozpustný ve vodě a dobře rozpustný v kyselině chlorovodíkové za vzniku chloridu arsenitého: Oxid arsenitý je amfoterní, tzn. rozpouští se v kyselinách i v silných zásadách, např. hydroxidu draselném za vzniku solí kyseliny arsenité, arsenitanů, v tomto případě arsenitanu tridraselného: Kyslíkem se dále oxiduje na oxid arseničný: V přírodě se oxid arsenitý nachází ve formě minerálů \"arsenolitu\", tzv. \"arsenový květ\" (krychlová modifikace) a \"claudetitu\" (jednoklonná modifikace).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V minulosti nacházel velmi široké uplatnění: Oxid arsenitý se v současnosti již k těmto účelům nevyužívá, zejména z důvodu jeho toxicity, karcinogenity a nepříznivého vlivu na přírodní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava arsenikem.", "content": "Otrava arsenikem je nejčastějším případem otravy sloučeninami arsenu. Přibližně 1000 let byl arsenik užíván jako jed na hlodavce, protože je bezbarvý, bez chuti a zápachu. Na přelomu 19. a 20. století byl užíván v medicíně jako \"Fowlerův roztok\" (\"Liquor Kalii arsenicosi\") v jednoprocentní směsi s uhličitanem draselným, zejména k léčení kožních onemocnění. Při předávkování tento koktejl způsoboval vleklou (chronickou) otravu. Smrt nastává po požití 0,3 g arseniku (s ohledem na individuální stav osoby). Při dostatečně velké dávce nastává smrt během několika hodin. Smrtná dávka (LD50) je 20 mg/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky otravy.", "content": "Příznaky akutní otravy jsou bolest břicha, nucení ke zvracení a třes. Při požití menší dávky nebo při vleklé otravě nastupují příznaky apatie, zvracení, průjem, později dehydratace, selhání ledvin. Pokud postižená osoba přežije toto období, dochází k trvalému poškození jater a nervového systému (polyneuropatie). Jinými běžnými příznaky vleklé otravy jsou: V místech, kde byly podzemní vody, užívané jako zdroj pitné vody, bohaté na sloučeniny arsenu, je známo, že organismus místních obyvatel si na nadměrný přísun arsenu do těla zvykl a projevy chronické otravy se buď neprojevily vůbec, nebo byly jen velmi mírné. Dnes je tento jev díky chemické kontrole zdrojů vody velmi vzácný. Může se však objevit tam, kde nebylo správně naloženo s uzavřenými důlními díly; příkladem může být výskyt arsenu ve vodě a půdě u Kutné Hory jako důsledek unikající vody z bývalého dolu na Kaňku.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace.", "content": "V lednu 2010 byl Evropskou agenturou pro chemické látky zařazen na kandidátský seznam nebezpečných látek vzbuzujících mimořádné obavy pro autorizaci dle směrnice REACH.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid arsenitý, známý také pod triviálním názvem arsenik nebo otrušík, případně pod staršími českými jmény utrejch nebo utrých, je nejběžnější oxid arsenu. Setkáváme se s ním nejčastěji v podobě bílého krystalického nebo amorfního prášku nebo hrudek. Jedná se o látku bez zápachu, velmi toxickou. Arsen má rovněž karcinogenní účinky, tudíž může při dlouhodobé otravě dojít k rozvoji nádorů, např. rakoviny kůže, plic nebo jater.", "tgt_summary": "Arsenic trioxide, sold under the brand name Trisenox among others, is an inorganic compound and medication. As an industrial chemical, major uses include in the manufacture of wood preservatives, pesticides, and glass. As a medication it is used to treat a type of cancer known as acute promyelocytic leukemia. For this use it is given by injection into a vein. Common side effects include vomiting, diarrhea, swelling, shortness of breath, and headaches. Severe side effects may include APL differentiation syndrome and heart problems. Use during pregnancy or breastfeeding may harm the baby. Arsenic trioxide has the formula . How it works in cancer is not entirely clear. Arsenic trioxide was approved for medical use in the United States in 2000. It is on the World Health Organization's List of Essential Medicines, the safest and most effective medicines needed in a health system. Approximately 50,000 tonnes are produced a year. In the United Kingdom it costs the NHS £292 a dose as of 2018. In the United States this amount costs about US$508 as of 2019. Due to its toxicity a number of countries have regulations around its manufacture and sale.", "id": 741322} {"src_title": "Okres Svitavy", "tgt_title": "Svitavy District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1 334,72 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází silnice I. třídy I/34, I/35 a I/43. Silnice II. třídy jsou II/315, II/317, II/353, II/357, II/358, II/359, II/360, II/362, II/363, I/364, II/365, II/366, II/368, II/371, II/372, II/374 a II/644.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Banín • Bělá nad Svitavou • Bělá u Jevíčka  • Benátky • Bezděčí u Trnávky  • Biskupice  • Bohuňov • Bohuňovice • Borová • Borušov  • Brněnec  • Březina  • Březinky  • Březiny • Březová nad Svitavou • Budislav • Bystré  • Cerekvice nad Loučnou  • Čistá • Desná • Dětřichov • Dětřichov u Moravské Třebové • Dlouhá Loučka • Dolní Újezd  • Gruna  • Hartinkov • Hartmanice • Horky • Horní Újezd • Hradec nad Svitavou • Chmelík • Chornice • Chotěnov • Chotovice • Chrastavec  • Janov  • Janůvky • Jaroměřice  • Jarošov • Javorník • Jedlová • Jevíčko  • Kamenec u Poličky  • Kamenná Horka • Karle  • Koclířov  • Korouhev  • Koruna • Křenov • Kukle • Kunčina  • Květná • Lavičné • Linhartice • Litomyšl  • Lubná • Makov • Malíkov • Městečko Trnávka  • Mikuleč • Mladějov na Moravě • Morašice  • Moravská Třebová  • Nedvězí • Němčice  • Nová Sídla  • Nová Ves u Jarošova • Oldřiš • Opatov • Opatovec • Osík • Pohledy  • Polička  • Pomezí • Poříčí u Litomyšle  • Příluka • Pustá Kamenice • Pustá Rybná • Radiměř • Radkov • Rohozná  • Rozhraní • Rozstání • Rudná • Rychnov na Moravě • Řídký • Sádek • Sebranice  • Sedliště • Sklené • Slatina  • Sloupnice  • Staré Město  • Stašov • Strakov • Suchá Lhota • Svitavy  • \" Svojanov \" • Široký Důl • Študlov • Telecí • Trpín  • Trstěnice • Tržek • Třebařov • Újezdec • Útěchov • Vendolí • Vidlatá Seč • Víska u Jevíčka • Vítějeves • Vlčkov • Vranová Lhota • Vrážné • Vysoká • Želivsko", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Svitavy je okresem v Pardubickém kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město Svitavy. V rámci kraje sousedí na západě s okresem Chrudim a na severu s okresem Ústí nad Orlicí. Dále pak sousedí na severovýchodě, východě a jihovýchodě s okresy Šumperk, Olomouc a Prostějov Olomouckého kraje, na jihu s okresem Blansko Jihomoravského kraje a na jihozápadě s okresem Žďár nad Sázavou Kraje Vysočina. Okres Svitavy se rozkládá na obou stranách bývalé zemské hranice Čech a Moravy. 44 obcí včetně okresního města leží na Moravě, k 1. lednu 2007 zde žilo 48 864 obyvatel, v 67 obcích v Čechách žilo 50 885 obyvatel, pět obcí s 4 837 obyvateli pak leží po obou stranách zemské hranice (Brněnec, Březová nad Svitavou, Kamenná Horka, Karle, Radiměř).", "tgt_summary": "Svitavy District () is a district (\"okres\") within Pardubice Region of the Czech Republic. Its capital is the town of Svitavy. As a part of Pardubice Region the district has borders with Ústí nad Orlicí District to the north and Chrudim District to the west. The district was administratively formed in 1960, when the former districts of Litomyšl, Moravská Třebová, Polička and Svitavy were merged. Svitavy District incorporates parts of historical regions of Bohemia and Moravia. From a total of 116 municipalities, 44 municipalities (including the district's capital) are situated in Moravia. As of 1 January 2007, 48,864 inhabitants live in the Moravian part of the district. The Bohemian part counted 67 municipalities with 50,885 inhabitants. Five municipalities (Brněnec, Březová nad Svitavou, Kamenná Horka, Karle and Radiměř altogether having 4,769 inhabitants) lie in Bohemia as well as Moravia.", "id": 835742} {"src_title": "Okres Jičín", "tgt_title": "Jičín District", "src_document": [{"title": "Struktura povrchu.", "content": "K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 886,61 km², z toho:", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okresem prochází silnice I. třídy I/16, I/32 a I/35. Silnice II. třídy jsou II/279, II/280, II/281, II/283, II/284, II/286, II/300, II/323, II/326, II/327, II/328, II/501 a II/502.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Bačalky  • Bašnice • Běchary  • Bílsko u Hořic • Boháňka  • Borek  • Brada-Rybníček  • Březina • Bříšťany • Budčeves  • Bukvice  • Butoves • Bystřice  • Cerekvice nad Bystřicí  • Červená Třemešná • Češov  • Dětenice  • Dílce • Dobrá Voda u Hořic • Dolní Lochov • Dřevěnice  • Holín  • Holovousy  • Hořice  • Cholenice • Chomutice  • Choteč • Chyjice • Jeřice  • Jičín  • Jičíněves  • Jinolice • Kacákova Lhota  • Kbelnice • Kněžnice  • Konecchlumí  • Kopidlno  • Kostelec • Kovač • Kozojedy • Kyje • Lázně Bělohrad  • Libáň  • Libošovice  • Libuň  • Lískovice  • Lukavec u Hořic  • Lužany • Markvartice  • Miletín • Milovice u Hořic • Mladějov  • \"Mlázovice \" • Nemyčeves • Nevratice • Nová Paka  • Ohařice • Ohaveč • Osek • Ostroměř  • Ostružno • \"Pecka \" • Petrovičky • Podhorní Újezd a Vojice  • \"Podhradí \" • Podůlší • Radim  • Rašín • Rohoznice • Rokytňany  • Samšina  • Sběř  • Sedliště • Sekeřice • Slatiny  • Slavhostice • Sobčice • Soběraz • Sobotka  • Stará Paka  • Staré Hrady • Staré Místo • Staré Smrkovice • Střevač  • Sukorady  • Svatojanský Újezd • Šárovcova Lhota  • Tetín  • Třebnouševes  • Třtěnice • Tuř • Úbislavice  • Údrnice  • Úhlejov  • Újezd pod Troskami  • Úlibice  • Valdice • Veliš  • Vidochov  • Vitiněves • Volanice • Vrbice  • Vršce • Vřesník • Vysoké Veselí  • Zámostí-Blata  • Zelenecká Lhota  • Železnice  • Žeretice  • Židovice • Žlunice", "section_level": 1}, {"title": "Chráněná území v okrese Jičín.", "content": "Hvězdičkou označená maloplošná chráněná území se nalézají na území CHKO Český ráj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Jičín je okresem v Královéhradeckém kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město Jičín. V rámci kraje sousedí na východě s okresem Trutnov a na jihu s okresem Hradec Králové. Dále hraničí na jihozápadě s okresem Nymburk a na západě s okresem Mladá Boleslav Středočeského kraje, na severu s okresem Semily Libereckého kraje.", "tgt_summary": "Jičín District () is a district (\"okres\") within the Hradec Králové Region of the Czech Republic. Its capital is the town of Jičín.", "id": 25608} {"src_title": "Ruská obrana", "tgt_title": "Petrov's Defence", "src_document": [{"title": "Historie ruské obrany.", "content": "Ruská obrana je uvedena již v \"gotinském rukopise\" z roku 1490. Ve stejném rukopise je uvedena i Philidorova obrana. Můžeme ji také nalézt v knize portugalského mistra Pedra Damiana z roku 1512, která se jmenuje \"Questo libro e da imparare giocare a scachi et de li partiti\". Ve své knize \"Libro de la invencion liberal y arte del juego del Axedrez\" ji zmiňuje také Španěl Ruy López, jehož kniha pochází z roku 1561. V roce 1824 bylo toto starodávné zahájení analyzováno ruským šachistou A. D. Petrovem. V roce 1842 jeho rozbory doplnil další ruský mistr Karl Friedrich Jänisch. Odtud vznikl název ruská obrana, resp. ruská hra.", "section_level": 1}, {"title": "Systémy ruské obrany.", "content": "V podstatě existují dva základní systémy, index zahájení prvního z nich je stejný jako ruské obrany, tedy C42. Index zahájení druhého systému, který se nazývá též \"Steinitzův systém\", je C43.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická varianta (C42).", "content": "Vzniká po pokračování 3. Jf3xe5. Jediné správné pokračování černého je 3. … d7–d6 (3. … Jxe4?? 4. De2 +/–) K dvojsečné hře vede Cochraneho útok 4. Jxf7?! s útočným výhledem za obětovanou figuru. Pokud bílý nechce moc riskovat, zahraje tak 4. Jf3. Následuje toto: 4... Jxe4, 5. d4, 5... d5, 6.Sd3, 6... Jc6 Tento plán vývinu se zdá být nejlepší možností obrany černého.", "section_level": 2}, {"title": "Cochraneho gambit.", "content": "Jak bylo uvedeno výše, Cochraneho gambit vzniká po tahu 4. Jxf7. Tento smělý gambit objevil skotský šachista John Cochrane (1798–1878) při svém pobytu v Indii v letech 1824–1869, kde ji veleúspěšně používal proti nejsilnějším indickým šachistům. Vyhrál většinu partií, nebylo to však způsobeno silou tohoto gambitu, ale špatnou obrannou hrou černého.", "section_level": 3}, {"title": "Steinitzův systém (C43).", "content": "Vzniká po tahu (první dva tahy jsou opět stejné) 3. d2–d4 … . Tento tah považoval první mistr světa Wilhelm Steinitz za vyvrácení ruské obrany. Později však bylo prokázáno, že černý udrží rovnou hru. Černý má především dvě možnosti odpovědi: 1. 3. … Jf6xe4 2. 3. … e5xd4", "section_level": 2}], "src_summary": "Ruská obrana (či ruská hra) je šachové zahájení, které začíná tahy 1. e4 e5 2. Jf3 Jf6. Toto zahájení se řadí do skupiny takzvaných otevřených her, jeho hlavní idea spočívá v okamžitém obsazení malého centra královskými pěšci, po čemž však následuje jejich bezprostřední napadení a obvykle oboustranná likvidace, čímž vznikají předpoklady pro vznik symetrických pozic, či pozic s prázdným centrem šachovnice. Ještě před nějakými dvaceti lety se ruská obrana vyskytovala ve velkých mezinárodních turnajích poměrně vzácně a to i přes to, že toto zahájení mělo i tehdy pověst solidního systému. Důvody byly v podstatě dva, jednak je hra relativně málo agresivní a vznikají v ní často symetrické, zjednodušené pozice, které se nehodí pro situace, kdy chce černý usilovat o výhru, nikoliv jen o remízu. Druhý důvod byl ten, že v ruské obraně získá bílý téměř vždy převahu, která je sice obvykle pouze minimální nebo symbolická, ale na druhou stranu de facto trvalá. Zejména v posledních letech však toto zahájení zaznamenává mezi šachovými profesionály až neuvěřitelný nárůst popularity, ačkoliv výše zmíněný pohled na ruskou hru se při tom v podstatě nijak nezměnil. Rozdíl je však ten, že stále se zdokonalující metody domácí přípravy špičkových světových profesionálů, do nichž v posledních letech stále více vstupují i počítače, umožnily nalézt poměrně spolehlivé výstavby a prostředky, jak zmíněné minimální nevýhodě, kterou černý v tomto zahájení trpí, s úspěchem čelit a permanentně, v průběhu partie, bránit bílému v jejím zvětšování. Černý se přitom snaží systematicky zjednodušovat postavení a dosáhnout tím smírného výsledku, popřípadě donutit bílého, aby své snahy o vítězství přehnal a černý tak, za pomoci kvalitní defenzívy, rozrazil všechny útoky bílého a následnou protiakcí dosáhl vítězství. Ruská hra si tak stále více vybudovává pověst dobrého zahájení pro okamžiky, kdy se v průběhu turnaje hráč octne v situaci, kdy potřebuje černými čelit silnějšímu protivníkovi, případně když je z důvodu momentální turnajové taktiky, či z jakékoliv jiné příčiny, jeho prioritou na prvním místě neprohrát a pak až eventuálně vyhrát. Ruskou hru, jako obranu proti tahu 1.e4, v současné době používá celá paleta předních hráčů, včetně bývalého mistra světa Vladimira Kramnika, jemuž toto zahájení plně vyhovuje a ladí s jeho stylem hry, se kterým se řadí mezi skupinu šachistů, jenž mají v turnaji či zápase obvykle vyčkávací strategii, v níž se často snaží minimalizovat rizika a trpělivě vyhlížet své šance. V angličtině a některých dalších jazycích bývá ruská nazývána \"Petrovova obrana\" (\"Petrov's Defence\").", "tgt_summary": "Petrov's Defence or the Petrov Defence (also called Petroff's Defence, Petrov's Game, Russian Defence, or Russian Game — ) is a chess opening characterised by the following moves: Though this response has a long history, it was first popularised by Alexander Petrov, a Russian chess player of the mid-19th century. In recognition of the early investigations by the Russian masters Petrov and Carl Jaenisch, this opening is called the Russian Game in some countries. The Petrov has a reputation of being dull and uninspired; however, it offers attacking opportunities for both sides, and a few lines are quite sharp. Often a trade occurs and Black, after gaining a tempo, has a well-placed knight. Pillsbury's game in 1895 against Emanuel Lasker testifies to this. The Black counterattack in the centre also avoids the Ruy Lopez, Giuoco Piano (and other lines of the Italian Game), and the Scotch Game. Anatoly Karpov, Artur Yusupov, Vasily Smyslov, Frank Marshall, Vladimir Kramnik, Harry Pillsbury and Fabiano Caruana have frequently played the Petrov as Black. The \"Encyclopaedia of Chess Openings\" codes for Petrov's Defence are C43 (for 3.d4) and C42 (for all other lines).", "id": 304577} {"src_title": "Beskydy", "tgt_title": "Beskids", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obecně mají Beskydy ráz středohor prostoupených řadou brázdovitých a kotlinových sníženin. Typická jsou rovnoběžná horská pásma řazená za sebou a vázaná na výskyt odolnějších hornin. Je zde většinou hladce modelovaný reliéf, jehož morfologie odráží horninové složení flyšového podkladu (souvrství pískovců, slepenců a jílovcovitých břidlic). Na příkrých stráních jsou časté svažné pohyby. Původní lesní porost byl plošně omezen a druhově pozměněn ve prospěch smrčin. Směrem k východu přibývá travnatých ploch nazývaných poloniny. Jejich využíváním se v 15. až 17. století šířila pastevecká kolonizace.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Členitá beskydská krajina je poměrně hustě zalidněná, nejvíce v Polsku, kde se pole a lidská obydlí nacházejí i ve vysokých polohách. Typická jsou roztroušená obydlí, samoty jsou většinou pojmenovány podle zakládajících nebo dlouho žijících rodin. Větší obydlí jsou soustředěna do kotlin, například Čadca, Żywiec nebo Gorlice. Komunikačně jsou Beskydy obtížný terén, dopravně jsou využívány průsmyky Jablunkovský, Dukelský a Lupkovský.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Moravskoslezské Beskydy se vypínají nad Frenštátskou brázdou, ohraničeny jsou z jihu brázdou Rožnovskou. Řeka Ostravice člení pohoří na dvě skupiny. Na východě je to masiv Lysé hory, Travného a Ropice. Západně od řeky Ostravice se pásmo odolných hornin (Smrk, Kněhyně a Radhošť) zmenšuje a s ním i celá Radhošťská hornatina. Od ní je Smrk oddělen hlubokým údolím Čeladenky. Jižně od Rožnovské brázdy pokračuje pohoří skupinou Vsetínské vrchy (Vysoká, Vsacká Tanečnice), které charakterizují povlovné svahy a celkově jde o krajinu s mírnými, měkkými tvary. Na západ od toku Vsetínské Bečvy navazují na tuto skupinu Hostýnské vrchy (Kelčský Javorník, Hostýn), spadající celkem prudce k severu.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Rozdělení Polských Beskid:", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Svahy jsou poměrně strmé, a tak se v údolích horských říček tvoří malé vodopády a peřeje. Blízko Pusteven jsou v rašeliništi dvě malá jezírka. Na vrcholku Lysé hory je přírodní rezervace (kosodřevina, jedlobukové lesy). Na svazích Radhoště jsou dvě přírodní rezervace (jedlobukový prales). V Beskydech je bohaté zastoupení středoevropské flory a fauny: V Beskydech se vyskytuje typická horská a lesní zvěř jako např.: jelen, prase divoké, liška, kuna, jezevec, medvěd, vlk (vyhuben v roce 1914, dnes znovu vysazován), rys či kočka divoká. Z ptáků zde můžeme vidět létat: sýkoru, drozda, datla, tetřeva hlušce, orla křiklavého, orlíka krátkoprstého, káně lesní, krkavce, jeřábka lesního a výra velkého. Z obojživelníků a hadů zde žijí: mlok skvrnitý, čolek horský, kuňka žlutobřichá, zmije obecná, užovka hladká a slepýš. V jezerech, nádržích a vodních tocích je mnoho druhů ryb: kapr, karas obecný, parma, lipan podhorní, pstruh obecný potoční.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Mimo tyto živočichy zde nalezneme na 3 000 druhů hmyzu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V Beskydech se nachází mnoho chráněných přírodních rezervací, oblastí a několik národních parků:", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Velký vliv na klimatické rozdíly má různá nadmořská výška kraje a expozice svahů hor. Od západu k východu přibývá srážek. V Beskydech dosahují průměrné roční srážky kolem 1 400 mm. Sníh se v horských oblastech udrží 4–5 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vzhledem k tomu, že se díky flyšovému složení podloží zde střídají propustné a nepropustné vrstvy, jsou zdejší prameny poměrně chudé na vodu a vodní toky mívají nevyrovnané vodní stavy. Proto také obě Bečvy jsou sjízdné pro vodáky pouze za vysokého stavu vody. Jako nádrž pitné vody slouží obyvatelstvu přehrady: Šance (337 ha), Morávka (80 ha) a Fryštácká přehrada (48 ha). K rekreaci a vodním sportům se využívají přehradní nádrže Bystřice a u Horní Bečvy (15 ha). Jako protipovodňová byla vybudována přehradní nádrž u Luhačovic (též k rekreačním účelům). Polskou část Beskyd odvodňuje řeka Soła. Největší vodní plochou polské části Beskyd je Żywiecká přehrada (341 m n. m.; délka 8 km, šířka 2 km, hloubka 20 m). Na Slovensku je významným tokem Beskyd řeka Orava a největší vodní plochou vůbec celých Beskyd je Oravská přehrada (35 km²).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisticky i rekreačně jsou Beskydy atraktivní území. Přírodně nejzachovalejší části Beskyd jsou chráněny sítí rezervací a národních parků, to jsou Babia hora, Gorce, Magura a Bukovské vrchy. Mezi zimní střediska na území České republiky patří Pustevny a Bumbálka. Významná sídla oblasti jsou Rožnov pod Radhoštěm (proslavený především historickým stylovým skanzenem), Frenštát pod Radhoštěm (skokanské můstky), Frýdlant nad Ostravicí, Jablunkov (hraniční přechod). V Polsku potom hlavně město Żywiec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beskydy (, ) je tradiční označení pro typ pohoří v Karpatech. Konkrétně se vyskytují na severovýchodní Moravě v oblasti Valašsko a přilehlé části českého Slezska, v jižním Polsku, na severním Slovensku v části Oravy a v západní části Ukrajiny. Východní hranice výskytu Beskyd je sporná. Beskydy jsou většinou zalesněné pohoří s oblými vrcholy, jen občas vystupuje na povrch skála. Nejvyšším vrcholem v pohořích beskydského typu je Babia hora (1725 m) v Oravských Beskydech. Jiné zdroje uvádí jako nejvyšší horu beskydských pohoří Hoverlu (2061 m) ležící v Čornohorské polonině na jihozápadě Ukrajiny.", "tgt_summary": "The Beskids or Beskid Mountains (, , , (\"Beskydŷ\"), (\"Beskydy\")) are a series of mountain ranges in the Carpathians, stretching from the Czech Republic in the west along the border of Poland with Slovakia up to Ukraine in the east. The highest mountain in the Beskids is Babia Góra, at 1,725 m metres (5,659 ft).", "id": 306347} {"src_title": "Svantovít", "tgt_title": "Svetovid", "src_document": [{"title": "Svantovítova modla.", "content": "Možný vzhled Svantovítovy modly v arkonské svatyni nejlépe vystihuje pasáž z \"Dějin Dánů\" kronikáře Saxona Grammatika: \"Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže byla zpodobena obloukem opřená v bok. Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným spojem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak, než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také mnohé jiné odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek.\" Často se v tomto případě odkazuje na podobu tzv. Zbručského idolu, jež Saxonovu popisu Svantovítovy modly překvapivě dobře odpovídá, ačkoliv jakékoliv spojování těchto dvou dokladů slovanského náboženství je pouze hypotetické.", "section_level": 1}, {"title": "Svantovítovy kompetence.", "content": "Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu na následující rok. Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s pohárem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno. Čím méně ho zůstalo, tím horší měla být úroda v dalších letech. Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl paralely takřka ve všech slovanských kulturách, což svědčí pro možnou domněnku o hlubokých kořenech tohoto zvyku). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu. Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako budovu, okolo níž byla dřevěná ohrada s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, za nimiž stála modla. Na stěnách visely atributy boha a v truhlách chrámové kněžstvo ukládalo cennosti získané na válečných výpravách nebo darem. Svantovítovými atributy spojenými s jeho válečnickou kompetencí byli velký meč, sedlo, uzda a také posvátný bílý kůň, na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Důkazem toho prý bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto. Stejně jako u retranského Svarožice či štětínského Triglava sloužil kůň také jako válečné orákulum. Věštilo se pomocí tří řad dvou do země zapíchnutých a překřížených kopí, která kůň překračoval. Překročil-li všechny pravou nohou, bylo to bráno za příznivé znamení pro zahájení válečné výpravy; pokud byť jedinou řadu překročil levou, od výpravy bylo upuštěno. Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů. Jeho velekněz měl větší autoritu než rujánský kníže – arkonský kult nesl celou řadu teokratických rysů. Podle Helmoldova tvrzení docházelo na Arkoně dokonce k obětování člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět Svantovítova kultu.", "content": "Největšího rozkvětu dosáhl kult tohoto božstva počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána v důsledku rozpadu Lutického svazu, jenž do té doby dominoval slovanským oblastem v Polabí, stala střediskem slovanského náboženství. Podle pověsti (či spíše \"interpretatio christiana\") zaznamenané Helmoldem i Saxonem přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu benediktinští mniši z kláštera v Corvey, a ten pak prý Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmold však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“ a Saxo tuto interpretaci poněkud uměle vkládá do úst dánského krále Valdemara I.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Svantovítova kultu.", "content": "Rujánské hradiště Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I., který dobyl celou Rujánu. Tímto datem zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena. Ránové byli poté násilně pokřtěni.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Prameny Sekundární literatura", "section_level": 1}], "src_summary": "Svantovít (Svantovit; v pramenech \"Suantovitus \"u Saxona, \"Zuantevith \"u Helmolda, \"Svantaviz \"v \"Sáze o Knýtlinzích,\") byl slovanský bůh uctívaný polabskými Slovany, především na Rujáně kmenem Ránů. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (\"deus deorum\"), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši. Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov \"svętъ \"(mocný, silný) a koncovky –\"vit\" (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně \"mocný pán\". To naznačuje, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Svaroga, Peruna či jiného boha. Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem.", "tgt_summary": "Svetovid, Svantovit or Sventovit is a Slavic deity of war, fertility and abundance primarily venerated on the island of Rügen into the 12th century. He is often considered a local Rugian variant of the pan-Slavic god Perun. Sometimes referred to as Beli (or Byali) Vid (\"Beli\" = white, bright, shining), Svetovid is associated with war and divination and depicted as a four-headed god with two heads looking forward and two back. A statue portraying the god shows him with four heads, each one looking in a separate direction, a symbolic representation of the four directions of the compass, and also perhaps the four seasons of the year. Each face had a specific color. The northern face of this totem was white (hence White Ruthenia / Belarus and the White Sea), the western, red (hence Red Ruthenia), the southern, black (hence the Black Sea) and the eastern, green (hence Zeleny klyn).", "id": 2042598} {"src_title": "Implikace", "tgt_title": "Material conditional", "src_document": [{"title": "Logika.", "content": "Logická implikace je logická operace se dvěma proměnnými (binární operace), jejíž hodnota je \"nepravda\", právě když hodnota první proměnné je \"pravda\" a druhá je \"nepravda\". Označuje se symbolem formula_1 nebo formula_2, který naznačuje, že implikace není komutativní, čili obě proměnné nelze zaměnit.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pro vstupy (proměnné) \"A\" a \"B\" vypadá pravdivostní tabulka implikace následovně (0 označuje nepravdivé tvrzení, 1 označuje pravdivé tvrzení):", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Výraz na pravé straně rovnosti v druhé z výše uvedených vlastností se nazývá obměna implikace nebo také obměněná implikace. Tato vlastnost říká, že pokud se mi podaří dokázat, že z negace B vyplývá negace A, pak jsem dokázal pravdivost původní implikace (z A vyplývá B). Toho se využívá v technice matematického nepřímého důkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a příklady.", "content": "Implikace významově odpovídá podmínkové větě v běžném hovoru „Jestliže A, potom B“, „Kdyby A, pak B“. Z toho také vyplývají její vlastnosti tak, jak je zachycuje pravdivostní tabulka.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad první.", "content": "„Když bude dnes pršet, půjdu do práce.“ Tato věta může být pravdivá, i když nepůjdu do práce – stačí, aby nepršelo, a podle prvního řádku pravdivostní tabulky budu mít stejně pravdu. Věta nevypovídá nic o tom, co se stane, když nebude pršet – v takovém případě (první a druhý řádek pravdivostní tabulky) můžu do práce nejít, nebo jít a nikdo mi nemůže tvrdit, že jsem lhal. Určitě existuje spousta lidí, kteří chodí do práce, i když neprší – a nemusí kvůli tomu všichni být lháři.", "section_level": 3}, {"title": "Příklad druhý.", "content": "„Jestli to Miloš přeplave, jsem já čínský bůh dobré nálady.“ V tomto příkladě ten, kdo výrok vyslovil, obvykle ani na okamžik nepřemýšlí o tom, že by byl čínským bohem dobré nálady. Nesmyslností druhého výroku se snaží pouze zdůraznit, že podle něj nikdy nebude pravdivá ani první věta – a podle prvního řádku pravdivostní tabulky tedy zůstane celá implikace pravdivá, ať už se Miloš při pokusu dokázat opak utopí, nebo radši rovnou zůstane na břehu. Malér nastává ve chvíli, kdy to Miloš opravdu přeplave – pak nezbývá, než sám sebe označit za lháře (podle třetího řádku pravdivostní tabulky), nebo se rychle stát čínským bohem dobré nálady.", "section_level": 3}, {"title": "Souvislost implikace s matematickými důkazy.", "content": "Z vlastností implikace vyplývá její užitečnost pro případ, kdy se chci přesvědčit, že nějaký výrok formula_5 je pravdivý a mám již nějaké jiné výroky formula_6, o jejichž pravdivosti jsem přesvědčen. Stačí mi nade vší pochybnost prokázat pravdivost výroku: Pokud se mi to podaří, pak podle pravdivostní tabulky musí být pravdivý i výrok formula_8 — to je podstata přímého důkazu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Implikace (z lat. \"implicatio\", propletení, zahrnutí) znamená vztah vyplývání nebo zahrnutí. Skutečnost nebo výpověď A implikuje nějaké B, pokud z A nutně vyplývá B, případně pokud je B v A už zahrnuto čili implikováno. Příklad: „Nebude-li pršet, nezmoknem.“", "tgt_summary": "The material conditional (also known as material implication, material consequence, or simply implication, implies, or conditional) is a logical connective (or a binary operator) that is often symbolized by a forward arrow \"→\". The material conditional is used to form statements of the form (termed a \"conditional statement\") which is read as \"if \"p\" then \"q\"\". Unlike the English construction \"if … then …\", the material conditional statement does not conventionally specify a causal relationship between \"p\" and \"q\"; \"\"p\" is the cause and \"q\" is the consequence from it\" is not a generally valid interpretation of . It merely means \"if \"p\" is true then \"q\" is also true\" such that the statement is false only when \"p\" is true and \"q\" is false. In a bivalent truth table of , if \"p\" is false then is true regardless of whether \"q\" is true or false (Latin phrase: \"ex falso quod libet\") since (1) \"p\" → \"q\" is always true as long \"q\" is true and (2) is true when both \"p\" and \"q\" are false. This truth table is useful to prove some mathematical theorems (e.g., defining a subset). The material conditional is also symbolized using: With respect to the material conditionals above: Conditional statements may be nested such that either or both of the antecedent or the consequent may themselves be conditional statements. In the example , meaning \"if the truth of \"p\" implies the truth of \"q\" then the truth of \"r\" implies the truth of \"s\"\", both the antecedent and the consequent are conditional statements. In classical logic, is logically equivalent to and by De Morgan's Law logically equivalent to . Whereas, in minimal logic (and therefore also intuitionistic logic) only logically entails ; and in intuitionistic logic (but not minimal logic) entails .", "id": 1650448} {"src_title": "Lužické hory", "tgt_title": "Lusatian Mountains", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Lužické hory se jmenují podle historického území Lužice, (, , , ). Název vznikl v okolí braniborského města Chotěbuz zhruba před tisíci lety odvozením od slovanského slova \"luzicy\", což znamenalo \"nížinná,", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Místopisně Lužické hory leží na pomezí České republiky a Německa. Část v Česku se nachází ve východních partiích Ústeckého a západních Libereckého kraje a německé oblasti spadají do jihovýchodní části spolkové", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba.", "content": "Nejstarší horniny v Lužických horách se nacházejí v jejich severní části. Jsou jimi prvohorní granitoidy, rumburská žula a lužický granodiorit, které sem zasahují ze Šluknovského výběžku. Byly formovány utuhnutím magmatu ve velkých hloubkách, které se až následnými geologickými procesy dostalo na povrch již v utuhlém stavu. S dalším prvohorními vyvřelinami se můžeme setkat v okolí Dolního Sedla a Dolní Suché severně od lužické poruchy. Většina území je tvořena svrchnokřídovými pískovci březenského souvrství. Na severním okraji křídové", "section_level": 2}, {"title": "Geologický vývoj.", "content": "Vývoj Lužických hor do dnešní podoby trval asi 600 miliónů let. Polohopisně se dělí na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickou poruchou. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk. Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, následným vývojem obnažené erozí, se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorní kadomský vyvrcholil před 550 milióny lety, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny lety a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny lety. Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů. Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Českou část Lužických hor tvoří dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Každý z nich má po dvou okrscích; Lužický hřbet se dělí na Jedlovský a Hvozdský hřbet, Kytlická hornatina na Klíčskou hornatinu a Chřibskokamenickou kotlinu. Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny odděluje Lužické hory linie spojující vsi Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží v okrese Děčín, od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Kněžice. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Od Českého středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Ještědsko-kozákovský hřbet sedlo u Horního Sedla. Východněji položené Jítravské sedlo je již geomorfologicky součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Jihozápadně od Hrádku nad Nisou se Lužické hory stýkají se Žitavskou pánví. Jedlovský hřbet je nejvýše položená a plošně rozsáhlejší západní a střední část Lužického hřbetu, rozkládající se od Doubice ke sníženině u Světlé pod Luží. Je tvořen turonskými, coniackými a santonskými pískovci s průniky většinou znělcových a trachytových, vzácněji čedičových hornin. Nejvýše položená část Jedlovského hřbetu mezi Světlou pod Luží a Jiřetínem pod Jedlovou se vyznačuje rozsáhlými trachytovými a znělcovými vrchy tvaru kup a krátkých hřbetů. Dominantami jsou nejvyšší hora pohoří Luž, dále Pěnkavčí vrch, Bouřný, Čihadlo a Suchý vrch, na jehož severní straně se nachází puklinová paledová jeskyně. Čedičové jsou Pětikostelní kámen a Pařez. Kozí hřbet vznikl na znělcové žíle pronikající granodioritem. Pískovec je zde na povrchu poměrně vzácný. Na pískovci je Milštejn se zříceninou hradu a skalní bránou, dále Čertova pláň s Jezevčím kamenem či kaňon Svitávky u Rousínova. Střední část hřbetu se Stožeckým sedlem dosahuje nejvyšší výšky na vrcholu Jedlové, dalšími vrchy pod 700 metrů jsou Tolštejn a Malý Stožec, dále čedičová Jelení skála a Stožec. Západní část nepřesahuje nadmořskou výšku 600 metrů a nacházejí se zde znělcové vrcholy Plešivec, Široký vrch a čedičová Spravedlnost. Na Vápenném vrchu byla tektonicky při lužickém zlomu vyzdvižena kra jurských pískovců a vápenců. Hvozdský hřbet ve východní části Lužického hřbetu je budován z velké části středoturonskými pískovci s průniky třetihorních sopečných hornin, které vytvářejí výrazné sopečné vrchy v západní části Hvozdského hřbetu. Vrcholy Hvozd, Plešivec, Sokol, na pískovcích vznikl také hřbet Zámeckého vrchu. Z pískovců jsou i vrcholové skály Krkavčích kamenů. Ve východní části jsou pozůstatky sopečné činnosti vzácnější, přesto se zde vyskytují ve formě Loupežnického vrchu a Liščí hory. Pískovce se výrazně uplatňují na Vraních skalách. Horní skály s mohutnými věžemi jsou cvičným horolezeckým terénem. Vedle nich horolezci využívají Popovu skálu a Pískový vrch. Klíčská hornatina má členitý reliéf s četnými vulkanickými vrchy, které tvoří kupy, kužely a ploché hřbety. K nejvýraznějším patří Klíč, Velký a Malý Buk, Velká Tisová a Sokol. Z čediče jsou Studenec, Zlatý vrch, Chřibský vrch, Ovčácký vrch nebo Střední vrch. Charakteristickým rysem sopečných vrchů jsou skalní stěny a srázy spolu s mohutnými suťovými poli. Území přetíná údolí horního toku Kamenice s kaňonem pod Pustým vrchem. Pískovec se na povrchu uplatňuje v okolí Jehly u České Kamenice. Chřibskokamenická kotlina je malá sníženina na Chřibské Kamenici, v pískovcové oblasti s ojedinělými sopečnými suky. Na německé straně se Žitavské hory strmě zdvihají ze Žitavské pánve s výškovým rozdílem až 500 metrů a pod Oybinem jsou rozdělené údolím potoka Goldbach. Nejznámějšími vrcholy v této oblasti hor s pískovcovými skalními městy jsou Töpfer, Ameseinberg a Oybin. Charakteristické jsou zde pískovcové skalní tvary, strmé kaňony či skalní věže. Znělec vytvořil vrcholy Luž, Hochwald, Jonsberg a Buchberg. Na německé straně mají Žitavské hory rozlohu necelých 43 km² a jsou považovány za rozlohou nejmenší německé pohoří. Vnímání Lužických hor v očích veřejnosti nesouvisí s hranicí geomorfologického celku Lužické hory, ani s administrativní hranicí CHKO Lužické hory. V obecném povědomí se do Lužických hor zahrnuje i oblast jižně od silnice I/13, lokality východně od Nového Boru s dominantou vrchem Ortelem a se skalním hradem Sloup. Naopak západní část Lužických hor, tedy území u Doubice a Krásné Lípy, již v očích veřejnosti patří k Českému Švýcarsku. I lokální webové stránky o Lužických horách mají značný přesah, propagují pod Lužickými horami například i Panskou skálu, která je geomorfologicky součástí Českého středohoří, Vlčí horu u Krásné Lípy a další turistická místa.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy.", "content": "Půdy se v Lužických horách vyznačují nízkou, řidčeji střední kvalitou. Zastoupeny jsou zde typy půd charakteristické pro oblasti s vyšší nadmořskou výškou a chladnějším klimatem. V pískovcových oblastech dominují podzoly a hnědozemě. Ve skalnatých oblastech a na příkrých svazích se místy vyskytují rankery na pískovcových sutích s vysokým obsahem humusu nízké kvality, se slabým", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Dle Quitta náleží česká část Lužických hor k mírně teplé oblasti MT2, která je charakteristická krátkým, mírným až mírně chladným, mírně vlhkým létem, krátkým přechodným obdobím a mírným jarem a mírným podzimem a suchou, normálně dlouhou zimou s mírnými teplotami, s normálně dlouhou sněhovou pokrývkou. Ve vegetačním období spadne průměrně 450 až 500 milimetrů srážek, v zimním období 250 až 300 milimetrů. Lužické hory představují výrazný povětrnostní předěl. Běžně se projevují rozdíly v počasí v témže čase na severních", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře po linii Popova skála – Hvozd – Luž – Pěnkavčí vrch – Jelení skála – Jedlová – Malý Stožec – Plešivec – Široký vrch. Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice pramenící u Jelení skály s hlavním přítokem Chřibskou Kamenicí, má u České Kamenice šířku čtyři metry. Toky, odvodňující východní část hor, jsou Šporka s pramenem východně od Polevska a Svitávka pramenící jako Zwittelbach na Buchtbergu u Jonsdorfu asi 1 km za státní hranicí, na které se nacházejí Kunratické rybníky. Boberský potok s pramenem u Nové Hutě a Heřmanický potok s pramenem pod Hvozdem jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy odvodňují menší potoky ústící do Nisy a jejího přítoku Mandavy. Vodním tokem s největším průtokem na severním českém podhůří je Lužnička, která pramení u Rybniště a do které se v Dolním Podluží vlévá Lesenský potok. V centrální části se nachází několik rybníků, mezi větší", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Z fytogeografického hlediska jsou Lužické hory řazeny do praesudetica, území s prvky hercynské květeny původem z Krušných hor a sudetské květeny z Jizerských hor a Krkonoš. Ve smrkových monokulturách při okrajích cest se hojně vyskytuje kapradina žebrovice různolistá. Dále zde roste náprstník červený pocházející ze západní Evropy. V podmáčených smrčinách najdeme sedmikvítek evropský. Na vrcholcích kopců a v suťových svazích na čedičovém či znělcovém podloží se vyvinuly květnaté bučiny a smíšené listnaté lesy podhorských poloh. V nich roste kyčelnice devítilistá, lýkovec jedovatý a hojná mařinka vonná. Porosty měsíčnice vytrvalé najdeme pod Studencem na ploše 6 ha. Na pískovcovém podloží se vyvinuly druhově chudší bikové bučiny s bikou bělavou. Unikátní je květena příkrých skalních stěn na Klíči, kde rostou relikty z doby ledové hvězdnice alpská, kapradinka skalní či česnek sibiřský. Na krystalických vápencích v západní části hor na Vápenném vrchu jsou orchidejové bučiny reprezentované okroticí bílou a červenou a kruštíkem širolistým. S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potenciálně přirozenou vegetaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které se vyskytují na většině území Lužických hor. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Jedle je však v dnešní době v Lužických horách vzácná. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, lilie zlatohlávek, árón plamatý, pitulník žlutý, kapraď samec, strdivka nicí, lýkovec jedovatý či samorostlík klasnatý. Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Vyskytují se zde též holé bučiny, na zemi se nachází pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace. Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy a údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem. Na jižních skalnatých svazích hory Klíč se zachoval řídký porost dubu zimního s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou, který patří mezi nejvýše položené teplomilné doubravy v Čechách. Louky a pastviny jsou v Lužických horách chudé, rostou v nich málo náročné druhy trav jako kostřava červená, psineček tenký. Louky v podhůří jsou druhově bohatší, na jaře na nich vyrůstají tisíce exemplářů prvosenky vyšší, někde doprovázené penízkem alpským, podél potůčků devětsilem bílým. Při okrajích lesů roste prstnatec májový, prha arnika a ojediněle vstavač mužský. V loukách u Kytlice se vyskytuje zplanělý šafrán jarní. V rašeliništích na úpatí Luže roste mezi rašeliníky a vstavačovitými také rosnatka okrouhlolistá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekosystémy.", "content": "Lesy se na území Lužických hor vyvíjely od konce poslední doby ledové, kdy na jejich území převládaly otevřené formace stepí a tundry. Přibližně 8300 až 7000 let před naším letopočtem nahradily chladnou step světlé březo-borové lesy. V nich borovici kleč vystřídala borovice lesní a břízu pýřitou bříza bělokorá. V zamokřených polohách se začaly vyskytovat vrby i náročnější dřeviny, například dub, jilm, lípa a líska obecná. V březo-borových lesích převažovala borovice, zastoupení bříz a vrb zůstávalo pod deseti procenty. V období 7000 až 6000 let před naším letopočtem byla průměrná teplota přibližně o 2 °C vyšší než ve 20. století a podnebí získalo kontinentální ráz. Ve světlých borových lesích se rychle začala šířit líska. V letech 6000 až 4000 před naším letopočtem byly srážky o 60 až 70 procent vydatnější než dnes, průměrná teplota byla o 3 °C vyšší než dnes a podnebí dosáhlo postglaciálního maxima. V Lužických horách i do nejvyšších poloh dosáhl smíšený dubový les, který zůstal na jižní straně Klíče dochován dodnes. Současně se začal šířit smrk a olše za silného ústupu borovice. Buk lesní a jedle bělokorá se v Lužických horách začaly rozšiřovat velmi zvolna v letech 4000 až 1250 před naším letopočtem. Jedle se do Lužických hor dostala z glaciálních refugií jihozápadně od Alp. Během této doby bukojedlové lesy obsadily většinu", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak původní domácí druhy ryb, například pstruh obecný f. potoční, lipan podhorní, střevle potoční, vranka obecná, hrouzek obecný, kapr obecný, lín obecný či štika obecná, tak i nepůvodní druhy ryb, například pstruh duhový, siven americký či amur bílý. Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech ve velmi špatném stavu. Příčiny tkví především ve výskytu kormorána velkého a v omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce nestačí. K drobným obyvatelům potoků patří ploštěnky, korýši, rak říční či blešivec potoční. V posledních letech se jejich stav zvýšil, v letních měsících je však ohrožován nízkým stavem vody v menších tocích. Ze savců jsou nejlépe přizpůsobeni vodnímu prostředí potoků rejsec vodní, rejsec černý a vydra říční. Z ptáků žijí v blízkosti vodních toků ledňáček říční, konipas bílý, konipas horský a skorec vodní. Lesy Lužických hor obývá pestrá paleta volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako jelen evropský či srnec obecný zde žije početná populace kamzíka horského a vzácněji", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Pro ochranu Lužických hor byla v roce 1976 vyhlášena CHKO Lužické hory, která má ovšem přesah do sousedních geomorfologických jednotek. Chráněná krajinná oblast má rozlohu 270 km², geomorfologická jednotka Lužické hory 199 km². Správa chráněné krajinné oblasti sídlí v Jablonném v Podještědí. V květnu 2017 bylo na území CHKO šestnáct maloplošných chráněných území, v nichž nejvýznamnější jsou národní přírodní rezervace Jezevčí vrch a národní přírodní památka Zlatý vrch, devět z nich jsou přírodními památkami a pět je přírodní rezervací. Řada dalších lokalit je", "section_level": 1}, {"title": "Člověk a kulturní využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Německá strana Lužických hor byla do roku 1635 součástí Českého království a byla spolu s celou Horní a Dolní Lužicí územní změnou vyplývající z Pražského míru předána do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I. Na území geomorfologické jednotky se nachází jen menší sídla. Na české straně je největším z nich město Chřibská v Chřibskokamenické kotlině, dále se zde nacházejí obce Doubice, Kytlice, Jiřetín pod Jedlovou, Mařenice a Krompach. V Sasku se v horách leží Waltersdorf, Jonsdorf, Oybin a Lückendorf. Zastavěná plocha měst se nachází na hranicích jednotky či již mimo geomorfologickou jednotku. Přes Lužické hory vedly již od pradávna obchodní stezky, známá je stará Pražská cesta, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí a u Milštejna se napojovala na Lipskou cestu ze Žitavy. V roce 1806 ji nahradila dnešní silnice číslo 9 přes Stožecké", "section_level": 2}, {"title": "Sklářství.", "content": "Činností, která od počátku osídlování ovlivňovala utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století, do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší objevená sklárna jak Lužických horách, tak i v celých Čechách, se nachází u silnice mezi Novou Hutí a Horní Světlou. Jedná se o lesní sklárnu z poloviny 13. století. Další sklárny postupně vznikly v okolí o několik desítek let později okolo osady Lesné, dále v okolí Rybniště a Vlčí hory. Lesní sklárny byly na jednom místě krátkou dobu, a to až do doby, než bylo vytěženo a spáleno všechno dřevo v okolí sklárny. Ve 14. století vznikly a zanikly hutě v okolí Horní a Dolní Světlé, Trávníku, Rozhledu a u přehrady Naděje. Další sklárny vznikly také v západní části hor u Doubice a v Kytlicích. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, jako letopočet jejího založení je uváděn rok 1414 a její existence je bezpečně doložena v roce 1514. Jedná se o údaje huťmistra, který v uvedeném roce potvrzoval svá práva k huti s tvrzením, že jeho předkové vlastnili sklárnu již sto let. Husitské války na počátku 15. století se negativně dotkly i sklářství v Lužických horách, po jejich skončení nastal jejich další rozvoj. Z lesních hutí postupně vznikaly sklářské dílny. Sklo bylo zdobeno malováním i vypalovanými barvami. V době renesance se nacházely v Lužických horách dvě velké sklárny, v Horní Chřibské v majetku rodu Friedrichů a v roce 1530 přibyla sklárna ve Falknově, kterou založil Paul Schürer. Rozvoj sklářství", "section_level": 2}, {"title": "Hornictví a hutnictví.", "content": "Nejstarší dochovaný údaj o hornictví v Lužických horách obsahuje listina saských knížat Ernsta a Albrechta z rodu Wettinů z roku 1474. O deset let později, v roce 1484, udělil král Vladislav II. rodu Šlejniců důlní privilegium. Opravňovalo je to zakládat důlní díla na panstvích Tolštejn a Šluknov. Na přelomu 15. a 16. století Šlejnicové rozvíjeli hornické podnikání v údolí Milířky. Zjištěn zde byl sfalerit, pyrit, malachit, chalkopyrit a hlavně stříbronosný galenit. Chalkopyrit a galenit byly předmětem těžby. Středověká těžba byla často povrchová v podobě těžních jam nebo kutacích rýh. Nepotřebná hlušina byla kupena v odvalu. Zásoby stříbrných rud v údolí Milířky byly ale rychle vyčerpány. V roce 1539 nechal", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Lužické hory nejsou na české straně spojovány s horolezectvím jako například Český ráj či Českosaské Švýcarsko. Horolezectví je významnější na německé straně hor, kde existuje přibližně 2000 horolezeckých cest. První zaznamenaný výstup v Lužických horách se uskutečnil v Oybině v roce 1837, kdy nejmenovaný polský artista přeskočil z oybinského kopce na sousední skálu \"Schluchtwächter\" a zanechal tam křížek se svým jménem. Přeskok byl zopakován až v roce 1965, oboustranně až v 80. letech 20. století. Prvním průkopnickým výstupem se stal výstup hrádeckých lezců Maxe Richtera a Gustava Jahna, kteří 10. listopadu 1875 vylezli na \"Hundsturme\" (Psí věže) nad údolím Bílého potoka, dnes označovaně jako \"Uhusteine\"", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Historie turistiky v Lužických horách sahá do 19. století, zpočátku byla vázána na německé spolky. Vznikla hustá síť značených stezek spolu s rozhlednami, restauracemi a jinými turistickými cíli. Po druhé světové válce došlo k dočasnému snížení návštěvnosti hor. Krásy a kvality regionu začali objevovat od 70. let 20. století hlavně chalupáři, kteří zároveň zachránili převážnou část cenných lidových staveb před chátráním a následnou devastací. Zájem o rekreační a turistické využití Lužických hor vzrůstal poměrně pomalu. Větší zájem o turistiku byl pozorován až po roce 1990. Nárůst návštěvnosti byl zaznamenán od počátku 21. století. Je to důsledek lepší finanční situace části obyvatelstva a zvýšených nároků na využití volného času. Mimo pěší turistiku se rozvíjejí geocaching, různé formy cyklistiky, závody v orientačním běhu, horolezectví, padákové létání a další formy leteckého sportu. Množí se i protiprávní motoristické aktivity, jízda na terénních motocyklech a čtyřkolkách. Ze zimních sportů se zvyšuje zájem o běžecké lyžování a zejména o sjezdové lyžování, které je podmiňováno budováním nových kapacit či rekonstrukcí stávajících. Mezi turisticky navštěvovaná místa patří zříceniny či zbytky hradů Tolštejn, Milštejn, Fredevald, vrcholy Luže, Klíče a velice navštěvovaná Jedlová, v jejímž okolí se nachází i zimní lyžařský areál. Další lyžařský areál je v Horním Podluží. U Jiřetína pod Jedlovou je štola Jan Evangelista, kde se těžilo stříbro. Dále stojí za zmínku Doubice a Zlatý vrch se sloupcovitou odlučností čediče. Horolezecké terény pro pískovcové lezení jsou ve východní části hor, v Císařském údolí a v okolí Horního Sedla, nejvýznamnějšími jsou Vraní skály, horolezci nazývané Krkavčí skály. Turistická informační střediska, kde návštěvník dostane informace o Lužických horách, jsou na české straně v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Kamenickém Šenově, České Kamenici, Krásné Lípě, Chřibské, Jiřetíně pod Jedlovou a ve Varnsdorfu. Žitavské hory v Německu propagují turistická informační střediska ve Waltersdorfu, Oybinu a Jonsdorfu. Oblast je známá podstávkovými domy, kříži a božími mukami, křížovými cestami, z nichž nejznámější je na Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou. V Lužických horách najdeme také památky spojené s druhou světovou válkou, například pomalu s přírodou splývající pohraniční pevnůstky. Byly budovány v letech 1937 až 1938 v době očekávaného napadení Československa německou armádou. Rozhledny jsou v Lužických horách v Česku na Jedlové a Studenci a v Německu na Hvozdu. Dne 19. dubna 2017 vzniklo v Novém Oldřichově přeshraniční společenství, které má spolu se sdružením Přírodní park Žitavské hory a německou Marketingovou společností Horní Lužice za úkol vytvoření destinace Přírodní park Lužické hory a propagaci Lužických hor jako významné turistické značky. Na německé straně hor se nacházejí skalní města, naučné stezky, rozhledny a skalní vyhlídky, obce a městečka s řadou muzeí a lidovou architekturou, kulturních, církevních památek, hradů či jejich zřícenin. Mezi navštěvované skalní útvary patří Kelchsteine (česky Kamenné číše) mezi Oybinem a Lückendorfem. Ze Žitavy do hor vede od roku 1890 Žitavská úzkorozchodná dráha, dodnes provozovaná s historickými parními lokomotivami. Dalšími turisty navštěvovanými místy jsou lázeňská střediska Jonsdorf s motýlím domem a Oybin se zříceninou stejnojmenného hradu a kláštera. Lyžařské středisko v Německu je pod horou Luž ve Waltersdorfu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužické hory () jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které jsou vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nacházejí se v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory sousedí na západě s Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také se Šluknovskou pahorkatinou, na východní straně s Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničují Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá \"\" (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu nejvyšším bodem na východ od Labe. Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovými pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, jež utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Hlavní hřeben Lužických hor tvoří 3 až 6 km široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. V hřebenu se uplatňují izolované dominanty rozložitých znělcových a trachytových, vzácněji čedičových kup spojené do málo výrazného hřebene. Druhou částí je Kytlická hornatina která má pestrý georeliéf. Tvoří ji vysoké geovertikály neovulkanických suků, hluboce zaříznutá kaňonovitá území a četné drobnější tvary zvětrávání a odnosu skalních hornin. Lužickými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, proto zde nejsou významnější vodní toky a plochy. Dle Quittovy klasifikace patří česká část Lužických hor do mírně teplé oblasti MT2. Nejvýznamnějším ekosystémem hor jsou lesy. Z pohledu ochrany přírody patří většina území Lužických hor do CHKO Lužické hory, malá část severně od České Kamenice se nachází v CHKO Labské pískovce. Na německé straně hor navazuje CHKO Žitavské hory (\"LSG Zittauer Gebirge\"). V Lužických horách je prapůvod českého sklářství a ve středověku zde byla bohatá hornická činnost. Lužické hory jsou hojně turisticky navštěvované, převážně na německé straně jsou skalní města s řadou horolezeckých cest, jsou zde zříceniny či zbytky hradů a bohatá lidové architektura prezentovaná hlavně podstávkovými domy.", "tgt_summary": "The Lusatian Mountains (; ; ) are a mountain range of the Western Sudetes on the southeastern border of Germany with the Czech Republic. They are a continuation of the Ore Mountains range west of the Elbe valley. The mountains of the northern, German, part are called the Zittau Mountains.", "id": 391177} {"src_title": "Cedilla", "tgt_title": "Cedilla", "src_document": [{"title": "Cedilla v evropských jazycích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Románské jazyky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Ve francouzštině platí to, co bylo řečeno na úvod o čtení písmene c. Skupiny ce a ci se tedy čtou [se] a [si]. Mají-li být skupiny hlásek \"ca\", \"co\", \"cu\" čteny jako [sa], [so], [su] (tj. chceme-li v nich zachovat výslovnost [s]), musejí být zapsány ça, ço, çu. Viz příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Španělština.", "content": "Španělština cedillu používala do 18. století, kdy od jejího používání upustila. Znak \"ç\" byl tehdy před písmeny \"e\" a \"i\" nahrazen jednoduchými písmeny z nebo c.", "section_level": 3}, {"title": "Portugalština.", "content": "I v případě portugalštiny platí to, co bylo řečeno o čtení \"c cédille\" ve francouzštině. Vkládáním cedilly se tedy \"měkčí\" původní výslovnost [k] na [s]:", "section_level": 3}, {"title": "Rumunština.", "content": "Cedillu ovšem najdeme také v dalším románském jazyce, v rumunštině, byť označovat toto znaménko za cedillu může být problematické, protože rumunská „cedilla“ (\"virgulă\", \"virguliță\", angl. \"comma below\") připomíná více čárku než háček. Rumunština cedillu nepoužívá pod písmenem c, nýbrž pod písmeny s a t. Znaky s cedillou mají následující podobu: ș (čte se „š“, např. \"șapte\" [šapte] = \"sedm\") a ț (čte se jako „c“, např. \"dicționar\" [dikcionar] = \"slovník\"). Cedilla by se za normálních okolností neměla písmene dotýkat. Rumunské jazykové sady byly až do roku 2007 neaktualizované a zcela běžná byla varianta s cedillou dotýkající se písmene (ş, ţ), případně mutace závisející na použitých písmech. V současných znakových sadách jsou již správné varianty dostupné, přestože jejich zobrazení není vždy validní.", "section_level": 3}, {"title": "Nerománské jazyky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lotyština.", "content": "V lotyštině, která patří do skupiny baltských jazyků, se cedilla pojí se znaky: ģ, ķ, ļ a ņ. Použití cedilly v těchto písmenech značí jejich palatalizaci. Zajímavé je, že cedilla je v případě malého písmene ģ umístěna nad ním a je převrácená o 180 stupňů z důvodu jeho větší čitelnosti. Velké písmeno Ģ má cedillu umístěnou opět pod sebou stejně jako ostatní písmena. V minulosti se cedilla v lotyštině používala rovněž v písmeně ŗ. Tento znak byl zrušen v dobách sovětské nadvlády nad Lotyšskem a po obnovení lotyšské nezávislosti v roce 1991 už nebyl znovuzaveden.", "section_level": 3}, {"title": "Albánština.", "content": "Rovněž v albánštině se používá znak Ç/ç, čte se jako [č].", "section_level": 3}, {"title": "Cedilla v ostatních jazycích.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Turečtina.", "content": "Turečtina cedillu napojuje na písmeno C/c (které se čte jako [dž]), čímž vznikne již známý znak Ç/ç, který ovšem čteme jako [č]. Dalším znakem s cedillou je písmeno S/s, čímž vzniká znak Ş/ş, který se čte jako [š]. Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Perština.", "content": "Perština a jí příbuzné jazyky mohou použít kromě zápisu arabským písmem rovněž zápis latinkou. V takovém případě používají cedillu pod písmenem r: ŗ.", "section_level": 2}, {"title": "Ázerbájdžánština.", "content": "Ázerbájdžánština má bohatou historii používaných písem. Od 7. století až do dvacátých let 20. století se používala arabská abeceda (nejprve měla 28 znaků, později 32 a nakonec 33). Od roku 1929 se používala latinka, které se v té době říkalo \"yanalif\" (= \"nová abeceda\"; přepisováno rovněž jako yañalif). Yanalif měl 30 znaků. V roce 1939 Stalin prosadil cyrilici o 32 znacích, která byla používána až do roku 1991. V tomto roce byla znovu zavedena latinka, která se některými znaky liší od verze používané v letech 1929-1939 a má celkem 34 znaků a je ze všech předchozích systémů zápisu nejvhodnější pro zachycení všech zvuků ázerbájdžánštiny. Znaky používající cedillu jsou stejné jak v cyrilické abecedě z let 1929-1939, tak v té, která se používá dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Tatarština a baškirština.", "content": "Moderní baškirština a tatarština jsou si podobné. Oba jazyky používaly do třicátých let 20. století arabské písmo. V roce 1923 začala baškirština používat upravenou arabskou abecedu, která byla o sedm let později nahrazena abecedou založenou na latince. Ta byla v roce 1938 nahrazena upravenou cyrilicí. V roce 2002 byla znovu zavedena abeceda založená na latince (\"yañi başqırt əlifbası\" = nová baškirská abeceda), která podobně jako v ázerbájdžánštině zavedla znak Ç/ç pro souhlásku [č] a Ş/ş pro souhlásku [š].", "section_level": 2}, {"title": "Turkmenština.", "content": "Rovněž turkmenština používá pro hlásku [č] znak Ç/ç a pro [š] znak Ş/ş. Do počátku 20. století se zapisovala arabským písmem, další historický vývoj je podobný jako u předchozích turkických jazyků, liší se od nich pouze datem zavedení latinky i cyrilice v první polovině 20. století:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cedilla či sedila (francouzsky „la cédille“) je diakritické znaménko. Jde o spodní háček, označující změnu výslovnosti. Používá se hlavně v románských jazycích. Ačkoli výraz pochází ze španělštiny (zdrobnělina slova „ceda“, tedy označení pro písmeno „zet“), nejvýraznější použití najdeme zejména ve francouzštině a portugalštině. Samotná španělština používá tento znak spíše okrajově (v převzatých výrazech) nebo regionálně (katalánština, baskičtina). Ve středověku se používala rovněž se samohláskami, dnes se používá prakticky jen pro modifikaci souhlásek. Nejreprezentativnější je případ písmene c, které s cedillou vypadá takto: ç. V románských jazycích se c následované písmeny i a e čte jako [s], zatímco před samohláskami a, o a u se vyslovuje jako [k]. Proto, když má být v těchto případech vysloveno [s], použije se právě ç (např. François). Cedillu nelze zaměňovat s ocáskem, vyskytujícím se v polštině, kde se používá ve znacích Ą/ą a Ę/ę. Ocásek zde vyznačuje nosovost dané samohlásky. Ocásek se navíc na rozdíl od cedilly píše směrem doprava. Cedilla se píše od písmene spíše doleva, někdy se způsob jejího zápisu charakterizuje jako „dolní polovina postaru psaného písmene \"z\"“, případně dolní polovina zmenšené číslice \"3\".", "tgt_summary": "A ' ( ; from Spanish), also known as ' (from Portuguese) or (from French), is a hook or tail ( ¸ ) added under certain letters as a diacritical mark to modify their pronunciation. In Catalan, French, and Portuguese, it is used only under the \"c\", and the entire letter is called, respectively, (i.e. \"broken C\"), , and (or , colloquially). It is used to mark vowel nasalization in many languages of sub-Saharan Africa, including Vute from Cameroon.", "id": 1588845} {"src_title": "Dusičnany", "tgt_title": "Nitrate", "src_document": [{"title": "Přírodní koloběh dusíku.", "content": "Rozkladem bílkovin a jiných dusíkatých sloučenin vzniká amoniak. Působením nitrifikačních bakterií dochází k jeho přeměně na dusitany, které se dále oxidují na dusičnany. Anorganické sloučeniny dusíku obsažené v půdě se stávají součástí rostlinných potravin. Do živočišných se dostávají z krmiva nebo záměrným přidáváním dusitanových a dusičnanových solí plnící funkci konzervace a stabilizace barvy masa.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah dusičnanů.", "content": "Mezi hlavní potravinové zdroje dusičnanů řadíme brambory, zeleninu a pitnou vodu. Vysoký obsah dusičnanů (nad 1000 mg/kg) se vyskytuje především v salátu, špenátu, endivii, ředkvičce, celeru, reveni a kukuřici, středně vysoký obsah mají brambory, brokolice, petržel, mrkev, lilek, květák, zelí, kapusta a česnek. Nízký obsah (pod 250 mg/kg) obsahují okurky, rajčata, hrách, cibule a růžičková kapusta. Významné zastoupení dusičnanů v ovoci mají zejména banány, melouny a jahody. Hlavní zástupci přídatných látek jsou dusičnan sodný (E 251) a dusičnan draselný (E 252)", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Pro dospělé osoby nejsou dusičnany v obvyklých koncentracích nebezpečné, jsou téměř netoxické, neboť se docela rychle dostávají z organizmu močí. Otrava vzniká v případě požití extrémní dávky. Mezi příznaky dusičnanové intoxikace patří žízeň, průjmy, koliky, excitace a křeče přítomné do 3 až 7 hodin po expozici. Činností bakterií v gastrointestinálním traktu může docházet k nepřímé toxicitě dusičnanů. Tyto bakterie snadno redukují dusičnany na dusitany, které svojí toxicitou vyvolávají vlastní otravu. Nejvyšší přípustná dávka je asi 3,5 mg/kg tělesné hmotnosti (kolem 245 mg). Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) v červnu 2017 stanovil přijatelný denní příjem dusičnanů na 3,7 miligramu na kilogram tělesné hmotnosti a den. Mezi další potíže způsobené příjmem dusičnanů se řadí inhibice růstového faktoru na úrovni hypothalamu a interference s metabolismem vitaminů A a E. Kompetitivní snížením příjmu jódu může způsobovat případný strumigenní účinek. Redukcí dusičnanů ve slinách mohou vznikat dusitany. Prostřednictví reakce nitrosace mohou za určitých podmínek reagovat dusitany s aminokyselinami za vzniku nitrosaminů. Vztah mezi příjmem dusičnanů a tvorbou NOC (N-nitrosloučeniny) podporuje několik studií. Doposud však nebyly předloženy přímé důkazy o souvislosti dusičnanů s karcinogenními účinky. V roce 2003, FAO/WHO Expert Committee on Food Additives prohlásili, že epidemiologické studie neprokázaly zvýšené riziko rakoviny s rostoucí spotřebou dusičnanů.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnany v pitné vodě.", "content": "Česká norma pro pitnou vodu uvádí pro obsah dusičnanů maximální povolené množství pro dospělého 50 mg/l, pro dítě 15 mg/l. V českých veřejných vodovodech se běžně vyskytuje 30 až 40 mg/l dusičnanů, individuální zdroje vody mívají obsah dusičnanů často i několikanásobně vyšší. Odstranit dusičnany běžnými mechanickými nebo uhlíkovými filtry na vodu není možné, je nutné použít speciální denitratační anex.", "section_level": 2}, {"title": "Význam dusičnanů v lidské stravě.", "content": "Navzdory výše zmiňovaným negativním efektům dusičnanů na zdraví přibývají důkazy o jejich zdravotní prospěšnosti. Redukcí dusitanů a dusičnanů ve formě nitritu, respektive nitrátu vzniká oxid dusnatý (NO). Ten ovlivňuje krevní tlak a cévní homeostázu. Přibývají důkazy o tom, že biologickou aktivitu NO mohou zlepšit dusičnany a dusitany. Tento jev způsobí vazodilataci, inhibici krevních destiček a tím se dusičnany a dusitany podílí na kardiovaskularním zdraví. Na základě výsledků několika studí vyplývá, že požití dusičnanů snižuje krevní tlak, a to u zdravých i hypertenzních pacientů. Další potenciální skupinou využívajících výhod působení dusičnanů, respektive dusitanů na dilataci cév jsou sportovci nebo lidé s vyšším fyzickým výkonem. Vzhledem k těmto působení na kardiovaskulární systém příjem dusičnanů v přiměřeném množství přináší zdravotní benefity. Bohatým zdrojem těchto látek je mimo jiné zelenina. Jejich množství kolísá a je ovlivněno klimatickými podmínkami, obecně je ale dobrým zdrojem dusičnanů v rámci zeleniny salát, ředkvičky, špenát, celer a cukrová kukuřice. Konzumace těchto plodin přispívá k prevenci kardiovaskulárních onemocnění a zlepšuje celkovou kondici kardiovaskulárního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnany alkalických kovů.", "content": "Tyto dusičnany jsou bílé, krystalické látky, rozpustné ve vodě. Lze je připravit reakcí kyseliny dusičné s příslušným hydroxidem. Při zahřívání se rozpadá na dusitan a kyslík, dle reakce (\"Me\" označuje prvek alkalického kovu):
2\"Me\"NO —→ 2|\"Me\"NO + O
Díky vzniklému kyslíku jsou tyto dusičnany dobrými oxidačními činidly. Tyto látky mají velký průmyslový význam.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan sodný.", "content": "Dusičnan sodný (NaNO) se triviálně nazývá chilský ledek. Je to bílá krystalická látka, vyskytuje se v přírodě v nerostu zvaném nitronatrit, avšak vyrábí se uměle. Své uplatnění nalézá v pyrotechnice i jako hnojivo. Vyrábí se reakcí oxidu dusnatého, oxidu dusičitého, kyslíku a uhličitanu sodného.
NO + NO + NaCO + O → 2 NaNO + CO
Laboratorní příprava spočívá v neutralizaci hydroxidu sodného kyselinou dusičnou dle následující rovnice:
NaOH + HNO → NaNO + HO
", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan draselný.", "content": "Dusičnan draselný (KNO), triviální název ledek draselný či sanytr. Tuto látku lze připravit z dusičnanu sodného, tento způsob výroby dusičnanu draselného se nazývá konverze. Laboratorně je možné ho vyrábět neutralizací hydroxidu draselného kyselinou dusičnou dle následující rovnice:
KOH + HNO → KNO + HO
Používá se jako draselné a dusíkaté hnojivo nebo jako sůl k nasolování masa Sanytr (E252). Dusičnan draselný je též nejvýznamnější složkou původního černého střelného prachu.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany kovů alkalických zemin.", "content": "Tyto ve vodě rozpustné látky při zahřívání tvoří oxid kovu a oxid dusičitý:
\"Me\"NO —→ \"Me\"O + NO
Tyto látky mají své uplatnění obvykle v pyrotechnice, skoro vůbec se neužívají jako hnojiva.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan vápenatý.", "content": "Dusičnan vápenatý, též zvaný vápenatý ledek (Ca(NO)). V čistém stavu je to bílá, krystalická látka rozpustná ve vodě. Připravuje se rozpouštěním uhličitanu nebo hydroxidu v kyselině dusičné. Používá se jako poněkud neobvyklé, vápenaté hnojivo.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan barnatý.", "content": "Dusičnan barnatý je ve vodě rozpustná látka se vzorcem Ba(NO). Díky barnatým iontům barví plamen do zelena, čímž se stává důležitou látkou pro pyrotechniku, zejména na zelený bengálský oheň.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan strontnatý.", "content": "Dusičnan strontnatý (Sr(NO))) barví plamen červeně a je proto součástí složí pro červený bengálský oheň. Mnohdy bývá nahrazován mnohem levnějším dusičnanem vápenatým, který nemá tak pěkné efekty jako dusičnan strontnatý.
Tato látka se vyrábí reakcí uhličitanu strontnatého s kyselinou dusičnou:
SrCO + 2HNO → Sr(NO) + CO + HO", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany přechodných kovů.", "content": "Tyto ve vodě rozpustné látky při zahřívání tvoří oxid kovu a oxid dusičitý:
\"Me\"NO —→ \"Me\"O + NO
Tyto látky se neužívají obvykle jako pyrotechnika ani hnojiva. Často se užívají v chemii na další syntézy.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan stříbrný.", "content": "Dusičnan stříbrný (AgNO). Nazývá se též \"lapis infernalis\" nebo pekelný kamínek. Vzniká reakcí stříbra s kyselinou dusičnou. Je bezbarvý a jako jedna ze dvou solí stříbra (společně s fluoridem) se rozpouští ve vodě. Užívá se v lékařství, chemii jako skupinové činidlo aniontů 2. třídy a je základem chemických procesů ve fotografii. Tato látka se vyrábí reakcí horké kyseliny dusičné s kovovým stříbrem.
3Ag + 4HNO → 3AgNO + 2HO + NO
Tato látka se užívá na analýzy halogenidových iontů. Reaguje s nimi za vzniku sraženin bílého chloridu, žlutého jodidu či světle žlutého bromidu stříbrného. Tato látka se při vystavení světlu rozpadá na kovové stříbro, díky čemuž se zabarvuje do šeda.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan měďnatý.", "content": "Dusičnan měďnatý, jehož vzorec je Cu(NO), je modrá, hygroskopická látka dobře rozpustná ve vodě. Vzniká reakcí mědi s kyselinou dusičnou. Je-li kyselina zředěná, probíhá reakce takto: 3 Cu + 8 HNO → 3 Cu(NO) + 2 NO + 4 HO S koncentrovanou kyselinou probíhá reakce takto: Cu + 4HNO → Cu(NO) + 2NO + 2HO", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan olovnatý.", "content": "Dusičnan olovnatý je bílá, hygroskopická látka, která se užívá na výrobu výbušného azidu olovnatého a tetraethylolova na zvýšení oktanového čísla benzínu a chromové žluti (chromanu olovnatého). Dnes se již olovnaté benzíny používají jen v několika zemích, z této látky se však stále vyrábí azid olovnatý a chromová žluť, která je však postupně omezována. Tato látka se vyrábí průmyslově rozpouštěním kovového olova v kyselině dusičné.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany s nekovovými kationty.", "content": "Tyto dusičnany mají místo atomu kovu v molekule jiný prvek či skupinu látek. Vlastnosti jsou pro každý dusičnan individuální.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan amonný.", "content": "Dusičnan amonný, též zvaný ledek amonný, je látka se vzorcem NHNO. Užívá se k výrobě výbušnin a hnojiv. Při žíhání se rozpadá na oxid dusný a vodu:
NHNO → NO + 2 HO
Vyrábí se exotermní reakcí amoniaku s kyselinou dusičnou či podvojnou záměnou síranu amonného a dusičnanu sodného:
NH + HNO → NHNO
(NH)SO + 2 NaNO → NaSO + 2 NHNO
Tato látka má průmyslový význam, zejména na výrobu rajského plynu.", "section_level": 2}, {"title": "Organické dusičnany.", "content": "Kyselina dusičná je schopna reagovat s alkoholy za vzniku esterů. Tyto látky mají na molekule navázanou skupinu NO, který se označuje předponou \"nitroxy\", ale je běžné se setkat s \"nitro\". Některé mají průmyslový význam, část má význam jako trhaviny a některé jsou důležitými biochemickými látkami. Část z nich lze vyrobit reakcí organické sloučeniny s kyselinou dusičnou za přítomnosti kyseliny sírové, nebo fosforečné (nelze tak připravit zejména 1,3,5-cyklotrimethylentrinitramin, jelikož reaguje s kyselinou sírovou i fosforečnou. Jako alternativa se v tomto případě užívá dusičnan amonný.) Zde je několik příkladů nitrátů:", "section_level": 1}, {"title": "Nitroglycerín.", "content": "Nitroglycerín (glycerol-trinitrát) je nažloutlá olejovitá kapalina, velice snadno exploduje při nárazech či zahřívání na vysokou teplotu, je důležitou látkou na výrobu trhavin, zejména dynamitu. Rovněž má význam jako lék na srdeční arytmii. Tato látka je jedovatá, při požití zužuje cévy, což může vyvolat ve velkých dávkách smrt. Vyrábí se nitrací glycerolu za přítomnosti kyseliny sírové:", "section_level": 2}, {"title": "Nitrocelulóza.", "content": "Nitrocelulóza, též „střelná bavlna“ je vysoce hořlavá látka, vzhledem podobná bavlně. Vyrábí se reakcí celulózy s kyselinou dusičnou za přítomnosti kyseliny sírové nebo fosforečné. Tato látka se užívá na výrobu bezdýmého střelného prachu a dříve na fotografie jako film. Při zapálení tato látka prudce shoří beze zbytku.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled dusičnanů.", "content": "Na následujících obrázcích je možno vidět vzhled některých dusičnanů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dusičnany (ledky, nitráty) jsou soli kyseliny dusičné, obsahují tedy aniont NO o molární hmotnosti 62,01 gramů na mol. Jelikož jsou bohaté na dusík, podstatná část vyrobených dusičnanů se užívá jako hnojiva. Tyto látky mají rovněž vlastnosti oxidačních činidel, proto se užívají v pyrotechnice, kupříkladu na výrobu střelného prachu aj. Dusičnany se vyskytují i v přírodě, existuje několik nerostů s dusičnany, avšak jejich těžba by nebyla schopna pokrýt celosvětovou spotřebu, proto se vyrábí uměle. Dusičnany jsou zastoupeny i v mořské vodě, viz mapu zastoupení. Nadměrné zastoupení dusičnanu v mořské vodě umožňuje život fytoplanktonu (například v oblasti Aljašky), nadměrné zastoupení ve sladké vodě (zejména jezerech) způsobuje množení řas a sinic. Téměř všechny dusičnany jsou ve vodě dobře rozpustné.", "tgt_summary": "Nitrate is an anion (negative ion) with the molecular formula ; or a salt with that anion. The name is also used for organic compounds that contain the nitrate ester functional group –. Nitrates are common components of fertilizers and explosives. Almost all nitrate salts are soluble in water. A common example of an inorganic nitrate salt is potassium nitrate (saltpeter). Removal of one electron yields the nitrate radical, also called nitrogen trioxide .", "id": 551983} {"src_title": "Obsazení Münsteru", "tgt_title": "Münster rebellion", "src_document": [{"title": "Události předcházející obsazení Münsteru.", "content": "Na přelomu let 1533–1534 bylo obyvatelstvo německého města Münsteru vzrušeno tím, že se neuskutečnila chiliastická proroctví Melchiora Hoffmanna týkající se konce světa, posledního soudu, příchodu Antikrista atp. Münster byl v těchto proroctvích označen za Nový Jeruzalém. Toto chiliastické hnutí bylo reakcí na situaci v Německu po nástupu reformace, vypuknutí řady selských povstání atp. V té době ve městě začal působit také extrémní novokřtěnecký kazatel Jan Matthys, který se pokusil vysvětlit důvody selhání Melchiorova proroctví nedostatkem shromážděných věřících, kterých mělo být 144 tisíc. Nápravou měla být očista druhým křtem. Datem pro příchod antikrista měly být Velikonoce roku 1534. Matthys prostřednictvím spolupracovníků toto tvrzení podpořil aktivním hlásáním této „zprávy“ po celém Německu. V lednu do Münsteru dorazili další dva významní novokřtěnečtí kazatelé z Nizozemí – Jan z Leidenu a Gert tom Kloister. V té době už měl Jan Matthys v Münsteru jeden a půl tisíce věrných, kteří se na rozdíl od ostatních, výrazně pacifistických novokřtěneckých komunit, nebránili použití zbraní pro „aktivní sebeobranu“. Münsterský biskup Franz z Waldecku dal město hlídat a příslušníky Matthysovy komunity zatýkat. Vliv novokřtěnců uvnitř města však rostl a byla jim přenechána část moci nad městem. Městskou radou byla vyhlášena absolutní svoboda víry. Díky tomu se do města začaly stěhovat davy novokřtěnců z celého širého okolí, především z Nizozemí, kde byli nejvíce pronásledováni. Biskup Waldeck začal proti novokřtěncům postupně sbírat vojsko a také sama komunita se začala připravovat na ozbrojený střet. 9. února došlo ke střetu s vojskem místního hejtmana Merveldta. Hrozící porážku však novokřtěnci zažehnali uzavřeným smírem. Novokřtěnci postupně vytvářeli na obyvatele města, kteří nebyli členy komunity, výrazný tlak. Koncem února „nabídli“ novokřtěnci nečlenům komunity tři možnosti: křest, okamžitý odchod z města nebo smrt. Následně město opustilo několik set lidí, přes 2000 lidí přijalo křest. Biskup Waldeck v té době vydal zákaz vozit do města jakékoli potraviny.", "section_level": 1}, {"title": "Velikonoční události.", "content": "Na Velký pátek, 5. dubna 1534, se v celém Münsteru rozezněly zvony a lidé očekávali konec světa a poslední soud, který však nenastal. Jan Matthys v očekávání apokalyptických událostí vyjel z bran města a byl s několika dalšími lidmi zabit biskupovými vojáky. V té chvíli začal jednat Jan z Leidenu, který pronesl sugestivní kázání a vyhlásil nové proroctví, podle něhož již před týdnem Jan Matthys v prorocké vizi předpověděl tento vývoj událostí a tvrdil, že Münster je předurčen jako místo a zdroj spásy.", "section_level": 1}, {"title": "Reorganizace města.", "content": "6. dubna provedl Jan z Leidenu reorganizaci města. Vytvořil „radu dvanácti“, která nahradila volenou městskou radu. Došlo také k ustavení společného majetku provázenému rozsáhlými konfiskacemi. Byly též zrušeny peníze a začal fungovat směnný systém. Veškeré zásoby a zbraně byly přísně evidovány a uloženy do společného skladu. Byly zrušeny veškeré říšské zákony. Jediným zákoníkem se stala Bible, ovšem vykládaná \"Sborem dvanácti\". Jan z Leidenu také prověřoval nově příchozí novokřtěnce a organizoval obranu města. Začalo docházet k tomu, že se jednotliví obyvatelé města začali vzájemně masivně osočovat z nedostatku víry. Obvinění řešil soud, který však velmi často končil vynesením trestu smrti i za značně mírné prohřešky, například za hašteřivost a klevetnictví. Došlo též k propuknutí obrazoborectví. V květnu 1534 se biskup Waldeck rozhodl k útoku na město. Útok však byl odražen. Počátkem června byla uzákoněna polygamie, neboť ve městě žilo zhruba pět tisíc žen a pouze dva tisíce mužů. Důvodem byla také snaha maximalizovat porodnost, aby bylo možné dosáhnout počtu 144 000 lidí očekávajících konec světa. Brzy došlo k tomu, že v Münsteru propukl téměř hon na mladé nevěsty. Provdávány byly i dívky, které byly ještě spíše dětmi. V polygamních domácnostech vyvstaly nové spory, které musela jako hlavní problém řešit \"Rada dvanácti\" během pravidelných soudů.", "section_level": 1}, {"title": "Posilování moci Jana z Leidenu.", "content": "Tyto konflikty byly příčinou neúspěšného červencového povstání proti Janovi z Leidenu. Výsledkem však bylo pouze posílení moci \"Rady dvanácti\" a velké množství popravených „viníků“. 25. srpna 1534 došlo k novému neúspěšnému útoku biskupových vojsk. To vedlo Jana z Leidenu k zdůraznění svých zásluh. V září roku 1534 se, údajně na boží pokyn skrze proroctví, nechal korunovat jako král Münsteru. Zatímco obležené město chudlo, „panovník“ a jeho dvůr si stále okázaleji užívali luxusu. V říjnu rozeslal Jan z Leidenu 27 „apoštolů“ šířit novokřtěnectví po německé říši. Existuje přitom předpoklad, že se tímto krokem zbavil svých možných protivníků. „Apoštolové“ byli za hranicemi města zpravidla zatčeni a následně popraveni. Vrátil se z nich jediný, který však nebyl popraven díky slibu, podle nějž měl tajně spolupracovat s biskupem Waldeckem.", "section_level": 1}, {"title": "Vzrůstající krize.", "content": "V obleženém městě začalo docházet k výraznému nedostatku potravin. Biskup Waldeck přitom postupně získával nové síly a pomoc. Jan z Leidenu proto začal vojákům za obranu města platit, přičemž tato nabídka byla adresována i biskupovým, město obléhajícím žoldnéřům. Někteří z nich se dokonce nechali přesvědčit a najmout. Do služby se ale také začaly hlásit ženy, ochotné bojovat za svou víru. Dne 2. ledna 1535 vydal Jan z Leidenu tzv. \"soubor artiklů\". Dokument upravoval brannou povinnost občanů a především tresty za prohřešky (například neuposlechnutí rozkazu nebo zběhnutí).", "section_level": 1}, {"title": "Zpřísnění blokády města.", "content": "Rozhodnutí o blokádě města v lednu potvrdil Říšský sněm. Již praktikovaná blokáda byla zpřísněna a nebylo možné ji, jak se to do té doby dělo, obcházet. Ve městě nastal hladomor. Potraviny byly rozdělovány po malých přídělech. Obyvatelé začali jíst maso zabitých koní, psů, koček a dokonce potkanů. Později údajně i maso příbuzných, kteří zemřeli hladem či následkem nemocí. Ti, kteří se rozhodli z města odejít (nebylo jim v tom již bráněno) byli hned za hradbami obléhateli zatčeni a popraveni. Na konci května muselo město opustit několik set žen a dětí. Biskupova vojska je tehdy sice zadržela, ale nechala žít. Tito uprchlíci navíc Waldeckovi poskytli cenné informace o situaci ve městě, které on využil při plánování útoku.", "section_level": 1}, {"title": "Dobytí města.", "content": "V noci 24. června 1535 Waldeckova vojska zaútočila a město se jim po několikahodinovém boji podařilo dobýt. Hned druhý den byly z města vyhnány přeživší ženy a děti, množství mužů bylo popraveno. Jan z Leidenu byl popraven až v lednu roku 1536 poté, co byl souzen a také po mnoha městech ukazován pro výstrahu. Na jeho popravu, která se konala v Münsteru, se přijelo podívat množství lidí. Jeho tělo a těla nejvěrnějších spolupracovníků byla vyvěšena v železných klecích (vyrobených speciálně za tímto účelem) a pověšena na věž kostela svatého Lamberta. Tyto klece jsou zde dochovány dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obsazení Münsteru (zvané někdy též \"Münsterská komuna\") se pod vlivem očekávání konce světa odehrálo v letech 1533–1535 v německém městě Münster. To bylo postupně ovládnuto novokřtěnci, vedenými nejprve Janem Matthysem a později Janem z Leidenu. Ten zde vybudoval nejprve čistě novokřtěnecké město s teokratickou vládou, vlastními pravidly, která se opírala o výklady Bible a vedla mj. k zavedení polygamie a zrušení soukromého vlastnictví. Postupně však vedlo také ke stupňujícímu se útisku obyvatel a růstu moci Jana z Leidenu, který se prohlásil králem města. Vlivem mnohaměsíčního obléhání města vojsky biskupa Franze z Waldecku ve městě nakonec nastal hladomor, město bylo dobyto a řada přítomných mužů včetně všech vůdců byla popravena.", "tgt_summary": "The Münster rebellion (, \"Anabaptist dominion of Münster\") was an attempt by radical Anabaptists to establish a communal sectarian government in the German city of Münster then under the large Prince-Bishopric of Münster in the Holy Roman Empire. The city was under Anabaptist rule from February 1534, when the city hall was seized and Bernhard Knipperdolling installed as mayor, until its fall in June 1535. It was Melchior Hoffman, who initiated adult baptism in Strasbourg in 1530, and his line of eschatological Anabaptism, that helped lay the foundations for the events of 1534–35 in Münster.", "id": 93446} {"src_title": "Litomyšl", "tgt_title": "Litomyšl", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Litomyšli se vztahuje k roku 981 v Kosmově kronice české (\"Lutomisl\"), která byla ale sepsána až ve 12. století. Tehdy měl stát na litomyšlském návrší strážní hrad střežící panství Slavníkovců a nedaleko procházející obchodní cestu evropského významu – tzv. Trstenickou stezku (jeho lokalizace není jasná, možná šlo o nedaleké hradiště Benátky). Po vyvraždění Slavníkovců roku 995 přešlo území do rukou Přemyslovců. Olomoucký biskup Jindřich Zdík pozval do Litomyšle v polovině 12. století řád premonstrátů a založil roku 1145 premonstrátský klášter Olivetská hora (lat. \"Mons oliveti\"). Premonstráti dosáhli vysoké úrovně hospodářské a kulturní, a tak byla Litomyšl povýšena roku 1259 na město. Znak města (stříbrná lilie na červeném poli) byla převzata právě ze znaku premonstrátů (zlatá lilie na modrém poli). Díky úspěšné premonstrátské kolonizaci a umístění Litomyšle mezi Prahou a Olomoucí založil Karel IV. v roce 1344 biskupství litomyšlské. V postavení litomyšlských biskupů působili např. Jan ze Středy, Albrecht ze Šternberka a Jan Železný. Po vypuknutí husitských válek bylo město společně s biskupským hradem při dvou kampaních v letech 1421 a 1425 dobyto. Osudným se mu stalo zejména vystupování Jana Železného proti Janu Husovi na kostnickém koncilu. Král Zikmund svěřil po skončení válečných událostí někdejší biskupské statky do zástavy Kostkům z Postupic. Ti na svém rozlehlém panství podporovali Jednotu bratrskou, jejíž stoupenci se proto mohli usazovat nejen v Litomyšli, ale i v Brandýse nad Orlicí, Ústí nad Orlicí a v Lanškrouně. Během vlády Kostků z Postupic vzniklo v Litomyšli v obvodu někdejšího biskupského návrší Nové město (vysazené někdy před rokem 1490) s vlastním ohrazením, náměstím a radnicí. Za účast ve stavovském odboji roku 1547 jim však bylo panství Litomyšl zkonfiskováno (poslední člen rodu, Bohuše III. Kostka z Postupic, závěr svého života strávil v domácím vězení na hradě v Brandýse nad Orlicí) a následujících pět let jej – na místě krále – spravoval hejtman Sebastián ze Schönaichu. V roce 1552 král Ferdinand I. Litomyšl na patnáct let zastavil Jaroslavovi z Pernštejna, který se však potýkal s vážnou finanční krizí a panství již v roce 1553 postoupil Václavu Haugvicovi z Biskupic. Teprve v roce 1567 se panství opět navrátilo do zástavního držení Pernštejnům. Jeho nový držitel Vratislav II. z Pernštejna působil jako nejvyšší kancléř Království českého a v roce 1555 se stal nositelem Řádu zlatého rouna. Nechal postavit litomyšlský zámek, jehož staviteli byli Giovanni Battista Aostalli a Ulrico Aostalli. Roku 1649 prodal Václav Eusebius Popel z Lobkovic (který jej dostal po smrti Frebonie Eusebie z Pernštejna) panství Trauttmansdorffům. Prostřednictvím sňatku se dostalo do vlastnictví Valdštejn-Vartenberkům a posledními majiteli byli po roce 1855 Thurn-Taxisové. V 19. století město ztrácelo na významu, zejména z důvodu vedení významných železničních tratí mimo město. Známým zůstávalo litomyšlské piaristické gymnázium. Ve městě v té době pobývala řada významných osobností, např. Božena Němcová, Alois Jirásek nebo August Sedláček. Významným dnem pro Litomyšl dodnes zůstává 2. březen roku 1824. Tehdy se v rodině sládka zámeckého pivovaru Františka Smetany a jeho ženy Barbory jako jejich 11. dítě a zároveň první syn narodil dnes světově známý skladatel Bedřich Smetana. Jeho odkaz od roku 1949 udržuje Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl. Dne 9. července 1929 město oficiálně navštívil prezident republiky T. G. Masaryk. Navštívil radnici, zámek a průmyslové firmy. Ve 20. století se město nejprve rozrostlo o vilové čtvrtě (Husova čtvrť), v 70. a 80. letech také o sídliště na jižním okraji města. Významným zaměstnavatelem se stala společnost Vertex. Město bylo rozděleno průtahem silnice I/35. Na přelomu století se město stalo známým podporou výstavby moderní architektury (zejména obytný komplex Za nemocnicí, rekonstrukce zámeckého pivovaru, atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a veřejný prostor.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký areál.", "content": "Celý zámecký areál je od roku 1999 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.", "section_level": 3}, {"title": "Správa.", "content": "Část Zahájí rozděluje část Litomyšl-Město na severní straně na dva díly. Nová Ves u Litomyšle a Pohodlí tvoří exlávu na jižní straně, protože je od zbytku města oddělují území obcí Benátky a Osík.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Litomyšli působí množství společností, mezi nejvýznamnější patří následující. V Nedošíně, na sever od centra, má svůj výrobní závod společnost \"Adfors\" patřící do koncernu Saint-Gobain, která se zaměřuje na výrobu průmyslových textilií, skleněných vláken a geomříží pro dopravní stavitelství. V jižní průmyslové zóně (podél silnice na Svitavy) sídlí Tiskárna H.R.G. a společnost \"Pfahnl\", dodavatel pekařských směsí a technologií. V sektoru zemědělství v Litomyšli podnikají firmy \"Rybářství Litomyšl\", která obhospodařuje 220 rybníků v Pardubickém kraji a \"Školky Litomyšl\", ta se zaměřuje na pěstování jehličnatých, listnatých i ovocných stromů a spolupracuje se Střední školou zahradnickou a technickou Litomyšl. Ve městě také sídlí stavební společnosti \"Profistav\" a \"SaM silnice a mosty Litomyšl\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční spojení.", "content": "Litomyšl leží na křížení těchto silničních tras:", "section_level": 2}, {"title": "Autobusové spojení.", "content": "Autobusové nádraží se nachází na křižovatce ulic \"Kapitána Jaroše\" a \"Mařákova\". Spojení nabízí jak do blízkého okolí (Svitavy, Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto, Choceň, Polička, Proseč), tak dálkové (Pardubice, Hradec Králové, Brno, Liberec, Jihlava). Po silnici I/35 jezdí četné autobusové linky včetně dálkových.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční spojení.", "content": "Železniční doprava ve městě má menší význam. Končí zde železniční trať Choceň – Litomyšl se zastávkami \"Litomyšl-Nedošín\", \"Litomyšl zastávka\" a \"Litomyšl\" (konečná stanice). Na dráze měla být v roce 2011 rozhodnutím kraje zastavena osobní doprava. Po protestech veřejnosti došlo pouze k jejímu zredukování. Česká Třebová potom leží na frekventovaných železničních tepnách č. 010 a 270 propojující Prahu, Pardubice, Olomouc a Ostravu, kde staví dálkové vlaky.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklobusy.", "content": "Od června do září v pátky, soboty, neděle a sváteční dny je návštěvníkům k dispozici cyklobus s okružní jízdou po česko-moravském pomezí: Od června do září v soboty, neděle a sváteční dny jezdí dva cyklobusy do Orlických hor:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Litomyšli se v minulosti držel silný svatojanský kult. Zpodobnění Jana Nepomuckého se nachází na vícero místech ve městě: V minulosti se též nacházelo: Poutní soše Panny Marie Litomyšlské z kostela Povýšení svatého Kříže byla zasvěcena 22. kaple svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena v letech 1674–1690. Donátorem této kaple byl nejvyšší komorník Jan Bedřich z Trauttmansdorffu. Kaple sv. Jiří u Litomyšle byla na konci 17. století velmi poškozena, a proto se místní lidé rozhodli prodat její zvon do Lochovic. Avšak paní z Lochovic prohrála zvon v kartách s krumlovskými, a tak zvon skončil v Českém Krumlově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litomyšl () je město v okrese Svitavy v Pardubickém kraji na české straně bývalé zemské hranice s Moravou. Je vzdálené 17 km severozápadně od okresního města Svitavy (přičemž až do roku 1960 bylo samo sídlem okresu) a 13 km jihozápadně od Ústí nad Orlicí. Litomyšl se rozkládá na ploše necelých 34 kilometrů čtverečních v centrální části Svitavské pahorkatiny na řece Loučné v nadmořské výšce 330 metrů. Do katastrální výměry Litomyšle spadají územně samostatné části Kornice, Nová Ves u Litomyšle, Pazucha, Pohodlí a Suchá. Žije zde  obyvatel. Název města pochází ze staročeského osobního jména Ľutomysl. Litomyšl získala městská privilegia v roce 1259 (potvrzeno 1263) od krále Přemysla Otakara II. jako poddanské město místního premonstrátského kláštera, jehož symbol lilie přejalo město do svého znaku. Vývoj města je úzce svázán s jeho vrchností – nejprve církevní (premonstrátský klášter, litomyšlské biskupství), později světskou (Kostkové z Postupic, Pernštejnové, Trauttmansdorffové, Valdštejnové-Vartenberkové, Thurn-Taxisové). Ve městě se narodila nebo působila řada předních osobností, mj. Bedřich Smetana, Alois Jirásek, Božena Němcová, Josef Váchal nebo Olbram Zoubek. Zámecké návrší i samo město nabízí spojení historické architektury (renesanční zámek na seznamu Světového dědictví UNESCO, barokní kostel Nalezení svatého Kříže a gotický kostel Povýšení svatého Kříže) s moderními uměleckými směry (revitalizace a projekty Josefa Pleskota). Ve městě se celoročně koná řada akcí a festivalů (Smetanova Litomyšl, Litomyšlské dny barokní tradice, ArchiMyšl, Gastronomické slavnosti M. D. Rettigové). Litomyšl je proto často označována jako „moderní historické město“.", "tgt_summary": "Litomyšl (; ) is a town and municipality, former bishopric and Latin Catholic titular see in the Pardubice Region of Bohemia, in the Czech Republic. It is east of Prague and has about 10,500 inhabitants. The château-type castle complex in the town centre is an UNESCO World Heritage Site.", "id": 2014535} {"src_title": "Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest", "tgt_title": "Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "První díl této série vypráví příběh Lorda Morglina Ironfista, který byl nucen uprchnout s několika málo loajálními vojáky za pomocí magického portálu ze své vlasti, kterou ovládl jeho bratranec Ragnar, jenž zavraždil Ironfistova otce a právoplatného krále. Po vstupu do portálu se ocitl v podivné, okouzlující a nepropádané zemi zvané Enroth. Nikdo jí však nevládne, ale mají na ní zálusk další tři vladaři: barbar Lord Slayer, královna čarodějek Lamanda a warlock jménem Lord Alamar. V kampani o deseti mapách Lord Ironfist postupně poráží všechny tři své oponenty a na území Enrothu zakládá vlastní říši, později známou jako Erathie. Hráč může v třech dalších kampaních dovést k vítězství i další tři strany konfliktu, ale dějová návaznost na další díly počítá pouze s vítězstvím Ironfista.", "section_level": 1}, {"title": "Herní mechanismus.", "content": "Heroes of Might and Magic se odehrává ve fantasy světě, obývaném středověkou civilizací a mýtickými a pohádkovými tvory. Ti tvoří hrdinovu armádu o počtu nejvýše pěti skupin jednotek a s její pomocí hráči poráží své oponenty. Hrdinové se boje neúčastní přímo, ale poskytují svým vojákům podporu v užívání magie a předávají jim své charakteristiky ze svých vlastností nebo z vlastností artefaktů, čímž je činí silnější než obvykle. Hrdinové s armádou provádí průzkum mapy, svádí bitvy s příšerami a s jinými hrdiny, obsazují města a doly a plní úkoly vedoucí k vítězství na mapě. Hlavním cílem je většinou dobytí všech nepřátelských her a porážka všech nepřátelských hrdinů. V některých mapách je cíl konkretizován například ve formě nalezení konkrétního artefaktu dříve než soupeř nebo obsazením určitého objektu. Všechny jednotky a budovy ve městě si hráč kupuje za suroviny, jichž je celkem sedm druhů. Základními surovinami je zlato, dřevo a kamení. Mezi vzácnější suroviny patří krystaly, drahokamy, síra a rtuť. Nejvíce jsou potřeba k výstavbě budov v závěrečných fázích, aby si hráč mohl koupit nejsilnější bojovníky, aby si hráč mohl postavit některé ze silnější nestvůr a bojovníků do své armády, nebo při stavbě kouzelnické věže, kde se hrdinové učí používat svá kouzla.", "section_level": 1}, {"title": "Národy.", "content": "V Heroes of Might and Magic má hráč k dispozici čtyři třídy měst a hrdinů. Každý typ města má své unikátní vlastnosti, přednosti a slabiny. Kromě výše uvedených jednotek se na mapách vyskytují i neutrální bytosti. Patří mezi ně lupiči, nomádi, duchové a džinové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heroes Might and Magic: A Strategic Quest (v překladu \"Taktický úkol\") nebo zkráceně Heroes of Might and Magic I nebo HoMaM I je počítačová hra žánru tahové strategie z dílen 3DO. Jedná se o vůbec první hru série Heroes of Might and Magic, která definovala její zaměření, jehož potenciál byl plně rozvinut v následujících dílech.", "tgt_summary": "Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest is a turn-based strategy game developed and published by New World Computing in 1995 for DOS. A spin-off of New World Computing's \"Might and Magic\" series of role-playing video games, the success of \"Heroes of Might and Magic\" led to a number of sequels. In 1996, NWC released an updated version of the game, ported to Windows 95. This new version included a map editor, random map generator, CD audio, and new scenarios. As a bonus, \"King's Bounty\" was also included on the CD.", "id": 980872} {"src_title": "Progress", "tgt_title": "Progress (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Kosmické lodi typu Progress o celkové délce 7,23 m, maximálním průměru 2,72 m a vzletové hmotnosti od 7 020 do 7 250 kg (včetně nákladu) tvoří tři části: Hermetizovaná sekce GO ogiválního tvaru o průměru 2,2 m, délce 3,15 m včetně stykovacího zařízení a s vnitřním prostorem 6,6 m³ slouží k uložení kusového nákladu, dopravovaného na kosmickou stanici. V přední části se nachází průlez uzavřený hermetickým poklopem a zakončený aktivním stykovacím zařízením. Na obvodu příruby jsou umístěny spojky pro propojení potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla, vzduchu pro klimatizační systémy stanice a elektrické konektory. V nehermetizované sekci OKD tvaru komolého kužele o maximálním průměru 2,1 m a délce 1 m jsou umístěny dvě nádrže s palivem, dvě nádrže s okysličovadlem, tlakové láhve s dusíkem a se vzduchem. Sekce PAO válcového tvaru o maximálním průměru 2,72 m a délce 3,1 m nese ve své válcové hermetizované části o průměru 2,1 m a délce 1,1 m řídicí, navigační a telekomunikační systémy. V přechodové části mezi PAO a OKD je umístěno 10 manévrovacích motorků. V zadní části je umístěn hlavní korekční motor o tahu 3,1 kN; další 4 manévrovací motorky a 10 trysek systému orientace spolu s nádržemi kapalných pohonných látek. Všechny motory pracují s hypergolickými (samovznítitelnými) kapalnými pohonnými látkami (asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý). Na vnějším plášti PAO je umístěn radiátor termoregulačního systému. Celková nosnost nákladní lodi činí od 2 300 do 2 600 kg, z čehož může být až 1 500 kg kusového nákladu v hermetizované sekci GO a 1 540 kg pohonných látek pro stanici a plynů pro klimatizační systém stanice. Výdrž lodi ve spojení se stanicí je 6 měsíců. Motorů nákladní lodi se obvykle využívá též ke korekcím oběžné dráhy stanice. Pro tyto korekce bývá k dispozici 185–250 kg paliva. Po splnění všech úkolů je nákladní loď naplněna odpadky a věcmi určenými k likvidaci, odpojí se od stanice a je navedena do atmosféry Země nad jižními oblastmi Pacifiku, kde shoří a její zbytky bez nebezpečí dopadnou na hladinu oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty lodi.", "content": "Kosmická loď Progress je průběžně zdokonalována. Existují tyto hlavní modifikace: Nejstarší varianta (Progress) byla používána pro zásobování sovětských kosmických stanic Saljut 6 a Saljut 7 a společně s Progressy-M též pro zajišťování provozu stanice Mir. V současné době jsou používány obě nejnovější modifikace, zvané Progress-M a Progress-M..M k zásobování Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Doposud bylo úspěšně vysláno 121 nákladních lodí typu Progress (červen 2009).", "section_level": 1}], "src_summary": "Progress (rus. \"Прогресс\"; \"„pokrok“\") je automatická nákladní kosmická loď odvozená z pilotované transportní lodě typu Sojuz. Do vesmíru je vynášena různými variantami nosných raket typu Sojuz. Výrobcem a provozovatelem je NPO Energija (НПО Энергия, nyní RKK Energija im. S. P. Koroljova), Kaliningrad (nyní Koroljov), Moskevská obl., RSFSR (SSSR).", "tgt_summary": "The Progress () is a Russian expendable cargo spacecraft. Its purpose is to deliver the supplies needed to sustain a human presence in orbit. While it does not carry a crew, it can be boarded by astronauts when docked to a space station, hence it is classified as \"crewed\" by its manufacturer. Progress is derived from the crewed Soyuz spacecraft and launches on the same vehicle, a Soyuz rocket. Progress has supported space stations as early as Salyut 6 and as recently as the International Space Station. Each year there are between three and four Progress flights to the ISS. A Progress remains docked until shortly before being replaced with a new one or a Soyuz (which will use the same docking port). Then it is filled with waste, disconnected, and de-orbited, at which point it burns up in the atmosphere. Due to the variation in Progress vehicles flown to the ISS, NASA uses its own nomenclature where \"ISS 1P\" means the first Progress spacecraft to ISS. Progress was developed because of the need for a constant source of supplies to make long duration space missions possible. It was determined that cosmonauts needed an inflow of consumables (food, water, air, etc.), plus there was a need for maintenance items and scientific payloads that necessitated a dedicated cargo carrier. Such payloads were impractical to launch with passengers in the restricted space of a Soyuz. As of 4 January 2020, there have been 165 Progress flights with three failures. All three failures have occurred since 2011.", "id": 2214535} {"src_title": "Salesiáni Dona Bosca", "tgt_title": "Salesians of Don Bosco", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Kongregaci založil italský kněz Jan Bosco v roce 1859 a pojmenoval ji k poctě svatého Františka Saleského (papež Pius IX. schválil regule řádu v roce 1874). V čele kongregace stojí \"rector major\" a generální shromáždění společnosti. V roce 1995 měla kongregace asi 17 000 členů a spravoval 1616 středisek ve 122 zemích světa. Existuje i ženská obdoba kongregace – tzv. salesiánky (oficiálně Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice). Heslem kongregace je latinské Da mihi animas, cetera tolle – česky \"Dej mi duše, ostatní si vezmi\". Sv. Don Bosco jím chtěl vyjádřit, že chce Bohu pomoci spasit lidské duše (zejména zanedbaných chlapců z ulic, jimž se věnoval), a je ochoten pro tento cíl obětovat všechno co má. \"\"Výraz „Da mihi animas, cetera tolle“ je modlitbou toho, kdo se obrací k Bohu v námaze, úsilí a apoštolátní výzvě vedené v jeho jménu a kdo se vzdává všeho, aby se mohl všem rozdat. Tato věta se nachází i ve Starém zákoně (Gn 14, 21): \"Dixit autem rex Sodomorum ad Abram da mihi animas cetera tolle tibi.\" (Vulgata; ve znění ČEPu \"\"Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“\"\"). Do Československa přišli salesiáni v roce 1924 (Šaštín, Slovensko), v roce 1927 je do Čech a na Moravu přivedli Ignác Stuchlý a Štěpán Trochta. V čele české provincie stojí od léta 2010 provinciál Petr Vaculík. V České republice salesiáni k 1. září 2014 provozovali 14 středisek mládeže (v Brně (2), Českých Budějovicích (2), Fryštáku, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Praze (2), Rumburku, Teplicích, Moravských Budějovicích a Zlíně), zřizovali prestižní nakladatelství pedagogické, psychologické a náboženské literatury Portál a vyšší odbornou školu Jabok v Praze, vydávali \"Salesiánský magazín\" a časopis pro děti \"Nezbeda\" a podíleli se významně na výuce na teologických fakultách Jihočeské a Palackého univerzity a vedení TV Noe.", "section_level": 1}, {"title": "Salesiánské symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádový znak.", "content": "Znak salesiánské kongregace představuje zářící hvězda, velká kotva, plamenné srdce symbolizují teologické ctnosti. Postava sv. Františka Saleského připomíná patrona řádu, v dolní části štítu je lesík (it. \"bosco\", \"boschetto\"), který symbolizuje zakladatele společenství. Vysoké hory znamenají Dokonalost, k níž mají směrovat kroky členů společnosti. Palma a vavříny po obvodu, objímající štít, jsou symbolem odměny vyhrazené těm, kteří svůj život zasvětili obětování a ctnosti. Heslo \"Da mihi animas, caetera tolle\", pak vyjadřuje ideál každého salesiána”.", "section_level": 2}, {"title": "Logo salesiánů.", "content": "Salesiánské logo vyjadřuje základní prvky preventivního systému Dona Boska. Znázorňuje:", "section_level": 2}, {"title": "Současnost salesiánů v ČR.", "content": "Salesiáni působí dnes na mnoha místech v ČR v duchovní správě, zakládají a spravují Salesiánská střediska mládeže (oficiální a používaná zkratka SaSM). Velkou tradici mají v litoměřické diecézi, kam je svého času povolal tehdejší biskup – také salesián, kardinál Štěpán Trochta. Ve farnostech působí jeden kněz, nebo i celá komunita řeholníků.", "section_level": 1}, {"title": "Farnosti v ČR spravované salesiány.", "content": "Vedle komunit působí salesiáni také samostatně na farách. Místy jejich působení je např. Jiříkov, Ostrava-Heřmanice a mnohé farnosti další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Salesiáni Dona Boska (též Společnost sv. Františka Saleského, \"Società Salesiana di San Giovanni Bosco\", \"Societas Don Bosco\", \"Societas S. Francisci Salesii\", zkr. S.D.B.) jsou významnou římskokatolickou kongregací, která se věnuje výchově mládeže. Už od 19. století také prostřednictvím misií, poskytování exercicií a výpomoc ve farní struktuře diecézí. V současné době patří k největším a nejvlivnějším řeholním společnostem, ať už jde o počet členů, nebo o počet členů ve vedení římskokatolické církve. V roce 2015 měla kongregace 15 270 členů (z toho 10 424 kněží). V roce 2016 bylo v jejích řadách 117 biskupů a devět kardinálů.", "tgt_summary": "The Salesians of Don Bosco (SDB), officially known as the Society of Saint Francis de Sales (), is a religious congregation of the Catholic Church, founded in the late 19th century by Italian priest Saint John Bosco to help poor children during the Industrial Revolution and named after Saint Francis de Sales, a 17th-century bishop of Geneva. The Salesians' charter describes the society's mission as \"the Christian perfection of its associates obtained by the exercise of spiritual and corporal works of charity towards the young, especially the poor, and the education of boys to the priesthood\". The women's institute is known as the Salesian Sisters of Don Bosco.", "id": 785644} {"src_title": "R-7 (balistická raketa)", "tgt_title": "R-7 Semyorka", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Raketa R-7 je jedenapůlstupňová (dvoustupňová) raketa s paralelním uspořádáním stupňů. První stupeň (někdy označovaný jako nultý nebo vzletový stupeň) tvoří čtyři boční kuželovité bloky označované jako bloky B, V, G, a D (podle druhého až pátého písmene azbuky), umístěné do kříže kolem druhého stupně, označovaného jako blok A. Ve všech blocích jsou používány čtyřkomorové vysokotlaké kapalinové raketové motory s otevřeným cyklem, s dodávkou komponent pohonných látek do spalovacích komor turbočerpadlovými agregáty. Do sestavy motorů prvního stupně RD-107 (výrobní typové označení 8D74) patří vždy po dvou pomocných řídicích tryskách, používaných k udržování směrové stability rakety a k řízení směru jejího letu; motor druhého stupně RD-108 (8D75) má tyto řídicí trysky čtyři. Jako kapalné pohonné látky se používá v obou stupních kerosin T-1 jako palivo a podchlazený kapalný kyslík jako okysličovadlo. Trup druhého stupně se nad bodem horního upevnění bloků prvního stupně mírně rozšiřuje. Paralelní uspořádání Koroljov zvolil z důvodu dosažení co nejmenší délky sestavené rakety, přičemž maximální průměr i délka jednotlivých bloků byla omezena požadavky na možnost přepravy dílů z výrobního závodu na bojová stanoviště železnicí. Jednotlivý díl rakety naložený na vagonu se musel vejít do průjezdového profilu sovětských železnic. Další výhodou je možnost vyhnout se startování motorů druhého stupně za letu, což je jeden z možných okamžiků selhání. Motory prvního i druhého stupně se zažehují pyropatronami ve všech 30 spalovacích komorách současně, a to přibližně 4 sekundy před vlastním vzletem rakety. Raketa je do okamžiku vzletu pomocí čtyřdílné rozklápěcí konstrukce zavěšena nad šachtou pro odklonění spalných plynů. Řízení R-7 bylo kombinované, využívalo palubního inerciálního měřicího systému, kombinovaného s dálkovým ovládáním radiotechnickými prostředky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Raketu vyvinula konstrukční kancelář OKB-1 (Opytno-konstruktorskoje bjuro, Опытно-конструкторское бюро ОКБ-1) v městečku Podlipki (nyní Koroljov), Moskevská oblast, pod vedením hlavního konstruktéra S. P. Koroljova. Prototypové exempláře byly vyrobeny v tajném závodě č. 88 (nyní RKK Eněrgija) v Podlipkách; sériová výroba byla později předána do Státního leteckého výrobního závodu č. 1 (Государственный авиационный завод № 1, nyní CSKB-Progress, ЦСКБ-Прогресс) v městě Kujbyšev (nyní Samara). Raketové motory pro raketu R-7 vyvinula a vyrobila konstrukční kancelář OKB-456 (nyní NPO Energomaš) pod vedením hlavního konstruktéra, akademika V. P. Gluška a řídicí systémy pak vědecko-výzkumný ústav NII-885 (Научно-исследовательский институт № 885, НИИ-885) řízený N. A. Piljuginem. Raketa byla teoreticky schopná dopravit bojovou hlavici o hmotnosti kolem 3 tun na vzdálenost 8800 km, přičemž rozptyl od bodu zacílení neměl převyšovat 5 km. Ve výzbroji Sovětské armády byla v létech 1959 až 1960, i když nebyly dokončeny všechny letové zkoušky; v roce 1960 byla nahrazena vylepšenou verzí R-7A. Konstrukční kancelář OKB-1 S. P. Koroljova zahájila práce na studiích mezikontinentální balistické rakety na základě rozhodnutí Rady ministrů SSSR ze dne 4. prosince 1950 v rámci projektu označovaného N-1. Po změnách zadání, způsobených požadavkem na vyšší nosnost této rakety, zadala Rada ministrů výnosem č. 956-4088 ze dne 20. května 1954 úkol OKB-1 vyvinout balistickou mezikontinentální raketu R-7. Projektové práce na ní byly ukončeny již 11. března 1955 a výrobní závod v Podlipkách přistoupil k výrobě prvních prototypů. První letové exempláře byly dopraveny na Bajkonur v lednu 1957. Přípravy prvního startu se protahovaly a tak k němu došlo až 15. května 1957; skončil však havárií a trosky rakety se zřítily asi 400 km od místa startu. Po dalších neúspěších se první úspěšný vzlet rakety uskutečnil 21. srpna 1957, raketa ulétla 6 314 km a maketa hlavice se rozpadla nad cílovou oblastí Kura na Kamčatce. Protože představitelé SSSR přislíbili vypuštění umělé družice v rámci tehdy probíhajícího Mezinárodního geofyzikálního roku a hrozilo nebezpečí, že USA vypustí svoji družici dříve než Sovětský svaz, připravil S. P. Koroljov jednoduchou družici kulového tvaru, označovanou jako PS (\"prostějšíj sputnik\", česky „nejjednodušší družice“) a jako nosnou raketu použil upravenou verzi balistické rakety R-7 s označením \"8K71PS\", později nazvanou \"Sputnik\". Úpravy spočívaly v odstranění těžké konstrukce pro upevnění bojové hlavice s termonukleární náloží a rádiového řídicího systému, což umožnilo raketě dosáhnout první kosmické rychlosti. Start dne 4. října 1957 se zdařil a na oběžnou dráhu se dostala první umělá družice Sputnik 1. Protože byla k dispozici pro případ havárie záložní raketa stejné modifikace, byla s její pomocí vypuštěna 3. listopadu 1957 druhá družice Sputnik 2. Paralelně s tím probíhaly ověřovací zkoušky vojenské verze. Přestože nebyly dokončeny, rozhodlo ministerstvo obrany SSSR ji zavést do výzbroje. Formálně se tak stalo 9. února 1959. Pro potřeby raketových vojsk byly zřízeny dvě vypouštěcí rampy na Bajkonuru a čtyři na nové základě vybudované poblíž městečka Pleseck v Archangelské oblasti na severu evropské části Ruska. Tato základna byla uvedena do plné bojové pohotovosti v říjnu téhož roku. V roce 1960 byl typ R-7 postupně stahován z výzbroje a nahrazován pokročilejší verzí R-7A s doletem až 12 000 km.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Na základě této rakety, respektive její vylepšené verze R-7A byly postupně vyvinuty další modifikace, které sloužily jako nosné rakety pro potřeby sovětské a později ruské a světové kosmonautiky:", "section_level": 1}], "src_summary": "R-7 () je výrobní typové označení první sovětské mezikontinentální balistické rakety, běžně známé pod přezdívkou \"Semjorka\" (, česky tedy sedmička). Vynesla 4. října 1957 na oběžnou dráhu první družici Země Sputnik 1. Vojenský index je 8К71. Kódové označení používané ministerstvem obrany USA je SS-6, v rámci vojenské složky organizace NATO (ASCC) byla nazývána kódovým jménem Sapwood. R-7 sice představovala ve své době špičku raketové techniky, ale byla zcela nevhodná pro vojenské nasazení vzhledem k tomu, že vyžadovala relativně dlouhou přípravu ke startu, rozsáhlé technické zázemí (výrobní závod na zkapalňování kyslíku ze vzduchu), velké montážní haly pro její přípravu a velkou vypouštěcí rampu na úrovni terénu, kterou nebylo možno skrýt před fotografickým průzkumem z vysokolétajících špionážních letadel (např. U-2 – sporné → 1. květen 1960) a později ani před fotografickými průzkumnými družicemi. V bojové pohotovosti na rampě i po dalších vylepšeních nemohla být udržována déle než jeden měsíc. Na druhou stranu po odstranění počátečních závad byla velmi spolehlivá a výkonná. Proto se stala základem pro vývoj celé řady různých nosných raket, které se používají v modernizovaných verzích dosud.", "tgt_summary": "The R-7 Semyorka () was a Soviet missile developed during the Cold War, and the world's first intercontinental ballistic missile. The R-7 made 28 launches between 1957 and 1961, but was never deployed operationally. A derivative, the R-7A, was deployed from 1959 to 1968. To the West it was known by the NATO reporting name SS-6 Sapwood and within the Soviet Union by the GRAU index 8K71. In modified form, it launched Sputnik 1, the first artificial satellite, into orbit, and became the basis for the R-7 family which includes Sputnik, Luna, Molniya, Vostok, and Voskhod space launchers, as well as later Soyuz variants. The widely used nickname for the R-7 launcher, \"Semyorka\", means \"the 7\" in Russian.", "id": 863827} {"src_title": "Sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc)", "tgt_title": "Holy Trinity Column, Olomouc", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budování morových sloupů se rozšířilo především po Tridentském koncilu a je tedy jedním z výrazných rysů baroka. Jako jejich základní model sloužil sloup na Piazza Santa Maria Maggiore v Římě, vztyčený roku 1614. Jako díkuvzdání za ukončení morové epidemie v Olomouci byla původně navržena stavba Mariánského sloupu na Dolním náměstí. Jeho staviteli Václavu Renderovi, kamenickému mistru a císařskému privilegovanému architektu, se však nezdál dostatečně honosný, a proto přišel s myšlenkou postavit na sousedním Horním náměstí sloup další, mnohem velkolepější. Svou vůli prosadil i u městské rady, vypracoval projekt a pomohl ho financovat. Olomoucký trojiční sloup se stal vrcholným dílem několika umělců a řemeslnických mistrů, ovšem nepřinesl jim mnoho štěstí. První, kdo zemřel již během jeho stavby, byl právě Václav Render, který stihl postavit jen první patro. V souladu s jeho vůlí pak byl na dostavbu sloupu věnován veškerý majetek, který po své smrti zanechal. Ani jeho následovníkům Františku Thoneckovi, Janu Václavu Rokickému a Augustinu Scholtzovi nebylo souzeno vidět sloup hotový. Stavbu nakonec dokončil Rokického syn Jan Ignác. Velkolepou sochařskou výzdobu započal Filip Sattler. Po jeho smrti na něj navázal Ondřej Zahner a, než zemřel, stačil během 7 let vytvořit 18 soch a 9 reliéfů. O něco šťastnější byl zlatník Šimon Forstner, který vytvořil pozlacené měděné sochy Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí Panny Marie. Své dílo se mu podařilo dokončit, ovšem práce na sochách, při níž používal toxické sloučeniny rtuti, mu zcela podlomila zdraví. Sloup se po svém dokončení v roce 1754 stal pro Olomouc zdrojem ohromné hrdosti, protože všichni lidé podílející se na jeho tvorbě byli občany města. Sloup byl 9. září 1754 vysvěcen za velké slávy, jíž se zúčastnila také císařovna Marie Terezie se svým manželem Františkem I. Štěpánem Lotrinským, jak je také dáno všem na vědomí na jednom z chronogramů (viz níže). O pouhé čtyři roky později, když byla Olomouc obléhána Pruskou armádou, byl sloup Nejsvětější Trojice několikrát zasažen koulemi z pruských děl. Olomoučtí občané se bez ohledu na možné nebezpečí vydali v procesí žádat pruského generála, aby jeho vojáci na monument nestříleli. Generál James Keith vyhověl jejich přání, a tak byl sloup dalších škod ušetřen. Brzy po válce byl opraven a do jeho dříku byla zasazena napodobenina dělové koule, která na tuto událost upomíná dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Sloupu dominují pozlacené měděné sochy Nejsvětější Trojice doprovázené archandělem Michaelem na vrcholu a Nanebevzetí Panny Marie na dříku pod nimi. Základna sloupu, tvořená třemi patry, je obklopena dalšími 18 sochami svatých a 14 reliéfy ve zdobných kartuších. Na nejvyšším patře stojí svatí spojení s pozemským životem Ježíše – rodiče jeho matky svatá Anna a svatý Jáchym, jeho nevlastní otec svatý Josef a svatý Jan Křtitel, který připravoval jeho příchod – a spolu s nimi svatý Vavřinec a svatý Jeroným, kterým byla zasvěcena kaple na olomoucké radnici. Tři reliéfy zastupují tři křesťanské ctnosti Víru, Naději a Lásku. Patro pod nimi je věnováno moravským světcům svatému Cyrilu a svatému Metoději, kteří roku 863 přišli šířit křesťanství na Velkou Moravu (svatý Metoděj se stal moravským arcibiskupem), svatému Blažeji, jemuž byl zasvěcen jeden z hlavních olomouckých kostelů, a patronům Čech svatému Vojtěchu a svatému Janu Nepomuckému, jejichž kult byl i na Moravě velice silný. Na nejnižším patře lze vidět postavy svatého Mořice a dalšího českého patrona svatého Václava, jimž byly zasvěceny dva významné olomoucké chrámy, rakouského patrona svatého Floriána, který byl také vnímán jako ochránce proti různým neštěstím, především požáru, svatého Jana Kapistránského, který dvakrát město navštívil, aby v něm kázal, svatého Antonína, člena františkánského řádu, který v Olomouci vlastnil významný klášter při kostele Neposkvrněného početí Panny Marie, a svatého Aloise Gonzagu, patrona studentů, jehož socha měla manifestovat, jak velmi si Olomouc váží své univerzity. Mezi těmito sochami jsou vytesány reliéfy dvanácti apoštolů. Na spodním patře je 12 soch světlonošů (luciferů).", "section_level": 1}, {"title": "Socha Jana Sarkandra.", "content": "Posledním chybějícím svatým v tomto výčtu je svatý Jan Sarkander, jehož socha (s lilií jako symbolem čistoty) stojí na druhém patře. Jan Sarkander byl kněz umučený k smrti na počátku třicetileté války, protože odmítl porušit zpovědní tajemství. Rozhodnutí umístit sem jeho sochu bylo ve své době výjimečné a porušovalo tradici, protože Sarkander ještě nebyl svatořečen a dokonce ani blahoslaven, což mohlo vést k problémům se Svatým stolcem. Avšak jeho kult mučedníka zde byl natolik silný, že se tvůrci sloupu rozhodli toto riziko podstoupit. Sarkander byl blahoslaven až roku 1859 a svatořečen roku 1995 při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. v Olomouci.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní kaple.", "content": "Uvnitř sloupu je také malá kaple s reliéfy znázorňujícími Kainovu oběť části své úrody, Ábelovu oběť prvorozených jehňat, Noeho první zápalnou oběť po potopě, Abrahámovu oběť Izáka a jehněte a Ježíšovu smrt na kříži. V pozadí tohoto reliéfu lze vidět města Jeruzalém a Olomouc. V minulosti se v kapli konaly bohoslužby, z důvodů miniaturního prostoru byl v kapli jen kázající kněz, věřící stáli venku okolo sloupu. Díky zvláštní konstrukci oken ve sloupu a akustice bylo knězovo kázání slyšet na velké části náměstí. Pod jednou z desek podlahy je ukrytý tajný otvor, který ústí do chodby, která vede vně bývalé olomoucké pevnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nápisy.", "content": "Na sloupu se nacházejí čtyři latinské nápisy s chronogramy. Zvýrazněná písmena v jejich textu označují římské číslice, jejichž součet dává dohromady číslo 1754, tj. rok dokončení sloupu.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurátorské zásahy.", "content": "Povrchové restaurátorské zásahy proběhly v letech 1834, 1879, 1926 a 1972–1975. V letech 1997-1998 proběhl komplexní restaurátorský průzkum, který vyústil v rozsáhlý restaurátorský zásah v letech 1999–2001. Tento poslední zásah byl dosud nejdůkladnější a dočasně při něm byly sejmuty i některé části sousoší. Odborníci se dohodli na povinných průběžných revizích sloupu jednou za 5 let s tím, že v případě drobného zásahu použijí speciální tmel na barevné doladění. V noci z 22. na 23. května 2008 neznámý vandal na sloupu uvolnil jednu pískovcovou vázu, další utrhl, poškodil dva pozlacené plameny a dva ukradl. Odhadovaná škoda činila 100 000 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Význam sloupu v současnosti.", "content": "Sloup dosahuje výšky 35 metrů, což ho činí největším sousoším v České republice. Od roku 1995 je společně s Mariánským sloupem a se souborem barokních kašen podle nařízení vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 \"o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky\" řazen mezi národní kulturní památky. V roce 2000 byl zařazen mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO pod názvem „Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci“ jako „jedno z vrcholných děl středoevropského baroka“. Dle hodnotící zprávy Mezinárodní rady pro památky a sídla ICOMOS splňuje následující kritéria:", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní známky.", "content": "Co se českých poštovních známek týče, olomoucký sloup Nejsvětější Trojice je vyobrazen spolu s městskou radnicí na 8korunové známce z roku 1993 (návrh Jiří Bouda, rytina Bohumil Šneider), samostatně pak na 14korunové známce z roku 2002 (návrh Antonín Odehnal, rytina Václav Fajt).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci je monument postavený ke slávě Boží v letech 1716 až 1754. Jeho hlavním účelem byla okázalá oslava katolické církve a víry, částečně vyvolaná pocitem vděčnosti za ukončení moru, který na Moravě udeřil v letech 1714 až 1716. Vzhledem k tomu, že všichni umělci a řemeslničtí mistři, kteří na sloupu pracovali, byli olomouckými občany, byla stavba sloupu rovněž chápána jako výraz lokálního patriotismu. 35 metrů vysoký sloup představuje nejvyšší sousoší České republiky a jeho součástí je i malá kaple. Od roku 1995 je společně s Mariánským sloupem a barokními kašnami národní kulturní památkou a v roce 2000 byl, jakožto jedno z vrcholných děl středoevropského baroka, zařazen mezi světové dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "The Holy Trinity Column in Olomouc, in the Czech Republic is a Baroque monument (Trinity column) that was built between 1716 to 1754. The main purpose was to celebrate the Catholic Church and faith, partly caused by feeling of gratitude for ending a plague, which struck Moravia (now in the Czech Republic) between 1713 and 1715. The column was also understood to be an expression of local patriotism, since all artists and master craftsmen working on this monument were Olomouc citizens, and almost all depicted saints were connected with the city of Olomouc in some way. It is the biggest Baroque sculptural group in the Czech Republic. In 2000 it was inscribed on the UNESCO World Heritage List as \"one of the most exceptional examples of the apogee of central European Baroque artistic expression\".", "id": 213304} {"src_title": "Milada Horáková", "tgt_title": "Milada Horáková", "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Narodila se na Královských Vinohradech (dnes Praha 2-Vinohrady) v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence, a tedy protirakouským postojům. Měla tři sourozence, dva z nich – starší Marta a mladší Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra (provdaná Tůmová), o kterou se Milada po předčasné smrti matky také starala. Ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala roku 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926. V roce 1923 těžce onemocněla rodině osudovou spálou, díky svému mládí však nemoci nepodlehla a přežila. Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností ŽNR.", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Krátce po ukončení studia se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma, kterého znala již ze studií. Horák byl redaktorem Československého rozhlasu, koncem první republiky jeho programovým ředitelem. Díky němu pak hluboce věřící Horáková přestoupila i se svými rodiči od římsko-katolické církve k Českobratrské církvi evangelické. V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana. Od roku 1929 byla členkou Československé strany národně sociální (ČSNS), ačkoli těžiště její činnosti byla nestranická Ženská národní rada (ŽNR): angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě, neboť staré zákony musely být podřízeny nové ústavě republiky z roku 1920, kde byla zakotvena rovnost. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku, na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen. Jako socialistka byla také aktivní v otázkách solidarity, a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení. Byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků. Této činnosti se věnovala i profesionálně. Nastoupila na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu pod někdejšího vedoucího Petra Zenkla, později se stala nejmladší vedoucí odboru pro mládež. Cestovala za účelem rozšíření obzorů do Anglie, Francie a SSSR, o bolševickém Rusku tak neměla žádné iluze, zvládala angličtinu, francouzštinu a němčinu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V roce 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši, a Horáková proto musela odejít ze zaměstnání. Skrze ŽNR organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí, ale po Mnichovské dohodě v roce 1938 i českým uprchlíkům z pohraničí ČSR. Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, avšak za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová starší. Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou na Kobyliské střelnici. Z Malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku), v blízkosti Dachau, kde ji osvobodila americká armáda.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období nástupu socialismu.", "content": "Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s prezidentem Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do vedení své obnovené strany ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také ŽNR pod novým názvem Rady československých žen (RČŽ), kde se stala předsedkyní; spolu se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 ženský časopis s názvem Vlasta (jako nejprodávanější periodikum pro ženy vychází dodnes). Dále byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR. V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Zemi české a byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty.", "section_level": 1}, {"title": "25. února 1948 – 27. září 1949.", "content": "V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo, a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr-zástupce ČSNS. Jako předsedkyně prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru. Druhého dne však byla Horáková vyloučena, vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná a RČŽ do akčního výboru vstoupila. Následně byla Milada Horáková vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce proklamativně i z těch, kde členkou nebyla. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu na protest proti jejich jednání, shodou okolností právě v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů. Horáková se dostala do hledáčku jako vhodný kandidát pro akci StB „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o odvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování a proces.", "content": "StB při vyšetřování nechvalně proslula svými brutálními metodami výslechů a vynucených přiznání. Za účasti sovětských poradců užívala StB jak fyzického násilí, jako bylo bití, nedostatek potravy, nucené bdění, zima, stísněné místnosti, případně narkotik (archivně doloženo u Anastáze Opaska), tak psychického týrání a vydírání vedoucích ke ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci. Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“ (pětičlenné „direktorium“ byla shodou okolností vláda Sibiře, podporovaná československými legionáři před tím, než se tam Kolčak zmocnil vlády). Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání. Tyto popravy byly první hromadnou justiční vraždou nového totalitního komunistického režimu a předznamenaly, jak bude nastávající proces se skupinou doktorky Milady Horákové vypadat. Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii. Obzvláště doktorka Horáková, která byla vyslechnuta první den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory (v pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci). Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se Milada Horáková otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o sebe a o svoje děti a podpisovali rezoluce požadující trest smrti pro Miladu Horákovou. Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové (se známým obratem „...taková Horáková pracovala v podzemí...“) proběhly poslední řeči všech odsouzených, která byla médiím cenzurována. Milada Horáková se statečně postavila za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let. V té době, 16. června 1950 v časných ranních hodinách, byla na Pankráci vykonána poprava studenta přírodovědecké a právnické fakulty Univerzity Karlovy Veleslava Wahla za propagaci Masarykových myšlenek (rozvracení „lidově demokratické“ republiky a velezradu). Ten byl zatčen dva týdny před dr. Miladou Horákovou dne 12. září 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Účast sovětských poradců.", "content": "Následný vykonstruovaný monstrproces byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov), kteří měli zkušenosti z podobných politických procesů v Sovětském svazu. Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako už předtím gestapu, zlomit nepodařilo. Přítomnost sovětských poradců potvrzuje vedoucí skupiny vyšetřovatelů StB v Ruzyni Milan Moučka: „Ano, pracoval jsem s nimi, ale neznám ani jedno jediné jméno.“ Rozpovídal se o tom, jak oni byli jeho učitelé, jak vedli vyšetřovatele při výsleších tzv. skupiny Horákové. I když – připomíná – sovětští poradci nebyli přímo přítomni u výslechu, ale on, Moučka, jim pouze nosil protokoly a oni je opravovali a určovali taktiku, jak dál.", "section_level": 2}, {"title": "Justiční vražda.", "content": "Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažily svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal. Ve dnech 24.–27. června 1950 napsala Milada Horáková v cele smrti deset dopisů, o jejichž existenci se veřejnost dozvěděla až po roce 1989 (sametová revoluce). Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy dne 27.6. 1950 ve 2:30 hodin ráno. V něm mimo jiné prohlásila: Poprava Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Jejím katem byl mistr popravčí Vladimír Trunda. Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením bez klasické oprátky. Odsouzeným bylo nasazeno škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za spoutané nohy. Horáková se udusila téměř po patnácti minutách od zahájení popravy. Ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nebyly pohřbeny a dosud nebyly nalezeny. Po kremaci byly převezeny do prostoru pankrácké věznice, kde komunistická moc schovávala před veřejností ostatky stovek odpůrců režimu patrně proto, aby se pohřeb nemohl změnit v protirežimní manifestaci. V šedesátých letech, kdy už bylo uren ve skladu příliš, byly rozvezeny po menších počtech na různé hřbitovy. Některé urny byly úmyslně zničeny (např. Václav Švéda, Zbyněk Janata ze skupiny bratří Mašínů, neboť „jejich spolupachatelé svobodně žili v USA“). Justiční vražda provedená na Miladě Horákové vyvolala velký mezinárodní ohlas, např.:", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Manžel Ing. Bohuslav Horák se po úniku ze zatčení dva měsíce skrýval v okruhu své evangelické církve. Protože žít v ilegalitě bylo velmi rizikové, 1. prosince 1949 se mu podařilo uniknout do Západního Německa, kde žil v táboře Valka. Roku 1951 získal povolení k vystěhování se do USA, a to i přes komplikaci v podobě faktu, že ještě před emigrací podal přihlášku do KSČ. Ve Spojených státech nakonec v roce 1976 zemřel. Dcera Jana (později provdaná Kánská) byla vychována na přání matky u sestry Věry, příjmením Králové-Tůmové. Nemohla však studovat, v roce 1968 ovšem dostala vystěhovalecké vízum a odjela za otcem do USA. Sestra Milady Horákové Věra se po roce 1989 aktivně podílela na činnosti Masarykova demokratického hnutí, od jehož předsednictva pro ni převzala Čestnou medaili TGM za věrnost jeho odkazu až do poslední chvíle svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Během svého života byla silně ovlivněna myšlenkami T. G. Masaryka a později i Edvarda Beneše. Z těchto idejí plynul její nekompromisní boj za demokracii a odpor vůči totalitám.", "section_level": 1}, {"title": "In memoriam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rehabilitace.", "content": "Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990. Dne 11. září 2008 byla bývalá a poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová-Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě. V den 21. prosince 2010 udělil prezident Václav Klaus Brožové-Polednové milost. Její udělení bylo vysvětleno tím, že prezident „přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu.“", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Roku 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu. V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou \"Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem zločinů komunismu\" Medaile svobody. 26. října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání. Dne 2. ledna 2020 udělila slovenská prezidentka Zuzana Čaputová Řád bílého dvojkříže I. třídy JUDr. Miladě Horákové in memoriam za mimořádné zásluhy o Slovenskou republiku, rozvoj a ochranu demokracie, lidských práv a svobod.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice.", "content": "Ulice či náměstí Milady Horákové se nachází ve více českých městech.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "2. listopadu 2017 byl do českých kin uveden dlouho připravovaný, životopisný a historický film o Miladě Horákové s názvem \"Milada\". Ten získal dva České lvy, za kostýmy a masky. Hlavní roli ztvárnila izraelská herečka Ayelet Zurerová.", "section_level": 2}], "src_summary": "Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901 Královské Vinohrady – 27. června 1950 Praha), byla česká právnička, politička, bojovnice za práva žen, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech 20. století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Kvůli své neústupnosti během soudního procesu, známého jako Proces se skupinou Milady Horákové, se stala později symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany. Dne 27. června 1950, na základě soudního rozsudku následujícího po obžalobě učiněné prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, když pak nepomohly ani přímluvy veřejně známých osob u prezidenta Gottwalda k udělení amnestie (například Alberta Einsteina), byla Milada Horáková na dvoře věznice na Pankráci oběšena. Mediální představení prokurátorky Polednové, které předcházelo popravě, bylo podporováno davem zfanatizovaných lidí uvedeným v omyl.", "tgt_summary": "Milada Horáková (née Králová, 25 December 1901 – 27 June 1950) was a Czech politician. She was a victim of judicial murder committed by the communist party on fabricated charges of conspiracy and treason. The verdict of her trial was annulled in 1968, and she was fully rehabilitated in the 1990s and posthumously received the Order of Tomáš Garrigue Masaryk (1st Class) and Order of the White Double Cross (1st Class).", "id": 958316} {"src_title": "Samba (software)", "tgt_title": "Samba (software)", "src_document": [{"title": "Dávná historie.", "content": "Andrew Tridgell vyvinul první verzi Samba Unixu v první polovině ledna 1992 jako student doktorského studia (Ph.D.) na Australské národní univerzitě. Na protokol DEC Pathworks serveru aplikoval reverzní inženýrství. V době prvních vydání, verze 0.1, 0.5 a 1.0, z první poloviny ledna 1992, neměl projekt vlastní jméno a Tridgell jej nazýval „souborový Unix server pro Dos Pathworks“. V době verze 1.0, si uvědomil, že „měl implementovaný NetBIOS protokol“ a že „tento software by mohl být používán u dalších počítačových klientů“. Se zaměřením na interoperabilitu s Microsoft LAN Managerem vydal Tridgell „netbios pro unix“ (nbserver) verze 1.5 v prosinci 1993. Toto vydání bylo první, které obsahovalo klientský software, stejně tak jako serverovou část. V té době byla vybrána pro projekt licence GPLv2. Uprostřed verze 1.5 byl změněn název na \"smbserver\", ale Tridgell dostal upozornění od společnosti Syntax, která prodávala výrobek s názvem \"TotalNet Advanced Server\" a vlastnila ochrannou známku na \"SMBserver\". Jméno Samba bylo získáno spuštěním příkazu codice_1 v Unixu a použitím systémového slovníku, kde hledal slova, která obsahují písmena S, M a B (v tomto pořadí, tj. codice_2). Verze 1.6, 1.7, 1.8 a 1.9 následovaly relativně rychle, posledně jmenovaná byla vydána v lednu 1995. Tridgell se domnívá, že zavedení CVS v květnu 1996 bylo zrozením Samba týmu, ačkoliv už dříve přispívali další lidé, zejména Jeremy Allison. Verze 2.0.0 byla uvolněna v lednu 1999 a verze 2.2.0 v dubnu 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "Verze 3.0.0, vydaná 23. září 2003, byla hlavní aktualizací. Samba získala schopnost připojit se do Active Directory jako člen, ačkoliv ne jako řadič domény. Následující vydání verze 3.0 přidalo drobné změny, její vývoj byl ukončen 5. srpna 2009. Verze 3.1 byla použita jen pro vývoj a dále se na ní nepokračuje. S verzí 3.2, se rozhodlo přejít na vydávání nových verzí v časových intervalech. Nové hlavní vydání, jako například 3.3, 3.4, atd. se objeví každých 6 měsíců. Nové funkce budou přidávány jen v hlavních vydáních, v podverzích budou jen opravovány chyby. Od verze 3.2 byla provedena změna licence z GPL2 na GPL3, s některými částmi šířenými pod LGPL3. Verze 3.2.0 byla vydána dne 1. července 2008. Verze 3.2.x byla oficiálně ukončena 1. března 2010. Verze 3.3.0 byla vydána 27. ledna 2009. Verze 3.4.0 byla vydána 3. července 2009. Jedná se o první vydání, která zahrnuje jak zdrojový kód pro Sambu verze 3, tak i Sambu verze 4. Verze 3.5.0 byla uvolněna 1. března 2010. Jednalo se o první vydání zahrnující experimentální podporu pro SMB2. Verze 3.6.0 byla uvolněna 9. srpna 2011. Verze 4.0.0 byla uvolněna 11. prosince 2012. Obsahuje zásadní úpravy na úrovni zdrojového kódu. Samba teď může plnit roli řadiče domény Active Directory, nebo být plnohodnotným členem Windows Active Directory domény.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Samba umožňuje sdílet soubory a tiskárny mezi počítači s operačním systémem Windows a počítači s operačním systémem Unix. Jedná se o implementaci desítky služeb a tuctu protokolů, jako NetBIOS po TCP/IP (NBT), SMB, CIFS (a vylepšená verze SMB), DCE/RPC, MSRPC, WINS server známý jako NetBIOS Name Server (NBNS), NT doménový soubor protokolů které obsahuje NT doménové přihlašování, Secure Accounts Manager (SAM) databáze, Local Security Authority (LSA) služba, NT tiskovou službu (SPOOLSS), NTLM a nejnověji Active Directory přihlašování které obsahuje upravenou verzi Kerberos a upravenou verzi LDAP. Všechny tyto protokoly jsou často nazývány jen jako NetBIOS nebo SMB. NetBIOS a WINS protokoly jsou ve Windows zastaralé. Samba zřizuje sdílení souborů pro vybrané Unixové adresáře (včetně všech podadresářů). Tyto se zobrazí uživatelům Windows jako normální složky Windows přístupné prostřednictvím sítě. Unixoví uživatelé se mohou připojit buď tak, že si sdílený adresář připojí do systému pomocí příkazu codice_3, nebo alternativně můžou použít nástroj codice_4 (libsmb), který se chová jako FTP klient. Každý adresář může mít různá práva přístupu, která překrývají běžná oprávnění v Unixu. Služby Samby jsou realizovány jako dva démoni: Konfiguraci Samby je dosaženo editací jednoho souboru (typicky se nachází /etc/smb.conf nebo /etc/samba/smb.conf). Samba může také poskytovat přihlašovací skripty a politiky skupiny prostřednictvím codice_7. Samba je obsažena ve většině Linuxových distribucí. Například u Red Hat Linuxu je script /etc/rc.d/init.d/smb spuštěn při startu, a spouští oba démony. Samba není obsažena v Solarisu 8, ale Solaris 8 kompatibilní verze je dostupná na stránkách projektu. Samba obsahuje webové administrační rozhraní Samba Web Administration Tool (SWAT). V tomto webovém rozhraní je možno provádět veškerá nastavení Samby. Implicitně (default [diˈfoːlt]) bývá toto rozhraní z důvodu bezpečnosti vypnuto. Povolení protokolu SMB1 (starší a neaktualizovaná datová úložiště) na systému Windows 10 (Win+R: \"optionalfeatures\" - “SMB 1.0/CIFS File Sharing Support” --> \"SMB 1.0/CIFS Client\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Samba (anglická výslovnost [ˈsæmba]) je v informatice název svobodné reimplementace síťového protokolu SMB (Server Message Block, v novější verzi CIFS – Common Internet File System) používaného především pro vzdálený přístup k souborům (sdílení) v systémech MS Windows. Samba je distribuována pod verzí 3 licence GNU GPL. Ve verzi 3 neposkytuje Samba pouze služby pro sdílení souborů a tiskových služeb pro klienty systému Windows, ale lze ji například využít i pro integraci do domény Windows, buď jako primární doménový řadič (Primary Domain Controller, PDC) nebo jako běžného člena v doméně. Může být také součástí domény Active Directory. Samba byla původně vyvinuta pro systém UNIX Andrewem Tridgellem, nyní běží na většině unixových systémů, které zahrnují GNU/Linux, Solaris, BSD, macOS (od verze 10.2 je součástí macOS pro pracovní stanice – workstation) a jiné. Dne 20. 12. 2007 obdržel Samba tým kompletní dokumentaci protokolu Microsoftu. Lidé píšící open source software tím získali důležité informace k implementaci volně dostupného řešení sdílení a dalších služeb v síti Microsoft Windows a tím možnost dosáhnout vysoké kompatibility. Výsledkem je vydání verze 4, ve které, mezi jinými, může Samba plnit roli řadiče domény Active Directory nebo být plnohodnotným členem Active Directory domény.", "tgt_summary": "Samba is a free software re-implementation of the SMB networking protocol, and was originally developed by Andrew Tridgell. Samba provides file and print services for various Microsoft Windows clients and can integrate with a Microsoft Windows Server domain, either as a Domain Controller (DC) or as a domain member. As of version 4, it supports Active Directory and Microsoft Windows NT domains. Samba runs on most Unix, OpenVMS and Unix-like systems, such as Linux, Solaris, AIX and the BSD variants, including Apple's macOS Server, and macOS client (Mac OS X 10.2 and greater). Samba is standard on nearly all distributions of Linux and is commonly included as a basic system service on other Unix-based operating systems as well. Samba is released under the terms of the GNU General Public License. The name \"Samba\" comes from SMB (Server Message Block), the name of the standard protocol used by the Microsoft Windows network file system.", "id": 642279} {"src_title": "Altair", "tgt_title": "Altair", "src_document": [{"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Altair je vzdálen od Země 16,8 světelných let a patří mezi nejbližší hvězdy viditelné pouhým okem. Altair je hvězdou hlavní posloupnosti spektrální třídy A o 1,8 hmotnosti Slunce, svítivost je 11 svítivosti Slunce. Altair má velkou rychlost rotace, hvězda se otočí kolem vlastní osy za přibližně 9 hodin. Pro srovnání, Slunce potřebuje na jednu otočku kolem vlastní osy 25 dní. Má tvar zploštělého elipsoidu, polární průměr je o 20 procent menší než rovníkový. Satelit Wide Field Infrared Explorer v roce 1999 změřil změny jasnosti v tisícinách magnitudy. Bylo potvrzeno, že hvězda patří k proměnným hvězdám typu delta Scuti. Světelná křivka hvězdy má tvar sinusoidy a mění se v periodě 0,8 a 1,5 hodiny. Altair vyzařuje více světla v ultrafialovém oboru spektra. Altair má stáří jen několika set miliónů let, jeho zásoby vodíku budou stačit pouze další miliardu let, než se změní v červeného obra nebo proměnnou cefeidu a odhodí své vnější vrstvy a změní se v bílého trpaslíka.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Arabové přeložili v 8. a 9. století spisy Klaudia Ptolemaiose. Nové jméno hvězdy pochází společně ze staré arabské mytologie a řeckého pojmenování hvězdy. Arabský název hvězdy Altaïr ze zkráceného arabského „Al-Nasr al-Taïr“ () ‏النسر الطائر, „Útěk orla“, „Letící orel“), přičemž „Al-Taïr“ odkazuje na „padlý“, „letící“ a „na útěku“. Jako synonymum se dá použít slovo „A-Tair“ pro „ptáka“, což značí s ním spojené vlastnosti letu, nelze jej ale přeložit doslovně. Astronomické pojmenování Alpha Aquilae má původ ve „Al-Nasr“ („Orel“).", "section_level": 1}, {"title": "Altair ve science-fiction.", "content": "Altair je zmiňován v mnoha fikcích, například ve Star Treku či Stargate, či v počítačové hře Master of Orion. Ve vesmírné simulaci je na jedné z jeho planet lidmi obydlená kolonie v 8. galaxii, a v pokračování Final Frontier má hvězda dvě Zemí podobné planety, dva plynné obry a jednoho plynného \"nadobra\". Ve videohře \"Assassin's Creed\" je Altaïr jméno hlavního hrdiny, což vychází z podobnosti s orlem a také z toho, že hra se odehrává ve Svaté Zemi. Altaïr je dále jméno civilní kosmické lodě v seriálu Battlestar Galactica a ve Stopařově průvodce v galaxii je zmínka o měně altairský dolar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altair (α Aql, zkráceně: α Aquilae) je nejjasnější hvězdou v souhvězdí Orla a dvanáctá nejjasnější hvězda noční oblohy. Je hvězdou hlavní posloupnosti spektrální třídy A a má zdánlivou hvězdnou velikost 0,77 mag a spolu s Vegou a s Denebem tvoří Letní trojúhelník. Altair má velkou rychlost rotace, její rychlost na rovníku je přibližně 286 km/s. Dle výzkumů dalekohledu Palomar Testbed Interferometer není Altair kulatý, ale vlivem velké rychlosti rotace má tvar silně zploštělého elipsoidu. Další interferometrická měření vícenásobnými teleskopy v infračerveném oboru spektra potvrdila tento jev.", "tgt_summary": "Altair , designation α Aquilae (Latinised to Alpha Aquilae, abbreviated Alpha Aql, α Aql), is the brightest star in the constellation of Aquila and the twelfth brightest star in the night sky. It is currently in the G-cloud—a nearby interstellar cloud, an accumulation of gas and dust. Altair is an A-type main sequence star with an apparent visual magnitude of 0.77 and is one of the vertices of the Summer Triangle asterism (the other two vertices are marked by Deneb and Vega). It is 16.7 light-years (5.13 parsecs) from the Sun and is one of the closest stars visible to the naked eye. Altair rotates rapidly, with a velocity at the equator of approximately 286 km/s. This is a significant fraction of the star's estimated breakup speed of 400 km/s. A study with the Palomar Testbed Interferometer revealed that Altair is not spherical, but is flattened at the poles due to its high rate of rotation. Other interferometric studies with multiple telescopes, operating in the infrared, have imaged and confirmed this phenomenon.", "id": 1566046} {"src_title": "Jiří z Poděbrad", "tgt_title": "George of Poděbrady", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jiří pocházel z poděbradské linie šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který jako první užíval predikát \"z Kunštátu a na Poděbradech\". Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad, husitský velitel, který zemřel roku 1427 ve věku asi 24 let. Jiřího matka je neznámá. O místě narození Jiříka se vedou spory, zdali se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili, či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují hrady Litice, Kunštát a další. Pozdější král stranil umírněným utrakvistům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků. Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem Boleslavského kraje. Už v této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí. V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Jiří Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Zemským sněmem byl zvolen zemským správcem a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).", "section_level": 1}, {"title": "Zemský správce.", "content": "Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek. Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel Ladislav Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem na Staroměstské radnici zvolen Jiří z Poděbrad.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomat.", "content": "Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku však dosáhl toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se však nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů. V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Slezsko a obojí Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460. Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu", "section_level": 1}, {"title": "Husitský král.", "content": "Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování \"kalicha\" (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. V roce 1466 (dne 23. prosince) byl český král Jiří z Poděbrad římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře (v konzistorní síni, za přítomnosti asi čtyř tisíců lidí, kteří měli za úkol oznámit verdikt papeže \"celému světu\"). Český král byl v nepřítomnosti označen za \"kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci...\" proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv... a to se vztahovalo i na jeho potomky.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o sjednocení Evropy.", "content": "Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován), a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu, inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu \"Všeobecné mírové organizace\" („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem (\"„obecným konsistoriem“\"); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papežovi návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu. Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících dvou let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc. Celé jeho jednání bylo tedy neúspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "„Z Čech až na konec světa“.", "content": "I přes krach myšlenky Všeobecné mírové organizace se král nevzdal svých snah o odvrácení hrozící diplomatické a hospodářské izolace království („českého vředu na těle křesťanstva“ dle postoje papežské kurie). Aby čelil špatné pověsti Čechů v zahraničí, rozhodl se vyslat na cestu po Evropě další výpravu: tentokrát veřejně, s patřičnou slávou a nemalým finančním zabezpečením. Oficiálně však neměla žádný zvláštní úkol, ani charakter státního poselstva, nýbrž rytířské cesty králova švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu; proto také průvodní glejt nevydal výpravě král, ale královna Johana: \"„…aby její pan bratr poznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských…“\" Vybraným rytířským chováním (cesty se účastnili i známí bojovníci Jan Žehrovský z Kolovrat a Burian ze Švamberka), smíšeným národnostním (Češi a Němci) i konfesním (utrakvisté i katolíci) původem a nákladnými dary pro panovníky měla výprava v zahraničí příznivě zapůsobit. (V pozadí byla samozřejmě stále myšlenka širší spolupráce evropských vladařů.) 26. listopadu 1465 vyrazilo čtyřicetičlenné poselstvo s 52 koňmi a jedním zásobovacím vozem z Prahy. Cestu popsal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Tato práce inspirovala českého romanopisce Aloise Jiráska k napsání díla \"Z Čech až na konec světa\".", "section_level": 1}, {"title": "Války s Uhrami a smrt.", "content": "Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud a znovu tak učinil papež Pavel II. v následujícím roce, kdy se proti Jiřímu na domácí půdě zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech. Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelností a obezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a zlomeniny obou lýtkových kostí, jež mu však dobře srostly. Vyšetřením královy lebky zjistil Jiří Ramba, že výrazné oploštění a zmenšení levé poloviny obličeje jde na vrub růstovému zpomalení v dětství, nejspíše po tupém plošném nárazu - úderu na čelo i na levou tvář. Kromě vpáčené části levé čelní kosti (20x25 mm) lze soudit, že se vytvořil mohutný otok s rozsáhlým výronem krve do měkkých tkání tváře. Při hojení došlo ke ztuhnutí - jizvě původně zhmožděné okostice s redukcí většího počtu drobných cév vyživujících kost. V dalším průběhu vývoje se pak zpomalilo průběžné přirůstání horní čelisti a lícní kosti co do objemu. Na bradě a přední ploše dolní čelisti vlevo je kostní zesílení tvaru cibulové slupky, oproti okolí ostře ohraničené s nepravidelnými okraji. Toto zjištění svědčí pro osifikaci poměrně rozsáhlého krevního výronu pod okosticí dolní čelisti. Z období, kdy Jiřík již byl českým králem, pochází portrét na zámku v Častolovicích. Na obličeji je dobře zřetelná oploštěná levá lícní krajina a zbytnělá víčka s výraznou podočnicovou rýhou. Jde o známý poúrazový stav, kde jizva okostice pod jemnou vrstvičkou kůže při dolním okraji očnice vede k otokům obou víček, neboť brání řádnému odtoku mízy. Věrně je zachycena i asymetrická brada.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženat: poprvé s Kunhutou ze Šternberka, která zemřela roku 1449 a s níž měl sedm dětí, a podruhé s Johanou z Rožmitálu. Třem svým synům udělil münsterberské knížectví. Jejich potomci tam založili vlastní dynastii. Syn Hynek z Poděbrad je známý jako básník, vnuk Bartoloměj z Minstrberka byl významným diplomatem. S Kunhutou ze Šternberka (1425–1449) se Jiří oženil v roce 1441. Jejich dětmi byli: Po smrti Kunhuty se Jiří v roce 1450 oženil s Johanou z Rožmitálu (1430?–1475). Spolu pak měli zřejmě pět dětí. Jiří z Poděbrad měl dvě sestry – Markétu ze Žeberka (manžel Bohuslav ze Žeberka a Plané) a Alžbětu z Dubé (manžel Jindřich z Dubé a Lipé).", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v první světové válce.", "content": "V letech 1916 a 1917 byl nově vzniklý 2. střelecký pluk Československých legií na Rusi nazván jménem \"Krále Jiřího z Poděbrad\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří z Kunštátu a Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471 Praha), byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Měl přezdívku ,husitský král”. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.", "tgt_summary": "George of Kunštát and Poděbrady (23 April 1420 – 22 March 1471), also known as Poděbrad or Podiebrad (; ), was King of Bohemia (1458–1471). He was a leader of the Hussites. He is known for his idea and attempt to establish common European institutions. It is seen as the first historical vision of European unity.", "id": 1629134} {"src_title": "Otto Wichterle", "tgt_title": "Otto Wichterle", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Otto Wichterle se narodil 27. října 1913. Pocházel ze zámožné rodiny prostějovských podnikatelů a jeho otec Karel Wichterle byl spolumajitelem firmy Wichterle a Kovářík (Wikov). Matka Pravoslava byla dcerou Jana Podivínského, zemského poslance a majitele velkostatku Kostelec na Hané, její dědeček Tomáš byl také poslancem a zakladatelem cukrovaru ve Vrbátkách a sladovny v Prostějově. Otto byl spolu s bratrem Janem nejmladší ze všech dětí Karla Wichterleho a jeho ženy Pravoslavy Podivínské. Otto neměl ani mnoho kamarádů. V šesti letech v důsledku šoku, když téměř utonul v jezírku močůvky, trpěl horečkami, které neustupovaly celé léto. Rodinný lékař nařídil klid na lůžku a předpovídal mu jeden rok života. Po roce, kdy byl Otto stále naživu a dokonce horečky částečně polevily, začala za ním domů docházet učitelka Vlková a probírala s ním a jeho bratrem Janem látku obecné školy. Po dalších dvou letech (kdy stále neumíral) nastoupil v roce 1921 Otto do obecné školy na Kollárce – po přezkoušení ředitelem rovnou do páté třídy. Následně i přes svůj nízký věk (devět let) nastoupil na Státní gymnázium v Prostějově. Jeho situace ve třídě byla opravdu nezáviděníhodná – byl daleko nejmladší (ostatním ve třídě bylo zpravidla jedenáct) a nejmenší, a nesměl se kamarádit s kluky z ulice. Během dvou let se to vyrovnalo a v tercii začal Otto hrát tenis. Stal se členem juniorského tenisového mužstva, které se v Prostějově zformovalo. Tenisem trávil téměř veškerý svůj volný čas, což se začalo brzy projevovat na prospěchu. Do oktávy se ale vzpamatoval natolik, že odmaturoval s vyznamenáním. Ze školních předmětů ho nejvíce bavila matematika a fyzika, naopak nejméně se věnoval latině a řečtině.", "section_level": 1}, {"title": "Na vysoké škole.", "content": "Po maturitě byl Otto rozhodnut pokračovat na vysoké škole, ale neměl žádný vyhraněný zájem. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že by chtěl na vysoké škole uplatnit svůj zájem o matematiku. Vybral si proto strojírenství, podal přihlášku do Prahy a začal brát soukromé hodiny deskriptivní geometrie, ze které se žádala zkouška. Vše nasvědčovalo tomu, že Otto nastoupí dráhu strojního inženýra. To by se ale nesměl se svými záměry svěřit svému příteli Součkovi. Ten mu studium na strojírenství vylíčil ve velmi chmurných barvách a doporučil mu studium chemie. Dle jeho názoru bylo toto studium zajímavější a prostředí chemické fakulty bylo více nakloněno samostatné vědecké práci studentů, což Wichterleho jednoznačně lákalo. Proto si Otto podal přihlášku i na fakultu Chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze (dnešní Vysoká škola chemicko-technologická v Praze). Na fakultu byl přijat, a tak na podzim roku 1931 započal své studium chemie.", "section_level": 1}, {"title": "Politika na škole.", "content": "Vysoká škola přivedla Ottu také k zájmu o politiku a problematiku vysokoškolského vzdělávání. Jako člen Spolku posluchačů inženýrství chemie (SPICH) byl udiven, že se na valném shromáždění SPICH nejednalo o řadě aktuálních studijních otázek. Z jeho iniciativy byla zřízena školská a kulturní komise, kterou vedl. Ve třetím ročníku uspořádal debatní schůzi na téma „Nedostatky v organizaci studia“, které se zúčastnila většina profesorů a docentů školy. Vyložil všechny rozpory v osnově (laboratorní cvičení začínala dříve než příslušná teorie) a navrhl zde dvě alternativy rozložení předmětů během celého studia. Nikdo z profesorů však nereagoval podle jeho představ. Byli přednesenými návrhy dokonce pobouřeni, protože znamenaly ústup od tradice. Nástup Hitlera k moci a počínající ohrožení republiky se projevily také ve SPICHu. Stejně jako v jiných studentských spolcích i zde vznikly dva neslučitelné tábory. Neexistoval žádný politický střed, pouze levice a pravice. Neznamenalo to však, že všichni byli buď fašisty, nebo komunisty. Těch, kteří byli organizováni v politických stranách, bylo jen po málu. Otto se dostal jasně na stranu levice, ne však díky svému politickému smýšlení, ale proto, že levice měla zájem o zlepšení výuky na škole. Záhy se Wichterle dostal do vedení levice a v roce 1935 byl levicovým kandidátem na předsedu SPICH. Levice se usnesla, že pokud volby vyhrají, nabídnou pravici poměrné zastoupení ve výboru spolku. Hlasování vyhrál Wichterle rozdílem jediného hlasu. Ve svém programovém prohlášení pak nabídl pravici dohodnuté poměrné, tj. téměř poloviční zastoupení ve výboru. Představitelé pravice to však odmítli, a tak se SPICH stal prvním levicovým spolkem na ČVUT (jinak všechny spolky zůstaly tradičně pravicové).", "section_level": 2}, {"title": "Po povýšení.", "content": "Svou diplomovou práci tvořil Wichterle pod vedením profesora Emila Votočka, významného chemika a učitele té doby a spolutvůrce českého chemického názvosloví. Prof. Votoček také Wichterleho silně ovlivnil svým nesmlouvavým hájením svobody vědeckého bádání. Po složení státní (inženýrské) zkoušky v roce 1935 pokračoval ve studiu a publikoval pět prací orientovaných především na deriváty sacharidů, pro dosažení doktorátu by dle tehdejších norem stačila pouze jedna z těchto prací. V červnu 1936 pak promoval na doktora technických věd. Votoček mu nabídl místo docenta a vedení laboratoří druhého ročníku, a tak Wichterle na škole setrval až do jejího uzavření 17. listopadu 1939. Po dvou letech pod vedením Votočka, kdy naděje na místo řádného asistenta na jeho fakultě byla mizivá, mu Votoček doporučil lékařskou fakultu, kde se rýsovala možnost vzniku nového oboru – biochemie. Wichterle se proto pustil do studia medicíny. Bez větší námahy absolvoval biologická cvičení a následné zkoušky, z chemie dostal bez jakékoli přípravy dostatečnou (pouze proto, že měl k analytické chemii zcela odlišný přístup než zkoušející). Zkoušku z anatomie však již absolvovat nestihl, měl za sebou obě povinné pitvy a byl ke zkoušce připraven, ale termín zkoušky měl na podzim 1939, takže uzavření vysokých škol mu zkoušku překazilo. Wichterle tedy stále zůstával asistentem Votočka, dokonce by se dalo říci i oblíbencem. Otto získal u Votočka první učitelské zkušenosti, když působil jako „přednáškový asistent“. Tato funkce obnášela přípravu demonstračních pokusů a vzorců na tabuli, ale také zastupování profesora při nečekané absenci. To se také stalo 11. listopadu 1939, v den smrti Jana Opletala, kdy vyzval studenty, aby místo přednášky šli do ulic. V roce 1938 se oženil. Jeho ženou se stala Linda Zahradníková, vystudovaná zubní lékařka. Měli dva syny, Ivana (*1939) a Kamila (*1941).", "section_level": 2}, {"title": "Působení ve Zlíně.", "content": "Po 17. listopadu byly vysoké školy neprodyšně uzavřeny (všechny chemické aparatury zůstaly uvnitř) a po popravách a deportacích studentů následovalo i zatýkání vysokoškolských učitelů, především těch, kteří si hned nenašli zaměstnání. V polovině prosince baťovské laboratoře nabídly Ottovi místo ve Výzkumných chemických dílnách firmy Baťa (již podruhé, neboť Wichterle zprvu odmítal, protože chtěl zůstat na škole). Wichterleho manželka Linda však měla averzi vůči zlínské materialistické společnosti, a tak Otto váhal. Když pak ale v Praze začala další vlna zatýkání, okamžitě odjel do Zlína sepsat smlouvu. Do zaměstnání nastoupil 2. ledna 1940, jeho vedoucím byl docent Stanislav Landa. Wichterle na něj vzpomíná jako na vynikajícího chemika i skvělého vedoucího. Landa souhlasil s tím, že tematiku výzkumu si bude Otto určovat výhradně sám a bude moci výsledky publikovat. Přesto se chtěl Wichterle zabývat i tématy významnými i pro firmu. Zaměřil se proto na prověření Carothersových patentů o Nylonu 66. Tento nylon však měl jeden základní problém, nedala se z něj spřádat vlákna. Wichterlovi velmi pomohlo, že mohl vycházet z prací s monosacharidy u Votočka, které měly s polyamidovými vlákny společné rysy. Hned při jednom z prvních pokusů se podařilo připravit makromolekulární polyamid, jehož tavenina se dala táhnout na dlouhá pevná vlákna. Díky tomuto úspěchu byli Wichterlovi přiděleni další pracovníci a vzniklo oddělení nových hmot. V tomto novém oddělení se připravila metoda průmyslové výroby této nové látky – bylo třeba zajistit co nejlevnější způsob výroby potřebných surovin, především kaprolaktamu (základní látky potřebné k výrobě Nylonu 6). V červnu dalšího roku se už spřádala příze a v tzv. jednotkovém provozu vznikly dokonce první ponožky a dámské punčochy. Punčochářští odborníci byli přesvědčeni, že paty a špičky se musí zesílit bavlnou a syntetickou přízi pokládali za méně hodnotnou náhražku hedvábí. Po půlroce nošení se však bavlna ze „zesílených“ pat a špiček vydrolila a samotný polyamid zůstal nedotčen. Přes tyto úspěchy čeští představitelé firmy naléhali, aby se tento výzkum udržel před Němci v tajnosti, ale aby se intenzivně pokračovalo ve sbírání technologických podkladů k jejich aplikaci hned po válce. Nemohl proto vzniknout větší poloprovoz a další výzkum probíhal v poměrně stísněných podmínkách. Nylon se začal průmyslově vyrábět až po válce pod názvem Silon, nejprve jen malé objemy, ale zanedlouho byla v provozu linka vyrábějící desítky tisíc tun nylonu ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Zatýkání.", "content": "V prosinci 1942 začalo zatýkání i ve Zlíně, zdejší Gestapo se pokoušelo o likvidaci odboje. Wichterle se v té době účastnil pravidelných schůzek u ing. Kouteckého, kde se poslouchala vážná hudba a také se sledovaly pohyby front a zprávy ze zahraničí, nikdy se zde však nemluvilo o organizované odbojové činnosti. Nutno dodat, že Wichterle neměl pocit, že by byl příslušníkem komunistické organizace ani když četl vypůjčeného Engelsova Anti-Duehringa. Koutecký byl jako velitel této „odbojové buňky“ zatčen jako první. Byl podroben strašnému Sonderbehandlungu (tzv. zvláštnímu zacházení), ale ani tehdy nevyzradil žádná jména, a aby se vyhnul dalšímu týrání, oběsil se ve své cele. Gestapo však k jeho mrtvole přivedlo nic netušící manželku a jejího zhroucení využili k zjištění všech jmen. 21. prosince byl Wichterle zatčen, ale díky štěstí a korespondenci s německým chemikem Langenbeckem nebyl poslán do koncentračního tábora, ale byl pouze uvězněn, a to na čtyři měsíce. V té době už za sebou nacisté měli prohry na východní frontě, nad Zlínem se objevovaly americké letouny a bylo jasné, že se blíží konec války. S koncem války skončilo Wichterlovo působení ve Zlíně, především proto, že se do vedení firmy dostali jeho odpůrci.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Krátce po válce (už v červnu 1945) se Wichterle vrátil do Prahy, aby zjistil, jaký je stav na vysokých školách. Vybavení laboratoří sice nebylo zničeno, ale původní budova byla v hrozném stavu. Wichterle byl odhodlaný obnovit výuku na vysoké škole. Spolu s docentem Lukešem museli nejprve najít vhodnou budovu. V improvizovaných podmínkách v části Ústavu organické chemie v Horské ulici zřídili laboratoře posluchačů a už během prázdnin se tu začaly střídat turnusy studentů. Nebyly však k dispozici žádné návody ke cvičení, proto Wichterle trávil většinu svých večerů sepisováním návodů pro základní preparativní práce. Začala tak vznikat první skripta pro organickou i anorganickou chemii, která svým pojetím předbíhala dobu. Později sám napsal dokonce německou a ruskou verzi těchto učebnic. Učebnice průběžně vylepšoval až do roku 1958, kdy byl propuštěn z vysokých škol. Spolu s Lukešem se pokusil zcela od základů změnit výuku na vysokých školách. Na svých poválečných přednáškách zavedl průběžné testy a zkoušky se staly jen formalitou, která doplňovala celkové hodnocení. Tato metoda však neuspěla – kvůli konservatismu profesorů, ale také proto, že toto průběžné hodnocení se dalo jen špatně politicky ovlivnit a bez milosti ukázalo, že „správná“ politická příslušnost neznamená dobré studijní výsledky - dokonce, že tomu je naopak. Souběžně s dosazováním členů komunistické strany do vedení školy přibývalo Wichterlovi konfliktů a nepřátel. Když byl novým rektorem jmenován Vladimír Maděra, začala politická čistka vedoucí i k propuštění Otty Wichterla dne 31. srpna 1958. I přes odvolání nepozbyla výpověď platnosti. Wichterle poté získal vědecký azyl na Československé akademii věd, kde vládlo přece jen politicky liberálnější prostředí než na vysokých školách. Dne 4. prosince téhož roku byl Wichterle jmenován vedoucím laboratoře makromolekulárních látek Československé akademie věd (ČSAV), z níž se vyvinul Ústav makromolekulární chemie (ÚMCH) v Praze 6 na Petřinách. Wichterle se pak stal jeho ředitelem (až do tzv. normalizace) a strůjcem většiny jeho úspěchů. Profesor Wichterle vždy hájil nezbytnost širokého základního výzkumu a svobody vědeckého bádání. Vždy zdůrazňoval, že nové praktické výsledky se rodí zejména z rozvoje a mistrovského ovládnutí určité metodiky a teorie, zatímco od počátku násilně cílený či aplikovaný výzkum tyto výsledky nemívá. Tyto principy, které poznal již při svých začátcích v ústavu fy Baťa ve Zlíně, pak po roce 1948 odvážně hájil i při působení jako vysokoškolský profesor a po roce 1958 jako vědecký pracovník tehdejší ČSAV. Po listopadu 1989 prof. Wichterle jako nově zvolený prezident ČSAV varoval před nebezpečím tržního zneužívání vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Kontaktní čočky.", "content": "Nejznámějším vynálezem Otty Wichterla jsou gelové kontaktní čočky. Prvním impulsem k práci na vývoji měkkých kontaktních čoček byl jeho náhodný rozhovor ve vlaku cestou z Olomouce do Prahy roku 1952. Spolucestující (dr. Pur) četl odborný článek o možnostech chirurgické náhrady oka. Wichterle si uvědomil, že lepším materiálem pro implantát než ušlechtilé kovy by byla umělá hmota. Začal tedy rozvíjet teorii o trojrozměrném hydrofilním polymeru, který by byl pro oko dobře snesitelný. Jako nejvhodnější se jevil HEMA gel (poly-hydroxyethyl-methakrylátový gel), který pohlcoval asi 40 % vody, byl průhledný a měl dobré mechanické vlastnosti. Problém byl s jeho zpracováním. Nejprve se gel lil do forem, čočky se však při otevírání forem trhaly a měly nepravidelné okraje. Pak přišel rok 1958, Wichterle byl z VŠCHT propuštěn a tamější výzkum hydrofilních gelů a čoček byl zlikvidován. Spolu s Wichterlem pak do ÚMCH odešlo mnoho jeho spolupracovníků, mezi nimi i Drahoslav Lím, a výzkum pokračoval pod záštitou ÚMCH. Na půdě ústavu pak vznikla nová metoda – odlévání gelu do skleněných forem. Získala se tak čočka s přesnou optikou ve střední části. Některé čočky oko téměř nedráždily, ale výtěžky byly stále malé kvůli složitému obrušování okrajů. První čočky byly již aplikovány i na pacientech 2. oční kliniky v Praze za spolupráce s doktorem Maxmiliánem Dreifusem. Prokázalo se tak, že měkké čočky mohou poskytnout dokonalou korekci zraku a jsou pacienty poměrně dobře snášeny. Ministerstvo zdravotnictví však výzkum i přes Wichterlovo naléhání v roce 1961 zrušilo kvůli malým výtěžkům. V té době Wichterla napadl úplně nový způsob zpracování HEMA gelu, odlévání v rotujících otevřených formách, ale protože na obzoru nebyla žádná možnost pokračování v realizačním vývoji na půdě ČSAV, začal se Wichterle touto metodou zabývat doma. Na konci roku 1961 se mu v jeho bytě podařilo podat důkaz, že lze kvalitní kontaktní čočky vyrobit s minimálními náklady metodou monomerního odstředivého odlévání v rotujících formách. Tento první přístroj na výrobu kontaktních čoček je velmi známý, jedná se o aparaturu sestavenou z dětské stavebnice Merkur nejprve s dynamem z jízdního kola jako motorkem a poté i s motorkem z gramofonu. Po úspěšné zkoušce těchto čoček (opět na klinice u dr. Dreifuse) napadlo Wichterleho, že nyní se nejedná pouze o službu zdravotnictví, ale že s výrobou čoček souvisí velké hospodářské zájmy především v USA. K podobným závěrům došly i státní instituce, a proto byl Wichterle vybízen k rozvinutí výzkumu čoček ve větší míře v ÚMCH. Vymohl si tedy čtyřicet pracovníků a působiště mimo ústav, protože tvrdil, že tento výzkum nepatří na půdu ústavu Akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Licenční smlouva.", "content": "Od roku 1963, kdy už byly metody výroby dovedeny téměř k dokonalosti, se zájem o kontaktní čočky a také důvěra v ně zvyšovaly. Dostavila se i odezva z USA a po několika měsících jednání byla 12. března 1965 v Praze podepsána licenční smlouva s Robertem Morrisonem a National Patent Development Corporation (NPDC), zastupovanou Martinem Pollakem a Jeromem Feldmanem. Ti založili akciovou společnost Flexible Contact Lens Corporation, jejímž sublicenčním partnerem se pak v roce 1966 stala firma Bausch & Lomb, jeden z nejvýznamnějších výrobců kontaktních čoček dnešní doby. Když v březnu 1971 Food and Drug Administration vydala povolení k uvedení čoček na americký trh, akcie firmy B & L stouply tak prudce, že akciový kapitál firmy narostl přes noc o 250 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Wichterle a totalitní režim.", "content": "Události roku 1968 výrazně ovlivnily vývoj Československa a také Wichterlův život. V lednu se uvolnila politická situace a pracovníci Akademie se postupně začali scházet a vznikl i Svaz vědeckých pracovníků (Wichterle byl zvolen předsedou přípravného výboru). Wichterle se postupně zapojil do politického dění a stal jedním z iniciátorů manifestu 2 000 slov. Zatímco Akční program KSČ byl výzvou k reformě komunistické strany, 2 000 slov obsahovaly podněty, které šly za rámec Akčního programu. Šlo o aktivizaci československé veřejnosti proti stále zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi. Méně známý než jako signatář 2 000 slov je Otto Wichterle jako poslanec České národní rady. Byl zvolen 10. července 1968 téměř jednohlasně. Po provedení federalizace Československa usedl v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění jako bezpartijní poslanec. Do federálního parlamentu ho nominovala Česká národní rada. Ve FS i ČNR setrval do konce roku 1969, kdy rezignoval. Z politiky odešel koncem roku 1969, protože nesouhlasil s prodlužováním mandátu (poslanci si odhlasovali prodloužení vlastních mandátů). Jako jediný také odmítal poslanecký plat, protože se cítil být pouze vědcem. K 21. prosinci 1969 byl Wichterle jako signatář 2 000 slov zbaven funkce ředitele ÚMCH a dále tam pracoval pouze jako řadový vědec.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o platnost patentů.", "content": "Přestože měl Wichterle všechny své vynálezy spolehlivě zajištěny patenty, mnoho firem napříč Amerikou tyto patenty vědomě porušovalo. Šlo především o výrobu čoček soustružením z tvrdého xerogelu a jejich následné bobtnání ve vodě. NPDC v 70. letech začala vést mnoho soudních sporů proti velkým firmám, které patenty porušovaly. Žalované firmy na svou obranu podávaly zrušovací žaloby proti platnosti daných patentů, byla to pro ně jediná šance, jak uniknout těžkému finančnímu postihu. Nejdůležitějším svědkem měl být přirozeně Otto Wichterle, k čemuž byla samozřejmě nutná cesta do USA. Vzhledem k Wichterlově přítomnosti na černé listině české komunistické vlády to nebylo vůbec jednoduché. Vládní úředníci se zalekli vysokých soudních poplatků a rizika prohry, takže se v roce 1977 za zlomek hodnoty vzdali veškerých licenčních smluv a věc zcela přenechali americké straně. Avšak podmínkou bylo poskytnutí svědectví z první ruky, takže bylo Wichterlovi konečně dovoleno vycestovat. U federálního soudu, kam až se spor dostal, Wichterle během několika málo dní vyvrátil veškeré pochybnosti o pravosti patentů. Až v únoru 1982 vydal federální soud, nejvyšší instance, proti jejímuž rozhodnutí nebylo odvolání, rozsudek potvrzující platnost Wichterlových patentů, a to nejen v USA, ale i ve všech ostatních zemích. Firma NPDC tak postupně inkasovala desítky milionů dolarů, o které se již nemusela dělit s českou Akademií věd. Československé hospodářství tak přišlo přibližně o miliardu tehdejších devizových dolarů. Vládní mocipáni se ale zbavili nutnosti přiznat úspěchy spojené s účastí Akademie a zvláště se jménem Otto Wichterle.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Koncem 70. let začala pomalu opadat normalizační nenávist k Wichterlovi a opět mohl cestovat do zahraničí, nejprve pouze dvě cesty ročně, ale mohl se zúčastnit výše zmíněných soudních sporů a chemických konferencí. Zasloužená úcta mu však mohla být plně projevována až po roce 1989. V roce 1991 mu byl udělen čestný doktorát dvěma americkými univeristami, Univeristy of Illinois at Chicago v Illinois a Polytechnic University v Brooklynu v New Yorku, v 1993 Univerzitou Karlovou. Roku 1990 byl zvolen presidentem ČSAV a na této pozici setrval do roku 1993. Téhož roku byl po něm pojmenován asteroid Wichterle. Do konce svého života se snažil být ve styku s chemií, přestože se již nemohl naplno věnovat pracím v laboratoři, zajímal se o dění v oboru a rozdával rady. Až do své osmdesátky rád hrával se svou ženou tenis, ještě déle se věnoval péči o dvě zahrady včetně práce s motorovou pilou. Otto Wichterle zemřel na svém letním sídle v obci Stražisko (okr. Prostějov) 18. srpna 1998 ve věku nedožitých 85 let.", "section_level": 1}, {"title": "Prémie Otto Wichterleho.", "content": "Akademie věd České republiky uděluje tuto cenu mladým, perspektivním vědcům této organizace, kteří nepřesáhli 35 let věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto Wichterle (27. října 1913 Prostějov – 18. srpna 1998 Stražisko) byl světově proslulý český vědec a vynálezce, pracující zejména v oblasti makromolekulární organické chemie, mezi jejíž zakladatele patřil. Proslulý je především svými objevy a vynálezy, které vedly k zásadnímu zdokonalení a celosvětovému rozšíření měkkých kontaktních čoček. Tyto výsledky vycházely z jeho původní vědecké práce v oblasti hydrogelů. Wichterle se proslavil též objevem umělého polyamidového vlákna – silonu.", "tgt_summary": "Otto Wichterle (; 27 October 1913 – 18 August 1998) was a Czech chemist, best known for his invention of modern soft contact lenses.", "id": 2331957} {"src_title": "Albrecht II. Habsburský", "tgt_title": "Albert II of Germany", "src_document": [{"title": "Dědic Zikmunda Lucemburského.", "content": "Albrechtův otec zemřel, když mu bylo 7 let, jeho poručníkem se posléze stal Zikmund Lucemburský. V roce 1420 se zúčastnil první křížové výpravy proti husitům, když s Oldřichem z Rožmberka obléhal neúspěšně nově založený Tábor. O dva roky později se stal Zikmundovým zetěm, když si vzal za manželku jeho jedinou dceru Alžbětu a získal také od něj v léno Moravu (v roce 1423). Alžběta byla dědičkou českého a uherského trůnu, ačkoliv příliš společného s původní uherskou královskou dynastií Arpádovců už neměla, jejich krev už v této době byla ovšem velmi řídká. Co se týče českých předků, jejím dědem byl Karel IV., syn poslední Přemyslovny Elišky. Mezi její předky patřili i Přemysl Otakar I. a jeho druhá manželka Konstancie Uherská, dcera uherského krále Bély III. Sám Albrecht měl mezi předky Bélu IV. Uherského.", "section_level": 1}, {"title": "Králem.", "content": "Zikmund sice označil Albrechta jako svého dědice, ale ten se po jeho smrti v roce 1437 domáhal panovnických práv na mnoha místech poměrně obtížně. Přesto se mu postupně podařilo získat německou, uherskou (korunován 1. ledna 1438) i českou (korunován v červenci 1438 z rukou olomouckého biskupa Pavla z Miličína a Talmberka) korunu. V Čechách se proti Albrechtovi postavila strana vedená Ptáčkem z Pirkštejna, která nabízela korunu polskému princi Kazimírovi. Tomuto nespokojenému křídlu husitů se sice opět podařilo ubránit Tábor, avšak polské vojsko se před Albrechtem stáhlo a ten své zájmy tedy uhájil. Následující rok se vydal Albrecht do Uher kvůli výpravě proti Turkům, ale odnesl si odtud úplavici, na kterou na konci října 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna. Teprve několik měsíců po jeho smrti mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek. Starší syn Jiří v té době již nežil. Albrecht II. byl třetí panovník Svaté říše římské z dynastie Habsburků.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví potomků Albrechta a Alžběty.", "content": "Alžběta Lucemburská se snažila hájit dědická práva svého syna na uherský trůn, což se ale podařilo až po její smrti. Ladislav Pohrobek se nakonec v roce 1444, po smrti Vladislava Varnenčika, stal uherským králem. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal sedmihradský vojvoda János Hunyady. V Čechách byla situace složitější, zemi spravovaly zemské sněmy. Českým králem byl Ladislav uznán až v roce 1453. Správcovskou funkci vykonával Jiří z Poděbrad. Starší dcera Albrechta a Alžběty Lucemburské Anna (1432–1462) se provdala za Viléma Saského. Druhá dcera Alžběta Habsburská (*1436) se později provdala za Kazimíra IV. Jagellonského a stala se polskou královnou a litevskou velkokněžnou. Polská královna Alžběta byla matkou pozdějšího českého krále Vladislava Jagellonského, který tak měl dynastické spojení nejen s Jagellonci, ale i Lucemburky a Habsburky.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Dne 28. září 1421 se Albrecht v Praze oženil s českou a uherskou princeznou Alžbětou Lucemburskou (1409–1442), dcerou císaře Zikmunda. Měli spolu čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht II. Habsburský (10. srpna 1397 Vídeň – 27. října 1439, Neszmély (Nesmily) u Ostřihomi, Uhersko), rakouský vévoda (jako Albrecht V.), byl druhý panovník z dynastie Habsburků na českém trůně (korunován 1438), dále král uherský a římský (1438–1439). Jako český a uherský král byl Albrecht I., jako římský král Albrecht II.", "tgt_summary": "Albert the Magnanimous KG (10 August 139727 October 1439) was King of Hungary and Croatia from 1437 until his death and member of the House of Habsburg. He was also King of Bohemia, elected King of Germany as Albert II, Duke of Luxembourg and, as Albert V, Archduke of Austria from 1404.", "id": 2245091} {"src_title": "Manipulace", "tgt_title": "Psychological manipulation", "src_document": [{"title": "Klasifikace manipulací podle Jeronýma Klimeše.", "content": "Základní dělení podle obcházené mohutnosti: V praxi tedy proti sobě obvykle stojí dva manipulátoři – přímý versus nepřímý a jeden spouští řetěz manipulací. Dělení z hlediska zisku: Dělení z hlediska pořadí: Dělení podle manipulovaného objektu:", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní chápání manipulace.", "content": "Manipulaci můžeme chápat i pozitivně, jako působení na ostatní s využitím autority a zkušeností. Příklady pozitivní manipulace jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Politická a marketingová manipulace.", "content": "Některé techniky manipulace běžně používají také profesionálové v reklamě s cílem prodat zboží a v politice s cílem získat přízeň voličů. V těchto případech se zpravidla neuplatňují vyšší city, které jsou naopak hlavním nástrojem manipulátora v mezilidských vztazích. Propaganda slouží k ovládání davu a je založena právě na manipulaci s lidským myšlením. Režim jejím prostřednictvím útočí i na základní lidské potřeby a city, cílevědomě přesměrovává přirozené emoce, nutí lidi vzdát se svých práv.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace v mezilidských vztazích.", "content": "Manipulátor může používat i různé metody zaměřené na destrukci osobnosti manipulované osoby. Například cílové osobě nenápadně mění důvěrně známé prostředí tak, aby se v něm neorientovala a cítila se nesvá. Když potřebuje, upozorňuje na své zásluhy a zároveň snižuje sebevědomí oběti např. urážkami. Neváhá věnovat dar velké ceny nebo půjčit peníze apod., protože si tím svou oběť morálně zavazuje. V manželství se manipulátor běžně dopouští citového vydírání, snaží se vzbudit silné emoce (strach, pocit viny). Dokáže tím zcela rozvrátit rodinu. Komunikační styly mezi lidmi lze dělit na pasivní, agresivní a asertivní. Styl komunikace, kterým mluvčí může úspěšně manipulovat lidmi, se označuje jako komunikační fauly. Jde o jednání člověka, který nebere svého partnera v komunikaci jako stojícího na stejné úrovni a nebere ohled na jeho potřeby, přání a zájmy.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulátor.", "content": "Manipulátora lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Oběť.", "content": "Oběť lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Pomluva.", "content": "Pomluva je nepotvrzené tvrzení, které koluje ve společnosti lidí. Při většině vyslovených pomluv neznáme jejich původce, proto za špatné až fatální následky nenese nikdo zodpovědnost.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace sekt.", "content": "Sekty jsou otevřené pro vstup nových členů, ale stávají se uzavřenými pro ty, kdo by z nich chtěli vystoupit. Kurt Lewin popisuje tři etapy, kterými si projde člověk, který do sekty vstoupí, stane se jejím členem a nakonec z ní vystoupí: rozmrazení, změna a zmrazení.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozmrazení.", "content": "Je izolace člověka od původního světa, opuštění starého já. Před změnou jsou lidé často vystaveni spánkovému deficitu či dostanou málo stravy, chudé na bílkoviny, lehce se tak dostanou do hypnózy. Sekta jim také může zakázat chodit do práce či nakáže vybírat peníze po ulicích, aby člověka odřízli od jeho současného světa a postupně jej začali manipulovat. Člověk uvedené věci dělá pod tlakem. Náhlý zmatek též vytvoří závislost na autoritě, lidé si sami neodvodí, co je to správné jednání. Lidé jsou postaveni před pocit viny díky tomu, že podle sekty nebyli dosud dostatečně ctnostní a žili v sebeklamu.", "section_level": 3}, {"title": "Změna.", "content": "V sektě často existuje základní kniha s hlavními tezemi a lidé nad nimi debatují. Celým textem prochází například tři hlavní teze, které se neustále opakují, tedy člověk si je osvojí. Lidé v této fázi přestávají plně fungovat v reálném světě nebo pobývají pouze v sektě. Čím víc uvnitř jsou, tím jsou k němu v sektě tvrdší. Z člověka se stává bezduchý robot. I když má charismatický vůdce chyby, jsou vysvětleny. Člověk už ani nereaguje na upozornění lidí kolem sebe, protože vše má od sekty vysvětlené a zpracované. V této fázi si lidé změní i identitu, své jméno.", "section_level": 3}, {"title": "Zmrazení.", "content": "Lidé již sami propagují sektu, mohou mít pod sebou nováčky. Zastávají v sektě určitou pozici.", "section_level": 3}, {"title": "Výstup ze sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Deprogramování.", "content": "Steven Hassan ve své knize Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů rozpracoval proces deprogramování lidí ze sekty. a dělí je na nenásilné a násilné deprogramování: V roce 2000 profesor sociologie Anson Shupe ve svém výzkumu prezentoval, že Hassan se účastnil nebo sám vedl několik násilných deprogramování pod hlavičkou antikultovního hnutí Cult Awareness Network. Český religionista Dušan Lužný uvádí, že praxe tzv. deprogramování, v intencích argumentace antikultovních hnutí ... teorie brainwashingu a mentálního programování, může být v rozporu se zákonem. V České republice je násilné deprogramování v rozporu se zákonem č. 40/2009 Sb., §176", "section_level": 3}, {"title": "Manipulátor dle Isabelle Nazare-Aga.", "content": "Psycholožka Isabelle Nazare-Aga ve stati Jak poznat manipulátora uvádí třicet znaků, podle nichž identifikuje osobnost s manipulativními rysy. Za manipulátora považuje takovou osobnost, která vyhovuje aspoň deseti znakům. Z hlediska psychopatologie je manipulátor typický narcista typu \"já jsem OK, ty nejsi OK\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Manipulace (z latinského výrazu \"manus\", tj. ruka nebo uchopit) je v sociální psychologii a sociologii termín označující snahu o působení na myšlení a chování druhé osoby či více osob. Manipulovat znamená vědomě i nevědomě používat techniky pro manipulaci s druhými lidmi ve prospěch prosazení osobních cílů a přání manipulátora. Manipulátor se snaží přesvědčit osobu či osoby o správnosti myšlenky, názoru či jednání, které nejsou manipulovaným jedincům vlastní, či pro ně nemají dostatek iniciativy a které by tudíž danou myšlenku, názor či jednání nepřijali, nebo až s dlouhou časovou prodlevou. Manipulovaná osoba si často ani neuvědomuje, že je s ní manipulováno, případně si to uvědomuje, ale z nějakého důvodu se nemůže a někdy ani nechce manipulaci bránit. Manipulátor většinou na začátku jedná tak, aby získal u svých obětí sympatie. Často využívá své charisma a znalost slabých stránek ostatních lidí. Manipulátor zpravidla nemluví konkrétně, používá obecné pojmy a tvrzení, ve kterých se často vyskytují superlativy jako \"všichni\", \"všechno\", \"nikdo\", \"nic\", \"vždy\", \"nikdy\", \"každý\", \"nejlepší\", \"nejhorší\", používá také obecná rčení a přísloví, namísto asertivnějšího, konkrétnějšího a vysvětlujícího přístupu zahrnujícího věty jako \"v těchto případech\", \"tato osoba\", \"já to tak vidím, protože\", \"já to tak cítím\", \"mně se to tak jeví, protože\", \"mně to vadí, protože ...\" apod. Dalším projevem je, že manipulátor zpravidla neklade otevřené otázky, tj. ptá se většinou tak, že chce slyšet odpověď buď jen ano, nebo ne, a když se ptá, nenabízí širší možnosti výběru. Například se zeptá: \"Chceš kávu nebo čaj?\" namísto \"Co ti mohu nabídnout k pití?\". Častým projevem manipulátora je také lichocení, po kterém zpravidla následuje žádost o něco. Ve výchově nebo jiném nadřízeném postavení vůči druhým, manipulátoři (ať už rodiče, vychovatelé, pedagogové, nadřízení) uplatňují příkazy, zákazy, rozkazy a přehnanou kontrolu a ovlivňování níže postavených osob namísto oboustranné komunikace a domluvy (mezi rodiči, vychovateli, pedagogy, nadřízenými). Podobně tak činí i v triadickém vztahu rodič-rodič-dítě (případně vychovatel-vychovatel-děti nebo pedagog-pedagog-děti, či nadřízený-podřízení). Podrobněji o manipulativních rodičích viz Ve skupinách manipulátoři vytvářejí nejrůznější kliky namísto komunit.", "tgt_summary": "Psychological manipulation is a type of social influence that aims to change the behavior or perception of others through indirect, deceptive, or underhanded tactics. By advancing the interests of the manipulator, often at another's expense, such methods could be considered exploitative and devious. Social influence is not necessarily negative. For example, people such as friends, family and doctors, can try to persuade to change clearly unhelpful habits and behaviors. Social influence is generally perceived to be harmless when it respects the right of the influenced to accept or reject it, and is not unduly coercive. Depending on the context and motivations, social influence may constitute underhanded manipulation.", "id": 719359} {"src_title": "Vírová galaxie", "tgt_title": "Whirlpool Galaxy", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Vírová galaxie patří mezi nejjasnější galaxie na obloze a je dokonce tak jasná, že za příznivých podmínek je možné ji pozorovat i triedrem, ve kterém vypadá jako oválná světlá skvrna. Malý amatérský dalekohled může ukázat nejen jejího menšího průvodce, ale i rozsáhlé halo hlavní galaxie. Dalekohled o průměru 150 mm umožní pozorovat i spirální ramena této galaxie. Její nejvýraznější rameno se nachází na západní straně, ale celkový tvar ramen je těžko pozorovatelný i při velkém zvětšení. Vírovou galaxii je možné najít v severovýchodní části souhvězdí Honicích psů, asi 3,5° jihozápadně od jasné hvězdy η UMa (Benetnaš, Alkaid) s magnitudou 1,9. M51 má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to v téměř celé Evropě a části severní Ameriky. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze do nižších středních zeměpisných šířek mírného pásu, kde ovšem vychází pouze nízko nad obzor. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Charles Messier toto seskupení galaxií nalezl 13. října 1773, když pozoroval kometu. Objekt popsal jako velmi slabou dvojitou mlhovinu bez hvězd a s jasným středem. Také William Herschel a později i jeho syn John tuto galaxii pozorovali a zaznamenali, že ve střední části objektu viděli zvláštní světelný jev podobný kroužku, který obepíná jasný střed. Admirál Smyth přirovnal hlavní galaxii k planetě Saturnu, která jako by byla natočena svislým směrem. Nakonec až William Parsons jasně rozeznal spirální vzhled hlavní galaxie a zřejmé spojení s menším objektem na severní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vírová galaxie se řadí k nejjasnějším a nejzajímavějším galaxiím na obloze. Její vzdálenost bývá udávána v širokém rozmezí 15 až 37 milionů světelných let (ly), což odpovídá skutečnému rozměru galaxie 50 až 100 tisíc ly. Novější výzkumy se blíží hodnotě 23 milionů ly. M51 je hlavním členem skupiny galaxií M 51. Velká jasnost této galaxie je způsobena zejména přítomností mladých hvězdokup v jejích spirálních ramenech. Díky Williamu Parsonsovi se na jaře roku 1845 stala první galaxií, u které byl pozorován spirální tvar. Astronomové se domnívají, že její spirální tvar je způsoben zejména vzájemným gravitačním ovlivňováním s jejím průvodcem NGC 5195. Spirála, kterou ramena představují, se dá popsat jako logaritmická spirála. Vírová galaxie je se svým průvodcem spojená společnou plynnou obálkou. Vzájemné ovlivňování mezi těmito galaxiemi se projevilo zvýšením tvorby hvězd v NGC 5195. Také jádro hlavní galaxie je jasnější, než jak by se dalo očekávat, a díky tomu byla zařazena mezi aktivní Seyfertovy galaxie.", "section_level": 1}, {"title": "Hubbleův snímek jádra M51.", "content": "V roce 2001 se na jádro M51 zaměřil Hubbleův vesmírný dalekohled a podél jejích spirálních ramen objevil výstupky prachu, které z nich vystupují téměř kolmo. Pravidelnost a velký počet těchto útvarů podnítil astronomy k tomu, že je třeba přepracovat předchozí modely vzniku dvojramenných spirálních galaxií. Snímek z tohoto dalekohledu v jádru odhalil také prachový disk, který může zásobit černou díru.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední galaxie.", "content": "Vírová galaxie je nejjasnějším členem malé skupiny galaxií M 51, kam patří také galaxie Slunečnice, NGC 5023 a NGC 5229. Tato malá skupina může být ve skutečnosti jihovýchodním výběžkem větší protáhlé skupiny, do které by patřily i skupina galaxií M 101 a skupina galaxií NGC 5866 (M 102), ale mnoho galaktických seznamů a metod určování galaktických skupin je považuje za oddělené celky.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy.", "content": "Do roku 2011 byly v M51 pozorovány 4 supernovy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vírová galaxie (také Messier 51, M51 nebo NGC 5194) je známá spirální galaxie v souhvězdí Honicích psů. Má výrazná spirální ramena, úhlovou velikost 11,2'x6,9' a hvězdnou velikost 8,4. Objevil ji Charles Messier 13. října 1773. Leží ve vzdálenosti asi 23 milionů světelných let. Když na jaře doku 1845 William Parsons objevil spirální tvar jejích ramen, stala se vůbec první galaxií s rozpoznanou spirální strukturou. Jedná se o jednu z nejznámějších galaxií na obloze vyhledávanou mnoha amatérskými astronomy. Lze ji pozorovat už v triedru. M51 má průvodce, se kterým se vzájemně gravitačně ovlivňuje. Tento průvodce má označení NGC 5195, úhlové rozměry 5,8'x4,6' a hvězdnou velikost 9,6. V případě popisu jednotlivých členů této dvojice se hlavní galaxie někdy označuje M51A a doprovázející galaxie NGC 5195 se pak označuje M51B. Halton Arp zapsal M51 do svého katalogu zvláštních galaxií (\"Atlas of Peculiar Galaxies\") jako spirální galaxii s velkou plošnou jasností a s průvodcem.", "tgt_summary": "The Whirlpool Galaxy, also known as Messier 51a, M51a, and NGC 5194, is an interacting grand-design spiral galaxy with a Seyfert 2 active galactic nucleus. It lies in the constellation Canes Venatici, and was the first galaxy to be classified as a spiral galaxy. Its distance is estimated to be 23 million light-years away from Earth. The galaxy and its companion, NGC 5195, are easily observed by amateur astronomers, and the two galaxies may be seen with binoculars. The Whirlpool Galaxy has been extensively observed by professional astronomers, who study it to understand galaxy structure (particularly structure associated with the spiral arms) and galaxy interactions.", "id": 355727} {"src_title": "Ludvík Jagellonský", "tgt_title": "Louis II of Hungary", "src_document": [{"title": "Jagellonsko-habsburské námluvy.", "content": "Dne 23. července 1503 porodila královna Anna z Foix svému choti Vladislavovi Jagellonskému jeho prvního toužebně očekávaného potomka, dceru Annu. To pomohlo uvolnit v té době již velmi napjaté vztahy mezi budínským královským dvorem a římským králem Maximiliánem I., který Vladislavovi okamžitě nabídl sňatek Anny s některým ze svých vnuků (Ferdinanda Habsburského si Anna později skutečně vzala). Návrh na dynastické spojení našel u krále Vladislava příznivý ohlas. Po jeho vážném onemocnění se však zdálo, že tento krok sotva půjde prosadit mírovou cestou, neboť tzv. uherská „národní“ strana nechtěla připustit, aby se v budoucnu stal znovu panovníkem v Uhrách cizinec. Přesto Maxmilián požádal již v polovině roku 1504 o princezninu ruku. Vladislav začal navzdory odporu uherské šlechty vyjednávat s Habsburky, s podporou královny Anny. Dne 1. července 1506 se narodilo druhé dítě Vladislava Jagellonského a Anny z Foix, syn Ludvík. Král Vladislav měl konečně mužského dědice. Přestože byl chlapec velmi slabý, udržel se při životě. Už Maxmiliánem 20. března 1506 byl zaslíben Maxmiliánově vnučce Marii. Sňatky mezi dětmi Vladislava Jagellonského a vnuky Maxmiliána I. Habsburského byly dohodnuty roku 1515 ve Vídni za přítomnosti polského krále Zikmunda I. Starého, Vladislavova bratra.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "V době Vladislavovy smrti bylo Ludvíkovi pouhých deset let. Podle toho se mu také přezdívalo „Ludvík Dítě“. Jeho otec, který byl dlouhá léta vážně nemocný, jej však dokázal navzdory svojí vnitropolitické bezmocnosti prosadit a nechat korunovat již roku 1508 za uherského krále a o rok později také za krále českého. Poručníkem nezletilého panovníka se až do jeho dospělosti stal polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý, Vladislavův nejmladší bratr, a římský císař Maxmilián I.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda v českém království.", "content": "Stejně jako Vladislav pobýval Ludvík především v uherském Budíně, do Čech zavítal jen výjimečně. Českou politickou scénu tehdy ovládaly spory mezi vlivnými skupinami panstva a rytířů. Největší vliv získaly skupiny, v jejichž čele stáli nejvyšší purkrabí českého království Zdeněk Lev z Rožmitálu, který byl de facto zástupcem krále v době jeho nepřítomnosti, a jeho soupeř, nejvyšší hofmistr Vilém II. z Pernštejna. Roku 1520 dokonce hrozila občanská válka. Král však přijel do země až o dva roky později (1522). Tehdy se pokusil restaurovat panovnickou moc reorganizací české komory. Snažil se přimět stavy, aby jí navrátily rozchvácený královský majetek (především hrady) a odňal jim správu královských financí. Propustil zemské úředníky včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu, který byl obviněn ze zpronevěry zemských peněz, a dosadil do úřadů nové lidi. Na dobu, kdy bude král pobývat mimo zemi, byla ustanovena zemská vláda v čele s knížetem Karlem z Minstrberka, vnukem Jiřího z Poděbrad, jako hejtmanem. Jakmile však král opustil zemi, vrátilo se vše do starých kolejí a rozbroje vypukly znovu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda v uherském království.", "content": "Stejně jako český stát zmítaly se také Uhry za jagellonské vlády v naprosté anarchii. Na stavovském sněmu získala převahu střední šlechta, která měla prvotní zájem na zvyšování povinností poddaných, což vedlo k formování a utužování tzv. druhého nevolnictví. V době Ludvíkovy nezletilosti měli zemi spravovat místodržící ostřihomský arcibiskup kardinál Tomáš Bakócs, Jan Bornemisza a Jiří Braniborsko-Ansbašský. Sebevědomá šlechta, nesnášející cizince, jim však vůbec nedovolila ujmout se regentské vlády a zvolila si vlastní regentskou radu, která se skládala z šestnácti zemanů, šesti církevních prelátů a šesti baronů. Úpadek uherského státu se projevil nejen ve vnitropolitické slabosti, ale také v ústupu z pozice středoevropské mocnosti, kterou zastával za vlády Matyáše Korvína. Velkým zahraničně politickým problémem, který v té době musel Ludvík řešit, byly útoky osmanských Turků, kteří z Balkánu vážně ohrožovali střední Evropu. Tlak zesílil zvláště poté, když roku 1521 dobyli uherskou pohraniční pevnost Bělehrad, a otevřeli si tak přístup do uherských nížin. Roku 1521 rozhodl uherský sněm o vybírání daní na nájem žoldnéřů, ale většina vybraných peněz skončila v rukách šlechty. Uherské stavy neviděly situaci příliš reálně a spoléhaly se na zahraniční pomoc. Dne 13. ledna 1522 se Ludvík Jagellonský v Budě oženil se svou dohodnutou nevěstou Marií.", "section_level": 1}, {"title": "Moháčská katastrofa.", "content": "Počátkem roku 1526 přišly do Uher zvěsti o přípravách Turků na válku. Ludvík se obrátil o pomoc na řadu evropských vládců, na papeže, benátského dóžete, anglického krále Jindřicha VIII. a také své příbuzné, polského krále Zikmunda I. a rakouského arcivévodu Ferdinanda. Navzdory hrozícímu nebezpečí se mu jí však dostalo pouze ve velmi omezené míře. Papežská kurie poslala finanční obnos, ale kladla si zároveň podmínku, že část těchto peněz musí být využita v boji proti v Uhrách se šířícímu luteránství. Uhry zůstaly v přípravách na válku s Turky osamocené. Ludvíkovi se nepodařilo postavit dostatečně velkou armádu, jeho výzvy neuposlechla ani uherská šlechta. Na pomoc přišly jenom pomocné oddíly z Čech a Moravy. Pomoc z rakouských zemí, kterou přislíbil arcivévoda Ferdinand, se nedostavila včas. Navíc jagellonské vedení nemělo pro nastávající boj jasně stanovenou taktiku. Srážka křesťanského vojska s více než dvojnásobně početnou a výborně vycvičenou armádou tureckého sultána Sulejmana I. dopadla katastrofálně. Dne 29. srpna 1526 bylo uherské vojsko rozdrceno v bitvě u Moháče. Ludvík se po prohrané bitvě na útěku utopil v bažinách kolem Moháče. Jeho tělo bylo pohřbeno ve Stoličném Bělehradě do královské hrobky, vedle svých rodičů. Jeho osobou vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka nástupnictví.", "content": "Ludvíkovou manželkou byla Marie, sestra rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského, ženou Ferdinanda naopak Ludvíkova starší sestra Anna. Tak mohli Habsburkové uplatňovat nárok na uherský a český trůn, které také roku 1526 získali. Na rozdíl od uherského království však české stavy dědické nároky Ferdinanda Habsburského neuznaly a trvaly na svobodné volbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Jagellonský (1. července 1506 Budín – 29. srpna 1526 Moháč) byl král český a uherský (jako Ludvík II.) a moravský markrabě. Jeho otcem byl český a uherský král Vladislav II. Jagellonský, matkou francouzská hraběnka Anna z Foix a Candale, která porod toužebně očekávaného mužského dědice zaplatila životem.", "tgt_summary": "Louis II (, , , ; 1 July 1506 – 29 August 1526) was King of Hungary, Croatia and Bohemia from 1516 to 1526. He was killed during the Battle of Mohács fighting the Ottomans, whose victory led to the Ottoman annexation of Hungary. He had no legitimate issue.", "id": 2454503} {"src_title": "Audrey Tautou", "tgt_title": "Audrey Tautou", "src_document": [{"title": "Historie pozorování.", "content": "V roce 1781 vydal francouzský astronom Charles Messier katalog 103 objektů s mlhavým vzhledem a chtěl tak upozornit na objekty, které by se daly zaměnit s kometami. Při pozdějším používání se před každou položku tohoto katalogu psalo písmeno „M“, takže M87 značí 87. položku tohoto katalogu. V roce 1888 byl pak tento objekt přidán pod označením NGC 4486 do katalogu mlhovin a hvězdokup nazvaného New General Catalogue, který sestavil dánsko-irský astronom John Dreyer převážně na základě pozorování anglického astronoma Johna Herschela. Je nutno poznamenat, že v 19. století ještě nebyla známa pravá podstata různých druhů mlhovin, takže mlhovinami byly nazývány i galaxie. Plynnou povahu skutečných mlhovin objevil až William Huggins po roce 1860. Spirální strukturu pozoroval jako první William Parsons u Vírové galaxie v roce 1845, ale obrovskou vzdálenost galaxií odhalil až Edwin Hubble po roce 1920. Americký astronom Heber Curtis pracující na Lickově observatoři v roce 1918 při zkoumání snímků M87 poznamenal, že postrádá spirální strukturu a že v ní pozoroval \"„nezvyklý přímý paprsek … zřejmě spojený s jádrem tenkým proužkem hmoty.“\" Paprsek se zdál být nejjasnější blízko středu galaxie. V následujícím roce se v této galaxii ukázala supernova, ale nebyla pozorována přímo, až v roce 1922 ji na fotografických snímcích z roku 1919 zpětně dohledal sovětský astronom Innokentij Balanovskij. Supernova dosáhla magnitudy 11,5.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení mezi galaxie.", "content": "Americký astronom Edwin Hubble tuto galaxii v roce 1922 zařadil spolu se spirálními mlhovinami mezi mimogalaktické mlhoviny a protože M87 nemá spirální strukturu, uvedl ji jako příklad jasné kulové mlhoviny. V roce 1926 sestavil nový způsob třídění mlhovin a rozlišil v něm mlhoviny patřící do Mléčné dráhy a nezávislé hvězdné ostrovy, které leží za hranicemi Mléčné dráhy. M87 zařadil mezi eliptické mimogalaktické mlhoviny bez zjevného protažení (třída E0). V roce 1931 ji Hubble zařadil mezi členy Kupy galaxií v Panně a jako předběžný odhad její vzdálenosti uvedl 1,8 milionu parseků (5,9 milionu světelných let). V té době to byla jediná eliptická galaxie, v níž byly rozeznány jednotlivé objekty. Ty byly považovány za hvězdy, ale byly to kulové hvězdokupy, proto se odhadnutá vzdálenost galaxie řádově lišila od správné hodnoty. Jednotlivé hvězdy totiž nebyly vidět ani na ostrém snímku, který v roce 1998 pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled. Ve svém díle \"The Realm of the Nebulae\" vydaném v roce 1936 chtěl Hubble opravit a ustálit tehdejší názvosloví. Někteří astronomové totiž označovali mimogalaktické mlhoviny jako \"vnější (externí) galaxie\", protože to jsou hvězdné systémy ležící ve velké vzdálenosti od Mléčné dráhy, zatímco jiní dávali přednost obvyklému názvu \"mimogalaktické mlhoviny\", protože \"galaxie\" byl název vyhrazený pro Mléčnou dráhu. M87 však byla označována za mimogalaktickou mlhovinu přinejmenším ještě v roce 1954.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní výzkum.", "content": "V roce 1947 bylo zjištěno, že se na souřadnicích galaxie M87 nachází výrazný zdroj rádiových vln, který byl označen Virgo A. V roce 1953 bylo potvrzeno, že se tento zdroj nachází uvnitř M87 a bylo naznačeno, že by tímto zdrojem mohl být pozorovaný výtrysk plazmatu vycházející z jádra galaxie. Výtrysk opouští jádro v pozičním úhlu 260°, na délku má úhlovou velikost 20″ a na šířku 2″. Kvůli pozorovanému výtrysku ji v roce 1966 Halton Arp zapsal do svého katalogu zvláštních galaxií (\"Atlas of Peculiar Galaxies\") pod číslem 152. V letech 1969–1970 bylo zjištěno, že výrazná část rádiových vln vychází z oblastí ležících podél výtrysku pozorovaného ve viditelném světle. Výzkumný ústav Námořnictva Spojených států amerických v roce 1966 vypustil raketu Aerobee 150, která v souhvězdí Panny objevila první bodový zdroj rentgenového záření později označovaný jako Virgo X-1. Při dalším vypuštění rakety z raketové střelnice White Sands Missile Range, které proběhlo 7. července 1967, bylo potvrzeno, že se rentgenový zdroj Virgo X-1 shoduje s umístěním galaxie M87. Následná rentgenová pozorování prováděná pomocí družice High Energy Astronomy Observatory 1 a Einsteinovy rentgenové observatoře ukázala složitý zdroj záření zahrnující aktivní galaktické jádro galaxie M87. Ovšem rentgenové záření jádra není výrazně silnější než záření okolních oblastí. M87 se stala důležitým základem pro ověřování postupů odhadujících hmotnost ústředních obřích černých děr v galaxiích. V roce 1978 byl pomocí modelování pohybu hvězd a rozložení hmoty v M87 získán důkaz o její ústřední hmotnosti 5 miliard hmotností Slunce. Po korekci aberace Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 1993 byla pomocí spektrografu slabých objektů () změřena úhlová rychlost ionizovaného plynu v akrečním disku uprostřed M87, aby se tak kontrolním pozorováním ověřil stav vědeckých přístrojů po opravě. Naměřené hodnoty určily hmotnost ústřední černé díry na 2,4 miliard slunečních hmotností s nejistotou 30 %, ale novější měření z roku 2016 poskytuje ještě vyšší hodnotu, až (7,22 ± 0,4)×10 formula_1.", "section_level": 2}, {"title": "Viditelnost.", "content": "M87 se na obloze nachází blízko severní hranice souhvězdí Panny se souhvězdím Vlasů Bereniky. Leží zhruba v polovině spojnice hvězd Vindemiatrix (ε Virginis) a Denebola (β Leonis). Při svojí magnitudě 8,6 je galaxie viditelná i malými dalekohledy o průměru objektivu 60 mm. Na obloze zabírá plochu s úhlovou velikostí 8,3′×6,6′ a její jasné jádro má velikost 45″. Západním směrem z jejího jádra vychází viditelný výtrysk hmoty, ale bez použití astrofotografie je pozorování výtrysku pouhýma očima těžkým úkolem. Před rokem 1991 byl znám pouze jediný člověk, který výtrysk pozoroval očima: byl to americký astronom Otto Struve, který jej pozoroval pomocí Hookerova dalekohledu na observatoři Mount Wilson. Poté již byl za výjimečně dobrých podmínek pozorován i pomocí velkých amatérských dalekohledů. Nejvýraznější část výtrysku dosahuje do vzdálenosti zhruba 20″ od jádra.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "V upravené Hubbleově klasifikaci galaxií (de Vaucouleursově klasifikaci, podle francouzského astronoma Gérarda de Vaucouleurse) je M87 zařazena jako typ E0p. „E0“ znamená eliptickou galaxii bez viditelného protažení, protože má kulatý tvar, a přípona „p“ značí pekuliární galaxii, která se nějakým způsobem vymyká základnímu třídění. V tomto případě je to zvláštní přítomnost výtrysku plazmatu, který vychází z jádra galaxie. Podle Yerkeské klasifikace galaxií je M87 zatříděna jako obří galaxie typu cD. Galaxie typu D mají v této klasifikaci eliptické jádro obklopené rozsáhlou bezprašnou rozptýlenou obálkou. Galaxie typu D s obřími rozměry se pak značí cD. Vzdálenost M87 byla odhadnuta několika nezávislými způsoby, mezi kterými jsou měření jasnosti planetárních mlhovin, porovnání s blízkými galaxiemi, jejichž vzdálenost byla odhadnuta pomocí standardních svíček, jako jsou například cefeidy, rozložení kulových hvězdokup podle jejich lineární velikosti (z nich vychází vzdálenost na 16,4 ± 2,3 megaparseků, tedy 53,5 ± 7,5 milionů světelných let) a metoda špičky větve červených obrů, která využívá svítivost jednotlivých rozlišených červených obrů a která poskytla vzdálenost 16,7 ± 0,9 megaparseků (54,5 ± 2,94 milionů světelných let). Výsledky těchto různých způsobů se navzájem shodují a odhad vzdálenosti pomocí váženého průměru jejich výsledků vychází na 16,4 ± 0,5 megaparseků (53,5 ± 1,63 milionů světelných let). M87 patří mezi nejhmotnější galaxie v místní části vesmíru (oblast několika set milionů světelných let). Její průměr je 120 000 světelných let, tedy podobný jako u Mléčné dráhy, ale M87 je sféroid, nikoli pouze plochá spirální galaxie. Její hmotnost v oblasti o poloměru (\"r\") 9 až 40 kpc (29 až 130 tisíc světelných let) od jádra postupně roste přímo úměrně faktoru \"r\". V oblasti o poloměru 32 kpc (100 tisíc světelných let) je její hmotnost (2,4 ± 0,6)×10 hmotností Slunce, což je dvojnásobek hmotnosti Mléčné dráhy. Pouze část této hmotnosti je zastoupena hvězdami. M87 má odhadovaný poměr hmoty ke svítivosti 6,3 ± 0,8 a tedy pouze jedna šestina její hmotnosti je tvořena hvězdami, které vyzařují energii. Celková hmotnost M87 může být 200krát větší než hmotnost Mléčné dráhy. Galaxie pohlcuje okolní plyn z galaktické kupy rychlostí dvou až tří hmotností Slunce za rok a většina tohoto plynu se nabaluje na oblast jádra. Okrajové oblasti hvězdné obálky této galaxie sahají až do vzdálenosti kolem 150 kpc (490 000 světelných let) od jádra, tedy mnohem dále než u Mléčné dráhy, kde je to asi 100 kpc (330 000 světelných let). Za touto vzdáleností obálka M87 náhle končí a příčinou takto vzniklé hrany může být předchozí setkání s jinou galaxií. Severozápadně od galaxie byly objeveny dlouhé proudy hvězd, které mohly vzniknout slapovým působením galaxií obíhajících kolem M87 nebo pohlcením malé satelitní galaxie. Kromě toho je v severovýchodní vnější části galaxie přítomno vlákno horkého ionizovaného plynu, což může být pozůstatek malé na plyn bohaté galaxie, kterou M87 roztrhala a která může být zdrojem hmoty pro její aktivní jádro. Odhaduje se, že kolem M87 obíhá alespoň 50 satelitních galaxií, mezi které patří například NGC 4486B a NGC 4478. Ve spektru záření z oblasti jádra M87 se dají vysledovat spektrální čáry různých atomů a iontů, například neutrálního vodíku (HI ve spektroskopickém zápisu), jednou ionizovaného vodíku (HII), helia (HeI), kyslíku (OI, OII, OIII), dusíku (NI), hořčíku (MgII) a síry (SII). Čáry neutrálních nebo slabě ionizovaných atomů (jako je neutrální atomový kyslík OI) jsou výraznější než čáry silně ionizovaných atomů (např. dvojitě ionizovaného kyslíku OIII). Galaktická jádra s takovými vlastnostmi spektra se nazývají LINER (). O jejich podstatu a zdroj převážně slabě ionizovaných iontů se vedou spory. Možnými příčinami jsou rázové vlny, které budí částice ve vnějších částech disku nebo fotoionizace vnitřní oblasti poháněná výtryskem plazmatu. Eliptické galaxie, jakou je M87, se považují za výsledek jednoho nebo více sloučení původně malých galaxií. V porovnání se spirálními galaxiemi obecně obsahují poměrně malé množství chladného mezihvězdného plynu, nacházejí se v nich převážně staré hvězdy a tvorba nových hvězd je buď slabá nebo žádná. Eliptický tvar této galaxie je výsledkem pohybu jejích hvězd po náhodných oběžných drahách, zatímco ve spirálních galaxiích podobných Mléčné dráze jde převážně o uspořádaný rotační pohyb. Pomocí dalekohledu Very Large Telescope byl zkoumán pohyb přibližně 300 planetárních mlhovin a na základě toho astronomové určili, že M87 během poslední miliardy let pohltila středně velkou hvězdotvornou spirální galaxii. Díky tomu má M87 také určité zastoupení mladších modrých hvězd. Výrazné spektrální vlastnosti planetárních mlhovin umožnily astronomům objevit klikatou strukturu v obálce M87, která je důsledkem nedokončeného smíchání pohlcené galaxie ve fázovém prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Části galaxie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obří černá díra.", "content": "Uprostřed galaxie se nachází obří černá díra, která má hmotnost několika miliard hmotností Slunce: odhady se pohybují v rozsahu (3,4 ± 0,8)×10 formula_1 až (6,6 ± 0,4)×10 formula_1. Novější odhad z roku 2016 hovoří dokonce o (7,22 ± 0,4)×10 formula_1. S touto hmotností se řadí mezi nejhmotnější známé černé díry. Je obklopena rotujícím diskem z ionizovaného plynu a přibližně kolmo z jeho roviny vychází polární výtrysk. Hmota v disku rotuje rychlostí až 1 000 km/s a samotný disk má vnější průměr 0,12 parseků (0,39 světelného roku). Odhadovaná rychlost nabalování plynu na oblast jádra je jedna hmotnost Slunce za každých 10 let (přibližně 90 hmotností Země za den). Některá pozorování naznačují, že by černá díra mohla být od středu galaxie vychýlená o zhruba 7 parseků (23 světelných let). Vychýlení směřuje na opačnou stranu než výtrysk, což může znamenat, že černá díra byla výtryskem urychlena. Další možností je, že posunutí vzniklo během sloučení dvou obřích černých děr. Následný výzkum v roce 2011 však nenašel žádné statisticky významné vychýlení. Tato černá díra byla první černou dírou, kterou se podařilo přímo zobrazit a to na základě dat pořízených Event Horizon Telescope. Obraz byl představen na tiskových konferencích 10. dubna 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Mezihvězdné prostředí.", "content": "Prostor mezi hvězdami v galaxii M87 je vyplněn rozptýleným plynem mezihvězdného prostředí, které bylo obohaceno chemickými prvky uniklými z hvězd, které dokončily svůj život na hlavní posloupnosti. Uhlík a dusík jsou průběžně dodávány hvězdami střední hmotnosti nacházejícími se v období asymptotické větve obrů. Těžší prvky od kyslíku po železo jsou převážně dodávány během výbuchů supernov uvnitř galaxie. Přibližně 60 % z těžkých prvků pochází ze supernov se zhrouceným jádrem a ostatní pochází ze supernov typu Ia. Kyslík je v galaxii rozdělen téměř rovnoměrně a jeho koncentrace je přibližně poloviční proti koncentraci kyslíku ve Slunci, zatímco koncentrace železa je největší uprostřed galaxie, kde dosahuje hodnot srovnatelných s koncentrací ve Slunci. Kyslík pochází převážně ze supernov se zhrouceným jádrem, které se vyskytují v raných obdobích galaxií a nejvíce ve vnějších hvězdotvorných oblastech. Výše popsané rozložení těžkých prvků tedy vypovídá o tom, že mezihvězdné prostředí bylo nejdříve obohaceno supernovami se zhrouceným jádrem a průběžně během celé historie do něj přispívaly supernovy typu Ia. Ve srovnání s Mléčnou dráhou se však tyto zdroje celkově podílely na dodávce těžkých prvků v mnohem menší míře. Zkoumání M87 v oblasti vzdáleného infračerveného záření ukázalo přebytek záření na vlnových délkách od 24 μm přinejmenším do 160 μm. Za normálních podmínek by to bylo známkou tepelného záření horkého prachu. V případě M87 však toto záření může být zcela vysvětleno pomocí synchrotronového záření z výtrysku částic, protože kvůli rentgenovému záření galaktického jádra se předpokládá, že se křemičitanová prachová zrnka za řádově 100 milionů let působením rentgenového záření buď rozpadnou, nebo jsou vyhnána ven z galaxie. Celková hmotnost prachu v M87 není větší než 70 000 hmotností Slunce. Naproti tomu je hmotnost prachu v Mléčné dráze kolem stovky milionů (10) hmotností Slunce. Přestože je M87 eliptickou galaxií a postrádá tedy prachové pásy běžné ve spirálních galaxiích, byla v ní pozorována vlákna, která vznikají při pohlcování prachu galaktickým jádrem. Tato vlákna jsou pravděpodobně také zdrojem záření vznikajícím při vybuzení vláken plynu rázovými vlnami, když se plyn setká s rentgenovým zářením vycházejícím z oblasti jádra. Tato vlákna mají odhadovanou hmotnost kolem 10 000 hmotností Slunce. Galaxii také obklopuje rozsáhlá koróna tvořená horkým plynem s nízkou hustotou.", "section_level": 2}, {"title": "Kulové hvězdokupy.", "content": "M87 má mimořádně velký počet kulových hvězdokup. Přehlídka z roku 2006 provedená do úhlové vzdálenosti 25′ od jádra odhadla, že kolem něj obíhá 12 000 ± 800 kulových hvězdokup, zatímco Mléčná dráha jich má pouze 150 až 200. Rozdělení velikostí jednotlivých hvězdokup je podobné jako v Mléčné dráze: většina jich má účinný poloměr (vyzařuje polovinu celkového světla hvězdokupy) od 1 do 6 parseků. Rozměr hvězdokup se v M87 zvětšuje s rostoucí vzdáleností od jádra. Ve vnitřní oblasti o poloměru 4 kpc (13 světelných let) od jádra mají hvězdokupy metalicitu (poměrné zastoupení jiných prvků než vodík a helium) přibližně poloviční proti metalicitě Slunce. V ještě větších vzdálenostech od jádra metalicita postupně klesá s rostoucí vzdáleností hvězdokupy od jádra. Hvězdokupy s nízkou metalicitou přitom mají poněkud větší rozměr než hvězdokupy s vyšší metalicitou. V roce 2014 bylo objeveno, že z M87 velkou rychlostí 2 300 km/s uniká kulová hvězdokupa, která dostala označení HVGC-1. Únik hvězdokupy s takovou vysokou rychlostí může být výsledkem těsného přiblížení ke dvojité obří černé díře, která ji poté gravitačním prakem výrazně urychlila. Pokud je toto vysvětlení správné, mohla by mít M87 v jádru dvojici obřích černých děr jako výsledek prastarého sloučení dvou galaxií, ze kterých vznikla jediná obří galaxie. V galaxii M87 byla objevena téměř stovka ultra pevných trpaslíků (). Vzhledem připomínají kulové hvězdokupy, ale mají efektivní poloměr 10 parseků (33 světelných let) nebo více, což výrazně přesahuje hranici 3 parseků (10 světelných let) u běžných kulových hvězdokup. Není jisté, zda jsou to původně trpasličí galaxie zachycené působením M87, nebo nová třída hmotných kulových hvězdokup.", "section_level": 2}, {"title": "Výtrysk.", "content": "Výtrysk plazmatu, který vychází z jádra galaxie, sahá do vzdálenosti přinejmenším 1,5 kpc (5 000 světelných let) od jádra a je tvořen hmotou vyvrženou z okolí obří černé díry. Výtrysk je úzce soustředěný a ve vzdálenosti 0,8 pc (2,6 světelných let) od jádra je zdánlivě ohraničen úhlem 60°, ve vzdálenosti 2 pc (6,5 světelných let) je to 16° a ve vzdálenosti 12 pc (39 světelných let) je ohraničen úhlem 6 až 7°. Základna výtrysku má průměr 5,5 ± 0,4 Schwarzschildových poloměrů a výtrysk je pravděpodobně poháněn akrečním diskem s prográdní dráhou kolem rotující obří černé díry. Astronom Walter Baade objevil, že světlo vysílané výtryskem je lineárně polarizované, což naznačuje jeho vznik při pohybu elektronů v magnetickém poli, když jsou urychleny blízko k rychlosti světla. Celková energie těchto elektronů se odhaduje na 5,1×10 erg (tedy 5,1×10 Joulů nebo 3,2×10 eV). To je přibližně 10krát větší množství energie, než jaké vydává každou sekundu Mléčná dráha, u níž se tato energie odhaduje na 5×10 Joulů. Výtrysk je také obklopen pomalejšími částicemi, které se pohybují mnohem menší než světelnou rychlostí. Později se také objevily důkazy o druhém výtrysku, který míří na opačnou stranu, ale ten není ze Země přímo viditelný, protože většinu energie vysílá směrem od Země. Výtrysk vykonává precesi, díky které má tok jeho hmoty tvar šroubovice až do vzdálenosti 1,6 parseků (5,2 světelných let). Laloky obsahující vyvrženou hmotu dosahují vzdálenosti až 80 kpc (260 000 světelných let). Na snímcích pořízených v roce 1999 Hubbleovým vesmírným dalekohledem byl ve výtrysku naměřen pohyb rychlostí čtyř až šestinásobku rychlosti světla. Tento jev, nazývaný nadsvětelná rychlost, je pouze klam způsobený pohybem výtrysku téměř rychlostí světla (v případě M87 je to více než 98 % rychlosti světla). Časová prodleva mezi dvěma světelnými impulsy vyslanými výtryskem je z pohledu pozorovatele menší než skutečná prodleva, což je důsledek pohybu výtrysku téměř rychlostí světla směrem k pozorovateli. Ve výsledku pozorovatel vnímá takový pohyb, jako by byl rychlejší než světlo. Vysledování tohoto pohybu bylo použito k podpoře teorie, že kvasary, objekty BL Lacertae a rádiové galaxie mohou být různými podobami stejného jevu, který se nazývá aktivní galaktické jádro, pokud je na něj nahlíženo z různých směrů. Nabízí se tak myšlenka, že M87 je objekt BL Lacertae (s málo jasným jádrem v porovnání s jasností celé galaxie), který je pozorován pod poměrně velkým úhlem. Změny světelného toku, které jsou příznačné pro objekty BL Lacertae, byly v M87 také pozorovány. Pozorování ukazují, že obří černá díra zásobuje výtrysk hmotou v proměnné míře. Těmito změnami vznikají tlakové vlny v horkém plynu, který galaxii obklopuje. Rentgenová observatoř Chandra v plynu objevila smyčky a prstence. Jejich rozložení naznačuje, že menší výbuchy nastávají každých několik milionů let. Jeden z prstenců, který byl způsoben větším výbuchem, vytvořil kolem černé díry rázovou vlnu o průměru 26 kpc (85 000 světelných let). Dalšími pozorovanými útvary jsou úzká vlákna vyzařující rentgenové záření, která mají délku až 31 kpc (100 000 světelných let), a velká dutina v horkém plynu, kterou vytvořil větší výbuch před 70 miliony let. Pravidelné výbuchy zabraňují tomu, aby obrovská zásoba plynu vychladla a začala tvořit hvězdy, a tímto způsobem výrazně ovlivnily vývoj galaxie, protože zabránily jejímu přetvoření ve velkou spirální galaxii. Tato pozorování také naznačují, že proměnné výbuchy vytváří v mezihvězdném prostředí zvukové vlny, které zní o 56 až 59 oktáv níž než C1. M87 je silným zdrojem záření gama, paprsků s největší energií v elektromagnetickém spektru. Gama záření této galaxie je pozorováno už od konce 90. let 20. století. V roce 2006 vědci použili teleskop High Energy Stereoscopic System k výzkumu změn toku záření gama v M87 a objevili, že tyto změny toku probíhají v řádu dní. Takové krátké změny naznačují, že nejpravděpodobnějším zdrojem gama záření je obří černá díra. Obecně se totiž dá říct, že čím menší je průměr zdroje záření, tím rychlejší změny toku může vytvářet, a naopak. Hubbleův vesmírný dalekohled a Rentgenová observatoř Chandra ve výtrysku pozorovaly chomáč hmoty, který je od jádra vzdálen asi 65 parseků (210 světelných let) a který dostal označení HST-1. Během pětiletého období končícího rokem 2006 se intenzita rentgenového záření tohoto chomáče zvýšila více než 50x a poté proměnným způsobem klesala. Vzájemné ovlivňování mezi výtrysky plazmatu z jádra a okolním prostředím v aktivních galaxiích vytváří rádiové laloky. Ty vysílají rádiové vlny, vznikají v párech a jsou často symetrické. Stejně je tomu i v M87. Její vnitřní část, která má rozměr až 2 kpc (6 500 světelných let), je silným zdrojem rádiového záření. Z této oblasti vycházejí dva proudy hmoty: jeden je tvořen viditelným výtryskem plazmatu a druhý, ze Země těžko pozorovatelný, míří opačným směrem. Oba výtrysky jsou nesouměrné a zborcené, z čehož se dá usoudit, že se potkávají s hustým mezihvězdným prostředím. Ve větších vzdálenostech se oba výtrysky rozptylují v rádiových lalocích a dohromady mají tyto dva laloky rozpětí kolem 80 kpc (260 000 světelných let). Samotné laloky jsou obklopeny slabší obálkou plynu, který také vydává rádiové vlny.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "M87 leží poblíž středu Kupy galaxií v Panně, která je těsně stlačeným útvarem obsahujícím přibližně 2 000 členů. Kupa tvoří jádro větší Místní nadkupy galaxií, jejímž okrajovým členem je i Místní skupina galaxií, kam patří Mléčná dráha. Kupa se dá rozdělit na alespoň tři výrazné soustavy soustředěné kolem tří velkých galaxií: M87, M49 a M86, případně na dvě podskupiny kolem galaxií M87 (Virgo A) a M49 (Virgo B). V okolí M87 převažují eliptické a čočkové galaxie a ve směru výtrysku probíhá celou kupou pomyslná osa, podél které je seřazeno mnoho eliptických galaxií. Nejjasnějším členem kupy je M49, ale M87 je jejím nejhmotnějším členem a z toho důvodu se velmi málo pohybuje vzhledem k celé kupě. Někdy bývá považována za samotný střed celé kupy. Kupa má řídkou plynnou atmosféru, která vysílá rentgenové záření a jejíž teplota klesá směrem ke středu, kde se nachází M87. Celková hmotnost kupy se odhaduje na (0,15–1,5)×10 hmotností Slunce. Měřením pohybu planetárních mlhovin mezi M87 a M86 bylo zjištěno, že se tyto dvě galaxie navzájem přibližují a že to může být jejich první setkání. M87 se již mohla v minulosti potkat s M84, jak se dá odvodit z náhlého zakončení vnějšího hala M87, což mohlo vzniknout právě slapovým působením. Ostře ohraničené halo také mohlo vzniknout smrštěním kvůli neviditelné hmotě, která by do M87 padala z okolních oblastí v kupě, což by mohla být předpokládaná temná hmota. Třetí možností je, že vznik hala byl zakončen působením aktivního galaktického jádra uprostřed M87 v raném období galaxie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Audrey Justine Tautou [odre žüstyn totu] narozená 9. srpna 1976 v Beaumontu, departement Puy-de-Dôme) je francouzská herečka. Ve Francii se stala známou v roce 1999 rolí ve filmu \"Venuše, salon krásy\", za kterou získala cenu César jako nejlepší ženská herecká naděje. Za hranicemi Francie proslula o tři roky později svojí hlavní rolí ve filmu \"Amélie z Montmartru\", ještě více pak hlavní rolí v hollywoodském filmu \"Šifra mistra Leonarda\".", "tgt_summary": "Audrey Justine Tautou (; born 9 August 1976) is a French actress. Signed by an agent at age 17, she made her acting debut at 18 on television and her feature film debut the following year in \"Venus Beauty Institute\" (1999), for which she received critical acclaim and won the César Award for Most Promising Actress. Tautou achieved international recognition for her lead role in the 2001 film \"Amélie\", which met with critical acclaim and was a major box-office success. \"Amélie\" won Best Film at the European Film Awards, four César Awards (including Best Film and Best Director), two BAFTA Awards (including Best Original Screenplay), and was nominated for five Academy Awards. Tautou has since appeared in films in a range of genres, including the thrillers \"Dirty Pretty Things\" (2002) and \"The Da Vinci Code\" (2006), and the romantic-comedy \"Priceless\" (2006). She has received critical acclaim for her many roles including the drama \"A Very Long Engagement\" (2004) and the biographical drama \"Coco avant Chanel\" (2009). She has been nominated three times for the César Award and twice for the BAFTA for Best Actress in a leading role. She became one of the few French actors in history to be invited to join the Academy of Motion Picture Arts and Sciences (AMPAS) in June 2004. Tautou has modeled for Chanel, Montblanc, L'Oréal and many other companies. She is an active supporter of several charities.", "id": 189208} {"src_title": "List Aristeův", "tgt_title": "Letter of Aristeas", "src_document": [{"title": "Autorství a datace.", "content": "Autor je neznámý, jméno Aristeas může být jak skutečné, tak fiktivní. Sám autor se prezentuje spíše jako pohan silně sympatizující s židovstvím, ale jeho podrobná znalost zákona hovoří spíše pro židovský původ. Problematická je i datace, v podstatě známe jen \"terminus a quo\", kterým je samotný překlad Septuaginty (3. stol. př. n. l.) a \"terminus ad quem\", kterým jsou zřejmé citace tohoto \"Listu\" u Filóna Alexandrijského a Josefa Flavia. Místem sepsání je téměř jistě egyptská Alexandrie, hlavní město ptolemajovské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "\"List Aristeův\" není ve skutečnosti dopisem, nýbrž vyprávěním o vzniku překladu. Zahrnuje v sobě kromě samotného klíčového vyprávění i několik rozsáhlých odboček. Jsou jimi vyprávění o propuštění všech židovských otroků v Egyptě za Ptolemaia II. Filadelfa, popis Ptolemaiových darů židovskému veleknězi Eleazarovi, popis Jeruzaléma a Palestiny, Eleazarova dlouhá odpověď o smyslu židovských zákonů a sedm dní rozhovorů mezi Ptolemaiem a židovskými překladateli.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda o překladu.", "content": "Samotná legenda o vzniku překladu Septuaginty byla později rozšířena Filónem Alexandrijským. Zatímco podle \"Aristeova listu\" na překladu pracovalo 72 učenců vyslaných z Jeruzaléma (po 6 z každého kmene), kteří každý den svou práci konfrontovali a zapisovali to, na čem se shodlo nejvíce překladatelů, až po 72 dnech svou práci dokončili, podle Filóna pracovali všichni po 72 dní v naprostém odloučení, a když po 72 dnech své dílo srovnali, zjistili, že se shoduje ve všech detailech. Tato legenda dala též jméno řeckému překladu. \"Septuaginta\" znamená latinsky „sedmdesát“, což pochází ze (zaokrouhleného) počtu překladatelů (72).", "section_level": 2}, {"title": "Další prvky textu.", "content": "Prvořadý účel spisu je zdůraznit kvalitu a autoritu septuagintálního překladu Tóry (či později v případě křesťanů Starého zákona), potlačit pozdější korekce a opravy v překladu (jak činili v 2. století n. l. např. Aquila nebo Theodotion). Současně s tím však \"Aristeův list\" prezentuje židovské písmo a zákon pohanskému publiku a zdůrazňuje, že židovství i se svou psanou tradicí, která se nyní nachází i v jazyce vzdělanců (tj. řečtině), není v ničem pozadu za řeckou kulturou, ba naopak vyniká a je hodno stát se její významnou součástí. Vyplývá to především z toho, že spis kromě samotné obhajoby překladu (a zákazem jakýchkoli budoucích změn) zdůrazňuje v dlouhých, ryze sapienciálních pasážích (viz sedmidenní rozhovory) všeobecnou moudrost židovských učenců, která se týká běžného života a nad kterou žasnou všichni přítomní pohanští filozofové, a symbolickým výkladem židovských zákonů o pokrmech (Eleazarova odpověď na Aristeovu otázku o smyslu těchto zákonů). Z hlediska stylu je spis čtivý, neboť používá mnoha literárních prvků a nástrojů:: fiktivní dopisy, výtahy a opisy z egyptských análů, opisy královských výnosů, rozhovory při hostině, dialogy v přímé řeči atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "List Aristeův nebo také jen Aristeas nese název podle jména (fiktivního?) autora, který tento spis napsal. Jedná se o židovský apokryfní (pseudoepigrafní) spis vyprávějící o vzniku řeckého překladu židovských písem, tzv. Septuaginty, přesněji o vzniku překladu Pentateuchu.", "tgt_summary": "The Letter of Aristeas or Letter to Philocrates is a Hellenistic work of the 2nd century BC, assigned by Biblical scholars to the Pseudepigrapha. Josephus, who paraphrases about two-fifths of the letter, ascribes it to Aristeas and to have been written to a certain Philocrates, describing the Greek translation of the Hebrew Law by seventy-two interpreters sent into Egypt from Jerusalem at the request of the librarian of Alexandria, resulting in the Septuagint translation. Though some have argued that its story of the creation of the Greek translation of the Hebrew Bible is fictitious, it is the earliest text to mention the Library of Alexandria.", "id": 1044119} {"src_title": "Qubit", "tgt_title": "Qubit", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "V klasické počítačové vědě se pracuje s jednotkou informace bitem jako s abstraktním pojmem. Odhlíží se přitom od jeho fyzikální implementace, kterou je nutno zvolit při konkrétní realizaci počítače. Tento abstraktní přístup nám umožňuje zaměřit se čistě na vlastnosti informace a rozvíjet koncept počítání v dostatečné obecnosti. Není třeba v žádném případě uvažovat fyziku výpočetního procesu či způsobu uložení informace. Podívejme se ale na problém z fyzikálního hlediska. Bity jsou vždy reprezentovány stavem nějakého fyzikálního systému, ať už se jedná o pevný disk počítače, různá záznamová media či zpracovávací zařízení. Při práci s bity například dochází k uvolňování tepla jednotlivými součástkami či dochází též k narušování přenosu informace vlivem prostředí. Bity mohou být implementovány jako různě zmagnetované části pevného disku nebo různě velké prohlubně v povrchu kompaktních disků. Obvykle se jedná z mikroskopického hlediska o poměrně velký počet atomů či molekul, které reprezentují jeden bit. Zkusme nyní tuto situaci přenést do mikroskopického světa, kde bychom jeden bit reprezentovali jediným atomem či fotonem. Od bitu požadujeme, aby nabýval dvou hodnot – 0 a 1. V případě fotonu lze tuto vlastnost nasimulovat například odlišnou polarizací. Foton může být polarizován vodorovně či svisle. Tyto dva stavy lze po řadě přirovnat k nule či jedničce bitu. Před zahájením výpočtu si můžeme připravit dostatek fotonů polarizovaných, řekněme, vodorovně a tyto fotony pak vysílat do procesoru. Procesor provede s fotony potřebné operace a nakonec vrátí fotony upravené tak, abychom z jejich polarizace byli schopni vyčíst výsledek výpočtu. Ten zjistíme změřením, jak je každý foton polarizován, buď vodorovně, či svisle. Z polarizace každého fotonu, který opustil procesor, tak zrekonstruujeme řetězec bitů nesoucích cílovou informaci. V právě popsaném mikroskopickém modelu počítání však přichází do hry nový hráč. Je jím kvantová mechanika, jejíž zákony je v mikrosvětě nutno brát v úvahu. Tyto zákony nám mimo jiné říkají, že ačkoli byly fotony na počátku připraveny jako vodorovně polarizované, z procesoru používajícího kvantové brány mohou vylétat fotony, které nejsou polarizovány ani vodorovně ani svisle, ale jejich stav je kombinací obou. Jestliže změříme polarizaci takových fotonů, někdy dostaneme, že je foton polarizován svisle, zatímco jindy, že je polarizován vodorovně. Takto nejednoznačné výsledky přitom budeme dostávat i tehdy, když mnohokrát provedeme tutéž úlohu na témže procesoru se vstupními fotony připravenými týmtéž způsobem. Mohlo by se zdát, že tyto výsledky můžeme vysvětlit za pomoci teorie pravděpodobnosti: v tomto případě bychom bit modelovali jako lineární kombinaci obou hodnot 0 a 1, kde koeficienty této kombinace by byla dvě nezáporná čísla, jejichž součet je jedna. Koeficienty by tak odpovídaly pravděpodobnostem dané hodnoty. Podle kvantové mechaniky nicméně stav kvantových systémů není popsán přímo pomocí pravděpodobností, nýbrž pomocí tzv. \"amplitud pravděpodobnosti\" (zkráceně \"amplitud\"), čísel, jež na rozdíl od pravděpodobností mohou být i záporná a dokonce komplexní. Abychom tak mohli mluvit o informaci na mikroskopické úrovni, zavádíme nový pojem – kvantový bit, čili qubit. Jedná se o abstraktní model fyzikálního systému, který může \"po změření\" nabývat dvou různých hodnot a jehož stav je v tuto chvíli popsán pomocí amplitud jako kombinace těchto hodnot. Příkladem jsou zmíněné fotony, které mají po změření polarizaci buď vodorovně, nebo svisle. V průběhu výpočtu je však jejich stav popsán pouze jako kombinace těchto dvou stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Formální definice.", "content": "Formálně je qubit definován jako \"normalizovaný vektor ve dvourozměrném Hilbertově prostoru stavů\". Takovýto popis odpovídá běžnému způsobu popisu stavů v kvantové mechanice. Tento dvourozměrný Hilbertův prostor značíme formula_1 a zafixujeme jeho ortonormální bází tvořenou vektory označenými jako formula_2 (viz braketová notace pro označování vektorů v kvantové mechanice). Pak prvek formula_3 tohoto prostoru, který má jednotkovou velikost, nazveme \"qubitem\". Explicitně je tedy qubit popsán jako vektor kde formula_5 jsou komplexní souřadnice vektoru v bázi formula_6, též nazývané \"amplitudy pravděpodobnosti\". Tyto musí splňovat normalizační podmínku formula_7. Ta zajišťuje, že čísla formula_8, resp. formula_9, bude po měření možno interpretovat jako pravděpodobnost nalezení stavu formula_10 ve stavu formula_11, resp. formula_12. Ortonormální báze tvořená vektory formula_2 se občas nazývá \"výpočetní báze\". Právě uvedená definice qubitu pracuje s takzvanými čistými stavy, tedy stavy, jež lze popsat jako prvky Hilbertova prostoru. Obecně ale stav kvantového systému nelze popsat pomocí vektoru. V takovém případě je nutno přizvat obecnější formalismus užívající matic hustoty. V tomto formalizmu je qubit jakýkoli pozitivní operátor formula_14 působící na dvourozměrném Hilbertově prostoru formula_1, který splňuje podmínku, že jeho stopa je rovna jedné. Neboli formula_16 je matice rozměru formula_17, pro níž", "section_level": 1}, {"title": "Vícequbitové systémy.", "content": "Ve výpočtech na kvantovém počítači si s jediným qubitem nevystačíme a musíme tedy uvažovat i stavy tvořené více qubity, také zvané \"kvantové registry\". Složený stav formula_19 qubitů lze matematicky popsat jako prvek Hilbertova prostoru formula_20, jenž vznikne jako tenzorový součin formula_19 Hilbertových prostorů formula_1 pro jednoqubitové systémy, tedy Takový systém má dimenzi rovnou formula_24. Jeho ortonormální báze vznikne například jako množina tenzorových součinů bazických vektorů jednoqubitových systémů. V takovém případě se jedná o vektory tvaru Pro dvouqubitové systémy dostáváme konkrétně bázi využívá se však i jiných bází, např. Bellovy báze tvořené maximálně provázanými stavy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální interpretace qubitu.", "content": "Qubit je kvantovým zobecněním klasického bitu, který kromě hodnot 0 a 1 může nabývat i všech hodnot, které jsou kombinacemi obou. To vyplývá z následující obecné vlastnosti stavů kvantových systémů: pokud se systém nachází ve stavu formula_27 nebo formula_28, můžeme připravit kvantovou superpozici těchto stavů, tj. systém nacházející se ve stavu formula_29 pro nějaká komplexní čísla formula_30. Identifikujeme-li hodnotu 0 klasického bitu s bazickým vektorem formula_11 a podobně hodnotu 1 s bazickým vektorem formula_12, pak můžeme superpozici těchto dvou stavů zhruba interpretovat jako \"klasickou\" hodnotu bitu z intervalu mezi 0 a 1. Takovýto pohled je ale zavádějící, neboť qubity vykazují mnoho zajímavých vlastností, které se v klasickém případě nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Blochova sféra.", "content": "Jak vyplývá z obecné teorie pro popis stavů systémů v kvantové mechanice, můžeme qubit alternativně vyjádřit pomocí \"matice hustoty\", což je pozitivní operátor s jednotkovou stopou přiřazený danému kvantovému systému. Pro qubity, tedy systémy s dvourozměrným stavovým prostorem, tak dostáváme matice formula_33 ve tvaru kde formula_35 jsou reálná libovolná čísla, parametry. Je zřejmé, že matice tohoto tvaru splňuje pro libovolné hodnoty parametrů dvě výše zmíněné podmínky. Navíc, není těžké nahlédnout, že lze takovouto matici vyjádřit v kompaktní podobě s využitím Pauliho matic ve tvaru kde formula_37 jsou Pauliho matice a formula_38 je tzv. Blochův vektor. V posledním výrazu výše je formální \"skalární součin\" Blochova vektoru a vektoru Pauliho matic definován prostě jen jako Tímto způsobem jsme tak dostali přiřazení matice hustoty qubitu s jistým (Blochovým) vektorem. Velikost Blochova vektoru lze vždy vzít menší nebo rovnou jedné. Všechny tyto vektory tedy zjevně tvoří jednotkovou kouli ve třírozměrném Euklidově prostoru. Platí, a není těžké to nahlédnout, že Blochův vektor přiřazený jistému kvantovému systému je jednotkový, právě když je tento systém v čistém stavu. Všechny jednotkové Blochovy vektory tvoří sféru zvanou Blochova sféra. Blochovy vektory nám umožňují graficky vyjadřovat působení různých operací na daný qubit a napomáhají nám si tak představit, jak se qubit při dané transformaci mění.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace qubitů.", "content": "Kterýkoliv dvouúrovňový kvantově mechanický systém je možné považovat za fyzickou reprezentaci qubitu. Například elektron v obalu atomu, který je buď na základní energetické hladině, nebo je excitován, je implementací qubitu. Musíme ovšem předpokládat, že lze zanedbat excitaci elektronu do vyšších energetických hladin a můžeme tak uvažovat jen základní stav a první excitovaný stav. Kvantová mechanika předepisuje pro mikrosvět pravidla, z nichž vyplývá, že lze (kupříkladu přesně vyladěným laserem) uvést atom do stavu, který je superpozicí základního a excitovaného stavu. Díky tomu může atom uchovávat kvantovou informaci a reprezentovat jeden qubit. Jinou možností je kódování qubitů do polarizace fotonů, tedy částic světla. Můžeme provádět měření roviny polarizace tak, že postavíme fotonu do cesty filtr, kterým se 100% pravděpodobností projdou jen fotony s určitou rovinou polarizace, jejichž stav označíme formula_12. Fotony polarizované kolmo na rovinu filtru neprojdou vůbec, což označíme jako stav formula_11. Fotony polarizované v jiných rovinách se budou chovat, jako bychom měřili qubit v superponovaném stavu. Jmenovitě tedy, mějme foton polarizovaný v rovině svírající úhel formula_42 s rovinou odpovídající stavu formula_12. Stav fotonu formula_44 můžeme popsat jako lineární kombinaci Podle úhlu polarizace formula_42 se mění amplituda pravděpodobnosti, že foton projde či neprojde filtrem. Této techniky využívá kvantová kryptografie k bezpečnému přenosu informace.", "section_level": 1}, {"title": "Operace s qubity.", "content": "Zatímco pro operace s klasickým bity používáme logické operace jako NOT, AND či OR, operace prováděné nad qubity lze popisovat pomocí tzv. unitárních operací. Jejich aplikaci si tak lze obvykle představovat jako rotace v odpovídajícím Hilbertově prostoru. Protějšek k těmto operacím pak tvoří kvantové měření qubitů.", "section_level": 1}, {"title": "Měření qubitů.", "content": "Hodnotu qubitu můžeme zjišťovat měřením, kterým vždy dostaneme buď hodnotu formula_47, nebo formula_48. Žádným měřením není možno zjistit čísla formula_49 a formula_50 ve výrazu formula_51. Není-li qubit přesně v jednom ze základních stavů formula_11 či formula_12, vybere se výsledná hodnota náhodně, přičemž pravděpodobnost jednotlivých výsledků určují amplitudy formula_49 a formula_50. Pravděpodobnost naměření stavu formula_47 je formula_8, pravděpodobnost naměření stavu formula_48 je formula_9. Součet těchto dvou pravděpodobností musí dávat 1, neboť jde o pravděpodobnost jistého jevu. Jsou-li obě amplitudy stejně velké, tedy formula_60, pak je pravděpodobnost nalezení kteréhokoli ze stavů rovna 1/2 a výsledek měření je tedy zcela náhodný. Podstatným důsledkem kvantové mechaniky je, že stav qubitu, na němž provedeme měření, se zákonitě změní na ten stav, který byl výsledkem měření. Jinými slovy, měření ničí stav superpozice. Jde o případ obecnějšího jevu, kterému se říká kolaps vlnové funkce. Kolaps vlnové funkce při kvantovém měření odpovídá projekci na osu odpovídající některému z bázových stavů. Je obtížné si tento specifický pojem z kvantové mechaniky přirozeně představit. Před změřením je kvantový systém implementující qubit ve stavu superpozice stavů formula_47 a formula_48, není ale ani jedním z nich. Analogií ke qubitu by v klasickém počítači byl pravděpodobnostní bit - bit, který je s určitou pravděpodobností ve stavu formula_47 a jinak je ve stavu formula_48. Podle kvantové mechaniky však stav bitu není popsán přímo pravděpodobnostmi, nýbrž zmíněnými amplitudami. Fakt, že amplitudy mohou být i záporné, zatímco pravděpodobnosti nikoli, se využívá v kvantově mechanických algoritmech a umožňuje jim rychle řešit problémy, pro které není známo časově efektivní řešení na klasických počítačích používajících pouze náhodné bity. Příkladem je algoritmus pro tzv. Fourierovu transformaci, na jehož základě funguje kvantový Shorův algoritmus, jenž umožňuje rychle rozložit dané číslo na prvočísla (např. formula_65).", "section_level": 2}, {"title": "Kvantová brána CNOT.", "content": "Uvažujme systém dvou qubitů. Odpovídající ortonormální bázi volíme tvaru vyobrazeného výše kde je indexy formula_67 zdůrazněno, že první složka složeného vektoru působí na systému prvního qubitu, který si označíme \"K\", a druhá složka působí na systému qubitu druhého, jenž si podobně označíme jako \"C\". Jednou z velmi často užívanou logickou operací nad dvěma qubity je operace CNOT (z anglického \"controlled NOT\" - kontrolované NOT), jejíž funkci lze popsat následovně: Qubit pod označením \"K\" se nazývá \"kontrolní\" (angl. \"control qubit\") a qubit označený jako \"C\" se nazývá \"cílový\" (angl. \"target qubit\"). Slovy lze tedy působení CNOT operace formulovat takto: pokud je kontrolní qubit ve stavu formula_48, tak proveď u cílového qubitu záměnu formula_70, jinak nedělej nic. Formálně je tedy CNOT totožné s operací XOR. Lze ji kompaktně popsat jako kde formula_72 značí sčítání modulo dvěma. Působení CNOT na libovolný pár qubitů pak vyplývá z bilinearity tohoto zobrazení, tj. V maticové reprezentaci v námi zvolené bázi můžeme CNOT operaci zapsat jako unitární matici Její působení tak vypadá následovně Stejně jako všechny unitární operace je i CNOT \"reverzibilní\" logické hradlo, tzn. z výsledku jsme schopni jednoznačně rekonstruovat vstupní hodnoty qubitů. To obecně u klasických hradel neplatí, viz např. AND, kdy se část informace o vstupech ztrácí, neboť jednomu výstupu obecně odpovídá více vstupních hodnot. Přímé kvantové zobecnění podobných ireverzibilních hradel tak není možné a kvantové počítače tak vždy používají reverzibilní varianty klasických hradel. Význam CNOT operace tkví v následujícím důležitém faktu:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření do více dimenzí.", "content": "Qubit je kvantový systém s dvourozměrným Hilbertovým stavovým prostorem. Uvažujeme-li vícerozměrné stavové prostory, hovoříme o quditu. Používají se i konkrétní názvy pro konkrétní dimenzi, např. pro dimenzi rovnou třem se užívá termínu qutrit. V tomto případě uvažujeme Hilbertův prostor formula_77 s formula_78 a ortonormální bází formula_79. Qutrit formula_80 má tedy tvar kde formula_82 splňují normalizační podmínku formula_83. Daleko nejpoužívanějším objektem v teorii kvantové informace však zatím stále zůstává qubit.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická pravděpodobnost.", "content": "Roku 2017 byl navržen a roku 2019 demonstrován pravděpodobnostní bit (p-bit). Lze tak řešit kvantové problémy i klasicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantový bit neboli qubit (čti \"kjúbit\") je jednotka kvantové informace odvozená od klasického bitu. Jedná se o jeden ze stěžejních pojmů v oblasti kvantových počítačů a kvantově informačních protokolů. Qubit je implementován kvantovým systémem, který může nabývat dvou stavů: například foton, který je polarizovaný vodorovně či svisle. Bit v klasickém systému může nabývat jedné ze dvou hodnot, ale kvantová mechanika umožňuje, aby stav qubitu byl jistou kombinací obou hodnot. Název \"qubit\" zavedl B. Schumacher v roce 1995.", "tgt_summary": "In quantum computing, a qubit () or quantum bit (sometimes qbit) is the basic unit of quantum information—the quantum version of the classical binary bit physically realized with a two-state device. A qubit is a two-state (or two-level) quantum-mechanical system, one of the simplest quantum systems displaying the peculiarity of quantum mechanics. Examples include: the spin of the electron in which the two levels can be taken as spin up and spin down; or the polarization of a single photon in which the two states can be taken to be the vertical polarization and the horizontal polarization. In a classical system, a bit would have to be in one state or the other. However, quantum mechanics allows the qubit to be in a coherent superposition of both states simultaneously, a property which is fundamental to quantum mechanics and quantum computing.", "id": 1085234} {"src_title": "Teplice", "tgt_title": "Teplice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické vykopávky dosvědčují, že na území města sídlili pravěcí lovci před 10–40 tisíci roky. Ve 4. století př. n. l. zde sídlili Keltové a po nich germánské kmeny Markomanů a Kvádů. Termální prameny zde byly podle Hájkovy kroniky objeveny roku 762, ale první důvěryhodná zmínka o části města Trnovany pochází z roku 1057, další pak z konce 12. století. V blízkosti starší slovanské vesnice založila kolem roku 1160 královna Judita, manželka Vladislava II., klášter benediktinek. Po zhruba stovce let vzniká opevněné gotické město na obdélném půdoryse. Teplicemi procházela významná obchodní cesta do Saska. Klášter zanikl v závěru nebo brzy po skončení husitských válek, po bitvě u Ústí nad Labem roku 1426 a před rokem 1436, kdy se klášterní budovy stávají majetkem Jakoubka z Vřesovic. Vrchnost se v Teplicích často střídala, na místě kláštera vznikl renesanční zámek a dále se rozvíjelo lázeňství. Poslední český majitel Teplic Vilém Kinský z Vchynic a Tetova byl zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v únoru 1634 v Chebu. Panství bylo zkonfiskováno císařem a věnováno Janovi z Aldringenu. Ten umřel za záhadných okolností ještě téhož roku, dříve než panství spatřil. Panství zdědila Janova sestra, která jej věnem přinesla Jeronýmu Clarymu. Po třicetileté válce bylo vybité obyvatelstvo Teplic doplňováno přísunem německých kolonistů, jejichž potomci Teplice obývali až do odsunu v roce 1945. Z roku 1680 pocházejí první seznamy lázeňských hostů, nejstarší u nás. Claryové přestavili v barokním slohu zámek, roku 1718 také vznikly barokní sloup Nejsvětější Trojice (morový sloup) z dílny Matyáše Bernarda Brauna, dodnes stojící na Zámeckém náměstí. V 18. století se rozvíjel průmysl. Po roce 1742 vznikly v okolí Teplic první hnědouhelné doly a vzkvétala také výroba punčoch. Převážně dřevěné Teplice podlehly z větší části požáru v roce 1793, obnovovány byly již v klasicistním slohu. V roce 1812 se v Zámecké zahradě jedinkrát v životě setkali Ludwig van Beethoven s Johannem Wolfgangem Goethem. Teplice byly místem, kde v roce 1813 panovníci Rakouska, Pruska a Ruska podepsali dohodu proti Napoleonovi. V roce 1938 byly Teplice připojeny jakožto součást Sudet k Třetí říši.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně a jejich návštěvníci.", "content": "Léčivé vlastnosti teplických pramenů byly známé už ve vrcholném středověku. Už ve Vincentiově zprávě o založení místního kláštera se uvádí, že byl založený čili u teplých vod. Výběr zasvěcení kláštera svatému Janu Křtiteli byl dán i skutečností, že je tento světec patronem vody. Nadační listiny ze začátku 15. století dokládají existenci lázní v blízkosti klášterního kostela. V 16. století se teplické lázně pozvolna dostávaly do povědomí za hranicemi Čech. Například Paracelsus je zařadil mezi deset nejvýznamnějších lázní v Evropě. Jejich rozkvět nastal po roce 1543, kdy Teplice získal Volf z Vřesovic. Hlavní pramen, dnes nazývaný Pravřídlo, se tehdy jmenoval Aukrop a ležel na předměstí poblíž Lázeňské brány. Podobu lázní v polovině 16. století zachytil humanistický básník Tomáš Mitis z Nymburka. V roce 1579 teplické lázně poprvé navštívil saský kurfiřt August. Zhoubný požár města 1. června 1793 znamenal katastrofu i pro lázně. Kromě Krupské, Dlouhé a Židovské ulice shořely všechny lázeňské budovy ve městě a na předměstí. Zhruba za půldruhé hodiny lehlo popelem kolem dvou set budov. Pro lázně to znamenalo jejich kompletní novou výstavbu, ať už se jednalo o Pravřídlo, Dámské lázně, Knížecí lázně, Štěpánovy lázně, Chrámové lázně a Písečné lázně. Ve druhé polovině 19. století se provoz lázní dostával do určitého konfliktu s rostoucí industrializací města. Lázeňská zóna začala být obklopována průmyslovými podniky. Přesto návštěvnost lázní stále stoupala. V roce 1878 je navštívilo 10 736 osob. Rok nato však lázně postihla katastrofa, když došlo k zaplavení Döllingerovy šachty. Přestalo tryskat Pravřídlo a prameny v nejbližším okolí, jen šanovské vývěry zůstaly nepoškozeny. Teplické lázně hostily v minulosti množství osobností, které se zapsaly jak do českých, tak i evropských dějin. Jedním z prvních známých návštěvníků v 17. století byl Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jeden z aktéru defenestrace z 23. května 1618. Další významnou postavou, která v 17. století navštívila Teplice, byl učený jezuita Bohuslav Balbín. Pravidelnými lázeňskými hosty byli v 17. – 19. století saští kurfiřti. Mezi evropské panovníky, kteří se v Teplicích léčili, patří mj. car Petr Veliký (1712). V roce 1764 zde pobývali budoucí císařové Josef II. a Leopold II., pravidelně sem v letech 1812–1839 zajížděl pruský král Fridrich Vilém III.. V roce 1804 zde absolvoval léčbu švédský král Gustav IV. Pokud jde o příjezdy významných osobností kulturního života, prožívaly teplické lázně dobu největšího rozkvětu v 1. polovině 19. století. Z hudebníků – kromě zmíněného Beethovena – lázně navštívili mimo jiné Fryderik Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner, Carl Maria von Weber, Josef Slavík, Václav Jan Tomášek, Vojtěch Jírovec či František Škroup. Rovněž mnozí představitelé národního obrození zde pobývali: Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Václav Hanka, Josef Kajetán Tyl, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík a další. Významní hosté do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století. Díky tomu se pro ně vžil název Malá Paříž.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Teplice leží v nadmořské výšce 189 m n. m. (jihovýchodní okraj města) až 399 m n. m. (vrchol Doubravské hory), v teplé klimatické oblasti České republiky. Průměrná lednová teplota za roky 1961–2000 činí −1,8 °C, červencová pak 18,2 °C. Průměrné roční srážky 563 mm. V Teplicích se velmi často vyskytují, především v období od října do března, teplotní inverze spojené se zhoršenou kvalitou ovzduší. Stav ovzduší se zde však po roce 1990 postupně a výrazně zlepšil, stejně jako v celé Podkrušnohorské pánvi. Zdrojem termálních vod je kra teplického ryolitu (dříve teplického křemenného porfyru), která je narušena soustavou zlomů. Podle nich proniká voda z oblasti Krušných hor a v puklinovém systému se ve velké hloubce se ohřívá a shromažďuje v termálním sifonu. Roku 1879 došlo v hnědouhelném dole k průvalu důlních vod, v jehož důsledku poklesla výtlačná hladina podzemních vod a povrchové prameny se ztratily. V zápětí se proto začaly hloubit šachty, ve kterých byly znovu zachyceny vody Pravřídla a dalších méně využívaných pramenů. Od roku 1978 se jediným zdrojem lázeňsky využívané vody stal 972 metrů hluboký vrt. Voda z něj se poté ochlazovala vodou z jiného vrtu hlubokého padesát metrů. Podle rozboru z roku 1978 měla voda z hlubšího vrtu teplotu 45,8 °C a celkovou mineralizaci 1,5 g.l. Měla zvýšený obsah fluoridů a kyseliny metakřemičité. Starý Horský pramen s radonovou termální minerální vodou měl v roce 1971 teplotu 36 °C a celkovou mineralizaci 0,93 g.l.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1800 v Teplicích žilo 2 130 obyvatel a v roce 1854 již 3 584 obyvatel. Největší nárůst v počtu obyvatel byl v 19. století díky rychlému rozvoji průmyslu a přistěhovalectví. Teplice i celé severní Čechy se nacházely až do čtyřicátých let 20 století v německém sociokulturním okruhu. Převažovali zde Němci a Židé, kteří zaujímali vyšší společenskou pozici a mluvili německy. Čechů bylo minimum a většina z nich byli chudí dělníci. Po záboru Sudet v roce 1938 byli místní Židé a Češi zfanatizovanými Němci vyhnáni do českého vnitrozemí. Většina Židů během holocaustu nepřežila koncentrační tábory. Po druhé světové válce byla naprostá většina Němců z této oblasti vysídlena. Ze Šanova bylo do 23. května 1945 vypraveno šest lazaretních vlaků s 2 600 německými zajatci a dvanáct vlaků s patnácti až dvaceti tisíci deportovanými. Okresní správní komise v Šanově vydala již 16. května 1945 směrnice, podle nichž měli do 28. května všichni říšští Němci opustit československé státní území. Zřejmě podle ústních informací vedoucího evakuačního oddělení Národního výboru pro Teplice-Šanov a okolí předaných 30. května 1945 tajemníkovi ministra Noska Gríšovi Spurnému pobývalo na Teplicku po skončení války na čtyřicet tisíc říšských Němců, z toho ve městě asi polovina. Do 29. května bylo vystěhována po železnici zhruba čtyři tisíce a pěšky kolem osmi tisíc osob. V nemocnicích jich zůstávaly ještě asi dva tisíce a na transport čekalo přibližně dva tisíce dalších. Poté se do téměř vylidněného města postupně z vnitrozemí přistěhovávali Češi, ale také Slováci, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni, Poláci a Romové. Českou národnost v roce 1991 tvořilo 91,2 % trvale bydlících, o sto let dříve jich bylo jen 12,9 %. Počty ovlivnilo i poválečné administrativní slučování obcí. Pokles počtu obyvatelstva v posledních 20 letech byl způsoben i špatným životním prostředím (exhalace). Podle sčítání lidu v r. 1921 zde žilo v 1 604 domech 28 892 obyvatel, z nichž bylo 15 815 žen. 4 406 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 22 489 k německé a 396 k židovské. Žilo zde 22 561 římských katolíků, 1 909 evangelíků, 59 příslušníků Církve československé husitské a 3 128 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 900 domech 30 799 obyvatel. 5 232 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 23 127 k německé. Žilo zde 22 942 římských katolíků, 2 089 evangelíků, 414 příslušníků Církve československé husitské a 3 213 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "V předchozích stoletích ve městě žila velmi početná a hospodářsky důležitá židovská menšina, poprvé zmiňovaná k roku 1414 (tzn. druhá nejstarší v Českém království hned po Praze), která měla jak svou vymezenou část – ghetto, tak svou Starou synagogu, hřbitov, náboženskou školu, rituální lázně, košer masné krámy, sirotčinec, chudobinec, nemocnici a další charitativní organizace a spolky. V druhé půlce 19. století vystavěli tepličtí Židé také Novou synagogu, která byla jednou z největších staveb tohoto druhu na světě, a symbolicky reprezentovala důležitost této minority. Při sčítání lidu v roce 1921 a 1930 se k židovské národnosti přihlásilo asi tři tísíce teplických Židů, ale ještě větší počet, asi tři a půl tisíce, se přihlásilo k německé národnosti. Drtivá většina teplických Židů (podobně jako kdekoliv jinde v Sudetech) používala jako svůj rodný jazyk němčinu. Míra asimilace zde navíc byla velmi vysoká, tudíž rozdělit tehdejší teplické rodiny na čistě české, německé nebo židovské je téměř nemožné. Přesný počet nelze tedy určit na základě toho, jakou kdo udal při sčítání národnost či jazyk, ale spíše porovnáním obou údajů. Běžně se lze setkat s počtem tří tisíc osob, ve skutečnosti to ovšem bylo víc jak šest tisíc. Po záboru Sudet nacistickým Německem však byli takřka všichni tepličtí Židé nuceni uprchnout do vnitrozemí. Celkem šlo o asi šest tisíc osob. V březnu 1939 pak byla Nová synagoga nacisty vypálena. Většina teplických Židů však během války stejně zkáze neunikla, protože po okupaci zbytku ČSR byli nejprve odvezeni do ghetta v Terezíně a posléze vyvražděni ve vyhlazovacích táborech. Zkázu židovských Teplic dokonalo spojenecké bombardování na konci války, kdy bomby dopadly do prostor bývalého ghetta, které bylo následně kompletně asanováno. Dnes existuje v Teplicích malá židovská obec (obnovena v roce 1945). Většinu z nemnoha členů tvoří právě přeživší holocaust, avšak obec je velmi kulturně a sociálně činná i dnes. Mezi dochované židovské památky ve městě patří nový židovský hřbitov a židovský hřbitov v Sobědruhách – oba chráněné jako kulturní památky. V roce 2011 byly v Teplicích poprvé položeny Stolpersteine, tzv. \"Kameny zmizelých,\" a od té doby ještě několikrát. S jejich další instalací ve městě se počítá i do budoucna.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Mimo oblast lázeňské péče má město rozsáhlou síť ordinací praktických i odborných lékařů, pět domů s pečovatelskou službou, krajskou nemocnici s poliklinikou na Duchcovské třídě a jedenáct lékáren v různých částech města. Ve městě a jeho okrajových částech mají zastoupení svými obchodními domy všechny velké obchodní řetězce. Některé z nich jsou součástí obchodních center. V letech 2013 a 2014 byla v centru města postavena obchodní centra Fontána a Galerie, která výrazně rozšířila nabídku služeb v centru města a zlepšila i možnosti parkování vozidel.", "section_level": 2}, {"title": "Lázně.", "content": "V Teplicích se léčí v prvé řadě kardiovaskulární choroby, dále pak problémy spojené s onkologickými onemocněními, nemoci z poruch výměny látkové a žláz s vnitřní sekrecí (cukrovka), nemoci pohybového ústrojí a nervová onemocnění. Lázeňské domy:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Automobilová doprava.", "content": "V Teplicích se stejně jako v jiných městech začala v posledních letech zahušťovat automobilová doprava, neproblematičtějším místem je dlouhodobě Masarykova třída v Trnovanech, kudy prochází jak lokální, tak tranzitní doprava, v tomto směru chybí obchvat města a jakkákoli mimoúrovňová křížení. V roce 2014 se zahustila díky novým obchodním centrům doprava i v Alejní ulici. Výhodný je severojižní průtah městem s mimoúrovňovým křížením místních komunikací, zejména u zámecké zahrady ale chybí sjezdy a nájezdy, a tudíž je jeho využitelnost v rámci města omezená. Historické centrum je uzavřeno pro průjezd vozidel a díky tomu se zahušťuje doprava v blízkosti centra. Přibylo několik kruhových objezdů, majoritní ovšem nadále zůstávají světelně řízené křižovatky. Přibývá i ulic s jednosměrným provozem z důvodu řešení parkování a zklidňování lokalit, což má i negativní efekt v podobě prodloužení průjezdů.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "První železnice přišla do Teplic z Ústí nad Labem roku 1858 a od roku 1867 byla po úsecích prodlužována přes Duchcov do Chomutova. Nyní je elektrifikovaná, s taktovou dopravou a v jízdním řádu pro cestující je uvedena pod číslem 130. Hlavní teplické nádraží nese název Teplice v Čechách. Je to rychlíková stanice na trati Ústí nad Labem – Chomutov s možností přestupu na vlaky dvou dalších tratí, sama však není železničním uzlem. Vlaky odbočujících tratí se oddělují v jiných stanicích. Stanice Teplice v Čechách a Řetenice jsou tak uváděny na tratích 097, 130 i 134. Na okraji katastrálního území Teplice-Trnovany se nachází i zastávka, nazvaná po sousední obci Proboštov. Další teplické trati jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava Teplice.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "MHD se v Teplicích objevila v roce 1895. Tehdy vyjely do teplických ulic poprvé tramvaje. Jednalo se o první provoz elektrickými tramvajemi na území dnešního Česka (pokud nepočítáme zkušební a propagační \"Křižíkovu elektrickou dráhu na Letné\" v Praze). Po letech rozvoje (např. meziměstská trať do Dubí) přišel úpadek v padesátých letech 20. století. Tramvajová doprava byla v Teplicích zrušena v roce 1959. Trolejbusy měly původně tramvaje doplňovat. První trolejbusová trať byla otevřena v roce 1952, brzy ale tato vozidla tramvaje zcela vytlačila. Větší rozmach prodělaly trolejbusy v osmdesátých letech a v první polovině devadesátých let. Poté však nastala stagnace, kdy se dokonce uvažovalo o zrušení trolejbusové dopravy. Nyní jsou moderní trolejbusy opět důležitou součástí veřejností využívané dopravy. První městské autobusy se v Teplicích objevily již ve dvacátých letech 20. století. Šlo však o linky soukromých dopravců. Ty byly na začátku třicátých let převzaty městskou společností, která provozovala tramvaje. Po druhé světové válce tyto linky převzala ČSAD. První autobusy dopravního podniku tak vyjely až v roce 1951, následoval prudký rozvoj tohoto typu dopravy. V roce 2007 Dopravní podnik Teplice provozoval 27 linek autobusů po městě a okolí a deset linek trolejbusů. Tento podnik od roku 2008 převzala společnost Veolia transport Česká republika, člen francouzské firmy Veolia Transport. Dopravní podnik se přejmenoval na Veolia Transport Teplice a s ním byla převzata i dopravní obslužnost. Dne 1. července 2008 se změnil název DP Teplice na Veolia Transport Teplice a s tímto datem také navždy zmizelo ze všech vozidel, i dokumentů Dopravního podniku jeho žlutomodré logo. V létě 2013 proběhlo opětovné přejmenování společnosti. Od 1. července 2013 se Veolia Transport Teplice změnila na Arriva Teplice.", "section_level": 3}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě nyní funguje 16 základních, převážně příspěvkových škol a řada škol středních", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Hlavní, tradiční akcí je každoroční slavnostní zahájení lázeňské sezóny vždy poslední květnový víkend (výjimkou byl rok 2010, kdy bylo slavnostní zahájení lázeňské sezóny kvůli volbám o týden zpožděno). Hlavními centry kultury jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě je několik desítek tělovýchovných jednot a klubů sportovního charakteru. Nejpopulárnější je prvoligový fotbalový FK Teplice založený již v roce 1945, jehož nejlepší umístění je druhé místo ze sezóny 1998/1999 a třetí místo ze sezóny 2004/2005. Dále futsalový FC Balticflora a Wolves Řetenice, dalšími jsou např. TJ Hvězda Trnovany, TJ Lokomotiva Teplice, TJ Bonex, TJ AGC nebo florbalový tým DDM Dynamo Teplice. Město má svůj areál Aquacentrum. Do historie se zapsal předválečný fotbalový klub Teplitzer FK, který byl řadu let účastníkem československé fotbalové ligy a za který nastupovala řada tehdejších reprezentantů ČSR, např. Karel Koželuh. V roce 2019 zde byl postaven nový Zimní stadion Teplice, byl založen hokejový tým HC Teplice Huskies. Dříve zde působil hokejový tým HC Stadion Teplice. V Teplicích od roku 2006 vždy v červnu probíhá jeden z nejsilnějších mezinárodních šachových turnajů v České republice Open Teplice, který pořádá Šachový klub Teplice. Je to turnaj evropského významu. Od roku 2008 pak také pravidelně dubnový Evropský pohár v judu spolupořádaný teplickým Pro Sport Teplice Judo a Českým svazem juda. V roce 2010 zde proběhlo také ME judistů kategorie U17.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teplice ( dříve \"Teplitz-Schönau\", v letech 1945–1946 Teplice-Šanov) jsou lázeňské statutární město v Ústeckém kraji. Leží 15 km západně od Ústí nad Labem v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Dominantou města viditelnou zdaleka je Doubravská hora. Teplice mají obyvatel a jsou známé jako lázeňské město i svým fotbalovým klubem FK Teplice. Do druhé světové války se městu pro jeho vysokou kulturní úroveň i klasickou architekturu přezdívalo Malá Paříž.", "tgt_summary": "Teplice (), Teplice-Šanov until 1948 (; ), is a statutory city in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic and the capital of the Teplice District. It is Czech Republic's second largest spa town, after Karlovy Vary.", "id": 216977} {"src_title": "Data", "tgt_title": "Data", "src_document": [{"title": "Význam dat, informace, znalosti a moudrosti.", "content": "Data, informace, znalosti a moudrosti, jsou úzce související pojmy, ale každý má svou vlastní roli ve vztahu k druhému, a každý termín má svůj vlastní význam. Data se shromažďují a analyzují s cílem vytvářet informace vhodné pro rozhodování, zatímco znalosti jsou odvozeny z rozsáhlého množství zkušeností, které se zabývají informacemi o předmětu. Například výška Mount Everestu jsou obecně známá data. Tato data mohou být obsažena v knize o Mount Everestu spolu s dalšími daty, které popisují horu způsobem, který je užitečný pro ty, kteří se chtějí rozhodnout, jak nejlépe ji vylézt. Společně s využitím zkušeností o tom, jak se leze po horách, vzniká návod jak dosáhnout vrcholu Mount Everestu – to chápeme jako „znalost“. Někteří lidé vytvoří vhodnou kombinaci sérií „data“, „informace“ a „znalosti“ s „moudrostí“, což by znamenalo, že osoba má určité „vědění“, a také ví, za jakých okolností je dobré je používat. Tedy pro upřesnění, data jsou abstraktní nejméně, informace méně a znalosti nejvíce. Data se stávají informací pomocí interpretace, např. výška Mount Everestu je obecně považována za „Data“, kniha o Mt. Everestu s geologickými charakteristikami může být považována za „informace“ a zprávu obsahující praktické informace o tom, jak nejlépe dosáhnout vrcholu Mount Everestu lze považovat za „znalost“. „Informace“ nese rozmanité významy, které se pohybují od každodenních k technickým. Obecně lze říci, že pojem informací úzce souvisí s představami o omezení, komunikaci, ovládání, poučení, poznání, významu, vzoru, vnímání a reprezentace. Beynon-Davies používá pojem znamení, aby rozlišil data a informace; data jsou série symbolů, zatímco informací chápeme symboly, které se na něco odkazují. V dobách před vývojem počítačových zařízení a strojů mohli pouze lidé sbírat data a uvádět je do vzorů. Od té doby, co se vyvíjejí počítače, mohou tato zařízení také sbírat data. Od roku 2010 jsou počítače široce využívané pro shromažďování dat, jejich třídění a zpracovávání v oborech od marketingu až po analýzu sociálních služeb využívaných pro vědecké výzkumy. Tyto vzory jsou považovány za informace, které mohou být použity pro zvýšení znalosti. Tyto vzory mohou být interpretovány jako pravda (ačkoliv \"pravda\" může být subjektivní pojem), a mohou být autorizovány jako estetické a etické kritéria v některých disciplínách a kulturách. Události, které zanechávají znatelné fyzické nebo virtuální pozůstatky, lze vysledovat prostřednictvím dat. Mechanická výpočetní zařízení jsou klasifikována podle prostředků, které reprezentují data. Analogový počítač představuje údaj jako napětí, vzdálenost, polohu, nebo jiné fyzikální veličiny. Digitální počítač představuje kus dat jako řadu znaků vybraných z pevné abecedy. Nejčastější digitální počítače užívají binární abecedu, to znamená abecedu dvou znaků, obvykle označených \"0\" a \"1\". Známější reprezentace, například čísla a písmena, jsou pak vyrobena z binární abecedy. Některé speciální formy dat jsou odlišeny. Počítačový program je souhrn dat, což lze interpretovat jako návod. Většina počítačových jazyků dělá rozdíl mezi programy a jinými daty, která program obsluhuje, ale v některých jazycích, zejména v Lispu a podobných jazycích jsou programy v podstatě k nerozeznání od ostatních údajů. Je také užitečné rozlišovat metadata, neboli popis dalších dat. Dříve užívaný termín pro metadata je \"doplňkové údaje\". Typický příklad metadat je katalog knihovny, což je popis obsahu knihy.", "section_level": 1}, {"title": "V jiných oblastech.", "content": "Přestože jsou data také stále více používaná v jiných oblastech, bylo navrženo, že vysoce interpretační povaha by mohla být v rozporu s charakterem dat „daných“. Peter Checkland představil termín capta (z latinského capered, „vzít“), aby rozlišil obrovské množství možných dat a jejich podmnožinu, na kterou je orientována pozornost.Johanna Drucker argumentovala tím, že jelikož humanitní obory potvrdili produkci znalostí jako „umístěné, částečné a konstitutivní“, použití dat může zavést předpoklady, které jsou kontraproduktivní, například, že jevy jsou diskrétní nebo, že jsou nezávislé na pozorovateli. Termín capta, který klade důraz na to, že akt pozorování je konstitutivní, se nabízí jako alternativní k datům vizuální reprezentace v humanitních oborech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Data je výraz pro údaje, používané pro popis nějakého jevu nebo vlastnosti pozorovaného objektu. Data se získávají zápisem, měřením nebo pozorováním, a lze je dělit na data spojitá a data atributivní. Data spojitá se přitom vztahují k nějaké spojité stupnici, zatímco data atributivní nikoliv. Data jsou: Data se zejména v humanitních vědách dále dělí na", "tgt_summary": "Data are characteristics or information, usually numerical, that are collected through observation. In a more technical sense, data is a set of values of qualitative or quantitative variables about one or more persons or objects, while a datum (singular of data) is a single value of a single variable. Although the terms \"data\" and \"information\" are often used interchangeably, these terms have distinct meanings. In some popular publications, data is sometimes said to be transformed into information when it is viewed in context or in post-analysis. In academic treatments of the subject, however, data are simply units of information. Data is employed in scientific research, businesses management (e.g., sales data, revenue, profits, stock price), finance, governance (e.g., crime rates, unemployment rates, literacy rates), and in virtually every other form of human organizational activity (e.g., censuses of the number of homeless people by non-profit organizations). Data is measured, collected and reported, and analyzed, whereupon it can be visualized using graphs, images or other analysis tools. Data as a general concept refers to the fact that some existing information or knowledge is \"represented\" or \"coded\" in some form suitable for better usage or processing. \"Raw data\" (\"unprocessed data\") is a collection of numbers or characters before it has been \"cleaned\" and corrected by researchers. Raw data needs to be corrected to remove outliers or obvious instrument or data entry errors (e.g., a thermometer reading from an outdoor Arctic location recording a tropical temperature). Data processing commonly occurs by stages, and the \"processed data\" from one stage may be considered the \"raw data\" of the next stage. Field data is raw data that is collected in an uncontrolled \"in situ\" environment. Experimental data is data that is generated within the context of a scientific investigation by observation and recording. Data has been described as the new oil of the digital economy.", "id": 384921} {"src_title": "Prha arnika", "tgt_title": "Arnica montana", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Prha arnika je vytrvalá, živě zelená přímá bylina s krátkým, tlustým, šikmo plazivým oddenkem. Kvetoucí lodyha dorůstá výšky 15 až 70 cm. Listy jsou uspořádány v přízemní růžici, několik listů je i na lodyze. Přízemní listy jsou přisedlé, celokrajné, obvejčité až eliptické, obvykle 6 až 15 cm dlouhé a 1,5 až 5 cm široké, s 5 až 7 souběžnými žilkami. Lodyžní listy jsou vstřícné nebo výjimečně (anomálie) střídavé, v 1 až 2 (až 3) oddálených párech. Úbory jsou nečetné, jednotlivé na vrcholu lodyhy a koncích větví, v počtu 1 až 7. Kvete od června do srpna. Úbory mají 5 až 8 cm v průměru a jsou podepřené polokulovitým zeleným zákrovem. Na okraji úboru je asi 15 až 25 jazykovitých květů s 18 až 30 mm dlouhou, žloutkově žlutou ligulou. Trubkovité středové květy jsou tmavě žluté. Nažky jsou 5 až 7 mm dlouhé, světle hnědé až černé, úzce vřetenovité. Na vrcholu nesou bledě žlutý, 7 až 11 mm dlouhý chmýr.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Arnika roste v ČR zejména v českých pohraničních horách (nejhojněji na Šumavě a v Krkonoších) a v některých oblastech podhůří, např. v Brdech, Předšumaví, Třeboňské pánvi. Na Moravě se již vyskytuje dosti zřídka, např. v Jeseníkách, Beskydech, na Svitavsku a ve Vsetínských vrších. Vyhledává kyselé silikátové půdy a vyhýbá se bazickým horninám. Nejčastěji ji lze nalézt na horských pastvinách, mokrých a rašelinných loukách, ve světlých jehličnatých lesích, v kosodřevině, na vřesovištích a podél lesních cest. Je to světlomilný druh, ve stínu vytváří pouze přízemní růžice a nekvete. Druh ve druhé polovině 20. století silně ustoupil zejména vlivem hnojení a zániku vhodných stanovišť a na mnohých lokalitách v nižších polohách zcela vymizel. Na našem území představuje arnika alpský migrant. Prha arnika je evropský endemit, ovšem s rozsáhlým areálem výskytu. Je rozšířena porůznu téměř po celé Evropě mimo její jihovýchodní části (Řecko, Bulharsko, Turecko), téměř celého Apeninského poloostrova a Britských ostrovů. Na východ její areál sahá po Lotyšsko, Bělorusko a nejzápadnější část Ruska. Centrum výskytu je v horách Střední Evropy, stabilní populace jsou zejména ve Śvýcarsku a v ukrajinských Karpatech. V Alpách vystupuje až do alpínského stupně, v Pyrenejích do výšky 2500 metrů. V jihozápadní Evropě (Španělsko, Portugalsko a jz. Francie mimo Pyrenejí) roste poddruh \"Arnica montana\" subsp. \"atlantica\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Arnika náleží mezi léčivé rostliny s dlouhou tradicí používání. Nejčastější lékovou formou je tinktura. Je používána zejména zevně při léčbě drobnějších poranění, otoků a podobně. Vnitřně se používá zejména v kardiologii, neboť působí na prokrvení věnčitých cév. Vniřní užívání náleží do rukou kvalifikovaného odborníka, neboť při nesprávném dávkování hrozí otrava. Z tohoto důvodu se zcela upustilo od používání arniky v čajích. Při zevním používání se využívá protizánětlivého účinku. Ředěná tinktura je aplikována ve formě obkladů na drobnější poranění, vředy, křečové žíly, artritidu, záněty ústní sliznice, záněty kloubů, bodnutí hmyzem a podobně. Z tinktury lze připravit také mast. Nedoporučuje se aplikace přímo do otevřené rány.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Arnika obsahuje silici (v květu až 0,14%, v oddenku až 1,5%), hořčiny, karotenoidy, třísloviny, mastné kyseliny, thymol, seskviterpenoidní laktony a flavonoidy. Obsahuje též stopy netoxických pyrrolizidinových alkaloidů (tussilagin a isotussilagin). Mezi zásadní laktony náleží zejména helenalin a 11,13-dihydrohelenalin a jejich estery s mastnými kyselinami. Z flavonoidů jsou to zejména glykosidy a glukuronidy spinacetinu, hispidulinu, patuletinu a isorhamnetinu.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost a kontraindikace.", "content": "Při nadměrném dávkování může arnika způsobit otravu, která se projevuje zejména změnami v tepové frekvenci, bušením srdce, zrychleným dechem, gastroenteritidou a paralýzou svalstva. Byl dokonce zaznamenán případ úmrtí po požití 70 gramů tinktury z květů. Pacientům s alergií na jiné hvězdnicovité rostliny (např. slunečnici, aksamitník nebo řimbabu) by měla být arnika podávána obezřetně, neboť při kontaktu může vyvolat dermatitidu. Případy dermatitidy byly popsány i u nealergických jedinců při dlouhodobém nadměrném používání arnikové tinktury. Arniku by neměly užívat těhotné a kojící ženy.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr.", "content": "Protože arnika náleží v České republice mezi chráněné rostliny, její sběr není povolen a droga se dováží ze zahraničí. V rámci Evropy je sběr v určitém omezeném množství povolen např. ve Švýcarsku. Nejčastěji se sbírá květ, zatímco od sběru oddenku se z ekologických důvodů upouští. Někdy se též sbírá celá kvetoucí nať. Květ se sbírá od června do srpna a sbírají se obvykle pouze jednotlivé květy bez zeleného zákrovu a květního lůžka. Oddenek se sbírá na podzim, v září či říjnu. Suší se rychle a ve stínu, přičemž teplota nemá překročit 40 °C. Sušená droga je slabě aromatická a má ostře kořenitou, nahořklou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné rostliny.", "content": "Arnika může být zaměněna s jinými žlutě kvetoucími hvězdnicovitými bylinami, jako je oman (\"Inula\"), kamzičník (\"Doronicum\"), hadí mord (\"Scorzonera\"). Dosti podobný je zejména hadí mord nízký (\"Scorzonera humilis\"), který navíc často roste na podobných stanovištích. Liší se zejména řapíkatými přízemními listy, úzkými a střídavými lodyžními listy a obsahem mléčné šťávy (arnika nemléčí). V Alpách a na Slovensku může dojít k záměně také s kamzičníkem Clusiovým (\"Doronicum clusii\").", "section_level": 1}, {"title": "Použití v homeopatii.", "content": "Homeopatická tinktura se připravuje z usušeného práškovaného oddenku nebo z květů, které se sbírají před rozkvětem i se zákrovem. Tinktura se ředí lihem až do potence D12. Její použití je dosti široké a zahrnuje pohmožděniny, podlitiny, vyvrknuté klouby, neuralgie, ischias, pooperativní péči, šokové stavy, bolesti svalů a kloubů, srdce, žaludek aj. a také některé negativní stavy mysli. Homeopatická arniková tinktura bývá podávána jako první pomocný prostředek k ošetření šoku např. po úrazu, lékařských zákrocích, ztrátě blízkého člověka, návštěvě zubaře a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prha arnika (\"Arnica montana\"), nazývaná též arnika horská nebo prostě arnika, je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"). Vyznačuje se přízemní růžicí listů, lodyhou s 1 nebo 2 páry vstřícných lodyžních listů a velkými úbory žlutooranžových květů. Prha arnika je rozšířena výhradně v Evropě. Vyskytuje se i v České republice, kde patří k ohroženým druhům a je chráněna zákonem. Arnika je ceněná léčivá rostlina, používaná zejména zevně na poranění a záněty. Je jedovatá.", "tgt_summary": "Arnica montana, also known as wolf's bane, leopard's bane, mountain tobacco and mountain arnica, is a moderately toxic ethnobotanical European flowering plant in the sunflower family. It is noted for its large yellow flower head. The names \"wolf's bane\" and \"leopard's bane\" are also used for another plant, aconitum, which is extremely poisonous. \"Arnica montana\" is used as an herbal medicine for analgesic and anti-inflammatory purposes, but there is insufficient high-quality clinical evidence for such effects.", "id": 1511545} {"src_title": "Páternoster", "tgt_title": "Paternoster lift", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "V jedné výtahové šachtě jsou dvě řady kabin, z nichž se jedna pohybuje směrem nahoru a druhá dolů. Jednotlivé kabiny nejsou umístěny těsně nad sebou. Vzdálenost mezi nimi je taková, aby kabina v oblasti úvrati (kde se začne pohybovat do boku a její svislý pohyb se zpomaluje až k okamžiku zastavení a ihned přejde ve svislý pohyb opačným směrem, viz schéma) nenarazila do kabiny předchozí nebo následující. Tak lze nepřetržitě odbavovat cestující, kteří mohou kdykoli nastoupit a kdykoli vystoupit v libovolném podlaží. Na konci směrové dráhy páternosteru jsou kola, podél kterých jsou obtočené závěsné řetězy kabin. Kabina se tak ve sklepě či ve strojovně (v úvrati) posune do opačného dopravního směru. Kabina se tedy nepřeklopí, ale jen se horizontálně přesune (ve skutečnosti se pohybuje po půlkružnici, viz schéma). Páternostery jsou vybaveny čidly, která je zastaví v případě, že by pasažér uvízl mezi kabinou a vchodem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První oběžný výtah na světě byl instalován roku 1884 v Londýně. Páternostery ale byly instalovány především v první polovině 20. století. Nejvhodnějšími objekty pro jejich využití jsou velké administrativní budovy, například banky, ministerstva, úřady a školy. V mnohých z nich také dodnes slouží. V době kolem vstupu Česka do EU se v médiích objevily informace, podle kterých páternostery nevyhovují evropským normám a nebudou moci být provozovány, tato informace však byla nepřesná, existující výtahy mohou být provozovány i nadále. Páternostery se totiž nyní neřadí mezi „výtahy“, ale mezi jiná „strojní zařízení“, na která se nevztahují normy na výtahy. Název pochází z modlitby \"Pater noster\" (česky Otčenáš), nejspíše proto, že je součástí modlitby růžence, jehož korálky vzdáleně mechanismus páternosteru připomínají. Možný je však také odkaz na středověké modlitební šňůry, tzv. paternostery, které růženec historicky předchází a na nichž se modlila právě řada modliteb Otčenáš).", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhodami oběžného výtahu oproti běžnému druhu zdviže jsou vysoká přepravní kapacita, energetická nenáročnost, spolehlivost a rychlost použití, jimiž se páternostery blíží eskalátorům. Nevýhodou je naopak praktická nemožnost přepravovat tělesně postižené osoby a malou rychlostí způsobená problematická použitelnost ve výškových budovách na větší mezipodlažní vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžné výtahy v legislativě a terminologii.", "content": "V době uvedení do provozu většina oběžných výtahů spadala pod pojem výtah. Nově vybudované oběžné výtahy by v Česku již pod tento pojem nespadaly. O oběžných výtazích se zmiňovaly například § 209 a 212 vyhlášky č. 48/1982 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce, kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, později zrušené vyhláškou č. 192/2005 Sb. Na oběžné výtahy se vztahovaly staré normy ČSN 27 4009 část 10 (\"Elektrické výtahy. Projektování a konstruování. Oběžné výtahy.\"), obecně též ČSN 27 4002 (Elektrické výtahy. Zřizování, zkoušení a provoz). Nové normy o výtazích, ČSN EN 81–1 (\"Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž osobních, nákladních a malých nákladních výtahů. Část 1: Elektrické výtahy\") a ČSN 81–80 (\"Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů. Existující výtahy.\" Část 80: Předpisy pro zvyšování bezpečnosti existujících výtahů určených pro dopravu osob nebo osob a nákladů) ve vymezení předmětu své působnosti píší: „Tato norma neplatí pro zdvihací zařízení jako jsou oběžné výtahy.“ (Obě tyto normy jsou spolu s dalšími zahrnuty pod třídicí znak 27 4003.) Na oběžné výtahy se nevztahuje ani nařízení vlády č. 27/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výtahy, a které je implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/16/ES. Pro nové oběžné výtahy by platily obdobné obecné předpisy jako pro zdvihací plošiny k přepravě vozíčkářů, eskalátory nebo travelátory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Páternoster (oficiálně oběžný výtah) je druh výtahu s nepřetržitým řetězem kabin, vertikální dopravní zařízení pracující na plynulém oběžném principu. Podle nových právních a technických předpisů oběžné výtahy již nejsou druhem výtahu, ale patří obecně mezi zdvihací zařízení respektive zdvihadla.", "tgt_summary": "A paternoster (, , or ) or paternoster lift is a passenger elevator which consists of a chain of open compartments (each usually designed for two persons) that move slowly in a loop up and down inside a building without stopping. Passengers can step on or off at any floor they like. The same technique is also used for filing cabinets to store large amounts of (paper) documents or for small spare parts. The much smaller belt manlift which consists of an endless belt with steps and rungs but no compartments is also sometimes called a paternoster. The name \"paternoster\" (\"Our Father\", the first two words of the Lord's Prayer in Latin) was originally applied to the device because the elevator is in the form of a loop and is thus similar to rosary beads used as an aid in reciting prayers. The construction of new paternosters was stopped in the mid-1970s out of concern for safety, but public sentiment has kept many of the remaining examples open. By far most remaining paternosters are in Europe, with 230 examples in Germany, and 68 in the Czech Republic. Only three have been identified outside Europe: one in Malaysia, one in Sri Lanka, and another in Peru.", "id": 1298071} {"src_title": "Thaletova věta", "tgt_title": "Thales's theorem", "src_document": [{"title": "Znění.", "content": "\"Všechny obvodové úhly sestrojené nad průměrem kružnice jsou pravé.\" Jiné znění: \"Všechny trojúhelníky, jejichž nejdelší stranu půlí střed kružnice opsané, jsou pravoúhlé.\" Nebo jinak: \"Sestrojme libovolnou kružnici s průměrem. Koncové body jejího průměru označíme A a B a zvolíme libovolný bod C na kružnici. Pak platí, že trojúhelník ABC je pravoúhlý a má pravý úhel u vrcholu C\". Původní znění: \"Středový úhel je dvojnásobek obvodového\" Z toho vyplývají předešlá znění. (Při středovém úhlu 180° - přímka je obvodový úhel pravý - 90°)", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Na horním obrázku je příklad úhlu sestrojeného nad průměrem kružnice. Protože trojúhelníky CSB a ASC jsou rovnoramenné (vždy dvě z jejich ramen jsou dlouhá \"r\"), má úhel ∠BCA velikost α+β. Součet úhlů v trojúhelníku ABC je pak: \"α\" + \"β\" + \"α\" + \"β\" = 2 \"α\" + 2 \"β\" = 180°. Pokud poslední rovnost vydělíme dvěma, dostaneme, že úhel
∠BCA = \"α\" + \"β\" = 90°.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrický důkaz.", "content": "Bod A, vrchol trojúhelníku ABC, můžeme promítnout podle středové souměrnosti do bodu D, takže vznikne trojúhelník CBD. Strany čtyřúhelníka ABDC jsou po dvou rovnoběžné a obě jeho úhlopříčky (AD a CB) jsou průměry kružnice a tedy stejně dlouhé. Čtyřúhelník ABDC je tedy pravoúhlý a pravý je i úhel CAB.", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění.", "content": "Thaletova věta je zvláštní případ věty: Jestliže máme tři body A, B a C na kružnici se středem S, potom úhel ∠ASC je dvakrát tak velký než úhel ∠ABC.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Thalés z Milétu nebyl první, kdo tuto větu vyslovil. Byla známá již Egypťanům a Babyloňanům, ačkoli ti ji znali jen ze zkušenosti, nedokázali ji. To udělal až Thalés, který využil znalostí toho, že úhly při základně rovnoramenného trojúhelníku mají stejnou velikost a součet úhlů v trojúhelníku je roven dvěma pravým úhlům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thaletova věta je matematická věta o velikosti úhlů trojúhelníků vytvořených nad průměrem kružnice. Je pojmenována po Thalétovi z Milétu, který ji jako první dokázal. Kružnice, která je součástí konstrukce Thaletovy věty, bývá označována jako Thaletova kružnice.", "tgt_summary": "In geometry, Thales's theorem states that if A, B, and C are distinct points on a circle where the line is a diameter, then the angle ∠ABC is a right angle. Thales' theorem is a special case of the inscribed angle theorem, and is mentioned and proved as part of the 31st proposition, in the third book of Euclid's \"Elements\". It is generally attributed to Thales of Miletus, who is said to have offered an ox (probably to the god Apollo) as a sacrifice of thanksgiving for the discovery, but sometimes it is attributed to Pythagoras.", "id": 1772707} {"src_title": "Klaus Mann", "tgt_title": "Klaus Mann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po nástupu nacismu v Německu (1933) emigroval do Amsterdamu. V Amsterdamu vydával časopis \"Die Sammlung\". Od roku 1935 se zdržoval na mnoha místech (Curych, Paříž, Praha, atd). V témže roce získal československé státní občanství, ale v roce 1936 se rozhodl emigrovat do USA. Roku 1938 se účastnil bojů ve španělské občanské válce. Po roce 1941 se jako voják americké armády účastnil bojů v Evropě. Poválečný vývoj byl pro něho velkým zklamáním, které dával všude najevo a velmi těžce ho nesl. Spolu s jeho homosexualitou, s níž se jen těžko vyrovnával, bývá právě poválečná deziluze často uváděna jako důvod sebevraždy Klause Manna. K jeho depresím přispíval fakt, že až do smrti byl finančně závislý na svém otci. Je pochován na hřbitově 'Le Grand Jas' ve francouzském Cannes.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Klaus Mann také těžce nesl opakované neúspěchy svých knih. Nedlouho před smrtí se dozvěděl, že se mu nepodaří vydat jeho nejvýznamnější knihu, román \"Mefisto\". Za zablokováním publikace stál muž, podle kterého byla napsána, Gustaf Gründgens, v letech 1926-29 manžel autorovy sestry Eriky – viz \"Causa Mefisto\" v časopise Reflex 04/2007. Kniha pojednává o významném německém herci, který se zaprodal nacismu. Jde o tzv. klíčový román, v němž řada osob, včetně hlavního hrdiny má předlohy v žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Tou hlavní postavou románu byl Hendrik Höfgen (ve skutečnosti Gustaf Gründgens), který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Mannovo dílo vycházelo už v předválečném Československu, například právě román \"Mefisto\", který vyšel v roce 1937, tedy pouhý rok po vydání exilového originálu. Podle této knihy také natočil v roce 1981 stejnojmenný film maďarský režisér István Szabó. Snímek s Rakušanem Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a pomohl vrátit Klause Manna do pozornosti evropského publika. Výběr z literární tvorby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Mann (18. listopadu 1906 Mnichov – 21. května 1949 Cannes) byl německý spisovatel, dramatik a novinář, syn spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu (1929) Thomase Manna.", "tgt_summary": "Klaus Heinrich Thomas Mann (18 November 1906 – 21 May 1949) was a German-born American writer and dissident. He was the brother of Erika Mann, with whom he maintained a lifelong close relationship. He is well known for his 1936 novel, \"Mephisto\".", "id": 1025992} {"src_title": "Sylvia (planetka)", "tgt_title": "87 Sylvia", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Sylvia byla objevena Normanem R. Pogsonem na observatoři v Madrasu v Indii v roce 1866.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Objevitel N. R. Pogson ji pojmenoval podle jména matky Romula a Rema, která se jmenovala Rhea Silvia. Podle některých autorů však mohla získat název na počest první manželky známého francouzského astronoma C. Flammariona, Sylvie Petiaux-Hugo Flammarionové.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Sylvia patří mezi planetky s velmi nízkým albedem, což by se mohlo vysvětlovat tím, že je tvořena původním, málo přetvořeným materiálem. Objev jejích průvodců umožnil stanovit značně přesně její hmotnost a protože je znám z měření i její průměr, je možno se značnou spolehlivostí spočítat i její hustotu, která činí 1,1 až 1,3 g/cm. Protože vzhledem k nízkému albedu je možno téměř jistě vyloučit alternativu, že je tvořena převážně ledem, zdá se, že její těleso je velice porézní a že obsahuje až 60 % prázdného prostoru. Spektrálně byla klasifikována do třídy P, resp. C0 resp. X. Planetka také patří k tělesům velmi rychle se otáčejícím kolem své osy, přibližně jednou za 5,18 hodiny, z čehož vyplývá obvodová rychlost na jejím rovníku kolem 160 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíce.", "content": "Kolem Sylvie obíhají dva měsíce, pojmenované Romulus a Remus, podle synů již zmíněné Rhei Silvie. První měsíc, Romulus, byl objeven Keckovým dalekohledem II na hoře Mauna Kea na Havajských ostrovech v roce 2001 na snímcích pořízených 18. února; objev byl ohlášen 23. února téhož roku. Druhý měsíc, Remus, byl nalezen na snímku pořízeném dalekohledem Yepun komplexu VLT na Evropské jižní observatoři na Cerro Paranal v Chile 9. srpna 2004. Objev však byl ohlášen až o rok později, 10. srpna 2005, protože vyhodnocení pořízené série snímků se zdrželo. Astronomové předpokládají, že oba měsíce vznikly při srážce Sylvie s jiným tělesem a že není v budoucnosti vyloučen objev dalších měsíčků této planetky.", "section_level": 1}], "src_summary": "(87) Sylvia je jednou z největších planetek, obíhajících ve vzdálenější části hlavního pásu. Na základě analýzy elementů její dráhy byla zařazena do rodiny asteroidů Cybele. Sylvia je mimořádná tím, že je první planetkou, u které byly zjištěny dva měsíce.", "tgt_summary": "Sylvia (minor planet designation: 87 Sylvia) is the 8th-largest asteroid in the asteroid belt. It is the parent body of the Sylvia family and member of Cybele group located beyond the core of the belt (see minor-planet groups). Sylvia was the first asteroid known to possess more than one moon.", "id": 1418350} {"src_title": "Hermann Broch", "tgt_title": "Hermann Broch", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Broch pocházel ze zámožné židovské rodiny vídeňského textilního továrníka Josefa Brocha a jeho ženy Johanny. Studoval textilní školu a v letech 1908 až 1927 pracoval v otcově textilním závodu, kdy jej ke zděšení celé zbylé rodiny prodal a jal se studovat matematiku, psychologii a filosofii. Nadále se věnoval pouze činnosti literární a filosofické. Při krachu rakouských bank ve 20. letech přišel o téměř všechen rodinný majetek. Tuto ztrátu chápal však pouze jako ulehčení od břemene majetku a uvolnění rukou pro jeho nadcházející kariéru básníka, spisovatele a filosofa. Broch byl v meziválečném období častým frekventantem vídeňských kaváren, kde se setkával s takovými osobnostmi jako např. Robert Musil či Franz Blei. Udržoval blízké kontakty s proslulými ženami německého kulturního světa, mj. Milenou Jesenskou, která Brocha učila česky, nebo s rakouskou žurnalistkou Eou von Allesch, již zpodobnil v druhém díle románu \"Náměsíčníci\". Později byl velkým obdivovatelem díla Jamese Joyce a jeho román \"Odysseus\" považoval za ojedinělé literární dílo schopné pojmout stávající svět ve své komplexnosti. Dále vyzdvihoval dílo básníka Charlese Baudelaira, malířské umění Paula Cézanna a Wagnerovu operní tvorbu.", "section_level": 1}, {"title": "Náměsíčníci.", "content": "V letech 1928 až 1932 vznikla Brochova literární prvotina, románová trilogie \"Die Schlafwandler\" (\"Náměsíčníci\"), pojednávající o úpadku hodnot v Německu na přelomu 19. a 20. století. Román ve své třetí části obsahuje rozsáhlý \"Esej o rozpadu hodnot\", což bylo nejen téma \"Náměsíčníků\", ale i řady dalších Brochových prací. Brochova filosofie je silně ovlivněna Kantovým dílem. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se Broch zařadil k literátům, kteří se snažili upozornit na hrozící nebezpečí nacismu. V esejích \"Das Böse im Wertsystem der Kunst\" a \"Das Weltbild des Romans\" rozvinul vlastní teorii o estetické a společenské funkci kýče (v tomto bodě na něj ve svých dílech navázal mj. Milan Kundera, který se problematikou kýče rovněž zevrubně zabýval). Kýč označil za více než estetickou kategorii, ale za sociální a politický fenomén. Adolf Hitler byl pro něj typickým představitelem tzv. \"Kitsch-Mensch\" (člověka - kýče). Dalším velkým Brochovým tématem byl úpadek západního světa, představený v beletristické rovině již v románu \"Náměsíčníci\". Tak jako např. Robert Musil předvedl úpadek Rakouska-Uherska kritikou fiktivní „Kakánie“ a Karl Kraus nazval Podunajskou monarchii „výzkumnou laboratoří celosvětové destrukce“, přinesl Broch pojem „die fröhliche Apokalypse“ (rozmařilá apokalypsa), obraz císařské Vídně před první světovou válkou, která podle něj představovala „hodnotové vakuum doby“ a „hlavní město kýče“.", "section_level": 2}, {"title": "Očarování.", "content": "V letech 1933 až 1936 vytvořil román \"Die Verzauberung\", protihitlerovskou vizi autority a podřízenosti. Román má dvě verze, obě vyšly až po Brochově smrti, nejprve jako Der Versucher (Pokušitel) 1953 a pak jako Die Verzauberung (Očarování) 1976. Dílo se ve výrazně epickém příběhu na pozadí horské krajiny zabývá otázkou moci mýtu v myšlení lidí, jejich schopnosti z něj čerpat ukotvení pro svou existenci, ale i jeho klamavostí, která vede k slepé poslušnosti vůči diktatuře a rasismu. V díle jsou přítomny rozsáhlé lyrizující pasáže úchvatným způsobem popisující horskou krajinu. V češtině vyšla jak první verze \"Pokušitel\", tak definitivní, pozdější verze pod názvem \"Očarování\". Broch proslul svou korespondencí s předními evropskými intelektuály, např. s Albertem Einsteinem, Hannah Arendtovou, Pavlem Eisnerem či Thomasem Mannem. Věřil, že korespondence je svébytný literární a filosofický žánr a jeho dopisy dosáhly vysoké stylistické i duchovní úrovně. Po jeho smrti byla řada jeho dopisů vydána knižně (i česky). Po anexi Rakouska ke Třetí říši byl Broch pro svou literární činnost i pro svůj židovský původ ve smrtelném ohrožení. Díky osobním intervencím Jamese Joyce, Thomase Manna a Alberta Einsteina získal povolení opustit Rakousko. Jeho matka však zahynula v koncentračním táboře. Emotivní prožitky z výslechů na gestapu a ve vězení v Altaussee použil v románu \"Smrt Vergilova\". Jeho díla byla v Třetí říši zakázána. Broch nejprve odcestoval do Skotska, později do Spojených států amerických, kde strávil zbytek života v New Haven v Connecticutu. V emigraci napsal román \"Smrt Vergilova\" a několik esejů. Krátce přednášel německou literaturu na univerzitě v Yale.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt Vergilova.", "content": "\"Der Tod des Vergil\" (\"Smrt Vergilova\") je považován za Brochův největší, tzv. lyrický román. S nesmírně komplikovanou syntaxí líčí Broch ve čtyřech dílech románu (nazvaných podle živlů Voda, Oheň, Země a Vzduch) poslední hodiny života básníka Vergilia. Text je plně nesen metodou proudu vědomí, přesto do něj vstupují dějové části – vylodění císařského loďstva se smrtelně nemocným básníkem, jeho vnímání davu, opilců, jeho dialogy s lékaři, císařem a přáteli, jeho platonická láska k chlapci, který jej celou dobu doprovází. Broch v hutném filosofickém textu traktuje zoufalství z nedosažitelnosti reality na tomto světě (řetězení symbolů), vyjadřuje se ke vztahu mezi krásou a pravdou, mezi světskou mocí a uměním... Vergilius po prohlédnutí klamavosti a falše v principu krásy ve svém díle požaduje, aby jeho nedokončený vrchol Aeneis byl zničen. Tváří v tvář zániku pozbývá poezie smyslu. Císař Augustus pokládá tento požadavek za blouznění nemocného a trvá na zachování básníkova eposu – především kvůli prestiži, které dílo Římské říši vynese. V závěrečném dílu románu \"Vzduch\" je popsána samotná Vergilova smrt: vysoce abstraktním způsobem, pomocí metafor a astronomické symboliky, zde Broch popisuje svou představu o přechodu jedince od vědomí k jeho zániku. Toto Brochovo vrcholné dílo je velmi komplikované pro čtenáře (neustálé odkazy k dobovým reáliím, ornamentální ukotvování děje pomocí starého kalendáře a astrologie, věty přes několik stránek, přechody do blankversu atd.), což například oproti Náměsíčníkům výrazně snižuje jak čtenářský ohlas, tak množství kritické reflexe. Román prvně vyšel ve Spojených státech amerických v anglickém překladu v roce 1945, do češtiny je přeložen díky bilingvnímu básníku Rio Preisnerovi. Ve Spojených státech amerických Broch začal, podobně jako již dříve Elias Canetti, pracovat na teoretickém díle o masovém chování. Přípravu \"Teorie masové psychózy\" (\"Massenwahrtheorie\"), kterou umělecky zapracoval ve své románové tvorbě, však přerušila jeho smrt. Zemřel v roce 1951. Posmrtně byl vydán jeho poslední román Die Schuldlosen (Nevinní). Kromě Milana Kundery se stalo Brochovo dílo významnou inspirací i pro např. Hannah Arendtovou, Susan Sontagovou, Carlose Fuentese či Aldouse Huxleyho. Krom výše zmíněných napsal Broch fragment románu \"Bergroman\", několik kratších povídek, úvah a stovky dopisů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Broch (1. listopadu 1886 Vídeň – 30. května 1951 New Haven v Connecticutu) byl rakouský spisovatel a esejista, představitel literární moderny a bojovník proti fašismu.", "tgt_summary": "Hermann Broch (; November 1, 1886 – May 30, 1951) was a 20th-century Austrian writer, considered one of the major Modernists.", "id": 975155} {"src_title": "Stadion Sparty na Letné", "tgt_title": "Stadion Letná", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stadion je v provozu od roku 1917. První stadion o dřevěné konstrukci byl otevřen v roce 1921. V roce 1934 bylo rozhodnuto o rozšíření kapacity na 45 000 diváků, v témže roce však vyhořela hlavní tribuna. V roce 1937 byl otevřena nová železobetonová hlavní tribuna (autor V. Slavík), která dnes představuje cennou konstruktivistickou památku. Mezi lety 1967 a 1969 proběhla zásadní rekonstrukce stadionu, jejíž autory byli Vladimír Syrovátka a Cyril Mandel. Byly postaveny nové ocelové tribuny, které citlivě integrovaly západní hlavní tribunu. Hřiště bylo zahloubeno o 2,9 m, což z hlediska výšky stadionu umožnilo udržení horizontu sousedních domů. Nový sparťanský stadion byl první v naší fotbalové historii, který neměl hlediště a hřiště oddělené plotem. V hlavní tribuně bylo umístěno moderní sportovní rehabilitační centrum se saunou, bazénem a vodoléčbou. Vnější strana tribuny směrem k Letenské pláni sloužila za socialismu komunistickým funkcionářům při prvomájových průvodech, vojenských přehlídkách a podobně. Přes námitky Antonína Kapka byla tato přehlídková tribuna po celou socialistickou éru vyzdobena ocelovou abstraktní plastikou \"zakázaných\" autorů Vladimíra Janouška a Jiřího Nováka. Tato plastika z neznámých důvodů nepřežila až následnou modernizaci stadionu. Autorem sochy Brankáře před hlavní tribunou je známý ak. sochař Zděněk Němeček. 9. září 1994 byl stadion znovu otevřen po celkové modernizaci. Všechna místa jsou od té doby k sezení a kapacita se tak snížila na 21 tisíc diváků. Stadion vyhovuje všem požadovaným normám. Od roku 2002 má stadion vyhřívaný trávník. Roku 2009 na stadionu proběhly zásadní změny. Byly odstraněny bariéry a byly nainstalovány 2 velkoplošné obrazovky a nainstalovány infračervené zářiče pro vytápění tzv. „protilehlé“ tribuny, což výrazně zlepšilo komfort diváků. Kapacita diváků se však snížila z 20 854 na 18 185.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Stadion na Letné nesl podle sponzora mezi lety 2003 a 2007 název \"Toyota Arena\". V roce 2007 se stala novým partnerem stadionu pojišťovna AXA a název se změnil na \"AXA Arena\". Před začátkem sezóny 2009/2010 se opět změnil partner a od té doby stadion nese název podle pojišťovny \"Generali Arena\"; v souvislosti se sloučením pojišťoven a jejich novým názvem došlo od jarní části ligového ročníku 2019/2020 i k přejmenování stadionu na Generali Česká pojišťovna Arena.", "section_level": 1}, {"title": "Výhled.", "content": "V současné době (2010) probíhají přípravy na rekonstrukci stadionu zahrnující např. rozšíření kapacity hlavní tribuny (kapacita stadionu by se měla navýšit na cca 25 000) a nové zastřešení tribun. Uvažuje se i o venkovním plášti ochozů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Od roku 1983 je k dispozici tramvajová zástavka Sparta v blízkosti Letenského náměstí. Roku 1986 přibyla k této zástavce ve směru k Hradčanské i zastávka druhá přímo před hlavním vchodem stadionu. Tato zastávka však byla v letech 2001–2008 dočasně zrušena a poté v letech 2008–2011 nahrazena zastávkou dočasnou. Původní zastávka Sparta byla v roce 2012 přejmenována na Korunovační a zastávka před stadionem prošla rekonstrukcí v souvislosti s výstavbou tunelu Blanka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotbalový stadion na Letné v Praze (sponzorským názvem od února 2020 jako Generali Česká pojišťovna Arena) používá pro své domácí zápasy fotbalový klub AC Sparta Praha a česká fotbalová reprezentace. S kapacitou 18 185 diváků je to třetí největší fotbalový stadion v Praze (po novém stadionu Slavie a stadionu Evžena Rošického). V areálu západně od stadionu bylo ještě menší hřiště, na němž hrál převážně rezervní tým a konaly se tréninky; v listopadu 2019 jej však majitel klubu zrušil a staví na jeho místě hotel.", "tgt_summary": "The Generali Česká pojišťovna Arena, previously, and still commonly known as Letná Stadium ( ), is a football stadium in Prague. It is the home venue of Sparta Prague and occasionally hosts the matches of the Czech Republic national football team. It has capacity for 19,416 people.", "id": 150758} {"src_title": "Pauline Metternichová", "tgt_title": "Pauline von Metternich", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kněžna Paulina Metternichová se narodila do uherské hraběcí rodiny Sándorů ze Slawnitze. Její otec Moritz Sándor byl v celém rakouském císařství proslulý milovník koní přezdívaný „bláznivý jezdec“ a matka Leontina byla dcerou rakouského kancléře Metternicha, u nějž Pauline strávila velkou část svého dětství. Roku 1856 uzavřela sňatek s knížetem Richardem Metternichem, synem kancléře Metternicha (byli tak nejen manželé, ale i strýc a neteř). Manželství bylo velmi harmonické (i přes občasné milostné zálety knížete) a vzešly z něj tři dcery, Sophie, Pascalina a Clementina. Kněžna Paulina doprovázela svého chotě, který byl rakouským diplomatem, na jeho misijní pobyty nejprve na saský královský dvůr v Drážďanech, později na císařský dvůr do Paříže, kde strávili téměř jedenáct let (1859–1870). Zde se kněžna Paulina spřátelila s francouzskou císařovnou Evženií a stala se její nejbližší důvěrnicí. Naopak s rakouskou císařovnou Alžbětou (Sissi) se neměla příliš v lásce. Okatě přebírala povinnosti císařovny jako dobročinnost. Pořádala slavnosti, jejichž výtěžek byl věnován na dobročinné účely, zatímco císařovna Alžběta provozovala dobročinnost nenápadně a beze vší pompy a lesku. Kněžna ve Vídni také představovala módní ikonu. Co měla Pauline Metternich některého večera na sobě, to druhý večer měly i ostatní dámy. Milovala výrazné líčení (v tehdejší době ne zcela obvyklé, používané spíše lehkými ženami), kdežto císařovna Alžběta milující přirozenost to odsuzovala a vysmívala se kněžně ve svých neumělých básních. Kněžna byla zapálenou příznivkyní kultury a milovala společenský život. Jak ve Vídni, tak v Paříži určovala módní trendy a vkus. Do Paříže a později do Čech (pobývala často na zámku Plasy u Plzně) přinesla tehdy téměř neznámý sport – bruslení. Propagovala kouření doutníků a dýmek v čistě dámské společnosti. Dopisovala si s hudebními skladateli (např. s Wagnerem, Lisztem, Gounodem, Saint-Saënsem a jinými), se spisovateli (s Prosperem Mérimée či Alexandrem Dumasem st.). Za metternišského působení v Paříži se stala propagátorkou děl Richarda Wagnera a později i Bedřicha Smetany. Jako dítě byla svědkem revoluce v roce 1848 ve Vídni. Později zažila počátek francouzské občanské války v roce 1870. Dokonce doprovázela císařovnu Evženii na její cestě do exilu ve Velké Británii. Zemřela roku 1921 ve Vídni. Byla svědkem slávy i pádu francouzského i rakouského císařství a v prvních letech po první světové válce se stala živoucím symbolem dvou ztracených světů. Její nejznámější portrét vytvořil francouzský impresionistický malíř Edgar Degas. Dílo se dnes nachází v National Gallery v Londýně. Maloval ji i známý portrétista Franz Xaver Winterhalter.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Paulina Metternichová byla přední kulturní mecenáškou své doby. Přátelila se se skladateli Richardem Wagnerem (věnoval jí jednu svou klavírní skladbu) i Ferencem Lisztem a finančně je podporovala. Byla to ona, kdo prosadil premiérové uvedení Wagnerovy opery \"Tannhäuser\" v Paříži v roce 1861. Produkce skončila neúspěchem a pařížské fiasko Tannhäusera vstoupilo do dějin opery jako jeden z největších hudebních skandálů 19. století. Nadále však Wagnera podporovala. Mezi její chráněnce patřil skladatel Bedřich Smetana. V 90. letech 19. století marně usilovala o uvedení Smetanovy \"Prodané nevěsty\" v Paříži. Díky svým častým pobytům mezi Paříží a Vídní působila kněžna Metternichová jako významný kulturní transmiter mezi těmito dvěma společnostmi (ať už šlo o hudbu, sport či politické názory, o něž se kněžna živě zajímala). Napsala dvě knihy pamětí, německy \"Gesehenes, geschehenes, erlebtes\", knihu o svém dětství (mj. o svém dědečkovi kancléři Metternichovi) a francouzsky \"Éclairs du passé\", v nichž vzpomíná na francouzský císařský dvůr. Obě vyšly posmrtně na počátku 20. let 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paulina Klementina Metternichová, rozená hraběnka Sándorová ze Slawnitze, (25. února 1836, Vídeň – 28. září 1921, Vídeň) byla přední vídeňská a pařížská aristokratka proslulá svým šarmem a elegancí, významná propagátorka díla Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany v zahraničí.", "tgt_summary": "Pauline Clémentine Marie Walburga, Princess of Metternich-Winneburg zu Beilstein (\"née\" Countess Pauline Sándor de Szlavnicza; 25 February 1836 – 28 September 1921) was a famous Austrian socialite, mainly active in Vienna and Paris. Known for her great charm and elegance as well as for her social commitment, she was an important promoter of the work of the German composer Richard Wagner and the Czech composer Bedřich Smetana. She was also instrumental to the creation of the haute couture industry.", "id": 1986376} {"src_title": "Jablonec nad Nisou", "tgt_title": "Jablonec nad Nisou", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "O původu jména existuje několik teorií, za nejpravděpodobnější je v současnosti považována ta, že jméno „Jablonec“ je odvozeno od slova „jabloň“ (podle pověsti, která kolovala mezi většinovým německým obyvatelstvem, Jablonec vznikl kolem zájezdního hostince na křižovatce obchodních cest, u kterého rostla jabloň – dnes křižovatka „U Zeleného stromu“ s kruhovým objezdem). Podle jiné teorie název souvisí s latinským označením „\"gabulum\"“, místo, kde se vybíralo clo. Tato teorie je podporována tím, že velká část měst s podobnými názvy (Jablonné, Jablunkov) leží u hranic nebo na významných starých stezkách. Další teorie jméno dávala do souvislosti s německým „\"gabel\"“ (vidlice, větvení – Jablonec leží na soutoku Novoveského potoka, Lužické a Bílé Nisy, podobně jako německý název Jablonného v Podještědí – \"Deutchgabel\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Jablonci pochází z roku 1356, v němž byla obnovena fara a postaven kostel sv. Anny. Během husitských válek byla obec ušetřena, avšak za vlády Jiřího z Poděbrad Jablonec jako součást maloskalského panství, přívržence husitů, dne 30. srpna 1469 stejně jako obce Rýnovice, Maršovice a Jistebsko neunikl vypálení. V zemských deskách z let 1538 a 1543 se pak uvádí jako pustý. K pozvolnému znovuosídlování došlo až v druhé polovině 16. století, především v souvislosti s podmínkami pro sklářství. V druhé polovině 17. století už sklářství zažívalo bouřlivý rozvoj a díky vývoji techniky drahokamové řezby se k němu přidal i průmysl bižuterní. K tomu hojně přispěli mistři „štajnšnajderové“, kteří na této technice pracovali. Během třicetileté války (roku 1643) byl Jablonec s okolními vesnicemi vypálen znovu. V letech 1708–1710 odpor libereckých měšťanů zmařil snahy hrabat Desfoursů o povýšení Jablonce na městys. K tomu došlo císařským rozhodnutím až 21. dubna 1808. Roku 1847 Jablonec konečně spojila se světem výstavba Krkonošské silnice. V letech 1848–1850 zanikla patrimoniální správa a v Jablonci byl historicky prvním starostou zvolen exportér Josef Pfeiffer. V roce 1866 se dekretem císaře Františka Josefa I. stal Jablonec městem. Jmenovací dekret však obdržel až v roce 1906, kdy si tehdejší starosta jeho vydání u císaře údajně doslova „vyseděl“. K této příležitosti byl závazně kodifikován městský znak a k jménu města připsán přívlastek „nad Nisou“. Z Jablonce se mezitím stalo světově proslulé středisko obchodu s bižuterií. V roce 1880 zde pro tyto účely založili uměleckoprůmyslovou školu a v roce 1888 bylo město napojeno na železniční síť tratí Liberec – Jablonec, zanedlouho prodlouženou z Jablonce přes Smržovku a Tanvald až do Kořenova a tam napojenou na síť tehdejších železnic pruských. To vše výrazně přispělo k rozkvětu jabloneckého průmyslu, který zase vedl k rozvoji architektury. Zdejší exportéři si stavěli domy zejména ve stylu secese. Za zmínku určitě stojí i výjimečný secesní kostel Povýšení svatého kříže. Mnoho staveb ve městě nese prvky dobového historismu, např. novorenesanční budova pošty, historizující městské divadlo se secesními interiéry či evangelický kostel ve stylu novogotiky. Stoletá voda roku 1897 zničila valnou část regionu, v následujícím desetiletí se proto začaly stavět ochranné přehrady včetně jabloneckého vodního díla Mšeno. V meziválečném období nechalo město vybudovat dvě největší funkcionalistické dominanty města – novou radnici a katolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Tím dalo v dobách krize práci téměř dvěma tisícům dělníků. Jablonec utrpěl útěkem Čechů před nacismem a především nuceným odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce. Přestože byla značná část místních Němců díky sklářské odbornosti z odsunu vyňata, počet obyvatel Jablonce klesl o více než 10 tisíc. Město (na rozdíl od sousedního Liberce) naopak tolik nepostihla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zasáhla ho, stejně jako celou republiku, vlna panelové výstavby, která „pohřbila“ nejen Mšeno nad Nisou a zcela změnila malebná jablonecká předměstí. Statutárním městem se Jablonec nad Nisou stal v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Podle sčítání v roce 1921 zde žilo v 2283 domech 26 929 obyvatel, z nichž bylo 14 359 žen. 3 926 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 21 982 k německé a 94 k židovské. Žilo zde 20 698 římských katolíků, 2 609 evangelíků, 159 příslušníků Církve československé husitské a 801 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 984 domech 33 958 obyvatel. 5 602 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 27 017 k německé. Žilo zde 24 873 římských katolíků, 3 331 evangelíků, 597 příslušníků Církve československé husitské a 799 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Církve.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001, kdy měl Jablonec 45 600 obyvatel, uvedlo 33 976 z nich, že jsou bez vyznání (75 %). Následuje seznam největších církví ve městě:", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V bižuterii a sklářství je v Jablonci a okolí ještě dnes zaměstnáno 11 000 lidí, přičemž produkce je z velké většiny orientována exportně. Kromě bižuterie a sklářství je však v Jablonci výrazně zastoupeno také strojírenství, dřevozpracující průmysl a výroba nábytku. V Jablonci je také mincovna pro Česko s názvem \"Česká mincovna\", založená po rozpadu Československa (mincovna pro Slovensko zůstala ve slovenské Kremnici). Nejdůležitější sklářské podniky: EcoGlass, G&B beads, Preciosa. Společnosti Bižuterie, Česká mincovna, Ornela a Železnobrodské sklo byly součástí jedné společnosti \"Jablonex Group\". Padesátiletá historie závodu Železnobrodské sklo v Železném Brodu na Jablonecku skončila v srpnu 2009. Další podniky společnosti Jablonex Group byly prodány nebo uzavřeny v roce 2010. Společnost \"Jablotron\" vyrábí zabezpečovací zařízení a mobilní telefony. Firma \"Soliter\" vyrábí kovové šperky. Společnost \"Lucas Varity\" vyrábí v Jablonci a okolí autobrzdy pod jménem \"TRW Automotive Aftermarket CZ LUCAS Autobrzdy\" (převzala zařízení bývalých podniků Autobrzdy a Ateso). Dodává mimo jiné pro společnost Škoda Auto. V místní části Jablonecké Paseky sídlí tradiční český výrobce elektroinstalačního materiálu (vypínačů a zásuvek). Firma byla založena 1868 pod názvem Kramer & Löbl jako výrobce skleněných svítidel a částí svítidel. Od roku 1908 sídlí v Jabloneckých Pasekách a vyrábí elektroinstalační materiál, nyní (2015) pod značkou ABB, Elektro-Praga.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městskou dopravu v Jablonci nad Nisou tvoří síť městských autobusů. Provoz zajišťuje Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou (dříve ho zajišťovala firma ČSAD Jablonec). Městské autobusy zajíždějí i do přilehlých obcí – Rychnova, Janova, Bedřichova či Lučan. Do jablonecké čtvrti Lukášov zajíždí i linka č. 15 liberecké MHD. Mezi lety 1900 až 1965 měl Jablonec svou vlastní tramvajovou síť s tratěmi do Mšena, Rychnova či Janova, dnes do města vede pouze meziměstská tramvajová trať z Liberce. Trať je unikátní svým úzkým rozchodem, který činí 1000 mm, a také tím, že je pouze jednokolejná. Do Jablonce zajíždí tramvajová linka č. 11, jejímž dopravcem je rovněž Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou. S krajským Libercem má Jablonec silniční spojení po silnici I/14, v roce 2012 se plánovala její rekonstrukce. Silnice I/14 dále pokračuje na Tanvald. Silnice první třídy I/65 spojuje Jablonec s významnou silnicí I/35, která Jablonec míjí. Jablonec nemá příliš dobré železniční spojení. Leží na regionální železniční trati 036 z Liberce přes Tanvald a Harrachov do Polska. Do Jablonce jezdí jen osobní vlaky linky L1 \"Liberec – Jablonec – Smržovka – Tanvald – Harrachov\", o víkendu pak i spěšné vlaky \"Tanvald – Jablonec – Liberec – Drážďany\". Jablonec je městskou dopravou spojen s nádražím v Rychnově u Jablonce nad Nisou, které leží na hlavní trati 030 Liberec – Hradec Králové, a kde staví všechny vlaky včetně rychlíkové linky Liberec – Pardubice, která má v Turnově přípoje na rychlíky směr Mladá Boleslav a Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "Jablonec nad Nisou je zasazen do nádherné přírody. Od západu sem zasahuje Žitavská pánev, v jejímž okrsku Jablonecká kotlina se rozkládá vlastní centrum města, které je ze zbývajících světových stran obklopeno Jizerskými horami (na severním okraji města jde o okrsek Tanvaldská vrchovina, na východě Černostudnický hřbet, na jihu Maršovická vrchovina). Výše položené partie Jizerských hor na severu jsou dobře přístupné i MHD, jejíž autobusy zajíždí až do Bedřichova – ráje běhu na lyžích. Při okrajích města jsou dobře přístupné dva zalesněné hřebeny – na jihovýchod od Jablonce je to Černostudniční hřeben s rozhlednou na vrcholu Černá studnice, na severozápadním okraji města pak Prosečský hřeben s rozhlednou Nad Prosečí; obě lokality skýtají možností dobrého výhledu. Nedaleko Jablonce se nachází také přírodní park Maloskalsko, malebný mikroregion s množstvím rozeklaných pískovcových skal protnutých tokem řeky Jizery. Městem prochází rozvodí Baltského moře (povodí řeky Lužická Nisa) a Severního moře (povodí Labe), kam směřuje v Kokoníně pramenící řeka Mohelka – pravostranný přítok Jizery. Na území města je několik zajímavých geologických útvarů – Balvan s kotlem v ulici U Balvanu, Čertův kámen (kámen položený na čtyřech menších kamenech) a \"Schnuppstein\" (skalisko s vyhlídkou) v místní části Vrkoslavice, peřejnaté údolí řeky Lužická Nisa v části Brandl s říčními hrnci.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se skládá z osmi místních částí, které jsou téměř shodné s katastrálními územími (v závorce německý název):", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Jablonec nad Nisou byl dříve sídlem okresního úřadu, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a s pověřeným obecním úřadem. Okres Jablonec nad Nisou ale stále existuje a skládá se ze 34 obcí, ORP z 11 obcí. Stále zde také působí Okresní soud v Jablonci nad Nisou a okresní státní zastupitelství. Pro volby do Senátu patří do volebního obvodu č. 35.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jablonec nad Nisou (, ) je statutární město v Libereckém kraji. Leží 9 km jihovýchodně od Liberce, v údolí řeky Nisy a jejích přítoků. Na ploše 31,38 km² zde žije obyvatel. Město proslulo výrobou skla a bižuterie, je v něm však zastoupena i řada jiných průmyslových odvětví. Jablonec a okolí nabízejí množství sportovních i turistických aktivit jak romantických (Maloskalsko), tak populárních (Jizerské hory).", "tgt_summary": "Jablonec nad Nisou (; ), known locally as Jablonec, is a city in northern Bohemia, the second-largest city of the Liberec Region. It is a mountain resort in the Jizera Mountains, and also a local centre for education, and is known for its glass and jewelry production. From 1938 to 1945 it was one of the municipalities in Sudetenland.", "id": 2146481} {"src_title": "Pruské Slezsko", "tgt_title": "Province of Silesia", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1918.", "content": "Od středověku až do roku 1742 bylo celé Slezsko (s výjimkou Krosenska, které roku 1482 získalo Braniborské markrabství) součástí zemí Koruny České. Po prohrané první slezské válce ztratila Marie Terezie Vratislavským mírem 11. června 1742 většinu Slezska (včetně Kladska) ve prospěch Pruska. Kromě ztráty území přišla katolická panovnice Marie Terezie o značnou část obyvatelstva i z jiného důvodu. V celém průběhu slezských válek, na pozvání pruského krále Friedricha II. Velikého, odcházeli čeští nekatolíci ze země - a to pod ochranou pruských vojsk. Organizováním hromadné emigrace z Čech do řídce obydleného Pruského Slezska byl pověřen pruský generál Kalckstein a kněz Jan Liberda. Po Vídeňském kongresu se součástí Pruského Slezska stala i severovýchodní polovina Horní Lužice (do roku 1825 však okres Hoyerswerda náležel k provincii Braniborsku) získaná od Saského království a Pruské Slezsko se stalo jednou z deseti provincií (jako provincie Slezsko, německy \"Provinz Schlesien\") Pruského státu. V jeho rámci se roku 1871 stalo součástí Německého císařství.", "section_level": 2}, {"title": "1918–1945.", "content": "Po skončení první světové války 28. října 1918 obsadilo obnovené Polsko okrajová území Pruského Slezska (území jihozápadně od Bojanowa a Kaczkowo s okolím; a území západně od města Kepno s městy Bralin, Domaslów, Sosnie, Rychtal) a začlenilo je do Poznaňského vojvodství. 14. října 1919 došlo k rozdělení Pruského Slezska na provincie Dolní Slezsko (hlavní město Vratislav) a Horní Slezsko (hlavní město Opolí). Podle Versailleské mírové smlouvy se mělo v Horním Slezsku konat referendum o příslušnosti tohoto národnostně smíšeného území. 10. ledna 1920 se pak jižní část hornoslezského okresu Ratiboř (Hlučínsko) stala součástí Československa. Na základě výsledku referenda se východní část Horního Slezska stala 20. října 1921 součástí Polska, které ji začlenilo do Slezského vojvodství. 1. dubna 1938 bylo Pruské Slezsko opět sjednoceno do jedné provincie. Dne 2. září 1938 byla k Pruskému Slezsku připojena malá jižní část zrušené provincie Hraniční marka Poznaňsko – Západní Prusko. Po Mnichovu se Hlučínsko stalo součástí nacistického Německa a v rámci Pruska bylo začleněno zpět do Pruského Slezska. Po německém vpádu do Polska v září 1939 ovládlo nacistické Německo celou polskou část Slezska. 26. října 1939 bylo k Pruskému Slezsku připojeno dosavadní polské Slezské vojvodství. Část Slezska, která v letech 1918–1939 náležela k polskému Poznaňskému vojvodství, se 1. listopadu 1939 stala součástí Říšské župy Poznaňsko, 29. ledna 1940 přejmenované na Říšskou župu Povartí (něm. Reichsgau Wartheland). Provincie Slezsko pak byla 29. ledna 1941 opět rozdělena na provincie Dolní a Horní Slezsko a tento stav pak trval až do konce druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1945.", "content": "Koncem druhé světové války obsadila celé Pruské Slezsko vojska SSSR. Pokud se týče hranic, tak došlo k obnovení rozdělení Slezska z období před Mnichovskou dohodou, přičemž území východně od řeky Nisy (včetně malé části dosud saské části Horní Lužice okolo města Bogatynia) bylo na základě rozhodnutí postupimské konference dáno 2. srpna 1945 do správy Polska, i když se zatím nestalo jeho součástí. 26. prosince 1945 pak Polsko tuto oblast anektovalo (další vývoj viz Polské Slezsko). Část Horní Lužice západně od řeky Nisy, která patřila do roku 1945 k Pruskému Slezsku, byla na základě výsledků referenda připojena v rámci sovětské okupační zóny Německa k Sasku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pruské Slezsko (oficiálně Provincie Slezsko, německy \"Provinz Schlesien\", zkráceně Slezsko, německy \"Schlesien\") bylo v letech 1742–1945 jednou z částí Pruska, v letech 1815–1919 a pak 1938–1941 jednou z jeho provincií. Jeho součástí se v roce 1743 stalo i Kladsko, do té doby jeden z vnějších krajů Čech. Metropolí bylo město Vratislav (německy \"Breslau\").", "tgt_summary": "The Province of Silesia (; ; Silesian: \"Prowincyjŏ Ślōnskŏ\") was a province of Prussia from 1815 to 1919. The Silesia region was part of the Prussian realm since 1740 and established as an official province in 1815, then became part of the German Empire in 1871. In 1919, as part of the Free State of Prussia within Weimar Germany, Silesia was divided into the provinces of Upper Silesia and Lower Silesia. Silesia was reunified briefly from 1938 to 1941 as a province of Nazi Germany before being divided back into Upper Silesia and Lower Silesia. Breslau (present-day Wrocław, Poland) was the provincial capital.", "id": 1766762} {"src_title": "Kult", "tgt_title": "Cult (religious practice)", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj kultu.", "content": "U některých náboženství či sekt lze doložit, že podnětem k jejich vzniku byl nějaký kult. Cargo kult ukazuje na možný mechanismus vzniku kultu. Neexistuje nějaká obecná rovnice na chování kultu, přesto lze tvrdit, že při delším zachování kultu vznikají rituály a ceremonie. Ty pak sehrají důležitou roli při vzniku či udržování náboženství (kultury). Typickým příkladem takového chování jsou modlitby (nikoli však akt modlení se), často oběť, nebo její náhražka. Dalším projevem kultu jsou umělecká díla (obrazy, sochy atp.), ikony na počest daného božstva.", "section_level": 1}, {"title": "Náplň kultu.", "content": "Kult se vztahuje k bytosti lidské či mýtické, zvířeti (kult hadů), místu, rostlině, atp. Kult mýtických osob reprezentují v historii starověké kulty, například řecké hrdinské kulty nebo kult svatých v rámci náboženství. Tím do náboženství vstupuje prvek, který žije vlastním životem, má s ním shodný základ, ale další vývoj může vést až k rozštěpení náboženství. Kult jako takový je nepřizpůsobivý a velmi stálý, proto je dané náboženství na takové situace nuceno reagovat na takovéto podněty. Někdy je oficiální část náboženství nucena riskovat střet s kultem. Jelikož kult nemá žádné zástupce, pouze vyznavače je tento střet z pohledu náboženství velmi komplikovaný a riskantní. U méně kompaktních náboženství (zpravidla s náboženství s velkým počtem bohů) vznikají kulty jednotlivých bohů (např. slunečních), které pak při určitém množství vyznavačů destabilizují církev a vytváří vlastní náboženství, které se prolíná s náboženstvím původním. Na takovém principu bylo založeno např. egyptské náboženství, kde díky těmto jevům došlo ke značné rozporuplnosti jednotlivých center, centra se pak věnují obhajobě své teze proti tezím ostatním, což vede k obrovské složitosti daného náboženství. Poměrně specifickým kultem je kult mrtvých, který se vyskytuje prakticky napříč kulturami, kdy u vyspělejších náboženství je tento kult více potlačen a stává se obsahem a součástí náboženství.", "section_level": 1}, {"title": "Posun ve významu slova.", "content": "Ve 20. století se objevil i obrat kult osobnosti, který nevzniká na základě náboženství, ale na politických principech, kdy si politik, zpravidla diktátor, vynucuje jakési „zbožštění“ své osobnosti. Stává se pak centrem všeho dění a je oslavován jako ideál dobra. Ke zrodu kultu osobnosti však dochází až tehdy, pokud si kult najde své početné vyznavače, k čemuž může dojít častokrát samovolně, bez donucení. Výraz kult osobnosti použil poprvé pravděpodobně Nikita Sergejevič Chruščov ve své tajné řeči, kdy takto označil období Stalinovy vlády. Se Stalinem bývá toto označení spojováno nejčastěji. Výklad tohoto pojmu je poměrně široký (více pod heslem kult osobnosti). Dále se tohoto slova začalo využívat pro zlomové knihy, audiovizuální díla, výtvarná díla, hudební skladby nebo nahrávky atp., které významným způsobem ovlivnily nějakou část populace či umění. Taková díla pak nazýváme kultovní (mimořádně uctívaná).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kult je označení pro určité pojetí vztahu člověka k bohu, člověku, bytosti či předmětu, které se projevuje jeho velebením, uctíváním nebo zbožněním toho, co boha představuje, symbolizuje. Předmět kultu se stává idolem = modlou, kult se pak stává modloslužebnictvím - idolatrií. Znamená službu člověka bohu, místu, svatyni, jinému člověku, atp. Slovo kult vzniklo z latinského slova \"cultus\" což znamená uctívání, péče či kultivace, někteří odborníci se domnívají, že vznik tohoto slova je odvozen od \"colere\" což v latině znamená pěstovat. V tradičním pojetí tohoto slova stojí kult mimo mýty, náboženství, teologii, nebo i osobní víru. Jedná se o pojem, který vyjadřuje určitou náboženskou praxi jako celek. Zachování této praxe vůbec nic neznamená, je považováno za standard, ale z jejího nezachování plyne stav, který z hlediska dané víry vede k bezbožnosti.", "tgt_summary": "Cult is literally the \"care\" (Latin \"cultus\") owed to deities and to temples, shrines, or churches. Cult is embodied in ritual and ceremony. Its present or former presence is made concrete in temples, shrines and churches, and cult images, including cult images and votive offerings at votive sites.", "id": 105636} {"src_title": "Jindřich Břetislav", "tgt_title": "Bretislav III", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jindřich Břetislav byl syn Jindřicha Přemyslovce, bratra krále Vladislava II., a jeho manželky Markéty. V mládí studoval na Pařížské univerzitě a po návratu ze studií byl vysvěcen na kněze a jmenován proboštem Vyšehradské kapituly (1178–1182). 25. března 1182 jej pražská kapitula zvolila biskupem jako nástupce zemřelého biskupa Valentina (Vališe) a 23. května byl v Mohuči vysvěcen na biskupa salcburským arcibiskupem Vojtěchem III.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek boje o moc.", "content": "Již v mládí se Jindřich Břetislav vyznačoval velkou ctižádostí. V biskupském úřadě se snažil církev vymanit z podřízenosti světské moci a omezit výběr daní od duchovních. Kolem roku 1186 se vystupňovaly jeho rozpory s bratrancem Děpoltem II., který spravoval území na Chrudimsku, Čáslavsku a Vraclavsku. Podle kronikáře Jarlocha zde Děpolt nechal své úředníky libovolně zasahovat do správy biskupských statků. Proto Jindřich na toto území uvalil interdikt, čímž Děpolta donutil \"k zadostiučinění\". Kníže Bedřich s kněžnou Alžbětou se dopouštěli podobných činů, proto si biskup snad již 11. listopadu 1186 v Hasslochu stěžoval u císaře.", "section_level": 1}, {"title": "Pražský biskup říšským knížetem.", "content": "Na počátku roku 1187 odjel za císařem Friedrichem Barbarossou se stížností proti knížeti. Císař rozhodnutí odložil na jednání říšského sněmu v Řezně. Bedřich sám se jednání neúčastnil, pouze vzkázal, že Jindřich neměl právo si na svého knížete stěžovat. To německé duchovenstvo i císař považovali za urážku. 5. března 1187 biskupu Jindřichovi císař předal zlatou bulu, v níž byl jmenován říšským knížetem podřízeným přímo císaři, nezávislým na českém panovníkovi. Tím však také došlo k dočasnému rozkolu mezi církví a českým státem, neboť biskupské statky již nespadaly do pravomoci českého panovníka. Říšský knížecí titul pražského biskupa však zanikl se skonem Jindřicha Břetislava a jeho nástupce Daniel II. byl již opět dosazen českým knížetem.", "section_level": 1}, {"title": "Upevnění závislosti na Fridrichu Barbarossovi.", "content": "Když u Neapole 9. září 1191 zemřel Konrád II. Ota, stál Jindřich Břetislav v boji o trůn proti dosazenému Václavu II. na straně svého bratrance Přemysla Otakara I. Václav II. byl zvolen novým knížetem, panoval však pouze tři měsíce. V lednu 1192 odcestoval biskup Jindřich Břetislav za novým císařem Jindřichem VI., aby podpořil dosazení Přemysla Otakara na český trůn. Nový kníže Přemysl Otakar I. se zdráhal úplatu Jindřichovi VI. zaplatit. Této nepříjemnosti se chtěl Jindřich Břetislav vyhnout, a proto se rozhodl vydat na pouť do Santiaga de Compostela. Císař však jeho průvod v Německu zastavil a přinutil ho vrátit se do Čech. Když byla do podzimu 1192 zaplacena jen část úplaty, musel se dát Jindřich Břetislav císaři do zástavy tím, že střídavě pobýval na císařském dvoře a na císařském hradu v Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Jindřich Břetislav českým knížetem.", "content": "Nakonec se císař s Jindřichem Břetislavem dohodl, že mladého Přemysla Otakara I. zbaví trůnu. V červnu 1193 pak Jindřichovi Břetislavu propůjčil hodnost českého knížete výměnou za slib zaplacení závratné sumy 6 tisíc hřiven stříbra. Jindřich Břetislav se pak v srpnu 1193 vypravil do Čech, kde nebyl vítán a Přemysl proti němu vytáhl s vojskem. V rozhodující chvíli však Přemysla zradila šlechta, když u Zdic přeběhla k Jindřichovu průvodu. Přemysl se opevnil v Praze, podporován pražskými měšťany se statečně bránil až do Vánoc, nakonec ale musel uniknout za hranice. Azyl nalezl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu. Jindřich Břetislav upevnil svoji moc tím, že posledního protivníka moravského markraběte Vladislava Jindřicha vzal s sebou do Prahy po vojenském tažení na Moravu v létě 1194. Potom soustředil ve své osobě veškerou moc v zemi, což mu umožňovaly jeho vazby na německého císaře. Na jeho rozkaz pak táhl proti míšeňskému markraběti Albrechtovi.", "section_level": 1}, {"title": "Konec vlády.", "content": "Dne 6. prosince 1195 vyhlásil Jindřich VI. další křížovou výpravu, v níž Jindřich Břetislav slíbil účast. Vzhledem k nepokojům v Neapolsku se výprava zdržela a Jindřich Břetislav mezitím vážně onemocněl. Dne 13. března 1197 vjel do Prahy papežský legát kardinál Petr z Kapuy. Jeho úkolem bylo získat podporu pro křížovou výpravu a napravit poměry mezi českým duchovenstvem. Čeští kněží museli obnovit slib čistoty, zdrženlivosti ve styku s ženami. V té době se zdravotní stav Jindřicha Břetislava zhoršil, čehož chtěl využít Přemysl Otakar I. k znovuzískání trůnu. Jindřich se nechal ve zhoršeném zdravotním stavu převést do klidnějšího Chebu, kde 15. června 1197 zemřel. Byl pohřben v bazilice kláštera premonstrátek v Doksanech, kde byly prelátkami jeho sestry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Břetislav ( – 15. června 1197 Cheb) byl od roku 1182 pražský biskup a v letech 1193–1197 současně též českým knížetem z dynastie Přemyslovců (jménem \"Břetislav III.\", v latinských listinách \"Henricus\").", "tgt_summary": "Henry Bretislaus (; died 15 or 19 June 1197), a member of the Přemyslid dynasty, was Bishop of Prague from 1182, then Duke of Bohemia as \"Bretislaus III\" from 1193 to his death.", "id": 646735} {"src_title": "Okres Mladá Boleslav", "tgt_title": "Mladá Boleslav District", "src_document": [{"title": "Charakteristika okresu.", "content": "Okres se skládá ze dvou správních obvodů obcí s rozšířenou působností (Mladá Boleslav a Mnichovo Hradiště), které se dále člení na čtyři správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (Mladá Boleslav, Bělá pod Bezdězem, Benátky nad Jizerou a Mnichovo Hradiště). Největšími městy jsou Mladá Boleslav (44 tisíc obyvatel), Mnichovo Hradiště (9 tisíc obyvatel) a Benátky nad Jizerou (7 tisíc obyvatel). Povrch je proměnlivý, zatímco na severu převažují pahorkatiny Českého ráje, jižní část okresu je nížinatá a zasahuje až k Labi, do něhož ústí řeka Jizera, která území okresu dělí na zhruba dvě stejné části. V jejich soutoku je také nejnižší bod okresu, nejvyšším bodem je vrch Mužský (463 m n. m.). Rozloha činí 1023 km², z toho k roku 2019 tvořila 62,5 % zemědělská půda a 26,1 % lesy. Zemědělství se vzhledem k charakteru území daří pouze na jihu, pěstují se zde převážně obilniny a cukrovka. Severní část okresu byla dříve charakteristická textilním, papírenským a kovodělným průmyslem. Nyní je dominantním automobilový průmysl (Škoda Auto), který významně ovlivňuje ekonomickou situaci nejen regionu, ale prakticky celého státu. Územím okresu prochází dálnice D10 a silnice I. třídy číslo I/16 a I/38. Silnicemi II. třídy jsou II/259, II/268, II/272, II/276, II/277, II/279, II/280, II/281, II/331 a II/610. Na území okresu částečně zasahují chráněné krajinné oblasti Český ráj a Kokořínsko – Máchův kraj. Dále se zde nacházejí národní přírodní památky Klokočka, Radouč a Rečkov. Turisticky přitažlivý je také skalní hrad Drábské světničky nebo Jabkenická obora. Nachází se zde též řada dalších pamětihodností, zejména mladoboleslavský hrad, zříceniny hradů v Dražicích, Michalovicích a Zvířeticích a zámky v Benátkách nad Jizerou, Bezně, Kosmonosech, Košátkách, Niměřicích, Skalsku i jinde. Jako národní kulturní památky jsou chráněny románský kostel sv. Mikuláše ve Vinci, barokní zámek Mnichovo Hradiště a budova střední průmyslové školy v Mladé Boleslavi navržená Jiřím Krohou.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí . Bakov nad Jizerou  • Bělá pod Bezdězem  • Benátky nad Jizerou  • \"Bezno\" • Bílá Hlína • Bítouchov  • Boreč  • Boseň  • Bradlec • Branžež  • \"Brodce\" • Březina  • \"Březno \" • Březovice  • Bukovno  • Ctiměřice • Čachovice  • Čistá • Dalovice  • Dlouhá Lhota • Dobrovice  • Dobšín  • Dolní Bousov  • Dolní Krupá • Dolní Slivno  • Dolní Stakory • Domousnice  • Doubravička • Horky nad Jizerou • Horní Bukovina  • Horní Slivno • Hrdlořezy • Hrušov • Husí Lhota • Charvatce • Chocnějovice  • \"Chotětov \" • Chudíř • Jabkenice • Jivina • Jizerní Vtelno • Josefův Důl • Katusice  • Klášter Hradiště nad Jizerou • Kluky • Kněžmost  • Kobylnice • Kochánky • Kolomuty • Koryta • Kosmonosy  • Kosořice • Košátky • Kováň • Kovanec • Krásná Ves • Krnsko  • Kropáčova Vrutice  • Ledce • Lhotky  • Lipník • Loukov • Loukovec  • Luštěnice  • Mečeříž • Mladá Boleslav  • Mnichovo Hradiště  • Mohelnice nad Jizerou  • Mukařov  • Němčice • Nemyslovice • Nepřevázka • Neveklovice • Niměřice  • Nová Telib  • Nová Ves u Bakova • Obrubce  • Obruby • Pěčice • Pětikozly • Petkovy  • Písková Lhota  • Plazy  • Plužná • Prodašice • Předměřice nad Jizerou  • Přepeře • Ptýrov  • Rabakov • Rohatsko • Rokytá  • Rokytovec  • Řepov • Řitonice • Sedlec • Semčice • Sezemice  • Skalsko • Skorkov  • Smilovice  • Sojovice • \"Sovínky\" • Strašnov • Strážiště  • Strenice • Sudoměř • Sukorady  • Tuřice  • Ujkovice • Velké Všelisy  • Veselice • Vinařice • Vinec • Vlkava  • Vrátno • Všejany  • Zdětín • Žďár  • Žerčice • Židněves", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice okresu.", "content": "Do 31. prosince 2006 byly v okrese Mladá Boleslav také obce Hlavenec, Kostelní Hlavno a Sudovo Hlavno, které byly od 1. ledna 2007 převedeny do okresu Praha-východ.", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres Mladá Boleslav je okres v severní části Středočeském kraji. Sídlem jeho dřívějšího okresního úřadu bylo město Mladá Boleslav, které je obcí s rozšířenou působností. Kromě jeho správního obvodu okres obsahuje ještě obvod obce s rozšířenou působností Mnichovo Hradiště. V rámci kraje sousedí na západě s okresem Mělník, na jihu s okresem Praha-východ a na jihovýchodě s okresem Nymburk. Dále pak sousedí na severozápadě, severu a na severovýchodě s okresy Česká Lípa, Liberec a Semily Libereckého kraje a na východě s okresem Jičín Královéhradeckého kraje.", "tgt_summary": "Mladá Boleslav District () is a district (\"okres\") within Central Bohemian Region of the Czech Republic. Its capital is the city of Mladá Boleslav.", "id": 1002329} {"src_title": "Karlův most", "tgt_title": "Charles Bridge", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Karlův most spojuje Staré Město s Malou Stranou. Je 515,76 m dlouhý a 9,40 až 9,50 m široký; vozovka se nachází 13 m nad normální hladinou. Tvoří ho šestnáct oblouků s rozponem mezi 16,62 m (staroměstský břeh) až 23,38 m. Most je třikrát zalomen a proti proudu nepatrně vypouklý. Založen byl na mlýnských kamenech pravděpodobně podložených rošty z dubových pilot. Je doplněn třemi věžemi: větší a menší Malostranskou mosteckou věží na Malé Straně a Staroměstskou mosteckou věží na straně Starého Města. Tato věž však nestojí na krajní opěře mostu, jak je u mostních věží obvyklé, ale na prvním vnitřním pilíři. Staroměstská opěra mostu je dnes zabudována ve sklepích domu čp. 193.", "section_level": 1}, {"title": "Sochy a sousoší.", "content": "Harmonické spojení monumentální středověké architektury s výzdobou třiceti převážně vrcholně barokních soch a sousoší vytváří působivý celek, který reprezentuje dvě slavná období českého umění. Na místě dnešního Ukřižování byl kříž již od dob Karla IV. V době kolem roku 1500 proti němu stála boží muka a socha Bruncvíka na zhlaví pilíře na Kampě označovala oblast staroměstského práva. Sochařská výzdoba se však původně soustředila hlavně na věže, zejména Staroměstskou. Socha Jana Nepomuckého, první ze slavné barokní sochařské výzdoby mostu, vztyčená v upomínku na jeho svržení z mostu z roku 1683, tedy z doby, kdy se kult světce teprve rodil, se stala vzorem pro většinu z jeho nesčetných vyobrazení. Poté na most přibyly další sochy a sousoší financované různými donátory, především v úzkém rozmezí let 1707 až 1714, kdy byla na most osazena většina soch a sousoší, která zaplnila zbývající volné pilíře. Jedná se o reprezentativní díla řady známých českých vrcholně barokních sochařů; k nejhodnotnějším patří sv. Luitgarda Matyáše Bernarda Brauna a celá řada děl Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. K další, výraznější proměně výzdoby mostu došlo kolem poloviny 19. století, kdy menší část barokních soch částečně kvůli jejich technickému stavu nahradila klasicistně statičtější díla Josefa a Emanuela Maxe, bližší dobovému vkusu. Škody způsobené povodní v roce 1890 a zhoršující se stav barokních děl z pískovce s omezenou životností vedly k tomu, že se od počátku 20. století na most pozvolna osazují kopie. Snesené originály soch a sousoší z Karlova mostu jsou uloženy hlavně v Lapidáriu na pražském Výstavišti a v sálu Gorlice na Vyšehradě.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny stavby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci Karlova mostu.", "content": "Už od pravěku lidé přecházeli řeku Vltavu na území nynějšího centra Prahy přes několik brodů. Jeden z nich se táhl od paty Mánesova mostu na Starém Městě (Náměstí Jana Palacha) šikmo na druhou stranu k Hergetově cihelně. Na základě dvou ojedinělých zmínek v písemných pramenech se uvažuje i o existenci dřevěného mostu pravděpodobně situovaného buď do oblasti tohoto brodu, nebo jižněji, na místo, kde stojí Karlův most. První pražský kamenný most nechal vybudovat král Vladislav II.; dokončili ho v  roce 1172 a dostal jméno po králově manželce Juditě. Toto dílo zničila povodeň 3. února 1342. Po stržení Juditina mostu sloužilo Pražanům dřevěné mostní provizorium. Přes řeku se na stejném místě dalo přepravit loďkou.", "section_level": 2}, {"title": "Založení mostu.", "content": "Příprava stavby mostu si vyžádala delší čas, bylo nutno vypracovat plány, shromáždit finance, zajistit stavební kámen i vyřešit zakládání pilířů v řece. Stavební práce tedy započaly až 15 let po zboření Juditina mostu. Kronikář Beneš Krabice z Veitmile k roku 1357 píše, že „císař položil základní neboli první kámen v základu nového mostu na břehu blízko kláštera svatého Klimenta“. Přesnější datum Beneš Krabice neuvádí. 9. červenec nalezneme u kronikáře Prokopa Lupáče, jde ovšem o tvrzení mnohem pozdější (o 3 století) a bez zdůvodnění. Nicméně podle záznamů v tuto dobu císař pobýval na Pražském hradě a mohl tedy teoreticky most založit. Historiky je nejčastěji předpokládáno datum založení na svátek zemského patrona sv. Víta 15. června. Astronom Zdeněk Horský (1929–1988) vytvořil spekulativní hypotézu o datu 9. července 1357, v 5 hodin a 31 minut. Bylo to prý z toho důvodu, že tomuto datu odpovídala příznivá astrologická konstelace (konjunkce Slunce se Saturnem). Současně takové datum odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět (palindrom), tedy \"1-3-5-7-9-7-5-3-1\".", "section_level": 2}, {"title": "Budování mostu.", "content": "Při stavbě Karlova mostu (v té době nesl název \"Kamenný most\") se stavitelé pokoušeli vyvarovat chyb, kterými trpěl starší most Juditin. Karlův most má proto méně oblouků, je vyšší a jeho pilíře založili hlouběji, 2,4 m pod úrovní říčního dna. Ani to však nebylo dost; postavit pilíře až na skalní podloží by stabilitu mostu jistě zvýšilo, ovšem protože skála leží až 9 m pod úrovní říčního dna, toto řešení výrazně překračovalo technické možnosti jeho středověkých stavitelů.Beneš Krabice z Veitmile popsal stavbu mostu takto: \"\"Tesaři připravovali silné a dlouhé fošny, které byly na konci zašpičatělé. Spouštěli je z loděk do vody těsně vedle sebe. O kus dál vybudovali ze silných prken jakýsi plot. Mezi fošnami a prkny se vytvořila mezera. Z ní dělníci vybrali všechnu vodu, poté navozili jíl a drny a všechno to upěchovali do mezery. Tak vytvořili jakousi hradbu proti toku vody a mohli stavět jako na suchu. Kladivy zatloukali fošny do dna, lopatami odhazovali písek, až narazili na štěrkové, kamenité dno. Špičáky je narušovali a zaráželi do něho kameny.\"\" Pilíře byly zakládány v jímkách z řad kůlů a hlinité výplně. Z jímky poté vyčerpali vodu a podloží vyztužili pomocí dřevěných pilot zaražených beranidlem. Na dno potom uložili dřevěný základový rošt sestavený zřejmě z dubových trámů a fošen a pak fixovaný pomocí velkých kulatých (\"mlýnských\") kamenů, navzájem spojených kovanými kramlemi. Za stavitele byl dlouhou dobu považován Petr Parléř ze Švábského Gmündu. V roce 2007 byla však publikována hypotéza, podle níž je projektantem a prvním stavitelem mostu kameník a pražský měšťan Oto, zvaný též Otlin. Stavba mostu byla dokončena až na začátku 15. století. V roce 1406 se lze setkat již se záznamy, které se o \"novém kamenném mostě\" zmiňují. Podle legendy se při stavbě do malty přidávala vajíčka. V roce 2008 se při rozboru původní malty mělo prokázat, zda je tato legenda pravdivá. Počátkem roku 2010 však vědci z Vysoké školy chemicko-technologické oznámili, že vejce na stavbu použita nebyla. Tato velice nákladná stavba České království značně finančně vyčerpávala, proto byly dokonce v kostelích pořádány sbírky. Po otevření mostu se za průjezd či přechod platilo mýtné, které se v průběhu let měnilo. V roce 1816 bylo „mostní clo“ zrušeno.", "section_level": 2}, {"title": "Další historie.", "content": "V roce 1393 dal Václav IV. do řeky svrhnout tělo umučeného generálního vikáře Jana Nepomuckého. Na místě, kde k tomu údajně došlo, se v kamenném zábradlí nachází kovový křížek. Most sloužil městu nejen jako významná dopravní tepna, ale i jako centrum obchodu. Z obou stran mostu (jak staroměstské, tak malostranské) byl proto do jisté délky zastavěn obchůdky a krámy. Živnosti měli na mostě např. uzenáři, hřebenáři či koláčníci. Poslední krámky byly odtamtud odstraněny v roce 1828. Po roce 1990 si místo na mostě vydobyli výtvarníci, fotografové a hudebníci vybíraní Sdružením výtvarníků Karlova mostu, které se nechvalně proslavilo omezováním nekomerční umělecké činnosti na mostě. Mnohokrát byl most ohrožován povodněmi, a to již v průběhu stavby: došlo k tomu v letech 1359, 1367, 1370, 1373 a 1374. V červenci 1432 veliká povodeň zaplavila značnou část Starého Města a zbořila 5 mostních pilířů. Most poté opravovali až do roku 1503, tedy celých 71 let. Další povodně jej ohrožovaly v letech 1655, 1784, 1845, 1872 a 1890. Války tělesu mostu příliš neublížily, při obléhání švédskými vojsky v 17. století ale byly poničeny sochy a Staroměstská mostecká věž.", "section_level": 2}, {"title": "Povodeň 1784.", "content": "Při povodni v únoru 1784 stržené vory a ledy ucpaly oblouky mostu a voda podemlela pilíře. Zřítilo se přední zhlaví pilíře, na němž stála vojenská strážnice. Celkem šest mostních pilířů bylo silně poškozeno. Rekonstrukční práce vedl inženýr Franz Herget spolu s navigačním stavebním ředitelem Františkem Traxalem. Po odstranění porušeného zdiva byly základy zpevněny novými piloty, které byly do dna zatloukány ručními beranidly. Na piloty byl nasazen dřevěný rošt a na něj pokládány mlýnské kameny.", "section_level": 2}, {"title": "Povodeň 1890.", "content": "Při povodni v září 1890 protrhly most klády z utržených vorů, které se o Karlův most zarazily a bily do jeho pilířů. Hladina řeky stoupla o 2,5 až 3 metry. Dne 4. září o půl šesté ráno se zřítily dva oblouky mostu; poškozeny byly tři pilíře (podemleté vodou) a do vody spadly dvě sochy zdobící most, sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského od F. M. Brokoffa. Jednalo se o nebývale velké poškození, které pro život v Praze představovalo problém, neboť most byl důležitou dopravní spojnicí. O události se mluvilo jako o nejhorší katastrofě od vyhoření Národního divadla. Po opadnutí vody byl o posouzení rozsahu škod a návrh řešení požádán architekt Josef Hlávka. Ten společně s vídeňským profesorem Franzem von Ržihou navrhl opravu, která pak byla provedena. Po následující dva roky chybějící části nahrazovala dřevěná konstrukce, která ze severní strany mostu obcházela zbořený úsek; nepoškozené konce mostu nadále sloužily. Při opravě již byla použita nová metoda: pilíře se zakládaly na železných kesonech. Při opravě se uvažovalo i o tom, že tři zřícené klenby budou nahrazeny dvěma, aby se průtok vody usnadnil. Nakonec však zvítězila zásada zachování původní podoby mostu, nové pilíře vybudovali jen nepatrně užší. Obnova zřícené části mostu byla dokončena 19. listopadu 1892. Utopené sochy přičiněním J. Hlávky z Vltavy vyzvedli v roce 1901. V dalších letech (1902–1904) se původní pilíře postupně zpevňovaly menšími kesonovými věnci, spuštěnými kolem základů.", "section_level": 2}, {"title": "Generální oprava 1965–1978.", "content": "Stavební průzkum v letech 1966–1967 ukázal, že most ohrožují zejména trhlinky, jimiž vnikala do konstrukcí dešťová voda se solí ze zimních posypů vozovky. Rozevírání mostu mělo proto být zastaveno soustavou kotev, po délce byla vložena železobetonová deska se sítí táhel. Teplotní změny a pronikání vody měly být omezeny vrstvami izolací. V celém plášti byly vyměněny poškozené pískovcové kvádry. Předchozí asfaltový povrch, zřízený ve 20. letech 20. století, nahradily štípané pásky žuly. Most byl od dokončení rekonstrukce vyhrazen pouze pro pěší. Náklad na celkovou opravu činil asi 50 milionů korun. Většina pískovcových kvádrů již v dnešní době není původních, tedy ze 14. a 15. století. Vyměněné kvádříky jsou šedé nebo jasně žluté. Původní kameny jsou pak na povrchu silně erodované a některé z nich nesou na povrchu kamenické značky (např. pilíř v korytu Čertovky, třetí pilíř na straně Starého Města).", "section_level": 2}, {"title": "Diskuse o nové opravě mostu.", "content": "Asi od roku 2001 se v odborných kruzích i široké veřejnosti vedla debata o dalších opravách mostu. Předchozí generální oprava působila problémy. Hydroizolace pod dlažbou místy neplnila svou úlohu a nezabránila průsaku srážkové vody do konstrukce. Druhou diskutovanou otázkou byla funkce železobetonové desky, která měla plnit stabilizační funkci pro konstrukci mostu, omezovat možnost protržení oblouků při nebezpečných povodních, spínat poprsní zdi a sloužit jako podklad pro izolační vrstvy. Ostré spory o budoucnost této desky (v úvahu přicházely varianty: ponechat, rozřezat na části, či zcela odstranit) utlumila až stoletá voda v roce 2002, kterou most přestál bez viditelného poškození. V letech 2004–2005 byl spor konečně uzavřen a stanoven časový program realizace stavby. Roky 2005 a 2006 měly být věnovány dopracování průzkumů a shromáždění kompletní dokumentace. V roce 2006 byly také první dva pilíře (osmý a devátý z malostranské strany) ukotveny do betonových sarkofágů. Oprava horní stavby začala 20. srpna 2007 a 12. listopadu 2010 byla stavba kolaudována. Most se opravoval po částech a za provozu, zůstával zachován čtyřmetrový koridor přístupný veřejnosti. Během oprav byla zjištěna některá dosud neznámá fakta o historii mostu. Památková inspekce v listopadu 2008 upozornila na výrazná pochybení: při opravě byla zásadně dotčena nenahraditelná estetická a výtvarná hodnota mostu. Inspekce kritizovala hlavně nekoncepční a nedbalou opravu zábradlí: „Výběr kamenů k vyřazení byl prováděn nekoncepčně, bez podmínek stanovených orgánem státní památkové péče a ve značném rozsahu. Počet vyřazených kamenných kvádrů výrazně přesáhl množství zjištěné diagnostickým průzkumem“. V druhé etapě se po dobu pěti až deseti let mají opravovat mostní oblouky. Jedním z nejdůležitějších bodů před samotným započetím rekonstrukce je výběr vhodné lokality pro těžbu pískovce. Začátek dalších oprav je naplánován na červen roku 2019, opravy by měly trvat kolem dvaceti let.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava na mostě.", "content": "V roce 1759 vznikly komplexní předpisy pro provoz na mostě. Bylo nařízeno chodit i jezdit pouze po pravé straně. Od roku 1883 jezdila po mostě koňka, od roku 1905 pak elektrická tramvaj. Elektrický proud byl přes most veden mostovkou po speciálních kolejnicích, které František Křižík zkonstruoval tak, aby troleje umělecký vzhled mostu nerušily. Po třech letech se ukázalo, že tramvaje mostu škodí, proto je v roce 1908 vystřídaly autobusy na kolejích. Ani ty se však neosvědčily. Následujícího roku byl autobusový provoz zrušen a obnovili ho až v roce 1932, kdy už jezdily autobusy na pneumatikách. Veřejná doprava zde fungovala až do druhé světové války. Automobilový provoz skončil v roce 1965 a od té doby most slouží jen pěším.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum Karlova mostu.", "content": "Karlovu mostu je věnována expozice Muzea Karlova mostu v budově kláštera křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí. Informuje rovněž o Juditině mostu či středověké stavební huti; její součástí je i velký model rozestavěného Karlova mostu. Tématem další části výstavy je sochařská výzdoba mostu a v té souvislosti zejména Jan Nepomucký, jehož umučené tělo bylo svrženo do Vltavy právě z Karlova mostu.", "section_level": 1}, {"title": "Vandalismus.", "content": "Podle článku z prosince 2018 je celý Karlův most monitorován šestnácti kamerami, z toho 12 míří na vybrané sochy a 4 zabírají památku z mnoha směrů. Videodetekce elektronickým plotem signalizuje narušení na krajské ředitelství policie a na operační středisko městské policie. Na mostě hlídkuje vždy alespoň jeden pracovník ostrahy a čas od času po něm procházejí strážníci městské policie, kteří kontrolují most i s ohledem na žebráky a další závadové osoby. Dohled na mostě má na starosti Sdružení výtvarníků Karlova mostu, která má most v pronájmu. Roman Kotrč z tohoto sdružení však vzhledem k tomu, co se na mostě děje, vyslovil pochybnosti o funkčnosti kamerového systému. Například když měla policie z kamerových záznamů prověřit, kdo poničil berlu svatého Vojtěcha, tak nájemci mostu sdělila: „Pane Kotrči, budeme volat do Vatikánu. Stal se zázrak, na kamerách nic není.“ Občas dochází k poškozování soch. Dav vedený skupinkou žižkovských aktivistů, který 3. listopadu 1918 porazil a zničil mariánský sloup na Staroměstském náměstí, se údajně poté chtěl vydat ke Karlovu mostu, z něhož chtěl sochy naházet do Vltavy. Dle legend to inicioval jakýsi muž, který vykřikl: „Sundejte i sochy z Karlova mostu!“ Nejvíce spadeno měl dav na sochu Jana Nepomuckého. Tomu však zabránili vojáci, kteří po telefonické zprávě Karlův most uzavřeli a hlídali jej až do 6. listopadu 1918. Národní výbor následujícího dne, 4. listopadu 1918, ve vyhlášce napsal: „Národní výbor žaluje, že z historického nepochopení byl v Praze zničen pomník, jenž po stránce umění barokního patřil k nejvzácnějším pomníkům toho druhu… Národní výbor vyslovuje důtklivý příkaz, aby od dalšího násilného ničení pomníků, ať jsou jakéhokoliv druhu a jakékoliv historické tradice, bylo upuštěno.“ Znovu pak davy ohrožovaly sochu sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě na jeho svátek v květnu 1919. Lidová strana v reakci na to přijala rezoluci proti návrhům, aby socha byla odstraněna. V roce 2018 na originálním sousoší sv. Cyrila a Metoděje někdo ulomil ruku, ze sochy svatého Vojtěcha byla ulomena část berle a na seznamu poškození byla například i svatozář nebo orlice s kartuší. Slovanská děva ze sousoší svatých Cyrila a Metoděje měla mnohokrát rozbitou nohu. V případě jednoho vandala, který do ní bušil kladivem, vyšly najevo jeho „náboženské“ důvody. Nověji byla na tomtéž sousoší utržena ruka, kterou si podle doměnky hlídajícího výtvarníka někdo vzal domů jako suvenýr. Na sousoší s Turkem někdo ulomil ruce trpícího křesťana v jeskyni, schovaného za mříží. Turkova šavle byla údajně ukradena už asi dvacetkrát. Pokus o ukradení žezla s korunkou z této sochy byl neúspěšný. Magistrát i městská policie však koncem roku 2018 tvrdily, že informace o zvýšeném počtu útoků vandalů nemají. Občas je posprejováno zábradlí mostu nebo vhazovány vložky odpadkových košů do Vltavy. Kdosi nějakou část mostu posprejoval v roce 2016. V září 2017 48letý cizinec popsal sochu svatého Františka fixem, za což dostal trestním příkazem půlroční podmínku, tříleté vyhoštění a povinnost nahradit způsobenou škodu 15 tisíc korun. Opravy soch trvají měsíce, před opravou musí být vytvořena restaurační zpráva a ta musí projít byrokratickým kolečkem, v němž musí být schalován nejen postup řešení, ale i sochař. Podle Kotrče z hlídajícího Sdružení výtvarníků KM jsou plastiky ve správě Národního památkového ústavu, který vyžaduje stanovisko pro Galerii hlavního města Prahy, která je správcem soch. Pro odstraňování sprejerských nápisů ze zábradlí mají údajně „správci“ licencované čističe, které mohou použít, aniž by vždy žádali o povolení. Graffiti na jednom z pilířů, vytvořené 15. července 2019 dvojicí mladých německých turistů, vyvolalo mimořádný zájem veřejnosti, který ještě zesílil poté, co správce mostu uzavřel s restaurátorem Janem Mjartanem smlouvu o odstranění ve lhůtě 20 dnů za cenu 40 tisíc Kč, ale občan a podnikatel Miloslav Černý nápis o dva dny později tajně a bez souhlasu správce i památkářů odborně odstranil během dvou hodin. Primátor tento guerillový čin ocenil a naopak vyslovil pochybnosti o nastavení procesů magistrátu i pochybnosti o čisticí metodě, která byla úředním postupem navržena a schválena pro restaurátora Mjartana. Ve veřejné diskusi silně rezonovala otázka, zda oficiální proces restaurování nebyl tunelováním veřejných prostředků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlův most (, původně Kamenný most) je nejstarší stojící most přes řeku Vltavu v Praze a druhý nejstarší dochovaný most v České republice. Po pražském mostě Juditině, kamenném mostě v Písku a mostě v Roudnici nad Labem jde v Čechách v pořadí o čtvrtou kamennou mostní stavbu. Karlův most nahradil předchozí Juditin most, stržený roku 1342 při jarním tání ledů. Stavba nového mostu začala v roce 1357 pod záštitou krále Karla IV. a byla dokončena v roce 1402. Praha se i díky kamennému mostu stala významnou zastávkou na evropských obchodních stezkách. Od konce 17. století bylo na most postupně umístěno 30 převážně barokních soch a sousoší. Původně se mu říkalo jen „Kamenný“ nebo „Pražský“. Název „Karlův most“ se vžil až kolem roku 1870; jako první toto označení použil pražský nakladatel, spisovatel a mědirytec Joseph Rudl v monografii s názvem \"Die Berühmte Karls-Brücke und ihre Statuen, mit einem kurzen Anhange: Die Franzens-Ketten-Brücke.\" Po mostě vede historická královská cesta.", "tgt_summary": "Charles Bridge ( ) is a historic bridge that crosses the Vltava river in Prague, Czech Republic. Its construction started in 1357 under the auspices of King Charles IV, and finished in the beginning of the 15th century. The bridge replaced the old Judith Bridge built 1158–1172 that had been badly damaged by a flood in 1342. This new bridge was originally called Stone Bridge (\"Kamenný most\") or Prague Bridge (\"Pražský most\") but has been \"Charles Bridge\" since 1870. As the only means of crossing the river Vltava (Moldau) until 1841, Charles Bridge was the most important connection between Prague Castle and the city's Old Town and adjacent areas. This \"solid-land\" connection made Prague important as a trade route between Eastern and Western Europe. The bridge is long and nearly wide, following the example of the Stone Bridge in Regensburg, it was built as a bow bridge with 16 arches shielded by ice guards. It is protected by three bridge towers, two on the Lesser Quarter side (including the Malá Strana Bridge Tower) and one on the Old Town side, the Old Town Bridge Tower. The bridge is decorated by a continuous alley of 30 statues and statuaries, most of them baroque-style, originally erected around 1700 but now all replaced by replicas. Repairs are scheduled to start in late 2019, and should take around 20 years.", "id": 303532} {"src_title": "Alfred Brehm", "tgt_title": "Alfred Brehm", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otec Christian Ludwig Brehm byl protestantský pastor a amatérský ornitolog, který ve svém synovi už od dětství probouzel zájem o přírodu a zvířata. Alfred Brehm nejprve studoval architekturu na Drážďanském uměleckém institutu, ale po dvou letech studium přerušil. Seznámil se s baronem Johannem Wilhelmem von Müllerem a v r. 1847 s ním odjel na expedici do severní Afriky, kde se věnoval především pozorování života zvířat. V r. 1850 se k nim připojil jeho bratr Oskar, výborný entomolog, který se však utopil při koupání v Nilu. Během pěti let získal Alfred Brehm velkou sbírku zvířat a ptáků. Po návratu do Evropy v r. 1853 uveřejnil zápisky z této expedice po názvem „\"Reisesskizzen aus Nord- Ost-Afrika\"“ (Náčrtky z cesty po severovýchodní Africe). Byl přijat za člena německé akademie přírodních věd Leopoldina. Studoval zoologii na univerzitě v Jeně, studium ukončil v r. 1855. Po promoci cestoval s bratrem Reinholdem dva roky po Španělsku. Pak se usadil v Lipsku jako spisovatel na volné noze a napsal mnoho populárně vědeckých pojednání a článků o svých pozorováních a cestách pro různé časopisy. V r. 1858 byl přijat do lóže svobodných zednářů v Lipsku. V r. 1860 odjel na expedici do Skandinávie. Po návratu přijal místo učitele zeměpisu na gymnáziu a v r. 1861 se oženil se svou sestřenicí Mathildou Reizovou. Měli spolu pět dětí, manželka zemřela v r. 1878 při porodu syna. V r. 1862 začal Brehm pracovat na svém nejznámějším díle, které si u něho objednal nakladatel Meyer pro Bibliografický ústav v Hildburghausenu (\"Bibliographische Institut\"). První svazek Ilustrovaného života zvířat (\"Illustriertes Thierleben. Eine allgemeine Kunde des Thierreiches\") vyšel v r. 1863 a stejně jako dalších pět dílů si získal velkou popularitu u čtenářů na celém světě. V letech 1863 - 1866 byl ředitelem zoologické zahrady v Hamburku a současně psal ve spolupráci s biologem Emilem Adolfem Rössmässlerem spis \"\"Die Thiere des Waldes\"“ (Zvířata lesa). Odešel pro neshody s vedením města a v r. 1869 se stal ředitelem nově vzniklého Berlínského akvária, kde pracoval do r. 1878. Neustále psal, publikoval knihy a přednášel. K jeho obdivovatelům patřil mladý korunní princ Rudolf, se kterým se seznámil v r. 1873 na světové výstavě ve Vídni. V letech 1878 a 1879 spolu podnikli cesty do Uher a Španělska. Předtím v r. 1876 odjel na cestu po Sibiři, navštívil Kirgizii, Turkménii a západní Čínu. V roce 1883 odjel na přednáškové turné do Ameriky a krátce po příjezdu se dověděl, že jeho syn doma zemřel na záškrt. Absolvoval asi padesát přednášek a sám těžce onemocněl .Psychicky i fyzicky vyčerpán se vrátil do Berlína v květnu 1884. Odjel do své rodné vesnice, aby se zotavil a načerpal nové síly v kruhu rodiny. Zde ho však zachvátila těžká ledvinová choroba, které podlehl 11. listopadu 1884.", "section_level": 1}, {"title": "Brehmův život zvířat.", "content": "Prvních 6 svazků této encyklopedie vyšlo v letech 1864–1869 pod názvem \"Illustriertes Thierleben\". Publikoval ji Bibliographisches Institut, nakladatel Herrmann Julius Meyer. Dílo ilustroval Robert Kretschmer (1818–1872). \"Brehmův život zvířat\" (\"Brehms Tierleben\") desetidílná (má 10 svazků) zoologická encyklopedie, 4 díly jsou věnovány savcům, 4 ptákům, 1 plazům, obojživelníkům a rybám a 1 bezobratlým. Velkým pokrokem byly ilustrace od Gustava Mützela a dalších. Brehmovi byla v pozdějším období vytýkána antropomorfizace (polidšťování) zvířecího chování, ovšem ne zcela právem. Jeho dílo se stalo odrazovým můstkem a vzorem pro pozdější zoologické encyklopedie. Vyniká nejen velkou fundovaností, ale i přímo monumentálním rozsahem a nebylo dodnes překonáno. V češtině (zpracováno po r. 1950):", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Edmund Brehm (2. února 1829, Unterrenthendorf, nyní Renthendorf – 11. listopadu 1884, Renthendorf) byl německý zoolog a spisovatel, autor populárně-vědeckých spisů o životě zvířat.", "tgt_summary": "Alfred Edmund Brehm () (2 February 1829 in Unterrenthendorf, now called Renthendorf – 11 November 1884 in Renthendorf) was a German zoologist, writer, director of zoological gardens and the son of Christian Ludwig Brehm, a famous pastor and ornithologist. Through the book title \"Brehms Tierleben\", which he co-authored with Eduard Pechuël-Loesche, Wilhelm Haacke, and Richard Schmidtlein, his name became a household word for popular zoological literature.", "id": 518041} {"src_title": "Václavské náměstí", "tgt_title": "Wenceslas Square", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1348 založil král Karel IV. dekretem Nové město pražské. Plán města obsahuje celou řadu otevřených prostranství určených pro trhy. Jedním z nich byl i Koňský trh. Na jihovýchodním (horním) konci náměstí končilo u novoměstských hradeb. Koňský trh byl městu určen jako jedno ze dvou hlavních tržišť, původně se nazývalo Koňský trh, zatímco na Karlově náměstí byl Dobytčí trh, na Senovážném náměstí Senný a obilný trh a na dnešním Jungmannově náměstí \"Kurný trh\". Na horním konci Koňského trhu stávala Koňská brána, zbořená spolu s pražskými hradbami roku 1875. V původní podobě protékal prostředkem současného Václavského náměstí Vinohradský potok, který ústil do rybníka na Můstku, a který byl později v rámci terénních úprav sveden do kanalizační sítě. Na dolním konci tržiště končilo Svatohavelskou bránou. Od roku 1362 se zde konaly výroční trhy. Obchodovalo se zde nejen s koňmi, ale i se zbraněmi, látkami a od roku 1877 také s obilím. Ve spodní části náměstí stávaly novoměstské kotce. Po jejich zbourání v roce 1786 zde krátce působilo dřevěné české vlastenecké divadlo Bouda. Ještě na počátku 19. století vypadalo náměstí poměrně venkovsky. Vprostřed náměstí stála kamenná boží muka. Karolína Světlá v Černém Petříčkovi popisuje Koňský trh tehdejších 30. let 19. století jako nevydlážděné prostranství, „kde se prodávalo všechno možné“. Na místě zbořené Koňské brány vyrostla v letech 1885 až 1890 podle projektu Josefa Schulze budova Národního muzea. Dlažby se náměstí dočkalo až koncem 19. století. 10. dubna 1895 bylo uvedeno do provozu osvětlení elektrickým proudem. Kolem roku 1875 bylo náměstí osazeno řadami lip, které však po dvaceti letech ustoupily kolejím elektrické dráhy. Koněspřežná tramvaj Generálního ředitelstvím Pražské tramwaye jezdila v příčném směru po Příkopech od roku 1875, Vodičkovou a Jindřišskou ulicí od června 1883 a po délce Svatováclavského náměstí od 20. května 1884. Uprostřed náměstí se tehdy tratě pouze křížily, ale nebyly na sebe napojeny – plány na propojení byly předloženy v polovině 90. let 19. století, ale k realizaci nikdy nedošlo. Koleje trati byly umístěny ve středním pruhu náměstí a mezi nimi stála velká alej, osová vzdálenost mezi kolejemi byla tehdy takřka 9 metrů. Postupně byla alej odstraněna a koleje přesunuty až k okrajům chodníků, do osové vzdálenosti 19 metrů, což byl v celé síti pražských tramvají rekord. Až do roku 1927 existovalo náměstí bez středního pásu a tramvaje po stranách náměstí. Po přestavbě roku 1927 vznikla jak nová parkovací místa pro osobní automobily, tak střední tramvajový pás. V časech první československé republiky se Václavské náměstí také stalo prvním místem v zemi, kde byla nainstalovaná světelná signalizace. Byla zde také konečná stanice trolejbusů. 3. července 1942 se na Václavském náměstí konala manifestace české loajality vůči Německé říši, které se zúčastnilo 200 000 občanů v čele s Emilem Háchou a Emanuelem Moravcem. Během Pražského povstání v roce 1945 bylo v blízkosti Národního muzea několik budov zničeno. Na jejich místě vyrostlo několik obchodních domů. Od 60. do 80. let 20. století byly v oblasti náměstí budovány postupně tři trasy metra, s přestupními stanicemi Můstek a Muzeum. Kolem roku 1972 bylo Václavské náměstí rozkopané, rozestavěné a některé jeho části zneprůjezdněné. K 13. prosinci roku 1980 byl ukončen tramvajový provoz v podélném směru. Náměstí se tak velmi změnilo – místo tramvají je nyní středový pás zaplněn květinami a keři a hlavně charakteristickými šestibokými betonovými květináči. Tato úprava, která byla dokončena oficiálně 30. dubna 1982, je často kritizována termínem \"Štrougalovy „sady“\" nebo \"Štrougalovy stromečky. Původně se jednalo o soustavu květináčů s jehličnany, postavenými hustě vedle sebe kolem pomníku sv. Václava, aby po srpnu 1968 demonstranti nemohli nahoru, zejména tam umisťovat portréty Masaryka a Dubčeka, později i Jana Palacha a Zajíce. Tyto „sady“ byly obehnány řetězem s plastickými motivy lipových lístků, jež měly vzhůru otočené ostré hroty, aby se na řetěz nedalo sednout. Výzdoba definitivně zanikla po hokejových zápasech na „švédském“ mistrovství světa v roce 1969. Po zrušení tramvajové dopravy se již běžný život města na Václavské náměstí nesoustředí, je spíše zónou turistů a cizinců. Nacházejí se zde hotely, kanceláře zahraničních i domácích společností, drahé obchody, směnárny, obchody se suvenýry a rychlé občerstvení, noční podniky, prostituce a prodej drog. Od 2. dubna 2012 je spodní část Václavského náměstí pěší zónou, může sem zajíždět jen zásobování.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Od 15. dubna 2020 probíhá rekonstrukce dolní části náměstí, k dokončení by mělo dojít do prosince 2021. Dojde k novému vydláždění nebo doplnění dvou stromořadí. Přibude také místo pro pěší, rekreační prostor včetně fontány. Rekonstrukce horní části náměstí včetně návratu tramvajové trati začne v roce 2022. Podoba rekonstrukce náměstí vychází z modernizovaného výsledku architektonické soutěže z roku 2005, kterou vyhrál ateliér českého architekta Jakuba Ciglera.", "section_level": 2}, {"title": "Události.", "content": "U Bendlovy barokní sochy svatého Václava se konávaly mše pod širým nebem, například během morové epidemie v roce 1713, kdy bylo zakázáno shromažďování v kostelech. V roce 1848 se na Koňském trhu konaly tři slavnostní mše, z nichž poslední vyústila ve svatodušní bouře. 12. června 1848 sloužil u sochy kněz Jan Arnold mši, která byla jako první pražská událost vyobrazena daguerrotypicky. Mše byla počátkem pražského červnového povstání, při kterém zahynuly desítky osob. 28. října 1918 v 11 hodin dopoledne přečetli Alois Jirásek a katolický kněz Dr. Isidor Zahradník, pozdější ministr železnic, před sochou sv. Václava proklamaci o vyhlášení nezávislého demokratického Československa před demonstranty s portréty T. G. Masaryka a českými (červenobílými) a také americkými vlajkami. Během okupace za 2. světové války používali nacisté Václavské náměstí k pořádání masových demonstrací, přičemž umně využívali zejména školní mládež. Manifestace se ale ještě konaly i po válce, například na Den znárodnění v říjnu 1945, který měl programově nahradit vzpomínku na výročí vzniku republiky. Při okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 kulomety umístěné na sovětských tancích z Václavského náměstí ostřelovaly budovu Národního muzea údajně v mylném domnění, že se jedná o budovu Československého rozhlasu. 16. ledna 1969 se před Národním muzeem upálil student filozofické fakulty Jan Palach na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po roce 1989 byl před Národní muzeum umístěn i pomník Jana Palacha. 28. března 1969 porazil na mistrovství světa v hokeji tým Československa hokejisty Sovětského svazu. Po tomto vítězství, které bylo většinou veřejnosti chápáno jako malá odplata za právě probíhající okupaci, se na Václavském náměstí shromáždilo několik desítek tisíc nadšených fanoušků, kteří náměstí zcela zaplnili. Skupina provokatérů pak zaútočila na kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot. Tento incident se stal pro komunistickou moc záminkou pro další utužení komunistického režimu, které vyvrcholilo obdobím zvaným jako normalizace. V 80. letech minulého století se Václavské náměstí stalo svědkem mnohých vystoupení proti komunistickému režimu. Masové nepokoje se konaly téměř pravidelně v lednu při výročí smrti Jana Palacha, v srpnu k výročí sovětské okupace z roku 1968 a v říjnu u příležitosti vyhlášení samostatnosti Československa, které byly brutálně rozháněny zejména vodními děly. Vyvrcholením těchto protestů byl listopad 1989, při kterém se na Václavském náměstí opakovaně konaly demonstrace více než 100 000 lidí. V 90. letech se na náměstí odehrávaly různá politická shromáždění i demonstrace extremistů. Jedním z těch významných bylo například v krizi po tzv. „Sarajevském atentátu“ setkání příznivců Václava Klause a také mohutná demonstrace na podporu akce aktérů sametové revoluce nazvané \"Děkujeme odejděte\".", "section_level": 1}, {"title": "Názvy.", "content": "Označení Koňský trh neslo prostranství podle svého účelu již od založení Nového Města v roce 1348. V hovorové češtině se s označením Koňský trh můžeme setkat i v současnosti, byť spíše v humorném tónu. Barokní socha svatého Václava byla na Koňském trhu umístěna již od roku 1680. Název Svatováclavské náměstí navrhl Karel Havlíček Borovský 16. března 1848 na památku schůze 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních, kde byl založen Svatováclavský výbor, a na paměť českého zemského patrona. Mše, kterou u sochy sloužil 12. června 1848 kněz Jan Arnold, je považována za počátek Pražského červnového povstání. Název Václavák (jazyková odvozenina od Václavské náměstí) je dlouhodobě nejrozšířenější hovorové označení, používané všemi vrstvami pražské společnosti. Pražská mládež (tzv. potápky a páskové) ve 40.–60. letech 20. století používala označení Trafouš, Trafo, Traf či Trafalgar, což byla odvozenina od londýnského Trafalgar Square, které v Londýně plnilo podobnou centrální shromažďovací funkci, jako Václavské náměstí v Praze. Revoltující mládež tímto označením v období politických diktatur zároveň dávala najevo svůj příklon k britské, potažmo americké kultuře, a vymezovala se tak vůči nacistické protektorátní správě a posléze vůči komunistické moci. Dalším rozšířeným pojmem je od 60. let 20. století místo srazu Pod vocasem, jímž se míní ocas koně z Myslbekova pomníku sv. Václava. Podle historika Dušana Třeštíka je to shromaždiště pro novodobé české dějiny mýticky významné, neuralgický bod celé země.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plocha náměstí.", "content": "Václavské náměstí má tvar velmi dlouhého obdélníku, delší strana má délku 750 metrů. Celé náměstí se mírně svažuje směrem k Můstku, který tvoří hranici Starého Města. Na horním konci náměstí tvoří dominantu velká budova Národního muzea a jezdecká socha svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka z roku 1912. V 70. letech 20. století náměstí proťal na prostranství před Národním muzeem jeden směr Severojižní magistrály, úsekem spojujícím ulice Wilsonovu a Mezibranskou. Pod Václavským náměstím vedou všechny tři trasy pražského metra: úsek trasy C dokončený roku 1974, vede podél hranice Nového Města a Vinohrad kolmo k hornímu konci náměstí, úsek trasy A dokončený roku 1978 vede po délce náměstí, přičemž výstupy ze stanice Můstek jsou ve střední i dolní části náměstí, a úsek trasy B dokončený roku 1985 vede podél hranice Nového a Starého Města, kolmo k dolnímu konci náměstí. Tramvajová trať po délce Václavského náměstí, která od roku 1927 vedla středním pásem náměstí, byla v roce 1980 zrušena a roku 1982 bylo její kolejiště nahrazeno parkovou úpravou.", "section_level": 2}, {"title": "Socha svatého Václava.", "content": "Raně barokní pískovcový jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla byl na barokní kašnu z roku 1650 uprostřed Koňského trhu postaven v roce 1680. V roce 1827 byla socha přemístěna na klasicistní podstavec od architekta Josefa Krannera před dům \"U Arcivévody Štěpána\", na jehož místě dnes stojí Hotel Evropa. Při úpravách náměstí v roce 1879 byla socha pro nedostatečnou reprezentativnost umístěna do obecního skladiště Na Františku a pak do proboštského parku vyšehradské kapituly. Probošt Mikuláš Karlach ji pak přemístil do Štulcových sadů. V roce 1959 vytvořil sochař Jiří Novák její kopii, originál se od roku 1990 nachází ve stálé expozici Lapidária Národního muzea na Výstavišti v Praze. Nová jezdecká socha svatého Václava, životní dílo Josefa Václava Myslbeka, byla umístěna před budovu Národního muzea v roce 1913. Sv. Václav je ve společnosti dalších českých svatých patronů: sv. Ludmily, sv. Anežky České, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Podstavec sochy vytvořil architekt Alois Dryák. Na podstavci je napsáno: „\"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím\".“", "section_level": 2}, {"title": "Domy na náměstí.", "content": "Pro číslování domů orientačními čísly není použit systém obvyklý pro náměstí (souvislá řada kolem dokola), ale systém pro ulice (lichá čísla vlevo, sudá vpravo, číslováno směrem od Příkopů k Národnímu muzeu). Národní muzeum je číslem přiřazeno k sudé straně náměstí. Budovy na dolním čele náměstí nejsou k němu orientačními čísly přiřazeny a jako jediné patří ke Starému Městu, jinak celé náměstí patří k Novému Městu. V roce 2010 patřilo z 63 domů na náměstí 7 domů pražskému magistrátu, necelá polovina domů patřila v roce 2010 zahraničním majitelům, a to z Rakouska (5 domů), Spojeného království, USA, Irska, Ruska či Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Dolní čelo (Příkopy).", "content": "Oba domy leží v katastrálním území Staré Město", "section_level": 2}, {"title": "Sudá čísla.", "content": "Jihozápadní strana náměstí (ve směru zdola pravá), všechny domy leží v katastrálním území Nové Město", "section_level": 2}, {"title": "Lichá čísla.", "content": "Severovýchodní strana náměstí (ve směru zdola levá), všechny domy leží v katastrálním území Nové Město", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hromadná.", "content": "Na Václavském náměstí se nacházejí dvě velmi důležité přestupní stanice pražského metra. Na horním konci je to Muzeum, kde se kříží linka A s linkou C, na dolním konci náměstí je to Můstek. Zde se kříží linka B s linkou A. Tramvaje přímo z náměstí zmizely v roce 1980, nejbližší stanice se nacházejí v bezprostřední blízkosti v ulicích Jindřišská a Vodičkova. V lednu 2019 odsouhlasila rada hlavního města Prahy plán postavení tramvajové trati spojující Národní muzeum s ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Projekt má vypracovat DPP v roce 2019, stavět by se podle plánů mělo začít v roce 2021 a k zahájení provozu by mělo dojít v roce 2022. Ještě v 60. letech 20. století na Václavské náměstí kromě tramvají také jezdívaly i trolejbusy (linka 53 a 55), které zde měly konečnou stanici před domy 42 až 46 mezi ulicemi Štěpánskou a Ve smečkách. Trolejbusy přijížděly Štěpánskou ulicí; z náměstí odjížděly ulicí Krakovskou.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilová.", "content": "Václavské náměstí je otevřené i pro automobilovou dopravu. Na horním konci náměstí, přímo pod rampou Národního muzea u Muzejní oázy vede problematická několikaproudová magistrála – hlavní pražské severo-jižní dopravní spojení. Magistrála se nachází ve stavu téměř permanentní dopravní zácpy. Od roku 2012 je omezen automobilový vjezd do dolní části náměstí od tramvajových kolejí, kde byla zřízena pěší zóna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Václavské náměstí (hovorově \"Václavák\", německy \"Wenzelsplatz\", dříve Svatováclavské náměstí, původně Koňský trh, německy \"Rossmarkt\") je jedno z hlavních náměstí na Novém Městě v Praze. Jedná se o 750 m dlouhý a 60 m široký bulvár půdorysu protáhlého obdélníku, který se svažuje od Národního muzea k Můstku k hranici Starého Města. Václavské náměstí bylo svědkem mnoha významných historických událostí. Je to tradiční místo pro demonstrace, oslavy a jiná masová setkání. Bývá uváděno jako druhé největší náměstí v Praze i v Česku. Horní část náměstí je nejfrekventovanější cestou pěší dopravy v Česku. Od dubna 2020 probíhá přestavba dolní části Václavského náměstí.", "tgt_summary": "Wenceslas Square (Czech: , colloquially \"Václavák\" ) is one of the main city squares and the centre of the business and cultural communities in the New Town of Prague, Czech Republic. Many historical events occurred there, and it is a traditional setting for demonstrations, celebrations, and other public gatherings. It is also the place with the busiest pedestrian traffic in the whole country. The square is named after Saint Wenceslas, the patron saint of Bohemia. It is part of the historic centre of Prague, a World Heritage Site. Formerly known as Koňský trh (\"Horse Market\"), for its periodic accommodation of horse markets during the Middle Ages, it was renamed Svatováclavské náměstí (English: \"Saint Wenceslas square\") in 1848 on the proposal of Karel Havlíček Borovský.", "id": 2068520} {"src_title": "Stromboli", "tgt_title": "Stromboli", "src_document": [{"title": "Ostrov.", "content": "Ostrov je od nejstarších dob znám jako přírodní maják označující severovýchodní okraj Liparských ostrovů. Název dostal od starých Řeků podle svého pravidelného kuželovitého tvaru (\"Στρογγυλη\", Strongylé tzn. „Okrouhlý“). Na severovýchodě ostrova se nacházejí spojená sídla San Vincenzo, San Bartolo a Piscità, na jihozápadě pak izolovaná vesnice Ginostra. V roce 1991 na ostrově žilo 361 stálých obyvatel. Celý ostrov včetně obou těchto vesnic náleží administrativně k městu Lipari. Tradičním zdrojem obživy místních obyvatel byl rybolov a pěstování vína (zejména odrůdy \"Malvasia\"), dnes je hlavním zdrojem příjmů turistický ruch.", "section_level": 1}, {"title": "Sopečná činnost.", "content": "Stromboli je stratovulkán; sopečně aktivní jsou krátery na severozápadním úbočí nad svahem \"Sciara del Fuoco\". Větší sopečné erupce byly zaznamenány v letech 1919 a 1930. V roce 2002 začalo zvýšení sopečné aktivity 29. prosince výtokem žhavé lávy. Následujícího dne hornina, uvolněná sopečnou aktivitou ze svahu \"Sciara del Fuoco\", způsobila vlnobití, které poškodilo vesnici \"Stromboli\". 5. května 2003 při silné explozi sopka vychrlila sopečné plyny spolu s kameny, které poškodily několik domů ve vesnici \"Ginostra\". Erupce postupně skončila v červenci 2003. Sopka je trvale činná i mezi obdobími zvýšené aktivity. Výtrysky lávy je v té době možné pozorovat dvakrát až třikrát za hodinu. Přístup na sopku je od té doby omezen a upraven nařízením správy obce Lipari (\"comune di Lipari\"). Sopka znovu zvýšila činnost 27. února 2007. 5. března 2007 došlo k masivní paroxysmální erupci z vrcholového kráteru. 30. března 2007 se vytvořila tři lávová ramena, která vytékala z místa na úpatí hory asi 420 metrů nad mořem. 3. července 2019 (16:46 UTC) došlo k velké erupci pliniovského typu. Vymrštěné horniny zabily jednoho turistu a na několika místech způsobily požáry. Podle expertů je to největší erupce za posledních 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jméno sopky nese asteroid hlavního pásu (26761) Stromboli. Sopka se objevila ve vědeckofanstastickém románu Julese Verna \"Cesta do středu Země\", kde se jeho hlavní hrdinové cestující v hlubinách Země dostanou jejím vedlejším kráterem na zemský povrch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stromboli (v sicilštině \"Strònguli\") je malý ostrov v Tyrhénském moři, tvořený stejnojmenným stratovulkánem, který patří mezi nejaktivnější sopky na světě. Ostrov o celkové rozloze 12,2 km² je součástí Liparského souostroví, patřícího Itálii. Základna sopky leží 2 400 m pod mořskou hladinou, nejvyšší bod ostrova je ve výši 926 metrů, druhý nejvyšší je vrchol \"I Vancori\" (924 m n. m.). Podle ostrova Stromboli je pojmenován strombolský typ vulkanické erupce.", "tgt_summary": "Stromboli ( , ; ; ) is a small island in the Tyrrhenian Sea, off the north coast of Sicily, containing Mount Stromboli, one of the three active volcanoes in Italy. It is one of the eight Aeolian Islands, a volcanic arc north of Sicily. Strabo writes that people believed that this is where Aeolus lived. Its name is derived from the Ancient Greek name , which was derived from (, \"round\"), after the volcano's round, conical appearance when seen from a distance. The island's population was about 500 . The volcano has erupted many times and is constantly active with minor eruptions, often visible from many points on the island and from the surrounding sea, giving rise to the island's nickname \"Lighthouse of the Mediterranean\". Stromboli stands 926 m (3,038 ft) above sea level, and over 2,700 m (8,860 ft) on average above the sea floor. There are three active craters at the peak. A significant geological feature of the volcano is the Sciara del Fuoco (\"stream of fire\"), a big horseshoe-shaped depression created in the last 13,000 years by several collapses on the northwestern side of the cone. Approximately 2 km (1.2 mi) to the northeast lies Strombolicchio, the volcanic plug remnant of the original volcano.", "id": 1983152} {"src_title": "Závody ve zbrojení", "tgt_title": "Arms race", "src_document": [{"title": "Významné příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před „jaderným věkem“.", "content": "Období před první světovou válkou, kdy mocnosti soupeřily ve stavbě bitevních lodí (konkrétně dreadnoughtů). Nejvýznamnější z těchto závodů byl mezi Německem a Británii v Evropě mezi lety 1898–1912, který výrazně ochladil vztahy těchto dvou velmocí. I přes značné investice obou zemí do moderního námořnictva došlo během první světové války jen k jedné velké námořní bitvě, a to sice u Jutska. Další závod v tomto období probíhal v Jižní Americe mezi Argentinou, Chile a Brazílii.", "section_level": 2}, {"title": "Zbrojení „jaderného věku“.", "content": "Soupeření Sovětského svazu a USA za studené války. Především šlo o vývoj účinnějších jaderných zbraní včetně způsobu jejich dopravy na cíl. Soupeření nakonec natolik vyčerpalo ekonomiku SSSR, že to urychlilo jeho rozpad. Éra těchto závodů ve zbrojení byla započata ještě během II. světové války americkým Projektem Manhattan z počátku roku 1945. Sovětský svaz technologii pro výrobu jaderné bomby získal v roce 1949. Další fáze, pro kterou bylo specifické zvyšování výkonu jaderných zbraní, trvala přibližně do začátku 60. let. Proběhlo v ní několik jaderných testů, z nichž největší byl test Car-bomby o síle 57 megatun v říjnu roku 1961. O několik let později se vývoj přeorientoval na (kontinentální) balistické střely a jaderné hlavice (MIRV). Závody ve zbrojení mezi USA a SSSR byly částečně utlumeny některými snahami o vzájemné odzbrojování. Jedna z prvních významných smluv mezi těmito velmocemi nese zkratku SALT (\"Strategic Arms Limitation Talks\") a odehrála se v roce 1969. Pozdější snahy o vzájemné odzbrojování se dají připsat americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi z poloviny 80. let 20. století. Méně známým takovým politickým pozorovatelem, který zbrojení Sovětského svazu sledoval a později varoval před jeho zánikem, byl Lyndon LaRouche.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "ULVR, MICHAL: Nukleární společnost ve Spojených státech amerických (1945-1964). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Závody ve zbrojení je pojem označující soupeření dvou nebo více stran o vojenskou převahu. Ta může být dosažena větším počtem zbraní, větším počtem vojáků nebo lepší technologií. Zatímco ve starověku, středověku i novověku zbrojení měst či říší často tvořilo i více než 50 % výdajů (a to i v době míru), pohybují se nyní výdaje států převážně okolo 2 % HDP.", "tgt_summary": "An arms race occurs when two or more nations participate in interactive or competitive increases in \"persons under arms\" as well as \"war material\". Simply defined as a competition between two or more states to have superior armed forces; a competition concerning production of weapons, the growth of a military, and the aim of superior military technology. The term is also used to describe any long-term escalating competitive situation where each competitor focuses on out-doing the others.", "id": 568695} {"src_title": "User Datagram Protocol", "tgt_title": "User Datagram Protocol", "src_document": [{"title": "Technický přehled.", "content": "\"UDP protokol\" je protokol transportní vrstvy orientovaný na zprávy a byl uveden v . V sadě protokolů Internetu poskytuje UDP velmi jednoduché rozhraní mezi síťovou vrstvou pod a aplikační vrstvou nad. UDP neposkytuje žádné záruky doručení a odesilatelova UDP vrstva si u jednou už odeslaných zpráv neudržuje žádný stav. UDP pouze přidává kontrolní součty a schopnost roztřiďovat UDP pakety mezi více aplikací běžících na stejném počítači. UDP hlavička se skládá jen ze 4 políček, z nichž 2 jsou volitelná. Políčka zdrojového a cílového portu jsou šestnáctibitová a identifikují odesílající a přijímající proces. Protože UDP je bezestavový a odesilatel nemusí vyžadovat odpověď, zdrojový port je volitelný. Pokud není použit, zdrojový port by měl být nastaven na nulu. Po číslech portů následuje povinná délka UDP paketu včetně dat, v bytech. Minimální hodnota činí 8 bajtů. Zbývající políčko hlavičky tvoří šestnáctibitový kontrolní součet pokrývající hlavičku i data. Tento součet je možné vynechat, ale v praxi se téměř vždy používá. Kvůli chybějícím zárukám se UDP aplikace musí smířit s nějakými ztrátami, chybami nebo duplikacemi. Některé aplikace (jako třeba TFTP) mohou podle potřeby přidávat jednoduchý mechanismus spolehlivosti do aplikační vrstvy. Aplikace používající UDP nejčastěji opravný mechanismus nepotřebují, a dokonce jím mohou být zdržovány. Pokud aplikace vyžaduje vysoký stupeň spolehlivosti, může se místo něj použít TCP nebo opravné kódy. Protože UDP postrádá mechanismus předcházení a regulace zahlcení sítě, je nutné nadbytečné UDP datagramy na routerech zahazovat. Jako částečné řešení tohoto problému je navrhován protokol DCCP (\"Datagram Congestion Control Protocol\"). Ačkoliv je celkové množství UDP provozu na typické síti jen v řádu procent, je UDP používán řadou klíčových služeb včetně DNS, SNMP, DHCP a RIP.", "section_level": 1}, {"title": "Porty.", "content": "UDP používá porty, aby bylo možné rozlišit v počítači jednotlivé aplikace a správně jim doručit data, i když jich komunikuje v počítači více. Port je 16 bitová hodnota, která umožňuje používat porty z rozsahu 0-65535. Port 0 je rezervován, ale je možné ho použít, pokud odesílající proces neočekává žádnou odpověď. Porty 1-1023 jsou tzv. dobře známé () a na Unixech a odvozených operačních systémech jsou potřeba práva uživatele root, aby je bylo možné použít. Porty 1024-49151 jsou registrované porty. Porty 49152-65535 jsou používány pro komunikaci klienta se serverem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi TCP a UDP.", "content": "TCP je spojově orientovaný protokol což znamená, že k navázání \"end-to-end\" komunikace potřebuje, aby proběhl mezi klientem a serverem tzv. \"handshaking\". Poté, co bylo spojení navázáno, data mohou být posíláná oběma směry. Charakteristické vlastnosti TCP protokolu jsou: UDP je jednodušší protokol založený na odesílání nezávislých zpráv. Charakteristika protokolu:", "section_level": 1}], "src_summary": "UDP (\"User Datagram Protocol\") je jeden ze sady protokolů internetu. O protokolu UDP říkáme, že nedává záruky na datagramy, které přenáší mezi počítači v síti. Někdy je označován jako \"nespolehlivý\", ale správněji by mělo být \"bez záruky doručení\", což je hlavní rozdíl proti protokolu TCP. Protokol UDP je vhodný pro nasazení, které vyžaduje jednoduchost, malá režie nebo pro aplikace pracující systémem otázka-odpověď (např. DNS, sdílení souborů v LAN). Jeho bezstavovost je užitečná pro servery, které obsluhují mnoho klientů nebo pro nasazení, kde se počítá se ztrátami datagramů a není vhodné, aby se ztrácel čas novým odesíláním (starých) nedoručených zpráv (např. VoIP, online hry).", "tgt_summary": "In computer networking, the User Datagram Protocol (UDP) is one of the core members of the Internet protocol suite. The protocol was designed by David P. Reed in 1980 and formally defined in . With UDP, computer applications can send messages, in this case referred to as \"datagrams\", to other hosts on an Internet Protocol (IP) network. Prior communications are not required in order to set up communication channels or data paths. UDP uses a simple connectionless communication model with a minimum of protocol mechanisms. UDP provides checksums for data integrity, and port numbers for addressing different functions at the source and destination of the datagram. It has no handshaking dialogues, and thus exposes the user's program to any unreliability of the underlying network; there is no guarantee of delivery, ordering, or duplicate protection. If error-correction facilities are needed at the network interface level, an application may use Transmission Control Protocol (TCP) or Stream Control Transmission Protocol (SCTP) which are designed for this purpose. UDP is suitable for purposes where error checking and correction are either not necessary or are performed in the application; UDP avoids the overhead of such processing in the protocol stack. Time-sensitive applications often use UDP because dropping packets is preferable to waiting for packets delayed due to retransmission, which may not be an option in a real-time system.", "id": 329996} {"src_title": "Elias Canetti", "tgt_title": "Elias Canetti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Canetti se narodil roku 1905 v bulharském podunajském přístavu Rusčuk (dnešní Ruse) v rodině sefardsko-židovského obchodníka Jacquese Eliase Canettiho a jeho ženy Mathilde Canettiové, rozené Ardittiové. V roce 1911 se rodina přestěhovala do britského Manchesteru. Následujícího roku však otec zemřel a matka se rozhodla přestěhovat se s celou rodinou do Vídně. Po španělštině, bulharštině a angličtině s francouzštinou se Canetti učil již pátý jazyk, němčinu, která se později stala jazykem jeho děl. Následně se rodina přestěhovala ještě do Švýcarska a Německa, kde Canetti složil maturitu.", "section_level": 2}, {"title": "Vídeň.", "content": "Léta 1924 až 1938 strávil Canetti ve Vídni a vytvořil zde jedno ze svých vrcholných děl, román \"Die Blendung\" (česky \"Zaslepení\"). Zde se také roku 1934 oženil s Vezou (Venezianou) Taubnerovou-Calderónovou (1897 až 1963) a zůstali spolu, i přes Canettiho častou manželskou nevěru, až do její smrti v roce 1963. Po skončení první světové války se rodina usadila ve Francii, ale Canetti odjel do Vídně, kde studoval chemii. Ovšem více než studium jej zaujaly literatura a filosofie, kterým se věnoval ve svém volném čase. Překládal např. do němčiny díla amerického spisovatele Uptona Sinclaira. Canetti navštěvoval přednášky Karla Krause, jehož vlivu, jak sám vzpomíná, na několik let zcela propadl. Dále studoval díla Gustava Le Bona a zajímal se o objevy Sigmunda Freuda a to vše tvořilo základ pro nejvýraznější pole jeho zájmu, studium fenoménu masy a masového chování. Ve Vídni a při svých návštěvách Berlína se setkával s řadou spisovatelů, mj. s Bertoldem Brechtem, Hermannem Brochem či Robertem Musilem či se skladatelem Albanem Bergem. Od počátku 30. let, kdy Canetti publikoval dvě divadelní hry, psal své první velké dílo, jediný román, který napsal, \"Die Blendung\" (česky \"Zaslepení\"), jenž vyšel roku 1935, přinesl mu značnou slávu a byl bezprostředně překládán do cizích jazyků (v češtině se objevil již v roce 1937). Po nástupu nacismu byl však zakázán. Po připojení Rakouska k Třetí říši v roce 1938 emigroval Canetti do Francie a následujícího roku do Velké Británie.", "section_level": 2}, {"title": "Londýn.", "content": "V roce 1939 se manželé Canettiovi uchýlili do emigrace do Londýna a setrvali zde až do roku 1971. Vzniklo zde jeho nejvýznamnější sociologické dílo \"Masse und Macht\" (česky \"Masa a moc\"). Canettiho kniha \"Die Blendung\" se po skončení druhé světové války proslavila po celé Evropě a Canetti za ní obdržel řadu mezinárodních ocenění, např. francouzskou „Prix International“ v roce 1949. Vlivem zážitků z druhé světové války prostoupil Canettiho dílo motiv smrti, hysterie a davového šílenství (přítomný v menší míře již v románu \"Die Blendung\"). Krom další divadelní hry se Canetti v 50. letech intenzivně zabýval svým velkým teoretickým dílem \"Masse und Macht\" (česky \"Masa a moc\"), které bylo vydáno v roce 1960. Začal na něm pracoval však již v roce 1925 a velkou inspirací byl pro něj očitý zážitek vypálení Justičního paláce ve Vídni v roce 1927. Kniha má dvě části. V první rozpracoval teze, že základním nutkáním davu je přežít či že nejnižší formou přežití je zabití. Druhá část se zabývá otázkou, jak a proč jsou davy ovládány vůdci. Adolf Hitler je zde vykreslen jako paranoidní vůdce fascinovaný davem, jejž řídí. Kromě \"Masse und Macht\" vydal také několik esejů (mj. o Franzi Kafkovi) a cestopis.", "section_level": 2}, {"title": "Curych.", "content": "Poté, co Canetti v roce 1963 ovdověl, navázal blízký vztah k Heře Buschorové (1933 až 1988), se kterou se roku 1971 oženil a s níž od počátku 70. let žil převážně v Curychu. O rok později se narodila jejich dcera Johanna, jež se stala hudebnicí. Canettiho druhá žena zemřela v roce 1988. V 70. letech také Canetti publikoval několikadílné paměti. Canetti byl vyznamenán řadou cen (Büchner-Preis, Kafka-Preis atd.) a získal dva čestné doktoráty. V roce 1981 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel v Curychu v roce 1994 a byl pohřben nedaleko hrobu Jamese Joyce, s nímž se cítil duševně spřízněn dílem i osudem.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Canetti byl klasickým příkladem Evropana 20. století. Jeho rodina měla židovsko-španělské kořeny a do Bulharska se přistěhovala z Turecka (Canetti měl turecký pas). Po několikerém stěhování se Canetti usadil v Londýně a získal v roce 1952 britské občanství a britský pas. Nobelovu cenu obdržel jako britský spisovatel (všechna svá díla napsal německy), ale několik dalších zemí protestovalo. Zemřel v Curychu. Dnes je nejčastěji klasifikován jako britský spisovatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elias Canetti (25. července 1905 v Ruse v Bulharsku – 14. srpna 1994 v Curychu) byl britsko-rakouský německojazyčný spisovatel, teoretik společenských věd a humanista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1981.", "tgt_summary": "Elias Canetti (; ; 25 July 1905 – 14 August 1994) was a German-language author, born in Ruse, Bulgaria to a merchant family. They moved to Manchester, England, but his father died in 1912, and his mother took her three sons back to the continent. They settled in Vienna. Canetti moved to England in 1938 after the Anschluss to escape Nazi persecution. He became a British citizen in 1952. He is known as a modernist novelist, playwright, memoirist, and non-fiction writer. He won the Nobel Prize in Literature in 1981, \"for writings marked by a broad outlook, a wealth of ideas and artistic power\". He is noted for his non-fiction book \"Crowds and Power\", among other works.", "id": 1840482} {"src_title": "Pieta", "tgt_title": "Pietà", "src_document": [{"title": "Ikonografie.", "content": "Zobrazení Piety je součástí ikonografického cyklu výjevů ze života Krista a zároveň cyklu výjevů ze života Panny Marie. V rámci Kristova ikonografického cyklu je součástí Pašijového cyklu, tedy části věnované jeho Ukřižování. V něm se nachází mezi výjevy Snímání z kříže a Kladení do hrobu, a to původně v podobě tzv. Oplakávání (lamentace). V západní tradici se stalo standardním zobrazování tohoto výjevu bezprostředně po Snímání z kříže. Zdůrazněním motivu Panny Marie a postupným vyloučením ostatních postav se z motivu Oplakávání vyvinul motiv Piety. Pieta (nebo Oplakávání) představuje 13. zastavení křížové cesty a také jednu ze sedmi bolestí Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Pieta v sochařství.", "content": "Pieta bývá nejčastěji zobrazována ve formě sousoší, obrazy jsou méně časté. Sousoší Piety je charakteristickým motivem středoevropského gotického sochařství. První sousoší Piety se objevila v Německu na konci 13. století, k nejstarším dochovaným dílům patří piety z Radolfzellu a Meersburgu z přelomu 13. a 14. století. Gotické piety prošly výrazným výrazovým vývojem, podle něhož jej dělíme do tří typů. Hlavní rozlišení podle polohy Kristova těla není zcela přesné, proto jsou používány alternativní názvy.", "section_level": 1}, {"title": "Heroické (mystické, vertikální) piety.", "content": "Nejstarší typ, vyskytující se od přelomu 13. a 14. století. Typické je téměř vertikální umístění těla Krista a velká až nadživotní velikost postav.", "section_level": 2}, {"title": "Horizontální piety.", "content": "Objevují se ve druhé polovině 14. století. Od předchozího typu se liší přísnějším skladebným řádem, zdrženlivostí výrazu a větší plastičností. Tělo Krista je umístěno téměř horizontálně, hlava je otočená k divákovi a přestože je bez podpory, je rovněž v horizontální poloze. Kolena jsou zalomena v pravém úhlu, ruce složené podélně, levá leží na pravé. Marie sedí vzpřímeně, trup má jen nepatrně vykloněný. Expresivita výrazu je potlačená, důležitější je reprezentativní funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Piety krásného slohu (diagonální).", "content": "Krásný sloh se v gotickém sochařství rozvinul kolem roku 1390 a uplatňoval se zhruba do začátku 15. století. Pro sochy tohoto slohu je charakteristický rytmický pohyb hmoty a idealizace vzhledu (rozvoj smyslové krásy jako projevu božské dokonalosti). Piety krásného slohu bývají na rozdíl od předchozích označovány jako diagonální - tělo Krista leží v Mariině klíně šikmo, s hlavou výrazně zakloněnou a jen zčásti pootočenou k divákovi. Spolu s mírněji ohnutými koleny tak vzniká celkový zvlněný dynamický dojem. Ruce jsou více překřížené, pravá leží na levé. Postava Marie je výrazněji odkloněná. Výrazy obličeje jsou mnohem dramatičtější, plné citů.", "section_level": 2}, {"title": "Renesanční a barokní piety.", "content": "Za nejkrásnější pietu je považována pieta, kterou vytvořil renesanční sochař Michelangelo Buonarroti. Nachází se v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu.", "section_level": 2}, {"title": "Piety v malířství.", "content": "Piety nejsou častým námětem obrazů, zde převládá spíše šířeji zachycené Oplakávání či kombinace výjevu se Snímáním z kříže.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesený význam slova.", "content": "V přeneseném významu slova se jedná o obecné synonymum pro zbožnou úctu, uctivý ohled, nepředstírané uctívání apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pieta je zobrazení Panny Marie na klíně s tělem Krista po jeho snětí z kříže (horizontální nebo vertikální) vyvinuté ze scény Oplakávání izolováním obou postav.", "tgt_summary": "A pietà (; meaning \"pity\", \"compassion\") is a subject in Christian art depicting the Virgin Mary cradling the dead body of Jesus, most often found in sculpture. As such, it is a particular form of the Lamentation of Christ, a scene from the Passion of Christ found in cycles of the Life of Christ. When Christ and the Virgin are surrounded by other figures from the New Testament, the subject is strictly called a \"lamentation\" in English, although \"pietà\" is often used for this as well, and is the normal term in Italian.", "id": 1070813} {"src_title": "Označení planetek", "tgt_title": "Minor planet designation", "src_document": [{"title": "Předběžné označení.", "content": "Po objevu dostane každá planetka předběžné (provizorní) označení, které v zásadě přiděluje \"Středisko pro planetky\" (\"Minor Planet Center\", zkráceně \"MPC\"), provozující svoji činnost na \"Smithsonově astrofyzikální observatoři\" (\"Smithsonian Astrophysical Observatory\", zkráceně \"SAO\"), a to z pověření III. oddělení při \"Mezinárodní astronomické unii\" (\"International Astronomical Union\", zkráceně \"IAU\"). Výjimku tvoří speciální časově omezené projekty, které produkovaly velké množství objevů v krátké době, jimiž by bylo středisko MPC zahlceno. Předběžné označení přidělované střediskem MPC existuje ve dvou základních variantách, které jsou vzájemně jednoznačně převoditelné.", "section_level": 1}, {"title": "Standardní předběžné označení.", "content": "\"Standardní předběžné označení\" se skládá z čtyřciferného čísla, označujícího rok objevu, respektive ohlášení objevu k registraci ve středisku MPC, které je následováno mezerou (odklepem). Za touto mezerou následuje velké písmeno anglické abecedy, určující polovinu měsíce, v němž byl objev resp. nahlášení učiněno a to podle následující tabulky: Jak je vidět z 26 písmen anglické abecedy není použito písmeno „I“ (aby se nepletlo s číslicí „1“) a písmeno „Z“. Za toto písmeno se připojí další písmeno anglické abecedy (opět s vypuštěním písmene „I“, písmeno „Z“ je však tentokrát použito) pro označení prvních 25 objektů objevených (ohlášených) v daném časovém rozpětí příslušné poloviny měsíce. Pokud je v daném časovém intervalu objeveno více objektů, připojí se za tuto dvojici písmen číslo jako dolní index, přičemž číslo 1 je vyhrazeno 26. až 50. objevu, číslo 2 pak 51. až 75. objevu, atd. Pokud z technických důvodů (např. při počítačovém zpracování) by zápis čísla ve formě dolního indexu činil potíže, je možno psát tato čísla v základním řádku. Je si třeba uvědomit, že mnohdy bývá jeden objekt zpozorován různými observatořemi nebo v různých obdobích a že ne vždy je ihned zřejmé, že se jedná o touž planetku. Proto není výjimkou, že jedna planetka dostane více než jedno předběžné označení. Po identifikaci je z nich zachováno pouze jedno, obvykle to nejstarší, nebo to, které vedlo ke stanovení alespoň předběžných elementů dráhy.", "section_level": 2}, {"title": "Komprimované předběžné označení.", "content": "\"Komprimované předběžné označení\" bylo navrženo z několika důvodů. Prvním byl požadavek, aby toto označení bylo vždy stejně dlouhé (to standardní předběžné označení zcela evidentně nesplňuje) a druhým, aby jednoduchým tříděním bylo možno získat pořadí, v němž byla tělesa objevena (nahlášena). Poslední požadavek (významný zejména v nedávné minulosti) byl, aby toto označení bylo co nejkratší. Toto označení má standardní délku 7 alfanumerických znaků (byte). První znak je velké písmeno, které reprezentuje první dvojici čísel v letopočtu roku objevu a to tak, že písmeno \"I\" odpovídá číslu \"18\", písmeno \"J\" číslu \"19\" a písmeno \"K\" číslu \"20\" atd. Za ním následující dvě číslice odpovídají třetí a čtvrté číslici letopočtu (tedy např. letopočet \"1995\" se nahradí řetězcem znaků \"J95\"). Jako čtvrtý znak komprimovaného označení následuje první písmeno ze standardního označení. Následující dva znaky odpovídají číselnému indexu, umisťovanému na konci standardního označení, a to podle následujícího algoritmu: Pokud index vůbec chybí, vloží se řetěz \"00\" (dvě nuly); pokud je index v rozmezí hodnot od 1 do 99, vloží se přímo toto číslo, ale případně doplněné na délku dvou znaků číslicí \"0\" (nula) zleva, tedy \"01\" (místo 1) až \"99\"; je-li hodnota indexu větší než 99, pak se první dvojice číslic v tříciferném čísle nahradí tak, že místo \"10\" se zapíše písmeno \"A\", místo \"11\" se zapíše písmeno \"B\", atd. (písmeno \"I\" v této řadě je použito). To umožňuje zapsat ve formě \"Z9\" nejvyšší možnou hodnotu indexu \"359\" (tedy celkem 9000 planetek objevených během jedné poloviny měsíce). Jako poslední znak komprimovaného označení se zapíše druhé písmeno ze standardního předběžného označení. V další tabulce jsou uvedeny některé příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Speciální předběžné označení.", "content": "V průběhu 2. poloviny 20. století proběhlo několik systematických přehlídek oblohy s cílem odhalit co nejvíce nových planetek. V rámci každé z nich bylo přidělováno zvláštní předběžné označení, sestávající z pořadového čísla objeveného objektu, následovaného mezerou a označením příslušné přehlídky oblohy podle připojené tabulky. Komprimované předběžné označení v tomto případe vypadá tak, že jeho první tři znaky odpovídají druhému sloupci v následující tabulce a zbývající čtyři znaky jsou pořadovým číslem objektu objeveného v dané přehlídce, případně doplněného na požadovanou délku nulami zleva.", "section_level": 2}, {"title": "Definitivní označení.", "content": "Poté, co je známa dráha nově objevené planetky natolik dobře, že je možno spočítat její efemeridu tak, aby ji bylo možno sledovat i v budoucnosti, je jí přiděleno střediskem MPC jako \"definitivní označení\" katalogové (pořadové) číslo. Od tohoto okamžiku je plným definitivním označením planety toto katalogové číslo (doporučuje se uvádět je v kulatých závorkách) následované po mezeře platným standardním nebo speciálním předběžným označením. Po přidělení katalogového čísla má objevitel po dobu následujících 10 let právo navrhnout pro tuto planetku jméno, které musí následně schválit \"Komise pro nomenklaturu malých těles\" (\"Committee for Small Body Nomenclature\", zkráceně \"CSBN\") při III. oddělení organizace IAU. Toto jméno však musí splňovat některá pravidla: Pro planetky pohybující se po určitých drahách je omezení na jména přísnější. Např. planetky pohybující se v blízkosti libračních bodu soustavy Slunce-Jupiter, tzv. trojáni, musí být pojmenovávány po hrdinech trojské války, planetkám křížícím dráhu Země musí být předělována jména z mytologie atp. V minulosti se z technických důvodů ve jménech nepoužívala diakritika; toto omezení již padlo. Po schválení jména se pak definitivní označení planetky sestává z katalogového čísla (v závorce) následovaného schváleným jménem. Komise CSBN si vyhradila právo sama pojmenovat některé významné planetky a planetky s katalogovými čísly dělitelnými 1000. Jim jsou přidělována jména známých osobností či organizací či jinak významná, např. (1000) Piazzi, (2000) Herschel, (3000) Leonardo da Vinci, (4000) Hipparchos, (5000) IAU, (6000) United Nations, (7000) Curie, (8000) Isaac Newton, (9000) Hal (počítač Hal9000 z románu 2001: Vesmírná odysea Artura C. Clarka a stejnojmenného filmu Stanleye Kubricka). Ve sluneční soustavě se nacházejí i planetky s českými jmény – například (1840) Hus, (2364) Praha, (7796) Járacimrman (název planetky dříve musel být jednoslovný, proto tento tvar) a mnoho jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Historie označování planetek.", "content": "Původně se planetkám přiřazovaly grafické symboly, podobně jako mají své jednoduché grafické symboly historicky i planety a Slunce s Měsícem, zvláště, když se zpočátku soudilo, že nově objevená tělesa jsou další planety Sluneční soustavy. Protože však se symboly stávaly čím dál složitější a vyžadovaly od uživatelů jisté kreslířské dovednosti, které ne každý měl, a rychle přibývající počet planetek v 50. létech 19. stol. jednak planety sesadil z pozice planet, navrhl v roce 1851 německý astronom Johann Franz Encke v jím vydané astronomické ročence na rok 1854 (\"Berliner Astronomisches Jahrbuch für Jahr 1854\") nahradit tyto symboly číslem v kroužku. Tehdy rozhodl ponechat původní grafický symbol prvním čtyřem planetkám (Ceres, Pallas, Juno a Vesta) a páté objevené planetce Astraea přidělil symbol  (číslo jedna v kroužku). Prozatím tedy ponechal čtyřem prvním planetkám výjimečný status (to se projevilo i tím, že v uvedené ročence jejich efemeridy byly zařazeny mezi planety, zatímco pro ostatní tělesa počínaje Astraeou a konče Eunomií, byly zařazeny až na konec ročenky). O rok později, 1852, doporučil americký astronom B. A. Gould, aby tímto způsobem byly označeny všechny planetky. Číslo v kroužku mělo být přiřazováno v posloupnosti, odpovídající chronologickému pořadí jejich objevu. V souladu s tímto návrhem Encke již v dalším vydání astronomické ročenky na rok 1855 planetce Astraea přidělil číslo 5 v kroužku, tedy symbol , ale stále ještě ponechal prvním čtyřem grafický symbol. Teprve v ročence na rok 1867 (vydané v roce 1864) byly první čtyři planetky již uváděny s čísly, odpovídajícími pořadí jejich objevu. K další změně došlo v roce 1858 v USA, kdy časopis \"Astronomical Journal\" začal používat pro nově objevené planetky číslo v kulatých závorkách. Do kroužku se čísla zapisovala až poté, co byla příslušná planetky definitivně zařazena do seznamu (což přibližně odpovídá dnešní „katalogizaci“). V roce 1888 tento významný časopis začal používat zápis sestávající z pořadového čísla, odděleného čárkou od jména, ale v roce 1895 se vrátil k používání závorek, tentokrát však pro všechny planetky bez rozdílu. Podobný úzus začal používat i německý časopis \"Astronomische Nachrichten\" v roce 1872, ale v roce 1911 přešel na zápis čísla bez závorky následovaného po mezeře názvem planetky. V současnosti se používají oba dva způsoby zápisu, tedy např. (1) Ceres nebo 1 Ceres. V Česku je obvyklejší zápis s pořadovým číslem v závorce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Označení planetek je jednoznačná identifikace, přidělovaná každému objektu, pohybujícímu se Sluneční soustavou, které nejeví známky kometární aktivity a o kterém je možno se důvodně domnívat, že se jedná o planetku. Tato označení jsou dvojího druhu:", "tgt_summary": "A formal minor planet designation is, in its final form, a number–name combination given to a minor planet (asteroid, centaur, trans-Neptunian object and dwarf planet but not comet). Such designation always features a leading number (catalog or IAU number) assigned to a body once its orbital path is sufficiently secured (so-called \"numbering\"). The formal designation is based on the minor planet's provisional designation, which was previously assigned automatically when it had been observed for the first time. Later on, the provisional part of the formal designation may be replaced with a name (so-called \"naming\"). Both formal and provisional designations are overseen by the Minor Planet Center (MPC), a branch of the International Astronomical Union. Nowadays a number is assigned only after the orbit has been secured by 4 well-observed oppositions. For unusual objects, such as near-Earth asteroids (NEAs), numbering might already occur after three, maybe even only two, oppositions. Among more than half a million minor planets that received a number, only about 20 thousand (or 4%) have received a name. In addition,approximately 300,000 minor planets have not even been numbered. The convention for satellites of minor planets, such as the formal designation (87) Sylvia I Romulus for the asteroid moon Romulus, is an extension of the Roman numeral convention that had been used, on and off, for the moons of the planets since Galileo's time. Comets are also managed by the MPC, but use a different cataloguing system.", "id": 573263} {"src_title": "Pešita", "tgt_title": "Peshitta", "src_document": [{"title": "Starý zákon.", "content": "Překlad Starého zákona vznikl pravděpodobně během 1. a 2. století po Kr. Nejedná se o překlad jednotný, pravděpodobně se na něm nezávisle podílelo více překladatelů, z nich někteří byli křesťané, jiní židé. Překlad vychází z hebrejštiny, někdy prosvítá znalost řecké Septuaginty. Ve 3. století již byla většina hotová – znalost Pešity se promítá do (pozdějšího) starosyrského překladu evangelií. Starý zákon nemá žádnou návaznost na aramejské targúmy, naopak v případě targúmu ke knize Přísloví vychází targúm právě z Pešity. Kromě kanonických knih obsahovala Pešita i větší množství apokryfů (všechny s výjimkou knihy Sírachovcovy přeloženy z řečtiny): 2. kniha Báruchova, 4. kniha Ezdrášova, 3. a 4. kniha Makabejská a také 6. část Flaviovy \"Židovské války\". Některé žaltáře obsahují i další žalmy. Pešita má svůj specifický a samostatný systém dělení knih na kapitoly, dosvědčený již od 8. století.", "section_level": 1}, {"title": "Nový zákon.", "content": "Nový zákon Pešity neobsahuje několik knih, považovaných obvykle za kanonické; jsou to: 2. a 3. list Janův, 2. list Petrův, List Judův a Zjevení Janovo. Tyto knihy nejsou součástí kánonu syrských církví, které používají Pešitu. Chybí též následující pasáže: Mt 27,35b; Lk 22,17-18; J 7,53-8,11 (tj. perikopa o prostitutce, chybějící vůbec v byzantském typu textu Nového zákona), Sk 8,37; 15,34 a 28,29. Specifikem Pešity je i zvláštní pořadí listů: Katolické listy (tedy ty z nich, které Pešita obsahuje) se nacházejí před listy sv. Pavla. Z jazykového hlediska se v případě Nového zákona nejedná o zvláštní, nový překlad, ale o revizi starosyrského překladu, která se snaží o přesnější shodu s řeckým originálem. Tato revize proběhla přibližně v 5. století a nestřetla se s žádným vážnějším odporem. Dělení textu na kapitoly pochází přibližně z 6. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pešita či Pešitta, východosyrskou výslovností Pešito (ܡܦܩܬܐ ܦܫܝܛܬܐ, \"mapaktá pešíttá\" („snadná, jednoduchá“)), je jeden ze starých syrských překladů Bible, pocházející z přibližně 9. století. Je dodnes používán jako standardní a oficiální překlad v syrsky hovořících (východních) církvích. Zvláštní název byl tomuto překladu dán kvůli jeho charakteru a pro odlišení od syrské hexaply a dalších syrských překladů.", "tgt_summary": "The Peshitta ( \"or\" \"\") is the standard version of the Bible for churches in the Syriac tradition, including the Maronite Church, the Chaldean Catholic Church, Syriac Catholic Church, Syriac Orthodox Church, Syro Malankara Catholic Church, Assyrian Church of the East and the Syro Malabar Catholic Church. The consensus within biblical scholarship, though not universal, is that the Old Testament of the Peshitta was translated into Syriac from Hebrew, probably in the 2nd century AD, and that the New Testament of the Peshitta was translated from the Greek. This New Testament, originally excluding certain disputed books (2 Peter, 2 John, 3 John, Jude, Revelation), had become a standard by the early 5th century. The five excluded books were added in the Harklean Version (616 AD) of Thomas of Harqel.", "id": 1272735} {"src_title": "Şanlıurfa", "tgt_title": "Urfa", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Urfa, ve starověku nazývaná Orfa či pořečtěně Urhai, má tisíciletou historii sahající až asyrských dob. V helénistickém období došlo k přejmenování města na Edessu (podle makedonské Edessy) a jeho přeměně na řeckou polis. Okolní kraj se tehdy nazýval Osroéné. V roce 260 n. l. se poblíž Edessy střetlo římské vojsko s jednotkami perského krále Šápúra I. a císař Valerianus byl v průběhu bitvy zajat. Již dříve (v roce 165) získalo město status římské kolonie. V roce 217 byl cestou z Edessy do Carrhae (nyní Harran) jedním ze svých strážců zavražděn římský císař Caracalla.", "section_level": 1}, {"title": "Raně křesťanské středisko.", "content": "Přesné datum uvedení křesťanství do Edessy známé není. Podle legendy, kterou poprvé zmiňuje ve 4. století Eusebius přičiněním Tadeáše z Edessy, který byl jedním ze dvaasedmdesáti učedníků a byl vyslaný „Judou, nazývaným též Tomáš“ konvertoval král Agbar V. Různé zdroje ovšem potvrzují, že křesťanskou víru přijal Agbar IX. (179-212 n.l.) Za něj se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím království. Po něm následoval Aggai a pak sv. Mari. Odsud pochází z druhého století slavná Pešita, syrský překlad Starého zákona a také TaciánovaDiatessaron, kompilovaná kolem roku 172 a běžně užívaná až doby, kdy to zakázal edesský biskup Rabbula (412-435). Z příslušníků edesské školy zaslouží zvláštní zmínku Bardaisan (154 - 222), spolužák Agbara IX., za svou roli ve vytváření křesťanské poesie. Již v roce 197 se k v Edesse konal křesťanský sněm. V roce 232 byly z indické Mylapore přeneseny ostatky apoštola Tomáše a při té příležitosti byly sepsány syrské Skutky. Křesťanští kněží z Edessy evangelizovali východní Mezopotámii a Persii a zakládali první místní církve v sasánovské říši.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantská éra.", "content": "Pod byzantskou vládou měla Edessa jako metropolitní stolec Osroene jedenáct sufragánních diecézí, zmínky o pravoslavných biskupech se vytrácí v jedenáctém století. Slavnou Školu Peršanů ve městě založil Efrém Syrský.  Navštěvovali ji převážně mladí křesťané z Persie a svého největšího rozkvětu dosáhla za biskupa Ibse. Uzavřena byla v roce 489 poté, co učitelé a studenti Edesské školy odešli do Nisbis a stali se zakladateli a hlavními autory perské nestoriánské církve. Edessu v šestém století znovu vystavěl císař Justin I. a po něm nesla jméno Justinopolis. V roce 638 padla Edessa do rukou muslimů, kteří ji drželi až do konce 11. století, kdy kraj ovládli křižáci. Ti město učinili centrem tzv. edesského hrabství, ale již roku 1144 své panství ztratili ve prospěch seldžuckých Turků. V následujících staletích se muslimští vládci často měnili a teprve s příchodem osmanských Turků roku 1637 zavládla dlouhodobá stabilita. Tehdy již byla Edessa, známá svými trhy s bavlnou, kůžemi a drahocennostmi, opět nazývána svým starým jménem Urfa. Po pádu Osmanské říše v důsledku první světové války vystupoval Mustafa Kemal Atatürk proti snahám evropských mocností odtrhnout město od tureckého státu a nakonec byl v této věci úspěšný – Urfa se stala součástí nově založené Turecké republiky.", "section_level": 3}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí fotbalový klub Şanlıurfaspor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Şanlıurfa neboli Edessa je město v Turecku, do osmdesátých let 20. století nazývané Urfa (čestný přívlastek \"şanlı\" – \"slavná\" byl udělen za odpor proti evropským koloniálním mocnostem za kemalistické revoluce). Město má okolo půl milionu obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie v jihovýchodním Turecku při hranicích se Sýrií.", "tgt_summary": "Urfa, officially known as Şanlıurfa (; ; ; ; and known in ancient times as Edessa, is a city with a population of over 2 million residents in south-eastern Turkey, and the capital of Şanlıurfa Province. Urfa is a multiethnic city with a Turkish, Kurdish and Arab population. Urfa is situated on a plain about eighty kilometres east of the Euphrates River. Its climate features extremely hot, dry summers and cool, moist winters.", "id": 1375878} {"src_title": "Unie svobody – Demokratická unie", "tgt_title": "Freedom Union – Democratic Union", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 1998 do roku 2002.", "content": "O jejím vzniku bylo rozhodnuto v lednu 1998 po skandálu s financováním a následném rozkolu uvnitř ODS na podzim 1997. Část strany v čele s Janem Rumlem a Ivanem Pilipem se pokusila svrhnout tehdejší vedení strany, především jejího předsedu Václava Klause, který měl v ODS velmi silnou pozici. Po neúspěšném pokusu o změnu ve vedení ze strany vystoupili a založili Unii svobody. Ta byla zaregistrována 22. ledna 1998. Strana měla zpočátku velkou podporu médií, prezidenta i části společnosti, řada komentátorů ji připisovala světlou budoucnost a ODS postupný úpadek. Navíc do ní přestoupila většina známějších politiků ODS, ale již v předčasných volbách 1998 získala oproti ODS citelně málo hlasů. V letech 1998 až 2002 byla Unie svobody jednou z hlavních částí tzv. Čtyřkoalice, ta byla spolu s ODS a ČSSD jednou ze tří hlavních politických sil. Během období tzv. opoziční smlouvy se navíc mohla profilovat jako jediná skutečná demokratická opozice vůči levicové vládě Miloše Zemana tolerované pravicovou ODS. V prosinci 2001 se Unie svobody spojila s Demokratickou unií, čímž vznikla US-DEU. Vnitřní problémy ODA a nesoudržnost Čtyřkoalice způsobil její rozpad krátce před parlamentními volbami 2002, což se negativně projevilo i na volebních výsledcích US-DEU (většina unionistů byla vykroužkována lidoveckými kandidáty, sama Koalice US-DEU a KDU-ČSL skončila ve Sněmovně jako poslední).", "section_level": 2}, {"title": "Po volbách v roce 2002.", "content": "Po volbách v roce 2002 a vstupu do vlády premiéra Vladimíra Špidly strana ztratila důvěru voličů, postupně ji opoustěla většina zbývajících významných osobností a její volební preference klesaly. Po změně ve vedení ČSSD a nástupu Jiřího Paroubka navíc ČSSD stále více a otevřeněji začala spolupracovat s KSČM, s níž mohla své oficiální koaliční partnery US-DEU a KDU-ČSL v Poslanecké sněmovně kdykoli pohodlně přehlasovat. US-DEU sice stále měla své ministry ve vládě, ale jejich faktický vliv byl již malý. US-DEU vyměnila vedení, do čela zvolila mladého a poměrně neokoukaného politika Pavla Němce, ale ten nedokázal klesající podporu veřejnosti zvrátit. Po jeho skandálu s propuštěním katarského prince se krize strany jen prohloubila. Pro volby v roce 2006 vládní strana radikálně změnila image a s pentagramem ve znaku se pokusila získat hlasy mladých voličů ultraliberálního až anarchistického smýšlení. Ve volbách však propadla s ziskem pouhých 0,3 % hlasů (absolutně 16 457). V reakci na tento neúspěch rezignovalo vedení strany včetně předsedy Pavla Němce a na republikovém výboru v červenci 2006 byl předsedou zvolen senátor Jan Hadrava. Nové vedení se za parlamentní kampaň v roce 2006 omluvilo. Ve volbách v roce 2010 strana nekandidovala a vyjádřila podporu ODS. Strana formálně zanikla k 1. lednu 2011. Přesto však i strana nadále odevzdává finanční výroční zprávy včetně té za rok 2015.", "section_level": 2}], "src_summary": "Unie svobody – Demokratická unie (\"US-DEU\") byla česká liberální pravicová politická strana. Na politické scéně působila od roku 1998 do 2010. Do sloučení s Demokratickou unií v roce 2001 nesla strana pouze název Unie svobody.", "tgt_summary": "The Freedom Union–Democratic Union (, US–DEU) was a small pro-European liberal party in the Czech Republic from 1998 to 2011. Freedom Union was founded in January 1998 by former members of the Civic Democratic Party who were unhappy with the leadership of Václav Klaus. After initially serving in a caretaker government, Freedom Union went into opposition after the 1998 election. In opposition Freedom Union merged with the Democratic Union party and formed an alliance with the Christian Democratic Union – Czechoslovak People's Party. From 2002 to 2006 Freedom Union was part of a coalition government with the Social Democratic Party and the Christian Democratic Union. However, in government the party lost support and at the 2006 election the party won less than 1% of the vote and failed to win any seats. The party ceased to exist on 1 January 2011.", "id": 2130430} {"src_title": "Teleportace", "tgt_title": "Teleportation", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Termín „teleportace“ (řecky \"tele\" = vzdálenost, latinsky \"portare\" = nést) zavedl v roce 1931 publicista Charles Fort (1874–1932), který shromažďoval a později v souborech publikoval mimo jiných zpráv o podivných jevech i zprávy o „poletování“ kamenů a o metapsychologií popisovaném protunelování se kamenů hmotnou překážkou. Dnes se o v 19. století údajně pozorovaných tzv. aportech nejrůznějších objektů (nejčastěji kamenů), ale i živých zvířat, hovoří v populární literatuře jako o teleportaci.", "section_level": 1}, {"title": "Skutečná teleportace.", "content": "V roce 1993 popsala skupina vědců vedená Charlesem Bennettem kvantovou teleportaci, pomocí níž je možné přenést úplnou informaci o částici. Při teleportaci částice A do částice C je třeba použít další částici B, která je kvantově provázána s částicí C. Při kontaktu částic A a B se informace z A přenese do B, a díky provázání zároveň také do částice C. Ta se stává identickou s částicí A, jejíž informace byla během teleportování zničena. První experiment s kvantovou teleportací proběhl roku 1997 na univerzitě v Innsbrucku, kde byly teleportovány fotony ultrafialového světla. V roce 2004 byly poprvé kvantově teleportovány atomy. V roce 2002 byl teleportován laserový paprsek. Jiná metoda teleportace byla navržena v roce 2007, nevyžaduje kvantové provázání, ale využívá Boseho-Einsteinův kondenzát (BEC), ve kterém jsou částice na nejnižší energetické hladině a mají stejný kvantový stav. Na BEC se pustí teleportovaná hmota, jejíž částice také dosáhnou nejnižší energetické hladiny a nadbytečnou energii vyzáří jako světelný paprsek, obsahující veškerou informaci o teleportovaných částicích. Tento paprsek pak při kontaktu s jiným BEC vytvoří původní teleportovanou hmotu. V roce 2012 čínští vědci teleportovali informace o vlastnostech shluku asi 100 milionů atomů rubidia o velikosti 1 mm na vzdálenost 150 metrů. V témže roce byly teleportovány fotony na do té doby rekordní vzdálenost 143 km mezi ostrovy La Palma a Tenerife. Teleportace makroskopických předmětů je prozatím záležitostí science fiction.", "section_level": 1}, {"title": "Problém kontinuity existence.", "content": "Zejména při hypotetické teleportaci živých objektů můžeme narazit na filozofický problém kontinuity existence. V případě přenosu pouze informací o pozici a stavu jednotlivých částic osoba ve výchozím místě de facto zemře a v cílové stanici je sestavena už jen její, byť identická, kopie. Zajímavý paradox je pak to, že ani okolí, ani samotná kopie osoby není za tohoto stavu schopna přerušení kontinuity existence zaregistrovat. Paradox kontinuity vede k paradoxu identity.", "section_level": 1}, {"title": "Teleporty v science fiction.", "content": "Snad nejstarší příběh o teleportu ve sci-fi byl vydán roku 1877. David Page Mitchellův příběh „The Man Without A Body“ vypráví o vědci, který dokázal rozložit kočku na atomy, ty pak přenést po telegrafním drátě a zase je složit. Když ovšem vědec následně aplikoval postup na sebe sama, po přenosu hlavy se vybila baterie. Známější je povídka Moucha z roku 1957, která byla zfilmována 1958 a podruhé roku 1986. První filmový seriál, kde se teleport objevil, byl \"Star Trek\" (viz Transportér (Star Trek)). Producenti filmu ho vymysleli, aby ušetřili náklady a nemuseli vytvářet v trikových studiích drahé scény s přistávacími moduly. Díky jeho velmi častému používání se teleport stal částečně symbolem tohoto seriálu a mnohá další vizuální díla se nechala inspirovat efektem pro teleportaci ve Star Treku použitým. Další seriál, kde se objevil teleport, je Hvězdná brána. Tam se teleportu říká transportní kruhy. Takových technologií transportujících rozložená tělesa v nulovém čase je více. Nejvíce se ale teleportu podobá asgardské transportní zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové hry.", "content": "Teleport se objevuje v řadě počítačových her a je již standardní součástí FPS her:", "section_level": 1}], "src_summary": "Teleportace je metoda nepřímého přemisťování objektů, při kterém je místo samotného předmětu přenášena informace o něm a podle ní je pak na místě určení stejný předmět vytvořen. Teleport je zařízení sloužící k takovémuto přenosu.", "tgt_summary": "Teleportation is the hypothetical transfer of matter or energy from one point to another without traversing the physical space between them. It is a common subject in science fiction literature, film, video games, and television. Teleportation is often paired with time travel, being that the travelling between the two points takes unknown period of time, sometimes being immediate. Teleportation has not yet been implemented in the real world. There is no known physical mechanism that would allow this. Frequently appearing scientific papers and media articles with the term \"teleportation\" typically report on so-called \"quantum teleportation\", a scheme for information transfer.", "id": 1373763} {"src_title": "Zoo Praha", "tgt_title": "Prague Zoo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První pokusy.", "content": "Prvním pokusem o založení zoologické zahrady v Praze byl otevřený dopis hraběte Mořice Sweerts-Sporcka, který 11. února 1881 otiskl pražský deník Prager Tagblatt. V něm hrabě vyzýval, aby na památku připravovaného sňatku korunního prince Rudolfa byla založena zoologická zahrada. I když se na tuto výzvu přihlásilo několik osob (a přišly i první peníze), byla tato myšlenka po kratších diskusích zapomenuta. V 19. století se o založení zoo pokoušelo ještě několik osob, mezi nimi i národopisec Vojta Náprstek ze své pozice pražského radního, ale stále zůstávalo jen u prvních plánů. Jedinou výjimkou byla činnost „Spolku pro zoologickou zahradu v Praze“, který v roce 1891 založil JUDr. V. Novák. Po původním plánu umístit zoo na Nebozízku se spolek rozhodl nestavět zoo, ale vystavovat zvířata na několika místech v Praze. První částečně úspěšnou realizací této myšlenky bylo založení jedné takové stanice na Letné v roce 1896. Skládala se z ptačí voliéry, rybníku a opičince (pravděpodobně nikdy nezprovozněného). Fungovala až do roku 1906.", "section_level": 2}, {"title": "Jiří Janda.", "content": "V roce 1904 se diskuse o založení zoo rozproudila silněji. Hlavními protagonisty byl cestovatel Jiří Němec a středoškolský profesor Jiří Janda. Přípravou vybudování zoo byl o dva roky později pověřen primátorem Prahy dr. Grošem Jiří Janda (tehdy se uvažovalo o jejím umístění na vltavském ostrově Štvanici). Nedostatek vhodných pozemků a válka však odsunuly realizaci na pozdější dobu. V roce 1919 zvolil \"Poradní sbor matematicko-přírodovědecký při ministerstvu školství a národní osvěty\" komisi k založení pražské zoologické zahrady. Ta v roce 1923 pověřila přípravnými pracemi Jiřího Jandu. Mezitím v roce 1922 daroval velkostatkář Alois Svoboda státu pozemky v Troji s podmínkou, že na nich má být vybudována také zoologická zahrada. V roce 1926 se konala ustavující schůze \"Hospodářského, nákupního a stavebního družstva Zoologická zahrada\" a Jiří Janda se stal jeho prvním předsedou (jím zůstal až do roku 1932). Organizoval výstavbu prvních pavilónů, terénní úpravy a další přípravné práce. Musel ale odrážet i útoky oponentů – např. spisovatele Ignáta Hermanna a především svého dlouholetého soka Jiřího Němce, jehož koncepce zoo nebyla magistrátem vybrána.", "section_level": 2}, {"title": "Otevření zoo.", "content": "Zoo byla otevřena 28. září 1931, tehdy ještě jako staveniště zoologické zahrady na ploše 24 hektarů. Jiří Janda se stal jejím prvním ředitelem. Jako první byla postavena administrativní budova, výběh u hlavního vchodu, který byl původně určen pro vlky a navrhl jej Carl Hagenbeck a nyní slouží pandám červeným, dřevěný pavilónek pro lvy a tygry a voliéra dravců (nedochovala se, zřítila se v roce 1967 pod tíhou sněhu). Prvním zvířetem v pražské zoo byla vlčice Lotta a po ní mladá lvice Šárka. Dalšími zvířaty byli mj. koně Převalského Minka a Ali (do té doby byli ustájeni na statku v Netlukách u Uhříněvsi). Herec Vlasta Burian daroval v roce 1934 do pražské zoo lachtany kalifornské Hýtu a Batula.", "section_level": 2}, {"title": "Povodně v roce 2002.", "content": "Pražskou zoologickou zahradu velmi poznamenaly ničivé povodně v srpnu 2002, kdy byla zatopena téměř polovina areálu. Zoo podle tehdejšího ředitele Petra Fejka neměla dostatečné informace, připravovala se pouze na padesátiletou vodu. Plná evakuace spodní části zahrady proto začala poměrně pozdě a některá zvířata se již přemístit do bezpečí nepodařilo. Největší problém představovala evakuace pavilonu velkých savců. Utracen musel být agresivní sloní samec Kadir, u kterého hrozilo, že uplave (sloni jsou výborní plavci) a bude ohrožovat veřejnost. Evakuovat nebylo možné ani trojici hrochů. Samice Barborka se utopila, další samice Lentilka byla utracena, když hrozilo, že uplave. Samec Slávek přežil, po dvou dnech jej ošetřovatelé našli v patře pavilonu, kam jej voda vyplavila. Uhynul i pár hrošíků liberijských. Zachránit se povedlo dvě slonice, které bylo možné ze zaplavovaného pavilonu odvést a které byly uvázány do provizorních boxů v blízkosti hlavního vchodu. Gorily byly přemístěny do protipovodňové věže. Ukázalo se ovšem, že voda vystoupá i tam, a bylo nutné přistoupit k evakuaci pomocí gumových člunů. Zachránit se ovšem nepodařilo samce Ponga, který ve věži nebyl nalezen. Z velkých šelem byl utracen lev Bert a jeden medvěd, jejichž evakuace byla vyhodnocena jako příliš riskantní. Symbolem povodní se pak stal lachtan Gaston, který uplaval po Vltavě a podařilo se jej odchytit až u Drážďan. Při převozu zpět však pro velké vyčerpání uhynul. V dolní části zoo má originálně řešený podvodní pomníček. Celkem zoo ztratila 134 zvířat, materiální škody pak přesáhly 230 milionů korun. Některé zasažené objekty čekala demolice. Namísto poničených objektů však v Troji vyrostlo několik unikátních staveb, které se svým pojetím blíží novému pohledu na funkčnost a smysl zoologických zahrad.", "section_level": 2}, {"title": "Úvahy o sloučení.", "content": "V roce 2008 se objevily zprávy, že již několik let (podle mluvčí botanické zahrady 10 let) se uvažuje o sloučení Zoo Praha a Botanické zahrady hl. m. Prahy. Proti sloučení a výsledkům auditu botanické zahrady se vyslovil například kurátor listnatých dřevin botanické zahrady Pavel Sekerka nebo Karel Jan Štolc. Rada hlavního města Prahy měla návrh projednat v roce 2009; od té doby však rozhodnutí nepadlo. Uvažovalo se i o tom, že sloučenému subjektu by měl přibýt do správy i Trojský zámek.", "section_level": 2}, {"title": "Povodně v roce 2013.", "content": "Při povodních v roce 2013 došlo opět k zaplavení spodní části zoo. Materiální škody byly znovu velké, díky včasné evakuaci však tentokrát nedošlo k rozsáhlejším ztrátám na životech zvířat. Evakuaci usnadnilo i to, že sloni a hroši byli jen o několik měsíců dříve přestěhováni do nově vybudovaných pavilonů v horní části zoo, a starý pavilon velkých savců byl tak až na terária prázdný. Uhynuly pouze dvě čejky a několik králíků. Gorily tentokrát přečkaly záplavu v protipovodňové věži svého pavilonu. Po opadnutí vody bylo nutné některá zvířata evakuovaná ze zaplavených objektů dočasně přesunout do jiných zoo, než proběhla nutná rekonstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Orkán Herwart v roce 2017.", "content": "V 29. října 2017 přešel přes Česko orkán Herwart. Nevyhnul se ani Zoo Praha, která byla uzavřena (poprvé od červnových povodní 2013) nejen ve zmíněný den, ale také následující den, kdy byly likvidovány škody (otevřena opět 31. 10. 2017). Nedošlo k žádnému zranění zvířat, poškozeno však bylo několik vyhlídek (zejména u vlků) či seník. Polámané větve se staly zpestřením jídelníčku zvířat chovaných v zoo. Kdyby nebylo vichřice, pravděpodobně by byla překonána rekordní návštěvnost zoo z předchozího roku. 10. 2. 2020 došlo po více než dvou letech k uzavření zoo kvůli orkánu Sabine. Tento vítr však zoo nepoškodil.", "section_level": 2}, {"title": "Koronavirová pandemie v roce 2020.", "content": "Během koronavirové pandemie v roce 2020 byly z preventivních důvodů nejprve 10. 3. 2020 zrušeny všechny akce pro veřejnost. 11. 3. 2020 došlo k uzavření všech pavilonů a vnitřních expozic. O dva dny později (13. 3. 2020) byla do odvolání uzavřena celá zoo. V uzavřené zoo se následně pohybovala jen přibližně třetina běžného stavu zaměstnanců tak, aby byla zejména zajištěna péče o zvířata. Za čtyři týdny uzavření byly ztráty vyčísleny na takřka 20 mil. Kč. Ve snaze přinášet informace o dění v nepřístupné zoo začal ředitel zoo Miroslav Bobek v pondělí 16. 3. natáčet krátká videa. 17. 3. 2020 pak byl založen YouTube kanál Krátce ze zoo jako vlog s těmito videi a dalšími videi od chovatelů, která jsou rovněž stále k vidění na facebooku. Každý den jsou uveřejněna videa o délce od půl minuty do dvou minut. Kanál měl 20. 3. 2020 v 10 h 1,31 tisíce odběratelů. Měsíc po založení odebíralo kanál na YouTube již 5,9 tisíc uživatelů (17. 4. 2020 v 10 h) a některá z videí o slonech, gorilách a ďáblech medvědovitých přesáhla hranici 10 tisíc zhlédnutí. Do Velikonoc bylo na videích k vidění na 80 druhů zvířat. Původní propagační kampaň tematicky zaměřená na dny zvířat byla přerušena a nahrazena kampaní s výzvou \"Přijďte později\".V dubnu 2020 se zoo ve své komunikaci soustředila na mláďata narozená v období karantény, a to mj. s cílem motivovat veřejnost k tzv. adopci či sponzoringu zvířat tak, aby byla zoo finančně podpořena. Za první měsíc přišla na svět mláďata přibližně 30 druhů. 21. 4. již bylo hlášeno přibližně 130 mláďat od více než 40 taxonů. Mezi nejvýznamnější mláďata narozená v době uzavření zoo se zařadila samice slona indického, samec tapíra čabrakového či hřebec koně Převalského. Za šest dní od vyhlášení akce se nově zapojilo 197 adoptivních rodičů a 160 individuálních sponzorů, a to s podporou v celkové výši 716 318 Kč. 21. 4. zoo oznámila, že 692 dárců (adoptivních rodičů a sponzorů) přispělo částkou již 1 392 871 Kč. Zoo byla v omezeném provozu (bez vnitřních pavilonů či klasických restaurací) otevřena 27. 4. 2020, tedy po 45 dnech uzavření areálu. To je nejvíce za celou historii zoo. Dle usnesení Vlády ČR byl zaveden systém on-line nákupu vstupenek bez provozu pokladen. Maximální počet návštěvníků na den byl stanoven na 8500. Ještě před otevřením zoo v 9:00 bylo za živého televizního přenosu pokřtěno mládě tapíra čabrakového. Jelikož se daný den slaví jak Světový den tapírů, tak Den Morseovy abecedy, dostal samec jméno Morse. První den (27. 4.) zoo prošlo 1329 návštěvníků, o den později již 2131 osob. Za dobu uzavření zoo (resp. od 17. 3. do 26. 4.) bylo na YouTube kanálu Krátce ze zoo zveřejněno 254 videí od 41 autorů (zaměstnanců zoo). Za tu dobu kanál získal 6 418 odběratelů. Celkově 178 705 diváků zajistilo 1 102 313 zhlédnutí. Aktivita na této platformě má fungovat i po otevření zoo. V pondělí 27. 4. zároveň začal Český rozhlas Dvojka ve spolupráci se zoo vysílat dvanáctidílný seriál 12 mláďat v době karantény (vysíláno po dobu tří týdnů od pondělí do čtvrtka) s cílem představit 12 nejzajímavějších mláďat narozených v době uzavření zoologické zahrady pro veřejnost. V prvních dnech tak byli představeni potomci u slonů indických, lemurů kata a koní Převalského, a to vždy formou rozhovoru s chovatelem. Vzhledem ke značnému poklesu příjmů a zároveň zájmu návštěvníků zveřejnila zoo v posledním dubnovém týdnu možnost nákupu tzv. Vstupenky na lepší časy za výrazně vyšší ceny, než je obvyklé (až 10 000 Kč) s platností do konce roku 2021. Deset podporovatelů s nejvyšším příspěvkem má být provedeno areálem zoo jejím ředitelem Miroslavem Bobkem. V době omezeného zpřístupnění se v sobotu 9. 5. 2020 narodilo další slůně, opět samička, čímž se sloní skupina rozrostla na devět členů. Stejného dne bylo dosaženo poprvé od opětovného zpřístupnění k překonání hranice pěti tisíc návštěvníků během jednoho dne. Pavilon měly být a byly zpřístupněny 25. 5. 2020. V sobotu 30. 5. 2020 byl otevřen nový expoziční celek Darwinův kráter, který prezentuje australskou faunu a floru. Zároveň se jednalo o první víkendový den, navíc slunečný, bez povinnosti koupě vstupenek online. Zájem o zoo byl obrovský, a tak se areál již ve 13 hodin dostal na denní limit návštěvnosti a zoo nemohla pustit další návštěvníky. Od 4. 6. byl limit denní návštěvnosti nastaven Ministerstvem zdravotnictví ČR na 250 osob na hektar, v případě Zoo Praha tedy na 14 500 osob na den.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj stavů zvířat.", "content": "Počtem kusů i druhů zvířat patří dlouhodobě mezi největší zoo v Česku i Evropy. Na podzim 2018 byla pražská zoo pravděpodobně 10. druhově nejbohatší evropskou zoo. Od roku 2005 chová zoo více než 600 druhů živočichů. Počet druhů zvířat se mezi lety 2000 a 2010 zvýšil takřka o 300 druhů, v porovnání s počátkem 90. let 20. století se zdvojnásobil. Od roku 2006 je víceméně dlouhodobě stabilní, pouze s výkyvy ovlivňujícími spíše celkový počet jedinců (často odchovy u plazů, úhyny u ryb apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Zoo Praha je dlouhodobě nejnavštěvovanější českou zoo. Návštěvnost zoo prvně překročila hranici jednoho milionu návštěv během jednoho roku v roce 2005, a to v návaznosti na otevření pavilonu Indonéská džungle a narození prvního gorilího mláděte v Česku – samičky Moji. Od té doby se pravidelně drží nad touto hranicí a průběžně se zvyšuje. Poprvé přes hranici 1,4 mil. návštěv se návštěvnost dostala v roce 2016, kdy areál zaznamenal 1 448 353 vstupů. V roce 2017 činila návštěvnost o 3227 návštěv méně. Předpokládá se, že pokud by zoo nemusela být uzavřena kvůli vichřici Herward, návštěvnický rekord z roku 2016 by byl překonán. V roce 2018 byl miliontý návštěvník přivítán 21. 8., tedy o dva dny později než v předchozím roce, ale návštěvnost následně opět překonala 1,4 mil. návštěv. Aktuálně platný rekord návštěvnosti byl dosažen v roce 2019: 1 456 526. Tento údaj je tak více než trojnásobný tomu z počátku 90. let 20. století. 18. dubna 2017 byl přivítán jubilejní návštěvník s pořadovým číslem 60 milionů. { }", "section_level": 1}, {"title": "Stavby a expozice.", "content": "Zatímco horní část zoo má přehledné rozložení s rozlehlými výběhy a několika velkými pavilony, dolní část je v tomto smyslu členitější – velké množství užších cest, řada menších staveb i velkých pavilonů. Ačkoliv je původní areál zoo součástí spodní části, další rozvoj v druhé polovině 20. století směřoval zejména do horního areálu. Dolní část u Vltavy se více rozvíjí opět až od počátku 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Pavilony.", "content": "V Zoo Praha se v červnu 2018 nacházelo 12 veřejnosti přístupných pavilonů. Od září 2019 se počet zvýšil na 13 (otevření Rákosova pavilonu). V červnu 2020 byl otevřen expoziční komplex Darwinův kráter. V dolní části zoo se jedná o: V horní části zoo se jedná o:", "section_level": 2}, {"title": "Indonéská džungle.", "content": "Pavilon Indonéská džungle byl postaven v letech 2002–2004 na místě 50 let starého pavilonu opic. Ve své době se jednalo o největší a nejnákladnější pavilon pro zvířata v dějinách českých zoo. Jeho cena přesáhla 185 miliónů Kč. Indonéská džungle byla slavnostně otevřena 29. listopadu 2004. Stavba – eliptický skleník – budí dojem džungle s úzkými cestičkami pro návštěvníky. Dvoupatrová expozice zahrnuje v horním patře vyhlídkové terasy na orangutany a makaky na ostrovech spolu s několika menšími terárii. V spodním patře jsou umístěna velká akvária, dva výběhy pro varany komodské a především rozsáhlé vodní plochy s vodopády a ostrovy, na kterých žijí makakové, vydry a binturongové. Přechodovou část tvoří jeskynní chodby, kde lidé mohou nahlédnout do života nočních tvorů – kromě kaloňů zde žijí např. velemyši, kuskusové nebo outloňové.", "section_level": 3}, {"title": "Velemlokárium.", "content": "V červnu 2014 byl otevřen unikátní pavilon pro 33 kriticky ohrožených velemloků čínských, včetně tří dospělých jedinců, hlavní atrakcí je největší velemlok v Evropě.", "section_level": 3}, {"title": "Průchozí expozice.", "content": "V Zoo Praha se v červnu 2018 nacházelo 9 průchozích expozic. V září 2019 přibyla desátá a jedenáctá v rámci Rákosova pavilonu. V červnu 2020 byla otevřena průchozí voliéra ptáků a průchozí výběh klokanů v rámci expozičního celku Darwinův kráter.", "section_level": 2}, {"title": "Budované a plánované expozice.", "content": "V plánech byl i pavilon pro pandy velké. O zapůjčení pand velkých jednalo Česko s Čínou, stavební povolení mohlo být dle informací z léta 2017 vyřízené v roce 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "Zoo Praha je členem Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA) a jiných organizací a účastní se mnoha záchovných a reintrodukčních programů. Mezi české patří záchrana čápů bílých i černých, sovy pálené, sýčků, puštíků a syslů. Mezi mezinárodní projekty patří návrat koně Převalského, orlosupů a zubrů do volné přírody. V rámci Evropského záchovného programu (EEP) chová pražská zoo mnoho druhů zvířat, např. slony indické, gorily nížinné, levharty, lvíčky zlatohlavé, orangutany, pandy červené, žirafy Rothschildovy, tučňáky Humboldtovy a mnoho dalších. Pražská zoo vede mezinárodní plemenné knihy koně Převalského a leguána kubánského. Od roku 2004 je Zoo Praha i oficiálním záchranným centrem CITES pro zabavená zvířata. Pražská zoo nabízí mnoho vzdělávacích programů jak pro školy, tak i pro širokou veřejnost. Mezi ně patří i přednášky v budově vzdělávacího centra, průvodci po zoo, komentovaná krmení zvířat a mnoho dalších. Zoo Praha také spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, Českou zemědělskou univerzitou a jinými vysokými školami. V rámci vzdělávacího poslání se také snaží jít příkladem a praktikovat ekologické přístupy. Od září 2018 nechává rozdrtit a následně kompostuje rozložitelné použité nádobí. V zoo ke konci roku 2018 pracovalo 234 osob (v hlavní činnosti), nejvíce z nich v chovatelských odděleních zoologického útvaru. Celkové náklady Zoo Praha za rok 2018 dosáhly 443 mil. Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Ochranářské aktivity.", "content": "Moderní zoologické zahrady se snaží plnit několik úkolů. Jedním z těch, jejichž role stále více stoupá, je ochranářská práce. Ochrana přírody může probíhat buď ex-situ (tj. vlastní odchov zvířat v zoo), nebo in-situ (ochrana druhů a biotopů v místě původu/výskytu). Ne všude je však ochrana přímo v místě původního rozšíření možná, a tak je nutné budovat záložní populace v zoologických zahradách. Na počátku roku 2020 se zoo zapojila do osvětové ochranářské kampaně Ukradená divočina, která je zaměřena na problémy ilegálního obchodu se zvířaty. U vzdělávacího centra byla instalována výstava fotografií.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana ex-situ.", "content": "Pro chov zvířat v lidské péči je nezbytná vzájemná spolupráce mezi zoologickými zahradami a dalšími zařízeními, zvláště pak u ohrožených druhů. Zoo Praha se zapojuje do evropských i mezinárodních programů, v rámci nichž je koordinován chov řady ohrožených druhů živočichů. Některé tzv. záchovné programy a plemenné knihy vede přímo Zoo Praha. Jiné druhy, v jejichž chovu je úspěšná, může koordinovat jiná významná zoo. Pro některé ohrožené druhy ale není záchovný program (popř. plemenná kniha) připraven, neboť je počet úspěšných chovatelů příliš malý. Na jaře 2018 spravovala zoo celkem 15 plemenných knih.", "section_level": 2}, {"title": "Celkové zapojení do záchovných programů a plemenných knih.", "content": "Celkové zapojení do záchovných programů a plemenných knih – stav k 31. 12. 2019: Celkové zapojení do záchovných programů a plemenných knih – stav k 31. 12. 2018: Celkové zapojení do záchovných programů a plemenných knih – stav k 31. 12. 2016: Zapojení do ochranářských programů – stav k 31. 12. 2019: – stav k 31. 12. 2018: – stav k 31. 12. 2016:", "section_level": 3}, {"title": "Ochrana in-situ.", "content": "Zoo Praha se dlouhodobě a zejména pak v posledních letech snaží zapojovat do mezinárodních in-situ projektů, a i několik vlastních projektů vytvořila. Marketingově jsou tyto aktivity prezentovány pod sloganem „Pomáháme jim přežít“. Projekty podporuje i veřejnost podpořit pomocí DMS nebo odevzdáním starého mobilu (na ochranářské konto jde 10 Kč za každý kus, od roku 2010 se podařilo vybrat do konce léta 2018 již takřka 700 000 Kč, dle zprávy z počátku září 2018 jde o peníze z konkrétně 69 280 ks telefonů). Vybrané mezinárodní in-situ projekty Přehled nejvýznamnějších in-situ projektů, v nichž je zapojena Zoo Praha: Ochranářské projekty na území Česka", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka na pomoc Austrálii.", "content": "V reakci na rozsáhlé požáry v Austrálii vypsala Zoo Praha na počátku ledna 2020 sbírkovou akci Pomáhejte s námi australské fauně postižené požáry! jako speciální část dlouhodobého projektu (sbírky) Pomáháme jim přežít. Za dva a půl dne se podařilo získat přes jeden milion Kč; za dva a půl týdne pak téměř 13,5 mil. Kč. Za první měsíc sbírky byla pokořena hranice 20 mil. Kč. Na částce se v tu dobu podílelo 17 tisíc dárců, nejvyšší dar činil jeden milion Kč. Hned v úvodu akce věnovala Zoo Praha 160 000 Kč z tzv. Tří korun ze vstupu, a to konkrétně na sbírku Bushfire Emergency Wildlife Fund. Akce je plánovaná jako dlouhodobá na podporu přírody Austrálie. V průběhu ledna a února 2020 byly podpořeny tyto organizace a aktivity: Na podpoře se v únoru 2020 rovněž podílela chovatelka Zoo Praha přímo v Austrálii, konkrétně v Healesville Sanctuary. Tuto sbírkovou akci podpořily rovněž další české zoologické zahrady, např. Zoo Na Hrádečku či Zoo Ostrava.", "section_level": 2}, {"title": "Významné chovatelské úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ocenění v soutěži Bílý slon o odchovek roku mezi českými a slovenskými zoo:", "section_level": 2}, {"title": "Ředitelé.", "content": "Ředitelé Zoo Praha od doby jejího otevření.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "K trojské zoologické zahradě již desítky let jezdí autobusová linka 112 z Holešovic, doplňovaná midibusovou linkou 236 ze sídliště Bohnice. V minulosti sem bývaly v sezóně provozovány jako posila i speciální (tzv. účelové) zrychlené autobusové linky. Dnem 5. dubna 2008 byla zahájena doprava na lince tzv. zoobusu, rychlíkové linky, které bez zastavování v mezilehlých zastávkách jezdí po trase Nádraží Holešovice – Zoologická zahrada. Linku objednává a platí zoologická zahrada (ročně 900 000 Kč), pro cestující je přeprava bezplatná, dopravcem je Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. Linka jezdí o sobotách, nedělích a svátcích, a to v desetiminutovém intervalu. Linka je označena písmeny ZOO. Od roku 2010 jezdí tuto linku dopravce DPÚK. Turisticky atraktivní je doprava lodí, které mají nedaleko zoo přístaviště pravidelných plaveb. Podél Vltavy jsou parkoviště pro zájezdové autobusy a osobní automobily. Oblast je i cyklisticky atraktivní – po břehu řeky vede značená cyklotrasa č. 2 Praha – Drážďany. Zoo je vybavena stojany na jízdní kola a lze zdarma zapůjčit zámky pro jejich uzamčení. Z důvodu velké vytíženosti linky 112 uvažoval pražský magistrát i o tramvajové trati k jižní části zoo (podél Vltavy). V nejbližších letech však její výstavba není pravděpodobná. Horní a dolní část zoologické zahrady spojuje od roku 1977 sedačková lanová dráha, kterou provozuje Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. Po zahradě jezdí také silniční vláček. Pro děti je v dolní části zoo určena i dětská tramvaj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoo Praha (oficiálně Zoologická zahrada hl. m. Prahy) je zoologická zahrada v dolní části pražské Troje, otevřená 28. září 1931. Jedná se o příspěvkovou organizaci, jejímž zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy. Jde o zoo s moderními pavilony a expozicemi, která se snaží představovat zvířata v podmínkách, které se co nejvíce blíží jejich přirozenému prostředí, což umožňuje její členitý terén. Podílí se na záchraně mnoha ohrožených živočišných druhů a u některých vede jejich celosvětové plemenné knihy. Světový věhlas získal chov koně Převalského; od roku 2011 se realizuje ochranářský projekt Návrat divokých koní. K 31. prosinci 2019 zoo chovala 5375 zvířat v 678 druzích. Dlouhodobě je nejnavštěvovanější českou zoo. V roce 2011 byla poprvé překonána hranice 1,3 milionu návštěv ročně. Od roku 2016 překonává hranici 1,4 milionu návštěv, přičemž rekordní návštěvnosti bylo dosaženo v roce 2019. V roce 2009 se zoo stala dokonce nejnavštěvovanějším turistickým cílem v Česku. V roce 2018 byla podle agentury CzechTourism třetím nejnavštěvovanějším turistickým cílem Česka, a to po Pražském hradě a lanovce na Petřín. V roce 2007 byla prestižním časopisem Forbes Traveler zařazena mezi osm nejlepších zoo na světě. V roce 2015 se podle hodnocení uživatelů serveru TripAdvisor umístila mezi světovými zoo na 4. místě. Následně se dostala na 5. místo a toto umístění si udržela i pro rok 2018.", "tgt_summary": "Prague Zoological Garden (Czech: \"Zoologická zahrada hl. m. Prahy\") is a zoo in Prague, Czech Republic. It was opened in 1931 with the goal to \"advance the study of zoology, protect wildlife, and educate the public\" in the district of Troja in the north of Prague. In 2013, the zoo occupied with in use for exhibits, and housed around 5,000 animals from just 676 species, including 132 species listed as threatened. The zoo is rated as the seventh best zoo in the world by Forbes Travel Guide in 2007, and is rated as the fifth best in the world by TripAdvisor. The zoo has contributed significantly to saving Przewalski's horse; for many years, it was the leading breeder of the subspecies. Director is Miroslav Bobek.", "id": 1204884} {"src_title": "Ulan-Ude", "tgt_title": "Ulan-Ude", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "První název, který neslo osídlení v tomto místě, pochází z roku 1666, kdy zde ruští kozáci založili \"Udinské zimoviště\" (\"Удинское зимовье\", podle řeky Uda), jakýsi opěrný bod pro výběr daní v oblasti. V 70. letech 17. století byla na tomto místě zbudována \"Udinská pevnost\" (\"Удинский острог\"), která dala název i postupně okolo vznikající osadě. Někdy se též užíval zkrácený název \"Udinsk\". Po roce 1730 však došlo k přejmenování. Důvodem byla skutečnost, že v oblasti se již nacházelo místo se zcela totožným názvem. Budoucí Ulan-Ude tak získalo název \"Verchněudinsk\" (\"Верхнеудинск\", od slov \"vrchní\" a \"Uda\"), druhá osada byla přejmenována na \"Nižněudinsk\" (\"Нижнеудинск\", tento název se zachoval do současnosti). Nynější jméno město získalo z rozhodnutí Ústředního výkonného výboru SSSR 27. června 1934. Název Ulan-Ude pochází z burjatštiny a je zcela poplatný době svého vzniku - znamená \"rudá Uda\" (obdobně mongolské hlavní město získalo o dekádu dříve název Ulánbátar, tedy \"rudý bohatýr\").", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Ulan-udské městské symboly byly přijaty 20. října 2005 na základě rozhodnutí místního zastupitelstva. Vychází z původního znaku z 18. století, který městu dovolila užívat carevna Kateřina II. Veliká. Znak Znak města je tvořen zlatým štítem, na němž je vyobrazen zelený roh hojnosti, ze kterého se sypou zelené listy a červené plody. Roh hojnosti je překřížen Merkurovým žezlem. Nad štítem se nachází hradební koruna s pěti zuby, která poukazuje důležité postavení Ulan-Ude v rámci Ruské federace. Prostřední zub zakrývá sojombo, tradiční mongolský symbol věčného života (slunce, měsíc, oheň), který zde vyjadřuje přináležitost města k Burjatské republice. Vrchní figura sojomba představuje oheň, symbol štěstí a spokojenosti. Jeho tři plameny znamenají minulost, přítomnost a budoucnost. Slunce a měsíc symbolizují svět a věčnost. Ve spodní části koruny je burjatský národní ornament, symbolizující národní tradice. Ve spodní části znaku je stužka řádu Rudého praporu práce SSSR, který byl městu udělen r. 1984. Vlajka Vlajka Ulan-Ude je tvořena obdélníkem o poměru stran 2:3, který se skládá ze dvou polí - modrého (2/9 délky obdélníku) a žlutého. V modrém poli nahoře je zobrazen výše zmíněný žlutý symbol sojombo. Uprostřed žlutého pole jsou vyobrazeny další dva symboly z městského znaku – roh hojnosti a Merkurovo žezlo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "17. století Historie města začala roku 1666, kdy na pravém břehu řeky Udy poblíž jejího ústí založili ruští kozáci Udinské zimoviště jako bod pro výběr speciální daně zvané \"jasak\". Tu odváděly v carském Rusku státu původní sibiřské národy v podobě kůží sobola, lišky, bobra či kuny. Od roku 1678 je místo známo jako Udinská pevnost, neboť zde kozáci zbudovali mezi lety 1777–1780 jednoduchou dřevěnou pevnost se stálou vojenskou posádkou. Ta byla v 80. letech 17. století několikrát obléhána Mongoly a roku 1687 a 1689 značně rozšířena dvěma pluky moskevských střelců, roku 1689 Udinsk získal status města a stal se administrativním a vojenským centrem Zabajkalska, procházel přes něj obchod s Mongolskem a Čínou. Roku 1696 byl postaven první kostel.18. století Někdy po roce 1730 získala obec název Verchněudinsk. Roku 1775 získal Verchněudinsk od Kateřiny II. Veliké status města a znak. Město se stalo důležitým administrativním, kulturním, vojenským a obchodním centrem západního Zabajkalska.  Díky svojí vhodné poloze nedaleko Bajkalu a na obchodních cestách z Ruska do Mongolska a do Číny město rychle rostlo. V historickém jádru města stojí dodnes dřevěné domy po tehdejších obchodnících. Dvakrát do roka se zde konaly velké jarmarky. V letech 1786-1800 byl postaven první kamenný kostel - Spasskaja cerkov. 19. století V roce 1830 prošly přes město dvě skupiny děkabristů mířících do Petrovského Zavoda. 1846 byla ve městě otevřena sklárna. 1863 přijel do města první parník. V letech 1877-1885 zde bylo vybudováno kamenné vězení pro 440 odsouzených, které je v provozu dodnes. 20. - 21. června 1891 navštívil město na své cestě na východ Ruska carevič Nikolaj Alexandrovič, budoucí car Nikolaj II. Na památku této návštěvy byl ve městě vztyčen oblouk, který v období stalinismu zničili, dnes na jeho místě stojí kopie. 15. srpna 1899 přijel do Věrchneudinsku po nově budované Transsibiřské magistrále první vlak. 20. století První kino bylo ve Verchněudinsku otevřeno roku 1909. V divokých revolučních letech byl Verchněudinsk obsazen bílými a stal se krátce hlavním městem Dálněvýchodní republiky. Od roku 1923 byl hlavním městem Burjatsko-mongolské autonomní SSR (od r. 1957 Burjatská autonomní SSR). Roku 1932 vznikly první instituce budoucí Burjatské státní univerzity. 1934 bylo město přejmenováno na Ulan-Ude. Téhož roku začala stavba tepelné elektrárny, 1936 byl postaven první automobilový most přes řeku Selengu. 1939 bylo otevřeno Burjatské divadlo baletu a opery, dnes jedna z dominant města. Téhož roku začal nový Ulan-udský letecký závod s výrobou prvních kusů letadel Polikarpov I-16 a Tupolev SB-2. 2. světová válka město nijak přímo nezasáhla, nicméně zapojilo se plně do válečného úsilí. Především místní letecký závod se rozeběhnul na plné obrátky a dodával válčící armádě bombardéry Petljakov Pe-2, stíhačky Lavočkin La-5 a Lavočkin La-7. Důležité byly také dodávky místní konzervárny a továrny na léky, výroba a oprava lokomotiv a muniční závod. Ve městě byla zformována 97. střelecká divize 16. armády. Od roku 1958 jezdí ve městě tramvaje. Roku 1991 navštívil město dalajláma. 1992 se Ulan-Ude stalo hlavním městem Republiky Burjatsko v rámci Ruské federace. V roce 2000 byl ve městě založen první buddhistický dacan (burjatský buddhistický klášter se školou).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ulan-Ude se rozkládá v západním Zabajkalsku, 100 kilometrů východně od jezera Bajkal, v podhůří hor Jablonovyj Chrebet v Ivolginsko-udinské proláklině, na obou březích řeky Selengy, u ústí řeky Udy. Proláklina představuje rozlehlou oblast táhnoucí se z jihozápadu na severovýchod, ze severozápadu je ohraničena hřebeny pohoří Chamar-Daban, ze severu hřebeny Ulan-Burgasy, z jihovýchodu Cagan-Dabanu. Výběžky Chamar-Dabanu dosahují výšky až 1114 m n. m. a převyšují tak doliny řeky Selengy o 500-700 m. Výběžky hřebenu Ulan-Burgasy dosahují výšky okolo 800-1000 m n. m. Nejvyšší vrchol hřebenu Cagan-Daban, ležícího v bezprostřední blízkosti města, měří 813 m, což je o 310 m výše než úroveň řeky Udy. Samotné město se rozkládá v nadmořských výškách 500-800 m n. m. Půda Díky rozmanitosti reliéfu je oblast Ulan-Ude bohatá na různé půdní typy. V náhorní části města převládají dronově podzolové a písčité půdy. Nižší polohy, nivy řek Selengy a Udy, jsou tvořeny lužními půdami. Ve východní části města, na levém břehu Selengy a na pravém přehu Udy, má krajina ráz lesostepi a stepi, zde se nachází kaštanozem a salisol. Vodstvo Hranicemi města protékají dvě velké řeky - Selenga a Uda. Selenga je největším přítokem Bajkalu (asi 50 % objemu všech přítoků). Ve městě vytváří díky svým slepým ramenům několik velkých ostrovů, z nichž jsou osídleny ostrovy Konnyj, Obščestvennyj, Poselskij (zde jsou hlavně chatové osady), Borodskij (chaty) a Spasskij (zde se nachází městská vodárna). Přes ramena řeky vede mnoho různých mostů, přes řeku samotnou pouze jediný, který spojuje centrum města s letištěm a federální silnice R258 Bajkal. Uda je pravým přítokem Selengy. Na území města vedou přes řeku dva automobilové mosty s tramvajovými pásy a železniční most Transsibiřské magistrály. Ve městě jsou ještě tyto říčky a potoky: přítoky Selengy - Nižněberjozovskaja, Suža; přítoky Udy - Věrchnaja Berjozovka, Borovka, Bajdanov ručej aj.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Ulan-Ude je silně kontinentální, město spadá do mírného podnebného pásu. Obecně je zde velmi sucho, což souvisí s jeho vzdáleností od velkých vodních ploch (od Bajkalu město oddělují hřebeny Chamar-Daban a Ulan-Burgasy), lokací města v kotlině mezi horami a vůbec jeho polohou v centru euroasijské pevniny. Klimatická zima zde trvá více než pět měsíců, od konce října do začátku dubna. Zima v Ulan-Ude je slunná a málo větrná, avšak protože Ivolginsko-udinská proláklina zamezuje přísunu teplejšího vzduchu, jeho teploty v zimním období klesají velmi nízko. Díky nízké vlhkosti vzduchu je však zimní počasí ve městě celkem snesitelné. Úhrn srážek v zimě je relativně nízký, sníh padá především v první polovině zimy. Jaro přichází do města na začátku dubna. Jsou pro něj typické náhlé návraty nízkých teplot, způsobené silnými větry ze severní Sibiře. Počasí v tomto ročním období je nestabilní a suché. Klimatické léto trvá něco přes dva měsíce. Od konce června do začátku srpna přichází cyklóny z pobřeží Tichého oceánu, které přináší deště. Toto období je tak nejhojnější na srážky. Jinak je však v červnu a červenci převážně sucho a horko. Podzim přichází jen pozvolna. Na rozdíl od Evropy, kde je obyčejně podzim spojen s častými srážkami, v Ulan-Ude jsou v tomto ročním období srážky málo časté. Charakteristické jsou prudké změny teploty vzduchu během dne a ranní mrazíky. Nejnižší naměřená teplota je -54,4 °C (6. ledna 1931), nejvyšší naměřená teplota je 40 °C (22 června 2010). Pro město je charakteristické velmi slunné počasí, ročně zde bývá okolo 2400 slunečných hodin (pro srovnání: Praha 1600, Dubrovník 2600). Dnů se srážkami je ve městě za rok průměrně 155, průměrný roční úhrn srážek činí 265 mm, z nichž většina připadá na léto (pro srovnání: v Praze činí průměrný roční úhrn srážek 527 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ulan-Ude je 42. druhým největším městem Ruska (2015). Nejpočetněji zastoupenými národnostmi jsou podle údajů z roku 2010 Rusové (62,1 %, 2010), Burjati (31,9 %), Ukrajinci (0,6 %) a Tataři (0,5 %).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Divadla Muzea:", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Ulan-Ude se nachází 80 předškolních zařízení, 84 základních a 16 středních škol. Funguje zde také 5 univerzit: Mimo to se zde nachází 11 poboček univerzit z jiných měst.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významné podniky Mezi nejvýznamnější podniky ve městě patří Ulan-udský letecký závod (\"Улан-Удэнский авиационный завод\"), spadající do ruského státního holdingu Ruské vrtulníky (\"Вертолёты России\"). Vyrábí se zde různé modifikace ruských vrtulníků Mil Mi-8 a Mil Mi-17, právě zde byly vyrobeny vrtulníky Mil Mi-171Š pro Armádu ČR. Dále se zde montují letadla Suchoj Su-25. Nejvýznamnějším energetickým podnikem je Ulan-udská tepelná elektrárna. Ulan-udské strojírenské výrobní sdružení - výroba strojírenských prvků zejména pro letecký a loďařský průmysl. Burjatzoloto – soukromá firma zabývající se těžbou zlata v regionu, sídlící v Ulan-Ude. Doprava Město je významným železničním uzlem - jednak zde prochází Transsibiřská magistrála, jednak zde začíná Transmongolská magistrála, spojující Ulan-Ude přes Nauški a Ulánbátar s Pekingem. Křižuje se zde federální silnice R258 Bajkal, spojující Irkutsk, Ulan-Ude a Čitu, s federální silnicí A340 vedoucí do Mongolska. Mezinárodní letiště Bajkal se nachází 15 kilometrů západně od centra Ulan-Ude. Kromě domácích linek odtud vylétají spoje také do Mongolska a Číny, v turistické sezóně do Thajska, Vietnamu a Turecka. Letiště je hlavní základnou místní letecké společnosti Burjatské aerolinie. Městskou hromadnou dopravu zajišťují tramvaje, autobusy a maršrutky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulan-Ude (rusky \"Улан-Удэ\", burjatsky \"Улаан-Yдэ\") je hlavní město Republiky Burjatsko v rámci Ruské federace. Žije zde obyvatel, převážně ruské a burjatské národnosti. Město založili v 17. století ruští kozáci. Původně se jmenovalo \"Verchněudinsk\" podle místní řeky Uda, současný název získalo v roce 1934.", "tgt_summary": "Ulan-Ude (, \"Ulaan-Üde\", ; ; , \"Ulaan-Üd\", ) is the capital city of the Republic of Buryatia, Russia; it is located about southeast of Lake Baikal on the Uda River at its confluence with the Selenga. According to the 2010 Census, 404,426 people lived in Ulan-Ude; up from 359,391 recorded in the 2002 Census, making the city the third-largest in the Russian Far East by population. It was previously known as \"Udinsk\" (until 1783), \"Verkhneudinsk\" (until July 27, 1934).", "id": 2441219} {"src_title": "Discovery (raketoplán)", "tgt_title": "Space Shuttle Discovery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po haváriích předchozích dvou byl nejstarším sloužícím raketoplánem. Poprvé vzlétl 30. srpna 1984. Plnil jak výzkumné mise, tak i mise k „zásobování“ ISS. Vynesl Hubbleův teleskop na oběžnou dráhu Země. Je pojmenován \"Discovery\" (anglicky „objev, objevování“) především po lodi mořeplavce Jamese Cooka, na které v letech 1776–80 vykonal svou třetí a poslední cestu do Pacifiku. Mezi dalšími slavnými loděmi toho jména je ta, na níž Henry Hudson v letech 1610–1611 hledal severozápadní cestu (tj. snažil se obeplout Ameriku severní cestou přes Severní ledový oceán), a ta, kterou v letech 1901–04 použili k antarktickým expedicím Robert Falcon Scott a Ernest Shackleton a je zachována jako muzeum. Po zničení Columbie v únoru 2003 při návratu do atmosféry byl Discovery 26. července 2005 prvním vypuštěným raketoplánem. Při startu nečekaně opět odpadaly kusy izolační pěny, což bylo příčinou havárie Columbie. Při kontrole externí kamerou během letu na orbitální dráze bylo zjištěno uvolněné těsnění, vyčnívající ze spáry mezi destičkami tepelného štítu; bylo částečně opraveno při výstupu posádky do vesmíru. Raketoplán se vrátil na Zemi 9. srpna za vysokého zájmu sdělovacích prostředků. Další lety raketoplánů byly odloženy, dokud se nepodaří problémy vyřešit a vyhovět přísným podmínkám sestaveným vyšetřovací komisí po havárii Columbie. Další misí byl let STS-121 – raketoplánu se podařilo úspěšně odstartovat teprve 4. července 2006, 6. července se spojil s Mezinárodní kosmickou stanicí a 17. července úspěšně přistál na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. V roce 2011 NASA ukončila provoz všech raketoplánů. Discovery byl poté věnován do muzea Steven F. Udvar-Hazy Center (součást National Air and Space Museum) ve Virginii (letiště Washington Dulles International Airport, Chantilly). Je vystaven ve zvláštní části muzea věnované raketám a kosmickému výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled letů.", "content": "Vykonal 39 letů, během kterých 5 830 krát obletěl kolem Země a urazil celkem 238 539 663 km ve vesmíru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Space Shuttle \"Discovery\" je raketoplán NASA s oficiálním číselným označením OV-103. Byl vyroben jako čtvrtý, po zkušebním Enterprise (OV-101), Columbii (OV-102) a Challengeru (STA-099, OV-99).", "tgt_summary": "Space Shuttle \"Discovery\" (Orbiter Vehicle Designation: OV-103) is one of the orbiters from NASA's Space Shuttle program and the third of five fully operational orbiters to be built. Its first mission, STS-41-D, flew from August 30 to September 5, 1984. Over 27 years of service it launched and landed 39 times, gathering more spaceflights than any other spacecraft to date. Like other shuttles, the shuttle has three main components: the Space Shuttle orbiter, a central fuel tank, and two rocket boosters. Nearly 25,000 heat-resistant tiles cover the orbiter to protect it from high temperatures on re-entry. \"Discovery\" became the third operational orbiter to enter service, preceded by \"Columbia\" and \"Challenger\". It embarked on its last mission, STS-133, on February 24, 2011 and touched down for the final time at Kennedy Space Center on March 9, having spent a cumulative total of almost a full year in space. \"Discovery\" performed both research and International Space Station (ISS) assembly missions, and also carried the Hubble Space Telescope into orbit. \"Discovery\" was the first operational shuttle to be retired, followed by \"Endeavour\" and then \"Atlantis\". The shuttle is now on display at the Steven F. Udvar-Hazy Center of the Smithsonian National Air and Space Museum.", "id": 1929357} {"src_title": "C++Builder", "tgt_title": "C++Builder", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "C++Builder byl původně zaměřen na platformu Microsoft Windows. Pozdější verze připojily Borland CLX – platformu založenou na knihovně Qt, která podporuje Windows i Linux. V roce 2003 byl Borlandem vydán C++BuilderX (CBX), který má stejnou strukturu jako JBuilder. Tento produkt byl zaměřen na vývoj rozsáhlých programů pro podniky – nicméně neměl komerční úspěch. Na konci roku 2004 bylo ohlášeno pokračování ve vývoji klasického C++Builderu společně s Delphi a ukončení dalšího vývoje C++BuilderX. Asi rok po tomto oznámení Borland vydal Borland Developer Studio 2006 zahrnující Borland C++Builder 2006, který poskytuje lepší správu konfigurace a opravu chyb. Borland Developer Studio 2006 je jediný balík obsahující Delphi, C++Builder a C# Builder. V roce 2007 Borland vydal C++Builder 2007, poskytující plnou API podporu pro Windows Vista, navýšenou o ANSI C++ shodu, která má pětkrát větší in-IDE vestavěný výkon, dále podporu pro MSBuild, DBX4 databázovou architekturu a „VCL pro Web“, který podporuje AJAX. API podpora pro Microsoft Vista obsahuje tematické aplikace a hladkou VCL podporu Aero a Vista Desktop. CodeGear RAD Studio 2007 obsahuje C++Builder 2007 a Delphi. Dále bylo Borlandem v roce 2007 oživeno tzv. „Turbo“ a došlo k vydání verze C++Builder: Turbo C++ Professional a Turbo C++ Explorer (zdarma), které jsou založeny na Borlandu Builder C++ 2006. C++Builder 2009 byl vydán v srpnu 2008, přičemž nejvýznamnějším vylepšením patří podpora Unicode v celém VCL a RTL, brzké schválení C++0x standardu, plná ITE (Integrovaný překladatelské prostředí) podpora, přirozené Ribbon komponenty a začlenění Boost C++ knihoven. Budoucí verze CodeGear C++Builderu má podporovat 64bitovou architekturu x86-64 a vytvářet kód x86-64 Native.", "section_level": 1}, {"title": "Použití vývojového prostředí C++Builderu.", "content": "Programování v C++Builderu je z velké části založeno na použití komponent. Komponenta je malý program (balíček funkcí), který vykonává určitou činnost (například zobrazuje text nebo obrázky, přehrává multimédia, komunikuje s databází, zprostředkovává FTP přenos, atd…). Velkou předností C++Builderu proti některým konkurenčním produktům jsou knihovny komponent, které jsou jejich součástí (např. VCL, CLX, …). Dodávané komponenty významně usnadňují tvorbu aplikací. Další komponenty lze stáhnout z internetu (některé jsou zadarmo, některé se musí koupit). V C++Builderu lze vytvářet vlastní komponenty. C++Builder je vydáván v různých verzích s rozdílnými znaky a odlišnou cenou: Personal, Professional, Enterprise a Architect.", "section_level": 1}, {"title": "Zdrojový kód – Práce s komponentami.", "content": "Základem psaní zdrojového kódu je znalost komponent, ze kterých se výsledná aplikace skládá (např. textová pole, tlačítka), a jejich vlastností a událostí. Pokud tedy budeme např. chtít po stisku tlačítka změnit barvu pozadí daného textového pole, může metoda ošetřující tuto událost vypadat následovně: void_fastcall TForm1::Button1(TObject *Sender) Kde: Z tohoto kódu programátor píše pouze exekutivní část (zde přiřazovací příkaz). Prázdnou funkci, ošetřující obsluhu události zmáčknutí tlačítka, vytvoří samo prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristické znaky.", "content": "Mezi charakteristické znaky vývojového prostředí C++Builder patří:", "section_level": 1}, {"title": "Vydané verze C++Builderu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Borland C++Builder 2006.", "content": "Borland C++Builder je dostupný v několika verzích. Ty se liší jak svou cenou, tak rozsahem komponent zahrnutých v balení: Verze \"Personal\" je určena jednotlivcům, kteří se chtějí s prostředím naučit pracovat – tomu je přizpůsobena i nízká cena produktu. Zároveň je určen pro nekomerční využití. Má velmi omezenou nabídku komponent pro práci s databázemi a internetem, lze v ní ale psát plně funkční lokální nedatabázové aplikace. Verze \"Professional\" slouží k vývoji profesionálních aplikací, ale nepodporuje všechny databáze a má omezenou paletu komponent pro práci s internetem. Verze \"Enterprise\" obsahuje plnou podporu databází a internetu. C++Builder je možno přepnout do módu, který umožňuje přenos zdrojových kódů do produktu Kylix, pracujícím v OS Linux. V tomto módu je nabídka komponent omezena jen na ty, které fungují v prostředí Linuxu.", "section_level": 2}, {"title": "C++BuilderX.", "content": "C++BuilderX by se dal považovat za nástupce projektu Kylix a snaží se zajistit přenosnost programu mezi platformami (MS Windows, GNU/Linux, Solaris).", "section_level": 2}], "src_summary": "C++Builder je v informatice grafické integrované vývojové prostředí (IDE) typu RAD ( – umožňující rychlý vývoj aplikací). C++Builder je vyvíjen firmou CodeGear, která je jako dceřiná společnost firmy Embarcadero Technologies zaměřena na vývoj programů v programovacím jazyce C++. C++Builder kombinuje VCL (anglicky \"Visual Component Library\") a IDE napsané v Delphi s kompilátorem pro C++. Při vývoji získává nová rozšíření nejprve Delphi a následně se dostane i do C++Builderu. Většina komponent vyvinutá v Delphi může být bez úprav použita v C++Builderu, avšak v opačném pořadí to možné není. C++Builder obsahuje nástroje, které umožňují vyvíjet grafické prvky způsobem „táhni a pusť“ (anglicky \"drag-and-drop\"), protože integruje WYSIWYG builder do vlastního IDE prostředí.", "tgt_summary": "C++Builder is a rapid application development (RAD) environment, originally developed by Borland and owned by Embarcadero Technologies (a subsidiary of Idera), for writing programs in the C++ programming language targeting Windows NT (IA-32 and x64), macOS, iOS and Android. C++Builder combines the Visual Component Library and IDE written in Object Pascal with multiple C++ compilers. Most components developed in Delphi can be used in C++Builder with no or little modification, although the reverse is not true, but this constraint is valid only for source code. Binary code generated by Delphi can easily be linked to binary code generated by C++Builder and vice versa to generate an executable written in both Object Pascal and C++. With this approach, C++ can be called from Object Pascal and vice versa. Since both Delphi and C++ use the same back end linker, the debugger can single step from Delphi code into C++ transparently. C++Builder includes tools that allow drag-and-drop visual development, making programming easier by incorporating a WYSIWYG graphical user interface builder.", "id": 1598355} {"src_title": "Nosná raketa", "tgt_title": "Launch vehicle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Většina prvních nosných raket, vyvinutých v druhé polovině padesátých let 20. století, byla odvozena od vojenských balistických raket, zejména mezikontinentálních. První z nich byla raketa Sputnik odvozená z R-7. Rakety rodiny R-7 se poté staly základem pro sovětský kosmický program. V USA byla zahájena přestavba vojenských raket na kosmické až po neúspěchu rakety Vanguard, která byla vyvíjena pro vynášení amerických vědeckých družic téhož jména v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-1958. Mezi prvními přestavěnými byly rakety PGM-11 Redstone, PGM-17 Thor (později rakety Delta) a SM-65 Atlas. V této době začal kosmický závod mezi USA a Sovětským svazem a inženýři na obou stranách museli řešit složité problémy, hlavně s chodem raketových motorů a stabilitou rakety. Koncem padesátých již startovaly první špionážní družice a začínaly první vědecké programy na výzkum vesmíru (Sputnik, Explorer Pionner, Luna). Nejznámějšími raketovými konstruktéry té doby byli Wernher von Braun a Sergej Pavlovič Koroljov. Pod jejichž vedením byly později v šedesátých letech vyvíjeny obrovské rakety pro cesty k Měsíci, sovětská N-1 a americký Saturn V V šedesátých létech byly vyvíjeny řadou států nosiče, které nebyly odvozeny od vojenských raket (např. Proton v SSSR, Diamant ve Francii a Saturn a Scout v USA). Přesto však byly vyvíjeny firmami, které měly zkušenosti se stavbou vojenských balistických raket a jejich vývoj byl většinou financován z prostředků určených na obranu. Výjimkou byl americký Saturn I, který byl již odpočátku šedesátých let financován výhradně civilní agenturou NASA. V této době bylo zahájeno mnoho programů na výzkum ostatních planet, což kladlo nové požadavky na nosné rakety. Byly proto vyvíjeny silné horní stupně, jako například americký Centaur, díky nimž bylo možno dopravit do kosmu větší a těžší náklady. Nejpoužívanějšími raketami této dekády byly rakety Atlas a Delta na americké straně a rakety rodiny R-7 na sovětské straně. Zároveň probíhal vývoj a testy raket Titan, Proton (nosná raketa) a dalších, které se později staly úspěšnými nosiči. Samostatnou kapitolu tvoří rakety řady Saturn, které byly určeny pouze pro potřeby programu Apollo. Desetiletí bylo ukončeno přistáním na Měsíci a sovětským neúspěchem s N-1. V roce 1975 byl ukončen vesmírný závod, když se americká a sovětská loď setkaly na oběžné dráze při misi Sojuz-Apollo. Sedmdesátá léta pak byla ve znamení pokračujícího výzkumu hlubších částí vesmíru. USA i Sovětský svaz tou dobou vylepšovaly své nosné rakety. Do služby se dostaly nové verze raket Delta, Titan, Atlas, Proton, Sojuz a další. K USA, SSSR a Francii přibyly další země se schopností vypustit náklad do vesmíru pomocí vlastních raket. Byla to Velká Británie, Čínská lidová republika a Japonsko. Roku 1979 odstartovala první raketa Ariane, čímž se do „kosmického klubu“ zapsala, jako první mezinárodní organizace, evropská agentura ESA. V osmdesátých létech 20. století začaly pronikat na toto pole i komerční organizace, zejména v souvislosti s rostoucími požadavky na vypouštění stacionárních telekomunikačních družic. Na poli pilotovaných kosmických letů byly nosné rakety používané pouze Sovětským svazem, který používal prověřenou raketu Sojuz (nosná raketa). Naproti tomu, přešla americká NASA na lety pomocí opakovatelně použitelného raketoplánu Space Shuttle. Nehoda raketoplánu Challenger však způsobila dočasné snížení americké nosné kapacity a vyústila ve vývoj několika nových raket. Byla to řada Delta II, Titan 4 a Atlasy I a II. V Evropě pokračoval vývoj raket řady Ariane. Do „kosmického klubu“ přibyla Indie a Izrael. Sovětský svaz pokračoval ve zdokonalování svých úspěšných a prověřených raket Sojuz a Proton, ale také pracoval na vývoji vlastního raketoplánu Buran, jenž měl být vynášen raketou Eněrgija. Eněrgija se sice nakonec neuplatnila, ale její vývoj přinesl novou raketu Zenit, která byla odvozena z pomocného motoru Eněrgije. Pád sovětského svazu na počátku devadesátých let přinesl uvolnění i na poli raketové techniky. Nově vzniklá samostatná Ukrajina vypustila svou první kosmickou nosnou raketu v roce 1999. Devadesátá léta také otevřela cestu ke komerčnímu využití mezikontinentálních balistických raket, které byly vyřazovány na obou stranách. Takto vznikly například ruské rakety Rokot a Dněpr (raketa) a v USA byly soukromými společnostmi vyvinuty rakety Pegasus, Taurus a Athena. Uvolnění napětí mělo také pozitivní vliv na obchod mezi Ruskem a USA. Výsledkem byly nosné rakety Atlas III a Atlas V, které byly vybaveny motory RD-180 ruské výroby. V Číně se do služby dostaly rakety řady Čchang Čeng 2 a Čchang Čeng 3. V současnosti disponuje vlastními nosnými prostředky devět států světa, jedna nadnárodní organizace a další země svoje nosné prostředky vyvíjejí.", "section_level": 1}, {"title": "Současné nosné rakety.", "content": "V současné době jsou dominantními provozovateli nosných raket stále Spojené státy americké a Rusko. Pilotované lety, zejm. pro obsluhu Mezinárodní kosmické stanice v současnosti provádí jen Rusko s raketami Sojuz. USA respektive NASA si prostor na těchto raketách pro své potřeby pronajímá. ISS také zásobují rakety Falcon americké společnosti SpaceX a Antares americké společnosti Northrop Grumman. Mezi Ruské nosné rakety patří například řady Sojuz, Proton a Rokot. Řada Sojuz pochází z balistické rakety R-7 a v současné době se používá v kombinaci se stupněm Fregat. Podle verze se označuje Sojuz U, Sojuz FG, a nejnovější Sojuz 2. Nejčastější náklady tvoří kosmické lodi Sojuz a Progres směřující k ISS a dále vojenské a komerční družice. Rakety Proton a Rokot jsou vyvinuty z vojenských raket UR 100 a UR 500 a jejich hlavní náklady tvoří komerční satelity. Americké rakety patří, stejně jako Ruské, do dlouhé vývojové linie, která začíná již v polovině padesátých let dvacátého století. Patří mezi ně rodiny raket Delta a Atlas, jejichž soušasnými zástupci jsou Delta II, Delta IV a Atlas V. Tyto rakety jsou provozovány soukromou společností United Launch Alliance, která zajišťuje výrobu i provoz. Náklady tvoří vojenské, vědecké a komerční družice a meziplanetární sondy. Řada slabších nosných raket je provozována společností Orbita Science. Patří sem ze vzduchu odpalovaná raketa Pegasus a konvenčně startující Taurus a Minotaur. Tyto rakety jsou používány pro malé komerční a vědecké satelity. V roce 2008 vstoupila svým prvním úspěšným startem na trh nová raketa Falcon 1, společnosti SpaceX, ale vykonala jen dva úspěšné lety, poté byl její provoz ukončen. V současné době provozuje SpaceX střední v raketu Falcon 9. NASA provozovala do roku 2011 raketoplány Space Shuttle, jejich užívání skončilo s poslední misí raketoplánu Atlantis 21. července 2011. Původně, v rámci programu Constellation, začal už v době provozu raketoplánů vývoj raket Ares I a Ares V, prezidentský návrh rozpočtu z února 2010 už ale tento program nezahrnoval a návrh raket Ares I a Ares V byl v roce 2011 transformován do rakety SLS, která je v současné době vyvíjená a měla by umožnit lety s lidskou posádkou dále od Země. Dalšími provozovateli nosných raket jsou ESA, Ukrajina, Čína, Japonsko a mezinárodní konsorcium Sea Launch. ESA používá raketu Ariane 5, jejíž kapacita je využívána k vynášení komerčních i vědeckých družic a dříve také zásobovací lodi ATV k ISS. Dále pak disponuje lehkou raketou na tuhá paliva Vega (raketa) středním Sojuz 2. Ukrajina provozuje rakety Dněpr a Zenit. Ukrajinské rakety vycházejí, podobně jako Ruské, ze sovětských balistických raket a raketa Zenit je odvozena z pomocného startovacího stupně rakety Eněrgia. Zenit je používán také konsorciem Sea Launch, které je odpaluje z plovoucí základny. Čína je po USA a Rusku jedinou zemí, která je schopna vyslat loď s posádkou. Rodinu raket Čchang Čeng používá Čína již od sedmdesátých let a v současné době jsou v aktivní službě verze Čchang Čeng 2, Čchang Čeng 3 a Čchang Čeng 4. Čchang Čeng 2 slouží pro vynášení kosmické lodi Šen-čou. Volná kapacita slouží ke komerčním účelům. Japonsko začalo v roce 2001 provozovat nové rakety rodiny H-IIA, navržené pro vynášení nákladů na geostacionární oběžnou dráhu. Rakety jsou využívané pro vynášení vojenských, komerčních i vědeckých družic. Dalšími zeměmi schopnými dopravit náklad alespoň na nízkou oběžnou dráhu jsou Izrael, Indie a Írán. V roce 2012 Severní Korea úspěšně vyslala vlastní družici. V roce 2013 také Jižní Korea úspěšně vyslala vlastní družici. Brazílie vyvíjí vlastní nosnou raketu na základě rodiny sondážních raket VLS, měla by mít nosnost kolem 380 kilogramů na nízkou oběžnou dráhu.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "Porovnání vybraných typů moderních nosných raket:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nosná raketa (též kosmický nosič) je dopravní prostředek, poháněný raketovými motory a určený pro vynášení užitečných nákladů (umělých družic, kosmických sond, kosmických lodí) do vesmíru. Po technické stránce představuje nosná raketa jednostupňovou nebo vícestupňovou raketu. Většinou jsou tyto dopravní prostředky určeny pro jedno použití, pouze výjimečně jsou některé části nosiče vícenásobně použitelné (viz např. kosmický raketoplán). Aby nosná raketa mohla dopravit užitečné zatížení na oběžnou dráhu, musí dosáhnout minimálně první kosmické rychlosti.", "tgt_summary": "A launch vehicle or carrier rocket is a rocket-propelled vehicle used to carry a payload from Earth's surface to space, usually to Earth orbit or beyond. A launch system includes the launch vehicle, launch pad, vehicle assembly and fuelling systems, range safety, and other related infrastructure. Orbital launch vehicles can be grouped based on many different factors, most notably payload mass, although price points are a major concern for some users. Most launch vehicles have been developed by or for national space programs, with considerable national prestige attached to spaceflight accomplishments. Payloads include crewed spacecraft, satellites, robotic spacecraft, scientific probes, landers, rovers, and many more. Orbital spaceflight is difficult and expensive, with progress limited by the underlying technology as much as human and societal factors.", "id": 876132} {"src_title": "Pila", "tgt_title": "Saw", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pila je známa od starověku. Používala se k řezání dřeva i kamene ve starém Egyptě. Vodním kolem poháněná pila je známa například z Hierapole.", "section_level": 1}, {"title": "Ruční pily na dřevo.", "content": "Ruční pily na dřevo mají přímý pilový list s různě tvarovanými zuby, které odebírají materiál buď jen v jednom směru nebo v obojím. Zuby na listu musí mít pilový rozvod („šraňk“), to jest zuby střídavě vyhnuté na jednu a druhou stranu, aby se pila v řezu „nedusila“. K nastavení rozvodu se užívají zvláštní („šrankovací“) kleště, které zajišťují stejnoměrné vyhnutí. Pro hrubší řez, například palivového dřeva, se volí buď nepravidelný tvar zubů („vlčí zuby“) s větším prostorem mezi zuby, anebo hrubší trojúhelné zuby s větším rozvodem. Také pro řezání prken podél let se volí list s hrubšími zuby a větším rozvodem, kdežto pro příčný řez mohou být zuby jemnější. Pilový list je buď sám dostatečně tuhý, anebo musí být napnut v rámu. Starší pilové listy se ostřily trojhranným pilníkem ve svěráku mírně šikmými tahy tak, aby sklon břitu zubu odpovídal jeho vyhnutí. Tak se např. liché zuby nabrousily najednou se sklonem v jednom směru a pak sudé zuby s opačným sklonem. Moderní pily na dřevo mívají zuby kalené, takže se už dodatečně ostřit ani rozvádět nemusí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy a použití.", "content": "Nejhrubší pily (dvoumužné „břichatky“) se užívají při kácení stromů a těžbě dřeva, pro různé příležitostné práce s dřevem se užívají pily s tuhým listem (zlodějka, ocaska). Také v sadařství se užívají pily s tuhým listem a hrubšími zuby. Jejich výhoda je v tom, že se dají dobře použít i mezi větvemi, nevýhoda silnějšího listu je v tom, že musí odebírat zbytečně mnoho materiálu a vyžaduje tedy větší námahu. Tenčí pilové listy musí být napnuty v rámu, odebírají ale méně materiálu a řežou také rychleji. Obloukové pily s „vlčími zuby“ se užívají při ručním řezání palivového dřeva. Tesařské a truhlářské rámové pily mají tenké listy, napjaté v rámu a různě široké podle toho, zda se užívají pro přímočarý nebo různě zakřivený řez. Pro jemnější a dokončovací práce se užívají pily a pilky různých tvarů, například čepovka pro zkracování přesahující kolíků, pokosová pila pro šikmé řezy a podobně. Nejjemnější lupénkové pilky se užívají k vyřezávání z tenkého materiálu (dýha, překližka). Pily na dřevo se často užívají i pro řezání měkčích umělých hmot, pokud nezáleží na povrchu řezu.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pily s motorovým pohonem.", "content": "Mezi ruční pily s motorovým pohonem patří řetězová pila s nekonečným řetězem, který obíhá po obvodu tuhé ocelové planžety. Jednotlivé zuby jsou vlastně doleva a doprava otevřené, hranaté háky, jejichž ostří dřevo z řezu vyhoblovává. Řez je velmi široký, což při kácení stromů, řezání silných větví nebo palivového dřeva nevadí, zato lze pilu do materiálu přímo „zabořit“, vyřezávat i otvory a podobně. Řetězová pila je poháněna buďto malým spalovacím motorem nebo běžným elektromotorem a vyžaduje přísná bezpečnostní opatření. Pilový řetěz je sám o sobě nebezpečný a pokud se přetrhne, může ohrozit i širší okolí. Motorové pily poháněné spalovacím motorem se často používají při těžbě dřeva. Pro drobnější práce se používají ruční okružní pily s průměrem kotouče 120-250 mm a elektrickým pohonem. Umožňují kolmý i šikmý řez v materiálu do tloušťky asi 30 mm. Pro vyřezávání v tenčím materiálu se užívá přímočará pila, poháněná elektromotorem a ojnicí nebo vačkou. Elektrické ruční nářadí je často napájeno akumulátorem, takže nezávisí na elektrické síti a při práci nepřekáží napájecí kabel.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pily na kov.", "content": "Ruční pily na kov mají rám, do kterého je upínán pilový list. Listy na kov mají jemnější zuby a pokud mají rozvod, nedělá se po jednotlivých zubech, nýbrž ve vlnkách. Pilové listy mají ostří kalené, které se nebrousí. Po otupení se pilové listy vyměňují. Běžné rámové pilky na kov používají zámečníci nebo instalatéři. V jemné mechanice se někdy užívají drobnější rámové pilky a v hodinářství a zlatnictví se používají hlavně lupénkové pilky různé síly a s mírně lichoběžníkovým průřezem, takže nemají rozvod.", "section_level": 1}, {"title": "Pily na dřevo.", "content": "Hrubší strojní pila na rozřez klád (katr) je přímočará a má větší počet listů, napjatých vedle sebe v pohyblivém rámu. Rám se pohybuje ve svislé rovině a kláda se do řezu posouvá mechanicky vroubkovaným válcem. Slouží k výrobě trámů, fošen, prken, lišt a podobně. Nejběžnější a nejjednodušší jsou kotoučové pily (cirkulárky) s kruhovým ocelovým kotoučem. Pokud se užívají jen na řezání palivového dřeva, mají podávací zařízení na polena, jinak mají rovinný stůl, vůči němuž lze kotouč na výšku nastavit podle potřebné hloubky řezu. Truhlářské kotoučové pily mají různá pravítka a dorazy, většinou ručně posuvný stůl (jsou i motorické) a umožňují i nastavení šikmého řezu. Dalším typem pro truhláře jsou vertikální pily, kde se deska materiálu postaví na hranu a mírně šikmo se opře o pracovní plochu, pilový kotouč se většinou dá natáčet pro řez v osách X Y a posuv ramen s pilou bývá motorický. Šikmý řez se na těchto pilách provádí pomocí přídavného pravítka, na které se materiál usadí. Nejvyšší třídou pil na dřevo a materiály na bázi dřeva jsou tzv. dělicí pily, kde probíhá řez materiálu pevně upnutého v konstrukci stroje pohybujícím se pilovým vozíkem a rozměry uřezaných dílců se nastavují motorickým posunem kleštin držících materiál. Dělí se na jednolištové a úhlové (dvojlištové, jsou to vlastně 2 jednolištové sestavené do jednoho stroje v pravém úhlu, většinou bývá první kratší), některé úhlové pily mají ještě třetí pilový kotouč pro tzv. hlavový řez. Větší část truhlářských pil obsahuje také tzv. předřez pro zlepšení kvality řezu. Při jemnějším zpracování dřeva se užívá pásová pila s úzkým pilovým pásem, svařeným do nekonečné smyčky. Konce pilového pásu se přeplátují a svaří mosazí nebo bodovou svářečkou. Pás obíhá přes dvě velká kola, z nichž dolní obstarává pohon. Průměr oběžných kol omezuje velikost obráběného kusu; někdy se proto doplňují ještě třetím kolem vzadu. Na pásové pile se dají dělat i tvarové řezy a protože pás je tenký, vzniká také velmi malý prořez.", "section_level": 1}, {"title": "Pily na kov.", "content": "Pily na kov s úběrem materiálu ve formě třísky se dělí do třech základních skupin a to na pásové, rámové a kotoučové. Pásová pila na kov pracuje na stejném principu jako pásová pila na dřevo. Rámová zámečnická pila na kov má pilový list napjatý v litinovém rámu, který se pohybuje ve výkyvných saních. Přímočarý pohyb obstarává elektromotor a klikový mechanismus. Jednodušší stroje vyvozují tlak do řezu pouze tíhou rámu a kluzných saní, u propracovanějších konstrukcí se využívá hydraulicky ovládaného zdvihu. Lze jej tudíž nastavit v širokých mezích a rám se při zpětném pohybu nadzvedává, čímž se snižuje opotřebení listu. Používá se k dělení tyčového materiálu až do průměru 300 mm. . Pásové pily na kov se dnes obvykle nahrazují jinými víceosými způsoby řezání, jako jsou dvouosé metody vyřezávání: vypalováním kyslíkoacetylenovým plamenem, řezání plazmatem, řezáním tlakovou vodou nebo laserem který je schopen řezat i pod úhlem. Nadále se však kotoučových a zejména pásových pil s výhodou užívá při krácení tyčových předvýrobků zejména v závodech s větším vytížením v úseku dělení materiálu. V případě menšího vytížení se na dělení tyčí, profilů a trubek často používá rozbrušovácí pila s pružným brusným kotoučem případně pila třecí. Při řezání třískovým způsobem vznikají poměrně velké síly, takže materiál musí být pevně upnut a zároveň musí být vyvozen příslušný řezný tlak, aby nedocházelo ke zbytečnému opotřebení pily. Pilové kotouče se kvůli horší geometrii řezu příliš nepoužívají s výjimkou použití na frézkách, kde se dnes vyskytují i v podobě s vyměnitelnými břitovými destičkami ze slinutého karbidu. Kotouč na kov nemá rozvod zubů, nýbrž je od okraje ke středu mírně poodbroušen.", "section_level": 1}, {"title": "Hra na pilu.", "content": "Ruční pily bývají občas používány jako hudební nástroje. Na dlouhé ohebné pilové listy lze hrát pomocí paličky (pila je potom bicí nástroj), anebo pomocí smyčce. Hráč přitom list ohýbá do oblouku nebo do tvaru písmene „S“ a tím mění výšku tónu. Pila se vyznačuje zvláštním klouzavým tónem (glisando). Hra na pilu se často označuje jako hra na zpívající pilu, nebo také hra na kanadskou pilu. V České republice je nejznámější hráč na zpívající pilu Petr Dopita, který získal mnoho i zahraničních ocenění. Známou skupinou, které má hru na zpívající pilu v nabídce je Cimbálová muzika Miroslava Kotlára.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pila je nástroj nebo stroj k dělení (řezání) materiálu ozubeným listem, kotoučem, pásem nebo řetězem. Při řezání vzniká prořez, protože část materiálu se promění v sypký odpad čili piliny. Pily se dělí na nástroje s ručním nebo motorovým pohonem a na pily jako třískové obráběcí stroje. Podle principu činnosti se dělí na přímočaré a kotoučové a podle řezaného materiálu na pily na dřevo, na kov, na kámen a podobně. Jako pila se označuje i celá dřevařská provozovna.", "tgt_summary": "A saw is a tool consisting of a tough blade, wire, or chain with a hard toothed edge. It is used to cut through material, very often wood though sometimes metal or stone. The cut is made by placing the toothed edge against the material and moving it forcefully forth and less forcefully back or continuously forward. This force may be applied by hand, or powered by steam, water, electricity or other power source. An abrasive saw has a powered circular blade designed to cut through metal or ceramic.", "id": 513221} {"src_title": "Slovenská koruna", "tgt_title": "Slovak koruna", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po rozpadu československé federace byla zprvu mezi oběma republikami měnová unie a dále platila koruna československá. Vzhledem k hospodářským rozdílům byl však tento stav neudržitelný a 7. února 1993 došlo k měnové odluce, přičemž vznikly koruna česká a slovenská koruna. Nová měna měla paritní poměr k předchozí 1 Sk = 1 Kčs. Československé bankovky byly na území Slovenské republiky opatřeny slovenskými kolky s výjimkou desetikoruny, která se nekolkovala a byla nahrazena mincí hodnoty 10 Sk uvedenou do oběhu v den měnové odluky. Pro zúčtování plateb mezi Českem a Slovenskem byl zřízen clearingový mechanismus používající jednotku XCS: 1 XCS = 1 SKK = 1 CZK. Okolkované bankovky byly staženy z oběhu po vydání nových bankovek, poslední z nich byla pětisetkoruna, jejíž platnost byla ukončena 10. ledna 1994. Vzhledem k nedostatečným devizovým rezervám byla 10. července 1993 slovenská koruna devalvována o 10 %.", "section_level": 1}, {"title": "Přechod na euro.", "content": "Poté, co Slovensko vstoupilo do EU v roce 2004, rozhodlo se co nejdřív přijmout euro, podmínkou k tomu bylo mj. dvouleté setrvání země v ERM II. Už 25. listopadu 2005 se připojilo k ERM II, jehož podstatou je udržování měnového kurzu s odchylkou 15 % kolem hodnoty určité hodnoty (u koruny to bylo 38,4550 Sk za euro, kurz mohl kolísat v rozmezí od 32,69 do 44,22 SKK/EUR.). Kurz (resp. centrální parita) byl 19. března 2007 změněn na 35,4424 Sk za euro (rozmezí od 30,126 do 40,758). 7. května 2008 Evropská komise ústy komisaře pro měnové záležitosti Joaquína Almunii souhlasila s přijetím eura Slovenskem. 28. května 2008 byla centrální parita opět posunuta a to o 15 %, na 30,126 SKK/EUR, což byla do té doby horní hranice kurzu koruny. Novým rozmezím se stala úroveň od 25,6071 do 34,6449 SKK/EUR. 3. června 2008 ministři financí EU na zasedání Rady pro ekonomické a finanční otázky (ECOFIN) v Lucemburku bez diskuze schválili vstup Slovenska do eurozóny k 1. lednu 2009. 8. července 2008 ministři financí rozhodli, že definitivní směnný kurz slovenské koruny k euru je 30,126 Sk za euro (úroveň parity); v tomto poměru se přepočítávaly ceny. V souvislosti se změnou centrální parity 28. května 2008 se tehdejší ministr financí Ján Počiatek dostal do vážného podezření, že některým firmám (\"J&T\" a \"Istrokapital\"), které na změně parity vydělaly stovky milionů korun, v předstihu prozradil nový kurz koruny; krátce předtím byl totiž viděn s jejím majitelem, krátce s vysoce postaveným manažerem J&T Ivanem Jakabovičem na jachtě v Monaku. Podezření na Slovensku vyvolalo velký skandál, Ján Počiatek si však nakonec své postavení udržel. Na Slovensku se v reakci na jeho tvrzení, že se na jachtě bavil o tom „ako formula, aké je počasie, nezaujímavé, zdvorilostné frázy“, objevil vtip, že číslo 30,126, které měl Počiatek prozradit podnikatelům, neznamenalo dohodnutý kurz, ale teplotu Celsia. Průměrná mzda se na Slovensku pohybovala v roce 2009 kolem 20 000 Sk, to je při pevném směnném kurzu asi 625 eur. Z oběhu se mělo vrátit 148 miliónů bankovek a 453 miliónů mincí. Komerční banky měnily bezplatně korunové mince šest měsíců po zavedení eura, bankovky pak rok. \"Národná banka Slovenska\" měnila oběhové korunové mince do konce roku 2013, bankovky a pamětní mince mění bez časového omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "Ražbu prováděla obvykle Mincovňa Kremnica, š.p., založená roku 1328. Některé z pamětních mincí, však razily Česká mincovna v Jablonci nad Nisou a polská Státní mincovna (Mennica Państwowa). Na bankovkách jednotlivých nominálních hodnot byly následující portréty:", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenská koruna (zkratka „Sk“) byla měnová jednotka Slovenské republiky v letech 1993 až 2008. Dne 8. července 2008 byl stanoven fixní a nezměnitelný kurz 30,1260 Sk za euro, kterým byla 1. ledna 2009 slovenská koruna nahrazena. 1 Sk tak představovala 3,319 eurocentu nebo 0,03319 eura. Od 1. ledna 2009 začal platit duální oběh, během kterého obchodníci přijímali koruny i eura, vraceli však pouze eura. Duální oběh trval 16 dní, po 16. lednu 2009 se už smělo platit pouze eurem. Koruna se dělila na 100 haléřů (slovensky \"halier\", \"halierov\"). Kód valuty podle ISO 4217: „SKK“. 1 SKK = ok. 0,89 CZK (31.12.2008). Autoritou vydávající slovenské oběžné mince a pamětní mince byla Národní banka Slovenska (NBS). Bankovky byly v nominálních hodnotách 20 Sk, 50 Sk, 100 Sk, 200 Sk, 500 Sk, 1000 Sk a 5000 Sk. Mince 50 h, 1 Sk, 2 Sk, 5 Sk a 10 Sk. K 31. prosinci 2003 byly z oběhu staženy mince hodnoty 10 haléřů a 20 haléřů.", "tgt_summary": "The Slovak koruna or Slovak crown (, literally meaning \"Slovak crown\") was the currency of Slovakia between 8 February 1993 and 31 December 2008, and could be used for cash payment until 16 January 2009. The ISO 4217 code was \"SKK\" and the local abbreviation was \"Sk\". The koruna was subdivided into 100 \"haliers\" (abbreviated as \"hal.\" or simply \"h\", singular: \"halier\"). The abbreviation is placed after the numeric value. Slovakia switched its currency from the koruna to the euro on 1 January 2009, at a rate of 30.1260 korunas per euro. In the Slovak language, the nouns \"koruna\" and \"halier\" both assume two plural forms. \"Koruny\" and \"haliere\" appears after the numbers 2, 3 and 4 and in generic (uncountable) context, with \"korún\" and \"halierov\" being used after other numbers. The latter forms also correspond to genitive use in plural.", "id": 876806} {"src_title": "Slovo", "tgt_title": "Word", "src_document": [{"title": "Jazykovědný význam.", "content": "Slovo bývá považováno za základní jednotku lexikální jazykové roviny jako ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální a/nebo gramatický (případně též pragmatický význam). Tento termín ovšem není lehce vymezitelný. Dosud v jazykovědě nebyla vytvořena uspokojivá definice, která by na jedné straně odpovídala všem slovům a na druhé straně nemohla být vztažena na jiné jednotky jazyka. Příčinou je velká formální, významová i funkční různorodost slov. Slovo je jazykovým znakem. Jeho forma je vzhledem k pojmenovávané realitě arbitrární (libovolná). Mezi formou slova a obsahem lidského vědomí, k němuž se vztahuje (tj. potažmo mezi formou a pojmenovávanou skutečností), neexistuje ve většině případů žádná přímá souvislost. Vztah mezi posloupností hlásek je však založen na konvenci, pro uživatele jednotlivého jazyka je závazný, jinak by si navzájem nemohli rozumět. Slova, u nichž lze na základě jejich vnitrojazykové motivovanosti usuzovat na lexikální význam, bývají označována jako \"popisná\" (\"pomeranč – pomerančový – pomerančovník\"). Proti nim stojí tzv. slova \"značková\", jejichž forma je vzhledem k ostatním jednotkám – alespoň ze synchronního pohledu – nemotivovaná (\"voda, dům\").", "section_level": 1}, {"title": "Informační obsah.", "content": "Slovo je nositelem informace s určitým obsahem, vnímané ve formě zvuku (mluvený projev), vizuálně v případě písma (též tisku) i hmatově (tzv. Braillovo písmo) a to ve významu věcném neboli lexikálním, uváděném ve slovníku a/nebo mluvnickém (gramatickém) v případě spojení s dalšími slovy. Vzhledem k informačnímu obsahu každého slova lze označit slovo za jednotku informace, významově však může být i paměťovou jednotkou v informačních technologiích programového typu (software), je samo o sobě pojmem s více významy. Slovo je ve větě přemístitelné a umožňuje ve věcném významu pojmenování (označení) jakékoliv skutečnosti (reálné nebo abstraktní) a to buď jednoslovně (např. hory, moudrost) nebo víceslovně, tzv. souslovím (Železné hory, historická zkušenost). Souslovím jsou i odborné názvy, např. pojmenování chemických sloučenin a také slovní spojení v oblasti frazeologie, např. pořekadla, pranostiky, přísloví.", "section_level": 1}, {"title": "Významové druhy.", "content": "Informační obsah slova představuje jeho význam, může být jen jeden nebo jich být i více, vztažených ke stejně znějícímu ustálenému celku hlásek.", "section_level": 1}, {"title": "Hlásková shoda.", "content": "Mnohoznačné slovo v sobě nese významovou spojitost neboli hláskovou shodu, takové slovo zní v mluveném projevu shodně (např. pohled – s více významy: zrakem pohledět, pohlednice, obec Pohled nebo objekt databáze). Rozlišit význam mnohoznačného slova lze v jeho spojení s dalšími slovy ve větě.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "Slovo nabývá konkrétního významu užitím k pojmenování nějaké jedinečnosti (Brno, Chrudimka, Karel) nebo označení skutečnosti (auto, déšť, krychle), poukázání na něco (ten, tam), vyjádření pocitu nebo napodobení zvuku (brr, bum), výzvě (stůj) a také užitím ve stavbě věty (a, když, protože). Užitím slova označuje člověk svoji přesně vymezenou představu neboli pojem používaný v řeči (mluvený projev) nebo písemně (též tiskem) a také v digitálním záznamu. Užití určitého pojmu je podmíněno existujícím ustáleným spojením, ve smyslu přijatých pravidel a zvyklostí (konvence), nesoucí v sobě určitou informaci, náhodný shluk (množina) hlásek mimo obvyklou posloupnost toto nesplňuje. Pro užití slova v určitém věcném významu jsou důležité výkladové slovníky, také cizích slov a encyklopedie.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "V průběhu vývoje lidské kultury se „slovo\" v mnoha oblastech života stalo významným prostředkem prezentace kulturních hodnot, např. prostřednictvím souboru starověkých textů v podobě Bible (tištěná podoba slova) nebo v jeho „živém\" významu pro duchovní směřování života v podobě pastorace. Slovo má velký význam v ideologickém působení při formulování politických názorů a koncepce určitého společenského názoru na rozličné otázky a problémy, obecně také ve filosofii, formulování zásad morálky nebo ustanovení právních předpisů a vytváření zákonných norem práva (kodifikace), pojem „slovo\" je využit i v oblasti tzv. nepsaného práva ve výrazu „platí dané slovo\" (slib). V oblasti jazykovědné se kodifikací spisovné češtiny zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Přelom ve využití slov v kulturním pojetí nastal v Evropě v polovině 15. století, vynález knihtisku (Johannes Gensfleisch-Gutenberg) umožnil masovou produkci tištěného slova v podobě knih. V roce 1605 začal Johann Carolus (1575–1634), německý tiskař a vydavatel, šířit první tištěné noviny nazvané v němčině „\"Relation aller Fürnemmen und gedenckwürdigen Historien\"\" (česky: Oznámení všech významných a vzpomínkových zpráv) ve Štrasburku. Pravděpodobně vůbec první tištěné noviny na světě dle „Světové asociace novin\" (anglicky: \"World Association of Newspapers\"). V českých zemích šířeno slovo v psané podobě poprvé v psaných tzv. novinách v roce 1495 pod názvem „\"Noviny leta božieho 1495\"\" (tzv. Jindřichohradecké noviny), první česky psané noviny opakovaně vydávané od roku 1719 byly „\"Pražské české noviny\"“ (zakladatel a vydavatel Karel František Rosenmüller), později jejich redaktorem Václav Matěj Kramerius, od července 1789 vydával v Praze „\"Krameriovy císařsko-královské vlastenecké noviny\"\" spojené s formováním českého národního vědomí, významně se podílely na osvětové činnosti, publikovaly naučné přílohy s tématy z oblasti dějepisu, ekonomiky, zeměpisu aj. V roce 1890 vznikla v Praze „Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění\" (1890 - 1918) spojená s osobou architekta, stavitele a filantropa Josefa Hlávky, v letech 1890–1908 její první předseda. V roce 1911 v rámci akademie založena „Kancelář Slovníku jazyka českého\", od roku 1946 pod názvem Ústav pro jazyk český. Vznikem Československa v roce 1918 změna názvu akademie na Českou akademii věd a umění, v letech 1953 - 1992 nejvyšší vědecká instituce s názvem Československá akademie věd. Z hlediska uchovávání psaného (tištěného) slova byl významný rok 1781 založením Národní knihovny (Bibliotheca nationalis) ve smyslu sbírky jazykově české a slovenské literatury v rámci „Veřejné c. k. univerzitní knihovny\", zakladatel sbírky ředitel knihovny Karel Rafael Ungar v Praze (Klementinum), dnes Národní knihovna České republiky. Kulturou řeči – užitím slov se zabývá periodikum „\"Naše řeč\"\", první číslo vyšlo v prosinci roku 1916, od roku 1918 ve vydání České akademie věd a umění (1918–1952), vychází nepřetržitě, dnes vydavatel Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Stoleté výročí časopisu o současné i historické češtině bylo téma konference v lednu roku 2017 v sídle Akademie věd ČR v Praze (pořadatelé: redakce časopisu ve spolupráci s oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR). Od roku 1935 vychází také recenzovaný vědecký časopis věnovaný otázkám teorie a kultury jazyka pod názvem „Slovo a slovesnost\", založen Pražským lingvistickým kroužkem, přispívatelem v prvním čísle byl i český spisovatel Karel Čapek s článkem „Kdybych byl linguistou\". V roce 1936 byla v bývalém Československu založena „Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči\"\"\", dnes Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Pojem „slovo\" se objevuje i ve spojení v názvu novin \"České slovo\" (1907–1945), pokračovatelem \"Svobodné slovo\" vycházejících v letech 1945–1993 v bývalém Československu. S užitím mluveného i psaného slova je spojen např. „Festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka\" pořádaný v letních měsících v rodišti básníka Fráni Šrámka (1877–1952) ve městě Sobotka (61. ročník v roce 2017).", "section_level": 2}, {"title": "Svoboda slova.", "content": "Mimořádný význam slova prezentuje mezinárodní smlouva přijatá 19. prosince 1966 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku pod označením „\"International Covenant on Civil and Political Rights\"\" (česky: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Úmluva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, slova se týká především článek 19 ve znění: „\"Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.\"\" Obecně je toto lidské právo označováno jako svoboda slova.", "section_level": 2}, {"title": "Dva tisíce slov.", "content": "Význam slova v souvislostech uplatněného lidského práva se projevilo např. ve společenské situaci v roce 1968 v bývalé Československé socialistické republice a následně i v mezinárodním měřítku tehdejšího bloku socialistických států. Slovy formulovaná výzva k široké veřejnosti pod názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem\", známá též pod zkráceným „Dva tisíce slov\" měla širokou odezvu. Autorem byl spisovatel a novinář Ludvík Vaculík, zveřejněna bez uvedení autorství 27. června 1968 v týdeníku vycházejícím v roce 1968 pod názvem \"Literární listy\" (č. 18) a současně v denících \"Mladá fronta\", \"Práce\" (noviny ROH), \"Zemědělské noviny\". Slova v prohlášení vyvolala odezvu u občanské veřejnosti i v širších mezinárodních souvislostech vrcholících 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy na československé území. V souvislosti s tzv. manifestem byly publikovány i další dokumenty, v jejichž názvu se výraz „slovo\" objevuje a jejichž tvůrci byli šiřiteli slova jak v mluvené, tak písemné formě, např. „Jen několik slov\" (\"Literární listy\", zvláštní vydání 19. července 1968, autorství neuvedeno, autorem textu Antonín Jaroslav Liehm, v roce 1946 spoluzakladatel týdeníku \"Kulturní politika\" s básníkem, publicistou a režisérem Emilem Františkem Burianem, využívajícím např. jazykovou a rétorickou literární konstrukci, tzv. metaforu) nebo novinářský článek „Omluva o 992 slovech\" (autor Ludvík Vaculík, \"Literární listy\", č. 20 z 11. července 1968). Ludvík Vaculík (1926–2015) své články, eseje, fejetony, reportáže a úryvky z nepublikované prózy, také zápisy o vyloučení z KSČ, Prohlášení Charty 77 a protokoly z výslechů tvořících historické prameny, shromáždil do uceleného souboru, tvořícího dnes dobové dokumenty a literární projevy ve společenských souvislostech období jeho života, publikoval je v knize \"Tisíce slov\". Uvedením autorského textu v různých publicistických žánrech a v dokumentech dané doby se kniha stala také představením rozmanitého užití slova. Významu slovní výzvy z roku 1968 je věnována např. studie „Dva tisíce slov; Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání\", autor Jakub Končelík.", "section_level": 3}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Všechna slova tvoří v určité jazykové oblasti slovní zásobu (lexikum), slovo je její jednotkou, též lexikální jednotkou neboli lexém. Slovní zásobou (lexikem) se zabývá lingvistická disciplína nazvaná lexikologie. Zásoba slov je shromážděna v obsahově velkém slovníku synonym - lexikonu nazývaném v jazykovědě tezaurus, též thesaurus. Současná slovní zásoba je značně rozsáhlá. Slovní zásoba uchovávaná v paměti lidského mozku je výsledek procesu socializace člověka přicházejícího na svět v podobě biologického živoucího organismu, tedy i bez znalosti významu slov. Teprve s postupným vývojem v kulturní bytost je člověk schopen ke vnímané skutečnosti přiřazovat určité slovo, obvykle ve významu tzv. mateřské řeči. Pro uchování ustálených celků daného jazyka ve formě slov byly v průběhu let kulturního vývoje lidstva, také s obohacováním jazyka novými pojmy, vytvořeny slovníky různého významu a určení. Obsahem se slovníky mohou lišit podle:", "section_level": 2}, {"title": "Slovník.", "content": "Uchování slov (slovní zásoby) je podmíněno schopností paměťového centra lidského mozku a dalšími činiteli jedince. Významné jsou proto slovníky daného jazyka. Základy budoucích slovníků v českých zemích vznikaly již popularizací češtiny, např. v bohosloveckém kázání Jana Husa (asi 1370–1415), podílejícího se na odstranění zastaralých a také německých slov a zavedení diakritického pravopisu (háčky, čárky nad hláskami). Významné je působení filologa, historika a zakladatele slavistiky v českých zemích Josefa Dobrovského (1753–1829) a Josefa Jungmanna (1763–1847), filologa, překladatele a lexikografa, také dalších osobností jak umělecké, např. Josef Kajetán Tyl (1808–1856), Karel Jaromír Erben (1811–1870), Božena Němcová (1820–1862), Karel Havlíček Borovský (1821–1856), tak populárně odborné literatury František Palacký (1798–1876), Jan Gebauer (1838–1907). V letech 1860–1874 vyšel první český encyklopedický „\"Slovník naučný\",\" autoři František Ladislav Rieger a lexikograf Jakub Malý, spolupracoval i spisovatel Karel Jaromír Erben. Nejrozsáhlejší s názvem „\"Ottův Slovník naučný\"\" vydaný v letech 1888–1909 obsahoval celkem 27 svazků encyklopedického slovníku a 1 díl s doplňky. Mezi první obecné encyklopedické slovníky po vzniku Československa patří v letech 1925–1933 vydávaný „\"Masarykův slovník naučný\"\" a také v roce 1937–1938 vydaných deset svazků „\"Komenského slovníku naučného\"\". K významným dílům v oblasti jazykovědy v první polovině 20. století náleží „\"Slovník jazyka českého\"\", autoři František Trávníček a Pavel Váša, představující slovní bohatství jazyka knižního, psaného a hovorového s přihlédnutím k jeho umělecké a básnické formě. Slovník uvádí význam slov a jejich pravopis. Ve druhé polovině 20. století vzniká v rámci Československé akademie věd výkladový „\"Slovník spisovného jazyka českého\"\", vedoucí redakce filolog a lexikograf Bohuslav Havránek (1893–1978), obsah kodifikován Ústavem pro jazyk český AV ČR, rozsáhlé dílo vydáváno v letech 1958–1989 opakovaně. V 21. století se staly významným prostředkem k prezentaci významu slov, pravopisu, výslovnosti a gramatiky i uchovávání slovní zásoby informační technologie. V elektronické verzi existuje např. aplikace s názvem „Internetová jazyková příručka\" se slovníkovou a výkladovou částí, společný projekt Ústavu pro jazyk český Akademie věd a Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně (viz externí odkazy hesla).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady slovníků.", "content": "Slovníky českého jazyka, některé jsou digitálně zpracované a dostupné elektronicky (viz též externí odkazy hesla):", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovo je skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající určitý ustálený význam, je označované za jednotku slovní zásoby. Ve starším výkladu zpravidla uskupení hlásek ve věcném (lexikálním) nebo mluvnickém (gramatickém) významu a také jednotlivá hláska, například citoslovce „ó\" vyjadřující překvapení nebo také spojka „a\" v postavení ve větě. Hláska je pojem zvukové stránky jazyka, umožňuje slovo použít v mluveném projevu a písemně zaznamenat. Věcný význam slova znamená zjednodušeně něco (cokoliv) pojmenovat, mluvnický spočívá v možnosti slovo zaznamenat (písmo, tisk) a také pravopisně rozlišit i v případě jeho stejného znění v mluveném projevu (např. zelený – Zelený). Zvukovou stránkou jazyka a významem hlásek se zabývá hláskosloví, v daném jazyku mají hlásky schopnost rozlišit zvukovou formu slova a jeho význam. Hláska je tzv. významotvorná a označuje se cizím slovem jako foném, základní jednotka tzv. fonologického systému. Fonologický systém je součástí fonologie věnující se funkci fonémů neboli zvukovým rozdílům hlásek. V českém jazyku jsou hlásky (fonémy) tvořené jednotlivými samohláskami (vokály), souhláskami (konsonanty) a dvojhláskou (diftong) složenou ze dvou samohlásek v jedné slabice (ou). Slovo je významný prostředek dorozumívání (komunikace) v lidské společnosti, v kulturním vývoji příslušného území tvoří souhrn slov část národní identity a národního jazyka. V celosvětovém měřítku je pravděpodobně nejvýznamnějším prostředkem v komunikaci člověka. Slovo vzniká v hlasovém ústrojí, způsobem v nich tvořených hlásek se zabývá fonetika konkrétního jazyka, např. angličtiny, češtiny atd. Naukou o slovu (derivologie – tvorba slov, etymologie – původ slov, frazeologie – ustálená slovní spojení, lexikologie – slovní zásoba, lexikografie – sestavování slovníků, morfematika – základ slov, morfologie – tvarosloví, sémantika – věcný význam) a dalšími disciplinami v souvislosti s českým jazykem se zabývá jazykověda a uplatněním výstupních jazykovědných informací v oblasti vzdělávání jazyková výchova, ve školství zpravidla v odborném předmětu nazvaném „český jazyk\". V České republice je v oblasti českého jazyka autoritou (výklad slov aj.) Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.", "tgt_summary": "In linguistics, a word of a spoken language can be defined as the smallest sequence of phonemes that can be uttered in isolation with objective or practical meaning. For many languages, words also correspond to sequences of graphemes (\"letters\") in their standard writing systems that are delimited by spaces wider than the normal inter-letter space, or by other graphical conventions. The concept of \"word\" is usually distinguished from that of a morpheme, which is the smallest unit of speech which has a meaning, even if it will not stand on its own. In many languages, the notion of what constitutes a \"word\" may be mostly learned as part of learning the writing system. This is the case of the English language, and of most languages that are written with alphabets derived from the ancient Latin or Greek alphabets. There still remains no consensus among linguists about the proper definition of \"word\" in a spoken language that is independent of its writing system, nor about the precise distinction between it and \"morpheme\". This issue is particularly debated for Chinese and other languages of East Asia, and may be moot for Afro-Asiatic languages. In English orthography, the letter sequences \"rock\", \"god\", \"write\", \"with\", \"the\", \"not\" are considered to be single-morpheme words, whereas \"rocks\", \"ungodliness\", \"typewriter\", and \"cannot\" are words composed of two or more morphemes (\"rock\"+\"s\", \"un\"+\"god\"+\"li\"+\"ness\", \"type\"+\"writ\"+\"er\", and \"can\"+\"not\"). In English and many other languages, the morphemes that make up a word generally include at least one root (such as \"rock\", \"god\", \"type\", \"writ\", \"can\", \"not\") and possibly some affixes (\"-s\", \"un-\", \"-ly\", \"-ness\"). Words with more than one root (\"[type][writ]er\", \"[cow][boy]s\", \"[tele][graph]ically\") are called compound. Words are combined to form other elements of language, such as phrases (\"a red rock\", \"put up with\"), clauses (\"I threw a rock\"), and sentences (\"I threw a rock, but missed\").", "id": 2012466} {"src_title": "Tula", "tgt_title": "Tula, Russia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o Tule pocházejí již ze 14. století, přesto však někteří historikové věří že je ještě starší; považují ji za legendární Taidulu z roku 1146. Ve středověku byla Tula menší pevností Rjazaňského knížectví. Od roku 1503 spadala pod knížectví Moskevské, v roce 1530 zde byl vystavěn kreml. Během válek s Tatary získala Tulská pevnost větší význam, roku 1552 zde byl odražen útok Krymských Tatarů. Koncem 16. století se zde začaly vyrábět zbraně, na začátku 18. století tu pak Petr Veliký založil specializovaný zbrojní závod, první svého druhu v Evropě. Na konci roku 1917 se zde dostali k moci bolševici. Během 2. světové války tu probíhaly těžké boje, přesto se Tula ubránila a nacisté se tudy k Moskvě nedostali. Po válce získala titul „město-hrdina“.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzicko-geografická sféra.", "content": "Hlavním vodním tokem je řeka Upa, která je pravým přítokem Oky. Na území Tuly do ní se vlévají tři přítoky, Tulica, Voronka a Běžka. Všechny lesní plochy v Tule byly uměle zalesněny, mezi stromy se nejčastěji vyskytují lípy, topoly, břízy, javory, jasany, duby, kaštany a modříny. Na okraji města jsou větší lesní plochy, které jsou pozůstatky strategického zalesňování z 16. – 17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "V Tule je mírné kontinentální klima, pro které jsou charakteristická teplá léta s průměrnou teplotou v červenci +19,4 °C a mírně chladné zimy. Průměrná teplota v únoru je −7,3 °C. Roční úhrn srážek je 500—700 mm, z toho v létě kolem 220 mm, na podzim 160 mm, v zimě a na jaře 120 a 110 mm. Směr proudění větrů je převážně jižní, západní nebo jihozápadní. Teplotní rekord v Tule byl zaznamenán 6. srpna 2010, kdy teplota dosáhla +39,2 °C. Nejnižší teplota byla zaznamenána 2. února 1967 a činila -36,1 °C. Klima v Tule (průměr let 1981-2010, rekordy za celou dobu sledování teplot – od roku 1959)", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flora.", "content": "V Tule se vyskytuje množství druhů ptactva, mezi nimi především vrabci, holubi, straky, havrani, kachny a kavky. Ze savců můžete v Tule vidět veverky, ježky a jeleny, kteří žijí v Tulském centrálním parku.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historické centrum Tuly.", "content": "Jedno z nejstarších měst Kyjevské Rusi, Tula, je bohatá na rozmanité architektonické památky. Nejvýznamnější z nich je Tulský kreml z 16. století, který je nejstarší stavbou v Tule. Ve středověku byl Kreml centrem města a od něj se plánovaly další výstavby ve městě. Historické centrum města začátkem 20. století tvořily nízké jedno až dvoupatrové obytné domy a obchody po dnešní Sovětskou ulici mezi Zarečenským a Čulkovským mostem. Kromě Kremlu se na tomto území centra naházela řada církevních staveb, které zosobňovaly kulturně-umělecké zvláštnosti architektury a malířství různých historických epoch. Z těchto památek se dodnes dochoval chrám Zvěstování Panně Marii (1692), což je po Kremlu nejstarší budova v Tule, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a chrám Zjevení Páně v Kremlu, ve druhém zmíněném jsou sklady muzea zbraní, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a chrám Proměnění Páně bývalého kláštera, chrám Pokrovu přesvaté Bohorodice a chrám Nikity Novgorodského, které jsou dnes už zpustlé. V první polovině 19. století došlo díky projektům architekta V. F. Fedosejeva ke zlepšení a obnově mnoha památek v Tule (Petropavlovský chrám, zvonice v katedrále Všech svatých, rekonstrukce Zbrojnice, budovy Šlechtického sněmu). Velmi zajímavé jsou architektonické památky obytných domů, zejména domy šlechtických a kupeckých rodin Livencových, Lugininových, Batašových a Dobryninových. Mnohé z nich jsou ze dřeva nebo z kombinace více materiálů. Od 20. let 20. století se historické centrum Tuly začalo výrazně proměňovat a postupně mizet. V roce 1921 byl zavřený klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice, některé budovy, které se v jeho areálu nacházely, byly zničeny, a to Znamenský chrám, zvonice, zdi a věže, většina budov kláštera a pohřebiště. Chrám Zjevení páně byl za sovětského svazu využíván jako sklad, poté jako budova námořnické školy. Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice sloužil jako sklad Státního archivu Tulské oblasti. Ve třicátých letech byly zničeny další chrámy v historickém centru města, konkrétně Kazaňský chrám Ikony Bohorodičky, chrám Zjevení páně, chrám povýšení svatého Kříže, chrám Nejsvětější trojice, chrám zasvěcený Uvedení Páně do chrámu, chrám Nikolovské kaple a zvonice chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Tulském kremlu. V polovině 70. let byla srovnána se zemí celá čtvrť v centru města, území mezi dnešními ulicemi Sovětskou, F. Engelse, Mendělejevskou a Turgeněvskou, a na vzniklé ploše bylo vybudováno náměstí Lenina a Bílý dům. Mnoho historických budov bylo zbouráno také na území dnešní ulice Dzeržinského, kde byly vystavěny moderní stavby, které nezapadají do celkového stylu centra města. Bývalé nábřeží obvodového kanálu řeky Upy severně od Kremlu bylo také zbořené a toto území se stalo součástí zbrojních závodů a vznikla zde skládka průmyslového odpadu. Od 90. let se začaly objevovat plány a nápady na obnovení historického centra Tuly, ale žádný z nich nebyl uskutečněn. V současnosti je nejvýznamnější součástí obnovy centra Tuly celková rekonstrukce Kremlu, která proběhla mezi lety 2010 – 2014, rekonstrukce zvonice chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Kremlu (2012–2014), a nábřeží řeky Upy (2012–souč.).", "section_level": 3}, {"title": "Proslulé stavby.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Chrámy v Tule.", "content": "Převážná většina kulturních památek v Tule je tvořena pravoslavnými chrámy různých architekturních stylů. Nejstarší chrámovou stavbou je chrám Zvěstování Panně Marii. Je to jediná tulská památka vystavěná v moskevském stylu 17. století tzv. „uzoročí“, pro který jsou typické malé chrámové stavby s pěti kopulemi jako je tento tulský chrám. Jedním z nejlepších příkladů ruského baroka je chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a zvonice (1762 – 1764) v Tulském kremlu. K tomuto stylu také patří chrám Nanebevstoupení Páně v Zarečje a Nikolo-Zareckij chrám, který vystavěl Akinfij Demidov ve stylu petrovského baroka. Barokní prvky jsou také na chrámu svatých Flora a Lavra, který byl postaven na přelomu období baroka a klasicismu. Nejtypičtějším příkladem ruského klasicismu v Tule je katedrála Všech svatých (1776–1800). Ruská pseudogotika v Tule má zastoupení v katolickém chrámu Svatých apoštolů Petra a Pavla z 19. století.", "section_level": 4}, {"title": "Tulský kreml.", "content": "Tulský kreml je jedinečná architektonická památka z 16. století (1514—1520), která se dochovala až do současnosti. Dlouhou dobu sloužil městu jako spolehlivá ochrana před nájezdy kočovníků. Kreml má devět věží, ve čtyřech z nich jsou brány do Kremlu, jsou to Sapsskaja, Odojevskaja, Nikitinskaja, Ivnovskaja věž, Věž Ivanské brány, věž Na pogrebu, Věž vodní brány, Naugolnaja a Pjatnickaja věže. Kreml je město ve městě. V pevnosti žilo téměř celé obyvatelstvo, jak vojáci, tak měšťané. Podle katastrů z let 1625 a 1658 zde bylo koncem 17. století 107 dvorů a 197 obyvatel. Hlavní ulice v Tule je uvnitř Kremlu a jmenuje se Velká Kremlovská. V areálu Kremlu se nachází dva chrámy. Barokní chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice z roku 1766 a chrám Zjevení Páně, který byl vystaven v letech 1855 – 1862. Dnes v chrámu Zjevení Páně sídlí muzeum zbraní. Mezi lety 2012 a 2014 proběhla rekonstrukce zvonice v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, která byla poničena ve třicátých letech.", "section_level": 4}, {"title": "Muzea.", "content": "V Tule se nachází řada významných muzeí a jejich činnosti trvá už po desetiletí. Mezi návštěvníky jsou nejpopulárnější následující:Tulské státní muzeum zbraní, které je jedním z nejstarších muzeí v Rusku, je zapsáno v knize „100 muzeí světa“. Sbírka různých druhů zbraní se započala na příkaz Petra I. a v roce 1775 se Kateřina II. zasloužila o to, aby při tulském zbrojním závodě vznikl Dům vzácných a příkladných zbraní. Muzeum Tulské samovary bylo založeno v roce 1990 v patrové budově, kterou v letech 1910-1911 postavil architekt V. N. Sirotkin na Mendělejevské ulici nedaleko Kremlu. Hlavní částí expozic tohoto muzea jsou sbírky samovarů z 18. - 20. století. Za dlouhá léta muzeum nasbíralo mnoho exponátů samovarů díky činnosti sdružení Historicko-architektonických a literárních muzeí Tulské oblasti, do kterého patří i muzeum samovarů. Muzeum Tulský perník vzniklo v roce 1996 v přístavbě zbrojířů a mistrů samovarnictví bratří Ljalinů. Muzeum vystavuje rozličné perníkové desky různých tvarů, mnohé z nich původně patřily vyhlášeným cukrářům Serikovovi a Kozlovovi. Dále jsou vystavovány obaly perníků, fotografie a vybavení domů tulských perníkářů. Samozřejmě jsou exponáty i samotné perníky, nachází se zde nejmenší i největší perník v celém Rusku. V Tule se nachází jeden z nejstarších cirkusů v Rusku – Tulský státní cirkus. Současná budova cirkusu byla postavena v roce 1962 podle návrhu architekta B. D. Vasilijeva a její kapacita je 2000 lidí. Už rok po otevření cirkusu mělo premiéru představení „Cirkus na ledě“ a v roce 1963 se začalo hrát představení „Tula – Paříž, které získalo ve Francii cenu Pařížské akademie věd. Dále se v Tule nachází vzpomínkové muzeum N. I. Běloborodova, vynálezce chromatické harmoniky, muzeum výtvarného umění a v blízkosti Tuly se nachází unikátní areál s neocenitelným historickým a kulturním významem, Dům-muzeum Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně.", "section_level": 3}, {"title": "Divadla.", "content": "Hlavní divadelní scénou v Tule je Tulské státní akademické divadlo činohry Maxima Gorkého, jedno z nejstarších divadel v Rusku. Bylo založeno v roce 1777, kdy se Tula stala centrem gubernie, a o rok později divadlo navštívila imperátorka Kateřina II. V roce 1970 byla postavena nová budova divadla podle návrhu architektů A. Krasilnikova, A. popova a V. Šulrichtera. V této budově sídlí divadlo dodnes. Titul „akademické“ byl divadlu propůjčen v roce 1995. Mezi další tulská divadla patří: Tulské krajské divadlo mladého diváka (založené v roce 1931) Tulská krajská filharmonie Tulské státní loutkové divadlo založené v roce 1937, je několikanásobným nositelem ocenění z ruských i mezinárodních festivalů Oblastní divadlo Ermitáž – jedinečné tulské oblastní divadlo. Dříve se jmenovalo Oblastní divadlo U brány Tolstého. Tulské komorní činoherní divadlo je nejnovějším divadlem v Tule, bylo založeno v květnu 2005. Divadlo módy „Kontura“ je umělecký prostor pro módní přehlídky a přehlídky kostýmů, založené koncem 80. let pod vedením Valerije Viktoroviče Suchova.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tula () je město v evropské části Ruska, administrativní centrum Tulské oblasti a okresu města Tula. V roce 1976 byla Tula jmenována městem-hrdinou. Nachází se na severu Středoruské vysočiny na břehu řeky Upy a leží 193 km jižně od Moskvy. Vzdálenost od severu k jihu je 30 km a od západu na východ 25 km. V roce 2014 proběhl průzkum, který zjišťoval, ve kterém ruském městě nebo obci se žije nejlépe. V kategorii administrativních center Ruské federace skončila Tula na třetím místě. První písemná zmínka o Tule je v Nikonovské kronice a vztahuje se k roku 1146. Na území města se nachází kulturněhistorické památky, které jsou velmi hodnotné a jsou nedílnou součástí celosvětového kulturního dědictví. V Tule je více než 300 objektů kulturního dědictví; jedná se o díla architektonická, urbanistická, historická, díla sochařského umění a archeologie. Cestovní ruch v Tule je založen na třech odvětvích, které vycházejí z kořenů historie města: zbrojnictví, samovary a pernikářství. Tato tři odvětví mají v Tule svá muzea: Muzeum zbraní, jedno z největších svého druhu v Rusku, Muzeum samovarů a Muzeum tulského perníku. Další chloubou města je Tulský kreml, který je tvořen nejstaršími budovami ve městě, architektonickými památkami z 16. století. Ve vzdálenosti 14 km jihozápadně od Tuly se nachází muzeum Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně, unikátní středobod ruské historie a kultury, jenž odkazuje na největšího spisovatele a myslitele 19. – 20. století. Tula je významné centrum průmyslu, vědy a kultury a důležitý dopravní uzel s počtem obyvatel 485 930 (2016), v celém městském okruhu žije 551 642 obyvatel (2016). Hustota zalidnění v Tule je 3432 obyv./km. Ve dvojměstí Tula-Novomoskva žije kolem milionu obyvatel. Územím města nebo v jeho těsné blízkosti vedou důležité dopravní trasy Moskva – Krym, Kaluga – Tula – Michajlov – Rjazaň, a velké trasy železnice Moskva – Donbas, Tula – Kozelsk, jež spojují Tulu s dalšími ruskými regiony a s blízkými i vzdálenějšími státy. Z města vedou železniční trasy do Moskvy, Orlu, Kalugy, Uzlovuja a Kozelska. Pro ekonomiku Tuly je nejdůležitější průmysl, daňové příjmy z něj činí kolem 50 % rozpočtu města. Pro ekonomiku a sociální život Tuly jsou významní také drobní podnikatelé a obchodníci. Živnostníků je v Tule více než 50 tisíc. Škála exportu a importu zboží a nabídka služeb je široká, od potravinářských výrobků po strojírenské výrobky a těžební technologie. K 1. lednu 2016 bylo v Tule 0,51 % registrovaných nezaměstnaných.", "tgt_summary": "Tula () is the largest city and the administrative center of Tula Oblast in Russia, located south of Moscow. Tula is located in the north of the Central Russian Upland in European Russia, on the banks of the Upa River, a tributary of the Oka, 193 km south of Moscow. As of the 2010 Census, Tula had a population of 501,169, and increase from 481,216 in 2002, making it the 32nd largest city in Russia by population. A primarily industrial city, Tula was settled sometime between the 12th and 14th centuries as a fortress at the border of the Principality of Ryazan. The city was seized by Ivan Bolotnikov, and withstood a four-months siege by the Tsar's army. Historically, Tula was a major centre for the manufacture of armaments. The Demidov family built the first armament factory in Russia in the city, in what would become the Tula Arms Plant, which still operates to this day. Tula is home to the Klokovo air base, Tula State University, Tula Kremlin, and The Tula State Museum of Weapons. Tula has a historical association with the samovar, a metal container used to heat and boil water; the city was a major center of Russian samovar production. Yasnaya Polyana, the former home of the writer Leo Tolstoy, is located 12 kilometres (7.5 mi) southwest of Tula. Additionally, Tula is known for its imprinted gingerbread (pryanik), which has been made in Tula since the 17th century.", "id": 419047} {"src_title": "Ferdinand Peroutka", "tgt_title": "Ferdinand Peroutka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný původ.", "content": "Narodil se 6. února 1895 v Praze čp. 668-II (dnes Příčná 668/3, Praha 1-Nové Město) jako syn Emanuela Peroutky, úředníka klubu cukrovarníků v Praze, a jeho manželky Leontiny roz. Kopfové původem z Obory na Jičínsku. Jeho rodiče uzavřeli sňatek 10. dubna 1894 v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Ferdinand byl jejich první potomek; později se jim narodil ještě syn Karel (1898–??) a dcera Ludmila (1901–??).", "section_level": 2}, {"title": "První republika.", "content": "V letech 1919–1924 působil jako redaktor novin \"Tribuna\", později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue \"Přítomnost\". Jeho činnost byla podporována prezidentem republiky T.G. Masarykem, který též pod různými šiframi často do časopisu přispíval. V letech 1924–1939 byl Peroutka také politickým komentátorem \"Lidových novin\". Byl členem kruhu tzv. Pátečníků, což byla skupina intelektuálů, kteří se scházeli v Čapkově vile a někdy i u prezidenta Masaryka, zejména v prostředí Lánského zámku. Jako novinář se ve svých politických komentářích věnoval širokému rozsahu témat vnitřní i mezinárodní politiky. Patřil k výrazným kritikům nacismu a komunismu, jejichž ideologie považoval za zhoubné. Z těchto důvodů byl už během první republiky často napadán jak komunisty, tak ze strany krajně pravicových kruhů. Opakovaně kritizoval Adolfa Hitlera za jeho lži a falešné sliby. V článku \"Češi, Němci a židé\", který vyšel v \"Přítomnosti\" 22. února 1939 v období druhé republiky, Peroutka napsal: Podle odborníka na dějiny médií 19. a 20. století Martina Sekery, \"„Z hlediska historie nebyly Peroutkovy výroky myšleny antisemitsky.“\" Také odborník na dějiny české žurnalistiky Martin Groman zastává názor, že Peroutkův článek „není antisemitský“ a některé věty v textu jsou vytrženy z kontextu.", "section_level": 2}, {"title": "Nacistická okupace.", "content": "Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl na něj z oficiálních okupačních míst vyvíjen tlak, aby psal v duchu protektorátních potřeb. To se však podařilo jen zčásti, pokud vůbec. V dubnu 1939 pod Peroutkovým jménem sice vyšel v \"Přítomnosti\" článek \"Dynamický život\" k 50. narozeninám Adolfa Hitlera, kde autor uznal jeho moc, zároveň však razantně odmítl, že by Češi měli s Hitlerem jít. Podle Peroutkova vyjádření byl tento článek hlavním důvodem jeho pozdějšího uvěznění v koncentračním táboře.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení a pobyt v koncentračních táborech.", "content": "K Peroutkovu prvnímu zatčení došlo už v prvních dnech okupace. Zatímco komunisté, sociální demokraté a němečtí antifašisté byli tehdy ve většině případů odtransportováni do koncentračních táborů, občané nespadající do těchto kategorií byli většinou po několika dnech propuštěni. To byl i Peroutkův případ. O několik měsíců později byl však začátkem září 1939 zatčen znovu. Jakmile totiž Německo rozpoutalo válku s Polskem, mělo eminentní zájem na tom, aby v protektorátu nedošlo k povstání. Nacistická policie se proto rozhodla všechny potenciální protivníky preventivně pozatýkat. K důvodům, které byly příčinou tohoto druhého Peroutkova zatčení, se on sám po válce vyjádřil takto: Peroutka byl nejprve vězněn v koncentračním táboře Dachau, dlouhodobě pak v táboře Buchenwald, kde se v roce 1945 dočkal osvobození americkou armádou. V letech 1942/1943–1944 byl dočasně umístěn v pražské věznici na Pankráci.", "section_level": 3}, {"title": "Třetí republika.", "content": "Po válce se Peroutka stal šéfredaktorem \"Svobodných novin\", což byly noviny založené namísto předválečných \"Lidových novin\". Současně redigoval i týdeník \"Dnešek\" (1945–1948), který zase byl obdobou předválečné \"Přítomnosti\". Původní předválečné názvy periodik nebylo možné použít. Oba tituly totiž vycházely i za Protektorátu, což je v poválečném prostředí zásadním způsobem diskvalifikovalo. V těchto i pozdějších letech byl Peroutka ze strany komunistů opakovaně nařknut z toho, že nacistům v roce 1939 podlehl. Odpůrci poukazovali mimo jiné na jeho článek \"Dynamický život\" a později též na text \"Hitler po lidské stránce\", který však Peroutkovi přisoudili neprávem. Vzhledem k (z dnešního pohledu) poněkud smířlivému pohledu autora na předválečné Německo se někteří snaží interpretovat Peroutkovy citace z předválečných článků jako proněmecké – zejména jeho články z roku 1938. Peroutka však ihned po válce tyto útoky opakovaně odsoudil a proněmecký výklad svých článků odmítl. V letech 1945–1946 byl Peroutka rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. V parlamentu zasedal do parlamentních voleb v roce 1946.", "section_level": 2}, {"title": "Exil po roce 1948.", "content": "Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do roku 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa v německém Mnichově. Byl jedním z členů Rady svobodného Československa, pro niž roku 1949 sepsal ustavující deklaraci. Peroutka byl jedním z významných představitelů protikomunistického odboje, který byl za totality v železnou oponou uzavřeném Československu méně známý než mimo něj. Čtení a šíření jeho politických rozborů a komentářů bylo v Československu pronásledováno. Zatímco o Karlu Čapkovi a dalších Pátečnících se psalo a hovořilo alespoň sporadicky, Peroutka jako by neexistoval. Mládež, která vyrostla během normalizace, Peroutkovo jméno prakticky neměla možnost zaznamenat. V roce 1989 se postava Peroutky nesměla objevit ani v Čapkově životopisném filmu \"Člověk proti zkáze\" z období první republiky. Zemřel roku 1978 v exilu. Po změně politických poměrů byly jeho ostatky v roce 1991 pohřbeny na Vyšehradě.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a odkaz.", "content": "V roce 1990 scenárista a režisér Josef Protiva natočil televizní film \"Muž Přítomnosti Ferdinand Peroutka\" V roce 1991 mu tehdejší prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. stupně, in memoriam. V roce 1995 byla k 50. výročí ukončení druhé světové války natočena televizní inscenace divadelní hry \"Valčík na uvítanou\", kterou na motivy Peroutkova románu \"Oblak a valčík\" napsal a režíroval Antonín Přidal. V roce 1996 u příležitosti 100. výročí jeho narození vydala Česká pošta známku s Peroutkovým portrétem a byla zřízena Cena Ferdinanda Peroutky, která je jedním z nejvýznamnějších ocenění pro české novináře. Ještě v exilu uspořádala Peroutkova třetí žena Slávka Peroutková z jeho pozůstalosti knihu \"Muž přítomnosti\". Kniha vyšla v roce 1985 v Nakladatelství Konfrontace Curych, později, 1995 v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem \"Deníky, dopisy, vzpomínky\". Úvod k ní napsal Jiří Kovtun a doslov Pavel Tigrid. V roce 2005 pak Peroutková vydala v nakladatelství Dokořán svoje vzpomínky na manžela pod názvem \"Třetí ženou svého muže – Třiatřicet let s Ferdinandem Peroutkou\".", "section_level": 2}, {"title": "Kauza Hitler je gentleman.", "content": "V lednu roku 2015 se český prezident Miloš Zeman vyjádřil v tom smyslu, že Peroutka byl fascinován nacismem a údajně (podle prezidenta) napsal i oslavný článek \"Hitler je gentleman\". Jeho výrok vyřčený při proslovu k 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi v médiích vyvolal vášnivou debatu, do které se zapojila celá řada novinářů a blogerů. Ačkoli se ukázalo, že i další citace, které zazněly při proslovu prezidenta, byly smyšlené (resp. převzaté z tendenčních publikací a neověřené), mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček přesto odmítl cokoli z proslovu dementovat a prezident slíbil, že jeho tým Peroutkův údajný článek \"Hitler je gentleman\" dohledá. Server abcHistory.cz v té souvislosti upozornil na to, že výrokem \"„Hitler je gentleman“\" byl ve skutečnosti znám Neville Chamberlain, zatímco duchu Peroutkových aktivit takové vyjádření charakterově odporuje. Server také naznačil možnost, že hledaným textem \"Hitler je gentleman\" by ve skutečnosti mohl být už po válce kritizovaný článek \"Hitler po lidské stránce\". Prakticky by pak šlo o stejný spor, jaký musel Peroutka absolvovat už v poválečných letech a k němuž se i jasně vyjádřil. V dubnu 2015 Peroutkova vnučka Terezie Kaslová podala za výroky prezidenta na adresu jejího dědečka žalobu na český stát. Naproti tomu podle tvrzení prezidenta Zemana jeho mluvčí objevil při prohledávání publikací Ferdinanda Peroutky jiná vyjádření, než prezident citoval na mezinárodním fóru, a ke konci dubna začal, namísto omluvy za nařčení či původního článku, postupně sdílet některé Peroutkovy články (vzhledem k tomu, že kompletní digitální archiv časopisu Přítomnost je dostupný on-line, nešlo o žádný objev) z období druhé republiky a počátku Protektorátu Čechy a Morava. Ovčáček nasdílel články „\"Češi, Němci a židé\"“, „\"Povinnost je jasná\"“, „\"Dynamický život\"“, „\"Nový poměr k Německu\"“ a „\"Ani - Ani\"“, předcházené heslovitým komentářem a vybranými citáty. Znalci Peroutkova života a díla zpochybnili schopnost prezidenta Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka vést fundovanou diskusi o Ferdinandu Peroutkovi a daném období, Ovčáčkovu schopnost pochopit obsah textu, zdůraznili tendenčnost jimi vybíraných citací, a také upozornili na to, že jeden z článků, který má dokládat prezidentovu původní tezi, \"Dynamický život\" [Přítomnost, 26. dubna 1939], patřil mezi důvody Peroutkova uvěznění v koncentračním táboře. Odborníci se naopak shodují, že texty byly, s ohledem na dobovou situaci, psané s odvahou. Ovčáček popírá, že by Peroutka byl kvůli článku \"Dynamický život\" gestapem perzekvován, což odůvodňuje tím, že k zatčení nedošlo bezprostředně po jeho publikaci, a na své interpretaci článků trvá, navzdory vlně kritiky, již vyvolal. Zatímco podle názorů mnoha odborníků a komentátorů je cílem Zemanova a Ovčáčkova úsilí pokus odvést pozornost veřejnosti a médií od prezidentovy neochoty omluvit se za jeho původní nedoložený výrok, případně i od dalších kontroverzních témat spojených s osobou prezidenta či snaha „vyřídit si účty“ s celou českou novinářskou obcí, jiní nechápou jaký smysl má tato mediální kampaň vůbec mít. Dne 3. května Zeman v online rozhovoru pro Blesk TV řekl, že pokud mluvčí Hradu Jiří Ovčáček nenajde do konce června článek „\"Hitler je gentleman\"“, vypíše Zeman z vlastních prostředků odměnu pro toho, kdo ho najde. V rozhovoru také uvedl, že oslavný článek na Třetí říši za války napsal i spisovatel Jaroslav Seifert. Na konci června 2016 se Zeman omluvil za to, že text nebyl nalezen, zároveň vypsal výše zmíněnou odměnu. Dne 1. 10. 2016 bylo oznámeno, že historik Jan Galandauer našel článek \"„Hitler – gentleman, čeští nár. soc. – piráti\"“, který částečně odpovídá Zemanovu popisu, ale autorem není Peroutka a vyšel v Rudém právu 24. února 1937. Je reakcí na nepodepsaný článek, který vydal Venkov, jehož šéfredaktorem byl Josef Vraný. Zeman popřel, že by se jednalo o jím popsaný článek, a Ovčáček měl v hledání dále pokračovat.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Peroutka je autorem knihy úvah o české národní povaze \"Jací jsme\" a rozsáhlého díla o počátcích Československa \"Budování státu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand Peroutka ( Praha – New York) byl český spisovatel, dramatik a publicista. Bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české předválečné demokratické žurnalistiky. Je autorem díla \"Budování státu\", pojednávajícího o vzniku a prvních letech Československa. Studoval gymnázium v Praze, odkud však před maturitou v roce 1913 odešel a započal svoji novinářskou kariéru příležitostnými příspěvky do Herbenova časopisu \"Čas\". Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu.", "tgt_summary": "Ferdinand Peroutka (6 February 1895 – 20 April 1978) was a Czech journalist and writer. A prominent political thinker and journalist during the First Czechoslovak Republic, Peroutka was persecuted by the Nazi regime for his democratic convictions and imprisoned at Buchenwald concentration camp. Following the 1948 coup by the Communist Party of Czechoslovakia, he emigrated to both the United Kingdom and, later, the United States.", "id": 2308969} {"src_title": "Kruskalův algoritmus", "tgt_title": "Kruskal's algorithm", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Algoritmus byl poprvé publikován Josephem B. Kruskalem, zaměstnancem Bellových Laboratoří, v roce 1956. Kruskal v úvodu své práce odkazuje na článek Otakara Borůvky, který pojednává o existenci jediné minimální kostry pro graf s hranami ohodnocenými různými nezápornými čísly. Kruskal svůj algoritmus popsal následujícím způsobem: Postup A: V roce 1957 tento algoritmus popsali Loberman a Weinberger, těsně před zveřejněním se autoři o Kruskalově práci dověděli, kvůli detailnějšímu popisu problému a obecnější formulaci však svou práci publikovali. Ve své práci Kruskal zmiňuje variaci postupu A, ve kterém se opakovaně odebírá nejdelší hrana z grafu, která ještě nezpůsobí rozpad grafu na více podgrafů. Tímto ekvivalentním postupem můžeme také vytvořit minimální kostru grafu. Postup A': Tento alternativní postup byl v roce 1961 nezávisle popsán A. Kotzigem. Postup B: Jako obecnější postup pro podmnožinu uzlů grafu formuloval Kruskal postup B: Kruskal se ve své práci také zamýšlí nad existencí „duálního“ postupu k B, stejně jako je tomu v případě postupů A a A'. Požadovanou formulaci přináší Rosenstiehl v roce 1967. První, kdo formuloval postup B byl Vojtěch Jarník v roku 1930, obvykle je přisuzován Robertu Primovi, který formuloval obecně kategorii těchto algoritmů, z výpočtového hlediska, ale preferoval (stejně jako později Edsger Dijkstra) použití postupu B. Kruskalův původní důkaz předpokládá různé ohodnocení hran grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus.", "content": "Ekvivalentně můžeme algoritmus popsat tak, že se vždy vybírá taková hrana, která má ze všech možných hran spojujících dva různé podstromy ve vytvářené kostře tu nejmenší váhu. Po skončení běhu algoritmu obsahuje les jedinou komponentu, tvořící minimální kostru grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Složitost.", "content": "Časová složitost závisí na způsobu implementace řazení a operací s množinovým rozkladem. Pro graf formula_1 s počtem uzlů formula_17 a hran formula_18 je složitost algoritmu formula_19, což je asymptoticky ekvivalentní s formula_20. Hrany seřadíme některým z řadících algoritmů podle vah v čase formula_21, to umožní algoritmu odstranit hranu s minimální vahou v konstantním čase. Pro zaznamenání informací příslušnosti uzlů k jednotlivým komponentám využijeme datovou strukturu disjoint-set (viz ). V této datové struktuře můžeme pro vyhledávání a spojování (sjednocení) využít union-find, které mají složitost formula_22. Algoritmus udělá pro každou hranu dvě operace vyhledávání a jednu operaci sjednocení. I jednodušší datové struktury umožňují dosáhnout celkovou složitost formula_23. Pokud jsou hrany již seřazeny, nebo je dokážeme seřadit v lineárním čase, může pomocí sofistikovanějších datových struktur dosáhnout složitost formula_24, kde formula_25 je inverzní Ackermannova funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz správnosti.", "content": "Bez újmy na obecnosti můžeme graf považovat za úplný. Pokud by byl graf neúplný, jednoduše nahradíme hrany, které jsou jeho doplňkem do úplného grafu, za hrany s neporovnatelně větším ohodnocením. Důkaz se skládá ze dvou částí. První dokazuje, že algoritmus na výstupu skutečně vytvoří kostru. Druhá část důkazu je potvrzením, že kostra je skutečně minimální.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz vytvoření kostry.", "content": "Nechť formula_26 je souvislý graf s ohodnocenými hranami a formula_27 je podgrafem formula_26 vytvořeným Kruskalovým algoritmem. formula_27 nemůže obsahovat kružnici, protože poslední hrana přidána do kružnice by spojovala ten samý podstrom a ne dva rozdílné, co je podmínkou pro přidání nové hrany. formula_27 nemůže být nesouvislý, protože hrany přidané do formula_27 slučující podstromy byly do formula_27 přidány, z toho plyne, že formula_27 je kostrou grafu formula_26.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz minimální kostry.", "content": "Provedeme důkaz sporem. Nechť formula_27 je kostrou, ale ne minimální, zkoumaného grafu a formula_36 minimální kostrou grafu, která má nejmenší počet takových hran, které se nenacházejí v formula_27. Nechť formula_38 je hrana, která by byla jako první přidána algoritmem do formula_27, z těch které nejsou v formula_36. formula_41 tvoří kružnici. Jelikož formula_27 je strom, nemůže obsahovat kružnici. Proto musí zmíněné sjednocení obsahovat hranu formula_43, která v formula_27 není obsažena. formula_45 je také kostrou grafu a jeho celkové ohodnocení nemůže být menší než ohodnocení formula_36, proto formula_38 nemůže mít menší ohodnocení než formula_43. Dalším využitím důkazu sporem dokážeme, že ohodnocení hrany formula_43 nemůže být menší než ohodnocení hrany formula_38. Předpokládejme opak (formula_43 má menší ohodnocení jako formula_38) a pamatujme, že hrany mají být přidány do formula_27 v pořadí jejich neklesajících ohodnocení. Proto by bylo formula_43 testováno pro přidání do podlesu formula_55 před formula_38 (formula_38 je první hrana formula_27, která není v formula_36). Hrana formula_43 ale nevytvoří kružnici v formula_36, proto nemůže vytvořit ani kružnici v formula_62 a byla by přidána do vytvářeného stromu. Z předchozích úvah plyne, že ohodnocení formula_38 a formula_43 jsou stejné a formula_65 je minimální kostrou, ale formula_65 má o jednu společnou hranu s formula_27 víc jako má formula_36, co je ve sporu s výběrem formula_36 za minimální kostru grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Pseudokód.", "content": "1 Kruskal(G,w)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kruskalův algoritmus (v České republice se někdy mylně zaměňuje s Borůvkovým algoritmem, ten ale funguje odlišně) je jeden z algoritmů využívaných v teorii grafů k nalezení minimální kostry grafu, jehož hrany mají nezáporné ohodnocení (délku). U souvislého grafu hledá podmnožinu hran, která tvoří strom obsahující všechny uzly, s tím, že celková váha (součet délek) hran grafu je minimální. V případě grafu o více komponentách, algoritmus hledá les minimálních koster, tedy minimální kostru každé komponenty. Kruskalův algoritmus je příkladem hladového algoritmu.", "tgt_summary": "This algorithm first appeared in \"Proceedings of the American Mathematical Society\", pp. 48–50 in 1956, and was written by Joseph Kruskal. Other algorithms for this problem include Prim's algorithm, Reverse-delete algorithm, and Borůvka's algorithm.", "id": 1447564} {"src_title": "Jaderské moře", "tgt_title": "Adriatic Sea", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Jaderské\" (dříve též \"Adriatické\") moře pochází od starověkého přístavu jménem \"Hatria\" nebo \"Atria\", dnešního města Adria v deltě Pádu. Ve starověku býval Jadran též nazýván \"Mare Superum\" („Horní moře“), zatímco Mare Inferum („Dolní moře“) bylo označení pro moře Tyrhénské.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Celkový průměrný přítok sladké vody do Jaderského moře se odhaduje na 5 700 m³/s, k čemuž nejvíce přispívají alpské řeky na severu. Zdaleka nejvýznamnějším přítokem je řeka Pád, ústící rozsáhlou deltou, kde říční náplavy neustále posouvají linii pobřeží směrem do moře (ročně tak pevnina naroste na úkor Jadranu o zhruba 60 ha; část Pádské nížiny nebyla v dávných dobách ničím jiným, než zálivem Jaderského moře). Z dalších přítoků stojí za zmínku např. Adiže, Piava, Tagliamento, Soča či Neretva.", "section_level": 1}, {"title": "Profil dna.", "content": "Severní část Jaderského moře je poměrně mělká, s hloubkou do 100 m (v Benátském zálivu 20 až 30 m). Směrem k jihu dno klesá do \"Středojaderské pánve\" o maximální hloubce kolem 250 m. Dále napříč mořem, přibližně mezi italským poloostrovem Gargano a chorvatským ostrovem Korčula probíhá \"Palagružský práh\" – podmořský hřbet s hloubkou kolem 130 m – z něhož vystupují malá souostroví Palagruža a Tremiti. Od Palagružského prahu na jih dno prudce klesá do \"Jihojaderské pánve\" mezi Bari a Dubrovníkem, kde hloubka přesahuje 1 200 m. Největší hloubka v Otrantské úžině se pohybuje kolem 750 m.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Velmi výrazný je rozdíl mezi jihozápadním a severovýchodním pobřežím. Zatímco na italské straně je většinou nízké, písčité, bez výrazných zálivů, balkánské, zvláště pak chorvatské pobřeží je po norských fjordech druhým nejčlenitějším v Evropě – je velmi hornaté a lemované množstvím ostrovů, táhnoucích se rovnoběžně s pevninou. Oceánografický a rybářský ústav ve Splitu udává v Jaderském moři 69 trvale obydlených ostrovů a jejich celkový počet na 1 246 (79 velkých ostrovů, 525 ostrůvků a 642 skalisk a útesů). Největšími ostrovy jsou: Krk (410 km²), Cres (404 km²), Brač (396 km²), Hvar (298 km²), Pag (287 km²) a Korčula (273 km²). Významnými chorvatskými souostrovími jsou Elafitské ostrovy, Kornati a Paklené ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Zálivy.", "content": "Zálivy se v Jaderském moři nacházejí zejména na jeho severovýchodním pobřeží, jelikož je podstatně členitější. Mezi několik italských zálivů ležících na pobřeží jihozápadním a severním se řadí Anconský záliv, Benátský záliv, Manfredonský záliv, Terstský záliv a Trezza. Ve Slovinsku leží Koperský záliv a Piranský záliv, k Chorvatsku náleží Kvarnerský záliv, Limský záliv, Rijecký záliv, Bakarský záliv, Novigradské moře, Karinské moře, Kaštelský záliv a Malostonský záliv. V Černé Hoře se nachází Boka Kotorská a mezi albánské zálivy patří Vlorský záliv a Drinský záliv. Některé zálivy se nacházejí i na ostrovech, jako například Telašćica (na Dugim otoku). K Jaderskému moři též náleží několik lagun – buď na severu v Itálii (Benátská laguna, Lago di Lesina, Lago di Varano, Laguna del Mort, Valli di Comacchio), či na východě v Albánii (Karavastská laguna a Butrintské jezero).", "section_level": 1}, {"title": "Země a města.", "content": "K Jaderskému moři přiléhají Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina (úzkým koridorem u města Neum), Černá Hora, Albánie a svými ostrovy i Řecko. Při Jadranu leží například města Terst, Benátky, Rimini, Bibione, Ancona, Pescara, Bari, Brindisi a Otranto v Itálii, Koper, Izola a Piran ve Slovinsku, Pula, Rijeka, Zadar, Šibenik, Split a Dubrovník v Chorvatsku, Herceg Novi, Kotor, Bar a Ulcinj v Černé Hoře, Drač a Vlora v Albánii.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Jaderské moře je pro svou příjemnou teplotu a velkou čistotu vyhledávaným turistickým cílem. Populární letoviska se nacházejí v severní Itálii v okolí Benátek, v Chorvatsku na Istrii, na Kvarnerských ostrovech, v Dalmácii, na Makarské riviéře a v okolí Dubrovníku. Podstatně méně turistů směřuje k moři v Černé Hoře a v Albánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderské moře neboli poněkud hovorově Jadran (zastarale Adriatické moře či Siné moře, , , , , , ) je vedlejší část Středozemního moře, ležící mezi Apeninským a Balkánským poloostrovem, tj. mezi Apeninami a Dinárskými horami. Moře zaujímá plochu přibližně 160 000 km², dlouhé je 800 km a široké mezi 150 až 200 km. Na jihu je Otrantský průliv, široký 71 km, který spojuje Jaderské moře s Jónským mořem. Průměrná slanost vody činí 38,3 ‰, v severní části moře je o něco nižší vlivem přítoku říční vody.", "tgt_summary": "The Adriatic Sea is a body of water separating the Italian Peninsula from the Balkans. The Adriatic is the northernmost arm of the Mediterranean Sea, extending from the Strait of Otranto (where it connects to the Ionian Sea) to the northwest and the Po Valley. The countries with coasts on the Adriatic are Albania, Bosnia and Herzegovina, Croatia, Italy, Montenegro and Slovenia. The Adriatic contains over 1,300 islands, mostly located along the Croatian part of its eastern coast. It is divided into three basins, the northern being the shallowest and the southern being the deepest, with a maximum depth of . The Otranto Sill, an underwater ridge, is located at the border between the Adriatic and Ionian Seas. The prevailing currents flow counterclockwise from the Strait of Otranto, along the eastern coast and back to the strait along the western (Italian) coast. Tidal movements in the Adriatic are slight, although larger amplitudes are known to occur occasionally. The Adriatic's salinity is lower than the Mediterranean's because the Adriatic collects a third of the fresh water flowing into the Mediterranean, acting as a dilution basin. The surface water temperatures generally range from in summer to in winter, significantly moderating the Adriatic Basin's climate. The Adriatic Sea sits on the Apulian or Adriatic Microplate, which separated from the African Plate in the Mesozoic era. The plate's movement contributed to the formation of the surrounding mountain chains and Apennine tectonic uplift after its collision with the Eurasian plate. In the Late Oligocene, the Apennine Peninsula first formed, separating the Adriatic Basin from the rest of the Mediterranean. All types of sediment are found in the Adriatic, with the bulk of the material transported by the Po and other rivers on the western coast. The western coast is alluvial or terraced, while the eastern coast is highly indented with pronounced karstification. There are dozens of marine protected areas in the Adriatic, designed to protect the sea's karst habitats and biodiversity. The sea is abundant in flora and fauna—more than 7,000 species are identified as native to the Adriatic, many of them endemic, rare and threatened ones. ", "id": 652004} {"src_title": "Kirov", "tgt_title": "Kirov, Kirov Oblast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vjatka byla založena na západ od Uralu novgorodskými uškujniky (říční piráti) roku 1374 (podle jiné teorie 1181). Od roku 1457 město dostalo opevnění v ústí malé řeky Chlynovice (Chlynovky) a přejmenovalo se na Chlynov. Do roku 1489 bylo věčevou republikou, pak součástí Moskevského knížectví. Roku 1781 Kateřina Veliká město přejmenovala na Vjatku a ustanovila ho jako centrum samostatné gubernie. Odcházeli sem také někteří lidé do vyhnanství, např. Alexandr Gercen a Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Roku 1848 se zde narodil malíř Viktor Michajlovič Vasněcov, a roku 1879 revolucionář a terorista Jegor Sozonov. Na konci 19. století byla Vjatka důležitou zastávkou na Transsibiřské magistrále. Roku 1934 bylo město přejmenováno po sovětském vůdci S. M. Kirovovi, který byl téhož roku 1. prosince zavražděn. 11. dubna 1993 (některé zdroje uvádějí 12. prosince) se konal průzkum ohledně toho, aby městu byl navrácen název Vjatka. Většina hlasů se vyjádřila proti změně. V letech 2008–2010 snahy o přejmenování opět zesílily, vzniklo občanské hnutí usilující o přejmenování, návrhem se zabývala městská duma, oblastní gubernátor zřídil pracovní komisi, která má provést sociologickou i rozpočtovou studii ohledně přejmenování. 30. června 2009 bylo přijato rozhodnutí o nezbytnosti referenda, které by se však nekonalo dříve než v roce 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Město se nachází na řece Vjatce, obklopené lesy. Převažuje zde lehký průmysl – zpracovávání dřeva, kožešiny a výroba zemědělských strojů. Jsou zde také vysoké školy, několik muzeí, divadel, opera a baletní scéna. Do města se dá dostat letecky, městskou dopravu zde zajišťují trolejbusy a autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Město je každoročním dějištěm mezinárodních závodů v ledolezení. Pochází odtud, nebo trénuje zde větší část ruské reprezentace v tomto sportu, jejíž horolezci pravidelně obsazují téměř celé finálové pole závodů světového poháru i mistrovství světa a Evropy, nebo mistrovství světa juniorů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Podle zprávy deníku \"Pravda\" zveřejněné 4 ledna 2005, je město Kirov známo jako „město dvojčat“\", kvůli nezvykle vysokému počtu vícečetných porodů. Koncem srpna 1918 žádal profesor T. G. Masaryk v Americe prezidenta Wilsona o pomoc Československým legionářům při jejich postupu na Vologdu a Vjatku, zejména z popudu francouzských spojenců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirov () je oblastní město v Rusku; leží na severovýchodě evropské části země (950 km od Moskvy). Dříve bylo také známé pod jménem Chlynov (do r. 1781) a Vjatka (1781–1934). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kirov () is the largest city and administrative center of Kirov Oblast, Russia. It is located on the Vyatka River in European Russia, 896 km northeast of Moscow. As of the 2010 Census, its population was 473,695. Kirov is known for being the origin of Dymkovo toys. It was previously known as \"Khlynov\" (, until 1780), \"Vyatka\" (, until 1934).", "id": 2433826} {"src_title": "Bagr", "tgt_title": "Excavator", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Bagry dělíme: Zvláštními druhy bagrů jsou: Další členění je podle způsobu pohybu bagru: Mimo výše uvedená dělení existují i další hlediska, nicméně tato nemají velký praktický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Bagr na pásovém či kolovém podvozku.", "content": "Konstrukčně jsou oba tyto typy shodné, jediný rozdíl je v podvozku. Pásový podvozek má výhodu ve větší průchodnosti v těžkém terénu a v lepší stabilitě, naopak kolový podvozek umožňuje snadnější a rychlejší přesun bagru, a to i po silnicích v běžném provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Rypadlo-nakladač.", "content": "Rypadlo-nakladač (lidově traktorbagr, anglicky backhoe-loader) patří do zvláštní podskupiny bagrů, kterou rozvinula v druhé polovině 20. století zvláště anglická firma JCB. Rypadla-nakladače jsou univerzální stroje, původně na traktorovém podvozku. Na přední části je nakládací lopata, na zadní části je podkopové zařízení (tj. „bagr“). Přední nakládací část je určena pro nakládání materiálů, přední lopata může být buď jednoduchá tzv. nakládací, nebo (velmi často) univerzální – tzv.„klapačka“, moravsky „žralok“, anglicky „6in1“. Takováto lopata je dvoudílná, je možné s ní nakládat, ale lze používat i jako dozerovou radlici a je často vybavena i paletovacími vidlemi pro manipulaci např. s paletami cihel na staveništi. Zadní podkopové zařízení je většinou konstruováno jako přesuvné, které umožňuje pracovat i mimo osu stroje. Skládá se z několika dílů – závěsná část se nazývá otoč (anglicky „kingpost“), dále výložník (základní rameno, anglicky „boom“), násada (anglicky „dipper“) často vybavená teleskopem (anglicky „extradig“). Jako pracovní zařízení slouží lžíce (anglicky „bucket“), někdy upevněná na rychloupínacím zařízení. Na Americkém kontinentu se používá středové pevné uložení podkopu, kombinované s do strany sklopnými opěrami, které v pracovní poloze přesahují stroj do stran. Univerzálnost těchto strojů je však vykoupena nižším výkonem a menší obratností než u klasických bagrů. Tyto stroje jsou dnes často nahrazovány jinou technikou a jejich podíl na celkovém počtu strojů se výrazně zmenšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Minibagr.", "content": "V poslední době získala značnou oblibu kategorie hydraulických bagrů na pásovém podvozku (obvykle s gumovými pásy) do 9 tun a získala obecně používané označení „minibagr“. Jedná se o kompaktní, přesto velmi výkonné stroje vhodné pro hloubení výkopů, základů domů, přípravu staveb atd.", "section_level": 1}, {"title": "Střední kategorie bagrů.", "content": "Tato kategorie nemá žádné zvláštní pojmenování. Přesto se jedná o nejrozšířenější skupinu bagrů, které mají nezastupitelné místo při stavebních a demoličních pracích. Jedná se o kategorii 10–30 tun. Tyto stroje jsou vyráběny na pásech a na kolovém podvozku. Kolové bagry existují s maximální hmotností 22t. Některé se vyrábí i se zvláštním podvozkem, který kromě silnice umožňuje pohyb po kolejích. Těmto strojů se říká dvoucestné a používají se při výstavbě a rekonstrukci železnic.", "section_level": 1}, {"title": "Velké bagry.", "content": "Největší vyráběné bagry se používají pro práce v povrchových lomech. Existují bagry o hmotnosti až 800 tun, které dokáží najednou uzvednout v lopatě materiál o hmotnosti až 70 tun, obvykle používají technologii \"spodní lopaty\" tedy nabírání směrem od sebe nahoru po stěně lomu. Vyprázdnění lopaty pak probíhá otevřením dna lopaty. Do této kategorie patří i velké demoliční bagry s výškovým dosahem přes 70 m. Velké bagry jsou už natolik těžké a rozměrné, že jejich přeprava do místa určení se provádí po demontovaných částech. Kromě bagrů na zemní práce existuje řada bagrů pro průmyslové aplikace, například překládku kovového šrotu, nebo dřeva. Jedničkou mezi výrobci stavebních strojů je společnost Caterpillar (její celkový podíl na celosvětové výrobě převyšuje 20 %). Největším výrobcem velkých rypadle je Komatsu. Mezi další významné výrobce patří např. společnost Liebherr, známá svými velkými lomovými bagry. V kategorii minibagrů patří mezi špičky TAKEUCHI, KUBOTA, YANMAR, BOBCAT či NEUSON. V kategorii rypadel-nakladačů je pojmem společnost JCB (její zakladatel Joseph Cyril Bamford je pokládán za otce této kategorie bagrů). Zhruba od roku 2005 přichází do této oblasti možnost hybridních pohonů. Například společnost Caterpillar dodává stroje které využívají přebytečné energie hydraulického oleje která vznikne při brzdění otáčení kabiny. Tato energie je akumulována v zásobníku a je znovu použita při dalším otáčení kabiny. První opravdový hybridní stroj dodává společnost Komastu. Jde o kombinaci dieselové a elektrického pohonu stroje. Jedná se o klasickou konstrukci stroje, kde je pro otáčení kabiny s ramenem použit nízkootáčkový elektromotor s velkým kroutícím momentem. Tento motor se při brzdění otáčení kabiny změní v generátor a vyrobenou energii pak využije při novém otáčení stroje. Tato opatření vedou ke značným úsporám spotřeby paliva, které jsou schopny vyvážit vyšší pořizovací náklady. Potřeba přesné práce při dokončovacích pracích (především svahovací lopatou) přivedla i do této oblasti řízení strojů pomocí laserových nivelačních zařízení, kdy je poloha lopaty porovnávána s informací z nivelačního laseru; strojník tak může velmi přesně provádět dokončovací práce. Nejnovější trendem jsou inteligentní stroje, kdy je pomocí GPS možno se strojem pracovat v 3D prostoru. Lze tedy dokončovat i lomené a zaoblené tvary, například silničních náspy nebo složité tvary rybníků a vodních toků. Do stroje je nahrán 3D model plochy kterou je možno s velkou přesností strojem zpracovat. Hlavním inovátorem těchto strojů v je výrobce Komastu využívající spolupráce s firmou Topcon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bagr, rypadlo nebo také exkavátor (anglicky excavator) je stroj, sloužící k těžbě a přemisťování hornin. Mezi jeho základní části patří podkop s pracovním zařízením (lopatou), kabina s pracovištěm obsluhy a podvozek.", "tgt_summary": "Excavators are heavy construction equipment consisting of a boom, dipper (or stick), bucket and cab on a rotating platform known as the \"house\". The house sits atop an undercarriage with tracks or wheels. They are a natural progression from the steam shovels and often mistakenly called power shovels. All movement and functions of a hydraulic excavator are accomplished through the use of hydraulic fluid, with hydraulic cylinders and hydraulic motors. Due to the linear actuation of hydraulic cylinders, their mode of operation is fundamentally different from cable-operated excavators which use winches and steel ropes to accomplish the movements.", "id": 2316657} {"src_title": "Brjansk", "tgt_title": "Bryansk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Brjansku (nazývaném tehdy Дебрянск) je z roku 1146, ale jako osada existoval snad již od konce 10. století - první zmínky o osídlení pochází z roku 985. Brjansk se stal součástí Černigovského knížectví, a to až do jeho porážky tataromongolskými nájezdníky v roce 1239. V roce 1249 vzniklo Brjanské knížectví v čele s prvním historicky doloženým brjanským knížetem Romanem Michajlovičem. Romanův syn Oleg, který knížectví převzal po svém otci ale vstoupil do mnišského stavu a Brjanské knížectví se stalo součástí knížectví Smolenského. Od roku 1356 až do konce 15. století byl Brjansk součástí Litvy. Poté se již natrvalo stal součástí Ruska, s výjimkou období mezi 6. říjnem 1941 a 17. zářím 1943, kdy ho během 2. světové války obsadili nacističtí vojáci. Ve městě samém i v jeho okolí mělo významnou roli partyzánské hnutí, Brjansk sám bývá nazýván městem partyzánské slávy. Původní název města Дебрянск je odvozen od дебри - hlubokých neprostupných lesů, obklopujících město. Administrativně se město skládá ze čtyř městských částí (районов) - Sovětského, Běžického, Fokinského a Volodarského. Architektura města je dána jeho rozložením na březích Desny a přilehlých návrších, jednotlivé městské částí proto budí spíše dojem souměstí, než komplexní městské zástavby. Dvě největší strže byly přemostěny umělými písečnými rvy (дамбами), spojujícími nejvýznamnější náměstí Sovětského rajónu (площадь Партизан, площадь Ленина, Октябрская площадь).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Město bylo vždy významným centrem dopravního a těžkého strojírenství - vyráběly se zde lokomotivy, vagóny, traktory i nákladní automobily. Mnohé z místních strojírenských závodů jsou i významnými zbrojovkami. Ve městě se vyrábí i chladicí technika (včetně chladicích železničních vozů a „chladírenských sekcí“ - pojízdných odpalovacích stanovišť raket), stavební a silniční stroje a technologie pro sušení obilí. Chemický průmysl je zastoupen fosforitovým závodem, lehký průmysl výrobou látek, obuvi a nábytku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je významným dopravním uzlem, ležícím na křížení magistrál, spojujících Moskvu s Evropou a Ukrajinou a Sankt-Petěrburg s jižními oblastmi Ruska. Brjansk je největším železničním uzlem centrálního regionu Ruské federace (s výjimkou Moskvy, která se do centrálního regionu nezahrnuje). Uzel je rozdělen do dvou nádraží - Brjansk-1 Orlovskiy je určeno pro dopravu cestujících, Brjansk-2 Lgovskiy se specializuje na nákladní přepravu a překládku. V Brjansku se kříží šest železničních tratí. Brjansk leží na křižovatce silnic M3 (Moskva-Kyjev), M13 (Brjansk-Kobrin, s dalším napojením na dálnici M1 Moskva-Minsk-Brest) a A141 (Orel-Roslavl). Brjanská silniční síť je tvořena celkem 336 silnicemi a ulicemi o celkové délce přes 800 km. V Brjansku bylo v roce 1994 vybudováno nové letiště se statusem mezinárodního 3/B dle IATA, staré letiště ve městě je nyní rozvojovou plochou. Letiště je vybaveno pro osluhu letadel Аn-12, Аn-24, Jak-40, Тu-134, Тu-154, Boeing 737 a menších. Helioport může obsluhovat všechny typy vrtulníků. Délka VPD 170/350 je 2400 m, šířka 42 metrů. Letiště leží v koridoru R-22. Městská hromadná doprava je tvořena autobusy (33 linek o celkové délce 430 km, cca 200 autobusů) a trolejbusy (17 linek o celkové délce 385 km, 130 trolejbusů). Nezvyklá délka linek je dána topografií města a jeho rozdělením na tři relativně vzdálené městské celky. Kromě městskou správou provozované veřejné dopravy má Brjansk hustou síť „maršrutek“ - podnikatelsky provozovaných velkokapacitních taxi (mikrobusů miniautobusů) s pevně stanovenou trasou jízdy. Počet těchto linek kolísá mezi 50 a 60.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální sféra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Dle údajů městské administrativy za rok 2005 Brjansk má v současné době 4 vysoké školy a 14 filiálek vysokých škol: z filiálek jsou nejvýznamnější Studijní kapacita vysokých škol přesahuje 50000 míst ve 200 studijních oborech. V systému středního školství má Brjansk 16 specializovaných učilišť (12 566 studentů) a 14 středních škol a lycejí (7511 studentů). Municipální vzdělávací systém se skládá z celkem 188 vzdělávacích zařízení, tvořených 76 obecnými školami (včetně jednoho lycea a 4 gymnázií), 98 předškolních zařízení a dvou učňovských škol.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brjansk (rusky Брянск) je město na západě evropské části Ruské federace na řece Desna, 379 km jihozápadně od Moskvy. Je správním střediskem Brjanské oblasti. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Bryansk () is a city and the administrative center of Bryansk Oblast, Russia, located southwest of Moscow. Bryansk is also closer to the border with Belarus. Population:", "id": 636365} {"src_title": "Gustav Meyrink", "tgt_title": "Gustav Meyrink", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Vídni jako nemanželský syn würtemberského ministra Friedricha Karla Gottloba von Varnbüler (1809–1889) a bavorské dvorní herečky Marie Wilhelmine Adelheid Meyerové (1840–1908). Jeho rodiče se pravděpodobně seznámili během matčina angažmá v Královském dvorním divadle (\"Königliches Hoftheater\") ve Stuttgartu, kde Marie Meyerová působila v letech 1865 až 1867. Aby utajila své těhotenství, resp. aféru s významným politickým činitelem před veřejností, musela Meyrinkova matka Marie ihned po ukončení divadelní sezóny 1866/1867 z města odejít. Kde přesně se zdržovala během podzimu 1867 známo není, dítě se však rozhodla přivést na svět ve Vídni, kde v tu dobu v místní opeře působila její starší sestra, oceňovaná operní pěvkyně Louise Dunstmann-Meyerová (1831–1899), která jí snad mohla poskytnout potřebné finance i podporu. Dítě se narodilo 19. ledna 1868 v hotelu „U Modrého kozla“ (\"Zum blauen Bock\"), který se nacházel na Mariahilfestrasse č.p. 81. Od roku 1884 žil v Praze. Po absolvování gymnázia navštěvoval obchodní akademii, jejíž studium zakončil absolventskou zkouškou v roce 1888. Pak pracoval v exportním obchodě a z peněz odkázaných otcem otevřel společně s přítelem (synovcem básníka Christiana Morgensterna) bankovní dům. Takřka okamžitě se stal součástí pražské německé smetánky a zařadil se k místním dandyům – kromě toho vlastnil jeden z prvních automobilů v Praze. Věnoval se sportu (šermu a veslování), šachům, udržoval kontakty s mladou generací židovsko-německých umělců a žil nevázaným životem, k němuž patřily kromě jiného různé rvačky a návštěvy nevěstinců. Ve svém bytě na Příkopech, přeplněném soškami, zrcadly a různými bizarními předměty, pořádal spiritistické seance, při nichž užíval různé omamné látky (hašiš a opium). Posléze však Meyrink spiritismus, stejně jako užívání opiátů, zavrhl. Roku 1891 spoluzaložil teosofickou lóži „U Modré hvězdy“ (\"Zum blauen Stern\"), které následně také předsedal. Lóže měla za cíl propojovat cíle východního a západního okultismu a jejími členy byli například okultista Karel Weinfurter, hrabě Jan Harrach, básník Julius Zeyer, spisovatel Emanuel Lešehrad a mnozí další. Tou dobou se Meyrink stal vegetariánem a věnoval se dokonce józe (asánové cviky) – nicméně už po třech měsících z Teosofické společnosti vystoupil a začal se věnovat alchymii (kromě jiného se snažil extrahovat zlato ze zvířecích výkalů). V roce 1893 se oženil s Aloisii Certlovou a o rok později založil vlastní \"První křesťanskou banku\" se sídlem na Václavském náměstí. V roce 1896 se tajně zasnoubil s Philomenou (Manou) Berntovou (neteří básníka Rainera Marii Rilkeho), ovšem právoplatná Meyrinkova choť odmítla udělit souhlas k rozvodu. Dne 18. ledna 1902 byl křivě nařčen z bankovních podvodů a zatčen. Obvinění bylo posléze staženo, ale vyšetřování pokračovalo. Případ dostal na starost kriminální rada Václav Olič a Meyrink strávil ve vězení téměř tři měsíce – propuštěn byl až 2. dubna. V roce 1903 pak definitivně opustil Prahu a žil postupně ve Vídni (zde působil jako šéfredaktor týdeníku \"Der liebe Augustin\"), Montreux a Mnichově. V roce 1905 se znovu oženil (Aloisie svolila k rozvodu bezdětného manželství s Meyrinkem) a s manželkou Menou měl dvě děti (v roce 1906 se narodila dcera Sibylla Felicita a v roce 1908 syn Harro Fortunat). V roce 1911 Meyrinkovi přesídlili do bavorského Starnbergu, kde si Meyrink v jejich nové vilce postavil svou vlastní pracovnu; zde také začal psát \"Golema\". Také v Německu Meyrink pokračoval ve svém zájmu o mystiku – věnoval se buddhismu a staroindickým imaginačním učením. Nicméně znovu trpěl nedostatkem financí a v roce 1929 musel dokonce prodat svou vilu a přestěhovat se do menšího domu. Zároveň se zhoršoval jeho zdravotní stav, trpěl nespavostí, bolestmi rukou a cukrovkou. V březnu 1932 postihla jeho rodinu tragédie, když jeho syn Harro utrpěl těžký úraz, po němž mu hrozilo ochrnutí a ještě téhož roku v červnu spáchal kvůli obavám o budoucnost sebevraždu. Sám Meyrink zemřel o několik měsíců později, v prosinci 1932. Jeho žena Mana jej přežila o mnoho let a zemřela v roce 1966.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Gustav Meyrink se na rozdíl od řady svých současníků přiklonil ke spisovatelské profesi až v pokročilém věku a částečně z materiální nutnosti. Roku 1902 se prosperující pražský bankéř ocitl ve složité finanční situaci. Třebaže byl zproštěn veškerých pravděpodobně zcela smyšlených obvinění z podvodů a nekalých peněžních machinací, ztratil důvěru svých klientů a musel se poohlédnout po jiném druhu obživy. První úspěchy jeho satirických textů, které zhruba v té době začaly vycházet především v německém týdeníku \"Simplicissimus\", však daly jeho dalšímu životnímu snažení patřičný směr. Je však chybné tvrdit, jak to v minulosti činili někteří literární vědci, že Meyrink začal psát až během svého věznění na počátku roku 1902, či snad dokonce až po něm. Tomu odporují nejen dochovaná svědectví – třeba to německého spisovatele Oscara A. H. Schmitze, který se s Meyrinkem seznámil roku 1900 během ozdravného pobytu v sanatoriu Bílý jelen (\"Weißer Hirsch\") poblíž Drážďaň –, ale i samotné datum vydání autorova vůbec prvního zveřejněného textu. Povídka \"Der heiße Soldat\" (č. \"Žhavý voják\") totiž vyšla už 8. října 1901 v 29. čísle týdeníku \"Simplicissimus\" a musela tak nutně vzniknout ještě před autorovým zatčením v lednu 1902. Totéž platí i pro další Meyrinkovy rané texty, kupříkladu skicu \"Krank\" publikovanou na počátku roku 1902 v druhém lednovém čísle časopisu \"Die Gesellschaft\" (Společnost) či \"Ohrensausen\", krátký prozaický text, který byl zhruba ve stejné době otištěn v antologii Spolku německých výtvarných umělců v Čechách nazvané \"Die Kralle. Ein Höllen-Adagio\", již k vydání připravili pražští němečtí spisovatelé Oskar Wiener a Paul Leppin. Když byl Meyrink v roce 1902 propuštěn z vyšetřovací vazby, tak mohl začínající spisovatel vykázat už několik drobných publikací, jejichž počet se měl záhy rozrůst. Jen v časopise \"Simplicissimus\" vyšlo v průběhu roku 1902 osm autorových textů, v následujícím roce pak dalších devět. A právě tyto krátké satirické skici se staly základem Meyrinkových prvních knih. Sbírka \"Der heiße Soldat und andere Geschichten\" (Žhavý voják a další příběhy) vyšla v mnichovském nakladatelství Alberta Langena v květnu roku 1903 a roku 1904 ji následovaly \"Orchideen\" (Orchideje).", "section_level": 1}, {"title": "Povídkové soubory.", "content": "V češtině: Opálové oči, 1917; Šosákův rozhlas, 1928; Netopýři 1930, Černá koule 1967 Některé povídky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustav Meyrink, vlastním jménem Meyer (19. ledna 1868, Vídeň – 4. prosince 1932, Starnberg) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Společně s Rodou Rodou též v letech 1912–1914 napsal čtveřici divadelních her, jež však neměly výraznější odezvu. Jeho největším literárním úspěchem je tak fantaskní román \"Golem\" odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.", "tgt_summary": "Gustav Meyrink (January 19, 1868 – December 4, 1932) was the pseudonym of Gustav Meyer, an Austrian author, novelist, dramatist, translator, and banker, most famous for his novel \"The Golem\". He has been described as the \"most respected German language writer in the field of supernatural fiction\".", "id": 945364} {"src_title": "Lille OSC", "tgt_title": "Lille OSC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub vznikl v roce 1944 sloučením klubů SC Fives a Olympique Lillois. Bosenský trenér Vahid Halilhodžić, který se ujal místa trenéra v roce 1998, vymanil tým z druholigové příslušnosti během ročníku 1999/2000. Během první sezóny v nejvyšší soutěži skončil s týmem třetí a další sezonu se tak Lille ukázalo v Lize mistrů. Pátá příčka ve francouzské lize doprovázela třetí místo ve skupině Ligy mistrů, kde Lille skončilo třetí za dvojicí Deportivo de La Coruña a Manchester United, ale před řeckým Olympiakosem, z čehož plynula účast v jarní části Poháru UEFA. Ve 3. kole si Lille poradilo s Fiorentinou a ve 4. kole dvakrát remizovalo s pozdějším finalistou Borussií Dortmund. Kvůli pravidlu venkovních gólů ale do čtvrtfinále nepostoupilo. Sezóna 2002/03 začala Pohárem Intertoto, kde Lille ve finále podlehlo Stuttgartu 1:2. Francouzská liga nově pojmenovaná jako Ligue 1 se rozšířila na 20 klubů, Lille skončilo na 14. místě. To už v týmu netrénoval Halilhodžić ale Claude Puel. Sezóna 2003/04 skončila 10. pozicí. Sezónu 2004/05 ale Lille načalo postupem do Poháru UEFA, když se stalo vítězem Poháru Intertoto. Cestu Pohárem UEFA zakončil Puelův tým ve čtvrtfinále, když padl s Auxerre. V ročníku 2008/09 už klub po šesti letech nevedl Claude Puel ale Rudi Garcia. Olympique Lyon byl konečně sesazen z trůnu, Lille toho ale nedokázalo využít a skončilo páté. Michel Bastos se stal nejlepším nahrávačem soutěže. V sezóně 2009/10 dosáhl klub na čtvrté místo, přičemž se mužstvo Rudiho Garcii prezentovalo útočným fotbalem, který byl ze všech ligových týmů se 72 góly ten vůbec nejproduktivnější. Další rok se mladé mužstvo okolo hráčů jako Eden Hazard, Gervinho, Yohan Cabaye, Florent Balmont, Rio Mavuba (kapitán) nebo Moussa Sow na pět kol před koncem chopilo příčky číslo jedna, a to o bod před Marseille. Lille třikrát za sebou zvítězilo – Hazard zařídil vítězství 1:0 venko na Nancy, Saint-Étienne bylo poraženo 2:1 a domácí zápas se Sochaux rozhodl Gervinho. Oproti tomu Olympique Marseille z devíti možných bodů bralo pouze čtyři. Lille stačilo získat jediný bod, aby získalo první titul za 57 let. Tento bod Lille získalo proti PSG na jeho hřišti. Na remíze 2:2 se podepsali Ludovic Obraniak a Moussa Sow. Sow za Lille v této sezóně nastřílel 25 gólů. Pro Lille to nebyla jediná trofej, protože tým uspěl též v Coupe de France, čímž získal double. Mladí hráči byli žádaným zbožím v celé Evropě, především pak Hazard, kterého koupila Chelsea za 32 milionů liber. Gervinho, Cabaye a Mathieu Debuchy rovněž odešli do Premier League. Oslabené Lille muselo dělit síly mezi domácí Ligue 1 a Ligu mistrů, kde skončilo ve skupině poslední. Lille skončilo v lize třetí za PSG, titul slavil nečekaně Montpellier. Před sezónou 2012/13 Lille posílilo, do útoku přišli Marvin Martin a Salomon Kalou. Konkurence však také posílila, především pak PSG, které přivedlo Zlatana Ibrahimoviće a Thiaga Silvu. Lille skončilo šesté, do evropských pohárů se tak nekvalifikovalo. Kalou se osvědčil a vstřelil 14 branek. Během letního přestupového období roku 2013 odešel trenér Rudi Garcia, a to do AS Řím. Francouzský celek jako trenéra zaměstnal Reného Girarda, který v ročníku 2013/14 získal 3. místo v tabulce a zajistil 3. předkolo Ligy mistrů na další ročník. Do sezóny 2016/17 vedl tým Frederic Antonetti. Ten ve 3. předkole Evropské ligy nestačil na ázerbájdžánský klub Qəbələ. Špatné výsledky a předposlední ligová příčka jej v listopadu připravily o zaměstnání. V průběhu jara 2017 se trenérského postu ujmul Marcelo Bielsa a tým skončil jedenáctý, opírajíc se o góly hostujícího útočníka Nicolase de Prévilla. Ještě předtím se klub dostal do vlastnictví podnikatele Gérarda Lopeze, francouzská asociace však klub prošetřovala a začala se zajímat o Lópezovy finance. Hráčský kádr se v létě proměnil – 22 fotbalistů tým opustilo a 17 nových dorazilo. V ročníku 2017/18 Lille zabředlo do sestupových bojů, ačkoli během letního období vynaložilo 70 milionů eur na příchozí posily. Více na posily vydaly pouze PSG s Monacem. Ligový začátek přinesl výhru nad Nantes Claudia Ranieriho 3:0, další ligová výhra ale přišla až v listopadu. Odchod útočníka de Prévilla a nenalezení náhrady za Dimitriho Payeta, Floriana Thauvina či André-Pierre Gignaca se projevily, navíc se Bielsa dostal do křížku s technickým ředitelem Luísem Camposem. Bielsa sezónu nedokončil, neboť byl v prosinci vyhozen, na jeho místo dorazil trenér Christophe Galtier. Ani ten se zpočátku nedokázal vymanit ze sestupových příček i kvůli tomu, že kádr postrádal zkušenost – mezi nejstarší hráče mužstva patřili Kévin Malcuit (26 let), Thiago Mendes (26 let) a kapitán Ibrahim Amadou (25 let). Francouzská fotbalová asociace navíc Lille zakázala přestupy, takže klub nemohl v lednu nikoho přivést. Frustrace příznivců se projevila po březnové domácí remíze 1:1 s Montpellierem, kdy někteří vběhli na hřiště a napadli fotbalisty vlastního mužstva. Galtierovo mužstvo vyhrálo naposled v lednu, závěrečné klíčové zápasy proti Métám (3:1), Toulouse (3:2) a Dijonu (2:1) ale zvládlo a udrželo se v nejvyšší soutěži. Galtier mužstvo v další sezóně 2018/19 pozvedl a dosáhl na druhé místo za triumfujícím PSG. Kvalitní výkony ve své druhé sezóně předváděl Nicolas Pépé, který v létě odešel do Arsenalu za 80 milionů eur. Inkasované peníze klub použil např. při příchodu portugalského záložníka Renata Sanchese z Bayernu za 20 milionů eur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lille LOSC je francouzský fotbalový klub z města Lille. Klub je trojnásobným šampionem Francie, naposledy získal ligovou trofej v ročníku 2010/11. Rivalem Lille je klub Lens ze stejnojmenného města, se kterým se střetávají při \"Derby du Nord\". Zatímco Lille je považováno za klub pro střední vrstvu, Lens se profiluje jako klub pro lidi dělnických profesí.", "tgt_summary": "Lille Olympique Sporting Club (), commonly called LOSC, also referred to as LOSC Lille, Lille OSC or simply Lille, is a French professional association football club based in Lille in Hauts-de-France. The club was founded in 1944 as a result of a merger and plays in Ligue 1, the first division of French football. Lille has played its home matches since 2012 at Stade Pierre-Mauroy in nearby Villeneuve d'Ascq, which replaced the club's previous home of Stade Lille-Metropole in the same community. Lille was founded as a result of a merger between Olympique Lillois and SC Fives. Both clubs were founding members of the French Division 1 and Lillois was the league's inaugural champions. Under the Lille emblem, the club has won three league titles (in 1946, 1954, and 2011) and six Coupe de France titles. Lille's most successful period was the decade from 1946 to 1956 when the team was led by managers George Berry and André Cheuva. Lille has a long-standing rivalry with nearby club RC Lens, with whom they contest the Derby du Nord. The club is owned and presided over by Gérard Lopez, an entrepreneur-investor and an active Luxembourgish-Spanish businessman who invests in the sports industry.", "id": 1475895} {"src_title": "Marobud", "tgt_title": "Maroboduus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marobud pocházel z urozeného markomanského rodu a o jeho dětství mnoho nevíme. Mládí pravděpodobně strávil v Římě, kam byl, jak bylo častým zvykem, odveden jako rukojmí a vzdělán po boku urozených římských chlapců. Někdy před rokem 9 př. n. l. se vrátil ke svému kmeni, který v té době sídlil ve středním Německu, a stal se jeho králem. Mezi lety 9 - 6 př. n. l. se Markomani v souvislosti s aktivní činností římských jednotek ve středním Německu v několika vlnách přesunuli na české území, kde osídlili především střední Čechy, podkrušnohorské oblasti, jižní a východní Čechy. Marobud se nespokojil s ovládnutím pouze České kotliny a je z písemných pramenů doloženo, že si poměrně brzy podmanil i kmen Lugiů sídlící ve Slezsku. Jeho svrchovanost postupně uznali i Silingové, Gótové, Semnoni a Langobardi. Jeho moc tak sahala od Dunaje na jihu, k dolnímu Labi na západě a k dolní Visle na severovýchodě. Jako schopný vůdce brzy dokázal vytvořit mocnou říši, která hospodářsky prosperovala natolik, že byl schopen držet si rozsáhlou armádu, vybudovanou po římském vzoru. Přestože byl Římany brzy chápán jako hlavní konkurent ve středodunajském prostoru, snažil se vést vůči Římanům politiku neutrální. Římský historik Velleius Paterculus se osobně zúčastnil výpravy, kterou proti Marobudovi Římané podnikli roku 6 n. l. Římané vedli útok ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnunta (u Vídně) v Noricu vytáhl Tiberius (pozdější císař) a s tímto proudem šel také Velleius Paterculus. Od vojenského tábora Mogontiaca (dnešní Mohuč) vytáhl s několika legiemi Lucius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germánie. Výprava, která měla velkou naději na úspěch, ztroskotala, když v Panonii propuklo povstání a Tiberius se musel vrátit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud tohoto dočasného římského oslabení nevyužil k protiútoku, naopak urychleně s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti, přátelských vztazích a vzájemném neútočení, která mu na další desetiletí zajistila klid. Marobud zachoval loajalitu Římu i když v roce 9 n. l. v Germánii pod vedením cheruského knížete Arminia vypuklo povstání, které vedlo k velkým ztrátám na římské straně (bitva v Teutoburském lese). Vlivem Arminiova vzestupu od Marobuda odpadly některé kmeny (Semnoni), v roce 17 n. l. došlo k prvnímu přímému střetu mezi Arminiem a Marobudem, ale až roku 18 n. l. byl Marobud svržen, když ho přepadl Katvalda, vyhnaný šlechtic, který získal spojence u Gótů na dolní Visle. Marobud se uchýlil pod římskou ochranu, byl však internován a zbytek života strávil v Ravenně, kde byl i pohřben. Je ironií osudu, že podobný osud zajatce v Raveně sdílela i Thusnelda, manželka jeho největšího, v té době již mrtvého protivníka Arminia.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Nálezy z období na přelomu letopočtu se řadí do tzv. horizontu Marobudovy říše, jinak chronologicky se jedná o starší dobu římskou, stupeň B1. Mnoho archeologů se snažilo objevit Marobudovo sídlo, Marobudum či Marábudum, o němž píše Klaudios Ptolemaios (\"Geografia\" II. 1. XI. 29), jiní autoři jeho doby je však nezmiňují. Z doby germánského osídlení se ale na českém území nezachovaly žádné opevněné výšinné polohy. Předpokládá se tedy, že snad osídlil některé opuštěné keltské hradiště (Závist u Zbraslavi nebo Stradonice u Nižboru) nebo snad jeho sídlo mohla tvořit soustava dvorců. S Marobudem, resp. jeho vojenskou družinou jsou spojovány nálezy na dvou rozsáhlých a bohatých pohřebištích z počátku našeho letopočtu v Dobřichově u Kolína (Pičhora) a v Třebusicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marobud, také \"Marbod\", \"Marobod\", \"Maroboduus\" (35 - 30 př. n. l. - 37/38 n. l., Ravenna) byl markomanský král a první historicky doložený panovník, který vládl na dnešním českém území v období 9-6 př. n. l. - 17/18 n. l. Dochovaná forma jeho jména má keltský tvar. Keltské \"Maroboduos\" by prý germánsky znělo \"Marabadvaz\", což znamená \"\"v boji slavný\"\". Původ keltského tvaru je předmětem dohadů, bývá interpretován jako kompozitum z \"māro-\" \"velký\" nebo \"slavný\" (srov. velšské \"mawr\", irské \"mór\") a \"bodwos\" \"krkavec\" (srov. jméno irské vraní bohyně Badb).", "tgt_summary": "Maroboduus (died AD 37), was a king of the Marcomanni, who were Germanic Suebian people. He spent part of his youth in Rome, and returning, found his people under pressure from invasions by the Roman empire between the Rhine and Elbe. He led them into the forests of Bohemia, near to the Quadi who already lived nearby, and established a large alliance.", "id": 934977} {"src_title": "Muž", "tgt_title": "Man", "src_document": [{"title": "Kultura a role ve společnosti.", "content": "Již od pravěku měli muži, podobně jako ženy, rozdílnou roli ve společnosti. V lovecko-sběračských společnostech měli muži téměř výhradně na starosti lov pro maso, kdežto ženy sbíraly rostlinnou potravu. Muži se od žen liší svým chováním. Podle běžných klišé se považují za: V západní kultuře se muži jen zřídka oblékají jako ženy. Protože se však móda s časem mění, nošení náušnice se již obvykle nepovažuje za ženský znak. Podobně se za nemužské již nepovažuje holení chlupů na těle a vousů na tváři. Muži zpravidla páchají nejvíce kriminality.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a pohlaví.", "content": "Z pohledu biologie mají muži řadu pohlavních charakteristik, které je odlišují od žen. Stejně jako u ženy jsou mužské pohlavní orgány částí rozmnožovací soustavy. Mezi ně patří hlavně penis, varlata, chámovod a prostata. Samčí rozmnožovací soustava je zaměřena hlavně na produkci a ejakulaci spermatu, které obsahuje spermie, a tím i genetickou informaci. Role samčí rozmnožovací soustavy ve vývoji lidského plodu končí ejakulací spermatu do dělohy, ze které se ejakulát zpravidla dostává do vejcovodů, kde oplodní vajíčko, ze kterého se posléze v děloze vyvine plod. Pojetí otcovství a rodiny nalézáme v každé lidské společnosti. Zároveň jsou varlata místem tvorby mužského pohlavního hormonu testosteronu, který ovlivňuje vznik primárních i sekundárních pohlavních znaků, včetně rysů chování typických pro muže. Druhotné pohlavní znaky, jako jsou chlupy na těle a silné svaly, se vyvinuly, aby přitahovaly družku nebo pomohly porazit rivaly. Na rozdíl od žen mají muži pohlavní orgány převážně vně těla, ačkoli mnoho částí samčí rozmnožovací soustavy se nalézá též uvnitř těla, kupříkladu prostata. Věda a odvětví lékařství, které se zabývá samčí rozmnožovací soustavou, se nazývá andrologie. Většina, ale ne všichni muži, má karyotyp 46,XY. Obecně se dá říci, že muže trápí tytéž nemoci jako ženy, i když se vyskytuje několik pohlavně závislých nemocí, kterými trpí více nebo výhradně muži. Například autisté, nebo barvoslepí jsou častěji muži než ženy. Podobně některé věkově závislé nemoci, například Alzheimerova choroba, jsou častější u mužů nežli u žen. Příčina této disproporcionality dosud není známa. Jen biologické faktory samotné neurčují, zda osoby jsou považovány, nebo se samy považují za muže. Například někteří muži se narodí bez typické mužské fyziologie (odhady se pohybují od 1:2 000 po 1:100 000), nebo mohou trpět hormonální, či genetickou odlišností (například syndrom necitlivosti na androgen), popřípadě se u nich z jiného důvodu částečně vyvinuly pohlavní znaky obou pohlaví. Podívejte se také na transsexualita a pohlavní identita. Zhruba 20 % mužů, zejména v USA, na Filipínách, v Jižní Koreji, a také Židů a Muslimů ze všech zemí jsou obřezáni. Při obřízce se z penisu odstraní předkožka.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "Ve světě se obvykle předpokládá poměr pohlaví zhruba 105 chlapců na 100 dívek. V Česku (stejně jako ve většině Evropy) je však počet mužů menší než počet žen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Muž je dospělý člověk samčího pohlaví. Slovo muž se používá pro označení pohlaví člověka nebo role ve společnosti. Člověk opačného, tzn. samičího pohlaví je žena. Nedospělý člověk samčího pohlaví je chlapec. Symbol pro planetu Mars se používá v biologii pro označení samčího a tedy i mužského pohlaví. Je to stylizované znázornění štítu a oštěpu boha Marta — kolečko se šipkou vpravo nahoře (Unicode: ♂). Symbol mj. reprezentuje mužnost a ve středověké alchymii označoval také železo.", "tgt_summary": "A man is an adult male human. Prior to adulthood, a male human is referred to as a boy. Like most other male mammals, a man's genome typically inherits an X chromosome from his mother and a Y chromosome from his father. The male fetus generally produces larger amounts of androgens and smaller amounts of estrogens than a female fetus. This difference in the relative amounts of these sex steroids is largely responsible for the physiological differences that distinguish men from women. During puberty, hormones which stimulate androgen production result in the development of secondary sexual characteristics, thus exhibiting greater differences between the sexes. However, there are exceptions to the above for some transgender and intersex men.", "id": 1746639} {"src_title": "Industrializace", "tgt_title": "Industrialisation", "src_document": [{"title": "Proměna společnosti a výrobních metod.", "content": "Mnohé z prvních výrobních závodů průmyslového typu v 18. století, např. v Anglii, měly šlechtické majitele. Ti nijak nedbali na životní podmínky dělníků, kteří se stěhovali do měst za prací z venkova. Následující 19. století bývá charakterizováno jako období útlaku dělníků; tuto situaci zmírnilo až vytváření odborových organizací a spolupráce zaměstnavatelů se státem. Během industrializace došlo k pádu některých církevních dogmat, upevnilo se kapitalistické hospodaření a rozvíjela se parlamentní demokracie směrem ke své dnešní podobě. Vznikaly předpoklady k sekularizaci společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zemí na světě, kde došlo k industrializaci, byla Anglie, nedlouho po ní následovaly Francie, Německo a Spojené státy. Do konce 19. století se s výjimkou Balkánu a Ruska zprůmyslnila převážná část evropských zemí, i když mnohé oblasti zaostávaly za vyspělými státy nebo regiony. V Rusku po Říjnové revoluci byla industrializace, do té doby omezená na několik center (Petrohrad, Donbas), zesílena až ve 30. letech 20. století za Stalinovy vlády. Tehdy se v Rusku stavěla celá nová průmyslová města. Jak první tak druhá světová válka ukázaly ničivou sílu mechanizovaných a motorizovaných armád vybavených na základě industriální produkce ve vyspělých státech. V 50. letech 20. století začala studená válka, během níž došlo k dalšímu rozvoji průmyslu ve Spojených státech a jejich spojencích včetně Západní Evropy a Japonska na jedné straně a v SSSR včetně jeho satelitních států na straně druhé. Došlo také k intenzívní industrializaci Čínské republiky na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji. Za posledních zhruba 40 let se na základě uvolnění podnikatelských aktivit proměnila i Čínská lidová republika v průmyslovou, obchodní a finanční velmoc.", "section_level": 1}, {"title": "Etapy industrializace.", "content": "Průběh industrializace lze rozčlenit do třech etap podle fází vědecko-technické revoluce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Industrializace je proces, během něhož dochází k proměně předprůmyslové společnosti, založené převážně na zemědělské (agrární) a řemeslné výrobĕ, ve společnost industriální, založenou na strojní, průmyslové výrobĕ.", "tgt_summary": "Industrialisation (or industrialization) is the period of social and economic change that transforms a human group from an agrarian society into an industrial society. This involves an extensive re-organisation of an economy for the purpose of manufacturing. As industrial workers' incomes rise, markets for consumer goods and services of all kinds tend to expand and provide a further stimulus to industrial investment and economic growth.", "id": 890372} {"src_title": "Kalmarská unie", "tgt_title": "Kalmar Union", "src_document": [{"title": "Vznik a předpoklady Kalmarské unie.", "content": "Kalmarská unie vznikla 17. června 1397 rozhodnutím šlechtického sněmu v jihošvédském městě Kalmar, které podnítila královna Markéta I. Dánská. Královna, která spojila ve svých rukou vládu ve všech skandinávských zemích (součástí norského království byl Island, švédského království Finsko), neměla legitimního nástupce, a proto adoptovala svého synovce, pomořanského vévodu Erika. Kalmarský sněm ho uznal za svého panovníka a nechal korunovat králem. Předpoklady pro sjednocení skandinávských zemí se vytvořily během 14. století. Patřila mezi ně etnická a jazyková blízkost obyvatel, příbuzenské a majetkové vztahy, kterými se propojily šlechtické rody, ekonomické vazby, a v neposlední řadě snaha čelit rostoucímu vlivu hanzy. Kromě toho stavové doufali, že personální unie přispěje k zachování jejich privilegií, neboť panovník se zaváže zachovávat stávající zákony jednotlivých zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Kalmarské unie.", "content": "Kalmarská unie existovala formálně do roku 1523, fakticky se však již roku 1448 odtrhlo Švédsko. Švédové si zvolili vlastního panovníka Karla VIII. Knutssona, zatímco Norové přijali dánského krále Kristiána I. Oldenburského. Později se vytvořila ve Švédsku zvláštní situace: část unionistické šlechty sice uznala za svého panovníka dánského a norského krále Jana I., ale království fakticky spravovali regenti z dynastie Sture, kteří Janovi permanentně bránili ve vstupu do země. Král se marně snažil obnovit Kalmarskou unii. Za jeho nástupce Kristiána II. se Švédsko pod vedením Gustava Vasy osamostatnilo definitivně a Kalmarská unie se rozpadla. Norsko však zůstalo pod dánskou nadvládou až do roku 1814.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka Kalmarské unie.", "content": "Vlajka Kalmarské unie, nazývana též \"Vlajka severu\" zavedl v roce 1430 král Erik VII. Pomořanský pro slavnostní příležitosti. Měla reprezentovat jednotu království Dánska, Norska a Švédska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalmarská unie (dánsky, norsky a švédsky \"Kalmarunionen\", latinsky \"Unio Calmariensis\") je označení pro personální unii dánského, norského a švédského království v letech 1397 až 1523.", "tgt_summary": "The Kalmar Union (Danish, Norwegian, and ; ) was a personal union in Scandinavia that from 1397 to 1523 joined under a single monarch the three kingdoms of Denmark, Sweden (then including most of Finland), and Norway, together with Norway's overseas dependencies (then including Iceland, Greenland, the Faroe Islands, and the Northern Isles). The union was not quite continuous; there were several short interruptions. Legally, the countries remained separate sovereign states, but with their domestic and foreign policies being directed by a common monarch. Gustav Vasa's election as king on 6 June 1523 and his triumphant entry into Stockholm eleven days later marked Sweden's final secession from the Kalmar Union.", "id": 524839} {"src_title": "Jan Václav Stamic", "tgt_title": "Johann Stamitz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Rodina Stamiců pocházela ze slovinského Mariboru. Do Čech přišel skladatelův děd počátkem 60. let 17. století se usadil v Pardubicích. Skladatelova otce Antonína Ignáce Stamice jako prvního z rodu upoutala hudba, kvůli které se přestěhoval, když dostal nabídku místa při německobrodském děkanském kostele, kam nastoupil jako varhaník, regenschori a učitel; roku 1714 se oženil s dcerou zemského prokurátora a zařadil se tak mezi ctihodné měšťany. Jan Václav Stamic byl prvním z jeho jedenácti dětí a byl pokřtěn v děkanském kostele v Německém Brodě 19. června 1717. Otec brzy rozpoznal synovo nadání a ujal se jeho hudební výchovy. Další hudební vzdělání si prohloubil v letech 1728–34 při studiích na jezuitském gymnáziu v Jihlavě. V roce 1735 byl Stamic zapsán v Praze na univerzitu. Vystudoval první ročník filozofie, ale středem jeho života byla hudba. Získal pověst výborného houslisty. Patrně roku 1741 za bavorského vpádu do Prahy odešel do Německa, kde nalezl uplatnění v kapele falcbavorského kurfiřta, kde už dříve působil jeho mladší bratr Antonín Tadeáš. V roce 1742 oslnil jako houslový virtuóz na koncertě konaném u příležitosti císařské korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem. Vedle interpretačního umění se začal projevovat jako skladatel. V roce 1744 se oženil, o rok později se mu narodil syn Karel Filip (1745–1801), v roce 1750 navštívil rodné město, kde se mu narodil další syn Antonín a v roce 1754 syn Jan Antonín. Celkem měl 5 dětí. V dějinách hudby je J. V. Stamic spojen především s Mannheimem. Ve službách kurfiřta Karla Theodora se Jan Václav Stamic stal v koncertním mistrem a v roce 1750 ředitelem komorní hudby. Soustředil okolo sebe řadu vynikajících hudebníků a mannheimský orchestr získal evropskou pověst. Po nástupu do čela souboru jej dovedl k dosud neslýchanému mistrovství v letech 1754–55, kterým se tento orchestr stal proslulým nejen pro svou dobu, ale svůj hlavní význam získal díky svým uměleckým výbojům ve vlivu na vývoj klasicistního hudebního slohu a to především v oblasti symfonické tvorby. V době, kdy Bachem a Händlem vrcholilo baroko, dokázal Stamic ve svých vrcholných dílech stmelit nové slohové prvky, které se už před tím rozptýleně objevovaly v dílech italských, vídeňských, německých a starších českých skladatelů, v nový umělecký tvar. Od roku 1751 s velkým úspěchem několikrát koncertoval v Paříži, kde mu také bylo uděleno právo k tisku vlastních skladeb. V průběhu let 1755-1763 vyšla v Paříži většina Stamicových děl. Jeho zásluhou byly orchestrální koncerty v Mannheimu, dříve určené pro úzký okruh privilegovaných posluchačů, zpřístupněny široké veřejnosti. Věnoval se také vyučování mladých hudebníků i dětí z vyšší společnosti. Jan Václav Stamic zemřel mlád (ve čtyřiceti letech) v Mannheimu. Byl pochován na katolickém hřbitově, který byl v roce 1842 zrušen a jeho náhrobek se nedochoval. Přenechal svůj odkaz synům Karlovi a Antonínovi, kteří tradici nesli dál. Ačkoli (především v případě Karla) docílili srovnatelného věhlasu ve své době, historického významu svého otce nedosáhli.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a přínos díla.", "content": "Stamicův přínos byl mnohostranný. Syntéza, dynamika a výrazový kontrast se stávají důležitými stavebními prvky jeho práce. Tyto vlastnosti byly určující pro nový způsob orchestrální hry. Proto se jeho mohutná crescenda a působivá decrescenda stala neodmyslitelnou součástí kompozičního stylu. Rozvíjený princip kontrastu, tematického konfliktu dvou hudebně rovnocenných, ale výrazem silně protikladných hudebních myšlenek, pak umožnil vývoj sonátové formy jako dosud nejvyspělejšího skladebného útvaru instrumentální hudby. Proti baroknímu ideálu „jedné nálady\", výrazové jednolitosti hudební věty, postavil Stamic v prvních větách svých symfonií a orchestrálních trií nový ideál dramatického konfliktu v hudbě. Pracoval s dynamickými a melodickými ozdobami, délkou tónu, instrumentací, harmonickými průtahy. Často používal sestupné melodické ozdoby na principu sekundových průtahů, tzv. \"mannheimské vzdechy\". Stamicův smysl pro kompozici celku a spontánnost výrazu byly též příčinou vzniku nové formy orchestrální symfonie (do třívětého schématu dodal menuet jako a tím dotvořil čtyřvětou cyklickou sonátovou formu skladby). Nové schéma mělo poté následující rysy: první věta byla dynamická, druhá zamyšlená, třetí tvořil zmíněný menuet, poslední pak byla myšlenkovým a kompozičním shrnutím skladby. Podobně jako ostatní jeho čeští současníci přenesl Stamic tento kompoziční princip do umělecké hudby z lidové praxe. Charakteristickým stylovým znakem jeho vrcholných orchestrálních děl se tedy stalo rozrušení dosud jednotvárného metrického členění skladby asymetrickými dynamickými, melodickými i harmonickými akcenty všeho druhu. Tak se akcent postupně proměnil z původně jen smyslového efektu v důležitý formotvorný, syntaktický prvek. Velký krok vpřed učinil Stamic ve stylovém vývoji také tím, že opustil starý způsob generálbasové hry, který už jeho způsobu tematické práce nevyhovoval. Basový hlas jeho skladeb už netvoří pouhou harmonickou základnu, ale samostatně se podílí na tematické práci a může mít i roli hlasu prvního. Lidové kořeny Stamicova umění prozrazuje i výrazné použití dechových nástrojů, hlavně lesních rohů, jimiž obvykle v menuetovém triu připadla sólová úloha. Mannheimský orchestr měl za Stamicova vedení už čtyři hráče na lesní roh a je příznačné, že všichni byli českého původu, přičemž tři z nich pocházeli z pražského muzikantského rodu Živných. Jako první začal ve vážné hudbě používat klarinety, které byly typické pro českou lidovou hudbu. Na rozdíl od raných symfonií a koncertů, které byly psány téměř výhradně pro smyčcové nástroje, začal Stamic v pozdějších dílech využívat více dechové nástroje a přikládal jim stále větší důležitost. Jan Václav Stamic napsal asi 74 symfonií (z nichž se dochovalo 58), přes stovku triových a ostatních sonát, 14 houslových a 11 flétnových koncertů, koncerty pro klarinet, trubku, 10 orchestrálních trií, kvartety apod. Komponoval i skladby duchovní (mše, árie, litanie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Václav Stamic (19. června 1717 Německý Brod – 27. března 1757 Mannheim) byl český skladatel a houslista světového významu. Ten tkví v objevu klasické cyklické sonátové hudební formy, podílu na výstavbě čtyřvěté symfonie a rozšíření nástrojového obsazení orchestru. Díky svému novátorskému přístupu předešel dobu a stal se spolutvůrcem nově vznikajícího klasicistního hudebního slohu. Barvitost jeho hudby, svěží a odvážné nápady obdivoval i Wolfgang Amadeus Mozart. Byl považován též za nejlepšího dirigenta své doby. Zpočátku se proslavil převážně jako houslový virtuóz. Založil tzv. \"mannheimskou školu\", z níž vyšli další skladatelé klasicismu.", "tgt_summary": "Johann Wenzel Anton Stamitz (Czech: Jan Václav Antonín Stamic; 18 June 1717 – 27 March 1757) was a Bohemian composer and violinist. His two surviving sons, Carl and Anton Stamitz, were composers of the Mannheim school, of which Johann is considered the founding father. His music is stylistically transitional between Baroque and Classical periods.", "id": 2229938} {"src_title": "QuickBASIC", "tgt_title": "QuickBASIC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První verze byla uvolněna 18. srpna 1985, dodávala se na jediné 5.25\" disketě. QuickBasic přišel s výrazně odlišným vývojovým prostředím oproti těm v předchozích verzích BASICu. Uživatel mohl manipulovat s řádky kódu přímo v textovém editoru na obrazovce a nebylo již třeba číslování řádků. Distribuce obsahovala i \"PC BASIC Compiler\" pro kompilaci do spustitelných DOSovských souborů. Editor obsahoval také zabudovaný interpreter, umožňující programátorovi spustit program, aniž by musel opustit editor. Běžně se také používal k odladění programu předtím, než byl zkompilován. V chování interpreteru a kompilátoru byly ale malé rozdíly, a tak občas program, který bezchybně běžel v interpreteru, po kompilaci selhal, nebo se dokonce nezkompiloval vůbec. Poslední verzí QuickBasicu byla 4.5 (1988), nicméně vývoj Microsoft Basic Professional Development System (PDS) pokračoval až do verze 7.1 (červen 1990). Vývojové prostředí PDS se také říkalo QuickBASIC Extended (QBX). Následníkem QuickBASICu a PDS se stal Visual Basic pro MS-DOS 1.0, zahrnutý ve verzích \"Standard\" a \"Professional\". Pozdější verze Visual Basicu už pro MS-DOS dostupné nebyly, neboť Microsoft chtěl, aby se vývojáři zaměřili na aplikace pro Windows. Podmnožina QuickBASICu 4.5, nazvaná QBasic, byla zahrnuta v distribuci MS-DOS 5 a vyšších a nahrazovala tak GW-BASIC, který byl s MS-DOSem dodáván dříve. Ve srovnání s QuickBASICem je QBasic omezen jen na interpreter, postrádá některé funkce, je schopný pracovat jen s programy omezené délky a nepodporuje oddělené programové moduly. Jelikož nemá kompilátor, nelze přímo vytvářet spustitelné EXE soubory; programy napsané v QBasicu však mohou být zkompilovány pomocí QuickBASIC 4.5, PDS 7.1 nebo VBDOS 1.0.", "section_level": 1}], "src_summary": "Microsoft QuickBASIC (často zkracován správně na QB, nesprávně pak na QBasic, což je ale jiný program) je následník programovacího jazyka BASIC, vyvinutý společností Microsoft pro použití s operačním systémem MS-DOS. Vychází z jazyka GW-BASIC, přidává však uživatelsky definované typy, vylepšuje programové struktury, podporu grafiky a práce s diskem a krom interpretu je dodáván i s kompilátorem. Microsoft jej prodával jako komerční vývojové prostředí.", "tgt_summary": "Microsoft QuickBASIC (also QB) is an Integrated Development Environment (or IDE) and compiler for the BASIC programming language that was developed by Microsoft. QuickBASIC runs mainly on DOS, though there was also a short-lived version for the classic Mac OS. It is loosely based on GW-BASIC but adds user-defined types, improved programming structures, better graphics and disk support and a compiler in addition to the interpreter. Microsoft marketed QuickBASIC as the introductory level for their BASIC Professional Development System. Microsoft marketed two other similar IDEs for C and Pascal, viz QuickC and QuickPascal.", "id": 1094355} {"src_title": "Ultrafialové záření", "tgt_title": "Ultraviolet", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Ultrafialové záření objevil německý fyzik Johann Wilhelm Ritter v roce 1801. Pojmenoval ho „dezoxidační“ světlo. Nynější název dostal později v 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "UV záření, jakožto oblast elektromagnetického spektra, se dělí na blízké ultrafialové záření o vlnové délce 400–200 nm) a daleké ultrafialové záření (200–10 nm), resp. energií fotonů mezi 3,1 a 124 eV. Rozdělení na spektrální oblasti (též „typy“) UVA, UVB a UVC je především z hlediska biologických účinků UV záření. Označení „vzduchoprázdné ultrafialové“ záření (v anglické literatuře , VUV) naráží na skutečnost, že tento typ záření je před dopadem na zemský povrch pohlcován vzduchem. Označení „hluboké ultrafialové“ záření (, DUV) je používáno ve fotolitografii a technologiích používající principu laseru.", "section_level": 1}, {"title": "UVA.", "content": "Má vlnovou délku od 315 do 400 nm. Asi 99 % UV záření, které dopadne na zemský povrch, je ze spektrální oblasti UVA.", "section_level": 2}, {"title": "UVB.", "content": "Záření UVB má vlnovou délku v rozsahu od 280 do 315 nm. Je z převážné většiny absorbováno ozónem ve stratosféře, resp. ozónové vrstvě. Z typického slunečního záření 350–900 W/m², které dopadá na nejvyšší vrstvy atmosféry, neproniká prakticky žádné UV záření s vlnovou délkou pod cca 295 nm; od této hranice se na zemský povrch dostává měkčí UV záření – záření UVA o vlnové délce 400 nm se na zem dostane 550 mW/m² (z přibližně 1700 mW/m² z horních vrstev atmosféry). Jinými slovy lze říci, že ozón a kyslík propustí na povrch Země zhruba třetinu UV záření. Záření UVB je zhoubné pro živé organismy. Jeho energie je schopná rozkládat nebo narušovat bílkoviny nebo jiné životně důležité organické sloučeniny s vážnými následky pro metabolismus postiženého jedince, nebo (je-li zasažena DNA) vedoucí ke vzniku rakoviny. Např. zvýšení intenzity UVB záření o každá 2 % může znamenat zvýšení výskytu rakoviny kůže o 3–6 %. Kromě kůže má UVB největší dopad i na oči (potažmo zrak) – takto tvrdé záření dokáže poničit až zcela spálit tyčinky a čípky, gangliové buňky a nervová zakončení v rohovce (tzv. „sněžná slepota“). Větší dopad má na jednobuněčné organismy, které dokáže zničit zcela (dokáže změnit strukturu molekuly DNA nesoucí genetickou informaci, vyvolat poškození funkcí organel, ovlivnit osmotický tlak nebo spustit lyzi). Proniká i vodou, ale jen do hloubky několika metrů (kde je však soustředěna většina podvodních organismů). UVB záření též negativně ovlivňuje vzrůst zelených rostlin, účinnost fotosyntézy, ale i třeba celkovou plochu jejich listů. U dvou třetin hospodářských plodin byl zjištěn úbytek zemědělské produkce v souvislosti se zvýšeným působením UVB záření (např. u sóji každé jedno procento zvýšení UVB odpovídalo procentuálnímu úbytku úrody). Dlouhodobě zvýšené působení UVB záření by vyústilo v nepředvídatelné změny v morfologii biosféry (každý živočišný či rostlinný druh je na UV záření různě citlivý). Trend směřující k dominanci odolnějších druhů nad méně odolnějšími by odstartoval nesmírně složitou síť kauzuálních mezidruhových vztahů, jejichž důsledky není možné odhadnout.", "section_level": 2}, {"title": "UVC.", "content": "Je nejtvrdší UV záření – jeho vlnová délka je nižší než 280 nm. Toto záření je jedním ze dvou způsobů vzniku ozónu – při dopadu na dvojatomární molekulu kyslíku jí toto záření dodá energii pro vznik ozónu, který je touto reakcí absorbován. Jinak řečeno, plynný kyslík je významný inhibitor dopadu UVC záření na zemský povrch. Záření UVC je prokazatelně zhoubné (karcinogenní) pro živé organismy. Na rozdíl od UVB, které dokáže proniknout jen několika vrstvami buněk, je penetrace UVC pletivy a tkáněmi živých organismů poměrně větší. Toto UV záření již začíná být ionizující.", "section_level": 2}, {"title": "VUV.", "content": "Vacuum UV nižší než 200 nm oficiálně patří pod rozdělení UVC, výrazně štěpí kyslík na ozon O. Běžně udávaný rozsah 100–200 nm.", "section_level": 2}, {"title": "EUV.", "content": "Extrémní ultrafialové záření s vlnovými délkami nižšími než 31 nm se podílí na některých chemických procesech ionosféry, zejména její nejsvrchnější vrstvy (vrstvy F).", "section_level": 2}, {"title": "Souvislost s evolucí.", "content": "Podle moderních modelů evoluce je vznik a evoluce prvotních proteinů a enzymů schopných reprodukce připisován právě existenci ultrafialového záření. To způsobuje, že sousední dvoušroubovicové páry thyminu v DNA se mohou spojit do kovalentní vazby a tím přerušit vlákno, které reproduktivní enzymy nedokážou zkopírovat. To během genetické replikace či syntézy proteinů vede k posunutí proti sobě orientovaných bází DNA, jehož konečným důsledkem je selhání přenosu genetické informace a smrt organizmu. První prokaryotické organismy, které se přibližovaly hladině prehistorických oceánů – před tím, než byla zformována ozónová vrstva, blokující většinu ultrafialového záření – neustále hynuly. Těch několik málo přeživších si vytvořilo enzymy, které přepracovaly a rozbily thyminové kovalentní vazby (tzv. – enzymy opravující vynechání při spiralizaci). Mnoho enzymů a bílkovin, které se účastní moderní mitózy a meiózy, jsou extrémně podobné enzymům opravujícím vynechání při spiralizaci a jsou považovány za potomky enzymů, které poprvé přestály působení ultrafialového záření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ultrafialové (zkratka UV, z anglického ) záření je elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než má viditelné světlo, avšak delší než má rentgenové záření. Pro člověka je neviditelné, existují však živočichové (ptáci, plazi, některý hmyz), kteří jej dokážou vnímat. Jeho přirozeným zdrojem je Slunce.", "tgt_summary": "Ultraviolet (UV) is a form of electromagnetic radiation with wavelength from 10 nm (with a corresponding frequency of approximately 30 PHz) to 400 nm (750 THz), shorter than that of visible light but longer than X-rays. UV radiation is present in sunlight, and constitutes about 10% of the total electromagnetic radiation output from the Sun. It is also produced by electric arcs and specialized lights, such as mercury-vapor lamps, tanning lamps, and black lights. Although long-wavelength ultraviolet is not considered an ionizing radiation because its photons lack the energy to ionize atoms, it can cause chemical reactions and causes many substances to glow or fluoresce. Consequently, the chemical and biological effects of UV are greater than simple heating effects, and many practical applications of UV radiation derive from its interactions with organic molecules. Short-wave ultraviolet light damages DNA and sterilizes surfaces with which it comes into contact. For humans, suntan and sunburn are familiar effects of exposure of the skin to UV light, along with an increased risk of skin cancer. The amount of UV light produced by the Sun means that the Earth would not be able to sustain life on dry land if most of that light were not filtered out by the atmosphere. More energetic, shorter-wavelength \"extreme\" UV below 121 nm ionizes air so strongly that it is absorbed before it reaches the ground. However, ultraviolet light (specifically, UVB) is also responsible for the formation of vitamin D in most land vertebrates, including humans. The UV spectrum thus has effects both beneficial and harmful to life. The lower wavelength limit of human vision is conventionally taken as 400 nm, so ultraviolet rays are invisible to humans, although some people can perceive light at slightly shorter wavelengths than this. Insects, birds, and some mammals can see near-UV (i.e. slightly shorter wavelengths than humans can see).", "id": 929030} {"src_title": "Kolejový zepelín", "tgt_title": "Schienenzeppelin", "src_document": [{"title": "Předchozí pokusy.", "content": "Vrtulový pohon nebyl použit pro pohon kolejového vozidla poprvé. Již v roce 1909 byl předveden na letecké výstavě ve Frankfurtu vůz s vrtulovým pohonem a v listopadu 1916 byl podobný vůz vyzkoušen na pruské vojenské dráze Zossen – Jüterborg. V obou případech se jednalo především o bezpečnější, pozemní zkoušky nových leteckých motorů. Teprve v roce 1918 v Palestině a o rok později v Berlíně byly předvedeny vozy s vrtulovým pohonem, které byly zamýšleny pro přepravu cestujících. V obou případech se jednalo o umístění vrtulového pohonu na vůz klasické stavby, což nebyla příliš vhodná kombinace, zejména z důvodu poměrně vysoké hmotnosti. V Rusku v roce 1921 zkonstruoval konstruktér-samouk V. I. Abakovskij vrtulí poháněný Aerovagon, který dosáhl rychlosti 140 km/h na trati Tula – Moskva. Došlo však k tragédii a všech šest účastníků zkušební jízdy, včetně konstruktéra, zahynulo v jeho troskách.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Experimentální vozidlo bylo postaveno s využitím řady konstrukčních prvků z letecké techniky. Stroj vážil 18,6 tuny a byl poháněn dvanáctiválcovým leteckým motorem BMW-VI o výkonu 600 koní. Motor nepoháněl dvojkolí vozu, ale tlačnou vrtuli, skloněnou pod úhlem 7° směrem nahoru. Spotřeba paliva byla uváděna 71,5 litrů benzínu na 100 km. Ačkoliv celková délka vozu činila 25,85 m, jednalo se o vozidlo dvounápravové, s rozvorem 19,6 m. Aerodynamicky tvarované těleso vozu s kostrou z vylehčených hliníkových nosníků, potah z impregnovaného plátna, vrtulový pohon – to vše nápadně připomínalo ztuženou vzducholoď, tzv. zepelín. Proto se vozu záhy začalo říkat Schienenzeppelin – kolejový zepelín.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní rekord.", "content": "Po řadě úspěšných zkoušek dne 21. června 1931 dosáhl vůz řízený samotným Kruckenbergem na trati Hamburk–Berlín v úseku Karstädt - Dergenthin rekordní rychlosti 230 km/h. Cestovní rychlost v celé trati Hamburk - Berlín (konkrétně Bergedorf - Spandau) byla 157,3 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce a zánik.", "content": "Vrtulový pohon však dosahoval přijatelné účinnosti až při rychlostech nad 200 km/h, což vylučovalo nasazení vozu do běžného provozu na stávající síti. Proto Kruckenberg již v roce 1930 oslovil svého bývalého učitele, profesora Hermanna Föttingera, vynálezce hydrodynamické spojky a měniče, a požádal ho o spolupráci na změně pohonu svého vozu na hydrodynamický. Z vozu byla odříznuta přední část i s první nápravou a bylo dosazeno nové čelo s dvounápravovým podvozkem osazeným párem hydrodynamických měničů na každé nápravě – jeden pro každý směr jízdy. Vůz dosáhl při zkušebních jízdách v roce 1933 maximální rychlost 180 km/h. Na počátku roku 1934 mu byl ještě dosazen nový motor Maybach GO 5. V červenci 1934 naposledy projel trať z Berlína do Hamburku a v listopadu jej za 10 000 říšských marek odkoupily DR. Žádné další jízdy s ním již ale neuskutečnily a vůz byl odstaven v železničních dílnách Berlin – Tempelhof, kde chátral. 21. března 1939 rozhodlo železniční oddělení říšského ministerstva dopravy o jeho vyřazení a sešrotování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolejový zepelín (německy \"Schienenzeppelin\") je přezdívka kolejového vozidla konstruktéra Franze Kruckenberga, které bylo netradičně poháněno vrtulí. Dne 21. června 1931 dosáhlo rekordní rychlosti 230 km/h.", "tgt_summary": "The () or rail zeppelin was an experimental railcar which resembled a Zeppelin airship in appearance. It was designed and developed by the German aircraft engineer Franz Kruckenberg in 1929. Propulsion was by means of a pusher propeller located at the rear: it accelerated the railcar to setting the land speed record for a petrol powered rail vehicle. Only a single example was ever built, which due to safety concerns remained out of service and was finally dismantled in 1939.", "id": 263639} {"src_title": "Dopravní problém", "tgt_title": "Transportation theory (mathematics)", "src_document": [{"title": "Úloha.", "content": "V dopravním problému se jedná o optimalizaci rozvozu nějaké homogenní látky (např. zboží, osob či materiálu) ze zdrojů (od dodavatelů) do cílových míst (k odběratelům). Ve většině případů je cílem minimalizace celkových nákladů spojených s rozvozem, popřípadě minimalizace celkové vzdálenosti, přičemž by měly být uspokojeny požadavky odběratelů. Úkolem je tedy za takovýchto podmínek stanovit, kolik měrných jednotek určité homogenní látky dodá každý dodavatel každému odběrateli. Máme dáno: Proměnné značíme \"x\", udávají množství přepravovaného zboží od \"i\". zdroje k \"j\". spotřebiteli. Úloha dopravního problému: formula_1 přičemž množina \"M\" je popsána omezeními formula_2", "section_level": 1}, {"title": "Metody řešení.", "content": "Jedná se o úlohu lineárního programování, je tedy možné ji řešit metodami lineárního programování. Pro její specifický tvar byly ale odvozeny algoritmy šité na míru dopravnímu problému: Dantzigův a modifikovaný Dantzigův algoritmus (anglicky „stepping stone algorithm“), Arsham-Kahnův algoritmus, aj.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti dopravního problému.", "content": "Přípustné řešení Přípustným řešením dopravního problému je vektor \"x = (x,x...,x)T\", jehož složky splňují výše zmíněné podmínky. Věta 1: Dopravní problém má přípustné řešení. U vyrovnaného dopravního problému, kde je součet kapacit roven součtu požadavků, existuje vždy způsob, jak tyto kapacity rozdělit mezi požadavky odběratelů. Při teoretickém důkazu dosadím výraz x=(a b)/K, kde formula_3, \"i=1,2,…,m,j=1,2,…,n\". do vlastních omezení modelu: formula_4 formula_5 takže jsou splněna řádková i sloupcová omezení modelu a vzhledem k tomu, že kapacity i požadavky jsou vyjádřeny jako nezáporná čísla, je splněna i podmínka nezápornosti. Základní přípustné řešení Základním přípustným řešením dopravního problému je takové přípustné řešení, které obsahuje nejvýše \"(m+n-1)\" kladných složek, u kterých tvoří vektory strukturních koeficientů lineárně nezávislou soustavu. Věta 2: Dopravní problém má základní přípustné řešení. Pokud za libovolnou proměnnou x dosadím min(\"a,b\") vynuluje se buď příslušná kapacita \"r\"-tého dodavatele, nebo požadavek \"s\"-tého odběratele. V modelu ubude jedno vlastní omezení. Stejným způsobem budu pokračovat do té doby, než v modelu zůstanou dvě omezení taková, že zůstatková kapacita bude rovna zůstatkovému požadavku. Tudíž bude možné splnit obě omezení najednou. Počet omezení v modelu je (\"m+n\"), ale kladných proměnných bude (\"m+n-1\"), tedy o jednu méně. Optimální řešení Optimálním řešením dopravního problému je takové přípustné řešení, které hodnotu účelové funkce minimalizuje. Věta 3: Dopravní problém má optimální řešení. Při důkazu tohoto tvrzení vyjdeme z grafického znázornění řešení dopravního problému, kde je množina přípustných řešení konvexní polyedr omezený podmínkami nezápornosti, kapacitami a požadavky. Z toho důvodu množina přípustných řešení nebude nikdy neomezená. Pokud se účelová funkce dotkne konvexního polyedru v jednom bodě, nabývá svého maxima, či minima, dotkne-li se ho ve více bodech, mé úloha nekonečně mnoho optimálních řešení. Základní věta dopravního problému Věta 4: Dopravní problém má všechny báze trojúhelníkové. Báze B dopravního problému má rozměry [(\"m + n\") x (\"m + n - 1\")]. Řádky této matice tvoří omezení, z nichž je vždy jedno lineární kombinací ostatních, proto je možné vynechat jeden řádek. Takto vznikne redukovaná matice báze B, která je čtvercové a je tedy možné ji invertovat. Vhodnými úpravami převedeme matici B na trojúhelníkovou, takže je v soustavě B b=x, kde formula_6 je vektor pravých stran omezení a x je vektor základních proměnných, alespoň jedna základní proměnná určená jednoznačně.", "section_level": 1}, {"title": "Duální problém k dopravnímu problému.", "content": "Duální úloha k dopravnímu problému se konstruuje na základě stejných principů, jako duální úloha ke standardní úloze lineárního programování. V problematice dopravního problému je duální úloha jednou z nejdůležitějších částí, jelikož se duální úlohy využívá při řešení dopravního problému. Vlastní omezení matematického modelu dopravního problému jsou rovnice, proto bude duální problém nesymetrický. Počet duálních proměnných je určen počtem vlastních omezení v primárním problému a bude jich tedy (\"m+n\"). Označíme \"m\" duálních proměnných, které budou přiřazeny řádkovým omezením, jako \"u_i\" a \"n\" duálních proměnných, které budou naopak přiřazeny sloupcovým omezením, jako \"v_j\". Vzhledem k tomu, že duální problém je nesymetrický, nebudou mít duální proměnné podmínky nezápornosti. Duální problém bude mít (\"m.n\") omezení, kde každé z nich odpovídá jedné proměnné v primárním problému. Jestliže účelovou funkci v primárním problému minimalizujeme, což je splněno vždy, pokud ji z nějakého formálního důvodu nepotřebujeme maximalizovat, pak budeme účelovou funkci duálního problému maximalizovat. Matematický model duálního problému pak vypadá následovně: maximalizovat formula_7 za podmínek formula_8 i=1,2,…,m, j=1,2,…,n.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dopravní problém je optimalizační úloha, jejímž cílem je minimalizovat cenu přepravy zboží. Poprvé formulována F. L. Hitchcockem v roce 1941.", "tgt_summary": "In mathematics and economics, transportation theory or transport theory is a name given to the study of optimal transportation and allocation of resources. The problem was formalized by the French mathematician Gaspard Monge in 1781. In the 1920s A.N. Tolstoi was one of the first to study the transportation problem mathematically. In 1930, in the collection \"Transportation Planning Volume I\" for the National Commissariat of Transportation of the Soviet Union, he published a paper \"Methods of Finding the Minimal Kilometrage in Cargo-transportation in space\". Major advances were made in the field during World War II by the Soviet mathematician and economist Leonid Kantorovich. Consequently, the problem as it is stated is sometimes known as the Monge–Kantorovich transportation problem. The linear programming formulation of the transportation problem is also known as the Hitchcock–Koopmans transportation problem.", "id": 1552297} {"src_title": "Toyen", "tgt_title": "Toyen", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Narodila se 21. září 1902 na Smíchově (dnes Praha-Smíchov), v rodině poštovního pomocníka Václava Čermína (*1870). Matka Marie (rozená Jedličková) se narodila roku 1868, starší sestra Zdeňka roku 1896. Rodina žila na pražském předměstí Smíchově. O Toyenině dětství a dospívání je toho známo málo, „třebaže žila se svou starší sestrou na Smíchově, prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá“. V 16 letech odešla z domova a živila se na Žižkově jako dělnice při výrobě mýdla. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole dekorativní malbu u prof. Emanuela Dítěte ml.", "section_level": 2}, {"title": "Toyen, Štyrský a Devětsil.", "content": "Velmi významné se pro ni stalo celoživotní přátelství s malířem, spisovatelem a fotografem Jindřichem Štyrským (1899 – 1942). Seznámili se na ostrově Korčula v létě roku 1922 a jako umělecká dvojice úzce spolupracovali. Společně se připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace, k Uměleckému svazu Devětsil. Roku 1925 odjeli společně do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní směr – artificialismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci. V roce 1929 krátce provozovala s Josefem Hášou a Jaroslavem Štyrským módní ateliér, který se nacházel v obchodním domě U Nováků. Pomocí stříkací pistole, kterou zakoupil Háša, a barev \"DEKA\" vyráběli umělci kravaty, šátky, šály, dámské prádlo a další módního zboží s motivy svých děl. Upoutávka na tento ateliér vyšla v časopise Domov dne 4. května 1929. Práce s rozprašovanými barvami ale zhoršila Štyrského zdravotní stav a po uzdravení se do ateliéru již nevrátil nastoupil jako redaktor časopisu Odeon. Z krátkého působení tohoto ateliéru pochází i známý dvojportrét Toyen a Štyrského v ochranných maskách. Byla také členkou Spolku výtvarných umělců Mánes a surrealistické skupiny kolem André Bretona a Paula Eluarda, se kterými se Toyen a Štyrský seznámili v Paříži. Po návratu z Paříže, v roce 1934 se stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR (společně také s Bohuslavem Broukem, Karlem Teigem, Vincencem Makovským, či Vítězslavem Nezvalem aj.). Blízká si byla s Jaroslavem Seifertem, který o ní obdivně psal ve svých vzpomínkách a Adolfem Hoffmeisterem – viz níže.", "section_level": 2}, {"title": "Za okupace.", "content": "Během nacistické okupace, kdy byl surrealismus považován za zvrhlé umění, nemohla být díla surrealistů vydávána. Jindřich Štyrský v průběh okupace zemřel (21. 3. 1942), Jaroslav Ježek emigroval, někteří členové surrealistické skupiny se od surrealismu odvrátili. Toyen se stáhla do ústraní. Po vyhlášení platnosti Norimberských zákonů na území protektorátu se v bytě Toyen v pražské Krásově ulici ukrýval surrealista Jindřich Heisler (1914–1953), který byl židovského původu.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po válce Toyen mohla zase vystoupit na veřejnost a krátce vystavovala. Na jaře roku 1947 spolu s Jindřichem Heislerem opustila Československo v předtuše blížícího se komunistického puče. Odstěhovala veškeré své dílo a odjela do Paříže již natrvalo. Navázala na své předválečné kontakty – dobře se znala s hlavními představiteli surrealismu André Bretonem a Benjaminem Péretem. Vybudovat novou existenci jí pomohl mj. Ferdinand Peroutka. Toyen na svou vlast nezapomněla, jak dokazuje např. cyklus obrazů Pražská domovní znamení. Její tvorba si uchovala specifický a originální ráz, nadále byla vyhledávanou ilustrátorkou a účastnila se řady kolektivních i samostatných výstav. V posledním desetiletí života se však stávala stále osamělejší. Těžce nesla rozpuštění pařížské surrealistické skupiny v roce 1969. Její přátelé postupně opouštěli tento svět. Bližší kontakt udržovala zejména s básníkem Radovanem Ivšićem, který stárnoucí umělkyni pomáhal s výstavami a v roce 1973 připravil v pařížské galerii a knihkupectví \"Les Mains Libres\" výstavu věnovanou knižnímu dílu Toyen. Toyen zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži. Do posledních dnů se snažila pracovat. Pohřeb se konal za účasti nejbližších přátel na pařížském hřbitově \"cimetière des Batignolles\", kde jsou pohřbeni i její přátelé André Breton a Benjamin Péret. Československý tisk její úmrtí přešel mlčením. Umělecká pozůstalost byla rozprodána ve třech aukcích.", "section_level": 2}, {"title": "Pseudonym Toyen.", "content": "Historie české avantgardy je především oborem působnosti mužů. Zatímco řada pozoruhodných umělkyň pracovala v oblasti dekorativního umění, oblasti takzvaného vysokého umění, včetně malířství a sochařství, byly téměř výhradně doménou mužů. Toyen byla jedinou plně respektovanou členkou ženského pohlaví předválečné české avantgardy. Toyen protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, protestovala proti rodinným, společenským a kulturním autoritám, popřela tradiční \"ženskou roli\" a chodila netradičně navzdory tehdejším konvencím (podobně jako třeba Marlene Dietrich) oblečená jako muž, ve smokingu a s motýlkem u krku, ostříhána nakrátko; mluvila o sobě v mužském rodě. \"\"Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli.“\" – Jaroslav Seifert V roce 1922 se vzdala svého dívčího jména, od té doby jí s výjimkou několika blízkých přátel, kteří ji oslovovali familiérním „Manko“, nikdo neřekl jinak než Toyen. Pseudonym Toyen pro ni – podle jeho tvrzení – vymyslel Jaroslav Seifert, který ji potkával, když chodila z dílny na mýdlo na Husově třídě na Žižkově (dnešní Husitská), byla oblečená do pánských dělnických kalhot, vesty a čepice. Pak ji potkal po několika letech a vymyslel jí pseudonym Toyen, který bezmyšlenkovitě napsal na ubrousek v Národní kavárně: \"„Sbohem. Já jsem malíř smutnej, loučila se Toyen se svými přáteli uprostřed noci na pražské ulici“\" – Jaroslav Seifert V literatuře existují i jiné výklady. Občas je pseudonym Toyen spojován s francouzským pojmem \"citoyen\" (občan). Bohuslav Brouk interpretoval Toyen jako anagram věty „to je on“. Adolf Hoffmeister nakreslil v roce 1930 karikaturu \"Ten-Ta-To-yen\" pro Rozpravy Aventina, ve které se k pseudonymu úsměvně vyjadřuje.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Na počátku tvorby vychází Toyen z puristicky modifikovaného kubismu, který později opouští, aby namalovala sérii naivních básnických obrazů, inspirovaných díly nedělních malířů a poetickou atmosférou Devětsilu. Obrazy Toyen se po odjezdu do Paříže a pod vlivem artificialismu změnily v křehká, pavučinově jemná díla, stavěná podle vlasových křivek, tlumených přísvitů a kouřových clon, které byly v dalších letech nahrazeny syrovými, těžkými pastami, nepravidelně členěnými strukturálními plochami, konkretizovanými jen metaforickým názvem obrazu. Na počátku 30. let se z plošné bezpředmětné barevné struktury začaly vydělovat plastické novotvary a záhadné objekty (mušle, vejce, krystaly, oční bulvy). Tímto obdobím imaginárních krajin se uzavřela vývojová dráha artificialismu a zároveň se zde připravil přechod k surrealismu. V prvních surrealistických dílech Toyen nalézáme jednak neurčitě definované objekty, jednak iluzivně zpodobněné reálné předměty, které zapojením do neskutečného prostředí nabývají nových symbolických významů. Je však důležité zmínit, že Toyenina účast v mezinárodním surrealistickém hnutí byla více než umělecká. Stejně jako většina ostatních umělců chápala surrealismus jako hybnou sílu představivosti a sociálního a politického pokroku. Mnoho jejích obrazů z druhé poloviny třicátých let mělo silný politický podtext a její anti-válečné střetnutí vyvrcholilo v několika cyklech výkresů. V destruktivních vidinách kresebného cyklu Přízraky pouště se poprvé projevila její agresivní imaginace, jejíž útočnost a zároveň bezmezná zoufalost se ještě vystupňovala se válečných dílech, jako jsou cykly Střelnice a Schovej se válko!. Ty evokují hrůzy 2. světové války, promítnuté v prvním případě do nevinného světa dětských her a zmrzačených hraček, ve druhém případě do světa opuštěných věcí devastovaných válkou, do prázdných klecí a monstrózních skeletů. V Paříži pokračovala Toyen ještě nějaký čas v rozvíjení metody magického realismu, s nímž se rozloučila až na počátku 50. let. V posledním období , začínajícím před polovinou 50. let, se Toyen ponořila se hlubokého prostoru noci, do matoucího prostoru snů, halucinací a prchavých přeludů, které se promítly do fascinujících hádankovitých obrazů, nabitých silným erotickým potenciálem.", "section_level": 1}, {"title": "Artificialismus.", "content": "V Paříži vytvořili Toyen a Štyrský nový umělecký směr – artificialismus. V manifestu tohoto směru, zveřejněném v časopise Red, vyšli z teorie poetismu, když artificialismus prohlásili za ztotožnění malíře a básníka a odmítli kubismus. Doslova uvedli: „Kubismus otáčel realitou, místo aby uvedl v pohyb imaginaci.(…) Artificialismus přichází s obrácenou perspektivou. Nechávaje realitu v klidu, usiluje o maximum imaginativnosti.\" Artificiální obrazy Toyen představovaly plochy s lineárními prvky a křivkami, tlumenými přísvity a neurčitými texturami. Názvy obrazů Toyen a Štyrského inspirovaly Vítězslava Nezvala, jenž jim ve své sbírce \"Hra v kostky\" věnoval několik básní.", "section_level": 2}, {"title": "Surrealismus v tvorbě Toyen.", "content": "Pro Toyen bylo malování přirozenou vnitřní potřebou, oproštěnou od jakékoli ctižádostivosti. Sama se nikde neprosazovala, nepřizpůsobovala se požadavkům galeristů a výtvarných kritiků. Své samostatné výstavy obvykle pojímala jako manifestaci přátelství se surrealistickými básníky, kteří pro ni psali verše či texty do originálně upravených katalogů. Přestože život a dílo Toyen velmi přispělo k historii feministického umění a umělecké kritiky, Toyen nikdy otevřeně nevyjádřila své sympatie nebo podporu feminismu, stejně tak jako nikdy otevřeně nehovořila o své sexuální orientaci. Je však považována za průkopnici ženského umění, jako umělkyně, která reprezentuje a mění ženskou sexualitu, touhy a identitu, zároveň představila radikálně nový pohled na to, jak mohou ženy vnímat, přemýšlet a rozumět samy sobě v moderním světě. Rok 1934, kdy Toyen podepsala prohlášení o založení Surrealistické skupiny v Československu, znamenal definitivní zlom v její práci. Poetika a politika surrealismu ovlivnila umělkyni do konce jejího života. Byla fascinována symbolismem surrealistů odhalujícím skryté nebo potlačené libido a sexuální touhy, který pomáhal budovat její představivost. Její obrazy a kresby jsou plné strašidel, fantomů, snových objektů, ale mají také silný erotický akcent. Častý je motiv rozbité panenky, oka, oděvu bez těla, částí těla či kostry nebo dravce.", "section_level": 2}, {"title": "Erotické motivy.", "content": "Toyen je též známa svým oblíbeným a svobodným zobrazováním erotických motivů a erotickým humorem v tvorbě, zachycovala i tabuizované sexuální praktiky. V jejím díle figuruje otevřená sexualita, nikoliv však homosexualita. Názory o její homosexuální orientaci je nutno považovat za nepodložené. K erotickým tématům přistupovala Toyen rozdílně podle toho, jednalo-li se o knižní ilustrace nebo tisky pro úzký okruh osob (v druhém případě byla tvorba otevřenější, včetně detailních vyobrazení pohlavních orgánů). Ať už se jedná o první nebo druhou skupinu je provedení takové, že díla mají svůj půvab a pohoršení mohou vzbudit pouze obtížně. U dráždivých erotických artefaktů Toyen nepodepisovala své ilustrace vlastním jménem či pseudonymem, většinou je zveřejňovala pod zkratkou T nebo XX.", "section_level": 3}, {"title": "Knižní ilustrace.", "content": "Důležité místo v tvorbě Toyen zaujímá knižní tvorba; celkem vytvořila na 500 knižních obálek. Společně se Štyrským začala pracovat na návrzích obalů knih, z nichž většina byla pro jedno z nejvíce inovativních českých nakladatelství té doby – Odeon, dále pracovala pro nakladatelství Melantrich, Rudolf Škeřík a další. Mezi autory, jejichž knihy jsou navrženy dle Toyen v druhé polovině roku 1920, byly především knihy českých spisovatelů a kritiků, jako je Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, nebo Karel Schulz. Jejich knižní design obvykle sestával z kombinace fotomontáže a abstraktní roviny. Knihy též ilustrovala (např.: Vítězslav Nezval: \"Anička skřítek a Slaměný Hubert\"\", 1936). Pro některé knihy navrhovala vazbu (zlacená ražba) a frontispise (edice Symposion Rudolfa Škeříka) Po emigraci do Francie se knižní tvorbě přestala věnovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Toyen [toajen], vlastním jménem Marie Čermínová (21. září 1902 Smíchov – 9. listopadu 1980 Paříž), byla česko-francouzská malířka, jedna z představitelek evropského surrealismu. Je významnou osobností české kultury, ačkoliv většinu života prožila v Paříži. Patří mezi nejvýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti umělecké avantgardy první poloviny 20. století.", "tgt_summary": "Toyen, born Marie Čermínová (21 September 1902, in Prague – 9 November 1980, in Paris), was a Czech painter, drafter, and illustrator and a member of the surrealist movement. Toyen left the family home at sixteen, and it has been speculated it was due to sympathy towards anarchism. In 1923, the artist adopted the professional pseudonym Toyen. The name Toyen was derived from the French word 'citoyen,' meaning citizen. Toyen favored the gender-neutral name and would speak Czech in the masculine singular form. Vítězslav Nezval wrote that Toyen \"refused... to use the feminine endings\" when speaking in the first person.", "id": 1005592} {"src_title": "Její pastorkyňa", "tgt_title": "Jenůfa", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Divadelní hra Gabriely Preissové měla premiéru 9. listopadu 1890. Na rozdíl od předchozí autorčiny hry \"Gazdina roba\" neměla příliš velký úspěch. Přesto byla uvedena ještě v Brně, kde se s ní seznámil i Janáček. Po pozdějších úspěších opery Preissová v letech 1929-1930 drama přepsala do podoby románu. V roce 1893 Leoš Janáček požádal autorku o svolení dílo zhudebnit. Ač autorka zpočátku nesouhlasila, Janáček do roku 1895 hru zkrátil do podoby libreta. Zvláštností je, že zachoval prozaickou formu, čímž se stal jedním z průkopníků opery zpívané v próze. Místo veršů si v libretu vypomáhá častým opakováním motivů a vět. Na vlastní opeře pracoval několik let a práci dokončil až 18. ledna 1903. Národní divadlo v Praze operu odmítlo. Šéfdirigentem byl Karel Kovařovic, který měl s Janáčkem osobní rozepře. Proto byla opera nastudována v Brně a premiéra se uskutečnila 21. ledna 1904 v Divadle na Veveří. Opera sklidila obrovský úspěch. V pražském Národním divadle byla uvedena až v roce 1916 a to po Janáčkových i Kovařovicových úpravách. Sklidila opět úspěch. Poté byla nastudována ve Vídni (1918) a dalších metropolích. Americká premiéra v Metropolitní opeře v New Yorku proběhla dne 6. prosince 1924. Opera byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda. Dirigoval Artur Bodanzky, titulní roli zpívala Maria Jeritza, která se rovněž zasloužila o toto uvedení. Od roku 1974 se opera uváděla v anglickém překladu (premiéra 15. listopadu 1974) představení řídil John Nelson. V češtině byla opera poprvé uvedena 19. prosince 1992, kdy hlavní roli zpívala Gabriela Beňačková a představení řídil James Conlon. Další české uvedení proběhlo 29. ledna 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Dnes patří k repertoáru mnoha světových oper. Je většinou uváděna v češtině, s originálním textem libreta.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "V podhorském mlýně nedaleko vesnice hospodaří svým dvěma vnukům, nevlastním bratrům - mlynáři Števovi a mládkovi Lacovi - stařenka Buryjovka. Vypomáhá jí Jenůfa, příbuzná obou bratrů, pastorkyně (schovanka) vdovy Kostelničky Buryjovky, která svým statečným přístupem k životu vzbuzuje respekt celé vsi. Jenůfa se zamilovala do lehkovážného vesnického krasavce Števy. S neklidem vyhlíží jeho návrat z města, kam byl předvolán k odvodu. Nikdo zatím netuší, že Jenůfa očekává Števovo dítě - nástup na vojnu by ovšem jejich sňatek překazil. Jenůfu upřímně miluje mládek Laca, bratrovi dívku nepřeje a rád by ji získal pro sebe. Jenůfku stále žárlivě střeží. Števa odveden nebyl. Vrací se v povznešené náladě v doprovodu rekrutů do mlýna a furiantsky se před Jenůfou vychloubá úspěchy u místních děvčat. Mezi rozjařenou mládež náhle vstoupí Kostelnička. Přísná pěstounka Jenůfy rozhodně nedovolí, aby se Števa o její pastorkyni ucházel dříve než po roce, pokud zanechá pití. Zděšená Jenůfa ví, jak si nevlastní matka zakládá na její výchově, proto Števovi domlouvá, aby se s ní udobřil. Laca nesmiřitelně žárlí na bratra, kterého láká jen Jenůfina krása, a proto při potyčce poraní dívčinu tvář nožem.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Kostelnička ukrývá ve svém domku Jenůfu i s narozeným Števovým synkem. Ze svatby sešlo, Števovi se Jenůfa s poznamenanou tváří znelíbila. Kostelnička poklesek své schovanky před lidmi tají, aby zachránila dívčinu pověst a svou autoritu. Rozhlásila proto po vsi, že poslala Jenůfu do Vídně sloužit. Kostelnička pozve Števu k rozmluvě a pokoří se před ním, aby ho přece jen přiměla ke sňatku s pastorkyní. Její zoufalé prosby jsou marné, Števova náklonnost k Jenůfce zcela zmizela. Dokonce si brzy bude brát Karolku, rychtářovu dceru. Jen Laca pevně trvá na svém úmyslu ucházet se o Jenůfu, i když mu Kostelnička prozradí dívčino neštěstí. Lacu přece jen na okamžik zarazí zmínka o Števově dítěti. Kostelnička se v rozrušení rozhodne k hroznému činu: zatímco Jenůfa únavou usne, Kostelnička vyběhne s nemluvnětem do mrazivé noci a utopí ho v mlýnském náhonu. Později pastorkyni i Lacovi namluví, že děcko zemřelo, když Jenůfa spala, a je již pohřbeno. Když Jenůfa přistoupí na sňatek s Lacou, Kostelnička má za to, že zachránila budoucnost milované pastorkyně. Vlastní, dosud čisté svědomí, však zatížila těžkou vinou.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "Blíží se svatební obřady Jenůfy a Laci. Též Števa a Karolka se budou brzy brát. Jen Kostelnička je úplně proměněná: z energické ženy, vždy plné rozhodnosti, zbývá velmi málo. Sužují ji zlé výčitky svědomí. Svatebčané se scházejí, děvčata vážné Jenůfce zpívají, prohlíží se výbava. Stařenka Buryjovka uděluje dvojici požehnání a též dojatá Kostelnička chce učinit stejně. Nebude jí dopřáno! Venku se strhne křik - pasáček přibíhá s úděsnou zprávou, že dělníci z pivovaru objevili pod ledem ve strouze zmrzlé děcko. V nastalé vřavě Jenůfa zjistí, že jde o jejího mrtvého synka, a označí Števu jako otce. Než se rozvášněný dav stačí na nešťastnou dívku vrhnout, Kostelnička se přiznává. Nechá se rychtářem odvést a u soudu chce svou vinu doznat, aby se zbavila deptající tíhy na duši. Jenůfa si uvědomuje bezmeznou oběť své pěstounky a vše jí odpouští. Ze svatby Karolky a Števy také sešlo. Všichni zdrceně odcházejí. Jenůfka vyzve Lacu, ať odejde s ostatními. Laca jí naopak slibuje nést po jejím boku všechna příkoří - však jednou nastane čas, kdy zasvitne slunce nad společnou cestou životem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Její pastorkyňa je opera Leoše Janáčka, jejíž libreto skladatel vytvořil úpravou (zkrácením) stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové. V zahraničí je opera zpravidla uváděna pod názvem Jenůfa.", "tgt_summary": "Její pastorkyňa (\"Her Stepdaughter\"; commonly known as Jenůfa ) is an opera in three acts by Leoš Janáček to a Czech libretto by the composer, based on the play \"Její pastorkyňa\" by Gabriela Preissová. It was first performed at the National Theatre, Brno on 21 January 1904. Composed between 1896 and 1902, it is among the first operas written in prose. The first of Janáček's operas in which his distinctive voice can clearly be heard, it is a grim story of infanticide and redemption. Like the playwright's original work, it is known for its unsentimental realism. While today it is heard in the composer's original version, \"Jenůfa\"'s early popularity was due to a revised version by Karel Kovařovic, altering what was considered its eccentric style and orchestration. Thus altered, it was well-received, first in Prague, and particularly after its Vienna première also worldwide. More than 70 years passed before audiences again heard it in Janáček's original version. Janáček wrote an overture to the opera, but decided not to use it. It was partly based on a song called \"Žárlivec\" (\"The jealous man\"). It is now performed as a concert piece under the title \"Žárlivost\" (\"Jealousy\"), JW 6/10. The composer dedicated the work to the memory of his daughter Olga (d. 1903), as he did his choral composition the \"Elegy on the Death of Daughter Olga\".", "id": 932680} {"src_title": "Kochova křivka", "tgt_title": "Koch snowflake", "src_document": [{"title": "Konstrukce Kochovy křivky.", "content": "Kochova křivka vznikne nekonečným opakováním jednoduchého postupu. Na začátku je prostá úsečka (v případě Kochovy vločky rovnostranný trojúhelník tvořený třemi takovými úsečkami). V každém kroku se pak provede následující: Tím se z původní úsečky stane křivka složená ze čtyř úseček (resp. z trojúhelníka se stane šesticípá hvězda) a postup se rekurzivně opakuje s každou takto vzniklou úsečkou. Kochova křivka vznikne jako limita při opakování tohoto postupu do nekonečna. Její délka je nekonečná, neboť se v každém kroku prodlouží vždy o třetinu – ze tří částí úsečky vzniknou čtyři stejně dlouhé. Z toho vyplývá, že po \"n\" -tém kroku bude délka křivky (4/3) délky původní úsečky. Hausdorffova dimenze Kochovy křivky je tudíž log 4/log 3 ≅ 1,26 (tj. křivka zaplňuje rovinu více než pouhá přímka s dimenzí 1, ale nezaplňuje ji úplně jako například Peanova křivka s dimenzí 2). Kochova křivka je spojitá, ale v žádném bodě nemá tečnu ani derivaci. Kochovu křivku lze také definovat jako systém iterovaných funkcí (IFS).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce pomocí L-systému.", "content": "Kochovu křivku lze jednoduše popsat pomocí následujícího L-systému. Kochova vločka by se vytvořila změněním \"axiomu\" na F--F--F, Kochova anti-vločka změněním na F++F++F.", "section_level": 2}, {"title": "Kochova vločka.", "content": "Jak už bylo řečeno, Kochova vločka (někdy též Kochův ostrov) vzniká tím, že se na počátku pracuje s rovnostranným trojúhelníkem místo jediné úsečky, výsledkem je tedy plošný fraktální útvar. Obsah takového útvaru je (na rozdíl od jeho obvodu) konečný. V každém kroku se sice plocha zvětšuje, ale přidávané trojúhelníky jsou čím dál menší a výsledkem je konvergentní geometrická řada. Obsah Kochovy vločky je roven 8/5 obsahu původního trojúhelníka. U Kochovy vločky tedy nekonečně dlouhá křivka ohraničuje konečnou plochu.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikované verze.", "content": "Mírnou modifikací pravidel je možno vytvořit mnoho podobných křivek. Eric Haines také vytvořil trojrozměrnou verzi Kochovy vločky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kochova křivka (někdy mylně nazývaná \"křivka Kochové\") je matematická křivka, jedna z prvních popsaných fraktálních křivek. Známější je jako součást Kochovy vločky, vytvořené ze tří spojených Kochových křivek. Křivka je pojmenována po švédském matematikovi Helge von Kochovi, který ji popsal ve své práci \"Sur une courbe continue sans tangente, obtenue par une construction géométrique élémentaire\" z roku 1904.", "tgt_summary": "The Koch snowflake (also known as the Koch curve, Koch star, or Koch island) is a fractal curve and one of the earliest fractals to have been described. It is based on the Koch curve, which appeared in a 1904 paper titled \"On a Continuous Curve Without Tangents, Constructible from Elementary Geometry\" by the Swedish mathematician Helge von Koch. The Koch snowflake can be built up iteratively, in a sequence of stages. The first stage is an equilateral triangle, and each successive stage is formed from adding outward bends to each side of the previous stage, making smaller equilateral triangles. The areas enclosed by the successive stages in the construction of the snowflake converge to times the area of the original triangle, while the perimeters of the successive stages increase without bound. Consequently, the snowflake encloses a finite area, but has an infinite perimeter.", "id": 1614949} {"src_title": "Komunistická strana Čech a Moravy", "tgt_title": "Communist Party of Bohemia and Moravia", "src_document": [{"title": "Symbolika strany.", "content": "Logem a volebním znakem KSČM jsou dvě červené třešně se zeleným lístkem a zkratka názvu strany s rudou hvězdou. Symbolika třešní má svůj původ v francouzském lidovém povstání proti Thiersově měšťácké vládě po prohrané francouzsko-pruské válce. Povstalci vyhlásili za zpěvu Marseillaisy 28. března 1871", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komunistická strana Československa.", "content": "KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 v důsledku ideologického konfliktu uvnitř Československé sociální demokracie i odštěpení se její větší části (viz též Prosincová generální stávka 1920). Jejím prvním hlavním řečníkem a poté vůdčím představitelem byl Bohumír Šmeral. Programem jejího zakladatele byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI). Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů. Ve 2. polovině 30. let provedl Gottwald v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu. Za druhé světové války se KSČ stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje, do něhož se po přepadení Sovětského svazu Německem zapojila. S pomocí", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a počátky KSČM (1989–1992).", "content": "Na Mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989 byl zahájen proces symetrické federalizace strany. Cílem bylo vytvořit vedle existující KSS komunistickou stranu pro české země, což bylo zamýšleno již v souvislosti s federalizací státu v roce 1968. A tak 31. března 1990 vznikla na ustavujícím sjezdu KSČM, která byla spolu s KSS v rámci stále existujícího Československa zastřešována federální Komunistickou stranou Československa (KSČS). Stranu mezitím opustilo statisíce členů. V červnových volbách do České národní rady, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Sněmovny národů Federálního shromáždění v roce 1990 skončila KSČ v českých zemích s velkým odstupem po OF druhým nejsilnějším politickým subjektem. Získala v nich pouze přes 13 %, ale téměř milion hlasů. Na Slovensku skončili komunisté s obdobným poměrem hlasů, nicméně ve volbách do federálního shromáždění skončili na třetím a ve volbách do Slovenské národní rady dokonce na čtvrtém místě. V říjnu 1990 se konal první řádný sjezd KSČM, kde strana přijala svůj politický", "section_level": 2}, {"title": "KSČM (1993–1997).", "content": "Na III. sjezdu KSČM v Prostějově byl 26. června 1993 zvolen předsedou Miroslav Grebeníček. Sjezd také rozhodl o zachování názvu a přihlásil se ke kladenskému programu z II. sjezdu. Od KSČM se postupně oddělily menší skupiny, které nebyly s výsledky sjezdu spokojeny a založily vlastní strany. Tak vznikla česká Strana demokratické levice (SDL), Strana československých komunistů (SČK) apod. Během prezidentských voleb ČR 26. ledna 1993 podpořila kandidátku LB Marii Stiborovou. KSČM v té době obecně trvala na přímé volbě prezidenta a jednokomorovém parlamentu. Levý blok, koalice KSČM a SDL pro volby v roce 1992, oficiálně", "section_level": 2}, {"title": "Růst KSČM (1998–1999).", "content": "V lednu 1998 postavila KSČM proti Václavu Havlovi neúspěšně svého kandidáta Stanislava Fischera, kterého taktéž neúspěšně v roce 1999 nominovala do doplňovacích senátních voleb za obvod č. 27. V červnových volbách do poslanecké sněmovny mírně posílila. Když v roce 1998 hrozil Iráku pod vedením Saddáma Husajna útok ze strany západních mocností za odmítání spolupracovat s inspektory Zvláštní komise OSN, předseda strany Miroslav Grebeníček vyjádřil stanovisko: „\"Životy Iráčanů jsou ohroženy jen proto, že americký prezident Bill Clinton chce zastínit nebo dokonce odsunout své odvolání v souvislosti se sexuální aférou se stážistkou Bílého domu Monikou Lewinskou\".“ Když v roce 1999 Václav Havel připustil, že by mohl odstoupit, výzkum IVVM zjistil, že většina sympatizantů KSČM by s jeho rezignací souhlasila. V lednu 1999 se Daniel Herman v narážce, že se v komisi pro otázky církví objevil za stát poslanec za KSČM Dalibor Matulka, vyjádřil, že komunistická strana je zločineckou organizací, která církve jen pronásledovala a škodila jim. Z tohoto důvodu si přál, aby Matulka nebyl členem této komise. Do poslední chvíle poslanci KSČM požadovali snížit výdaje na obranu s cílem zabránit vstupu ČR do NATO. 1. února 1999 ještě před vstupem do NATO Miroslav Grebeníček ujistil novináře, že KSČM využije své styky s komunistickými stranami v členských zemích aliance ke koordinaci \"antinatovské\" politiky. Grebeníček také vychvaloval Zjuganovu Komunistickou stranu Ruska, která byla tou dobou nejsilnější stranou v Dumě a u které se účastnil jejího sjezdu. Tyto postoje vyvolaly u politiků obavy. Petr Nečas, předseda bezpečnostního výboru sněmovny a stínový ministr obrany, řekl: „Chtějí postupně demontovat či rozložit Severoatlantickou alianci zevnitř...“. Miloš Titz uvažoval o stanovení, kdo bude mít z poslanců k informacím z Bruselu přístup. Poslanci KSČM v únoru 1999 hlasovali pro zamítnutí novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež by řešila navrácení majetku lidem, kteří neměli české občanství a trvalý pobyt, ale kterým byl v letech 1948–1990 majetek státem zkonfiskován. Podle agentury Sofres-Factum v průzkumu z roku 1999 uvedlo 73,9 % příznivců KSČM, že Havel pracuje hůře, než v předchozím roce, čímž se KSČM stala nejkritičtější k tehdejšímu prezidentovi. Průzkum přiznal, že příznivci KSČM jsou dlouhodobě výrazně přesvědčeni, že by Havel měl odstoupit. Poslední volební období (1998–2002) bylo mj. i pro komunistického poslance Dalibora Matulku, známého z obhajování politiky své strany, brojení proti navracení církevního majetku a díky ohnivému vystupování například i proti snaze některých zákonodárců odškodnit vězně komunistických lágrů z 50. let. Vláda Miloše Zemana navzdory obvinění církví za nedodržení slova, že v komisi budou jen osoby přijatelné pro obě strany, však nebyla ochotna změnit složení, a tak se v komisi pro otázky církví objevil i Matulka, což do jisté míry rozhněvalo i kardinála Miloslava Vlka. V březnu 1999 poslanci KSČM souhlasily s vládní zprávou o stavu společnosti, podle které se Česká republika nacházela přibližně tam, kde byla v roce 1990. Zprávě se postavil například předseda poslanců ODS Vlastimil Tlustý, který řekl: „\"Zprávu", "section_level": 2}, {"title": "Stagnace KSČM (2000).", "content": "I když byly mnohdy preference KSČM vysoké, KSČM postupně začala klesat popularita a nebyla již od tohoto roku ve většině průzkumech uváděna za nejsilnější politickou stranu. 4. ledna se ODS vzdala snahy vytvořit tzv. superkoalici nekomunistických stran v poslanecké sněmovně. Podle průzkumu Sofres-Factum a STEM z ledna 2000 by byla KSČM ve volbách na druhém místě. 24. ledna 2000 v rozhovoru pro MF DNES Vladimír Špidla řekl, že je nespolupracování s KSČM správná věc. 26. ledna hlasovali komunisté proti zákonu o státním rozpočtu, který předem silně kritizovali. Na začátku února jeden zástupce KSČM podpořil senátní návrh, který by posílil některé pravomoci Senátu a zrovnoprávnil obě parlamentní komory. Podle průzkumu IVVM by KSČM získala 20,5 % hlasů. V poslední době získala neobvyklou podporu dělníků. Podle únorového průzkumu voliči KSČM", "section_level": 2}, {"title": "Počet členů.", "content": "Počet členů KSČM", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na konci roku 2013 měla KSČM zhruba 51 000 členů. Jejich počet klesá o zhruba 15 členů denně. Členskou základnu si strana přináší z doby před rokem 1989, průměrný věk členů byl 74 let v roce 2013 a průměrný věk voliče byl 60 let. Ve volbách do sněmovny v červnu 2002 získala KSČM 18,5 % hlasů (882 653 hlasů; 41 mandátů). Ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004 byla druhá se ziskem 20,3 % a 6 z 24 poslaneckých křesel (za vítěznou ODS). Ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 2010 získala 11,27 % (589 765 hlasů; 26 mandátů). Výrazně uspěla ve volbách do krajských zastupitelstev v roce 2012 v celkovém pořadí stran jako druhá za ČSSD se 20,43 % a ziskem 182 mandátů, kdy zvítězila v Ústeckém a Karlovarském kraji. Podle své sebeprezentace se KSČM nejdůsledněji zastává zájmů sociálně slabých a v duchu tradičních levicových principů se snaží o co největší míru přerozdělování. Kritici však upozorňují, že životní úroveň se od roku 1989 výrazně zvýšila. Strana má stabilní voličskou i členskou základnu přes to, že se strana stále nezbavila stigmatizujícího spojení s totalitním režimem. Během let 2002–2006 byla v opozici vůči sociálně demokratickým vládám a v roce 2003 poslanci KSČM hlasovali pro kandidáta na prezidenta za ODS, Václava Klause. Prvek separace byl ale v letech 2005–6 poněkud oslaben vzájemným sbližováním opoziční KSČM a vládní ČSSD na parlamentní úrovni. Tato spolupráce způsobila rozpory i ve vlastní straně a podle některých komentátorů přispěla i k volebnímu propadu ve sněmovních volbách v roce 2006, když značná část voličů KSČM přešla k ČSSD.", "section_level": 1}, {"title": "Stranická struktura.", "content": "Nové vedení bylo zvoleno na 10. sjezdu KSČM, který se konal 21. dubna 2018. Vedení strany se nazývá Ústřední výbor a sjezdy", "section_level": 2}, {"title": "Komunistický svaz mládeže.", "content": "Oficiální orgánem pro práci s mládeží KSČM je Komise mládeže ÚV KSČM, jejíž vedení převzal po poslankyni za KSČM Ing. Kateřině Konečné Zdeněk Milata. Neoficiální mládežnickou organizací byl také", "section_level": 2}, {"title": "Členství v evropských politických strukturách.", "content": "KSČM je členkou frakce Evropského parlamentu Evropská sjednocené levice a Severské zelené levice, naopak není členem Strany evropské levice. V říjnu 2013 se KSČM stala společně s třemi desítkami dalších evropských komunistických stran zakladatelem Iniciativy komunistických a dělnických stran pro studium a vyhodnocování evropských otázek a pro koordinaci aktivit, která ve svém zakládajícím prohlášení mimo jiné", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neokomunisté a eurokomunisté.", "content": "Takzvané „liberální křídlo“ KSČM (názorově bližší k sociální demokracii) reprezentoval Miloslav Ransdorf či Jiří Dolejš. Ideologií této frakce je neokomunismus, idea navrácení k původnímu komunismu, doplněného ideami eurokomunismu. Neokomunisté se zasazovali o vstup ČR do Evropské unie a následně o přijetí KSČM do Strany evropské levice. Naopak stalinistické křídlo (podporující Gottwaldův režim) reprezentuje Marta Semelová. Ke stalinistům bývají médii řazeni přes svou kritiku minulého režimu Miroslav Grebeníček a Stanislav Grospič. Podle Karla Klimši KSČM v Straně evropské levice hledá: \"„Od zrodu nám jde o to, aby sjednocovala, a nikoliv dělila, aby nebyla sevřená", "section_level": 2}, {"title": "Volební program.", "content": "Program KSČM \"„vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům“\". Dlouhodobým programem strany je „Naděje pro ČR“. Podle něho „\"za základní příčinu stupňujících se problémů světa a společnosti považuje KSČM kapitalismus\"“. Ten chce", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a protesty.", "content": "KSČM je brána jako legální strana působící v rámci ústavního řádu; ostatní strany a političtí činitelé ji verbálně odsuzují, zároveň s ní ale často na různých úrovních jednají a spolupracují. Tato skutečnost je zdrojem časté kritiky zejména z pravicových pozic, významným kritikem KSČM je senátor Jaromír Štětina. Kritika strany je vedena také antikomunistickými organizacemi bez stranické orientace jako jsou Konfederace politických vězňů nebo Svaz PTP. Předmětem kritiky je zejména polistopadová liknavost ve stíhání komunistických zločinů. Po sametové revoluci došlo jen k zabavení majetku strany. KSČM v současnosti zůstává jednou mnoha evropských stran, které se netransformovaly ve standardní levicovou stranu a zachovaly si komunismus v názvu (kromě KSČM působí v Evropě: Komunistická strana Polska, komunistická Dělnická strana Maďarska, italská Strana komunistické obnovy, Nová britská komunistická strana, Švédská strana komunistická a mnoho dalších) Některé z nich se podílejí nebo v nedávné době podílely na vládách, např. na Kypru, v Moldávii, Itálii a Ukrajině. Ponechání komunismu v názvu je jejími kritiky často označováno za pars pro toto jejího nedostatečného zavržení totalitní praxe KSČ; podobně zásadní symbolický význam však názvu přisuzuje i členská základna. V posledních letech vznikají projekty (např. akce „Trikem proti komunismu“, která pracuje i s motivy „nenech vládnout rudé svině“ a „zabij komunistu, posílíš mír“, na které se snaží upozornit na údajnou nebezpečnost komunistické ideologie a na krvavou minulost KSČ. Konají se i antikomunistické demonstrace, např. na 1. máje, často proti akcím KSČM (Jan Šinágl). Iniciativa Zrušme komunisty žádá o „zákaz propagace nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran“; byla vyhlášena řadou známých osob v únoru 2005 a na internetu získala více než 70 000 podpisů. Na internetu se také objevil útok na komunistickou stranu pomocí tzv. Google bomby \"zločinci a vrazi\".", "section_level": 1}, {"title": "Odstoupení tiskového mluvčího.", "content": "Na přelomu let 2008/2009 vyvolala vlnu kritiky skutečnost, že mluvčím KSČM se stal Josef Tomáš přesto, že vedení KSČM vědělo o jeho odsouzení k podmíněnému trestu za hanobení národa, rasy a přesvědčení za antisemitismus. Tomáš počátkem 90. let 20. století vydával a řídil", "section_level": 2}, {"title": "Úplatkářská aféra.", "content": "V září 2009 byli místopředsedové KSČM Jiří Dolejš a Čeněk Milota tajně nahráni provokatérem deníku MF DNES, který se vydával za majitele sítě heren Jackpot. Oba byli údajně ochotni prosazovat změnu zákona o loteriích za úplatek ve výši jednoho milionu korun. Navíc navrhli případnému dárci peněz skrytí jeho identity tak, že by finance nebyly vykázány jako dar pro KSČM, ale", "section_level": 2}, {"title": "Kondolence KSČM k úmrtí Kim Čong-ila.", "content": "V prosinci 2011 zemřel na mrtvici vůdce Severní Koreje Kim Čong-il, který byl obviňován ze soustavného porušování lidských a občanských práv. KSČM reagovala slovy svého předsedy Vojtěcha Filipa na úmrtí Kim Čong-ila kondolencí, ve které vyjádřila uznání, že se snažil o blaho Korejců. Ke kondolenci se aktivně připojily i některé samotné stranické buňky KSČM na", "section_level": 2}], "src_summary": "Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) je česká parlamentní komunistická politická strana. Působí na celém území České republiky. KSČM v Evropském parlamentu spolutvoří seskupení Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice. KSČM je také pozorovatelem ve Straně evropské levice. Strana vznikla jako nástupce Komunistické strany Československa, a to po jejím rozdělení na slovenskou KSS a českou KSČM, ještě před rozdělením Československa. Komunistická strana Československa byla dle zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu organizací zločinnou a zavrženíhodnou.", "tgt_summary": "The Communist Party of Bohemia and Moravia (, KSČM) is a communist party in the Czech Republic. It has a membership of 42,994 (2016) and is a member party of the European United Left–Nordic Green Left bloc in the European Parliament. Along with the Party of Communists of the Republic of Moldova it is one of only two former ruling parties in post-communist Central Eastern Europe which has not dropped the communist title from its name, although it changed its party program to adhere to laws adopted after 1989. For most of the first two decades after the Velvet Revolution, the party was politically isolated and accused of extremism, but it has moved closer to the Czech Social Democratic Party (ČSSD). After the 2012 regional elections, it began governing in coalition with the ČSSD in 10 regions. It has never been part of a governing coalition in the executive branch, but provides parliamentary support to Andrej Babiš' Second Cabinet. The party's youth organisation was banned from 2006 to 2010, and there have been calls from other parties to outlaw the main party. Until 2013 it was the only political party in the Czech Republic printing its own newspaper, called \"Haló noviny\". The party's two cherry logo comes from the song Le Temps des cerises, a revolutionary song associated with the Paris Commune.", "id": 452473} {"src_title": "Pivo plzeňského typu", "tgt_title": "Pilsner", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1839 rozhodla plzeňská městská rada o založení pivovaru, vznikl tak Měšťanský pivovar Plzeň. Protože se v něm mělo vařit pivo bavorského typu, byl jako sládek najat vyhlášený bavorský odborník Josef Groll z Vilshofenu (1813–1887). Ten ovšem nepočítal se specifiky místních surovin (měkká plzeňská voda, žatecký chmel, světlejší slad připravovaný anglickou technologií), a tak jako první várku 5. října 1842 vyrobil pivo zcela originální, jasné a zlatavé barvy. Sklidil s ním značný úspěch a receptura se velmi rychle ujala. Industrializace a s tím související rozvoj dopravy v 19. století významně napomohl rozšíření plzeňského piva. V roce 1853 se točilo již v 35 pražských hostincích, v roce 1856 se dostalo do Vídně a roku 1862 bylo možno napít se jej až v Paříži. Obchodní úspěch vedl k vytvoření ochranné známky Pilsner Bier (Plzeňské pivo), registrované 1. března 1859 u Obchodní a živnostenské komory v Plzni, a později v roce 1898 Prazdroj – \"Urquell\" (dnes Pilsner Urquell). Ani ochranná známka však nezabránila, aby se jiní nesnažili zneužít věhlasu plzeňského piva. Precedentní je případ sládka Haase z Reibachu, který prodával ve Švýcarsku své pivo pod značkou \"Haas-Pilsner-Bier\". Plzeňský pivovar jej v roce 1892 žaloval, ale curyšský soud rozhodl ve prospěch Haase s odůvodněním, že \"Pilsner\" je vlastně druh piva. Ve sporu s bitburským pivovarem roku 1908 bylo toto rozhodnutí potvrzeno soudem v Kolíně nad Rýnem, ten ale trval na jasném označení původu, a tak se dotyčné pivo dodnes jmenuje Bitburger Pils. Tím si plzeňské pivo definitivně vysloužilo oficiální uznání.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Pivo plzeňského typu si stále udržuje vysokou popularitu a vaří se nyní prakticky po celém světě. Pivovarnická asociace v současné době rozlišuje tři typy plzeňského piva:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako pivo plzeňského typu (anglicky \"Pilsener\" nebo \"Pils\") se označuje světlé spodně kvašené pivo vařené dle plzeňské receptury. Pivovarské kvasinky plzeňského piva vznikly jako hybrid kvasinek Saccharomyces cerevisiae před 500 lety. Od ostatních ležáků se liší především výraznější chmelovou chutí.", "tgt_summary": "Pilsner (also pilsener or simply pils) is a type of pale lager. It takes its name from the Czech city of Pilsen, where it was first produced in 1842 by Bavarian brewer Josef Groll. The world's first blond lager, the original Pilsner Urquell, is still produced there today.", "id": 52474} {"src_title": "Program Luna", "tgt_title": "Luna programme", "src_document": [{"title": "Průběh programu.", "content": "Kosmický výzkum na konci padesátých let znamenal pro Sověty vše, na co mohli být hrdí. Do konce roku 1958 byly do kosmu vypuštěny čtyři stroje (Sputnik 1, Sputnik 2, Sputnik 3 a Explorer), z toho první tři sovětské. V dobývání vesmíru nad Američany jasně vedli a nechtěli polevit. Začali proto vypouštět k Měsíci řadu sond s poetickým názvem Luna (rusky Měsíc). První oficiálně přiznaný let (předcházely mu tři neúspěšné pokusy) byl označen Luna 1. Odstartoval 2. ledna 1959 a cílem sondy bylo dopadnout na povrch Měsíce. Díky špatnému výpočtu rychlosti nosné rakety se tak však nestalo. Na povrch Měsíce dopadla až sonda Luna 2 a to 13. září 1959. Cílem Luny 3 nebylo přistání na Měsíci, ale jako první přinesla fotografie odvrácené strany Měsíce. Z dalších letů byl zajímavý let Luna 16, který jako první v rámci programu Luna přivezl vzorky hornin a Luna 17, která na povrch Měsíce dopravila vozítko Lunochod. Sovětský svaz na Měsíc nikdy nevyslal kosmonauta (utajený projekt byl po řadě neúspěchů zrušen), ale přesto program Luna přinesl řadu důležitých informací a zkušeností. V rámci programu Luna bylo vypuštěno z Bajkonuru mnoho dalších sond. Ty neúspěšné nebyly tehdy vůbec oznámeny, nebo získaly označení programu Kosmos.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Sovětský svaz počítal s vynesením jaderné bomby a zasažení Měsíce. Z projektu sešlo z důvodu rizika při vynášení jaderné bomby na oběžnou dráhu. Podobný projekt byl diskutován (a zavržen) i v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Nové mise Luna.", "content": "Roskosmos plánuje nové mise Luna, jako součást ruského lunárního programu, na kterých se podílí i evropská kosmická agentura ESA. Jedná se o několik průzkumných robotických misí k Měsíci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Program Luna byla série nepilotovaných vesmírných misí Sovětského svazu, která byla v letech 1959 až 1976 zaměřena na dosažení a prozkoumání Měsíce. Přinesly řadu informací o Měsíci, o jeho složení, teplotě či gravitaci. Z celého programu 24 misí bylo 15 úspěšných, ačkoliv celkový počet misí byl vyšší. Mise, které nedosáhly orbitu, však nebyly do programu započítávány. Jedna mise skončila na suborbitě.", "tgt_summary": "The Luna programme (from the Russian word Луна \"Luna\" meaning \"Lunar\" or \"Moon\"), occasionally called \"Lunik\" by western media, was a series of robotic spacecraft missions sent to the Moon by the Soviet Union between 1959 and 1976. Fifteen were successful, each designed as either an orbiter or lander, and accomplished many firsts in space exploration. They also performed many experiments, studying the Moon's chemical composition, gravity, temperature, and radiation. Twenty-four spacecraft were formally given the Luna designation, although more were launched. Those that failed to reach orbit were not publicly acknowledged at the time, and not assigned a Luna number. Those that failed in low Earth orbit were usually given Cosmos designations. The estimated cost of the Luna programme in 1964 was US$6–10 billion.", "id": 1328225} {"src_title": "Číslování železničních vozidel podle UIC", "tgt_title": "UIC wagon numbers", "src_document": [{"title": "Evropské číslo vozidla (EVN).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura čísla.", "content": "Skupiny číslic se v textu oddělují mezerami (nebo pomlčkami, kde je tak určeno), přímo na vozech se číslo vyznačuje podle několika vzorů v předpisech uvedených. Hrubý přehled o významu skupin číslic a jeho historickém vývoji je následující: Poslední vydání vyhlášek UIC, v tabulce označené zjednodušeně jako verze „2004“, a následně i TSI respektují změny podmínek, kdy zařazování „soukromých vozů“ u jednotlivých členů UIC, tedy drah, bylo nahrazeno státní evidencí držitelů vozů s přidělováním kódu VKM. Ten se uvádí ve spojení s kódem země. Kód členské dráhy byl nahrazen právě kódem země, přičemž význam byl pokud možno zachován, a i členské dráhy obdržely VKM. Sedmiciferné číslo složené z páté až jedenácté číslice musí jednoznačně identifikovat vozidlo uvnitř dané země a uvnitř jedné z těchto skupin: vozy, tažená vozidla pro cestující, hnací kolejová vozidla a speciální vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "1. a 2. číslice: kódy způsobilosti pro interoperabilitu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kódy způsobilosti pro interoperabilitu nákladních vozů (stav a terminologie podle TSI).", "content": "Jsou určeny tabulkou v příloze P.6 TSI. Ta odkazuje k úmluvě COTIF; zkratkou TSI je míněn „Soulad minimálně s TSI - kolejová vozidla“;„ostatní vozy“ jsou nikoliv TSI, nikoliv COTIF, nikoliv PPV. U některých kódů se ponechává v platnosti označení vozů, které nesly podle stávajících předpisů v okamžiku nabytí účinnosti TSI. Druhé číslice 1 a 2 jsou vyhrazeny pro vozy dosavadních národních železničních správ.", "section_level": 3}, {"title": "Výměnné režimy nákladních vozů (stav a terminologie podle UIC).", "content": "Kódy 34 až 39 a 45 až 49 se týkají vozidel pro vnitrostátní použití.", "section_level": 3}, {"title": "3. a 4. číslice: země, kde je vůz registrován (původně „železniční společnost“).", "content": "Dvojčíslí složené z 3. a 4. číslice dříve označovalo členskou železnici UIC, která vůz zařadila. Toto označení mělo být nejpozději do 31. prosince 2010 na všech vozech nahrazeno označením podle zemí (viz dále), do té doby bylo možné se ještě setkávat s číselným i písmenným kódem označujícím zařaditelskou železnici. Nyní znamená kód země, ve které je vůz registrován. Při vyznačování čísla na voze se za ním uvede písmenný kód (zkratka) země (píše se podtrženě), za ním následuje pomlčka a zkratka držitele vozu VKM. Příklady označení na voze (české zkratky držitelů viz Seznamu držitelů železničních vozidel registrovaných v Česku): Podle vyhlášky UIC 920-14 jsou kódy zemí určeny seznamem zveřejněným na webových stránkách UIC. Jsou rovněž vyjmenovány v TSI s vysvětlením, že kódy „třetích zemí“ (tedy nečlenů EU) jsou uvedeny pro informaci. Seznam zveřejněný UIC se od seznamu TSI liší, pokud jde o zkratky zemí. UIC přiřazuje svému tradičnímu číselnému kódu dvoupísmennou zkratku shodnou se zkratkou uváděnou jako „alpha-2“ v normě ISO 3166-1, zatímco TSI uvádí zkratky jedno- až třípísmenné; rozdíly nastávají i u členských zemí EU. Seznam číselných a písmenných kódů jednotlivých zemí a jejich dřívějších významů: „*“ - za kódem společnosti: tzv. soukromý dopravce", "section_level": 2}, {"title": "9. až 11. číslice: pořadové číslo.", "content": "TSI 2006 předpokládaly používání pořadových čísel 001 až 999. Před jejich vyhlášením bylo běžné číslovat od 000, aby interval mohl obsahovat celou tisícovku vozidel. TSI 2012 se k tomu zase vrátily. Starý způsob číslování UIC před rokem 2004 zahrnoval u nákladních vozů do pořadového čísla i 8. číslici. Typograficky byla oddělována z obou stran mezerami a u méně početných řad se podle potřeby užívala k podrobnějšímu odlišení typu.", "section_level": 2}, {"title": "12. číslice: kontrolní.", "content": "Kontrolní číslice je určena Luhnovým algoritmem. Její pomocí je možno kontrolovat správný přenos standardního čísla, případně dopočítat nečitelnou nebo chybějící číslici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Popsaný způsob číslování železničních vozidel stanovila Mezinárodní železniční unie (UIC) svou vyhláškou a je platný pro všechny její členy. Každému železničnímu vozidlu (nákladnímu, osobnímu i hnacímu) přiřazuje jedinečné dvanáctimístné číslo, kterým je vozidlo identifikováno v provozu. Dvanáctimístné číslo je tzv. „mluvící“ - slouží nejen k identifikaci vozidla, ale zároveň je členěno do skupin číslic, které nesou kódovaný význam. Tento článek se dále podrobněji zabývá určením čísla železničních vozů; označování hnacích vozidel je věnován samostatný článek Značení lokomotiv. Pro označování osobních vozů platí vyhláška UIC 438-1, nákladních vozů UIC 438-2, hnacích vozidel UIC 438-3 a speciálních vozidel UIC 438-4. Systém stanovený UIC byl převzat jako identifikace železničních vozidel v provozu v Evropské unii rozhodnutím Evropské komise, nejprve vydáním rozhodnutí z roku 2006, tzv. TSI - provoz a řízení dopravy, které v zemích Evropské unie plně vstoupilo v platnost v roce 2010. To bylo roku 2012 nahrazeno novým vydáním (již společným pro konvenční i vysokorychlostní systém), které formou změny přičleňuje problematiku k problematice registru vozidel, řešené jinými TSI (vynechává přitom některá ustanovení nesouvisející přímo s identifikací, především písmenná označení řad vozů). Dvanáctimístné číslo je v terminologii TSI (2012) nazýváno evropské číslo vozidla (EVN), v předchozím vydání (2006) to bylo standardní číslo; vyhlášky UIC tyto pojmy neznají.", "tgt_summary": "Wagon numbers (or coach numbers) are key data for railway operations. They enable a railway wagon or coach to be positively identified and form a common language between railway operators, infrastructure companies and the state authorities. The system of wagon numbering has been laid down by the International Union of Railways (\"Union internationale des chemins de fer\" or \"UIC\") and is similar to that used for the locomotives and multiple units. Vehicle numbering is now governed by the Intergovernmental Organisation for International Carriage by Rail and in Technical Specifications for Interoperability (TSI) of the European Union. The complete wagon number comprises 12 digits. The individual digits have the following meaning:", "id": 1304777} {"src_title": "Krajní nouze", "tgt_title": "Necessity (criminal law)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Kromě odvracení přímo hrozícího nebezpečí jsou dalšími zákonnými podmínkami krajní nouze nemožnost odvrátit nebezpečí jinak a přiměřenost použitých prostředků, tzn. následek, který byl odvrácením krajní nouze způsoben, nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než nebezpečí, které původně hrozilo. Dané nebezpečí musí hrozit bezprostředně. Je tedy legitimní zastřelit agresivního a volně pobíhajícího psa, který jeví známky vztekliny a mohl by nakazit další zvířata nebo osoby, nikoli ale sousedova psa, který je uvázán u boudy a vyje na měsíc. V soukromém právu navíc je podmínkou, aby osoba jednající v krajní nouzi sama nevyvolala nebezpečí, které svým jednáním odvrací. Institut krajní nouze je nutné odlišit od nutné obrany. Zatímco jednání v nutné obraně směřuje proti „zdroji bezpráví“, tedy osobě, která se bezprostředně chystá zaútočit, nebo útočí, na zájem chráněný trestním zákoníkem (zjednodušeně řečeno páchá nějaký trestný čin, např. krádež, poškozování cizí věci, ublížení na zdraví, apod.), jednání v krajní nouzi pouze odvrací samotné hrozící nebezpečí bez ohledu na jeho zdroj (např. střelba na útočící zvíře, vydání hotovosti při přepadení banky, rozbití okna zamčeného vozu, ve kterém je dítě apod.) Rozdíl je také v tom, že u krajní nouze nesmí být následek jednání stejně závažný, nebo závažnější, než ten, co hrozil, zatímco u nutné obrany se nehledí na následek, ale především na přiměřenost způsobu vedení nutné obrany. Vychází se zde ze zásady, že účinná obrana musí být silnější, než útok sám.", "section_level": 1}, {"title": "Krajní nouze v právních dějinách.", "content": "Jedním ze známých případů krajní nouze v právních dějinách byl případ „R v Dudley a Stephens“. Týkal se ztroskotaných námořníků, kteří zabili a snědli plavčíka, aby sami nezemřeli hlady a žízní. Tehdejší anglické právo ovšem krajní nouzi neuznávalo a námořníci byli za svůj čin odsouzeni k smrti. Královna jim nicméně záhy udělila milost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krajní nouze je v právu takový stav, který představuje přímé ohrožení zákonem chráněného zájmu. Odvracení krajní nouze „\"činem jinak trestným\"“ pak trestným činem ani přestupkem není, přestože toto jednání jejich zákonné znaky jinak naplňuje. Jde tedy o okolnost vylučující protiprávnost takového činu. V civilním právu jednání v krajní nouzi vylučuje odpovědnost za způsobenou újmu.", "tgt_summary": "In the criminal law of many nations, necessity may be either a possible justification or an exculpation for breaking the law. Defendants seeking to rely on this defense argue that they should not be held liable for their actions as a crime because their conduct was \"necessary\" to prevent some greater harm and when that conduct is not excused under some other more specific provision of law such as self defense. Except for a few statutory exemptions and in some medical cases there is no corresponding defense in English law for murder. For example, a drunk driver might contend that they drove their car to get away from a kidnap (cf. \"North by Northwest\"). Most common law and civil law jurisdictions recognize this defense, but only under limited circumstances. Generally, the defendant must affirmatively show (i.e., introduce some evidence) that (a) the harm they sought to avoid outweighs the danger of the prohibited conduct they are charged with; (b) they had no reasonable alternative; (c) they ceased to engage in the prohibited conduct as soon as the danger passed; and (d) they themselves did not create the danger they sought to avoid. Thus, with the \"drunk driver\" example cited above, the necessity defense will not be recognized if the defendant drove further than was reasonably necessary to get away from the kidnapper, or if some other reasonable alternative was available to them.", "id": 498684} {"src_title": "Potravinářská přídatná látka", "tgt_title": "Food additive", "src_document": [{"title": "Druhy potravinových aditiv.", "content": "Potravinová aditiva se rozdělují následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Regulace použití a označování.", "content": "V Česku reguluje používání a označování povolených přídatných látek Ministerstva zdravotnictví prostřednictvím vyhlášky č. 4/2008 Sb., ze dne 3. ledna 2008, kterou se stanoví druhy a podmínky použití přídatných látek a extrakčních rozpouštědel při výrobě potravin. Výrobci mají povinnost uvádět přídatné látky na obalu výrobku. V Evropské unii mají povolené látky kód složený z písmene E a tří nebo čtyř číslic. Přídatnou látku lze podle vyhlášky použít pouze:", "section_level": 1}, {"title": "Vliv aditiv na zdraví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní opatření.", "content": "Všechna aditiva s E kódy prošla přísnými testy možných negativních účinků na zdraví. Při testování se z dostupných toxikologických dat, pozorováních na zvířecích i lidských modelech a studií zaměřených na sledování příjmu potravy během života, se stanoví maximální přípustná hladina aditiva, která nemá zaznamenatelný toxický efekt - tzv. NOAEL (No-Observed-Adverse-Efect Level). Je to množství aditiva, které nezpůsobí žádnou zdravotní újmu při dlouhodobém podávání pokusným zvířatům v krmné dávce. Následně se hodnota NOAEL vydělí tzv. bezpečnostním faktorem, který má většinou hodnotu 100. Smyslem bezpečnostního faktoru je postihnout individuální rozdíly mezi lidmi, např. ve věku, zdravotním stavu, výživě; dále možností, že metabolismus člověka se může lišit od metabolismu pokusného zvířete. V úvahu bere i to, že člověk je zároveň vystaven celé řadě potravinářských aditiv a jiných nepříznivých faktorů z okolí. Získaná hodnota se nazývá Přijatelná denní dávka - ADI (Acceptable Daily Intake). Hodnota ADI udává množství potravinového aditiva, které může být denně zkonzumováno, aniž by představovalo riziko pro zdraví konzumenta. Jinými slovy je to denní množství aditiva, které při přijímání potravou v průběhu celého života nezpůsobí zdravotní újmu. Nové přídatné látky, u nichž se zvažuje použití na území EU, musí být nejprve zhodnoceny Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (European Food Safety Autority- EFSA). Ta na základě analýzy zdravotního rizika stanoví rozsahem a množstvím jejich možného použití v potravinách, a poté Evropská komise vydává směrnici platnou pro všechny členské země EU. Přes tyto regulaci však mohou určité skupiny lidí (např. předškolní a školní děti) hladinu ADI přesáhnout v případě, že ve zvýšeném množství konzumují potraviny s obsahy aditiv poblíž nejvyšších přípustných hodnot. E kódy jsou ale z hlediska zdraví hůře vnímány než samotné látky, které reprezentují.", "section_level": 2}, {"title": "Negativní účinky na zdraví.", "content": "Není známo, že by přídatné látky v povolených množstvích způsobovaly běžné populaci jakékoliv zdravotní problémy. U citlivých nebo nemocných osob se však negativní účinky mohou objevit, obvykle nejsou život ohrožující. Zvýšená konzumace některých zářivě zbarvených sladkostí a nápojů obsahujících směsi E 102, E 104, E 124, E 110, E 122, E 129 mohou u malých dětí vést k rozvoji hyperaktivity, nicméně za hyperaktivitu můžou aditiva jen u malé části dětí. Děti trpící hyperaktivitou nebo ADHD by dle doporučení měly tyto barviva z jídelníčku vyloučit. U několika dalších často užívaných aditiv jsou známy možné nepříznivé reakce zahrnující hlavně kožní (např. kopřivka) a dýchací (např. astma) problémy, ale u většiny aditiv nebyly žádné problémy nikdy registrovány. Přecitlivělost na tato aditiva je však v populaci nízká, odhady hovoří o 0,1–2,6 ‰ populace , jiné uvádí 2 % . Rozšíření přecitlivělosti na aditiva však nepřesahuje rozšíření nesnášenlivosti na některé z přírodních složek potravy (např. nesnášenlivostí mléčného cukru laktózy trpí asi 3 % evropské populace). Nejvyšší výskyt reakcí na přídatné látky v potravinách je mezi jedinci s chronickými kožními projevy, jako je atopický ekzém a chronická kopřivka. Požití potraviny s přídatnou látkou zde působí akutní vzplanutí již existujícího onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam možných alergenů.", "content": "Látky, které mohou být příčinou alergické reakce podle Ústavu zemědělské ekonomiky a informací:", "section_level": 2}, {"title": "Údajný leták Kliniky dětské onkologie University Düsseldorf.", "content": "Mezi veřejností je již několik let šířen leták, údajně vypracovaný Klinikou dětské onkologie Univerzity Düsseldorf, který rozděluje aditiva do několika skupin podle zdravotní závadnosti. Klinika se však od něj distancuje a podala trestní oznámení na neznámého pachatele za šíření poplašné zprávy. V letáku jsou uvedené zavádějící, nepřesné i chybné informace.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitivní účinky na zdraví.", "content": "Mezi přídatnými látkami se vyskytují i látky přírodního charakteru (např. včelí vosk E901), které jsou zdraví normálně neškodné (i na ně však můžou být citliví jedinci alergičtí), mezi aditiva však také patří látky zdraví obecně prospěšné, např. E 101 (vitamin B2), E 160 (vitamin A), E 300 - 304 (vitamin C a jeho deriváty), E 306 - 309 (tokoferoly, vitamin E), E 322 (lecitin), E 375 (niacin, vitamin B3), E 440 (pektin).", "section_level": 2}, {"title": "Aditiva z GMO a aditiva živočišného původu.", "content": "Následující aditiva jsou živočišného původu anebo s vysokou pravděpodobností vyrobená z živočišných surovin: E 120, E 161g, E 252, E 270, E 322, E 325, E 326, E 327, E 422, E 430, E 431, E 432, E 433, E 434, E 435, E 436, E 441, E 442, E 470a, E 470b, E 471, E 472, E 473, E 474, E 475, E 476, E 477, E 478, E 479b, E 481, E 482, E 483, E 491, E 492, E 493, E 494, E 495, E 542, E 570, E 572, E 585, E 631, E 635, E 640, E 920, E 921, E 966. Lidé odmítající suroviny vyrobené z geneticky modifikovaných organismů by se měli vyhýbat těmto aditivům: E 101, E 150a, E 150b, E 150c, E 150d, E 153, E 160d, E 161c, E 306, E 307, E 308, E 309, E 322, E 415, E 471, E 472a, E 473, E 475, E 476, E 477, E 491, E 570, E 572, E 620, E 621, E 622, E 623, E 624, E 625.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam přídatných látek.", "content": "Seznam přídatných látek najdete v samostatném článku: Seznam přídatných látek", "section_level": 1}], "src_summary": "Potravinářské přídatné látky (aditiva) jsou chemické látky, které se přidávají do potravin kvůli vylepšení nebo zachování jejich trvanlivosti nebo vzhledu, konzistence, chutě, vůně, atd. V zákoně se přídatnými látkami rozumí látky bez ohledu na jejich výživovou hodnotu, které se zpravidla nepoužívají samostatně ani jako potravina, ani jako charakteristická potravní přísada a přidávají se do potravin při výrobě, balení, přepravě nebo skladování, čímž se samy nebo jejich vedlejší produkty stávají nebo mohou stát součástí potraviny.", "tgt_summary": "Food additives are substances added to food to preserve flavor or enhance its taste, appearance, or other qualities. Some additives have been used for centuries; for example, preserving food by pickling (with vinegar), salting, as with bacon, preserving sweets or using sulfur dioxide as with wines. With the advent of processed foods in the second half of the twentieth century, many more additives have been introduced, of both natural and artificial origin. Food additives also include substances that may be introduced to food indirectly (called \"indirect additives\") in the manufacturing process, through packaging, or during storage or transport.", "id": 523160} {"src_title": "Jan Jindřich", "tgt_title": "John Henry, Margrave of Moravia", "src_document": [{"title": "Korutanské dědictví.", "content": "Roku 1327 byl mladší syn krále Jana, pojmenovaný po otci a dědovi, poslán do Tyrolska jako budoucí manžel (16. 9. 1330) Markéty, dcery Jindřicha Korutanského z rodu Menhardovců a jeho dědičky. Po smrti Jindřicha Korutanského (1335) vznikl spor ohledně nástupnictví v jeho državách. Tehdy rod Habsburků uzavřel smlouvu s císařem Ludvíkem Bavorským, která zbavovala Jana Jindřicha a jeho manželku Markétu dědičného práva. Tuto smlouvu Jan Lucemburský roku 1339 potvrdil. Proti tomuto ujednání se postavil jak Jan Jindřich, jeho bratr Karel IV., tak i české stavy. Markéta se s Janem Jindřichem rozvedla kvůli jeho údajné impotenci. Vzápětí se provdala za braniborského markraběte Ludvíka, syna císaře Ludvíka Bavora. O navrácení Tyrolska usiloval pro svého bratra Karel IV. v roce 1347, avšak neuspěl. Nakonec Janu Jindřichovi udělil jako léno Moravu 26. prosince 1349 s tím, že se potomci jeho bratra nebudou domáhat českého trůnu, pokud budou živi potomci Karla IV. Bylo ostatně přáním Jana Lucemburského, aby se jeho mladší syn stal moravským markrabětem.", "section_level": 1}, {"title": "Moravský markrabě.", "content": "Jan Jindřich se po rozluce s Markétou Pyskatou (1349) oženil s Markétou Opavskou (1349/50), dcerou vévody Mikuláše II. Opavského, s níž pak měl šest dětí. Po její smrti v roce 1363 se oženil ještě dvakrát. 6. nebo 26. 2. 1364 s Markétou Habsburskou (1346–1366), dcerou rakouského vévody Albrechta II. a trochu paradoxně vdovou po Menhardu III. Tyrolském, synovi první manželky Jana Jindřicha Markéty Korutanské (Pyskaté). Počtvrté se Jan Jindřich oženil zřejmě v roce 1366 s Alžbětou Oettingenskou. Všichni jeho legitimní potomci pocházejí z druhého manželství, kromě toho se stal otcem nemanželského syna Jana, pozdějšího litomyšlského biskupa a aquilejského patriarchy. Po dobu asi jednoho roku udržoval Jan Jindřich skandální vztah s kněžnou Alžbětou Těšínskou, bývalou jeptiškou, která kolem roku 1363 opustila cisteriánský klášter v polské Třebnici. Na základě dopisu papeže Urbana V. z 20. února 1364 měl vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé přesvědčit Alžbětu k návratu do kláštera. Nemanželské soužití Jana Jindřicha a Markéty Těšínské bylo definitivně ukončeno sňatkem Jana Jindřicha s Markétou Habsburskou. Jan Jindřich působil jako oddaný diplomat ve službách svého bratra. V Praze na Starém Městě vlastnil palác čp. 158/I v dnešní Husově třídě,který byl v době barokní zastavěn do Clam-Gallasova paláce). Za své sídelní město si však vybral Brno, kde oživil, rozvinul a dobudoval moravský lucemburský dvůr. Zde také založil augustiniánský klášter, který se měl stát místem posledního odpočinku všech příslušníků moravské rodové větve, nakonec je zde ale pohřben jen jeho nejstarší syn Jošt. Na druhou stranu ovšem Brno značně zadlužil (často ve prospěch staršího bratra) a město se dlouho z dluhů vzpamatovávalo. 13. srpna roku 1375 založil Jan Jindřich s Alžbětou Oettingenskou a svými syny kartuziánský klášter v Králově Poli. Dědicem Jan Jindřich ustanovil nejstaršího Jošta, majetek ovšem rozdělil i mezi další dva syny, Prokopa a Jana Soběslava. Jeho synové brzy rozpoutali vleklé spory o dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Jan Jindřich v literatuře.", "content": "Lion Feuchtwanger napsal román o první Janově manželce Markétě Korutanské, který nazval \"Ošklivá vévodkyně\". Vystupuje zde i Jan Jindřich, v autorových představách jako slabá figura.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Všichni legitimní potomci Jana Jindřicha pocházeli z manželství s Markétou Opavskou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Jindřich Lucemburský (12. února 1322, Mělník – 12. listopadu 1375, Brno) byl český kralevic, moravský markrabě v letech 1349–1375 a vévoda tyrolský v letech 1335–1341. Byl to druhorozený syn Jana Lucemburského z prvního manželství s Eliškou Přemyslovnou a mladší bratr Karla IV.", "tgt_summary": "John Henry of Luxembourg (, ; 12 February 1322 – 12 November 1375), a member of the House of Luxembourg, was Count of Tyrol from 1335 to 1341 and Margrave of Moravia from 1349 until his death.", "id": 2349278} {"src_title": "Rudolf Habsburský", "tgt_title": "Rudolf I of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Rudolf III. Habsburský se narodil kolem roku 1281 jako nejstarší ze šesti synů rakouského a štýrského vévody Albrechta I. Habsburského a jeho manželky Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry vévody Jindřicha Korutanského.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup na vévodský stolec a sňatek.", "content": "V červnu 1298 na jednání v Mohuči kurfiřti z římského trůnu sesadili úhlavního soka Habsburků Adolfa Nasavského a za nového římskoněmeckého krále vzápětí zvolili Rudolfova otce Albrechta. Albrecht nasavského hraběte následně drtivě porazil v bitvě u Göllheimu, ve které Adolf padl. Po korunovaci na římského krále Albrecht v listopadu 1298 uspořádal okázalou slavnost v Norimberku, kde udělil rakouské a štýrské vévodství ve společné léno svým synům Rudolfovi III., Fridrichovi I. a Leopoldovi I. Protože Fridrich byl v této době devítiletý a Leopold měl pouze pět let, faktickou vládu v Rakousku a Štýrsku měl vykonávat jejich starší bratr Rudolf, jemuž tehdy bylo mezi 15−18 lety. I přesto si však hlavní slovo v těchto zemích podržel Albrecht. Už v roce 1295 se Albrecht neúspěšně pokoušel o sňatkové spojení mezi příslušníky habsburské a kapetovské dynastie vládnoucí ve Francii. Poté, co Albrecht nastoupil na římský trůn, začal opět usilovat o posílení vzájemných vztahů s francouzským králem Filipem IV. Sličným. K jednání mezi Albrechtem a Filipem došlo už koncem léta 1299. Vznikl plán oženit Rudolfa s Filipovou sestrou Blankou. I přes silný odpor říšských kurfiřtů se na sklonku listopadu 1299 oba králové v hojném doprovodu osobně dostavili do městečka Quatrevaux na francouzsko-říšské hranici a uzavřeli zde svatební smlouvu. Rudolf měl jako svatební dar obdržet Rakouské a Štýrské vévodství, respektive se stát jediným leníkem v těchto zemích, o které se dosud dělil s mladším bratrem Fridrichem a Leopoldem. Nevěsta věnem dostala freiburské hrabství ve Švýcarsku a Lantkrabství Horní Alsasko. Dohoda byla ratifikována na počátku prosince 1299. Rudolf se s Blankou oženil na svatodušní svátky v roce 1300. Kronikáře upoutaly především bohaté a luxusní šperky i oděvy francouzské nevěsty. Vídeň manželský pár uvítala až o Vánocích téhož roku. Ačkoli byla Blanka Rudolfovi velkou oporou, manželství zůstalo bezdětné. Svého manžela Blanka i mnohokrát zastupovala v jeho nepřítomnosti v zemi a doprovázela ho na jeho cestě do Štýrska. Patrně v souvislosti s narozením mrtvého dítěte Blanka v roce 1304 sepsala svůj testament a dne 19. března 1305 zemřela.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Jindřichem Korutanským a české tažení.", "content": "Od roku 1300 se Rudolf angažoval v konfliktu mezi Jindřichem Korutanským a korutanskými šlechtici, kteří se proti Jindřichovi bouřili. Rakouský vévoda do této situace zasahoval ve prospěch Jindřicha. Nikdy se od něj však nedočkal uznání. V srpnu 1304 se Rudolf v Bratislavě sešel s uherským vzdorokrálem Karlem I. Robertem z Anjou, slovenským velmožem Matoušem Čákem, zástupci Kumánů a možná i s kujavským vévodou Vladislavem Lokýtkem. Účastníci se dohodli na společném vojenském vpádu do Českého království, které mělo oslabit českého a polského krále Václava II., jenž římskému králi, Anjouovcům i Lokýtkovi svými úspěchy činil potíže. Rudolf s Albrechtem tažení načasovali na dobu, kdy byl Václav zaneprázdněn věcmi v Uhrách, kam vedl vojenskou výpravu na pomoc svému synovi Václavovi III. Zatímco uherská, říšská a rakouská vojska měla do Čech vpadnout z jihu a následně vytáhnout na Kutnou Horu, Lokýtek měl zaútočit na Malopolsko a kníže Jindřich III. Hlohovský na Velkopolsko. Celé tažení začalo útokem vojska vedeného Rudolfem, jež sestávalo z Uhrů, Kumánů a Rakušanů. Tažení bylo provázeno neobyčejnou krutostí vůči civilnímu obyvatelstvu, protože Rudolf pohanským Kumánům povolil místo žoldu brát křesťany do otroctví a krutě drancovat. Albrecht mezitím zaútočil na jižní Čechy, dostal se však do pevného sevření vítkovských vojsk. Musel proto čekat na pomoc ze strany Rudolfa. Ten se dal na zpáteční cestu přes Rakousko, které bylo rovněž vydáno napospas ničivému plenění kumánských jednotek. Rudolf s Albrechtem svá vojska spojili počátkem října 1304 a vydali se na pochod ke Kutné Hoře. Brzy se však ukázala marnost celého tažení. Římský král totiž spoléhal na jednu rozhodující bitvu, místo toho však jeho vyčerpané vojsko muselo čelit vyčkávací taktice českých vojáků, které podpořil také braniborský markrabě Ota IV. Se šípem. Následně se rakousko-uherské vojsko dalo na ústup, který se za sněhové vánice na Vysočině změnil v útěk. Habsburské tažení tak skončilo totálním vojenským fiaskem. Následně byla zahájena smírčí vyjednání mezi českým a říšským dvorem, která však Václav II. nestihl sám dokončit, protože v červnu roku 1305 zemřel. Jednání s Habsburky proto dovršil jeho syn a nástupce Václav III. Po návratu do Rakouska se Rudolf opět zaměřil na Jindřicha Korutanského, který se odmítl účastnit tažení do Čech. Rudolf od něj za tento postoj začal vymáhat dosud nevyplacené věno své matky Alžběty, sestry korutanského vévody. Zároveň se pokoušel opatřit šest tisíc hřiven stříbra, jimiž měly být vyplaceny korutanské zástavy v Kraňsku a Vindické marce. Těmito kroky chtěli Habsburkové odstranit vliv svých dřívějších korutanských spojenců z této oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Zisk české koruny.", "content": "V srpnu 1306 byl zavražděn český král Václav III. Protože zemřel bez mužského dědice a dynastie Přemyslovců již neměla žádného mužského příslušníka, do Prahy byly svolány zemské elity, které měly zvolit nového českého krále. Do situace se však pohotově vmísil král Albrecht Habsburský, který se o olomoucké vraždě Václava III. dozvěděl v Henegavsku, když připravoval tažení proti Wettinům. Přípravy tažení okamžitě přerušil a vydal se k českým hranicím. Na sklonku srpna byl již v Norimberku, kde vydal listinu žádající české pány, aby za českého krále zvolili jeho syna Rudolfa. I přestože si habsburská kandidatura v Čechách získala několik přívrženců, volba nakonec padla na Jindřicha Korutanského, manžela Václavovy sestry Anny Přemyslovny. Albrecht následně České království prohlásil za odumřelé léno spadlé na říši a přes Chebsko s vojskem překročil české hranice. Ani Rudolf nemeškal a s vojskem vstoupil do jižních Čech. Jindřich Korutanský se sice snažil získat zahraničí spojence − dne 8. září v Furth im Waldu uzavřel spojenectví s dolnobavorským vévodou Štěpánem I. a v Domažlicích s Eberhardem Württemberským, nepodpořilo ho však české panstvo, které v celé záležitosti hrálo zásadní roli. Zatímco Rudolf již 1. října 1306 stanul před Prahou, Albrecht rozbil tábor u Loun. Zde proběhlo Albrechtovo a Rudolfovo uplácení předních českých šlechticů, aby podpořili Rudolfovu kandidaturu na český trůn. Rajmundovi z Lichtenburka Rudolf slíbil výnosný úřad nejvyššího podkomořího, Jindřichovi z Rožmberka zase úřad nejvyššího komorníka a hrabství Raabs v Rakousích, které za vlády Přemysla Otakara II. držel Jindřichův otec Vok I. z Rožmberka a ačkoli ho nyní ovládal rakouský šlechtic Štěpán z Maissova. Na Habsburskou stranu se dále přidali například Dobeš z Bechyně, Albrecht ze Žeberka, Hynek Berka z Dubé či Jindřich z Lipé. Poté, co Jindřich Korutanský poznal, že situace je pro něj ztracena, tajně se svou chotí uprchl z Prahy zpátky do Korutan. Dne 10. října 1306 se Albrecht vydal k Praze, aby zde dovršil jednání s českou šlechtou. Čeští páni v čele s pražským biskupem Janem IV. z Dražic na Albrechtovi žádali především potvrzení Zlaté buly sicilské. Albrecht byl ochoten tento požadavek splnit, ale s podmínkou, že bude zrušena platnost privilegia zaručujícího dědická práva Přemysloven na český trůn, které údajně dříve udělil římský král Richard Cornwallský českému králi Přemyslu Otakarovi II. Čeští páni Rudolfa zároveň vyzývali ke sňatku s vdovou po Václavovi II., Piastovnou Eliškou Rejčkou. Tímto sňatkem měl Rudolf legitimizovat svůj nárok na český i polský trůn. Dne 16. října byl Rudolf Habsburský slavnostně zvolen českým králem. Druhý den byl Rudolf salcburským arcibiskupem Konrádem IV. z Fohnsdorfu oddán s Eliškou Rejčkou a stanul v čele Českého království. Manželství Elišky Rejčky a Rudolfa bylo údajně šťastné. Vládu v Rakousku a Štýrsku místo Rudolfa zároveň převzal jeho mladší bratr Fridrich Sličný.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda v českých zemích.", "content": "Rudolf se za svou vládu téměř neprojevil, protože nevládl ani jeden rok. Podle Dalimilovy kroniky z Pražského hradu vyhnal dcery Václava II., což pobouřilo českou společnost. Toto tvrzení je však pochybné, protože dvě ze tří Přemysloven byly už vdané a v době Rudolfovy vlády na Hradě nepobývaly. Dalimil Rudolfa také obviňoval z přílišné šetřivosti, kvůli čemuž si prý vysloužil přízvisko „král Kaše“, protože v královské kuchyni se podle něj podávala pouze kaše, jídlo prostého lidu. Šetřivost však patrně byla v Rudolfově situaci zcela na místě − česká královská pokladnice byla ještě z časů Jindřicha Korutanského a Václava II. značně zadlužená a Rudolf finanční prostředky nemohl čerpat ani z rakouských zemí, kde vládu převzal jeho mladší bratr. Po zemi o Rudolfovi proto brzy začaly kolovat vtipy a popěvky o již zmíněném „králi Kaše“ i o „králi Hokynářovi“. Dalimil nadále mluví o tom, že Rudolf nedodržoval sliby, které před svým nástupem na trůn dal českým pánům. Ani zde však neexistují žádné jiné doklady toho, že by Rudolf své sliby po nástupu na trůn rušil. Habsburky k rychlosti při osvojování státu poháněla zřejmě Rudolfova nemoc. Dalimil ve své kronice tvrdí, že Rudolf rozsazoval švábské rytíře na královské hrady. Dne 18. ledna 1307 římský král Albrecht ve Znojmě udělil Čechy a Moravu ve společné léno jak Rudolfovi, tak jeho mladším bratrům. Vydal zde rovněž nový nástupnický řád, podle kterého v případě Rudolfovi smrti měl na český trůn nastoupit nejstarší z jeho mladších bratrů. Albrecht tak fakticky obešel Zlatou bulu sicilskou a zpochybnil volební právo české šlechty.", "section_level": 2}, {"title": "Odboj české šlechty a smrt.", "content": "V průběhu roku 1307 proti Rudolfovi v Českých zemích postupně rostla nechuť. Český král se dostával do sporů i s pražským biskupem Janem IV. z Dražic. V jihozápadních Čechách Rudolfovi navíc stále odporovali poslední přívrženci Jindřicha Korutanského, mezi které patřil především Vilém Zajíc z Valdeka, Ojíř z Komberka a Bavor III. ze Strakonic. Zároveň neustávaly potyčky s Bavory, protože spojenec Jindřicha Korutanského, dolnobavorský vévoda Štěpán I., odbojné pány zřejmě podporoval. Rudolf se rozhodl, že odbojné pány pokoří a v červnu 1307 proti nim zahájil tažení. Tažení mělo úspěch a Rudolf Bavora ze Strakonic nakonec oblehl v jeho městské pevnosti v Horažďovicích. Bavor byl sice donucen kapitulovat, ale ještě téhož dne 3. července 1307 v noci král Rudolf před Horažďovicemi zřejmě podlehl úplavici. Ačkoli se o úplavici jako příčině zmiňuje mnoho pramenů, není toto tvrzení nijak jinak podloženo. Úplavice je navíc velmi infekční nemoc, ale v žádné kronice není uvedeno, že by se touto nemocí v ležení nakazil někdo další. Je proto možné, že Rudolf zemřel na žaludeční vředy či Crohnovu nemoc, což by vysvětlovalo jeho konzumování kaše. Vyloučené není ani to, že Rudolf byl otráven, pro což však neexistují žádné důkazy ani indicie. Na smrtelném loži k sobě Rudolf povolal cisterciácké opaty zbraslavského kláštera Konráda z Erfurtu a sedleckého kláštera Heidenreicha. Ti sepsali Rudolfovu závěť, v níž český král zdvojnásobil věno své manželce Elišce Rejčce, Václavem II. vysazené na 40 000 hřiven stříbra. Podle vyprávění Otokara Štýrského český král zemřel vysílen nadměrným milováním se svou novou ženou Eliškou Rejčkou. František Pražský ve své kronice popisuje příhodu, ve které pokořený Bavor ze Strakonic netušící, že král je již mrtev, prosí v temném stanu ležícího Rudolfa o odpuštění a ve prospěch Jindřicha z Rožmberka se vzdává držby hradu Zvíkova. Až poté byl Rudolf převezen do Prahy a pohřben v bazilice svatého Víta na Pražském hradě.", "section_level": 2}, {"title": "Hroby a ostatky.", "content": "Ostatky Rudolfa Habsburského byly po jeho smrti 3. července 1307 Konrádem z Erfurtu uloženy do svatovítské baziliky na Pražském hradě. Přesné umístění Rudolfova hrobu v bazilice je neznámé, zřejmě ale ležel v západní části chrámu. Pravděpodobně ho kryla náhrobní deska s vyrytou postavou krále. Na Rudolfovu paměť nechala v této bazilice vybudovat jeho manželka Eliška Rejčka oltář svatého Šimona a Judy, což učinila někdy mezi lety 1310 a 1319. Roku 1373 byly Rudolfovy ostatky spolu s ostatky dalších králů a knížat pohřbených ve svatovítské bazilice na popud Karla IV. přesunuty do nově vybudované gotické katedrály. Rudolfův hrob nebyl otevřen zřejmě až do druhé poloviny 19. století, ačkoli už v roce 1824 se císařská komise marně pokoušela nalézt Rudolfovy ostatky v hlavní královské svatovítské hrobce. Rudolfův hrob byla nalezen až roku 1870. Stalo se tak náhodou, při opravách dlažby u jižní stěny kaple svatého Silvestra. Spolu s hrobem krále Rudolfa byl nalezen i hrob jeho strýce Rudolfa Švábského, který se nacházel v jeho těsné blízkosti. V králově hrobu se nacházela olověná destička, zlomky kostí, zbytky kůže, textilie, hřeby z rakve a pohřební koruna, jablko a žezlo. Ostatky obou Rudolfů byly následně provizorně uschovány do sakristie a o dva roky později znovu pohřbeny do kaple svatého Kříže. Hrob byl uzavřen novou mramorovou deskou. K dalšímu otevření hrobu došlo v roce 1929. Bylo totiž rozhodnuto, že ostatky obou Habsburků budou pohřbeny do královské hrobky svatovítské katedrály po boku dalších knížat a králů. Prozatímně byly uschovány do arcibiskupské hrobky. Do královské hrobky byly uloženy o šest let později. Dne 2. prosince 1991 Rudolfovy ostatky vyzvednul antropolog Emanuelem Vlčkem. Nejvýznamnější součást Rudolfovy pohřební výbavy jsou pohřební insignie skládající se z koruny, žezla a jablka. Koruna dosahuje výšky 132 milimetrů, průměru 192 milimetrů a hmotnosti 422 gramů. Byla zhotovena z tepaného pozlaceného stříbrného plechu a je zdobena vyrytým rostlinným ornamentem. Spojovací pásky koruny se svrchu kříží. Na tomto křížení je reliéf s motivem Zvěstování Páně. Jednotlivé části koruny jsou pospojovány nýty. Žezlo je vysoké 634 milimetrů a průměr jeho šestihranného dutého dříku činí 19 milimetrů. Svrchu žezla se nachází šest listů, které byly vystřiženy z plechu, z nichž tři jsou vztyčené a svírají tak vrchol žezla − tepanou kouli. Jablko má na výšku 127 milimetrů a jeho průměr je 117 milimetrů. Je tvořeno dvěma plechovými polokoulemi, jež byly vytvořeny vtepáním do matrice. Ke svrchní polokouli byl přinýtován rovnoramenný křížek vyřezaný ze stříbrného plechu. Jablko a žezlo bylo rovněž pozlacené. Rudolfovy pohřební insignie byly zřejmě vyhotoveny ve stejné dílně jako pohřební klenoty z hrobu Přemysla Otakara II., protože vykazují podobný tvar. Ačkoli byly insignie zřejmě vytvořeny ve spěchu, na materiálu se nešetřilo. Celková hmotnost stříbra, ze kterého byly klenoty vytvořeny, totiž činí přibližně 1 kilogram. Při přenášení Rudolfových ostatků do nově vybudované katedrály svatého Víta byla zhotovena olověná destička přibitá na Rudolfovu dřevěnou rakev. Na této destičce stálo: Z Rudolfovy hrobky byl vyjmut i jeho pohřební oděv, který byl poté restaurován v textilním vědeckém institutu Abegg-Stiftung v Riggisbergu ve Švýcarsku. Tento oděv je jedinečným evropským unikátem. Podle novějších rekonstrukcí byl Rudolf do rakve oblečen do pláště z látky zdobeného draky a obláčky, dále do vypodšívkovaného oděvu s rukávy z tkaniny vyzdobeného ptáky a do dlouhých nohavic z látky, které byly rovněž zdobeny draky a obláčky.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení osobnosti.", "content": "I přestože byla Rudolfova vláda v Českých zemích pouze epizodickou, do historického povědomí se kvůli Dalimilově hodnocení zapsal jako „vrah“ Čechů. Podle Františka Palackého byl Rudolf „\"skutečně muž ve mnohém ohledu výtečný; dle svědectví souvěkých osvědčoval jak nevšední rozum a statečnost, tak i hojnou dobromyslnost a laskavost\"“. Josef Šusta Rudolfa hodnotil jako bystrého a rázného muže, který měl sklony k přísné hospodárnosti. Strohé nebo nevěrohodné zprávy však příliš neumožňují si o Rudolfově osobnosti vytvořit spolehlivou představu.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře.", "content": "Vláda Rudolfa Habsburského v českých zemích byla velmi negativně popsána v Dalimilově kronice. Příznivěji Rudolfa hodnotila Zbraslavská kronika sepsaná cisterciákem Petrem Žitavským. Rudolf se dále objevuje také v nepříliš věrohodné štýrské rýmované kronice Otakara Štýrského a v kronikách doby Karla IV., jako například v kronice Františka Pražského, které však čerpaly především ze Zbraslavské kroniky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Habsburský (kolem 1281 – 3. července 1307 Horažďovice) byl rakouský a štýrský vévoda, moravský markrabě, devátý český král a titulární polský král z rodu Habsburků. Narodil se jako syn rakouského a štýrského vévody Albrechta I. Habsburského a jeho manželky Alžběty Goricko-Tyrolské. Poté, co se jeho otec stal v roce 1298 římskoněmeckým králem, přenechal Rudolfovi vládu v Rakousích a Štýrsku. V roce 1300 se Rudolf oženil s Blankou, sestrou francouzského krále Filipa IV. Sličného. Nejprve aktivně podporoval vévodu Jindřicha Korutanského v jeho konfliktech s korutanskou šlechtou. Rakousko-korutanské vztahy se však výrazně zhoršily poté, co Jindřich v roce 1304 odmítl účast na habsburském tažení do Čech proti Václavovi II. Rudolf byl jedním z předních vůdců tohoto tažení, které však nakonec skončilo vojenským fiaskem. V roce 1306 byl zavražděn český král Václav III., a protože zemřel bez mužských potomků, dynastie Přemyslovců již neměla žádného mužského příslušníka. Novým českým králem byl sice zvolen Jindřich Korutanský, ale římský král Albrecht Habsburský České království prohlásil za odumřelé léno spadlé na říši a spolu se svým synem Rudolfem vpadl do Čech. Po uplácení českých pánů Rudolf s Albrechtem Jindřicha z území Čech vypudili. Rudolf byl následně zvolen za českého krále a oženil se s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavovi II. Vládu v Rakousku zároveň přenechal svému mladšímu bratru Fridrichovi. Rudolf si během své krátké vlády v Čechách kvůli své údajné šetřivosti vysloužil přízvisko „král Kaše“. Šetřivost však byla v jeho situaci zřejmě zcela na místě, protože královská pokladnice byla značně zadlužena. Na počátku ledna 1307 Albrecht Čechy a Moravu udělil v léno Rudolfovi i svým mladším synům a zavedl nový nástupnický řád, podle kterého by v případě Rudolfovy bezdětné smrti měl český trůn připadnout nejstaršímu z jeho mladších bratrů. Na jihozápadě Čech se proti Rudolfovi brzy zvedla vlna šlechtického odporu vedená Bavorem III. ze Strakonic a Vilémem Zajícem z Valdeka. Rudolf proti odbojným pánům proto v červnu 1307 zahájil tažení, které dosáhlo značných úspěchů. Bavor ze Strakonic byl nakonec obležen v Horažďovicích, kde kapituloval. Ještě téhož dne však Rudolf před Horažďovicemi podlehl úplavici a byl pohřben v bazilice svatého Víta na Pražském hradě. Na českém trůně ho opět nahradil Jindřich Korutanský.", "tgt_summary": "Rudolf I ( – 3/4 July 1307), a member of the House of Habsburg, was King of Bohemia and titular King of Poland from 1306 until his death. He was also Duke of Austria and Styria from 1298.", "id": 554392} {"src_title": "Jindřich Korutanský", "tgt_title": "Henry of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí (1265−1295).", "content": "Jindřich Korutanský pocházel z rodu goricko-tyrolských hrabat Menhardovců. Narodil se jako nejmladší syn Menharda II. Tyrolského, který k rodovým državám připojil Korutanské vévodství a Kraňské markrabství, a jeho manželky Alžběty Bavorské, dcery Oty II. Bavorského a vdovy po římskoněmeckém královi Konrádovi IV. Štaufském. Přesné datum Jindřichova narození je však neznámé. Jisté je pouze to, že se narodil mezi lety 1263 a 1273. Někdy se spekuluje o rocích 1265 nebo 1270.", "section_level": 2}, {"title": "Po boku Habsburků (1295−1299).", "content": "Po smrti Menharda II. Tyrolsko, Korutany a Kraňsko v roce 1295 zdědili jeho tři synové Ota, Ludvík a Jindřich. Ačkoli z nich Jindřich byl nejmladší, zcela zastínil oba své bratry. Zatímco Ludvík kvůli svému chatrnému zdraví do veřejného dění vůbec nezasahoval, Ota si s Jindřichem rozdělili vládu − Ota vykonával vnitřní politiku a Jindřich dbal o vztahy se zahraničím. Římskoněmeckým králem byl tenkrát Adolf Nasavský, který korutanským bratrům odmítal udělit jejich země v léno. Oporu Jindřich s bratry nenalezl ani v řadách korutanské šlechty, která se proti nim roku 1295 vzbouřila. Podobná situace probíhala i v Rakousku, kde se vlna odporu zvedla proti rakouskému a štýrskému vévodovi Albrechtovi I. Habsburskému, úhlavnímu sokovi římského krále Adolfa. S odbojnými šlechtici se v alpských zemích spojil jak král Adolf, tak salcburský arcibiskup Konrád IV. z Fohnsdorfu. Ze složité situace Habsburkové i Menhardovci vyvázli až v roce 1296, kdy se jim společnými silami podařilo odbojné pány pokořit. Albrecht Habsburský i Jindřich Korutanský se s salcburským arcibiskupem následně usmířili. V červnu 1298 na jednání v Mohuči říšští kurfiřti sesadili Adolfa Nasavského z", "section_level": 2}, {"title": "Po boku Přemyslovců (1300−1306).", "content": "Od roku 1300 Jindřichovi ve sporech s korutanskými šlechtici začal pomáhat rakouský vévoda Rudolf Habsburský, syn římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského. Rudolf se za to od Jindřicha ale nikdy nedočkal uznání. I přesto Rudolfovo jednání mezi Menhardovci a Habsburky zatím nevedlo k rozkolu. K tomu došlo až v roce 1304, kdy Jindřich ve Vídni odmítl účast na plánovaném tažení Albrechta Habsburského do Čech proti českému králi Václavovi II. Z jakého důvodu tak učinil, není známé, možná kvůli svému chystanému sňatku s dcerou Václava II. Annou. Vzhledem k tomu, že žádné doklady o kontaktu korutanského a českého dvora na přelomu let 1304 až 1304 neexistují, Jindřich svůj sňatek však zřejmě dojednal až později. Není vyloučeno ani to, že korutanský vévoda chtěl pouze vystoupit z Albrechtova stínu. Ten od Jindřicha každopádně vzápětí začal vymáhat dosud nevyplacené věno své manželky a Jindřichovy sestry Alžběty. Zároveň svého syna Rudolfa pověřil, aby opatřil šest tisíc hřiven stříbra, jimiž poté měl zaplatit všechny zástavy Jindřicha Korutanského v Kraňsku a Vindické marce. Těmito kroky chtěl Albrecht zlikvidovat vliv menhardovské dynastie v oblasti alpských zemí. Otakar Štýrský ve své kronice líčí velmi dramatickou hádkou mezi Albrechtem a Jindřichem, v níž Albrecht korutanskému vévodovi hrozil soudem pro neplnění závazků vůči říši. Albrecht mu podle Otakara připomínal, že bez jeho pomoci by se on ani jeho bratři v boji s korutanskými rebely a salcburským arcibiskupem v Korutanech neudrželi u moci. Korutanec Habsburkovi podle Otakara zase připomínal svou podporu v jeho souboji s Adolfem Nasavským. Spor mezi švagry nakonec vyvrcholil v lednu 1305 Jindřichovým odchodem z Vídně. Poté,", "section_level": 2}, {"title": "Poprvé českým králem (1306−1307).", "content": "Dne 4. srpna 1306 při shromažďování vojska na tažení do Polska v Olomouci zahynul rukou neznámého vraha poslední český král z rodu Přemyslovců Václav III. Olomouckou vraždou se velmi podrobně zabýval Miroslav Ivanov, jenž Jindřicha Korutanského zařadil do svého seznamu podezřelých, kteří vraždu mohli objednat. Jindřicha Korutanského však Ivanov jako objednavatele nakonec zamítl, protože byl podle něj „zbabělý, hloupý, líný, krotký a jednáním chlapecký”. Poněvadž Václav III. zemřel bez mužského potomka, země se náhle ocitla bez krále. Pretendentem českého trůnu se automaticky stal Jindřich Korutanský. S Přemyslovci ho totiž pojila jeho manželka, nejstarší dcera Václava II. Anna Přemyslovna. Václav III. Jindřichovi Korutanskému před svým odjezdem na Moravu navíc svěřil vládu v Čechách. Po celé zemi však vzápětí po Václavově smrti vypukly nepokoje. Josef Šusta i navzdory tvrzení Zbraslavské kroniky soudil, že Jindřich a Annou v době olomoucké vraždy nepobývali v Čechách. Do Prahy se na sklonku srpna začali sjíždět čeští šlechtici, aby na zemském sněmu zvolili nového českého krále. Při této volbě mělo možná zásadní význam privilegium o nástupnictví žen na český trůn římskoněmeckého krále Richarda Cornwallského, který ho kolem roku 1265 údajně vydal svému spojenci českému králi Přemyslovu Otakarovi II. O existenci tohoto privilegia však historikové vedou spory. Vratislav Vaníček, Josef Šusta, Václav Novotný, Irena Prokopová a částečně i Marek Starý pokládají toto privilegium za skutečné. Připouští to i Kateřina Telnarová. Existenci tohoto privilegia oproti nim popírá Martin Wihoda, jenž ho považuje za podvrh Jindřichových stoupenců. Toto privilegium by totiž Jindřichův nárok na český trůn zcela ospravedlňovalo . O jednání zemského sněmu v Praze se dochovaly pouze kusé zprávy. Bylo na něm zřejmě přečteno zmíněné privilegium Richarda Cornwallského, ať už se jednalo o podvrh nebo ne. Kronikář Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice mluví také o tom, že", "section_level": 2}, {"title": "Podruhé českým králem (1307).", "content": "Po vyhnání Jindřicha Korutanského z Čech byl z Albrechtova popudu dne 16. října českým králem slavnostně zvolen Rudolf Habsburský. Druhý den se Rudolf oženil s vdovou po Václavovi II., Piastovnou Eliškou Rejčkou a stanul v čele Českého království. V jihozápadních Čechách Rudolfovi však stále odporovali poslední přívrženci Jindřicha Korutanského podporovaní Štěpánem Dolnobavorským, mezi které patřil především Vilém Zajíc z Valdeka, Ojíř z Komberka a Bavor III. ze Strakonic. Rudolf se rozhodl, že odbojné pány pokoří a v červnu 1307 proti nim zahájil tažení. Tažení mělo úspěch a Rudolf Bavora ze Strakonic nakonec oblehl v jeho městské pevnosti v Horažďovicích. Bavor byl sice donucen kapitulovat, ale ještě téhož dne 3. července 1307 v noci král Rudolf před Horažďovicemi zřejmě podlehl úplavici, čímž začalo nové kolo zápasů o český trůn. Ještě v červenci toho roku do jihozápadní Moravy sice vpadla vojska Rudolfova bratra Fridricha I. Sličného, jemuž ale neotevřelo své brány město Znojmo, ve kterém v lednu 1307 král Albrecht udělil České království v léno všem svým synům a vydal zde rovněž nový nástupnický řád, podle kterého v případě Rudolfovi smrti měl na český trůn nastoupit nejstarší z jeho mladších bratrů. V Brně se mezitím pod vedením olomouckého biskupa Jana VI. z Valdštejna shromáždili moravští páni, kteří s Fridrichem začali vyjednávat. Fridrichovo jednání s Moravany se bez jakéhokoli výsledku však táhlo až do srpna. Mezitím co na Moravě probíhala jednání mezi Habsburky a moravskými pány, v Čechách opět vypukly rozbroje a zmatky. V čele prohabsburky orientovaných šlechticů a prelátů stanul Dobeš z Bechyně, jenž navrhoval,", "section_level": 2}, {"title": "Válka proti Habsburkům (1307−1308).", "content": "Dne 28. srpna Jindřich zpečetil smlouvu s Eberhardem Württemberským, v níž se Eberhard zavázal, že na pomoc Jindřichovi přivede své vojsko. Po příchodu i po odchodu jeho vojska z Čech měl od Jindřicha dostat 200 hřiven stříbra. Dne 1. září 1307 Jindřich Korutanský v Praze za přítomnosti Štěpána Dolnobavorského uzavřel spojenectví s nepřítelem Habsburků míšeňským markrabětem a durynským lantkrabětem Fridrichem Pokousaným. Římskoněmecký král se o smrti svého syna Rudolfa dozvěděl, když připravoval vpád do Durynska. Teprve v první polovině srpna se k němu donesla zpráva o návratu Korutance do Čech, pročež se svým vojskem vytáhl do Chebska a usídlil se v Chebu. Následně se obrátil na řadu říšských knížat, aby přivedla svá vojska, jež měly vpadnout do Čech. Římskému králi v přípravě říšského tažení proti Jindřichovi Korutanskému pomohl především bývalý kancléř Václava II. a nově zvolený arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu. Své vojsko Albrechtovi do Chebska přivedli například hornobavorští vévodové Rudolf I. Falcký a Ludvík IV. Bavor. Na počátku září 1307 Albrechtovo vojsko z Chebska vpadlo do Čech. Jeho syn Fridrich Sličný mezitím z Moravy zaútočil na jižní Čechy a začal rabovat statky Vítkovců, přičemž zřejmě obsadil i České Budějovice. Římský král současně získal Žatec a Kadaň, dále však narazil na tuhý odpor českých pánů. V polovině září se proto ve středních Čechách spojil s Fridrichovými oddíly a zaútočil na Kolín a Kutnou Horu. Ty se však s pomocí Jindřicha z Lipé a Jana z Vartenberka úspěšně ubránily. Albrecht však nechtěl z Čech odtáhnout z prázdnou, a rozhodl se proto, že získá alespoň města v severovýchodních Čechách, které vlastnila vdova po Václavovi II. a Rudolfovi Habsburským Eliška Rejčka, jež však pobývala Praze. Fridrich proto zorganizoval Eliščin tajný útěk z města a následně ji odvedl do ležení říšského vojska před Kutnou Horu. Koncem září říšské vojsko spolu s Rejčkou zamířilo směrem k Hradci Králové. Hradečtí měšťané Habsburky do města vpustili až poté, co jim římský král 5. října vydal listinu, v níž Hradci Králové uděloval mnoho privilegií. Habsburská vojska obsadila rovněž Kouřim, Nový Bydžov a Broumov. Habsburským vojskům následně otevřely své brány Chrudim, Jaroměř, Polička a Vysoké Mýto. Zatímco Fridrich následně vytáhl na Brno, Albrecht se vydal zpět do Rakouska. Cestou se dne 17. října pokusil obsadit Znojmo, město však uhájila landštejnská posádka. Do Znojma vzápětí přijel Jindřich Korutanský s Rajmundem z Lichtenburka. Korutanec zde místním měšťanům vydal několik privilegií, například aby si sami mohli volit rychtáře. Český král je na šest let také zprostil všech daní a omezil některá královská práva na znojemský hrad. Znojemští měšťané si také vyhradili", "section_level": 2}, {"title": "Nastolení Jindřicha VII. a střet patriciátu a šlechty (1308−1309).", "content": "Po smrti Albrechta Habsburského se v říši rozběhla nová jednání o tom, kdo se stane novým římskoněmeckým králem. Do těchto jednání se vmísil francouzský král Filip IV. Sličný, který chtěl na římskoněmecký trůn dosadit svého bratra Karla z Valois. Právo volit římského krále náleželo sedmi říšským knížatům − kurfiřtům. Mezi tyto kurfiřty patřil i český král. Filip se proto listinou z 20. května 1308 obrátil na Jindřicha Korutanského, ve které ho vyzýval, aby svým vlivem v říši působil na své přátele. O kandidatuře svého bratra na římský trůn se Filip však výslovně nezmínil. Jindřich Korutanský Filipovu výzvu přešel mlčením a proto Filip dne 9. června 1308 vydal další listinu adresovanou českému králi. Nyní se v ní Jindřicha snažil neskrývavě přesvědčit, aby podpořil kandidaturu jeho bratra. Jindřich Korutanský však ani na tuto listinu nezareagoval. Nezúčastnil se ani dalších jednání o novém římském králi, ze kterých nakonec za přičinění svého bratra trevírského arcibiskupa Balduina Lucemburského jako vítěz vzešel lucemburský hrabě Jindřich VII., jenž byl říšskými kurfiřty s výjimkou českého krále dne 27. listopadu 1308 jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem. Proč se Jindřich stranil dění v říši není dosud spolehlivě objasněno. Vysvětlením by bylo, že byl příliš neschopný proniknout do takto velké evropské politiky, což se však nejeví jako příliš pravděpodobné, protože do roku 1306 do ní úspěšně zasahoval. Snad tak učinil kvůli složité situaci v Čechách, na kterou se stále musel soustředit. Snad se ale jenom neodkázal zorientovat mezi všemi pretendenty římského krále, snad si nechtěl znepřátelit Fridricha Habsburského, který se o římskou korunu také ucházel. Jindřich však každopádně udělal osudovou chybu, že se nezúčastnil volby římského krále. Stále totiž nebyl právoplatně korunovaný, ani neměl České království od římského krále udělené v léno. Po smrti Albrechta Habsburského se faktické moci v království chopila silná panská klika vedená podkomořím a maršálkem Jindřichem z Lipé,", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad vlády v Čechách (1309−1310).", "content": "Postupem času se mezi odpůrci české krále Jindřicha Korutanského začaly objevovat návrhy na panovníka, který by ho měl nahradit na českém trůně. Z jejich řad proto postupně začala krystalizovat prolucemburská opozice, jež si za cíl vzala na český trůn místo Jindřicha Korutanského dosadit Jana Lucemburského, mladičkého syna nového římského krále Jindřicha VII. Jan se podle jejich plánů měl oženit s dcerou Václava II. Eliškou Přemyslovnou. Tento úmysl měl své zastánce mezi šlechtou, preláty i patriciátem. V jejich čele stanuli cisterciáčtí opati − opat sedleckého kláštera Heidenreich a opat zbraslavského kláštera Konrád z Erfurtu. Důvod, proč se tito muži přidali do prolucemburské opozice, lze spatřovat v kořistnické politice Jindřicha Korutanského vůči cisterciáckým klášterům. Když Eliška Přemyslovna se záměrem cisterciáckých opatů souhlasila, Dne 14. srpna se o v Heilbronnu uskutečnilo první neoficiální jednání zástupců protikorutanské strany v Čechách, Konráda Zbraslavského a Petra Žitavského, s Jindřichem VII. Výsledkem jednání bylo to, že Jindřich VII. nakonec údajně prohlásil, že českou královnou se může stát jedině Eliška Přemyslovna. V září 1309 se ve Špýru konal říšský sněm, který Jindřich VII. využil na odražení mocenských zájmů Habsburků na České země. Dosáhl zde totiž uzavření dohody, ve které se Habsburkové vzdali všech svých nároků na český trůn a slíbili Jindřicha VII. v záměru získat České země pro svého syna Jana podpořit. Římský král jim zároveň v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. V říjnu roku 1309 pozval Jindřich Korutanský do Čech z Korutan od svého bratra Oty družinu o osmdesáti mužích vedenou svým důvěrníkem korutanským maršálkem Konrádem z Aufensteina a jeho bratrem Jindřichem z Aufenteina, aby upevnil své postavení v zemi. Konrád z Aufensteina vložil posádku do Pražského hradu a Kutné Hory. Příchod korutanských vojáků do Čech však domácí prostředí spíše podráždil. Další setkání Jindřicha VII. se zástupci české šlechty proběhlo v lednu 1310 v Norimberku. Bylo završeno několika listinami vydanými Jindřichem VII. dne 31. ledna. V nejdůležitější listině římský král sdělil, že zachová práva všech obyvatel Českého království, pokud si za krále zvolí krále, kterého jim on navrhne. Jindřich VII. do Čech také vyslal zvláštní poselstvo, jež mělo prověřit, zda se v Čechách vše odehrává tak, jak římskému králi popsal protikorutanský tábor. Toto poselstvo vedl mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Poselstvo v Čechách však zajal korutanský maršálek Jindřich z Aufensteina, které propustil až po pěti dnech, když mu slíbili, že Čechy okamžitě opustí. Současně se od Jindřicha Korutanského odklonili dosavadní faktičtí vládci v Čechách Jindřich z Lipé a Jan z Vartenberka, kteří kvůli příchodu korutanské družiny do Čech v čele s Aufensteiny na českého krále postupně ztráceli vliv. V únoru 1310 probíhala v Praze jednání mezi Jindřichem Korutanským a Fridrichem Kulhavým, jenž zde zastupoval svého otce míšeňského markraběte a Jindřichova spojence Fridricha Pokousaného. Obě strany se zavázaly, že si navzájem pomůžou proti komukoliv. Fridrich také přislíbil, že Jindřichovi Korutanskému do Čech na pomoc pošle vojsko. Český král mu na oplátku zastavil města Litoměřice, Most, Louny a Mělník, čímž si míšeňský markrabě de facto zajistil vládu nad většinou severních Čech. Do Fridrichovy moci se měla dostat i věž Pražského hradu, ačkoli ji měl jménem míšeňského markraběte stále ovládat korutanský maršálek Konrád z Aufensteina. Dále bylo dohodnuto, že pokud by Jindřich České království na čas opustil, Fridrich ho měl za jeho nepřítomnosti zde zastupovat. Pokud by Korutanec zemřel bezdětný, český trůn měl za podmínky, že zajistí královnu-vdovu Annu, zdědit Fridrich. Touto", "section_level": 2}, {"title": "Usmíření s Habsburky (1310−1313).", "content": "Po návratu do Tyrolska a Korutan Jindřich musel čelit velmi složité finanční situaci, která byla důsledkem zkrachování bankovního domu Frescobadinů ve Florencii, Jindřichových zvýšených nákladů při vládě v Čechách a vyrabování Korutan i Kraňska Habsburky roku 1307. Jindřich byl od května 1310 však zároveň jediným vládcem svých zemí, protože jeho bratr bezdětně zemřel. Jindřich ani jeho choť Anna se titulu českého krále a české královny nikdy nevzdali, používali i nominální titul polského krále, od nějž však později ustoupili. Vévodský pár v Tyrolsku žil v paláci ve městě Hall. Římskoněmecký král Jindřich VII. Lucemburský se mezitím vydal do Itálie na svou římskou jízdu, jejímž cílem bylo získat císařskou korunu. Jindřich VII. Jindřicha Korutanského požádal, jestli by na římskou jízdu mohl jet přes Jindřichem ovládaný Brennerský průsmyk, což však tyrolský hrabě odmítl. Následně", "section_level": 2}, {"title": "Nepřítel Lucemburků (1314−1335).", "content": "Roku 1314 dal svůj kurfiřtský hlas ve prospěch Habsburka Fridricha Sličného, zatímco Jan Lucemburský podporoval Ludvíka IV. Bavora. Toto však nemohlo vzrůstající moc Lucemburků ve střední Evropě ohrozit. Roku 1321 předložil Ludvík Bavor Janu Lucemburskému plán, jak získat Jindřicha na svoji stranu. Korutanec v té době již podruhé ovdověl (Anna Přemyslovna zemřela roku 1313, druhá manželka Adléta Brunšvická roku 1320), a proto vzešel nápad oženit ho s Janovou sestrou Marií. Ta však sňatek, zřejmě z popudu Elišky Přemyslovny, která svého švagra nenáviděla, odmítla a Jindřich zůstal v habsburském táboře. Jindřichovo první a poslední, třetí", "section_level": 2}], "src_summary": "Jindřich Korutanský (německy \"Heinrich von Kärnten\", polsky \"Henryk Karyncki\", 1265, některé prameny uvádějí rozmezí 1273 až 1280 – 2. duben 1335, hrad Tirol) byl tyrolským hrabětem, korutanským vévodou, kraňským markrabětem, českým králem (1306 a 1307–1310) a titulárním králem polským. Narodil se jako nejmladší syn Menharda II. Tyrolského a jeho manželky Alžběty Bavorské. Vlády v Tyrolsku a Korutanech se ujmul po smrti otce v roce 1295. Vládl spolu se svými staršími bratry Otou a Ludvíkem. Po celou svou vládu v Korutanech se musel potýkat s odbojem místních šlechticů. Stal se jedním z předních spojenců svého švagra rakouského vévody Albrechta Habsburského, kterému v roce 1298 pomohl porazit římskoněmeckého krále Adolfa Nasavského v bitvě u Göllheimu. Albrecht se následně stal novým římskoněmeckým králem a Jindřicha ustanovil říšským vikářem ve Furlánsku a Istrii. K roztržce mezi Jindřichem a Albrechtem došlo až v roce 1305, kdy Jindřich odmítl podpořit Albrechtovo tažení do Čech proti českému králi Václavovi II. Jindřich se tak brzy přiřadil ke spojencům českého rodu Přemyslovců. V roce 1306 se oženil s Václavovou dcerou Annou Přemyslovnou Poté, co roku 1305 zemřel Václav II. a roku 1306 byl v Olomouci zavražděn jeho syn Václav III., vymřel po hlavní vládnoucí linii rod Přemyslovců. Česká šlechta do Čech proto povolala Jindřicha Korutanského, který byl díky svému manželství s Annou Přemyslovnou zvolen novým českým králem. Z Čech Jindřicha však brzy vypudil římskoněmecký král Albrecht, jenž na český trůn dosadil svého syna Rudolfa. Když v roce 1307 Rudolf zemřel, na český trůn byl opět povolán Jindřich Korutanský. České koruny se však nevzdali ani Habsburkové. Albrecht Habsburský se svým druhým synem Fridrichem Sličným totiž ještě roku 1307 s říšským vojskem vpadl do Čech. Menhardovsko-habsburskou válku v roce 1308 ukončilo Albrechtovo zavraždění. Fridrich Sličný s Jindřichem následně uzavřel mír a vzdal se svých nároků na českou korunu. ", "tgt_summary": "Henry (, ; – 2 April 1335), a member of the House of Gorizia (\"Meinhardiner\"), was Duke of Carinthia and Landgrave of Carniola (as Henry VI) and Count of Tyrol from 1295 until his death, as well as King of Bohemia, Margrave of Moravia and titular King of Poland in 1306 and again from 1307 until 1310. After his death, the Habsburgs took over Carinthia and Carniola, and held them almost without interruption until 1918.", "id": 170191} {"src_title": "Oxid sírový", "tgt_title": "Sulfur trioxide", "src_document": [{"title": "Příprava a výroba.", "content": "Průmyslově se vyrábí oxidací oxidu siřičitého Tato reakce je silně exotermická a je vratná; proto je nutno ji provádět za relativně nízkých teplot do 500 °C a za přítomnosti katalyzátorů (např. platiny nebo oxidu vanadičného, wolframového, molybdenového aj.). Za vysokých teplot vyšších než 800 °C probíhá tato reakce opačným směrem a z oxidu sírového vzniká opět oxid siřičitý a kyslík]. V laboratoři se oxid sírový připravuje rozkladem síranu železitého: nebo destilací olea, což je roztok oxidu sírového v kyselině sírové, případně zahříváním hydrogensíranu sodného", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V plynném stavu má monomerní forma oxidu planární uspořádání (grupa symetrie D). V kapalném i plynném skupenství existuje rovnováha mezi monomerem a trimerem (SO). V pevném stavu je oxid sírový vždy trimerní nebo polymerní. Cyklický trimer zaujímá vaničkovou konformaci (grupa symetrie D) podobnou cyklohexanu. Krystaluje v podobě bezbarvých kosočtverečných krystalů jako modifikace γ–SO; pokud přijde do styku s vodou, tak vytváří bílé jednoklonné jehličkovité krystaly modifikace β–SO, které jsou tvořeny směsí vláknitých polysírových kyselin. Nejstálejší formou oxidu sírového je jednoklonný α-SO, který má složitou vrstevnatou strukturu, vzniklou příčným spojováním řetězců. Prostorová struktura monomerní a trimerní formy oxidu sírového", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "S vodou reaguje velmi prudce, a podle stechiometrického poměru reakčních složek vzniká buď kyselina sírová nebo oleum, případně směsi polysírových kyselin. Oxid sírový je velmi silné dehydratační činidlo: z organických látek odštěpuje vodu, např. jeho působením na ethanol vzniká ethen (ethylen) a kyselina sírová Reakci s halogenovodíky vznikají halogensírové kyseliny HSOX, např. reakcí s chlorovodíkem vzniká kyselina chlorsírová (chlorsulfonová). Oxid sírový je velmi silnou Lewisovou kyselinou. Tvoří proto velké množství různých aduktů s mnoha organickými i anorganickými ligandy.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Průmyslově vyráběný oxid sírový se ihned zpracovává na kyselinu sírovou.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Oxid sírový je silně žíravý, neboť ve styku s tkáněmi těla z nich odnímá vodu a mění se na kyselinu sírovou. Necháme-li odpadnout kapku vody na oxid sírový, dojde k explozívní reakci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid sírový (chemický vzorec SO) je jeden z oxidů síry, který je hlavní příčinou vzniku kyselých dešťů. Vyrábí se ve velkém množství jako prekurzor kyseliny sírové.", "tgt_summary": "Sulfur trioxide (alternative spelling sulphur trioxide) is the chemical compound with the formula SO, with a relatively narrow liquid range. In the gaseous form, this species is a significant pollutant, being the primary agent in acid rain. It is prepared on an industrial scale as a precursor to sulfuric acid, and is also known as sulfuric anhydride. In perfectly dry apparatus, sulfur trioxide vapor is invisible, and the liquid is transparent. However, it fumes profusely even in a relatively dry atmosphere (it has been used as a smoke agent) due to formation of a sulfuric acid mist. This vapor has no odor but is extremely corrosive.", "id": 362613} {"src_title": "Bučač", "tgt_title": "Buchach", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka pochází z roku 1260. V roku 1349 (téměř devadesát let poté) Halič dobyli Poláci. Na konci 14. století město poprvé přijalo magdeburské právo. V létě roku 1498 moldavský kníže Stefan III a jeho spojence – Turci dobyli město; pomsta za jejich předchozí neúspěchy bylo zničení města, zachycení jeho obyvatele. Roku 1515 město znovu přijalo magdeburské právo. To bylo v době, kdy do této oblasti přicházelo velké množství přistěhovalců – Poláků, Židů a Arménů. Bučač se stal centrem místní židovské komunity. V roce 1772 byla Halič anektována Rakouskem v rámci prvního dělení Polska. Bučač zůstal součástí Rakouska a jeho následovníků až do konce první světové války v roce 1918. Bučač byl pak krátce součástí nezávislé Západoukrajinské republiky před tím, než toto území obsadilo v roce 1923 Polsko. Během druhé světové války bylo území Haliče, včetně Bučače, anektováno Sovětským svazem a přičleněno k Ukrajině (viz pakt Molotov-Ribbentrop). V roce 1941 bylo město přepadeno nacistickým Německem. Veškeré židovské obyvatelstvo bylo fakticky vyhlazeno během holocaustu. Po válce se město se vrátilo do náruče Sovětského svazu. Z města byli vyhnáni příslušníci polské komunity. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se město Bučač stalo součástí nezávislé Ukrajiny. Od roku 2007 se z iniciativy místní samosprávy ve městě nachází pomník hlavy Organizace ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ve městě se dochovala monumentální barokní radnice z poloviny 18. století, kostel Povýšení svatého Kříže a monastýr (klášter) basiliánů a další památky; funguje zde také vlastivědné museum. S oblastním Ternopilem a dalšími městy je město spojeno autobusovými linkami, vlak z Husjatyna a Čertkova sem zajíždí pouze jednou denně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bučač (; ; / Betšotš) je malé město na západní Ukrajině. Leží v Ternopilské oblasti na řece Strypa v historickém regionu Halič, 135 km jihovýchodně od Lvova a 55 km jihozápadně od oblastního města Ternopil. Žije zde zhruba 12 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Buchach (; ; or (Bitshtosh); \"Buch'ach\"; ) is a city located on the Strypa River (a tributary of the Dniester) in Ternopil Oblast (province) of Western Ukraine. It is the administrative center of the Buchach Raion, and rests south-east of Lviv, in the historic region of Halychyna (Galicia). The city was located in Habsburg Monarchy (1772—1804), Austrian empire (1804—1867), Austro-Hungary (1867—1918), West Ukrainian People's Republic (1918—1919), and Poland (1919—1939). The estimated population was around 12,500, according to the 2001 Ukrainian census.", "id": 1923523} {"src_title": "Josef Masopust", "tgt_title": "Josef Masopust", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se roku 1931 ve vesnici Střimice u Mostu jako nejstarší z šesti dětí do rodiny horníka. Kvůli těžbě hnědého uhlí přestala obec existovat. Fotbal mu učaroval od malička. V tomto ohledu zdědil nadání po otci, který také hrával fotbal, ale ne na vysoké úrovni, jako v budoucnu jeho syn. Otec mu vštěpoval zásady fair play, které se výrazně projevily v jeho budoucí fotbalové kariéře. První ligu začal hrát na fotbalovém stadiónu \"Na drožďárně\" v Teplicích. Poté přestoupil do klubu Dukla Praha, za který hrál téměř celou svou kariéru a v jehož dresu, vedle reprezentačního, také získával fotbalovou slávu. S manželkou Věrou měl syna Antonína a dceru Ivanu. Byl čtyřnásobným dědečkem. Zemřel 29. června 2015 po dlouhé nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová a reprezentační kariéra.", "content": "Krátce po válce se stal hráčem dorosteneckého mužstva Mostu, kam se rodina po válce přestěhovala. V sedmnácti už hrál za A-mužstvo. V roce 1949, v osmnácti letech, podepsal přestup do ligových Teplic, za které hrál od začátku sezóny 1950 dva roky. Když nastoupil vojenskou základní službu, přešel do nově se tvořícího klubu ATK Praha, který později působil pod názvy ÚDA a Dukla Praha. V armádním mužstvu zůstal patnáct let. Po celou dobu hrál na místě levého záložníka. Stal se tvůrcem hry a spolu s týmem získal sedm ligových titulů. Reprezentační dres Československa oblékl poprvé v roce 1954 a za národní mužstvo odehrál celkem 63 zápasů, ve kterých vstřelil 10 branek. Měl velký podíl na třetím místě našich fotbalistů na mistrovství Evropy 1960 ve Francii a především na stříbrném umístění na mistrovství světa 1962 v Chile. O půl roku později získal Zlatý míč, který se každoročně uděluje nejlepšímu fotbalistovi Evropy. V letech 1963–1965 hrál za vybraná mužstva světa a Evropy, v týmu Evropy mu byla svěřena funkce kapitána. Závěr hráčské kariéry strávil v letech 1968–1970 v Belgii. Na vrcholné úrovni se pohyboval do třiceti devíti let. Z mnoha set utkání, která sehrál, mu v paměti nejvíce utkvěl zápasy Dukla Praha – FC Santos v roce 1959 v Mexiko City a Československo – Brazílie ve finále mistrovství světa 1962 v Santiago de Chile. V utkání v Mexiku vyhrála Dukla Praha nad tehdy patrně nejlepším světovým fotbalovým klubem z Brazílie 4:3. Vstřelil dva góly, byl nejlepším hráčem zápasu a podal lepší výkon než největší hvězda Santosu Pelé. Druhým vrcholem pro něj bylo finále mistrovství světa 1962, ve kterém vstřelil Brazilcům jediný a v dané chvíli vedoucí gól Československa, které však nakonec prohrálo 1:3. V 63 reprezentačních zápasech (1954–1966) dal Masopust 10 gólů. Svou hráčskou kariéru prožil v týmech Teplic (54 zápasů v letech 1950–1951) a zejména v ATK, později přejmenovaný na Dukla Praha – (350 zápasů v období 1952–1968). V československé lize zaznamenal 386 zápasů a 79 gólů. V Poháru mistrů evropských zemí nastoupil ve 37 utkáních a dal 5 gólů a v Poháru vítězů pohárů nastoupil ve 4 utkáních a dal 1 gól. V březnu 2004 ho Pelé jmenoval jedním ze 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po roce 1968 se stal hrajícím trenérem belgického týmu Crossing. V sezóně 1977/78 přivedl k titulu ligového mistra Zbrojovku Brno, v letech 1984–1988 byl trenérem reprezentace Československa. V letech 1988 až 1991 pak působil v Indonésii jako trenér tamějšího reprezentačního mužstva juniorů (hráčů do 21 let). Řadu let vykonával funkci předsedy Nadace fotbalových internacionálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Masopust (9. února 1931 Střimice u Mostu – 29. června 2015 Praha) byl československý fotbalový hráč a trenér. V roce 1962 obdržel cenu \"Zlatý míč\" pro nejlepšího evropského fotbalistu. Českomoravský fotbalový svaz ho vyhlásil \"Nejlepším českým fotbalistou posledních 50 let\". V roce 2000 vyhrál anketu \"Česká fotbalová osobnost století\" a krátce poté jej odborníci zvolili za českého \"Fotbalistu století\". Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Figuroval na seznamu UEFA Jubilee 52 Golden Players. Od roku 2009 je po něm pojmenován mostecký stadion (Fotbalový stadion Josefa Masopusta). V květnu 2012 byla na jeho památku odhalena u stadionu Dukly Praha na Julisce v Praze 6 jeho socha.", "tgt_summary": "Josef Masopust (9 February 1931 – 29 June 2015) was a Czech football player and coach. He played as midfielder and was a key player for Czechoslovakia, helping them reach the 1962 FIFA World Cup Final. He was capped 63 times, scoring 10 goals for his country. He was named European Footballer of the Year in 1962. In November 2003, to celebrate UEFA's Jubilee, Masopust was selected as his country's Golden Player by the Football Association of the Czech Republic as their most outstanding player of the past 50 years. He was named by Pelé as one of the top 125 greatest living footballers in March 2004. He is regarded as one of the greatest midfielders of all time.", "id": 1566152} {"src_title": "Řád menších bratří", "tgt_title": "Order of Friars Minor", "src_document": [{"title": "Řehole a způsob života.", "content": "Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů. Pojetí chudoby vytvořilo rozkol mezi mnichy, řád se rozdělil na observanty a konventuály. V letech 1317-1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněnější verze řehole a povolil korporativní (společné) vlastnictví. Rozhodnutí papeže pobouřilo množství observantů, kteří se jím odmítli řídit a raději opustili kláštery. Než byla přijata umírněná řehole, staraly se o finance řádu a kláštera světské osoby přímo spojené se Svatým stolcem. Tyto světské osoby se nazývaly apoštolští syndikové. Byli u každého řádu a jako odměnu mohli obdržet všechna duchovní dobrodiní. Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka z Assisi všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše. Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitba růžence.", "content": "Františkánská modlitba růžence údajně vznikla již v roce 1422. Růženec původně tvořilo sedmkrát deset Zdrávasů, k nimž byly přidány ještě další dva, a výsledné číslo se tak opíralo o zbožnou tradici ohledně Mariiných 72 let života. Tento zvyk, který pochází od františkánů, později převzaly i další řády a zbožní laikové. Počet Zdrávasů se ustálil na sto padesáti.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a struktura řádu.", "content": "Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Jako privilegium má řád právo na svěcení křížových cest. Sám sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209. O vytvoření řádu se však ještě nejednalo. Až v roce 1223 byla vytvořena a schválena oficiální řehole papežem Honoriem III. V tom samém roce byl představen Františkův třetí pokus o vypracování pravidel pro řád, ve kterém bylo zakázáno vlastnictví řádového domu a kontakt s penězi. Tato pravidla musela být na žádost řádu z praktických důvodů zmírněna papežem Řehořem IX. v roce 1230. Postupem času došlo k rozdělení řádu, následně se však částečně sjednotil. Hlavním faktorem rozdělení řádu byla právě řehole sv. Františka či spíše doslovný způsob jejího dodržování. Řád byl v základu rozdělen na konventuály a observanty. Zatímco observanté se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v důsledné chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj. Papež Lev X. nakonec rozdělil řád na františkány (observanty), minority (konventuály) a kapucíny. Provinciálem českých františkánů je P. Jakub František Sadílek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM), jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu, bosí františkáni, spirituálové nebo observanté (a v některých regionech Evropy také bernardini nebo reformáti) je jednou z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři větve (kromě observantů jde ještě o kapucíny a minority). K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka – chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustředí především na kazatelskou a misijní činnost. Patrony řádu jsou Panna Maria, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský, sv. Bonaventura, sv. František ze Solana (patron františkánských misií). Řádový oděv tvoří tmavohnědý hábit s volnou kapucí přepásaný bílým provazovým cingulem se třemi uzly, kněží nemají kolárek a nenosí biret. Jako obuv slouží převážně kožené sandále.", "tgt_summary": "The Order of Friars Minor (also called the Franciscans, the Franciscan Order, or the Seraphic Order; postnominal abbreviation OFM) is a mendicant Catholic religious order, founded in 1209 by Francis of Assisi. The order adheres to the teachings and spiritual disciplines of the founder and of his main associates and followers, such as Clare of Assisi, Anthony of Padua, and Elizabeth of Hungary, among many others. The Order of Friars Minor is the largest of the contemporary First Orders within the Franciscan movement. Francis began preaching around 1207 and traveled to Rome to seek approval of his order from Pope Innocent III in 1209. The original Rule of Saint Francis approved by the pope disallowed ownership of property, requiring members of the order to beg for food while preaching. The austerity was meant to emulate the life and ministry of Jesus Christ. Franciscans traveled and preached in the streets, while boarding in church properties. The extreme poverty required of members was relaxed in final revision of the Rule in 1223. The degree of observance required of members remained a major source of conflict within the order, resulting in numerous secessions. The Order of Friars Minor, previously known as the Observant branch (postnominal abbreviation OFM Obs.), is one of the three Franciscan First Orders within the Catholic Church, the others being the Capuchins (postnominal abbreviation OFM Cap.) and Conventuals (postnominal abbreviation OFM Conv). The Order of Friars Minor, in its current form, is the result of an amalgamation of several smaller Franciscan orders (e.g. Alcantarines, Recollects, Reformanti, etc.), completed in 1897 by Pope Leo XIII. The Capuchin and Conventual remain distinct religious institutes within the Catholic Church, observing the Rule of Saint Francis with different emphases. Franciscans are sometimes referred to as minorites or greyfriars because of their habit. In Poland and Lithuania they are known as Bernardines, after Bernardino of Siena, although the term elsewhere refers rather to Cistercians.", "id": 2346670} {"src_title": "Den bez aut", "tgt_title": "Car-Free Days", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Thierry Henry se narodil a vyrůstal na předměstí Paříže v městě Les Ulis, jehož obyvatelstvo je tvořeno velkým počtem imigrantů. Henry rovněž pochází z přistěhovalecké rodiny, která se rok před jeho narozením přistěhovala do Francie z Francouzských Antil. Jeho otec Antoine pochází z Guadeloupu a matka Maryse z Martiniku. Právě jeho otec byl tím, kdo Henryho vedl k atletice a především k fotbalu. Pravidelně ho brával na fotbalová soustředění a místní zápasy. Brzy se ukázalo, že Henry svým fotbalovým umem převyšuje své vrstevníky. V šesti letech zaujal Claude Chezella, který mu nabídl možnost hrávat za místní celek CO Les Ulis. Své první utkání v dresu Les Ulis odehrál až o pět let později v roce 1988. Přestože nehrával zápasy, jeho otec pečlivě dohlížel na jeho tréninky a rozvoj talentu. Když bylo Henrymu jedenáct let, přestěhoval se do sousedního města Orsay, kde žila po rozpadu manželství jeho matka. Zde začal navštěvovat místní školu Alexander Fleming College a strávil v ní dva roky. V roce 1989 se připojil k týmu US Palaiseau, v němž působil jeden rok. Během tohoto období si Henryho všiml Thierry Pret, skaut poloprofesionálního týmu ES Viry-Châtillon. Poté, co se Henryho otec nepohodl s vedením US Palaiseau, zamířil jeho syn právě do ES Viry-Châtillon, který měl pověst nejlepšího pařížského klubu pro rozvoj mladých hráčů. Třináctiletý Henry začal hrávat ve věkové kategorii do patnácti let. Během 26 utkání dokázal soupeřům nastřílet 77 branek. Svým fotbalovým umem zaujal trenéry z AS Monaca, kteří na utkání ES Viry-Châtillon vyslali svého skauta Arnolda Catalana. ES Viry-Châtillon vyhrál v onom utkání 6-0 a Henry vstřelil všech šest branek. Henry Catalana zaujal natolik, že namísto obvyklé zkoušky mu rovnou nabídl přestup do AS Monaca. Avšak předtím, než se připojil k monackému mládežnickému týmu, absolvoval stáž v elitní fotbalové akademii Clairefontaine, do níž byl na Catalanovu žádost poslán. Na akademii, na kterou ho původně kvůli školním výsledkům nechtěli přijmout, byl spolužákem pozdějších francouzských reprezentantů Williama Gallase, Louise Sahy a Nicolase Anelky. Po skončení studií na Clairefontaine se v roce 1992 připojil k mládežnickému týmu AS Monaca.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AS Monaco.", "content": "Thierry Henry si odbyl svůj debut mezi profesionály 31. srpna 1994, kdy coby sedmnáctiletý mladík zasáhl do utkání s Nice, které AS Monaco pod vedením manažera Arsène Wengera prohrálo 0-2. Přestože během své kariéry hrával většinou na pozici hrotového útočníka, tak na jejím počátku byl stavěn na post levého křídla, kde podle mínění trenéra Wengera mohl lépe uplatnit své technické dovednosti a rychlost. Střelecky se poprvé prosadil 29. dubna 1995 v utkání proti RC Lens, kdy dvěma góly dopomohl k vysokému vítězství 6-0. Ve své první sezoně v dresu AS Monaca odehrál osm utkání a vstřelil tři branky. Prvních klubových úspěchů dosáhl ve své třetí sezoně 1996/97, kdy již byl pevnou součástí prvního týmu. Odehrál 36 ligových utkání, v nichž dal devět branek, a dopomohl Monacu k prvnímu ligovému titulu od roku 1988. Za své výkony byl v roce 1996 oceněn cenou pro nejlepšího francouzského mladého fotbalistu roku. V následující ligové sezoně se mu již tolik střelecky nedařilo, avšak v Lize mistrů dovedl AS Monaco až do semifinále a se sedmi vstřelenými brankami vytvořil francouzský rekord této soutěže. O Henryho začaly projevovat zájem evropské kluby v čele s Barcelonou, Realem Madrid, Manchesterem United a Arsenalem. Henry v AS Monacu setrval ještě polovinu následující sezony a 18. ledna 1999 zamířil do italského Juventusu. Během svého působení v AS Monacu odehrál celkem 105 ligových utkání a vstřelil 20 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus.", "content": "Manažer Juventusu Marcello Lippi přivedl Thierry Henryho za zhruba 10,5 milionu liber. Angažmá v italském celku mu však příliš nevyšlo, neboť se nedokázal prosadit proti dobře organizovaným obranným řadám italských týmů. Henrymu rovněž neprospívala hra na křídle a změna manažera, který nahradil Lippiho pouhý měsíc po Henryho příchodu. Svůj první gól v dresu Juventusu vstřelil až 17. dubna 1999 v utkání na půdě Lazia a dvěma brankami dopomohl k vítězství 3-1. Během jarní části Serie A odehrál šestnáct utkání, v nichž vstřelil pouhé tři branky.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "V létě roku 1999 znovu projevil o Henryho služby zájem anglický Arsenal, který sháněl náhradu za odchozího Nicolase Anelku. Henry využil této možnosti změnit prostředí a připojit se k týmu, který byl veden Arsènem Wengerem, pod kterým začínal svoji fotbalovou kariéru v AS Monacu. Přestup se uskutečnil 3. srpna 1999 za částku 10,5 milionu liber, čímž se stal historicky nejdražší posilou Arsenalu. Přestup francouzského útočníka vyvolal mezi fanoušky řadu diskuzí, zdali se vyplatí zaplatit tak vysokou částku za hráče, který se v předchozím angažmá vůbec neprosadil. Wenger však byl přesvědčen o opaku. Nicméně se na počátku jeho kariéry v Arsenalu zdálo, že kritici tohoto přestupu budou mít pravdu. Henry debutoval v dresu Arsenalu 7. srpna v prvním kole Premier League, kdy nastoupil coby střídající hráč do druhého poločasu utkání proti Leicesteru City. V základní sestavě se poprvé objevil o tři dny později v duelu s Derby County a rovněž hrál i v následujících pěti utkáních, avšak ani v jednom z nich skórovat nedokázal. Wenger mu však i nadále věřil a rozhodl se, že je již připraven na to, aby začal nastupovat na pozici hrotového útočníka. Debutový gól vstřelil v osmém kole anglické Premier League, kdy jako náhradník nastoupil v 71. minutě do zápasu se Southamptonem a o osm minut později vstřelil jediný gól utkání. Přestože si zvykal na svoji novou roli a většinou byl v zápasech střídán či začínal utkání na lavičce náhradníků, dokázal do konce kalendářního roku vstřelit osm branek. V druhé polovině sezony byl již nepostradatelným členem londýnského mužstva. Ve své první sezoně nastoupil ve všech soutěžích ke 47 utkáním, v nichž dal 26 branek. Rovněž se mu podařilo vyrovnat střelecký rekord Alana Shearera z Newcastlu United, když skóroval v sedmi po sobě jdoucích utkáních Premier League. S Arsenalem skončil v lize na druhém místě za Manchesterem United a v Poháru UEFA prohráli ve finále s Galatasarayem. V následující sezoně 2000/01 vstřelil opět sedmnáct ligových branek, avšak v celkovém souhrnu za sezónu nastřílených gólů ve všech soutěžích, v nichž nastoupil, jich bylo o čtyři méně, než v jeho premiérovém roce na britských ostrovech. Navzdory velkým ambicím zůstal Arsenal i v tomto ročníku bez získané trofeje. V Premier League obsadil londýnský celek opět druhé místo s desetibodovou ztrátou na první Manchester United. Ve čtvrtfinále Ligy mistrů byli po remíze 2-2 vyřazeni Valencií a finále Anglického poháru prohráli 1-2 s Liverpoolem. Prvních úspěchů se Henry dočkal až ve své třetí sezoně. Ligový ročník zakončil Arsenal na prvním místě se sedmi bodovým náskokem před Liverpoolem. Arsenal v třiceti osmi utkáních prohrál pouze třikrát, přičemž ani jedna z těchto proher nepřišla na hřišti soupeřů. Vítězstvím 2-0 nad Chelsea ve finále Anglického poháru zkompletoval Henry se svým týmem ceněný double. Henry se s 32 vstřelenými brankami opět stal nejlepším klubovým střelcem, přičemž jeho 24 ligových branek mu vyneslo titul nejlepšího střelce anglické Premier League. Pro Henryho to byla první sezona z celkových pěti po sobě jdoucích, ve kterých se mu podařilo nastřílet více než třicet gólů. V sezoně 2002/03 vstřelil Henry stejný počet branek jako v ročníku předcházejícím. Arsenal skončil v lize na druhé příčce za Manchesterem United a Thierry Henry o jediný gól prohrál s jejich útočníkem Ruudem van Nistelrooyem souboj o trofej pro nejlepšího střelce Premier League. Henry nejen góly dával, ale i je pro své soupeře připravoval. Ke svým třiceti dvěma gólům přidal i dvacet tři asistencí, což je na hráče hrajícího na pozici útočníka neobvykle vysoké číslo. Arsenal zakončil sezonu obhajobou Anglického poháru, když ve finále na Millennium Stadium v Cardiffu porazil 1-0 Southampton. Henry za svůj výkon ve finálovém utkání obdržel ocenění pro nejlepšího hráče zápasu. Rovněž byl vyhlášen hráčem roku anglické Premier League, a to jak podle hráčské asociace, tak i novinářské asociace. V anketě Fotbalista roku podle organizace FIFA skončil na druhém místě za Zinédine Zidanem z Realu Madrid. V ročníku 2003/04 se Arsenal po jednoleté odmlce stal opět mistrem Premier League. Thierry Henry společně se svými spoluhráči dokráčel k zisku ligového primátu bez jediné prohry, čímž se stali prvním týmem po více než sto letech, který tohoto úspěchu dosáhl. Do té doby se to povedlo pouze Prestonu North End, který tímto způsobem získal titul v sezoně 1888/89. V lednu roku 2003 vstřelil Henry svůj stý gól v dresu Arsenalu, přičemž na dosažení tohoto milníku mu stačilo odehrát pouhých sto osmdesát utkání. Střelecky to byla pro Henryho nejúspěšnější sezona v jeho kariéře. V lize nastřílel třicet branek a celkem jich dal třicet devět. Ke klubovým úspěchům přidal i ocenění individuální. V rámci anglické Premier League obhájil trofej pro Hráče roku podle obou asociací a v anketě Fotbalista roku organizace FIFA opět obsadil druhou příčku, tentokrát za Brazilcem Ronaldinhem z Barcelony. Poprvé ve své kariéře získal Zlatou kopačku pro nejlepšího ligového střelce Evropy. Arsenal na svoje obdivuhodné ligové výkony z předešlé sezony nenavázal. Ročník 2004/05 zakončil na druhém místě s pěti prohrami a dvanáctibodovou ztrátou na první Chelsea. Kromě Community Shield dokázal Arsenal zvítězit pouze v Anglickém poháru, když ve finálovém utkání porazil v penaltovém rozstřelu Manchetster United. Henry si však z důvodu zranění ve finále nezahrál. I přes zranění achillovy šlachy z počátku sezony a změnu rozestavení, v němž Arsenal do zápasů nastupoval, kdy se Henry stal osamoceným hrotovým útočníkem, dokázal nastřílet ve všech soutěžích třicet branek. Jeho dvacet pět ligových mu vyneslo obhajobu Zlaté kopačky, když se společně s Diego Forlánem z Villarrealu stal nejlepším ligovým střelcem Evropy. Henry se tak stal teprve druhým hráčem v historii, který dokázal tuto trofej získat ve dvou po sobě jdoucích ročnících. Prvním obhájcem této trofeje byl Skot Ally McCoist v letech 1992 a 1993. V létě roku 2005 převzal Thierry Henry po odcházejícím kapitánovi Arsenalu Patricku Vieirovi kapitánskou pásku. Dne 17. září téhož roku se Henry stal nejlepším střelcem v klubové historii, když dvěma góly v utkání Ligy mistrů rozhodl o vítězství 2-0 nad Spartou Praha, a překonal tak střelecký rekord Iana Wrighta, který činil 185 vstřelených branek. Další střelecký rekord překonal 1. února 2006, kdy v domácím utkání proti West Hamu United vstřelil svůj 151. ligový gól v dresu Arsenalu, čímž překonal Cliffa Bastina, historicky třetího nejlepšího střelce Arsenalu, který v severolondýnském celku hrával v letech 1929 až 1947. V posledním ligovém kole hraném 7. května na Highbury proti Wiganu vstřelil hattrick, a dopomohl tak k vítězství 4-2. Tyto tři branky byly posledními vstřelenými góly na tomto stadionu, neboť se Arsenal po skončení této sezony přestěhoval na nově vybudovaný Emirates Stadium. Arsenal zakončil sezonu na čtvrté příčce ligové tabulky, což bylo jeho nejhorší umístění během Henryho působení v klubu. Henry se přesto stal nejlepším ligovým střelcem a prvním hráčem historie, který vstřelil přes dvacet branek v pěti po sobě jdoucích sezonách. Po třetí v kariéře se stal Hráčem roku podle novinářské asociace a byl vybrán do světové jedenáctky podle organizace FIFA. Vrcholem sezony 2005/06, v níž Arsenal poprvé po čtyřech úspěšných letech nezískal žádnou trofej, mělo být finále Ligy mistrů hrané na národním stadionu Stade de France v Paříži. Arsenal však v utkání s Barcelonou neuspěl a kvůli dvěma obdrženým gólům v závěru utkání prohrál 1-2. Po dvou sezonách bez zisku ligového titulu a hlavně po prohře ve finále Ligy mistrů se v médiích vynořily spekulace o Henryho odchodu. Ten nakonec zareagoval prodloužením smlouvy se stávajícím klubem, jemuž se upsal na další čtyři roky. Po podpisu nového kontraktu však přiznal, že o přestupu skutečně uvažoval, a že nakonec rozhodla jeho náklonnost ke klubu. Viceprezident Arsenalu David Dein později prozradil, že před Henryho podpisem nové smlouvy odmítl dvě nabídky od španělských klubů ve výši 50 milionů liber. Pokud by se transfer uskutečnil, stal by se Thierry Henry nejdražším fotbalistou historie a překonal tak rekordní částku 47 milionů liber, za kterou přestoupil v roce 2001 Zinédine Zidane do Realu Madrid. V ročníku 2006/07 se Henry poprvé ve své kariéře potýkal s vleklými a opakujícími se zraněními. Kvůli zdravotním problémům s podkolenní šlachou, nohou a zády odehrál pouhých sedmnáct ligových utkání, ve kterých nastřílel deset branek. Poslední zápas sezony odehrál 8. března v osmifinále Ligy mistrů proti PSV Eindhovenu. Jelikož se Henry zotavil ze svého posledního zranění pár dní před utkáním, začínal zápas na lavičce náhradníků. Na hřiště se dostal až ve druhém poločase, avšak krátce poté začal kulhat. Během lékařského vyšetření bylo odhaleno poranění třísel a břišních svalů, což pro něj znamenalo konec sezony. Na konci sezony 2006/07 přestoupil za 16,1 milionu liber do Barcelony, kde 25. června 2007 absolvoval vstupní lékařskou prohlídku. Henry s katalánským klubem podepsal čtyřletou smlouvu s ročním platem 4,6 milionu liber. Jako důvod svého přestupu označil odchod viceprezidenta Davida Deina a nejistou budoucnost trenéra Arsène Wengera. Rovněž prohlásil, že vždy říkal, že pokud jednoho dne opustí Arsenal, tak zamíří právě do Barcelony. Henry opustil Arsenal coby historicky nejlepší klubový střelec s 226 brankami na svém kontě. Z celkových osmi sezon, které strávil v londýnském klubu, se sedmkrát stal nejlepším klubovým střelcem. Pouze v posledním ročníku, kdy vynechal z důvodu zranění velkou část sezony, ho o jeden gól předběhl jeho spoluhráč Robin van Persie. V roce 2008 byl fanoušky Arsenalu zvolen nejlepším hráčem historie.", "section_level": 2}, {"title": "Barcelona.", "content": "První gól v dresu Barcelony vstřelil Henry 19. září 2007 v utkání Ligy mistrů proti Olympique Lyon a o deset dní později zaznamenal svůj první hatrick v novém působišti, když v rámci šestého kola La Ligy dopomohl k vítězství 4-1 na půdě Levanty. Henry v Barceloně hrával na pozici křídla, což mu neumožnilo navázat na střeleckou formu z Arsenalu. Již v prvním roce ve Španělsku vyjádřil svoji nespokojenost s přesunem do Barcelony, což vedlo ke spekulacím o jeho návratu do Premier League. V rozhovoru s anglickým komentátorem Garathem Crooksem prohlásil, že mu chybí život v Anglii a dokonce i anglická média. Henry zakončil svoji první sezonu jako nejlepší střelec Barcelony s 19 góly v 47 utkáních. Barcelona však v lize skončila třetí a ani v jiných soutěžích nezískala žádnou trofej. Druhý ročník strávený na Pyrenejském poloostrově byl pro Henryho mnohem úspěšnější. První trofej v dresu Barcelony získal 13. května 2009, kdy katalánský klub ve finále Copa del Rey porazil 4-1 Athletic Bilbao. Sezonu 2008/09 zakončil vítězstvím v La Lize a Lize mistrů, čímž se svými spoluhráči zkompletoval ceněný treble. Henrymu se dařilo i střelecky a společně se svými kolegy z útoku Lionelem Messim a Samuelem Eto'oem nastřílel celkem sto branek. Tato trojice se zároveň stala střelecky nejplodnějším triem v historii španělské ligy, když vstřelila 72 ligových branek, čímž překonala rekord 66 gólů z ročníku 1960/61, který vytvořili útočníci Realu Madrid Ferenc Puskás, Alfredo Di Stéfano a Luis del Sol. Barcelonský rekord vydržel však pouhé tři sezony, než jej Cristiano Ronaldo, Karim Benzema a Gonzalo Higuaín z Realu Madrid vylepšili na hodnotu 89 branek. V sezoně 2009/10 přidal do své sbírky další čtyři trofeje. Barcelona obhájila ligový titul a uspěla i ve španělském Superpoháru, Superpoháru UEFA a na klubovém mistrovství světa. Herně se však Henrymu nedařilo. Manažer Barcelony Josep Guardiola začal dávat přednost klubovému odchovanci Pedrovi Rodríguezovi, což mělo pro Henryho za následek pouhých jednadvacet ligových startů, v nichž vsítil jen čtyři branky. Ještě před koncem ligového ročníku prohlásil prezident klubu Joan Laporta, že Henry, který měl v Barceloně smlouvu do léta roku 2011, může v letním přestupním termínu odejít. Po Henryho návratu z mistrovství světa 2010 Barcelona oznámila, že souhlasila s Henryho přestupem do nejmenovaného klubu. Thierry Henry odehrál během tří sezon v barcelonském dresu 121 utkání a vstřelil 49 branek.", "section_level": 2}, {"title": "New York Red Bulls.", "content": "Thierry Henry podepsal 13. července 2010 víceletý kontrakt s týmem New York Red Bulls, hrajícím v americké Major League Soccer (MLS). Debut v novém působišti si odbyl 31. července 2010 v ligovém utkání proti Houstonu Dynamo, ve kterém New York remizoval 2-2, přičemž Henry přihrával na oba góly svého spoluhráče Juana Pabla Ángela. Svůj první gól vstřelil 28. srpna 2010 při vítězství 2-0 nad San Jose Earthquakes. New York zakončil základní část ligové sezony na prvním místě Východní konference. V následující vyřazovací části byl New York vyřazen hned v semifinálovém dvojzápase, když v souhrnu 2-3 podlehl San Jose. Henry po svém příchodu v polovině sezony odehrál dvanáct utkání a vstřelil dvě branky. První kompletní sezonu v americké MLS odehrál Henry v roce 2011, kdy se New York Red Bulls umístil na celkové desáté příčce tabulky a do playoff postoupil díky divoké kartě. V kvalifikačním utkání o playoff porazil New York FC Dallas 2-0 a Henry se na vítězství podílel jednou vstřelenou brankou. Avšak stejně jako v předchozím ročníku se nedokázali probojovat přes úvodní konferenční semifinále, ve kterém tentokrát prohráli 1-3 s Los Angeles Galaxy. Henryho střelecká bilance v roce 2011 činila 15 branek ve 29 utkáních.", "section_level": 2}, {"title": "Hostování v Arsenalu.", "content": "Po skončení sezony v USA se Henry připojil k týmu Arsenalu, se kterým měl během přestávky trénovat. Avšak z důvodu odchodu Gervinha a Marvána Šamacha na Africký pohár národů se Henry dohodl na dvouměsíčním hostování, které stvrdil svým podpisem 6. ledna 2012. Svůj první zápas odehrál 9. ledna v rámci 3. kola FA Cupu proti Leedsu United, kdy coby střídající hráč rozhodl jediným gólem utkání o vítězství Arsenalu. Další branku vstřelil při svém posledním zápasu v dresu Arsenalu, když v nastaveném čase ligového utkání proti Sunderlandu rozhodl o vítězství 2-1. Během svého hostování odehrál sedm utkání a vstřelil dvě branky. Do New Yorku se Henry vrátil již 17. února, aby stihl se svým domovským klubem předsezónní přípravu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do New Yorku.", "content": "Henry se v roce 2012 stal nejlépe placeným hráčem americké MLS, když se svým základním ročním platem ve výši 5 milionů dolarů přeskočil Davida Beckhama z LA Galaxy. O rok později mu základní plat klesl na 3,75 milionu dolarů, avšak díky bonusům, které činily 600 tisíc dolarů, se udržel na pozici nejlépe placeného fotbalisty ligy. Herně se New Yorku v ročníku 2012 dařilo a zajistil si v lize čtvrté místo. Henry stejně jako v předchozí sezoně vstřelil patnáct branek v sedmadvaceti utkáních. Na své konto si rovněž připsal první hattrick v MLS, když 31. března 2012 dopomohl k vítězství 5-2 nad Montrealem Impact. V roce 2013 se New York Red Bulls stal poprvé ve své sedmnáctileté historii vítězem základní části MLS. Thierry Henry k zisku titulu přispěl deseti ligovými góly, přičemž se trefil i v posledním rozhodujícím zápase sezony proti Chicagu Fire, kdy se na vítězství 5-2 podílel jednou brankou a dvěma asistencemi. V ročníku 2014 se New York Red Bulls umístil na osmé příčce celkové tabulky a Henry vstřelil deset branek. V utkání proti Columbusu Crew, hraném 12. července 2014, vstřelil jeden gól a přidal tři asistence, čímž se stal historicky nejlepším klubovým nahrávačem s celkovým počtem 37 asistencí, a překonal tak dosavadní držitele rekordu Amada Guevaru a Taba Ramose. Henry 1. prosince 2014 oznámil, že po čtyřech a půl letech strávených v týmu New Yorku Red Bulls odchází. O dva týdny později, 16. prosince 2014, ohlásil ukončení své hráčské kariéry. Od roku 2015 začal pracovat jako fotbalový expert na televizní stanici Sky Sports.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Thierry Henry prožil úspěšnou kariéru i v dresu reprezentačního výběru Francie, za který odehrál v letech 1997 až 2010 celkem 123 utkání. Poprvé byl do reprezentace povolán v červnu 1997, kdy se coby hráč AS Monaca zúčastnil mistrovství světa hráčů do 20 let. V říjnu téhož roku byl trenérem Aimé Jacquetem povolán do seniorského týmu. Svůj debut si dvacetiletý Henry odbyl 11. října v utkání proti Jihoafrické republice, které Francie vyhrála 2-1. Jeho výkon zaujal reprezentačního trenéra natolik, že se rozhodl Henryho zařadit do výběru pro mistrovství světa, které se konalo následující rok ve Francii. Na mezinárodní scéně nepříliš známý mladík se stal nejlepším střelcem francouzského výběru a svými třemi góly v šesti utkáních dopomohl Francii k vítězství na šampionátu. Následně se svými spoluhráči obdržel státní vyznamenání v podobě Řádu čestné legie s hodností rytíře. O dva roky později se zúčastnil mistrovství Evropy, kde se opět se třemi góly stal nejlepším střelcem svého týmu. Jedním z nich byl vyrovnávací gól v semifinálovém duelu s Portugalskem, které Francie vyhrála 2-1 v prodloužení. V následném finále Francie přehrála Itálii shodným výsledkem a Henry získal svoji druhou trofej v reprezentační kariéře. Na následujícím mistrovství světa hraném v roce 2002 v Japonsku a Jižní Koreji byli obhájci titulu vyřazeni již v základní skupině, přičemž ve třech utkáních nedokázali vstřelit jedinou branku. Henry byl navíc v druhém utkání proti Uruguayi vyloučen a do posledního utkání, které Francie prohrála 0-2 s Dánskem, nezasáhl. V následujícím roce se Francii podařilo zvítězit v Konfederačním poháru, který se konal na jejich domácí půdě. Henry byl hlavním strůjcem tohoto úspěchu, když se stal nejlepším střelcem turnaje a zároveň byl ve třech utkáních z pěti zvolen hráčem utkání. Jednou ze čtyř vstřelených branek byla i vítězná trefa v prodloužení finálového utkání proti Kamerunu, které Francie vyhrála 1-0. V roce 2004 odehrál na mistrovství Evropy všechna čtyři utkání, v nichž dal dvě branky. Francie však byla vyřazena ve čtvrtfinále pozdějším vítězem celého turnaje, Řeckem. Na světovém šampionátu v roce 2006, které se uskutečnilo v Německu, se Francie probojovala až do finále, kde v penaltovém rozstřelu podlehla Itálii. Henry vstřelil na turnaji tři branky, včetně vítězné ve čtvrtfinálovém duelu s obhájcem trofeje Brazílií. V utkání proti Faerským ostrovům hraném 13. října 2007 vstřelil Henry svůj jednačtyřicátý gól, čímž vyrovnal dosavadní střelecký rekord Michela Platiniho. O čtyři dny později rozhodl svými dvěma góly o vítězství 2-0 nad Litvou, a stal se tak historicky nejlepším střelcem francouzského národního týmu. Dne 3. června 2008 v přátelském utkání proti Kolumbii odehrál Henry svůj stý zápas v reprezentačním dresu, čímž se stal historicky šestým francouzským hráčem, který tohoto milníku dosáhl. Na mistrovství Evropy v roce 2008 byla Francie vyřazena již v základní skupině, aniž by dokázala vyhrát jediné utkání. Jedinou branku francouzského reprezentačního výběru vstřelil Thierry Henry v utkání s Nizozemskem, které skončilo výsledkem 1-4. Francii se výsledkově nedařilo ani v následující kvalifikaci na mistrovství světa 2010, když v kvalifikační skupině skončila na druhém místě za Srbskem a musela bojovat o postup v barážovém utkání s Irskem. První zápas hraný v Dublinu vyhrála Francie 1-0, avšak odveta, konající se na Stade de France v Paříži, skončila po uplynutí základní hrací doby stejným výsledkem ve prospěch Irska. O postupu na závěrečný šampionát se rozhodlo až v prodloužení, kdy Francie vstřelila kontroverzní gól, když si Thierry Henry před centrem na skórujícího Williama Gallase pomohl ke zpracování míče rukou. Tento incident spustil vlnu kritiky a irský fotbalový svaz podal formální stížnost a žádal opakování utkání, což FIFA zamítla. Samotný Henry po utkání odmítl tvrzení, že podváděl, avšak poté, co padlo rozhodnutí, že se zápas opakovat nebude, prohlásil, že nejspravedlivějším řešením by bylo utkání odehrát znovu. Henry se rovněž nechal slyšet, že po tomto incidentu uvažoval o ukončení své reprezentační kariéry. Na samotném světovém šampionátu hraném v roce 2010 v Jihoafrické republice byla Francie vyřazena již ve skupině, když získala jediný bod za bezbrankovou remízu s Uruguayí. Henry zasáhl v roli střídajícího hráče pouze do dvou utkání, včetně posledního zápasu skupiny, kdy Francie podlehla domácí Jihoafrické republice 1-2. Po vyřazení francouzské reprezentace Henry oznámil ukončení své reprezentační kariéry. Celkem odehrál 123 utkání, v nichž vstřelil 51 branek, čímž se stal historicky nejlepším střelcem a druhým v počtu odehraných zápasů za Lilianem Thuramem.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Přestože Henry v dětství hrával na pozici útočníka, tak během svého angažmá v AS Monacu a v Juventusu byl stavěn na křídlo. Do role útočníka se opět vrátil až po svém přestupu do Arsenalu v roce 1999, kde často tvořil útočnou dvojici s Nizozemcem Dennisem Bergkampem. V sezoně 2004/05 změnil trenér Arsenalu Wenger rozestavení na 4–5–1, což pro Henryho znamenalo adaptovat se na novou roli osamoceného hrotového útočníka. I přes tuto změnu dokázal i nadále střílet mnoho branek. Arsène Wenger o jeho střeleckých schopnostech prohlásil: „Thierry Henry mohl převzít balon uprostřed hřiště a vstřelit takový gól, jako nikdo jiný na světě.“ Henryho hra se vyznačovala především precizním zakončením, které si podle slov svého otce zdokonalil při sledování svého idolu Marco van Bastena. Jeho styl byl rovněž ovlivněn Romáriem, Ronaldem a George Weahem, kteří se vyznačovali tím, že operovali mimo pokutové území, a po získání míče se přímočaře vydávali vstříc soupeřově brance. Když byl Henry na vrcholu svých sil, byl schopen překonat několik bránících protihráčů s výjimečnou rychlostí, technikou a klidem, což znamenalo, že si dokázal v utkáních vypracovat velké množství střeleckých příležitostí. V roce 2004 se o Henryho hře vyjádřil bývalý útočník Arsenalu Alan Smith následovně: „Musím se přiznat, že jsem nikdy neviděl hráče, jako je on. Je atletem s vynikajícími technickými schopnostmi a obrovskou touhou být nejlepší.“ Henry však nebyl jen střelcem. Častokrát se stahoval do křídelních pozic, odkud mohl připravovat góly pro své spoluhráče. Mezi roky 2002 až 2005 si na své konto připsal skoro padesát asistencí, což ho pasovalo do role nesobeckého, kreativního hráče. Mezi jeho další charakteristické herní prvky patřilo překonání ofsajdové linie, kdy se vyskytoval v ofsajdové pozici, avšak těsně před přihrávkou se vrátil před obránce, aby jim následně díky své rychlosti unikl. V Arsenalu byl první volbou na post exekutora standardních situací – pokutových a přímých kopů.", "section_level": 1}, {"title": "Trofeje a ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "AS Monaco Arsenal Barcelona New York Red Bulls", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "K 10. listopadu 2014", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "\"K 22. červnu 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Mimofotbalové aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Thierry Henry se 5. července 2003 oženil s anglickou modelkou Claire, známou pod uměleckým pseudonymem Nicole Merry. Obřad se konal na jihoanglickém hradě Highclere. V květnu 2005 se jim narodila dcera Téa. O dva roky později, v červnu 2007, Henry oznámil rozpad jejich manželství a v září téhož roku se uskutečnilo rozvodové řízení. Rozvod byl uzavřen v prosinci 2008 a Henry musel své bývalé manželce vyplatit částku blížící se deseti milionům liber. Od roku 2008 žije s bosenskou modelkou Andreou Rajačić, se kterou má syna Tristana (nar. 2012) a dceru (nar. 2015).", "section_level": 2}, {"title": "Reklamní kampaně.", "content": "Henry se během své kariéry aktivně zapojoval do charitativních kampaní. Byl součástí UNICEF FIFA týmu, kde působili i další profesionální fotbalisté, se kterým natočil řadu televizních spotů zaměřujících se na podporu dětí. Během svého působení v týmu New York Red Bulls oznámil, že za každý vstřelený gól daruje charitě Grassroot Soccer, která se zaměřuje na boj proti šíření viru HIV, částku v hodnotě pěti tisíc euro. Dále podporuje nadaci bývalého kanadského basketbalisty Steva Nashe, která se stará o zdraví a vzdělanost opuštěných dětí, a nadaci na léčbu cystické fibrózy. Jelikož se během své kariéry stal terčem rasistických útoků, tak se aktivně zapojil i do boje proti rasismu. Nejvýznamnější incident směřující na jeho osobu se odehrál v roce 2004 při tréninku španělské fotbalové reprezentace, kdy španělská televize zachytila trenéra Luise Aragonése, jak Henryho označil za „černé hovno“. Henry se následně stal tváří kampaně společnosti Nike „Stand Up Speak Up“, zaměřené na vymýcení rasismu z fotbalového světa. V roce 2006 byl Henry ohodnocen jako devátý komerčně nejcennější fotbalista světa. Během své kariéry se stal tváří mnoha značek. Objevil se například v reklamě automobilového výrobce Renault, kde propagoval jejich vůz Clio. Během natáčení se poznal se svojí budoucí manželkou Claire, která v reklamním klipu též vystupovala. V roce 2005 se stal společně s tenistou Rogerem Federerem a golfistou Tigerem Woodsem tváří společnosti Gillette. Z důvodu menší popularity fotbalu v Severní Americe byl Henry v tamních reklamách této společnosti nahrazen baseballistou Derekem Jeterem. V reakci na Henryho kontroverzní utkání v baráži o postup na mistrovství světa v roce 2010, kdy v zápase proti Irsku zahrál před vstřelenou brankou rukou, byly v Irsku výrobky značky Gillette bojkotovány. Společně s dalšími fotbalisty účinkoval v reklamní kampani společnosti Pepsi či Beats, která se zabývá výrobou sluchátek a reproduktorů. Co se týče smluv s výrobci sportovního oblečení, tak Henry na začátku své kariéry podepsal kontrakt s americkou firmou Nike. Tato spolupráce byla ukončena po mistrovství světa v roce 2006, kdy se dohodl na podmínkách s anglickou společností Reebok. V roce 2011 podepsal smlouvu s německou Pumou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Den bez aut je mezinárodní a panevropský den, který se slaví každoročně 22. září (někde ale v neděli kolem tohoto data). Akce má poukázat na přijatelnější způsoby dopravy a podpořit omezování městského automobilismu. Do akce Den bez aut bylo k roku 2005 zapojeno kolem 1400 měst.", "tgt_summary": "World Car Free Day, which is celebrated on September 22, encourages motorists to give up their cars for a day. Organized events are held in some cities and countries. The events, which vary by location, give motorists and commuters an idea of their locality with fewer cars. While projects along these lines had taken place from time to time on an \"ad hoc\" basis starting with the 1973 oil crisis, it was only in October 1994 that a structured call for such projects was issued in a keynote speech by Eric Britton at the International Ciudades Accessibles (Accessible Cities) Conference held in Toledo (Spain). Within two years the first Days were organized in Reykjavík (Iceland), Bath (United Kingdom) and La Rochelle (France), and the informal World Car Free Days Consortium was organized in 1995 to support Car-Free Days worldwide. The first national campaign was inaugurated in Britain by the Environmental Transport Association in 1997, the French followed suit in 1998 as In town, without my car! and was established as a Europe-wide initiative by the European Commission in 2000. In the same year the Commission enlarged the program to a full European Mobility Week which now is the major focus of the Commission, with the Car-Free Day part of a greater \"new mobility\" whole. Also in 2000, car free days went global with a World Carfree Day program launched by Carbusters, now World Carfree Network, and in the same year the Earth Car Free Day collaborative program of the Earth Day Network and the World Car Free Days collaborative. Currently Bogotá holds the world's largest car-free weekday event covering the entire city. The first car-free day was held in February 2000 and became institutionalised through a public referendum. According to \"The Washington Post\", the event \"promotes improvement of mass transit, cycling and walking, and the development of communities where jobs are closer to home and where shopping is within walking distance\". Studies showed that for short trips in cities, one can reach more quickly using a bicycle rather than using a car. ", "id": 1380410} {"src_title": "Matti Nykänen", "tgt_title": "Matti Nykänen", "src_document": [{"title": "Sportovní úspěchy.", "content": "Nykänenovým prvním úspěchem byla výhra na Mistrovství světa juniorů v roce 1981. Po něm začal vyhrávat i mezi dospělými. První mistrovství světa, které vyhrál, byly slavné závody v mlze v Holmenkollenu (Norsko) roku 1982. Pro Nykänena to byla skvělá léta. V roce 1983 vyhrál Turné čtyř můstků i Světový pohár. Dominoval až do Olympiády v Sarajevu, kde utrpěl první porážku. Ačkoli na můstku K90 po prvním kole vedl, nezvládl druhý skok a skončil druhý. Porazil ho Jens Weissflog. Na můstku K120 ale nenašel přemožitele. Mezi další největší úspěchy Mattiho Nykänena patří mimo jiné i čtyři celková vítězství ve Světovém poháru (1983, 1985, 1986, 1988), 46 jednotlivých vítězství v závodech Světového poháru, dvě vítězství na Turné čtyř můstků (1983, 1988), šest mistrů světa (1982, 1984, dvakrát 1985, 1987 a 1989) a jeho fenomenální tři zlaté medaile z Olympiády v Calgary (dvě ze soutěže jednotlivců a jedna družstev). Během své skokanské kariéry byl podezírán z alkoholismu. V roce 1991 musel se skákáním přestat. Pokusil se vrátit v roce 1994, ale brzo skoky opustil definitivně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra veterána.", "content": "Na podzim roku 2007 Matti Nykänen ohlásil záměr startovat na Mistrovství světa veteránů v Taivalkoski a začal na ně i trénovat. Zúčastnil se dvou závodů, 27. února 2008 na můstku K50 skončil mezi 23 závodníky své kategorie 40-44letých pátý a 28. února na můstku K38 mezi 11 závodníky vyhrál. Oba jeho skoky (37,5 m a 37 m) byly nejdelšími v závodě.", "section_level": 2}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Již během skákání měl problémy se životosprávou a disciplínou. Byl (oprávněně) podezírán z alkoholismu. Před slavnými vítězstvími na Olympiádě v roce 1988 se například Nykänen ztratil a finská výprava musela do Calgary odjet bez něho. Našli ho po několika dnech opilého a do Kanady nakonec také odcestoval. Tato historka ale vešla ve známost až v 90. letech. Oficiálně byl Matti nemocný. Po ukončení sportovní kariéry se z hrdiny a miláčka národa stala národní ostuda. Nykänen nejenže nepřestal pít, ale začal být podezírán i z braní drog. Začal kariéru velmi špatného rockového zpěváka. Na jeho koncerty lidé chodí prakticky jen kvůli tomu, aby viděli někoho, kdo dokázal klesnout tak hluboko. Texty Nykänenových písní jsou povrchní a vyskytují se v nich spojení jako „\"Hai hai hai, mä oon sun samurai\"“ („Haj, haj, haj, já sem tvůj samuraj“) nebo „\"Vain mäkimies voi tietää sen\"“ („Jen skokan to může znát“). Později se stal i striptérem s uměleckým jménem „\"Eagle\"“ (anglicky „Orel“). Vděčným terčem vtipů se stalo i jeho několik manželství, která byla okořeněna domácím násilím z obou stran. Matti také proslul svými ne příliš logickými výroky, do kterých neméně nelogicky vkládal cizí slovíčka, a za něž je posměšně označován za filozofa. Matti Nykänen strávil i více než rok ve vězení za pokus o zabití přítele jeho rodiny, s nímž se nepohodl. Byl soudem shledán vinným a odsouzen k 26 měsícům odnětí svobody. Po odpykání poloviny trestu byl 21. září 2005 podmínečně propuštěn. Na svobodě ovšem vydržel pouhé sto tři hodiny, poté byl opět zatčen kvůli domácímu násilí a 16. března 2006 odsouzen k dalším čtyřem měsícům vězení. V roce 2006 měl premiéru film o životě Mattiho Nykänena s názvem \"Matti\". Hlavní postavu ztvárnil finský herec Jasper Pääkkönen. Na Štědrý den roku 2009 napadl opilý Nykänen svou manželku, pořezal ji nožem a škrtil ji. Byl zatčen a hrozilo mu obvinění z pokusu o vraždu, nakonec byl jeho čin policí přehodnocen jako týrání a vyhrožování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matti Ensio Nykänen (17. července 1963, Jyväskylä – 4. února 2019) , v letech 1996–1998 měl příjmení Paanala, byl finský skokan na lyžích. Patří mezi nejlepší skokany všech dob, vyhrál pět olympijských medailí (z toho čtyři zlaté) a patnáct medailí na mistrovství světa (z toho šest zlatých). Získal zlato a stříbro na Olympiádě v Sarajevu a na Olympiádě v Calgary se stal prvním skokanem, který vyhrál na obou můstcích. Čtyřikrát vyhrál Světový pohár. V roce 1986 v Planici dolétl až na značku 191 metrů, což byl do roku 1987 světový rekord, kdy ho skokem dlouhým 194 metrů překonal Piotr Fijas. Nykänen zemřel 4. února 2019, v časných ranních hodinách, ve věku 55 let.", "tgt_summary": "Matti Ensio Nykänen () (17 July 1963 – 4 February 2019) was a Finnish ski jumper who competed from 1981 to 1991. Widely considered to be the greatest male ski jumper of all time, he won five Winter Olympic medals (four gold), nine World Championship medals (five gold), and 22 Finnish Championship medals (14 gold). Most notably, he won three gold medals at the 1988 Winter Olympics, becoming, along with Yvonne van Gennip of the Netherlands, the most medaled athlete at that Olympiad. Nykänen is the only ski jumper in history to have won all five of the sport's major events: a gold medal at the Winter Olympics (three times), the Ski Jumping World Championships (once), the Ski Flying World Championships (once), four World Cup overall titles, and the Four Hills Tournament (twice). His four World Cup titles is an all-time record shared with Adam Małysz and Sara Takanashi. Nykänen remains the only male five-time ski flying world record holder in history. From the 1990s onwards, Nykänen's status as a celebrity was mainly fueled by his personal relationships, his career as a pop singer, and various incidents often related to heavy use of alcohol and violent behaviour. He was sentenced to 26 months in prison following a stabbing incident in 2004, and again for 16 months following an aggravated assault on his wife in 2009.", "id": 534798} {"src_title": "Zlatá bula Karla IV.", "tgt_title": "Golden Bull of 1356", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Zlatá bula zpečeťovala práva kurfiřtů při volbě římského krále. Král měl od nynějška být volen hlasem většiny a nikoli souhlasem všech ze sedmi kurfiřtů. Zajistila také českému králi výsadní postavení mezi nimi (měl předcházet jejich neshodám). Po své volbě měli být králové papežem korunováni na císaře; posledním takto korunovaným císařem byl Karel V. Již jeho předchůdce, Maxmilián I., se však již se souhlasem papeže (1508) nazýval „zvoleným římským císařem“. Krom toho Zlatá bula stanovovala, aby se kurfiřti scházeli jednou do roka a společně se radili s císařem. Bula zakazovala spolky měst. Kurfiřtům byl tento titul přiznán dědičně, dostali právo razit mince, celní právo a právo výkonu soudní pravomoci. Také synové kurfiřtů měli znát říšské jazyky – němčinu, latinu, italštinu a češtinu. Zlatá bula Karla IV. potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení českého krále a českého státu v rámci říše, jak bylo ustanoveno roku 1212 ve Zlaté bule sicilské, a dále je rozšiřovala. Velký přínos měla Zlatá Bula pro německý Frankfurt nad Mohanem, jelikož ho povýšila na císařské město. Frankfurtu dokument zajistil nebývalou moc a velký rozmach. Na základě toho došlo k výstavbě tamějšího katolického kostela svatého Bartoloměje, který díky těmto událostem povýšil na katedrálu.", "section_level": 1}, {"title": "Exempláře.", "content": "Originálních opisů bylo celkem 7, 5 z nich dostali kurfiřti, zbylé dva pak Norimberk a Frankfurt nad Mohanem. Jedním z dochovaných rukopisů Karlovy Zlaté buly je rukopis jeho syna Václava IV., uložený v Rakouské národní knihovně ve Vídni. Tento exemplář vznikl roku 1400 v Praze, je to nejkrásnější dochovaný iluminovaný rukopis této buly. Obsahuje 48 miniatur a barevné iniciály. Datace jeho vzniku naznačuje, že měl podpořit římský královský majestát krále Václava IV. po jeho sesazení z říšského trůnu. Jedním z dalších významných exemplářů je v německém Frankfurtu nad Mohanem, který je uložen v Institutu historie města v karmelitánském klášteře. Tato verze je z roku 1366 a je složena z pergamenových sešitků o 44 listech. Kniha je svázaná černožlutou hedvábnou šňůrou, na jejímž konci je upevněna zlatá pečeť (Zlatá Bula). Mimoto vlastnilo město Frankfurt ještě další dvě verze z roku 1470. Jednu verzi dostal darem v roce 1938 Adolf Hitler, tento dokument navždy zmizel. Druhá verze se nacházela na radnici, avšak shořela při bombardování města v roce 1944. Falcká verze se nachází v Hlavním státním archívu Bavorska v Mnichově a další vyhotovení pro město Norimberk je uloženo v Darmstadtu v hesenské Národní a univerzitní knihovně. Trevírská verze je uložena ve Stuttgartu v Hlavním státním archivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatá bula Karla IV. (latinsky \"Bulla aurea\") byla vydána roku 1356 císařem Karlem IV. Tato byla nejdůležitějším ústavním dokumentem Svaté říše římské ve středověku. Platila až do jejího zániku v roce 1806. Její název pochází z toho, že k ní je připojena zlatá pečeť Karla IV. Prvních 23 kapitol bylo vyhlášeno na říšském sněmu v Norimberku, zbylých 8 kapitol v Metách. Byla sepsána v latinském jazyce.", "tgt_summary": "The Golden Bull of 1356 (, , ) was a decree issued by the Imperial Diet at Nuremberg and Metz (Diet of Metz, 1356/57) headed by the Emperor Charles IV which fixed, for a period of more than four hundred years, important aspects of the constitutional structure of the Holy Roman Empire. It was named the \"Golden Bull\" for the golden seal it carried. In June 2013 the Golden Bull was included in the UNESCO's Memory of the World Register.", "id": 1613988} {"src_title": "Druhý lyonský koncil", "tgt_title": "Second Council of Lyon", "src_document": [{"title": "Dobytí Svaté země.", "content": "Koncil se zabýval finanční stránkou křížové výpravy. Bylo rozhodnuto, že po dobu šesti let má jít ve prospěch křížové výpravy desátek ze všech křesťanských beneficií. Jakub I. Aragonský chtěl výpravu zorganizovat ihned, avšak proti tomu se postavili templáři. Vyslanci tatarského chána vyjednávali s papežem o příměří po dobu bojů s muslimy.", "section_level": 1}, {"title": "Jednota církve.", "content": "Řehoř X. se pokoušel ukončit tehdy již více než dvousetleté schizma mezi západní a východní církví, a proto vyslal delegaci k byzantskému císaři Michaelu VIII. Palaiologovi a žádal přitom latinské vládce na Východě, aby jeho snaze vyšli vstříc. Konstantinopolský patriarcha Germanos spolu s dalšími vysokými představiteli přijel do Lyonu 24. června s císařovým listem. 29. června zástupci Východu i Západu slavili společně s papežem v kostele sv. Jana eucharistii, při níž Byzantinci zpívali nicejsko-konstantinopolské vyznání s diskutovanou vložkou \"filioque\", kterou dokonce třikrát zopakovali. Koncil v otázce smíření obou částí církve zdánlivě uspěl, avšak tento smír neměl dlouhého trvání – ztroskotal na principiálním odporu byzantského kněžstva i prostých křesťanů vůči „latinským kacířům“, zejména, když se císař Michael snažil unii prosazovat tvrdými represemi. Po jeho smrti (1282) byl s proklamovaným lyonským sjednocením Východu a Západu konec.", "section_level": 1}, {"title": "Další témata.", "content": "Koncil se zabýval reformou církve. Několik biskupů a opatů bylo sesazeno, došlo k rozpuštění několika žebravých řádů, avšak zároveň koncil povolil žebravé řády dominikánů a františkánů. Kvůli dlouhým sedisvakancím papežského stolce koncil rozhodl, že kardinálové nesmí opustit konkláve, dokud úspěšně nového papeže nezvolí. Toto rozhodnutí pozastavil roku 1276 papež Hadrián V., avšak znovu jej zavedl Jan XXI. Toto ustanovení tak trvá až dodnes. Koncil se nakonec zabýval otázkou titulu krále Svaté říše římské, který si nárokoval Alfons X. Kastilský. Papež jej sesadil a namísto něj byl římským králem prohlášen Rudolf I. Habsburský, jenž byl 6. června korunován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhý lyonský koncil je koncil, který katolická církev uznává za ekumenický. Svolal jej papež Řehoř X., který mu i předsedal. Zúčastnilo se jej více než 500 biskupů a opatů a více než 1000 prelátů či prokurátorů. Účastnil se ho i král Jakub I. Aragonský, dále vyslanec byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa se zástupci řeckého kléru a vyslanci tatarského chána. Zasedání koncilu začalo 7. května 1274. Hlavním tématem koncilu bylo dobytí Svaté země a jednota církve. Na koncil byl pozván i sv. Tomáš Akvinský, ten však cestou na koncil 7. března ve Frosinone zemřel, zúčastnil se ho sv. Bonaventura z Bagnoreggia, který však v Lyonu během zasedání koncilu rovněž zemřel.", "tgt_summary": "The Second Council of Lyon was the fourteenth ecumenical council of the Catholic Church, convoked on 31 March 1272 and convened in Lyon, Kingdom of Arles (in modern France), in 1274. Pope Gregory X presided over the council, called to act on a pledge by Byzantine emperor Michael VIII to reunite the Eastern church with the West. The council was attended by about 300 bishops, 60 abbots and more than a thousand prelates or their procurators, among whom were the representatives of the universities. Due to the great number of attendees, those who had come to Lyon without being specifically summoned were given \"leave to depart with the blessing of God\" and of the Pope. Among others who attended the council were James I of Aragon, the ambassador of the Emperor Michael VIII Palaiologos with members of the Greek clergy and the ambassadors of Abaqa Khan of the Ilkhanate. Thomas Aquinas had been summoned to the council, but died en route at Fossanova Abbey. Bonaventure was present at the first four sessions, but died at Lyon on 15 July 1274. As at the First Council of Lyon, Thomas Cantilupe was an English attender and a papal chaplain. In addition to Aragon, which James represented in person, representatives of the kings of Germany, England, Scotland, France, the Spains and Sicily were present, with procurators also representing the kingdoms of Norway, Sweden, Hungary, Bohemia, the \"realm of Dacia\" and the duchy of Poland. In the procedures to be observed in the council, for the first time the nations appeared as represented elements in an ecclesiastical council, as they had already become represented in the governing of medieval universities. This innovation marks a stepping-stone towards the acknowledgment of coherent ideas of nationhood, which were in the process of creating the European nation-states. ", "id": 1440563} {"src_title": "Norge", "tgt_title": "Norge (airship)", "src_document": [{"title": "Historie letu.", "content": "Amundsen s Ellsworthem chtěli zopakovat pokus o přelet severního pólu. Pokoušeli se o to neúspěšně v roce 1925 pomocí hydroplánů Dornier Wal. Navrhli proto Nobilemu odkoupení jedné z jeho vzducholodí. Vzducholoď N1 byla poté přejmenována na Norge (Norsko). Nobile se svou posádkou vyrazili vzducholodí z Říma 29. března 1926 a doletěli po etapách přes Pulham, Oslo, Leningrad a Vadsø do Ny-Ålesundu (King's Bay) na Špicberkách. Tam přistoupil Amundsen a Ellsworth a společně odstartovali 11. května 1926 na sever. Pólu dosáhli 12. května v 1:30 po půlnoci. I přes problémy s namrzající mlhou dorazila vzducholoď po celkem 36 hodinách na dohled Ajašky. Pro nepříznivé počasí se nepodařilo doletět do původně plánovaného Nome, ale nouzově přistála u osady Teller. Vzducholoď Norge celkem strávila na cestách 171 hodin a urazila 12 480 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky výpravy.", "content": "Výprava především prokázala, že na severu není pevnina, ale jen moře. Do té doby nebyla existence jednoho či druhého prokázána. Byly také vyvráceny některé hypotézy o speciálních elektrických vlastnostech atmosféry v okolí pólu. Posádka vzducholodi Norge byla první, kdo prokazatelně dosáhl severního pólu. Předchozí výpravy (Frederick Cook 1908, Robert Peary 1909 a Richard Byrd 1926 – letěl k pólu letadlem jen několik dnů před Norge) nemají dosažení pólu dostatečně prokázáno. Zajímavostí je, že ve vzducholodi byl umístěn přístroj pro měření vodivosti vzduchu, dodaný českým fyzikem Františkem Běhounkem. Ten se zúčastnil pozemní části výpravy na Špicberkách. Těsně před odletem dokonce byly v jeho přístroji nahrazovány ocelové součástky duralovými kvůli úspoře hmotnosti. Za letu je pak obsluhoval švédský fyzik a meteroolog Finn Malmgren. Výsledky společných měření vyšly knižně v Paříži jako jediný vědecký výsledek expedice. O rok později dostal proto Běhounek pozvání k osobní účasti na další výpravě ve vzducholodi Italia, která se uskutečnila na jaře roku 1928. Ve Vadsø a Ny-Ålesundu jsou jako technická památka dochovány kotevní stožáry, jichž Norge při své cestě použila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vzducholoď N1, známější pod druhým jménem Norge, byl první stroj (letadlo), který při cestě z Evropy do Ameriky roku 1926 přeletěl přes severní pól. Průkopnické výpravy se zúčastnila šestnáctičlenná mezinárodní posádka. Velitelem expedice byl norský polárník Roald Amundsen, technickou stránku letu zajišťovala italská posádka pod vedením leteckého konstruktéra plukovníka Umberta Nobileho a letu se zúčastnil i jeden z hlavních sponzorů výpravy, Američan Lincoln Ellsworth. Vzducholoď vznikla v roce 1924, jednalo se o poloztuženou konstrukci, kterou Nobile později v Itálii a Rusku použil ještě několikrát.", "tgt_summary": "The Norge was a semi-rigid Italian-built airship that carried out the first verified trip of any kind to the North Pole, an overflight on 12 May 1926. It was also the first aircraft to fly over the polar ice cap between Europe and America. The expedition was the brainchild of polar explorer and expedition leader Roald Amundsen, the airship's designer and pilot Umberto Nobile and American explorer Lincoln Ellsworth who, along with the Aero Club of Norway, financed the trip which was known as the Amundsen-Ellsworth 1926 Transpolar Flight.", "id": 2013552} {"src_title": "Hans Christian Ørsted", "tgt_title": "Hans Christian Ørsted", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Rudkøbingu. V laboratoři svého otce, chemika Hanse Ørsteda, obklopeného vědeckými přístroji, velmi brzy projevil zájem o vědu. Na Kodaňské univerzitě studoval farmacii a přírodní vědy a roku 1799 získal doktorát prací o Kantově přírodní filosofii. V letech 1801-1804 cestoval po Evropě a setkal se s řadou předních vědců. Německý vědec Johann Wilhelm Ritter, stejně jako Ørsted ovlivněný Kantovou naukou o jednotě přírodních sil, přemýšlel o souvislosti magnetismu a elektřiny a obrátil tak Ørstedův zájem na fyziku. Ørsted se na cestách mnoho naučil a v roce 1806 začal pracovat na své staré univerzitě. Tam také pořádal přednášky, které byly velmi populární mezi veřejností. Během jedné takové přednášky v dubnu 1820 Ørsted provedl experiment, který dosud nebyl proveden. Na kompas položil drát, do něhož pustil elektrický proud, a magnetizovaná ručička kompasu se vychýlila. Před pokusem se věřilo, že elektřina a magnetismus jsou dvě různé síly. Ørsted jím prokázal, že jsou vzájemně propojeny. Někteří vědci, které ovlivnil tento experiment, pokračovali v bádání o elektromagnetismu. Jejich výzkum vyústil v několik nových vědeckých teorií a různých důležitých vynálezů, jako dynamo a elektromotor. V roce 1829 založil podle vzoru pařížské École polytechnique, kterou v mládí navštívil, společnost „Den Polytekniske Læreanstalt“ (česky „Polytechnické učiliště“), která je nyní známa jako Dánská technická univerzita (DTU). Ørsted zemřel v Kodani roku 1851 ve věku 73 let. Byl pochován na Assistenském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1808 se Ørstedt stal členem Královské dánské akademie věd, v roce 1815 byl zvolen jejím sekretářem. Od roku 1809 byl členem korespondentem Bavorské akademie věd, od roku 1821 byl jejím zahraničním členem. Jeho zásluhy uznalo i Pruské království a v roce 1842 mu Fridrich Vilém IV. udělil řád Pour le Mérite za vědu a umění, který v tomto roce založil. Od roku 1820 byl Ørsted členem korespondentem Pruské akademie věd. Londýnská Královská společnost Ørsteda vyznamenala v roce 1820 Copleyho medailí a Francouzská akademie mu udělila grant 3 tisíce zlatých franků. V roce 1821 se stal zahraničním členem Royal Society a v roce 1822 zahraničním členem Královské švédské akademie věd. V roce 1826 byl zvolen zahraničním členem Akademie věd v Göttingenu. V roce 1849 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtná ocenění.", "content": "První dánský satelit, který byl vypuštěn v roce 1999 a slouží k přesnému měření magnetického pole Země, nese jméno Ørsted. Jeho jméno nese i měsíční kráter Oersted. Jméno \"H. C. Ørsted\" nesla loď, jako první navržená pro kladení podmořských kabelů, kterou postavila v roce 1872 firma Burmeister & Wain v Kodani pro společnost Det Store Nordiske Telegraf-Selskab.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hans Christian Ørsted nebo Oersted (14. srpna 1777 Rudkøbing, Langeland – 9. března 1851 Kodaň) byl dánský fyzik, chemik a filosof. Studoval na Univerzitě v Kodani. Proslavil se systematickým výzkumem elektromagnetismu, objevil mimo jiné, že elektrický proud působí na střelku kompasu. V roce 1825 izoloval hliník. Jeho jménem je nazvána jednotka intenzity magnetického pole oersted v soustavě CGS a také kráter na Měsíci – Oersted.", "tgt_summary": "Hans Christian Ørsted ( , ; often rendered Oersted in English; 14 August 17779 March 1851) was a Danish physicist and chemist who discovered that electric currents create magnetic fields, which was the first connection found between electricity and magnetism. Oersted's law and the oersted (Oe) are named after him. A leader of the Danish Golden Age, Ørsted was a close friend of Hans Christian Andersen and the brother of politician and jurist Anders Sandøe Ørsted, who served as Prime Minister of Denmark from 1853 to 1854.", "id": 541790} {"src_title": "Numismatika", "tgt_title": "Numismatics", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Původ názvu numismatika je z latinských slov a . Ty do latiny přešly z řeckého – „peníz“, s původním významem „zvyk“. Toto slovo bylo odvozeno od kořene , který označoval „způsob, mrav či zákon“. Ze samotného názvu vyplývá důraz na normativní funkci peněz ve společnosti. Numismatika se neomezuje jen na peníze užívané v minulosti. Je to věda o vývoji a funkci platebních prostředků. Orientuje se jak na předmincovní typy platidel a mince, tak na kreditní platidla a početní peníze (žetony). Zkoumá i medaile podobné mincím a vydané na památku osob či události, které nebyly určeny k placení. Platidla jsou významným pramenem historického poznání. Numizmatika se zabývá nejen historií peněz, ale i společenskou funkci platidel. Platební prostředky prošly podobným vývojem jako jiné míry, postupně získávaly konvenční charakter. Přitom jejich reálná hodnota ustupovala. Kovové peníze se rozšířily až na určitém stupni civilizačního vývoje. V novověku byly vystřídány papírovými penězi, v současnosti v platebním styku převažují bezhotovostní peníze. Z hlediska sociálně ekonomického vývoje numizmatika prošla obdobím předmincovním, mincovním a pomincovním (postmonetárním). Vzhledem k asynchronnímu vývoji v širších evropských a světových souvislostech se numizmatika dělí podle tří kritérií: Numizmatika sleduje především kovové peníze čili mince, které jsou důležitým pramenem pro poznání ekonomických, právních, politických, sociálních a kulturních poměrů doby, v níž vykonávaly funkci platidla. Numizmatika úzce souvisí s paleografií, epigrafikou, heraldikou, genealogií, chronologií a politologií. Numizmatické prameny jsou po shromáždění podrobeny kritice a interpretovány, tedy správně vyhodnoceny a vyloženy. Explikace je výklad závěrů, který musí být jednoznačný, jasný a ucelený. Bankovkami se zabývá rovněž notafilie.", "section_level": 1}, {"title": "Mincovní právo.", "content": "Mincovní právo (tzv. mincovní regál) bylo výhradní právo panovníka razit mince. Patřilo tedy k regálům a zahrnovalo i právo kontroly nad jakostí mince, řízení oběhu mincí, zákaz vývozu domácích mincí a zákaz či omezování dovozu mincí cizích. Proto panovníci vydávali mincovní řády. Mincovní regál spravoval královský mincmistr, který současně dohlížel i na horní regál. Do konce 12. stol. v českém státě nerazil mince jen panovník, takže se mincovní regál v pravém slova smyslu formoval až od 13. století. Do této doby nebylo právo razit mince nijak omezováno a mince často razily i šlechtické rody. Na Moravě uplatňovali právo razit vlastní mince olomoučtí biskupové. Vlastní ražba probíhala v kroměřížské biskupské mincovně. Původně se mince pokládala za panovníkův majetek a pramen jeho příjmů. Proto panovník stanovil jeho hodnotu a měl také výhradní právo mince razit. Falšování mince bylo zločinem urážky majestátu. Panovníci mohly vydávat mincovní řády. Mincovní právo také řešilo jakost mince, jejich značení, váhu a oběh mincí na území, kde mince platily. Mincovní regál spravoval mincmistr. Později mince přestávala být majetkem panovníka a stala se majetkem státu. Na stát přešlo i právo mince razit. Některé osoby a města si podle svých privilegií razila vlastní mince většinou z ekonomických důvodů. Počátky numizmatiky, přesněji řečeno peněžní oběh byl zkoumán již v antice, v 16. století se jí zabýval Mikuláš Koperník.", "section_level": 1}, {"title": "Platidla na českém území.", "content": "Před vznikem prvních mincí fungoval výměnný obchod. Dalo se také platit železnými pruty, dobytkem nebo kiráty (plátěné šátky).", "section_level": 1}, {"title": "Statéry.", "content": "Prvním platidlem, které jsou známy na českém území, jsou duhovky. Jde o keltské zlaté mince (statéry) a duhovky jim kdysi začali říkat lidé, kteří je občas nalézali na polích po prudkém dešti, který tyto mince omyl a ty se potom třpytily ve slunci. Lidé tyto zlaté mince spojovali s duhou a domnívali se, že padají právě z ní. Foto jednoho z mnoha typů zlatých statérů.", "section_level": 2}, {"title": "Koruny.", "content": "Po rozpadu Rakouska-Uherska byla (po dlouhých diskuzích a po určitém vývoji v dalších zemích bývalého mocnářství) definitivně převzata korunová měna pouze jednou nástupnickou zemí – Československou republikou. První bankovky byly vydány již v roce 1919, ale první mince (20h a 50h) byly raženy s letopočtem 1921 (existují i zkušební ražby se starším letopočtem) a dány do oběhu až v roce 1922.", "section_level": 2}, {"title": "Vládci a vlády razící mince v Čechách a na Moravě.", "content": "\"v závorce je uvedeno období po které byly mince raženy\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Numismatika, někdy psáno též numizmatika (z lat. \"nummus\" = peníz, mince), je historická věda, která se zabývá platebními prostředky, především mincemi a jejich formami. Bankovkami a jinými především papírovými platebními prostředky se zabývá jiná historická vědní disciplina, notafilie. V užším slova smyslu je numismatika věda, která se zabývá pouze kovovými penězi, mincemi, v souvislosti s hospodářskými a sociálními jevy, osvětluje dějinný vývoj a dějinný úkol peněz.", "tgt_summary": "Numismatics is the study or collection of currency, including coins, tokens, paper money and related objects. While numismatists are often characterised as students or collectors of coins, the discipline also includes the broader study of money and other payment media used to resolve debts and the exchange of goods. Early money used by people is referred to as \"Odd and Curious\", but the use of other goods in barter exchange is excluded, even where used as a circulating currency (e.g., cigarettes in prison). The Kyrgyz people used horses as the principal currency unit and gave small change in lambskins; the lambskins may be suitable for numismatic study, but the horses are not. Many objects have been used for centuries, such as cowry shells, precious metals, cocoa beans, large stones, and gems.", "id": 1438545} {"src_title": "Prezident Polska", "tgt_title": "President of Poland", "src_document": [{"title": "Pravomoci prezidenta Polské republiky.", "content": "Prezident je formální hlavou výkonné moci, reprezentuje polské zájmy na mezinárodní scéně a je zodpovědný za bezpečnost státu. Vyhlašuje volby do Sejmu i Senátu a za mimořádných okolností může obě komory rozpustit a vyhlásit předčasné volby. Může též vyhlásit celonárodní referendum o významných otázkách. Má volnou ruku ve výběru premiéra (zpravidla ji však nevyužívá) a může předkládat návrhy nebo dotazy k Ústavnímu soudu. Má právo vetovat zákony, jeho veto však může být přehlasováno 3/5 většinou přítomných poslanců Sejmu, je-li přítomna alespoň polovina celého sboru.", "section_level": 1}, {"title": "Volba prezidenta.", "content": "Podle Ústavy je prezident v Polsku volen přímo občany Polské republiky staršími 18 let. Kandidátem na prezidenta se může stát kterýkoliv občan Polska, který má právo volit do parlamentu a je starší 35 let. Podmínkou k tomu, aby byl občan zúčastnil boje o prezidentský post, je předložení seznamu alespoň 100.000 podpisů na podporu jeho kandidatury. Vítězem voleb se stává ten, kdo získá nadpoloviční většinu hlasů. Pokud nikdo z kandidátů není zvolen v prvním kole, proběhne do 14 dnů kolo druhé, v němž se utkají 1. a 2. nejúspěšnější kandidát. Vítězem se pak stane ten kandidát, kdo v druhém kole dosáhne nadpoloviční většiny hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Úřad prozatímního prezidenta.", "content": "Není-li funkce prezidenta Polska obsazena např. po rezignaci, odvolání, v důsledku zdravotní nezpůsobilosti, smrti, zastává úřad prozatímního prezidenta maršálek Sejmu, a to až do zvolení nového prezidenta ve volbách konaných nejpozději do dvou měsíců od jejich vyhlášení. Ty musí prozatímní prezident vyhlásit do dvou týdnů od příchodu do funkce. Pokud je neschopen výkonu úřadu, pak tento přechází na předsedu Senátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prezident Polska je hlavou Polské republiky. Jeho pravomoci a úlohu definuje Ústava Polské republiky. Podle ní je prezident hlavou polského státu, nejvyšším reprezentantem Polska a garantem kontinuity vlády. Za tímto účelem vlastní rozsáhlé pravomoci, které jsou mnohem rozsáhlejší, než u jeho spíše ceremoniálně definovaných kolegů z ostatních států střední Evropy, jako je Česká republika, Rakousko nebo Německo.", "tgt_summary": "The President of the Republic of Poland (, shorter form: \"Prezydent RP\") is the head of state of Poland. Their rights and obligations are determined in the Constitution of Poland. The president heads the executive branch. In addition the president has a right to dissolve parliament in certain cases, veto legislation and represents Poland in the international arena.", "id": 1439881} {"src_title": "Občanská platforma", "tgt_title": "Civic Platform", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strana vznikla 19. ledna 2001, ale zaregistrována byla teprve 5. března 2002 pod názvem \"Platforma Obywatelska Rzeczypospolitej Polskiej\" (: \"Občanská platforma Polské republiky\"). Původně se měla oficiálně jmenovat Platforma Obywatelska, ale při registraci je předběhl politický protivník, který se nechal tento název zaregistrovat. Strana vyhrála předčasné parlamentní volby v říjnu 2007. Polský prezident Lech Kaczyński jmenoval 16. 11. 2007 vládu složenou z liberální Občanské platformy a Polské lidové strany, jejímž předsedou se stal Donald Tusk. Tato vláda pokračovala i po parlamentních volbách v říjnu 2011, jež skončily opět vítězstvím Občanské platformy. V roce 2014 vystřídala Eva Kopacz Donalda Tuska ve funkci premiéra. Občanská platforma vládla do podzimních voleb 2015. Občanská platforma vykazuje dobré volební výsledky především v západních a severních částech Polska.", "section_level": 1}, {"title": "Politický program.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Občanská platforma podporuje zvýšenou úlohu Evropského parlamentu v rámci EU. V roce 2007 platforma prohlásila ochotu k prohloubení spolupráce v oblasti energie a společné zahraniční politiky. Občanská platforma podporuje aktivní účast Polska na užší spolupráci v rámci Evropské unie. Zastává eurofederalistické postoje. Během své vlády podporovala dobré vztahy s Německem a Ruskem, zastávala se Ukrajiny během konfliktu na Ukrajině. V zahraniční politice se zaměřuje i na ochranu práv křesťanů v jiných zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "Občanská platforma je zastáncem ordoliberalismu. Je pro privatizaci státního sektoru v polské ekonomice, reformu pracovního práva, nízké zdanění, nezávislou monetární politiku Polské národní banky a decentralizaci státní správy. Podporuje přijetí eura. Dále podporuje zeštíhlení státní správy a její elektronizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální politika.", "content": "PO otevřeně podporuje zavedení manželské rovnosti, částečného povolení adopce dětí homosexuálními páry, zmírnění interrupčního zákona a snížení role Sejmu ve prospěch vojvodských samospráv. Dříve PO ovšem zastávalo postoje spíše konzervativní, avšak vždy značně liberálnější nežli tomu je a bylo u Práva a spravedlnosti. Prosazuje značné zmenšení role státu v ekonomice, zavedení rovné daně, většinový volební systém do Sejmu (dolní komory), rychlejší zvyšování výdajů na zdravotnictví, oddělení funkce hlavního státního zástupce od úřadu ministra spravedlnosti, zveřejnění aktů tajných služeb komunistické PLR.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura a aktivisté.", "content": "Podle stanov jsou orgány strany shodné s vedením parlamentního klubu, což je jediné řešení tohoto typu v Polsku. Předsedou parlamentního klubu PO je Bogdan Zdrojewski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská platforma (: \"Platforma Obywatelska\", zkratka PO) je polská středopravicová politická strana. Stranická ideologie může být definována jako liberálně konzervativní a křesťansko-demokratické strany. Jedná se o hlavní vládní stranu první i druhé vlády Donalda Tuska. Od roku 2015 prošla výraznou proměnou, po které se její světonázory silně zliberalizovaly. Občanská platforma otevřeně podporuje schválení manželské rovnosti, liberalizaci potratů, čímž oslovuje velkou část voličů. V současnosti je druhou nejsilněji zastoupenou stranou v polském Sejmu. Do roku 2015 byl hlavou státu člen PO, Bronisław Komorowski, kterého téhož roku nahradil Andrzej Duda. Kandidátem PO v prezidentských volbách v roce 2020 je primátor hlavního města Varšavy, který podle průzkumů volebních preferencí má reálnou šanci Dudu v úřadu prezidenta nahradit.", "tgt_summary": "Civic Platform (, PO) is a liberal-conservative political party in Poland. Civic Platform came to power following the 2007 general election as the major coalition partner in Poland's government, with party leader Donald Tusk as Prime Minister of Poland. Tusk was re-elected as Prime Minister in the 2011 general election but stepped down three years later to assume the post of President of the European Council. Prime Minister Ewa Kopacz led the party in the 2015 general election but was defeated by the Law and Justice party. On 16 November 2015 Civic Platform government stepped down after exactly 8 years in power. In 2010 Civic Platform candidate Bronisław Komorowski was elected as President of Poland, but failed in running for re-election in 2015. PO is the second largest party in the Sejm, with 138 seats, and the Senate, with 40 seats. Civic Platform is a member of the European People's Party (EPP). The party was formed in 2001 as a split from Solidarity Electoral Action (AWS), under the leadership of Andrzej Olechowski and Maciej Płażyński, with Donald Tusk of the Freedom Union (UW). In the 2001 general election, PO emerged as the largest opposition party, behind the ruling centre-left party Democratic Left Alliance (SLD). PO remained the second-largest party at the 2005 general election, but this time behind the national-conservative party Law and Justice (PiS). In 2007, Civic Platform overtook PiS, now established as the dominant parties, and formed a coalition government with the Polish People's Party. Following the Smolensk disaster of April 2010, Bronisław Komorowski became the first President from PO in the 2010 presidential election. Since its creation, the party has shown stronger electoral performances in Warsaw, the west, and the north of Poland.", "id": 964768} {"src_title": "Svaz demokratické levice", "tgt_title": "Democratic Left Alliance", "src_document": [{"title": "Program.", "content": "Podporuje zachování většiny funkcí sociálního státu. V programu prosazuje světskost státu a světonázorovou toleranci, včetně práva matek na plánované rodičovství. Je proti rovné dani, legalizaci eutanazie, stažení vojsk z Iráku, legalizaci tzv. měkkých drog, obnovení trestu smrti a zveřejnění aktů komunistických tajných služeb. Je pro legalizaci interrupcí, registrovaná partnerství, zachování bezplatného vysokého školství a zdravotnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Strana je vzhledem ke svému původnímu členstvu považována za nástupnickou stranu komunistické PZPR, byť se od ní distancuje a považuje se za moderní sociálnědemokratickou stranu. Od svého založení se řadila mezi nejsilnější strany Polska, byť tedy byla zároveň poněkud osamocená, protože její původ, levicovost v morálních otázkách a antikatolicismus z ní činily pro většinu Poláků nepřijatelnou a antisystémovou stranu. Když v roce 1993 vyhrála volby, měla obrovský problém najít koaličního partnera - nakonec se spojila s Polskou lidovou stranou, která navzdory horšímu výsledku obsadila post premiéra a většinu ministrů. Vláda se ukázala nestabilní a rozpadla se pro především personální spory už po necelém půldruhém roce existence. Koalice přežila, ale následně se na scéně vystřídali dva další pemiéři z SDL. SDL sice v dalších volbách mírně posílila, ovšem podpora jejího koaličního partnera se smrskla na méně než polovinu a volby i tak vyhrála sjednocená pravice, takže SDL musela přejít do opozice. Skandály pravicové vlády jí ovšem připravily pohodlnou cestu k velkého triumfu v dalších volbách. Na vrcholu moci se SDL ocitla v září 2001, kdy v koalici s Unií práce drtivě vyhrála parlamentní volby při zisku 41 % hlasů. V 460členném Sejmu získala SDL-UP 216 poslanců (sama SLD 196 poslanců), ve stočlenném Senátu dokonce 75 křesel, vládní koalici uzavřela opět s Polskou lidovou stranou. SLD sám zabředl do řady největších korupčních skandálů, od nejnižších příček (na místní úrovni) až po nejvyšší patra. K největším patří Rywinova aféra, která podle pozorovatelů, tisku a členů sejmové vyšetřovací komise sahala až k premiérovi Leszku Millerovi. Po aférách se ze strany se odštěpila skupina politiků včetně maršálka (předsedy) Sejmu Marka Borowského, která založila stranu Socjaldemokracja Polska (SdPL). Další skupina odešla do nově vytvářené Demokratické strany. Zároveň se během 1,5 roku na postu předsedy SLD vystřídali čtyři politici. Skandály a nestabilita hodně poznamenaly volební podporu pro SDL. V roce 2004 se k průzkumům přidal i reálný výsledek v podobě propadáku ve volbách do Evropského parlamentu, kdy strana získala pouze 9,35 % hlasů. Podle průzkumů před parlamentními volbami v září 2005 se SLD v jednu chvíli třásl o samotné překročení pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, ale nakonec získal přes 11 % hlasů a 55 křesel v Sejmu, v senátních volbách ale zcela propadl. SDL doufala, že se podpora voličů časem opět vzpamatuje, ale její naděje se ukázaly liché. V předčasných volbách v roce 2007, které následovaly poté, co skandály dezintegrovaly menší koaliční partnery ve vládě Jaroslawa Kaczyńského, kandidovala SDL spolu s větším počtem levicových a liberálních stran, ovšem celé uskupení získalo pouze 13,15 % hlasů a bylo rozpuštěno krátce po volbách. V Senátu nezískalo jediné křeslo. Pak už následoval jen rychlý pád. Před volbami v roce 2011 opustila SDL část členů a příznivců, která se pak zapojila do Palikotova hnutí, stavícího svoji prezentaci na ještě tvrdším a otevřenějším antikatolicismu než SDL. Strana získala jen 8,24 % hlasů. Další vrchol jejího úpadku přišel ve volbách v roce 2015, kdy strana neprozřetelně utvořila s drobnými levicovými uskupeními další volební koalici, která ale nedokázala překročit 8% hranici pro koaliční uskupení a se ziskem pouhých 7,6 % hlasů skončila zcela mimo Sejm i Senát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svaz demokratické levice, polsky Sojusz Lewicy Demokratycznej, zkratka SLD, je polská levicová strana. Je označována za postkomunistickou, protože značná část členů přešla z komunistické PZPR přes nástupnickou organizace SdRP do SLD, která vznikla v roce 1999. Oficiálně se však od komunistických kořenů distancuje a označuje se za moderní sociálně-demokratickou stranu. V minulosti patřila k nejsilnějším stranám v Polsku, dvakrát vyhrála parlamentní volby (1993 a 2001) a stala se pro dané volební období vládní stranou. Od roku 2015 nemá žádné zastoupení v polském parlamentu (v Senátu trvá tento stav již od roku 2005).", "tgt_summary": "Democratic Left Alliance (since February 2020 officially known as the New Left) (, NL) is a social-democratic political party in Poland. It was formed in 1991 as an electoral alliance of centre-left parties, and became a single party on 15 April 1999. The party is a member of the Party of European Socialists and Progressive Alliance.", "id": 543435} {"src_title": "Servomotor", "tgt_title": "Servomotor", "src_document": [{"title": "Řízení a regulace.", "content": "O poloze zařízení lze usuzovat bez zpětné vazby, např.: Vlastnosti servomotoru vylepšuje použití snímačů pro odečet polohy. Signál těchto čidel lze využít k dalšímu řízení pohonu, například vypnout motor po dojezdu do krajní polohy. Zavedením lineární záporné zpětné vazby lze servomotorem řídit polohu zařízení v celém rozsahu jeho pracovní dráhy. Je k tomu zapotřebí řídicí systém zvaný regulátor. Poloha hřídele servomotoru bývá zjišťována elektricky pomocí fotoelektrického snímače (encoder) nebo pomocí rozkladače (selsynu). Pro levné aplikace lze použít optické snímání pomocí kódového kotoučku či proužku, gray code. Nedoporučuje se potenciometr. Signál snímače polohy je přiveden pomocí zpětné vazby na regulátor, který porovnává skutečnou polohu motoru s žádanou polohou. Na základě rozdílu žádané a skutečné polohy regulátor (často velmi složitý) řídí měnič a tak nastavuje motor na žádanou polohu.", "section_level": 1}, {"title": "Napájení.", "content": "Pro uspokojení zvýšených energetických nároků regulovaného pohonu na napájení (zrychlené dojezdy a dobrždování pro zrychlení práce) se používají servozesilovače. Ty mohou být mechanické, hydraulické nebo elektronické zařízení, podle druhu servomotoru. Elektrické servomotory jsou z důvodu tepelných ztrát řízeny prakticky výhradně tranzistorovými měniči s pulzně šířkovou modulací (PWM), aby se předcházelo přehřívání.", "section_level": 1}, {"title": "Střídavé servomotory.", "content": "Střídavé servomotory jsou dnes nejpoužívanější typy servomotorů. Střídavé servomotory jsou bezkartáčové motory s třífázovým vinutím statoru: buď synchronní s permanentními magnety na rotoru, nebo asynchronní s kotvou nakrátko.", "section_level": 1}, {"title": "Asynchronní servomotory.", "content": "Dnešní řídicí systémy už jsou schopny regulovat přesnou polohu i u asynchronních motorů, což činí celé řešení velice levné a robustní.", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní servomotory.", "content": "Dnešní konstrukce používají permanentní magnety na bázi vzácných zemin (nejčastěji typ neodym - železo - bór). Motory lze několikanásobně momentově přetížit, a proto jsou vhodné pro dynamicky náročné úlohy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Servomotor, zkráceně servo, je motor pro pohony (většinou elektrické, ale existují také hydraulická, pneumatická či dokonce parní serva), u kterých lze na rozdíl od běžného motoru nastavit přesnou polohu natočení osy. Ovládají se jím například posuvy u CNC strojů, nastavení čtecí hlavičky u pevného disku. Všechny RC (Radio control) modely používají malá modelářská serva. Servo také často pracuje na podstatně menších otáčkách, než je pro daný typ stroje obvyklé. V širším slova smyslu je servomotorem jakýkoli motor sloužící k motorickému řízení polohy nahrazující práci člověka. Může to být: Servomotor může zařízení polohovat:", "tgt_summary": "A servomotor is a rotary actuator or linear actuator that allows for precise control of angular or linear position, velocity and acceleration. It consists of a suitable motor coupled to a sensor for position feedback. It also requires a relatively sophisticated controller, often a dedicated module designed specifically for use with servomotors. Servomotors are not a specific class of motor, although the term \"servomotor \"is often used to refer to a motor suitable for use in a closed-loop control system. Servomotors are used in applications such as robotics, CNC machinery or automated manufacturing.", "id": 1697659} {"src_title": "Alessandro Scarlatti", "tgt_title": "Alessandro Scarlatti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Scarlatti se narodil na Sicílii, podle některých pramenů v Trapani, podle jiných v Palermu. Již jako chlapec toužil se živit hudbou a proto odešel z rodné Sicílie do Říma. Tady přizpůsobil své původní příjmení Scarlata novým poměrům a přiženil se do muzikantské rodiny. Zpravidla se uvádí, že byl žákem Giacoma Carissimiho, ale zřejmě musel mít i nějaké vazby na severní Itálii, neboť v jeho raných dílech lze vysledovat zřetelný vliv Alessandra Stradelly a Giovanniho Legrenzi. Již v 19 letech pak slavil první úspěch se svou operou \"„Gli Equivoci nel sembiante“\" (1679). Ta získala pozornost královny Kristiny Švédské, která v té době žila v Římě a skladatele jmenovala svým dvorním kapelníkem. Věnoval jí mimo jiné operu \"„Il Pompeo“\" (1683). V únoru 1684 se stal kapelníkem místokrále v Neapoli. Zde zkomponoval řadu oper ve stylu opera seria, které dosáhly mimořádné obliby. Komponoval i četná oratoria a hudbu k rozmanitým státním příležitostem. V roce 1702 Scarlatti Neapol opustil a vrátil se až když byla španělská nadvláda vystřídána rakouskou. Mezitím se těšil přízni Ferdinanda III. Medicejského a komponoval opery pro jeho soukromé divadlo ve Florencii. Kromě toho se stal kapelníkem kardinála Ottoboniho v Římě a na jeho přímluvu i kapelníkem jednoho z nejdůležitějších římských chrámů chrámu sv. Marie Větší. Po krátkém pobytu v Benátkách a Urbině se vrátil v roce 1708 do Neapole, kde zůstal až do roku 1717. Tehdy se zdálo, že Neapol je již unavena Scarlattiho hudbou a na závěr svého života se Alessandro vrátil tam, kde jeho hudební dráha začínala, do Říma. Zde vytvořil své nejslavnější opery: \"Telemaco\", 1718; \"Marco Attilio Regolò\", 1719 a \"La Griselda\", 1721 a mnoho nádherné chrámové hudby. Poslední, byť nedokončenou prací byla serenáda ke svatbě prince Stigliana. Alessandro Scarlatti zemřel v Neapoli 24. října 1725.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Scarlattiho dílo tvoří důležitý přechod mezi raně barokním vokálním stylem 17. století, jehož centry byly zejména Florencie a Benátky a klasickou hudbou 18. století, která vyvrcholila Wolfgangem Amadeem Mozartem. Scarlatti kladl zejména důraz na hudební složku s využitím arie da capo a lyrickým charakterem melodií bez triviálních či jen tanečních názvuků. Následovníky a žáky měl nejen v Neapoli (Leonardo Leo, Leonardo Vinci, Nicola Porpora), ale po celé Itálii. Principem koncertantního pojetí sólového hlasu zejména v kantátách a mešních skladbách ovlivnil i mladého Georga Friedricha Händela a k jeho žákům se na sklonku jeho života počítali i další němečtí skladatelé Johann Adolf Hasse a Johann Joachim Quantz. Scarlatti je autorem více než 60 oper, z nichž většina náleží k typu opera seria; jeho první opera buffa Il Trionfo dell’onore pochází až z roku 1718. Napsal několika desítek větších a přes 700 drobných kantát pro jeden až dva hlasy, s doprovodem cembala případně i dvojice houslí. Údajně zkomponoval na 200 mší. Z nich však mimořádnou pozornost zasluhuje jediná: \"„Mše k poctě svaté Cecilie“\" (1721), která je důstojným předchůdcem velkých mší Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena. Instrumentální tvorbu reprezentuje cyklus dvanácti symfonií, cembalové tokáty a sedm sonát pro flétnu a smyčce z roku 1725, jež mohly být určeny jeho tehdejšímu žáku Quantzovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alessandro (Pietro Gaspare) Scarlatti (2. května 1660 Sicílie – 24. října 1725 Neapol) byl italský barokní skladatel, zakladatel neapolské operní školy. Otec dvou neméně slavných skladatelů: Domenica a Pietra Filipa.", "tgt_summary": "Pietro Alessandro Gaspare Scarlatti (2 May 1660 – 22 October 1725) was an Italian Baroque composer, known especially for his operas and chamber cantatas. He is considered the founder of the Neapolitan school of opera. He was the father of two other composers, Domenico Scarlatti and Pietro Filippo Scarlatti.", "id": 2117009} {"src_title": "Mlžojedi", "tgt_title": "Xenoturbella", "src_document": [{"title": "Vývoj poznání.", "content": "\"Xenoturbella bocki\" byla popsaná E. Westbladem v roce 1949 a byla zařazena do skupiny bezstřevky (\"Acoelomorpha\"), které se přiřazovaly k ploštěncům (\"Plathelmithes\"). (Vědecký název je odvozen od slov „divná (cizí) ploštěnka“.) Na konci 90. let 20. století byla zkoumána týmem biologů (M. Norén, U. Jondelius a O. Israelsson) její ribozomální RNA a v listopadu 1997 bylo oznámeno, že jde o perožábrého mlže blízce příbuzného s oříškovkou (\"Nucula\") – larvy se údajně vyvíjejí v těle rodiče a jsou velmi podobné larvám oříškovky. V roce 1999 byl objeven nový druh \"Xenoturbella westbladi\", který podporoval domněnku o příbuznosti xenoturbel k mlžům. Mnozí učenci výsledky zpochybňovali s odůvodněním, že se larvální stadia mlžů mohla do těla xenoturbely dostat jako její kořist a že nejde o vlastní xenoturbelí larvy. Na to zastánci příbuznosti xenoturbel s mlži odpovídali, že v Severním moři nežije žádný mlž, jehož larvy by vypadaly jako larvy nalezené v xenoturbelách. Na podzim 2003 se ukázalo, že DNA izolovaná z nově nasbíraných xenoturbel byla dvojího druhu. Jeden typ zastupoval DNA jednoznačně měkkýšího původu, bez problémů zařaditelnou přímo do čeledi oříškovek (Nuculidae). Tým vedený zoology T. Littlewoodem a C. Nielsenem se však zaměřil na ten druhý typ DNA, který se na první pohled nepodobal DNA žádného známého zvířete, a zjistili, že xenoturbella je primitivní zástupce druhoústých a že se skutečně živí mlži. Jako jediný zástupce starobylého, patrně prekambrijského živočišného kmene nám ukazuje, jak asi vypadali předkové bilaterií (Bilateria) i předkové druhoústých. Poslední fylogenetická analýza je přiřadila zpět k bezstřevkám (Xenoturbellida + Acoelomorpha ⇒ Xenacoelomorpha).", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Čeleď: Xenoturbellidae", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlžojedi (Xenoturbellida) je nejprimitivnější kmen druhoústých živočichů (Deuterostomia). Jsou to mořská zvířata slimákovitého tvaru s tělem 2–3 cm dlouhým. Na jejich povrchu jsou dvě postranní a jedna prsténčitá obrvená rýha. Trávicí soustava je váčkovitá, ústa jsou na břišní straně, řitní otvor není vytvořen. Svalovinu tvoří podkožní svalový vak. Pohlavní buňky, vznikající z parenchymu, volně padají do trávicí dutiny a odcházejí ústy ven. Pokožka má zvláštní stavbu s vakuolizovanou střední zónou a nervovou tkání na bázi, má mnoho bičíkatých buněk. Na přídi je uvnitř pokožky statocysta, na kterou je napojena nervová tkáň, nevytvářející ale ganglia či provazce (je jednoduše síťovitá). Mlžojedi lezou po měkkém mořském dně. Nejčastěji se nacházejí ve fjordech u švédského pobřeží v hloubkách 60–100 metrů. Další nálezy pocházejí ze Skotska a ze severní části Jadranu.", "tgt_summary": "Xenoturbella is a genus of very simple bilaterians up to a few centimeters long. It contains a small number of marine benthic worm-like species. The first known species (\"Xenoturbella bocki\") was discovered in 1915 by Sixten Bock, but it was only properly described in 1949 by Einar Westblad.", "id": 2168050} {"src_title": "Jedle balzámová", "tgt_title": "Abies balsamea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vždy zelený strom středního vzrůstu, dosahující výšky 14-20 m, výjimečně až 30 m, s úzkou kuželovitou korunou. Borka mladších stromů je hladká, tmavošedá a pokrytá eliptickými, horizontálně protáhlými puchýřky, obsahujícími bezbarvou lepivou a velmi intenzívně vonící pryskyřici. Jehlice jsou ploché, 1,5-3 cm dlouhé, tmavozelené, se dvěma světlejšími proužky na rubu. Přestože jsou jehlice k větvičkám připojeny spirálovitě, natočení jejich řapíků způsobuje, že vytvářejí dvě spíše ploché řady na letorostech. Šišky jsou vzpřímené, 4-8 cm dlouhé, mladé jsou purpurově červené, zralé světle hnědé, rozpadávají se na stromech. Obsahují okřídlená semena, která dozrávají většinou v září.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původně se vyskytovala v chladnějších a vlhčích horských a podhorských oblastech severovýchodních USA (až k severní hranici lesa) a jihovýchodní a centrální Kanady. Lesnicky a zahradnicky se však pěstuje v mírném pásmu na celém světě. Do Čech ji introdukovali v 19. stol. lesníci na panství rodiny Colloredo-Mansfeld na Dobříši (arboretum Aglaia), odkud se rozšířila i do jiných oblastí Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V oblasti přirozeného výskytu se používá jako surovina pro výrobu celulosy v papírenském průmyslu. Surová pryskyřice, která se získává ze zářezů do kůry, je známá jako kanadský balzám. Destilací se z ní připravuje kanadský terpentýn. Pryskyřice se používala k výrobě balzámu na rty a je jedním z nejlepších kloktadel proti bolestem v krku. Léčí se s ní katary a ve formě teplých obkladů pomáhá proti artritidě, ranám a pohmožděninám. Dříve se také používala na lepení čoček v optických systémech (objektivech a okulárech), při spojování rámečků na diapozitivy a při výrobě laků. Pryskyřice se dá žvýkat. Děti ji dříve používaly též jako náhražku parfému. V USA a Kanadě patří k nejoblíbenějšímu druhu vánočních stromků. Za tím účelem se pěstuje i v jiných světadílech, zejména v Evropě. V zahradnictví je vysazována jako ozdobný solitérní strom v sadech a zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Dnes je obecně přijímán názor, že \"Abies balsamea\" var. \"phanerolepis\" je křížencem severoamerických druhů \"A. balsamea\" × \"A. fraseri\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle balzámová (\"Abies balsamea\") je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Pochází ze Severní Ameriky, je však pěstována i v České republice.", "tgt_summary": "Abies balsamea or balsam fir is a North American fir, native to most of eastern and central Canada (Newfoundland west to central Alberta) and the northeastern United States (Minnesota east to Maine, and south in the Appalachian Mountains to West Virginia).", "id": 2303545} {"src_title": "Hranice (okres Přerov)", "tgt_title": "Hranice (Přerov District)", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Město Hranice leží v prostoru Moravské brány převážně na pravém břehu řeky Bečvy, v nadmořské výšce asi 260 m. Ta část Moravské brány, v níž leží Hranice, se nazývá Bečevská brána. Je vklíněna mezi Oderské vrchy a Podbeskydskou pahorkatinu (Maleník). Bečevská brána má ráz ploché pahorkatiny, jejíž výškové členění je od 205 m n. m. do 366 m n. m. Hranice patří k městům s velmi zajímavým přírodním prostředím. Město bylo založeno na terénní vyvýšenině v ohbí řeky Bečvy mezi jejími přítoky Ludinou a Veličkou a tak město dominuje okolní krajině. Nachází se v prostoru, v němž se soustřeďují dopravní a inženýrské koridory na hlavním železničním a silničním tahu Přerov-Ostrava s významnou odbočkou na Valašské Meziříčí, Beskydy, Vsetín a na Slovensko. Pro postavení města Hranic je významné sousedství lázní v Teplicích nad Bečvou.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "V roce 1995 počet obyvatel Hranic jako celku, tj. včetně místních částí, kulminoval a překročil 20 tisíc. Od té doby opět klesá. Výrazně se mění i počet obyvatel v obcích připojených k Hranicím. Drahotuše v roce 1854 měly 1 282 obyvatel, po 140 letech v roce 1994 jich bylo 1 475. Někde však, jako třeba ve Středolesí a Uhřínově, je zaznamenáván trvalý pokles počtu obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Areál dnešního městského jádra Hranic byl prokazatelně osídlen již ve 12. století. Středověká osada vznikla jako přirozená hraniční výspa na okraji pomezního hvozdu mezi Moravou a Slezskem – dále od města směrem na sever již byly pouze těžko prostupné lesy. Odtud také pochází název současného města – Hranice. Pozdější německý název Weisskirchen vznikl až později v důsledku postavení původního gotického kostela, stávajícího do třicetileté války v místech současné fary, jenž tvořil svým bílým zdivem dominantu údolí řeky Bečvy –, (doslova \"Bílý kostel\"). V blízkosti města procházela tzv. Jantarová stezka, táhnoucí se po svazích Moravské brány a rozdělující se v Hranicích na dvě linie – severní větev pokračovala ve směru na Bělotín a Ostravu dále na sever, východní se otáčela východním směrem do bečevského údolí ve směru na Kelč a Valašské Meziříčí. Zejména ve 13. století hrály Hranice důležitou úlohu jako kolonizační centrum pro oblast dnešního Potštátska (východní hřebeny tzv. Železné brány). Založení města je datováno řadou listin v rozmezí 12.–13. století, především falz, které vznikly v průběhu sporů o hranický újezd mezi kláštery Rajhradským (řád benediktinů) a Hradisko u Olomouce (premonstráti), přičemž na autorství největšího počtu falz se podepsal posledně zmiňovaný klášter. První falzifikát, datovaný k roku 1169 (\"Granice\"), náleží Rajhradskému klášteru a patří také k těm historicky a geograficky nejvěrohodnějším. V této listině také figuruje legendární zakladatel města Hranic, poustevník Jurika (jmenovitě uváděn rajhradským nekrologiem k roku 1209), který v této oblasti skutečně působil a o kolonizaci území se nemalou měrou zasloužil. Další falzum, tentokrát premonstrátské, vzniklo roku 1250 (\"Hranicz\") a je reakcí na vyvrcholení sporu mezi zmíněnými kláštery o hranický újezd. Celý spor vznikl v důsledku církevních a politických tlaků, jejichž důsledkem se stala clunyjská církevní reforma: původně patřil olomoucký klášter Hradisko, stejně jako klášter v Rajhradě benediktinům. Se vznikem tzv. clunyjského hnutí a nových reformních tlaků v církvi (např. 12. stol.) došlo také ke vzniku nových řádů, jako premonstráti a cisterciácký řád, které byly novým trendům více nakloněny, než řády staré, tyto trendy podporovaly a na oplátku byly podporovány papežem. Odtud také pramenila nevraživost a rivalita „nových“ a „starých“ církevních řádů, která však kromě četných sporů dala vzniknout také takovým kulturním skvostům, jako je např. Codex gigas (neboli „Ďáblova bible“). Když byli v roce 1143 benediktini z olomouckého kláštera vytlačeni premonstráty, vznikly spory i o původně benediktinské majetky, které sice klášteru Hradisko nepatřily, ale byly v jeho blízkém okolí, zejména pokud jejich benediktinské vlastnictví netrvalo příliš dlouho, jako tomu bylo i v případě hranického újezdu. Premonstráti nakonec celý spor díky „nezvratným důkazům práva“, jako oblíbenost u papeže, vyhráli a benediktinský hranický újezd tak přešel roku 1222 do jejich vlastnictví. Zmiňované falzum z roku 1250 tak mělo definitivně stvrdit nezvratné majetkové nároky na hranický újezd. Nehledě na historická falza zakládacích listin, město jako takové bylo skutečně vysazeno až v 3. třetině 13. století, a to hned dvakrát. V roce 1276 byla vydána klášterem Hradisko lokační listina, tentokrát již pravá, k založení \"města\" Alba Ecclesia (v tu dobu již existovala osada v jižní části ostrožny a pod ní). Během rozbrojů po smrti českého krále Přemysla Otakara II. bylo lokované město zpustošeno, a proto bylo po roce 1282 lokováno znovu. K roku 1296 se již v listinách mluví o Hranicích jako o \"městečku\". V období do husitských válek bylo město s přilehlými majetky častým artiklem premonstrátských zástav, a majitelé újezdu se proto velmi rychle střídali. Kvalitativně novou etapou v dějinách města nastolilo obsazení města husitskými vojsky (Jana Tovačovského z Cimburka) roku 1427. Počínaje tímto okamžikem se Hranice staly součástí tehdy mohutného „impéria“ nepsaných vládců husitské a pohusitské Moravy – pánů z Cimburka. Za vlády Jana a Ctibora Tovačovských z Cimburka byly Hranice opevněny kamennými hradbami (1435–1460), původně dřevěná městská tvrz, již pravděpodobně vybudovali v místech dnešního zámku někteří ze zástavních držitelů města, byla přestavěna na malý kamenný hrádek. Roku 1470 získal hranické panství společně s hradem pan Albrecht Kostka z Postupic, nejvyšší komorník zemského soudu v Olomouci. Na hradě ovšem mnoho nepobýval a pro značné zadlužení byl brzy nucen hrad s městem zastavit panu Janu Bělíkovi z Kornic. Nehledě na tuto zástavu ale hrad s přináležejícím zbožím roku 1475 prodal za 4 000 zlatých a tři životy (termín „tři životy“ znamená možnost držby v zástavě po dobu tří generací rodu, tj. po dobu života pana Viléma a jeho dvou nástupců) pánům Vilému a Janovi z Pernštejna. Tato obchodní transakce ovšem poněkud komplikovala situaci, poněvadž právoplatnými majiteli jednoho a téhož panství se stali zároveň pan Jan Bělík a pan Vilém z Pernštejna. Není známo, jak se celá věc urovnala, ale k roku 1477 byl již pánem na Hranicích Vilém. Pernštejnové vlastnili město Hranice mezi léty 1475–1547. S jejich vládou je spojen rozkvět hranického panství i města samotného. Došlo také k další přestavbě městského hradu, jenž byl významně rozšířen (snad mezi rokem 1480 a 1514). Z této doby také pochází válcový základ dnešní zámecké věže. Již za svého života, roku 1507, Vilém pro lepší správu panství rozdělil své statky mezi své dva syny, Jana a Vojtěcha, přičemž Hranické panství s hradem připadlo prvně jmenovanému, tedy Janovi, ten celé panství také zdědil. Jeho rozhazovačný, značně nákladný život a potřeba splatit dluhy ho roku 1547 přinutily prodat všechno hranické zboží Václavu Haugvicovi z Biskupic. Haugvic podržel město sotva 6 let a již v dubnu 1553 je prodal vladykovi Janu Kropáči z Nevědomí (na Hranicích v letech 1553–1572). Pod vlastnictvím Jana Kropáče z Nevědomí zažilo město jednu z posledních renesancí svého rozkvětu. Poněvadž si Jan Kropáč vybral Hranice jako sídelní město, došlo k novým urbanisticko-architektonickým úpravám historického jádra, přičemž pozornost se soustředila především na sídlo samotné – tedy původně pernštejnský hrad, který byl přebudován na výstavný trojkřídlý renesanční zámek. Vlastní budova zámku se od dnešní stavby se lišila pouze západním křídlem, jež bylo o něco kratší než dnes, a také severním zakončením zámku, neboť severní arkádové křídlo ještě nestálo a zámek tak byl v tuto stranu oddělen od hospodářské části pouze příkopem, a úpravou vstupní (dnes Zámecké) ulice. Stará pernštejnská původně cele válcová věž dostala osmibokou nástavbu a byla zastřešena kuželovou střechou s podsebitím. Po smrti Jana Kropáče se na Hranicích vystřídalo několik majitelů (Jan ml. ze Žerotína, Frydrych ze Žerotína, Jan Jetřich z Kunovic), mezi léty 1600–1609 vlastnil město Zdeněk Žampach z Potštejna (z období jeho působení pochází korouhvička na zámecké věži a unikátní arkádové severní křídlo zámku). Posledním majitelem Hranic, jenž ve městě sídlil, byl Václav Mol z Modřelic. Jeho podpis najdeme především v bohužel vlivem času dosti poničených zámeckých interiérech. Za stavovského povstání proti Habsburkům byl Václav Mol zvolen mezi 12 moravských direktorů za panský stav, kteří převzali prozatímní vládu na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře bylo město se zámkem roku 1620 vzato pod kontrolu císařskými vojsky. 31. května 1621 byl zatčen spolu s dalšími šlechtici Václav Mol a uvržen do vězení v Olomouci. Jeho zkonfiskovaný majetek získal roku 1622 biskup a kardinál František Josef z Ditrichštejna trvale sídlící v Olomouci. Ten město i přes ozbrojený odpor hranických měšťanů převzal a po peripetiích třicetileté války téměř na tři sta let začlenil do ditrichštejnského dominia. Dne 23. června 1924 oficiálně navštívil město a hranickou vojenskou akademii prezident T. G. Masaryk.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím města prochází dálnice D1 s exitem 308-Hranice. Městem prochází silnice I/47 v úseku Lipník nad Bečvou – Odry, a z ní se odpojuje silnice I/35 na Valašské Meziříčí. Od dálnice do města vede silnice II/440 ze směru od Potštátu, která končí na silnici I/35. Silnice III. třídy na území města jsou: Ve městě je železniční uzel. Prochází tudy železniční trať Česká Třebová – Přerov – Bohumín č. 270 a trať Hranice na Moravě – Púchov č. 280. Zastavují zde spoje jak Českých drah, tak i soukromých dopravců Leo Express a RegioJet. Název železniční stanice je \"Hranice na Moravě\" a často se mylně přenáší na samotné město.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský život.", "content": "Samospráva města od roku 2016 vyvěšuje 5. července moravskou vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se skládá ze dvou nesousedících území rozdělených územím obcí Hrabůvka, Milenov a Klokočí a je tvořené částmi: Součástí města byla v letech 1976–1990 také obec Olšovec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hranice (pomnožné číslo, \"Mährisch Weißkirchen\"), podle názvu místní železniční stanice někdy mylně uváděno jako Hranice na Moravě, je město v okrese Přerov v Olomouckém kraji, 23 km severovýchodně od Přerova na soutoku Bečvy a Veličky, jihozápadně od Ostravy a východně od Olomouce. Historicky původní název byl jménem jednotného čísla rodu ženského (ta Hranice), všeobecně se však postupem doby ustálilo používání pomnožného čísla, \"Mährisch Weißkirchen\" (překladem \"Moravské Bělokostelí\"). Žije zde obyvatel. Katastrální území má rozlohu 5 251 ha (52,51 km²). Historické jádro je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Hranice (; or \"Mährisch Weißkirchen\" , ) is a town in Moravia, the eastern Czech Republic. It is sometimes informally called Hranice na Moravě (literally, \"Hranice in Moravia\"), to distinguish from other places with the same name, Hranice. In fact, Hranice na Moravě (), is the name of one of the railway stations of the town, the other being \"Hranice na Moravě město\". The deepest pit cave in the Czech Republic, Hranice Abyss is located by the town.", "id": 382889} {"src_title": "Poděbrady", "tgt_title": "Poděbrady", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "Příhodná poloha dnešního města na návrší nad řekou byla využívána už zemědělci v mladém paleolitu. Významné bylo i osídlení doby bronzové, sídelní a hrobové nálezy patří kulturám mohylové a lužické. V prostoru dnešní Husovy ulice byly nalezeny pozůstatky osídlení z konce starší doby železné. Významné jsou i části sídel a vrstvy z doby laténské a především pozůstatky rozsáhlého sídliště ze starší i mladší doby římské, nalezené na dnešním Jiřího náměstí. Došlo také k četným nálezům římských mincí.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V místě dnešních Poděbrad vedla v raném středověku důležitá obchodní trasa, tzv. „Kladská cesta“, která měla vliv na zdejší osídlení. V okolí dnešního města pak bylo několik dalších významných sídel, například hrad Oldříš, Sadská či slavníkovská Libice. Kladská cesta, vedoucí od Prahy a Sadské směrem k Hradci Králové a pokračující až do Slezska a dnešního Polska, zdejším brodem (v prostoru mezi dnešní ulicí Na Vinici a mostem) překračovala řeku Labe. Poblíž tohoto brodu stávalo hradiště. Další raně středověké slovanské osídlení se pak nacházelo přibližně 2 km jihovýchodně od dnešního centra, v místě dnešní radiostanice. Název města je dnes spojován s polohou dřívějšího osídlení „pode brody“, není ale známo, ke kterému konkrétnímu sídlu se vztahovalo. Někdy na přelomu 12. a 13. století vzniklo nové šlechtické sídlo Poděbrady, o kterém je první písemná zmínka z roku 1223 a je zde zmiňován Hroznata z Poděbrad. Po smrti Hroznatova syna Viléma z Poděbrad roku 1262 sídlo získal jako odúmrť český král Přemysl Otakar II. a v letech 1262–1268 nechal na opukovém návrší nad řekou postavit kamenný vodní hrad – dnešní Zámek Poděbrady. Původní osada poté postupně zanikla, protože lidé přesídlili do blízkosti hradu. V Otakarově době byl při původním vchodu do hradu na jeho východní straně vystavěn gotický kostel Povýšení svatého Kříže a právě v jeho okolí vznikla nová ves, písemně poprvé jmenovaná roku 1345. Přemysl Otakar II. i jeho syn Václav II. si Poděbrady oblíbili a často zde pobývali. Za krále Jana Lucemburského panství ztratilo na svém významu a bylo několikrát zastaveno, z toho naposledy Hynku z Lichtenburka, který ho získal v manství. Po jeho smrti ho získala Hynkova dcera Eliška, manželka Bočka z Kunštátu. Největšího rozkvětu dosáhlo panství právě za pánů z Kunštátu a Poděbrad, kteří tu vládli v letech 1347–1495. Například přebudovali hrad (ten pak odolal třem obléháním v letech 1402, 1420 a 1426) a na jeho západní straně založili nové městečko s velkým náměstím, které zůstalo centrem Poděbrad dodnes. Městečko společně s hradem chránilo nově zbudované opevnění se třemi branami, které ale nezahrnovalo Nymburské a Kostelní předměstí – kostel se tak ocitl mimo opevnění. Nechali také vybudovat Sánský kanál a základ poděbradské rybniční soustavy (až do 18. století zde byla jedna z nejvýznamnějších rybníkářských oblastí). Založili také řadu vesnic a dvorů – dnešní okolní Lhoty, Zboží a Nové Vsi. Z tohoto rodu pocházel i slavný „husitský král“ Jiří z Poděbrad, jenž byl korunován v roce 1458. Král Jiří z poděbradského panství postupně vybudoval druhé největší dominium v zemi, hned za Rožmberky. Jiřího synové Poděbrady roku 1472 povýšili na město a udělili jim četná práva a městský znak. Po smrti krále Jiřího spravoval panství jeho syn Hynek z Poděbrad, který o něj byl roku 1495 podvodně připraven ve prospěch Vladislava Jagellonského.", "section_level": 2}, {"title": "V majetku královské komory.", "content": "V letech 1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou (s výjimkou období, kdy bylo panství zastaveno). Pro Ferdinanda I. Habsburského se poděbradské panství stalo oblíbeným loveckým revírem a jeho přízeň mu přinesla novou prosperitu. Proto zde také roku 1538 založil oboru pro chov daňků, bažantnici a zdejší hrad nechal přestavět za vedení italských stavitelů na renesanční zámek (přestavba probíhala v letech 1548–1582 a byla dokončena až za Rudolfa II.). Podobně jako pro mnoho dalších měst, utrpěly Poděbrady značné škody za třicetileté války. Město bylo vypleněno už několik dní po bitvě na Bílé hoře, několikrát ho obsadila švédská a saská vojska, ovšem velkou zátěží pro jeho obyvatele byl i pobyt vojsk císařských. V této době byla zničena většina dosavadních písemností o historii města. Navíc velký požár z roku 1681 město kompletně zničil, včetně obou předměstí (zámek nevyhořel), přičemž nové domy už byly stavěny z kamene a cihel (ničivých požárů však bylo v historii města více – například v letech 1453 a 1832). Až do poloviny 18. století pak město, zejména vinou ohromného zatížení daněmi a úpadku obchodu a řemesel, stagnovalo a dostávalo postupně zemědělský charakter, který si udrželo až do poloviny 19. století. O zámek projevila zájem císařovna Marie Terezie, která ho nechala v letech 1754–1756 barokně přestavět a několikrát zde i pobývala. Počátkem 19. století se město stalo důležitou křižovatkou císařských silnic. V roce 1812 se začalo v Poděbradech s pravidelným sbíráním dopisů pro dopravu poštou. Poštovní úřad v Poděbradech vznikl však až v letech 1832–1833. Telegraf byl zavedena po roce 1850. První místní telefony byly instalovány v roce 1900 a o dva roky později i linky meziměstské.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední vlastníci panství.", "content": "V roce 1839 koupil poděbradské panství vídeňský bankéř baron Jiří Sina. Natrvalo se zde usídlila až jeho vnučka Charicléa Ypsilanti s chotěm bavorským knížetem Arnoštem Filipem Hohenlohe z Schillingfürstu, kteří byli posledními vlastníky panství (vlastnili ho v letech 1885–1912). Ve druhé polovině 19. století byla přes město postavena železnice a vzniklo tu i několik průmyslových podniků (městu však i nadále dominovalo zemědělství). Počet obyvatel rostl a přibývaly i nové čtvrti. Důležitým mezníkem v historii města byl zejména objev uhličité minerální vody, zvané Poděbradka, při vrtání studny na nádvoří zámku v roce 1905. Místo vrtání s pomocí proutku nalezl německý hrabě Karel Bülow z Bothkampu. Z hloubky 96,7 m pak vytryskl silný pramen kalné železité vody, označovaný dnes jako Bülowův pramen.", "section_level": 2}, {"title": "Poděbrady po objevení pramenů minerálky.", "content": "Objevení minerálních vod město změnilo k nepoznání. V roce 1907 už byly vyvrtány tři veřejné prameny (Bülowův, Hohenlohe a Charicléa) a v roce 1908 byly založeny poděbradské lázně, které měly velký vliv na další rozvoj města. Už 5. června 1908 vysvětil královéhradecký biskup Doubrava budovu Knížecích lázní, založených knížetem Hohenlohe. V červnu 1910 Knížecí lázně odkoupilo město a dalo navrtat další prameny, takže počátkem 20. let tu bylo 12 zřídel a v roce 1930 již 16. Nový ráz města určil zejména architekt a urbanista František Janda, který před válkou vytvořil koncepci rozvoje lázeňského středu v tehdejším secesním slohu. V roce 1919 lázně od města převzala nově vzniklá akciová společnost. Za první republiky se Poděbrady změnily ve významné lázně, které se zásluhou pražského kardiologa profesora dr. Václava Libenského, specializovaly na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí. František Janda v roce 1924 vypracoval urbanistický plán dalšího rozvoje Poděbrad, jejichž lázeňský střed se rozšířil až k železnici (dříve cca 1 km od centra) a založil lázeňský park. Ve městě vznikla řada veřejných budov a počet jeho obyvatel se od počátku století zdvojnásobil.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Poděbrady \"(přísl. Malé Zboží, 7236 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: V obci Kluk \"(410 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Poděbrad)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodílna bratří Staňkové, výroba cementového zboží, 2 hostince, kovář, 10 rolníků, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, truhlář, 5 zahradníků, zámečník. Ve vsi Přední Lhota \"(512 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Poděbrad)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodílna, obchod s dobytkem, hospodářské strojní družstvo, 2 hostince, kolář, kovář, obuvník, rolník, 2 řezníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, soustružník, trafika, truhlář, zahradník, obchod se zvěřinou a drůbeží. V obci Velké Zboží \"(520 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Poděbrad)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, konsum, krejčí, obuvník, sedlář, obchod se smíšeným zbožím, švadlena, 2 trafiky, zahradník.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město leží v rovinaté krajině polabské nížiny, která je málo zalesněná a intenzivně zemědělsky užívaná. Město se rozkládá na obou březích řeky Labe a to v nadmořské výšce 184–190 m n. m. V okolí města se nacházejí pouze tři kopce, kterými jsou Oškobrh (285 m n. m.), Chotuc (254 m n. m.) a kopec Sadský (213 m n. m.). Za zdymadlem se nachází slepé rameno Labe zvané Skupice (pozůstatek toku Labe před regulací) a dále směrem na Libici nad Cidlinou je národní přírodní rezervace Libický luh, jež je pozůstatkem lužních lesů, které byly v minulosti v celé oblasti. Větší lesní celky se nacházejí právě především mezi Libicí nad Cidlinou a Velkým Osekem. Menší lesy pak leží především podél řeky Labe, například les Bor, nacházející se jižně od města. Polabí má poměrně teplé podnebí. Průměrná roční teplota je zde 9 °C. Jaro začíná poměrně brzy (obvykle v polovině dubna) a zima nastupuje později. Nejstudenější bývá měsíc leden, kdy jsou časté mrazy a inverzní mlha. Trvalejší sněhová pokrývka není obvyklá. Průměrný roční úhrn srážek je nízký. V okolí Poděbrad se nachází tyto národní přírodní rezervace a přírodní památky: NPR Libický luh, NPR Žehuňská obora a Žehuňský rybník, PP Písečný přesyp u Osečka, PP Báň, PP Vinný vrch.", "section_level": 1}, {"title": "Územní vývoj.", "content": "Rozloha města je celkem 3369,7 ha. Poděbrady tvoří celkem pět katastrálních území. K. ú. Poděbrady (1353,39 ha), k. ú. Polabec (256,34 ha), k. ú. Velké Zboží (493,31 ha), k. ú. Kluk (868,25 ha) a k. ú. Přední Lhota (398,35 ha). První šlechtické sídlo přímo nazvané Poděbrady stálo v místě dnešního hradu, jehož původní vchod byl z východní strany směrem ke kostelu Povýšení sv. Kříže a do okolí kostela se přeneslo zdejší osídlení. Jiří z Poděbrad založil na východní straně při křižovatce cest zcela nové městečko, které se natrvalo stalo novým městským centrem. To potvrdilo i budování městského opevnění, které chránilo hrad a toto městečko. Kostel s okolím (Kostelní předměstí) a Nymburské předměstí ovšem zůstaly vně hradeb. Opevnění zaniklo koncem 17. století a nový rozvoj města nastal v polovině 18. století. Východně od kostela Povýšení sv. Kříže vznikla nová čtvrť Bělidla a na jižní straně vysušeného Předměstského rybníka vznikla čtvrť Hráz. Rozrůstalo se také Nymburské předměstí. Po vzniku lázní se město rozrůstalo směrem k železniční trati a za ní vyrostla nová místní část Žižkov. Tyto čtvrti moderního zahradního města byly budovány podle regulačního plánu architekta Františka Jandy.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Při sčítání obyvatel v roce 1869 měly Poděbrady 4976 obyvatel. Na přelomu století tento počet narostl na 6738, po druhé světové válce se dále zvýšil na 12 414 obyvatel v roce 1950 a prozatím nejvíce, celkem 13 782 obyvatel, mělo město při sčítání v roce 1980. Ve zkratce se dá říci, že od roku 1961 počet obyvatel města mírně stagnuje na přibližně 13 tisících.", "section_level": 2}, {"title": "Samospráva.", "content": "Poděbrady jsou obcí s rozšířenou působností. Správní obvod Poděbrad zahrnuje 35 obcí, které spravuje společně s Městcem Králové. Pod Poděbrady spadá 18 obcí. Jsou to: Choťánky, Kolaje, Kouty, Křečkov, Libice nad Cidlinou, Odřepsy, Okřínek, Opolany, Oseček, Pátek, Písková Lhota, Poděbrady, Sány, Senice, Sokoleč, Úmyslovice, Vlkov pod Oškobrhem, Vrbová Lhota.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení města.", "content": "Vedení města v současnosti (2019) tvoří starosta a dva místostarostové. Zastupitelstvo města se skládá z 21 členů. Radu města tvoří 7 zastupitelů. V posledních volbách do zastupitelstev obcí v říjnu 2018 zvítězila Volba pro Poděbrady se 7 mandáty, druhé bylo uskupení Naše Poděbrady s 5 mandáty a třetí STAN s podporou KDU-ČSL se 3 mandáty. Starostou byl zvolen Jaroslav Červinka, který kandidoval za STAN, 1. místostarostou se stal Mgr. Roman Schulz z ODS a 2. místostarostou Ing. Miroslav Holas z uskupení Naše Poděbrady.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka a znak.", "content": "Svůj znak město získalo v roce 1472 od synů krále Jiřího z Poděbrad. Jeho popis zní takto: Ve zlatém štítě stříbrná kvádrovaná hradební zeď, vrcholící cimbuřím o devíti červeně krytých stínkách. Uprostřed zdi otevřená brána s černým otvorem, zlatými vraty a vytaženou zlatou mříží, zakončenou stříbrnými hroty. Za zdí uprostřed vystupuje stříbrná okrouhlá věž se dvěma podlouhlými okny nad sebou, římsou uprostřed, na vrcholu pak s cimbuřím o čtyřech stínkách a špičatou červenou střechou s makovicí. Za věží, jakoby na hradbě stojící, černo-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a stříbrným půlměsícem přes prsa a křídla. Na zdi nad branou visí stříbrný štítek se třemi černými pruhy v horní polovici. Štítek je znakem pánů z Kunštátu, tj. Jiřího z Poděbrad, orlice pak jeho potomků, knížat z Münsterberka. Městská vlajka byla schválena výnosem Ministerstva vnitra č. B-8117-25/11-47-II/3 ze dne 20. 8. 1948. Poměr stran je 2:3, barevné pruhy (bílý, červený a žlutý) jsou stejně široké.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Při sčítaní lidu, domů a bytů 2001 uvedlo 3841 lidí (28,78 %), že jsou věřící a 8553 (64 %) bylo bez vyznání. Z toho 2586 (19,35 %) obyvatel se přihlásilo k církvi římskokatolické, 634 (4,74 %) k Českobratrské církvi evangelické, 257 (1,92 %) k Církvi československé husitské, 55 (0,41 %) k církvi pravoslavné a 18 (0,13 %) uvedlo svou příslušnost k náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. V minulosti mělo město i svou malou židovskou komunitu, která však zanikla během holocaustu. Ve městě se nachází Římskokatolická farnost Poděbrady. Poděbradské děkanství bylo v roce 1886 povýšeno na proboštství (nad portály vstupních dveří kostela Povýšení sv. Kříže a fary jsou kamenné reliéfy se znakem proboštství, zhotovené sochařem Bohuslavem Schnirchem). Církev římskokatolickou zastupuje původně gotický kostel Povýšení sv. Kříže ze 14. století, v 16. století renesančně přestavěný a v 19. století opět regotizovaný, který doplňuje raně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. V průčelí kostelíčka jsou plastiky od Bohuslava Schnircha. Třetím kostelem je funkcionalistický kostel Husova sboru Církve československé husitské z roku 1937. Českobratrská církev evangelická má kostel v Husově ulici č. 16. Ten byl postaven v roce 1962 namísto staršího kostela, který v Husově ulici stál od roku 1878 do roku 1962, kdy byl zbourán kvůli stavbě silnice. Církev bratrská v roce 2007 dokončila svou modlitebnu Bétel. Synagoga v Husově ulici, postavená v roce 1852, byla zbourána v roce 1958. Hřbitovní kaple v Poděbradech-Kluku slouží bohoslužbám pravoslavné církve. Ve městě se nachází dva hřbitovy. Hřbitov na předměstí Kluk dnes zahrnuje i židovský hřbitov, jež byl založen v roce 1898. Za protektorátu byly zdejší náhrobky odvezeny, obřadní síň postavená pro židovský hřbitov v roce 1900, je stále v provozu. Ve Velkém Zboží je evangelický hřbitov.", "section_level": 1}, {"title": "Významné památky, prostory a stavby.", "content": "Dominanty Jiřího náměstí tvoří poděbradský zámek a pomník Jiřího z Poděbrad od sochaře Bohuslava Schnircha, patřící k vrcholům české monumentální plastiky 19. století, před jeho branou. Na náměstí stojí také Mariánský sloup z roku 1765, postavený na památku morové epidemie z roku 1714. Budova občanské záložny byla dokončena v roce 1899. Renesanční stará radnice je dnes sídlem městské knihovny, zatímco současná radnice byla vystavěna v roce 1906 v novorenesančním slohu. Na Jiřího náměstí navazuje rozsáhlý a v posledních letech rekonstruovaný lázeňský park, který sahá až k nádražní budově z roku 1932. Poděbradské nádraží je jedním z architektonických skvostů a vůbec první funkcionalistickým nádražím v Čechách. V samotném centru parku je Libenského kolonáda postavená v roce 1936 podle projektu arch. Vojtěcha Kerharta. V parku se nachází známé květinové hodiny, poblíž kterých stojí trpaslík odbíjející čas. Po obvodu lázeňského parku stojí celá řada významných budov, například vila Kouřimka a Obereignerova vila navržené architektem Josefem Fantou, hotel Tlapák, lázeňský dům Libenský či budova Centrálních a letních lázní s poliklinikou. Většina budov na Riegrově náměstí pochází z první třetiny 20. století. Například budova městské spořitelny od Františka Kerharta. Funkcionalismus reprezentují též budova zemědělské školy a budova pošty architekta Vojtěcha Kerharta, Újezdní Masarykovy škola a vodárna od Františka Jandy, budova sokolovny od Františka Krásného či kostel Církve československé husitské od Josefa Semeráda. V blízkosti lázeňského středu též byla vybudována řada moderních vil a lázeňských penzionů. Nejstarším byl penzion Chodská vybudovaný lékařem Jakubem Vondrovicem. Nedaleko zámku stojí kostel Povýšení svatého Kříže. Na Labi se nachází hydroelektrárna se zdymadlem, navržená poděbradským rodákem Antonínem Engelem. Od roku 2017 je tato stavba národní kulturní památkou. Součástí golfového areálu je dnes budova bývalé Radiotelegrafické stanice s dvojicí stopadesátimetrových stožárů, která je dnes technickou památkou.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "V areálu zámku se nachází Divadlo Na Kovárně a také Zámecký biograf, do kterého se vstupuje z prvního nádvoří. Divadlo má kapacitu celkem 233 sedadel. Dlouholetou tradici má Divadelní spolek Jiří, založený roku 1861, který naplno opět obnovil svou činnost po rekonstrukci divadla. Zámecký biograf nahradil původní Městské kino, které bylo v budově Sokola. V budově bývalé školy v ulici Na Dláždění dnes sídlí Polabské muzeum, jehož součástí je v Poděbradech i budova středověkého špitálu Kunhuta s vysokým barokním průčelím, který založila Kunhuta ze Šternberka a památník krále Jiřího z Poděbrad, který je v bývalé hradní kapli a rodné síni krále Jiřího, na druhém nádvoří zámku. Součástí památníku je expozice \"Bohuslav Schnirch a jeho pomník krále Jiřího\" a dále dřevěné monoxyly z 10. století. Mimo město je součástí muzea Muzeum Bedřicha Hrozného Lysá nad Labem, Galerie Melantrich Rožďalovice, Městské muzeum Sadská a Muzeum Královéměstecka Městec Králové. Městská knihovna Poděbrady sídlí od roku 1930 dodnes v budově renesanční Staré radnice na Jiřího náměstí. V prostoru lázeňského parku se nachází Galerie Ludvíka Kuby.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "V Poděbradech se pravidelně konají mnohé festivaly a soutěžní přehlídky. Mezi nejvýznamnější patří každoroční Historické slavnosti krále Jiřího, Poděbradské dny poezie, mezinárodní soutěžní přehlídka dechové hudby Evropa hraje Kmocha, divadelní festival mladého amatérského divadla FEMAD, každoroční finále Národního šampionátu mažoretek a další. Na Jezeře se pravidelně koná hudební festival Barvy léta, říjen je ve znamení festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio. Od roku 2016 se ve městě pořádá Mezinárodní festival filmové hudby a multimédií Soundtrack Poděbrady.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Univerzita Karlova v Praze zde provozuje Středisko jazykové a odborné přípravy UK ÚJOP. Ve městě se nachází šest středních škol, z toho dvě gymnázia (Gymnázium Jiřího z Poděbrad a Ekogymnázium), jedna hotelová škola (Hotelová škola a Vyšší odborná škola hotelnictví a turismu), jedna zemědělská škola (SZeŠ a SOŠ Poděbrady) a dvě střední odborná učiliště (Střední odborné učiliště společného stravování a Střední odborné učiliště Skláren Bohemia). Základní školy jsou dvě (ZŠ T. G. Masaryka s kapacitou 930 žáků a ZŠ Václava Havla s kapacitou 1000 žáků), speciální škola je jedna a 1 mateřská škola s celkem 8 odloučenými pracovišti. Vzdělanost obyvatel města je nadprůměrná. Při sčítání lidu a domů z 1. března 2001 udalo 34,6 % obyvatel vyučení a střední odborné vzdělání bez maturity, 29,4 % úplné střední vzdělání s maturitou, 5,6 % vyšší odborné a nástavbové vzdělání a 12,2 % vysokoškolské vzdělání (celorepublikový průměr v těchto kategoriích tehdy byl 38 %, 24,9 %, 3,4 % a 8,9 %).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozemní komunikace.", "content": "Už první osídlení v prostoru Poděbrad bylo ovlivněno existencí strategického přechodu před řeku Labe na trase Kladské cesty. Později byla Kladská cesta přeložena přes Nymburk. Počátkem 19. století se město stalo důležitým dopravním uzlem císařských cest. Po hrázi Předměstského rybníka byla od roku 1817 zbudována erární silnice z Prahy do Hradce Králové. Spojení na Hradec Králové je dnes možné po dálnici D11 s exity 35 (Poděbrady-západ), 39 (Poděbrady-jih) a 42 (Poděbrady-východ) nebo po silnici II/611 Praha – Sadská – Poděbrady – Chlumec nad Cidlinou – Hradec Králové. Na západním břehu řeky se tato silnice křížila se silnicí, vedoucí z Kolína do Nymburku, dokončená v roce 1836 (dnes silnice I/38). Na východ od města vedla další silnice směrem na Jičín, Kopidlno a Trutnov (dnešní silnice I/32). Městem dále procházejí silnice II/329 Pečky – Poděbrady – Netřebice – Křinec a silnice II/331 Poděbrady – Nymburk – Lysá nad Labem – Stará Boleslav.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Na konci roku 2008 nahradil železobetonový silniční most z roku 1953 v centru města most nový, ocelový. Ten navazuje na dlouhý kamenný inundační most postavený v letech 1828–1831. Na západním okraji města, poblíž plnírny Poděbradky, stojí most přes Labe, který je součástí obchvatu Nymburka. Ve Velkém Zboží se nachází plynovodní most. Chodcům a cyklistům slouží železobetonová lávka u vodní elektrárny. Její délka je 122 metrů, hlavní pole nad kanálem má rozpětí 31 metrů, postavena byla v roce 2002. Dále na východ funguje vodovodní most. Dva mosty vedou také přes železnici. Jeden ve východní části města v ulici Palackého, druhý nadjezd ve čtvrti Koutecká byl otevřen v roce 2015. V rámci modernizace tratě je plánováno vybudování dalšího nadjezdu místo úrovňového přejezdu na Žižkově, a to po roce 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Ve druhé polovině 19. století byla poblíž města postavena významná železniční trať z Kolína do Nymburka. Zprovozněna byla v roce 1870 jako součást Rakouské severozápadní dráhy. V roce 1905 byla trať rozšířena na dvoukolejnou, v současnosti je i elektrifikována. Dnes nese označení trať 231 a vede na trase Praha–Lysá nad Labem–Kolín. Ve městě je v provozu železniční stanice Poděbrady a místní zastávka Velké Zboží. Trať má velký význam pro příměstskou dopravu a současně je jako součást sítě tratí zařazených do evropského železničního systému hlavním železničním nákladním tahem. V současnosti zastavuje na hlavním nádraží v pracovní dny 28 rychlíků a 27 osobních vlaků mířících směrem do Nymburka, v opačném směru zde v pracovní dny staví 29 rychlíků a 28 osobních vlaků. Rychlíky spojují město například s Prahou, Kolínem, Hradcem Králové, Ústím nad Labem, Rumburkem nebo Trutnovem.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "V roce 1903 začala realizace regulace Labe. V letech 1913–1918 bylo v rámci regulace postaveno zdymadlo a vodní elektrárna, jejímž autorem byl poděbradský rodák Antonín Engel. Až do 90. let 20. století sloužila řeka k dopravě uhlí pro chvaletickou elektrárnu. Vodní doprava byla zastavena a dnes se po řece plaví především výletní loď \"Král Jiří\", výletní, sportovní lodě a nově postavené lodě, plující z loděnice ve Chvaleticích ke svým majitelům. Na jih od města je možné využít pro překonání řeky Přívoz Oseček.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Z města vedly autobusové spoje např. do těchto cílů: Broumov, Dobruška, Hradec Králové, Jeseník, Jičín, Kladsko, Kolín, Košice, Liberec, Městec Králové, Michalovce, Mladá Boleslav, Náchod, Nové Město nad Metují, Nymburk, Olomouc, Pec pod Sněžkou, Pečky, Poprad, Praha, Prešov, Svitavy, Špindlerův Mlýn, Trutnov, Vrchlabí, Zlín, Žamberk, Žilina. V některých období jezdila v Poděbradech linka městské autobusové dopravy. Poslední pokus o její zavedení proběhl v letech 2002–2003.", "section_level": 2}, {"title": "MHD.", "content": "Ve městě není zavedena městská doprava, částečně ji od dubna 2016 nahrazuje služba Senior taxi, která funguje ve všední dny a je nabízena seniorům starším 65 let a držitelům průkazu ZTP nebo ZTP/P.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl a firmy.", "content": "Ve středověku město prosperovalo především díky obilnářství a rybníkářství. Poděbradská rybniční soustava, jež začala vznikat za pánů z Kunštátu, zahrnovala až 48 rybníků, z nichž rybník Blato o rozloze 973 ha byl ve 14. století největším rybníkem u nás. Poděbrady tehdy patřily spolu s Třeboňskem a Pardubickem, mezi největší rybníkářské oblasti v Čechách. V minulosti zde fungoval také pivovar, mlýn, cukrovar či pila. V současnosti zde dominuje především sklářství, lázeňství a turismus. Poblíž města je plnírna minerální vody Poděbradka. Zámecký vodní mlýn a pivovar byly postaveny v roce 1574 a zanikly v 60. letech 19. století. V roce 1863 přibyl parní mlýn a v následujícím roce byl otevřen cukrovar, jež byl zrušen v roce 1926. Roubíčkův pivovar byl postaven v roce 1872. Kerhartova pila a cementárna byla otevřena v roce 1873. Jediným velkým průmyslovým podnikem ve městě jsou v současnosti Sklárny Bohemia (dnes součást společnosti Crystal Bohemia, a.s.), které doplňuje sklářská firma J. Blažek Sklo Poděbrady. Sklárna byla otevřena v roce 1876, po zhruba 10 letech byla uzavřena a provoz v ní byl, s pomocí německých sklářů, definitivně obnoven v roce 1893. Sklárna je známa především díky své produkci olovnatého křišťálu, který produkuje od roku 1927. Výrazně byla rozšířena v 50. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Vzhledem ke své poloze v nížinném terénu jsou Poděbrady vhodné pro cykloturistiku a protínají je cyklotrasy č. 0024 (úsek Libice nad Cidlinou-Byšičky, délka 40 km) a č. 0019 (úsek Poděbrady-Nymburk, délka 8 km). Obě stezky jsou ve městě propojeny lávkou. V budoucnu je plánován vznik cyklostezek přímo uvnitř města. Cyklostezky podél řeky Labe, jsou vhodné i pro inline bruslení a jak ve směru do Nymburka, tak směrem k soutoku Labe a Cidliny (zde pokračuje až do Libice nad Cidlinou). Na Skupici byla vybudován naučná stezka, vedoucí lužním lesem až k soutoku Labe a Cidliny. V prostoru lužního lesa se nachází golfové hřiště, které zahájilo provoz v roce 1966. Až do 90. let bylo hřiště devítijamkové a až poté bylo rozšířeno na 18 jamek. Pro koupání slouží přírodní koupaliště na jezeře. Ve městě se nachází dvě fotbalová hřiště, zimní stadion, jízdárna s jezdeckým klubem, skatepark, squash a tenisové kurty. V řece a jezerech je možné rybařit. V letech 2009–2011 se v Poděbradech hrála nejvyšší soutěž v basketbale mužů – Mattoni NBL. Začátkem 70. let se zde hrála nejvyšší soutěž v basketbalu žen, I. liga v podání Slavie VS Poděbrady, družstvo bylo složené výhradně z poděbradských hráček a později I. celostátní liga ve stolním tenisu, oddíl Sklo Bohemia Poděbrady. V Poděbradech jsou dvě fotbalová hřiště, jedno u radiostanice, kde hrála svá utkání Sparta, později Jiskra. Druhé je v Oboře, kde hrál tým SK Lázně, později Slovan. V roce 1973 došlo ke sloučení pod název Sklo Bohemia Poděbrady. Po roce 1989 byla činnost Slovanu obnovena.", "section_level": 1}, {"title": "Rodáci a osobnosti spjaté s Poděbrady.", "content": "Vybrané osobnosti spjaté s městem:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti v okolí města.", "content": "Nedaleko Poděbrad se nachází obec Libice nad Cidlinou, kde je možné vidět pozůstatky slavníkovského hradiště. U soutoku Labe a Cidliny je možné si prohlédnout zavěšený dálniční most přes Labe, postavený v letech 1985–1989 podle projektu architektů Jiřího Kopřivy a Jindřicha Kaňka. Ve městě se také nachází potok Jamborovka, která pramení v Bažantnici a protéká zahrádkářskou kolonií. V Jamborovce žijí některé pozoruhodné živočišné druhy, jmenovitě listonoh a jiní korýši, plovatka bahenní a obojživelníci. Po hladině se prohánějí slípky zelenonohé či kachny. Na březích roste rákos. Před vtokem do zahrádkářské kolonie vytváří malé jezírko s bahnitým, podmáčeným okolím. Je to významná lokalita výskytu obojživelníků.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Toto je seznam partnerských měst, které si dohodly s městem Poděbrady určitý druh spolupráce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poděbrady jsou lázeňské město ve Středočeském kraji v okrese Nymburk. Město se nachází v Polabské nížině na řece Labi, necelých 50 km východně od Prahy u dálnice D11. Leží v nadmořské výšce 184–190 metrů. Žije zde obyvatel. Výměra katastru města je 33,70 km. V místě dnešního města bylo nalezeno osídlení už z doby mladého paleolitu. Král Přemysl Otakar II. zde v letech 1262–1268 zbudoval kamenný hrad, postupně přebudovaný v dnešní poděbradský zámek. K velkému rozkvětu poděbradského panství došlo za pánů z Kunštátu. Nejznámější představitel tohoto rodu byl český král Jiří z Poděbrad. Jeho synové Poděbrady roku 1472 povýšili na město. V letech 1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou, poté ho koupil vídeňský bankéř Jiří Sina. V roce 1905 byl na nádvoří zámku navrtán minerální pramen a v následujících desetiletích se z města staly známé lázně, specializované zejména na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí. Zdejší městská památková zóna, vyhlášená v roce 1992, chrání jak historické jádro města, tak i přilehlou lázeňskou čtvrť. Poděbrady jsou známy návštěvníkům především jako klidné lázeňské město s mnoha památkami.", "tgt_summary": "Poděbrady (; ) is a historical spa town in the Central Bohemian Region, Czech Republic. It lies on the river Labe east of Prague on the D11 highway. It obtained the status of town from the king of Bohemia in 1472. A historic milestone in the life of the town was the year 1905, when it was visited by the German estate owner Prince von Bülow. This well-known water diviner found in the inner courtyard of the castle signs of a strong spring, which was later bored to a depth of . The discovery of carbonic mineral water resulted in the opening of the first spa in 1908. After World War I Poděbrady rapidly changed into a spa town which from 1926 specialized in the treatment of cardiovascular diseases, rapidly gaining renown not only in the Czech Republic, but also abroad in countries including Austria, Germany, Russia and the United States. The history of Poděbrady reaches back to medieval times. A long-distance trade route running from Prague to eastern Bohemia and then on to Silesia and Poland passed through the then-forested landscape interwoven with a dense network of river branches. This important communication intersected the River Labe to the west of the present town, at a place called Na Vinici. An ancient community and a small fortress originated near the ford. It is most likely that the position of this community is reflected in the present name of the town: Poděbrady – \"pode brody\" = below the ford.", "id": 1850973} {"src_title": "La Défense", "tgt_title": "La Défense", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Název čtvrti znamená česky \"obrana\" a odvozuje se od pomníku \"La Défense de Paris\", který zde byl vztyčen na paměť vojáků, kteří bránili Paříž během prusko-francouzské války. Bronzová socha byla odhalena v roce 1883. Během počáteční výstavby čtvrti byla odstraněna a po dokončení prací zase vrácena na původní místo. Vrcholek, na kterém se dnes tyčí La Grande Arche, se nazýval \"Chantecoq\" neboli \"Kohoutí zpěv\". Již za vlády Ludvíka XV. byla pomyslná osa od Louvru přes dnešní Avenue des Champs-Élysées prodloužena až sem jako alej. Na vrcholku se až do 19. století nacházel větrný mlýn. Oficiálně vznikla obchodní čtvrť založením společnosti \"Etablissement Public d'Aménagement de La Défense\" (Veřejný podnik pro výstavbu La Défense). V roce 1958 pak byl ze soukromých zdrojů postaven jako pilotní projekt výstavní palác CNIT neboli \"Centre des nouvelles Industries et Technologies\" (Centrum moderního průmyslu a technologií) a poté i další moderní budovy, tzv. První generace. Žádná z nich však po dokončení neměřila více než 100 m. První moderní kancelářskou stavbou zde byla až v roce 1966 \"Tour Nobel\" (nyní \"Tour Initiale\"). Na začátku 70. let zde začaly vznikat nové mrakodrapy, mrakodrapy druhé generace. Rychlý rozlet výstavby ale zastavila ropná krize v roce 1973. Třetí generace mrakodrapů se objevila o dalších deset let později. K výročí 200 let Velké francouzské revoluce roku 1989 byla otevřena La Grande Arche – Velký oblouk (též Archa), jež stojí v ose Avenue des Champs-Élysées. Po výstavbě Tour Montparnasse s výškou 210 m přímo v historické městské zástavbě v roce 1973 mohly být nové mrakodrapy v Paříži nadále stavěny už pouze zde. Tuto restrikci však v roce 2010 zrušilo nové nastavení stavebních výškových limitů umožňujících komerčním budovám dosahovat výšky až 180 m. Středem La Défense prochází protáhlé náměstí – \"Esplanade de La Défense\", pod nímž vede tunelem dálnice a metro z centra města. Pod Grande Arche se nachází od roku 1992 přestupní stanice mezi linkami metra, RER a tramvaje.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "La Défense se rozkládá na ploše 160 ha a je rozdělena do 12 sektorů. Celkem se zde nachází na 3 milióny m obchodních ploch a 600 000 m obytných ploch. V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel. Ve čtvrti je přes 10.000 bytů a zhruba 2600 hotelových pokojů. Mezi zdejšími 1600 zaměstnavateli je zastoupeno 14 z 20 největších francouzských firem a 13 z 50 největších koncernů světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Défense je název obchodní čtvrtě, která je charakteristická supemoderními stavbami a mrakodrapy. Leží na předměstí Paříže severozápadně od centra, s nímž je dopravně propojena linkou 1 a RER A. Administrativně patří do měst Courbevoie, Nanterre a Puteaux.", "tgt_summary": "La Défense () is a major business district located three kilometres west of the city limits of Paris. It is part of the Paris metropolitan area in the Île-de-France region, located in the department of Hauts-de-Seine in the communes of Courbevoie, La Garenne-Colombes, Nanterre, and Puteaux. La Défense is Europe's largest purpose-built business district, covering , with 72 glass and steel buildings (of which 19 are completed skyscrapers), 180,000 daily workers, and of office space. Around its Grande Arche and esplanade (\"le Parvis\"), La Défense contains many of the Paris urban area's tallest high-rises. Les Quatre Temps, a large shopping mall in La Défense, has 220 stores, 48 restaurants and a 24-screen movie theatre. The district is located at the westernmost extremity of the \"Axe historique\" (\"historical axis\") of Paris, which starts at the Louvre in Central Paris and continues along the Champs-Élysées, well beyond the Arc de Triomphe along the Avenue de la Grande Armée before culminating at La Défense. The district is centred in an orbital motorway straddling the Hauts-de-Seine department communes of Courbevoie, La Garenne-Colombes, Nanterre and Puteaux. La Défense is primarily a business district and hosts a population of 25,000 permanent residents and 45,000 students. La Défense is also visited by 8,000,000 tourists each year and houses an open-air museum.", "id": 1993710} {"src_title": "Milosrdenství", "tgt_title": "Mercy", "src_document": [{"title": "V Bibli.", "content": "Jako milosrdenství (lat. \"misericordia\", též \"smilování\", \"slitování\" apod.) se v Bibli označují skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž člověk naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (). Milosrdnost stojí v Bibli často vedle spravedlnosti jako vlastnost Boží (např. ; ; ; aj.)", "section_level": 1}, {"title": "Ježíš Kristus.", "content": "Ježíš Kristus cituje na dvou místech v Evangeliu sv. Matouše místo z knihy proroka Ozeáše () o potřebě milosrdenství oproti (pro Starý zákon typickým) obětem. Poprvé, když odpovídá na výtku farizeů, proč jí s celníky a hříšníky: \"\"Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je (znamená) \"Milosrdenství chci, a ne oběti. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“\" (); podruhé ve sporu o význam sobotního dne (sabatu) (). V tzv. Kázání na hoře je jedno z požehnání určeno milosrdným: \"Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.\" () \"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.\" ()", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanští autoři.", "content": "Tomáš Akvinský v Summě teologické říká: „Milosrdný je ten, kdo má bědné srdce, kdo je jat smutkem z bídy druhého, jako by to byla jeho vlastní bída. A z toho následuje, že se přičiňuje k zahnání bídy druhého, jako bídy vlastní: a to jest účinek milosrdenství.“ Karl Rahner říká: „Milosrdenství je ochota pomáhat v nouzi.“", "section_level": 1}, {"title": "Jiní autoři.", "content": "Podle Nietzscheho je požadavek milosrdenství jedním z pilířů tzv. otrocké morálky a projevem slabosti.", "section_level": 1}, {"title": "Platón.", "content": "V páté knize svých \"Zákonů\" vysvětluje Platón poměr mezi \"srdnatostí\" a \"mírností\" takto: \"Každý muž má být srdný, avšak přitom co nejvíce mírný. Neboť těžkým a nesnadno zhojitelným nebo snad vůbec nezhojitelným bezprávím páchaným od ostatních nelze uniknout jinak než vítězením v boji a obraně a naprostou nepovolností v trestání, avšak bez ušlechtilé srdnosti to žádná duše není schopna dělat. Co pak se týče bezpráví působených od těch, kteří je sice páší, ale tak, že jsou zhojitelná, je třeba nejprve vědět, že každý nespravedlivý člověk není nespravedliv úmyslně; neboť nikdo nikde a nikdy by nechtěl mít u sebe žádné z největší zel úmyslně, a to daleko nejméně v nejcennější části své bytosti. Nejcennější pak částí, jak jsme řekli, je vpravdě všem lidem duše; tedy do té nejcennější části by nikdo nikdy úmyslně nepřijal největší zlo a nechtěl by s ním žít po celý život. Ale člověk nespravedlivý a mající v sobě zla je vším způsobem ubohý; toho, kdo je má zhojitelná, je dovoleno litovat; srdnost je třeba krocením mírnit a ne po ženském způsobu prchlivě se napořád zlobit, avšak vůči člověku veskrze a nepřemluvitelně nezřízenému a zlému se má popouštět uzda hněvu; proto tedy pravíme, že dobrý člověk má být pokaždé srdný a mírný.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Milosrdenství je účinný soucit s člověkem v nouzi, s někým potřebným či bezmocným, s člověkem zadluženým, nemajícím nárok na příznivé zacházení.", "tgt_summary": "Mercy (Middle English, from Anglo-French \"merci\", from Medieval Latin \"merced-\", \"merces\", from Latin, \"price paid, wages\", from \"merc-\", \"merxi\" \"merchandise\") is benevolence, forgiveness, and kindness in a variety of ethical, religious, social, and legal contexts. The concept of a merciful God appears in various religions, including Hinduism, Christianity, Judaism and Islam. Performing acts of mercy as a component of religious beliefs is also emphasized through actions such as the giving of alms, and care for the sick and Works of Mercy. In the social and legal context, mercy may refer both to compassionate behavior on the part of those in power (e.g. mercy shown by a judge toward a convict), or on the part of a humanitarian third party, e.g., a mission of mercy aiming to treat war victims.", "id": 699203} {"src_title": "Otrokovice", "tgt_title": "Otrokovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy objevené v katastru města svědčí o tom, že toto území je osídleno už od mladší doby kamenné. První písemná zmínka o Otrokovicích je obsažena v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (nové historické bádání ji datuje rokem 1141). Až do poloviny 14. století byly Otrokovice církevním majetkem, pak přešly do rukou světských a byly poznamenány jak léty sporů mezi feudálními rody, tak obdobím rozkvětu, kdy tu začaly růst usedlosti a grunty a rozvíjelo se rybníkářství. Asi roku 1576 byla v Otrokovicích postavena tvrz, která se stala centrem menšího panství vyděleného z Malenovic. To zaniklo ve 2. polovině 17. století přikoupením k velkému rottalovskému dominiu Napajedla. Ve 2. polovině 18. století byla tvrz nahrazena loveckým zámečkem a v jeho sousedství vznikla novostavba mohutné barokní sýpky. V 19. století patřily Otrokovice a Kvítkovice do oblasti východní Hané. Jednalo se o poslední hanácké obce, neboť sousední Malenovice již k regionu Hané nepatřily. Podle soupisu obyvatel měly roku 1843 Otrokovice 804 a Kvítkovice 363 obyvatel. V roce 1841 byla vybudována železniční trať pojmenovaná tehdy jako Severní dráha císaře Ferdinanda, která vedla z Vídně přes Břeclav a Ostravsko do Bochni v dnešním Polsku. Železniční zastávka však byla v Otrokovicích zřízena až v roce 1882. Roku 1899 byla do provozu uvedena přípojná lokální trať Otrokovice-Zlín-Vizovice. V roce 1930 rozhodl koncern Baťa s ohledem na nedostatek vody a dopravní komplikace ve Zlíně o vybudování pobočného závodu v Otrokovicích. Pro výstavbu byly vybrány pozemky zvané Bahňák a Menšov u řeky Moravy na hlavní železniční trati Přerov – Břeclav. Výstavba sídliště byla zahájena v září 1930 podle urbanistického plánu Františka Lydie Gahury. V tomto plánu je také poprvé uveden název Baťov, zprvu jen pro firemní čtvrť. Prvních osm továrních objektů bylo postaveno v roce 1931. Pracemi na Bahňáku byl pověřen Jan Antonín Baťa. Problém jak zvednout terén kvůli podmáčenému terénu, vyřešil zcela originální myšlenkou, která se stala později i spouštěčem udělení titulu doctor honoris causa. Šlo o metodu splavování zeminy z kopce Tresný na protějším břehu řeky Moravy proudem vody dřevěným korytem až na místo stavby. V následujícím období je realizována další výstavba. Na volné ploše je zřízeno také hlavní letiště pro Zlín. V červenci 1932 zde nedlouho po startu zahynul při leteckém neštěstí šéf koncernu Tomáš Baťa. To také vyvolalo zájem koncernu na oficiální zavedení názvu Baťov pro celé město, což bylo uskutečněno v roce 1939. Do roku 1944 bylo postaveno 409 domů s 689 byty, v nichž bydlelo tři tisíce zaměstnanců. Ředitelem zdejších Baťových pobočných závodů (BAPOZ) byl chvíli i švagr Jana Antonína Bati – Josef Hlavnička. V roce 1938 je uveden do provozu Baťův plavební kanál, jehož severní vyústění bylo v přístavu v areálu továrny. Další baťovské projekty však zpomalila nebo zastavila válka. Po druhé světové válce byl BAPOZ znárodněn, v plánované výstavbě se nepokračovalo. V roce 1946 byl městu navrácen název Otrokovice. Označení Baťov se však nadále neoficiálně používá pro čtvrť Bahňák. Od 1. ledna 1949 byly Otrokovice a Kvítkovice součástí města Gottwaldova jako jeho XI. a X. městská čtvrť. Ke spojení Otrokovic a Kvítkovic došlo v roce 1960. Roku 1964 byly Otrokovice povýšeny na město. V 70. a 80. letech 20. století došlo k dalšímu výraznému zásahu do života města. V důsledku mohutné bytové výstavby opět podstatně vzrostl počet obyvatel, tentokrát na více než dvojnásobek. Z Otrokovic se stalo dvacetitisícové město. Tato změna zároveň znamenala faktickou likvidaci \"původních Otrokovic\" – nové paneláky se stavěly přímo v centru města, na území bývalé vesnice Otrokovice. Tradiční zástavba byla z větší části „srovnána se zemí“ a namísto ní vyrostlo centrální sídliště. Zároveň byly demolovány památky lovecký zámeček a sýpka. Dnes tato část města nese název \"Střed\". V nových panelácích pak našli bydlení obyvatelé původní i nově příchozí. Kvítkovice si naproti tomu do dnešních dnů zachovaly svoji identitu připomínající venkovskou pospolitost.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nachází se zde především závod na výrobu pneumatik Barum Continental a výrobce světoznámých sportovních letadel značky Zlín – společnost Moravan. Otrokovice jsou unikátní množstvím průmyslu, který se soustředí primárně v areálu \"Toma\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Kromě běžných druhů dopravy je ve městě situováno také soukromé vnitrostátní letiště a nové přístaviště Baťova plavebního kanálu.", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Přes Otrokovice prochází severojižním směrem silnice I/55 (Olomouc – Břeclav – Rakousko), ze které se odpojuje směrem na východ silnice I/49 (směr Zlín a Slovensko). Silnice I/55 je postupně nahrazována dálnicí D55, jedním z jejich prvních úseků byl severovýchodní obchvat Otrokovic o délce 3 km zprovozněný 27. října 2006. Výstavba navazující jihovýchodní části obchvatu začala v říjnu 2018 a dokončena by měla být v říjnu 2021.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Železniční stanice Otrokovice plní úlohu hlavního železničního terminálu pro zlínskou aglomeraci. Prochází tudy trať Přerov – Břeclav, součást druhého železničního koridoru. Se Zlínem jsou Otrokovice propojeny jednokolejnou dráhou do Vizovic. Společnost LEO Express provozuje moderní vlaky, které jezdí denně na trase mezi Starým Městem u Uherského Hradiště a Prahou a v Otrokovicích na nádraží zastavují.", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Městskou hromadnou dopravu v Otrokovicích provozuje Dopravní společnost Zlín-Otrokovice, která zajišťuje jak dopravu autobusovou tak i dopravu trolejbusovou. Otrokovice jsou se Zlínem propojeny meziměstskou trolejbusovou tratí, která je v Otrokovicích ukončena před nádražím. Autobusy i trolejbusy jsou společně se železniční tratí Otrokovice – Zlín – Vizovice začleněny do integrovaného dopravního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistická doprava.", "content": "Město se příhodně nachází v těsné blízkosti přírodního parku Chřiby. Vrchnatou krajinu, zajímavý a rozmanitý terén ocení i nároční cyklisté. Přes město, podél řeky Moravy, vede dálková (314 km) Moravská stezka č. 47 z Jeseníku do Mikulova. V okolí lze najít různě náročné a dlouhé cyklistické trasy a několik freeride/downhill tratí kolem kopce Tresný (tam výrazně doporučujeme chrániče končetin a integrální přilbu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Otrokovice (v letech 1939–1946 \"Baťov\", 1960–1964 \"Otrokovice-Kvítkovice\", \"Otrokowitz\") jsou druhé největší město v okrese Zlín ve Zlínskem kraji, leží 10 km jihozápadně od Zlína na soutoku Moravy a Dřevnice. Místní části, někdejší samostatné vesnice, jsou Otrokovice a Kvítkovice. Žije zde obyvatel. Leží na rozhraní tří moravských národopisných regionů – Slovácka, Valašska a Hané. Střídavě bývá řazeno ke všem uvedeným regionům. Jeho přiřazení k Hané je dáno tím, že původní obce, z nichž město vyrostlo, byly hanácké. Ovšem podle převládajícího slováckého nářečí (dle Ústavu pro jazyk český) je možno město řadit též ke Slovácku. Od roku 1933 se pro celé město začalo neoficiálně používat pojmenování \"Baťov\". K právnímu zakotvení tohoto názvu došlo však až v červnu 1939. Název Baťov byl odebrán v roce 1946.", "tgt_summary": "Otrokovice (; ) is the second largest town in the Zlín District of the Czech Republic. It is located in a hilly part of the historical region of Moravia, 10 km west of the city of Zlín, at the confluence of the rivers Morava, Dřevnice and the Mojena Brook. The town was a significantly connected with the Bata company which owned multiple local industries including the large shoe factory that created its initial wealth.", "id": 220911} {"src_title": "Normální podgrupa", "tgt_title": "Normal subgroup", "src_document": [{"title": "Jiné definice.", "content": "Podmínku formula_4 lze přepsat do tvaru formula_5. Z toho můžeme odvodit následující ekvivalentní definici normální podgrupy: formula_1 je normální podgrupa formula_2, pokud je to její podgrupa a navíc platí Z tohoto vztahu plyne, že formula_9, a protože platí i pro formula_10: formula_11, je ekvivalentní formula_12. Proto se také někdy normální podgrupě říká invariantní vůči vnitřním automorfismům formula_13. Podgrupa \"N\" grupy \"G\" se nazývá normální podgrupou, pokud je neměnná v konjugaci, tzn.: Pro každý prvek \"n\" v \"N\" a \"g\" v \"G\", prvek \"gng\" je stále součástí \"N\". Zápis: Jakákoliv podgrupa, která splňuje následující podmínky, je normální. Každá může tedy být brána jako definice: Poslední podmínka objasňuje důležitost normální podgrupy – ta je způsobem, jak vnitřně klasifikovat všechny homomorfismy definované uvnitř grupy. Např. neidentická konečná grupa je jednoduchá, pouze pokud je izomorfní vůči všem svým neidentickým homomorfním obrazům, konečná grupa je ideální pouze pokud nemá normální podgrupy primárního či prvočíselného exponentu, a grupa je neideální pouze pokud odvozená podgrupa není doplněna žádnou správnou normální podgrupou.", "section_level": 1}, {"title": "Centrum grupy.", "content": "Mějme grupu formula_20. Její podmnožina formula_21 všech prvků formula_22 takových, že pro všechna formula_23 platí formula_24, se nazývá centrum grupy formula_20. Centrum grupy formula_20 je normální podgrupou grupy formula_20.", "section_level": 1}, {"title": "Svaz normálních podgrup.", "content": "Normální podgrupy grupy \"G\" tvoří mřížku podmnožiny zahrnující nejmenší prvek {e} a největší prvek \"G\". Jsou dány dvě normální podgrupy \"N\" a \"M\" v \"G\", průnik je definován jako a logický součet jako Mřížka je kompletní a modulární.", "section_level": 1}, {"title": "Normální podgrupa a homomorfismus.", "content": "Jestliže \"N\" je normální podgrupa, můžeme definovat násobky třídy ekvivalentních prvků jako (\"a\"\"N\")(\"a\"\"N\") := (\"a\"\"a\")\"N\". Toto mění soubor třídy ekvivalentních prvků na grupu nazývanou kvocientní grupa \"G/N\". Existuje přirozený homomorfismus \"f: G → G/N\" daný \"f(a) = aN\". Obraz \"f(N)\" se skládá pouze z identických prvků \"G/N\", třídy ekvivalentních prvků \"eN = N\". Obecně, homomorfismus grupy \"f: G → H\" převádí podgrupu \"G\" na podgrupu \"H\". Rovněž, předobraz jakékoliv podgrupy H je podgrupou \"G\". Předobraz triviální podgrupy {e} v \"H\" nazýváme jádrem homomorfismu a označujeme ho \"ker(f)\". Ukazuje se, že jádro je vždy normální a obraz \"f(G)\" v \"G\" je vždy isomorfní vůči \"G/ker(f)\" (první isomorfní teorém). V podstatě je tento soulad rozdělením mezi skupinou všech kvocientních grup \"G/N\" v \"G\" a skupiny homomorfních obrazů v \"G\". Můžeme také vidět, že jádro jako kvocientní mapy, \"f: G → G/N\", je \"N\", čímž jsme ukázali, že normální podgrupy jsou přesně jádry homomorfismu s doménou \"G\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Normální podgrupa formula_1 grupy formula_2 je taková její podgrupa, pro kterou navíc platí V abstraktní algebře je normální podgrupa podgrupou, která je neměnná ve spojení se členy skupiny, které je součástí. Jinými slovy, podgrupa \"H\" grupy \"G\" je v \"G\" normální jen potud, pokud \"gH=Hg\" pro všechna \"g\" v \"G\". Évariste Galois byl první, kdo si uvědomil význam existence normální podgrupy.", "tgt_summary": "In abstract algebra, a normal subgroup is a subgroup that is invariant under conjugation by members of the group of which it is a part. In other words, a subgroup of the group is normal in if and only if for all and . The usual notation for this relation is formula_1. Normal subgroups are important because they (and only they) can be used to construct quotient groups of the given group. Furthermore, the normal subgroups of are precisely the kernels of group homomorphisms with domain , which means that they can be used to internally classify those homomorphisms. Évariste Galois was the first to realize the importance of the existence of normal subgroups.", "id": 1871111} {"src_title": "Berkeley Open Infrastructure for Network Computing", "tgt_title": "Berkeley Open Infrastructure for Network Computing", "src_document": [{"title": "Design a struktura BOINCu.", "content": "BOINC je navržen jako otevřená struktura pro každého, kdo by se rád zapojil do projektu distribuovaných výpočtů. Většina projektů využívajících BOINC je neziskových a závisejí, pokud ne zcela, tak převážně na dobrovolnících. To ale neznamená, že BOINC nemůže být použit pro zisk. BOINC sestává ze serveru a klientů, kteří spolu komunikují při distribuci pracovních jednotek. Každý klient pak jednu jednotku zpracuje a vrátí ji serveru, aby si posléze vyžádal další.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura serveru.", "content": "Hlavní součástí je takzvaný \"backend server\", který může běžet na jednom nebo několika strojích, takže je BOINC možno snadno nastavit pro potřeby různě velkých projektů. Servery BOINCu běží na počítačích s Linuxem a pro své webové a databázové systémy používají Apache, PHP a MySQL. BOINC jen distribuuje pracovní jednotky a sám žádnou vědeckou práci nedělá. Vědecké výpočty běží na počítačích uživatelů a výsledky jsou zpracovány až po tom, co jsou ověřeny a přesunuty z BOINCu do vědecké databáze.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura klienta.", "content": "Klient BOINCu je malá aplikace, která spravuje práci na počítačích připojených do projektů zvolených počtářem. Jakýkoliv počítač připojený k BOINCu může zpracovávat data pro libovolný počet projektů v různých odvětvích výzkumu. Klient zodpovídá za stahování a odesílání pracovních jednotek a výsledků z nich. Kromě toho je klient zodpovědný také za přidělování času, který počítač stráví při výpočtech pro jednotlivé projekty podle nastavení uživatele. Nastavit lze samozřejmě i možné využití prostředků daného počítače. Toto se týká procesoru, operační paměti i grafické karty. Klient systému BOINC se nemůže z bezpečnostních důvodů sám updatovat, ale samotné vědecké aplikace jsou automaticky stahovány, jakmile se počítač přidá k některému z projektů. Toto umožňuje jednoduše vydat a distribuovat nové verze vědeckých aplikací bez zprostředkování uživatelem a prodlení.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní aplikace.", "content": "Existuje oficiální mobilní aplikace BOINC pro Android, díky které mohou uživatelé zařízení s tímto operačním systémem poskytnout jejich výpočetní výkon pro různé vědecké projekty. Ve výchozím nastavení aplikace počítá jen v případě, kdy je telefon připojený k nabíječce a baterie je nabitá nejméně na 90%, stahování a odesílání zpracovaných jednotek probíhá pouze přes Wi-Fi a pokud dosáhne teplota baterie 40 °C, výpočet se automaticky zastaví. Toto nastavení může uživatel libovolně měnit. V aplikace jsou dostupné pouze některé z BOINC projektů, které jsou pro práci na zařízeních se systémem Android přizpůsobeny. Pro jiné mobilní OS aplikace v současnosti neexistuje.", "section_level": 2}, {"title": "Ohodnocení uživatele připojeného do BOINCu.", "content": "Z různých statistických důvodů BOINC zahrnuje také systém ohodnocení uživatelů. Tento systém také zabraňuje podvádění, a tím znehodnocení vědeckých výpočtů. Pro ohodnocování uživatelů se používá jednotka cobblestone pojmenovaném po Jeffu Cobbovi z projektu SETI@Home. Uživatel získá 100 cobblestonů, pokud jeho počítač s následujícími parametry pracoval 1 den. Těchto parametrů dnešní osobní počítače celkem běžně dosahují. V případě, že má uživatel rychlejší počítač, cobblestony mu přibývají rychleji a naopak. Projekty využívající BOINC uvolňují své statistiky ve formátu XML, takže kdokoli je může zpracovat po svém. Vznikly tak už mnohé statistické webové stránky třetích stran, které porovnávají výkon jednotlivých uživatelů, týmů, do kterých se uživatelé mohou sdružovat, jednotlivých typů počítačů, operačních systémů a také zemí. Uživatelé tak mohou mezi sebou svým způsobem závodit, což při garanci zachovaní hodnověrnosti výsledků přináší zvýšení výkonu celé sítě.", "section_level": 2}, {"title": "Gridcoin.", "content": "Od roku 2013 je kryptoměna Gridcoin spojena s BOINC. Gridcoin používá modifikovaný Proof-of-Stake systém pojmenovaný proof-of-research, který odměňuje účastníky za výpočetní práci dokončenou na projektech BOINC. Proof-of-research systém byl zaveden dne 11. října 2014. Systém pracuje pouze na některých projektech zařazených na whitelistu a podíl Gridcoinu rozdělených mezi uživatele projektu se počítá podle RAC (Recent Average Credit). Každý projekt na whitelistu získává stejnou částku GRC, která je rozdělena mezi jeho uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty využívající BOINC.", "content": "Průběžně aktualizovaná tabulka projektů se nachází zde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berkeley Open Infrastructure for Network Computing (BOINC) je software pro distribuované výpočty, který umožňuje provozovat projekty, jako je například SETI@Home. Tento software je svobodný s otevřeným kódem a je vydán pod licencí LGPL. BOINC je vyvíjen skupinou, která pochází z Kalifornské univerzity v Berkeley a je vedena Davidem Andersonem, ředitelem projektu Seti@Home. SETI@Home je jedním nejznámějších projektů využívající BOINC. Úspěch SETI@Home všechny přesvědčil, že distribuované výpočty se můžou použít i pro mnoho jiných výpočetně náročných vědeckých projektů. Záměrem BOINCu je umožnit badatelům různých oborů, například molekulární biologie, klimatologie, kryptografie nebo astrofyziky, jednoduchý přístup do výpočetní sítě osobních počítačů na celém světě s ohromným výkonem. BOINC je založen na myšlence, že po světě běží naprostá většina osobních počítačů nevyužita, zejména díky neustále rostoucímu výpočetnímu výkonu moderních procesorů. Moderní operační systémy dokážou tento nevyužitý výkon v reálném čase využít, aniž by došlo ke znatelnému zpomalení aplikací, které uživatel v danou chvíli používá.", "tgt_summary": "The Berkeley Open Infrastructure for Network Computing (BOINC, pronounced – rhymes with \"oink\"), an open-source middleware system, supports volunteer and grid computing. Originally developed to support the SETI@home project, it became generalized as a platform for other distributed applications in areas as diverse as mathematics, linguistics, medicine, molecular biology, climatology, environmental science, and astrophysics, among others. BOINC aims to enable researchers to tap into the enormous processing resources of multiple personal computers around the world. BOINC development originated with a team based at the Space Sciences Laboratory (SSL) at the University of California, Berkeley and led by David Anderson, who also leads SETI@home. As a high-performance distributed computing platform, BOINC brings together about 137,805 active participants and 791,443 active computers (hosts) worldwide processing on average 41.548 PetaFLOPS (it would be the fifth largest processing capability in the world compared with an individual supercomputer Supercomputer TOP500 list). The National Science Foundation (NSF) funds BOINC through awards SCI/0221529, SCI/0438443 and SCI/0721124. \"Guinness World Records\" ranks BOINC as the largest computing grid in the world. BOINC code runs on various operating systems, including Microsoft Windows, macOS, Android, Linux and FreeBSD. BOINC is free software released under the terms of the GNU Lesser General Public License (LGPL).", "id": 1006379} {"src_title": "Karviná", "tgt_title": "Karviná", "src_document": [{"title": "Poloha a význam.", "content": "Význam Karviné (dříve Fryštátu) v minulosti předurčovala její strategicky výhodná poloha na obchodní cestě z Uher do Pobaltí, která z ní učinila obchodní, hospodářské a kulturní centrum celé zdejší oblasti. Od konce 13. století do roku 1572 byl zdejší hrad sídelním místem slezských knížat z královského rodu Piastovců. Prvkem, který významně ovlivnil další rozvoj města, byl nález černého uhlí ve 2. polovině 18. století a rozvoj železárenského průmyslu na počátku 20. století. Nadále byl význam města dán rostoucí těžbou černého uhlí, rozvojem těžkého průmyslu a železnice které předurčily jak stavební, tak demografický vývoj města v druhé polovině 20. století. Moderní Karviná vznikla roku 1949 sloučením města Fryštátu (německy \"Freistadt\"; dnešní Karviná 1, centrum starého Fryštátu je městskou památkovou zónou), původní Karvinné (díky intenzivní těžbě uhlí dnes již neexistuje; je to předměstská část Karviná-Doly), Darkova (Karviná 3), Ráje (Karviná 4) a Starého Města (Karviná 5). Později ještě byly připojeny Louky nad Olší. Nově vzniklé město se začalo budovat na katastru fryštátského Horního Předměstí ve čtyřicátých letech dvacátého století, které se rozvíjelo již od doby, kdy Severní dráha císaře Ferdinanda přivedla do Fryštátu železnici. Moderní město je postaveno převážně v architektonickém slohu Bruselský styl. Karviná leží na hranici s Polskem. Přímo ve městě jsou dva hraniční přechody (z toho jeden pouze pro osobní vozidla) v místní části Karviná-Ráj. Město se rozprostírá na severním okraji předhůří Beskyd. Karviná leží v údolí řeky Olše a od krajského města Ostravy je vzdálena 18 km východním směrem. Karviná vždy patřila k ekonomicky silným oblastem s vysokou koncentrací průmyslu, zejména těžebního, na který navazují další výrobní odvětví. Současně dosáhlo město evropského významu díky lázeňství. Již od konce 19. století byly budovány lázně Darkov díky nálezům léčivé jodobromové solanky. V posledních letech byl posílen význam města jako obchodního a turistického centra. Vznikem Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity v Opavě se Karviná stala univerzitním městem – spolu s Opavou prvním v Moravskoslezském kraji a po roce 1989 v Československu vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území dnešní Karviné patří ve zdejší oblasti k místům s nejstarším osídlením, o jehož existenci svědčí nálezy kamenných nástrojů z období mladší doby kamenné.Nejstarší dochovanou písemnou zmínkou o území dnešního města (osadě Solca) je z roku 1268. Na dnešní místo byl Fryštát přemístěn po roce 1290 knížetem Měškem I. Těšínským. Vratislavský desátek z let 1302–1315 obsahuje původní názvy některých zdejších lokalit jako \"Fryenstat\" (Fryštát), \"Roy\" (Ráj), \"Carwina\" (Karviná), \"Bertholdi Villa\" (Darkov). Vzhledem k strategicky výhodné poloze Fryštátu na obchodní cestě z Uher do Pobaltí se zde vytvořilo významné středisko obchodu a řemesel, které se mezi léty 1290 až 1945 stalo sídlem nejvyšší slezské aristokracie. Fryštát dal také základ pro vznik zcela nového města Karviné, které se na jeho katastrálním území začalo budovat od 50. let 20. století. Zásadní obrat v rozvoji celé zdejší oblasti znamenal nález černého uhlí ve 2. polovině 18. století a počátkem 20. století již bylo území města svým ekonomickým potenciálem významnou oblastí v rámci celého Rakousko-Uherska. K rozvoji města přispěla výstavba železničních tratí: Severní dráha císaře Ferdinanda v Petrovicích, Košicko-bohumínská dráha v dnešní části Doly a v roce 1898 i Karvinská Místní dráha KFNB se stanicí Fryštát, dnes Karviná - město, a také tramvajová trať. Podle rakouského sčítání lidu v roce 1910 měly obce Karwin, Freistadt, Altstadt, Roj, Darkau a Lonka celkem 29 880 obyvatel (pouze v Karviné 16 808 a ve Fryštátě 7767), z toho 29 155 trvale registrovaných, 23 988 (82, 3%) byli posky, 3907 (13,4%) německy a 1219 (4,2%) česky mluvící, 26 616 (89,1%) byli katolici, 2483 (8,3%) protestanti, 589 (2%) Židé a 192 dalších náboženství. . Během let 1918–1920 probíhal mezi nově vzniklými státy Československem a Polskem spor o Těšínsko. Během něj padlo téměř 40 československých legionářů a boje byly zastaveny z podnětu prezidenta Masaryka jednáním ministra Edvarda Beneše s Poláky. Ten byl poté nařčen Karlem Kramářem, \"že nerozumí politice\" (\"a připravil naše legie o další vítězství\"). Po krátkém vojenském střetnutí bylo území Těšínska v roce 1920 mezi oba státy rozděleno arbitráží vítězných mocností. Území města připadlo Československu. V roce 1938 Polsko začalo vůči Československu opět vznášet územní požadavky. Ty byly formulovány polskou vládou 21. září 1938 a vzneseny jako součást Hitlerova godesberského memoranda. 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 1. října 1938 polská vojska obsadila požadovaná území, včetně území dnešní Karviné. Období polského záboru však netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem na počátku druhé světové války oblast obsadil Wehrmacht a území města s germánským původem bylo přičleněno k Německu. V roce 1944 došlo ke sloučení měst Karvinné (dvě písmena \"N\" v názvu města se užívala od roku 1920), Fryštátu a obcí Starého Města, Ráje a Darkova v jeden územní celek s názvem Karwin-Freistadt. Po osvobození města 3.5. 1945 se dvojměstí rozpadlo a oblast se vrátila zpět pod správu Československa. První výstavbu budoucího nového města, ulici Zakladatelská, zahájil předseda Benešovy vlády Klement Gottwald slavnostním výkopem roku 1946. Roku 1949 následovalo opětovné sloučení okolních obcí v jeden územně správní celek pojmenovaný Karviná. Na území sloučeného města nastal velký stavební rozvoj, který trval až do 80. 20. století. Svého vrcholu dosáhla Karviná na konci 80. let 20. století s počtem obyvatel téměř 90 tisíc. Stavební vývoj města, které se mělo stát pátou českou metropolí s počtem obyvatel 120.000 zastavily až listopadové události roku 1989 a zejména rozpad Československa v roce 1992-3, kdy se Karviná i z východu stala téměř pohraničním městem. Moderní městská zástavba leží především na katastrálním území historického města Fryštátu (\"Karviná-město\") a bývalé obce Ráje.", "section_level": 1}, {"title": "Metropole Karviná.", "content": "V šedesátých letech dvacátého století se realizoval projekt na výstavbu nového, moderního centra Karviné v architektuře bruselského stylu, které se mělo stát pátou českou metropolí. Hlavní silniční tepnou se měla stát centrální třída, dnes tř. 17. listopadu, která měla plnit roli městského bulváru a díky přítomnosti lázní ve městě navodit atmosféru pohodového a příjemného místa. Na této centrální třídě se měly vyskytovat volné prostory plné městské zeleně s dominantními budovami. To se opravdu povedlo. I když je na této třídě hustý silniční provoz, stále láká k procházce po ní, a to v celé její délce. A to platí obzvláště v době květu sakurové aleje, která zde byla vysázena a je dodnes vzorně udržovaná. Centrální třída se však během let dočkala na některých místech necitlivých zásahů: Vyvrcholením centrální třídy je prostor mezi křižovatkami u VZP a OD Prioru. Tento prostor, jemuž dominuje vzdálenější skupina výškových budov působí zanedbaným dojmem. Přítomnost nevkusně situovaných autobusových zastávek ještě více vytváří dojem periferního místa než centra města. Všude přítomný asfalt a zeleň zastiňující dominantní budovy tento dojem ještě více umocňuje. Přitom tento centrální prostor může i nadále být centrálním parkem aniž by kazil dojem centra města. Na tomto centrálním prostoru je totiž za bujnou zelení schována řada architektonických slohů, které po vykácení části zeleně vytvoří dominantní prvky celého centra. Jde především o nádhernou prvorepublikovou budovu Jiráskovy školy, roh rovněž prvorepublikové budovy Magistrátu, modernu zastupující OD Prior a restauraci s obytným blokem nebo funkcionalistické třípodlažní obytné domy. Hlavní dominantou celého tohoto centrálního prostoru je pak již zmiňovaná vzdálená skupina výškových domů. Centrálnímu prostoru rovněž chybí výšková solitéra např. v podobě hodinové věže, pomníku či sochy nebo fontány. V posledních letech se vyskytla řada urbanistických studií na dotvoření městského centra. Pro finanční náročnost nikdy nebyla realizována. Není potřeba stavět nové budovy, stačí celé třídě a především centrálnímu prostoru vrátit zašlý lesk šedesátých let:", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Zvon ve zdejším kostele měl nejsilnější a nejlahodnější hlas ve Slezsku, neboť prý do zvonoviny při odlévání vhodili díl stříbra. Byl starší než samotné město, při zániku původní obce se ztratil, až po létech jej na poli vyhrabala svině. Zvon bylo slyšet až do Těšína a jeho hlasu naslouchala těšínská kněžna s takovou oblibou, že se rozhodla zvon koupit. Avšak fryštačtí jej nechtěli prodat, a proto jí řekli, že by za něj musela vysázet tolik dukátů, že by to dosáhlo po cestě z Těšína až do Fryštátu. Jenže kněžna na obchod přistoupila, a tak jí radní museli zvon vydat. Kněžna si zvon zavěsila na svém hradě, ale zvon přes noc ulétl zpět do Fryštátu. Kněžna vidouc ten zázrak to vzdala a nechala Fryštátu jak zvon, tak i peníze. Jen okna kostelní věže směrem k Těšínu nechala zazdít, aby ji hlas zvonu nelákal. Více pověstí je uvedeno v článku Fryštát.", "section_level": 2}, {"title": "Městské památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historická památková zóna.", "content": "Město založené jako nové město fryštátské jeho prvním knížetem Měškem I. Piastovským roku 1290. Nejstarší stavbou nového města, povýšeného na Slezské knížecí město je areál Fryštátského hradu, jehož stavba začala v roce 1288 a po celou dobu své existence byl sídlem nejvyšší slezské aristokracie a mezi léty 1327 – 1573 byl lénem českých králů. Přilehlé město pochází z počátku 14. století. V druhé polovině 19. století byly na fryštátském předměstí objeveny jodobromové prameny, díky kterým zde vznikly věhlasné lázně. Za dobu své existence se v nich léčila celá řada významných osob. Roku 1992 zde byla vyhlášená městská památková zóna. Podrobný seznam památek je uveden v článku Fryštát, Lázně Darkov, Doly (Karviná) a Staré Město (Karviná).", "section_level": 2}, {"title": "Metropolitní památková zóna.", "content": "Především v 60. letech 20. století byl vybudován základ pro výstavbu páté české a největší slezské metropole. Město mělo dosáhnout počtu obyvatel 120.000. Jeho nově vzniklé centrum tvořené třídou Osvobození a třídou 17. listopadu bylo doplněno řadou významných stavebních dominant postavených v architektuře \"Bruselský styl\". Tyto budovy dodnes připomínají původní záměr vytvořit z Karviné novou metropoli.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura populace.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatelstva v roce 2001 se 8,5 % obyvatel města hlásilo ke slovenské a 8 % obyvatel k polské národnosti. Zajímavostí města je vysoký podíl obyvatel bydlících v panelových domech, který dosahuje 92 %.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Karviná se člení na 6 katastrálních území, na kterých leží 9 místních částí: Místní části jsou někdy číslovány:", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Karviná byla dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Karviná ale stále existuje a skládá se ze 17 obcí, ORP ze 4 obcí – Dětmarovic, Karviné, Petrovic u Karviné a Stonavy. Stále zde ovšem působí okresní soud, okresní státní zastupitelství, okresní archiv.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejznámějším sportovním klubem ve městě je bezesporu HCB Karviná. Tento házenkářský klub, založený již v roce 1955, v nedávné době pravidelně sbíral tituly mistra republiky (je desetinásobným mistrem samostatné ČR – naposledy v sezoně 2017/2018) a od roku 2000 do roku 2006 byl každoročním účastníkem nejprestižnější evropské klubové soutěže – Ligy mistrů. Dalším významným klubem je fotbalový klub MFK Karviná, který od sezóny 2016/2017 hraje nejvyšší českou fotbalovou soutěž. Za zmínku stojí také lední hokej. Ten se hrál v Karviné již od 50. let, ale současný klub SK Karviná byl založen roku 1993. Ve městě se rovněž nachází basketbalový klub TJ Sokol Karviná, kde jeho junioři patří mezi špičku v ČR; muži však hrají pouze 3. nejvyšší soutěž. Karviná má také zastoupení v extralize hokejbalu (HbK Karviná), juda, sportovní střelby a ve městě se rovněž hraje florbal. V poslední době je velmi oblíbená nová sportovní disciplína workout. Ve městě tak vyrůstají nová workoutová hřiště, na kterých trénuje jeden z nejlepších světových závodníků Marek Matis.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění ovzduší.", "content": "V souvislosti s vysokou koncentrací těžkého průmyslu v oblastí patří ovzduší v Karviné mezi nejvíce znečištěné v České republice. Ve znečištění rakovinotvorným benzopyrenem patří podle Státního zdravotního ústavu k nejzamořenějším oblastem. V roce 2005 průměrná celoroční koncentrace benzo-a-pyrenu činila 5,1 ng.m. Podle výzkumu prováděného společnou laboratoří Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky a Zdravotního ústavu Středočeského kraje na vzorku 23 městských strážníků v Karviné bylo v jimi vdechovaném vzduchu naměřeno 6,6 ng.m benzo-a-pyrenu. Např. u strážníků v Praze bylo naměřeno 0,8 ng.m.", "section_level": 2}, {"title": "Následky těžby.", "content": "Některé části města se také potýkají s důsledky hlubinné těžby uhlí, zejména s poddolováním, které narušuje statiku budov, z nichž řada musela být opuštěna a stržena. Postupně tak těžbě padla za oběť původní Karviná včetně řady pozoruhodných stavebních památek. Těžba si následně vyžádala likvidaci dalších příměstských lokalit. Zlikvidována a poddolována byla převážná většina místních částí Louky nebo Darkov. Dále se uvažuje o těžbě pod čtvrtí Staré Město nebo Starý Ráj. Jelikož se však uhelné sloje nachází pod převážnou částí města, je jeho budoucí rozvoj značně limitován.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V minulosti patřila Karviná k nejrychleji se rozvíjejícím průmyslovým městům u nás. Počet obyvatel rostl současně s objemem těžby a svého vrcholu dosáhl koncem 70. let (tehdy zde žilo bezmála 80 tisíc obyvatel). Základem prosperity byla těžba kvalitního kamenného uhlí, které se stalo základem rozvoje průmyslu na celém Ostravsku. Na katastru města postupně vzniklo slučováním někdejších menších šachet několik velkodolů – Důl ČSA, Důl Darkov, Důl ČSM. Obrat v tomto vývoji nastal v 90. letech v souvislosti s útlumem těžby (v ostravské části revíru byla těžba úplně zastavena). V posledních letech klesl počet obyvatel města o bezmála 20 tisíc, vzrostla naopak nezaměstnanost. Kromě uhelných dolů sídlí ve městě řada dalších podniků. Sídlila zde Kovona Karviná – někdejší největší producent bytových jader a sklolaminátových materiálů u nás. Po roce 2000 vznikla ve městě průmyslová zóna Nové Pole. Své výrobní haly zde mají firmy jako Robe lighting, Shimano, Sejong, Gates, Mölnlycke Health Care a další.", "section_level": 2}, {"title": "Plán na výstavbu spalovny odpadů.", "content": "Do městské části Karviná-Doly naplánoval krajský úřad výstavbu velkokapacitní spalovny odpadu, do které by se ze širokého okolí mohlo ročně svážet 200 tisíc tun komunálního odpadu. Se záměrem nesouhlasí místní obyvatelé, kteří se obávají, že by spalovna odpadů zhoršila kvalitu již dnes značně znečištěného ovzduší.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Karviná je mimo jiné také univerzitním městem. Ve městě sídlí Obchodně podnikatelská fakulta Slezské univerzity v Opavě. Dále se zde nachází několik středních škol: gymnázium, střední průmyslová škola, obchodní akademie, střední zdravotnická škola aj. Kromě středních škol také základní a mateřské školy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karviná (, ) je statutární město v Moravskoslezském kraji, na území historického Těšínského Slezska, 18 km východně od Ostravy na řece Olši. Po druhé světové válce byla dnešní Karviná projektována jako pátá česká metropole pro 120 000 obyvatel. Dnes žije ve městě obyvatel s významnou slovenskou a polskou menšinou. Celý okres čítá na 250 000 obyvatel. Karviná je univerzitním, turistickým, lázeňským a ekonomickým městem Slezské metropolitní oblasti s více jak 5 000 000 obyvateli a největším městem na řece Olši. Jádrem dnešního města Karviná je původní knížecí město Fryštát. Karviná vznikla roku 1949 přemístěním obyvatel původní hornické Karvinné na fryštátské Horní Předměstí, které se silně rozvíjelo již od konce 19. století. Úředním spojením těchto dvou měst a připojením Ráje, Darkova a Starého Města vzniklo nové město s názvem Karviná, nicméně jejím historickým základem je Fryštát, na jehož katastru nové město stojí. Úřad primátora města Karviná vykonává ode dne 8. ledna 2018 Jan Wolf (ČSSD), bývalý první náměstek, který v čele města nahradil svého stranického kolegu Tomáše Hanzela (ČSSD), který stal v čele města od roku 2006.", "tgt_summary": "Karviná (; , , ) is a city in Moravian-Silesian Region of the Czech Republic, on the Olza River. It is administrative center of Karviná District. Karviná lies in the historical region of Cieszyn Silesia and is one of the most important coal mining centers in the Czech Republic. Together with neighboring towns it forms industrial Ostrava-Karviná Coal Basin. According to 2001 census, it had 65,141 inhabitants, but the population dropped under 53,000 (2019). 8.5% of the population are Slovaks and 8% of the population are Poles. The Polish population has been historically declining. In the past the town had a significant German community. There is also a growing Romani community.", "id": 552963} {"src_title": "Kurt Student", "tgt_title": "Kurt Student", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Kurt Student se narodil 12. května roku 1890 ve vesnici Birkholz v pruské provincii Braniborsko. Ve svých jedenácti letech přestoupil ze základní školy na královskou pruskou vojenskou akademii v Postupimi. Po jejím dokončení na jaře roku 1910 byl k 3. březnu zařazen jako praporčík (\"Fähnrich\") k 1. praporu horských myslivců ‘Yorck von Wartenburg’ (\"1. Jäger-Battalion ‘Yorck von Wartenburg’\") v Ortelsburgu. K počátku května téhož roku nastoupil na vojenskou školu v Gdaňsku, kde studoval až do počátku března následujícího roku. Po dokončení se vrátil zpět k 1. praporu horských myslivců ‘Yorck von Wartenburg’ a zde zůstal až do 1. srpna roku 1913. Následně se Student, již v hodnosti poručíka (\"Leutnant\"), přihlásil na pilotní výcvik na vojenské pilotní škole v Berlíně-Johannisthalu. Pilotní kurz dokončil ke konci ledna roku 1914 a následně začal sloužit u letecké vojenské základny v Poznani. Zde byl v červnu téhož roku zařazen jako pilot k místnímu 2. leteckému praporu (\"Flieger-Bataillon 2\"). V srpnu stejného roku ho však čekalo další přeložení a to tentokrát k 17. polnímu leteckému praporu (\"Feld-Flieger-Bataillon 17\") s nímž byl následně odvelen na východní frontu, kde se utkával na haličské frontě s carskými leteckými jednotkami. V únoru roku 1916 se mladý nadporučík Student vrátil na západní frontu, kde čelil francouzským a britským letadlům jako bojový pilot 19. bojového oddílu (\"Kampfstaffel 19\") od 4. bojové eskadry (\"Kampfgeschwader 4\"), která spadala pod nejvyšší armádní velení. Na podzim roku 1916 byl přeřazen jako pilot k 9. bojové eskadře (\"Jagdstaffel 9\"), kde o necelý týden později převzal velení celé jednotky. Ve velení eskadry zůstal Student až do května následujícího roku, kdy byl zraněn ve vzdušném souboji nepřátelským letounem a až do července téhož roku se ze svých zranění léčil. Funkce velitele bojové eskadry ho čekala i po návratu na frontu, avšak tentokrát byl zařazen k eskadře spadající přímo pod 3. armádu generálplukovníka Karla von Einema. Ve velení byl vystřídán až ke konci února roku 1918, kdy byl zařazen k 3. leteckému záložnímu oddílu (\"Fliegerersatz-Abteilung 3\") ve městě Gotha. K počátku následujícího měsíce byl zkušený pilot Student jmenován velitelem této letecké jednotky. Ke konci května téhož roku byl Student povýšen do hodnosti kapitána (\"Hauptmann\") a byl jmenován do funkce velitele oddělení pro experimenty a vědu u leteckého velení. V této funkci přečkal Student válku a zůstal zde až do konce září roku 1919. Během své služby v první světové válce byl Student jednou raněn v boji a propracoval se až do hodnosti kapitána (\"Hauptmann\"). Krom řady vyznamenání jako je např. rytířský kříž královského pruského domácího řádu Hohenzollernů s meči nebo obou tříd pruského železného kříže se mohl pyšnit šesti potvrzenými vítězstvími ze vzdušných soubojů. V meziválečném období pracoval Student v oblasti vojenského výzkumu a vývoje. Versaillská smlouva nezakazovala provoz kluzáků, proto se Student soustředil na tuto oblast. Byl rovněž několikrát přítomen leteckým cvičením Rudé Armády, podle historiků šlo o inspiraci pro jeho pozdější letecké operace. Po obnově luftwaffe se Student z armády a vrátil se zpět k letectvu, navíc ho Hermann Göring jmenoval vedoucím výcvikových středisek. V červenci 1938 pak byl jmenován velitelem vzdušných a výsadkových jednotek, v době, kdy začala II. světová válka, byl už velícím generálem 7. letecké divize a 1. německé výsadkové divize.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Studentova jednotka nebyla nasazena při invazi do Polska a ve svých prvních akcích se příliš nevyznamenala. V Holandsku po začátku bojů o Haag dne 10. května 1940 nedokázali obsadit tři letiště a Němci tu utrpěli obrovské ztráty. Student byl v následných bojích o Rotterdam zasažen do hlavy (i když se později jeho zranění vysvětlovalo různě) a málem upadl do zajetí – zachránit se ho podařilo až 14. května při nechvalně známém bombardování Rotterdamu. Podílel se zejména na přípravě úspěšného úderu na belgickou pevnost Eben-Emael, za což byl vyznamenán Rytířským křížem železného kříže s dubovými ratolestmi za odvahu. V lednu 1941 byl Student jmenován velícím generálem XI. oddílu Freikorps – šlo o nově zformovanou jednotku německých vzdušných sil. Byl pověřen velením operace Merkur, což byla vzdušná invaze na Krétu. Nakonec se podařilo ostrov dobýt, ovšem za cenu nesmírných ztrát, což vedlo Hitlera k zákazu jakýchkoli podobných akcí. Po kapitulaci Kréty 31. května 1941 zde Student zůstal jako dočasný velitel ostrova a na Göringův příkaz zahájil rozsáhlé represe proti místnímu obyvatelstvu (mezi nejhorší akce patřily masakry Kondomari a Randa Kandanos). V roce 1943 byl Student požádán majorem Haraldem Morsem, aby naplánoval operaci Unternehmen Eiche k osvobození italského diktátora Benita Mussoliniho. Pod velením majora Otty Skorzenyho se povedlo prakticky bez jediného výstřelu Duceho osvobodit z horského hotelu Campo Imperatore. I za tuto akci dostal Student vyznamenání v podobě Železného kříže. Další kroky Studenta směřovaly přes Itálii do Francie, kde se zúčastnil obrany pobřeží při invazi spojenců v Normandii (1944). Stanul v čele 1. armády parašutistů a pokoušel se zhatit britskou operaci Market Garden u Arnhemu. Už v roce 1945 se přemístil na východní frontu v oblasti Šlesvicko-Holštýnsko, kde měl převzít armádní skupinu Vistula, v dubnu 1945 byl ale zajat u Mecklenburgu britskými vojáky dřív, než se mohl chopit velení.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné zločiny a poválečný život.", "content": "Kurt Student byl v roce 1947 obžalován v osmi bodech za týrání a vraždy vězněných vojáků, kterých se dopustily jeho jednotky na Krétě, stejně jako za zločiny proti civilnímu obyvatelstvu tamtéž (Kondomari, Alikianos, Kandanos). Vina mu byla prokázána ve třech z osmi žalob, ale na výši jeho trestu mělo dopad svědectví velitele 4. novozélandské brigády Lindsay Merritta Inglise. Student byl nakonec odsouzen k pěti letům vězení, ale už v roce 1948 mu byl ze zdravotních důvodů trest předčasně ukončen. Student žil dále v Německu, kde také v roce 1978 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kurt Arthur Benno Student (12. května 1890 – 1. července 1978) byl vysoce vyznamenaný německý bojový pilot z první světové války a pozdější generálplukovník (\"Generaloberst\") německé Luftwaffe za druhé světové války, kdy byl architektem a velitelem německých výsadkových vojsk. Mimo jiné byl držitelem mnoha vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi.", "tgt_summary": "Kurt Arthur Benno Student (12 May 1890 – 1 July 1978) was a German general in the Luftwaffe during World War II. An early pioneer of airborne forces, Student was in overall command of developing a paratrooper force to be known as the \"Fallschirmjäger\", and as the most senior member of the \"Fallschirmjäger\", commanded it throughout the war. Student led the first major airborne attack in history, the Battle for The Hague in May 1940. He also commanded the \"Fallschirmjägers\" in its last major airborne operation, the invasion of Crete in May 1941. The operation was a success despite German losses, and led the Allies to hasten the training and development of their own airborne units. In 1947, Student was tried and convicted of war crimes for the mistreatment and murder of prisoners of war by his men in Crete. Student was also responsible for a wave of reprisal massacres committed against Cretan civilians in 1941 but avoided stern punishment.", "id": 1923390} {"src_title": "Gisela Bavorská", "tgt_title": "Gisela of Hungary", "src_document": [{"title": "Uherská královna.", "content": "Gisela Bavorská byla dcerou bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého z rodu Liudolfingů, který byl úzce spřízněn s císařským domem Otonů, a sestrou římského císaře Jindřicha II. Jako velmi mladá dívka se provdala za uherského knížete Štěpána, který jako první svého rodu dosáhl na počátku roku 1001 královské korunovace. Manželství Štěpána a Gisely prý bylo, jak se shodují dobové zprávy, dobré a harmonické a bylo požehnáno mnoha potomky. K zármutku rodičů však děti brzy umíraly. Jen několik týdnů či měsíců žili prvorozený syn Štěpán, mladší Otto i všechny dcery, jejichž přesný počet není znám. Teprve roku 1007 přivedla královna na svět syna, který byl pojmenován podle jejího bratra, tehdy panujícího císaře Jindřicha II. Imre – Emmerich a který se jako jediný z Giseliných dětí dožil dospělého věku. Roku 1031 byl však zraněn během lovu divokou sviní a na následky svého zranění zemřel. Královští manželé již neměli naději na narození dalšího potomka. Na pořad dne byla nastolena otázka, co bude s jejich životním dílem – Štěpánova vláda byla dobou christianizace Uherska a intenzivního budování státní i církevní organizace. V království bylo založeno devět biskupství, a dokonce také arcibiskupství v Ostřihomi. V této činnosti se Gisela stala zdatnou pomocnicí svého chotě. S Giseliným souhlasem si Štěpán vybral za svého nástupce synovce Petra Orseola, syna benátského dóžete a jedné ze svých sester. Když však roku 1038 král zemřel, zvedla se proti jeho následníku vlna odporu, na níž doplatil dvojím sesazením z trůnu a nakonec i oslepením.", "section_level": 1}, {"title": "Řeholnice a abatyše.", "content": "Ovdovělá Gisela ztratila po smrti svého královského chotě poslední pouto ke své druhé vlasti a rozhodla se, že Uhry, zmítané nástupnickými boji opustí. Začala proto vyjednávat s tehdejším císařem Jindřichem III. o návratu do Bavorska. Doprovázena podle tradice svojí ovdovělou snachou Chicou, se vypravila do Pasova a vstoupila zde do kláštera Niedernburg. Po uplynutí noviciátu se stala jeho třetí abatyší. Ve vedení kláštera setrvala téměř dvě desetiletí a významně se zasloužila o jeho rozkvět. Zemřela mezi lety 1060–1065 jako téměř osmdesátiletá stařena. Poté byla pochována v klášterním kostele sv. Kříže. Hrob bývalé uherské královny a niedernburské abatyše Gisely byl od počátku chován ve velké úctě, přestože nebyla nikdy oficiálně blahoslavena ani svatořečena. Uctívání zesílilo poté, co se této cti dostalo jak jejímu manželovi králi Štěpánovi I. a jejich synu Emmerichovi (1083), tak jejímu bratru císaři Jindřichu II. (1146). Hrob blahoslavené Gisely v klášterním kostele sv. Kříže se stal oblíbeným poutním místem. V současnosti je považován za maďarskou národní svatyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gisela Bavorská (985 Abbach u Řezna – 7. května kolem 1060, klášter Niedernburg u Pasova) byla uherskou královnou a později abatyší benediktinského kláštera v bavorském Niedernburgu (dnes část Pasova).", "tgt_summary": "Gisela of Hungary (or Gisele, Gizella and of Bavaria; 985 – 7 May 1065) was the first queen consort of Hungary by marriage to Stephen I of Hungary, and the sister of Henry II, Holy Roman Emperor. She has been beatified by the Roman Catholic church.", "id": 2113635} {"src_title": "Žižkovský vysílač", "tgt_title": "Žižkov Television Tower", "src_document": [{"title": "Technický popis.", "content": "Samotné technické řešení přineslo několik novinek a dokonce i patentů. Základová železobetonová deska, o průměru 30 m a tloušťce 4 m, se nalézá v hloubce 15 m pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší (jeden s nouzovým schodištěm, druhý se služebním výtahem) mají průměr 4,8 m a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus (se dvěma rychlovýtahy) má průměr 6,4 m a přechází do anténního nástavce sahajícího do výšky 216 metrů. Tubusy jsou tvořeny soustřednými ocelovými rourami, jejichž meziprostor tloušťky cca 30 cm je vylit betonem. Na tyto svislé tubusy jsou pak zavěšeny tři kabiny s trojramenným půdorysem: ve výšce 66 metrů se nachází panoramatická restaurace „Oblaca“ (s barem a bistrem), ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina s dohledností až 100 km a nejvýše je umístěna (veřejnosti běžně nepřístupná) kabina s vysílací technikou. Při rekonstrukci v letech 2011–2012 vzniklo přímo nad restaurací luxusní hotelové apartmá, změny se dotkly i Mahlerových sadů v blízkém okolí věže. Z anténního nástavce vysílají v digitálních multiplexech televizní a rozhlasové stanice. Analogové televizní vysílání bylo definitivně ukončeno 30. dubna 2009, analogově v pásmu VKV odtud vysílá šest rozhlasových stanic. Dále jsou zde vysílače mobilních operátorů a také se zde měří kvalita ovzduší v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plány.", "content": "Od roku 1974 se datovala potřeba výkonného vysílače rozhlasového a televizního signálu pro obyvatele Prahy. Osazení vysílače do Petřínské rozhledny bylo nutno chápat jako provizorium a tak tehdejší Ministerstvo spojů už od roku 1975 prosazovalo stavbu 160 m vysokého stožáru – také na Petříně, aby podnik Kovoslužba nebyl nucen přesměrovávat antény desetitisícům domácností. Tomuto nápadu se však silně a účinně bránili památkáři, kteří roku 1984 definitivně uspěli a po delších debatách byla pro vysílač vybrána lokalita (tehdy zpustlých) Mahlerových sadů. Tehdy bylo vypočteno, že pro dokonalé pokrytí Prahy signálem ze Žižkova musí být anténa nejméně ve výšce 200 m nad terénem. Architekt Václav Aulický vypracoval zhruba dvacet různých návrhů, např. štíhlý hyperboloid nebo „jehlu s jablkem“. Přes tlak radiokomunikací, které by se spokojily s obyčejným železobetonovým stožárem a kabinou, nakonec roku 1984 zvítězila světově unikátní futuristická varianta subtilní a přitom stabilní třísloupové konstrukce, která připomíná startující raketu. Autor tehdy úspěšně argumentoval tím, že jednostožárový železobetonový vysílač by byl příliš masivní a v pražském ovzduší by materiál velmi rychle degradoval. Třísloupová ocelobetonová konstrukce tak znamená mnohem menší zásah do pražského panoramatu, má vyšší aerodynamickou stabilitu a její technické provedení, s ochrannými laminátovými vrstvami, přinese i vyšší užitnou hodnotu a trvanlivost.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba.", "content": "Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji doprovázely mnohé spory a negativní hodnocení: například situování stavby na místě bývalého židovského hřbitova si vynutilo dohled představitelů Židovské obce při výkopových pracích a nalezené ostatky byly posléze pohřbívány na Novém židovském hřbitově na Olšanech, což ovšem nebylo ze strany stavitele dodržováno a došlo tak k definitivnímu zničení cenných hrobů a náhrobků bez jakékoliv možnosti dokumentace Památkovým ústavem či židovským muzeem. Projednávala se také hrozba elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity. Zněly i nekompromisní hlasy požadující zbourání vysílače, ty se však neprosadily a tak mohla být postupně osazována vysílací technika. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, od 3. května 1991 (38 let a 2 dny po oficiálním zahájení TV vysílání v Československu) přešel do standardního režimu a 17. února 1992 byl vysílač, resp. jeho restaurační a vyhlídková část, oficiálně otevřen pro veřejnost.", "section_level": 2}, {"title": "Miminka.", "content": "V roce 2000 bylo na pilíře umístěno dílo Davida Černého zvané „Miminka“, v počtu 10 miminek, znázorňující batolata lezoucí nahoru a dolů. Protože se setkalo s pozitivním ohlasem, bylo v roce 2001 nainstalováno natrvalo. Není to jediný umělecký počin, který věž vyprovokovala: režisér Jan Němec ve vysílači natočil některé scény filmu \"V žáru královské lásky\". Dne 2. října 2017 byla mimina z vysílače sundána kvůli údržbě a obnově. Ta měla trvat do jara 2018, avšak při renovaci se ukázalo, že jsou neopravitelná, proto byla vyrobena miminka zcela nová. Na věž byla osazena koncem března 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Nasvícení.", "content": "Od 22. května 2006, u příležitosti 125. výročí povýšení Žižkova na město a 15. výročí zprovoznění vysílače, je vysílač každý den různobarevně nasvícen ve spodních částech plošin, a to zpravidla v barvách státní trikolóry (které v době instalace byly zároveň i firemními barvami Českých Radiokomunikací coby provozovatele a majitele věže).", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "V letech 2011 až 2012 prošla Žižkovská věž velkou rekonstrukcí. V roce 2010 si objekt pronajala společnost Oreathea, která se rozhodla přestavět interiéry. Na jaře 2011 začala rekonstrukce, byly odstraněny zbytečné místnosti. Došlo k modernizaci všech vnitřních prostor, především restaurace a vyhlídky. Uvnitř věže vznikl luxusní hotel s jedním pokojem a dvěma lůžky. Po rekonstrukci věže došlo také k revitalizaci jejího okolí, například přilehlého parku.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas.", "content": "Stavba je kontroverzní, neboť kvůli ní byl zničen Starý olšanský židovský hřbitov, na jehož místě stojí. Tím, že byl vysílač stavěn na konci éry reálného socialismu, vysloužil si mezi veřejností nejméně dvě posměšné přezdívky narážející na představitele strany a vlády: \"Jakešův prst\" se vztahoval na generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, \"Biľakova jehla\" zase na člena předsednictva FS ČSSR Vasila Biľaka, původem vyučeného krejčího. Další přezdívky jako \"raketa\" a \"Bajkonur\" pak už jen odkazovaly na štíhlý vysoký tvar tubusů, připomínající kosmickou raketu před startem. V revolučním kvasu na přelomu 80. a 90. let přišel publicista Jaroslav Veis s populárním řešením dvou kontroverzních a vlekoucích se staveb socialismu, Strahovského tunelu a žižkovské televizní věže. Ve fejetonu pro obnovené Lidové noviny navrhl žižkovskou věž podříznout a poté její tubus strčit do tunelu. Po letech bylo autorství této myšlenky přisuzováno Ludvíku Vaculíkovi. Podle ankety uspořádané australským serverem \"VirtualTourist.com\" je žižkovský vysílač druhou nejošklivější stavbou světa (hned po baltimorském divadlu) a batolata Davida Černého jsou v popisu výslovně zmíněna takto: \"Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z hrůzného pohledu proměnily v něco, nad čím už opravdu nevěřícně kroutíte hlavou\". Sám Černý považuje vysílač za \"něco divného, protlačeného bolševikem\", naopak Aulický tvrdí, že vysílač na Žižkově vznikl komunistům navzdory.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílané stanice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Přehled televizních multiplexů vysílaných z Žižkovského vysílače:", "section_level": 2}, {"title": "Rozhlas.", "content": "Přehled rozhlasových stanic vysílaných z Žižkovského vysílače: Ze Žižkova se vysílá i digitální rozhlas DAB+: Ve vyhlídkovém patře bylo od srpna 2015 do prosince 2018 umístěno televizní studio, ze kterého Česká televize vysílala přímým přenosem politický diskusní pořad Otázky Václava Moravce.", "section_level": 2}, {"title": "Nejbližší vysílače.", "content": "Nejbližší významné vysílače a vzdálenost k nim:", "section_level": 1}], "src_summary": "Žižkovský vysílač (též Žižkovská televizní věž, Žižkovská věž či TVPM) je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou (216 m) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v oblasti Mahlerových sadů. Byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického, statika Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Majitelem věže a provozovatelem vysílací části je společnost České Radiokomunikace.", "tgt_summary": "The Žižkov Television Tower () is a unique transmitter tower built in Prague between 1985 and 1992. Designed by the architect Václav Aulický and the structural engineer Jiří Kozák, it stands high above the city's traditional skyline from its position on top of a hill in the district of Žižkov, from which it takes its name. The tower is an example of high-tech architecture.", "id": 1455520} {"src_title": "Terezín", "tgt_title": "Terezín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevnost.", "content": "Pevnost byla založena roku 1780 Josefem II. Roku 1782 byla prohlášena svobodným královským městem. Jméno městu císař udělil na počest své matky císařovny Marie Terezie (kdežto sesterskou pevnost Ples ve východních Čechách pak přejmenovali na Josefov až po jeho smrti). V roce 1790 byla pevnost schopna obrany. Účelem pevnosti bylo chránit přístupové cesty, kterými během prusko-rakouských válek v 18. století postupovala nepřátelská vojska. Pevnost byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění podle návrhů pevnostní školy ve francouzském Meziéres a představuje ve světovém měřítku špičkový pevnostní systém. Své obranné vojenské poslání však nikdy aktivně nemusela splnit, její existence k odstrašení pruského útočníka postačila (zato se později mnohokrát osvědčila coby výborný žalář). Na stavbě vlastní pevnosti pracovalo přibližně 15 tisíc lidí při roční spotřebě kolem 20 miliónů cihel. Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok řeky Ohře do umělého říčního koryta o několik set metrů dále směrem na západ (původní tok řeky procházel před Malou pevností – dodnes je v mapách veden jako Stará Ohře / Alte Eger Fluss). Posádku pevnosti mělo v době války tvořit asi 11 tisíc mužů. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře a Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře. Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku, protáhlého ve směrech od severu k jihu, ze všech nároží vybíhají pětiboké bastiony. Celková délka pevnostního valu, silného přibližně 30 m, činí 3770 metrů. Další prvky opevnění byly umístěny v příkopech před hlavní obrannou linií. Malá pevnost měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku, doplněného o dva polobastiony a dva pětiboké bastiony. Opevnění Terezína obsahovalo celkem 55 hradebních článků a v nich 136 podzemních prostor vzájemně spojených systémem podzemních chodeb dosahujícího celkové délky 29 kilometrů. Do pevnosti vedly čtyři brány posazené vždy mezi dvěma bastiony: Litoměřická, Pražská, Horní a Dolní. Uvnitř hlavní pevnosti se nachází pevnostní město s pravidelným půdorysem s ulicemi křížícími se v pravém úhlu. Vojenské budovy byly budovány jako odolné proti dělostřeleckému bombardování, jejich zdi a klenby jsou velmi silné. Jedná se o významnou stavební a technickou památku. Spolu se „sesterskou“ pevností Josefov se jedná o velmi zajímavý doklad pevnostního stavitelství z konce 18. století. Od povodně 2002 je systém opevnění Hlavní pevnosti průběžně rehabilitován. Nejprve byly vyčištěny příkopy a zprovozněn vodotechnický systém, následovalo mýcení náletové zeleně. V současnosti je většina systému opevnění volně přístupná a láká k procházkám. Dlouhodobou činností Klubu Vojenské Historie – Pevnost Terezín (KVH-PT) je kultivován a udržován úsek kolem Ravelinu č. XVIII v západní části opevnění Hlavní pevnosti. Již řadu let mohou návštěvníci poznávat opevnění včetně podzemních minových chodeb v rámci prohlídek s odborným výkladem členů jmenovaného sdružení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během druhé světové války Hlavní pevnost na levém břehu řeky sloužila nacistickému Německu jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa (mnohdy se nesprávně uvádí, že zde byl zřízen koncentrační tábor). Pro tyto účely nacisté zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého nádraží Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Hlavní pevnosti. V době druhé světové války pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů smrti Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Chelmno a dalších, umístěných v Polsku a na dalších okupovaných územích východní Evropy. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také národní kulturní památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Město dnes již armádě neslouží. Všechna trojí velká kasárna i bývalou vojenskou nemocnici dnes využívají noví majitelé. V Magdeburských kasárnách – ve východním traktu těchto kasáren a koníren \"U koňské hlavy\" (název podle domovního znamení nad vchodem) sídlí dva centrální depozitáře pražských muzeí: historických sbírek a archivu pražského Národního muzea, a v západním traktu depozitář a expozice Židovského muzea v Praze. V bývalých Hamburských kasárnách sídlí také depozitáře Národního muzea a jeho restaurátorské dílny. Mezi oběma objekty jsou situována bývalá Hannoverská kasárna. Odchod Armády České republiky počátkem 90. let 20. století život města velmi poznamenal. Celé město i s okolím pak bylo těžce poškozeno povodněmi na dolním Labi v roce 2002. Existenci v 90. letech ukončila i místní konzervárna; její provoz byl přemístěn do nedalekých Lovosic, a následně zprivatizován byl i někdejší Státní veterinární ústav Terezín. Značných změn doznal v důsledku ekonomické transformace i někdejší státní podnik Zelenina Terezín, který až do počátku 90. let sídlil v rozsáhlém areálu mezi Terezínem a Bohušovicemi nad Ohří. Ve městě nadále sídlí podnik Povodí Ohře. Pro Domov důchodců hlavního města Prahy byla zadaptována budova na náměstí. Bývalý farmaceutický státní podnik Bioveta Terezín byl transformován na společnost Dyntec. Díky nově otevřenému úseku dálnice D8 v úseku Doksany-Lovosice v roce 1998 došlo i k velmi výraznému poklesu tranzitní dopravy, která až do té doby probíhala přímo městem po bývalé státní silnici 8 a mezinárodní silnici E 55 (nyní silnice 608) na trase Praha – Lovosice – Teplice – Drážďany.", "section_level": 2}, {"title": "Osada Kréta.", "content": "Na glacisech západní části vnějšího obranného valu Hlavní pevnosti či těsně pod ním stojí čtvrť převážně rodinných domů – tzv. Kréta. Dále je zde místní Základní škola Terezín, místní fotbalové hřiště, autokemp, vodárna a areál bývalé Vojenské nemocnice Terezín. Jmenované objekty stojí na valu hradby, tzv. glacisu.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Severně od Malé pevnosti se na pravém břehu Malé Ohře nachází přírodní památka Mokřad pod Terezínskou pevností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terezín () je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, v Ústeckém kraji, pouze 2 km jihovýchodně od Litoměřic, při řece Ohři nedaleko jejího soutoku s Labem. Město leží na obou stranách řeky, která je rozděluje na Malou a Hlavní pevnost Terezín. Terezínem též před stavbou dálnice D8 procházela státní silnice 8, která byla zároveň mezinárodní silnicí E 55 na trase Praha–Drážďany (dnes silnice II/608). Součástí Terezína jsou také tři sousední vesnice: České Kopisty, Nové Kopisty a Počaply. Podle úředních informací trvale žije na území města obyvatel.", "tgt_summary": "Terezín (; ) is a former military fortress composed of citadel and adjacent walled garrison town of Litoměřice District, in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 344275} {"src_title": "Livonský řád", "tgt_title": "Livonian Order", "src_document": [{"title": "Livonská větev Řádu německých rytířů.", "content": "Po sloučení přeživších mečových bratří s Řádem německých rytířů obrátil nový Livonský řád svoji pozornost na východ, k územím ruských knížectví, která byla v té době ohrožena mongolskou expanzí. Současně se snažili proniknout do novgorodské země Švédové, aby získali pod svoji kontrolu zdejší obchodní cesty. Útočníci se pokusili svoje vojenské akce zkoordinovat. Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy. Současně zaútočili na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu místo Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který již dříve porazil Švédy na Něvě, nyní vyrazil urychleně na sever. Tady dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně od Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. „Ledová“ bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec. Základním posláním obou rytířských řádů ve východním Pobaltí měla být christianizace dosud pohanského obyvatelstva. V polovině 13. století začala papežská kurie počítat s livonskými rytíři (a také se Švédy) jako s prostředníky pokatoličtění pravoslavných Rusů, jimž se za to mělo dostat pomoci proti Tatarům. Tato myšlenka však nebyla nikdy uskutečněna. Roku 1283 dokončili němečtí rytíři podmanění Prusi a obrátili svoji pozornost na Žmuď, kterou jim odstoupil litevský král Mindaugas roku 1253. Z druhé strany na ni zaútočili livonští rytíři, kteří právě opanovali území Zemgalů. Žmuď měla pro řád zásadní význam. Její opanování by znamenalo územní spojení obou řádových států, pruského i livonského. Proti rozpínavosti livonských rytířů se později postavil litevský velkokníže Gediminas, který získal roku 1322 spojence přímo na území Livonska, a to samosprávu města Rigy a rižského arcibiskupa Fridricha z Pernštejna, kteří měli s rytíři vážné spory. Jejich prostřednictvím se obrátil roku 1323 na papeže Jana XXII, důležitá německá přístavní a obchodní města, františkány a dominikány v Sasku. Dosud pohanský vládce je informoval o svém úmyslu nechat se pokřtít a zval do své země duchovní i kolonisty. Zároveň obvinil livonské rytíře, že svým jednáním zprofanovali křesťanství v takové míře, že ho nyní Gediminasovi poddaní nenávidí. Papež požádal livonské rytíře, aby uzavřeli s Litvou mír (1323), a vyslal na Litvu své poselstvo (1324). Papežští legáti však brzy zjistili, že Gediminas bude sice nadále na svém území křesťany tolerovat, sám však křest nepřijme, smysl jeho dopisů byl prý v tomto ohledu zkreslen a nebude v tom ani nikoho povzbuzovat. V důsledku tohoto vývoje událostí nepovažoval řád smlouvu s Litvou za závaznou a ještě koncem roku 1324 proti ní obnovil útoky. Válka se protáhla až do roku 1338 a v jejím průběhu zaútočili proti Litvě také němečtí rytíři z Prus, kteří počátkem roku 1329 napadli v koordinované akci s českým vojskem Jana Lucemburského Žmuď. Zájmy německých rytířů v Prusích a livonské větve řádu se postupně začaly lišit. Livonští rytíři například nebojovali v bitvě u Grunwaldu, do války vstoupili až poté, co v bitvě zahynul výkvět pruského řádového rytířstva.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatný livonský řád.", "content": "Po roce 1525, kdy poslední pruský velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal luteránskou reformaci a majetek řádu sekularizoval, se jeho livonská větev znovu osamostatnila. Po zahájení livonských válek (1558) se Livonská konfederace pod ruským náporem zcela zhroutila, a tak poslední velmistr Gotthard Kettler řád rozpustil, přešel k luteránství a smlouvou z 28. listopadu 1561 se poddal pod ochranu polsko-litevského soustátí. Za odměnu dostal do dědičné držby zbytek livonského státu v podobě Kuronsko-zemgalského vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Mistři Livonského řádu.", "content": "Livonští mistři byli podobně jako velmistři německých rytířů voleni řádovými rytíři na doživotí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Livonský řád (německy \"Brüder der Ritterschaft Christi von Livland\"; latinsky \"Fratres militiae Christi de Livonia\") byl v letech 1237–1525 autonomní větví Řádu německých rytířů, od roku 1435 též člen tzv. Livonské konfederace. Livonský řád vznikl po katastrofální porážce Řádu mečových bratří Žmuďany a Zemgalci v bitvě u Saule (1236), po níž se zbytky mečonošů pod podmínkou uchování autonomie spojily s německými rytíři.", "tgt_summary": "The Livonian Order was an autonomous branch of the Teutonic Order, formed in 1237. From 1435 to 1561 it was a member of the Livonian Confederation.", "id": 334149} {"src_title": "X-COM: Terror from the Deep", "tgt_title": "X-COM: Terror from the Deep", "src_document": [{"title": "Zápletka.", "content": "Po výhře jednotek X-Com nad cizáky před několika lety zabitím velkého mozku na marťanské základně zvané cydónia se mimozemská aktivita přesunula pod mořskou hladinu. Zničení mozku zapnulo paprsek, který aktivoval podmořské zárodky cizáků a ty se začaly vyvíjet, zatím co nic netušící lidstvo oslavovalo. V roce 2040 lidstvo konečně dospělo k poznání, že planeta Země je ve vesmíru pouze jedna, a proto je sebevražedné ji ničit nesmyslnými válkami a znečišťováním životního prostředí. Po fiasku myšlenky řídit všechny národy světovými organizacemi OSN a NATO se většina existujících zemí spojila do velkých společenství jako Euro-Syndicate, Scandinavia, Asian Coalition a jiné. Naprosto neočekávaně však byl klid zbraní na Zemi přerušen brutálním způsobem. Za velkou luxusní námořní lodí HYPERION se náhle vynořila z vody mimozemská nepřátelská ponorka a okamžitě ji poslala ke dnu. Lidstvo okamžitě začalo připravovat protiútok. Jako jediná možná alternativa se jevila odvržená podmořská prototypová základna X-Com, která byla v úsporném chodu už 30 let. Na místo katastrofy byla okamžitě vyslána ponorka typu Barracuda. Boj proti mimozemšťanům začal. Na začátku hry je k dispozici jedna běžně vybavená základna, dvě útočné ponorky, hrstka vědců, mechaniků, pár vojáků z námořnictva mnoha zemí se základním vybavením a finanční podpora vlád všech společenství světa. Nepřítelem lidstva je neznámá vysoce technicky vyspělá civilizace z hlubin oceánů.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pravidla.", "content": "Základním předpokladem úspěšného boje se zákeřnými mimozemšťany je vaše obliba u politiků jednotlivých společenství přispívajících do rozpočtu naší organizace X-COM, která je přímo úměrná úspěchům v boji. Jestliže nebudete pečlivě mlátit politiky jednotlivých misí, státy začnou postupně snižovat výdaje na X-COM a nejvíce ohrožené vás přestanou nejen financovat, ale navíc podepíší smlouvu o vzájemné spolupráci s vašimi nepřáteli. Hlavní tedy je dobře se připravit na všechny útoky či přepadové akce. V boji s nepřátelskou ponorkou jsou největším předpokladem vítězství především silné zbraně. Na začátku hry jsou naše útočné ponorky Barracuda vyzbrojeny pouze slabými torpédy Ajax a Craft Gas Cannonem, což nám umožňuje likvidovat pouze velmi malé nepřátelské ponorky. Proto je zřejmé, že se budete zpočátku vztekat i při souboji s malým Cruiserem. V závěru však několika výstřely dostanete i obrovskou a nejlépe vybavenou bitevní loď mimozemšťanů. V přímých soubojích vojáků s ufony je velkou výhodou silná zbraň, dobré brnění a zkušenost. Ufoni neznají slitování, takže stačí jedna malá chybička a okamžitě ztratíte jednoho nebo i více vojáků. Zkušenost každého vojáka je závislá především na počtu zabitých nepřátel. Na začátku jsou všichni jen slabí Námořníci, časem se z nich stanou Seržanti, poté následuje pár dalších a úplně nahoře nade všemi stojí Kapitáni s obrovským množstvím životů a obrovskou přesností palby.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "Bojovat tváří v tvář smrti můžete hned v několika rozličných misích. Nejčastější je zcela určitě UFO Recovery Mission. Úkolem je zlikvidovat či neutralizovat všechny živé „zelené mužíky“ v okolí sestřelené lodě. Tato mise, jakož i útok na vetřelecké kolonie, obrana přístavu a přepadení X-COM základny je velmi podobná svému předchůdci. Ostatní akce jsou nové. Velmi lákavé, avšak poněkud obtížné je likvidování ufonů, kteří přepadli plovoucí loď. Každého hráče, který není příliš vtažen do hry, určitě zaujme pestré a členité mořské dno, na němž najde kopce, útesy, korálové trsy mnoha barev, antické rozbořeniny, sochy, potopené středověké lodě a mnoho dalších zajímavých útvarů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení nepřátel.", "content": "Mimozemšťani jsou víceméně rozděleni do několika různých druhů, které se od sebe tvarem a výkonem silně liší. Od malých \"Aqatoidů\", kteří se svalí po jediné ráně ze slabší pistole, přes odporné \"Hallucinoidy\" a \"Xarquidy\" citlivé pouze na jeden typ zbraní, až po velmi odolné \"Krabouny\", kteří svým tělem dost připomínají kraby. Každý kraboun většinou zemře až na druhý zásah ze Sonic Canonu. Návštěvníci z Marsu jsou navíc proti našim vojákům zvýhodněni ještě speciálními vlastnostmi. Například \"Tasot\" umí ovládat mysl (opravdu perfektní fígl, který začnou hojně používat až kolem 10. měsíce prvního roku), Hallucinoid vás umí několika elektrickými výboji zbavit života a \"Tentaculat\" vám udělá z vojáka zombii, a pokud se snažíte toho zombíka zlikvidovat, tak se z něj vyklube nový Tentaculat.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum je životně důležitý.", "content": "Pouze kvalitní lodě a dobře vyzbrojení vojáci vás však nepřivedou ke konečnému vítězství. Než nějakou věc či zbraň vyrobíte, musíte ji nejdříve objevit. Proto je výzkum nesmírně důležitý. Jedním z důležitých úkolů, které musíte plnit od začátku celé hry, je zvýšení počtu volných míst pro mnoho dalších získaných vědců, techniků i vojáků. Prozkoumat mimozemské zbraně a materiály může v přijatelném čase pouze skupina \"alespoň 50 vědců\" ale lepší je jich mít 100 (víc už ne). Poslední misi celé hry předchází hodiny tvrdé práce vašich badatelů a desítky více či méně důležitých objevů. Zkoumat v laboratořích můžeme většinu objevených předmětů, ale také živé ufony, z kterých nakonec vytáhnete poslední nutnou informaci k jejich vyhubení, která spočívá v prozrazení umístění kolonizační lodi, která je dosud mimo provoz. Velká část objevených a prozkoumaných předmětů se poté dá okopírovat a vyrobit ve vašich dílnách. Všechny silnější zbraně a výkonnější letadla si musíte sestrojit sami, ty si za peníze (i když jich máte hodně) nekoupíte. Výhodným zdrojem financí je však také výroba a následný prodej materiálu, což nepochybně brzy zjistíte (vhodný je například medi-kid nebo magnetické zbraně – cena prodeje ÷ cena výroby ÷ počet člověkohodin).", "section_level": 1}, {"title": "Otevřený konec.", "content": "Hra se dá předčasně ukončit dvěma způsoby. Mimozemšťané rozpráší základny, nebo hráč prodělává. Jestliže po jedné měsíční uzávěrce nestáhne své dluhy a nevrátí se do plusových hodnot, je konec. Společenství národů odepíše jako prodělečnou a zbytečnou instituci, jež není schopna ochránit Zemi před invazí zelených nestvůr. Prodělávat lze i při relativně velké úspěšnosti zásahů. Problémem může být fakt, že každá stavba v základnách si vyžaduje určitou částku na údržbu. Všechno úsilí končí v okamžiku, kdy se podaří zjistit, odkud ufoni přicházejí. Pak stačí jen velký Leviatan plný vojáků. Velmi silnou stránkou hry je její atmosféra, která činí celou hru velmi přitažlivou, přestože grafika i zvuk mají průměrnou úroveň. Přínosem hry jsou také relativně malé požadavky na výkon počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurace počítače.", "content": "Požadavky na hardware: Alespoň 386DX / 33 MHz, 4 MB RAM, 4 MB na pevném disku, VGA, CD-ROM, Sound Blaster, myš. Doporučuje se: 486DX2 / 50 MHz, 8 MB RAM, VGA, 8 MB na pevném disku, CD-ROM (4x), Sound Blaster Pro/16/AWE 32, myš.", "section_level": 1}], "src_summary": "X-COM Terror From The Deep (dále jen X-COM) je počítačová hra, která vychází svou koncepcí ze starší hry pro textový operační systém MS-DOS. Hráč je velitelem antimimozemšťanské obranné organizace známé jako X-COM, staví a stará se o základny, najímá vojáky pro boj na souši i pod vodou, intenzívně vynalézá nové technologie a vyrábí nové zbraně.", "tgt_summary": "X-COM: Terror from the Deep is a strategy video game developed and published by MicroProse for the PC in 1995 and for the PlayStation in 1996. It is a sequel to \"\" (\"X-COM: UFO Defense\") and the second game of the \"X-COM\" series, this time taking the war against a renewed alien invasion into the Earth's oceans.", "id": 1435466} {"src_title": "AJAX", "tgt_title": "Ajax (programming)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín \"AJAX\" se poprvé veřejně objevil v dubnu 2005 v článku Jesse James Garretta, nazvaném \"Ajax: A New Approach to Web Applications\" (\"Ajax: Nový přístup k webovým aplikacím\"). Myšlenky, na kterých je AJAX založen, jsou však výrazně starší: mezi začátky lze zařadit zavedení elementu codice_1 ve Microsoft Internet Explorer 3.0 z roku 1996, elementu codice_2 v Netscape Navigator 4.0 z roku 1997 (tento element byl opuštěn na počátku vývoje Mozilly). Také Macromedia Flash od verze 4 umožňoval komunikaci se serverem na pozadí, bez překreslení stránky. V roce 1998 představil Microsoft novou technologii nazvanou Remote Scripting, ve které v klientském prohlížeči běžel Java applet komunikující se serverem, přičemž tento applet poskytoval služby JavaScriptovým funkcím. Tato technika fungovala v MSIE od verze 4 i v Netscape Navigatoru od verze 4. V páté verzi IE zavedl Microsoft objekt XMLHttpRequest, který v roce 2000 využil v novém programu Outlook Web Access, který poskytuje webové rozhraní pro přístup k e-mailům na Microsoft Exchange Server. Velká popularita a rozšíření AJAXu začala několika službami společnosti Google (nejdříve Gmail, posléze Google Maps a další).", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Mezi výhody patří odstranění nutnosti znovunačtení a překreslení celé stránky při každé operaci, které jsou nutné u klasického modelu WWW stránek. Pokud například uživatel klikne na tlačítko pro udělení hlasu v nějaké anketě, celá stránka se musí znovu načíst ze serveru, třebaže se na ní jen například aktualizují výsledky hlasování a veškerý zbytek obsahu zůstává stejný. Prostřednictvím AJAXu proběhne odeslání hlasu uživatele na pozadí, server zašle jen ty části stránky, které se změnily, a jen tyto části se uživateli na stránce aktualizují a překreslí. Taktéž nedochází k nepříjemnému efektu, kdy se po dané akci v průběžně načítané stránce postupně přizpůsobují a „za běhu“ formátují a zarovnávají její blokové elementy, obrázky atd. – obtěžující může být i to, že po dané akci uprostřed delší stránky (odscrollované dolů) se nově načtená stránka zobrazí vyscrollovaná nahoru. S AJAXem má uživatel pocit mnohem větší plynulosti práce, která se (zejména u rychlejšího internetového připojení) blíží běžným desktopovým aplikacím. Z toho vyplývá také potenciál snížit zátěž na webové servery a síť obecně. Jelikož není potřeba při každém požadavku sestavit celý HTML dokument, ale pouze provedené změny, je množství vyměňovaných dat výrazně nižší a teoreticky to může mít příznivý vliv i na zátěž databázových serverů či dalších backendových systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "AJAX však naopak může zvýšit \"počet\" vyměňovaných HTTP požadavků, a třebaže přenášejí nižší množství dat, tak při nevhodné implementaci zátěž neklesne. Mezi nevýhody patří hlavně změny v paradigmatu používání webu: webové stránky se chovají jako plnohodnotné aplikace se složitou vnitřní logikou, nikoli jako posloupnost stránek, mezi kterými se lze navigovat i pomocí tlačítek \"Zpět\" a \"Další\". Obdobným způsobem není možno předat URL stránky, ve které již bylo pomocí technologie AJAX něco „naklikáno“. Moderní AJAXové aplikace jsou schopny procházení v historii (přinejmenším částečně) obnovit za použití různých technik (např. využití části adresy za znakem # či pomocí neviditelných IFRAMEs). To ale ve výsledku ztěžuje návrh stránek a vyžaduje více času a práce na implementaci pomocí AJAXu. Problémem AJAXových aplikací také může být síťová latence: potřeba komunikace přes Internet má negativní dopady na rychlost odezvy a interaktivitu uživatelského rozhraní. Pokud uživateli není jasně signalizováno, že aplikace zpracovává jeho požadavek (a na pozadí komunikuje se serverem), jediné, co zaregistruje, je zpožděná reakce (mezitím se dokonce může snažit operaci spustit znovu, neboť se domnívá, že systém jeho příkaz ignoroval, a tím vygenerovat větší zátěž serveru a/nebo způsobit něco, co neměl v úmyslu, např. objednat deset vstupenek místo jedné). Jako vhodné řešení se doporučuje po dobu mezi odbavením požadavku na server a jeho odpovědí nějakým způsobem zobrazit, že uživatelův požadavek se zpracovává, například textem nebo animovanou ikonou. Síťovou latenci má samozřejmě i verze bez AJAXu, v ní se ale o indikování toho, že prohlížeč čeká na odpověď od serveru, stará samotný prohlížeč. Požadavek formou AJAX může také přijít s neúspěšnou odpovědí nebo nepřijít vůbec. Správně a uživatelsky přívětivě řešená stránka, která AJAX používá, by měla s touto variantou počítat a řešit všechny úspěšné i chybové stavy. Příkladem s dobrou použitelností je po odeslání požadavku přes AJAX zobrazit indikátor, že požadavek se zpracovává (text, animovanou ikonku apod.) a deaktivovat uživatelský vstupní prvek (tlačítko, vstupní políčko, odkaz), který si jej vyžádal (aby na něj uživatel nemohl opětovaně klikat). Trvá-li čekání na odpověď déle, než je obvyklé, indikovat další informací, že na odpověď se stále čeká. A trvá-li vyřízení požadavku další čas, měla by stránka uživateli nabídnout možnost požadavek odeslat znovu (skrýt předchozí hlášky nebo ikonky informující o zpracování požadavku a opětovná aktivace vstupních prvků nebo odkazů pro spuštění nového AJAXového požadavku). Alternativně opětovné pokusy spouštět v rozumných intervalech sama (jako například na stránkách Google Docs). Tato funkcionalita je sice uživatelsky přívětivější než v prostém HTML, ale vyžaduje dodatečné programování (implementaci, odzkoušení funkčnosti v různých prohlížečích, u složitějších webových aplikacích simulaci všech scénářů a stavů, které mohou nastat) a je tedy náročná na čas a lidské zdroje. Další nevýhodou AJAXu je nutnost používat moderní grafické prohlížeče, které podporují potřebné technologie. Všechny dnešní běžné prohlížeče však tyto technologie alespoň v základu podporují, problém tak zůstává jen u minoritních prohlížečů typu Lynx nebo na hardwarově slabších zařízeních pro prohlížení, například na (některých) mobilních telefonech a PDA. V rámci webové přístupnosti se vyžaduje, aby stránky byly přístupné i z prohlížečů bez podpory AJAXu, což pro vývojáře znamená více času a práce a objednavatelům výsledných stránek větší náklady.", "section_level": 1}], "src_summary": "AJAX (\"Asynchronous JavaScript and XML\") je v informatice obecné označení pro technologie vývoje interaktivních webových aplikací, které mění obsah svých stránek bez nutnosti jejich kompletního znovunačítání za pomoci asynchronního zpracování webových stránek pomocí knihovny napsané v JavaScriptu. Na rozdíl od klasických webových aplikací poskytují uživatelsky příjemnější prostředí, ale vyžadují použití moderních webových prohlížečů. Tyto aplikace jsou vyvíjeny s využitím technologií: Podobně jako DHTML, LAMP nebo SPA, Ajax ve skutečnosti není konkrétní jednotlivá technologie, ale pojem označující použití několika technologií dohromady s určitým cílem.", "tgt_summary": "Ajax (also AJAX ; short for \"Asynchronous JavaScript and XML\") is a set of web development techniques using many web technologies on the client side to create asynchronous web applications. With Ajax, web applications can send and retrieve data from a server asynchronously (in the background) without interfering with the display and behavior of the existing page. By decoupling the data interchange layer from the presentation layer, Ajax allows web pages and, by extension, web applications, to change content dynamically without the need to reload the entire page. In practice, modern implementations commonly utilize JSON instead of XML. Ajax is not a single technology, but rather a group of technologies. HTML and CSS can be used in combination to mark up and style information. The webpage can then be modified by JavaScript to dynamically display—and allow the user to interact with—the new information. The built-in XMLHttpRequest object, or since 2017 the new \"fetch()\" function within JavaScript, is commonly used to execute Ajax on webpages allowing websites to load content onto the screen without refreshing the page. Ajax is not a new technology, or different language, just existing technologies used in new ways.", "id": 2399116} {"src_title": "Šen-čou", "tgt_title": "Shenzhou (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Popis lodi.", "content": "Transportní loď, vyvinutá v rámci Projektu 921, o vzletové hmotnosti 7 790 kg, celkové délce 8,86 m a maximálním průměru 2,8 m, sestává ze tří částí: Elektrickou energii dodávají dva výklopné panely fotovoltaických baterií (slunečních), každý o čtyřech čtvercových sekcích, připojené k bokům přístrojového modulu a dva výklopné panely fotovoltaických baterií po dvou čtvercových sekcích, připojené ke stěnám orbitálního modulu. Celkový příkon elektrické energie se odhaduje na 1,5 kW. U posledních modelů jsou panely připojené k orbitálnímu modulu též výklopné. Objem vnitřního hermetizovaného prostoru činí celkem zhruba 10 m. Návratový modul je vybaven osmi stabilizačními motory pro udržování orientace během sestupu atmosférou. Jeho povrch o celkové ploše 22,4 m je pokryt tepelným ablativním štítem voštinové konstrukce o celkové hmotnosti 500 kg zabezpečujícím, že vnitřní teplota při návratu na Zemi nepřesáhne 40 °C. Pro závěrečnou fázi přistání slouží padákový systém tvořený stabilizačním padákem, hlavním padákem o ploše 1 200 m a motory měkkého přistání na tuhé pohonné látky. Pro záchranu během vzletu je loď vybavena záchranným systémem s hlavním oddělovacím motorem na tuhé pohonné látky a menším odhazovacím motorem. Na palubu návratového modulu je možno umístit jedno až tři tvarovaná křesla pro kosmonauty. V orbitálním modulu jsou umístěny spací pytle pro odpočinek členů posádky, kuchyňka s možností ohřevu jídla, hygienické zařízení (záchod), klimatizační systém a vědecké přístroje pro experimenty během letu. Orbitální modul dále má 16 menších raketových motorků pro korekce dráhy, orientaci a stabilizaci během samostatného letu. V přední části orbitálního modulu může být umístěno stykovací zařízení s průlezem; při dosavadních letech místo něj byla umístěna plošina pro instalaci měřicích přístrojů, vystavených působení kosmického prostoru. Orbitální modul se před zahájením sestupového brzdicího manévru odděluje a pokračuje v samostatném letu po oběžné dráze, během něhož se uskutečňují automaticky nebo ze země dálkově řízené experimenty a pozorování po dobu až půl roku. Celkově je loď zhotovena ze zhruba 100 tisíc součástek tvořících přibližně 600 jednotlivých přístrojů integrovaných do 13 subsystémů. Loď je vynášena na oběžnou dráhu nosnými raketami typu Čchang-čeng CZ-2F (Changzheng 2F, česky Dlouhý pochod z kosmodromu Ťiou-čchüan v provincii Kan-su. Let je řízen z řídicího střediska BACCC (Beijing Aerospace Command & Control Center), Peking (Čína).", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Jméno Šen-čou údajně navrhl čínský ministerský předseda, který vlastnoručně štětcem namaloval příslušné znaky na první exemplář této lodi, a to ve tvaru uvedeném v záhlaví hesla, který se překládá jako \"Božská loď\" (případně jako \"Mystická loď\" nebo \"Tajuplná loď\"). Je však zajímavé, že zcela stejně (včetně intonace) se čtou znaky , které však mají význam \"Božská země\", což je básnický opis pro Čínu. Ve zprávách o letech těchto lodí v čínském tisku a v oficiálních agenturních zprávách (tisková agentura Sin-chua) se alternativně používají oba dva způsoby zápisu jména této kosmické lodi a tedy i oba významy.", "section_level": 1}, {"title": "Lety programu Šen-čou.", "content": "Uskutečněné: Plánované:", "section_level": 1}], "src_summary": "Šen-čou (; česky \"Božská loď\") je čínská pilotovaná kosmická loď. Hlavním dodavatelem je Zhongguo Hangtian Keji Jituan Gongsi (Čung-kuo chang-tchien kche-ťi ťi-tchuan kung-s’, tj. China Research Institute of Space Technology (CRIST)), který je součástí uskupení Zhongguo Kongjian Jishu Yanjiu Yuan (Čung-kuo kchung-ťien ťi-šu jen-ťiu jüan, tj. China Academy of Space Technology (CAST)), Peking (Čína), ve spolupráci s dalšími čínskými institucemi a firmami. Inspirací při návrhu kosmických lodí Šen-čou byla konstrukce lodí Sojuz.", "tgt_summary": "Shenzhou (; ) is a spacecraft developed and operated by China using Soyuz technology to support its crewed spaceflight program. The name is variously translated as \"Divine vessel\", \"Divine craft\", or \"Divine ship\". Its design resembles the Russian Soyuz spacecraft, but it is larger in size. The first launch was on 19 November 1999 and the first crewed launch was on 15 October 2003. In March 2005, an asteroid was named 8256 Shenzhou in honour of the spacecraft.", "id": 1976050} {"src_title": "Likvidita", "tgt_title": "Market liquidity", "src_document": [{"title": "Historické chápání likvidity.", "content": "Historicky lze říci, že problémy spojené s likviditou začalo lidstvo řešit až s rozvojem kapitalismu, neboť dřívější systémy se opíraly o zemědělství, které v tu dobu nebylo schopno vyprodukovat tolik, aby tento problém nastal. Ve starověkém Řecku sice Xenofon objevil, že zboží musí být schopno projít směnou, což je základní předpoklad uvědomění si likvidity, ale další pokrok v tomto směru nebyl učiněn, především protože nedošlo ke ztotožnění bohatství a peněz. První, kdo spojil bohatství a peníze byli merkantilisté, kteří vyřešili odpověď na otázku co je bohatství. Tím, že přiřadili penězům tuto roli, narazili i na problém likvidity. První kdo se problematice likvidity výrazněji věnoval byla tzv. Keynesiánská škola, která vyslovila teorii preference likvidity a dále tzv. past na likviditu. Preference likvidity je teorie Johna Keynese, která ve svých důsledcích znamená, že úrok je pouze peněžní a nikoli kapitálový jev, z tohoto názoru vyvodil závěry, které ovlivnily řadu ekonomů, později byla tato teorie doplněna J. Tobinem, který odstranil některé zásadní nedostatky. Tuto teorii kriticky zhodnotil Milton Friedman a spolu s dalšími monetaristy dal základ moderní teorii držby peněz.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza likvidity.", "content": "Likvidita se zjišťuje pomocí tzv. analýzy likvidity z rozvahy firmy. Při ní se pomocí poměrů mezi určitými druhy majetků a závazků zjistí koeficient neboli ukazatel likvidity. Analýza likvidity tak musí probíhat jednak na základě ukazatele likvidity a jednak na základní (elementární) úrovni. Na elementární úrovni pak vychází z horizontální analýzy rozvahy a na základě vertikální analýzy aktiv z hlediska jejich likvidnosti. V úvaze o likvidnosti aktiv je likvidnost větší, čím kratší je doba jeho zpeněžení a čím menší je finanční ztráta přitom realizovaná, přičemž preference rychlosti či ztrátovosti záleží na konkrétní situaci a zaměření analýzy. V podnikové ekonomii se pak za nejlikvidnější a bezztrátové považují měnové agregáty skupiny M, tedy v podstatě peníze, nejnižší likviditu má pak majetek ve formě realit. V obecné rozvaze se pak projeví i pohled na účelnost využití aktiv, protože hromadění aktiv, za účelem zvýšení likvidity je v rozporu se zájmy podniku, neboť nevýnosně váže prostředky a může i ukazovat na snahu oklamat nějakou organizaci (banku či investora).", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele likvidity.", "content": "Likviditu lze počítat podle několika způsobů, které se odlišují tím co všechno do ni započteme, což samozřejmě odlišuje její vypovídající hodnotu. Pojmenování těchto stupňů není zcela standardizováno a i v odborné literatuře se lze setkat s několika názvy. Nejobvykleji jsou uvažovány základní tři stupně, zcela výjimečně je první stupeň vynechán. Výpočty těchto ukazatelů vycházejí výhradně z účetnictví. Likvidita bývá uvažována jako poměr, tzn. vyjadřuje poměr mezi aktivy směnitelnými za peníze a pasivy, někdy je tento zlomek vyjádřen procenty. Tyto ukazatele pak vyjadřují jakou část krátkodobých závazků nějakým způsobem kryjí konkrétní likvidní aktiva. Tyto ukazatele jsou pak, z hlediska analýzy, chápány jako krátkodobý pohled na solventnost firmy a díky tomu, že vycházejí z možností firmy uhradit své krátkodobé závazky, jsou zároveň měřítko krátkodobého rizika. Tyto ukazatele nelze považovat za dogma a samy o sobě, bez návazné analýzy mají poměrně malou vypovídací hodnotu, neboť jednak pro jednotlivé druhy firem existuje celá řada specifik, která je nutí tento obecný poměr narušovat. Dalším narušením je celková ekonomická situace v daném regionu, recese obecně likviditu zvyšuje a naopak v případě konjunktury likvidita klesá, neboť závazky narůstají více a rychleji než oběžná aktiva. Věřitelé logicky vyžadují co nejvyšší likviditu, nicméně zase dlouhodobě vysoká likvidita ukazuje, že kvůli neefektivnímu (resp. neproduktivnímu) vázání finančních prostředků došlo k narušení provozního (nejčastěji výrobního) procesu firmy. Zjednodušeně pak platí, že vyšší likvidita snižuje nejen nebezpečí platební neschopnosti, ale i výkonnost a tím i výnosnost firmy. Tyto ukazatele jsou doplňovány dalšími ukazateli zejména tzv. ukazateli likvidity z cash-flow (peněžní tok), které jsou zároveň i ukazatelem zadluženosti. Velmi důležitým doplňkovým ukazatelem, jsou ukazatelé zadluženosti, které v kombinaci se základními ukazateli mají značnou vypovídací hodnotu o zdraví firmy.", "section_level": 2}, {"title": "Likvidita u obchodních bank.", "content": "Velmi specifickým oddílem je likvidita obchodních bank, kde problematika spočívá v tom, že banky ze své podstaty mají jiný vztah k penězům, než jiné firmy, neboť peníze jsou pro banku vlastně zboží. Likvidita banky je tedy definována jako schopnost banky dostát v každém okamžiku svým splatným závazkům, vyplatit klientům všechny jejich vklady na základě sjednaných podmínek, dále pak schopnost banky zajistit financování svých aktiv. Z podstaty bank a definice likvidity vyplývá skutečnost, že likviditu bank lze sledovat buď na straně aktiv, nebo pasiv. Jelikož pro banku je obchodním artiklem nejlikvidnější zboží - tedy peníze, vzniká u ní tzv. likvidní riziko, jehož nebezpečí spočívá v tom, že v případě narušení likvidity, můžou klienti banky hromadně požadovat vyplacení svých peněz, což může banku dovést až k bankrotu. Toto riziko lze v zásadě rozdělit na tzv. riziko financování tj. riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti banky a tzv. riziko tržní likvidity, které stojí na možnosti finanční ztráty v případě malé likvidity trhu finančními nástroji. Z tohoto důvodu banka potřebuje tato rizika řídit, pro tuto činnost je nutno tato rizika měřit, sledování likvidity bank běžnými nástroji je však zcela nemožné, protože běžné nástroje uvažují o prodeji zásob atp. dále považují peníze za nevýnosné, protože firma má jiné výrobní cíle. U bank lze měřit likviditu metodicky buď na principu stavových veličin, či pomocí metod založených na cash flow. Obě tyto metody jsou poměrně náročné a mají své výhody a slabiny, proto se zpravidla volí jejich kombinace. Principem a problémem těchto měření je především nutnost zvolit správnou strategii nejen měření, ale zapracovat ji i do fungování banky. Obchodní banky v ČR povinně podávají ČNB měsíční přehled o své likviditě. Tento výkaz bývá ověřován i auditory v rámci auditu účetní závěrky banky, čímž se likvidace stává nejen nástrojem kontroly, ale i regulace obchodních bank národní bankou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Likvidita je ekonomický, přesněji finanční termín, jehož definice je vzhledem k jeho šíři poměrně problematická. Pojem likvidita se dá vyjádřit různě, podle toho v jakém kontextu se používá. Význam likvidity lze zjednodušeně pochopit z anglického \"liquid\", které můžeme přeložit jako tekutý, kapalný. V tomto kontextu vlastnost \"likvidní\" znamená, že je něco rychle přeměnitelné typicky na peníze (hotovost); resp. obecně na jakýkoli jiný druh majetku, kde peníze mohou, ale také nemusí, být prostředníkem pro přenos přeměňované hodnoty: Například když na burze je cílem především uzavření pozice, která však na nelikvidním trhu nemusí být momentálně zobchodovatelná z důvodu nedostatku protinabídek dané komodity, a ne pro nedostatek peněz. Pojem likvidita lze definovat z různých hledisek.", "tgt_summary": "In business, economics or investment, market liquidity is a market's feature whereby an individual or firm can quickly purchase or sell an asset without causing a drastic change in the asset's price. Liquidity is about how big the trade-off is between the speed of the sale and the price it can be sold for. In a liquid market, the trade-off is mild: selling quickly will not reduce the price much. In a relatively illiquid market, selling it quickly will require cutting its price significantly enough to generate interest. Money, or cash, is the most liquid asset, because it can be \"sold\" for goods and services instantly with no loss of value. There is no wait for a suitable buyer of the cash. There is no trade-off between speed and value. It can be used immediately to perform economic actions like buying, selling, or paying debt, meeting immediate wants and needs. In an alternative definition, liquidity can mean the amount of cash and cash equivalents. If a business has moderate liquidity, it has a moderate amount of very liquid assets. If a business has sufficient liquidity, it has a sufficient amount of very liquid assets and the ability to meet its payment obligations. An act of exchanging a less liquid asset for a more liquid asset is called liquidation. Often liquidation is trading the less liquid asset for cash, also known as selling it. An asset's liquidity can change. For the same asset, its liquidity can change through time or between different markets, such as in different countries. The change in the asset's liquidity is just based on the market liquidity for the asset at the particular time or in the particular country, etc. The liquidity of a product can be measured as how often it is bought and sold. Liquidity can be enhanced through share buy-backs or repurchases. Liquidity is defined formally in many accounting regimes and has in recent years been more strictly defined. For instance, the US Federal Reserve applied quantitative liquidity requirements based on Basel III liquidity rules in fiscal 2012. Bank directors are required to know of, and approve, major liquidity risks personally. Other rules require diversifying counterparty risk and portfolio stress testing against extreme scenarios, which tend to identify unusual market liquidity conditions and avoid investments that are particularly vulnerable to sudden liquidity shifts.", "id": 1694257} {"src_title": "Fagocytóza", "tgt_title": "Phagocytosis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Proces fagocytózy jako první pozoroval a popsal Ilja Iljič Mečnikov.", "section_level": 1}, {"title": "Role v imunitním systému.", "content": "Fagocytóza je klíčový proces v přirozeném imunitním systému. Je to jedna z prvních linií obrany proti infekci, zároveň může aktivovat odpověď adaptivního imunitního systému. Ačkoliv je fagocytózy schopna většina buněčných typů, některé buněčné typy provádějí fagocytózu jako část své hlavní funkce. Tyto se nazývají \"profesionální fagocyty.\" Fagocytóza je evolučně starý proces, nachází se už u bezobratlých živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální fagocytické buňky.", "content": "Mezi profesionální fagocyty se počítají neutrofily, makrofágy, monocyty, dendritické buňky, osteoklasty a eozinofily. První tři vyjmenované mají největší roli v odpovědi na většinu infekcí. Neutrofily mají za úkol kolovat v krvi a do tkání se dostávat až v případě zánětu nebo infekce. Vystupují skrze stěny cév procesem zvaným diapedéza. Funkcí neutrofilů je fagocytovat a zabíjet pozřené patogenní mikroorganismy. Fagocytóza je nejčastěji iniciována Fcγ receptory a receptory komplementu 1 a 3. Neutrofily jsou specializované na přímé zabíjení pozřených patogenů, jsou tedy vybavené širokým repertoárem baktericidních molekul. Ty jsou předem vytvořené a skladované v granulách. Granuly obsahují trávicí enzymy, nejčastěji proteázy, myeloperoxidázu, laktoferrin a antimikrobiální peptidy. Příkladem proteáz mohou být kolagenáza, gelatináza nebo serinové proteázy. Degranulace do fagozomu, kterou doprovází oxidativní vzplanutí, je výrazně antimikrobiální. Monocyty a makrofágy, které z nich vznikají, opouštějí krevní řečiště a zůstávají ve tkáních. Tvoří rezidentní populaci buněk, která tvoří jakousi ochranou bariéru proti infekci. Makrofágy iniciují fagocytózu přes manózový receptor, scavenger receptory, Fcγ receptory a receptory komplementu 1, 3 a 4. Makrofágy žijí dlouho a také si dlouho zachovávají schopnost fagocytózy a tvorby nových lyzozomů. Dendritické buňky jsou taktéž rezidentní populací ve tkáních a pohlcují částice fagocytózou i pinocytózou. Nemají za úkol patogeny zabít a zničit, ale rozložit na peptidy pro antigenní prezentaci buňkám adaptivního imunitního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Fagocytické receptory.", "content": "Receptory pro iniciaci fagocytózy mohou být rozděleny podle rozpoznávaných struktur na dvě skupiny. První rozpoznávají povrchy opsonizované molekulami buněčného nebo plazmatického původu. Jako příklady mohou posloužit receptory pro IgG protilátky nebo komplement. Do druhé skupiny patří receptory, které rozpoznávají struktury na površích patogenů. Sem patří manózový receptor, jiné lektinům podobné receptory, scavenger receptory nebo Dectin 1. V některých případech je vyžadován kromě signálu od fagocytického receptoru ještě signál druhý, a to od pattern recognition receptorů aktivovaných molekulárními vzory asociovanými s patogeny (PAMPs).", "section_level": 2}, {"title": "Fcγ receptory.", "content": "Tyto receptory rozpoznávají cíle obalené IgG protilátkami. Konkrétní rozpoznávaná část je Fc fragment. Molekuly receptoru obsahují intracelulární aktivační ITAM motiv, případně se asociují s ITAM-obsahujícími adaptorovými molekulami. ITAM domény převádějí signál z receptorů dovnitř buňky. Aktivující receptory lidských makrofágů jsou FcγRI, FcγRIIA, a FcγRIII. Fagocytóza závislá na Fcγ receptorech vyvolává tvorbu vychlípenin kolem pohlcované částice, anglicky nazývanou \"phagocytic cup\" = fagocytický pohárek. Zároveň vyvolává oxidativní vzplanutí.", "section_level": 3}, {"title": "Komplementové receptory.", "content": "Receptory pro komplementové podjednotky rozeznávají hlavně C3b, C4b a C3bi depozitované na površích částic. Extracelulární doména je tvořená lektinovou komplement-vázající doménou. Rozpoznání cílové struktury komplementovým receptorem není dostatečné pro zahájení fagocytózy, je nezbytný další signál. Makrofágy exprimují komplementové receptory CR1, CR3 a CR4. Na rozdíl od Fc-iniciované fagocytózy se částice opsonizované komplementem \"propadají\" do membrány bez tvorby vychlípenin a panožek.", "section_level": 3}, {"title": "Manózový receptor.", "content": "Manóza a jiné cukry, které se vyskytují na površích patogenů, jako třeba fukóza, jsou rozpoznávané manózovým receptorem. Extracelulární část receptoru je tvořená osmi lektinovými doménami. Mechanismus, kterým dochází k fagocytóze po aktivaci manózového receptoru, je odlišná od Fcγ zprostředkované i komplementovým receptorem zprostředkované fagocytózy.", "section_level": 3}, {"title": "Fagozom.", "content": "Pohlcení materiálu je zprostředkované aktino-myozinovou kontraktilní kortikální sítí. Fagozom je kompartment vzniklý kolem pohlceného materiálu. Pohybuje se směrem k centrozomu a postupně splývá s lyzozomy a různými granuly, čímž se mění ve fagolyzozom. Fagolyzozom se postupně okyseluje, čímž se aktivují enzymy a dochází k degradaci. Degradace může být závislá na kyslíku i nezávislá na kyslíku.", "section_level": 2}, {"title": "Role v apoptóze.", "content": "Pro udržení homeostázy ve tkáních je nutné odstraňovat odumřelé buňky. Tuto funkci mají především makrofágy. Apoptotické buňky jsou identifikovány na základě intracelulárních molekul prezentovaných na povrchu buňky. Mezi tyto \"eat me\" signály patří fosfatidylserin, kalretikulin nebo oxidovaný LDL.", "section_level": 1}, {"title": "Role v přijímání potravy jednobuněčných organizmů.", "content": "Fagocytózou přijímají potravu mnozí jednobuněční živočichové. Dokonce i u primitivních mnohobuněčných organizmů, například \"Trichoplax,\" buňky využívají fagocytózu a pinocytózu pro získání potravy z trávicí dutiny. U některých jednobuněčných organismů, například améb, je potrava obalená panožkami. U jiných je přijímána takzvanými buněčnými ústy, oblastí na membráně, kde dochází k fagocytóze. Stejně jako u fagocytických buněk mnohobuněčných organismů, dochází i u jednobuněčných k tvorbě fagozomu, fagolyzozomu a ke strávení potravy pomocí enzymů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fagocytóza (z řeckého \"„phagein“\" – sníst; sežrat a \"„kutos“\" – duté plavidlo) je endocytický proces pohlcování pevných částic (≥ 0,5 μm) z okolního prostředí buňkami. Pozřením částice se vytvoří fagozom, organela pro trávení. Odlišuje se od dalších mechanismů pozření částic nebo tekutiny, například od pinocytózy. Fagocytózou se některé jednobuněčné organismy živí. Příkladem mohou být kořenonožci, z nichž nejznámější je díky této schopnosti měňavka (amoeba). V těle mnohobuněčných organismů je fagocytóza používaná jako prostředek obrany proti patogenním mikroorganismům nebo se tímto způsobem odstraňují cizorodé částice a vlastní buňky zaniklé procesem apoptózy (přestárlé a poškozené buňky a jejich zbytky). Na tuto činnost jsou v imunitním systému vyčleněny specializované buňky fagocyty (makrofágy a neutrofilní granulocyty).", "tgt_summary": "Phagocytosis () is the process by which a cell uses its plasma membrane to engulf a large particle (≥ 0.5 μm), giving rise to an internal compartment called the phagosome. It is one type of endocytosis. In a multicellular organism's immune system, phagocytosis is a major mechanism used to remove pathogens and cell debris. The ingested material is then digested in the phagosome. Bacteria, dead tissue cells, and small mineral particles are all examples of objects that may be phagocytized. Some protozoa use phagocytosis as means to obtain nutrients.", "id": 2076875} {"src_title": "Bitva na Bílé hoře", "tgt_title": "Battle of White Mountain", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Ligistická a stavovská armáda se setkaly 7. listopadu poté, co se nejdříve střetly u Rakovníka. Ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že jednotky povstalců ustoupily ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce polských kozáků, což v součtu činilo 800 až 1000 mužů. Existují dvě teorie, jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně 1 000 koní. Je třeba zmínit, že postup a následné postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pocházejí od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobný popis krajiny. O podrobnější popis se pokusil například Jindřich Fitzsimon, ale ten viděl krajinu pouze jednou. Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci ze 7. na 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozestavění armád.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Stavovská armáda.", "content": "O vlastním rozestavění česko-moravské armády existují dva majoritní popisy, od vrchního velitele Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a Fitzsimonův. Oba dva se poněkud liší. Později samozřejmě vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře. Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem. Koncepce bojové formace kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více. Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a byla poněkud odlišná.", "section_level": 3}, {"title": "Císařská armáda.", "content": "Císařská část armády tvořila pravou část uspořádání a skládala se ze tří šiků, první tvořily dvě pěší tercie (reálný počet mužů se pohyboval kolem 4000) a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější straně doplněn třemi jízdními křídly po 500 mužích. V druhé řadě byla pouze jedna tercie „Neapolitánců“ pouze s 2 500 muži a jezdecká křídla: nalevo 550 mužů a napravo 400 mužů. Základ posledního šiku tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly jsou odhadovány na 18–20 000 mužů.", "section_level": 3}, {"title": "Ligistická armáda.", "content": "Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo, aby první byl tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii. Druhý šik obsahoval patnáct kornet jízdy. Třetí se potom skládal ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty. Čtvrtý šik byl zbytek jízdy. Ligisté měli přibližně šest děl. Počet ligistických se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu. Je spíše zajímavostí, že se nejspíše této bitvy zúčastnil na katolické straně i francouzský filosof René Descartes, jeho úloha však nemohla být nijak významná.", "section_level": 3}, {"title": "Poslední přípravy.", "content": "Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: \"„Spolehněte se na Boha a udeřte.“\" Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí. Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Pád levého stavovského křídla.", "content": "Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke svojí poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěšná akce Kristiána mladšího Anhaltského.", "content": "V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou tzv. německou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená. Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky z německých zemí najaté za peníze moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika, spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne. Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté, kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě, než byl jeho pluk. Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty.", "content": "Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5 000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1 600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9 000 mužů. Počet 1 600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5 000 koní. Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali mnoho velmi cenné kořisti. Velmi prestižní kořist byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od svého tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě. Ve spěchu královská rodina málem zapomněla dokonce na malého syna Ruprechta. Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet zase podhodnotil, jak nejlépe dokázal, když zaznamenal, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů. V jiné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů. Další zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2 000 mužů. Tato zpráva je zřejmě věrohodnější než zpráva o ztrátě 250 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Po bitvě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Jak již bylo napsáno výše, Fridrich se vydal se svojí družinou na bojiště, ale u domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uřícených koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby aby se přesvědčil sám. Viděl, jak jízda uháněla z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé hory ke Strahovské bráně na Pohořelci byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod, za nimi se hnala pronásledující císařská jízda, ti co se dostali k hradbám se je snažili přelézt. Král pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned svého štalmistra Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad. Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí; když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu, poněvadž se však obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy pražského obyvatelstva, odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení. Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s malým synem v náruči vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili. Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král zapomněl na svou královskou povinnost a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do Prahy. 12. listopadu všechny tři stavy neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a společenský odkaz.", "content": "Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na vystavění památné kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta od pražské Lorety do kláštera v Hájku. Dne 8. listopadu 1624 je známo první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. O rozšíření kultu Panny Marie Vítězné a potažmo potom o zviditelnění bitvy v rámci celého katolického světa se postaral již zmiňovaný karmelitán Dominik à Jesu Maria. Kaple byla v letech 1704 až 1730 nahrazena výstavným poutním kostelem Panny Marie Vítězné. Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové části sousední čtvrti Břevnov je na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice \"Osmého listopadu\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva na Bílé hoře (německy \"Schlacht am Weißen Berg\"), svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu. Bitva zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu.", "tgt_summary": "The Battle of White Mountain (; ) was an important battle in the early stages of the Thirty Years' War. It was fought on 8 November 1620. An army of 15,000 Bohemians and mercenaries under Christian of Anhalt was defeated by 27,000 men of the combined armies of Ferdinand II, Holy Roman Emperor led by Charles Bonaventure de Longueval, Count of Bucquoy and the German Catholic League under Johann Tserclaes, Count of Tilly at Bílá Hora (\"White Mountain\") near Prague. The site is now part of the city of Prague. The battle marked the end of the Bohemian period of the Thirty Years' War and decisively influenced the fate of the Czech lands for the next 300 years. Its aftermath drastically changed the religious landscape of the Czech lands after a century of Protestant dominance. Roman Catholicism retained majority in the Czech lands until the late 20th century.", "id": 2453218} {"src_title": "Farnost", "tgt_title": "Parish", "src_document": [{"title": "V římskokatolické církvi.", "content": "V římskokatolické církvi je farnost podle kanonického práva i českého práva samostatnou církevní právnickou osobou. Ve vymezení farnosti je vždy kombinován teritoriální i personální prvek. Většina farností má územní charakter (teritoriální farnosti) - jejími členy jsou všichni katolíci (personální prvek) mající kanonické trvalé nebo přechodné bydliště na území farnosti (teritoriální prvek). Podstatně méně farností má osobní charakter (personální farnosti) - jejími členy jsou katolíci žijící na větším území překrývajícím více teritoriálních farností (teritoriální prvek - toto území nemůže přesahovat území diecéze, jejíž biskup takovou farnost zřizuje) vyznačující se společným rozhodným personálním znakem (personální prvek): např. v případě farností pro národnostních menšinu daná národnost - k farnosti patří ovšem rovněž celé rodiny, tedy také manželští partneři a děti (i zletilé), pokud alespoň jeden z rodičů je dané národnosti a ostatní členové rodiny s ním žijí v jedné domácnosti; v případě vojenských farností vojáci a civilní zaměstnanci vojska i jejich manželští partneři a děti (i zletilé) sdílející s nimi společnou domácnost, dále studenti vojenských škol, pracovníci a obyvatelé vojenských nemocnicí, domovů důchodců a podobných institucí; v případě námořnické farnosti k ní patří námořníci, jejich manželští partneři a děti (i zletilé) žijící s nimi v jedné domácnosti; v případě akademické farnosti k ní patří studenti, akademičtí pracovníci a ostatní zaměstnanci vysokých škol i jejich manželští partneři a děti (i zletilé) žijící s nimi ve společné domácnosti. Statutárním orgánem teritoriální i personální farnosti je farář, případně moderátor společné duchovní správy, nebo administrátor farnosti, který je biskupem pověřen duchovní službou pro danou oblast či skupinu osob. Farář na rozdíl od administrátora farnosti smí být biskupem odvolán pouze z důvodů vymezených církevním právem, v praxi však tato omezení v podmínkách české církve nebývají biskupy příliš respektována. Farář je chápán jako stabilní a řádný duchovní správce farnosti a má povinnost sídlit ve farnosti. Administrátorem farnosti může být kněz ve farnosti sídlící jako její provizorní správce, ale v českých podmínkách je jím častěji kněz do této farnosti dojíždějící - administrátor excurrendo (\"přijíždějící administrátor\"), který je zároveň farářem jiné blízké farnosti, v níž sídlí. Farář i administrátor mají odpovědnost jak za samotnou náboženskou duchovní správu \"(in spiritualibus)\", tak za ekonomickou správu \"(in materialibus)\". V situaci nedostatku kněží může být tato pravomoc dělená, kdy \"administrator excurrendo\" je pověřen správou jako \"administrator in spiritualibus\" a jiná osoba (jáhen nebo laik) je pověřena správou jako \"administrator in materialibus\". Také je od nového kodexu kanonického práva z r. 1983 možné, aby dle kán. 517 § 1 byla správa jedné nebo více farností svěřena kněžskému týmu \"in solidum\" - společná duchovní správa; v čele tohoto týmu stojí \"moderator\", který je legálním zástupcem (statutárním orgánem) svěřené farnosti či všech svěřených farností; a dle ustanovení kán. 517 § 2 může z důvodu nedostatku kněží být účast na výkonu duchovní správy farnosti (koordinace) svěřena jáhnu, laiku nebo konkrétnímu právně institucionalizovanému společenství osob, přičemž je vždy zároveň jmenován kněz mající v této farnosti oprávnění faráře (je tedy jejím statutárním orgánem), který duchovní správu této farnosti (alespoň právně) řídí - pověřený jáhen, laik či společenství tedy nikdy nejsou správci ani statutárními orgány farnosti. Ve farnosti mohou kromě faráře působit také farní vikář (dříve označovaný jako kaplan), výpomocný duchovní (kněz v důchodu či kněz trvale pověřený jinými úkoly, např. vyučováním na univerzitě), trvalý nebo dočasný jáhen nebo pastorační asistent. Mezi další orgány farnosti patří pastorační rada a ekonomická rada farnosti, které se jako poradní a pomocné orgány faráře či administrátora farnosti podílejí na pastoračních aktivitách a správě hospodaření farnosti. V mnoha farnostech, zejména méně živých, však tyto orgány nejsou ustaveny. Farnost má vždy svůj farní kostel, kde se soustředí bohoslužby farního společenství, kromě farního kostela mohou být ve farnosti i další (tzv. filiální) kostely a kaple. Sídlem farnosti bývá fara, v níž obvykle farář bydlí a v níž zpravidla probíhají i některé administrativní, náboženské, společenské nebo další aktivity farnosti. Filiální obce (též filiálky či lokálie) jsou obce spadající do určité farnosti (jejíž sídlo není v oné obci).", "section_level": 1}, {"title": "Historie farní správy v Česku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Středověký farní systém.", "content": "Původní podobou církevní správy v Česku byl tzv. velkofarní systém, víceméně odpovídající tzv. hradské soustavě. Na přibližně 20 českých a 8 moravských hradech byla až do konce 12. století soustředěna duchovní služba, tedy udílení křtu, manželství a církevní pohřby. Síť venkovských kostelů se postupně zahušťovala. Kostely tehdy patřily majiteli pozemku, který mohl jmenovat duchovního bez ohledu na mínění biskupa. Velké privilegium české církve, dohodnuté pražským biskupem Ondřejem a Přemyslem Otakarem I., změnilo od roku 1222 vlastnické právo ke kostelům na patronátní, takže duchovní jmenoval biskup na návrh patrona (někdejšího vlastníka). V následujícím století posilujícího správního centralismu římskokatolické církve se církevní správa změnila v administrativní systém. Za Karla IV. vrcholila souhra státního a církevního systému. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a vznik české církevní provincie v roce 1344 a počátky diecézních synod od 30. let 14. století farní systém dotvořený koncem 13. století zastřešily.", "section_level": 3}, {"title": "Josefínská farní správa.", "content": "Současný systém farní správy v zemích bývalé Rakouské monarchie pochází z doby církevních reforem císaře Josefa II. v 80. letech 18. století. Reformy narušily činnost řádů, spolků a církevního školství, ale z farností naopak učinily základ veřejné správy a poskytly farním kněžím hmotné zabezpečení. Vznikly nové farnosti a byla reorganizována biskupství, dělení farností a vikariátů vycházelo ze správního (politického) dělení země. Dekretem platným od 1. května 1781 Josef II. prohlásil církevní matriky veřejnými knihami, katolická církev je poté vedla v jakési přenesené či svěřené pravomoci státu a podléhala státnímu dozoru, a to až do roku 1949, kdyby byly zákonem č. 268/1949 Sb. převedeny na stát a jeho národní výbory. Lidé jiných vyznání museli být po roce 1781 zapisováni do katolických matrik, evangelické sbory získaly oprávnění vést matriky dekretem dvorské kanceláře z listopadu 1829, avšak povinnosti zápisu do katolických matrik byli evangelíci zbavení teprve tzv. Provizorním nařízením v roce 1849. Židovské rabináty byly povinny vést matriky narozených chlapců od roku 1766 a dívek od roku 1783, od roku 1784 i matriky sňatků a úmrtí, ale za veřejné knihy byly uznány až zákonem z 10. července 1868. Od roku 1870 byly u okresních úřadů vedeny tzv. civilní matriky, do nichž byli zapisováni lidé, kteří nepatřili k žádnému státem uznanému vyznání.", "section_level": 3}, {"title": "Období sekularizace.", "content": "Církevní farní systém nereagoval dostatečně pružně na industrializaci a urbanizaci od konce 19. století, což spolu s teologickou a pastorační nepružností církve i převahou nových myšlenkových systémů vedlo k masovému odcizení národa od církve, která byla spojená s rovněž dožívající Habsburskou monarchií. Zejména po vzniku Československa pronikly do církve moderní trendy, které se projevily nejen odštěpením modernistické a národně orientované Církve československé husitské, ale i v samotné Římskokatolické církvi. S podporou papeže Pia XI. byla v rámci Katolické akce posilována aktivita laiků ve farnostech. Po druhé světové válce vedle tradičního fungování farností nabyla významu křesťanská hnutí fungující nezávisle na farním systému, například františkánské a dominikánské vzdělávací programy, křesťanský skauting, Sdružení katolické mládeže, kroužky vycházející z jocismu atd. Tyto trendy umožnily, že za komunistického režimu, který po roce 1948 dostal oficiální církevní struktury do značné míry pod kontrolu, přežívala církev mimo farní struktury, a to buď jako tzv. skrytá církev s tajně svěcenými a tajně působícími biskupy a kněžími, nebo v jiných skrytých, neoficiálních či z hlediska státu ilegálních aktivitách. Po pádu komunistického režimu se část činitelů tzv. skryté církve zapojila do oficiálních farních struktur, jiní nebyli přijati nebo si zachovali odstup. Vlivem půlstoletí útlaku i obecného odkřesťanštění společnosti však ve farnostech zůstal jen malý zlomek aktivních věřících i kněží oproti předválečnému stavu, takže zejména v Čechách zůstala výrazná většina farností neobsazena knězem a mnohé zůstaly úplně mrtvé, tedy i bez tzv. praktikujících věřících.", "section_level": 3}, {"title": "Reforma od roku 2004.", "content": "Asi od roku 2004 probíhá program obnovy farností v české církevní provincii, jehož nejzřetelnějším projevem je zatím rozsáhlé slučování farností. Například v rakovnickém vikariátu se k 1. 1. 2004 počet farností snížil z 26 na 4. Postupně jsou v některých diecézích (např. pražské, královéhradecké či českobudějovické) hromadně slučovány farnosti zejména tak, že dlouhodobě neobsazené jsou připojovány k funkčním, z nichž byly již dlouho spravovány, aby farnosti byly soběstačné a funkční komunity, jde tedy o přizpůsobení organizační struktury faktickému stavu, což přináší zjednodušení účetnictví a výkaznictví, vedení matrik atd. Například v pražské arcidiecézi tento proces začal být projednáván zhruba v roce 2002 a zaváděn je průběžně od roku 2004.", "section_level": 3}], "src_summary": "Farnost (z lat. \"parrochia\") je základní církevní správní jednotka v katolické, pravoslavné, starokatolické, anglikánské a několika dalších církvích. Sdružuje věřící dané církve nejčastěji na určitém území, spravuje ji farář a podléhá biskupovi dané diecéze. V katolické církvi je nejbližší nadřazená jednotka vikariát (děkanát). V protestantských církvích se obdoba farnosti obvykle nazývá \"sbor\" nebo \"obec\". Farnost zpravidla zahrnuje území vesnice nebo několika vesnic, města nebo jeho části, v některých případech může zahrnovat i celé politické území. Farnost je zpravidla vymezena územně, ale některé jsou vymezeny i tzv. personálně, např. národnostně nebo sociální skupinou (například v Praze existuje římskokatolická akademická farnost u Nejsv. Salvátora nebo polská římskokatolická farnost). Farnosti představovaly ve středověku základ nejen církevní, ale i státní správy, v některých zemích se tak nejnižší státní správní jednotky jmenují dodnes (např. ve státu Louisiana v USA, na Barbadosu, na Ostrově Man nebo v Andoře).", "tgt_summary": "A parish is a territorial entity in many Christian denominations, constituting a division within a diocese. A parish is under the pastoral care and clerical jurisdiction of a priest, often termed a parish priest, who might be assisted by one or more curates, and who operates from a parish church. Historically, a parish often covered the same geographical area as a manor. Its association with the parish church remains paramount. By extension the term \"parish\" refers not only to the territorial entity but to the people of its community or congregation as well as to church property within it. In England this church property was technically in ownership of the parish priest \"ex-officio\", vested in him on his institution to that parish.", "id": 1617228} {"src_title": "Schengenský informační systém", "tgt_title": "Schengen Information System", "src_document": [{"title": "Vývoj Schengenského informačního systému.", "content": "Od začátku existence Schengenského prostoru (rok 1995) se používá verze informačního systému, která se nyní pro odlišení označuje jako SIS I. Před rozšířením Evropské unie v roce 2004 bylo zřejmé, že systém nemůže být bez úprav použit pro 25 členských států. Proto bylo dohodnuto, že nové členské země přistoupí k Schengenskému prostoru až po dokončení verze SIS II. To bylo plánováno na říjen 2007. V polovině roku 2006 však bylo zřejmé, že se nový systém nepodaří do plánovaného data dokončit a že se spustí nejdříve v roce 2009. Původní členské státy unie počítaly s tím, že se současně odloží i připojení nových států do Schengenského prostoru. To se však novým členským státům zásadně nelíbilo a proto byl nakonec přijat kompromisní návrh Portugalska, že se původní systém modernizuje a dostane název SISone4all. Termín přistoupení nových států se tím odsunul jen o čtvrt roku.", "section_level": 1}, {"title": "SIS I.", "content": "Původní systém obsahuje jména a další základní identifikační údaje osob, překračujících hranice Schengenského prostoru, a informace o tom, zda byly v minulosti ozbrojeny, páchaly násilnosti apod. Dále obsahuje např. přehled ztracených cestovních dokladů nebo zbraní. Rozšířená verze systému SIS I se nazývá SISone4all, tedy \"Schengenský informační systém pro všechny\". K tomuto systému přistoupilo v roce 2007 devět nových členů EU včetně Česka.", "section_level": 2}, {"title": "SIS II.", "content": "Druhá verze tohoto systému by měla obsahovat i biometrické údaje osob (např. fotografie nebo otisky prstů) a podrobnější informace o odcizených vozidlech.", "section_level": 2}, {"title": "SIRENE.", "content": "SIRENE (\"Supplementary Information Request at the National Entry\") je kancelář, která je určená členským státem Evropské unie jako místo, které je po obsahové stránce odpovědné za národní údaje vkládané do Schengenského informačního systému. Plní všechny úkoly v oblasti získávání informací a jejich toku a koordinace, které souvisejí s pátráním a je kontaktním místem pro všechny ostatní národní kanceláře. Každý z členských států Evropské unie má svoji národní kancelář SIRENE, která přímo komunikuje s ostatními národními kancelářemi. Činnost těchto kanceláří je upravena v „Příručce SIRENE“.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V prosinci 2008 řekl šéf německých policejních odborů Rainer Wendt, že existuje mnoho zločinců, kteří jsou sice zaneseni do informačního systému německé policie, ale nejsou v schengenském informačním systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schengenský informační systém (zkratka SIS) je bezpečnostní databázový systém, který provozují členské státy Schengenské smlouvy v souvislosti se zabezpečením hranic. Je základním prvkem, bez kterého by nemohly být odstraněny vnitřní hranice Schengenského prostoru.", "tgt_summary": "The Schengen Information System (SIS) is a governmental database maintained by the European Commission. The SIS is used by 31 European countries to find information about individuals and entities for the purposes of national security, border control and law enforcement since 2001. A second technical version of this system, SIS II, went live on 9 April 2013.", "id": 2369510} {"src_title": "Sacharin", "tgt_title": "Saccharin", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Sacharin je bílá krystalická látka či bílý krystalový prášek bez zápachu nebo s nepatrnou aromatickou vůní. Ve vodě je prakticky nerozpustný, dobře rozpustný je v zásaditých roztocích a mírně rozpustný je v ethanolu. Jedná se o poměrně kyselou sloučeninu, která tvoří nejčastěji soli se sodíkem, které jsou ve vodě dobře rozpustné. Méně častější soli sacharinu jsou vápenaté a draselné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sacharin byl objeven v roce 1879 a je spojován se jménem chemika Constantina Fahlberga působícího na Univerzitě Johnse Hopkinse v USA. Méně je známo jméno Ira Ramsena, který tuto látku náhodně objevil v laboratoři spolu s Fahlbergem. Nicméně Fahlberg byl rychlejší, nechal si sacharin patentovat a značně na něm zbohatl. Sacharin byl používán od roku 1887. Byl hojně užíván v době, kdy byl nedostatek cukru, např. při první světové válce. Ačkoli byly po roce 1945 některé nápoje doslazovány kombinací sacharózy a sacharinu, nápoje s nižším obsahem cukru začaly být více oblíbené až po představení aspartamu v 80. letech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Spolu s aspartamem patří mezi nejpoužívanější nízkoenergetická sladidla. Jsou jím doslazovány potraviny, nápoje a také zubní pasty. Využití nachází i ve farmacii, kde slouží k úpravě chuti.Původní výhodou při využití sacharinu v potravinářském  průmyslu byla jeho nízká cena, s postupným nárůstem obezity však nabyl na významu pro snížení kalorií. Jeho nevýhodou je hořká pachuť.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní nezávadnost.", "content": "Zda je konzumace sacharinu bezpečná začalo být zpochybňováno začátkem 70. let, kdy studie provedené na samcích potkanů ukázaly zvýšenou incidenci rakoviny močového měchýře. Na základě studií provedených na zvířatech rostly obavy z použití sacharinu, které vyvrcholily v roce 1977. Důsledkem toho bylo v Kanadě používání sacharinu zakázáno. V USA se tento zákaz prosadit nepodařilo a tak potraviny, které obsahovaly sacharin, musely nést varovné označení, že sacharin může způsobovat rakovinu u laboratorních zvířat. Pozdější studie však tato tvrzení vyvrátily s vysvětlením, že mechanismus vzniku rakoviny byl specifický pro potkany a není uplatňován u lidské populace. Vylučovací soustava potkanů má totiž jiné fyziologické vlastnosti než vylučovací soustavy člověka. Vyšší osmolarita moči hlodavců vede k vyššímu vylučování krystalů vápenatých solí kyseliny fosforečné, které působí cytotoxicky na povrchových vrstvách epitelu močového měchýře. To může vést k hyperplazii a následnému vzniku nádoru. Vzhledem k novým poznatkům byl v roce 2000 v USA zrušen zákon o značení výrobků s obsahem sacharinu varovným tvrzením.Výzkumy nepotvrdily vztah mezi konzumací sacharinu a výskytem rakoviny močového měchýře ani u lidí s jeho vysokým přívodem. Dle EPA (United States Enviromental Protection Agency) a nejnovějších vědeckých poznatků, nepředstavují pro člověka sacharin a jeho soli v současné době nebezpečí a nemají toxické, karcinogenní, mutagenní ani teratogenní účinky. Akceptovatelný denní příjem sacharinu je dle WHO 0-5 mg na kg tělesné váhy.", "section_level": 1}, {"title": "Sladidla a mikrobiom.", "content": "Ačkoliv byla sladidla uznána zdravotně nezávadnými, v posledních letech se můžeme setkat s názory o možném rozvoji metabolických poruch u některých lidí. Tato problematika se stala předmětem mnoha studií, které se shodující v tom, že konzumace sladidel může způsobovat glukózovou intoleranci potkanů, a také změny mikrobiomu u některých lidí. První záznam o interakaci sladidel a mikrobiomu byl popsán v roce 1980, a to dokonce přes omezenou znalost DNA sekvenční techniky. V této studii se ukázalo, že sacharin u potkanů mění poměr aerobních a anaerobních mikroorganismů. Společným cílem studií zaměřujících se na interakci sacharinu a mikrobiomu je snaha  dokázat, že konzumace sladidel není výhodná, protože existují jisté vzájemné interakce sladidel se zažívacím traktem. Přesto v populaci stále převládá názor,  že tato sladidla nemohou mít žádné negativní dopady, neboť neobsahují žádné kalorie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sacharin (též cukerín, cukerin a zuckerin, E954, systematický název 2\"H\"-1λ,2-benzothiazol-1,1,3-trion) je neenergetické náhradní sladidlo, které vynalezl roku 1878 chemik Constantin Fahlberg. Chutí je asi pětsetkrát sladší než cukr, má však nepříjemný hořký chuťový dojezd. V 19. století byl sacharin pro svou cenu a postavení nedostatkového zboží pašován obyvateli horských oblastí českého pohraničí – zejména na hranici s Německem. Pašování cukerinu za dob Rakouska-Uherska si vzal spisovatel Franta Sauer jako námět pro svoji knihu \"Pašeráci\". Sacharin se vyrábí z uhlí jako vedlejší produkt. Synteticky se vyrábí z toluenu.", "tgt_summary": "Sodium saccharin (benzoic sulfimide) is an artificial sweetener with effectively no food energy. It is about 300–400 times as sweet as sucrose but has a bitter or metallic aftertaste, especially at high concentrations. Saccharin is used to sweeten products such as drinks, candies, cookies, and medicines.", "id": 1562763} {"src_title": "Jarmila Novotná", "tgt_title": "Jarmila Novotná", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodila se na Královských Vinohradech, nyní Praha, v rodině krejčího Josefa Novotného (1882–??) a jeho manželky Josefy, rozené Zajíčkové (1877–??). Měla starší sestru Pavlínu. Svoji uměleckou dráhu zahájila v roce 1925 jako elévka Národního divadla, vystupovala i v kabaretech, hrála též v operetách, vystupovala v českých filmech. Hrála též v operních představeních, která byla občas pořádána ve Vinohradském divadle. Posléze odešla hrát do Milána. V roce 1929 vystupovala v Neapoli, v roce 1933 v Berlíně, v témže roce nastupuje angažmá do Vídně, kde působila až do roku 1938. Přesto často hostovala nejen doma v Československu, ale i v Paříži či v Londýně. V roce 1939 emigrovala i s rodinou do USA. Nahrávala též často na gramofonové desky. Po několik měsíců byla také žačkou Emy Destinnové, poté dva roky studovala zpěv u Hilberta Vávry. S ním vystoupila v roli Violety při uvedení Verdiho \"La Traviaty\" v Lounech. Ohlasy tohoto představení se dostaly až k tehdejšímu šéfovi opery Národního divadla, Otakaru Ostrčilovi. Ten pozval mladou zpěvačku na předzpívání a následně jí nabídl pohostinství v roli Mařenky v \"Prodané nevěstě\" a později i roli Violety. Od roku 1925 studovala zpěv také v Miláně u Quarnieriho. Po angažmá v Berlíně (Krolloper do r.1934) a pak ve Vídni (Staatsoper do r.1940) od roku 1935 až do roku 1956 vystupovala v newyorské Metropolitní opeře jako sólistka. V roce 1946 navštívila poválečné Československo, které zahájila slavnostním koncertem v Národním divadle, do vlasti se pak vrátila ještě v roce 1947, kdy zde absolvovala koncertní turné. V roce 1947 také hrála v protiválečném americko-švýcarském (režie Fred Zinnemann), ve Švýcarsku a Německu natáčeném, filmu \"Poznamenaní\", který byl posléze nominován na Oscara. Ve filmu hrála matku, která hledá svého syna ztraceného během druhé světové války. Dětskou roli jejího syna zde ztvárnil český chlapec Ivan Jandl, který za svoji roli v tomto filmu získal filmového Oscara. Od roku 1982 ještě několikrát navštívila vlast, na sklonku života napsala vzpomínkovou knihu \"Byla jsem šťastná\".", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Dne 16. července 1931 se v Praze v kostele Panny Marie Vítězné provdala za Jiřího Daubka (1890–1981), se kterým měla syna Jiřího (*1938).", "section_level": 2}, {"title": "Metropolitní opera.", "content": "V letech 1940-1956 zpívala v Metropolitní opeře v New Yorku, kde sklízela veliké úspěchy. Debutovala zde v roce 1940 jako Mimi v Pucciniho opeře \"Bohéma\". Její poslední rolí na této scéně byl princ Orlofsky v Straussově operetě \"Netopýr\" dne 15. ledna 1956. Ztvárnila zde následující role:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jarmila Novotná, provdaná Jarmila Daubková (23. září 1907 Praha – 9. února 1994 New York), byla česká zpěvačka, filmová herečka a operní pěvkyně.", "tgt_summary": "Jarmila Novotná (September 23, 1907, in Prague – February 9, 1994, in New York City) was a celebrated Czech soprano and actress and, from 1940 to 1956, a star of the Metropolitan Opera.", "id": 2300136} {"src_title": "Počítačová grafika", "tgt_title": "Computer graphics (computer science)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "William Fetter, designér firmy Boeing, je považován za autora slovního spojení „počítačová grafika“, které použil, když v roce 1960 popisoval svoji práci. Na začátku grafických technologií byly projekty jako Whirlwind, což byl první počítač využívající CRT obrazovku pro výstup dat, který navíc umožňoval využití světelného pera jako vstupní jednotky. Významným krokem byl počítač TX-2, vyvinutý roku 1959 v Lincolnově laboratoři v Massachusetts Institute of Technology. V roce 1963 byl pro tento počítač naprogramován Ivanem Sutherlandem program Sketchpad, který byl prvním programem využívajícím grafické možnosti počítače a tedy i prvním programem s grafickým uživatelským rozhraním. Brzy se začaly významné počítačové firmy zajímat o grafiku a v roce 1965 uvedla firma IBM na trh grafický terminál IBM 2250, první komerčně dostupný grafický počítač.. Na konci 60. let se konaly první konference a vznikly první obecně přijímané standardy, především díky organizaci SIGGRAPH (A Special Interest Group in Graphics), která vznikla v roce 1969 z iniciativy ACM (Association for Computing Machinery). Od roku 1973 se konají pravidelné výroční konference SIGGRAPH, které se staly jakýmsi veletrhem novinek v oblasti počítačové grafiky, ať už jde o software či hardware. Na konci 70. let se začaly rozšiřovat možnosti osobních počítačů a s nimi i způsoby praktického využití počítačové grafiky. Na konci 80. let se 3D grafika stala skutečností na SGI počítačích, které byly později použity při tvorbě prvních počítačem tvořených krátkých filmů v Pixaru. Od 80. let se v počítačových systémech využívají symboly, ikony, obrázky a další grafické prvky (souhrnně označované jako grafické uživatelské rozhraní) pro usnadnění a zpříjemnění komunikace mezi uživatelem a počítačem. V 90. letech nastal růst popularity 3D grafiky díky počítačovým hrám a animovaným filmům. V roce 1995 byl uveden film Toy Story, první celovečerní 3D-animovaný film. V roce 1996 byla vydána hra Quake, jedna z prvních her probíhajících výhradně ve 3D prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "2D počítačová grafika.", "content": "Existují dva základní přístupy ke 2D grafice: vektorová a rastrová grafika. Vektorová grafika ukládá přesná geometrická data, například souřadnice bodů, propojení mezi body (úsečky a křivky) a vyplnění tvarů. Většina vektorových grafických systémů umožňuje použít standardní tvary jako kružnice, čtverce atd. Naopak základem rastrové grafiky je pravidelná síť pixelů, organizovaná jako dvourozměrná matice bodů. Každý pixel nese specifické informace, například o jasu, barvě, průhlednosti bodu, nebo kombinaci těchto hodnot. Obrázek v rastrové grafice má omezené rozlišení, které se udává počtem řádek a sloupců. Dnes se často kombinuje rastrová a vektorová grafika v souborových formátech jako PDF či SWF.", "section_level": 1}, {"title": "3D počítačová grafika.", "content": "3D grafika je příbuzná vektorové 2D grafice. Také pracuje se souřadnicemi bodů a informacemi o úsečkách, křivkách a plochách, ale data jsou uložena ve trojrozměrném souřadnicovém systému. Z těchto trojrozměrných dat reprezentujících tělesa je potom renderován 2D obrázek. Různými technikami se dají ve 3D grafice vytvořit velmi realisticky vypadající obrázky díky věrné simulaci světelných a optických jevů jako jsou stíny, odrazy, lom světla či kaustika. Pokročilé vývojové nástroje umožňují i realistické animace včetně pohybů oděvu, vlasů, vodní hladiny a simulace fyzikálních jevů jako je gravitace a odrazy.", "section_level": 1}, {"title": "ASCII art.", "content": "ASCII art je jedním z nejstarších odvětví počítačové grafiky. Spočívá v reprezentaci obrázků a dalších grafických prvků pomocí písmen a znaků tabulky ASCII. Základy této umělecké disciplíny vznikly již v 19. století s prvními psacími stroji a od 60. let se ASCII art vyvíjel i na poli počítačů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová grafika je z technického hlediska obor Výpočetní techniky, který používá počítače k tvorbě umělých grafických objektů a dále také na úpravu zobrazitelných a prostorových informací, nasnímaných z reálného světa (například digitální fotografie a jejich úprava, filmové triky). Z hlediska umění jde o samostatnou kategorii grafiky. Za první film, kde se počítačová grafika objevila, se považuje \"\", který se snažil naznačit budoucnost grafických počítačů, nicméně všechny efekty s „počítačovou grafikou“ byly v tomto filmu namalované ručně a speciální efekty se vyráběly tradiční technikou s modely. Prvním filmem, při jehož vytváření byla počítačová grafika skutečně využita, byl The Andromeda Strain z roku 1971.", "tgt_summary": "Computer graphics is a sub-field of computer science which studies methods for digitally synthesizing and manipulating visual content. Although the term often refers to the study of three-dimensional computer graphics, it also encompasses two-dimensional graphics and image processing.", "id": 745129} {"src_title": "Koper", "tgt_title": "Koper", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První stálé osídlení zde vybudovali starověcí Řekové, a to pod názvem \"Aegida\". Osada existovala i za dob Římské říše pod názvy \"Capris\", \"Capre\" nebo \"Caprista\" (názvy se během staletí střídaly). Roku 568 sem uprchli Tersťané z města obléhaného Langobardy. Na počest tehdejšího byzantského císaře Justiniána II. tak bylo přejmenováno na \"Iustinianopolis\". Nakonec se ho ale opět zmocnili Frankové a Langobardi. Roku 932 začalo město obchodovat s Benátkami a v 11. století (v době benátsko – říšskoněmecké války) se postavilo na stranu Svaté říše římské, za což roku 1032 získalo od císaře Svaté říše římské Konráda II. městská práva. Od roku 1278 spadal pod Benátskou republiku, kde zaujal místo jako brána Benátčanů k Istrii, pod názvem \"Caput Histriae\" (hlava Istrie; z tohoto názvu se vyvinulo dnešní italské \"Capodistria\"). Z benátské doby pocházejí také významné památky, např. renesanční Prétorský palác z 15. století. V letech 1797 až 1918, s výjimkou let 1805 až 1813, byl Koper součástí habsburské monarchie. V té době Koper hospodářsky stagnoval. Po výstavbě železnice Vídeň-Terst se význam města ještě snížil. V průběhu devatenáctého století ve městě vznikly slovinské politické a hospodářské organizace. V době Rakousko-Uherska patřilo město pod Rakouské přímoří, součást Předlitavska. Po první světové válce připadlo Itálii. Po druhé světové válce bylo město sídlem jugoslávské správy zóny B. Po uzavření Londýnské dohody v roce 1954 připadl Koper Jugoslávii, v té době město opustila většina italské populace a město se začalo měnit v průmyslové centrum. Od roku 1991 je součást samostatného Slovinska. Přes tyto všechny změny je však stále vícejazyčným městem; mluví se tu slovinsky (74,1 %), chorvatsky (8 %) a italsky (2,2 %).", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické památky.", "content": "Z původních dvanácti městských bran se nejlépe zachovala \"Muda\" (Porta della Muda, vrata Muda) z roku 1516. Ústřední městské náměstí nese jméno po maršálu Titovi (\") a nacházejí se na něm další významné památky – Prétorský palác, Lóže, katedrála Nanebevzetí Panny Marie a rotunda sv. Jana Křtitele. Prétorský palác (\") je nejvýznamnější architektonická památka města. Pochází z 15. století a do roku 1797 složil jako hlavní sídlo místního podesty a guvernéra. Palác prodělal v sedmnáctém století rozsáhlou přestavbu. Po rekonstrukci dokončené v roce 2001 je palác sídlem městských orgánů. Další významnou stavbou je palác Lodžie ('; '), jehož nejstarší část pochází z roku 1462. V roce 1698 byla realizována přístavba. V upomínku na morovou ránu z let 1554–1555 se zde nachází terakotová soška Madony. V budově v roce 1846 vznikla první kavárna ve městě. V místech, kde se nachází další z koperských památek – kostel Nanebevzetí Panny Marie (\"\") – se v minulosti nacházelo několik církevních staveb. První vznikla již v polovině dvanáctého století. Současná podoba kostela pochází z počátku 18. století a jejím autorem je Giorgio Massari. Románská rotunda sv. Jana Křtitele nacházející se nedaleko kostelu Nanebevzetí Panny Marie je nejstarší církevní památka pobřeží. Původně sloužila jako románské baptisterium.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Koper byl významným obchodním bodem a svým významem konkuroval nedalekému Terstu. První ranou, ze které se vzpamatoval, byl mor, který v sedmnáctém století srazil počet obyvatel na osminu. Obnovená prosperita trvala do roku 1719, kdy se z Terstu a Rijeky staly svobodné přístavy. Pád Benátské republiky znamenal ztrátu dominance na Jadranu. Význam města snížil po otevření železnice z Vídně do Terstu. Když nebyl Terst definitivně připojen k Jugoslávii, resp. ke Slovinsku, bylo rozhodnuto o zbudování nového přístavu. Ten vznikl v roce 1957 právě v Koperu. Končí zde elektrifikovaná železniční trať z Divače, procházející členitou krasovou oblastí. Na slovinskou dálniční síť je město napojeno pomocí rychlostní silnice H5, která navazuje na dálnici A1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koper (, , ) je město ve Slovinsku na pobřeží Jaderského moře. Žije zde 23 726 obyvatel (2002), s celou občinou, jejímž je sídlem, 49 200 obyvatel. Koper je nejdůležitějším přístavem země.", "tgt_summary": "Koper () (, ) is the fifth largest city in Slovenia. Located in the Istrian region in southwestern part of the country, approximately five kilometres () south of the border with Italy and 20 kilometres () from Trieste, Koper is the largest coastal city in the country. It is bordered by the satellite towns of Izola and Ankaran. With a unique ecology and biodiversity, it is considered an important natural resource. The city's Port of Koper is the major contributor to the economy of the Municipality of Koper. With only one percent of Slovenia having a coastline, the influence that the Port of Koper also has on tourism was a factor in Ankaran deciding to leave the municipality in a referendum in 2011 to establish its own. The city is a destination for a number of Mediterranean cruising lines. Koper is the main urban centre of the Slovenian Istria, with a population of about 25,000. Ales Brzan is the current mayor, serving since 2018. The city of Koper is officially bilingual, with both Slovene and Italian as its official languages. Sights in Koper include the 15th-century Praetorian Palace and \"Loggia\" in Venetian Gothic style, the 12th-century \"Carmine Rotunda\" church, and St. Nazarius' Cathedral, with its 14th-century tower. Koper is also one of the main road entry points into Slovenia from Italy, which lies to the north of the municipality. The main motorway crossing is at Spodnje Škofije to the north of the city of Koper. The motorway continues into Rabuiese and Trieste. Koper also has a rail connection with the capital city, Ljubljana. On the coast, there is a crossing at Lazaret into Lazaretto in Muggia municipality in Trieste province. The Italian border crossing is known as San Bartolomeo.", "id": 353072} {"src_title": "Fotografická vizitka", "tgt_title": "Carte de visite", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Je málo známé, že fotografické portréty ve formátu carte de visite vyráběl ještě před Disdérim francouzský portrétní fotograf z Marseille Louis Dodéro. V článku v časopisu \"La Lumière\" z 24. srpna 1851 popsal Frances Wey, spisovatel a kritik fotografie, Dodérovu myšlenku uvedení malé fotografie na kartičce, která by umožňovala \"\"místo jména mít na vizitce vlastní portrét\". V roce 1851 Dodéro také vycítil, že toto zmenšení formátu identifikační podobenky může být použito pro úřední dokumenty, jako pas nebo lovecký lístek.. Disdéri však vyrobil rotační fotoaparát, který uměl udělat osm různých obrázků na jedno políčko negativu. Fotoaparát byl opatřen čtyřmi objektivy a snímal na pohyblivou fotografickou desku. Ty pak bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu. Po vytištění na albuminový papír byly obrázky rozstřiženy na malé portréty, nalepeny na karton a používány jako navštívenky. Na snímku zobrazil většinou celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí. Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie - místem jedinečného skvostu a elegance, který denně prodal 300 až 400 portrétů. Na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií, fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu umisťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární až poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III, který přerušil svou cestu do války. Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších. Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné. Vizitky během 80. let ustoupily větším kabinetním fotografiím, v Čechách se však vyráběly souběžně až do 30. let 20. století. Ve Vídni zavedl fotografování na vizitkové formáty rakousko-uherský c. k. fotograf Ludwig Angerer v roce 1857, tedy tři roky po Disdérim. Angličan John Jabez Edwin Mayall (1813 – 1901) v roce 1860 pořídil první carte de visite královny Viktorie. Mayall využíval techniky ručně kolorovaného albuminového tisku. V březnu 1861 byl pověřen, aby pořídil dvojportrét královského páru. Albert však několik měsíců poté zemřel (v prosinci 1861) a tato událost vyvolala poptávku veřejnosti po portrétech královské rodiny na fotografických vizitkách. Nákupem těchto snímků veřejnost demonstrovala své sympatie a podílela se na podobě veřejného smutku. V té době bylo módní sběratelství fotografií a vkládat je do alb. Královna Viktorie sdílela se svým manželem nadšení pro fotografování a vlastnili více než 100 alb, ve kterých sbírali portréty z každé zahraniční cesty. Návštěva fotografa byla podstatnou událostí. Fotograf se většinou se zákazníkem předem setkal, aby zjistil jeho povahu a podle ní doporučil volbu oblečení a typ portrétu. Samotné aranžmá portrétu se sice řídilo přísnými pravidly celosvětové módy, ale mělo za úkol vyjadřovat povahu i povolání fotografovaného. Je zajímavé, že i přes značná omezení si autor mohl zachovat osobitý výraz. Používaný bílkový papír byl velice tenký a proto se fotografie lepily na tužší kartony, které jsou velice užitečnou pomůckou pro datování fotografie. Počátkem 60. let bývaly kartony bílé s ostrými rohy a brzy si fotografové na zadní strany začali tisknout svá jména. Koncem 60. let už bylo běžné používat tlustší kartony s kulatými rohy a na reverzech jemné rytiny s logy ateliérů. Během 70. let se začaly používat barevné rámečky kolem fotografií a opět se vrátily ostré rohy. Během 80. let se používaly také černé kartony se zlatým potiskem. Na přelomu století se zase prosadila secese s jemnými, světlými odstíny.", "section_level": 1}, {"title": "Dánsko.", "content": "Techniku fotografií carte de visite do Dánska přinesl Rudolph Striegler v roce 1860. Tato technika se v 70. letech velmi rychle rozšířila jako levná a atraktivní alternativa portrétní malby. Provozovali ji například fotografové jako Ludvig Grundtvig (1836–1901) a Adolph Lønborg (1835–1916) v Kodani nebo Heinrich Tønnies (1856–1903), který si otevřel ateliérové studio v Aalborgu. Heinrich Tønnies (1825–1903) zůstává doposud jedním z předních fotografů fotografických vizitek v Dánsku. V červnu 1856 začal svou fotografickou kariéru jako partner C. Fritsche v Aalborgu a v prosinci téhož roku zakoupil partnerský podíl na podnikání a začal provozovat ateliér pod svým vlastním jménem. Od roku 1861 jeho obchod kvetl, potřeboval větší studio a více asistentů, v roce 1870 se stal dánským občanem. Jeho rodinný podnik nakonec přežil po tři generace – celkem 75 let. Šíře jeho fotografických produktů zahrnovala: daguerrotypie, kalotypie, pannotypie, fotolitografie, stereoskopie, ambrotypie, fotografické vizitky a medailony. Předpokládá se, že je autorem minimálně 75 000 fotografických vizitek, mnoho jich vzniklo v důsledku velké vlny emigrace z Nordjyllandu do Severní Ameriky. Vzhledem k chudobě v Aalborgu v oblasti Vendsysselu tamní poptávka po levných portrétech carte de visite pokračovala až do první světové války, což učinilo Tönniovo studio jedním z posledních vyrábějících tento typ portrétů v Dánsku. Pietro Boyesen (1819–1882) byl dánský fotograf, který strávil většinu svého profesního života v Římě. Měl talent pro kompozici a charakterizaci. Na rozdíl od nudných studiových portrétů, které byly v té době velmi časté, fotografoval portréty v exteriérech v intimních pózách v prostředí římských staveb. Měl talent pro kompozici a vystižení charakteristiky. Snímky komponoval s různými předměty představující římské prostředí. Jeho díla obsahují poněkud nesmělé, ale intimní kouzlo. Frederikke Federspiel (1839–1913) byla jednou z prvních dánských fotografek. Ve svých 35. letech absolvovala školení v oblasti fotografie v německém Hamburku, přičemž její strýc, Poul Friedrich Lewitz, její teta i bratranec Alfred Lewitz byli všichni fotografové. V roce 1876, při registraci svého podnikání v Aalborgu, se stala jednou z prvních oficiálně uznávaných fotografek v Dánsku. Svou profesi registrovala pod značkou \"Photographin\" - německým slovem, které mělo jasně odkazovat na to, že byla žena. Specializovala se na portréty, v roce 1883 se stala také jednou z prvních žen členkou Dánské fotografické společnosti. Jako jedna z prvních experimentovala s hořčíkovým práškovým bleskem. Jakmile byla v Aalborgu v roce 1901 zavedena elektřina, ve svém ateliéru instalovala elektrické lampy. Kristen Feilberg (1839–1919) představuje dalšího dánského fotografa známého hlavně svými snímky pořízenými daleko za hranicemi Dánska. Od roku 1860 až do roku 1890 se Feilberg účastnil expedice na Sumatru, do Singapuru a Penangu. V roce 1867 vystavoval fotografie na výstavě v Paříži a v roce 1870 se připojil k expedici do zemí Bataků na východní Sumatru, kde úspěšně pořídil desítky národopisných obrázků. Christian Hedemann (1852–1932) se řadí mezi nejstarších dánské umělce, kteří emigrovali do největší vzdálenosti od domova. Ačkoli absolvoval vzdělání v Dánsku, Kodaň opustil v roce 1878 a usadil se na Havaji. V první řadě pracoval jako strojní inženýr na cukrové plantáži Hana (\"Hana Sugar Plantation\"), ostrov Maui, později jako technický manažer v železárnách v Honolulu. Jako vášnivý amatérský fotograf pomohl založit havajský \"Camera Club\" (1889–1893). V roce 1903 se stal americkým občanem a v roce 1909 přijal jmenování dánského konzula. Jeho pozoruhodné fotografie havajské královské rodiny a společenských elit zůstávají v archivu jako jedny z prvních obrazových dokumentů před připojením Havaje k USA. Mary Steen (1856–1939) byla úspěšná kodaňská fotografka, průkopnice interiérové fotografie rodin v jejich domovech. Později jako dvorní fotografka fotografovala dánskou královskou rodinu, ale nějaký čas strávila také v Londýně, kde fotografovala Královnu Viktorii. Jako feministka se zasloužila o zlepšení pracovních podmínek pro ženy a její vlastní příběh jde příkladem pro mnoho žen, které se chtěly stát profesionálními fotografkami. Benedicte Wrenstedová (1859–1949) byla další významná dánská fotografka, která emigrovala v roce 1894 do USA. Řemeslu se naučila od své tety z matčiny strany, Charlotte Borgenové, a nějakou dobu v 80. letech 19. století provozovala studio na Torvet č.p. 8 v dánském Horsens. Velkou část své fotografické kariéry strávila ve svém ateliéru v Pocatello, malém městě v jihovýchodním Idaho, kde portrétovala místní obyvatele a zaznamenávala růst města. Jejím nejznámějším dílem jsou však její dokumentární fotografie původních Američanů kmene Shoshone v oblasti Velké pánve, které jsou považovány za velmi důležité antropologické materiály. Wrenstedová se stala americkou občankou v roce 1912, ve svých 53 letech a ve stejném roce ukončila svou kariéru fotografky. Mnoho jejích snímků indiánů je uchováno v Instituci Smithsonian a Národním archivu NARA. Spojené království", "section_level": 2}], "src_summary": "Fotografické vizitky (carte de visite) jsou malé fotografie nalepené na kartonu velikosti dnešních vizitek, které ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly k rozšíření a popularizaci fotografie vůbec. Jejich formát si patentoval 22. listopadu roku 1854 pařížský fotograf André-Adolphe-Eugène Disdéri.", "tgt_summary": "The carte de visite (, visiting card), abbreviated CdV, was a type of small photograph which was patented in Paris by photographer André Adolphe Eugène Disdéri in 1854, although first used by Louis Dodero. Each photograph was the size of a visiting card, and such photograph cards were commonly traded among friends and visitors in the 1860s. Albums for the collection and display of cards became a common fixture in Victorian parlors. The immense popularity of these card photographs led to the publication and collection of photographs of prominent persons.", "id": 1445891} {"src_title": "Vim", "tgt_title": "Vim (text editor)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1988 napsal Bram Moolenaar obdobu editoru Vi pro Amigu, tento program byl založen na kódu editoru Vi (SteVIe), proto byl pojmenován Vi IMitation. Roku 1991 byla uveřejněna první veřejná verze tohoto editoru – Vim 1.14. Tato verze byla stále dostupná pouze pro Amigy, na UNIX byla přenesena až verze 1.22, kdy došlo k celé řadě vylepšení. S příchodem verze 2.0 (prosinec 1993) se editor přejmenoval na Vi IMproved. Další přelomovou byla verze 3 (1994), kdy se objevila podpora více oken a verze 4 z roku 1996: do editoru byla zapracována možnost grafického rozhraní. Další v pořadí byla verze 5 (1998), kde největší změnou bylo zvýrazňování syntaxe. Verze 6 (z roku 2001) přinesla skládání (folding), podporu UTF-8 a vylepšení pro více jazyků, svislá okna či víceřádkové regulární výrazy. Hlavními novinkami verze 7 z roku 2006 je průběžná kontrola textu (spell checking), inteligentní doplňování textu, panely pro dokumenty, lepší práce s historií změn a další vylepšení. Osmá verze (2016) přinesla asynchronní I/O operace, podporu JSONu, podporu psaní uživatelských úloh (jobs), spouštění úloh v určitý čas jednorázově i opakovaně (timers), správu pluginů metodou balíčků a opravení chyb. Poslední verze 8.1 má jako hlavní novinku integrovaný terminál. Roku 2002 byla změněna licence směrem k licencím typu GPL, což umožnilo využít Vim jako základní editor v některých linuxových distribucích. Tato změna licence byla umožněna faktem, že z původního kódu, který Bram Moolenaar využil, již ve Vimu nezůstalo nic.", "section_level": 1}, {"title": "Režimy editoru Vim.", "content": "Editor Vim má podobně jako jeho předchůdce vi tři režimy práce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vim (výslovnost ; zkratka z Vi IMproved) je open source textový editor, který lze spustit v prostředí většiny operačních systémů. Je oblíbený zejména mezi zkušenými uživateli operačních systémů unixového typu. Kromě klasického Vimu existuje celá řada editorů, které jsou založeny na principu Vimu, ale mají nějaké specifické vlastnosti např. Yzis pro prostředí KDE.", "tgt_summary": "Vim (; a contraction of Vi IMproved) is a clone, with additions, of Bill Joy's vi text editor program for Unix. Vim's author, Bram Moolenaar, based it on the source code for a port of the Stevie editor to the Amiga and released a version to the public in 1991. Vim is designed for use both from a command-line interface and as a standalone application in a graphical user interface. Vim is free and open-source software and is released under a license that includes some charityware clauses, encouraging users who enjoy the software to consider donating to children in Uganda. The license is compatible with the GNU General Public License through a special clause allowing distribution of modified copies \"under the GNU GPL version 2 or any later version\". Since its release for the Amiga, cross-platform development has made it available on many other systems. In 2006, it was voted the most popular editor amongst \"Linux Journal\" readers; in 2015 the Stack Overflow developer survey found it to be the third most popular text editor, and the fifth most popular development environment in 2019.", "id": 1835420} {"src_title": "Zgorzelec", "tgt_title": "Zgorzelec", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v nynějším Dolním Slezsku v polské části historického území Horní Lužice východně od Lužické Nisy, kde se rozkládá na východním okraji Lužického žulového masivu s výběžky Lužických hor. Nachází se na přechodu mezi severem Oblasti hornolužických rybníků a vřesovišť a jihem Hornolužické vrchoviny. Jižně od plošiny niského průlomového údolí ústí do Nisy její pravý přítok Czerwona Woda (\"Rothwasser\") nazývaný na české straně hranice Oldříšský potok. Na náhorní plošině nad Nisou se nachází tzv. Park Ujazdowski (dříve: \"Jägerwäldchen\"). Severovýchodně od města se rozkládá zhořelecký les zvaný Puszcza Zgorzelecka (\"Görlitzer Heide\") s četnými rybníky, který byl před rokem 1945 v majetku města Görlitz. Oblast dnešního Zgorzelce leží asi ve výšce 209 m n. m., kdežto údolní oblasti u Lužické Nisy se nacházejí ve výšce asi 15 m n. m. Nejvyšším bodem je vrch Drewniak (dříve \"Jäckelsberg\" nebo také \"Holzberg\") v jižní městské části Ujazd s výškou 225,3 m n. m., dále Mojeska Góra (\"Langer Berg\") jihovýchodně od obecního hřbitova s výškou 224,7 m n. m. a Krucze Wzgórze (také Krucza Góra; \"Rabenberg\") v niském předměstí s výškou 221,7 m n. m. Skalní vyhlídka ve výšce asi 215 m n. m., z níž je výhled na protilehlý vrch Weinberg, pivovar Landskron a asi 30 m hluboké průlomové údolí je zatím zarostlá. Městem prochází 15. poledník východní délky. V zimním období se průměrná doba slunečního svitu ve Zgorzeleci shoduje se středoevropským časem. Znázorněná čára symbolizující průběh poledníku je od roku 2012 umístěna v ulici Daszyńskiego. Město se nachází na 51° 08' severní šířky. Nejbližšími velkými městy jsou Chotěbuz asi 80 km severozápadně, dolnoslezská Lehnice (Legnica/Liegnitz) asi 80 km východně a český Liberec asi 50 km jižně od Zgorzelce. Hlavní město Dolnoslezského vojvodství Vratislav je vzdáleno asi 150 km. Z menších měst jsou to potom Pieńsk (\"Penzig\") na severu, Lubáň na východě, Zawidów (\"Seidenberg\") a \"Bogatynia\" (\"Reichenau i. Sachsen\") na jihu.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologickým podložím území města je z větší části lužická droba. Jen v oblasti jižně od mostu Jana Pavla II. se nachází Lužický grandiorit. Hranice mezi vrstvami obou hornin probíhá od mostu směrem k ulici Marszałka Józefa Piłsudskiego, dále ulicemi Ignacego Daszyńskiego a Bohaterów II Armii Wojska Polskiego. Zdejší droba se skládá z biotitu, šedého křemene, světlého živce a těsně přiléhajích drobových břidlic. Jižně od niského viaduktu, v úrovni ústí potoka Czerwona Woda do Lužické Nisy končí zúžení Niského údolí, které je zapříčiněno tvrdým grandioritem.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí ve Zgorzelci je mírné. Podle Köppen-Geigerovy klasifikace odpovídá pásmu Cfb, jedná se tedy o mírné oceánické podnebí. Průměrná denní teplota zde podle meteorologického modelu zpracovávajícího data z let 1982–2012 byla 8,2 °C. Průměrný roční úhrn srážek byl 564 mm. Nejsušším měsícem byl únor s 27 mm srážek. Nejvíce srážek je v červenci, kdy průměr dosahoval 79 mm. Nejteplejším měsícem byl červenec s průměrnou teplotou 17,8 °C. Nejchladnějším měsícem byl leden s průměrnou teplotou -2,4 °C. Rozdíl mezi nejsušším a nejdeštivějším měsícem činil 52 mm srážek. Teplota tudíž kolísala o 20,2 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Rozloha města.", "content": "Rozsah města je přibližně na 7,1 km na severu a jihu, a asi 3,6 km na východě a západu. Celková plocha je 15,88 km². Celkem 614 ha se využívá pro zemědělství. To odpovídá 38,6 % území města. Zalesněné plochy o rozsahu 49,3 ha zaujímají 3,1 % městské oblasti. Nejsevernější bod města se nachází severně od dálnice A4 v blízkosti Nisy, nejjižněji je výjezdová silnice v ulici Łużycka. Nejzápadnějším bodem je břeh Lužické Nisy pod niským viaduktem, nejvýchodnější bod leží severně od železniční trati ve směru Lubáň v obytné čtvrti v blízkosti ulice Cmentarna.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Historický areál zhořeleckého východního předměstí leží pod vrchem Krucza Gora (\"Rabenberg\") a pod místem zvaným \"Plac Pocztowy\" (dříve neoficiálně \"Töpferberg\"). V gründerském období se nové budovy přimykaly k někdejší historické čtvrti. Tak vznikly např. ulice v úrovni mostu Jana Pavla II. (dříve \"Reichenberger Brücke\") a zahradní město na dnešním vrchu Krucza Gora stejně jako činžovní domy kolem kasáren na východě a sídliště frontových bojovníků východně od železniční tratě do města Węgliniec (\"Kohlfurt\"). Po roce 1945 zde vznikla tak jako v jiných polských městech panelová sídliště, která přesahují starší zástavbu a tím silně narušují historické panorama. Část těchto panelových domů je dnes v havarijním stavu. Bývalé sídliště frontových bojovníků bylo rozšířeno na obytný komplex, který sousedí s průmyslovým pozemkem ve směru Łagów (\"Leopoldshain\"). Jižně od železniční tratě do města Wałbrzych (\"Waldenburg\") leží městská část Ujazd (\"Moys\"), která se vyznačuje spíše maloměstskou zástavbou. Zbývající území je rozděleno do následujících šesti čtvrtí (\"Dzielnica\") a sídlišť (\"Osiedle\"): Dzielnica Północ, Przedmieście Nyskie, Osiedle Zachód, Osiedle Centralne, Śródmieście (centrum) a Osiedle Słoneczne.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předměstí za hradbami.", "content": "Dnešní Zgorzelec byl do roku 1945 východním předměstím Zhořelce na východě od břehu Lužické Nisy, proto je velká část jeho dějin spojena s vývojem města Zhořelec (Görlitz). Na místě dnešního staroměstského mostu propojující obě po válce oddělené části města byl již odedávna most spojující oba břehy Nisy. Bývalý most odstřelený wehrmachtem 7. května 1945 byl značně široký, neboť sloužil k přepravování těžkých nákladních vozů. Na zhořeleckém předměstí na východním břehu Nisy umožňoval tento most tehdejší dálkovou dopravu z Vratislavi (\"Breslau\"), Bolesławce (\"Bunzlau\"), Pravdinsku (\"Friedland in Ostpreußen\"), Lubáně, Prahy, Liberce, Zaháně (\"Sagan\"), Sulikówa (\"Schönberg\") a Zawidówa (\"Seidenberg\") včetně bohatých vesnic na východ od Nisy. Intenzivní doprava v několika ulicích niského předměstí ustala až s výstavbou železnice v roce 1847 a po otevření Reichenbergského mostu roku 1875 (nynější most Jana Pavla II.) jižně od mostu staroměstského. Někdejší Špitální věž na východním břehu tvořila vnější opevnění Niské brány a jistila přechod přes Lužickou Nisu proti útokům z východu. Městská hradba ovšem chránila jen části města západně od řeky. Kolem Špitální věže se v průběhu let utvořilo východní předměstí pod Rabenbergem (Krucza Gora) a Töpferbergem (Plac Pocztowy). Z počátku mělo jen několik málo ulic. Toto předměstí často trpělo nedostatkem vody. Teprve v roce 1845 byl přes Nisu položen vodovod. Od roku 1878 sem dodávalo vodu také vodní dílo na Leschwitzerských loukách v dnešní městské části Görlitz Weinhübel. První rozšiřování předměstí spadá do druhé poloviny 15. století, kdy byla založena ulice Laubaner Straße. Roku 1522 následovalo další rozšíření o tzv. Neustädtchen. Východní předměstí bylo těžce zasaženo za husitských válek, při obležení Švédy obsazeného města sasko-císařskými vojsky v roce 1641, dále při napoleonských válkách roku 1813 a rovněž požáry v letech 1525, 1726, 1807 a 1811.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování předměstí v 19. století.", "content": "V 19. století značně narostl počet obyvatel Zhořelce. Také východní předměstí zažívalo v gründerském období stavební boom. Ke třetímu rozšíření došlo po otevření Reichenbergského mostu (Most Jana Pavla II.) v blízkosti někdejšího hostince „Stadt Prag“. Čtvrté rozšíření nastalo při zesíleném osidlování Rabenbergu (Krucza Gora), kde vzniklo roku 1910 zahradní město. V roce 1929 byla postavena budova diakonie, tzv. Wohlfahrtshaus, v nynější ulici Nadbrzeżna, v sousedství bývalé ulice Breslauer Straße (Ulica Wrocławska). Roku 1876 město Zhořelec stanovilo plány na několik dalších staveb. U přechodů přes Lužickou Nisu měla být zbudována náměstí a promenádní ulice mezi Reichenbergským mostem a viaduktem, v jejíž blízkosti měly být založeny parky. Při výstavbě ulic se počítalo s širokými předzahrádkami. Další revize plánu z roku 1885 stanovila pravidelnou pravoúhlou síť ulic, která neměla zohledňovat žádné terénní nerovnosti. Další stavební plán z roku 1899 zavrhl pravoúhlou uliční síť, přizpůsobil průběh ulic terénu a nadále se omezoval jen na jižní oblast předměstí. Výchozí bod pro třetí přechod přes Nisu byl projektován pro tehdejší ulici Emmerichstraße. V této době vznikl také neorenasanční nárožní dům, v němž dnes sídlí radnice Zgorzelce. V roce 1905 proběhla na bývalém náměstí Friedrichsplatz (Plac Jerzego Popiełuszki) a v parku jižně od Pamětní haly Dolnoslezská živnostenská a průmyslová výstava (\"Niederschlesische Gewerbe- und Industrieausstellung\"). Na ploše ca. 16,4 ha zde v četných pavilonech nabízelo své zboží 114 vystavujících. Na východním předměstí zanechala své zřetelné stopy výstavba na způsob pruského posádkového města. Na tehdejším okraji města Zhořelce vznikly tři kasárny: Nové kasárny (od roku 1938 Courbièrovy kasárny v bývalé ulici Trotzendorfstraße (Ulica Armii Krajowej), Kleistovy kasárny (1935) v ulici Kleiststraße (Ulica Bohaterów II Armii Wojska Polskiego) a Winterfeldtovy kasárny (1936) v blízkosti ulice Elsa-Brandström-Straße (Ulica Elizy Orzeszkowej). Stavby z gründerského období (kasárny a bytová výstavba) svědčí o stavebním rozmachu tohoto předměstí ve 20. a 30. letech 20. století. Po nástupu nacismu bylo 30. června 1935 slavnostně otevřeno sídliště frontových bojovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Konec druhé světové války a osidlování.", "content": "Dne 8. května 1945 obsadila Zhořelec Rudá armáda, která 1. června převedla východní předměstí pod polskou správu. Obyvatelé, kteří odsud ještě nestačili uprchnout, byli vyhoštěni polskými správními orgány do Sovětské okupační zóny. Zpočátku nebylo jasné, zda bude tato část města trvale anektována Polskou republikou. Proto se zde v prvních měsících a letech po konci války usazovalo jen velmi málo Poláků. Na obou stranách nové politické hranice v linii Odra-Nisa byla vytvořena 30 km široká hraniční zóna, která byla obsazena a střežena pohraničníky. Přístup do této oblasti byl možný pouze na základě povolení, které bylo při vjezdu a výjezdu vyžadováno. K prvním polským obyvatelům východního předměstí patřili osvobození vězni koncentračních táborů, navrátilci ze západní Evropy a vojáci. Teprve později přicházeli tzv. „repatrianti“, jak byli oficiálně nazýváni vystěhovalci z oblastí bývalého východního Polska za Curzonovou linií, které obsadil Sovětský svaz. Kromě nich se tu usazovali rovněž osídlenci z centrálního Polska a z vojvodství na jihu. K polským osídlencům se na konci 40. let připojili četní řečtí a makedonští uprchlíci, kteří byli ve městě ubytováni. Tito uprchlíci opouštěli svou vlast během řecké občanské války v letech 1946–1949 a utíkali nejprve do sousední Albánie, Jugoslávie a Bulharska. Řekové, kteří odešli do Albánie a Bulharska byli v letech 1948–1950 rozděleni mezi socialistické bratrské země. Do Polska jich v období 1949–1950 přijelo loděmi a po železnici ca. 15 000. Z počátku byli ubytováni v Gdaňsku, Gdyni, Štětíně a v Dolním Slezsku. Největší záchytná střediska se ovšem nacházela v Polici a ve Zgorzelci. Zgorzelec byl zároveň stanovištěm Státního výchovného centra pro děti a mladistvé z Řecka (\"POW – Państwowy Ośrodek Wychowawczy\") se základní školou, lyceem a internátem. Řeky a Makedonci bylo tehdy město nazýváno \"Paidopolis\", popř. \"Detski Grad\". Zařízení POW se nacházela mimo jiné i v třech bývalých kasárnách. Od léta roku 1949 byli ve Zgorzelci soustředěni všichni uprchlíci, kteří do Polska přišli. Také nově příchozí byli ihned transportováni k Nise. Vzhledem k blížícímu se převzetí místních kasáren polskou armádou však byl v létě 1950 uprchlický tábor včetně všech zařízení POW zrušen a někteří z uprchlíků byli přerozděleni mezi okolní města a podniky. Významná část Řeků a Makedonců ale ve Zgorzelci zůstala. Od roku 1958 se mohli první Makedonci vrátit do Jugoslávie. Po pádu řecké vojenské junty v roce 1974 si mohli také Řekové zažádat o návrat do vlasti. Většina z nich se ovšem kvůli zamítnutému státnímu občanství mohla vrátit až v roce 1981 po vítězství socialistického politika Andrease Papandrea. Nepatrná řecká menšina žije od roku 1948 ve městě dodnes. Na řecko-makedonské období dějin Zgorzelce upomíná pamětní kámen na místě bývalého uprchlického tábora a festival řecké písně, který se koná každoročně v červenci.", "section_level": 2}, {"title": "Polonizace.", "content": "Průvodním jevem nového osidlování byla polonizace východního předměstí. Oficiálně se však hovořilo o repolonizaci, neboť Lužice na počátku 11. století patřila Polskému království. Získaná území tak mohla být definována jako tzv. Ziemie Odzyskane (tj. znovunabytá území). V důsledku této politiky z veřejného prostoru zmizely četné kulturní statky, např. pomníky a pamětní desky. První projevy tohoto ničení bezpochyby souvisely s poválečnou pomstou někdejšímu německému obyvatelstvu, což se mimo jiné projevovalo demolováním náhrobních kamenů na hřbitovech. Byl zakázán zpěv a hraní německých písní, německé nápisy byly odstraňovány také z nádobí, šatstva a jiných předmětů denní potřeby. Východní část Zhořelce byla nejprve pojmenována názvem \"Zgorzelice\", v roce 1946 však byla přejmenována současným názvem Zgorzelec, což je polské označení Zhořelce. Německo-polská státní hranice na linii Odra-Lužická Nisa byla 6. července 1950 potvrzena Zhořeleckou smlouvou mezi NDR a Polskou republikou. Od této doby započal samostatný vývoj polského města Zgorzelec. Mnoho zde usazených rodin však ještě dlouho žilo v nejistotě, zda je odersko-niská hranice skutečně definitivní. Zpočátku musely obě části původního města sdílet část infrastruktury, např. plynovod na polské straně a vodovod na německé straně. Teprve v průběhu desetiletí si obě části vybudovaly svou vlastní infrastrukturu. Tak vznikla např. v letech 1968–1972 nová vodárna na polské straně v městské části Ujazd. V roce 1957 byla obnovena přeshraniční doprava na niském viaduktu, který mezitím opravili polští odborníci. Dne 1. října následujícího roku prohlásily oba sousední státy městský most (od roku 2006 Most Jana Pavla II.) za oficiální hraniční přechod. Pro přechod hranice však bylo stále nutné vízum. Po zavedení bezvízového styku mezi NDR a Polskou lidovou republikou se přechod na městském mostu stal jedním z nejdůležitějších hraničních přechodů na západě Polska. Hraniční přechod Görlitz/Zgorzelec byl totiž jediným přechodem pro silniční dopravu mezi Žitavou na jihu a Bad Muskau na severu. Bezvízové cestování však bylo ze strany NDR zrušeno po nepokojích v Gdaňsku v souvislosti s hnutím Solidarność dne 30. října 1980. Armáda, která po zřízení Nových kasáren sídlila ve východním předměstí již od roku 1896, se do města opět vrátila. Od roku 1945 sloužil Zgorzelec jako posádkové město polských ozbrojených sil. Polská vojska, která využívala bývalé Kleistovy a Winterfeldtovy kasárny, sídlila na území města až do roku 1998. Mezi jinými se v Zgorzeleci nacházel protiletadlový pluk, průzkumný prapor a pluk protichemické obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Zgorzelec náležel v nově vytvořené správní struktuře Polska zpočátku k Vratislavskému vojvodství. Po správní reformě v roce 1975 se stal součástí nově založeného Jelenohorského vojvodství. Po reformě roku 1998 se stalo Jelenohorské vojvodství součástí Dolnoslezského vojvodství. Od roku 1998 tvoří Zgorzelec a sousední německé město Görlitz tzv. „Evropské město Görlitz/Zgorzelec“. Symbolickým aktem společného ujednání bylo otevření nově postaveného staroměstského mostu dne 20. října 2004, který spojuje niské předměstí Zgorzelce se starým městem v Görlitz. Původní most nacházející se tomto místě byl vyhozen do povětří 7. května 1945. Také se stopami německé minulosti Zgorzelce se začalo zacházet smířlivěji: v únoru 2012 městská rada rozhodla o pojmenování dvou ulic v niském předměstí po Bartholomaeovi Scultetovi a Jakobu Böhmovi. Böhma už od roku 2011 připomíná památník na křižovatce Ulica Stefana Okrzei/Ulica Bohaterów Getta. Společně s městem Görlitz získal Zgorzelec titul Evropské hlavní město kultury 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Před druhou světovou válkou žilo ve východním předměstí ca. 8800 zhořeleckých občanů. Původní německé obyvatelstvo předměstí bylo v roce 1945 z velké části vysídleno. V prosinci roku 1945 zde žilo ještě asi 2400 německých obyvatel, v roce 1949 jich už bylo jen 17. Při znovuosidlování území Zgorzelce polská vláda slibovala, že každý nově příchozí z centrálního Polska obdrží statek v západních oblastech. Reklamní brožury slibovaly novým osadníkům lepší životní podmínky a bohatství. V roce 1947 žilo v bývalém předměstí jen asi 4300 Poláků. Polovina z nich byli tzv. „repatrianti“, jak byli oficiálně nazýváni vystěhovalci z bývalých východních oblastí Polska za Curzonovou linií, které obsadil Sovětský svaz. Druhou velkou skupinu tvořili vojenští osadníci a osídlenci z centrálního a jižního Polska. Mezi novými polskými obyvateli však byli také navrátilci ze západní Evropy. Kromě polských osadníků byly ve Zgorzelci v letech 1948–1950 dočasně ubytováni makedonští a řečtí uprchlíci, jejichž počet někdy dosahoval výše až 9000 osob. Většina z nich se vrátila domů v 80. letech. Jejich pobyt ve městě připomíná tzv. Bulwar Grecki s pamětním obeliskem a festival řecké hudby. V roce 2010 žilo ve Zgorzelci asi 60 Řeků a jejich potomků, jedná se tedy o největší řeckou komunitu v Polsku. V roce 2017 žilo ve Zgorzelcci 30 738 obyvatel, což je asi o 5400 méně než roku 1994. Pokles počtu obyvatel však není tak výrazný jako v sousedním městě Görlitz. Zgorzelec a Görlitz měly v roce 2016 dohromady 86 600 obyvatel, z nichž 31 089 žilo ve Zgorzelci. To zhruba odpovídá počtu obyvatel celého města na počátku dvacátých let 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Největší část obyvatel se tak jako většina Poláků hlásí k římskokatolické konfesi. Řekové, kteří ve městě zůstali, si v roce 2002 postavili malý celodřevěný kostel sv. Konstantina a Heleny, jehož interiér zaujímá 45 m². V roce 2018 zde působil ortodoxní kněz z východního Polska, který ovšem ovládal pouze starou řečtinu, což vedlo k odcizení některých novořecky hovořících věřících. Ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Görlitz se od roku 2006 pravidelně konají evangelické bohoslužby v polském jazyce určené pro polské protestanty. Protestanté ze Zgorzelce však administrativně spadají po luterskou obec v Lubáni. Dalšími náboženskými komunitami jsou baptisté, členové letničního hnutí a svědkové Jehovovi. Katolické obce ve městě patří k děkanátu Zgorzelec a ten zase k lehnickému biskupství. Mezi četnými katolickými kostely jsou nejen církevní stavby německého původu, ale také novostavby na okraji města. Impozantní dvojitý kostel vznikl v roce 1981 na severním okraji města v ulici Księdza Jana Kozaka. Skládá se z horního kostela sv. Josefa (\"Kościół św. Józefa Robotnika\") a dolního kostela sv. Barbory (\"Kościół św. Barbary\"). Nejmladší sakrální stavbou je roku 2009 vysvěcený kostel sv. Hedviky (\"Kościół św. Jadwigi Śląskiej\") ve východní části města. Další kostel byl postaven v městské části Ujazd v blízkosti bývalého evangelického hřbitova. Tento kostel Panny Marie (\"Kościół parafialny p.w. Matki Bożej Łaskawej\") slouží jako farní kostel stejnojmenné farnosti (\"Parafia Matki Bożej Łaskawej\"). V roce 2012 se bohoslužby konaly také v provizorní rozestavěné kostelní budově. Bývalý Moysský evangelický hřbitov byl na podzim roku 2010 obnoven a jeho povalené německé náhrobky byly znovu vztyčeny. Kosterní nálezy byly uloženy do hromadného hrobu, který byl překryt kamennou deskou. Na ní byly instalovány tři velké pamětní desky se jmény zemřelých. Na hřbitově se i dnes konají pohřby farnosti Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starosta.", "content": "První svobodné komunální volby ve Zgorzelci se konaly v roce 1990, obsazení úřadu starosty se ale často měnilo, takže již v následujícím roce byl ve funkci třetí starosta. Od roku 2006 je v úřadu manažer a politik Rafał Gronicz (Občanská platforma). V roce 2010 porazil svého předchůdce Mirosława Fiedorowicze (Svaz demokratické levice) a byl tak do funkce zvolen podruhé. Funkční období starosty trvá čtyři roky. V roce 2014 Gronicz opět získal 67 % hlasů, roku 2018 zvítězil v 1. kole voleb se ziskem 59 % hlasů. Radnice s kanceláří starosty se nachází v bývalé rezidenční budově na rohu ulic Domańskiego a Warszawska.", "section_level": 2}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada (\"Rada Miasta\") se volí každý čtvrtý rok a skládá se z 21 zastupitelů. Poslední volby do městské rady se konaly v roce 2014. Složení městské rady je následující:", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Město Zgorzelec používá od roku 1960 svůj vlastní znak, který má svůj původ v první zhořelecké městské pečeti (\"Sigillum civitatis Gorliz\") ze 13. století. Podoba této pečeti byla projednána městskou radou v roce 1298. Nový znak se však od původního znaku na pečeti v některých ohledech odlišuje. Štít uprostřed znaku, na němž byla do roku 1329 braniborská orlice, byl po té nahrazen českým lvem. Na polském znaku je nyní slezská orlice, ovšem bez stříbrného perizonia, ozdobeného křížku a jetelových listů. Prostřední brána, která byla i na pečeti s českým lvem, je zde pouze naznačena stylizovaným obloukem. Blason: Na modrém poli je městská hradba s cimbuřím se dvěma věžemi se špičatou střechou, mezi nimiž oblouk ve tvaru brány, pod nímž je uprostřed štít se slezskou orlicí, nad níž se nachází hrncová přilba s orlím křídlem. Městská vlajka je trojdílná. Horní dvě pětiny jsou modré a dolní dvě pětiny žluté. Prostřední úzký pás je bílý. Barvy žlutá a modrá symbolizují příslušnost k Horní Lužici. Barevná kombinace bílé a žluté v dolní části vlajky odpovídá barvám slezské vlajky.", "section_level": 2}, {"title": "Parnerská města.", "content": "Partnerství se sousedním městem Görlitz bylo uzavřeno již v roce 1980. Po sjednocení Německa byla smlouva v dubnu 1991 a naposledy roku 2004 – v roce otevření nového staroměstského mostu přes Lužickou Nisu – obnovena. První společné zasedání obou městských zastupitelstev se konalo v roce 1996. Od té doby se obě zastupitelstva setkávají nejméně jednou ročně. Obě sousední města spolupracují v rámci roku 1998 deklarovaného „Evropského města“ na vícero rovinách. Existuje např. vnitroměstská autobusová linka, která vede přes státní hranici. Od roku 2012 je již rozběhnutý projekt přeshraniční tramvaje. Zgorzelecký starosta získal podporu Dolnoslezského vojvodství. Náklady na investice a provoz, jakož i trasu by měly být stanoveny v projektové studii, aby bylo možné podat žádost o evropské financování. Cílem je zavést tuto tramvajovou síť do roku 2020. Kromě toho funguje od roku 1994 německo-polská mateřská škola Zwergenhaus v Görlitz a polsko-německá mateřská škola v Zgorzelci. Děti a dospívající pak mohou navštěvovat německo-polskou základní školu v centru města a dvojjazyčné \"Augustum-Annen-Gymnasium\" v Görlitz. Oběma městy jsou rovněž podporovány četné sportovní a kulturní události, např. Evropský maraton, běh přes most, udělování Mezinárodní ceny „Most Görlitz-Zgorzelec“ a znovu oživené slezské hudební festivaly.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parky.", "content": "Největšími parky ve Zgorzelci jsou \"Park im. Andrzeja Błachańca\" (\"Georg-Snay-Park mit Feldberggarten\") u Domu kultury a \"Park Ujazdowski\" (\"Jägerwäldchen\" a \"Moyser Park\") u potoka Czerwona Woda. Oba parky s listnatými stromy a rybníkem, které vznikly po roce 1870 péči zhořeleckého inspektora parků Sterlinga, jsou spojeny chodníkem. Kromě vzácných druhů hmyzu zde žijí bobři, vydry a netopýři. Dalším významnou plochou veřejné zeleně je \"Park im. Paderewskiego\" (\"Georg-Wiesner-Park\"), jenž prochází několika ulicemi. Východní část parku byla později zastavěna panelovými domy. V ulicích Armii Krajowej a Boheraterów II Armii Wojska Polskiego se nachází bývalá Hennebergská zahrada založená podle plánu ředitele zahradních staveb Diekmanna o rozloze 100 000 m².", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městský dům kultury.", "content": "V Městském domě kultury (\"Miejski Dom Kultury w Zgorzelcu\"), který sídlí v bývalé Hornolužické pamětní hale, se konají pravidelné divadelní kurzy. Divadelní představení tu však bývají jen zřídkakdy a spíše v nich hostují soubory z jiných polských měst. Divadelní představení v polském jazyce, popř. hry a operetní inscenace s polskými titulky, se ovšem konají v sousedním Görlitz, kde někdy hostuje také soubor z Jelení Hory. V kinosále a auditoriu domu kultury se konají každoroční zkoušky divadelní skupiny „Phantom“ pro pouliční divadelní festival ViaThea obou sousedních měst, jehož se zúčastňují umělci z celé Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V historickém niském předměstí sídlí od roku 2007 Lužické muzeum (\"Muzeum Łużyckie/Lausitzer Museum\"), v němž je expozice k dějinám, kultuře a každodennosti obyvatel polské části historického území Horní Lužice. Muzeum je projektem spolku Polskie Stowarzyszenie Euroopera. V sousedství se nachází Dům Jakoba Böhma, který je sídlem spolku Euroopera. V tomto domě lze navštívit stylizovanou světnici Jakoba Böhma.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Neznámějším a nejúspěšnějším sportovním klubem ve městě je basketbalový klub PGE Turów Zgorzelec. Tým hraje v první polské basketbalové lize a v letech 2006 až 2009 a 2011 získal ve třech sezónách za sebou polský vicemistrovský titul. V roce 2014 se stal polským šampiónem a kvalifikoval se tak do basktebalové Euroligy. Hlavním sponzorem klubu je společnost \"Polska Grupa Energetyczna\" (PGE), která mimo jiné provozuje hnědouhelnou elektrárnu Turów jižně od Zgorzelce. Městské sportovní a rekreační centrum (\"Centrum Sportowo-Rekreacyjne\") provozuje kromě basketbalového sálu zahrnuje také dvě fotbalová hřiště, tenisové kurty a krytý i venkovní bazén. Fotbalová hřiště jsou domovem největšího fotbalového klubu ve městě – MKS Nysa Zgorzelec, který hraje ve čtvrté dolnoslezské lize. Stadion nabízí 2150 míst. V roce 2014 byla otevřena nová víceúčelová hala pro 3 500 diváků za 42 milionů złotých, jejímž provozovatelem je \"Polska Grupa Energetyczna\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní podniky.", "content": "Mnoho pracovních míst bylo vytvořeno koncem 90. let v maloobchodním sektoru. Několik zahraničních firem investovalo do obchodních domů v komerční čtvrti východně od města. Zde jsou dvě velká nákupní centra (např. Carrefour), dva obchody se stavebními materiály a několik nákupních pasáží. Dne 18. března 2010 bylo otevřeno nákupní centrum „Zgorzelec Plaza“ se 13 000 m² prodejní plochy. Vzhledem k blízkosti hranice zdejší ekonomika těží také z německých zákazníků. Takzvaná tankovací turistika vedla k otevírání četných čerpacích stanic na území Zgorzelece, kde existuje více než dvakrát tolik čerpacích stanic než v sousedním Görlitz.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve Zgorzelci jsou čtyři hraniční přechody: nacházejí se na dálnicích a železnici ve směrech Drážďany-Vratislav, v centru města a konečně na obnoveném staroměstském mostě v místě, kudy vedla Via regia. Pro kluzáky a letouny s vzletovou hmotností do 5,7 tuny je k dispozici letiště Zgorzelec-Żarska Wieś asi 10 kilometrů severovýchodně od města. Přeshraniční autobusová linka č. 50 stejně jako linka P je provozována regionálním dopravcem PKS Zgorzelec. Linka 50 vede z autobusového nádraží v ulici Elizy Orzeszkowej v městské části Ujazd přes centrum Zgorzelce do vesnice Jędrzychowice severně od města. Z autobusového nádraží u kostela sv. Bonifáce směřují regionální autobusy PKS Zgorzelec do okolních obcí, stejně jako do nejbližších měst Bogatynia, Lubáň, Pieńsk, Węgliniec a Zawidów. Na území města se nacházejí dvě vlaková nádraží: Nádraží Zgorzelec a stanice Zgorzelc Miasto. Na železniční stanici Zgorzelec jsou oddělené tratě do města Węgliniec (přes stanici Zgorzelec Miasto) a do Lubáně. Přeprava cestujících na trase do Lubáně byla v roce 2009 přerušena, ale v prosinci 2011 opět obnovena místní železniční společností \"Koleje Dolnośląskie\". Ze Zgorzelce je přímé spojení na Vratislav a do Jelení Hory, Lehnice, Lubáně, Węglinice a Zielone Góry. Spojení s Německem přes Görlitz a Budyšín do Drážďan bylo přerušeno 1. března 2015. Od změny jízdního plánu v prosinci 2015 byly opět nabízeny spoje do Vratislavi. Některé polské regionální vlaky, které kdysi jezdily pouze do Zgorzelce, byly od této doby převedeny do Görlitz. Silniční síť Zgorzelce se v roce 2004 rozkládala na 57,8 km. Město leží na evropské silnici E40. Tato silnice vede přes německou spolkovou dálnici A4 ve směru Drážďany, na polské straně zase přes dálnici A4 ve směru Krakov. Droga krajowa 30 vede přes Lubáň a Gryfów Śląski do Jelení Hory v české části Krušných hor. Naproti tomu droga krajowa 94, která je téměř rovnoběžná s polským úsekem dálnice A4, směřuje do Krakova.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve Zgorzelci je celkem šest mateřských škol. Jedna z nich v městské čtvrti Ujazd je dvojjazyčná. Provozuje ji soukromá německá společnost DPFA Akademiegruppe. V téže budově sídlí německo-polská základní škola stejné společnosti. Vedle této soukromé základní školy fungují ve městě ještě tři veřejné základní základní školy a pět gymnázií. Také mezi těmito gymnázii existují dvě soukromé školy: škola pro dospělé (\"Gimnazjum dla dorosłych Żak\") a dvojjazyčné \"Gimnazjum Łużyckie\". Dále je zde \"Liceum Ogólnokształcące im. Braci Śniadeckich\", které sídlí v budově někdejší \"Baugewerke- und Maschinenbauschule\" v ulici Partyzantów. Toto všeobecné lyceum nese od roku 1970 jméno polského matematika a astronoma Jana Śniadeckého a jeho bratra chemika Jędrzeje Śniadeckého. Studium na této škole má absolventy připravit k přijímacím zkouškám na univerzitu. Vedle těchto vzdělávacích institucí jsou ve Zgorzelci ještě tři odborné školy. Vysoká škola pro humanitní a ekonomické vědy v Lodži a Vysoká škola managmentu v Lehnici mají ve Zgorzelci svá dislokovaná pracoviště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zgorzelec (výslovnost: []; , , , , ) je okresní město na východním břehu Lužické Nisy na samém jihozápadě Polska. Leží ve východní (od roku 1945 polské) části historického území Horní Lužice a s počtem obyvatel je jeho čtvrtým největším městem. Zgorzelec patří administrativně k Powiatu Zgorzeleckému v Dolnoslezském vojvodství. Až do správní reformy v roce 1998 město náleželo k Jelenohorskému vojvodství, které bylo v důsledku reformy zrušeno. Tehdy se také stalo sídlem úřadu městské gminy Zgorzelec. Od konce druhé světové války a následného stanovení německo-polské státní hranice na linii Odra-Nisa je sousedním městem německého Görlitz, jehož východním předměstím před rokem 1945 bylo. Intenzivnější osidlování východního předměstí začalo na konci 19. století. Historická zástavba v blízkosti mostu Jana Pavla II. pochází z gründerského období. Tato východní část města původně sloužila jako sídlo zhořeleckých kasáren a dalších vojenských zařízení. Město Zgorzelec je jedním ze zakládajících členů Euroregionu Nisa, v jehož rámci jsou od roku 1998 obě části alespoň formou proklamace opět spojeny v tzv. „Evropské město Görlitz/Zgorzelec\"“\".", "tgt_summary": "Zgorzelec ( , , , ) is a town in southwestern Poland with 30,374 inhabitants (2019). It lies in Lower Silesian Voivodeship (in 1975–1998 it was in the former Jelenia Góra Voivodeship). It is the seat of Zgorzelec County and of Gmina Zgorzelec (although it is not part of the territory of the latter, as the town is an urban gmina in its own right). Zgorzelec is located on the Lusatian Neisse river, on the post-1945 Polish-German Neisse border adjoining the German town of Görlitz, of which it constituted the eastern part up to 1945.", "id": 636558} {"src_title": "Tchaj-wan (provincie)", "tgt_title": "Taiwan Province", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "I navzdory velkým nákladům, které byly potřeba na dobytí ostrova roku 1683, byl Tchaj-wan dlouhou dobu na pozadí čínských zájmů. Císař dynastie Čching Kchang-si se nechal slyšet, že „Tchaj-wan je jen velikosti kuličky, dobýt ho není zisk, přijít o něj není ztráta“ (台灣僅彈丸之地。得之無所加,不得無所損). I přes názory, že by Číňané měli území vysídlit a vrátit se na pevninu, však zůstal ostrov čínskou prefekturou, formálně částí provincie Fu-ťien. Až roku 1885 se ostrov stal separátní provincií. Tou zůstal až do roku 1895, kdy jako součást šimonosecké mírové smlouvy uznávající porážku Číny během první čínsko-japonské války připadl Tchaj-wan Japoncům a stal se jejich kolonií. Tchaj-wan se znovu čínskou provincií stal až o padesát let později, 25. srpna 1945, kdy vzdalo Japonsko druhou světovou válku. V té době nastal velký odliv japonské pracovní síly i inteligence a Čínská republika, aby zabránila kolapsu společnosti, poslala na ostrov značné množství vlastních lidí. Poté, co byli nacionalisté nuceni ustoupit komunistům, se stala provincie Tchaj-wan téměř jediným územím Čínské republiky. Z politických důvodů se však Kuomintang rozhodl udržet si historickou vazbu k pevnině v podobě okresů Ťin-men a ostrovů Matsu (okres Lien-ťiang), které jsou formálně částí jiné provincie, Fu-ťien. V současnosti je ovšem „provincie Tchaj-wan“ spíše historický pojem, který je vzhledem k faktické samostatnosti Čínské republiky v mezinárodních vztazích irelevantní.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenské spory.", "content": "Čínská lidová republika, ačkoli ostrov nikdy neměla pod kontrolou, argumentuje, že Tchaj-wan je tradičně čínskou provincií a jelikož právě ČLR reprezentuje celou Čínu, měl by ostrov tedy připadnout komunistické vládě. Citovaná rezoluce však neuvádí, zdali je Tchaj-wan součástí Číny. Čínská republika naopak používá termín „provincie Tchaj-wan“ pro podtržení jejich historického nároku na celé území Číny. Obzvláště politici KMT si dávají pozor, aby ve svých výrocích nezaměňovali Tchaj-wan a Čínskou republiku a neimplikovali tím, že se území, na které si dělají nárok, redukuje na ostrov samotný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tchaj-wan (tradiční znaky: 臺灣省 nebo 台灣省; zjednodušené znaky: 台湾省; tongyong pinyin: Táiwan; hanyu pinyin: Táiwān) je provincie Čínské republiky. Zahrnuje celý ostrov Tchaj-wan, avšak s výjimkou centrálně spravovaných měst Kao-siung, Nová Tchaj-pej, Tchaj-čung, Tchaj-nan, Tchaj-pej a Tchao-jüan, dále přilehlé ostrůvky a Peskadorské ostrovy (\"Pcheng-chu\"). Její metropolí je Čung-sing. Na celé území provincie si činí nárok Čínská lidová republika.", "tgt_summary": "Taiwan Province (Traditional Chinese: 臺灣省; Pinyin: \"Táiwān Shěng\"; POJ: \"Tâi-oân-séng\"; PFS: \"Thòi-vàn-sén\" or \"Thòi-vân-sén\") is a nominal province of the Republic of China without administrative function. Its administrative powers have been transferred to the central and county governments. Taiwan Province covers approximately 69% of the actual-controlled territory of the Republic of China, with around 31% of the total population. The province initially included the island of Taiwan (Formosa), Penghu (the Pescadores), Orchid Island, Green Island, Xiaoliuqiu Island, and their surrounding islands. Between 1967 and 2014, six special municipalities (Kaohsiung, New Taipei, Taichung, Tainan, Taipei and Taoyuan) were split off from the province, all in the most populous regions. The Taiwan Provincial Government was established in September 1945, after the Japanese rule. It was streamlined in December 1998, with administrative functions transferred to the National Development Council and other ministries of the Executive Yuan. In July 2018, the government was dissolved, with budget and personnel removed.", "id": 847874} {"src_title": "BeOS", "tgt_title": "BeOS", "src_document": [{"title": "Historie systému BeOS.", "content": "První velký zlom ve vývoji systému BeOS nastal v polovině července 1997. Tehdy mateřská firma uvedla na trh novou verzi systému s názvem BeOS Preview Release (BeOS PR). Hlavním a asi nejdůležitějším rysem této verze byla schopnost plně fungovat na mírně odlišných PowerPC počítačích PowerMac s konkurenčním systémem Mac OS firmy Apple. Uživatelé si tehdy poprvé mohli vybrat svůj hardware. Apple Computer se rozhodla pro další vývoj využít NeXTSTEP. Pro další svůj počítač G3 odmítla odkrýt detaily jeho architektury, a BeOS tak zůstal bez výkonného počítače, na kterém by mohl běžet. BeOS byl proto přepsán znovu. Druhý velký zlom – přechod do světa PC počítačů – se uskutečnil ve dvou krocích během roku 1998. V první polovině tohoto roku se k nadšencům dostala první vývojářská verze pro Intel – BeOS verze 3.0, který však trpěl hardwarovými problémy. Proto ho za několik měsíců nahradil BeOS verze 3.2 (druhá vývojářská verze), který nabízel mnohem širší podporu HW komponent a lepší stabilitu. Slavnostní okamžik nastal v lednu 1999 vypuštěním finálního uživatelského BeOS verze 4.0 pro Intel. Následně se v červnu 1999 objevil systém BeOS verze 4.5, který byl za 3 měsíce vylepšen velkým opravným balíčkem na verzi 4.5.2. V březnu 2000 uveřejnila firma na internetu svůj zcela nový systém BeOS verze 5.0 PRO Edition a současně dala k dispozici freeware variantu známou jako – BeOS 5.0 Personal Edition (BeOS PE). Následovalo několik malých servisních balíčků a definitivně posledním členem rodiny se stal BeOS 5.0.3, který je však dosud masivně používán velkou skupinou skalních příznivců… V roce 2001 byl vývoj BeOS ukončen. Jeho pokračování, vyvíjené jako svobodný software, nese název Haiku.", "section_level": 1}, {"title": "Problém BeOSu s API.", "content": "BeOS bohužel velmi často měnil API rozhraní služeb operačního systému v rámci různých verzí BeOSu. Bylo tak nutné řadu programů neustále přepisovat. V dobových médiích se často o BeOSu psalo jako o „systému, který se nebojí nekompatibilně měnit své API“. To pravděpodobně způsobilo postupný neúspěch. BeOS se potýkal se ztrátou zájmu vývojářů, kteří nekompatibilními změnami základních věcí je nutí vkládat další úsilí do testování a přepisování programů, které nepřináší žádnou přidanou hodnotu pro programátora. V době největšího zájmu o BeOS se naopak Microsoft velmi snažil o podbízení se vývojářům, aby je připoutal k vývoji pro Microsoft Windows.", "section_level": 1}], "src_summary": "BeOS (zkratka anglického Be Operating System, \"Buď operační systém\") je operační systém pro osobní počítače, který vyvíjela firma Be Incorporated. První verze byla napsána roku 1991 pro speciální počítač BeBox. Na rozdíl od jiných operačních systémů té doby byl BeOS napsán, aby sloužil jako operační systém s vestavěným GUI. Byl optimalizován pro práci s multimédii. Dokázal plně využít předností systému se symetrickým multiprocessingem. Aplikační rozhraní bylo napsáno v C++. Bylo kompatibilní s POSIXem a do příkazové řádky se uživatel mohl dostat skrz shell Bash.", "tgt_summary": "BeOS is an operating system for personal computers first developed by Be Inc. in 1991. It was first written to run on BeBox hardware. BeOS was built for digital media work and was written to take advantage of modern hardware facilities such as symmetric multiprocessing by utilizing modular I/O bandwidth, pervasive multithreading, preemptive multitasking and a 64-bit journaling file system known as BFS. The BeOS GUI was developed on the principles of clarity and a clean, uncluttered design. The API was written in C++ for ease of programming. It has partial POSIX compatibility and access to a command-line interface through Bash, although internally it is not a Unix-derived operating system. BeOS used Unicode as the default encoding in the GUI, though support for input methods such as bidirectional text input was never realized. BeOS was positioned as a multimedia platform that could be used by a substantial population of desktop users and a competitor to Classic Mac OS and Microsoft Windows. It was ultimately unable to achieve a significant market share, however, and proved commercially unviable for Be Inc. The company was acquired by Palm Inc. and today BeOS is mainly used and developed by a small population of enthusiasts. The open-source operating system Haiku, a complete reimplementation of BeOS, is designed to start up where BeOS left off. Beta 1 of Haiku was released in September 2018, six years after Alpha 4. Beta 2 of Haiku was released in June 2020.", "id": 1710266} {"src_title": "Petronius", "tgt_title": "Petronius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tacitus ve svých Análech (XVI, 18 a násl.) uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ (\"arbiter elegantiarum\"). Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n.l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu \"Není římského lidu\" od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v knize Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pod Petroniovým jménem je obecně znám román \"Satirikon\" či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života tehdejší provinční smetánky. \"Satyrikon\" vyniká neobyčejným stylistickým bohatstvím. V textu se vyskytuje lidová mluva i nejvybranější latina stříbrného věku římské literatury. Zlomky Satyrikonu se vyznačují velkým množstvím rukopisných variant. Na mnoha místech je text nevratně poškozen, jinde nabízí celou řadu protichůdných interpretací. Důvodem je mimo jiné i to, že při líčení zábavy propuštěnců na hostině u zbohatlíka Trimalchiona autor využívá jazyka nižších vrstev společnosti, který se jinak v literární latině objevuje jen zřídka. V textu se střídá próza a veršované pasáže, z nich nejrozsáhlejší jsou \"O dobytí Tróje\" a \"Občanská válka\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, (asi 27–66 n. l.) byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu.", "tgt_summary": "Gaius Petronius Arbiter (; c. 27 – 66 AD) was a Roman courtier during the reign of Nero. He is generally believed to be the author of the \"Satyricon\", a satirical novel believed to have been written during the Neronian era (54–68 AD).", "id": 646992} {"src_title": "Rimavská Sobota", "tgt_title": "Rimavská Sobota", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území v blízkosti Rimavské Soboty bylo osídleno již během pravěku, a to v době bronzové, archeologické nálezy pocházejí z období pilinské kultury, halštatského období, a také z doby římské. První středověkou osadu, existující již za krále Gézy v letech 1074–1079, zničili Mongolové. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1268 z listiny kancléře Štefana, v níž je osada nazvána \"Rymboa Zumbota\". Název odkazuje k právu sobotního trhu. Městská práva obec získala roku 1334. Mezi lety 1441–1460 byla obsazena husitskými oddíly Jana Jiskry a bratříky, kteří zde vybudovali pevnost Sobôtka a vyjednávali s uherským regentem „turkobijcem“ Jánošem Huňádym. V roce 1508 město vyhořelo. K jeho obnově byl pozván italský architekt, který vytvořil šachovnicový půdrys města. Od poloviny 16. století do roku 1601 město podléhalo turecké nadvládě Osmanské říše a trpělo nájezdy loupeživých Martalovců. V roce 1668 je císař Leopold I. připojil k habsburské říši a povýšil na královské město. Roku 1735 císař Karel VI. městu k domobraně udělil \"právo meče\". Roku 1792 zde osvícenci založili jednu z prvních vědeckých společností na Slovensku. V 19. století bylo město sídlem Gemersko-malohonstké župy (do té doby centrem Malohontu). 26. prosince 1805 zde na útěku z prohrané bitvy u Slavkova přenocoval zraněný generál Kutuzov. Revoluční rok 1848 zde proběhl dramaticky, proti revolucionářům, které vedli Štefan Marko Daxner a Ján Francisci, zasáhla vojska tří armád. Památku revolucionářů připomíná bronzový pomník básníka Sándora Petöfiho. Za první republiky se město hospodářsky příliš nerozvíjelo, ve druhé světové válce patřilo k Maďarskému království. 21. prosince 1944 bylo osvobozeno vojsky 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Penelina. Maďarské obyvatelstvo bylo podle Benešových dekretů v letech 1945–1946 vystěhováno. V období socialismu bylo město silně přestavěno a industrializováno.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Jde o okresní město, aministrativní a průmyslové centrum okresu. Průmysl zastupují konzervárna, mlékárna, masné závody. Pivovar Gemer a továrna na tabákové výrobky již byly zrušeny. Kulturní život města kromě dvou příležitostných festivalů zastupuje Gemersko-malohontské muzeum, věnované Gemerskému a Malohontskému regionu.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "V Rimavské Sobotě žije obyvatelstvo těchto národností:", "section_level": 2}, {"title": "Symboly města.", "content": "Symboly města jsou: Znak městu udělil uherský král Zikmund Lucemburský při své návštěvě v roce 1387. Znak zobrazuje černou rozkřídlenou orlici s červenou zbrojí na stříbrném štítu. Z barev znaku je odvozená i současná černo-červeno-bíla vlajka města.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě se nachází tyto střední školy: Stanice Jesenské leží na trati číslo 160 (Zvolen – Lučenec – Fiľakovo – Jesenské – Tornaľa - Rožňava – Košice)", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V roce 2001 Mezinárodní astronomická unie pojmenovala planetku 20495 na počest slovenského města Rimavská Sobota. Model planetky se nachází v parku hvězdárny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rimavská Sobota (, ) je město na řece Rimavě v jižním Slovensku, patřící k Banskobystrickému kraji, v historickém regionu Malohont. Žije zde  obyvatel. Rimavská Sobota je administrativní a hospodářské středisko okresu a okolí. Ve městě převažuje obyvatelstvo slovenské (60%) a maďarské (35%) národnosti. Rimavská Sobota je město s oficiálně nejvyšší nezaměstnaností ze všech měst na Slovensku.", "tgt_summary": "Rimavská Sobota (; , ) is a town in southern Slovakia, in the Banská Bystrica Region, on the Rimava river. It has approximately 24,000 inhabitants. The town is a historical capital of the Malohont, Gemer-Malohont county (from 1850 to 1922).", "id": 866942} {"src_title": "METEOSAT", "tgt_title": "Meteosat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před vypuštěním první družice Meteosat neměly státy západní Evropy žádný družicový systém pro sledování počasí. S myšlenkou evropské geostacionární meteorologické družice přišli vědci z \"European Space Research Organisation\", předchůdce dnešní ESA. První Meteosat začal pouze jako vědecký program. Jeho snímky se však rychle staly nepostradatelnými a program přešel do operačního provozu. V roce 1983 byla založena mezinárodní organizace EUMETSAT, která měla za úkol správu programu Meteosat, provoz družic a distribuci dat koncovým uživatelům. Před založením EUMETSATU zahájila ESA program Meteosat Operational Programme (MOP), který zastřešoval vývoj a výrobu vesmírného segmentu (družic) až do roku 1995. EUMETSAT dosáhl plné finanční kontroly nad programem roku 1987. Prvním satelitem programu MOP byl v roce 1989 Meteosat 4, který byl následován Meteosatem 5 v roce 1991 a Meteosatem 6 v roce 1993. Následoval program Meteosat Transition Programme (MTP) který měl za úkol být přechodný článek mezi první a druhou generací. Jediným satelitem tohoto programu je Meteosat 7, vypuštěný v roce 1997. Prvním satelitem druhé generace je Meteosat 8, vypuštěný roku 2002. Družice Meteosat většinou operovaly ve dvojicích a bývaly umístěny poblíž nultého poledníku. Nové satelity zaujímají tuto pozici, zatím co starší slouží jako záloha. Ke konci plánované životnosti jsou satelity přesunuty na jiná místa, například Meteosat 3 byl přesunut nad Severní Ameriku. Satelit na konci životnosti je přesunut na vyšší oběžnou dráhu (odpadní dráha), aby se předešlo kolizi (viz Kosmické smetí). V roce 2009 operovaly celkem čtyři družice. Nejvíc jich zatím bylo v roce 2007, kdy byly vedeny jako aktivní Meteosaty 5 až 9. Na roky 2011 a 2013 jsou plánovány starty dalších dvou družic druhé generace. Třetí generace by měla vstoupit do služby kolem roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První generace.", "content": "Družice první generace, Meteosat 1 až Meteosat 7, byly vybaveny přístroji MVIRI (\"METEOSAT Visible and Infrared Imager\"). Tento přístroj dokázal každou půlhodinu pořídit snímky zemské atmosféry ve třech různých oblastech elektromagnetického spektra. Jednalo se o snímkování ve viditelné i infračervené části a snímání koncentrace vodních par v atmosféře. Družice byly také schopny přeposílat data získaná ze vzdálených pozemních základen a dále distribuovat meteorologická data v různých textových a grafických formátech k uživatelům. Výrobcem družic bylo konsorcium COSMOS, v jehož čele stála francouzská společnost Aérospatiale. Družice měly tvar válce o průměru 2,1 metru, výšce 3,2 metru, a jejich hmotnost činí přibližně 282 kilogramů. Na oběžné dráze byly stabilizovány pomocí rotace 100 ot/min a pro pohyb a udržování polohy byly vybaveny raketovým motorem na hydrazin.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroj MVIRI.", "content": "METEOSAT Visible and Infrared Imager tvořil hlavní přístroj Meteosatů první generace. Jednalo se o radiometr s vysokým rozlišením, schopný snímat tři oblasti elektromagnetického spektra. Viditelné spektrum o vlnové délce 0,45 až 1 µm detekoval pomocí křemíkových fotodiod, okamžitý úhel pohledu (země přímo pod satelitem) byl 2,5 km a ohnisková vzdálenost byla 3650 mm. V infračervené části spektra (IR), o vlnové délce 5,7 až 7,1 µm, dokázal nasnímat oblast 5 × 5 km. Snímání IR bylo realizováno pomocí HgCdTe detektoru (HgCdTe - slitina rtuti, kadmia a telluru) s ohniskovou vzdáleností 535 mm. Oblast snímání absorpce vodních par (WV) zabírala spektrum 10,5 až 12,5 µm a k detekci byl využíván stejný detektor, jako pro IR. Technika zobrazení celého viditelného zemského disku byla založena na skládání jednotlivých snímků. Jak je psáno výše, satelit na oběžné dráze rotoval rychlostí 100 otáček za minutu. Přístroj \"MVIRI\" byl umístěn na boku a při každé otáčce pořídil snímky pruhu Země pod sebou o šířce 5 km. Takto bylo realizováno snímkování od východu k západu, severojižní posun (řádkování) bylo uskutečněno směrováním zrcadel teleskopu v krocích. Snímkování v IR a WV probíhalo v 2500 řádcích po 2500 snímcích na řádek. Data byla elektronicky zpracována a výsledný obraz země má rozlišení 2500 × 2500 pixelů. Viditelná část spektra byla snímána v 5000 řádcích za použití dvou detektorů. Výsledný obraz měl tedy rozlišení 5000 × 5000 pixelů. Doba snímkování zabrala 25 minut, poté byla zrcadla 2,5 minuty přesouvána do počáteční polohy a zároveň probíhala kalibrace IR a WV detektoru. Další dvě a půl minuty trvala konečná stabilizace po niž následovala nová série snímkování. Celkem tak trvalo pořízení snímků ve všech třech oblastech 30 minut.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Současné satelity Meteosat jsou již druhou generací a oproti svým předchůdcům disponují novými přístroji a mnoha vylepšeními. Hlavní přístroj je nazýván SEVIRI (\"Spinning Enhanced Visible and Infrared Imager\"), který je přesnější než předchozí MVIRI a je zaměřen na poskytování přesných atmosférických dat pro předpovědi počasí pomocí výpočetní techniky. Satelit Meteosat 8 nese navíc přístroj GERB (\"Geostationary Earth Radiation Budget\"), který je zaměřen na sledování klimatu. Satelity se označují \"Meteosat Second Generation\" (MSG). Tvarem jsou podobné první generaci ale jejich průměr je 3,7 a výška 3,8 metru. Hmotnost celého satelitu při startu je 2035 kg, z čehož téměř 970 kg tvoří pohonné látky (365 kg MMH a 603 kg NO), hlavní přístroj SEVIRI váží 270 kg.. Elektrickou energii produkují solární panely, umístěné na povrchu pláště. Celkový výkon panelů je 600 wattů. První satelit nové generace, Meteosat 8, byl vynesen na geostacionární oběžnou dráhu raketou Ariane 5 28. srpna 2002. Hlavním výrobcem je opět společnost Aérospatiale, dalšími subdodavateli jsou Matra, Messerschmitt a Alenia Aeronautica. Družice jsou navrženy pro starty pomocí raket Ariane 5 z Guyanského kosmického centra a jejich plánovaná životnost je sedm let.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroj SEVIRI.", "content": "Spinning Enhanced Visible and Infrared Imager je hlavním přístrojem Meteosatů druhé generace, kde nahradil přístroj MVIRI. Oproti němu dokáže až snímat 11 různých úzkopásmových spektrálních kanálů a jednom širokopásmovém s vysokým rozlišením (HRV). Pořízení nové sady snímků trvá 15 minut, tedy o polovinu méně než u starší generace. Detekční čidla jsou polovodičová a v ohniskové rovině jsou umístěna po třech a snímají tedy tři řádky najednou. Výjimkou je HRV kanál, který 9 čidel. Infračervená čidla jsou chlazena na teplotu 95 kelvinů, ostatní jsou udržována na teplotě 20 °C. Princip skenování Země je stejný jako u předchozí generace. Rychlost rotace je stejná, ale díky většímu počtu snímaných řádků je celý skenovací cyklus dokončen během 1250 otáček. Rozlišení obrazů je 3712 × 3712 pixelů pro úzkopásmové kanály a 5568 × 11 136 pixelů pro HRV kanál. Rychlost přenosu nezpracovaných dat do pozemní stanice ke zpracování je 3,2 Mbit/s. Snímané kanály se označují číslem, oblastí elektromagnetického záření a vlnovou délkou sledované oblasti, například kanál 9 IR10.8 nese pořadové číslo 9 a sleduje infračervenou oblast o vlnové délce 10,8 µm. Kanály se rozdělují podle zdroje, jehož záření zachycují. Jsou to solární kanály, u nichž jsou zdrojem záření sluneční paprsky odražené od Země a tepelné kanály, u nichž je hlavním zdrojem infračervené vyzařování země. Na pomezí mezi oběma typy leží kanál IR3.9, který zahrnuje oba zdroje, ale standardně je brán jako tepelný. Tepelné kanály se dále dělí na takzvaná atmosférická okna a kanály s molekulární absorpcí. Atmosférická okna jsou kanály na kterých téměř nedochází k pohlcování záření molekulami v atmosféře. Naproti tomu snímkování kanálů s molekulární absorpcí je založeno na pohlcování záření různými složkami atmosféry.", "section_level": 3}, {"title": "Zpracování a distribuce dat.", "content": "Data zasílaná přímo družicí jsou označována jako level 1.0 a na Zemi je přijímá pozemní stanice v německém Usingenu. Odtud jsou odeslána pozemní telekomunikační linkou do centrály v Darmstadtu, kde probíhá jejich zpracování. Obrazová data jsou přepočítána a poskládána do geostacionární projekce. Zpracovaná data jsou označena jako level 1.5 a dále distribuována pomocí systému EUMETCast. Přes tento systém jsou data odeslána zpět do Usingenu, odkud jsou posílána do telekomunikační družice, která již distribuuje data koncovým klientům. Data pro koncové uživatele jsou vysílána v podobě digitálního televizní vysílání. Distribuci dat zajišťuje několik družic, v roce 2009 to byly: EUROBIRD 9A a Atlantic Bird 3 společnosti Eutelsat a a NSS-806 společnosti New Skies Satellites N.V. Data jsou nejprve vyslána k družici EUROBIRD 9A, která je poté odesílá pozemním stanicím v Americe a Africe, ze kterých jsou data opět poslána komunikačním družicím Atlantic Bird 3 (Amerika) a NSS-806 (Afrika).", "section_level": 3}], "src_summary": "METEOSAT (zkratka odvozena z anglických slov \"Meteorological Satellite\") je série meteorologických družic vyrobená a provozovaná v rámci stejnojmenného programu. Provozovatelem je evropská mezivládní organizace Eumetsat. Družice Meteosat jsou umisťovány na geostacionární dráhy a poskytují meteorologická data pro předpovědi počasí a druhá generace se navíc věnuje studiu klimatu. První Meteosat byl vynesen v roce 1977 americkou raketou Delta z kosmodromu Cape Canaveral. Další družice již vynášely evropské rakety Ariane z Guyanského kosmického centra ve francouzské Guyaně. V současné době jsou aktivní dvě družice druhé generace a dvě družice první generace. Družice operují ve dvojicích, jedna jako hlavní a druhá jako záložní. První dvojice je umístěna nad nultým poledníkem a snímá Evropu, část Afriky a Ameriky. Druhá dvojice je nad Indickým oceánem.", "tgt_summary": "The Meteosat series of satellites are geostationary meteorological satellites operated by EUMETSAT under the Meteosat Transition Programme (MTP) and the Meteosat Second Generation (MSG) program. The MTP program was established to ensure the operational continuity between the end of the successful Meteosat Operational Programme in 1995 and Meteosat Second Generation (MSG), which came into operation at the start of 2004 using improved satellites. The MSG program will provide service until the MTG (Meteosat Third Generation) program takes over.", "id": 2117750} {"src_title": "Dekadence", "tgt_title": "Decadence", "src_document": [{"title": "Vývoj a charakteristika pojmu.", "content": "Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická Kalijuga, pokles od Zlatého věku v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků. V 18. století se především ustálila představa o rozpadu Římské říše jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu Charles Louis Montesquieu – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí \"Sláva a úpadek říše římské\" (\"Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence\", 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl Nero, Caligula nebo Heliogabalus. Na Montesquiea navázal především anglický historik Edward Gibbon, když ve svém \"Úpadku a pádu římské říše\" (\"History of the Decline and Fall of the Roman Empire\", 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace. V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel Désiré Nisard je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla literárního romantismu. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky Théophilu Gautierovi, který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání Baudelairových \"Květů zla\" z roku 1868. Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 Beauclairem a Vicairem, a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své. Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Søren Kierkegaard nebo Friedrich Nietzsche. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista August Comte nebo utopický socialista Charles Fourier, často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex nebo alkohol, opium a jiné drogy. Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. Lartpourlartismus (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti. Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se symbolismem). Významným fenoménem byl též dandysmus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Dekadence v literatuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světová literatura.", "content": "Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají Joris Karl Huysmans, Joséphin Péladan, Jean Lorrain nebo Rachilde, v širším pojetí také Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Stéphane Mallarmé. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Polsku Stanisław Przybyszewski, v Rusku například Fjodor Sologub, v Anglii Oscar Wilde, Algernon Charles Swinburne a jiní. Za „bibli dekadence“ byl považován román \"Naruby\" (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.", "section_level": 2}, {"title": "Česká literatura.", "content": "Předzvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku \"Imortely\" (1879) Irmy Geisslové. Šalda označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla Zeyerova. Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis \"Moderní revue\" (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například Baudelaira nebo Przybyszewského. Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo \"Prostibolo duše\" (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku \"Zazděná okna\" (1894) nebo román \"Gotická duše\" (1900). K českým dekadentním literátům patřili též Karel Kamínek, Louis Křikava, Jan Opolský, Miloš Marten, Arthur Breisky a mnozí další.", "section_level": 2}, {"title": "Dekadence ve výtvarném umění.", "content": "Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována. Ze světových tvůrců může být jmenován například Gustave Moreau, Gustav Klimt nebo Félicien Rops. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností Salome (například u Wildea), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu \"Naruby\", Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání Baudelairových \"Trosek\" (\"Les Épaves\", 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel Aubrey Beardsley a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti. U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech Hanuše Schwaigera, Maxmiliána Pirnera či Jakuba Schikanedera. Démoni a upíři objevovali na plátnech Jaroslava Panušky; dále lze jmenovat Františka Kavána nebo Jana Preislera, v krátkém období tvorby též Maxe Švabinského. Značný vliv měl Alfred Kubin a také okruh časopisu Moderní revue, do kterého spadal předčasně zesnulý Karel Hlaváček či Hugo Steiner-Prag. Zejména pražští němečtí umělci, jako Rudolf Jettmar či August Brömse, se inspirovali mnichovskou mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl Edvarda Muncha v roce 1905. České dekadentní sochařství reprezentuje v 90. letech 19. století dílo Františka Bílka, po přelomu století pak sochy Quida Kociana a Jana Štursy, ale také plastiky Ladislava Šalouna a Bohumila Kafky. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích Františka Drtikola.", "section_level": 1}, {"title": "Dekadence v hudbě.", "content": "Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být Debussyho zhudebňování Verlainových a Baudelairových básní nebo Straussova opera \"Salome\" (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo Richarda Wagnera a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili Bayreuth.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dekadence (z lat. \"de-cadentia\" od \"cadere\", padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků. Od raného novověku byl spojován zejména představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k rozpadu Římské říše. Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k okultismu, extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu. Přestože je dekadence přelomu 19. a 20. století spojena především s literaturou, lze dekadentní díla nebo přinejmenším dekadentní prvky hledat také v ostatních uměleckých druzích, zejména ve výtvarném umění. K nejdůležitějším představitelům literární dekadence patřil francouzský spisovatel Joris-Karl Huysmans, v Anglii působící tvůrcové Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne a v českém prostředí pak Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic a Karel Hlaváček.", "tgt_summary": "The word decadence, which at first meant simply \"decline\" in an abstract sense, is now most often used to refer to a perceived decay in standards, morals, dignity, religious faith, honor, discipline, or skill at governing among the members of the elite of a very large social structure, such as an empire or nation state. By extension, it may refer to a decline in art, literature, science, technology, and work ethics, or (very loosely) to self-indulgent behavior. Usage of the term sometimes implies moral censure, or an acceptance of the idea, met with throughout the world since ancient times, that such declines are objectively observable and that they inevitably precede the destruction of the society in question; for this reason, modern historians use it with caution. The word originated in Medieval Latin \"(dēcadentia)\", appeared in 16th-century French, and entered English soon afterwards. It bore the neutral meaning of decay, decrease, or decline until the late 19th century, when the influence of new theories of social degeneration contributed to its modern meaning. In literature, the Decadent movement—late nineteenth century \"fin de siècle\" writers who were associated with Symbolism or the Aesthetic movement—was first given its name by hostile critics. Later it was triumphantly adopted by some of the writers themselves. The Decadents praised artifice over nature and sophistication over simplicity, defying contemporary discourses of decline by embracing subjects and styles that their critics considered morbid and over-refined. Some of these writers were influenced by the tradition of the Gothic novel and by the poetry and fiction of Edgar Allan Poe.", "id": 3601} {"src_title": "Evropská silnice", "tgt_title": "International E-road network", "src_document": [{"title": "Číslovací systém.", "content": "Systém číslování mezinárodních silnic byl definován v roce 1975 komisí UNECE a původně měl v seznamu jen několik desítek čísel. V té době českým územím procházely např silnice E12 a E14 a neexistovaly tzv. spojovací trasy (2. třída). Koncem 80. let 20. století prošel systém zásadní změnou, seznam se rozrostl, byl celý přepracován a nyní má tuto podobu: Jelikož dvouciferná čísla pro severojižní silnice byla vyčerpána v oblasti západních hranic Ruska, nebylo zde možné zajistit stejná pravidla číslování. Proto systém pokračuje výjimečně i přes stovku:", "section_level": 1}, {"title": "Výjimky.", "content": "Dvě silnice první třídy, jmenovitě E47 a E55, zůstávají ve Švédsku a Norsku označeny starými čísly, E6, resp. E4. Tyto výjimky byly uděleny, aby se ušetřily enormní výdaje, které by si výměna značek na těchto mimořádně dlouhých úsecích vyžádala. Od Dánska na jih jsou však tyto silnice označeny novými čísly. Nové označení se vztahuje i na ostatní evropské silnice ve Skandinávii.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Kvůli železné oponě, tedy neprostupnosti státních hranic mezi Západem a Východem, musela být síť evropských silnic značně upravena. Nebylo žádoucí, aby dálková trasa překračovala Železnou oponu víckrát než jednou a pokud to šlo, celá zůstala buď v západní nebo východní části Evropy. Nejznámějším příkladem je silnice E65, která z Prahy do Chorvatska místo přes Vídeň vede oklikou výhradně tehdejšími státy východního bloku (přes Slovensko a Maďarsko). Mezi další nuceně kličkující silnice podél hranic mezi západním a východním Německem patřila např. E49. Přes Albánii se až do pádu režimu nedalo projíždět vůbec. Veřejná doprava zde neexistovala a proto důležité evropské trasy E65 a E80 zemi dodnes obcházejí složitou oklikou. Nová úprava by přinesla velké náklady a proto byly po roce 2000 přes Albánii zavedeny zkratky formou evropských silnic 2. třídy. Mnohé trasy sice běžně přecházejí i přes moře, kdy evropská silnice dorazí k přístavu, trajektem se vozidla přepraví na druhou stranu a tam zase silnice pod stejným číslem pokračuje dál. Ale existují i silnice, které jsou mořem přerušeny, protože se řidiči nemají jak dostat na druhou stranu. Např. E80 vede do italského přístavu Pescara, ale odtud žádný trajekt do Dubrovníku (odkud E80 zase pokračuje dál na východ) nepluje. Některé evropské trasy jsou z různých důvodů ukončeny na hraničním přechodu nebo ve městě a nepokračují dál, i když silnice pokračuje dál normálně. Např. E675 nebo E761.", "section_level": 2}, {"title": "Staré číslování silnic.", "content": "Do 80. let bylo číslování vedeno méně systematicky a méně rovnoměrně a koncentrovalo se na západní Evropu. Páteřní tahy se vyznačovaly jednociferným číslem a jednotlivé silnice byly trasovány přirozeně, bez snahy dodržovat poledníkový nebo rovnoběžkový směr. Na českém území byla síť číslovaných evropských silnic oproti dnešku podstatně řidší, v základu však existovala.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice 1. třídy.", "content": "V následujícím přehledu se pomlčkou (–) značí silniční spojení mezi městy po souši. Třemi tečkami (…) se značí vedení trasy přes vodu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní silnice v Česku.", "content": "Českem procházejí tyto mezinárodní silnice (na konci uveden stav při starém číslování): Nejvýznamnějším evropským dopravním tahem v Česku je z tohoto hlediska dálnice D1 mezi Prahou a Brnem, po níž je společně vedena páteřní silnice ve směru západ–východ (E50) i sever–jih (E65), na úseku Praha – Mirošovice dokonce i další páteřní silnice sever-jih (E55; bude výhledově odvedena na plánovanou dálnici D3). Oproti starému číslování byl snížen význam moravské tranzitní trasy Vídeň – Brno – Olomouc – Český Těšín – Krakov, která byla z dřívější E7 přečíslována na evropské silnice II. třídy E461 a E462.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská mezinárodní silnice (někdy označovaná též jako eurosilnice) je silnice či dálnice zařazená do evropské sítě mezinárodních silnic. Tyto trasy mají jednotné číslování, začínající písmenem E. Označují se zelenou tabulkou s tímto číslem. Naprostá většina eurosilnic vede přes území více států, což byl hlavní účel jejich založení, vedoucí ke sjednocení číslování hlavních tahů na kontinentě. Evropské silnice se dělí na silnice 1. třídy (páteřní a mezilehlé) a silnice 2. třídy (odbočné, propojovací a připojovací). Toto rozdělení nesouvisí s označením silnic v jednotlivých zemích. Evropská mezinárodní síť prochází všemi státy na kontinentě (nejen v Evropské unii) kromě Malty, Kypru, Andorry, Islandu, Monaka, San Marina a Vatikánu a do roku 2000 i kromě Albánie. Evropská síť zasahuje i na asijský kontinent, a to v Turecku (nachází se částečně i v Evropě) a v kavkazských státech (Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie; kvůli nejasným hranicím kontinentu jsou někdy přičleňovány k Evropě a někdy k Asii). Přes Česko prochází 13 evropských mezinárodních silnic, z toho čtyři páteřní E50, E55, E65 a E75, vedoucí přes celý kontinent. Evropské silnice propojují především významná hospodářská střediska, hlavní města a křižovatky. Evropská silnice proto není vždy ta nejkratší trasa spojující dva konce kontinentu. Například E65 ze Švédska do Řecka by mohla vést nejkratší cestou přes Srbsko a na českém území přes Trutnov a Svitavy. Namísto toho vede delší trasou přes Prahu a přes Chorvatsko. Číslování silnic není náhodné. Čísla se přidělují podle určitého klíče ve směru sever–jih a východ–západ (viz níže). Tím, že silnice spojují významná místa a obcházejí hory a moře, síť není pravoúhlá. Komunikace, po kterých se vedou evropské silnice, musejí splňovat přísnější parametry než běžné silnice první třídy. To se týká především rekonstrukcí a novostaveb silnic. Přednostně jsou evropské trasy vedeny po dálnicích a rychlostních silnicích. Síť mezinárodních silnic má na starosti Evropská hospodářská komise OSN (UNECE). Nejedná se o systém vytvořený Evropskou unií. Existoval již před jejím založením. Používané číslování se od vnitrostátního číslování odlišuje předponou „E-“ (E1 a výše). Ve většině evropských zemích mají mezinárodní silnice zároveň své vnitrostátní číslo. V několika zemích (Švédsko, Norsko) však mají pouze mezinárodní označení. Mezinárodní silnice existují i v jiných světadílech; např. Panamerická dálnice v Severní a Jižní Americe a asijská síť dálnic.", "tgt_summary": "The international E-road network is a numbering system for roads in Europe developed by the United Nations Economic Commission for Europe (UNECE). The network is numbered from E1 up and its roads cross national borders. It also reaches Central Asian countries like Kyrgyzstan, since they are members of the UNECE. European main international traffic arteries are defined by ECE/TRANS/SC.1/2016/3/Rev.1 which consider three types of roads: motorways, express roads, and ordinary roads. In most countries, the roads carry the European route designation alongside national designations. Belgium, Norway and Sweden have roads which only have the European route designations (examples: E18 and E6). The United Kingdom only uses national road designations and does not show the European designations at all. Denmark only uses the European designations on signage, but also has formal names for every motorway (or part of such), by which the motorways are referred to, for instance in news and weather forecasts. Other continents have similar international road networks, e.g., the Pan-American Highway in the Americas, the Trans-African Highway network, and the Asian Highway Network.", "id": 369246} {"src_title": "Vikuňa", "tgt_title": "Vicuña", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vikuňa patří svým vzrůstem mezi nejmenší lamy, dosahuje výšky 96 cm a hmotnosti 45 - 55 kg. Je to půvabné, velmi čilé zvíře. Má malou hlavu s velkýma očima, dlouhý a tenký krk. Končetiny jsou dlouhé, hrudník je hluboký, břicho vtažené a záď menší. Srst je velmi krátká, 2 až 3 cm dlouhá, zlatohnědé barvy. \"L. v. mensalis\" má chomáč delších bílých chlupů na hrudi. Doba březosti činí 330 až 350 dnů. Vikuňa je velmi prudce reagující zvíře a může na krátkou vzdálenost běžet rychlostí až 60 km/h. Výtěžnost srsti je asi 150 g ročně. Rouno se považuje za nejkvalitnější na světě. Je dvojího druhu, podobně jako u lamy divoké. Jemná podsada je hnědožluté barvy a hrubší pesíky mají cihlově červený odstín. V období vlády Inků se každé čtyři roky pořádal obrovský hon na vikuně a divoké lamy. Zvířata se ostříhala a znovu se vypustila. Hrubší srst z lamy divoké se rozdělila mezi lid a jemná srst z vikuní patřila Inkovi. Maso ze zvířat, která byla zabita při honu, bylo rozdáno lidu. Ze srsti se vyrábějí jemné látky, v dřívějších dobách byly vyhrazeny pouze pro šlechtu. Maso vikuní má charakter zvěřiny, svalstvo obsahuje vysoké procento myoglobinu, a proto má tmavší barvu než u domestikovaných druhů. Kůže je velmi ceněna a užívá se k výrobě luxusního koženého zboží, jako jsou kabelky, peněženky aj. Zajímavostí je takřka konstantní pH mléka vikuní, tedy 7.", "section_level": 1}, {"title": "Strava.", "content": "Dávají přednost oblastem bohatým na pastvu a se zdroji vody. Živí se bylinami a některými sukulentními rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Vikuňa je v Evropě chována ve více než 60 zoo. V Česku se jedná o sedm zoo:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vikuňa, nebo \"lama vikuňa\" (\"Vicugna vicugna\") je divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a v severních oblastech Argentiny a Chile. Většina zvířat je chráněna a chová se i v rozsáhlých přírodních rezervacích a v oplocených oborách, jako je např. Kala-Kala v Peru. Určitý počet zvířat se chová na výzkumných stanicích v polodomestikovaném stavu. Byly popsány dva geografické poddruhy, \"Lama vicugna vicugna\" Molina 1782, vyskytující se jižně od 180 j. č., je větší a světlejší barvy než \"L. v. mensalis\" Thomas 1917. Je považována za předka alpaky. Postrádá na rozdíl od \"L. v. vicugna\" chomáč chlupů na hrudi.", "tgt_summary": "The vicuña (\"Vicugna vicugna\") or vicuna (both , very rarely spelled \"vicugna\", which is actually the name of its genus) is one of the two wild South American camelids which live in the high alpine areas of the Andes, the other being the guanaco. Vicuñas are relatives of the llama, and are now believed to be the wild ancestor of domesticated alpacas, which are raised for their coats. Vicuñas produce small amounts of extremely fine wool, which is very expensive because the animal can only be shorn every three years and has to be caught from the wild. When knitted together, the product of the vicuña's wool is very soft and warm. The Inca valued vicuñas highly for their wool, and it was against the law for anyone but royalty to wear vicuña garments; today, the vicuña is the national animal of Peru and appears in the Peruvian coat of arms. Both under the rule of the Inca and today, vicuñas have been protected by law, but they were heavily hunted in the intervening period. At the time they were declared endangered in 1974, only about 6,000 animals were left. Today, the vicuña population has recovered to about 350,000, and although conservation organizations have reduced its level of threat classification, they still call for active conservation programs to protect populations from poaching, habitat loss, and other threats. Previously the vicuña was thought not to have been domesticated, and the llama and the alpaca were both regarded as descendants of the closely related guanaco. But DNA research published in 2001 has shown the alpaca may well have vicuña parentage. Today, the vicuña is mainly wild, but the local people still perform special rituals with these creatures, including a fertility rite.", "id": 715830} {"src_title": "Zpravodajská agentura", "tgt_title": "News agency", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Dle konvence Valného shromáždění OSN: \"\"Tisková agentura je každá veřejná, nebo soukromá, organizace charakteru tiskového, rozhlasového, televizního a kinematografického, která má za účel pravidelně získávat a rozesílat zpravodajský materiál, která je vybudována a organizována ve shodě se zákonem a předpisy státu, na jehož teritoriu má ústřední kancelář a působí ve shodě se zákony a předpisy státu, na jehož teritoriu vykonává své funkce.\"\" Dle organizace UNESCO: \"\"Tisková agentura je podnik, jehož hlavním úkolem je nezávisle na právní formě existence vyhledávání zpráv a obecněji aktuálních dokumentů zaměřených ryze fakticky a jejich dodávání jiným sdělovacím prostředkům, výjimečně pak jednotlivcům tak, aby jim zajistil za úplatu při rovných podmínkách podle občanského a obchodního práva zpravodajské služby co nejúplnější a nejnestrannější.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Kategorizace tiskových agentur.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle zaměření.", "content": "Univerzální tisková agentura (ČTK, Mediafax - zanikla v roce 2012, Reuters,…) přináší informace ze všech oblastí. Specializovaná agentura se zaměřuje na informace z určité oblasti (sport, ekonomika (Česká informační agentura), obrazové zpravodajství apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Podle pole působnosti.", "content": "Agentury jsou podle působnosti světové, mezinárodní, regionální, národní.", "section_level": 2}, {"title": "Podle typu vlastnictví.", "content": "Zpravodajské agentury mohou být: Mohou ale také být kontrolovány autoritativním nebo totalitním státem, jako např. v Číně, nebo SSSR, jeho satelitech a v některých z jejich následnických států. Zpravidla pak ale neslouží ke zpravodajství a informacím ale k propagandě státních režimů.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V České republice existují dvě univerzální, tj. plnoformátové, zpravodajské agentury: K dalším českým agenturám patří specializované:", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní agentury.", "content": "Mezi významné mezinárodní agentury, nebo s podstatnou mezinárodní distribucí, patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpravodajská agentura (tisková a informační agentura, informační agentura, tisková agentura, tisková kancelář, telegrafní agentura) je organizace zpravodajského novinářství, zaměřená na získávání informací zpravodajského charakteru a jejich distribuci tisku a ostatním mediím. Zpravodajské agentury připravují informace „tvrdého faktu“, tak aby byly k dispozici ostatním mediím bez nutnosti dalších (větších) úprav. Prodávají a distribuují je pak ve velkém, dnes elektronicky přes datová spojení nebo internet. Dříve se tak dělo pomocí dálnopisu, který nahradil dřívější telegraf, který zase nahradil ještě dřívější kurýry a poštu a rozhodně přispěl k rozmachu kvalitního zpravodajství a žurnalistiky. U profesionálních organizací je obvyklé předplatné těchto služeb. Ale i jednotlivci, většinou profesionálové, využívají služeb předplatného, zpravidla tematicky vybraného zpravodajství.", "tgt_summary": "A news agency is an organization that gathers news reports and sells them to subscribing news organizations, such as newspapers, magazines and radio and television broadcasters. A news agency may also be referred to as a wire service, newswire, or news service. Although there are many news agencies around the world, four global news agencies, Agence France-Presse (AFP), Associated Press (AP), Reuters and EFE have offices in most countries of the world and cover all areas of information. All four began with and continue to operate on a basic philosophy of providing a single objective news feed to all subscribers; they do not provide separate feeds for conservative or liberal newspapers. Jonathan Fenby explains the philosophy: To achieve such wide acceptability, the agencies avoid overt partiality. Demonstrably correct information is their stock in trade. Traditionally, they report at a reduced level of responsibility, attributing their information to a spokesman, the press, or other sources. They avoid making judgments and steer clear of doubt and ambiguity. Though their founders did not use the word, objectivity is the philosophical basis for their enterprises – or failing that, widely acceptable neutrality. Newspaper syndicates generally sell their material to one client in each territory only, while news agencies distribute news articles to all interested parties.", "id": 64132} {"src_title": "Tři sestry (divadelní hra)", "tgt_title": "Three Sisters (play)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Snem Prozorovových je vrátit se do Moskvy, kterou si pamatují z dětství jako místo, kde je možno být šťastný. Moskva a její nádhera je jedním z často se objevujících témat hry. Druhé nosné téma je láska a smysl života. Stará panna Olga pracuje jako učitelka na gymnáziu, Máša je nešťastně vdaná za učitele Fjodora Kulygina. Původně byla okouzlena jeho chytrostí, ale po sedmi letech ho má spíše za hlupáka. Nejmladší sestra Irina sní o odchodu do Moskvy a nalezení skutečné lásky. Andrej, jediný jejich bratr, se zamiluje do Nataši, prosté dívky, jíž všechny tři sestry opovrhují. Hra začíná v den prvního výročí smrti jejich otce a zároveň Irinina svátku. Následuje oslava, na které jsou přítomni i důstojníci městské posádky. Zde Andrej vyjádří své city k Nataše. Druhé dějství začíná o 21 měsíců později, kdy je Andrej už ženaný s Natašou a mají spolu dítě. Andrej je svou drakonickou ženou Natašou zcela zruinován a její útlak začínají pociťovat i sestry. Máša se zaplétá s podplukovníkem Alexandrem Veršininem, velitelem místní divize, který je ženatý s ženou, jež se neustále pokouší spáchat sebevraždu. O Irinu se ucházejí jiní dva důstojníci, Tuzenbach a Solený, oba však neúspěšně. Třetí dějství je prodchnuto zmatkem z právě uhasínajícího požáru města. V chaosu a únavě si všichni sourozenci řeknou do očí své protichůdné názory a vyjeví své skrývané city. Máša se přizná ke své lásce k Veršininovi a dozvídá se, že důstojníci musí brzy opustit město. Irina, zoufalá z prázdnoty svého života, se na radu Olgy rozhoduje vzít si Tuzenbacha. Andrej se přiznává sestrám, že propil a prokarbanil jejich dům, je z něj alkoholik a lidská troska a svatba s Natašou byla osudová chyba. Poslední dějství má nádech melancholického loučení s důstojníky. Je naplněno řadou katastrofických událostí (Andrejova osobnost se již zcela rozpadla, Tuzenbach je zastřelen v souboji svým žárlivým sokem v lásce Soleným, Veršinin opouští Mášu atd.), avšak Čechov předkládá optimisticky vyznívající závěr. Osud nejstarší sestry Olgy je sice již od počátku pro její neschopnost podniknout jakýkoli krok k plnému životu zpečetěn, takže zůstane opuštěnou učitelkou na gymnáziu, bez naděje na lásku a rodinu. Avšak právě Olga utěšuje, jako již tolikrát, své sestry slovy naděje. Pro hru je typická absence jasné dějové linie. Příběh se váže k osudu jednotlivých postav, zejména sourozenců Prozorovových. Základním kamenem textu je touha všech postav po útěku ze současného života. Tato touha se váže ke vzdálenému městu Moskvě, lásce, manželství, nalezení smyslu života v práci atd. Avšak postavy děje nejsou schopny tyto touhy naplnit, a pokud ano, tak se jejich osudy vždy obrátí k horšímu (Andrejovo nešťastné manželství s Natašou, Mášin milostný poměr s Veršininem atd.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Tři sestry je drama, které napsal v roce 1900 ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov. Poprvé bylo hráno v roce 1901. Hra má čtyři dějství. Ústředním prostorem hry je dům Prozorovových na ruském maloměstě, kde žijí čtyři mladí lidé, sourozenci Olga, Máša, Irina a Andrej. Zůstávají zde i po smrti svého otce, generála ruské armády. Dům, na začátku prosluněné místo plné květin, dostává během představení stále temnější a klaustrofobičtější podobu a všichni sourozenci, jeden po druhém, jsou z něj doslova vypuzení.", "tgt_summary": "Three Sisters () is a play by the Russian author and playwright Anton Chekhov. It was written in 1900 and first performed in 1901 at the Moscow Art Theatre. The play is sometimes included on the short list of Chekhov's outstanding plays, along with \"The Cherry Orchard\", \"The Seagull\" and \"Uncle Vanya\".", "id": 1508037} {"src_title": "Panenská blána", "tgt_title": "Hymen", "src_document": [{"title": "Vývoj a sexuální aktivita.", "content": "Protože sexuální aktivita obvykle panenskou blánu naruší, její přítomnost byla ve společnostech, kde se panenství cení, pokládána za jeho důkaz. Nicméně panenská blána není vždy dokonalým důkazem panenství, protože může být protržena při masturbaci, manipulaci s tampónem nebo nesexuální aktivitou (třeba při cvičení), aniž by žena měla pohlavní styk. Na druhou stranu je teoreticky možné i to, že žena s neporušenou panenskou blánou už pohlavní styk měla. Panenská blána je hustě zásobena nervovými zakončeními. Proto její natržení při prvním pohlavním styku obvykle způsobuje prudkou bolest. Během časných stádií vývoje plodu žádný otvor do pochvy ani neexistuje. Tenká vrstva tkáně, která pochvu ukrývá, se obvykle před narozením částečně rozdělí a vytvoří panenskou blánu s jedním nebo několika otvory, které umožňují menstruaci. V pubertě se vlivem hormonu estrogenu panenská blána stává velmi pružnou. Díky tomu je obvykle možné používat tampony, aniž by se žena o svou panenskou blánu musela bát. Biologickým účelem panenské blány je pravděpodobně alespoň částečné zamezení vniknutí infekce do těla skrze pohlavní orgány.", "section_level": 1}, {"title": "Typy panenských blan.", "content": "Velikost a tvar otvorů pak je u každé ženy jiný. Některé běžné druhy pak jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Hymenotomie.", "content": "Některé ženy se narodí zcela bez panenské blány, jiným panenská blána zcela uzavírá poševní otvor, takže je nutno ji jednoduchým řezem chirurgicky narušit. Panenská blána pak může být i docela silná, takže ženy mohou požádat gynekologa, aby ji protrhl, a zabránil tak bolesti během pohlavního styku. Tomuto zákroku se říká „hymenotomie“. Ženy však také mohou požadovat chirurgickou opravu panenské blány, aby mohly předstírat panenství. I z tohoto důvodu nemůže být přítomnost nebo nepřítomnost důkazem zachovaného nebo ztraceného panenství.", "section_level": 1}, {"title": "Hymenoplastika.", "content": "Hymenoplastika je operace, která obnovuje hymen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panenská blána nebo též hymen je slizniční řasa, která zcela nebo částečně překrývá poševní otvor žen. Slovo \"hymen\" pochází z řeckého slova, znamenajícího membránu nebo blánu. Panenská blána je bohatě zásobena nervovými zakončeními. Její protržení se nazývá deflorace; ta je zpravidla velmi bolestivá.", "tgt_summary": "The hymen is a thin piece of mucosal tissue that surrounds or partially covers the external vaginal opening. It forms part of the vulva, or external genitalia, and is similar in structure to the vagina. In children, a common appearance of the hymen is crescent-shaped, although many shapes are possible. During puberty, estrogen causes the hymen to change in appearance and become very elastic. Normal variations of the post-pubertal hymen range from thin and stretchy to thick and somewhat rigid; or it may instead be completely absent. The hymen usually rips or tears during first penetrative intercourse, which usually results in pain and, sometimes, mild temporary bleeding or spotting. Sources differ on how common bleeding after first intercourse is. The state of the hymen is not a reliable indicator of virginity, although it continues to be considered so in certain cultures, and virginity testing may be done. Minor injuries to the hymen may heal without visible signs of previous injury. A torn hymen may be surgically restored in a procedure called hymenorrhaphy.", "id": 1520414} {"src_title": "Koloběžka", "tgt_title": "Kick scooter", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na konci 19. a začátku 20. století se objevily na silnicích různé druhy motocyklů (či motorcyklů) se zcela malými kolečky; r. 1894 od firmy „Hildebrand & Wolfmüller”, r. 1902 ve Francii „Auto-Fauteuil” (česky tzv. lenoška), r. 1919 „Krupp-Roller” od společnosti Friedrich Krupp AG a „autoped” od americké „Autoped Company”. Z této konstrukce byl v USA odvozen motocykl «ner-a-car», který měl motocyklová kola, ale jeho prostor před sedlem byl volný, přední kolo bylo zavěšeno na podvozku motocyklu a řízeno obdobně jako u automobilu. Všechny tyto motocyklové konstrukce časem z různých důvodů zanikly (nesportovní vzhled, obtížná výroba, nezájem ze strany spotřebitelů). Uplynulo několik let a mládež se začala prohánět na známých koloběžkách s malými kolečky, spojenými stupátkem a s vysokými řídítky. Vyráběly se jednoduché dřevěné, postupně přepychově vybavené a jezdily na nich děti všech tříd. Jízda na koloběžce se považovala za zdravý sport. V Hollywoodu se na koloběžce („scooter”) pro udržení štíhlé linie začaly prohánět slavné filmově hvězdy, které se na ní nechaly fotografovat v koupacích oblecích. Právě v Hollywoodu byl k novodobé koloběžce připojen motorek. Z původní atrakce se slabounkým motorem (asi 100 cm³) a dvěma malými kolečky se postupně zrodil nový dopravní prostředek. Automobily, motocykly a jízdní kola byly z počátku záležitostí dospělých a pozvolna se jejich dřevěné repliky dostaly do hračkářských obchodů.", "section_level": 1}, {"title": "Koloběžka jako dětská hračka.", "content": "V roce 1904 přišel Rudolf Hirsch v Duchcově s výrobou dětských kočárků a jeho závody „HIKO-Werke”, pro výrobu železných a dřevěných výrobků, postupně rozšířily výrobní sortiment také o výrobu dětského nábytku a pojízdných hraček jako byly dětská autíčka, dvojkolky, tříkolky a koloběžky. Po smrti Rudolfa Hirsche vedla závod ovdovělá spolumajitelka Irma Hirsch, která v roce 1938 založila akciovou společnost „HIKO-Werke AG”. Jako první český závod přinášel dětská autíčka, velocipedy, tříkolky a vylepšené koloběžky ve 30. letech \"Autosalon malých\" v Praze. V Československu se nejprve vyráběla koloběžka ve dřevěném provedení s gumovými koly a v ceně kolem 40 Kč. Teprve 40. letech 20. století se rozběhla také sériová výroba koloběžky v kovovém provedení a s gumovými nafukovacími koly v kuličkových ložiscích, s niklovanými blatníky, nožní brzdou a zvonkem. V obchodech byla k dostání za 200 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Motorová koloběžka.", "content": "Populárně technický časopis „Vynálezy a pokroky” přinesl v roce 1936 zprávu o motorové koloběžce (\"německy\" Motorroller, \"anglicky\" motor scooter), která byla sestrojena v Americe. V roce 1938 se již motorová koloběžka objevila v londýnských ulicích. Motorových koloběžek se ve Spojených státech amerických vyrobilo v roce 1938 kolem 5 000 kusů a v dalším roce jejich výrobců přibývalo. Motor na koloběžce byl zakryt a na něm umístěno sedátko pro jezdce. Koloběžka — nazvaná «Scooter» — dostala pérování předního kola, elektrické osvětlení, aerodynamické tvary a byla přizpůsobena silničnímu provozu. Nejprve na ni jezdila mládež, pak pro dodávky drobného zboží po městech obdržela velký kufr, lehký postranní vozík i dvoukolový přivěs. Motorovou koloběžku si s sebou brali lidé na výlety autem na drobné pochůzky při táboření v přírodě. Nakonec byla motorovou koloběžkou vybavena také policie. Obyčejná motorová koloběžka dosahovala v roce 1940 rychlosti až 50 km za hodinu a měla spotřebu 2 až 2,5 litru na 100 km. Vyráběla se v nejrůznějším provedení, což umožňovala pásová výroba a využití standardních dílů. V USA se dokonce prodávala ve stavebnicovém provedení, takže si ji amatér mohl doma sám složit. Její cena se pohybovala od 70 asi do 120 dolarů, což činilo v tehdy 2 000 až 3 500 Kč. Její malá kolečka vyžadovala dobré a rovné vozovky.", "section_level": 2}, {"title": "Koloběžka na pozemních komunikacích.", "content": "V Česku stanoví § 57 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích: „Jízdním kolem se z hlediska provozu na pozemních komunikacích rozumí i koloběžka.“ Naproti tomu osoba na lyžích nebo kolečkových bruslích se považuje § 2 písm. j) téhož zákona za chodce, přičemž v některých ustanoveních (§ 57 odst. 7) je s nimi jmenovaná ještě osoba na „obdobném sportovním vybavení“. Do tohoto pojmu by kromě například skateboardu koloběžka mohla spadat rovněž. Z formulace zákonů však není zřejmé, zda se koloběžka považuje za jízdní kolo i z hlediska nároků na vybavení, například osvětlení atd. Podle prováděcí vyhlášky Ministerstva dopravy o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích se pro účely této vyhlášky považují i koloběžky za jízdní kola – teoreticky tedy na ně platí všechny technické požadavky kladené na jízdní kola (např. dvě nezávislé brzdy, zabezpečení ostrých hran a konců, odrazky a světla včetně odrazek na pedálech a z boku atd., vyznačení výrobního čísla).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V koloběhu se pořádá také mistrovství světa a mistrovství Evropy, které mají několik disciplín (obdobně jako běh). Prvním českým mistrem světa byl Michal Kulka v tzv. dlouhém závodu (32 km).", "section_level": 1}], "src_summary": "Koloběžka je dopravní prostředek, který je poháněn odrážením se jednou nohou od země, zatímco druhá noha stojí na plošině nízko nad zemí, která spojuje zadní kolo s řídítky a předním kolem. Koloběžka se ovládá pomocí řídítek podobně jako jízdní kolo. Koloběžky bývají vybavené i brzdami, a to buď nožní, která třením brzdí přímo zadní kolo, nebo klasickými brzdícími třením o ráfek, jaké se opět používají na jízdních kolech. Některé koloběžky jsou vybaveny kotoučovými brzdami. Koloběžek se vyrábí mnoho typů, kromě jednoduchých dětských můžeme zhruba od roku 2000 narazit na speciální minikoloběžky s kolečky jako u in-line kolečkových bruslí. Relativní oblibě se těší i bohatě vybavené koloběžky po dospělé. Specialitou pak jsou koloběžky pro několik osob. Na těchto koloběžkách je možno dosahovat cestovní rychlosti srovnatelné s kolem. Kolem roku 2000 se módou staly tzv. minikoloběžky. Koloběžky jsou také někdy tahány psy (tzv. musherství). Velikosti kol koloběžek se pohybují od zhruba 10 cm na minikoloběžkách až do 70 cm, tedy velikosti běžné u cestovních jízdních kol. Na koloběžkách se pořádají závody i na mezinárodní úrovni. Sportovní koloběžkářskou velmocí je Finsko, těsně následované Českem. Koloběžka má v Česku dlouholetou tradici a je zde také velmi oblibená mezi dospělými. Zřejmě díky tomu existuje několik významných místních výrobců, z nichž většina pochází z Moravy.", "tgt_summary": "A kick scooter (also referred to as a push-scooter or scooter) is a human-powered street vehicle with a handlebar, deck, and wheels propelled by a rider pushing off the ground. Today, the most common scooters are made of aluminum, titanium, and steel. Some kick scooters made for younger children have 3 to 4 wheels (but most common ones are known to have 2 wheels) and are made of plastic or don't fold. High-performance racing scooters made for adults resemble the old \"penny-farthing\". Motorized scooters, historically powered by gas engines, and more recently electric motors, are self-propelled kick scooters capable of speeds of around .", "id": 1200031} {"src_title": "Webový server", "tgt_title": "Web server", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1989 Tim Berners-Lee představil nový projekt s cílem zjednodušení výměny informací mezi vědci na bázi hypertextových odkazů. Výsledkem projektu byly dva programy: V letech 1991 a 1994 jednoduchost a efektivita prvních technologií pro surfování a výměnu dat přes World Wide Web pomohla rozšíření na mnoho operačních systémů a mezi různé sociální skupiny, nejprve vědce, později univerzity a průmysl. V roce 1994 se Tim Berners-Lee rozhodnul pro založení World Wide Web konzorcia (W3C), které mělo regulovat budoucí vývoj a standardizaci mnoha technologií jako jsou HTTP, HTML a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "Jednotlivé webové servery se mohou v různých jednotlivostech značně lišit. Přesto mají několik společných vlastností. Každý webový server je připojen k počítačové síti a přijímá požadavky ve tvaru HTTP. Tyto požadavky vyřizuje a počítači, který požadavek vznesl, vrací odpověď. Odpověď obvykle představuje nějaký HTML dokument. Může to být ale i dokument v jiném formátu – text, obrázek apod. Odpověď serveru je opět ve tvaru HTTP, je uvozena hlavičkou obsahující stavový kód, za níž následuje samotný obsah. Stavový kód odpovědi udává, zda byl požadavek vyřízen v pořádku, či zda došlo k nějakým obtížím. Dva nejčastější stavové kódy jsou 200 (OK) a 404 (Not Found). Kódy jsou trojciferná čísla, dělící se do následujících skupin: Obvykle server nějakým způsobem protokoluje přijímané požadavky a taktéž zaznamenává případné chyby. To pomáhá správci webového serveru vytvářet statistiky a podle typu a množství požadavků optimalizovat obsah, způsob uložení i způsob prezentace požadovaných dat. Webový server (program) má téměř vždy nějaké možnosti konfigurace – stanovení kořenového adresáře, z něhož je přístupný obsah poskytovaný on-line, a dále konfigurace pro každý jeho podadresář individuálně, například jaký soubor zpracovat implicitně, obsahuje-li URL pouze daný adresář, nebo v jaké časové zóně se nachází či jaké podporuje jazyky a přípony souborů. Podporuje-li webserver dynamický obsah, je součástí i nastavení interpreterů skriptovacích jazyků, jež tento obsah zpracovávají. Součástí architektury sofistikovanějších webových serverů mohou být různé zásuvné moduly a pokročilé metody řízení požadavků.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj poskytovaných informací.", "content": "Webový server má v zásadě dvě možnosti, jak získávat informace, které vrací klientům: K dynamickému vytváření obsahu se používá celá řada různých technologií (Perl, PHP, ASP, ASP.NET, JSP, Python apod.). Statický obsah je schopen server poskytnout výrazně rychleji než dynamický. Na druhé straně pomocí dynamického obsahu lze poskytovat mnohem větší obsah informací a lze reagovat i na různé „ad hoc“ dotazy klientů. Proto se v praxi v mnoha případech oba způsoby poskytování obsahu kombinují – například cachování, node.js, ….", "section_level": 1}, {"title": "Průběh zpracování dotazu.", "content": "Služeb webového serveru nejčastěji využívají uživatelé internetu prostřednictvím webových prohlížečů. Méně časté využití je např. XML-RPC nebo v případě některých desktopových aplikací, které kontrolují nejnovější verze sebe sama, případně řídí automatické aktualizace. Odkaz http://www.example.com/path/file.html je klientem převeden na HTTP 1.1 požadavek ve tvaru: GET /path/file.html HTTP/1.1 Host: www.example.com Webový server na adrese www.example.com přidá tuto cestu k cestě kořenového adresáře příslušného webového serveru (pro Linux typicky codice_1) a výsledkem bude cesta k lokálnímu souboru: /var/www/html/path/file.html Poté server soubor přečte (v případě statického obsahu) nebo zpracuje (tj. interpretuje a použije výsledek) a jako odpověď odešle výsledný obsah v případě úspěšného zpracování nebo chybovou hlášku v případě chyby. Celá odpověď je ve formě HTTP hlavičky se stavovou odpovědí, po které následuje výsledný obsah.", "section_level": 1}, {"title": "Přetížení.", "content": "Webový server může být přetížen z mnoha důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky přetížení.", "content": "Přetížení se může projevovat např.:", "section_level": 2}, {"title": "Podíl na trhu.", "content": "Podle posledních průzkumů společnosti Netcraft z listopadu 2015:", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Nejrozšířenější programy, které zabezpečují službu webového serveru, jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem webový server se rozumí: Nejpoužívanějším webovým serverem vůbec je Apache HTTP Server, následovaný především Internet Information Services a nginx.", "tgt_summary": "A web server is server software, or hardware dedicated to running this software, that can satisfy client requests on the World Wide Web. A web server can, in general, contain one or more websites. A web server processes incoming network requests over HTTP and several other related protocols. The primary function of a web server is to store, process and deliver web pages to clients. The communication between client and server takes place using the Hypertext Transfer Protocol (HTTP). Pages delivered are most frequently HTML documents, which may include images, style sheets and scripts in addition to the text content. A user agent, commonly a web browser or web crawler, initiates communication by making a request for a specific resource using HTTP and the server responds with the content of that resource or an error message if unable to do so. The resource is typically a real file on the server's secondary storage, but this is not necessarily the case and depends on how the web server is implemented. While the major function is to serve content, a full implementation of HTTP also includes ways of receiving content from clients. This feature is used for submitting web forms, including uploading of files. Many generic web servers also support server-side scripting using Active Server Pages (ASP), PHP (Hypertext Preprocessor), or other scripting languages. This means that the behaviour of the web server can be scripted in separate files, while the actual server software remains unchanged. Usually, this function is used to generate HTML documents dynamically (\"on-the-fly\") as opposed to returning static documents. The former is primarily used for retrieving or modifying information from databases. The latter is typically much faster and more easily cached but cannot deliver dynamic content. Web servers can frequently be found embedded in devices such as printers, routers, webcams and serving only a local network. The web server may then be used as a part of a system for monitoring or administering the device in question. This usually means that no additional software has to be installed on the client computer since only a web browser is required (which now is included with most operating systems).", "id": 2142180} {"src_title": "Mario Puzo", "tgt_title": "Mario Puzo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem \"Poslední Vánoce\" publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "První dva romány Maria Puza, \"Temná aréna\" (popisuje situaci v poválečném Německu) a \"Šťastný poutník\", byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu \"Kmotr\" se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch \"Kmotra\" navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. \"Sicilián\" (kterým se vrátil do čela žebříčku bestsellerů v roce 1984), \"Omerta\" a \"Poslední kmotr\". Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – \"„K“ znamená Kennedy\". Jeho posledním románem byla \"Rodina\", zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i \"Kmotr II.\" z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario Gianluigi Puzo (15. října 1920, New York – 2. července 1999, New York) byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů.", "tgt_summary": "Mario Gianluigi Puzo (; October 15, 1920 – July 2, 1999) was an American author, screenwriter and journalist. He is known for his crime novels about the Italian-American mafia, most notably \"The Godfather\" (1969), which he later co-adapted into a trilogy directed by Francis Ford Coppola. He received the Academy Award for Best Adapted Screenplay for the first film in 1972 and \"Part II\" in 1974. Puzo also wrote the original screenplay for the 1978 \"Superman\" film. His final novel, \"The Family\", was released posthumously in 2001.", "id": 2007285} {"src_title": "Tomás de Torquemada", "tgt_title": "Tomás de Torquemada", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tomás de Torquemada se narodil v Torquemadě, blízko města Valladolidu ve Španělsku. Jeho strýcem byl významný teolog florentského koncilu, kardinál Juan de Torquemada. Po krátké službě jako řeholník a kuchař v dominikánském klášteře ve Valladolidu, se Torquemada stal rádcem krále Ferdinanda a královny Isabely. Byl především oblíben královnou, jejíž byl zpovědníkem a která ho jmenovala Velkým inkvizitorem roku 1483. Ve funkci byl mnoho let, příští generaci zanechal mimořádný, ačkoliv nepřesný, obraz fanatismu a neúprosnosti. Během patnácti let jeho řízení španělské inkvizice vyrostla z jediného soudu v Seville síť dvou tuctů „Svatých úřadů“ Všichni španělští křesťané od dvanácti (u dívek) a čtrnácti let (u chlapců) byli pro inkvizici trestně odpovědní. Kdo konvertoval z židovské nebo z islámské víry, ale byl podezřelý z tajných praktik jeho staré víry, stejně jako z jednání proti katolictví byl pod dohledem. Kdokoliv, kdo pomlouval inkvizici mohl padnout v podezření. Aby zbavil Španělsko kacířství, Torquemada podporoval pálení nekatolické literatury, především Talmudu a knih arabských autorů. Protože byl velmi nenáviděný, cestoval Torquemada s doprovodem 50 jezdců a 250 ozbrojenců. Byl mimořádně neoblomný a krutý ve svém jednání s těmi, koho považoval za kacíře či obecně nepřátele katolictví. Torquemadovým hlavním zájmem bylo \"usmíření\" bloudících katolíků s církví, ovšem ve většině případů vynucené za cenu jejich mučení, ponižování a zastrašování. Jeho osobní život byl asketický a byl považován svými nepřáteli za nepodplatitelného. Pro tuto funkci ve Španělské inkvizici se stalo jméno Torquemada ztělesněním fanatismu ve službách katolické víry. Po patnácti letech služby zemřel roku 1498 v Avile. V roce 1832 byl Torquemadův hrob vypleněn a jeho pozůstatky ukradeny a spáleny.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Španělské inkvizice.", "content": "Mnoho Španělů ohlížejících se do historie reconquisty se domnívá, že Židé v 15. století ve Španělsku byli podvratné společenství. Král a královna byli zarytí katolíci a snažili se katolictví ve své zemi co nejvíce upevnit. Byli znepokojeni tím, že Židé měli mnoho výsad od předchozích monarchů a pracovali na podkopávání jejich vlády, stejně tak jako rozněcování problémů v jejich okolí. Tato zásadní nedůvěra k Židům a také nejistá opravdovost katolické víry Maurů, kteří konvertovali, byli hlavním činitelem pro založení Španělské inkvizice. Ačkoli na inkvizici je často pohlíženo jako na nasměrovanou proti Židům, ve skutečnosti nebyla nasměrována pouze proti Židům a muslimům. I pokřtění křesťané bývali postavení před vyšetřování a povoláváni na Svatý úřad, ale byli často propuštěni po prvním výslechu bez dalších incidentů.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka židovského původu.", "content": "Jako mnoho Španělů, je možné, že Torquemada měl židovský původ: soudobý historik Hernando del Pulgar řekl, že jeho předek Alvar Fernandés de Torquemada si vzal jednu z první generace konvertovaných. Také podle životopisu Thomase Hopa Torquemada, Torquemadova babička konvertovala.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Tomás de Torquemada se objevuje jako postava v povídce \"Jáma a kyvadlo\" (1842) od Edgara Allana Poe, jakož i v jeho filmové podobě. Victor Hugo vydal roku 1882 divadelní hru \"Torquemada\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomás de Torquemada (1420 – 16. září 1498) byl dominikánský mnich, první španělský velký inkvizitor a zpovědník Isabely I. Kastilské. Byl popsán španělským kronikářem Sebastiánem de Olmedo jako kladivo na kacíře, světlo Španělska a spasitel své země, dělající čest svému řádu. Je znám pro své horlivé tažení proti španělským přívržencům Židů a muslimům. Byl jeden z hlavních stoupenců Ediktu o vyhnání (španělsky Edicto de Granada), který roku 1492 vyhnal Židy ze Španělska. O počtu odsouzených během Torquemadova funkčního období jako Velkého inkvizitora bylo v průběhu let ostře diskutováno, ale nyní je číslo ustáleno na 2 200.", "tgt_summary": "Tomás de Torquemada (October 14, 1420 – September 16, 1498), also anglicized as Thomas of Torquemada, was a Castilian Dominican friar and first Grand Inquisitor in Spain's movement to homogenize religious practices with those of the Catholic Church in the late 15th century, otherwise known as the Spanish Inquisition, which resulted in the expulsion from Spain of thousands of people of Jewish and Muslim faith and heritage. Mainly because of persecution, Muslims and Jews in Spain at that time found it socially, politically, and economically expedient to convert to Catholicism (see \"Converso\", Morisco, and Marrano). The existence of superficial converts (i.e., Crypto-Jews) was perceived by the Spanish monarchs of that time (King Ferdinand and Queen Isabella) as a threat to the religious and social life of Spain. This led Torquemada, who himself had converso ancestors, to be one of the chief supporters of the Alhambra Decree that expelled the Jews from Spain in 1492.", "id": 1866976} {"src_title": "Staronová synagoga", "tgt_title": "Old New Synagogue", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Samotné dvoulodní jádro synagogy bylo postaveno ve druhé polovině třináctého století \"(stylová analýza kamenických článků v interiéru budovy ji datuje až do samotného sklonku třináctého století)\" ve stylu rané, cisterciácké gotiky, po uvolnění práv za vlády Přemysla Otakara II. Později byla přidána vstupní síň na jihu a ženská galerie na západní straně synagogy, dále menší předsíň jako zvláštní vchod do ženské lodě a jako poslední severní ženská galerie. V roce 1358 byla Karlem IV. synagoze udělena korouhev. Při velikonočních bouřích roku 1389 se Staronová synagoga stala svědkem masakru asi 3 000 židů, kteří se snažili dostat do synagogy, ale mnozí z nich zemřeli v jejím okolí. Stěny synagogy měly nést stopy po krvi obětí až do r. 1618, kdy byla synagoga opravena, což připomínají hebrejské nápisy na severní a jižní stěně hlavního sálu synagogy. Roku 1716 dal synagogu obnovit Karel VI. V roce 1883 byla pak synagoga puristicky obnovena architektem Josefem Mockerem, mj. byly vyměněny krovy a gotický štít do Pařížské ulice spolu s řadou dalších architektonických prvků nahrazeny kopiemi. Nevhodné úpravy byly částečně odstraněny při opravě v letech 1922–24. Mezi lety 1966–67 prošla Staronová synagoga památkovou rekonstrukcí, při níž byly mj. obnoveny hebrejské nápisy v interiéru. V druhé polovině roku 1998 prošla Staronová synagoga další rekonstrukcí, za niž byla udělena projektantovi cena primátora Jana Kasla. Při rekonstrukci však došlo k některým pochybením, například při výkopových pracích zpočátku nebyli přítomni archeologové. V letech 2006 a 2007 byly provedeny další zásahy, neboť vzduchotechnika instalovaná při rekonstrukci nebyla dostatečně dimenzována. Chybou projektanta přitom v interiéru došlo k poškození původní gotické kamenné lavice.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stavby.", "content": "Obdélná gotická dvojlodní síňová stavba o třech polích křížové žebrové gotické klenby. Netradičně je však v každém poli klenby navíc přidáno páté žebro, vyrůstající stejně jako ostatní přízední žebra z oblých přípor s kalichovitými hlavicemi. Přípory pak vyrůstají z profilované římsy, která je nesena konzolami. Do dvojice osmibokých sloupů dělících dvojlodí jsou pak příslušná klenební žebra svedena prostřednictvím kalichovitých hlavic. Interiér osvětluje dvanáct úzkých gotických lomených oken, v čelní stěně pak dvojice drobných rozet. V prostoru mezi sloupy je dochována bima s bohatě kovanou gotickou mříží s motivy oslích hřbetů a v čele sálu Aron ha-kodeš s čtenářským pultem. Výzdoba architektonických článků i schrány na Tóru je tvořena rostlinnými motivy, zejména motivy vinné révy. Aron ha-kodeš je ozdoben dvěma renesančními sloupky ze 16. století. Synagoga je přístupna bohatě profilovaným lomeným raně gotickým portálem s reliéfem vinných listů tympanonu. Dvanáct větví vinné révy má symbolizovat dvanáct izraelských kmenů. Na exteriéru budovy upoutá řada opěrných pilířů a především dvojice gotických cihelných štítů, pocházející zřejmě až z konce čtrnáctého století, z nichž však východní nahrazen r. 1883 kopií. Ze západu a severu byl k synagoze později připojen ještě další nízký přístavek, který sloužil jako prostor pro ženy a nahrazoval tak v synagogách tradičně používanou ženskou galerii. Přítomné ženy odtud mohly sledovat bohoslužbu pouze úzkými štěrbinovitými okny, směřujícími do hlavního sálu. Původní části Staronové synagogy (hlavní sál) zřejmě budovala stavební huť, která se zúčastnila také budování řady cisterciáckých klášterů (Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Osek) a patří tak, paradoxně, k nejlepším ukázkám rané cisterciácké gotiky v Čechách. Přestože dvojlodní dispozice synagog byla ve středověku dosti běžná, dodnes se jich dochovalo pouze několik. Dvojlodní je například také pozdně gotická Stará synagoga v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Hebrejské nápisy v interiéru.", "content": "Interiér je vyzdoben kromě plastik také gotickými nápisy v hebrejštině na obvodových stěnách: Nápisy na severní a jižní stěně současně označují letopočet [5]378, což odpovídá gregoriánskému roku 1617–18, kdy byla synagoga vymalována a byly tak odstraněny původní nástěnné malby i krvavé stopy po masakru z r. 1389.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti a zvláštnosti.", "content": "Ke Staronové synagoze se váže i řada pověstí. Jedna z nich praví, že zde Maharal uložil na půdě Golema, poté, co ho deaktivoval vyjmutím tajné kabalistické formule z jeho úst. Maharal měl údajně golema uspat až po začátku Šabatu, kdy byl nucen přerušit bohoslužbu (po odzpívání žalmů 92 a 93, kterými se vítá Šabat) a porušil tak zákaz práce. Po návratu do synagogy začal proto oba žalmy zpívat znovu, jako by se nic nestalo. Tento liturgický zvyk se ve Staronové synagoze udržel dodnes. Jiné hovoří o synagoze jako o skrýši před různými živly. Např. v roce 1689, kdy došlo k požáru na Starém Městě, lehlo mnoho budov popelem, ale Staronová synagoga toto přečkala (nenese dřevěné prvky). Podle pověsti se nikdo nesmí posadit na sedadlo vrchního rabína v synagoze, jinak do roka zemře. Údajně se tak má dít rovněž na památku Maharala. Všechna dnešní sedadla v synagoze ovšem pocházejí až z 19. století. Legendy též tvrdí, že kameny k založení synagogy byly prostřednictvím andělů přeneseny ze Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Ty zde byly uloženy pod podmínkou (hebrejsky: \"al tenaj\"), že až přijde Mesiáš a bude znovu vybudován Chrám, budou kameny přeneseny zpět na své místo. Synagoga pak byla podle této události pojmenována \"Al-tenaj\", z čehož mělo vzniknout pozdější \"Altneu\" (staronová).", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "O původu názvu „\"staronová\"“ existují, kromě uvedeného vysvětlení, také různé legendy. Označení má být odvozeno od hebrejského עַל תְּנַאי (\"al tenaj\"), což znamená „pod podmínkou, že“. Odtud vzniklo německé „\"Altneu\"“ – „\"staronový\"“. Andělé prý při výstavbě Staronové synagogy přinesli kameny až z Jeruzalémského chrámu, ovšem „pod podmínkou, že“ po příchodu Mesiáše a obnově chrámu budou vráceny. Podle jiného výkladu se prý, když byla při výstavbě synagogy odkopána zem, objevily zbytky starší synagogy. Na základech té „staré“ pak byla postavena „nová“ synagoga.", "section_level": 2}, {"title": "Významní rabíni.", "content": "Kromě Maharala působili v synagoze jako rabín i jeho žáci Klí Jakar a Jom Tov Lipmann Heller, kabalista Ješaja Horowitz, Jechezkel Landau nebo Šlomo Jehuda Rappaport, ve 20. století například Gustav Sicher, Hanuš Rezek nebo Karol Sidon.. V současnosti je v synagoze rabínem David Peter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Staronová synagoga v Praze, mezinárodně známá také jako Altneuschul, je jedna z nejstarších synagog v Evropě, která se stále používá k náboženským obřadům. Zároveň je jednou z nejstarších dochovaných synagog ve střední Evropě a také nejstarší dochovanou stavbou Josefova. Vznikla někdy ve druhé polovině třináctého století, ještě na původních náplavkách Starého města pražského (v průběhu 13. století došlo ke zvýšení úrovně Starého města o 1–3 m jako součást protipovodňového opatření). Dříve se nazývala \"Nová škola\", protože v dnešní ulici Dušní existovala Stará škola (synagoga). Později byla vystavěna další synagoga nazvaná Nová škola a tak pro nejstarší duchovní stánek vznikl název \"Stará Nová škola (Alt-Neuschul)\". V historických materiálech se setkáváme též s názvem Velká škola. Ke vzniku synagogy se váže i vznik druhého nejstaršího židovského hřbitova (Židovská zahrada) na Novém Městě pražském. Synagoga se postupně stala centrem Židovského města. V jejím okolí vzniklo volné prostranství, které bylo využíváno jako tržiště, či sem lidé chodili prát prádlo. Tento prostor plnil též funkci protipožární, protože pokud by hořely okolní domy, plameny nemohly snadno přeskočit na synagogu.", "tgt_summary": "The Old New Synagogue (; ), also called the Altneuschul, situated in Josefov, Prague, is Europe's oldest active synagogue. It is also the oldest surviving medieval synagogue of twin-nave design. Completed in 1270 in gothic style, it was one of Prague's first gothic buildings. A still older Prague synagogue, known as the Old Synagogue, was demolished in 1867 and replaced by the Spanish Synagogue.", "id": 1673033} {"src_title": "Španělská synagoga", "tgt_title": "Spanish Synagogue (Prague)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě nynější synagogy dříve stávala pravděpodobně nejstarší pražská synagoga, známá jako \"Stará škola\" (\"Altschul\"). Protože v druhé polovině 19. století již nedostačovala svou kapacitou potřebám reformní židovské obce, která ji tehdy využívala, byla roku 1867 stržena a již o rok později nahrazena \"Španělskou synagogou\", která za své jméno vděčí zřejmě maurskému slohu, v němž je vystavěna. Tento sloh byl používán ve středověku na území Španělska. Nicméně toto označení je spíše novější, ve starších zdrojích je běžně označována jako \"Geistgasse-Tempel\", neboli \"Templ v Dušní ulici\". Plány vypracovali architekti Vojtěch Ignác Ullmann a Josef Niklas (interiéry). Výstavba samotná byla svěřena staviteli Janu Bělskému. V roce 1935 byla k synagoze přistavěna podle projektu architekta Karla Pecánka funkcionalistická budova, která do druhé světové války sloužila jako nemocnice. Synagoga zde měla vestibul a zimní modlitebnu. V této podobě pak synagoga zůstala prakticky nezměněna až dodnes. Během druhé světové války sloužila synagoga jako skladiště zabavených synagogálních předmětů z českých židovských obcí. Státní židovské muzeum ji získalo do péče v roce 1955, v letech 1958–1959 proběhla celková rekonstrukce interiéru a o rok později zde byla otevřena expozice synagogálního textilu. Od 70. let byla synagoga zanedbávána a v roce 1982 uzavřena. Rekonstrukce mohla započít až po roce 1989 a v devadesátých letech 20. století byla Španělská synagoga opravena. Od roku 1998, kdy byla slavnostně otevřena po kompletní rekonstrukci, se zde nachází expozice Židovského muzea v Praze, které budovu dnes spravuje a v bloku budov přiléhajících k synagoze má též své ústředí, knihovnu a depozitáře.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Předlohou pro stavbu se stal o deset let starší vídeňský Leopoldstädter Tempel. Jednopatrová budova vlastní synagogy má čtvercový půdorys. Hlavní sál s kopulí nad ústředním prostorem obklopují ze tří stran vestavěné galerie. Na jižní galerii jsou umístěny varhany. Ve východní stěně synagogy se nachází kruhové okno s vitráží v podobě šesticípé hvězdy (z let 1882–1883) a Aron ha-kodeš. Výrazným prvkem interiéru je štuková zlacená a polychromovaná arabeska, která se inspiruje islámským dekorativním uměním a architekturou. Vznikla v letech 1882–1893 podle návrhu Antonína Bauma a Bedřicha Münzbergera. Synagoga je rozvržena jako reformní, tj. \"bima\" je přímo u aronu na východní stěně, nikoli uprostřed, jako je tomu v tradičních synagogách a pult, na kterém se během bohoslužeb četl svitek Tóry, je obrácen čelem k sálu, nikoli směrem k aronu. Aron, který je stylizován do podoby mihrábu, dnes nemá parochet, ačkoli na některých dřívějších vyobrazeních je parochet vidět. Věřící sedí v lavicích, které jsou uspořádané v řadách podobně jako v kostele. Současné lavice ovšem nejsou původní.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době se v synagoze nachází expozice Židovského muzea v Praze, představující historii Židů v Čechách a na Moravě od josefínských reforem (tj. počátku židovské emancipace v Českých zemích) až do 20. století (to ostatně dobře koresponduje s původním sepětím synagogy s reformní židovskou obcí). Součástí expozice je výstava stříbrných předmětů z českých a moravských synagog umístěná v někdejší zimní modlitebně, v galerii Roberta Guttmanna v zadním traktu budovy bývalé nemocnice se konají krátkodobé výstavy s židovskou tematikou. Pořádají se zde také koncerty vážné hudby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Španělská synagoga (původně Templ v Dušní ulici) je nejmladší synagogou v tzv. židovském městě na pražském Josefově. Byla postavena v maurském slohu. Nachází se v Dušní ulici v sousedství kostela sv. Ducha a parčíku s pomníkem Franze Kafky od Jaroslava Róny. V současnosti je spravována Židovským muzeem v Praze.", "tgt_summary": "The Spanish Synagogue (, , ) is the newest synagogue in the area of the so-called Jewish Town, yet paradoxically, it was built at the place of the presumably oldest synagogue, Old School (also known as Altshul). The synagogue is built in Moorish Revival Style. Only a little park with a modern statue of famous Prague writer Franz Kafka (by Jaroslav Róna) lies between it and the church of Holy Spirit. Today, the Spanish Synagogue is administered by the Jewish Museum in Prague.", "id": 1589810} {"src_title": "Jindřichův Hradec", "tgt_title": "Jindřichův Hradec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za první opevněné sídlo na území Jindřichova Hradce můžeme považovat pohraniční přemyslovské hradiště z 9. až 10. století. Na konci 12. století okolní region získal do sféry vlivu mocný rodu Vítkovců, z nějž se po smrti Vítka I. z Prčice oddělili páni z Hradce, kteří vlastnili zdejší panství až do roku 1604, kdy vymřeli po meči. Kolem roku 1220 nechal první pán z Hradce, Jindřich, syn Vítka I. z Prčice, vystavět na základech starého slovanského hradiště nový gotický hrad, který nazval Nový hrad, nebo Nový dům (\"Nova domus\") – odtud dodnes používané německé označení \"Neuhaus.\" Jméno hradu se brzy přeneslo i na vznikající tržní osadu v podhradí. Díky své strategické poloze mezi Prahou a Vídní zaznamenala tato osada v brzké době nebývalý vzestup. Roku 1255 byl v souvislosti s ní zmiňován panský rychtář, zajišťující chod městečka a dohlížející na provoz tržiště. Přelomovým rokem se stal rok 1293, kdy byl Jindřichův Hradec poprvé zmíněn jako město. V této době již měl Hradec s největší pravděpodobností dobudováno opevnění a v následujících desetiletích se pokračovalo s plánovitou výstavbou převážně kamenných měšťanských domů. V první třetině 14. století přišli do města minorité, kteří založili kostel sv. Jana Křtitele a následně přilehlý klášter. Po polovině 14. století se stavební ruch zaměřil na budování farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ve 14. století rovněž posílil vliv obchodníků a řemeslníků, hlavně pak soukeníků. Právě soukenictví se na několik staletí stalo klíčovým odvětvím. Jindřichohradečtí soukeníci vyváželi své zboží nejen do ostatních měst v Čechách, ale i daleko do zahraničí. Druhým důležitým odvětvím bylo pivovarnictví, jehož počátky sahají rovněž do 14. století. Zdejší panský pivovar se stal v 16. století největším pivovarem v jižních Čechách, definitivně byl zrušen roku 1967. Rozkvět města plynule pokračoval v 15. století a vrcholu dosáhl v 16. století, v době vlády Jindřicha IV. z Hradce a jeho syna Adama. Ke gotickým stavbám se přidávaly stavby renesanční, hlavně díky přítomnosti mnoha italských stavebníků, přestavujících hrad na moderní zámek. Tito architekti a kameníci pracovali i pro mnohé bohatší měšťany a tak vzniklo na rynku mnoho velmi výstavných domů s podloubími. Jindřichův Hradec se v této době dostal do desítky největších měst v Čechách, z poddanských měst byl největší. Zlatý věk města končí rokem 1604, kdy vymřeli páni z Hradce, a panství převzal Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Vypuknuvší třicetiletá válka byla počátkem úpadku Jindřichova Hradce, byť byl v té době dokonce druhým největším městem celého Království Českého. Koncem 17. století převzali panství Černínové z Chudenic a vlastnili je až do roku 1945. 18. století znamenalo pro město útlum, třebaže z této doby pochází jedna z dominant – sloup Nejsvětější Trojice. Roku 1773 zasáhl Jindřichův Hradec ničivý požár a v roce 1801 další, ještě katastrofálnější. Vyhořelo přes 300 domů a několik desítek lidí uhořelo. Jindřichův Hradec získal po požáru nový klasicistní vzhled. V první polovině 19. století se stalo město centrem národního obrození. Následná krize soukenictví a nerealizovaná stavba železniční tratě z Prahy do Vídně zpomalily rozvoj města. V době starostování V. Naxery (1882–1908) se stalo město živým kulturním centrem. V této době byla konečně přivedena do Hradce trať (1887). V témže roce došlo na přestavbu bývalého vodního mlýna na Křižíkovu elektrárnu a město dostalo, jako druhé v Čechách, provizorní elektrické osvětlení. Dne 1. dubna následujícího roku se rozsvítilo elektrické světlo ve městě natrvalo. Jindřichův Hradec byl prvním městem v Rakousko-Uhersku, kde bylo zavedeno elektrické osvětlení i do soukromých domů. Jindřichův Hradec je také pravděpodobným rodištěm Adama Michny z Otradovic (1600). V letech 1831–1835 pobýval v místním pivovaru Bedřich Smetana, jenž zde utrpěl vážný úraz, který zapříčinil jeho pozdější hluchotu. K 1. listopadu 1940 vláda Protektorátu Čechy a Morava svým nařízením č. 388/1940 „o některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně“ připojila Jindřichův Hradec s okolím k zemi Moravskoslezské a učinila tak na více než na čtyři a půl roku toto město nejzápadnější obcí této země. Po osvobození Československa roku 1945 se Jindřichův Hradec vrátil zpět do Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Na jihovýchodním okraji města se nachází přírodní památka Pískovna na cvičišti. Na území obce v katastrálním území Dolní Radouň je přírodní památka Rybníky u Lovětína.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Ač bylo blízké okolí města až do poloviny 20. století z velké části osídleno Němci, a ač byli páni z Hradce velmi proněmecky orientováni, mělo české obyvatelstvo města vždy drtivou většinu. V 16. století se počet obyvatel pohyboval mezi čtyřmi a pěti tisíci. Z roku 1828 máme první přesný údaj – 4 562 osob. V následujících desetiletích počet obyvatel poměrně prudce stoupal: 6 986 v roce 1848, 8 706 v roce 1886 a 9 285 v roce 1900. Podle sčítání 1921 zde žilo v 816 domech 9 590 obyvatel, z nichž bylo 4 688 žen. 9 067 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 239 k německé a 40 k židovské. Žilo zde 7 595 římských katolíků, 396 evangelíků, 97 příslušníků Církve československé husitské a 247 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 155 domech 10 467 obyvatel. 9 792 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 551 k německé. Žilo zde 8 237 římských katolíků, 559 evangelíků, 614 příslušníků Církve československé husitské a 234 židů. V první polovině 20. století se počet obyvatel příliš neměnil, a to ani po vysídlení Němců po 2. světové válce, což ovšem neplatí pro dříve německé okolí města. Nárůst počtu obyvatel opět pokračoval od 60. let v souvislosti se založením velkých továren.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa.", "content": "Jindřichův Hradec byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Jindřichův Hradec ale stále existuje a skládá se ze 106 obcí, ORP z 58 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Jindřichův Hradec se skládá z 10 katastrálních území, na kterých leží 14 místních částí: Součástí města byla dříve i dnes samostatná obec Velký Ratmírov.", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "Veliký zvon z kostela Nanebevzetí Panny Marie nechal odlít měšťan Hanuš Knauer za peníze, které jeho kůň vyhrabal ve stáji. Zvon měl prý tak mohutný hlas, že jej bylo slyšet na dvě hodiny cesty. K městu se též vztahuje pověst o Bílé paní (spojována s postavou Perchty z Rožmberka nebo Markéty z Hardeggu). K Černé kuchyni a postavě Markéty z Hardeggu (manželka Jindřicha II. z Hradce) se váže tradice rozdávání sladké kaše chudým na Zelený čtvrtek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřichův Hradec (, ) je město v Jihočeském kraji, 43 km severovýchodně od Českých Budějovic na řece Nežárka. Žije zde obyvatel. V těsné blízkosti historického jádra Jindřichova Hradce, které je městskou památkovou rezervací, se nachází rybník Vajgar o rozloze 49 ha.", "tgt_summary": "Jindřichův Hradec (; ) is a town in the South Bohemian Region of the Czech Republic. It has approximately 21,500 inhabitants and is the capital of the Jindřichův Hradec District.", "id": 2218843} {"src_title": "Starý židovský hřbitov v Praze-Josefově", "tgt_title": "Old Jewish Cemetery, Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší bezpečně doložený pražský židovský hřbitov byl nazýván \"Zahrada židovská\" a nacházel se v blízkosti Vyšehradské cesty na Novém Městě pražském až do roku 1478, kdy ho nechal na četné žádosti měšťanů zrušit český král Vladislav II. Přesné datum založení Starého židovského hřbitova, který zrušený nahradil, neznáme. Dnes převládá názor, že tento hřbitov neexistoval ještě ani v roce velkého pogromu v pražském ghettu (1389), a tudíž nevíme, kde se odehrály hrůzné události, které líčí Avigdor Kara ve své elegii za tuto tragédii \"Všechna ta neštěstí\", totiž že během útoku na ghetto rabující lůza pustošila hřbitov, rozbíjela náhrobky a vyhrabávala mrtvé z hrobů (tuto událost popsal také Alois Jirásek ve druhém díle Syn Ohnivcův trilogie Mezi proudy). Nejstarší náhrobní kámen na Starém židovském hřbitově patří právě pražskému rabínovi a básníkovi Avigdoru Karovi, a pochází z roku 1439. Někteří renomovaní vědci, například Gelasius Dobner nebo Jaroslav Schaller (zakladatel pražského vědeckého místopisu), však v minulosti nesprávně posouvali založení Starého židovského hřbitova až o tisíc let nazpět. Kritika názorů zastávajících se vysokého stáří hřbitova započala až s nástupem pozitivismu v polovině 19. století. Hlavním kritikem se stal vrchní rabín pražský Šlomo Jehuda Rappaport (1790–1867). Ačkoli patřil k rodu kohenů, kteří se nesmí pohybovat po hřbitově (pouze po jeho okraji), znovu přečetl nápisy na řadě náhrobků. Sklonkem první poloviny 15. století počíná kontinuální časová linie vytyčená náhrobky a trvá až do roku 1787, kdy byl vyhlouben poslední hrob pro Mojžíše Lipmana Becka. Tehdy již uplynuly tři roky od rozhodnutí osvícenského panovníka Josefa II., kterým z hygienických důvodů zapověděl pohřbívání na starých hřbitovech uvnitř městských center. Hřbitov byl situován na nejvyšším pahrbku židovského města (kóta 192). Zřejmě již poměrně záhy přestal prvotní prostor hřbitova dostačovat, neboť roku 1440 byl přikoupen pozemek od pivovarníka Hanuše (záznam transakce je první písemnou zmínkou o hřbitově). Nejvíce nákupů pozemků k pohřbívání se uskutečnilo v 16. století, také zásluhou Mordechaje Maisela. Od první poloviny 16. století existovala v prostoru ghetta dvě oddělená pohřebiště, která spolu splynula až koncem století sedmnáctého. Poslední prostor, kde se skutečně pohřbívalo, získala obec v roce 1630, poslední rozšíření hřbitovních pozemků se nicméně datuje k 10. listopadu 1768. Podle halachy nesmějí židé jednotlivé hroby rušit a především se musí zachovat náhrobek zesnulého. Nedostatek prostoru na Starém židovském hřbitově způsobil, že se na staré hroby navážely vrstvy hlíny, do nichž se opět pohřbívalo. Tímto procesem vzniklo v některých místech až dvanáct vrstev hrobů nad sebou. Staré náhrobky byly někdy vyjmuty a zasazeny na nově zvýšený povrch hřbitova, což vysvětluje jejich nahromadění těsně vedle sebe. V období vlády Františka I. existovaly návrhy na částečné zrušení hřbitova, které ale nebyly realizovány zejména pro kategorický odpor pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského. Přesto nakonec k redukci hřbitovních ploch došlo v průběhu asanace Starého Města a Josefova po roce 1903. Rozsah průlomů stávajícími ulicemi ukazuje plán vítězného projektu asanace FINIS GHETTO. Severní a jihozápadní cípy hřbitova byly navzdory židovským protestům zahrnuty do asanačního pásma pro rozšíření stávajících ulic a průlomy ulic nově plánovaných. Část pozemku hřbitova zabralo Uměleckoprůmyslové muzeum. V rámci asanace pak byla v roce 1903 vyhlášena soutěž na ohradní zeď židovského hřbitova v jeho novém rozměru. Pomníky ze zrušených částí hřbitova byly zakopány na prázdných místech hřbitova eventuálně zazděny do boční zdi hřbitova, kde jsou dodnes k vidění, a příslušné kosterní ostatky pohřbeny na vyvýšenině zvané „Nefele“ u Klausové synagogy. Starý židovský hřbitov se stal svou historií a osudem inspirací mnohým českým umělcům. Můžeme jmenovat Antonína Mánesa s jeho krajinářskou školu, Jaroslava Čermáka, Jindřicha Štýrského nebo básníky Jaroslava Vrchlického a Vítězslava Nezvala.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrobní kameny.", "content": "U nejstarších náhrobků vidíme jednoduchost provedení, jedná se o pískovcové desky zakončené půlkruhem, štítem či rovinou, do nichž jsou okrasným písmem vytesány příslušné údaje o zemřelém. Od 15. století přibývá na náhrobcích ozdobných prvků, přičemž vrcholu tato tendence dosáhla zřejmě v 17. století. Ve století šestnáctém se počínají na pomnících objevovat rozmanité symboly vyjadřující příslušnost k židovství (nejstarší objevující se symbol Davidovy hvězdy, žehnající ruce u rodů někdejších chrámových kněží \"kohenů\", konvice a misky určené k omývání těchto rukou na hrobech kohenských pomocníků \"levitů\"), hodnocení života zesnulého (koruna dobrého jména, vinný hrozen značící plodnost a bohatý život), jeho jméno (nejčastěji zvířata: Lev za Jehudu či Judu – viz Gn 49,9 – Arjeho, případně Lejba, jelínek jako Naftali – Gn 49, 21 – Cvi, nebo Hirsch, medvěd pro jména Jissachar, Dov, či Beer, vlk za Benjamina – Gn 49,27 – Zeeva nebo Wolfa, pokud jde o ženská jména, např. pták za Taubele, Feiglu či Ciporu, růže pro Rosu atd.) případně dědičné přízvisko (opět zvířata, například myš za Maisel, husa pro Gans), dále povolání (krejčovské nůžky, lékařská lanceta, apod). Od roku 1600 lze vystopovat prvky baroka, kdy se začínají prosazovat čtyřstěnné tumby (hebrejsky „ohel“, tj. stánek), místo do té doby používané plošné stély (tj. sloupek či stojící deska zapuštěná v zemi s funkcí náhrobku). Rakev s ostatky nicméně není umístěna uvnitř tumby, ale v zemi. Nejstarší tumbou je hrob Mordechaje Maisela, tumba je také náhrobkem Maharala. Od poloviny18. století nastupují rokokové doplňky (např. na hrobě rabína Majera, syna Efrajíma Fischla z Boleslavě, z roku 1769). V závěrečné etapě pohřbívání na Starém židovském hřbitově jsou zdobné prvky na pomnících plošší a jejich tvar se opět zjednodušuje.", "section_level": 1}, {"title": "Nápisy.", "content": "Na pomnících je použito běžné hebrejské písmo. Do roku 1500 vidíme rytí do kamene, přibližně od této doby začíná převažovat \"plastické písmo\". Obsahem je jméno zemřelého, jméno otce (u ženy jméno jejího manžela), povolání a čestný titul získaný v obci. Nesmí zde chybět datum úmrtí či pohřbu zapsaného formou normálního letopočtu, anebo tzv. \"chronogramem\", ve kterém se letopočet udává součtem zvlášť podtržených písmen nebo slov. U jména zemřelého bývají eulogie (např. „blažené paměti“) vyjadřované zkratkami. Další částí textu je chvalořeč na zbožný život a oddanost Bohu odešlého, dobročinnost, učenost, charakter a další vlastnosti. Zde je zjevná renesanční stručnost, která je vystřídána barokní a rokokovou mnohomluvností. Od 16. století je pro židy typické, že ke svému prvnímu jménu přidávají název obce (země) ze které pocházejí, nebo kde žili. Tak jenom na Starém židovském hřbitově zaznamenáváme přes 250 „příjmení“ Lieben (= z Libně), 150 Roudniců, 100 Sobotků, 80 Kolínů, 60 Příbramů, 48 Náchodů a Jičínů, 42 Libochoviců, 32 Pardubiců, 22 Knínů, 15 Žebráků, 13 Rožďaloviců, 12 Choceradů, 10 Jeníkovců, 9 Měcholupů, 6 Mělníků, 5 Poděbradů, Přesticů a Městců, 3 Zbraslavi, Litomyšle, Protivíny a Hořice, atd.", "section_level": 1}, {"title": "Topografie hřbitova.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U vchodu.", "content": "Naproti vchodu vedle Klausovy synagogy (používaném v 19. století) nalezneme:", "section_level": 2}, {"title": "Po levé straně.", "content": "Po levé straně jsou ve zdi zazděny zbytky nejstarších gotických náhrobků, které byly objeveny roku 1866 při stavbě Měšťanské besedy, v dnešní Vladislavově ulici. Naproti vyvýšenině \"nefele\" je ukrytý:", "section_level": 2}, {"title": "Na pahorku Nefele.", "content": "Na pahorku „nefele“ (nefel = potrat), kde stála dříve židovská nemocnice (shořela roku 1689), se od počátku 18. století pohřbívaly děti, které zemřely před dosažením jednoho měsíce věku. Tady jsou také uloženy ostatky, které musely být odstraněny z částí hřbitova, která podlehla asanaci v roce 1903.", "section_level": 2}, {"title": "Památky u novostavby na místě staré nemocnice.", "content": "Cestou kolem novostavby na místě staré nemocnice najdeme:", "section_level": 2}, {"title": "Památky u Pinkasovy synagogy.", "content": "U Pinkasovy synagogy se začalo pohřbívat někdy kolem poloviny 16. století, kde jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "Starý židovský hřbitov je podle zmínky v knize \"Biarritz\" od Hermanna Goedscheho (Sir John Retcliffe) místem tajných setkání židovských mudrců, kteří zde osnují své plány na ovládnutí světa. Tato tematika úzce souvisí s tzv. Protokoly sionských mudrců (dokumenty padělanými ruskou tajnou službou, které měly roznítit antisemitismus v Rusku). Touto tematikou se důkladně zabývá román Umberta Eca z roku 2010 Pražský hřbitov (\"Il cimitero di Praga\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Starý židovský hřbitov v Praze 1-Josefově, fungoval pravděpodobně od roku 1439 do roku 1786. Jeho předchůdcem byl hřbitov z Nového Města nazývaný Židovská zahrada. Na hřbitově je pohřbena řada významných osobností židovské komunity, jako: Jehuda Liva ben Becalel zvaný Rabi Löw (1609), Mordechaj Maisel (1601), David Gans (1613) a David Oppenheimer (1736). Po uzavření tohoto hřbitova začala židovská komunita využívat původně morový hřbitov v Praze na Žižkově. Ten fungoval od roku 1680 až do 1890 a část jeho zbytků dnes leží pod žižkovskou televizní věží. Od roku 1890 je používán nový hřbitov, který je součástí areálu Olšanských hřbitovů. Starý židovský hřbitov je v současnosti spravován Židovským muzeem v Praze.", "tgt_summary": "The Old Jewish Cemetery is a Jewish cemetery in Prague, Czech Republic, which is one of the largest of its kind in Europe and one of the most important Jewish historical monuments in Prague. It served its purpose from the first half of 15th century till 1786. Renowned personalities of the local Jewish community were buried here; among them rabbi Jehuda Liva ben Becalel – Maharal (ca. 1526–1609), businessman Mordecai Meisel (1528–1601), historian David Gans (ca. 1541–1613) and rabbi David Oppenheim (1664–1736). Today the cemetery is administered by the Jewish Museum in Prague. The cemetery is mentioned in Umberto Eco's \"The Prague Cemetery\", the novel which was named after it.", "id": 662689} {"src_title": "Marsilio Ficino", "tgt_title": "Marsilio Ficino", "src_document": [{"title": "Studia.", "content": "Ficinovi se ve Florencii dostalo skvělého vzdělání nejprve v humanitních oborech a později ve filosofii a medicíně, avšak žádné údaje nenaznačují, že by kdy získal nějaký titul. Okolo roku 1456 začíná studovat řečtinu se záměrem důkladného studia a prozkoumání prací souvisejících s Platónskou filosofií a hermetickou tradicí. Krátce na to se pokouší o první překlady do latiny. Brzy dokončuje svůj překlad hermetických spisů (1463) a poté začíná svůj překlad Platónových dialogů. Co se týče Ficinova překladu Platónových spisů, jedná se o vůbec první souhrnný překlad tohoto rozsáhlého díla do jednoho ze západoevropských jazyků vůbec. Jeho současníci komentovali jeho styl psaní jako elegantní a uspokojivý. Využíval literárních žánrů jako jsou traktát, dialog, řeč a také vydával svou korespondenci.", "section_level": 1}, {"title": "Platónská akademie.", "content": "V roce 1462 byl Ficinovi Cosimem de’Medici darován dům v Carregi, kde Ficino překládal řecké spisy a kde byla také jím založena Platónská akademie. Dnešní předpoklady ukazují, že spíše než akademie v našem smyslu slova, s přesně stanovenými lekcemi a lektory, se spíše jednalo o společenství přátel a vyučování probíhalo neformálně v duchu pomyslné antické Platónovy akademie, formou dialogu se staršími členy. Zájem o tuto akademii byl veliký a dokazuje to i četná korespondence s vlivnými osobnostmi i seznam žáku který Ficino pečlivě zaznamenal v jednom ze svých listů. Věhlas Ficinův i celé akademie byl znám ve většině Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmologie.", "content": "Ficino se v rámci své práce také pokouší podat vypracovaný popis universa. Od svých předchůdců přijal hierarchické řazení universa. Jeho model se v mnohém podobá Plótinově řazení, ale v několika ohledech se liší. Ficinovo schéma je řazeno do pěti základních substancí. U Plótinově schématu kvalita jako samostatná substance chybí a je nahrazena senzitivními a vegetativními schopnostmi duše. Tato změna je u Ficina zcela záměrná, jelikož díky ní se naše schéma universa stane symetričtější a duše získá jedinečné postavení v jeho středu. Tímto stvrzuje nauku svých humanistických předchůdců, totiž že unikátní postavení duše jí umožňuje sdílet vlastnosti s hierarchicky nižšími, ale i vyššími jsoucny a tím potvrzuje jedinečnost lidské bytosti v universu. Ficinova hierarchie je dynamický celek, kde se jednotlivé sféry navzájem mohou ovlivňovat. Přistupuje tedy na novoplatónskou ideu celkové duše světa prolínající všemi jeho sférami a astrologie mu slouží jako důkaz vlivů jednotlivých sfér na sebe. Duše zde opět získává jedinečné postavení, jelikož díky lásce jako své aktivní hybné síle spojuje a ovládá všechny věci.", "section_level": 1}, {"title": "Kontemplativní pojetí života.", "content": "Ficino popisuje náš každodenní život jako shon a tím se naše mysl dostává do stavu neklidu a nespokojenosti. Ovšem naštěstí pro nás má naše mysl schopnost odvrátit se od těla a od vnějšího světa a zaměřit se k své vnitřní podstatě. Tímto obratem naše duše vstupuje do kontemplativního života, kde je schopna nahlížet inteligibilní svět, který je jí jinak nedostupný. Ficino ukazuje tuto kontemplaci jako výstup duše až k nejvyšším jsoucnům, vrcholícímu v bezprostředním nahlédnutí boha. Ficino zastává názor, že již během života jsme schopni dosáhnout tohoto bezprostředního poznání boha a vidí v něm poslední cíl lidského života, který má upokojit naši mysl. Proces výstupu přebírá od středověkých autorů a od sv. Augustina. Duše stoupá k bohu za pomoci dvou křídel – intelektu (poznání) a vůle (láska). Rozlišení mezi tím, který z těchto dvou aktů je důležitější není pro Ficina tak důležité přesto se zdá, že spíše upřednostňuje vůli a lásku. Každý stupeň poznání je pak doprovázen láskou k bohu a Lásku k bohu či poznání boha Ficino považuje pouze za dva různé výklady/aspekty téže věci.", "section_level": 1}, {"title": "Platónská teologie.", "content": "Tento ústřední Ficinův spis se zabývá především jedním důležitým tématem a to obhajobou nesmrtelnosti duše po vzoru Platóna, Plótina, sv. Augustina a dalších od kterých si také většinu důkazů vypůjčuje.", "section_level": 1}, {"title": "\"Nesmrtelnost duše\".", "content": "Ficino bezpodmínečně obhajuje teorii nesmrtelnosti duše, jelikož má společně s kontemplativním myšlením ústřední postavení v jeho teoriích. Jedním z jeho zájmů je obhájit duši jako individuální pro každého člověka, což podporuje jeho teorii individuálního výstupu a patření na boha, o kterém jsme již řekli, že věří, že je jej člověk schopen dosáhnout již za svého života. Avšak cílem by podle něj nemělo být, uzřít boha jen na chvíli a jen pár lidmi, kteří se mohou věnovat kontemplativnímu životu, ale většinou lidí a navždy. Proto je pro něj obhajoba věčné nesmrtelné duše tak důležitá. Jinak by potom člověk nebyl více než zvíře, které dosažení svého cíle v každém případě dosáhne již za svého života. Tím také do své teorie dosazuje pro humanistickou dobu tak příznačnou obhajobu lidské důstojnosti. Výstup k bohu tak tedy dosáhne svého ultimativního cíle.", "section_level": 2}, {"title": "Nauka o Lásce.", "content": "Zde se Ficino zabývá výkladem Platónské lásky v reakci na Platónovy spisy \"Symposion\" a \"Faidros\" a také teoriemi o přátelství od Aristotela a Cicerona.", "section_level": 1}, {"title": "\"Láska\".", "content": "Nauka o lásce je neméně známá a významná než jeho předešlé teorie. Inspirovala ve své době mnoho básníků a autorů a dala vzniknout i pojmu ‘\"platonická láska\"’ ačkoliv ten známe dnes už jen jako zkreslený pozůstatek. Ficino se snaží o syntézu výkladu Platónského a křesťanského \"charitas\". Podle něj je láska či přátelství k druhému vždy jen přípravou na lásku k bohu, která je naším hlavním cílem a touhou. Každý vztah dvou lidí má být provázen láskou, je to pouto, které je povznáší blíže k bohu, takže ve skutečnosti to není jen vztah dvou, ale tří – dvou lidí a boha; boha, který představuje jejich vzájemné pouto a jejich strážce. Proto také své žáky v akademii označuje spíše za společenství přátel.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie a Teologie.", "content": "Ficino popisuje vztah filozofie a teologie jako sesterský, přesto ale když mu hrozilo církevní obvinění za některé poznámky k magii a astrologii ve spise \"De Vita\", byl rozhodnut u soudu kterému se sám podrobil své učení pozměnit a vzdát se jakéhokoliv vlivu antických filozofů, pokud by měli bránit jeho víře. Svou křesťanskou víru tedy upřednostňuje před filozofií a obecně ji považuje za nejdokonalejší ze všech náboženství. Nicméně ale říká, že pravá filozofie (čti platónská) je v souladu s křesťanskou vírou a jejímu učení nijak neodporuje spíše ho naopak podporuje", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "Komentáře k Platónovým dialogům: Díla ovlivněná astrologií a metafyzikou světla: Dopisy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marsilio Ficino (19. října 1433 – 1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde tvořil zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (\"Theologia Platonica de immortalitate animae\"), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k \"Symposiu\" či \"Filébovi\"). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství \"Liber de Vita\" se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla. Ficino o historii: \"Historie je nezbytná nejen proto, že zpříjemňuje život, ale také proto, že mu dává morální význam.\"", "tgt_summary": "Marsilio Ficino (; Latin name: \"Marsilius Ficinus\"; 19 October 1433 – 1 October 1499) was an Italian scholar and Catholic priest who was one of the most influential humanist philosophers of the early Italian Renaissance. He was an astrologer, a reviver of Neoplatonism in touch with the major academics of his day and the first translator of Plato's complete extant works into Latin. His Florentine Academy, an attempt to revive Plato's Academy, influenced the direction and tenor of the Italian Renaissance and the development of European philosophy.", "id": 1770486} {"src_title": "Kapitál", "tgt_title": "Capital (economics)", "src_document": [{"title": "V ekonomii.", "content": "Kapitál v ekonomii obecně označuje zásobu různých zdrojů, které vynakládáme na to, aby vznikly další hodnoty. Podnik tak zajišťuje svojí činnost. Jedno ze základních členění kapitálu je podle jeho vlastnictví:", "section_level": 1}, {"title": "1.    Vlastní kapitál.", "content": "Vlastní kapitál nebo také vlastní jmění, je kapitál, který patří majitelům, vlastníkům či společníkům a vzniká hospodářskou činností firmy. Vlastní kapitál není fixní veličina, ale její hodnota se mění v příslušných období podle hospodářského výsledku. Pokud podnik či organizace dosahuje zisku, který zároveň není spotřebován, vlastní kapitál roste a naopak, pokud je ztrátový, vlastní kapitál klesá. Obsahuje čtyři základní složky:", "section_level": 2}, {"title": "2.    Cizí kapitál.", "content": "Cizí kapitál neboli cizí zdroje financování je dluh podniku či organizace, který musí v určité době splatit, tj. závazky vůči jiným subjektům například bankám, finančním úřadům, dodavatelům, zdravotním pojišťovnám apod. Strany, kterým mají být tyto závazky vyplaceny se nazývají věřitelé. Společně s vlastním kapitálem tvoří součást pasiv. Cizí zdroje rozdělujeme podle doby splatnosti:", "section_level": 2}, {"title": "a.     Krátkodobý cizí kapitál – poskytovaný na dobu do jednoho roku.", "content": "Objem krátkodobého kapitálu má vliv na míru pracovního kapitálu a běžnou likviditu. Zahrnuje:", "section_level": 3}, {"title": "b.     Dlouhodobý cizí kapitál – poskytovaný na dobu delší než jeden rok.", "content": "Zahrnuje: Dalším zdrojem financování jsou i rezervy, které se využívají při náhlých budoucích výdajích, se kterýma firma nepočítala (např. kurzové ztráty, opravy atd.). Jsou tvořeny z nákladů, na rozdíl od rezervních fondů, které se tvoří ze zisku. Chce-li společnost využít cizí zdroje, obrátí se především na finanční nebo kapitálový trh, popřípadě na trh soukromého kapitálu. Obecně financování cizím kapitálem bývá levnější strategií, protože jeho náklady jsou zpravidla nižší a také z důvodu daňové optimalizace (rozdíl mezi základem daně a úroku). V situaci, kdy vlastnící nenárokují vysoký zisk, je za určitých okolností výhodnější využití vlastního kapitálu. Také často platí, že krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý. K posuzování a analyzování finanční struktury podniku slouží především ukazatel zadluženosti, který měří schopnost společnosti hradit své závazky. Kapitál můžeme rozlišovat i podle způsobu jeho získávání: Rozdělení kapitálu dle doby použitelnosti: Dále rozlišujeme:", "section_level": 3}, {"title": "Další významy kapitálu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Intelektuální kapitál.", "content": "Intelektuální kapitál je zvláštní formou kapitálu a je tvořen z toků a zásob znalostí ve společnosti. Skládá se ze tří složek:", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní kapitál.", "content": "Přírodní kapitál je světová zásoba všech přírodních zdrojů ze životního prostředí, do něhož patří nerostné suroviny, živé organismy, půda atd. Některé tyto zdroje se používají k produkci zboží a služeb, například les, který se nachází v přírodním parku, může být přeměněn na soukromé vlastnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní kapitál.", "content": "Autoři Michéle Lamont a Annette Lareau pod pojmem kulturní kapitál rozumí jako „ kulturní signály jako jsou postoje, preference, formální vědění, jednání, statky, oprávnění používané jako nástroje sociální a kulturní exkluze.“ Můžeme tedy chápat, že tento termín představuje formu predispozic jedince či kolektivu k dosažení určitého sociálního statusu a to prostřednictvím verbální obratnosti, kulturního povědomí, či dosaženého vzdělání. Často je tedy využíván k identifikaci dominantní třídy, protože indikuje sociální status jedince.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolický kapitál.", "content": "Symbolický kapitál se skládá ze sociálního a kulturního kapitálu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kapitál jsou obecně člověkem dříve vytvořené prostředky, jež nejsou spotřebovány, ale použity jako vstup do další výroby s cílem dosažení zisku či vyšších výnosů v budoucnu. Kapitál může nabývat různých podob a významů. Jsou jím věcné statky, výrobní prostředky, peníze a jejich formy (cenné papíry, např. akcie), někdy i patenty, licence, jež jsou uplatněny v ekonomice a přinášejí svému vlastníkovi zisk (ve formě úroků, podílu na zisku, dividend apod.) Typickým příkladem tvorby kapitálu jsou zásoby, a to nejen materiál: kapitálem se může stát i spotřební zboží, výrobky. Ty jsou buď prodány, spotřebovány vlastníkem, anebo za úhradu poskytovány jiným osobám. V logistice se vyskytuje pojem \"logistické kapitálové prostředky\", téměř korespondující s výrazem \"investice\". Odtud rentabilita kapitálu, jako odlišný pojem k nákladové rentabilitě.", "tgt_summary": "In economics, capital consists of assets that can enhance one's power to perform economically useful work. For example, a stone or an arrow is capital for a hunter-gatherer who can use it as a hunting instrument; similarly, roads are capital for inhabitants of a city. Capital is distinct from land and other non-renewable resources in that it can be increased by human labor, and does not include certain durable goods like homes and personal automobiles that are not used in the production of saleable goods and services. Adam Smith defined capital as \"that part of man's stock which he expects to afford him revenue\". In economic models, capital is an input in the production function. The total physical capital at any given moment in time is referred to as the capital stock (not to be confused with the capital stock of a business entity). Capital goods, real capital, or capital assets are already-produced, durable goods or any non-financial asset that is used in production of goods or services. In Marxian economics, capital is money used to buy something only in order to sell it again to realize a profit. For Marx, capital only exists within the process of the economic circuit (represented by M-C-M')—it is wealth that grows out of the process of circulation itself, and for Marx it formed the basis of the economic system of capitalism. In more contemporary schools of economics, this form of capital is generally referred to as \"financial capital\" and is distinguished from \"capital goods\".", "id": 631834} {"src_title": "Stavovské divadlo", "tgt_title": "Estates Theatre", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Budova.", "content": "Budovu dal postavit jako scénu pro veřejnost osvícený vlastenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány uspořádání prostor divadla naskicoval hrabě Kašpar Heřman Künigel, stavbu v letech 1781–1783 projektoval a provedl dvorní stavitel Anton Haffenecker. Stavba jedné z prvních klasicistních budov pro veřejnost v  Praze trvala pouhé dva roky. Zajímavostí budov je, že si hrabě Nostic nechal údajně postavit miniaturu tohoto divadla na svém letním sídle. A dokonce tyto dvě budovy měly být i propojeny podzemní chodbou. Původní budova se odlišovala od současné podoby. Divadlo mělo velká půlkruhově zakončená okna prostupující patry. Budova byla z přední strany od havelského kláštera souměrná se zadním traktem do zbytku Ovocného trhu. Čelní rizalit nebyl rozdělen do dvou pater jako dnes, nýbrž byl uvnitř jeden vysoký salon prostupující od prvního patra až nahoru. Původní hlediště mělo pouze tři pořadí lóží a jednu galerii, bylo tedy o patro nižší, než to dnešní. Disponovalo plochým parterem, jak bylo v 18.století zvykem a mělo plochý strop. V historii došlo hned k několika menším i větším přestavbám divadla. Nejvýraznější z nich byla provedena od 23. zaří do 29. října 1834, kdy došlo (navzdory časové tísni) k pronikavé přestavbě. Celé hlediště bylo zvýšeno o jedno patro a přistavěna byla druhá galerie. Celé hlediště bylo vyzdobeno do červeno-bílo-zlatých barev. Parter, dřív ve dvou úrovních, byl propojen do jednoho svažitého. Přízemní pořadí lóží bylo propojedno v jednu velkou galerii. Portál mezi hledištěm a jevištěm byl vyvýšený a celé jeviště získalo novou mašinérii. V konečném důsledku dostalo hlediště jeden velký centrální lustr. Nově otevřené divadlo zahajovalo operou \"Němá z Poříčí\". Druhou a nejvýznamnější přestavbou Stavovského divadla byla přestavba v roce 1859, která trvala od dubna do listopadu, tedy osm měsíců. Přestavba byla vedena architektem Karlem Brustem ve spolupráci s Josefem Niklasem, která je mimo jiné zajímavá svou citlivostí k původnímu stylu architektury. Velká okna v exteriéru byla zazděna a proražena nová, jednoduchá ve dvou patrech nad sebou. Salon v předním razalitu byl rozdělen do dvou nad sebou. Boční tříosé razality byly rozšířeny na pětiosé. Dále došlo prakticky k celkovému vybourání vnitřní hmoty divadla - byl upraven půdorys rozšířením chodeb a stavbou nových schodišť. Hlediště divadla bylo kompletně zbořeno a zkráceno (původní hlediště bylo delší) na úkor zvětšení foyerů a chodeb. Nové hlediště bylo opět rozděleno do pěti pater - tří pořadí lóží a dvou galerií se svažitým parterem. Bylo vyzdobeno opět červeno-bílo-zlatě. Jednotlivé lóže byly zmenšeny, čímž se navzdory zkrácení sálu zvětšil jejich počet na 12 na každé straně, resp. 25 na jedno patro (vč. středové). Celá přestavba byla provedena velmi konzervativně. Jejím výsledkem bylo zlepšení akustiky, zvětšení kapacity, větší komfort pro diváky a zlepšení bezpečnostních podmínek (především požárních). Třetí přestavba byla provedena v roce 1882, a to od května do října. Během této přestavby bylo celé divadlo prodlouženo směrem do Ovocného trhu, a tím zvětšeny prostory pro účinkující. Nejdůležitější přístavbou však bylo zřízení postranních pavlačí s venkovními schodišti, které sloužily hlavně jako únikové východy v případě požáru, které bývaly především v divadlech velmi časté. Poslední přestavbou byla generální rekonstrukce, která proběhla v letech 1983 až 1991. Během této rekonstrukce došlo kromě restaurování interiérů a exteriérů k výstavbě technických výtahů, k prohloubení divadla do podzemí, kde vnikl další foyer pro diváky v parteru. Pod provozní částí divadla vnikly rozsáhlé suterény se zázemím pro účinkující i se sklady dekorací. Tyto prostory zasahují až pod volnou plochu Ovocného trhu. Byla také postavena chodba spojující divadlo s Kolowratským palácem, který slouží jako provozní zázemí Stavovského divadla.", "section_level": 2}, {"title": "Výzdoba.", "content": "Budova je v interiéru vyzdobena sloupy a pilastry z hnědého sliveneckého mramoru, podlahy vestibulu a foyer jsou vydlážděny bílým a hnědým mramorem. Strop jeviště má malovanou geometrickou dekoraci s groteskními motivy v pompejském stylu, pochází z úprav interiéru v letech 1859 a 1874. Josef Bergler roku 1804 namaloval návrh na oponu, olejomalba zachycuje Olymp, shromáždění řeckých bohů v čele s bohem umění Apollónem ve slunečním voze taženém trojspřežím běloušů, bohové se společně s múzami účastní produkce umění nebo jí přihlížejí. Návrh opony je zavěšen ve vstupním vestibulu nad pokladnou, originál opony se nezachoval. V letech 1804 - 1809 maloval pro divadlo jevištní dekorace Karel Postl. Ve foyer jsou malované portréty a busty významných představitelů divadla: portrét dramatika, herce a ředitele divadla Jana Nepomuka Štěpánka (1783 – 1844) namaloval Antonín Machek, stejně jako portréty hudebního skladatele a kapelníka Stavovského divadla Františka Škroupa s manželkou, herce a pěvce Antonína Jelena v kostýmu Maxe z Weberovy opery Čarostřelec. Dříve zde visely ještě další portréty, dnes nezvěstné, například kapelníka a houslisty Fridricha Wilhelma Pixise a pěvkyně Tekly Battkové-Podleské.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahájení provozu.", "content": "Činnost zahájila 21. dubna roku 1783 Lessingova tragédie \"Emilia Galotti\". Divadlo tehdy pojalo jeden tisíc návštěvníků. Časem byla kapacita pro větší pohodlí diváků snížena na dnešních 659 míst. Původně měl hrabě Nostic-Rieneck představu uvádět v divadle německou činohru a italskou operu. Brzy však byl repertoár rozšířen i o českou produkci, a to 20. ledna 1785, veselohrou Gottlieba Stephanieho \"Odběhlec z lásky synovské\". V divadle po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 vystoupil sám Mozart a na koncertě 20. ledna osobně dirigoval svoji \"Figarovu svatbu\", která ve Vídni propadla. Nadšení Pražanů bylo veliké. Skladatel dojat srdečným přijetím, se rozhodl složit pro Prahu novou operu. Tou se stal \"Don Giovanni\" (celý název zněl „\"Il dissoluto punito ossia il Don Giovanni\"“, na motivy literární předlohy \"Don Juan\"), jejíž premiéru 29. října 1787 Mozart opět sám dirigoval. Zejména tato opera divadlo proslavila a Mozartovými operami se stalo Stavovské divadlo známým po celém kulturním světě. V současné době je jediným dosud existujícím divadlem, kde Mozart působil. Další premiéra Mozartovy opery \"La clemenza di Tito\" se odehrála roku 1791 na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem, úspěchu předchozích oper však již nedosáhla.", "section_level": 2}, {"title": "Stavovské divadlo.", "content": "Roku 1799 divadlo od hraběte Nostice odkoupili čeští stavové a přejmenovali Nosticovo divadlo na Stavovské. Od května roku 1824 se začala hrát i pravidelná česká představení. 2. února 1826 zde měla premiéru první česká opera \"Dráteník\", jejímž autorem byl František Škroup. Ten se stal v roce 1827 i druhým kapelníkem Stavovského divadla. Škroup se také zasloužil o uvedení řady oper do té doby v českých divadlech nehraných. Jeho zásluhou bylo uvedeno např. několik oper Richarda Wagnera. V roce 1862 se z divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. V září 1918 intendant Leopold Kramer uzavřel s německým souborem nájemní smlouvu na deset let. Dne 16. listopadu 1920 v rámci protiněmeckých nepokojů však divadlo obsadil český dav, který budovu předal Klubu sólistů Národního divadla. Tato svévole byla zhojena 1. prosince 1920, kdy usnesení zemského správního výboru divadlo převedlo do správy Národního divadla a nazvalo jej Stavovským. Po skončení druhé světové války v Evropě v roce 1945 byla zahájena představení ve Stavovském divadle Jiráskovou hrou \"Lucerna\". Současně s novým divadelním statutem dostalo v říjnu 1949 Stavovské divadlo i nové jméno – \"Tylovo divadlo\".", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století prošlo divadlo zásadní přestavbou, bylo vybudováno podzemní podlaží a celé divadlo kompletně zrekonstruováno. Během rekonstrukce došlo k zásadní změně barevnosti interiéru. Klasická bílo-zlato-červená kombinace barev byla změněna na bílo-zlato-modrou. Ještě před touto změnou barev stačil Miloš Forman v divadle natočit řadu scén svého slavného filmu Amadeus. Podzemní podlaží je vytvořeno ve stylu osmdesátých let 20. století, nachází se zde šatna a občerstvení a technické zázemí divadla, které zasahuje až hluboko pod Ovocný trh; do těchto provozních prostor je možno vstoupit z divadla samotného anebo přímo z Ovocného trhu výtahem. Během rekonstrukce bylo vytvořeno i moderní otočné jeviště. Původní jeviště je z pohledu diváka sedícího v hledišti poměrně hluboké a nachází se na stejné úrovni jako Ovocný trh, ze kterého lze i přímo na jeviště vstoupit zadním vchodem.Dvě nejdůležitější lóže jsou císařská a prezidentská. Císařská se nachází přímo naproti jevišti. Prezidentská lóže je napravo od jeviště, výhled z ní je nevalný a lístek do ní zakoupit nelze, protože je neustále rezervována pro prezidenta a jeho hosty. Dnes je Stavovské divadlo druhou scénou Národního divadla. Vedle činoherního souboru zde působí také opera Národního divadla, která zde provozuje až na výjimky především mozartovský repertoár.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stavovské divadlo (původní název Hraběcí Nosticovo divadlo, za socialismu Tylovo divadlo) je divadlo v Praze na Starém Městě na Ovocném trhu v městské části Praha 1.", "tgt_summary": "The Estates Theatre or Stavovské divadlo is a historic theatre in Prague, Czech Republic. The Estates Theatre was annexed to the National Theatre in 1948 and currently draws on three artistic ensembles, opera, ballet, and drama, which perform at the Estates Theatre, the National Theatre, and the (separate building, Kolowrat Palace).", "id": 2064763} {"src_title": "Chrupavka", "tgt_title": "Cartilage", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "Jednoduchá bezbuněčná chrupavka se do jisté míry vyskytuje již u polostrunatců a primitivních strunatců. Jisté monografie dokonce přisuzují chrupavku i některým bezobratlým prvoústým. Většina prací však nahlíží na chrupavku jako na evoluční novinku obratlovců.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Chrupavka obsahuje větší množství mezibuněčné hmoty (vlákna i amorfní složka), mimo to obsahuje buňky — chondrocyty. Je buď zcela avaskulární (bez cév), anebo skrze ni cévy vedou ale nevyživují ji.) Nemá též vlastní inervaci. Povrch chrupavek kryje perichondrium (vazivová vrstva) nebo tzv. synoviální membrána na povrchu kloubních chrupavek. Na stavbě mezibuněčné hmoty se podílí zejména kolagen, kyselina hyaluronová, proteoglykany, ale i glykoproteiny a v elastické chrupavce také elastin.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy chrupavky.", "content": "Mezi základní typy chrupavek patří: Dále se někdy uvádí:", "section_level": 1}, {"title": "Vývin.", "content": "Kostra dítěte je z velké části tvořena chrupavkou, ve které se věkem začínají tvořit tzv. osifikační jádra (proces, který se v některých kostech odehrává už prenatálně), která se rozrůstají chrupavkou. V těchto jádrech jsou specializované buňky zvané osteoblasty, které ukládají do hmoty budoucích kostí minerální látky, ze kterých je nejvíce zastoupen fosforečnan vápenatý. Proto se dětem doporučuje zvýšený přísun vápníku. Definitivní osifikace (zkostnatění) těchto „pre-osteálních“ chrupavek nastává v 18–23 letech biologického věku člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o chrupavku.", "content": "Hlavním požadavkem na chrupavku je její elasticita a kloubní kluznost. Elastická a kluzná chrupavka zůstává, pokud je tlak na ni rychlý a dočasný. Naopak, při dlouhém, statickém tlaku se chrupavka chová jako tvrdá guma, která se poddává tvrdým strukturám a v místech trvalého zatížení se ztenčuje. Tento jev revmatologie popisuje jako artrotické změny v kloubu a pokud je dlouhodobý, může u jedince dojít až k bolestem kloubů a omezené hybnosti. Předpokladem zdravé chrupavky je tak zdravý kloub, kloubní pouzdro produkující synoviální maz, jenž chrupavku za pohybu lubrikuje, vyvarování se přetížení chrupavek dlouhými, strnulými pozicemi, fyziologická váha těla, pohybový režim v plných rozsazích, chůze, plavání, cvičení, masáže, myoskeletální terapie apod.", "section_level": 1}, {"title": "Potravinové doplňky.", "content": "Součástí doplňků stravy určených na obnovu chrupavek bývají (v poměru 5 : 3 : 2): Dosud však nevyšla jediná studie, která by přesvědčivě dokazovala účinnost těchto doplňků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrupavka (\"chondros\"-řec. \"cartillago\"-lat.) je pojivová tkáň, která slouží k pružnému spojení kostních tkání. Je součástí pohybového ústrojí, pokrývá například hlavice kostí v kloubech. Je velmi tuhá, ale i poměrně pružná a schopná vyrovnávat otřesy.", "tgt_summary": "Cartilage is a resilient and smooth elastic tissue, a rubber-like padding that covers and protects the ends of long bones at the joints, and is a structural component of the rib cage, the ear, the nose, the bronchial tubes, the intervertebral discs, and many other body components. It is not as hard and rigid as bone, but it is much stiffer and much less flexible than muscle. The matrix of cartilage is made up of glycosaminoglycans, proteoglycans, collagen fibers and, sometimes, elastin. Because of its rigidity, cartilage often serves the purpose of holding tubes open in the body. Examples include the rings of the trachea, such as the cricoid cartilage and carina. Cartilage is composed of specialized cells called chondrocytes that produce a large amount of collagenous extracellular matrix, abundant ground substance that is rich in proteoglycan and elastin fibers. Cartilage is classified in three types, \"elastic cartilage\", \"hyaline cartilage\" and \"fibrocartilage\", which differ in relative amounts of collagen and proteoglycan. Cartilage does not contain blood vessels (it is avascular) or nerves (it is aneural). Nutrition is supplied to the chondrocytes by diffusion. The compression of the articular cartilage or flexion of the elastic cartilage generates fluid flow, which assists diffusion of nutrients to the chondrocytes. Compared to other connective tissues, cartilage has a very slow turnover of its extracellular matrix and does not repair.", "id": 2093711} {"src_title": "Pískovec", "tgt_title": "Sandstone", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Pískovce se skládají ze zrn o průměru 0,5 (resp. 0,064) až 2 mm. Tyto úlomky jsou zbytky starších rozpadlých hornin. Vzhledem k jejich malým rozměrům mohou být tyto úlomky monominerální (tvořené jedním minerálním zrnem). Křemen je dominantní složka pískovců - v průměru až dvě třetiny klastických úlomků představují křemenná zrna. Důvod hojného výskytu křemene je ten, že křemen je i nejběžnější složkou většiny vyvřelých a přeměněných hornin, je odolný vůči mechanickým účinkům transportu a taktéž vůči chemickému zvětrávání. Chalcedon a opál plní v mladších pískovcích většinou úlohu cementu, ve starších jsou devitrifikované (zbavené vody z jejich struktury) a přeměněné na křemen. Živce bývají v pískovcích zastoupeny v menší míře, protože jsou v procesu zvětrávání a transportu nestabilní. V pískovcích jsou zastoupeny všechny hlavní živcové skupiny - jak alkalické, tak i sodno-vápenaté. Přítomnost vody v pískovci způsobuje chemické změny v živcích (illitizace, kaolinizace). Výskyt živců poukazuje na aridní (pouštní) klimatické podmínky vzniku pískovce. Slídy jsou přítomny prakticky ve všech pískovcích, větší výskyt je ale v jemnozrnnějších variantách. Výskyt určité minerální variety slíd indikuje původní horninu - muskovit je běžnější v metamorfitech, a biotit naopak v magmatitech. Glaukonit se vyskytuje výlučně v píscích a pískovcích mořského původu. Vzniká rozkladem Mg-Fe silikátů v mírně redukčním prostředí. Uhličitany (kalcit, siderit, dolomit) plní obvykle úlohu cementu, i když kalcit (a v ojedinělých případech i dolomit) se podílí i na složení zrn. Jako akcesorie (příměs) může být ve složení pískovců přítomná řada minerálů. Jen některé jsou však užitečné pro zjištění zdrojové oblasti. Nejvhodnější jsou k tomu těžké minerály. Jde o zrna, jejichž měrná hmotnost je vyšší než 2,8 g.cm. Jejich obsah v pískovcích obvykle nebývá větší než 1 % a závisí od četnosti jejich zastoupení v zdrojové hornině, odolnosti vůči zvětrávání, transportu a diagenetickým procesům. Význam jejich výskytu v pískovcích spočívá v tom, že na základě určité minerální asociace je možno charakterizovat zdrojovou oblast. Všeobecně platí, že čím je pískovec starší, tím je obsah těžkých minerálů nižší. Mezi těžké minerály patří turmalíny, zirkon, rutil, olivín, amfiboly, pyroxeny, ilmenit, magnetit, titanit, granáty a mnoho dalších minerálů. Úlomky hornin jsou poslední, ale ne nevýznamnou složkou pískovců. Jejich výskyt a percentuální zastoupení opět závisí na odolnosti vůči mechanické destrukci během zvětrávání a transportu, ale svou úlohu hraje i plošný rozsah a morfologie zdrojové oblasti. Čím je reliéf členitější, tím víc litických úlomků se dostane do pískové frakce. Obdobný efekt má i větší plošné rozšíření zdrojové horniny.", "section_level": 1}, {"title": "Pískovcové útvary v Česku.", "content": "Od nejsvrchnější křídy až do nejmladšího terciéru docházelo k pohybům, které měly za následek přesmyky hornin a zlomy. Oblast byla mořským dnem ve starších prvohorách a k poslednímu zaplavení slanou vodou došlo v období křídy ve druhohorách před 97 miliony lety. Mořský záliv pokrýval část území Českého ráje po dobu 13 milionů let. Záplava subtropického křídového moře zanechala vrstvy pískovců a dalších usazenin, jejichž mocnost činí až 1000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Skalní pískovcová města.", "content": "Pískovec často tvoří celá skalní města, tabulové plošiny, lemované pásy bohatě členěných skal. Na tváři krajiny zapracovaly slunce, mráz, vítr a voda (dohromady tvořící erozivní činitele) a vytvořily známá pískovcová skalní města. Počasí způsobuje svojí proměnlivostí déšť, mráz, tání ledu a tím také zvětrávání hornin, vznik zvětralin, jejich transport a usazování na jiném místě. Tektonikou a procesy zvětrávání byly z pískovcových desek vymodelovány krajiny skalních pískovcových měst. V Česku na severu nad hlubokým údolím Jizery se tyčí skalní města Klokočské skály, Betlémské skály, Besedické skály a Drábovny na severovýchodu ohraničuje hřeben Suché skály. Ve střední části leží Příhrazské skály, Hruboskalsko a řada menších skalních měst. Na východě jsou známé Prachovské skály. Pískovcové skály také tvoří podstatnou část Českého Švýcarska", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Po opuce nejčastěji používané v době románské byl od doby gotické pískovec pro svou dobrou opracovatelnost a širokou dostupnost nejpoužívanější stavební kámen v českých zemích. Stejně oblíbený byl i v oblasti sochařské. Náročnost dopravy těžkého materiálu vedla v minulosti k hojné místní těžbě často málo kvalitního pískovce. Zejména venkovské sochařské památky nejednou trpí malou odolností vůči erozi povětrností. Lokality s většími ložisky kvalitních pískovců, které se naopak na významnější díla dovážely i na větší vzdálenosti, daly pískovcům jména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pískovec je zpevněná, klastická usazená hornina. Zjednodušeně lze horninu označit za pískovec tehdy, pokud podstatnou část tvoří zrna o velikosti 0,06 až 2 mm. Velmi časté jsou křemenné pískovce, kde podstatnou část zrn tvoří křemen. Pískovec vzniká stmelením zrn (odborně řečeno tzv. klastů - obvykle křemene, živců a horninových úlomků jako jsou např. silicity) tmelem. Tento tmel je velmi často karbonátový nebo železitý. Mezerní hmotě (např. jílovité) se říká matrix. Složení pískovce se liší podle místa výskytu. Pískovec mívá velmi různé barvy: od šedé přes žlutou až k červené (indikuje přítomnost oxidů železa), někdy může být i vícebarevný. Snadno se drolí a zvětrává. Hojně se využívá ve stavebnictví, sochařství a ke kamenickým účelům. Pískovce jsou společně písky jedněmi z nejrozšířenějších sedimentárních hornin – společně tvoří více než čtvrtinu všech známých sedimentů na povrchu Země. Anglický termín \"sandstone\" oficiálně zavedl Charles Lyell v roce 1833. Název je ve většině jazyků odvozen od hlavní složky - písku.", "tgt_summary": "Sandstone is a clastic sedimentary rock composed mainly of sand-sized (0.0625 to 2 mm) mineral particles or rock fragments (clasts) or organic material. Most sandstone is composed of quartz or feldspar (both silicates) because they are the most resistant minerals to weathering processes at the Earth's surface, as seen in the Goldich dissolution series. Like uncemented sand, sandstone may be any color due to impurities within the minerals, but the most common colors are tan, brown, yellow, red, grey, pink, white, and black. Since sandstone beds often form highly visible cliffs and other topographic features, certain colors of sandstone have been strongly identified with certain regions. Rock formations that are primarily composed of sandstone usually allow the percolation of water and other fluids and are porous enough to store large quantities, making them valuable aquifers and petroleum reservoirs. Fine-grained aquifers, such as sandstones, are better able to filter out pollutants from the surface than are rocks with cracks and crevices, such as limestone or other rocks fractured by seismic activity. Quartz-bearing sandstone can be changed into quartzite through metamorphism, usually related to tectonic compression within orogenic belts.", "id": 774189} {"src_title": "Kristián VIII.", "tgt_title": "Christian VIII of Denmark", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Budoucí král Kristián VIII. se narodil 18. září 1786 v paláci Christiansborg v Kodani dánskému a norskému princi Frederikovi Dánskému a jeho ženě princezně Žofii Frederice Meklenbursko-Zvěřínské. Jeho otec byl synem z druhého manželství krále Frederika V., tedy mladším nevlastním bratrem krále Kristiána VII.; Kristián VIII. pak synovcem Kristiána VII.", "section_level": 1}, {"title": "Norský místodržící a později král.", "content": "V období napoleonských válek byli Norové Dánskem donuceni stát na straně Francie. Výsledkem bylo, že Angličané vytvořili blokádu celého pobřeží včetně norských přístavů. Tehdy se otevřeně projevila rozdílnost většiny zájmů Dánů a Norů, takže ani dánské pokusy o usmíření – patřilo mezi ně například založení univerzity v Oslo – nedokázaly zastavit lidové hnutí, jehož heslo znělo \"Pryč od Dánska\". V této době byl guvernérem Norska právě princ Kristián. Když Napoleon utrpěl rozhodující porážku u Waterloo, Norové nabyli dojmu, že jsou konečně u cíle svých snů o znovu nabytí nezávislosti. Avšak záhy a drsně se z nich probudili, když dánský král mírovou smlouvou z Kielu 1814 musel Norsko odstoupit Švédům, kteří byli od počátku proti Napoleonovi. Toto rozhodnutí vyvolalo v Norsku zuřivý odpor, k němuž se připojil i tehdy úřadující dánský královský místodržící, jímž byl pozdější dánský král Kristián VIII. Kielská smlouva však nikdy nevstoupila v platnost. Zarputilí Norové z přání prince Kristána Frederika svolali shromáždění – vlastní sněm, který formuloval a schválil základní norskou ústavu, která byla odvozena z myšlenek Montesquieua. Norsko vyhlásilo svou nezávislost, 17. května 1814 přijalo vlastní ústavu (platí v modifikované verzi do současnosti) a zvolilo prince Kristiána za svého krále; v Norsku panoval pod jménem Kristián Frederik. Po následné krátké roztržce se Švédy Norové souhlasili na konventu v Mossu se vznikem personální unie, kdy si obě země zachovaly vlastní parlament. Kristián Frederik abdikoval z norského trůnu v říjnu 1814 a norský parlament Storting dne 4. listopadu 1814 zvolil za norského panovníka švédského krále Karla XIII., jenž usedl na norský trůn pod jménem Karel II.", "section_level": 1}, {"title": "Dánským králem.", "content": "Když zemřel v roce 1839 král Frederik VI., syn Kristiána VII., nezůstali po něm žádní mužští potomci (dvě dcery, které z jeho osmi dětí se dožily dospělosti, zůstaly bezdětné). Dědicem dánského trůnu se tak stal jeho bratranec Kristián VIII., syn prince Frederika Dánského – mladšího bratra Kristiána VII. V roce 1840 byl Kristián VIII. korunován. Stal se tak posledním dánským králem, který vůbec korunován byl.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "21. července roku 1806 se v Ludwigslustu oženil se svou sestřenicí z matčiny strany, meklenburskou princeznou Šarlotou Frederikou. Z manželství vzešli dva potomci, pouze jediný syn se však dožil dospělosti. Již v roce následujícím po narození prince Frederika se však pár rozešel kvůli skandálnímu milostnému poměru, který Šarlota Frederika měla s francouzským zpěvákem a skladatelem \"Édouardem Du Puy\". 31. března roku 1810 bylo manželství rozvedeno a Šarlota Frederika byla vypovězena od dvora. V prosinci roku 1814 se Kristián VIII. zasnoubil a v květnu roku 1815 se oženil podruhé, a to s Karolinou Amálií Augustenburskou. Toto manželství bylo bezdětné.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a nástupci.", "content": "Král Kristián VIII. zemřel 20. ledna 1848 v Amalienborgu u Kodaně; příčinou jeho smrti byla sepse. Je pochován v katedrále v Roskilde, v místě posledního odpočinku dánských králů. Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Frederik VII., poslední dánský král z původní linie oldenburského rodu (obě jeho manželství byla bezdětná, takže dalším nástupcem na dánském trůnu se stal jeho bratranec, Kristián IX.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián VIII. (\"Christian Frederik\", 18. září 1786 – 20. ledna 1848), byl mezi lety 1839 a 1848 dánský král. Byl předposledním dánským a posledním norským králem z původní linie dynastie Oldenburků a posledním dánským korunovaným králem.", "tgt_summary": "Christian VIII (18 September 1786 – 20 January 1848) was the king of Denmark from 1839 to 1848 and, as Christian Frederick, King of Norway in 1814.", "id": 507434} {"src_title": "Frederik VI.", "tgt_title": "Frederick VI of Denmark", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Frederik VI. se narodil jako první dítě a jediný syn dánského krále Kristiána VII. a jeho ženy, britské princezny Karoliny Matyldy, nejmladší sestry britského krále Jiřího III. Ze strany matky byl tedy spřízněn s britskou a hannoverskou královskou rodinou.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Měl neveselé dětství, neboť jeho matka byla v roce 1772 sesazena a následně vypovězena ze země pro svůj blízký (údajně milostný) vztah s lékařem svého manžela, Johannem Friedrichem Struensee. Frederik svou matku již nikdy neviděl (zemřela tři roky poté) a zůstal u svého otce, který ovšem jako duševně nemocný se nemohl dítěti věnovat.", "section_level": 2}, {"title": "Princ regent.", "content": "Roku 1784, ve svých 16 letech, se jako korunní princ chopil vlády ve jménu svého duševně nemocného otce, odsunul tak od moci státního ministra Ove Høegh-Guldberg, exponenta své ambiciózní nevlastní babičky Juliany Marie Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Jako regent krále pak působil do jeho smrti 13. března 1808; poté nastoupil na dánský trůn jako král Frederik VI.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Frederik byl příznivcem osvícenství; ve spolupráci s hrabětem Andreasem Peterem Bernstorffem uskutečnil řadu liberálních reforem, mezi jiným např. zrušil nevolnictví, zavedl svobodu tisku, zakázal obchod s otroky či uzákonil občanská práva pro Židy. Za napoleonských válek stálo dosud neutrální Dánsko po dvojím bombardování Kodaně britskou flotilou (1801,1807) od 31.10.1807 na straně Francie a Frederik musel dělat ústupky ve prospěch Švédska a Francie; ty vyústily podepsáním Kielského míru, v důsledku kterého v roce 1814 Norsko připadlo Švédsku, ale Grónsko, Island a Faerské ostrovy zůstaly územím Dánska. Král se kvůli udržení suverenity Dánska též osobně vypravil na Vídeňský kongres. V poslední fázi jeho vlády se projevilo jisté oživení státních financí, zruinovaných válkami, a došlo k některým demokratizačním opatřením.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "31. července roku 1790 se Frederik v Gottorpském paláci v Šlesviku oženil s Marií Hesensko-Kasselskou (1767–1852), německou šlechtičnou, spřízněnou s britskou i dánskou královskou rodinou. Z jejich manželství vzešlo osm potomků, šest z nich však zemřelo téměř bezprostředně či záhy po narození, dospělého věku se dožily pouze dvě dcery. Ani jedna z nich neměla děti; tak tato linie oldenburské dynastie tak vymřela nejen po meči, ale i po přeslici: Frederik byl rovněž otcem řady nemanželských dětí: Luisa a Karolina, hraběnky von Brockdorff, Frederik a Valdemar.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupce na trůn.", "content": "Z osmi dětí Frederika VI. se dospělého věku dožily pouze dvě dcery, jež podle tehdejší právní úpravy vycházející ze Salického práva nemohly uplatnit následnické právo k dánskému a norskému trůnu (ani ony ostatně neměly potomky). Na trůn tedy nastoupil jeho bratranec (syn Frederika Dánského, mladšího nevlastního bratra Kristiána VII.) jako Kristián VIII.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik VI. (28. ledna 1768, Kodaň – 3. prosince 1839, tamtéž) byl mezi lety 1808 a 1839 dánský král a mezi lety 1808 až 1814 král norský. Jako následník trůnu byl v letech 1784–1808 regentem svého fyzicky i mentálně nezpůsobilého otce krále Kristiána VII.", "tgt_summary": "Frederick VI (Danish and Norwegian: \"Frederik\"; 28 January 17683 December 1839) was King of Denmark from 13 March 1808 to 3 December 1839 and King of Norway from 13 March 1808 to 7 February 1814, making him the last king of Denmark–Norway. From 1784 until his accession, he served as regent during his father's mental illness and was referred to as the \"Crown Prince Regent\" (\"kronprinsregent\"). For his motto he chose \"God and the just cause\" () and since the time of his reign, succeeding Danish monarchs have also chosen mottos in the Danish language rather than the formerly customary Latin.", "id": 1844271} {"src_title": "Glukagon", "tgt_title": "Glucagon", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Glukagon je lineární polypeptid tvořený řetězcem 29 aminokyselin. Podle dostupných informací jsou všechny savčí glukagony strukturně identické. Strukturně se podobá glicentinu (polypeptidu s 37 aminokyselinami), který pochází ze stejného prohormonu (preproglukagonu) a vykazuje také glukagonovou aktivitu. Ve vodě je velmi málo rozpustný, rozpustnější je jeho sůl s kyselinou chlorovodíkovou, glukagon hydrochlorid. Připravuje se extrakcí z přírodního materiálu, čistí se chromatograficky a suší se lyofilizací. V čistém stavu je to amorfní nebo krystalický bílý prášek prakticky bez chuti a bez zápachu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba a odbourávání v organizmu.", "content": "Je produkován především A-buňkami Langerhansových ostrůvků slinivky břišní z preproglukagonu (proteinu o 179 aminokyselinách). V A-buňkách je uložen v sekrečních granulech. Je vytvářen také L buňkami střeva a hypotalamem. Odbourává se proteolyticky v játrech a v ledvinách, přičemž již odštěpením koncové aminokyseliny histidinu ztrácí svoji aktivitu. Poločas jeho rozpadu v krevní plazmě je 3 až 10 min.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce v organizmu.", "content": "Jeho primárním úkolem je při poklesu hladiny krevního cukru (tzv. hypoglykémii) dát játrům příkaz, aby odbourávala v nich uložený zásobní glykogen na glukózu (proces glykogenolýza). Další funkcí glukagonu je spouštění ketogeneze v játrech (tj. výroby energie pro tělo z jiných zdrojů, než z glukózy, především spalováním tuků; za normálních okolností jde o nežádoucí jev, který však dokáže tělo udržet při životě za extrémně nepříznivých podmínek). Při nedostatku inzulínu a zvýšené koncentraci glukagonu v krvi nastává ketoacidóza; proto je jedním z příznaků diabetu.", "section_level": 1}, {"title": "Glukagon jako lék.", "content": "U diabetiků se injekce glukagon používá k léčbě silné hypoglykémie, při které diabetik není schopen v hypoglykemickém kómatu sníst žádné jídlo nebo pití.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba hypoglykemického kómatu.", "content": "GlucaGen HypoKit je oranžová krabička obsahující hormon glukagon ve formě prášku a injekci s vodným roztokem. Před aplikací je nutno vstříknout vodný roztok z injekční stříkačky do ampulky s práškem glukagonu, protřepat a natáhnout hotový roztok glukagonu zpět do injekční stříkačky. Lze aplikovat jak podkožně, tak i do svalu (přičemž ze svalu se glukagon vstřebává rychleji). Při těžké hypoglykémii jde o čas, tudíž je třeba aplikaci provést co nejrychleji, protože těžká hypoglykémie může poškodit mozek. Nejlépe je postiženému píchnout glukagonovou injekci (klidně i přes oděv) do stehenního svalu. Pokud se glykémie začne zvedat, počkáme, až diabetik nabude vědomí a dáme mu sladké jídlo (nejlépe v tekuté formě). Pokud se však diabetik z bezvědomí neprobere, je třeba zavolat rychlou zdravotnickou pomoc. Podání glukagonu ústy nepřichází v úvahu, jelikož díky polypeptidické struktuře se glukagon v trávicím traktu rozkládá.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika nevhodné léčby.", "content": "Kardiovaskulární komplikace jsou hlavní příčinou morbidity i mortality diabetiků 2. typu a hlavním cílem komplexní léčby těchto pacientů je snížit jejich celkové kardiovaskulární riziko. Z tohoto pohledu jsou v posledních letech hodnoceny i účinky jednotlivých antidiabetik. Dlouhodobé studie naznačují, že snížení kardiovaskulárního rizika je možné dosáhnout těsnou kompenzací diabetu co nejdříve po diagnóze. Z klasických antidiabetik má potvrzené kardioprotektivní účinky metformin a částečně také pioglitazon. Léčba založená na ovlivnění inkretinů má podle provedených experimentálních studií velmi dobrý potenciál k ochraně proti kardiovaskulárním komplikacím. Prokázány byly protektivní efekty GLP-1 i GLP-1 agonistů na myokard a endoteliální dysfunkci, zlepšení biomarkerů kardiovaskulárního rizika a snížení systolického krevního tlaku. Účinek glukagonu je závislý na přítomnosti zásob živočišného škrobu v játrech. Při vyčerpání následkem extrémní svalové námahy, nebo hladovění nemá glukagon efekt.", "section_level": 1}, {"title": "Alkohol a GlucaGen HypoKit.", "content": "Aplikace glukagonu však rovněž není účinná, když je diabetik v hypoglykemickém kómatu ve stavu opilosti. Játra opilého člověka mají v žebříčku priorit odbourávání alkoholu výše, než rozkládání zásobního cukru glykogenu, což je v této situaci pro játra podřadnější úkol. Také alkohol sám o sobě snižuje glykémii a lehká opilost navozuje stejné pocity jako hypoglykémie. Proto se diabetikům doporučuje buď úplná abstinence, nebo pít jen do té míry, kdy je diabetik ještě sám schopen si změřit glykémii a doplnit sacharidový deficit.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocný lék při těžké alergické reakci.", "content": "Při těžké alergické reakci u pacienta léčeného betablokátory (látky používané k léčbě vysokého krevního tlaku) nemusí účinkovat základní lék Adrenalin. Podání glukagonu umožní správnou funkci adrenalinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glukagon je polypeptidický hormon produkovaný alfa buňkami slinivky břišní, který působí proti účinkům inzulinu (antagonista inzulinu), čímž udržuje u člověka vyrovnanou hladinu glykémie. Tím předchází těžké hypoglykémii, a tak zabezpečuje neustálou výživu životně důležitých orgánů. Hlavním stimulátorem sekrece glukagonu je hypoglykémie, což znamená snížení koncentrace glukózy v krvi.", "tgt_summary": "Glucagon is a peptide hormone, produced by alpha cells of the pancreas. It works to raise the concentration of glucose and fatty acids in the bloodstream, and is considered to be the main catabolic hormone of the body. It is also used as a medication to treat a number of health conditions. Its effect is opposite to that of insulin, which lowers extracellular glucose. It is produced from proglucagon, encoded by the \"GCG\" gene. The pancreas releases glucagon when the amount of glucose in the bloodstream is too low. Glucagon causes the liver to convert stored glycogen into glucose, which is released into the bloodstream. High blood-glucose levels, on the other hand, stimulate the release of insulin. Insulin allows glucose to be taken up and used by insulin-dependent tissues. Thus, glucagon and insulin are part of a feedback system that keeps blood glucose levels stable. Glucagon increases energy expenditure and is elevated under conditions of stress. Glucagon belongs to the secretin family of hormones.", "id": 1069245} {"src_title": "Zentiva", "tgt_title": "Zentiva", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny největšího českého farmaceutického podniku lze vystopovat až k lékárně „U Černého orla“ umístěné ve středověku na pražské Malé Straně. V roce 1857 tuto lékárnu zakoupil Benjamin Fragner (1824–1886). Plány na její rozšíření realizoval až jeho syn, dr. Karel Fragner (1861–1926). O další rozšíření podniku se zasloužil jeho syn dr. Ing. Jiří Fragner (1900–1977). Ten vybudoval za účasti svého bratra, architekta Jaroslava Fragnera, novou moderní farmaceutickou továrnu ve vesnici Dolní Měcholupy, která je dnes součástí Prahy. Na místě původní továrny se nyní nachází hlavní sídlo společnosti Zentiva. Továrna „B. Fragner“ (dle Benjamin Fragner) zahájila provoz v srpnu 1930. Její profitabilita byla postavena na solidním základě výroby účinných látek a zároveň byl rozvinut v této oblasti široký výzkum. V období 2. světové války, po uzavření českých vysokých škol v důsledku nacistické okupace, se podnik stal díky pochopení a podpoře svého majitele útočištěm mnoha význačných odborníků. Kromě jiného zde byl jako v jedné z prvních zemí Evropy roku 1944 úspěšně izolován penicilin (pod tehdejším označením BF Mykoin 510). Po znárodnění v roce 1946 došlo k oddělení továrny od lékárny. Měcholupský podnik se stal součástí Spojených farmaceutických závodů (SPOFA) a se svými 750 zaměstnanci byl bezkonkurenčně vedoucím závodem farmaceutické výroby v poválečném Československu. Vzhledem k neustále rostoucí potřebě konečných lékových forem byla na začátku šedesátých let zvažována otázka masivního rozšíření výroby. Tento program rozšíření byl dokončen v roce 1979 a vedl k výstavbě moderních výrobních provozů s odpovídajícím zařízením. Nový zvětšený závod měl za následek několikanásobné zvýšení produkce.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 1989 prošla společnost několika významnými organizačními a vlastnickými změnami, byl dokončen program modernizace a vytvořeny podmínky pro regionální růst. Roku 2003 zaniká název Léčiva a.s. (založením společnosti Zentiva, k.s.) a v témže roce byla uvedena nová firemní značka Zentiva (Zentiva CZ s.r.o.). Do skupiny Zentiva byla ve stejném roce začleněna společnost Slovakofarma (vedoucí farmaceutická firma na Slovensku) a Zentiva rozšířila svoje zastoupení v Rusku a Polsku a na některých dalších trzích regionu střední a východní Evropy. V roce 2005 se uskutečnila akvizice společnosti Sicomed (vedoucí rumunská generická firma). Počátkem roku 2007 Zentiva zahájila své aktivity v Maďarsku a do skupiny byla začleněna společnost Eczacibaşi Generic Pharmaceuticals (významný turecký výrobce). V roce 2009 firmu koupila francouzská skupina Sanofi a rozhodla se vytvořit ze Zentivy svou evropskou generickou platformu, která v sobě spojila tři obchodní značky: Zentivu, Winthrop a Helvepharm. Dne 17. dubna 2018 společnost Sanofi oznámila, že zahájila exkluzivní jednání se společností Advent International o odprodeji své evropské generické divize - společnosti Zentiva. Transakce o celkové hodnotě 1,919 mld. EUR byla úspěšně dokončena k 1. říjnu 2018. Samostatná Zentiva tak s podporou Advent International, jednoho z největších světových kapitálových fondů, vstoupila do nové éry nezávislosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zentiva je mezinárodní farmaceutická společnost se sídlem v Praze, která vyvíjí, vyrábí a prodává generické produkty. Od roku 2009 do 30. září 2018 byla Zentiva součástí skupiny Sanofi. Od 1. října 2018 začala Zentiva opět působit jako samostatná společnost s podporou nového vlastníka – společnosti Advent International, která Zentivu od Sanofi koupila. V České republice působí společnosti Zentiva, k.s. (dříve Zentiva, a.s. a Léčiva a.s.) a Zentiva Group, a.s. S více než 2500 zaměstnanci a dvěma výrobními závody – v Praze a Bukurešti – je cílem samostatné Zentivy dosáhnout vůdčí pozici v oblasti generik a volně prodejných léků. Portfolio v současnosti tvoří 500 produktů a 800 lékových forem. Pokrývá širokou škálu terapeutických oblastí. Mezi hlavní produktové skupiny patří léky proti kardiovaskulárním chorobám, analgetika, přípravky proti chorobám centrálního nervového systému, a trávící soustavy, ženská medicína a léky proti chorobám močového traktu a pohlavní soustavy. V oblasti doplňků stravy se jedná zejména o vitaminové přípravky.", "tgt_summary": "Zentiva is a pharmaceutical company based in Prague, Czech Republic. The Company is developing, manufacturing and marketing a wide range of generic and OTC products. Zentiva employs more than 4 000 people across Europe and has two manufacturing sites in Prague and Bucharest. Prague is also home of their Research and Development center.", "id": 1529888} {"src_title": "Propolis", "tgt_title": "Propolis", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo propolis () je řeckého původu, skládá se ze dvou slov: („před“) a („město“) a znamená „předměstí“.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a složení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Za chladu je propolis tvrdý a křehký. Při úlové teplotě (25 až 35 °C) se stává měkkým a tvárným. Je těžší než voda (hustota: 1,112–1,136). Bod tání je proměnlivý v závislosti na rostlinném původu a pohybuje se v rozmezí 70 °C až 100 °C; avšak vždy vyšší než bod tání vosku. Ve vodě je špatně rozpustný, částečně v éteru a chloroformu, silně rozpustný v etylalkoholu a glycerinu.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Z chemického hlediska jde co do podílu jednotlivých složek o velmi proměnlivou směs pryskyřičných látek (asi 50 %), včelího vosku (asi 30 %), balzámů a éterických olejů (do 10 %). Vitaminy skupiny B se vyskytují v množství kolem 1 ppm. Zbarvení propolisu je ovlivněno přítomností stopových prvků reagujících s flavonoidními barvivy na šedočerné nebo zelenočerné látky.", "section_level": 2}, {"title": "Biologická aktivita.", "content": "Propolis má baktericidní či bakteriostatické účinky např. na \"Bacillus subtilis\", salmonely, stafylokoky, bakterie způsobující žaludeční vředy, tuberkulózu, zánět plic, zubní kaz, hnilobu paznehtů a jiné. Propolis má také antiprotozonální a antinematódní účinky. Působí negativně na růst různých druhů hub a kvasinek. Uvedené účinky se připisují především přítomnosti flavonoidů a z menší části přítomným derivátům organických kyselin.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakologické využití.", "content": "Antimikrobiální vlastnosti jsou zužitkovány formou mastí, masážních prostředků nebo roztoků. Většímu uplatnění v oficiální farmakologii brání obtížná standardizace způsobená velkou proměnlivostí jeho složení. Jako povrchové anestetikum se uplatňuje ve stomatologii, v kožním lékařství se propolis používá proti kožním plísním, exémům nebo k regeneraci kožní tkáně. U citlivých osob existuje možnost alergických reakcí. Tinktura zředěná vodou v poměru 1 : 2 je vhodná jako ústní voda.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava tinktury a masti.", "content": "\"Tinktura\" – 1 objemový díl propolisu rozmícháme ve 2 objemových dílech 96% ethanolu. Ve vhodné nádobě s uzávěrem při pokojové teplotě a za občasného míchání macerujeme několik dní. Hrubé nečistoty ze získané suspenze odfiltrujeme přes několik gáz. Filtrací přes filtrační papír odstraníme zbytek kalu. Získaná tinktura je nasycený roztok propolisu. Podle potřeby ředíme etylalkoholem, glycerinem nebo vodou. Poznámka: rozpouštění v etylalkoholu o nižších koncentracích (60 % – 80 %) uvolňuje ze suroviny další látky rozpustné pouze ve vodě. \"Mast\" – tinkturu smícháme s vepřovým sádlem, opatrně zahřejeme na 50 °C a mícháme do odpaření etylalkoholu. Tinkturu možno takto vpravit také do masťového základu zakoupeného v lékárně. Mast se používá jako desinfekční prostředek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Propolis (méně často dluž, smoluňka, včelí tmel) je pryskyřičná látka příjemné aromatické vůně. Je produktem stavební činnosti včely medonosné ve včelstvu. Nabývá různých barevných odstínů od zelenožluté až k temně hnědé podle stáří a původu. Surovinu k tvorbě propolisu sbírají včely na rostlinách produkujících pryskyřičné látky. Při zpracování mísí nasbíranou hmotu s výměšky hlavových žláz. Včely propolis využívají jako stavební a ochranný materiál. Propolisem vystýlají a vyztužují buňky plástů, zatmelují trhliny a otvory ve stěnách úlu, tmelením upravují velikost česna. Těla usmrcených vetřelců větších rozměrů, jako je myš nebo rejsek, nejsou včely schopny z úlu odstranit. Proto je pokryjí silnou vrstvou propolisu a takto zabrání jejich rozkladu. Všechny vnitřní stěny úlu resp. dutiny obývané včelami jsou potaženy souvislou tenkou vrstvou propolisu. Při vyšší teplotě se z takového nátěru uvolňují těkavé látky, které prosycují atmosféru úlu a působí antibakteriálně.", "tgt_summary": "Propolis or bee glue is a resinous mixture that honey bees produce by mixing saliva and beeswax with exudate gathered from tree buds, sap flows, or other botanical sources. It is used as a sealant for unwanted open spaces in the hive. Propolis is used for small gaps (approximately or less), while larger spaces are usually filled with beeswax. Its color varies depending on its botanical source, with dark brown as the most common. Propolis is sticky at and above , while at lower temperatures it becomes hard and brittle. When foraging, worker bees primarily harvest pollen and nectar, while also collecting water and tree resin necessary for the production of propolis. The chemical composition and nature of propolis depend on environmental conditions and harvested resources.", "id": 1429921} {"src_title": "Enhanced Data Rates for GSM Evolution", "tgt_title": "Enhanced Data Rates for GSM Evolution", "src_document": [{"title": "Modulace a kódová schémata.", "content": "EDGE podobně jako GPRS vybírá v závislosti na síle signálu (přesněji na odstupu signálu od šumu) z několika kódových schémat. První čtyři používají stejnou modulaci jako GPRS a poskytují podobné rychlosti, dalších 5 používá modulaci 8-PSK, která je třikrát efektivnější než GMSK, což se projevuje několikanásobným zvýšením rychlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Maximální přenosové rychlosti.", "content": "Maximální přenosová rychlost závisí kromě použitého kódového schématu a modulace i na počtu použitých časových slotů. GPRS nabízí nejvyšší rychlost na downlinku 80 kbit/s při kódování CS-4 a konfiguraci telefonu 4+1 (4 time sloty pro downlink a jeden pro uplink), u EGPRS je to při stejné konfiguraci telefonu 4+1 maximálně 236,8 kbit/s při použití kódového schématu MCS-9. V praxi se u EGPRS (EDGE) dosahuje rychlostí kolem 200 kbit/s pro downlink a kolem 100 kbit/s pro uplink (při konfiguraci time slotů 3+2). K využití služby je ovšem potřeba mobilní telefon nebo jiné zařízení, které tuto technologii podporuje.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Přítomnost EDGE poznáte dnes již na většině mobilních telefonů ikonou E v místě indikace signálu vašeho telefonu. Někdy je indikováno pouze barvou. Pamatujte, že EDGE není automaticky v místě signálu operátora, jako je tomu u GPRS. EDGE musí být na BTS instalováno. V roce 2011, bylo EDGE přítomné na všech BTS operátorů O2 Czech Republic a T-mobile Czech Republic a také na většině BTS Vodafone Czech Republic. Z českých operátorů má největší pokrytí v tuto chvíli O2 a T-mobile kteří na svých stránkách udávají pokrytí EDGE na všech místech, kde je signál operátora. Operátor Vodafone má horší pokrytí západních Čech a severních Čech, kde se často můžeme setkat pouze s GPRS.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "3GPP TR 50.059: Enhanced Data rates for GSM Evolution (EDGE); Project scheduling and open issues for EDGE", "section_level": 1}], "src_summary": "Enhanced Data rates for GSM Evolution (EDGE) je vývojovým stupněm v technologii GSM po zavedení datových přenosů pomocí GPRS (General Packet Radio Services). Technologie EDGE nabízí několik metod a vylepšení, které umožňují dosáhnout efektivního přenosu dat a vysoké spektrální účinnosti v tomto úzkopásmovém buňkovém systému. Hlavní vylepšení spočívá v použití modulace 8-PSK (osmistavová fázová modulace), která dovoluje přenést tři informační bity pomocí jednoho symbolu na rádiové vrstvě. Naproti tomu modulace GMSK, která je použita u GSM/GPRS, dovoluje přenést pouze jeden informační bit na jeden symbol na rádiové vrstvě. Rozšíření EDGE zahrnuje dvě hlavní části: EGPRS je tedy rozšířením služby GPRS (General Packet Radio Services), která nabízí paketový přenos a tarifování za přenesená data nebo za měsíční paušál. ECSD je rozšíření služby HSCSD (High Speed Circuit Switched Data), tedy služby komutovaných digitálních okruhů. Jelikož HSCSD je mnohem méně používané z důvodu tarifování (účtování podle času a počtu kanálů), dominuje dnes GPRS (účtování podle přenesených dat nebo měsíční paušál a neomezená data) datovým přenosům v GSM. Stejná situace je i u ECSD a EGPRS. Většina operátorů ECSD v rámci EDGE ani neimplementuje stejně tak, jako výrobci mobilních telefonů implementují ve svých zařízeních většinovou pouze CSD, GPRS a EGPRS.", "tgt_summary": "Enhanced Data rates for GSM Evolution (EDGE) (also known as Enhanced GPRS (EGPRS), IMT Single Carrier (IMT-SC), or Enhanced Data rates for Global Evolution) is a digital mobile phone technology that allows improved data transmission rates as a backward-compatible extension of GSM. EDGE is considered a pre-3G radio technology and is part of ITU's 3G definition. EDGE was deployed on GSM networks beginning in 2003 – initially by Cingular (now AT&T) in the United States. EDGE is standardized also by 3GPP as part of the GSM family. A variant, so called Compact-EDGE, was developed for use in a portion of Digital AMPS network spectrum. Through the introduction of sophisticated methods of coding and transmitting data, EDGE delivers higher bit-rates per radio channel, resulting in a threefold increase in capacity and performance compared with an ordinary GSM/GPRS connection. EDGE can be used for any packet switched application, such as an Internet connection. Evolved EDGE continues in Release 7 of the 3GPP standard providing reduced latency and more than doubled performance e.g. to complement High-Speed Packet Access (HSPA). Peak bit-rates of up to 1 Mbit/s and typical bit-rates of 400 kbit/s can be expected.", "id": 1692973} {"src_title": "Tisa", "tgt_title": "Tisza", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Tisa pramení na Ukrajině, v Zakarpatské oblasti, ve východních Karpatech (má dva prameny – Čorna Tysa a Bila Tysa, které se stékají u města Rachov). Poté tvoří řeka ukrajinsko-rumunskou hranici, u města Čop pak vtéká na maďarské území, částečně také tvoří jeho hranici se Slovenskem. Tam protéká Zemplínem a stáčí se směrem na jih, do Srbska. Asi 30 km severně od Bělehradu se pak vlévá do Dunaje. Převážná část toku vede Podunajskou nížinou. Zdroj vody je sněhový a dešťový. Řeka protéká následujícími (většími) městy Chust, Rachov, Ťačev, Čop (\"Ukrajina\"), Tokaj, Tiszaújváros, Tiszafüred, Szolnok, Csongrád, Segedín (\"Maďarsko\"), Kanjiža, Novi Bečej, Titel (\"Srbsko\").", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok na dolním toku (Senta v Srbsku) je 810 m³/s. Vyšší vodní stavy jsou na jaře (březen až duben), v létě dochází ke zvýšeným stavům v důsledku dešťů a v zimě je průtok malý. Ledová pokrývka je nestálá a vydrží v chladných zimách maximálně dva měsíce. V povodí Tisy bývají velké povodně (1970).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Voda z \"Tisy\" se hojně využívá pro zavlažování a z řeky vede mnoho zavodňovacích kanálů. U města Tiszafüred, v Maďarsku se na řece nachází velká přehradní nádrž (Kisköre – délka 30 km). Postupem času se z přehrady stalo jedno nejpopulárnějších turistických letovisek v celé zemi. 476 km řeky je splavných (od města Tiszakarad v \"Maďarsku\"). Na horním toku se splavuje dřevo. Historická zajímavost Na řece Tise se roku 1697 odehrála poslední velká bitva mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší. Bitva u Zenty byla jedna z nejdrtivějších porážek v turecké historii, odhaduje se, že se při ní v Tise utopilo na 10 000 tureckých vojáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tisa (, , ) je řeka na Ukrajině, v Maďarsku a Srbsku. Částečně také tvoří hranici mezi \"Ukrajinou\" a Rumunskem a \"Maďarskem\" a Slovenskem. Je to nejdelší, levý přítok Dunaje. Je 996 km dlouhá. Povodí má rozlohu 157 200 km² (46 % v \"Rumunsku\" a 30 % v \"Maďarsku\").", "tgt_summary": "The Tisza, Tysa or Tisa, is one of the main rivers of Central and Eastern Europe. Once, it was called \"the most Hungarian river\" because it flowed entirely within the Kingdom of Hungary. Today, it crosses several national borders. The Tisza begins near Rakhiv in Ukraine, at the confluence of the White Tisa and Black Tisa (the former springs in the Chornohora mountains; the latter in the Gorgany range). From there, the Tisza flows west, roughly following Ukraine's borders with Romania and Hungary, then shortly as border between Slovakia and Hungary, later into Hungary, and finally into Serbia. It enters Hungary at Tiszabecs. It traverses Hungary from north to south. A few kilometers south of the Hungarian city of Szeged, it enters Serbia. Finally, it joins the Danube near the village of Stari Slankamen in Vojvodina, Serbia. The Tisza drains an area of about and has a length of Its mean annual discharge is . It contributes about 13% of the Danube's total runoff. Attila the Hun is said to have been buried under a diverted section of the river Tisza.", "id": 86444} {"src_title": "Myšlenková mapa", "tgt_title": "Mind map", "src_document": [{"title": "Princip tvoření myšlenkové mapy.", "content": "Do středu mapy zakreslíme klíčový objekt, jedná se o centrum naší pozornosti – jádro myšlenkové mapy, téma, nad kterým se chceme zamyslet nebo ho řešit. První myšlenku, která nás napadne, zaznamenáme nad pravý horní okraj jádra a tuto myšlenku rozvíjíme a heslovitě zaznamenáváme v daném ramenu, až do vyčerpání této myšlenky, přičemž jednotlivá hesla propojíme linkou. Další myšlenku zaznamenáme opět u jádra, pod první již vyjádřenou myšlenku. Začínáme hlavními tématy, jež s hlavním objektem přímo souvisí, a z nich pokračujeme dále vzdálenějšími motivy. Větve mají svá klíčová slova, popřípadě ilustrace. Jednotlivé klíčové pojmy jsou asociačními podněty, které by nám měly umožnit vybavit si celkovou informaci. V koncepci myšlenkových map je jasně patrná metoda řetězení.", "section_level": 1}, {"title": "Zásady tvorby.", "content": "Zde jsou uvedeny nezávazné zásady tvorby myšlenkových map: kreslit, vybarvovat, dodat mapám třetí rozměr, propojovat, nalézt svůj styl, hrát si, hierarchizovat, kategorizovat, kódovat, nestereotypizovat, asociovat, nadchnout se, používat centrální obrázek, tvořit tvary, tvořit jednoduše, trénovat. Další zásady: psát tiskacím písmem, používat jedno klíčové slovo na větev, spojovat čáry, k mapám se vracet, odvázat se, nenudit se, nesnažit se být dokonalými, nepoužívat dlouhé fráze, nebýt monotónní ani negativní.", "section_level": 1}, {"title": "Stručný návod.", "content": "Toto je tradiční postup tvorby mapy, který může být potřeba pozměnit, aby nejlépe vyhovoval individuálním záměrům člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody tvorby myšlenkových map.", "content": "Mezi hlavní výhody myšlenkových map patří především fakt, že se díky nim lépe učíme a více si pamatujeme. Jasně zachycují podrobnosti jako celek, tím umožní mozku vnímat danou problematiku komplexně, čímž předchází mentálnímu nepořádku. Mozek vnímá souvislosti, které si může vzájemně asociovat. Šetří čas, ať už se jedná o jejich vytváření nebo učení. A to hlavní na závěr – myšlenkové mapy mozek jednoduše baví. Je to akcelerátor myšlení, neboť mozek nemusí pracovat paralelně na různých aspektech tématu, ale postupně využívá soustředěnou kapacitu myšlení na jeden aspekt za druhým. Mezi hlavní nevýhody zpravidla řadíme skutečnost, že se stávají nevyhovujícími v případě, že je potřeba do mapy vložit delší text. Nejsou dostatečně rozšířeny mezi populací, z čehož pramení, že jim většina lidí nerozumí a někteří se jim ani porozumět nesnaží, jelikož příliš lpí na svých zvycích. Není vždy úplně snadné plně porozumět cizí mapě. Vyhovuje především lidem s vizuálním typem paměti (90 % populace), diskriminuje typ auditivní, komunikativní a motorický. Navíc nelze všechna existující témata zobrazit hierarchicky.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s lineární tvorbou zápisu poznámek.", "content": "Podle Buzana 95 % gramotné světové populace 21. století využívá tři základní nástroje zápisu poznámek. Mezi tyto nástroje patří: Nejčastěji používáme slova, čísla, věty, řádky, seznamy, logiku, kritické myšlení a jedinou barvu. Mezi nevýhody lineárních zápisků patří to, že v kvantu textu před námi ukrývají klíčová slova nebo je rozdělují každé na jinou stránku, což brání proudu volných asociací a jejich vzájemnému propojování. Nudí nás, jedna stránka se podobá druhé. Z velkého množství poznámek pramení frustrace. Bezohledně plýtvají naším časem, zbytečně se jimi prodíráme, vracíme a ztrácíme se v nich. Kreativita a paměť zde dohromady nemají prostor. Jsou jednou z příčin ochladnutí lásky ke vzdělání. Využívají jen některé části mozku. Většinou je potřeba je doma znovu předělat v případě, že se mluvčí nechal vést volnými asociacemi, čímž v našem lineárním textu způsobil pořádný zmatek. Objektivní výhodou, kterou bychom v tomto druhu zápisu mohli nalézt je, že jsou snadno pochopitelné pro kohokoli, kdo si je přečte a jejich tvoření nevyžaduje velkou psychickou námahu.", "section_level": 1}, {"title": "Programy na tvorbu myšlenkových map.", "content": "Následující svobodný software umožňuje vytvářet myšlenkové mapy: Následující proprietární software umožňuje vytvářet myšlenkové mapy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Myšlenková mapa (někdy také \"mentální mapa\") je grafické uspořádání klíčových slov, doplněné obrázky vyznačující vzájemné vztahy a souvislosti. Může být využívána například k učení, plánování nebo řešení problémů. S vynálezem myšlenkových map přišel v 60. letech 20. století Tony Buzan. Od té doby jsou svými zastánci prezentovány jako „nejlepší pomůcka pro přemýšlení“. Myšlenkové mapy jsou graficky zpracovanou napodobeninou procesů probíhajících v mozku a jsou navrženy tak, aby mozek využíval maximum svých schopností. Opírají se o fakt, že lidský mozek myslí multilaterálně, nikoli lineárně. Myšlenková mapa podporuje všechny funkce mozku, ať už hovoříme o paměti, kreativitě, učení či veškerém přemýšlení.", "tgt_summary": "A mind map is a diagram used to visually organize information. A mind map is hierarchical and shows relationships among pieces of the whole. It is often created around a single concept, drawn as an image in the center of a blank page, to which associated representations of ideas such as images, words and parts of words are added. Major ideas are connected directly to the central concept, and other ideas branch out from those major ideas. Mind maps can also be drawn by hand, either as \"notes\" during a lecture, meeting or planning session, for example, or as higher quality pictures when more time is available. Mind maps are considered to be a type of spider diagram. A similar concept in the 1970s was \"idea sun bursting\".", "id": 264951} {"src_title": "Cepín", "tgt_title": "Ice axe", "src_document": [{"title": "Klasické cepíny.", "content": "Klasický cepín má rukojeť s hlavou podobnou zmenšenému krumpáči, později se ve Skotsku vyvinuly hroty jedničkového tvaru a moderní cepíny zvláště určené pro těžké kombinované lezení a drytooling mají spíše inverzně prohnuté hroty. Na rukojeti, která byla původně dřevěná, ale dnes téměř výhradně kovová, bývá u klasického cepínu na posuvném kroužku upevněna smyčka pro navléknutí na ruku, která slouží jednak proti ztrátě cepínu při lezení v horách, jednak jako opora ruky při zavěšení. Hlava cepínu má na jedné straně špičatý zobák, na druhé straně má lopatku, nebo tlouk (kladivocepín). Použití klasického cepínu: Cepín se používá obvykle zároveň s mačkami.", "section_level": 1}, {"title": "Cepíny pro závodní ledolezení a drytooling.", "content": "Cepíny pro těžké ledolezení, mixové lezení, drytooling a závodní lezení nemají ani smyčku, a většinou ani tlouk nebo lopatku. Mají zprohýbanou rukojeť tak, aby se při zaseknutí do ledu neotloukly prsty a na rukojeti aby se vytvořila madla pro obě ruce. Smyčka se nepoužívá proto, že při závodním lezení, drytoolingu i těžkém ledovém lezení se cepíny přendavají z ruky do ruky, někdy lezec visí jen na jednom cepínu a druhý si odkládá buď na rameno, nebo jej drží v zubech. Geometrie cepínu je přizpůsobena spíše zakládání hrotu než zasekávání a musí zajistit aby hrot nesklouzl ani při zaháčení v převisu. Závodní cepíny nelze používat v horách, protože se nedají zprohýbanou rukojetí zapíchnout do sněhu. Pro závodní ledolezení na rychlost se používají místo klasických cepínů ostré háky s rukojeťmi, zvané ajsfi, vynalezené ruskými horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Technika brzdění cepínem.", "content": "Ideální technikou je převrátit se na břicho, cepín uchopit oběma rukama u jeho hlavy a tlačit jej těsně u ramene špicí pracovní části do ledu a špičkami bot pomáhat brzdění. Pokud máte na nohou mačky, je třeba nohy naopak zvednout, aby se jejich hroty nedotýkaly ledu, jinak by se pád stal nekontrolovatelným a při vyšší rychlosti je téměř jisté, že by došlo k vykloubení nebo zlomení nohou. Tuto techniku je velmi vhodné si na bezpečném svahu s bezpečným dojezdem do roviny nebo protisvahu předem nacvičit, protože její zvládnutí může být v extrémní situaci otázkou života a smrti. Rychlost pádu na ledovém nebo firnovém svahu je v podstatě rychlostí volného pádu a je třeba zareagovat rychle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cepín je horolezecké náčiní (speciální víceúčelový nástroj), určený k pohybu osob po ledovcích, ledových plotnách, sněhových polích, ale i kombinovaném, nebo čistě skalním terénu. V horolezeckém slangu se cepíny nazývají také \"zbraně\", \"pikly\", nebo \"motyky\" či \"motyčky\". Cepíny se vyrábí v délkách 40–90 cm, přičemž kratší jsou určeny pro pohyb v obtížném terénu,", "tgt_summary": "An ice axe is a multi-purpose hiking and climbing tool used by mountaineers in both the ascent and descent of routes that involve frozen conditions with snow or ice. An ice axe can be held and employed in a number of different ways, depending on the terrain encountered. In its simplest role, the ice axe is used like a walking stick in the uphill hand, the mountaineer holding the head in the center. It can also be buried pick down, the rope tied around the shaft to form a secure anchor on which to bring up a second climber, or buried vertically to form a stomp belay. The adze is used to cut footsteps (sometimes known as pigeon holes if used straight on), as well as scoop/bucket seats in the hillside and trenches to bury an ice axe belay. The long-handled alpenstock was a predecessor to the modern ice axe. An ice axe is not only used as an aid to climbing, but also as a means of self-arrest in the event of a downhill slip. Most ice axes meet design and manufacturing standards of organizations such as the Union Internationale des Associations d'Alpinisme (UIAA) or European Committee for Standardization (CEN). There are two classifications of ice axe, Basic (B/Type 1) and Technical (T/Type 2). Basic ice axes are designed for use in snow conditions for general mountaineering, and are adequate for basic support and self-arrest. Technical ice axes, which may have curved shafts, are strong enough to be used for steep or vertical ice climbing and belaying on such ground. Specialized ice axes used for vertical ice climbing are known as ice tools. Ice tools have shorter and more curved shafts; stronger, sharper, and more curved picks which can usually be replaced, and often ergonomic grips and finger rests. Used in a pair one is usually equipped with an adze whilst the other has a hammer to aid gear placement. For ski mountaineering and racing, where weight is of paramount concern, manufacturers have produced short (~) and light () ice axes. Some of these have aluminum alloy heads/picks which are unlikely to be as effective or robust as steel heads/picks.", "id": 1538116} {"src_title": "Beat", "tgt_title": "Beat music", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Beat vznikl v Anglii, především v Londýně a Liverpoolu, v padesátých letech 20. století. V té době zde vzniklo množství nových mladých skupin, které se setkávaly se svými příznivci v malých klubech a hospodách. Na rozdíl od rock and rollových interpretů, které poslouchali jejich rodiče, nevystupovali v nákladných kostýmech, ale v tom v čem chodili do práce nebo po ulici. Beatové písničky jsou v 4/4 rytmu a první doba je zvýrazněna, ve zpěvu dominují vícehlasy, důraz se klade také na kytarové melodie. Písničky jsou proto homogenní a jednolité. Beat představuje jakýsi přechod mezi folk-rockem a pop music proto bývá považován za „kytarový pop“. Prvním rádiem mimo anglické BBC, které začalo vysílat beatovou hudbu do Evropy, bylo v komunistickém Československu velmi oblíbené Radio Luxemburg. V 50. letech byla populární hudba středního proudu spojením swingu a evropské písňové tradice. Rockovou revoluci zahájil Rock Around the Clock v roce 1953. Nicméně rock'n'roll nepatřil k mainstreamu a byl generační záležitostí. Celosvětově symbolizuje big beat prvních 5 alb britských Beatles: \"Please Please Me\" (1963), \"With the Beatles\" (1963), \"A Hard Day's Night\" (1964, \"Beatles for Sale\" (1964) a \"Help\" (\"1965\"), obsahujících kromě typického bigbeatu též coververze rock'n'rollů. Jejich následující alba, od \"Rubber Soul\" (1965) po \"Abbey Road\" (1969) jsou již rocková. Symbolem zrodu big beatu v USA je \"Will You Love Me Tomorrow?\" od \"The Shirelles\", hit č. 1 v lednu a únoru 1961 a zejména \"Be My Baby\" od \"The Ronettes\", hit č. 1 12. října 1963, využívající novou techniku hudebních aranží wall of sound. Big beat od hudby let 50. let odlišuje především autentičnost, jež se projevila osobními výpověďmi v textech, na rozdíl od často plytkých textů písní předchozích a zejména pozdějších, to, že autor písně byl obvykle i jejím interpretem, a to, že není určena primárně k tanci, nýbrž k poslechu. Dalším odlišujícím rysem jsou hudební nástroje: basová elektrická kytara a bicí; důraz na skupinu místo jen na zpěváka. Dospělí v té době přijímali beat velmi kriticky. Byl pro ně symbolem rebelie a přinášel věci dosud nevídané. Dlouhé vlasy u mužů, velmi hlasitý poslech hudby. Beat se také angažoval proti americké válce ve Vietnamu. Za nejznámější beatové skupiny lze považovat The Beatles, The Rolling Stones, The Who, Kinks, The Mamas and the Papas. V Československu: Beatmen, Flamengo, Rebels, Komety, Katapult, Sputnici, The Matadors, Brutus a počátky skupin Olympic, Synkopy 61 a Citron.", "section_level": 1}, {"title": "Beat v Česku.", "content": "V Česku zažila beatová hudba v 60. letech obrovský rozmach a popularitu. V letech 1967 a 1968 se konaly 2 československé beatové festivaly. Po okupaci Československa v srpnu 1968 byla beatová hudba vytlačena z oficiálních sdělovacích prostředků. Represe vůči nezávislé hudbě se stupňovaly a vyvrcholily v roce 1977 soudním procesem s Plastic People of the Universe. V Československu je nejznámějším představitelem big beatu skupina Olympic a její hity \"Dej mi víc své lásky\" (1965), \"Snad jsem to zavinil já\" (1967) a \"Želva\" (1967) a Karel Gott svou nahrávkou \"Oči sněhem zaváté\" (1963). Český pojem \"big beat\" nelze zaměňovat s anglickým pojmem big beat, též \"chemical breaks\".", "section_level": 1}, {"title": "Původ pojmu bigbít.", "content": "Clevelandský DJ Alan Freed (mj. také otec termínu rock and roll) chtěl zdůraznit, že skladba Rock Around the Clock z roku 1953 (na albu, jenž sám uváděl) je něco úplně nového, a že to má především pořádný rytmus. Hovořil o rock'n'rollu a dodal, aby to ještě dál podtrhnul: \"This is really Big Beat!\" Jiné vysvětlení původu pojmu odkazuje k písni amerického zpěváka Fatse Domina \"The Big Beat\".", "section_level": 1}, {"title": "Pojem v Česku.", "content": "V Československu bylo slovo Bigbít, Big Beat, někdy familiárně bigboš, chápáno malinko odlišně jednalo se o pojem pro mainstreamovou populární hudbu 60. let 20. století, především v letech 1963 - 1969, místo nesprávného jazzová hudba či estrádní hudba. Od 70. let byl tento pojem někdy používán pro označení rocku či undergroundu. Skupinka kolem Pavla Kratochvíla, Toma Vašíčka, Zdeňka Leiše, Pavla Sedláčka, Petra a Jirky Jandových a Pavla Chrastiny si tehdy možná myslela, že oba termíny (rock'n'roll a bigbeat) jsou synonyma. Podle Pavla Sedláčka byla záměna záměrná, aby neprovokovali komunistickou státní moc výrazem \"rock'n'roll\" nazvali svou skupinu „Studijní skupina big beatu“ a obecně začali používat označení bigbít. Rychle to domácnělo i mezi kulturními úředníky. Anglofonní země by česko-slovenský žánr nejspíš označily za pop-rock.", "section_level": 2}], "src_summary": "Beat (v Česku také zvaný \"big beat\") je hudební styl, který výrazně ovlivňoval mladou generaci od poloviny 60. let do začátku 70. let 20. století. Bigbítové kapely měly obvykle složení: dvě elektrické kytary, jedna baskytara a bicí.", "tgt_summary": "Beat music, British beat, or Merseybeat (after bands from Liverpool and nearby areas beside the River Mersey) is a popular music genre, influenced by American rock and roll, British skiffle, and traditional pop music, that developed in the United Kingdom in the early 1960s.", "id": 1333379} {"src_title": "Průmysl", "tgt_title": "Industry", "src_document": [{"title": "Statistika.", "content": "Průmysl je velmi rozsáhlým odvětvím národního hospodářství. Mimo strojírenství a zpracovatelského průmyslu zahrnuje rovněž těžbu nerostných surovin nebo výrobu a rozvod elektřiny, plynu a vody. Statistika průmyslu je v Česku definována Klasifikací produkce CZ-CPA a zejména Seznamem výrobků CZ-PRODCOM, který přesně stanoví, který výrobek či služba se zahrnuje do průmyslu. Průmyslovými podniky rozumíme ty podniky, ve kterých se největší podíl přidané hodnoty vytváří při výrobě průmyslových výrobků a při poskytování průmyslových služeb. Z hlediska metodiky statistických zjišťování i z hlediska zveřejňovaných statistických informací lze tedy statistiku průmyslu členit na tři základní oblasti: Produkce všech průmyslových výrobků a průmyslových služeb je měřena podle jejich charakteru v různých měrných (fyzických) jednotkách (např. tunách, kilogramech, litrech, kusech, metrech, apod.) a v Kč. Použití té které fyzické jednotky je normalizováno ve všech průmyslových statistikách zemí EU. Mezi hlavní sledované ukazatele statistiky produkce patří i údaje o tržbách za prodej vlastních výrobků a služeb průmyslové povahy. Vykazující podniky, resp. podnikatelské subjekty jsou vybírány z Registru ekonomických subjektů, a to na základě jejich hlavní (převažující) ekonomické činnosti i na základě dalších vlastností jako je např. velikost subjektu podle počtu zaměstnanců. Mezi hlavní ukazatele této statistiky patří sledování průmyslových zakázek, průměrný evidenční počet zaměstnanců či zaměstnaných osob v průmyslu průměrné mzdy v průmyslu nebo produktivita práce. Kombinací propočtů objemových ukazatelů o produkci průmyslových výrobků a služeb a o vytvořené přidané hodnotě při této produkci měřené na úrovni podniků se měsíčně počítají indexy průmyslové produkce (IPP), které představují základní (konjunkturální) ukazatele průmyslové produkce. Jde o základní ukazatel, který statistika měsíčně zveřejňuje a díky kterému lze objektivně hodnotit vývoj průmyslové produkce. Mimo celkového IPP jsou publikovány indexy v podrobnější úrovni (těžba a dobývání, jednotlivá odvětví zpracovatelského průmyslu a energetiky).", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlivky.", "content": "V Česku je průmysl (sekundární sektor) jedním z nejvýznamnějších odvětví národního hospodářství a vytváří velkou část národního důchodu. V ostatních evropských zemích je to méně, neboť tam hrají již větší podíl služby (terciární sektor). Naopak v rozvojových zemích je primární prvovýroba (primární sektor), tj. zemědělství, lesnictví a těžba. Řešením a řízením materiálových, finančních a informačních toků v jednotlivých sektorech se zabývá průmyslová logistika (pořizovací, nákupní, výrobní, distribuční - \"prodej-odbyt\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Průmysl (přejatým slovem někdy \"industrie\") je významným výrobním odvětvím světového hospodářství. Průmyslové výrobky využívá člověk k práci, v domácnosti i ve volném čase. Průmysl velmi rychle zavádí do výroby vědecké objevy a technické vynálezy. Nové výrobky tak stále více ulehčují lidem život. Společenská změna související s prosazováním průmyslu v národním hospodářství se nazývá industrializace.", "tgt_summary": "An industry is a sector that produces goods or related services within an economy. The major source of revenue of a group or company is an indicator of what industry it should be classified in. When a large corporate group has multiple sources of revenue generation, it is considered to be working in different industries. The manufacturing industry became a key sector of production and labour in European and North American countries during the Industrial Revolution, upsetting previous mercantile and feudal economies. This came through many successive rapid advances in technology, such as the development of steam power and the production of steel and coal. Following the Industrial Revolution, possibly a third of the economic output came from manufacturing industries. Many developed countries and many developing/semi-developed countries (China, India etc.) depend significantly on manufacturing industry.", "id": 972173} {"src_title": "Zdenka Cecília Schelingová", "tgt_title": "Cecília Schelingová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sestra Zdenka se narodila jako desátá z jedenácti dětí rolníka Pavola Schelinga a jeho ženy Zuzany, rozené Pánikové. Při křtu 27. prosince 1916 obdržela jméno Cecília. Rodiči byla od malička vychovávána v katolické víře. Základní vzdělání získala v letech 1923-1931 ve svém rodišti, kde se také poprvé setkala s milosrdnými sestrami svatého Kříže, které na ni udělaly dojem svou obětavou péčí o nemocné a nemohoucí. Po ukončení školy v Krivej se v necelých 15 letech (6. července 1931) rozhodla zasvětit svůj život Bohu a odešla do kláštera sester svatého Kříže do Podunajských Biskupic, kde požádala o přijetí do postulátu. V 1933-1935 studovala u sester ošetřovatelství, později ještě prodělala kurz radiologie. 28. ledna 1936 pak vstoupila do noviciátu a přijala řeholní jméno Zdenka. Po složení časných slibů (30. leden 1937) působila jako ošetřovatelka ve státní nemocnici v Bratislavě. Roku 1941 se přesunula do krajské nemocnice v Humenném, kde taktéž působila jako ošetřovatelka, a o rok později se vrátila do státní nemocnice v Bratislavě, kde následujících deset let pracovala na rentgenologickém oddělení, nejprve jako laborantka, později jako technička. Věčné sliby složila 28. ledna 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Střet s komunistickým režimem.", "content": "Když po únorovém převratu začalo pronásledování katolické církve, byla stejně jako ostatní sestry vyzvána, aby odložila řeholní šat a vystoupila z kongregace, jinak bude muset z nemocnice odejít. Stejně jako drtivá většina ostatních řeholnic odmítla, nicméně díky své těžko nahraditelné kvalifikaci byla dočasně ponechána na oddělení. Počátkem února 1952 pomohla uprchnout knězi Štefanu Koštialovi, který byl v nemocnici na krátkodobém ošetřování (měl být zakrátko souzen a Státní bezpečnost jej proto poslala do nemocnice, aby zde zahladili nejvýraznější následky a známky mučení). Jeho útěk zařídila tak, že ostraze namíchala do čaje silný uspávací prostředek. K tomuto se podle vlastních slov odhodlala poté, co jí ostraha sdělila, že kněze odvezou do Ruska, odkud se už nevrátí. Krátce poté se pokusila zařídit útěk pro další tři kněží a tři seminaristy, neuspěla však, neboť celá akce byla předem naplánovanou provokací StB. Sestra Zdenka byla 29. února zatčena a po několikaměsíčních výsleších doprovázených mimořádně brutálním mučením (odmítala vyzradit své spolupracovníky a podepsat zmanipulované protokoly) postavena před soud, který ji 17. června 1952 odsoudil za údajnou velezradu ke 12 letům těžkého žaláře a 10 letům ztráty občanských práv (rozsudek byl v plném rozsahu zrušen Nejvyšším soudem SSR 18. listopadu 1970). Prošla věznicemi v Bratislavě, Rimavské Sobotě, Pardubicích, Brně a v Praze na Pankráci. Již mučení při výsleších mělo devastující účinek na její zdraví, mučení a špatné životní podmínky při věznění vedly k dalšímu zhoršení. V roce 1954 se k následkům mučení přidala rakovina prsu, nicméně přístup k nutné léčbě jí byl i za tohoto stavu odpírán. Později jí byl prs ve vězení bez anestezie amputován, ovšem nedostalo se jí žádného dalšího léčení. Její stav se stále zhoršoval, a když se jí po těle začaly šířit metastázy a úspěšná léčba byla již prakticky vyloučena, byla podrobena léčbě ozařováním ve vězeňské nemocnici na Pankráci. 16. dubna 1955, když už bylo jasné, že délka jejího dalšího života se počítá už jen na týdny či měsíce, byla urychleně propuštěna na svobodu, neboť odpovědné komunistické orgány nepovažovaly za vhodné, aby zemřela ve vězení. Nemocnice v Bratislavě, kde dlouhá léta pracovala, ji na příkaz komunistických úřadů odmítla přijmout, zakázáno bylo i její přijetí v řádovém domu, který se staral o přestárlé a nemocné sestry. To, že ji odmítly, či musely odmítnout její vlastní spolusestry se jí nesmírně dotklo. Po krátkém pobytu v bytě u Apolónie Galisové (ve vězení ji několikrát navštívila a později sama vstoupila k sestrám sv. Kříže a přijala jméno Lucie) se jí nakonec podařilo vyjednat přijetí (19. dubna) v nemocnici v Trnavě. Zde zemřela zaopatřená svátostmi během mše (31. července 1955 v 7:45).", "section_level": 2}, {"title": "Pouť ostatků.", "content": "Sestra Zdenka byla pohřbena 2. srpna v Trnavě na starém hřbitově. Zde její ostatky spočívaly až do zrušení hřbitova v roce 1979, kdy byly spolu s ostatky dalších deseti sester přesunuty na hřbitov do Podunajských Biskupic. Odtud byly vyzvednuty 6. června 2003, nyní jsou pohřbeny v klášterním kostele svatého Kříže v Biskupicích.", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtné pocty.", "content": "Diecézní proces jejího blahořečení otevřel trnavsko-bratislavský arcibiskup Ján Sokol 18. září 2000. Římský proces byl ukončen 7. července 2003, kdy papež Jan Pavel II. potvrdil její blahoslavení. K jeho slavnostnímu vyhlášení přistoupil během své návštěvy na Slovensku 14. září téhož roku. Spolu s ní byl v Petržalke blahoslaven další slovenský mučedník z doby komunismu, Vasiľ Hopko. Dne 19. září 2003 byla Schelingové zasvěcena nově zbudovaná kaple v obci Dolný Ohaj. Další jí zasvěcená kaple vznikla o čtyři dny později v církevní Základní škole Antona Bernoláka v Martině. První liturgické vzpomínky na bl. Zdenku Schelingovou se 31. července 2004 v její rodné Krivé zúčastnilo víc než 3000 poutníků. V místním kostele je její socha v nadživotní velikosti spolu s relikviemi. Po bl. Zdence bylo též pojmenováno několik institucí, např. \"Mateřské centrum a dětské hřiště bl. Zdenky\" při faře v Bratislavě-Záhorské Bystrici či \"Klinika paliatívnej medicíny bl. Zdenky Schelingovej\" zřízená Fakultní nemocnicí a Fakultou zdravotnictví a sociální péče Trnavské univerzity. Na květnou neděli 2004 jí byla na místě bývalého trnavského hřbitova odhalena pamětní deska. V roce 2005 vydalo Slovensko čtyřiatřicetikorunovou poštovní známku se Zdenkou Cecílií Schelingovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavená Zdenka Cecília Schelingová (24. prosince 1916, Krivá na Orave – 31. července 1955, Trnava) byla slovenská řeholnice z Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže a mučednice z doby pronásledování katolické církve komunistickým režimem v Československu. V bratislavské státní nemocnici pomohla uprchnout vězněnému knězi a později se neúspěšně pokusila pomoci k útěku dalším 6 politickým vězňům z řad kněží a seminaristů. Komunistický režim ji za to odsoudil ke 12 letům vězení. Během výslechů a později i věznění byla krutě mučena, toto mučení a odpírání léčby zcela zničilo její zdraví. Zemřela krátce po urychleném předčasném propuštění. Papež Jan Pavel II. ji prohlásil za blahoslavenou, římskokatolická církev slaví její svátek 31. července, na výročí její smrti.", "tgt_summary": "Cecília Schelingová (24 December 1916 – 31 July 1955), also known as Zdenka, was a Slovak Roman Catholic professed religious of the Congregation of the Sisters of Charity of the Holy Cross and a victim of communist persecution in the former Czechoslovakia. Schelingová worked for the most part in the hospital at Bratislava before her arrest and aided priests fleeing persecution from the totalitarian communist regime in her home nation. The beatification was celebrated on 14 September 2003 on the occasion of Pope John Paul II visiting Slovakia.", "id": 880225} {"src_title": "Mačky", "tgt_title": "Crampons", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Železa pro pohyb na ledu, firnu a sněhu byla známa už ve starověku. Na konci 19. století se pak objevily mačky pro celou plochu nohy. První mačky s deseti hroty navrhl v roce 1908 Oscar Eckenstein a komerčně začal o dva roky později vyrábět Henry Grivel. Dalším vylepšením bylo významné přidání dvou předních hrotů usnadňujících pohyb ve velmi strmém terénu, vyvíjely se i materiály a konstrukční postupy. S dalším vývojem došlo ke specializaci a dnes se vyrábí značné množství typů maček, přizpůsobených různým užitím.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Nejdůležitější rozdíly jsou v poloze a počtu hrotů, konstrukci rámu a způsobu připevnění k botě. Poloha předních dvou párů hrotů určuje optimální užití maček. Druhý pár hrotů skloněný ve směru dopředu ulehčuje postup po předních hrotech ve velmi strmém ledu, naopak hroty skloněné dolů jsou pohodlnější při chůzi po mírně skloněném či rovném terénu. Pro náročné lezení v mixech (tj. v mačkách se postupuje i po skále) a ledu se někdy používají mačky s jediným předním hrotem (\"monopoint\"). Podle typu nosné konstrukce se mačky dělí na kloubové a rámové. Kloubové mačky se skládají zpravidla ze dvou ozubených segmentů spojených třmenem. Tato konstrukce v principu umožňuje určitý pohyb, což ve spojení s ohebnou botou znamená pohodlnější chůzi. Rámové mačky mají tuhý rám po celé délce a pevně se spojí s botou. To umožňuje přesnější a efektivnější zakopávání předních hrotů, což je výhoda ve velmi strmém ledu. Naopak kvůli neohebnosti maček a obecně tuhým botám je namáhavější chůze v terénu s menším sklonem. Na rámové mačky se také oproti kloubovým více nabaluje sníh a vytvářejí se nebezpečné \"bakule\", které byly již příčinou horolezeckých nehod. Proto je vhodné používat na rámových mačkách gumovou vložku, která nabalování sněhu zabraňuje. S rozvojem závodního ledolezení a drytoolingu se vyvinuly mačkolezečky, což je kombinace lehkých lezeček ke kterým je přišroubovaná nebo již z výroby zabudovaná přední část jednohrotých maček, nebo pro ledové rychlolezení se používají spíše dva přední hroty.", "section_level": 1}, {"title": "Systém upínání.", "content": "Klasickým způsobem uchycení maček na botu je systém pásků. Alternativou jsou tzv. rychloupínací mačky, vyžadující speciální boty. O drážku v botě se opírá páka rychloupínáku, systém je podobný některým lyžařským vázáním. Kromě těchto základních typů existuje značné množství obměn a variací, kdy např. místo části pásků je segment z houževnatého plastu nebo podobný segment nahrazuje přední hrazdičku u rychloupínacího systému. Obecně se dá říci, že více „páskové“ upínání je univerzálnější, snáze opravitelné a méně sklouzává z boty. Nevýhodou je větší seškrcování boty a potenciálně nohy, méně pevné spojení s botou, delší upevňování a nutnost kontrolovat dotažení pásků. U maček s menším počtem pásků či bez pásků naopak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mačky, horolezecké mačky nebo také stoupací železa patří k horolezecké výbavě pro pohyb v ledovém a sněhovém terénu. Jsou tvořeny rámem se sadou hrotů, který se připevňuje na obuv. Název pochází ze slovenského názvu kočky.", "tgt_summary": "A crampon is a traction device that is attached to footwear to improve mobility on snow and ice during ice climbing. Besides ice climbing, crampons are also used for secure travel on snow and ice, such as crossing glaciers, snowfields and icefields, ascending snow slopes, and scaling ice-covered rock. There are three main attachment systems for footwear: step-in, hybrid, and strap bindings. The first two require boots with welts, as a tension lever attaches the crampon to the heel. The last type (strap bindings) are more versatile and can adapt to virtually any boot or shoe, but often do not fit as precisely as the other two types. Oscar Eckenstein designed the first 10-point crampon in 1908, dramatically reducing the need for step cutting. This design was then made commercially available by the Italian Henry Grivel.", "id": 525156} {"src_title": "Karabina", "tgt_title": "Carabiner", "src_document": [{"title": "Rozdělení karabin podle typu.", "content": "Pro horolezecké karabiny platí technická norma ČSN EN 12 275, která dělí karabiny takto: Typ A Speciální karabina určená k zapínání do skalních skob (např. Frog firmy KONG). Typ B Základní provedení karabiny. Typ D Karabina zajišťující textilní smyčky v poloze pro podélné zatížení, bývá používána především jako součást expresek. Typ H Karabina oválného hruškovitého tvaru, určená pro jištění pomocí poloviční lodní smyčky (HMS). Typ K Karabina určená pro jištěné cesty („Klettersteig“ resp. „Via Ferrata“, větší rozvor). Typ X Karabina oválného tvaru. Díky tomuto tvaru je karabina vždy zatěžována podélně (kdy vykazuje nejvyšší pevnost) a je téměř nemožné ji zatížit příčně. To ji předurčeje k použití do slaňovacích prostředků, blokantů a díky symetrickému tvaru i při použití prostředků skládajících se ze dvou bočnic (slaňovací brzy, kladky, atp.) Typ Q Maticová karabina (Quick Link, „mailonka“), u které má západka podobu uzavírací převlečné matice. Průměrný horolezec si obvykle vystačí s několika karabinami typu B a H určenými pro zakládání postupového jištění a pro jištění spolulezce na štandu. Karabiny typu K jsou nezbytné pro ferraty. Karabiny typu X mohou být vhodné při výškových pracích, technickém lezení, při procvakávání skob nebo blokantů. Karabiny typu Q jsou vhodné tam, kde je nežádoucí snadné a rychlé otevření karabiny. Karabiny typu A a D dodávají pocit většího bezpečí při lezení na skále, obvykle jsou ale dražší než základní karabiny typu B.", "section_level": 1}, {"title": "Spojky.", "content": "Podle evropských norem přísluší označení karabina pouze výrobku certifikovanému dle EN 12275 (Horolezecká výzbroj – Karabiny – Bezpečnostní požadavky a zkušební metody), přesto však z jazykového hlediska je možné nazývat karabinou i spojky, které jsou certifikovány dle normy EN 362 (Osobní ochranné prostředky proti pádům z výšky – Spojky). Spojky, na rozdíl od karabin, mohou být otevřeny pouze s použitím minimálně dvou záměrných pohybů. Prakticky není možné se setkat se spojkou bez pojistky zámku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karabina je pevné kovové oko, uzavírané pérovým nebo šroubovým mechanismem, které slouží hlavně jako spolehlivý spojovací prvek (např. mezi horolezeckým lanem a skalní skobou). Některé karabiny mají univerzální použití, jiné pak speciální – např. typ HMS pro jištění lezce. Nejčastěji se s karabinou setkáme v horolezectví, speleoalpinismu, v záchranářství, je využívána pro zajištění při práci ve výškách a nad volnou hloubkou, v jachtingu a u dalších aktivit. Karabina se skládá z \"těla\", \"západky\", \"zámku\" a případně i \"pojistky zámku\" (u maticových karabin má západka podobu převlečné matice). Na západce může být instalována pojistka, která brání samovolnému sklopení západky – tj. nežádoucímu otevření karabiny (kdy jednak hrozí vypadnutí lana z karabiny, dále pak otevřená karabina vykazuje nižší pevnost. Místo styku horního konce západky s tělem karabiny se nazývá \"zámek\". Zámkem je někdy nesprávně nazývána pojistka zámku. Karabiny se vyrábí z duralu a titanu pro horolezectví, z oceli pro průmysl, jachting nebo záchranářství; a z plastů pro pomocné účely. Zámky na karabinách mohou být klasické háčkové (zobáčkové), tvaru Key Lock (klíčová dírka) případně další. Pojistky zámku bývají šroubovací nebo „automatické“ (bajonet).", "tgt_summary": "A carabiner or karabiner () is a specialized type of shackle, a metal loop with a spring-loaded gate used to quickly and reversibly connect components, most notably in safety-critical systems. The word is a shortened form of \"Karabinerhaken\" (or also short \"Karabiner\"), a German phrase for a \"spring hook\" used by a carbine rifleman, or carabinier, to attach his carabin to a belt or bandolier.", "id": 829408} {"src_title": "Banská Štiavnica", "tgt_title": "Banská Štiavnica", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo osídleno už v neolitu, ve 3. století př. n. l. si zde zřídili Keltové sezónní sídliště a v létě rýžovali zlato v řece. V jedné ze štol byla nalezena římská keramika, ale trvalá sídlo vzniklo až ve středověku. Roku 1075 se poprvé zmiňuje těžba zlata, od 12. století přicházeli němečtí kolonisté a v polovině 13. století dostalo sídlo městská práva jako uherské horní město. Roku 1380 vytvořila Štiavnica spolu s městy Banská Bystrica a Kremnica spolek svobodných horních měst. V 15. století během konfliktů mezi polským a uherským králem Vladislavem III. a Ladislavem Pohrobkem bylo město roku 1442 vyrabováno a vypáleno a o rok později postiženo zemětřesením. Obnovu zahájil až král Matyáš Korvín a roku 1513 byla městská práva obnovena. Roku 1525 vypuklo hornické povstání a když roku 1541 dobyli Turci Budín, vybudovali zde kolem města dvojité opevnění a Starý i Nový zámek. Štoly převzal habsburský stát. Roku 1627 byl v okolních dolech poprvé použit střelný prach a v následujících sto letech město velmi utrpělo válkami, Rákócziho povstáním a roku 1710 také morem. Rekordní těžba byla nicméně zaznamenána v roce 1690, kdy bylo ve zdejší oblasti vytěženo celkem 29 tun stříbra a 605 kg zlata. Ale teprve po Satmárském míru 1711 mohlo město opět vzkvétat. Pro účely těžby byla v okolí vybudována ojedinělá soustava umělých rybníků a sběrných kanálů, zvaných \"tajchy\" (z něm. \"der Teich\", rybník). Voda sloužila jako zdroj energie pro pohon vodních sloupcových čerpadel, odvodňujících místní doly. Roku 1722 zde Angličan Isaac Potter s rakouským architektem Josefem Fischerem z Erlachu postavili první atmosférický parní stroj na evropském kontinentě jako pohon těchto čerpadel. Roku 1735 byla založena báňská škola, roku 1770 rozšířená na báňskou akademii. Do roku 1919 zde sídlil Hlavní komorsko-grófský úřad, který řídil hornictví, hutnictví a mincovnictví na celém území Uher. Roku 1746 byl postaven první vodovod. Za vlády císařovny Marie Terezie město rychle rostlo, až roku 1782 dosáhlo 20 tisíc obyvatel a stalo se třetím největším městem v Uhrách, po Bratislavě a Debrecínu. V 19. století těžba upadala a obyvatelé se stěhovali jinam. Roku 1919 dobyli město vojáci maďarské Republiky rad. Za holokaustu bylo zavražděno přes 100 zdejších Židů. Roku 1945 byli vypuzeni zbývající Němci a město pozvolna upadalo, i když roku 1949 byla jako \"stavba mládeže\" otevřena nová železniční trať do Hronské Dúbravy. Roku 1993 bylo historické jádro města zapsáno na seznam Světové dědictví UNESCO a o rok později skončila těžba v poslední štole.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V současnosti je Banská Štiavnica spíše odlehlým městem. Prochází tudy silnice č. 51, spojující město se Zvolenem a rychlostní silnicí R1. Od roku 1949 je v provozu Železniční trať Hronská Dúbrava – Banská Štiavnica, takzvaná \"Trať mládeže\", která nahradila klikatější úzkorozchodnou železnici z roku 1873. Vzdálenost stanice od centra a škrty ve státním rozpočtu měly opakovaně na této trati vést k zastavení osobní dopravy, naposledy v roce 2012; po občanském odporu místních trať zůstává v provozu, avšak s minimální nabídkou spojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Banská Štiavnica ( \"Schemnitz\", \"Selmecbánya\") je historické město ve středním Slovensku, kde byly na počátku novověku významné zlaté a stříbrné doly. Rozkládá se v údolí Štiavnických vrchů. Dodnes je patrné jeho bývalé bohatství, které se projevilo množstvím výstavných staveb. Historická část města je od prosince 1993 zapsána na seznam Světové dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Banská Štiavnica (; ; , ) is a town in central Slovakia, in the middle of an immense caldera created by the collapse of an ancient volcano. For its size, the caldera is known as the Štiavnica Mountains. Banská Štiavnica has a population of more than 10,000. It is a completely preserved medieval town. Because of their historical value, the town and its surroundings were proclaimed by the UNESCO to be a World Heritage Site on December 11, 1993.", "id": 1562493} {"src_title": "Josefov (Praha)", "tgt_title": "Josefov", "src_document": [{"title": "Označení a administrativní začlenění.", "content": "Samosprávně v současnosti celý Josefov spadá do městské části Praha 1. Do roku 1850 se Josefov nazýval Židovské město (něm. \"Judenstadt\"). Roku 1850 pak byl Josefov na základě nového prozatímního obecního zákoníku přičleněn k Praze jako její pátá část a získal současný název. Je pojmenován po Josefu II., synu Marie Terezie, který v rámci svého osvíceneckého způsobu židovské obyvatelstvo zrovnoprávnil s ostatními. Předtím se Židovskému městu říkalo „Židovské ghetto“. V dobových předasanačních vzpomínkách i v pozdější literatuře je Josefov označován nejen jako „Židovská čtvrť“, „v Židech“ (v obou případech šlo o narážku na původní obyvatelstvo Josefova), ale také jako „Pátá čtvrť“. Římskými čísly byla označována původní města, později i jiné obce připojené k Praze, zpočátku jim zůstala vlastní samospráva. Od roku 1923 měly centrální pražské čtvrti Praha I – VII společnou samosprávu, jejich původní číslování se však oficiálně používalo až do roku 1949 a na mnoha tabulkách nebo například v památkářské literatuře ve spojení s popisnými čísly se používá dodnes. Jako evidenční část obce a jako katastrální území existuje Josefov i nadále a svou rozlohou je nejmenší z pražských částí, hustotu zalidnění má naopak ze všech částí největší.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Josefov je jako židovská čtvrť poprvé zmiňován v roce 1096, kdy byla čtvrť založena po poničení ostatních židovských osídlení během pogromu v témže roce. Od roku 1215, kdy čtvrtý lateránský koncil mj. nařídil segregaci židů od křesťanského obyvatelstva, začala mít čtvrť charakter ghetta. V roce 1357 udělil Karel IV. pražským Židům právo užívat vlastní zástavu a znak. Červený prapor nesoucí žlutou Davidovu hvězdu (\"Magen David\"), která je podle Hájkovy kroniky první použití tohoto symbolu reprezentujícího židovskou komunitu. Prapor se žlutou Davidovou hvězdou v červeném poli je v současnosti symbolem židovské komunity a staré židovské čtvrti – Josefova. V roce 1389 byl na Velikonoce rozpoután velký protižidovský pogrom, zvaný Krvavé Velikonoce, při kterém byla zabita velká část obyvatel ghetta. I v 15. a 16. století se uskutečnilo několik pogromů, opakovaně byli Židé také vykázáni ze země. Velký rozvoj ghetta nastal za vlády Rudolfa II., který často využíval služeb dvorského Žida Mordechaje Maisela, který financoval mnohé nové stavby v židovském ghettu (Židovská radnice, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga). V ghettu také působili mnozí známí učenci, např. Jehuda ben Becalel, Josef ben Šlomo Delmedigo. V roce 1648 udělil císař Ferdinand III. židovské obci válečnou zástavu pro pomoc v boji proti Švédům během třicetileté války. Po skončení třicetileté války byla zrušena omezení osidlování mimo ghetto. Za panování Karla VI. se však situace opět změnila, když v roce 1726 císař vydal translokační reskript, který nařizoval opětovné uzavření Židů do ghett, a familiantský zákon, stanovující \"numerus clausus\" (maximální počet židovských rodin v zemi). V roce 1689 postihl Židovské město velký tzv. francouzský požár Prahy, přičítaný francouzským agentům, kteří jej měli způsobit v rámci taktiky spálené země, kterou Ludvík XIV. systematicky uplatňoval v této fázi Devítileté války. Požár nakonec nejvíce postihl Židy. Ti si poté vymohli obnovení židovského města v původní podobě. V roce 1744 byli Židé výnosem Marie Terezie, kvůli údajné spolupráci s protivníkem za války proti Prusku a pruské okupace Prahy, vypovězeni z Čech a tedy i z Prahy a ghetta. Město však po odchodu Židů zaznamenalo obrovský hospodářský pokles, a tak bylo od dalšího vyhánění upuštěno, návrat byl Židům oficiálně povolen roku 1748 za tzv. toleranční daň. K zásadní změně došlo za vlády Josefa II., jenž židovské obyvatelstvo začal zrovnoprávňovat s ostatními, Židé se tedy mohli začít usazovat i mimo ghetto. Bohatší židovské rodiny se tak začaly stěhovat mimo ghetto, kde zůstávala chudina a stěhovala se sem i chudina nežidovská. Definitivně bylo ghetto zrušeno v roce 1848, v roce 1850 pak přejmenováno na Josefov a přičleněno k Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Asanace.", "content": "Původní Židovské ghetto bylo koncem 80. let 19. století coby chudinská čtvrť odsouzeno k „asanaci“. Zda byly pravým důvodem neřešitelné hygienické podmínky „středověké zástavby“, jak se tehdy tvrdilo, či šlo špíše o snahu podnítit nový stavební rozvoj oblasti a získat lukrativní pozemky v centru města, o to dosud historikové vedou spory. Město toužilo spíše po širokých bulvárech vídeňského či pařížského formátu, než po křivolakých středověkých uličkách. Veřejnou soutěž v roce 1885 nakonec vyhrál projekt „\"Finis Ghetto\"“ od autorů Alfréda Hurtiga, Matěje Strunce a Jana Hejdy a zrealizován byl v omezené podobě (plánovalo se vybourání skoro celého Starého města). V souvislosti s touto asanací došlo rovněž k menší výměně některých parcel mezi katastry Josefova a Starého Města. Asanace byla dokončena v roce 1913, počet obyvatel se snížil asi o dvě třetiny. K podobným „asanacím“ došlo i v jiných evropských městech (např. ve Vídni). Součástí plánu asanace bylo zbourání všech domů, několika synagog a přebudování systému ulic (jejich srovnání a rozšíření). Zůstalo pouze šest níže zmíněných synagog, Židovská radnice a Starý židovský hřbitov. Ze zmizelých synagog můžeme uvést např. Velkodvorskou, Cikánovu či Novou. Součástí jiného plánu bylo i vedení dnešní Pařížské ulice z Václavského náměstí skrz Letenskou pláň až k nejvyššímu sněmu. Tento plán nedostal ale podporu od místního obyvatelstva, a tak je dnešní Pařížská ulice vedena ze Staroměstského náměstí na Čechův most. Tento plán měl napodobit Avenue des Champs-Élysées v Paříži. Na Čechově mostě můžeme pozorovat dvouprocentní stoupání k Letné, což byla příprava na proražení ulice skrze letenskou pláň. Původní, předasanační podoba Josefova je patrně nejdůkladněji zachycena na známém Langweilově modelu Prahy z 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za druhé světové války a nacistické okupace byli Židé deportováni do koncentračních táborů. Z opuštěného Josefova se stalo skladiště konfiskovaného majetku. Po ukončení války zůstalo mnoho pozůstalosti v rukách Židovského muzea, protože jeho původní majitelé byli zavražděni v koncentračních táborech a židovské muzeum se tak stalo druhým největším židovským muzeem na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Do 60. let 20. století se počet obyvatel začal opět zvyšovat, předválečné úrovně však nedosáhl. Od 60. let opět začal počet obyvatel klesat, když začalo stoupat kancelářské a obchodní využití čtvrti, zvláště v souvislosti s velkým rozvojem turistického ruchu. Tento trend zesílil po sametové revoluci. Ke konci roku 2013 tak na Josefově bydlelo méně než 1 400 obyvatel, tedy téměř o 90 % méně než před asanací.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Z původního ghetta se zachovaly jen radnice, hřbitov a šest synagog: V době asanace byla u hřbitova postavena novorománská budova pohřebního bratrstva, dnes také součást expozice Židovského muzea. Z nové zástavby je nejvýznamnější výstavní Pařížská třída, jejíž eklektickou architekturu kombinující motivy různých historických slohů hodnotil Emanuel Poche jako bezcennou a úpadkovou. K Josefovu patří i novorenesanční budova Uměleckoprůmyslového muzea u starého hřbitova. V Pařížské ulici před Staronovou synagogou se nachází socha Mojžíše od Františka Bílka a před Španělskou synagogou socha Franze Kafky od Jaroslava Róny.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "K pražskému ghettu se váže řada pověstí, z nichž nejznámější je pověst o rabbi Löwovi a jeho Golemovi. Do prostředí mizejícího starého Josefova také spisovatel Gustav Meyrink situoval svůj román \"Golem\". Prostředím asanovaných částí Prahy (Josefova a čtvrti Na Františku) se zčásti inspiroval spisovatel Jaroslav Foglar při psaní svých příběhů o tajemných Stínadlech. Předobrazem Vontů mu byly především klukovské party z oblasti Na Františku, známé svou výbojností a uzavřeností. Téma asanace Stínadel mělo být i námětem Foglarova čtvrtého a nikdy nerealizovaného stínadelského příběhu \"Budou se Stínadla bourat?\" Spisovatel František R. Kraus ve svých románech a črtech velmi často popisoval specifický genius loci Josefova na přelomu 19. a 20. století a jeho pestrobarevný polosvět figurek, podivínů a různých, dnes již vesměs zaniklých povolání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josefov (něm. \"Josefstadt\") je městská čtvrť Prahy v ohybu Vltavy obklopená Starým Městem. Od středověku zde bývalo Židovské město (ghetto), které se po svém zrušení proměnilo v 19. století v chudinskou čtvrť. Ta byla v rámci Pražské asanace zbourána a nahrazena novou zástavbou. Zachovány zůstaly jen nejvýznamnější židovské památky, Staronová a některé další synagogy, starý hřbitov a radnice. \"Josefov\" je také nejmenší pražské katastrální území o rozloze 8,81 ha.", "tgt_summary": "Josefov (also Jewish Quarter; ) is a town quarter and the smallest cadastral area of Prague, Czech Republic, formerly the Jewish ghetto of the town. It is completely surrounded by the Old Town. The quarter is often represented by the flag of Prague's Jewish community, a yellow Magen David (Star of David) on a red field.", "id": 397837} {"src_title": "Ludolf Bakhuizen", "tgt_title": "Ludolf Bakhuizen", "src_document": [{"title": "Tvorba.", "content": "Ačkoli maloval i jiné náměty a vytvořil mnoho kreseb, je vnímán hlavně jako malíř velkých bouřlivých mořských scenérií, jakými je například obraz \"Lodě v krajní nouzi u skalnatého pobřeží\" (1667, Národní galerie ve Washingtonu, Washington D.C.), známý v několika verzích. Předtím, než začal malovat, pracoval jako úředník a kaligraf, nejdříve ve svém rodném Emdenu a pak v Amsterdamu, kam přijel někdy kolem roku 1650. V roce 1656 je už zaznamenán jako člen Amsterdamské kaligrafické společnosti. Jeho první známá malba se datuje rokem 1658. Jeho učiteli byli pravděpodobně Allart van Everdingen a Hendrick Dubbels. Willem van de Velde mladší měl na něho také vliv a byl jeho rivalem, ale poté co spolu se svým otcem odešel do Anglie (na přelomu let 1672/73), se Bakhuizen stal jedním z vůdčích malířů mořských scenérií a bitevních scén, historických i imaginárních. Mezi jeho nejdůležitějšími obrazy je \"Přístav v Amsterdamu\" (1665, Louvre, Paříž), objednaný amsterdamskou městskou radou a darovaný francouzskému ministru financí, Huguesovi de Lionne. Ačkoli vyvedené v temných tónech, jeho obrazy bývají velmi dramatické, jako v obrovské bouřkové scéně v Musée des Beaux-Arts v Bruselu, nebo živé jako \"Obchodní lodní kotviště v Texelu\" vystavené v Národním námořním muzeu v Londýně. Po jeho práci byla velká poptávka a jeho díla se octla ve sbírkách císařů, princezen i obyčejných holandských občanů stejnou měrou. Petr Veliký a později Fridrich II. Veliký vlastnili některé obrazy. V České republice je vystaven výjev námořní bitvy mezi (plachetními) loďstvy Nizozemska a Anglie. Ten je signován „Backhusein“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludolf Bakhuizen, transkribováno také Backhuyzen, Bakhuyzen a dokonce i Bakhuysen nebo Backhusein (28. prosince 1630, Emden ve východním Frisku – 1708), byl nizozemský krajinář a marin.", "tgt_summary": "Ludolf Bakhuizen (28 December 1630 – 7 November 1708) was a German-born Dutch painter, draughtsman, calligrapher and printmaker. He was the leading Dutch painter of maritime subjects after Willem van de Velde the Elder and Younger left for England in 1672. He also painted portraits of his family and circle of friends.", "id": 1989555} {"src_title": "Miroslav Kalousek", "tgt_title": "Miroslav Kalousek", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a předlistopadové období.", "content": "Narodil se 17. prosince 1960 v Táboře. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, kde v roce 1984 získal titul inženýra. Jak později sám přiznal, studium na vysoké škole mu bylo umožněno díky členství v komunistické organizaci Socialistický svaz mládeže. Od roku 1984 do roku 1990 pracoval jako technolog a referent investičního útvaru ve výrobním podniku Mitas Praha n.p. V té době byl také mluvčím Občanského fóra.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kariéry a působení ve vládních úřadech.", "content": "V roce 1984 se stal členem Československé strany lidové v Praze 10, kde byl až do svého přestupu do TOP09 v roce 2009. Od roku 1990 působil ve státní správě, v letech 1990–1992 na Úřadu vlády ČR jako odborný poradce místopředsedy vlády ČR se zaměřením na otázky ekonomické transformace. Od července 1992 působil v Úřadu vlády ČSFR jako ředitel odboru poradců místopředsedy vlády ČSFR. V období transformace vlastnických vztahů v ČR zastupoval Miroslav Kalousek vládu ČR v několika řídících funkcích v hospodářské sféře: v letech 1991–1992 byl rozhodnutím ministra zemědělství členem dozorčí rady Jihočeských pivovarů, v letech 1992–1994 usnesením vlády ČR působil jako člen správní rady a jednatel Západočeských pivovarů. Roku 1994 byl usnesením Poslanecké sněmovny zvolen do funkce člena prezídia Pozemkového fondu ČR, kterým byl do roku 1996. V letech 1993–1998 zastával post náměstka ministra obrany ČR, staral se o finanční řízení resortu, armádní restrukturalizace i řízení armádních zakázek. V roce 1997 podepsal kupní smlouvu s developerskou firmou EPF na areál kasáren u pražského náměstí Republiky. Z obchodu nakonec sešlo a následné odškodnění firmy stálo stát stovky miliónů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup na politické scéně.", "content": "V roce 1998 byl za KDU-ČSL zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, když svůj mandát získal až v tzv. druhém skrutiniu. Stal se členem Hospodářského výboru, Výboru pro obranu a bezpečnost a Stálé komise pro kontrolu činnosti Vojenského obranného zpravodajství PČR. Mezi lety 1999–2001 byl místopředsedou KDU-ČSL, v té době byla součástí tzv. Čtyřkoalice. Byl členem stínové vlády Čtyřkoalice pro resort průmyslu a obchodu. V letech 2000–2002 byl členem vyšetřovací komise a předsedou sněmovní vyšetřovací komise pro objasnění rozhodování státu v IPB. Ve funkčním období Poslanecké sněmovny PČR 2002–2006 působil jako předseda rozpočtového výboru. V roce 2005 na tuto funkci rezignoval, poté co bylo podáno trestní oznámení na jeho manželku pro nezaplacení dědické daně. Toto obvinění se však nepotvrdilo. Miroslav Kalousek prohlásil, že podání trestního oznámení pro nezaplacení dědické daně na jeho manželku je vykonstruovaná lež, která může ještě více ohrozit už tak otřesenou důvěru veřejnosti v politiku: „\"Rezignuji proto na funkci předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Činím tento krok jako nezbytný vklad k politické kultuře naší země. Proti původcům pomluv a křivých obvinění budu postupovat právní cestou. Jsem totiž přesvědčen, že k politické kultuře patří i předpoklad, že pomluvy a křivá obvinění nelze realizovat beztrestně.\"“ Podle politologa Bohumila Doležala šlo ale pouze o spektakulární krok, jehož účelem bylo naznačit tehdejšímu premiérovi Stanislavu Grossovi, že je proti němu morálním politikem a že by Gross měl proto rezignovat na funkci předsedy vlády. Jiní pak soudili, že pokud by to Kalousek učinil skutečně ve snaze zvýšit politickou kulturu v zemi, rezignoval by i na další své funkce, např. poslance nebo předsedy strany.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda KDU-ČSL.", "content": "V roce 2003 byl v Ostravě na sjezdu KDU-ČSL zvolen předsedou strany. Tento post obhájil i v roce 2005 na sjezdu v Plzni. Pod jeho vedením získala KDU-ČSL v krajských volbách roku 2004 12,5 % rozdělovaných mandátů, což je o jednu šestinu více krajských zastupitelů než měla předtím. Uspěla i ve volbách do Evropského parlamentu, kde získala dva mandáty. Na jaře 2005 média poukázala na nejasné okolnosti, za kterých Kalousek s manželkou přišli ke svým nemovitostem. Luxusní byt v Praze na Veleslavíně prý koupil jeho švagr Lubomír Kašák, když předtím od své sestry, Kalouskovy manželky, dostal směnku na šest a půl milionu korun a následně byt Kalouskovým pronajal. Podle analytika BBC Daniela Kaisera tento případ „vykazuje všechny známky praní politikových peněz“. Podnikatel Kašák byl vyšetřován policií kvůli korupci na příbramské radnici a byl v září 2002 v Solenicích na Příbramsku zastřelen svým obchodním partnerem Zdeňkem Němcem, který poté spáchal sebevraždu. Nedlouho poté Kašákova vdova převedla byt na Kalouskovy. Ke kauze se vyjádřil i otec Lubomíra Kašáka František Kašák: \"„Směnku na 6,5 mil. Kč podepsal můj syn ing. Lubomír Kašák své sestře ing. Radce Kalouskové, CSc., na základě dohody se mnou. Od počátku 90. let jsem veškeré své úsilí a úspory věnoval na podporu podnikání svého syna. V roce 1999 jsem se rozhodl jako otec obou dětí učinit narovnání, jak je podělit stejným dílem. Částka 6,5 mil. Kč odpovídala profitu, který představoval příslušný díl mé pomoci do začátku podnikání a výnosů z mé spolupráce ve firmách KANAKO Příbram a IDOS Praha. Jako nejvhodnější instrument tohoto narovnání se nám po vzájemné dohodě jevil závazek s časovým odkladem – tedy směnka. Toto narovnání jsem učinil podle svého nejlepšího svědomí a dodnes ho pokládám za správné.\"\" Po patovém výsledku voleb v roce 2006 se v čele KDU-ČSL pokoušel společně s ODS a zelenými vytvořit vládu. 24. srpna 2006 předseda ČSSD Jiří Paroubek veřejně nabídl lidovcům účast v menšinové vládě s tolerancí KSČM. Před volbami 2006 se KDU-ČSL svým voličům zavázala, že nebude ve vládě podporované KSČM. Vzhledem ke komplikované povolební situaci však Miroslav Kalousek se souhlasem předsednictva KDU-ČSL začal jednat o nabídce ČSSD na vstup do vlády. Paroubkova nabídka mimo jiné lidovcům slibovala mírné snížení daní, zrušení kontroverzní novely církevního zákona, ratifikaci smlouvy s Vatikánem a čistě poměrný volební systém, čímž alespoň částečně vykryl většinu programových bodů KDU-ČSL. Proti účasti strany ve vládě za tiché podpory komunistů protestovaly některé krajské, okresní i městské organizace a někteří jednotliví senátoři a poslanci. Celostátní výbor strany ukončil jednání o vládě a Miroslav Kalousek rezignoval na funkci předsedy. Rezignovala také část místopředsedů strany. Kalousek se k tomu později vyjádřil tak, že to byl pouze trik, kterým chtěl zabránit velké koalici ČSSD a ODS. V roce 2010 prohlásil: „Udělal jsem něco, co omluvit nelze. Neměl jsem na vybranou. Mohl jsem tiše chcípnout v křoví. Byla to provokace, byla to hra. Kdybych neudělal nic, tak další vývoj byl neskonale dramatičtější\". \"„Ve chvíli, kdy už už mohlo dojít k dohodě mezi ODS a ČSSD o menšinové vládě ODS, udělal svůj politický majstrštyk, když začal vyjednávat o koalici lidovců s ČSSD s podporou KSČM, kterou však nikdy nemyslel vážně. My jsme vlastně tehdy s Nečasem a se Sobotkou dojednávali poslední podmínky dohody o toleranci vlády ODS, což bylo velmi reálné. Kalousek si spočítal, o co jde. Věděl, že konzervativní křídlo u lidovců mu nedovolí do té koalice s podporou komunistů jít, ale vyvolal v Paroubkovi pocit, že bude opět premiérem. Jirka (Paroubek) nám předtím poslal zprávu: Ukončete jednání s ODS a přijeďte okamžitě do Kramářovy vily.“\" \"Zdeněk Škromach\"", "section_level": 2}, {"title": "Po odstoupení z funkce předsedy KDU-ČSL.", "content": "Po odstoupení z funkce předsedy KDU-ČSL v roce 2006 zůstal členem strany. Ve stejném roce kandidoval do zastupitelstva města Bechyně a získal zde třetí nejvyšší počet voličských hlasů. Mezi lety 2007–2009 byl ministrem financí ve vládě Mirka Topolánka, do 9. 1. 2007 zastával post místopředsedy rozpočtového výboru a také byl členem kontrolního výboru. Kalouskem vedené ministerstvo financí připravilo státní rozpočty na léta 2008 a 2009 s deficity 107,2, resp. 178,7 miliard korun – druhá suma byla do roku 2020 rekordním deficitem státního rozpočtu v dějinách České republiky. Během českého předsednictví v Radě EU byl (od ledna do května 2009) předsedou Rady Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti. Později v rámci kampaně před volbami do PSP v roce 2010 rozesílala strana TOP 09 občanům symbolické složenky na úhradu jejich podílu na státním dluhu. Cílem složenek mělo být upozornit občany na rostoucí zadlužení České republiky. Kalousek k tomu dodal: \"„To není dluh někoho jiného, zaplatit ho budeme muset všichni\".\" Tato kampaň vyvolala ve společnosti spíše negativní reakce. V roce 2009 z funkce ministra financí podepsal dohodu s japonskou investiční bankou Nomurou, čímž ukončil spor, který byl veden od roku 2000. Nomura žalovala český stát o náhradu škody ve výši 120 miliard Kč, a to kvůli zastavení činnosti Investiční a poštovní banky (IPB). Nomura poté žaloby u soudu stáhla. Z funkce ministra financí hájil zadání více než stomiliardové veřejné zakázky na odstraňování ekologických zátěží jediné firmě. \"\"Během šestnácti let bylo vyčištěno pouze 32 procent postižených lokalit a odstraněno pouhých 26 procent škod – měřeno očekávaným objemem prací,\" uvedlo ministerstvo. \"Místo dalších 20 let by tak ekologické škody mohly být odstraněny do roku 2015,\"\" argumentoval Kalouskův úřad. Po Kalouskově odchodu v květnu 2009 chtělo ministerstvo financí v tendru pokračovat. Důvodem mělo být, že by se díky tendru podařilo částku na odstranění ekologických závazků státu, které vznikly před rokem 1992, snížit. Pokud by se ekologické škody odstraňovaly zadáváním jednotlivých zakázek, nestihl by stát podle ministerstva do roku 2015 dostát svým závazkům. Ty jsou právně vymahatelné a při jejich nesplnění mohou státu hrozit žaloby nebo arbitráže. Podle české pobočky organizace Transparency International jde o neuvážený experiment s veřejnými prostředky, který by údajně zatížil státní rozpočet zbytečně nejméně o 30 miliard korun. K záměru na jedinou zakázku se kriticky vyjádřila také Hospodářské komora ČR. Do druhého kola tendru postoupily tři firmy, z nichž nejnižší nabídku podala firma Marius Pedersen Engineering za 56,8 miliardy korun. On sám však nedoporučil tuto nejnižší nabídku přijmout. Předseda vlády Petr Nečas poté oznámil, že žádného uchazeče nevybere a projekt se uzavře. V prosinci 2011 vláda zakázku na odstranění ekologických škod zrušila. V této době proběhla další kauza, a sice ohledně smlouvy mezi státem a společností OKD. Miroslav Kalousek byl v souvislosti s touto kauzou několikrát kritizován za liknavý postup a člen ČSSD Lubomír Zaorálek jej otevřeně obvinil z nečestného jednání. Podle něj v uplynulých dvou letech ministerstvo svůj přístup zlepšilo, ale odmítá vést soudní spory, které jsou předem prohrané. Ještě před odchodem z funkce ministra financí dal podnět k auditu v bytovém fondu, o který se jednalo. Jinou kauzou spojenou s jeho osobou v té době bylo povolení internetového sázení českým firmám v rozporu se stanoviskem KDU-ČSL. Tehdejší předseda strany Jiří Čunek tvrdil, že v roce 2008 KDU-ČSL dostala nabídku sponzorského daru osm až deset milionů korun od firmy Penta Investments za umožnění sázení přes internet. Kalousek nařčení z přijetí úplatku odmítl s vysvětlením, že povolení kurzovního sázení po internetu začalo platit pro všechny české společnosti, které o to žádaly, nikoliv jen pro Pentu. V roce 2009 po 25 letech ukončil své členství v KDU-ČSL. Někteří členové strany jej obviňovali z přílišných sympatií k ODS. Své rozhodnutí Miroslav Kalousek komentoval pro iDNES.cz: \"\"V mé straně teď sílí názor, že sociální spravedlnost znamená rovnou spotřebu. To je politika, kterou já nemohu dělat. Na tom nic nemůže změnit volba toho či onoho předsedy.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Vznik TOP 09.", "content": "Miroslav Kalousek pět měsíců před předčasnými sněmovními volbami roku 2009 přemýšlel o založení nové strany. Jako ideologii pro svou stranu zvolil pravicový konzervatismus a název TOP 09. Vznik své strany podmínil podporou Karla Schwarzenberga, ten jeho nabídku přijal. V listopadu na Ustanovujícím sjezdu TOP 09 byl zvolen 1. místopředsedou strany. Pro sněmovní volby roku 2010 byl lídrem TOP 09 ve Středočeském kraji. Dne 2. října 2009 novinářka Sabina Slonková zveřejnila na portálu Aktuálně.cz informaci, že největší sponzor TOP 09 vede od roku 2005 soudní spor se státem o více než 70 milionů korun. Brněnský podnikatel Dušan Novotný věnoval straně TOP 09 11 milionů korun. Firma \"Orgapol\", ve které Dušan Novotný působí, vyžaduje od ministerstva financí náhradu škody, která měla být způsobená při dodatečném vyměření daně finančním úřadem. Firma Orgapol podala žalobu v době, kdy působil ve funkci ministra financí. Soudní při potvrdil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale detaily odmítl zveřejnil s odkazem na povinnosti mlčenlivosti u pravomocně neukončeného sporu. Podle Novotného dar pro TOP 09 se sporem nijak nesouvisel a uvedl, že nemá důvod si politiky finančně zavazovat. Miroslav Kalousek k tomu uvedl: \"„Jedná se o soudní spor o náhradu škody, která dle názoru vedení Orgapol, a. s., vznikla společnosti chybným postupem Finančního úřadu. V roce 2007 navrhl Orgapol, a. s., Ministerstvu financí mimosoudní vyrovnání. Tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek ve shodě s názorem škodní komise Ministerstva financí požadovanou částku odmítl vyplatit. Spor tak řeší nezávislý soud standardním postupem. Pokud by existovala jakákoliv účelová vazba mezi tehdejším ministrem financí a MVDr. Dušanem Novotným, nebylo by nic snazšího než na mimosoudní vyrovnání přistoupit a požadovanou částku vyplatit. TOP 09 tak pokládá oba dva dary od fyzických osob za zcela transparentní a věrohodné“\".", "section_level": 2}, {"title": "Nečasova vláda.", "content": "Ve sněmovních volbách roku 2010 získala TOP 09 16,7% a podílela se následně spolu s ODS a Věcmi veřejnými na vzniku vlády premiéra Petra Nečase, kde Kalousek zastává funkci ministra financí. V průběhu března 2011 se dostal do sporu s ministrem obrany Alexandrem Vondrou v rámci aféry ProMoPro. Ministerstvo financí v lednu 2011 podalo trestní oznámení kvůli údajně podezřelé zakázce, kterou v době českého předsednictví bez soutěže získala od státu firma ProMoPro. Zakázka byla společnosti přidělena vládní sekcí pro české předsednictví vedená tehdy Alexandrem Vondrou. Podle Ministerstva financí není zřejmé, co stát získal asi za polovinu plateb firmě ProMoPro při českém předsednictví EU. Část peněz zhruba z půl miliardy korun údajně směřovala na podezřelé účty v Rakousku. V únoru 2011 zahájila protikorupční policie úkony trestního řízení kvůli možnému porušování povinnosti při správě cizího majetku. Doposud nepadlo žádné obvinění. V létě 2012 vznikla podezření, že v souvislosti vyšetřováním předraženého nákupu letadel CASA a stíháním Vlasty Parkanové volal nejdříve policejnímu vyšetřovateli a později policejnímu prezidentovi, přičemž oběma měl vyhrožovat.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Poslanecké sněmovny PČR 2013.", "content": "Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 úspěšně kandidoval ve Středočeském kraji jako lídr TOP 09 a STAN. Získal 10 246 preferenčních hlasů, což byl nejvyšší počet ve Středočeském kraji. Po ustavení Poslanecké sněmovny kandidoval v první volbě na jejího místopředsedu, ale neuspěl ani v jednom kole, když získal nejdřív 62 a pak 73 hlasů. Hrozilo by tak, že přijde o přednostní právo na vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR, a tak mu Petr Gazdík uvolnil místo předsedy Poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové, který toto právo má (Gazdík se stal kandidátem na místopředsedu Sněmovny). Na 3. celostátním sněmu TOP 09 v Praze byl 8. prosince 2013 opět zvolen prvním místopředsedou strany, když získal 157 hlasů ze 168 možných hlasů (tj. 93,5 %). V roce 2015 jako poslanec Parlamentu ČR vystupoval proti ministrovi financí Andreji Babišovi, prodloužení povinného přimíchávání biopaliv a zavedení elektronické evidence tržeb.", "section_level": 2}, {"title": "Komunální volby 2014 a 2018.", "content": "V komunálních volbách v roce 2014 kandidoval jako člen TOP 09 na 9. místě kandidátky subjektu \"Nezávislí a TOP 09\" do Zastupitelstva města Bechyně, avšak neuspěl (skončil jako první náhradník na třetím místě patnáctičlenné kandidátky). Také v komunálních volbách v roce 2018 kandidoval jako člen TOP 09 na posledním 15. místě kandidátky subjektu s názvem \"\"Nezávislí s podporou TOP 09\"\", ale opět neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda TOP 09.", "content": "Na 4. celostátním sněmu TOP 09, který se konal v Praze, byl dne 29. listopadu 2015 zvolen předsedou strany a nahradil tak Karla Schwarzenberga. Jako jediný kandidát obdržel 148 hlasů od 171 přítomných delegátů (tj. 87 % hlasů). Ve svém projevu při volbě zdůraznil, že chce svou politikou podporovat především menší a střední podnikatele, kvalifikované pracovníky a svobodnou tvůrčí inteligenci. Díky nim pak bude Česká republika \"\"země vstřícná, přátelská a solidární ke všem svým občanům.\"\" Krátce po sněmu se vzdal místa předsedy Poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové, na této pozici jej vystřídal František Laudát. V březnu 2016 Kalousek vyzval Rusko k propuštění zajaté ukrajinské pilotky Nadi Savčenkové.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Poslanecké sněmovny PČR 2017.", "content": "V pondělí 13. února 2017 uvedl, že předpokládá ve sněmovních volbách v říjnu 2017 zisk více než 10 % hlasů pro TOP 09 a v případě neúspěchu strany ve volbách by už nekandidoval na jejího předsedu. Do voleb šel z pozice lídra TOP 09 ve Středočeském kraji. Strana jen těsně překročila 5% hranici potřebnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, sám Miroslav Kalousek získal 8 018 preferenčních hlasů a mandát poslance obhájil. Dne 24. října 2017 pak oznámil, že na listopadovém sjezdu strany už nebude kandidovat na post předsedy TOP 09. Dne 31. října 2017 byl zvolen předsedou samostatného Poslaneckého klubu TOP 09. Na konci listopadu 2017 jej ve funkci předsedy strany nahradil Jiří Pospíšil.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2008 Kalouska mezinárodní časopis Emerging Markets vyhlásil „ministrem financí roku 2008 pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik“. Emerging Markets každý rok vyhodnocuje vývoj veřejných financí v zemích rozvíjejících se evropských ekonomik a v rozvojových zemích. Hodnotí prosazování reforem vedoucích ke stabilitě a udržitelnosti veřejných rozpočtů. Ceny se udělují na základě hlasování analytiků, bankéřů, zástupců finančních institucí a jiných expertů. Stejné ocenění bylo Miroslavu Kalouskovi uděleno časopisem Emerging Markets podruhé v roce 2011, kdy byl vyhlášen \"ministrem financí roku 2011 pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik\". V žebříčku ministrů financí Evropské unie podle deníku Financial Times pro rok 2012 získal Miroslav Kalousek dělené první místo, pokud jde o kredibilitu neboli důvěryhodnost. V celkovém hodnocení obsadil 11. místo, v roce 2011 skončil osmý.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Rodinnému životu Miroslava Kalouska je věnována publicita jen občasně. Jeho manželkou byla Radka Kalousková, rozená Kašáková, inženýrka chemie, asistentka v Ústavu polymerů Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, seznámila se s ním v roce 1984 jako s profesním kolegou a řadovým členem Československé strany lidové (téhož roku Kalousek do strany vstoupil). V roce 2002 MF Dnes při prověřování majetkových poměrů politiků zjistila, že aniž by si půjčoval peníze v bance, investoval celkem přes tři miliony korun do stavby rodinného domu v Bechyni za 2,3 milionu korun a odkoupení třípokojového bytu v panelovém domě v Praze za 752 tisíc Kč, do té doby užívala jeho rodina luxusní dvousetmetrový půdní byt v Praze-Veleslavíně, pronajatý od Lubomíra Kašáka údajně za třikrát nižší nájemné, než by bylo tržní. MF Dnes došla k závěru, že sponzorem Kalouskovy předvolební kampaně v roce 1998 i veleslavínského bytu je Kalouskův švagr Lubomír Kašák, majitel stavební firmy IDOS Praha, profitující mimo jiné z veřejných zakázek v Příbrami. Ve firmě má 5% podíl i Radka Kalousková. Příbramským starostou v době získání zakázek byl člen celostátního vedení KDU-ČSL a Kalouskův přítel Josef Vacek. Radka Kalousková získala veleslavínský byt výměnou za směnku v hodnotě 6,5 milionu korun, kterou v její prospěch vystavil v roce 1999 po dohodě s jejich otcem její bratr Lubomír Kašák v rámci vyrovnání mezi sourozenci. Lubomír pak byl v roce 2002 zavražděn údajně svým společníkem Zdeňkem Němcem, který se po činu také zastřelil. K darovací dani přiznala Radka Kalousková směnku až po letech poté, co se o daňový únik na základě anonymního podnětu začala zajímat policie. V září 2011 Miroslav Kalousek zmínil, že má zhruba 20letého syna. Podle rozhovoru zveřejněného v Aha! si své soukromí chrání a o své manželce, synovi a dceři téměř nemluví. V únoru 2012 se se svou ženou rozvedl.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s veřejností.", "content": "Dne 21. září 2011 Kalousek na Malostranském náměstí v Praze profackoval, dle jeho slov, čtyřmi fackami mladíka, který mu údajně vulgárně nadával „k..o zlodějská”. Kalousek uvedl, že dotyčný byl ve věku okolo 20 let, zhruba jako jeho vlastní syn. V návaznosti dodal, že facka je pedagogický instrument. Předseda vlády Petr Nečas postup zhodnotil slovy, že Kalousek rozhodně neaspiruje na titul pedagoga roku. Později bulvár získal kamerový záznam z onoho incidentu, ten zachycuje jediný políček. Záležitostí se zabývala policie, vyhodnotila však incident jako přestupek. Kalousek byl potrestán pokutou ve výši 1000 Kč. V červenci 2012 zveřejnil poslanec Petr Skokan vulgární obsah telefonního rozhovoru, který s ním v září 2011 Kalousek vedl v souvislosti se zveřejněním tohoto incidentu. Dne 7. června 2012 dostal Kalousek na demonstraci proti vládě ránu do hlavy, lidé na něj plivali a křičeli: „Demisi!“. V roce 2013 ministr financí Kalousek poskytl rozhovory opilý, později se za to omluvil.", "section_level": 2}, {"title": "Odpouštění pokut a ponechání dotací.", "content": "Audit NKÚ zjistil, že Kalouskem vedené Ministerstvo financí ČR z 34,5 miliard pokut za zneužité dotace odpustilo 31,1 miliard korun. Zneužité dotace se v mnoha případech nemusely vracet. Podle viceprezidenta NKÚ Miloslava Kaly bylo na libovůli Kalouska, komu se promíjelo. Vracet mnohamilionové zneužité dotace nemusel například poslanec Petr Wolf, který jako přeběhlík z ČSSD podpořil vládu Mirka Topolánka. V červnu 2011 prezident českého Aeroklubu Vlastimil Dvořák na dotaz novinářů, jak chce Aeroklub České republiky uhradit zneužité dotace, které úřady chtějí vrátit, odpověděl, že je kamarádem ministra financí Kalouska a proto se nic platit nebude. V roce 2003 získal Karel Schwarzenberg dotaci na obnovu dvou rybníků ve výši 4,5 milionu korun. Později finanční úřad nařídil vrácení dotace, protože nebyl dodržen termín kolaudace, ale ministerstvo financí pod vedením Kalouska vrácení dotace prominulo. V době, kdy ministerstvo financí prominulo Schwarzenbergovi vrácení 4,5milionové dotace, Kalousek i Schwarzenberg byli oba ministři ve vládě Mirka Topolánka.", "section_level": 2}, {"title": "Výběrová řízení.", "content": "V roce 1993, kdy se Kalousek stal ekonomickým náměstkem na Ministerstvu obrany ČR, si Armáda ČR objednala od ministerstva padáky pro dopravu skupin hloubkového průzkumu a seskoků. Ze dvou firem ve výběrovém řízení vyhrála firma Anex-Cirus Jiřího Andrlíka, která měla dodat padáky s názvem VTP-100. Průběh zkoušek dodaných prototypů nebyl zveřejněn. Na některé členy zkušební komise měl být vyvíjen nátlak, aby svá stanoviska ke zkouškám odvolali a padák doporučili. Armáda s touto firmou podepsala smlouvu na 2310 kusů i přesto, že společnost ještě právně neexistovala a nikdy žádné padáky nevyráběla. Smlouva také byla napsaná tak nevýhodně, že ji nelze vypovědět. Kalousek nákup padáků armádě doporučil (o výhradách k jejich kvalitě podle svých slov nevěděl), ale na žádné ze smluv s Anex-Cirus není jeho podpis. Odborníci Paraclubu tvrdí, že VTP-100 měl příliš funkcí, jež si vzájemně odporovaly. Přesto byla padáková souprava VTP-100 v roce 1996 zavedena do výzbroje Armády České republiky. V roce 1997 došlo ke smrtelné nehodě na VTP-100, při které zahynul vojín Roman Prinich. Ačkoli náčelník generálního štábu Jiří Nekvasil ihned po nehodě vyzval Kalouska k zastavení plateb firmě Anex-Cirus až do vyšetření úmrtí, vyplatilo ministerstvo firmě 27 milionů korun navzdory existujícímu podezření, že padáky nesplňují bezpečnostní ani technické normy. Soud nakonec nařídil ministerstvu odebrat dalších 300 padáků. Celkových 730 padáků za 110 milionů Kč již poté nikdy nebylo použito a v roce 2011 jim skončila životnost. Plánovaná modernizace 353 tanků T-72 v hodnotě 13 miliard Kč, které už byly určeny k vyřazení, vyvolala kontroverzi, jelikož skupina expertů a výzkumníků se jednoznačně shodli na francouzské společnosti Sagem. Kalouskem jmenovaná ministerská komise se také shodla na společnosti Sagem, ihned poté byli dva porotci vyměněni za jiné, ovšem i v hlasováním na tvrdo zvítězila opět společnost Sagem. Toto hlasování bylo prohlášeno za předběžné a o týden později zvítězila zcela nečekaně italská společnost Officine Galileo, která v posudcích skončila až na posledním pátém místě. Tyto skutečnosti přiměly vládu odebrat Ministerstvu obrany možnost rozhodovat o strategicky významných zakázkách. Po modernizaci přetrvávaly problémy s řízením palby. M. Kalousek se snažil prosadit usnesení, které by znesnadnilo porovnávací zkoušky modernizovaných tanků. Modernizace nakonec stála 4 miliardy Kč a modernizováno bylo jen 30 strojů. Pochybnosti vyvolala zakázka na štábní informační systém. Výběrový konkurz vyhrála firma Unisys, ale Kalousek konkurz zrušil. Při druhém řízení zvítězila opět Unisys, i přesto Kalousek označil společnost EDS za výhodnější a dostala zakázku. Představitelé Unisys byli údajně zastrašováni a kontaktovali policii, pracovník EDS Jan Březovský v roce 1998 prohlásil, že EDS byla nucena dát Kalouskovým lidovcům provizi 50 miliónů Kč. Kontrakt v ceně zhruba jedné miliardy korun byl dokončen v roce 2002, ovšem i tak systém stále nenaplňoval požadavky. Novinář Karel Hvížďala o něm v červenci 2014 prohlásil: \"Prsty měl skoro ve všech sporných zakázkách: v nákupu 1160 padáků VTP 100 za 110 milionů, které byly nefunkční (firma, která vyhrála, je nikdy nevyráběla a dokonce úředně ani neexistovala) a na nichž se jeden voják zabil, v zakázce na modernizování tanků T-72 za 13 miliard. Stál za nákupem štábního informačního systému asi za jednu miliardu a za výměnou deseti letadel Mig-29 za jedenáct vrtulníků Sokol, které byly pro záchrannou službu nevýhodné, v hodnotě asi jedné miliardy. Byl spojen s nezdaněním hazardu, jehož roční přiznaný obrat činí asi 100 miliard, s nákupem čtyř letadel CASA za 3,5 miliardy, která jsou údajně předražená o 658 milionů, s prodejem kasáren na Náměstí republiky v Praze, z kterého jsme kvůli špatným smlouvám nezískali v důsledku snad ani korunu, stejně tak jako s medializovanými kauzami Diag Human či gripenů, kde zprostředkovatelé dle expertů rozdali v naší republice na úplatcích asi 400 až 700 milionů korun.\" Policejní prezident Petr Lessy v červenci 2012 tvrdil, že mu ministr financí Kalousek několikrát volal, aby ovlivnil vyšetřování nákupu letounů CASA. Podle Lessyho Kalousek řekl, že „budou odstíháni všichni a nebude to trvat dlouho. Bylo to takové obecné konstatování v množném čísle, na adresu lidí, kteří prošetřují kauzu CASA.” Také detektiv vyšetřující nákup letounů CASA obvinil Kalouska z pokusu ovlivnit vyšetřování. Premiér Petr Nečas na to reagoval slovy „Rozhodnutí volat vyšetřovateli poměrně citlivé kauzy, do které pan ministr financí je nějakým způsobem zaangažován, je politicky mimořádně nešťastný krok.”", "section_level": 2}, {"title": "Kauza Diag Human.", "content": "Dokumenty dokládají, že Kalousek jako ministr financí podpořil svého dlouholetého známého Josefa Šťávu, zakladatele společnosti Diag Human, který usiloval o miliardy korun v arbitráži proti státu, jehož zájmy měl Kalousek jako ministr hájit.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění Roberta Pelikána.", "content": "V únoru 2016 obvinil ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, že je ruským agentem, když ten souhlasil s propuštěním Libanonce Alího Fajáda, o jehož vydání k trestnímu stíhání žádaly Spojené státy americké. Kalousek prohlásil: „Ministr spravedlnosti je podle mého názoru opravdu aktivní spolupracovník ruských zpravodajských služeb, ale nemůžu to nijak doložit, nebývají na to písemné důkazy. Ale když se někdo tak chová, tak to tak asi bude.” Pelikán kritiku označil za neopodstatněnou.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění Václava Klause.", "content": "V červnu 2019 prohlásil o bývalém prezidentu České republiky Václavu Klausovi, že byl a je ruským agentem znovu aktivovaným po roce 2010, když ten v zápiscích z plavby kolem Britských ostrovů kritizoval multikulturalismus a údajnou snahu kosmopolitů „co nejvíce zlikvidovat hranice mezi státy a národy”. Klaus následně uvedl, že zvažuje právní kroky, včetně podání podnětu na Policii ČR k prověření podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miroslav Kalousek (* 17. prosince 1960 Tábor) je český politik, zakladatel a bývalý předseda TOP 09. V letech 1998–2010 byl poslancem Parlamentu České republiky za KDU-ČSL, v období 2003–2006 byl předsedou strany. V letech 2007–2009 byl ministrem financí druhé Topolánkovy vlády. V červnu 2009 z KDU-ČSL odešel, založil novou politickou stranu TOP 09 a stal se jejím prvním místopředsedou. Po volebním úspěchu v parlamentních volbách v květnu roku 2010 byl v letech 2010–2013 ministrem financí ve vládě Petra Nečase. Od listopadu 2013 do prosince 2015 byl předsedou Poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové, od října 2017 předsedá samostatnému Poslaneckému klubu TOP 09. Po volbách v roce 2017 se vzdal funkce předsedy strany, jeho nástupcem se stal Jiří Pospíšil. Před vstupem do vysoké politiky pracoval na Úřadu vlády ČR. Byl odborným poradcem místopředsedy vlády, ředitelem odborů poradců místopředsedy vlády ČSFR a náměstkem ministra obrany, odpovědným za rozpočet a akviziční procesy.", "tgt_summary": "Miroslav Kalousek (born 17 December 1960) is a Czech politician, former leader of KDU-ČSL and TOP 09, and has been a member of the Chamber of Deputies (MP) since 1998. He served twice as Finance Minister in the cabinets of Mirek Topolánek and then again from 2010 to 2013 in the government of Petr Nečas.", "id": 953451} {"src_title": "Jacopo Bassano", "tgt_title": "Jacopo Bassano", "src_document": [{"title": "Tvorba.", "content": "Kromě krátkého období kolem roku 1530, kdy spolupracoval s Bonifaciem Veronesem v Benátkách, Jacopo pracoval v Bassanu celý svůj život. Jeho otec, Francesco starší (1475-1539), byl venkovský malíř a Jacopo si uchoval něco z venkovského umělce i když módní vlivy, např. z Parmigianina jsou v jeho práci patrné. Třebaže většinu své práce vytvořil v malých nebo středně velkých městech, vždy upozorňoval na nejnovější umělecké i technické směry vývoje, což mu vyneslo jistý stupeň slávy v Benátkách samých. Byl také schopen vymýšlet nové výrazové prostředky, které znamenaly velkou sílu výrazu jeho děl. Pracoval ve studiu svého otce, ale zlomil místní a devótní tradice studiem tisků Raffaela a dal vzniknout novému stylu známému jako manýrismus. Během roku 1540 maloval experimentálně, anatomie jeho charakterů byla však vynucená a pozice nepřirozené. Tato fáze prokázala rozhodující vliv ve vývoji jeho vlastního velmi osobitého stylu, který byl schopen asimilovat nové myšlenky a přenášet je do umění s výraznou komunikativní silou. Bassanův populární realismus byl podepřený jeho výjimečným použitím světla a charakterizovaný živoucí kvalitou lidí a detailů, zvláště pak zvířat v jeho obrázcích. V průběhu let se jeho výraz stával stále dramatičtějším a to počínaje sérií oltářních obrazů v Bassanu, Trevisu, Padově, a Bellunu, jejichž tvorba se datuje od roku 1550 až do konce jeho práce.", "section_level": 1}, {"title": "Synové.", "content": "Jacopo Bassano měl čtyři syny, rovněž malíře, kteří pokračovali v jeho stylu zprvu v otcově dílně v Bassanu. Byli to Francesco i Leandro získali jistou popularitu neboť pracovali v Benátkách. Uvedení čtyři synové stále více přispívali k popularitě jména Bassano, provozovali studio svého otce po jeho smrti. Práce celé rodiny je dobře reprezentovaná v \"Museo Civico\" v Bassanu.", "section_level": 1}, {"title": "Pražská obrazárna.", "content": "Řadu obrazů rodiny Bassano má Obrazárna Pražského hradu. Od Jacopa dva oleje na plátně \"Milosrdný samaritán\" zhruba z roku 1550 a \"Zvířata vstupují do archy Noemovy\", který namaloval po roce 1575.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacopo Bassano (1515, Bassano – 13. února 1592, tamtéž) byl italský malíř, nejznámější představitel rodiny umělců, kteří své jméno odvodili z malého města Bassano, asi 65 km od Benátek. Jeho původní jméno bylo \"Jacopo da Ponte\". Maloval hlavně nábožensky zaměřené obrazy vč.portrétů.", "tgt_summary": "Jacopo Bassano (ca. 1510 – 14 February 1592), known also as Jacopo dal Ponte, was an Italian painter who was born and died in Bassano del Grappa near Venice, and took the village as his surname. Trained in the workshop of his father, Francesco the Elder, and studying under Bonifazio Veronese in Venice, he painted mostly religious paintings including landscape and genre scenes . Bassano's pictures were very popular in Venice because of their depiction of animals and nocturnal scenes. His four sons: Francesco Bassano the Younger, Giovanni Battista da Ponte, Leandro Bassano, and Girolamo da Ponte, also became artists and followed him closely in style and subject matter.", "id": 157147} {"src_title": "Vysoké Tatry", "tgt_title": "High Tatras", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Od jihu je pohoří ohraničeno Podtatranskou kotlinou, na severu sousedí se Spišskou Magurou a západní hranici tvoří Kôprová dolina oddělující Vysoké Tatry od Tater Západních. Na východě jsou ohraničeny masivem Belianských Tater. Belianské Tatry jsou nižší než Vysoké Tatry (plocha 64 km², délka hřebene 14 km, nejvyšší vrchol Havran – 2142 m).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická stavba Vysokých Tater je velmi komplikovaná. Rozděluje se na tři části: Krystalické jádro, které vytváří hlavní část hřebene a jižní svahy. To je složeno převážně z žuly a břidlice. V sedimentech uložených v druhohorách lze nalézt kromě vápence ještě dolomit, křemenec, břidlici, různé druhy slepenců či pískovec. Tyto vrstvy se nachází ve větší míře povětšinou v Belianských Tatrách a Západních Tatrách. Jádro Tater vznikalo v prvohorách (Karbon, 210 mil. let). Okolní moře ustoupilo v druhohorách a začala se projevovat masivní eroze. V triasu však opět stouplo a začaly se ukládat usazeniny (vápence apod.), které vytvořily základ Belianských Tater a Červených vrchů. Na konci období křídy se Tatry nadobro staly součástí pevniny. Dále pak byly modelovány alpínskými vrásněními. Pro modelaci terénu v Tatrách měly hlavní vliv ledovce, které tekly v dobách ledových, během kterých dosahovaly ledovce na severních stranách hor až 14 km. Nejdelší a nejhlubší jeskyně v Tatrách je Jaskinia Wielka Śnieżna (délka 22 km, hloubka 824 m).", "section_level": 1}, {"title": "Geografický popis.", "content": "Hlavní hřeben \"Vysokých Tater\", který je ve svém středu podkovovitě prohnut k jihu, je 26 km dlouhý a jeho maximální šířka je 17 km. Vysoké Tatry se táhnou od Ľaliového sedla (1947 m) na západě ke Kopskému sedlu (1749 m) na východě. Jejich nejzápadnějším vrcholem je Svinica (2301 m), nejvýchodnějším Jahňací štít (2229 m). Hřeben téměř vůbec neklesá pod 2000 m a jeho nejvyšším vrcholem je Ľadový štít (2627 m). Odbočuje z něj pět hlavních hřbetů na jih s vrcholy (Kriváň, Končistá, Gerlachovský štít, Slavkovský štít, Lomnický štít,) čtyři na sever (Kozi Wierch, Opalony Wierch, Malé Rysy, Veľká Javorová veža). Nejvyšší vrchol Gerlachovský štít je zároveň nejvyšším vrcholem nejen Tater, ale celých Karpat.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Ve Vysokých Tatrách najdeme 26 vrcholů převyšující výšku 2500 metrů. Celkem 8 vrcholů v Slovenských Vysokých Tatrách je turistům přístupných po značených stezkách se sezónními uzávěry od 1.11. – 15.6. Naproti tomu třeba vrcholy Gerlachovský štít, Vysoká, Ganek, Bradavica, Prostredný hrot, Ľadový štít, Baranie rohy, Lomnický štít, Kežmarský štít aj. jsou pro turisty dostupné pouze v doprovodu horského vůdce. . Pro horolezce s potřebným průkazem (např. ČHS) je lezení na většině území národního parku povoleno na vlastní nebezpečí. Lomnický štít je také dosažitelný kabinovou lanovou dráhou z Tatranské Lomnice. Tatranské vrcholy nad 2500 m: Turisticky dostupné vrcholy slovenské části Tater:", "section_level": 2}, {"title": "Sedla.", "content": "Nejvyšším sedlem je Sedielko. Několik chodníků přechází přes často vysoko položená horská sedla. Některé přechody jsou dokonce zajištěny řetězy a nejedná se tak o procházkové túry. Turisticky zpřístupněná horská sedla ve slovenské části:", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Ve Vysokých Tatrách se nachází na 35 údolí. Dna severních údolí jsou níže než je tomu na jihu. To je dáno ledovcovou činností, kdy na jihu byly ledovce menší a tudíž nedosahovaly tak velké erozní činnosti jako na severu. Mezi boční hřebeny se zařezávají tatranské údolí. Na jižní straně to jsou údolí Kôprová dolina, Furkotská dolina, Mlynická dolina, Mengusovská dolina, Batizovská dolina, Velická dolina, Velká a Malá Studená dolina, Dolina Kežmarskej Bielej vody. Na severní straně to jsou Bielovodská dolina a Javorová dolina. Nejdelšími údolími Vysokých Tater jsou Kôprová dolina a Bielovodská dolina, jež mají obě délku 11 km.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vysoké Tatry se řadí ke dvěma úmořím – černomořskému a baltskému. Pramen zde mají některé významné řeky jako například Váh. Jeden z největších vodopádů Vysokých Tater je Obrovský vodopád, který se nachází v ústí Malé Studené doliny v nadmořské výšce 1330 m. Je vysoký 20 m. Ve většině údolí se nacházejí ledovcová jezera, na Slovensku zvaná plesa, v Polsku \"staw\". Ve Vysokých Tatrách se nalézá 120 jezer. Hojně navštěvované Štrbské pleso je známé také tím, že z něj voda vytéká na obě strany – teče do Baltského a Černého moře. V pohoří také vyvěrá několik minerálních pramenů, z nichž některé jsou využívány. K vyhlášeným lázním patří např. Starý Smokovec. Pramen napájející lázně vyvěrá z masivu Slavkovského štítu. Nejznámější jezera jsou: Přehledy:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí ve Vysokých Tatrách má výrazně kontinentální rysy. Panuje zde spíše chladné počasí, kdy teplota se v průměru dostává až na 0°C. Ve výšce 1000 m je potom 5 °C. Teplotní průměr je zde nejnižší na celém Slovensku. Sněhová pokrývka se zde udrží po 200 – 250 dní v roce. Na některých stinných stráních či firnovištích neroztává vůbec. Pro Tatry je charakteristické proměnlivé počasí. Inverze nejsou v zimě žádnou výjimkou. Roční srážky tu dosahují celkového ročního úhrnu kolem 1600 mm. Nejvhodnějším obdobím pro turistické výstupy v Tatrách je podzim, kdy je počasí nejstabilnější a díky nižším teplotám je také výborná viditelnost.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Výskyt rostlin v Tatrách je ovlivněn jednak nadmořskou výškou a jejím vegetačním pásmem, jednak horninovým podložím. V alpinském a subalpinském pásmu se vyskytují rostliny známé v Alpách, Pyrenejích atd. – např. dryádka osmiplátečná, hořec jarní, vrba bylinná, oměj. Na vápenci rostou vrba síťnatá, vrba alpská, koniklec, plesnivec alpský, škarda Jacquinova, hvozdík časný, hořcokvět Clusiův, mateřídouška karpatská, prvosenka aurikule, len karpatský , hadí kořen živorodý, všivec Oederův, zvonek maličký, kozince, vlnice, turany a jiné. Obzvláště bohatá je květena vápencových Belianských Tater. Kyselejší žulový či břidlicový podklad přitáhl rostliny jako všivec přeslenitý, rozchodník alpinský, huseník alpský, řeřišničník přehlížený, kopretinka alpská, hořec chladnomilný, pomněnka alpská, prvosenka nejmenší, hvozdík ledovcový, koniklec bílý, starček brotanolistý, starček šedivý, pryskyřník alpínský, pryskyřník ledovcový, náholník jednoúborný, škarda hnidákolistá, hořec tečkovaný, netřesk horský, zvonek alpský, zvonek tatranský, kamzičník Clusiův, rozrazil alpský, silenka bezlodyžná, několik druhů lomikamenů, rožců, horských jestřábníků atd. V Tatrách najdeme také několik endemitů, jako jsou např. stračka tatranská, mák tatranský nebo lžičník tatranský. Skály, sutě a hole porůstají charakteristická společenstva trav a travin, jako je např. sítina trojklaná, ostřice tmavá, ostřice vždyzelená, bika kaštanová, lipnice alpská, lipnice žulová, kostřava tatranská a řada dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Vzhledem k zachovalosti rozsáhlých lesů a vyhlášení národního parku se zde nachází celá řada původních živočichů a velkých savců. Především potom největší slovenská šelma medvěd hnědý, kterého zde žije přibližně 50 kusů (r. 2002). Dalšími významnými savci jsou rys ostrovid, jenž je zde považován za jediný přirozený regulátor vysoké zvěře, vlk eurasijský, prase divoké, kamzík horský, kočka divoká, kuny, jelen, srnec, liška obecná, jezevec lesní, svišť horský a jiní. Žije zde také řada hlodavců a různých menších živočichů (hraboš sněžný, zajíc). Ptačí říši zastupují orel skalní, orel křiklavý, jestřáb lesní, krahujec, tetřev hlušec, tetřívek obecný, čáp, výr velký atd. Početné jsou zde kolonie netopýrů zastoupených mnoha druhy (vrápenec velký, netopýr velkouchý atd.). Z plazů je nejběžnější zmije obecná, ještěrka živorodá a užovka. Bohaté je zastoupení bezobratlých, především motýlů. Pouze ve Vyšném Furkotském plese žije, od dob ledových, drobný korýš žábronožka severská, který se jinak vyskytuje pouze v jezerech severoevropské tundry. Dalším skoro endemitem je korýš, patřící mezi plazivky, \"Bryocamptus mrazeki\", žijící v několika vysokotatranských jezerech. Tento druh se vyskytuje např. v jezeře Bajkal.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Vysoké Tatry patří do Tatranského národního parku (TANAP). Park byl vyhlášen v r. 1948. Rozloha Tatranského národního parku činí 73 300 ha a plocha ochranného pásma dalších 39 800 ha. V Polsku je to \"Tatrzanski park narodowy\" zaujímající plochu 212 km². Účel vyhlášení parku byla ochrana jedinečné flory a fauny a výrazného vysokohorského profilu a glaciálního reliéfu. Ten se vyznačuje především strmými štíty a hřebeny, kary, morénami apod. Ochrana zde zahrnuje také četné krasové jevy (ve vápencové složce podloží Tater) jako např. jámy, propasti, škrapy či jeskyně. Lze tu najít i četné ponory, vyvěračky a kaňony s vodopády. V únoru 1993 byl TANAP vyhlášen jako biosférická rezervace v programu UNESCO (MAB).", "section_level": 2}, {"title": "Historie a osídlení.", "content": "Starší doba kamenná se považuje za období prvního osídlení Vysokých Tater. 3000 let př. n. l. se začínají pod Tatrami již opracovávat kovy. Keltové, kteří zde žili na přelomu letopočtů, uměli zpracovat také železo. Obchodovali s ním například s Římany. Ze začátku 12. století pochází první doložená zmínka o Tatrách z kroniky \"Chronica Boemorum\". Vpád Tatarů v letech 1241 – 1242 začal stabilizovat zdejší osídlení a začalo se více prosazovat pastevectví a hospodářství. Dále ve 14. století (Matyáš Korvín) se zde začaly masivně těžit rudy. Pod Kriváněm tak vzniklo několik štol. To pokračovalo až do 16. století (Maxmilián II.) kdy bylo vybudováno mnoho dalších štol, včetně nejvýše položené Terézie (2100 m). Ke konci těžby dochází v roce 1787.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horské chaty.", "content": "Ve Vysokých Tatrách se nachází 16 horských chat (12 na Slovensku, 4 v Polsku).", "section_level": 2}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Vysoké Tatry jsou dobře dostupným pohořím, kde je značení opravdu důkladné, chodníky upravené a je zde dostatek informačních středisek a materiálů. Nejpřístupnější jsou od jihu, např. z Tatranské Štrby, odkud vede na Štrbské Pleso trať ozubnicové železnice. Zde začíná Podtatranská železnice, jež probíhá pod celým masivem Tater. Traverzem po jižním úbočí hor se táhne červeně značená Tatranská magistrála, z které vede mnoho odboček do údolí a k vrcholům či chatám. Letiště v oblasti Tater nalezneme v Popradu. Dalšími centry na slovenské straně hor jsou Starý Smokovec, Tatranská Lomnica, Tatranská Polianka, město Vysoké Tatry a Podbanské. Na polské straně je hlavním turistickým centrem město Zakopane, přístupné po silnici a železnici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysoké Tatry (polsky \"Tatry Wysokie\", maďarsky \"Magas-Tátra\") je nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km² (260 km² na \"Slovensku\" a 81 km² v \"Polsku\"). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km. Pro svou nevelkou rozlohu bývají označovány za nejmenší velehory světa či Evropy.", "tgt_summary": "The High Tatras or High Tatra Mountains (Slovak: Vysoké Tatry; ; ; ), are a mountain range along the border of northern Slovakia in the Prešov Region, and southern Poland in the Lesser Poland Voivodeship. They are a range of the Tatra Mountains chain.", "id": 1325866} {"src_title": "Nosítka", "tgt_title": "Stretcher", "src_document": [{"title": "Panská nosítka.", "content": "Nosítka k dopravě osob, buď mocných či zámožných, nebo nemohoucích, se používala nejen v kulturách, které neznaly kolo na hřídeli nebo měly nedostatek tažných zvířat (mayská civilizace, atd.). Nosítky se s oblibou dopravovali zámožní občané Starověkého Říma, kteří bydleli ve svých vilách daleko od měst a občas se tam potřebovali kvůli obchodu pohodlně přenést, v čemž jim pomáhali otroci. V evropské společnosti 17., 18. a 19. století byla nosítka užívána k přepravě osob na kratší vzdálenosti, zejména po městech. Například v Brně fungovala v letech 1708–1776 nosítková doprava jako veřejná služba, což položilo základy dnešním taxislužbám.", "section_level": 1}, {"title": "Nákladní nosítka.", "content": "Nosítka se používala také k nákladní dopravě, a to různými způsoby. Například aztécká nákladní nosítka měla podobu pytle, zavěšeného za čelo a opřeného o záda nosiče. Tak dokázali Aztékové dopravit kamení a další materiál na stavbu pyramidy bez vozů a tažných zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnická nosítka.", "content": "Ve zdravotnictví (nejčastěji v záchranářství) se nosítka používají k přenášení zraněných nebo jinak nemohoucích osob, především je-li třeba fixovat jejich polohu. Moderní kvalitní nosítka bývají kovová a mívají skládací nohy s kolečky. Také bývají vybavena polohovatelným podhlavníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Nakládání nemocného na nosítka.", "content": "Nakládání na nosítka vyžaduje nácvik, při nakládání velí vždy zachránce u hlavy poraněného. Provádí se třemi způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Dětská nosítka.", "content": "Na nošení dětí se používají dětská, ideálně ergonomická nosítka. Nošení dětí bylo tradičním způsobem transportu dětí na českých vesnicích užívaný ještě před 2.světovou válkou, místy dokonce i po ní. Děti se nosily v prostěradlech, nebo i ve velkých pruzích látky či pytloviny používaných k odnášení sena z polí a jinému transportu objemných nákladů,v tzv. loktuších. Dnes je nošení dětí poměrně populární, jelikož velmi usnadňuje soužití rodičů s miminkem. Stále se nosí v šátcích, nosítka jsou ale stále oblíbenější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nosítka jsou zařízení určená k ručnímu a pěšímu přenášení osob nebo věcí. Nejvýznamnějšího využití dnes nacházejí ve zdravotnictví, ale dříve se používala i k dopravě zdravých (zejména bohatších) osob na krátké vzdálenosti jakožto klasický dopravní prostředek. Nosítka slouží rovněž k nošení dětí, viz dětská nosítka níže.", "tgt_summary": "A stretcher, litter, or pram is an apparatus used for moving patients who require medical care. A basic type (cot or litter) must be carried by two or more people. A wheeled stretcher (known as a gurney, trolley, bed or cart) is often equipped with variable height frames, wheels, tracks, or skids. In American English, a wheeled stretcher can also be referred to as a gurney. Stretchers are primarily used in acute out-of-hospital care situations by emergency medical services (EMS), military, and search and rescue personnel. In medical forensics the right arm of a corpse is left hanging off the stretcher to let paramedics know it is not a wounded patient. They are also used to hold prisoners during lethal injections in the United States.", "id": 1296561} {"src_title": "Sněžná rolba", "tgt_title": "Snowcat", "src_document": [{"title": "Vývoj pohonu a přídavných zařízení.", "content": "Z historického hlediska se vývoj roleb, více či méně shoduje, s technologickým pokrokem většiny oblastí strojírenství. Zatímco první rolby byly ve většině případů vybaveny benzínovým agregátem, dnešní stroje jsou vždy vybaveny přeplňovaným dieselovým agregátem, jehož velikost a výkon je volena dle podmínek, ve kterých je rolba nasazena. K přechodu na dieselové agregáty došlo přibližně na přelomu 70. a 80. let 20. století. Ke změně došlo zejména z výkonových a ekonomických důvodů. Dnes jsou rolby vybavovány nejmodernějšími dieselovými motory, který splňují ty nejpřísnější ekologické normy. Samotný pohon rolby je obstaráván hydraulickým pohonem, nikoliv mechanicky, jako například u automobilů. V dnešní době je standardním formátem pohonu dieselový agregát, který je připojen přímo na rozdělovací převodovku se třemi výstupy. 1. a 2. výstup pohánějí pojezdová čerpadla, která následně pohánějí hydromotor zakončený planetovou převodovkou, která umožňuje co nejlepší přenos výkonu na samotné pásy. Zároveň je možné nezávisle na sobě ovládat oba pásy najednou. 3. výstup pohání čerpadlo samostatného hydraulického okruhu, kterým se ovládají přídavná zařízení. V roce 2012 představila firma Pisten Bully model 600E+, který se od ostatních liší použitím elektromotorů namísto hydromotorů, ale pouze pro pohyb stroje, přídavná zařízení jsou stále poháněna systémem hydraulickým, zejména kvůli přesnosti, se kterou lze pomocí tohoto systému přídavná zařízení ovládat. Tento systém pohonu je známý taktéž jako diesel-elektrický pohon, běžně používaný v lokomotivách železniční dopravy. Výkon rolby je tedy rozdělen 2/3 pohon pojezdu a 1/3 přídavná zařízení (převážnou část výkonu této části však spotřebovává fréza, až 90 %). Přídavná zařízení také prošla značnými změnami a vývojem, především z důvodů zefektivnění hydraulických zařízení. Například první frézy vlastně vůbec nebyly frézy, jen válce, které s nevelkou efektivitou rovnaly terén za strojem. Oproti tomu dnes se používají frézy s nejmodernějšími technologiemi jako je například elektronicky řízené kopírování terénu a další. Radlici se dostalo také značného pokroku zejména v rozšíření z 4polohového sytému na systém 12polohový. Rolby jsou dnes navíc vybaveny speciálním navíjecím zařízením, které napomáhá s pohybem v nejobtížnějším terénu. Naviják má plynule regulovatelnou sílu tahu (dnes až 4,5 tuny, tedy 45 kN). Délka lana se různí, nejčastěji však bývá lano dlouhé 1000 až 1400 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněžná rolba je speciální pásové vozidlo, určené k pohybu ve svažitém zasněženém terénu a k úpravám lyžařských tratí (běžeckých i sjezdových) Obecné označení vzniklo ze značky stroje Rolba jazykovým jevem zvaným apelativizace. Vznikla i odvozená slova rolbovat, rolbař, urolbovaný (sníh). Sněžná rolba je, podobně jako sněžné dělo a lyžařský vlek, nezbytným vybavením lyžařského střediska. Povrch vytížené sjezdovky se upravuje dle potřeby, nejčastěji však každý den. V případě napadnutí čerstvého sněhu, i vícekrát za sebou. Rolby pro úpravu sjezdovek používají radlici a frézu. Fréza je v prostoru za pásy a pomocí rotujících válců se zuby, narušuje a rozmnělňuje sníh za rolbou, který je následně hlazen přítlačnou gumou tzv. finišerem. Rolba k úpravě lyžařských běžeckých stop za sebou táhne speciální nástavec frézy s prořezávací lištou a dvěma specificky tvarovanými bloky, které vytvářejí stopu. Rolba se používá též k dopravě po zasněžených územích – horách či severských a polárních oblastech. Před rozšířením rolby se k dopravě v zasněžených horách užívalo k podobným účelům převážně saní tažených ručně či koňmi. Rolba je schopná jízdy i po velmi strmých svazích v případě, že je vybavena přídavným navíjecím zařízením, lidově navijákem.", "tgt_summary": "A snowcat is an enclosed-cab, truck-sized, fully tracked vehicle designed to move on snow. Major manufacturers are Kässbohrer (Germany), Prinoth (Italy) and Tucker (United States).", "id": 496045} {"src_title": "Meruňka obecná", "tgt_title": "Prunus armeniaca", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pochází z Číny. Do Evropy se dostala přes Arménii počátkem letopočtu, do Česka se rozšířila z Itálie přes Slovinsko, Štýrsko a Rakousy. Arménský původ obsahuje její latinský název \"armenica\", z něhož pochází i české slovo \"meruňka\".", "section_level": 1}, {"title": "Plody.", "content": "Plody meruňky jsou peckovice s oranžovým oplodím. Kvete na loňských letorostech. Dozrávají většinou uprostřed léta. Konzumují se buď v čerstvém stavu, zavařené či v podobě džemu nebo marmelády, jež jsou velmi oblíbená pro kyselosladkou chuť a příjemnou vůni, oblíbené jsou i sušené meruňky. Dobře vyzrálé až přezrálé plody se sbírají na kvas, z nějž se destiluje alkoholický nápoj – meruňkovice. Jednotlivé plody různých odrůd mají hmotnost 50–90 gramů. Pěstuje se v oblastech s mírnou zimou, v Česku jen ve vinorodných krajích. Nejlepší meruňkové polohy jsou na jižní Moravě, jihozápadním a východním Slovensku, v nadmořské výšce do 250 m, s průměrnou roční teplotou nad 8,5 °C a úhrnem ročních srážek 550 mm; musí být chráněny před pronikáním chladných větrů. Meruňky lze úspěšně pěstovat na černozemích, popřípadě na hnědozemích, v hlinitých až písčitohlinitých půdách v kukuřičném, výjimečně v řepařském výrobním typu. Pro těžší půdy jsou vhodnější generativně množené podnože s bujnějším růstem; meruňkové semenáče, dokonce i některé podnože slivoní (renklóda, špendlík žlutý). Má krátkou dormanci, velmi jí škodí jarní mrazy během kvetení a náhlé silné mrazy v předjaří, během rašení, kdy může dojít k vážným škodám zejména na osluněné části kmene a větví. Během běžné zimy snáší dobře i podstatně nižší teploty než broskev. Na chladné jarní počasí kolem 0 °C jsou citlivé hlavně květy a mladé plůdky. Nejrozšířenější je v Česku odrůda Velkopavlovická, s poměrně velkými plody výborné kvality. Je však citlivá na jarní mrazy a houbové choroby. V poslední době se zkouší nově vyšlechtěné, odolnější odrůdy. Další odrůdy meruněk jsou například: Bergeron, Karola, Goldrich, Hargrand nebo Maďarská.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečnost jadérek.", "content": "Vzhledem k obsahu kyanogenního glykosidu amygdalinu v meruňkových jádrech by dospělí mohli sníst asi 3 malá jadérka, aniž by překročili bezpečnou dávku stanovenou EFSA, v případě malých dětí může stačit i polovina jadérka.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Meruňka (\"Armeniaca\") je řazena jako podrod rodu slivoň (\"Prunus\"), byť na přelomu 80. a 90. let minulého století byla krátce považována za samostatný rod. Podobně čeleď růžovité byla rozdělována na několik samostatných skupin, z nichž meruňka byla řazena do skupiny mandloňovité (\"Amygdalaceae\"). Dnes se již tato systematika téměř neužívá, ovšem český název druhu zůstal meruňka obecná (byť správnější by bylo nazývat ho slivoň meruňka).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Poptávka po meruňkách je tak velká, že ceny vždy bývají výhodné. Je třeba nicméně mít na paměti, že meruňky kvetou ještě dříve na jaře, než broskve, a proto nemohou být pěstovány bezpečně v lokalitách, které jsou známy pozdními jarními mrazy, které již broskve nepoškozují.", "section_level": 1}, {"title": "Řez.", "content": "Během prvních tří let po výsadbě na stanovišti je formována koruna a obrost kolem základních větví. Meruňky obvykle rostou velmi bujně a mívají mnohem více výhonků, než je nutné. Všechny přebytečné a slabé výhony by měly být odstraněny a jen pět výhonů by mělo být ponecháno,které mají dobré předpoklady stát se kosterními větvemi okolo terminálu, nebo v kotlovité koruně. Po, nebo koncem období vegetačního klidu, by zbývající větve měly být řezem zkráceny na jednu polovinu až třetinu jejich délky. Z postranních pupenů by měly výhony být omezeny na tři až pět na každé hlavní větvi. Prořezávání příští dva roky by mělo být takové, aby se , aby byl strom tak nízkou a širokou korunu, jak je to možné. K dosažení tohoto cíle prořezávání by druhý a třetí rok měla být koruna téměř stejně přísně řezána. Letorosty vertikálně vyrůstající z adventivních pupenů na kmeni a kosterních větvích by měly být odstraněny, aby světlo a vzduch pronikaly do koruny stromu. Důležitou zásadou je neponechávat kosterní větve dlouhé. Počínaje čtvrtým rokem by se dala očekávat dobrá úroda ovoce. Plody na větvích, které zrají na slabých větévkách dále od kmene se lámou nebo opadávají, proto by měl být prováděn spíše hlubší zpětný řez. Silný řez podporuje nový růst na hlavních větvích , čímž udržuje plodný obrost rovnoměrný. Rozsah prořezávání závisí na růstu stromů. Síla řezu může být snížena, ale větve by měly být řídce rozložené a dovolit, aby slunce procházelo do středu koruny kvůli zrání ovoce. Řez meruněk v ČR bývá zanedbán z následujících příčin:", "section_level": 2}, {"title": "Obnovování starých meruňkových sadů.", "content": "Prvním krokem při renovaci bývá zorání pozemku, obvykle na podzim. Sad pak bývá důkladně seřezán. Všechny z kmene podrážející výhony a všechny zlomené a nemocné větve bývají odstraněny a koruny silně sníženy. Nebyl-li sad stříhán po několik let, bývá vhodné alespoň polovinu délky všech silných větví odstranit.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Nejčastějšími hnojivy používanými v meruňkových sadech je kostní moučka, ledek, chlorid draselný a superfosfát. Některé zdroje tvrdí, že pokud jsou listy stromů světlé barvy a růst stromů je slabý, je vhodné aplikovat dusíkatá hnojiva, které bude mít příznivý účinek. Pokud plody nejsou až standardní v chuti a textuře, může být prospěšná aplikace superfosfátu a chloridu draselného.", "section_level": 2}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v syrových meruňkách. Meruňky jsou jedním z typů ovoce, kde hlavním cukrem je sacharóza (kolem 5,2 g na 100 g plodu s pouze 0,7 g fruktózy a 1,6 g glukózy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Meruňka obecná (\"Prunus armeniaca\", synonymum \"Armeniaca vulgaris\") je strom z rozsáhlého rodu slivoň (\"Prunus\"), kam patří také broskvoň, třešeň nebo švestka.", "tgt_summary": "Prunus armeniaca (meaning \"Armenian plum\"), the most commonly cultivated apricot species, also called ansu apricot, Siberian apricot, Tibetan apricot, is a species of \"Prunus\", classified with the plum in the subgenus \"Prunus\". The native range is somewhat uncertain due to its extensive prehistoric cultivation, though almost certainly somewhere in Asia. It is extensively cultivated in many countries and has escaped into the wild in many places.", "id": 2421308} {"src_title": "Godwinův zákon", "tgt_title": "Godwin's law", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zákon je pojmenován po Miku Godwinovi, který byl v době vzniku zákona právním poradcem Electronic Frontier Foundation. Zákon vznikl při Godwinově studiu memetiky – vědy o přenosu informací v kultuře (memů). Častý zvyk démonizovat v Usenetových diskusích oponenty přirovnáním jejich názorů k nacistickým se Godwinovi zdál být „zjednodušením jak nelogickým, tak urážlivým“. V roce 1990 pak Godwin formuloval svůj protiargument, který používal ve všech diskusích, kde se podobná srovnání objevila. Podle Richarda Sextona mohl zákon vzniknout formalizací příspěvku z 16. října 1989", "section_level": 1}, {"title": "Námitky a protiargumenty.", "content": "Typickou námitkou proti Godwinovu zákonu je, že i přirovnání k Hitlerovi může být zcela platným diskusním argumentem. Například při debatě o kvalitách nějakého politika je možno tvrzení „Je to skvělý politik, vždyť zásadním způsobem pozdvihnul ekonomiku.“ zpochybnit odpovědí „Samotný fakt, že pozdvihnul ekonomiku, neznamená, že je skvělý politik – i Hitler pozdvihnul ekonomiku.“ Takové porovnání mohou mnozí považovat za přijatelné odvolání na Hitlera jako všeobecně známý extrémní případ, kterým lze vyvrátit univerzální platnost nějakého zobecnění. Podle obhájců Godwinova zákona však každé takové přirovnání obsahuje neoddělitelné množství emocí a z argumentu se stává útok ad hominem. Jelikož se k Hitlerovi váže příliš mnoho negativních významů, je jakékoli přirovnání k němu přehnané, možná s výjimkou jiných despotických diktátorů. Proto Godwinův zákon zakazuje i taková porovnání, která by se na první pohled mohla zdát snesitelná. Typická Godwinova odpověď na podobné námitky zněla, že Godwinův zákon neřeší, zda nějaké konkrétní přirovnání v konkrétní debatě je rozumné. Právě proto, že takové přirovnání v některých situacích může být platné, říká Godwin, je potřeba takové nadužívání podobných porovnání omezit. Jedině tak je možno zajistit, aby platná přirovnání tohoto druhu měla patřičný dopad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Godwinův zákon je aforismus o internetových diskusích, který zní: Třebaže se to v zákoně neobjevuje výslovně, tradiční výklad říká, že jakmile se takové srovnání v diskusi objeví, příslušné diskusní vlákno skončilo a autor tohoto porovnání dotyčnou debatu prohrál. Obecně se však považuje za nevhodné takové porovnání bezdůvodně do diskuse vložit s cílem ji ukončit; takový pokus je také obvykle neúspěšný.", "tgt_summary": "Godwin's law (or Godwin's rule of Hitler analogies) is an Internet adage asserting that \"as an online discussion grows longer, the probability of a comparison involving Nazis or Hitler approaches 1\". That is, if an online discussion (regardless of topic or scope) goes on long enough, sooner or later someone will compare someone or something to Adolf Hitler or his deeds, the point at which effectively the discussion or thread often ends. Promulgated by the American attorney and author Mike Godwin in 1990, Godwin's law originally referred specifically to Usenet newsgroup discussions. He stated that he introduced Godwin's law in 1990 as an experiment in memetics. It is now applied to any threaded online discussion, such as Internet forums, chat rooms, and comment threads, as well as to speeches, articles, and other rhetoric where \"reductio ad Hitlerum\" occurs. In 2012, \"Godwin's law\" became an entry in the third edition of the \"Oxford English Dictionary\".", "id": 1030513} {"src_title": "Friedrich Spee", "tgt_title": "Friedrich Spee", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich Spee se narodil v šlechtické rodině vysokého městského úředníka v Kolíně nad Rýnem. Dostalo se mu dobrého vzdělání a roku 1610 proti vůli svých rodičů vstoupil do noviciátu jezuitů v Trevíru. Kvůli moru byl přeložen do Fuldy, kde také složil řeholní sliby. Po tříletém studiu filosofie ve Würzburgu absolvoval dvouleté teologické studium v Míšni. Po kněžském svěcení a zakončení studia začal vyučovat na jezuitské univerzitě v Paderbornu. Roku 1628 dostal za úkol účastnit se katolické reformace v Peine. Sociálně se zde angažoval, avšak přesto narazil na odpor a v dubnu 1629 byl na něj spáchán atentát, při němž byl nebezpečně raněn. Později se věnoval výuce morální teologie v Paderbornu. Během běsnících honů na čarodějnice sloužil domnělým čarodějnicím jako zpovědník. Odmítal čarodějnické procesy a v květnu 1631 proti nim anonymně vydal pojednání \"Cautio criminalis\". Jeho autorství však nezůstalo utajeno a za trest byl dočasně propuštěn z jezuitského řádu. Druhé vydání \"Cautio\" (1632) však zřejmě bylo vydáno z podnětu provinciála jezuitů. Pro silnou kritiku svého spisu byl poslán jako profesor kazuistiky a zpovědník uvězněných a nemocných do Trevíru, později byl však rehabilitován. Nakazil se při ošetřování zraněných vojáků nakažených morem a 7. srpna 1635 zemřel v Trevíru ve věku 44 let. Byl pohřben v kryptě zdejšího jezuitského kostela.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cautio criminalis.", "content": "V době, kdy hony na čarodějnice běsnily v největší míře, se Friedrich Spee odvážil postavit se jim ve svých přednáškách a v knize \"Cautio criminalis, seu de processibus contra Sagas Liber\". Argumentoval tím, že člověk nařčený z jakéhokoli sebevíce vykonstruovaného zločinu se při mučení nejspíš přizná, a tak bude nespravedlivě odsouzen. Jako zpovědník mnoha obětí čarodějnických procesů byl přesvědčen o jejich nevině a věděl o ukrutnostech čarodějnických procesů. \"Cautio criminalis\" bylo přeloženo do mnoha jazyků a vybroušenou argumentací a rétorikou nakonec pomohlo ukončit tyto procesy. Kniha se stala také pro římskou inkvizici důležitým argumentem, proč pronásledování domnělých čarodějnic ukončit. V knize Spee položil některé ze zásad moderního evropského práva, např. „nelze odsoudit toho, jehož vina není bezpečně prokázána“.", "section_level": 2}, {"title": "Lyrika a duchovní spisy.", "content": "Speeovo hlavní lyrické dílo je sbírka duchovních písní \"Trutznachtigall\" (Vzdoroslavík). Spee se v ní ukazuje jako vynikající a originální barokní básník. Kniha se stala vzorem přední lyrické sbírky českého baroka, \"Zdoroslavíčka\" jezuity Felixe Kadlinského. Dále je Spee autorem mnoha kostelních písní, které lze dodnes nalézt v kancionálech různých křesťanských církví. Na žádost představené jednoho řeholního společenství složil Friedrich Spee pomůcku k modlitbě a rozjímání na každý týden roku \"Güldenes Tugend-Buch\" (Zlatá kniha ctnosti). Nejedná se pouze o zbožné texty, ale o návody k jednání, které mají vyrůstat ze tří božských ctností - víry, naděje a lásky. Tuto knihu si zvlášť oblíbil Gottfried Wilhelm von Leibniz, který sepsal předmluvu k jejímu francouzskému vydání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Spee von Langenfeld (25. února 1591 v Kaiserswerthu u Düsseldorfu – 7. srpna 1635 v Trevíru) byl německý jezuita, duchovní lyrik raného baroka, duchovní spisovatel a morální teolog, který rozhodujícím způsobem přispěl k ukončení honů na čarodějnice.", "tgt_summary": "Friedrich Spee (also \"Friedrich Spee von Langenfeld\"; February 25, 1591 – August 7, 1635) was a German Jesuit priest, professor, and poet, most well-known as a forceful opponent of witch trials and one who was an insider writing from the epicenter of the European witch-phobia. Spee argued strongly against the use of torture, and as an eyewitness he gathered a book full of details regarding its cruelty and unreliability. He wrote, \"Torture has the power to create witches where none exist.\"", "id": 2197349} {"src_title": "Westminster", "tgt_title": "Westminster", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno Westminster původně označovalo území v okolí Westminsterského opatství a jeho západního chrámu (\"West Minster\"), po kterém bylo toto území pojmenováno. Je sídlem anglické vlády po více než 900 let. Toto jméno je také používáno pro městský obvod Westminster, zahrnující od roku 1965 také čtvrtě \"Marylebone\" a \"Paddington\". Historickým jádrem Westminsteru je původně ostrov Thorney Island, na němž bylo postaveno Westminsterské opatství. Toto opatství se stalo tradičním místem korunovace anglických králů. Sousední Westminsterský palác se stal hlavním sídlem anglických panovníků po ovládnutí Anglie Normany v roce 1066 a později byl sídlem nově ustaveného parlamentu a soudního dvora Anglie. Ačkoli měli panovníci silné zázemí v Toweru, ve skutečnosti v něm nebydleli. Londýn se tak rozvíjel ve dvou centrech – ekonomické centrum v City a politické a kulturní středisko ve Westminsteru. Toto rozdělení je patrné dodnes. Královský dvůr později přesídlil do jiných paláců ve městě a soudní dvůr se přestěhoval do Královského soudního dvora, blíže ke hranicím City. Tato oblast je centrem vlády i v současnosti. Parlament zasedá v Westminsterském paláci a většina vládních ministerstev má sídlo ve Westminsteru, poblíž Whitehallu. Pojem \"Westminster\" se tak často používá jako zkratka pro Parlament a politickou reprezentaci Velké Británie všeobecně. Pro státní správu se v této souvislosti občas používá pojem \"Whitehall\" - označení místa kde sídlí. Pojem \"Westminster\" je také používán ve spojení \"Westmisterský systém\" jako označení parlamentního systému vlády, který vznikl ve Velké Británii. Poblíž Westminsterského paláce se nachází Westminsterská škola, jedna z největších anglických veřejných škol. Tři ze čtyř fakult Westminsterské univerzity se nacházejí na území městského obvodu Westminster, ale žádná na území původní městské čtvrti Westminster. Tato oblast je typická velkou hustotou obyvatelstva s vysokým procentem dělnické populace bydlícím v domech vybudovaných s podporou rady městského obvodu a bytového družstva za Westminsterským opatstvím a mimo Millbank.", "section_level": 1}], "src_summary": "Westminster je městská čtvrť náležející k londýnskému městskému obvodu Westminsteru. Nachází se v ní Westminsterský palác, kde zasedá parlament. Westminster je situován na jihozápad od City a 0,8 km jihozápadně od Charing Cross.", "tgt_summary": "Westminster is a government district and former capital of the Kingdom of England in Central London within the City of Westminster, part of the West End, on the north bank of the River Thames. Westminster's concentration of visitor attractions and historic landmarks, one of the highest in London, includes the Palace of Westminster, Buckingham Palace, Westminster Abbey and Westminster Cathedral. Historically the area lay within St Margaret's parish, City and Liberty of Westminster, Middlesex. The name \"Westminster\" () originated from the informal description of the abbey church and royal peculiar of St Peter's (Westminster Abbey), literally West of the City of London (indeed, until the Reformation there was a reference to the 'East Minster' at Minories (Holy Trinity Priory, Aldgate) east of the City). The abbey was part of the royal palace that had been created here by Edward the Confessor. It has been the home of the permanent institutions of England's government continuously since about 1200 (High Middle Ages' Plantagenet times), and from 1707 the British Government. In a government context, \"Westminster\" often refers to the Parliament of the United Kingdom, located in the UNESCO World Heritage Palace of Westminster — also known as the Houses of Parliament. The area is the centre of Her Majesty's Government, with Parliament in the Palace of Westminster and most of the major Government ministries known as Whitehall, itself the site of the royal palace that replaced that at Westminster. Within the area is Westminster School, a major public school which grew out of the abbey, and the University of Westminster, attended by over 20,000 students. Bounding Westminster to the north is Green Park, a Royal Park of London. The area has a substantial residential population. By the 20th Century Westminster has seen rising residential condominiums with wealthy inhabitants. Hotels, large Victorian homes and barracks exist near to Buckingham Palace.", "id": 813423} {"src_title": "Pohoří", "tgt_title": "Mountain range", "src_document": [{"title": "Nadmořská výška.", "content": "Typická pro horskou krajinu je jak vyšší nadmořská výška, tak i velké rozdíly ve výšce mezi údolími a vrcholky hor. Hory se nejčastěji rozdělují právě podle nadmořské výšky – pohoří s vyšší absolutní nadmořskou výškou se označují jako velehory, které se někdy ještě dále dělí na \"střední velehory\" a \"vysoké velehory\". Jako hranice velehor se uvádí různé hodnoty, často např. 2 500 m n. m. Nejvyšším pohořím na Zemi je, podle absolutní nadmořské výšky, Himálaj se 14 nejvyššími vrcholy světa přesahujícími 8 000 m. Méně jednoznačná je otázka výškového rozdílu – například havajská sopka Mauna Kea se tyčí do výšky 4 205 m n. m., ale její výška od úpatí na mořském dně přesahuje 10 km, čímž překonává všechna ostatní pohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik horstev.", "content": "Pohoří vznikají vlivem tektonického pohybu litosférických desek a jejich vzájemnou kolizí. Proces vzniku hor se odborně nazývá orogeneze a využívá se pro něj český ekvivalent \"horotvoří\". Vlivem srážky litosférických desek dochází k nárůstu tlaku, který má za následek vyvrásnění pásemných pohoří. Druhý způsob, jak mohou vznikat horské oblasti, je spojen s vulkanismem a jeho sopečnými projevy. Díky posunu litosférických desek pak vzniká několik vulkánů vedle sebe. Častým případem je spojení tektonické srážky a vulkanismu, typickým reprezentantem je pohoří And, které vznikají na subdukci oceánské a kontinentální desky.", "section_level": 1}, {"title": "Horská krajina.", "content": "Pro horskou krajinu je typických mnoho morfologických tvarů. Mohutné vrcholky se označují jako štíty, strmé útvary jako věže, hroty nebo dokonce jehly. Protáhlé vyvýšeniny jsou hřebeny. Skloněné hřebeny, vybíhající ze štítů či dominantnějších hřebenů, jsou žebra. Nižší výběžky souběžné s hřebenem se nazývají rozsochy. Velké sníženiny mezi hřebeny tvoří údolí nebo též doliny či doly. Dolina kruhového tvaru obklopená strmými srázy se nazývá kotel. Rozsahem menší sníženiny ve strmém terénu se označují jako kuloáry a žlaby. Zvláště ve velehorách jsou důležitým činitelem utvářejícím horskou krajinu ledovce. Specifickým útvarem jsou morény (místa ukládání materiálu přenášeného ledovcem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohoří je obecné označení vypuklého georeliéfu hornatinného, případně i vrchovinného rázu. Hory je běžné označení pro hornatiny. Pohoří se z geologického hlediska dělí na tektonická a netektonická. Pohoří nebo také hory, jsou podle nejjednodušší definice skupiny hor obklopených nižším georeliéfem. Do pohoří přitom patří celá část krajiny převyšující nižší georeliéf, tedy nejen vrcholky, ale i horská sedla, údolí a plošiny menšího rozsahu. Pohoří mohou být vzájemně oddělena horskými průsmyky, toky řek či jinými výraznými útvary; často je ale vymezení hranice pohoří konvenční. V obecném významu nemusí mít jedno pohoří jednotný geologický původ.", "tgt_summary": "A mountain range or hill range is a series of mountains or hills ranged in a line and connected by high ground. A mountain system or mountain belt is a group of mountain ranges with similarity in form, structure, and alignment that have arisen from the same cause, usually an orogeny. Mountain ranges are formed by a variety of geological processes, but most of the significant ones on Earth are the result of plate tectonics. Mountain ranges are also found on many planetary mass objects in the Solar System and are likely a feature of most terrestrial planets. Mountain ranges are usually segmented by highlands or mountain passes and valleys. Individual mountains within the same mountain range do not necessarily have the same geologic structure or petrology. They may be a mix of different orogenic expressions and terranes, for example thrust sheets, uplifted blocks, fold mountains, and volcanic landforms resulting in a variety of rock types.", "id": 633438} {"src_title": "Haakon Sigurdsson", "tgt_title": "Haakon Sigurdsson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Haakon se stal knížetem po smrti svého otce, který zemřel rukou mužů krále Haralda II. v roce 961. Král Harald byl sám zabit v Dánsku v roce 970, přičiněním Haakona Sigurdssona, který se stal spojencem dánského krále Haralda Modrozuba. Mezi jarlem Haakonem a Haraldovými bratry vypukla občanská válka, ale vítězem byl Haakon. Haakon vládl Norsku jako vazal Haralda Modrozuba, ale ve skutečnosti byl nezávislým vládcem. Byl nábožensky založen a velmi lpěl na starých severských bozích. Když se mu Harald Modrozub pokusil vnutit křesťanství, porušil svou věrnost Dánsku. Následná dánská invaze byla odražena v bitvě u Hjørungavåg v roce 986. V roce 995 do Norska vrátil jeden z potomků krále Haralda Krásnovlasého Olaf Tryggvasson. Haakon rychle ztratil veškerou podporu a oblibu u lidu. Nakonec byl zabit svým přítelem a sluhou Tormodem Karkem. Tormod sám však byl za zradu svého pána popraven. Jeho synové Eirik Håkonson a Sveinn Hákonarson se po smrti otce uchýlili pod ochranu švédského krále Olofa Skötkonunga. Po smrti Olafa Tryggvassona v bitvě u Svoldu v roce 1000 se stali regenty Norska. Jeho dcerou mohla být Aud Haakonsdottir z Lade, možná manželka švédského krále Erika Vítězného.", "section_level": 1}, {"title": "Oehlenschlägerova tragédie.", "content": "Život Haakona Sigurdssona se dočkal také literárního zpracování dánským básníkem Adamem Oehlenschlägerem v jeho tragédii Hakon Jarl napsané za šest týdnů v roce 1805 během jeho pobytu v Halle, po té co přečetl ságu Heimskringla od Snorriho Sturlusona. Téma je zpracováno jako konflikt mezi pohanstvím a křesťanstvím. Oehlenschlägerova hra se později stala základem pro symfonickou báseň Hakon Jarl Bedřicha Smetany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haakon Sigurdsson (asi 937–995) byl faktickým vládcem Norska zhruba v letech 975–995. Byl synem Sigurda Haakonssona, což byl kníže Trøndelagu, kraje ve vnitrozemí Norska.", "tgt_summary": "Haakon Sigurdarson (Haakon Jarl) (, ) (c. 937 – 995) was the de facto ruler of Norway from about 975 to 995. Sometimes he is styled Hakon the Powerful ().", "id": 728577} {"src_title": "Limita posloupnosti", "tgt_title": "Limit of a sequence", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Posloupnost formula_3 má limitu \"A\", pokud se jejími hodnotami můžeme k A libovolně přiblížit. Tedy pro každé kladné číslo formula_4 platí, že existuje nějaký člen posloupnosti, od kterého jsou už její hodnoty od \"A\" vzdáleny méně, než formula_4. Zapsáno symbolicky: formula_6 Platí, že každá posloupnost má nejvýše jednu limitu.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz jednoznačnosti limity.", "content": "Budeme dokazovat sporem. Předpokládejme tedy, že nějaká posloupnost formula_7 má dvě limity: formula_8 a formula_9, přičemž formula_10. Platí: formula_11 a formula_12 Označme formula_13 větší z čísel formula_14, formula_15. Pak pro všechna epsilon, tedy i pro formula_16 a pro nějaké formula_17 platí: formula_18 a formula_19 Tedy vzdálenost formula_20 od bodu formula_8 i od bodu formula_9 je menší, než polovina vzdálenosti těchto dvou bodů, dostáváme tedy spor.", "section_level": 1}, {"title": "Konvergence posloupnosti.", "content": "Pokud k libovolnému číslu formula_23 existuje přirozené číslo formula_13 takové, že pro všechna formula_25 platí formula_26, pak říkáme, že posloupnost formula_27 má (\"vlastní\", \"konečnou\") \"limitu\" formula_8, popř. že \"posloupnost konverguje\" k číslu formula_8. Konvergenci posloupnosti k formula_8 zapisujeme Pokud má posloupnost vlastní limitu, pak ji označujeme jako konvergentní. V opačném případě hovoříme o divergentní posloupnosti. K ověření konvergence lze použít tzv. \"Bolzano-Cauchyovu podmínku\", která říká, že existuje-li ke každému formula_23 takové přirozené číslo formula_13, že pro libovolnou dvojici indexů formula_34 platí formula_35, pak je posloupnost formula_27 konvergentní. V úplných metrických prostorech se jedná o nutnou a postačující podmínku konvergence posloupnosti. Posloupnost splňující BC podmínku se také nazývá Cauchyovská posloupnost.", "section_level": 1}, {"title": "Divergentní a oscilující posloupnosti.", "content": "Říkáme, že posloupnost je", "section_level": 1}, {"title": "Bodová a stejnoměrná konvergence.", "content": "O funkční posloupnosti formula_39 říkáme, že (bodově) konverguje k limitní funkci formula_40, pokud pro každé formula_41 existuje vlastní limita formula_42. Pokud uvedená limita neexistuje, pak posloupnost formula_39 označíme jako divergentní. Pokud lze pro libovolné formula_23 najít takové formula_13, které je stejné pro všechny body formula_46, a pro všechna formula_25 a všechny body formula_46 platí pak posloupnost formula_39 označíme jako stejnoměrně konvergentní. Posloupnost je na daném intervalu stejnoměrně konvergentní, konverguje-li v každém bodě formula_51 přibližně stejně rychle. Podle Bolzano-Cauchyovy podmínky je posloupnost formula_39 na intervalu formula_53 stejnoměrně konvergentní tehdy a pouze tehdy, pokud lze ke každému formula_23 najít takové přirozené číslo formula_13, že pro každou dvojici formula_56 a každé formula_46 platí Pokud jsou funkce formula_59 na intervalu formula_53 spojité a posloupnost formula_39 je na formula_53 stejnoměrně konvergentní, pak je na intervalu formula_53 spojitá také limitní funkce formula_40.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti konvergentní posloupnosti.", "content": "Mějme dvě konvergentní posloupnosti formula_65, pro které platí formula_66. Pak následující posloupnosti jsou také konvergentní. Z posloupnosti formula_72 jsou vynechány všechny nulové členy, kterých je konečný počet, neboť formula_73. Máme-li dvě konvergentní posloupnosti formula_65, pro které platí formula_75, pak jestliže pro každé formula_76 je formula_77, pak je také formula_78. Máme-li dvě konvergentní posloupnosti formula_65, pro které platí formula_80, pak jestliže existuje posloupnost formula_81 taková, že pro každé formula_76 je formula_83, pak platí také formula_84. Je-li formula_85 podposloupnost posloupnosti formula_27 a platí formula_87, pak platí také formula_88. Platí \"Bolzano-Weierstrassova věta\": Je-li formula_89 omezená posloupnost v formula_90, pak z ní lze vybrat posloupnost formula_91, která je konvergentní. Tato věta je založena na axiomu výběru. Proto v některých logických systémech (např. intuicionistická logika) neplatí. Podle Bolzano-Weierstrassovy věty má každá ohraničená posloupnost alespoň jeden hromadný bod. Pokud je těchto hromadných bodů více (i nekonečně mnoho), vždy existuje jeden nejmenší a jeden největší (tzv. \"limes superior\" a \"limes inferior\" dané posloupnosti), což zapisujeme Posloupnost formula_27 je konvergentní tehdy a pouze tehdy, pokud formula_95 Konvergentní posloupnost má tedy právě jeden hromadný bod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limita posloupnosti je matematická konstrukce, vyjadřující, že se hodnoty zadané posloupnosti blíží libovolně blízko k nějakému bodu. Právě tento bod je pak označován jako limita. Tato skutečnost se zapisuje formula_1 případně formula_2. Pojem limity posloupnosti lze definovat na libovolném metrickém prostoru.", "tgt_summary": "In mathematics, the limit of a sequence is the value that the terms of a sequence \"tend to\". If such a limit exists, the sequence is called convergent. A sequence that does not converge is said to be divergent. The limit of a sequence is said to be the fundamental notion on which the whole of analysis ultimately rests. Limits can be defined in any metric or topological space, but are usually first encountered in the real numbers.", "id": 1614272} {"src_title": "Tadeusz Rydzyk", "tgt_title": "Tadeusz Rydzyk", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrostl v chudé rodině v polském Olkuszi. Vystudoval \"Vyšší duchovní redemptoristický seminář\" v Tuchowě a biblickou teologii na Akademii katolické teologie ve Varšavě. 1. února 1971 složil řeholní sliby a 20. června téhož roku byl vysvěcen na kněze. Pracoval jako katecheta v Toruni, ve Szczecinku a v Krakově. V roce 1986 vycestoval na pět let do Německa, kde navázal kontakt s katolickým rádiem \"Radio Maria International\" v Balderschwangu. Stanice byla zrušena a její název změněn na \"Radio Horeb\". Po návratu do Polska v roce 1991 založil v Toruni Radio Maryja, ve kterém figuruje jako „jednočlenný vedoucí, výkonný a kontrolní orgán“. Rádio se stalo díky jeho manažerským schopnostem z malého nadšeneckého katolického projektu nejposlouchanější stanicí v zemi a to i přesto, že zdroj jeho příjmů rádia netvoří žádná reklama, ale zejména dary jeho posluchačů. Rydzyk zastává názor, že v Polsku má být tolik procent katolických médií, kolik je katolíků (reálně více než 80 %).", "section_level": 1}, {"title": "Názory a politika.", "content": "Tadeusz Rydzyk vystupuje přívrženec hnutí pro-life. Požaduje zákaz interrupcí i v případě ohrožení života ženy. Tadeusz Rydzyk považuje judaismus za „povolání, ne náboženství“. Proti jeho aktivitám protestovala mj. americká židovská \"Liga proti hanobení\" (ADL), když tvrdila, že „Rádio Maryja živí teorie o židovském spiknutí“. V lednu 2008 se v polských sdělovacích prostředcích objevila zpráva, že Tadeusz Rydzyk má v úmyslu založit vlastní politickou stranu \"Národní strana\" (\"Partia Narodowa\"), která by měla být konkurencí k PiS. Na přípravných pracích se podíleli europoslanci za LPR, podle vlastních odhadů měli šanci získat ve volbách 1,5 milionu hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Urážky první dámy.", "content": "Skupinu žurnalistů, kteří se setkali u manželky prezidenta Marie Kaczynské, aby společně vyjádřili svůj nesouhlas se zpřísněním legislativy v oblasti interrupcí nazval \"žumpou\". \"To, co se dnes stalo,\" řekl, \"to je skandál. Jsou to přece veřejné osoby. Nebudeme říkat, že žumpa je parfumerie.\" Polský prezident bude požadovat omluvu.", "section_level": 2}, {"title": "Audionahrávky přednášek.", "content": "V červenci 2007 se objevila audionahrávka z přednášky na Vyšší škole sociální a mediální kultury v Toruni. Rydzyk na ní nazval Marii Kaczynskou „čarodějnicí“ a řekl jí, že když podporuje eutanazii, tak at jí nejprve sama podstoupí. Na nahrávce ostře kritizuje i polského prezidenta Lecha Kaczynského za \"podvody\" na voličích a přílišné podléhání \"židovské lobby\". Domnívá se, že Židé hodlají stupňovat své nároky vůči Polákům: \"Přijdou k vám a řeknou: dejte mi svou bundu! Stahujte i kalhoty!\" O deníku Gazeta Wyborcza prohlásil, že šíří \"nebezpečně talmudickou mentalitu\". V reakci na Rydzykovy výroky vystoupil v deníku The New York Times rabín Marvin Hier, ředitel losangelského Centra Simona Wiesenthala a nazval Rydzyka \"Goebbelsem v kolárku\" upomínaje, že \"toto již nelze tolerovat\".", "section_level": 2}, {"title": "Spor s Nadací Orchestru Velké sváteční pomoci.", "content": "Charitativní Fundacja Wielkiej Orkiestry Świątecznej Pomocy se soudní cestou dožadovala potrestání nadace Lux Veritatis, v jejímž čele Rydzyk stojí. Rydzykova televize Trwam rozeslala v roce 2004 obyvatelům města Kostrzyn již dříve mnohokrát vysílaný film, ve kterém se mj. tvrdí, že součástí charitativní akce WOŚP jsou speciálně označené stany, ve kterých se distribuují drogy, šíří satanismus, nabízí alkohol nezletilým atp. WOŚP požaduje, aby se Lux Veritatis omluvila a zaplatila symbolickou pokutu jeden tisíc zlotých na charitativní cíl. V první instanci uznal soud její požadavek za oprávněný.", "section_level": 2}, {"title": "Podezření ze zpronevěry.", "content": "Jako ředitel Radia Maryja byl Tadeusz Rydzyk spojován také s jednou z finančních afér v Polsku, která souvisí s podezřením ze zpronevěry peněz určených na charitu. V letech 1997-1998 vyhlásilo Radio Maryja velkou sbírku na záchranu gdaňských loděnic. Částka vybraná od posluchačů rádia přesahovala podle odhadů milion euro. Gdaňské loděnice neobdržely nic. Podle informací deníku Gazeta Wyborcza (via Netzeit) Rydzyk tyto peníze prospekuloval na burze. Případ je| v šetření polské státní prokuratury a ministerstva spravedlnosti. Polská parlamentní opozice žádála vyjasnění případu. Celá situace byla dále komplikována podezřením z krácení daní, vystavování falešných dokladů o darech, a nelegálního obchodu s valutami. Obvinění ze zpronevěry se Rydzykovým oponentům nepodařilo prokázat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tadeusz Rydzyk (* 3. května 1945, Olkusz) je kontroverzní římskokatolický kněz z Polska, redemptorista, mediální podnikatel, zakladatel a ředitel Radia Maryja. Přezdívá se mu \"Otec ředitel\" (). Politicky je orientován národně-konzervativně.", "tgt_summary": "Father Tadeusz Rydzyk (; born 3 May 1945 in Olkusz) is a Roman Catholic priest and Redemptorist, founder and director of the conservative Radio Maryja station, and founder of the University of Social and Media Culture in Toruń.", "id": 1247050} {"src_title": "Kyklady", "tgt_title": "Cyclades", "src_document": [{"title": "Správní členění souostroví od 1. ledna 2011.", "content": "Od 1. ledna 2001 existuje místo prefektury Kyklady 9 regionálních jednotek v rámci kraje Jižní Egeis:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Během antiky tvořily tyto ostrovy jakýsi kruh kolem posvátného ostrova Délos (kde se měla podle legendy narodit bohyně Artemis a její bratr Apollón), odtud vzniklo jejich jméno: řecké kykládes lze přeložit jako ostrovy v kruhu. Další ostrovy, nacházející se vně tohoto kruhu, pak dostaly jméno Sporady (řecky sporádes – roztroušené ostrovy). Ke Kykladám patří 30 větších ostrovů a dále kolem 190 ostrůvků s celkovou rozlohou 2 528 km². Skládají se především z ruly, břidlice a granitu. Byly-li dříve označovány za perlu Helady, tak se toto od římských dob změnilo: dnes jsou téměř zcela odlesněné, porost je mizivý, v důsledku toho trpí také nedostatkem vody, jejich povrch je holý a vyprahlý. Z největších a nejznámějších ostrovů Kyklad je možno jmenovat následující: Délos, Milos, Náxos, Andros, Mykonos, Paros, Tinos, Santorini (též Thíra, Théra), Kea, Amorgos, Ios, Kythnos, Serifos, Sifnos, Sikinos, Anafi, Kimolos, Antiparos, Folegandros a Syros (podrobnější seznam viz v článku Řecké ostrovy). Větší ostrovy mají malá letiště a lodní spojení s aténským přístavem Pireus, mezi většinou obydlených nebo turisticky zajímavých ostrovů existuje místní lodní doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V bronzové době zde existující kykladská kultura byla založena pravděpodobně národem Káriů z jihovýchodního pobřeží Turecka. Z této doby (od 3. tisíciletí př. n. l.) se zachovalo mnoho figurek a sošek. Kolem 10. století př. n. l. bylo souostroví kolonizováno jónskými kmeny a vzkvétalo během příštích století, později pak došlo k úpadku a po 6. století př. n. l. zůstal významný pouze ostrov Délos. Ve 12. století n. l. zde vládli různí rytíři křížových výprav, kteří roku 1204 ostrovy věnovaly Benátkám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyklady (Κυκλάδες), též Kykladské ostrovy, je k Řecku patřící souostroví v Egejském moři mezi Řeckem a Tureckem. Největším ostrovem je Náxos. Před 1. lednem 2011 tvořilo souostroví jednu z prefektur Řecka, přičemž centrem prefektury bylo město Ermoupolis na ostrově Sýros. Kyklady patří k nejoblíbenějším turistickým oblastem Řecka.", "tgt_summary": "The Cyclades (; ) are an island group in the Aegean Sea, southeast of mainland Greece and a former administrative prefecture of Greece. They are one of the island groups which constitute the Aegean archipelago. The name refers to the islands \"around\" (\"cyclic\", κυκλάς) the sacred island of Delos. The largest island of the Cyclades is Naxos, however the most populated one is Syros.", "id": 1378087} {"src_title": "František Kupka", "tgt_title": "František Kupka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "František Kupka se narodil jako nejstarší z pěti dětí v rodině notářského úředníka v Opočně. Své mládí prožil v Dobrušce pod Orlickými horami, kde se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886) a posléze na pražskou Akademii (1887). Zde studoval v ateliéru pro historickou a náboženskou malbu jako žák profesora Sequense až do absolutoria roku 1892, kdy odjel do Vídně. Ve Vídni na Akademii zůstal až do roku 1895, kdy byl poslán jako stipendista do Paříže, kam cestoval oklikou přes severní Evropu. Během studií na École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství a dokonce vystupoval jako spiritistické médium (není bez zajímavosti, že Kupka byl příznivcem teosofie, východních filosofií a mysticismu vůbec). Kolem roku 1903 se poprvé mezinárodně proslavil publikací svých satirických kreseb v pařížském časopisu \"L'Assiette au Beurre\", do kterého přispíval v letech 1901–1907 a vytvořil i tři svá samostatná čísla – alba \"Peníze\" (francouzsky \"Argent\"),\"Náboženství\" a \"Mír\". V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu jako člen roty \"Nazdar\", v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy v armádě získal hodnost kapitána. Pomáhal organizovat československé legie ve Francii, po návratu do Paříže, kde založil tzv. Českou kolonii, jejímž předsedou byl později zvolen. Po válce byl jmenován profesorem pražské Akademie, na níž v roce 1920 také přednášel. Přednáškovou činnost pořádal později i v Paříži, kde vyučoval československé stipendisty. Mezi lety 1919 až 1938 byl Kupka podporován svým přítelem Jindřichem Waldesem, úspěšným pražským podnikatelem, který kupoval jeho obrazy. Za svůj život uspořádal mnoho výstav a za svá díla získal mnohá ocenění. Většinu svého života strávil na pařížském předměstí Puteaux, kde také 24. června 1957 zemřel. Je pohřben v Paříži na hřbitově Père-Lachaise, v kolumbáriu, oddělení 87, schránka č. 22696.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Celé dílo Františka Kupky se do své konečné podoby utvářelo od prvopočátečního popisného realismu přes vlivy doznívajících malířských tendencí a směrů až ke konečnému vyústění do abstrakce. Obraz \"Amorpha. Fugue à deux couleurs\" (ve sbírkách NG pod českým názvem \"Amorfa. Dvoubarevná fuga\"), byl první abstraktní obraz, který Kupka vystavil společně s obrazem \"Amorfa. Teplá chromatika\" na Podzimním salonu v Paříži roku 1912. Samotná abstraktní tvorba Františka Kupky měla svůj specifický vývoj a zákonitosti. Šlo zde o zpracování tématu pohybu. Až do roku 1930 byly základem jeho nefigurativních obrazů realistické podklady, vrcholné období Kupkovy tvorby však představuje tzv. \"čistá abstrakce\". Důležitou úlohu také sehrál Kupkův vztah k hudbě, vedoucí k rozvinutí výtvarného směru – orfismu. Kupkův obraz \"Plochy příčné II\" se v květnu 2019 stal nejdražším výtvarným dílem české historie, když byl na aukci na pražském Žofíně vydražen za 65 milionů korun (78 milionů včetně aukční přirážky).", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Díla Františka Kupky byla vystavována na mnoha výstavách v Čechách i v zahraničí.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Kupka (23. září 1871, Opočno – 24. června 1957, Puteaux, Francie) byl český malíř, grafik a ilustrátor světového významu, jeden ze zakladatelů moderního abstraktního malířství. Jeho vztah k hudbě se podílel na vzniku a realizaci dalšího nového výtvarného směru – orfismu, tedy směru, přibližujícímu malířství jiným uměním (hudba, poezie). Převážnou část života žil ve Francii. Svým dílem se nesmazatelně zapsal do dějin české i světové výtvarné tvorby. Z komerčního hlediska jde také o nejdražšího českého umělce, několik jeho maleb bylo prodáno za částky přesahující 60 milionů korun.", "tgt_summary": "František Kupka (23 September 1871 – 24 June 1957), also known as \"Frank Kupka\" or \"François Kupka,\" was a Czech painter and graphic artist. He was a pioneer and co-founder of the early phases of the abstract art movement and Orphic Cubism (Orphism). Kupka's abstract works arose from a base of realism, but later evolved into pure abstract art.", "id": 563559} {"src_title": "Turné čtyř můstků", "tgt_title": "Four Hills Tournament", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První závod série se konal na Nový rok 1953. Účastnili se ho skokané ze šesti zemí (Německa, Rakouska, Švédska, Norska, Švýcarska a Jugoslávie) a závodům přihlíželo 20 000 diváků. Vítězem se stal Asgeir Dølplads z Norska, avšak celou sérii tehdy vyhrál Rakušan Sepp „Bubi“ Bradl. Tři skokani – Němec Sven Hannawald (v sezóně 2001/2002), Polák Kamil Stoch (v sezóně 2017/2018) a Japonec Rjoju Kobajaši (v sezóně 2018/2019) – dokázali vyhrát všechny čtyři závody. Nejvíce titulů vítěze Turné však získal finský skokan Janne Ahonen, který triumfoval v pěti sériích Turné (jednou, v sezóně 2005/2006, se o vítězství dělil s Jakubem Jandou) a k tomu třikrát skončil celkově druhý a dvakrát třetí. Mezi vítězi celého Turné jsou i dva čeští skokané, a to Jiří Raška (za sezónu 1970/1971), který skákal ještě za Československo, a Jakub Janda (za sezónu 2005/2006). Raška navíc získal v sezónách 1967/1968 a 1968/1969 druhá místa. Třetí místa získali Dalibor Motejlek (v sezóně 1964/1965), Zbyněk Hubač (v sezónách 1968/1969 a 1970/1971), Jiří Parma (v sezóně 1987/1988) a Jaroslav Sakala (v sezóně 1992/1993).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodu.", "content": "Od ostatních závodů Světového poháru se závody odlišují i svým systémem průběhu. V den předcházející závodu se skáče tzv. kvalifikace. Jí se účastní všichni skokani. Ti, kteří jsou v pořadí Světového poháru dané sezóny na 11. a horším místě, musí kvalifikaci absolvovat povinně. Jejich skoky (každý má jeden pokus) jsou bodově ohodnoceny a čtyřicet nejlepších postoupí do závodu. Těsně po konci kvalifikace pak skočí svůj skok i závodníci z nejlepší desítky Světového poháru. Ti jsou však do závodu kvalifikováni automaticky a jejich skok tak pouze určuje soupeře v prvním kole závodu. Skokani z první desítky mohou svůj kvalifikační skok i vynechat, ovšem v závodě jsou pak nasazeni proti nejlepším z kvalifikace. Po kvalifikaci je sestaveno pořadí podle bodových zisků od nejhoršího po nejlepšího. V závodě se v prvním kole proti sobě postaví v souboji skokan na 26. místě po kvalifikaci proti 25. skokanovi kvalifikace. Skáči po sobě (jeden skok, nejprve ten hůře postavený) a vítěz tohoto souboje postoupí do druhého kola. Následně skáče 27. skokan po kvalifikaci v souboji s 24. skokanem a opět lepší z těchto dvou postoupí dál. Takto se v prvním kole pokračuje a na jeho konci je 25 vítězů těchto soubojů, kteří postoupí do kola druhého. Tam je doplní pět nejlépe hodnocených závodníků poražených v prvním kole (jsou to takzvaní „lucky losers“ – šťastní poražení). Druhé kolo již probíhá obvyklým postupem pro závody Světového poháru, kdy postupně skáčí závodníci od nejhoršího výkonu v prvním kole po závodníka s nejlepším výkonem v prvním kole. Vítězem se stává závodník s nejvyšším součtem bodů z prvního a druhého kola.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy a statistiky Turné.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vícenásobní vítězové Turné.", "content": "Stav po sezóně 2018/2019:", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové tří či čtyř závodů v rámci jednoho Turné.", "content": "Stav po sezóně 2018/2019:", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější země.", "content": "Stav po sezóně 2019/2020:", "section_level": 2}], "src_summary": "Turné čtyř můstků () je série čtyř závodů Světového poháru ve skocích na lyžích, která se koná vždy na přelomu roku. První závody se uskutečnily na rozmezí let 1952 a 1953. Série se skládá ze dvou závodů v Německu (konkrétně v Oberstdorfu a v Garmisch-Partenkirchenu), na které naváží dva závody v Rakousku (v Innsbrucku a v Bischofshofenu). Vítězem série je ten závodník, jehož součet bodových ohodnocení jednotlivých skoků je po čtyřech závodech nejvyšší. Mezi vítězi Turné jsou i dva čeští sportovci, a sice Jiří Raška (za sezónu 1970/1971) a Jakub Janda (za sezónu 2005/2006). K tomu se ještě další čeští skokani v historii Turné umístili na druhém či třetím místě.", "tgt_summary": "The Four Hills Tournament () or the German-Austrian Ski Jumping Week () is a ski jumping event composed of four World Cup events and has taken place in Germany and Austria each year since 1953. With a few exceptions the ski jumping events are held chronologically at Oberstdorf, Garmisch-Partenkirchen, Innsbruck and Bischofshofen. Winning these all four events in one Four Hills Tournament edition is called the grand slam. The Four Hills Tournament champion is the one who gets the most points over the four events. Unlike the World Cup ranking, however, the actual points scored during the competitions are the ones that are used to determine the winner. In 2005–06, Janne Ahonen and Jakub Janda shared the overall victory after finishing with exactly the same points total after the four competitions. In 2001–02, the anniversary 50th edition, Sven Hannawald became the first to win all the four events in the same edition. In 2017-18 season Kamil Stoch became just the second man in history to achieve the grand slam of ski jumping. Just a year later, in the 2018-19 edition, Ryōyū Kobayashi became the third ski jumper in history to win the grand slam. The four individual events themselves are part of the World Cup and award points toward the world cup in exactly the same manner as all other world cup events.", "id": 1056888} {"src_title": "Pasov", "tgt_title": "Passau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na pahorku dnešního starého města (\"Altstadt\") existovalo již ve starověku sídliště keltských Bójů. V 1. století zde vznikly dvě římské pevnosti – castella. Jedna z nich, která ležela na území dnešního starého města, dostala název podle kohorty germánských Batavů - \"Castra Batavia\". Z latinského výrazu \"Batavis\" pochází pozdější německý místní název \"Passawe\". Druhá pevnost, \"Castellum Boiotro\", se nacházela na pravém břehu řeky Inn (na území dnešní městské části Innstadt). Dnes je zde římské muzeum (\"Römermuseum Kastell Boiotro\"). Pro Římany měly tyto pevnosti velký strategický význam, neboť střežily severní hranici říše Limes Romanus, ohrožovanou stále více germánskými kmeny. Po roce 476 je však římské jednotky opustily. V 6. století se v okolí Pasova usídlili Bavoři a postavili tu svůj vévodský dvorec, na jehož místě vznikl po založení biskupství ženský klášter, později nazývaný Niedernburg (dolní město, hrad na rozdíl od horní, biskupské části města). V roce 739 založil sv. Bonifác v Pasově biskupství. Roku 789 povýšil Karel Veliký rivala pasovských biskupů biskupství Salzburg na arcibiskupství. Pasovští biskupové šířili křesťanství dále na východ. Podle tradice (roku 831) přijali z Pasova křest moravští Mojmírovci a jejich knížectví se dostalo do jurisdikce pasovského biskupství. V 10. století za biskupa Pilgrima směřovaly misie z Pasova až k Maďarům do Panonie, ale úsilí pokřtít maďarského vládce Gejzu zůstalo neúspěšné stejně jako snahy o povýšení pasovského biskupství na misijní centrum pro Rakousko, Korutany, Moravu a Uhry. Pilgrim se svého cíle dokonce pokusil dosáhnout pomocí zfalšovaných papežských listin, které měly dokázat, že do Pasova bylo v 8. století přeneseno arcibiskupství z římského Laureaca (rakouský Lorch). V roce 999 se pasovští biskupové stali světskými pány města. K jejich državám přibyly roku 1161 z rozhodnutí císaře Fridricha I. Barbarossy ještě rozsáhlé pozemky benediktinského opatství Niedernburg, rozkládající se až k českým hranicím. Mocné a bohaté pasovské biskupství tak ovládalo mezi říšskými biskupstvími nejrozsáhlejší oblast. Roku 1217 povýšil císař Fridrich II. pasovského biskupa Ulricha na říšského knížete. V roce 1219 zahájili biskupové stavbu pevnosti Obernhaus (\"Veste Obernhaus\"). Pasov se zdárně ekonomicky rozvíjel díky výhodné poloze na dunajské cestě, díky níž byl od nepaměti dopravním uzlem, spojujícím sever s jihem i východ se západem. Ve středověku tudy procházela Zlatá stezka, důležitá obchodní cesta spojující českou kotlinu s Podunajím. Pasovem procházeli obchodníci se solí, těženou v alpském podhůří, i kupci ze středomořské oblasti. Proto zde byl roku 1133 vystavěn dřevěný most přes řeku Inn, 1278 následoval kamenný most přes Dunaj. Roku 1255 získal Pasov významná privilegia, nicméně zůstal dále v majetku biskupů. Další pokusy bohatých měšťanů (1298, 1367) o dosažení nezávislosti nebyly úspěšné. Roku 1552 uzavřeli v Pasově dohodu o vyznání císař Karel V. Habsburský a protestantský kurfiřt Mořic Saský, která předznamenala pozdější vydání augsburského míru (1555). Roku 1676 se zde konala svatba Leopolda I. Habsburského s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou. Roku 1683 se císař uchýlil do města znovu v době obléhání Vídně Turky. Tehdy navštěvoval nedávno vystavěný poutní kostel Mariahilf a modlil se zde za odvrácení tureckého nebezpečí. V letech 1634 a 1650 zasáhla město morová epidemie. 1662 a 1680 ho citelně poškodily požáry. Biskupové poté povolali do svých služeb italské architekty, kteří zde postavili mnoho nádherných barokních staveb. Například roku 1668 zahájil Carlo Lurago dostavbu dómu sv. Štěpána (\"St.-Stephan-Dom\"), v letech 1712–1730 byla postavena nová biskupská rezidence (\"Neue Residenz\") ad. Roku 1789 byla v Pasově založena manufaktura na výrobu porcelánu. Roku 1803 bylo pasovské duchovní knížectví sekularizováno a připojeno k Bavorsku, v roce 1871 společně s ním připadlo k Německu. Roku 1821 se Passov znovu stal sídlem biskupa.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Pasov je známý jako město tří řek. Stékají se zde Dunaj, Inn a Ilz. Přestože Inn, který zde tvoří hranici mezi Německem a Rakouskem, je z nich nejmohutnější, Dunaj je delší, a proto se Inn považuje za jeho přítok. Staré centrum města leží na výběžku mezi soutokem Innu a Dunaje, nové čtvrti za řekami na přilehlých kopcích. Díky svojí malebnosti a barokní architektuře (dóm sv. Štěpána, \"staré město\") je navštěvován hojně turisty, také z České republiky. Na základě zákona z roku 1966 zde byla založena univerzita, kde dnes studuje kolem 5 tisíc studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Pasov má rozvinutou síť městské hromadné dopravy, přímo v centru města se nachází nádraží s provozem vlaků kategorií InterCity, EuroCity i ICE a kolem města vede dálnice spojující Řezno s Lincem. Důležitými dopravními tepnami jsou také řeky Dunaj a Inn, po nichž lze podniknout vyhlídkové plavby kolem Pasova i do okolních měst.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pasov (německy \"Passau\", latinsky \"Castra Batavia\") je město v Německu. Nachází se na jihovýchodě spolkové země Bavorsko na soutoku tří řek (Dunaj, Inn a Ilz), těsně u hranice s Rakouskem a zhruba 60 km jižně od hranice s Českou republikou. Ve městě žije okolo 50 000 obyvatel. Pasov má postavení městského okresu \"(Kreisfreie Stadt)\" a zároveň je správním střediskem stejnojmenného zemského okresu \"(Landkreis)\".", "tgt_summary": "Passau () is a town in Lower Bavaria, Germany, also known as the Dreiflüssestadt (\"City of Three Rivers\") because the Danube is joined there by the Inn from the south and the Ilz from the north. Passau's population is 50,000, of whom about 12,000 are students at the University of Passau, renowned in Germany for its institutes of economics, law, theology, computer science and cultural studies.", "id": 1152785} {"src_title": "Slaný", "tgt_title": "Slaný", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Tvar vlastního jména Slaný je podle příruček spisovné češtiny mužský, tedy \"ten (náš) Slaný\". Z historických zmínek i ze současného písemného i mluveného úzu však plyne proměnlivost mluvnického rodu. Hájek z Libočan uvádí název s mužskou koncovkou \"Slanej\" a původ v pomístním jménu \"Slanej vrch\". Tvar středního rodu \"Slané\" zase zmiňuje ve svém zpracování středověkých letopisů Pulkavy z Radenína a Beneše z Hořovic Palacký: \"město Slané obleženo jest...\" Sedláček ve svém místopisném slovníku zdůrazňuje tvar \"Slaný\". V místní mluvě je však téměř vždy shoda ve středním rodě, tedy \"to (naše) Slaný, moje rodný Slaný mělo, Slaný vyhrálo\" apod. Z toho plyne i občasný úzus hyperkorektního tvaru \"Slané\".", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Slaný je jako obec s rozšířenou působností přirozeným centrem obvodu Slánska a přilehlého Velvarska. Ve Slaném je celkem 5 mateřských škol, 3 základní a 1 speciální, osmileté gymnázium Václava Beneše Třebízského, obchodní akademie a odborné učiliště strojírenské, nachází se zde i základní umělecká škola. Město Slaný zřizuje Vlastivědné muzeum, nemocnici, polikliniku, městské kino, divadlo s několika soubory, množství sportovních zařízení a spolků, plovárnu aj. V roce 2010 zde byl založen Pivovar Antoš, který navázal na starobylou tradici vaření piva ve Slaném. V minulosti se zde nacházely i strojírny, doly, kasárna nebo lázně. Jako oblíbená relaxační zóna slouží ve městě okolí Červeného rybníka a městský lesopark nacházející se v blízkosti 1. základní školy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na území města Slaného a na Slánské hoře jsou četnými vykopávkami doložena různá osídlení ve starší i mladší době kamenné.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Podle kroniky Václava Hájka z Libočan, jejíž historickou věrohodnost je třeba brát s rezervou, bylo město Slaný založeno roku 750 knížetem Nezamyslem. Již toto bájné vyprávění renesančního pisatele, však ukazuje na starobylost, která tomuto města byla v průběhu staletí dávána. Trhová osada Slaný vznikla u brodu v období raného středověku, nejspíše již v 11. století, při důležité obchodní stezce vedoucí z Prahy do Saska, kterou zde protínají další vnitrozemské cesty. Přestože nepatřila mezi významná zeměpanská hradiště, nacházely se zde některé lokální knížecí úřady, mj. soudní instance. V průběhu 12. století zde vzniká expozitura benediktinského kláštera v Ostrově u Davle, který v okolí získává majetek nejspíše přímo od panovníka. Mniši zde zakládají také nový kostel zasvěcený sv. Gothardovi, jehož úctu ostrovský klášter šířil. Nejspíše ještě do konce 12. století nebo nedlouho poté zde vyrostla románská trojlodní bazilika, předchůdce dnešního farního kostela. Majetkové državy několika zejména církevních institucí na území významné osady a v jejím blízkém okolí byly také důvodem, proč se panovníkovi nepodařilo povýšit ji na město dříve. Základním předpokladem tohoto kroku totiž bylo majetkové scelení lokačního území a vytvoření majetkového zázemí v okolí. Přesné datum vysazení nového královského města dle magdeburského práva není známo. Stalo se tak mezi roky 1295–1305; roku 1295 ještě královským městem nebylo, ale povýšení udělil král Václav II., který zemřel v roce 1305. Nedlouho po založení bylo nové město opevněno. V roce 1348 zasáhlo město zemětřesení. Po roce 1358, kdy byla králem Karlem IV. nařízeno založení vinic v Praze a posléze v královských městech, došlo k rozšíření vinohradů ve Slaném. Rozkládaly se na stráních Slánské hory či na úbočí Hájů. V tomto období byl založen v Ovčárech kostel sv. Václava, jenž je patronem vinařů a rybníkářů. V roce 1371 jej zasáhl ničivý požár, bezprostředně po něm začíná obnova města včetně novostavby farního gotického kostela sv. Gotharda. Krátce po vypuknutí husitských bouří roku 1419 opustili město ostrovští benediktini, kteří se do něj již nikdy nevrátili, a do města přišli reformní kněží strany podobojí. Slaný dokonce patřil mezi tzv. šest vyvolených husitských měst, která měla být spasena při nadcházejícím konci světa očekávaném radikálními kazateli. V květnu 1420 došlo ke zvratu, kdy město obsadila Zikmundova vojska a navštívil ho dokonce sám panovník, který zakročil proti příznivcům husitství. V březnu 1421 však otevřeli měšťané brány opět husitskému vojsku a stali se součástí pražského městského svazu. V něm zůstali až do dobytí a vyplenění města vojskem radikálnějšího táborského svazu pod vedením Jana Roháče z Dubé v dubnu 1425, jehož součástí se potom stali na dalších deset let. Po porážce táboritů v bitvě u Lipan roku 1434 se město poddalo vládě panské jednoty a roku 1436 přijalo Zikmunda za krále. Slaný nadále patřil k umírněnému utrakvistickému proudu, roku 1452 podpořil volbu Jiřího z Poděbrad zemským správcem. Král Jiří z Poděbrad pak městu věnoval mnoho výsad.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Nekatolické město se účastnilo povstání proti panovníkovi roku 1618, kdy zde pobývala rodina vzdorokrále Fridricha Falckého a také roku 1648. Po porážce stavovského odboje nastává zásadní zlom v dějinách města, které se z hrdého královského a krajského města stává městem poddanským, neboť je panovníkem prodáno Martinicům sídlícím v nedalekém Smečně. Za třicetileté války pak bylo město poškozeno pobytem válčících armád. Vlastník reprezentovaný Bernardem Ignácem z Martinic se ve městě choval pragmaticky, práva měšťanů byla omezena ve prospěch jeho panství. Na druhou stranu tato významná osobnost své doby vtiskla Slanému barokní ráz. Roku 1655 založil při renesančním hřbitovním kostele Nejsvětější Trojice za hradbami města františkánský klášter a uprostřed kostela nechal vystavět jako jeho srdce loretánskou kapli. Přímo na hlavním náměstí založil roku 1658 piaristickou kolej, která zajišťovala vzdělání na úrovni středního školství a pro vrchnostenskou správu panství vystavěl budovu čp. 1 zvanou \"Martinický dvůr\". Roku 1662 dal vztyčit na Slánské hoře tři kříže na znamení Kalvárie a roku 1665 nechal na dalším tehdy holém pahorku směrem ke Smečnu vystavět kapli Božího hrobu, nejstarší v Čechách. Až do roku 1960 bylo město Slaný sídlem vlastního okresu, v uvedeném roce však bylo včleněno do okresu Kladno. V roce 1992 se historické jádro města stalo městskou památkovou zónou.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městě Slaný \"(9731 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody (výběr): Ve vsi Dolín \"(přísl. Želevčice, 761 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Slaného)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, holič, 4 hostince, konsum Včela, kovář, lom, 2 půjčovny mlátiček, pekař, 3 řezníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, stavitel, 2 trafiky, velkostatek Rubeš. V obci Kvíc \"(přísl. Kvíček, 1227 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Slaného)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodílna, 2 výrobny cementového zboží, 3 cihelny, holič, 5 hostinců, kovář, konsum Spořilov, kovář, krejčí, 2 mlýny, obuvník, 5 obchodů s lahvovým pivem, pojišťovací jednatelství, přádelna bavlny, 8 rolníků, řezník, 7 obchodů se smíšeným zbožím, 3 trafiky, továrna na velocipedy, 2 zámečníci. Ve vsi Netovice \"(160 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Slaného)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hostinec, 4 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, trafika. Ve vsi Trpoměchy \"(194 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Slaného)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Trpoměchách, hostinec, 2 rolníci, trafika, velkostatek Baňka.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 795 domech 9 124 obyvatel, z nichž bylo 4 655 žen. 9 000 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 56 k německé a 7 k židovské. Žilo zde 5 366 římských katolíků, 134 evangelíků, 339 příslušníků Církve československé husitské a 111 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 140 domech 9 739 obyvatel. 9 564 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 103 k německé. Žilo zde 5 206 římských katolíků, 341 evangelíků, 1 771 příslušníků Církve československé husitské a 85 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Lze předpokládat, že židovští kupci a obchodníci Slaný navštěvovali během výročních trhů a přicházeli sem po obchodních stezkách již v raném středověku, tedy ihned po vzniku města od 11. století, podobně jako jinde v Českém království. Někteří se zde v průběhu raného středověku usadili snad natrvalo. Nejstarší zpráva o židovském osídlení Slaného však pochází až z první poloviny 14. století, kdy je zmiňován „Žid slánský“ jakožto majitel domu ve Valentinské ulici na Starém městě pražském. Roku 1444 prodal Žid Izák svůj dům ve Slaném mísnímu smolařovi Martinovi, o dva roky později, roku 1446 prodává tentýž Izák další svůj dům jinému místnímu obyvateli, soukeníkovi Jankovi. Z téhož roku pochází i doklad o dalším prodeji nemovitosti, kdy „Žid Josef prodal dům měšťanu Petru Sulkovi“. Slánští měšťané se ale proti pobytu Židů ve městě opakovaně bouřili, protože židovští obchodníci pro ně představovali konkurenci, a tak roku 1458 získali od krále Jiříka z Poděbrad majestát, jenž stanovil, že žádný Žid nesmí strávit ve městě déle než jednu noc a při vstupu do města musí zaplatit poplatek 1 groš. Na dnes již zbořené gotické městské Pražské bráně (zbořeno 1841) byla údajně plastika či vyobrazení Žida držícího minci. „\"Přišel-li cizí Žid do Slaného, musil zaplatiti poplatek ve bráně, a po vyřízení svých záležitostí neodkladně opustiti město. Přenocovati mohl v blízkých Lidicích, kde chaloupka, nazývaná Židovna, dosud připomná dobu tu,“\" píše v dosud nepřekonaném předválečném sborníku Hugo Golda \"Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart\" z roku 1934, v kapitole věnované Slanému a okolí, místní činovník slánské židovské náboženské obce, pan Richard Fanta. Z 16. století pocházejí zprávy o tom, že Židé nesměli ve městě už ani přenocovat. Koncem 16. století si místní cech kožešníků a krejčích vymohl dokonce povolení bránit Židům v obchodovaní s těmito komoditami na území města. Nicméně zákazy a omezení nebyla vždy stoprocentně dodržována. Příkladem může být např. Liborem Dobnerem dokládaný pobyt židovského dryáčníka (mastičkáře) Šalomouna Rennera k roku 1603, či pobyt židovského lékaře Abraháma ve Slaném v roce 1607, jenž léčil chromého syna místního měšťana Adama Jiráska. Tento Abrahám byl osvobozen od placení všech cel v Pražské bráně. K roku 1793 je v seznamu familiantů uveden ve Slaném usedlý Žid Izák Steiner s manželkou Marií a synem, jenž se živil prodejem masa a pálenky. Dle stabilního katastru je roce 1840 dům čp. 456 vlastněn Jákobem Freundem. Židé se natrvalo a bez omezení směli v královském městě Slaný usazovat až po revolučním roce 1848. Již roku 1861 je založen náboženský spolek (\"Israelitische Cultusverein Schlan\"), později přeměněn na plnoprávnou židovskou náboženskou obec (\"Israelitische Cultusgemeinde Schlan\"). 8. února je započato se stavbou synagogy, která je slavnostně otevřen již o necelý rok později, roku 1865. Nachází se zhruba 100 metrů severovýchodně od Masarykova náměstí ve Fričově ulici. Vystavěna byla podle projektu slánského architekta Františka Štěcha v maurském slohu s novorománskými prvky a nahradila tak již nevyhovující předchozí modlitebnu israelitské náboženské obce v hostinci „U Templu“ v Kynského ulici. V květnu 1864 získala židovská obec povolení ke stavbě a již v roce 1865 byla budova zprovozněna. Jedná se o dvoupatrovou budovu orientovanou v ose východ-západ, vyhotovenou v tehdy módním tzv. maurském slohu. Střecha je sedlová, východní štít členěn dvěma okenními osami, mezi kterými byl aron ha-kodeš, nad ním jedno kruhové okno, ve štítě dvě malá okna. Vstup jen ze západní strany, portál zdobený sloupky, nade dveřmi dochováno desatero, nad ním velké kruhové okno ve štítě a dvě malá okna. Dřevěná ženská galerie byla přistavěna roku 1895 v poschodí při západní a severní straně, přístupna byla schodištěm ze sousední židovské školy přistavěné k severní straně synagogy. Jižní stěna synagogy je členěna čtyřmi okenními osami. V synagoze působil mj. rabín Filip Bondy, proponent českožidovského hnutí a pozdější rabín českožidovského vlasteneckého spolku Or Tomid se sídlem v Praze, jenž jako jeden z prvních v Českém království zavedl užívání češtiny během židovských bohoslužeb. Obřady se v synagoze konaly až do druhé světové války, kdy začalo docházet k represím vůči židovským obyvatelům města. V roce 1942 proběhl svoz zabavených liturgických předmětů (svitky Tóry, modlitební knihy, textilie aj.) do válečného Ústředního židovského muzea v Praze. Od roku 1958 je synagoga zapsána v seznamu kulturních památek, v roce 1961 přešla do majetku státu, v roce 1965 sloužila jako skladiště, později zde byly zřízeny bytové jednotky. Od roku 1974 sloužila budova jako pobočka Státního okresního archivu Kladno. V roce 2017 zde funguje služebna Policie České republiky. Modlitební sál je dnes rozdělen na dvě podlaží a dále členěn přepážkami na jednotlivé místnosti. Z původní výzdoby modlitebního sálu je dochován jen modře malovaný klenutý strop s plastickými hvězdičkami. Budova bývalé židovské školy (čp. 150), stavebně související se synagogou, byla přestavěna k obytným účelům a je v současné době samostatný rodinný dům. Vybavení synagogy se nedochovalo, ve sbírkách Židovského muzea v Praze se nachází několik desítek kultovních předmětů ze Slaného a okolí. V USA se nachází pravděpodobně pět (možná více) slánských Tór, které byly po druhé světové válce odprodány Ministerstvem kultury ze sbírek Židovského muzea soukromému sběrateli – a to i přes protesty tehdejší židovské obce v Praze. Tóry jsou v užívání reformních židovských obcí např. ve městě Savannah v Georgii, v New Jersey či v Prescottu v Arizoně. Tyto židovské obce mají povědomí o původu svých Tór a pravidelně na dnes již neexistující slánskou židovskou obec pořádají vzpomínkové akce během svátků a nejrůznějších výročí. V dubnu 2017 konal MěÚ Slaný ve spolupráci s izraelským velvyslanectvím, Českou unií židovské mládeže a dalšími partnery \"Dny izraelské kultury ve Slaném\", jejichž součástí byla i půldenní prohlídka židovských památek města Slaný (patrně vůbec první v historii), včetně identifikace lokalit k plánovanému umístění Stolpersteine. Akce vzbudila ohromný zájem a navštívily ji desítky účastníků.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní síť.", "content": "Okolo města vede ve směru jihovýchod - severozápad silnice I/7 Praha - Chomutov. Městem prochází ve směru východ - západ silnice I/16 v úseku Řevničov - Slaný - Mělník. Městem prochází ve směru sever - jih silnice II/118 Budyně nad Ohří - Zlonice - Slaný - Kladno - Beroun. Z města vychází na jihozápad silnice II/236 Slaný - Smečno - Lány - Křivoklát. Město Slaný leží na železniční trati 110 z Kralup nad Vltavou do Loun. Jedná se o jednokolejnou celostátní trať, doprava byla v úseku Podlešín - Louny zahájena v roce 1873. Na území obce leží mezilehlá železniční stanice \"Slaný\" a mezilehlá železniční zastávka \"Slaný-předměstí\". V minulosti ze stanice \"Slaný\" vedla i železniční trať do stanice \"Smečno-Šternberk\". Zrušená železniční trať byla jednokolejná lokální trať původně postavená jako vlečka roku 1904. Nákladní doprava byla provozována od roku 1908 do roku 1925. Trať byla zrušena roku 1932. U slaného se nachází také malé vnitrostátní letiště sloužící především pro rekreační lety. Je provozováno aeroklubem Slaný.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava 2011.", "content": "Po trati 110 jezdil pár spěšných vlaků z Prahy. Do stanice Slaný ve směru od Kralup nad Vltavou v pracovních dnech jezdilo 15 párů osobních vlaků, o víkendu 11 párů osobních vlaků. V úseku ze Slaného směrem na Louny v pracovních dnech jezdilo 10 párů osobních vlaků, o víkendu 8 párů osobních vlaků. Příměstské autobusové linky vedly např. do těchto cílů: Kladno, Klobuky, Litoměřice, Mladá Boleslav, Nové Strašecí, Praha, Řevničov, Smečno, Velvary, Vraný, Zlonice, Žatec. Dálkové autobusové linky vedly do těchto cílů: Bílina, Chomutov, Jáchymov, Jičín, Jihlava, Karlovy Vary, Litvínov, Louny, Most, Ostrov, Praha, Špindlerův Mlýn, Vrchlabí.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava 2016.", "content": "Po trati 110 jezdí v pracovní dny ráno spěšný vlak od Loun do Prahy, zpět se vrací odpoledne. V soboty a státem uznané svátky jede ráno spěšný vlak od Prahy do Mostu, zpět se vrací kvečeru. O víkendech turistické sezóny jezdí po trati 121 z Prahy osobní vlaky \"Cyklohráček\", jejichž primárním cílem je však jízda turistů z Prahy na Okoř. Poslední sobotu v měsíci pokračují do Zlonic. Jako spojení s Prahou jsou díky dlouhé jízdní době dané profilem trati a četným zastávkám víceméně nepoužitelné.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava v roce 2019.", "content": "Dne 24.8.2019 došlo ve Slaném k významné události v dopravě. Slánsko bylo zaintegrováno do Pražské Integrované Dopravy. Integrace přinesla zánik linek 226001 & 226002 které byly nahrazeny linka 609, 388, 592", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V městě od roku 1885 působí Vlastivědné muzeum, které sídlí v bývalé piaristické koleji na Masarykově náměstí. Ve stejné budově má sídlo také Knihovna Václava Štecha založená v roce 1897 Václavem Štechem, který v té době byl učitelem ve Slaném, později redaktorem, spisovatelem, dramaturgem a ředitelem Městského divadla na Královských Vinohradech, dnešního Divadla na Vinohradech. V roce 1903 byla zřízena veřejná čítárna, v roce 1949 oddělení pro dětské čtenáře. V letech 1950 - 1960 plnila knihovna funkci knihovny okresní. V roce 1988 prošla knihovna velkou rekonstrukcí. V roce 1990 byla otevřena pobočka knihovny, v roce 1996 získala knihovna první počítač. 100. výročí svého založení v roce 1997 oslavila knihovna otevřením studovny, čítárny, přednáškové místnosti a zavedením internetu pro veřejnost. Od roku 2001 má knihovna automatizovaný výpůjční systém, ve stejném roce bylo v knihovně otevřeno Informační centrum města (do roku 2004). Od 1.1.2014 je knihovna organizační složkou Městského úřadu Slaný společně s Informačním centrem. Knihovna v roce 2016 zvítězila v soutěži Biblioweb nejlepším webem knihovny v obcích do 30 tisíc obyvatel. Pro své uživatele a obyvatele města připravuje knihovna mnoho různých řadu projektů, např. Příměstské tábory v knihovně, (Ne)obyčejné prázdniny s knihovnou, Živá knihovna.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Na západním okraji Slaného se nachází sportovní areál zahrnující zimní stadion pro 3200 lidí, atletický a fotbalový stadion, aquapark a tělocvičnu. Mezi zdejší týmy patří fotbalový SK Slaný, hokejový HC Lev Slaný, krasobruslařský oddíl KK Slaný, futsalový RSC Čechie Slaný a ŠSK Slaný Atletika. Na jižní straně města je plochodrážní stadion. Několikrát se zde konalo Mistrovství České republiky v boulderingu, v roce 2015 mistrovství ČR v cyklokrosu.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Symbol Slaného – slaný pramen.", "content": "Založení města Slaný u slaného pramene uvedl Václav Hájek z Libočan. Že si slaný pramen nevymyslel, dokládá nález podzemního slaného jezera během geologických průzkumů. Obsahuje 3 % soli, přičemž mořská voda má 3,5 % soli. Cisterciácký kněz v Plasích, Mauritius Vogt, zaznamenal v roce 1729 v rukopisu \"Bohemia et Moravia subterranea\", že se roku 1511 během velkého zemětřesení všechny slané prameny ztratily či odstěhovaly pod zem. Pod Slanou horou slaný pramen skutečně existoval, ale postupně se zmenšoval jeho obsah soli. Údajně ještě v 18. století byla jeho voda používána na polévku nebo zadělávání těsta místo droždí – Ca(HCO) (hydrouhličitan vápenatý) obsahoval CO potřebný ke kynutí těsta podobně jako jedlá soda. Počátkem 19. století měla voda 0,1 % soli, v roce 1934 obsah soli klesl jen na 0,025 %, ale zvýšil se podíl uhličitanu vápenatého. Slaný pramen, který již dnes (2018) neobsahuje sůl, ale je minerálním zřídlem, vyvěrá v Nezamyslově ulici. Lokalita se měla renovovat v roce 2018.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Slaný (něm. \"Schlan\") je někdejší královské město v okrese Kladno asi 29 km severozápadně od Prahy. Žije zde obyvatel v 1 927 domech, hustota zalidnění je zde 499 obyv./km². Pod obec spadá celkem 10 částí: Slaný, Blahotice, Dolín, Kvíc, Kvíček, Lotouš, Netovice, Otruby, Trpoměchy a Želevčice. Od jihozápadu po severovýchod městem protéká Červený potok a jeho dominantou je Slánská hora, společně s Vinařickou horou vůbec nejjižnější výběžek sopečné činnosti Českého středohoří a od roku 1998 také přírodní památka.", "tgt_summary": "The Royal town of Slaný (; ) is a town in the Central Bohemian Region of the Czech Republic, located about 25 km northwest of Prague. The town is part of the Prague metropolitan area. The town is situated in the Slaný Plain (the northwestern part of a geomorphologic whole called the Prague Plain). A creek called Červený potok (\"Red creek\") flows through it from the southwest to the northeast. Its dominant feature is Slaný Hill.", "id": 1763294} {"src_title": "Visual Basic", "tgt_title": "Visual Basic", "src_document": [{"title": "Vlastnosti jazyka.", "content": "Stejně jako programovací jazyk BASIC i Visual Basic byl navržen tak, aby bylo jednoduché se ho naučit a používat. Jazyk je vhodný nejen pro programátory, kteří vytvářejí jednoduché GUI aplikace, ale umožňuje vytvářet i komplexní aplikace. Programování ve VB je kombinace vizuálního aranžování ovládacích prvků (Controls) na formuláři (form), specifikace atributů a akcí na těchto prvcích a psaní doprovodných řádek kódu, který přidává další funkce (rozšiřuje možnosti výsledné aplikace). Pro atributy a akce ovládacích prvků jsou definovány výchozí hodnoty, což programátorovi při psaní programů usnadní práci. Ze začátku měl Visual Basic nedostatky ve výkonu, ale s příchodem rychlejších počítačů a kompilací do nativního kódu se tento problém stal bezvýznamným. Ačkoli můžou být programy zkompilovány jako spustitelné soubory v nativním kódu, stále potřebují přítomnost run-time knihoven s přibližnou velikostí 1 MB. Tyto knihovny jsou implementovány ve Windows od verze 2000. Ve starších verzích tohoto systému musí být dodávány s aplikacemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojové prostředí.", "content": "Vývojové prostředí obsahuje panel s ovládacími prvky (toolbox), které se přenášejí technikou drag-and-drop na formulář. Ovládací prvky mají přiřazeny atributy a správce událostí (event handler). Výchozí hodnoty jsou poskytovány ve chvíli, kdy je ovládací prvek vytvořen, ale jeho hodnoty, můžou být změněny i programátorem. Mnoho hodnot atributů může být modifikováno i za běhu programu na základě uživatelských akcích nebo změně prostředí, vyvolaných dynamickou aplikací. Například můžeme vložit kód do event handleru pro změnu velikosti formuláře, aby ovládací prvek zůstal ve formuláři vycentrovaný nebo vložením kódu do event handleru pro stisknutou klávesu v textovém poli (textbox) program automaticky překládá text, který byl vložen. Visual Basic může vytvářet spustitelné soubory EXE, ovládací prvky ActiveX, nebo dynamické knihovny (*.dll), ale primárně je používán k vývoji Windows aplikací a k rozhraní databázových systémů. Dialogová okna s menší funkcionalitou mohou být použita jako pop-up okna. Ovládací prvky poskytují základní funkcionalitu aplikace, přičemž programátor může vkládat další logiku v příslušných event handlerech. Například rozbalení comboboxu (drop-down) automaticky zobrazí jeho list a umožňuje uživateli vybrat položku listu. Event handler je volán ve chvíli, kdy je položka označena a ten potom může spustit kód vytvořený programátorem, který vykoná nějakou akci založenou na vybrané položce. Komponenta Visual Basicu nemusí obsahovat uživatelské rozhraní, místo toho může poskytovat objekty ActiveX dalším programům přes Component Object Model (COM). To umožňuje serverové zpracování nebo přidávání modulů.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hello world.", "content": "Tradiční program „Hello world“ vypadá takto: Module Hello End Module", "section_level": 2}, {"title": "Podmíněné výrazy.", "content": "Vek = InputBox(\"Kolik ti je let?\") If Not IsNumeric(Vek) Then ElseIf Vek < 0 Then ElseIf Vek > 100 Then Else End If", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Funkce, která vypočítá obsah kruhu: Private Function ObsahKruhu(Polomer As Double) As Double End Function", "section_level": 2}], "src_summary": "Visual Basic (zkratka VB) je v informatice událostmi řízený programovací jazyk a integrované vývojové prostředí (IDE) od společnosti Microsoft pro jeho programovací model COM. Visual Basic je odvozen od programovacího jazyka BASIC a umožňuje rychlý vývoj aplikací (RAD) s grafickým uživatelským rozhraním (GUI), přístup k databázím prostřednictvím DAO, práci se vzdálenými objekty (Remote Data Objects) nebo objekty ActiveX, jejich tvorbu a správu. Skriptovací jazyky, jako jsou VBA a VBScript, jsou syntakticky podobné Visual Basicu, ale výkonem rozdílné. Programátor může napsat aplikaci, která bude používat komponenty poskytované Visual Basicem. Program napsaný ve VB může tedy používat Windows API, ale je zapotřebí deklarovat externí funkci. Poslední vydání byla verze 6, která byla vydána v roce 1998. Podpora Microsoftu skončila v březnu roku 2008 a následníkem byl Visual Basic .NET.", "tgt_summary": "Visual Basic is a third-generation event-driven programming language from Microsoft known for its Component Object Model (COM) programming model first released in 1991 and declared legacy during 2008. Microsoft intended Visual Basic to be relatively easy to learn and use. Visual Basic was derived from BASIC and enables the rapid application development (RAD) of graphical user interface (GUI) applications, access to databases using Data Access Objects, Remote Data Objects, or ActiveX Data Objects, and creation of ActiveX controls and objects. A programmer can create an application using the components provided by the Visual Basic program itself. Over time the community of programmers developed third-party components. Programs written in Visual Basic can also use the Windows API, which requires external function declarations. The final release was version 6 in 1998 (now known simply as Visual Basic). On April 8, 2008, Microsoft stopped supporting Visual Basic 6.0 IDE. The Microsoft Visual Basic team still maintains compatibility for Visual Basic 6.0 applications on Windows Vista, Windows Server 2008 including R2, Windows 7, Windows 8, Windows 8.1, Windows Server 2012, Windows 10, Windows Server 2016, and Windows Server 2019 through its \"It Just Works\" program. In 2014, some software developers still preferred Visual Basic 6.0 over its successor, Visual Basic .NET. In 2014 some developers lobbied for a new version of the VB6 programming environment. In 2016, Visual Basic 6.0 won the technical impact award at The 19th Annual D.I.C.E. Awards. A dialect of Visual Basic, Visual Basic for Applications (VBA), is used as a macro or scripting language within several Microsoft and ISV applications, including Microsoft Office.", "id": 1433050} {"src_title": "Spanking", "tgt_title": "Erotic spanking", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již staří Římané… chtělo by se říci s klasikem, ale nejenom Římané, proslulí dnes díky prostopášnostem více než pro své občanské ctnosti. Dejme slovo dílu ještě staršímu, totiž Kámasútře: \"... ženy ze Strírádžje a z Kóšaly jsou stále žádostivé, touží po bolestivých úderech ... pokud žena není zvyklá na bití při tělesném spojení, může křičet \"Dost!\" nebo \"Přestaň!\" nebo může naříkat \"Maminko moje!\" a mezitím se ohlašuje tlumenými vzdechy, pláčem a \"hlasem hromu\". Autor Kámasútry věnuje bití při milostném aktu samostatnou kapitolu a zcela samozřejmě konstatuje, že slouží a vede ke zvýšení požitku. Tutéž zkušenost činí lidstvo průběžně v celé své historii: fyzická bolest u disponovaných osob zvyšuje nebo probouzí sexuální prožitek. Magdalena, žena pláteníka Matěje z Hradce Králové, veřejně zmrskaná v roce 1514, s úžasem konstatovala, že \"… do tý doby žádnýho štěstí nepoznala, a kdyby toho věděla, pro svý štěstí sama sobě šilink (tj. trest mrskání) dáti by kázala\". Ve viktoriánském období nacházíme v dobové pornografii velké množství znázorněných výprasků, sešlehání, bičování a podobných praktik. Stovky a tisíce rytin, fotografií, literárních popisů výprasků, mrskání a bičování popisují a znázorňují fantazie tehdejší doby. Kromě toho existuje několik erotických novel jako např. Lady Bumtickler's Revels, The Whippingham Papers, An Exhibition of Female Flagellants nebo Lady Fuckingham.", "section_level": 1}, {"title": "Praktiky.", "content": "Spanking vychází z principů fyzické i psychické stimulace. Fyzická stimulace spočívá zejména v dráždění inervovaných erotogenních partií lidského těla. Psychický aspekt spankingu spočívá zejména v pocitech submisivity, studu a explicitní intimity. Mezi partie drážděné výpraskem patří zejména hýždě, dále pak velké stydké pysky, vnitřní strany stehen a jiná erotogenní místa. Výprasky mohou nabývat různé intenzity. Samozřejmostí však je důvěra mezi zúčastněnými a meze výprasku. Spanking zpravidla nevede ke zranění, avšak má i tvrdší varianty. Ve své základní formě se tak jedná o čistě erotickou hru, která bývá někdy mylně označována jako brutální a deviantní praktika. Záleží ovšem na úhlu pohledu a samozřejmě na intenzitě výprasku. Ke spankingu se využívá velké množství pomůcek. Do jedné skupiny patří ty jimiž se výprask provádí jako např. rákoska, bičík, důtky, řemen, plácačka, ruka, atp. Do druhé pak fixovací zařízení jako např. Berkleyho koza, atp. Při použití plochých nástrojů je menší riziko zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Zvyky a tradice.", "content": "Existuje mnoho zvyků po celém světě, jejichž náplní je spanking. V České republice je to pomlázka. V Polsku je to takzvané \"Pasowanie\", kdy muži i ženy dostávají na oslavě svých osmnáctých narozenin osmnáct ran opaskem přes zadek. V Americe a v Evropě je rozšířen zvyk narozeninový výprask, kdy oslavenec dostane na svých narozeninách na zadek počet ran, který je roven jeho věku, a jednu navíc, nazývanou \"one for growin' on\". Narozeninový výprask by se měl provádět nástrojem \"narozeninové prkénko\", což je dřevěné prkýnko s dírkami, které slouží i jako držák na panáky. Standardní postup je: Nejdříve se do prkénka naskládají panáky s lihovinou, poté se všichni napijí, oslavenec se přehne přes stůl a ostatní se strídají ve vyplácení prkénkem.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty.", "content": "Častým mýtem je, že tato praktika přitahuje výhradně muže. Podle četných výzkumů je ovšem záliba v erotickém výprasku rozšířena u obou pohlaví. U žen je však často latentní zejména ze společenských důvodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spanking je anglický výraz pro výprask prováděný v rámci erotické hry. Bývá používán jako součást sexuální předehry nebo jako samostatná, nekoitální forma sexu. Tak je tomu především u sadisticko masochistických vztahů, kde orgasmus je vyvoláván působením, respektive způsobováním bolesti. Přestože tomu tak nemusí být vždy, většinou se spanking řadí mezi praktiky BDSM.", "tgt_summary": "Erotic spanking is the act of spanking another person for the sexual arousal or gratification of either or both parties. It is considered part of BDSM. It may involve very light and brief spanking or much more extensive spanking, including the use of implements such as whips or paddles. Activities range from a spontaneous smack on bare buttocks during a sexual activity, to occasional sexual roleplay, such as ageplay, or domestic discipline and may involve the use of a hand or a variety of spanking implements, such as a spanking paddle or cane. Erotic spankings are commonly combined with other forms of sexual foreplay. The most common type of erotic spanking is administered on the bare buttocks. For safety, erotic spanking should take care to avoid the tailbone and hipbones. Spanking can also be combined with bondage, in order to heighten the sexual stimulation of the experience.", "id": 1949785} {"src_title": "Souhvězdí Mečouna", "tgt_title": "Dorado", "src_document": [{"title": "Hvězdy.", "content": "Alfa Doradus, nejjasnější hvězda souhvězdí, je jednou ze dvou hvězd Mečouna se zdánlivou hvězdnou velikostí jasnější než 4. Tato hvězda s magnitudou 3,27 má průvodce, jehož úhlová vzdálenost se udává v rozsahu 77,7\"-82\", přičemž i samotná hlavní složka je velmi těsnou dvojhvězdou. Beta Doradus, žlutobílý veleobr, je cefeida, která mění svou jasnost mezi magnitudou 3,7 a 4,1. Vhodnou porovnávací hvězdou je delta Doradus s magnitudou 4,35. Gama Doradus je též proměnná, ale změny její jasnosti činí jen několik setin magnitudy. Dala jméno skupině známých proměnných hvězd, proměnných hvězd typu Gama Doradus. R Doradus je červený obr, který mění svou jasnost v průběhu 11 měsíců od páté po šestou magnitudu. Podle proměnné hvězdy S Doradus, velmi jasného ovšem vzdáleného objektu, je rovněž pojmenovaná celá skupina proměnných hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "Do souhvězdí se promítá Velký Magellanův oblak (LMC) - satelitní galaxie Mléčné dráhy vzdálená asi 160 000 světelných let. Průměr této galaxie je 20 000 světelných let, což je přibližně pětina průměru naší Galaxie. Část Velkého Magellanova oblaku zasahuje i do souhvězdí Tabulová hora. Drží rekord jako nejrozsáhlejší (po Mléčné dráze) pouhým okem viditelný objekt. Civilizace žijící na jižní polokouli věděly o Velkém Magellanově oblaku už v prehistorických dobách. Pro obyvatele Evropy ho objevila spolu s blízkou menší galaxií, Malým Magellanovým oblakem, slavná výprava portugalského cestovatele Fernãa de Magalhãese (lat. \"Ferdinandus Magellanus\"), v roce 1519. V oblaku se nachází mlhovina Tarantule. Je to obrovská emisní mlhovina zdánlivého průměru jako Měsíc v úplňku, nacházející se v jihovýchodní části Velkého Magellanova oblaku jako jeho nejjasnější část. Je viditelná dokonce i pouhým okem. Její součástí je i nejaktivnější oblast masivního zrodu hvězd v celé místní skupině galaxie, mlhovina 30 Doradus. V roce 1987 zazářila ve Velkém Magellanově oblaku supernova 1987A. V maximu dosáhla jasnosti 2,8m. Pouhým okem byla viditelná po dobu 10 měsíců. Mlhovina, která je pozůstatkem supernovy, se na snímcích Hubbleova teleskopu jeví jako propletená vlákna plynu a prachu. I některé salší objekty Velkého Magellanova oblaku mají NGC anebo N označení. Známých pozůstatků po supernovách ve Velkém Magellanově oblaku je ještě několik, například SNR 0509, DEM L319, N63A či SNR 0539-69.1. V Mečounovi se kromě Velkého Magellanova oblaku nacházejí i jiné, též dost jasné galaxie. Jednou z nich je NGC 1566 nazývaná Španělská tanečnice, která je 20cm dalekohledem rozlišitelná jako dvouramenná spirála. V obdobném, středně velkém zorném poli, se dá nalézt i dvojice jasných eliptických galaxií NGC 1549 a NGC 1553. NGC 1672 je zase galaxie, která má velmi výraznou centrální příčku, což dobře zachycují snímky z Hubbleova vesmírného dalekohledu. Ve vzdálenosti více než 350 milionů ly od nás je pár srážejících se galaxií katalogizovaný jako AMO500-620.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Hvězdy Mečouna jsou slabé a obrazec nevýrazný. V jeho hvězdách si můžeme představit rybu plavající k jižnímu světovému pólu. Na jeho vyhledání může posloužit pomůcka v podobě rovnoramenného trojúhelníku, jehož základnou toto souhvězdí prochází a jehož vrcholy tvoří jasné hvězdy Achernar z Eridanu, Canopus z Lodního kýlu a Rigil Kentaurus z Kentaura. Vzhledem ke své deklinaci -65° není v našich zeměpisných šířkách vůbec pozorovatelné. Nejsevernější místo, na němž je (alespoň teoreticky) pozorovatelné, leží na 15° s.š.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mečoun je jedno z 88 souhvězdí moderní astronomie, leží na jižní obloze. Zavedli ho nizozemští mořeplavci Pieter Dirkszoon Keyser a Frederick de Houtman. Johann Bayer ho v roce 1603 zobrazil ve svém atlase \"Uranometria\", pomohl tak jeho rozšíření. Mečoun je nevelké souhvězdí tvořené jen slabšími hvězdami, avšak proslavila ho galaxie Velký Magellanův oblak.", "tgt_summary": "Dorado () is a constellation in the southern sky. It was named in the late 16th century and is now one of the 88 modern constellations. Its name refers to the dolphinfish (\"Coryphaena hippurus\"), which is known as \"dorado\" in Portuguese, although it has also been depicted as a swordfish. Dorado contains most of the Large Magellanic Cloud, the remainder being in the constellation Mensa. The South Ecliptic pole also lies within this constellation. Even though the name Dorado is not Latin but Portuguese, astronomers give it the Latin genitive form \"Doradus\" when naming its stars; it is treated (like the adjacent asterism Argo Navis) as a feminine proper name of Greek origin ending in -ō (like \"Io\" or \"Callisto\" or \"Argo\"), which have a genitive ending \"-ūs\".", "id": 365606} {"src_title": "Ludvík Salvátor Toskánský", "tgt_title": "Archduke Ludwig Salvator of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl čtvrtým synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou. Narodil se ve Florencii v rezidenci Palazzo Pitti 4. 8. 1847. Ve věku dvanácti let byl nucen s rodiči a sourozenci uprchnout z Toskánska, protože sjednocená Itálie dosud vládnoucí neitalskou dynastii svrhla.", "section_level": 1}, {"title": "Čechy.", "content": "Rodina našla ochranu u císaře Františka Josefa I. a usadila se v Čechách v roce 1859 na rodovém panství v Ostrově nad Ohří. Roku 1860 obdržel Ludvíkův otec Leopold II. od císaře doménu Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor, a po něm do československého konfiskátu panství roku 1918 jeho bratr Karel. Ludvíkův otec Leopold setrval na zámku v Ostrově nad Ohří a ve své rezidenci v Římě, kde také zemřel. Po vypuknutí první světové války byl Ludvík Salvátor již těžce nemocen, přesto musel uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a se svou družinou příslušníků různých národů na zámku v Brandýse nad Labem být ve vojenské pohotovosti. S věkem a následky vlhkého počasí se v posledních třech letech zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované \"sloní noha\") a 12. října 1915 zemřel. Po skromném pohřbu na městském hřbitově v Brandýse nad Labem bylo o tři roky později jeho tělo přeneseno do Kapucínské hrobky Habsburků ve Vídni. Ludvík Salvátor po sobě zanechal pravděpodobně pár nemanželských dětí (které se ale nikdy nepřihlásily o podíl na dědictví), neměl však legitimního dědice. Brandýské panství přešlo automaticky v roce 1915 na posledního rakouského císaře Karla I.. Brandýský zámek a veškerý další movitý majetek Ludvík Salvátor odkázal svému v Brandýse žijícímu komorníkovi Antoniu Vivesovi y Comes. Závěť byla uložena na Mallorce, nemohla být v celém rozsahu vykonána, Vives měl její kopii a odnesl si osobně určitou mobilní část pozůstalosti, v plném rozsahu se o svá práva přihlásili po Vivesově smrti (+1918) až jeho dědici, tj. synové. Ti se však již k majetku nedostali, protože po 28. říjnu 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a vědecká práce.", "content": "O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Se svým rodinným učitelem hrabětem Sforou se zaměřil především na přírodní vědy, a to botaniku a zoologii. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii, byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plynně 14 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím. Studoval na vídeňském Theresianu a především na pražské univerzitě zoologii, botaniku a mineralogii. Ludvík Salvátor napsal přes 50 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí. Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea. Jeho spisovatelská a odborná činnost byla odměněna čestným členstvím v císařské Rakouské akademii věd ve Vídni, uctíván byl i na půdě české Akademie věd a získal mimo jiná ocenění i čestné medaile australské a španělské geografické společnosti a byl čestným občanem města Palma de Mallorca.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovatelství.", "content": "Ludvík Salvátor patřil k nejzcestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíli jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky, do Tasmánie, na Nový Zéland a do Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě \"Nixe I\", kterou sám kormidloval. V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník \"Um die Welt, ohne zu wollen\". Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď \"Nixe I\", další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným \"Nixe II\". O katastrofě lodi \"Nixe I\" pojednává kniha \"Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum\".", "section_level": 1}, {"title": "Cestopisy.", "content": "S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezením nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf. Stěžejní dílo: Další knihy: Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci - mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Život na Mallorce.", "content": "Nejoblíbenějším místem jeho pobytu se v poslední třetině 19. století stalo město Palma na ostrově Mallorca. Sbíral místní pohádky a pověsti, které vydal knižně v roce 1896. Na Mallorce vlastnil celkem 17 nemovitostí. Arcivévodovo mallorské panství se nazývalo Miramar a rozkládalo se na ploše větší než deset kilometrů čtverečních, ale komplex nemovitostí Miramar byl finančně nesoběstačný a byl dotován z výnosu brandýského a přerovského velkostatku. Ludvík Salvátor si na Mallorce plnil své dětské sny, vydal nařízení, že se na jeho pozemcích nesmí kácet stromy, nařídil obnovit zničené cesty, nechal v kopcích budovat vyhlídky a každé zvíře na jeho pozemcích mělo sejít ze světa jen přirozenou smrtí. Během I. světové války se arcivévodova finanční situace začala horšit, panství v Čechách vynášelo méně a zaměstnancům na Miramaru nebyla vyplácena mzda. Panství na Mallorce se ocitlo v úpadku, ale toho se již arcivévoda Ludvík Salvátor nedožil, jelikož v roce 1915 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanislavi (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Přemyšlu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho životní láska arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na následky popálení v 18 letech. Ludvík a Matylda nebyli zasnoubeni, ale i přesto se Ludvík Salvátor už neoženil. Udržoval však postupně kontakty s několika ženami (především původních obyvatelek Mallorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila třeba Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila do arcivévodových služeb jako dvanáctiletá a postupem času se stala jeho důvěrnicí a milenkou, nebo Catalina Homar, kterou Ludvík opustil patrně pro její onemocnění, zemřela v 36 letech na lepru. Současníci arcivévody Ludvíka Salvátora však poukazovali na to, že arcivévoda ctí stejně krásu žen jako mužů . Ludvík Salvátor pravděpodobně byl bisexuál, rád se obklopoval mladými a hezkými muži. Jeho nejbližším přítelem byl např. od roku 1871 osmnáctiletý, inteligentní a „klasicky krásný“ Vladislav Výborný z Kutné Hory . Zvláštní vztah mezi oběma muži trval šest let, až do předčasné smrti Vladislava Výborného, který zemřel v ulicích Palmy na sluneční úpal. Arcivévoda nechal tělo mrtvého přítele nabalzamovat, převézt do Kutné Hory a tam mu dal vybudovat bohatě vybavenou hřbitovní kapli.", "section_level": 1}, {"title": "Pozůstalost.", "content": "Umělecké, archeologické a přírodovědné sbírky zámeckého muzea a osobní předměty Ludvíka Salvátora i jeho rodiny byly zkonfiskovány Československem roku 1918 jako habsburský majetek, a postupně rozděleny mezi Národní muzeum v Praze a Regionální muzeum v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, část soch a obrazů se dostala do depozitářů NPÚ na zámku Konopiště. V roce 2016 se z výběru uměleckých sbírek uskutečnila výstava \"Toskánští Habsburkové a Ostrovské panství 1808-1918\" na radnici v Ostrově nad Ohří.", "section_level": 1}, {"title": "Archiv toskánských Habsburků.", "content": "Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen ve třech fondech:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Salvátor (4. srpna 1847, Florencie – 12. října 1915, Brandýs nad Labem), byl toskánský princ a rakouský arcivévoda, cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel. V německy mluvících zemích (Rakousko, Německo) a na Baleárských ostrovech se jedná o mimořádně populárního příslušníka habsburského rodu, jehož příznivci se sdružují do četných spolků. Ludvík Salvátor byl uznávaným přírodovědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni, rytířem řádu zlatého rouna a rakouských řádů sv. Železné koruny. V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.", "tgt_summary": "Archduke Ludwig Salvator of Austria, in Italian Luigi Salvatore Maria Giuseppe Giovanni Battista Dominico Raineri Ferdinando Carlo Zenobio Antonino, in German Ludwig Salvator Maria Joseph Johann Baptist Dominicus Rainerius Ferdinand Carl Zenobius Antonin (Florence, 4 August 1847 – Schloss Brandeis, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Bohemia, 12 October 1915), is known as a champion for Majorca's wildlife, in an era when the term \"conservation\" meant nothing. The Balearic Islands are commemorating the centenary of the death of Archduke Ludwig Salvator during 2015. Ludwig Salvator settled on Majorca, buying up unimproved areas of land in order to preserve and enjoy them. His main residence of Son Marroig, near the village of Deià, is now a museum. Much of what was his property now belongs to the American actor Michael Douglas, notably the Moorish style palace 'S'Estaca' that Ludwig converted from a ruined old manor house. About 1895, at Přerov nad Labem, Bohemia, he founded the first open-air museum in Central and Eastern Europe.", "id": 1691032} {"src_title": "Foča", "tgt_title": "Foča", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve středověku je Foča připomínána v mnoha dokumentech pod různými názvy (Choçe, Coçça, Choza, Coçe, Chozza, Coza, Chotza, Hoča, Hotča). První písemná zmínka o městu pochází z roku 1368 a má podobu latinského \"in forum Choçe\". V červenci 1444 je zmiňována jako Hotče (psáno v Hotče) a stejně tak i v srpnu 1467. Předpokládá se, že název Hoča a Hotča pochází z vlastního jména Hotkja. Foča se součástí Bosny stává po zhroucení systému správy Nikoly Altomanoviće v roce 1373. Do Foči často přicházely obchodní karavany i koncem 14. a začátkem 15. století. Soutok řek Driny a Ćehotiny byl přirozeným místem křižení obchodních tras; rozdělovaly se zde cesty z Istanbulu směrem do Splitu a do Dubrovníka. Město se začalo rozvíjet z neveliké osady několika dřevěných domů, na rozdíl od jiných míst na území dnešní Bosny zde nestála v počátku existence sídla žádná pevnost ani jiná fortifikační stavba. V 15. století rozkvět Foči zastínil i mnohá další města v okolí. Tehdejší význam města dokládá i zřizování kolonií Dubrovničanů ve městě v letech 1422–1448. Kromě cizích obchodníků se ale dařilo díky bohatým okolním zdrojům i místním. Mezi ty patří například rody Drugovići, Nartičićové, Zorčićové, Crijepovićové, Ljubinovićové, Novakovićové, Veseokovićové, Brateljevićové a významné postavy Tvrdiša Mirošković, Radoje Dubjević a další. Kromě obchodu s látkami a oděvy se ovšem také vyvážely i přírodní suroviny, na které je příroda v okolí města a údolí řeky Driny bohatá. Město tehdy vlastnil další vlivný rod – Kosačové. V roce 1465 se město dostalo pod vládu Osmanských Turků a dále se rozvíjelo jako orientální sídlo. V téže době zněla podoba názvu města \"Hotča\" a od té doby lze dokázat existenci příjmení \"Hotčanin\" u místního obyvatelstva. V letech 1470 až 1572 bylo město sídlem Hercegovinského sandžaku, turecké správní jednotky. V roce 1477 zde bylo v tureckém sčítání lidu evidováno 277 rodin, 33 jednotlivců a 5 vdov. Na místě zbořeného kostela byla v roce 1501 vystavěna sultánova mešita. Mezi další památky turecké nadvlády nad Bosnou ve Foči patří např. i Aladžská mešita. V 17. století byla Foča centrem zlatnictví pro celý region. V listopadu 1922 postihla město rozsáhlá povodeň, která strhla dřevěný most přes řeku Drinu. Město bylo velmi poškozeno a řada lidí po povodni z východní Bosny odešla do jiných částí tehdejšího jugoslávského království. V roce 1928 byl proražen tunel Bosenské východní dráhy a do Foči tak dorazila i železnice, byť úzkorozchodná. Trať byla odbočkou hlavní dráhy, která spojovala Srbsko s metropolí Bosny Sarajevem. Na začátku druhé světové války připadla Foča, stejně jako celá Bosna a Hercegovina, Nezávislému státu Chorvatsko. Docházelo zde k represím židovského a nekatolického obyvatelstva. Od ledna do 10. května 1942 Foču s okolím obsadili jugoslávští partyzáni, kteří zde vyhlásili tzv. Fočskou republiku. Sídlilo zde i po nějaký čas i velení partyzánské armády v čele s Josipem Brozem Titem. I po pádu Foči v roce 1942 probíhaly ozbrojené boje v okolí města. V roce 1943 vtrhli do okolí města a do Foči samotné četnici pod vedením Dragoljuba Mihailoviće. V lednu 1945 bylo město osvobozeno jednotkami partyzánské Šesté černohorské brigády. V předvečer rozpadu Jugoslávie došlo ve Foči k aféře Fočatrans, která se týkala místního autobusového dopravce. Aféra vyvolala řadu demonstrací po městě a musela zasahovat policie. Na počátku války v Bosně a Hercegovině bylo město obsazeno Vojsky Republiky srbské, a to i přesto, že zde nebyla vyhlášena žádná srbská autonomní oblast (jako např. SAO Východní Hercegovina s hlavním městem v Trebinje). Spolu s celým podriním byla Foča cílem vyhánění bosňáckého obyvatelstva. Město a jeho okolí muselo po červenci 1992 opustit okolo dvaceti tisíc lidí. Zničena byla řada staveb připomínající muslimskou historii Bosny. V souladu s Daytonskou dohodou v roce 1995 bylo město ponecháno Republice srbské. Z části území města Foča byla vyčleněna nová obec Foča-Ustikolina, která byla připojena k Federaci Bosny a Hercegoviny. Město bylo po skončení války přejmenováno na \"Srbinje\", v roce 2004 však byl Ústavním soudem Bosny a Hercegoviny název shledán za neústavní a město se přejmenovalo zpět na Foča. Po skončení války se do Foči vrátilo na 4000 původních obyvatel bosňácké národnosti. Byly obnoveny za války zničené stavby, např. historické mešity.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva a administrativní dělení.", "content": "Město Foča má vlastní zastupitelstvo, které má 25 volených zástupců. Pod město spadá celkem 24 místních částí (srbsky \"mjesne zajednice\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V blízké obci Brod na Drini se nachází průmyslová zóna, pozůstatek bývalé státní firmy \"Maglić\", která patřila k hlavním zaměstnavatelům ve Foči a která vyráběla produkty ze dřeva. V současné době je také velkým zaměstnavatelem povrchový důl Miljevina. Další významné firmy ve Foči se pohybují v oblasti obchodu nebo turistiky. Ekonomický rozvoj města byl omezen odlehlou lokalitou Foči i v rámci Bosny a Hercegoviny a chybějící železnicí.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve Foči se nachází Městské divadlo, Muzeum Staré Hercegoviny (od roku 1956) a knihovna Prosvjeta. V dobách existence socialistické Jugoslávie se ve Foči každoročně konala tzv. Partyzánská olympiáda, která připomínala události spojené s partyzánskými boji o město i okolí. Inspirována byla rovněž tzv. Igmanským pochodem.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Mezi pamětihodnosti města Foča patří např. hodinová věž (\"sahat kula\"), dvacet metrů vysoká věž z období turecké nadvlády, kostel sv. Nikoly (srbsky \"Crkva svetog Nikole\"), archeologická lokalita Rataja u obce Jeleča nedaleko od Foči, mešity Aladža a Musluk. Obnoven byl rovněž i bývalý železniční most prince Karla přes řeku Drinu. V blízkosti Foči se nachází rovněž Národní park Sutjeska.", "section_level": 2}], "src_summary": "Foča (srbskou cyrilicí Фоча) je město v Bosně a Hercegovině, na východě země v entitě Republika srbská; hlavní město Regionu Foča. Žije zde 12 334 obyvatel. Historicky spadalo do regionu známého jako tzv. Stará Hercegovina. Foča se nachází na pravém břehu řeky Driny, u ústí řeky Ćehotiny. Vzdálena je 81 km od Sarajeva, 344 km od Bělehradu a 163 km od Podgorice. Je centrem určité oblasti, ve středověku byla křižovatkou mnohých bosenských cest. Přes Foču procházela cesta do Dubrovniku, známá jako Via Drine a mnohé další trasy, které nemohly být vzhledem k charakteru okolní krajiny, vedeny jinudy. Foča se tak rozvíjela jako stanoviště karavan, které tehdy křižovaly celou Osmanskou říši.", "tgt_summary": "Foča (, ) is a town and a municipality located in eastern Bosnia and Herzegovina, on the banks of Drina river. As of 2013, the town has a population of 12,234 inhabitants, while the municipality has 18,288 inhabitants. Foča houses some faculties (including the Medical and Orthodox Theological Faculty of Saint Basil of Ostrog) from the Istočno Sarajevo University. It is also home to the \"Seminary of Saint Peter of Sarajevo and Dabar-Bosna\", one of seven seminaries in the Serbian Orthodox Church. Foča was also, until 1992, home to one of Bosnia's most important Islamic high schools, the Madrassa of Mehmed-paša. The Sutjeska National Park, which is the oldest National Park in Bosnia and Herzegovina, is located in the municipality.", "id": 711307} {"src_title": "Heroes of Might and Magic V", "tgt_title": "Heroes of Might and Magic V", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj hry začal přibližně během října 2003 poté, co Ubisoft v srpnu toho roku získal za 1,3 miliony dolarů práva na sérii Might and Magic od krachující společnosti 3DO. 30. března 2005 Ubisoft definitivně oznámil počátek vývoje hry. Hru chtěl původně vyvíjet ještě New World Computing, který ji měl v plánu pojmout izometricky a dvojrozměrně jako Heroes of Might and Magic IV. Ubisoft tento koncept zavrhnul a nařídil vývoj hry v plně trojrozměrném prostředí. Koncem roku 2005 byla uvolněna první neveřejná betaverze se zprávou o předpokládaném uvedení na trh v březnu 2006. V lednu 2006 byla vydaná druhá, tentokráte už veřejná betaverze. 13. dubna 2006 vyšla Heroes V demoverze a 16. května už plná anglická verze pro evropský kontinent. V USA byla vydaná až 24. května. V České republice hra vyšla až 6. června. Hra v ČR byla prodávána ve dvou edicích – normální a sběratelské. V obou se nachází jako bonus Might and Magic IX (v češtině), tištěný manuál, tištěná mapa světa Ashan a lektvar vytrvalosti (SPEED 8). Sběratelská edice má navíc knížečku s výkresy od Oliviera Ledroita, 3 nové mapy do hry, certifikát s číslem sběratelské edice, zvláštní auru kolem hrdiny a dokument s popisem a schopnostmi jednotek. Už 6. června 2006 je vydán první patch (v. 1.1), který opravuje spoustu chyb a přidává automatické aktualizace a lehkou obtížnost. 20. července 2006 vychází patch 1.2 opravující hru pro více hráčů a také některé zásadnější chyby programu. 13. září 2006 přichází další patch 1.3, který přináší slibovaný editor map, opravy chyb a některé balanční záležitosti. 11. listopadu 2006 byl vydán patch 1.4 vylepšující editor map a opravující další chyby. 30. ledna 2007 přichází záplata 1.41 zejména kvůli opravě padání hry při zabití jednotky přivolané bránou či schopností Přízračné síly. S patchem 1.5, vydaným 3. května 2007 přichází editor hrdinů pro duely, možnost tvorby vlastní kampaně, záznam dialogů a bitev, nástroj na tvorbu filmů, režim pozorovatele do her pro více hráčů a nástroj pro organizování turnajů. Dále zlepšuje stabilitu hry, umělou inteligenci nepřátel a upravuje vyváženost ras. Poslední patch 1.6 je vydán 19. října 2007. Přidává okno s přehledem království, tlačítko čekat v boji, zobrazení množství many na mapě dobrodružství, spící režim pro hrdiny, možnost vypnout animace v editoru map, ukazatel temné energie, možnost vypnout prolétávání městem a možnost boje bez magie", "section_level": 1}, {"title": "Informace o hře.", "content": "Hra běží v plně trojrozměrném grafickém enginu Silent Storm engine, k této hře trochu vylepšen. Hru je možné hrát za celkem šest ras: \"Akademii\", \"Azyl\", \"Hvozd\", \"Kobku\", \"Nekropoli\" a \"Peklo\". (anglicky ve stejném pořadí: \"Academy, Haven, Sylvan, Dungeon, Necropolis a Inferno\"). V datadiscích přibývají další dvě nové rasy: \"Pevnost\" a \"Tvrz\" \"(Fortress a Stronghold)\". Hra se odehrává ve světě Ashan, který nemá žádnou souvislost se světy, ve kterých se odehrávaly Heroesové I až IV. Obtížnost hry je možné nastavit na tři úrovně (normální, těžká, hrdinská), od verze 1.1 na čtyři úrovně s lehkou obtížností, protože se množily stížnosti na příliš těžkou normální obtížnost. Suroviny zůstávají stejné jako v předchozích dílech, válečná mlha (fog of war) zahaluje mapu stejným způsobem jako v dílech od I do III, stejně tak schopnost jednotek oplácet útoky. Některé střelecké jednotky jsou v Heroes V schopné opětovat palbu také. Populace se ve městech a příbytcích na mapě dobrodružství doplňuje jednou týdně a každou jednotku lze trénovat ze základní verze na vylepšenou. Hrdinové se už nemohou zúčastnit bitev tak přímo jako v minulém díle, ale když jsou na tahu a nechtějí zrovna sesílat kouzla, je možné s nimi zaútočit na nepřátelské jednotky. Hrdinu však na rozdíl od předešlého dílu už nelze zabít v bitvě a ani jich nelze mít v jedné armádě několik. Hrdinové mají čtyři základní vlastnosti: síla, obrana, síla kouzel a znalosti. Kouzla seslaná hrdinou spotřebovávají manu, které má k dispozici tím více, čím má hrdina více znalostí. Síla kouzel zvyšuje účinek kouzel působící škody nepřátelům nebo prodlužuje účinky. Hrdinové získávají zkušenosti a úrovně, jejichž dosažením se mohou naučit nové vlastnosti a dovednosti. Každý hrdina má navíc jednu unikátní dovednost, jakou nemá ve většině případech žádný jiný, a rasovou dovednost, kterou disponují všichni hrdinové dané rasy. V bitvě je oproti všem předchozím dílům hry použit místo šestiúhelníkového pole šachovnice se čtvercovými políčky (12x16 v bitvě v terénu). Bitevní pole při obléhání města je většinou větší (pokud jsou vystavěné hradby města). Jednotky a hrdinové se v tomto díle nestřídají postupně během bitvy tak, jako dříve. Jejich pořadí při bitvě nyní určuje nová položka ve vlastnostech všech jednotek – iniciativa. Čím vyšší je iniciativa jednotky, tím rychleji a častěji přichází na řadu. S ní souvisí plno nových schopností a kouzel, které do předchozích dílů nebylo možné implementovat (např. kouzla zrychlení, zpomalení či omráčení, které způsobí dočasný propad iniciativy). Bitvu nadále ovlivňují štěstí a morálka armád a jednotek v nich. Když má jednotka štěstí, zdvojnásobuje škody, které způsobuje nepřátelům. Má-li jednotka smůlu, jsou škody poloviční. Je-li jednotka pod vlivem kladné morálky, zvýší se jí pro následující tah iniciativa, zatímco pod vlivem záporné morálky se jí pro tento tah iniciativa sníží a dostane se na řadu až později.", "section_level": 1}, {"title": "Schopnosti a dovednosti.", "content": "Každá rasa má své speciální schopnosti, které je třeba při hraní využít. Jejich popis naleznete v odstavci \"Rasy\". Hrdinové mají možnost se při postupu na další úrovně nebo navštívením některých budov na mapě dobrodružství naučit dovednostem, kterých může znát nejvýše pět + ještě jednu rasovou dovednost, kterou disponují všichni hrdinové spadající pod danou rasu. Všechny dovednosti je možné se naučit ve třech úrovních (základní, lepší a expertní). U rasové dovednosti je za jistých okolností (nejčastěji pomocí artefaktů) dosáhnout čtvrté – dokonalé úrovně. Každá dovednost je dále rozvíjena ve specifických schopnostech, z kterých může hráč vybírat. Některé z nich jsou svázány čistě s danou dovedností, jiné je nutné získat z kombinací určitých dovedností a schopností. Schopností lze vybrat nejvýše tři pro každou dovednost (jen jednu, je-li dovednost na základní úrovni, dvě, je-li na lepší úrovni), tudíž celkem 15. Rasové dovednosti mají též tři specifické schopnosti. Když se hrdina naučí všem rasovým schopnostem a běžným schopnostem v jisté kombinaci, může získat ještě čtvrtou – dokonalou rasovou schopnost. Zde je výčet dovedností, jaké se může hrdina naučit:", "section_level": 2}, {"title": "Kouzla.", "content": "Každý hrdina se může, i bez znalosti dané školy magie, naučit kouzla 1. a 2. kruhu. Proto, aby se hrdina mohl naučit i kouzla vyšších kruhů, musí ovládat danou školu magie, a to následovně: V Heroesech V existují čtyři základní druhy magie (magie přivolávání, temnoty, světla a destruktivní) a 1 \"zvláštní\" druh magie, tedy magie cestovní. Tu lze použít pouze na mapě dobrodružství, nikoli v bitvě. Obsahuje jen 4 kouzla, která se může naučit jen hrdina s určitou úrovní: Kouzla nelze sesílat neomezeně! Každé kouzlo stojí určitou částku many – magická energie hrdiny. Její množství se odvíjí od znalostí hrdiny (1 bod znalosti = 10 bodů many). Mana se sama dobíjí v době, kdy hráč ukončil svůj tah (hrdinovi se dobije právě tolik many, kolik má bodů znalostí). Existují také budovy, které dokáží hrdinovi jednou za týden doplnit manu na maximum nebo dočasně zdvojnásobí hrdinovu maximální zásobu many. Existuje rovněž schopnost, která hrdinovi umožní, aby za každý bod znalosti dostal místo deseti 15 bodů many, čili tato schopnost o 50% trvale zvýší hrdinovu manu.", "section_level": 2}, {"title": "Rasy.", "content": "Ve hře je celkem šest národů: \"Akademie\", \"Azyl\", \"Hvozd\", \"Kobka\", \"Nekropole\" a \"Peklo\". V datadiscích byly přidány ještě dva další: \"\" a \"\". V každém městě každého národa je možné najmout hrdinu a jednotky, rozdělené do sedmi úrovní. Hrdina ovládá jednu dovednost charakteristickou pouze pro jeho třídu a z té vychází tři další schopnosti, pro hrdinu každého národa rovněž unikátní.", "section_level": 1}, {"title": "Akademie.", "content": "Akademie je říše obývaná hlavně mágy, čaroději a kouzelnými stvořeními. Vyskytují se většinou v pouštních oblastech a nabývají vzhledově rázu měst Blízkého východu či Indie. Hrdinové se zaměřují hlavně na magii a jejich armádu tvoří většinou střelci a letci. V akademii je možné naučit se širšímu spektru kouzel z magické věže než ve městech jiných národů. Pro jednotky akademie může hrdina vyrobit ze surovin artefakty vylepšující jejich vlastnosti. Hlavním představitelem tohoto národa je arcimág Zehir, syn Cyruse, vládce Stříbrných měst.", "section_level": 2}, {"title": "Azyl.", "content": "Země obydlená hlavně lidmi, kterým vládnou nábožensky založení vládcové a váleční vůdcové svaté \"Gryfí říše\" s hlavním městem Talongard. Lidé se modlí ke svému bohu Elrathovi, který jim na oplátku sesílá požehnání, božské vedení a v době nouze archanděly na pomoc. Díky starým vojenským tradicím a umu dovedou válečníci Gryfí říše trénovat své vojsko, aby bylo kvalitní a silné (za trojnásobek běžné ceny). Z jednotek nižší úrovně se tak stávají jednotky vyšší úrovně. Hrdinové Azylu bývají v kampaních těmi nejdůležitějšími protagonisty. Hlavními představiteli jsou královna Isabela a generál Godrik, vzorný rytíř a strýc krále Nikolaje.", "section_level": 2}, {"title": "Hvozd.", "content": "Obyvatelé hvozdu jsou bájní živočichové z lesů a hájí. Dominantním obyvatelstvem jsou lesní Elfové, žijící pokojně v souladu s přírodou v elfím království Irollan s hlavním městem Syris Thalla. Vládne jim moudrý král Alaron a uctívají lesní bohyni Sylannu. Hrdinové Hvozdu si dovedou zapamatovat podoby nepřátel, které již zabili, a formou „oblíbených cílů“ jim v příští bitvě budou schopni zasadit tvrdší údery. Elfy z hradu Kobka považují za své nepřátelé. Hlavním představitelem je již zmíněný král Alaron a hlavně jeho diplomat Findan.", "section_level": 2}, {"title": "Kobka.", "content": "Obyvatelstvo Kobky tvoří temní elfové, kteří vytvořili podzemní svět Ygg-Chall, jejíž společnost žije jen neustálými lstmi, tajnostmi a zradami. Kdysi tvořili součást Hvozdu, ale byli vyhnáni z náboženských důvodů. Jinak uctívají bohyni, Stínovou dračici Malassu a někteří dokonce i démony. Společnost je rozpadlá na kmeny, které mezi sebou neustále válčí. Vybudovali si natolik těsný vztah se základními elementy, že jsou jejich kouzla tak silná, že i ti nejodolnější válečníci s protimagií mají jen malé šance odolat jejich účinku. Dokonce i jednotky dovedou přidat nějaký elementální útok proti nepřátelům spjatým s opačným elementem. Hlavními představiteli je záhadný warlock Raelag a jeho (z)rádkyně Shadya.", "section_level": 2}, {"title": "Nekropole.", "content": "Nekropoli obývají nekromanti a padlí mágové přeměnění v nemrtvé, tvořící kdysi tajný podzemní kult v Gryfí říši. Uctívají poněkud zvráceným způsobem draka Řádu Ashu a hledají ve smrti věčný klid a krásu, která jim byla za života odepřena. Bojí se však konečné smrti, tedy takové, kvůli níž již nemohou být jako nemrtví vzkříšeni. Dovedou využít černé magie k oživení padlých bojovníků do formy živých mrtvých. Hlavním představitelem je kacíř Markal, vyhnanec z Gryfí říše.", "section_level": 2}, {"title": "Peklo.", "content": "Temné království démonů Sheogh se nachází hluboko pod povrchem světa Ashanu a je domovem Pekla. Démoni jsou ve hře hlavními padouchy a jsou vedeni zlým Pánem pekel Kha-Belethem, který dlí ve svém vězení kdesi v Sheoghu. Pánové démonů hojně využívají bránu, kterou si z Sheoghu do bitev přivolávají posily. Jejich druh je veden Kha Belethem, ovšem na dění na povrchu Ashanu mají největší hmatatelný vliv jeho pobočníci Agrael a mazaná sukuba Biara. Jejich modlou je bájný Urgash.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně.", "content": "Celkem je ve hře 6 kampaní, každá o pěti misích. Každá z kampaní je hrána za jeden z národů. Kampaně se mohou hrát zásadně v takovém pořadí, v jakém jsou seřazeny. Funguje v nich systém spouštějící misi následující po právě odehrané; a každá odehraná kampaň zpřístupní kampaň následující. Právě v kampaních se odehrává hlavní příběh této hry. Každou kampaní hráče provází hlavní hrdina/ové (většinou však jen jeden). Tento hrdina nesmí zemřít a postupuje celou kampaní. Všechny dovednosti, schopnosti, zkušenosti a kouzla, které v misi získá, mu zůstávají po celou dobu kampaní.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň Azylu.", "content": "Nečekaný vpád démonů do Talongardu, hlavního města Gryfí říše, přerušuje svatbu lady Isabel a krále Nikolaje. Ten je nucen vytáhnout do boje proti těmto pekelným vetřelcům ze Sheoghu, zatímco lady Isabelu odvede Nikolajův strýc Godrik do bezpečí v letním paláci společně s abatyší Beatrice. Zatímco se Nikolaj bije s démony, lady Isabel přemlouvá Godrika, aby ji pustil do války. Byla přesvědčena, že bude říši prospěšnější, než když by musela jen sedět a čekat. Isabel pošle Godrika do Stříbrných měst vyjednávat s arcimágem Cyrusem o pomoci Gryfí říši, přestože byla šance na to, že by jim pomohl, pramalá, zatímco Beatrice odchází do Irollanu požádat o pomoc elfského krále Alarona. Isabel mezitím naverbuje z řad rolníků a lučištníků solidní armádu a díky obnovení zničené akademie magie světla se i vzdělá v umění magie, přičemž netušila, že ji celou dobu někdo z démonů sleduje. Když se opět setkala s Beatrice, byla poslána na místo setkání s elfskou jednotkou pod vedením Alaronova diplomata Findana. Tam je však zajata démony a zjistí, že tato Beatrice byla ve skutečnosti převlečená démonická sukuba Biara sloužící jako pravá ruka pána démonů Agraela a skutečná Beatrice byla zabita Biarou někdy na počátku invaze démonů do Gryfí říše. Biara samozřejmě nešla hledat pomoc u Alarona, ale na místo setkání přivedla Agraela, který Isabelu zajal. Snažil se jí opatrně vysvětlit důvody jejího zajetí, ovšem Isabela se s ním odmítá o čemkoliv bavit. Krátce poté se Godrik vrátil se svou dcerou Freydou ze Stříbrných měst, dle předpokladů s nepořízenou, Cyrus se jim vysmál. Zachránil tedy Isabelu z Agraelova vězení a oba pak urputně bránili démonům v pokračování invaze. Nakonec jim po doručení zprávy přichází na pomoc král Nikolaj. V rozhodující bitvě bojoval udatně a hojně využíval národního pokladu Gryfí říše: \"Srdce Gryfů\". Tím upaloval démony po stovkách, ale z nějakého důvodu nefungoval na Agraela. Umírající Nikolaj po tomto střetu prohlašuje lady Isabel za svou nástupkyni. Ta přísahala pomstu Agraelovi a všem démonům zodpovědným za smrt Nikolaje.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Pekla.", "content": "I když Agrael zabil Nikolaje, neuspěl ve své misi zajmout Isabelu. V Gryfí říši, jež byla po rozhodující bitvě z větší části zbavena démonů, se musel vyhýbat generálu Godrikovi a dalším hrdinům, kteří mu šli na rozkaz královny Isabely z pomsty za Nikolajovu smrt po krku. Byl si vědom, že po něm půjde i samotný Kha-Beleth, což mu potvrdila nejen Biara, ale i jiný pán démonů, který ho nakonec dopadl. Avšak Kha-Beleth z nějakého důvodu nemohl Agraela zničit, tak tedy zničil za zradu onoho druhého pána démonů, který v hloubi duše toužil stát se absolutním vládcem pekla. Agrael se rozhodl Kha-Beletha svrhnout, a to za použití Nikolajova artefaktu \"Srdce Gryfů\", kterými Nikolaj drtil všechny démony, co na něj útočili. O artefakt však měl zájem ještě další pán démonů, tak si pro něj musel pospíšit. U Nikolajova mauzolea porazil nejen lidské stráže, ale i třetího pána démonů. Uvnitř mauzolea přemýšlel, jak si artefakt odnést tak, aby mu neublížil, avšak v jeden moment se mu zjevil přízrak záhadného elfa Tierua, který Agraelovi řekl, že se vládce démonů Kha-Beleth snaží vyvolat Mesiáše démonů, aby zničil svět. Pověděl Agraelovi, ať si ho najde na Dračích ostrovech, že mu tam poví o této závažné skutečnosti víc. Ostrovy jsou však dostupné pouze skrz elfské království Irollan, a ti rozhodně nehodlali nechat démona Agraela jen tak projít přes své území. Po dlouhém pochodu přes Irollan, kdy zadupal do země vojska elfa Gilraena, se nakonec lodí dostal za Tieruem na Dračích ostrovech. Ten mu prozradil, co se dělo během poslední Války zapomnění mezi smrtelníky a démony před téměř 20 lety. Tehdy byl Kha-Beleth zahnán do svého vězení v Sheoghu a Nikolajův otec byl při tom zabit. Kha-Beleth měl zřejmě už tenkrát v plánu seslat Mesiáše démonů a má to co do činění s královnou Isabel. Agrael přiznal, že začal o Kha-Belethovi pochybovat už dřív, protože posledních dvacet let nepřetržitě sledoval z jeho rozkazu právě nynější královnu Isabel. A postupem času se do ní zamiloval a chce ji pomoct uniknout nešťastnému osudu. Tieru tedy Agraelovi navrhl, že jí pomůže jen, když se očistí od démonické podstaty. Musel podstoupit obřad Pravé přírody. Na místo dorazila Biara a pokusila se ukrást Srdce Gryfů, ale artefakt ji zlikvidoval. Agrael si myslel, že je mrtvá, ale Tieru mu vysvětlil, že ten artefakt ve skutečnosti démony nezabíjí, jen je pošle zpět do Sheoghu, tedy ať si dá na lstivou Biaru pozor, až ji zase uvidí. Oba poté zahájili obřad.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Nekropole.", "content": "Mezitím v Gryfí říši začala občanská válka, protože arcibiskup Randall a další velmoži zpochybnili nástup lady Isabel na trůn. Záhadný nekromant Markal ucítil, že jeho čas nadešel a vrátil se zpět z vyhnanství do Gryfí říše, přičemž si musel počínat nad míru obezřetně, jakákoliv chyba by zhatila jeho plány. Při bitvě Isabeliných vojáků proti rebelujícím velmožům pomůže Isabel, aby si získal její důvěru. Té na schůzce nabídnul pomoc ve stabilizaci Gryfí říše a představil se jí jako bývalý rádce Nikolajovy matky, královny Fiony, jejíž část si stále nosí s sebou jako talisman. Dokázal si naivní Isabel, stále truchlící pro Nikolaje, získat příslibem, že jejího manžela oživí. Markalovým slovům Isabel nedokázala odolat a věřila mu všechno, avšak generál Godrik, Nikolajův strýc, Markala od začátku podezříval, protože si moc dobře pamatoval, co vyváděl tento mastičkář Markal s královnou Fionou, a jak ho po její smrti s Nikolajem z Gryfí říše vyhnali. Isabel přesto ochotně Markalovi pomáhala se sháněním artefaktů nutných k provedení rituálu s Nikolajem. Kvůli vidině, že znovu uvidí Nikolaje naživu, neposlouchá vůbec svého rádce Godrika, a napadá spolun s Markalem příhraniční město Lorekeep, jež bylo kdysi dávno baštou nekromantů. Poté, co Markal obnovil Lorekkep jako baštu nemrtvých, rozbíjí Isabel také dávná spojenectví s Elfy z Irollanu, když přepadává spolu s Marakalem Stříbrná města, kde jsou v držení další potřebné artefakty. Vládce Stříbrných měst, arcimág Cyrus, je Markalem zabit v bitvě o poslední z artefaktů a všechna hlavní sídla Stříbrných měst jsou záhy přeměněna v další nekromantické bašty. Godrik, jenž na žádost Isabel držel jeden z artefaktů u sebe v úschově, si všiml tohoto vzestupu nemrtvých a znepokojilo ho chování královny, proto jej pak odmítá vydat zpět Isabele a zabarikáduje se v jednom ze Stříbrných měst Hikm. Markal proto unesl jeho dceru Freydu, aby ho vylákal k souboji. V bitvě Godrika poráží a ten je následně uvrhnut do žaláře. Markal s Isabel následně zahajují dlouhý pochod zpět do Gryfí říše, aby v Síni hrdinů vzkřísili Nikolaje.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Kobky.", "content": "V říši temných elfů Ygg-Challu právě začíná turnaj v boji, kde vítěz získá právo na obsazení uvolněného místa náčelníka klanu temných elfů Shadowbrand, do něhož se může dle tradice přihlásit každý, kdo si troufne. Vítěz souboje se stane novým náčelníkem klanu. Na poslední chvíli se do turnaje přihlásil neznámý warlock jménem Raelag a vyhraje, tudíž získává funkci náčelníka Shadowbrandů. To však nebyl jediným jeho cílem. Se svou rádkyní Shadyou začal ihned podnikat kroky ke sjednocení všech klanů temných elfů pod jedinou vládu. To však ostatní klany slyší velmi nerady a vyhlašují Raelagovi válku. Tu však Raelag vyhrál a s pomocí jeho pobočnice Shadyi se mu podařilo skoro celý Ygg-Chall poprvé po celých věkách sjednotit, ale byla to velmi křehká jednota. Jediný klan, který se vůbec nepodřídil, byl klan Soulscar, který je nechvalně proslulý svým uctíváním démonů, z čehož je Raelag nejprve jen podezříval, ale časem získal zcela jasné důkazy o tom, že s démony aktivně spolupracují. Musel tedy většinu členů klanu Soulscar pozabíjet, čímž si získal přízeň ostatních porobených klanů, které mu poté začaly sloužit už dobrovolně. Raelag se při tom dozvídá, že Vládce démonů Kha-Beleth poslal jeho bývalého kolegu Veyera zajmout královnu Isabel. Urychleně se mu proto vydal naproti a po příchodu na hranici Sheoghu rychle odstraní Veyera. Na povrchu, poblíž místa bitvy s Veyerem potká Markala s Isabel. Raelag ji marně přemlouval, aby se s ním vydala na cestu za Tieruem, aby ji očistil od údajného vlivu Vládce démonů, ale Markal ji přesvědčil, že by tenhle výlet neměl cenu. Nekromant s královnou tak pokračují směrem k Síni hrdinů, přičemž si Raelag povzdechne, že s královnou Isabel nebude jen tak lehké pořízení.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Hvozdu.", "content": "Královna Isabel s Markalem konečně dorazili do Síně hrdinů a exhumovali Nikolajovo tělo, aby mohl Markal konečně provést rituál. Ke jejímu zděšení se její muž proměnil po svém oživení v upíra žíznícího po krvi své manželky. Isabele vyčetl, že vyrváním jeho duše z posmrtného života ho proklela a chystal se vysát její krev, v čemž mu zabránil Markal, jenž Nikolaje očividně ovládal. Isabel byla z tohoto vývoje natolik otřesená, že se duševně zhroutila a v podstatě nechala Markala dělat si v Gryfí říši, co chce. Lid Gryfí říše na tuto změnu, kdy se v jejich domovině nejprve proháněla armáda Agraelových démonů a vzápětí se začala rozmáhat ve velkém Markalova nekromancie, reagoval emigrací. Přesunul se k hranicím s Irollanem, aby zde unikli Markalovým nekromantům, ale ti je sem zakrátko následovali. Král Alaron proto poslal svého diplomata Findana hlídat hranice a chránit tyto lidi před nekromanty. Později ho zaúkoluje daleko důležitějším posláním. Musí do Irollanu vrátit Smaragdové draky, kteří Irollan opustili před dvaceti lety v reakci na nešťastnou smrt Nikolajova otce v Sheoghu, za což Cyrus a Alaron nesli vinu, protože ho tam nechali a vůbec mu nepomohli. Findanovi se povedlo Smaragdové draky přesvědčit, aby se vrátili, jenže po návratu s hrůzou zjistil, že se mezitím hlavní město Irollanu Syris Thalla dostalo do obležení nekromanty, kteří pronikli přes hranice a elfské území, jež o měsíce dříve spálil svým pochodem Agrael, až do jádra Irollanu. Alaron během obrany města umírá a pověřil Findana posledními úkoly: vládnout elfům místo něj a najít Tierua na Dračích ostrovech. Dorazil však pozdě, neboť ho předběhla sukuba Biara, která zabila Tierua. Ten umíraje stihl Findanovi říct, jak to vlastně Kha-Beleth měl s Isabelou přesně vymyšlené. Vládce démonů totiž zanechal na Isabel démonické znamení, které způsobí, že se její první dítě stane hostitelem Mesiáše démonů. Tieruův duch pak pověděl Findanovi, aby dohnal Biaru a sebral ji svitek s kouzlem, které dovede znamení z Isabel smazat, sešle-li ho nějaký mocný mág. A jediným takto schopným mágem je Cyrův syn Zehir. S návratem Findana do Irollanu přichází nová hrozba – Pán upírů Nikolaj, z něhož se stal velmi silný generál nemrtvých. Nekromanti navíc trvale zastínili denní světlo, takže nad světem byla neustále tma, což zaručovalo Nikolajovi „nesmrtelnost“. Buď za pomocí fénixů, nebo zničením všech stínových draků se Findanovi povedlo obnovit úsvit slunce a ještě jednou – tentokráte naposled – dopřál Nikolajovi po těžké bitvě odpočinek v pokoji. Po bitvě s Nikolajem se vydal vyhledat Zehira.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň Akademie.", "content": "Nový arcimág Zehir si zadal tyto úkoly: obnovit Markalem znesvěcená Stříbrná města, vyhnat odtamtud nekromanty a pomstít smrt svého otce Cyruse. To se mu nakonec povedlo, ačkoliv to neměl jednoduché, a táhnul dál směrem ke Gryfí říši, protože věděl, že tam najde Markala, kterého chtěl zabít. V Gryfí říši vysvobodil po tuhých bojích v pohraničních oblastech z vězení generála Godrika, k němuž se hned přidává spousta lidských vojáků, kteří začali být nespokojeni s Isabelinou a Markalovou hrůzovládou. Oba vědí, že musí být oba odstaveni od moci, má-li se dostat situace v Gryfí říši pod kontrolu. Nakonec zjistí, kde přesně je Markal, a cestou potkávají i Findana s jeho družinou. Společně porazili Markalovo vojsko, ovšem Markal se jim jen vysmál, že to zdaleka není konec. Zehir ho však přesvědčil o opaku svou mocnou magií a Markala spálil ohlušujícím výbuchem na popel tak jemný, aby ho již nikdo nedokázal oživit v jakékoliv formě, čímž mu dopřál konečnou smrt. Poté už jen zbývalo pouze najít královnu Isabel, aby ji mohli zbavit démonického znamení, o němž mluvil Findan. Při pátrání po Isabel se k nim přidal Raelag se Shadyou, kteří po ní už delší dobu rovněž pátrají. Jakmile královnu Isabel nalezli, připravili ji Raelag se Shadyou okamžitě k rituálu Pravé přírody. Jenže Shadya před provedením rituálu odhalila svou skutečnou podobu. Byla to celou dobu Biara v převleku, jež nyní přerušila rituál prováděný Zehirem a unesla Isabel do Sheoghu k Vládci démonů Kha-Belethovi. Zehir, Raelag, Godrik i Findan ji portálem pronásledovali do Pekel a porazili ji v bitvě. Prosíc o milost pak ukázala hrdinům směr, kde je královna Isabel, spoutaná řetězy před Kha-Belethem. Hrdinové v dlouhé a náročné bitvě porazili společným úsilím v několika vlnách Kha-Beletha a ten byl poté nucen uprchnout s ostatními jemu podřízenými démony pryč z Ashanu do podsvětí. Hrdinové tak osvobodili královnu Isabelu a dopravili ji zpět do Gryfí říše, poté se vrátili do svých domovů. Zatímco Godrik s Isabel sčítal škody a ztráty v poničeném Talongardu, hlavním městě Gryfí říše, v jednom momentě Isabele začaly rudě žhnout oči, což naznačilo, že démoni ještě nebyli v Ashanu úplně poraženi... Příběh pokračuje v kampani", "section_level": 2}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic V (někdy označováno jako \"Heroes V\" nebo \"HoMM5\") je pátým pokračováním slavné počítačové fantasy herní série \"Heroes of Might and Magic\". Vývoje se ujal ruský tým Nival Interactive, pod dohledem francouzského vydavatele Ubisoftu. Hra vyšla v květnu 2006 (přesněji 19.5.) a v ČR až 6.6.2006. Distributorem hry se v ČR stala společnost CD Projekt, která vydávala i předchozí dva díly, a hra se prodává kompletně v češtině včetně profesionálního dabingu. Později byly vydány dva datadisky: a .", "tgt_summary": "Heroes of Might and Magic V is the fifth installment of the \"Heroes of Might and Magic\" fantasy turn-based strategy video game series. The game was released by Ubisoft in Europe on May 16, and then in the United States and Canada on May 24, 2006, with the publisher guiding Russian studio Nival Interactive in its development. Following the closure of The 3DO Company, Ubisoft bought the rights to the \"Might and Magic\" franchise, and used \"Heroes V\" as a means to reboot the series with a brand-new setting, called Ashan, and no continuity to previous titles. Like the other games in the series, players take control of \"heroes\" (leaders with magical abilities) who provide their services for a faction, recruiting an army from settlement strongholds, such as castles, out of various forces (humanoid, undead, monsters, and so forth) and then doing battle against roaming armies, enemy heroes and rival factions. The game features a campaign series that covers six factions from Ashan, along with stand-alone and multiplayer scenarios. Unlike the preceding games in the series, which used 2D computer graphics but with some isometric touches, \"Heroes V\" was the first to be completely 3D.", "id": 1475071} {"src_title": "Nikeforos I.", "tgt_title": "Nikephoros I", "src_document": [{"title": "Vztah k západnímu císařství.", "content": "Po Nikeforově nástupu na trůn navrhl Karel Veliký, který byl roku 800 korunován na císaře, vzájemné uznání a legalizaci dvou císařství. Nikeforos však na jeho návrh nepřistoupil a mezi Byzancí a Franky začal narůstat konflikt. Šlo v něm o Benátky, jedinou oblast, kde spolu východní a západní římská říše v dané době sousedily. Roku 806 připadla benátská oblast včetně Dalmácie západní říši a v roce 809 zahájil italský král Pipin, jeden z Karlových synů, ozbrojený boj. K dispozici měl pouze nedostatečné loďstvo, a tak ho Byzantinci donutili stáhnout se z laguny. Poté proklamoval Karel Veliký svoji ochotu uzavřít s Byzancí mír. Také Nikeforos byl již svolný k dohodě, neboť jeho říši ohrožoval od roku 808 bulharský chán Krum. Uzavřít ji však již nestačil.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství u Patrasu.", "content": "V době Nikeforovy vlády byla Byzanc zle tísněna nejen Bulhary na Balkáně, ale také Araby na východní hranici. Vojensky úspěšná byla prakticky jenom na Peloponnésu. V roce 805 dosáhl Nikeforos I. svého jediného, avšak velmi významného vojenského vítězství v bitvě proti povstalým peloponnéským Slovanům u pevnosti Patrasu. Řecko se definitivně vrátilo pod vládu Byzance a bylo začleněno do správního systému říše. Slované, kteří zde byli usídleni, se z velké části postupně pořečtili.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt v soutěsce.", "content": "Největším zahraničně politickým problémem v době Nikeforovy vlády byla bulharská říše, která tehdy dosáhla velkého rozmachu za vlády jednoho ze svých nejvýznamnějších panovníků, chána Kruma. Krum se podílel jako spojenec Karla Velikého na vyvrácení říše Avarů a posunul hranice svého státu až k Tise, Karpatům a Dněstru. Na Balkáně se mu podrobily slovanské kmeny v dolním Pomoraví a získal starobylé město Singidunum (od 9. století Bělehrad). Z obavy před dalším posílením moci Bulharů se Nikeforovým hlavním cílem stalo zničení jejich říše. Podnikl proti nim dvě tažení, ale ani jedno z nich nebylo nakonec úspěšné. K ukončení první výpravy v roce 807 ho přiměly nepokoje v armádě. Odvetou dobyl Krum významnou pevnost Serdiku (dnes Sofie), a vážně tak ohrozil nedávno zrestaurované byzantské panství v Makedonii. Během druhé, mnohem mohutnější výpravy se Nikeforovi podařilo vyplenit bulharské hlavní město Plisku. Krum žádal o mír, ale byl odmítnut. Výprava skončila pro vítěze katastrofou. Při návratu padlo byzantské vojsko v horské soutěsce do léčky a bylo z větší části pobito. Smrt zde našel také císař, z jehož lebky si prý Krum nechal vyrobit zlatem okovanou číši. Na byzantský trůn nastoupil těžce zraněný Nikeforův syn Staurakios.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikeforos I. (kolem 765 Seleukie Pisidská – 26. července 811 u Plisky) byl byzantský císař vládnoucí v letech 802–811. Za vlády císařovny Ireny byl jejím hlavním finančním správcem, \"logothetem\". Císařem byl prohlášen 31. října 802 skupinou dvorských spiklenců po převratu, který za podpory vojska Irenu svrhl. Ještě téhož dne byl korunován císařem. Přestože Ireně slíbil, že ji nechá dožít v jejím konstantinopolském paláci, poslal ji vzápětí do vyhnanství do kláštera na ostrově Prinkipo (v Marmarském moři) a poté až na ostrov Lesbos. Irenini úředníci se rychle přimkli k novému vládci. Během své vlády upevnil císař Nikeforos I. finanční systém říše, ale až na výpravu proti Peloponnésu vedl neúspěšné války. Zřejmě neuspokojil všechny naděje spiklenců.", "tgt_summary": "Nikephoros I, or Nicephorus I (, \"Nikēphoros I\"; 750 – 26 July 811) was Byzantine Emperor from 802 to 811, when he was killed in the Battle of Pliska. Prior to his accession, he had served as \"genikos logothetēs\", whence he is sometimes surnamed \"the Logothete\" (ὁ Λογοθέτης) and \"Genikos\" or \"Genicus\" (ὁ Γενικός).", "id": 544123} {"src_title": "Tuleňovití", "tgt_title": "Earless seal", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tuleni mohou dorůstat velikosti 1,2 – 6,5 metrů (hmotnost 65 – 4000 kg). Pouze u čepcola a rypoušů se samice výrazně velikostně liší od samců. Zadní ploutve trvale směřují dozadu a při plavání slouží i ke kormidlování. Přední nepříliš vyvinuté pomáhají udržovat rovnováhu a na souši se o ně opírají při plazení. Ploutve lemují dobře vyvinuté drápy. Místo boltců jim ušní otvory kryjí jen záhyby kůže. Mohou mít 26–34 zubů, dominantní jsou dlouhé špičáky, stoličky sekodontního typu jsou téměř stejné. Srst dospělce je krátká tuhá se špatně vyvinutou podsadou, tepelnou izolaci zajišťuje silná vrstva podkožního tuku. Mláďata mají jemnou chundelatou srst", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Tuleňovití jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě a dokážou s vynaložením minimální námahy uplavat obrovské vzdálenosti. Tuleni dokonce i spí pod vodou a jen pro nádech v pravidelných intervalech vyplouvají na hladinu . Pod vodou dokážou zůstat až 45 minut, obvykle se však potápějí spíše na 5 – 10 minut. Aktivní jsou ve dne i v noci a pod vodou se orientují nejen zrakem, ale i sluchem. Většinou se živí rybami, hlavonožci a kraby, některé druhy však dokážou ulovit i tučňáky nebo dokonce ostatní ploutvonožce. Jejich přirozenými nepřáteli jsou člověk, kosatka dravá a žraloci. Tuleni dokážou dlouho hladovět, což využívají zvláště při rozmnožování, kdy samice před porodem vylezou na souš a zde pak zůstanou a kojí svá mláďata. Veškerou energii a látky potřebné pro tvorbu mléka berou jen ze svých tukových zásob. Tulení mléko má velmi vysoký obsah tuku a mláďata velmi rychle přibírají (až 2,5 kg denně). Jedna samice neuživí více než jedno mládě; délka kojení je u různých druhů rozdílná. Do moře se vrací ještě před tím, než je mládě schopno jít do vody. Mláďata v tomto období (i několik týdnů) žijí ze zásob, které si vytvořila z tučného mateřského mléka.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Navzdory desetiletím studia čeledě tuleňovitých nejsou ještě všechny aspekty fylogeneze vyřešeny. Rozpory mezi molekulárními a morfologickými poznatky jsou u některých druhů stále diskutabilní. V současnosti uznávaná varianta rozděluje čeleď tuleňovitých do 13 rodů seskupených do 4 podčeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Žijí především v mořích chladného a mírného pásu, výjimečně i v tropech a ve sladkovodních jezerech.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Nejstarší doklady o tuleňovitých jsou známy ze středního miocénu severního Atlantiku, z doby před zhruba 15 miliony lety. K nejstarším patří rody \"Leptophoca\" a \"Monotherium\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuleňovití (Phocidae) jsou nejpočetnější a životu ve vodě nejlépe přizpůsobenou čeledí ploutvonožců (Pinipedia). O co dokonaleji se pohybují ve vodě, o to větší mají problémy s pohybem na souši. Nemohou již vůbec podsouvat zadní končetiny pod tělo a tak se pohybují jen plazením po břiše. Kromě toho již úplně ztratili ušní boltce (v angličtině se jim říká earless seals – bezuší \"tuleni\"). V této čeledi je 19 žijících druhů ve 13 rodech. Čeština má jméno jen pro rody čepcol (\"Cystophora\") a rypouš (\"Mirounga\"), ostatní pojmenovává společným jménem \"tuleň\". U tuleně karibského (\"Monachus tropicalis\") se předpokládá, že byl okolo roku 1950 vyhuben. Český název zavedl Jan Svatopluk Presl. V mytologii se tuleni objevují jako tzv. selkie – bytosti, které žijí jako tuleni v moři, ale když si svléknou kůži, stávají se lidmi na pevnině.", "tgt_summary": "The earless seals, phocids or true seals are one of the three main groups of mammals within the seal lineage, Pinnipedia. All true seals are members of the family Phocidae . They are sometimes called crawling seals to distinguish them from the fur seals and sea lions of the family Otariidae. Seals live in the oceans of both hemispheres and, with the exception of the more tropical monk seals, are mostly confined to polar, subpolar, and temperate climates. The Baikal seal is the only species of exclusively freshwater seal.", "id": 942164} {"src_title": "Michael I. Rangabe", "tgt_title": "Michael I Rangabe", "src_document": [{"title": "Cesta na trůn.", "content": "Michael byl zetěm byzantského císaře Nikefora I. Když pak tento panovník zahynul v červenci 811 v bitvě s Bulhary, začala jeho dcera Prokopia prosazovat na konstantinopolský trůn vedle svého těžce zraněného bratra Staurakia ještě svého muže Michaela. Nakonec dosáhla navzdory snahám různých stran, které chtěly dosadit vlastního kandidáta na trůn, svého. Podle anglické historičky Judith Herrinové to prý byla právě Prokopia, kdo se stal dominantní silou na císařském dvoře a vykonával skutečnou vládu, zatímco císař se „\"věnoval křesťanské filantropii\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Války s Bulhary a poměr ke Karlu Velikému.", "content": "Michael se ujal vlády v době velkého ohrožení byzantské říše Bulhary. Rozhodl se proto uznat Karla Velikého císařem, aby si tak uvolnil ruce pro boj s útočníky. Ultimativní mírovou smlouvu, kterou mu nabídl chán Krum, však odmítl. V červnu 813 se střetl u Versinikie nedaleko Adrianopole s Bulhary a utrpěl těžkou porážku, které Krum využil k další expanzi. Jednou z příčin neúspěchu byla prý zrada stratéga thematu Anatolikon Leona, kterého poté armáda provolala císařem. Zvýšené nebezpečí ze strany Bulharů také odvrátilo od Michaela vojenské velitele i významné církevní hodnostáře včetně patriarchy Nikefora. Karlu Velikému přiznal Michael I. titul \"basileus\", to znamená císař, a uznal západní císařství za rovnocenné s východním. Roku 812 to vyhlásili jeho vyslanci v Cáchách. Titul \"basileus ton Rhomaion\" – římský císař, jenž v sobě skrýval vyjádření univerzálních nároků, však zůstal vyhrazen pouze panovníkům východního impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Abdikace.", "content": "Po prohlášení Leona V. císařem se Michael Rangabe trůnu vzdal a odešel do kláštera, kde prožil ještě mnoho let. Již během své vlády byl velmi zbožný a štědrý vůči církvi. Michaelovy syny včetně pozdějšího patriarchy Ignatia dal nový císař vykastrovat a přinutil je obléci mnišský šat. To bylo v Byzanci zcela běžným opatřením proti případnému vznesení dědických nároků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael I. Rangabe († 11. ledna 844) byl byzantský císař vládnoucí v letech 811–813. Jeho otec Theofylaktos měl titul patrikia a zastával funkci \"drungaria\" loďstva.", "tgt_summary": "Michael I Rhangabe (, \"Michaēl Rhangabe\"; \"c\". 770 – 11 January 844) was Byzantine Emperor from 811 to 813. Michael was the son of the patrician Theophylact Rhangabe, the admiral of the Aegean fleet. He married Prokopia, the daughter of the future Emperor Nikephoros I, and received the high court dignity of \"kouropalatēs\" after his father-in-law's accession in 802.", "id": 2256550} {"src_title": "Vepřovice", "tgt_title": "Mudbrick", "src_document": [{"title": "Materiál pro výrobu vepřovic.", "content": "Jako materiál pro výrobu vepřovic se používá hlína, nejlépe jílovitá. Dalšími přísadami jsou: vápno, sláma, plevy, písek, chlévská mrva. Avšak ne každá hlína se dá použít, některé hlíny s malou vazností se pro výrobu vepřovic nehodí. Například hlíny s vysokým podílem prachu, některé druhy písčitých hlín a hlíny s vysokým obsahem organických materiálů.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba vepřovic.", "content": "Výroba vepřovic je velmi jednoduchá. Vhodné suroviny, které jsou v místě stavby dostupné – hlína, plevy, sláma, chlévská mrva se promísí s dostatečným množstvím vody. Tyto suroviny je potřeba smíchat v určitém poměru a tento poměr se stanoví podle vaznosti hlíny. K hlíně podle její vaznosti se přidává podíl písku, plev a eventuálně chlévské mrvy. Tento podíl je stanoven jednoduchou zkouškou. Pokud cihla rozpraskala a její části jsou pevné, je potřeba písku přidat, pokud však cihla nedrží pohromadě, je potřeba písku ubrat, nebo přidat vazného jílu. Dále se provádí homogenizace takové hmoty ušlapáváním nebo dusáním. Potom se hlína v kašovitém stavu upěchuje do připravených forem a nechává vyschnout na slunci. Přidáním chlévské mrvy do směsi lze dosáhnout větší odolnosti cihly proti vodě. Tyto cihly byly tmavší a používaly se na zakládání stavby. Jiný technologický postup je postavit vepřovicové sloupy kolem dveří a oken, pak z obou stran přiložit desky jako bednění a napěchovat tam jílovou hmotu podobného složení jako u vepřovicových cihel nebo válků jen s menším obsahem vody. Říká se tomu nabíjené zdivo – nabíjenice. Tyto zdi byly objeveny i ve městech a dokonce i u patrových měšťanských domů (Mikulov). Tento způsob stavění se používal hlavně po vyhoření města z ekonomických důvodů. Domy stojí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vepřovic.", "content": "Toto jsou vlastnosti dnes vyráběných hliněných cihel, jejich vlastnosti jsou podobné s běžnou vepřovicí. Vepřovice mají poměrně dobré akumulační vlastnosti, lepší než pálená cihla, stejně tak mají větší schopnost pohlcovat ze vzduchu vodní páry, pachy. Proto jsou dnes nepálené cihly opět velmi vyhledávaným artiklem pro vytváření moderních ekologických interiérů domů. Dokonce existují firmy, které za tímto účelem původní vepřovice vykupují. Pro vhodné interní mikroklima se jedná o ideální materiál. Vepřovice neodolávají vlhkosti ani dešti. Při opakovaném namáčení vepřovic dochází cca do 2 let k totální destrukci tohoto materiálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vepřovice, též vepříky nebo kotovice, v mnoha jazycích světa nazývané adobe, jsou cihly z nepálené hlíny a také se oběma těmito názvy označují stavby z tohoto materiálu. Na Moravě – v její bývalé německé části – se dodnes udržela zkomolenina kotovice z německého slova Kotziegel = cihla z bláta. Se stavbami z nepálené hlíny je možné se setkat po celém světě.", "tgt_summary": "A mudbrick or mud-brick is an air-dried brick, made of a mixture of loam, mud, sand and water mixed with a binding material such as rice husks or straw. Mudbricks are known from 9000 BCE, though since 4000 BC, bricks have also been fired, to increase their strength and durability. In warm regions with very little timber available to fuel a kiln, bricks were generally sun-dried. In some cases, brickmakers extended the life of mud bricks by putting fired bricks on top or covering them with stucco.", "id": 534727} {"src_title": "Sprite (počítačová grafika)", "tgt_title": "Sprite (computer graphics)", "src_document": [{"title": "Sprity ve 2D grafice.", "content": "Sprity byly původně vyvinuty jako technika, která pro rychlé vykreslování scén ve dvojrozměrných počítačových hrách využívala speciální hardware s přímým přístupem do paměti (blitter). Blitter přesouval obsah paměti paralelně k práci mikroprocesoru, který se tak mohl v této době věnovat dalším výpočtům. Blitter navíc provedl přesun v kratším čase, než by ho provedl mikroprocesor. Díky tomu bylo možné i za pomoci méně výkonného mikroprocesoru spouštět graficky náročné počítačové hry. V dobách cca do roku 1996 to bylo jediné schůdné řešení pro osobní počítače té doby, protože bylo rychlejší a výpočetně méně náročné než reprezentovat postavy a interaktivní prvky pomocí trojrozměrných objektů. U mnoha dvourozměrných her (logických, „arcade“, „bludišťovek“ aj.) bylo pomocí spritů vykreslováno v podstatě vše, co se mělo objevit na obrazovce. Obvykle byl jeden bit vyhrazen pro alfa kanál („průhledná barva“). Sprity mohly zobrazovat jakoukoli část pohybujícího se objektu ve hře, ne nutně jeho celek: například ve hře Abuse je jedna skupina spritů použita pro horní část těla hlavního hrdiny a druhá skupina pro všechny animační fáze jeho nohou, což umožnilo postavičce mířit zbraní nezávisle na směru, kterým utíkala. Sprity se používají také pro vykreslení ukazatele myši.", "section_level": 1}, {"title": "Sprity ve 3D grafice.", "content": "Pomocí spritů se v některých starších trojrozměrných počítačových hrách (např. Wolfenstein 3D, Doom) vkládaly pohybující se objekty (například postavy, power-upy, interaktivní předměty). Zhruba od roku 1997 počítačová grafika zaznamenala vzestup významu 3D akcelerace; nově vyvíjené hry měly k dispozici vyšší výkon a techniku vykreslování spritů mohly nahradit věrnějšími a delikátnějšími metodami. Klasické sprity jsou stále využívány například v kapesních herních konzolích (tzv. handheldech), jako je např. Game Boy Advance.", "section_level": 1}, {"title": "Billboarding.", "content": "S nástupem 3D grafiky termín „sprite“ začal označovat i další techniky, při níž jsou ploché obrázky „bezešvě“ integrovány do složitých trojrozměrných scén. V moderních trojrozměrných počítačových hrách se výraz \"sprite\" někdy používá jako synonymum pro \"billboarding\". Tato technika využívá 2D obrázek (resp. animaci) s alfa kanálem, který je mapován na speciální rovinu ve 3D scéně. Obrázek může být zmenšen či zvětšen, otočen v rovině zobrazení a překryt jinými objekty. Na rozdíl od obecné textury ale je tento obrázek vždy mapován na rovinu kolmou k ose vycházející z oka virtuálního pozorovatele. Na rozdíl od „klasických“ spritů je tato technika závislá na grafické kartě s 3D akcelerací (DirectX, OpenGL). Technika umožňuje snížit nároky na počítač v porovnání s plně trojrozměrnou simulací. Často se používá jako plocha, na které se zobrazují částicové systémy (kouř, oheň apod.), u starších her i pro zobrazení keřů a stromů. Pro postavy a další dynamické objekty se již zpravidla používají plně 3D modely.", "section_level": 1}, {"title": "CSS sprity.", "content": "Na webových stránkách se zhruba od roku 2006 používá technika označovaná jako CSS sprity. Jde o spojení většího počtu malých ikon do jediného obrázku. Účelem není šetření výkonu procesoru, ale snížení počtu požadavků na WWW server. Díky tomu se stránky s obrázky načítají rychleji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sprite (někdy též sprajt) je označení používané v počítačové grafice pro většinou malý dvourozměrný obrázek (resp. animaci), který je integrován do větší scény.", "tgt_summary": "In computer graphics, a sprite is a two-dimensional bitmap that is integrated into a larger scene, most often in a 2D video game. The term was first used by Danny Hillis at Texas Instruments in the late 1970s. Originally sprites referred to fixed-sized objects composited together, by hardware, with a background. This composition occurs as each scan line is prepared for the video output device, such as a CRT, without involvement of the main CPU and without the need for a full-screen frame buffer. Sprites can be positioned or altered by setting attributes used during the hardware composition process. Systems with hardware sprites include the TI-99/4A (1979), Atari 8-bit family (1979), Commodore 64 (1982), Nintendo Famicom / NES (1983), Amiga (1985), Sega Mega-Drive / Genesis (1988), and many coin-operated arcade machines of the 1980s. Sprite hardware varies in how many sprites are supported, how many can be displayed on a single scan line (which is often a lower number), the dimensions and colors of each sprite, and special effects such as scaling or reporting pixel-precise overlap. Use of the term \"sprite\" has expanded to refer to any two-dimensional bitmap used as part of a graphics display, even if drawn into a frame buffer (by either software or a GPU) instead of being composited on-the-fly at display time.", "id": 2190945} {"src_title": "Andrej Nikolajevič Kolmogorov", "tgt_title": "Andrey Kolmogorov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Už z raného dětství byl Kolmogorov bez rodičů (oba tragicky zahynuli) a byl vychován u tety Věry Jakovlevny. V roce 1920 Kolmogorov nastoupil na Moskevskou státní univerzitu, kde nestudoval matematiku (ta se stala jeho „pozdějším osudem“), ale takové obory jako metalurgii, ruskou historii apod. Napsal například i vědeckou práci na téma vlastnictví nemovitostí v Novgorodu v období 15. a 16. století. V oblasti matematiky byl Kolmogorov ovlivněn řadou matematiků (Alexandrov, Luzin, Jegorov, Šušlin…) ze svého okolí. Dle Kolmogorovova však z matematické stránky na něj měl největší vliv jistý Stěpanov, který Kolmogorovova učil trigonometrické řady. Už jako student dosáhl Kolmogorov pozoruhodných výsledků (publikoval celkem 8 prací ještě než dokončil studia). Kolmogorov ukončil svá studia na Moskevské státní univerzitě v roce 1925 a začal pracovat ve výzkumné Luzinově skupině. Za významný milník v jeho kariéře je považován přínos v oblasti teorie pravděpodobnosti (1925), kde spolu s Chinčinem publikoval výsledky, jenž vedly k vytvoření tzv. stochastického kalkulu. A později k stochastickým diferenciálním rovnicím. V roce 1930 se stal profesorem univerzity a v roce 1939 členem Akademie věd SSSR. V letech 1953–1954 publikoval dva příspěvky z oblasti dynamických systémů, které se staly neoficiálně zakládajícími příspěvky tzv. KAM (Kolmogorov-Arnold-Moser) teorie z oblasti tzv. Hamiltonianských systémů a samozřejmě i jejich chaotického chování. Kolmogorovovův přínos samozřejmě nezůstal neoceněn. Byl členem Akademie věd SSSR, oceněn cenou Lenina a Lobačevského. V letech 1964–1966 a v letech 1973–1985 byl předsedou Moskevské matematické společnosti. V zahraničí byl členem mnoha vědeckých společností jako byla rumunská Akademie věd, Americké akademie věd a umění, Matematická společnost v Londýně, Nizozemská akademie věd, Indický Institut statistiky apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrej Nikolajevič Kolmogorov (Андрей Николаевич Колмогоров) (25. dubna 1903 Tambov – 20. října 1987 Moskva) byl sovětský matematik, zakladatel moderní teorie pravděpodobnosti a teorie složitosti algoritmů. Pracoval rovněž v oblastech topologie, logiky, Fourierových řad, turbulence a klasické mechaniky.", "tgt_summary": "Andrey Nikolaevich Kolmogorov (, 25 April 1903 – 20 October 1987) was a Soviet mathematician who made significant contributions to the mathematics of probability theory, topology, intuitionistic logic, turbulence, classical mechanics, algorithmic information theory and computational complexity.", "id": 775538} {"src_title": "Cerro Torre", "tgt_title": "Cerro Torre", "src_document": [{"title": "Historie výstupů.", "content": "Roku 1952 oblast navštívila francouzská expedice, která vystoupila na 5 km vzdálený Fitz Roy. Slavný Lionel Terray (v roce 1947 druhý výstup severní stěnou Eigeru, roku 1950 pomáhal na Annapurně zachraňovat prvovýstupce Herzoga s Lachenalem) po úspěšném prvovýstupu s Guido Magnonem považuje Fitz Roy za jednu z dosud nejtěžších slezených hor a o Cerro Torre prohlašuje, že musí být mnohem náročnější. Vzniká tak mýtus nedosažitelnosti. Během patagonského léta 1957/1958 se k Cerro Torre vydávají současně dvě italské expedice podporované argentinskými krajany. První expedici, jejímž členem je i Cesare Maestri (tehdy snad nejlepší lezec v Dolomitech), vede Bruno Detassis. Druhé expedice se účastní Walter Bonatti a Carlo Mauri (společně v únoru 1953 přelezli severní stěnu Cima Ovest a severní stěnu Cima Grande). (V Maestrim i Bonattim panuje určitá hořkost kvůli italské expedici na K2 roku 1954. Maestri byl tehdy z expedice vyřazen, údajně kvůli žaludečním problémům. Bonattimu byla na expedici odepřena možnost útoku na vrchol i přes jeho nespornou výkonnostní převahu; navíc byl později neprávem obviňován z neposkytnutí podpory vrcholové dvojici. V srpnu 1955 Bonatti sólo přeleze jihozápadní pilíř Petit Dru.) Maestri s Bonattim se nedohodnou a tak se Bonatti s Maurim přesunují pod západní stěnu, zatímco Maestri s ostatními se chystají z východu. Bohužel pro Maestriho vedoucí expedice Bruno Detassis prohlašuje výstup na Cerro Torre za příliš riskantní a nemožný a zakazuje výstup na Torre. Naopak Bonatti a Mauri vystupují ze západní strany zhruba do poloviny, kde kvůli vysokému riziku a obtížím z hory ustupují, přičemž na cestě zanechávají část výstroje, neboť předpokládají, že tudy vede cesta k vrcholu a že se jednou vrátí. Obě družstva se potkávají 7. února pod vrcholem Cerro Doblado, Masetri je zklamán, že jej Bonatti předběhl na Cerro Adela (2960 m). Další rok se na Cerro Torre chystají Francouzi v čele s Jeanem Couzym, který se ale na podzim 1958 zabije. Bonatti také odřekl svoji expedici. Velkou hnací silou Cesara Maestriho je argentinský ital Cesarino Fava, který přemlouvá Maestriho k další expedici. Maestri potkává Tonniho Eggera (také jeden z nejlepších v Dolomitech, např. obě severní stěny Cima Ovest a Cima Grande za jeden den; na rozdíl od Maestriho je velmi dobrý i v ledu) a vydávají se pod Torre. Maestri nešetří slovy „vrchol nebo smrt“. Finální útok zahajují Maestri a Egger 28. ledna 1959, Fava je první den doprovází, poté slaňuje dolů a čeká na ně v ledové jeskyni. 3. února nalézá Fava na úpatí hory polomrtvého Maestriho, od kterého se dozvídá, že 31. ledna vystoupili na vrchol a 2. února byl Toni Egger stržen lavinou, stejně tak i Maestriho batoh, neexistuje tak ani vrcholové foto. Ve výpovědích Maestriho a Favy se později nalezne mnoho nesrovnalostí, navíc se v jimi popsané cestě později nedaří najít žádné stopy, kromě prvních 300 metrů, dokonce popis cesty místy neodpovídá stavu hory. V roce 1968 zkouší Angličané vystoupit po jihovýchodním hřebenu. Roku 1970 se k Cerro Torre vrací Carlo Mauri a „Pavouci z Lecca“, aby zkusili západní úbočí. Expedice se dostane 250 metrů pod vrchol a Mauri veřejně zpochybňuje Maestriho výstup z roku 1959. Roku 1970 se Maestri o výstup pokusil znovu, tentokrát jihovýchodním hřebenem. Expedici kromě jiných sponzoruje firma Atlas Copco, která Maestrimu poskytuje vrtačku s kompresorem. 18. června 1970 tak Maestri se svými společníky začínají vrtat do skály sérii nýtů. Ustupují 450 metrů pod vrcholem, na jižní polokouli je tou dobou zima. V listopadu 1970 se Maestri vrací, v kompresoru je vyměněn motor a vrtání pokračuje. 2. prosince 1970 se dostal až těsně pod převislou asi 20 metrů vysokou vrcholovou čepici tvořenou zmrzlým sněhem, kterou nezlezl, protože ji \"nepovažoval za součást hory\". Alpinisté tento styl výstupu příliš neuznávají a cestě se říká \"Compressor Route\" respektive \"Via Compressore\". V listopadu 1973 k Cerro Torre opět přichází „Pavouci z Lecca“, vede je Casimiro Ferrari, který se účastnil již expedice Carla Mauri v roce 1970. 13. ledna 1974 se jim cestou původně započatou Bonattim a Maurim daří vystoupit na vrchol. Jedná se o první nezpochybnitelný výstup. V téže době byly na ledovci nalezeny ostatky Toniho Eggera. V roce 1976 lezou Jim Donini, John Bragg a Jay Wilson na Cerro Egger, přičemž první část cesty má být společná s Maestriho výstupem na Cerro Torre z roku 1959. Zpochybňují, že tudy Maestri, Egger a Fava stoupali. Jim Bridwell a Steve Brewer opakují v roce 1978 tzv. Compressor Route z roku 1970. Velmi hodnotným výkonem je přechod celé skupiny skal (Aguja Standhardt, Punta Herron, Torre Egger a Cerro Torre), který ve dnech 21. až 24. ledna 2008 dokázali Colin Halley a Roland Baribotti.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 1991 byl uveden film \"Cerro Torre: Schrei aus Stein\" (anglicky \"Scream of Stone\", česky \"Výkřik z kamene\"). Režíroval jej Werner Herzog, v hlavních rolích hráli Vittorio Mezzogiorno, Stefan Glowacz, Donald Sutherland, Mathilda May a Brad Dourif. Dalším známým horolezcem, který se ve filmu objevil (kromě Stefana Glowacze) byl i Hans Kammerlander. Původní námět dodal Reinhold Messner, nicméně scénář byl postupně upravován, že se k filmu příliš nehlásí ani Messner ani Herzog. Reinhold Messner dokonce po uvedení filmu v jedné ze svých knih stručně uvedl i svůj původní námět. Později také napsal knihu \"Torre, Schrei aus Stein\" (v češtině vydaná pod názvem \"Cerro Torre: Tragédie na skalní jehle\"), ve které rozebírá okolnosti výstupů na Cerro Torre.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cerro Torre je hora ležící na území Národního parku Los Glaciares a Národního parku Bernardo O'higgins v Patagonii v blízkosti vsi El Chaltén v Argentině. Hora leží v sektoru, který je vymezen na hranici mezi Argentinou a Chile dle dohody z roku 1998. Vrchol je nejvyšším ze skupiny čtyř vrcholů: Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron, a  Cerro Standhart. Vrchol v podobě obří skalní jehly je považován za nejobtížnější alpinistický terén světa. Horolezci musí překonat sníh, led, tvrdou příkrou skálu i nepřízeň počasí.", "tgt_summary": "Cerro Torre is one of the mountains of the Southern Patagonian Ice Field in South America. It is located in a region which is disputed between Argentina and Chile, west of Fitz Roy (also known as Cerro Chaltén). The peak is the highest of a four mountain chain: the other peaks are Torre Egger (), Punta Herron, and Cerro Standhardt. The top of the mountain often has a mushroom of rime ice, formed by the constant strong winds, increasing the difficulty of reaching the actual summit.", "id": 2069748} {"src_title": "Velká příkopová propadlina", "tgt_title": "Great Rift Valley", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Systém geologických zlomů reprezentují dvě hlavní části, a sice asijská část a africká část (Východoafrický příkop). V obou můžeme najít sopky, aktivní i vyhaslé.", "section_level": 1}, {"title": "Asijská část.", "content": "Počátek zlomových struktur se obvykle určuje v prostoru hranic Sýrie a Libanonu. Linie zlomu je zde kopírována řekou Jordán. Odtud prochází depresí Mrtvého moře, pokračuje Vádím al-Araba a skrze Akkabský záliv podél Sinajského poloostrova do Rudého moře. Zlom poté prochází jihojihovýchodně Rudým mořem až do Afarské pánve (též Afarský trojúhelník) v Africkém rohu.", "section_level": 2}, {"title": "Africká část.", "content": "V Afarském trojúhelníku se spojují zlomové struktury Rudého moře, Východoafrického příkopu a Adenského příkopu (spojnice arabské a somálské litosférické desky). Geologické složení této části sestává většinou ze sedimentů, přeměněných a zejména vyvřelých hornin. Zajímavým místem, jehož vznik souvisí s tektonickou činností oblasti, je jezero Assal. Jižněji se zlomy rozchází a vytváří tak Východní a Západní zlomové pohoří. Volný prostor mezi dvěma masivy byl v minulosti částečně vyplněn vodou a vznikla tak soustava východoafrických jezer (např. jezero Tanganika). Některá jezera jsou natolik ovlivněna tektonickou činností celé soustavy natolik, že jejich salinita se postupně zvyšuje. Tento proces byl pozorován u jezera Magadi v Keni. Prostor východoafrického příkopu je významný také pro antropology, neboť jej od miocénu obývali předkové moderních lidí. Na mnoha místech se díky vhodným přírodním podmínkám dochovaly kosterní pozůstatky těchto homininů, zástupců rodu \"Australopithecus\" i \"Homo\". Aktivní sopečná činnost, doprovázená ukládáním četných vrstev sopečného popela, navíc umožňuje velmi přesné datování nalezených ostatků. Nejznámější jsou lokality v Keni, Tanzanii a Etiopii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Velká příkopová propadlina (, , \"al-wádí al-Mtsd' al-kabír,\" , \"ha-beka ha-Suri-afrikani,\" ) někdy nazývaná také Východoafrická propadlina je rozsáhlý geomorfologický jev, který probíhá v délce 6 000 km ze severu Sýrie (jihozápadní Asie) do oblasti Mosambiku (východní Afrika). Údolí má různou šířku v rozmezí od 30 do 100 km a hloubku od několika set do tisíců metrů. Byla vytvořena vrásněním a separací afrického kontinentu a arabské tektonické desky, které začalo přibližně před 35 miliony lety na severu a bude pokračovat oddělením východní Afriky od zbytku Afriky v oblasti východní části propadliny, které začalo asi před 15 miliony lety. Vědci se přou o příčiny divergentního pohybu litosférických desek. První podrobný průzkum jevu provedl v roce 1893 skotský geolog John Walter Gregory. Propadlina je místo, kde můžeme sledovat vznik nového oceánu.", "tgt_summary": "The Great Rift Valley is a series of contiguous geographic trenches, approximately in total length, that runs from the Beqaa Valley in Lebanon which is in Asia to Mozambique in Southeast Africa. While the name continues in some usages, it is rarely used in geology as it is considered an imprecise merging of separate though related rift and fault systems. Today, the term is most often used to refer to the valley of the East African Rift, the divergent plate boundary which extends from the Afar Triple Junction southward across eastern Africa, and is in the process of splitting the African Plate into two new separate plates. Geologists generally refer to these incipient plates as the Nubian Plate and the Somali Plate.", "id": 2199138} {"src_title": "Neum", "tgt_title": "Neum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolí Neumu rozdělilo Chorvatskou Dalmácii v současnosti již podruhé. Poprvé byl Neum, tehdejší součást Dubrovníku, přidělen Osmanské říši, aby bylo zajištěno, že právě Dubrovník nebude hraničit s Benátskou republikou. V září 1932 byla otevřena první škola na území općiny Neum. Nenacházela se však ve městě samotném, ale v nedaleké vesnici Hutovo. Nespokojenost s královským jugoslávským režimem v 30. letech rostla postupně i v Neumu. Ve volbách do jugoslávské skupštiny v roce 1938 město zvolilo Chorvatskou selskou stranu. V roce 1941 byl vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, které řídili ustašovci. Neum byl administrativně přičleněn k župě Dubrava, v roce 1944 byl součástí župy Hum. Dále od moře, v oblasti obcí Hutovo a Gradac probíhaly ostré boje mezi partyzány a fašistickým vojskem. Střety probíhaly především o strategicky významný Vukov klenac. Město se začalo rozvíjet po roce 1945 spolu s celým dalmatským pobřežím tehdejší Jugoslávie. Rozhodnutím komunistické vlády bylo jako jediné na pobřeží připojeno k Bosně a Hercegovině. Tato skutečnost však měla víceméně pouze administrativní charakter, vzhledem k tomu, že hranice mezi svazovými republikami SFRJ nebyly běžně označovány. V 80. letech se město nemile proslavilo kvůli aféře Neum a luxusním vilám tehdejších představitelů bosenské republiky. Od 60. let 20. století trpí především oblasti okolo Neumu poklesem obyvatelstva v souvislosti s relativně nízkou úrovní rozvoje těchto oblastí. Většinu pracovních míst v samotném Neumu zajišťuje právě turistický průmysl. Skutečnost, že Bosna a Hercegovina díky zisku tohoto území po rozpadu Jugoslávie de facto rozdělila sousední Chorvatsko na dvě části, způsobila, že se vláda v Záhřebu rozhodla vybudovat most z města Kleku na poloostrov Pelješac, čímž by spojila obě části státu a odpadla by tak potřeba tranzitu přes území města Neum. Plán však ztroskotal, protože se zjistilo, že by se jednalo o akt proti mezinárodním námořním úmluvám.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Město je důležitým letoviskem a přístavem, nachází se zde několik velkých hotelů. Také za nákupy sem dojíždí mnoho lidí, především proto, že jsou zde nižší ceny a daně než v sousedním Chorvatsku. Okolo města patří ještě k Bosně a Hercegovině 21 km mořského pobřeží. Celkem nabízí Neum okolo sedmi tisíc ubytovacích míst; má vlastní polikliniku, poštu a banky. Kromě turistiky se obyvatelstvo věnuje také pěstování oliv a vína.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní dopravní tah, který prochází městem, představuje Jadranská magistrála. Severně i jižně od města se nacházejí dva hraniční přechody s Chorvatskem. S vnitrozemím Bosny a Hercegoviny je Neum propojen prostřednictvím silnice přes obec Hutovo a město Stolac. Tato silnice byla přebudována v roce 2018; nahradila starší úzkou silnici ze 70. let 20. století. Současná silnice umožňuje spojení pobřežního města s vnitrozemím Bosny a Hercegoviny bez nezbytnosti překročení hranice s Chorvatskem. Neum nemá vlastní železniční spojení. Nejbližší dálnice je dálnice A1 v blízkosti města Metković, resp. Međugorje, vzdálená několik desítek kilometrů severně. Neum nemá vlastní přístav, pro potřeby ekonomiky Bosny a Hercegoviny jsou využívány chorvatské přístavy v Metkovići a v Ploče. Výstavba přístavu v Neumu byla v druhé dekádě 21. století zvažována, k její realizaci však nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V současné době má Neum základní školu (\"Kardinala Stepinca\") s vlastní střední školou.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1991 žilo ve městě Neum 1993 lidí, z toho byli:", "section_level": 1}], "src_summary": "Neum je město v Bosně a Hercegovině ležící na pobřeží Jaderského moře. Jako jediné město této země leží u moře, v úzkém koridoru, který Bosna a Hercegovina má. Žije zde 1993 obyvatel, s okolím 4200.", "tgt_summary": "Neum () is a town and municipality in Bosnia and Herzegovina, located in Herzegovina-Neretva Canton of the Federation of Bosnia and Herzegovina entity. It is the only town to be situated along Bosnia and Herzegovina's of coastline, making it the country's only access to the Adriatic Sea. As of 2013, Neum municipality has a population of 4,268 inhabitants, while the town of Neum has a population of 3,013 inhabitants.", "id": 1248622} {"src_title": "Bitva u Kolína", "tgt_title": "Battle of Kolín", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Silné pruské vojsko, které do té doby ještě nezakusilo hořkost porážky, se během několika málo týdnů probilo až k Praze, kterou oblehlo. Marie Terezie proto pověřila velením posledního silného a operace schopného habsburského vojenského uskupení jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, polního maršála Leopolda Dauna a vyslala ho do Čech, aby vyprostil těžce zkoušenou pražskou posádku. V případě neúspěchu by už neměla habsburská monarchie nic, čím by mohla čelit pruskému postupu, třebas na samotnou Vídeň, Rakousko by bylo na kolenou a Fridrich II. by si mohl klást jakékoliv podmínky. Další rakouská porážka by také vážně narušila integritu a mocenské postavení celého soustátí.", "section_level": 1}, {"title": "Pruská armáda.", "content": "Po sérii vítězství se pruské armádě podařilo obklíčit a izolovat v Praze 40 000 rakouských vojáků. Část pruské armády začala Prahu obléhat a část pokračovala v postupu dále do nitra Čech. Podařilo se jí dobýt Kolín, kde se na nějaký čas usadila. Poté, co se Prusové dozvěděli o postupující rakouské armádě, město opustili a přesunuli se do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská armáda.", "content": "Po shromáždění rakouské rezervní armády, posledního vojenského uskupení, které monarchie mohla postavit do pole a přitom doufat v úspěch ve střetnutí s protivníkem, požadovala Marie Terezie po maršálu Daunovi ráznou akci a co nejrychlejší osvobození Prahy. Daun však varoval před bezhlavým útokem a raději zvolil opatrnější taktiku. Pro místo střetu si vybral okolí Kolína, kraj, kde absolvoval vojenské cvičení a který dobře znal. I přes početní převahu nad nepřítelem zvolil defenzivní taktiku a zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "18. června 1757 kolem 5. hodiny ráno vyrazily pruské pluky směrem na Plaňany, které rychle padly. V následném střetu pak byl poražen rakouský předvoj a donucen k ústupu. Počátečním pruským úspěchem tak začalo střetnutí plné nečekaných zvratů. Po rychlém postupu však král Fridrich II. útok zastavil a vyčkával, co udělá početně silnější nepřítel. Maršál Daun Fridrichova zaváhání využil k přeskupení svých jednotek a posílení obranných pozic. Podařilo se mu také prohlédnout Fridrichův plán, jehož cílem bylo pravé křídlo rakouských sil. Na jeho podporu vyslal své jezdectvo, které zaujalo pozice na kopcích v okolí. Pruský postup byl obnoven ve 14 hodin útokem přímo na Křečhoř. Po úporném boji se ho Prusům nakonec podařilo zmocnit a rakouské voje couvly. Daun spěšně posílil ty jednotky v okolí Křečhoře, které byly bezprostředně ohroženy. Tím zabránil celkovému obchvatu svých sil. Ačkoliv situace byla stále nerozhodná a Prusové si pořád udržovali iniciativu, byla čím dál tím více patrná početní převaha rakouských vojsk. Kolem sedmé hodiny večerní dosáhl pruský nápor svého vrcholu, tentokrát se Fridrich II. snažil roztáhnout svůj útok do šíře, avšak byl znovu s vypětím všech sil odražen. Ve chvíli, kdy Leopold Daun poznal, že pruský tlak polevuje, dal signál svému jezdectvu ke zteči. To za součinnosti s pěchotou rozbilo pruské linie a obrátilo nepřítele na ústup. V té chvíli Fridrich II. s vědomím, že bitva je ztracena, opustil bojiště, aniž by předal velení svým generálům. Jednotliví velitelé tak ustupovali dle vlastního uvážení. Díky tvrdému výcviku a disciplinovanosti pruských vojáků se většině sil podařilo z boje vyvázat a ustoupit. Vzhledem k nastalé tmě a nedostatku munice se Daun neodvážil nepřítele pronásledovat a spokojil se s výsledkem, kterého dosáhl na bojišti. V bitvě se vyznamenali dragouni z valonského pluku prince de Ligne, jehož příslušníci se rekrutovali z Rakouského Nizozemí. Útok dragounů z pluku de Ligne, kterým se pro jejich mládí přezdívalo „holobrádci“, povzbudil i ostatní rakouské jednotky a způsobil rozhodující zvrat v průběhu kolínské bitvy.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek bitvy.", "content": "Na pláních kolem Kolína nalezlo smrt nebo bylo raněno či zajato na pruské straně 13 398 vojáků a 396 důstojníků (tj. 41% z celkového počtu), na rakouské straně 8 629 mužů a 359 důstojníků (tj. 20% z celkového počtu).", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Co do počtu zúčastněných i mrtvých vojáků se jednalo o jednu z největších bitev sedmiletého konfliktu a svým významem o jednu z nejdůležitějších. Rakouské armádě se podařilo získat zpět pošramocenou pověst a monarchie mohla zahájit nový zápas o nadvládu nad Slezskem. Fridrich II. bezprostředně po porážce ukončil obléhání Prahy a urychleně stáhl celou svou armádou z Čech. Na přesrok se sice Prusové do Čech vrátili, ale byli znovu poraženi, tentokrát jiným slavným rakouským vojevůdcem Gideonem Laudonem. V tu chvíli vstoupila na scénu vojska rakouského spojence, Ruského impéria, která napadla Prusko z východu. V nastalé šňůře bitev bylo Prusko donuceno svést boj nejen o zachování svého mocenského postavení, ale i o svou existenci.", "section_level": 1}, {"title": "Pomníky a vzpomínkové akce.", "content": "V okolí Kolína stojí několik staveb, připomínající velké střetnutí. Na vrchu Bedřichov stojí od roku 1841 kamenný obelisk, Boží muka nedaleko Červených Peček byla vystavěna na místě hromadného hrobu pruských vojáků a u Lošan je tzv. Kolovratův pomník. Další menší pomníky, obelisky a kameny s pamětními deskami jsou rozsety po celém okolí. Asi největší monument stojí u vesnice Křečhoř, místě nejprudších bojů. Byl vystavěn v roce 1899 dle návrhu architekta Václava Weinzettla sochařem Mořicem Černilem. Na připomínku slavného vítězství habsburské armády, v jejíž řadách bojovalo i mnoho Čechů, se v Kolíně i jeho okolí koná mnoho vzpomínkových akcí včetně pravidelných rekonstrukcí. V červnu 2017, v rámci oslav 260. výročí bitvy u Kolína byla v \"Regionálním muzeu v Kolíně\" (ve zrekonstruovaném Veigertovském domě) otevřena nová expozice s názvem \"Bitva u Kolína: osobnosti, dělostřelecká reforma a Vojenský řád Marie Terezie\". Nová expozice je prezentována na mnohem větší ploše (několik desítek čtverečních metrů) než byla původní a zabírá zhruba šestinu celkové výstavní plochy muzea. Jak napovídá již název, věnuje se nejen samotné bitvě, ale také událostem s ní spojeným, především reformou císařsko-královského dělostřelectva, kterou uskutečnil polní maršál Josef Václav z Lichtenštejna. Právě tato reforma měla pro bitvu u Kolína klíčovou roli. Zčásti byly využity předměty ze staré expozice, ale velkou část tvoří nové exponáty. Největším exponátem je nový interaktivní model bitvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Kolína proběhla 18. června 1757, kdy se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna, posílenou o saské jezdecké pluky. Zpočátku nerozhodná bitva skončila vítězstvím početně silnější rakouské armády. Její výsledek přiměl pruskou armádu ukončit obléhání Prahy a měl rozhodující vliv na další průběh sedmileté války.", "tgt_summary": "The Battle of Kolín on 18 June 1757 saw 44,000 Austrians under Count von Daun defeat 32,000 Prussians under Frederick the Great during the Third Silesian War (Seven Years' War). The Prussians lost nearly 14,000 men, while the Austrians lost 8,000 men.", "id": 1442491} {"src_title": "Herbert Lom", "tgt_title": "Herbert Lom", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v nepříliš majetné šlechtické židovské rodině jako Herbert Karel Angelo Kuchačevich ze Schluderpacheru. Dětství a mládí prožil v Praze, prázdniny zpravidla trávil v Železné Rudě. Absolvoval Německé státní reálné gymnázium v Praze, poté chvíli studoval na Německé univerzitě v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Během života vytvořil přes 100 hereckých rolí po celém světě, často záporných postav, ale slavil úspěch i jako komediální herec, několikrát i jako romantický hrdina. Většinu jeho rolí lze charakterizovat jako charismatické postavy s určitým vnitřním tajemstvím. Pokud nebyl obsazen přímo do hlavní role, představoval tzv. \"featured players\", tedy výrazného herce, který nahrává hlavní hvězdě filmu. Novináři pak o něm zpravidla s respektem k jeho herectví psali, že svým charismatickým vystupováním \"„krade slávu“\" hvězdám obsazeným do hlavní role. V české produkci natočil během své dlouhé kariéry celkem čtyři filmy. Většinu svých filmů ale natočil v Británii, v americkém Hollywoodu a v různých evropských produkcích. Svých prvních deset filmů pro britskou či americkou produkci natáčel jako československý občan. Na otázku, zda se cítí spíš jako český, nebo jako britský herec, se většinou definoval jako \"český emigrant\". Někteří britští novináři ho i na sklonku jeho kariéry uváděli jako „v Británii žijícího českého herce“. Dotaz britského fanouška k záležitosti svého geografického ukotvení v roce 1992 komentoval slovy: Ačkoli jej lze považovat za jednoho z jednoznačně nejúspěšnějších světových herců s kořeny v Čechách, a do České republiky po roce 1990 pravidelně přijížděl, v českých médiích se v podstatě neobjevoval. Několikrát byla sdělovacími prostředky stručně zmíněna pouze jeho návštěva Filmového festivalu ve Zlíně. Většina obyvatel České republiky byla s jeho českými kořeny konfrontována teprve začátkem roku 2006, kdy se účastnil ceremoniálu předávání filmových cen \"Český lev\". Navzdory tomu ale právě v Česku vyšel – v jako první zemi na světě – hercův knižní životopis (na samém konci roku 2015).", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo, film a televize.", "content": "Divadlem byl ovlivněn už od dětství, protože otec tiskl divadelní programy pro Nové německé divadlo v Praze. Rodiče ale herecké kariéře bránili z obav o synovu hmotnou nouzi. Jako student se nakonec přesto prostřednictvím svých spolužáků dostal do studentského divadelního kroužku a s ním i do Nového německého divadla. První drobné role mu zde pomáhal nastudovat Fritz Valk. Následně dostal mladý Herbert nabídku na filmování v češtině. Ve filmu \"Žena pod křížem\" (1937) představoval hereckého partnera Věře Ferbasové, velké hvězdě tehdejšího českého filmu. Když začátkem roku 1939 odešel do Velké Británie, zčásti to bylo proto, aby předešel rostoucímu nebezpečí vzrůstajícího nacismu. Především se ale chtěl prosadit v britském a americkém filmu. V Británii se musel nejprve zdokonalit v angličtině. Následně prošel několika divadelními kurzy, až nakonec získal angažmá u britského národního divadla. Z počáteční tíživé finanční situace ho vysvobodila nabídka z BBC, začal pracovat jako hlasatel. Brzy se také uchytil v britském filmovém průmyslu. Během čtyřicátých a padesátých let s úspěchem vystupoval v kriminálních, špionážních, psychologických i dobrodružných filmech, často spadajících do žánru noir filmů. Velkou pozornost na sebe upoutal už rolí Napoleona v anglo-americkém filmu \"Mladý pan Pitt\" (1942), takže o rok později dostal svou první hlavní roli ve filmu \"Temná věž\". Obrovský ohlas mělo jeho ztvárnění role doktora Larsena v psychologickém dramatu \"Sedmý závoj\" (1945). V neméně úspěšném kriminálním snímku \"Dvojí alibi\" (1947) dokonce získal hlavní dvojroli. V letech 1953–1955 slavil velké úspěchy na londýnském divadle Drury Lane Theatre ve West Endu, kde byl obsazen do úlohy krále Mongkuta ve slavném muzikálu Král a já od Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina. V roce 1955 získal mezinárodní slávu rolí gangstera Louise v komediálně laděné krimi Pět lupičů a stará dáma. Díky politickému uvolnění mohl od druhé poloviny padesátých let začít opět spolupracovat s americkými produkcemi. V těchto filmech byl většinou angažován jako \"featured players\". Velké uznání si získal především jako herec vážných rolí. – Jako Napoleon v americkém velkofilmu \"Vojna a mír\" (1956), pirát Tigranes Levantus v historickém velkofilmu \"Spartakus\" (1960), hlavní záporák ve velkofilmu \"Cid\" (1961), multimilionář Shahbandar v krimikomedii Gambit aj. Do nejširšího povědomí diváků se ale nakonec stejně zapsal komediální rolí. – Jako šéfinspektor Dreyfus ze série komediálních filmů o \"Růžovém Panterovi\". V prvním panterovském snímku účinkoval už v roce 1964. Po obnovení slavné série v roce 1975 považovali tvůrci za samozřejmé ho opět do role obsadit. Roli si oblíbil i samotný Lom, na rozdíl od role hlavního padoucha Brinkleyho z \"Pokladu na stříbrném jezeře\". K mělkému zfilmování Mayovky se dlouhou dobu odmítal hlásit. Film vzal na milost až v pozdním věku, kdy ho také poprvé zhlédl na festivalu dětských filmů ve Zlíně. Herbert Lom se prosadil také v anglosaské televizi. V roce 1963 přijal hlavní roli v britském psychologickém seriálu \"Lidská džungle\". Rolí doktora Cordera v Británii zaznamenal fenomenální úspěch. Seriál běžel dvě sezóny a Lom byl zavalen dopisy fanynek. Postupně mu ale začínala vadit televizní rutina, takže po natočení 26 dílů už rozhodl v natáčení seriálu nepokračovat. Později nicméně ještě několik televizních nabídek k natáčení seriálů nebo TV filmů přijal. Velmi kladného přijetí se dostalo jeho roli apoštola Barnabáše v americké minisérii \"Petr a Pavel\" z roku 1981.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatelská dráha.", "content": "Herbert Lom je také autorem dvou románů. Ústřední postavou románu \"Enter A Spy\" (1978) je anglický dramatik a špión Christopher Marlowe. Román \"Dr. Guillotin: Bádání excentrického vědce\" (1992) sleduje tragické osudy francouzského vynálezce gilotiny.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné aktivity.", "content": "Za druhé světové války se v Británii v rámci komunity českých emigrantů aktivně zapojil do protinacistického odboje. Na divadle a v rozhlasu účinkoval v protifašistických hrách. Některé také režíroval. Získal si velký respekt mezi britskými umělci. Po válce už byl velkou hvězdou. V Británii už zůstal a koncem roku 1947 přijal britské občanství. V padesátých letech se ho československá komunistická rozvědka snažila neúspěšně získat ke spolupráci. Pracovníci špionáže využívali toho, že sestra Herberta Loma žila až do konce šedesátých let v Praze. Protože měl pravidelné problémy s návštěvami u ní v Praze, bylo mu naznačováno, že pokud přistoupí na spolupráci, bude k tomu přihlédnuto při vyřizování jeho žádostí o vízum. Ve stejné době mu přitom americké úřady opakovaně znemožňovaly vstoupit na území USA a pracovat v Hollywoodu. Na konci 70. let 20. století se Herbert Lom nabídl, že finančně podpoří britskou pobočku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbert Lom (11. září 1917 Praha – 27. září 2012 Londýn) byl česko-britský filmový herec, spisovatel a podnikatel. V Česku je známý především jako představitel inspektora Dreyfuse z filmové série \"Růžový panter\" a hlavní zápornou rolí ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Jednalo se zřejmě o vůbec nejúspěšnějšího herce českého původu ve světové kinematografii.", "tgt_summary": "Herbert Lom (; 11 September 1917 – 27 September 2012) was a Czech-born British film and television actor who moved to the United Kingdom in 1939. In a career lasting more than 60 years, he appeared in character roles, often portraying criminals or villains early in his career and professional men in later years. Lom was noted for his precise, elegant enunciation of English. He is best known for his roles in \"The Ladykillers\", \"The Pink Panther\" film series, \"War and Peace\" and the television series \"The Human Jungle\".", "id": 1837129} {"src_title": "Odpadní voda", "tgt_title": "Wastewater", "src_document": [{"title": "Charakter znečišťujících látek.", "content": "Charakter znečišťujících látek silně ovlivňuje další nakládání s odpadní vodou. Látky mohou být rozpuštěné, nebo nerozpuštěné. Rozpuštěné organické látky mohou být biologicky rozložitelné – například monosacharidy, nebo biologicky nerozložitelné – například azobarviva. V odpadních vodách se vyskytují i rozpuštěné anorganické látky – například anorganické soli. Nerozpuštěné organické látky mohou být biologicky rozložitelné – například škrob nebo bakterie, nebo biologicky nerozložitelné – například většina plastů. Také se dají dělit na usaditelné a neusaditelné. Anorganické nerozpuštěné látky jsou usaditelné – například písek, nebo neusaditelné – obvykle různé koloidní částice, například hydratované oxidy železa.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy odpadních vod.", "content": "Komunální odpadní voda vzniká každodenní lidskou činností – pochází z domácností, škol, úřadů, od živnostníků a podobně. Splašky mají přibližně stejné složení. Kromě splašků obsahuje v případě jednotné kanalizace i oplachové vody (vodu z mytí ulic) a dešťovou vodu ze srážek. Zpracovává se na městských čistírnách odpadních vod (ČOV). Množství znečištění přiváděného na městskou ČOV se vyjadřuje jako počet ekvivalentních obyvatel. Při separaci splaškové vody se odděluje: Upravená (jednodušeji než v ČOV) šedá voda (tzv. bílá) a dešťová voda mohou být využity v rámci budovy jako voda užitková. Průmyslová odpadní voda vzniká v průmyslových podnicích. Míra a charakter znečištění vody záleží na druhu průmyslu, ale i použité technologii výroby. Průmysl produkuje odpadní vody jednak z technologických vod (což je voda přímo použitá ve výrobě) a jednak z chladicích vod (což je voda používaná na chlazení zařízení, ta bývá znečištěná „pouze“ tepelně). Průmyslová odpadní voda se čistí buď přímo v podniku (tam někdy stačí vodu předčistit a pak vypustit do kanalizace, nebo přímo v městské ČOV.", "section_level": 1}, {"title": "Nakládání s odpadními vodami.", "content": "Podle Vodního zákona jsou odpadními vodami vody použité v obytných, průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních prostředcích, pokud mají po použití změněnou jakost (složení nebo teplotu) a jejich směsi se srážkovými vodami, jakož i jiné vody z těchto staveb, zařízení nebo dopravních prostředků odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní vody jsou i průsakové vody vznikající při provozování skládek a odkališť nebo během následné péče o ně z odkališť, s výjimkou vod, které jsou zpětně využívány pro vlastní potřebu organizace, a vod, které odtékají do vod důlních. Podmínky pro vypouštění odpadních vod stanovuje vodoprávní úřad. Při stanovování těchto podmínek je vodoprávní úřad povinen přihlížet k nejlepším dostupným technologiím v oblasti zneškodňování odpadních vod, kterými se rozumí nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použité technologie zneškodňování nebo čištění odpadních vod, vyvinuté v měřítku umožňujícím její zavedení za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň nejúčinnější pro ochranu vod. Povinnosti osob vypouštějících odpadní vody: Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních stanoví vodoprávní úřad nejvýše přípustné hodnoty množství a koncentrace vypouštěného znečištění (emisní limity) a objemu vypouštěných vod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odpadní voda, je voda, jejíž kvalita byla zhoršena lidskou činností. V hydroenergetice má tento termín jiný význam – označuje vodu, která již předala svou energii turbíně nebo vodnímu kolu. Znečištění vody může být tvořeno rozpuštěnými nebo nerozpuštěnými látkami, za znečištění se ale považuje i například tepelné nebo radioaktivní znečištění. V naprosté většině případů musí být odpadní voda před vypuštěním do vodotečí čištěna. Odpadní voda se silným rozložitelným organickým znečištěním bývá voda polysaprobní, podle saprobního indexu se dá míra znečištění odpadních vod odhadovat. K přesnému stanovení znečišťujících látek slouží chemické rozbory.", "tgt_summary": "Wastewater (or waste water) is any water that has been contaminated by human use. Wastewater is \"used water from any combination of domestic, industrial, commercial or agricultural activities, surface runoff or stormwater, and any sewer inflow or sewer infiltration\". Therefore, wastewater is a byproduct of domestic, industrial, commercial or agricultural activities. The characteristics of wastewater vary depending on the source. Types of wastewater include: domestic wastewater from households, municipal wastewater from communities (also called sewage) and industrial wastewater. Wastewater can contain physical, chemical and biological pollutants. Households may produce wastewater from flush toilets, sinks, dishwashers, washing machines, bath tubs, and showers. Households that use dry toilets produce less wastewater than those that use flush toilets. Wastewater may be conveyed in a sanitary sewer that conveys only sewage. Alternatively, wastewater can be transported in a combined sewer that conveys both stormwater runoff and sewage, and possibly also industrial wastewater. After treatment at a wastewater treatment plant, treated wastewater (also called effluent) is discharged to a receiving water body. The terms \"wastewater reuse\" and \"water reclamation\" apply if the treated waste is used for another purpose. Wastewater that is discharged to the environment without suitable treatment can cause water pollution. In developing countries and in rural areas with low population densities, wastewater is often treated by various on-site sanitation systems and not conveyed in sewers. These systems include septic tanks connected to drain fields, on-site sewage systems (OSS), vermifilter systems and many more.", "id": 130747} {"src_title": "Cena", "tgt_title": "Price", "src_document": [{"title": "Zákon jedné ceny.", "content": "Zákon jedné ceny říká, že ceny jednoho statku, který je k dispozici na různých místech, se po započtení transakčních nákladů budou mít tendenci vyrovnat.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce ceny.", "content": "Ve svém slavném článku \"Využití znalostí ve společnosti\" ukázal F. A. Hayek, že ceny utvářené na volném trhu jsou klíčovým přenašečem roztroušených informací a že jejich funkce nikdy nemůže nahradit žádný centrální plánovač. Populárnější verzí tohoto článku je \"Já, tužka\" od Leonarda Reada. Ceny, které nejsou výsledkem tržního procesu, ale jsou stanoveny státem, nemohou plnit svoje zásadní funkce popsané výše a z tohoto důvodu musí v jakékoliv ekonomice, které obsahuje netržní prvky (např. smíšená ekonomika), docházet k neefektivnímu využívání zdrojů. Reálným důsledkem je potom zaostávání takových ekonomik za těmi tržními, které bylo patrné během druhé poloviny 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Marketingový význam.", "content": "Cena je jedním z nejvýznamnějších marketingových nástrojů, obsažených v marketingovém mixu. Jako jediný totiž přímo vytváří finanční prostředky. Závisí například na platebních podmínkách, struktuře trhu, životním cyklu produktu resp. úvěrových podmínkách.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby cenové tvorby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nákladově orientovaná.", "content": "Jinak také nazývaná kalkulace - stanovuje se součtem nákladů na spotřebované suroviny, ke kterému se připočte přirážka (obchodní marže). Používá se ve všech oborech, ve kterých se může vyčíslit nákladovost výrobků (pohostinství, oděvnictví atd.). Výhodou jsou jasné vstupní náklady a teoreticky neomezená marže. Výhody: jednoduchost, jasnost, využití struktury vlastních nákladů, záruka zisku u každého výrobku, výrobce zná lépe své náklady než poptávku, zdání spravedlivosti pro prodávajícího i kupujícícho, podnik nemusí na změnu poptávky reagovat změnou ceny Nevýhody: ignoruje konkurenci, nebere v úvahu reálnou situaci v poptávce, dosažení plánovaného zisku závisí na splnění počtu prodaných výrobků", "section_level": 2}, {"title": "Orientovaná na konkurenci.", "content": "Také konkurenční - vychází z předpokládaných cen konkurence resp. dominantního prodejce. Může se ale stát, že výnosy nebudou dostatečné a nepokryjí náklady.", "section_level": 2}, {"title": "Orientovaná na poptávku.", "content": "Pohyblivá cena - závisí na ochotě kupujícího koupit produkt. Jinak řečeno: čím více je spotřebitel ochoten zaplatit, tím více se cena zvyšuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cena vyjadřuje směnný poměr mezi směňovanými statky. Dnes obvykle ukazuje množství peněz potřebných k uskutečnění směny daného statku. Ceny mohou být vyjádřeny též v ostatních statcích (např. 1 kráva = 2 ovce a opačně 1 ovce = 1/2 krávy), ale dnes se již barterový obchod využívá jen minimálně. Pojem cena zahrnuje též zvláštní druhy odměňování, jako např. mzdu (cena práce), kurz (cena cizí měny), úrok (cena peněz). Podle pojetí anglické klasické školy (David Ricardo, Adam Smith, John Stuart Mill) je cena statku určená tím, kolik práce bylo vynaloženo k jeho výrobě – to znamená, že výrobky, jejichž vytvoření je pracnější, mají tendenci být dražší než ty, které lze vytvořit snáze. Nákladovou teorii hodnoty posléze přejal i Karl Marx. Ačkoliv zní tato teorie intuitivně, je zcela chybná a nedokáže vysvětlit velké množství běžných jevů. Zásadní kritiku tohoto konceptu přednesl Carl Menger a další jako součást marginalistické revoluce. Ti tvrdí, že cena vychází ze subjektivního mezního užitku daného statku a je určena poptávkou a nabídkou tohoto statku. Podle této teorie se cena výsledného statku nesčítá z cen nákladů, ale právě opačně: spotřebitel ohodnotí penězi finální výrobek a následně dochází k formování cen zdrojů, které jsou k výrobě tohoto statku zapotřebí. Je třeba zmínit, že tvorba ceny neprobíhá obecně na úrovni statků (všechna voda vs. všechny diamanty světa), ale konkrétně u daných statků na daném místě v daném čase (jednokarátový diamant vs. jeden litr vody). Formálně jsou ceny stanoveny prodejci, kteří je následně upravují vzhledem k nabídce a poptávce tak, aby maximalizovali zisk. Prodejci se snaží o co nejvyšší ceny, kupující naopak o co nejnižší.", "tgt_summary": "A price is the (usually not negative) quantity of payment or compensation given by one party to another in return for one unit of goods or services. A price is influenced by both production costs and demand for the product. A price may be determined by a monopolist or may be imposed on the firm by market conditions. In modern economies, prices are generally expressed in units of some form of currency. (For commodities, they are expressed as currency per unit weight of the commodity, e.g. euros per kilogram or Rands per KG.) Although prices could be quoted as quantities of other goods or services, this sort of barter exchange is rarely seen. Prices are sometimes quoted in terms of vouchers such as trading stamps and air miles. In some circumstances, cigarettes have been used as currency, for example in prisons, in times of hyperinflation, and in some places during World War II. In a black market economy, barter is also relatively common. In many financial transactions, it is customary to quote prices in other ways. The most obvious example is in pricing a loan, when the cost will be expressed as the percentage rate of interest. The total amount of interest payable depends upon credit risk, the loan amount and the period of the loan. Other examples can be found in pricing financial derivatives and other financial assets. For instance the price of inflation-linked government securities in several countries is quoted as the actual price divided by a factor representing inflation since the security was issued. \"Price\" sometimes refers to the quantity of payment \"requested\" by a seller of goods or services, rather than the eventual payment amount. This requested amount is often called the asking price or selling price, while the actual payment may be called the transaction price or traded price. Likewise, the bid price or buying price is the quantity of payment \"offered\" by a buyer of goods or services, although this meaning is more common in asset or financial markets than in consumer markets. ", "id": 1464997} {"src_title": "Messierův katalog", "tgt_title": "Messier object", "src_document": [{"title": "Předchozí astronomické katalogy.", "content": "Prvním astronomickým katalogem byl katalog hvězd, který ve 2. století př. n. l. sepsal Hipparchos a ve kterém je zapsána i hvězdokupa Jesličky (M44) a Dvojitá hvězdokupa. Na Hipparchovo dílo pak navázal Klaudios Ptolemaios se svým Almagestem. V Almagestu jsou navíc zmíněny hvězdokupy M7 a Melotte 111. Dalším katalogem byla \"Kniha stálic\" ( plným názvem ), kterou v 10. století napsal Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí. V knize popsal několik výrazných objektů severní i jižní oblohy, ale z těchto nových objektů do Messierova katalogu přešla pouze Galaxie v Andromedě (M31). Kniha stálic však nebyla v Evropě známa, a tak byl za objevitele Galaxie v Andromedě považován Simon Marius. Dlouhou dobu bylo zapomenuto i dílo Giovanniho Battisty Hodierny, jehož katalog 40 objektů byl vytištěn v Palermu v roce 1654, ale objeven byl až v roce 1985. Hodiernův katalog obsahoval přinejmenším 9 jeho vlastních objevů, z nichž 7 je součástí Messierova katalogu: Motýlí hvězdokupa (M6), mlhovina Laguna (M8), M36, M37, M38, M41 a M47. Výrazné postavení mezi astronomickými katalogy si vydobyl i Johannes Hevelius se svým hvězdným atlasem nazvaným \"Uranographia\" a seznamem 1 564 hvězd \"Prodromus Astronomiae\". Hevelius v něm zaznamenal několik asterismů a při hledání jednoho z nich Messier do svého katalogu zapsal dvojhvězdu M40. Do Messierova katalogu se dostalo i 8 z 20 objektů ze seznamu, který v roce 1746 sepsal Jean-Philippe Loys de Chéseaux. Posledním větším katalogem vesmírných objektů před prvním vydáním Messierova katalogu byl soupis objektů jižní oblohy, které v letech 1751 a 1752 pozoroval Nicolas-Louis de Lacaille na mysu Dobré naděje. Z tohoto soupisu se do Messierova katalogu dostala kulová hvězdokupa M55 a galaxie Jižní větrník (M83).", "section_level": 1}, {"title": "Fáze vzniku Messierova katalogu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První vydání katalogu (1771).", "content": "Prvním objektem zapsaným v katalogu je Krabí mlhovina (M1), kterou Messier nalezl 28. srpna 1758 během hledání Halleyovy komety při jejím prvním předpovězeném návratu. Messier si nejprve myslel, že objevil další kometu, ale během několika dní zjistil, že se mlhovina nepohybuje, a tak změřil její souřadnice a vyznačil ji na mapě dráhy komety De la Nux (C/1758 K1). Objev této mlhoviny Messiera přiměl k soustavnému hledání nových komet pomocí dalekohledu a přivedl ho k myšlence vytvoření seznamu objektů, které by mohly zmást i ostatní astronomy při hledání komet. 11. září 1760 Messier nalezl druhý nepohyblivý objekt, který později získal označení M2. Ještě i třetí objekt Messier nalezl spíše náhodou při hledání komet. Tímto objektem byla hvězdokupa M3, kterou objevil 3. května 1764. Teprve M3 byla prvním vlastním Messierovým objevem, protože Krabí mlhovinu jako první objevil John Bevis v roce 1731 a hvězdokupu M2 Giovanni Domenico Maraldi 11. září 1746. Zároveň hvězdokupa M3 označuje začátek období soustavného hledání mlhavých objektů, protože do konce roku 1764 Messier zapsal do katalogu i další objekty až po M40 a u 19 z nich je Messier považován za objevitele. Při tomto hledání používal i dostupné dřívější katalogy, z nichž některé jsou zmíněny výše, a dopisoval si s dalšími astronomy a vědci. V roce 1765 pak nalezl hvězdokupu M41, ale tu znal i Giovanni Battista Hodierna před rokem 1654 a možná i Aristotelés. Na začátku roku 1769 se Messier zřejmě rozhodl, že svůj katalog zveřejní a přidáním čtyř dobře známých objektů M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády) vzrostl počet jeho položek na 45. První vydání svého díla představil 16. ledna 1771 Francouzské akademii věd v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé vydání katalogu (1780).", "content": "Tři dny po představení prvního vydání katalogu objevil Messier další čtyři objekty: otevřené hvězdokupy M46, M47 a M48 a galaxii M49, která se tak stala prvním objeveným členem Kupy galaxií v Panně. V červnu téhož roku objevil kulovou hvězdokupu M62, ale její polohu nezměřil přesně, takže ji znovu objevil v roce 1779. V následujících letech Messier zřejmě pozorování mlhovin omezil a také objevy přibývaly pomaleji. 5. dubna 1772 přidal do svého seznamu otevřenou hvězdokupu M50. 10. srpna 1773 Messier pozoroval druhého průvodce Galaxie v Andromedě, ale do svého katalogu jej nepřidal. Přesto byla později tato satelitní galaxie do katalogu přidána jako poslední položka pod označením M110. V roce 1773 ještě objevil Vírovou galaxii (M51) a v roce 1774 otevřenou hvězdokupu M52. Dalšími přidanými objekty byly až v únoru 1777 kulová hvězdokupa M53 a v roce 1778 kulové hvězdokupy M54 a M55. Během následujících dvou let do katalogu přibylo 15 objektů. Přispěla k tomu kometa Bode (C/1779 A1), kterou Messier pozoroval. V lednu 1779 prolétala souhvězdím Lyry kolem kulové hvězdokupy M56 a planetární Prstencové mlhoviny (M57). Když pak v dubnu 1779 byla kometa viditelná blízko Kupy galaxií v Panně, pozorovali ji i Johann Gottfried Koehler a Barnabáš Oriani. 11. dubna Koehler objevil galaxie M59 a M60. 15. dubna je nalezl i Messier a navíc objevil i galaxii M58. Galaxii M61 pozorovali 5. května Oriani i Messier, ale Messier ji nejprve považoval za další kometu, a tak prvenství připadlo Orianimu. 7. června pak Messier konečně zaznamenal přesnou polohu M62 a přidal ji do katalogu. V té době začal s Messierem hledat komety i Pierre Méchain, který 14. června objevil svůj první objekt, galaxii Slunečnici (M63). Téhož dne ji Messier přidal do katalogu. Dalším objektem v katalogu je galaxie Černé oko (M64), kterou Messier nalezl 1. března 1780, ale Edward Pigott ji objevil o rok dříve 23. března 1779 a nezávisle na něm i Johann Elert Bode 4. dubna 1779. Přesto Messierovi přálo štěstí a 1. března 1780 kromě M64 objevil další dvě galaxie M65 a M66. 6. dubna 1780 pak Messier přidal do katalogu otevřenou hvězdokupu M67, kterou ovšem někdy před rokem 1779 objevil Koehler. O tři dny později však Messier objevil kulovou hvězdokupu M68 a završil tak hledání objektů pro druhé vydání svého katalogu, které vyšlo v roce 1780 ve francouzské ročence \"Connoissance des Temps\" na rok 1783. Na konci srpna 1780 se Messier a Méchain zaměřili na důkladnou prohlídku oblohy, aby mohli do katalogu přidat další objekty. 31. srpna tak Messier objevil dvě kulové hvězdokupy M69 a M70. a ještě je stihl přidal jako dodatek ke druhému vydání katalogu.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí vydání katalogu (1781).", "content": "Do konce roku 1780 už katalog narostl na 79 položek a v dubnu 1781 do něj Messier zapsal 100. objekt, galaxii M100. Těsně před vydáním ročenky \"Connoissance des Temps\" na rok 1784 byly do katalogu dopsány 3 objekty, které našel Méchain, ale Messier je nestihl ověřit: galaxie Větrník (M101), Vřetenová galaxie (M102) a otevřená hvězdokupa M103.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření katalogu na 110 objektů.", "content": "Do ještě čerstvého výtisku této ročenky si Messier 11. května 1781 dopsal galaxii Sombrero (M104) a chybějící souřadnice objektů M101 až M103. Tím otevřel cestu k dalšímu rozšíření katalogu. Tento Messierův výtisk nalezl v roce 1921 Camille Flammarion a galaxii M104 oficiálně zařadil do Messierova katalogu. Po galaxii M104 v katalogu následují objekty, které objevil Méchain: galaxii M105 v souhvězdí Lva objevil 24. března 1781, galaxii M106 v Honicích psech objevil v červenci 1781 a kulovou hvězdokupu M107 v dubnu 1782. Do Messierova katalogu je přidala Helen Sawyerová Hoggová v roce 1947 na základě dopisu, který Méchain napsal 6. května 1783 Bernoullimu z Berlína. M107 je poslední objevený objekt Messierova katalogu. Méchain ve svém dopise popsal i další dvě galaxie, které Messier zmínil u mlhoviny M97. Owen Gingerich je v roce 1953 přidal do katalogu pod označením M108 a M109. Jako poslední položka byla do katalogu přidána galaxie M110, kterou Messier objevil 10. srpna 1773, ale do katalogu ji zařadil až Kenneth Glyn Jones v roce 1966. Z konečného počtu 110 objektů jich Messier nezávisle spoluobjevil 64 nebo 65 (pokud galaxii M102 objevil Messier) a 44 z nich jsou jeho vlastní objevy. Méchain do katalogu přispěl 28 nebo 29 objekty a z toho je 24 nebo 25 jeho vlastních objevů.", "section_level": 2}, {"title": "Messierova observatoř.", "content": "Messier opustil své rodné město Badonviller v roce 1751, tedy ve svých 21 letech, a přistěhoval se do Paříže, kde ho zaměstnal astronom Joseph-Nicolas Delisle. Delisle Messiera přesvědčil o důležitosti přesného měření polohy pozorovaných objektů při každém pozorování a Messierovi se tato zásada vyplatila při sestavování jeho katalogu. Delisle měl observatoř přímo v Hôtelu de Cluny, kde s ním Messier bydlel, a když v roce 1765 odešel do důchodu, Messier po něm observatoř převzal. Messier během svého života pozoroval mnoha různými dalekohledy. Původním dalekohledem Delislovy observatoře byl Newtonův dalekohled o průměru zrcadla 8 palců, ale kvůli starému typu zrcadla byl účinný asi jako refraktor o průměru 2,5 palce. Později Messier často pozoroval achromatickým refraktorem o průměru 3,5 palce (90 mm), který byl dlouhý 3,5 stopy a měl zvětšení 120x. Moderní refraktory o průměru 4 palců (100 mm) a zrcadlové Newtonovy dalekohledy s průměrem 6 palců (150 mm) původní Messierovy dalekohledy v mnohém předčí, a proto i amatérští astronomové mohou snadno pozorovat všechny objekty Messierova katalogu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam katalogu pro astronomii.", "content": "Messier svůj katalog při pozorování často používal, jak o tom svědčí poznámky, které si do něj postupně připisoval. Několikrát také zmínil, že by svůj katalog chtěl dále rozšířit a jeho objekty seřadit podle rektascenze, aby se dal snadno používat. Přesto už jeho rozšíření nevěnoval pozornost, ani opravě chyb v něm obsažených, protože se nadále zaměřil na hledání komet. Messier byl seznámen s Herschelovým průzkumem oblohy a byl si vědom, že se mu svým vybavením nemůže vyrovnat. Pro účely hledání komet však chtěl sepsat pouze ty nejjasnější objekty, které mohl vidět svým malým dalekohledem. Přesto konečných 110 objektů představuje významnou část nejjasnějších objektů hlubokého vesmíru, které jsou viditelné ze severní polokoule. Messierův katalog ovlivnil Williama Herschela, ke kterému se Messierův katalog dostal 7. prosince 1781. Teprve díky Messierově katalogu Herschel v srpnu 1782 začal s pozorováním objektů hlubokého vesmíru. Prvním Herschelovým nalezeným objektem hlubokého vesmíru byla planetární mlhovina NGC 7009, kterou objevil 7. září 1782. V říjnu 1783 začal Herschel podrobně prohledávat celou oblohu, aby našel všechny objekty hlubokého vesmíru, které mohl vidět z Anglie. Do roku 1786 tak zapsal 1 000 objektů a do roku 1802 přes 2 500 objektů. Herschel v roce 1801 navštívil Paříž a setkal se i s Messierem. V díle Williama Herschela pokračoval jeho syn John Herschel, který do něj přidal také objekty pozorovatelné z jižní polokoule a výsledný soupis 5 079 nalezených objektů vydal v roce 1864 pod názvem General Catalogue of Nebulae and Clusters. John Dreyer následně tento katalog rozšířil na 7 840 objektů a v roce 1888 jej vydal pod názvem New General Catalogue (NGC). Katalog NGC a Dreyerovy dva dodatky nazvané Index Catalogue (IC) představují ucelený soupis všech tehdy známých objektů hlubokého vesmíru a obsahuje tak téměř všechny jasné, velké a Zemi blízké objekty. Z toho důvodu je označení objektů čísly NGC nebo IC mezi astronomy běžně používané.", "section_level": 1}, {"title": "Messierův maraton.", "content": "Mezi amatérskými astronomy se v 70. letech 20. století začala šířit snaha o pozorování všech objektů Messierova katalogu během jediné noci. Takzvaný Messierův maraton tehdy vznikl nezávisle na sobě v severní Americe a Španělsku. Všech 110 objektů během jediné noci jako první pozoroval Gerry Rattley z Dugasu v Arizoně. Stalo se to v noci z 23. na 24. března 1985 a o pouhou hodinu později maraton dokončil i Rick Hull v oblasti Anza v Kalifornii. Díky nerovnoměrnému rozložení Messierových objektů na obloze je nejvhodnějším obdobím pro Messierův maraton období od poloviny do konce března. Jeho úspěšné splnění také závisí na zeměpisné šířce pozorovatele – vhodné jsou nízké severní zeměpisné šířky, nejlépe kolem 25° s. š. Aby pozorovatele nerušil svit Měsíce, je výhodné využít období novoluní. Astronomické spolky různých zemí každoročně pořádají zvláštní setkání, na kterých účastníci usilují o splnění Messierova maratonu.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty Messierova katalogu.", "content": "Přidáním galaxie M110 v roce 1966 se Messierův katalog rozrostl na 110 objektů: z toho je 40 galaxií, 29 kulových a 27 otevřených hvězdokup, 6 emisních a 4 planetární mlhoviny, 1 pozůstatek supernovy a 3 další nezařazené objekty (hvězdné mračno M24, dvojhvězda M40 a asterismus M73). Následující mapa ukazuje rozmístění Messierových objektů na obloze – pořadí objektů odpovídá jejich postupnému přidávání do katalogu. Na mapě je možné vysledovat tři hrubě ohraničené skupiny objektů: v pravé části převládají otevřené hvězdokupy, které jsou na večerní obloze vidět v zimě, uprostřed jsou to jarní galaxie soustředěné zejména kolem Kupy galaxií v Panně a vlevo se mísí kulové a otevřené hvězdokupy, které se nejlépe pozorují v létě.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější objekty.", "content": "Nejjasnější otevřenou hvězdokupou a zároveň nejjasnějším objektem katalogu jsou Plejády (M45) s magnitudou 1,6. Plejády jsou také ze všech objektů v katalogu nejblíže k Zemi, vzdálené jsou pouhých 440 světelných let. Nejjasnější galaxií v katalogu je Galaxie v Andromedě (M31) s magnitudou 3,4. Z emisních mlhovin je v katalogu nejjasnější Mlhovina v Orionu (M42), která má magnitudu 4,0. Nejjasnější kulovou hvězdokupou z Messierových objektů je M22 s magnitudou 5,1. V těsném závěsu za ní je M4, která má magnitudu 5,6 a od Země je vzdálená 7 200 světelných let, takže díky její velké blízkosti ji Messier jako vůbec první kulovou hvězdokupu rozložil na jednotlivé hvězdy. M4 je také spolu s NGC 6397 k Zemi nejbližší kulovou hvězdokupou. Ze čtyř planetárních mlhovin v Messierově katalogu je nejjasnější Činka (M27) s magnitudou 7,4. Zároveň je vůbec první objevenou planetární mlhovinou. V Messierově katalogu jediným, ale velmi známým a výrazným, pozůstatkem supernovy je Krabí mlhovina (M1), která má magnitudu 8,4. Přesné pořadí všech Messierových objektů podle jejich jasnosti se těžko určuje, protože magnituda mnoha objektů není známa příliš přesně. Z toho důvodu se těžko určuje také nejslabší objekt Messierova katalogu, ale pravděpodobně jím je galaxie M91 a jen nepatrně jasnější je galaxie M98 a mlhovina Malá činka (M76). Nejjižnějším objektem katalogu je otevřená hvězdokupa M7. Nejvzdálenějším objektem od Země se vzdáleností 85 milionů světelných let je galaxie M109. Z důvodu její malé plošné jasnosti je pro amatérské astronomy z hlediska pozorování nejtěžším Messierovým objektem galaxie M74. Motýlí hvězdokupa (M6) má na obloze ze všech objektů Messierova katalogu nejmenší úhlovou vzdálenost od středu Galaxie, který se promítá do souhvězdí Střelce.", "section_level": 2}, {"title": "Další významné objekty.", "content": "Hvězdokupa Divoká kachna (M11) je jednou z nejbohatších otevřených hvězdokup a obsahuje asi 2 900 hvězd. Hvězdokupa Jesličky (M44) je se svou vzdáleností od Země 577 světelných let druhým nejbližším objektem katalogu. Otevřená hvězdokupa M46 je zajímavá tím, že zdánlivě obsahuje planetární mlhovinu, která ovšem leží o něco blíže k Zemi. M67 je nejstarší otevřenou hvězdokupou Messierova katalogu. Nejvzdálenější otevřenou hvězdokupou katalogu je pravděpodobně M103. M3 je významná tím, že obsahuje nejvíce proměnných hvězd ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze. M5 je nejjasnější kulovou hvězdokupou severní oblohy. Také M13 patří mezi nejvýraznější a nejznámější kulové hvězdokupy na severní obloze. M15 je možná nejhustší kulová hvězdokupa v Mléčné dráze a první kulová hvězdokupa, ve které byla nalezena planetární mlhovina. Kulové hvězdokupy M19 a M69 jsou v Messierově katalogu nejbližší kulové hvězdokupy od středu Galaxie, vzdálené od něj pouhých 4 900 světelných let. Kulová hvězdokupa M54 patří mezi nejzářivější kulové hvězdokupy - v Mléčné dráze je jasnější pouze Omega Centauri. Na obloze ovšem není příliš jasná, protože leží velmi daleko, dokonce je součástí Trpasličí eliptické galaxie ve Střelci. M62 patří mezi výrazně nesouměrné kulové hvězdokupy, což je pravděpodobně způsobeno její blízkostí ke galaktickému jádru. M71 je málo zhuštěná kulová hvězdokupa, takže byla dlouhou dobu považována za hustou otevřenou hvězdokupu. Naopak M75 patří mezi nejvíce zhuštěné kulové hvězdokupy. Také M80 patří mezi nejhustší kulové hvězdokupy a pravděpodobně díky tomu také obsahuje velký počet modrých opozdilců, kteří mohou vznikat při těsném přiblížení hvězd v hustém jádru hvězdokupy. Orlí mlhovina (M16) a mlhovina Omega (M17) jsou výrazné emisní mlhoviny, ve kterých probíhá tvorba nových hvězd. Prstencová mlhovina (M57) je jednou z nejznámějších planetárních mlhovin. M78 je nejjasnější reflexní mlhovinou na celé obloze. Do Messierova katalogu se dostalo i mnoho galaxií z blízkého okolí Mléčné dráhy. V katalogu jsou tak zapsáni oba dva zbývající výrazní členové Místní skupiny galaxií, tedy výše zmíněná Galaxie v Andromedě a Galaxie v Trojúhelníku (M33). M33, vzdálená od Země 3 miliony světelných let, je zároveň pro většinu lidí nejvzdálenějším objektem, který mohou pozorovat pouhýma očima. M81 a M82 jsou galaxie ležící 12 milionů světelných let od Země a díky této jejich blízkosti na obloze tvoří výraznou fyzicky vázanou dvojici. M82 je nepravidelná galaxie, kterou pravděpodobně narušila galaxie M81 a díky tomu je M82 ukázkovým představitelem galaxií s překotnou tvorbou nových hvězd. Také galaxie Jižní větrník (M83) leží velmi blízko k Zemi a je díky tomu na obloze velmi výrazná. Od Země je vzdálená 15 milionů světelných let a je to nejjižnější galaxie Messierova katalogu. Galaxie Černé oko (M64), vzdálená od Země 17 milionů světelných let, je známá díky výrazné temné skvrně poblíž jejího jádra. Vírová galaxie (M51) je první galaxií, u které byla rozpoznána spirální struktura, a je jednou z nejznámějších galaxií na obloze. Od Země je vzdálená přibližně 23 milionů světelných let. M77 je výrazným představitelem Seyfertových galaxií, což je typ galaxií s aktivním galaktickým jádrem. Leží ve vzdálenosti asi 47 milionů světelných let od Země. Kupa galaxií v Panně je od Země vzdálená přibližně 60 milionů světelných let, a tak Messierův katalog obsahuje také mnoho jejích nejvýraznějších členů. Galaxie M49 je nejjasnějším a zároveň prvním objeveným členem této kupy, ale ústředním členem této kupy je obří eliptická galaxie M87. M60 je třetím nejjasnějším členem Kupy galaxií v Panně a je zvláštní tím, že se zdánlivě překrývá s galaxií NGC 4647. Galaxie M61 se svou sedmou pozorovanou supernovou převzala v roce 2014 vedení v počtu pozorovaných supernov v rámci Messierova katalogu. Celkově ji předčí pouze galaxie NGC 6946. M84 a M86 patří mezi nejjasnější galaxie Kupy galaxií v Panně a spolu s dalšími blízkými galaxiemi tvoří Markarianův řetěz. Zároveň se M86 v rámci Messierova katalogu pohybuje nejvyšší rychlostí směrem k Zemi. Členem kupy je i M99, která se ze všech Messierových objektů vzdaluje od Země nejvyšší rychlostí 2 324 km/s. Součástí katalogu je i několik položek, které nejsou skutečným objektem hlubokého vesmíru. První takovou položkou je Hvězdné mračno ve Střelci, které dostalo označení M24. Toto mračno je část spirálního ramene Mléčné dráhy v rozsahu vzdáleností 10 až 16 tisíc světelných let, na kterou je ze Země nahlíženo skrze průzor mezi temnými mlhovinami.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní položky katalogu.", "content": "Na její severovýchodní část se náhodně promítá otevřená hvězdokupa NGC 6603, která leží při pohledu ze Země před M24. Některé katalogy omylem přiřazovaly označení M24 této malé hvězdokupě. Další zvláštností katalogu je dvojhvězda M40, kterou Messier objevil při procházení hvězdného katalogu Johanna Hevelia. Dokonce ani nejde o fyzicky vázanou dvojici, ale o náhodné seřazení dvou hvězd různě vzdálených od Země, tedy o optickou dvojhvězdu. Poslední takovou položkou je M73, která bývala považována za velmi řídkou otevřenou hvězdokupu, ale v roce 2002 bylo zjištěno, že jde opět o náhodné uskupení různě vzdálených hvězd, tedy asterismus. Značná pozornost byla věnována objektům, které se dlouhou dobu nedařilo ztotožnit se skutečnými objekty. Prvním z těchto objektů je výše zmíněná dvojhvězda M40, u které až John Mallas v roce 1966 ověřil, že je shodná s dvojhvězdou Winnecke 4. Otevřená hvězdokupa M47 byla dlouho považována za chybějící objekt díky tomu, že Messier při zápisu její polohy uvedl špatné znaménko rozdílu rektascenze od referenční hvězdy. Tuto chybu odhalil T. F. Morris v roce 1959. Také otevřená hvězdokupa M48 měla chybně uvedenou rektascenzi a objasnění této chyby přinesli Oswald Thomas v roce 1934 a opět T. F. Morris v roce 1959. Mnohem obtížněji se hledala chyba u galaxie M91, protože Messier určil její polohu pomocí M89, ale jako výchozí bod omylem použil souřadnice galaxie M58. Dosazením souřadnic M89 se poloha M91 kryje s galaxií NGC 4548. Tuto chybu odhalil amatérský astronom William C. Williams z Texasu. Posledním chybějícím objektem je galaxie M102, kterou objevil Méchain a Messier ji do katalogu přidal těsně před jeho posledním vydáním bez ověření její polohy. Méchain později ve svém dopise Bernoullimu sice prohlásil, že M102 je pouze omylem znovu pozorovaná galaxie M101, ale Messierův popis i jím ručně připsané souřadnice tohoto objektu se shodují s galaxií NGC 5866. Přesto že Messier do svého katalogu zapisoval převážně slabé objekty, které by se daly splést s kometami, těsně před prvním vydáním svého katalogu jej rozšířil přidáním čtyř dobře známých objektů M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády). Polohy těchto čtyř objektů změřil 4. března 1769 a možným vysvětlením tohoto činu může být, že chtěl před vydáním svého katalogu navýšit počet jeho objektů, aby překonal 42 objektů v jiném katalogu, který v roce 1755 vydal Nicolas-Louis de Lacaille. Na pozemské obloze je mnoho dalších významných objektů, které by mohly být součástí Messierova katalogu, ovšem po dokončení třetího vydání katalogu se již Messier zajímal pouze o hledání komet. Takovými významnými objekty jsou například galaxie Sochař nebo planetární mlhoviny Kočičí oko a NGC 7009. Kvůli tomu, že Messier svá pozorování prováděl pouze v Paříži, nejsou v katalogu obsaženy ani žádné objekty s deklinací jižnější než -35°. Na doplnění těchto objektů se zaměřil Patrick Moore a sestavil tak Caldwellův katalog.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messierův katalog je astronomický katalog objektů hlubokého vesmíru (hvězdokup, mlhovin a galaxií) sestavený francouzským astronomem Charlesem Messierem. Katalog obsahuje 110 objektů, které se označují M1 až M110 a jsou pozorovatelné ze severní polokoule převážně malými dalekohledy. Původním účelem katalogu bylo upozornit na objekty na pohled zaměnitelné s kometami. Když Messier v roce 1758 hledal Halleyovu kometu, nalezl na obloze skvrnu podobnou kometě. Messier si nejprve myslel, že objevil další kometu, ale během několika dní zjistil, že se skvrna nepohybuje, a tak změřil její souřadnice. Touto skvrnou byla Krabí mlhovina (M1). Objev této mlhoviny Messiera přiměl k soustavnému hledání nových komet pomocí dalekohledu a přivedl ho k myšlence vytvoření seznamu objektů, které by mohly zmást i ostatní astronomy při hledání komet. Hlavním Messierovým zájmem však zůstalo hledání komet, a tak v jeho katalogu chybí mnoho dalších jasných objektů. Na jejich doplnění se zaměřil Patrick Moore a sestavil tak Caldwellův katalog, který obsahuje i objekty viditelné z jižní polokoule. Objekty do Messierova katalogu byly přidávány postupně – první vydání katalogu z roku 1771 obsahovalo 45 objektů, druhé vydání z roku 1780 zahrnovalo 68 objektů a v dodatku další dva nově nalezené objekty a třetí vydání katalogu v roce 1781 již obsahovalo 103 objekty. Počtu 110 katalog dosáhl až ve 20. století, kdy byly upřesněny sporné objekty a bylo doplněno 7 objektů, které do něj chtěl přidat buď sám Messier, nebo jeho blízký spolupracovník Pierre Méchain.", "tgt_summary": "The Messier objects are a set of 110 astronomical objects catalogued by the French astronomer Charles Messier in his \"Catalogue des Nébuleuses et des Amas d'Étoiles\" (\"Catalogue of Nebulae and Star Clusters\"). Because Messier was only interested in finding comets, he created a list of non-comet objects that frustrated his hunt for them. The compilation of this list, in collaboration with his assistant Pierre Méchain, is known as \"the Messier catalogue.\" This catalogue of objects is one of the most famous lists of astronomical objects, and many Messier objects are still referenced by their Messier number. The catalogue includes astronomical objects (deep-sky objects) that can be observed from Earth's Northern Hemisphere; many Messier objects are extremely popular targets for amateur astronomers. A preliminary version first appeared in the \"Memoirs\" of the French Academy of Sciences in 1771. The first version of Messier's catalogue contained 45 objects and was published in 1774 in the journal of the French Academy of Sciences in Paris. Eighteen of the objects were discovered by Messier, the rest being previously observed by other astronomers. By 1780 the catalogue had increased to 80 objects. The final version of the catalogue containing 103 objects was published in 1781 in the \"Connaissance des Temps\" for the year 1784. However, due to what was thought for a long time to be the incorrect addition of Messier 102, the total number remained 102. Other astronomers, using side notes in Messier's texts, eventually filled out the list up to 110 objects. The catalogue consists of a diverse range of astronomical objects, from star clusters and nebulae to galaxies. For example, Messier 1 is a supernova remnant, known as the Crab Nebula, and the great spiral Andromeda Galaxy is M31. Many further inclusions followed in the next century when the first addition came from Nicolas Camille Flammarion in 1921, who added Messier 104 after finding Messier's side note in his 1781 edition exemplar of the catalogue. M105 to M107 were added by Helen Sawyer Hogg in 1947, M108 and M109 by Owen Gingerich in 1960, and M110 by Kenneth Glyn Jones in 1967.", "id": 123585} {"src_title": "Křižák obecný", "tgt_title": "Araneus diadematus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zbarvení křižáků je velmi variabilní, od černohnědého po tmavohnědé, světlehnědé, červenohnědé, oranžovohnědé a zlatohnědé. Vždy je zřetelná charakteristická křížová kresba na hřbetní straně zadečku, kterou tvoří pět bílých skvrn, které mohou různými způsoby splývat, nebo mohou být částečně redukované. Tvar zadečku, který bývá zpravidla mnohem větší než hlavohruď, je nápadný – je nejširší v první třetině, odkud se pozvolna zužuje. Samec odpovídá zbarvením samici, ale zadeček má podstatně menší. Samice mají před nakladením vajec téměř kulovitý zadeček. Zatímco samci dorůstají jen 5–10 mm, samice můžou mít 12–17 mm. Křižák má 4 páry končetin.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Křižáci tkají charakteristické kolové pavučiny velmi pravidelných tvarů, nejčastěji ve větvích stromů a keřů, ale i mezi vysokými bylinami a na budovách. Celá síť je většinou zavěšena na jednom velmi silném nosném vlákně a mívá obvykle kolem třiceti paprsků. Při stavění pavučiny nejdříve upřede dvě vlákna ve tvaru Y. Pak následují další paprsky a pak udělá hustou spirálu, kterou opatří lepem, aby se kořist pevně chytila. Opotřebenou pavučinu sní a utká novou. Křižák se během dne zdržuje uprostřed své sítě nebo v úkrytu v její blízkosti a čeká na potenciální kořist, kterou bývá poletující hmyz. Když se něco chytí, pavouk bleskurychle vyběhne a kořist usmrtí jedem z klepítek. Pak ji obalí pavučinovými vlákny. Když se kořist stále hýbe, je ještě jednou kousnuta. Poté si ji zavěsí na snovací bradavky a odnese do úkrytu nebo do středu pavučiny, kde ji sní. Křižák se průměrně dožívá tří let. Stejně jako většina pavouků má jedovou žlázu, ovšem kousnutí křižákem není pro člověka životu nebezpečné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Dospělý samec si už nepřede síť, neloví, veškerý čas tráví vyhledáváním partnerky. Když se mu podaří objevit síť dospělé samice, upřede k jejímu okraji vlastní vlákno, které mu poslouží jako komunikační prostředek – brnká na ni jako na strunu a přenáší zvukové vibrace na partnerčinu síť. Pokud je dostatečně „zručný“, podaří se mu partnerku přesvědčit, aby se přiblížila k jeho vláknu. Posléze dochází k páření, které se obvykle několikrát opakuje. Samec má na konci makadel pouzdra, do kterých ukládá sperma. Tato pouzdra strká do pohlavního otvoru samice. Námluvy velmi často končí zabitím a sežráním samce. Mláďata se líhnou na jaře z vajíček, která nakladla samice na podzim. Dospívají až další rok na jaře. Samice hynou po nakladení vajec, pokud se v okolí náhodně neobjeví hmyz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křižák obecný (\"Araneus diadematus\") z čeledi křižákovití je nejznámějším a velmi hojným pavoukem v Česku, vyskytuje se kromě Evropy rovněž v Severní Americe (části USA a Kanady). Obývá zvláště lesy a zahrady, lze se s ním setkat i v otevřených krajinách, pokud nejsou zcela odlesněné.", "tgt_summary": "The spider species Araneus diadematus is commonly called the European garden spider, diadem spider, orangie, cross spider and crowned orb weaver. It is sometimes called the pumpkin spider, although this name is also used for a different species, \"Araneus marmoreus\". It is an orb-weaver spider found in Europe and North America.", "id": 1445404} {"src_title": "Kočka šedá", "tgt_title": "Chinese mountain cat", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Jsou to zavalité kočky, podstatně větší než běžná kočka domácí. V zimě mají žlutošedou srst, v létě jsou tmavohnědé. Srst je dlouhá, hustá a má silnou podsadu. Uším vyrůstají na černých koncích štětinky. Na hřbetě a končetinách mají tmavší vodorovné pruhy. Spodní část těla je zbarvena světleji. Tlustý ocas má černé proužky a špičku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Kočky šedé žijí jen v západní Číně, při severním a severovýchodním okraji Tibetské náhorní plošiny. Vyhledávají travnaté oblasti, křoviny nebo okraje lesů. Přesné početní stavy kočky šedé nejsou známy, nicméně odhad hovoří o asi 10 000 jedincích.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jsou to samotářská zvířata, aktivní hlavně v noci. V přírodě loví hlavně během soumraku a svítání. Během dne odpočívají v norách umístěných na jižních svazích. Nory samic bývají hlubší. Páří se od ledna do března, 2–4 koťata se rodí v květnu. Osamostatní se v 6–7 měsících. Hlavní potravou koček šedých jsou rypoš lysý, hraboši a pišťuchy (piky). Loví i ptáky, například bažanty.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Kočka šedá je endemický druh žijící jen na relativně malém území v Číně. V minulosti byla lovena pro kožešinu, v současnosti je v Číně chráněná. Také trpí ztrátou svého přirozeného prostředí vlivem přelidnění oblastí, ve kterých žije. V neposlední řadě její stavy poklesly kvůli trávení pik, které jsou v Číně považovány za škodlivý druh, konkurující pasoucímu se dobytku. Piky tvoří důležitou součást jídelníčku koček šedých. Jed použitý k otrávení pik často zabil i kočku, která piku pozřela. Kočka šedá je jedna z nejméně známých kočkovitých šelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka šedá (\"Felis bieti\") obývá horské oblasti severovýchodní části Tibetské náhorní plošiny, v nadmořských výškách 2500–5000 m. Jedná se o jeden z nejméně známých druhů kočkovitých šelem.", "tgt_summary": "The Chinese mountain cat (\"Felis bieti\"), also known as Chinese desert cat and Chinese steppe cat, is a wild cat endemic to western China that has been listed as Vulnerable on the IUCN Red List since 2002, as the effective population size may be fewer than 10,000 mature breeding individuals. It was provisionally classified as a wildcat subspecies with the name \"F. silvestris bieti\" in 2007. It is recognised as a valid species since 2017, as it is morphologically distinct from wildcats.", "id": 200024} {"src_title": "Ryzec pravý", "tgt_title": "Lactarius deliciosus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klobouk má v průměru 4–12 cm, zprvu je nízce klenutý, později plochý až nálevkovitý. Zbarven je červeně oranžově až vínově s tmavšími soustřednými kruhy, stářím místy ve skvrnách zelená. Povrch je lepkavý s ostrým a dlouho podvinutým okrajem. Lupeny jsou křehké, červeně oranžové, poraněním zelenají. Výrazně sbíhají na třeň. Třeň je poměrně krátký (3–7 cm) a tlustý (1–4 cm), válcovitý, křehký, brzo dutý, červenooranžový, avšak zároveň někdy poněkud bělvě plstnatý, ve stáří rovněž zelená. Zpravidla jsou na něm jasně patrné oválné, tmavěji oranžové vmáčklé skvrny. Dužnina je bělavá, v místech prosycených mlékem oranžová, poraněním zelená. Dužnina roní mléko zbarvené živě oranžovočerveně, která na vzduchu netmavne, avšak po delší době se zbarvuje šedozeleně. Chuť má mírnou, někdy ostřejší, stahující, kořenitou, vůni příjemnou. Výtrusný prach je bělavý.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Roste jen místy hojněji, jinak spíše vzácně, od srpna do listopadu v borech – s borovicemi tvoří mykorrhizu. Vyskytuje se po celém mírném pásmu severní polokoule. Nachází se mimo jiné i v oblasti Blue Mountains v regionu New South Wales v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Je to jedlá a velmi dobrá houba. Pro křehkost dužniny se používá například k naložení do octového nálevu, k přípravě omáček a také se opéká. Podle přílohy vyhlášky č. 157/2003 Sb. je v České republice zařazena mezi houby určené pro přímý prodej a v některých státech se často objevuje na trzích.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy a taxonomie.", "content": "Dříve byl pod souhrnné označení ryzec pravý zahrnován větší počet i relativně odlišných druhů ryzců s oranžovočerveným mlékem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryzec pravý (\"Lactarius deliciosus\" (L.: Fr.) S. F. Gray) je jedlá houba z čeledi holubinkovitých. Náleží do skupiny jedlých ryzců ronících oranžově červené mléko.", "tgt_summary": "Lactarius deliciosus, commonly known as the saffron milk cap and red pine mushroom, is one of the best known members of the large milk-cap genus \"Lactarius\" in the order Russulales. It is found in Europe and has been accidentally introduced to other countries under conifers and can be found growing in pine plantations. A fresco in the Roman town of Herculaneum appears to depict \"Lactarius deliciosus\" and is one of the earliest pieces of art to illustrate a fungus.", "id": 1508726} {"src_title": "Log", "tgt_title": "Log file", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Některé programy umožňují logování vypnout, zapnout nebo nastavit jeho úroveň, tzn. určit, kolik a jak detailních informací se do logů má ukládat. Operační systémy odvozené od Unixu umožňují sledovat log v reálném čase příkazem tail, u jiných je mnohdy zapotřebí použít software třetích stran. Log je typicky obyčejný textový soubor. V systémech, kde je zvykem odlišovat typy souborů příponou, se typicky používá přípona \".log\". Velké množství operačních systémů, frameworků a programů využívá logovacích systémů. Hojně používaným logovacím standardem je syslog, který byl definován Internet Engineering Task Force (IETF) RFC 5424. Standard syslog umožňuje účelný standardizovaný podsystém vytvářet, filtrovat, ukládat a analyzovat logové zprávy. To pak ulehčuje softwarovým vývojářům práci tím, že nemusí navrhnout a vytvořit vlastní jednoúčelový logovací systém.", "section_level": 1}, {"title": "Logy událostí.", "content": "Logy událostí zaznamenávají jednotlivé události odehrávající se v systému, aby zapsaly posloupnost činností (auditní stopu), ze které bylo možné pochopit aktuální chování systému a diagnostikovat problém. Tyto logy jsou velmi důležité pro pochopení toho, co se děje ve složitých systémech. Především pak v takových, kde je velmi malá interakce mezi uživatelem a systémem (například serverové aplikace). Může být také užitečné zkombinovat log z několika různých zdrojů. Tento přístup v kombinaci se statistickou analýzou může objevit vzájemné vztahy mezi rozdílnými událostmi na různých serverech. Dalším řešením je pak použít dotazování a hlášení po celé síti.", "section_level": 1}, {"title": "Logy transakcí.", "content": "Většina databázových systémů udržuje nějaký druh \"transakčních logů\". Ty nejsou primárně určeny k vytváření posloupností činností pro další analýzu a také nejsou určeny k tomu, aby je četl člověk. Tyto logy zaznamenávají změny v uložených datech tak, aby se mohly databáze obnovit po pádu systému nebo chybě v datech a také slouží k údržbě uložených dat v neměnném stavu. Proto mají databázové systémy obvykle oba druhy logů: obecné logy událostí a logy transakcí.", "section_level": 2}, {"title": "Logy zpráv.", "content": "Internet Relay Chat (IRC), instant messaging (IM) programy, sdílení souborů peer-to-peer s možnostmi chatu a hry pro více hráčů (především hry typu MMORPG) používají běžně automatické logovací systémy k zaznamenání textové komunikace mezi jednotlivými uživateli. To zahrnuje jak veřejné zprávy (IRC channel/IM conference/MMO public/party chat), tak i soukromé zprávy. Logy zpráv jsou ve většině případů ve formě čistého textu, ale IM a VoIP klienti (kteří podporují i textový chat, např. Skype) je někdy ukládají ve formátu HTML nebo ve vlastním definovaném formátu k usnadnění čtení a šifrování.", "section_level": 1}, {"title": "Internet Relay Chat (IRC).", "content": "V případě softwaru typu IRC logy zpráv často obsahují zprávy typu systém/server a vstupy zahrnující daný kanál a změny u uživatelů (změna tématu, uživatel se připojil/odpojil/byl vyhozen/dostal ban/změnil svoji přezdívku/ změnil svůj status atd.). Tím se stávají spíše kombinací logu zpráv i logu událostí pro daný kanál, ale takovýto log pak není porovnatelný s opravdovým IRC serverovým logem událostí, protože zaznamenává pouze události viditelné pro uživatele během doby, kdy je uživatel připojen do tohoto kanálu.", "section_level": 2}, {"title": "Instant messaging (IM).", "content": "Instant messaging a VoIP klienti často nabízejí možnost ukládat logy v zašifrované podobě ke zvýšení soukromí uživatele. Tyto logy pak vyžadují heslo k dešifrovaní a prohlédnutí. O to se pak často starají konkrétní psací aplikace uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Management logů.", "content": "Monitorování systémových zpráv a logů může být užitečné pro včasné zachycení počítačového útoku, kontrolu subdodavatelů, ladění firewallu a mnoha dalších důvodů. Je pro to k dispozici řada nástrojů, open source i komenrčních:", "section_level": 1}], "src_summary": "Log (též žurnál) je v informatice obecné označení pro záznam nějaké činnosti nebo pro soubor se záznamy (často s příponou codice_1), které některé programy vytvářejí pro záznam informací o své činnosti a běhu (typicky démon nebo služba). Logy slouží při zpětné analýze k rozpoznání, zda došlo k nějaké chybě, a pakliže ano, pak pomáhají určit, k jaké chybě došlo a proč. Mohou také obsahovat informace o tom, jak a kým byla daná aplikace či služba využívána (například z jaké IP adresy bylo přistupováno k webovému serveru).", "tgt_summary": "In computing, a log file is a file that records either events that occur in an operating system or other software runs, or messages between different users of a communication software. Logging is the act of keeping a log. In the simplest case, messages are written to a single log file. A transaction log is a file (i.e., log) of the communications between a system and the users of that system, or a data collection method that automatically captures the type, content, or time of transactions made by a person from a terminal with that system. For Web searching, a transaction log is an electronic record of interactions that have occurred during a searching episode between a Web search engine and users searching for information on that Web search engine. Many operating systems, software frameworks and programs include a logging system. A widely used logging standard is syslog, defined in Internet Engineering Task Force (IETF) RFC 5424). The syslog standard enables a dedicated, standardized subsystem to generate, filter, record, and analyze log messages. This relieves software developers of having to design and code their own ad hoc logging systems.", "id": 36306} {"src_title": "Gardské jezero", "tgt_title": "Lake Garda", "src_document": [{"title": "Vodní režim.", "content": "Největší přítok je řeka Sarca na severu a z jezera vytéká řeka Mincio (levý přítok řeky Pád) na jihu. Jezero je spojeno vodním tunelem s řekou Adiže.", "section_level": 1}, {"title": "Známá místa.", "content": "Největší města na břehu jsou Desenzano del Garda, Riva del Garda a Salò. Podél dvou pobřežních silnic okolo jezera, \"Gardesana Occidentale\" (západní břeh) a \"Gardesana Orientale\" (východní břeh), se nachází mnoho malířských míst s historickým pozadím. Známá místa jsou: Riva del Garda, Gargnano, Brencone, Bogliaco, Gardone Riviera, Salò, Desenzano del Garda, Sirmione, Peschiera del Garda, Lazise, Bardolino, Garda, Torri del Benaco, Limone sul Garda, Malcesine a Torbole. Severní část jezera patřila do roku 1918 Rakouska-Uherska.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flora.", "content": "Klima Mimořádná mnohotvárnost krajiny a klimatických oblastí v okolí jezera Garda ovlivňuje nesmírné bohatství druhů živočišného a rostlinného světa. Klima je díky poloze zcela středomořské. Díky teplému větru, tzv. \"Ora\", je skoro každé odpoledne na jezeře čerstvý vítr. Po hladině a nad ní se však prohání na 50 pojmenovaných větrů, které se zde dělí na nebezpečné, noční, ranní a denní větry. Tyto větry vanou z různých směrů jak směrem do jezera (většina), tak směrem z jezera (Ander). Mezi nejvýznamnější gardské větry patří: \"Ora, Sóver, Vinessa, Pelér či Balinot\". Flora Středozemský ráz klimatu je typický pro celé zdejší předhůří a přispěl k tomu, že se zde vytvořila uzavřená vegetační společenstva, v nichž se vyskytuje převážně vřes, zimostráz vždyzelený, janovec metlatý a dub cesmínovitý. Na skalnatém povrchu rostou rozmarýn, routa vonná, oleandr a baldrián. Substředomořská oblast je zvláště bohatá na orchideje, zatímco ve vyšších polohách – především v masivu Monte Baldo najdeme spíše narcisy, protěž, barevné pivoňky a druhy lilií. Na protilehlém břehu se nachází krásné Valvestino, které stejně jako vrcholy Tombea a Monte Caplone, poskytuje botanikům řadu překvapení – např. lomikámen a jiné, pouze zde se vyskytující endemické druhy, které přečkaly různé doby ledové. Okolo jezera rostou stromy charakteristické pro středomoří, jako cypřiše, cedry, olivovníky a řídce se objevují také palmy. V prakticky celém okolí Lago di Garda jsou pěstovány rozdílné plodiny, na severu jsou vinice na východě a jihu olivy a citrony. Fauna Mírné klima a geografická poloha jsou příznivé také pro alpskou a středomořskou ptačí říši (zimoviště pro tažné ptáky). Na ploše několika kilometrů se zde vyskytují tak rozdílné druhy, jakými jsou potápky nebo orli skalní. Mezi Tignale a Limone se nachází kolonie racků středomořských. Jezero je domovem endemického, kriticky ohroženého pstruha italského.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na jezeře je rozvinutá vodní doprava. Přístavy pro okružní výletní lodi jsou v Riva del Garda, Torbole, Malcesine, Campione, Gargnano, Castelletto, Bogliacco, Moniga del Garda, Desenzano, Peschiera del Garda, Lazise.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horstvo.", "content": "Zatímco ze západního břehu se zvedají nízké, osamělé skupiny hor přírodního parku Parco Alto Garda Bresciana, východní břeh je ve stínu jednolitého až 60 km dlouhého řetězce hor Monte Baldo (Cima Valdritta, 2218 m), jenž převyšuje Gardské jezero o více jak 2000 metrů. Severozápadně od jezera se nachází nejvyšší skupina Gardských hor – Monte Cadria (2254 m).", "section_level": 2}, {"title": "Pěstitelství.", "content": "Gardské jezero je \"Denominazione di origine controllata\" (zkr. \"DOC\") oblast pro bílé, růžové a červené víno. Oblast zahrnuje 25 obcí provincie Brescia, 6 obcí provincie Mantova a 40 obcí provincie Verona. Pěstované odrůdy jsou Barbera, Cabernet Franc, Cabernet Sauvignon, Chardonnay, Cortese, Merlot, Pinot Blanc, Pinot Noir, Pinot Gris a Riesling. Jednotlivé zóny \"DOC\" jsou Riviera del Garda Bresciano, Lugana, San Martino della Battaglia und Bardolino.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "Hladina jezera je díky teplému větru Ora takřka ideální plochou pro provozování windsurfingu. V nedávné době byla kolem jezera dostavěna nová cyklostezka, která střídá roviny kolem vinohradů či jablečných sadů s horskými stezkami mířícími do těch nejvyšších pater okolních masivů a míjí několik středověkých hradů. Trasy jsou vhodné pro všechny typy cyklistů od nenáročných vyjížděk po náročný biking. V okolí jezera je také mnoho kilometrů kvalitního asfaltu pro in-line bruslaře. Hustá síť značených turistických cest předurčuje hory v okolí jako výborný cíl mnohých turistů. Opět jsou zde možnosti turistiky od lehkých procházek po rozkvetlých loukách několik set metrů nad jezerem přes vysokohorskou turistiku po náročné horolezectví ve vápencových stěnách místních masivů. Velmi oblíbené jsou zde zajištěné cesty typu \"via ferrata\", kterých podél celého jezera nalezneme stovky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gardské jezero ( nebo ) je největší italské jezero, které se nachází na severu země mezi Alpami a Pádskou nížinou v regionech Tridentsko – Horní Adiže, Veneto a Lombardie, do nichž náleží také ze správního hlediska. Jezero bylo vytvořeno po poslední době ledové Adižským ledovcem (), jehož stopy se ještě dnes velmi výrazně zachovaly. Severní úzká a dlouhá část jezera připomíná fjord, který obklopují hřbety až 2000 m vysoké. Jižní širší část je tvořena morénovými zbytky. Jezero má rozlohu 369,98 km². Je dlouhé 51,6 km a široké 17,2 km. Délka jeho břehu je 158,4 km. Průměrnou hloubku má 136 m a maximální hloubku 346 m. Leží v nadmořské výšce 65 m.", "tgt_summary": "Lake Garda ( or ; ; ; ) is the largest lake in Italy. It is a popular holiday location in northern Italy, about halfway between Brescia and Verona, and between Venice and Milan on the edge of the Dolomites. Glaciers formed this alpine region at the end of the last Ice Age. The lake and its shoreline are divided between the provinces of Verona (to the south-east), Brescia (south-west), and Trento (north). The name Garda, which the lake has been seen referred to in documents dating to the eighth century, comes from the town of the same name. It is the evolution of the Germanic word \"warda\", meaning \"place of guard\" or \"place of observation\".", "id": 407516} {"src_title": "Ikonodulie", "tgt_title": "Iconodulism", "src_document": [{"title": "Kořeny.", "content": "„\"Nezobrazíš...\"“ – stojí ve druhém přikázání Desatera, jímž Starý zákon i rané křesťanství zavrhly uctívání obrazů jako projev pohanství. Stejný požadavek stanovil později také islám. Odpor proti figurální výzdobě církevních prostor však postupně slábl, nepochybně úměrně tomu, jak zanikaly pohanské kulty. Křesťanská církev, a to především na Východě, nejprve připustila uctívání obrazů jako projev lidové zbožnosti, během 6. století pak začala sama považovat zobrazení Ježíše Krista a úctu k němu za vyjádření pravé víry. Pro úctu k obrazům se vyslovil i papež Řehoř I. (590–604), když napsal marseilleskému biskupu Serenovi, že obraz představuje pro věřící, kteří neumějí číst, to, čím je Písmo pro ty, kteří to dovedou. Ikonodulie, uctívání obrazů svatých, se rozšířila mezi řeholním duchovenstvem i širokými laickými vrstvami obyvatelstva byzantské říše. Nemalou zásluhu na tom měla sama církev, především mniši, která z výroby a prodeje ikon bohatla. Přestože úcta neměla být prokazována obrazu, ale tomu, kdo byl na něm znázorněn, staly se předmětem uctívání, zvláště řeckých věřících v evropské části byzantské říše, mnohdy ikony samy, kterým byla navíc připisována moc způsobit zázraky. To budilo nevoli u vzdělanějších vrstev kléru i světské společnosti, které považovaly takové jednání za modlářství. Uctívání obrazů bylo odmítáno zejména ve východních provinciích, kde v tomto směru působily zbytky monofyzitů, šířící se sekta paulikiánů a také kontakty s židovským a muslimským prostředím. Tak se začal v byzantské společnosti na počátku 8. století hrozivě rýsovat nábožensko-ideologický konflikt, v němž důležitou roli nepochybně hrály také odlišné zdroje i tendence vývoje jednotlivých částí říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ikonodulie či ikonofilie (z řeckého εἰκῶν \"eikón\" obraz + δουλεία \"dúleia\" služba) je pojem označující praxi uctívání obrazů svatých, tzv. ikon. Pojmu se používá především v souvislosti s obrazoboreckým zápasem v byzantské říši v 8. a 9. století, kdy byli uctívači obrazů některými císaři pronásledováni.", "tgt_summary": "Iconodulism (also Iconoduly or Iconodulia) designates the religious service to icons (kissing and honourable veneration, incense, and candlelight). The term comes from Neoclassical Greek εἰκονόδουλος (\"eikonodoulos\") ← ( – \"icon (image)\" + – \"servant\"), meaning \"one who is serves images (icons)\". It is also referred to as Iconophilism (also Iconophily or Iconophilia ← – \"icon (image)\" + – \"love\") designating a positive attitude towards the religious use of icons. In the history of Christianity, Iconodulism (or Iconophilism) was manifested as a moderate position, between two extremes: Iconoclasm (radical opposition to the use of icons) and Iconolatry (idolatric veritable (full) adoration of icons).", "id": 2467065} {"src_title": "Jizerské hory", "tgt_title": "Jizera Mountains", "src_document": [{"title": "Horopis.", "content": "Pro Jizerské hory jsou charakteristické zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech tvořící tak vysoko položené náhorní plošiny, z nichž se zvedají žulové vrcholky a na nichž jsou mělké deprese obsahující četná rašeliniště.", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologické členění.", "content": "Jizerské hory jsou samostatnou geomorfologickou jednotkou masivu Krkonošsko-jesenické subprovincie, rozdělenou na menší severní Smrčskou hornatinu a hlavní Jizerskou hornatinu. Kompletní geomorfologické členění české části hor uvádí následující tabulka: Jizerské hory sousedí s následujícími geomorfologickými jednotkami (od severu dle směru pohybu hodinových ručiček): Frýdlantská pahorkatina, Kotlina Jeleniogórska, Krkonoše, Krkonošské podhůří, Ještědsko-kozákovský hřbet a Žitavská pánev. Od okolních jednotek (s výjimkou Krkonoš) jsou Jizerské hory ostře odděleny. Například severní svah k Frýdlantské pahorkatině, zvedající se nad údolím Smědé, má relativní výšku 500 m. Na severovýchodě se podobně tyčí Vysoký jizerský hřeben nad údolím Kwisy a Malé Kamienné. Na jihu sice pohoří přechází plynule do Liberecké kotliny, je však uzavřeno 18 km dlouhým Černostudničním hřebenem.", "section_level": 2}, {"title": "Tisícovky.", "content": "V Jizerských horách se nachází celkem 30 tisícovek (vrcholů s výškou nad 1000 metrů a prominencí nad 5 metrů). Některé zdroje přitom neuvádějí Bílou smrt (1007 m) ležící mezi Holubníkem a Černou horou, Milíř (1003 m) nacházející se jižně od Jizery nebo Smrek, vedlejší vrchol Smrku těsně za česko-polskou hranicí. Naopak se někdy uvádí Świeradowiec a Złote Jamy, to však nejsou samostatné vrcholy, ale jen spočinky. V české části hor se nalézá 15 tisícovek a většina z nich je zakončena výraznými skalními útvary. Mají také poměrně hluboká sedla – 7 z nich má prominenci (převýšení od sedla) okolo 100 m a více. V polské části se nachází také 15 tisícovek, včetně nejvyšší Wysoke Kopy, jejich podoba je ovšem odlišná, skalních útvarů je mnohem méně, hory mají většinou plochá temena a mělká sedla. Kromě Wysoke Kopy nemá žádný vrchol větší prominenci než 60 metrů. Následující tabulka uvádí všechny tisícovky s uvedenou nadmořskou výškou, prominencí a izolací. Zajímavostí je, že Jizera má vyšší prominenci než Smrk, nejvyšší hora české části hor. Naopak Smrk má vyšší izolaci než Wysoka Kopa, nejvyšší hora celých Jizerek. Další zajímavostí je prominence Černého vrchu, který je s výškou 1026 m až 17. nejvyšší, a přesto je to 4. nejprominentnější tisícovka celých Jizerek.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné významné horské vrcholy.", "content": "Seznamy hor v Jizerských horách podle nadmořské výšky a prominence obsahuje Seznam vrcholů v Jizerských horách.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Assyntským vrásněním koncem proterozoika vzniklo na území dnešních Jizerských hor mohutné horstvo tvořené svory a fylity. Toto horstvo však bylo během následujících 200 mil. let téměř zarovnáno a v siluru bylo toto území zaplaveno mořem. Během celé této doby vystupovaly na povrch dva plutony, které dnes tvoří základ pohoří. Prvohorní podklad byl v jediný blok zkonsolidován kaledonským vrásněním. Dnešní tvar reliéfu byl formován dalšími dvěma procesy: hercynským vrásněním a saxonskými pohyby ve třetihorách. Právě v tomto období došlo ke zlomům, podle kterých byly Jizerské hory vyzdviženy. Zlomový svah se zachoval například na severním úpatí v oblasti Špičák, Ořešník, Frýdlantské cimbuří. Vůdčí horninou dnešního masivu jsou granitové horniny – žuly. Ty se na povrch dostaly obnažením dvou prvohorních plutonů. Z těchto žulových těles je starší lužický pluton, který do hor zasahuje na severozápadě takzvanou rumburskou žulou. Během svého tuhnutí přeměnil tento pluton tlakově a tepelně starší horniny – břidlice – na krystalické břidlice, které tvoří například pruh svorů na severovýchodě hor. V těchto svorech došlo později ke zrudnění (ložiska cínu u Nového Města pod Smrkem) a později také k výronu minerálních pramenů (Lázně Libverda, Czerniawa Zdrój, Świeradów-Zdrój). Vápence a dolomity tvořící Vápenný vrch u Raspenavy byly přeměněny na mramor. Nejvíce přeměněnými horninami jsou jizerské ortoruly tvořící polský Vysoký hřeben jizerský a horu Smrk. Nad Novým Městem se nachází ložisko další z krystalických břidlic – leptinytu. Přeměněné horniny jsou také železnobrodské břidlice a křemence (Bílá skála u Příchovic). Druhý, krkonošsko-jizerský pluton tvoří zhruba oblast od Chrastavy po Sněžku. Ten utuhl v karbonu a jeho žuly tvoří většinu jizerskohorských skalních útvarů. Ve třetihorách se k nerostnému složení hor přidaly další vyvřeliny, zejména čediče. Nejmohutnějšími čedičovými tělesy je Bukovec nad Jizerkou a Buková u Jiřetína. Během čtvrtohor byly Jizerské hory zaledněny jen místy, kontinentální ledovec se zastavil na jejich severních úpatí. Přesto však ledovec Jizerské hory ovlivnil. V důsledku mrazového zvětrávání vznikly útvary jako jsou například mrazové sruby a skalní hradby. Dalšími zajímavými skalními útvary na území hor jsou skalní mísy, viklany a skalní hřiby.", "section_level": 1}, {"title": "Vodopis.", "content": "Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Ze západní a jihozápadní části odvádí vodu Lužická Nisa Žitavskou kotlinou do Baltského moře. Jedním z jejich přítoků je Smědá, odvodňující sever pohoří. Dalšími významnými přítoky jsou Jeřice, Řasnice a Lomnice. Na polské straně jsou významnými řekami Bobr, Kamienna a Kwisa. Východ a jihovýchod území je odvodňován Jizerou do Labe a tím do Severního moře. Jejím nejvýznamnějším přítokem je Kamenice. Pro vodní režim oblasti mají zásadní význam rašeliniště. Rašeliník, který je dominantní rostlinou vrchovišť, dokáže ve svých buňkách pojmout veliké množství srážkové vody – až dvacetinásobek vlastní váhy. Tím ovlivňuje výpar a zpětné zvlhčování mikroklimatu hor. Zároveň také zpožďuje jarní odtoky vod.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní plochy.", "content": "Jedinými přirozenými vodními plochami Jizerských hor jsou rašelinná jezírka a tůně. Do konce 19. století byly v horách budovány pouze nevelké účelové vodní stavby, sloužící k pohánění pil a brusíren skla. Po katastrofální povodni z 29. 7. 1897, kdy na území Jizerských hor padlo rekordní množství srážek, bylo rozhodnuto na ochranu před dalšími takovými událostmi vybudovat několik údolních přehrad. Pro nově založené stavební družstvo \"Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy\" vyprojektoval profesor Otto Intze šest přehrad. Šlo o první údolní přehrady na území Česka, což také vzbuzovalo ve své době obavy. Nakonec bylo postaveno pět těchto tížných zděných přehrad, nerealizovala se výstavba hráze na Jeřici. Dokončeny byly Harcovská přehrada, Bedřichovská přehrada, Mníšecká přehrada, Mlýnická přehrada a Jablonecká přehrada. Roku 1915 byly dostavěny další dvě přehrady – tentokrát sypané – v povodí Jizery. Jedna z nich, přehrada na Bílé Desné, se o rok později tragicky protrhla. Druhá, Soušská přehrada, dnes slouží jako zdroj pitné vody pro Jablonec nad Nisou. Zdrojem vody pro Liberec a Českolipsko je (opět se sypanou hrází) vodní nádrž Josefův Důl, postavená v letech 1976–82. V plánech ministerstva zemědělství ČR jsou další tři samostatné a tři soustavy přečerpávacích nádrží v okolí Hejnic. Podle mnohých názorů však k jejich výstavbě není důvod, navíc by došlo k zatopení a rozsáhlým změnám v chráněných oblastech hor.", "section_level": 2}, {"title": "Minerální prameny.", "content": "V úzkém pruhu svorů na styku žuly a krystalických břidlic vyvěrá několik minerálních pramenů. Nejznámější prameny jsou jímány v Lázních Libverda. Jde o kalcium-bikarbonátové kyselky se slabou mineralizací (asi 1 g/litr). Jižně od Nového Města pod Smrkem v údolí Ztraceného potoka vyvěrá ještě méně mineralizovaný pramen. Další kyselky vyvěrají na povrch v polských lázních Czierniava Zdrój a Świeradów-Zdrój. Jejich voda obsahuje rozpuštěný radon. Alkalická, natrium-bikarbonátová kyselka vyvěrá ve Vratislavicích nad Nisou.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Základní rysy podnebí jsou dány polohou pohoří ve středu Evropy a skutečností, že jde o první vyšší celistvý útvar na severozápadním okraji Krkonošsko-jesenické soustavy. Na jeho poměrně malé rozloze se střídají různé terénní útvary, které výraznou měrou ovlivňují místní klimatické podmínky a způsobují jejich velkou proměnlivost. Tu podmiňuje také expozice a sklon svahů, horninové podloží, vegetační kryt a skalní útvary. Jako celek poskytuje pohoří vhodné podmínky pro větrnou cirkulaci, patří do chladné klimatické oblasti. Léto je v centrální oblasti hor krátké, mírně chladné a vlhké, zima je dlouhá, po 140 až 160 dní v roce je oblast pokryta sněhem. V průběhu roku je 30–40 jasných dní.", "section_level": 1}, {"title": "Teplota.", "content": "Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 4–7 °C, v lednu od -7 do -3 °C a v červenci v rozmezí 12–16 °C. Extrémní teplota byla naměřena na Jizerce v roce 1940 a činila -42 °C. 31. prosince 1980 poklesla teplota během 24 hodin o 20 °C. V oblasti jsou časté teplotní inverze, kdy jsou sníženiny obklopující horský masiv zaplaveny shora stékajícím studeným vzduchem. Dochází k nim na Jizerce, v Liberecké a Jablonecké kotlině a ve sníženinách kolem Tanvaldu, Smržovky a Hejnic.", "section_level": 2}, {"title": "Srážky.", "content": "Jizerské hory jsou prvním pohořím Krkonošsko-jesenické soustavy, které je vystaveno převládajícímu vlhkému severozápadnímu větrnému proudění, a jako takové jsou srážkami postihovány relativně více než jiná pohoří. Celkem v horách spadne ročně 800–1700 mm vody za rok. Od 29. července 1897 drží evropský rekord v denním úhrnu srážek – na stanici na Nové Louce bylo tehdy naměřeno 345 mm. 8. srpna 1978 spadlo na pramenech Jizery za 10 hodin 250 mm vody. Rekordní bývají také srážkové úhrny měsíční (v červenci 1897 656 mm) a roční (na Jizerce spadlo roku 1926 celkem 2201 mm). V rámci Česka jsou rekordní také úhrny zimních srážek, které například průměrně za šest zimních měsíců let 1901–1950 činily 800 mm. Sníh v Jizerských horách začíná padat velmi brzy a poměrně dlouho zůstává ležet. Například na Kristiánově bylo první sněžení zaznamenáno již 3. listopadu a posledním dnem sněhové pokrývky byl 15. červen. V roce 2009 ležela souvislá pokrývka v celém pohoří již od 14. října. V nejvyšších partiích hor dosahuje mocnost sněhové pokrývky 150 cm, někdy však až 300 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Podoba a rozmanitost přírody Jizerských hor je do značné míry určena jejich žulovým podložím, polohou, nadmořskou výškou, klimatickými podmínkami a v poslední době i radikální změnou přírodního prostředí náhorní plošiny. Na rozdíl od sousedních Krkonoš chybí v Jizerských horách přirozené alpinské a subalpinské vegetační pásmo. Nejsou zde ani ledovcové kary s lavinovými dráhami, flora i fauna je proti Krkonoším chudší. Výjimkou z této chudosti je příroda na čedičovém vrchu Bukovci.", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lesy.", "content": "Hlavním přirozeným vegetačním typem hor je les. Přirozená bezlesí se nacházejí jen na skutečně extrémních místech, jako jsou sutě nejvyšších vrcholů, živá rašeliniště, mokřady a vodní plochy. Před příchodem člověka bylo pohoří pokryto bučinami a smíšenými lesy skládajícími se z buků, smrků a jedlí. Dnes se v horách tyto klimaxové pralesy již nenacházejí, v současných porostech třeba téměř chybí jedle. Smíšené lesy s převahou buku lesního se zachovaly například na severních svazích hor. Ve vysokých polohách a na mokrých půdách se nacházely přirozené smrčiny. Původní lesy zůstávaly nedotčené až do německé kolonizace oblasti ve 13. století, kdy byla jejich plocha zredukována téměř na dnešní úroveň. Vrcholové partie si svou původní podobu uchovávaly až do 16. století, k těžbě dřeva v nich došlo až v 17. století. Největší spotřebu dřeva mělo sklářství, pro které bylo dřevo palivem a také zdrojem potaše do sklářského kmene. Jedlové dřevo se těžilo také pro výrobu šindele na střechy chalup. Od druhé poloviny 18. století je součástí místního hospodářství také lesnictví. Díky holosečnému hospodářství došlo k naprostému vydrancování lesů – listnaté a smíšené porosty na mnoha místech zcela zanikly. Již v minulosti docházelo k pokusům o obnovu lesa umělým výsevem – a to výsevem produkčně výhodného smrku. První nákup smrkových semen pocházel z Ostravska roku 1833. Ukázalo se však, že dovezené smrky nemají růstové vlastnosti a odolnost původních jizerskohorských smrků. Tyto umělé smrkové monokultury, tvořené stejnověkými, hustě sázenými smrky, postihovaly již od začátku 20. století katastrofální polomy a všemožné hmyzí kalamity, při kterých docházelo ke značným škodám. Nedobrou situaci smrkových porostů ještě zhoršily projevy průmyslových imisí od roku 1965, pocházejících z tepelných elektráren z Polska (elektrárna Turów) a NDR. Důsledkem dalšího oslabení imunity porostů bylo jejich odumírání, vedoucí až ke vzniku mrtvých „lesů telegrafních sloupů“. Odumírající smrkové porosty náhorní plošiny byly v 70. a 80. letech 20. století téměř zcela odtěženy, čímž vznikly rozsáhlé holiny, které se dnes pomalu opět zalesňují. Bylinný podrost lesů je chudý zejména kvůli vlhkému podnebí a velmi kyselé půdě. Vyskytuje se zde např. měsíčnice vytrvalá, lýkovec jedovatý, mléčivec alpský, vzácně lilie zlatohlavá a vranec jedlový. Ve zbytcích původních klimaxových smrčin roste například podbělice alpská, čípek objímavý, papratka horská.", "section_level": 3}, {"title": "Rašeliniště.", "content": "Rašeliniště v Jizerských horách začala vznikat hned po skončení poslední doby ledové, zhruba před 10 000 lety, a k jejich největšímu rozvoji došlo před 5000 lety. V horách je přes 50 rašelinišť o celkové rozloze přesahující 250 ha, jejichž mohutnost dosahuje až několika metrů. Největšími rašeliništi jsou Rašeliniště Jizery a Rašeliniště Jizerky. Většina rašelinišť je přísně chráněna, a tedy běžně nepřístupná, Rašeliniště Jizerky a Na Čihadle však byla částečně zpřístupněna. Pro rašeliniště typický je výskyt borovice kleče společně s borůvkou bažinnou, kyhankou sivolistou, klikvou bahenní a šichou černou. Rašeliníků se zde vyskytuje 10 druhů. Mezi vzácnější druhy patří blatnice bahenní, ostřice chudokvětá a ostřice mokřadní a suchopýrek trsnatý a jalovec obecný nízký.", "section_level": 3}, {"title": "Fauna.", "content": "Pro Jizerské hory přirozená skladba živočichů by vycházela z jejich životního prostředí – tedy smíšených lesů. To, že se toto přirozené prostředí již v pohoří prakticky nevyskytuje a bylo nahrazeno smrkovými monokulturami a následně holinami, mělo velmi nepříznivý dopad na pestrost živočišných druhů v oblasti. Nejméně narušenou oblastí jsou rašeliniště, která však nejsou dostatečně velká na to, aby tvořila samostatné biotopy pro vyšší živočichy.", "section_level": 2}, {"title": "Savci.", "content": "Poslední medvěd byl zastřelen v dubnu roku 1741 ve fojteckém polesí, tamtéž byl zastřelen i poslední vlk 6. června 1766 (na Nové Louce). Z lovné zvěře byl nejvíce ceněn jelen evropský, pro kterého nechali Clam-Gallasové vybudovat roku 1848 obrovskou jelení oboru s obvodem 42 km, která byla později ještě rozšířena. Poslední prase divoké bylo zastřeleno roku 1924, po roce 1945 se zde však usadila prasata uniklá z německých a polských obor. Dále zde žijí daňci, mufloni a srnci. Podle aktuálních zpráv, respektive nalezených stop a snímků z fotopastí, se na území Jizerských hor pohybuje rys ostrovid a v těsném okolí Jizerských hor opět několik smeček vlků. Dalšími savci jsou rejsek horský a hrabošík podzemní. V bývalé přepouštěcí štole přehrady na Bílé Desné a ve starých důlních štolách u Nového Města žije celkem asi 12 druhů netopýrů – například netopýr pobřežní, netopýr velkouchý a netopýr severní.", "section_level": 3}, {"title": "Chráněná území.", "content": "Na území hor se nacházejí následující chráněná území:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Jizerské hory a jejich okolí patřily vždy k nejméně pohostinným a přístupným oblastem českých zemí. Jejich osídlování Lužickými Srby probíhalo pomalu, a to nejprve ve směru od Žitavy podél toku Smědé. Před osadníky ovšem již v dávné historii hory objevovali jistě lovci a zejména prospektoři. Neolitická těžba hornin pro výrobu kamenných seker je doložena v jižní části hor na Maršovickém vrchu. I známá horská osada Jizerka byla původně místem těžby drahokamů. Za vůbec první stálé sídliště v oblasti je považováno hradiště na vrchu Chlum těsně za hranicemi Jizerských hor. Další pronikání do hor směřovalo podél proudu Lužické Nisy a zanechalo své stopy v Hrádku, na Grabštejnu a v Chrastavě. Tyto osady se však rozkládaly mimo samotné pohoří, do jehož hlubokých lesů se až do středověku odvažovali jen prospektoři, ptáčníci a uhlíři. Až za vlády Přemysla Otakara II. ve 13. století byli do prakticky pusté oblasti pozváni osadníci z okolních zemí, aby ji pozvedli. Hory patřily ve 14. století k církevnímu majetku spravovanému z cisterciáckého kláštera v Mnichově Hradišti. Již předtím byl na Frýdlantsku založen v polovině 13. století pány z Ostrve frýdlantský hrad. Roku 1278 jej odkoupili Biberštejnové, kteří jej vlastnili až do roku 1551. Kromě frýdlantského panství jim patřilo také panství liberecké, spravované z hradu Hamrštejna, pod jehož správu patřila také nevelká osada Liberec a okolní přípotoční vesnice. Když v době husitské zanikly bohaté kláštery v Hradišti a Turnově, rozebrali si jejich majetky okolní šlechtické rody. Kromě panství libereckého a frýdlantského tak později zasahovalo na území Jizerských hor také panství hradů Frýdštejna a Vranova (pozdější panství Malá Skála), Hrubého Rohozce a Návarova. Po vymření frýdlantské větve Biberštejnů se jejich původních držav ujal rod Redernů, vynikající nejen na vojenském poli ale také mimořádnou podnikavostí a láskou ke krásným věcem. Jiné tehdejší okolní rody se jim však v těchto vlastnostech blížily, a tak se Redernové, Vartenberkové a Oppersdorfové pokoušeli ze svých držav vytěžit co možná nejvíce. Proto založili textilní osady (Kateřinky, Hluboká, Starý Harcov), doly (Nové Město pod Smrkem) a pokusili se také využít lesy Jizerských hor k zakládání skláren. Sklárny vznikají především na Jablonecku: roku 1548 zakládá František Kuntze huť ve Mšeně u Jablonce, deset let poté zbudoval Jan Schürer huť syřišťovskou (dnešní osada Huť), v roce 1577 Pavel Schürer huť rejdickou a konečně roku 1598 Bedřich Wander huť bedřichovskou. Mezitím se na Liberecku rozmohlo zpracování sukna – za Albrechta z Valdštejna dodávalo město Liberec týdně tisíc uniforem pro vévodovy pluky. Po Albrechtově smrti se vlády nad jeho panstvími ujali jeho bývalí podřízení: generálové Matyáš Gallas a Mikuláš Desfours. Ve středověku prodělala oblast i několik „zlatých horeček“, kdy sem výskyt drahých kamenů přilákal hledače z celé Evropy. Těžba drahých kamenů přitáhla v 16. století do oblasti také italské rytce. Jedním z bývalých nalezišť je například Safírový potok. Gallasové získali kontrolu nad frýdlantským a libereckým panstvím a později svá panství ještě rozšířili o hrady Grabštejn a Lemberk. Také Gallasové byli podnikavým rodem, který ze svých panství chtěl vytěžit maximum, proto za jejich správy došlo k dalšímu rozvoji textilního průmyslu, ale také k rozsáhlým selským nepokojům, podníceným kovářem Andreasem Stelzigem. Po skončení třicetileté války patřilo hraběcí rodině Desfoursů panství Hrubý Rohozec, panství Malá Skála a panství Semily. Od něj roku 1662 oddělili Desfoursové statek Smržovka a v jeho okolí založili množství nových osad, jejichž obyvatelé se živili pěstováním dobytka, prací v lesích a předením příze. Osady nesou jména svých zakladatelů – Albrecht Maxmilián Desfours například založil Albrechtice v Jizerských horách, Maxov, Antonínov, Hrabětice, podle jeho syna je pojmenován Josefův Důl a Karlov, podle jeho manželky Mariánská Hora. Na svých panstvích podporovali sklářství a několikrát usilovali o to, aby se Jablonec nad Nisou stal sklářským městem. V tom však uspěl až roku 1808 nový majitel maloskalského panství, Franz Zacharias Römisch. Tohoto roku se Jablonec stal městysem a roku 1866 městem. Roku 1757 Gallasové vymřeli a jejich panství zdědil rod Clamů. Ti jej pod jménem Clam-Gallasové vlastnili až do roku 1945. Za jejich panování se venkovské Lázně Libverda staly významným společenským střediskem a dokonce neoficiálním sídlem panství. Liberec byl přebudován na moderní průmyslové město, ve kterém vznikají nejprve soukenické manufaktury a později také textilní a strojní továrny. Velký podíl na přeměně manufakturní oblasti v jedno z nejproduktivnějších průmyslových měst Rakousko-Uherska měl mladý soukeník Johann Liebieg. Kromě jeho průmyslového impéria vzniklo v okolí hor mnoho dalších továren: v Raspenavě to byly dílny rodiny Richtrovy, v Novém Městě Klingrova firma, v Českém Dubu továrna Schmittova, ve Vratislavicích se v továrně Ginzkey vyráběly koberce, další textilní továrny vyrostly po celých Jizerských horách. Na Tanvaldsku se vznikl bavlnářský průmysl a na Jablonecku množství moderních sklářských hutí rodiny Riedlových. Z Liberce se v této době stalo druhé největší město Čech a také Jablonec se stal průmyslovým městem. V 19. století bylo Jablonecko největším světovým výrobcem a vývozcem bižuterie. Až do konce druhé světové války byla většina obyvatel Jizerských hor německé národnosti. Po odsunu Němců z Československa proto došlo k značnému vylidnění zdejších měst a osad. Na jejich místo se nastěhovalo české obyvatelstvo z vnitrozemí.", "section_level": 1}, {"title": "Drobné památky.", "content": "Jednou ze zvláštností dokreslujících nelehký život obyvatel Jizerských hor je velké množství pomníků, pomníčků a jiných drobných památek. Některé z nich jsou kamenné, častěji mají podobu dřevěných křížů nebo prostých tabulek na stromech. Většinou připomínají místo, kde se udála nějaká šťastná nebo častěji nešťastná událost. Jde o vzpomínky na dřevorubce zabité padajícím stromem, rozmačkané při svážení dřeva na saních, oběti vražd a loupeží, také pomníky lesníků a pytláků zabitých ve vzájemných přestřelkách, někdy také o smírčí kříže. V oblasti Jizerských hor je více než 200 takových památek. Nejstarší známou památkou je Klogertův kámen, který leží v Bedřichovském lesním revíru a připomíná smrt dřevorubce Klogerta v roce 1674. Pomníčky ovšem přibývají i dnes, kdy se jedná zejména o smrtelné úrazy cyklistů. Na tom, že se mnoho drobných památek zachovalo až do dnešních dnů, má zásluhu také Spolek Patron, jehož členové se již mnoho desítek let ve svém volném čase věnují vyhledávání, popisu a opravám drobných památek. Bez této činnosti by již mnoho památek dávno neexistovalo. Mezi nejznámější pomníčky patří: Hennrichův kříž, Krop-Seffův kříž, U zabitého mládence, Porscheho smrt a Bílá smrt v sedle Holubníku.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika a sport.", "content": "Jizerské hory jsou oblíbenou turistickou, rekreační a také sportovní oblastí. V létě jsou oblíbeným terénem pro turistické a cykloturistické výpravy. V zimě je v horách vedena síť běžkařských stop nazývaná Jizerská magistrála. Na české straně hor se odehrává závod v běhu na lyžích – Jizerská padesátka (Memoriál expedice Peru '70). Na straně polské je takovým závodem Bieg Piastów. O záchranu zbloudilých a zraněných turistů na české straně se stará místní Horská služba.", "section_level": 1}, {"title": "Historie turistiky.", "content": "O turistice v okolí Jizerských hor lze hovořit až v 19. století, kdy obyvatelé rozvíjejících se továrních center na Liberecku, Jablonecku a Frýdlantsku začali vyrážet do hor za čistým ovzduším. Roku 1884 byl založen v Liberci Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (), který usiloval o zpřístupnění těchto hor nejširším vrstvám obyvatelstva. Spolek budoval cesty, vyhlídkové věže a rozhledny, turistické značení, chaty, útulny, pořádal také vlastivědné vycházky a vydával vlastní ročenku. Na začátku 20. století vedly značené turistické cesty od všech železničních stanic na trati Liberec – Jablonec nad Nisou – Tanvald – Kořenov. Roku 1934 měl spolek přes 8000 členů v 25 skupinách. Na aktivity tohoto spolku prakticky navázal nynější Jizersko-ještědský horský spolek, který vznikl v roce 1996. Od osmdesátých let 19. století budovaly snad všechny pobočky spolku vyhlídky a rozhledny – celkem jich bylo postaveno 33. Kamenných a železných rozhleden bylo postaveno deset, prostředky na jejich stavbu se obvykle získávaly z finančních sbírek. Vůbec nejstarší železnou rozhlednou v Česku je Slovanka nad Hraběticemi postavená roku 1887. Dalšími rozhlednami v Jizerkách a přilehlém okolí byly: Královka (1888 dřevěná, od roku 1907 kamenná), Bramberk (1889 dřevěná, 1912 kamenná), Černá studnice (1885 dřevěná, 1905 kamenná), Nad Prosečí (1892 a 1908 dřevěná, 1932 kamenná), rozhledna Tanvaldský Špičák (1909), Štěpánka na Hvězdě dokončená roku 1892 a také Smrk (1892 dřevěná, 2003 ocelová). Dalším turistickým spolkem byl dělnický německo-český spolek Přátelé přírody () vzniklý roku 1895. Český Klub českých turistů vznikl v Liberci 10. 3. 1900, zaměřil se však převážně na oblast Podještědí.", "section_level": 2}, {"title": "Historie horolezectví.", "content": "Jizerské hory jsou významnou horolezeckou oblastí. Nabízejí výhradně výstupy po drsné a ostré žule, které mají podobný tradiční charakter jako pískovcové lezení. Stabilní jištění (kruhy a skoby) jsou umístěna ve skále zpravidla daleko od sebe a mezi nimi se horolezci musejí dojistit vlastními prostředky (smyčky, vklíněnce a friendy). Horolezecké skály se dělí do osmi sektorů Stržový vrch a Kopřivník, Srázy a Poledník, Malý a Velký Štolpich, Polední kameny a Hlídači, Paličník, Tišina a Smrk, Odlehlé skály, Rudolfov. V zimě se leze na ledopádech ve Štolpichu, na Černém potoce a v opuštěném lomu u Oldřichova. První cestu vylezli Adolf Gahler a Willi Kahl na Uhlířovu čapku v roce 1892 pomocí přehozeného lana přes skalní věž. První sportovní výstup pouze vlastní silou vykonali Karl Kirchhof, Rudolf Blumrich a Franz Salomon Dříčským komínem také na Uhlířovu čapku roku 1904. Za nejkrásnější skálu Jizerských hor se pokládá Zvon, na který poprvé vylezli Rudolf Kauschka, Franz Haupt, Rudolf Tham a Emil Löppen Kauschkovou spárou v roce 1921. Za nejkrásnější výstup je považována Severní cesta na Zvon, kterou poprvé prostoupili bratři Wolfgang Ginzel, Gustav Ginzel a jejich přítel Adolf Mai roku 1952.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jizerské hory (, , hovorově též nazývané \"Jizerky\") jsou geomorfologickým celkem a nejsevernějším pohořím Česka. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku, což je nejvyšší hora české části hor. Bylo dříve považováno za západní výběžek Krkonoš. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa (1126 m). Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Raspenava, Nové Město pod Smrkem, Świeradów-Zdrój, Szklarska Poręba, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Z hlediska územněsprávního členění se česká část pohoří nachází v okresech Liberec, Jablonec nad Nisou a Semily Libereckého kraje.", "tgt_summary": "Jizera Mountains (), or Izera Mountains (; ), are part of the Western Sudetes on the border between the Czech Republic and Poland. The range got its name from the Jizera River, which rises at the southern base of the Smrk massif.", "id": 2428239} {"src_title": "Panzer III", "tgt_title": "Panzer III", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Tank Pz III měl představovat hlavní bitevní tank německých vojsk v nastávající válce. Jeho původní verze byly vyzbrojeny 37mm kanonem, předpokládalo se, že by časem mohly být přezbrojeny na 50mm kanony. Tank se v prvních taženích osvědčil, byť jeho relativně slabá výzbroj se ukazovala jako problematická, pokud se setkal s odolnějšími francouzskými nebo britskými tanky. V roce 1940 se proto začaly objevovat první stroje s krátkými 50mm kanony. Stroje s 50mm kanony (Panzer III J) byly například použity německými vojsky v bitvě o Gazalu. Původní koncepce tanku byla přehodnocena během zahájení operace Barbarossa. Tanky Pz III se začaly setkávat s masami tanků T-34 a KV-1, na něž jejich kanony vůbec nestačily. Urychleně proto byly vyvinuty nové typy vyzbrojené dlouhými 50mm kanony (5 cm KwK 39 L/60) a starší tanky byly přezbrojovány. Ačkoliv tak došlo ke značnému zvýšení úderné síly, Pz III stále ještě nepředstavovaly adekvátní prostředek pro boj s ruskými protějšky. Nakonec nezbylo než akceptovat skutečnost, že Pz III byl příliš malý a lehký a neumožňoval instalaci dostatečně silné zbraně. Proto byla jeho výroba v roce 1943 ukončena. Hned v počátku se kolem tohoto stroje objevil konflikt mezi zbrojním úřadem a inspektorátem motorizovaných vojsk týkající se hlavní výzbroje nového tanku. Zatímco zbrojní úřad (\"Waffenamt\") považoval za dostatečný kanon ráže 37 mm, druhá strana trvala na ráži 50 mm. Nakonec byl vybrán kanon menšího kalibru protože i ostatní vojsko již bylo vyzbrojeno protitankovými kanony 3,7 cm, díky čemuž stačila výroba pouze jednoho druhu munice. Dle požadavku inspektorátu byla však alespoň věž tanku konstruována tak, aby umožňovala případné pozdější osazení kanonem větší ráže. V roce 1934 formuloval zbrojní úřad konečně požadované charakteristiky nového stroje a předal je firmám MAN, Daimler-Benz, Rheinmetall-Borsig a Krupp spolu s objednávkou na vývoj prototypu. Hmotnost vozidla neměla podle specifikací překročit 15 tun. Požadovaná maximální rychlost stroje byla 40 km/h a posádku mělo tvořit pět mužů - velitel, střelec a nabíječ umístění ve věži, řidič a radista v přední části trupu. Stroj měl být samozřejmě plně pásový s výzbrojí soustředěnou v otočné věži. Pouze firmy Krupp a Daimler-Benz však dovedly vývoj až k postavení prototypu. Stroj firmy Krupp, označovaný MKA, spočíval na podvozku složeném ze šesti plných pojezdových kol, loukoťového kola napínacího a kola hnacího s kruhovými odlehčovacími otvory. V horní části dosedal pás na tři podpůrné kladky. Trup tanku byl tvořen rovnými pancéřovými deskami, které byly spojeny většinou svárem. Za prudce skosenou čelní deskou se zvedala nástavba v jejíž přední stěně se nalevo nacházel průzor řidiče. Další průzory byly na obou bocích. Levým vyhlížel opět řidič, pravý sloužil radistovi, který měl v této části stroje své stanoviště. Na ploché desce nástavby byla zhruba v polovině délky stroje umístěna plně otočná věž. V zádi trupu byl potom motorový prostor. Přední spodní rohy věže byly skosené, což se stalo pro věže pozdějších tanků standardem. V čelním štítu věže byla instalována hlavní zbraň, kanon ráže 37 mm a doplňkový kulomet ráže 7,92 mm. Testy obou prototypů probíhaly v oblasti Kummersdorfu a Ulmu na přelomu let 1936 a 1937. Jako vítěz z nich vzešel jednodušší prototyp firmy Daimler-Benz vedený pod označením ZW neboli \"Zugführer Wagen\" (vozidlo velitele čety). Další osud neúspěšného prototypu MKA není znám, ale zřejmě dosloužil jako cvičné vozidlo. Základní konstrukce prototypu Daimler-Benz byla shodná s tou od firmy Krupp. Podvozek sestával z pěti relativně velkých pojezdových kol s kruhovými odlehčovacími otvory a gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo uchyceno i odpruženo samostatně. Vpředu se dále nacházelo rovněž perforované kolo hnací a zcela vzadu kolo napínací, obě zvednutá nad úroveň terénu. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky s gumovou bandáží. Trup byl svařen a snýtován z rovných pancéřových desek o síle 14,5 mm. Pouze dno vany mělo tloušťku jen 5 mm. Za samotnou čelní deskou podvozkové vany následovala rovná plošina, ve které se nalézaly průlezy řidiče a radisty, uzavřené dvoudílnými poklopy. Z této plošiny se zvedala čelní stěna nástavby. V její levé části byl odklopný průzor řidiče, v pravé potom korbový kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený v kruhovém střelišti. Kulomet obsluhoval radista sedící v trupu tanku hned vedle řidiče. Rovněž v obou bočních stěnách nástavby se nacházely odklopné průzory sloužící řidiči a radistovi k výhledu do stran. Zbylí tři členové posádky, velitel, střelec a nabíječ, měli svá stanoviště ve věži. Věž byla umístěna na horní ploše nástavby zhruba v polovině délky celého stroje. V jejích bočních stěnách byly průlezy pro střelce a nabíječe, oba opatřené jednodílnými dvířky otvíranými do strany. Dvířka byla opatřena jednoduchými štěrbinovými průzory. Další dva průzory se nacházely na bocích věže před těmito dvířky. Tyto průzory byly stejného typu jako již zmíněné boční průzory řidiče a radisty. Daly se odklopit směrem nahoru pro lepší výhled. Během pobytu v bojové oblasti ale zůstávaly uzavřené a výhled zajišťovaly pouze štěrbiny v jejich krytech. Ze zádi věže vystupovala část oblouku velitelské věžičky, pod kterou bylo stanoviště velitele tanku. Věžička měla po svém obvodu osm symetricky rozmístěných pozorovacích otvorů, kterými velitel sledoval okolí vozu. Po stranách tubusu velitelské věžičky byly v zadní stěně věže umístěny malé obdélníkové střílny pro ruční zbraně opatřené kryty. Tloušťka pancéřování věže činila 14,5 mm na všech stěnách kromě stropu, ten byl tlustý pouze 10 mm. Čelní stěna věže nesla ve vnějším úchytu hlavní zbraň tanku – kanon KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm. Po jeho pravé straně se potom nacházely dva spřažené kulomety MG 34. Celková zásoba munice na palubě stroje činila 120 nábojů pro kanon a 4425 nábojů pro všechny tři kulomety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panzerkampfwagen III (resp. PzKpfw III či SdKfz 141) byl německý střední tank, vyráběný v letech 1939-1943. Celkem bylo vyrobeno asi 5650 strojů. Dosavadní tanky, tj. již vyráběný PzKpfw I a vyvíjený PzKpfw II, byly od začátku nahlíženy jako přechodné a zkušební typy.", "tgt_summary": "The Panzerkampfwagen III, commonly known as the Panzer III, was a medium tank developed in the 1930s by Germany, and was used extensively in World War II. The official German ordnance designation was Sd.Kfz. 141. It was intended to fight other armoured fighting vehicles and serve alongside and support similar Panzer IV which was originally designed for infantry support. However, as the Germans faced the formidable T-34, more powerful anti-tank guns were needed, and since the Panzer IV had more development potential with a larger turret ring, it was redesigned to mount the long-barrelled 7.5 cm KwK 40 gun. The Panzer III effectively swapped roles with the Panzer IV, as from 1942 the last version of Panzer III mounted the 7.5 cm KwK 37 L/24 that was better suited for infantry support. Production of the Panzer III ceased in 1943. Nevertheless, the Panzer III's capable chassis provided hulls for the Sturmgeschütz III assault gun until the end of the war.", "id": 1231709} {"src_title": "Domažlice", "tgt_title": "Domažlice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší psané zmínky o Domažlicích se datují ke konci 10. století, kdy zde existovala pouhá osada. \"„K významné fortifikačně statutární změně lokality dochází v 60. letech 13. stol., kdy se trhová osada z rozhodnutí českého krále mění v opevněné královské město. Vznik nově vysazeného města spadá do období rozmachu zakladatelské a opevňovací aktivity českého krále Přemysla Otakara II. Tehdy se Domažlice spolu s dalšími vybranými příhraničními lokalitami stávají součástí velkolepého hraničního opevnění proti Bavorsku i jednou z důležitých opor Přemyslovy státnické politiky.“\" Místní hrad se stal sídlem purkrabího, pod jehož pravomoc náležely i svobodné chodské vsi. Roku 1373 byly předměstí a okolní vsi vypáleny bavorskými vojsky. V období husitských válek se město přidalo na stranu Táboritů. V srpnu roku 1431 bylo obléháno vojsky čtvrté křížové výpravy v čele s markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Giulianem Cesarinim, jež 14. srpna mezi Domažlicemi a městečkem Kdyně porazily spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého (bitva u Domažlic). V období pozdní gotiky byl vylepšen městský obranný systém, přičemž došlo k výstavbě kruhové hlásky na náměstí, jež dodnes tvoří klasickou dominantu Domažlic. Z roku 1592 pak pochází nejstarší vyobrazení města, podle něhož se dají vysledovat proměny centrální zástavby. Počátkem 17. století se Domažlice i přilehlé obce připojily ke stavovskému povstání, na které po Bílé hoře navázalo povstání Chodů. Celkově znamenalo 17. století pro město úpadek. Situace se postupně zlepšovala až v 18. století. Tehdy se již začal rozvíjet drobný průmysl a Domažlice se staly důležitým trhovým městem. 19. století přineslo české národní obrození. Národopisná oblast Chodska se tehdy stala velmi oblíbenou pro mnohé významné osobnosti. V této době došlo k další modernizaci města - bouraly se hradby a některé brány, hradební příkopy byly zasypány, a město se mohlo rozšiřovat i za své původně jasně stanovené území. V neděli 22. února 1891 pronesl v sále Baucově předvolební projev před třemi stovkami voličů profesor Tomáš Garrigue Masaryk. 13. srpna 1939 se při příležitosti Vavřinecké poutě, jako vyjádření odporu odstoupení československého pohraničí, konalo velké protestní shromáždění. Domažlice totiž, díky svému převažujícímu českému obyvatelstvu, zůstaly na území Protektorátu Čechy a Morava, zatímco mnohé obce v jejich okolí se podle procentuálního zastoupení Němců staly součástí říše. Celou situaci komplikoval ještě fakt, že hranice byla častokrát utvořena velmi nesmyslně. Vlak z Plzně do Domažlic údajně sedmkrát přejížděl tehdejší státní hranici. V květnu 1945 město osvobodila americká armáda. Roku 1948 byla uzavřena hranice a Domažlicko, dříve významná příhraniční oblast na rozhraní Čech a Bavorska, se stala oblastí na výspě východního bloku. Rozvoj města se ale nezastavil zcela. V roce 1960 Domažlice obhájily status okresního města. Moderní okres Domažlice od toho roku zahrnoval území o ploše přibližně 1 140 km². Do jeho území byla spojena největší města jako Kdyně, Horšovský Týn nebo Holýšov, spolu s přilehlými obcemi. To podpořilo rozvoj průmyslu i služeb ve městě. Postupně vznikly nové průmyslové závody a budovy správních úřadů. Vlivem výstavby sídlišť, zejména na Týnském předměstí, rostl počet obyvatel. Ten v 70. letech překračuje počet 10 000 a nadále stoupá. Sídlištní výstavba nezasáhla citelněji do historického jádra města. Po roce 1989 došlo po otevření hranic k opětovnému rozvoji turistického ruchu ve městě i okolí. Město začalo spolupracovat se svým bavorským „protějškem“ Furth im Wald. Mezi nejvýznamnější počiny současné doby můžeme řadit přeložku silnice I/26, která v roce 1998 odvedla tranzitní dopravu z předměstí; a výstavbu nové nemocnice, která nahradila nevyhovující areál v roce 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V centru města se nachází historické jádro s měšťanskými domy ze 14. až 16. století, dnes jsou součástí městské památkové rezervace. Dochovaly se také zbytky již zmíněného gotického opevnění, zámek (ten vznikl přestavbou původního hradu v 18. století), gotický farní kostel a klášter.", "section_level": 1}, {"title": "Chodské slavnosti.", "content": "Každý rok v srpnu se v Domažlicích konají známé Chodské slavnosti. Jejich tradice byla zahájena bezprostředně po skončení druhé světové války – pouť na Vavřinec se opět konala 12. srpna 1945. Církevní význam této akce byl za komunismu potlačován, ale folklorní ráz původní poutě se zachoval. Oslavy se ale přesunuly od kostela sv. Vavřince do města. Po revoluci jsou slavnosti opět spojovány s svatovavřineckou poutí a jsou nejvýznamnější kulturní akcí na Domažlicku.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Podle údajů ČSÚ ze Sčítání lidu v roce 2001 žilo v Domažlicích 11 048 obyvatel. 93,75 % občanů bylo národnosti české, 1,49 % slovenské, 1,13 % vietnamské a 0,22 % německé. Zbylé národnostní skupiny jsou v zastoupení pod 20 občanů.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ke dni sčítání bylo z celkového počtu obyvatel zjištěno 30,87 % věřících. Z nich 87,48 vyznávalo římskokatolické náboženství, 3,52 % věřících se řadilo k českobratrské evangelické církvi. 1,29 % věřících byli potom členové Církve československé husitské. 57,48 % bylo bez vyznání, u 11,66 % obyvatel nebyla zjištěna příslušnost či nepříslušnost k určitému náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Služby a instituce.", "content": "Město zřizuje městskou knihovnu, kulturní středisko, domov s pečovatelskou službou, základní uměleckou školu, dvě základní školy \"(Msgre. B. Staška a Komenského)\", mateřskou školu s mnoha pobočkami, dětské jesle a plavecký bazén. Dalšími významnými vzdělávacími ústavy jsou Gymnázium Jindřicha Šimona Baara, 2 střední odborná učiliště a vyšší odborná škola. V Kozinově ulici byla počátkem roku 2006 otevřena nová budova nemocnice. Nahradila starou, nevyhovující nemocnici v ulici U nemocnice, která teď už u nemocnice vlastně vůbec není. Ve městě sídlí také územní odbor Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor Domažlice, okresní hygienická stanice a okresní soud. Možnosti nákupů zajišťuje prodejna Albert (na náměstí), diskontní prodejna PENNY MARKET (ve Švabinského ulici) a 2 prodejny Jednoty (v Mánesově a Švabinského ulici). Na náměstí Míru a v přilehlých ulicích najdeme potom širokou síť obchodů všeho druhu od oděvních, přes elektro, až po různá papírnictví nebo železářství. Zejména v centru města najdeme velké množství restaurací různého druhu a cenových kategorií - od českých hospod, různých barů a heren až po pizzerie. Restauračních zařízení ve městě je celkem asi 70. Na katastru města najdeme 6 hotelů a několik penzionů a ubytoven. Nejvyšší počet lůžek má hotel Družba na Týnském předměstí (88).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do roku 1998 se v Domažlicích nacházela křižovatka silnic I/26 \"(Plzeň-Folmava)\" a I/22 \"(Vodňany-Strakonice-Klatovy-Domažlice)\". V tom roce byla ale vybudována přeložka a silnice I/26 Domažlicemi již neprochází. Původní silnice I. třídy se stala součástí silnice II/193 Domažlice-Horšovský Týn-Stříbro-Žlutice. Domažlice jsou čtyřsměrným železničním uzlem. Protínají se tam tratě č. 180 Plzeň-Furth im Wald, č. 184 Domažlice-Poběžovice-Planá u Mariánských lázní a č. 185 Domažlice-Klatovy. Na území města je 1 železniční stanice \"(Domažlice)\" a 1 zastávka \"(Domažlice město)\". Domažlice jsou také cílovou stanicí mnohých autobusových linek sjíždějících se z různých koutů okresu. Rovněž zde ale projíždějí nebo končí i dálkové linky, např. ve směru na Plzeň. Ve městě není vybudováno žádné autobusové nádraží. Autobusy jsou odstavovány na terminálu v Poděbradově ulici, vzniklém v roce 1990. Mnohé linky zajíždějí také k železniční stanici. V provozu je jedna linka městské autobusové dopravy v Domažlicích, za tarif MHD se přepravuje i na městských úsecích regionálních linek.A především autobusové a vlaková doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Stejně jako mnohá jiná česká města, i Domažlice hodlají přilákat na své území nové investory. Proto je budována průmyslová zóna. Jako nejvhodnější místo pro její realizaci byla zvolena lokalita bývalých kasáren jižně od silnice I/22 Draženov-Klatovy. Stávající průmyslové podniky ve městě jsou zaměřeny především na strojírenskou a textilní výrobu. Nezaměstnanost ve městě se drží na velmi nízké úrovni - v Domažlicích a okolí podle údajů ÚP Domažlice z ledna 2007 jen 5,60 %.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se v současnosti skládá ze dvou katastrálních území a šesti místních částí. V letech 1980–1990 byla součástí Domažlic dnešní obec Babylon.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Domažlice byly dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Domažlice ale stále existuje a skládá se z 85 obcí, obvod obce s rozšířenou působností čítá 30 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Okolní obce.", "content": "Řazeno po směru hodinových ručiček:", "section_level": 1}, {"title": "Okolí města.", "content": "Na nedalekém Čerchově byla postavena s přispěním města Domažlice Kurzova rozhledna, ze které je krásný výhled na město. Nad městem na vrchu Baldov stojí v torzu nedokončený a mezigeneračně obměněný husitský Národní památník Domažlice, který je s jeho robustní základnou složeného základního kamene z roku 1931 zapsán v Ústředním státním seznamu chráněných kulturních památek ČR a v roce 2015 byl nově doplněn o obří prstencový žulový kalich. Památné místo k sobě přitahuje zaslouženou zvýšenou pozornost široké veřejnosti také naučnou stezkou a originální sochařskou galerií pod širým nebem, vzniklou právě z podnětu legendární světoznámé středověké bitvy, která zásadně předznamenala postupné rozšiřování protestantismu a náboženské tolerance v celé Evropě. Zájem světové veřejnosti o toto vojensky a historicky přitažlivé místo v České republice mělo podpořit také barvité velkoformátové výtvarné panoráma, zachycující vítězoslavnou scénu z Bitvy u Domažlic. Autorem návrhu velkoplátna z roku 1935 s plastickým popředím ve formátu 9 krát 30 metrů, které dosud čeká na jeho úplné dokončení, byl akademický malíř Jan Šebek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Domažlice (, německy \"Taus\", latinsky \"Tusta\") je město v Plzeňském kraji a tradiční centrum Chodska, 47 km jihozápadně od Plzně a 10 km od německých hranic na řece Zubřina. Žije zde obyvatel. Sestávají z vlastního města, čtyř předměstí a vsi Havlovice. Historické centrum města je městskou památkovou rezervací.", "tgt_summary": "Domažlice (; ) is a town in the Plzeň Region of the Czech Republic. Domažlice is also a Municipality with Extended Competence and a Municipality with Commissioned Local Authority within the same borders.", "id": 1464801} {"src_title": "Plynný obr", "tgt_title": "Gas giant", "src_document": [{"title": "Obecná struktura.", "content": "Čtyři plynní obři v naší sluneční soustavě si jsou v mnoha ohledech podobní. Všichni mají atmosféru složenou převážně z vodíku a helia, které uvnitř planety přecházejí do kapalného stavu za tlaků vyšších než kritický, takže mezi vlastním tělesem planety a její atmosférou není žádná zřetelná hranice. Vnitřek planety je velmi horký, jádro Neptunu má teplotu asi 5 000 K, jádro Jupiteru pak dokonce přes 20 000 K. To je také důvod, proč tyto planety jsou nejpravděpodobněji celé kapalné. Pokud se někdy píše o jejich „pevných jádrech“, je třeba si místo pevné koule horniny (nebo i roztavené horniny) představit spíše oblast, která se oproti zbytku planety liší pouze vyšší koncentrací těžších prvků, jako jsou železo nebo křemík. Všechny čtyři planety se otáčejí poměrně rychle. Vysoká obvodová rychlost ovlivňuje i atmosférické proudění, takže větry vytvářejí pásovitou strukturu oblačnosti orientovanou ve východozápadním směru. Světlé pruhy odpovídají stoupavým konvektivním proudům, v nichž je teplejší plyn vynášen do vyšších vrstev atmosféry, kde se ochlazuje, zatímco tmavé pruhy jsou oblastmi sestupných proudů. Tyto pásy jsou obzvláště patrné na Jupiteru, méně na Saturnu a Neptunu, ale jen sotva pozorovatelné na Uranu. Všechny čtyři planety také mají velmi složité systémy prstenců a měsíců. Nejnápadnější prstence má Saturn; do 70. let 20. století byly proto jedinými známými útvary tohoto typu. Nejvíce měsíců pak má podle současných znalostí Jupiter, zatím jich bylo nalezeno přes šedesát.", "section_level": 1}, {"title": "Jupiter a Saturn.", "content": "Atmosféry Jupiteru a Saturnu jsou složeny téměř výhradně z vodíku a helia. Tyto planety jsou tak veliké, že to platí i pro ně vcelku, přestože se předpokládá, že obě obsahují tolik těžších prvků, že by to stačilo na několik Zemí. Jejich jádra jsou složena z tekutého kovového vodíku, elektricky vodivého. Obě planety mají dipólová magnetická pole orientovaná téměř shodně s jejich osami rotace.", "section_level": 2}, {"title": "Uran a Neptun.", "content": "Uran a Neptun jsou odlišného složení. Předpokládá se, že jejich nitro tvoří směs hornin, vody, metanu a amoniaku, případně rozvrstvená. Pouze atmosféry jsou podobně jako u Jupiteru a Saturnu složeny převážně z vodíku a helia. Obě planety mají také dipólová magnetická pole, ale osa dipólu je značně odkloněná od osy rotace planety.", "section_level": 2}, {"title": "Původ názvu a terminologie.", "content": "Termín \"plynný obr\" byl vytvořen spisovatelem sci-fi Jamesem Blishem. Ve skutečnosti je to pojmenování nepřesné, protože všechny tyto planety jsou z převážně části kapalné, nikoli plynné. Plynné atmosféry Neptunu a Uranu jsou v porovnání s jejich poloměrem velmi tenké — jen zhruba jedno procento z poloměru. Nicméně alespoň u Jupiteru a Saturnu se dá toto pojmenování akceptovat, protože ty jsou složeny hlavně z vodíku a helia. Tyto prvky, pokud nejsou velmi stlačené, zůstávají v plynném stavu. Planetologové často používají termíny jako \"kámen\", \"plyn\" nebo \"led\" jako zkratky pro třídy prvků a látek, které se běžně v planetách nacházejí, nezávisle na tom, v jakém skupenství existují. Ve vnější části sluneční soustavy jsou vodík a helium pokládány za \"plyny\", voda, metan a amoniak za \"ledy\" a křemičitany za \"kámen\". Co se týče nitra planet, potom astronomové za \"ledy\" považují kyslík, dusík a uhlík (respektive jejich sloučeniny), za \"kámen\" sloučeniny křemíku a dalších těžších prvků a za \"plyn\" pouze vodík a helium. S přihlédnutím k takto definované terminologii začínají někteří astronomové označovat Uran a Neptun za ledové obry, aby vyjádřili zřejmou převahu \"ledů\" (byť v kapalné formě) v jejich nitrech.", "section_level": 1}, {"title": "Plynní obři mimo naši sluneční soustavu.", "content": "Díky stavu současné techniky, která umí detekovat extrasolární planety, naprostá většina dosud nalezených extrasolárních planet patří do kategorie plynných obrů. Až do září 2004 byly všechny přinejmenším tak velké, jako Neptun, mnoho jich mělo hmotnost několikanásobně větší než Jupiter. Mnoho extrasolárních planet je mnohem blíže k jejich mateřské hvězdě než Jupiter, takže jsou mnohem teplejší. Je možné, že to jsou planety zcela jiného typu, které v naší sluneční soustavě nemáme. Když vezmeme v úvahu, že asi 90 % hmoty vesmíru je vodík, bylo by velmi překvapivé, kdybychom nalezli planetu terestrického typu (tedy „skalnatou“) o hmotnosti větší než má Jupiter. Na druhou stranu dosavadní modely vzniku planetárních systémů předpokládaly, že plynní obři nemohou vznikat tak blízko jejich mateřských hvězd, jak dosud nalezené extrasolární planety. Horní limit hmotnosti plynného obra je asi 13násobek hmotnosti Jupitera. Zvýšením hmotnosti by se přeměnil na hnědého trpaslíka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plynný obr je velká planeta, která není složena převážně z hornin nebo jiné pevné látky. Plynní obři sice mohou mít pevné jádro, dokonce se předpokládá, že takové jádro je nutné pro jejich vznik, ale většina jejich hmoty je ve formě plynu nebo plynu stlačeného do kapalného skupenství. Na rozdíl od terestrických planet plynní obři nemají přesně definovaný povrch. Pojmy jako průměr, plocha povrchu, objem, povrchová teplota a hustota povrchu se obvykle vztahují k svrchním vrstvám pozorovatelným z vnějšku, např. ze Země. V naší sluneční soustavě existují čtyři plynní obři: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Uran a Neptun se často vyčleňují do zvláštní podskupiny obřích planet, tzv. ledových obrů, kvůli jejich vnitřní struktuře tvořené převážně ledem, horninami a plyny, která je odlišuje od „tradičních“ plynných obrů jako Jupiter a Saturn. Je to dáno tím, že u Uranu a Neptunu je podíl vodíku a helia na jejich složení výrazně nižší (kromě jejich atmosfér), což je způsobeno jejich větší vzdáleností od Slunce.", "tgt_summary": "A gas giant is a giant planet composed mainly of hydrogen and helium. Gas giants are sometimes known as failed stars because they contain the same basic elements as a star. Jupiter and Saturn are the gas giants of the Solar System. The term \"gas giant\" was originally synonymous with \"giant planet\", but in the 1990s it became known that Uranus and Neptune are really a distinct class of giant planet, being composed mainly of heavier volatile substances (which are referred to as \"ices\"). For this reason, Uranus and Neptune are now often classified in the separate category of ice giants. Jupiter and Saturn consist mostly of hydrogen and helium, with heavier elements making up between 3 and 13 percent of the mass. They are thought to consist of an outer layer of molecular hydrogen surrounding a layer of liquid metallic hydrogen, with probably a molten rocky core. The outermost portion of their hydrogen atmosphere is characterized by many layers of visible clouds that are mostly composed of water and ammonia. The layer of metallic hydrogen makes up the bulk of each planet, and is referred to as \"metallic\" because the very large pressure turns hydrogen into an electrical conductor. The gas giants' cores are thought to consist of heavier elements at such high temperatures (20,000 K) and pressures that their properties are poorly understood. The defining differences between a very low-mass brown dwarf and a gas giant (estimated at about 13 Jupiter masses) are debated. One school of thought is based on formation; the other, on the physics of the interior. Part of the debate concerns whether \"brown dwarfs\" must, by definition, have experienced nuclear fusion at some point in their history.", "id": 759011} {"src_title": "Triangulace", "tgt_title": "Triangulation", "src_document": [{"title": "Příklad užití triangulace.", "content": "V obrázku napravo je příklad výpočtu vzdálenosti lodi \"d\" od břehu. V bodě \"A\" změříme teodolitem úhel \"α\" a v bodě \"B\" provedeme stejné měření pro úhel \"β\". Předpokládáme, že vzdálenost obou bodů \"l\" je známá. Podle pravidla součtu vnitřních úhlů vypočítáme úhel \"θ\" u lodi: θ = 180° – α – β. K zjištění délek zbývajících stran trojúhelníku dále využijeme sinovou větu: \"sin\"(α) / \"a\" = \"sin\"(β) / \"b\" = \"sin\"(θ) / \"l\". Nakonec můžeme podle definice goniometrické funkce sinus vypočítat vzdálenost \"d\": sin(α) = \"d\" / \"b\" nebo sin(β) = \"d\" / \"a\". Při výpočtu se aplikují následující pravidla (platí pouze na rovinné ploše):", "section_level": 1}, {"title": "Triangulační body ve volné krajině.", "content": "V praktické terénní geodézii je možno se setkat ve volné krajině se sítí konkrétních triangulačních bodů (lidově nazývaných jakožto \"triangly\" či \"trigasy\"). Jedná se o geodetické body označené vždy kamennými geodetickými označníky (speciální terénní patníky). Ty mají na temeni kamene umístěn záměrný křížek. V minulosti bývaly tyto kamenné označníky velmi často doplněny o jednoduchou dřevěnou konstrukcí jehlanovitého tvaru − triangulační věž, jež bývala viditelná z velké dálky. Tyto \"triangly\" bývaly ve volné krajině umístěny zpravidla někde na kopci či na návrší a proto bývaly dobře viditelné z mnoha stran v okolí trianguačního bodu. Kromě své základní funkce též mimo jiné velmi dobře sloužily pro základní orientaci v neznámé krajině. Je ovšem třeba také podotknout, že triangulační systém ve volné krajině (spolu se systémem nivelačním resp. nivelizačním) je plně státní záležitost, jedná se tedy o zcela veřejný geodetický systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "V trigonometrii a elementární geometrii je triangulace způsob zjišťování souřadnic a vzdáleností. Provádí se trigonometrickým výpočtem. Sestrojí se pomyslný trojúhelník, jehož jedna strana je strana již známého jiného trojúhelníku s dvěma koncovými referenčními body a třetím bodem je místo, jehož souřadnice se zjišťuje. Triangulace se nejčastěji užívá pro účely geodézie, navigace, metrologie, astrometrie nebo při řízení palby.", "tgt_summary": "In trigonometry and geometry, triangulation is the process of determining the location of a point by forming triangles to it from known points. Specifically in surveying, triangulation involves only angle measurements, rather than measuring distances to the point directly as in trilateration; the use of both angles and distance measurements is referred to as triangulateration.", "id": 1731748} {"src_title": "Návštěvníci (seriál)", "tgt_title": "Návštěvníci (TV series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Ve 25. století, přesněji v roce 2484, žijí lidé ve světě míru, lásky a bez válek. Poklidně žijící lidstvo je však náhle překvapeno poplachem. Centrální Mozek Lidstva (CML, hlavní superpočítač dohlížející na dění na Zemi) hlásí, že v blízkosti planety má za 177 dní proletět kometa, která ji vychýlí z dráhy, a následkem toho se stane velká část Země neobyvatelnou. Jako nejnadějnější projekt na záchranu lidstva před katastrofou je vybrán a realizován ten, který předloží akademik Filip (v pozdější verzi Richard). Tento historik je totiž až fanatickým obdivovatelem geniálního matematika přelomu 20. a 21. století a nositele Nobelovy ceny Adama Bernaua, který ve svých Pamětech zmiňoval, že v 11 letech coby žák 5. třídy objevil matematickou formuli umožňující \"„snadno přesunovat v prostoru celé kontinenty, ba i světy“\". Tento \"Sešit č. 1\" však v roce 1984 shořel při požáru jejich rodinného domu v městečku Kamenici a Adam vzorce již nezrekonstruoval. Ve 25. století sice lidstvo neumí pohybovat světy, ale už umí cestovat v čase nazpět. A přestože cestování v čase je obecně zakázáno, je vzhledem k situaci povolena výjimka a je tedy rozhodnuto vyslat do minulosti výpravu, která má uvedený sešit získat. CML do této expedice kromě akademika vybere další tři osoby. Těmi jsou technik Leo Kane, lékař–epidemiolog Dr. Jacques Michell a dokumentaristka–historička Emilia Fernandez. Tato skupina je po dvacetidenní přípravě jako expedice Adam 84 – Expedice naděje vyslána do roku 1984, kde se vydávají za skupinu geometrů, vyměřujících dálnici okolo Kamenice. Od počátku je doprovází smůla daná nepřesnými výpočty CML (přistanou na hraně skály namísto v údolí, hasičské uniformy jsou 100 let staré apod.), a jejich blesková záchranná akce také spíš přináší problémy než aby je řešila: už jen proto, že Sešit č. 1 hodí do plamenů sám akademik poté, co v něm najde akty namísto výpočtů. Expedice je nucena strávit v Kamenici roku 1984 mnohem více času, než původně plánovali. Zmatkařství, náhody i nezákonná jednání je doprovázejí několik dalších dní, kdy ovlivní dění v městečku neuvěřitelnou měrou, ačkoliv jakékoliv zásahy do minulosti jsou nepřípustné. Po marném pokusu zachránit náhradní Sešit č. 2 už expedice naznává, že skutečnost se podstatně liší od toho, jak ji Bernau popisoval ve svých Pamětech. Budoucí geniální matematik se jeví jako obyčejný mírně zlobivý kluk se svými dětskými zájmy, z kterého podle jeho otce nevezmou ho ani ke kopáčům, protože mu nejdou základní počty a místo nich si píše vzorce s nesmyslnými klikyháky, kterým nerozumějí ani učitelé. Výjimkou z této klukovské obyčejnosti je jak vysoká matematika, tak jeho rozhovory se starým panem Drchlíkem, kterého ve svých Pamětech popisuje jako Velkého učitele, ve skutečnosti je to jen bývalý údržbář vysokoškolských budov se svérázným náhledem na svět. U pana Drchlíka také expedice najde útočiště poté, co jim jsou ukradeny peníze. CML sice zašle nové bankovky, nicméně ty jsou z roku 1884 a expedice zkonstatuje, že CML je idiot a již není čas čekat na případný Sešit č. 3, je tedy nutné se vrátit zpět do vlastní doby. Při té příležitosti zachrání a do budoucnosti přepraví i pana Drchlíka, který jako jediný z celého města pochopil, že jde o návštěvníky z budoucnosti. Výsledkem expedice je přivezení značného množství exponátů a také dědy Drchlíka, který zjistí, že CML byl instalován nakřivo a poskytoval nesprávné výpočty, tudíž srážka s kometou ve skutečnosti nehrozí.", "section_level": 1}, {"title": "Důležitá data v příběhu.", "content": "V seriálu jsou zmíněna některá důležitá data:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "Seriál má patnáctidílnou formu a také sedmidílný sestřih. Premiérově byl vysílán s 15 díly, při první repríze se 7 dlouhými díly. Verze s delšími díly neobsahuje žádné scény navíc, jedná se o sloučení dvou (v případě prvního dílu tří) epizod patnáctidílné varianty dohromady (s vynecháním mezilehlých znělek a shrnutí děje). Oba sestřihy mají také různé audioverze (původní varianta akademik Filip vysílaná před rokem 1989 / předabovaná verze akademik Richard vysílaná po roce 1989 – viz Soud o akademika).", "section_level": 1}, {"title": "Soud o akademika.", "content": "Seriál je poznamenán soudním sporem, který nemá v české kinematografii obdoby. Iniciovala jej vdova po prof. Filipovi a kvůli němu se v určitém období po roce 1989 seriál nesměl vysílat. Paní Filipová byla přesvědčena, že hlavní hrdina seriálu „akademik Filip“ (Josef Bláha) je podobný jejímu muži, a navíc je vykreslen v nelichotivé podobě. O nápravu se snažila už od premiérového vysílání, soud o ochranu osobnosti vyhrála v roce 1989 (v té době už měl seriál za sebou tři uvedení). Televize musela natočit dokument o pravém akademikovi Filipovi a hlavní postavě seriálu, taktéž akademiku Filipovi, muselo být pro další reprízy změněno příjmení, jinak by nebylo dovoleno seriál uvést a v jakékoliv formě distribuovat. Televize se odvolala a v devadesátých letech opět prohrála. Mezitím ležel seriál v \"trezoru\", až pak se vytvořila nová zvuková verze, která stála přibližně 100 tisíc korun. Autoři pro nové uvedení zvolili opět dvojslabičné příjmení Richard, aby se snáze předabovaly všechny dialogy, v nichž se příjmení Filip vyskytuje. Nicméně jednou jméno Filip v seriálu zůstalo. Příjmení Filip se také objevuje na nášivkách tréninkových uniforem expedice Adam 84, které nejsou ale moc čitelné při běžném rozlišení. Zajímavé také je, že autoři změnili i křestní jméno akademika (které v seriálu zazní asi jen jednou při rozdávání občanských průkazů v 2. díle) – celé jméno se změnilo z původního Rudolf Filip nově na Jan Richard. Režisér Jindřich Polák podle svých slov nebyl k soudu nikdy přizván, aby celou věc vysvětlil. Jméno akademik Filip vybrali se scenáristou Otou Hofmanem naprosto náhodně bez spojitosti s reálnou osobou, o jehož existenci netušili. Podobný případ se stal u seriálu Vetřelci a lovci. V druhé epizodě s názvem Krutá nevěra (2011, premiéra 22. ledna 2012, repríza 6. října 2013) se nedopatřením objevilo jméno skutečné společnosti, která byla v příběhu spojována s korupcí. Firma Armypol vysoudila v roce 2019 odškodné. Česká televize už dříve tuto epizodu upravila - předabováním i předěláním několika scén, kde bylo v obrazu vidět jméno firmy. V uvedené formě však dosud nebyla uvedena, v internetovém archivu České televize lze spustit pouze první a třetí díl seriálu (v seriálu vystupují stejné postavy, ale jednotlivé díly fungují jako samostatné televizní filmy).", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "V roce 2004 se objevily zprávy o tom, že by seriál měl dočkat pokračování. Spisovatel Petr Macek připravoval scénář pod pracovním názvem \"Hlavně nenápadně\". Děj se měl odehrávat asi 25 let po událostech původního seriálu. Profesorka Emília Fernandez opět ztvárněná Dagmar Patrasovou by vedla novou expedici zpět do minulosti odčinit následky, které přinesla původní výprava. Josef Dvořák a Jiří Datel Novotný by si své role zopakovali, ale nebyli by členy nové expedice. Část děje se měla odehrávat opět v roce 1984 (nová expedice by se potkala s expedicí původní) a bylo by nutné vytvářet nové scény s již nežijícími herci, například s Josefem Bláhou, představitelem akademika Filipa/Richarda. Seriál by byl finančně náročný a možná i proto se nikdy nedočkal realizace. V roce 2013 postavil telefonní operátor Vodafone svou reklamní kampaň na oblíbených Návštěvnících. Roli Karase si v ní zopakoval Josef Dvořák a vypravěče opět namluvil Vladimír Brabec. Jako hudební podkres byla využita seriálová hudba Karla Svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Literární verze seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Kompletní seriálová hudba skladatele Karla Svobody byla vydána nejdříve na gramofonové desce a později na CD.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání na DVD.", "content": "Celý seriál byl vydán na DVD. Obsahuje 15dílnou variantu s akademikem Richardem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Návštěvníci je československý science fiction televizní seriál z roku 1983. První díl měl premiéru v sobotu 5. listopadu 1983. Výrobcem byla Československá televize, koproducenty byly německé veřejnoprávní stanice Westdeutscher Rundfunk a Bayerischer Rundfunk. Patnáctidílný seriál napsal Ota Hofman společně s Jindřichem Polákem, režisérem seriálu. Hudbu složil Karel Svoboda, výtvarníkem byl Theodor Pištěk.", "tgt_summary": "Návštěvníci (\"The Visitors\") is a Czechoslovak sci-fi TV series filmed between 1981 and 1983 by Czech director Jindřich Polák. The 15 parts were co-produced with television-companies of the Federal Republic of Germany (West Germany at that time), Switzerland and France. As an additional 16th part for Germany a \"Making of\" was produced under the title \"Besuch bei den Besuchern\" (Visiting the Visitors). In West Germany the series got the title \"Die Besucher\" (The Visitors), in the German Democratic Republic and Australia it was called Expedition Adam 84.", "id": 151579} {"src_title": "Challenger (raketoplán)", "tgt_title": "Space Shuttle Challenger", "src_document": [{"title": "Vznik a užívání.", "content": "Challenger byl původně konstruován pouze jako testovací stroj (ev. č. STA-099) určený k destrukčním zkouškám. Když se ale tyto po předchozích testech ukázaly jako nepotřebné, NASA se rozhodla ještě ve fázi výroby jej přestavět na plnohodnotný raketoplán. Původní záměr byl přestavět testovací raketoplán Enterprise, ale vyšlo najevo, že přestavba Challengeru bude levnější. Je zajímavé, že i po zničení Challengeru se objevily úvahy o přestavbě Enterprise na plnohodnotný stroj, ale nakonec, také z finančních důvodů, byl postaven nový raketoplán Endeavour. Své jméno dostal podle korvety HMS Challenger, která se zúčastnila dosud nejdelší oceánografické expedice v historii. Stejné jméno nesl také lunární modul mise Apollo 17, který přistál na Měsíci v roce 1972. Po svém prvním vesmírném letu v roce 1983 se Challenger stal tažným koněm NASA, když v letech 1983–1984 vykonal 85% všech raketoplánových misí. Spolu s Discovery byl přestavěn tak, aby mohl na oběžnou dráhu vynášet rakety Centaur G. Pokud by poslední mise Challengeru neskončila katastrofou, měl do vesmíru dopravit sondu Ulysses.", "section_level": 1}, {"title": "Zkáza Challengeru.", "content": "Rozpad Challengeru 73 sekund po startu je považován za jednu z nejdramatičtějších událostí 20. století. Prezident Ronald Reagan označil členy posádky, kterými byli Francis R. Scobee (velitel), Gregory B. Jarvis, Ronald E. McNair, Ellison S. Onizuka, Judith A. Resniková, Michael J. Smith a Christa McAuliffeová (učitelka z Massachusetts), za hrdiny. Inženýři NASA a prezidentská komise později zjistili, že příčinou exploze bylo selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket (SRB). V důsledku toho došlo k prohoření spoje mezi SRB a externí nádrží (ET), přičemž SRB narazila do ET a způsobila explozi. NASA v důsledku havárie přerušila až do roku 1988 lety raketoplánů a přijala přísnější bezpečnostní opatření.", "section_level": 1}, {"title": "Mise Challengeru.", "content": "Raketoplán Challenger vykonal celkem 10 misí, strávil ve vesmíru 62,41 dny, Zemi obletěl 995krát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Challenger (ev. č. OV-099) byl druhý raketoplán NASA, který byl vypuštěn na oběžnou dráhu Země. Jeho první mise (STS-6) začala 4. dubna 1983 a skončila 9. dubna 1983. Poté vykonal Challenger ještě osm vesmírných misí. Byl zničen 28. ledna 1986 (po necelých třech letech aktivní služby), 73 sekund po startu své desáté mise STS-51-L. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo. Je jedním ze dvou raketoplánů zničených během vesmírné mise.", "tgt_summary": "Space Shuttle \"Challenger\" (Orbiter Vehicle Designation: OV-099) was the second orbiter of NASA's Space Shuttle program to be put into service, after \"Columbia\". \"Challenger\" was built by Rockwell International's Space Transportation Systems Division, in Downey, California. Its maiden flight, STS-6, began on April 4, 1983. The orbiter was launched and landed nine times before disintegrating 73 seconds into its tenth mission, STS-51-L, on January 28, 1986, resulting in the deaths of all seven crew members including a civilian school teacher. \"Challenger\" was the first of two orbiters that were destroyed in flight, the other being \"Columbia\" in 2003. The \"Challenger\" accident led to a two-and-a-half-year grounding of the shuttle fleet; flights resumed in 1988, with STS-26 flown by \"Discovery\". \"Challenger\" was replaced by \"Endeavour\", which was built from structural spares ordered by NASA in the construction contracts for \"Discovery\" and \"Atlantis\".", "id": 421016} {"src_title": "Richard Wurmbrand", "tgt_title": "Richard Wurmbrand", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl nejmladší ze čtyř synů židovské rodiny, žijící v hlavním městě Rumunska, Bukurešti. Brzy se projevil jeho talent na cizí jazyky, v mládí byl aktivní jako levicový politik a živil se jako burzovní makléř. Krátce po svatbě, v roce 1938, Richard a Sabina konvertovali ke křesťanství, hlavně pod vlivem prostého německého křesťana, tesaře Wölfkese. Manželé Wurmbrandovi začali navštěvovat Anglickou misii mezi Židy v Bukurešti. Richard byl potom ordinován nejprve jako anglikánský, po skončení 2. světové války, jako luteránský pastor. Během 2. světové války nalezli Richard a Sabina příležitost pro zvěstování evangelia i mezi okupačními německými vojsky. Kázali v protileteckých krytech a zachraňovali židovské děti z ghet. Richard a Sabina byli za svou činnost opakovaně vězněni a biti, a nejméně jednou málem popraveni. Celá rodina Sabiny zahynula v koncentračních táborech… V roce 1945 se moci chopila rumunská komunistická strana a milion „pozvaných“ sovětských vojáků se nahrnulo do země. Pastor Wurmbrand sloužil svým utištěným krajanům a neohroženě kázal i mezi sovětskými vojáky. Ve stejném roce se Richard a Sabina Wurmbrandovi zúčastnili shromáždění zástupců církví, které uspořádala rumunská komunistická vláda. Mnoho náboženských vůdců neváhalo, aby u řečnického pultu velebili komunizmus a přísahali věrnost novému režimu, ale Richard deklaroval 4 000 delegátům, jejichž projevy byly rozhlasem vysílány do celé země, že jejich povinností je oslavovat jen a jen samotného Boha a Krista. Během let 1945 až 1947 Richard distribuoval milion traktátů s evangeliem ruským vojákům, knih, které byly často maskovány jako komunistické letáky. Richard také tajně vyjížděl kázat evangelium do Ruska. 30. prosince 1947 byla vyhlášena Rumunská lidová republika (a začala uplatňovat represe vůči všem, kdo nesouhlasili s doktrínami komunistické strany – pozn. překladatele). 29. února 1948 tajná policie zatkla Richarda na jeho cestě do kostela a odvezla jej na své velitelství. Byl uzamčen na samotce a označen jako „Vězeň č. 1“. V roce 1950 byla uvězněna také jeho žena Sabina. Byla nucena pracovat jako dělnice na výstavbě Dunajského kanálu, přičemž musela zanechat 9letého syna Michala opuštěného a bez domova. Po jejím propuštění v roce 1953 ji rumunské úřady sdělily, že Richard zemřel ve vězení. Jistý doktor, který předstíral, že je členem komunistické strany, objevil, že Richard je stále naživu ve vězení. Wurmbrand byl pak propuštěn při všeobecné amnestii v roce 1956, poté, co strávil za mřížemi 8 a půl roku. Byl varován, aby už nikdy nekázal. Ve vězení prošel strašlivým mučením rukama příslušníků brutální státní policie. Navzdory tomuto zacházení a varování, které dostal od svých mučitelů, zahájil po propuštění Richard okamžitě svou práci v podzemní církvi. Byl poté znovu zatčen po zradě spolupracovníka a odsouzen na 25 let. Byl obžalován za kázání myšlenek, jež protiřečily doktríně komunizmu. Díky zvyšujícímu se politickému tlaku ze západních zemí se dostal na svobodu v roce 1964. V prosinci 1965 zaplatila Norská misie mezi Židy a Hebrejsko-křesťanská aliance rumunské komunistické vládě 10 000 dolarů, aby umožnila Wurmbrandově rodině opustit Rumunsko. Richard se zdráhal opustit svou vlast, ale byl přesvědčen dalšími vůdci podzemní církve, aby odjel a stal se „hlasem“ podzemní církve ve svobodném světě. Richard, Sabina a jejich syn Michal tedy odjeli do Norska a odtud cestovali do Anglie. Richard začal svou službu „být hlasem pronásledovaných křesťanů“ v Anglii spolu s kazatelem Stuartem Harrisem. Harris pomohl Wurmbrandovi napsat jeho svědectví o pronásledování „Mučen pro Krista“. Později se Richard přestěhoval do USA a v roce 1966 stanul v Senátu před jeho podkomisí pro vnitřní bezpečnost, kde se svlékl do pasu a odhalil osmnáct hlubokých jizev po mučení na svém těle. Jeho příběh se rychle šířil, společně s růstem příležitostí pro veřejné proslovy. Svou službu pronásledované církvi, nazvanou „Ježíš pro komunistický svět“ Wurmbrand zahájil v roce 1967 (později se přejmenovala na „Hlas mučedníků“). Ve stejném roce poprvé vyšla jeho kniha Mučen pro Krista. V říjnu téhož roku bylo v USA vydáno první číslo bulletinu „Hlas mučedníků“. V polovině osmdesátých let byla již tato služba rozšířena do 80 utlačovaných národů a měla kanceláře ve třiceti zemích celého světa. V roce 1990, po pádu Nicolae Ceausesca v prosinci 1989, se Richard a Sabina vrátili do Rumunska po 25 letech v exilu a byli srdečně přivítáni. V Bukurešti byly otevřeny tiskárna a knihkupectví a vedoucí představitelé města otevřeli sklad pod palácem Ceausesca, na stejném místě, kde byl Richard vězněn na samotce. Richard ukončil každodenní práci v Hlasu mučedníků v roce 1992, ale pokračoval jako konzultant a člen sboru ředitelů, a udržoval živý zájem na práci až do své smrti. Během své služby napsal Richard 18 knih v angličtině a další v rumunštině, některé z nich byly přeloženy do 38 různých jazyků. Nejznámější z nich zůstává Mučen pro Krista. Obdržel také během svého života bezpočtu ocenění a uznání.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatelská činnost.", "content": "Richard Wurmbrand psal anglicky a rumunsky. V češtině vyšly jeho spisy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Wurmbrand (24. března 1909, Bukurešť, Rumunsko – 17. února 2001, Glendale, USA) byl rumunský luteránský farář, spisovatel a teolog. Původem byl Žid, roku 1938 konvertoval ke křesťanství. Po převzetí vlády Rumunsku komunisty se stal kazatelem podzemní církve. Byl vězněn v letech 1948–1956 a 1959–1964, kdy byl kvůli mezinárodnímu politickému tlaku propuštěn a následně vykoupen křesťanskými organizacemi na Západ. Zaměřil se na publikování zpráv o perzekuci křesťanů v komunistických a později v jakýchkoli režimech; k tomuto účelu založil organizaci \"Hlas mučedníků\".", "tgt_summary": "Richard Wurmbrand, also known as Nicolai Ionescu (March 24, 1909 – February 17, 2001) was a Romanian evangelical Christian minister of Jewish descent. In 1948, having become a Christian 10 years before, he publicly said Communism and Christianity were incompatible. As a result, he experienced imprisonment and torture by the then Communist regime of Romania, for his beliefs. After serving a total of fourteen years, he was ransomed for $10,000. His colleagues in Romania urged him to leave the country and work for religious freedom from a location less personally dangerous. After spending time in Norway and England, he and his wife Sabina, who had also been imprisoned, emigrated to America and dedicated the rest of their lives to publicizing and helping Christians who are persecuted for their beliefs. He wrote more than 18 books, the most widely known being \"Tortured for Christ\". Variations of his works have been translated into more than 65 languages. He founded the international organization Voice of the Martyrs, which continues to aid Christians around the world who are persecuted for their faith.", "id": 540258} {"src_title": "Holmium", "tgt_title": "Holmium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Holmium je stříbřitě bílý, měkký přechodný kov. Chemicky je holmium méně reaktivní než předchozí prvky ze skupiny lanthanoidů. Na suchém vzduchu je prakticky stálé, ve vlhkém prostředí se pomalu pokrývá vrstvičkou oxidu. Snadno se rozpouští v běžných minerálních kyselinách za vývoje vodíku. Ve sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Ho. Soli Ho vykazují vlastnosti podobné sloučeninám ostatních lanthanoidů a hliníku. Všechny tyto prvky tvoří například vysoce stabilní oxidy, které nereagují s vodou a jen velmi obtížně se redukují. Ze solí anorganických kyselin jsou důležité především fluoridy a fosforečnany, jejich nerozpustnost ve vodě se používá k separaci lanthanoidů od jiných kovových iontů. Holmité soli mají obvykle žlutou nebo narůžovělou barvu. Holmium objevili roku 1878 současně Marc Delafontaine, Jacques Louis Soret a Per Teodor Cleve jako nečistotu ve zkoumaném oxidu erbitém. Jméno získal prvek po starém latinském názvu města Stockholmu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Holmium je v zemské kůře obsaženo v koncentraci přibližně 1,2 mg/kg, o jeho obsahu v mořské vodě údaje chybí. Ve vesmíru připadá jeden atom holmia na 500 miliard atomů vodíku. V přírodě se holmium vyskytuje pouze ve formě sloučenin. Neexistují však ani minerály, v nichž by se některé lanthanoidy (prvky vzácných zemin) vyskytovaly samostatně, ale vždy se jedná o minerály směsné, které obsahují prakticky všechny prvky této skupiny. Mezi nejznámější patří \"monazity\" (Ce, La, Th, Nd, Y)PO a \"xenotim\", chemicky fosforečnany lanthanoidů, dále \"bastnäsity\" (Ce, La, Y)COF– směsné flourouhličitany prvků vzácných zemin a např. minerál \"euxenit\" (Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O. Velká ložiska těchto rud se nalézají ve Skandinávii, USA, Číně a Vietnamu. Významným zdrojem jsou i fosfátové suroviny – \"apatity\" z poloostrova Kola v Rusku. Při průmyslové výrobě prvků vzácných zemin se jejich rudy nejprve louží směsí kyseliny sírové a chlorovodíkové a ze vzniklého roztoku solí se přídavkem hydroxidu sodného vysráží hydroxidy. Separace jednotlivých prvků se provádí řadou různých postupů – kapalinovou extrakcí, za použití ionexových kolon nebo selektivním srážením nerozpustných komplexních solí. Příprava čistého kovu se obvykle provádí redukcí oxidu holmitého HoO elementárním vápníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a sloučeniny.", "content": "Podobně jako gadolinium vykazuje holmium vysoký účinný průřez pro záchyt tepelných neutronů a jeho slitiny jsou materiálem pro výrobu moderátorových tyčí v jaderných reaktorech. Zasunutím těchto tyčí do nitra reaktoru dojde k poklesu neutronového toku a tím zpomalení štěpné reakce. Holmium je součástí velmi silných umělých magnetů a zařízení pro fokusaci magnetických polí. Holmium se uplatňuje při výrobě laserů na bázi granátů yttria a železa nebo fluoridů yttria a lanthanu. Lasery uvedených typů slouží pro vyzařování elektromagnetického záření v infračervené oblasti spektra. Sloučeniny holmia se ve sklářském průmyslu užívají pro barvení skloviny do žluta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holmium (chemická značka Ho, \"Holmium)\" je měkký stříbřitě bílý, přechodný kovový prvek, 11. člen skupiny lanthanoidů. Nachází využití při výrobě silných permanentních magnetů, speciálních slitin pro jadernou energetiku a laserů.", "tgt_summary": "Holmium is a chemical element with the symbol Ho and atomic number 67. Part of the lanthanide series, holmium is a rare-earth element. Holmium was discovered through isolation by Swedish chemist Per Theodor Cleve and independently by Jacques-Louis Soret and Marc Delafontaine who observed it spectroscopically in 1878. Its oxide was first isolated from rare-earth ores by Cleve in 1878. The element's name comes from \"Holmia\", the Latin name for the city of Stockholm. Elemental holmium is a relatively soft and malleable silvery-white metal. It is too reactive to be found uncombined in nature, but when isolated, is relatively stable in dry air at room temperature. However, it reacts with water and corrodes readily and also burns in air when heated. Holmium is found in the minerals monazite and gadolinite and is usually commercially extracted from monazite using ion-exchange techniques. Its compounds in nature and in nearly all of its laboratory chemistry are trivalently oxidized, containing Ho(III) ions. Trivalent holmium ions have fluorescent properties similar to many other rare-earth ions (while yielding their own set of unique emission light lines), and thus are used in the same way as some other rare earths in certain laser and glass-colorant applications. Holmium has the highest magnetic permeability of any element and therefore is used for the polepieces of the strongest static magnets. Because holmium strongly absorbs neutrons, it is also used as a burnable poison in nuclear reactors.", "id": 77007} {"src_title": "Národní park Hardangervidda", "tgt_title": "Hardangervidda National Park", "src_document": [{"title": "Povrch.", "content": "Název parku pochází od stejnojmenné náhorní plošiny (nazývané také pouze Vidda), údajně nejrozsáhlejší v celé Evropě, která leží v široké jižní části horské soustavy Skand. Z jejích zhruba 7400 km² pokrývá národní park bezmála polovinu. Na okrajích lemují mírně zvlněnou plošinu s holými zaoblenými vyvýšeninami (1100 – 1400 m nad mořem) příkré srázy. Převažuje žulové a břidličné podloží, na severozápadě se objevují také vápenaté usazené horniny. Nechybějí ani hluboce zaříznutá ledovcová údolí s divokými řekami a vodopády (nejznámějším je 182 m vysoký Vøringsfossen, ležící mimo národní park, asi 5 km od jeho hranice). Pouze v západní části nabývá území vysloveně horský charakter. Nejvyšší horou Hardangerviddy je Sandfloeggi (1721 m n. m.) a dalšími horami jsou např. skalnatý Hårteigen (1690 m n. m.), připomínající suk, nebo horolezci vyhledávaná Nupsegga (1674 m n. m.) a Solfonn (1674 m n. m.). Na severu je ohraničuje náhorní plošinu protáhlý masiv Hardangerjøkulen (1862 m), který sice leží už mimo území parku v navazující chráněné oblasti, ale viditelný vrcholový ledovec způsobuje, že ho nelze přehlédnout. Svoji rozlohou 73 km² se řadí na šesté místo mezi norskými ledovci bez ohledu na to, že jeho velikost se v průběhu času mění – např. v letech 1920 až 1980 byl až o kilometr kratší.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Území parku je odvodňováno převážně k jihu a jihovýchodu do Severního moře. Hlavními toky jsou Songa, Kvenna a Numedalslågen.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Hardangervidda je nejjižnější výspou některých arktických zvířat i rostlin. Ze zvířat stojí za pozornost např. liška polární, sovice sněžní a jiné. Národní park proslavila zdejší stáda divokých sobů, která patří k největším v Evropě (a podle některých odhadů dokonce na světě). Stáda čítají více než 10 000 jedinců. Typickými ptačími druhy jsou např. slavík modráček, linduška luční, bělořit šedý, skřivan ouškatý a bělokur rousný i horský. Ve výčtu fauny nelze pominout záplavy komárů, muchniček a podobného hmyzu, který je aktivní především v létě. Vegetační kryt povětšinou tvoří horská (arkto-alpínská) tundra s nízkými keříčky, lišejníky a mechorosty, která je se záplavou různobarevných květů nejhezčí v časném létě. Ve velkém množství se zde vyskytuje ostružiník moruška. Všude se zde nachází typičtí průvodci rašelinišť – vlochyně, šicha, brusinka a zakrslé břízy či vrby, naopak vzrostlé dřeviny zde rostou řídce. Flóra celkově zahrnuje asi 500 druhů kvetoucích i nekvetoucích rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé.", "content": "Náhorní plošina byla osídlena po ústupu ledovců po konci doby ledové asi 6000 let př. n. l. Důkazem toho jsou pozůstatky staveb z doby kamenné. Dnes je národní park navštěvovaným turistickým místem a vyhledávanou oblastí pstruhařů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Hardangervidda ( \"\") je národní park v Norsku ležící celý na stejnojmenné náhorní planině Hardangervidda. Národní park leží na rozmezí tří norských krajů – Viken, Vestfold og Telemark a Vestland. Zvlněná krajina náhorní plošiny s felly a s tory, místy se zaříznutými ledovcovými údolími, je posetá četnými jezery, jezírky a mokřinami. Celá náhorní plošina leží mezi 1100 – 1400 metry nad mořem a je největší náhorní plošinou severní Evropy. Národní park byl založen v roce 1981, se svými 3422 km² je největším národním parkem Norska.", "tgt_summary": "Hardangervidda National Park (, ), at , is Norway's largest national park. It spans from Numedal and Uvdal in the east and Røvelseggi and Ullensvang in the west across the Hardanger mountain plateau (Hardangervidda). Designated as a national park in 1981, today it serves as a popular tourist destination for activities such as hiking, climbing, fishing, and cross-country skiing. The Norwegian Mountain Touring Association (DNT) maintains a comprehensive network of huts and paths across Hardangervidda. The Bergen Line and the main Highway 7 cross the plateau. The park lies in Viken, Vestland, and Vestfold og Telemark counties. It has the southernmost stock of several arctic animals and plants. Its wild reindeer herds are among the largest in the world. Several hundred nomadic Stone Age settlements have been found in the area, most likely related to the migration of the reindeer. Ancient trails cross the plateau, linking western and eastern Norway; one example is the \"Nordmannsslepa\" linking Eidfjord and Veggli in the Numedal valley with Hol and Uvdal. The name Hardangervidda is put together by the name of the district Hardanger and the finite form of \"vidde\", 'wide plain, large mountain plateau'.", "id": 1909237} {"src_title": "Bjørn Dæhlie", "tgt_title": "Bjørn Dæhlie", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bjørn Dæhlie se narodil ve vsi Elverum v rodině učitelů. Matka Bjorg a otec Erling Dæhlieovi ho vychovávali spolu s jeho sestrou Hilde. Oženil se s Vilde, se kterou má dva syny Siverta a Sandera. Ve čtrnácti letech se začal věnovat severské kombinaci, ale již o rok později se jeho sportovní zájem obrací k běhům na lyžích. První medaile si přivezl z mistrovství světa 1991 ve Val di Fiemme. První olympijskou medaili získal na Zimních olympijských hrách v Albertville roku 1992. Jeho fenomén se uplatnil především na Mistrovství světa 1997, když získal medaili ve všech pěti disciplínách. Roku 1999 se v přípravné sezóně zranil na kolečkových lyžích (kolcích). Po setrvávajících problémech v březnu 2001 ohlásil konec své úspěšné kariéry a v následující sezóně se stal na čas osobním poradcem Bente Skari. Od sezóny 2005 poradce Jakuba Jandy. Bjørn Dæhlie je považován za krále běžecké stopy devadesátých let 20. století a dnes je všeobecně považován za největší postavu severského lyžování všech dob. Jeho osm zlatých olympijských medailí je rekordem Zimních olympijských her. Stejně tak byl do roku 2014 rekordní celkový počet získaných medailí (osm zlatých a čtyři stříbrné, které nasbíral během tří olympiád v Albertville, Lillehammeru a Naganu), ovšem v Soči 2014 jej překonal biatlonista Ole Einar Bjørndalen. Obdobně úspěšný byl Dæhlie také na Mistrovstvích světa v severském lyžování, kde získal 17 medailí, z toho 9 zlatých. Je také rekordmanem v počtu vítězství v celkovém pořadí Světového poháru v běhu na lyžích — v letech 1992 − 1999 zvítězil šestkrát. Kdyby neukončil kariéru kvůli zranění meziobratlových plotének, mohl Dæhlie přidat další úspěchy. Ve sbírce úspěchů mu schází jen vítězství z 50 km maratonu na Holmenkollenu. Honosí se také titulem Nejlepší norský sportovec 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jeho sportovním vzorem byl Vegard Ulvang. Bjørn Dæhlie měl údajně mezi sportovci největší vitální kapacitu plic a jednu z nejnižších tepových frekvencí. Bydlí v Nannestadu a jeho sousedem je jeho bývalý reprezentační a tréninkový kolega Thomas Alsgaard, někdy označován za Dæhlieho stín.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zimní olympijské hry.", "content": "Albertville 1992 Lillehammer 1994 Nagano 1998", "section_level": 2}, {"title": "Světový pohár.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa.", "content": "Val di Fiemme 1991 Falun 1993 Thunder Bay 1995 Trondheim 1997 Ramsau 1999", "section_level": 2}], "src_summary": "Bjørn Erlend Dæhlie (* 19. června 1967, Elverum, Norsko) je bývalý norský běžec na lyžích, osminásobný olympijský vítěz a devítinásobný mistr světa.", "tgt_summary": "Bjørn Erlend Dæhlie (born 19 June 1967) is a Norwegian businessman and retired cross-country skier. In the years from 1992 to 1999, Dæhlie won the Nordic World Cup six times, finishing second in 1994 and 1998. Dæhlie won a total of 29 medals in the Olympics and World Championships in the period between 1991 and 1999, making Dæhlie the most successful male cross-country skier in history. During his career, Dæhlie measured a VO max of 96 ml/kg/min. Dæhlie's result was achieved out of season, and physiologist Erlend Hem who was responsible for the testing stated that he would not discount the possibility of the skier passing 100 ml/kg/min at his absolute peak. In addition to being an athletic figurehead, Dæhlie is a cultural icon in Norway. Since retiring, Dæhlie has become a successful businessman in real estate and fashion. His real estate investments have produced a fortune of more than half a billion kroner. Dæhlie has been featured in advertising campaigns, he started a brand of signature ski apparel, and he co-hosted a television show called \"Gutta på tur\". Dæhlie also invented the Salomon Nordic System Pilot Bindings.", "id": 856865} {"src_title": "Delta Nilu", "tgt_title": "Nile Delta", "src_document": [{"title": "Zeměpis.", "content": "Delta Nilu leží na území Egypta. Delta se rozkládá na rozlehlém území (22 000 až 24 000 km²): z Alexandrie na západě do Port Said na východě zaujímá zhruba 240 km pobřeží, ze severu na jih je přibližně 160 km dlouhá. Nilská delta začíná po proudu 20 km od Káhiry. Nilská delta má trojúhelníkový tvar řeckého písmene delta formula_1 a dala jméno všem ostatním říčním deltám. Vnější okraje delty erodují a slanost některých pobřežních lagun se zvyšuje větším mísením s mořskou vodou. Přehrazení toku Nilu ve 20. století (zejména stavba Asuánské přehrady) omezilo každoroční záplavy a tak snížilo množství živin a pevných částí ve vodě Nilu; půda v deltě se tedy stává chudší a zvyšuje se potřeba hnojení. Antické záznamy Plinia Staršího popisují sedm ramen Nilu v jeho deltě. Díky protizáplavovým opatřením, změnám reliéfu a také přehradám se Nil v současnosti dělí do dvou hlavních ramen: (Damietta na východě a Rosetta na západě. Obě jsou splavná pro vodní dopravu a mají každé délku přibližně 200 km. Přes kanál Ibrahimia a rameno Jusuf část vody odtéká do jezera Birket Karún a na zavlažování oázy Fajúm. Přes kanál Ismailia je část vody odváděna k zavlažování oblasti Suezského kanálu. Přes kanál Mahmudia je část vody odváděna k zavlažování města Alexandrie a okolí. V severní části delty se nacházejí lagunová jezera Menzala, Burullus, Marjut.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Delta Nilu má středomořské klima charakteristické malým množstvím srážek. Většina ze 100 až 200 mm srážek spadne v zimních měsících. Nejtepleji je v deltě v červenci a srpnu, kdy průměrné teploty dosahují 30 °C (maximum je kolem 48 °C), v zimě průměrná teplota klesá na 5 až 10 °C. Letní období je velmi suché. Delta Nilu je významné hnízdiště a shromaždiště ptactva: jde o největší shromaždiště racka malého a rybáka bahenního. Mezi další místní ptáky patří například kulík mořský, lžičák pestrý, volavky, ibisi a kormoráni. V mokřadech, stojatých a tekoucích vodách nilské delty žije množství obratlovců: ryby, žáby, želvy, varan nilský a promykovití. V deltě se však už nevyskytuje dříve běžný krokodýl nilský. V oblasti delty žije velká část z více než  100 milionů obyvatel Egypta: mimo největší města delty je průměrná hustota obyvatelstva 1000 obyvatel/km² a více. Největším městem v deltě je Alexandrie s 4,1 milionem obyvatel. Další velká města jsou Damietta, Port Said a Tanta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Delta Nilu (arabsky دلتا النيل, \"Deltā an-Nīl,\" egyptsky \"Ta-Mehet)\" je říční delta, která se rozkládá na území, kde se Nil vlévá do Středozemního moře. Jde o jednu z největších říčních delt na světě.", "tgt_summary": "The Nile Delta ( ' or simply ') is the delta formed in Lower Egypt where the Nile River spreads out and drains into the Mediterranean Sea. It is one of the world's largest river deltas—from Alexandria in the west to Port Said in the east, it covers of Mediterranean coastline and is a rich agricultural region. From north to south the delta is approximately in length. The Delta begins slightly down-river from Cairo.", "id": 2077885} {"src_title": "Svatá Ludmila", "tgt_title": "Ludmila of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O původu Ludmily existují dvě verze, podle Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. Podle staroslověnské legendy pocházela ze srbské země. V raném mládí byla vychována jako pohanka, jež přinášela oběti slovanským bohům.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek s Bořivojem I..", "content": "Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnějšího rodu. Přemyslovci ovládali středočeský prostor a mocenskými výboji jejich vliv sílil. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech. Je pravděpodobné, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli sehrávala i sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Do manželství Ludmila vstoupila asi jako čtrnáctiletá či patnáctiletá v roce 874 nebo 875. Roku 875 se narodil nejstarší syn knížecího páru Spytihněv. Ludmila porodila během přibližně čtrnácti let manželství nejméně šest dětí (tři syny a tři dcery – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuváděly). Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva 875–915 a Vratislava cca 888–921), z nichž oba později dosedli na knížecí stolec.", "section_level": 2}, {"title": "Kněžna.", "content": "Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Se svým manželem Bořivojem I. přijali roku 882 křest na Moravě přímo z rukou slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách. Předpokládá se, že po smrti svého manžela neodešla do ústraní, jaký byl zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění, čímž se zasloužila o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského knížete Svatopluka. Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem Svatopluka někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko. V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupcem se stal mladší bratr Vratislav I. Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s Drahomírou a úmrtí.", "content": "Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska, se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat. Je pravděpodobné, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila pravděpodobně věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. (Nebo 16. září – slaven její svátek, první zmínky v kalendáři olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1137.) Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena (podle legendy vlastním závojem; snaha o to, aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristiánova legenda), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.", "section_level": 2}, {"title": "Úcta.", "content": "Drahomíra poté nad místem smrti Ludmily vybudovala chrám sv. Michala (podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen). Roku 925 nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla. Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, pražský biskup Ota nedovolil hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Tato zpráva demonstruje význam a rozšířenost jejího kultu ve 12. století", "section_level": 1}, {"title": "Ve výtvarném umění.", "content": "Ludmila bývá zobrazována v knížecím šatě s šálem či závojem, příp. provazem kolem krku, který přidržuje (symbolizuje způsob usmrcení). Někdy bývá zobrazena s boleslavským paládiem, sv. Václavem, kterého učí číst. Méně často jak ji křtí Metoděj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatá Ludmila (cca 860 – 15. září 921, hradiště Tetín) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a chronologicky první českou svatou. Svatá Ludmila je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Její život byl popsán v řadě legend o české historii v 9. a 10. století.", "tgt_summary": "Saint Ludmila (c. 860 – 15 September 921) is a Czech saint and martyr venerated by the Orthodox and the Roman Catholics. She was born in Mělník as the daughter of the Sorbian prince Slavibor. Saint Ludmila was the grandmother of Saint Wenceslaus, who is widely referred to as Good King Wenceslaus. Saint Ludmila was canonized shortly after her death. As part of the process of canonization, in 925, Wenceslaus moved her remains to the St. George's Basilica, Prague.", "id": 822499} {"src_title": "Nový rok", "tgt_title": "New Year", "src_document": [{"title": "Moderní oslavy Nového roku.", "content": "Nejběžnější data oslav Nového roku jsou uvedena dále, uspořádaná a seskupená podle jejich výskytu vzhledem ke konvenčnímu západnímu kalendáři.", "section_level": 1}, {"title": "Duben.", "content": "- Poznámka: Když je řečeno, že \" Národní nový rok však nezačíná jako jinde o půlnoci, ale jeho začátek je vždy určen astrology\", mohlo by to vyvolat dojem, že začátek nového cejlonského roku je určován na základě pověr. Výpočet nového roku je však čistě matematickou záležitostí a může ho provádět jen ten, kdo je obeznámen s matematikou a astrologií. Okamžikem počátku nového roku je chvíle, kdy střed slunce (ve skutečnosti jeho projekce na nebeskou sféru) křižuje linii oddělující ryby (\"Meena\") od skopce (\"Mesha\"). Podle astrologie je nebeská sféra rozdělena na 12 stejných částí a skopec je přitom tradičně považován za první díl sféry zatímco ryby za její poslední díl. Každý díl sféry má velikost 30 stupňů a sféry ryb a skopce spolu sousedí. Pokud cestu slunce, relativně k zemi, promítneme na nebeskou sféru, obdržíme kružnici. Tato cesta (nebo kružnice) kříží všech 12 oblastí zvěrokruhu na nebeské sféře a ten okamžik, kdy střed slunce křižuje linii oddělující od sebe ryby a skopce je považován za počátek cejlonského kalendáře. Právě tato chvíle, kdy slunce přechází z ryb do skopce je považována za nejvýznamnější část cejlonského roku. Na nebeské sféře slunce není bodem, ale kruhem, který má průměr o určité velikosti. Chvíle, kdy slunce protne linii, oddělující znamení ryb a skopce, je považována za počátek období \"Nonagatha\". Ve chvíli, kdy se slunce kompletně celou plochou ocitne ve sféře skopce, pak nastává konec období \"Nonagatha\".", "section_level": 2}, {"title": "Historická data pro Nový rok.", "content": "Starověký římský kalendář měl jen deset měsíců a začínal 1. března, což se odráží v anglických názvech některých měsíců, které pocházejí z latiny: září (\"september\" – sedmý), říjen (\"october\" – osmý), listopad (\"november\" – devátý), prosinec (\"december\" – desátý). Kolem roku 713 př. n. l. byly, podle tradice králem Numou Pompiliem, k měsícům v roce přidány leden (\"Januarius\") a únor (\"Februarius\") společně s doplňkovým měsícem Intercalarisem. Rok použitý v datování byl konzulárním rokem, který začínal dnem, kdy konzulové poprvé vstupovali do svého úřadu – to bylo roku 222 př. n. l. uzákoněno na 15. březen, ale roku 191 př. n. l. bylo toto datum přesunuto na 1. leden. Stalo se tak zřejmě vydáním tzv. Aciliova zákona (\"Lex Acilia\"), který zrušil cyklus upravující systém obyčejných a přestupných let a úpravu roku nechal na libovůli pontifiků. Zároveň tedy i změnil datum začátku římského úředního (konzulského) roku. Prvním úředním rokem, který začínal 1. lednem byl rok 190 př. n. l.. Vzhledem k tomu, že podle tohoto roku byly datovány úřední písemnosti a navíc občanský rok byl v téže době ponechán na libovůli pontifiků, získával postupně 1. leden stále větší význam a zatlačoval stále více 1. březen, což byl počátek občanského roku. V roce 45 př. n. l., kdy Julius Caesar zavedl juliánský kalendář, byl vypuštěn měsíc Intercalaris; 1. leden však byl nadále prvním dnem nového roku. Tento den pak jako první den roku uznávali i raní křesťané. Představitelé církve však měli k uvedenému datu výhradu, protože nemělo žádný vztah ke křesťanství a navíc se v daný den konaly bujaré slavnosti. Koncil v Toursu roku 567 dokonce prohlásil začátek roku 1. ledna za starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet exkomunikací. Protože se však tento zvyk přes několikeré zákazy papežů nepodařilo vymýtit, snažila se církev tomuto dni dát náboženský význam. Tím se stal svátek Obřezání Páně (\"Circumcisio Domini\"). Uznán jako začátek roku církví byl nejdříve v církevním právu. Do stanovení začátku roku na 1. leden papežem Inocencem XII. roku 1691 byl však ve velké části Evropy za počátek roku považován také 6. leden. Ve středověké Evropě však bylo jako začátek juliánského roku používáno i mnoho jiných církevních svátků římskokatolické církve: Starověký římský nový rok 1. března byl používán v Benátské republice do jejího zničení roku 1797 a v Rusku od roku 988 do konce 15. století. Počátek roku byl v souladu s církevní tradicí posunut na 1. září, ale roky se stále počítaly od stvoření světa. 1. září jako první den nového roku se používal v Rusku od roku 1492. Takto se oslavoval po dvě stě let než zvláštní vládní nařízení cara Petra I. z 19. prosince roku 1699 zavedlo počítání let podle křesťanského letopočtu (dříve se roky v Rusku počítaly od stvoření světa) a zároveň se za začátek roku stanovil 1. leden. Petrovo nařízení mělo název: \"O psaní napříště od 1. dne 1700 ve všech listinách léta po narození Krista, a ne od stvoření světa\". Přesto však byla povolena výjimka, jak je možno zjistit na konci dokumentu: \"Ale komu se zachce psát obě léta, po stvoření světa i po narození Krista, pořadí si zvolí.\" 1. září se jako počátek roku používal také v Byzantské říši. Od 17. století římskokatolický církevní rok začíná začíná prvním dnem Adventu, nedělí, která je čtvrtou před slavností Narození Páně 25. prosince. Podzimní den rovnodennosti (obvykle 22. září) je „novoroční den“ francouzského revolučního kalendáře, který byl používán mezi roky 1793 a 1805. Tento den se nazýval \"primidi Vendemière\", první den prvního měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Datum Nového roku v Českém království.", "content": "Staří Slované používali lunisolární kalendář, ve kterém se délka roku určovala podle Slunce, zatímco délka měsíců podle fází Měsíce. Měsíční kruh začínali novoluním připadajícím na 24. prosinec předchozího roku. Nový rok se slavil 25. prosince, tedy ve dnech zimního slunovratu. I po příchodu křesťanských misionářů byl českou panovnickou kanceláří používán vánoční datovací systém, tj. systém, kdy nový rok připadl na 25. prosinec. S přestávkou ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století byl tento systém používán až do doby vlády Václava IV. Kancelář pražských arcibiskupů ho používala důsledně až do roku 1365, a proto byl také nazýván \"stilus Pragensis\". Přese všechno, jeho používání přežívalo až do 16. století, jak je možno poznat z panovnických a soukromých písemností. 1. leden se jako Nový rok objevil v českých zemích za Přemysla Otakara II. a Václava II. v diplomatických pramenech. V narativních (na příběhy orientovaných) pramenech však s tímto počátkem roku ve své kronice počítá již Kosmas. Následující kronikáři se ho však většinou nedrželi. Českými zeměmi se začal více šířit až v 15. století a ve století následujícím se 1. leden ujal nejspíše vlivem římského práva a díky tisku kalendářů. Nový rok jako církevní svátek byl s konečnou platností v římskoněmecké říši zaveden za Ferdinanda II.. Tím byl vlastně s konečnou platností oddělen občanský rok od roku církevního.", "section_level": 1}, {"title": "Drobnosti.", "content": "Gregoriánský nový rok (a všechny ostatní dny) jako první na celé Zemi přichází na neobydlený atol Caroline, nejvýchodnější ostrov státu Kiribati v centrálním Tichém oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový rok je svátek začátku nového roku. Podle celosvětově nejrozšířenějšího gregoriánského kalendáře připadá na 1. ledna. V noci z 31. prosince na 1. leden svět slaví konec roku a tak i začátek nového – Silvestrovské oslavy. Před Novým rokem si jednotlivci, rodiny i firmy posílají blahopřejné novoročenky, s hezkým či vtipným obrázkem a s přáním zdraví a štěstí v nadcházejícím roce. Nový rok je v ČR, ale i v dalších zemích světa státní svátek. Podle jiných kalendářů připadá začátek nového roku na jiné dny gregoriánského kalendáře: v juliánském kalendáři, který používá pravoslavná církev, připadá Nový rok, 1. leden, na 14. leden podle gregoriánského kalendáře.. Původně se počátek cyklu roku odvozoval od rovnodennosti či slunovratu stejně jako počátek dne je stanovován různě (úsvit, poledne, západ Slunce, půlnoc).", "tgt_summary": "New Year is the time or day at which a new calendar year begins and the calendar's year count increments by one. Many cultures celebrate the event in some manner and the 1st day of January is often marked as a national holiday. In the Gregorian calendar, the most widely used calendar system today, New Year occurs on January 1 (New Year's Day). This was also the first day of the year in the original Julian calendar and of the Roman calendar (after 153 BC).. During the Middle Ages in western Europe, while the Julian calendar was still in use, authorities moved New Year's Day, depending upon locale, to one of several other days, including March 1, March 25, Easter, September 1, and December 25. Beginning in 1582, the adoptions of the Gregorian calendar has meant that many national or local dates in the Western World and beyond have changed to using one fixed date for New Year's Day, January 1. Other cultures observe their traditional or religious New Years Day according to their own customs, sometimes in addition to a (Gregorian) civil calendar. Chinese New Year, the Islamic New Year, the traditional Japanese New Year and the Jewish New Year are the more well-known examples. India and other countries continue to celebrate New Year on different dates.", "id": 567999} {"src_title": "Xylen", "tgt_title": "Xylene", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Xylen je obecný termín pro skupinu tří izomerů, derivátů benzenu, konkrétně \"ortho-\", \"meta-\" a \"para-\" (\"o\"-xylen, \"m\"-xylen a \"p\"-xylen; systematické názvy jsou \"1,2-dimethylbenzen\", \"1,3-dimethylbenzen\" a \"1,4-dimethylbenzen\"), lišících se vzájemnou pozicí methylových skupin na benzenovém kruhu. Technický xylen je směsí těchto izomerů a obvykle obsahuje také příměs malého množství ethylbenzenu. Chemické vlastnosti jednotlivých izomerů se mírně liší. Teplota tání se pohybuje od -47,87 °C u \"m\"-xylenu do 13,26 °C u \"p\"-xylenu. Teplota varu všech izomerů je okolo 140 °C. Hustota je přibližně 0,87 g/cm, xylen je tedy lehčí než voda. Ve vzduchu jsou páry xylenu cítit již od koncentrace 0,08 až 3,7 ppm, ve vodě lze xylen chuťově rozpoznat od 0,53 až 1,8 ppm. Xyleny, stejně jako mnoho alkylbenzenových sloučenin, tvoří komplexy s různými halogenovanými uhlovodíky. Komplexy různých izomerů mají často podstatně odlišné vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Xylen se používá jako rozpouštědlo v různých průmyslových odvětvích. \"p\"-xylen se využívá jako surovina pro výrobu kyseliny tereftalové, což je monomer používaný pro výrobu polymerů, například PET. Používá se také jako čistidlo na ocel a na křemíkové pláty a čipy, jako pesticid, ředidlo barev a jako složka barev a laků. Lze ho použít jako náhradu toluenu, je-li žádoucí pomalejší zasychání nátěrových hmot. V malých množstvích bývá obsažen v benzínu a kerosinu. Ve studiích na zvířatech se často natírá na uši králíků, aby se podpořilo prokrvení a zlepšil sběr informací, musí se ale následně smýt alkoholem, aby se oblast nezanítila. V histologii se xylen používá k čištění tkání po dehydrataci při přípravě pro infiltraci parafínovým voskem. Též se používá po obarvení vzorku, aby se hydrofobizoval, takže ho lze následně zalít do pryskyřice v rozpouštědle. Též se z něj vyrábí slzný plyn.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné sloučeniny.", "content": "Xyleny jsou výchozí surovinou pro výrobu dalších chemikálií. Například chlorace obou methylových skupin poskytuje tři izomery dichloridů xylenu čili 1,2-bis(chlormethyl)benzeny. Oxidačními činidly, například manganistanem draselným (KMnO), lze xyleny oxidovat na karboxylové kyseliny. Oxidací obou methylových skupin vzniká z \"o\"-xylenu kyselina ftalová a z \"p\"-xylenu kyselina tereftalová. V komerčních článcích se termínem xylol běžně označuje rozpouštědlo se směsí tří izomerů xylenu, někdy obsahující i ethylbenzen. V chemickém obchodě se tato směs označuje jako xyleny (plurál). Pozor na terminologickou záměnu za podobně znějící xylenoly, což jsou jedovaté a žíravé izomery dimethylfenolu.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Největší nebezpečí je spojeno s expozicí vysokým koncentracím xylenu, která vede k útlumu centrálního nervového systému, bezvědomí, útlumu dechového centra a případně smrti z nedostatku kyslíku pro mozek. Život může ohrozit také srdeční arytmie. Nižší koncentrace jsou taktéž nebezpečné, působí na řadu orgánů v těle. Negativně ovlivňují funkci ledvin, kosterního svalstva a rovnováhu tekutin a elektrolytů. Xylen dráždí dýchací a trávicí ústrojí, může mít negativní účinky na játra. Nejzávažněji je ale ovlivněn nervový systém, již při nízkých koncentracích se prodlužuje reakční čas, zhoršuje se smysl pro rovnováhu. Více než 95 % xylenu se metabolizuje oxidací na methylbenzylalkohol a následně redukcí (pomocí standardních enzymů alkoholdehydrogenázy a aldehyddehydrogenázy) na benzaldehyd a kyselinu methylbenzoovou (toluenovou). Ta se vylučuje především konjugovaná s glycinem jako kyselina tolurová (methylhippurová). U \"o\"-xylenu se kyselina \"o\"-methylbenzoová (\"o\"-toluenová) vylučuje ve volné podobě. Malá část xylenu se metabolizuje přes mikrosomální oxidační systém hydroxylací aromatického kruhu na xylenol (dimethylfenol) a vylučuje se v konjugované formě se sulfátem nebo s kyselinou glukuronovou. Smrtelná dávka LD xylenu je 4 300 mg/kg (orálně, potkan, Wolf a spol.), nejmenší smrtelná dávka u dospělého člověka 50 mg/kg (\"o\"-xylen, RTECS). LC ve vzduchu je 6 350 - 6 700 ppm (potkan, 4 h).", "section_level": 1}], "src_summary": "Termín xylen nebo xylol obvykle označuje směs tří izomerů aromatického uhlovodíku (\"dimethylbenzenu\") používaného jako rozpouštědlo v polygrafii, lakýrnictví a v gumárenském a kožedělném průmyslu. Je to čirá, bezbarvá kapalina nasládlého zápachu, hořlavá. Obvykle se získává v rámci rafinace ropy. Konkrétně se získává např. z reformátu (produkt reformování benzínů), jako vedlejší produkt při alkylaci aromátů, při transalkylaci (též disproporcionaci) toluenu. Chemická rovnováha mezi izomery je příznivě nastavena ve prospěch izomeru meta, který je nejméně žádaný. Proto bývá v rafinérsko-petrochemických komplexech instalován proces izomerace xylenů. Podobně jako jiná rozpouštědla je i xylen zneužíván jako inhalační droga.", "tgt_summary": "Xylene (from Greek ξύλο, \"xylo\", \"wood\"), xylol or dimethylbenzene is any one of three isomers of dimethylbenzene, or a combination thereof. With the formula (CH)CH, each of the three compounds has a central benzene ring with two methyl groups attached at substituents. They are all colorless, flammable liquids, some of which are of great industrial value. The mixture is referred to as both xylene and, more precisely, xylenes.", "id": 1548067} {"src_title": "Manul", "tgt_title": "Pallas's cat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Manul je veliký asi jako domácí kočka, ale už na první pohled zaujme hustou, dlouhou srstí. Dlouho byl považován za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky. S touto později vyvrácenou teorií přišel už v 18. století německý zoolog Peter Simon Pallas. Usuzoval tak nejen na základě délky srsti, ale i podle zploštělé hlavy a podsadité tělesné konstituce. Manul je silná a zavalitá kočka. Má relativně krátké nohy a krátké uši, umístěné více po stranách hlavy, než je běžné u jiných koček, a zčásti skryté v srsti. Na rozdíl od jiných malých koček má kulaté zornice, což může ukazovat na denní aktivitu a život v otevřených biotopech. Samci váží od 3,3 do 5,3 kg, samice od 2,5 do 5 kg. Délka těla se pohybuje nejčastěji mezi 49 cm (samice) a 55 cm (samci), ocas měří přibližně 25 cm. Pohlavní dimorfismus je malý, samci jsou v průměru těžší o 100 až 300 g. Srst je velmi dlouhá a hustá, nejhustší ze všech kočkovitých šelem obývajících mírný podnebný pás. Díky ní vypadá manul větší, než ve skutečnosti je. Na břiše může být srst až dvakrát delší než na hřbetě. Je stříbrošedá nebo stříbrooranžová, s mourovatou kresbou vytvářející nevýrazné svislé pruhy. Zbarvení na jaře a v létě je celkově tmavší. Bílé špičky pesíků způsobují, že manul vypadá jako pokrytý jinovatkou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Manul byl dříve řazen do rodu \"Felis\", ale nyní má svůj vlastní monotypický rod \"Otocolobus\". Fylogenetické postavení manula není ani na základě genetického zkoumání úplně jasné. Podle jaderného genomu patří do linie rodu \"Prionailurus\", podle mitochondriálního do linie \"Felis\". K oběma liniím by tvořil bazální rod, tedy ten, který se oddělil nejdříve. Dle první varianty by divergoval od společného předka s rodem \"Prionailurus\" někdy v pozdním miocénu asi před 5,9 miliony lety. Morfologie a zbarvení vedly k rozlišení tří poddruhů manula: Taxonomická revize kočkovitých z roku 2017 uznává jen dva poddruhy, a to \"O. m. manul\" a \"O. m. nigripectus\", ovšem s tím, že jde o dělení provizorní a druh se může ukázat monotypickým.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Manulové obývají území v členitém pásu od Kaspického moře po střední Čínu a východní Mongolsko. Nevyskytují se ale na celé této ploše, jen velmi vzácně byli pozorováni v nížinách a v některých oblastech byli vyhubeni. Celková velikost území, na němž žijí, je asi 2 269 000 km a zahrnuje celkem 16 států (Afghánistán, Arménie - výskyt nejistý, Ázerbájdžán, Bhútán, Čína, Indie, Írán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko, Tádžikistán - výskyt nejistý, Turkmenistán - výskyt nejistý, Uzbekistán - výskyt nejistý). Početnost populace je odhadována na 15 000 dospělých jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Manul žije na kamenitých, křovinatých, suchých stepích a na horských loukách do nadmořské výšky nejméně 5539 m, nížinám a výrazně otevřeným prostorám (bez množství úkrytů) se vyhýbá, stejně jako místům, která dlouhodobě zapadají sněhem hlubším než 10 až 20 cm. Nežije až v takových výškách jako irbis. Habitat manula se vyznačuje suchým klimatem a vysokými ročními teplotními výkyvy, jež mohou přesahovat až 100 °C (-53 °C až +48 °C).", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Manulové jsou samotáři lovící obvykle za úsvitu a za soumraku, nicméně zvláště během nejtužšího období zimy dokáží svůj režim přeorientovat na spíše denní. I vzhledem k dennímu režimu jejich nejčastější kořisti se předpokládá, že jde spíše o denní než noční živočichy. Pro svůj život využívají doupata pod kameny, v malých jeskyních a v opuštěných norách jiných zvířat (především svišťů, ale také jezevců a lišek). Na kvalitních úkrytech a doupatech je jejich život doslova závislý - slouží jako ochrana před predátory, místo konzumace potravy, páření, rození a vychovávání mláďat a udržování přijatelné teploty během velmi studených zim. Jejich teritoria jsou na malou kočku nezvykle velká a pohybují se od 7 po více než 200 km. Ve svém přirozeném prostředí se dokážou velmi dobře skrývat, k čemuž využívají jakékoliv terénní nerovnosti - kameny, trsy trávy, úžlabiny aj. Během slunečných dní se někdy povalují na slunci a zachytávají teplo. Nemňoukají, ale vydávají zvuky, které znějí jako směs štěkotu malého psa a houkání sovy či jako kejhání husy. Dalším hlasovým projevem je jakési syčení („ts, ts, ts“). Výhrůžným gestem bývá zvedání horního rtu na jedné straně čelisti a ukazování špičáku. Samci rozstřikují moč, obě pohlaví si pak zahrabávají trus.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Manulové jsou aktivní lovci, jejich hlavní kořistí jsou pišťuchy neboli piky (přes 50 %), různí hlodavci (pískomilové, hraboši, křečci a zemní veverky), zajíci, mláďata svišťů a výjimečně i jehňata divokých ovcí. Loví také hmyzožravce (ježky), ptáky, plazy a bezobratlé. Jídelníček si doplňují bobulemi a mršinami. Nedokáží vyvinout příliš vysokou rychlost běhu a spoléhají se na taktiku náhlého přepadu, kdy se nepozorovaně přiblíží ke kořisti, resp. počkají až se kořist přiblíží k nim. Využívají k tomu svou dokonale vyvinutou schopnost splynout s terénem. Někdy vyčkávají přímo u nor zajícovců a hlodavců a čekají až vylezou. Dokáží při tom využít i metodu rybaření, kdy packou hrabou v dírách a drápy zachytávají mírně pod povrchem se pohybující oběti. Na jaře a v létě používají i metodu plašení, kdy se rychle pohybují travou a skáčou na jimi vyplašenou kořist - hlodavce, ptáky a hmyz.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování, dožití.", "content": "Manulové žijící severněji se páří později než jižnější populace. V Mongolsku období rozmnožování probíhá mezi prosincem a březnem. V době páření samci následují samice tak důsledně, že tím mnohdy zanedbávají lov a výrazně tak ztrácejí na váze. Mezi samci mnohdy probíhají zuřivé souboje o samice. K samotné kopulaci dochází nejspíše v doupatech. Koťata se rodí po 9–10 týdnech, nejčastěji v dubnu a květnu. Bývá jich 2 až 6 (obvykle 3 až 4), ale byly popsány i případy, kdy se v jednom vrhu narodilo až 8 koťat. Ve dvou měsících věku jsou už odstavená, ve 4 až 5 měsících nezávislá a v 9 až 10 měsících se mohou začít sama rozmnožovat. Úmrtnost mláďat, předtím než dosáhnou nezávislosti, je značná a dosahuje asi 68 %. Mladí jedinci po opuštění matky migrují mnohdy na značné vzdálenosti (desítky a někdy i stovky kilometrů). Délka života ve volné přírodě málokdy přesáhne 6 let, v zajetí to ale může být až 12 let.", "section_level": 2}, {"title": "Predace.", "content": "Manulové mohou být uloveni velkými dravými ptáky (38 % úmrtnosti v Mongolsku), potulnými, případně ovčáckými psy, vlky a v menší míře i jezevci a liškami. Jejich antipredační strategií je přitisknout se k zemi a splynout s terénem, případně zmizet v doupěti. V případě, že obě tyto možnosti selžou, dokáží se zuřivě bránit.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "IUCN hodnotí manula jako druh téměř ohrožený. Hlavní hrozbou je ničení a degradace životního prostoru vinou růstu lidské populace, šíření pastevectví, rozvoje infrastruktury a těžby. V minulosti byli manulové ve velkém loveni pro svou kožešinu. Například v Mongolsku bylo začátkem 20. století ročně zpracováno až 50 000 kůží a v Afghánistánu v 70. letech 20. století to bylo 7 000. To je nyní ve většině států, kde se šelma vyskytuje, zakázáno. V současné době (desátá léta 21. století) je velkým problémem trávení pišťuch, které jsou hlavně v Číně považovány za škodlivý druh konkurující pasoucímu se dobytku. Piky jsou pro manula (podobně jako pro kočku šedou), hlavním zdrojem potravy a zvíře se často otráví jejich pozřením. Také samotný úbytek pik má neblahé důsledky na místní populaci manulů. Na úmrtnosti se výrazně podílí i přímý lov manulů lidmi a jejich psy.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci, paraziti.", "content": "Manulové, zvláště koťata, jsou velmi citliví na toxoplazmózu. V přírodě se s tímto parazitem nedostávají do kontaktu, nemají proto potřebné protilátky. Toxoplasmóza ale způsobuje úhyny koťat, která se narodila v zajetí, a až donedávna bránila nárůstu populace manulů v zoologických zahradách. Rovněž ze zajetí je známá nebezpečná nákaza virem kočičí panleukopénie (FPV), která může zavinit až 43% úmrtnost (Moskevská zoo). Dalšími potenciálními chorobami jsou různé druhy virových onemocnění (FIV - felinní imunodeficientní virus, FeLV - virová leukémie koček, chřipkový virus A). Patogenní je rovněž bakteriální \"Mycoplasma\". Je známo celkem 9 parazitických červů, které žijí uvnitř manulů - jde o 2 druhy tasemnic a 7 druhů hlístic, nicméně na základě poměrně nízkého procenta nálezů v trusu se má za to, že zamoření této kočky parazity dosahuje výrazně menší úrovně, než je tomu u tygrů či levhartů.", "section_level": 2}, {"title": "Manul v českých zoo.", "content": "V ČR chovají manuly Zoo Brno, Zoo Jihlava, Podkrušnohorský zoopark Chomutov a Zoo Ostrava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manul (\"Otocolobus manul\") je dlouhosrstá kočkovitá šelma z podčeledi malých koček. Obývá kamenité, křovinaté stepi a horské louky střední Asie. V minulosti byla zařazována do rodu \"Felis\", v současnosti je jediným zástupcem rodu \"Otocolobus\". V češtině je někdy označována jako kočka stepní, toto jméno se ale častěji používá pro poddruh kočky divoké obývající centrální Asii, jméno manul je tedy jednoznačnější. Tento název vychází z mongolského \"manuul\", což znamená „divoká kočka“. Třetí, v češtině zřídka používaný název je Pallasova kočka, po jejím objeviteli Peteru Simonu Pallasovi. Manul má nízké zavalité tělo a velmi hustou a dlouhou srst, která mu umožňuje snášet velké teplotní výkyvy. Ke svému životu využívá různé úkryty a doupata. Živí se především hlodavci (zvláště pišťuchami). Mezinárodní svaz ochrany přírody ho vede jako druh téměř ohrožený. Hlavní hrozbou pro něj je ničení životního prostředí a lov.", "tgt_summary": "Pallas's cat (\"Otocolobus manul\"), also called the manul, is a small wild cat with a broad, but fragmented distribution in the grasslands and montane steppes of Central Asia. It is negatively affected by habitat degradation, prey base decline and hunting, and has therefore been classified as Near Threatened on the IUCN Red List since 2002. The Pallas's cat was first described in 1776 by the German naturalist Peter Simon Pallas.", "id": 35123} {"src_title": "Jason Chimera", "tgt_title": "Jason Chimera", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Svoji juniorskou kariéru Chimera strávil ve Western Hockey League (WHL), kde oblékal dresy Madicine Hat a Brandonu. Jednu dobu hrál i v American Hockey League (AHL), kde hrál za tým Hamiltonu. V roce 1997 byl draftován v draftu nováčků týmem Edmonton Oilers. Byl pátou volbou týmu a byl vybrán v celkovém pořadí jako 121. V dresu Edmontonu si k NHL přičichl poprvé v sezóně 2000–2001, ale odehrál jediné utkání. V následující se objevil v pouhých třech zápasech, ale povedlo se mu vstřelit svůj první gól v kariéře. Tyto dvě sezóny většinou trávil na farmě v Hamiltonu. V sezóně 2002–2003 nastoupil v 66 zápasech, vstřelil 14 gólů, na 9 jich přihrál a získal 23 body. Byl to jeho první kompletní ročník v NHL. Navíc si ve stejné sezóně dvakrát zahrál v playoff. V sezóně 2003–2004 si zahrál v 60 zápasech, vsítil 4 branky, na 8 gólů nahrál a připsal si 12 bodů. Po sezóně byl vyměněn do klubu Phoenix Coyotes. „Kojotům“ spadl do rukou téměř zadarmo, obětovali za něj jen právo na výběr v draftu. Sezóna NHL 2004–2005 byla zrušena kvůli sporům o výši platu hráčů, proto následující sezónu strávil v Evropě v dresu italského týmu HC Varese. Za Coyotes Chimera neodehrál ani jeden soutěžní zápas. Před začátkem sezóny 2005–2006 byl vyměněn do Columbusu Blue Jackets, kde hrál pět sezón. V týmu nosil dres s číslo 25. 26. července 2006 prodloužil smlouvu o dva roky s Columbusem a vyhnul se tak arbitráži. Sezónu 2009/10 začal v Columbusu kde odehrál 39 zápasů poté byl 28. prosince 2009 byl vyměněn do týmu Washington Capitals za Chrise Clarka a Milana Jurčiny. Ve Washingtonu dohrál sezónu s 39 odehranými zápasy ve kterých získal stejně bodů po přestupu z Columbusu. V posledním zápase v sezóně odehrál svůj 500. zápas v NHL. Během výluky NHL oblékal dres Pirátů Chomutov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jason Chimera (* 2. května 1979 Edmonton, Alberta) je profesionální kanadský hokejista. V současnosti je nechráněným volným hráčem. Naposledy hrál za tým Anaheim Ducks v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Jason Chimera (; born May 2, 1979) is a Canadian professional ice hockey left winger who is currently an unrestricted free agent. He most recently played for the Anaheim Ducks of the National Hockey League (NHL).", "id": 645284} {"src_title": "Řehoř V.", "tgt_title": "Pope Gregory V", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako třetí syn korutanského vévody Oty z Wormsgau a dcery hraběte Jindřicha Judity v roce 972, čili byl pravnukem císaře Oty Velikého. Podle legendy se narodil ve Stainachu (dnešní Štýrsko v Rakousku). Studoval ve Wormsu u mohučského arcibiskupa Willigise, dalším z jeho učitelů byl Jan Philagatos. Poté, co byl krátce činný ve Wormsu jako kaplan, doprovázel jako králův dvorní kaplan Otu III. na cestě do Říma. Po smrti Jana XV. byl ve věku 24 let jmenován svým bratrancem Otou III., vnukem Oty Velikého, papežem, čímž se stal jedním z nejmladších papežů v historii. Ještě ve stejném měsíci (21. května 996) stihl korunovat Otu III. na císaře. Řehoř V. se od svých předchůdců odlišoval vzorným způsobem života. Protože se blížil konec tisíciletí, s čímž byla v té době rozšířena spousta pověr a strach před koncem světa a Božím trestem, byla v něj vkládána velká naděje. Římská šlechta byla však nespokojená s papežem věrným císaři. Když roku 997 opustil Řím, jmenovala ve spolupráci s Byzancí Řeka Jana Philagata vzdoropapežem Janem XVI. Řehoř uprchl do Pavie, vrátil se 998 zpět, protože císař Philagata zajal, zmrzačil, donutil jej potupně jet městem Římem na oslu a uvrhl do vězení do konce života. Když se francouzský král Robert II. bez papežského souhlasu oženil se svou vzdálenou příbuznou, uvalil Řehoř nad celou zemí první interdikt v dějinách. Řehoř V. zemřel na malárii, pravděpodobně 18. února 999 v Římě. Bývá též připouštěno, že mohl být otráven. Je pohřben v chrámu sv. Petra ve Vatikáně po boku Oty II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řehoř V., vlastním jménem \"Brun(o) von Kärnten\" (Bruno z Korutan) (972 Stainach – 18. února 999 Řím) byl od 3. května 996 do své smrti prvním německy hovořícím papežem na papežském stolci.", "tgt_summary": "Pope Gregory V (; c. 972 – 18 February 999), born Bruno of Carinthia, was the bishop of Rome and ruler of the Papal States from 3 May 996 to his death. A member of the Salian dynasty, he was made pope by his cousin Emperor Otto III.", "id": 1289142} {"src_title": "Karboxylové kyseliny", "tgt_title": "Carboxylic acid", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V porovnání s minerálními kyselinami jsou kyselinami výrazně slabšími. Pro srovnání: (první) disociační konstanta p\"K\" nejsilnější karboxylové kyseliny, kyseliny šťavelové, je 1,27 zatímco p\"K\" kyseliny sírové je -3,0. Míra kyselosti ještě klesá u vyšších homologů karboxylových kyselin. Je to dáno tím, že methylové skupiny působí kladným indukčním efektem, který stabilizuje protonovanou formu. Naopak destabilizuje iontovou formu kyseliny, protože zvětšuje její záporný náboj. Při disociaci se odštěpuje proton z karboxylové skupiny a vzniká karboxylátový anion: Hydroxylový aniont OH vznikl disociací vody, druhým vzniklým iontem je oxoniový kationt HO. Po přídavku karboxylové kyseliny do vody se tedy disociací kyseliny a vznikem karboxylátového iontu odstraní část hydroxylových aniontů a vznikne přebytek oxoniových kationtů. Protože koncentrace (přesněji aktivita) oxoniových iontů určuje pH roztoku, čím větší aktivita HO, tím nižší pH, jsou vodné roztoky karboxylových kyselin kyselé. Disociační konstanta vyjadřuje ochotu sloučeniny disociovat; protože karboxylové kyseliny disociují málo, výsledné pH nebude ale nikdy příliš nízké. Disociační konstantu lze poněkud zvýšit přítomností silných elektronegativních skupin na atomu uhlíku přímo sousedícího s karboxylovou skupinou, jako jsou halogenidy. To totiž způsobí posun náboje v molekule a atom vodíku se snadněji odštěpuje (např. kyselina trichloroctová je silnější než kyselina octová). Fyzikální vlastnosti karboxylových kyselin jsou závislé na délce řetězce: Karboxylová skupina je \"polární\" a vytváří proto vodíkové můstky. Ty mají přímý vliv na body varu i tání. Body varu rostou s délkou řetězce. Kyseliny se sudým počtem uhlíků mají vyšší bod varu než nejbližší vyšší a nižší karboxylové kyseliny s lichým počtem uhlíků. Podle podobnosti vyšších karboxylových kyselin s alkany získaly triviální název \"mastné kyseliny\". Převažuje u nich lipofilní charakter a jsou tedy ve vodě nerozpustné. Dikarboxylové (např. kyselina šťavelová) nebo aromatické kyseliny (např. kyselina benzoová) jsou za laboratorních podmínek tuhé.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Karboxylová skupina je v chemickém názvosloví organických sloučenin nejdůležitější skupinou. Proto se systematický název každé látky, která tuto skupinu obsahuje, skládá ze slova kyselina a přídavného jména s koncovkou -ová, resp. karboxylová. Jen když některá karboxylová skupina není započítána do základního řetězce, používá se předpona karboxy-. Jejich molekuly mohou obsahovat také jiné funkční skupiny (substituční deriváty), např. již zmíněnou aminovou skupinu (aminokyseliny), hydroxylovou skupinu -OH (hydroxykyseliny), nebo halogen. Kyseliny, které mají více než jednu karboxylovou skupinu se nazývají \"polykarboxylové kyseliny\". Mnoho karboxylových kyselin má své triviální, častěji používané názvy. Například kyselina ethanová je častěji známa jako kyselina octová.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Karboxylové kyseliny vznikají z uhlovodíků postupnou oxidací přes alkohol a aldehyd:", "section_level": 1}, {"title": "Reakce karboxylových kyselin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neutralizace.", "content": "Kromě výše popsané disociace mají karboxylové kyseliny ještě jednu schopnost neutralizace vlastní kyselým látkám: reagují se zásadou v reakci, při které vzniká voda a sůl kyseliny. Jedná se o vratnou reakci, sůl je totiž rozkládána vzniklou vodou. Soli vyšších karboxylových kyselin se nazývají mýdla.", "section_level": 2}, {"title": "Dekarboxylace.", "content": "Při dekarboxylaci karboxylová kyselina ztrácí karboxylovou skupinu: stejně tak při kvašení kyseliny pyrohroznové (ethanolové kvašení) dochází k zániku karboxylové skupiny a vzniku alkoholu (ethanolu):", "section_level": 2}, {"title": "Esterifikace.", "content": "S alkoholy karboxylové kyseliny reagují za vzniku esterů. Reakce je zvláštní tím, že vodík OH skupiny alkoholů je kyselejší než karboxylová skupina, karboxylová kyselina se tedy v reakci chová jako zásada: Mezi estery patří velké množství látek používaných jako chuťové esence v potravinách, například rumová esence je chemicky ethylformiát. Naprostá většina lipidů jsou estery, nejčastější složka tuků a olejů je triacylglycerol, ester vyšších - mastných kyselin a trojsytného alkoholu glycerolu. Všeobecně známé jsou tyto tři vyšší mastné kyseliny - palmitová, stearová a olejová.", "section_level": 2}, {"title": "Dehydratace.", "content": "kys. ftalová za dodání tepla reaguje a vzniká anhydrid (ftalanhydrid) této kyseliny a voda", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace.", "content": "oxiduje pouze kyselina mravenčí (HCOOH) za vzniku vody a CO", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "opačný \"chod\" vzniku karbonylových sloučenin", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Karboxylové kyseliny jsou nepostradatelnou složkou živých organismů. Aminokyseliny jsou základem proteinů, tedy i enzymů, které umožňují složité metabolické procesy. Estery ve formě triacylglycerolů i dalších - tedy tuky a oleje - mají zásobní i strukturní funkci. Kyselina mravenčí je obsažena v kopřivách a jako svůj jed ji používají mravenci, včely a vosy. Kyselina octová vzniká při hnití rostlinných i živočišných produktů. Mnoho těchto kyselin je obsaženo také v ovoci a zelenině, například kyselina šťavelová, jablečná nebo vinná. Jedna z metabolických drah, cyklus trikarboxylových kyselin, je ústředním centrem anabolických i katabolických procesů v těle. Aktivovaná kyselina octová, acetyl-CoA, je klíčovým substrátem nesoucím energii.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Mnoho karboxylových kyselin a jejich esterů má využití v potravinářství: zředěná kyselina octová - ocet - se používá jako okyselující i konzervační přísada. Hrušková a malinová esence jsou estery octové kyseliny. Kyselina mléčná dodává chuť kysanému zelí i kyselým okurkám, kyselina vinná, která se nachází ve zralém ovoci, se používá jako ochucovadlo ovocných nápojů, kterým dodává ovocnou chuť. Podobně se používá kyselina citrónová, která slouží i jako konzervační prostředek.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba léčiv.", "content": "Farmaceutický průmysl využívá kyseliny octové i mléčné, kyselina vinná slouží jako dávivý kámen. Kyselina salicylová a zvláště její ester, kyselina acetylsalicylová, jsou významným lékem proti zánětu a horečce (nesteroidní antiflogistika). Kyselina acetylsalicylová je účinnou látkou aspirinu.", "section_level": 2}, {"title": "Textilní průmysl.", "content": "Umělé, acetátové hedvábí je esterem kyseliny octové. Z kyseliny tereftalové se vyrábí umělé vlákno terilen.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled karboxylových kyselin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aromatické karboxylové kyseliny.", "content": "\"Pozn. kyselina maleinová a fumarová, podobně jako kyselina olejová a elaidová se liší polohou skupin COOH vůči dvojné vazbě. Jedná se o cis-trans izomerii.\"", "section_level": 2}, {"title": "Deriváty karboxylových kyselin.", "content": "Deriváty karboxylových kyselin obsahují další funkční skupinu nebo mají pozměněnou karboxylovou skupinu a proto mají další charakteristické vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční deriváty.", "content": "Náhrada probíhá na karboxylové skupině.", "section_level": 2}, {"title": "Substituční deriváty.", "content": "Náhrada na řetězci mimo karboxylovou skupinu. (Většinou se podobně jako v alkanech nahrazuje atom vodíku.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Karboxylové kyseliny jsou organické kyseliny, které obsahují karboxylovou skupinu -COOH. Karboxylové kyseliny, společně se svými solemi, tvoří nezbytnou součást všech živých organismů. Jsou to substráty klíčových metabolických dějů a aminokyselin, tedy kyselin, které kromě karboxylové skupiny obsahují ještě skupinu aminovou (NH), jsou základním stavebním kamenem bílkovin.", "tgt_summary": "A carboxylic acid is an organic compound that contains a carboxyl group (C(=O)OH) attached to an R-group. The general formula of a carboxylic acid is R–COOH, with R referring to the alkyl group. Carboxylic acids occur widely. Important examples include the amino acids and fatty acids. Deprotonation of a carboxylic acid gives a carboxylate anion.", "id": 1255384} {"src_title": "Messina", "tgt_title": "Messina", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přístav řeckého původu (734 př. n. l.) téměř zničila zemětřesení a nálety v průběhu druhé světové války. Řekové při jeho založení mu původně dali jméno \"Zanklé\". Druhá vlna Řeků v 5. století př. n. l. jek přejmenovala na Messáná. V roce 264 př. n. l. se města zmocnili Římané. Tragický osud Messina zažila 29. prosince 1908, kdy město poničilo ničivé zemětřesení, nejsilnější v dějinách Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Messina je vstupní branou na Sicílii, sídlí zde univerzita a arcibiskupství. Poblíž náměstí Piazza Dante se nachází Cimitero Monumentale s panteonem zdobeným jónskými sloupy a s pěkným výhledem na město a Messinskou úžinu. V zajímavém Regionálním muzeu (Museo Regionale) je k vidění řada vzácných obrazů, například \"Madona s děťátkem\" (A. da Messina, 1479), \"Lazorovo zmrtvýchvstání\" (Caravaggio) nebo sochy Montorsoliho sochy \"Neptun a Scylla\". Dominantu Messiny tvoří katedrála z poloviny 12. století na Piazza Duomo, obnovená po zemětřesení v roce 1908 za použití původních částí Apsidu zdobí původní mozaika 14. století, u kostela stojí 60 m vysoká zvonice s orlojem. Naproti zaujme půvabná fontána Di Orione z poloviny 16. století a poblíž přístavu uvidíte kostel Santissima Annunziata dei Catalani se třemi portály. Před kostelem stojí socha španělského Dona Juana ď Austria, jenž v bitvě u Lepanta v roce 1571 porazil Turky. Ulici Via Garibaldi zdobí majestátní Montorsoliho Neptunova fontána z 16. století, severněji za jezery Pantani se tyčí maják \"Il Faro\" a k návštěvě láká vyhledávaná pláž Lido Mortelle. Jeden z nejkrásnějších výhledů na město se nachází u barokního kostela Cristo Re. O svátku \"Korzo gigantů\" uctívají lidé obří figury válečníka Griffona a patronky města Maty (12.-15. srpna).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Messina je třetí největší sicilské město a hlavní město provincie Messina. Trajekty ze Sicílie na pevninu a opačným směrem mají centrum v Messině, město je také průmyslovým a lázeňským centrem a sídlem univerzity. V roce 1955 se zde konala Messinská konference.", "tgt_summary": "Messina (, , ; ; ; ) is the capital of the Italian Metropolitan City of Messina. It is the third largest city on the island of Sicily, and the 13th largest city in Italy, with a population of more than 231,000 inhabitants in the city proper and about 650,000 in the Metropolitan City. It is located near the northeast corner of Sicily, at the Strait of Messina, opposite Villa San Giovanni on the mainland, and has close ties with Reggio Calabria. According to Eurostat the FUA of the metropolitan area of Messina has, in 2014, 277,584 inhabitants. The city's main resources are its seaports (commercial and military shipyards), cruise tourism, commerce, and agriculture (wine production and cultivating lemons, oranges, mandarin oranges, and olives). The city has been a Roman Catholic Archdiocese and Archimandrite seat since 1548 and is home to a locally important international fair. The city has the University of Messina, founded in 1548 by Ignatius of Loyola. Messina has a light rail system, \"Tranvia di Messina\", opened on 3 April 2003. This line is and links the city's central railway station with the city centre and harbour.", "id": 713528} {"src_title": "Kýč", "tgt_title": "Kitsch", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Na etymologii samotného výrazu existuje více názorů. Název může pocházet z druhé poloviny 19. století, kdy byl odvozen od slova \"sketch\" (anglicky skica). Tu si údajně žádali američtí turisté v Mnichově místo originálního obrazu, aby ušetřili peníze. V meklemburském nářečí existuje ovšem daleko starší výraz \"kitschen\", který znamená \"\"sbírat bláto na ulici\"\" nebo \"\"falšovat nábytek, aby vypadal jako starožitný\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle Umberta Eca.", "content": "Italský filozof a spisovatel Umberto Eco definuje kýč jako prostředek, který vyvolává psychologický efekt, předstírá uměleckost a estetičnost a působí v konzumentovi dojmem, že tyto emoce jsou správné a žádoucí, protože posilují jeho estetické cítění a výsledný umělecký prožitek. Problematice kýče se věnuje ve svém díle Skeptikové a těšitelé. Zejména v esejích \"Stylistika kýče,\" \"Kýč a masová kultura\" a \"Kýč jako „boldinismus“\" zkoumá fenomén pomocí lingvistické, estetické i literární reflexe. Vychází z předpokladu, že i věci nehodnotné (a kýčovité) je potřeba důkladně vědecky zkoumat, protože nejlépe odráží žitou realitu. Výsledné poznání má být podle něj měřeno kvalitou použité metody a ne kvalitou zkoumaného objektu. Masová kultura podle Eca funguje jako jeden z nositelů kýče. Zdůrazňuje, že pojem \"masová kultura\" spadá do kategorie \"pojmový fetiš\", tedy pojmu, který je natolik opředen významy a představami, které do něj jeho uživatelé vkládají, že znemožňuje jakoukoliv další diskuzi. Kýč neboli \"nevkus\" je podle něj odlehčenou, nejjednodušeji stravitelnou formou umění. Projevuje se tak, že konzumenta nutí podlehnout určitému \"efektu\", nejčastěji emočnímu. Také v podstatě předurčuje, jak by měl konzument výsledný efekt přijímat. Nástrojem kýče je \"zaměření na citovou stránku\" cílové skupiny – např. nadbytečnost slov mající poetický význam (něžný noční vánek). Spočívá tedy v umělém vytvoření známé \"poetické\" atmosféry pomocí vrstvení falešných poetických významů a symbolů, které jsou ve výsledku nadbytečné. Otázkou zůstává, zda lze kýč ještě považovat za umění. Usiluje-li nějaké dílo o efekt, pak to podle Eca nemusí nutně znamenat, že je automaticky vyloučeno z umění. V případě kýče ovšem změna uměleckých forem neslouží k důkladnějšímu proniknutí do děje a k jeho lepšímu uchopení, ale funguje jako prostředek, který konzumenta nevybíravě nutí, aby podlehl celkové citové atmosféře díla. Čtenář tedy nepodléhá dobrovolně, ale nemá na výběr, což kýč staví do pozice \"uměleckého klamu\". Kýč a jeho postupy ovlivňují i tzv. vysokou kulturu. Jelikož prodávají namísto uměleckých děl jejich efekty, reagují na to umělci tak, že se snaží spíše než o dílo samotné zajímat o postup jeho vytváření. Eco přitom souhlasí s tvrzením Clementa Greenberga, že \"\"zatímco avantgarda (...) napodobuje napodobování, kýč (...) napodobuje efekt napodobování.\" Tento efekt vzájemného podporování nazývá Eco dialektikou avantgardy a kýče – tedy výslednicí působení těchto dvou sil. Rozpoznání a následná definice určitého typu kýče je podle Eca stejně jako v případě umění nesnadná. Dle jeho názoru svůj úsudek o kýči stavíme v rámci obyčejů a mravů našeho prostředí na postojích znalců, kteří vkus mají, a proto jsou schopni jeho výchylky představované kýčem rozpoznat. Instinktivní rozpoznání vychází často z podrážděné reakce vůči příliš zjevné disproporci. Tou může být ztráta míry – např. ignorace sladění oblečení (kombinace modré a zelené barvy), nezdůvodněný nadnesený výraz (v hrnci bylo kvadrilion kaše), v případě mravů obecně známá netaktnost (vyprávění anekdot v krematoriu). Nebo míra v samotném objektu je a snižují ji okolnosti – jednak časové (vytesat Venuši Mélskou v 21. století) a jednak místní (umístit Venuši Mélskou na fotbalové hřiště). Eco také upozorňuje, že někteří kritici svým odsuzováním kýče sami ukazují svojí náchylnost k němu, protože \"\"touha po kýči je právě v jeho kriticích tak silná, že ji ukájejí jeho odsuzováním a chválou umění, formulovanou však podle zásad emotivity, na níž stojí kýč.“\" Jako příklad kýče uvádí Eco lidové tisky ze 16. století. Ty byly tištěny v malých tiskárnách, často nekvalitně, a prodejci a zpěváci je posléze prodávali na tržištích. Nesly \"\"primární konotaci každého výrobku určeného masám, a to v tom, že nabízejí city a vášně, lásku a smrt už předem namíchané tak, aby vyvolaly žádoucí efekt\"\". Zpravidla také měly jepičí život. Jako příklad kýče uvádí i Hemingwayovu povídku Stařec a moře, na základě kritiky od Dwighta MacDonalda, amerického spisovatele a filozofa. Ten ukazuje na Hemingwayovo užívání archetypálních názvů (Stařec, Chlapec), které ve čtenáři působí dojmem, že se jedná o zásadní postavy, které mají všeobecnou platnost a důležitost. Podle MacDonalda se jedná o užití falešně biblického stylu, který pracuje s poskytovanými informacemi tak, jakoby samy byly estetickým zážitkem, ačkoliv nejsou nebo nutně nemusí být. V eseji \"Kýč jako „boldinismus“\" (podle italského malíře Giovanniho Boldiniho) Umberto Eco uvádí, že za kýč lze považovat také vytržení informace z kontextu a její následné zasazení do kontextu zcela nového. Jako příklad lze uvést malíře Boldiniho. V jeho portrétech žen můžeme sledovat dvě disproporční roviny – konzumní a uměleckou. Hlava a tělo žen působí na první pohled lákavě, aby malíř uspokojil zadavatelku i diváka, zatímco při malbě šatů malíř prezentuje vlastní umělecký záměr.", "section_level": 2}, {"title": "Podle Tomáše Kulky.", "content": "Co se první podmínky týče, jejím literárním analogem je, že děj kýčovitého románu má silný emocionální náboj. Literární kýč využívá standardních emocionálních situací, které vyvolávají spontánní nereflektivní emocionální odezvu. Je podřízen morálním standardům a společenským ideálům dané doby. Obdobně jako vizuální kýč zpravidla zobrazuje to, co je všeobecně považováno za krásné, typický kýčovitý román popisuje to, co je všeobecně považováno za dobré, mravné či správné v daném společensko-historickém milieu. Literární paralelou druhé podmínky je okamžitá srozumitelnost. Jazyk literárního kýče musí být dostatečně jednoduchý a styl vyprávění se nesmí vymykat dobovým konvencím. Kýč nepotřebuje výklad. Stejně jako v umění vizuálním je literární kýč zpravidla explicitní: nic není ponecháno fantazii. Třetí podmínka stanovuje, že čtení literárního kýče příliš nerozšíří obzory a neobohatí naši zkušenost o nové aspekty reality. Na rozdíl od skutečné literatury kýč nezintenzivňuje senzibilitu, ani nepomáhá provádět jemnější rozlišení.", "section_level": 2}, {"title": "Podle Milana Kundery.", "content": "Milan Kundera v románu \"Nesnesitelná lehkost bytí\" předkládá definici kýče jako \"druhé slzy\": objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“", "section_level": 2}, {"title": "Podle Gabriele Thullerové.", "content": "Kýč primárně působí na city. Vyvolává sentimentální náladu, která je jedním z charakteristických znaků kýče. Kýč usiluje, aby představoval vyšší kvalitu, než jakou ve skutečnosti má. Často se jedná o náhražku: umělá hmota místo dřeva, napodobenina místo originálu. Kýč je spíše zdání než bytí, není autentický. Kýč je to, co je masově vyráběné a masami přijímané.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kýč (z německého \"Kitsch\") je druh umění, které se snaží sentimentálně zapůsobit pomocí jednoduchých, přehnaných emocí. Ty se snaží prezentovat jako velkolepější, než ve skutečnosti jsou. Často je označován za nízké umění. Toto označení se začalo používat v 19. století jako odpověď na zájem o přehnaně sentimentální a melodramatické umění. Kýč v umění je tedy značně spjat se sentimentalismem v umění. Z hlediska vizuální stránky je obecně označení „kýč“ chápáno pejorativně, jelikož naznačuje, že se bude jednat o nevkusné, okázalé a pokleslé dílo. Jako hlavní příklad současného kýče se často uvádí přezdobené malby Thomase Kinkadeho (1958–2012), které kritici považují za „přecitlivělé“.", "tgt_summary": "Kitsch ( ; loanword from German) is art or other objects that, generally speaking, appeal to popular rather than \"high art\" tastes. Such objects are sometimes appreciated in a knowingly ironic or humorous way. The word was first applied to artwork that was a response to certain divisions of 19th-century art with aesthetics that favored what later art critics would consider to be exaggerated sentimentality and melodrama. Hence, 'kitsch art' is closely associated with 'sentimental art'. Kitsch is also related to the concept of camp, because of its humorous and ironic nature. Kitsch art may often contain palatable, pleasant and romantic themes and visuals that few would find disagreeable, shocking or otherwise objectionable; it generally attempts to appeal to the human condition and its natural standards of beauty on a superficial level. It may also be quaint or \"quirky\" without being controversial. To brand visual art as \"kitsch\" is generally (but not exclusively) pejorative, as it implies that the work in question is gaudy, or that it serves a solely ornamental and decorative purpose rather than amounting to a work of what may be seen as true artistic merit. However, art deemed kitsch may be enjoyed in an entirely positive and sincere manner. The term is also sometimes applied to music or literature, or indeed any work.", "id": 325867} {"src_title": "Gamepad", "tgt_title": "Gamepad", "src_document": [{"title": "Způsoby připojení.", "content": "Dříve se používalo připojování těchto zařízení přes Gameport, IEEE 1284 nebo COM port. U konzolí pak hojně DB-9. Dnes se pro připojení používá již standardně sběrnice USB nebo bezdrátové Bluetooth. Velkou výjimku tvoří herní konzole, kde každý výrobce používá vlastní typ koncovky.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní vlastnosti gamepadu jsou akční tlačítka na pravé straně zařízení, na levé straně je to směrový ovladač. Směrový ovladač byl vždy tradičně čtyřsměrný ovládací kříž, také nazýván jako joypad nebo případně d-pad, ale většina moderních přístrojů má dodatečně jedno nebo více analogových tlačítek. Klasický ovladač má v dnešní době většinou doplňují ramenní tlačítka, která se nacházejí po stranách ovladače. Uprostřed jsou tlačítko \"start\", \"select\", tlačítko \"mod\" a vnitřní motorek pro zpětné vibrace. Gamepady jsou primárně určeny jako vstupní zařízení pro všechny současné video-herní konzole s výjimkou Nintenda Wii. Gamepady jsou též připojitelné k osobnímu počítači.", "section_level": 1}, {"title": "Joypad vs. Gamepad.", "content": "Oba názvy jsou hojně používané a zpravidla pro stejná zařízení. Konkrétní rozdíl je v ovládání směrů. Na gamepadu najdeme tlačítka, případně další ovládací prvky. K ovládání směru se používá tzv. \"analogové tlačítko\", které lze stisknout do čtyř, či spíše osmi směrů. U starších verzí bylo analogové tlačítko nahrazeno čtyřmi samostatnými tlačítky. Joypad je kombinace joysticku a gamepadu. Od gamepadu zachovává ergonomii a tvar, ale pro ovládání směrů je vybaven malým joystickem. Zpravidla bývá i větší, protože páčka (\"Joystick\") se musí držet celou dlaní, nebo vícero prsty, nikoliv jenom mačkat palcem. Tato kombinace byla převzata z herních automatů. Typický joypad se už dnes nevyrábí, ale myšlenku páčky pro ovládání směrů dodnes zachovává například Sony Playstation nebo Xbox.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Gamepad se začal objevovat nejdříve u herních konzolí, neb je určen pouze pro hry. Nintendo vydalo svůj první gamepad v roce 1983. Sega jej následovala v roce 1986. S vývojem se gamepady stávají ergonomičtější než byly první nezaoblené kvádry. S rozvojem osobních počítačů a příchodem her na PC se začaly objevovat gamepady i zde. Nejprve jako usnadnění hraní her, ale postupem času nezbytné příslušenství, bez kterého některé hry vůbec nešly ovládat, např. NHL 2006 nebo FIFA 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gamepad (nebo také joypad, údajné rozdíly viz níže) je vstupní zařízení k ovládání počítače nebo herní konzole, používané při hraní počítačových her a videoher.", "tgt_summary": "A gamepad, joypad, controller, is a type of game controller held in two hands, where the fingers (especially thumbs) are used to provide input. They are typically the main input device for video game consoles.", "id": 1570994} {"src_title": "Josef Groll", "tgt_title": "Josef Groll", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Josef Groll pocházel z Vilshofenu, bavorského města na Dunaji. Pivovarnictví se učil u svého otce Josefa Grolla v rodinném pivovaru ve Wolferstetteru, též v Mnichově u tehdy proslulého Georga Sedlmayera a ve Vídni u uznávaného Antona Drehera. Oba učitelé to údajně neměli s Grollem jednoduché: vnímavý a šikovný učeň byl zároveň hrubý, umíněný, tvrdohlavý a bez sebekontroly. Nejspíš Martin Stelzer, stavitel měšťanského pivovaru, doporučil plzeňským měšťanům německého pivovarnického mistra Josefa Grolla jako odborníka na pivo bavorského typu, které se mělo v nově stavěném pivovaru vařit. Při prvním jednání se plzeňští s Grollem nedohodli – Groll měl velké finanční nároky. Ale blížící se termín dokončení přiměl měšťany Grollovi vyhovět. Groll v novém pivovaru uvařil premiérovou várku 5. října 1842. Říká se, že záměrně udělal chybu v technologickém postupu, aniž by dopředu znal výsledek – vařil podkvasené bavorské pivo, ale z odlišných českých surovin (žateckého chmele, měkké plzeňské vody a světlejšího sladu připravovaného anglickou technologií). První várka byla naražena 11. listopadu a ač nedopadla úplně dle očekávání, sklidila v hostincích „U bílé růže“ a „U zlatého orla“ na plzeňském náměstí veliký úspěch. Plzeňský kronikář poznamenal: „Jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek.“ Bavorský sládek pracoval v Měšťanském pivovaru do konce dubna 1845 a po třech letech se vrátil zpět do Bavor. V roce 1856 se oženil. Zemřel v 74 letech u stolu v hostinci \"Zum Wolferstetter Keller\". Ve Vilshofenu se místní pivo, vařené na způsob plzeňského piva, prodává ve své lahvové podobě jako \"Josef Groll Pils\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Groll (21. srpna 1813, Vilshofen an der Donau, Bavorsko – 22. října 1887 tamtéž) byl bavorský sládek, tvůrce piva plzeňského typu.", "tgt_summary": "Josef Groll (21 August 1813, Vilshofen an der Donau – 22 November 1887, Vilshofen) was a Bavarian brewer, best known for being the first brewer of Pilsner beer. He is sometimes called \"the Father of the Pilsner\". The world's first-ever pale lager, Pilsner Urquell was highly successful, and served as the inspiration for more than two-thirds of the beer produced in the world today.", "id": 529001} {"src_title": "Upósatha", "tgt_title": "Uposatha", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Termín \"Upósatha\" se poprvé objevuje ve Védách, kde označuje dny půstu a přípravy na tzv. rituál „pití somy“. Také jiné náboženské sekty používaly v předbuddhistických časech tyto dny k shromažďování svých stoupenců a ke kázání svého učení. Na návrh magadhského krále Bimbisáry převzal i Buddha tuto praxi.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet data konání.", "content": "Konkrétní data svátku \"Upósatha\" se vypočítávají podle složité tradiční formule. To vede k tomu, že data svátků nemusí souhlasit s vlastními měsíčními fázemi. Různé théravádové školy se navíc řídí lehce odlišnými výpočty. Odstup mezi svátečními dny může činit pět, šest nebo sedm dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe.", "content": "Svátky \"Upósatha\", které připadají na den úplňku a novu jsou významnější než dny 1. a 3. měsíční čtvrtě, protože v těchto dnech mniši navíc recitují Pátimokkhu, neboli 227 řádových pravidel (311 pro mnišky), obsažených ve vinaji. Laici se během svátku řídí Osmi pravidly jednání (attha-síla), které slouží jako podpora jejich meditační praxe a jako způsob, jak podpořit odhodlání následovat Buddhovo učení. Pokud je to možné, navštěvují také místní kláštery, aby vyslechli přednášení Nauky a věnovali se zde meditaci.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní situace.", "content": "V théravádových zemích (Thajsko, Myanmar, Srí Lanka) byly dříve svátky \"Upósatha\" dny pracovního volna. Snaha přizpůsobit se Západu vedla postupně k přijetí západní podoby pracovního týdne. V některých théravádových klášterech na Západě se přešlo k praxi držet tyto svátky v neděli, aby se jich mohlo zúčastnit více laických stoupenců. Pátimokkha je nicméně recitována ve správné dny. I když v tradičních buddhistických zemích navštěvují kláštery o svátcích \"Upósatha\" většinou už jen starší lidé, tyto dny stále ještě mají velký vliv na náboženský život.", "section_level": 1}, {"title": "Zvlášť důležité svátky.", "content": "Některé svátky \"Upósatha\" mají zvláštní význam v buddhistickém kalendáři:", "section_level": 1}], "src_summary": "Upósatha (páli, doslova „půst, den půstu“) je buddhistický svátek, připadající na dny úplňku, novu, 1. a 3. měsíční čtvrti. Svátek \"Upósatha\" je důležitý pro théravádový buddhismus, v mahájánových zemích má jen okrajový význam.", "tgt_summary": "The Uposatha () is a Buddhist day of observance, in existence from the Buddha's time (600 BCE), and still being kept today in Buddhist countries. The Buddha taught that the Uposatha day is for \"the cleansing of the defiled mind,\" resulting in inner calm and joy. On this day, both lay and ordained members of the sangha intensify their practice, deepen their knowledge and express communal commitment through millennia-old acts of lay-monastic reciprocity. On these days, the lay followers make a conscious effort to keep the Five Precepts or (as the tradition suggests) the eight precepts. It is a day for practicing the Buddha's teachings and meditation.", "id": 743140} {"src_title": "Rozprostřené spektrum", "tgt_title": "Spread spectrum", "src_document": [{"title": "Úzkopásmový rušivý signál.", "content": "Příčiny existence rušivého signálu jsou: Úmyslné rušení (\"jamming\") spadá spíše do vojenské problematiky, přesto nebo právě proto byly metody potlačení rušivého signálu rozvíjeny a aplikovány nejdříve v této oblasti. Neúmyslné rušení (interference) vzniká např. tehdy, je-li v blízkosti přijímače vysílač, pracující sice v jiném kmitočtovém pásmu, ale jehož signál je vzhledem k blízkosti tak silný, že v důsledku nelinearit v přijímači dochází k jeho částečnému proniknutí do pásma užitečného signálu. Další možností neúmyslného rušení je sdílení stejného kmitočtového pásma více uživateli, kdy je neekonomické nebo nemožné (např. z důvodu náhodného zpoždění signálů v mobilních službách) oddělit jejich signály časově. V případě vícecestného šíření (\"multipath\"), vzniklého odrazy užitečného signálu, je rušivým signálem zpožděný užitečný signál, tj. signál ve stejném kmitočtovém pásmu a proto procházející vstupními obvody přijímače. Jeho sečtením se signálem, který se šíří přímou cestou, dochází ke změně amplitudy (výkonu) výsledného signálu, ale také se vzájemně ovlivňují přenášená data. Důsledkem je prudké zvýšení pravděpodobnosti chyby nejen vlivem slabého signálu, ale také porušením synchronizace dat, neboť nejsme schopni spolehlivě rozhodnout, kdy začíná a končí modulovaný signál. Vliv vícecestného šíření je výrazný tam, kde jej nemůžeme potlačit směrovou charakteristikou antény, tj. při příjmu signálu v městské zástavbě, jedoucím autě, členitém terénu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy.", "content": "Princip metody spočívá v tom, že před zpracováním přijatého signálu standardními metodami jej vhodně přeměníme tak, aby se z rušivého úzkopásmového signálu stal širokopásmový signál (vzhledem k šířce pásma obvodů standardního zpracování). Protože standardní metody jsou navrženy na potlačení širokopásmového šumu, potlačí i tento přeměněný rušivý signál. Přijímaný signál je však součtem užitečného signálu, šumu a rušivého signálu, a proto uvedené zpracování postihne i užitečný signál a šum. Z hlediska potlačení šumu je zřejmé, že metoda rozprostření spektra musí být zvolena tak, že bílý (nekorelovaný) šum zůstane po její aplikaci stále bílý, neboť v opačném případě by nemohl být standardními metodami potlačen. Důsledkem tohoto požadavku je, že metoda rozprostření spektra musí být bez paměti, aby nedošlo ke vzájemné závislosti složek šumu. Z hlediska užitečného signálu je nutné, aby po aplikaci metody rozprostření spektra zůstal nezměněn. To ovšem není možné, užitečný signál má porovnatelnou šířku pásma jako rušivý signál (v případě vícecestného šíření dokonce stejnou) a proto jej postihne stejný efekt. Je proto nevyhnutelné vhodně upravit vysílaný signál tak, aby se účinek rozprostření spektra v přijímači eliminoval, tj. abychom po aplikaci metody rozprostření spektra dostali původní užitečný signál. Nejrozšířenějšími metodami rozprostření spektra je rozprostření přímou posloupností (DS – \"direct-sequence spread spectrum\") a frekvenčním přeskakováním (FH – \"frequency-hopping spread spectrum\").", "section_level": 1}, {"title": "DS.", "content": "Rozprostření spektra přímou posloupností je založeno na násobení přijímaného signálu nezávislým širokopásmovým stacionárním náhodným signálem \"g\". Lze ukázat, že výsledkem úzkopásmového a širokopásmového signálu součinu je opět širokopásmový signál, jehož spektrum je rozloženo kolem nosného kmitočtu úzkopásmového signálu a tvar spektra odpovídá tvaru spektra násobícího signálu. Uvedeným násobením tedy dosáhneme požadovaného cíle, tj. že z úzkopásmového rušivého signálu se stane širokopásmový (potlačitelný) signál. Jako násobící signál se používá nekorelovaná posloupnost hodnot 1 a −1. Pak je snadná realizace zpracování užitečného signálu ve vysílači, protože stačí násobit užitečný signál \"s\" před vysláním toutéž posloupností \"g\", tj. vysíláme signál \"s*g\" . V přijímači po násobení přijímaného signálu posloupností \"g\" dostáváme původní užitečný signál, neboť \"(s*g)*g\"=\"s\". Spektrum vysílaného signálu (tj. součinu úzkopásmového užitečného signálu a širokopásmového signálu) je tedy širokopásmové, aplikací metody se rozprostřelo, a odtud také název tohoto typu modulace.", "section_level": 2}, {"title": "FH.", "content": "Princip rozprostření spektra frekvenčním přeskakováním spočívá v tom, že v přijímači je náhodně (tj. na základě náhodné posloupnosti) měněn kmitočet místního oscilátoru, jímž se převádí kmitočet přijímaného signálu na mezifrekvenční kmitočet. Provádíme tak náhodnou frekvenční modulaci rušivého signálu, jeho spektrum se náhodně posouvá po kmitočtové ose a stává se tak z něj požadovaný širokopásmový signál. Podobně bílý šum zachovává svůj charakter, neboť posunováním konstantní spektrální výkonové hustoty se její tvar nemění. Z hlediska přenosu užitečného signálu musíme zabezpečit, aby užitečný signál měl po směšování konstantní mezifrekvenční kmitočet. Znamená to, že ve vysílači musíme měnit kmitočet vysílaného signálu stejně náhodným postupem jako je měněn kmitočet místního oscilátoru v přijímači a vysílaný signál je opět širokopásmový. Na rozdíl od metody DS, kde se potlačení rušivého signálu dosahuje snížením jeho spektrální výkonové hustoty (v literatuře je DS označována jako \"averaging system\"), při metodě FH se rušivý signál potlačuje tím, že projde mezifrekvenčním zesilovačem jen zřídka, když je jeho nosný kmitočet roven náhodnému nosnému kmitočtu užitečného signálu. Užitečný signál se tedy „vyhýbá“ rušivému signálu a proto je FH zařazováno mezi avoidance systémy.", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Shrňme naše poznatky z popisu nejpoužívanějších metod. Ve vysílači je užitečný signál rozprostřen na širokopásmový signál. Na vstupu přijímače je pak součet rozprostřeného užitečného signálu (se šířkou pásma formula_1), úzkopásmového rušivého signálu a bílého šumu. Po aplikaci metody rozprostření spektra – rozprostření z hlediska rušivého signálu, z hlediska užitečného signálu se jedná o kompresi spektra – pak do obvodů standardního zpracování (se šířkou pásma formula_2 rovnou šířce pásma užitečného signálu) vstupuje součet úzkopásmového užitečného signálu, rozprostřeného rušivého signálu (se stejnou šířkou pásma formula_1 jako měl rozprostřený užitečný signál) a bílého šumu. V důsledku rozprostření výkonu formula_4 rušivého signálu do širokého kmitočtového pásma vstupuje do zpracování standardními metodami podstatně menší výkon formula_5 rušivého signálu. Poměr formula_6 udává, kolikrát se použitím dané metody potlačí výkon rušivého signálu a proto jej nazýváme zisk zpracování (processing gain). Protože platí formula_7, je potlačení rušivého signálu tím větší, čím je větší poměr mezi šířkou pásma rozprostřeného signálu a šířkou pásma užitečného signálu. Zdůrazněme, že šířka pásma rozprostřeného rušivého signálu je stejná jako rozprostřeného užitečného signálu, protože je dána metodou rozprostření a nikoliv vlastnostmi rušivého signálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Standardní metody potlačení rušivých signálů jsou zaměřeny na širokopásmový (bílý) šum. V případě existence úzkopásmového rušivého signálu proto standardní metody selhávají a musí se proto nahradit resp. doplnit jinými metodami. Jednou z metod na potlačení úzkopásmového rušivého signálu je metoda rozprostřeného spektra (\"spread spectrum\").", "tgt_summary": "In telecommunication and radio communication, spread-spectrum techniques are methods by which a signal (e.g., an electrical, electromagnetic, or acoustic signal) generated with a particular bandwidth is deliberately spread in the frequency domain, resulting in a signal with a wider bandwidth. These techniques are used for a variety of reasons, including the establishment of secure communications, increasing resistance to natural interference, noise, and jamming, to prevent detection, to limit power flux density (e.g., in satellite down links), and to enable multiple-access communications.", "id": 1993216} {"src_title": "Scovilleova stupnice", "tgt_title": "Scoville scale", "src_document": [{"title": "Test pálivosti papriček.", "content": "Stupnice je pojmenována po americkém chemikovi Wilburu L. Scovilleovi (1865–1942), který v roce 1912 publikoval metodu kvantitativního srovnávání pálivosti papriček – Scovilleův organoleptický test. Základem je roztok z paprik, cukru a vody, který je následně ředěn vodou a zkoušen ochutnávači (většinou nejméně pěti) do té doby, než zmizí pálivost (alespoň pro 3 z 5 ochutnávačů). Stupeň naředění měříme na Scovilleově stupnici. Sladká paprika neobsahuje žádný kapsaicin a na Scovilleově stupnici má hodnotu 0 (paprika je celá, neředěná a nepálí). Naproti tomu jedna z nejpálivějších papriček habanero má pálivost 300 000 a více SHU, z čehož plyne, že původní roztok musí být 300 000krát méně koncentrovaný (objem musí být 300 000krát zvětšen), než je kapsaicin nedetekovatelný. Například 16 Scovilleových jednotek odpovídá množství kapsaicinu naředěného 1 k miliónu, protože nejvyšší možná dosažená hodnota – pro čistý 100% kapsaicin – dosahuje zhruba 16 milionů SHU. Látky vyvolávající ještě silnější reakci než kapsaicin, musejí být naředěny ještě více, a teoreticky tak stupnice nemá horní hranici. Největší slabinou Scovilleova organoleptického testu je jeho nepřesnost zapříčiněná lidským prvkem – počet chuťových receptorů (a tedy vnímavost vůči pálení) se člověk od člověka značně liší. Navíc postupem času dochází k jejich znecitlivění a po několika testech v krátkém časovém intervalu člověk snese daleko větší pálení, než na počátku ochutnávání. Pomocí chromatografických metod lze měřit SHU podstatně přesněji než při Scovilleově organoleptickém testu za účasti ochutnávačů. Touto metodou však získáváme přímo hodnoty koncentrace, které musíme náležitě pronásobit podle toho, zda jde o roztoky kapsaicinu nebo jiných sloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Počet SHU pro různé odrůdy paprik.", "content": "Naměřené hodnoty SHU se mohou lišit v závislosti na odrůdě, podnebí nebo i půdě. Údaje v následující tabulce obsahují přibližnou hodnotu pálivosti paprik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Scovilleova stupnice (též \"Scovilleho stupnice\") udává změřenou pálivost paprik a chilli papriček. Papriky (rod \"Capsicum\") obsahují látku kapsaicin, která způsobuje pálení tím, že stimuluje receptory nervových zakončení jazyka. Počet Scovilleových jednotek pálivosti (\"Scoville heat units\", SHU) odpovídá přítomnému množství kapsaicinu.", "tgt_summary": "The Scoville scale is a measurement of the pungency (spiciness or \"heat\") of chili peppers, as recorded in Scoville Heat Units (SHU), based on the concentration of capsaicinoids, among which capsaicin is the predominant component. The scale is named after its creator, American pharmacist Wilbur Scoville, whose 1912 method is known as the Scoville organoleptic test. The Scoville organoleptic test is the most practical method for estimating SHU and is a subjective assessment derived from the capsaicinoid sensitivity by people experienced with eating hot chilis. An alternative method, using high-performance liquid chromatography (HPLC), can be used to analytically quantify the capsaicinoid content as an indicator of pungency. As of 2011, the subjective organoleptic test has been largely superseded by analytical methods such as HPLC.", "id": 507836} {"src_title": "Mykonos", "tgt_title": "Mykonos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V obci a tedy i v regionální jednotce v roce 2011 žilo 10134 obyvatel, z nichž 10110 žilo na hlavním ostrově a 24 na ostrově Délos. Největším městem a sídlem obce a regionální jednotky je Mykonos a přes tisíc obyvatel mají ještě Ano Mera a Ornos. Obec Mykonos tvoří jedna obecní jednotka, která se dále skládá ze dvou komunit a ty z jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel obecních jednotek a komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V řecké mytologii byl ostrov dějištěm bojů mezi Diem a Giganty. Pojmenován byl po Apollónově vnukovi Mykonovi. Podle archeologických nálezů se dá soudit, že ostrovy byly osídleny Ióny počátkem 11. století. Byly však také nalezeny stopy různých neolitických kmenů, které je možno datovat až zpět do 3. tisíciletí př. n. l. Vzhledem ke své blízkosti k tenkrát posvátnému ostrovu Délos (vzdálený jen 2 km) hrál zřejmě ostrov v antice důležitou roli pro zásobování obyvatel Délu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ostrov patří k nejoblíbenějším řeckým ostrovům. Proslul množstvím zachovalých větrných mlýnů, které se nacházejí po celém ostrově. Za zmínku stojí i kostel Panagias Paraportiani. Na ostrově, hlavně na jeho jižním pobřeží, se nachází i řada dobrých pláží. Zásluhu na oblíbenosti ostrova má jeho noční život, který je řazen mezi nejznámější ve Středomoří vůbec. Přes den malebné a pitoreskní uličky města Mykonos se během turistické sezóny každý večer mění v konglomerát tavern, hospůdek, barů a klubů, které přitahují množství turistů. Ke známosti přispěla značně i skutečnost, že ostrov se stal cílem mezinárodního jet setu a láká k návštěvě i homosexuální páry a jedince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mykonos (druhý pád \"Mykonu\", ) je ostrov v řeckém souostroví Kyklad ve Středozemním moři, ležící jihovýchodně od ostrova Tinos, severně od ostrovů Paros a Naxos a na východ od ostrova Syros. Rozloha ostrova činí 86,13 km² (přibližně 20 x 14 km), nejvyšší bod Profitis Ilias Varniotis dosahuje 364 m. Spolu s okolními ostrovy Rineia, Délos, Dragonisi a malými neobydlenými ostrůvky tvoří stejnojmennou obec jež je zároveň regionální jednotkou spadající pod kraj Jižní Egeis. Ostrov, skládající se převážně z žuly, trpí jako i mnoho dalších řeckých ostrovů nedostatkem vody.", "tgt_summary": "Mykonos (, ; ) is a Greek island, part of the Cyclades, lying between Tinos, Syros, Paros and Naxos. The island has an area of and rises to an elevation of at its highest point. There are 10,134 inhabitants according to the 2011 census, most of whom live in the largest town, Mykonos, which lies on the west coast. The town is also known as \"Chora\" (i.e. \"the Town\" in Greek, following the common practice in Greece when the name of the island itself is the same as the name of the principal town). Mykonos's nickname is \"The Island of the Winds\". Tourism is a major industry and Mykonos is known for its vibrant nightlife and for being a gay-friendly destination with many establishments catering for the LGBT community.", "id": 1746966} {"src_title": "Josef Bican", "tgt_title": "Josef Bican", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "V mládí hrál za rakouskou reprezentaci, „Wunderteam“, ve kterém dal v devatenácti zápasech čtrnáct gólů. V roce 1934 se v dresu Rapidu Vídeň stal nejlepším střelcem rakouské ligy. O rok později přestoupil do Admiry Vídeň a v roce 1937 odešel do Slavie Praha, které pak zůstal věrný. V roce 1938 vyhrála Slavia tehdejší nejprestižnější mezinárodní klubovou soutěž Středoevropský pohár a Bican se stal jeho nejlepším střelcem. Životní formu měl v době druhé světové války, kdy se bohužel nehrály mezinárodní soutěže (pouze krátce po okupaci českých zemí reprezentoval v několika přátelských zápasech Čechy a Moravu). Po válce se o něj vážně zajímaly některé italské kluby, údajně nabízely 6 milionů jen za podpis smlouvy (Juventus Turín), ale Bican zůstal ve Slavii, z níž až v pozdním období kariéry odešel do Vítkovic a také do Hradce Králové, odkud se pak ještě po čtyřicítce krátce do Slavie vrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Bilance v ČSR/ČR 1. lize.", "content": "Jen česká a československá 1. liga:", "section_level": 2}, {"title": "Ligová statistika celkem.", "content": "tučně vyznačené sezony = král střelců", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Za Rakousko hrál v letech 1933-1936 (19 zápasů, 14 gólů). Byl účastníkem Mistrovství světa 1934, kde Rakušané skončili na 4. místě, sám skóroval v 1. kole v prodloužení proti Francii. Za Československo hrál v roce 1938 a v letech 1946-1949 (celkem 14 zápasů, 12 gólů). Poprvé nastoupil proti Švédsku, v utkání hraném ve Stockholmu nastřílel soupeřům tři branky. V utkání proti Rumunsku dokázal nastřílet soupeřům čtyři branky. Reprezentační kariéru mu narušila druhá světová válka. Za protektorát Čechy a Morava hrál v roce 1939 (2 zápasy, 6 gólů). V každém utkání dal 3 góly - proti \"Ostmarce\" (neboli Rakousku, které bylo součástí Německa) a v \"přátelském\" zápase s Německem, který skončil 4:4. Zajímavostí je, že za Německo dal v onom utkání hattrick i Rakušan Franz Binder, Bicanův někdejší spoluhráč z Rapidu. Údajně bylo Bicanovi na žádost samotného Hitlera nabízeno, aby reprezentoval Německo, ale on odmítl s odůvodněním, že je Čech a že by se jeho otec musel obracet v hrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po ukončení hráčské kariéry ve 46 letech pracoval jako trenér. Vedl Slavii Praha, Liberec, Brno a Kladno. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let trénoval také v Tongerenu v Belgii. V Brně byl ve 3. lize od 8. do 22. kola v sezoně, která se hrála tříkolově od jara 1957 do jara 1958. Do některých zápasů ještě naskočil i jako hrající trenér a navíc i skóroval.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a osobní život.", "content": "Narodil se v české rodině ve Vídni jako prostřední ze tří dětí. Jeho otec František „Franci“ Bican byl také fotbalista a reprezentant Vídně, zemřel v roce 1921 na následky zranění z fotbalu. Bican zastával názor, že každý vrcholový fotbalista by měl být profesionál, protože je to zaměstnání jako každé jiné a fotbalisté baví lidi, kteří za to platí jako v divadle. Ve Slavii se tím řídili, a tak měl plat 5 tisíc korun v době, kdy ostatní hráči brali okolo 1 500 Kč. Po převratovém roce 1948 se jeho život velice změnil, komunisté v něm viděli třídního nepřítele a ve Slavii buržoazní klub. Stal se pak pomocným dělníkem v hutích na Kladně. Existují fotografie, kde je zobrazen s lopatou v ruce, jak nakládá jakýsi vlak. Dlouhá léta žil v pražských Holešovicích, poblíž přístavu, kromě jiného hrával za starou gardu, dále hrál tenis a velmi dobře nohejbal. Ve své době běhal stovku za 10,8 vteřiny, což by i dnes stačilo na finále v české extralize. Miloval rybaření v Tróji, kde později objevil kolonii koček, které si vzal na starost a často ji krmil. Podle dobových informací za ním jezdili z nočních vináren pod okna jeho bytu jeho velký obdivovatel Jiří Trnka s Janem Werichem, který na Bicana jako nesportovec poněkud žárlil. Vdova Jarmila jako majitelka domu v Michli nechala na jeho počest a pro sparťansko-slávistické usmíření vytvořit malý salónek v rodinné restauraci Sparta, který stále existuje. Zemřela 12. prosince 2011, tedy přesně 10 let po svém manželovi.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V roce 1998 po něm byla pojmenována planetka 10634 (Pepibican).", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef „Pepi“ Bican (25. září 1913, Vídeň – 12. prosince 2001, Praha) byl proslulý česko-rakouský fotbalista a trenér, jeden z nejlepších fotbalistů 20. století. Vstřelil 644 ligových branek a je členem klubu ligových kanonýrů (držitel odznaku číslo 1). Začínal ve vídeňských klubech a většinu své kariéry působil ve Slavii Praha. Reprezentoval rodné Rakousko (i na Mistrovství světa 1934 – 4. místo) a Československo, jehož občanství získal až po Mistrovství světa 1938. 25. září 2013 by se legendární kanonýr dožil 100 let a u příležitosti tohoto výročí byl uveden do Síně slávy českého fotbalu.", "tgt_summary": "Josef \"Pepi\" Bican (25 September 1913 – 12 December 2001) was a Czech-Austrian professional footballer who played as a striker. He is the most prolific goalscorer of all time in league matches, first level championships matches, official matches and total matches (considering only players who mostly played at the highest level and taking into account goals scored in official matches played with national teams at all age levels and clubs in all divisions) according to Rec.Sport.Soccer Statistics Foundation (RSSSF). RSSSF estimates that he scored more than 600 league goals, 537 first level championships goals, more than 805 goals in official matches and more than 1468 goals in total matches (data is missing regarding the 1952 Czech Second Division). The International Federation of Football History & Statistics (IFFHS) awarded Bican a Medal as one of the most prolific goalscorers of the last century. He was a member of the Austrian \"Wunderteam\" of the 1930s and was the season's highest scorer in the whole of Europe on five separate occasions. Bican had the ability to play with both feet; he also had considerable pace and was able to run 100 metres in 10.8 seconds, which was as fast as many sprinters of the time.", "id": 1539571} {"src_title": "Document Object Model", "tgt_title": "Document Object Model", "src_document": [{"title": "DOM Level.", "content": "Specifikace \"W3C DOM\" jsou rozděleny do několika úrovní (DOM level), z nichž každá obsahuje povinné a volitelné moduly. K tomu, aby nějaká aplikace mohla prohlásit, že podporuje určitý \"DOM level\", musí implementovat všechny požadavky dané úrovně a všech nižších. Aplikace mohou též podporovat specifická rozšíření (anglicky \"vendor-specific extensions\") za podmínky, že nejsou v konfliktu s W3C standardy. V současnosti (leden 2014) existují čtyři úrovně (Level 1, Level 2, Level 3 a Level 4), z nichž první tři jsou již ve stádiu W3C Recommendation.", "section_level": 1}, {"title": "Level 0.", "content": "Podpora \"Intermediate DOM\", jenž existoval před vytvořením \"DOM Level 1\". Například \"DHTML Object Model\" vyvinutý firmou Microsoft, nebo nepojmenovaný \"Intermediate DOM\" od Netscape. \"Level 0\" není formální specifikací publikovanou W3C, ale používá se jako srozumitelná zkratka odkazující na věci existující před standardizačním procesem.", "section_level": 2}, {"title": "Level 1.", "content": "Navigace v DOMu (HTML a XML) dokumentu (resp. jeho stromové struktuře) a manipulace s obsahem (včetně přidávání elementů). Specifické elementy HTML jsou obsaženy také.", "section_level": 2}, {"title": "Level 2.", "content": "Podpora jmenných prostorů (anglicky \"XML namespace\"), událostí a filtrovaných pohledů.", "section_level": 2}, {"title": "Level 3.", "content": "Standardizovaný mechanismus načítání a ukládání a podpora XML schémat. Navíc umožňuje například dynamické vkládání obsahu do dokumentu a přidává některé nové metody a vlastnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Level 4.", "content": "Vývoj se zaměřuje na sloučení předchozích standardů DOM Level 3 Core, Element Traversal, Selectors API Level 2, DOM Level 3 Events a DOM Level 2 Traversal and Range a jejich zjednodušení a přiblížení již existujícím standardům, především specifikacím JavaScriptu a HTML5. Specifikace dále zjednoduší časté DOM operace.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Všechny dokumenty jsou v angličtině", "section_level": 1}], "src_summary": "DOM (akronym anglického Document Object Model – \"objektový model dokumentu\") je objektově orientovaná reprezentace XML nebo HTML dokumentu. DOM je API umožňující přístup či modifikaci obsahu, struktury, nebo stylu dokumentu, či jeho částí. Původně měl každý webový prohlížeč své vlastní specifické rozhraní k manipulaci s HTML elementy pomocí JavaScriptu. Vzájemná nekompatibilita těchto rozhraní však přivedla W3C k myšlence standardizace, a tak vznikl \"W3C Document Object Model\" (zkráceně \"W3C DOM\"). Tato specifikace je platformně a jazykově nezávislá. Předchozí specifická rozhraní byla nazvána \"přechodný DOM\" (anglicky \"Intermediate\" \"DOM\"). DOM umožňuje přístup k dokumentu jako ke stromu, což je zároveň datová struktura používaná ve většině XML parserů (Xerces, MSXML) a XSL procesorů (Xalan). Tato technologie, nazývaná \"grove (Graph Representation Of property ValuEs)\", vyžaduje nahrání celého parsovaného dokumentu do paměti, z čehož plyne, že její optimální použití je tam, kde je k jednotlivým elementům dokumentu přistupováno v náhodném pořadí nebo opakovaně. Existuje i alternativní technologie pro případ, že je potřeba postupná, nebo jednorázová úprava – sekvenční model SAX, který má v těchto případech výhodu rychlejšího zpracování a nižší paměťové náročnosti.", "tgt_summary": "The Document Object Model (DOM) is a cross-platform and language-independent interface that treats an XML or HTML document as a tree structure wherein each node is an object representing a part of the document. The DOM represents a document with a logical tree. Each branch of the tree ends in a node, and each node contains objects. DOM methods allow programmatic access to the tree; with them one can change the structure, style or content of a document. Nodes can have event handlers attached to them. Once an event is triggered, the event handlers get executed. The principal standardization of the DOM was handled by the World Wide Web Consortium, which last developed a recommendation in 2004. WHATWG took over development of the standard, publishing it as a living document. The W3C now publishes stable snapshots of the WHATWG standard.", "id": 1621583} {"src_title": "Jura (kanton)", "tgt_title": "Canton of Jura", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kanton lze rozdělit na pohoří Jura na jihu a Jurskou plošinu na severu. Jurská plošina je kopcovitá, téměř zcela vápencová. Oblast Ajoie a Franches-montagnes leží v tomto regionu. Termín „Jurský“ je odvozen od Jurských Alp, které vznikaly v jurském období. Na severu a západě kantonu hranicí s Francií. Kantony Solothurn a Basilej-venkov jsou na východě, zatímco kanton Bern ohraničuje Juru z jihu. Řeky Doubs a Birs (\"Birs\" německy, \"La Birse\" francouzsky) odvádí vodu. Doubs se připojuje k Saôně a potom vtékají do Rhôny, zatímco řeka Birs je přítokem Rýna.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení kantonu.", "content": "Kanton Jura je rozdělen do tří okresů. (Stav k 1. lednu 2013)", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Velice důležité je zdejší zemědělství, chov dobytka a koní. Vyrábí se zde především hodinky, oblečení a tabákové výrobky. Vzrůstá počet malých a středně velkých obchodů.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Od středověku do roku 1792 bylo území moderního kantonu součástí Knížecího biskupství Basileje, od 18. prosince 1792 součástí Rauracké republiky anektované Francouzskou republikou 23. března 1793. Francie zde vytvořila 27. března 1793 departement Mont-Terrible, který byl zrušen 17. února 1800 a začleněn do departementu Haut-Rhin. Po porážce Napoleona zde vzniklo 27. ledna 1814 Knížectví Porrentruy existující do 25. srpna 1815, kdy ho obsadily jednotky Švýcarska. Na Vídeňském kongresu bylo rozhodnuto, že území nynějšího kantonu Jura připadne kantonu Bern jako kompenzace za ztracená území v kantonech Aargau a Vaud. Důsledkem připojení frankofonních oblastí bývalého Knížecího biskupství Basileje ke kantonu Bern však byla nespokojenost zdejšího obyvatelstva, která se projevila ve formě jurského separatismu, který vedl k tomu, že k 1. lednu 1979 vznikl nový kanton Jura. V důsledku vzniku nového kantonu se v obci Vellerat, která i nadále zůstávala součástí kantonu Bern, objevil požadavek na přechod této obce ke kantonu Jura a to proto, že silniční spojení obce je možné jen přes území nového kantonu. Za základě referenda konaného v roce 1996 pak tato obec k 1. červenci 1996 přešla z kantonu Bern do kantonu Jura, kde byla začleněna do okresu Delémont.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V historickém městě Saint-Ursanne stojí na mostě socha českého světce – svatého Jana Nepomuckého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Republika a kanton Jura (francouzsky République et Canton du Jura, zkráceně Jura) je frankofonní kanton na severozápadě Švýcarska. Jeho hlavní město je Delémont. Hraničí s kantony Basilej-venkov, Bern a s Francií.", "tgt_summary": "The Republic and Canton of the Jura (), also known as the canton of Jura or canton Jura ( , ), is the newest (founded in 1979) of the 26 Swiss cantons, located in the northwestern part of Switzerland. The capital is Delémont. It shares borders with the canton of Basel-Landschaft, the canton of Bern, the canton of Neuchatel, the canton of Solothurn, and the French régions of Bourgogne-Franche-Comté and Grand Est.", "id": 1604653} {"src_title": "Sankt Gallen (kanton)", "tgt_title": "Canton of St. Gallen", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "Kanton vznikl roku 1803, jakožto umělý útvar, složený z celé řady nevelkých historických území, jenž byl vymezen Napoleonem Bonapertem v Mediačních aktech, přičemž přibližně polovina území moderního kantonu byla původně součásti opatství Sankt Gallen. Město Sankt Gallen získalo nezávislost na opatství roku 1405 a ve stejnou dobu ztratilo opatství kontrolu nad Appenzellem. Naopak toku 1468 byl k opatství připojen Toggenburg. Před francouzskou invazí, uskutečněnou roku 1798, se území moderního kantonu skládalo z následujících celků: V období Helvétské republiky se severní části moderního kantonu, spolu s Appenzellem staly movým kantonem Säntis, zatímco jižní části se, spolu s Glarusem a severovýchodní částí Schwyzu staly novým kantonem Linth. Oba nové kantony se však dostaly do okamžitých finančích problémů a byly nuceny zavést množství nepopulárních daní a nařízení. Opatství bylo sekularizováno 17. září 1798 a jeho vládce, kníže opat Pankraz Vorster uprchl do Vídně. Nepopulární zákony a zrušení opatství následně vyvolaly neklid v oblasti. Když vypukla válka druhé koalice vpochodovala na východ Švýcarska rakouská armáda a navrátila k moci knížete opata. Nicméně toto jeho vítězžszví bylo krátkodobé. Rakouská a ruská armáda byla poražena u Curychu, francouzská armáda se vrátila do Sankt Gallenu a knížete opata opětovně vyhnala. Roku 1803 byly kantony Linth a Säntis zrušeny, vznikl nový kanton Sankt Gallen a zbytek území obou zrušených kantonů byl podle původních hranic přerozdělen mezi staré kantony Schwyz, Glarus, Appenzell Ausserrhoden a Appenzell Innerrhoden, přičemž Glarus a Schwyz přišly o obě zdejší někdejší exklávy.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Je ohraničen Bodamským jezerem na severu a na východě tokem Rýna, který tvoří hranici s Rakouskem a Lichtenštejnskem. Na jihu hraničí s kantony Graubünden, Glarus a Schwyz. Západně leží kantony Curych a Thurgau. Kanton Sankt Gallen svým územím zcela obklopuje kantony Appenzell Innerrhoden a Appenzell Ausserrhoden, historicky vzniklé jako polokantony rozdělením původního kanonu Appenzell.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Hlavní řeky protékající tímto kantonem jsou Rýn, Thur, Linth a Seez. Povrch se liší, jak nížiny podél \"Rýna\" a \"Bodamského jezera\" přechází v hornaté oblasti na jihu. Jedna čtvrtina země je pokryta lesy a více než polovina alpinskými pastvinami.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Zemědělská aktivita se skládá převážně z hospodářství mlékárenské výroby a chovu dobytka v hornatých oblastech. V nížinách převažuje produkce vinné révy a ovoce, ale také smíšené zemědělství. Průmyslová odvětví tohoto kantonu zahrnují výrobu optického zboží, pyrotechniky, chemikálie a farmaceutika. Důležitou roli v mnoha resortech hraje turismus. Příkladem jsou lázně v Bad Ragaz a velké možnosti sportovního vyžití v zimním období.", "section_level": 1}, {"title": "Města a obce.", "content": "Níže jsou uvedena nejlidnatější města a obce ze 77 politických obcí nad 10 000 obyvatel. Další obce a části:", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Již dlouhé roky udržuje kanton St. Gallen styky s vybranými partnerskými regiony ve střední a východní Evropě a severní Itálii:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanton Sankt Gallen (švýc. němčinou \"Sanggale\", francouzsky \"Saint-Gall\", italsky \"San Gallo\", rétorománsky \"Sogn Gagl\", doslovný český a zastaralý název je Svatý Havel), zpravidla a převážně uváděno oficiální zkráceninou St. Gallen, je kanton na severovýchodě Švýcarska, pojmenovaný po své metropoli městě Sankt Gallenu.", "tgt_summary": "The canton of St. Gallen, also canton of St Gall ( ; dialectally , , , ), is a canton of Switzerland. The capital is St. Gallen. Located in northeastern Switzerland, the canton has an area of (5% of Switzerland) and a resident population close to half a million as of 2015 (6% of Switzerland). It was formed in 1803 as a conflation of the city of St. Gallen, the territories of the Abbey of St. Gall and various former subject territories of the Old Swiss Confederacy.", "id": 2269858} {"src_title": "Pohár vítězů pohárů", "tgt_title": "UEFA Cup Winners' Cup", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvního ročníku 1960/61 se účastnilo jen 10 týmů. Důvodem bylo, že některé země v té době neměly domácí pohár a někteří vítězové domácího poháru účast odmítli. Mezi těmito 10 účastníky byla Rudá hvězda Brno jako vítěz Spartakiádního poháru. Soutěž se však těšila diváckému a mediálnímu zájmu, a tak byly zakládány národní poháry v zemích, které jej předtím neměly (včetně Československého poháru), a jejich vítězové už účast neodmítali. Finále ročníku 1960/61 se hrálo na 2 zápasy (doma a venku). Od druhého ročníku 1961/62 se finále vždy hrálo na předem stanoveném místě, čili většinou na neutrální půdě na 1 zápas. V letech 1962 a 1964 se hrály ve finále opakované zápasy po remízách v prvním utkání. Ročníku 1961/62 už se zúčastnilo 23 týmů, v roce 1962/63 25 týmů, v roce 1963/64 už 29 týmů. V roce 1965/66 už hrálo 31 týmů, poprvé i zástupce Sovětského svazu. 1. kolo ročníku 1968/69 bylo znovu rozlosováno poté, co 5 zemí okupovalo Československo. Nový los byl udělán tak, aby týmy ze Západu hrály spoly a týmy z Východu spolu. Na protest odstoupilo z poháru 5 klubů právě z těchto 5 okupantských východoevropských zemí. Nakonec tento ročník vyhrál Slovan Bratislava, takže paradoxně PVP vyhrál poprvé východoevropský klub. Zároveň to také bylo jediné prvenství československého klubu v celoevropských fotbalových pohárech v historii. UEFA považovala PVP za druhý nejdůležitější pohár. Proto když se tým kvalifikoval do PMEZ/LM i PVP, hrál PMEZ/LM, kdežto když se kvalifikoval do PVP i Poháru UEFA, hrál PVP. A po založení Superpoháru o něj hrál vítěz PMEZ/LM s vítězem PVP. Nicméně vzhledem k tomu, že Pohár UEFA měl dvakrát víc účastníků než PVP, především víc z nejlepších lig, a navíc 2. či 3. tým ligy bývá lepší než vítěz poháru ze středu ligové tabulky, byl PVP považován fotbalovou veřejností za slabší pohár než Pohár UEFA. Celkem 8× se vítěz PVP dostal v následujícím ročníku znovu do finále, ale ani jednou jej neobhájil. V posledním ročníku 1998/99 byl v PVP za Nizozemsko semifinalista národního poháru Heerenveen, protože oba finalisté nizozemského poháru hráli Ligu mistrů. Autorem posledního gólu PVP byl Pavel Nedvěd, který rozhodl o vítězství Lazia 2:1 nad Mallorkou.", "section_level": 1}, {"title": "Nejúspěšnější týmy, města, země, hráči a trenéři.", "content": "Nejúspěšnějším týmem PVP je se 4 trofejemi FC Barcelona, 2 vítězství mají RSC Anderlecht, AC Milán, FC Chelsea a Dynamo Kyjev. Nejúspěšnějšími městy jsou Londýn s 5 triumfy (2 Chelsea, 1 Tottenham, 1 West Ham, 1 Arsenal) a Barcelona se 4 (vše FC). Anglické kluby vyhrály PVP 8×, španělské a italské 7×. Jen 1 hráč vyhrál PVP 3×: Lobo Carrasco v letech 1979, 1982 a 1989 (vždy s Barcelonou). Nejlepšími střelci v historii PVP jsou Rob Rensenbrink (25 gólů), Gerd Müller (20) a Gianluca Vialli (19). 4 trenéři vyhráli PVP 2×: Nereo Rocco, Valerij Lobanovskij, Johan Cruyff a Alex Ferguson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohár vítězů pohárů (PVP) byla mezinárodní soutěž fotbalových týmů založená v roce 1960, která byla přístupná všem vítězům národních pohárových soutěží členských zemí UEFA a obhájci trofeje z předchozí sezóny. V případě, že vítězem domácího poháru byl i mistr země, měl právo účasti poražený finalista národního poháru. Hrálo se vyřazovacím systémem doma a venku. Finálové utkání se hrálo vždy na předem určeném místě. Vítěz měl právo účasti v Superpoháru. Především pro nižší úroveň a menší zájem diváků i médií byl Pohár vítězů pohárů v roce 1999 zrušen. Jako jediný hráč z České republiky pohár získal Pavel Nedvěd v roce 1999 v barvách Lazia Řím.", "tgt_summary": "The UEFA Cup Winners' Cup (abbreviated as CWC) was a football club competition contested annually by the most recent winners of all European domestic cup competitions. The cup was one of the many inter-European club competitions that have been organised by the Union of European Football Associations (UEFA). The first competition was held in the 1960–61 season – but not recognised by the governing body of European football until October 1963. The tournament ran for 39 seasons with its final edition held in 1998–99, after which it was absorbed into the UEFA Cup. The Cup Winners' Cup was regarded by UEFA as the second most prestigious European club competition, behind the European Cup and ahead of the Inter-Cities Fairs Cup (later the UEFA Cup), although many football writers and fans considered the UEFA Cup as harder to win. From 1972 onwards, the winner of the tournament progressed to play the winner of the European Cup (later the UEFA Champions League) in the UEFA Super Cup. Since the abolition of the UEFA Cup Winners' Cup, the UEFA Super Cup place previously reserved for the Cup Winners' Cup winner has been taken by the winner of the UEFA Cup, now the UEFA Europa League. The competition's official name was originally the European Cup Winners' Cup; it was renamed the UEFA Cup Winners' Cup before the 1994–95 season.", "id": 1538752} {"src_title": "Glarus (kanton)", "tgt_title": "Canton of Glarus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie tohoto kantonu se celá točí okolo náboženství. Obyvatelé údolí Linth byli konvertováni na křesťanství v 6. století irským mnichem Svatým Fridolínem. Svatý Fridolín se stále objevuje v erbech na kabátech. Založil klášter Säckigenu blízko Basileje. Od 9. století byl celý Glarus vlastněn klášterem. Roku 1288 prohlásili Habsburkové celý klášter za svůj. Roku 1352 se Glarus stal členem Švýcarské konfederace. Mezi roky 1506 a 1516 byl reformátor Huldrych Zwingli knězem v Glarusu, ale roku 1564 byli všichni jeho následovníci vyhlazeni. Přesto to ještě nebyl konec nepokojů mezi protestanty a katolíky v této oblasti. Pro zajištění míru bylo roku 1623 rozhodnuto, aby každá část měla svůj vlastní sněm zvaný Landsgemeinde a později roku 1683 bylo každé straně dovoleno založit si svůj vlastní tribunál. Mezi roky 1789 a 1803 byl Glarus částí kantonu \"Linth\", který byl založen Napoleonem. Roku 1803 byl kanton Glarus opět obnoven a roku 1836 byly obě části sjednoceny pod vedením jednoho Landsgemeindu.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpis.", "content": "Dominantní postavení má hluboké údolí řeky Linth. Většina území je hornatá. Nejvyšší vrchol Glarnských Alp je se svými 3614 metry Tödi. Další významnější vrcholy pak jsou Oberalpstock, (3328 metrů), Clariden (3267 metrů), Vorab (3028 metrů) Glärnisch (2910 metrů). Je zde velké jezero zvané Walensee. Celková plocha kantonu Glarus činí 685 km².", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nejvýznamnějším odvětvím je těžba dřeva. Od 17. století probíhá těžba břidlice. Předení vlny bylo důležité v 18. století jako doplněk k tradiční vlněné přízi. Industrializace přinesla tištění vlny, vodní elektrárny, železárny a papírny.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Kanton Glarus je jeden z posledních dvou kantonů ve Švýcarsku, který je řízen tzv. \"Landsgemeinde\" - valným shromážděním všech občanů kantonu. Na tomto shromáždění se může rozhodovat o všech návrzích zákonů veřejným hlasováním a je na něm také volena kantonální vláda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanton Glarus (francouzsky \"Glaris\", italsky \"Glarona\", rétorománsky \"Glaruna\") je kanton na východě centrálního Švýcarska. Úředním jazykem je zde němčina. Metropolí kantonu je město Glarus. V tomto kantonu se také nalézají Glarnské Alpy.", "tgt_summary": "The canton of Glarus, also canton of Glaris (, ) is a canton in east central Switzerland. The capital is Glarus. The population speaks a variety of Alemannic German. The majority of the population (81%) identifies as Christian, about evenly split between the Protestant and Catholic denominations.", "id": 964008} {"src_title": "Neziderské jezero", "tgt_title": "Lake Neusiedl", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Před 20 miliony let nastal tektonický propad v Panonské nížině, později byl zalit vodou Tethyského moře. Po poklesnutí moře před 11 miliony let vypadala Panonie jako slané brakické jezero. Obsah soli klesal tak, že se sůl ukládala v sedimentech. Na konci poslední doby ledové před 13 tisíci lety se uvolnil Dunajský ledovec a při posledním posunu byly utvářeny dnešní sedimenty v pánvi Neziderského jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Rozčlenění.", "content": "Jezero má přibližně tvar obuvnické lžíce. Severní část se nazývá \"Neziderská zátoka\" (\"Neusiedler Bucht\"), užší část se nazývá \"Illmitzer Seeenge\" a úplně na jihu leží rákosím zarostlé \"Silbersee\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Rozloha jezera je podle vodní hladiny přibližně 315 km², z toho leží 240 km² v Rakousku a 75 km² v Maďarsku. Rakouská část je největší vodní plochou v Rakousku. Povodí jezera má rozlohu 1 120 km². Hlavní severojižní délka jezera je 36 km a šířka se pohybuje mezi 6 až 12 km. Výška zemského zakřivení mezi Neusiedl am See a Mörbisch je 9,6 m, takže není vidět z jednoho konce na druhý.", "section_level": 1}, {"title": "Rákosový pás.", "content": "Jezero je téměř celé obklopeno rákosovým pásem, který vytváří jedinečný region pro místní faunu. Díky převládajícím severozápadním větrům roste na východním břehu méně rákosí než na západním. U Donnerskirchen dosahuje pás rákosí šířky 8 km, Podersdorf leží na jediném bezrákosovém místě dlouhém 2 km. Rákosový pás, pokrývající až čtyři pětiny jezera, je místem hnízdění vodního ptactva. V Rakousku je stejnojmenná ptačí rezervace.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Břehy jsou nízké, silně bažinaté. V létě (vlhké období) se rozměry Neziderského jezera zvětšují. V zimě někdy promrzá až do dna. Jezero leží v Malé uherské nížině, západně od Velké uherské nížiny. Místa pro koupání a přístavy jsou Illmitz, Podersdorf, Weiden am See, Neusiedl am See, Jois, Breitenbrunn, Purbach, Oggau, Rust a Mörbisch v Rakousku, a Fertőrákos v Maďarsku. Další místa v okolí jsou Apetlon, Winden am See, Donnerskirchen, Oslip, Fertőboz, Fertőd, Balf, Wolfs, Mekszikópuszta, Fertőhomok, Hegykő, Sarród a Fertőújlak.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní hladina.", "content": "Hladina jezera leží v nadmořské výšce 115,45 m. Maximální hloubka jezera je 1,8 m. Průměrná hladina kolísá mezi 0,6 až 0,8 m. Nejnižší hladina byla naměřena v srpnu. Přítok do jezera zajišťují z 80 % podzemní prameny a z 20 % malá řeka Wulka. Voda v jezeře je mírně slaná. Odtok vody z jezera je kanálem Einserkanal, který byl postaven v letech 1895 až 1909. Tak je na území Maďarska jezero svázáno s povodím Dunaje. Jezero několikrát také vyschlo, zatím poslední případ nastal v roce 1867 po 5 letech sucha. Rakouská spolková země Burgenland zvažuje plány na dodatečné přivádění vody z Dunaje., Český rozhlas Plus, 22. květen 2020", "section_level": 1}], "src_summary": "Neziderské jezero (, , přičemž \"fertő\" znamená bažina) je vedle Balatonu jediné velké stepní jezero v Evropě. Jezero leží na pomezí rakouské spolkové země Burgenland a maďarské župy Győr-Moson-Sopron. Rakouská část je současně největším jezerem v Rakousku. Vyznačuje se pásmem rákosí, velmi malou hloubkou, mírným a větrným klimatem. Jedinečná fauna a flóra jsou chráněny rakouským národním parkem Neusiedler See - Seewinkel a maďarským Fertő-Hanság a také zapsáním na Seznam světového dědictví UNESCO (v roce 2001).", "tgt_summary": "Lake Neusiedl () or Fertő (; ; ; ; ) is the largest endorheic lake in Central Europe, straddling the Austrian–Hungarian border. The lake covers , of which is on the Austrian side and on the Hungarian side. The lake's drainage basin has an area of about . From north to south, the lake is about long, and it is between and wide from east to west. On average, the lake's surface is above the Adriatic Sea and the lake is no more than deep.", "id": 2241353} {"src_title": "Svatý Havel", "tgt_title": "Saint Gall", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle tradice byl Havel mnich, jeden z dvanácti žáků a společníků svatého Kolumbána mladšího na jeho misii směřující na evropský kontinent. Roku 610 doprovázel sv. Kolumbána na jeho cestě proti proudu Rýna do Bregenzu. Na další cestě do Itálie však Havel kvůli nemoci musel zůstat v Arbonu. Zde žil jako poustevník v blízkosti řeky Steinach. Zemřel zde zřejmě mezi roky 640 a 650, jeho svátek připadá na 16. října. Podle novějších výzkumů pocházel z okolí Vogéz v dnešní severní Francii a ke Kolumbánově misii se přidal až tam.", "section_level": 1}, {"title": "St. Gallen.", "content": "Po Havlově smrti byl v tomto místě roku 719 zbudován kostel, který obklopil velkolepý stavební komplex opatství sv. Havla, nejstarší a největší klášter benediktinů severně od Alp a největší komplex kamenných budov benediktinů v Evropě. Prvním opatem byl zvolen svatý Otmar. Dochovaný půdorysný plán se stal vzorem pro mnohé další stavby. Klášter, jeho hospodářské a zemědělské zázemí se staly jádrem osídlení kantonu Sankt Gallen ve východním Švýcarsku. Klášter byl nezávislý na kostnickém biskupovi. Opatství se za Ludvíka Pobožného stalo císařskou institucí a působilo velmi vlivně na okolní prostředí až do sekularizace kláštera roku 1798.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "Od konce 7. století se šířila legenda o životě a zázracích sv. Havla, tzv. \"Vita sancti Galli vetustissima\", z níž se dochovaly jen fragmenty. Podle ní Havel údajně zbavil kněžnu Fridiburgu posedlosti démonem. Fridiburga či Fridigunda byla přitom zasnoubená se Sigebertem II., franským králem, který poustevníkovi z vděčnosti věnoval pozemky v okolí Arbonu, kde byl později zřízen jmenovaný klášter. Dále se traduje, že si Havel postavil dřevěnou poustevnu vlastníma rukama, a že mu při stavbě pomáhal medvěd. Proto je světec někdy vyobrazován s medvědem, také na znacích. Z první poloviny 9. století pocházejí dva celé životopisy, první od Wettina, mnicha benediktinského v kláštera Reichenau, a kolem roku 833 vznikla rozšířená legenda, jejímž autorem je švábský benediktin Walafrid Strabo.", "section_level": 1}, {"title": "Patrocinium.", "content": "Svatý Havel je patronem města Sankt Gallen, dnes metropole stejnojmenného švýcarského kantonu, patronem Švýcarska a Alsaska. Svatý Havel ve středověku patřil k oblíbeným světcům období německé kolonizace pustin. V Čechách mu je zasvěceno několik desítek kostelů, k nejstarším patří románské stavby v Poříčí nad Sázavou a v Myšenci, k nejvýznamnějším kostel sv. Havla na Starém Městě pražském. Další významné kostely najdeme v Sázavě - Černé Budy, Kuřivodech, Volečicích, Tuhani, ale především také v malé obci Skvrňov na Kolínsku, kde stojí kostel sv. Havlu zasvěcený již od první čtvrtiny 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Havel (lat. \"Gallus\"; 550 Irsko–16. října 640, podle jiných pramenů 620 nebo 646-650, Arbon ve Švýcarsku) byl irský mnich, misionář, který působil v oblasti Bodamského jezera.", "tgt_summary": "Saint Gall, or Gallus ( 550 646, ) according to hagiographic tradition was a disciple and one of the traditional twelve companions of Saint Columbanus on his mission from Ireland to the continent. Saint Deicolus was the elder brother of Gall.", "id": 1977033} {"src_title": "Thajská masáž", "tgt_title": "Thai massage", "src_document": [{"title": "Popis techniky.", "content": "Sestava thajské masáže začíná v uvolněné poloze na zádech s prací na přední části těla. Rytmickým houpavým pohybem masér zpracovává chodidla, pokračuje uvolňující prací na energetických liniích. Sestava vrcholí velkými jógovými ásanami, kterých netrénovaný člověk sám nedosáhne. Masér používá celého těla, ale doteky chodidel či loktů jsou vždy cílené a není používáno násilné manipulace.", "section_level": 1}, {"title": "Ideový podklad techniky.", "content": "Představa energetických drah, probíhajících celým tělem je základem thajského lékařského učení. Indický původ a vliv je zřetelný, neboť celá teorie stojí na filosofii jógy. V ní je životní energie (označovaná \"Prána\") přijímána společně s vdechovaným vzduchem a snědeným jídlem. Pomocí sítě energetických linií (\"Prána Nádi\") je lidská bytost napájena životní silou. Energetické linie jsou neviditelné a nedají se anatomicky prokázat. Vytvářejí „druhou kůži“ či další tělo, obalující „hrubé“ tělo fyzické. Energetické tělo (\"Pranamaya Kosha\") je složeno z množství energetických drah; udává se až 72 000. Z této záplavy vybrala thajská masáž 10 hlavních: \"sib sen\", tedy \"10 Senů\". Tlakové body uložené na drahách lze považovat za jakási „okna“, otevírající se do těla. Jimi se uskutečňuje výměna energií mezi lidským tělem a jeho okolím, nastolující rovnováhu člověka a vesmíru. Poruchy v proudění energie snižují hladinu \"Prány\" v těle a vedou k rozvoji onemocnění. Práce na energetických drahách spolu s masáží tlakových bodů odstraňuje blokády, podporuje volný tok Prány a obnovuje návrat zdraví a pocitu pohody.", "section_level": 1}, {"title": "Trvání.", "content": "Lidé, navyklí na čtvrt až půlhodinové klasické masáže, budou možná překvapeni délkou thajské masáže. Zkušený masér zvládne kompletní sestavu za přibližně 3 hodiny. Minimální vhodná délka se udává kolem 90 minut. Celotělová sestava se svou vyvážeností vzpírá našemu spěchu. Uvolnění, které práce maséra přináší nelze vychutnat během krátké doby. Masírovaný člověk snadno ztratí pojem o času.", "section_level": 1}, {"title": "Meditativní charakter.", "content": "Každá masáž začíná meditativní modlitbou přibližně v délce jedné minuty. Ta je podmínkou k soustředění mysli na masáž a k udržení bdělého meditačního stavu během práce. Thajští maséři se v této chvíli obracejí k zakladateli umění. Modlitba je prosbou o osvobození pacienta od všech bolestí a nemocí. Prvními doteky přejímá pacient masérovo vyladění a rytmus následující sestavy. Proto je kladena taková důležitost na zklidnění mysli a koncentraci.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodné využití.", "content": "Léčebné použití thajské masáže se neomezuje jen na pohybový systém. Výborné efekty jsou u bolestí zad a hlavy, vyčerpání, stresových poruch a psychosomatických obtíží. Dobré efekty má i na panické poruchy a únavový syndrom. Thajská masáž není vhodná pro čerstvé poúrazové stavy, pacienty s osteoporózou a křečovými žilami. Opatrnost a určitá omezení sestavy jsou nutná u oběhových onemocnění a v těhotenství.", "section_level": 1}, {"title": "Oblečení při masáži.", "content": "Ti, kteří znají klasickou masáž, jsou zvyklí se částečně či zcela svléknout. V Thajsku je to z tradičních důvodů zcela nemožné. Pacient i masér jsou vždy plně oblečeni, v haleně a kalhotách z hedvábí. V našich podmínkách má mít masírovaný lehký a volný oděv, nevhodné jsou jeansy a silné svetry. Oděv maséra má být obdobný, aby umožnil volný pohyb. Thajská masáž se vždy odehrává na měkké podložce přímo na podlaze. Pro velké protažení nelze použít masážní lehátko.", "section_level": 1}, {"title": "Styly a školy.", "content": "Rozdělení na severní a jižní styl není některými maséry a učiteli uznáváno. Dle jejich tvrzení existuje školní „Wat Po style“. který v minulém století převládl. Původní Nuat phaen boran dle jejich tvrzení vůbec neobsahovala jógové pozice, které se do výuky ve Wat Po dostaly na počátku 20.století.", "section_level": 1}, {"title": "„Jižní“ styl.", "content": "V České republice je thajská masáž vyučována ve více střediscích, jsou zprostředkovány i tematické zájezdy do thajských výukových center.", "section_level": 2}], "src_summary": "Thajská masáž (\"Nuat phaen boran\"- thajsky - นวดแผนโบราณ ) je metodikou práce s tělem spojující prvky akupresury a jógy. Pro velké množství protahovacích manévrů se často používají popisy jako „aplikovaná hatha jóga“ či reklamní název „jóga pro líné“. Termín, popisující umění thajské masáže obraznou formou, je „jógová masáž“. Přes intenzitu a práci s hlubokými strukturami není tradiční masáž vyčerpávající pro maséra ani pro masírovaného. Vidíte-li dobrého maséra při práci, můžete mít pocit, že tradiční masáž je vlastně meditací. Obrovské soustředění, tušená, nikoliv viditelná síla, dokonalé sladění pohybů - to je Nuad Borán (thajsky „starobylá masáž“).", "tgt_summary": "Thai massage or Thai yoga massage is a traditional healing system combining acupressure, Indian Ayurvedic principles, and assisted yoga postures. The idea of Shen-lines \"alias\" energy-lines was first used is \"Thai yoga massage\". These are similar to \"nadis\" as per the phylosophy of yoga by Gorakhnath. In the Thai language it is usually called \"nuat phaen thai\" (, ; lit. 'Thai-style massage') or \"nuat phaen boran\" (, ; lit. 'ancient-style massage'), though its formal name is \"nuat thai\" (, ; lit. 'Thai massage') according to the Traditional Thai Medical Professions Act, BE 2556 (2013). The Thai Ministry of Public Health's Department for Development of Thai Traditional and Alternative Medicine regulates Thai traditional massage venues and practitioners. the department says 913 traditional clinics have registered nationwide in Thailand. , of the 8,000 to 10,000 spa and massage shops in Thailand, only 4,228 are certified by the Health Ministry's Department of Health Service Support (HSS). UNESCO added traditional Thai massage to its Cultural Heritage of Humanity list in December 2019.", "id": 1996603} {"src_title": "Třetihory", "tgt_title": "Tertiary", "src_document": [{"title": "Zařazení třetihor a stratigrafie.", "content": "Název pochází z označení „\"Monti tertiarii\"“, které poprvé použil r. 1759 Giovanni Arduino pro málo zpevněné souvrství severoitalských Alp. Jako geologické období byly třetihory popsány až v 19. století. Český název terciéru - třetihory, odkazuje na předchozí období druhohor. Ve skutečnosti ale druhohory (\"mezozoikum\") jsou názvem pro geologickou éru, což je velmi dlouhé období, v případě druhohor trvající celých 180 milionů let, ohraničené dvěma katastrofickými událostmi, zatímco třetihory (\"terciér\") jsou v současnosti spíše neformální časová jednotka spadající do éry s názvem \"kenozoikum\". Výrazu třetihory (\"terciér\") se však v populárně-vědecké i odborné literatuře stále užívá, jelikož je již zažitý mezi odborníky i laickou veřejností.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a klima.", "content": "Kontinenty se v průběhu terciéru postupně dostávaly do dnešní polohy. Rozevíral se Atlantský oceán, čímž se Amerika vzdalovala od ostatních kontinentů. Naopak se uzavíral oceán Tethys, z něhož do dnešních dnů zůstalo zachováno Středozemní a Černé moře. Africká tektonická deska se pohybovala k severu, díky čemuž došlo k další fázi Alpinského vrásnění. Započal výzdvih Himálaje. Antarktida se oddělila od Austrálie a doputovala do oblasti jižního pólu a v průběhu eocénu se působením studených mořských proudů, jež jí od té doby obklopují, začala zaledňovat. Terciérní klima se vyznačovalo sériemi teplých a chladnějších výkyvů se sklonem k postupnému ochlazování, s tím souvisel i postupný pokles mořské hladiny a celkové vysušování klimatu. O ledové doby jak je známe z pozdějších čtvrtohor, však ještě zdaleka nešlo. Na počátku neogénu též definitivně ustoupilo moře z prostoru dnešního Česka. Poslední dva zaznamenané studené klimatické výkyvy z pliocénu lze již považovat za počátek čtvrtohorního cyklu glaciálů a interglaciálů.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Na rozhraní druhohor a třetihor došlo pravděpodobně ke katastrofické události, kvůli které vymřelo velké množství živočišných i rostlinných druhů. Řada druhů dříve dominantní skupiny dinosaurů a dalších plazů buď vymřela, nebo se výrazně snížila jejich druhová diverzita a uvolnil se tak prostor k bouřlivému rozvoji savců a ptáků. Mezi známé třetihorní tvory patří velcí \"hrůzoptáci\" (čeleď Phorusrhacidae), dále pak mohutná uintatéria a brontotéria, chobotnatci deinotéria a mnoho dalších savců. Ve spodním miocénu se objevili první hominidé, ze kterých se postupně vyvinuli předkové dnešního člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terciér (třetihory) je označení pro geologické období patřící do éry kenozoika. Jeho počátek před 66 miliony let je spojen s velkým vymíráním druhů (např. amonitů a velkých plazů), na jeho konci 2,58 milionů let před dneškem došlo k razantnímu globálnímu ochlazení. V roce 2004 \"Mezinárodní komise pro stratigrafii\" pojem terciér zrušila, v roce 2005 byl však opět povolen, ale jen jako neformální označení období spojující periody, které na sebe navazují: paleogén a neogén.", "tgt_summary": "Tertiary ( ) is a widely used, but obsolete term for the geologic period from 66 million to 2.6 million years ago. The period began with the demise of the non-avian dinosaurs in the Cretaceous–Paleogene extinction event, at the start of the Cenozoic Era, and extended to the beginning of the Quaternary glaciation at the end of the Pliocene Epoch. The time span covered by the Tertiary has no exact equivalent in the current geologic time system, but it is essentially the merged Paleogene and Neogene periods, which are informally called the Lower Tertiary and the Upper Tertiary, respectively.", "id": 877164} {"src_title": "Turecká lira", "tgt_title": "Turkish lira", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Lirou se platilo ještě na území Osmanské říše, nahradila měny akçe a kuruş. Zachována byla i po vyhlášení republiky v roce 1923, od této doby až dodnes je na každé bankovce vyobrazen zakladatel moderního Turecka, Mustafa Kemal Atatürk. Přesto po jeho smrti až do konce 50. let byly v oběhu i bankovky s portrétem jeho nástupce, prezidentem İsmetem İnönüm. V 70. a 90. letech proběhla inflace; zatímco v 60. letech bylo možné za 1 USD koupit 9 lir, v roce 2001 to bylo už 1,65 milionu lir. Premiér země, Recep Tayyip Erdoğan toto označil za \"národní ostudu\", následně parlament v prosinci roku 2003 schválil plán měnové reformy, ta z bankovek odstranila 6 nul. Provedena byla k 1. lednu roku 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "Při měnové reformě se na začátku roku 2005 do oběhu dostala nová série jak mincí, tak i bankovek. Současné mince jsou raženy v hodnotách 1, 5, 10, 25, 50 kuruşů a 1 lira. Na bankovkách 8. série, které se tiskly mezi roky 2005 a 2008, byla nominální hodnota zapsána s názvem \"Nová turecká lira\". Tyto bankovky měly nominální hodnoty 1, 5, 10, 20, 50 a 100 lir. 1. ledna 2009 se do oběhu dostala nová, již 9. série bankovek, na kterých je nominální hodnota zapsaná jako \"Turecká lira\", slovo Nová se na nich již nevyskytuje. Tyto nejnovější bankovky mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100, 200 lir. Bankovky 8. série zůstaly zákonným platidlem do konce roku 2009, od začátku 2010 jsou směnitelné u turecké centrální banky za bankovky 9. série.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turecká lira je měna Turecké republiky. Kromě Turecka tuto měnu používá i Severokyperská turecká republika, což je de facto nezávislý stát na ostrově Kypr, který není celosvětově uznán žádným státem kromě právě Turecka. Jedna setina liry se nazývá \"„kuruş“\". ISO 4217 kód liry je TRY.", "tgt_summary": "The Turkish lira (; sign: ₺; code: TRY; usually abbreviated as TL) is the currency of Turkey and the self-declared Turkish Republic of Northern Cyprus.", "id": 1537574} {"src_title": "Čaturanga", "tgt_title": "Chaturanga", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Dva a dva hráči tvoří dvojici, jejímž cílem je zajmout všechny kameny protivníků. O tom jakým kamenem bude hráč hrát rozhoduje hod čtyřstěnnou kostkou (resp. kvádříkem protáhlého tvaru). Tah musí hráč provést i jestliže je to pro něj nevýhodné. Padne-li: Pro tuto hru byly vytvořeny speciální podlouhlé kostky, takže padají pouze uvedené čtyři hodnoty. Při hře obyčejnou kostkou se při pádu jedničky nebo šestky hází znovu. Každý z hráčů má pochopitelně sadu figur odlišné barvy - např. bílou, černou, červenou, zelenou atp. Kámen, který vstoupí na pole obsazené soupeřovým kamenem, tento kámen zajme a odstraní z desky. Výjimka platí pro pěšáky, kteří smí zajmout jen pěšáka nebo loď, a pro lodě, které smí zajímat jen pěšáky. Potkají-li se lodě na čtyřech sousedních polích tvořících čtverec, loď, která se přisunula jako poslední, zajme tři zbývající (včetně spoluhráčovy). Když rádža vstoupí do cizího, zvlášť označeného pole, které představuje královský trůn, říká se, že tento trůn dobyl. Rádža, který dobyl trůn svého spojence, vyřadil tím spoluhráče z boje. Převezme velení i nad jeho armádou a pokračuje ve hře sám s oběma sadami kamenů. Ztráta rádži neznamená konec hry, hráč může pokračovat v boji se zbývajícími kameny. Když je zajat některý z rádžů jedné spojenecké dvojice a ta zajme rádžu nepřátelského, může soupeřům nabídnout výměnu. V případě dohody oba zajatí rádžové opět nastoupí na své trůny. Jsou-li obsazeny, tedy do některého z volných polí vedle trůnu. Pěšák, který se probojuje až na pole opačné strany desky, kde stál před začátkem partie jezdec nebo slon, mění se v tuto figuru. Pěšec může být proměněn jen jestliže hráč v průběhu hry o některého z pěšců přišel. Jestli-že při vstupu na pole má hráč ještě všechny pěšce, proměnu uskuteční po ztrátě některého z pěšců. Jestli-že některému z hráčů zbývá na desce již jen pěšák s lodí a všechny ostatní kameny ztratil, může proměnit pěšce v libovolnou figuru. Musí s ním však nejprve dojít na pole, kde na začátku hry stál rádža, slon, kůň nebo loď. Vítězí hráč nebo spojenecká dvojice, které se podaří vyřadit ze hry oba soupeře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čaturanga či Čatrang je strategická desková hra pocházející z Indie. Podle mnoha šachových historiků je předchůdcem všech dnes hraných šachových her. Vynecháním kostky a úpravou pro dva hráče vznikla hra šatrandž, která pak prošla ještě dlouhým vývojem, než se z ní staly šachy v takové podobě, jak je známe dnes. Pojmenování různých variant hry není zcela jednotné, někdy se jako Čaturanga označuje i pozdější varianta (podobnější šatrandž).", "tgt_summary": "Chaturanga (; \"\"), or \"catur\" for short, is an ancient Indian strategy game that is commonly theorized to be the common ancestor of the board games chess, \"shogi\", \"sittuyin\", and \"makruk\". Chaturanga is first known from the Gupta Empire in India around the 6th century AD. In the 7th century, it was adopted as \"chatrang (shatranj)\" in Sassanid Persia, which in turn was the form of chess brought to late-medieval Europe. The exact rules of chaturanga are unknown. Chess historians suppose that the game had similar rules to those of its successor, shatranj. In particular, there is uncertainty as to the moves of the \"Gaja\" (elephant).", "id": 485304} {"src_title": "Ferdinand Tönnies", "tgt_title": "Ferdinand Tönnies", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ferdinand Tönnies strávil své dětství na statku v obci  Eiderstedt v severoněmeckém Šlesvicko-Holštýnsku , a po odchodu svého otce do důchodu ve městě Hosum. V roce 1872 se Tonnies přihlásil k vlasteneckému entuziasmu na Štrasburské univerzitě, ale díky využití svobody pohybu pro německé studenty postupně přestoupil na univerzity v Jeně, Bonnu, Lipsku a Tübingenu, kde nakonec získal roku 1877 doktorát klasické filozofie. I poté jeho zájmy směřovaly k politické filozofii a sociálním problémům. Finanční prostředky otce mu později umožnily věnovat se postdoktorálnímu studiu. Tönnies šel na berlínskou univerzitu, a pak do Londýna, kde započal studia Hobbesianismu, směru vycházejícího z myšlenek politického filozofa Thomase Hobbes, a teorie Gemeinschaft a Gesellschaft. Od roku 1881 až do roku 1933 přednášel na univerzitě v Kielu, odkud byl vyhnán nacisty a tři roky nato zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Gemeinschaft a Gesellschaft.", "content": "Tönnies rozlišoval mezi dvěma typy sociálního seskupení Gemeinschaft a Gesellschaft, které jsou do češtiny nejčastěji překládány jako pospolitost a společnost. Tyto koncepty slouží k pojmenování dvou typů společenské vazby, společnosti. V této teorii Tonnies mluví o dvou formách lidské vůle. „Wesenwille“ neboli organická vůle, jež je základem Gemeinschaftu. A pro Gesellschaft „Kurwille“, což znamená v nejvhodnějším českém překladu vůle arbitrální nebo libovůle. Pospolitost (Gemeinschaft) je postavena na pokrevních svazcích typické pro rodinu, kde lidé žijí v pospolitém životě a hluboké solidaritě, avšak to platí i pro jiné sociální vazby jako sousedství či dokonce i život v malé vesnici. Jedná se o živoucí organismus, ve kterém vztahy hrají klíčovou roli. Častokrát převládá obecný zájem v sociálních vazbách, které jsou řízeny zvyky a obyčeji. To všechno vychází z vůle jednání vnitřních potřeb a přirozeného stavu. Společnost (Gesellschaft) lze přirovnat zejména k akciovým společnostem, velkoměstům. A právě v takovýchto příkladech jsou lidé spjati pouze vnější konvencí. Osoby jsou na sobě nezávislé, izolovány od ostatních, přestože je sjednocuje racionální účel. Jedinci jde o určité zájmy a cíle, založené na kalkulu a osamostatněném myšlení. Hlavním záměrem Tönniese bylo za pomocí G. a G., popsat dějinný vývoj. Oba tyto pojmy mají představovat dějinné epochy směřující určitým vývojem a to od pospolitosti ke společnosti. Díky průmyslové revoluci, která zapříčinila mnoho společenských změn, se člověk mění na masového a stádního. Vztahy se formalizují a člověk je více izolován od ostatních. Tönnies nikde neprohlašoval, že ve světě se vyskytují jen tyto čisté podoby sociálních seskupení, jelikož každá společnost se skládá z prvků G. a G. Touto svou nejvýznamnější prací ovlivnil celou řadu významných sociologů, jako byli Emil Durkheim, Max Weber či George Simmel.", "section_level": 1}, {"title": "Další studie Ferdinanda Tönniese.", "content": "K empirickým studiím Ferdinanda Tönniese patří vzorce sňatkového chování, kriminální chování, pozice dělníků v docích a sociální podmíněnost názorů a postojů . Ve Šlesvicku-Holštýnsku zkoumal příčiny sebevražednosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand Tönnies (26. července 1855 – 9. dubna 1936) byl německý sociolog, ekonom a filosof. Je znám především pro svou sociologickou typologii, kde tradiční pospolitost (Gemeinschaft) staví proti moderní společnosti (Gesellschaft) , dále se zabýval rovněž studiem sociálních norem, sociologií povolání a výzkumem veřejného mínění, kde je pokládán za průkopníka. Spolu s M. Weberem a G. Simmelem založil v roce 1909 \"Německou společnost pro sociologii\" (\"Deutsche Gesellschaft für Soziologie\").", "tgt_summary": "Ferdinand Tönnies (; Oldwenswort, 26 July 1855 – Kiel, 9 April 1936) was a German sociologist, economist and philosopher. He was a major contributor to sociological theory and field studies, best known for his distinction between two types of social groups, Gemeinschaft and Gesellschaft (\"Community and Society\"). He co-founded the German Society for Sociology alongside Max Weber and Georg Simmel and many other founders. He was president of the society from 1909 to 1934, after which he was ousted for having criticized the Nazis. Tönnies was considered the first German sociologist proper, published over 900 works and contributed to many areas of sociology and philosophy.", "id": 78288} {"src_title": "Richard Réti", "tgt_title": "Richard Réti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Richard Réti byl synem židovského lékaře. Rodina byla vcelku bohatá a Rétiho pomáhala vychovávat francouzská vychovatelka. V roce 1904 se s matkou přestěhoval do Vídně, kde absolvoval gymnázium a studoval na univerzitě matematiku. Bavily ho i šachy a dlouho se rozhodoval, které z těchto dvou vášní dá přednost. Údajně se rozhodl pro šachy poté, co ve slavné vídeňské kavárně Café Central, která byla centrem tehdejších vídeňských šachistů, zapomněl svoji disertační práci, na které celý rok pracoval a se kterou se již neshledal. Nechtělo se mu ji psát znovu a navzdory tomu, že mu byla jeho profesory předpovídána skvělá vědecká kariéra, nedostudoval a stal se šachovým profesionálem. Savielly Tartakower o tehdy osmnáctiletém Rétim prohlásil: \"„Réti studuje matematiku, ale není suchým matematikem, hraje za Vídeň, ale není Vídeňák, je rozený Maďar, ale neumí maďarsky, mluví rychle a přitom koná rozvážně, a ještě se stane nejlepším hráčem šachu na světě, aniž dosáhne na korunu mistra světa. On je umělec-badatel, který se nezaobírá příčinou záležitostí, ale podstatou…“\" Mezi lety 1918 a 1924 dosáhl velkých turnajových úspěchů a ocitl se v absolutní světové špičce. V roce 1924 v New Yorku porazil po osm let neporaženého mistra světa Capablancu. Réti se stal radikálním „novátorem“ šachových zahájení, spolu s Nimcovičem a Breyerem se stali zakladateli a vůdčími představiteli tzv. Hypermoderní šachové školy. Je po něm pojmenovaná Rétiho hra (1.Jf3 d5 2.c4), typický produkt hypermodernistické šachové filosofie. V roce 1925 dosáhl Réti světového rekordu v simultánní hře naslepo, hrál proti 29 soupeřům s výsledkem +21-2=6. Byl úspěšným autorem šachové literatury, jeho knihy \"Die neuen Ideen im Schachspiel\" (\"Nové myšlenky v šachové hře\") z roku 1922 a \"Die Meister des Schachbretts\" (\"Mistři šachovnice\") z roku 1930 se považují za klasická díla šachové literatury. Réti byl jeden z nejčastěji zmiňovaných uchazečů o zápas o titul mistra světa, ale nikdy se k němu nedostal, v roce 1929 nečekaně zemřel ve věku 40 let na spálu. Je pochován ve Vídni v židovské části hřbitova Zentralfriedhof.", "section_level": 1}, {"title": "Slavné partie.", "content": "Pravděpodobně nejznámější Rétiho partie pochází z jednoho z nejlépe obsazeních turnajů v historii - turnaje v New Yorku roku 1924, ve kterém byla tato partie oceněna první cenou za krásu: Réti - Bogoljubov, New York 1924 1.Jf3 d5 2.c4 e6?! (pochybná koncepce omezující příliš střelce na c8) 3.g3 Jf6 4.Sg2 Sd6 5.0-0 0-0 6.b3 Ve8 7.Sb2 Jbd7 8.d4 c6 9.Jbd2 Je4 10.Jxe4 dxe4 11.Je5 f5 12.f3 exf3 13.Sxf3! Dc7 14.Jxd7 Sxd7 15.e4 e5 (na první pohled černý překonal prvotní problémy a stojí dobře. Réti však velice rychle ukáže, jak moc času a úsilí ho to stálo a že jeho pozice je stále příliš vratká) 16.c5 Sf8 17.Dc2 exd4 18.exf5! (černý je ve vleku událostí. Většina jeho následujících tahů je vynucených) 18...Vad8 19.Sh5! (začíná grandiózní akce ukončující partii. Pro černého je tím krutější, že mu dává zdánlivě šanci na záchranu) Ve5 20.Sxd4 Vxf5 21.Vxf5 Sxf5 22.Dxf5 Vxd4 (rovný materiál, nestejní střelci? Z toho by snad mohla být nakonec remíza?!) 23.Vf1 Vd8 24.Sf7+ Kh8 (viz diagram) 25.Se8!!. Černý se vzdal Réti sehrál na tomtéž turnaji ještě jednu významnou partií, jejíž senzační výsledek tehdy okamžitě obletěl celý svět a stal se největší senzací turnaje. Réti v ní totiž porazil „neporazitelného“ Capablancu, který prohrál poprvé po osmi letech.", "section_level": 1}, {"title": "Šachové studie.", "content": "Svoji genialitu dokázal Réti i ve vynikajících šachových studiích. 4. prosince 1921 v \"Ostrauer Morgenzeitung\" uveřejnil svoji nejslavnější studii, která patří k těm nejznámějším studiím vůbec. Její hlavní myšlenkou je negace známého aforismu Senecy: \"Kdo současně honí dva zajíce, nejenže je oba nechytí, ale nejspíše nechytí žádného.\" Savielly Tartakower označil toto dílo jako šachovou \"kvadraturu kruhu\" (viz diagram). Na první pohled je zadání „bílý táhne a remizuje“ nerealizovatelné – bílý král nemůže dohnat černého pěšce, zatímco ten černý toho bílého stíhá. Bílý král však má možnost sledovat naráz 2 cíle (podpora vlastního a stíhání protivníkova pěšce). Réti si jako matematik všiml paradoxní geometrie na šachovnici, kdy vzdálenost a1-h8 je stejná jako a1-a8 (sedm tahů krále): Když se černý král přiblíží k bílému pěšákovi (Kb6), tak získá bílý král čas na vstup do čtverce černého pěšáka a chytit ho. Když černý tahá jen se svým pěšákem, tak bílý král podpoří včas svého pěšce a obě strany postaví dámu. \"Řešení\": Nebo 1. -, Kb6 2. Kf6 h4 3. Ke5 h3 4. Kd6 h2 5. c7 = Když 3. Ke5?, tak 3. -, h2 černý vyhrává, ovšem remíza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Réti (28. května 1889, Pezinok – 6. června 1929, Praha) byl slavný rakouskouherský a posléze československý šachista a skladatel šachových studií, jeden z nejsilnějších šachistů 20. let 20. století.", "tgt_summary": "Richard Selig Réti (28 May 1889 – 6 June 1929) was an Austro-Hungarian, later Czechoslovakian chess player, chess author, and composer of endgame studies. He was one of the principal proponents of hypermodernism in chess. With the exception of Nimzowitsch's book \"My System\", he is considered to be the movement's foremost literary contributor.", "id": 2190765} {"src_title": "Maďarský forint", "tgt_title": "Hungarian forint", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Předchůdci dnešního forintu: Do oběhu byl forint zaveden dne 1. srpna 1946, tedy po druhé světové válce, kdy inflace znehodnotila předchozí měnu s názvem pengő. Forinty zavedla již tehdy nová komunistická vláda, stará měna na ně byla převedena v poměru 1 forint = 4×10 pengő. V 60. a 70. letech byla hodnota forintu poměrně stabilní, v 80. letech a po pádu socialismu se situace změnila. Inflace vzrostla až na 35 % ročně a hodnota měny tak začala klesat. Maďarsko vstoupilo 1. května 2004 do Evropské unie. Jedním ze závazků vyplývajících z přistoupení k EU je, že vstupující stát, až splní všechny podmínky, zavede místo své národní měny společnou evropskou měnu euro. Maďarsko hodlalo euro zavést 1. ledna 2010. V roce 2016 deklaroval maďarský ministr hospodářství možnost přijetí eura do konce desetiletí. V roce 2019 prohlásil guvernér maďarské centrální banky, že euro byla chyba a že si Maďarsko, podobně jako Česko, nestanovilo konkrétní termín jeho přijetí.", "section_level": 1}, {"title": "Mince.", "content": "Současné mince mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100 a 200 forintů. Na líci je státní znak nebo ukázka flóry a fauny, na rubu je číslovka nominální hodnoty. Mince v nominální hodnotě 1 a 2 forinty byly 1. března 2008 stažené z oběhu kvůli nízké kupní ceně.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "Pamětní mince jsou od roku 1989 raženy z obecných i drahých kovů. Objevily se i neobvyklé nominální hodnoty, jako například 75 forintů k 75. výročí Magyar Nemzeti Bank nebo 750 forintů k MS ve fotbale. Některé pamětní mince mají i neobvyklý tvar, jako například čtverec (500 forintů připomínající šachový stroj Farkase Kempelena nebo Rubikovu kostku.) Existují také mince půlené či obdélníkové. Raženy jsou také klasické mince věnované slavným Maďarům, od roku 1989 bylo vydáno více než sto pamětních mincí.", "section_level": 2}, {"title": "Bankovky.", "content": "V současnosti jsou v oběhu bankovky o hodnotách 500, 1000, 2000, 5000, 10000 a 20000 forintů. Bankovka o hodnotě 200 forintů byla 19. listopadu 2009 stažena z oběhu. Na všech bankovkách jsou na líci portréty významných Maďarů, na rubu je místo spjaté s vyobrazenou osobností. K bankovkám patří ještě speciální edice 2000forintové bankovky, vydané u příležitosti milénia. Staré vzory bankovek nejsou od července 2017 platné, jejich výměnu za platné bankovky provádí banky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maďarský forint (zkráceně jen forint) je maďarská měna. Jeho ISO 4217 kód je HUF, v Maďarsku se běžně užívá zkratka Ft. Jeden forint sestává ze sta \"fillérů\". Kupní hodnota fillérů je natolik nízká, že nejnižší používanou mincí je 5 forintů a neexistují žádné fillerové mince. Název \"forint\" pochází od jména italského města Florencie, ve 13. století se tam razily mince s názvem \"fiorino d'oro\".", "tgt_summary": "The forint (sign: Ft; code: HUF) is the currency of Hungary. It was formerly divided into 100 fillér, but fillér coins are no longer in circulation. The introduction of the forint on 1 August 1946 was a crucial step in the post-World War II stabilisation of the Hungarian economy, and the currency remained relatively stable until the 1980s. Transition to a market economy in the early 1990s adversely affected the value of the forint; inflation peaked at 35% in 1991. Since 2001, inflation is in single digits, and the forint has been declared fully convertible. As a member of the European Union, the long-term aim of the Hungarian government may be to replace the forint with the euro, but that does not appear to be likely until some time during the 2020s.", "id": 680322} {"src_title": "Foederati", "tgt_title": "Foederati", "src_document": [{"title": "Gótové jako římští foederáti.", "content": "Římskými spojenci se za vlády Konstantina Velikého stali Gótové, sídlící v severním Podunají. Po příchodu Hunů překročili roku 376 římskou hranici na Dunaji a požádali císaře Valenta o azyl. Panovník se rozhodl přijmout pouze jednu skupinu, Tervingy, a usadil je jako federáty v podunajských provinciích, především v Thrákii. Doufal, že tímto způsobem posílí obranu dunajské hranice a sám se bude moci věnovat válce s Persií. Vzápětí však došlo k mohutnému povstání gótskch spojenců, ke kterým se připojila druhá gótská skupina, Greutungové, která si vynutila přechod přes Dunaj. Gótové vyplenili téměř celý Balkán a roku 378 porazili římské vojsko u Adrianopole. Teprve roku 382 se císařům Theodosiovi I. a Gratianovi podařilo Góty uklidnit a uzavřít s nimi dohodu (\"foedus\"). Gótové byli znovu usazeni na území říše, získali půdu a bylo jim povoleno řídit se vlastními zákony, to znamená, že si zachovali značnou autonomii, nesměli však mít svého náčelníka. Jako foederáti byli povinni službou v římském vojsku a řada gótských velmožů poté udělala kariéru v římských legiích. Koncem 5. století sídlila v Thrákii skupina gótských federátů, která zastávala vysoce privilegované postavení a měla blízko k panovnickému dvoru. V jejím čele stál Theodorich Strabón. Tato skupina se dostala do konfliktu s Góty, kteří sem přišli pod vedením Theodoricha z rodu Amalů z Panonie. Jejich spory podněcoval císař. Vzápětí se ovšem panonští i thráčtí Gótové spojovali proti císaři a pořádali ničivé nájezdy do vnitrozemí říše. Po Strabónově smrti v roce 481 se obě skupiny sjednotily pod vládou Theodoricha Amala, a položili tak základy novému mocnému politickému celku Ostrogótů. Roku 483 uzavřeli s císařem Zenonem, kterému nezbývalo než respektovat Theodorichovy úspěchy, dohodu, na jejímž základě byli panonští Gótové usazeni v Dácii a Moesii a Theodorich jmenován císařským vojevůdcem s vysokým ročním platem a konzulem na rok 484, což představovalo pro barbarského krále nevídané pocty. Roku 488 odešli Ostrogóti na Zenonův podnět do Itálie, aby zde bojovali proti Skiru Odoakerovi, římskému vojevůdci germánského původu, kterého prohlásili germánští žoldnéři roku 476 po sesazení posledního římského císaře Romula Augustula za panovníka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Foederati (latinsky spojenci) byly vojenské jednotky barbarských kmenů, především germánského původu, včleňované na základě smlouvy (\"foedus\") do římské armády. To si vynutily především podmínky v pozdně římském císařství. V té době byla římská říše napadána stále novými barbarskými útočníky, které nebyla schopna zvládnout. Současně trpěla armáda nedostatkem vojáků. Zařazování federátů do římského vojska bylo nouzovým řešením, které v sobě neslo mnohá nebezpečí. Jedním z nich byla silná barbarizace nejen armády, ale celé římské společnosti, neboť Germáni pronikli do různých sfér správního aparátu včetně císařského dvora. Druhé nebezpečí představovala možnost, že se germánští federáti spojí se svými soukmenovci, proti kterým měli bojovat.", "tgt_summary": "Foederati ( in English; sing. foederatus ) were peoples and cities bound by a treaty, known as \"foedus\", with Rome. In Republican times the term identified the socii, whereas during the Imperial period it was used to describe foreign states, client kingdoms, or barbarian tribes to which the Roman Empire provided benefits in exchange for military assistance. The term was also used, especially under the Roman Empire, for groups of \"barbarian\" mercenaries of various sizes, who were typically allowed to settle within the Roman Empire.", "id": 727425} {"src_title": "Jura", "tgt_title": "Jurassic", "src_document": [{"title": "Bližší dělení.", "content": "Jura se obecně dělí na spodní (200–175 mil. let), střední (175–160 mil. let) a svrchní (160–145 mil. let). Německý geolog Leopold von Buch v roce 1839 zavedl dle převládající barvy hornin termíny „černá“, „hnědá“ a „bílá jura“. Albert Oppel pak jednotlivá oddělení nazval lias, dogger a malm. Tyto názvy byly odvozeny od označení hornin používaných dělníky v lomech v Anglii. Detailní členění jury s uvedením odpovídajících regionálních jednotek uvádí následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Život v juře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Hojní byli prvoci (vůdčí \"Calpionella alpina\" ve svrchní juře), houby, koráli, vytvářející v teplých mořích rozsáhlé útesy, mechovky, měkkýši (\"Trigonia\", \"Posidonia\"). Na vrcholu byl rozvoj hlavonožců, zejména charakteristických amonitů (vůdčí fosilie) a jejich příbuzných ze skupiny belemnitů. Objevují se také zástupci moderních skupin hmyzu, jako jsou blechy (rod \"Pseudopulex\") a snad i klíšťata a vši. Častější jsou kostnaté ryby (\"Teleostei\"), známy jsou již pravé žáby. Největší rybou vůbec mohl být rod \"Leedsichthys\", žijící ve střední juře. Poprvé se objevují také praví krokodýli, obývající nejen sladké, ale i mořské vody. Známé jsou nálezy primitivních želv s tělem již částečně pokrytým krunýřem, pokračuje vývoj drobných savců, kteří se již pomalu začínají rozrůzňovat a specializovat. Teplá moře obývají žraloci a rejnoci ve formách velmi podobných současným. Tomuto období však stále dominují zejména plazi. Vody obývají různé druhy ichtyosaurů (ryboještěři, např. lokalita Holzmaden v SRN) a dravých dlouhokrkých plesiosaurů. Na souši již bezkonkurenčně dominují různé skupiny dravých i býložravých neptačích dinosaurů (včetně obřích sauropodů, z nichž největší byl možná rod \"Amphicoelias\") a ve vzduchu ptakoještěři (Pterosauria - např. \"Pterodactylus\", \"Dimorphodon\" ad.). Jsou známy také nálezy prvních \"praptáků\" (rod \"Archaeopteryx\", objevený u Solnhofenu v Bavorsku). V Číně žil ještě o 10 milionů let dříve opeřený troodontid rodu \"Anchiornis\" (asi před 160 miliony let). Dinosauří megafauna byla v tomto období diverzifikovaná, druhově bohatá a rozšířená po pevninách celého světa, a to prakticky na území všech dnešních kontinentů. Mezi nejproslulejší naleziště pravěkého života z období svrchní jury patří severoamerické geologické souvrství Morrison, ze kterého jsou známé již desítky druhů dinosaurů. Mezi nimi jsou obří sauropodi, stegosauři, ornitopodi nebio také velcí teropodi (jako byl rod \"Allosaurus\").", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Jura je vrcholným obdobím rostlin mezofytika. Lze rozlišit dvě provincie, indoevropskou, charakteristickou tropickým a subtropickým vlhkým klimatem a sibiřskou, odpovídající dnešnímu mírnému pásmu (s uhelnými pánvemi známými z Aljašky a Grónska). Převládají cykasovité rostliny (\"Zamites\", \"Nilssonia\"), benetitové (\"Bennettitales\"), různé druhy ginkgovitých, hojní jsou předchůdci jehličnanů. Objevují se první krytosemenné rostliny a mořské řasy (ruduchy, zelené řasy).", "section_level": 2}, {"title": "Tektonika.", "content": "Na přelomu triasu a jury dochází k tektonicky nevýraznému vrásnění starokimerské fáze. Během jury začíná rozpad Gondwany na jednotlivé světadíly, podél oceánického hřbetu se rozevírá Atlantský oceán, vzniká Indický oceán, odděluje se Madagaskar od Afriky. Významným tektonickým prvkem je vrásnění mladokimerské fáze na konci jury. Dochází k regresi moře, vrásnění předznamenává vznik pásma pacifických pohoří. V sev. Americe, kde je označováno jako nevadské vrásnění, je spojeno se vznikem obrovských granitových batolitů (svrchní jura-spodní křída), četný vulkanismus produkuje lávové příkrovy mocné až 6 km (USA, Kanada). Výlevy láv jsou známy i z formace Karroo v jižní Africe, v Antarktidě a na Kavkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Jura v Evropě.", "content": "Vydělují se tři oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Jura v Českém masívu.", "content": "Denudanční zbytky stáří kelloway-kimeridž s bazálními klastiky (písky) a dolomitickými vápenci o mocnosti 50–80 m jsou známy podél lužického zlomu (Krásná Lípa). V Moravském krasu (Olomučany, Rudice, Babice) a okolí Brna (Hády, Stránská skála, Švédské šance) jsou horniny stáří kelloway-oxford zastoupeny bazálními slepenci, písky a jíly v nadloží s vápenci (největší mocnost 134 známa z vrtu Slatina 1). Největší rozsah má jura v podloží neogénu čelní hlubiny a flyšového pásma. Lias-dogger jsou zastoupeny diváckými vrstvami (lokálně s uhelnou sedimentací), s transgresí moře v kelloway-oxfordu, která trvala do tithónu, jsou spojeny vápence hrušovanské, novosedelské, pasohlávské, dále nikolčické vrstvy, mušovské souvrství, kurdějovské vápence a kobylské vápence s dolomity.", "section_level": 1}, {"title": "Ložiska surovin.", "content": "Významná jsou předevšímm ložiska černého uhlí. V severní Americe v kontinentální molase podél Skalnatých hor, v Asii čeljabinská, irkutská, turgajská pánev, ložiska v Číně, v Rakousku ložisko Gresten, pánev Mecsek v Maďarsku. Na sedimenty plošiny Colorado jsou vázána ložiska uranu. V Mexickém zálivu jsou významná ložiska evaporitů a důležité jsou solné pně, které tvoří struktury vhodné pro ložiska ropy. Tzv. „lotrinská mineta“ ve Francii je zdrojem oolitických rud železa. V Maďarsku na ložisku Urkút se těží rudy manganu. Méně významná jsou ložiska bauxitu v Uzbekistánu a Řecku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jura je geologická perioda patřící do éry mezozoika. Její začátek je datován přibližně před 200 miliony let, konec před 145 miliony let. Název je odvozen od pohoří Jura (Švýcarsko, Francie, autor Alexander von Humboldt, 1795). Jako samostatný útvar byl definován roku 1829 A. Boném. Juru charakterizuje druhá největší transgrese moře, které pokrývalo až 80 % dnešní známé souše. Moře pokrývalo západní část severní Ameriky, značnou část Asie, části Evropy, Afriky, Indie, západní část Austrálie.", "tgt_summary": "The Jurassic ( ; from the Jura Mountains) is a geologic period and system that spanned 56 million years from the end of the Triassic Period million years ago (Mya) to the beginning of the Cretaceous Period Mya. The Jurassic constitutes the middle period of the Mesozoic Era, also known as the Age of Reptiles. The start of the period was marked by the major Triassic–Jurassic extinction event. Two other extinction events occurred during the period: the Pliensbachian-Toarcian extinction in the Early Jurassic, and the Tithonian event at the end; neither event ranks among the \"Big Five\" mass extinctions, however. The Jurassic period is divided into three epochs: Early, Middle, and Late. Similarly, in stratigraphy, the Jurassic is divided into the Lower Jurassic, Middle Jurassic, and Upper Jurassic series of rock formations. The Jurassic is named after the Jura Mountains in the European Alps, where limestone strata from the period were first identified. By the beginning of the Jurassic, the supercontinent Pangaea had begun rifting into two landmasses: Laurasia to the north, and Gondwana to the south. This created more coastlines and shifted the continental climate from dry to humid, and many of the arid deserts of the Triassic were replaced by lush rainforests. On land, the fauna transitioned from the Triassic fauna, dominated by both dinosauromorph and crocodylomorph archosaurs, to one dominated by dinosaurs alone. The first birds also appeared during the Jurassic, having evolved from a branch of theropod dinosaurs. Other major events include the appearance of the earliest lizards, and the evolution of therian mammals, including primitive placentals. Crocodilians made the transition from a terrestrial to an aquatic mode of life. The oceans were inhabited by marine reptiles such as ichthyosaurs and plesiosaurs, while pterosaurs were the dominant flying vertebrates.", "id": 1832896} {"src_title": "Amin Maalouf", "tgt_title": "Amin Maalouf", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Amin Maalouf se narodil do rodiny, která byla součástí libanonské melchitské řecko-katolické menšiny. Ačkoli se Maalouf k této komunitě tradičně hlásí, nepovažuje se \"za člena žádného společenství věřících\". Maaloufovi předci mají kořeny z otcovy strany v Turecku (Adana, Istanbul), z matčiny v Egyptě (Káhira). Maalouf se narodil a do roku 1975 žil v Bejrútu, avšak útlé dětství (do roku 1952) prožil v Káhiře, z níž rodina musela odejít v souvislosti Násirovým vojenským převratem. Letní měsíce rodina trávila na venkově (tzv. \"v horách\", tedy ve východní části země). Maaloufův otec Ruchdi, známý libanonský novinář, byl presbyterián, studoval v angličtině a v rodině mluvil nejčastěji spisovnou arabštinou. V rodině Maaloufovy matky, Odette, se mluvilo egyptskou arabštinou a francouzsky. Maaloufův otec kvůli své ženě konvertoval ke katolicismu, a tak se Maaloufovi dostalo francouzského vzdělání v jezuitských vzdělávacích institucích v Bejrútu (nejprve v Collège Notre Dame de Jamhour a pak na Univerzitě Saint-Joseph). Od dětství měl vztah ke krásné literatuře, nejprve četl romány v arabštině, později také ve francouzštině a angličtině. Před odchodem z Libanonu měla v Maaloufově životě výhradní postavení arabština, nicméně už od mládí psal také osobní texty (deníkové záznamy, dopisy) ve francouzštině. Vystudoval sociologii a ekonomii na Univerzitě Saint-Joseph (Université Saint-Joseph de Beyrouth), od roku 1971 začal publikovat články v libanonském arabsky psaném deníku \"An-Nahar\". Jako zahraniční reportér cestoval do Afriky a Asie, informoval mimo jiné o pádu etiopské monarchie v roce 1974 nebo bitvě o Saigon z roku 1975. V roce 1971 se Maalouf oženil se studentkou speciální pedagogiky Andrée, mají spolu tři děti (Ruchdi, Tarek, Ziad). 13. dubna 1975 se v těsném sousedství jejich tehdejšího bydliště na předměstí Bejrútu odehrál incident, který je obecně považován za počátek libanonské občanské války. Válečné události donutily Maaloufovi nejprve odejít na venkov, později se Maalouf rozhodl emigrovat do Francie. 16. června 1976 přes Kypr odplul do Francie, jeho žena, děti a tchyně za ním do Paříže přijeli v září. Maalouf mezitím zajistil rodině bydlení a našel si práci jako redaktor v ekonomickém měsíčníku. Později se stal šéfredaktorem týdeníku \"Jeune Afrique\" (\"Mladá Afrika\"). Teprve v roce 1981 podepsal Maalouf svoji první smlouvu na vydání literárního díla, historického eseje \"Les Croisades vues par les Arabes\" (\"Křížové výpravy očima Arabů\"), který vyšel v roce 1983 v nakladatelství Jean-Claude Lattès. O tři roky později vydal svůj první román \"Léon l'Africain\" (1986\", Leo Africanus\") o životě andaluského cestovatele 16. století, a začal se plně věnovat literatuře. Píše romány, nejčastěji historické, eseje určené nejširšímu publiku a operní libreta. Všechna díla píše ve francouzštině. Maaloufova díla jsou přeložena do více než dvaceti jazyků, za svá díla získal mnoho francouzských i mezinárodních ocenění. V roce 1993 obdržel Maalouf nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu, za román \"Le Rocher de Tanios\" (1993, \"Taniosova skála\"), který se odehrává v libanonských horách a je částečně inspirovaný rodinnou historií a Maaloufovým dětstvím. V roce 2007 se stal jedním ze signatářů manifestu \"Pour une littérature-monde en français\" (\"Za světovou literaturu ve francouzštině\"), v němž je kritizován zastaralý přístup k francouzsky psané literatuře, který důsledně rozlišuje autory podle jejich původu na francouzské a frankofonní. V letech 2007-2008 předsedal skupině intelektuálů, kteří měli za cíl poskytnout Evropské komisi poradenství v oblasti přínosu mnohojazyčnosti pro mezikulturní dialog. Výsledkem setkání byla zpráva \"Mnohojazyčnost: přínos a závazek\" 23. června 2011 byl zvolen do Francouzské akademie do křesla číslo 29, které se uvolnilo po smrti Claude Lévi-Strausse. Všechna libreta byla napsána pro opery (resp. oratorium) finské skladatelky Kaiji Saariaho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amin Maalouf (arabsky أمين معلوف; narozen 28. února 1949 Bejrút) je francouzsky píšící libanonský spisovatel, od roku 1976 žijící ve Francii. V Libanonu pracoval jako novinář pro arabsky psaný tisk, po vypuknutí občanské války emigroval do Francie, kde začal psát eseje a romány ve francouzštině. V roce 1993 obdržel za román \"Le Rocher de Tanios\" (\"Taniosova skála\", česky dosud nevyšlo) Goncourtovu cenu. V roce 2011 byl zvolen členem Francouzské akademie. Je strýcem trumpetisty Ibrahima Maaloufa.", "tgt_summary": "Amin Maalouf (; ; born 25 February 1949) is a Lebanese-born French author who has lived in France since 1976. Although his native language is Arabic, he writes in French, and his works have been translated into over 40 languages. He received the Prix Goncourt in 1993 for his novel \"The Rock of Tanios\" as well as the 2010 Prince of Asturias Award for Literature. He is a member of the Académie française.", "id": 482543} {"src_title": "Kočka zlatá", "tgt_title": "African golden cat", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Nizozemský zoolog Coenraad Jacob Temminck popsal kočku zlatou v roce 1827 jako dva druhy: \"Felis aurata\" a \"Felis celidogaster\". Byl totiž přesvědčen, že dvě základní barevné formy představují dva rozdílné druhy. V roce 1907 upravil toto dělení britský specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock, když obě barevné varianty zařadil do jednoho druhu. Tentýž vědec v roce 1917 vyjmul kočku zlatou z rodu \"Felis\" a doporučil nadále používat zařazení do rodu \"Profelis\". První taxonomové považovali kočku zlatou a kočku Temminckovu (\"Catopuma temmincki\") za blízce příbuzné druhy a řadili je do stejného rodu (\"Felis\" či \"Profelis\"). Až v roce 1974 německý zoolog Helmut Hemmer obě šelmy oddělil do rozdílných rodů. Genetické studie odhalily, že tyto druhy nejsou blízce příbuzné a že jejich vzhledová podobnost vznikla na základě konvergenční evoluce. Zjistilo se nicméně, že kočka zlatá je blízce příbuzná s karakalem, s nímž je od roku 2006 řazena do rodu \"Caracal\". Rod \"Caracal\" se od ostatních kočkovitých oddělil zhruba před 8,5 miliony let, asi před 5,6 z tohoto rodu divergoval serval a zřejmě před 1,9 miliony let se vývojově odštěpili kočka zlatá a karakal. Ačkoliv přední vědecké a ochranářské instituce doporučují používat vědecké jméno \"Caracal aurata\", někteří vědci stále používají pojmenování \"Profelis aurata\". Kočka zlatá vytváří dva poddruhy. Předělem mezi oběma poddruhy je řeka Cross v Nigérii a Kamerunu a řeka Kongo. V prostoru mezi těmito dvěma řekami žijí přechodné formy těchto subspecií.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Kočka zlatá je asi dvakrát větší než velcí jedinci kočky domácí. Je silně stavěná, má relativně dlouhé nohy (ale kratší než serval a karakal) a kulatou hlavu, která je vzhledem k velikosti těla poměrně malá. Tlapy má mohutné. Dosahuje hmotnosti 5–16 kg. Samice váží nejčastěji 6 až 8 kg, samci 8 až 14 kg. Délka těla se pohybuje od 61 do 101 cm. Ocas je v relativně krátký, což je jedním z typických znaků kočky zlaté. Měří 16 až 37 cm, přičemž nejčastěji okolo 30 cm. Výška v kohoutku osciluje mezi 38 až 51 cm. Vyskytuje se ve dvou základních barevných formách: šedé a zlaté. Srst na bocích a hřbetě může být jednobarevná nebo skvrnitá. Břicho, krk, brada a tváře jsou vždy světlejší než zbytek těla, mohou být až bílé. Ocas je naopak tmavší a je zakončený černou špičkou. Melanismus se vyskytuje u některých populací v četnosti do 6 %. V západní Africe bývají kočky zlaté skvrnitější, kresba se může objevit na celém těle nebo jen na zádech, nohou a krku. Tyto hodně skvrnité kočky tvoří poddruh \"P. a. celidogaster\". Kočky, které žijí na východní části areálu mívají kresbu jen na nohou a na břiše. Takto zbarvené kočky jsou tedy považovány za poddruh \"P. a. aurata\". Barevné formy, šedá a zlatá, byly v minulosti rozlišeny jako samostatné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka zlatá žije v lesích rovníkové Afriky. Státy, v níž je prokázán k roku 2015 její výskyt jsou Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Gabon, Ghana, Guinea, Libérie, Sierra Leone, Uganda a Keňa. Velmi pravděpodobný je též výskyt v jižním Senegalu, Rwandě, Burundi, a národním parku Omo v Etiopii. Z Gambie, Guiney-Bissau, Toga a Beninu chybějí důkazy o přítomnosti této šelmy, avšak přinejmenším v Guineji-Bissau ještě donedávna žila.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Základním habitatem kočky zlaté je primární deštný prales, nezasažený člověkem. Žije též v bambusových lesích, lesních mokřadech, horských vřesovištích, galeriových lesích. Do určité míry je schopna se přizpůsobit kácení lesů, obývá pak hustý podrost a křoviny. Vyskytuje se také v suchých tropických lesích a na lesnatých savanách, ale jen zřídka. Byla spatřena též v banánových plantážích a poblíž lidských vesnic. Obývá území do nadmořské výšky 3600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jsou to samotáři, aktivní kdykoliv během dne. Dříve uváděná a donedávna předpokládaná noční či soumračná aktivita se nepotvrdila. Průzkum za pomoci fotopastí neodhalil žádnou pravidelnost ani žádnou jednoznačně danou část dne, kterou by kočka upřednostňovala pro svůj pohyb v teritoriu. Mapování aktivity koček zlatých a levhartů skvrnitých v kamerunské rezervaci Dja Faunal Reserve za pomocí fotopastí nicméně odhalilo, že kočka zlatá se nejspíše snaží levhartům vyhýbat a je činorodá v těch hodinách (obvykle mezi 7. a 10. hodinou ranní), kdy levhart ne (nejčastěji mezi 5. a 6. hodinou a pak okolo 11. hodiny).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Kočky zlaté jsou aktivní lovci. Přestože umějí dobře šplhat, potravu hledají většinou na zemi, někdy mohou k útoku využít i nízkého větvoví. Loví většinou menší živočichy, jako jsou hlodavci, hmyzožravci a ptáci, dokážou však zdolat také malé antilopy, především chocholatky, které na některých místech tvoří významnou část jejich kořisti. Někdy zabíjejí i opice několika různých druhů (zvláště kočkodany, guerézy a komby). Bylo několikrát pozorováno, že opice spustí poplach, když zahlédnou kočku zlatou. Napadají i stromové damany pralesní. Výjimečně si přilepší obojživelníky, netopýry či rybami. Zřejmě nepohrdnou ani mršinou. Podle některých zpráv kořistí i dobytek (ovce, kozy) a drůbež, nicméně v mnoha případech mohlo jít o záměnu se servalem. Zabíjejí prokousnutím šíje či hlavy, antilopky nejspíše zardousí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O rozmnožování ve volné přírodě neexistují prakticky žádné informace. Teprve nedávno byly alespoň získány fotografie samic s mláďaty. Ze zajetí nicméně máme několik zpráv o rozmnožování. Březost trvá 75–78 dní, pak se narodí pouze jedno nebo dvě koťata. Při narození váží 180 až 235 gramů a velmi rychle rostou (rychleji než jiné druhy koček srovnatelné velikosti) a jsou odstavena už v 6 týdnech věku. Samice pohlavně dospívají v 11 měsících, samci až v 18 měsících. V zajetí se dožívají 15 až 21 let.", "section_level": 2}, {"title": "Predace, nemoci, paraziti.", "content": "Jediným dosud zjištěným predátorem kočky zlaté je levhart skvrnitý. Zbytky této kočky byly nalezeny v pěti ze 196 levhartích exkrementů, jež byly posbírány v NP Lopé v Gabonu a podrobeny zkoumání. Rovněž tak komparativní analýza ze Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) potvrdila predaci kočky ze strany levharta. Zjištěnými parazity jsou \"Dirofilaria granulossa\", \"Taenia taeniaeformis\" (tasemnice kočičí) a \"Ligula\" (řemenatka).", "section_level": 2}, {"title": "Kočka zlatá a člověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Pygmejové věří, že ocas kočky zlaté je talisman, který jim pomůže ulovit slona. Kožešina je také součást ceremoniálních tradičních oděvů. Některá etnika věří, že její vlastnictví může obecně přinést štěstí. Dále se do ní balí některé cenné předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozby.", "content": "Kočka zlatá nepatří mezi hlavní obchodní artikly tzv. lovců lesního masa (\"bushmeat hunters\"). Nicméně je-li chycena, obvykle do pasti v podobě oka, její maso bývá obvykle zkonzumováno a kožešina prodána na trhu, například v Yaoundé či Kampale. Odlesňování krajiny představuje důležitou hrozbu pro populace koček zlatých. Za posledních 15 let přišla šelma asi o 6,5 % svého habitatu vinou kácení původních tropických lesů. Další velkou hrozbou je intenzivní lov zvířat všech velikostí, který v lesích rovníkové Afriky vytváří tzv. efekt prázdného lesa. Ve vzdálenosti 10 až 15 km od lidských sídel bývá lesní fauna prakticky zdecimována. To přímo i nepřímo přispívá k úbytku kočičí populace. Tyto hrozby se ještě zintenzivňují s masivním nárůstem lidské populace v rovníkové Africe (2,6 až 2,8 % ročně). Výzkum v Ugandě v letech 2014 až 2017 ukázal, že pytláctví představuje hlavní hrozbu. Místní lidé považují kočku zlatou za škodnou a to přesto, že k zabíjení domácích zvířat z její strany dochází jen v minimální míře.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Kočka zlatá je zařazena do úmluvy CITES Appendix II, která obchod s ní výrazně omezuje. Lov je ve většině zemí výskytu nezákonný, případně regulovaný. Hlavními národními parky a chráněnými oblastmi, kde se tato šelma vyskytuje, jsou NP Gola Rainforest (Sierra Leone), PR Mount Nimba Strict (Libérie, Pobřeží slonoviny, Guinea), NP Sapo (Libérie), NP Taï a Comoé (Pobřeží slonoviny), NP Gashaka (Nigérie), rezervace Dja Faunal (Kamerun), NP Lopé a NP Ivindo (Gabon), NP Odzala a NP Nouabale-Ndoki (Kongo), NP Dzangha-Ndoki (Středoafrická republika), NP Virunga (Demokratická republika Kongo), NP Queen Elizabeth a Bwindi Impenetrable NP (Uganda).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kočka zlatá (\"Caracal aurata\") je středně velká kočkovitá šelma z podčeledi malé kočky obývající deštné lesy rovníkové Afriky. Druh popsal v roce 1827 Coenraad Jacob Temminck. V minulosti byla zařazována do rodu \"Felis\" a \"Profelis,\" nyní je zástupcem rodu \"Caracal\". Vypadá jako kočka Temminckova, s kterou ale není blízce příbuzná. Jejím nejbližším příbuzným je karakal, s nímž někdy sdílí i habitat. Vyskytuje se ve dvou základních barevných variantách: zlato-červeno-hnědé a stříbro-šedé. Tyto varianty se mohou barevně prolínat. Některé populace jsou hustě skvrnité po celém těle, jiné mají jen nezřetelné skvrny na břiše. Výskyt melanismu byl také zaznamenán. Tělo dosahuje délky do 1 metru, zcela výjimečně i poněkud více a ocas měří maximálně 37 centimetrů. Hmotnost se nejčastěji pohybuje od 5 do 16 kg, samci bývají zřetelně větší než samice. Kočka zlatá je šelma s nepravidelnou aktivitou, může být aktivní i odpočívat kdykoliv během dne. Živí se především hlodavci, hmyzožravci, ptáky, damany, malými lesními antilopami a opicemi. Při lovu používá metodu překvapivého přepadu a krátkého pronásledování. Loví především na zemi. Zástupci druhu se v přírodě dožívají zřejmě okolo 10 let, v zajetí to může být až 20. O chování a rozmnožování této šelmy existuje minimum věrohodných informací, obecně jde o jednu z nejméně prozkoumaných divokých koček. V registrovaných zoo žije v současnosti (2015) jen jeden zástupce druhu. První fotografie této šelmy z volné přírody (z fotopastí) pocházejí až z konce 20. století, první krátké filmové záběry vznikly v roce 2011. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí kočku zlatou jako zranitelný druh. Hlavním důvodem je neznámá velikost populace, ztráta stanovišť vlivem kácení lesů a rozsáhlý obchod s masem lesních zvířat v oblasti rovníkové Afriky.", "tgt_summary": "The African golden cat (\"Caracal aurata\") is a wild cat endemic to the rainforests of West and Central Africa. It is threatened due to deforestation and bushmeat hunting and listed as Vulnerable on the IUCN Red List. It is a close relative of both the caracal and the serval. Previously, it was placed in the genus \"Profelis\". Its body size ranges from with a long tail.", "id": 1502753} {"src_title": "Krystalografická soustava", "tgt_title": "Crystal system", "src_document": [{"title": "Jednotlivé soustavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trojklonná (triklinická).", "content": "Všechny osy osového kříže jsou různě dlouhé a svírají libovolný kosý úhel (nikoli pravý). Minerály trojklonné soustavy: albit – živec sodnovápenatý, chalkantit (modrá skalice), kaolinit, plagioklas", "section_level": 2}, {"title": "Jednoklonná (monoklinická).", "content": "Všechny tři osy osového kříže jsou nestejně dlouhé, dvě osy spolu svírají pravý úhel a třetí osa s nimi svírá libovolný kosý úhel. Minerály jednoklonné soustavy: amfibol, augit, biotit, epidot, mastek, muskovit, ortoklas, sádrovec, staurolit", "section_level": 2}, {"title": "Kosočtverečná (ortorombická).", "content": "Všechny tři osy osového kříže jsou různě dlouhé a jsou na sebe kolmé. Minerály kosočtverečné soustavy: antimonit, aragonit, baryt, markazit, olivín, síra, topaz", "section_level": 2}, {"title": "Čtverečná (tetragonální).", "content": "Dvě osy osového kříže jsou stejně dlouhé, 1 jinak dlouhá, všechny 3 osy jsou kolmé. Minerály čtverečné soustavy: chalkopyrit, kasiterit, rutil", "section_level": 2}, {"title": "Šesterečná (hexagonální).", "content": "Šest stejně dlouhých os osového kříže (tři hlavní a tři vedlejší) leží v jedné rovině a svírají mezi sebou úhel 60°, sedmá osa stojí kolmo k této rovině a je nestejně dlouhá. Minerály šesterečné soustavy: apatit, beryl, grafit", "section_level": 2}, {"title": "Klencová (trigonální).", "content": "Klencová soustava bývá někdy pro zjednodušení řazena do šesterečné soustavy. Tyto soustavy mají stejný typ osního kříže a liší se četností svislé osy. Tři stejně dlouhé osy osového kříže leží v jedné rovině a svírají úhel 120°. Čtvrtá osa stojí kolmo k této rovině a je nestejně dlouhá. Minerály klencové soustavy: kalcit, korund, křemen, magnezit, siderit, turmalín, hematit", "section_level": 2}, {"title": "Krychlová (kubická).", "content": "Krystaly krychlové soustavy mají nejvíce rovin souměrnosti (9). Na krystalech se často uplatňuje krychle, osmistěn, dvanáctistěn kosočtverečný nebo dvanáctistěn pětiúhelníkový. Najdeme zde i tvar s největším počtem ploch – 48stěn – a různé typy 24stěnů. V horninách mívají zrna krychlových minerálů kruhovitý průřez (například granát). Osní kříž krychlové soustavy je tvořen třemi osami, které jsou na sebe kolmé a všechny jsou stejně dlouhé. Minerály krychlové soustavy: diamant, fluorit, galenit, granát, halit (sůl kamenná), měď, pyrit, sfalerit, stříbro, zlato", "section_level": 2}], "src_summary": "Krystalografická soustava je jeden ze sedmi základních typů symetrie v krystalové mřížce. V krystalové mřížce se v trojrozměrném prostoru kombinují prvky bodové symetrie a translace. Nelze je kombinovat libovolně, neboť jsou vzájemně závislé, takže počet kombinací je omezený. Z celkového počtu 230 grup symetrie (kombinací prvků symetrie) lze vybrat skupiny, které jsou typické jen pro tyto soustavy, tak vznikne sedm krystalografických soustav. Elementární buňka je popsána velikostí hran a úhly, které mezi sebou svírají.", "tgt_summary": "In crystallography, the terms crystal system, crystal family, and lattice system each refer to one of several classes of space groups, lattices, point groups, or crystals. Informally, two crystals are in the same crystal system if they have similar symmetries, although there are many exceptions to this. Crystal systems, crystal families and lattice systems are similar but slightly different, and there is widespread confusion between them: in particular the trigonal crystal system is often confused with the rhombohedral lattice system, and the term \"crystal system\" is sometimes used to mean \"lattice system\" or \"crystal family\". Space groups and crystals are divided into seven crystal systems according to their point groups, and into seven lattice systems according to their Bravais lattices. Five of the crystal systems are essentially the same as five of the lattice systems, but the hexagonal and trigonal crystal systems differ from the hexagonal and rhombohedral lattice systems. The six crystal families are formed by combining the hexagonal and trigonal crystal systems into one hexagonal family, in order to eliminate this confusion.", "id": 1333404} {"src_title": "Elektrolyt", "tgt_title": "Electrolyte", "src_document": [{"title": "Disociace.", "content": "Reakce, kdy dochází k rozpadu iontové vazby vlivem polárního rozpouštědla. Disociace probíhá ve 2 fázích:", "section_level": 1}, {"title": "Elektrolyt z hlediska výživy.", "content": "Tekutiny v těle jsou rozděleny do intracelulárního (vnitrobuněčného), extracelulárního (mezibuněčného) prostoru, v kterých jsou rozpuštěny ionty s elektrickou vodivostí (elektrolyty). Intracelulární a extracelulární prostory jsou vzájemně odděleny buněčnou membránou, jejich složení je tedy rozdílné (selektivní propustnost pro různé molekuly). Elektrolyty regulují vodní rovnováhu na obou stranách buněčné membrány. V souvislosti s pohybovou činností (zejména v důsledku metabolické acidózy) dochází k výrazným přesunům mezi buňkami a extracelulární tekutinou. Dvěma hlavními elektrolyty jsou sodík a draslík.", "section_level": 1}, {"title": "Sodík.", "content": "Sodík je nejdůležitější minerální látkou, která se nachází v extracelulárním prostoru. Vně buněk udržuje objem plazmy a krevní tlak. Tělo udržuje hladinu sodíku v krvi v určitém rozmezí, které je hormonálně kontrolováno. Pokud nastane příliš velký příjem, tělo nadbytek vyloučí močí; a naopak – pokud je ho přijímáno málo, vyloučí se jen minimum. Sodík je dodáván především ze soli. Denní příjem soli současné populace se pohybuje mezi 10 – 15 g, což je ze zdravotního hlediska mnoho. Minimální doporučený příjem je 2,4 g denně. U sportovců, jejichž každodenní intenzivní trénink způsobuje pocení, se z těla ztrácí okolo 2 až 3 g sodíku v jednom litru potu. V tomto případě je doporučováno pít sportovní nápoje (obsah sodíku asi 50 – 60 mg sodíku ve 100 ml) a konzumovat jídla s vyšším obsahem kuchyňské soli, což by mělo být dostatečné pro pokrytí potřeb sodíku. Pokud je zátěž velmi dlouhá a sportovec vypije velké množství tekutiny s nízkým obsahem sodíku, může dojít k hyponatrémii.", "section_level": 2}, {"title": "Draslík.", "content": "Draslík reguluje množství tekutiny v buňkách a spolu se sodíkem, který reguluje množství mimobuněčné tekutiny, upravují rovnováhu tekutin v organismu. Koncentrace draslíku v buňce je až 40krát vyšší než vně buněk. Dostatečná koncentrace draslíku je nutná k udržení elektrického potenciálu buněčných membrán a svalových vláken a k zajištění optimálního přenosu nervových impulsů. U sportovců se nedostatek projevuje vyšší unavitelností. Iontové nápoje obvykle obsahují 30 mg draslíku ve 100 ml, z přírodních zdrojů jsou bohaté na draslík především banány (450 mg/ks) nebo vařený špenát (838 mg/150 ml). Denní příjem by se měl pohybovat okolo 1,6 – 2 gramů.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrada elektrolytů.", "content": "Náhrada elektrolytů je v některých situacích velice důležitá, zejména u ultra-vytrvalostních aktivit, kde dochází k velkým sodíkovým ztrátám, rychlé rehydratace, kdy došlo k velkým ztrátám tekutin, vzniklých v průběhu cvičení a u sportovců, kteří se nadměrně potí a / nebo je koncentrace elektrolytů v potu vysoká.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrolyty jsou roztoky nebo taveniny, které vedou elektrický proud. Vznikají obvykle rozpuštěním iontových sloučenin v polárních rozpouštědlech. V elektrolytech nepřenášejí proud elektrony jako u kovů (vodičů I. řádu), ale ionty. Ionty jsou proti elektronům větší, jejich pohyblivost je menší, takže vodivost je u elektrolytů nižší než u kovů. Proto jsou elektrolyty označovány jako vodiče II. řádu. Je k nalezení i v tužkových bateriích. Krystalické iontové sloučeniny – soli rovněž mohou vést elektrický proud, a to přenosem iontů například přes neobsazené uzly (vakance) jejich krystalové mřížky. Takové materiály (obvykle tuhé roztoky) nazýváme tuhými elektrolyty.", "tgt_summary": "An electrolyte is a substance that produces an electrically conducting solution when dissolved in a polar solvent, such as water. The dissolved electrolyte separates into cations and anions, which disperse uniformly through the solvent. Electrically, such a solution is neutral. If an electric potential is applied to such a solution, the cations of the solution are drawn to the electrode that has an abundance of electrons, while the anions are drawn to the electrode that has a deficit of electrons. The movement of anions and cations in opposite directions within the solution amounts to a current. This includes most soluble salts, acids, and bases. Some gases, such as hydrogen chloride, under conditions of high temperature or low pressure can also function as electrolytes. Electrolyte solutions can also result from the dissolution of some biological (e.g., DNA, polypeptides) and synthetic polymers (e.g., polystyrene sulfonate), termed \"polyelectrolytes\", which contain charged functional groups. A substance that dissociates into ions in solution acquires the capacity to conduct electricity. Sodium, potassium, chloride, calcium, magnesium, and phosphate are examples of electrolytes. In medicine, electrolyte replacement is needed when a person has prolonged vomiting or diarrhea, and as a response to strenuous athletic activity. Commercial electrolyte solutions are available, particularly for sick children (such as oral rehydration solution, Suero Oral, or Pedialyte) and athletes (sports drinks). Electrolyte monitoring is important in the treatment of anorexia and bulimia.", "id": 1113509} {"src_title": "Autogenní trénink", "tgt_title": "Autogenic training", "src_document": [{"title": "Související články.", "content": "Relaxační tréninková psychoterapeutická metoda. Nácvik relaxace je základem pro uplatnění dalších terapeutických autosugescí a prožitků. Nižší stupeň spočívá v navození 6 pocitů, a to Zpočátku se tyto pocity navozují pod vedením terapeuta, vlastní autogenní trénink se provádí autosugestivními formulemi, např. „paže a nohy jsou těžké“ atd. Lze je provádět individuálně, kdy je výhodnou větší individualizace postupu, nebo častěji kolektivně, kdy působí skupinová sugestivní atmosféra. Usnadňuje regulaci svalového a současně psychického napětí a umožňuje lépe ovládat některé vegetativní funkce. Jeho průběh je individuálně různý, mluvíme o individuálních variacích. Pod vedením terapeuta si pacienti vkládají do autogenního tréninku osobní formule, „hesla“, „předsevzetí“, zaměřené na zvládání potíží a problémů, např.„budu klidnější a výkonnější“, „cigarety jsou mi lhostejné“. Formule jak příklad naznačuje, mají být pozitivní, povzbuzující, ne negativní a potlačující. Vzhledem k tomu, že mozek má tendence vypouštět předponu \"ne\", je potřeba používat vhodné formulace. Např. u pacientů závislých na alkoholu, hazardní hře, či drogách se tedy NEDOPORUČUJE! používat formulace jako nechci pít, nechci brát drogy, nechci hrát, neboť často dochází k přeformulaci na CHCI pít, CHCI hrát... Cvičí se jednou až třikrát denně, pravidelnost se považuje za významnější než frekvence. Poloha vsedě je méně náročná prostorově a provozně, hodí se do ambulantních podmínek, poloha vleže je vhodná při hospitalizaci před spánkem. Většinou se uvádí, že první účinky AT se projeví cca po třech měsících intenzivního tréninku (každý den půl hodiny). Vyšší stupeň přechází od tělesných pocitů a relaxace k vybavení zpočátku jednoduchých a postupně složitějších senzorických prožitků se spontánním emočním doprovodem až k vnitřní meditaci o vlastní osobě. Příklady: 1. vyvolání představy barvy, 2.představa předmětu, 3. představa sebe sama v zrcadle, spojená s meditací o sobě a vlastních problémech, 4. autosugestivně fantasijní „cesta na mořské dno“. Je možno zařadit také „předsevzetí“. Prožitky vyššího stupně mohou mít i diagnostický význam, zvláště mají-li vztah k problémům a vnitřním konfliktům. Autogenní trénink se používá u takových problémů jako jsou: neurózy, toxikomanie, psychosomatické poruchy, závislosti na cigaretě. Jde o techniku pomocnou, i když významnou a v praxi velmi užitečnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autogenní trénink je relaxační technika, kterou vytvořil a rozvinul Johannes Heinrich Schultz (1884 – 1970). Využívá sugesce k navození určitých tělesných stavů, které vedou k uvolnění organismu a mysli tzv. relaxaci.", "tgt_summary": "Autogenic training is a desensitization-relaxation technique developed by the German psychiatrist Johannes Heinrich Schultz by which a psychophysiologically determined relaxation response is obtained. The technique was first published in 1932. Studying the self-reports of people immersed in a hypnotic state, J.H. Schultz noted that physiological changes are accompanied by certain feelings. Abbé Faria and Émile Coué are the forerunners of Schultz. The technique involves repetitions of a set of visualisations that induce a state of relaxation and is based on passive concentration of bodily perceptions (e.g., heaviness and warmth of arms, legs), which are facilitated by self-suggestions. The technique is used to alleviate many stress-induced psychosomatic disorders. Biofeedback practitioners integrate basic elements of autogenic imagery and have simplified versions of parallel techniques that are used in combination with biofeedback. This was done at the Menninger Foundation by Elmer Green, Steve Fahrio, Patricia Norris, Joe Sargent, Dale Walters and others. They incorporated the hand warming imagery of autogenic training and used it as an aid to develop thermal biofeedback.", "id": 2175544} {"src_title": "International Data Encryption Algorithm", "tgt_title": "International Data Encryption Algorithm", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "IDEA pracuje po 64bitových blocích za použití 128bitového klíče. Skládá se z řady osmi identických transformací a vstupní transformace (poloviční průchod). Procesy šifrování a dešifrování jsou podobné. IDEA odvozuje velkou část své bezpečnosti ze střídání operací z různých grup – modulární sčítání a násobení a bitové nonekvivalence (XOR) – které jsou v jistém smyslu algebraicky neslučitelné. Tyto operace, které pracují s 16bitovými řetězci, jsou", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Návrháři analyzovali šifrování pomocí IDEA, aby zjistili jeho odolnost vůči diferenční kryptoanalýze a usoudili, že šifra je za jistých předpokladů odolná. Žádná úspěšná lineární nebo algebraická slabost nebyla ohlášena. Našlo se několik tříd slabých klíčů (například Daemen et al, 1994), ale tyto nejsou v praxi předmětem zájmu, protože jsou příliš vzácné na to, aby se jim bylo nutné explicitně vyhnout. Od roku 2004 nejlepší útok, který se vztahuje ke všem klíčům, může prolomit IDEA šifrování za snížení na 5 průchodů (úplná IDEA šifra používá 8,5 průchodu) (Demirci et al, 2003). Bruce Schneier měl v roce 1996 o šifře IDEA vysoké mínění. Napsal: „Dle mého názoru je to v současnosti nejlepší a nejbezpečnější blokový algoritmus dostupný veřejnosti.“ (\"Applied Cryptography\", druhé vydání). Nicméně v roce 1999 už nadále nedoporučoval IDEA kvůli dostupnosti rychlejších algoritmů, pokrokům v kryptografii a problému s patentem. IDEA byla patentována v Rakousku, Francii, Německu, Itálii, Holandsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Spojeném království (Evropský patent EP-B-0482154), Spojených státech (americký patent #5,214,703) a Japonsku (JP 3225440), a to až do roku 2012. MediaCrypt v současnosti také nabízí následníka šifry IDEA a zaměřuje se na svou novou šifru IDEA NXT (oficiální vydání v květnu 2005), která je vlastně FOX.", "section_level": 1}], "src_summary": "International Data Encryption Algorithm (IDEA, „Mezinárodní algoritmus pro šifrování dat“) je symetrická bloková šifra, kterou navrhli Xuejia Lai (來學嘉) a James L. Massey ze Švýcarského národního technologického institutu (ETHZ) v Curychu. Poprvé byla popsána v roce 1991. Tento algoritmus měl nahradit Data Encryption Standard. IDEA je drobným přepracováním dřívější šifry PES (\"Proposed Encryption Standard\"), původně se nazývala IPES (\"Improved PES\"). Tato šifra byla navržena na základě výzkumné smlouvy s Hasler Foundation, která se stala součástí Ascom-Tech AG. Byla patentována v mnoha zemích a název „IDEA“ je také ochranná známka, ale poslední patent vypršel v roce 2012, takže je úplně volná. IDEA byla používána v Pretty Good Privacy (PGP), do kterého byla začleněna poté, co původní šifra, která byla použita ve verzi 1.0, („Bass-O-Matic“) byla shledána nespolehlivou. IDEA je volitelným algoritmem v OpenPGP.", "tgt_summary": "In cryptography, the International Data Encryption Algorithm (IDEA), originally called Improved Proposed Encryption Standard (IPES), is a symmetric-key block cipher designed by James Massey of ETH Zurich and Xuejia Lai and was first described in 1991. The algorithm was intended as a replacement for the Data Encryption Standard (DES). IDEA is a minor revision of an earlier cipher Proposed Encryption Standard (PES). The cipher was designed under a research contract with the Hasler Foundation, which became part of Ascom-Tech AG. The cipher was patented in a number of countries but was freely available for non-commercial use. The name \"IDEA\" is also a trademark. The last patents expired in 2012, and IDEA is now patent-free and thus completely free for all uses. IDEA was used in Pretty Good Privacy (PGP) v2.0 and was incorporated after the original cipher used in v1.0, BassOmatic, was found to be insecure. IDEA is an optional algorithm in the OpenPGP standard.", "id": 1840272} {"src_title": "Klasická archeologie", "tgt_title": "Classical archaeology", "src_document": [{"title": "Klasická archeologie v ČR.", "content": "V České republice se klasické archeologii věnuje několik pracovišť. Nejvýznamnějším z nich je Ústav pro klasickou archeologii Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tento ústav vedl v 90. letech 20. století prof. Jan Bouzek, později doc. Iva Ondřejová, od roku 2013 je ředitelem doc. PhDr. Peter Pavúk, PhD. Ústav spravuje sbírky sádrových odlitků antických soch, jež jsou zčásti zpřístupněny veřejnosti v expozicích na zámku v Duchcově a Hostinném. Členové ústavu realizují terénní projekty v několika oblastech. Dlouhodobý výzkum probíhal od roku 1993 v Bulharsku pod vedením Jana Bouzka na místě někdejšího řeckého emporia Pistiros. Památky římského období byly v Bulharsku nedávno zkoumány na lokalitě Jurta (Strojno). Na tradici bádání na Balkáně nyní navazují výzkumy v jižní Makedonii (Ochridská jezera). Od roku 2002 probíhá expedice v jižním Uzbekistánu, zpočátku na multikulturní lokalitě lokalitě Džandavláttepa, později v rámci povrchových prospekcí v Pašchurtské kotlině a podhůří Bajsúntau a Kugitangu. kde český tým studuje mimo jiné památky z doby tažení Alexandra Velikého. Starší projekty ústavu směřovaly také na Srí Lanku a do libanonského Bejrútu. Brněnští archeologové z Akademie věd provádějí vykopávky v lokalitě Mušov, kde se nacházejí zbytky jednoho trvalejšího a několika dočasných římských vojenských táborů. Klasická archeologie je vyučována také na Masarykově univerzitě (Ústav archeologie a muzeologie FF) a podílí se a vede vlastní výzkumné projekty na Krétě a v Pompejích. Významným pracovištěm je i oddělení klasické archeologie v Národním muzeu v Praze, které spravuje největší sbírku antických předmětů v České republice. Další sbírky se nalézají například v Západočeském muzeu v Plzni, kde lze nalézt řadu předmětů z Černomoří, či v Podlipanském muzeu v Českém Brodě. Mnohá muzea své antické sbírky zatím trvale nevystavují.", "section_level": 1}, {"title": "Klasickoarcheologické lokality na území ČR.", "content": "Území ČR sice pravděpodobně nebylo přímou součástí římské říše (možná jen na několik let), ale dochované památky z Mušovska a jiných míst na Moravě svědčí o pobytu a akcích římského vojska proti germánským kmenům, a to hlavně v období tzv. markomanských válek (166 – 180) za vlády císaře Marka Aurelia (121 – 180, císař od roku 161).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasická archeologie je odvětví archeologie, studující hmotnou kulturu antického starověku. Těžiště bádání tak spočívá v poznávání všech aspektů života antických Řeků, Římanů a dalších národů, které se dostaly to kontaktu s těmito dvěma kulturami nebo které jimi byly v různé míře ovlivněny. Z toho vyplývá, že jde především o bezprostřední sousedy Řeků a Římanů a také další etnika, která např. obývala území římské říše jako Etruskové, Thrákové, nebo územně sousedící Skythové, Iberové, Berbeři aj. Zakladatelem oboru je německý historik umění a archeolog Johann Joachim Winckelmann. Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha \"Geschichte der Kunst des Alterthums\" („Historie starověkého umění“), vydaná v roce 1764.", "tgt_summary": "Classical archaeology is the archaeological investigation of the Mediterranean civilizations of Ancient Greece and Ancient Rome. Nineteenth-century archaeologists such as Heinrich Schliemann were drawn to study the societies they had read about in Latin and Greek texts. Many universities and foreign nations maintain excavation programs and schools in the area-such is the enduring appeal of the region's archaeology.", "id": 24875} {"src_title": "Elita", "tgt_title": "Elite", "src_document": [{"title": "Elitismus.", "content": "Jako elitismus je označován přístup k politice a historii, který tvrdí, že společnosti jsou vždy ovládány menšinou (elitou), která činí hlavní rozhodování ve společnosti a soustřeďuje moc ve svých rukou. Termínu „elitistický“ je někdy užíváno s pejorativním nádechem k označení názorů propagujících výhody menšiny na úkor většiny.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie elit.", "content": "Teorie elit vycházejí z faktu, že lidé jsou si biologicky a psychologicky nerovni. Tato přirozená nerovnost je základem nerovnosti společenské, která je také přirozená a věčná. Důsledkem je hierarchické rozvrstvení každé společnosti. Hlavním činitelem hierarchické stratifikace je fenomén moci. Ta společnost dělí na dvě základní části: Dle teorií elit je rozdělení společnosti na elitu a non-elitu historickým zákonem každé společnosti. Většina teoretiků elit tvrdí, že elita si uchovává své dominantní postavení prostřednictvím kombinace nátlaku a manipulace. Relativně malý počet příslušníků elity umožňuje jejím členům jednat společně, vědomě a soudržně. Procesy komunikace v elitě jsou snazší a její členové mohou být rychle zmobilizováni k formulaci politické linie a převzetí iniciativy. Elita má výhodu ve své organizaci. To je v přímém kontrastu s „masou” obyvatelstva, která se většinou považuje za atomizovanou a neschopnou rychlé spontánní akce, není-li vedena nějakou elitou či „kontra-elitou”. Elita většinou udržuje své pozice k uchování dominance. Rozhoduje o dosazování na vedoucí místa a může se pokusit zvýhodnit vlastní rodiny, příbuzné či přátele. Elitisté také často zdůrazňují význam ideologie v ospravedlnění elity a její držby moci, i když se stává, že elita v zájmu svého udržení použije nátlaku. Elity vládnou velkou mocí, přesto nejsou vždy schopny si své postavení udržet. Pro teoretiky elit jsou dějiny záznamem střídání elit. Pád elity se obvykle vysvětluje selháním politické obratnosti či politické vůle. Běžným vysvětlením je, že elita může být čím dál uzavřenější a nemusí se jí zdařit otevřít se novým ideám a asimilovat nové členy. Hodnoty a priority elity tak narážejí na hodnoty a priority společnosti jako celku, což vyvolává vznik kontra-elity, která je schopna mobilizovat masu a najít v ní oporu pro nahrazení zavedené elity novou vládnoucí skupinou. Nejvýznamnějšími klasickými představiteli teorie elit jsou C. H. Saint-Simon, F. Nietzsche, K. Marx, G. Mosca, V. Pareto, R. Michels.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie vládnoucí třídy G. Moscy.", "content": "Italský politický sociolog Gaetano Mosca mluví o vládnoucí třídě, což je elita moci a vlivu. Dle Moscy se ve všech společnostech se objevují dvě třídy: Vládnoucí třída si monopolizuje moc a těší se jejím výhodám, přičemž k udržení nadvlády používá metod legálních i svévolných. Dominantní postavení vládnoucí politické třídy chápal Mosca jako zákon (stejně jako Robert Michels), pro nějž lze nalézt důkazy ve všech obdobích historie a všech částech světa. Každá vládnoucí skupina má jisté schopnosti či vlastnosti, jež jsou v dané společnosti kladně hodnoceny nebo v ní působí značným vlivem. Ty využívá k rozšiřování své moci a zisku výhod. Základem politické nadvlády může být vlastnictví výrobních prostředků, vojenská síla, kněžský stav nebo třeba byrokratická kvalifikace.", "section_level": 2}, {"title": "Paretova teorie cirkulace elit.", "content": "Vilfredo Pareto, další z představitelů italské politické sociologie, vypracoval asi nejsystematičtější teorii elit. Pareto na rozdíl od Moscy používá přímo termínu elita, a to pro všechny oblasti lidské činnosti. Zvláštní zájem však stejně jako Mosca věnuje oblasti moci. Podle Pareta existuje v každé společnosti přirozená hierarchizace ve tvaru kužele, jehož vrchol tvoří nepočetná skupina vůdců (elita) a základnou jsou početné masy vedených. Elita obsahuje vládnoucí a nevládnoucí prvek. Vládnoucí elita si udržuje svou moc nátlakem a manipulovaným souhlasem. Dle Pareta je k vládě třeba dvou psychologických typů: Jen velmi vzácně se tyto vlastnosti nacházejí u elity společně. Proto dochází k tzv. \"cirkulaci elit\". Vládnoucí elita jednoho typu je v důsledku své neschopnosti vypořádat se s událostmi nahrazena elitou druhého typu. \"Lišky\", které vynikají v získávání souhlasu politickým manévrováním, neumí použít násilí, je-li toho třeba. Budou svrženy kontra-elitou, jež má vlastnosti třídy II. a je schopna rozhodné akce. Pro \"lvy\" je příznačné užití nátlaku, a to organizovaným způsobem, jejich slabou stránkou je však sklon stát se příliš konzervativními a nakonec směšnými a vzdálenými populaci. Potřebují pomoc těch, kdo mají vlastnosti třídy I. – ti mezi ně postupně proniknou a elitu přetvoří. Dle Pareta je model cirkulace elit univerzální pro celé dějiny.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie elit v americké sociologii.", "content": "Teorii elit se věnovala také americká sociologie. Ta čerpala z empirických výzkumů z 20. a 30. letech 20. století a byla navíc stimulována dobovou ekonomickou situací. Velká hospodářská krize a její důsledky vedly vládu USA k zasahování do hospodářských otázek i do dalších oblastí života společnosti. Mimořádný vliv elity na chod celé společnosti vyvolal zvýšený zájem o tuto tematiku. Téma elity se objevuje např. u H. D. Lasswella, který k ní došel při zkoumání násilí, státu, ideologie, revoluce a propagandy. Všechny tyto fenomény jsou dle něj důsledkem činnosti malé kvalifikované skupiny lidí, kteří jsou schopni učit nejen jiné, ale také sebe. Ch. W. Mills se věnoval kritice americké mocenské elity, kterou charakterizuje jako „velkou trojku“ tvořenou špičkami hospodářských korporací, politického vedení a armády. Všechny tři systémy se prolínají, kompaktnost vzniklého trojúhelníku moci chápe Mills jako ohrožení demokracie v USA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elita (z latinského \"eligere\" = vybírat, vyvolit) je společenskovědní termín, označující kategorie osob, které v určitém systému či subsystému zaujímají vedoucí nebo jinou významnou úlohu, a to díky svým individuálním vlastnostem, profesionálním kvalitám či sociálnímu postavení. Původně bylo tohoto termínu užíváno v souvislosti s předměty a výrobky vysoké kvality, až na přelomu 18. a 19. století jím začaly být označovány vysoce postavené společenské skupiny.", "tgt_summary": "In political and sociological theory, the elite (French \"élite\", from Latin \"eligere\", to select or to sort out) are a small group of powerful people who hold a disproportionate amount of wealth, privilege, political power, or skill in a society. Defined by the Cambridge Dictionary, the \"elite\" are \"those people or organizations that are considered the best or most powerful compared to others of a similar type.\" American sociologist C. Wright Mills states that the power elite members recognize other members' mutual exalted position in society. \"As a rule, 'they accept one another, understand one another, marry one another, tend to work, and to think, if not together at least alike'.\" \"It is a well-regulated existence where education plays a critical role. Youthful upper-class members attend prominent preparatory schools, which not only open doors to such elite universities as Harvard, Columbia, Dartmouth College, Yale, and Princeton, but also to the universities' highly exclusive clubs. These memberships in turn pave the way to the prominent social clubs located in all major cities and serving as sites for important business contacts\".", "id": 1506996} {"src_title": "Meneláos", "tgt_title": "Menelaus", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jako mladík byl donucen i se svým bratrem Agamemnónem uprchnout z rodných Mykén, když jeho strýc Thyestés jejich otce zavraždil a usiloval i o jejich život. Bratři našli útočiště u spartského krále Tyndarea. Po krátké době se oženil s jeho nevlastní dcerou Helenou. Jejím otcem byl nejvyšší bůh Zeus, kterému se zalíbila králova manželka Léda. Klytaimnéstra, Helenina sestra-dvojče, jejímž otcem byl Tyndareós, se stala ženou Agamemnónovou. Helena byla široko daleko vyhlášená krasavice, ucházelo se o ni spousta urozených a statečných mužů, mezi nimiž byl např. i Patroklos, Odysseus, Aiás Větší či Idomeneus. Nápadníci se málem dostali do ozbrojených střetů, Tyndareós však odmítal nákladné dary a zároveň si netroufal žádného z mocných nápadníků odmítnout, aby si je neznepřátelil. Na Odysseovu radu došlo k tomu, že se všichni nápadníci zavázali slavnostní přísahou hájit manželskou čest toho, kterému se Helena nakonec dostane. Helena sama si nakonec vybrala Meneláa a měli spolu brzy dceru Hermionu. Když její otec, král Tyndareós zemřel, ona sama dosadila Meneláa na spartský trůn. Doba jeho klidné vlády a rodinné pohody však netrvala dlouho.", "section_level": 2}, {"title": "Únos Heleny.", "content": "Do Sparty přijel syn krále Priama, trojský princ Paris, v doprovodu svého bratrance Aineia. To bylo poté, co Paris rozhodoval o „té nejkrásnější“ mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afrodíté. Zvolil tu třetí, která mu slíbila lásku nejkrásnější ženy. Tou ženou byla Helena. Král Meneláos hosty přivítal se vší pohostinností a když jim představil svou manželku, Paris se do ní zamiloval na první pohled; také Helena mu byla nakloněna. Meneláos měl povinnosti na Krétě, zanechal své hosty na starost manželce, kterou nabádal, aby jim ve všem vyhověla. Helena to vzala doslova: opustila manžela i malou dceru a odplula s Paridem do Tróje. Meneláos po návratu zjistil, že kromě manželky odvezl Paris také jeho pokladnici. To byla hrubá urážka, šlo o čest muže, ale také o hrubé porušení zásad pohostinnosti. To nemohlo zůstat nepotrestáno. Meneláos se vypravil do Mykén k bratru Agamemnónovi a žádal o pomoc. Agamemnón radil nejprve odplout do Tróje spolu s chytrým ithackým králem Odysseem a požádat trojského krále Priama, aby Helena byla navrácena. Ale vyjednávání k ničemu nevedlo, Paris byl ochoten vrátit pokladnici, ne však Helenu. Tak Agamemnón vyzval všechny řecké krále a hrdiny, aby mu (v souladu se svým dávným závazkem) pomohli potrestat tuto urážku, a vyhlásil Priamovi válku. Velká vojenská výprava slibovala bohatou kořist, takže se brzy shromáždilo na sto tisíc mužů a armáda vyplula k Tróji. Meneláos sám přivedl šest tisíc statečných bojovníků, kteří pod jeho vedením vynikali odvahou, ale také vojenskou kázní.", "section_level": 2}, {"title": "Trójská válka.", "content": "Trojská válka pak trvala dlouhých deset let - v prvních devíti se Achájci zdárně vylodili na pobřeží u Tróje, útočili na městské hradby, obléhali město, ale neúspěšně. Rozhodnout měl až desátý rok. Meneláos měl za sebou mnohé hrdinské činy, nejvíce se však mluvilo o třech.", "section_level": 2}, {"title": "Po pádu Tróje.", "content": "Cesta domů však nebyla šťastná. Nejprve u ostrova Lesbos zničila bouře jejich lodě, na další cestě bůh Apollón zabil kormidelníka Frontia, později u Kréty další bouře většinu lodí potopila, jiné roztříštila o pobřeží. Meneláovu loď zahnal vítr až do ústí Nilu. Protože tam neobětovali bohům, za trest museli ještě sedm let bloudit Egyptem a Libyí, než se dostali zpět k Nilu; tam mu mořský bůh Próteus poradil cestu domů, kde nakonec šťastně přistáli. Polyainos ve svém díle \"Stratégéma\" uvádí že když se Meneláos s Helenou dorazili během cesty z Egypta na Rhodos shromáždila Polyxo místní aby pomstili smrt Tlepolema, jejich krále a jejího manžela, jež padl v Trojské válce. Meneláos však nechal převléknout nejkrásnější Heleninu služebnici za její paní a tu pak rozzuřený dav ubil. Podle čtvrtého zpěvu Odysseie na jeho dvůr ve Spartě dorazil Odysseův syn Télemachos, zrovna když s Helenou chystali svatbu své dcery Hermioné s Neoptolemem a Helenina nevlastního syna Megapentha s dcerou Alektorovou. Taktéž je zmiňováno že Meneláos z Diovy milosti, jako manžel jeho dcery, po smrti přebývá v blaženém Élysionu. Pausániás zmiňuje ve své \"Cestě po Řecku\" Meneláův chrám ve spartské Therapné, kde byl se svou manželkou Helenou pohřben.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Meneláovo manželství s Helenou, která je nejspíše dědičkou indoevropské bohyně zvané dcera Slunce, vedlo k několika hypotézám o jeho mytologickém významu. Martin L. West a Wendy Doniger se domnívají že bratři Meneláos a Agamemnón, kteří Helenu zachraňují po únosu Paridem, mohou být funkční obdobou Dioskúrů, božských blíženců – v jiných indoevropských mytologiích manželů a zachránců dcery Slunce. O Helenu se bratři ucházeli společně: Agamemnón se účastnil osobně a nabídl největší cenu za nevěstu, ale protože již byl ženatý s Klytaimnéstrou, Heleninou sestrou, získal její ruku Meneláos. Zajímavá je také svatební píseň ze Sparty obsažená v Theokritových \"Idylách\", kterou měli na počest Heleniny svatby s Meneláem každoročně před úsvitem zpívat dívky ověnčené hyacinty před komnatou novomanželů. Tento rituál může být srovnán s lidovými jarními slavnostmi západní, severní a východní Evropy spojenými s postavami jako jsou angličtí král a královna máje nebo české královničky. Miriam Robbins Dexter se domnívá že jméno Meneláos vychází z řeckého \"μήν\" \"mén\" „,měsíc“ a srovnává tak tuto postavu s měsíční božstvy jako je védský Sóma nebo lotyšský Méness, kteří usilují o ruku dcer Slunce: Súrji a Saules meita, jež jsou pravděpodobně analogické Meneláově manželce Heleně. Rozdíl v délce, tedy \"men\" vs \"mén\", vysvětluje faktem že Homér psal v iónském dialektu ve kterém se objevuje i výraz pro měsíc s krátkou samohláskou – μείς \"meis\", a zároveň snahou o slovní hříčku vzhledem k výrazu \"μέν\" \"men\" „být rozhodný“. Jméno Meneláos tak vyjadřuje jak měsíční tak rozhodnou povahu jeho nositele. Podobnou etymologii a měsíční povahu M. R. Dexter přisuzuje také králi Memnónovi, který bojoval v Trojské válce na straně obránců, a byl synem bohyně úsvitu Éós a smrtelníka Tithóna.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Meneláos byl častokrát zobrazen na vázových malbách, k nejznámějším patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Meneláos (starořecky \"Μενέλαος\", latinsky \"Menelaus\") je v řecké mytologii syn Átrea a Áeropé, král Sparty a manžel nejkrásnější ženy Heleny. Únos jeho manželky trojským princem Paridem zapříčinil trojskou válku, které se hrdinsky účastnil pod vrchním velením svého bratra Agamemnóna. Po dobytí Tróje a strastiplné cestě se nakonec s manželkou Helenou vrátil do Sparty a vládl zde až do své smrti.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Menelaus (; , \"Menelaos\", from μένος \"vigor, rage, power\" and λαός \"people,\" \"wrath of the people\") was a king of Mycenaean (pre-Dorian) Sparta, the husband of Helen of Troy, and the son of Atreus and Aerope. According to the \"Iliad\", Menelaus was a central figure in the Trojan War, leading the Spartan contingent of the Greek army, under his elder brother Agamemnon, king of Mycenae. Prominent in both the \"Iliad\" and \"Odyssey\", Menelaus was also popular in Greek vase painting and Greek tragedy, the latter more as a hero of the Trojan War than as a member of the doomed House of Atreus.", "id": 1379064} {"src_title": "Struska", "tgt_title": "Slag", "src_document": [{"title": "Metalurgické strusky.", "content": "V metalurgii vznikají strusky při zpracování roztavených tekutých kovů. Nekovové složky vsázky (okuje, korozní produkty, znečistěniny ap.), produkty vzniklé při metalurgických reakcích v tavenině, stržené částečky z vyzdívek ap. vyplouvají na povrch kovové lázně a vytvářejí více nebo méně souvislou vrstvu na povrchu taveniny. V metalurgii mají však strusky ještě další důležitou funkci. Na volbě optimálního struskotvorného režimu závisí nejen úspěch metalurgického pochodu, ale také náklady výroby. Zpracování tekutých kovů je značně komplexní termodynamický proces, který se odehrává v systému tavenina-struska-atmosféra. Tyto tři složky se vzájemně ovlivňují a dochází zde k výměně iontů na fázových rozhraních. Ke splnění této úlohy musí strusky vykazovat zcela určité a pro každý metalurgický pochod specifické vlastnosti. Nejdůležitější je dobrá tavitelnost za používaných teplot, chemická aktivita, schopnost absorbovat nežádoucí látky z taveniny, měrná hmotnost musí odpovídat daným podmínkám atd. Vlastnosti strusek jsou proto v hutích velice bedlivě sledovány a kontrolovány. Vlastnosti jako specifická hmotnost, viskozita roztavené strusky, povrchové napětí nebo napětí na fázovém rozhraní a elektrická vodivost strusek patří mezi další důležité parametry, které musí být respektovány. Dalším důležitým parametrem je bazicita strusek. Bazicita představuje poměr mezi kyselými a zásaditými složkami strusky – (CaO+MgO)/SiO . Základní informace o vlastnostech strusek lze odečíst z rovnovážných diagramů strusek. Jedná se zde většinou o tří – nebo vícesložkové diagramy. \"(Příklad viz obr.)\" Metalurgické strusky sestávají hlavně z kovových oxidů jako oxid křemičitý, silikáty, oxidy železa, oxid vápenatý atd. Před odléváním musí být struska z povrchu taveniny pečlivě odstraněna – stažena. Zbytky strusek mohou zhoršovat kvalitu vyráběných ingotů a odlitků jako nekovové vměstky především zhoršením mechanických vlastností výrobků. Mnohé strusky, zejména strusky ocelářské, slévárenské a strusky z výroby neželezných kovů obsahují sloučeniny kovů, které mohou být metalurgicky recyklovány. Tyto strusky se potom dále zpracovávají, například některé slévárenské strusky obsahují až 60% železa, které je možno magneticky separovat. Recyklování strusek tvoří významnou ekonomickou oblast hutní výroby. V roce 2003 bylo v USA vyrobeno více než 20 milionů tun strusek. Strusky obsahující vodou rozpustné chemické sloučeniny jako například odsiřovací strusky obsahující CaS nebo sloučeniny těžkých kovů musejí být deponovány na zvláště k tomuto účelu určených vodotěsných skládkách.", "section_level": 1}, {"title": "Železo a ocel.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vysokopecní strusky.", "content": "Vysokopecní strusky musejí vykazovat takové chemické složení, které umožňuje, aby popel z koksu a hlušina železné rudy mohly opustit vysokou pec jako kompaktní tavenina. K tomuto účelu jsou do vsázky přidávány struskotvorné přísady jako vápenec, kazivec, křemen apod. \"Typické složení vysokopecní strusky v %\" Vysokopecní struska je po výstupu z pece granulována ve vodě na struskový granulát nebo struskovou vlnu. Granulát má dobré hydraulické vlastnosti a je přidáván do cementu nebo slouží k výrobě struskových tvárnic.", "section_level": 3}, {"title": "Ocelářské strusky.", "content": "Strusky při zpracování oceli se významně podílejí na metalurgických pochodech a jejich složení musí být vždy přizpůsobeno používanému procesu. Jejich chemické složení se mění v závislosti na principu metalurgického pochodu. Jiné jsou strusky pro odkysličení, pro odsíření, odfosfoření atd. Odfosfořovací struska z Thomasova konvertoru je používána pro svůj vysoký obsah fosfátů na výrobu hnojiv – tzv. Thomasovy moučky. Ocelářské strusky jsou většinou basické s basicitou 2-4.", "section_level": 3}, {"title": "Slévárenské strusky.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Kupolní struska.", "content": "Při tavení litiny v kupolních pecích slouží struska v průběhu tavení k ochraně tekutého kovu před oxidací spalinami a umožňuje rafinaci tekutého kovu. Zdroje vzniku strusky jsou propal prvků kovové vsázky (Fe,Si,Mn), odtavování keramické vyzdívky kuplovny, písek, nečistoty a oxidy ulpělé na povrchu kovové vsázky, popel koksu a tavicí přísady (vápenec, křemen ap.). Celkové množství strusky bývá mezi 5 a 10 % hmotnosti kovové vsázky. Kuplovny pracují většinou v oblasti kyselých až neutrálních strusek s basicitou mezi 0,6 – 1,1. Zásaditá struska s basicitou 1,1 – 2,4 umožňuje účinné odsíření taveniny, ale zvyšuje neúměrně spotřebu koksu. \"Rozmezí chemického složení strusek v %\"", "section_level": 4}, {"title": "Struska indukčních elektrických pecí.", "content": "Elektrické indukční pece slouží v podstatě pouze k přetavování a struska zde má převážně jen funkci ochraňovat tekutý kov před oxidací. Během tavení vzniká malé množství strusky opalem vyzdívky a z nečistot ulpělých na vsázkovém materiálu. Tato struska se po natavení vsázky odstraní a nahradí skelnou ochrannou struskou.", "section_level": 3}, {"title": "Struska v elektrických obloukových pecích.", "content": "V závislosti na chemickém charakteru vyzdívky pece se pracuje buď s kyselou struskou, nebo struskou zásaditou. V kyselých struskách převládá složka SiO, v zásaditých struskách potom CaO.", "section_level": 3}, {"title": "Odsiřovací strusky.", "content": "Odsíření taveniny se provádí přídavkem karbidu vápníku CaC nebo směsí vápna a kazivce (CaF). Vzniklé strusky obsahují vodou rozpustné sloučeniny síry a v případě použití karbidu vápníku jeho aktivní zbytky. Strusky musejí být proto skladovány na zvláštních vodotěsných skládkách.", "section_level": 3}, {"title": "Strusky modifikace tvárné litiny hořčíkem.", "content": "Tyto strusky obsahují převážně MgO a SiO. Jejich chemické složení je závislé na použité technologii modifikace taveniny. Při použití předslitin mají strusky kyselý charakter, basicita pod 1. Při modifikaci kovovým hořčíkem leží basicita mezi 1,5 a 3. Tyto strusky mohou obsahovat také MgS a až 60% železa.", "section_level": 3}, {"title": "Neželezné kovy.", "content": "Při výrobě a přetavování neželezných kovů je hlavní problém naplynění tavenin a jejich odplynění. Zde se používají velice různorodé přísady do kovu samotného a strusky mají spíše ochranný charakter. Základní strusky obsahují SiO, CaO a FeO. Tyto strusky obsahují v mnoha případech větší koncentrace kovů a jsou proto recyklovány a tyto kovy se z nich separují a dále zpracovávají.", "section_level": 2}, {"title": "Strusky při spalování pevných paliv.", "content": "Spalováním pevných paliv v tepelných elektrárnách a spalovnách odpadů vzniká jako zbytkový produkt popel. Aby se zamezilo vytváření struskového kamene ve spalovacím prostoru, jsou tato topeniště zpravidla teplotně řízena tak, aby byl popel roztaven a mohl být odveden jako tavenina. Takto vzniklá struska je potom vedena do vodou chlazených komor, kde se granuluje. Granulovaná struska je podobně jako strusky metalurgické používána při stavbě silnic a na výrobu tvárnic. V některých provozech bývají proto k palivu přidávány struskotvorné přísady, které usnadňují tavení strusky.", "section_level": 1}, {"title": "Vulkanická struska.", "content": "Sopečnou strusku tvoří pórovité fragmenty pyroklastického materiálu bazaltového až andezitového složení, které jsou vyvrhovány z jícnu během explozivní erupce. Jednotlivé částice mají převážně velikost lapilli a jejich pórovitá struktura je dána množstvím unikajících vulkanických plynů v okamžiku jejich formování. Barva strusky je typicky tmavě šedá až černá, což je dáno poměrně velkým obsahem železa. Struska nejčastěji vzniká v průběhu strombolských erupcí a je základním stavebním materiálem sypaných kuželů. Rhyolitovým ekvivalentem sopečné strusky je pemza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Struska je hrubozrnný materiál černého zabarvení s ostrými hranami a skelným leskem. Vzniká spontánně při vulkanické činnosti nebo jako vedlejší produkt mnoha termických a spalovacích průmyslových procesů. Strusky pocházející z lidské činnosti můžeme rozdělit na metalurgické, vznikající při tavení a rafinaci kovů, a strusky jako produkt spalování pevných paliv či odpadů.", "tgt_summary": "Slag is the glass-like by-product left over after a desired metal has been separated (i.e., smelted) from its raw ore. Slag is usually a mixture of metal oxides and silicon dioxide. However, slags can contain metal sulfides and elemental metals. While slags are generally used to remove waste in metal smelting, they can also serve other purposes, such as assisting in the temperature control of the smelting, and minimizing any re-oxidation of the final liquid metal product before the molten metal is removed from the furnace and used to make solid metal. In some smelting processes, such as ilmenite smelting to produce titanium dioxide, the slag is the valuable product instead of the metal.", "id": 214116} {"src_title": "Pablo Neruda", "tgt_title": "Pablo Neruda", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Narodil se v Parralu (město v Linareské provincii v regionu Maule, asi 400 km jižně od Santiaga). Jeho otec, José del Carmen Reyes Morales, pracoval u železnice. Jeho matka, Rosa Basoalto, byla učitelka, která zemřela dva měsíce po jeho narození. Společně s otcem se brzo odstěhovali do Temuca, kde si otec vzal Trinidad Candia Marverde, ženu s kterou měl již před devíti lety dítě, devítiletého chlapce, který se jmenoval Rodolfo. Vyrůstal také se svojí nevlastní sestrou Lautou, která byla jednou z několika otcových nemanželských dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Pseudonym.", "content": "Po druhém jméně své matky byl pokřtěn „Neftalí“. Otec byl proti jeho zájmu o psaní a literaturu, ale on sám měl podporu od ostatních, např. i od budoucí laureátky Nobelovy ceny Gabriely Mistralové, která vedla místní dívčí školu. Protože první literární pokusy jeho otec nelibě nesl, rozhodl se publikovat pod pseudonymem. Ve svých třinácti letech, 18. července 1917, vydal v místním deníku \"La Mañana\" esej \"Entusiasmo y perseverancia\", kterou podepsal jako \"Neftalí Reyes\". Toto jméno používal do poloviny roku 1920, kdy v jednom časopise náhodně našel jméno Jana Nerudy, s jehož dílem se seznámil až později. Nerudovo příjmení přijal jako svůj pseudonym. Naopak jméno Pablo zvolil podle svého oblíbeného francouzského básníka Paula Verlaina. 28. prosince 1946 přijal pseudonym Pablo Neruda úředně jako své občanské jméno. Původ tohoto pseudonymu se neúspěšně pokoušel vypátrat Egon Erwin Kisch, se kterým se Neruda stýkal ve Španělsku a Mexiku. V letech 1950–1951 Neruda navštívil Československo. Položil květinu ke starému pomníku Jana Nerudy od Karla Dvořáka, který tenkrát stál na Újezdu na Malé Straně a později byl odstraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Dvacet básní.", "content": "Roku 1921 se přestěhoval do Santiaga, aby studoval francouzštinu na Universidad de Chile, ale brzy studium přerušil a začal se plně věnovat poezii. V roce 1923 byla publikována jeho debutová básnická sbírka \"Kniha soumraku\". Další rok následovala kniha \"Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň\", kolekce milostných básní, které byly kontroverzními pro svoji erotičnost. Zvláště uvážíme-li jeho mladý věk. Obě knihy byly kritikou velmi dobře přijaty a byly přeloženy do mnoha jazyků. V průběhu desetiletí bylo prodáno několik miliónů výtisků \"Dvaceti básní\" a tato básnická sbírka se stala jeho nejznámější prací. Ačkoliv jeho reputace rostla jak v Chile, tak i za jejími hranicemi, on sám byl sužován chudobou. V roce 1927 vzal ze zoufalství čestné konzulství v Rangúnu, v bývalém hlavním městě Myanmaru (dříve Barma). V místě, o kterém předtím nikdy ani neslyšel. Později pracoval ještě v Kolombu (Srí Lanka), Jakartě (Indonésie) a v Singapuru. V Jakartě potkal a vzal si svoji první ženu, vysokou Holanďanku, která pracovala v bance. Jmenovala se Maryka Antonieta Hagenaar Vogelzandová. Přečetl hodně poezie a experimentoval s mnoha různými básnickými styly. Napsal dvoudílné dílo \"Sídlo na zemi\", které obsahovaly mnoho surrealistických básní, které později byly úspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "Po návratu do Chile získal diplomatickou funkci v Buenos Aires a poté v Barceloně ve Španělsku. Později nahradil Gabrielu Mistralovou jako konzul v Madridu, kde se stal středem čilého literárního kroužku. Spřátelil se s takovými spisovateli jakými byli Rafael Alberti, Federico García Lorca nebo peruánský básník César Vallejo. Dcera, Malva Marina Trinidad, se narodila v Madridu v roce 1934. Po celý svůj krátký život trpěla častými zdravotními problémy (obzvláště vodnatostí mozku). Během tohoto období se on sám pomalu odcizil své manželce a seznámil se s Deliou del Carrilovou, argentinskou ženou, která byla o 20 let starší a která se nakonec stala jeho druhou manželkou. S první ženou se rozvedl v roce 1936. Ta se přestěhovala do Holandska s jejich jediným dítětem, které zemřelo v roce 1943. Když se Španělskem začala šířit občanská válka, začal se politicky angažovat. Díky zkušenostem ze Španělské občanské války a jejích následků přestal myslet na sebe (na individuální štěstí jednotlivce) a soustředil se na své okolí. Stal se zaníceným komunistou a zůstal jím až do konce života. Na jeho příklonu ke komunismu měla velký vliv radikální levicová politika jeho literárních přátel a del Carril, ovšem největší důvodem byla poprava García Lorcy vojenskými ozbrojenými silami Francisca Franca. Pomocí proslovů a spisů se snažil co nejvíce podpořit republikánskou stranu, což potvrdil také publikováním sbírky poezie nazvanou \"Španělsko v mém srdci\". Jeho první žena se přestěhovala s dítětem do Monte Carla a on už je nikdy znovu nespatřil. Po jejich rozchodu se začal plně věnovat del Carril ve Francii. V následujících volbách v roce 1938 byl zvolen prezident Pedro Aguirre Cerda, kterého podporoval. Prezident jej jmenoval odborným konzulem pro španělskou emigraci v Paříži. Zde měl zodpovědnost za „nejvznešenější úkol, jaký měl kdy na starost“, jak sám nazval přepravování 2 000 španělských uprchlíků držených ve Francii v internačních táborech do Chile na staré lodi nazvané Winnipeg. Někdy bývá obviňován, že umožnil vycestovat pouze komunistům a vynechal všechny ostatní, kteří ale také bojovali na straně republiky. Někteří lidé ovšem tato nařčení odmítají odkazujíce na skutečnost, že osobně vybral pouze několik stovek uprchlíků, zbylí uprchlíci byli vybíráni službou pro evakuaci španělských uprchlíků vedenou Juanem Negrínem, předsedou španělské republikánské vlády v exilu.", "section_level": 1}, {"title": "Mexiko.", "content": "Jeho další diplomatická štace byla jako generální konsul v Mexiko City, kde pobýval od roku 1940 až do roku 1943. Zatímco byl v Mexiku, rozvedl se s Hagenaar, oženil se s del Carril a dověděl se, že jeho dcera zemřela ve věku osmi let během nacistické okupace Holandska z různých zdravotních důvodů. Také se stal přítelem stalinistického vraha Vittoria Vidaliho. Po neúspěšném pokusu o atentát na Lva Davidoviče Trockého zařídil vízum do Chile pro mexického malíře Davida Alfara Siqueirose, který byl obviněn jako jeden z konspirátorů atentátu. Později o něm řekl, že to udělal na žádost mexického prezidenta Manuela Ávila Camacha. Siqueiros tedy mohl opustit Mexiko City a emigroval do Chile, kde pobýval v jeho soukromé rezidenci. Výměnou za tuto výpomoc Siqueiros strávil přes rok malováním zdí ve škole v Chillánu. Jeho přátelství se Siqueirosem přitahovalo hodně kritiky. Všechna obvinění tvrdící, že jeho záměrem bylo pomoci vrahovi, však odmítl jako nepodložená a ke kritice se vyjádřil jako k „senzacechtivému politicko-literárnímu obtěžování“. V Mexiku se setkal se známým mexickým spisovatelem Octaviem Pazem.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Chile.", "content": "V roce 1943 po svém návratu do Chile procestoval Peru, kde navštívil Machu Picchu. Strohá krása incké pevnosti ho později inspirovala k napsání básně o tomto místu. Téma starověkých amerických civilizací více rozebral ve sbírce \"Veliký zpěv\". V tomto díle opěvuje dokončení Machu Picchu, ale zároveň odsuzuje otroctví, které toto dostavění umožnilo. Ve zpěvu XII volá mrtvé mnoha století, aby povstali a skrze něj promluvili. Martin Espada, básník a profesor tvůrčího psaní na Massachusettské univerzitě, prohlásil toto dílo za mistrovský kus řka, že: „Není větší politické básně“.", "section_level": 1}, {"title": "Stalinismus.", "content": "Zocelen osobními zkušenostmi ze španělské občanské války, tak jako i mnoho jiných levicově smýšlejících intelektuálů jeho generace, začal obdivovat Sovětský svaz a Josefa Stalina. Hlavně proto, jakou roli sehrál Stalin při porážce nacistické armády (báseň \"Zpěv o Stalingradu v roce 1942\"). V roce 1953 byl oceněn Stalinovou cenou míru. Týž rok na Stalinovu počest o něm napsal ódu. Psal také (během druhé světové války) chvalozpěvy na Fulgencia Batistu (Pozdrav Batistovi) a později i na Fidela Castra. Horlivý stalinismem dokonce rozbil dlouholeté přátelství s Octaviem Pazem, který to komentoval takto: „Neruda se stával víc a víc stalinistou, zatímco já jsem byl Stalinem nadšený čím dál tím míň“. Střet jejich rozdílných názorů se nejvíc projevil v roce 1939, když nacistické Německo uzavřelo se Sovětským svazem pakt Ribbentrop-Molotov, ve kterém se dohodli na vzájemném neútočení. V hádce o Stalinovi se dokonce málem poprali. Přesto Paz považoval Nerudu za „největšího básníka jeho generace“. Alexandr Solženicyn v jedné eseji napsal,když uvažuji o Nerudovi a ostatních slavných stalinistických spisovatelích, nabíhá mi husí kůže, jakou mám třeba při čtení některých pasáží Danteho \"Pekla\". Není pochyb, že začínali s komunismem v dobré víře, ale nevědomě se více a více zapletou do sítě lží, klamu, falše, podvodů a zrad až nakonec ztratí svoje duše. Vladimíra Iljiče Lenina nazval „největším géniem tohoto století“ . V jiné řeči (5. června 1946) vzdal hold sovětskému vůdci Michailu Kalininovi, který pro Nerudu byl „mužem vznešeného života“, a „ohromným budovatelem budoucnosti“. Později začal litovat, že podporoval sovětské vůdce. Po proslulém \"Tajném projevu\" Nikity Chruščova na dvacátém komunistickém sjezdu v roce 1956, ve kterém kritizoval „kult osobnosti“, který obklopoval Stalina, a ve kterém ho obvinil ze spáchání zločinů během velkých čistek, napsal ve svých memoárech: „Přispěl jsem k vytvoření Stalinova kultu osobnosti“, vysvětluje, že „tehdy se nám Stalin zdál jako dobyvatel, který rozdrtil Hitlerovy armády.“ Přes všechna rozčarování způsobená Stalinem nikdy neztratil původní víru v komunismus jako takový a zůstal věrný straně. Pečlivě si hlídal, aby nenahrál svým ideologickým nepřátelům, proto např. veřejně odmítl odsoudit sovětské utiskování autorů „disidentů“, jakými byli např. Boris Pasternak a Josif Brodskij. S tímto postojem nesouhlasili dokonce ani někteří jeho nejvěrnější příznivci.", "section_level": 1}, {"title": "Senátor.", "content": "4. března 1945 byl zvolen za komunistickou stranu senátorem pro severní provincie Antofagasta a Tarapacá v suché a nehostinné krajině atakamské poušti. Oficiálně se připojil k chilské komunistické straně o čtyři měsíce později. V roce 1946 radikální prezidentský kandidát strany, Gabriel González Videla, Nerudu požádal, aby dělal manažera jeho kampani. González Videla byl podporován koalicí levicových stran a Neruda pro jeho podporu vedl urputnou předvolební kampaň. Ovšem jakmile byl ve své prezidentské funkci, obrátil se González Videla proti komunistické straně. Zlomovým bodem se stalo násilné potlačení stávky vedené komunistickými horníky v Lotě v říjnu 1947, kde byli stávkující dělníci nahnáni do ostrovních vojenských věznic a do koncentračního tábora ve městě Pisagua. Nerudova kritika Gonzáleze Videly dosáhla svého vrcholu v dramatickém proslovu v chilském senátu 6. ledna 1948. Měl název \"Yo acuso\" (\"Obviňuji\") a Neruda v něm přečetl jména horníků a jejich rodin, které byly uvězněny v koncentračním táboře.", "section_level": 1}, {"title": "Exil.", "content": "O několik týdnů později se začal skrývat a cestoval se ženou od domu k domu, skrýván svými příznivci a obdivovateli po dalších třináct měsíců. Zatímco se skrýval, byl oficiálně sesazen z funkce senátora a v září 1948 byla zákonem Ley de Defensa Permanente de la Democracia (zákon o trvalé obraně demokracie) zakázána komunistická strana. Zákon byl kritiky nazýván Ley Maldita („prokletý zákon“). Tento zákon odstranil přes 26 000 lidí z volebních registrů, tudíž potlačoval jejich právo volit. Nerudův život v ilegalitě skončil v březnu 1949, když uprchl na koni přes Andy do Argentiny. Následující tři roky strávil exilu. V Buenos Aires potkal přítele, budoucího laureáta Nobelovy ceny a romanopisce Miguela Ángela Asturiase, který pracoval na guatemalské ambasádě. Protože mezi těmito muži byla nepatrná podoba, mohl Neruda vycestovat do Evropy na Asturiasův cestovní pas. Pablo Picasso zařídil jeho příjezd do Paříže, a tak mohl Neruda překvapit svou přítomností světový kongres mírových sil. Chilská vláda mezitím popírala, že by mohl utéci ze země. Většinu času v exilu strávil častým cestováním napříč Evropou a návštěvami Indie, Číny a Sovětského svazu. Jeho cesta do Mexika ke konci roku 1949 se protáhla kvůli zánětu žil, který ho postihl. Byla najata chilská zpěvačka Matilda Urrutiová, aby se o něj starala. Zamiloval se do ní a o pár let později se stala jeho třetí manželkou. Matilda Urrutiová se stala múzou, která ho inspirovala k napsání sbírky \"Kapitánovy verše\", kterou anonymně publikoval v roce 1952. V době jeho pobytu v Mexiku byla publikována obsáhlá epická sbírka \"Veliký zpěv\", Whitmanovsky zpracovaný soupis historie, geografie, fauny a flóry Jižní Ameriky doplněný jeho vlastním pozorováním a zkušenostmi. Mnoho z básní pojednává o jeho ilegalitě v Chile, kde většinu básní také složil. Dokonce když prchal na koni, měl rukopis tohoto díla s sebou. O měsíc později bylo v Chile publikováno v různých vydáních pět tisíc kopií, o což se zasloužila zakázaná komunistická strana. Vycházela přitom z jeho rukopisu. V Mexiku mu bylo uděleno čestné občanství. Jeho pobyt v roce 1952 ve vile vlastněné italským historikem Edwinem Ceriem na ostrově Capri byl později zbeletrizován v populárním filmu \"Il Postino\" (\"Pošťák\", 1994).", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Chile.", "content": "V roce 1952 byla hlavně díky korupčním skandálům González-Videlova vláda odepsaná. Chilská socialistická strana se rozhodla navrhnout jako kandidáta pro prezidentské volby v září 1952 Salvadora Allendeho a chtěla, aby on sám stál na její straně tak, aby jako chilská nejvýznamnější levicově smýšlející osobnost podpořil její kampaň. V srpnu roku 1952 se Neruda vrátil do vlasti i k druhé ženě, Delii del Carrilové, která přijela o několik měsíců dříve, ale manželství se brzy rozpadlo. Del Carrilová se dozvěděla o jeho vášnivém milostném poměru s Matildou Urrutiovou, opustila ho v roce 1955 a odstěhovala se zpátky do Evropy. Přestože si přál strávit s Urrutiovou zbytek života v Chile, podnikl mnoho zahraničních cest a působil jako Allendeův velvyslanec ve Francii v letech 1970–1973. V této době už byl světoznámým básníkem a jeho knihy byly přeloženy do všech světových jazyků. Vyjadřoval se také k politicky ožehavým problémům, např. v Kubánské krizi prudce kritizoval USA (později podobně kritizuje USA kvůli válce ve Vietnamu). Ovšem činnost věhlasného levicového intelektuála, který si nebere servítky, značně přitahovala ideologické oponenty. Kongres kulturní svobody, antikomunistická organizace založená americkou CIA, učinil Nerudu svým primárním cílem a spustil kampaň, aby podkopal jeho reputaci oživením starého tvrzení, že byl spolupachatelem při útoku na Trockého v Mexiku City v roce 1940. Kampaň nabrala na obrátkách, když se zjistilo, že se stal jedním z kandidátů na Nobelu cenu v roce 1946, kterou ale nakonec obdržel Jean-Paul Sartre. V roce 1966 byl Neruda pozván, aby se zúčastnil mezinárodního zasedání PEN klubu v New York City. Oficiálně neměl dovoleno vstoupit do USA, protože byl komunista, ale pořadatel zasedání, dramatik Arthur Miller, nakonec zvítězil nad Johnsonovou státní administrativou a Neruda obdržel americké vízum. Pořádal autorská čtení v nacpaných halách a dokonce nahrál nějaké básně pro Knihovnu Kongresu. Miller později vyjádřil názor, že jeho (Nerudova ?) přilnavost ke komunistickým ideálům v 30. letech, byla výsledkem jeho neustálého vyloučení z tzv. „buržoazních společností“. Vzhledem k přítomnosti mnoha spisovatelů východního bloku napsal později mexický spisovatel Carlos Fuentes, že zasedání PEN klubu znamenalo „začátek konce“ studené války. Ještě před návratem do Chile se Neruda zastavil v Peru, kde pořádal autorská čtení nadšeným davům v Limě a Areqipě a byl přijat prezidentem Fernandem Belaúndem Terrym. Avšak návštěva měla rychlý a nepříjemný důsledek. Peruánská vláda vystoupila proti kubánské vládě Fidela Castra a v roce 1966 byl Nerudovi doručen dopis podepsaný více než stovkou kubánských intelektuálů, kteří jej obvinili ze spolčování se s nepřítelem. Tato záležitost byla pro něj obzvláště bolestná, protože již dříve vyslovil podporu kubánské revoluci. Od té doby už nikdy znovu Kubu nenavštívil, dokonce ani po pozvání v roce 1968. Po smrti Che Guevary v Bolívii v roce 1967 napsal několik článků, ve kterých lituje ztráty „velkého hrdiny“. V téže době řekl svému příteli Aidovi Figuerovi, aby neplakal za Chea, ale za Luise Emilia Recabarrena, otce chilského komunistického hnutí, který na rozdíl od Cheova násilnému způsobu prosazoval neválečnou revoluci.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "V roce 1970 byl nominován jako kandidát na chilského prezidenta, ale nakonec kandidaturu odmítl a podpořil kandidáta Salvadora Allendeho, který později volby vyhrál a byl uveden do úřadu v roce 1970 jako první demokraticky zvolená socialistická hlava státu. Krátce poté Allende Nerudu jmenoval chilským velvyslancem ve Francii (v letech 1970–1972; jeho poslední diplomatická štace). Do Chile se vrátil o dva a půl roku později kvůli svému chatrnému zdraví. V roce 1971 získal cenu, o kterou léta usiloval. Byl konečně oceněn Nobelovou cenou. Prosadit rozhodnutí o jeho výhře nebylo vůbec jednoduché, protože někteří členové komise nezapomněli na glorifikaci Stalina. Ale jeho švédský překladatel Artur Lundkvist udělal, co mohl, aby mu zajistil tuto světoznámou cenu. Vzhledem k častějším nepokojům v roce 1973 Neruda, tehdy už smrtelně nemocný s rakovinou prostaty, byl zničen zvyšujícími se útoky na Allendeho vládu. Vojenský převrat vedený generálem Augustem Pinochetem 11. září znamenal konec pro jeho sen marxistického Chile. Krátce poté během prohledávání jeho domu a podzemí ve vesnici Isla Negra chilskými ozbrojenými silami poznamenal: Zemřel na srdeční infarkt večer 23. září 1973 v santiágské nemocnici Santa María. Po jeho smrti byly oba jeho domy ve Valparaísu a v Santiagu vypleněny a zdemolovány. Pohřeb se konal za masivní přítomnosti policie. Truchlící lidé využili situace k protestům proti novému režimu, který byl ustaven teprve necelé dva týdny. Matilda Urrutiová hned nato sestavila a vydala jeho memoáry \"Vyznávám se, že jsem žil\", které obsahovaly i jeho poslední báseň \"Right Comrade, Its the Hour of the Garden\", na kterých pracoval pouhých několik dní před svou smrtí. Tyto a jiné aktivity ji přivedly do konfliktu s Pinochetovou vládou, která nepřetržitě usilovala o omezení jeho vlivu na chilské kolektivní povědomí. A tak byla jeho poezie v Chile juntou zakázána až do obnovení demokracie v roce 1990. Vlastní paměti Urrutiové, \"Můj život s Pablem Nerudou\", byly uveřejněny posmrtně v roce 1986. V Chile vlastnil tři domy; dnes jsou všechny otevřeny jako veřejná muzea: La Chascona v Santiagu, La Sebastiana ve Valparaísu a Casa de Isla Negra ve vesnici Isla Negra, kde jsou oba, on i Matilda Urrutiová, pohřbeni. Jeho básně měly velký vliv na hudbu frontmana Johnyho Rzeznika a jeho rockovou kapelu --\"The Goo Goo Dolls\". Rzeznik se inspiroval Nerudovou básní \"The Beggars\" k napsání alba \"Gutterflower\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pablo Neruda, vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto (12. července 1904 Parral, Chile – 23. září 1973 Santiago de Chile, Chile), byl chilský komunistický básník, diplomat a politik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971), autor řady básnických sbírek. Není jisté, jak jeho literární pseudonym vznikl. Vedou se teorie, že mu byl předlohou český spisovatel Jan Neruda, avšak sám Pablo nikdy nepřiznal, jak jméno Pablo Neruda vzniklo. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. století. Psal v mnoha básnických stylech od eroticky nabitých milostných básní, (např. sbírka \"Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň\"), surrealistických básní, historických eposů až po politické manifesty. Během svého života zastával mnoho diplomatických funkcí a působil jako senátor v chilském Senátu za chilskou komunistickou stranu. Když konzervativní chilský prezident González Videla zakázal v Chile komunismus, byl na něj vydán zatykač. Přátelé ho měsíce skrývali doma ve sklepě v chilském přístavním městě Valparaísu. Poté utekl do exilu přes horský průsmyk blízko Maihujského jezera do Argentiny. O pár let později se stal blízkým spolupracovníkem socialistického prezidenta Salvadora Allendeho. V době chilského státního převratu vedeném Augustem Pinochetem byl hospitalizován s rakovinou a zemřel na srdeční infarkt o dvanáct dní později. Už za svého života byl legendou, jeho smrt se stala silným symbolem rezonujícím po celém světě. Pinochet odmítl přeměnit jeho pohřeb na veřejnou událost, ale tisíce truchlících Chilanů neuposlechly zákazu vycházení a zaplavily ulice, aby mu vzdaly hold. Jeho pohřeb se stal prvním veřejným protestem proti tehdejšímu režimu.", "tgt_summary": "Ricardo Eliécer Neftalí Reyes Basoalto (12 July 1904 – 23 September 1973), better known by his pen name and, later, legal name Pablo Neruda (; ), was a Chilean poet-diplomat and politician who won the Nobel Prize for Literature in 1971. Neruda became known as a poet when he was 13 years old, and wrote in a variety of styles, including surrealist poems, historical epics, overtly political manifestos, a prose autobiography, and passionate love poems such as the ones in his collection \"Twenty Love Poems and a Song of Despair\" (1924). Neruda occupied many diplomatic positions in various countries during his lifetime and served a term as a Senator for the Chilean Communist Party. When President Gabriel González Videla outlawed communism in Chile in 1948, a warrant was issued for Neruda's arrest. Friends hid him for months in the basement of a house in the port city of Valparaíso; Neruda escaped through a mountain pass near Maihue Lake into Argentina. Years later, Neruda was a close advisor to Chile's socialist President Salvador Allende. When Neruda returned to Chile after his Nobel Prize acceptance speech, Allende invited him to read at the Estadio Nacional before 70,000 people. Neruda was hospitalised with cancer in September 1973, at the time of the coup d'état led by Augusto Pinochet that overthrew Allende's government, but returned home after a few days when he suspected a doctor of injecting him with an unknown substance for the purpose of murdering him on Pinochet's orders. Neruda died in his house in Isla Negra on 23 September 1973, just hours after leaving the hospital. Although it was long reported that he died of heart failure, the Interior Ministry of the Chilean government issued a statement in 2015 acknowledging a Ministry document indicating the government's official position that \"it was clearly possible and highly likely\" that Neruda was killed as a result of \"the intervention of third parties\". However, an international forensic test conducted in 2013 rejected allegations that he was poisoned and concluded that he was suffering from prostate cancer. Pinochet, backed by elements of the armed forces, denied permission for Neruda's funeral to be made a public event, but thousands of grieving Chileans disobeyed the curfew and crowded the streets. ", "id": 1165475} {"src_title": "Trumanova doktrína", "tgt_title": "Truman Doctrine", "src_document": [{"title": "Zadržování komunismu.", "content": "V souvislosti s Trumanovou doktrínou se často mluví o „zadržování komunismu“. Šlo svým způsobem o politiku izolacionismu vůči Sovětskému svazu a státům, kterým byl násilně vnucen komunistický režim. Tento pojem použil jako první George Frost Kennan (16. únor 1904 – 17. březen 2005), americký diplomat, historik, politický poradce. Stál u vzniku Trumanovy doktríny i Marshallova plánu. Vystudoval ruskou historii, politiku a také jazyk, od roku 1944 pracoval na velvyslanectví v Moskvě. Na konci roku 1946 poslal ministrovi zahraničí Jamesi Byrnesovi telegram o 8000 slovech, ve kterém byla vytyčena nová strategie diplomatických vztahů vůči SSSR. V červenci 1947 se objevil v časopise Foreign Affairs Kennanův článek (pod pseudonymem X) s názvem The Sources of Soviet Conduct (Zdroje sovětského jednání). Článek začínal úvahou, že je Stalinova politika formována jednak marxismem-stalinismem a jednak Stalinovým odhodláním užívat ideu kapitalistického obklíčení k upevňování vlastní vnitropolitické pozice. Stalin nemohl tento kurz změnit a proto úlohou Západu bylo pevně a vytrvale odolávat expanzivní politice SSSR. USA budou muset toto poslání vzít na sebe samotné, ale nemusí to ohrozit jejich ekonomickou základnu ani politickou stabilitu. Naopak sovětská strana by po období dlouhodobého tlaku měla skončit buď rozpadem nebo postupným rozmělněním moci. Nikde nebylo upřesněno, zda se má nebo nemá jednat o vojenské řešení situace.", "section_level": 1}, {"title": "Churchillův projev ve Fultonu.", "content": "Dále měl na vznik Trumanovy doktríny nepopiratelný vliv Churchillův projev ve Fultonu 5. března 1946. Churchill zde varuje před stále většími roztahovačnými tendencemi totalitních režimů. Poprvé používá termín „železná opona“: \"„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.\" \"Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.\" \"Jediné Athény – tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelů. “\" Churchill také vyzývá k uzavření \"„bratrského svazku anglicky mluvícího lidu“\", který by měl převzít zodpovědnost za stávající situaci v Evropě. Trumanova doktrína byla bezesporu jedním z podnětů ke vzniku Studené války. Ukázala také, že Spojené státy jsou připraveny zabránit sovětské expanzi ekonomickou silou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trumanova doktrína byla vyhlášena 12. března 1947. Řešila především otázku Řecka a Turecka. Řecká vláda totiž požádala Spojené státy o finanční a hospodářskou pomoc. Na Turecko si zase činil nároky Sovětský svaz. Truman v závěru žádá Kongres o finanční podporu těmto dvěma státům ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948. Uvědomoval si totiž, že nárůst totalitních režimů je vyživován nouzí, a tudíž že prvním krokem pomoci by měla být pomoc ekonomická. Také proto v návaznosti na Trumanovu doktrínu o rok později vzniká Marshallův plán. Vyzývá k převzetí odpovědnosti za politický vývoj východoevropských států. Ačkoli se tedy z praktické stránky zabývá především Řeckem a Tureckem, mluví i o ostatních státech, které ještě komunismu vzdorují.", "tgt_summary": "The Truman Doctrine was an American foreign policy whose stated purpose was to contain Soviet geopolitical expansion during the Cold War. It was announced to Congress by President Harry S. Truman on March 12, 1947, and further developed on July 4, 1948, when he pledged to contain the communist uprisings in Greece and Turkey. Direct American military force was usually not involved, but Congress appropriated financial aid to support the economies and militaries of Greece and Turkey. More generally, the Truman Doctrine implied American support for other nations thought to be threatened by Soviet communism. The Truman Doctrine became the foundation of American foreign policy, and led, in 1949, to the formation of NATO, a military alliance that still exists. Historians often use Truman's speech to date the start of the Cold War. Truman told Congress that \"it must be the policy of the United States to support free peoples who are resisting attempted subjugation by armed minorities or by outside pressures.\" Truman contended that because totalitarian regimes coerced free peoples, they automatically represented a threat to international peace and the national security of the United States. Truman made the plea in the midst of the Greek Civil War (1946–49). He argued that if Greece and Turkey did not receive the aid, they would inevitably fall to communism with grave consequences throughout the region. Because Turkey and Greece were historic rivals, it was considered necessary to help both equally even though the crisis in Greece was far more intense. Critics of the policy have observed that the governments of Greece and Turkey were themselves far from democratic at this time, and neither were facing Soviet subversion in the spring of 1949. Historian Eric Foner writes that the Doctrine \"set a precedent for American assistance to anticommunist regimes throughout the world, no matter how undemocratic, and for the creation of a set of global military alliances directed against the Soviet Union.\" ", "id": 1795160} {"src_title": "Pidgin", "tgt_title": "Pidgin (software)", "src_document": [{"title": "O programu.", "content": "Pidgin slouží jako klient pro několik komunikačních protokolů, které umožňuje uživateli využívat zároveň. Program je možno rozšířit množstvím pluginů. Pidgin podporuje textovou komunikaci ve stylu ICQ, posílání souborů přes některé protokoly, chaty a IRC kanály. Uložené kontakty je možno sledovat, Pidgin je schopen automaticky odeslat zprávu kontaktu při jeho připojení, upozornit uživatele, že se daný kontakt přihlásil, vrátil z nečinnosti, odhlásil se… Jednotlivá okna chatů, kanálů a rozhovorů mezi uživateli je možno sdružovat do jednoho okna se záložkami. Pidgin automaticky zaznamenává veškerou komunikaci do historie, ve které je možno vyhledávat klíčová slova. Program podporuje Zprávy o nepřítomnosti (informace pro ostatní uživatele, že uživatel není přítomen, nepřeje si být rušen…), různá kódování textové komunikace, ale stává se, že má problém s přijímáním zpráv od klientů, kteří nejsou schopni správně pracovat s kódováním (a nebo informace o kódování neodesílají). Okno kontaktů je možno minimalizovat do tzv. „Oznamovací oblasti“. Pro běh programu pod operačním systémem Windows je nutno mít nainstalovány knihovny GTK+ 2. Tento program podporuje mnoho jazykových verzí, včetně české.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj programu.", "content": "Aplikace je svobodný software licencovaný pod GNU GPL a proto může kdokoliv přispívat k jeho vývoji. Pidgin je primárně vyvíjen skupinou vývojářů okolo projektu. Hlavním sponzorem je společnost Linspire. V minulosti došlo k rozštěpení projektu (fork) a vznikla varianta Gaim-vv, která podporuje přenos videa a zvuku. Tato odnož ale momentálně stagnuje a opožďuje se za původní verzí. Aktuální verze Gaim-vv nemusí podporovat všechny platformy jako původní Gaim (nyní Pidgin) a tyto dva programy nelze považovat za totožné. Odštěpení původně vzniklo, protože společnost Linspire potřebovala komunikační program zároveň podporující přenosy videa a zvuku.", "section_level": 1}, {"title": "Pluginy Pidgin.", "content": "Pidgin je možno rozšířit množstvím pluginů, které přinášejí další možnosti tohoto programu. Informace o některých naleznete v textu níže. Guifications Vyskakující upozornění na aktivitu, podobně jako u MSN Messengeru, jednotlivé akce se dají nastavit, stejně jako oblast zobrazování na obrazovce. Vzhled těchto oken lze měnit pomocí guifications témat. Domácí stránka projektu: http://guifications.sourceforge.net/ Gaim encryption Plugin umožňující šifrování komunikace mezi dvěma programy Pidgin (oba musejí mít tento plugin správně nainstalován) nezávisle na použitém protokolu. Domácí stránka projektu: http://gaim-encryption.sourceforge.net/ Extended Preferences Plugin zpřístupňující pokročilá nastavení programu Pidgin. Domácí stránka: http://gaim-extprefs.sf.net/ Gesta myši Pro mnohé velmi oblíbený způsob ovládání WWW prohlížečů Firefox nebo Opera. Tento plugin umožňuje ovládat program Pidgin obdobným způsobem, plugin je základní součástí programu. Integrace s Evolution Plugin, který umožňuje integrovat a synchronizovat kontakty z programu Pidgin s programem Evolution. Obdobně Evolution obsahuje integrační podporu s programem Pidgin. Tento plugin je základní součástí programu. IRC Helper Rozšíření pro lepší podporu komunikace na IRC prostřednictvím programu Pidgin. Domácí stránka: http://gaim-irchelper.sf.net Nautilus Integration Rozšíření, které integruje Pidgin do kontextové nabídky souborového manažeru Nautilus. Tento plugin umožňuje vybraný soubor přímo odesílat prostřednictvím programu Pidgin některému z uložených kontaktů. Vzdálené ovládání Díky tomuto pluginu je umožněno programům třetích stran ovládat program Pidgin. Tento plugin je základní součástí programu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pidgin (dříve známý jako Gaim, původně jako GTK+ AOL Instant Messenger) je multiprotokolový multiplatformní klient pro instant messaging. Tento program podporuje celou řadu komunikačních protokolů: AIM, Bonjour, Gadu-Gadu, Google Talk, GroupWise, ICQ, IRC, MSN, MXit, SILC, SIMPLE, Sametime, XMPP (Jabber), Yahoo! a Zephyr. Tato aplikace je svobodný software vytvářený pod licencí GNU GPL. Program je napsán pod knihovnou GTK+ 2 a k dispozici jsou verze pro Linux, Windows, macOS, BSD, Qtopia (například Sharp Zaurus) a další.", "tgt_summary": "Pidgin (formerly named Gaim) is a free and open-source multi-platform instant messaging client, based on a library named libpurple that has support for many instant messaging protocols, allowing the user to simultaneously log into various services from a single application, with a single interface for both the popular and obsolete protocols (from AOL to Discord), thus avoiding the hassle of having to deal with a new bloated, unaudited, closed-source, and different piece of software for each device and protocol. The number of Pidgin users was estimated to be over three million in 2007. Pidgin is widely used for its Off-the-Record Messaging (OTR) plugin, which offers end-to-end encryption. For this reason it is included in the privacy- and anonymity-focused operating system Tails.", "id": 1019777} {"src_title": "Tropický podnebný pás", "tgt_title": "Tropics", "src_document": [{"title": "Koppenova klasifikace podnebí.", "content": "Tropy mají tropické podnebí – tak jsou vlastní tropy také definovány. Je tu velké teplo a střídá se tu hodně počasí. Někdy je tropický pás ztotožňován s rovníkovým deštným podnebím, což v Köppenově klasifikaci podnebí odpovídá pásům s označením A, Af – podnebí tropického deštného pralesa, Am – podnebí monzunové, Aw – podnebí savanové. Jsou to tedy nearidní (angl. \"arid\" – vyprahlý) oblasti a průměrné měsíční teploty přesahují 18 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Alisova klasifikace podnebí.", "content": "V Alisově klasifikaci podnebí, která se vztahuje k druhé definici, jsou hranice vymezeny klimatickými polohami tropické fronty a polární fronty. Pro severní i jižní polokouli platí, že tropická vzduchová hmota se na území zdržuje během celého roku. Dále může být tropické podnebí rozděleno na 4 typy: pevninské (kontinentální), mořské (maritimní), západních břehů pevnin (středomořské) a východních břehů pevnin (monzunové). Pro pevninský tropický typ podnebí je charakteristické suché a velmi teplé klima, s velkými denními výkyvy teploty vzduchu. V těchto oblastech leží pouště.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná klasifikace.", "content": "Z ryze astronomického hlediska je tropické pásmo oblastí, na kterou alespoň jednou za rok dopadají sluneční paprsky kolmo (tj. Slunce je v zenitu). Rozloha tropického pásma je tak dána sklonem rotační osy Země. Tato definice je dost obecná na to, aby se dala aplikovat i na jiné planety.", "section_level": 1}, {"title": "Oceán.", "content": "Tropický pás oceánů je charakterizován stálou a vysokou teplotou svrchních vod, jejichž roční kolísání nepřevyšuje 2 °C. V mořích a oceánech je poměrně velká druhová biodiverzita, ale nízká početnost jedinců (abundance).", "section_level": 1}, {"title": "Biota.", "content": "Podle první definice zahrnují tropy oblasti s tropickými deštnými lesy, savanami. Podle druhé definice patří do tropů především velké pouště jako je Sahara s typickou pouští vegetací a živočišstvem. Lidé zde chovají velbloudy a v oázách pěstují palmy, ovoce a zeleninu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tropický podnebný pás neboli tropy či tropické šířky jsou oblasti s tropickým podnebím. Slovo tropy má původ v řeckém tropos = obrat, a tropy dle toho jsou obvykle vymezeny obratníky Raka (23°26′ s. š.) a Kozoroha (23°26′ j. š.). V tomto smyslu tvoří tropy jeden souvislý pás obepínající Zemi podél rovníku. Tropy jsou také označovány jako „horký pás“, který leží mezi obratníky Raka a Kozoroha. Další definice o tropech říká, že leží mezi oblastmi se subtropickým podnebím a oblastmi s podnebím rovníkových monzunů, v některých oblastech jsou vymezeny na hranici s oblastmi s rovníkovým podnebím. Nově se tomuto pásu říká teplý pás a je k němu připojena půlka pásu subtropického.", "tgt_summary": "The tropics is the region of the Earth surrounding the Equator. They are delimited in latitude by the Tropic of Cancer in the Northern Hemisphere at  N and the Tropic of Capricorn in the Southern Hemisphere at  S; these latitudes correspond to the axial tilt of the Earth. The tropics are also referred to as the tropical zone and the torrid zone (see geographical zone). The tropics include all the areas on the Earth where the Sun contacts a point directly overhead at least once during the solar year (which is a subsolar point) - thus the latitude of the tropics is roughly equal to the angle of the Earth's axial tilt. In terms of climate, the tropics receive sunlight that is more direct than the rest of Earth and are generally hotter and wetter. The word \"tropical\" sometimes refers to this sort of climate rather than to the geographical zone. The tropical zone includes deserts and snow-capped mountains, which are not tropical in the climatic sense. The tropics are distinguished from the other climatic and biomatic regions of Earth, which are the middle latitudes and the polar regions on either side of the equatorial zone. The tropics constitute 40% of the Earth's surface area and contain 36% of the Earth's landmass. , the region was home to 40% of the world's population, and this figure was then projected to reach 50% by 2050.", "id": 80637} {"src_title": "Carl David Anderson", "tgt_title": "Carl David Anderson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Carl D. Anderson se narodil v New Yorku švédským přistěhovalcům. Studoval fyziku a techniku na Caltechu v Kalifornii v USA (titul B.S. získal v roce 1927, titul Ph.D. v roce 1930). Pod dohledem Roberta A. Millikana začal studovat kosmické záření pomocí fotografií z mlžné komory. Během tohoto výzkumu nečekaně objevil novou částici s hmotností elektronu, avšak s opačným elektrickým nábojem, kterou nazval pozitron (Andersonův návrh přejmenovat elektron na „negatron“ se neujal). Objev pozitronu, publikovaný v roce 1932, potvrdil teoretickou předpověď Paula Diraca o existenci antičástice k elektronu. Carl D. Anderson též jako první získal přímý důkaz existence pozitronu tak, že vytvořil elektron-pozitronové páry dopadem záření gama na různé materiály. V roce 1936, kdy obdržel Nobelovu cenu za objev pozitronu, objevil se svým studentem Sethem Neddermeyerem další novou částici. Tato částice se při průchodu magnetickým polem stáčela pod větším úhlem než elektrony, ale menším než protony. Anderson a Neddermeyer předpokládali, že nová částice má stejnou velikost náboje jako elektron a hmotnost mezi elektronem a protonem (zhruba 207krát větší než elektron). Proto se domníval, že jde o mezon (tehdy nazývaný „mezotron“ či „mu mezon“), který měl být podle Jukawovy teorie z roku 1935 částicí zprostředkující silnou interakci mezi protonem a neutronem. Později se ukázalo, že tato částice neinteraguje silně a patří tedy mezi leptony. Dnes ji nazýváme mion. Carl D. Anderson pracoval většinu svého života na Caltechu. Během druhé světové války řídil výzkum raketové techniky. Zemřel v roce 1991 a je pochován ve Forest Lawn, Hollywood Hills Cemetery v Los Angeles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl David Anderson (3. září 1905 – 11. ledna 1991) byl americký experimentální fyzik, který se proslavil objevem pozitronu při studiu kosmického záření. Za tento objev získal v roce 1936 Nobelovu cenu, kterou sdílel s Victorem Hessem, který ji obdržel za objev kosmického záření.", "tgt_summary": "Carl David Anderson (September 3, 1905 – January 11, 1991) was an American physicist. He is best known for his discovery of the positron in 1932, an achievement for which he received the 1936 Nobel Prize in Physics, and of the muon in 1936.", "id": 608241} {"src_title": "Evropský parlament mládeže", "tgt_title": "European Youth Parliament", "src_document": [{"title": "Evropský parlament mládeže v ČR.", "content": "Evropský parlament mládeže v ČR, z.s. (EPM v ČR) je zapsaný spolek pořádající studentské konference a další vzdělávací akce určené středoškolským studentům, kterých se každý rok účastní přes 1000 studentů středních škol. EPM v ČR navíc vybírá delegáty, kteří reprezentují ČR na mezinárodních zasedáních. EPM v ČR vznikl na ustavující schůzi 27. listopadu 1998 a jako občanské sdružení byl registrován 18. ledna 1999. Členy jsou studenti, kteří absolvovali zahraniční zasedání EYP a učitelé, kteří mají zájem se podílet na rozvoji organizace. V roce 2014 byla EPM v ČR udělena Cena evropského občana jako uznání mimořádných výsledků v oblasti evropské angažovanosti, integrace a spolupráce.", "section_level": 1}, {"title": "Akce Evropského parlamentu mládeže v ČR.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Národní výběrová konference.", "content": "Národní výběrové konference (NVK) jsou jednou z hlavních aktivit Evropského parlamentu mládeže v České republice. NVK se koná jednou ročně (zpravidla na jaře) a jejím hlavním účelem je vybrat dvě delegace (čítající pět členů), které se následně zúčastní mezinárodních zasedání EYP. První Národní výběrová konference byla uspořádána v roce 1999. Těchto konferencí se zúčastnilo přes padesát středních škol, což znamená zhruba pět set studentů.", "section_level": 3}, {"title": "České fórum.", "content": "Na rozdíl od Národní výběrové konference se Českého fóra neúčastní školní týmy, ale studenti jako jednotlivci. Delegáty jsou pouze studenti z ČR, ale v týmu facilitátorů jsou i členové EYP ze zahraničí.", "section_level": 3}, {"title": "Evropské fórum.", "content": "Od Českého fóra nebo Národní výběrové konference se Evropské fórum liší nejen délkou konání, ale především množstvím a škálou účastníků, neboť tohoto zasedání se účastní zahraniční delegace vybrané vždy národní komisí EPM daného státu. Evropských fór se účastní cca 130 delegátů a až 50 členů organizačního týmu složeného ze zkušených vedoucích komisí, žurnalistů a organizátorů z mnoha zemí.", "section_level": 3}, {"title": "Projekt Understanding Europe.", "content": "Projekt Understanding Europe je politicky neutrální a nezávislý vzdělávací program o Evropské unii pro žáky středních škol, jehož úkolem je žáky interaktivní formou seznámit se základními principy fungování Evropské unie. Původně německý projekt pod hlavičkou Schwarzkopf Stiftung Young Europe s úspěchem přispívá ke zvyšování politického povědomí v mnoha státech Evropy.", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční akce Evropského parlamentu mládeže.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní zasedání.", "content": "Mezinárodní zasedání EYP trvá 10 dnů a koná se třikrát do roka v různých evropských zemích. Jeho náplň tvoří procedurálně věrná kopie práce Evropského parlamentu. Ta je obohacena doprovodným programem a aktivitami. Jarní a podzimní zasedání jsou vyhrazena delegacím středních škol účastnických států, letní potom jednotlivcům, kteří se již některého mezinárodního zasedání zúčastnili.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální fóra.", "content": "Do kategorie regionálních fór patří další konference Evropského parlamentu mládeže, které jsou otevřené mezinárodní účasti. Ročně se jich po celé Evropě uspořádá několik desítek. Výraz „regionální fórum“ se v žargonu Evropského parlamentu mládeže drží od doby, kdy byly na tyto akce zvány pouze delegace z určitého regionu. Dnes se ale většiny regionálních fór účastní delegace z různých částí Evropy. Některé národní organizace Evropského parlamentu mládeže proto nyní svá regionální fóra nazývají „European Forum“ a podobně - to je případ i České republiky. Další zmatek způsobuje fakt, že v některých zemích se pojmem „regionální fórum“ označuje místní předkolo národní výběrové konference. Tak je tomu například ve Finsku nebo ve Francii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Evropský parlament mládeže (anglicky European Youth Parliament – EYP) je nepolitická a nevýdělečná mezinárodní studentská organizace. EYP pořádá konference, na kterých převážně středoškolští studenti diskutují o různých tématech evropské politiky. EYP byl založen v roce 1987 ve Francii. Od roku 2005 spadá pod německou nadaci Schwarzkopf-Stiftung Junges Europa, která zajišťuje jeho nepolitický a neziskový charakter. V jednotlivých státech Evropy působí takzvané „národní komise“ – smluvně vázané organizace jednající jménem EYP ve své zemi. EYP nepůsobí pouze v Evropské unii, ale v mnoha dalších zemí Evropy. V roce 2014 EYP sdružoval národní komise z 39 zemí.", "tgt_summary": "The European Youth Parliament is a politically unbound non-profit organisation, which encourages European youth to actively engage in citizenship and cultural understanding. It involves 50,000 youngsters from all around Europe in its events and has around 5,000 active members in the different countries. It was established in 1987 in Fontainebleau, France.", "id": 1266161} {"src_title": "Želva žlutohnědá", "tgt_title": "Greek tortoise", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dosahuje velikosti až 30 cm, u některých jedinců, zvláště samic z východních poddruhů, i více. Je velmi podobná želvě zelenavé, ale zbarvení karapaxu bývá tmavší, v kombinaci hnědé a okrové, bez žlutozelených tónů. Tato želva má na okraji karapaxu (vrchní část krunýře) nad ocasem jen jeden štítek, to jí odlišuje od želvy zelenavé, která tam má dva párové štítky. Na konci ocasu nejsou přítomny větší zahrocené šupiny. Na stehnech nohou má želva žlutohnědá ostruhy, proto se také přezdívá želva ostruhatá, což není správné, neboť tento název je vyhrazen africkému druhu želva ostruhatá \"(Geochelone sulcata)\". Na předních končetinách má pět prstů s tupými drápky, na zadních čtyři. Okrajové štítky karapaxu za hlavou často mívají tvar mašle. Pohlaví želvy nelze určit hned po vylíhnutí, ale zhruba kolem pěti let podle délky a tloušťky ocasu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a chov.", "content": "V přírodě se páří od září do října. Samice snáší 2 - 12 vajec od dubna do července. Žije v křovinách, na loukách a písečných dunách. Je býložravá, ale přijímá i masitou stravu a může se živit i trusem kopytníků nebo jiných savců. V zajetí se chová obdobně jako hojnější želva zelenavá \"(Testudo hermanni)\", je však poněkud teplomilnější a dorůstá větší velikosti, u samic až 30 cm. V létě je nejvhodnější chov ve venkovním výběhu, přes zimu je vhodné zimování, které však není nezbytné. V potravě by mělo převažovat zelené krmení (tráva, jetel, pampelišky, různé byliny, čínské zelí) doplněné ovoce - jen v době přirozené zralosti a ne ve velké míře i zeleninou, občas je vhodné přidat i zdroj bílkovin, např. housku máčenou v mléku vůbec nedáváme, larvy potemníka, žížaly, či rozšláplého šneka. Potrava v terarijním chovuby měla být doplněna vápníkem, důležitými pro správný vývoj krunýře. Důležité je dopřát želvě možnost slunění, případně dodávat UV záření uměle., Nejlepší pro želvu žlutohnědou je vybudovaný venkovní výběh, který se co nejvíce biotopem blíží přirozeným podmínkám. Je třeba nezapomenout na možnost se kdykoliv napít, byť želvy denně nepijí.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozlišuje se mnoho poddruhů:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad byl tento druh (bez určení poddruhu) na konci roku 2018 chován v těchto zoo: Na Slovensku se jednalo o Zoo Bojnice a Zoo Bratislava. Dále byla chována zvířata dvou určených poddruhů: V Zooparku Zájezd byl chován na konci roku 2018 poddruh želva žlutohnědá jižní (\"Testudo graeca terrestris\").", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha je chován poddruh želva tuniská (\"Testudo graeca nabeulensis\"), který patří k menším, ale bohatě zbarveným. Latinské pojmenování vychází z názvu tuniského města Nabeul. Počátek chovu je datován do roku 2006. Zoo odchovala již několik mláďat, rodí se zpravidla na přelomu roku. Např. v roce 2016 byla malá želva tuniská první narozeným mládětem daného roku. V průběhu roku 2018 byla odchována dvě mláďata, a na konci daného roku tak bylo chováno 26 jedinců. Mláďata tohoto podruhu patřila tradičně k posledním narozeným v roce 2019 a prvním narozeným v roce 2020. Dospělí jedinci jsou k vidění v pavilonu Afrika zblízka v horní části zoo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Želva žlutohnědá (\"Testudo graeca\"), též želva řecká, je býložravá želva vyskytující se od jižní Evropy (jižní Španělsko, Bulharsko, evropské Turecko, severovýchod Řecka) po Střední východ a v severní Africe (Maroko, Libye, Egypt). Její výskyt v České republice je důsledkem zavlečení a v současnosti probíhá mapování druhu.", "tgt_summary": "The Greek tortoise (\"Testudo graeca\"), also known commonly as the spur-thighed tortoise, is a species of tortoise in the family Testudinidae. \"Testudo graeca\" is one of five species of Mediterranean tortoises (genera \"Testudo\" and \"Agrionemys\"). The other four species are Hermann's tortoise (\"T. hermanni\"), the Egyptian tortoise (\"T. kleinmanni\"), the marginated tortoise (\"T. marginata\"), and the Russian tortoise (\"A. horsfieldii\"). The Greek tortoise is a very long-lived animal, achieving a lifespan upwards of 125 years, with some unverified reports up to 200 years.", "id": 814994} {"src_title": "Alfred Redl", "tgt_title": "Alfred Redl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec Alfreda Redla byl hlavní drážní inspektor ve Lvově. Po maturitě Alfred Redl vstoupil do vojenské školy (kadetky) v Brně-Králově Poli. Po absolvenci následoval Redlův rychlý postup, poněvadž disponoval vynikajícími organizačními vlastnostmi, byl výtečným vojákem a hovořil šesti jazyky. V roce 1900 byl jmenován zástupcem náčelníka Vyzvědačského úřadu – Kundschaftstelle (KS). Zde zaváděl některé nové metody potřebné pro odhalování cizích špionů např. používání otisků prstů, fotografické dokumentace o podezřelých a odposlechy. Od roku 1912 byl náčelníkem generálního štábu 8. sboru v Praze. Ačkoli byl vynikajícím vojákem a v rakousko-uherské armádě ho čekala slibná budoucnost, konal od roku 1905 činnost, o které se jeho nadřízení nesměli dozvědět, tehdy se totiž Redl stal ruským špiónem. Rusové totiž odhalili jeho největší slabinu – homosexualitu. Kdyby vyšlo najevo, že je homosexuál, jeho kariéra by přišla vniveč a nenašel by žádné uplatnění, úctu apod. Rusům se navíc hodil Redlův postup na vyšší hodnosti. Redl nejprve Rusům předával jména rakousko-uherských agentů působících na území carského Ruska, šifrovací systémy, plány pevností a další nejrůznější projekty. V roce 1908 upozornil carskou říši na anexi Bosny a Hercegoviny, což vedlo ke spojenectví Ruska a Srbska. Navíc Rusům předával útočné plány Rakouska-Uherska zaměřené právě proti východnímu carství. Tím značně ovlivnil začátek 1. světové války. Později vyšlo najevo, že nebyl ve spojení jen s ruskou špionáží, ale pracoval i pro špionážní služby Francie a Itálie, navíc byl ve spojení s \"Apisem\", kterým byl srbský nacionalista Dragutin Dimitrijević, velitel teroristické organizace Černá ruka. Velení rakousko-uherské armády tušilo, že nepřítel útočné plány Rakousko-Uherska zná. K odhalení Redla jim pomohla šťastná náhoda. Při kontrole dopisů objevili zásilky, ve kterých byly bez vysvětlení vyšší finanční obnosy. Obě byly adresovány jistému Nikonu Nicetasovi, háček byl v tom, že nikdo takového jména neexistoval. A tak policie nastražila na adresáta lest. U okénka, kde se vydávaly zprávy a dopisy, instalovali tlačítko, které mělo upozornit detektivy, že si někdo přišel vyzvednout zásilky účtované panu Nicetasovi. 24. května 1913 si opravdu někdo přišel vyzvednout tyto zásilky. Detektivové tohoto adresáta vystopovali až do hotelu Klomser, kde odhalili, že je to s největší pravděpodobností důstojník rakousko-uherské armády Alfred Redl. Po zjištění, že jeden z nejlepších důstojníků armády je zrádcem, se vedení vojsk rozhodlo, že nesmí být pošpiněna vojenská čest a že vše ututlají a Redla donutí k sebevraždě. Pozdě v noci téhož dne k Redlovu pokoji v hotelu Klomser dorazila čtveřice, plukovník Redl se jim nakonec přiznal ke zradě. Jeden člen kvarteta mu předal pistoli a všichni odešli. Dne 25. května 1913 našel ráno hotelový personál důstojníkovu mrtvolu.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Životním příběhem Alfreda Redla se volně inspiroval britský dramatik John Osborne při psaní provokativní hry Můj vlastenec (\"A Patriot for Me\", 1965). Z té pak o dvě desetiletí později vycházel maďarský režisér István Szabó, který natočil koprodukční filmové konspirační drama \"Plukovník Redl\" (1985).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Viktor Redl (14. března 1864 Lvov – 25. května 1913 Vídeň) byl rakousko-uherský vysoce postavený důstojník a zároveň ruský špión.", "tgt_summary": "Alfred Redl (14 March 1864 – 25 May 1913) was an Austrian military officer who rose to head the \"Evidenzbureau\", the counter-intelligence wing of the General Staff of the Austro-Hungarian Army. Redl was one of the leading figures of pre-World War I espionage; his term in office was marked by radical innovations and the use of advanced technology to ensnare foreign spies. Due to the innovations he introduced, Redl's successor, Major Maximilian Ronge, ultimately learned in 1913 that Redl was also a highly paid spy, working for the intelligence service of the Imperial Russian Army. Soon after his exposure, Redl committed suicide. Although his motivations remain mysterious, some historians believe that Redl may have been blackmailed by Russian intelligence with evidence of his homosexuality. Other possible reasons that have been discussed by historians were greed, career frustrations, dissatisfaction with the monarchy, and/or narcissism born out of a desire to outsmart his superiors and subordinates. Although his suicide means the full extent of his disclosures to Russian intelligence also remains unknown, Col. Redl is believed to have been largely responsible for Austria-Hungary's catastrophic military defeats and devastating combat losses during the First World War, and the subsequent collapse of the Empire in 1918. For this reason, many historians of the Habsburg Empire, as well as espionage historians, including the American Allen Dulles and Soviet General Mikhail Milstein, agree in calling Redl an arch-traitor.", "id": 694435} {"src_title": "Ludwig Fleck", "tgt_title": "Ludwik Fleck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fleck nejprve studoval na polském lyceu a následně jako student medicíny na univerzitě ve Lvově. Roku 1920 se stal asistentem specialisty na tyfus Rudolfa Weigla. Mezi lety 1923 a 1935 pracoval v oddělení vnitřní medicíny ve Všeobecné nemocnici ve Lvovu a jako ředitel bakteriologického. Od roku 1935 pracoval v Bakteriologickém institutu, který sám založil. Když byl roku 1939 Lvov obsazen sovětskou armádou, přešla lékařské část univerzity pod Ukrajinský lékařský institut. Po obsazení Lvova německou armádou ztratil Fleck místo a se svou ženou Ernestinou Waldmanovou a synem Ryszardem museli odejít do židovského ghetta, kde pracoval jako lékař a zároveň se nadále věnoval vědecké činnosti. V ghettu dokázal izolovat z moči látky potřebné pro očkování proti tyfu. Jelikož byl již před válkou známý díky svým publikacím v zahraničí, neušel další pozornosti nacistů. Ti ho v prosinci 1942 společně s jeho rodinou uvěznili a nutili ho vyrábět sérum proti tyfu pro Němce. V lednu 1943 byl i s rodinou deportován do Osvětimi i tam se věnoval výzkumu vakcín proti tyfu, syfilidě a jiným nemocem. Od prosince 1943 až do osvobození 11. dubna 1945 byl nucen pracovat v laboratoři koncentračního tábora Buchenwald pro takzvaný Institut hygieny SS. Fleck, jeho žena i syn válku přežili. V období 1945-1952 pracoval jako vedoucí mikrobiologického institutu fakulty medicíny na univerzitě Marie Sklodowské-Curie v Lublinu. Roku 1952 se i se svou ženou přestěhoval do Varšavy, kde se stal ředitelem oddělení mikrobiologie a imunologie na polském státním institutu. Roku 1954 byl zvolen do polské akademie věd. Po infarktu a nálezu rakovinného bujení emigroval Fleck s manželkou za svým synem do Izraele. Tam vedl Fleck institut pro biologický výzkum v Nes Cijona. Zde 5. července 1961 na druhý infarkt zemřel. Fleck zavedl pojem „kolektivní myšlení“. Lidé myslící nějakým způsobem podobně, patří do stejné myšlenkové skupiny. Poznání musí být chápáno jako funkce tří součástí: je to vztah mezi jedincem, nějakým záměrem a danou komunitou, která si je podobná myšlením a uvnitř které se jedinec pohybuje. To ovšem funguje pouze v tom určitém způsobu myšlení mající původ v dané komunitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludwik Fleck (11. července 1896, Lvov – 5. července 1961, Nes Cijona, Izrael) byl polský mikrobiolog, lékař a vědec. Svými myšlenkami výrazně ovlivnil Thomase S. Kuhna. Fleck je považován za předchůdce vědecko-filozofické polské školy.", "tgt_summary": "Ludwik Fleck (11 July 1896 – 5 June 1961) was a Polish and Israeli physician and biologist who did important work in epidemic typhus in Lwów, Poland, with Rudolf Weigl and in the 1930s developed the concepts of the \"\"Denkstil\"\" (\"thought style\") and the \"\"Denkkollektiv\"\" (\"thought collective\"). The concept of the \"thought collective\" defined by him is important in the philosophy of science and in logology (the \"science of science\"), helping to explain how scientific ideas change over time, much as in Thomas Kuhn's later notion of the \"paradigm shift\" and in Michel Foucault's concept of the \"episteme\".", "id": 2014002} {"src_title": "Jičín", "tgt_title": "Jičín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území dnešního Jičína a v jeho okolí je zaznamenáno osídlení již v mladší době kamenné. V době římské zde žili Keltové, kteří zanechali šperky, nástroje a další předměty, které lze mimo jiné zhlédnout v jičínském muzeu. Po nich osídlili oblast Slované, rod Slavníkovců – ti byli vyvražděni roku 995. Město bylo založeno jako královské před rokem 1300 v místech dnešního Starého Místa, ale brzy přeneseno asi o 2 km severněji na ploché návrší, chráněné řekou Cidlinou. První písemná zmínka o obci se nachází v zakládací listině strahovského kláštera ze 12. století, Jičín jako statek je pak zmíněn v listině z roku 1293 Guty Habsburské čili Jitky, manželky Václava II., po níž se podle jedné z hypotéz dodnes nazývá. Ve své době však byla královna známa pouze jako Guta, tedy nejde o pravděpodobnou verzi. Odvození názvu města od jména domnělého lokátora Jíky odporuje fakt, že zmíněné křestní jméno v době založení doloženo. Třetí možnost, odvození od množství „díků“ (divoké černé zvěře) uvádí jako původní podobu jména města \"Dičín\". V této době se ve městě rozvinuly obchod a řemesla, byly postaveny první gotické stavby, jako kostel sv. Ignáce. Roku 1337 prodal český král Jan Lucemburský město šlechtickému rodu Vartenberků, kteří zakládali v okolí města nové vsi a zasloužili se o jeho další rozvoj. V době renesance vládli městu Trčkové z Lípy – za jejich vlády byla vystavěna Valdická brána a kamenná vodárenská věž. Dále pak město vlastnili Smiřičtí ze Smiřic, ti se zase zasloužili o výstavbu jičínského zámku. Po bitvě na Bílé hoře si Jičín za svoje sídlo vybral Albrecht z Valdštejna, které se tak de facto stalo hlavním městem autonomního Frýdlantského vévodství. Nový panovník přivedl do města italské architekty, kteří je dále zvelebili. Z této doby je například barokní kostel svatého Jakuba nebo kamenná vodárenská věž (Věž Jičín). Po vévodově smrti byl Jičín vypleněn švédskými i císařskými vojsky. Stejně jako zbytek českých zemí byl násilně rekatolizován. Tovaryšstvo Ježíšovo zde založilo gymnázium a jezuitskou kolej, kde působil například Bohuslav Balbín a jako žák budoucí pražský arcibiskup Daniel Josef Mayer z Mayernu. Jičín se v 19. století stal jedním z center českého národního obrození, na zdejším gymnáziu učil František Ladislav Rieger. Na konci 19. století zde vznikl závod na výrobu zemědělských strojů Agrostroj (Knotek), který byl velmi úspěšný za první republiky i za socialismu a v omezené míře funguje dodnes. V roce 1866 se městem přehnala Prusko-rakouská válka a odehrála se tu bitva u Jičína. Na počátku 20. století zde profesor Tomáš Garrigue Masaryk uskutečnil několik cyklů přednášek v tzv. univerzitních kursech jičínských, z nichž některé vyšly i knižně (např. \"Národnostní filosofie doby novější\", Jičín 1905). Během první československé republiky zažilo město další rozkvět, vznikla například vilová čtvrť Čeřovka. Působili zde architekt Čeněk Musil či spisovatel Václav Čtvrtek. 22. října 1921 Jičín navštívil prezident Masaryk s ministerským předsedou E. Benešem a Fr. Udržalem ministrem obrany, aby se účastnil slavnosti 22. pěšího pluku. Zajel hned na cvičiště, kde promluvil k vojsku. Poté navštívil jičínský Sokol, závody Knotkovy, podniky rolnického družstva a radnici města. Roku 1939 bylo město stejně jako zbytek okleštěných českých zemí obsazeno německými vojsky a stal se hlavním městem okresu „Jitschin“. Po roce 1946 došlo ke znárodňování velkých závodů. V roce 1968 obsadili město vojska zemí Varšavské smlouvy a polští vojáci zastřelili na křižovatce Na Letné muže a ženu, dnes tuto událost na místě připomíná pomník. Velkou základnu měla sovětská vojska až do roku 1991 v jezuitské koleji, čímž přispěla k její devastaci. Po roce 1989 došlo k privatizaci státních společností. Ve městě také vznikla nová průmyslová zóna. V letech 1994–2002 byl starostou Jičína pozdější senátor MVDr. Jiří Liška. Roku 2012 byl po odvolání předchozího starosty (2002–2012) znovuzvolen. V roce 2014 jej nahradil Jan Malý (zvolen za ANO).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 880 domech 10 478 obyvatel, z nichž bylo 5 065 žen. 10 166 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 151 k německé a 9 k židovské. Žilo zde 5 920 římských katolíků, 238 evangelíků, 1 928 příslušníků Církve československé husitské a 136 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 152 domech 11 034 obyvatel. 10 636 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 172 k německé. Žilo zde 6 195 římských katolíků, 339 evangelíků, 2 802 příslušníků Církve československé husitské a 119 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Po obchvatu kolem města ve tvaru písmene U vede silnice I. třídy č. 16 Řevničov-Královec, na severozápadním okraji města z ní odbočuje silnice I. třídy č. 35 Turnov-Mohelnice, která se z ní odpojuje až v obci Úlibice. Na jižním okraji Jičína odbočuje silnice I. třídy č. 32 do Poděbrad. Vede odsud také silnice II. třídy č. 286 do Lomnice nad Popelkou a Jilemnice. Okraje města jsou proto významnou silniční křižovatkou. Blízko centra města se také nachází autobusové nádraží v ulici 17. listopadu, ze kterého vyjíždějí autobusy například do Prahy, Liberce, Hradce Králové, Brna, Špindlerova Mlýna, Kněžmostu nebo do Hlinska. Ve východní části města je i vlakové nádraží, ležící na trati 041 z Turnova do Hradce Králové, ze kterého odbočuje regionální trať 061 do Kopidlna a Nymburka, po které jezdí vlaky ve dvouhodinových intervalech. Vlakové nádraží má 4 osobní koleje.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město Jičín těží především z turismu a průmyslu. Továrny zde mají společnosti jako Ronal, Continental, AEG nebo SpofaDental, v menší míře stále vyrábí nástupce Agrostroje, AGS, což byl později Seco GROUP, nyní Seco Industries. Sídlo zde má též dopravní firma C.S.CARGO a.s. Probíhá rekonstrukce města – opravy památek (včetně Valdštejnova náměstí, chodníků, silnic či panelových domů z převážně 80. let 20. století, naplánována je rozsáhlá přeměna veřejné dopravy (přesun autobusového nádraží, rekonstrukce vlakového nádraží). Město též postavilo bazénový komplex na místě plovárny ze 20. let u rybníku Kníže. Nevyřešený nebo nedořešený je stále problém několika chátrajících objektů, především jezuitské koleje a kasáren. Hotel Start, vlastněný soukromou společností, byl několik let zavřený. Začátek rekonstrukce byl plánovaný na rok 2013, avšak práce započaly až rokem 2017. V lednu 2018 měl zateplenou fasádu, nová okna a dělalo se nové parkoviště. Investor hotel neotevřel podle domluvy - termín otevření hotelu byl bez pokut prodlužován. Hotel měl být v provozu od 30. června 2018, což investor nesplnil. Opět požádal o prodloužení do 30. září, za což zaplatil pokutu přibližně 500 tisíc korun. V hotelu měly být 2 restaurace — v přízemí a v posledním patře, avšak byla vybudována pouze ta přízemní. V srpnu 2019 byl hotel plně v provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Město je v současnosti tvořeno 12 místními částmi na pěti katastrálních územích: V letech 1980–1990 byla součástí města i dnes samostatná obec Úlibice.", "section_level": 1}, {"title": "Základní sídelní jednotky.", "content": "Základní sídelní jednotky nejsou skladebné s členěním na evidenční části obce, a tedy se mnohé z nich člení na díly ležící v různých částech obce. Například ZSJ Jičín-Staré Město je o něco větší než evidenční část Staré Město. Čeřov, Dvorce, Holínské Předměstí, Hradecké Předměstí, Hubálov, Jarošov, Jičín-Staré Město, Moravčice, Na vrchách, Nové Město, Pod zámkem, Popovice, Porák, Pražské Předměstí, Robousy, Sedličky, U křížku, Valdické Předměstí-východ, Valdické Předměstí-západ.", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Jičín byl dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Jičín ale stále existuje a skládá se ze 111 obcí, ORP ze 77 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Jičíně také působí celá řada sportovních družstev v mnoha odvětvích. Je to například v házené (HBC Ronal Jičín – mistr české extraligy v sezóně 2012/13), florbalu (KM automatik FBK Jičín, kde muži hrají divizi a ženy hrají od sezóny 2014/15 extraligu žen), hokeji (HC Jičín - muži hrající krajskou ligu Libereckého kraje a ženy 1.ligu), fotbalu (SK Jičín hrající krajský přebor), basketbalu (BSK Jičín), americkém fotbale (Hurricanes Jičín), atletice (AC TJ Jičín) nebo v tchoukballu, kde Jičín patří mezi nejúspěšnější týmy v republice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jičín (, dříve \"Gitschin\") je okresní město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Město leží v Jičínské pahorkatině na řece Cidlině. Rozloha města činí 2 493 ha a žije zde obyvatel. S Jičínem je především spojeno působení Albrechta z Valdštejna, vrchního velitele císařských vojsk za třicetileté války, který v Jičíně jako frýdlantský vévoda provedl rozsáhlou přestavbu, a loupežníka Rumcajse, který v pohádkách Václava Čtvrtka a Radka Pilaře sídlil ve fiktivním lese Řáholci. Pro množství historických památek, od gotických až po prvorepublikové, stejně tak pro polohu v Českém ráji, je Jičín turisticky vyhledávaným místem a bývá považován za jedno z nejkrásnějších měst v Česku. V roce 2016 získal titul Historické město roku.", "tgt_summary": "Jičín (; , \"Gitschin\" or \"Jitschin\"; , \"Gitzinum\"; ) is a town in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. It lies approximately 85 km northeast of Prague in the scenic region of the Bohemian Paradise (\"Český ráj\") under the Prachov Rocks (\"Prachovské skály\"). Jičín has been declared a Municipal Reserve (\"městská památková rezervace\") because of its well-preserved historical center, built around a rectangular square with a regular Gothic street layout, remnants of fortifications and arcade Renaissance and Baroque houses. The town is also connected with the popular fairy-tale character, Robin Hood-like robber Rumcajs. The Battle of Gitschin was fought nearby during the Austro-Prussian War of 1866.", "id": 947551} {"src_title": "Ernest Gellner", "tgt_title": "Ernest Gellner", "src_document": [{"title": "Život a rodina.", "content": "Ernest Gellner se narodil do německy mluvící židovské rodiny. Dětství prožil v Praze, kde chodil do české obecné školy a na anglické gymnázium. V roce 1939 celá rodina utíká do Anglie, kde Gellner po dostudování střední školy v roce 1943 zahajuje studium na Oxfordské univerzitě. Svá studia však přeruší, aby mohl v roce 1944 vstoupit do Československé samostatné obrněné v brigády, s níž se účastní obléhání Dunkerque a se kterou se v roce 1945 dostává na krátký čas zpátky do Prahy. V Praze začíná studovat na Univerzitě Karlově, kde mimo jiné navštěvuje přednášky Jana Patočky. Patočkovy přednášky na něm moc dobrý dojem nezanechaly. Gellner později napsal, že Patočkův styl přednášení považoval za nesrozumitelný. K Patočkovi se však vrátil na sklonku své kariéry v souvislosti se zájmem o český nacionalismus. V roce 1946 Československo z obav před politickým směřováním země opět opouští a vrací se do Anglie. V Oxfordu pak dokončuje v roce 1947 studia. V Oxfordu je jeho učitelem například filosof Gilbert Ryle, se kterým se v průběhu padesátých let názorově rozejde. Po ukončení svých oxfordských studií pak dva roky přednáší na Univerzitě v Edinburghu. V roce 1949 se přesouvá na místo odborného asistenta sociologie se speciálním zřetelem k etice a sociální filosofii na London School of Economics. Na univerzitě vydrží dlouhých 35 let až do roku 1984, kdy mu je Univerzitou v Cambridge nabídnuta profesura antropologie Williama Wyse. Na tomto místě střídá Jacka Goodyho. Na Cambridgi působí Gellner v letech 1984–1993. Poslední léta života pak stráví na Středoevropské univerzitě v Praze, kterou v roce 1991 založil George Soros, britský finančník maďarského původu. Do Československa se Gellner podíval jako návštěvník koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy se stýká s místním disentem. Po revoluci se v souvislosti se svým úvazkem na Středoevropské univerzitě vrací na trvalo. V Praze nakonec Ernest Gellner v listopadu 1995 umírá na infarkt. Ernest Gellner byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Lore Edith Gellnerová (roz. Herzsteinová), se kterou se setkal během svých studií na Oxfordu. Manželství skončilo rozvodem v roce 1949. Jeho druhou manželkou byla Susan Gellnerová (roz. Ryanová), se kterou měl celkem čtyři děti - syny Davida a Benjamina, dcery Sarah a Deborah. David Gellner se rovněž stal sociálním antropologem a v současnosti působí na Oxfordské univerzitě. Ernest Gellner byl vášnivým horolezcem. Lezl v Alpách nebo v Maroku. Svého koníčku se musel vzdát kvůli osteoporóze, která ho začala trápit od poloviny padesátých let. Kromě toho rád jezdil na motorce, kánoi a na plachetnici.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Gellnerovo dílo zahrnuje na dvě desítky monografií z oblasti filosofie (např. \"Words and Things\", 1959; \"Thought and Change\", 1964; \"Legitimation of Belief\", 1974) a sociální antropologie (např. \"Saints of the Atlas\", 1965; \"Muslim Society\", 1981). Velký rozruch vzbudila jeho první kniha \"Words and Things\", ostře polemizující s tzv. oxfordskou filosofií přirozeného jazyka a filosofií pozdního Ludwiga Wittgensteina. Britský filosof Gilbert Ryle, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu \"Mind\", odmítnul Gellnerovu knihu v časopise recenzovat. Ryleův zamítavý postoj podnítil k reakci Bertranda Russella, který napsal protestní článek do The Times. Následně se kolem Gellnerovy knihy rozvířila debata, do které se zapojilo devatenáct různých korespondentů.", "section_level": 1}, {"title": "Národy a nacionalismus.", "content": "Významného úspěchu dosáhl Gellner knihou \"Národy a nacionalismus\" (\"Nations and Nationalism\", 1983), která byla přeložena do více než deseti jazyků, včetně češtiny (1993). K tématu nacionalismu se Gellner vrátil ještě na sklonku svého života v knize \"Nacionalismus\". Podle Gellnera je nacionalismus “původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné.\" Gellnerův přístup k nacionalismu bývá označován jako konstruktivistický a má tak blízko k teoriím nacionalismu Erica J. Hobsbawma a Benedicta Andersona. Národy stejně jako nacionalistické ideologie nejsou podle Gellnera ničím přirozeným. Podle něj obojí úzce souvisí až se společenskými změnami osmnáctého a devatenáctého století. Národy a nacionalismus tu nejsou od nepaměti, jsou až produktem moderní doby. Mezi kritiky Gellnerovy teorie nacionalismu bývá řazen např. Anthony D. Smith. Ačkoliv ten souhlasí s některými Gellnerovými tezemi, přesto tvrdí, že každý moderní národ je budován na základě předcházející pre-moderní etnické tradice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernest André Gellner (v českém kontextu uváděn také jako Arnošt Gellner) (9. prosince 1925 Paříž – 5. listopadu 1995 Praha) byl filosof, sociolog a sociální antropolog. Mezi Gellnerovy přínosy společenským vědám patří hlavně jeho teorie nacionalismu. Gellner však proslul více jako kritik než jako představitel nějaké významné teorie. Mezi cíle jeho mnohdy nevybíravé a jízlivé kritiky patřila psychoanalýza, marxismus nebo postmoderní filosofie. Jeho intelektuální postoje byly ovlivněny především pracemi sociálního antropologa Bronisława Malinowského, sociologa Maxe Webera a filosofa Karla Poppera, který Gellnera ovlivnil svým kritickým racionalismem.", "tgt_summary": "Ernest André Gellner (9 December 1925 – 5 November 1995) was a British-Czech philosopher and social anthropologist described by \"The Daily Telegraph\", when he died, as one of the world's most vigorous intellectuals, and by \"The Independent\" as a \"one-man crusader for critical rationalism\". His first book, \"Words and Things\" (1959), prompted a leader in \"The Times\" and a month-long correspondence on its letters page over his attack on linguistic philosophy. As the Professor of Philosophy, Logic and Scientific Method at the London School of Economics for 22 years, the William Wyse Professor of Social Anthropology at the University of Cambridge for eight years, and head of the new Centre for the Study of Nationalism in Prague, Gellner fought all his life—in his writing, teaching and political activism—against what he saw as closed systems of thought, particularly communism, psychoanalysis, relativism and the dictatorship of the free market. Among other issues in social thought, modernization theory and nationalism were two of his central themes, his multicultural perspective allowing him to work within the subject-matter of three separate civilizations: Western, Islamic, and Russian. He is considered one of the leading theoreticians on the issue of nationalism.", "id": 2147374} {"src_title": "Jacobus Henricus van 't Hoff", "tgt_title": "Jacobus Henricus van 't Hoff", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Rotterdamu jako syn lékaře. Už od útlého věku se zajímal o přírodní vědy. Oproti přáním svého otce začal se studiem chemie. Studovat začal na Delftském polytechnickém institutu, potom na leidenské univerzitě, následně v Bonnu v Německu, kde studoval s Friedrichem Kekulé, poté v Paříži a dostudoval na univerzitě v Utrechtu, kde dostal doktorát v roce 1874. V roce 1878 se van't Hoff oženil s Johannou Francinou Meesovou. Měli spolu čtyři děti, dvě dcery a dva syny. Ještě před obdržením doktorátu zveřejnil svůj první příspěvek do organické chemie. V roce 1874 usoudil, že chemické vazby mezi atomy uhlíku směřují do rohů pravidelného čtyřstěnu. Tuto myšlenku sdílel s francouzským chemikem Josephem Le Belem. V roce 1884 publikoval své výzkumy z chemie pojmenované \"Études de Dynamique chimique\". O rok později byl jmenován členem Nizozemské královské akademie věd. V roce 1886 dokázal podobnost mezi chováním zředěných roztoků a plynů. Van't Hoff se stal profesorem chemie a fyziky v Utrechtu. Poté začal pracovat jako učitel chemie, mineralogie a geologie na univerzitě v Amsterdamu, kde pracoval téměř 18 let. V roce 1896 se odstěhoval do Německa se stal profesorem na Pruské univerzitě v Berlíně. V roce 1901 se stal první nositelem Nobelovy ceny za chemii. Toto ocenění získal za objev zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích. Ve své době byl snad nejlepším chemikem celého světa. Je považován za jednoho z největších chemiků všech dob společně s Francouzi Antoinem Lavoisierem, Louisem Pasteurem a německým chemikem Friedrichem Wöhlerem. Rok 1901, ve kterém získal Nobelovu cenu, je považován za vrchol jeho kariéry. Tento velikán organické a fyzikální chemie zemřel 1. března 1911 ve Steglitzi u Berlína.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacobus Henricus van 't Hoff (30. srpna 1852 – 1. března 1911) byl nizozemský chemik. Tento ve své době velice vlivný teoretický chemik získal jako první člověk v roce 1901 Nobelovu cenu za chemii.", "tgt_summary": "Jacobus Henricus \"Henry\" van 't Hoff Jr. (; 30 August 1852 – 1 March 1911) was a Dutch physical chemist. A highly influential theoretical chemist of his time, Van 't Hoff was the first winner of the Nobel Prize in Chemistry. His pioneering work helped found the modern theory of chemical affinity, chemical equilibrium, chemical kinetics, and chemical thermodynamics. In his 1874 pamphlet Van 't Hoff formulated the theory of the tetrahedral carbon atom and laid the foundations of stereochemistry. In 1875, he predicted the correct structures of allenes and cumulenes as well as their axial chirality. He is also widely considered one of the founders of physical chemistry as the discipline is known today.", "id": 343386} {"src_title": "Kostel Matky Boží před Týnem", "tgt_title": "Church of Our Lady before Týn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci dnešní stavby.", "content": "Nejstarší, ještě románský předchůdce dnešního kostela v těchto místech vznikl v souvislosti s rozvojem nedalekého Týnského dvora v průběhu 12. století, první písemná zmínka se váže k roku 1135. V této době, kdy už nesl zasvěcení Panně Marii, jej panovník svěřil péči Vyšehradské kapituly. Spolu s rostoucím Starým Městem nabýval na významu a stal se kostelem farním. Na přelomu 13. a 14. století byl nahrazen raně gotickou trojlodní stavbou o třech klenebních polích s kryptou pod polygonálně ukončeným presbytářem a minimálně jednou věží v západním průčelí. Ve věži je doložen zvon roku 1310, kdy sehrál roli v rámci obsazení Prahy Janem Lucemburským. Část věže se dochovala až do roku 1894 jako tzv. kaple sv. Ludmily navazující na sakristii. Nedlouho po dokončení kostela se vyřešil smírem také dlouho trvající spor mezi Vyšehradskou kapitulou a zástupci farnosti o patronátní právo. Ještě v tomto kostele působil od roku 1365 jako farář jeden z prvních reformních kazatelů Konrád Waldhauser, pochovaný na přilehlém hřbitově roku 1369.", "section_level": 2}, {"title": "Osudy současného kostela.", "content": "V polovině 14. století zahájili farníci, kteří patřili mezi nejbohatší městský patriciát, za podpory významných měšťanských rodin z jiných farních obvodů novostavbu vrcholně gotické trojlodní baziliky, která se stala hlavním staroměstským kostelem nejen pozdního středověku. V základním plánu poměrně konzervativní architekturu ovlivnili postupně mistři pocházející z největšího stavebního podniku v Čechách, z obou pražských katedrálních hutí, v první fázi Matyáše z Arrasu a následně Petra Parléře. Na druhého jmenovaného ukazují kružby oken hlavní lodi a zejména okno východního průčelí o výšce 28 m. Dále je v českém prostředí nebývale velkolepě sochařsky zpracovaný severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu a sedile v závěrech obou bočních lodí. Sedile severní odkazuje svou ikonografií na umělecké prostředí krále Václava IV., který mohl také osobně nebo prostřednictvím osob ze svého okolí ovlivnit tato vynikající umělecká díla. Týnský kostel byl přitom situován nedaleko jeho nového hlavního sídla Královského dvora, mohl jej tedy osobně navštěvovat. Novostavba začala sloužit svému účelu okolo roku 1380, kdy došlo také k přenesení oltářů z původního raně gotického kostela. Před vypuknutím husitských bouří byly dostavěny tři lodě, není však jisté, zda byla hlavní loď zaklenuta. Stavba tehdy postrádala západní štít, nejspíše klenbu a krov hlavní lodi a obě věže. Týnský kostel byl poměrně záhy ovládnut reformní stranou, v husitských dobách se potom stal jedním z předních kostelů strany podobojí. Od roku 1427 zde působil Jan Rokycana, roku 1435 zvolený, avšak nikdy nepotvrzený utrakvistický biskup, blízký spolupracovník Jiřího z Poděbrad, který byl v kostele u sakristie roku 1471 také pohřben. Po husitských válkách měla být stavba dokončena a zastřešena, ale dřevo na krov mělo být místo toho použito na stavbu šibenic pro Jana Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených na příkaz císaře Zikmunda. Krov tak byl pravděpodobně dokončen až o 20 let později roku 1457. Stavba pokračovala za vlády Jiřího z Poděbrad, zvoleného králem na nedaleké Staroměstské radnici, jehož srdce bylo podle jeho přání později v chrámu pohřbeno, a to vedle hrobu Jana Rokycany. Do roku 1463 byl vztyčen štít hlavní lodi a v roce 1466 dostavěna severní věž. V nice štítu byla umístěna panovníkova socha s nápisem „Veritas vincit“ („Pravda vítězí“) a nad ní umístěn pozlacený kalich. Socha byla snesena v roce 1623 a nahrazena roku 1626 reliéfem Madony ve sluneční svatozáři od Kašpara Bechtelera. Jižní věž byla dokončena roku 1511 za vlády Vladislava Jagellonského. Obě věže se pak tyčí do výšky 80 metrů. Po Bílé hoře v roce 1621 připadl kostel opět katolické straně. Z chrámu byly odstraněny nejen symboly utrakvismu, ale také ostatky některých jejích představitelů, mj. Jana Rokycany. Záhy po skončení třicetileté války (roku 1648) začali měšťané hojně zřizovat oltáře v novém barokním slohu. Mezi prvními to byl oltář hlavní (rok 1649), který je symbolickým poděkování pražanů Matce Boží za ukončení dlouhého válečného konfliktu, obdobně jako Mariánský sloup na Velkém rynku. Roku 1670 dokončil architekt Giovanni Domenico Orsi novou varhanní kruchtu. Roku 1679 kostel postihl požár. Klenba hlavní lodi a presbytáře musely být následně sneseny a nahrazeny barokní klenbou valenou s lunetami. V roce 1819 zachvátil požár severní věž. Její obnova se protáhla do roku 1836, kdy došlo k nahrazení zničeného krovu (podle jižní věže, kde se původní krov dochoval). Během úprav v puristickém duchu ve druhé polovině 19. století byla odstraněna omítka, která pokrývala část fasády. Kostel tak dostal nepůvodní vzhled opukového kamene, který známe dnes. V roce 1933 byl k farnímu obvodu jako filiální připojen kostel sv. Havla, v roce 2009 potom kostel sv. Haštala, spojený s Týnem dočasně již v době pobělohorské. Do farního obvodu náleží také kostel kostel sv. Jakuba, který má ovšem vlastní duchovní správu. Ve druhé polovině 20. století byl Týnský kostel proslulý dlouholetým působením faráře Jiřího Reinsberga (1946–1993). Byl v Čechách jedním z prvních míst zavádění jak liturgické reformy Pia XII. v 50. letech, tak pokoncilních reforem a překladů liturgických textů. Kolem farnosti se shromáždila specifická skupina křesťanů, a na rozdíl od mnoha jiných církevních aktivit tuto společnost v centru Prahy komunistický režim toleroval. Od 70. let 20. do počátku 21. století prošel také kostel celkovou náročnou obnovou. V srpnu 2017 bylo z podnětu České biskupské konference zahájeno navrácení zlatého kalicha na průčelí: umístěna tam byla nejprve jeho maketa, která byla následně nahrazena konečnou skulpturou z měděného pozlaceného plechu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Chrám je vystavěn z neomítaných kamenných kvádrů, plastické články architektury a sochařská výzdoba jsou tesány z místní opuky. Jde o gotickou stavbu s dispozicí trojlodní baziliky s dvojicí věží v západním průčelí, s trojchórovým řešením východního závěru a s převážně barokním mobiliářem. Jižní boční loď si i přes pozdější vložení barokních a novogotických prvků zachovala původní charakter jednolitého prostoru, klenutého křížovými klenbami, jež od sebe nedělí výraznější meziklenební pasy. Přípory vynášející klenební žebra sbíhají až k zemi a tím rytmicky člení prostor lodi. Základním architektonickým rysem hlavní lodi byla její dvoupatrovost, která podmiňovala vznik vysoké hladké plochy mezi vrcholy lomených arkád a oken.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Výrazně vertikální, bazilikálně uspořádaný trojlodní gotický kostel je vybavený na západě dvojicí gotických hranolových věží. Na východě je kostel ukončen krátkým presbytářem o jednom obdélném poli, polygonálně uzavřen čtyřmi stranami osmiúhelníka. Boční lodě jsou ukončeny nehlubokými polygonálními kaplemi o pěti stranách osmiúhelníka. Boční lodě jsou zaklenuty pěti poli křížové žebrové klenky na téměř čtvercovém půdorysu, ke kterým se pojí ještě po jedné křížové žebrové klenbě v podvěží. Hlavní loď i presbytář jsou pak zaklenuté šesti obdélnými, šířkově uspořádanými poli stlačené valené raně barokní klenby s trojúhelníkovými výsečemi. Boční lodě si zachovaly původní gotickou žebrovou klenbu. Kostel je osvětlený řadou převýšených, hrotitě ukončených gotických oken vybavených kamennými kružbami. Po stranách středního závěru, s půdorysem desetiúhelníka s opěrákem v ose, se stýkají pětiboké závěry bočních lodí. Tyto závěry se uplatňují z exteriéru jako trojboké. Východní strana bočních chórů navazuje přímo do středního závěru. Dispozice kostela nebyla uzpůsobena nedostatkem plochy, ale aby byla kompatibilní s vývojovými principy gotické architektury 14. století. Západní průčelí, jenž tvoří jednu z největších dominant Prahy, vyrůstá z trnože, který lemuje celou stavbu. Výžlabky a vnější okraje oblounků jsou zdobeny hruškovcem. Zhruba ve dvou třetinách výšky je přerušována drobnými prstenci. Osový opěrák i oba sousední vrcholí kombinací pultu a sedlové stříšky, ostatní jsou ukončeny jednoduchou hlavní římsou. Na nejvýchodnějším poli jižní boční lodi se nachází sakristie a depozitář, které jsou ze vnějšku celé regotizovány. Pouze východní okno sakristie uchovalo své původní ostění jako v bočních chórech. Lomeným portálem do sakristie se nastupuje na vřetenové schodiště. Vstup depozitáře je dekorován kamennou balustrádou. Klenba depozitáře a sakristie jsou identické, avšak na rozích depozitáře se zachovaly tři figurální konzoly (andělé, souboj zvířecích stvůr s lidskými postavami), již jsou ohlasy Petra Parléře. Hlavní architektonická dominanta severní strany je slavný portál zabírající plochu průčelí mezi oběma opěrnými pilíři. Portál má půlkruhový oblouk, který reaguje opět na tvarosloví Petra Parléře. Ostění lomeného vchodu je vnitřními i vnějšími výžlabky dekorován drobnými kraby. Obnovené znaky české a římské říše jsou vsazené ve cviklech nad lomeným obloukem. Ostění tympanonu sahá až do vnitřních bloků obou opěráků. Vybíhá ze zkoseného podnože. Toto ostění bylo dole přerušeno kružbovým panelováním. Nad ním pokračuje výklenek pro sochy, ukončený baldachýnem. Převýšený půlkruhový tympanon je složen z pěti opukových desek s reliéfním zobrazením Utrpení Páně a Ukřižování. V místě zkosení portálové podnože jsou uprostřed i na rozích čelních stran opěráků umístěny rozdílně mohutné konzolové přípory. Střední nejslabší vrcholí prostými hlavičkami. Vnitřní je nejmohutnější, umístěna pod vysokým prstencem zdobeným ornamentálními motivy. Nese silné hlavice, kde vpravo se nacházejí dva andělé vedoucích lva, jelena, zatímco vlevo je Mojžíš mezi sedícími anděly. Slabší vnější přípory vrcholí figurálními hlavicemi. Na krycích deskách rohových hlavic jsou posazeny podstavce pro sochy. Portál nebyl před husitskou revolucí dokončen. Střední závěr i hlavní loď byly zbarokovány po požáru v roce 1679. V podkroví jsou nepatrné stopy středověkého stavu. Kostel je přístupný čtyřmi gotickými portály. Osově umístěným západním a dvěma portály, prolomenými v úrovni druhého pole na severní a jižní straně. Severní portál má v tympanonu reliéf zobrazující tři scény z Kristových pašijí v mnohafigurových kompozicích. Sochařsky velmi kvalitní dílo se řadí k nejvýznamnějším památkám gotického sochařství předhusitského období v Česku. Dvojice věží je zakončena bohatě zdobenými převýšenými pozdněgotickými osmibokými helmicemi, které jsou doplněny ochozem, čtveřicí nárožních vížek a ještě navíc pročleněny zhruba v polovině své výšky další čtveřicí vysazených ozdobných vížek. Mezi věžemi je sevřen bohatě zdobený, řadou fiál vrcholící gotický štít obsahující barokní reliéf Madony.", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení.", "content": "K pozůstatkům gotické výbavy patří zejména pozdně gotický baldachýn od Matěje Rejska z roku 1493. Byl původně umístěný nad hrobem biskupa Augustina Luciana z Mirandoly. Baldachýn čtvercového půdorysu je tvořen čtyřmi středně mohutnými kamennými polychromovanými opěrami, které jsou ukončeny lomeným obloukem, tzv. oslím hřbetem. Tyto oblouky jsou doplněny nárožními ozdobnými věžičkami a obohaceny gotickými ornamenty. Na každé opěře, zhruba ve druhé třetině, jsou umístěny sochy. Opěry nesoucí architráv vrcholí fiálami. Z východní strany je baldachýn dekorován obrazy Karla Škréty (1610–1674). Mobiliář kostela je v současné době převážně barokní. Z původního středověkého vybavení se dodnes dochovalo v interiéru chrámu pět uměleckých prací: cínová křtitelnice z roku 1414, nejstarší a největší v Praze; kamenná kazatelna v hlavní lodi; velmi cenná jsou dvě díla tzv. Mistra Týnské kalvárie z počátku 15. století: Týnská madona a sousoší Kalvárie v závěru severní lodi; nakonec potom dvě pozdně gotická umělecká díla: na pomezí renesance se nachází oltář s ústřední dřevořezbou Kristova křtu od podunajského mistra, zvaného podle signatury Monogramista IP z doby po roce 1520; posledním potom kamenný baldachýn z roku 1493 pocházející snad z dílny Matěje Rejska. Ten původně kryl hrobku biskupa Augustina Luciána z Mirandoly. Již před jeho vznikem se v těchto místech nacházel oltář sv. Lukáše staroměstského malířského cechu, v baroku s obrazem Karla Škréty sv. Lukáš maluje Madonu (dnes v MHMP), nahrazený v polovině 19. století stávajícím obrazem téhož námětu v neogotickém retabulu od Josefa Vojtěcha Hellicha. Z období renesance a baroka se dochoval mimořádně zajímavý soubor reliéfně tesaných náhrobních kamenů a epitafů, mj. náhrobník astronoma Tychona Braheho z roku 1601, který je umístěn u prvního jižního pilíře hlavní lodi. Z barokního mobiliáře vynikají dřevořezby raně barokních oltářů a cenné varhany od Jana J. Mundta z let 1670–1673, které patří mezi troje nejstarší dochované varhany v Praze. Od roku 1691 jako varhaník chrámu působil po dobu padesáti let muzikolog Tomáš Baltazar Janovka. Mezi raně barokními oltáři je cenný zejména hlavní oltář z roku 1649 s titulárním obrazem Nanebevzetí Panny Marie od jednoho z významných českých barokních malířů Karla Škréty, který je autorem několika dalších pláten bočních oltářů. V kostele se nalézají také díla dalších barokních mistrů: sochařů Jana Jiřího Bendla a Ignáce Františka Weisse (oltářní plastiky), Jana Heidelbergera (socha sv. Františka z Pauly v severní lodi), malířů M. Strassera (Nalezení sv. kříže, z hlavního oltáře zrušeného kostela stejného zasvěcení), Jana Jiřího Heinsche (obraz sv. Josefa v severní lodi, oltářní obraz Rodokmenu Jesse), Michaela Václava Halbaxe (obraz sv. Krišpína a Krišpiniána), jeho přítele Petra Brandla (obraz Příjezd sv. Václava na říšský sněm), z období rokoka potom Ignáce Raaba (Jan Křtitel) či Františka Xavera Palka (sv. Expeditus). V presbytáři jsou umístěna také dvě rozměrná plátna od severoitalského renesančního malíře Romanina (1484–1564) s náměty Navštívení Panny Marie a Obětování Páně. V interiéru se nacházejí také umělecká díla z 19. století. V roce 1846 bylo požehnáno nové sousoší sv. Cyrila a Matoděje z carrarského mramoru od Emanuela Maxe, které chrámu věnoval Ferdinand V. V letech 1846–1847 došlo pod vedením Josefa Vojtěcha Hellicha k novému uspořádání oltářů, které do značné míry v kostele vydrželo dosud, byl také autorem výše zmíněného oltáře sv. Lukáše a některé další oltáře obnovil či doplnil. Roku 1854 byla potom pořízena nová křížová cesta od Františka Čermáka a roku 1864 vznikl nový oltář Panny Marie Bolestné v závěru jižní lodi kostela s titulním obrazem od Antonína Lhoty.", "section_level": 2}, {"title": "Mobiliář dochovaný mimo kostel.", "content": "Kromě uměleckých děl v interiéru chrámu se dochovalo několik prací pocházejících původem z Týnského kostela, postupně ovšem převedených do významných pražských sbírkotvorných institucí.", "section_level": 3}, {"title": "Legendy.", "content": "Podobně jako u řady ostatních památek pražských i s Týnským chrámem se pojí několik legend. Jedna legenda hovoří o malém zvonku ve zvonici chrámu. Ten má připomínat služku, kterou její paní ze vzteku uškrtila, když při rozeznění zvonu z Týnského chrámu poklekla a počala se modlit, místo aby jí vypomohla s oblékáním. Vzhledem ke společenskému postavení dané dámy ji soudce zprostil viny, ale každé zazvonění zvonu rezonovalo v jejím svědomí natolik, že nechala pro Týnský chrám odlít malý zvon na památku oné služky. Následně rozdala veškerý svůj majetek chudým a vstoupila do kláštera. Legend spojených s chrámem Panny Marie před Týnem koluje mezi lidmi více. Některé nejsou pravděpodobně nic víc než výmysly turistických průvodců. Lze se kupříkladu setkat s historkou o zvoníkovi, který vystupoval do věží na koni. Nejprve prý štíhlejší severní věží vystoupal na balustrádu, po které přešel ke vstupu do jižní věže. Koně pak přivazoval na horním ochozu, případně v některé z nárožních věžic, pokud pršelo, aby se kůň při rozeznění zvonů nesplašil. Evidentně se jedná o vymyšlenou historku, která zřejmě analogicky odkazuje na sevillskou Giraldu, kde se místo schodů nacházejí rampy, po kterých se skutečně vystupovalo na koni až na vrchol věže.", "section_level": 2}, {"title": "Další funkce.", "content": "V jižní věži chrámu je umístěn vysílač (základní převodová stanice) operátora T-Mobile Czech Republic. Je zde od roku 1996, jedná se o jeden z nejstarších vysílačů tohoto typu v Česku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Matky Boží před Týnem (lidově Týnský chrám, nebo kostel Panny Marie před Týnem) se nachází na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem. Jeho západní průčelí obrácené k náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy. Přední část kostela s portálem směřujícím do náměstí je obestavěna předsunutou zástavbou dvou domů, jedním z nich je Týnská škola. Stavebním materiálem použitým při stavbě Týnského kostela byl především pískovec, který se používal pro detaily a pro armování opěráků. Dále měkčí opuka, využívaná jako lomový kámen pro výplňové stěny.", "tgt_summary": "The Church of Mother of God before Týn (in Czech \"Kostel Matky Boží před Týnem\", also \"Týnský chrám\" (\"Týn Church\") or just \"Týn\"), often translated as Church of Our Lady before Týn, is a Gothic church and a dominant feature of the Old Town of Prague, Czech Republic. It has been the main church of this part of the city since the 14th century. The church's two towers are 80 m high, and each tower's spire is topped by eight smaller spires in two layers of four.", "id": 776880} {"src_title": "Tribunál (Evropská unie)", "tgt_title": "General Court (European Union)", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Skládá se z alespoň jednoho soudce za každý členský stát. Počet soudců je vždy určen Statutem Soudního dvora. Nevyskytují se zde generální advokáti a to právě z důvodu možnosti opravných prostředků k Soudnímu dvoru. Pokud by to však bylo nutné, touto funkcí může být pověřen jeden ze soudců. Soudci Soudu prvního stupně jsou vybíráni z osob skýtajících záruku naprosté nezávislosti a způsobilých k výkonu soudcovské činnosti. Soud prvního stupně má svého předsedu a tajemníka. Předsedu si volí členové ze svého střed na dobu 3 let obnovitelně. Smlouva Evropského společenství neupravuje výslovně počet soudců tohoto soudu. Je to utvářeno nařízením Rady. Soudci jsou jmenováni na dobu šesti let. Mohou být jmenováni opětovně, dochází k částečnému znovuobsazování míst po 3 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci.", "content": "Soud prvního stupně vznikl s cílem zmírnění přetížení Evropského soudního dvora. Problémem byly zejména zaměstnanecké žaloby, jejich počet byl procentuálně velmi vysoký, nedotýkaly se však ústavních otázek, které by bylo nutné řešit jednotně pro celé Společenství. V 90. letech došlo k posilování pravomocí Soudu prvního stupně. A to především k žalobám podávaným jednotlivci a žalobám plynoucích z komunitární ochranné známky. Dnes Soud prvního stupně rozhoduje v odvoláních proti rozhodnutím soudních komor a proti rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu. Dále o žalobách na neplatnost a na nečinnost podaných: V praxi to znamená, že tento soud projednává především případy v oblasti hospodářské soutěže, státní pomoci, obchodu, zemědělství a ochranných známek.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení.", "content": "Soud prvního stupně zasedá v senátech, výjimečně může zasedat i v plénu nebo jako samosoudce.  Fungování Soudu prvního stupně a průběh řízení je analogický k úpravám Soudního dvora. Opravné prostředky proti rozhodnutí Soudu prvního stupně  k Soudnímu dvoru jsou omezeny na právní otázky. Většinu případů projednávají 3 soudci a neexistuje zde funkce generálního advokáta. Fyzická nebo právnická osoba se může na Tribunál obrátit, pokud se cítí poškozena v důsledku činnosti nebo nečinnosti orgánu EU nebo jeho zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Instančně je podřazen Soudnímu dvoru s tím, že je možno z právních důvodů podat proti jeho rozhodnutí opravný prostředek k Soudnímu dvoru. Sídlí v Lucembursku. Tribunál před Lisabonskou smlouvou nazývaný \"Soud prvního stupně\" je společně se Soudním dvorem součástí Soudního dvora Evropské unie, kam mohou patřit specializované soudy (v minulosti byl takovým soudem Lisabonskou smlouvou ustavený Soud pro veřejnou službu, zrušený v roce 2016). Řeší především spory, ve kterých vystupují takzvaní neprivilegovaní žalobci, tedy fyzické osoby, právnické osoby, kandidátské státy. Stejné otázky, kdy je žalobcem členský stát EU a orgány Unie, řeší již zmíněný Soudní dvůr. Řeší například žaloby na neplatnost, žaloby na nečinnost, odvolání od Soudu pro veřejnou službu, patentové spory. Tribunál EU byl zřízen na základě Jednotného evropského aktu z roku 1986. Fungovat začal k 1. 9. 1989. Původně patřil k Soudnímu dvoru, avšak Smlouva z Nice již oba soudy odděluje jako samostatně stojící jednotky.", "tgt_summary": "The General Court, informally known as the European General Court (EGC), is a constituent court of the Court of Justice of the European Union. It hears actions taken against the institutions of the European Union by individuals and member states, although certain matters are reserved for the European Court of Justice. Decisions of the General Court can be appealed to the Court of Justice, but only on a point of law. Prior to the coming into force of the Lisbon Treaty on 1 December 2009, it was known as the Court of First Instance.", "id": 159819} {"src_title": "Grep", "tgt_title": "Grep", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Grep byl původně vytvořen Kenem Thompsnem jako samostatná aplikace z parseru regulárních výrazů pro ed (který také vytvořil). Název pochází z příkazu edu: znamená „\"search globally for lines matching the regular expression \"re\", and print them\"“ – najdi řádek vyhovující regulárnímu výrazu a vypiš ho. Poprvé se grep objevil v manuálu Unixu verze 4, 3. březen 1973.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Najde všechny soubory v aktuálním adresáři obsahující řetězec „foo“: Najde všechny soubory v aktuálním adresáři (reprezentovaný tečkou „.“) a podadresářích obsahující řetězec „foo“: Totéž co předchozí, ale pouze vypíše názvy souborů obsahující řetězec:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Grep vyhledává v souborech předaných jako parametr, pokud parametr chybí hledá ve standardním vstupu. Ve výchozím nastavení vypisuje vyhovující řádky na standardní výstup, ale program může přijímáním parametrů měnit funkčnost. Jednoduchý příklad běžného použití grepu, hledá v souboru \"fruitlist.txt\" řádky obsahující textový řetězec \"apple\": Vyhovující řetězec se objeví pokud je rozpoznána sekvence znaků, například řádky obsahující \"pineapple\" nebo \"apples\" jsou také vytištěny i přes to že se řetězec \"apple\" vyskytuje uvnitř slova. Grep je ve výchozím nastavení náchylný na velikost písmen, tudíž řádky obsahující \"Apple\" (s velkým písmenem) nebudou vytištěny pokud zároveň neobsahují \"apple\". Pro nenáchylnost na velikost písmen je potřeba přidat parametr \"-i\" (ignore case). Příkaz může přebírat vícero souborů v seznamu argumentů. Například, všechny soubory mající koncovku .txt v daném adresáři mohou být prohledány pomocí hvězdičky jako součást jména souboru pokud terminál obsahuje podporu žolíkových znaků: Pro hledání (mnohem) složitějších frází mohou být použity regulární výrazy. Následující příkaz vytiskne všechny řádky ze souborů které začínají písmenem \"a\", následovaným jakýmkoliv písmenem a pokračujícím \"ple.\" Jako většina Unixových příkazů, i grep přijímá argumenty příkazové řádky pro změnu nastavení a chování. Například argument \"-l\" (malé písmeno L) poskytuje seznam souborů obsahující poskytnutý řetězec místo toho, aby vytiskl inkriminované řádky. Vytisknutí řádků obsahující pouze slovo \"apple\" ohraničené bílými znaky nebo uvozovkami, může být dosaženo předáním volby \"-w\". Pokud chceme pouze řádky které celé přesně vyhovují podmínce, používá se volba \"-x\". Řádky obsahující jen a pouze slovo \"apple\" jsou nalezeny právě volbou \"-x\". Volba -v zneguje výsledek vyhledávání a vytiskne řádky neobsahující slovo \"apple\".", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "K dispozici je mnoho variant grepu napříč operačními systémy nástroji pro vývoj software. Rané varianty jako egrep a fgrep byly představeny v Unixu verze 7. Příkaz egrep používá rozšířenou syntaxi regulárních výrazů která byla do Unixu přidána po verzi Kena Thompsona. Příkaz fgrep vyhledává kterýkoliv obyčejný řetězec v daném seznamu za použití algoritmus Aho-Corasick. Tyto varianty přežívají v moderní implementaci grepu jako jeho parametry (a standardizovány jako -E a -F v normě POSIX)) a jako aliasy tohoto příkazu. Tyto aliasy se používají aby simulovaly zaniklé implementace grepu. Další příkazy obsahují slovo „grep“ jako indikaci, že program něco vyhledává. Příkladem budiž utilita pgrep, vyhledávající v běžících procesech, které odpovídají regulárnímu výrazu. Ve skriptovacím jazyku Perl se používá „grep“ jako název integrované funkce pro hledání prvků v seznamu. Tato funkce se ve funkcionálním programování obvykle označuje jako filtr. Příkaz codice_6 je implementace grepu používající syntaxi regulárních výrazů z Perlu. Tato funkcionalita může být v grepu vyvolána parametrem \"-P\". Grep byl také portován na platformu Microsoft Windows (například pomoci Cygwin a GnuWin32). Některé verze Windows nabízí podobnou funkcionalitu s příkazy codice_7 nebo Findstr.", "section_level": 1}], "src_summary": "grep je počítačový program s rozhraním pro příkazový řádek původně psaný pro operační systém Unix, nyní je dostupný i pro většinu systémů Unixového typu (například Linux, FreeBSD, Mac OS a další). Načte textová data ze souborů nebo standardního vstupu a na základě regulárního výrazu vypíše na standardní výstup řádky, které danému regulárnímu výrazu vyhovují.", "tgt_summary": "codice_1 is a command-line utility for searching plain-text data sets for lines that match a regular expression. Its name comes from the ed command \"g/re/p\" (\"globally search for a regular expression and print matching lines\"), which has the same effect. codice_1 was originally developed for the Unix operating system, but later available for all Unix-like systems and some others such as OS-9.", "id": 635022} {"src_title": "Mont Pelée", "tgt_title": "Mount Pelée", "src_document": [{"title": "Erupce v roce 1902.", "content": "V roce 1902 se odehrála silná erupce sopky Mont Pelée, během které sestupující žhavá mračna usmrtila 28 000 obyvatel a zničila hlavní město Saint-Pierre, přezdívané \"„Perla Malých Antil“\" ležící 6 kilometrů od sopečného kráteru. Sopka začala chrlit oblaka 23. dubna 1902, ale již začátkem dubna byl pozorován únik sirnatých plynů z fumarol poblíž vrcholu. Nebylo to pokládáno za významné. V tentýž den hora seslala lehký déšť strusky na jižní a západní stranu ostrova, spolu s prudkým podzemním otřesem. O dva dny později, 25. dubna, se z vrcholku sopky sesunul velký oblak hornin a popela do kráteru \"Étang Sec\". Vypuzený materiál nezpůsobil významnější škody. 26. dubna oblast byla poprášena sopečným popelem další erupce; veřejní představitelé stále nespatřují důvod k obavám. Další den 27. dubna několik výletníků slézá vrchol hory, aby spatřilo \"Étang Sec\" zaplněné vodou, jezero mělo délku 180 metrů, a spolu s ním se objevil 15metrový kužel sopečné suti vyrůstající na jeho straně a živící jezero neustálým proudem horké vody. Z hlubin doléhaly zvuky připomínající kotel vroucí vody. Silný zápach síry byl cítit nad městem, vzdáleném 4 míle od sopky, znepokojoval obyvatele a koně. O tři dny později, 30. dubna, řeky \"Roxelane\" a \"Riviere des Peres\" se vzedmuly a unášely trosky stromů a balvany z vrcholu hory. Vesnice \"Precheir\" a \"Ste. Philomene\" byly zasaženy vytrvalým přívalem popela. Půl hodiny před půlnocí na 2. května zaduněla hora hlasitou detonací, načež následovalo zemětřesení a nad horu vystoupil masivní sloup hustého černého kouře. Popel a jemnozrnné pemzy pokryly celou severní polovinu ostrova. Detonace přicházejí v 5- až 6hodinových intervalech. To vede místní deník \"Les Colonies\" k odložení plánovaného pikniku na neurčito, původně byl plánován na 4. května. Hospodářská zvířata začínají hynout hladem a žízní, neboť jejich zdroje vody a potravy byly zasaženy popelem. V sobotu, 3. května, vítr odvál oblak popela k severu, a ulevil Saint-Pierre. Následující den příval popela zesílil, a komunikace mezi Saint-Pierre a územím Precheur byla odříznuta. Oblak popela byl tak hustý, že se lodě obávaly plout skrz něj. Mnoho obyvatel se rozhodlo odejít, a zaplnili kapacity parníků. Oblast byla pokryta vrstvou jemného moučně bílého popela. V pondělí 5. května, hora se zjevně trochu utišila; ačkoli kolem 1 hodiny odpoledne moře náhle ustoupilo o 100 metrů a opět se rychle vrátilo zpět a zaplavilo část města, a velký oblak kouře se objevil západně od hory. Jedna stěna kráteru \"Étang Sec\" se zřítila a přihnala se masa horké vody a bahna do \"Riviere Blanche\", zaplavila cukrovar \"Guérin\" a pohřbila 150 obětí pod nánosem 60 až 90 metrů bahna. Uprchlíci z ostatních oblastí utekli do Saint-Pierre. Tuto noc, atmosférické poruchy znemožnily dodávky elektřiny a město se ponořilo do tmy, což přineslo zmatek. Následující den, kolem 2 hodin ranních, dolehl z hlubin hory hlasitý zvuk. Ve středu 7. května kolem 4 hodin hora zvyšuje svou aktivitu; oblaka popela způsobují četné blesky kolem vrcholku hory, a oba krátery jsou v noci červenavě až oranžově ozářeny. Přes den, lidé opouštějí město, ale více lidí z venkova prchá právě do města, počet obyvatel ve městě dosahuje několika tisíc. Noviny stále tvrdí, že je město v bezpečí. Zprávy o výbuchu sopky Soufriere na blízkém ostrovu Saint Vincent byl mnohými vykládán jako konec nebezpečí, neboť se mylně domnívali, že hora již nemůže vybuchnout. Ne všichni si tím byli jisti; kapitán Marina Leboffe, z bárky \"Orsolina\", opustil přístav s polovičním nákladem cukru, navzdory lodním přepravcům, odplul bez potřebného odbavení a neslyšel ani na pohrůžky žalářem. Nicméně, místodržící Moutett a jeho paní zůstali ve městě. S večerem se zdálo, že otřesy země opět utichají.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní erupce.", "content": "Hlavní sopečná erupce nastala 8. května 1902 o svátku Nanebevstoupení Páně. Bylo zničeno město Saint-Pierre ležící 4 míle od vrcholu. Ráno lidé pozorovali ohňostroj vytvořený horou. Noční směna telegrafistů posílala zprávy o stavu sopečné aktivity telegrafistům ve Fort-de-France, a ohlašovala, že nenastaly žádné významné změny; poslední zpráva zněla „Allez“. Bylo 7:52; v následující sekundě telegraf utichl. Loď pro opravování podmořských kabelů měla město na dohled; horské úbočí se rozestoupilo a objevil se hustý černý oblak, který zůstal rozložen nad horou. Druhý černý oblak se valil vzhůru a vytvořil obrovský hřib, který zastínil oblohu do vzdálenosti 50 mil. Počáteční rychlost, jak bylo později spočítáno, se pohybovala kolem 670 km/h. Ležící pyroklastický oblak (tvořený přehřátou párou a sopečnými plyny a prachem s teplotou přes 1000 °C) se rychle blížil k Saint-Pierre, zdál se být temný, těžký a uvnitř žhnoucí. Oblak v necelé minutě dosáhl města, vše hořlavé, co zasáhl, okamžitě vzplanulo. Po chvíli byl oblak větrem odvanut nad moře, načež následoval půlhodinový liják bahna s příměsí popela. Několik následujících hodin bylo všechno spojení s městem přerušeno, nikdo nevěděl, co se stalo s městem a jeho obyvateli. Z moře bylo vyloveno několik osob, které přežily, ponejvíce popálení námořníci sražení do moře poryvem žhavého pyroklastického oblaku. Válečná loď přirazila ke břehům kolem 12:30, ale žár nedovolil vylodění dříve než ve 3 hodiny odpoledne. Město hořelo ještě několik dní poté. Zničená oblast žhavým pyroklastickým oblakem zaujímala něco kolem 8 čtverečních mil, přičemž území města bylo zasaženo nejhůře. Město Saint-Pierre mělo přibližně 28 000 obyvatel, tento počet se v době katastrofy zvýšil o uprchlíky z venkova, když začaly menší erupce a toky bahna. Přežili pouze dva (někdy se uvádějí i tři) lidé: Ludger Sylbaris, vězeň držený v podzemním žaláři (později omilostněn) a Léon Compere-Léandre, švec žijící na kraji města. Jako třetí přežíjící se uvádí malá dívka Havivra Da Ifrileová; kromě ní ještě přežila jistá služebná (jediné, co si z oné události upamatovala, byl prý velký žár), ovšem zemřela krátce po nalezení. Mezi oběťmi bylo i několik pasažérů lodí v přístavišti Saint-Pierre, které tam kotvily. Jedním takovým byl parník \"Roraima\", který byl pohřešován od 26. dubna, a myslelo se, že byl zachvácen popelem předcházející exploze. Avšak nakonec dorazil do přístavu Saint-Pierre v 6:30 ráno, krátce před erupcí, a byl zachvácen erupcí sopky. Později se tato loď potopila, její vrak je stále u břehů Saint-Pierre; 28 členů posádky a všichni pasažéři zahynuli.", "section_level": 2}, {"title": "Další aktivita.", "content": "20. května se udála druhá erupce podobná té předchozí sílou i typem, zlikvidovala vše co zůstalo ze Saint-Pierre. Následně 30. srpna 1902, bylo zřejmě zabito kolem 2000 lidí lávovými proudy ve vesnici Morne Rouge. Mont Pelée pokračovala v erupcích do roku 1903. Studium případu této katastrofy předznamenalo začátek moderní vulkanologie. Ukázalo, jaké smrtelné nebezpečí představují pyroklastické proudy a „nuées ardentes“, a sopečné jevy vůbec. Povědomí o katastrofě z roku 1902 se rychle rozšířilo, k čemuž přispěly moderní způsoby komunikace. Katastrofa přitáhla pozornost veřejnosti a vlád k přírodním nebezpečím pod aktivními sopkami, což lze příčíst faktu, že tuto katastrofickou erupci přežili jen 3 lidé z asi 28 000. Mont Pelée je v současnosti pod nepřetržitým dohledem geofyziků a vulkanologů (IPGP). Poslední erupce proběhla roku 1932.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mont Pelée, též Montagne Pelée, je činná sopka, konkrétně stratovulkán, na severu ostrova Martinik v Návětrných ostrovech. Výška hory dosahuje 1397 metrů nad mořem. Sopku nechvalně proslavily její charakteristické erupce, které jsou po ní označovány jako „erupce pelejského (či peléského) typu“. Tento typ je charakteristický uvolňováním velkých mračen velmi žhavých oblaků obsahujících sopečné plyny a klasty (úlomky), jejich teplota přesahuje 1000 °C. Výron žhavého oblaku se děje z centrálního jícnu a je namířen bočním směrem. Erupci provází laviny a popelové proudy, které zasahují stovky kilometrů čtverečních.", "tgt_summary": "Mount Pelée ( ; , meaning \"bald mountain\" or \"peeled mountain\") is an active volcano at the northern end of Martinique, an island and French overseas department in the Lesser Antilles Volcanic Arc of the Caribbean. Its volcanic cone is composed of stratified layers of hardened ash and solidified lava. Its most recent eruption was in 1932. The stratovolcano's eruption in 1902 destroyed the town of Saint-Pierre, killing 29,000 to 30,000 people in the space of a few minutes, in the worst volcanic disaster of the 20th century. The main eruption, on 8 May 1902, left only two survivors in the direct path of the blast flow: Ludger Sylbaris survived because he was in a poorly ventilated, dungeon-like jail cell; Léon Compère-Léandre, living on the edge of the city, escaped with severe burns. Havivra Da Ifrile, a young girl, reportedly escaped with injuries during the eruption by taking a small boat to a cave down the shore and was later found adrift from the island, unconscious. The event marked the only major volcanic disaster in the modern history of France and its overseas territories.", "id": 1038090} {"src_title": "Toluen", "tgt_title": "Toluene", "src_document": [{"title": "Vzorec toluenu.", "content": "Existuje několik možností zápisu vzorce toluenu. Zkrácená strukturní podoba vzorce je na obrázku vpravo v tabulce. Další možnost zápisu vzorce spočívá v tom, že místo dvojných vazeb se uprostřed šestiúhelníku dělá kružnice. V nezkráceném strukturním vzorci jsou zapsány všechny atomy uhlíku a vodíku i dvojné vazby mezi nimi. Kromě strukturních vzorců se používá také molekulový (sumární): CH. Dále se používá vzorec racionální: CHCH.", "section_level": 1}, {"title": "Radikály odvozené od toluenu.", "content": "Od toluenu je možné vytvořit dva různé radikály (s jedním odtrženým vodíkem). Pokud je odtržen vodík z methylové skupiny, vzniká benzyl, pokud je odtržen z benzenového jádra, jde o tolyl (podle polohy uvolněné vazby se pak rozlišuje 2-tolyl, 3-tolyl a 4-tolyl).", "section_level": 2}, {"title": "Příprava toluenu.", "content": "Toluen se vyskytuje v malém množství v petroleji, z kterého se průmyslově vyrábí. Je možné ho laboratorně připravit reakcí benzenu s chlormethanem, jako katalyzátor se při této reakci používá chlorid hlinitý (AlCl):", "section_level": 1}, {"title": "Použití toluenu.", "content": "Toluen je díky výhodným teplotám tání a varu možné použít jako náplň do teploměrů. Dále se používá jako rozpouštědlo barev a laků. Své místo má i při výrobě jiných sloučenin, typickým příkladem je výroba trhaviny TNT, chemicky trinitrotoluen. Je možné z něj také připravit benzen: Toluen je používán také ve směsích s benzenem a xylenem jako příměs pro zvyšování oktanového čísla automobilových benzinů. Je i součástí řady rozpouštědel, leštidel, lepidel atd.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické účinky.", "content": "Toluen dráždí oči a dýchací cesty, má tlumivý účinek na CNS a kardiovaskulární systém. V organismu se rychle metabolizuje (především na kyselinu hippurovou, v menší míře také na benzoylglukuronid a na kresoly konjugované se sulfátem a glukuronidem) a vylučuje močí (s poločasem 1–3 hodiny). Akutní toxicita je relativně nízká (orální LD u potkanů je 2 600–7 000 mg/kg, inhalační LC 8 800 ppm). Při chronické expozici byly popsány neurotoxické účinky, například encefalopatie, trvalé poruchy zraku až slepota, a porušení rovnováhy (degenerace mozečku). Karcinogenita, mutagenita, teratogenita ani reprodukční toxicita zatím nebyla prokázána.", "section_level": 1}, {"title": "Narkotické vlastnosti.", "content": "Toluen je poměrně často zneužíván i narkomany, kteří úmyslně vdechují jeho těkavé výpary. Pro umocnění účinků jej aplikují v nevětraných místnostech, pod dekou, případně v plastovém sáčku přetaženém přes hlavu, s čímž jsou nicméně spojeny mnohé případy úmrtí, jelikož inhalací toluenu nelze přesně určit bezpečné dávkování. Pro počátek intoxikace jsou příznačné úporné tupé bolesti hlavy, podráždění sliznic, nevolnost až zvracení, posléze se dostavuje stav podobný opilosti provázený pocity euforie a zvýšené tělesné teploty, záchvěvy horka a mravenčením, postižený ztrácí schopnost rozumně uvažovat, je labilní, obhroublý; chůze je zpravidla vrávoravá, objevují se přechodné poruchy zraku. Mnohdy se rozvíjejí stavy zmatenosti, dezorientace, poruchy řeči a výslovnosti, narušené vnímání času a prostoru, sluchové a zrakové halucinace, v případě citlivých osob až psychóza. Rozsáhlé množství uživatelů nicméně umírá již v počátcích užívání, příčinou bývá obvykle zadušení zvratky, zranění z pádů, nebo zástava dýchání či selhání srdce v případě neúmyslného předávkování. Dlouhodobé užívání toluenu může vést k rozvoji závislosti a jeho časté vdechování navozuje degenerativní změny v játrech, ledvinách, srdci, kostní dření, dýchacích cestách a mozku. Toluen je jakožto velmi levná droga značně oblíben, a proto již v Česku není volně dostupný, pouze na živnostenský list.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobé negativní efekty.", "content": "Pravidelné užívání toluenu se projeví toxickou encefalopatií vyznačující se trvalým oslabením intelektu, úpadkem osobnosti až demencí. Z konkrétních projevů to jsou poruchy vidění, poškozené funkce mozečku a pyramidových neuronů, přítomny jsou také léze v různých částech mozku.", "section_level": 2}, {"title": "V životním prostředí.", "content": "Znečištění ovzduší toluenem je v České republice systematicky monitorováno Státním zdravotním ústavem. V roce 2005 byly nejvyšší roční koncentrace toluenu naměřeny v Ústí nad Labem (13,3 μg.m-3) a v Praze 2 v Legerově ulici (10,87 μg.m-3). Na ostatních místech se znečištění pohybovalo mezi 0,66 až 7,37 μg.m-3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toluen (chemicky methylbenzen) je čirá, ve vodě nerozpustná těkavá kapalina, jejíž páry tvoří se vzduchem třaskavou směs. Patří mezi aromatické uhlovodíky, je zdraví škodlivý.", "tgt_summary": "Toluene (), also known as toluol (), is an aromatic hydrocarbon. It is a colorless, water-insoluble liquid with the smell associated with paint thinners. It is a mono-substituted benzene derivative, consisting of a CH group attached to a phenyl group. As such, its IUPAC systematic name is methylbenzene. Toluene is predominantly used as an industrial feedstock and a solvent. As the solvent in some types of paint thinner, permanent markers, contact cement and certain types of glue, toluene is sometimes used as a recreational inhalant and has the potential of causing severe neurological harm.", "id": 642213} {"src_title": "Filatelie", "tgt_title": "Philately", "src_document": [{"title": "Termín.", "content": "První výskyt slova \"filatelie\", ve francouzské podobě \"philatélie\", je spolehlivě doložen. Poprvé jej použil Georges Herpin v časopise \"Le Collectioneur de timbres-poste\" 15. listopadu 1864. Slovo filatelie je tvořeno z řeckého \"philos\" (přítel) a \"ateleia\" (zaplacení poplatku). Byly navrženy i alternativy jako \"timbrofilie\" nebo \"timbrologie\", ale nevžily se. Ačkoli mnoho lidí ztotožňuje filatelii se zálibou ve sbírání známek, samotná filatelie je poněkud širší pojem. Filatelista - badatel může studovat velmi vzácné známky, aniž by je vlastnil. Některých známek totiž zbylo jen několik málo exemplářů a ty jsou obvykle v muzeích nebo soukromých sbírkách. Díky filatelii můžeme ze zdánlivě stejně vypadajících známek podrobnějším zkoumáním rozpoznat jejich různé odchylky, jako jsou odlišné druhy papíru, různé průsvitky (vodoznaky), odstíny barvy, různé druhy zoubkování a další. Porovnáním se záznamy vydavatele, kterým je obvykle stát (a jen někdy poštovní správa) můžeme zjistit, zda tyto odchylky byly úmyslné, či nikoli. Dalším bádáním se zjišťuje, jak a proč k jednotlivým odlišnostem došlo. Protože známka je poukázkou na čerpání poštovních služeb, tedy cenina, vznikla v průběhu let řada padělků ke škodě pošty. A protože známky jsou současně i předmětem sběratelského zájmu, ty dražší z nich byly a jsou padělány ke škodě sběratelů. V rámci filatelie proto působí zkušení sběratelé-filatelističtí znalci, kteří se odhalováním obou druhů padělků zabývají.", "section_level": 1}, {"title": "Typy filatelie.", "content": "Technická filatelie se zabývá studiem techniky výroby známek a jejich identifikace. Mezi tyto prvky patří: Námětová filatelie se zabývá náměty, tedy tím, co je zobrazeno na známce. Jako námět může sloužit téměř cokoliv (osobnosti, krajiny, obrazy, zvířata, květiny, sport, doprava atd.). Námětová filatelie se například zabývá chybami vzniklými už při návrhu, postupnými změnami v návrhu, nebo také proč byl jaký námět použit na konkrétní známku. Poštovní historie se soustřeďuje na užití známek při doručování zásilek. Zabývá se také studiem poštovních razítek, úřadů a dalších poštovních autorit a procesy, při kterých zásilka putuje od odesilatele k adresátovi. Aerofilatelie se zabývá leteckou poštou, tedy zejména použitím leteckých známek a nálepek, studiem leteckých celistvostí apod. Jedná se obecně o vzdušnou přepravu poštovních zásilek - tedy letadlem, balónem nebo vzducholodí. V poslední době se od tohoto oboru odštěpila astrofilatelie. Geografilatelie se zabývá vydanými známkami z hlediska zeměpisného a politického. Zjišťuje se, zda a kým byly pro určité území vydány známky a zda byla naplněna poštovní funkce těchto známek. Pro označení takových území se vžil pojem známková země.", "section_level": 1}, {"title": "Technické pomůcky.", "content": "Filatelie je převážně založena na rozpoznávání a studiu filatelistického materiálu. Lidské smysly nejsou tak přesné, jak bychom někdy potřebovali, a proto jim musíme pomáhat různým způsobem. Některé průsvitky můžeme snadno zjistit tím, že se na známku podíváme proti světlu, někdy musíme použít speciální zvýrazňovací roztok nebo ultrafialovou lampu, využívající světla určitého spektra. Dále se používají různá zvětšovací skla (lupy), zoubkoměry nebo mikrometry (na měření tloušťky papíru). Při studiu lze také s úspěchem používat počítač včetně scanneru, který zvětší libovolný detail a pomůže rozlišit jednotlivé typy známek či razítek; toto lze s výhodou použít také u celistvostí.", "section_level": 1}, {"title": "Studium padělků.", "content": "Jedním z možných důvodů studie jednotlivý edicí známek je vyhnout se nákupu padělané známky. Padělatele lze rozdělit na dvě základní skupiny a to padělatelé, kteří se snaží získat prospěch na úkor poštovního úřadu a známky uvést do oběhu. Ale ve 21. století tento případ již neznáme. A druhá skupina padělatelů, která se snaží ošálit sběratele prodejem padělané známky a vydává známku za pravou. V československé filatelii je vysoce padělanou kontroverzní edice tzn Pošta Československá 1919. Tato edice nebyla vydána a tištěna pod správou poštovního úřadu, proto ji nelze považovat za oficiální tisk. I přesto je velmi oblíbenou sběratelskou oblastí. Zejména s ohledem na to, že v převratové době mnoho evropských států vydávalo přetištěné známky. Příklad jednoduchého studia padělků edice 1919 pomocí známých informací a pomůcek lze najít na mnoha stránkách, kde se zkoumá vzájemné rozmístění a poloha písmen, tvar písmen, použitá barva, technika přetisku, atd. Pokud ovšem chce mít sběratel jistotu, že nekupuje padělek, je dobré se obrátit na znalce v oboru filatelie, který svými znalostmi a případně fotoatestem ověří pravost známky. Tato služba je veřejně dostupná a každý solidní aukční dům tuto službu u dražších známek nabízí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filatelie je obor zabývající se předměty filatelistického zájmu, zejména poštovními známkami, celinami, celistvostmi, otisky poštovních razítek, poštovními nálepkami, kolkovými známkami a signetami, nově také pohlednicemi. Soustřeďuje se na jejich vzhled, výrobu a použití v poštovním provozu.", "tgt_summary": "Philately (; ) is the study of postage stamps and postal history. It also refers to the collection, appreciation and research activities on stamps and other philatelic products. Philately involves more than just stamp collecting or the study of postage; it is possible to be a philatelist without owning any stamps. For instance, the stamps being studied may be very rare or reside only in museums.", "id": 130107} {"src_title": "CMYK", "tgt_title": "CMYK color model", "src_document": [{"title": "Motivace pro model CMYK.", "content": "Například každý pixel digitální fotografie je vyjádřen třemi hodnotami barevného modelu RGB (červená, zelená, modrá), tj. množstvím jednotlivých barevných složek světla dopadajícího na senzory přístroje (ať už scanneru nebo fotoaparátu). Fotoaparát tedy vytváří obraz na základě metody aditivního míchání světel – smícháme-li světla dvou barev, nová barva vznikne na základě sloučení jejich spektra (smícháním všech barev pak vznikne bílá). Tisk však probíhá metodou subtraktivního míchání barviv, která pracuje opačně – smícháním dvou pigmentů omezíme barevné spektrum odráženého světla jen na tu část, která se nevyskytuje ve spektru žádného pigmentu (po smíchání všech pigmentů se tedy nebude odrážet nic a vznikne černá). Přitom protiklady červeného, zeleného a modrého světla je právě azurové, purpurové a žluté barvivo. Např. žluté světlo vznikne kombinací červené a zelené, tedy mu chybí modrá část spektra; žlutý pigment proto právě modrou pohlcuje a při dopadu bílého světla tak odrazí zpět pouze kombinaci červené a zelené složky – tedy žlutou.", "section_level": 1}, {"title": "Převod barev.", "content": "Před tiskem RGB obrázku je tedy nutné ho převést do barevného prostoru (režimu) CMYK. O tento proces se stará buď ovladač tiskárny, v profesionálním tisku pak tzv. RIP (Raster Image Processor). Ovšem jako není dokonalý model RGB, ani CMYK nepokrývá celou část barevného spektra, určitou část barevného spektra tedy zařízení pracující ve CMYKu není schopno zobrazit. To je patrné z následujícího srovnání barevného spektra RGB a CMYK: Tisk doplňkových barev (sytá červená, sytá zelená a sytá modrá) je většinou nemožný. Je to způsobeno zejména právě tím, že monitor přímo vyzařuje světlo, kdežto výtisk světlo odráží. Díky vnímání barev v kontextu však není toto omezení ve výsledku obvykle patrné.", "section_level": 1}, {"title": "Polotóny (Rastrování).", "content": "Kvůli polotónům v tisku CMYK musíme vzít v úvahu nižší sytosti základních barev; drobné tečky (každé základní barvy) jsou tištěny v natolik malém formátu, aby je lidské oko zachytilo jako jednu barvu. Například z purpurové tištěné s 20 % rastrem, vzniká růžová barva, protože naše oko vnímá drobounké tečky purpurové a bílý papír mezi nimi jako zesvětlení a tudíž méně nasycené barvou čistého inkoustu purpurové. Bez polotónového rastru by mohl být proces tří základních barev tištěn jen jako pevný blok barev a z toho důvodu by vznikalo pouze šest barev: tři základní samy o sobě plus tři komplementární barvy tvořeny vrstvením dvou základních – azurová a žlutá = zelená; azurová a purpurová = nafialovělá modrá; žlutá a purpurová = červená (tyto substraktivní komplementární barvy se zhruba shodují s aditivními základními barvami). Díky autotypii máme k dispozici plnou škálu barev.", "section_level": 1}, {"title": "Úhel tiskového (autotypického) rastru.", "content": "Pro zdokonalení kvality tisku a reprodukce obrazu jsou dány pro jednotlivé barvy specifické úhly. Ačkoli tyto úhly závisí na počtu použitých barev a volbě obsluhy tisku, jsou pro proces CMYK tisku typické následující úhly: Pozn. úhly nezávisí na počtu barev; zmíněné úhly jsou optimální, aby se zabránilo tzv. moaré, tedy interferencím mezi frekvencemi rastrů. Optimální odstup je 30 stupňů, který se však neuplatňuje typicky pro žlutou – kde je interference nejméně viditelná.", "section_level": 1}, {"title": "Proč černý inkoust.", "content": "Černá, generovaná smícháním azurové, purpurové a žluté je nedostačující, tudíž čtyřbarevný tisk využívá černého inkoustu k doplnění substraktivního základu. Běžné důvody používání černého inkoustu: Pokud vyžadujeme velmi tmavou plochu, je dobré nejprve nanášet barevné nebo šedé CMY „navrstvení“ a poté nahoru vrstvu černé. Tuhle metodu nazýváme bohatá černá. Černá tvořená z CMY inkoustů je někdy nazývaná jako kombinovaná černá. Množství černé, která se užívá k nahrazení množství ostatních barev je různé a výběr záleží na samotné technologii tisku, potiskovaném materiálu (papíru) a tiskové barvě. Procesy nazývané odstranění nižší barevnosti, přidávání barevnosti a nahrazení šedé komponenty se využívají v závislosti na různorodých návodech CMYK a výsledným požadavkem tisku.", "section_level": 1}, {"title": "Další barevné modely pro tisk.", "content": "CMYK neboli tzv. stabilizovaný čtyřbarvotisk se liší od tisku „přímých barev“ v použití specifické barvy, na které závisí vzhled na papíře. Některé tiskárny jsou schopny pracovat ve stejném časovém intervalu se čtyřbarevnou metodou inkoustu a doplňkovými body (tečky) barevného inkoustu zároveň. Vysoce kvalitní tiskoviny, jako například marketingové brožury a knihy, mohou obsahovat fotografie vyžadující proces barevného tisku, jiné grafické efekty jako tisk přímých barev (metalická barva) a lakování a laminování, které zvyšují vzhled tištěných děl. CMYK proces tisku má často relativně malý barevný gamut. Šestibarevný tisk (CMYKOG) hexachrom patentovaný firmou Pantone slibuje větší gamut. Navíc, světlo nasycené barvami nemůže být obvykle tvořeno CMYKem, protože světlé barvy mají celkově viditelnou půltónovou skladbu. Použitím CcMmYk procesu a přídavným jasem azurových a purpurových inkoustů do CMYKu je možné tyto problémy vyřešit. Tohoto postupu se využívá také u mnohých inkoustových tiskáren, které tento model zahrnují.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání s RGB.", "content": "Porovnání zobrazení v RGB a tisku v modelu CMYK je komplikované, jelikož se jedná o technologie s naprosto odlišnými vlastnostmi. Zatímco laserové nebo inkoustové tiskárny tisknou s určitým rozlišením označovaným jako DPI (\"dots\" per inch, \"body\" na palec), grafika na obrazovce je zobrazována v rozlišení udávaném jako PPI (\"pixels\" per inch, \"pixely\" na palec). Zatímco na monitoru lze jeden pixel zobrazit jako kombinaci mnoha různých odstínů RGB (obvyklých 256 intenzit od každé složky tvoří celkem přibližně 16,7 milionů možných odstínů), tiskárna si musí vystačit pouze se čtyřmi odstíny CMYK (od každé složky právě jeden odstín) a efektu různých barev může dosáhnout pouze užitím různých „optických triků“, jako jsou kolísání (dithering) nebo polotón (clonění, halftone). Je zřejmé, že užitím těchto optických technik je výsledná kvalita tisku nižší, než by se mohlo podle hodnoty DPI zdát.", "section_level": 1}, {"title": "Konverze.", "content": "Jelikož jsou barevné prostory RGB a CMYK závislé na zařízení, není jednoduché určit obecnou konverzi, která by mezi nimi umožňovala převody. Konverze jsou vesměs dány správou barevných systémů, jež využívají barevné profily. Přesto však nemůže být konverze zcela přesná, poněvadž jsou zde patrny velmi odlišné gamuty. Problém v operačním a metrickém odhadu barev vyplývá z rozmanitosti kombinací tiskařského inkoustu, který zajímá mnohé vědce. Obecná metoda objevená v případě polotónového tisku spočívá v ošetření každého nepatrného překrytí barevných bodů jako jeden z 8 (kombinací CMY) nebo z  (kombinací CMYK) barev, které jsou v tomto kontextu známy jako Neugebauerovy základy. Výsledné barvy by byly zatíženy metrickou kombinací těchto základních barev, vyjma \"Yule-Nielsenova\" efektu („nárůst tiskového bodu“) rozložení světla mezi a uvnitř oblastí komplikuje fyzika a analýza; empirické formule takovéto analýzy už byly vynalezeny, kvůli potřebě detailnosti kombinací barev absorpčního spektra a empirických parametrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "CMYK je barevný model založený na subtraktivním míchání barev (mícháním od sebe barvy odčítáme, tedy omezujeme barevné spektrum, které se odráží od povrchu). CMYK se používá především u reprodukčních zařízení, která barvy tvoří mícháním pigmentů (např. inkoustová tiskárna). Model obsahuje čtyři základní barvy: V ideálním případě by byly postačující pouze první tři barvy (model CMY), jejichž subtraktivním složením dohromady by měla vzniknout černá barva. Ve skutečnosti však při použití reálných barviv vznikne barva tmavě hnědo-šedivá. Zároveň je samostatná černá barva oproti míchání všech jednotlivých barev výrazně ekonomičtější, proto většina tiskových technik používá ještě čtvrtou, černou barvu.", "tgt_summary": "The CMYK color model (; process color, four color) is a subtractive color model, based on the CMY color model, used in color printing, and is also used to describe the printing process itself. CMYK refers to the four ink plates used in some color printing: cyan, magenta, yellow, and key (black). The CMYK model works by partially or entirely masking colors on a lighter, usually white, background. The ink reduces the light that would otherwise be reflected. Such a model is called \"subtractive\" because inks \"subtract\" the colors red, green and blue from white light. White light minus red leaves cyan, white light minus green leaves magenta, and white light minus blue leaves yellow. In additive color models, such as RGB, white is the \"additive\" combination of all primary colored lights, while black is the absence of light. In the CMYK model, it is the opposite: white is the natural color of the paper or other background, while black results from a full combination of colored inks. To save cost on ink, and to produce deeper black tones, unsaturated and dark colors are produced by using black ink instead of the combination of cyan, magenta, and yellow.", "id": 24874} {"src_title": "Formule 1 v roce 1955", "tgt_title": "1955 Formula One season", "src_document": [{"title": "Shrnutí sezóny.", "content": "V sezóně 1955 započal svou hvězdnou kariéru Jack Brabham, který se kvalifikoval do Grand Prix Velké Británie na 25. místě, v závodě však neuspěl a pro poruchu odstoupil. Tím nejúspěšnějším nováčkem roku se stal Eugenio Castellotti, jenž již v druhém závodě dojel na druhém místě a hned v tom následujícím startoval z pole positions. V celkovém hodnocení šampionátu skončil na třetím místě hned za neporazitelným duem z Mercedesu Juanem Manuelem Fangem a Stirlingem Mossem. Premiéru si odbili také Hermando Da Silva Ramos, Olivier Gendebien, Jesus Iglesias, Jean Lucas, Cesare Perdisa, Luigi Piotti, Mike Sparken, Alberto Uria, Piero Valenzano a Ted Whiteaway. Mezi novými vozy se objevila značka Arzani Volpini, jejíž jediný pokus o vstup do světa Grand Prix skončil nezdarem při Grand Prix Itálie. Také vozům Connaught se při svém jediném startu nedařilo a ani jeden ze tří vozů nedokončil Grand Prix Velké Británie. Cooper se představil v podání již zmiňovaného Jacka Brabhama. Za volant Ferrari se vrátil po delší odmlce Giuseppe Farina naopak odešel Mike Hawthorn, kterého zlákal národní projekt Vanwall, ale v polovině sezóny se k rudým zase vrátil. Gordini přišlo o famozního Jeana Behru, který našel cestu k Maserati na uvolněné místo po Stirlingu Mossovi. Lancia k osvědčené dvojici Alberto Ascari a Luigi Villoresi přibrala mladíka Castellottiho. Poté co se zabil národní idol Ascari, Lancia přenechává vozy D50 Ferrarimu a svět velkých cen navždy opouští. Alfred Neubauer pro svůj tým Mercedes získal Stirlinga Mosse a Piera Taruffiho", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Pravidla šampionátu 1955 povolovala objem motorů 750 cc s kompresorem nebo 2 500 cc atmosférické. Do každého závodu se mohl přihlásit libovolný počet jezdců a nebylo ani omezen počet jezdců v jednotlivých týmech. Startovní čísla nebyla stabilní a měnila se každým závodem. Do hodnocení šampionátu se započítávalo 5 nejlepších výsledků ze 7 grand prix.", "section_level": 1}], "src_summary": "Formule 1 v roce 1955 vstoupila do šestého ročníku Mistrovství světa jezdců Formule 1. Sezóna zahajovala již 16. ledna v Argentině a končila po sedmi grand prix v italské Monze. Původně bylo v kalendáři 11 závodů, ale po tragédii, která se odehrála na trati v Le Mans a při kterém přišlo o život přes 80 diváků, byly zrušeny Grand Prix Francie, Německa, Švýcarska a Španělska. Vozy Mercedes vstupovaly do sezóny jako favorité a tuto roli také potvrdily, když pouze v Monaku nezvítězily. Titul mistra světa obhájil Juan Manuel Fangio, před svým stájovým kolegou Stirlingem Mossem. Třetí místo získal mladý Eugenio Castelotti, jenž zahájil sezonu na Lancii a po jejím odstoupení ze šampionátu pokračoval u Enza Ferrariho. Čtvrtou příčku v konečném hodnocení získal vítěz z Monaka, Maurice Trintignant a pátý byl nestárnoucí Giuseppe Farina. Sezóna 1955 se pro formuli 1 stal jedním z nejtragičtějších roků, již v květnu během tréninku na 500 mil Indianapolis zahynul Manny Ayulo, o pár dní později při samotném závodě ve staré cihelně, smrtelně havaroval Bill Vukovich. Květnové dny si vybraly i další oběť, při testech na Monze zahynul dvojnásobný mistr světa Alberto Ascari. Největší šok pro motoristickou veřejnost přišel 11. června, kdy při závodě na 24 hodin v Le Mans přišel o život Pierre Levegh a spolu s ním i přes 80 diváků.", "tgt_summary": "The 1955 Formula One season was the ninth season of FIA Formula One motor racing. It featured the 1955 World Championship of Drivers, which commenced on 16 January 1955 and ended on September 11 after seven races. Juan Manuel Fangio won his second consecutive World Championship title in a season that was curtailed by tragedies. The season also included a number of non-championship Formula One races.", "id": 965490} {"src_title": "Bitva u Petrovaradína", "tgt_title": "Battle of Petrovaradin", "src_document": [{"title": "Přípravy.", "content": "Válka, která vypukla mezi Osmanskou říší a rakouskými Habsburky v roce 1716, byla chtěná z obou stran. Habsburkové do ní vstupovali jako ochránci Benátské republiky a jejich cílem bylo vytlačit Turky z Balkánu a Peloponésu. Turci vytáhli do boje s cílem pomstít se za urážku, které se jim dostalo v podobě habsburského ultimata nařizujícího vrátit Benátkám území dobytá v posledních letech, přičemž v rámci odplaty hodlali získat zpět území ztracená po drtivých porážkách u Vídně a Zenty.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Prvním cílem Turků bylo město Petrovaradín, které představovalo klíčovou pevnost a zásobárnu Habsburských vojsk na Dunaji. Damad Ali přitáhl k Petrovaradínu 2. srpna a rozvinul se na jihovýchod od města. Obsadil návrší nad městem a opevnil se. Jeho křídla se přitom opírala o Dunaj. Pokud by ho chtěl Evžen, jehož vojsko se nacházelo na druhém břehu řeky, napadnout, musel by se posunout s armádou podél řeky, přejít ji a pak postupovat úzkým údolím proti silným obraným pozicím podstatně silnějšího nepřítele. Pokud by ho ovšem Turci nepřepadli už při přechodu řeky. Evžen se však rozhodl pro riskantní variantu, která se zcela příčila soudobým konvencím: v noci na 5. srpna v skrytu překročil rozvodněný Dunaj přímo pod tureckými hlavními pozicemi a časně ráno zaútočil na překvapeného nepřítele. Turci se ovšem nedali lacino a v jednu chvíli to vypadalo, že by jejich protiútok ve středu a proti Evženovu pravému křídlu mohl bitvu zvrátit, nakonec ale podpora dělostřelectva z pevnosti Petrovaradín, k níž pěchota ustoupila, a včasný protiútok těžké kavalérie, kterou si princ prozíravě ponechal v záloze, situaci vyřešily. Evženovo levé křídlo zatím rychle postupovalo dopředu. Byly dobyty turecké baterie a jejich nová obsluha zahájila palbu na týl a centrum nepřátelské sestavy. Turecká armáda se dala na útěk, mnohým se ale nezdařil, protože přes její rozbité pravé křídlo se do týlu prchajících dostala Evženova jízda. Damad Ali byl smrtelně zraněn, když se pokoušel v čele své osobní gardy o protiútok (patrně se jednalo o upřednostněnou formu sebevraždy, situace již byla beznadějná), zemřel krátce po bitvě. Poslední ohniska tureckého odporu byla zlikvidována zhruba v poledne. Jelikož Damad Ali nechal těsně před svým sebevražedným útokem popravit všechny dosavadní zajatce, čekal podobný osud i zajaté Turky.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Rozprášení turecké armády uvolnilo Evženovi ruce pro další akce. Necítil se již na plánované tažení na Bělehrad, neboť by podle něj nebylo na dobytí města dost času, a vytáhl raději k Temešváru, který snadno dobyl. Turci tak ztratili Temšský Banát a rozhodující střetnutí války se odložilo na následující rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Petrovaradína (5. srpen 1716) představovala první velkou bitvu mezi Habsburky a Osmanskou říší v 18. století. Princ Evžen Savojský v ní překvapil a rozprášil podstatně silnější armádu velkovezíra Damada Aliho, čímž odrazil ofenzívu tureckých vojsk proti významné pevnosti Petrovaradín a zároveň si uvolnil ruce k dobytí Temešváru a vyhnání tureckých jednotek z Temšského Banátu.", "tgt_summary": "The Battle of Petrovaradin or Peterwardein was a decisive victory for the Imperial Army of the Holy Roman Emperor in the war between the Archduchy of Austria of the Holy Roman Empire and the Ottoman Empire (1716–1718), at Petrovaradin (then part of Military Frontier, Archduchy of Austria; today part of Novi Sad, Vojvodina, Serbia).", "id": 2060737} {"src_title": "Trojspolek", "tgt_title": "Triple Alliance (1882)", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku spojenectví.", "content": "Mocenské uspořádání v Evropě se po roce 1871 výrazně změnilo zejména porážkou Francie v prusko-francouzské válce a dokončením procesu sjednocení Německa a Itálie. Systém záruk tohoto uspořádání, vzniklý po Vídeňském kongresu z roku 1815 v rámci tzv. Svaté aliance, byl obměněn vznikem Spolku tří císařů (formálně v roce 1873), tedy německého a rakouského císaře (zároveň uherského krále) a ruského cara. Stranou tohoto spolku zůstaly v roce 1871 poražená Francie a také Spojené království Velké Británie a Irska, řídící se tehdy politikou skvělé izolace (\"splendid isolation\"). Rusko po porážce Francie vypovědělo Pařížskou mírovou smlouvu z roku 1856 (ukončující Krymskou válku) a obnovilo svoji protitureckou politiku v balkánské krizi. Ruský plán na vytvoření velkého Bulharska však byl překažen výsledky Berlínského kongresu, svolaného 1878 německým říšským kancléřem Ottou von Bismarckem. Zájmy Ruska a obou středoevropských monarchií se tak po Berlínském kongresu do značné míry rozešly, přestože Spolek tří císařů formálně pokračoval i v následujícím desetiletí. Bismarck proto inicioval vznik obranného spojenectví Německa a Habsburské monarchie zvaného Dvojspolek, které bylo stvrzeno smlouvou ze 7. října 1879. Mladé Italské království se snažilo budovat vlastní koloniální říši. Se svými zájmy narazila Itálie roku 1881 v Tunisku na koloniální zájmy Francie, která uzavřela smlouvu s místním bejem a vyhlásila zde svůj protektorát. Na obranu proti Francii se Itálie připojila k Dvojspolku; smlouvou z 20. května 1882 mezi třemi signatářskými státy tak vznikl Trojspolek.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj spojenectví.", "content": "Spojením tří monarchií v Trojspolku vznikl mocenský blok, na který reagovala Francie, Rusko a Spojené království v letech 1893–1907 postupným sbližováním vrcholícím vytvořením Trojdohody. Napětí mezi oběma bloky po sarajevském atentátu propuklo v první světovou válku. Trojspolek zanikl díky Itálii, která zůstala neutrální a později se připojila ke státům Dohody. Na místo Trojspolku pak vznikly ústřední mocnosti, které sdružovaly obě zbývající středoevropské mocnosti, Osmanskou říší a Bulharsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trojspolek je označení pro alianci mezi Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem a Italským královstvím v letech 1882–1914. Eskalace napětí mezi Trojspolkem a Trojdohodou bylo jednou z hlavních příčin první světové války. Spolek definitivně zanikl vypovězením smlouvy neutrální Itálií a jejím přechodem na stranu Dohody roku 1915.", "tgt_summary": "The Triple Alliance was an agreement between Germany, Austria-Hungary, and Italy. It was formed on 20 May 1882 and renewed periodically until it expired in 1915 during World War I. Germany and Austria-Hungary had been closely allied since 1879. Italy was looking for support against France shortly after it lost North African ambitions to the French. Each member promised mutual support in the event of an attack by any other great power. The treaty provided that Germany and Austria-Hungary were to assist Italy if it was attacked by France without provocation. In turn, Italy would assist Germany if attacked by France. In the event of a war between Austria-Hungary and Russia, Italy promised to remain neutral. The existence and membership of the treaty were well known, but its exact provisions were kept secret until 1919. When the treaty was renewed in February 1887, Italy gained an empty promise of German support of Italian colonial ambitions in North Africa in return for Italy's continued friendship. Austria-Hungary had to be pressured by German chancellor Otto von Bismarck into accepting the principles of consultation and mutual agreement with Italy on any territorial changes initiated in the Balkans or on the coasts and islands of the Adriatic and Aegean seas. Italy and Austria-Hungary did not overcome their basic conflict of interest in that region despite the treaty. In 1891 attempts were made to join Britain to the Triplice, which, though unsuccessful, were widely believed to have succeeded in Russian diplomatic circles. Shortly after renewing the Alliance in June 1902, Italy secretly extended a similar guarantee to France. By a particular agreement, neither Austria-Hungary nor Italy would change the status quo in the Balkans without previous consultation. On 18 October 1883 Carol I of Romania, through his Prime Minister Ion C. Brătianu, had also secretly pledged to support the Triple Alliance, but he later remained neutral in the First World War due to viewing Austria-Hungary as the aggressor. On 1 November 1902, five months after the Triple Alliance was renewed, Italy reached an understanding with France that each would remain neutral in the event of an attack on the other. ", "id": 1981140} {"src_title": "Filozofická fakulta Univerzity Karlovy", "tgt_title": "Faculty of Arts, Charles University in Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pod názvem fakulta svobodných umění byla založena Karlem IV. 7. dubna 1348 jako jedna ze čtyř původních fakult Univerzity Karlovy v Praze. Označení „filozofická“ v názvu souvisí se skutečností, že v minulosti byla filosofie chápána šířeji než dnes, a to ve smyslu věda nebo láska k moudrosti. V tehdejší době bylo zvykem absolvovat nejprve fakultu svobodných umění, na níž se studenti vzdělávali především v rétorice a filosofii. Proto se fakulta záhy stala nejpočetnější součástí univerzity a již v roce 1366 věnoval císař Karel IV. mistrům svobodných umění první pražskou kolej – Karolinum. Po husitských válkách se stala fakulta svobodných umění na dvě století jádrem celé univerzity. Od 17. století se začala oficiálně nazývat Filozofickou fakultou a až do poloviny 19. století poskytovala průpravné vyšší vzdělání pro budoucí studenty jiných fakult. Bylo zde možno studovat kromě filozofie také estetické nauky, pedagogiku, matematiku, astronomii, přírodní vědy, inženýrské vědy, ekonomii a historii. V 19. století se začaly kromě orientalistiky, archeologie a religionistiky významně rozvíjet i velké filologické obory jako český jazyk, italština, francouzština, angličtina a hebrejština. Po liberalizaci výuky v druhé polovině 19. století se podařilo v roce 1897 otevřít studijní obory filozofické fakulty i ženám. I přes rozdělení univerzity na českou a německou v roce 1882 a osamostatnění přírodovědecké fakulty v roce 1920 hrála fakulta v rámci celé univerzity klíčovou roli, a to až do uzavření školy nacistickými okupanty v roce 1939, jež bylo spojeno s perzekucí učitelů a studentů. Po osvobození v roce 1945 zažila FF UK několik plodných let, která byla v roce 1948 násilně ukončena nástupem komunistického režimu, po němž prestiž školy kvůli nucenému odchodu desítek vynikajících pedagogů a zavedení marxisticko-leninských předmětů poklesla. V šedesátých letech se fakulta pomalu začala otvírat význačným osobnostem své doby, avšak reformní proces zastavila sovětská okupace v roce 1968 a následná normalizace československé společnosti. Proti pasivitě a konformitě většiny českého národa protestoval sebeupálením student této fakulty Jan Palach. Až po porážce komunistického režimu a odchodu jeho kompromitovaných exponentů v roce 1989 se fakulta znovu etablovala jako jeden z nejprestižnějších vysokoškolských ústavů v České republice. Díky své téměř sedmisetleté tradici, úspěšné vědecké a pedagogické činnosti a šíři studijních oborů má FF UK vynikající jméno i v mezinárodním měřítku.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Za sedm století existence FF UK prošly jejími přednáškovými sály desítky výrazných osobností, ať již v roli děkanů, pedagogů či studentů. Ze současných osobností české kulturní scény zde studovali spisovatelé Vít Kremlička, Michal Viewegh, Miloš Urban, Radka Denemarková, Petra Hůlová či hudební skladatel Miroslav Srnka. FF UK absolvovala i ombudsmanka Anna Šabatová a předsedkyně Akreditační komise ČR politoložka Vladimíra Dvořáková.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Velikostí své akademické obce fakulta předčí i většinu českých vysokých škol. Drží primát co do počtu studijních oborů, z nichž však většinu studuje relativně malý počet posluchačů v řádu desítek, někdy i jednotek. Tyto malé obory jako arabistika, íránistika, turkologie, koreanistika, logika či estetika jsou vyučovány na specializovaných pracovištích špičkové úrovně. Hloubková výuka tak pestré palety malých oborů nemá na jiných fakultách v České republice obdobu. FF UK je zároveň jedinou fakultou v Evropě, na které se učí všechny jazyky, kterými se mluví v členských zemích Evropské unie. Vedle obecně nejrozšířenějších germánských, románských a slovanských jazyků zde lze studovat africké jazyky, albánštinu, bengálštinu, hebrejštinu, hindštinu, japonštinu, mongolštinu, vietnamštinu či sanskrt. Absolventi těchto oborů se uplatňují v diplomatických a tlumočnických službách. Mezi hlavní a podle počtu studentů největší obory patří velké filologie (bohemistika, anglistika, germanistika, hispanistika, romanistika), historie a filozofie. Vedle toho nabízí FF UK široké spektrum disciplín od tradiční filozofie, religionistiky, logiky a estetiky po pedagogiku, psychologii, sociologii, politologii, andragogiku, divadelní a filmovou vědu až po progresivní studia nových médií. Díky četným mezinárodním výměnným programům tráví řada studentů část svého studia v zahraničí. Stejně tak přijíždí každý rok několik stovek zahraničních studentů. Mezi tyto programy patří např. Erasmus, CEEPUS, Visegrádský fond, DAAD, Aktion, vládní stipendia či řada bilaterálních smluv.", "section_level": 1}, {"title": "Akce pro veřejnost.", "content": "V souvislosti s tzv. třetí rolí univerzity považuje FF UK za svoji společenskou roli kromě výuky a výzkumu také přispívání do aktuální veřejné debaty svými odborníky a výzkumem. Pořádá proto řadu workshopů, přednášek a festivalů pro širokou veřejnost, žáky základních a středních škol či seniory: S veřejností na její půdě debatovali osobnosti jako dalajláma, Madeleine Albrightová, čínský disident Aj Wej-Wej či ruský historik Andrej Zubov.", "section_level": 1}, {"title": "Studentský život.", "content": "Na FF UK působí kolem třiceti studentských spolků a iniciativ. Studentský život zde má silnou a dlouhou tradici. FF UK je ostatně jedinou fakultou v ČR, kde studenti tvoří polovinu složení akademického senátu, a mohou tak výrazně ovlivňovat nejen dění na fakultě, ale i její řízení.", "section_level": 1}, {"title": "Studentská rada.", "content": "Přímo na fakultní půdě působí Studentská rada, která je v podstatě výkonným orgánem občanského sdružení Studentský fond FF UK, kterou založili studentští účastníci revolučních událostí v roce 1989. Toto sdružení se snaží o zpestření studentského života a často zastupuje studenty fakulty při jednání s jejím vedením, popř. s univerzitou. Radní pravidelně finančně podporují vybrané studentské projekty jako časopisy, divadelní spolky, festivaly a veřejné přednáškové cykly. Každoročně vydávají brožuru OFFŠEM pro studenty prvních ročníků, jak se zorientovat na fakultě. Rovněž připravují lekci FAUST (Fakultní uvítání studentů), na jehož konci jsou prváci svérázným způsobem přijati na akademickou půdu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze, založená jako jedna ze čtyř původních fakult pražské univerzity z roku 1348 (zpočátku označovaná jako fakulta svobodných umění neboli artistická fakulta), je tradičním centrem české vzdělanosti a z hlediska vědeckého výkonu nejvýznamnější humanitní institucí v Česku. Ve více než sedmdesáti oborech druhé největší české fakulty studuje přes 8000 studentů vyučovaných 700 pedagogy, mezi něž patří světové osobnosti jako překladatel Martin Hilský, teolog Tomáš Halík a egyptolog Miroslav Verner. V minulosti zde působil například Jan Hus, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Jan Patočka, Ernst Mach či Albert Einstein. Pražská filozofická fakulta je zároveň jednou z mála fakult v Česku, na jejímž vedení se výrazně podílejí i studenti. Ti tvoří téměř polovinu volených zástupců Akademického senátu FF UK a sdružují se do více než třiceti aktivních studentských spolků a iniciativ.", "tgt_summary": "The Faculty of Arts, Charles University, is one of the original four faculties of Charles University in Prague. When founded, it was named the Faculty of the Liberal Arts or the Artistic Faculty. The faculty provides lectures in the widest range of fields of the humanities in the Czech Republic, and is the only university faculty in Europe which provides studies in all the official languages of the European Union. The faculty has around 1,000 members of staff, over 9,000 students, and a flexible system of more than 700 possible double-subject degree combinations.", "id": 1402105} {"src_title": "Alexandrín", "tgt_title": "Alexandrine", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": " Comme je descendais des Fleuves impassibles, Je ne me sentis plus guidé par les haleurs ; Des Peaux-Rouges criards les avaient pris pour cibles, Les ayant cloués nus aux poteaux de couleurs. \"Arthur Rimbaud\" Nad dálkou temných hor poslední požár plál; v hluboké ticho to měsíce vzešla zář, stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk! \"Karel Hynek Mácha\" Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky navečer touž píseň mollovou \"Karel Hlaváček\" A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal, žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží, a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal \"Otokar Březina\" Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek, aby se nadlehčil. Poproste růže, paní, aby se zavřely. Poproste rozpadání, aby vám přečetlo list o mém rozpadu. Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý, že ve své mladosti podobám se již králi zašlého království. Vy jste přec věděla, co křídel chybí nám k rozletu anděla, jak krví smějeme se a jak krví pláčem. Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem. \"Jiří Orten", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandrín je dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) rýmovaný verš tvořený jambickými stopami (jambický hexametr). Po šesté slabice následuje cézura (přerývka), která ale v české poezii není dodržována zcela důsledně. Alexandrínu hojně využívá stará poezie v románských jazycích i některé staré skladby české poezie. Svůj název získal podle starofrancouzské Alexandreidy. Ve francouzské literatuře se stal reprezentativním veršem klasicistní poezie a tragédie. Často se s ním setkáváme v sonetech. V české literatuře, kde představuje exkluzivní verš zdůrazňující rozdíl mezi poezií a prózou, byl užíván Otokarem Březinou, a právě proto Vítězslav Nezval napsal alexandrínem Smuteční hranu za Otokara Březinu.", "tgt_summary": "Alexandrine is a name used for several distinct types of verse line with related metrical structures, most of which are ultimately derived from the classical French alexandrine. The line's name derives from its use in the Medieval French \"Roman d'Alexandre\" of 1170, although it had already been used several decades earlier in \"Le Pèlerinage de Charlemagne\". The foundation of most alexandrines consists of two hemistichs (half-lines) of six syllables each, separated by a caesura (a metrical pause or word break, which may or may not be realized as a stronger syntactic break): However, no tradition remains this simple. Each applies additional constraints (such as obligatory stress or nonstress on certain syllables) and options (such as a permitted or required additional syllable at the end of one or both hemistichs). Thus a line that is metrical in one tradition may be unmetrical in another.", "id": 1029854} {"src_title": "Reiki", "tgt_title": "Reiki", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Metoda vychází z východních filozofií. Za zemi původu Reiki se uvádí Japonsko a jako zakladatel/objevitel/popularizátor je uváděn Mikao Usui. Podle \"The Skeptic's Dictionary\" Usui po několika dnech půstu začal halucinovat a během toho mu byl zjeven „klíč k léčení“. Skutečný počátek Reiki vysledovat patrně nelze, a to z toho důvodu, že jsou zde podobnosti s ještě staršími metodami. Příznivci této metody někdy zastávají postoj, že Mikao Usui pouze znovuobjevil již dávno existující techniku, proto hovoří o metodě staré tisíce let. Doložit však lze pouze to, že reiki se jako samostatná metoda alternativní medicíny objevila s Mikao Usuim na počátku 20. století a na starší léčebné metody pouze nepřímo volně navazuje. Roku 1992 na 2. světovém kongresu alternativní medicíny v Karlových Varech metodu poprvé v ČR představila reiki mistryně E. Müllerová a nabídla vyučení dalších Mistrů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip účinku.", "content": "Reiki v překladu znamená „božská energie“. Veškeré nemoci jsou údajně důsledkem narušení nebo zablokování proudění této energie. Tyto poruchy je dle reiki potřeba odstranit dodáním nové energie. Mistr tuto energii dokáže přijímat z vesmíru a následně pak ji předat pacientovi. Larry Arnold and Sandra Nevins, autoři knihy \"The Reiki Handbook\" (1992) tvrdí, že reiki lze použít k léčení poškození mozku, diabetu, rakoviny i pohlavních chorob, a že slouží jako panacea. Pokud však léčba není úspěšná, je to proto, že ji pacient nějakým způsobem odmítá.", "section_level": 1}, {"title": "Stupně zasvěcení.", "content": "Působit Reiki může člověk, který prošel zasvěcením (= iniciací) svého energetického systému (aura, čakry, meridiány) k přijímání a dalšímu předávání duchovní energie. Zasvěcení posílí energetickou vibraci aury, energetických center (čaker) a vede ke zvětšení objemu energie daného studenta Reiki. Zasvěcování je čtyřstupňové. Dříve se vyučovala Reiki ve třech stupních, postupně se však třetí stupeň rozdělil na dva: III.A: mistr Reiki léčitel a III.B neboli IV.: mistr Reiki učitel.", "section_level": 1}, {"title": "1. stupeň.", "content": "Zasvěcený byl naladěn na zdroj léčivé energie reiki a dokáže tuto energii přijímat a předávat přikládáním rukou \"(není důležité kam se ruce přiloží, energie si najde sama místo, kde je potřeba léčit či posílit organismus příjemce)\". První stupeň Reiki je určen hlavně pro samoléčení, ale i pro léčení druhých doteky rukou. Zasvěcení do prvního stupně lze podstoupit během jednoho dne. Ale většina mistrů Reiki zasvěcení během jednoho dne nedoporučuje – bývá psychicky náročné, tudíž se zasvěcení většinou dělí na dva dny. Samotné zasvěcení se skládá ze čtyř postupů.", "section_level": 2}, {"title": "2. stupeň.", "content": "Zasvěcený zná část symbolů, jejichž používání modifikuje a umocňuje účinky Reiki. Zasvěcený 2. stupně dokáže nyní působit nejen bezprostředním dotykem dlaní, ale i na dálku.", "section_level": 2}, {"title": "3. stupeň – mistr reiki léčitel (III.A).", "content": "Adept Reiki má nyní daleko větší možnosti léčit.", "section_level": 2}, {"title": "4. stupeň – mistr reiki učitel (III.B).", "content": "Je schopen a oprávněn zasvěcovat a vyučovat reiki všech stupňů včetně samotného mistrovského. Takto dělí dnes reiki naprostá většina škol a to kvůli tomu, že mnoho studentů Reiki se chtělo posunout dále, ale ještě nebyli připraveni, nebo ani nechtěli, zasvěcovat a vyučovat další studenty Reiki. Přelom nastal, když Reiki přecházela z fáze, kdy zasvěcoval pouze jeden mistr (jako za dob Mikao Usuiho, Chujiro Hajašiho a Hawayo Takaty) do fáze, kdy začali zasvěcovat i jiní mistři. Toto výrazně napomohlo k rozšíření a proslavení Reiki (stav na přelomu milénia a v následujících letech).", "section_level": 2}, {"title": "Jiné druhy Reiki.", "content": "Mnoho učitelů dnes nabízí také další stupně a směry léčitelství. Reiki existuje v mnoha formách a směrech a prochází menším či větším vývojem. Na jednu stranu je to jistě pozitivní, ale na druhou stranu vzniká určitý chaos. Kromě velmistrovských stupňů Reiki (5. – 14. stupeň) vznikly například také tyto další směry a systémy léčení: rainbow reiki, seichim reiki, karuna reiki, kundalini reiki a další. Je potřeba připomenout, že původní Reiki bylo jednotné a hlavním smyslem bylo rozvíjení duchovních principů jako jsou: svobodná vůle jedince, rozvoj osobnosti, hlubší porozumění smyslu života a především pomáhání potřebným. Postupné uvědomování si vlastní zodpovědnosti za svůj život by mělo vést praktikanta k hluboké jednotě s přírodou i lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Školy a asociace Reiki.", "content": "Neexistuje jediná centrální asociace učitelů Reiki, ale je jich několik. S rozšířením Reiki do dnešní podoby souvisí také fakt, že dnes existuje spousta mistrů, kteří Reiki učí.", "section_level": 1}, {"title": "Reiki z hlediska poznatků vědy.", "content": "Teorie Reiki, čaker ani aury a jejich vibrací není kompatibilní s poznatky biologických a fyzikálních věd. Chybí obecně uznávané a spolehlivě dokumentované doklady pro existenci takovýchto jevů. Podle systematického přehledu M. S. Lee, M. H. Pittlera a E. Ernsta, publikovaného v roce 2008 v časopise \"The International Journal of Clinical Practice,\" jsou v dosud publikovaných klinických studiích zabývajících se Reiki významná metodologická pochybení. Ta vedou k nadhodnocování účinnosti takové léčby. Argumenty, že by byla účinnost Reiki, a to i jako pomocné terapie, ve srovnání s placebo efektem jakkoliv významná, pokládají tito autoři na základě analýzy dosud publikovaných výsledků za nedostatečné. I když je metoda Reiki pokládána za neškodnou a sama nedoporučuje zanedbávání klasické léčby, její nebezpečí spočívá podle autorů systematického přehledu v přeceňování Reiki samotnými pacienty s nenapravitelnými důsledky. Případný pozitivní účinek reiki je důsledkem sugesce, autosugesce, relaxace nebo placebo efektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reiki () je forma alternativní medicíny, vyvinutá zřejmě v roce 1922 japonským buddhistou Mikao Usuim. Metoda předpokládá existenci vitální energie Reiki v těle zejména člověka, existenci příslušných energetických center čaker a drah \"(meridiánů)\", kterými může tato energie proudit. Pokud jsou čakry vyrovnané a v meridiánech proudí energie bez překážek, člověk je zdravý a vitální. Reiki předpokládá také existenci aury jako duchovního pole lidského těla, které s tímto energetickým prouděním souvisí. Obecně uznávané a spolehlivě dokumentované doklady pro existenci takovýchto jevů však chybí.", "tgt_summary": "Reiki is a pseudoscience, and is used as an illustrative example of pseudoscience in scholarly texts and academic journal articles. It is based on \"qi\" (\"chi\"), which practitioners say is a universal life force, although there is no empirical evidence that such a life force exists. Clinical research does not show reiki to be effective as a treatment for any medical condition, including cancer, diabetic neuropathy, or anxiety and depression, therefore it should not replace conventional medical treatment. There is no proof of the effectiveness of reiki therapy compared to placebo. Studies reporting positive effects have had methodological flaws. Developed in Japan in 1922 by Mikao Usui, it has been adapted into varying cultural traditions around the world.", "id": 1925393} {"src_title": "Supratekutost", "tgt_title": "Superfluidity", "src_document": [{"title": "Objevení.", "content": "Supratekutost objevil v roce 1937 ruský vědec Pjotr Leonidovič Kapica a nezávisle i John F. Allen spolu s A. D. Misenerem v laboratoři v Cambridge, a to pozorováním toho, že He při teplotách nižších než 2,17 K (nazývané He II) protéká trubicemi o průměru 4–10 cm bez měřitelného odporu. Přitom již v prvním dni úspěšného zkapalnění hélia (10. července 1908) Heike Kamerlingh Onnes dokázal vytvořit teplotu nižší než 2 K, v dalších experimentech dokonce teploty nižší než 1 K. V těchto teplotách je již He supratekuté. Na podivné chování kapalného helia pod teplotou 2,17 K ovšem upozornil až Willem Hendrik Keesom, žák profesora Onnese, v březnu roku 1926 na základě studia měrné tepelné kapacity. Pro odlišení kapalné fáze nad a pod teplotou 2,17 K zavedl označení He I a He II. Teorii (semimikroskopickou) supratekutosti He vytvořil Lev Davidovič Landau v roce 1941. Mikroskopická teorie v roce 1998 nebyla uspokojivě vybudována.", "section_level": 1}, {"title": "Supratekutost hélia.", "content": "Atom He obsahuje 2 protony, 2 neutrony a 2 elektrony, má tedy sudý počet částic. Všechny zmíněné částice jsou fermiony, dohromady tvoří ale celek, který nemůže mít poloviční spin. Atom jako celek se tedy chová jako boson. Pro bosony ale neplatí Pauliho vylučovací princip, a proto k jevu supratekutosti dochází díky vzniku Bose-Einsteinova kondenzátu. Supratekutosti lze dosáhnout také u izotopu He, jehož atomy se chovají jako fermiony, k vzniku supratekutého stavu tedy dochází díky tvorbě Cooperových párů, tj. párování dvojic atomů s opačnými spiny. He se stává supratekutým při teplotách pod přibližně 0,0025 K.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supratekutá látka nebo též supratekutina (z lat. \"supra\" = nad) je kapalina s nulovou viskozitou. Tato vlastnost se nazývá supratekutost. Donedávna byla pozorovaná jen u helia při teplotách blízkých absolutní nule.", "tgt_summary": "Superfluidity is the characteristic property of a fluid with zero viscosity which therefore flows without any loss of kinetic energy. When stirred, a superfluid forms vortices that continue to rotate indefinitely. Superfluidity occurs in two isotopes of helium (helium-3 and helium-4) when they are liquefied by cooling to cryogenic temperatures. It is also a property of various other exotic states of matter theorized to exist in astrophysics, high-energy physics, and theories of quantum gravity. Superfluidity is often coincidental with Bose–Einstein condensation, but neither phenomenon is directly related to the other; not all Bose-Einstein condensates can be regarded as superfluids, and not all superfluids are Bose–Einstein condensates. The semiphenomenological theory of superfluidity was developed by Lev Landau.", "id": 1769044} {"src_title": "Muchomůrka císařka", "tgt_title": "Amanita caesarea", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Existuje bílá forma této houby, která je často klasifikována jako samostatný poddruh (\"A. caesarea f. alba\". V minulosti byla řazena do čeledi muchomůrkovitých – Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. Index Fungorum (2004)) řadí celý rod \"Amanita\" do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Klobouk je široký 8–16 cm, v mládí kulovitý, posléze mírně zašpičatělý, oranžovohnědý až zářivě oranžově červený, lysý nebo jen s několika většími útržky bílé plachetky na povrchu (není tedy obsypaný malými bílými útržky jako u muchomůrky červené či královské), na okraji zřetelně rýhovaný. Lupeny jsou zářivě (zlatově) žluté, vysoké 8–12 mm, husté, u třeně volné. Třeň je válcovitý, vysoký 8–16 cm a tlustý 2–3 cm, zlatově žlutý až hnědooranžovělý, s mohutným prstenem stejné barvy. Vyrůstá z bílé, velké a miskovité pochvy. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zlatově žlutá, jemná. Má nenápadnou příjemnou vůni i chuť. Výtrusný prach je bílý. Výtrusy jsou nejčastěji velké 9–12 × 6–7 μm, široce elipsoidní až podlouhlé, hladké, bezbarvé (ovšem tvar a rozměry výtrusů jsou, zejména v jižních oblastech, značně variabilní a mohu z udaných mantinelů snadno vybočit).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Muchomůrka císařská se vyskytuje zejména v jižní Evropě, na severu její areál zasahuje do teplejších oblastí střední Evropy. V Českých zemích se vyskytuje zřídka, obvykle na jižní Moravě, velmi vzácně i v teplých oblastech Polabí a Povltaví. Častější je na Slovensku. V podmínkách ČR roste v teplých listnatých či výjimečně i smíšených lesích od konce července do září. Preferuje dubové porosty.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "Muchomůrce císařské se mohou na první pohled poněkud podobat plodnice jedovaté muchomůrky červené (\"Amanita muscaria\") či muchomůrky královské (\"Amanita regalis\"), které jsou dobře odlišitelné kloboukem (u muchomůrky červené červeným, u muchomůrky královské hnědým) obsypaným malými bílými útržky plachetky a především bílým třeněm a lupeny (třeň a lupeny muchomůrky císařské mají zlatožlutou barvu). Skutečně vážné nebezpečí však spočívá pouze v záměně vajíček muchomůrky císařské s vajíčky smrtelně jedovaté muchomůrky zelené (\"Amanita phalloides\") (spolehlivým rozpoznávacím znakem je, že vajíčka muchomůrky zelené jsou na řezu bílá, zatímco vajíčka muchomůrky císařské mají v místě založení klobouku výrazně žluté zabarvení).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Císařka je výborná jedlá houba; byla pochoutkou už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněna houbaři v Itálii, Francii a v dalších zemích okolo Středozemního moře. V České republice je ovšem chráněná a nesmí se sbírat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muchomůrka císařská, resp. muchomůrka císařka (\"Amanita caesarea\" (Scop.) Pers.) je jedna z nejvíce ceněných jedlých hub, jako delikatesa se podávala na dvorech římských císařů a posléze papežů. V České republice se vyskytuje sporadicky a je chráněna.", "tgt_summary": "Amanita caesarea, commonly known as Caesar's mushroom, is a highly regarded edible mushroom in the genus \"Amanita\", native to southern Europe and North Africa. While it was first described by Giovanni Antonio Scopoli in 1772, this mushroom was a known favorite of early rulers of the Roman Empire. It has a distinctive orange cap, yellow gills and stipe. Organic acids have been isolated from this species. Similar orange-capped species occur in North America and India. It was known to and valued by the Ancient Romans, who called it \"Boletus\", a name now applied to a very different type of fungus. Although it is edible, the Caesar's mushroom is closely related to the psychoactive fly agaric, and to the deadly poisonous death cap and destroying angels.", "id": 1468495} {"src_title": "Habitus (sociologie)", "tgt_title": "Habitus (sociology)", "src_document": [{"title": "Habitus podle N. Eliase.", "content": "Norbert Elias (1897-1990) byl německý sociolog a filosof židovského původu, který používal pojem dříve, než jej zpopularizoval P. Bourdieu. Koncept Pierra Bourdieu je někdy chápán pouze jako syntéza již dříve zpracovaných teorií Norberta Eliase a Marcela Mausse. Elias definuje habitus jakožto aspekty, které určují rozdělení jednotlivců do skupin podle zvyků a určitých vzorců v chování. Vysvětloval habitus také jako určité impulsy, které vkus a zvyky určují. V zásadě pro něj pojem představoval strukturu osobnosti nebo obrázek sebe sama, který podle něho tvoří půdu, ze které vyrůstají osobní charakterové vlastnosti, jimiž se jedinec do určité skupiny společnosti řadí, ale které ho od ostatních členů zároveň odlišují. Podle Erica Dunninga a Stephena Mennela, Elias habitus vykládal jako ztělesněné sociální učení.", "section_level": 1}, {"title": "Habitus podle P. Bourdieu.", "content": "Pierre Bourdieu (1930-2002) byl francouzský sociolog a antropolog. Vystudoval filosofii v Paříži na École normale supérieure a po studiích krátce působil jako profesor na gymnáziu. V roce 1955 byl odvelen na povinnou vojenskou službu do Alžírska, kde zůstal i po skončení své služby. Začal vyučovat jako asistent na místní filosofické fakultě a provedl několik terénních etnografických výzkumů mezi původním kabylským obyvatelstvem. Tyto výzkumy mu posloužily jako základ jeho pozdějších sociologických prací. Byl jmenován profesorem na prestižní Collège de France. V devadesátých letech vystupoval proti neoliberalismu, zemřel po vážné nemoci v lednu 2002 a je pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise. Bourdieu pojmem habitus popisuje celkové vystupování, zjev jedince. Koncept sám nevynalezl, pouze redefinoval a upřesnil. Poměrně často citovaná je následující Bourdieuova definice: „Habitus je systémem trvalých, přenositelných dispozic, strukturovaných struktur majících sklon fungovat jako strukturující struktury... objektivně ‚regulovaných‘..., aniž by však byl produktem podřízenosti pravidlům. Může být kolektivně organizovaný, aniž by byl produktem organizačního úsilí nějakého dirigenta.“ Habitus je tedy soubor individuálních a individualizovaných (tedy nikoliv kolektivních!) dispozic, tj. předpokladů k tomu vnímat, myslet a jednat ve světě určitým způsobem. Projevuje se například ve stylu života, vkusu, řeči či způsobu oblékání. Na habitu můžeme odhadnout společenský status člověka. Je sice možné, aby se daná osoba za určitých okolností umístila ve společenském žebříčku na nižší či vyšší příčce, ale habitus je (alespoň z krátkodobého hlediska) neměnný, protože představuje „sedimentaci“ dispozic. Pro správné pochopení pojmu je třeba počítat s rozdělením společnosti podle určitých kritérií. Bourdieu vysvětluje habitus na třech charakteristických rozděleních: rozdělení na sociální třídy, pohlaví a tzv. sociální pole. Habitus tedy rozděluje do tří kontextů:", "section_level": 1}, {"title": "Habitus a genderové rozlišení.", "content": "Z hlediska pohlaví je rozdělena každá společnost. Jedná se o dva protipóly (muž a žena), jejichž vnímání je v nás hluboce zakořeněné, a tak při vší snaze o rovnoprávnost jako rozdělení trvá.  Rozlišení je v tomto případě zřetelné již od raného dětství. Protože je habitus zakořeněný („navrstvený“), nevědomky tuto roli přijímáme a tím umožňujeme diferenciaci na obvykle vládnoucího (muže) a ovládanou (ženu). \"“Je zjevné, že učení mužským a ženským rolím má dalekosáhlý vliv. Pokud se snažíme těmto tradičním úlohám vyhnout, narážíme obvykle na značné obtíže. Společnost od každého očekává, že se bude chovat \"mužsky\" nebo \"žensky\"; v praktickém životě se tato očekávání naplňují a reprodukují”.\"", "section_level": 2}, {"title": "Habitus a sociální třídy.", "content": "Společnost je rozdělena podle majetku, původu, etnika, vyznání aj. do sociálních tříd. Ty jsou seřazeny od nejnižší po nejvyšší a přechody mezi nimi jsou postupné – jedná se o dva protipóly prokládané různými mezistupni.", "section_level": 2}, {"title": "Habitus a sociální pole.", "content": "Sociální pole srovnává Bourdieu s „hrou“ o lepší pozice. Je to tedy rozlišení na základě funkcí – ty jsou jasně definované a každý ví, co od nich očekávat. Podobně jako u sociálních tříd je rozlišení postupné – má strukturu schodů. Snaha dostat se výš a najít si svou funkci se stává přirozenou a je ukládána do habitu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Habitus (lat. postoj, vzhled, oblečení; z lat. \"habere\", mít, vlastnit) je soubor dispozic jak jednat, myslet a vnímat okolní svět určitým způsobem a tendenci, jak na něj následně reagovat. Dochází tak k částečnému programování jednání jednotlivých aktérů. Je odrazem všech vnějších sociálních struktur. Tyto dispozice jsou obvykle sdíleny lidmi s podobným zázemím (z hlediska sociální třídy, náboženství, národnosti, etnického původu, vzdělání, profese atd.) Takto habitus představuje způsob, jakým kultura a osobní dějiny utvářejí tělo a mysl a v důsledku toho vytvářejí sociální akci v současnosti. S tímto pojmem se pracovalo už dříve. Habitu se přikládal význam například díky tomu, že poskytoval silné propojení hned několika aspektů světa (reality) – kulturních, psychologických, společenských ale i biologických. Loïc Wacquant napsal o habitu, že je starým filosofickým pojmem, který vznikl už u Aristotela a jeho pojem \"hexis\" (\"stav\") byl přeložen jako \"habitus\" středověkými scholastiky. Termín byl v sociologii poprvé rozpracován Norbertem Eliasem v \"Civilizačním procesu\" (1939), ale je přítomen také v díle Maxe Webera, Gilles Deleuzeho nebo Edmunda Husserla. Pojem habitus je velmi používaný (objevuje se ve 400 000 publikacích Google Scholar), přesto však vyvolal kritiku pro jeho údajný determinismus.", "tgt_summary": "In sociology, Habitus () comprises socially ingrained habits, skills and dispositions. It is the way that individuals perceive the social world around them and react to it. These dispositions are usually shared by people with similar backgrounds (such as social class, religion, nationality, ethnicity, education and profession). The habitus is acquired through imitation (\"mimesis\") and is the reality in which individuals are socialized, which includes their individual experience and opportunities. Thus, the habitus represents the way group culture and personal history shape the body and the mind; as a result, it shapes present social actions of an individual. French sociologist Pierre Bourdieu suggested that the habitus consists of both the \"hexis\" (the tendency to hold and use one's body in a certain way, such as posture and accent) and more abstract mental habits, schemes of perception, classification, appreciation, feeling, as well as action. These schemes are not mere habits: Bourdieu suggested they allow individuals to find new solutions to new situations without calculated deliberation, based on their gut feelings and intuitions, which he believed were collective and socially shaped. These attitudes, mannerisms, tastes, moral intuitions and habits have influence on the individual's life chances, so the habitus not only is structured by an individual's objective past position in the social structure but also structures the individual's future life path. Bourdieu argued that the reproduction of the social structure results from the habitus of individuals. The notion of habitus is extremely influential (with 400,000 Google Scholar publications using it), yet it also evoked criticism for its alleged determinism, as Bourdieu compared social actors to \"automata\" (while relying on Leibniz's theory of Monads).", "id": 1079063} {"src_title": "Kongregace pro nauku víry", "tgt_title": "Congregation for the Doctrine of the Faith", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kongregace pro nauku víry vznikla ke konci Druhého vatikánského koncilu, když Pavel VI. \"motu proprio\" \"Integrae servandae\" reorganizoval celou římskou kurii a její strukturu a dal kongregaci její současný název (1965). Jan Pavel II. pak stanovil jako úkol kongregace ve své apoštolské konstituci \"Pastor bonus\" o římské kurii „povzbuzovat a chránit v celé katolické církvi nauku ve věcech víry a mravů“. Kongregace je považována za nejstarší kongregaci v kurii, neboť je pokračovatelkou Kongregace římské a všeobecné inkvizice (známé též jako římská inkvizice, 1542–1908) a její nástupkyně Posvátné kongregace Svatého oficia (\"Sacra congregatio sancti Officii\", 1908–1965, v niž římskou inkvizici v roce 1908 zreformoval Pius X.).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Kongregace se skládá z 25 členů – kardinálů, arcibiskupů a biskupů a zabývá se věroučnými otázkami; její vyjádření reagují často na teologické diskuse. Součástí Kongregace, coby poradní orgán, je i Mezinárodní teologická komise. Součástí kongregace je i tzv. Nejvyšší apoštolský tribunál Kongregace pro nauku víry, jemuž je svěřeno projednávání trestných činů v níže uvedených článcích jak pro latinskou církev, tak i pro východní katolické církve. Rozsudky tohoto nejvyššího soudu, vynesené v mezích jeho kompetence, nepodléhají schválení papežem, neboť soud vykonává přenesenou papežskou pravomoc a z jeho nařízení. Papež si vyhrazuje sám, anebo prostřednictvím soudu jím jmenovaného ad hoc, soudit nejvyšší představitele států. Nejvyšší apoštolský tribunál Kongregace pro nauku víry \"(dále jen “Zvláštní tribunál“)\" projednává dle normy čl.52 apoštolské konstituce Pastor bonus trestné činy proti víře a závažnější trestné činy proti mravům, a taktéž – pokud je třeba – přistupuje podle předpisů obecného i vlastního práva k vyhlášení nebo udělení kanonických sankcí, a to při zachování kompetence tribunálu Apoštolské penitenciárie a bez újmy předpisů Procedury pro zkoumání nauky (viz č.1 §1 apoštolského listu Sacramentorum sanctitatis tutela z roku 2001 a následných novelizací) \"(dále jen “Normy“)\" a norem Kodexu kanonického práva z r.1983 a Kodexu kánonů východních církví z r.1991; a jejich novelizací. \"(dále jen CIC či CCEO) / (čl.1 §1 Normy)\" V oblasti trestných činů popsaných v §1 Normy má Zvláštní tribunál právo soudit na základě papežského zmocnění kardinály, patriarchy východních církví, legáty Apoštolského stolce, biskupy a další fyzické osoby uvedené v kán.1405 §3 °2 a 3 CIC (tj.dle čl.2 opata primase nebo opata představeného mnišské kongregace a nejvyššího představeného řeholních institutů papežského práva, a dle čl.3 diecéze nebo jiné církevní osoby, ať fyzické nebo právnické, které po papeži nemají nižšího představeného,) a uvedené v kán. 1061 CCEO (k soudům Apoštolského stolce se musí dostavit osoby, které po papeži nemají nižšího představeného, jak fyzické osoby nemajíce biskupské svěcení, tak právnické osoby, při zachování kán.1063 §4 odst.3 a 4.) / \"(čl.1 §2 Normy)\" Nejvyšší představitele států, jakými jsou hlava státu a hlava vlády, potažmo korunní princ, soudí pouze papež sám, anebo prostřednictvím soudu, který určil. Vyhrazené trestné činy, o nichž (pojednává) čl.1 §1 Normy, projednává Zvláštní tribunál podle předpisů čl.2 – 31 Normy. \"(čl.1 §3 Normy)\" Trestné činy proti víře, uvedené v čl.1 Normy, (týkající se pouze osob uvedených v čl.1 §2 Normy) jsou hereze, apostaze a schisma, o nichž pojednávají ustanovení kán.751 a 1364 CIC a kán.1436 §1 a 1437 CCEO. \"(čl.2 §1 Normy)\" V případech uvedených v čl.2 §1 Normy přísluší ordináři nebo hierarchovi dle norem práva prominout samočinnou exkomunikaci, pokud nastala, a konat buď soudní proces v 1.instanci, nebo uložit trest mimosoudním rozhodnutím, při zachování práva na odvolání ke Zvláštnímu tribunálu. \"(čl.2 §2 Normy)\" Závažnější trestné činy proti svátosti nejvznešenější oběti Eucharistie, jejichž projednávání je vyhrazeno Zvláštnímu tribunálu, jsou: 1.      Odnesení nebo ponechání si eucharistických způsob ke svatokrádežným účelům nebo jejich pohození, o nichž pojednává kán.1367 CIC a kán.1442 CCEO. 2.      Pokus sloužit mši, o němž pojednává kán.1378 §2 odst.1 CIC. 3.      Předstírání udělování svátostí, o němž pojednává kán.1379 CIC a kán.1443 CCEO. 4.      Spoluslavení mše, zakázané v kán.908 CIC a v kán.702 CCEO, se služebníky církevních společenství nemajících apoštolskou posloupnost a neuznávajících svátostnou důstojnost kněžského svěcení, o němž pojednává kán.1365 CIC a kán.1440 CCEO. \"(čl.3 §1 Normy)\" Zvláštnímu tribunálu je též vyhrazen trestný čin spočívající v přepodstatnění jedné látky bez druhé nebo obou se svatokrádežným účelem jak ve mši, tak mimo ni. Kdo by se dopustil tohoto trestného činu, ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje propuštění z duchovního stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti. \"(čl.3 §2 Normy)\" Závažnější trestné činy proti vznešenosti svátosti smíření, jejichž projednávání je vyhrazeno Zvláštnímu tribunálu, jsou: 1.      Rozhřešení spoluviníka hříchu proti 6.přikázání Desatera, vyjma nebezpečí smrti, o němž pojednává kán.1378 §1 CIC a kán.1457 CCEO. 2.      Pokus o svátostné rozhřešení nebo zakázané vyslechnutí svátostného vyznání hříchů, o němž pojednává kán.1378 §2 odst.2 CIC. 3.      Předstírání svátostného rozhřešení, o němž pojednává kán.1379 CIC a kán.1443 CCEO. 4.      Svádění k hříchu proti 6.přikázání Desatera při udílení nebo u příležitosti nebo pod záminkou svátosti smíření, o němž pojednává kán.1387 CIC a kán.1458 CCEO, pokud je zaměřeno ke hříchu se samotným zpovědníkem. 5.      Přímé nebo nepřímé porušení svátostného tajemství, o němž pojednává kán.1388 §1 CIC a kán.1456 §1 CCEO. \"(čl.4 §1 Normy)\" Při zachování předpisu čl.4 §1 č.5 Normy je Zvláštnímu tribunálu vyhrazen také závažnější trestný čin spočívající v nahrání jakýmkoli technickým prostředkem nebo ve zlovolném rozšiřování sdělovacími prostředky toho, co bylo ve skutečném nebo fiktivním svátostném vyznání řečeno zpovědníkem nebo kajícníkem. \"(viz Dekret Kongregace pro nauku víry o ochraně důstojnosti svátosti pokání z r.1988, str.1367)\" Kdo by se dopustil tohoto trestného činu, ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje – jde-li o duchovního – propuštění z duchovního stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti. \"(čl.4 §2 Normy)\" Zvláštnímu tribunálu je vyhrazen závažnější trestný čin pokusu o svátostné svěcení ženy: 1.      Při zachování kán.1378 CIC upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci jak ten, kdo se pokouší udělit svěcení, tak žena, která se je pokouší přijmout. 2.      Pokud by ten, kdo se pokouší udělit svěcení ženě, nebo žena, která se je pokouší přijmout, byli katolíci podřízení CCEO, ať jsou při zachování kán.1443 CCEO potrestáni velkou exkomunikací, jejíž prominutí je též vyhrazenou Apoštolskému stolci. 3.      Pokud by viník byl duchovním, může být potrestán propuštěním z duchovního stavu nebo zbavením duchovenské hodnosti. \"(čl.5 Normy a Všeobecně závazné nařízení Kongregace pro nauku víry o trestném činu pokusu o svěcení ženy (19. 12. 2007). In AAS 100 (2008), s. 403.)\" Závažnější trestné činy proti mravům, jejichž projednávání je vyhrazeno Zvláštnímu tribunálu, jsou: 1.      Trestný čin proti 6.přikázání Desatera spáchaný klerikem s nezletilou osobou mladší 18 let; pro účely tohoto předpisu je nezletilým postavena na roveň osoba, která trvale nemá úplné užívání rozumu. 2.      Získávání, držení nebo rozšiřování pornografických obrazových materiálů osob mladších 18 let spáchané duchovním k nemravným účelům, a to jakýmkoli způsobem a jakýmkoli technickým prostředkem. \"(čl.6 §1 Normy)\" Duchovní, který by spáchal trestné činy popsané v čl.6 §1 Normy ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje propuštění z duchovního stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti. \"(čl.6 §2 Normy)\" Při zachování práva, aby Zvláštní tribunál v jednotlivém případě derogoval toto ustanovení, se obžaloba u trestných činů vyhrazených Zvláštnímu tribunálu promlčuje po uplynutí 20 let. \"(čl.7 §1 Normy)\" Promlčecí doba běží podle předpisu kán.1362 §2 CIC a kán.1152 §3 CCEO. Mimo tyto Normy Zvláštnímu tribunálu přísluší rovněž soudit další zločiny popsané v CIC a CCEO, a také dle zvláštního zákona, upravujícího období sedisvakance Apoštolského stolce, kterými jsou: I. Konsekrace biskupa bez papežského pověření. (kán.1382 CIC) 1. Při zachování kán.1378 CIC upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci jak ten, kdo se pokouší udělit svěcení, tak ten, který se je pokouší přijmout. 2. Pokud by ten, kdo se pokouší udělit svěcení, nebo ten, který se je pokouší přijmout, byli katolíci podřízení CCEO, ať jsou při zachování kán.1443 CCEO potrestáni velkou exkomunikací, jejíž prominutí je též vyhrazenou Apoštolskému stolci. II. Fyzické napadení papeže (kán. 1370 §1 CIC) Pachatel upadá do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci, a je-li duchovním, může mu být podle závažnosti zločinu uložen další trest včetně propuštění z duchovního stavu. III. Vyzrazení tajemství v souvislosti s konkláve. (Apoštolská konstituce Universi Dominici Gregis z r.1996, včetně novelizací v r.2007 a 2013) Do trestu samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci upadají: 1. Kardinálové, (před volbou i při ní, ať voliči či nevoliči, účastnící se generálních kongregací, tak i po konkláve,) kteří jakýmkoliv způsobem poruší přísahu a vyzradí tajemství, pokud neobdrží zvláštní a výslovné papežské zmocnění. 2. Osoby pověřené zvláštními úkoly při konkláve (tj. sekretář kardinálského kolegia, který funguje jako sekretář konkláve, hlavní papežský ceremonář s 8 dalšími ceremonáři, 2 řeholnice, odpovídající za papežskou sakristii a jeden duchovní, vybraný kardinálem děkanem nebo kardinálem, který ho zastupuje, aby jim pomáhal. Dále několik řeholníků různých jazyků kvůli svátosti smíření, jakož i 2 lékaři s ohledem na eventuální případy. Dále také osoby mající na starost jídlo a úklid. A další technický personál, jehož je zapotřebí.), kteří poruší přísahu, kterou skládají do rukou kardinála camerlenga. 3. Osoby, které se dopustí simonie (svatokupectví) při volbě papeže. Taková volba je nadto ipso iure nulitní. 4. Osoby, včetně kardinálů, které bez papežského schválení vedou nějaká jednání, anebo na soukromých schůzkách činí nějaké volební sliby nebo zaujímají v tomto ohledu rozhodnutí. 5. Osoby, včetně kardinálů, které pod jakoukoli záminkou od jakékoli občanské autority přijmou pověření navrhnout veto, či tzv.výlučnost, a to i ve formě prostého přání, nebo to vyjevil jak uvnitř společně shromážděného kolegia kardinálů voličů, tak jednotlivým kardinálům, a to jak psanou formou, tak ústně, přímo či nepřímo, anebo prostřednictvím jiných prostředků, ať už před začátkem volby nebo v jejím průběhu​. Tento zákaz se rozšiřuje na všechna možná vměšování, opozice a přání, jimiž by světské autority jakéhokoli řádu a stupně, anebo jakákoli lidská skupina či jednotlivci chtěli zasáhnout do volby papeže. 6. Kardinálové voliči, kteří uzavřou jakékoli formy paktů, dohod, slibů či jiných závazků jakéhokoli druhu, jež by je mohly nutit, aby jednomu či některým dali či upřeli svůj hlas. Takový závazek je ipso iure nulitní a nikdo jím není vázán. Výměna názorů týkající se volby během sedisvakance však zůstává zachována. 7. Kardinálové, kteří před volbou uzavřou společné dohody, zavazujíc se, že je uskuteční v případě, že jeden z nich bude zvolen papežem. Tyto sliby jsou ipso iure nulitní. Od 25. listopadu 1981 do svého zvolení papežem 2. dubna 2005 vedl kongregaci kardinál Joseph Ratzinger. Jeho nástupcem se stal kardinál Levada. Ten z důvodu dovršení kanonického věku na funkci rezignoval 2. července 2012. Jeho nástupcem se stal dosavadní řezenský biskup Gerhard Ludwig Müller, kterého Benedikt XVI. zároveň povýšil do arcibiskupské hodnosti. Po uplynutí pětiletého funkčního období vystřídal Müllera 2. července 2017 arcibiskup Luis Francisco Ladaria Ferrer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kongregace pro nauku víry (latinsky \"Congregatio pro doctrina fidei\") je následnicí římské inkvizice a v tomto smyslu také nejstarší kongregací Římské kurie. Jejím úkolem je dohlížet na dodržování katolické doktríny ve věcech víry a mravů.", "tgt_summary": "The Congregation for the Doctrine of the Faith (CDF; ) is the oldest among the nine congregations of the Roman Curia, seated at the Palace of the Holy Office in Rome. It was founded to defend the church from heresy; today, it is the body responsible for promulgating and defending Catholic doctrine. Formerly known as the Supreme Sacred Congregation of the Roman and Universal Inquisition, it is informally known in many Catholic countries as the Holy Office (), and between 1908 and 1965 was officially known as the Supreme Sacred Congregation of the Holy Office. Founded by Pope Paul III in 1542, the congregation's sole objective is to \"spread sound Catholic doctrine and defend those points of Christian tradition which seem in danger because of new and unacceptable doctrines.\" Its headquarters are at the Palace of the Holy Office, just outside Vatican City. The congregation employs an advisory board including cardinals, bishops, priests, lay theologians, and canon lawyers. The current Prefect is Cardinal Luis Ladaria Ferrer, who was appointed by Pope Francis for a five-year term beginning July 2017. Pope Francis has planned a reorganization of the Curia that will alter the role of this Congregation. A final draft of his apostolic constitution on the Roman Curia, titled \"Praedicate Evangelium\" (“Preach the Gospel”), has been submitted for comment to national bishops’ conferences and a variety of other bodies. However, it has also been agreed that changes to the Congregation will only reform Catholic missions and not affect Catholic doctrine.", "id": 493020} {"src_title": "Painkiller (album)", "tgt_title": "Painkiller (Judas Priest album)", "src_document": [{"title": "Nahrávání.", "content": "\"Painkiller\" je první album Judas Priest, na kterém účinkoval bubeník Scott Travis. Jeho předchůdce, Dave Holland, ve skupině působil deset let (od roku 1979). Travis byl původně členem skupiny Racer X, původem z Los Angeles. Jeho styl hraní s dvojitými basovými bubny a technikou blast beat dal skupině nový, tvrdší zvuk. Deska byla nahrána v Miraval Studios ve Francii na začátku roku 1990 a dokončeno později téhož roku ve Wisseloord Studios v Nizozemsku. Producentem byl Chris Tsangarides, poprvé od roku 1976.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Přestože album bylo hotové již v březnu roku 1990, vydání bylo odloženo kvůli probíhajícímu soudnímu procesu. Kapela byla obviněna z toho, že jejich nahrávka byla příčinou pokusů dvou mladých mužů o sebevraždu v Nevadě v prosinci roku 1985. V srpnu 1990 byl soud nakonec zrušen; skupina album vydala 3. září na LP, kazetách a CD. V lednu 1991 se album stalo zlatým. V květnu 2001 vyšel jeho remaster na CD, s živou verzí skladby „Leather Rebel“ a s dříve nevydanou „Living Bad Dreams“. Album bylo nominováno na cenu Grammy za Nejlepší metalové vystoupení roku, ale prohrálo s coververzí „Stone Cold Crazy“ od skupiny Metallica.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas kritiky.", "content": "Drtivá většina reakcí na album byla pozitivní, zejména ze strany metalové komunity, ale i kritiky. Steve Huey z Allmusic album pochválil a prohlásil ho za jedno z nejlepší desku Judas Priest. Mikesn ze Sputnikmusic desku ohodnotil 5 hvězdičkami z 5 a uvedl: „Painkiller je plný nezapomenutelných riffů a sól od dua Glenn−K. K. Nejlepší momenty na albu jsou spojení ostrých riffů s ječivým Halfordovým zpěvem. Všechny skladby jsou nabité energií, členové skupiny jako by se ve skvělých výkonech navzájem ještě podporovali.“", "section_level": 1}, {"title": "Halfordův odchod.", "content": "Skupina se po vydání alba vydala na turné. Po jeho ukončení, v květnu 1992, zpěvák Rob Halford skupinu opustil a po zbytek 90. let se zbytkem kapely přerušil kontakt. Důvodem k odchodu bylo jednak rostoucí napětí mezi členy skupiny, jednak Halfordova touha objevovat nové hudební sféry − za tímto účelem založil metalovou skupinu Fight. Judas Priest zůstali několik let neaktivní, nakonec se znovu zformovali v roce 1996 s novým zpěvákem, Timem Owensem. Se skupinou nahrál dvě studiová alba, \"Jugulator\" a \"Demolition\".", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Všechny skladby složili Glenn Tipton, Rob Halford a K. K. Downing, pokud není uvedeno jinak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Painkiller je dvanácté studiové album britské heavymetalové skupiny Judas Priest. Poprvé se na něm objevuje nový bubeník – Američan Scott Travis − zároveň je to poslední deska skupiny se zpěvákem Robem Halfordem až do jeho návratu v roce 2005. Album je výrazně ovlivněno speed metalem a thrash metalem a oproti předchůdcům je výrazně drsnější a energičtější. Byla to poslední deska se zpěvákem Halfordem, který se později vydal na sólovou dráhu.", "tgt_summary": "Painkiller is the twelfth studio album by British heavy metal band Judas Priest, released in September 1990. It is the last Judas Priest album to feature lead singer Rob Halford until his return for the 2005 album \"Angel of Retribution\" and the first to feature drummer Scott Travis.", "id": 1688976} {"src_title": "Müller Thurgau", "tgt_title": "Müller-Thurgau", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Müller Thurgau\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný s poměrně tenkými, polovzpřímenými až vodorovnými letorosty. Včelka je bělavá, ochlupená, okraje jsou intenzívně červené. Internodia a nodia jsou zelená s hnědavě červenými pruhy, lysá, pupeny jsou velmi slabě pigmentované antokyaniny. Vrcholky letorostů jsou otevřené, světle zelené až žlutavé s načervenalým až bronzově hnědým nádechem, průměrně a stejnoměrně pigmentované antokyaniny, středně silně bíle vlnatě ochmýřené. Mladé lístky jsou žlutavé, bez pigmentace antokyaniny, slabě, pavučinovitě ochmýřené. Jednoleté réví je světle žlutavě hnědé, po délce tmavohnědě rýhované, eliptického průřezu. Zimní pupeny jsou středně velké až velké, široké. List je velký, neurčitě zvlněný, tvar čepele okrouhlý až pětiúhelníkový, pětilaločnatý nebo sedmilaločnatý s hlubokými horními bočními výkroji, které jsou překryté a mají oblé dno. Vrchní strana čepele listu je tmavě zelená, slabě puchýřnatá, spodní hladká až slabě ochmýřená, zoubkování na okraji listu je poměrně výrazné, žilnatina listu v oblasti napojení řapíku je velmi slabě pigmentovaná antokyaniny, řapík listu je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, načervenalý, řapíkový výkroj je lyrovitý, lehce překrytý se zaostřeným eliptickým průsvitem, někdy je ohraničený žilkami. Listy se na podzim barví tmavě žlutě. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou malé až středně velké (12-16 x 10-15 mm, 1,6-1,8 g), okrouhlé až krátce eliptické bobule nestejné velikosti. Slupka je středně silná, průměrně ojíněná, barva žlutozelená, při plném vyzrání zlatožlutá. Dužina je zpočátku křupavá, při přezrání měkká, řídká a šťavnatá, nezbarvená, jemně muškátové chuti, s 2-3 semeny. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, lehce oddělitelné. Semeno je hruškovité, středně velké, zobáček je krátký. Hrozen je středně velký (12-15 x 8-11 cm, 126 g), kuželovitý, středně hustý, s křidélky, s krátkou, slabě lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Müller Thurgau\" je středně pozdní moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Odrůdu vyšlechtil Prof. Herrmann Müller, původem ze švýcarského kantonu Thurgau, v roce 1882 ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu v Geisenheimu v Německu, kde tehdy vyučoval botaniku. Zde v rámci své šlechtitelské činnosti vypěstoval asi 150 semenáčů, které s sebou později přinesl do Wädenswilu ve Švýcarsku, kam se přestěhoval. Tam v roce 1891 zaujal jeho technika H. Schellenberga semenáč č. 58, který, byl dále selektován a stal se základem odrůdy. Švýcarské synonymum odrůdy je \"Riesling-Silvaner\", dlouho se totiž předpokládalo, že jde o křížení odrůd \"Ryzlink rýnský\" a \"Sylvánské zelené\", tedy \"Silvaner\". Například i v Německu a ve Slovinsku používané synonymum \"Rivaner\" se opírá o tuto domněnku. Později, po dvou předchozích, také mylných verzích, které určovaly za rodičovské odrůdy \"Ryzlink rýnský\" klon Gm 88 x \"Ryzlink rýnský\" klon Gm 64 (1994), respektive \"Ryzlink rýnský\" x \"Chasselas de Courtiller\" (1997), dokázal kolektiv pracovníků IfR Geilweilerhof v Siebeldingenu (Německo, 2000) genovou analýzou, že se ve skutečnosti jedná o křížení odrůd \"Ryzlink rýnský\" a \"Madlenka královská\" (\"Madeleine Royale\"). Odrůda MT se rozšířila po všech severnějších vinařských oblastech Evropy, ale i do zámoří. Tradičními oblastmi pěstování jsou Německo, kde se roku 2007 pěstovala na 13.824 hektarech (13,7 % plochy vinic), Rakousko, kde bylo vysazeno 5.236 hektarů (7,8 % plochy vinic), Švýcarsko, Maďarsko (8.000 ha), dále je pěstována například ve Francii (součást AOC Moselle, 7 klonů, ale roku 2008 pouze 5 ha), Belgii, Nizozemsku, v Dánsku, Lucembursku apod., celosvětově roku 2007 na cca 42.000 hektarech. Jednoznačně se tak jedná o nejúspěšnější novokřížení. V Německu je registrován i tetraploidní klon, zapsaný v katalogu odrůd VIVC jako samostatná odrůda. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána v roce 1941. Je registrována i na Slovensku, kde roku 2004 tvořila 8,64 % plochy vinic. V ČR se pěstuje ve všech podoblastech obou vinařských oblastí a tvořila roku 2004 11,2 % veškeré plochy vinohradů (roku 1994 to bylo 18 %, roku 2010 již 10 %). Průměrné stáří vinic této odrůdy v ČR činilo v roce 2010 asi 26 let. Nejhojnější je v oblasti Čechy a v moravských podoblastech Slovácká a Znojemská. Udržovateli odrůdy v ČR jsou Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Alois Tománek, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice, ŠSV Velké Pavlovice, VÚRV Praha-Ruzyně a Výzkumná stanice vinařská Karlštejn.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je kombinací příjmení šlechtitele a názvu švýcarského kantonu, ze kterého šlechtitel pocházel. Většina synonym je kombinací původně předpokládaných rodičovských odrůd. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Мюллер-Тургау, Мюллер, Мюллерка, Мюллерово, Риванер, Ризванец\" (vše Rusko), \"Miler Turgau, Müller, M. Tourgau, Müllerka, Müllerovo\" (Slovensko), \"Müller Thurgeau\" (Chile), \"Rivaner\" (Rakousko, Německo, Slovinsko), \"Riesling-Sylvaner\" (Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko), \"Riesling × Sylvaner\" (Švýcarsko), \"Rizlingszilvani\" (Itálie), \"Rizvanac Bijeli, Rizvanec\" (Chorvatsko, Slovinsko), \"Rizvaner\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Odolnost dřeva a pupenů proti zimním mrazům je střední až slabá, podle zatížení keře násadou, snáší mrazy do -15 až -18 °C. Dřevo po mrazech však velmi dobře a rychle regeneruje. Vyzrání dřeva závisí i na příjmu draslíku z půdy. Plodnost dřeva je 90 %, průměrný počet hroznů na výhon 1,4-1,8. Pro velké tvary je vhodné používat podnože K 5BB, 125 AA, pro střední vedení T 5C a pro nižší tvary a pro nebezpečí žloutenky SO-4. Pěstuje se na středním i vysokém vedení se zatížením 6-8 oček na 1 m2. Řez se provádí na tři kratší tažně se zásobními čípky. Plodnost odrůdy je vysoká a pravidelná výnosy se pohybují mezi 10 až 16 t/ha, ale při neredukované sklizni někdy až 20 t/ha, při redukované sklizni je průměrná cukernatost 17-20 °NM a acidita 6-8 g/l. Ranost zrání, plastičnost a pravidelné výnosy byly důvodem rychlého rozšíření pěstování této odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 139 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2780 °C. Doba rašení oček i kvetení je středně raná, odrůda kvete ve 2. dekádě června, nemá sklon ke sprchávání. Zaměká v první polovině srpna a sklízí se po polovině září.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "MT je citlivý na plíseň révovou (\"Plasmopara viticola\") a padlí révové (\"Uncinula necator\"). Při deštivém počasí v době dozrávání jsou hrozny napadány plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"). Trpí také černou skvrnitostí (\"Phomopsis viticola\"). Méně je náchylný na virózy, citlivý je na obaleče, hlavně první generace.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Na polohu má odrůda nároky nízké, dá se pěstovat i v okrajových oblastech. Na půdy jsou nároky vyšší, nesnáší půdy propustné, písčité, kamenité, bez větších příměsi jílnatých částic, suché. Nejvhodnější jsou půdy hluboké, dobře snáší i půdy těžší a vápenité půdy. Nejlépe mu vyhovují hlubší, záhřevné a živné půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Při velkých sklizních, které se dají snadno docílit, je víno řídké a nahořklé. Správně zvládnutou technologií by se mělo vytvořit víno, které je nejlépe pít jako mladé, svěží a pobízející k popíjení díky nižšímu obsahu alkoholu. Současně by mělo mít k ostatním látkám přiměřený obsah kyselin, s užšími tóny muškátově ovocných vůní a s hladkým odchodem, který vyvolává dojem šťavnatosti a pobízí k dalšímu doušku. Pro udržení svěžesti a aroma vína je vhodné kvašení v chladnějších podmínkách (15-18 °C). V dobrých ročnících, při vysoké cukernatosti, je třeba dávat pozor na obsah kyselin, příliš nízký obsah v bobulích se negativně projeví na kvalitě vína. Bohužel se konzumenti stále setkávají i s víny širokými, plochými, málo aromatickými či s hořkou dochutí, což vše je výsledkem popření základních technologických poznatků o této odrůdě. Takto vyráběná vína zatlačila tuto jinak cennou odrůdu do pozadí. Naštěstí se již opět blýská na lepší časy a lze se setkat i s víny vynikajícími. Typické odrůdové víno by mělo mít světlou barvu se zelenožlutým odstínem, muškátovou vůni s ovocnými odstíny (kopřivově-broskvovými) a svěží chuť s nižší aciditou. Ve vůni a chuti můžeme hledat travnaté tóny, citrusové plody, muškát, angrešt, černý rybíz, broskev, grapefruit. Víno se obvykle déle nearchivuje, výjimkou jsou reduktivně školené přívlastky. Víno MT je rovněž vhodné do různých cuvée, zvláště s pozdně zrajícími odrůdami, které mívají nadměrný obsah kyselin. Spolu s \"Ryzlinkem vlašským\" a \"Veltlínským zeleným\" tvoří „Müllerka“ základ našich známkových vín.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína odrůdy MT jsou vína ke každodennímu pití k prosté stravě a při společenské zábavě. Hodí se k předkrmům, zeleninovým polévkám, k rybě nebo k bílým měkkým sýrům. Vyzrálé hrozny MT jsou vhodné i k přímé konzumaci, jsou příjemné, jemně muškátové chuti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Müller Thurgau (zkratka MT) je moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín, kterou vyšlechtil Prof. Herrmann Müller, původem ze švýcarského kantonu Thurgau, v roce 1882 křížením odrůd \"Ryzlink rýnský\" a \"Madlenka královská\" (\"Madeleine Royale\").", "tgt_summary": "Müller-Thurgau is a white grape variety (sp. \"Vitis vinifera\") which was created by Hermann Müller from the Swiss Canton of Thurgau in 1882. It is a crossing of Riesling with Madeleine Royale. It is used to make white wine in Germany, Austria, Northern Italy, Hungary, England, Australia, the Czech Republic, Slovakia, Slovenia, New Zealand, the United States and Japan. There are around 42,000  hectares (104,000 acres) cultivated worldwide, which makes Müller-Thurgau the most widely planted of the so-called \"new breeds\" of grape varieties created since the late 19th century. Although plantings have decreased significantly since the 1980s, as of 2006 it was still Germany's second most planted variety at 14,000 hectares and 13.7% of the total vineyard surface. In 2007, the 125th anniversary was celebrated at the Geisenheim Grape Breeding Institute. Müller-Thurgau is also known as Rivaner (Austria, Germany, Luxembourg, and especially for dry wines), Riesling x Sylvaner, Riesling-Sylvaner (Switzerland), Johannisberg (Wallis canton in Switzerland), Rizvanec (Slovenia) and Rizlingszilváni (Hungary).", "id": 1913502} {"src_title": "Pórobeton", "tgt_title": "Autoclaved aerated concrete", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Pórobeton se stejně jako klasický beton vyrábí ze třech základních složek — plniva, pojiva a vody. V případě pórobetonů se jako plnivo používá křemičitý písek nebo elektrárenský popílek (popř. škvára nebo struska). Jako pojivo se používá cement, vápno, nebo směs cementu s vápnem. Dělení pórobetonu dle jeho složení:", "section_level": 1}, {"title": "Složky pórobetonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plnivo.", "content": "Používáme jednak přírodní (křemičité drobné kamenivo nebo horniny vulkanického původu), jednak umělé (nejčastěji elektrárenský popílek, popřípadě vysokopecní strusku, škváru apod). Vazba oxidu hlinitého AlO, oxidu železitého FeO, popřípadě oxidu hořečnatého MgO, a jejich krystalická forma je druhým kvalitativním znakem vhodnosti popílku. Létavé elektrárenské popílky vhodné pro výrobu pórobetonu obsahují nejméně 45% oxidu křemičitého, nejvýše 35% oxidu hlinitého, nejvýše 18% oxidu železitého a maximálně 2% síry SO a oxidu hořečnatého. Jsou velmi jemné. Zbytek na sítě 0,2mm může být maximálně 5 % z hmotnosti vzorku na sítě 0,063 v rozmezí od 20 do 35%. Popílek má pórovitou strukturu, která má vliv na množství mikropórů. Mikropóry jsou faktorem ovlivňujícím objemové změny při změně vlhkosti. V oblasti šedého pórobetonu, tedy materiálu s příměsí popílku, existují jisté kontroverze. Popílek vzniklý spalováním uhlí může obsahovat malé množství zdraví nebezpečných látek, například olovo, kadmium a rtuť, či arzén. V současné době neexistuje žádná  odborná studie, která by potvrzovala stabilitu těchto látek v pórobetonu. Není tedy známo, zda nemůže stopové množství nebezpečných látek z popílku unikat do okolí (především do půdy a podzemních vod). Navíc při řezání a demolici pórobetonových tvárnic tak může teoreticky docházet k inhalaci prachu. I proto se objevují hlasy pro zařazení popílku do nebezpečných látek na území Evropské unie. Bílý pórobeton (příměsí je písek) je v současné době považován za šetrnější variantu, neboť je vyráběn z materiálů přírodního původu. Při výrobě bílého pórobetonu lze navíc použít odpad vzniklý jeho produkcí a všechny komponenty se mohou po demolici budovy znovu použít. Bílý pórobeton je  oproti šedému chemicky i mechanicky stabilnější, neboť písek obsahuje více oxidu křemičitého, který zvyšuje podíl přírodní stabilizační substance – tobemoritu. Na druhou stranu šedý pórobeton má na základě testů několikanásobně vyšší smrštivost a po letech může být nestabilní. Bílý pórobeton nemá tendenci v průběhu let měnit svou strukturu, praskat, či se odlupovat.", "section_level": 2}, {"title": "Autoklávovaný pórobeton.", "content": "Autoklávovaný pórobeton je lehký beton vyrobený z křemičité jemnozrnné vápenné, cementové nebo cementovápenné malty vylehčené plynem, který vzniká chemickou reakcí hliníkové přísady, a vytvrzený parou pod tlakem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti pórobetonu.", "content": "Lehké stavební hmoty umožňují snižovat hmotnost nejen občanských, ale i průmyslových a zemědělských staveb, a tím i snižovat stavební náklady. Hlavní úspory vyplývají z měřené spotřeby stavebních hmot. V důsledku toho jsou nižší náklady na dopravu, a to jak surovin, tak i hotových prefabrikátů. Hmotnost výrobků z lehkých stavebních hmot můžeme snižovat však jen do určitých mezí v souladu s požadavky statickými a tepelně i zvukově izolačními. Pórobeton určený pro výrobu zdících prvků rozlišujeme dle pevnosti do skupin: P1,8, P2, P3, P4, P6. Čísla udávají zaručenou pevnost v tlaku MPa. Faktor difúzního odporu μ = 5/10.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pórobeton je druh lehkého betonu (objemová hmotnost < 2000 kg/m v suchém stavu) s dobrými tepelně a zvukově izolačními schopnostmi. Jedná se o beton tzv. přímo lehčený, což znamená, že vylehčení bylo dosaženo při výrobě vytvořením pórů přímo do vlastní hmoty betonu.", "tgt_summary": "Autoclaved aerated concrete (AAC) is a lightweight, precast, foam concrete building material suitable for producing concrete masonry unit (CMU) like blocks. Composed of quartz sand, calcined gypsum, lime, cement, water and aluminum powder, AAC products are cured under heat and pressure in an autoclave. Invented in the mid-1920s, AAC simultaneously provides structure, insulation, and fire- and mold-resistance. Forms include blocks, wall panels, floor and roof panels, cladding (façade) panels and lintels. AAC products may be used for both interior and exterior construction, and may be painted or coated with a stucco or plaster compound to guard against the elements, or covered with siding materials such as veneer brick or vinyl siding. In addition to their quick and easy installation, ACC materials can be routed, sanded, or cut to size on site using standard power tools with carbon steel cutters.", "id": 2052728} {"src_title": "Český Těšín", "tgt_title": "Český Těšín", "src_document": [{"title": "Části města.", "content": "V letech 1975–1997 byla součástí města i obec Chotěbuz.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Město vzniklo v roce 1920 rozhodnutím velvyslanecké konference o rozdělení sporného území Těšínska mezi nově vznikající Československo a Polsko. Stanovená hranice probíhala přes město Těšín podél řeky Olše, dělíc jej na dvě části. Na území dnešního Českého Těšína se nacházela průmyslová čtvrť města \"Saská kupa\" (německy \"Sachsenberg\"), vzniklá na přelomu 18. a 19. století. Podle rakouského sčítaní lidu v roce 1910 západní část Těšína (ze které se stal samostatný Český Těšín) o rozloze 265 hektarů (39,6% celého Těšína) měla 6837 obyvatel (30,4% populace Těšína) v 380 budovách (30,9% budov ve městě), s hustotou obyvatelstva 2580 os./km², z toho 6524 mělo ve městě trvalé bydliště, 4167 (60,9%) mluvilo německy, 2195 (32,1%) polsky a pouze 160 (2,3%) česky. V polovině 19. století sem byla přivedena Košicko-bohumínská dráha, později také Dráha slezských měst z Frýdku do Bílska. Bylo zde vybudováno velké vlakové nádraží, které bylo do roku 1920 hlavním nádražím města Těšína. Od roku 1911 dokonce jezdila z nádraží do historické části města tramvaj. Rozdělení města vedlo k úpadku významu města v regionu a ke zbrzdění jeho rozvoje. Polský Těšín ztratil důležité železniční spojení a průmysl, Český Těšín byl zase odříznut od historického centra, správních úřadů a kulturně-osvětových zařízení. Katastrální území rodícího se Českého Těšína mělo tehdy rozlohu 2,66 km², a žilo na něm něco málo přes 8000 obyvatel. Nově vznikající město mělo před sebou slibné perspektivy rozvoje. Na jeho katastru se nacházelo nádraží, odkud vyjížděly vlaky jak do Třince, Jablunkova a na Slovensko až do Košic, tak do blízké hornické Karviné a do železničního uzlu v Bohumíně, odkud pak vedlo spojení přes Ostravu do Brna i do Prahy. To byl základ demografického i urbanistického rozvoje města. Značnou úlohu sehrál v této souvislosti i místní průmysl a živnosti. Nejvýznamnějším místním výrobním odvětvím byly stavitelské firmy, kterým byla tehdy svěřena výstavba řady veřejných objektů – nemocnice, škol, kostelů i městské radnice. Kromě budov, financovaných státem nebo městem, se rozvíjela také výstavba družstevních a soukromých objektů. Vzniklo mnoho obchodů a restaurací. Centrem společenského a kulturního života se po roce 1933 stala kavárna Avion, přistavěná ke starému hotelu National, přímo u mostu pod zámkem. V roce 1921 bylo založeno české gymnázium. Významným místním podnikem byla tiskárna a nakladatelství K. Prochasky. Český Těšín se v prvním období své samostatné existence vyvíjel jako moderní městské centrum nejvýchodnějšího cípu českých zemí, jako město položené sice značně excentricky na samých hranicích státu, avšak těžící silně ze svého správně administrativního určení a polohy železničního uzlu. Český Těšín nebyl zatížen jednostrannou vazbou na některé odvětví výroby jako mnohá nedaleká hornická a hutnická města, hospodářské aktivity byly zaměřeny převážně na spotřebu vysoce koncentrovaného obyvatelstva a nejbližšího okolí a na značně rozsáhlou terciární sféru. Město tak skýtalo solidní základ pracovních příležitostí a společenského uplatnění vůbec, bylo migračně přitažlivé a ve svém počátečním stadiu rychle rostlo.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1938.", "content": "V říjnu 1938 byl po ultimátu polské vlády, která zneužila oslabení ČSR po Mnichovské dohodě, Český Těšín obsazen polskými vojsky a přičleněn k polskému Těšínu jako \"Cieszyn Zachodni\" (Západní Těšín). Po porážce Polska v roce 1939 byl, spolu s polskou částí, připojen k Německu. Ustupující polská vojska tehdy vyhodila do povětří most přes Olši. V průběhu druhé světové války se na území Českého Těšína nacházel zajatecký tábor Stalag VIII D Teschen. Tento tábor vznikl na jaře roku 1941 v části města zvané Kontešinec. Byl vybudován na místě, kde stály staré dřevěné baráky, které byly postaveny ještě v období první světové války. V té době baráky sloužily jako lazaret pro raněné a nemocné vojáky Rakousko-Uherska. Od roku 1920 až do roku 1938 patřil objekt československé armádě. Po obsazení města v roce 1939 zde německé velení umístilo vojenská vozidla, protože budovy byly již ve zchátralém stavu a byly vhodné pouze pro garážování vojenské techniky. Po vydání rozhodnutí o zřízení zajateckého tábora byly baráky narychlo opraveny. Kromě toho byly vybudovány strážní věže a celý tábor byl obehnán ostnatým drátem. Byly rovněž odstraněny skupiny křoví z okolí tábora a vystavěny budovy pro velitelství. V počátečním období byli v táboře a jeho pobočkách umísťováni zajatci z Francie, Jugoslávie, Belgie a Polska, později i z Velké Británie, Sovětského svazu, Itálie a dalších zemí. Přestože přímo v Českém Těšíně neproběhly válečné operace, zachycují statistiky poměrně hodně válečných škod. Z veřejných budov byly zničeny vodárna a plynárna, vydrancováno bylo vnitřní zařízení nemocnice, tiskárny, nádraží, pošty a dalších podniků. Podle úředního hlášení bylo ve městě k 31. prosinci 1947 deset podniků – cihelny firem Kametz a Gorniak, knihtiskárny Svoboda a Kutzer a spol., Korner a spol. – výroba železných konstrukcí, pilnikárna firmy Lorenz, plynárna, mlékárna a výroba likérů firem Schlesinger a Zuweiss. Ke stejnému datu se ve městě nacházelo 351 obchodů a živností. Typickým rysem Českého Těšína i po válce zůstalo množství škol (vyučovalo se na 16 školách), kulturních zařízení a spolků. Už na podzim roku 1945 bylo založeno Divadlo Těšínského Slezska. Významným impulsem bylo, i když pouze dočasné, obnovení vydávání Těšínských novin. Po druhé světové válce došlo k vysídlení do té doby většinového německého obyvatelstva a části Poláků, místo nich se do města začali stěhovat Češi z vnitrozemí.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 1945 byl Těšín znovu rozdělen a mosty na Olši mezi Cieszynem a Českým Těšínem se staly nejvýznamnějším hraničním přechodem mezi Československem a Polskem. První poválečná léta a následné desetiletí do konce 50. let vrátila městu politicko-správní úlohu i společenský význam z předmnichovského období. Po roce 1945 nastaly veliké změny také v městské výstavbě Českého Těšína. Nejprve byl zájem soustředěn na opravy stávajících staveb a zařízení. Brzy se přistoupilo k výstavbě nových objektů a to zejména bytových, protože poptávka po bydlení v Českém Těšíně byla vysoká. Zpočátku byly zastavovány proluky v centru města a jeho blízkém okolí, ale postupem času bylo zřejmé, že to nebude postačovat. Začalo se uvažovat o dalších plochách, vzdálenějších od městského centra. V roce 1949 byla vypracována studie směrného plánu města, ve kterém byla již zahrnuta také Svibice, která byla administrativně sloučena s městem v roce 1947. Na podkladě této studie byl později vypracován územní plán, podle kterého byla po roce 1960 prováděna výstavba města. Na místě bývalé továrny na nábytek Thonet-Mundus vzniklo autobusové nádraží. V letech 1958 až 1960 vznikla na Kontešinci, na místě německého zajateckého tábora Stalag VIII D Teschen, nová čtvrť rodinných domků. V dubnu 1961 byl slavnostně otevřen Kulturní dům s divadlem – českou a polskou scénou, hvězdárnou a knihovnou. V roce 1969 se začalo stavět sídliště v oblasti mezi ulicemi Ostravská, Slezská, Hrabinská a Úvoz. V roce 1960 ztratil Český Těšín v rámci celostátní reorganizace územně administrativního systému status okresního města, což mělo za následek snížení atraktivity města v rámci českého Těšínska. Stereotypní sídlištní zástavba ze 60. až 80. let výrazně rozšířila bytový městský fond, ale městu příliš neprospěla z hlediska urbanistického ani funkčního. V osmdesátých letech byl Český Těšín střediskem osídlení obvodního významu. Stal se známým zejména jako centrum papírenského a polygrafického průmyslu (výroba sešitů, tisk knih). V této době byl také otevřen nový hraniční přechod Český Těšín-Chotěbuz/Boguszowice na okraji města, což ulevilo provozu v centru města. V roce 1990 byla navázána spolupráce s městem Cieszynem v oblasti kultury. Český Těšín je významným centrem polské národnostní menšiny v Česku. Je zde polská divadelní scéna a Český Těšín je sídlem většiny polských organizací v Česku.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdnatec zubatý.", "content": "Ne každé město či oblast se mohou pochlubit pro ně typickou rostlinou. Český Těšín takovou květinu má, navíc odkazuje i na název města. Jde o hvězdnatec zubatý dříve hvězdnatec čemeřicový, lidově zvaný „těšíňanka”, latinsky \"Hacquetia epipactis\", polsky \"cieszynianka wiosenna\". Hvězdnatec zubatý rozkvétá jako jedna z prvních jarních květin, ještě před olistěním stromů a růstem většiny ostatních druhů bylin. Už počátkem března rozkvétá (a byly zpozorovány případy dokonce v druhé polovině února). Objeví se žlutozelené soubory květů na bezlistém stonku dlouhém až 20 cm. Jde o okolíky, ne o jednotlivé květy, protože hvězdnatec zubatý patří mezi miříkovité, které tvoří typický okolík. To, co bývá považováno za okvětní lístky, je ve skutečnosti nepravé okvětí tvořené zelenými listeny (obvykle jich je 5-7), což jsou přetvořené listy. Samotné květy jsou velmi drobné, žluté, a vyplňují prostředek. Listy se objevují později, jsou dlanitě členité a mají dlouhé řapíky. Hvězdnatec odkvete poměrně rychle a už v květnu až červnu se objeví plody. V létě už můžeme pozorovat jen hromady listů, někdy obtížně zpozorovatelné v houští jiných druhů bylinného patra lesů. Hvězdnatec zubatý roste především v listnatých lesích na úrodných vápnitých půdách. Květ, či přesněji celé květenství, ať jako obrázek nebo snímek, se často využívají jako symbol v mnoha publikacích o Těšínsku a označují se jím mnohá sdružení, vydavatelství a iniciativy. Rovněž místní samosprávné orgány měst a obcí Těšínska už řadu let věnují zasloužilým osobám zlaté a stříbrné stylizované hvězdnatce zubaté", "section_level": 2}, {"title": "Těšínit.", "content": "Hornin nazvaných podle sídel existuje minimum. Asi nejznámější z nich je těšínit - vyvřelá hornina, jejíž název je odvozen od města Těšín. Jméno ji dal německý geolog a báňský inženýr Ludwig Hohenegger (1807–1864) v roce 1861. Tento název však použil pro širší spektrum typů vyvřelin, které se vyskytují v sedimentech Moravskoslezských Beskyd. Uvedený horninový komplex dnes nazýváme těšínitovou formací. Od vlastních těšínitů odlišil příbuznou horninu - pikrit - v roce 1866 rakouský petrolog Gustav Tschermak (1836–1927). Původně se název horniny psal \"teschenit\", protože byl odvozen od německého pojmenování Těšína. Mineralog Josef Klvaňa použil jméno těšenit (1892) a prof. František Slavík (1876–1957) roku 1918 definitivně těšínit. Původní název teschenit je mezinárodní.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Městskou autobusovou dopravu v Českém Těšíně, čítající 6 linek, zajišťuje firma Arriva Morava a. s. V pracovní dny je v provozu všech 6 linek, v sobotu a v neděli jen 4 linky. V letech 1911 až 1921 byla v provozu tramvajová síť. Železniční stanice Český Těšín je uzlovou stanicí, leží na elektrifikované trati Bohumín - Žilina (320) a dále zde odbočují tratě do Cieszyna (prodloužení tratě Český Těšín - Frýdek-Místek, po několikaleté přestávce obnoveno od prosince 2015), Frýdku Místku (322) a Ostravy přes Havířov (321). Český Těšín má přímé železniční spojení se všemi významnými městy regionu a dále zde zastavují všechny dálkové spoje směrem na Slovensko a do Prahy. Český Těšín obsluhují a přímé spojení s Prahou zajišťují i soukromí dopravci RegioJet a LEO Express. Nádražní budova byla rekonstruována. Železniční stanice má celkem 5 nástupišť, z toho jsou dvě ostrovní a přístupná podchodem. Stanice je zařazena do postupné modernizace Třetího tranzitního železničního koridoru Slovensko-Německo V roce 2007 byla dokončena poslední část postupně budovaného obchvatu odvádějící tranzitní dopravu ze směru Slovensko (I/11), Polsko, Ostrava a Brno (D48) mimo centrum města, včetně navazující dálnice D48 do Frýdku-Místku.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Od roku 2018 je nově provozována Střední zdravotnická škola Agel.", "section_level": 1}, {"title": "Židovské památky.", "content": "Ve 30. letech 20. století v Těšíně žilo 1200 osob židovského vyznání. Byly zde tři synagogy. V Alšově ulici moderní synagoga z let 1928–1929 a v ulici Vrchlického z let 1932–1933 od architekta Rosthala. Tyto synagogy byly zničeny nacisty. Dochovala se Synagoga Schomre-Schabos v ulici Božkova 16, postavená podle návrhu architekta Eduarda Davida v roce 1928. Třípodlažní řadový dům postavený v eklektickém slohu s maurskými prvky byl postaven pro ortodoxní spolek Šomre šabos. V roce 1978 byla budova adaptována pro Polský kulturně-osvětový svaz (PZKO). V roce 1994 na průčelí budovy byla odhalena pamětní deska. V roce 2009 budova prošla obnovou mimo jiné byla repasována okna v průčelí domu. Židovský hřbitov se nachází u ulice Hřbitovní čp. 178. Byl založen v roce 1924. V roce 1928 architekt a stavitel Bedřich Fulda zde postavil obřadní síň v eklektickém slohu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v hudbě.", "content": "Město se často oběvuje v tvorbě slezského písničkáře Jaromíra Nohavici. Zmiňuje jej v písních \"Dokud se zpívá\" a \"Těšínská/Cieszyńska\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Český Těšín (, v době polské okupace v letech 1938 až 1939 \"Cieszyn Zachodni\" (Západní Těšín), , ) je město na východě Česka, ve Slezsku, na hranici s Polskem. Po Jablunkovu a Třinci je třetím nejvýchodnějším městem celého Česka. Leží na levém, západním, břehu hraniční řeky Olše (Olza). Na ploše 3 381 ha zde žije obyvatel. V roce 2001 se 16,1 % obyvatel města hlásilo k polské národnosti a 4,4 % ke slovenské národnosti. Český Těšín je jedním z nejvýznamnějších a nejfrekventovanějších hraničních přechodů do Polské republiky. Ke kulturním tradicím patří pravidelné festivaly a přehlídky. Od konce 20. století se objevují návrhy na vypuštění slova „Český“ z názvu města. V září 2007 zamítlo zastupitelstvo města téměř jednohlasně jednu z dalších žádostí místního architekta Karla Cieślara na přejmenování města z Český Těšín na Těšín.", "tgt_summary": "Český Těšín (; ; ) is a town in the Karviná District, Moravian-Silesian Region of the Czech Republic. The town is commonly known in the region as just Těšín (). It lies on the west bank of the Olza river, in the heart of the historical region of Cieszyn Silesia. Until the 1920 division of the region between Poland and Czechoslovakia it was just a western suburb of the town of Teschen, which after the division fell to Poland as Cieszyn. The combined population of the Czech and Polish parts of the city is around 60,000 (25,000 in Těšín, 35,000 in Cieszyn).", "id": 1014197} {"src_title": "Malá Fermatova věta", "tgt_title": "Fermat's little theorem", "src_document": [{"title": "Zobecnění.", "content": "Pro libovolná přirozená čísla formula_4 a formula_5 taková, že NSD(a,n) = 1, platí", "section_level": 1}, {"title": "Důkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz indukcí.", "content": "Buď k a nechť formula_3 pro přirozená formula_11. Pak formula_12 (ostatní členy v binomickém rozvoji formula_13 jsou dělitelné formula_14) a podle indukčního předpokladu formula_15. Tedy formula_16, neboli formula_17. Tedy tvrzení platí pro formula_18. Dále pro formula_19 platí formula_20, což plyne opět z binomického vzorce. Zbývá si uvědomit, že libovolné číslo formula_21, které není násobkem formula_14, je možno napsat jako formula_23, kde formula_24. Tedy formula_25.", "section_level": 2}, {"title": "Elementární důkaz.", "content": "Mějme formula_4 různých písmen formula_27 (nějaké) abecedy a uvažujme množinu všech slov o formula_14 písmenech z oné abecedy (nad onou abecedou), kde formula_14 je prvočíslo. Takových slov je zřejmě formula_30. Buď formula_31. Rozdělme tuto množinu slov do menších podmnožin formula_32 takovým způsobem, že slovo formula_33 právě když formula_34. Buď formula_35 nejmenší takové, že formula_36. Zřejmě formula_37, proto buď formula_38 anebo formula_39. Tedy každá z těchto podmnožina formula_32 může mít buď jeden prvek (pokud se v slově opakuje p krát jedno písmeno), anebo p prvků (v ostatních případech). Jednoprvkových množin je však formula_4, neboť jsou to právě množiny formula_42. Zbylá slova se tedy dají rozdělit do podmnožin velikosti formula_14, tedy formula_44.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz pomocí teorie grup.", "content": "Buď formula_14 prvočíslo. Pak množina zbytkových tříd formula_46 je těleso, jehož nenulové prvky tvoří multiplikativní grupu formula_47 řádu formula_48. Libovolný prvek formula_49 generuje její cyklickou podgrupu řádu formula_35, t.j. formula_35 je nejmenší číslo, pro které formula_52. Podle Lagrangeovy věty, počet prvků podgrupy dělí počet prvků grupy, tedy formula_53. Tedy formula_54 v formula_47. Tedy pro formula_56 máme formula_57 v formula_46.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz pomocí součinu zbytkových tříd.", "content": "Buď opět formula_14 prvočíslo, formula_46 množina zbytkových tříd, jejíž nenulové prvky tvoří multiplikativní grupu formula_47 řádu formula_48. Násobení prvkem formula_63 permutuje prvky formula_47, proto součin všech prvků se nezmění: Součin na obou stranách je nesoudělný s formula_14 (poněvadž každý prvek součinu je nesoudělný s formula_14). Můžeme tedy zkrátit součin a dostáváme formula_57 v formula_46.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malá Fermatova věta je matematická věta, která tvrdí, že pro každé prvočíslo \"p\" a každé celé číslo \"a\" platí To znamená, že číslo formula_2 je dělitelné prvočíslem \"p\". Symbol ≡ pochází z modulární aritmetiky a zápis se čte \"je kongruentní s\" (v modulo \"p\"). Věta je nazvána podle francouzského matematika Pierra de Fermat (1601–1665); přívlastek \"malá\" ji odlišuje od Velké Fermatovy věty. Využívá se například pro Fermatův test prvočíselnosti.", "tgt_summary": "Fermat's little theorem states that if is a prime number, then for any integer , the number is an integer multiple of . In the notation of modular arithmetic, this is expressed as For example, if = 2 and = 7, then 2 = 128, and 128 − 2 = 126 = 7 × 18 is an integer multiple of 7. If is not divisible by , Fermat's little theorem is equivalent to the statement that is an integer multiple of , or in symbols: For example, if = 2 and = 7, then 2 = 64, and 64 − 1 = 63 = 7 × 9 is thus a multiple of 7. Fermat's little theorem is the basis for the Fermat primality test and is one of the fundamental results of elementary number theory. The theorem is named after Pierre de Fermat, who stated it in 1640. It is called the \"little theorem\" to distinguish it from Fermat's last theorem.", "id": 1438725} {"src_title": "Bez černý", "tgt_title": "Sambucus nigra", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Bezinka, bezinky, kozičky, smradinky, kašička, psí bez. Smažené květenství je označováno názvem kosmatice.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Někdy bývá zaměňován, přes zjevné odlišnosti, s jinými druhy bezu, které jsou na území ČR rozšířeny, s bezem chebdí a v době květu i s bezem červeným. Oba tyto druhy obsahují větší množství toxických látek a jsou označovány jako jedovaté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Bez černý je původní v Evropě mimo nejsevernějších oblastí. V Asii se vyskytuje v oblasti od Malé Asie přes Kavkaz po Kaspické moře. Tento druh bezu je hojně rozšířen i v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Lze jej najít na vlhkých lesních mýtinách, na kamenitých místech, v roklích, na mezích, u cest a na rumištích. V přírodě roste volně na světlých i polostinných místech. Vyskytuje se též hojně na venkově na plotech a domech a v zahradách, tedy především na místech bohatých na živiny, především dusík, a vlhkých místech. Plody jsou i vyhledávanou potravou některých ptáků, kteří v trusu roznášejí nestrávená semínka po okolí a tím napomáhají rozšiřování rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Keř nebo malý strom dorůstající do výšky 3 – 7 m, při ideálních podmínkách až 10 metrů. Borka v mládí bradavičnatá nepříjemně vonící, později vertikálně rozpraskaná, korkovitě měkká. Dřeň větví tzv. bezová duše čistě bílá. Listy lichozpeřené, vstřícné, po pěti uspořádané, jednotlivé lístky vejčitě podlouhlé pilovité 5-10 cm dlouhé. Květy v barvě slonové kosti jsou oboupohlavné s pětičetnou korunou uspořádané v bohatých vrcholičnatých latách nejčastěji členěných pěti hlavními paprsky. Kvete postupně v průběhu zhruba 3 týdnů od května do července v závislosti na místních klimatických podmínkách. V době květu se šíří kolem bezu omamná vůně a i po odkvětu má tato rostlina zvláštní aroma. Plody bezu jsou malé, černé, kulaté, lesklé peckovice. Začínají dozrávat koncem srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Čerstvé plody se dle některých zde uvedených pramenů nedoporučuje konzumovat, protože mají projímavé účinky; tepelná úprava či sušení škodlivé látky neutralizuje. Květy a plody se vnitřně používají s úspěchem celá staletí k léčebným účelům, k přípravě čajů, vín a likérů. Kůra a listy se v minulosti občas doporučovaly zevně k obkladům při revmatismu a jako protikřečový prostředek. Odvar z listů hubí hmyz. Listy a kůra jsou v některých pramenech uváděny jako poněkud jedovaté; vzhledem k tomu, že obsahují silné účinné látky glykosid sambucinigrin a alkaloid sambucin, nelze doporučit vnitřní užívání listů a kůry. Otravy po požití listí nebo kůry se projevují silným zvracením, průjmem, ošklivostí a celkovou slabostí. Podobné příznaky se mohou dostavit i po požití syrových plodů ve větším množství. V zájmu objektivity je třeba dodat, že více zdrojů – jak z historie, tak současných – uvádí mnohé prospěšné a léčebné účinky bezu černého bez závažnějších vedlejších či nepříznivých důsledků. V minulosti se bezem léčilo snad téměř vše. Výhonky bezu se používaly na zmírnění bolesti zubů, mladé lístky smíchané s ječnou moukou léčily popáleniny a přikládaly se též na rány způsobené pokousáním vzteklého psa. Práškem z rozemletých suchých listů se zastavovalo krvácení z nosu. Bez dříve lidé vysazovali v blízkosti obydlí a chlévů, protože věřili, že zahání dobytčí mor.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Přísloví praví: „Před heřmánkem smekni a před bezem klekni“ nebo „Je lékem proti devíti nemocem a je považován za bylinu magickou“.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky květů.", "content": "Odvar ze sušených květů je močopudný, rozpouští hleny a podporuje pocení. Má diuretické účinky, snižuje horečku a mírní kašel. Chlazený neslazený čaj z květů je výtečným lékem i při zažívacích potížích, plynatosti, nevolnosti a pomalém trávení, či nedostatečné činnosti žlučníku.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky plodů.", "content": "Šťáva z plodů působí blahodárně při léčení migrén a nervových chorob, zejména při zánětu trojklaného nervu. Nezralé plody mají projímavý účinek. Proto se doporučuje natrhaná plodenství nechat den, dva dozrát rozložená v tenké vrstvě. Projímavý účinek se vařením ztrácí. Ztrácejí se rovněž, avšak jen částečně, léčivé látky.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky listů a kůry.", "content": "Historicky byly listy používány k úlevě od bolesti, otoku, zánětu, ke stimulaci produkce moči a k vyvolání pocení. Kůra byla používána jako diuretikum, projímadlo a k vyvolání zvracení. Kůra a listy rostliny jsou také známé jako jedovaté a způsobují žaludeční potíže. Toxické látky, které se nachází v bobulích, lze snadno odstranit vařením, ale větve, kůra nebo listy by se při vaření ani odšťavňování používat neměly.", "section_level": 2}, {"title": "Celá rostlina.", "content": "Celá rostlina obsahuje fytoncidní látky, které účinně působí proti bakteriím a mnohým houbám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bez černý (\"Sambucus nigra\") je listnatý keř, který má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství. Čerstvé plody bezu černého mají projímavé účinky; sušením nebo tepelným zpracováním se tato vlastnost ztrácí.", "tgt_summary": "Sambucus nigra is a species complex of flowering plants in the family Adoxaceae native to most of Europe and North America. Common names include elder, elderberry, black elder, European elder, European elderberry, and European black elderberry. It grows in a variety of conditions including both wet and dry fertile soils, primarily in sunny locations. Elder is cited as a poisonous plant for mammals, and as a weed in certain habitats. The plant is a very common feature of hedgerows and scrubland in Britain and northern Europe, but also is widely grown as an ornamental shrub or small tree. Both the flowers and the berries have a long tradition of culinary use, primarily for cordial and wine. The Latin specific epithet \"nigra\" means \"black\", and refers to the deeply dark colour of the berries. The English term for the tree is not believed to come from the word \"old\", but from the Anglo Saxon \"æld\", meaning fire, because the hollow stems of the branches were used as bellows to blow air into a fire.", "id": 576168} {"src_title": "Náhodný jev", "tgt_title": "Event (probability theory)", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Pokud při náhodném pokusu nastane nějaký náhodný jev formula_2 pouze tehdy, pokud nastane jev formula_3, pak říkáme, že jev formula_2 je částí jevu formula_3 a značíme formula_6. Lze také použít slovního vyjádření, že jev formula_2 má za následek jev formula_3. Také říkáme, že jev formula_2 implikuje jev formula_3. Je-li při daném náhodném pokusu jev formula_2 částí jevu formula_3 a současně je jev formula_3 částí jevu formula_2, tzn. za daných podmínek oba jevy formula_2 a formula_3 buď současně nastanou, nebo současně nenastanou, pak jevy formula_17 označujeme jako \"ekvivalentní\". Pokud lze nějaký jev formula_18 vyjádřit prostřednictvím dvou jiných jevů formula_2 a formula_3 tak, že jev formula_18 nastane tehdy, když nastane jev formula_2 nebo formula_3, pak jev formula_18 označujeme jako \"sjednocení jevů\" formula_2 a formula_3 a zapisujeme formula_27. Jestliže nějaký jev formula_18 můžeme vyjádřit prostřednictvím dvou jiných jevů formula_2 a formula_3 tak, že jev formula_18 nastane tehdy, když nastanou současně oba jevy formula_2 i formula_3, pak jev formula_18 označujeme jako \"průnik jevů\" formula_2 a formula_3 a zapisujeme formula_37. Pokud lze nějaký jev formula_18 vyjádřit prostřednictvím dvou jiných jevů formula_2 a formula_3 tak, že jev formula_18 nastane tehdy, když nastane jev formula_2 a současně nenastane jev formula_3, pak jev formula_18 označujeme jako \"rozdíl jevů\" formula_2 a formula_3 a zapisujeme formula_47. Používá se také značení formula_48. Pokud existuje nějaký jev formula_49, který při určitém náhodném pokusu nastane vždy, pak o jevu formula_49 hovoříme jako o jevu jistém. Opakem jistého jevu je jev nemožný (neuskutečnitelný), obvykle značený formula_51, který při daném náhodném pokusu nikdy nenastane. Náhodný jev formula_52 nazveme \"jevem opačným (protikladným)\" k jevu formula_2, pokud jev formula_52 nastane vždy, když nenastane jev formula_2. Jev formula_52 bývá také nazýván \"doplňkem jevu\" formula_2. Platí, že opačný jev opačného jevu je roven původnímu jevu, tzn. formula_58. Mezi jevem formula_2 a k němu opačným jevem formula_52 platí vztah formula_61, kde formula_49 je jistý jev, a současně formula_63, kde formula_51 je jev nemožný. Náhodný jev, který nelze vyjádřit jako sjednocení dvou možných jevů, označíme jako jev elementární. Elementární jevy tedy představují jednotlivé výsledky náhodného pokusu, které již dále nelze rozložit. Jevy, které nejsou elementární, bývají označovány jako \"složené\". Určitý složený jev nastane právě tehdy, nastane-li některý z elementárních jevů v něm obsažený. \"Jistý jev\" obsahuje všechny elementární jevy. \"Nemožný jev\" neobsahuje žádný elementární jev a tedy nenastane nikdy. Pokud je současný výskyt dvou jevů formula_2 a formula_3 nemožný, tzn. formula_67, pak o jevech formula_17 říkáme, že jsou neslučitelné (nekompatibilní). Jestliže při každé realizaci daných podmínek jevy formula_17 buď oba nastanou, nebo oba nenastanou, pak hovoříme o \"jevech rovnoprávných (rovnocenných)\" a značíme formula_70.", "section_level": 1}, {"title": "Systém jevů.", "content": "Jestliže máme jevy formula_71 pro formula_72, které jsou po dvou neslučitelné, tzn. formula_73 pro formula_74, a jev formula_2, který lze vyjádřit jako formula_76, pak říkáme, že jev formula_2 se rozpadá na částečné jevy formula_78. Pokud navíc platí, že formula_79, kde formula_49 je jev jistý, pak jevy formula_78 tvoří úplný systém jevů. Při daném náhodném pokusu nastane alespoň jeden jev formula_71 z úplného systému jevů. Systém jevů, které při daném náhodném pokusu nastávají nebo nenastávají, bývá označován jako \"jevové pole (jevový prostor)\". Jevový prostor obsahuje jak jev jistý, tak i jev nemožný. Platí také, že pokud náhodné jevy formula_17 patří do daného jevového prostoru, pak jevový prostor obsahuje také jevy formula_84, formula_85, formula_86. Jevový prostor tedy představuje množinu všech jevů, které se při uskutečnění daného pokusu mohou vyskytnout.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Jako příklad náhodného jevu se nejčastěji uvádí hod hrací kostkou. Pokus spočívá v tom, že sledujeme čísla, resp. počty bodů, která na ní padnou. Idealizací pokusu je to, že nepřipouštíme, aby kostka padla na hranu a nebyl znám výsledek. Jevový prostor má šest elementárních jevů, kterými jsou čísla 1,2,3,4,5,6 na stranách kostky. Jev, že padne sudé číslo, je jevem složeným, který nastane tehdy a jen tehdy, nastane-li jeden ze tří elementárních jevů (padne 2, 4 nebo 6). Jev, že padne 0, je nemožný jev. Jev, že padne sudé nebo liché číslo, je jistý jev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náhodný jev je takový výsledek náhodného pokusu, o kterém lze po provedení pokusu rozhodnout, zda nastal nebo nenastal. K určitému náhodnému pokusu lze přiřadit různé náhodné jevy, které se mohou různě překrývat – příkladem mohou být různé druhy sázek nebo výsledků v ruletě, kdy když padne např. dvojka, odpovídá to nejen náhodnému jevu „dvojka“, ale i „sudá“, „černá“, „malá“, „prostřední sloupec“, „první tucet“ a různým sázkám na dvojici nebo čtveřici čísel, které obsahují dvojku. Množina formula_1 všech náhodných jevů, které mohou za daných podmínek nastat, nazýváme jevové pole. Do jevového pole patří i nemožný jev (tj. takový, který nikdy nenastane) a jistý jev (tj. takový, který nastane vždy). Jevové pole musí tvořit sigma algebru.", "tgt_summary": "In probability theory, an event is a set of outcomes of an experiment (a subset of the sample space) to which a probability is assigned. A single outcome may be an element of many different events, and different events in an experiment are usually not equally likely, since they may include very different groups of outcomes. An event defines a complementary event, namely the complementary set (the event \"not\" occurring), and together these define a Bernoulli trial: did the event occur or not? Typically, when the sample space is finite, any subset of the sample space is an event (\"i\".\"e\". all elements of the power set of the sample space are defined as events). However, this approach does not work well in cases where the sample space is uncountably infinite. So, when defining a probability space it is possible, and often necessary, to exclude certain subsets of the sample space from being events (see \"Events in probability spaces\", below).", "id": 762627} {"src_title": "Ibn Fadlán", "tgt_title": "Ahmad ibn Fadlan", "src_document": [{"title": "Cesta arabského poselstva do Bulgaru.", "content": "Počátkem 10. století se Šilkiův syn, chán Almıš, vládce Volžského Bulharska, (části území Kara Bulharu a Onogurie) které bylo tehdy kvetoucí zemí, rozhodl zbavit závislosti na chazarské říši. Požádal proto o pomoc bagdádského chalífu al-Muktadira a slíbil mu, že přijme islám. Chalífa vypravil roku 921 do hlavního bulharského města Bulgaru početné poselstvo o pěti tisících členech. V jeho čele stál jakýsi Susán ar-Rasí, jehož sekretářem se stal urozený Ibn Fadlán. Poselstvo cestovalo jako karavana na koních a velbloudech. Z Bagdádu zamířilo do Mervu a Buchary a přes říši Chorézm do Bulharska. Ke svému cíli dorazilo v květnu 921, o zpáteční cestě není nic známo. Svého cíle dosáhlo, neboť Almıš a vládnoucí bulharská elita přijala a uzákonila za státní náboženství islám.", "section_level": 1}, {"title": "\"Risale\".", "content": "Ibn Fadlánovy \"Risale\" - \"Zápisky\", které na základě této cesty vznikly, jsou nejoriginálnějším arabským zdrojem informací o východní Evropě v 10. století a zároveň nepostrádají jisté literární kvality. Kromě popisu Volžského Bulharska a jeho obyvatel obsahují také velmi důležité zprávy o Varjazích, švédských vikinzích, kteří sem připlouvali po Volze za obchodem. Ibn Fadlán popisuje jejich život a obyčeje. \"Zápisky\" byly hojně čteny a přepisovány. Informace o obyvatelstvu severní části východní Evropy z nich pravděpodobně čerpaly také pozdější arabští a perští autoři. Vznikla také zkrácená varianta \"Zápisků\". Do našich dnů se dochovaly v rámci jiných prací, a to ne zcela kompletní, jejich závěrečná část byla ztracena.", "section_level": 1}, {"title": "Ibn Fadlán v kultuře.", "content": "Podle Ibn Fadlánových \"Zápisků\" napsal známý americký spisovatel Michael Crichton román \"Pojídači mrtvých\", podle kterého byl roku 1999 natočen film \"Vikingové\". Ibn Fadlána v něm ztvárnil Antonio Banderas. Román, který je charakterizován jako „\"poutavý cestovní deník, akční historický román i horor\"“ s prvky sci-fi, vydalo v českém jazyce již dvakrát nakladatelství Baronet (1994, 2005). Vzhledem k tomu, že se závěrečné pasáže Ibn Fadlánových \"Zápisků\" nedochovaly, a proto není známo, jak se poselstvo dostalo nazpět do Bagdádu, popustil Crichton notně stavidla své fantazie a nechal arabského diplomata projít ve společnosti Vikingů mnohými dobrodružstvími.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ahmad ibn Fadlān ibn al-Abbās ibn Rāšid ibn Hammād (arabsky أحمد بن فضلان بن العباس بن راشد بن حماد) (první polovina 10. století) byl arabský diplomat, který navštívil s chalífovým poselstvem Volžské Bulharsko a zanechal podrobné zprávy o jeho geografických a etnických poměrech a také o historii.", "tgt_summary": "Ibn Fadlan (, \"Aḥmad ibn Faḍlān ibn al-ʿAbbās ibn Rāšid ibn Ḥammād\", 921–22) was a 10th-century Arab Muslim traveler, famous for his account of his travels as a member of an embassy of the Abbasid Caliph of Baghdad to the king of the Volga Bulgars, known as his \"Risala\" (\"account\" or \"journal\"). His account is most notable for providing a detailed description of the Volga Vikings, including an eyewitness account of a ship burial.", "id": 850781} {"src_title": "Volžské Bulharsko", "tgt_title": "Volga Bulgaria", "src_document": [{"title": "Historické dělení Protobulharů.", "content": "Do 8. století byli Bulhaři a příbuzensky blízké národy rozděleni do čtyř velkých skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Velkého Bulharska a založení volžsko-kamského státu.", "content": "V polovině 5. století se po smrti Attily začala Hunská říše rozpadat na jednotlivé turkické státní útvary. Jedním z nich byla i \"Onogurie\" (Velké Bulharsko) - nejstarší bulharský stát, který se rozkládal mezi Černým a Kaspickým mořem. Svůj největší rozkvět zažila v polovině 7. století za chána Kubrata († 651 nebo 660). Tento stát neměl dlouhého trvání a po smrti svého vládce se rozpadl. Vládu si rozdělilo mezi sebou jeho pět synů a takto oslabená říše se nedokázala ubránit náporu dalšího kočovného národa, Chazarů. Jeho kočovné obyvatelstvo se rozdělilo na dvě skupiny. První, pod vedením jednoho z Kubratových synů, chána Asparucha odtáhla do jihovýchodní Evropy, sjednotila se s místním osídlením a roku 681 zformovala bulharský stát, který na Balkáně trvá dodnes. Druhá skupina se pod vedením starších Kubratových synů Batbajana a Kotraga smíchala s chazarskými a sarmatskými (Alani) kmeny a zůstala na svém původním území. Její část v čele s chánem Kotragem se v 8. století přesunula po toku řeky Volhy na sever až na její soutok s Kamou, na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu, kde společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořila první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Bulharskou volžsko-kamskou říši s hlavním městem Bulgar. Černí Bulhaři, v čele s Batbajanem, kteří se již usadili, zůstali v původních sídlech a byli Chazary podmaněni.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět Volžského Bulharska.", "content": "Nový bulharský chanát zůstal sice v poplatné závislosti na Chazarech, ale to mu v dalším rozvoji nebránilo. Podle svědectví, které zanechal arabský diplomat Ahmad Ibn Fadlán, bylo Volžsko-kamské Bulharsko počátkem 10. století kvetoucí zemí. Razilo vlastní stříbrné mince, budoval chrámy, školy, paláce a dokonce domy se systémem ústředního topení a kanalizací. Zprávy arabských cestovatelů hovoří o velkých kamenných městech Bulgaru a Biläru. Například druhé největší město Bilär bylo ve své době větší než Paříž či Kyjev. Výhodná poloha na říční obchodní tepně umožnila Bulharům kontrolovat obchod probíhající mezi Skandinávií a ruským severem a významnými obchodními středisky Blízkého východu, například Derbentem na západním pobřeží Kaspického moře, Bagdádem či středoasijskou Chórezmskou říší, které se povětšinou nacházely pod nadvládou Arabů. Tento chanát profitoval také z obchodu se Střední Asií, Čínou i Evropou a dosáhl na svou dobu nevídané civilizační úrovně. Karavany obchodovaly se švédskými Varjagy a procházely zemí až do Íránu. Nález české mince z 11. století ve vykopávkách v Kazaňském kremlu svědčí o rozvinutém obchodu s centrální Evropou. Do Bulharska, ale také k Chazarům, přicházely též arabské kupecké karavany. Roku 922 po diplomatických rozhovorech s Bagdádem přijalo Volžské Bulharsko za státní náboženství islám a staré turkické runové písmo bylo nahrazeno písmem arabským. Na příkaz bagdádského chalífy al-Muktadira zprostředkovalo poselstvo, jehož členem byl také Ibn Fadlán, vládnoucí elitě přijetí islámu. Následoval rozvoj věd, filozofie, literatury a umění; bulharské mešity šířily vzdělání a kulturu v sousedních zemích. Za vlády kyjevského knížete Svjatoslava (962–972/973) orientovaného na expanzi, došlo k přímému střetnutí Bulharů s Rusy. Poté, co Svjatoslav společně s Oguzy rozvrátil říši Chazarů, dobyl a vyraboval Bulgar. Bulhaři, kteří dosud platili tribut Chazarům, byli dočasně zpoplatněni z Kyjeva. Byla uzavřena mírová smlouva s křesťanskou Kyjevskou Rusí a vzájemné „dobré“ vztahy přetrvaly přes 200 let.", "section_level": 1}, {"title": "Konec státu.", "content": "V první třetině 13. století však tento kvetoucí stát musel čelit kočovným nájezdníkům z východu. V zimě na rozmezí let 1237/38 chanát napadli Tataři, vedení princem Bátúem. Tři útoky bulharský stát odrazil, ale napočtvrté byl poražen. Tataři (Mongolové) volžsko-bulharský stát rozvrátili, zničili a začlenili jeho území i zbytky lidu do své veleříše, která tak právě zde zahájila své dobývání a pustošení východní a střední Evropy. Po dělení říše (1259) se toto území stalo součástí nástupnické Zlaté hordy („Džučiho ulusu“).", "section_level": 1}, {"title": "Panovníci Bulharského volžsko-kamského chanátu.", "content": "Během historie nesli panovníci několik titulů turkického původu, počínaje chánem, poté baltavarem, ilteberem a nakonec emírem. Krom bulharských panovníků na území Bulharské volžsko-kamské říši vládli i mongolští a tatarští chánové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volžské Bulharsko, Volžsko-kamské Bulharsko nebo Bulharská volžsko-kamská říše bylo státem turkického kočovného etnika Bulgarů (Protobulhaři), který se rozkládal od 2. poloviny 7. století až do roku 1238 kolem středního toku řeky Volhy, jižně od jejího soutoku s Kamou. Po vpádu Mongolů se stal součástí jejich chanátu Zlaté hordy. Od dob Bulharské volžsko-kamské říše byli obyvatelé tohoto území muslimové.", "tgt_summary": "Volga Bulgaria (, ) or Volga–Kama Bulghar, was a historic Bulgar state that existed between the 7th and 13th centuries around the confluence of the Volga and Kama River, in what is now European Russia. Volga Bulgaria was a multi-ethnic state with large numbers of Turkic Bulgars, a variety of Finnic and Ugric peoples, and many East Slavs. The very strategic position of Volga Bulgaria allowed it to create a monopoly between the trade of Arabs, Norse and Avars.", "id": 858113} {"src_title": "Pevnost Carcassonne", "tgt_title": "Cité de Carcassonne", "src_document": [{"title": "Počátky města.", "content": "V 6. století př. n. l. se na malém návrší nad říčkou Aude usadili iberští Keltové. Jejich nadvláda neměla dlouhého trvání, protože již o tři století později se na tomto strategickém místě usadil jiný keltský kmen (fr. Les Volces-Tectosages) a založil zde galské oppidum. Toto oppidum bylo nazýváno později Římany \"Colonia Julia Carcaso\".", "section_level": 1}, {"title": "Formování pevnosti.", "content": "Roku 122 dobyli tuto oblast Římané a opevnění někdejšího oppida vylepšili. Stěhování národů je přimělo k tomu, aby v úpravách pokračovali, ve 3. století okruh hradeb zesílili a přistavěli několik věží. Podstatná část tohoto opevnění se zachovala do dnešní doby a tvoří vnitřní prstenec hradeb. Okruh sestává z třiceti věží galsko-římského typu s velkými okny, aby byl usnadněn boj oštěpy. Římané ovládali region okolo Carcassonne až do poloviny 5. století, poté padlo město do rukou západních Gótů. Hradní město zůstalo v jejich rukou až do roku 725 přesto, že se je Chlodvík I. pokoušel v roce 509 neúspěšně dobýt. V 8. století město obsadili Arabové, ale franský král Pipin Krátký je s pomocí západogótských kmenů roku 759 zapudil a Carcassonne se stalo franským lénem. Po smrti Karla Velikého se začalo s dělením Franské říše. Město připadlo rodu Trencavelů za jejichž vlády (1082–1209) dosáhlo nebývalého rozkvětu. Hrabě z Trencavelu nechal postavit na nejvyšším místě pahorku uprostřed hradního města opevněný zámek. Od zbytku opevnění byl oddělen suchým příkopem a chráněn pěti věžemi. Přístupu brání dvě padací mříže a okovaná brána, kterou musely kvůli znemožnění zrady obsluhovat alespoň dvě osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "V dobách tohoto nebývalého rozkvětu se v okolí rozšířilo katarské hnutí (Albigenští). Carcassonnský vikomt Raymond Roger Trencavel, (1185–1209) na svém panství tuto heresi trpěl a dokonce i ochraňoval. Avšak papež Inocenc III. rozhodl v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským a město začalo obléhat vojsko severofrancouzských rytířů pod vedením Simona IV. z Montfortu. Carcassonne, jehož opevnění bylo z velké části přes 1000 let staré, po 15 dnech padlo. Současně bylo dobyto sousední město Béziers, které rovněž patřilo k vlastnictví Raymonda Rogera Trencavela. Obyvatelstvo obou měst bylo kompletně zmasakrováno (20 000 obětí) a Simon z Montfortu kraj obdržel jako své léno.", "section_level": 1}, {"title": "Zkáza a následná obnova.", "content": "V následujících letech se o Carcassonne často bojovalo, trencavelští se je neustále snažili získat zpátky. Následkem toho bylo hospodářství regionu silně poškozeno a období kulturního rozkvětu vzalo za své. Konečně roku 1240 připadlo s konečnou platností francouzskému králi, který nechal celé okolí srovnat se zemí. Tímto se stalo Carcassonne základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragonem. Začleněním do oblasti královského vlivu se město začalo rychle rozvíjet a během následujících dvou století získalo svoji současnou podobu. Roku 1262 vznikl na levém břehu řeky nový městys – La Bastide Saint-Louis. Zde se naplno rozvíjelo hospodářství a obchod, kdežto staré město sloužilo jako královská pevnost. Pomalu chátrající zeď byla zesílena a zajištěna druhou vnější hradbou a město získalo pověst nedobytnosti. Eduard z Woodstocku, Černý princ město roku 1355 obléhal, ale protože si byl vědom nesmyslnosti svého počínání, nechal alespoň zapálit spodní město a s nepořízenou odtáhl. La Bastile však bylo okamžitě opraveno.", "section_level": 1}, {"title": "Konec pevnosti.", "content": "Po pyrenejském míru roku 1659 byl k francouzské říši připojen Roussillon a Carcassonne jako hraniční město ztratilo na významu. S nástupem nových válečných technik už nemělo smysl do hradního města investovat, a tak se opevnění pomalu rozpadalo. V 18. století z něj byla už jenom zchudlá čtvrť, které hrozilo stržení, zatímco takzvané spodní město se dále rozrůstalo. Teprve architekt Viollet-le-Duc se spolu se spisovatelem Prosperem Mériméeem postaral o rozsáhlou rekonstrukci a zachránil město i pro další generace obdivovatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "První sídliště na místě dnešního Carcassonne založili Keltové. Z jejich řeči pochází i název \"Carcaso\". Ale legenda zní mnohem zajímavěji. Podle pověsti obléhal Carcassonne již pátým rokem Karel Veliký. Městu pomalu docházely zásoby a obyvatelstvu nezbývalo nic jiného než se brzy vzdát. Hradní paní byla žena saracénského krále Balaacka, Carcas. Aby hrad zachránila, uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit prase a když bylo dostatečně tlusté, shodila jej z hradeb přímo před Karla Velikého. Obléhatelé byli již sami na hranici vyčerpání a tak si při pohledu na vykrmené zvíře mysleli, že na hradě musí být jídla víc než dost. Zdrceně se tedy obrátili na cestu k domovu. Rozradostnělá tímto úspěchem nechala Dame Carcas znít všechny městské zvony. Karlovo vojsko si na odchodu jenom povzdechlo \"Dame Carcas sonne\", což znamená \"Deme Carcas zvoní\". A tak přišlo Carcassonne ke svému jménu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carcassonne je opevněné středověké město, dřívější jádro stejnojmenného města, které se nachází na jihu Francie v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon, asi 70 km severozápadně od Perpignanu. Opevněné město na pahorku na pravém břehu řeky Aude patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě, proto bylo roku 1997 zařazeno na seznam kulturních památek organizace UNESCO.", "tgt_summary": "The Cité de Carcassonne ( ) is a medieval citadel located in the French city of Carcassonne, in the department of Aude, Occitanie region. It is located on a hill on the right bank of the River Aude, in the south-east part of the city proper.", "id": 954365} {"src_title": "MP3 přehrávač", "tgt_title": "MP3 player", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Data jsou uložena buď v paměti flash, nebo na miniaturním pevném disku, příp. na paměťové kartě. Kromě MP3 přehrávají některé přehrávače také WMA, Ogg Vorbis, M4A (AAC), WAV, FLAC, ATRAC a další formáty. Většina nových modelů přehrává i video.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bezprostřední předchůdcem na trhu před digitálním audio přehrávačem byl přenosný CD přehrávač, nebo „přenosné audio zařízení“. Kane Kramer navrhl jeden z prvních digitálních audio přehrávačů a nazval ho IXI. Jeho prototyp, který vyrobil v roce 1979, byl schopný přehrávat zvuk přibližně 3,5 minuty, což komerční produkci neodstartovalo. Jeho patentová přihláška ve Velké Británii byla podána až v roce 1981, patent 2115996 byl vydán v roce 1985 a ve Spojených státech byl patent 4.667.088 vydán v roce 1987. Firma Apple najala Kramera jako konzultanta a představila jeho práci jako příklad stavu techniky v oblasti digitálních audio přehrávačů během soudního sporu s Burst.com téměř o dvě desítky let později. Audio Highway byla světově první společnost, která představila přenosný MP3 přehrávač s konceptem, kdy byl soubor MP3 nejprve stažen do osobního počítače a následně přenesen do MP3 přehrávače. Firma Audio Highway představila 23. září 1996 svůj Listen Up player pod vedením zakladatele a výkonného ředitele Nathana Schulhofa. Listen Up player a Listen Up Personal Audio System získal cenu inovace na Consumer Electronics Show v lednu 1997. Highway pak začal dodávat Listen Up player do Spojených států v září roku 1997. Listen Up player také vyhrál jako výrobek spotřebitele ve druhém ročníku Internet Showcase conference, která se konala 30. ledna 1998. Jako hlavní vynálezce má Schulhof tři patenty v USA (5.557.541, 5.572.442 a 5.841.979) stejně tak jako spoluvynálezce na jiném Americkém patentu (6549942). Schulhof je někdy označován jako „otec průmyslu s MP3 přehrávači“. Jeden z čipů, který byl použit k vytvoření přenosných MP3 přehrávačů, byl Micronas MAS3507D ASIC MP3 Decoder chip (dešifrovací čip). Tento čip umožnil mikrokontroléru číst data z flash paměti a napájet dešifrovací čip a tak vytvářet řešení s nízkou spotřebou. Několik elektronických projektů DIY (udělej si sám) bylo použilo jako základní obvod pro softwarové řešení, měly však omezenou výdrž baterie. Další firma na trhu s MP3 přehrávači byla Jihokorejská Saehan Information Systems, která začala prodávat své „MPMAN“ přehrávače v polovině roku 1998. Jihokorejská společnost pak vyvinula přehrávač Eiger Labs, který následně distribuovaly a označily ho jako Eiger Labs MPMan F10. Na severoamerickém trhu byly během léta roku 1998 k dispozici tyto přehrávače o kapacitě 32 MB (cca 6 písniček). PMP300 Rio od Diamond Multimédia byl představen v září 1998, několik měsíců po MPMAN a měl taky kapacitu 32 MB. To byl úspěch a během prázdninové sezóny byl výnos z prodeje nad očekávání a investice do digitální hudby byly potom hrazeny z ní. Protože přehrávač proslul jako cíl velkého soudního sporu je Rio chybně považován za první digitální audio přehrávač. V roce 1998 vyvinul Compaq první pevný disk založený na DAP s použitím 2,5″ notebookového disku, který byl licencován firmou HanGo Electronics (dnes Remote Solution). První PJB-100 (Personal Jukebox) prodal v roce 1999 a přehrávač měl počáteční kapacitu 4,8 GB s inzerovanou kapacitou 1200 skladeb. V roce 2000 společnost Creative vydala Creative NOMAD Jukebox se základním pevným diskem o kapacitě 6 GB. Jméno Jukebox si společnost Creative vypůjčila metaforou popularizovaného Remote Solution a často užívaného taky značkou Archos. Později používaly přehrávače Creative NOMAD spíše disky Microdrive než notebookové disky. V říjnu 2001 firma Apple Computer (nyní Apple Inc) představila první generaci iPodu, s 5 GB pevným diskem založeným na DAP s 1,8″ pevným diskem Toshiba. S vývojem uživatelské rozhraní spartan a menší velikosti byl iPod od počátku populární v rámci komunity Macintosh. V červenci 2002 firma Apple představila druhou generaci aktualizovaného iPodu. Byl kompatibilní s počítači se systémem Microsoft Windows přes Musicmatch Jukebox. IPod obsahoval technologii flash memory-based. IPod si získal vedoucí postavení na trhu v DAPS. V roce 2002 vydal Archos první přenosný přehrávač médií „portable media player\" (PMP), který nesl označení Jukebox Multimedia. Výrobci do jejich zařízení přidaly možnost zobrazení obrázků a přehrávání videa. V roce 2001 byly v Jižní Koreji instalovány do mobilních telefonů podpory pro přehrávání MP3 a první umělec, který prodával písničky do mobilních telefonů ve formátu MP3 byl Ricky Martin. Inovace se šířila rychle a do roku 2005 byla více než polovina veškeré prodávané hudby v Jižní Koreji prodávána přímo do mobilních telefonů. Myšlenka se šířila po celém světě a do roku 2005 se všech pět hlavních výrobců telefonů, Nokia, Motorola, Samsung, LG a SonyEricsson vydali telefony s podporou přehrávaní MP3 hudby. Do roku 2006 bylo více MP3 přehrávačů prodávaných v „hudebních telefonech\", než všechny samotné MP3 přehrávače dohromady. Rychlý vzestup hudebních telefonů byl pro firmu Apple hlavním důvodem pro vývoj iPhone. V roce 2007 prošel instalovaný základ hudebních telefonů jednou miliardou upgradů a dnes více než polovina všech mobilních telefonů na světě přehrává MP3. Přestože on-line hudební služby jako Rhapsody, RealNetworks také nabízejí legální stahování prostřednictvím předplatného plánu, zahájení v iTunes Store v roce 2003 založilo model pro prodávaní jednotlivých skladeb a alb, které je možno si koupit.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Digitální audio přehrávače jsou obecně roztříděny podle paměťových médií:", "section_level": 1}, {"title": "Typické vlastnosti.", "content": "MP3 přehrávače jsou často schopné přehrávat digitální audio, video i obrázky. Obvykle mají barevný displej z tekutých krystalů (LCD) nebo displeje využívající technologii organických elektroluminiscenčních diod (OLED). Různé přehrávače mají možnost nahrávat video, obvykle s pomocí volitelného příslušenství jako jsou kabely, audio, zabudovaný mikrofon nebo FM tuner. Některé přehrávače jsou zároveň i čtečky paměťových karet, které jsou nabízeny jako přehrávače s možností ukládání a přenosu médií. Některé přehrávače, mají rysy osobních emulovaných organizérů, nebo mají podporu pro hraní her, jako je iRiver Clix (kompatibilní s Adobe Flash Lite) nebo PlayStation Portable, který je součástí balení.", "section_level": 1}, {"title": "Přehrávání zvuku.", "content": "Téměř všechny přehrávače jsou kompatibilní s MP3 audio formátem. Mnoho jich podporuje též formáty Windows Media Audio (WMA), Advanced Audio Coding (AAC) a WAV. Některé přehrávače jsou kompatibilní s otevřenými formáty jako Ogg Vorbis a Free Lossless Audio Codec (FLAC). Zvukové soubory zakoupené v internetových obchodech mohou být pod Správou digitálních práv (DRM), (ochrana proti kopírování), což mnoho moderních přehrávačů podporuje", "section_level": 2}, {"title": "Prohlížení obrázků.", "content": "Formát JPEG je široce podporován přehrávači. Některé přehrávače, jako je iPod série, poskytují kompatibilitu pro zobrazení v dalších formátů jako je GIF, PNG a TIFF, zatímco jiní jsou dodávání s konverzním softwarem.", "section_level": 2}, {"title": "Přehrávání videa.", "content": "Většina novějších přehrávačů podporuje video formát MPEG-4 a mnoho dalších přehrávačů je kompatibilní s Windows Media Video (WMV) a Audio AVI. Software je součástí přehrávače a může být schopen převést video soubory do kompatibilního formátu.", "section_level": 2}, {"title": "Nahráváni.", "content": "Mnoho přehrávačů má vestavěný elektretový mikrofon, který umožňuje nahrávání zvuku. Obvykle kvalita záznamu je špatná, vhodný pro řeč, ale ne hudbu. K dispozici je také profesionální záznam pro kvalitní nahrávání hudby s externím mikrofonem, v cenách od pár stovek dolarů. Některé MP3 přehrávače umožňují záznam z jiného přístroje pomoci linkového vstupu, přístroje vybavené FM tunerem mohou mít i možnost záznamu rozhlasového vysílání.", "section_level": 2}, {"title": "Rádio.", "content": "Některé DAP mají zabudovaný FM rádio tuner. Mnoho také mít možnost změnit frekvenci obvykle od 87,5 do 108,0 MHz, pro japonské pásmo od 76,0 do 90,0 MHz.", "section_level": 2}], "src_summary": "MP3 přehrávač (též přenosný hudební přehrávač, hovorově \"empétrojka\") je přenosný digitální audio přehrávač (, \"DAP\"), který slouží k poslechu souborů ve formátu MP3. Toto označení se však zažilo i pro přehrávače ostatních audio formátů (např. Ogg, WMA nebo AAC). MP3 přehrávač je výrobek patřící do spotřební elektroniky, který ukládá, organizuje a přehrává digitální audio soubory. Naopak analogový audio přehrávač přehrává hudbu z audiokazety. Přenosná zařízení, která navíc přehrávají video nebo zobrazují text jsou označována jako přenosné multimediální přehrávače (\"\", \"PMP\").", "tgt_summary": "An MP3 player is an electronic device that can play MP3 digital audio files. It is a type of digital audio player (DAP), or portable media player. Most players play more than the MP3 file format, such as Windows Media Audio (WMA), Advanced Audio Coding (AAC), Vorbis, FLAC, Speex and Ogg.", "id": 884656} {"src_title": "Vitry-sur-Seine", "tgt_title": "Vitry-sur-Seine", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město je rozloženo mezi řekou Seinou, kde byl významný přístav Port-a-l´Anglais, a návrším (le Plateau) směrem k sousední obci Villejuif. Hlavní ulice (Rue Stalingrad) sleduje starou římskou cestu do Itálie. Byla to oblast nejprve vinic, od 17. století fíkových sadů a později školek a zahradnictví. Ve svahu pahorku se také těžil stavební kámen, často v podzemních štolách. Počátkem 20. století měla obec asi 9 tisíc obyvatel. Dnes je prakticky celá plocha zastavěna, zčásti domky se zahradami, zčásti výškovými budovami, obchodními středisky a halami. Ve městě je nádraží linky RER C, po hlavní třídě jezdí mnoho autobusových linek, která zčásti navazují na linku 7 pařížského metra, jež končí v sousedním Villejuif. Sousední obce: Ivry-sur-Seine, Alfortville, Choisy-le-Roi, Thiais, Chevilly-Larue a Villejuif.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jméno Vitry pochází z latinského Victoriacum nebo Vitriacum, jež je doloženo od 10. století, a odvozuje se nejspíše od jména nějakého římského kolonisty, kteří zde zakládali vinice. Ve středověku se nazývalo Vitry u Paříže, od 17. století Vitry-sur-Seine. Roku 52 př. n. l. se zde odehrála bitva, kde římské vojsko porazilo Galy a mohlo pak dobýt i Paříž. V raném novověku měl velký význam zdejší přístav, kde se také odehrála řada krvavých střetnutí. Pevnost Moulin de Saquet hrála významnou úlohu za války v roce 1870 a za Pařížské komuny. V nedávné minulosti došlo na sídlištích ve Vitry k několika bouřím, při nichž se zapalovala auta.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Saint-Germain de Paris.", "content": "Poměrně rozlehlý gotický trojlodní kostel (délka 48 m) s věncem kaplí a kamennou věží byl postaven ve 12. a 13. století a patří k nejkrásnějším v celé oblasti; od roku 1862 je národní památkou. Má krásnou gotickou klenbu, kamenné hlavice sloupů pocházejí ze 12. století a v kostele je několik náhrobků a obrazů ze 17. a 18. století. V letech 2001 – 2003 byla věž důkladně opravena.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum MAC/VAL.", "content": "V listopadu 2005 bylo otevřeno nové muzeum současného umění s hezkou parkovou úpravou a zahradou, kde se pořádají různé kulturní události.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vitry-sur-Seine je město v jihovýchodní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Val-de-Marne a regionu Île-de-France. Od centra Paříže je vzdálené 7,5 km. Město je dnes hlavně obytnou a obchodně-průmyslovou oblastí Paříže a je zde řada sídlišť s velkým zastoupením přistěhovalců. Hlavními pamětihodnostmi města je gotický kostel Saint-Germain, muzeum moderního umění (2005) a několik parků. Město je partnerským městem českého Kladna.", "tgt_summary": "Vitry-sur-Seine () is a commune in the southeastern suburbs of Paris, France. It is located from the centre of Paris.", "id": 228081} {"src_title": "Deus caritas est", "tgt_title": "Deus caritas est", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Latinský název encykliky je totožný s jejím incipitem, jak je u církevních dokumentů zvykem, a je citací latinského překladu 1. listu Janova ve Vulgatě: Původní řecký text Nového zákona pak zní „ὁ θεòς ἀγάπη ἐστίν“ (\"ho theos agapé estin\").", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Papež se v encyklice zaobírá pojmy \"erós\", \"agapé\" a \"logos\" a jejich vztahu k Ježíšovu učení. \"Erós\" a \"agapé\" představují v řečtině dva různé výrazy pro lásku: \"agapé\" je sestupující, povznášející láska, kdy se jeden dává druhému k dispozici; \"erós\" je stoupající, majetnická láska, vášeň, která od druhého něco žádá. Termín \"logos\" je v tomto kontextu překládán do češtiny jako \"slovo\", ale znamená také myšlení, projev, rozum, princip nebo smysl. V Janově evangeliu, kde se slovo \"logos\" vyskytuje, je označením pro druhou božskou osobu – božího Syna („Slovo“). Encyklika popisuje obě formy lásky, \"erós\" i \"agapé\" jako samy o sobě dobré. Obě pocházejí od Boha, avšak \"erós\" může být degradován na pouhý sex, pokud není vyvážen křesťanskou spiritualitou. V přesvědčení, že obě formy lásky jsou dobré, pak papež následuje předchozí filosofickou, židovskou a teologickou tradici (Platón, Augustinus, Bonaventura), kterou v tomto bodě obvykle odmítají protestantští autoři. První polovina encykliky analyzuje z filosofického hlediska význam pojmu láska. V úvahách o pojmu \"erós\" papež cituje mezi dalšími autory např. i Vergiliovy \"Bukoliky\": \"„Omnia vincit amor“\" („láska přemáhá všechno“), a dodává: \"„et nos cedamus amori“\" („a lásce podléháme i my“). Podobně cituje Nietzscheho, podle něhož křesťanství dalo \"erótu vypít jed, který sice nezpůsobil jeho smrt, ale degradoval jej na pouhou neřest\". Dále se encyklika odvíjí od rozboru lásky podle starozákonní Písně písní a pasáží z prvního listu Janova, podle které je encyklika nazvána, a dochází k závěru, že \"erós\" a \"agapé\" nejsou dvě rozdílné druhy lásky, ale pouze rozlišené části jediné lásky, která dává i dostává.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deus caritas est (latinsky Bůh je láska) je první encyklika papeže Benedikta XVI. vydaná 25. ledna 2006, která se zabývá tématem křesťanské lásky.", "tgt_summary": "Deus caritas est (), subtitled \"De Christiano Amore\" (\"Of Christian Love\"), is a 2005 encyclical, the first written by Pope Benedict XVI, in large part derived from writings by his late predecessor, Pope John Paul II. Its subject is love, as seen from a Christian perspective, and God's place within all love. Charity is one of the three theological virtues; and the other two (hope and faith) were treated in two successive encyclicals, one signed by Benedict (\"Spe Salvi\") and one written substantially by him but signed by his successor Pope Francis (\"Lumen fidei\"). This text begins with a reflection on the forms of love known in Greek philosophy—\"eros\" (possessive, often sexual, love), \"agape\" (unconditional, self-sacrificing love), \"philia\" (friendship)—and their relationship with the teachings of Jesus. The encyclical contains almost 16,000 words in 42 paragraphs. The first half is said to have been written by Benedict in German, his mother tongue, in the summer of 2005; the second half is derived from uncompleted writings left by John Paul II. The document was signed by Pope Benedict on Christmas Day, 25 December 2005. Some reports attribute the delay to problems in translating the original German text into Latin, others to disputes within the Vatican over the precise wording of the document. The encyclical was promulgated on 25 January 2006, in Latin and officially translated into seven other languages (English, French, German, Italian, Polish, Portuguese, and Spanish). It is the first encyclical to be published since the Vatican decided to assert copyright in the official writings of the Pope.", "id": 1528940} {"src_title": "Hymna Sovětského svazu", "tgt_title": "State Anthem of the Soviet Union", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před touto hymnou byla oficiální hymnou Sovětského svazu Internacionála. Tato píseň byla svázána s dělnickou revolucí a protože si Stalin myslel, že konečného cíle dělníků bylo již úspěšně dosaženo, rozhodl se hymnu změnit. Realizaci změny pozdržela druhá světová válka. Text a hudba tak vznikaly za Stalinova důkladného dozoru v druhé polovině roku 1943, soutěže o sestavení prvního návrhu se zúčastnilo více než 20 nejlepších spisovatelů a skladatelů. Autoři slov vítězného návrhu jsou váleční reportéři kapitán Sergej Vladimirovič Michalkov (také populární autor dětské literatury) a major Gabriel Ureklian (Armén, který používal pseudonym El-Registán). Autorem melodie je Alexandr Vasiljevič Alexandrov. Prvního představení se nová hymna dočkala 1. ledna 1944, oficiálně byla za hymnu prohlášena 15. března téhož roku. Melodie hymny byla do té doby (tedy 1938–1944) používána jako hymna Komunistické strany Sovětského svazu. Jednotlivé svazové republiky během následujících let začaly používat svoje národní hymny. Výjimkou byla Ruská federace, která nikdy národní hymnu neměla (byť její návrh v soutěži složil Dmitrij Šostakovič). Po roce 1953, kdy Stalin zemřel, měla být hymna změněna (Stalinovo jméno bylo výslovně v textu zmíněno). K tomu však nikdy nedošlo, místo toho byla hymna hrána beze slov, a to až do roku 1977. V tomto roce byl text Michalkovem slabě pozměněn, aby zmínka o Stalinovi byla odstraněna.", "section_level": 1}, {"title": "Text a překlad hymny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký překlad.", "content": "Umělecký překlad(Jiří Taufer) Kol Rusi veliké teď republik volných zní jednoty na věky svobodný hlas, to z národů vůle je svaz nerozborný. Ať žije náš mohutný Sovětský Svaz! Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní družby národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. Kdys volnost jak slunce nám zářila v dáli k ní veliký Lenin nás bouřemi veď; a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci i hrdinství vpřed. Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní štěstí národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. V první verzi hymny z roku 1944 se v refrénu objevuje: Slavsja, Otěčestvo naše svobodnoje, Družby narodov naďožnyj oplot! Znamja sovjetskaje, znamja narodnaje. Pusť od pobědy k pobědě veďot. Tomu odpovídá umělecký překlad Jiřího Taufera.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Rusko používá od roku 2001 jako svou hymnu píseň, jejíž melodie je shodná s původní hymnou SSSR. Slova jsou však z větší části odlišná (více vlastenecky orientovaná a oproštěná od komunistických hodnot). Jejich autorem je opět Sergej Vladimirovič Michalkov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hymna Sovětského svazu byla hymna dnes již neexistujícího státu, která byla používána od roku 1944 do zániku tohoto státu v roce 1991.", "tgt_summary": "The \"State Anthem of the Soviet Union\" () was the national anthem of the Union of Soviet Socialist Republics and the regional anthem of the Russian Soviet Federative Socialist Republic from 1944 to 1991, replacing \"The Internationale\". Its original lyrics were written by Sergei Mikhalkov (1913–2009) in collaboration with Gabriel El-Registan (1899–1945), and its music composed by Alexander Alexandrov (1883–1946). Following a two decade interval in which the anthem was performed without lyrics a second set of lyrics, also written by Mikhalkov, were adopted in 1977. Although Russia adopted a new anthem in 1990 and the Soviet Union was dissolved in December 1991, the Soviet-era melody was restored with new lyrics (once again written by Mikhalkov) in 2000, and has been used since in the second version of the Russian anthem.", "id": 2461272} {"src_title": "Sofronios z Jeruzaléma", "tgt_title": "Sophronius of Jerusalem", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sofronios pocházel z Damašku, kde také dostal výborné vzdělání a stal se učitelem rétoriky. Kolem roku 580 přijal v Egyptě asketický způsob života a posléze vstoupil do kláštera v Betlémě. Spolu s byzantským kronikářem Janem Moschem, který mu věnoval svůj proslulý asketický traktát Λειμῶν (\"Leimón\", Duchovní palouk) podnikal daleké cesty, mj. do Malé Asie a do Říma, kde také Jan Moschos roku 619 zemřel. Otázkou, která tehdejší teology zaměstnávala, byla otázka vůle jediné osoby Ježíše Krista. Na křesťanském Západě se Sofronios seznámil se západním pojetím této otázky, podle níž má Kristus vůli lidskou i božskou. Další jeho cesty směřovaly k východním patriarchům, kteří se přiklonili k monoenergistickému učení, které nerozlišuje osobu Ježíše Krista jinak, než na jedinou energii – k alexandrijskému patriarchovi Kyrovi a konstantinopolskému patriarchovi Sergiovi, a upozorňoval je na teologické důsledky této nauky. Sergios pochopil, že otázka ohrožuje právě uzavřený mír, který uzavřel císař Herakleios s monofyzity (\"Ekthesis\"), a proto od této nauky ustoupil a uchýlil se k monotheletismu, který ovšem v této době nebyl považován za problematický. \"Ekthesis\" se problému vyhýbala otázce Kristovy vůle tím, že vyhlásila, že Kristus vykoupil svět jednou božsko-lidskou vůlí; k takovému výroku se pak mohli hlásit jak východní monofyzité, tak dyofyzité, kteří přijali teze Chalkedonského koncilu. Sofronios byl roku 634 zvolen jeruzalémským patriarchou a otázce Kristovy vůle se věnoval ve svém synodálním listu, který zaslal papeži Honoriovi II. a východním patriarchům, v němž vyložil svou pozici. Jeruzalém byl roku 637 dobyt Umarem II., Sofronios umírá následujícího roku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sofronios je autorem florilegia patristických svědectví o otázce Kristovy vůle, které sepsal někdy kolem roku 633. V aktech Třetího konstantinopolského koncilu se zachoval jeho synodální list. Dále se zachovalo jeho enkomion na oslavu egyptských světců Kyra a Jana. Sofronios je autorem několika hymnických skladeb užívaných při liturgii a dochovalo se 11 jeho kázání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sofronios z Jeruzaléma (560 v Damašku – 11. března 638 v Jeruzalémě) byl jeruzalémský patriarcha v letech 634–638 a jeden z nejvýznamnějších východních teologů, zastánců dyotheletismu, učení o dvou přirozenostech v Kristu.", "tgt_summary": "Sophronius (c. 560 – March 11, 638; ) was the Patriarch of Jerusalem from 634 until his death. He is venerated as a saint in the Eastern Orthodox and Catholic Churches. Before rising to the primacy of the see of Jerusalem, he was a monk and theologian who was the chief protagonist for orthodox teaching in the doctrinal controversy on the essential nature of Jesus and his volitional acts.", "id": 818890} {"src_title": "Marcus Terentius Varro Reatinus", "tgt_title": "Marcus Terentius Varro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Varro pocházel z aristokratické rodiny, byl od mládí politicky činný a patřil mezi stoupence Pompeiovy. Byl blízkým přítelem Ciceronovým a postupně zastával mnoho úřadů: nejprve byl tribunem lidu, poté praetorem a nakonec kurulským aedilem. Ve válce proti pirátům 67 př. n. l. byl Pompeiovým legátem. V bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. byl poražen a zajat Caesarem, ale omilostněn a pověřen přípravou agrárních reforem. V Římě také z pověření založil a spravoval veřejnou knihovnu řecké a latinské literatury. Po porážce Pompeia se postupně stáhl z veřejného života a roku 43 př. n. l. byl Markem Antoniem dokonce proskribován. Přežil pouze šťastnou náhodou a přišel o větší část majetku. Později byl Octavianem Augustem omilostněn a mohl se věnovat psaní.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Varro byl neobyčejně plodný autor a psal o mnoha různých tématech. Ve svém seznamu uvádí, že do 78 let (38 př. n. l.) napsal 40 knih. Dnes je mu přisuzováno 74 děl o více než 600 knihách, tj. svitcích. Vcelku se zachovalo jen jediné dílo, ale část ostatních se zachovala ve zlomcích a v citátech pozdějších autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Ztracené spisy.", "content": "Další knihy se věnovaly literatuře: Varro byl ale především encyklopedický autor:", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Varronův trvalý význam je v tom, že sestavil podrobnou chronologii římských dějin, založenou na posloupnosti konsulů, která byla také vytesána na Augustově vítězném oblouku. Ten byl sice zbořen, podstatná část Varronovy chronologie se však zachovala v tak zvaných \"Fasti capitolini\". I když jsou v ní chyby, je základem obecně přijímané chronologie Říma. Další oblastí je latinský jazyk, o němž Varro podává nejstarší soustavné svědectví. Také z jeho encyklopedických děl mnoho zachoval zejména Aulus Gellius, jehož Noctes Atticae jsou důležitým pramenem pro římské dějiny, obyčeje i instituce. Konečně je Varro jedním z prvních autorů, kteří se soustavně věnovali zemědělství a patrně první, kdo choroby připisovali \"drobným živočichům\", žijícím hlavně kolem močálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Terentius Varro Reatinus (116 př. n. l. Reate (dnes Rieti) – 27 př. n. l. Řím), byl římský polyhistor, gramatik, spisovatel a politik.", "tgt_summary": "Marcus Terentius Varro (; 116–27 BC) was one of ancient Rome's greatest scholars and a prolific author. He is sometimes called Varro Reatinus () to distinguish him from his younger contemporary Varro Atacinus.", "id": 388278} {"src_title": "Carcassonne (desková hra)", "tgt_title": "Carcassonne (board game)", "src_document": [{"title": "Pravidla hry.", "content": "Většina verzí Carcassonne má základní pravidla shodná: začíná se s jednou počáteční kartičkou vyloženou na stole. Každý hráč si ve svém kole vytáhne jednu náhodnou kartičku a přiloží ji k již vyloženým kartičkám tak, aby na ty, kterých se dotýká stranou, navazovala stejným typem krajiny, cesty či hradbou. Na ni pak může položit jednu svou figurku. Ta mu později přinese body zpravidla podle velikosti krajiny, na níž je umístěna. \"Carcassonne – originál\" je nejznámější variací hry. Je dodáván v modré krabici, obsahuje 72 kartiček s motivy krajiny, figurky pro 5 hráčů a počítadlo. Hráči mohou figurky pokládat na hrací plochu v rolích: Hráč získává z rytíře body podle velikosti města, ze zloděje podle délky cesty, z mnicha podle toho, jestli se mu podaří obestavět klášter krajinou a ze sedláka podle dostavěných měst na sedlákově louce. Body se získávají jak v průběhu hry, tak i po jejím ukončení.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření základní hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Všechna rozšíření v kostce.", "content": "\"Detailní informace ke každému rozšíření na jednotlivých odkazech!\" Hra má několik rozšíření. V prvním rozšíření \"Hostince a katedrály\" jsou nové kartičky krajiny a figurky pro šestého hráče. Ve druhém rozšíření \"Kupci a stavitelé\" hráči získávají cechy z měst, obsahuje figurky selátka a stavitele, v rozšíření \"Princezna a drak\" si mohou soupeři vyhazovat figurky tahem draka, pouze víla ochraňuje figurku před drakem. Dalšími rozšíření jsou \"Hrabě z Carcassonnu\", který dává hře taktičtější ráz, a \"Král\". Hru je možno také hrát s \"Řekou\" či \"Řekou II\", která se postaví před vlastní hrou a krajina se vytváří kolem ní. Dalším přídavkem ke hře mohou být čtyři nové kartičky \"Katarů\", kde jsou nakreslené pobořené hradby města a se kterými mohou hráči města „obléhat“. Čtvrtým rozšířením je \"Věž\", které obsahuje dva zásobníky na kartičky, nové kartičky se základy pro stavbu věže a figurky věží. S tímto rozšířením vzniká i další role figurky: strážce věže. Páté rozšíření \"Opatství a starosta\" přináší kromě 12 nových kartiček krajiny i 6 kartiček opatství a další figurky: starosta, vůz a statek. Šesté rozšíření \"Král, hrabě a řeka\" obsahuje sadu dříve vydaných i nevydaných mini-rozšíření: \"Král a loupeživý rytíř\", \"Řeka II\", \"Hrabě z Carcassonne\" a zcela nové \"Kacíři a kultovní místa\", které přináší kartičky s kultovními místy, fungující obdobně jako kláštery v základní hře, a figurku kacíře. Rozšíření \"Katapult\" přináší do hry zcela nový prvek – malý dřevěný katapult, kterým hráči po vytažení kartičky s příslušným symbolem střílejí žetony na hrací plochu. Rozšíření \"Mosty a hrady\" obsahuje dřevěné mosty, kterými spojíte nedokončené cesty, dále obsahuje kartičky s bazary a hrady.", "section_level": 2}, {"title": "Hry z rodiny Carcassonne.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lovci a sběrači.", "content": "Lovci a sběrači je hra založená na stejných principech jako \"Carcassonne – originál\", odehrává se ale v pravěku. Prodává se v zelené krabici. Figurky mají tyto role: Hra obsahuje ještě 12 bonusových karet, které hráč získává uzavřením lesa. Několik kartiček navíc poskytuje rozšíření \"Zvěd\", které se v Česku prodává jako součást rozšíření \"Král a Zvěd\", které obsahuje i rozšíření \"Král\" k základní verzi hry.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad.", "content": "Hra patří do rodiny her Carcassonne, ale systém již je trochu jiný. Nejprve se postaví neměnné hradby a pak se uvnitř staví paláce a nádvoří. Hráči také putují po hradbách (které jsou vytvořené jako počítadlo bodů) a tím získávají různé bonusy.", "section_level": 2}, {"title": "Město.", "content": "Další hra, figurky mají tentokrát role měšťanů, správců městských čtvrtí, trhovců a nebo strážců na hradbách. Hráči budují městské čtvrtě, ulice a trhy.", "section_level": 2}, {"title": "Objevitelé.", "content": "Objevitelé jsou rovněž založeni na principech podobných \"Carcassonne - originál\". Hra je prodávána v bledě modré krabici, obsahuje 84 karet s motivem krajiny a figurky mohou mít tentokrát tyto role:", "section_level": 2}, {"title": "Archa úmluvy.", "content": "Hra s křesťanským tématem pro věřící na principu Carcassonne originál.", "section_level": 2}, {"title": "Děti z Carcassonne.", "content": "Velmi jednoduchá hra na principu Carcassonne, určená pro děti již od čtyř let. Na slavnosti na hradě Carcassonne bylo z ohrad vypuštěno mnoho zvířat a úkolem dětí je zahnat je zpět. Na každé kartičce jsou nakresleny cesty rozbíhající se do všech čtyř stran, takže tentokrát lze každou kartičku přiložit k libovolné jiné. Jakmile je cesta uzavřena, hráči položí své figurky dětí na obrázky dětí stejné barvy na uzavřené cestě. Kdo umístí své figurky nejdříve, vyhrál.", "section_level": 2}, {"title": "Mayflower (New World).", "content": "Hra vydaná roku 2008. Rovněž založená na principu \"Carcassonne - originál\". Tentokrát se ocitáte na východním pobřeží Ameriky. Stavíte cesty a farmy, budujete města a sunete se stále dál a dál na západ.", "section_level": 2}, {"title": "Carcassonne na PC.", "content": "Ukrajinský tým Meridian’93 převedl od roku 2002 pro německou Koch Media tuto stolní hru na počítače řady PC v několika verzích. Na jaře 2006 byly práce na tomto projektu ukončeny. Na domovské stránce věnované tomuto produktu je možno ještě stáhnout některé aktualizace k různým verzím hry. Na stránkách je rovněž návod jak přepnout texty ve hře do angličtiny změnou souboru carcassonne.cfg. Hra má v podstatě ve všech těchto verzích široké možnosti nastavení, několik druhů vzhledu krajiny, např. noční či 3D pohled, počítačové protihráče na různých úrovních obtížnosti (možno detailně nastavit), časový limit, replay, singleplayer i multiplayer mód (hotseat, síťový i online), verze \"Carcassonne Add-On\" umožňuje hraní i v týmech. Stránky původního distributora již nejsou dostupné. Nové vydání Carcassonne (PC) (Hammerpreis) (2011) stejné hry, tentokrát od distributora Deep Silver je dostupné např. na amazonu či stránkách distributora. Pro online hru by již neměl být vyžadován kód. Dalším zpracováním od Asmodee Digital / Frima Studio je Carcassonne - Tiles & Tactics (2017) vydaná pro Steam (PC) a Android s nyní asi třemi rozšířeními (srpen 2018). Zobrazuje hrací plochu v 2D či izometrickém 3D modelovaném pohledu, nabízí sólo hru, hotseat in online (veřejné, soukromé, bodované hry), jazyk angličtina. Online webové verze existují v několika provedeních, na BrettspielWelt je možné zahrát si online Carcassonne v základní verzi i s jedním z rozšíření \"Princezna a drak\", \"Hostince a katedrály\" nebo \"Kupci a stavitelé\". Dále např. Concarneau.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní platformy.", "content": "Hra byla vydána v různých podobách postupně i na další platformy jako například iPhone, DS, Windows Mobile, Xbox360, Android.", "section_level": 2}], "src_summary": "Carcassonne je moderní společenská hra. Jejím autorem je Klaus-Jürgen Wrede. Jde o stolní hru pro 2 až 6 hráčů založenou na postupném přikládání jednotlivých kartiček. Tím vzniká krajina s cestami, městy, kláštery a loukami, kterou si hráči obsazují svými figurkami. Hra získala v roce 2001 první místo v anketě Spiel des Jahres (Hra roku) a Deutscher Spiele Preis (Hra německé veřejnosti).", "tgt_summary": "Carcassonne is a tile-based German-style board game for two to five players, designed by Klaus-Jürgen Wrede and published in 2000 by Hans im Glück in German and by Rio Grande Games (until 2012) and Z-Man Games (currently) in English. It received the Spiel des Jahres and the Deutscher Spiele Preis awards in 2001. It is named after the medieval fortified town of Carcassonne in southern France, famed for its city walls. The game has spawned many expansions and spin-offs, and several PC, console and mobile versions. A new edition, with updated artwork on the tiles and the box, was released in 2014.", "id": 1350513} {"src_title": "Jedle", "tgt_title": "Fir", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Vědecký název rodu \"Abies\" pochází z latinského výrazu pro jedli \"abiēs\" a ten pravděpodobně z protoitalského \"*abiets\". Možná souvisí se starořeckým označením jedle a jiných vzhledově podobných jehličnanů jako \"ἄβιν\" (\"ábin)\", ale tato souvislost není jistá, může se jednat i o přejímku z nějakého staršího neindoevropského jazyka. Dříve uváděnými etymologickými možnostmi jsou latinské \"abeo\" ve smyslu „překračuji, přesahuji\" podle toho, že jedle patří k nejvzrůstnějším evropským dřevinám a výškově často přerůstá okolní stromy. Výšku značí i řecký výraz pro jedli – \"ελάτη\" (\"eláté\"). Názory na původ českého slova \"jedle\" (dříve i \"jedla\" či \"jedl\") se v čase rovněž měnily. Je to všeslovanské slovo (srov. polsky \"jodła\", rusky \"jeľ\", srbochorvatsky \"jéla\") vzniklé z praslovanského \"*edla\", \"*edlь\" přidáním protetického „j-\". O tomto základu svědčí i příbuznost s baltskými jazyky: staroprusky \"addle\", litevsky \"ēglė\", lotyšsky \"egle\". Zatímco však ještě Václav Machek odvozuje toto slovo ze zmíněného řeckého \"ελάτη\" z jakýchsi praevropských, nikoli však indoevropských kořenů, Jiří Rejzek v etymologickém slovníku z roku 2012 spojuje tento výraz i s latinským \"ebulus\" („černý bez“) a uvádí, že vychází z indoevropského kořene \"*edh-l\" od základu \"*edh-\" „ostrý“.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kmen, větve, vzrůst.", "content": "Jedle mají výrazně monopodiální větvení, s jediným, rovným, mohutným, plnodřevným kmenem. Větve prvního řádu vyrůstají v pravidelných přeslenech, zprvu téměř kolmo na kmen, v horní části koruny mírně vzhůru; větve nižších řádů jsou horizontálně rozprostřeny. Kůra bývá hladká, tenká, zpravidla šedá, v mládí u některých druhů často s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukaná; některé asijské druhy však mají kůru drsně šupinovitou, např. jedle japonská (\"Abies firma\"), jehlicovitá (\"Abies holophylla\") nebo nikkoská (\"Abies homolepis\"). Malá tloušťka kůry neposkytuje zpravidla dostatečnou ochranu proti ohni či holomrazům. Koruna bývá válcovitého či kuželovitého tvaru, na vrcholu často zaoblená nebo ukončená „čapím hnízdem“ ze zkrácených, deformovaných větviček (u některých druhů však zůstává i ve stáří špičatá). Pokroucené či jinak deformované vzrůstové formy mohou vznikat v extrémních podmínkách nebo u horní hranice lesa, jinak jedle typicky vyniká harmonicky pravidelným růstem s až geometrickou vyvážeností rozestupu přeslenů či délky větví. Při uvolnění ze zápoje vytváří některé druhy (mj. jedle bělokorá) nové boční výhony ze spících pupenů (tzv. „vlky“). Vytváří obvykle mohutně vyvinutý kůlovitý kořen s rozvětvenými postranními kořeny. Jako většina ostatních dřevin bohatě využívá mykorhizu, tedy vzájemně prospěšné soužití s houbami (podrobnosti viz níže). Velká část druhů jedlí vyniká mohutným vzrůstem. K nejvyšším druhům se řadí jedle vznešená (\"A. procera\"), jedle nádherná (\"A. magnifica\") nebo jedle líbezná (\"A. amabilis\"), které ve své domovině vyrůstají do výšek kolem 70–85 metrů. Dříve uváděný rekordní vzrůst jedle obrovské (\"A. grandis\") až na 100 metrů není v novější literatuře potvrzen, stejně jako údajně až pětimetrový průměr kmene u stejného druhu. Introdukovány do nového prostředí, např. do Evropy, vyrůstají znatelně méně. Mezi nízké jedle se naopak řadí jedle korejská (\"A. koreana\") nebo Fraserova (\"A. fraseri\"), dorůstající pouhých 10–15 metrů. Jedle obecně vytvářejí velký objem dřevní hmoty, největšího průměru kmene dosahují jedle obrovská, vznešená, nádherná a himalájská (\"A. spectabilis\") (2,5–3 m).", "section_level": 2}, {"title": "Jehlice a pupeny.", "content": "Jehlice vyrůstají víceméně spirálovitě okolo celé větvičky a jejich postavení, zbarvení i tvar jsou důležitými druhově určovacími znaky. U některých druhů jsou podélně zkroucené a „učesané“ do dvou řad (jedle obrovská, jedle bělokorá), jindy zakrývají větvičku i z horní strany, a to buď zcela (jedle kavkazská, vznešená, korejská), nebo s vynecháním užšího či širšího klínu ve tvaru písmene V (jedle jehlicovitá, Veitchova a další). V některých případech větvičku obrůstají i spirálovitě kolem dokola (jedle španělská a její blízce příbuzné středomořské druhy). Na rozdíl např. od borovice vyrůstají jehlice vždy jednotlivě, na rozdíl od smrku nasedají přímo na větvičku malým terčíkem – jedlové větvičky jsou proto na rozdíl od smrkových hladké, po opadaných jehlicích zbývají pouze okrouhlé listové jizvy. Délka jehlic se pohybuje od cca 1,5 cm (jedle španělská a příbuzné středomořské druhy) po 7,5 cm (jedle ojíněná a její varianty nebo jihoamerická \"Abies flinckii\"), šířka od 1 mm (jedle sibiřská) do 2–2,5 mm (většina druhů); až 4 mm široké jehlice má jedle japonská (\"Abies firma\"). Obsahují silice, při rozemnutí proto příjemně voní po citrusech či terpentýnu; výrazně vonné jehličí má např. jedle obrovská, ojíněná, sibiřská nebo balzámová. Na větvích jehlice obvykle vydrží 5 a více let, nejdéle u jedle líbezné (\"A. amabilis\"), která shazuje jehlice v intervalech přesahujících 20 let (zaznamenaný rekord je 53 let). Jehlice většiny druhů jsou úzké, ploché. Na svrchní straně jsou nejčastěji tmavě zelené, lesklé, s podélnou středovou brázdičkou, na rubu mají kolem vystouplého středního kýlu dva více či méně výrazné bílé proužky průduchů, které jsou zanořeny pod úroveň pokožky. Některé druhy mají ale silnější jehlice s průduchy po obou stranách, typické bílé pruhy pak chybí a jehlice jsou ze všech stran ojíněné, matnéː např. jedle španělská, vznešená nebo ojíněná. Jehlice jsou nejčastěji zakončeny tupou špičkou (ostře špičaté, pichlavé jehlice má jedle španělská, řecká či jehlicovitá) a lehce vykrojené, u některých druhů jsou na koncích zaoblené či uťaté. Co do tvaru mohou být relativně rovné, což je většina druhů, nebo výrazně zahnuté (jedle ojíněná či vznešená). Jehlice některých druhů jsou křehké, snadno lámavé, u jiných naopak ohebné, pružné. Pupeny jsou nejčastěji vejčitě podlouhlé, na konci větvičky vyrůstají v souměrné trojici; podle druhu jsou buď smolnaté (většina druhů), nebo nesmolnaté (jedle bělokorá či kavkazská)\".\" Letorosty jsou buď lysé (jedle obrovská, řecká, ojíněná), nebo jemně pýřité (tmavě např. jedle bělokorá, rezavě jedle vznešená). Výrazně rýhované větvičky podobné smrkovým má jedle nikkoská (\"A. homolepis\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Jedle se rozmnožují výhradně generativně, kořenová ani pařezová výmladnost není vyvinuta. Rozmnožování probíhá obvyklým způsobem u nahosemenných stromů. Všechny druhy jsou jednodomé, anemogamní (větrosnubné). Samčí šištice jsou červené, fialové nebo žluté, co do tvaru kulaté nebo oválné. Objevují se na jaře a jsou buď nahloučeny na koncích letorostů, nebo rozloženy uprostřed loňských větviček. Pylová zrna mají dva vzdušné váčky. Samičí šištice jsou vzpřímené, v mládí zelené, žluté, červené nebo fialové, dlouhé až 6 cm, vyrůstají na horní straně loňských výhonů zhruba v horní třetině koruny. Dobou květu je květen až červen. K oplodnění dochází zpravidla 4–5 týdnů po opylení, šištice dozrávají ještě téhož roku ve válcovité, vzpřímené, hnědé šišky, které se rozpadají přímo na stromě; zbylá vřetena na větvi vytrvávají několik dalších let. Semenné šupiny jsou široce okrouhlé až vějířovité, s úzkou bází a bez vnějšího hrotu („pupku“). Semena jsou trojhranná, pryskyřičná, s velkým, trojúhelníkovým (méně často okrouhlým), pevně přirostlým křídlem sloužícím k anemochornímu (vzdušnému) šíření. Na semenných šupinách jsou umístěna po dvou. Jejich podpůrné šupiny ze šišky obvykle vyčnívají; u jedle kalifornské a Forrestovy jsou protaženy v několik centimetrů dlouhou tenkou osinu. Velikost šišek se pohybuje od 3 cm (jedle Veitchova) až po 39 cm (jedle cilicijská) a jejich tvar od široce soudkovitých po úzké, válcovité. V dobrých podmínkách plodí většina druhů každoročně, při zhoršených v intervalech 2–6 let. Klíčení semen je jako u jiných jehličnanů epigeické (nadzemní). Semenáčky mají 4–10 děložních lístků a v prvních letech rostou obvykle značně pomalu.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické nároky a interakce.", "content": "Jedle můžeme najít na severní polokouli od lesotundry boreální oblasti až po subtropy; kromě několika vysloveně severských druhů (jedle sibiřská, plstnatoplodá, balzámová) se však nejčastěji vyskytují v oblastech mírného až subtropického pásu na (sub)montánní až subalpínské úrovni. Jsou to dřeviny převážně horské, s vyššími nároky na vzdušnou vlhkost. Preferují bohatší, hlubší, středně těžké, dostatečně propustné a přiměřeně vlhké půdy, zpravidla mírně kyselé, některé druhy (např. jedle ojíněná) však snesou i bazičtější substráty. Až na výjimky nesnášejí vysychavá stanoviště, stejně jako přemokření. Většina druhů v mládí dobře snáší, či přímo vyžaduje zastínění, s růstem se nároky na světlo postupně zvyšují. Mladí jedinci mnoha druhů (jedle bělokorá, líbezná aj.) vydrží přežívat v zástinu pod korunami mateřské generace i stovky let, při vzrůstu pouhých několika metrů. Jedle vyžadují vesměs polohy chráněné před větrem a mrazem, nesvědčí jim ani zakouřené městské či průmyslové prostředí; oproti dříve rozšířeným názorům jsou však vůči exhalacím odolnější než kupříkladu smrky. V lesních porostech patří mezi klimaxové dřeviny, jako konkurenční (C-)stratégové dokáží ve stabilních ekosystémech a na klimaticky a živinově optimálních stanovištích dlouhodobě dominovat díky své dlouhověkosti a vzrůstu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické vztahy.", "content": "Stálezelené větve jedlí využívají k hnízdění některé druhy ptáků, např. severoamerická hrdlička karolinská. Semena tvoří potravu některých sýkor, hýlů a křivek, pro jejich relativní velikost je vyhledávají též veverky. Jedlové jehličí tvoří částečný podíl potravy u tetřevů, v zimě je spásá též spárkatá zvěř. Mexická jedle posvátná (\"Abies religiosa\") je preferovaným stromem pro zimování kolonií motýla monarchy stěhovavého (\"Danaus plexippus\"). Z parazitů bývají jedle typicky napadány jmelím (ve středoevropských podmínkách hlavně \"Viscum album\" subsp. \"abietis\", v Severní Americe příbuzné \"Arceuthobium abietinum\"), z dřevokazných hub pak např. korálovcem jedlovým (\"Hericium flagellum\"), václavkou (\"Armillaria\" spp.) nebo některými druhy troudnatců (\"Fomitopsis\" spp.) a ohňovců (\"Phellinus\" spp.). Značné škody může napáchat mšice korovnice jedlová. Larvy hmyzu jako jsou korohlodi (\"Cryphalus abietis\") a lýkohubi (\"Tomicus minor)\" konzumují kambium, larvy obalečů (\"Totrix\" spp.) a pilatek (\"Pachynematus\" spp., \"Prostiphora\" spp.) se živí uvnitř jehličí, resp. pupenů. Kořeny jedlí formují obligátně vztahy ektomykorhizy s mnoha různými druhy hub. Jedním z nejrozšířenějších mykorhitických druhů vůbec je vřeckovýtrusná houba \"Cenococcum geophilum\", ze stopkovýtrusných hub preferují jedli například ryzce (\"Lactarius aurantiacus, Lactarius albocarneus, L. salmonicolor, L. intermedius)\", muchomůrky (\"Amanita muscaria, Amanita ceciliae),\" holubinky (\"Russula cavipes\"), čirůvky (\"Tricholoma bufonium)\" nebo lišky \"(Cantarella\" spp.). Výzkumy zároveň ukázaly, že samotné jedle coby klimaxové, konkurenčně zdatné dřeviny nespoléhají pouze na úzký okruh hostitelsky specifických symbiotických hub, ale jsou v tomto směru spíše generalisty s širším výběrem možností.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V mnoha oblastech svého výskytu jsou jedle potlačovány necitlivým intenzivním lesním hospodařením a z porostů ustupují. Jako klimaxovým C-stratégům jim nesvědčí zejména pasečné způsoby hospodaření, odlesňování a jiné disturbance v hospodářských lesích, klimatické výkyvy (sucho, holomrazy), přezvěření a okus. Značné degradace doznaly jedlové porosty například ve Středomoří, kde byly vlivem intenzivní těžby a pastvy koz prakticky nahrazeny keřovými macchiemi a přežívají pouze v několika málo refugiích (jedle španělská, jedle sicilská). Stavy středoevropských populací jedle bělokoré se v průběhu 20. století dramaticky snížily v důsledku holosečných metod lesního hospodaření, klimatických změn, znečištění, kalamit škůdců a pravděpodobně i genetických příčin. Ke kriticky ohroženým druhům patří dle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN středomořská jedle numidská a sicilská a asijské \"Abies yuanbaoshanensis\" a \"Abies beshanzuensis\". Naopak řada druhů jedlí, především těch lesnicky významných, s areálem výskytu v lesích amerického západu a v asijskoamerické tajze, je hodnocena jako málo dotčená. Jedle ojíněná je dokonce v nižších polohách Kalifornie považována za agresivní druh, jehož potenciálnímu expanznímu šíření zabraňují pouze pravidelné lesní požáry.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V severských oblastech je převládajícím biomem jedle nížinná tajga, v nižších zeměpisných šířkách vystupují až do horských lesů značných nadmořských výšek, místy až k hranici lesa. Oblastí nejvyššího druhového bohatství jedle je oblast od Himálaje po jihovýchodní Čínu a západní část Severní Ameriky. Areál rozšíření determinují poměrně vyhraněné ekologické nároky většiny druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa a Středomoří.", "content": "Evropské jedle zaujímají v současné době v lesích spíše minoritní postavení, výrazněji zastoupena je jedle pouze ve švýcarských lesích. Původním druhem rozšířeným až do střední Evropy je jedle bělokorá, rostoucí typicky ve smíšených lesích středních a vyšších poloh ve společnosti buku lesního, ve vyšších polohách i smrku ztepilého; její největší expanze proběhla v době subboreálu až staršího subatlantiku. Na Balkánském poloostrově se vyskytuje jedle řecká, vytvářející čisté či smíšené porosty s kaštanovníky, borovicí černou či bukem východním. V prostoru překryvu jejího areálu s jedlí bělokorou vznikala řada kříženců, hodnocených někdy jako varianty, jindy jako samostatné druhy (např. jedle makedonská). Ve Středomoří je endemitní jedle sicilská (Sicílie) či jedle španělská (pohoří jižní Andalusie a severního Maroka, společenstva se stálezelenými duby, borovicemi a keři). Středomořské pobřeží Afriky obývají např. jedle numidská nebo marocká. Vytvářejí zpravidla háje společně s dubem portugalským, cedrem atlaským aj. Předpokládá se, že současné středomořské druhy se diferencovaly z původně jediného taxonu vlivem roztrhání areálu klimatickými vlivy, posuny a izolovaným vývojem pozůstalých arel v miocénu až pleistocénu. Na velikost jejich arel a početnost jedinců mělo značný vliv mj. odlesnění intenzivní těžbou a pastvou již od antických dob.", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "V pohořích Malé Asie až po Kavkaz s oceaničtějším klimatem roste jedle kavkazská a její varianty či kříženci (např. \"Abies\" × \"equi-troiani\", \"Abies\" × \"bornmuelleriana\"), vesměs zde vytváří společenstva smíšených lesů s orientálními buky a smrky, místy i monokultury. Na jihu Malé Asie rostoucí jedle cilicijská pak tvoří vysokohorské jehličnaté porosty převážně s cedry, borovicemi a jalovci. V severské tajze má rozsáhlý areál zasahující až do boreální Evropy jedle sibiřská (\"Abies sibirica\", druh s největším areálem rozšíření vůbec). Ve východní Asii jsou významnými regiony výskytu jedlí oblast od severního Afghánistánu přes Himálaj po centrální Čínu s největším počtem druhů vůbec (sekce \"Pseudopicea\" a \"Momi\"), dále Korejský poloostrov, Sachalin, Japonské souostroví a Taiwan. Jedle zde spoluformují jehličnaté i smíšené lesy, jedle šupinatá (\"Abies squamata\") v jihozápadní Číně a na Tibetské plošině dosahuje nadmořských výšek přes 4000 m, což je nejvíce ze všech druhů jedlí.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika.", "content": "V Severní Americe jsou jedle co do druhové pestrosti a ekologického významu výrazně zastoupeny především v západní části kontinentu podél pacifického pobřeží od Aljašky přes Britskou Kolumbii, Oregon a Kalifornii po Mexiko a rovněž ve Skalistých horách (sekce \"Grandis\", \"Nobilis\", \"Oiamel\"), a to jednak ve vyšších horských polohách, jednak ve vlhčích, chladnějších údolích. Patří zde k významným lesotvorným dřevinám, vytvářejícím vícedruhové (místy i jednodruhové) porosty mj. s douglaskami, zeravy, jedlovci, borovicemi nebo smrky, v nižších polohách i s listnáči. Nejvíce na sever zasahuje areál jedle plstnatoplodé (\"Abies lasiocarpa\"). V boreálních lesích od centrální Kanady přes oblast Velkých jezer až po atlantické pobřeží roste jedle balzámová (největší areál v Severní Americe), typicky ve společenstvech se smrky, břízami, topoly, v jižnější části areálu též s javory, borovicemi a buky, na bažinatých půdách i jako monokultura. Jižněji, v temperátních lesích východu Spojených států s vlhčím a chladnějším klimatem, se vyskytuje jedle Fraserova. Nejjižněji jedle zasahují ve Střední Americe, a to až k horám Guatemaly (\"Abies guatemalensis\").", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie a evoluce.", "content": "Název \"Abies\" byl poprvé použit v Pliniově \"Historii Naturalis\" z roku 77 po Kristu. Carl Linné ve svých \"Species Plantarum\" z roku 1753 oproti svým předchůdcům, např. Tournefortovi, sloučil tehdy známé jedle, modříny, borovice a smrky do jednoho širokého rodu \"Pinus\". O rok později z něho však skotský botanik Philip Miller v díle \"Gardener´s Dictionary\" opět vydělil samostatné rody \"Abies\" a \"Larix\". Nejstarší makrofosilie rodu pocházejí z období eocénu ze západu Severní Ameriky a východní Asie, palynologické nálezy ze Sibiře a Číny jsou však datovány už do období pozdní křídy. V rámci čeledi \"Pinaceae\" patří jedle do podčeledi \"Abietoideae\". Počátek vnitřní diverzifikace čeledi borovicovitých se odhaduje do období střední jury až spodní křídy, větev směřující k podčeledi \"Abietoideae\" se oddělila od ostatních jako první, zhruba před 200 miliony let. Geneticky nejbližším příbuzným rodem je \"Keteleeria\", od níž se jedle oddělila v pozdní křídě, zhruba před 100 až 80 miliony let. Sesterskými rody je pár \"Pseudolarix\" a \"Tsuga\", nejbližší podčeledí jsou \"Laricoideae\". Rod \"Cedrus\", často považovaný za blízce příbuzný jedlím, byl některými genetickými studiemi označen jako bazální klad celé čeledi borovicovitých, s nímž by podčeleď \"Abietoideae\" byla polyfyletická; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shoda. Pojetí rodu bylo ve 20. a 21. století několikrát revidováno. Tangrui Liu ve své monografii z roku 1971 vymezuje 54 taxonů, z nichž pouze 39 přičítá status druhu; rod navíc rozděluje na dva podrody: \"Pseudotorreya\" obsahující jediný druh – jedli kalifornskou, a \"Abies\" zahrnující všechny ostatní taxony. Nizozemský botanik Aljos Farjon uvádí ve své \"Handbook of the World´s Conifers\" z roku 2010 48 druhů rozdělených do 10 sekcí, z nichž některé se rozpadají ještě na několik podsekcí; tuto klasifikaci viz níže. Ruští biologové S. A. Semerikova a V. L. Semerikov ve studii z roku 2014 dělí rod na základě molekulární analýzy do šesti fylogenetických skupin, korespondujících zhruba s geografickou distribucí druhů. Do skupiny 1 řadí jedli kalifornskou (\"A. bracteata\"), do skupiny 2 jedli nádhernou (\"A. magnifica\"), přičemž zvolená metoda (zkoumání chloroplastové DNA) jim nedovolila s určitostí říct, který z obou těchto samostatných kladů označit jako bazální klad celého rodu. Další vývojovou větev a skupinu 3 tvoří západoamerické a středoamerické jedle; diferenciace těchto větví se datuje na rozhraní epoch oligocénu a miocénu, zhruba před 19–22 miliony let. Skupina 4 jsou evropské, středomořské a západoasijské jedle (sekce \"Abies\" a \"Piceaster\"), k oddělení této vývojové větve od asijsko-americké došlo asi v časném miocénu. V pozdním miocénu dochází rovněž k vydělení větve amerických boreálních jedlí (plstnatoplodá, balzámová, Fraserova\",\" skupina 5). Do 6. skupiny autoři řadí vývojově nejmladší asijské jedle s velkým množstvím druhů, oddělené zhruba ve stejné době jako předchozí. Vnitřní diferenciace jednotlivých recentních druhů v rámci jednotlivých větví se odhadují do období pliocénu až pleistocénu. Za prvotní vývojové centrum jedlí je považována západní část Severní Ameriky, vývojová centra v Eurasii jsou pravděpodobně až druhotná. V oblastech dotyku a překryvu areálů se vyskytují hybridy a přechodné typy vzniklé křížením, u nichž je přesné určení zpravidla obtížné, např. severoamerické jedle balzámová a Fraserova nebo obrovská a ojíněná; rovněž ve Středomoří vznikali introgresanti a hybridi v důsledku posunu areálů druhů a klimatických změn a jejich taxonomické postavení není zcela vyjasněno. Existují i uměle vytváření kříženci (jedle portugalská, \"A\". × \"insignis\", \"A.\" × \"vilmorini\"). Jednotlivé taxony rodu jsou si geneticky poměrně blízké a jejich speciace je tak pravděpodobně spíše důsledkem geografické izolace než fyziologických a genetických procesů. Obvyklá ploidie rodu je 2n=24; přirozená polyploidie se vyskytuje zcela výjimečně. Uměle vytvoření polyploidi se ukázali jako neživotaschopní.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled sekcí a druhů.", "content": "Zde použitá klasifikace vychází z výše zmíněného Farjonova pojetí. Uvedeny jsou i některé významnější varianty a hybridní taxony.", "section_level": 2}, {"title": "Význam a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Jedlové dřevo je obecně podobné dřevu smrku, je ale světlejší a méně lesklé, předčí jej ovšem co do pravidelnosti růstu. Nachází i podobné využití jako smrk, je nicméně vesměs hůře oceňované. Jádrové dřevo není (minimálně po vyschnutí) odlišeno od světlejšího bělového. Na rozdíl od smrku či borovice neobsahuje pryskyřici vzhledem k tomu, že nemá pryskyřičné kanálky. Jeho suky též méně vypadávají. Má poměrně nízkou hustotu, která v rámci rodu osciluje kolem 450 kg/m³; americká Wood Database uvádí nejméně u jedle balzámové (\"Abies balsamea\", 400 kg/m³), nejvíce u jedle plstnatoplodé (\"Abies lasiocarpa\", 530 kg/m³); konkrétní čísla se ale u různých zdrojů liší. Jedlové dřevo je každopádně poměrně lehké, ohebné a pružné, ovšem méně odolné v tahu i tlaku (dosahuje v porovnání o něco horších hodnot než srovnatelné dřevo smrkové). Patří mezi měkká až velmi měkká dřeva. Je snadno opracovatelné i štípatelné, není však příliš trvanlivé (pod vodou více než na vzduchu) a špatně odolává hmyzím rozkladačům. Časem šediví až černá. Poskytuje kvalitní celulózu. Mezi druhy hojně využívané v dřevařském a papírenském průmyslu patří jedle bělokorá, jedle sibiřská nebo americké jedle obrovská a vznešená; dřevo nejkvalitnějších parametrů poskytuje právě jedle vznešená (\"Abies procera\"). Využívá se především na rámy, překližky, obaly a dýhy, ale i jako stavební dřevo. V hornictví se jedlové dřevo používalo v dolech jako výztuže pro jeho schopnost „varovat“ svým zvukem před závaly. Bylo též materiálem pro výrobu šindelů a ve středověku se využívalo v řezbářství, před masovým rozšířením smrku též na stavby krovů. Horské jedle bělokoré s úzkými letokruhy jsou někdy těženy pro rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů, oproti smrku však mají horší vlastnosti (nerovnoměrné vysychání, slabší estetická kvalita daná tendencemi dřeva časem tmavnout); využitelné jsou na rezonanční desky s nižší zvukovou frekvencí. Vhodnější než jedle bělokorá je pro tento učel jedle kavkazská (\"Abies nordmanniana\"). Z vysokých rovných kmenů jedlí se od antických dob dělaly lodní stěžně.", "section_level": 2}, {"title": "Pryskyřice.", "content": "Z pryskyřice jedle balzámové (\"A. balsamea\"), bohaté na terpeny, se sběrem z pryskyřičných puchýřků na kůře mladých stromů získává takzvaný Kanadský balzám (zvaný též Štrasburský terpentýn). Do nástupu syntetických materiálů se výrazně uplatňoval v optice jako fixační látka do mikroskopických preparátů a čoček i jako přísada do laků a barev. Využívá se též při výrobě léčiv jako součást mastí proti revmatu a artróze; má vynikající hojivé účinky, v minulosti se užíval k ošetřování pohmožděnin a výronů. Pryskyřici jedle obrovské (\"A. grandis\") využíval indiánský kmen Sališů na západě Kanady na vymazávání a impregnaci lodí, pádel a jiných dřevěných výrobků. Smísena s dalšími přísadami byla součástí léčivých mastí při kožních problémech, poraněních a pohmožděninách. Jako tradiční léčivý prostředek pro zmírňování neuralgických potíží je v asijské medicíně využívána pryskyřice jedle himalájské (\"A. spectabilis)\" smísená s růžovým olejem.", "section_level": 2}, {"title": "Esenciální oleje.", "content": "Jedlové jehličí bylo odedávna využíváno jako zdroj aromatických esenciálních olejů. Z účinných látek obsahuje silice a různé terpeny (pineny, limonen, kamfen a další). Pro své dezinfekční, antiseptické účinky a příjemnou vůni je využíváno na výrobu prostředků k aromaterapii, při nemocech dýchacích cest, jako expektorans při kašli a zahlenění, jako hojivý přípravek při revmatismu a poruchách prokrvení, jako přísada do koupelí, stejně jako k celkovému zklidnění při stresu a nervozitě. Jedlové jehličí bylo některými indiánskými kmeny páleno jako vonné rituální vykuřovadlo. Jehličím jedle balzámové se vycpávaly polštáře pro lepší spánek; v Nové Anglii jsou takto vycpávané polštáře stále ještě prodávány jako turistický artikl; silice stejného druhu se užívají k výrobě osvěžovačů vzduchu a přírodních dezinfekčních prostředků. Z čerstvých výhonků jedle sibiřské se vyrábějí přípravky proti kašli a bronchitidě, destilovaný olej byl používán též k ošetřování ran. Její výhonky obsahují vedle silic a vosků i vitamíny A, B a C a jsou hojně sbírány, konzumovány a prodávány. Esence z jehličí jedle bělokoré se v Evropě přidávaly do kolínských vod, esence asijské jedle \"Abies pindrow\" zase do aromatických mýdel, deodorantů a inhalačních prostředků.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné dřeviny.", "content": "Řada druhů jedlí patří mezi atraktivní okrasné dřeviny. Uplatňují se zejména jako výrazné solitéry v rozsáhlejších parkových a krajinářských úpravách (jedle vznešená, jedle kavkazská, jedle korejská, jedle ojíněná, jedle obrovská) díky impozantnímu vzrůstu, elegantnímu vzhledu a hustému zavětvení, které je ovšem zpravidla řidší než u podobně využitelného smrku. Lze je využít i pro vytváření tmavších kulis pro předsadby jiných, např. kvetoucích rostlin, nebo v řidších, rozvolněných skupinách. Méně se pro sadovnickou výsadbu hodí např. jedle bělokorá z důvodu zpravidla řidšího zavětvení a do plochy uspořádaného, a tím opticky méně výrazného olistění. Kromě typicky temně zelené barvy může jehličí variovat v odstínech od leskle světle zelené (jedle sachalinská) přes nasivělou a stříbřitou (jedle ojíněná, jedle španělská, kultivary různých druhů typu 'Glauca' či 'Argentea') až po žlutozelenou (kultivary 'Aurea' mnoha druhů) a bělavě zelenou (varianty 'Variegata', resp. 'Albicans'). Pro menší prostory byly vyšlechtěny i kultivary keřovitého či přímo plazivého vzrůstu (u mnoha druhů kultivary typu 'Prostrata', 'Compacta', 'Tortuosa' nebo 'Nana'), pro smuteční výsadbu pak kultivary převislé ('Pendula', několik druhů).", "section_level": 2}, {"title": "Vánoční stromky.", "content": "Mladé jedle jsou oblíbené jako vánoční stromky díky atraktivnímu vzhledu, pravidelnému vzrůstu, pevnějším větvím a aromatickému jehličí, které vydrží bez opadání déle než u jiných stromů. Vzhledem k pomalému růstu jsou však vánoční jedličky zpravidla dražší než srovnatelně veliké borovice či smrky. Sbírá a prodává se též zelené chvojí na vánoční výzdobu a adventní věnce. Právě jedle bělokorá byla podle historických pramenů prvním stromem, který byl v souvislosti s Vánocemi zdoben, a to v 16. století ve francouzském Štrasburku. Na největším trhu s vánočními stromky na světě, v USA, je ročně vyprodukováno v průměru okolo 30 milionů živých vánočních stromků, většinou pěstovaných na plantážích a speciálně pro tento účel tvarovaných, např. vyštipováním pupenů. Největším producentem je stát Oregon: k nejpopulárnějším druhům patří jedle balzámová a vznešená, následovány douglaskou, jedlí Fraserovou a borovicí lesní. Ve Velké Británii tvoří jedle kavkazská kolem 80 % prodaných vánočních stromků, podobně jako v Německu. V ČR tvoří jedle (též nejčastěji kavkazská) 65 % prodeje, zhruba polovina prodaných stromků přitom pochází z dovozu. Jedle (obvykle ojíněné či kavkazské) též spolu se smrky (pichlavý, ztepilý) bývají pravidelně umísťovány jako vánoční stromy na hlavních náměstích českých měst. Kromě řezaných stromků roste zájem i o vánoční jedličky v květináči. Zde se na rozdíl od řezaných stromků (alespoň v ČR) jedná výhradně o sazenice jedle bělokoré a jejich prodej si klade za symbolický cíl podpořit tímto způsobem návrat tohoto druhu do českých lesů.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolický a kulturní význam.", "content": "V mnohých kulturách se jedle objevuje jako posvátný strom, často společně ve dvojici s habituálně podobným smrkem. Ve starověkém Řecku byla jedle zasvěcena bohyni Artemidě, oba stromy též Dionýsovi. Pro staré germánské kmeny byly oba stálezelené jehličnany symbolem síly, houževnatosti, naděje a odolnosti vůči silám zimy, zasvěceny slunečnímu bohu Baldurovi a jako takové uctívány zejména o zimním slunovratu (svátek Yule), kdy byly zdobeny a jejich větvičky slavnostně nošeny; odsud pravděpodobně pramení zvyk zdobení jehličnanů o Vánocích. Bylo též zvykem o slunovratu v ohništi obřadně zapálit jedlové nebo smrkové poleno jako symbol navracejícího se Slunce a oběť ochranným silám lesa. U Keltů bývalo zvykem dávat zemřelému při pohřbu pod jazyk jedlové semínko; jedle bělokorá byla též jednou z dvaceti rostlin, podle kterých byla pojmenována písmena tzv. stromové abecedy – Oghamu. U starých Slovanů byly jedle sídlem lesních bohyň Dzivice a Boruty. V Mexiku zdobí vesničané své domy a kostely během náboženských svátků větvičkami jedle posvátné (\"Abies religiosa\"), přičemž se pravděpodobně jedná o christianizovanou formu dávných indiánských tradic. Vysoké duchovní vážnosti požívala jedle ve venkovských oblastech Balkánského poloostrova, kde patřila k nejuctívanějším stromům. Byla považována za posvátnou „osu světa\" a kosmický strom, který svou štíhlou korunou roste „až do nebe\" a mohutným kůlovým kořenem sahá do hlubin k „Matce Zemi\". Imponující byla jistě též odolnost proti vývratům a nepřízni živlů, silný, masivní kmen vzrostlých jedinců a v neposlední řadě i lesklé stálezelené jehličí vytrvávající přes zimu. V lidových kulturách Rumunska, Vojvodiny a Srbska je jedle symbolem znovuzrození a stromem ukazujícím duši po smrti cestu do jiného světa a jako taková je opěvována v lidových písních; žalozpěvy za mrtvé byly na vesnicích často prováděny lidmi shromážděnými v kruhu okolo jedle. Své místo má jedle jako léčivý strom též v různých soudobých new age a ezoterických směrech i v populárních „stromových horoskopech\", kde jsou jí připisovány schopnosti „regenerovat vitalitu a sexuální problémy, zahánět pesimismus a dodávat životní vyrovnanost\".", "section_level": 2}, {"title": "Heraldika.", "content": "Jedle (v některých podobách zaměnitelně se smrkem) je oblíbenou heraldickou figurou používanou na erbech, praporech a jiných symbolech. Zobrazována je obvykle jako vzrostlý strom v přirozených barvách, někdy též stylizovaně (stříbrně, zlatě, koruna i kmen stejnou barvou apod.), jako vyrůstající z povrchu nebo s kořeny, v počtu jedné nebo vícera, se šiškami nebo bez nich. Jindy je v erbech použit pouze motiv jedlové větvičky s typickým trojitým rozvětvením. Ve znaku symbolizuje naději, stálost, věrnost, sílu a odvahu, ale i mladost a svěžest. Jako heraldický symbol stojí jedle v erbech mnoha evropských měst a regionů, např. francouzského departementu Vosges (Vogézy). V českém prostředí mají jedli ve znaku mj. Mariánské Lázně, Volary nebo Tanvald (jehož německý název \"Tannwald\" ostatně v překladu znamená „jedlový les“). Vyvrácená jedle ve znaku města Vejprty upomíná na událost, při níž došlo k objevení stříbrné žíly pod městem. Ve Spojených státech amerických je jedle Fraserova oficiálním vánočním stromem Severní Karolíny; oficiálně prohlášena byla roku 2005. Jedle balzámová je státním stromem kanadské provincie New Brunswick, jedle plstnatoplodá pak teritoria Yukon.", "section_level": 2}, {"title": "Jedle v českém prostředí.", "content": "Jediným druhem přirozeně se vyskytujícím v českých a moravských lesích je jedle bělokorá (\"Abies alba\"). Po razantním ústupu ve 20. století se její stavy díky zlepšenému hospodaření a cílené lesnické obnově začínají opět zvyšovat, stále však zůstávají hluboko pod přirozeným i žádoucím zastoupením, přibližně na úrovni 1 %. Jako lesnicky perspektivní dřevina s velkým produkčním potenciálem se jeví introdukovaná jedle obrovská (\"Abies grandis\"), s jejímiž výsadbami se experimentuje již od začátku 20. století např. na území Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny či v kosteleckém arboretu České zemědělské univerzity; v 70.–80. letech se o ní uvažovalo i jako o náhradě za ustupující jedli bělokorou. Většímu rozvoji jejího pěstování však brání dosavadní nezájem českého dřevozpracujícího průmyslu o její dřevo, a tedy i vlastníků lesů o její výsadbu. Ojediněle je lesnicky pěstována i jedle ojíněná (\"Abies concolor\"), příp. její varianta jedle Lowova; hlavní uplatnění však nalézá jako parková dřevina ve městech. Na vánoční stromky a místy i v parcích je pěstována jedle kavkazská (\"Abies nordmanniana\"); v českých podmínkách je však poškozována mrazy, proto se pro lesnické využití příliš nehodí. Další druhy jedlí se v českém prostředí vyskytují především coby sbírkové exempláře botanických zahrad a arboret. Tak např. arboretum Křtiny brněnské Mendelovy univerzity uvádí ve svém \"Průvodci\" celkem 11 taxonů jedlí, jmenovitě bělokorou, ojíněnou, vznešenou, líbeznou, plstnatoplodou (\"A. lasiocarpa\"), obrovskou, balzámovou, Lowovu (\"A. concolor\" subsp\". lowiana\"), Veitchovu, kavkazskou a nikkoskou (\"Abies homolepis\"). Vzrostlý exemplář vzácné jedle španělské (\"Abies pinsapo\") se nalézá v botanické zahradě Přírodovědecké fakulty MU v Brně, mohutně vzrostlé jedle řecké a řada asijských jedlí v arboretu Mendelovy univerzity v Brně-Černých Polích. Dendrologická zahrada Průhonice uvádí ve svém katalogu na 26 taxonů jedlí, pěstovaných v mnoha různých kultivarech, mezi nimi např. africké jedle numidskou a marockou; méně obvyklé jedle posvátnou a Kawakamiovu nalezneme v Botanické zahradě hlavního města Prahy. Mnoho jedlí je v České republice památkově chráněno. Nejčastěji se jedná o jedle bělokoré (jejich seznam viz v příslušném článku), ve Šluknově však najdeme chráněnou jedli nikkoskou, v nedalekém Jiříkově jedli vznešenou, ve Starém Harcově na Liberecku pak jedli ojíněnou.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jedle (\"Abies\") je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (\"Pinaceae\"), podčeledi jedlové (\"Abietoideae\"), zahrnující v různých pojetích 40–50 druhů rozšířených na severní polokouli, převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii. Jedle dorůstají zpravidla výšek 30–60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700–800 let. Kmen mívá hladkou kůru, měnící se ve stáří v tenkou rozpukanou borku, u některých druhů v mládí s pryskyřičnými puchýřky. Jehlice jsou typicky na vrcholu tupě zaoblené a lehce vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; to však neplatí pro všechny druhy (viz níže). Na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích a větvičky jsou proto hladké. Tvar jehlic a jejich postavení na větvičce jsou významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru a ve stáří se rozpadají na stromech. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam, využití mají i aromatické esenciální oleje a pryskyřice. Jedle též patří k nejoblíbenějším vánočním stromkům. Dle paleobotanických nálezů jsou jedle známy již z období eocénu, tedy starších třetihor, rod jako takový vznikl patrně na konci druhohor. Těžištěm jejich druhového bohatství je východní Asie a západní část Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je původní pouze jediný druh – jedle bělokorá (\"Abies alba\").", "tgt_summary": "Firs (Abies) are a genus of 48–56 species of evergreen coniferous trees in the family Pinaceae. They are found through much of North and Central America, Europe, Asia, and North Africa, occurring in mountains over most of the range. Firs are most closely related to the genus \"Cedrus\" (cedar). Douglas firs are not true firs, being of the genus \"Pseudotsuga\". They are large trees, reaching heights of tall with trunk diameters of when mature. Firs can be distinguished from other members of the pine family by the way in which their needle-like leaves are attached singly to the branches with a base resembling a suction cup, and by their cones, which, like those of true cedars (\"Cedrus\"), stand upright on the branches like candles and disintegrate at maturity. Identification of the different species is based on the size and arrangement of the leaves, the size and shape of the cones, and whether the bract scales of the cones are long and exserted, or short and hidden inside the cone.", "id": 1393078} {"src_title": "Korund", "tgt_title": "Corundum", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Korund vzniká v pegmatitech bohatých na hliník spolu s andalusitem a kyanitem a v horninách, které prošly kontaktně tepelně-tlakou metamorfózou (příkladem jsou metamorfované bauxity, terry rosy, jílovité horniny, dolomity, svory a břidlice). Obecně se dá říci, že vzniká v prostředí bohatém na hliník a chudším na křemík. Vzhledem ke své odolnosti se nachází také v rozsypech.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Vytváří zrnité agregáty, krystaly mají tvary tabulek, bipyramid, romboedrů a sloupečků. Často dvojčatí. Valouny se vyskytují v rozsypech.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Díky své tvrdosti je odolný proti erozním vnějším vlivům, takže jeho naleziště jsou spojena s místy náplavů ve vrstvách sedimentů a nebo jako nedokonale omezený krystal v mateční hornině. Syntetický korund se získává přetavením oxidu hlinitého. Dnes se tavba provádí obvykle v elektrických pecích a výsledný produkt se nazývá elektrokorund - elektrit.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tvrdost korundu ho předurčuje v použíti v brusírenství na brusné materiály a kotouče, jelikož je s ním možné brousit vyjma diamantu všechny ostatní minerály. Další jeho použití je pro výrobu ložisek v přístrojích (hodinky). Jeho syntetické krystaly (rubín) jsou využívány v optických systémech a na výrobu laserů. Ve šperkařství využíván jako drahý kámen (fasetové brusy, kabošony). Korund se také využívá na opracování hliníkového povrchu ve výrobě vagónů. Povrch u hrubé stavby tak získá zdrsněný povrch. Jen tak může lak vydržet povětrnostní podmínky. Dále se využívá pro hořáky sodíkových výbojek, na rozdíl od křemenného skla, které se používá pro rtuťové, xenonové a halogenidové výbojky. Korund je důležitým materiálem v průmyslu povrchových úprav. Používá se jako druh abraziva při tryskání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korund (Estner, 1795), chemický vzorec AlO (oxid hlinitý), je trigonální (klencový) minerál. Název je historický, pravděpodobně ze staroindického \"kuruvinda\" – rubín.", "tgt_summary": "Corundum is a crystalline form of aluminium oxide () typically containing traces of iron, titanium, vanadium and chromium. It is a rock-forming mineral. It is also a naturally transparent material, but can have different colors depending on the presence of transition metal impurities in its crystalline structure. Corundum has two primary gem varieties: ruby and sapphire. Rubies are red due to the presence of chromium, and sapphires exhibit a range of colors depending on what transition metal is present. A rare type of sapphire, padparadscha sapphire, is pink-orange. The name \"corundum\" is derived from the Tamil-Dravidian word \"kurundam\" (ruby-sapphire) (appearing in Sanskrit as \"kuruvinda\"). Because of corundum's hardness (pure corundum is defined to have 9.0 on the Mohs scale), it can scratch almost every other mineral. It is commonly used as an abrasive on everything from sandpaper to large tools used in machining metals, plastics, and wood. Some emery is a mix of corundum and other substances, and the mix is less abrasive, with an average Mohs hardness of 8.0 . In addition to its hardness, corundum has a density of , which is unusually high for a transparent mineral composed of the low-atomic mass elements aluminium and oxygen.", "id": 2207895} {"src_title": "La Spezia", "tgt_title": "La Spezia", "src_document": [{"title": "Město a památky.", "content": "Město zažilo největší rozvoj po roce 1860, kdy se stalo jedním ze sídel flotily nového Italského království. Přesto La Spezia nenabízí tolik památek jako ostatní historická italská města. Bývá často výchozím místem pro návštěvu několik kilometrů vzdáleného Národního parku Cinque Terre. Středem města je čtvrť \"Centro Storico\" v blízkosti přístavu. Nad čtvrtí stojí na kopci \"hrad Castello San Giogio\" založený v roce 1262, o několik let později zničený Janovany a opět obnovený ve 14. a 16. století. Dnes v něm sídlí archeologické muzeum. Nejvýznamnější památkou ve městě je \"kostel Santa Maria Assunta\" vystavěný v letech 1443 - 71, zcela dokončený až ve 20. st. Vnější stavba je novorománská, interiér renesanční. Za druhou nejvýznamnější památku v La Spezie je považováno \"Muzeum Amedeo Lia\" se sbírkou umění 13. až 18. st., např. děl Tintoretta a Tiziana. V přístavu na náměstí Piazza Europa najdeme \"katedrálu Cristo Re\", stavbu od architekta A. Libery z let 1929 - 75. Katedrála stojí uprostřed hlavní přístavní ulice Via Italia, v jejíž jižní části leží palmami lemovaná \"Passeggiata C. Morin\" s parkem Giardini Pubblici a výhledem na přístav a toskánské Apuánské Alpy. Hlavní nádraží a přístav propojuje hlavní nákupní ulice v La Spezie s obchody a restauracemi, pěší zóna, \"Via del Prione\", respektive Via Fiume.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\" Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Arcola, Follo, Lerici, Portovenere, Riccò del Golfo di Spezia, Riomaggiore, Vezzano Ligure", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Biassa, Campiglia, La Foce, Pitelli, San Venerio, Sarbia", "section_level": 2}], "src_summary": "La Spezia (v ligurštině Spesa) je italské město v oblasti Ligurie, hlavní město stejnojmenné provincie. Leží v severozápadní části Itálie, na pobřeží Ligurského moře, v zátoce Golfo della Spézia. V roce 2012 zde žilo 92 439 obyvatel, k 31. prosinci 2015 se jejich počet zvýšil na 93 959.", "tgt_summary": "La Spezia (, , ; in the local Spezzino dialect) is the capital city of the province of La Spezia and is located at the head of the Gulf of La Spezia in the southern part of the Liguria region of Italy. La Spezia is the second largest city in the Liguria region, just after Genoa. Located roughly midway between Genoa and Pisa, on the Ligurian Sea, it is one of the main Italian military and commercial harbours and a major Italian Navy base. A significant railway junction, it is notable for its museums, for the Palio del Golfo rowing race, and for railway and boat links with the Cinque Terre.", "id": 81534} {"src_title": "Žížala obecná", "tgt_title": "Lumbricus terrestris", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Tělo žížaly má červovitý tvar, na příčném řezu je kruhovité. Její přední část je užší a vybíhá v hmatový prstík, který napomáhá při orientaci, zadní část je naopak zaoblená. Její hřbetní strana je vyklenutější a tmavší, prosvítá zde hřbetní céva. Tělo je homonomně segmentované, kromě předústní a pygidiální části (konec těla vzniklý srůstem několika článků) je rozděleno na stejné články. Články jsou od sebe navzájem odděleny vazivovými přepážkami (\"dissepimenty\"). Některé orgány (např. metanefridie a nervová ganglia) jsou rovněž segmentálně uspořádány.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch těla.", "content": "Na povrchu těla se nachází jednovrstevná kolagenní pokožka, hustě protkaná vlásečnicemi. V pokožce se vyskytují slizové žlázy vylučující hlen, který usnadňuje pohyb po nerovném povrchu, pomáhá při dýchání a zároveň chrání pokožku před vysycháním. Dále pokožka obsahuje hmatové receptory a také světločivné buňky (\"foasomy\"), pomocí nichž je schopná rozlišovat světlo a tmu. Žížaly jsou fotofóbní. Na bocích každého článku (kromě příústního a pygidiálního) jsou rovněž čtyři váčky s párem štětinek, které slouží k pohybu. Kromě ochrany těla zajišťuje pokožka i funkci dýchací.", "section_level": 2}, {"title": "Kožně svalový vak.", "content": "Kožně svalový vak slouží k pohybu a je tvořen hladkou svalovinou uspořádanou ve čtyřech vrstvách: podélně, okružně, příčně a kose. Pohybu napomáhají také párové štětinky v pokožce.", "section_level": 2}, {"title": "Opora těla.", "content": "Funkci kostry plní hydroskelet v podobě coelomové tekutiny, která vyplňuje coelomové váčky. Ty jsou segmentálně uspořádány, kromě příústního a pygidiálního se v každém článku po stranách střeva nachází coelomové články.", "section_level": 2}, {"title": "Cévní soustava.", "content": "Cévní soustava je uzavřená, mezodermálního původu. Funkci srdce plní stažitelná hřbetní céva, která svým pulzováním přivádí krev do přední části těla. Zde je tato céva příčnými pulzujícími spojkami, které slouží jako postranní srdce, propojena s cévou břišní, která žene krev do zadní části. V krevní plazmě je rozpuštěno několik krevních barviv, především hemoglobin, který krev zbarvuje červeně.", "section_level": 2}, {"title": "Nervová soustava.", "content": "Nervovou soustavu tvoří nervová ganglia, která jsou segmentálně uspořádaná. Hovoříme o gangliové nervové soustavě žebříčkovitého typu. V přední části těla se nachází nadjícnové a podjícnové ganglium, jež jsou vzájemně propojená nervovým prstencem. Z podjícnového ganglia pak vybíhají na břišní stranu těla dva nervové pásy tvořící ganglia v každém tělním článku. Tato ganglia jsou propojena příčnými a podélnými spojkami, které se nazývají \"konektivy\" (podélné) a \"komiskury\" (příčné).", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "Žížaly dýchají celým povrchem těla, funkci dýchání plní hustě prokrvená jednovrstevná pokožka.", "section_level": 2}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Trávicí soustava je entodermálního původu a je trubicovitá, trávicí trubice prochází celým tělem. Začíná ústy, na ně navazuje hltan, kam ústí slinné žlázy, a jícnem pokračuje do žláznatého žaludku, nazývaného též \"vole\". Do volete ústí čtyři chylové váčky, které obsahují uhličitan vápenatý a slouží k neutralizaci huminových kyselin v pozřené potravě. Dále následuje svalnatý žaludek a střevo, jehož vnitřní strana vybíhá v prokrvenou epiteliální řasu \"tyflosolis\", která zvětšuje trávicí plochu střeva a tím umožňuje dokonalejší využití potravy chudé na živiny. Na povrchu střeva se vyskytují epiteliální chloragogenní buňky, ty v sobě ukládají tělu škodlivé látky, syntetizují tuky a glykogen. Po zaplnění škodlivinami se odlupují a jsou následně vyloučeny metanefridiemi. Trávicí trubice je zakončená řitním otvorem na pygidiálním tělním článku.", "section_level": 2}, {"title": "Vylučovací soustava.", "content": "K vylučování slouží párové metanefridie, v každém tělním článku (kromě předústního a pygidiálního) se nachází jeden pár. Metanefridium má podobu obrvené nálevky, jejíž vinutý kanálek prostupuje dissepimentem do dalšího článku, kde ústí na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života a potrava.", "content": "Potravu žížaly tvoří především tlející listí, případně drobní uhynulí živočichové, rozkládající se v půdě. Jejím trávicím traktem tedy projde poměrně velké množství potravy s nízkým obsahem živin. Nestrávené zbytky pak žížaly vynášejí na zemský povrch ve formě malých hromádek trusu, jehož hmotnost za několik let dosahuje až několika kilogramů.", "section_level": 1}, {"title": "Predace.", "content": "Žížala se stává obživou pro širokou škálu různých živočichů, především ptáků, savců, plazů, obojživelníků, ale i různých bezobratlých. Jde například o kosy, drozdy a špačky, které je možné vidět, jak opatrně kráčejí po zemi, naklánějí se dopředu a loví žížaly ukryté těsně pod povrchem. Jsou i potravou ježků, jezevců, krtků, několika druhů hadů a žab. Z bezobratlých jsou hlavními nepřáteli krtonožky, slimáci a některé ploštěnky. Kvůli invazi ploštěnek druhů \"Arthurdendyus triangulatus\" a \"Australoplana sanguinea\", jež se rozšířily z Austrálie a Nového Zélandu do Evropy, a které loví žížaly ve velkém, ohrožuje žížaly na některých místech západní Evropy zásadní úbytek populace a z toho plynoucí ekologické následky. Charakteristická je pro žížaly velká regenerační schopnost. Když je nepřítel polapí, zůstane mu jen zadní část těla žížaly za opaskem (světlá, ztluštělá část v přední třetině těla, kde ústí četné žlázy). Opasek se nachází mezi 32. a 37. článkem. Konec těla žížale doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed opasku, vždy zahyne.", "section_level": 2}, {"title": "Půdotvorná role.", "content": "Žížaly mají rovněž zvláštní ekologický význam. Pohybem v půdě převrstvují a provzdušňují půdu a podílí se na vytváření humusu. Hojnost žížal v půdě je tedy zárukou vysoké kvality půdy, neboť je provzdušněná, výživná a tím i úrodná.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Žížaly jsou hermafrodité s přímým vývojem. Mají dva páry varlat umístěné v 10. a 11. tělním článku a jeden párový vaječník ve 13. článku, který ústí na povrch ve 14. článku. Páří se většinou za teplých letních nocí na zemském povrchu, kdy partnera přilákají svými pachovými signály. Dospělí jedinci vytváří kroužek, který slouží k rozmnožování. Při kopulaci si vyměňují spermie obalené spermatoforem a ukládají je v zásobních váčcích, dokud vajíčka nedozrají. Oplozená vajíčka obalují tuhnoucím sekretem z opaskových žláz a vytváří tak kokon, který stahují přes přední část těla. Kokon slouží k ochraně a obsahuje až dvacet vajíček. Z uzavřeného kokonu, který vydrží i v extrémně nepříznivém počasí, se většinou vylíhne jen jediná žížala.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Zákonem není zvláště chráněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žížala obecná, lidově řečeno dešťovka či rousnice, (\"Lumbricus terrestris\") je prvoústý článkovaný živočich s coelomovou dutinou. Řadí se do kmene kroužkovců, podkmene opaskovců a třídy máloštětinatců. Většinou se vyskytuje v zásaditých nebo neutrálních půdách, mnohem méně už v kyselých půdách rašelinišť Eurasie. Dorůstá délky přibližně 9 až 30 cm. Její příbuzní však mohou dosahovat mnohem větších rozměrů. V ekosystému je velmi důležitá pro hnůj a humus.", "tgt_summary": "Lumbricus terrestris is a large, reddish worm species widely distributed around the world (along with several other lumbricids). In some areas where it is an introduced species, some people consider it a serious pest for outcompeting native worms. It has an unusual habit of copulating on the surface at night, which makes it more visible than most other earthworms. Through much of Europe, it is the largest naturally occurring species of earthworm, typically reaching 20–25 cm in length when extended (though in parts of southern Europe, the native species are much larger).", "id": 600252} {"src_title": "Mezzotinta", "tgt_title": "Mezzotint", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mezzotintu objevil v letech 1639–1641 německý důstojník Ludwig von Siegen (1609–1676) z Hessenu a vytiskl touto technikou prvních sedm grafických listů. Metoda se šířila pomalu prostřednictvím jednotlivců, kteří ji předali dalším grafikům. Vynález byl dlouho připisován princi Ruprechtu Falckému, který se ale techniku naučil přímo od Ludwiga von Siegen během jeho pobytu v Bruselu roku 1654. Sám vytvořil v mezzotintě deset grafických listů (\"Kat s hlavou Jana Křtitele\"). Později se Ruprecht stal vévodou z Cumberlandu a anglickým velkoadmirálem a přestože byl v grafice diletantem, zasloužil se o další šíření techniky mezzotinty (William Sherwin). U prince Ruprechta se mezzotintě vyučil nizozemský grafik Wallerant Vaillant (1623–1677), který v ní vytvořil přes 200 listů. Jeho následovník Abraham Blooteling (1634–1687) vynalezl ocelovou skoblovací kolébku a uvedl techniku v Anglii, kde po roce 1660 působila řada nizozemských grafiků. V 17. století zde zdomácněla a dosáhla největšího rozvoje během 18. století. Za nejvýznamnějšího anglického tvůrce je považován John Raphael Smith (1752–1812), rytec prince z Walesu. Mezzotinta bývá označována také jako \"la manière anglaise\". Protože příprava desky je velmi pracná a trvá několik hodin, museli desky rozzrňovat i vojáci v době volna. Z Anglie se technika dostala do USA (Peter Pelham, 1695–1751) a zpět na evropský kontinent (Charles Howard Hodges, Amsterdam). Vídeňskou školu mezzotinty založili Johann Gottfried Haid (1710–1776) a Johan Jacobé (1733–1797), kteří se vyškolili v Anglii. Do Ruska techniku zavedl James Walker, rytec Kateřiny Veliké. Mezzotinta se uplatnila především v portrétní tvorbě a dosáhla vrcholu v anglické grafice 18. století. Užívali ji rytci John Raphael Smith a Richard Earlom, který reprodukoval díla Claude Lorraina, Rubense a van Dycka, rytec krále George III., Valentine Green, malíři Thomas Gainsborough a Sir Joshua Reynolds Průkopníkem barevné mezzotinty byl frankfurtský grafik Jacob Christoph Le Blon (1667–1741), který zavedl vícebarevný tisk soutiskem primárních barev ze tří nebo čtyř desek. V 19. století se začala mezzotinta postupně přežívat a začala být nahrazována zejména tečkovacím leptem. Důvodem byla hlavně její velká pracnost. V moderní grafice se mezzotinta užívá obvykle v kombinaci s jinými technikami (lept, suchá jehla).", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Pro mezzotintu se používají silnější měděné nebo mosazné desky (1,5-2 mm). Deska se přebrousí a pak silným tlakem a pod úhlem zhruba 80° rozzrní pomocí skobliny (kolébky), která má oblou plochu, zespodu hustě špičatě ozubenou. Šířka zubů určuje hrubost výsledného zrnění, hloubku bodových čar i výšku hřebínku. Obvykle se používá jemná skoblina s 28 zuby/cm nebo hrubá s 18 zuby/cm. Zrnění je třeba provádět ve všech směrech, aby byl povrch stejnoměrně matný. Příprava jedné desky zabere i několik hodin. Náhradním řešením je užití kotoučového zrniče, sestaveného z několika kotoučových pil o průměru 10-15 cm, navlečených na hřídeli. Další možností je otryskání desky karborundem, opakované protažení desky se smirkovým papírem v měditiskovém lisu nebo vyleptání po pokrytí akvatintovým zrnem. Menší plochy lze ozrnit ruletou či moletou. Dobře nazrněná deska by měla tisknout jednolitou sametově černou plochu. Na desku se kresba provede tužkou nebo křídou a světlejší tóny se postupně vyškrabují pomocí trojbřitých škrabek a hladítek s tupým zakončením. Pokud se při kontrolním tisku některá místa jeví příliš světlá, je možné je znovu nazrnit ruletou či moletou. Nazrněná destička se při tisku dosti opotřebovává a sametová hloubka se postupně ztrácí. Mezzotinta dá běžně pouze 40-60 kvalitních tisků. Pro větší počet tisků je možno desku předem galvanicky poocelit. Samotné grafické listy zhotovené technikou mezzotinty jsou mimořádně choulostivé a poškození nelze vyretušovat. Je proto třeba uchovávat je překryté hedvábným papírem. Mezzotinta má charakteristický šerosvitný, měkký a malebný výraz a činí dojem uhlové nebo křídové kresby s převahou tmavých odstupňovaných míst. Výstižné jsou především jemné plynulé přechody a sametově černé tóny bez ostrých obrysů a lineární kresby. Pomocí této techniky lze reprodukovat i nejjemnější valéry obrazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezzotinta, též škrábaná, tónová rytina (z italštiny \"mezzo\" (poloviční) a \"tinta\" (tón) je grafická technika tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C7. V době své největší popularity sloužila především jako technika k reprodukci šerosvitných olejomaleb.", "tgt_summary": "Mezzotint is a printmaking process of the intaglio family, technically a drypoint method. It was the first tonal method to be used, enabling half-tones to be produced without using line- or dot-based techniques like hatching, cross-hatching or stipple. Mezzotint achieves tonality by roughening a metal plate with thousands of little dots made by a metal tool with small teeth, called a \"rocker\". In printing, the tiny pits in the plate retain the ink when the face of the plate is wiped clean. This technique can achieve a high level of quality and richness in the print. Mezzotint is often combined with other intaglio techniques, usually etching and engraving. The process was especially widely used in England from the eighteenth century, to reproduce portraits and other paintings. It was somewhat in competition with the other main tonal technique of the day, aquatint. Since the mid-nineteenth century it has been relatively little used, as lithography and other techniques produced comparable results more easily. Robert Kipniss and Peter Ilsted are two notable 20th-century exponents of the technique; M. C. Escher also made eight mezzotints.", "id": 1746964} {"src_title": "Nesnesitelná lehkost bytí", "tgt_title": "The Unbearable Lightness of Being", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Román zahrnuje období od šedesátých let dvacátého století v Evropě, především v Československu, tedy i události roku 1968 a nastupující normalizaci. Ústředními postavami románu jsou dvě dvojice milenců – Tomáš s Terezou a Sabina s Franzem. Tomáš s Terezou jsou zvláštní pár, Tereza Tomáše miluje a Tomáš miluje Terezu, přesto jí ale nedokáže být věrný, potřebuje mít neustále milenky. Tereza se mu snaží porozumět, chápe, že jde z jeho strany pouze o sex, přesto ale trpí depresemi a nočními můrami. Po obsazení Československa se Tomáš s Terezou rozhodli emigrovat do Švýcarska, kde by se mohlo Tereze udělat psychicky lépe. Tomáš zde měl zajištěnou práci v nemocnici. Tam se mu otevírá skvělá budoucnost a kariéra, jeho žena Tereza ale není schopná v cizině žít, Tomáš nepřestává se svými nevěrami, upíná se na svého psa Karenina a začíná litovat emigrace. Vrací se proto do Čech, nechává Tomášovi dopis, v němž se mu omlouvá, brzy se kvůli ní vrací i Tomáš, který není bez ní schopen žít. Po návratu musí Tereza pracovat v hotelu jako číšnice. Tomáš má skvělé lékařské schopnosti, tak mu nechají místo v nemocnici. Toto místo si udrží do bodu, kdy mu v literárním časopise otisknou protikomunistický článek. Musí opustit místo chirurga a stává se praktickým lékařem, což ho nenaplňuje a kvůli dalšímu pronásledování se stává umývačem oken. Odmítl totiž odvolat myšlenky ze svého článku. Ke konci knihy nalézají útočistě na vesnici, kde nakonec oba nacházejí jistý klid a štěstí. Několik let po přestěhování zemřou oba při autohavárii. Krátce předtím si Tereza uvědomí, kam až svou \"slabostí\", svým vlivem na Tomáše oba zahnala. Nakonec s touto myšlenkou Tomáše konfrontuje: Druhý pár tvoří Sabina a její milenec Franz. Česká malířka Sabina, složitá osobnost, která žije bez morálních zásad, odpůrkyně kýče v jakékoliv podobě, bývalá Tomášova milenka, touží po vnitřním naplnění. Odchází proto do Curychu, kde se ale jen setkává s novou prázdnotou, pronásledována svým vnitřním neklidem odchází i od France, vysokoškolského profesora a anarchistického novináře, protože odmítá jakékoliv politické, umělecké, životní názory. Marně hledá smysl svého života, zoufale se snaží najít nějaký řád, utíká do New Yorku, později do Kalifornie. Franz při protestním pochodu v Kambodži umírá. Sabina není schopna najít ani trvalý vztah, ani rovnováhu.", "section_level": 1}, {"title": "Témata.", "content": "Hlavním tématem knihy je hledání smyslu života, problematika vnitřní a vnější svobody člověka, zároveň neustálé znázorňování protikladů dobra a zla, lehkosti a tíže, kýče a umění.", "section_level": 1}, {"title": "Lehkost a tíže bytí.", "content": "Román začíná úvahou nad lehkostí a tíží lidské existence. Vypravěč v něm ukazuje, že Nietzschova filosofie Věčného návratu přikládá každému lidskému rozhodnutí osudovou váhu, jelikož se každé takové rozhodnutí bude opakovat znovu a znovu. V opozici k tomuto pohledu na svět přivádí Kundera druhé pojetí, ve kterém se vše žije jen jednou. V souladu s německým příslovím \"Einmal ist keinmal\" však tvrdí, že takový život nemá velkou váhu, je \"nesnesitelně lehký\".", "section_level": 2}, {"title": "Kýč.", "content": "Autor zde předkládá svou definici kýče jako \"druhé slzy\": objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“ Tento kýč je přisuzován jak totalitním režimům, tak politikům a politickým směrům. Kundera vysvětluje, že ve společnosti s pluralitou názorů a politického smýšlení je možno kýči uniknout, avšak totalitní společnosti plodí \"totalitní kýč\". Vyjadřuje se také k tomu, že z kýče není úniku a že k němu nakonec tak či onak dospějeme. Píše: Z tohoto pohledu lze konec knihy chápat jako návrat k neškodnému kýči šťastného vesnického života, který je však rozpoznáván a ospravedlňován vzájemnou láskou Tomáše a Terezy.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "Na jedné z prvních stránek českého vydání \"Nesnesitelné lehkosti bytí\" je napsáno, že „Jakékoliv adaptace filmové, divadelní, televizní jsou zakázány.“ Kundera byl totiž podobně jako Umberto Eco velmi roztrpčen jedinou americkou filmovou adaptací, ke které dal svolení. Tu v roce 1988 režíroval Philip Kaufman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nesnesitelná lehkost bytí je román, který napsal český spisovatel Milan Kundera. Celé Kunderovo prozaické dílo pozdějšího období je prostoupeno motivem člověka potácejícího se mezi ideologiemi, který se dostává do momentu bezprostředního ohrožení vlastní existence. Před čtenáři se tak otevírá celá šíře světa naplněného sexuálním a uměleckým požitkářstvím, na druhé straně ale zároveň tím, co sám autor nazval „nesnesitelnou lehkostí bytí“. I tento román Milana Kundery klade nároky na pozornost četby a čtenářovu paměť. Román nespočívá totiž v jednotě děje, ta je důsledně porušována a nahrazována jinými jednotami – společnými postavami, jednotou témat, společnými motivy jednotlivých částí knihy. Román \"Nesnesitelná lehkost bytí\" vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1984, česky nejprve dvakrát ve vydáních '68 Publishers v Torontu v roce 1985 a 1988 a pak v Brně v roce 2006.", "tgt_summary": "The Unbearable Lightness of Being () is a 1984 novel by Milan Kundera, about two women, two men, a dog and their lives in the 1968 Prague Spring period of Czechoslovak history. Although written in 1982, the novel was not published until two years later, in a French translation (as \"L'Insoutenable légèreté de l'être\"). The original Czech text was published the following year.", "id": 925616} {"src_title": "Vajíčko", "tgt_title": "Egg cell", "src_document": [{"title": "Vajíčko semenných rostlin.", "content": "Vajíčka semenných rostlin (též ovula, megasporangia s integumenty, megasynangia) jsou mnohobuněčná tělíska, spojená se semenicí (placentou) tzv. poutkem (funiculem), přes nějž je zajišťována výživa cévním svazkem. V místě vstupu do bazální části vajíčka se cévní svazek větví (chaláza). Mají většinou dva obaly (vajíčka bitegmická) (u nahosemenných jen jeden) která se zakládají po obvodu vajíčka jako valy. Na vrcholu ale zůstává volný otvor, který se nazývá klový (mikropyle), kterým pak prorůstá při oplození pylová láčka.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Vajíčka semenných rostlin se vyvíjejí z dělivého pletiva placenty. V živném pletivu vajíčka (nucelu) vzniká poblíž otvoru klového jedna větší diploidní buňka – mateřská buňka zárodečného vaku. Ta se obvykle různými způsoby dělí, aby na konci vznikl zralý zárodečný vak, připravený k oplození. U sedmdesáti procent zkoumaných rostlin probíhá tzv. normální nebo také rdesnový typ vývoje zárodečného vaku. Mateřská buňka zárodečného vaku se redukčně dělí a ze čtyř takto vzniklých haploidních buněk přežívá jediná – mladý zárodečný vak. Jeho jádro se třikrát dělí a vznikne osmijaderný zralý zárodečný vak. V něm se vytvoří šest malých haploidních jednojaderných buněk a jedna velká dvoujaderná centrální buňka zralého zárodečného vaku. Později obě její jádra splývají v jedno jádro diploidní. Haploidní buňky jsou ve finále uspořádány po třech u opačných pólů zárodečného vaku. Dvě buňky sousedící s vaječnou buňkou nazýváme buňky podpůrné (synergidy), napomáhají oplození a fungují jen po určitou dobu. Nejdůležitější z nich je však vaječná buňka poblíž otvoru klového. Tři buňky protistojné (antipody) jsou na opačném pólu zárodečného vaku, někdy zanikají brzy, někdy se dlouhodobě dělí. Pravděpodobně ovlivňují výživu vajíčka. U dalších skupin rostlin bylo popsáno dalších minimálně devět typů vývoje zárodečného vaku. Známý je ještě například tzv. řebčíkový typ, u něhož se uplatňují triploidní buňky.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčko živočichů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhy vajíček podle obsahu žloutku.", "content": "Žloutek je ve vajíčku přítomen ve formě inkluzí, jakýchsi váčků. Vajíčka různých živočichů obsahují různé množství žloutku. To je důležitý parametr, na němž závisí např. typ rýhování (násobného dělení) oplozených vajíček. Rozlišují se tyto skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "Proces ovogeneze.", "content": "Ovogeneze či také oogeneze se uskutečňuje ve folikulech vaječníku. Časový průběh ovogeneze se liší od spermatogeneze. Vývoj vajíčka zahrnuje fázi množení, růstu a zrání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vajíčko (latinsky ovum) je samičí pohlavní buňka. Slouží k pohlavnímu rozmnožování organismů a nese genetický materiál matky. Když dojde k oplodnění (splynutí se samčí pohlavní buňkou), vzniklá buňka se nazývá zygota. Proto říkáme, že zygota vznikne splynutím vajíčka a spermie. Vajíčka ptáků jsou také důležitým zemědělským produktem, o němž pojednává článek vejce.", "tgt_summary": "The egg cell, or ovum (plural ova), is the female reproductive cell, or gamete, in most anisogamous organisms (organisms that reproduce sexually with a larger, \"female\" gamete and a smaller, \"male\" one). The term is used when the female gamete is not capable of movement (non-motile). If the male gamete (sperm) is capable of movement, the type of sexual reproduction is also classified as oogamous. When egg and sperm fuse during fertilisation, a diploid cell (the zygote) is formed, which rapidly grows into a new organism.", "id": 1975184} {"src_title": "Titus Pomponius Atticus", "tgt_title": "Titus Pomponius Atticus", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "O jeho životě víme jednak z Ciceronových dopisů, jednak z Attikova životopisu, který napsal Cornelius Nepos. Protože oba byli přátelé, je jeho životopis asi přikrášlen. Pocházel ze staré římské rytířské rodiny (\"eques\") Pomponiů, vzdělával se společně s Ciceronem a dalšími aristokraty. Když se roku 88 př. n. l. jeho vzdálený příbuzný Publius Sulpicius Rufus postavil na stranu Populárů, přidal se Atticus k Sullovi, ale roku 86 raději odešel do Athén, kde zůstal až do roku 65. Věnoval se studiu a literatuře, koupil si velký statek a měl tam také lepší vyhlídky jako bankéř. Podporoval rekonstrukci města, nedávno pobořeného právě Sullou. Podporoval tam chudé, takže byl oslavován jako dobrodinec, získal přízvisko Atticus a nabídli mu i občanství, které ovšem nepřijal. Za občanských válek na konci republiky zůstal jako důsledný epikúrovec neutrální, jen roku 63 po odhalení Catilinova spiknutí podpořil Cicerona a roku 57 mu pomohl, aby se směl vrátit z vyhnanství. Roku 56 se oženil s Caecilií Pilií a měl s ní syna a dceru. Ta si vzala vojevůdce a politika M. Vipsania Agrippu, ale patrně brzy zemřela. Za Cesarovy vlády zůstal stát stranou, po smrti Marca Antonia pomáhal jeho vdově Fulvii, když chtěla očistit jeho památku. Těžce nemocen ukončil svůj život roku 32 př. n. l. tím, že přestal jíst.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jako bankéř a podnikatel měl i svoji písárnu, kde vyšla většina Ciceronových spisů. Sám napsal \"Liber annalis\", podrobný přehled římských dějin, a knihu římských genealogií \"Familiarum origines\", obojí se však nedochovalo. Také jeho dopisy Ciceronovi se ztratily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Pomponius Atticus nebo Quintus Caecilius Pomponianus (110 př. n. l. – 31. března 32 př. n. l.) byl zámožný římský podnikatel, spisovatel, bankéř a mecenáš, blízký přítel Marca Tullia Cicerona, s nímž si po celý život dopisoval. I když nezastával žádný politický úřad, jako velmi bohatý muž měl značný vliv i na veřejné věci.", "tgt_summary": "Titus Pomponius Atticus ( – 31 March 32 BC; also known as Quintus Caecilius Pomponianus) was a Roman editor, banker, and patron of letters, best known for his correspondence and close friendship with prominent Roman statesman Marcus Tullius Cicero. Atticus was from a wealthy Roman family of the equestrian class (lower aristocratic non-ruling class) and from the Pomponian gens. Close friends since childhood, Cicero dedicated his work, ' (), to Atticus. Their correspondence, often written in subtle code to disguise their political observations, is preserved in ' (\"Letters to Atticus\") compiled by Tiro, Cicero's slave (later his freedman) and personal secretary.", "id": 1341321} {"src_title": "Registr procesoru", "tgt_title": "Processor register", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro čtení a zápis dat do registrů jsou obvykle v procesoru k dispozici speciální strojové instrukce. Registry ale mohou být i paměťově mapované a tedy přístupné stejným způsobem, jako data v operační paměti. Pokud jsou v registrech uloženy nejvíce používaná data, je jejich zpracování velmi rychlé (viz alokace registrů při optimalizaci). Běžně jsou v procesorech jednotky až desítky registrů. Registry mohou být specializované (např. akumulátor, nad kterým probíhají aritmeticko-logické operace), univerzální (lze do nich zapisovat, číst z nich a používat je v různých strojových instrukcích). Některé registry mohou být pouze pro čtení (např. tzv. příznaky) nebo jen pro zápis. V procesorech mohou být řídící registry, jejichž změnou se mění činnost procesoru. Čistě zásobníkové procesory mohou registry v běžném smyslu postrádat – procesor sice má registrovou paměť, ale je spravována jako cache vrchní části zásobníku (s tím, že vrchol zásobníku slouží jako akumulátor). Zásobníky mohou být typu LIFO (last in, first out) nebo FIFO (first in, first out).", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie registrů.", "content": "Registry se obvykle dělí podle počtu bitů, které mohou obsahovat, například jako \"8bitový registr\" nebo \"32bitový registr\". Registry jsou dnes obvykle implementovány jako soubor registrů. Procesor často obsahuje několik typů registrů, které mohou být klasifikovány podle jejich obsahu, nebo instrukcí sloužících pro práci s nimi:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady počtu registrů.", "content": "Tabulka ukazuje počet registrů několika tradičních architektur. Jak už bylo řečeno, registry jsou 32bitové, pod označením AX, BX, CX, DX je přístupných pouze 16 dolních bitů. Ty dále rozdělujeme na AH, BH, CH, a DH, neboli horních (high) 8 bitů, a AL, BL, CL, DL, dolních (low) 8 bitů. U těchto registrů se nedostanete přímo k 16 bitové, nebo dokonce 8 bitové části. Všechny segmentové registry nelze přímo měnit.", "section_level": 1}, {"title": "Užití registru.", "content": "Počet registrů který je k dispozici procesoru a operace, které lze provést pomocí těchto registrů mají významný dopad na kvalitu vygenerovaných kódů optimalizovanými překladači. Minimální počet potřebný registrů vyhodnotíme pomocí stromu doplněný o Strahlerovo číslo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Registr procesoru je v informatice malé a velmi rychlé úložiště dat, které využívá procesor při své činnosti (registry jsou součástí procesoru). Procesor velmi často přesouvá data z operační pamětí do registrů, aby je mohl zpracovat (např. aritmetickými strojovými instrukcemi). Protože je počet registrů v procesoru omezen, jsou právě nepotřebná data z registrů zapisována zpět do operační paměti. Velikost (šířka) registrů je obvykle odvozena od šířky datové sběrnice nebo velikosti slova procesoru, kterou procesor používá (např. 8, 16, 32 nebo 64 bitů).", "tgt_summary": "A processor register is a quickly accessible location available to a computer's processors. Registers usually consist of a small amount of fast storage, although some registers have specific hardware functions, and may be read-only or write-only. In computer architecture, registers are typically addressed by mechanisms other than main memory, but may in some cases be assigned a memory address e.g. DEC PDP-10, ICT 1900. Almost all computers, whether load/store architecture or not, load data from a larger memory into registers where it is used for arithmetic operations and is manipulated or tested by machine instructions. Manipulated data is then often stored back to main memory, either by the same instruction or by a subsequent one. Modern processors use either static or dynamic RAM as main memory, with the latter usually accessed via one or more cache levels. Processor registers are normally at the top of the memory hierarchy, and provide the fastest way to access data. The term normally refers only to the group of registers that are directly encoded as part of an instruction, as defined by the instruction set. However, modern high-performance CPUs often have duplicates of these \"architectural registers\" in order to improve performance via register renaming, allowing parallel and speculative execution. Modern x86 design acquired these techniques around 1995 with the releases of Pentium Pro, Cyrix 6x86, Nx586, and AMD K5. When a computer program accesses the same data repeatedly, this is called locality of reference. Holding frequently used values in registers can be critical to a program's performance. Register allocation is performed either by a compiler in the code generation phase, or manually by an assembly language programmer.", "id": 874602} {"src_title": "Sliznice", "tgt_title": "Mucous membrane", "src_document": [{"title": "Stavba sliznice.", "content": "Sliznice se může skládat až ze tří vrstev:", "section_level": 1}, {"title": "\"Lamina epithelialis\", povrchový epitel.", "content": "Tvoří nejpovrchovější část sliznice, je vždy přítomen. Epitely jsou obecně tvořeny živými buňkami s velkou regenerační schopností, buňky jsou pevně spojeny, mezibuněčné prostory jsou jen velmi malé. Epitely až na jednu výjimku (\"stria vascularis\" v Cortiho orgánu vnitřního ucha) nejsou krvené, jsou vyživovány difuzí ze slizničního vaziva. Epitely se liší počtem vrstev buněk a jejich tvarem, v závislosti na funkci sliznice. V některých typech sliznice tvoří epitel malé, endoepitelové žlázky.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lamina propria mucosae\", slizniční vazivo.", "content": "Pod epitelem se nachází vrstva řídkého kolagenního vaziva. Jeho tloušťka se liší v závislosti na druhu výstelky, může být téměř neznatelná i velmi mohutná. Ve vazivu probíhají krevní vlásečnice, které vyživují sliznici, mohou v něm být žlázy ústící na povrch sliznice.", "section_level": 2}, {"title": "\"Tunica muscularis mucosae\", svalová vrstva sliznice.", "content": "Pod slizničním vazivem může být vrstva hladké svaloviny. Může chybět, nebo je nesouvislá.", "section_level": 2}, {"title": "Typy sliznic.", "content": "Sliznice se liší podle toho, jakou „dutou útrobu“ vystýlají. Platí, že orgánové soustavy mají sliznici, která je pro danou soustavu typická, ale i v rámci jedné soustavy se liší mohutností slizničního vaziva, přítomností svalové vrstvy nebo určitých žláz. Pro každou orgánovou soustavu je typický specializovaný epitel.", "section_level": 1}, {"title": "Sliznice trávicí soustavy.", "content": "Celá trávicí trubice, od žaludku až po anus, je vyslána sliznicí, která je pokryta jednovrstevným epitelem, který mívá sekreční nebo absorpční funkci. Ve sliznici je celá řada žláz, které produkují látky potřebné k trávení potravy (pepsin, HCl produkované žaludečními žlázami), hlen a hormony. Epitelové buňky tenkého střeva (enterocyty) jsou opatřeny mikroklky (=žíhaná kutikula) a přijímají rozložené živiny.", "section_level": 2}, {"title": "Sliznice dýchacích cest.", "content": "Typický epitel této sliznice je víceřadý epitel s řasinkami. Sliznice vystýlá nosní dutiny, paranasální dutiny (tam je tenčí a obsahuje méně žlázek), průdušnici, průdušky i průdušinky. Řasinky kmitají směrem ven a pomáhají čištění dýchacích cest od prachu a jiných nečistot.", "section_level": 2}, {"title": "Sliznice močových cest.", "content": "Je tvořena přechodným epitelem a velkým množstvím slizničního vaziva. Má schopnost se roztáhnout a zvětšit tak mnohonásobně objem orgánu, který vystýlá (močový měchýř).", "section_level": 2}, {"title": "Kutánní sliznice.", "content": "Vystýlá mechanicky namáhaná místa, epitel je vrstevnatý dlaždicovitý. Podobá se kůži, ale nerohovatí. Najdeme ji například v ústní dutině.", "section_level": 2}, {"title": "Endometrium.", "content": "Endometrium je speciální název pro sliznici vystýlající dělohu. Jeho vzhled se mění v závislosti na estrickém cyklu savců nebo menstruačním cyklu ženy. Epitel je jednovrstevný, výška slizničního vaziva se mění. Když je sliznice připravena přijmout oplozené vajíčko, je vrstva vaziva mohutná, sliznice je překrvená. Nedojde-li k zahnízdění vajíčka, sliznice atrofuje, u ženy se část odlučuje a odtéká s menstruační krví. Dojde-li k nidaci zárodku, endometrium vytvoří \"pars materna placentae\", tedy mateřskou část placenty. U savců s pravou placentou (člověk, šelmy) se po porodu odlučuje jako decidua, což je příčinou fyziologického krvácení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sliznice (\"tunica mucosa\") je výstelka tvořená vazivem a epitelem, která kryje vnitřní povrchy těla obratlovců. Poskytuje mechanickou ochranu tkání uložených pod ní a chrání tělo před škodlivými vlivy vnějšího prostředí (tzv. slizniční imunitní systém – brání před bakteriemi, toxickými látkami, atp). Její (většinou) růžová barva je způsobena prosvítáním krevních vlásečnic probíhajících v podslizničním vazivu. Ve sliznici nebo v podslizničním vazivu se nachází velké množství exokrinních žláz, které ústí na povrch sliznice. Proto je sliznice stále vlhká a slizká. Někdy se sekrety žláz přímo účastní procesů probíhajících uvnitř lumina daného orgánu (např. v trávicím traktu, žlázy vylučují enzymy, kyseliny apod.), jindy je povrchový epitel opatřen řasinkami (dýchací cesty). Sliznici najdeme např. v trávicí soustavě (od úst až po tlusté střevo), v rozmnožovacích orgánech (pochva, děloha), v močových cestách (močovody, močový měchýř) nebo v dýchacích cestách (nosní dutina, hrtan, průdušnice, průdušky).", "tgt_summary": "A mucous membrane or mucosa is a membrane that lines various cavities in the body and covers the surface of internal organs. It consists of one or more layers of epithelial cells overlying a layer of loose connective tissue. It is mostly of endodermal origin and is continuous with the skin at various body openings such as the eyes, ears, inside the nose, inside the mouth, lip, vagina, the urethral opening and the anus. Some mucous membranes secrete mucus, a thick protective fluid. The function of the membrane is to stop pathogens and dirt from entering the body and to prevent bodily tissues from becoming dehydrated.", "id": 459235} {"src_title": "Giacinto Scelsi", "tgt_title": "Giacinto Scelsi", "src_document": [{"title": "Základy tvorby.", "content": "Neměl výrazné hudební vzdělání. Nadšení pro futuristickou hudbu Luigi Russola předcházelo krátkému studiu ve Vídni u Schönbergova žáka Waltera Kleina. Byl prvním Italem, který pod vlivem vídeňské školy psal dvanáctitónovou hudbu. Později jej zaujala hudební teorie Alexandra Skrjabina, ovlivněná teosofií. Po nervovém zhroucení na konci 40. let přehodnotil dosavadní pohled na hudbu ve světle zkušeností ze svých cest po Indii a Tibetu. S terapeutickými metodami založenými na kreativitě a imaginaci se seznámil za svého pobytu na švýcarské klinice zaměřené na nervové poruchy. Tyto zkušenosti obohatily jeho vztah k východní filosofii, zenu a józe a prakticky se začal zabývat problematikou nevědomí. V této souvislosti se též přiklonil k myšlenkám hnutí surrealismu. „Zapomněl jsem vše, co jsem dosud o hudbě znal“, prohlásil a začal v opozici k převládajícímu poválečnému rozmachu serialismu hledat novou definici hudby založenou na jednotlivých tónech a jejich prostorové funkci. Poslech se měl zaměřit na holý tón, čímž Scelsi uvedl evropské hudební vnímání do nové dimenze. Na vrcholu tohoto období stojí skladba \"Quattro Pezzi su una nota sola\" pro komorní orchestr z roku 1959. Jeho práce byly často improvizací, kterou asistenti přepisovali z pásků do notového záznamu. Experimentoval s tónovými clustery, rezonancí zvuku nebo repetitivními vzorci či symetrickými strukturami. V přeneseném slova smyslu hledal „vnitřní tón“. Ačkoliv se jeho tvorba jeví v evropském kontextu jako minimalistická, obsahuje podstatné vlivy asijské kultury a je proto naprosto přirozené, že pod tímto vlivem pracuje s mikrointervaly. Například \"Klavírní suita č. 9\" nazvaná \"Ttai\" z roku 1953 má evokovat představu chrámů z nichž zaznívá mantrická slabika Óm. Smyslem většiny skladeb je dosažení transcendence a setření rozdílu mezi hudební tvorbou, jejím poslechem a meditací. Sám tento přístup považoval za způsob autoterapie. Svým extravagantním způsobem hudební tvorby se stával terčem kritiky, což mělo za následek značnou uzavřenost před veřejností. Teprve v polovině 80. let vystoupil ze skrytosti a na Mezinárodním festivalu v Kolíně nad Rýnem v roce 1987 se jeho tvorba setkala s vřelým přijetím.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Soupis jeho bohatého díla se dělí na čtyři tvůrčí období a jeho redigovaná podoba je k dispozici na internetu . Vzhledem k faktu, že se širší veřejnosti jeho otevřelo teprve koncem 80. let 20. století, není detailně zkatalogizováno. Zčásti se na tom podílí improvizační metoda, s jakou autor pracoval, zčásti jeho vlastní skrytost. Na snaze zveřejnit jeho hudební odkaz má podíl Nadace Isabelly Scelsi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giacinto Scelsi (čti \"džačinto šelsi\"), hrabě z Ayala Valva (8. ledna 1905 La Spezia, Itálie – 9. srpna 1988 Řím) byl italský hudební skladatel. Ve své tvorbě prolomil uznávané hudební konvence a je považován za jednoho z nejtvořivějších umělců 20. století a hudebního vizionáře. Většinu života stál stranou hudebního dění a jeho rozsáhlá tvorba vešla do širší známosti až v polovině 80. let 20. století. Sám se nikdy nepovažoval za skladatele, svoji hudbu považoval za projev kreativity světa idejí a sebe za posla, který vše tlumočí do not. Inspirativní pro jeho tvorbu bylo přátelství s francouzským básníkem Henri Michauxem, jehož texty použil ve svých skladbách. Sám příležitostně psal a publikoval ve francouzštině psanou surrealistickou poezii.", "tgt_summary": "Giacinto Scelsi (; 8 January 1905 9 August 1988) was an Italian composer who also wrote surrealist poetry in French. He is best known for writing music based around only one pitch, altered in all manners through microtonal oscillations, harmonic allusions, and changes in timbre and dynamics, as paradigmatically exemplified in his \"Quattro pezzi su una nota sola\" (\"Four Pieces on a single note\", 1959). This composition remains his most famous work and one of the few performed to significant recognition during his lifetime. His musical output, which encompassed all Western classical genres except scenic music, remained largely undiscovered even within contemporary musical circles during most of his life. Today, some of his music has gained popularity in certain postmodern composition circles, with pieces like his \"Anahit\" and his String Quartets rising to increased prominence. Scelsi collaborated with American composers including John Cage, Morton Feldman and Earle Brown, as well as being a friend and a mentor to Alvin Curran. His work was a source of inspiration to Ennio Morricone's Gruppo di Improvvisazione di Nuova Consonanza, and his music influenced composers like Tristan Murail and Solange Ancona.", "id": 1633509} {"src_title": "Carolina Hurricanes", "tgt_title": "Carolina Hurricanes", "src_document": [{"title": "Historie týmu.", "content": "Carolina Hurricanes má za sebou kočovnou historii. Tým byl původně založen v Bostonu, působil i ve Springfieldu, Hartfordu, Greensboru a Raleighu. V době kdy se jmenoval Hartford Whalers, se stal členem NHL. Svoji kariéru zde ukončil slavný Gordie Howe, jednu chvíli s ním hrála i další legenda, Bobby Hull. V Hartfordu tým vydržel 18 let, za tuto dobu vyhrál jedinou sérii play-off. Stalo se tak v roce 1986, kdy porazil tehdejší Quebec Nordiques (dnes Colorado Avalanche). Až na tuto výjimku se ale Hartford Whalers řadil spíš k podprůměru. Jeho největší hvězdou byl centr Ron Francis, kterého draftovali v roce 1981. Navzdory tomu, že byl hlavní oporou týmu, v roce 1991 jej vyměnili do Pittsburghu Penguins.", "section_level": 1}, {"title": "Severní Karolína (1997–současnost).", "content": "O prázdninách roku 1998 se Francis do svého mateřského klubu vrátil, už ne ale do Hartfordu, ale do Greensbora, kam se klub mezitím přestěhoval. V té době byl klub zařazen do severovýchodní divize ve východní konferenci. Hlavními oporami týmu byli útočníci Keith Primeau a Sami Kapanen, v bráně se jednu dobu mihla legenda Kirk MacLean, jedničkou však byl Trevor Kidd. V roce 1998 byla Carolina přeřazena do jihovýchodní divize, do ligy totiž vstoupil tým Nashville Predators. Tuto divizi klub v této sezóně vyhrál, hlavně díky výkonům lotyšského brankáře Arturse Irbeho. V prvním kole play-off narazili na Boston Bruins, kterému ale podlehli 2:4 na zápasy. To by nebylo tak tragické, kdyby se tenkrát v autě při přesunu domů nezabil obránce týmu Steve Chiasson. V následující sezóně 1999/2000 se klub v tabulce jihovýchodní divize propadl na třetí místo a do play-off nepostoupil. K postupu do play-off chyběl „Hurikánům“ jediný bod. V následujícím ročníku bylo mužstvo o něco silnější, hlavně díky přítomnosti Roda Brind'Amoura a Sandise Ozolinše. Do play-off tým postoupil díky vyššímu počtu výher než měl devátý Boston (oba týmy měly stejný počet bodů). Zde vypadl hned v prvním kole, nestačil na obhájce Stanley Cupu z New Jersey. Hodně tvrdý byl ale způsob, jakým obránce New Jersey Devils Scott Stevens vyřadil ze hry Shanea Willise a Rona Francise.", "section_level": 2}, {"title": "2001/02 Stanley Cup Finals.", "content": "V následující sezóně se stala Carolina velkým překvapením. Jádrem mančaftu byli hlavně brankáři Arturs Irbe a Kevin Weekes, útočníci Rod Brind'Amour, Jeff O'Neill, Bates Battaglia a Sami Kapanen. Kvalitní výkony a výsledky vynesly tým na první místo Jihovýchodní divize. V play-off to bylo ještě lepší. „Hurikáni“ v prvním kole smetli New Jersey Devils 4:2 na zápasy, ve druhém kole Montreal Canadiens stejným poměrem a ve finále konference Toronto Maple Leafs, rovněž 4:2 na zápasy. Senzačně tak postoupili do finále Stanley Cupu. Tam je ale čekal nelehký soupeř, hvězdami nabitý Detroit Red Wings, v jehož dresu chytal Dominik Hašek. Ačkoliv Hurricanes ohromili Wings v první zápase, kdy Francis vystřelil vítězství svého týmu už v první minutě prodloužení, Red Wings následně vyhráli čtyřikrát za sebou a získali Stanley Cup. Zápas č. 3 v Raleighu představoval thriller, který až ve 3. nastavení rozhodl Igor Larionov a stal se tak nejstarším hráčem, který dal vítězný gól ve finále. Komentátoři nazvali tento souboj jedním z nejlepších finálových zápasů v historii NHL a Don Cherry označil RBC za nejhlasitější budovu v NHL.", "section_level": 3}, {"title": "2005/06 Stanley Cup Champions.", "content": "Ročník 2004-05 znamenal v NHL výluku a ta vedla ke snížení rozpočtu na 26 000 000 dolarů. Canes se však stali jedním z největších překvapení NHL, zaznamenali nejlepší sezonu ve své historii. V základní části skončili s výsledkem 52-22-8 a nasbírali 112 bodů. V play-off, poté, co prohráli první dva zápasy série konferenčního čtvrtfinále proti Montrealu Canadiens, Laviolette posadil do té doby brankářskou jedničku Martina Gerbera ve prospěch nováčka Cama Warda. Hurricanes vyhráli obě hry v Montrealu a celou sérii 4:2. V dalším kole, které se ukázalo jako překvapivě jednostranné, Carolina čelila New Jersey Devils, které smetli 4:1 na zápasy. Ve finále Východní konference stálo v cestě Buffalo Sabres, které skončilo jen jediný bod za Hurricanes v základní části. Diskutabilní série se rozhodovala až v 7. zápase, kde Rod Brind'Amour vstřelil vítězný gól a Hurricanes postoupili do finále Stanley Cupu podruhé v historii. O pohár se utkali s překvapením západu - Edmontonem Oilers. Série se zdála být zprvu jednoznačná, po 4 zápasech za stavu 3:1 měli Hurricanes pohár nadosah, doma však padli v prodloužení, následně v Edmontonu nevstřelili ani gól a o vítězi tak musel rozhodnout zápas č. 7 v Raleigh. Hurricanes už znova doma nezaváhali, František Kaberle svým vítězným gólem zajistil pro Severní Karolínu první profesionální prvoligový sportovní titul. Stejně tak se Hurricanes stali prvním týmem v historii NHL, který prohrál devět nebo více her v play-off a přesto vyhrál Stanley Cup. V roce 2011 je napodobili Boston Bruins.", "section_level": 3}, {"title": "2007/08.", "content": "Hurricanes nebyli schopni navázat na jejich úspěch stejně jako v letech 2003–2004. V sezoně 2006-07 skončili třetí ve své divizi a jedenáctí celkově ve Východní konferenci. Tímto výsledkem se zapsali nelichotivě do historie, když se jako druhý tým po Chicagu Blackhawks nedokázali kvalifikovat do playoffs sezonu před ani po mistrovském titulu. V sezoně 2007-08 Carolina opět nepostoupila, jelikož Washington uzmul divizní titul v posledním dni sezóny, takže Hurricanes obsadili druhé místo v divizi a deváté v konferenci a stali se teprve druhým klubem v NHL, který nedokázal postoupit do play-off dvě následující sezóny po triumfu.", "section_level": 3}, {"title": "2008/09.", "content": "Po pomalém startu do sezóny 2008-09 byl trenér Peter Laviolette nahrazen na začátku prosince svým předchůdcem, Paulem Mauricem. Klub do té doby balancující opět na hraně postupu do playoff 7. února získal Jussiho Jokinena z Tampy Bay Lightning. Následná bilance 12-3-2 včetně 9 výher v řadě zajistila Hurricanes postup do vyřazovacích bojů ze 6. místa a po třech letech se fanoušci v Raleigh dočkali prodloužené sezony. V playoff se hurikán rozfoukal opět naplno, jak už bývá téměř zvykem, a odnesli to New Jersey v prvním kole. Ve 4. zápase série za stavu 3:3 Jussi Jokinen rozhodl, kdy do konce základní hrací doby zbývalo 0,2 sekundy! Vstřelil tak nejtěsnější vítězný gól v historii NHL, který už se bude jen stěží překonávat. Vyrovnaná série dospěla až ke hře č.7, Devils vstupovali do závěrečných dvou minut zápasu v Prudential Center v Newarku s vedením 3:2, ale poté Canes udeřili. V čase 58:40 Jussi Jokinen vyrovnal na 3:3 a v čase 59:12 Chad Larose vysunul Erica Staala do sóla po pravém křídle a ten prostřelil brankáře Brodeura. Šokovaní Devils už nedokázali v tak krátkém čase odpovědět a prohráli zápas i sérii 3:4. Staalova branka se stala nejpozdějším vítězným gólem v 7. zápase v historii. Ve druhém kole byli soupeřem Boston Bruins, ale než se stihli rozehrát, prohrávali 1:3 na zápasy. Celou sérii však dokázali ještě dvěma výhrami zdramatizovat a o vítězi musel rozhodnout znovu 7. zápas a stejně jako v prvním kole v něm byli úspěšnější Hurricanes. Scott Walker rozhodl zápas v čase 78:46 a posunul Carolinu do konferenčního finále proti Pittsburgh Penguins. Na pozdějšího šampiona už Canes nenašli recept a vypadli po výsledku 0:4.", "section_level": 3}, {"title": "2010–2018.", "content": "Od roku 2010 Hurricanes čekají na další úspěch, už čtyřikrát v řadě nepostoupili do playoffs a rádi by začali psát novou éru. Draftovaní hráči jako Jeff Skinner, Justin Faulk, Ryan Murphy, Elias Lindholm, Haydn Fleury nebo naposledy Noah Hanifin dávají klubu naději do budoucna. Navíc se podařilo uzavřít dlouhodobou smlouvu s Alexanderem Seminem a z Pittsburghu přišel Jordan Staal. Pro sezonu 2013-14 Hurricanes představili nové dresy.", "section_level": 3}, {"title": "2018–současnost.", "content": "Novým majitelem hokejového klubu Carolina Hurricanes se stává americký miliardář Tom Dundon. Šestačtyřicetiletý investor si plácl na 52 procent od který zůstává nadále, ale už jen jako spoluvlastník Peterem Karmanosem. Don Waddell letos při draftu nezahálel a přivedl k talentovanému Nečasovi z minulého Draftu, hráče Svečnikova který se stal dvojkou Draftu 2018. Hráči jako Nečas, Teräväinen, Aho, Svečnikov, plus další noví hráči kteří zatím přišli, jako Petr Mrázek (podpis nového kontraktu), obránce Dougie Hamilton (výměna z Calgary), důrazný forward Micheal Ferland (výměna z Calgary) a poslední obránce Adam Fox (výměna z Calgary). Bohužel jsou tady i odchody legend a hráčů kteří tady prožili hezké chvíle, legenda a vítěz Stanley Cupu Cam Ward (podpis Chicago), mladý perspektivní obránce Noah Hanifin (Calgary výměna), zajetý útočník Elias Lindholm (výměna Calgary). Jak uvedl majitel, nikdo nemá svoje místo jisté kromě pár hráčů a Sebastiana Aha. Nicméně budou určitě další výměny protože není konec přestupního období a podepisování smluv, před začátkem nové sezóny 2018/19.", "section_level": 3}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Carolina Hurricanes je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí ve městě Raleigh v Severní Karolíně. Do NHL vstoupil v ročníku 1997/1998 a hraje v Metropolitní divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale PNC Arena s kapacitou 18 680 diváků. Klubové barvy jsou červená, černá, bílá a stříbrná. Největšího úspěchu dosáhlo mužstvo v sezóně NHL v roce 2006, když získalo poprvé a prozatím naposled Stanley Cup.", "tgt_summary": "The Carolina Hurricanes are a professional ice hockey team based in Raleigh, North Carolina. They compete in the National Hockey League (NHL) as a member of the Metropolitan Division of the Eastern Conference. The Hurricanes play their home games at the 18,680-seat PNC Arena. The franchise was formed in 1971 as the New England Whalers of the World Hockey Association (WHA). The Whalers saw success immediately, winning the Eastern Division in the WHA's first three seasons, as well as becoming the inaugural Avco World Trophy Champions to cap off the 1972–73 season. The Whalers again competed for the World Trophy in 1978, this time falling short to the Winnipeg Jets in a rematch of the 1973 Finals. The franchise joined the NHL in 1979 as part of the NHL–WHA merger, renaming themselves the Hartford Whalers. The team relocated to North Carolina in 1997, rebranding themselves as the Hurricanes. Carolina advanced to the Stanley Cup Finals for the first time in 2002, where they were defeated by the Detroit Red Wings. The Hurricanes won the 2006 Stanley Cup over the Edmonton Oilers, giving the state of North Carolina its first major professional sports championship.", "id": 1320958} {"src_title": "Malá Strana", "tgt_title": "Malá Strana", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území dnešní Malé strany je doloženo osídlení od neolitu, v 8. a 9. století byla oblast kolem dnešního Malostranského náměstí dvakrát ohrazena valem a příkopem. V dnešní Mostecké ulici se našly zbytky důkladného dřevěného zpevňování komunikace, patrně jako nástupiště k dřevěnému mostu. Ve 12. století zde už byla kamenná dlažba, na celém území bylo nejméně 10 zděných kostelíků a na jeho obraně se podílela opevněná komenda johanitů (později Maltézských rytířů), Biskupský dvůr u mostu a Strahovský klášter, založený 1140. Roku 1257 Přemysl Otakar II. na území Malé Strany velkoryse založil tzv. Nové Město (\"Nova Civitas\"), město s magdeburským právem a povolal německé osadníky. Z této doby pochází základní síť ulic včetně dnešní Nerudovy s rozměrným obdélným náměstím s kostelem sv. Mikuláše uprostřed. Nálezy ze 14. století však překvapivě svědčí o spíše chudobném osídlení, snad v důsledku válečných zmatků v letech 1306-1310. Nicméně se i za Lucemburků na Malé Straně hodně stavělo, vyrostly nové kostely (sv. Tomáš 1315, přestavba kostela Pod řetězem i Biskupského dvora). Za Karla IV. došlo výstavbou Hladové zdi k výraznému rozšíření Malé Strany, jejíž součástí se tak stala oblast bývalých vsí Nebovidy a Újezd a přilehlé stráně Petřína. Za husitských válek bylo město zcela zničeno a zbylí obyvatelé byli přestěhováni na pravý břeh. Teprve koncem 15. století se začalo obnovovat. Na počátku 16. století tvořili na Malé Straně asi polovinu obyvatelstva Němci. V domě na Malostranském náměstí vznikl rozsáhlý požár, který 2. června 1541 zničil 133 z 211 malostranských domů a silně postihl také Pražský hrad. Zásadní obrat pro Malou Stranu způsobilo přestěhování císařského dvora Rudolfa II. do Prahy, kdy s město stalo hlavním cílem nově příchozích dvořanů i dvorské šlechty. Na Peterleho vedutě z roku 1562 je vidět stav před touto proměnou, s mnoha vypálenými domy a jen několika novými domy hlavně na náměstí. V této době přišli do Prahy významní italští architekti (Ulrico Aostalli de Sala, Giovanni Maria Filippi aj.), kteří určovali ráz nových staveb. Filippi postavil i nejvýznamnější církevní stavbu, luteránský kostel sv. Trojice, později proměněný v kostel P. Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského, a v oblasti Tržiště si Italové zřídili i vlastní špitál. Nově postavená radnice (1619) svědčí o bohatství města. Ještě za třicetileté války vznikl Valdštejnský palác a po posledním švédském vpádu 1648 se rychle obnovují a rozšiřují hlavně církevní stavby (nový jezuitský Profesní dům s kostelem Svatého Mikuláše a dominikánský u sv. Marie Magdaleny, přestavby u sv. Tomáše a P. Marie pod řetězem). Zároveň se stavělo nové mohutné opevnění, navazující na opevnění Hradu. Odchodem dvora do Vídně město ztratilo na významu, zároveň se však uvolnilo mnoho místa, které vyplnily hlavně honosné stavby barokních paláců. Přes morové epidemie z let 1680 a 1714 počet obyvatel stále rostl a na Malé Straně působila řada vynikajících umělců. Roku 1784 byla pražská města císařským nařízením spojena do Královského hlavního města Prahy a Malá Strana se stala do roku 1949 obvodem Praha III. Byla zrušena řada klášterů a roku 1787 byl zřízen stavební úřad, který o každé stavbě rozhodoval. Vznikly přesné plány a roku 1791 se začalo se stavbou podzemní kanalizace. Přibývalo také veřejných olejových luceren a roku 1847 se objevilo prvních 200 plynových. Roku 1826 se stal nejvyšším purkrabím hrabě Karel Chotek, který prosadil stavbu nové silnice na Špejchar a zasloužil se o parkovou úpravu kolem hradeb. 1841 byl otevřen řetězový most, 1869 Rudolfova lávka pro pěší na Klárově, 1876 začala jezdit koňská tramvaj z Újezda na Smíchovské nádraží a 1883 od Národního divadla na Malostranské náměstí. 1891 byla postavena Petřínská rozhledna a pozemní lanovka. Dopravní ruch si už koncem 19. století vynutil rozšíření Karmelitské a proražení Letenské ulice, což vzbudilo vlnu kritiky a - spolu s asanací Josefova - probudilo památkové hnutí. Velká stavební činnost se pak naštěstí omezila na Újezd a okolí Klárova a Mánesův most z roku 1914 dopravě přes Malou Stranu odlehčil. Většími zásahy byla přestavba Michnova paláce pro Obec sokolskou, výstavba Ministerstva financí a později vystěhování a přestavba celých bloků severně od Malostranského náměstí pro účely Parlamentu po roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter čtvrti.", "content": "Malá Strana vznikla jako podhradí Pražského hradu, kde časem převládla šlechtická sídla, církevní a diplomatické instituce. Je i dnes klidnější než protější Staré Město a má také více zeleně. Nachází se zde velké množství pozoruhodných staveb i dalších zajímavých míst – např. ostrov Kampa obtékaný Čertovkou, Malostranské náměstí rozdělené na dvě části kostelem sv. Mikuláše, Maltézské náměstí, Újezd s lanovou dráhou na Petřín, Štefánikovu hvězdárnu a Petřínskou rozhlednu či velký komplex zahrad (Kinského zahrada, Petřínské sady, Schönbornská zahrada, atd.). Právě díky nim a vrchu Petřín, který je zviditelňuje, působí Malá Strana jako zelená oáza uprostřed města. Sídlí zde obě komory Parlamentu ČR – Poslanecká sněmovna i Senát. Rozšiřování parlamentu v 90. letech bylo kritizováno, naposledy drahá výstavba poslanecké ubytovny v Nerudově ulici. V severovýchodním cípu Malé Strany u Vltavy leží Strakova akademie – sídlo úřadu vlády ČR). Z ministerstev tu sídlí Ministerstvo financí v Letenské ulici, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v Karmelitské ulici a Ministerstvo kultury na Maltézském náměstí. Řada paláců se využívá jako velvyslanectví, či zastupitelské úřady, a také jako hotely s restauracemi. Kromě toho tu sídlí Český červený kříž, České muzeum hudby a Museum Kampa. V bývalé jezuitské koleji sídlí Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, na horním náměstí Akademie múzických umění, v Josefské ulici je významné Malostranské gymnázium a v Hellichově ulici Gymnázium Jana Nerudy. Malá Strana tak má, kromě svého neopakovatelného genia loci, i velký politický, kulturní a administrativní význam.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Malou Stranou vede levobřežní tramvajová trať (linky 12, 15, 20, 22, 23, 57, sezónně taky 91) z Újezda Karmelitskou ulicí na Malostranské náměstí. Dále pokračuje splítkou skrz Oettingenský palác a Letenskou ulicí ke stanici metra Malostranská, která je umístěna na Klárově. Na území Malé Strany jsou tramvajové zastávky Újezd, Hellichova, Malostranské náměstí a Malostranská, kde je také stanice metra trasy A Malostranská.", "section_level": 2}, {"title": "Lanovka.", "content": "Na malostranském Újezdu má dolní stanici pozemní Lanová dráha na Petřín.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilová doprava.", "content": "Z Malostranského náměstí k nemocnici Pod Petřínem jezdí autobusová linka 292. Do historického jádra Malé Strany nesmějí nákladní automobily; protože zde často vznikaly zácpy. Od listopadu 2007 byla na Malou Stranu rozšířena zóna placeného parkování z pravobřežní Prahy 1. Část automobilové dopravy z Malé Strany pomohl odvést Strahovský tunel. Po vzniku Československa se zvažovala i tzv. Petřínská komunikace po svahu Petřína nebo tunelem pod ním.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti, Malá Strana v kultuře.", "content": "Žilo zde mnoho význačných umělců, vědců i politiků: Josef Dobrovský, Joachim Barrande, Eduard Vojan, Karel Čapek (Říční), Vladimír Holan a Jan Werich (Dobrovského dům na Kampě), Jiří Trnka (v Hroznové), Pavel Štěpán, František Janda (Besední), malíř Jan Zrzavý, fotograf Josef Sudek. Zdejší rodák Jan Neruda Malé Straně dokonce zasvětil své známé \"Povídky malostranské\", které barvitě popisují zdejší život v polovině 19. století; byla po něm pojmenována ulice vedoucí vzhůru královskou cestou na nedaleký Pražský hrad. Povídky o Malé Straně napsala také Jindřiška Smetanová, odehrává se tu i televizní seriál \"Kamarádi\" režisérky Vlasty Janečkové či \"Chobotnice z II. patra\" režiséra Jindřicha Poláka, svůj děj zde má i větší část filmu \"Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách\" režiséra Václava Vorlíčka a \"Kamenný most\" režírovaný Tomášem Vorlem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malá Strana (původně \"Nové Město\" - latinsky \"Nova civitas sub castro Pragensi\" do založení dnešního Nového Města a později \"Menší Město pražské\", ) byla do roku 1784 samostatným městem, do roku 1949 městským obvodem Praha III, nyní se jedná jen o městskou čtvrť a katastrální území v centru Prahy na levém břehu Vltavy. Malá Strana má rozlohu 1,3728 km. Skoro celá čtvrť se nachází na území městské části Praha 1, malá část (4 %) jižně od ulice Vítězné náleží k území Prahy 5. Jde o jednu z nejstarších a nejpůsobivějších částí Prahy vzniklou v podhradí Pražského hradu. Jedná se o turisticky atraktivní lokalitu s řadou kostelů, paláců a dalších památek a vysokým podílem zelených ploch zahrad a sadů včetně vrchu Petřína. Sídlí zde významné instituce státní moci (obě komory Parlamentu, Úřad vlády, tři ministerstva) a zastupitelské úřady.", "tgt_summary": "Malá Strana (Czech for \"Little Side (of the River)\", ) or more formally Menší Město pražské () is a district of the city of Prague, Czech Republic, and one of its most historic neighbourhoods. In the Middle Ages, it was a dominant center of the ethnic German (and since 16th century also Italian) citizens of Prague. It also housed many noble palaces while the right-bank towns were comparatively more bourgeois and more Bohemian Czech.", "id": 2181993} {"src_title": "Markión", "tgt_title": "Marcion of Sinope", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "To, co nám je o Markiónovi známo, pochází od jeho protivníků, kteří se ovšem zásadně shodují. Markión byl bohatý syn biskupa v Pontu, snad v dnešním Sinopu v severním Turecku na pobřeží Černého moře, asi 250 km SV od Ankary. Tertullianus píše, že byl loďařem a obchodníkem. První zmínku o Markiónovi nalézáme v Justinově \"První apologii\" (26) z poloviny 2. století. V té době byl Markión ještě naživu a měl mnoho příznivců. Nepřátelský postoj vůči němu zaujímá Polykarpův žák Irenej z Lyonu v polemickém spise \"Adversus haereses\" z konce 2. století, toto jeho pojednání rozšiřuje ve své polemice \"Adversus Marcionem\" Tertullianus. Hippolyt Římský o Markiónovi říká, že byl synem biskupa, který jej pro nemravnost exkomunikoval; této historce se však nechce příliš věřit, protože ostatní zmínky o Markiónovi hovoří jako o ctnostném muži. Markión se někdy kolem roku 140 usadil v Římě a v prvních několika letech vypracoval teologický systém, kterým strhl na svou stranu množství posluchačů. Poté začínají konflikty s římskými biskupy a Markión začíná organizovat vlastní oddělené společenství věřících. Markión je exkomunikován a římská církev mu vrací předchozí dar 200 tisíc sesterciů. Řím však zůstává místem Markiónova působení, přitom se zakládají další markiónovské komunity po celé římské říši. Takto vzniká samostatná církevní organizace, jejíž hlavou a autoritativním biskupem je Markión. Podle Tertulliana a Ireneje se Markión pokoušel použít svého majetku k tomu, aby církev přijala jeho učení, což odmítla. Markión se setkal i s Polykarpem ze Smyrny, který tvrdil, že znal osobně apoštola Jana a který Markióna nazval „prvorozencem ďáblovým“. Kromě již zmiňovaných patřili k Markiónovým kritikům Efrém Syrský, Dionýsios z Korinta, Theofilos z Antiochie, Filippos z Gortyny, Rhodo, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Již toto množství oponentů svědčí o vlivu, který markionité v rané církvi měli.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Svou nauku zaznamenal Markión ve dvou spisech nazvaných \"Instrumentum\" a \"Antiteze\", které se nám ovšem nedochovaly; o jejich existenci víme z Tertullianova spisu \"Adversus Marcionem\". Markiónovo učení je často označováno za gnostické, od křesťanské gnóze se ovšem odlišuje v tom, že zatímco podle gnostiků je v duši každého člověka jiskra Boží jako stopa Stvoření, podle Markiona je celé Stvoření dílem zlého Boha, zákonodárce a soudce Starého zákona. Spojuje je však systematický protiklad dobrého Boha Nového zákona plného lásky, Otce, jehož zvěstuje Ježíš Kristus, a „zlého“ Boha Starého zákona, který je zodpovědný za Stvoření světa, zákon atd. Jedná se tak o první takto vyostřený příklad dualismu v rámci rodícího se křesťanství. Markión odmítá celý Starý zákon, který připisuje demiurgovi, který se, stejně jako v gnózi zjevuje jako zlý Bůh. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítá i plození a zakazuje pohlavní styk. Demiurg je též zodpovědný za veškeré utrpení a bolest. Vykoupení se pro člověka skrývá v návratu k duchovnímu životu. Kristus je představen jako Bůh lásky, který člověka osvobozuje od zákona. Pouze víra v tohoto boha lásky je nezbytná ke spáse. Ježíše nepokládá Markión za Mesiáše, ale za božskou bytost se zdánlivým tělem (doketismus), které nemůže trpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markión ze Sinopé (asi 100 Sinopé – asi 160 Řím) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož dualistické učení o zlém Bohu Starého zákona a dobrém Bohu Ježíše Krista církev ostře odmítla jako heretické (viz markionismus). Markión vytvořil pevnou církevní organizaci, jejímž byl biskupem, a prosadil v ní velmi omezený výběr křesťanských spisů (10 Pavlových listů a výběr z Lukášova evangelia). To patrně vedlo k pevnější organizaci římské církve a urychlilo vznik kánonu Nového zákona. Řada z Markiónových heretických názorů se opakovaně objevovala v pozdějších dějinách církve.", "tgt_summary": "Marcion of Sinope (; Greek: ; 85 – c. 160) was an important figure in early Christianity. Marcion preached that the god who sent Jesus into the world was a different, higher deity than the creator god of Judaism. He considered himself a follower of Paul the Apostle, who he believed to have been the only true apostle of Jesus Christ. Church Fathers such as Justin Martyr, Irenaeus, and Tertullian denounced Marcion as a heretic, and he was excommunicated by the church of Rome around 144 CE. He published the first known canon of Christian scriptures, which contained ten Pauline epistles (the Pastoral epistles weren't included) and a shorter version of the Gospel of Luke. This made him a catalyst in the process of the development of the New Testament canon by forcing the proto-orthodox Church to respond to his canon.", "id": 750091} {"src_title": "Claudio Arrau", "tgt_title": "Claudio Arrau", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Claudio Arrau se narodil v chilském městě Chillán. Byl synem očního lékaře Carlose Arraua a Lucrecie Leónové a patřil k významné chilské rodině. Jeho předek Lorenzo de Arrau byl do Chile vyslán španělským králem Karlem III. Jako zázračné dítě měl Claudio Arrau svůj první koncert již v pěti letech a v roce 1908 dostal stipendium od chilské vlády, aby studoval hudbu v Berlíně. Jeho učitelem byl Martin Krause, jeden z posledních žáků Ference Liszta. Když mu bylo dvanáct let, dokázal zahrát Lisztových \"12 transcendentalních etud\", považovaných za jedny z nejtěžších klavírních skladeb. V letech 1919 a 1920 získal Lisztovu cenu a již v roce 1925 se stal profesorem na Sternově konzervatoři v Berlíně. Mezi jeho žáky patřili např. Garrick Ohlsson a Karlrobert Kreiten. V roce 1927 vyhrál Grand Prix International des Pianistes v Ženevě a jeho recitály Bachovy hudby z let 1935-1936 v Berlíně byly považovány za mimořádnou hudební událost. Později uváděl i kompletní díla Beethovena, Mozarta, Schuberta, Brahmse či Webera. Brzy po vypuknutí 2. světové války se přestěhoval do USA, později v únoru 1979 získal americké občanství. Až do své smrti se hojně věnoval koncertní činnosti, při níž navštívil i Prahu. V roce 1937 se oženil s německou mezzosopranistkou Ruth Schneiderovou, se kterou měl tři děti. Claudio Arrau zemřel v rakouském Mürzzuschlagu v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Hra Claudia Arraua má velmi osobitý styl. Vždy kladl větší důraz na procítěný přednes skladby než na virtuosní brilanci, za což byl občas kritizován. Jeho hra byla pro svou sytost a barvu občas přirovnávána k burgundskému vínu. Třebaže od svých středních let dával často přednost pomalejšímu tempu, v mládí získal pověst virtuosa, který dovedl zahrát i nejnáročnější skladby. Jeho hra se vyznačovala filosofickou hloubkou, plným a zpěvným tónem a mimořádnou precizností. Vždy se snažil vycházet ze studia pramenů, nicméně jeho interpretace nezapřou jeho silnou individualitu.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Arrau během svého života nahrál mnoho hudebních děl ať už sólově, či s orchestrem. K jeho nejvýznamnějším nahrávkám patří kompletní klavírní tvorba Roberta Schumanna, ale slavné jsou i nahrávky děl Beethovena, Mozarta, Brahmse, Liszta, Chopina či Debussyho. Těsně před svou smrtí pracoval na nahrávkách celého díla Johanna Sebastiana Bacha pro klávesové nástroje. Výběr jeho nahrávek byl vydán v rámci kolekce \"Great Pianists of the 20th Century\" (Phillips Classics), kde mu byla věnována tři dvojalba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claudio Arrau (6. února, 1903 – 9. června, 1991) byl chilsko-americký klavírista, světově proslulý svým osobitým přednesem, k jehož širokému repertoáru patřily skladby od barokních až po moderní skladatele. Je považován za jednoho z nejlepších klavíristů 20. století.", "tgt_summary": "Claudio Arrau León (; February 6, 1903June 9, 1991) was a Chilean pianist known for his interpretations of a vast repertoire spanning the baroque to 20th-century composers, especially Bach, Beethoven, Schubert, Chopin, Schumann, Liszt and Brahms. He is widely considered one of the greatest pianists of the twentieth century.", "id": 1408451} {"src_title": "Olše (strom)", "tgt_title": "Alder", "src_document": [{"title": "Vzhled a vlastnosti.", "content": "Nejznámější olší je olše lepkavá, strom rostoucí i v ČR; olše lepkavá roste po celé Evropě a byla introdukována i jinam. Nejvyšším druhem je olše červená, rostoucí na západním pobřeží Severní Ameriky, dosahuje výšky až 35 metrů. Olše lepkavá a olše srdčitá mohou dorůst výšky kolem 30 metrů. Naproti tomu olše zelená je zřídka vyšší než 5 metrů. Listy jsou opadavé, střídavé, jednoduché a pilovité. Květem jsou jehnědy, samčí jsou protáhlé, samičí dřevnatí a připomínají malé šištice jehličnatých stromů. Oba typy jehněd se vyskytují na jedné rostlině, často se objevují brzy zjara, ještě před vyrašením listů. Jsou hlavně větrosnubné, ale opylují je i včely. Olše jsou medonosné rostliny a jejich pyl nesený větrem může působit problémy alergikům. Co se týče dřeva, mezi bělí a jádrem nejsou signifikantní rozdíly. Dřevo olše nemá výrazné letokruhy a její kresba je ryze monotónní. Čerstvě po pokácení je dřevo načervenale oranžové, ovšem postupem času vlivem přístupu vzduchu tmavne do načervenale bílé až načervenale hnědé. Přestože olše roste převážně u vodních toků, dřevo nezadržuje vodu a velmi dobře vysychá.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Olšové dřevo figuruje na trhu se dřevem jako alternativa k jasanovému dřevu na výrobu násad zemědělského náčiní a sportovních pomůcek. Díky velmi nízké tuhosti a střední pevnosti v tlaku jej lze dobře ohýbat (i když ne tak dobře jako jasan). Dřevo lze dobře opracovávat jak strojem, tak manuálně, řezné nástroje se tupí jen minimálně. Bělová část není trvanlivá a je dobré ji impregnovat. Hrozí napadení červotočem. Málokdo možná ví, že se dřevo olše používá na výrobu tradičních českých dřeváků. Mimo to má speciální využití i v Japonsku v uměleckém řezbářství a sochařství – pokroucené stromy olše jsou tam ceněným artiklem. I když dřevo nemá výraznou texturu, najdeme jej i jako složku mozaikových podlah, kde v kombinaci s tmavšími odstíny jiných druhů dřeva vytváří velmi dekorativní dojem. V některých domácnostech se olše používá i jako tzv. falešný mahagon. Při adekvátním nalakování jsou totiž oba druhy dřeva pohledem k nerozeznání. Mahagon je ovšem daleko tvrdší a dražší. Olše se někdy vysazují i jako okrasné stromy a keře do parků a zahrad. Suché olšové plody se využívají v akvaristice. Jejich přidání do akvária má pozitivní vliv na tvrdost vody, omezují růst řas a uvolňují rybám prospěšné třísloviny. Voda se však lehce zabarvuje dohněda. Místo plodů lze přidat výluh z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Olše (\"Alnus\") jsou opadavé stromy nebo keře patřící do čeledi břízovitých. Rychle rostou, ale málokdy dosahují velké výšky. Olše jsou rozšířené hlavně v mírném pásmu severní polokoule, v Americe zasahují na jih až do Argentiny.", "tgt_summary": "Alder is the common name of a genus of flowering plants, Alnus, belonging to the birch family Betulaceae. The genus comprises about 35 species of monoecious trees and shrubs, a few reaching a large size, distributed throughout the north temperate zone with a few species extending into Central America, as well as the northern and southern Andes.", "id": 814004} {"src_title": "Charles Messier", "tgt_title": "Charles Messier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Messier se narodil 26. června roku 1730 ve francouzském městě Badonviller, které leží 35 km od Lunéville. Narodil se jako desáté dítě ze dvanácti potomků drába Nicolase Messiera a jeho ženy Francoise, rozené Grandblaise. Šest jeho bratrů a sester zemřelo ještě v dětství, na čemž se zajisté podepsaly skromné poměry, ve kterých rodina žila. Charlesův otec zemřel roku 1741, když Charlesovi bylo 11 let a tak mladý Messier musel skončit školu, aby rodina měla šanci na zlepšení svého živobytí. Charles se začal zajímat o astronomii již ve věku 14 let, kdy měl možnost pozorovat průlet komety kolem Slunce. Jeho zájem byl pak ještě více prohlouben zatměním Slunce, které bylo v městě, ve kterém žil, pozorovatelné 25. července 1748. V říjnu roku 1751 odešel do Paříže, kde ho díky jeho skvělému jemnému písmu zaměstnal námořní astronom Joseph-Nicolas Delisle (1688 - 1768). Nový domov nalezl v Hôtelu de Cluny, kde bydlel právě s Delislem. Jeho první prací bylo okopírování velké mapy Číny; vedle této aktivity ho Delislův tajemník Liboure uvedl do observatoře v Hôtelu de Cluny. Liboure Messiera přiměl, aby si vedl podrobné a přesné záznamy o svých pozorováních. Messierovým prvním dokumentovaným pozorováním se stal přechod Merkuru, který pozoroval 6. května 1753. Delisle sám pak Messiera přesvědčoval o důležitosti přesného pozorování a měření pozorovaných těles, bez kterého by pak Messier nebyl nikdy schopen svůj katalog úspěšně sestavit. Od roku 1754 byl nepřetržitě zaměstnán u námořnictva jako skladník.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky katalogu.", "content": "\"Hlavní článek o katalogu: Messierův katalog\" Někdy v roce 1757 Charles Messier začal hledat Halleyovu kometu. Jeho první zpráva o M32, průvodci galaxie v Andromedě, se objevila ve stejném roce. Návrat Halleyovy komety byl očekáván následující rok, ale stále šlo pouze o vědeckou hypotézu. Sám Delisle vypočetl zdánlivou trasu komety a Messier vytvořil skvělý hvězdný graf její cesty, došlo však k tomu, že se Delisle ve svých výpočtech spletl, takže se Messier během svých pozorování pokaždé díval na špatné místo. Je spíše komické, že při pozorování dne 14. srpna roku 1758 učinil jiný objev – v průběhu pozorování (28. srpna 1758) zjistil v souhvězdí Býka jiný mlhavý objekt, který zpočátku také mylně považoval za kometu. Později se ukázalo, že se jde o Krabí mlhovinu, která pak dostala v jeho katalogu první pořadové číslo M1 – jednalo se o pozůstatek supernovy, která explodovala roku 1054). K pečlivému proměření mlhoviny pak došlo 12. září 1758. Halleyova kometa byla nakonec objevena německým amatérským astronomem Johannem Georgem Palitzchem (1723–1788) v noci z 25. na 26. prosince. Messier ji nezávisle na tomto pozorování objevil 21. ledna 1759, o čtyři týdny později než německý astronom, když začal definitivně pochybovat o správnosti Delisleových výpočtů. Delisle samozřejmě nevěřil ve svou chybu, a tak pokračoval v pozorování a odmítal uznat objev jiných. Jelikož byl Charles Messier loajální zaměstnanec, pokračoval v hledání komety podle zaměstnavatelových pokynů. Když pak konečně ohlásil svůj objev, nebyl ostatními francouzskými astronomy brán vážně, protože svůj objev ohlásil dne 1. dubna 1759, tedy na apríla. V následujících dnech změnil Delisle postoj ke svému zaměstnanci Messierovi a nabádal ho, aby se pustil do svého vlastního pozorování (na druhou stranu určitě hrál svoji úlohu i vysoký věk Delislea, který se pomalu připravoval na odchod do důchodu). Během dalších pozorování objevil Messier dne 11. září 1758 svou druhou „mlhovinu“ M2, která ovšem byla již předtím objevena astronomem Jean-Dominiquem Maraldim (1709–1788) v roce 1746, nešlo však o mlhovinu, ale o kulovou hvězdokupu. Následně pak pozoroval přechod Venuše (6. června 1761) a objevení saturnových prstenců . Dále sledoval kometu 1762 Klinkenberg v květnu až červenci roku 1762, následující rok v říjnu objevil kometu 1763 Messier a pak 1764 Messier. Roku 1763 se objevily první zprávy o tom, že by Messier mohl být přijat do Královské vědecké akademie (Académie Royale des Sciences), tyto zprávy se však, bohužel pro Messiera, nenaplnily. Třetím pozorovaným „mlhovinovým“ objektem se stala další kulová hvězdokupa M3, kterou Messier objevil 3. května 1764 v souhvězdí Honicích psů, což ho podnítilo k systematickému prozkoumávání oblohy, při kterém tyto mlhavé obláčky vyhledával. Během následujícího roku objevil a katalogizoval prvních čtyřicet položek svého katalogu od M3 až po M40 (pro sestavení svého prvního katalogu využil katalog Edmunda Halleyho, přesněji jeho objevených 6 objektů). V průběhu těchto let byl Messier v aktivní korespondenci s jinými významnými astronomy a akademiky z Británie, Německa i Ruska (například Frederick La Harpe). Kromě toho byl 21. května 1764 vybrán za člena Akademie v Harlemu (Holandsko) a 6. prosince 1764 byl uveden jako zahraniční člen Královské společnosti v Londýně. Roku 1765 pak následovalo ocenění na Akademii v Auxerre. Na začátku roku 1765 objevil hvězdokupu M41. V témže roce odešel konečně do důchodu Delisle, a tak mohl Messier pokračovat v pozorování z Hôtelu de Cluny. 8. března 1766 objevil novou kometu, kterou znovuobjevil 8. dubna téhož roku. V roce 1767 se vypravil na jedinou svou vojenskou cestu za účelem seřídit nové vojenské hodiny (navržené J. Le Royem). Strávil tak 3 a půl měsíce na palubě vojenské lodi L´Aurore se svým kolegou Alexandrem Guyem Pingrém. Messier pořizoval astronomická pozorování a Pingré pak potřebné výpočty.", "section_level": 1}, {"title": "První publikace.", "content": "Roku 1769 se Messier musel rozhodnout publikovat první verzi svého katalogu a rozšířit počet objektů v něm o objekty M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády). Po objevu další komety (8. srpna 1769) zaslal podrobný popis trasy králi Pruska, který měl podobně jako Messier hluboký zájem o problematiku a Messier byl za objev odměněn dne 15. září 1769 členstvím v Německé akademii věd (a v dubnu stejného roku byl vybrán za člena Královské Akademie Švédska ve Stockholmu). Konečně pak 30. června v roce 1770 byl zvolen v Paříži do Královské akademie věd své rodné země. 14. června objevil další kometu, která do historie vstoupila pod jménem Lexellova kometa, nebyla tedy pojmenována po objeviteli Charlesovi Messierovi, ale po matematikovi, který spočetl její dráhu – Andersu Lexellovi, který působil na observatoři v Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "26. listopadu 1770 se ve věku 40 let po 15 letech známosti Charles Messier oženil s Marií-Françoise de Vermauchampt (37 let). 15. března 1772 se Messierovým narodil syn Antoine-Charles, Messierova manželka (23. března) i syn (26. března) však brzy po porodu zemřeli. 10. ledna 1771 objevil Messier nejjasnější kometu roku. 16. února představil světu první verzi svého Katalogu mlhovin a hvězdokup s prvními 45 objekty. (Tehdy však katalog vycházel pod názvem Nebulae (Mlhovina), jelikož Messier ještě nevěděl, že existují galaxie a planetární mlhoviny.) Cílem katalogu bylo zachytit v seznamu všechny objekty, které by mohly být považovány za komety, ale které se nacházejí na stálých polohách na obloze. Každý objekt v jeho katalogu je označen písmenem M, jako Messier, a pořadovým číslem, například M1 - Krabí mlhovina, M45 - Plejády atd. V roce 1784 katalog již obsahuje jeho seznam 103 položek. Tři noci po prvním vydání katalogu objevil další tři mlhovinné objekty M46-M49. Protože však u objektů M47 a M48 udělal chybu v měření, byly ztraceny a znovuobjeveny na začátku dvacátého století. V tomto roce dále objevil další kometu (již třináctou). Později tohoto roku 7. června objevil mlhovinu M62, u které však pouze přibližně změřil pozici, takže se do jeho katalogu dostala až po přesnějším změření v roce 1779. Roku 1771 se pan Messier stal oficiálně astronomem námořnictva, což mu garantovalo pravidelný roční plat ve výši 1 700 franků (roku 1774 byl jeho plat zvýšen na 2 000 franků). Jean-Francois de Laharpe prohlásil (podle legendy), že kdyby nezemřela jeho žena, objevil by Messier další třináctou kometu a učinil by další důležité objevy, ale smrt manželky a dítěte ho od další práce na čas odtrhla (paradoxem se stalo to, že zmiňovanou kometu prý objevil pan Montaigne, kterého však Messier neměl v lásce…). Pravdou ale je, že Montaugn objevil kometu týden před narozením dítěte a tak se skutečně jedná pouze o legendu, která se o Messierovi traduje. 5. dubna roku 1772 přidal další hvězdokupu do svého katalogu, a to tentokráte pod číslem M50; v tomto roce byl dále zvolen členem Akademie v Bruselu (Belgie) a Královské akademie v Maďarsku. Během následujících let učinil Charles Messier řadu objevů a jeho katalog se tak postupně rozrůstal až do konečného čísla 103 položek, které katalog obsahoval v roce 1784.", "section_level": 1}, {"title": "Úraz.", "content": "Začátkem 80. let byla Messierova práce na rok přerušena nehodou, když 6. listopadu 1781 spadl do studeného sklepa přibližně 7,5 m hlubokého. Během pádu byl vážně zraněn a následná rekonvalescence trvalo skoro rok. K práci se vrátil přesně včas, aby stihl pozorovat přechod Merkuru 12. listopadu 1782. Během následujících měsíců se chtěl vrátit k pracím na katalogu, ale vzhledem k tomu, že neměl další úspěchy, vrátil se k hledání komet, kde se dočkal dalšího úspěchu v podobě objevu další komety 7. ledna 1785 (dostala název 1785 I Messier-Méchain). Společně s Méchainem se pak stali úspěšnými hledači komet (například Messier objevil další kometu 26. listopadu 1788). Ve Francii ovšem nastaly převratné politické změny - Francouzská revoluce, které připravily Messiera o jeho stálý příjem a důchod. Messier spolu s Méchainem založili roku 1795 Národní institut pro vědu a umění. Následovalo pro změnu další objevení komety, a to tentokráte 12. dubna 1798. Poslední jím objevená kometa byla pozorována 12. července roku 1801. Dosáhl tak konečného skóre 20 komet, 13 objevil přímo on sám a 7 objevil nezávisle na někom jiném. Roku 1806 se mu dostalo asi největšího životního ocenění, když mu osobně sám mocný císař Napoleon předal Kříž čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Sklonek života.", "content": "V roce 1815 Messier prodělal náhlou mozkovou příhodu - mrtvici, po které částečně ochrnul. Po částečném zotavení se ještě jednou nebo dvakrát objevil na akademickém zasedání, ale jeho každodenní život byl již stále více obtížný. V noci z 11. na 12. dubna 1817 zemřel v 87 letech ve svém domě v Paříži a byl pohřben 14. dubna na pařížském hřbitově Père Lachaise. Celoživotní dílo Charlese Messiera ocenila po jeho smrti astronomická společnost pojmenováním kráteru na povrchu Měsíce v Moři hojnosti.Také asteroid 7359, objevený 16. ledna 1996 českým astronomem Milošem Tichým na observatoři Kleť, nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Messier (26. června 1730 - 12. dubna 1817) byl francouzský astronom žijící v 18. století, tvůrce katalogu mlhových vesmírných objektů.", "tgt_summary": "Charles Messier (; 26 June 1730 – 12 April 1817) was a French astronomer. He published an astronomical catalogue consisting of 110 nebulae and faint star clusters, which came to be known as the \"Messier objects\". The purpose of the catalogue was to help astronomical observers distinguish between permanent and transient visually diffuse objects in the sky.", "id": 1404131} {"src_title": "Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana", "tgt_title": "Slovak Democratic and Christian Union – Democratic Party", "src_document": [{"title": "Vedení strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po odchodu Ivana Šimka a Zuzany Martinákové byli na kongrese v roce 2004 do vedení jmenováni místopředsedové Pavol Kubovič, Pavol Prokopovič, Juraj Liška, Ivan Mikloš, Eduard Kukan a Milan Hort. Na kongresu v roce 2006 zvolili delegáti do vedení strany za předsedu Mikuláše Dzurindu a na pozice místopředsedů Eduarda Kukana, Ivana Mikloše, Milana Horta, Ivetu Radičovou a Pavla Kuboviče. V květnu 2012 bylo zvoleno nové vedení, předsedou strany se stal hejtman Bratislavského kraje Pavol Frešo.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Strana vznikla pod původním názvem Slovenská demokratická a křesťanská unie v roce 2000. Založil ji Mikuláš Dzurinda (který byl jejím předsedou až do roku 2012). Strana vznikla poté, co Dzurinda spolu s některými ministry tehdejší vlády odmítl vystoupit z účelově vytvořené volební strany Slovenská demokratická koalice (SDK) a vrátit se podle původní dohody do stran, které ji předtím vytvořily. Spolu s Mikulášem Dzurindou vstoupilo do SDKÚ více politiků z SDK – část členů byla původně z KDH (Mikuláš Dzurinda), část z bývalé DÚ (Eduard Kukan) a část z bývalé DS (Ivan Mikloš). Strana byla zaregistrována na Ministerstvu vnitra SR 18. února 2000. V srpnu 2000 se strana sloučila s Demokratickou unii. SDKÚ konstatovala, že se nemíní etablovat v současném parlamentu, zavazuje se však podporovat vládu a převzít odpovědnost za činnost sedmi členů kabinetu za SDKÚ. V nadcházejících parlamentních volbách chce získat tolik hlasů, aby mohla vést jednání o sestavení vlády. Krátce před parlamentními volbami v roce 2002 SDKÚ nečekaně uzavřela dohodu o spolupráci s Demokratickou stranou. V parlamentních volbách v roce 2002 SDKÚ získala 15,09% hlasů a 28 mandátů, skončila na druhém místě a spolu s SMK, KDH a ANO vytvořila vládu a společně tak tato koalice začala politiku reforem.", "section_level": 1}, {"title": "Volební období 2002–2006.", "content": "8. října 2002 podepsali koaliční smlouvu předseda SDKÚ Mikuláš Dzurinda, předseda SMK Béla Bugár, předseda KDH Pavol Hrušovský a předseda ANO Pavol Rusko a 16. října jmenoval prezident Rudolf Schuster novou vládu pod vedením staronového premiéra Mikuláše Dzurindy. Strana byla součástí koalice, která prosadila zásadní ekonomické reformy. Strana získala ministerstvo obrany, financí, dopravy, sociálních věcí a rodiny a ministerstvo zahraničí. Ve vztahu k vývoji ve straně byl podstatný pozdější rozpor premiéra s Ivanem Šimkem a kauza \"skupinka\". 8. prosince 2003 vystoupila z strany platforma kolem Ivana Šimka (celkem sedm poslanců včetně Zuzany Martinákové). Tato skupina poslanců později založila stranu Svobodné fórum. Do klubu později přibyl Jozef Banas (původně ANO). V roce 2004 strana prohrála souboj o prezidentské křeslo když Eduard Kukan nepostoupil do druhého kola. V červnu 2004 strana získala nejvíce hlasů v prvních volbách do Evropského parlamentu na Slovensku. 22. května 2004 delegáti kongresu SDKÚ v Bratislavě zvolili za nové místopředsedy strany Pavla Kuboviče, Pavla Prokopoviče a Juraje Lišku. Vedle uvedené trojice ve funkcích zůstali Ivan Mikloš, Eduard Kukan a Milan Hort. Od 21. ledna 2006 se strana sloučila s menší Demokratickou stranou a používá tak dnešní název SDKÚ-DS. Na začátku února 2006 z vládní koalice odešlo KDH po sporu s SDKÚ. Na Slovensku se následně konaly předčasné volby. Strana se ve volebním období výrazně přičinila o úspěchy v zahraniční politice – vstup do Severoatlantické aliance a Evropské unie v roce 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2006–2010.", "content": "V parlamentních volbách v roce 2006 strana získala 18,35% a 31 mandátů, skončila na druhém místě a přešla do opozice. Nejvíce preferenčních hlasů získala Iveta Radičová (205 538) následovaná Ivanem Miklošem (199 801) a Mikulášem Dzurindou (165 729). V září 2008 SDKÚ vypracovala dokument \"Slovensko má na víc - program SDKÚ-DS\" jako programovou alternativu vlády Roberta Fica. V roce 2009 strana prohrála souboj o prezidentské křeslo, jelikož její kandidátka Iveta Radičová prohrála ve druhém kole s Ivanem Gašparovičem. V červnu 2009 strana získala 16,98% a 2 mandáty v druhých volbách do Evropského parlamentu na Slovensku. V únoru 2010, po zveřejnění kauzy financování strany, se vzdal Mikuláš Dzurinda postu volebního lídra a v primárních volbách následně vyhrála (v souboji s Ivanem Miklošem) Iveta Radičová.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2010–2012.", "content": "Vítězem voleb v roce 2010 se stala dosavadní vládní strana SMER - sociálna demokracia se ziskem 34,8 %, parlamentní většinou však disponovali středopravé strany Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana (15,4 %), Sloboda a Solidarita (12,1 %), Kresťanskodemokratické hnutie (8,5 %) a Most-Híd (8,1 %). Dohromady tak disponovali 79 mandáty a mohli vytvořit koaliční vládu v čele s Ivetou Radičovou z SDKÚ-DS.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2012–2016.", "content": "Vítězem voleb v roce 2012 se opět stal SMER - sociálna demokracia, tentokrát již se ziskem 44,41 % a mohl tak disponovat parlamentní většinou bez přizvání další strany do koalice. SDKÚ-DS získala pouze 6,09 %, a přesunula se tak do opozice.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2016–2020.", "content": "Vítězem voleb v roce 2016 se znovu stal SMER - sociálna demokracia Roberta Fica, ovšem s podstatně nižším ziskem než v předchozích letech – 28,8%. SDKÚ-DS získala pouze 0,26 %, a nedostala se tak ani do parlamentu.", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "Volební výsledky z voleb do Národní rady SR a Evropského parlamentu, ve kterých se zúčastnila strana SDKÚ, respektive SDKÚ-DS.", "section_level": 1}, {"title": "Volební preference.", "content": "Volební preference strany v procentech podle Statistického úřadu SR. Tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5% potřebné na vstup do parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Členská základna.", "content": "Podle oficiálních údajů měla strana k 31. prosinci 2007 7 274 členů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana (zkratka SDKÚ-DS, ) je slovenská mimoparlamentní politická strana. V letech 2000–2006 a 2010–2012 byla vládní stranou, v čele jejích koaličních vlád se postupně vystřídali Mikuláš Dzurinda a Iveta Radičová. Strana v současné době čeká na volbu předsedy.", "tgt_summary": "The Slovak Democratic and Christian Union – Democratic Party (, SDKÚ-DS) was a liberal-conservative, Christian-democratic political party in Slovakia. The SDKÚ-DS was a member of the Centrist Democrat International and was a member of the European People's Party until 2018, when it was expelled. SDKÚ was a major right-wing conservative party in Slovakia for 12 years. During their governance, Slovakia became member of European Union and North Atlantic Treaty Organisation. SDKÚ-DS was marginalized after the 2012 parliamentary election, when it received only 6% of votes. In another four years it lost the most of its MPs and the party received only 0.26% of votes in 2016 leaving it without parliamentary representation. The party then ceased all of its activities.", "id": 1178772} {"src_title": "Anaxagorás", "tgt_title": "Anaxagoras", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anaxagorás pocházel z Klazomen v Malé Asii, na západním pobřeží dnešního Turecka, kde zřejmě vlastnil určitý majetek a kde byl také politicky činný. Ačkoli byl Řek, zřejmě sloužil v perské armádě, protože Klazomenai byly podrobeny během iónského povstání. Mezi lety 464 a 462 př. n. l. odchází do Atén, které se stávají střediskem řecké kultury; ve městě zůstává celých třicet let. Mezi jeho obdivovatele patřil i Perikles, některé prameny uvádějí, že mezi jeho žáky patřil Sókratés. Anaxagorás byl zatčen politickými oponenty svého přítele Perikla kvůli tomu, že se stavěl zavedeným náboženským principům. Byl donucen opustit Atény, odkud odešel nazpět Lampsaku v Iónii, kde zemřel. Anaxagorova díla se nezachovala, jsou však známy jeho fragmenty v díle filozofa 6. století Simplikia z Kilíkie.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmologická teorie.", "content": "Podle Anaxagora všechno existuje od počátku. Původně existovaly nekonečně malé, bezpočetné a přitom kvalitativně odlišné pralátky, která nazývá σπέρματα (\"spermata\", semena nebo zárodky věcí). Tato semena jsou taktéž dělitelná donekonečna, z nich posléze vznikají další jsoucna. Do tohoto světa vnáší pak uspořádání abstraktní rozumový a všemohoucí princip, který Anaxagorás označuje jako νοῦς \"nús\" (mysl, duch). Tento \"nús\" existuje pouze pro sebe, není smíšen s ostatními jsoucny a působí z jednotlivých částic krásný celek světa, \"kosmos\". Anaxagorás je prvním filozofem, který tento princip do filozofie vnáší; Aristotelés, v jehož filozofii se nachází podobný princip prvotního hybatele, jej pro tento pojem označuje mezi presokratiky jako střízlivého mezi opilými. Anaxagorás se snažil nalézt i mechanické příčiny fungování světa, popisuje např. Slunce jako žhnoucí kamennou masu. Tyto názory pak byly důvodem jeho obžaloby pro bezbožnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anaxagorás (řecky Ἀναξαγόρας, žil asi 500 př. n. l. Klazomenai – 428 př. n. l. Lampsakos) byl řecký předsokratovský filozof, který patřil k tzv. iónské filozofické škole. Podle něj byl pojmenován kráter Anaxagoras na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Anaxagoras (; , \"Anaxagoras\", \"lord of the assembly\";  BC) was a Pre-Socratic Greek philosopher. Born in Clazomenae at a time when Asia Minor was under the control of the Persian Empire, Anaxagoras came to Athens. According to Diogenes Laërtius and Plutarch, in later life he was charged with impiety and went into exile in Lampsacus; the charges may have been political, owing to his association with Pericles, if they were not fabricated by later ancient biographers. Responding to the claims of Parmenides on the impossibility of change, Anaxagoras described the world as a mixture of primary imperishable ingredients, where material variation was never caused by an absolute presence of a particular ingredient, but rather by its relative preponderance over the other ingredients; in his words, \"each one is... most manifestly those things of which there are the most in it\". He introduced the concept of \"Nous\" (Cosmic Mind) as an ordering force, which moved and separated out the original mixture, which was homogeneous, or nearly so. He also gave a number of novel scientific accounts of natural phenomena. He deduced a correct explanation for eclipses and described the Sun as a fiery mass larger than the Peloponnese, as well as attempting to explain rainbows and meteors.", "id": 2122286} {"src_title": "Soissons", "tgt_title": "Soissons", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika a středověk.", "content": "Ve starověku sídlil v této oblasti keltských Belgů kmen Suessionů. Když sem v roce 57 př. n. l. přitáhl Julius Caesar, jejich město \"Noviodunum\" nemohl dobýt a založil nedaleko nové město, které pojmenoval \"Augusta Suessionum\". Město velmi prosperovalo a ve 3. století si postavilo amfiteátr pro 20 tisíc diváků. Kolem 300 vzniklo také zdejší biskupství. Jako poslední římské město odolávalo barbarům a až po vítězství Chlodvíka I. nad Syagriem v roce 486 v bitvě u Soissons se město stalo merovejským královským sídlem a centrem Neustrie. Po legalizaci založení Franské říše Chlodvíka I. císařem Anastasiem I., přeložil Chlodvík hlavní město do Paříže. Už ve 4. století bylo v Soissons biskupství a katedrála, druhá byla postavena v 9. století a současná třetí se začala budovat po roce 1176 (jižní příční loď). Do poloviny 13. století byla hotova, včetně západního průčelí, a jen severní příční loď byla dostavěna až v 15. století. Během stoleté války roku 1414 za povstání proti Karlu VI. bylo město silně poničeno, koncem 15. století se začal přestavovat klášter Saint-Jean-des- Vignes. Během náboženských válek byl Soissons v druhé polovině 16. století několikrát obléhán. Za revoluce byly zrušeny kláštery a kostely vyrabovány, v napoleonských válkách hrál Soissons významnou úlohu. V prusko-francouzské válce v letech 1870/1871 byla zdejší pevnost v říjnu 1870 dobyta německým vojskem a opevnění byla zbořena. V první světové válce (1914–1918) bylo město dvakrát obsazeno německým vojskem a dělostřelectvem obou stran ze tří čtvrtin zničeno. Věž a katedrála zůstaly nepoškozeny.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Soissons leží na železniční trati Paříž - Laon sítě TER-Picardie, na státní silnici RN 2 Paříž – Laon a RN 31 Remeš – Compiègne. Má pravidelné autobusové spojení na pařížské letiště Charlese de Gaulla, vzdálené asi 80 km. Ve městě je sportovní letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Belleu, Billy-sur-Aisne, Bucy-le-Long, Courmelles, Crouy, Cuffies, Mercin-et-Vaux, Pasly, Pommiers, Vauxbuin, Villeneuve-Saint-Germain", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Soissons [\"suaso\"] je historické město ve Francii v departementu Aisne a v regionu Hauts-de-France. Leží v meandrech řeky Aisne asi 100 km severovýchodně od Paříže. Žije zde obyvatel. V raném středověku bylo jedním z nejvýznamnějších francouzských měst.", "tgt_summary": "Soissons () is a commune in the northern French department of Aisne, in the region of Hauts-de-France. Located on the Aisne River, about northeast of Paris, it is one of the most ancient towns of France, and is probably the ancient capital of the Suessiones. Soissons is also the see of an ancient Roman Catholic diocese, whose establishment dates from about 300, and it was the location of a number of church synods called \"Council of Soissons\".", "id": 280387} {"src_title": "Termochemie", "tgt_title": "Thermochemistry", "src_document": [{"title": "Tepelné reakce.", "content": "Exotermní - Reakce, při kterých je teplo uvolňováno. Pro exotermní děje je hodnota ΔH záporná, protože systém předal do okolí teplo a je o energii chudší. ΔH < 0 Endotermní - Reakce, při které je teplo spotřebováno. Pro endotermní děje je hodnota ΔH kladná, protože systém od okolí energii přijal. ΔH > 0 Atermní - Reakce, při které se teplo neuvolňuje ani nespotřebuje. Pro tento vzácný děj je hodnota ΔH nulová, ΔH = 0", "section_level": 1}, {"title": "Entalpie H.", "content": "Extenzivní stavová veličina, která popisuje výměnu tepla s okolím. Absolutní hodnotu entalpie nelze změřit, avšak můžeme zjistit její změnu ΔH. Změnu entalpie lze změřit pouze za tzv. standardního stavu. Je to stav o teplotě 298,15 K (25 °C) a tlaku 101,325 kPa (1 atmosféra), ve kterém je daná látka nejstálejší.", "section_level": 1}, {"title": "Termochemické zákony.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Laplaceův-Lavoisierův zákon.", "content": "Hodnota reakčního tepla přímé nebo protisměrné reakce je stejná, mění se však hodnota jeho znaménka (+/-).", "section_level": 2}, {"title": "Hessův zákon.", "content": "Výsledná hodnota reakčního tepla nezáleží na průběhu chemické reakce, ale pouze na jeho počátečním a konečném stavu. V termochemických rovnicích je důležité vyjadřovat skupenství všech látek, které se reakce zúčastní, protože změny skupenství jsou spojeny s výměnou tepla. Skupenství látek:", "section_level": 2}, {"title": "Standardní slučovací teplo.", "content": "Teplo, při kterém vzniká 1 mol látky přímo z prvků, reakční látky musí být ve standardním stavu. Standardní slučovací tepla prvků jsou rovna nule. Vzorec výpočtu reakčního tepla: formula_1", "section_level": 1}, {"title": "Standardní spalné teplo.", "content": "Teplo, při kterém se spálí 1 mol látky v nadbytku kyslíku. Spalná tepla prvků jsou nenulová. Vzorec výpočtu reakčního tepla: formula_2", "section_level": 1}], "src_summary": "Termochemie je věda zabývající se tepelným zabarvením chemických reakcí. Ty dělí na exotermické a endotermické, při kterých se teplo uvolňuje, respektive pohlcuje. Podle prvního termochemického zákona je \"reakční teplo dané reakce a reakční teplo téže reakce, probíhající opačným směrem, až na znaménko stejné\". Druhý termochemický zákon (též označován jako Hessův) říká, že \"izobarické reakční teplo dané reakce je součtem isobarických tepel postupně prováděných reakcí, vycházejících ze stejných počátečních látek a končících stejnými produkty reakce\".", "tgt_summary": "Thermochemistry is the study of the heat energy which is associated with chemical reactions and/or physical transformations. A reaction may release or absorb energy, and a phase change may do the same, such as in melting and boiling. Thermochemistry focuses on these energy changes, particularly on the system's energy exchange with its a surroundings. Thermochemistry is useful in predicting reactant and product quantities throughout the course of a given reaction. In combination with entropy determinations, it is also used to predict whether a reaction is spontaneous or non-spontaneous, favorable or unfavorable. Endothermic reactions absorb heat, while exothermic reactions release heat. Thermochemistry coalesces the concepts of thermodynamics with the concept of energy in the form of chemical bonds. The subject commonly includes calculations of such quantities as heat capacity, heat of combustion, heat of formation, enthalpy, entropy, free energy, and calories.", "id": 269528} {"src_title": "Ivan Hlinka", "tgt_title": "Ivan Hlinka", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Hokejovou kariéru začal v šesti letech, kdy se stal členem mládežnického týmu Litvínova. Do československé hokejové ligy vstoupil v 16 letech rovněž za litvínovský klub. Ve dvaceti letech se stal kapitánem litvínovského hokejového týmu a ve stejném věku také začal hrát za národní reprezentaci. S československým týmem získal celkem tři tituly mistrů světa: v roce 1972 na šampionátu v Praze, v roce 1976 v polských Katovicích a v roce 1977 v rakouské Vídni. Celkem odehrál na světových šampionátech jedenáct turnajů a zúčastnil se dvou zimních olympijských her: v roce 1972 v japonském Sapporu pomohl vybojovat bronz a v roce 1976 v rakouském Innsbrucku získal stříbro. V letech 1977–1980 byl kapitánem reprezentace, v roce 1978 získal Zlatou hokejku. Za reprezentaci se zúčastnil celkem 256 zápasů a zaznamenal 132 gólů, v československé lize odehrál 544 zápasů a vstřelil 347 gólů. Celkovým počtem gólů v lize a reprezentaci je na 5. místě v Klubu hokejových střelců deníku Sport. V roce 1981 legálně opustil Československo a odešel hrát do zámořské NHL, kde až do roku 1983 působil v týmu Vancouver Canucks. Tehdy se vrátil do Evropy a v letech 1983–1985 hrál ve švýcarském týmu EV Zug. Po návratu do Československa ukončil aktivní sportovní kariéru v roce 1987 v Litvínově.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Od roku 1986 působil jako trenér, nejprve v domovském Litvínově, později v německém Freiburgu. Koučem československé reprezentace se stal v roce 1991 a pod jeho vedením získal národní tým v následujícím roce bronzové medaile na olympiádě i na mistrovství světa. O rok později přivedl ke stejnému úspěchu na mistrovství světa českou hokejovou reprezentaci. V roce 1994, po dvou neúspěšných turnajích, reprezentaci opustil a odešel do Itálie (národní tým v tomto roce na světovém mistrovství spadl na sedmé místo). V roce 1997 se Hlinka k české reprezentaci vrátil a pod jeho vedením získal tým na mistrovství ve Finsku bronzovou medaili. Jeho největší úspěch přišel následujícího roku, kdy na olympiádě v roce 1998 v japonském Naganu získal jím vedený národní tým historicky první zlaté olympijské medaile v hokejovém turnaji. O rok později se čeští hokejisté stali i mistry světa. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy III. stupně. V únoru 2000 opustil místo trenéra české reprezentace, odešel do NHL a na konci sezóny se stal hlavním koučem týmu Pittsburgh Penguins – prvním Evropanem v této funkci. Jeho angažmá zde skončilo po několika nepovedených zápasech na začátku ročníku 2001/2002. V letech 2001–2002 následně působil jako generální manažer českého národního týmu. Po olympiádě v Salt Lake City trénoval jednu sezónu ruský tým Avangard Omsk. Mezinárodní federace ledního hokeje ho v roce 2002 uvedla do Síně slávy. V roce 2003 se podílel na dokumentu České televize „Hokej v srdci - Srdce v hokeji“. Potřetí se hlavním trenérem národního týmu stal v květnu 2004, kdy podepsal dvouletou smlouvu. Ještě před první reprezentační akcí následující sezóny, kterou byl Světový pohár, ale v srpnu 2004 zahynul na následky autonehody v Karlových Varech.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narozen v Mostě, žil s rodinou nejprve v Louce u Litvínova a od svých 10 let přímo v Litvínově. Absolvoval průmyslovku, následně vystudoval ekonomii v Praze na VŠE a současně i obor trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Z prvního manželství měl syna Ivana, druhou manželku Liběnu si vzal v roce 1998. Zemřel 16. srpna 2004 v karlovarské nemocnici, kam byl převezen po autonehodě s nákladním vozem na silnici I/6 mezi Karlovými Vary a Olšovými Vraty. Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Ještě toho roku byl po něm pojmenován litvínovský zimní stadion.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Hlinka (26. ledna 1950 Most – 16. srpna 2004 Karlovy Vary), přezdívaný „Šéf“, byl československý hokejový útočník a později trenér, jedna z největších osobností historie českého a československého hokeje.", "tgt_summary": "Ivan Hlinka (January 26, 1950 – August 16, 2004) was a Czech professional ice hockey player and coach. He is considered to be one of the most important figures in Czech ice hockey history. A big centre, his playing style was comparable to Phil Esposito, often scoring with shots from the slot.", "id": 1314579} {"src_title": "Integra-Signum", "tgt_title": "Integra-Signum", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Na spodku vozidla se v malé výšce nad temenem kolejnice nacházejí tři elektromagnety. Jeden v ose koleje a dva po stranách vně kolejnic. Prostřední elektromagnet je buzen proudem z vozidlové baterie, postranní elektromagnety jsou snímací. Používá se vždy levý ve směru jízdy. V koleji jsou umístěny dva magnety, v ose koleje přijímací a vlevo ve směru jízdy, pro který platí příslušné návěstidlo, vysílací. Při průjezdu vozidla vysílací magnet na vozidle vybudí proudový impuls v přijímacím magnetu v koleji, ten se přenese do vysílacího magnetu a následně dojde k vybuzení přijímacího magnetu na vozidle. Pro správnou funkci musí být rychlost vozidla vyšší, než cca 6 km/h. Zařízení na vozidle kontroluje bdělost strojvedoucího včetně jeho reakce na omezující návěsti návěstidel. Jestliže u předvěsti neobslouží strojvůdce příslušné tlačítko, popřípadě projede hlavní návěstidlo v poloze „stůj“, dojde k přerušení trakčního obvodu a zavedení rychločinného brzdění. Původně byly magnety v koleji osazeny pouze u předvěstí vjezdových návěstidel. Po neštěstí v roce 1943, ke kterému došlo následkem nerespektování odjezdového návěstidla, byly osazeny magnety i u předvěstí odjezdových návěstidel. V roce 1979 byl po delších výzkumech rozšířen přenos i o návěst „stůj“. Při této příležitosti byla změněna i vozidlová část - vysílací elektromagnet byl nahrazen permanentním magnetem a přijímací cívky byly nahrazeny snímači magnetického pole. Pokud je návěstidlo v poloze výstraha, tvoří přijímací a vysílací magnet uzavřený obvod. V případě návěsti „stůj“ je vysílací magnet připojen opačně, takže magnetický impuls má opačnou polaritu. Při poloze „volno“ jsou magnety zkratovány. Ke krytí pracovních míst se používá permanentní magnet umístěný vně koleje. Se vzrůstající rychlostí a intenzitou dopravy vzniknul požadavek na zdokonalení přenosu návěstí a lepšího zabezpečení provozu. Rozšířením funkce tohoto zabezpečovače vznikl systém ZUB 121.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "https://web.archive.org/web/20070928015130/http://web.utanet.at/smiderkr/asr/desigazssignum.html", "section_level": 1}], "src_summary": "Integra-Signum je švýcarský bodový vlakový zabezpečovací systém. Byl zaváděn od roku 1933. Původně se nazýval Signum, později byl název doplněn jménem výrobce - Integra. Systém se vyznačuje jednoduchostí, robustností a velkou spolehlivostí i v zimních podmínkách.", "tgt_summary": "Integra-Signum is a Swiss train protection system introduced in 1933. Originally it was called Signum; the name Integra was added later. It transmits data inductively and is simple, robust and reliable also in snow.", "id": 1203131} {"src_title": "Vilém z Rožmberka", "tgt_title": "William of Rosenberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se 10. března 1535 na zámku Schützendorf v Horních Rakousích jako syn vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Jméno dostal po svém strýci a prastrýci z matčiny strany. Když Vilémův otec 15. října 1539 zemřel, ujal se vladařství nad rožmberským dominiem i poručnictví strýc Petr V. z Rožmberka. Ač byl poručník plný dobrých úmyslů ve prospěch Vilémova budoucího vládnutí, brzy docházelo k neshodám mezi ním a ovdovělou Annou z Rogendorfu. Výsledkem více než rok trvajících konfliktů se stala dohoda, podle které musel Petr z Rožmberka vyplatit vdově její věno zvýšené na částku 9000 zlatých rýnských. Anna se poté musela odstěhovat z rožmberských panství a ztratila také jakýkoliv vliv na výchovu svých dětí. Rodinné spory nejvíce poznamenaly tehdy šestiletého Viléma. Protože Petr z Rožmberka se sám nemohl ujmout výchovy dětí, musel najít nějaké jiné řešení. Zatímco ostatní sourozenci (včetně mladšího bratra Petra Voka) našli útočiště v Jindřichově Hradci u příbuzné Anny Rožmberské z Hradce, Viléma strýc poslal nejdříve do školy v Mladé", "section_level": 2}, {"title": "Rožmberský vladař.", "content": "Po ukončení vzdělání v Pasově Vilém na jaře 1551 procestoval s asi desetičlenným doprovodem pod vedením hofmistra Mikuláše Stolinského z Kopist jižní Německo, Rakousko a Moravu, kde s pomocí svých příbuzných a přátel navazoval kontakty s představiteli habsburského dvora, stavovskými předáky a příslušníky významných šlechtických rodů. Po této nezbytné přípravě byl Vilém Ferdinandem I. předčasně zplnoletněn a získal list, který jeho poručníkům ukládal, aby mu o svátku svatého Jiří (tehdy 23. dubna) předali jako právoplatnému dědici jeho majetek. Z vážných důvodů se Vilémovo převzetí zděděného majetku nakonec mírně oddálilo, ale 12. května 1551 byl Vilém jako nový rožmberský vladař slavnostně nastolen. Majetku, který zdědil, se žádný jiný šlechtický majetek nevyrovnal. Na jeho statcích žilo podle odhadu asi 12 000 osedlých, což bylo asi 9 % obyvatel tehdejších Čech. Brzy poté čekala na šestnáctiletého Viléma první významná zahraniční cesta, když byl členem", "section_level": 2}, {"title": "Spor o vedení stavovské obce.", "content": "V polovině 16. století se rozhořel spor o vedení české stavovské obce a Vilém z Rožmberka byl jedním z jeho hlavních účastníků. Počátky sporu je potřeba hledat v roce 1548, kdy Jindřichu IV. z Plavna římskoněmecký císař Karel V. udělil knížecí titul. Jindřich si obratem nechal titul potvrdit i u českého krále Ferdinanda I. a dokonce se mu podařilo do nově revidovaného zemského zřízení vtělit výsadu o přednosti knížat před všemi ostatními členy panského stavu. To zpochybnilo dosavadní hierarchii, kde již tradičně zaujímali první místo mezi pány rožmberští vladařové. Vilém se do sporu mohl zapojit teprve po svém návratu z Itálie, kdy začal", "section_level": 2}, {"title": "První a druhý sňatek.", "content": "Brzy poté, co Vilém uspěl v konfliktu s pány z Plavna, začal plánovat sňatek. Během svých studií navázal blízký vztah s brunšvickým vévodou Erichem II. a jeho nejmladší sestra Kateřina se měla stát Vilémovou vyvolenou. Určitou komplikaci představovalo jejich rozdílné náboženské vyznání. Zatímco Vilém patřil k umírněným katolíkům, Kateřina byla luteránka. Případná jazyková bariéra nehrála žádnou roli, protože Vilém uměl velmi dobře německy i latinsky. Poprvé se navzájem setkali v únoru 1557, kdy Vilém dorazil do Mündenu na zásnuby. Spolu s ním dorazil i početný doprovod šlechtických přátel, dvořanů a služebníků, který čítal téměř padesát osob. Po dojednání potřebných náležitostí proběhla v Mündenu 28. února 1557 svatba. Brzy po svatbě Kateřina onemocněla a přes pobyt v již tehdy vyhlášených lázních Karlovy Vary 10. května 1559 zemřela. Přestože podle některých informací se tak mělo stát při předčasném porodu, je otázkou, zda v tomto případě nebylo spíše přání otcem myšlenky. Potřeba zajistit pokračování rožmberského rodu vedla Viléma k tomu, aby poté, co se vzpamatoval z této ztráty, začal hledat novou nevěstu. Už na jaře roku 1560", "section_level": 2}, {"title": "Tažení do Uher.", "content": "V polovině 60. let 16. století postupně rostlo napětí na osmansko-uherské hranici. Už od konce roku 1565 přicházely odtud poplašné zprávy, které na rok 1566 předvídaly velký turecký útok. Při přípravě na něj se Maxmiliánovi II. podařilo získat neobvykle štědrou podporu papeže, španělského krále Filipa II. a říšských knížat. Také v Čechách se k tažení do Uher připravovala zemská hotovost, jejíž většina však z důvodu liknavosti zůstala doma a byla určena k obraně země při nepřátelskému vpádu. Výpravy do Uher se tak zúčastnili především šlechtici se svým doprovodem a pluk zákopníků. Velitelem (nejvyšším polním hejtmanem) českého vojska se stal Vilém z Rožmberka. Sám Vilém táhl do pole v čele vlastního třítisícového kontingentu. Turecké vojsko vedené sultánem Sulejmanem I. mezitím vyrazilo k uherské hranici. V odhadu jeho velikosti se historikové dodnes nemohou shodnout (odhaduje se 60 000–300 000 vojáků), rozhodně ale významně převyšovalo síly Maxmiliána II. a jeho spojenců. Pohraniční pevnost Szigetvár a jejich 2500 obránců v čele s Vilémovým švagrem Mikulášem Zrinským neměla představovat větší překážku. Více", "section_level": 2}, {"title": "Kandidatura na polský trůn.", "content": "Počátky úvah o Vilémově kandidatuře na polský trůn spadají do doby jeho působení v čele habsburské diplomatické mise, která měla připravit kandidaturu císařova syna arcivévody Arnošta na polský trůn. Po úmrtí polského krále Zikmunda II. Augusta 7. července 1572 byl Vilém spolu s Vratislavem z Pernštejna určen za vůdce slavnostního poselstva, které mělo přesvědčit polský volební sněm o výhodách habsburské kandidatury. Poselstvo vyrazilo z Třeboně 17. srpna 1572 a údajně čítalo 80 kočárů a přes 400 mužů. Samotného Viléma doprovázel dvůr čítající kolem 50 pánů a rytířů. Aby pro něj i v zahraničí byl zajištěn dostatečný komfort stolování, doprovázel výpravu i vůz vezoucí asi 200 kusů stříbrného nádobí. Přes výsledný neúspěch mise, králem byl nakonec zvolen francouzský princ Jindřich z Valois, získal si Vilém během jejího trvání určité sympatie a dobré jméno. Mezi jeho příznivce patřili především", "section_level": 2}, {"title": "Spor o českou konfesi.", "content": "Střetávání habsburského centralismu se stavovským dualismem vedlo v druhé polovině 16. století ke zvyšování napětí v českých zemích. Náboženské otázky hrály při těchto sporech až druhotnou roli, jejich vliv byl přesto nezanedbatelný. K otevřené konfrontaci došlo na sněmu v roce 1575, který se zapsal do českých dějin jako nejvýznamnější sněm 2. poloviny 16. století. Protestantská šlechtická opozice tvořená především novoutrakvisty a českými bratry se pokusila shodnout na jednotném věroučném programu, který by předložila císaři ke schválení. Výsledkem jejich jednání se stala v květnu 1575 \"Česká konfese\". Jednalo se o kompromis různých náboženských směrů, které převládaly mezi českými nekatolíky. Záměrně volená co nejobecnější stylizace propůjčovala konfesi širší dosah a trvalejší platnost. Ve chvíli, kdy maximalistický program novoutrakvistické části stavů nabyl konkrétní podoby a jakmile se ukázalo, jaké by byly mocenské důsledky jeho prosazení, vedl k rychlému rozdělení stavovské obce. Proti novoutrakvistům se postavili společně katolíci se staroutrakvisty. Křehkou jednotu novoutrakvistické a bratrské šlechty se podařilo narušit, když představitelé Jednoty bratrské předali císaři pouhé čtyři dny po předložení \"České konfese\" vlastní bratrskou konfesi. Císař Maxmilián", "section_level": 2}, {"title": "Třetí sňatek.", "content": "Vědomí vlastní (ale i bratrovy) bezdětnosti vedlo k tomu, že se Vilém po čtrnáctiletém vdovství rozhodl uzavřít třetí sňatek. Vyvolenou se stala Anna Marie Bádenská, sestra vládnoucího bádenského markraběte Filipa II. Bádenského. Jako sirotek byla mladá markraběnka vychovávána na dvoře mnichovských Wittelsbachů. Na rozdíl od předchozích dvou manželek, byla jeho vyvolená katoličkou. Přesto se výběr manželky nesetkal s porozuměním většiny Habsburků, kteří se obávali zkomplikování mezinárodních vztahů středoevropské monarchie. Viléma diplomaticky podpořil Ferdinand Tyrolský a sňatek se tak mohl uskutečnit. Dne 23. srpna 1577 byla", "section_level": 2}, {"title": "Řád Zlatého rouna a čtvrtý sňatek.", "content": "Během let Vilém postupně přecházel od velkorysé náboženské tolerance k jednostranné náboženské vyhraněnosti. Jejím projevem bylo i přijetí jezuitského odchovance Jindřicha Domináčka z Písnice, který v letech 1582–1587 zastával úřad rožmberského hejtmana. Ani tehdy se Vilém nestal fanatickým katolíkem a politickým zájmům dával přednost před náboženskou důsledností. Zásluhy Viléma z Rožmberka ocenil španělský král Filip II. na konci roku 1584, kdy jej přijal do elitního padesátičlenného Řádu Zlatého rouna. Samotný promoční obřad se konal o půl roku později v Praze. Stal se tak 256. rytířem řádu a po Vratislavu z", "section_level": 2}, {"title": "Poslední diplomatická mise.", "content": "Když na konci roku 1586 zemřel polský král Štěpán Báthory, upadlo Polsko už po třetí během posledních patnácti let do období interregna (bezkráloví). O uvolněný trůn se ucházelo několik nápadníků. Habsburkové (arcivévodové Ferdinand, Matyáš, Arnošt a Maxmilián III.), švédský princ a následník Zikmund III. Vasa a ruský car Fjodor I. Zatímco většina polské šlechty vedené velkým korunním hejtmanem Janem Zamoyskim se v srpnu 1587 vyslovila pro švédského prince Zikmunda Vasu, menšina seskupená kolem rodu Zborowských si zvolila rakouského arciknížete Maxmiliána. Ten vsadil na rychlou vojenskou operaci a s malým vojskem vtrhl do Polska s úmyslem nechat se v Krakově korunovat. Útok se však nezdařil a Maxmiliánovo vojsko muselo ustoupit do Slezska, kde bylo 24. ledna 1588 v bitvě u Byčiny poraženo Janem Zamoyskim. Sám Maxmilián byl v bitvě zajat. Porážka u Byčiny notně otřásla habsburskou prestiží. V dalších měsících zvažoval císař násilné řešení situace za použití vojsk všech habsburských zemí. Vilém z Rožmberka, který se od počátku stavěl k Maxmiliánově", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "V závěru svého života projevoval Vilém zvláštní přízeň katolické církvi a zvláště pak jezuitům. Jim v srpnu 1591 postoupil českokrumlovský kostel svatého Víta, ve kterém si přál být pohřben po boku své třetí manželky Anny Marie Bádenské. V prosinci téhož roku se zúčastnil založení jezuitské koleje v Chomutově. Výrazně také finančně podpořil bratra své čtvrté manželky Jana z Pernštejna. Ještě před smrtí se podařilo definitivně urovnat odcizení mezi Vilémem a jeho mladším bratrem Petrem Vokem způsobené Petrovou konverzí k Jednotě bratrské. Bylo tak zažehnáno nebezpečí, že by se na úkor Petra Voka stali Vilémovými dědici katoličtí Pernštejnové. Poslední dny svého života strávil Vilém z Rožmberka v Rožmberském paláci na Pražském hradě. Přes své přání, aby se mohl vrátit do Českého Krumlova, jeho nemocemi vysílené tělo už nebylo schopno cesty. Vilém zemřel krátce před polednem 31. srpna 1592 ve věku 57 let. Příčinou smrti byla vodnatelnost a souchotiny. Po smrti bylo tělo ustrojeno do smutečního oděvu a několik týdnů vystaveno v kostele sv. Jiří na Pražském hradě.", "section_level": 2}, {"title": "Dědicové.", "content": "Bezprostředně po převzetí dominia Petr Vok vědomě navázal na Vilémovo vladařství. Bez nejmenších námitek uznal jeho odkazy, především v zaopatření vdovy Polyxeny. Spolu se staršími dluhy Petra Voka dosahovalo celkové zadlužení astronomické částky 1 000 000 míšeňských kop. Za hospodářskými obtížemi se skrývaly především obrovské náklady na politickou kariéru a reprezentaci, které výnos z rožmberského dominia nestačil pokrýt. Aby alespoň na čas unikl věřitelům, formálně převedl Petr Vok po Vilémově smrti většinu svého majetku na svou manželku", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Vilém věrně sloužil svému panovníkovi, ale i své zemi a stavovské obci. Cíl své politiky spatřoval v nalezení vnitřní rovnováhy v nábožensky rozdělené zemi a v prosazení „obecného dobra“. Po vymření vládnoucí Jagellonské dynastie v Polsku se dvakrát (v letech 1573 a 1575) stal kandidátem na polský královský trůn. Stal se tak jediným českým pánem či politikem, který kandidoval na trůn sousední země. Přes lákavost vidiny královského titulu měl Vilém dostatek prozíravosti, aby si uvědomil nereálnost této představy. V zájmu zachování skutečných jistot na ni rezignoval a spokojil se s úlohou nejvyššího purkrabího a českého „místokrále“. Ve svých funkcích nejvyššího komorníka a později nejvyššího purkrabího si spíše než jako královský úředník počínal jako sebevědomý a uznávaný reprezentant stavů. Doba Vilémovy", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "Jak se panovníkům počátkem novověku dařilo zajistit mír v zemi, ztrácela šlechta svůj vojenský význam, hrady přestavovala na pohodlnější zámky a šlechtic se z válečníka stával velkostatkářem či podnikatelem. Již v době působení Vilémových poručníků se začala na rožmberském dominiu provádět aktivní hospodářská politika. V dané době ji představoval především rozvoj vrchnostenského pivovarnictví. Stavba nového pivovaru byla tehdy zahájena v Helfenburku a i jinde dochází k rozšiřování pivovarských provozů. Z důvodu podpory odbytu rožmberského piva zakázali poručníci poddaným odběr jiného než panského piva. Po převzetí statků pokračoval Vilém z Rožmberka v hospodářské politice svých poručníků. Kromě dalších omezení poddaných, kteří měli své výrobky i to co vypěstovali prodávat jen v rožmberských městech, pokračoval v „pivovarské ofenzivě“ a začal budovat nové panské pivovary v Českém Krumlově, Třeboni, Lomnici nad Lužnicí i jinde. Zároveň v těchto městech postupně likvidoval měšťanskou pivovarnickou konkurenci. Měšťanské pivovary směly působit jen tam, kde nemohly panským pivovarům škodit. Rozvoj pivovarnictví zvyšoval poptávku po pšenici, jejíž nedostatek Vilém řešil", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní zájmy a mecenát.", "content": "Při budování rodové knihovny Vilém preferoval její obsahovou kvalitu před reprezentativností. Nikdy se nestal (na rozdíl od svého mladšího bratra) typickým renesančním sběratelem knih. Právě střídmost a praktičnost vedla", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Život Viléma z Rožmberka se odrazil mimo jiné v kronikářských dílech jeho současníků. Nejvýznamnějším z nich byl Václav Březan, který osobě Viléma z Rožmberka věnoval jeden z dílů své pětidílné \"Historie Rožmberské\". Také smrt a pohřeb Viléma z Rožmberka se stal příležitostí, při které mnozí autoři oslavili vznešenost zemřelého. Brzy po Vilémově smrti vyšla sbírka básní \"Epicedia in obitum ... Gulielmi Ursini de Rosenbergo\" (\"Smuteční písně k pohřebnímu obřadu Viléma Ursina z Rožmberka\"), která oslavovala nejen urozenost a bohatství zesnulého, ale i jeho bohulibost, štědrost a politický rozhled. Mezi přispěvateli byl i básník, botanik a lékař Adam Zalužanský ze Zalužan. Jeho úmrtí věnoval svou báseň i Balthasar Exner. Třináct let po Vilémově smrti vyšel tiskem sborník veršů Jana Černovického obsahující báseň \"Cento funebris in obitum\" (\"Pohřební báseň k zádušní mši\"), kterou složil u příležitosti jeho pohřbu. Téměř dvě stě let (do roku 1780) si na své vydání počkaly verše Gabriela Svěchina z Paumberka věnované zemřelému rožmberskému vladaři. Jako přísného a nesmlouvavého vládce nad celým rožmberským dominiem ztvárnil Viléma František Kožík v novele \"Třetí noc\". Postava Viléma z Rožmberka vystupuje i v románové trilogii spisovatelky Niny Bonhardové tvořené knihami \"Tanec rabů\", \"Selský mor\" a \"Polyxena\". Ve filmu \"Svatby pana Voka\" z roku 1970 jej ztvárnil herec Otakar Brousek starší. V roce 2011 se jeho podobizna objevila na čtyřicetidevítikorunové poštovní známce na aršíku \"Rožmberský rok – Petr Vok z Rožmberka, Vilém Vok z Rožmberka\". Výtvarný návrh známky vyhotovil Oldřich Kulhánek a rytinu provedl Miloš Ondráček. Vilém z Rožmberka se stal také námětem jedné ze čtyř pamětních medailí vydaných Českou mincovnou. V tomtéž roce probíhala od 19. května ve Valdštejnské jízdárně v Praze výstava \"Rožmberkové : rod českých velmožů a jeho cesta dějinami\". V rámci ní bylo vystaveno mnoho s Vilémem z Rožmberka souvisejících artefaktů např. i dosud nikdy nevystavený a umělecky mimořádně kvalitní posmrtný portrét Viléma z Rožmberka. Postava Viléma z Rožmberka inspirovala divadelníky z Českého Krumlova, kde 16. června 2006 na slavnostech pětilisté růže měla premiéru divadelní hra Františka Zborníka \"Dvojí pravda o Vilémovi z Rožmberka\". Pravidelně je Vilém z Rožmberka připomínán při pravidelných slavnostech pětilisté růže, kterých se každoročně účastní více než 23 000 českých i zahraničních návštěvníků. Zatímco v letech 1991–1994 to byl návrat Viléma z Rožmberka do Českého Krumlova z italské výpravy v roce 1552 a třetí sňatek a Annou Marií Bádenskou v roce 1578, v letech 1998–2000 byl připomenut poslední pobyt Viléma z Rožmberka v Českém Krumlově před jeho smrtí v roce 1592. V roce 2001 byly Slavnosti pětilisté růže ve znamení diplomatické cesty Viléma z Rožmberka do Polska v roce 1576 a v následujícím roce opětovně připomenuly Vilémovu cestu na Apeninský poloostrov. V letech 2006–2010 to byly další události z Vilémova života jako spojení Českého Krumlova s Latránem v roce 1555 nebo čtvrtá Vilémova svatba s Polyxenou z Lobkovic v roce 1587.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém z Rožmberka (; 10. března 1535 zámek Schützendorf v Horních Rakousích – 31. srpna 1592 Praha) byl český politik a představitel českých stavů ze šlechtického rodu Rožmberků. V nábožensky citlivém českém předbělohorském prostředí patřil k předním vůdcům umírněných katolíků. Byl synem vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Po smrti otce se stal Vilémovým poručníkem nejdříve jeho strýc Petr V. z Rožmberka a později Albrecht z Gutštejna, Oldřich Holický ze Šternberka a Jeroným Šlik. Vzdělání získal na internátní škole v Pasově, kde si kromě humanitního a náboženského osvojil i prvky vystupování v prostředí středoevropské aristokracie. V šestnácti letech byl předčasně zplnoletněn a převzal správu rožmberského dominia od svých poručníků. Brzy po svém nastolení se vydal s výpravou české šlechty do Itálie, která ovlivnila jeho vztah k renesanční architektuře a umění. Po návratu z cesty se zapojil do sporu o přednostní postavení v království s knížaty z Plavna. Císař spor nakonec vyřešil kompromisem, který de facto znamenal Vilémovo vítězství. V 70. letech 16. století se Vilém stal dvakrát kandidátem na polský královský trůn, aby však neohrozil své skutečné jistoty, tohoto záměru se vzdal a spokojil se s úřadem nejvyššího purkrabího a českého „místokrále“. Za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna. Zemřel v roce 1592 v Praze a byl pohřben v kostele svatého Víta v Českém Krumlově. Svému mladšímu bratru Petru Vokovi odkázal rožmberské dominium, které během své vlády výrazně zadlužil. Přestože byl Vilém celkem čtyřikrát ženat, z manželství se nenarodil žádný potomek. Vilémova manželství však posloužila k posílení jeho prestiže ve Svaté říši římské. První tři manželky pocházely z německých knížecích rodů, čtvrtá manželka pak z předního českého šlechtického rodu Pernštejnů. Protože potomka se nedočkal ani Vilémův mladší bratr a dědic Petr Vok z Rožmberka, stali se tak posledními mužskými příslušníky svého rodu.", "tgt_summary": "William of Rosenberg (; 10 March 1535 – 1592), was a Bohemian nobleman. He served as High Treasurer and High Burgrave of Bohemia.", "id": 305360} {"src_title": "Deadlock", "tgt_title": "Deadlock", "src_document": [{"title": "Příklad uváznutí.", "content": "Při práci s databázemi procesy A a B provádějí složitější operace nad tabulkami X a Y. Kvůli vyloučení souběhu jsou tabulky během transakce uzamčeny. Proces A bude aktualizovat tabulku X, a proto si ji zamkne. Proces B bude aktualizovat tabulku Y a proto si ji také zamkne. Proces A čeká se zamčenou tabulkou X na uvolnění zámku na tabulce Y, aby mohl operaci dokončit. Zároveň proces B čeká na uvolnění zámku na tabulce X, aby mohl dokončit svoji operaci. Oba procesy uvíznou v nekonečném čekání (první čeká na dokončení operace druhého, která nemůže proběhnout, protože se čeká na dokončení operace prvního).", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky deadlocku.", "content": "K uváznutí dojde jen při splnění všech následujících podmínek, které se označují jako \"Coffmanovy podmínky\" (protože je v článku z roku 1971 poprvé popsal Edward G. Coffman, Jr.):", "section_level": 1}, {"title": "Řešení zablokování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění deadlocku napadením Coffmanových podmínek.", "content": "Odstranění deadlocku napadením jedné z Coffmanových podmínek je naprosto spolehlivé, ale obvykle obtížné a někdy nemožné.", "section_level": 2}, {"title": "Bankéřův algoritmus.", "content": "Bankéřův algoritmus se používá hlavně u prostředků, kterých se přiděluje určité množství (jednotky s výměnnými médii, jako jsou magnetopáskové jednotky, diskové jednotky u sálových počítačů, paměť, odkládací prostor). Bankéř (operační systém) má klienty (procesy) a těm slíbil jistou výšku úvěru (maximální množství prostředků). Bankéř ví, že ne všichni klienti potřebují plnou výši úvěru najednou. Klienti občas navštíví banku a žádají postupně o prostředky až do maximální výše úvěru. Klient v konečném čase obchod dokončí a bance vypůjčené prostředky vrátí. Bankéř peníze půjčí pouze tehdy, zůstane-li banka v bezpečném stavu. To znamená, že existuje cesta, jak v každém okamžiku přidělit alespoň jednomu z klientů předem uvedené maximální množství prostředků, a poté, co všechny své prostředky vrátí, postupně uspokojovat další klienty.", "section_level": 2}, {"title": "Detekce deadlocku.", "content": "Obecně je předvídání deadlocku nemožné (je ekvivalentní s problémem zastavení) – nemůžeme zjistit, na jaký prostředek bude proces čekat, ani jestli ho proces, který ho zrovna drží, bude ochoten včas uvolnit. Pokud se ovšem omezíme na detekci uváznutí mezi procesy čekajícími na určité typy událostí – např. operační systém sleduje alokované prostředky – jedná se o algoritmus hledání cyklu v grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuovaný deadlock.", "content": "Deadlock může být distribuovaný, tedy obsahovat proces čekající na událost nebo prostředek na jiném počítači. Detekce distribuovaného deadlocku je ještě složitější než detekce deadlocku na jednom počítači.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deadlock (česky také uváznutí, vzájemné čekání) je odborný výraz pro situaci, kdy úspěšné dokončení první akce je podmíněno předchozím dokončením druhé akce, přičemž druhá akce může být dokončena až po dokončení první akce. Vzniká paradox, často označovaný jako ‚Co bylo dříve? Slepice nebo vejce?‘. V reálném životě se uváznutí řeší např. couváním (v dopravě). V počítači se jedná o zablokování procesů (případně vláken) způsobené křížovým čekáním na synchronizačních primitivech. K uváznutí dochází v důsledku chyby programu nebo není uváznutí v programu úmyslně řešeno, protože řešení by bylo příliš náročné. Pokud v takovém případě dojde k uváznutí, je nutný zásah uživatele, který může násilně ukončit jeden z procesů nebo v případě práce s databází může jednu transakci zrušit (příkazem rollback).", "tgt_summary": "In concurrent computing, a deadlock is a state in which each member of a group is waiting for another member, including itself, to take action, such as sending a message or more commonly releasing a lock. Deadlock is a common problem in multiprocessing systems, parallel computing, and distributed systems, where software and hardware locks are used to arbitrate shared resources and implement process synchronization. In an operating system, a deadlock occurs when a process or thread enters a waiting state because a requested system resource is held by another waiting process, which in turn is waiting for another resource held by another waiting process. If a process is unable to change its state indefinitely because the resources requested by it are being used by another waiting process, then the system is said to be in a deadlock. In a communications system, deadlocks occur mainly due to lost or corrupt signals rather than resource contention.", "id": 226159} {"src_title": "Jean Mabillon", "tgt_title": "Jean Mabillon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mabillon se narodil v Saint-Pierremont v oblasti Champagne ve Francii jako pátý syn rolníka Estienna Mabillona a Jeanne Guérinové. Ve dvanácti letech odešel do koleje v Remeši a roku 1650 vstoupil do semináře. Ten o tři roky později opustil a vstoupil do benediktinského opatství kongregace svatého Maura v Remeši. Studijní úsilí se na něm zdravotně podepsalo, takže byl roku 1658 poslán do Corbie, aby se vyléčil. Roku 1663 působil u baziliky Sant-Denis u Paříže a následujícího roku v pařížském opatství Saint-Germain-des-Prés, kde se seznámil s význačnými učenci své doby, mezi něž patřili Charles du Fresne, Etienne Baluze a Louis-Sébastien le Nain de Tittemont. Roku 1701 jej král jmenoval mezi zakládající členy \"Académie des Inscriptions et Belles-Lettres\" a roku 1704 vyšel dodatek k \"De re diplomatica\". Mabillon zemřel roku 1707 a byl pohřben v kostele Saint-Germain-des-Prés.", "section_level": 1}, {"title": "Působení.", "content": "V opatství Saint-Germain-des-Prés Mabillon vydal dílo svatého Bernarda z Clairvaux (1667) a životy benediktinských svatých (1668). Roku 1681 vydal dílo \"De re diplomatica libri sex\" (Šest knih o diplomatice), v němž se věnuje různým druhům středověkého písma a rukopisů a které je dnes považováno za zakládající dílo paleografie a diplomatiky. Toto dílo mu přineslo pozornost Jeana-Baptiste Colberta, který mu nabídl penzi, kterou odmítl. Z pověření krále Ludvíka XIV. Mabillon cestoval po celé Evropě, do Flander, Švýcarska, Německa a Itálie, kde vyhledával středověké rukopisy a knihy pro královskou knihovnu. Mabillon však měl i své protivníky; někteří z méně vzdělaných mnichů jeho kláštera kritizovali Mabillonovo vydání životů benediktinských svatých jako příliš akademické a opat kláštera La Trappe prohlásil, že se Mabillon proviňuje proti řeholi sv. Benedikta, když věnuje svůj život studiu spíše než manuální práci. Způsobil si potíže tím, že odmítal uctívání ostatků neznámých svatých a napsal kritickou polemiku k dílu sv. Augustina, byl dokonce obviněn z jansenismu, ale po celou dobu života jej podporoval jak král, tak církev. Mabillonovy myšlenky šířila \"Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis\", první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky, prostřednictvím prvního vědeckého časopisu v monarchii \"Monatliche Auszüge\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Mabillon [\"ža mabijo\"] (23. listopadu 1632 Saint-Pierremont (Champagne) – 27. prosince 1707 Paříž) byl benediktinský mnich a historik, známý jako zakladatel novodobé paleografie a diplomatiky.", "tgt_summary": "Dom Jean Mabillon, O.S.B., (23 November 1632 – 27 December 1707) was a French Benedictine monk and scholar of the Congregation of Saint Maur. He is considered the founder of the disciplines of palaeography and diplomatics.", "id": 961388} {"src_title": "Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme", "tgt_title": "Louis Joseph, Duke of Vendôme", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem 2. vévody z Vendôme a pravnukem Jindřicha IV. Byl též bratrancem svého největšího protivníka, Evžena Savojského. Do armády vstoupil v 18 letech. Samostatného velení na celém válčišti se poprvé dočkal v roce 1695, kdy vedl francouzská vojska v Katalánsku a dobyl Barcelonu. Vrchol jeho kariéry nastal za válek o dědictví španělské. V roce 1702 byl jmenován velitelem francouzských jednotek v Itálii. Nahradil tak svého zajatého předchůdce a bývalého velitele vévodu z Villeroy, jehož výkony francouzskou armádu zcela zesměšnily. Ani Vendôme však nedokázal splnit zadaný úkol a zničit síly Evžena Savojského, který jej zaskočil a porazil v bitvě u Luzzary. Porážka však nebyla nijak výrazně drtivá a Vendôme nakonec zvládl i komplikovanou situaci poté, co Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice. Postupně zatlačil savojsko-habsburské jednotky do hluboké defenzívy, vytlačil je z většiny severní Itálie a oblehl Turín. Hodně mu přitom pomohlo, že Evžen Savojský byl z Itálie odvolán a vedl habsburská vojska na území Říše. V roce 1705 se Evžen Savojský do Itálie vrátil a Vendôme dosáhl svého vrcholného úspěchu, když jej porazil v bitvě u Cassana, čímž zahladil předchozí debakly svých španělských spojenců a svého bratra, velkopřevora (jde o jedinou jednoznačnou porážku ve významné bitvě, kterou kdy Evžen Savojský utrpěl). O rok později Evžen využil značného navýšení svých finančních prostředků a posílení své armády a vyrazil na pomoc obleženému Turínu. Vendôme se mu pokoušel přehradit cestu a zastavit jej, byl však obelstěn a obejit. Nakonec se vrátil k Turínu rozhodnut si tam na Evžena počkat, než ale mohlo dojít k bitvě, byl odvolán, aby zreorganizoval francouzské síly v Nizozemí poté, co utrpěly zdrcující porážku v bitvě u Ramillies. Nebyl však jmenován velitelem, stal se mentorem \"Malého dauphina\". Vztahy mezi oběma muži nebyly příliš dobré, nezkušený mladý vévoda se často spoléhal na vlastní vojenské poradce a na královo nabádání, aby pozorně naslouchal radám od Vendôma a řídil se jimi, příliš nedbal. V roce 1708 zahájila francouzská vojska v Nizozemí mohutnou a nečekanou ofenzívu. Ta zaskočila protifrancouzskou koalici, ale Marlborough s Evženem (který se mezitím stihl velice přesvědčivě vypořádat s Vendômovými náhradníky v Itálii) zareagovali překvapivě rychle a 11. července se pochodové formace obou obrovských armád srazily u Oudenaarde. V nastalém boji, který byl charakteristický zejména naprostým zmatkem, kulminovaly spory mezi francouzskými veliteli natolik, že se Vendôme a Vévoda burgundský chvílemi v podstatě ignorovali a každý řídil své jednotky po svém, což nakonec vyústilo ve zdrcující porážku a pouze noc zachránila francouzská vojska před obklíčením a naprostým zničením. Spory pokračovaly i po bitvě a vyústily ve Vendômovo odvolání. Po krátké pauze byl poslán do Španělska jako velitel vojsk Filipa V., kde dosáhl svého posledního velkého úspěchu, když porazil vojska protifrancouzské koalice v bitvě u Villaviciosy. 1. červenec 1712 ve Vinaròs náhle zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme (1. července 1654, Paříž – 11. června 1712, Vinaròs) byl francouzský maršál a uznávaný francouzský vojevůdce.", "tgt_summary": "Louis Joseph de Bourbon, Duke of Vendôme (1 July 165411 June 1712) was a Marshal of France and one of the most successful French military commanders during the War of the Grand Alliance and War of the Spanish Succession. Vendôme joined the French Army and become Lieutenant General in 1688 after his distinguished combat record in the Franco-Dutch War. Further successes entitled him to his first army command in 1695, and soon after, he was rewarded with a promotion to Marshal of France. Vendôme was one of the most aggressive and successful French army commanders during the wars of Louis XIV. His charisma, courage and skill won him the loyalty of his troops and the Spanish crown for the House of Bourbon.", "id": 1379383} {"src_title": "Spooling", "tgt_title": "Spooling", "src_document": [{"title": "Tisková fronta.", "content": "Nejběžnější aplikací využívající spooling (tj. zařazování do fronty), je tisk na počítačovou tiskárnu. Ve víceúlohovém prostředí je nevhodné, aby procesy přistupovaly k tiskárně (resp. k portu) přímo, protože by mohlo dojít k souběhu nebo uváznutí. Proto tiskárnu obsluhuje speciální démon (proces), který k tiskárně jako jediný přímo přistupuje (tj. posílá jí data k vytištění). Běžící úlohy (např. Microsoft Word) mu předávají data určená k tisku, která démon typicky nejprve odkládá do tiskové fronty. Tisková fronta je typicky adresář, který je pro tiskárnu vyhrazen. Tiskové úlohy jsou proto do fronty umisťovány v podobě souborů. Výhodou tiskové fronty může být i to, že data jsou do fronty zapsána relativně rychle, zatímco vlastní tisk může trvat velmi dlouho. Díky existenci fronty však nebude program, který tisk vytváří, muset čekat na dokončení tisku. Démon řídící tisk může pracovat s prioritami (některé úlohy mohou být tisknuty přednostně), může zajistit účtování (platby) za tisk, rozdělovat úlohy mezi více tiskáren, tisknout na začátku identifikační stránku atd. V osobních počítačích se obvykle nastavuje, že tisk je zahájen okamžitě po začátku zápisu dat do fronty (nečeká se na dokončení zápisu celé tiskové úlohy do fronty). Naopak u tiskáren, které jsou sdíleny více lidmi, je výhodnější zahájit tisk až teprve v okamžiku, kdy jsou všechna data připravena (je-li tiskárna rychlá, není nutné čekat na program, který tiskovou úlohu vytváří).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V počítačovém systému s periferními zařízeními, jako jsou tiskárny, čtečky karet a podobně dochází k situaci, kdy tato zařízení jsou vůči zbytku systému velmi pomalá. Kvůli tomu bylo získání vstupu nebo odesílání výstupu na tyto zařízení problémem, který znamenal zpomalení celého systému na rychlost vstupního/výstupního zařízení. Na přelomu 50. a 60. let 20. století počítače používaly software umožňující spooling, například: IBM „SPOOL System“ 7070-IO-076 ke kopírování dat z jednoho media na druhé. Zavedení relativně levného IBM 1401 vedlo k dočasnému snížení používání SPOOL software, jelikož mnoho velkých počítačových zařízení sloužící standalone řídilo tiskárny a další periferní zařízení. Dříve sálové počítače neměly žádné pevné disky a ty nejnovější měly podle dnešních měřítek, malé a drahé pevné disky; v dalších systémech paměťové pásky zmizely ve prospěch pevných disků.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "„SPOOL“ je zkratka pro souběžné periferní operace online; pro tiskárny: současný periferní výstup online. Další možností je, že termín vychází z anglického slova „spool“ (cívka), kdy data pro pozdější použití byla nahrána na pásku a ta byla namotána na cívce. Modernější verze je taková, že tento termín pochází z ikony blokového schématu kreslení cívky vláken, která v IBM-ESE představuje dočasné uložení dat na pevném disku pod kontrolou úlohy operačního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spooling () je v informatice technika sdílení vstupně-výstupních zařízení v multitaskingovém (víceúlohovém) operačním systému. V daném okamžiku může vstupně-výstupní zařízení provádět jen jednu úlohu, a proto jsou při současném přístupu více aplikací k zařízení jejich požadavky řazeny do fronty. Pro realizaci fronty požadavků (úloh) je většinou využit souborový systém na pevném disku či v ramdisku.", "tgt_summary": "In computing, spooling is a specialized form of multi-programming for the purpose of copying data between different devices. In contemporary systems, it is usually used for mediating between a computer application and a slow peripheral, such as a printer. Spooling allows programs to \"hand off\" work to be done by the peripheral and then proceed to other tasks, or to not begin until input has been transcribed. A dedicated program, the spooler, maintains an orderly sequence of jobs for the peripheral and feeds it data at its own rate. Conversely, for slow \"input\" peripherals, such as a card reader, a spooler can maintain a sequence of computational jobs waiting for data, starting each job when all of the relevant input is available; see batch processing. The spool itself refers to the sequence of jobs, or the storage area where they are held. In many cases the spooler is able to drive devices at their full rated speed with minimal impact on other processing. Spooling is a combination of buffering and queueing.", "id": 482014} {"src_title": "Alexandr III. (papež)", "tgt_title": "Pope Alexander III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexandr III. se narodil v Sieně kolem roku 1105. Byl slavným doktorem práv v Boloni (1139–1142) a poté kanovníkem v Pise. V roce 1150 byl kardinálem-jáhnem, rok poté kardinálem-knězem a v roce 1153 se stal kancléřem. Byl nejbližším poradcem papeže Hadriána IV. a ztotožňoval se s jeho proticísařskou politikou, což jej dostalo do sporu s Fridrichem I. Barbarossou. Po smrti Hadriána IV., zvolili někteří kardinálové urychleně za papeže kardinála Ottaviana. Velká většina však, v ten samý den, 7. září 1159, zvolila Orlanda. Protože bylo dohodnuto, že volba musí být jednohlasná, došlo po jeho zvolení k násilnostem a Orlando se uchýlil do vatikánské pevnosti při chrámě sv. Petra. Až 20. září 1159 jej biskup z Ostie vysvětil jako papeže Alexandra III. v Ninfe. Ottaviano byl vysvěcen 4. října 1159 v císařském opatství Farfa jako Viktor IV. Tento rozkol císaři vyhovoval. Svolal v únoru 1160 sněm do Pavie. Byl to sněm hlavně německých a italských biskupů, na kterém schválili Viktora IV. a exkomunikovali Alexandra III. Papež Alexandr III. však ještě předtím exkomunikoval Viktora IV. a 24. března 1160 dal císaře Fridricha I. do klatby. Spor se zdánlivě vyřešil, když se v říjnu 1160 v Toulouse sešli biskupové a klášterní rady všech západních zemí, včetně Španělska. Zúčastnili se i anglický král Jindřich II. Plantagenet a francouzský král Ludvík VII. Toto společenství vyhlásilo jako jediného papeže Alexandra III. Spor však nebyl vyřešený definitivně, protože po smrti vzdoropapeže Viktora IV. byl zvolený další vzdoropapež Paschal III. a po něm Kalixtus III. Spor mezi papežem a císařem pokračoval, proto papež Alexandr III. v dubnu 1162 přemístil své sídlo do Francie. Navzdory tomu, že se v listopadu 1165 vrátil do Říma, nedokázal zabránit, aby v létě roku 1167 obsadil město Fridrich I. a vzdoropapež Paschal III. ho korunoval. Papežovo trpělivé vyjednávání přineslo svůj výsledek, když Fridrich I. Benátským mírem 24. července 1177 uznal Alexandra III. za právoplatného papeže, ale za cenu, že z něho odvolá klatbu. Alexandr III. podporoval kanterburského arcibiskupa Tomáše Becketa ve sporu s anglickým králem Jindřichem II. Po Becketově zavraždění uvalil papež na krále všechny možné sankce. Od 5. března do 19. března 1179 vedl papež Třetí lateránský koncil (11. ekumenický), který ukončil papežský rozkol, ačkoliv v září tohoto roku nastoupil čtvrtý vzdoropapež Inocenc III., kterého se však Alexandr velmi lehko zbavil. Mezi nejvýznamnější dekrety, které papež Alexandr III. vydal, patří ty, které podporují univerzity, vyzývají katedrály, aby financovaly školy a dekret stanovující potřebu dvoutřetinové většiny kardinálů při volbě papeže. Alexandr III. byl prvním velkým papežem-právníkem a mnohá jeho rozhodnutí se dostala i do pozdějších sbírek církevního práva. Roku 1171 potvrdil založení portugalského rytířského řádu Křídla sv. Michala. Za jeho pontifikátu přešlo právo kanonizace (svatořečení) výhradně do rukou papeže, předtím bylo možné i svatořečení bez papežského souhlasu. Krátce po lateránském koncilu přinutila Alexandra III. lidová vzpoura opustit Řím a poslední dva roky svého života strávil v rozličných městech v tehdejším papežském státě. Když 30. srpna 1181 zemřel, nacházel se v Civita Castellana, 55 km severně od Říma. Jeho tělo bylo přeneseno do Říma a pochováno v Lateránské bazilice. Podle církevního historika J. N. D. Kellyho je občané zhanobili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr III., vlastním jménem Orlando (Roland) Bandinelli (asi 1105, Siena – 30. srpen 1181, Civita Castellana) byl papežem v letech 1159–1181.", "tgt_summary": "Pope Alexander III (c. 1100/1105 – 30 August 1181), born Roland (), was the head of the Catholic Church and ruler of the Papal States from 7 September 1159 until his death. A native of Bologna, Alexander became pope after a contested election, but had to spend much of his pontificate outside Rome while several rivals, supported by Holy Roman Emperor Frederick I Barbarossa, claimed the papacy. Alexander rejected Byzantine Emperor Manuel I Komnenos' offer to end the East–West Schism, sanctioned the Northern Crusades, and held the Third Council of the Lateran.", "id": 812644} {"src_title": "Zemětřesení v provincii Šen-si", "tgt_title": "1556 Shaanxi earthquake", "src_document": [{"title": "Zemětřesení.", "content": "Zemětřesení se stalo během vlády císaře Ťia-ťinga dynastie Ming. Moderní odhady založené na geologických údajích přisuzují zemětřesení magnitudo 8 až 8,3 Richterovy škály. I když to bylo nejničivější zemětřesení a pátá nejničivější přírodní katastrofa v lidské historii, byla zaznamenána i zemětřesení s vyšším magnitudem. Následné otřesy pokračovaly několikrát do měsíce dalšího půl roku. Epicentrum leželo v okrese Chua poblíž hory Chua v Šen-si . V čínských historických záznamech byla katastrofa popsána takto: Zemětřesení těžce poškodilo mnoho stél v Kamenném lese. Ze 114 klasických stél Kchaj-čcheng bylo 40 zlomeno. Učenec Čchin Kche-ta zemětřesení přežil a zaznamenal o něm podrobnosti. Jedním z jeho závěrů bylo, že To naznačuje, že mnoho lidí zahynulo, když se snažili utéct ze svých domů, ale mnozí z těch, kteří zůstali uvnitř, přežili. Otřesy snížily výšku Pagody malé divoké husy v Si-anu z 45 metrů na 43,4 metru.", "section_level": 1}, {"title": "Sprašové zemní příbytky.", "content": "V té době miliony lidí žily v uměle vyhloubených sprašových „jeskyních“ na svazích v oblasti Sprašové plošiny. Spraš je úlomkovitá usazená hornina navátá větrem. Měkká sprašová hornina se v oblasti usazovala po miliony let díky větru přinášejícímu prach z pouště Gobi. Spraš je velmi náchylná k větrné a vodní erozi. Sprašová plošina pokrývá skoro celé provincie Šan-si, Šen-si a Kan-su a části dalších. Většina obyvatel žila v tzv. Jao-tung obydlích právě na sprašových svazích. To byl hlavní důvod obrovského počtu obětí. Zemětřesení způsobilo sesuvy půdy, které „jeskyně“ zasypaly.", "section_level": 1}, {"title": "Škody.", "content": "V současnosti je prakticky nemožné vyčíslit hmotné škody. Počet obětí je tradičně udáván jako 830 000. Hmotná škoda byla obrovská – celá oblast vnitřní Číny byla zničena a odhadem 60 % populace v oblasti zahynulo. Škody lze přirovnat pouze ke škodám způsobeným výbuchem atomové bomby (samozřejmě bez radioaktivity ap.).", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "Zemětřesení v Šen-si v roce 1556 nebylo nejhorší katastrofou v čínských dějinách. Např. během tzv. Tří let přírodních katastrof (1959 až 1961) zemřely desítky milionů Číňanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemětřesení v provincii Šen-si (嘉靖大地震, pinyin: Jiājìng dà dìzhèn) je doposud nejničivější zaznamenané zemětřesení v lidské historii, zemřelo při něm přibližně 830 000 lidí. Proběhlo ráno 23. ledna 1556 v provincii Šen-si (陕西) v Číně. Zemětřesením bylo postiženo více než devadesát sedm okresů v provinciích Šen-si (陕西), Šan-si (山西), Che-nan (河南), Kan-su (甘肃), Che-pej (河北), Šan-tung (山东), Chu-pej (湖北), Chu-nan (湖南), Ťiang-su (江苏) a An-chuej (安徽). Byl zničen 800km pás země a v některých okresech bylo zabito až 60 % obyvatel. Většina lidí v té době žila v zemních obydlích vyhloubených v sprašových svazích. Mnohá z těchto obydlí se během katastrofy sesula.", "tgt_summary": "The 1556 Shaanxi earthquake, or Huaxian earthquake (), or Jiajing earthquake (), is the deadliest earthquake in recorded history: according to imperial records approximately 830,000 people lost their lives. It occurred on the morning of 23 January 1556 in Shaanxi, during the Ming dynasty. More than 97 counties in the provinces of Shaanxi, Shanxi, Henan, Gansu, Hebei, Shandong, Hubei, Hunan, Jiangsu and Anhui were affected. Buildings were damaged slightly in the cities of Beijing, Chengdu and Shanghai. An area was destroyed, and in some counties as much as 60% of the population was killed. Most of the population in the area at the time lived in yaodongs, artificial caves in loess cliffs; these collapsed in great numbers, causing many casualties.", "id": 596848} {"src_title": "Gian Carlo Menotti", "tgt_title": "Gian Carlo Menotti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v italské obci Cadegliano-Viconago, nedaleko jezera Lago Maggiore v blízkosti švýcarských hranic. Byl šestým z osmi dětí Alfonse a Ines Menottiových. Jeho otec byl obchodníkem s kávou. Gian Carlo začal psát písně když mu bylo sedm let a v jedenácti již napsal na vlastní libreto svou první operu \"La morte di Pierrot\" (\"Smrt Pierota\"). V roce 1923 vstoupil na konzervatoř v Miláně. Po manželově smrti se Ines Menottiová, v marné snaze zachránit manželův obchod s kávou, vydala do Kolumbie a syna vzala s sebou. V roce 1928 ho zanechala ve Filadelfii na konzervatoři (\"Curtis Institute of Music\") a sama se vrátila do Itálie. Na základě doporučujícího dopisu manželky dirigenta Artura Toscaniniho byl přijat ke studiu skladby u Rosaria Scalera. Mezi jeho spolužáky byli mimo jiné Leonard Bernstein a Samuel Barber. Barber se stal Menottiho partnerem v životě i v práci. Společně napsali libreto k Barberově nejznámější opeře \"Vanessa\", která měla premiéru v Metropolitní opeře v roce 1958. Jako student pak často pobýval u Barberovy rodiny ve West Chestru v Pensylvánii. Po absolvování školy bydleli oba po čtyřicet let v domě v Mount Kisco ve státě New York. V roce 1974 Menotti adoptoval herce a krasobruslaře Francise \"Chip\" Phelana. Ještě na škole ve Filadelfii napsal Menotti svou první „dospělou“ operu \"Amelia al Ballo\" na vlastní italský text. Kromě této, již jen dvě opery: \"Ilo e Zeus\" a \"L'ultimo selvaggio\" (Poslední divoch) komponoval na italský text. Opera \"Ilo e Zeus\" však nikdy v italštině provedena nebyla. Je hrána v anglickém překladu pod názvem \"The Island God\" (\"Bůh ostrova\"). Všechna další díla psal na vlastní anglický text. V roce 1939 si rozhlasová stanice NBC objednala operu pro rozhlasové vysílání. Vznikla tak opera \"The Old Maid and the Thief\". Byla to první opera, kterou komponoval na vlastní anglický text a první opera psaná speciálně pro rozhlas vůbec. Podobně v roce 1951 zkomponoval na objednávku téže stanice vánoční operu pro televizní vysílání. Opera \"Amahl and the Night Visitors\" se stala první americkou televizní operou a měla takový úspěch, že se stala pravidelnou součástí vánočního programu televize NBC. V průběhu válečných let zkomponoval mimo jiné \"Klavírní koncert F-dur\" (věnován českému klavíristovi Rudolfu Firkušnému, který jej premiéroval v roce 1945) a balet \"Sebastian\". Rok po skončení války měla na Broadwayi premiéru jeho komorní opera \"The Medium\", která dosáhla 212 představení. První celovečerní operu napsal až v roce 1950. Opera \"The Consul\" měla mimořádný úspěch. Je považována za jeho mistrovské dílo a získal za ni jak Pulitzerovu cenu za hudbu tak cenu Newyorského kruhu divadelních kritiků (\"New York Drama Critic's Circle Award\"). Příběh těžkého osudu člověka v evropském totalitním státě byl původně zamýšlen jako filmový scénář pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer, nebyl však nikdy jako film realizován. Druhou Pulitzerovu cenu získal Menotti v roce 1955 za operu \"The Saint of Bleecker Street\" Menotti rovněž zkomponoval několik baletů a chrámových skladeb. Pozoruhodéá jsou zejména kantáty \"The Death of the Bishop of Brindisi\" (1963) a \"Landscapes and Remembrances\" z roku 1976. Druhá z nich byla psána k dvoustému výročí vzniku Spojených států a zhudebňuje skladatelovy dojmy a vzpomínky na Ameriku. Rovněž cenná je malá mše \"Mass for the Contemporary English Liturgy\" psaná na objednávku římskokatolické arcidiecéze v Baltimore. V roce 1958 založil Menotti v italském Spoletu \"Festival dei due mondi\" (\"Festival dvou světů\"), který si vzal za cíl přiblížit operní a symfonickou hudbu nejširší veřejnosti a dát příležitost mladým umělcům. Festival se stal neobyčejně oblíbeným. Po tři týdny každého léta Spoleto navštíví téměř půl milionu posluchačů. V roce 1977 pak založil obdobný festival i ve Spojených státech. \"Spoleto Festival USA\" se koná v Charlestonu v Jižní Karolíně. Menotti oba festivaly řídil až do své smrti. V současné době ho v této funkci vystřídal jeho adoptivní syn Francis. Obdobný festival vznikl v roce 1986 i v Melbourne v Austrálii. Menotti jej vedl do roku 1988, ale pak se pro přílišné pracovní vytížení jeho řízení vzdal a jméno Spoleto Festival si odnesl. Festival v současné době pokračuje pod názvem \"Melbourne International Arts Festival\". Zemřel v Monaku, kde v posledních letech života bydlel, ve věku 95 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gian Carlo Menotti (7. července 1911, Cadegliano-Viconago, Itálie – 1. února 2007, Monte Carlo) byl americký skladatel a libretista italského původu.", "tgt_summary": "Gian Carlo Menotti (, ; July 7, 1911 – February 1, 2007) was an Italian-American composer and librettist. Although he often referred to himself as an American composer, he kept his Italian citizenship. He wrote the classic Christmas opera \"Amahl and the Night Visitors\", along with over two dozen other operas intended to appeal to popular taste. He won a Pulitzer Prize twice, for \"The Consul\" (1950) and for \"The Saint of Bleecker Street\" (1955). He founded the \"Festival dei Due Mondi\" (Festival of the Two Worlds) in Spoleto in 1958 and its American counterpart, Spoleto Festival USA, in 1977. In 1986 he commenced a Melbourne Spoleto Festival in Australia, but he withdrew after three years. Menotti died on February 1, 2007, at the age of 95 in a hospital in Monte Carlo, Monaco, where he had a home. He was buried in East Lothian, Scotland.", "id": 1513993} {"src_title": "Plemeno", "tgt_title": "Breed", "src_document": [{"title": "Dělení plemen.", "content": "Plemena zvířat můžeme obecně rozdělit na", "section_level": 1}, {"title": "Plemena hospodářských zvířat.", "content": "Plemena hospodářských zvířat můžeme dělit podle různých hledisek, zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Dle původu.", "content": "Důležitým znakem, pro určování zvířat dle původu je utváření jejich kostry a lebky (kraniologie). Zvířata se dělí na monofyletická (odvozená od jednoho předka – kur, králík, husa, krůta, kočka), zvířata difyletická (odvozená od dvou předků – skot) a zvířata polyfyletická (odvozená od tří a více předků – ovce, koza, prase, kůň).", "section_level": 2}, {"title": "Dle stupně prošlechtění.", "content": "Dle stupně prošlechtění dělíme zvířata na:", "section_level": 2}, {"title": "Dle užitkovosti.", "content": "Podle užitkovosti dělíme plemena na:", "section_level": 2}, {"title": "Dle geografického rozšíření.", "content": "Dle geografického rozšíření dělíme zvířata na:", "section_level": 2}, {"title": "Dle teritoriálního rozšíření.", "content": "Dle tohoto rozdělení se zvířata dělí podle jednotlivých zemí nebo regionů, např. plemena z Česka, Slovenska, Shetland.", "section_level": 2}, {"title": "Plemena domácích zvířat.", "content": "Domácí zvířata opět dělíme podle řady hledisek. Patří sem např. domácí mazlíčci, okrasná zvířata a zvířata používaná pro záliby sportovního a soutěžního charakteru (sporty s účastí koní, chrtí dostihy, sokolnictví, myslivost, kohoutí zápasy). Tyto účely se však často prolínají, někdy souvisí i s hospodářským využitím (psi v myslivosti, opice pro sklizeň plodů, kormoráni pro rybolov). Obliba různých druhů domácích zvířat se geograficky velmi liší a souvisí s kulturními tradicemi a místní dostupností. Ne vždy se u domácích zvířat jedná o speciální plemena, často jsou to pouze barevné formy nebo zvířata se zvláštním výcvikem. Nejpřirozenější je proto dělení podle biologické klasifikace. Pro nejběžnější domácí zvířata pak vypadá dělení takto:", "section_level": 1}, {"title": "Plemena laboratorních zvířata.", "content": "Jedná se o zvířata, která se používají v laboratořích (např. laboratorní myš, králíci, potkani).", "section_level": 1}, {"title": "Zvířata polodomestikovaná.", "content": "Patří k nim zvířata, která poskytují užitek, ale nejsou vázána na člověka tolik jako domestikovaná zvířata. Proces domestikace u nich nebyl ukončen. Do této skupiny patří i zvířata odchycená z přírody a vycvičená pro práci. Dále většina exotických a okrasných ptáků, chovaných v klecích a voliérách, zejména papoušci a drobní pěvci. Patří sem i terarijní zvířata (plazi, obojživelníci, hmyz, pavouci aj.), akvarijní rybičky a bezobratlí živočichové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plemeno (rasa) je populace zvířat téhož druhu a shodného fylogenetického původu s charakteristickými vlastnostmi a znaky, které přenáší na potomstvo, schopná se reprodukovat. Plemeno je umělě vytvořenou taxonomickou jednotkou pro potřeby zootechniky. Vzniklo kvůli velké variabilitě hospodářských zvířat v rámci druhu. Plemena hospodářských zvířat vznikla na základě cíleného výběru člověkem při reprodukci z primitivních divokých předků nebo plemen. Později vyšlechtěna plemena vznikla také kombinačním křížením již existujících plemen. Podobný význam jako slovo plemeno má výraz rasa (pro lidi a psy se užívají zaměnitelně). V ostatních případech sdružuje podle některých zdrojů plemeno jedince stejného druhu, kdežto rasa znamená poddruh (subspecie).", "tgt_summary": "A breed is a specific group of domestic animals having homogeneous appearance (phenotype), homogeneous behavior, and/or other characteristics that distinguish it from other organisms of the same species. In literature, there exist several slightly deviating definitions. Breeds are formed through genetic isolation and either natural adaptation to the environment or selective breeding, or a combination of the two. Despite the centrality of the idea of \"breeds\" to animal husbandry and agriculture, no single, scientifically accepted definition of the term exists. It was shown by set-theoretic means that for the term breed an infinite number of different definitions, which more or less meet the common requirements found in literature, can be given. A breed is therefore not an objective or biologically verifiable classification but is instead a term of art amongst groups of breeders who share a consensus around what qualities make some members of a given species members of a nameable subset. Another point of view is that a breed is consistent enough in type to be logically grouped together and when mated within the group produce the same type. When bred together, individuals of the same breed pass on these predictable traits to their offspring, and this abilityknown as \"breeding true\"is a requirement for a breed. Plant breeds are more commonly known as cultivars. The offspring produced as a result of breeding animals of one breed with other animals of another breed are known as crossbreeds or mixed breeds. Crosses between animal or plant variants above the level of breed/cultivar (i.e. between species, subspecies, botanical \"variety\", even different genera) are referred to as \"hybrids\".", "id": 1883048} {"src_title": "Svatý Fabián", "tgt_title": "Pope Fabian", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Když se po smrti papeže Antera konala volba nového římského biskupa, Fabián k ní přišel jako prostý křesťan bez ambic a šancí na zvolení. Podle legendy, zapsané Eusebiem z Caesareje, v průběhu volby usedla na Fabiánovu hlavu holubice. To bylo všeobecně přijato jako Boží znamení a Fabián byl zvolen papežem. Ukázalo se, že to nebyla volba špatná, neboť svatý Fabián se zařadil mezi nejvýznamnější papeže v raných dějinách církve. Rostoucí počet věřících vyžadoval reorganizaci církve. Fabián tedy rozdělil Řím na sedm obvodů - jáhenství. V čele každého z nich stál jáhen, který se staral o tamější kaple a útulky a pečoval o chudé, vdovy i sirotky. Vyslal rovněž svatého Dionýsia, svatého Austremona a další věrozvěsty šířit křesťanství do Galie, kde založili tehdy ještě malé křesťanské komunity (Paříž, Tours, Arles, Narbonne, Toulouse, Clermont a Limoges). Kromě toho se ostře postavil proti herezi přicházející z africké církve, jejímž hlasatelem byl biskup Privatus z Lambaesy. Dále nechal převézt ostatky papeže Ponciána ze Sardinie do Říma a pohřbít je v Kalixtových katakombách. Podle Eusebia z Caesareje papež Fabián také pokřtil císaře Filipa Arabského, který se tak prý stal prvním křesťanským římským císařem. Tato zpráva z jiných zdrojů potvrzena není, ale je fakt, že v době panování císaře Filipa pronásledování křesťanů ustalo. Fabián řídil církev 14 let. Byl umučen při prvním systematickém pronásledování křesťanů 20. ledna 250. Císař Decius tehdy nařídil, aby každý občan před pětičlennou komisí obětoval bohům. Po obětování dostal potvrzení zvané \"„libellus“\". Ti, kdo se nařízení vzepřeli, riskovali mučení, konfiskaci majetku, vězení a někdy i smrt. Papež Fabián byl patrně sťat.", "section_level": 1}, {"title": "Hrob a relikvie.", "content": "Byl pohřben v Kalixtových katakombách v Římě. Jeho hrob z řeckým nápisem „FABIANOS EPI, UTR“ (Fabián, biskup a mučedník) nalezl archeolog Giovanni de Rossi v roce 1850. Nápis „UTR“ byl podle všeho připojen až později. Tyto ostatky byly přeneseny a jsou dosud uctívány v bazilice sv. Praxedy v Římě. Menší část ostatků je uložena v hlavním oltáři dómu ve Fuldě. Relikvie z hlavy sv. Fabiána a Šebestiána uchovával císař Karel IV. na Karlštejně, odkud byly roku 1645 převezeny do Martinické kaple v katedrále sv. Víta v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Památku svatého Fabiána si katolická církev připomíná v den jeho úmrtí, 20. ledna, stejně jako svatého Šebestiána, proto oběma bývají zasvěceny některé kostely. V řeckokatolické a pravoslavné církvi se památky slaví 5. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Bývá vyobrazen v kasuli či pluviálu s palliem na prsou a s papežskou tiárou, v ruce drží berlu (která může mít místo voluty v nástavci kříž) a knihu, někdy drží v ruce tiáru na znamení křesťanské pokory. Dále může držet meč, palmu mučedníka a kříž, někdy také šíp. Šíp jako údajný mučednický nástroj byl připsán do Fabiánova životopisu dodatečně v 11. století, když měl Fabián vytvořit dvojici s mučedníkem sv. Šebestiánem, který byl mučen střelami ze šípů. Fabián může být také vyobrazen ve dvojici se svatým Venanciem (kostel sv. Fabiána a Venancia v Římě je z let 1936-1938) nebo ve skupině svatých papežů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Fabián, latinsky Fabianus († 20. ledna 250), byl 20. římským biskupem (papežem). Jeho pontifikát se datuje do let 236–250, slaví se jako světec a mučedník.", "tgt_summary": "Pope Fabian () was the bishop of Rome from 10 January 236 to his death on 20 January 250, succeeding Anterus. He is famous for the miraculous nature of his election, in which a dove is said to have descended on his head to mark him as the Holy Spirit's unexpected choice to become the next pope. He was succeeded by Cornelius. Most of his papacy was characterized by amicable relations with the imperial government, and Fabian could thus bring back to Rome for Christian burial the bodies of Pope Pontian and the antipope Hippolytus, both of whom had died in exile in the Sardinian mines. It was also probably during his reign that the schism between the two corresponding Roman congregations of these leaders was ended. He was highly esteemed by Cyprian; Novatian refers to his \"nobilissima memoriae\", and he corresponded with Origen. One authority refers to him as Flavian. The \"Liber Pontificalis\", a fourth-century document that survives in later copies, says that he divided Rome into diaconates and appointed secretaries to collect the records of the martyrs. He is also said, probably without basis, to have baptized the emperor Philip the Arab and his son. More plausible is the report in the \"Liberian Catalogue\" that he sent out seven \"apostles to the Gauls\" as missionaries. He died a martyr at the beginning of the Decian persecution and is venerated as a saint by the Catholic Church. Fabian's feast day is commemorated on 20 January, the same as Saint Sebastian, in whose church his sepulcher lies in Rome.", "id": 52295} {"src_title": "Lodní výtah", "tgt_title": "Boat lift", "src_document": [{"title": "Princip lodního zdvihadla.", "content": "Hlavní částí lodního zdvihadla je uzavíratelný dopravní žlab (vana), pohybující se po vodící dráze a zvedaný zvedacím mechanismem. Hmotnost dopravního žlabu, naplněného vodou, dosahuje řádově stovek až tisíců tun, takže většinou není zvedán přímo, ale využívá se principu vyvážení žlabu pomocí protizávaží o stejné hmotnosti. (Například princip kladky, obdobně jako u klasického výtahu). Při vyvážení dopravního žlabu zdvihadla je navíc elegantně využito Archimedova zákona. Loď vplouvající do žlabu lodního zdvihadla naplněného vodou z něj totiž vytlačí přesně tolik vody, kolik sama váží. Výsledkem je, že dopravní žlab má vždy stejnou hmotnost, ať je v něm plně naložená loď, prázdná loď nebo ať je bez lodi. To umožňuje velice přesně určit hmotnost protizávaží a mechanickou soustavu dopravní žlab – protizávaží trvale velice přesně vyvážit. Lodní zdvihadla jsou tedy neobyčejně energeticky úsporná zařízení, protože k vyzvednutí dopravního žlabu s proplavovanou lodí do horní polohy pak stačí pouze energie k překonání tření zvedacího mechanismu a samotný dopravní žlab s lodí je vyzvednut jen tíhou protizávaží. V praxi ohrožuje vyvážení soustavy riziko úniku vody z dopravního žlabu, dynamické účinky rozhoupané hladiny vody ve žlabu a řada dalších faktorů. Proto bývají pohonné mechanismy z bezpečnostních důvodů předimenzovány, aby takovéto situace silově zvládly, ale jejich energetická náročnost v běžném provozu je skutečně, vzhledem k hmotnosti přepravovanému nákladu, velmi nízká. Podmínkou výše popsané úspornosti je, že přepravovaná loď v dopravním žlabu plave. Při přepravě nasucho (některá zdvihadla pro malá plavidla) se Archimédův zákon neuplatní, hmotnost dopravního žlabu je závislá na hmotnosti lodi a přesné vyvážení protizávažím není možné.", "section_level": 1}, {"title": "Typy lodních zdvihadel.", "content": "V zásadě se používají dva typy lodních zdvihadel, svislá a šikmá. Existuje ale několik dalších zajímavých konstrukcí:", "section_level": 1}, {"title": "Svislé lodní zdvihadlo.", "content": "Jedná se o zdvihadlo se svislou vodící dráhou, kde výškový rozdíl hladin překonává dopravní žlab s proplavovanou lodí svislým vyzvednutím do horní polohy. Podle konstrukce zvedacího mechanismu rozlišujeme základní tři typy svislých lodních zdvihadel.", "section_level": 2}, {"title": "Šikmé lodní zdvihadlo.", "content": "Je v principu kolejová pozemní lanová dráha, po jejíž kolejišti se pohybuje dopravní žlab přepravující loď. Výhodou šikmých zdvihadel je lepší přizpůsobení dráhy zdvihadla morfologii terénu, bez potřeby hlubokých zářezů a dlouhých průplavních mostů, jako u zdvihadel svislých. Zásadní nevýhodou je horizontální složka pohybu žlabu, která způsobuje rozkývání hladiny v dopravním žlabu a riziko nárazu lodi do jeho stěn. Tomu se předchází velice pozvolným rozjezdem a brzděním žlabu, což značně prodlužuje dobu proplavení a snižuje dopravní kapacitu zdvihadla. Podle uložení dopravního žlabu rozeznáváme v zásadě dva typy těchto zdvihadel:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní typy zdvihadel.", "content": "Unikátní konstrukci má lodní výtah Falkirk Wheel ve Skotsku, který ke zdvihu lodí využívá komory umístěné na koncích mohutného rotoru – lodě jsou vertikálně přesouvány jeho otáčením. Další zajímavou konstrukcí je vzdouvací žlab. Jedná se o šikmý betonový žlab, kde je loď přepravována ve vodním klínu za stavidlem, posunovaným vzhůru dvojicí lokomotiv. Lodní zdvihadlo Fonserannes, Canal du Midi, Francie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lodní výtah neboli lodní zdvihadlo je specializované technické zařízení z kategorie zdvihadel, umožňující lodím překonání výškového rozdílu mezi dvěma v různé výšce položenými úseky vodní cesty. Používá se pro překonání velkých spádů, kde by klasická plavební komora byla stavebně a technicky náročná nebo by měla příliš velkou potřebu proplavovací vody. Hranice výškového rozdílu, pro který je výhodnější místo plavební komory použít lodní zdvihadlo, se postupem času zvyšovala, díky pokroku v konstrukci plavebních komor a zvětšování parametrů plavidel. V období starých anglických průplavů byla budována zdvihadla nejčastěji s rozdílem hladin nad 10 metrů (výjimečně 3,6 metru experimentální lodní zdvihadlo Tardebiggie), v současnosti je uznávána hranice výhodnosti lodních zdvihadel pro spády nad zhruba 25 až 30 metrů (prokázáno výzkumem při projektování Labského laterálního průplavu).", "tgt_summary": "A boat lift, ship lift, or lift lock is a machine for transporting boats between water at two different elevations, and is an alternative to the canal lock and the canal inclined plane. It may be either vertically moving, like the ship lifts in Germany, Belgium, the lift at \"Les Fontinettes\" in France or the Anderton boat lift in England, or rotational, like the Falkirk Wheel in Scotland.", "id": 1087311} {"src_title": "Galenit", "tgt_title": "Galena", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Galenit se tvoří na hydrotermálních žilách pří výstupu horkých roztoků vody do vyšších vrstev zemské kůry. Často se vyskytuje s různými jinými minerály včetně fluoritu, křemene, kalcitu, barytu, sfaleritu a pyritu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Patří mezi sulfidy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Barvu má ocelově šedou, tmavší než u ryzího olova. t=2,5-2,75, ρ=7,2-7,6, má intenzivní kovový lesk (zejména na štěpných plochách), krystalové plochy často matně naběhlé. Vryp má šedočerný až černý a nelesklý. Štípe se dokonale podle krychle {100} (charakteristický znak), úderem kladívka se rozpadá na drobné krychličky, vzácně je patrná štěpnost nebo dělitelnost podle {111}. Velmi snadno se taví, bývá stříbronosný. Nejčastěji je kusový a zrnitý, ve stébelnatých (stébla jsou krystaloví jedinci prodloužení podle čtyřčetné osy souměrnosti), celistvých, vzácněji i hroznovitých a krápníkovitých, také stromečkovitých agregátech. Tvoří pseudomorfózy hlavně po pyromorfitu a vzácně fosilizuje některé zkameněliny. Na hořících haldách tvoří někdy i značně velké kostrovitě vyvinuté krystaly. Orientovaně srůstá s cotunnitem, fosgenitem a anglesitem, pyritem, arsenopyritem, pyromorfitem.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Rozkládá se v kyselině dusičné a koncentrované kyselině sírové za vylučování oxidů síry a PbSO. Před dmuchavkou se na uhlí rozstřikuje, v jemném prášku se pokojně taví (tavitelnost 2).", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Dvojčatný srůst podle {111} je častý, přičemž nejčastěji vznikají penetrační dvojčata dvou nestejně velkých jedinců; dvojčata jsou často tabulkovitá. Kusovité štěpné tvary jeví často dvojčatné rýhování, které je podmíněno lamelami podle {441} nebo {331} a {311}. Pro galenit jsou charakteristické spojky {100} a {111} v takovém vývoji, že jsou oba tvary v rovnováze a vytvářejí tzv. kubooktaedr. Také dvanáctistěn {110}, časté jsou i triaksioktaedry {221} a {331} a také často {211}. Celkem je známo asi 33 jednoduchých tvarů.", "section_level": 2}, {"title": "Získávání.", "content": "Z rudy jejím pražením a poté žárovou redukcí uhlíkem", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Je nejdůležitější a také nejhojnější rudou olova a také i stříbra. Ve svrchních částech jeho ložisek se vyskytuje mnoho produktů jeho oxidace, často velmi pěkně vykrystalizovaných, jako cerusit PbCO, pyromorfit Pb(PO)Cl, mimetesit Pb(AsO)Cl, fosgenit Pb(CO)Cl, méně hojněji i anglesit PbSO. Při tom se vylučuje původní obsah stříbra a může vznikat sekundární ryzí stříbro či akantit. Ve Starověkém Egyptě galenit nahradil malachitový prášek, který sloužil k výrobě zeleného líčidla na očí (tehdy nezbytnou součástí každodenního života egyptských žen i mužů). S galenitem se stalo módní líčení černých linek. Ve 20. letech 20. století se jeho krystaly používaly v primitivních rozhlasových přijímačích nazývaných krystalka.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "V Česku byl nacházen v pěkných velkých krystalech ve Stříbře, v oktaedrech tzv. \"steinmanitech\" v Příbrami, těžen do konce 90. let v Harrachově, kde dosahoval obsah Pb na žilách až 30 %, drobné dobře vyvinuté krystalky nacházeny v dutinách pelosideritů v Kladně, v úhledných ukázkách ze Staré Vožice. Zajímavé byly kostrovitě vyvinuté krystaly z hořících hald v Bečkově (u Trutnova) a nověji pak v Radvanicích (u Trutnova), kde byly nacházeny až 4 cm velké kostrovité krystaly, modravě naběhlé. Na Slovensku z Banské Štiavnice drúzy galenitu s krystaly až 5 cm velkými, někdy silně korodovanými, běžný ze Zlaté Baně. Vzhledově hezké ukázky pocházejí např. z Joplinu (Missouri, USA) a Picher (Oklahoma, USA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Galenit (leštěnec olověný, sulfid olovnatý - PbS) je hojný minerál, který krystalizuje v krychlové soustavě. Starší český název je blejno olověné. Krystaly bývají hojné a z mnoha nalezišť známé v pěkném vývoji, většinou narostlé a někdy značně velké. Nejčastější tvar je krychle {100}, řidčeji osmistěny {111} nebo spojky krychle a oktaedru, vzácněji tvoří tabulky podle {001}. Nejčastější je samotná krychle. Osmistěn bývá někdy protáhlý ve směru krystalografické osy tak, že nabývá vzhledu krystalu čtverečného. I jinak jsou krystaly velmi často nepravidelně vyvinuté a tvoří tzv. monstrosity, tak například podle ploch osmistěnu zploštělé, tabulkovité až lístkovité (jako krystaly klencové tabulkovité podle plochy spodové). Krystaly mají dosti často zaoblené hrany i rohy, někdy tak, že nabývají až tvarů kulovitých a vypadají jako tavené. Existují také rozleptané, připomínající buňkovité tvary. Spojky tvaru osmistěnu a krychle se někdy nazývají steinmanit.", "tgt_summary": "Galena, also called lead glance, is the natural mineral form of lead(II) sulfide (PbS). It is the most important ore of lead and an important source of silver. Galena is one of the most abundant and widely distributed sulfide minerals. It crystallizes in the cubic crystal system often showing octahedral forms. It is often associated with the minerals sphalerite, calcite and fluorite.", "id": 1963159} {"src_title": "Elektroforéza", "tgt_title": "Electrophoresis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1892 bylo publikováno, že anorganické částice v koloidním roztoku pod vlivem elektrického pole nenáhodně putují. Nedlouho poté byl tento jev popsán i u proteinů ve vodných roztocích. V roce 1948 byl Nobelovou cenou oceněn švédský chemik Arne Tiselius, který ve 30. letech minulého století postavil aparaturu separující proteiny krevního séra na základě jejich elektroforetických mobilit.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Podle prostředí, ve kterém k separaci dochází, se elektroforetické metody dále dělí na:", "section_level": 1}, {"title": "Metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapilární zónová elektroforéza.", "content": "Kapilární zónová elektroforéza (též CZE z angl. \"Capillary Zone Electrophoresis\") je druh elektroforézy, při níž jsou nabité molekuly unášeny elektroosmotickým tokem separačního pufru uvnitř kapiláry až k detektoru. Protože tyto ionty migrují v pufru rozdílnými elektroforetickými rychlostmi, dochází k separaci. Během jediného experimentu lze dělit a detekovat jak kladně, tak záporně nabité molekuly (ionty), ale také neutrální částice.", "section_level": 2}, {"title": "Kapilární gelová elektroforéza.", "content": "Kapilární gelová elektroforéza ( též CGE z angl. \"Capillary Gel Electrophoresis\") je druh elektroforézy, při níž se látky rozdělují na základě pohyblivosti v gelu. V kapiláře se nachází gel, jenž maximalizuje diference mezi elektroforetickými rychlostmi velkých iontů různých tvarů, které různě úspěšně migrují póry gelu. Gel zabraňuje vzniku elektroosmotického toku, a proto jen jeden druh kladných či záporných iontů putuje směrem k detektoru. Pohyblivost v gelu závisí na náboji separované molekuly a její molekulové hmotnosti, intenzitě elektrického pole a samozřejmě typu a porozitě gelu (k nejběžnějším gelům patří polyakrylamidový a agarosový gel). Na rozdíl od CZE při CGE může být separován a detekován během jednoho experimentu pouze jeden typ iontů. Kapilární gelová elektroforéza se využívá zejména pro velké ionty, jakými jsou sacharidy, peptidy, bílkoviny, sestřihy DNA a RNA. Existují i varianty této metody (elektroforéza v polyakrylamidovém gelu v přítomnosti dodecylsíranu sodného, angl. sodium-dodecyl-sulphate-polyacrylamide-gel-electrophoresis, SDS-PAGE), kde se molekuly bílkovin dělí téměř výhradně podle své molekulové hmotnosti. Gelová elektroforéza je v současnosti nejrozšířenější elektroforetickou metodou.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost.", "content": "Rychlost elektroforézy lze vyjádřit následujícím vztahem: kde", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektroforéza je soubor separačních metod, které využívají k dělení látek jejich odlišnou pohyblivost ve stejnosměrném elektrickém poli. Na principu rozdílných elektroforetických mobilit se při ní dělí nabité molekuly (ionty). Při separaci látek v kapiláře se zde vedle elektroforetického principu (pohyb nabitých molekul v elektrickém poli) uplatňuje též elektroosmotický tok (angl. electroosmotic flow, EOF), což je spontánní tok kapaliny v kapiláře v důsledku náboje (obvykle záporného) na vnitřní stěně kapiláry.", "tgt_summary": "Electrophoresis (from the Greek \"ηλεκτροφόρηση\" meaning \"to bear electrons\") is the motion of dispersed particles relative to a fluid under the influence of a spatially uniform electric field. Electrophoresis of positively charged particles (cations) is sometimes called cataphoresis, while electrophoresis of negatively charged particles (anions) is sometimes called anaphoresis. The electrokinetic phenomenon of electrophoresis was observed for the first time in 1807 by Russian professors Peter Ivanovich Strakhov and Ferdinand Frederic Reuss at Moscow State University, who noticed that the application of a constant electric field caused clay particles dispersed in water to migrate. It is ultimately caused by the presence of a charged interface between the particle surface and the surrounding fluid. It is the basis for analytical techniques used in chemistry for separating molecules by size, charge, or binding affinity. Electrophoresis is used in laboratories to separate macromolecules based on size. The technique applies a negative charge so proteins move towards a positive charge. Electrophoresis is used extensively in DNA, RNA and protein analysis.", "id": 731882} {"src_title": "Bezodtoká oblast", "tgt_title": "Endorheic basin", "src_document": [{"title": "Výskyt a charakteristika.", "content": "V současnosti je mezi bezodtoké oblasti počítáno přibližně 32 mil. km², což je 21,5 % z celkové zemské rozlohy souše. Nacházejí se zejména v suchých centrálních částech kontinentů, hlavně kolem obratníků. Nejrozsáhlejší souvislou bezodtokou oblastí na světě je centrální Eurasie, další se vyskytují na Sahaře, na Arabském poloostrově, v centrální Austrálii, v oblasti pouště Kalahari, ve Velké pánvi a ve středních Andách. (V jistém smyslu jsou bezodtoké také zaledněné oblasti (drtivá většina Antarktidy a Grónska), nemající povrchový odtok.) Zdaleka největší „bezodtokou“ řekou je Volha, odvodňující značnou část Ruska a ústící do Kaspického moře. Další významné toky bezodtokých oblastí jsou Ural, Těrek, Kura, Emba (vše též do Kaspického moře), Amudarja, Syrdarja (obě do Aralského jezera), Tarim (do jezera Lobnor nebo Karakošun), Okavango (do stejnojmenných bažin), Šari, Komaduru-Jobe (obě do jezera Čad), Medvědí řeka (do Velkého Solného jezera), Humboldtova řeka (do Humboldtova jezera), Jordán (do Mrtvého moře) nebo Desaguadero (do jezera Poopó). Bezodtoké oblasti patří vlivem své obecné suchosti a odlehlosti od moře k málo (až nejméně) zalidněným, periferním částem světa; výjimkou je především povodí Volhy, které má mírné klima a vláhy relativní dostatek. V aridních oblastech při přílišném výparu dochází ke zvyšování salinity jezerních vod, ve kterých se postupně začínají tvořit solné útvary, jako například travertiny, pisoidy a solná krusta. Takováto bezodtoká jezera se nazývají playas. V některých oblastech se playas ekonomicky využívají pro těžbu přírodní soli vzniklé odpařováním.", "section_level": 1}, {"title": "Environmentální hrozby.", "content": "Plocha bezodtokých oblastí se vinou desertifikace ve světě zvětšuje. Jde především o oblast subsaharské Afriky, kde se tento jev projevuje velmi nápadně. Další problémovou oblastí je Aralské jezero, jehož přítoky Syrdarja a Amudarja jsou podél svých toků masivně využívány na zemědělské zavlažování, což má za následek výrazné snížení (až vymizení) přítoku do jezera a jeho vysychání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezodtoká oblast je území na zemském povrchu, které buď není odvodňováno vůbec (bezvodá oblast, např. poušť), nebo sice je odvodňováno, ale voda neodtéká do žádného moře, které by bylo částí světového oceánu. Dá se definovat i jako území nepatřící k úmoří žádného oceánu.", "tgt_summary": "An endorheic basin (also endoreic basin or endorreic basin) is a limited drainage basin that normally retains water and allows no outflow to other external bodies of water, such as rivers or oceans, but converges instead into lakes or swamps, permanent or seasonal, that equilibrate through evaporation. Such a basin may also be referred to as a closed or terminal basin or as an internal drainage system or interior drainage basin. Endorheic regions, in contrast to exorheic regions, which flow to the ocean in geologically defined patterns, are closed hydrologic systems. Their surface waters drain to inland terminal locations where the water evaporates or seeps into the ground, having no access to discharge into the sea. Endorheic water bodies include some of the largest lakes in the world, such as the Caspian Sea, the world's largest saline inland sea. Endorheic basins constitute local base levels, defining a limit of erosion and deposition processes of nearby areas. The term comes from the , \"éndon\", \"within\" and , \"rheîn\", \"to flow\".", "id": 145140} {"src_title": "Tatu (popové duo)", "tgt_title": "T.A.T.u.", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní koncept Tatu byl vytvořen bývalým dětským psychologem a pracovníkem marketingu Ivanem Šapovalovem, který se stal hudebním producentem. Katinová a Volkovová se navzájem znaly již před startem Tatu, protože obě zpívaly v populárním dětském sboru Něposedy (Непоседы). Šapovalov si vybral Jelenu na konkurzu v roce 1999, aby zpívala píseň o válce v Jugoslávii. Později se rozhodl vytvořit duo a přibral Juliu Volkovou (která také byla na konkurzu). Oběma bylo v té době 14 let. Několik videoklipů dua bylo zakázáno, například videoklip ke skladbě „\"Prostyje Dviženija (Prosté pohyby)\"“ ukazuje, jak jsou běžnou součástí našeho života jednoduché pohyby jako pití vody, čtení knihy (což předvádí Lena) nebo masturbace (což znázorňuje Julia). Problémy měl i videoklip k písni \"Ja Sošla S Uma\" (stejný i pro anglickou verzi \"All the Things She Said\"), který zobrazoval dívky za plotem, jak se trápí, prosí rodiče za odpuštění a vášnivě se líbají, zatím co na druhé straně plotu stojí lidé, kteří se na ně dívají s nelibostí. Po velkém úspěchu v Rusku bylo album \"200 po vstrečnoj\" ve stejné verzi vydáno začátkem roku 2002 znovu a nasazeno v dalších státech jako Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Slovensko a Česko. Koncem roku 2002 bylo album vydáno v anglické verzi jako \"200 km/h in the Wrong Lane\". Tohoto debutového anglického alba se po celém svět prodalo přes 5 milionů kopií. Texty a videoklipy jejich skladeb i další chování naznačovalo, že obě dívky mají spolu lesbický vztah. Teprve koncem roku 2003 toto vyvrátily s tím, že to byl marketingový trik producenta Šapovalova. Skupina v roce 2003 reprezentovala Rusko na prestižní hudební soutěži Velká cena Eurovize s písní „Ne Ver Ne Boysia Ne Prosi“. Ačkoliv patřily mezi favoritky, evropští diváci jim nakonec přisoudili třetí místo.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Z alba \"200 по встречной\" (\"200 Po Vstrečnoj\"): Z alba \"200km/h in the Wrong Lane\": Z alba \"Remixes: Z alba \"Dangerous And Moving\": Z alba \"Люди Инвалиды\" (\"Ludi Invalidi\"): Z alba \"Веселые улыбки\" (\"Veselye Ulybki\"): Z alba \"Waste Management\": nezařazené písně:2014 Love in every moment", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatu (stylizovaná verze t.A.T.u., Тату) bylo ruské popové duo, které tvořily členky Lena Katinová a Julia Volkovová. Vystupovaly od roku 1999 až do roku 2009 a poté od roku 2012 až do roku 2014, kdy skupina ohlásila znovurozpadnutí.", "tgt_summary": "t.A.T.u. (, ) was a Russian music duo that consisted of Lena Katina and Julia Volkova. The singers were part of children's music group Neposedy before being managed by producer and director Ivan Shapovalov and signing with Russian record label Neformat. t.A.T.u.'s debut album \"200 Po Vstrechnoy\" (2001) was a commercial success in Eastern Europe that made the duo sign with Interscope Records to release its English-language counterpart, \"200 km/h in the Wrong Lane\" (2002). The album was certified platinum by the IFPI for one million copies sold in Europe and became the first album by a foreign group to reach number one in Japan. It was also certified gold in the United States and included the international hits \"All the Things She Said\" and \"Not Gonna Get Us\". The duo represented Russia in the Eurovision Song Contest 2003 with the song \"Ne Ver', Ne Boysia\", finishing third. t.A.T.u. released the albums \"Dangerous and Moving\" and \"Lyudi Invalidy\" in 2005 to moderate success after parting ways with Shapovalov. The former was promoted with the international hit \"All About Us\". The duo ventured into other projects, such as creating their own production company T.A. Music and promoting the film inspired by their story \"You and I\" (2008). Their last pair of albums, \"Vesyolye Ulybki\" and \"Waste Management\", followed between 2008 and 2009, respectively. t.A.T.u. officially split in 2011, with Katina and Volkova pursuing solo careers. They reunited to perform at special occasions, such as the opening ceremony of the 2014 Winter Olympics, in subsequent years.", "id": 2397033} {"src_title": "Eukleidés", "tgt_title": "Euclid", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "O Eukleidově životě víme velmi málo. Narodil se v Řecku, studoval snad v Athénách na Platónově Akademii, kde se geometrii naučil od Eudoxa a Theaitéta. Král Ptolemaios I. (323–283 př. n. l.) ho povolal do nově založené Alexandrijské knihovny (či Múseia), kde pracoval a snad také učil. Mezi jeho žáky snad patřil také Archimédés. Vedle základů geometrie se věnoval i teorii čísel, perspektivě, kuželosečkám a sférické geometrii. Jeden z jeho zachovaných spisů je věnován teorii rovinných i konkávních zrcadel. Jeho nedochovaný spis \"Kónika\" se stal základem slavného stejnojmenného spisu Apollónia z Pergy o kuželosečkách. Hlavním Eukleidovým dílem jsou \"Základy\" (řecky \"Stoicheia\") ve třinácti knihách, jež začínají stanovením deseti základních postulátů či axiomů geometrie, a pak postupují systémem „věta – důkaz“. Obsahují jak knihy geometrické, tak také aritmetické. \"Základy\" shrnují práci mnoha dřívějších matematiků a filosofů a jsou zdaleka nejúspěšnější matematickou knihou všech dob, která se užívala více než 2000 let. Například ve středověku se jednalo o důležitou učebnici pro středověké intelektuály stejně jako pro tehdejší architekty. V lednu roku 1887 předložil český překlad \"Základů\" včetně dodatečných knih 14. a 15. Josef Smolík, jeho překlad však nebyl publikován. V letech 1903 až 1907 přeložil \"Základy\" také František Servít, jeho překlad vyšel v jednom svazku roku 1907. Na Západočeské univerzitě mírně upravili Servítův překlad pod vedením Petra Vopěnky a znovu jej vydali v pěti sešitech. Nový český překlad vybraných definic a vět společně se zrcadlovým řeckým textem je obsažen v knize \"Řecké matematické texty\".", "section_level": 1}, {"title": "Postuláty.", "content": "Eukleidovy \"Základy\" je velmi stará kniha, místy možná i porušená. Následující překlady jsou velmi volné a používají moderní pojmy. Základy začínají definicemi, například: Následují „obecné pojmy“, jež se netýkají pouze geometrie: Vlastních postulátů je pět:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eukleidés též Euklides nebo Euklid (řecky Εὐκλείδης, žil asi 325 př. n. l. – asi 260 př. n. l) byl řecký matematik a geometr. Většinu života strávil v Alexandrii v Egyptě.", "tgt_summary": "Euclid (; – \"Eukleídēs\", ; fl. 300 BC), sometimes called Euclid of Alexandria to distinguish him from Euclid of Megara, was a Greek mathematician, often referred to as the \"founder of geometry\" or the \"father of geometry\". He was active in Alexandria during the reign of Ptolemy I (323–283 BC). His \"Elements\" is one of the most influential works in the history of mathematics, serving as the main textbook for teaching mathematics (especially geometry) from the time of its publication until the late 19th or early 20th century. In the \"Elements\", Euclid deduced the theorems of what is now called Euclidean geometry from a small set of axioms. Euclid also wrote works on perspective, conic sections, spherical geometry, number theory, and mathematical rigour. The English name \"Euclid\" is the anglicized version of the Greek name Εὐκλείδης, which means \"renowned, glorious\".", "id": 797298} {"src_title": "Personalistika", "tgt_title": "Human resource management", "src_document": [{"title": "Úkoly personalistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výběr pracovníků.", "content": "Jedním z úkolů personalistiky je výběr nových pracovníků. K tomu se používá mnoho metod, nejdůležitější je ale získat si o potenciálním zájemci o místo co nejvíce informací a následně vyhodnotit jeho znalosti a zkušenosti v porovnání s ostatními pracovníky. Technikami, kterými se tyto informace zjišťují, jsou: U některých specifických povolání (například u policie) se používají ještě jiné techniky:", "section_level": 2}, {"title": "Druhy talentu vůči potřebám podniku.", "content": "Personalistická terminologie v denní praxi je trochu jiná než psychologická. Nerozlišuje příliš mezi vlohami, nadáním, schopnostmi, talentem či genialitou. Prostě o někom říká, že je buď velmi schopný, průměrný nebo neschopný. Pracovník má, nebo nemá na něco velký talent. Firmy potřebují několik typů talentů: Některé personální agentury dokáží měřit a posuzovat jednotlivé druhy talentů. Žádná náročná profese nemůže zahrnovat jen jeden druh talentu, ale jakýsi soubor schopností – talentů. Například vedoucí vývoje musí mít jak inovační (kreativní) talent, tak organizační, aby uměl nápady své a podřízených uvést do výroby, tak i vůdcovský talent, aby uměl podřízené nabudit, rozvíjet a vést. Podle konkrétní firmy bude proporční zastoupení jednotlivých „talentů“ různé. Zrovna tak ředitel podniku. Musí mít hlavně organizační talent (cca 50 – 60 %), aby mu firma fungovala. Musí mít i vůdcovský talent ( asi 30 - 40 %), aby uměl lidi vést a jednat s nimi. Nemůže být slon v porcelánu, kterému budou zaměstnanci utíkat. Musí mít i trochu inovativního talentu (10 – 20 %), aby mohl řídit a posuzovat různá zlepšení. Míra inovačního talentu závisí na tom, zda firma, kterou ředitel řídí, je tržním vyzyvatelem v nových technologiích nebo vede nějakou klasickou výrobu nebo služby, kde k žádným změnám nedochází.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení pracovníků.", "content": "Dalším úkolem personalistiky je organizačně zajistit vedoucími pracovníky zaměstnance hodnotit a motivovat, také ale pak analyzovat výkonnost a dosažené výsledky. K tomu slouží rozhodovací analýza, při které jsou jednotlivé vlastnosti a schopnosti pracujících rozebrány a vyhodnoceny v tabulce. Ti, kteří získají nejméně bodů, mají tedy nejnižší množství pozitivních vlastností v porovnání s ostatními a jsou nejméně výkonní, bývají propuštěni. Pracovníci tak získávají zpětnou vazbu o své práci. Hodnocení je důležité pro zvýšení pracovního výkonu a motivace, pomáhá řešit pracovní problémy či ujasnit si cíle mezi jednotlivými zaměstnanci. V systému hodnocení se rozeznávají tři kategorie: Motivace je jedním z nejdůležitějších prvků a souvisí se stimulací. Zatímco motivace je vnitřní pohnutka v člověku, důvod pro nějakou činnost, o které je přesvědčen, stimul je vnější popud pro zvýšení aktivity; nejčastěji jím bývají peníze v mnoha formách – například stanovení úkolové mzdy, provize na prodaném zboží nebo na podílu na zisku společnosti. Existují ale i stimuly nepeněžní, jako jsou zaměstnanecké výhody, kterými jsou například pružná pracovní doba či zapůjčení automobilu, telefonu a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Personální management.", "content": "Personální management (v angličtině \"Personnel Management\") je jak akademická teorie, tak i podniková praxe. Je založena na tom, že zaměstnanci jsou především lidé a \"nemělo\" by se s nimi tedy zacházet jako se zbožím. Každá společnost je totiž závislá na lidech, protože právě prostřednictvím nich dosahují firmy svých cílů (nejčastěji zisku). Je to také odklon od jednoduchého osobního přístupu k zaměstnancům, čímž se předchází potenciálním problémům. Měl by být také hlavní součástí filozofie firmy. Základní předpoklad této teorie je, že lidé prostě nejsou stroje. To mimo jiné znamená, že je potřeba přijímat zaměstnance na základě mnohaoborových zkoušek (psychologie, sociologie apod.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Personalistika je obor, který se zaměřuje na získávání kvalitních lidí pro podnik, práci s nimi a motivaci či stanovení optimálních mzdových postupů. Velmi se podobá managementu.", "tgt_summary": "Human Resource Management (HRM or HR) is the strategic approach to the effective management of people in a company or organization such that they help their business gain a competitive advantage. It is designed to maximize employee performance in service of an employer's strategic objectives. Human resource management is primarily concerned with the management of people within organizations, focusing on policies and systems. HR departments are responsible for overseeing employee-benefits design, employee recruitment, training and development, performance appraisal, and reward management, such as managing pay and benefit systems. HR also concerns itself with organizational change and industrial relations, or the balancing of organizational practices with requirements arising from collective bargaining and governmental laws. The overall purpose of human resources (HR) is to ensure that the organization is able to achieve success through people. HR professionals manage the human capital of an organization and focus on implementing policies and processes. They can specialize in finding, recruiting, training, and developing employees, as well as maintaining employee relations or benefits. Training and development professionals ensure that employees are trained and have continuous development. This is done through training programs, performance evaluations, and reward programs. Employee relations deals with the concerns of employees when policies are broken, such as cases involving harassment or discrimination. Managing employee benefits includes developing compensation structures, parental leave programs, discounts, and other benefits for employees. On the other side of the field are HR generalists or business partners. These HR professionals could work in all areas or be labor relations representatives working with unionized employees. ", "id": 1395275} {"src_title": "John Baskerville", "tgt_title": "John Baskerville", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "John Baskerville se narodil v Sion Hill ve vesnici Wolverley, blízko města Kidderminster v hrabství Worcestershire v Anglii. V roce 1726 se přestěhoval do Birminghamu, kde se vyučil krasopisu a kaligrafii. Živil se výukou psaní a vedení účetnictví. Své služby nabízel také jako kameník-rytec monumentálních nápisů (jedna jeho kamenná deska se dochovala v birminghamské knihovně). Poté začal po vzoru Johna Taylora, obchodovat s lakovanými předměty, které napodobovaly japonskou techniku nazývanou \"japaning\" (údajně zjistil tajemství výroby od Johna Taylora tím, že ho sledoval při pochůzkách ve městě a pořizoval suroviny pro výrobu na stejných místech a od stejných dodavatelů jako on). Svůj obchod měl na 22 Moor Street a brzy si vydělal značné značné jmění, což mu v roce 1745 umožnilo přestěhovat se z centra na menší panství v severozápadním okraji města, mezi Broad Street a Easy Row. Zde si postavil dům, který pojmenoval \"Easy Hill\". Ten se stal jeho domovem i dílnou a místem odpočinku po jeho smrti (Easy Hill shořel během birminghamských nepokojů v roce 1791). Byl členem Královské společnosti umění, řemesel a obchodu a společník některých členů klubu vzdělanců Lunar Society v Birminghamu. Jeho přítelem a obdivovatelem jeho práce byl i americký politik a tiskař Benjamin Franklin. Baskerville byl také přítelem londýnského knihkupce, spisovatele a vydavatele Roberta Dodsleye, od kterého se možná nechal inspirovat nápadem na tvorbu nových písem. Tiskem a typografií se začal Baskerville zaobýrat kolem roku 1750. Za prvního moderního typografa je většinou považován William Caslon, jehož Baskerville uznával a respektoval. Nespokojen s dosavadní nabídkou písem Jensona a Garamonda, začal vyvíjet svůj vlastní styl, daleko jemnější a výraznější než ostatní. Zkoumal obtížnost čtení odlišných znaků a zjistil, že písma jemných tahů se daleko lépe čtou při tisku v malých velikostech – zejména v knihách. Jeho rytec John Handy měl za úkol odlišit písmo Caslona, a tak byla v roce 1756 konečně dokončena Baskervillova antikva. Co bylo unitkání na Baskervillovi, byl jeho velmi systematický přístup, který neopomíjel jediný aspekt knižní produkce - písmo, sazbu, volbu papíru i tisk, jen aby získal co nejlepší výsledek. Mezi jeho inovace patřil i nový recept na unikátní, lesklý, černý krycí inkoust. Zároveň inovoval tiskový proces používáním horkých měděných desek k vysušení inkoustu, než se stačil vpít hluboko do papíru (metoda horkého tisku). Pracoval s výrobcem papíru Jamesem Whatmanem, aby vytvořil hladší velínový papír, na kterém lépe vyniklo jeho písmo tištěné výrazným černým inkoustem. Baskerville byl také zakladatelem kompletně nového přístupu v typografii, když přidal široké okraje a jako první použil meziřádkový proklad. Nepoužíval žádné linky ani ornamenty. V kompozici stránky vyzdvihl důležitost prázdné plochy a vždy odstraňoval vše co by mohlo narušit čitelnost. Jeho stěžejními principy byly jednoduchost, elegance a především přehlednost. Perfekcionismus a zavádění inovací mu ovšem způsobilo finanční ztráty, protože kdyby své publikace úměrně nacenil, nemohla by si je veřejnost dovolit. V roce 1757 publikoval pozoruhodné čtyřdílné vydání Vergiliova básnického díla s použitím vlastního písma. Dokončení trvalo tři roky, ale ohlas byl tak velký, že byl další rok jmenován univerzitním tiskařem na Univerzitě v Cambridge. Následovalo asi 50 dalších klasik, které zahnovaly edice děl Miltona (1758) nebo Shakespeara (1769). Jeho publikace si svou odlišností získaly značnou přízeň, ale zároveň byly i kritizovány. Kvůli velkému kontrastu papíru a černě tištěného písma v němž Baskerville zvýraznil kontrast mezi silnými a slabými tahy, tvrdili zlí jazykové, že je čtení Baskervillových knih pro oči až bolestivé, a že z nich po dlouhém čtení mouhou lidé rovnou oslepnout. Na Univerzitě v Cambridge také v roce 1763 vytiskl své mistrovské dílo – foliantovou Bibli, ačkoli byl pradoxně sám přesvědčeným ateistou. V letech 1758 – 1763 pracoval kromě Bible ještě na Knize modliteb (Book of Common Prayer). Pro Oxford navrhl v roce 1758 řecké písmo. Poté další čtyři roky nic nevytiskl, dokud ho jeho rivalové v Birminghamu nevypropokovali k další práci. Jeho kariéra týkající se vydávání knih, pro něj zřejmě byla i zdrojem frustrace. Ne přímo proto, že z ní neměl finanční zisk, ale kvůli mnoha nepřátelům, zvláště na londýnském knižním trhu. Ti se často naváželi do jeho vzdělání, jeho nezastíraného ateismu a celkově do jeho osobnosti. Baskerville byl údajně velmi okázalá osobnost. Například po Birmingamu jezdil s párem krémově zbarvených koní v kočáru s panely lakovanými technikou \"japaning\" jeho výroby. Také žil a měl otevřený vztah se Sarah Eaves, kterou opustil její muž. Baskerville se rozhodl, že se o Sarah a její dvě děti postará, proto jí nabídl bydlení v Easy Hill. Sarah nabídku přijala zdánlivě jako hospodyně, ale vznikl mezi nimi intimní vztah. Jejich svazek ignorující konvence vyvolával nesouhlas a stával se tématem místních drbů. John Baskerville si vzal Sarah Eaves v květnu roku 1764. Po jeho smrti v roce 1775, Baskervillova písma zakoupilo konsorcium v jehož čele stál francouzký dramatik Beaumarchais. Ten jej zakoupil, aby mohl Baskervillovým písmem nechat vytisknout Voltairovo dílo. Poté Baskervillova písma upadají v zapomění. Ve 20. letech 20. století je obnovily nové písmolijny jako Linotype, Monotype a další. Písmolijna Emigre vydala populární obrodu Baskervillova písma v roce 1996 s názvem \"Mrs Eaves\", pojmenovaném po Baskervillově ženě, Sarah Eaves.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "John Baskerville zemřel přirozenou smrtí 8. ledna 1775. Ve své závěti, jakožto přesvěčený ateista, nechal jasné instrukce, že si přeje být pohřben v olověné rakvi v kryptě pod budovou větrného mlýna, který nechal zbudovat na své zahradě. Poté co byl dům prodán v roce 1788 byla stavba odstraněna, ale rakev s ostatky zde zůstala až do roku 1821. Tehdy se majitel pozemku rozhodl vybudovat zde kanál, rakev s ostatky vyjmul a Baskervillovo zachovalé tělo nechal vystavit. Poté byla rakev Baskervillovou rodinou a přáteli tajně pohřbena v kryptě kostela Christ Church. Po demolici kostela v roce 1897 byla rakev znovu pohřbena v katakombách na hřbitově Warstone Lane. V roce 1963 městská rada Birminghamu obdržela petici s požadavkem, aby byly Baskervillovy pozůstatky pohřbeny v nevysvěcené půdě, jak si to sám přál.", "section_level": 1}, {"title": "Pocta.", "content": "Před Baskerville House na náměstí Centenary Square v Birminghamu vznikla v roce 1990 skulptura s Baskervillovým písmem jako pocta tomuto typografovi. Dílo s názvem \"Industry and Genius\" vytvořil místní umělec David Patten.", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Ukázky Baskervillem vydaných publikací:", "section_level": 1}], "src_summary": "John Baskerville ( 28. ledna 1706 – 8. ledna 1775) byl anglický typograf, tiskař a obchodník. Byl inovátorem knihtisku a podstatně ovlivnil anglickou typografii a úroveň tištěných publikací. Jeho nejznámější písmo Baskerville bylo zditalizováno a stále je oblíbené a používané.", "tgt_summary": "John Baskerville (baptised 28 January 1707 – 8 January 1775) was an English businessman, in areas including japanning and papier-mâché, but he is best remembered as a printer and type designer.", "id": 828514} {"src_title": "Imperativní programování", "tgt_title": "Imperative programming", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Imperativní přístup je blízký i obyčejnému člověku. Například kuchařské recepty či návody k montáži zakoupených výrobků jsou také příkazy krok za krokem a každý příkaz je v závislosti na podmínkách svázán s určitým stavem jídla či kompletnosti výrobku. Tento pro lidi přirozený způsob přesně odpovídá paradigmatu imperativního programování, a nikoho tudíž asi nepřekvapí, že většina programovacích jazyků i hardwarová implementace většiny počítačů jsou imperativní. Hardware pak stejně jako vařící/montující člověk vykonává příkaz za příkazem, přesně jak to odpovídá imperativnímu přístupu. Pouze jednotlivé příkazy jsou instrukce strojového kódu, k jehož vykonávání je hardware navržen, a aktuální stav vyjadřuje obsah paměti. Vyšší imperativní jazyky pak používají proměnné a komplexnější příkazy (tedy výrazy a funkce), ovšem stále vyznávají to samé, imperativní paradigma.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První imperativní programovací jazyky byly strojové jazyky jednotlivých počítačů. V těchto jazycích byly pouze velmi jednoduché instrukce, což sice umožňovalo velmi snadnou hardwarovou implementaci, ale komplikovalo to možnost vytvářet komplexní programy. První jazyk, který odstranil překážky strojového kódu pro vytváření komplexních programů, byl FORTRAN, vytvořený Johnem Backusem ve společnosti IBM v roce 1954. FORTRAN přinesl možnosti (například pojmenovávání proměnných, složené výrazy, podprogramy a mnohé další), jež jsou součástí imperativních jazyků dodnes. Následující dvě dekády přinesly další významné vyšší programovací jazyky. Ke konci padesátých let a v letech šedesátých se objevil jazyk ALGOL, pomocí kterého šlo snáze programovat matematické algoritmy. Jazyky COBOL (1960) a BASIC (1964) pak byly pokusem přizpůsobit syntaxi programování syntaxi přirozeného jazyka – angličtině. V sedmdesátých letech byl Niklausem Wirthem navržen jazyk Pascal a Dennisem Ritchiem (pracujícím v Bellových laboratořích) jazyk C. Wirth se pak dále zabýval jazyky Modula-2 a Oberon. Koncem 60. let vznikl první objektový jazyk, Simula. Pro potřeby amerického ministerstva obrany začali v roce 1978, po čtyřech letech sumarizování požadavků, Jean Ichbiah a tým z Honeywellu vyvíjet jazyk Ada. Specifikace byla poprvé publikována v roce 1983, oprav se pak dočkala v letech 1995 a 2005/6. V osmdesátých letech vzrostl zájem o objektově orientované programování. Vznikající jazyky pak vyznávaly imperativní styl, ale přidávaly podporu objektů. Během posledních dvou dekád dvacátého století jich vzniklo značné množství. V roce 1980 vydalo Xerox Palo Alto Research Center jazyk Smalltalk-80, původně koncipovaný Alanem Kayem v roce 1969. Převzetím konceptů z jiného objektově orientovaného jazyka – Simuly. Bjarne Stroustrup vyvinul jazyk C++, objektově orientovanou verzi známého jazyka C. C++ byl poprvé implementován v roce 1985. Na konci osmdesátých let a v letech devadesátých pak vzniklo velké množství imperativních jazyků založených na konceptech objektově orientovaného programování. Z významných jmenujme Perl (Larry Wall, 1987), Python (Guido van Rossum, 1990), PHP (Rasmus Lerdorf, 1994), Java (Sun Microsystems, 1994) a C# (Microsoft, 2000).", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Jemněji lze imperativní programování rozdělit na tři skupiny. Naivní paradigma bývá někdy chápáno jako samostatné paradigma a ještě častěji se mezi paradigmaty programování ani neuvádí. Naivní jazyky se vyznačují jakousi všudypřítomnou chaotičností, mají obvykle nesystematickou syntaxi i sémantiku. V některých rysech mají podobné vlastnosti jako nestrukturované jazyky. Typickým zástupcem je například jazyk BASIC. Nestrukturované paradigma je velmi blízké assemblerům. Programy jsou lineárními sekvencemi příkazů a skoky jsou v nich realizovány příkazem typu „go to“ – tedy „jdi na (řádek)“. V raných jazycích tohoto stylu byly navíc všechny řádky programu číslované a skoky šlo realizovat pouze uvedením konkrétního čísla řádku, což bylo velmi nepraktické. Později se objevily jazyky využívající tzv. návěští, tedy textová označení míst, kam má program skočit. Typickými zástupci byly například rané verze jazyků FORTRAN a COBOL. Strukturované paradigma. Kvůli nepraktičnosti příkazu skoku „go to“ (ta vězí zejména v tom, že struktura programu nedává prakticky žádnou informaci o jeho vykonávání, což velmi komplikuje jeho ladění) vzniklo strukturované paradigma. Jeho hlavním přínosem je fakt, že nahrazuje příkazy skoku pomocí podmíněných cyklů („opakuj, dokud platí podmínka“) a jiných strukturovaných instrukcí, které se do sebe vnořují. Typickými zástupci jsou jazyky C, Pascal a Ada.", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy příkazů.", "content": "Imperativní programování využívá tři základní skupiny příkazů. Přiřazení obecně provádí operaci s informací uloženou v paměti a ukládá výsledek do paměti pro pozdější použití. Vyšší programovací jazyky navíc dovolují provádění komplexnějších výrazů, jež mohou sestávat z kombinace aritmetických operací, programových funkcí a přiřazování výsledných hodnot do paměti. Cykly dovolují opakovat sekvenci příkazů několikrát za sebou. Počet opakování pak může být přesně určen nebo se sekvence může opakovat do té doby, dokud se nezmění určená podmínka. Příkazy pro větvení dovolují provést určitou část příkazů jen tehdy, byla-li splněna příslušná podmínka. V opačném případě je tato část přeskočena a pokračuje se v provádění příkazů bezprostředně následujících. Příkazy pro větvení také umožňují přejít do jiné části programu, zpravidla voláním podprogramu (funkce, procedury).", "section_level": 1}, {"title": "Odlišnosti opačného přístupu.", "content": "V přímém kontrastu s imperativním programováním je deklarativní programování, jež je založeno na popisu cíle – přesný algoritmus provedení specifikuje až interpret příslušného jazyka a programátor se jím nezabývá. Díky tomu lze ušetřit mnoho chyb vznikajících zejména tím, že do jedné globální proměnné zapisuje najednou mnoho funkcí a metod. V deklarativním programování se totiž většinou místo proměnných používají k předání hodnot návratové hodnoty funkcí. Na druhou stranu programátorovi při imperativním přístupu zůstává možnost program široce a přesně optimalizovat takovým způsobem, jaký právě potřebuje. Při přístupu deklarativním musí spoléhat na překladač, jež nemusí zvolit algoritmus, který by byl v dané chvíli výhodnější. Navíc při deklarativním přístupu je velmi často využíváno rekurze, což klade vyšší nároky na programátora. Ten si totiž musí představit, jak celý program bude fungovat, místo toho, aby viděl, jako u přístupu imperativního, přesně zapsaný algoritmus před sebou.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Porovnejme nyní známou matematickou funkci – faktoriál čísla n – zapsanou v jazyce imperativním a dvou jazycích deklarativních. Typickým jazykem imperativního programování je například jazyk C: unsigned int n; unsigned int i; unsigned int faktorial = 1; for (i = 2; i <= n; i++) faktorial *= i; Protikladem může být deklarativní jazyk pro funkcionální programování Scheme: (cond ) Dalším přístupem deklarativního programování může být například programování logické, jehož typickým zástupcem je jazyk Prolog: faktorial(0,1). faktorial(1,1). faktorial(N,F):- M is N-1, faktorial(M,F2), F is N*F2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imperativní programování je jedno z programovacích paradigmat, neboli způsobů, jak jsou v programovacím jazyku formulována řešení problémů. Imperativní programování popisuje výpočet pomocí posloupnosti příkazů a určuje přesný postup (algoritmus), jak danou úlohu řešit. Program je sadou proměnných, jež v závislosti na vyhodnocení podmínek mění pomocí příkazů svůj stav. Základní metodou imperativního programování je procedurální programování, tyto termíny bývají proto často zaměňovány.", "tgt_summary": "In computer science, imperative programming is a programming paradigm that uses statements that change a program's state. In much the same way that the imperative mood in natural languages expresses commands, an imperative program consists of commands for the computer to perform. Imperative programming focuses on describing \"how\" a program operates. The term is often used in contrast to declarative programming, which focuses on \"what\" the program should accomplish without specifying \"how\" the program should achieve the result.", "id": 460944} {"src_title": "Sverdlovský incident", "tgt_title": "Sverdlovsk anthrax leak", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Ve městě bylo už od konce 2. světové války umístěno zařízení určené pro výrobu biologických zbraní (zahraničními tajnými službami označované jako Compound 19). Toto zařízení patřilo do značně rozsáhlé sítě státního podniku Biopreparat (krycího zařízení 15. správy KGB odpovědné za sovětský program výzkumu a výroby biologických zbraní). V zařízení, které fungovalo jako běžná farmaceutická továrna, se ve velkém pěstovaly spory Bacillus anthracis – bakterie způsobující závažné onemocnění známé jako antrax nebo sněť slezinná. Výrobní proces byl velmi jednoduchý, bakterie antraxu se pomnožovaly v živném roztoku, dokud nevytvořily spory. Ty se poté ve speciální sušárně sušily a vzniklý prášek se dopravoval do jiných zařízení, kde se plnil do bojových hlavic.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Inkriminovaný pátek 2. dubna 1979 jeden z techniků odpolední směny při pravidelné údržbě odmontoval zanesený HEPA filtr (speciální ultrafiltr propouštějící pouze molekuly vzduchu) ve ventilačním zařízení sušárny spor. Poté odešel domů, přičemž zanechal ve velínu vzkaz veliteli odpolední směny podplukovníkovi Nikolaji Černyševovi. Ten však toho dne pospíchal domů stejně jako jeho podřízení a snad z přepracovanosti zapomněl zanést obsah vzkazu do provozního deníku. Díky tomu zahájil velitel noční směny provoz bez namontovaného HEPA filtru, který by čistil od spor vzduch odcházející z provozu sušárny. Než si této skutečnosti všiml jeden z techniků a velitel směny dal zastavit provoz, uběhlo několik hodin. Do ovzduší v okolí továrny uniklo řádově několik kilogramů prachu obsahujícího antraxové spory, které se vinou větru (který vál směrem od miliónového velkoměsta) rozšířily směrem k neobydlené průmyslové zóně a infikovaly převážně pracovníky z noční směny blízkých továren a dělníky oslavující v nedalekém baru.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Oficiální místa se ihned po odhalení incidentu snažila celou záležitost ututlat. Z náhlé epidemie antraxu obvinila překupníky, kteří na černém trhu údajně rozšířili maso z kontaminovaného chovu, a podnikla preventivní opatření proti šíření epidemie (například nechala vybít toulavé psy, kteří se odpadky z černého trhu živí), tehdejší významný představitel komunistické strany ve městě Boris Jelcin (budoucí prezident Ruské federace) dokonce nařídil ostříhat listy stromů a keřů v okolí továrny a opláchnout ulice a střechy vodou. Tak svou horlivostí neúmyslně přispěl k tvorbě druhotných aerosolů, které nakazily další osoby a významně prodloužily dobu trvání epidemie.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "V období od dubna do května bylo diagnostikováno přes 96 nakažených (většina zhoubnější plicní formou antraxu), a protože se jednalo o speciální, pro vojenské účely určený kmen (i když citlivý na antibiotika), 66 nakažených zemřelo. Všechny lékařské záznamy o průběhu onemocnění u nakažených KGB stornovala a její agenti převlečení za lékaře roznášeli rodinám pozůstalých zfalšované úmrtní listy. I tak se dá mluvit o štěstí; kdyby vítr foukal směrem k městu, počty nakažených a zemřelých by dosahovaly až mnoha tisíců. V roce 1981 byla tajným Brežněvovým výnosem velkovýroba antraxových spor přesunuta do nově vybudovaného komplexu ve Stepnogorsku (rovněž zahrnutého do sítě Biopreparatu) a to včetně velké části personálu nevyjímaje podplukovníka Černyševa, kterému nikdy nebyl za jeho odpovědnost na nehodě udělen oficiální postih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sverdlovský incident byla katastrofa způsobená nedbalostí při výrobě biologických zbraní. K incidentu došlo v roce 1979 v sovětském městě Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg).", "tgt_summary": "On 2 April 1979, spores of anthrax were accidentally released from a Soviet military research facility near the city of Sverdlovsk, Russia (now Yekaterinburg). The ensuing outbreak of the disease resulted in approximately 100 deaths, although the exact number of victims remains unknown. The cause of the outbreak was denied for years by the Soviet authorities, which blamed the deaths on consumption of tainted meat from the area, and subcutaneous exposure due to butchers handling the tainted meat. All medical records of the victims were removed to hide serious violations of the Biological Weapons Convention that had come in effect in 1975. The accident is sometimes referred to as \"biological Chernobyl\".", "id": 2078443} {"src_title": "Jahodník", "tgt_title": "Fragaria", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jahodníky jsou vytrvalé byliny se střídavými trojčetnými nebo méně často se zpeřeně pětičetnými listy v přízemní růžici, s pochvovitými palisty srůstajícími s bází řapíku. Rostliny mají jednoduchý nebo větvený podzemní oddenek, na jehož koncích vyrůstají listové růžice. V paždí přízemních listů se často tvoří nadzemní šlahouny, jejichž prostřednictvím se rostlina vegetativně rozmnožuje. Květy jsou pravidelné, pětičetné, oboupohlavné (fyziologicky ovšem nezřídka jednopohlavné), ve vzpřímených okolíkovitých vrcholících. Kalich je pětičetný, lístky kalicha se střídají s drobnějšími lístky kalíšku. Korunní lístky jsou bílé nebo nažloutlé, delší než kalich, zpravidla se překrývají. Tyčinek je mnoho (nejčastěji 20). Semeníky jsou volné, drobné, v hojném počtu na vyklenutém květním lůžku. Plodem jsou drobné nažky spočívající na zdužnatělém kulovitém nebo kuželovitém květním lůžku. Rod zahrnuje asi 20 druhů, rozšířených v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, přesahuje však i do Jižní Ameriky (jahodník \"Fragaria chiloensis\"). Opylování je zprostředkováno hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská květena.", "content": "V původní evropské květeně je rod jahodník zastoupen 3 druhy, které všechny rostou i na českém území. Jahodník obecný (\"Fragaria vesca\") je hojně rozšířen po celém území ČR od nížin po montánní, vzácně i subalpínský stupeň (Krkonoše). Roste na humózních, vlhkých i mírně suchých půdách. Podobné ekologické nároky má i jahodník truskavec (\"Fragaria moschata\"). Drobnější jahodník trávnice (\"Fragaria viridis\") je teplomilnější a preferuje sušší půdy na bazických podkladech.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jahody jsou žádané ovoce, a proto se jahodníky pěstují v mnoha zahradních odrůdách získaných z některých planých druhů jahodníků. Jedlé jsou však i jahody samotných divokých jahodníků.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Jahodník (\"Fragaria\") je rod rostlin z čeledi růžovité (\"Rosaceae\"). Zahrnuje asi 20 druhů rozšířených především v mírném pásu severní polokoule. Plodem jahodníku je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, plod je nazýván jahoda. Jahody jsou oblíbeným ovocem. Kulturní jahodníky byly vyšlechtěny z několika druhů divokých jahodníků. Pěstovaná kulturní forma je nazývána jahodník velkoplodý (\"Fragaria annanassa\") a byla vyšlechtěna v roce 1766 zahradníkem francouzského krále Ludvíka XV. Antoniem Duchesneem. Ze všech 43 popsaných druhů jsou zřejmě předkem kulturních jahod jen dva.", "tgt_summary": "Fragaria is a genus of flowering plants in the rose family, Rosaceae, commonly known as strawberries for their edible fruits. There are more than 20 described species and many hybrids and cultivars. The most common strawberries grown commercially are cultivars of the garden strawberry, a hybrid known as \"Fragaria\" × \"ananassa\". Strawberries have a taste that varies by cultivar, and ranges from quite sweet to rather tart. Strawberries are an important commercial fruit crop, widely grown in all temperate regions of the world.", "id": 1214280} {"src_title": "Štěpán I. (papež)", "tgt_title": "Pope Stephen I", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Štěpán I. byl patrně původem Řek, ale již narozený v Římě. Jeho otec se jmenoval Jovius. Štěpán byl jáhnem, spravujícím jeden ze sedmi římských církevních obvodů a jako budoucího papeže jej označil již jeho předchůdce Lucius I. Štěpán I. byl papežem v poměrně klidné době vlády císaře Valeriána a mohl se tak věnovat vnitřním záležitostem církve. Velmi energicky se snažil prosazovat nadřazenost Říma nad ostatními křesťanskými obcemi. Základní spor, který svatý Štěpán vedl zejména se svatým Cypriánem a některými biskupy z Asie a Afriky spočíval v tom, zda je platný křest udělený kněžími, kteří byli jako heretici vyobcováni z církve. Marcian, biskup v Arles, dokonce odmítal takovým osobám udělit svaté přijímání. Štěpán rozhodl ve prospěch těchto věřících a Marciana a některé další biskupy odvolal z funkce. V této souvislosti se uvádí jeho památná věta, která se zařadila mezi často citované výroky: \"„Nihil innoventur, nisi quod traditium est“\" (Žádné novoty, držte se tradice) a možná formovala i základní stanovisko církve na několik století dopředu. Podle legendy se 2. srpna 257 shromáždili věřící na mši v katakombách Lucinie. Když Štěpán usedl na papežský trůn, vtrhli do katakomb římští vojáci a Štěpána sťali. Až do 18. století bylo křeslo uchováváno stále se stopami krve. Jiné věrohodné prameny však tuto událost nepotvrzují. Patrně došlo k záměně osob se Štěpánovým nástupcem Sixtem II., který se prokazatelně stal jednou z prvních obětí pronásledování křesťanů v roce 258. Sv. Štěpán I. byl původně pohřben v Kalixtových katakombách. Papež Pavel I. (757-767) však nechal jeho tělo přenést do kláštera San Silvestro in Capite. Katolická církev uctívá památku sv. Štěpána 2. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Štěpán I. († 2. srpna 257) byl 23. papežem katolické církve od 12. května 254 do 2. srpna 257.", "tgt_summary": "Pope Stephen I () was the bishop of Rome from 12 May 254 to his death on 2 August 257.", "id": 1277543} {"src_title": "Pripjať (město)", "tgt_title": "Pripyat", "src_document": [{"title": "Jaderná havárie v Černobylu.", "content": "Po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl, ke kterému došlo v sobotu v noci 26. dubna 1986, začala evakuace celého města, která trvala od odpoledních hodin 27. dubna několik dalších dní. Byly odstaveny dodávky plynu, vody, dálkové vytápění a elektřina. Pripjatí začaly projíždět speciální milicionářské jednotky dohlížející na kolony autobusů a nákladních aut odvážejících obyvatelstvo města. Evakuace měla původně trvat jen tři dny, vláda SSSR však jeho obyvatelům záměrně sdělila nepravdu, jelikož evakuace trvá de facto až dodnes. Řada obyvatel města zemřela na nemoci z ozáření, ostatní se přestěhovali zejména do Kyjeva a Slavutyče – nového města vybudovaného až po tragédii v Černihivské oblasti, asi 50 km na východ od Pripjati. Po evakuaci lidí z této oblasti zůstalo vše tak, jak to tamní obyvatelé zanechali. Na prádelních šňůrách stále visí prádlo kývající se ve větru, velké ruské kolo je stále dominantou celé Pripjati a v obchodech lze stále spatřit vystavené zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je Pripjať „město duchů“ – mrtvá, neobydlená zóna, technický stav značné části domů i občanského vybavení začíná být velmi špatný. Roku 2005 například došlo vlivem povětrnostních podmínek a prosakující vody k částečnému zhroucení budovy bývalé střední školy. Zóna je dnes chráněna vojáky, kteří mají zabránit rabování, které se v ní začalo po havárii objevovat. Všechny dveře jsou otevřené, aby se snížilo riziko pro návštěvníky. Okolí města je stále silně zamořené, v dnešní době především cesiem a bude muset uplynout nejméně 22 000 let od havárie, než dojde k poklesu radioaktivity na úroveň, která je pro lidský organizmus únosná. Samotná Pripjať není příliš kontaminovaná, mimo jiné protože po havárii byla provedena dekontaminace, včetně výměny 20cm ornice v městských zelených plochách. Byl předpoklad, že se do města lidé vrátí. Na některých místech se dá zdržovat určitý čas, záleží na velikosti zamoření. Na silnici a podobných zpevněných plochách se téměř žádná vrstva radioaktivních látek škodících zdraví nenachází, naopak vysoce radioaktivní jsou zelená místa, kde nešlo provést výměnu ornice technikou. V blízkosti jaderné elektrárny Černobyl hladina kontaminace stoupá. V samotných domech, kde se tolik neprojevují povětrnostní podmínky, je však situace o několik stupňů horší než na zpevněných plochách. Pokud zamoření ustoupí, pak bude možné například zbytky města zbourat a postavit město nové. Problém potenciální obnovy města samotného je dnes více ekonomický než samotného zamoření, není důvodné předpokládát, že by desítky tisíc lidí našly v rozumné vzdálenosti uplatnění. V posledních letech sílí snahy o přeměnu tohoto města na skanzen – jako věčnou výstrahu před lidskou nezodpovědností a neúctou k přírodním zákonům.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura a statistiky.", "content": "\"Statistika platná do dne evakuace města ze dne 27. dubna 1986\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pripjať ( \"Prypjať\", \"Pripjať\") je opuštěné město v Polesí v Kyjevské oblasti na Ukrajině, na břehu řeky Pripjať, 3 kilometry severozápadně od Černobylské jaderné elektrárny. Budování Pripjati oficiálně započalo 4. února 1970, město mělo sloužit jakožto sídliště pro přibližně 50 000 lidí, převážně pracovníků JE Černobyl a jejich rodin. Statut města získala Pripjať v roce 1979 na základě nařízení Vrchního sovětu Ukrajinské SSR № 1264/686. Dne 27. dubna 1986, den po havárii jaderné elektrárny, byla celá Pripjať evakuována. Opuštěné město se nachází uvnitř uzavřené zóny. Původně to bylo „město mladých“ – pracovníků jaderné elektrárny, věkový průměr obyvatel nedosahoval ani 30 let. Šlo převážně o technické inženýry a jaderné vědce pro novou elektrárnu, kteří sem přišli kvůli vyšším platům a rychlejší možnosti získat vlastní byt i auto, než bylo tehdy obvyklé. Podle posledního sčítání lidu provedeného před evakuací činila v listopadu 1985 populace města 47 500 obyvatel, přičemž mezi ně patřilo více než 25 národností. Roční populační růst činil v té době více než 1500 lidí, z toho asi 800 tvořili novorozenci. Většina názvů ulic se nesla v sovětském ideologickém duchu, např. Leninova třída, ulice Družby národů, ul. Stalingradských hrdinů, k vidění zde byly však i ul. Nábřežní nebo též třídy Stavitelů a Nadšenců. Jednalo se o první ukrajinské a zároveň deváté sovětské atomové město (typ uzavřeného města).", "tgt_summary": "Pripyat or Prypiat ( ; , ; ) is a ghost city in northern Ukraine, near the Ukraine–Belarus border. Named after the nearby river Pripyat, the city was founded on February 4, 1970, as the ninth nuclear city (a type of closed city) in the Soviet Union, to serve the nearby Chernobyl Nuclear Power Plant. It was officially proclaimed a city in 1979 and had grown to a population of 49,360 by the time it was evacuated on the afternoon of April 27, 1986, the day after the Chernobyl disaster. Although Pripyat is located within the administrative district of Ivankiv Raion, the abandoned municipality now has the status of city of oblast significance within the larger Kiev Oblast (province) and is administered directly from Kiev. Pripyat is also supervised by Ukraine's Ministry of Emergencies, which manages activities for the entire Chernobyl Exclusion Zone.", "id": 2434435} {"src_title": "Visuté zahrady Semiramidiny", "tgt_title": "Hanging Gardens of Babylon", "src_document": [{"title": "Popis stavby.", "content": "Podle pověsti byly vybudovány pro královnu Amytis, která vyrostla v zelené Médii a stýskalo se jí po horách a rostlinách, a proto Nabukadnesar II. přikázal kolem roku 600 př. n. l. postavit visuté zahrady na terasách paláce, aby ji potěšil. O jejich existenci však neexistují nezvratné důkazy. Zahrady popisovali zejména starořečtí historikové, mimo jiné Strabón a Diodóros Sicilský. Podle zmíněných popisů byly zahrady zavlažovány prameny vody, které stékaly dolů po hradbách a zavlažovaly tak všechny rostliny. Druhý div světa – okouzlující visuté zahrady královny Semiramis v Babylóně, které svou krásou předčily monumentálnost babylónských hradeb, zikkuratu i Mardukovy cesty.", "section_level": 1}, {"title": "Diodór Sicilský.", "content": "Historik Diodóros Sicilský (50př.n.l.) píše: \"„Visuté zahrady Semiramidiny nebyly vystavěny Semiramis, která založila město, ale pozdějším vládcem nazývaným Kýros, kvůli kurtizáně, která byla z Persie. Vytvářela louky na vrcholcích hor, požadovaných králem. Zhotovovala umělé výsadby, aby napodobila Perskou zemi. Tato zahrada, byla 400 stop čtverečných velká a stoupala až na vrchol hory, kde byla budova a otevřené místnosti jako je u divadla. Podle schodiště byly postaveny nad sebou oblouky, mírně vystoupavě, které podepírají celou zahradu. Nejvyšší oblouk, na kterém leží celá plocha zahrady, byl 50 loktů vysoký. Zahrada samotná byla obklopena cimbuřím a valy. Stěny byly z velmi silné, postavené s nemalou péčí a náklady, jsou silné 22 stop, a každý pískovcový kámen je 10 stop široký. V několika patrech této stavby byly položeny trámy a velké kameny, každý 16 stop dlouhý a čtyři široký. Střecha nad tím vším byla nejprve pokryta rákosím zalitým množstvím síry (nebo asfaltu), a na to pak byly položeny dvojitě dlaždice spojené tvrdou a odolnou maltou. Nad tím vším byly položeny pláty olova uložené tak, aby odváděly vodu a také aby nehnily základy. Při vším byla položena zemina, která měla hloubku dostatečnou pro růst největších stromů. Když byla položena půda rovná a hladká, byla osázena všemi druhy stromů, které jak pro krásu, tak i pro velikost může potěšit diváky. Oblouky, které stály nad sebou vytvořily mnoho majestátních prostor všeho druhu a pro všechny účely. Byly tam stroje které přiváděly velké množství vody z řeky Eufrat prostřednictvím potrubí, tak aby bylo skryto před diváky. Toto potrubí vodu vyvádělo stavbou až na úroveň zahrady.“\" Toto svědectví, ačkoliv odpovídá nalezenému objektu, možná nebylo založeno na přímém pozorování. Naopak bylo potvrzeno, že pro svá díla použil Diodóros celou řadu starších zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Filón.", "content": "Podle Filóna se visutými zahradami nazývaly takové zahrady, jejichž rostliny se zdvihaly vysoko do vzduchu. Nacházely se v ní kamenné sloupy, které nesly celou tíhu stavby, zavodňovací systémy, palmové trámy a především nejrůznější rostlinstvo. Její krása předčila všechny známé stavby Babylónu a právem je tedy Strabónem popisována jako jeden ze sedmi divů světa. Ten ji popisoval takto: ,Zahrada tvoří čtverec, drží na klenbách spočívajících z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou vyplněny hlínou, takže na nich mohou růst i největší stromy. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na nich jsou spirálová čerpadla, která čerpají vodu z Eufratu.\" Nejen pro krásu však byly visuté zahrady Semiramidiny označeny za jeden z divů světa. Zasloužila se o to také originalita myšlenky a zároveň důmyslnost čerpacího zařízení. Přestože se už dnes na tento skvost nemůžeme podívat, zůstaly nám po ní rekonstrukce novodobých odborníků a malířů.", "section_level": 2}, {"title": "Objev Roberta Koldeweye.", "content": "Archeolog Robert Koldewey, objevitel Babylonu, ve městě vykopal zbytky kamenné stavby, která bývá mnohdy s visutými zahradami ztotožňována. Díky pověstem o Semiramis tedy byly i zmíněné visuté zahrady považovány za pohádku. Ale Robert Koldewey je našel. Na pahorku Karsu našel jednoho dne podivné klenby, což by nebylo nic neobyčejného. Byly to však první klenby nalezené v Mezopotámii. Přikázal kopat dělníkům dál a objevoval více zajímavých věcí, jako například sloupy z kamene – kámen byl v Mezopotámii jedním z nejvzácnějších stavebních materiálů, dále studnu, o které se původně mohl domnívat, že je věží nějaké stavby, ale po vykopávkách se prokázalo, že jde opravdu o studni s trojitou spirálovitou šachtou. Jelikož byl Koldewey i znalcem kanalizací, okamžitě ho napadla bláznivá myšlenka. Začal proto hledat informace v dílech Diodóra, Strabóna a Béróssa, ve kterých se dozvěděl, že kamene se použilo při stavbách v celém Babylónu jen dvakrát – na severní straně Kasru, kde už ho objevil a na visutých zahradách Semiramidiných. Současně také prostudoval Strabónův popis zahrad, který se shodoval s průřezem nalezeného komplexu u Karsu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visuté zahrady Semiramidiny (také označované jako \"Visuté zahrady babylónské\") jsou zaniklá starověká památka v Babylóně řazená mezi sedm divů světa. Postavit je nechala dle legendy královna Semiramis, pravděpodobně je však vybudoval až král Nebukadnesar II. pro svou manželku Amytis.", "tgt_summary": "The Hanging Gardens of Babylon were one of the Seven Wonders of the Ancient World as listed by Hellenic culture. It was described as a remarkable feat of engineering with an ascending series of tiered gardens containing a wide variety of trees, shrubs, and vines, resembling a large green mountain constructed of mud bricks. It was said to have been built in the ancient city of Babylon, near present-day Hillah, Babil province, in Iraq. Its name is derived from the Greek word \"kremastós\" (κρεμαστός, lit. \"overhanging\"), which has a broader meaning than the modern English word \"hanging\" and refers to trees being planted on a raised structure such as a terrace. According to one legend, the Hanging Gardens were built alongside a grand palace known as \"The Marvel of Mankind\", by the Neo-Babylonian King Nebuchadnezzar II (who ruled between 605 and 562 BC), for his Median wife Queen Amytis, because she missed the green hills and valleys of her homeland. This was attested to by the Babylonian priest Berossus, writing in about 290 BC, a description that was later quoted by Josephus. The construction of the Hanging Gardens has also been attributed to the legendary queen Semiramis, who supposedly ruled Babylon in the 9th century BC, and they have been called the \"Hanging Gardens of Semiramis\" as an alternative name. The Hanging Gardens are the only one of the Seven Wonders for which the location has not been definitively established. There are no extant Babylonian texts that mention the gardens, and no definitive archaeological evidence has been found in Babylon. Three theories have been suggested to account for this. One: that they were purely mythical, and the descriptions found in ancient Greek and Roman writings (including those of Strabo, Diodorus Siculus and Quintus Curtius Rufus) represented a romantic ideal of an eastern garden. Two: that they existed in Babylon, but were completely destroyed sometime around the first century AD. Three: that the legend refers to a well-documented garden that the Assyrian King Sennacherib (704–681 BC) built in his capital city of Nineveh on the River Tigris, near the modern city of Mosul.", "id": 866803} {"src_title": "Dněpr", "tgt_title": "Dnieper", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Valdajské vysočině a ústí poblíž Chersonu do Dněperského limanu Černého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Horní tok je od pramene do Kyjeva dlouhý 1320 km. Množství vody na tomto úseku je dostatečné až nadbytečné, jelikož zde řeka protéká zónou lesů. Nejvyšší část toku nad městem Dorogobuž vede mezi nízkými a bažinatými břehy, které jsou pokryty převážně borovými a částečně také březovými a smrkovými lesy. Poté až k městu Šklov protéká kopcovitou krajinou, říční údolí je v těch místech úzké jen 0,5 až 1 km a říční niva místy zcela chybí. Nedaleko nad městem Orša řeka překonává Kobeljacké peřeje. V úseku mezi Mohylevem a Kyjevem se říční údolí rozšiřuje, niva dosahuje šířky až 14 km, přičemž je převážně pokryta zaplavovanými lužními lesy, porosty keřů, borovými a listnatými lesy.", "section_level": 2}, {"title": "Střední tok.", "content": "Střední tok je od Kyjeva do Záporoží dlouhý 555 km. Množství vody je zde menší než na horním toku a přísun srážek je nestálý, jelikož zde řeka protéká zónou lesostepí a stepí. Po celé délce tohoto úseku je údolí řeky široké 6 až 18 km. Zvláště na levém straně se vyskytují břehové terasy. Pravý břeh je vyvýšen a prudce spadá k řece. Střední tok představuje kaskádu přehrad (Kyjevská, Kaněvská, Kremenčucká, Kamjanská, Dněperská) a pouze pod Kamjanským se zachoval krátký úsek přirozeného koryta.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní tok.", "content": "Dolní tok je od Záporoží k ústí dlouhý 325 km. Množství vody na tomto úseku je již nedostatečné, jelikož zde řeka protéká zónou stepí v Přičernomořské nížině. Převážná část dolního toku je pod vzdutím Kachovské přehrady.", "section_level": 2}, {"title": "Přítoky.", "content": "Tabulka obsahuje přítoky postupně v pořadí od pramene k ústí rozdělené podle úseků toku. Písmena (P) a (L) označují pravý a levý přítok.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený a formuje se převážně na horním toku nad Kyjevem. Největším zdrojem jsou sněhové srážky (50 %), následuje podzemní voda (27 %) a dešťové srážky (23 %). Na dolním toku roste role srážek sněhových na úkor dešťových. Průměrný průtok u Kyjeva činí 1380 m³/s, maximální 25 000 m³/s, minimální 200 m³/s, běžné jarní maximum dosahuje 7000 m³/s . Průměrný celkový roční odtok v ústí představuje 53 km³, maximální 73 km³ a minimální 24 km³. Průměrný průtok v ústí činí pak 1670 m³/s. Během jarního období zvýšeného vodního stavu proteče řekou 60 až 70 % (v některých letech až 80 %) celkového ročního průtoku. V létě je vodní stav nízký. Na podzim dochází k povodním při deštích a v zimě při oteplení. Řeka zamrzá v prosinci a rozmrzá v průměru na horním toku na začátku dubna, na středním toku v polovině března a na dolním toku na začátku března.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Řeka a její přítoky jsou základní vodní cesty Běloruska a Ukrajiny. Vodní doprava je možná od ústí do města Dorogobuž v délce 1990 km. Po výstavbě přehrad zmizely někdejší nebezpečné peřeje. Hlavní přístavy na řece jsou Mohylev, Rahačou, Žlobin, Kyjev, Kaniv, Čerkasy, Kremenčuk, Dnipro, Záporoží, Nikopol, Cherson. Umělými vodními cestami je spojena s řekami v povodí Baltského moře:", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Na řece byly postaveny přehradní hráze s vodními elektrárnami, za nimiž vznikly rozsáhlé přehradní nádrže. Tento úsek řeky se nazývá Dněperská kaskáda. Od pramene k ústí to jsou postupně:", "section_level": 2}, {"title": "Zásobování vodou.", "content": "Z Kachovské přehrady odtékají zavlažovací kanály:", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení.", "content": "Města, kterými řeka protéká v pořadí od pramene k ústí zachycuje tabulka. Sídla oblastí jsou vyznačena tučně.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Již ve starověku se Hérodotos o řece (Borysthenés ()) ve svých Dějinách zmiňuje při popisu říše a zvyků Skythů, jejichž říše se na dolním toku řeky rozkládala, jako o třetí největší známé řece po Nilu a Istru (Dunaji). Už od té doby byla řeka důležitou dopravní a tržní cestou mezi Baltským a Černým mořem, kterou využívaly i antické kolonie na černomořském pobřeží. V období stěhování národů tržní význam řeky v důsledku nájezdů Hunů a Bulharů upadl. Od 7. století její význam opět rostl v souvislosti s formováním prvních slovanských státních útvarů. V 9. století se ustálila obchodní cesta nazývaná v ruských letopisech „\"iz Varjag v Greki\"“, která spojovala Skandinávii s Černomořím, především s Byzancí. V té době vznikají na řece města Kyjev, Smolensk, Černigov, Perejaslav, Ljubeč, Vyšgorod. Obchodní cesta vedla přes Finský, resp. Rižský záliv do Smolenska odtud po Dněpru až k ústí. Obchod po ní provozovali švédští vikingové, varjagové, kteří vybírali od místního obyvatelstva tribut a dále s ním obchodovali stejně jako se zajatci, které prodávali do otroctví. Cenné zprávy o dějinách podněperských oblastí podává nejstarší známý ruský letopisec Nestor ve své \"Povesti vremennych let\". V důsledku mongolsko-tatarských nájezdů nastal odliv obyvatelstva ze středního podněpří na sever a severovýchod. Ve 14. až 16. století si řeka udržuje svůj obchodní význam především na horním a částečně na středním toku. Od 15. století se na dolním toku usazovali Kozáci. Největší kozáckým střediskem byla Záporožská Síč na ostrově Chortycji, která přetrvala do roku 1775, kdy ji zlikvidovala Kateřina Veliká. V téže době začal poslední polský král Stanislav August Poniatowski budovat na území dnešního jižního Běloruska Dněpersko-bugský kanál, který měl propojit Dněpr s Vislou. Dokončen byl však až v polovině 19. století. Hospodářská aktivizace středního toku začíná v 17. století v souvislosti s oslabením Krymského chanátu. V 18. století po připojení jižní Ukrajiny a Krymu k Rusku ještě stoupla role řeky jako spojnice Ruska a Černého moře. V té době došlo k rychlému růstu osídlení středního a dolního toku. Rozvoj průmyslu v 19. století (Jekatěrinoslav) dále zvýšil význam řeky, nicméně rozvoji dopravy stále bránily peřeje. V roce 1920 došlo na řece k prudkým bojům nejprve v dubnu a květnu během Rusko-polské války a poté v srpnu při bitvě Rudé armády a Wrangelových bělogvardějců během Ruské občanské války. Během 2. světové války byla řeka důležitou strategickou hranicí, o kterou byly svedeny velké boje v roce 1941 a především během bitvy o Dněpr v roce 1943. Ve 20. století byl střední a dolní tok řeky spoután kaskádou přehrad s vodními elektrárnami a řeka tak pomohla rozvoji hospodářství, na mnoha místech však přišla o svůj přirozený břeh a o lužní lesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dněpr (, , , v antice \"Borysthenés\") je řeka na východě Evropy. Protéká postupně územím západního Ruska (Smolenská oblast) následně pokračuje přes východní Bělorusko (Vitebská, Mohylevská oblast) a napříč celou Ukrajinou (Černihivská, Kyjevská, Čerkaská, Kirovohradská, Poltavská, Dněpropetrovská, Záporožská, Chersonská oblast). Její délka činí 2201 km, čímž se řadí na čtvrté místo v Evropě (po Volze, Dunaji a Uralu). Z délky řeky připadá 485 km na Rusko, 16 km na bělorusko-ruskou hranici, 595 km na Bělorusko, 115 km na bělorusko-ukrajinskou hranici a zbytek na Ukrajinu. Povodí o velikosti 516 300 km² ji po Volze a Dunaji řadí na třetí místo v Evropě.", "tgt_summary": "The Dnieper is one of the major rivers of Europe, rising in the Valdai Hills near Smolensk, Russia, before flowing through Belarus and Ukraine to the Black Sea. It is the longest river of Ukraine and Belarus and the fourth-longest river in Europe. The total length is approximately with a drainage basin of . Historically, the river was an important barrier, dividing Ukraine into right and left banks. Nowadays, the river is noted for its dams and hydroelectric stations. The Dnieper is an important navigable waterway for the economy of Ukraine and is connected via the Dnieper–Bug Canal to other waterways in Europe. In antiquity, the river was known to the Greeks as the Borysthenes and was part of the Amber Road.", "id": 2239976} {"src_title": "Basionym", "tgt_title": "Basionym", "src_document": [{"title": "Použití pojmu basionym.", "content": "Existují dva základní způsoby, kdy se princip basionymu užívá:", "section_level": 1}, {"title": "Nová kombinace.", "content": "Prvním je používání druhového epiteta (přívlastku), pokud je zapotřebí určitý druh přesunout z jednoho rodu do jiného rodu. V takovém případě je podle pravidel nomenklatury povinnost použít v novém binomickém názvu stejný přívlastek (povolena je pouze případná gramatická změna, pokud jméno nového rodu je v jiném gramatickém rodu než u basionymu), pokud tomu nebrání důvod, že v novém rodě už existuje stejné binární jméno. Tento postup se nazývá \"nová kombinace\" a při popisu se tato okolnost zdůrazní uvedením zkratky \"comb. nov.\" v závorkách za novým jménem. Např. Linné popsal v roce 1753 v svém díle Species Plantarum smrk ztepilý latinským názvem \"Pinus abies\" a zařadil jej do rodu borovice (\"Pinus\"). Proto plné jméno je třeba psát \"Pinus abies\" L., 1753. Avšak v roce 1881 německý botanik Gustav Karl Wilhelm Hermann Karsten přeřadil tento taxon do rodu smrk (\"Picea\") a publikoval to ve svém díle Deutsche Flora. V tomto systematickém zařazení je jej třeba psát \"Picea abies\" (L., 1753) Karsten, 1881. Říkáme pak, že basionymem \"Picea abies\" je \"Pinus abies\". Případ, kdy dojde ke změně tvaru přívlastku, můžeme demonstrovat na příkladu jednoho ze synonym houby anýzovníku vonného a to \"Trametes odorata\" (Wulfen, 1788) Fr., 1838. Basionymem tohoto jména je \"Boletus odoratus\" Wulfen 1788 ex Fr., 1821. Protože v latině je „boletus“ rodu mužského, zatímco „trametes“ bylo prohlášeno za rod ženský, musela se odpovídajícím způsobem změnit koncovka druhového přívlastku.", "section_level": 2}, {"title": "Změna statusu.", "content": "Druhý případ je spojen se změnou zařazení určitého taxonu do taxonomické kategorie, např. z formy se povýší na úroveň poddruhu (subspecies). I v tomto případě se použije původního přívlastku (epiteta), původně určujícího formu, a pokud tomu nic nebrání, použije se jako přívlastek poddruhový. V tomto případě jde o změnu \"statusu taxonu\" a vyznačuje se to při první publikaci zkratkou \"stat. nov.\" v závorkách. Pokud při změně statusu dojde i ke změně zařazení, označuje se to zkratkou \"comb. et stat. nov.\". Např. německý botanik Heinrich Mayr jako první popsal douglasku sivou jako \"Pseudotsuga glauca\" Mayr, 1901. V roce 1923 jiný německý botanik Fritz Kurt von Schwerin usoudil, že se jedná o pouhý poddruh douglasky tisolisté a vytvořil novou kombinaci se změnou statusu, kterou nazval \"Pseudotsuga taxifolia\" (Poir., 1804) Britton, 1889 subsp. \"glauca\" (Mayr, 1901), Schwer., 1932. Všimněte si, že i u názvu druhu i v tomto případě došlo ke změně kombinace a to z původního zařazení \"Abies taxifolia\" Poir., 1804 při přeřazení z rodu jedle do rodu douglaska.", "section_level": 2}], "src_summary": "Basionym je taxonomický pojem označující vědecké (latinské) jméno, pod nímž byl určitý taxon poprvé v literatuře platně (validně) popsán. Tento pojem má své oprávnění pouze tehdy, když hovoříme v vzájemném vztahu dvou vědeckých jmen určitého taxonu. Platný popis musí být vždy založen na určitém typu, kterým je pro druh a vnitrodruhové taxony (poddruh, varieta atp.) vzorek příslušného organismu (např. herbářová položka, exsikát, konzervovaný vzorek, či položka v entomologické sbírce) spolu s údaji o místě a době získání příslušného vzorku a údaje o osobě, která vzorek organismu získala. U vyšších taxonů je typem taxon nejbližší nižší základní úrovně, např. pro rod je to jeden z druhů tohoto rodu, u čeledi je jím jeden z rodů zařazených do této čeledi. V botanice, mykologii a bakteriologii se podle nomenklatorických pravidel jméno autora tohoto popisu (nebo dohodnutá zkratka jeho jména) při změně systematického zařazení tohoto taxonu píše za novým jménem do kulatých závorek a obvykle se doprovází i letopočtem, v němž tento první popis byl učiněn. Za touto závorkou se pak uvádí jméno (zkratka jména) autora, který popsal tento taxon v jiném systematickém zařazení, a letopočet, v němž bylo toto nové systematické zařazení publikováno. V zoologii jsou nomenklatorická pravidla poněkud odlišná; při změně názvu se uvádí vždy pouze jméno (zkratka jména) autora basionymu, ale pro odlišení se spolu s uvedením letopočtu uzavírá do závorek, zatímco u basionymu jsou jméno (zkratka) autora a letopočet psány bez závorek. Uvádění autora a letopočtu prvního popisu má značný význam, neboť umožňuje či usnadňuje vysledovat historii změn vědeckého jména taxonu, založeného na stejném nomenklatorickém typu, tedy o jeho synonymech. V případě, že se jedná právě takováto synonyma, nazývají se \"homotypická synonyma\" (dříve též \"nomenklatorická synonyma\").", "tgt_summary": "In the scientific name of organisms, basionym or basyonym means the original name on which a new name is based; the author citation of the new name should include the authors of the basionym in parentheses. The term original combination or protonym is used in the same way in zoology. Bacteriology uses a similar term, basonym, spelled without an \"i\".", "id": 2310731} {"src_title": "Třetí punská válka", "tgt_title": "Third Punic War", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kartágo po druhé punské válce.", "content": "V roce 201 př. n. l. skončila druhá punská válka. Mírové podmínky, které Řím Kartágu nadiktoval, byly velmi tvrdé. Jeho loďstvo bylo omezeno na několik málo lodí, muselo Římu během 50 let zaplatit každoročně 200 talentů stříbra (celkem asi 300 tun), bylo donuceno vzdát se všech zámořských držav a přestalo vést nezávislou zahraniční a vojenskou politiku. Pokud chtělo podniknout jakékoliv válečné operace, muselo požádat o svolení římský senát. Kartágu se nicméně dlouhou dobu dařilo plnit všechny tyto podmínky a přesto prosperovat. Jelikož přišlo o všechny své kolonie, muselo se v zásobení potravinami spolehnout především na vlastní africké zdroje a na obchod. Podařilo se zavést nové zemědělské postupy, produkce potravin byla dostačující. Obchod opět začal vzkvétat. Splácení reparací taktéž probíhalo podle plánu. Hlavním problémem se ale ukázal západní soused Numídie, jíž vládl král Masinissa. Jednalo se o spojence Říma z konce druhé punské války, který vůči Kartágu uplatňoval bezskrupulózní agresivní politiku, vědom si faktické nemožnosti svého souseda se bránit. Během zhruba 40 let podnikl Masinissa a jeho synové mnoho útoků, přepadů a záborů, na něž si úřady Kartága stěžovaly v Římě, a římský senát prakticky vždy rozhodl ve prospěch Numiďanů.", "section_level": 2}, {"title": "Řím.", "content": "V první polovině druhého století př. n. l. vedl Řím několik válek s Makedonií, musel potlačovat povstání Keltů, bojovat v Sýrii, Ilyrii a Hispánii. Byl tudíž zaměstnán na několika místech a problematika Kartága byla odsunuta na vedlejší kolej. V roce 168 př. n. l. byla moc Makedonie definitivně zlomena, ostatní války také zakončeny a Řím si uvolnil ruce. Mnohým Římanům neušlo, jak se jejich dlouholetý nepřítel opět vzmáhá. V roce 153 př. n. l. navštívil Kartágo senátor Marcus Porcius Cato (zvaný Cato starší, 234 - 149 př. n. l). Byl doslova šokován, jak je na tom dobře, jak prosperuje, jak je bohaté. Po návratu do Říma se stal hlavním mluvčím strany, která požadovala jeho vojenské podrobení. Každý svůj projev pak končil známými slovy \"„Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“\" (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno).", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny střetu.", "content": "V roce 151 př. n. l. došlo mezi Kartáginci a Numiďany k několika incidentům, které měly zásadní důležitost pro další vývoj. Z Kartága byla Lidovou stranou vypuzena pronumidská frakce (cca 40 lidí), jenž našla útočiště u Masinissy a začala nabádat k útoku proti svému městu. Masinissa poslal své syny Gulussu a Micipsu do Kartága vyjednat návrat exulantů. Byli odmítnuti a cestou zpět prý i napadeni Hamilkarem Samnitou. Masinissa měl ideální záminku k válce. Numidské vojsko oblehlo město Oroscopa. Kartaginci tentokrát nepožádali Řím o „zprostředkování“ míru a vyslali armádu o síle 25 000 pěších a 400 jezdců proti Numiďanům. Na jaře 150 př. n. l. došlo k bojům mezi Kartáginci a Numiďany. Nejprve byl výsledek nerozhodný. Dokonce došlo k vzájemné dohodě, ale nakonec byli Kartáginci oslabení hladem a nemocemi drtivě poraženi. Navíc měli tu smůlu, že konfrontaci viděl Publius Cornelius Scipio Aemilianus, který informoval římský senát. Kartáginci sice okamžitě vyslali do Říma delegaci, která se je snažila uchlácholit a mj. slíbili, že popraví velitele armády Hasdrubala (syna Gasca, Boiotarch) a další účastníky bojů. Římský senát však veškeré nabídky odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řím si klade podmínky míru.", "content": "V roce 149 př. n. l. se Římu formálně poddalo město Utica, které dosud patřilo Kartágu. Krátce poté Řím oficiálně deklaroval Kartágu válku a poslal oba konzuly s armádou přes Sicílii do Afriky. Kartáginci se však stále pokoušeli zachránit situaci. Poslali další delegaci do Říma. Když dorazili a zjistili, že již byla vyslána římská armáda, nabídli kapitulaci. Jednou z podmínek, aby jí vůbec přijal, senát požadoval, aby Kartaginci poslali 300 členů prominentních rodin jako rukojmí do sicilského města Lilybaeum, kde právě pobývala římská invazní armáda. Ač neradi, souhlasili, a neprodleně to splnili. Římská armáda se přesto vylodila v Utice. Kartáginci opět zkusili vyjednávat. Konzul Lucius Marcius Censorinus jejich ambasadorům nařídil, aby Kartágo vydalo všechny své zbraně. Ti to učinili. Antičtí autoři (Polybios a Appiános) uvádějí, že šlo o 200 000 sad zbroje, velké množství šípů, oštěpů a obléhacích zbraní. Tyto údaje se zdají nadsazené, ale je jasné, že muselo jít o obrovskou zásobu zbraní a zbroje. Římané postupovali tradičně velmi chytře a nekompromisně. Až poté, co Kartáginci vydali své zbraně, nastolili další – údajně konečnou – podmínku. Kartáginci musejí opustit své město, přičemž si mohou založit nové kdekoliv jinde na svém území, avšak minimálně 10 mil od pobřeží. Kartágo mělo být následně zničeno s výjimkou chrámů a hřbitovů. Když byla tato podmínka oznámena ve městě, vypukly nepokoje. Lidé napadali vyjednavače a všechny, kteří prosazovali usmíření s Římany. Kartaginská Rada 104 krátce nato vyhlásila Římu válku. Kartágo si vybralo cestu zoufalého boje před „mírovým“ dožitím kdesi v ústraní stále mocnějšího Říma.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "Kartágo okamžitě začalo přípravy na boj o přežití. Všichni otroci byli propuštěni, aby mohli bojovat, veškeré dostupné kovové nástroje byly přetaveny na zbraně, Hasdrubal – původně měl být zabit jako součást usmíření Římanů – byl povolán jako velitel armády, ženy si holily hlavy a splétaly ze svých vlasů tětivy a provazy do katapultů. Veškeré bohatství města bylo shromážděno, aby mohlo být využito pro válečné účely.", "section_level": 2}, {"title": "Římské neúspěchy.", "content": "Konzulové Censorinus a Manilius mezitím přesunuli svou armádu k městu. Očekávali snadné vítězství nad neozbrojenými měšťany. Jejich dva laxní útoky ale Kartáginci odrazili. Římané si poté zřídili dva opevněné tábory nedaleko města a začali se stavbou obléhacích strojů. Himilco Phameas, velitel kartaginské jízdy, přepadl římskou zásobovací jednotku, která v okolí shromažďovala dřevo na stavbu strojů, a pobil asi 500 legionářů. Římané si přesto postavili dvě obrovská beranidla, poškodili část hradeb, ale byli odraženi. Kartaginci hradby rychle opravili a noční záškodnickou akcí beranidla zapálili. V létě 149 př. n. l. propukla v římském táboře epidemie, a tak byl následně přesunut k moři. Kartaginci využili jednoho dne příhodného větru a vyslali proti římskému loďstvu zápalné čluny. Římané přišli o mnoho lodí. Římská armáda utrpěla další menší porážky a od větších katastrof je zachránila jen odvaha a vynalézavost velitele jízdy Scipiona Aemiliana. Římský senát poslal koncem roku 149 komisi, aby zjistila, co se vlastně u Kartága děje. Zhruba ve stejné době zemřel zarytý nepřítel Kartága Cato starší, aniž se dožil toho, co požadoval - úplného zničení tohoto města.", "section_level": 3}, {"title": "148 př. n. l..", "content": "Začátkem roku 148 př. n. l., krátce předtím než k němu dorazil pozvaný Scipio Aemilianus, zemřel Masinissa. Království rozdělil mezi své tři syny. Syn Gulussa byl Scipionem přesvědčen, ať se připojí se svou numidskou jízdou k římské armádě. Římanům se to hned vyplatilo. Numidská jízda eliminovala přepadové oddíly Himilca Phamease. Ten se následně rozhodl vzdát a přejít s částí svých oddílů na římskou stranu. V téže době přibyl do Afriky nový velitel římských jednotek Lucius Calpurnius Piso Caesoninus. Scipio a Himilco naopak odpluli do Říma. Většina vojáků si přála, aby se současný tribun Scipio vrátil jako konzul a velitel armády. Himilcova zrada byla římským senátem náležitě oceněna a Kartaginec se obratem vrátil do Afriky dále Římanům pomáhat. Velitel vojska Piso Caesoninus se mezitím rozhodl dobýt města Aspis a Hippagreta, ale ani jeden útok se nepovedl. Že zrada a dezerce byla v té době běžnou záležitostí, ukazuje fakt, že jeden z velitelů numidské jízdy Bythias přešel s asi 800 muži na stranu Kartága a naopak velitel městských kartaginských jednotek Hasdrubal (synovec Gulussy, ne Boiotarch!) byl obviněn z plánování zrady a zlynčován. Kartaginci povzbuzení situací na bojišti zkoušeli diplomatickou cestou vyjednat pomoc proti Římu. Poslali vyslance k Makedoncům a Numiďanům, kde apelovali na hrozbu římské rozpínavosti, která hrozí všem. Do Říma mezitím dorazily zprávy o chabých výsledcích africké armády. Po zdlouhavých dohadech a jednáních byl nakonec Scipio Aemilianus vybrán jako další velitel vojska.", "section_level": 3}, {"title": "Scipio Aemilianus a obrat ve válce.", "content": "Začátkem roku 147 př. n. l. dorazil nový konzul a tedy i velitel armády Scipio Aemilianus do Uticy. Velitelem loďstva jmenoval Atilia Serrana. Scipio byl rozladěn z rozložené morálky římské armády - vojáci si do tábora zvali z okolí různé muže a ženy a užívali si luxusu. Okamžitě se snažil sjednat nápravu. Záhy nařídil útok na Megaru, což bylo zemědělské předměstí Kartága plné jídla a vody. Přepad sice uspěl, ale Římané se nakonec stáhli. Hasdrubal Boiotarch se rovněž rozhodl upevnit morálku Kartaginců - dal veřejně umučit zajaté římské vojáky, aby ukázal, že není cesty zpět, že musí Římany porazit. S tímto postupem ale nesouhlasil kartaginský senát. Hasdrubal dal některé jeho členy pozatýkat a začal jednat víc jako tyran než generál. Scipio nechal navzdory neustálým kartaginským přepadům vybudovat na převlace 4 metry vysokou obléhací zeď, která odřízla město od pevniny a znemožnila jakékoliv zásobování po souši. Následně zablokoval přístav. Kartaginci postavili z veškerého materiálu, co našli, improvizované loďstvo a zaútočili na Římany. Zprvu měli úspěch, ale nakonec římská převaha zvítězila a většina provizorní flotily byla zničena. Scipionovi legionáři následně po tvrdých bojích dobyli část obchodního přístavu. Začátkem zimy 147 př. n. l. dobyla římská armáda město Nepheris ležící jižně od Kartága. Místní kartaginský velitel Diogenes utrpěl těžkou porážku, jeho vojsko bylo zdecimováno a většina obyvatel města povražděna (možná až 70 000 mrtvých). Po této katastrofě odpadla od Kartága většina zbývajících spojeneckých měst a území a poddala se Římanům. Osud města byl v podstatě zpečetěn.", "section_level": 3}, {"title": "Dobytí Kartága.", "content": "Na jaře 146 př. n. l. začal konečný útok na město. Římané nejprve pronikli skrze již částečně dobytý přístav, následně prorazili zeď a začali pronikat do města. 6 dní a nocí trvala krutá řež. Obyvatelstvo města, z velké části již na pokraji smrti hladem, svedlo svůj poslední zoufalý boj. Hasdrubal Boiotarch se vzdal Římanům. Když to zjistila jeho žena, vrhla se i s dětmi do plamenů hořícího chrámu. Mnozí další Kartaginci zvolili podobný osud. Římané nakonec zajali asi 50 000 lidí, což byla zhruba desetina původního počtu obyvatel. Zřejmě jen naprosto nepatrné části se podařilo uniknout. Stovky tisíc zahynuly, větší část spíše vyhladověním než z rukou římských vojáků. Scipio Aemilianus obdržel od senátu rozkaz srovnat město se zemí, což se mu sice nezamlouvalo, ale učinil tak. Demolice trvala 10 dní. Zajatci byli prodáni do otroctví. Podle jedné pověsti bylo město dokonce posoleno, čímž se mělo znemožnit jeho dalšímu obnovení.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Dobytím Kartága dokončila Římská říše ovládnutí západního Středomoří. Kartágo a jeho okolí bylo přeměněno na římskou provincii Afrika. Ač se Numidie podílela na válce jako spojenec Římanů, čekal jí nakonec osud podobný Kartágu - v 1. stol. př. n. l. byla z větší části podrobena a začleněna do Římské říše jako Africa Nova. Ve stejném roce jako Kartágo bylo definitivně dobyto Řecko - poslední odpor města Korint byl zlomen, město srovnáno se zemí a obyvatelstvo bylo zmasakrováno. Za vlády Julia Caesara a Octaviana Augusta došlo k obnovení města. Jeho význam postupně rostl a nakonec patřilo mezi nejvýznamnější sídla Západořímské říše. Za Arabů jeho vliv ale následně upadl a v současnosti se jedná o předměstí Tunisu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí punská válka (149-146 př. n. l.) je název pro poslední ze série válek mezi Římem a Kartágem. Řím uplatňoval vůči Kartágu po skončení druhé punské války takovou politiku, že výsledkem mohl být buď ozbrojený střet nebo mírové odsunutí Kartága na úroveň bezvýznamného periferního sídla. Kartágo zvolilo první možnost. Výsledkem tohoto střetu bylo úplné a definitivní zničení Kartága a završení snahy Říma o ovládnutí západního Středomoří.", "tgt_summary": "The Third Punic War (Latin: \"Tertium Bellum Punicum\") (149–146 BC) was the third and last of the Punic Wars fought between the former Phoenician colony of Carthage and the Roman Republic. The Punic Wars were named because of the Roman name for Carthaginians: \"Punici\", or \"Poenici\". This war was a much smaller engagement than the two previous Punic Wars and focused on Tunisia, mainly on the Siege of Carthage, which resulted in the complete destruction of the city, the annexation of all remaining Carthaginian territory by Rome, and the death or enslavement of the entire Carthaginian population. The Third Punic War ended Carthage's independent existence, though the Punic language continued to be spoken in northern Africa until the 5th century AD.", "id": 534046} {"src_title": "Krokodýl (lokomotiva)", "tgt_title": "Crocodile (locomotive)", "src_document": [{"title": "Charakteristické znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělená skříň.", "content": "Skříň lokomotivy je složená ze tří částí. Vysoká střední část obsahuje především transformátor, volič odboček, pomocné pohony a na střeše sběrače. Na obou čelech střední části je situováno stanoviště strojvedoucího. Na střední část navazují na obou stranách nízké, podlouhlé kapoty, které jsou užší než střední část a jsou součástí podvozků. Pod kapotami jsou uloženy trakční motory a některá další zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Pojezd.", "content": "Pojezd lokomotivy je tvořen dvěma podvozky se zpravidla třemi hnacími nápravami. Podvozky jsou u švýcarských i rakouských normálněrozchodných krokodýlů spojeny a jejich součástí je i běhoun. Přenos podélných sil probíhá mimo skříň lokomotivy. U lokomotivy Ge 6/6 RhB a WCG1 jsou podvozky vzájemně příliš vzdálené, proto jsou podélné síly mezi oběma podvozky přenášeny lokomotivní skříní. Na vnějších čelech jsou rámy podvozků opatřeny tažným a narážecím ústrojím.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Pro lokomotivy krokodýl je vlastní spojnicový pohon. Motory pohánějí jalový hřídel, ze kterého se kroutící moment přenáší spojnicemi na hnací dvojkolí. Spojnicový pohon však způsobuje ve vyšších rychlostech lehké vrcení, což také připomínalo pohyb krokodýla.", "section_level": 2}, {"title": "Barva.", "content": "Krokodýly měly z výroby zelenou nebo hnědou barvu, což ještě podtrhovalo jejich podobnost s těmito plazy.", "section_level": 2}, {"title": "Další vozidla označovaná přezdívkou krokodýl.", "content": "Označení krokodýl se postupně vžilo i pro některé odlišné typy lokomotiv. Německé lokomotivy E 93 a E 94 DB (ÖBB řada 1020) jsou někdy nazývané krokodýl, častěji Eisenschwein (železná svině). Od krokodýlů se liší individuálním pohonem dvojkolí. Lokomotiva HGe 4/4 I VZ je také nazývána krokodýl, ale nemá spojnicový pohon ani dělenou skříň. V Česku jsou jako krokodýli označovány motorové vozy řad 850 a 851.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krokodýl je přezdívka elektrických lokomotiv s charakteristickou siluetou a barvou připomínajícími stejnojmenné zvíře. Původně dostaly tuto přezdívku švýcarské lokomotivy SBB řad Ce 6/8 a Ce 6/8, později se rozšířila i na jiné řady, zejména rakouské lokomotivy velmi podobné konstrukce řady 1100 a 1100.1, pozdější 1089 a 1189. Úzkorozchodné lokomotivy řady Ge 6/6 dodávané pro Rhétskou dráhu nesou označení rhétský krokodýl. Mají podobnou stavbu, jako předchozí řady, liší se především absencí běžných dvojkolí a vnějším rámem pojezdů. Tři lokomotivy De 6/6 SBB patří také do skupiny krokodýlů. Jejich konstrukce vychází z posunovací lokomotivy Ee 3/3. Do skupiny krokodýlů patří i stejnosměrné lokomotivy WCG1 dodávané od roku 1928 pro indické železnice. Prvních 10 strojů bylo vyrobeno ve Švýcarsku, stavbu dalších 31 kusů převzala britská firma Vulcan Foundry.", "tgt_summary": "Crocodile (German Krokodil) electric locomotives are so called because they have long \"noses\" at each end, reminiscent of the snout of a crocodile (see also Steeplecab). These contain the motors and drive axles, and are connected by an articulated center section. The center section usually contains the crew compartments, pantographs and transformer. The name was first applied to Swiss locomotives. Sometimes the term is applied to locomotives in other countries of a similar design.", "id": 2049896} {"src_title": "Luganské jezero", "tgt_title": "Lake Lugano", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Ačkoli není jezero obzvlášť velké, vyznačuje se rozmanitostí. Na jeho březích se střídají hory a pruhy polí v jednotlivých výběžcích jezera. Vzniklo v poslední době ledové v místech, kde se srazily dva ledovce. Důsledkem toho je jeho extrémně členitý tvar. Břehy jsou prudké, členité a krásné. Známé vyhlídkové hory na břehu jsou Monte Bré (925 m n. m.) na východě a Monte San Salvatore (912 m n. m.) na západě od Lugana; dále Monte Generoso (1701 m n. m.) na jihovýchodním břehu. Mezi jižními výběžky jezera leží poloostrov tvořený horou Monte San Giorgio (1097 m n. m.); přírodní rezervace, jež se na hoře rozkládá, je od roku 2003 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO – je to totiž unikátní a mimořádně bohaté naleziště zkamenělin pravěkých mořských živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Přítoky jezera jsou Vedeggio, Cassarate a Magliasina. Z jezera odtéká řeka Tresa, která ústí do Lago Maggiore. Jarní až letní vzestup hladiny dosahuje 1,5 m a je zapříčiněn táním sněhu v povodí jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na jezeře je rozvinutá místní vodní doprava. Do Itálie zasahuje několik výběžků jezera a také se na jeho břehu nachází italská enkláva Campione d'Italia, která je známá svými kasiny. Jižně od Lugana prochází přes jezero po náspu Melide dálnice (E 35) a železnice. Tak jsou spojena města Bellinzona (Švýcarsko) a Como (Itálie). Jelikož jezero leží v samotném nejjižnějším výběžku Švýcarska, má středomořské klima, je zde mnoho lázní a pobřeží láká mnoho turistů. Do okolí Luganského jezera se uchylovali do ústraní mnozí němečtí hudební skladatelé (Michael Jary, Martin Böttcher nebo Peter Thomas).", "section_level": 1}], "src_summary": "Luganské jezero (, zastarale ; nebo ) je jezero v Lombardských Alpách. Leží na jihu kantonu Ticino ve Švýcarsku a v Lombardii v severní Itálii v nadmořské výšce 270 m. Je pojmenované podle města Lugano. Má rozlohu 48,7 km². Dosahuje maximální hloubky 288 m a má objem 6,5 km³.", "tgt_summary": "Lake Lugano ( or , from ; ; ) is a glacial lake which is situated on the border between southern Switzerland and northern Italy. The lake, named after the city of Lugano, is situated between Lake Como and Lago Maggiore. It was cited for the first time by Gregory of Tours in 590 with the name \"Ceresio\", a name which is said to have derived from the Latin word \"cerasus\", meaning cherry, and refers to the abundance of cherry trees which at one time adorned the shores of the lake. The lake appears in documents in 804 under the name \"Laco Luanasco\". Well-known mountains and tourist destinations on the shores of the lake are Monte Brè to the east, Monte San Salvatore west of Lugano, and Monte Generoso on the south-east shore. The World Heritage Site Monte San Giorgio is situated south of the lake.", "id": 1098379} {"src_title": "Dněstr", "tgt_title": "Dniester", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka pramení na severních svazích Karpat v nadmořské výšce přibližně 900 m v Haliči na Ukrajině poblíž hranic s Polskem. Ústí do Dněsterského limanu u pobřeží Černého moře. Ten je největším jezerem Ukrajiny. Na horním toku (nad městem Halyčem) teče hlubokou úzkou dolinou a má charakter horské bystřiny (rychlost toku 2 až 2,5 m/s). Na tomto úseku přijímá velké množství přítoků především zprava z karpatských svahů, z nichž největší je Stryj. Pod \"Halyčem\" je řeka klidnější, ale dolina je i nadále úzká a hluboká. Na středním toku přijímá přítoky pouze zleva. Jsou to Zolota Lipa, Strypa, Seret, Zbruč, Smotryč, Murafa. Pod městem Mohyliv-Podilskyj se dolina mírně rozšiřuje a jen v několika místech se zužuje mezi výběžky Podolské vysočiny dosahujícími k řece. V korytě jsou nevelké slapy. V roce 1954 byla u města Dubăsari vybudována hráz Dubăsarské vodní elektrárny a za ní tak vznikla Dubăsarská přehrada. Pod městem Tiraspol řeka vtéká do Černomořské nížiny a dolina se rozšiřuje na 8 až 16 km. Na dolním toku přijímá zprava řeky Răut, Byk, Botna. Větší sídla, jimiž Dněstr protéká, jsou (od pramene k ústí): Sambir, Mykolajiv, Novyj Rozdil, Halyč, Zališčyky, Chotyn, Mohyliv-Podilskyj, Jampil, Soroca, Rîbnița, Bendery, Tiraspol. U Dněsterského limanu leží Bilhorod-Dnistrovskyj.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody sněhový a dešťový. Často dochází k prudkým vzestupům úrovně hladiny, které jsou způsobeny letními přívalovými dešti. Nezřídka dochází k povodním. Průměrný roční průtok vody ve městě Bendery činí 310 m³/s, maximální až 2500 m³/s a minimální 14,7 m³/s. Celkově řekou ročně proteče 8,7 km³ vody. Led v zimě je na řece nestálý, někdy pouze plují kry a pokud je zima teplá, neobjevuje se vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Lodní doprava je zavedená od města Soroca do Dubăsari a od Dubăsari k ústí. Hlavní přístavy jsou Mohyliv-Podilskyj, Soroca, Bendery, Tiraspol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dněstr ( / Dnister, , , ve starověku a starořecky \"Danastris\") je řeka na Ukrajině a v Moldavsku, přičemž částečně tvoří hranici mezi oběma státy. V Moldavsku se východní břeh mezi řekou a hranicí nazývá Transnistrie nebo Podněstří. V okolí města Chotyn odděluje historické regiony Podolí a Besarábii. Řeka je 1352 km dlouhá. Povodí má rozlohu 72 100 km².", "tgt_summary": "The Dniester ( ) is a river in Eastern Europe. It runs first through Ukraine and then through Moldova (from which it separates the breakaway territory of Transnistria), finally discharging into the Black Sea on Ukrainian territory again.", "id": 1757036} {"src_title": "Karel Ančerl", "tgt_title": "Karel Ančerl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do konce druhé světové války.", "content": "Narodil se v Tučapech, v židovské rodině vyrábějící lihoviny. Studoval skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a také hru na bicí nástroje. Význam pro jeho uměleckou kariéru mělo studium mikrointervalové hudby u Aloise Háby, a také pravidelná účast na zkouškách České filharmonie, kde mohl sledovat práci Václava Talicha. Poprvé dirigoval v roce 1930, kdy jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu. Záhy na sebe upozornil i v zahraničí, když v Mnichově připravil Hábovu operu \"Matka\" pro H. Scherchena, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterdamu (1933) získal pozitivní kritiku. V rozhlase, kam posléze nastoupil, prozatím tak úspěšný nebyl, zpočátku mu byla svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden ze záskoků, kdy převzal dirigování obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil pozornost, uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony. Po německé okupaci byl z rozhlasu propuštěn a následně pracoval jako lesní dělník poblíž svého rodiště. Následně byl gestapem uvězněn v Táboře a pak pracoval jako dělník firmy Teerag v Soběslavi. Dne 12. listopadu 1942 byl i s manželkou deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde se podílel na hudebních aktivitách. Po dvou letech byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o rodinu. Na přelomu zimy a jara roku 1945 absolvoval pochod smrti, který prošel také Frýdlantem.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vlasti i světě po roce 1945.", "content": "Po skončení války byl nejprve ředitelem nově budované Opery 5. května, poté opět zaměstnancem Československého rozhlasu, tentokrát jako šéfdirigent Symfonického orchestru. Vrcholné období jeho umělecké činnosti započalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, kterou řídil plných osmnáct let. Rozšířil její repertoár hlavně o díla klasiků 20. století - Arnolda Schönberga, Bély Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva, Benjamina Brittena a dalších. Věnoval se také dílu Bohuslava Martinů i soudobých českých skladatelů. Českou filharmonii uvedl do světa zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959) později i do Spojených států amerických a Kanady. S filharmonií koncertoval i v řadě evropských zemí a sám byl zván jako dirigent k předním světovým orchestrům. Během těchto pozvání zařazoval do vystoupení i skladby českých autorů. Zdokonalení techniky hudebního záznamu a s tím související rozšíření nahrávací činnosti orchestru znamenalo pro něho cestu k další práci a popularitě. Jeho nahrávky se dočkaly ocenění mezinárodními gramofonovými cenami.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace.", "content": "V roce 1968 se rozhodl emigrovat ze země. Řídil sice ještě v následujícím roce dva koncerty na festivalu pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), ale potom se již nevrátil. Stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v kanadském Torontu a jako dirigent zajížděl i k jiným americkým orchestrům, přitom ve světě stále propagoval českou klasickou i moderní hudbu. V dalších letech se na jeho zdraví projevily útrapy z války. Dne 3. července 1973 v Torontu zemřel. Po letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na Slavíně, na Vyšehradském hřbitově v Praze. V roce, kdy si hudební svět připomínal Ančerlovo 90. výročí narození a 25. výročí úmrtí, byla dne 6. září 1998 v Tučapech na budově obecního úřadu odhalena pamětní deska. Dne 23. června 2018 byla před jeho rodným domem odhalena jeho busta. Slavnosti se účastnili význačné osobnosti včetně kanadské velvyslankyně. Po válce, během níž přišel o rodinu, se podruhé oženil s Hanou Glücklichovou, s níž měl dva syny. Prvním byl Jiří (* 1946), jehož první manželkou byla konzervatoristka Jindřiška Havlů. Druhý syn Ivan (* 1948) se v kanadské emigraci oženil s Jette Henriksenovou. Syn Jiří se ještě v Kanadě rozvedl a později měl, již po návratu do Čech, s novou družkou dvě dcery, zemřel v roce 2000. Druhý syn Ivan, jenž zemřel o několik let dříve v Kanadě, po sobě zanechal syna Nicholase (*1978). Sestřenice Karla Ančerla Markéta Ančerlová žila na Vyšehradě až do své smrti a měla také hudební talent, ale po událostech v 50. letech a po sebevraždě své dcery Markéty (17 let) se odebrala do ústraní. Poté se živila jako soukromá učitelka hry na klavír až do své smrti. Supraphon vydal kolekci jeho nahrávek na 42 kompaktních discích pod názvem Karel Ančerl Gold Edition.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Ančerl (11. dubna 1908 Tučapy (okres Tábor) – 3. července 1973 Toronto), byl český dirigent a národní umělec. Nahrávky jeho zpracování děl Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Igora Stravinského, Arnolda Schönberga, Bély Bartóka, Sergeje Prokofjeva, Bohuslava Martinů či Miroslava Kabeláče jsou dodnes ceněny.", "tgt_summary": "Karel Ančerl (11 April 1908 – 3 July 1973) was a Czechoslovak conductor, renowned especially for his performances of contemporary music and for his interpretations of music by Czech composers. Ančerl was born into a prosperous Jewish family in the village of Tučapy in southern Bohemia. After graduating from the Prague Conservatory, he pursued his conducting studies under Hermann Scherchen and Václav Talich. He was the assistant conductor at the Munich premiere of Alois Hába's quarter-tone opera \"Mother\" (1931) and conducted the orchestra of the avant-garde theatre \"Osvobozené divadlo\" in Prague (1931–1933). Conducting work for Czechoslovak radio was interrupted by World War II which resulted in his being imprisoned with his family in the Theresienstadt concentration camp in 1942 and then sent to Auschwitz in 1944. Unlike his wife and young son, Ančerl survived Auschwitz. After the war, Ančerl conducted for Radio Prague until 1950, when he became artistic director of the Czech Philharmonic, a post he held successfully for eighteen years. Following the 1968 invasion of Czechoslovakia, Ančerl emigrated to Toronto, Canada, where he worked as music director of the Toronto Symphony Orchestra until his death in 1973. As a conductor, Ančerl helped foster a distinctly Czech orchestral sound, both within the Czech Philharmonic and elsewhere. Highly regarded also as a studio artist, Ančerl made a wide range of recordings on the Supraphon label, including repertoire by various Czech composers (remastered in the Karel Ančerl Gold Edition).", "id": 1969409} {"src_title": "Adam Ondra", "tgt_title": "Adam Ondra", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval brněnské Gymnázium Matyáše Lercha. Hovoří anglicky, italsky, španělsky a německy. O jeho cestě od dětství až na vrchol sportovního lezení i lezení nejtěžších cest nejen ve španělské Siuraně během zimní sezóny, vypráví téměř dvouhodinový dokumentární film Petra Pavlíčka \"Čarodějův učeň\", jehož název naráží na jistou podobnost mladého Adama s pohádkovým hrdinou Harry Potterem a také na stejně pojmenovanou cestu Tomáše Pilky v Moravském krasu. V roce 2014 dokončili natáčení jeho pokračování ve filmu \"Change\", kde Adam přelézá mimo jiné svou novou nejtěžší cestu \"Change\" v obří jeskyni v norském Flatangeru, kde jsou vynikající podmínky pro lezení nejtěžších cest v letním parném období. V roce 2016 získal titul bakalář v oboru podnikový management na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Další část jeho života mapuje film rakouského horolezce, fotografa a spisovatele Heinze Zaka: \"Lezení je umění\" z roku 2017. Českou cenu Nejlepší sportovní fotografie roku 2018 získal Lukáš Bíba za fotografii Adama Ondry pořízenou na světovém šampionátu v Innsbrucku.", "section_level": 1}, {"title": "Lezecká kariéra.", "content": "Lezení se věnoval se svými rodiči (oba byli dobrými lezci) již od roku 1999, na svém kontě má první přelez cesty 9c (2017), výstupy stupně obtížnosti 9b+ PP, který v roce 2012 přelezl také jako první na světě, i přelezy cest 9a OS ve sportovním lezení, či 8C+ a 8B+ FLASH v boulderingu. V roce 2009, kdy mohl poprvé závodit mezi dospělými, získal ve svém úplně prvním závodě na MS v Číně druhé místo a celkově vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. Rovněž dlouhodobě vede neoficiální světový žebříček skalních lezců na serveru \"8a.nu\". Jeho přelezy těžkých cest se vyznačují lehkostí a výrazně nízkým počtem pokusů, které na přelezení potřebuje. V roce 2010 byl již podruhé oceněn prestižní cenou Salewa Rock Award za přínos ke skalnímu lezení za rok 2009 a za závodní výsledky v roce 2009 byl nominován na La Sportiva Competition Award, kterou však nezískal. Téhož roku zvítězil v seriálu Světového poháru v boulderingu a stal se tak prvním lezcem historie Světových pohárů, který získal prvenství jak v lezení na obtížnost, tak v boulderingu. Roku 2014 získal jako první lezec v historii titul Mistra světa ve dvou disciplínách - v lezení na obtížnost i v boulderingu, za což získal ocenění sportovec roku 2014 od Mezinárodní asociace Světových her a v italském Arcu také druhou prestižní cenu La Sportiva Competition Award. Kromě závodního lezení na umělých stěnách i přírodních skalách se věnuje i sportovnímu lezení v horách a bigwallům. Má na kontě řadu velmi kvalitních přelezů – \"Silbergaier\" v Rätikonu, \"Hotel Supramonte\" na Sardínii, velkým úspěchem je první výstup všech délek cesty \"Tough Enough\" na Karambony na Madagaskaru stylem RP za jediný den. V roce 2016 vylezl stylem RP bez návratu na zem 32délkovou cestu \"Dawn Wall\" na masiv El Capitan v Yosemitském národním parku. Nedlouho po dosažení plnoletosti se mu podařil prvovýstup cesty \"La Capella\" ve španělské Siuraně, navrhované obtížnosti 9b, následovaly ve Španělsku další – prvovýstup Sharmova projektu \"Caxiraxi\" v Olianě a první zopakování cesty \"Chilam Balam\". I přes velké vytížení ve světových podnicích se pravidelně zúčastňuje domácích soutěží. Je trojnásobným mistrem České republiky, zvítězil i na boulderingových závodech, jako jsou Petrohradské PADání, a dalších.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Ondra (* 5. února 1993, Brno) je český lezec, který se již ve dvanácti letech (rok 2005) zařadil mezi deset nejlepších světových lezců na obtížnost, a čtyřnásobný mistr světa. Přes deset let vede žebříčky skalních lezců a světová média jej nazývají českou senzací sportovního lezení. V září 2017 jako první přelezl novou nejtěžší cestu světa \"Silence\" (vlastní projekt obtížnosti 9c) a opět tak posunul hranice lezení. V letech 2007-2018 byl desetkrát nominovaný na ocenění Salewa Rock Award, které pětkrát získal. Je držitel ceny Jiřího Gutha-Jarkovského za rok 2017, nejvyššího ocenění Českého olympijského výboru.", "tgt_summary": "Adam Ondra (born February 5, 1993) is a Czech professional rock climber, specializing in lead climbing and bouldering. Described in 2013 as a prodigy and the leading climber of his generation, Ondra is the only male athlete to have won World Championship titles in both disciplines in the same year (2014). He holds an analogous record in the World Cup, being the only male athlete to have won the World Cup series in both disciplines (lead climbing in 2009, 2015 and 2019, and bouldering in 2010). Ondra started climbing at the age of 6. At age 13, he climbed his first route graded . \"Rock and Ice\" magazine states that by 2011, Ondra was \"onsighting 5.14c’s by the handful\", and by 2013 had \"more or less repeated every hard route in the world—easily\". As of November 2018, Ondra had climbed 1550 routes between grades and , one of which was a , three were , and three were onsights of . Ondra is famously the only climber to have redpointed a route with a proposed grade of (\"Silence\", September 3, 2017), the first climber to have redpointed a route with a proposed grade of (\"Change\", October 4, 2012), the first to flash a route (\"Supercrackinette\", February 10, 2018), and the second to onsight a route (\"Cabane au Canada\", July 9, 2013). According to \"The Economist,\" Ondra is \"regarded as possibly the best climber ever to fondle rock\".", "id": 1031646} {"src_title": "Joensuu", "tgt_title": "Joensuu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Joensuu založené carem Mikulášem I. je regionálním centrem a hlavním městem Severní karélie. V průběhu 19. století bylo město střediskem výroby a obchodu. Vodní doprava nabyla na významu stavbou kanálu Saimaa. Který následně umožnil čilý obchod mezi regiony Severní Karélie, Petrohradem a Střední Evropou. Ke konci 19. století bylo Joensuu jedním z největších přístavních měst ve Finsku.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzity v Joensuu.", "content": "Východofinská univerzita v Joensuu byla založena v roce 1969 a v současné době nabízí studium na osmi fakultách: pedagogická fakulta, lesnická fakulta, fakulta humanitních věd, právnická fakulta, ekonomická a obchodní administrativní fakulta, fakulta sociálních věd a regionálních věd, přírodovědecká a teologická fakulta. Vedle hlavního univerzitního kampusu, který je umístěn v centru města je vedlejší kampus umístěn ve 140 kilometrů vzdálené Savonlinně, ve kterém sídlí katedry učitelských věd a centrum turistických studií, a ve městě Kuopio. Hlavní oblasti vzdělání a výzkumu jsou v oblasti vzdělání a lidského rozvoje, lesnictví a přírodního prostředí, informačních technologiích, přeshraniční studia a Rusko. Univerzita má přibližně 15 000 studentů, 2 800 zaměstnanců a také velmi dobré mezinárodní vztahy s jinými univerzitami po celém světě. Druhou univerzitou sídlící v Joensuu je Karelská univerzita aplikovaných věd. Ta vznikla v roce 1992 a nabízí studium na sedmi fakultách: ekonomická fakulta, fakulta lesnictví, fakulta umění, fakulta přírodních věd, fakulta turismu, lékařská fakulta a fakulta technologicko-komunikační. Školu navštěvuje přibližně 4 000 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Sportovní hala v Joensuu () je největší dřevěnou stavbou ve Finsku. Pod střechou haly se nachází mj. hřiště na basketbal, 3 hřiště na florbal, 5 běžeckých drah, posilovna, lezecká stěna nebo sektory pro skok daleký a skok do výšky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joensuu (v překladu „Ústí řeky“) je hlavní město provincie Severní Karélie ležící ve východním Finsku. Město bylo založeno v roce 1848 ruským carem Mikulášem I. a v současnosti v něm žije přibližně 74 000 obyvatel. Město je charakteristické přírůstkem obyvatelstva. Na této charakteristice se podílí zejména administrativní změny. V roce 2005 se Joensuu sloučila se sousedními obcemi Kiihtelysvaara a Tuupovaara, v roce 2009 dále s obcemi Eno a Pyhäselkä. Vzdálenost od Helsinek je přibližně 440 km, od ruských hranic přibližně 80 km. Ve městě se nachází kampus Východofinské univerzity (), která vznikla sloučením Joensuuské a Kuopioské univerzity v roce 2010. A také Karelská univerzita aplikovaných věd (finsky Karelia-ammattikorkeakoulu). Také díky přítomnosti těchto univerzit je Joensuu populačně velmi mladé město, téměř 20 000 obyvatel jsou žáci a studenti. Joensuu bývá přezdíváno „Hlavní město Evropy v lesnictví“, neboť zdejší univerzity a další instituce se specializují na lesnictví, které bylo a je významným průmyslovým odvětvím tohoto regionu. V Joensuu sídlí Evropský lesnický institut.", "tgt_summary": "Joensuu (; lit. \"river's mouth\"; Karelian: \"Jovensuu\") is a city and municipality in North Karelia. It was founded in 1848. The population of Joensuu is (), and the economic region of Joensuu has a population of 115,000. The nearest major city, Kuopio in North Savonia, is located to the west. As is typical of cities in Eastern Finland, Joensuu is monolingually Finnish. Joensuu is a lively student city with a subsidiary of the University of Eastern Finland, which has over 15,000 enrolled students, and a further 4,000 students at the Karelia University of Applied Sciences. The largest employers are the municipal City of Joensuu, North Karelian Hospital District Federation of Municipalities, Abloy and Punamusta. The European Forest Institute, the University and many other institutes and export enterprises such as Abloy and John Deere give Joensuu an international flavour.", "id": 590444} {"src_title": "Porfyriny", "tgt_title": "Porphyrin", "src_document": [{"title": "Vlastnosti porfyrinů.", "content": "Všechny porfyriny jsou barviva nebo barvivům podobné sloučeniny. V kyselém prostředí rozpuštěné porfyriny při osvětlení UV světlem (400 nm) silně fluoreskují v červené oblasti (605 a 650 nm). Toho se využívá ke stanovení i velmi malých množství porfyrinů. Jiný způsob stanovení využívá absorpčního spektra. Charakteristickým znakem všech porfyrinů, bez ohledu na postranní řetězec, je úzký absorpční tzv. Soretův pás ležící mezi 350 a 450 nm, s maximem asi 405 nm.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Mnoho porfyrinů má triviální názvy. Kromě toho existují další dvě platné nomenklatury. Starší a používanější je názvosloví, které vypracoval Hans Fisher. IUPAC vytvořila nové, modernější názvosloví, v biochemické literatuře se ale používá zřídka.", "section_level": 1}, {"title": "Izomerie.", "content": "Přírodní porfyriny mají vodíky pyrrolových jader nahrazeny postranními řetězci. Porfyriny mohou obsahovat čtyři typy substituentů: Každý porfinový kruh má 8 poloh pro substituci. Je tedy jasné, že vzniká množství izomerů. Označují se římskými číslicemi za názvem porfyrinu. Porfyriny, které mají substituenty uspořádané symetricky, se nazývají porfyriny I. typu. Asymetrické porfyriny jsou porfyriny III. typu. V přírodě se vyskytuje pouze I. a III. typ porfyrinů, III. typ je častější a významnější.", "section_level": 2}, {"title": "Hemoproteiny.", "content": "Hem je nejvýznamnějším metaloporfyrinem. Tvoří prostetickou skupinu v mnoha životně důležitých enzymech, jako jsou například:", "section_level": 2}, {"title": "Porfyriny v lékařství.", "content": "Bylo zjištěno, že některé nádory přijímají více porfyrinů než normální tkáň. Pacientovi je podán hematoporfyrin nebo příbuzná látka a nádor je pak ozářen argonovým laserem. To excituje porfyriny nahromaděné v nádorových buňkách, což má cytotoxický efekt. Tomuto způsobu léčby se říká nádorová fototerapie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Porfyriny jsou organické, cyklické sloučeniny, odvozené od tetrapyrrolu porfinu, což je látka tvořená spojením čtyř pyrrolových kruhů pomocí methinových můstků. Mají schopnost tvořit komplexy s kovovými ionty, vzniklé metaloporfyriny mají nezastupitelnou úlohu v mnoha metabolických procesech. Metaloporfyrin vázající železo, hem, umožňuje mimo jiné přenos kyslíku červenými krvinkami. Jiný metaloporfyrin, vázající hořčík, chlorofyl, umožňuje fotosyntézu.", "tgt_summary": "Porphyrins ( ) are a group of heterocyclic macrocycle organic compounds, composed of four modified pyrrole subunits interconnected at their α carbon atoms via methine bridges (=CH−). The parent of porphyrin is porphine, a rare chemical compound of exclusively theoretical interest. Substituted porphines are called porphyrins. With a total of 26 π-electrons, of which 18 π-electrons form a planar, continuous cycle, the porphyrin ring structure is often described as aromatic. One result of the large conjugated system is that porphyrins typically absorb strongly in the visible region of the electromagnetic spectrum, i.e. they are deeply colored. The name \"porphyrin\" derives from the Greek word πορφύρα (\"porphyra\"), meaning \"purple\". Metal complexes derived from porphyrins occur naturally. One of the best-known families of porphyrin complexes is heme, the pigment in red blood cells, a cofactor of the protein hemoglobin.", "id": 1687666} {"src_title": "Feidiův Zeus v Olympii", "tgt_title": "Statue of Zeus at Olympia", "src_document": [{"title": "Historie sochy.", "content": "Starověká Olympie byla místem uctívání Dia, hlavního z řeckých bohů, již dlouho před historickou dobou, obřady však byly konány na otevřeném obětišti. Na počátku klasického období, v letech 468 - 456 př. n. l., byl v Olympii postaven architektem Libónem z Élidy mohutný Diův chrám. V každém řeckém chrámu, který měl být podle náboženských představ pozemským příbytkem božstva, měla být kultovní socha představující dotyčné božstvo. Poté, co athénský sochař Feidiás dosáhl velkého věhlasu svými pracemi na výzdobě Parthenónu a vytvořením kultovní sochy Athény ze zlata a slonoviny pro tento chrám, objevily se snahy opatřit i Diův chrám podobným dílem. Možnost se naskytla v třicátých letech 5. století př. n. l., kdy byl Feidiás donucen odejít z Athén. Byl tedy pozván do Olympie, která byla tehdy součástí Élidy, a za ním přišla i skupina dalších umělců a řemeslníků - jeho spolupracovníků. Ti potom započali práci na díle. Socha byla instalována v roce 433 př. n. l. a brzy si svojí mohutností a nádherou získala věhlas po celém Řecku i v celém antickém světě. Psali o ní význační starověcí autoři (Strabón, Pausanias), nechyběla v dobových turistických průvodcích a dostala se do známého seznamu Sedmi divů světa. Z vděčnosti k tvůrci sochy určili obyvatelé Élidy Feidiovy potomky dědičnými konzervátory díla. Asi 800 let sloužila socha svému účelu. Ve 2. století př. n. l. ji rekonstruoval sochař Damofón. Po nástupu křesťanství byla socha podle některých byzantských pramenů v roce 394 odvezena do Konstantinopole, kde shořela po roce 475 při jednom z požárů, nebo byla za časů východořímského císaře Theodosia II., který aktivně vystupoval proti pohanským kultům, spálena v roce 408 při požáru Diova chrámu.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba díla.", "content": "Socha samotná se nezachovala a informace o její podobě musíme čerpat z jiných pramenů. Na rozdíl od mnohých jiných děl řeckého klasického sochařství nestala se tato socha námětem velkého počtu kopií v římské době, nebo pouze velmi volně. Výrazná římská kopie nebyla dosud nalezena. V souvislosti s podobou Diovy sochy byly nalezeny drobnější předměty zachycující jeho podobu. Jedná se např. o élidské mince z římského období. Hlavním pramenem je proto podrobný popis od řeckého cestovatele a spisovatele 2. století n. l. Pausania, doplněný drobnějšími zmínkami dalších autorů. Dalším významným pramenem jsou vykopávky v Olympii, kde byla nalezena Feidiova dílna, ve které byla socha konstruována, a ve zbytcích smetiště mnoho použitého materiálu a nástrojů. Socha byla umístěna v zadní části hlavní síně (náu) Diova chrámu na podnoži tvořené černým vápencovým kvádrem. Společně s ní měla výšku 12 až 13 metrů. Dosahovala tedy až velmi těsně pod strop chrámu, jehož sloupy byly vysoké cca 10,5 m. V síni před sochou byla také mělká nádržka z tmavého mramoru naplněná olejem. Jeho výpary konzervovaly slonovinové části sochy a temná hladina odrážela na sochu světlo dopadající od vstupu. Podlaha síně byla z červeného vápence a obložena vápencem bílým. Před sochou byly nízké zídky, které zabraňovaly návštěvníkům jít k ní příliš blízko. Pro lepší výhled na horní partie díly byly v síni umístěny plošiny. Zeus seděl na trůně z cedrového dřeva vykládaném ebenovým dřevem a drahokamy. V jeho tváři se zračila vznešenost a klid vládce vesmíru. V levé ruce držel dlouhou berlu rozhodčích Olympiády, taktéž vykládanou drahokamy, na jejímž konci seděl orel. V pravé napřažené ruce držel malou sochu bohyně Niké (2 m), která mu podávala věnec. Bůh měl přes rameno přehozen plášť, který ale nezakrýval jeho hruď a zahaloval jen spodní část těla. Ten byl posázen palmovými lístečky ze zlata nebo ze skla. Na hlavě pokryté dlouhými vlasy ze zlata, spočíval olivový věnec - věnec olympijských vítězů - ze zeleně emailovaného zlata. Nohy opíral o podnožku. Trůn, podnožka i podnož byly pokryty četnými mytologickými výjevy a prvky jak plastickými, tak vyvedenými v malbě. Malířskou část výzdoby provedl Feidiův příbuzný (bratr nebo bratranec) Panaios. Opěradla na ruce byla v podobě sfing, na hlavním opěradle byly z jedné strany Charitky a z druhé Hóry. Charitky byly v mytologii vtělením půvabu a Hóry zosobněním ročních období. Nohy trůnu byly v podobě tančících Niké. Kromě mytologických postav se na trůně nacházely i postavy osmi atletů při osmi olympijských disciplínách. To připomínalo mírové poselství olympiády. Ve výzdobě byly přítomny čtyři sevřené mytologické výjevy - záhuba Niobiných dětí, amazonomachie, kentauromachie a zrození Afrodity. Děti Niobé byly zahubeny střelami Artemidy a Apollóna za domýšlivost své matky. Tento výjev připomínal Řekům, že každý, kdo se proviní zpupností proti bohům a osudu (hybris), bude potrestán. V amazonomachii - boji Řeků s Amazonkami Feidiás opět, jako to bylo na Parthenónu, připomněl vítězství nad Persií, ale také oslavil rodnou obec Athény tím, že kromě Hérakla vyzdvihl i úlohu Thésea - zakladatele Athén. S výzdobou Parthenónu byl spojen i další výjev - kentauromachie, totiž boj Lapithů s Kentaury, symbolizující věčný a hořký boj Řeků s barbary. Na podnoži bylo zobrazeno zrození Afrodíty z moře za přítomnosti hlavních bohů. Tento výjev byl uvozen, jako předtím na Parthenónu a na soše Athény Parthenos, stoupajícím Héliovým vozem (Slunce) na straně jedné a Seléné nořící se do oceánu (Měsíc). Je to odkaz na filozofii Anaxagora z Klazomen, se kterou se Feidiás vnitřně ztotožňoval. Podle pověsti byl Feidiás při tvorbě sochy Dia v Olympii inspirován verši 528 - 530 prvního zpěvu Iliady:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce sochy.", "content": "Socha byla vytvořena pomocí chryselefantinové techniky. Jedná se o techniku kompozitní, kdy jsou různé části sochy vytvořeny z různých materiálů - podpůrná konstrukce ze dřeva, odhalené části těla ze slonoviny, šaty, šperky a doplňky z drahých kovů. Takové sochy jsou v řeckém umění doloženy od archaických dob. V klasické době šlo většinou o sochy velmi výstavné a v nadživotních velikostech - podle možností zadavatele. Alternativně byly kompozitní sochy i z jiných, více dostupných materiálů. Technika se uplatňovala u soch kultovních. Feidiás, v době když pracoval na soše Dia, měl již za sebou konstrukci několika jiných kompozitních soch, včetně srovnatelné sochy Athény v Athénském Parthenónu. Tak velká a složitá socha nemohla být dílem jednotlivce a podílelo se na ní mnoho lidí různých uměleckých i řemeslných profesí. Dokládají to archeologické nálezy v Olympii. Při vykopávkách v Olympii byla pod zbytky byzantského chrámu objevena Feidiova dílna, kde se pracovalo na soše. Poblíž byly nalezeny zbytky smetiště s materiálem a nástroji přímo použitými ke konstrukci sochy. Vedle nástrojů byla nalezena i miska s nápisem FEIDIO EIMI, „patřím Feidiovi“, která je tak dojemným důkazem mistrovy přítomnosti v Olympii. Úkol byl pro Feidia a jeho tým v Olympii nesnadný. Na rozdíl od sochy Athény v Parthenónu musel sochu přizpůsobit již existujícímu chrámovému prostoru. Ze srovnání rozměrů a dispozic chrámové cely a místnosti dílny vyplývá, že sochař zkoušel umístění sochy i úpravu prostor již na modelu. Možná byla v dílně i nádržka s olejem, která byla v chrámu před sochou. Ta jednak odrážela na sochu světlo od vstupu do náu (celly) a také výpary oleje konzervovala slonovinu sochy. K tomuto řešení Feidiás přistoupil po zkušenostech s Athénou Parthenos, u které slonovina vysychala a musela být pravidelně polévána vodou. Jádro sochy tvořila dřevěná konstrukce pevně ukotvená v podnoži. Na ní byly upevněny části ze slonoviny a zlata. To se dělo pomocí bronzových konstrukčních prvků nalezených u dílny. Samotný konstrukční proces se odehrával z velké části pod širým nebem, nebo v přístřešcích kolem dílny. Jak v přípravě, tak při konstrukci bylo použito mnoho podpůrných prvků a modelů z levnějších materiálů jako železo, rohovina a kosti. Ty byly taktéž nalezeny ve vykopávkách. Množství kostí naznačuje, že části finální sochy, skryté pohledu návštěvníka, mohly být z tohoto materiálu. Slonovinové části se ohýbaly do příslušných tvarů pomocí horké vody ohřívané v bronzovém kotli. Zlaté plátky pokrývající drapérie byly vytepávány do hliněných forem. V dobrém stavu se zachovaly menší formy pro drapérii dvoumetrové sochy Niké. Podoba drapérie je příbuzná s nejmladšími částmi výzdoby Parthenónu. Velké formy pro drapérii Dia byly vyztuženy železnými pruty, které vlivem koroze hliněnou formu poškodily. Z těchto poměrově malých částí Diova roucha nemůžeme rekonstruovat podobu. Voluty, menší lístky a další detaily se vytepávaly na menších kovadlinkách s vyraženými formami, pomocí olověných šablon apod. Povrchy trůnu i soch byly pokryty dalšími drobnějšími ornamenty. Jednalo se z velké části o palmetové lístky ze skla odlité na místě. Součástí dílny totiž byla i sklářská pec a našly se i formy na odlévání skla - opět ve dvou velikostech. Větší pro Dia - cca 28 cm a menší pro sochu Niké. Menší formy se opět zachovaly lépe, neboť velké množství žhavé skloviny rychleji opotřebovávalo hliněnou formu. Není jisté, zda se sklo vyrábělo na místě, nebo byla dovážena již hotová surovina. K ornamentální výzdobě bylo použito i drahokamů a také polodrahokamů - obsidiánu, achátu, křišťálu aj. Postup konstrukce vypadal patrně takto: z menšího modelu, vytvořeného Feidiovou rukou, byla socha zvětšena prací spolupracovníků na příslušnou velikost. Podle velkého modelu bylo vytvořeno dřevěné jádro a odlity hliněné formy. Ty byly očíslovány, aby byla zajištěna návaznost. Vytvarované zlaté a slonovinové části byly potom smontovány dohromady a následoval nesnadný úkol přenesení sochy po částech do chrámu, kde teprve byly připevněny menší ornamenty a byla provedena malířská výzdoba. Při konstrukci sochy se uplatnili pracovníci mnohých profesí - kovotepci, skláři, hrnčíři, tesaři, malíři, sochaři a další. Známe jména dvou těchto pomocníků: Kolotea, sochaře a cizeléra a Panaia, malíře a Feidiova příbuzného (bratra či bratrance). Feidiás sám se projevil nejen jako sochař, ale i jako schopný matematik, geometr, konstruktér a technolog různorodých materiálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diova socha v Olympii byla monumentální, asi 13 m vysoká socha, kterou v roce 433 př. n. l. vytvořil řecký sochař Feidiás. Nacházela se v Diově chrámu v Olympii a byla považována za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Na konci antiky byla v roce 394 našeho letopočtu přenesena do Konstantinopole, kde byla pravděpodobně roku 475 zničena při požáru. Kultovní socha vládce bohů Dia byla vyrobena ze slonoviny tzv. chryselefantinovou technikou, vlasy a šaty byly ze zlata. Trůn z cedrového dřeva byl zdoben zlatem, ebenem, slonovinou a drahokamy. Jádro sochy bylo dřevěné. Zeus držel v levé ruce berlu s orlem na vrcholu, v pravé ruce měl sochu bohyně Niké. Ve vlasech měl věnec olympijského vítěze. Dílo zdobily četné mytologické výjevy - smrt Niobiných dětí, kentauromachie, amazonomachie a zrození Afrodity.", "tgt_summary": "The Statue of Zeus at Olympia was a giant seated figure, about tall, made by the Greek sculptor Phidias around 435 BC at the sanctuary of Olympia, Greece, and erected in the Temple of Zeus there. A chryselephantine sculpture of ivory plates and gold panels on a wooden framework, it represented the god Zeus on a cedarwood throne ornamented with ebony, ivory, gold and precious stones. One of the Seven Wonders of the Ancient World, the statue was lost and destroyed during the 5th century AD; details of its form are known only from ancient Greek descriptions and representations on coins.", "id": 1379548} {"src_title": "Československé opevnění", "tgt_title": "Czechoslovak border fortifications", "src_document": [{"title": "Důvody výstavby.", "content": "Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci. Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž. V roce 1936 vznikl také sbor stráž obrany státu.. Ministr zahraničí Edvard Beneš v roce 1932 upozornil ministra národní obrany Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Syrového, že skončí-li ženevská konference o odzbrojení neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky. V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporoval dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničních pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Systém stálého opevnění doporučil i západní spojenec – Francie. Výstavbu opevnění podporoval také Edvard Beneš. Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Plánování výstavby.", "content": "Rozkaz vybudovat opevnění byl vydán 21. července 1934. Na podzim roku 1934 rozhodl náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí provést základní terénní průzkum úseků, kde měla dle předběžně vypracovaných plánů stát budoucí opevnění. Přípravu programu obhlídek měl na starosti pplk. gšt. Josef Fetka. Dále se jich účastnil přednosta 3. oddělení (operačního) hlavního štábu plk. gšt. Bohuslav Fiala a podle potřeby se k nim připojovali další vysocí důstojníci. Francie poskytovala svému československému spojenci konzultace, a také vyslala několik poradců. 20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování Československa. Předsedou RO se stal náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí, jejími stálými poradci pak div. gen. Ing. František Nosál, přednosta IV. odboru (technického) MNO, a brig. gen. František Havel, přednosta IV./1. oddělení (ženijního) MNO. V čele ŘOP stanul I. zástupce náčelníka hlavního štábu tehdejší brig. gen. Karel Husárek. Úkolem RO bylo získávat finanční prostředky, personál a materiál nezbytný k zajištění výstavby opevnění a současně Nejvyšší radě obrany státu (NROS) navrhovat pořadí naléhavosti a způsob opevňování jednotlivých úseků, ŘOP mělo za úkol realizovat vlastní provádění prací přímo v terénu.", "section_level": 1}, {"title": "Programy opevňování.", "content": "Dne 12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Opevnění mělo ze severu krýt taktický ústup armády, která by postupovala od západu na východ po tzv. ústupových příčkách. Na pomezí Čech a Moravy by za podpory západních spojenců (Anglie, Francie) přešla do protiútoku. Tento plán počítal s tím, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko přátelské. Podle historika Jana Tesaře by československá armáda, v případě útoku Německa, nebyla ani za pomoci tzv. vnitrozemských příček schopná organizovaného ústupu na moravsko-slovenské pomezí, kde měla zaujmout pozice a opřít se o Bílé Karpaty a Javorníky. Dne 5. června 1936 byl schválen druhý program, který počítal s těžkým opevněním po celém obvodu hranic. Nevýhodou bylo, že veškeré síly by se vložily do opevnění a prostředky na mobilní vojsko by nezbyly. Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel ŘOPu Karel Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvousledových lehkých objektů vz. 37 po celé délce hranic a na ústupových příčkách a na nejohroženějších úsecích posílenou linií těžkého opevnění. Celkově tedy mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let, t.j. poslední etapa výstavby opevnění měla být dokončena až po roce 1946 . Náklady by dosáhly částky 10,9 miliard korun. Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat asi jednu pětinu částky.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky výstavby.", "content": "Pro vlastní řízení stavby opevnění se od roku 1935 začala zřizovat ženijní skupinová velitelství (ŽSV), která vedla výstavbu opevnění v daném stavebním úseku. Stavební úseky byly rozděleny na podúseky, které byly zadávány jako celek k výstavbě civilním stavebním firmám. První dvě ŽSV (I. ve Starém Městě pod Sněžníkem a II. v Bohumíně) vznikla 18. dubna 1935 přejmenováním dvou opevňovacích skupin, které byly zřízeny 7. srpna 1934 při ZVV Praha a ZVV Brno. První bunkr byl dokončen v prosinci 1935. První těžké objekty, které vznikaly v roce 1936, byly stavěny ještě dle francouzského typu a s francouzskými poradci. Dle toho se jim také říká pevnosti „francouzského typu“. Postupem času a s nabývajícími zkušenosti čeští projektanti objekty vylepšovali a zjednodušovali. Ve druhé polovině 30. let vystupňovaly své územní požadavky vůči Československu i Polsko a Maďarsko. V březnu 1938 navíc obsadila německá vojska Rakousko, čímž délka hranic, které bylo nutné chránit, vzrostla na 3900 km; pouze pár desítek kilometrů hranic (s Rumunskem) bylo bezpečných.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení opevnění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžké opevnění.", "content": "Prvními stavbami opevnění, které v republice vyrostly, byly objekty těžkého opevnění. Tyto bunkry byly plánovány na nejohroženějších úsecích hranic, tj. ve Slezsku a v severovýchodních Čechách (od Odry po Labe), na předmostí Bratislavy a u Komárna. Teprve v dalších fázích byly plánovány i v jiných prostorech, jako jsou severozápadní Čechy. Po obsazení Rakouska se kvapně projektovaly i na jižní hranici Moravy. Celkově bylo projektováno 1 276 těžkých objektů, postaveno jich bylo 262. Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor. Systém opevnění umožnil účinnou obranu severních hranic republiky s relativně nízkým počtem vojáků, takže ostatní jednotky mohly být využity v místě předpokládaného hlavního úderu nepřítele. U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub“, je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Sruby patřící do sestavy tvrze jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Objekty těžkého opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab“, nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení. Další stupně se označovaly římskými číslicemi I až IV (odtud označení „říman“, nebo objekt velkého typu).", "section_level": 2}, {"title": "Dělostřelecké tvrze.", "content": "Dělostřelecké tvrze jsou těžké objekty, které tvořily uzavřenou soustavu tvrze. Její součástí byly tvrzové pěchotní sruby (základní součást těžkého opevnění), které navazovaly na linii izolovaných pěchotních srubů, vchodový objekt, který umožňoval vstup do podzemí spojující všechny objekty tvrze. Dalšími objekty mohl být dělostřelecký srub, minometný srub, dělostřelecká otočná věž a dělostřelecká pozorovatelna, které měly již samostatné úkoly v rámci tvrze. V průběhu stavby opevnění se počítalo celkově se 17 tvrzemi. Tvrze jsou uvedeny postupně od nejvýchodnější po nejzápadnější; všechny tvrze se nacházely na severní hranici státu: V souvislosti se zrušením dělostřelecké tvrze Kronfelzov a následně i Milotický vrch, měl vzniknout nový unikátní objekt – izolovaný dělostřelecký srub, který by vlastnil prvky dělostřeleckého srubu (tj. kasematy) a vchodového objektu (tj. vjezdová vrata a překladiště). Srub měl mít až tři patra, ve kterých by se nacházela především skladiště na munici. Do přijetí mnichovských podmínek nebyl srub realizován.", "section_level": 2}, {"title": "Lehké opevnění.", "content": "Prvním vzorem lehkého opevnění byl vz. 36, který byl okopírovaným vzorem bunkru z francouzské Maginotovy linie. Tento typ měl uzavírat některé silnice a celkově netvořil žádnou nepřestupnou linii. Značné nevýhody (např. absence filtračního zařízení, nestřežený týl apod.) tohoto bunkru přinutily české projektanty k vytvoření nového vzoru, ryze českého, který dostal označení vz. 37. Tento typ již měl tvořit linii opevnění podobně jako těžké opevnění. Postupem času vzniklo několik specifických variant, které se přizpůsobovaly terénu, a následně i typů, které se musely vložit do netypického prostředí (např. pod most, zakomponované do budov apod.), tyto typy jsou nazvané atypické. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo stavebně dokončit necelých 10 000.", "section_level": 2}, {"title": "Překážky.", "content": "Překážky proti útočné vozbě a pěchotě byly velmi důležitou součástí pevnostní linie. Jednalo se o překážky těžké a lehké. Těžké byly proti útočné vozbě, lehké sloužily proti pěchotě. Překážky měly zadržet nepřítele nejen při útoku z hlavního směru, ale i při možném napadení objektu z týlu. Měly spojit linii opevnění po celé délce souvislým pásem oboustranně postřelovaným automatickými zbraněmi, přehradit strategicky důležité komunikace a další možné vstupy na československé území.", "section_level": 1}, {"title": "Osud opevnění.", "content": "Opevnění se nepodařilo dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus pak tuto hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání zde vznikl pouze nedokončený pás lehkého opevnění a šest pěchotních srubů). Po podepsání Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí připadla většina území s opevněním Německu, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití. Nacisté se po obsazení Sudet a poté i zbytku republiky okamžitě zaměřili na opuštěné opevnění, které se pro ně stalo místem pro získávání zkušeností a také kvalitního materiálu pro zbrojní průmysl Třetí říše. Německo zabíralo vše od map a plánů přes zbraně, střílny, ostatní pancéřové prvky (zvony a kopule), osvětlovací zařízení, překážky až po výtahy. Některé komponenty, jako například pancéřové prvky, šly odstranit až v rámci plánovité likvidace opevnění, kterou měl na starosti nejprve štáb pro demolici pevností, následně štáb Geib. Němci zabraný pevnostní materiál do konce roku 1940 byl odhadnut na více než 50 milionů říšských marek. Další výhodou bylo to, že na Kralicku Němci cvičili svoji speciální výsadkovou jednotku Granit. Ta se zde připravovala na útok na belgickou pevnost Eben-Emael. Její cvičení probíhalo na tvrzi Adam v prosinci roku 1939. U obce Košetice u Bruntálu 7. října 1938 provedla 7. výsadková divize s vojsky Luftwaffe výsadek, který nesl kódové označení Operace Bruntál. Šlo o cvičný výsadek parašutistů za linii lehkého opevnění. Výsledek celé akce ukázal, že poznatky, které měla německá armáda, byly chybné - přistávací místa špatně vytipována a neobjeveny některé překážky a palebné vějíře obranných zbraní. Československé opevnění bylo ke konci války nasazeno v přímých bojích. Ustupující německá vojska se opevnila v pěchotním srubu nedokončené tvrze Orel. Vytržené střílny byly nahrazeny nekvalitní náhradou z betonu, otvory pro zvony byly buď zabetonovány nebo z nich byla vytvořena kulometná hnízda. Boje o opevnění započaly 17. dubna 1945 a trvaly do 26. dubna. Po válce byla většina opevnění v žalostném stavu. Armáda později rozhodla o využití některých vybraných objektů na severní hranici státu, šlo především o tvrze, které bylo možné využít jako protiatomové kryty. Na jižní a jihozápadní hranici byla situace opačná. Na hranicích s Rakouskem a Západním Německem, tedy státy potenciálně nepřátelskými, bylo rozhodnuto využít současné opevnění a následně započala jeho revitalizace. Po dokončení úprav a vyzbrojení byly objekty zakonzervovány. V roce 1999 byly zrušeny roty osádek těžkého opevnění a opevnění vyklizeno a opuštěno. Dodnes se stavby zachovaly v různém stavu: většina chátrá, některé však byly restaurovány a proměnily se v muzea (např. dělostřelecké tvrze Bouda, Hanička, Stachelberg či pěchotní srub N-S 82 Březinka), jiné jsou užívány armádou ČR a vstup do nich je zakázaný (např. Adam).", "section_level": 1}, {"title": "Památková ochrana československého opevnění.", "content": "V roce 1995 byla za národní kulturní památku prohlášena dělostřelecká tvrz Dobrošov s okolními objekty. Součástí této NKP je vlastní podzemí tvrze, tvrzové objekty N-D-S 72 „Můstek“, N-D-S 73 „Jeřáb“ a N-D-S 75 „Zelený“, zachované pozůstatky po stavbě tvrze (haldy zeminy a prostory stavenišť objektů N-D-S 74, N-D-S 76 a N-D-S 77), dále okolní samostatné pěchotní sruby N-S 70a „Na kopečku I“, N-S 70b „Na kopečku II“, N-S 71 „V sedle“, N-S 78 „Polsko“, N-S 79 „Hrobka“, N-S 80 „Jirásek“ a N-S 81 „Lom“ a také za druhé světové války poničené a rozvalené objekty lehkého opevnění vz. 36 (pět pevnůstek) a 37 (sedm pevnůstek) v prostoru tvrze Dobrošov. Status běžné kulturní památky dále mají následující pevnostní objekty: Památkově chráněn je také vodní mlýn v obci Sazená v okrese Kladno, do kterého byl zabudován dosud dochovaný atypický objekt LO vz. 37, a Hraniční zámek v okrese Břeclav, v jehož přístupové rampě se nacházel rovněž atypický objekt LO vz. 37. Tato pevnůstka však byla zlikvidována v roce 2007.", "section_level": 2}], "src_summary": "Československé opevnění (v zahraničí někdy též nazývána jako Benešova linie) je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935–1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům – Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byla na odstoupeném území drtivá většina postavených objektů, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití.", "tgt_summary": "Czechoslovakia built a system of border fortifications as well as some fortified defensive lines inland, from 1935 to 1938 as a defensive countermeasure against the rising threat of Nazi Germany. The objective of the fortifications was to prevent the taking of key areas by an enemy—not only Germany but also Hungary and Poland—by means of a sudden attack before the mobilization of the Czechoslovak Army could be completed, and to enable effective defense until allies—Britain and France, and possibly the Soviet Union—could help.", "id": 1712822} {"src_title": "Hlemýžď zahradní", "tgt_title": "Helix pomatia", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Hlemýžď zahradní má kulovitou pravotočivou (levotočivost je rarita) ulitu z uhličitanu vápenatého širokou 32–50 mm a vysokou 30–50 mm. Tělo je dlouhé asi 10 cm. Základní stavba těla je stejná jako u ostatních stopkookých plžů. Hlava nese 2 páry tykadel, z nichž delší pár nese oči a kratší pár je orgánem čichu a hmatu. Ústní otvor obsahuje radulu, pilníkovitou chitinovou destičku. Svalnatá noha vylučuje hlen, který slouží k pohybu. Vnitřní orgány jsou uloženy v útrobním vaku v ulitě. U mladých hlemýžďů má ulita tmavě hnědou nebo žlutohnědou barvu, stárnutím hlemýždě je barva stále světlejší.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Hlemýžď se pohybuje pouze během deště a potom asi den po dešti. Poté se přilepí k podkladu (např. kameni, rostlině atd.) a nepřemísťuje se až do dalšího deště. Když je v ohrožení, nejprve zatáhne oči a potom i tělo. Část těla vyčnívá a hlemýžď po opětovném bezpečí opět vyleze z ulity a vytáhne tykadla. V zajetí musí mít vytvořené přirozené prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hlemýžď je býložravec. Živí se rostlinami, které ukusuje pomocí raduly, denně zkonzumuje tolik potravy, kolik sám váží. Dokáže trávit celulózu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a rozmnožování.", "content": "Hlemýžď je hermafrodit, vývoj je přímý. Ve střední Evropě se hlemýždi páří zpravidla v květnu. Dva hlemýždi k sobě přilnou spodními ploskami a napřímí se do vztyčené polohy. Páření trvá dlouhé hodiny. Hlemýždi využívají každé příležitosti ke spáření. Po spáření jedinec naklade do dutiny, kterou si sám vyhrabal v zemi, 25 až 50 vajíček. Hlemýžď se dožívá pěti až sedmi let.", "section_level": 1}, {"title": "Využití hlemýždě člověkem.", "content": "V některých zemích slouží jako potrava pro člověka (kdysi i tradiční součást české kuchyně), pořádají se hlemýždí závody a někdy se také barví hlemýžďům ulity jako okrasný prvek na zahradu. Jejich chov k jídlu byl znám už za dob Římanů. Dnes je konzumováno přibližně 15 druhů rodu \"Helix\". Masový chov, který by pokryl poptávku, se stále nedaří. Získávají se tedy většinou sběrem v přírodě. To může ovšem v některých lokalitách znamenat vážné ohrožení populace. Hlemýždí sekret se pro svoje hojivé účinky také používá v kosmetice.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ohrožení.", "content": "Hlemýžď zahradní žije na vlhkých a stinných místech v trávě, v křoví, na okrajích lesů. Objevuje se také na zahradách (někdy považovaný za škůdce). Centrum areálu rozšíření je ve střední a jihovýchodní Evropě. Je uveden v příloze V směrnice o stanovištích. Je rozšířen v Belgii, v Česku (málo dotčený druh), ve východní Francii, v severní Itálii, v Německu (uveden jako zvláště chráněný druh v příloze 1 Spolkového nařízení o ochraně druhů) v Nizozemsku, v Rakousku, v západní části Ruska, na Slovensku, na Ukrajině a v zemích Balkánu. Po roce 2015 byl na základě molekulárně-genetických analýz od tohoto druhu odlišen druh nový, a to hlemýžď pruhovaný (\"Helix thessalica\"), který se vyskytuje i na území České republiky, konkrétně v údolí řeky Jihlavy mezi Mohelnem a Moravskými Bránicemi. Od hlemýždě zahradního jej lze odlišit i na základě některých drobných morfologických znaků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlemýžď zahradní (\"Helix pomatia\") je druh suchozemského plže z čeledi hlemýžďovití. Se svou velikostí 40-50 mm je to jeden z největších ulitnatých plžů žijících v České republice. Má žlutohnědou, tmavě hnědou nebo bílou schránku s tmavými pásky. Dožívá se přibližně šesti let, v zajetí ale až deset. Vyskytuje se v křovinách a hájích, ale často i v zahradách. Zimu přečkává vytvořením vápenatého „víčka“ (epifragma). Pohybuje se maximální rychlostí 5 m/h.", "tgt_summary": "Helix pomatia, common names the Roman snail, Burgundy snail, edible snail or escargot, is a species of large, edible, air-breathing land snail, a pulmonate gastropod terrestrial mollusc in the family Helicidae. It is a European species. In the English language it is called by the French name \"escargot\" when used in cooking (\"escargot\" simply means 'snail'). Although this species is highly prized as a food, it is difficult to cultivate and rarely farmed commercially.", "id": 416352} {"src_title": "Chorvatská kuna", "tgt_title": "Croatian kuna", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Poprvé byla kuna zavedena za druhé světové války jako platidlo Nezávislého chorvatského státu (NDH); převáděla se v poměru 1 dinár = 40 kun a byla rozdělena na sto banic (jednotné číslo banica). V platnost vstoupila 8. července 1941. Konec platnosti nastal od 30. června do 9. července 1945. Bankovky měly hodnotu 50 banic, 1 a 2 kn, 10 kn, 50, 100, 500 a 1000 kn, 5000 kn, 1000 a 5000 kn Kurs kuny za doby NDH byl stanoven na 20 kn za 1 německou říšskou marku. Po vyhlášení nezávislosti země na SFRJ Chorvatsko okamžitě zavedlo vlastní dináry, které měly nahradit ty jugoslávské (chorvatský dinár používalo i chorvatské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, odmítali ho však Srbové žijící na chorvatském území, ti měli až do roku 1995 svůj vlastní dinár Republiky Srbská Krajina). Nová měna však rychle ztratila svoji hodnotu a upadla do hyperinflace. Proto v roce 1994 provedla země měnovou reformu a zavedla dnešní kuny ve směnném poměru 1000 dinárů = 1 kuna. Jméno však již mělo fašistickou minulost a jeho znovuobnovení bylo sporné, především pro Srby v zemi žijící těžko přijatelné. Existovaly také i jiné návrhy na novou měnu, podle jednoho z nich měly být zavedeny například koruny (kruna) podle vzoru bývalé rakousko-uherské koruny.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "Mince mají hodnoty 1, 2, 5, 10, 20 a 50 lip, dále 1, 2, 5 a 25 kun. Mince 25 kun mají několik různých motivů na rubové straně, které poukazují na různá výročí a významné události v Chorvatsku. Bankovky mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100, 200, 500 a 1000 kun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuna je platidlo, které se používá v Chorvatsku. V novodobé historii se do oběhu dostala v červnu 1994, kdy nahradila chorvatský dinár. Kuna ale předtím už existovala během druhé světové války, když stát Jugoslávie fakticky neexistoval. ISO 4217 kód kuny je HRK, jedna kuna se dělí na 100 lip (jednotné číslo lipa).", "tgt_summary": "The kuna is the currency of Croatia, in use since 1994 (sign: kn; code: HRK). It is subdivided into 100 lipa. The kuna is issued by the Croatian National Bank and the coins are minted by the Croatian Monetary Institute. The plural form of the kuna in Croatian is kune. The word \"\"kuna\"\" means \"marten\" in Croatian, referring to the historical use of marten pelts as units of value in medieval trading. The word \"lipa\" means \"linden (lime) tree\", a species that was traditionally planted around marketplaces in Croatia and others lands under Habsburg Monarchy during the early modern period.", "id": 1886898} {"src_title": "Rysy", "tgt_title": "Rysy", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Název Rysy (shodný ve slovenštině i v polštině) pochází z řídce užívaného slova pro mělkou úzkou rokli. Tyto rysy je skupina roklí západně od vrcholu Rysů na tzv. Žabím hřebeni. Název tedy nemá nic společného se stejnojmennou kočkovitou šelmou.", "section_level": 1}, {"title": "Známé výstupy.", "content": "První známý výstup na Rysy uskutečnil 20. července 1840 Eduard Blásy s průvodcem Jánem Rumanem starším. První zimní výstup absolvovali Theodor Wundt a průvodce Jakob Horvay 10. dubna 1884. V roce 1899 navštívili Rysy manželé Marie Curie-Skłodowská a Pierre Curie a v roce 1913 Vladimír Iljič Lenin, na jehož počest se kdysi konaly masové výstupy na Rysy.", "section_level": 1}, {"title": "Chata pod Rysy.", "content": "Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá \"Chata pod Rysy\" ( \"Chata pod Rysmi\", \"Chata pod Rysami\"), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Chata byla postavena v roce 1932 jako přízemní objekt, v roce 1977 byla zvýšena o jedno patro. Chata je v provozu pouze v letní sezóně (od 15.6. do 31.10.) Nabízí občerstvení a nouzové ubytování pro 14 lidí. Vzhledem k nebezpečí sněhových i kamenných lavin se uvažuje již několik let o přesunutí chaty do výše položeného místa, zatím však není pro přesun dostatek finančních prostředků.", "section_level": 1}, {"title": "Doliny a plesa.", "content": "Jihozápadní stěna Rysů spadá do Mengusovské doliny, kde se v Žabí dolině nachází 3 malá karovo-morénová jezera nazývaná Žabie plesá Mengusovské (Velké, Malé a Vyšné). Severozápadní stěna spadá jediná do Polska, kde se v Dolině Rybiego potoku nachází velká jezera Morskie oko a Czarny Staw pod Rysami. Východní stěna, kterou jedinou nevede značená turistická cesta, spadá do Ťažké doliny, kde se nacházejí Ťažké a Zmrzlé pleso.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Přístup je možný pouze v letním období od 16. června do 31. října. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Výstup je možný od rozcestí nad Popradským plesem: K rozcestí nad Popradským plesem je možné se dostat od: Sestup na Popradské pleso trvá 2:30. Z Polska je možný výstup od Morskieho oka kolem Czarneho stawu pod Rysami, výstup s ohledem na značné převýšení trvá 4 hodiny, sestup k Morskiemu oku 3:30.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rysy je hora v Tatrách, ležící na slovensko-polské státní hranici. Hora má tři vrcholy, dva leží na Slovensku a jeden v Polsku. Nadmořská výška středního a nejvyššího je 2503 m, leží na Slovensku. Severozápadní vrchol je nejvyšší horou celého Polska, udává se u něj nadmořská výška 2499 m. Nejnižší je jihovýchodní vrchol ležící na Slovensku, s nadmořskou výškou 2473 m. Severozápadní vrchol zároveň slouží od roku 2000 jako hraniční přechod pro pěší, ovšem jen v letním období.", "tgt_summary": "Rysy (, ; , ) is a mountain in the crest of the High Tatras, eastern part of the Tatra Mountains, lying on the border between Poland and Slovakia. Rysy has three summits: the middle at ; the north-western at ; and the south-eastern at . The north-western summit is the highest point of Poland and belongs to the Crown of Polish Mountains; the other two summits are on the Slovak side of the border.", "id": 354683} {"src_title": "Bílý tesák", "tgt_title": "White Fang", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První část.", "content": "Dva muži, Bill a Henry, a jejich šestičlenné psí spřežení putují nehybnou zasněženou krajinou, pronásledováni hladovou vlčí smečkou. Snaží se dopravit rakev s lordem Alfredem do Fort McGurry. Vychytralá narezlá vlčice v noci přichází k tábořišti a postupně odláká tři psy do lesa. Při pokusu odlákat i čtvrtého, se Bill rozhodne vlčici zpacifikovat a vydá se s puškou do lesa, přestože zbývají pouhé tři náboje. Bill se však již nevrátí a Henry nakonec zůstává sám. Vlci se každou noc stávají odvážnějšími a přibližují se k ohnivému kruhu kolem Henryho, aby svůj lov dokončili. Vyčerpaného Henryho v poslední chvíli zachraňuje skupinka mužů, která pátrá po lordu Alfredovi. První část stojí poněkud mimo zbytek knihy, mohla by vystupovat i jako samostatná hororová povídka. K osudu Henryho ani lorda Alfreda se již v dalším textu London nevrací, avšak v duchu naturalismu seznamuje čtenáře s drsným životem na severu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá část.", "content": "Vyrušená vlčí smečka se musí vzdát kořisti, naštěstí brzy narazí na několik \"losů\" a období hladu končí. Smečka se postupně rozpadá na menší skupinky, až nakonec s vlčicí zůstávají jen tři vlci - starý jednooký vlk, mladý vůdce smečky a tříroček. Svedou o vlčici souboj, který přežije zkušený Jednooký a získává si tak přízeň vlčice. Dál putují spolu krajinou, dokud vlčice nepocítí potřebu najít úkryt, kde by vrhla mláďata. Mezi štěňaty je jedno šedé, silnější, živější a zvědavější než ostatní, které jako jediné z vrhu přežije další období hladu. Šedý vlček zkoumá okolní svět a seznamuje se se zákonem masa: žer, nebo budeš sežrán.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí část.", "content": "Zatímco druhá část popisuje život v divočině, ve třetí části je šedý vlček nucen naučit se, jak žít mezi lidmi a s ostatními psy. Jeden z indiánů pozná ve vlčici Kiču - poloviční fenu psa a poloviční vlčici, která patřila jeho bratrovi, než utekla mezi vlky. Šedý bobr odvádí Kiču i její štěně, pojmenované Bílý tesák, do indiánského tábora u řeky Mackenzie. Bílý tesák je překvapen náhlou podřízeností své matky, považuje proto lidi za mocné bohy a učí se být poslušen jejich vůli. Vlčí původ štěněte však vyvolává v ostatních psech nedůvěru a do čela nepřátel Bílého tesáka se postaví stejně starý Lip-Lip. Neustálé pronásledování a rvačky s ostatními nutí Bílého tesáka být chytřejším, obratnějším, lstivějším a současně zlostnějším a divočejším. V indiánském táboře zůstává zpočátku jen proto, že čeká, až se jeho matka, kterou byl Šedý bobr nucen prodat, vrátí zpět. Přílišná závislost na bozích mu však již nedovoluje uposlechnout volání divočiny a stává se z něj tažný pes. Vzdává se svobody výměnou za jídlo, ochranu a společnost, svému pánovi ale slouží z povinnosti, nikoli z lásky.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá část.", "content": "V létě roku 1898 se Šedý bobr vydává do Fort Yukonu prodávat kožešiny zlatokopům. Bílý tesák poprvé vidí bílé muže, kteří se mu zdají být mnohem mocnějšími bohy než indiáni. Jejich psi jsou však slabí a Bílý tesák se baví vyvoláváním rvaček, které obvykle končí smrtí vyprovokovaného psa. Psí šarvátky vzbudí zájem Hezouna Smithe, zbabělého a ošklivého muže, jenž se snaží divokého Tesáka získat. Šedý bobr jeho nabídkám odolává, ale vytrvalý Smith z něj udělá alkoholika a nakonec vlka koupí za pár lahví whisky. Hezoun Smith Bílého Tesáka psychicky a fyzicky týrá, aby stvořil nejzuřivějšího psího zápasníka. Stane se z něj zkušený zabiják, až jednou při zápasu s buldokem Čerokim mu poprvé hrozí téměř jistá smrt. Zachraňuje ho důlní inženýr Weedon Scott a polomrtvého psa od Smitha kupuje. Trpělivému Weedonovi se časem podaří získat Tesákovu důvěru. Stává se jeho „učitelem lásky“.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá část.", "content": "Poslední část popisuje spokojený život Bílého Tesáka na kalifornské farmě v údolí Santa Clara patřící Weedonovu otci, soudci Scottovi. Jeho posledním úkolem je potlačit své lovecké pudy a naučit se vycházet s ostatními domácími zvířaty. V závěru zachraňuje soudce Scotta před uprchlým zločincem Jimem Hallem a přestože je po střetu těžce zraněn, přežívá. Kniha končí v romantickém duchu, když Tesák ukazuje Weedonovi svá štěňata, která má s ovčáckou fenou Collie.", "section_level": 2}, {"title": "Filmové zpracování.", "content": "Na motivy knihy bylo natočeno mnoho filmů. Nejrozšířenější je verze z roku 1991, režírovaná Randalem Kleiserem s Ethanem Hawkem v hlavní roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílý tesák (v originále \"White Fang\", 1906) je román amerického spisovatele Jacka Londona. London navazuje na své nejznámější dílo \"Volání divočiny\" (\"The Call of the Wild\", 1903), avšak nyní se věnuje opačnému procesu, kdy se z divokého vlka stává domestikovaný pes. Jedním z důležitých témat je otázka vlivu prostředí na osobnost a chování jedince. V nehostinné severské pustině přežívají jen ti nejsilnější, ale London se v románu snaží ukázat, že láska a laskavost může povahu měnit stejně dobře jako násilí. Román začal psát 27. června 1905 a dokončil ho krátce před svatbou se svou druhou manželkou Charmian Kittredge. Nejprve vycházel jako seriál v časopise \"The Outing Magazine\" (květen - září 1906) a následně byl téhož roku vydán i knižně. Odehrává se na konci 19. století během zlaté horečky na americkém severozápadě, v dnešním kanadském teritoriu Yukon a americkém státě Aljaška. Převážná část knihy je napsána z pohledu Bílého tesáka nebo ostatních vlků a psů. Jeho prvním majitelem byl indián Šedý bobr, poté zbabělý Hezoun Smith, který jej týral, a nakonec inženýr Weedon Scott, který se k němu choval velmi laskavě.", "tgt_summary": "White Fang is a novel by American author Jack London (1876–1916) — and the name of the book's eponymous character, a wild wolfdog. First serialized in \"Outing\" magazine, it was published in 1906. The story details White Fang's journey to domestication in Yukon Territory and the Northwest Territories during the 1890s Klondike Gold Rush. It is a companion novel (and a thematic mirror) to London's best-known work, \"The Call of the Wild\" (1903), which is about a kidnapped, domesticated dog embracing his wild ancestry to survive and thrive in the wild. Much of \"White Fang\" is written from the viewpoint of the titular canine character, enabling London to explore how animals view their world and how they view humans. \"White Fang\" examines the violent world of wild animals and the equally violent world of humans. The book also explores complex themes including morality and redemption. As early as 1925, the story was adapted to film, and it has since seen several more cinematic adaptations, including a 1991 film starring Ethan Hawke and a 2018 original film for Netflix.", "id": 729809} {"src_title": "Kofola", "tgt_title": "Kofola", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kofola vznikla v rámci státní úlohy na využití přebytečného kofeinu při pražení kávy. Jiné zdroje uvádějí, že úkolem bylo primárně vyvinout vlastní alternativu populárního západního nápoje Coca-Cola (a přebytečný, resp. odpadní kofein, mj. z komínu pražírny kávy, byl používán kvůli jeho vysoké ceně na trhu). Byla vyvinuta v Opavě v roce 1959. Doc. RNDr. PhMr. Zdeněk Blažek, CSc., byl pověřen vyvinout nápoj kolového typu. Základ tohoto nápoje měl být postaven na tuzemských surovinách a složený z přírodních látek. Namíchal originální vícesložkový sirup, který se později stal základem pro nový nápoj. Sladkokyselý sirup se pod názvem \"Kofo\" vyráběl ve farmaceutickém podniku \"Galena n.p.\" Opava-Komárov (dnes součást skupiny Teva Pharmaceutical Industries Ltd.), kde jej s kolektivem technologicky do výroby převedl čerstvý absolvent farmacie Jaroslav Knap, s nímž se Blažek seznámil na 1. československém sjezdu lékárníků. Sirup \"Kofo\" se stal hlavní přísadou nealkoholického nápoje \"Kofola\", představeného v roce 1960. Od roku 1960 je Kofola prodávána. Během 70. let se Kofola v komunistickém Československu stala velmi oblíbenou, protože nahradila nedostupné západní kolové nápoje, jako je Coca-Cola nebo Pepsi. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 soupeřila se zahraničními značkami, které vstoupily na nově vzniklý atraktivní trh. Poté nastalo období úpadku a soudních sporů o ochrannou známku. Mnoho firem produkovalo své vlastní „kofoly“, ačkoli neměly s původní nic společného a jen použily zavedenou značku. Nakonec se stala jediným výrobcem a distributorem Kofoly v České a Slovenské republice firma \"Santa nápoje\", sídlící v Krnově, vlastněná řeckou rodinou Samarasových. Odkup receptury vyšel nové majitele na 215 milionů korun. V roce 2002 postavila společnost novou továrnu v Rajecké Lesné na Slovensku, kde stáčí pramenitou vodu Rajec. V roce 2003 se firma přejmenovala na \"Kofola, a. s.\". Kromě Kofoly též vyrábí další nealkoholické nápoje (Top Topic, Jupí, Jupík, Chito, Rajec, v licenci RC Colu, Capri Sonne), které vyváží do Polska a Maďarska – v těchto státech je úspěšný především Jupí a Jupík. Společnost vlastní také závod v polském Kutně, kde se vyrábí především džusy Jupí a je to jedna z největších českých investic v Polsku. Od roku 1998 se Kofola dodává i v 0,5 a 2litrových PET lahvích (navíc k 0,33litrovým skleněným lahvím). Čtvrtlitrové plechovky byly zavedeny v roce 2003, litrové PET lahve v prosinci 2004. Čepování Kofoly z 50litrových sudů je v mnohých barech a restauracích také velmi populární. V roce 2002 spustil výrobce mediální kampaň, zaměřenou na mladé a moderní publikum, která je založená na sloganu \"„Když ji miluješ, není co řešit. / Keď ju miluješ, nie je čo riešiť. / When you love her nothing else matters.“\" Do roku 2000 zobrazovalo logo Kofoly kávové zrno. Nyní připomíná lístek lékořice. Firma je jedním z nejvýznamnějších výrobců nápojů ve střední Evropě. Působí nejen na českém a slovenském, ale i na maďarském a polském trhu. V roce 2007 dosáhly tržby hodnoty 4,4 miliardy korun, v březnu téhož roku ohlásila Kofola sloučení s polským výrobcem sycených nápojů Hoop. Skupinu vlastní řecká rodina Kostase Samarase. V roce 2009 se změnilo jméno společnosti Kofola – Hoop S.A. na Kofola S.A. Rozšíření výrobních a skladovacích prostor v Rajecké Lesné na Slovensku. V dubnu roku 2009 Kofola S.A. odkoupila společnost PINELLI a od té doby vyrábí energetický nápoj Semtex. V prosinci 2014 koupila Kofola slovinskou továrnu na minerálky Radenska. V květnu 2015 uvedla firma novou reklamní kampaň se šišlajícím psem. Reklamy měly být původně natočené s živým zvířetem, ale jelikož se nenašel vhodný pes, rozhodla se firma použít místo psa animaci. Na začátku prosince 2015 vstoupila Kofola na pražskou burzu. Investorům nabídla 6,7 procenta akcií (1,5 milionu kusů). Úpisová cena byla stanovena na 510 korun za akcii.", "section_level": 1}, {"title": "Prodej.", "content": "Podle webových stránek výrobce se produkce zvyšovala především v druhé polovině 60. a na počátku 70. let, kdy byla Kofola protipólem „kapitalistické“ Coca-Coly. Roční produkce v letech 1970 1972 byla 179 400 tisíc litrů. Po roce 1989 zaznamenala Kofola ústup ze scény poté, co hladový trh zaplavila Coca-Cola a Pepsi. V roce 1996 byla produkce na historickém minimu 26 miliónů litrů. Po roce 2000 začala produkce stoupat. V roce 2007 byl finanční obrat firmy Kofola 4,5 miliardy Kč. Ke konci roku 2018 skupina Kofola působila v Česku, na Slovensku, v Polsku, ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Rusku, v Rakousku a v Maďarsku.", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensku je Kofola největším konkurentem Coca-Coly a Pepsi. V roce 2003 se na slovenském trhu prodalo 14,28 milionu litrů Kofoly, v roce 2004 dosáhl prodej hodnoty 19,44 milionu litrů. Podle průzkumu z roku 2004 si 17 % slovenských konzumentů kolových nealkoholických nápojů kupuje nejčastěji Kofolu v porovnání se 14 %, která upřednostňují Coca-Colu. Tržní podíl Kofoly se za poslední tři roky zdvojnásobil (4,6 % v roce 2002, 9,4 % v roce 2004). Kofola obsadila třetí místo na slovenském trhu, za Coca-Colou (11,5 % v roku 2004) a Walmarkem (9,6 %), čímž předběhla Pepsi (5,5 %).", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Kofola SA je dceřiná společnost založená v Polsku, zabývající se odvětvím nealkoholických nápojů. Tato společnost je výrobcem a distributorem sycených a nesycených nápojů, minerálních vod, džusů, ovocných nápojů, dětských nápojů a energetických nápojů. Produktové portfolio společnosti se skládá z několika značek, včetně kolových nápojů pod značkou Hoop Cola, minerálních vod Artic Classic a Woda Grodziska, sirupy Paola, Jarmark Polski, Jupi, Jupík a mezi ostatními také ledové čaje jako Pickwick Ice Tea a Happy Frutti. V roce 2013 Kofola Group, i navzdory vysokým cenám komodit a slabší poptávce zvýšila roční obrat z 1 013 mil. PLN na 1 016 milionů PLN. Společnosti se také podařilo zvýšit provozní zisk (EBIT) o 1,6 %, kromě toho zvýšila svůj podíl na trhu v různých segmentech a tím snížila úroveň zadlužení. Kofola SA také oznamuje, že v roce 2014 zaměří svou činnost kromě výběrových restaurací i na rostoucí trh se zdravými nápoji. Kofole SA Group byl udělen titul „Perla polského hospodářství“ v kategorii Velké perly 11. ročníku organizovaného redakcí ekonomického magazínu Polish Market ve spolupráci s ústavem PAN (ekonomické akademie).", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a složení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polotovar – sirup KOFO.", "content": "Základem Kofoly je sirup \"KOFO\". Sirup se mísí vždy na celou sezónu, proto může mít Kofola meziročně jemné odchylky v chuti podle charakteru sezónního počasí a dozrávání ovoce. Podle jiného zdroje je složení sirupu následující: Podle zveřejněných údajů na etiketě od výrobce v roce 2015 obsahoval", "section_level": 2}, {"title": "Složení Kofoly v roce 2015.", "content": "Voda, sirup KOFO, oxid uhličitý, další aroma u Kofoly s příchutěmi. Kofola bez cukru obsahuje místo cukru náhradní sladidlo.", "section_level": 2}, {"title": "Kofola s příchutěmi.", "content": "V roce 2004 byla poprvé vydána speciální příchuť Kofola, s citronovou příchutí. Od roku 2007 je (s výjimkou v roce 2010) pravidelně každý rok vydáváno až několik nových příchutí, většinou jde však o limitované edice, popř. vánoční limitované edice.", "section_level": 1}, {"title": "Míchané nápoje s Kofolou.", "content": "Kofola se používá i do alkoholických míchaných nápojů. Typickým míchaným nápojem je například Kofola s tuzemským rumem, Další možností je varianta nazývaná „houba“ či „bambus“ – vína s kolou, v tomto případě s Kofolou.", "section_level": 1}, {"title": "Tuna a Kofola.", "content": "V Česku a na Slovensku se jako psí herec v reklamách na Kofolu proslavil pejsek Tuna (zde přezdívaný jako Štefan, či „Ftefan“), které byly vysílány v televizi od května 2015 do srpna 2016. Celkem bylo natočenu 20 různých reklam v délce od 15 do 24 sekund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kofola je sycený nealkoholický nápoj kolového typu, který vznikl v roce 1959 v Československu jako alternativa k tehdy nedostupným konkurenčním nápojům Coca-Cola nebo Pepsi. Nápoj vyrábí česká společnost Kofola a.s.", "tgt_summary": "Kofola () is a carbonated soft drink produced by Czech company Kofola, headquartered in Krnov, Czech Republic. It is the principal rival of Coca-Cola and Pepsi in the Czech Republic and Slovakia. The company is one of the leading soft drinks producers and distributors in Central and Eastern Europe.", "id": 845832} {"src_title": "Stopařův průvodce po Galaxii", "tgt_title": "The Hitchhiker's Guide to the Galaxy (novel)", "src_document": [{"title": "Název knihy.", "content": "Kniha \"Stopařův průvodce po galaxii\" je pojmenovaná podle stejnojmenné (fiktivní) encyklopedie všeho vesmíru a vědění. V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody. Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: DON´T PANIC (NEPROPADEJTE PANICE).", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Na začátku byla oznámení o demolici. To první se nacházelo ve sklepení stavebního úřadu jistého města na Zemi. To druhé o pouhé čtyři světelné roky dále na příslušném spádovém stavebním úřadu pro planetu Zemi. Že je nikdo nečetl a neprotestoval? Jeho chyba. Demoliční výměr se měl uskutečnit... Přišlo to jako rána z čistého nebe. Dnes se bude bourat dům ve jménu nové komunikace a už se s tím nedá nic dělat. Majitel se sice postavil před demoliční četu, ale jeho přítel ho ukonejšil a odvedl do místní nalévárny, protože zjistil tu strašnou skutečnost, že už brzy nezbude z planety Země více než trocha kosmického prachu, díky rozhodnutí příslušného dopravního stavebního úřadu kdesi v blízkém vesmíru. Přítel ovšem nebyl obyčejný člověk. Vyklubal se z něj protřelý mimozemšťan, který si i s takovouto prekérní situací věděl rady... Kniha také odpovídá na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec. Odpověď je 42. V knize ji vypočítala Hlubina Myšlení, největší počítač všech dob. Podle knihy není známo znění základní otázky. Protože však je tato otázka pro myši velmi důležitá, nechají postavit největší počítač vesmíru, ještě větší než Hlubina Myšlení, planetu Zemi, aby tuto otázku definoval. Průběh řešení pozorují a při tom se maskují tak, že se tváří jako laboratorní zvířata a nechají lidi na sobě dělat pokusy. Těsně před zodpovězením této otázky je planeta Země zničena demolicí, kterou provedou stvoření zvaná Vogoni, a to z důvodu výstavby nové expresní vesmírné dálnice. Jelikož je tento stavební výměr již přes padesát let vyvěšen na nástěnce ve sklepě jednoho nejmenovaného stavebního úřadu na Alfa Centauri a pozemšťané na něj nijak nereagují, je učiněno zadost tomuto rozhodnutí a planeta Země je demolována pro veřejně prospěšnou mezigalaktickou dálnici. Pozemšťana jménem Arthur Dent zachrání v posledním okamžiku jeho přítel, maskovaný mimozemšťan jménem Ford Prefect, který pochází z planetky poblíž Betelgeuze. Arthur Dent pak prožije neuvěřitelné dobrodružství, než se dostane do planetárního systému stavitelů planet, kde se již buduje záložní planeta Země. A tak je jasné, že jsou myši velmi rozzlobené na Vogony, a že se snaží získat mozek pozemšťana, který byl na planetě až do konce. Protože v něm je zakódována otázka.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky nebo slovensky kniha vyšla v následujících vydáních:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stopařův průvodce po Galaxii, nebo též Stopařův průvodce Galaxií (v anglickém originále The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, 1979), je prvním dílem pentalogie označované jako trilogie v pěti dílech. Jejím autorem je Angličan Douglas Adams. Kniha vznikla podle prvních čtyř částí stejnojmenné Adamsovy rozhlasové hry vysílané původně BBC od roku 1978. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a na školách se mnohde dostala mezi povinnou četbu. Každoročně 25. května se na památku Douglase Adamse pořádá Ručníkový den.", "tgt_summary": "The Hitchhiker's Guide to the Galaxy is the first of six books in the \"Hitchhiker's Guide to the Galaxy\" comedy science fiction \"trilogy\" by Douglas Adams. The novel is an adaptation of the first four parts of Adams' radio series of the same name. The novel was first published in London on 12 October 1979. It sold 250,000 copies in the first three months. The namesake of the novel is \"The Hitchhiker's Guide to the Galaxy\", a fictional guide book for hitchhikers (inspired by the \"Hitch-hiker's Guide to Europe\") written in the form of an encyclopedia.", "id": 1745521} {"src_title": "Desetiboj", "tgt_title": "Decathlon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie desetiboje je poznamenána několikanásobnou změnou bodovacích tabulek a pouze ručním měřením časů. V 60. letech 20. století např. ještě platily tabulky, podle nichž překonal v roce 1963 Yang Chuan-Kwang z Tchaj-wanu i 9 000 bodů, ve skutečnosti (podle dnešních tabulek) byl jeho výkon jen těsně za hranicí 8 000 bodů (podle různých údajů odpovídá výkonu 8009 nebo 8010 bodů). Dodnes také Chuan-kwang jako jediný dokázal vstoupit takto razantně do historického souboje Evropa-USA a po více než 50 letech stále drží desetibojařský rekord Tchaj-wanu. 70. léta byla ve znamení Rusa Mykoly Avilova, vítěze OH v Mnichově 1972 výkonem 8 466 a Američana Bruce Jennera, který zase vyhrál OH v Montrealu 1976 výkonem 8 634. Výkony jsou již přepočteny na současné tabulky a v obou případech znamenaly světové rekordy. Poprvé také bylo tehdy užito při měření běhů elektronické časomíry. V 80. letech dominovali světu zejména dva desetibojaři - Jürgen Hingsen z NSR a Daley Thompson z Velké Británie. Postupně se přetahovali o světový rekord, což vyvrcholilo na OH v Los Angeles v r. 1984, kterou vyhrál Thompson a původně se na 1 bod přiblížil Hingsenovu světovému rekordu 8 798 bodů, ale po dodatečné opravě rekord vyrovnal a po následné změně bodovacích tabulek byl jeho přepočet ještě lepší: 8 847 bodů proti 8 832 Hingsena. V 90. letech se objevil snad největší talent desetiboje Američan Dan O'Brien. Na Letní olympijské hry v roce 1992 do Barcelony se však nekvalifikoval, protože na americké kvalifikaci neskočil základ v tyči. Dovolil tak vyhrát Čechovi Robertu Změlíkovi, který tímto neočekávaným triumfem začal zlatou éru českého desetiboje. Robert Změlík vyhrál barcelonskou olympiádu výkonem 8 611 bodů, když ještě lepšího bodového součtu 8 627 dosáhl před OH na mítinku v Götzisu. Dodnes také drží nejlepší světový výkon v exhibičním desetiboji, když během 1 hodiny nasbíral 7 897 bodů (ještě lepší byl později Roman Šebrle, který však lehce nestihl 60minutový limit). Dan O'Brien na závěr olympijské sezony alespoň vylepšil Thompsonův světový rekord na mítinku v Talence výkonem 8 891. Od té doby se už celkově nezlepšil, ačkoli se samostatně zlepšoval v jednotlivých disciplínách a součet jeho osobních rekordů přesáhl hranici 9500 bodů (9572 b.). Podařilo se mu však vyhrát třikrát po sobě titul mistra světa v letech 1991, 1993 a 1995 a především následující OH na domácí půdě v Atlantě v roce 1996. V Atlantě již soutěžil i Tomáš Dvořák, který výkonem 8 664 bodů obsadil 3. místo a vylepšil Změlíkův český rekord. Dále už následovaly jeho tři tituly mistra světa v letech 1997, 1999 a 2001 korunované navíc světovým rekordem 8 994 bodů při Evropském poháru v Praze na Strahově roku 1999, kterým senzačně o 103 bodů překonal Dana O'Briena. V té době však také soutěžil i další český vícebojař Roman Šebrle, který obsadil 2. místo na OH v Sydney 2000, kde měl Tomáš Dvořák zdravotní potíže, a olympijským vítězem se Šebrle stal v roce 2004 v Aténách (překonal olympijský rekord Daley Thompsona z roku 1984 výkonem 8 893 bodů). V roce 2007 získal Roman Šebrle i titul mistra světa v japonské Ósace. Navíc se nesmazatelně zapsal do dějin desetiboje historicky prvním překonáním hranice 9000 bodů o 26 bodů při mítinku v Götzisu v roce 2001. Výjimečnost Šebrleho podtrhuje i nejlepší průměr z 10 desetibojů - 8800; nebo největší počet desetibojů za 8000 - celkem 49 (z toho 20 za 8500). Součty osobních rekordů českých desetibojařů Dvořáka i Šebrleho dosahují hranice 9300 bodů. Za jednoho z možných následovníků Romana Šebrleho byl považován Američan Bryan Clay, který skončil na OH v Aténách druhý, stal se mistrem světa v roce 2005 a vyhrál olympiádu v Pekingu 2008. Hranici extratřídy 8800 se mu podařilo překonat již ve 24 letech, ostatním nejdříve až v 25, nejlepší výkony pak všichni přední vícebojaři dosáhli ve 26-27 letech. Clay má podle součtu osobních rekordů (9332 bodů) potenciál na překonání světového rekordu, statisticky nejlepší roky má však již i on za sebou. V současnosti jsou mladými hvězdami také další Američané Trey Hardee (vítěz MS 2009) a zejména halový světový rekordman v sedmiboji Ashton Eaton. Tomu se skutečně na americké kvalifikaci pro OH v Londýně 2012 podařilo o 13 bodů překonat 11 let starý světový rekord Šebrleho výkonem 9039 bodů, což pak korunoval i vítězstvím na OH v Londýně. Následovaly tituly mistra světa 2013 i 2015, kde posunul světový rekord o dalších 6 bodů na 9045. Závodění zakončil vítězstvím na OH 2016 v Riu vyrovnaným rekordem OH, počátkem roku 2017 totiž nečekaně oznámil ukončení kariéry.Také osobní rekordy Eatona již překonaly hranici 9.500 bodů dostupnou jen O'Brienovi. Nástupcem se tak jeví Francouz Kevin Mayer, který skončil v Riu druhý skvělým výkonem 8.834 a v halové sezoně 2017 už překonal Šebrleho evropský rekord v sedmiboji,v r. 2018 pak i světový rekord v desetiboji.", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší desetibojaři historie.", "content": "Následující tabulka je sestavena dle seznamu na stránkách IAAF.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj světového rekordu.", "content": "podle současných tabulek a po zavedení el.časomíry", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší desetibojařské výkony v jednotlivých disciplínách a jejich porovnání se světovými rekordy.", "content": "Celkový součet bodů za aktuální světové rekordy v jednotlivých desetibojařských disciplínách by byl 12 553. Celkové skóre za nejlepší výkony dosažené v rámci desetiboje by bylo 10 529. Sloupec \"Rozdíl\" ukazuje rozdíl v bodech a procentech mezi aktuálním světovým rekordem a nejlepším destibojařským výkonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Desetiboj je dvoudenní kombinovaná lehkoatletická soutěžní disciplína skládající se 1. den 2. den: Jednotlivé výkony ze všech 10 disciplín jsou přepočítány na body, které se každému závodníkovi postupně sčítají. Vítězem soutěže se stává atlet s nejvyšším bodovým ziskem. V případě rovnosti bodů se vítězem stává atlet, který dosáhl lepších výkonů ve vyšším počtu disciplín. Současné bodovací tabulky platí od 1. ledna 1985. Vícebojaři mají proti specialistům některá zvýhodnění, například každý startující může ulít start (v ostatních lehkoatletických disciplínách je od roku 2010 závodník ihned po prvním ulitém startu diskvalifikován) nebo jako regulérní se jim počítá výkon až do síly větru 4 m/s.", "tgt_summary": "The decathlon is a combined event in athletics consisting of ten track and field events. The word \"decathlon\" was formed, in analogy to the word \"pentathlon\", from Greek δέκα (\"déka\", meaning \"ten\") and ἄθλος (\"áthlos\", or ἄθλον, \"áthlon\", meaning \"contest\" or “prize”). Events are held over two consecutive days and the winners are determined by the combined performance in all. Performance is judged on a points system in each event, not by the position achieved. The decathlon is contested mainly by male athletes, while female athletes typically compete in the heptathlon. Traditionally, the title of \"World's Greatest Athlete\" has been given to the person who wins the decathlon, thus the world's greatest athlete of all times is the record-man of decathlon (Kevin Mayer as of September 2018). This began when King Gustav V of Sweden told Jim Thorpe, \"You, sir, are the world's greatest athlete\" after Thorpe won the decathlon at the Stockholm Olympics in 1912. The event is similar to the pentathlon held at the ancient Greek Olympics, and also similar to a competition called an \"all-around\", which was contested at the United States amateur championships in 1884. Another all-around was held at the 1904 Summer Olympics. The modern decathlon first appeared at the 1912 Games. The current official decathlon world record holder is French Kevin Mayer, who scored a total of 9,126 points at the 2018 Décastar in France.", "id": 2335596} {"src_title": "Redundance", "tgt_title": "Redundancy (information theory)", "src_document": [{"title": "Redundance v jazyce.", "content": "Jazyk sám je z informatického hlediska silně redundantní, protože ne všechny kombinace hlásek a písmen dávají v daném jazyce smysl. Ale jen díky tomu může čtenář rozeznat překlepy, tiskové chyby a podobně. Automatické jazykové korektory využívají právě této „přirozené“ redundance. Naopak telefonní čísla mají redundanci daleko menší a při chybě se uživatel často dovolá jinému účastníkovi než chtěl. Při hlasové komunikaci a za ztížených podmínek nebo u obtížných slov, zkratek atd. se redundance uměle zvyšuje hláskováním: slovo „pac“ se hláskuje jako „pé-á-cé“ nebo „Petr – Adam – Cyril“. To je zvlášť obvyklé v angličtině (\"spelling\"), kde se výslovnost často velmi odchyluje od psané formy. Kromě toho se redundance záměrně využívá v rétorice: opakovaná slova a myšlenky si posluchač lépe zapamatuje, v básních se myšlenka často opakuje jinými slovy (hendiadys, paralelismus).", "section_level": 1}, {"title": "V informatice.", "content": "Zejména zápisy čísel, kódů a programů mají velmi nízkou redundanci, která se často plánovitě zvyšuje například paritou, kontrolní číslicí nebo kontrolním součtem, které umožňují aspoň odhalení části chyb. Ještě daleko složitější a nákladnější redundance se užívají v podobě tzv. „samoopravného kódování“ (samoopravný kód), které dovoluje automatickou opravu jedné nebo i více chyb na určitý počet bitů informace.", "section_level": 1}, {"title": "V technice.", "content": "Typickým příkladem technické redundance je například zdvojování výtahových lan, souběžné ukládání dat v diskových polích RAID, souběžné zpracování dat u spolehlivostních počítačových systémů nebo ztrojení řídících a komunikačních systémů v raketoplánu. Také první československý číslicový počítač SAPO měl ztrojenou výpočetní jednotku a při nesouhlasném výsledku operace jednotky „hlasovaly“. Zároveň je však třeba uvážit, že tento druh redundance zvyšuje počet součástek a tím také pravděpodobnost nahodilé chyby i poruchy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Redundance (z lat. \"redundare\", přetékat, přebývat) znamená informační nebo funkční nadbytek, například větší množství informace, prvků nebo zařízení, než je nezbytné. Odtud dvojí odlišné užití slova:", "tgt_summary": "In Information theory, redundancy measures the fractional difference between the entropy of an ensemble , and its maximum possible value formula_1. Informally, it is the amount of wasted \"space\" used to transmit certain data. Data compression is a way to reduce or eliminate unwanted redundancy, while checksums are a way of adding desired redundancy for purposes of error detection when communicating over a noisy channel of limited capacity.", "id": 1607470} {"src_title": "Metro v Samaře", "tgt_title": "Samara Metro", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Mohutný rozvoj města v druhé polovině 20. století měl za následek značný růst počtu obyvatel. Taková situace způsobovala rostoucí dopravní problémy. První projekty podzemní dráhy se objevily v 70. letech, o další desetiletí později se začalo s výstavbou. První úsek metra navrhl moskevský ústav Metrogiprotrans; schválen byl 23. května 1980. Jednalo se o úsek dlouhý 17,3 km s celkem třinácti stanicemi. Náklady se vyšplhaly na 225 milionů rublů (v cenách z roku 1969), zajištěna měla být doprava centra města a průmyslové Bezymjanské zóny. Triumfální otevření prvního úseku bylo 25. prosince 1987. První úsek (Poběda – Jungorodok) měl 4 stanice (nebyla dobudována celá plánovaná trať) a jedno depo. Nová trať metra zkrátila jízdní doby mezi průmyslovými čtvrtěmi na okraji města a obytnými v centru. V tehdejším \"Kujbyševu\" tak byl zprovozněn \"Kujbyševskij metropoliten\". Všechny stanice byly podzemní, výjimkou byl povrchový Jungorodok. První úsek, dlouhý 4,5 km se začal okamžitě po svém otevření na severozápadním konci prodlužovat. Stavební práce však zpomalil rozpad SSSR (finanční prostředky uvolňované na stavbu metra klesaly s každým rokem) a následná změna společensko-ekonomických podmínek v zemi. Celý projekt byl převeden na město, zrušena tedy byla celoruská jednotka pro organizaci výstavby podzemních drah v zemi. Roku 1992 tak byla otevřena pouze stanice Sovětskaja (ačkoliv SSSR již paradoxně rok neexistoval), provozovaná trasa se rozrostla o 1 623 m kolejí. Stanice Sportivnaja se zprovoznila o rok později, v březnu 1993 a Gagarinskaja v prosinci téhož roku. Předposledním přírůstkem bylo zprovoznění 1 300 m dlouhého jednokolejného úseku ukončeného stanicí Moskovskaja v prosinci 2002 (fungovala tedy jen část stanice; její druhá polovina byla následně otevřena po dokončení stanice Rossijskaja 26. prosince roku 2007). V únoru 2007 začala výstavba tunelu do stanice Alabinskaja, tento úsek byl zprovozněn 1. února 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Samaře, Samarské metro ( Самарский Метрополитен) je síť metra pod ruským velkoměstem Samara. Otevřeno bylo v roce 1987, je to tak pátá nejstarší podzemní dráha v Ruské federaci a dvanáctá v bývalém Sovětském svazu.", "tgt_summary": "Samara Metro (), formerly known as the Kuybyshev Metro (), is a rapid transit system which serves the city of Samara, Russia. Opened in 1987, it consists of one line with ten stations and approximately of bi-directional track.", "id": 1214427} {"src_title": "Muzeum voskových figurín Madame Tussaud", "tgt_title": "Madame Tussauds", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Madam Tussaudová (1761 – 1850), rozená Marie Grosholtzová ve Štrasburku, pracovala jako hospodyně pro doktora Filipa Curtiuse, lékaře schopného vytvářet voskové modely. Curtius totéž naučil i Tussaudovou. V roce 1765 Curtius vytvořil voskovou figurínu Marie Jean de Barry, milenky Ludvíka XV. Odlitek je nejstarším současně vystavovaným exponátem. První výstava Curtiusových prací v roce 1770 se setkala s velkým zájmem. Výstava byla v roce 1776 přestěhována do \"Palais Royal\". V roce 1782 otevřel druhou expozici \"Caverne des Grands Voleurs\", předchůdce dnešní \"Chamber of Horrors\" (síň hrůzy), na \"Boulevard du Temple\". Tussaudová vytvořila svou první voskovou figurínu Voltaira v roce 1777. Mezi jinými známými osobnostmi jejichž figuríny vytvořila v té době byli Jean Jacques Rousseau a Benjamin Franklin. V době Francouzské revoluce snímala posmrtné masky prominentních obětí. Když Curtius v roce 1794 zemřel zanechal své práce Tussaudové, která se v roce 1802 přesunula do Londýna. V důsledku francouzsko-anglické války se nemohla vrátit zpět do Francie, takže se svou kolekcí figurín cestovala Velkou Británií a Irskem. První stálou expozici zřídila v roce 1835 na Baker Street. Jednou z hlavních atrakcí byla síň hrůzy (\"Chamber of Horrors\"). V této části byly předváděny některé oběti Francouzské revoluce a také nově vytvořené postavy známých vrahů a jiných zločinců. Tussaudová postupně přidávala další postavy například Horatia Nelsona, sira Waltra Scotta a v roce 1842 i svou podobiznu, která je v současnosti umístěna u vstupu do muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Muzeum bylo přemístěno do místa kde se nachází nyní, na Marylebone Road, v roce 1884. V roce 1925 požár poškodil mnoho figurín ale jádro kolekce, včetně historických exponátů bylo zachováno. Muzeum voskových figurín, včetně blízkého Londýnského planetária, je v současnosti jednou z nejlákavějších londýnských turistických atrakcí. Rozrostlo se o zahraniční pobočky v Amsterdamu, Hongkongu, Las Vegas a New Yorku. Muzea vystavují figuríny historických postav, členů královských rodin, sportovních hvězd, známých zločinců a další známých osobností. Síť těchto muzeí a Londýnské planetárium vlastní společnost obdobného názvu \"Tussauds Group\". Cena jednotlivé vstupenky pro dospělého (2014) - 30 £.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muzeum voskových figurín Madame Tussaud je světoznámé muzeum voskových figurín sídlící v Londýně s pobočkami v Praze, Amsterdamu, Hongkongu, Las Vegas a New Yorku a Vídni. Bylo založeno Marií Tussaudovou, sochařkou vytvářející voskové figuríny.", "tgt_summary": "Madame Tussauds (, ) is a wax museum in London; it has smaller museums in a number of other major cities. It was founded by wax sculptor Marie Tussaud. It used to be spelled as \"Madame Tussaud's\"; the apostrophe is no longer used. Madame Tussauds is a major tourist attraction in London, displaying the waxworks of famous and historical figures, as well as popular film and television characters from famous actors.", "id": 474832} {"src_title": "Hans Magnus Enzensberger", "tgt_title": "Hans Magnus Enzensberger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1929 ve švábském městě Kaufbeuren pod pohořím Allgäu. Od roku 1931 žila rodina v Norimberku. Po válce pracoval Enzensberger jako tlumočník u americké, pak anglické okupační armády. Maturitu složil na gymnáziu v Nördlingenu, poté studoval filozofii a filologii na univerzitách v Erlangenu, Freiburku a Hamburku. Rok strávil i na pařížské Sorboně a studium uzavřel roku 1955 doktorskou dizertací o poetice romantika Clemense Brentana v Erlangenu. Pracoval krátce jako rozhlasový, pak nakladatelský redaktor, od roku 1957 žil jako spisovatel na volné noze. Nespokojen se situací v poválečném Německu žil dlouhý čas v zahraničí, v Norsku a Itálii. Podnikl řadu cest, mimo jiné do Sovětského svazu, USA a Mexika, několikrát navštívil i Prahu. V době politického vření v roce 1965 se přestěhoval do Berlína, kde založil časopis \"Kursbuch\", který řídil v letech 1965–1975. Postupně se víc a víc levicově politizoval, v roce 1968 dokonce strávil asi rok na socialistické Kubě, kde chtěl působit jako instruktor revoluční teorie. Fidela Castra ale přirozeně ani nenapadlo nechat si radit nějakými evropskými teoretiky, což u Enzensbergera vedlo k dost rychlému vystřízlivění z jeho nadšení pro kubánský režim. Později tento režim otevřeně kritizoval, zvláště v souvislosti se zatčením jeho přítele, básníka Herberta Padillu, který byl přinucen po svém propuštění provést veřejnou sebekritiku podle starých stalinistických modelů. Později se Enzensberger od levicového smýšlení odklonil a ve svých pozdních esejích provokativně demontuje pojmy a ideály, které sám v 60. letech zastával a staví se za tradiční hodnoty, jako např. normálnost, či dokonce \"prostřednost\" ve smyslu střední pozice mezi extrémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Magnus Enzensberger, známý také pod pseudonymem Andreas Thalmayr, (* 11. listopadu 1929 Kaufbeuren) je německý básník, spisovatel, překladatel, publicista a dramatik. Velmi oceňovaná je jeho tvorba esejistická. Dnes žije v Mnichově. Používal i pseudonymy Linda Quilt, Elisabeth Ambras a Serenus M. Brezengang.", "tgt_summary": "Hans Magnus Enzensberger (born 11 November 1929 in Kaufbeuren) is a German author, poet, translator and editor. He has also written under the pseudonym Andreas Thalmayr.", "id": 1526393} {"src_title": "Issyk-kul", "tgt_title": "Issyk-Kul", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží je slabě členité, hluboké zálivy jsou pouze na východě a jihovýchodě (\"Tjupský záliv\", \"Džergalanský záliv\", \"Pokrovského zátoka\"). Délka pobřeží je 597 km. Polovinu z toho tvoří písečné pláže, vyskytují se také jílové a oblázkové břehy.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera ústí 50 řek, jejichž celkový roční přítok činí 3 km³. Největší jsou řeky Džergalan (střední průtok v ústí 22 m³/s) a Tjup, který se do jezera vlévá z východu. Řeka Ču, která protéká západním okrajem kotliny, není v současné době s jezerem spojená. Odtok z jezera do řeky Ču existoval pouze v letech s velkým množstvím vody, když byla hladina o 10 až 12 m výše než dnes. Poslední taková epocha byla v 17. až 18. století. Zdroj vody v řekách je smíšený, převážně sněhový, s největšími stavy na konci jara a v létě. O rozsahu změn výšky hladiny, způsobených změnami klimatu, svědčí jezerní terasy vysoké 8 až 10 m a podvodní rozvaliny vesnic v hloubce do 8 m. V průběhu posledních dvou století se hladina jezera snižuje od r. 1886 o 4 m (podle jiných zdrojů až o 7 m) s tím, že tento pokles není konstantní, ale jeho rychlost kolísá. S neotektonickým vzestupem je spojeno vytvoření vysokých teras (30 až 40 m). Klima jezerní kotliny je teplé, suché a mírné. Teplota vzduchu na pobřeží dosahuje v červenci 16 až 17 °С, v lednu na západě -2 až -3 °С, na východě -4 až -7 °С. Průměrné množství srážek je asi 250 mm (na západě 110  mm a na východě 470 mm). Odpar z povrchu jezera je 700 mm. Na západě a na východě vanou silné větry (až 30-40 m/s), které vyvolávají náhlé bouře s vlnami vysokými 3 až 4 m. Roční amplituda kolísání hladiny činí 10 až 50 cm. Vyšší úroveň je srpnu a v září, nižší v únoru a v březnu. Na západě se projevuje příliv a odliv.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Teplota vody při hladině je v lednu 2 až 3 °С, v červenci a v srpnu 19 až 24 °С, v hloubce 100 m je celý rok teplota 3,5 až 4 °С. Led se objevuje pouze v zálivech v chladných zimách. Voda má modrou barvu, je průzračná do hloubky 12 m. Dosahuje slanosti 5,8 ‰ a není vhodná na pití ani na zavlažování. V zimě jezero nezamrzá i přesto, že v Issyk-kulské oblasti mohou teploty v zimních měsících klesat na -25 °C i méně.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "V zálivech do hloubky 30 m je téměř souvislý porost řas parožnatek a rdestů, dno je tvořené převážně hlínou a jílem. V jezeře žije asi 20 druhů ryb. Průmyslově je rozvinuté zpracování jelců, osmanů holých, kaprů a marinek (2,5 až 4 tisíce tun za rok). V zálivech na západě jezera každoročně zimuje 20 až 50 tisíc převážně vodních ptáků (poláci, kachny, lysky a labutě).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V r 1958 byla založená Issykkulská rezervace. Na jezeře je rozvinutá místní osobní i nákladní lodní doprava. Největší přístavy jsou Balykčy (Rybačje) (\"balyk\" je kyrgyzsky ryba) a Pristaň Prževalsk (Přístav Prževalsk). Poblíž druhého je mohyla a muzeum ruského cestovatele N. M. Prževalského. Množství obydlených míst se rozkládá na severním pobřeží a ve východní části kotliny. Základní obživou obyvatelstva je zemědělství (rostlinná výroba, chov skotu a sadovnictví) a v neposlední řadě také rybářství. 7 km od jezera se nachází město Karakol (bývalý Prževalsk). Na severním břehu jsou klimatické lázně Čolpon-Ata a na jižním Tamga. Po celém pobřeží se nacházejí prázdninové domy, pionýrské tábory a chaty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Issyk-kul (, , znamená \"teplé jezero\") je bezodtoké jezero na severu Ťan-šanu ve stejnojmenné oblasti severovýchodní části Kyrgyzstánu. Je to jedno z největších horských jezer na světě. Nachází se v mezihorské Issykkulské kotlině mezi hřbety Kungej-Alatau na severu a Terskej-Alatau na jihu. Má rozlohu 6236 km² (podle jiných zdrojů 6 330 km²). Je dlouhé 178 km a maximálně široké 60 km. Průměrnou hloubku má 278 m a maximální dosahuje 668 m (nebo až 702 m podle jiných zdrojů). Objem vody je 1738 km³. Povodí jezera \"Issyk kul\" pokrývá asi 21 900 km². Leží v nadmořské výšce 1608 m. Po jezeře Titicaca je to druhé největší horské jezero světa. Jezero Issyk-kul a přilehlá oblast centrálního Ťan-šanu o celkové rozloze 4 311 588 ha byly v roce 2001 zapsány na seznam biosférických rezervací UNESCO.", "tgt_summary": "Issyk-Kul (also Ysyk Köl, Issyk-Kol: , , , ; , ) is an endorheic lake in the northern Tian Shan mountains in eastern Kyrgyzstan. It is the seventh deepest lake in the world, the tenth largest lake in the world by volume (though not in surface area), and the second largest saline lake after the Caspian Sea. Issyk-Kul means \"warm lake\" in the Kyrgyz language; although it is surrounded by snow-capped peaks, it never freezes. The lake is a Ramsar site of globally significant biodiversity and forms part of the Issyk-Kul Biosphere Reserve.", "id": 900309} {"src_title": "Mír v Campo Formio", "tgt_title": "Treaty of Campo Formio", "src_document": [{"title": "Průběh jednání.", "content": "Jednání o mírové smlouvě měla probíhat v Udine. Ačkoli to měl Napoleon Bonaparte z Milána coby kamenem dohodil, nechal císařova zmocněnce, nejlepšího rakouského diplomata hraběte Ludwiga Cobenzla, den čekat. Jednání začala 27. září. Postupovala velice pomalu a Napoleon musel vyvinout obrovské diplomatické úsilí. Pokusil se Cobenzla zastrašit, že jednání budou přerušena. Cobenzl byl však neústupný. Již během předběžných leobenských jednání narazil na slabé místo rakouské diplomacie - Prusko. Společně čelit Prusku, rakouskému rivalovi, se Cobenzlovi zamlouvalo. Napoleonovi na Prusku nezáleželo a splnění této smlouvy také nepovažoval za závazné. Cobenzl se přesto dohadoval o každý bod smlouvy a jednání protahoval. Z Paříže přicházely každý dnem nové směrnice, ta poslední ukládala přerušit jednání a pokračovat na Vídeň do 29. září. Napoleon potřeboval konec tažení a spěchal. Rozhodl se tedy riskovat. Nótu o „ultimátu do 29. září“ ukázal Cobenzlovi, který jí byl naprosto zaskočen. Napoleon mohl přerušit jednání a jeho vláda by byla jen spokojena. Vyděšený Cobenzl byl ochoten souhlasit se vším. Bylo to otevřené dělení kořisti. Benátská republika byla rozdělena mezi Rakousko, Francii a Cisalpinskou republiku. Mohuč a levý břeh Rýna připadl Francii. Rakousko uznalo nové italské republiky. Všechny otázky byly vyřešeny, a tak se 11. října obě strany sešly, aby smlouvu podepsaly. Vyskytly se však netušené obtíže. Napoleonovi se nelíbil článek o Mohuči a rýnské hranici a navrhl jej opravit podle sebe, Cobenzl měl námitky. Za dva dny byl text ale oficiálně schválen, teď už šlo jen o to ho podepsat. Bylo dohodnuto, že se podpisy uskuteční v městečku Campo Formio, na poloviční cestě mezi rezidencemi obou stran. Když však byla smlouva 17. října konečně vyhotovena, hrabě Cobenzl, který se obával dalších Napolonových kousků, nečekal v Campo Formiu a odjel do Codroipo za ním. Tam byla také smlouva v noci na 18. října podepsána. Ačkoli Napoleon ani Cobenzl v Campo Formiu nebyli, smlouva, jež ukončila pětiletou válku mezi Francií a Rakouskem, vešla do dějin jako mír z Campo Formia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mír v Campo Formio 17. října roku 1797 ukončil válku mezi Francií a Rakouskem a potvrdil nové východní hranice Francouzské republiky až k levému břehu Rýna. Habsburská monarchie tu uznala ztrátu svého vlivu v Itálii a vzdala se Lombardie a Belgie výměnou za Benátsko, Istrii a Dalmácii.", "tgt_summary": "The Treaty of Campo Formio (today Campoformido) was signed on 17 October 1797 (26 Vendémiaire VI) by Napoleon Bonaparte and Count Philipp von Cobenzl as representatives of the French Republic and the Austrian monarchy, respectively. The treaty followed the armistice of Leoben (18 April 1797), which had been forced on the Habsburgs by Napoleon's victorious campaign in Italy. It ended the War of the First Coalition and left Great Britain fighting alone against revolutionary France. The treaty's public articles concerned only France and Austria and called for a Congress of Rastatt to be held to negotiate a final peace for the Holy Roman Empire. In the treaty's secret articles, Austria as the personal state of the Emperor, promised to work with France to certain ends at the congress. Among other provisions, the treaty meant the definitive end to the ancient Republic of Venice, which was disbanded and partitioned by the French and the Austrians. The congress failed to achieve peace, and by early 1799 France and Austria were at war again. The new war, the War of the Second Coalition, ended with the Peace of Lunéville, a peace for the whole empire, in 1801.", "id": 444814} {"src_title": "Politický systém Česka", "tgt_title": "Politics of the Czech Republic", "src_document": [{"title": "Výkonná moc.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Vrcholovým orgánem exekutivy je vláda, kterou tvoří předseda vlády, místopředseda vlády a ministři. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí vyslovuje důvěru. Vláda může v rámci zákonů a k jejich rozšíření vydávat nařízení.Sestavuje také státní rozpočet a státní závěrečný účet.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident.", "content": "Prezident je hlavou státu a reprezentuje ho v zahraničí. Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ministry. Jmenuje také soudce, guvernéra České národní banky a bankovní členy České národní banky a prezidenta a viceprezidenty Nejvyššího kontrolního úřadu. Má právo vetovat zákony, vyhlašuje termíny voleb a má právo udělovat amnestii a státní vyznamenání. Prezident je také vrchním velitelem ozbrojených sil.", "section_level": 2}, {"title": "Volba prezidenta.", "content": "Prezident České republiky byl do roku 2008 volen nepřímo poslanci a senátory. Pro zvolení prezidenta v prvním kole bylo potřeba nadpoloviční většiny hlasů všech poslanců a nadpoloviční většiny hlasů všech senátorů. Pro zvolení prezidenta ve druhém kole bylo třeba nadpoloviční většiny hlasů přítomných poslanců a nadpoloviční většiny hlasů přítomných senátorů. Pokud nebyl nikdo zvolen ani ve druhém kole, konalo se třetí kolo. V něm stačila nadpoloviční většina hlasů přítomných poslanců a senátorů (v součtu). Od ledna 2013 hlavu státu volí občané. V České republice je funkční období prezidenta 5 let. Právo volit má každý český občan, který dosáhl věku 18 let. Právo být volen má každý občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Navrhnout uchazeče je oprávněn každý občan ČR starší 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany ČR. Navrhovat kandidáta také může nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů. Prezidentem je zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu všech platných odevzdaných hlasů. Pokud k tomu nedojde, koná se za čtrnáct dní druhé kolo volby, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti. Ve druhém kole je zvolen kandidát, který získá více hlasů.", "section_level": 3}, {"title": "Zákonodárná moc.", "content": "Parlament České republiky má dvě komory, Poslaneckou sněmovnu a Senát. Poslaneckou sněmovnu tvoří 200 poslanců volených na čtyřleté období podle poměrného systému s 5 % uzavírací klauzulí. V Senátu zasedá 81 senátorů volených většinovým dvoukolovým systémem na 6 let. Volby do Senátu se konají každé dva roky a obměňuje se vždy jedna třetina senátorů. První volby do Senátu proběhly až v roce 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Poslanecká sněmovna.", "content": "Poslanecká sněmovna schvaluje zákony, může přehlasovat veto Senátu i prezidenta. Schvaluje dále také státní rozpočet a státní závěrečný účet a vyslovuje důvěru a nedůvěru vládě. Mezi další pravomoci Poslanecké sněmovny patří například i volit veřejného ochránce práv nebo podávat návrh na jmenování prezidenta NKÚ.", "section_level": 2}, {"title": "Senát.", "content": "Po schválení zákona v Poslanecké sněmovně je zákon postoupen do Senátu. Ten může návrh zákona schválit a postoupit prezidentovi republiky, vyjádřit vůli nezabývat se návrhem zákona (a tím ho prakticky schválit), vrátit Poslanecké sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy nebo zákon zamítnout. Je-li návrh zákona Senátem zamítnut, může ho sněmovna přehlasovat většinou všech poslanců. Vrátí-li Senát sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy, může si Poslanecká sněmovna \"vybrat\" zda návrh zákona přijme s pozměňovacími návrhy Senátu nebo bez nich. Senát dále schvaluje soudce Ústavního soudu, které mu navrhuje prezident republiky, a může podat ústavní žalobu na prezidenta republiky pro velezradu.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní moc.", "content": "Soudní moc je tvořena soustavou obecných soudů, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem. Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem se sídlem tamtéž nejvyšším článkem soudní soustavy. Dalšími články jsou dva vrchní soudy, 8 krajských soudů a 86 okresních soudů. V Česku neexistují žádné zvláštní soudy. Vojenské soudy a tři krajské obchodní soudy byly zrušeny v letech 1993 a 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Ústavní soud.", "content": "Ústavní soud České republiky se sídlem v Brně stojí mimo soustavu ostatních soudů. Je orgánem ochrany ústavnosti, tedy projednává záležitosti, které se přímo či nepřímo dotýkají ústavního pořádku České republiky. Projednává tedy také mj. ústavní žalobu Senátu na prezidenta republiky pro velezradu.", "section_level": 2}, {"title": "Územní celky.", "content": "Česká republika se dělí na 14 samosprávných krajů, 76 okresů a na více než 6200 samosprávných obcí. Obce a kraje spravují volená zastupitelstva. V čele krajů stojí hejtmani, v čele statutárních měst primátoři a v čele ostatních měst i malých obcí pak starostové. Zvláštní postavení má Praha, která je zároveň kraj, statutární město a hlavní město.", "section_level": 1}], "src_summary": "Politický systém České republiky je charakterizován rozdělením politické moci a jejím institucionálním zakotvením ve státě. Česká republika je unitární stát, zastupitelská demokracie a parlamentní republika s vícestranickým systémem. Výkonná moc je delegována na prezidenta a vládu, v jejímž čele stojí premiér. Zákonodárnou moc tvoří dvoukomorový parlament a soudní moc realizuje čtyřčlánková soudní soustava a Ústavní soud.", "tgt_summary": "The Czech Republic is a unitary parliamentary constitutional republic, in which the President is the head of state and the Prime Minister is the head of government. Executive power is exercised by the Government of the Czech Republic which reports to the lower house of Parliament. The Legislature is bicameral, with the Chamber of Deputies (\"Poslanecká sněmovna\") consisting of 200 members and the Senate (\"Senát\") consisting of 81 members. Both houses together make up the Parliament of the Czech Republic. The political system of the Czech Republic is a multi-party system. Since 1993, the two largest parties were the center-left Czech Social Democratic Party (ČSSD) and right-wing Civic Democratic Party (ODS). This model changed in early 2014, with the rise of a new political party ANO 2011 which led to weakening of both major parties.", "id": 2272183} {"src_title": "Controlling", "tgt_title": "Management control system", "src_document": [{"title": "Historie controllingu.", "content": "Controlling se začal vyvíjet na konci 19. století ve firmách jako General Electric Company nebo Ford Motor Company a jako systém se do podniků začleňuje v době světové hospodářské krize. Do Evropy se dostal až po 2. světové válce, kdy docházelo k obnově hospodářství a přílivu amerického kapitálu. S přílivem amerického kapitálu se tak dostal hlavně do rakouských, německých a švýcarských podniků a stával se praktickým nástrojem pro efektivní a hospodárné řízení podniku. Do České republiky se controlling dostal až během 20 století, a to do úspěšných a velkých firem, jejiž manažeři a majitelé vyjížděli do zahraničí. Controlling v českých zemích tak využívaly firmy jako Zbrojovka Brno, Škoda Plzeň nebo Baťa.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy controllingu dle horizontu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Operativní controlling.", "content": "Operativní controlling je podsystém řízení, který se zaměřuje na kratší časové úseky.  Horizont působnosti operativního controllingu je 1-3 roky. Patří zde například sestavování krátkodobých plánů a řízení odchylek skutečnosti od plánu. Díky řízení odchylek může operativní controlling zasahovat do podnikových činností a optimalizovat je. Nejpoužívanějšími nástroji operativního controllingu jsou analýza BEP (Break even point), analyza ABC-XYZ a analýza nákladů.", "section_level": 2}, {"title": "Strategický controlling.", "content": "Strategický controlling je na rozdíl od operativního konstruován do dlouhodobějšího horizontu a tento horizont není omezen. Soustředí se na určování a plnění poslání podniku, jakož i na tvorbu strategických cílů a samotné strategie podniku. Hlavním rysem strategického controllingu je jeho orientace do budoucnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Controller.", "content": "Controller je nositelem funkce v controllingu, zastává v něm důležitou úlohu a je vykonavatelem mnoha činností. Jako takový by měl mít člověk na této pozici výborné analytické schopnosti. Mezi jeho znalosti by měla patřit znalost účetnictví a ekonomie. Co se týká osobních vlastností měl by controller umět přijímat nepříjemné zprávy a uplatňovat kritické stanovisko. Komplexní pohled a přirozená autorita může pomoci controllerovi řešit konflikty s řídícími pracovníky z různých oblastí podniku. Mezi jeho aktivity patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Controlling Překládá se do češtiny jako „řídit“ či „vést“. Z obecného hlediska je controlling podsystém řízení podniku orientovaný do budoucnosti a jako pojem se k nám dostal z německy mluvících zemí. Je to rozsáhlý koordinační koncept, který má za úkol pomáhat vedení a odpovědným osobám usměrňovat chod podniku. Controlling provádějí specializovaní pracovníci firmy nebo externí firma. Zabývají se nejen vnitřní situací podniku, jeho koncepcí a financemi, ale i vztahy s věřiteli a konkurencí. Na základě poskytnutých informací je pak schopno vedení firmy reagovat odpovídajícím způsobem. Nejpřesněji a zároveň nejúsporněji popisuje controlling následující z mnoha definic: \"„Controlling je systém pravidel, který napomáhá dosažení podnikových cílů, zabraňuje překvapením a včas rozsvěcuje červenou, když se objevuje nebezpečí, které vyžaduje v řízení příslušné opatření.“\" Controlling je v Českých firmách stále více vyskytující se pojem v oblasti řízení podniku. Controlling čerpá informace z manažerského a finančního účetnictví. Není, ale zaměřen pouze na zpětné sledování položek jako například nákladů a výnosů, ale hlavně se orientuje do budoucnosti a orientuje se na výsledek. Finanční analýza je základním nástrojem controllingu jako takového. Dívá se do minulosti a využívá dat z finančních výkazů. Výstupem jsou poměrové ukazatele, ukazatele aktivity, rentability a zadluženosti.", "tgt_summary": "A management control system (MCS) is a system which gathers and uses information to evaluate the performance of different organizational resources like human, physical, financial and also the organization as a whole in light of the organizational strategies pursued. Management control system influences the behavior of organizational resources to implement organizational strategies. Management control system might be formal or informal.", "id": 1517824} {"src_title": "Feidiás", "tgt_title": "Phidias", "src_document": [{"title": "Feidiův život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Feidiovo dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Athénách jako syn svobodného občana Charmida. Nemáme konkrétní zprávy o jeho dětství, ale jistě se nelišilo od dětství jiných dětí svobodných občanů. Slýchával pověsti o Héraklovi, o statečném boji Řeků u Tróje, o Odysseově cestě domů - obraz společenství bohů a lidí stvořených k jejich obrazu. Báje jsou také školou vlastenectví a historie rodného města skrze pověstí o Théseovi, zakladateli Athén. Jako malý chlapec prožil evakuaci Athénských žen a dětí do Troizenu na Peloponésu a po návratu do města po bitvě u Salamíny shledal je vypleněné a spálené Perskými vojsky. V této době se dostalo malému Feidiovi i základního vzdělání. Učil se číst, psát, základním počtům, ale také hudbě a zpěvu a samozřejmě provozoval atletická cvičení spojená s branou výchovou. Pozorování těl druhů při cvičení mělo jistě velký význam pro jeho budoucnost sochaře. Učil se recitovat Homérovy verše, které mu svým uměním zostřily obraz ze starých bájí. V osmnácti byl povolán do armády, kde se seznámil s jízdou na koni, ke kterým měli Řekové velmi vřelý vztah, a možná se účastnil i následných bojů s Peršany. Bezpochyby přiložil ruku k dílu při horečném opevňování města všeobecnou pracovní povinností. Tradice říká, že Feidiás se učil sochařskému řemeslu ve městě Argu na Peloponésu. Jeho mistrem mohl být sochař Hegias který v té době ve městě působil. Žákem známé argejské školy byl i Feidiův mladší vrstevník Polykleitos. Dalším z možných Feidiových učitelů je i attický sochař Euenor. Nemáme zprávy o jeho nejstarších dílech z tohoto období. Bezpochyby začínal jako učedník a pomáhal zkušenějším pomocníkům svého mistra a postupně se sám stával pomocníkem a posléze jeho spolupracovníkem. Mezi některými anonymními díly z tohoto období může být i Feidiova práce.", "section_level": 2}, {"title": "Sochař v Athénách.", "content": "V šedesátých letech 5. století př. n. l. působí již Feidiás jako samostatný sochař v Athénách. Víme to proto, že mu byla svěřena významná práce pro obec. Jeho úkolem bylo vytvořit sousoší pro Delfy, jako projev vděčnosti Delfskému Apollónovi po bitvě u Marathónu. Zahrnovalo třináct bronzových soch: Apollóna, Athénu, deset mýtických hrdinů a vítěze od Marathónu - Miltiada. Miltiadovu přítomnost v sousoší a vznik celého sousoší bezpochyby podnítil tehdejší vedoucí politik Athén a Miltiadův syn Kimón, kterému občané nedovolili oslavit otce přímo v Athénách. Je to první Feidiovo dílo, které můžeme časově určit, a to do první poloviny šedesátých let. V Delfách se zachovaly jen zbytky jejího podstavce a sochy byly možná zkopírovány římskými kopisty. To že Feidiás tuto zakázku získal svědčí o tom, že byl již velmi uznávaným umělcem. Při práci v Delfech měl Feidiás také mnoho příležitostí seznámit se s díly svých předchůdců a kolegů, věnovaných obcemi celého Řecka. Další sochy Feidiových začátků známe jen podle názvu: Hermes Pronaos v Thébách, Athéna v Palléně - první Feidiova ze zlata a slonoviny a další, předstupeň jeho pozdějších chrselefantinových děl, osmimetrová socha z mramoru s pozlaceným dřevěným rouchem pro město Plataje, spojence Athén od Marathónu. Další Feidiovo dílo se zachovalo v mnoha římských kopiích. Jedná se o sochu Apollóna Parnopia - hubitele kobylek (viz). V této době došlo v Athénách k upevnění demokracie, což se samozřejmě neobešlo bez odporu aristokratů. Efialtés, čelný demokratický politik, byl zavražděn a do popředí se dostal Perikles, jehož pozice však byla dalšími útoky oslabována. Jeho přívrženci byli ostrakizováni, když aristokraté hráli na nedůvěru athénského lidu k výjimečným osobnostem. Posléze byl ostrakizován i vůdce aristokratů Kimón a začala Periklova doba. V takové situaci se tedy občan Feidiás účastnil rokování ve sněmu, pravděpodobně zastával některé běžné funkce. Účastnil se i obřadů a slavností, jako například panathénajské slavnosti - slavnosti patronky města Athény, jejich součástí byly závody a průvod všeho obyvatelstva na Akropol, kde bylo Athéně předáno vyšívané roucho - peplos. Další slavností byly např. Eleusínská mystéria - starý zemědělský kult, slavnosti Démétry, slavnosti Dionýsa s divadelním představením a svátek mrtvých. Forma těchto slavností byla náboženská, ale cílem oslava obce. Někdy před polovinou století se Feidíás blíže seznámil s Periklem a stali se přáteli. Seznámil se také s dalšími přáteli Perikla: Hérodotem, Sofoklem, Euripidem, Anaxagorem aj. Tehdy vytváří sousoší Periklova otce Xanthippa a básníka Anakreonta. V římské kopii se zachoval pouze Anakreón (viz). Perikles si tak nejspíše Feidia vyzkoušel, než jej pověřil rozsáhlejší prací a to nejprve na dvou bronzových sochách Athény. První byla dokončena ještě před polovinou století - devítimetrová Athéna Enhoplos pozd. Promachos. Druhá byla Athéna Lemnia (asi 449 př. n. l.). Obě stály na Akropoli (viz). V té době Perikles zahájil rozsáhlou přestavbu Athén. Rozšiřovalo se opevnění, budovaly se praktické stavby jako kanály, nebo obilná tržnice Piraeu. Na svahu Akropole bylo vybudováno Odeion pro hudební představení a chrámy Héfaista a Afrodíty, pro který vytvořil Feidías sochu. Také socha Matky bohů na náměstí byla Feidiovým dílem. Do tohoto období po polovině století spadá i vznik tzv. Eleusinského reliéfu vyšlého z Feidiovy dílny (viz).", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba Akropole a chrám Parthenon.", "content": "Roku 455 př. n. l. začala rozsáhlá rekonstrukce Akropole, dominanty a posvátného místa Athén, kde Athéna vyhrála svoji soutěž o Attiku s Poseidónem a odkud shlížela na svůj lid. Bylo rozhodnuto, že nejvíce úsilí se musí věnovat výstavbě hlavního Athénina chrámu Parthenonu. Stavba byla zahájena r. 477 př. n. l. na jižní straně Akropole. Plán navrhl Íktinos a stavbu vedl architekt Kallikratés. Avšak hlavní dohled nad stavbami na Akropoli svěřil Perikles Feidiovi. R. 442 př. n. l. již stály sloupy, potom Feidiova dílna osadila metopy a r. 438 př. n. l. byla stavba hotova. Tehdy také Feidiás dokončil dvanáctimetrovou sochu Athény ze zlata a slonoviny a o velkých panathénajských slavnostech byl chrám zasvěcen. Osazení velkých soch do štítu a umístění části vlysu bylo dokončeno až r. 432 př. n. l. Athény se staly nejvýstavnějším městem Řecka. Feidiás měl velký vliv na obnovu Akropole. Ideový program měl určený - byla jím oslava obce a demokracie a dílo nebylo individuálním výtvorem, ale spoluprací řady umělců i prostých dělníků. Feidiás měl také podíl na návrhu chrámu, kam měla v budoucnu přijít jeho socha, která sama pro svoji velikost vyžadovala spolupráci mnoha osob. Vůdčí úloha Feidiova v umělecké výstavbě tehdejší Athén je však nepopiratelná.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z Athén a dílna v Olympii.", "content": "Koncem třicátých let, kdy byl Feidiás na vrcholu tvůrčích sil, byl obžalován z defraudace, bezbožnosti a veřejného pohoršení (r. 432). Dokonce byl uvrhnut do vězení. Útok na Feidia byl samozřejmě prostředkem k oslabení Periklovy pozice, jako se to stalo u jiných Periklových druhů. Co se týká obvinění z pohoršení, tak jeho předmětem bylo tvrzení, že do své dílny láká athénské ženy a dívky, aby je vydal Periklově prostopášnosti. Dává nám to doklad o tom, že pravděpodobně využíval živých modelů, které se staly běžnými až ve 4. století př. n. l. Hlavním obviněním však byla zpronevěra prostředků určených na velkou sochu Athény. Její zlatý šat však bylo možno sejmou a dokázat tak převážením Feidiovu nevinu. Byl tedy obžalován ze zpronevěry slonoviny, jejíž přesná evidence byla nemožná. Zdaleka nejhorším obviněním bylo, že Feidiás na štítu bohyně zobrazil v postavách Thésea a Daidala podobu přítele Perikla a svoji. Občanský kolektiv Athén totiž ostře odmítal takové znázornění individuí. Vida, že soud nemůže dopadnout dobře, Feidiás opustil Athény a uchýlil se do Olympie, kam byl pozván, aby vytvořil kultovní sochu Dia. Odchodem z Athén umělcova tvorba neustala. V Olympii, kde si založil sochařskou dílnu, jejíž zbytky byly objeveny, vytvořil několik soch atletů, a účastnil se sochařské soutěže v Efesu, m.j. proti Polykleitovi, kde získal druhou cenu. Tito dva umělci na sebe vzájemně působili již během práce v Athénách. Posledním a nejslavnějším Feidiovým dílem je socha Dia (viz). Byla provedena chryselefantinovou technikou jako Athéna pro Parthenon. Stala se důstojným závěrem díla největšího klasického sochaře. Tato socha byla později označena jako jeden ze sedmi divů světa. Po vytvoření této sochy nejsou o Feidiovy žádné další spolehlivé zprávy. Patrně zemřel v Olympii nedlouho poté.", "section_level": 2}, {"title": "Feidiovo dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Apollón Parnopios.", "content": "Bronzová socha Apollóna Parnopia, hubitele kobylek, stávala na athénské Akropoli. Její podobu známe z četných římských kopií. Bylo to dílo postavené nikoli jednotlivcem, ale obcí. Podle podoby sochy usuzujeme, že se jednalo o práci Feidiova mládí. Apollón byl pro Řeky ztělesněním kalokagathie - myšlenky o jednotném a harmonickém rozvoji těla i ducha, a tím i ztělesněním ideálního občana městského státu. Snoubí se v něm zdatnost bojovníka a moudrost pěvce, věštce. Tak byli zobrazování i významní občané na náhrobcích či vítězové her a často nelze určit jedná li se o sochu boha, či člověka. Zde je však záměna vyloučena. Bůh stojí klidně, v poněkud starobylém postoji s mírným nakročením. V levici má luk a v pravici asi olivovou ratolest. Jeho obličej je taktéž starobyle přísný a hranatý a detaily anatomie těla jsou ostře znázorněny. V této soše se Feidiás projevil spíše jako tradicionalista.", "section_level": 2}, {"title": "Anakreón.", "content": "Anakreón je dochovaná součást sousoší básníka Anakreónta a stratéga Xanthippa, Periklova otce. Její podoba se zachovala v římských kopiích. Básník Anakreón byl hostem na dvoře tyrana Peisistrata a jeho synů a jeho průvody a pitky, které tehdy bavily celé město, se staly součástí lidové tradice. Na keramických nádobách nalézáme zobrazení bujarých průvodů mužů ve směšném odění a s číšemi vína v rukou, které vede stařec s pleší, zahnutým nosem s potácivou chůzí. Básník Anakreón je na nich zobrazován spíše jako satyr, nebo kentaur - s osobními rysy. V lidovém podání se tedy jeho podoba vymyká představě občanského ideálu. Feidiova socha naproti tomu tento ideál zachovává. Básník je v pevném postoji s mírně nakročenou levou nohou. Má atletické tělo hrdiny, jehož nahota je zdůrazněna přehozeným krátkým pláštíkem. Také jeho obličej, lemován bohatým vousem i vlasem, nemá známky stárnutí a je zbaven všech osobních rysů. Pozdvižená a zakloněná hlava prozrazuje okamžik inspirace před uměleckým výkonem a navozuje silný dojem písně a básnického nadšení. Z lidového písničkáře se ve Feidiově díle stává básník obce. Sousoší bylo zřejmě Periklovou osobní zakázkou vhodnou k věnování na Akropol.", "section_level": 2}, {"title": "Athéna Promachos a Athéna Lémnia.", "content": "Potom, co Feidiás vytvořil pro Perikla sousoší Xanthippa a Anakreónta (viz výše), pověřil Perikles sochaře vytvořením dvou bronzových soch Athény pro Akropoli. O první z nich nemáme mnoho informací. Byla věnováním celé obce jako dík za vítězství v řecko-perských válkách a stála 500 000 drachem. Tento 9m kolos byl dokončen ještě před polovinou století. Stávala na začátku akropolské plošiny. Dodnes můžeme pozorovat zářez pro její podstavec. Bohyně byla vyobrazena v plné zbroji, proto se jí říkalo Athéna Enhoplos a později Promachos - bojovnice. Ztělesňujíc nezdolnost města a jeho moc, stála na stráži nad svým městem a hrot jejího kopí, blyště se na slunci, byl viditelný zdaleka. Štít bohyně byl později vyzdoben reliéfy znázorňujícími boj s kentaury, jejichž návrh vytvořil Parrhasios, syn sochaře Euenora. Socha byla později odvezena do Konstantinopole, kde stála až do doby křížových výprav. Potom ji obyvatelstvo města rozbilo, neboť se domnívalo, že svýma vztaženýma rukama křižáky od západu přitahuje. O druhé soše Athény jsme informování lépe. Byla věnována občany Athén, kteří bydleli na ostrově Lémnu. Proto se jí říkalo Athéna Lémnia. Také se jí říkalo „překrásná“, což dokladují některé dochované římské kopie. Stojí na pravé noze a levou má lehce nakročenou stranou. Lehce schýlená hlava pootočená doprava zřejmě hleděla na pravou ruku, ve které pravděpodobně držela přilbu. Má krátké chlapecké vlnité vlasy stažené stuhou. Na podlouhlém obličeji s pevnými rty, plastickými tvářemi a povystouplou bradou jsou ostře zdůrazněny nadočnicové oblouky a nosní hřbet. Volná vazba obličejových části jde na vrub tradičnímu zobrazení. I drapérie působí starobyle se svými záhyby připomínajícími žlábkování sloupu. Tato socha měla vysloveně mírový charakter, snad díky uzavření míru s Peršany r. 449. Feidiás byl na toto dílo velmi hrdý, neboť se podepsal nikoli na podstavec, ale přímo na sochu.", "section_level": 2}, {"title": "Eleusinský reliéf.", "content": "Chrám Telesterion v Eleusině, kde se konala Eleusinská mysteria, obřad, kterého se jednotlivec mohl účastnit až po zasvěcení, měl být pravděpodobně opraven dříve, než se tak stalo (436-431 př. n. l.), ale jeho oprava byla pozdržena stavbami na Akropoli. Doklad o tom byl nalezen v hlavní svatyni - kultovní reliéf, který má blízkou podobnost ve Feidiových sochách, nebo výzdobě Parthenonu. Vznikl ve Feidiově díle a jeho účast minimálně na výchozím návrhu je jistá. Znázorňuje tři postavy v mělkém reliéfu: nahého chlapce - Triptolema, syna mýtického vladaře Eleusíny, bohyni Démétér a Persefone, její dceru. Triptolémos vztahuje ruce k Démétér a ta mu podává obilné klasy, Persefone klade mladému hrdinovi na hlavu věnec (původně z bronzu). Výjev znázorňuje vznik rolnictví, kdy Triptolémos dostal od bohyň klasy a naučil lidstvo pěstovat obilí. Takto proklamované prvenství Attiky v tak závažně věci se Periklés pokusil politicky využít k požadavku na ostatní řecké obce o drobný poplatek Eleusíně, ale kromě případu „spojenců“ byl oslyšen.", "section_level": 2}, {"title": "Athéna Parthenos.", "content": "Chryselefantinová socha bohyně Athény zvaná Parthenos - Panenská byla vytvořena pro hlavní Athénský chrám Parthenon a tento chrám byl vytvořen pro sochu. Práce na obou dílech probíhala ve stejném období a Feidiás přizpůsoboval podobu obou děl tak, aby byla v harmonickém vztahu. Feidiás měl při práci na soše za sebou již několik podobných výtvorů a čerpal tak z těchto zkušeností. Socha představovala značnou materiální hodnotu. Byly na ní použity 44 talenty čistého zlata (mělo cenu 616 talentů stříbra) a bylo odnímatelné, takže si je obec v dobách nouze mohla půjčovat. Také cena slonoviny a jiných materiálů nebyla zanedbatelná. Později k soše přibyly ještě 4 sochy bohyně vítězství Niké. Tato socha se těšila velké úctě a řemeslníci jí rádi zobrazovali na různých uměleckých výrobcích jako jsou šperky, medailóny lamp nebo i malé sošky na náhrobcích. Hojně se kopírovala již v helénistické době a tento trend vydržel i přes dobu římskou. Jsou to však kopie více či méně volné. Athéna Parthenos snese srovnání s pozdějším a slavnějším Feidiovým dílem - sochou Dia v Olympii. Byla 12 metrů vysoká. Stála na pravé noze s levou nohou lehce ukročenou. Oblečena byla v řasnatý peplos s přehozenou aigidou. Měla vážnou velebnou tvář s plnými tvářemi a bohaté vlasy. Na hlavě měla posazenou attickou přilbu s pozdviženými nálícnicemi a chocholem. Levou rukou přidržovala kopí a štít, u kterého se plazil had, a v pravé, opřené o sloupek stála bohyně Niké a vztahovala k ní věnec. Na mnoha místech byla socha vyzdobena drobnějšími prvky, které však měly hluboký význam. Připojená bohyně Niké znamenala vítězství nejen pro Athénu, ale i její město. Sfinga, která nesla chochol přilby, a pegasové po jejích stranách odkazovali na staré báje. Sova - posvátný Athénin pták také nesměl na přilbě chybět. Aigis, kterou měla Athéna přehozenu přes sebe, je vlastně původně kůže kozy Amaltheie, živitelky malého Dia, a poskytuje ochranu jako krunýř. Athéně ji jako své nejmilejší dceři zapůjčil sám Zeus. K ní byl přidán ještě gorgoneion - uťatá hlava nestvůry Gorgó s hadími vlasy. Kdo na ní pohleděl, tak zkameněl. Na zevní straně štítu uprostřed byl ještě jeden gorgoneion. Had plazící se u štítu připomínal hrdinu Erichthonia s hadíma nohama a budoucího vládce Athén. Pocházel z Héfaista, když ten, chtěje s Athénou násilím počít dítě, skropil svým semenem zemi, protože se mu panenská bohyně vysmekla. Ve chvíli, kdy semeno dopadlo na zem, povstal z něj Erichthonios a Athéna se jej ujala. Také mýtický vládce Athén Kekrops měl hadí nohy. Hadí podoba je příznačná pro božstva pocházející ze země a potažmo symbol praobyvatel, kteří „odnikud nepřišli“, což o sobě prohlašovali Athéňané. Mnohé náměty ve výzdobě sochy se opakovaly i ve výzdobě Parthenonu. Reliéf na podstavci sochy znázorňoval stvoření Pandory. Jemu přihlíží dvacet dalších bohů. To byl významný okamžik lidských i vesmírných dějin. Je to zdůrazněno postavou slunce Hélia, jak se vynořuje z vln, a na druhé straně bohyní měsíce Seléné, jak do vln zapadá. Tento okamžik se objevuje na Parthenónu ještě několikrát a má charakter Feidiova podpisu. Také připomíná jeho přátelství s filosofem Anaxagorem a ohlas jeho filosofie. Na vnější straně štítu byl zobrazen boj Řeků a amazonek - připomínka řeckého vítězství na Peršany, kteří, tak jako amazonky, přišli z východu. V postavě Thésea a Daidala Feidiás v rozporu s tehdejší odosobněností v zobrazeních hrdinů a lidí zobrazil Periklovu a svoji podobu. Periklés - Théseus je zobrazen s rukama pozdviženýma přes tvář, aby byly osobní rysy částečně zakryty. Zato Daidalova charakteristika je výrazná - energická tvář se silnou čelistí a mohutná lebka bez vlasů. Takový autoportrét najdeme i ve výzdobě Parthenónu, a to v karikující (kentaur) i oslavné (velitel jízdy) podobě. Na vnitřním štítu sochy byla malovaná gigantomachie - souboj bohů s giganty. Bohové vítězným bojem s giganty uhájili vesmírný řád a vládu nad světem. Gigantomachie je postavena do vzájemné paralely s amazonmachií a potažmo s vítězstvím Řeků v řecko-perských válkách. Výjev gigantomachie byl malířským dílem Feidiovým, i když jindy Feidiás používal služeb malířů-specialistů. Umělec využil okrouhlý štít k zobrazení nebeské klenby potápějící se do okeánu, kde se mezi vynořujícím se Héliem a potápějící se Selénou odehrává vítězný boj bohů s giganty. Zeus drtí giganty bleskem a i Athéna, které Niké podává věnec, dosáhla vítězství. Sloupek, o který Athéna Parthenos opírala svoji pravici, svědčí podle kopií o Feidiově novátorství v architektuře, neboť je zakončen korintskou hlavicí, která se ve stavitelství pravidelně objevuje až později. V celku působila socha kontrastem nahých částí ze slonoviny, kolorováním a září použitého zlata. Její impozantní rozměry byly naplněny oduševnělou vznešeností, kterou jí dodalo Feidiovo umění. Představuje rozvinutí typu kultovní sochy bohyně, jak jej známe již z archaického období.", "section_level": 2}], "src_summary": "Feidiás (Φειδίας); (asi 490 př. n. l. – asi 430 př. n. l.) byl antický řecký sochař klasického období. Patří k nejvýznamnějším světovým sochařům. Narodil se v Athénách v době řecko-perských válek. Sochařství se vyučil v sochařské dílně v Argu na Peloponésu. Potom, co se stal samostatným sochařem pracoval pro své rodné město, na jeho zvelebení, které bylo po válce značně poničené \"(socha Apollóna Parnopia, Athéna Promachos, Athéna Lémnia, aj.)\". Kromě své práce se, tak jako každý občan, účastní athénského kulturního a politického života, který má též veliký vliv na jeho dílo \"(socha básníka Anakreónta, Eleusinský reliéf)\". Přátelil se s vůdcem athénského lidu Periklem a ten jej pověřil dohledem nad rozsáhlou obnovou athénské Akropole. Nejvýznamnějším jeho dílem na Akropoli byla kultovní socha Athény Parthenos a návrh a částečně i realizace chrámu Parthenónu, kde byla jeho socha umístěna. Po nuceném odchodu z Athén se usadil v Olympii, pro jejichž chrám vytvořil své nejslavnější dílo: Dia Olympského, který byl považován za jeden ze sedmi divů světa. Zemřel pravděpodobně v Olympii nedlouho poté.", "tgt_summary": "Phidias or Pheidias (; , \"Pheidias\";  480 – 430 BCE) was a Greek sculptor, painter, and architect. His Statue of Zeus at Olympia was one of the Seven Wonders of the Ancient World. Phidias also designed the statues of the goddess Athena on the Athenian Acropolis, namely the \"Athena Parthenos\" inside the Parthenon, and the \"Athena Promachos\", a colossal bronze which stood between it and the Propylaea, a monumental gateway that served as the entrance to the Acropolis in Athens. Phidias was the son of Charmides of Athens. The ancients believed that his masters were Hegias and Ageladas. Plutarch discusses Phidias' friendship with the Greek statesman Pericles, recording that enemies of Pericles tried to attack him through Phidias – who was accused of stealing gold intended for the Parthenon's statue of Athena, and of impiously portraying himself and Pericles on the shield of the statue. The historical value of this account, as well as the legend about accusations against the 'Periclean circle', is debatable, but Aristophanes mentions an incident with Phidias around that time. Phidias is often credited as the main instigator of the Classical Greek sculptural design. Today, most critics and historians consider him one of the greatest of all ancient Greek sculptors.", "id": 1406591} {"src_title": "KEO", "tgt_title": "KEO", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzkazy.", "content": "Každý jednotlivec má možnost přispět svým vzkazem určeným budoucím obyvatelům planety Země. Zpráva může být zadána přímo na oficiálním webu projektu, nebo zaslána organizátorům e-mailem. Organizátoři také vyzvali všechny, aby získávali vzkazy od dětí, starších občanů či těch, kteří nemají potřebné vzdělání tak, aby každá kultura, etnikum či skupina lidí na Zemi byla zastoupena. Satelit má kapacitu nést až čtyřstránkový vzkaz od každého z více než 7 miliard obyvatel planety Země. Všechny obdržené vzkazy budou po vypuštění satelitu publikovány na internetu (bez jmen svých autorů).", "section_level": 2}, {"title": "Další obsah.", "content": "KEO ponese na palubě také diamant, který bude obsahovat kapku lidské krve, vzorky vzduchu, mořské vody a půdy. Na jedné z plošek diamantu bude zaznamenána DNA lidského genomu. Mimo to ponese satelit také astronomické hodiny, které budou ukazovat rotační frekvence několika pulsarů, dále pak ponese fotografie lidí všech kultur žijících na Zemi a tzv. „Současnou Alexandrijskou knihovnu“ – encyklopedický souhrn současného lidského vědění.", "section_level": 2}, {"title": "Technické podrobnosti.", "content": "Vzkazy a encyklopedie znalostí budou uloženy ve skleněných, radiaci odolných DVD. Symbolické návody v několika různých formátech budou zobrazovat soubor instrukcí k sestavení DVD přehrávače, který za 50 000 let nemusí existovat ani jako artefakt. Tělo samotného satelitu bude mít přibližný tvar hladké koule o průměru 80 centimetrů s mapou Země na svém povrchu, obklopené vrstvou hliníku, vrstvou tepelné ochrany a několika dalšími vrstvami titanu a dalších těžkých kovů vyplněných vakuem. To by mělo zajistit odolnost proti kosmickému záření, při vstupu do atmosféry, srážkám s drobným kosmickým smetím atd. Až dojde ke vstupu satelitu do pozemské atmosféry, termální vrstva vytvoří umělou polární záři a tím upozorní případné pozorovatele, neboť neponese žádný aktivní komunikační (ani pohonný) systém. Naplánovaná oběžná dráha se vzdáleností 1800 kilometrů nad povrchem je navržena tak, aby se sonda vrátila zpět za zhruba 500 století, tedy za stejně dlouhý čas, jako uplynul od vytvoření prvních lidských jeskynních maleb.", "section_level": 1}, {"title": "Historie projektu.", "content": "Projekt KEO byl navržen v roce 1994 francouzským vědcem a umělcem Jean-Marc Philippem, průkopníkem v oblasti kosmického umění, který zemřel v listopadu 2008.. Vzkazy začaly být shromažďovány se záměrem vypustit sondu v roce 2001. Studie technické proveditelnosti a další různá zdržení způsobily několikanásobné odklady startu až na období 2010 až 2011, za předpokladu dostupnosti rakety Ariane 5, kterou přislíbila ESA. Start byl opět odložen na rok 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné projekty.", "content": "Několik dalších kosmických sond, které byly v minulosti vyslány do vesmíru, obsahují časové schránky určené obyvatelům Země budoucnosti nebo i mimozemským civilizacím. Satelit LAGEOS, který vstoupí zpět do atmosféry Země za 8,4 milionů let, nese na své palubě plaketu ukazující konfiguraci pozemských kontinentů v minulosti, současnosti i budoucnosti podle současných znalostí. Sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 obě obsahují zlatou plaketu nesoucí základní informace o lidské civilizaci ve formě nákresů. Pravděpodobně nejznámější je zlatá deska Voyageru, kterou na palubě nesou sondy Voyager 1 a Voyager 2 a která obsahuje zvuky a obrazy ze Země spolu se symbolickými instrukcemi pro přehrání záznamu a umístěním planety Země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Satelit KEO je plánovaná satelitní časová kapsle, která měla být původně vyslána do vesmíru v roce 2001 aby uchovala vzkazy obyvatel planety Země svým potomkům v budoucnosti vzdálené 50 000 let. Datum vyslání bylo několikrát odsunuto – nejdříve na rok 2003, 2006 a posléze 2007 až 2008, 2010 až 2011 2012, 2014, 2015, 2017. V únoru 2020 webové stránky KEO stále uváděly předpokládané vypuštění na rok 2019. Projekt získal podporu Evropské kosmické agentury a organizace UNESCO. Časová kapsle byla pojmenována podle tří nejběžnějších hlásek lidské řeči – /k/, /e/ a /o/.", "tgt_summary": "KEO is the name of a proposed space time capsule which was to have been launched in 2003 carrying messages from the citizens of present Earth to humanity 50,000 years from now, when it would re-enter Earth's atmosphere. It was later delayed to 2006, then to 2007/2008, 2010/2011, 2012, 2013, 2015, followed by 2015/2016. Currently the KEO website cites 2019 as its launch, however, no actual date is set and information about its launch is vague. Its name represents the three most frequently used sounds common to the most widely spoken languages today, , , and .", "id": 1989125} {"src_title": "Andělika lékařská", "tgt_title": "Angelica archangelica", "src_document": [{"title": "Pěstování.", "content": "V některých zemích je i pěstována např. (Německo), přičemž vyžaduje hlubokou, vlhčí, humózní půdu. Rozmnožuje se semeny, která ale brzy po dozrání ztrácejí klíčivost a vyžadují promrznutí a světlo, aby vyklíčila. Proto je vyséváme na podzim nebo brzy na jaře, a to bez zahrnování. Vzhledem ke svému mohutnému vzrůstu vyžaduje časté hnojení. V 1. roce se vyvíjí jen malá listová růžice, ve druhém velké listy, dlouhá dutá rýhovaná lodyha s velkými okolíky zelenobílých květů.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Jako koření se nejčastěji používají zralá semena, která se vydrolují z usušených okolíků, nebo na podzim dobývaný oddenek velikosti dětské pěsti, z něhož vyrůstají až 30 cm dlouhé vedlejší kořeny. Ty se splétají v cop okolo oddenku a suší pomalu při teplotě nepřesahující 35 až 40 °C (siličná droga). Sušení je velmi zdlouhavé. Vedle éterického oleje obsahují kořeny a plody hořčinu, pryskyřici a jiné látky. Při zpracování kořene je nutno brát v úvahu, že citlivým lidem vyvolává na rukou puchýře, a to zvláště při práci na slunci (fotodermakózy).", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Ve volné přírodě se s ní setkáte v podhůří zejména v teplých humózních půdách", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původní areál výskytu zahrnoval severovýchodní části Evropy, Skandinávii, Island, Grónsko - původní areál sahá zhruba od východního Německa po Ural. Dříve se často pěstovala jako léčivka, na mnoha místech tedy zplaněla, a proto dnes roste na mnoha místech i mimo své původní areály. Do střední Evropy, kde zdomácněla se dostala ze Skandinávie ve 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Roste v Evropě a v Severní Asii. V některých zemích se pěstuje.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "V Česku se mezi původní místa výskytu počítají pouze Krkonoše, na ostatních místech je pravděpodobně zplanělá. Vyskytuje se v ostatních pohořích i v nížinách, zejména u řek, u lesních potoků, na vlhkých loukách.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Andělika lékařská je významnou léčivou rostlinou používanou již od středověku. Všechny části rostliny mají silně aromatickou vůni a ostrou, nahořklou chuť. Jako koření se nejčastěji používají zralá semena. Jako léčivá droga se používá kořen s oddenkem a to nejčastěji ve formě prášku či macerátu. Jako koření se přidávají do polévek, omáček a salátů. Ve středověku byl kořen užíván jako zvláště dobrý prostředek k odstraňování jedu z lidského těla. Mladé lodyhy, nakrájené na kolečka a nasycené horkým cukrovým sirupem, jsou chutnou ozdobou dortů. Využívá se zejména v oblasti problémů s trávením: tlumí nadýmání, při hnilobné i kvasné dyspepsii, při nechutenství, zahlenění dýchacích cest a při žaludeční neuróze. Díky těmto vlastnostem bývá součástí žaludečních likérů z kořenů anděliky, chartreuse a benediktýnka. Působí také jako expektorans. Zevně jako antirevmatikum. Vnitřně v odvaru působí na nervovou soustavu, dále jako stomachikum a karminativum a má protikřečový účinek. Při zánětu ústní dutiny se užívá jako kloktadlo. Při hysterii a lehce zvýšené nervové vzrušivosti se používá jako přísada do koupele.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Ing. Jiří Janča, CSc. a Josef A. Zentrich v knize „Herbář léčivých rostlin“ nedoporučují léčbu andělikou lékařskou při zánětech ledvin a při vředových chorobách trávicího ústrojí. Při dlouhodobém užívání je nutné vyvarovat se pobytu na slunci, obsažené furanokumariny způsobují záněty kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Obsahuje silice, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, cukry a jiné látky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andělika lékařská (\"Archangelica officinalis\", syn. \"Angelica archangelica\"), nazývaná též děhel lékařský, je dvouletá až víceletá mohutná bylina z čeledi miříkovitých. Botanický název \"Archangelica\" je odvozen z latinského archangelus = archanděl.", "tgt_summary": "Angelica archangelica, commonly known as garden angelica, wild celery, and Norwegian angelica, is a biennial plant from the family Apiaceae, a subspecies of which is cultivated for its sweetly scented edible stems and roots. Like several other species in Apiaceae, its appearance is similar to several poisonous species (\"Conium\", \"Heracleum\", and others), and should not be consumed unless it has been identified with absolute certainty. Synonyms include \"Archangelica officinalis\" Hoffm. and \"Angelica officinalis\" Moench.", "id": 1152325} {"src_title": "Enantiomer", "tgt_title": "Enantiomer", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "V případě sacharidů a aminokyselin se enantiomery rozlišují prefixem a . Existuje též značení (+) a (−) odvíjející se od směru stáčení roviny polarizovaného světla látkou, není však doporučené v systematických názvech, protože přímo nesouvisí s konfigurací (strukturou). V systematickém názvosloví se enantiomery (obecně diastereomery) rozlišují sadou deskriptorů chirálních atomů, \"R\" a \"S\". Při pojmenovávání konkrétní látky nejprve označíme substituenty vycházející ze středu chirality čísly podle rostoucí důležitosti. Platí, že důležitost je dána relativní atomovou hmotností prvku, který se přímo váže na střed chirality. Pokud se na chirální uhlík váže více substituentů atomem stejného prvku a nemůžeme se tak rozhodnout o důležitosti hned v prvním kole, připočteme k relativní atomové hmotnosti prvního atomu substituentu všechny bezprostředně vázané atomy. Tak postupujeme dále, dokud se nedokážeme přesně rozhodnout, který ze substituentů je důležitější. Pokud z atomu vychází dvojná vazba (např. na kyslík), počítáme s tím, jako by tu byly atomy dva. Po očíslování substituentů vycházejících ze středu chirality začneme u atomu nebo skupiny s číslem 1. Pokud se důležitější ze sousedních substituentů nachází napravo od tohoto atomu, označíme látku jako \"R\", pokud je nalevo, jedná se o \"S\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Základní fyzikální vlastností, kterou se optické izomery liší a která jim také dala název, je optická aktivita, tedy rozdílné stáčení roviny polarizovaného světla při průchodu látkou. Chemickými vlastnostmi se optické izomery většinou příliš neliší. Výjimkou je pouze biologická aktivita. V živé hmotě se většinou nachází základní organické stavební látky (aminokyseliny, sacharidy) jen s jednou možnou konfigurací. Např. všechny aminokyseliny jsou v bílkovinách v formě. Rozdílné optické izomery proto mohou rozdílně interagovat s enzymy, jejich účinky na živý organismus jsou tedy obecně odlišné. Z tohoto důvodu je v některých metabolických procesech aktivní pouze jedna forma chemických látek s optickou izomerií. Známým příkladem je vitamín C, forma kyseliny askorbové. Někdy jsou biologicky aktivní obě formy, ale způsob zapojení do metabolických procesů a tedy i vliv na organismus se mohou velmi významně lišit; záměna forem může mít i fatální následky. Např. thalidomid, účinná látka z léku prodávaného mezi roky 1957 a 1961 v téměř 50 zemích jako antiemetikum proti těhotenským nevolnostem, jehož jeden enantiomer působí proti těhotenským nevolnostem, zatímco druhý enantiomer je teratogenní. Optické izomery se také mohou vyznačovat odlišnými senzorickými vlastnostmi. Např. -limonen má příjemnou pomerančovou vůni, -limonen je cítit po terpentýnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enantiomery (nebo také optické antipody) jsou dvě látky, které mají stejný sumární vzorec i strukturní vzorec, prostorové uspořádání jejich molekuly jsou však zrcadlové obrazy a současně je nelze ztotožnit, jinými slovy mají se k sobě jako pravá a levá ruka (nemají rovinu symetrie), označují se proto jako vzájemně \"enantiomorfní\". Většinou obsahují jeden nebo více chirálních atomů (zpravidla atomu uhlíku, který každou ze svých čtyř vazeb váže jinou skupinu). Enantiomery mají opačnou konfiguraci na všech chirálních centrech. Liší-li se jen na některých, jde o diastereomery (dva diastereomery nejsou vzájemně zrcadlovým obrazem), obecně jde o stereoizomery. Enantiomery jsou opticky aktivní látky schopné stáčet rovinu polarizace světla. Všechny aminokyseliny kromě glycinu a všechny sacharidy kromě dihydroxyacetonu tvoří enantiomery.", "tgt_summary": "In chemistry, an enantiomer ( ; ) (archaically termed optical isomer, antipode, or optical antipode) is one of two stereoisomers that are mirror images of each other that are non-superposable (not identical), much as one's left and right hands are mirror images of each other that cannot appear identical simply by reorientation. A single chiral atom or similar structural feature in a compound causes that compound to have two possible structures which are non-superposable, each a mirror image of the other. Each member of the pair is termed an enantiomorph (\"enantio\" = opposite; \"morph\" = form); the structural property is termed enantiomerism. The presence of multiple chiral features in a given compound increases the number of geometric forms possible, though there may still be some perfect-mirror-image pairs. A sample of a chemical is considered \"enantiopure\" (also termed enantiomerically pure) when it has, within the limits of detection, molecules of only one chirality. When present in a symmetric environment, enantiomers have identical chemical and physical properties except for their ability to rotate plane-polarized light (+/−) by equal amounts but in opposite directions (although the polarized light can be considered an asymmetric medium). Such compounds are therefore described as \"optically active\", with specific terms for each enantiomer based on the direction: a dextrorotatory compound rotates light a clockwise (+) direction whereas a levorotatory compound rotates light in a counter-clockwise (–) direction. A mixture of \"equal\" number of both enantiomers is called a \"racemic mixture\" or a \"racemate\". In a racemic mixture, the amount of positive rotation is exactly counteracted by the equal amount of negative rotation, so the net rotation is zero (the mixture is not optically active). For all intents and purposes, pairs of enantiomers have the same Gibbs free energy. However, theoretical physics predicts that due to parity violation of the weak nuclear force (the only force in nature that can \"tell left from right\"), there is actually a \"minute\" difference in energy between enantiomers (on the order of 10 eV or 10 kJ/mol or less) due to the weak neutral current mechanism. This difference in energy is far smaller than energy changes caused by even a trivial change in molecular conformation and far too small to measure by current technology, and is therefore chemically inconsequential. ", "id": 1499144} {"src_title": "Pelyněk estragon", "tgt_title": "Tarragon", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to vytrvalá rostlina 60 až 120 cm vysoká. Má přímou lodyhu, hustě prutnatě větvenou a celokrajnými, nedělenými, široce čárkovitými kopinatými přisedlými listy. Květní úbory jsou žlutokvěté, stopkaté. Roste na březích řek jižní a střední Evropy a v západní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Estragon se vysévá v dubnu do truhlíčků, pěstuje se i na okenní římse a sazenice se vysazují do záhonu v polovině května na slunné a teplé stanoviště. Daří se jí v humózní a živinami bohaté půdě v teplých a chráněných polohách. Množí se vegetativně dělením starých trsů nebo odnožemi. Při sklizni, kterou můžeme provádět až třikrát do roka, uřezáváme 20 až 30 cm dlouhé vrcholky trsu dříve, než rozvijí poupata. V té době obsahuje nejvíce silice, která dodává koření příjemnou aromatickou vůni a ostrou, slabě nahořklou chuť. Na záhonu vyžaduje vydatnou zálivku, v květináči ale nesnáší přelití. Prospívá mu přihnojení kopřivovým výluhem. Na zimu chráníme rostliny, seřezané asi 6 cm nad zemí, přikrytím slámou nebo listím před vymrzáním.", "section_level": 1}, {"title": "Sušení.", "content": "Sušení musíme provádět co nejrychleji a teplota při tom nesmí přestoupit 35 °C, jinak se ztrácí aroma a rostlina hnědne. Kdo ji má na své zahrádce nebo za oknem, může ji s výhodou používat v čerstvém stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v gastronomii.", "content": "Estragon má svůj původ ve střední a jihozápadní Asii, je proto častou součástí pokrmů v kuchyni Turků. Listy estragonu mají jemnou hořkosladkou kořeněnou chuť. Používá se k aromatizování vinných nebo ovocných octů, bylinkových másel, do nádivek, drůbeže, k pečeným a dušeným masům, do omáček, při nakládání zeleniny, k přípravě estragonové hořčice, při nakládání okurek, do čínských a francouzských pokrmů, k rýži a vařeným rybám, do salátů, polévek a marinád. Jako koření se používají čerstvé i sušené listy, často spolu se stonky. Pokrmům dodává pikantně trpkou příchuť.", "section_level": 1}, {"title": "Použití ve fytoterapii.", "content": "Estragon významně podporuje tvorbu žluči, působí mírně močopudně, zvyšuje chuť k jídlu a zlepšuje trávení. Má i prokazatelný vliv antisklerotický a tonizační. Tlumí křečové bolesti při dyspepsii a podobných poruchách trávení. V lidovém léčitelství se používá na střevní parazity (roupy, škrkavky). Používá se v čerstvém i sušeném stavu, ale v malém množství. Lékař a botanik Ibn Baithar, který žil ve 13. století ve Španělsku, uvádí, že čerstvé výhonky estragonu byly vařeny v zelenině a šťáva z estragonu byla užívána k ochucování nápojů; poučuje nás dále, že estragon oslazuje dech, otupuje chuť hořkého léku a napomáhá spánku. Estragon má mírné anestetické a sedativní vlastnosti. Pokud se používá jako čaj, má uklidňující vlastnosti a používá se jako léčba hyperaktivity. Bylinkáři použijí bylinku jako pomoc při trávení díky své schopnosti štěpit živočišné tuky a bílkoviny. Má být užitečný při léčbě bolesti revmatoidní a artritické léčby.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Název \"Artemisia\" pochází zřejmě od řecké bohyně Artemis – ochránkyně panen, protože některé druhy tohoto rodu mají abortivní účinek. Druhový název dracunculus znamená latinsky malý drak, saň nebo had, pravděpodobně pro čárkovité listy ve tvaru jazyka.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pelyněk estragon (\"Artemisia dracunculus\"), též zvaný pelyněk kozalec, je rostlina z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"). Používá se již od starověku jako léčivá rostlina, dále též jako koření.", "tgt_summary": "Tarragon (\"Artemisia dracunculus\"), also known as estragon, is a species of perennial herb in the sunflower family. It is widespread in the wild across much of Eurasia and North America, and is cultivated for culinary and medicinal purposes. One subspecies, \"Artemisia dracunculus\" var. \"sativa\", is cultivated for use of the leaves as an aromatic culinary herb. In some other subspecies, the characteristic aroma is largely absent. The species is polymorphic. Informal names for distinguishing the variations include \"French tarragon\" (best for culinary use), \"Russian tarragon\", and \"wild tarragon\" (covers various states). Tarragon grows to tall, with slender branches. The leaves are lanceolate, long and broad, glossy green, with an entire margin. The flowers are produced in small capitula diameter, each capitulum containing up to 40 yellow or greenish-yellow florets. French tarragon, however, seldom produces any flowers (or seeds). Some tarragon plants produce seeds that are generally sterile. Others produce viable seeds. Tarragon has rhizomatous roots that it uses to spread and readily reproduce.", "id": 1952467} {"src_title": "Šafrán setý", "tgt_title": "Crocus sativus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Šafrán setý je blízkým příbuzným okrasných šafránů (\"Crocus vernus\" – šafrán jarní). Pochází ze západní Asie. Na podzim kvete fialovým květem, v každém květu jsou tři nitkovité, 2-3 cm dlouhé purpurově hnědé čnělky (někdy nesprávně nazývané blizny), které se sklízejí ručně, odštípnutím. Neexistuje žádný stroj, který by jakkoliv ulehčil sběr čnělek, a tento fakt, společně s malým množstvím takto získaného koření (přes 100 000 čnělek váží jen asi 1000 g), je důvodem vysoké ceny šafránu. V současnosti je to nejdražší koření na světě. Vzácnost šafránu daná jeho vysokou cenou se odráží v českých frazémech \"\"je toho/mít něčeho jako šafránu\"\", \"\"šetřit s něčím jako se šafránem\"\". Nejvíce se pěstuje v Íránu, Španělsku, v jižní Francii, v severní Africe a Latinské Americe. Podporuje zažívání, malé dávky mají mírně afrodiziakální účinky, vyšší dávky vyvolávají překrvení vnitřních orgánů, bolesti hlavy. Užívá se ve španělské, latinskoamerické, francouzské a orientální kuchyni. Ochucuje a barví pokrmy.", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma a místní, nebo lidové názvy.", "content": "Šafrán setý byl možná v historii, v některých krajích, podle jednoho zdroje česky lidově nazýván také krokus setý, krocin, krocinka, kročec, krokus, šafrán pravý, šefra, šefra jedlá, šefráň. Možný zlidovělý, nebo slangový název „krokus“ vyplývá z používání latinského rodového názvu \"\" pro šafrán. Český triviální název krokus se však obvykle vztahuje na rod bylin šafrán , bez určení druhu (např. vysázet krokusy, kvetoucí krokus). Pro šafrán (\"Crocus\"), jako rod rostlin, se tedy český triviální nebo lidový název krokus používá běžně, avšak pro šafrán setý (\"Crocus sativus\") jako druh se v současnosti systematické označení krokus setý nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafrán setý (\"Crocus sativus\"), je hlíznatá, velmi stará kulturní rostlina z čeledi kosatcovité, pěstovaná pro čnělky svých květů, které jsou vysoce ceněným kořením šafránem.", "tgt_summary": "Crocus sativus, commonly known as saffron crocus, or autumn crocus, is a species of flowering plant of the \"Crocus\" genus in the iris family Iridaceae. It is best known for producing the spice saffron from the filaments that grow inside the flower. The term \"autumn crocus\" is also used for species in the \"Colchicum\" genus, which strongly resemble crocuses. However, crocuses have 3 stamens and 3 styles, while colchicums have 6 stamens and 1 style, and belong to different family, Colchicaceae. They are also toxic. This cormous autumn-flowering perennial plant species is unknown in the wild. Human cultivation of saffron crocus and use of saffron have taken place for more than 3,500 years and spans different cultures, continents, and civilizations (see History of saffron). \"Crocus sativus\" is currently known to grow in the Mediterranean, East Asia, and Irano-Turanian Region. Saffron is the triploid form of a species found in Eastern Greece, \"Crocus cartwrightianus\"; it probably appeared first in Southern Greece on the Attic peninsula or the island of Crete. An origin in Western or Central Asia, although often suspected, is not supported by botanical research. Other sources suggested some genetic input from \"Crocus pallasii\", which has not been verified by chromosome and genome comparisons.", "id": 1508826} {"src_title": "Rozmarýn lékařský", "tgt_title": "Rosemary", "src_document": [{"title": "Stanoviště.", "content": "V původním areálu rozšíření roste v suchých místech v blízkosti mořského pobřeží. Nesnáší těžké půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast rozšíření.", "content": "Původní oblast rozšíření zahrnuje Středomoří. Pěstuje se také v Anglii, USA, Mexiku a téměř po celé střední a východní Evropě, zde ale nezplaňuje, neboť nepřežije tuhé zimy a musí přezimovat ve skleníku. Lze jej pěstovat i doma na slunném místě, v zimě za oknem a v létě na balkoně či terase, nedoroste však do výšky dvou metrů. Dováží se z bývalých zemí Jugoslávie, z Itálie, Španělska, Francie, Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Jako koření se užívají listy jehličkovitého vzhledu, sušené i čerstvé, celé i drcené či jemně mleté. Pomáhá lepšímu trávení, vylučování žluči a moči, proti nadýmání, při nízkém krevním tlaku. Je třeba opatrnosti, může ve velkém množství škodit zdraví. Používá se buď samotný, nebo jako součást provensálského koření. Dodává jídlům trpce kořeněnou chuť, vůní se podobá kadidlu. Užívá se při přípravě skopové a jehněčí pečeně, telecího masa, drůbeže, vařených ryb a rajských omáček.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné.", "content": "V mnoha zemích světa se používá k destilaci silice užívané do šamponů, mýdel či kolínské. Mnohde se vkládá do šatníků jako ochrana proti molům. V lidovém léčitelství je známý jako mořská rosa a byl symbolem lásky a smrti. Používal se i jako ochrana proti černé magii - položen pod lůžko měl chránit spícího před vším zlým.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Obsahuje 1 až 2 % silice (verbenon, borneol, cineol, kafr, limonen aj.), flavonoidy (luteolin, apigenin, diosmetin aj.), diterpenové hořčiny (pikrosalvin, rosmanol, rosmadial aj.), kyselinu ursulovou, oleanovou, kávovou, chlorgenovou a rozmarýnovou, třísloviny (až 8 %) a další látky.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozmarýn lékařský nazývaný též rozmarýna lékařská (\"Rosmarinus officinalis\") je stálezelená léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých, keřovitého vzrůstu. Jméno této silně aromatické rostliny pochází z latiny („mořská rosa“).", "tgt_summary": "Salvia rosmarinus, commonly known as rosemary, is a woody, perennial herb with fragrant, evergreen, needle-like leaves and white, pink, purple, or blue flowers, native to the Mediterranean region. Until 2017, it was known by the scientific name Rosmarinus officinalis, now a synonym. It is a member of the mint family Lamiaceae, which includes many other herbs. The name \"rosemary\" derives from Latin \"ros marinus\" (\"dew of the sea\"). The plant is also sometimes called anthos, from the ancient Greek word ἄνθος, meaning \"flower\". Rosemary has a fibrous root system.", "id": 59110} {"src_title": "Černucha setá", "tgt_title": "Nigella sativa", "src_document": [{"title": "Popis a rozlišovací znaky.", "content": "Černucha setá je jednoletá bylina s přímou, drsně chlupatou lodyhou, dorůstající výšky 10 až 30 cm. Kořeny jsou žlutě zbarvené. Listy jsou střídavé, 2x až 3x zpeřeně členěné v nitkovité úkrojky. Květy jsou jednotlivé, vrcholové, oboupohlavné. Okvětí je složeno většinou z 5 světle modrých, zeleně žilkovaných, na bázi nehetnatých, na vrcholu zašpičatělých okvětních lístků. Mimo to je přítomen větší počet, většinou 8 (5 až 15) menších, prohnutých, na vrcholu dvoulaločných lístků, které vznikly přeměnou nektárií. Tyčinek je větší počet. Gyneceum je složeno z 5 po celé délce srostlých pestíků. Plodem je hnědá, 12 až 18 mm dlouhá tobolka obsahující temně hnědá až černá, trojhranná, 2 až 3 mm velká semena. Na rozdíl od černuchy damašské má černucha setá drsně chlupatou lodyhu bez přeslenu úzce členěných listenů pod květem, a tobolky s hvězdovitým průřezem. Oba druhy jsou často zaměňovány a na celé řadě vyobrazení a fotografií černuchy seté je ve skutečnosti černucha damašská. Od černuchy rolní se černucha setá liší drsně chlupatou lodyhou, krátce nehetnatými okvětními plátky a typem plodu (nafouklá tobolka oproti kruhu částečně srostlých měchýřků). Zřídka pěstovaná černucha východní má květy žluté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jako oblast původu druhu je zpravidla uváděna jihozápadní Asie, druh je však široce rozšířen v oblasti od severní Afriky přes Blízký východ až po Indický subkontinent a vzhledem k tisícileté tradici pěstování nelze oblast skutečného původu jednoznačně určit. Druh roste zdomácněle v celém Středomoří a výjimečně i ve střední a východní Evropě. V České republice je pěstován jako okrasná letnička a vzácně zplaňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy černuchy seté jsou navštěvovány rozličným hmyzem, hledajícím pyl a nektar, obecně jsou ale v porovnání s květy jiných rostlin pro hmyz málo atraktivní. Hlavním opylovačem je včela medonosná, naproti tomu divoké druhy včel květy téměř nevyhledávají. Opylení je zajištěno specializovaným mechanismem, který nejprve umožňuje cizosprášení, v závěrečné fázi kvetení je pak úspěšnost opylení pojištěna samosprášením. Tento proces je někdy označován jako opožděné samosprášení. Květy jsou po otevření bledě zelené, následně se spolu s tím, jak dozrávají prašníky a květ vstupuje do samčí fáze, mění barva okvětí na odstín holubí modři. Jednotlivé kruhy tyčinek se počínaje vnějším postupně, tak jak dozrávají, ohýbají směrem ven a z prašníků se uvolňuje pyl, který se hmyzu pohybujícímu se okolo středové části květu lepí na hruď. Asi 5 dní od začátku samčí fáze dozrávají blizny a stávají se receptivními. Samičí fáze, v níž může dojít k opylení, trvá poměrně krátce. V průběhu noci se pak čnělky stáčejí dolů a přicházejí do kontaktu s posledními otevírajícími se prašníky. Následně se samovolně opět napřimují. V říši rostlin se jedná o ojedinělý mechanismus – pokud v souvislosti se zajištěním samosprášení dochází k pohybu květních částí, v převážné většině případů se pohybují prašníky směrem ke čnělce (např. dřišťál, opuncie, lomikámen, routa, svědivka), nikoliv naopak. Opylování včelami je u černuchy málo efektivní a většina semen vzniká prostřednictvím samosprášení. Rostlina potlačuje růst některých rostlin, především z čeledi bobovité, nacházejících se v jejím okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako léčivá rostlina a koření má černucha setá bohatou kulturní historii, sahající tisíce let do minulosti, a je opředena mnoha mýty. Většinou je známa jako černé semeno. Po dlouhé věky je využívána zejména ve Středomoří, Arábii, Indii a Dálném východě. Zbytky oleje ze semen byly nalezeny v Tutanchamonově hrobce. Použití semen černuchy jako léčiva je zmiňováno v Bibli. Uvádí jej pod názvem \"Melanthion\" Hippokratés a Dioscorides a pod názvem \"Gith\" Plinius starší. Raní bylináři nezřídka uváděli černuchu jako nebeskou bylinu. Prorok Mohamed popsal léčivé účinky takto: „Užívejte černé semeno, je to léčivý prostředek na všechny druhy nemocí kromě smrti”, což osvětluje jeho rozsáhlou oblibu v arabském světě. Avicenna jej ve svém díle Kánon medicíny doporučuje k posílení tělesné síly a při vyčerpání a skleslosti.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky, vedlejší účinky a jedovatost.", "content": "Semena černuchy seté obsahují asi 27 % bílkovin, 29 % tuků, 25 % sacharidů, 8 % vlákniny, 0,5 až 1,6 % éterického oleje a asi 7 % celulózy. Jsou poměrně bohatá na vitamíny (jmenovitě A, B1, B2, B3 a C) a minerální látky (zejména Ca, K, Se, Cu, P, Zn a Fe). Mezi nenasycenými mastnými kyselinami převládá kyselina linolová a kyselina olejová. V semenech, kořenech a výhonech byl zjištěn také karoten a kyselina vanilová. Jsou přítomny také alkaloidy (z isochinolonových alkaloidů nigelicimin a nigelicimin N-oxid, z pyrazolových nigellidin a nigellicin), triterpeny (α-hederin), steroidní saponiny a kumariny. Užívání semene černuchy je v přiměřených dávkách bezpečné a nebyla prokázána významnější toxicita. Na základě výsledků některých toxikologických studií se občas nedoporučuje dlouhodobé užívání. Semeno může mít dráždivý účinek na pokožku a způsobovat dermatitidy. Při nadměrném užívání se mohou objevit zažívací potíže, jako vedlejší účinek se také mohou dostavit bolesti hlavy. Používání se obecně nedoporučuje těhotným a kojícím ženám. Při testování na laboratorních myších byla smrtelná dávka (LD) semen stanovena na 2,4 g/kg živé váhy, což v přepočtu na člověka o hmotnosti 70 kg činí 168 g semen. Podávání toxických dávek vedlo k dýchacím potížím a snížení aktivity a projevovalo se také poklesem hmotnosti některých orgánů. Při denním podávání 90 mg/kg po dobu 90 dní se žádné příznaky toxicity neprojevily, jediným prokázaným fyziologickým účinkem bylo snížení hladiny glukózy v krvi. V některých vesměs botanických zdrojích se však uvádí, že semena černuch jsou jedovatá.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlavní využití semen černuchy seté je v domorodé medicíně a bylinném léčení, používají se také jako koření. Rostlina je pěstována i jako okrasná letnička.", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Semena černuchy seté se používají zejména v arabském světě a Indii jako koření k aromatizaci chleba, pečiva, jogurtů, omáček, salátů a sterilované zeleniny. Mají příjemnou vůni připomínající muškátový oříšek a lehce pálivou, kořenitou chuť. Využití je obdobné jako u černého pepře. Mleté semeno poměrně rychle ztrácí aroma. Silný antioxidační účinek spolu s mírnými vedlejšími účinky předurčují semena černuchy k použití jakožto vhodného doplňku stravy s celkově ozdravným účinkem.", "section_level": 2}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Rostlina je občas pěstována jako okrasná letnička, celkově se ale vysévá řidčeji než vzrůstnější a nápadnější černucha damašská. Byly vyšlechtěny i plnokvěté formy. Vyhovuje jí slunné, výhřevné, spíše sušší stanoviště s dobře propustnou půdou. Snáší lehce kyselé, neutrální i lehce zásadité půdy (pH 6 až 8). Nevyhovují jí zastíněná a přemokřená stanoviště. Množí se výsevem semen na jaře. Doporučuje se výsev přímo na stanoviště, protože mladé semenáčky jsou velmi křehké. Jejich opatrné přesazení je ale možné. Je to rychle rostoucí bylina, která vykvétá již asi po 100 dnech od výsevu a po dalších 50 dnech jsou zralá semena.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční a domorodá medicína.", "content": "Semena černuchy seté a olej z nich je hojně využíván v asijské medicíně (zejména v Indii a arabském světě) k udržení dobrého zdraví a léčení široké palety různých neduhů dýchací, trávicí a oběhové soustavy, poruch funkce jater a ledvin a k podpoře imunitního systému. Podávají se jmenovitě zejména při nachlazení, horečce, bolestech hlavy či zad, astmatu, diabetes, revmatismu, hypertenzi, různých mikrobiálních infekcích a k vypuzení parazitických červů z trávicí soustavy. Také se aplikuje na ekzémy, abscesy a napuchlé klouby, při bodnutí štírem, kousnutí hadem nebo psím pokousání. V arabských zemích je olej ze semen ceněn jako nejlepší prostředek na bolesti a ztuhlost kloubů.", "section_level": 2}, {"title": "Bylinná terapie, alternativní medicína a homeopatie.", "content": "Lékovou formou černuchy seté ve fytoterapii je semeno, které je známo pod názvem \"Semen cumini nigri\". Sbírá se po dozrání, zpravidla koncem léta. Užívá se nejčastěji mleté, 2x až 3x denně v množství na špičku kulatého nože, je možno také připravit nálev nebo odvar v červeném víně. Droga se podává při nadýmání a dispepsii, podporuje činnost slinivky, likviduje střevní parazity a má močopudný a žlučopudný účinek. Lze ji podávat samostatně nebo v kombinaci s jinými karminativy, jako je kmín, anýz, fenykl nebo římský kmín. Černucha je poměrně často používána v homeopatii, a to zejména při kataru jater a střev. Podává se obecně v homeopatické ředění potenci D5, a to v dávkování 9 kapek 3 x denně po dobu 6 až 7 týdnů.", "section_level": 2}, {"title": "Konvenční medicína.", "content": "V posledních dvou desetiletích se černucha setá dostala i do hledáčku oficiální lékařské vědy, a to zejména v arabském světě. Výsledky dlouhé řady studií potvrdily řadu účinků, pro něž je rostlina využívána v tradiční a domorodé medicíně již po tisíciletí: stimulující účinek na imunitní systém, antioxidační působení, protirakovinné, protizánětlivé, analgetické, antibakteriální, antivirotické, antimykotické a antiparazitické účinky, působení proti vysokému tlaku a další. Naopak nejednoznačné byly výsledky ohledně působení na dýchací soustavu, srážlivost krve a pohyblivost dělohy. Pozoruhodný je protirakovinný účinek semen černuchy seté a v nich obsažených látek, který byl prokázán v in vitro i in vivo studiích a týká se široké palety různých typů nádorových onemocnění. K prevenci onkologických onemocnění a zmírnění průvodních komplikací přispívají rovněž antioxidační a protizánětlivé účinky rostliny. Semena černuchy seté, olej ze semen nebo jednotlivé izolované účinné složky (thymochinon, α-hederin) jsou vhodným doplňkem regulérní chemoterapie, díky působení synergického efektu je možno v některých případech i snížit dávky chemoterapeutik.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Černucha setá (\"Nigella sativa\") je druh rostliny z čeledi pryskyřníkovité (\"Ranunculaceae\"). Je to jednoletá, rychle rostoucí bylina s nitkovitě členěnými listy a pohlednými, bledě modrými květy s množstvím tyčinek. Rostlina má zajmavý způsob opylování. Plodem je tobolka. Druh pochází z oblasti od Středomoří po Indii, pravděpodobně z jihozápadní Asie. V České republice je pěstována jako okrasná letnička a vzácně zplaňuje. Semena černuchy seté se tradičně používají jako koření, známé pod názvem černý kmín. Pro mnohostranný účinek jsou již po tisíciletí využívána v domorodé medicíně. Řada účinků byla prokázána vědeckými studiemi, a to včetně protirakovinového působení.", "tgt_summary": "Nigella sativa (black caraway, also known as black cumin, nigella, kalojeera, kalonji or kalanji) is an annual flowering plant in the family Ranunculaceae, native to a large region of the eastern Mediterranean, northern Africa, the Indian Subcontinent, and West Asia. \"N. sativa\" grows to tall, with finely divided, linear (but not thread-like) leaves. The flowers are delicate, and usually colored pale blue and white, with five to ten petals. The fruit is a large and inflated capsule composed of three to seven united follicles, each containing numerous seeds which are used as spice, sometimes as a replacement for black cumin (\"Bunium bulbocastanum\").", "id": 1181384} {"src_title": "Šafrán", "tgt_title": "Crocus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, se zploštěle kulovitými hlízami, které jsou zabalené do síťnatých starých pochev listů a vně mají několik šupin (katafylů). Jsou to poměrně nízké jednodomé rostliny s oboupohlavnými květy. Listy se vyvíjí po odkvětu či zároveň s květem, jsou pouze v přízemní růžici, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité, kýlnaté, často se 2 nápadnými rýhami rovnoběžnými s kýlem a okolo střední žilky se vytváří bílý pruh, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, poměrně velké a nápadné, různých barev, jednotlivé nebo vyrážejí po několika (2–5) z hlízy. Květy vyrážejí v paždí bazální šupiny z hlízy na krátké stopce, jsou podepřeny několika zpravidla blanitými listeny, někdy se vytváří i také blanité listénce. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které jsou srostlé v dlouhou okvětní trubku. Tyčinky jsou 3. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní, podzemní. Čnělka je 1, ale dělí se do 3 (vzácněji i více) úzce nálevkovitých laloků. Plodem je trojpouzdrá tobolka, která se vyvíjí pod zemí, ale při dozrávání se stopka prodlužuje a tobolka se dostává nad zem. Semena jsou četná a zpravidla obsahují masíčko.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 80 druhů, které jsou rozšířeny hlavně v Evropě, především ve Středomoří a také v jihozápadní a střední Asii, jinde se vyskytují jen adventivně.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR rostou (snad) přirozeně 2 druhy. Šafrán bělokvětý (\"Crocus albiflorus\") roste hlavně v Alpách a snad jako alpský migrant zasahuje přirozeně do Novohradských hor a na Šumavu. Jinde, např. ve severních Čechách (viz přírodní památka Farská louka)ale i do Krkonoš nebo na východní Moravě je však místy zdomácnělý. Šafrán karpatský neboli šafrán Heuffelův (\"Crocus heuffelianus\") je s jistotou původní ve slovenských Karpatech, možná zasahuje přirozeně do Beskyd. V jiných (většinou horských) oblastech je také občas zdomácnělý. Oba druhy jsou řazeny ke kriticky ohroženým druhům flóry ČR (C1). Šafrán setý (\"Crocus sativus\") byl dříve v ČR pěstován kvůli koření a vzácně zplaňoval. Jako okrasné druhy se pěstují např. fialově kvetoucí šafrán neapolský (\"Crocus napolitanus\"), či žlutě kvetoucí druhy šafrán žlutý (\"Crocus flavus\") a šafrán zlatý (\"Crocus chrysanthus\") a další.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafrán (\"Crocus\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi kosatcovité (\"Iridaceae\"). Tento článek pojednává o botanickém rodu, o šafránu jako koření viz šafrán setý.", "tgt_summary": "Crocus (English plural: crocuses or croci) is a genus of flowering plants in the iris family comprising 90 species of perennials growing from corms. Many are cultivated for their flowers appearing in autumn, winter, or spring. The spice saffron is obtained from the stigmas of \"Crocus sativus\", an autumn-blooming species. Crocuses are native to woodland, scrub, and meadows from sea level to alpine tundra in North Africa and the Middle East, central and southern Europe, in particular Krokos, Greece, on the islands of the Aegean, and across Central Asia to Xinjiang Province in western China.", "id": 909738} {"src_title": "Bádensko", "tgt_title": "Baden", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "Bádensko vzniklo jako markrabství v rámci Švábského vévodství. Původně však zahrnovalo nevelký pruh území na pravém břehu Rýna v okolí Durlachu, Karlsruhe a Baden-Badenu a několik oddělených exkláv severně od Basileje. V letech 1535-1771 bylo Bádensko rozděleno mezi Bádensko-Durlach a Bádensko-Baden, které se roku 1771 znovusjednotily pod vládou durlašské linie. Za ztracená území na levém břehu Rýna bylo Bádensko roku 1803 Napoleonem bohatě odškodněno. Získalo dříve habsburské Breisgavsko, východní část Rýnského Falckrabství, knížectví Fürstenberg a další území. Roku 1806 Bádensko přistoupilo k Rýnskému spolku, za což bylo povýšeno na velkovévodství. V letech 1815-1866 bylo Bádensko členským státem Německého spolku. V Prusko-rakouské válce se postavilo na stranu Rakouska, po skončení války bylo Pruskem obsazeno, ale uhájilo si samostatnost a roku 1867 přistoupilo k Severoněmeckému spolku. Od roku 1871 bylo spolkovým státem Německého císařství. Po skončení 1. světové války dne 22. listopadu 1918 zde byla po odstoupení posledního velkovévody Friedricha II. vyhlášena republika \"(Svobodný stát Bádensko, německy Freistaat Baden)\", která byla do 1933 spolkovou zemí tzv. Výmarské republiky. Po nástupu nacismu v Německu byl 14. října 1933 i zdejší zemský sněm zrušen a Bádensko, zbavené veškeré autonomie, pak bylo do konce 2. světové války zemí tzv. Třetí říše. I nadále zde však fungovala formální zemská vláda. Po skončení 2. světové války bylo rozhodnutím postupimské konference od 7. července 1945 území Bádenska rozděleno na dvě části. Severní polovina s bádenskou metropolí Karlsruhe byla v rámci americké okupační zóny Německa spojena se severní částí Württemberska do země \"Severní Württembersko-Severní Bádensko\", přejmenované 20. prosince 1945 na Württembersko-Bádensko; zatímco se jižní polovina v rámci francouzské okupační zóny Německa stala zemí Jižní Bádensko (přejmenovanou 2. prosince 1946 na \"Bádensko\"). Obě země se pak 7. září 1949 staly spolkovými zeměmi nově vzniklé Spolkové republiky Německo. V referendu konaném 16. prosince 1951 se obyvatelé Jižního Bádenska, Württemberska-Bádenska a třetí země Württemberska-Hohenzollernska vyslovili pro sloučení všech 3 zemí. Na území historického Bádenska se sice 53 % jeho hlasujících obyvatel vyslovilo pro obnovu původní země Bádenska, byli však nicméně přehlasováni ostatními hlasujícími. 25. dubna 1952 pak byly (Jižní) Bádensko, Württembersko-Bádensko a Württembersko-Hohenzollernsko sloučeny do moderní spolkové země Bádenska-Württemberska. V jejím rámci zde pak do roku 1972 existovaly na historickém území původního Bádenska vládní obvody Jižní Bádensko a Severní Bádensko \"(na části Bádenska před tím tvořící zemi Württembersko-Bádensko)\", jejichž hranice respektovaly původní hranice Bádenska. 7. června 1970 se na území původního Bádenska konalo další referendum, v němž se většina hlasujících (81 %) vyslovila pro setrvání Bádenska v rámci Bádenska-Württemberska. Správní reformou, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1973, pak historické hranice vládních obvodů na území Bádenska-Württemberska zanikly, a nově vzniklé vládní obvody již nerespektují původní hranice Bádenska ani názvy historických zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bádensko (německy \"Baden\") je historická země na jihozápadě Německa, na území dnešní spolkové země Bádensko-Württembersko. Její metropolí bylo město Karlsruhe.", "tgt_summary": "__notoc__ Baden (; ) is a historical territory in South Germany and North Switzerland, on both sides of the Upper Rhine.", "id": 1624090} {"src_title": "Jiří Gruša", "tgt_title": "Jiří Gruša", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Pardubicích. Jeho otec byl technickým úředníkem, který byl po válce nucen se přihlásit do dolu v rámci náboru pracující inteligence. Po absolvování středoškolského studia v Pardubicích byl Gruša, nyní pocházející z dělnické rodiny, (díky změně povolání svého otce) přijat na Karlovu univerzitu, aniž by musel vstoupit do komunistické strany. Nejprve studoval český jazyk a historii, po roce přešel na Filozofickou fakultu studovat obory filozofie a historie. Během studia se u něho začal projevovat organizační talent, díky kterému působil na pozici redaktora v různých literárních časopisech. Svou poezii pravidelně zasílal do redakcí pražských novin, kde se jeho básně setkávaly vždy s odmítavou odpovědí redakcí pro intelektuální obsah a neplnění potřebných ideových předpokladů. Vysokou školu ukončil v roce 1962, kdy vyšla jeho básnická sbírka \"Torna\". V tomto roce také nastoupil základní vojenskou službu. Dále se věnoval básnické tvorbě. V roce 1963 byla v pražských novinách zveřejněna část jeho práce, která byla vytržena z kontextu. V této práci byly zmíněna i osoba Fidela Castra. Díky tomu byl pozván do Dobříše, kde se setkal s celou řadou mladých spisovatelů. Zde vznikla myšlenka vzniku časopisu pro mladou literaturu, proto zorganizoval vše potřebné a ještě během jeho vojenské služby vznikl časopis \"Tvář\", s odkazem na Františka Halase, jehož se stal redaktorem. Po měsíci působení v časopise Tvář, se objevil v tisku článek jeho přítele z Pardubic Vladimíra Medka, pojednávající o tom, že není správné, aby nevycházely starší básně bez stalinských veršů. Na tento text reagoval tím, že Literární noviny otiskly jeho článek, který byl označen jako devastace literárního socialistického kánonu, článek, ve kterém se vyjádřil k účelu poezie a kritizoval její současné ideologické cíle. Tento počin vyvolal silnou reakci ze strany režimu. Po třech měsících dobrovolně odešel z vedení časopisu \"Tvář\" v domnění, že se vše uklidní a on bude moci nadále spolupracovat s její redakcí. To se však nestalo a v březnu bylo na jeho osobu vypsáno trestní stíhání. Stal se nezaměstnatelným. Kvůli nedostatku financí se odstěhoval s dcerou k rodičům své ženy, kde rok vydělával překladem textů a psaním recenzí pod pseudonymem. V roce 1964 vydal druhou básnickou sbírku \"Světlá lhůta\". Své první zaměstnání dostal až v roce 1966, kdy působil jako korektor v \"Nových knihách\". Situace se postupně zlepšovala a jeho schopnosti byly doceněny. Rok po nástupu do nového zaměstnání byl přeřazen do redakce časopisu \"Zítřek\", navíc se podařilo založit nový časopis \"Sešity pro mladou literaturu\", který se zabýval vlastním pohledem mladé generace na literaturu. Během let 1968-1969 však byly oba časopisy zakázány. Skončilo tak krátké období veřejné jeho činnosti. Autor se odvrátil od poezie a začal psát prozaické texty. Za částečné publikování \"Listů z Kalpadocie\" v letech 1968-1969 v \"Sešitech\", byl opět trestně stíhán kvůli údajnému šíření pornografie. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vykonával různá zaměstnání. Dva roky spolupracoval s Divadlem za branou a poté pracoval ve stavebnictví. Dále se věnoval psaní a jeho další díla vyšla buď v samizdatu, nebo v exilových nakladatelstvích. Jednalo se například o novelu \"Dámský gambit\", se kterou souvisí jeho seznámení se s Ludvíkem Vaculíkem a Ivanem Klímou. Ludvík Vaculík první přišel s myšlenkou přepisu a vydávaní textů mladých autorů, kteří se pravidelně scházeli k autorskému čtení v bytě Ivana Klímy. Gruša se ujal organizačních úkolů, a tak vznikla edice Petlice. Petlice se velmi rychle vyvíjela a díla se šířila i díky přepisům samotných čtenářů. Jeden z těchto čtenářů, jenž si doma zařídil malou přepisovací dílnu, kde zrovna přepisoval \"Dotazník\" aneb \"Modlitbu za jedno město a přítele\", byl zatčen a spolu s ním i Jiří Gruša, který čerstvě podepsal Chartu 77 a byl obviněn, že svým románem \"Dotazník\" zaútočil na společenské zřízení. Ve vězení strávil necelé tři měsíce. Byl propuštěn díky mezinárodnímu ohlasu na jeho dílo a díky reakcím některých významných autorů. V roce 1980 získal literární stipendium v USA. Bylo mu umožněno opustit Československou republiku. Po několika měsících strávených ve Spojených státech amerických se hodlal vrátit zpět do Československa. Během cesty jej však Ludvík Vaculík varoval, aby návrat odložil, proto se rozhodl prozatím zůstat v německém Bonnu u svého přítele. Po několika dnech obdržel dopis, ve kterém byl zbaven československého občanství a tím mu byl znemožněn návrat do Československa. Trvale se tedy usadil v Německé spolkové republice, kde získal státní německé občanství. V Německu začal velmi intenzivně pracovat, dále se věnoval tvorbě, psal převážně německy a spolu s Tomášem Kostou se v roce 1986 rozhodl založit firmu, která se věnovala překladu literárních textů. V roce 1989 ve věku 23 let zemřel Grušův syn Martin Gruša. Po intervenci německého ministra zahraničí Hansa-Dietricha Genschera československé úřady dovolily Grušovi přijet do vlasti a zúčastnit se Martinova pohřbu. Po pádu železné opony se vrátil do Čech a vstoupil do diplomatických služeb. Stal se velvyslancem v Německu do června roku 1997, poté byl 5 měsíců ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Rok nato se stal velvyslancem v Rakousku a v této funkci vytrval 6 let. Během tohoto období byl vyznamenán Cenou Jaroslava Seiferta za sbírku \"Grušas Wacht am Rhein (Grušova Hlídka na Rýnu)\", za niž získal i cenu Magnesia Litera. Po roce 2004 se stal ředitelem \"Diplomatické akademie Vídeň\" a také získal předsednictví v Mezinárodním sdružení PEN-klubů. Obě tyto funkce vykonával do roku 2009, kdy se vrátil k literární tvorbě. Na sklonku života vyšlo jeho dílo \"Beneš jako Rakušan\". Dne 28. října roku 2011 zemřel během operace srdce ve věku 72 let.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jiří Gruša byl třikrát ženatý. S Annou Grušovou, dcerou germanisty Eduarda Goldstückera, měl dceru Milenu (*1962) a syna Martina (1966-1989). Martin Gruša byl baskytarista, vystupoval například se skupinami Babalet a Echt!. Zemřel v roce 1989 na následky diabetu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další.", "content": "Jiří Gruša překládal také z němčiny: např. Franze Kafku, Friedricha Schillera a Rainera Maria Rilkeho.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jiří Gruša (10. listopadu 1938 Pardubice – 28. října 2011 Bad Oeynhausen, Německo) byl český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. Od června 1997 do ledna 1998 zastával post ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve druhé Klausově vládě (jako nestraník). V letech 2003 až 2009 byl prezidentem mezinárodního centra PEN klubu. Pro jednu ze svých knih použil pseudonym \"Samuel Lewis\".", "tgt_summary": "Jiří Gruša (10 November 1938, in Pardubice – 28 October 2011, in Bad Oeynhausen) was a Czech poet, novelist, translator, diplomat and politician.", "id": 1665478} {"src_title": "Hadždž", "tgt_title": "Hajj", "src_document": [{"title": "Cíl a původ pouti.", "content": "Cílem pouti muslimů je město Mekka v Hidžázu v Saúdské Arábii, především pak tamější svatyně Ka'ba. Mekka je pro muslimy posvátným místem, právě zde se narodil a začal působit prorok Mohamed (asi 570–632). Poté, co byl vystaven odmítnutí a pronásledování mekkánských kmenů (včetně vlastního kmene Kurajšovců), rozhodl se roku 622 odejít do Medíny (hidžra). Pobyt Mohameda v Medíně je označován jako medínské období. Až v této době Mohamed nakázal svým stoupencům povinnou pouť ke Ka'bě, kterou považoval za svaté místo. Ka'ba byla tradičním sídlem arabských bohů jako byli Hubal, al-Lát, al-Uzzá nebo Manát a pouť k ní se konala již v předislámské Arábii. Podle tehdy vznikající islámské tradice Ka'bu vystavěl Adam poté, co jej Bůh vyhnal z ráje. Když nastala potopa, Ka'ba měla být vzata do nebe a znovu vystavěna Ibrahímem (biblický Abrahám) a Ismá'ílem (Izmael). Ke svatyni se vztahuje i další legenda: když Ibrahím zapudil Hádžar (biblická Hagar) a jejího syna Ismá'ílíja do pouště, Ismá'íl po nějakém čase bloudění dostal žízeň. Hádžar se vydala hledat vodu, avšak nemohla ji najít a až anděl Džibríl (Gabriel) ji dovedl k prameni Zamzam, nad kterým později Ibrahím s Ismá'ílem postavili svatostánek. Dnes se pramen nachází v blízkosti Ka'by a muslimy je považován za posvátný. Ka'ba, nacházející se na dvoře mešity Al-Masdžid al-Harám, zvané též „Velká mešita“, je přibližně 15 metrů vysoká, 12 metrů dlouhá a 10 metrů široká kamenná stavba. Celá bývá pokryta brokátovou látkou zvanou kiswa, zdobenou různými kaligrafickými nápisy, zejména verši z koránu. Před každoroční poutí se kiswa mění za novou, stará se rozstříhá a rozdá poutníkům. V Ka'bě je uložen Černý kámen, který byl předmětem uctívání již v předislámské Arábii a dnes se jedná o nejsvětější islámskou relikvii. Ve středověku byl rozbit na několik kusů a nyní je spojen pomocí stříbrného rámu. Jedná se patrně o bazalt či meteorit. Podle lidového vyprávění byl kámen nejdříve bílý, avšak zčernal následkem hříchů muslimů, kteří se mu přichází klanět. Mohamedova myšlenka pouti ke Ka'bě byla ovlivněna pohanskými kulty, dále pak křesťanstvím i židovstvím. V koránu je povinnost muslima vykonat hadždž zakotvena v druhé súře ve verši 97:", "section_level": 1}, {"title": "Poutníci.", "content": "Povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky má každý muslim bez rozdílu společenského postavení či pohlaví. Muslim, který se rozhodne hadždž vykonat, by měl mít dostatek financí na celou dobu pouti a zároveň by se měl postarat o zajištění osob, které jsou na něm závislé, a úhradu případných dluhů po dobu své nepřítomnosti. Pokud je muslim nemocný a má dostatek finančních prostředků, může za sebe do Mekky vyslat zástupce, případně to může stanovit v závěti a dědic je povinen tuto službu zemřelému prokázat. Za zesnulého muslima může pouť vykonat jeho dítě, které opět smí někomu zaplatit, aby vykonal hadždž za něj. Pouť nemusí vykonávat ten muslim, který cítí, že by poutí riskoval svůj život. Hadždže se účastní jen muslimové, nemuslimům není vstup do Mekky povolen. Podle šaríi se pouti nemusí účastnit tělesně postižení lidé. Nebývá však výjimkou, že se pouti účastní muslimové s trvalým postižením, nevidomí či těžce nemocní.", "section_level": 1}, {"title": "Poutní rituál.", "content": "Samotná pouť se koná v měsíci dhú'l-hidždža přibližně mezi 7.–12. dnem. Jelikož je islámský kalendář lunární, pouť začíná vzhledem ke gregoriánskému kalendáři vždy o 11–12 dní dříve než předešlý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k Mekce.", "content": "Vstupní branou k Mekce je město Džidda, kde se nachází letiště. Odtud se muslimové přepravují většinou pomocí autobusů do Mekky. Každoroční obrovské nápory poutníků způsobily, že mezi Mekkou a Džiddou bylo třeba vystavět dálnici a vysokorychlostní železnici. Mekka a oblast ve vzdálenosti asi 5–30 kilometrů okolo ní tvoří tzv. posvátný okrsek (arabsky \"haram\"). Před vstupem do něj se poutníci zastaví na určeném místě, kde se omyjí, ostříhají si nehty a muži si holí hlavu. Poté si mužská část poutníků oblékne šat zvaný ihrám, který se skládá ze dvou kusů bílé bezešvé látky. První díl si ovinou kolem boků a druhý přehodí přes levé rameno a na pravé straně jej zavážou na uzel. Ženy si oblékají dlouhá, taktéž bílá roucha, jež zahalují i hlavu. Jakmile poutník vykoná tyto rituální úkony, dostává se do stavu označovaného \"ihrám\" – „zasvěcení“. Během něj se muslimové musí zdržet pohlavního styku, je jim zakázáno se česat, stříhat si vlasy, vousy, ochlupení a nehty, vonět se voňavkami, nosit drahé šperky, prolévat krev, lovit zvěř a trhat rostliny. Těsně před vstupem do haramu jsou poutníci kontrolováni, zda mají pas se zvláštním poutnickým vízem. Již na cestě k Mekkce poutníci recitují formuli zvanou talbija. Ta zní: \"Labbajka, Alláhumma, labbajka, lá šaríka laka, labbajka, inna'l-hamda wa'n-ni'mata laka, wa'l-madh, lá šaríka laka, Alláhumma, labbajka!\" (v překladu „Tobě k službám zde stojím, Bože, tobě k službám. Nemáš sobě rovného, Tobě budiž chvála, milost a sláva, nemáš sobě rovného.“) Talbija bývá často provolávána i ve zkrácené podobě \"Labbajka, Alláhumma, labbajka!\" („Tobě k službám, Bože, tobě k službám!“). Kvůli organizaci poutě a dodržení jednotlivých rituálů jsou poutníci shromažďování podle národností do jednotlivých skupin a řídí se pokyny průvodců nazývaných šejchové, dalílové či mutawwifové, kteří mají za úkol poutníky organizovat a napomoci jim při dodržování správného postupu jednotlivých rituálů.", "section_level": 2}, {"title": "Umra.", "content": "Osmým dnem měsíce dhú'l-hidždža začínají rituální úkony v Mekce. Nejdříve poutníci vykonávají tawáf, rituál sestávající ze sedmerého obcházení Ka'by proti směru hodinových ručiček. Tak to prý dělali vyznavači jedinosti Boží (hanífové) před příchodem Mohameda a tak to měl dělat i sám Prorok. Při obcházení Ka'by se muslimové snaží políbit Černý kámen nebo se jej aspoň dotknout, třeba jen hůlkou. Dotknout se kamene nepatří mezi povinnosti muslima, je to čin individuální zbožnosti. Po rituálu obcházení Ka'by se poutníci dvakrát pomodlí čelem k místu mezi vchodem Ka'by a Černým kamenem, které se nazývá multazam, a pijí vodu z pramene Zamzam. Poté následuje běh či chůze mezi pahorky Safá a Marwá, které jsou od sebe vzdáleny asi 700 metrů. Během putování mezi pahorky muslimové nahlas pronášejí verše koránu. Tento úkon, který se nazývá sa'j, symbolizuje Hádžařino zmatené běhání pouští, během kterého se snažila najít vodu pro svého syna Ismá'íla. Po skončení těchto rituálů se většina poutníků odebere do údolí Miná, kde přečká noc v bílých stanech. Obcházení Ka'by a běh mezi dvěma pahorky tvoří tzv. malou pouť zvanou umra. Tu lze vykonat i mimo určená data jakožto záslužný zbožný čin, na rozdíl od hadždže (tzn. „velké pouti“), který lze vykonat jen v předepsané dny v roce. Muslimové, kteří přijeli vykonat jen umru, odloží po jejím skončení poutní šat, čímž vystoupí ze stavu ihrámu a odeberou se domů nebo navštěvují další svatá místa, jako je Mohamedova hrobka v Medíně. Umru často vykonávají muslimští politici, kteří navštíví Saúdskou Arábii, aby tak dali veřejně najevo svou zbožnost.", "section_level": 2}, {"title": "Arafát.", "content": "Hlavní obřady samotného hadždže začínají 7. dne měsíce dhú'l-hidždža promluvou (chutba) v mešitě Masdžid al-Haram a slavnostní večeří. Při promluvě má hlavní slovo chatíb, který hovoří o Mohamedovi, o významu hadždže a zejména seznamuje poutníky s programem pouti. Další den se poutníci dostaví do oblasti Miná, kde stráví celý den rozjímáním a v modlitbách. Devátého dne ráno se muslimové odeberou na planinu Arafát k rituálnímu stání. Arafát je podle islámské tradice místem, kde došlo k opětovnému shledání Adama a Evy po jejich vyhnání z ráje, také je to místo loučení Mohameda s obcí věřících v roce 632. Rituál na Arafátu začíná polední modlitbou a pokračuje stáním až do západu slunce, během kterého se poutníci modlí a prosí Alláha o slitování, což bývá považováno za jakousi obdobu soudného dne. Jestliže poutník tento rituál zmešká, je celá jeho pouť neplatná. Obřad stání na Arafátu bývá považován za jeden z vrcholů celého hadždže. Po skončení modliteb se poutníci přemístí (běží) do Muzdalify, kde pokračují v modlitbách a v jejímž okolí stráví noc. Korán popisuje sestup z Arafátu takto:", "section_level": 2}, {"title": "Svátek obětování.", "content": "Vyvrcholení hadždže nastává desátého dne, kdy muslimové v údolí Miná symbolicky kamenují satana a obětují Alláhu zvíře. Tento den je označován „Svátek obětování“ (Íd al-adhá) nebo „Velký svátek“ (Al-íd al-kabír) a slaví jej muslimové po celém světě modlitbou salát a zvířecí obětí. Oběť se provádí v Miná na památku Ibrahímovy oběti berana. Zpravidla muslimové obětují kozy nebo ovce, bohatí v minulosti obětovávali i velbloudy. Obětované zvíře musí být usmrceno předepsaným způsobem tak, aby se jeho maso nepokládalo za rituálně nečisté. Obětované zvíře se natočí hlavou ke Ka'bě (qibla), muslim provádějící oběť pak pronese formuli \"Alláhu akbar\" („Bůh je převeliký“) a prořízne zvířeti krční tepnu. Nechá zvíře vykrvácet a poté jej rozporcuje. Korán zdůrazňuje, že Bůh si oběť přímo nevyžaduje ani ji nechce pro sebe; oběť má být důkazem zbožnosti muslima. Také proto je pak maso obětovaných zvířat prodáváno či rozdáváno chudým. V minulosti platilo, že zvíře by měl obětovat každý muslim. Avšak když postupem času začalo přibývat poutníků, počet obětovaných zvířat nabral obrovských rozměrů a veškeré maso z nich nebylo možno efektivně zpracovat. Proto v průběhu osmdesátých let islámské právní autority vydaly prohlášení, že oběti se mohou provádět kolektivně, tj. jedno zvíře pro větší skupinu lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenování satana.", "content": "Ještě téhož den, 10. dhú'l-hidždža, poutníci nasbírají sedm kamínků (pokud možno ještě při pobytu v Muzdalifě), se kterými přijdou do údolí Miná, aby jimi symbolicky hodili po satanovi. Satana v minulosti představovaly tři kamenné pilíře (džamry), avšak po mnoha tragédiích, které během tohoto rituálu vedly k ušlapání mnoha set poutníků, byly na příkaz vlády Saúdské Arábie malé sloupy nahrazeny třemi zdmi dlouhými dvacet šest metrů, čímž se poutníkům zvětšil prostor pro vrhání kamenů. Kamenování se provádí z mostu Džamarat, který muslimům umožňuje házet kameny z více úrovní. Most byl postaven v roce 1963 a nejdříve umožňoval poutníkům házet kameny na kamenné pilíře jen z jedné úrovně. V roce 2006 se započalo s jeho rozsáhlou přestavbou, během hadždže v roce 2007 byly přístupné již tři úrovně z plánovaných čtyř. Most měl být dokončen v roce 2008, v současné době je však stále ve výstavbě. První den (tj. ještě v den Svátku obětování) poutníci kamenují jen tu nejvyšší ze zdí. Hodí po ní sedm kamínků, které se na zeď mají házet jeden po druhém, hodit najednou více kamenů je pořád chápáno jako jeden hod, což se považuje za chybu. Kamenování pokračuje i další dny, kdy se však kamenují všechny tři džamry, každá vždy po sedmi kamenech. Pokud poutník zůstane v Mekce až do úplného konce hadždže, vyčerpá tak všech sedmdesát kamenů. Muslimové mohou hodit kameny za libovolný počet ostatních muslimů, kteří kamenování nemohou vykonat sami. Symbolické kamenování má připomínat počínání Ibrahíma, jenž v těchto místech zahnal kameny satana, který ho pokoušel, aby neuposlechl božího příkazu a neobětoval svého syna Isma'íla.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr pouti.", "content": "Po skončení těchto rituálů bývá zvykem, že se muslimové v Mekce zdrží ještě tři dny. Během této doby se věnují různým činnostem – suší maso obětovaných zvířat, znovu kamenují satana apod. Po uplynutí tří dnů celý hadždž definitivně končí. Muslimové před odchodem ještě naposledy obejdou Ka'bu a někteří se vydají k Mohamedově hrobce do Medíny. I když návštěva Mohamedova hrobu není povinností muslima, je považována za významnou a záslužnou. Pouti do Mekky se účastní i muslimové z České republiky, v roce 2006 se jednalo přibližně o dvě desítky, stejně jako v roce předchozím. V roce 2008 bylo podle zpráv Islámské nadace vydáno 75 poutnických víz pro poutníky z Česka.", "section_level": 2}, {"title": "Tragické události a jejich důsledky.", "content": "Pouti se každoročně účastní okolo dvou milionů osob (v roce 2008 se jednalo o 1 729 841 ze 178 zemí). Kvůli takovému množství poutníků přijímají saúdskoarabské úřady mimořádná logistická, zdravotnická i bezpečnostní opatření, která by měla zabránit nehodám, případným teroristickým útokům či epidemiím. Z bezpečnostního hlediska bývá nejrizikovější kamenování satana v Miná, během kterého se na malém prostoru ocitá obrovské množství osob, což v minulosti již mnohokrát vedlo k ušlapání stovek poutníků. Proto byl rozšířen most, který vede k pilířům, a byly vybudovány dva nouzové východy z údolí Miná. Poutníkům též bylo povoleno zahájit rituál kamenování ihned po půlnoci, tedy ještě před sérií ranních modliteb. Kvůli zajištění bezpečnosti jsou v Mekce přítomny desetitisíce policistů i vojáků, v roce 2007 jich bylo přítomno přibližně 60 000. Snaha Saúdské Arábie zvládnout obrovské davy poutníků vedla k zavedení kvót, které určují, jaký počet muslimů z jednotlivých zemí se může na pouť vydat. Jedna z největších tragédií během hadždže nastala v roce 1987, kdy saúdskoarabští vojáci zasahovali proti íránským poutníkům, kteří během hadždže pořádali demonstraci proti Spojeným státům. Při zásahu zemřelo více než 400 lidí. Vůbec největší tragédie co do počtu obětí nastala o tři roky později, kdy bylo během kamenování satana ušlapáno až 1426 muslimů. V roce 2006 přišlo při stejné události o život 362 poutníků, přičemž incidentu předcházelo zřícení jednoho z hotelů v Mekce, pod jehož troskami zahynulo přes sedmdesát ubytovaných poutníků. Neštěstí v roce 2006 vedlo ke zpřísnění kontroly příchozích poutníků, zejména jejich vstupního povolení.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální rozměr.", "content": "Mekka je duchovním i historickým centrem islámu a tudíž i muslimů. Hadždž jakožto znak muslimské jednoty hrál v dějinách islámu trvale významnou úlohu. Mimo jiné dává muslimům poznat oblast působení proroka Mohameda a potvrzuje jejich přináležitost k Bohu. Obrovské množství muslimů přichází do Mekky za stejným cílem. Jsou oděni ve stejný šat, který stírá sociální rozdíly mezi nimi – v době hadždže jsou si všichni poutníci rovni. Organizátoři poutě kladou důraz na to, aby mezi muslimy v době pouti nevznikaly nepřátelské nálady způsobené příslušností k odlišným směrům islámu – pouti se účastní jak sunnité, tak ší'ité. Ministr vnitra Saúdské Arábie Nadžíf ibn Abdal Azíz k tomu řekl: „Pouť není místem na vytahování politických hesel nebo sloganů, které muslimy rozdělují.“ V roce 2007 saúdskoarabský sunnitský král Abdalláh vůbec poprvé pozval na pouť ší'itského prezidenta Íránu Mahmúda Ahmadínežáda, který pozvání přijal.i Tomu, kdo hadždž vykoná, náleží čestný titul hádždž či hádždží, který smí používat před svým jménem. Tento titul se však používá i k uctivému oslovení staršího člověka bez ohledu na to, zda někdy hadždž vykonal. Vůbec prvním hadžim se podle islámské tradice stal sám Ibráhím. Vykonavatel pouti se těší ve svém muslimském okolí úctě, v některých oblastech jako v Egyptě je zvykem, že si poutníci či jejich rodinní příslušníci nechávají namalovat na průčelí domů různá vyobrazení z pouti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hadždž (: حجِّ) je arabský výraz pro pouť do Mekky, jeden z pěti pilířů islámu. Mekka a tamní svatyně Ka'ba patří k nejposvátnějším islámským místům. Pouť do Mekky, která má svůj původ již v předislámské Arábii, by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho fyzicky schopen a má k tomu dostatek finančních prostředků. Muslimovi, který celý rituál pouti absolvuje, náleží čestný titul \"hadži (hádždží)\". Hadždž tvoří velké množství rituálních úkonů, mezi hlavní patří menší pouť zvaná umra (skládá se ze sedmerého obcházení Ka'by a přecházení mezi pahorky as-Safá a al-Marwá), rituální stání na planině Arafát, kamenování satana v Miná a svátek Íd al-adhá, který slaví muslimové po celém světě formou obětování zvířat Alláhovi. Hadždž se koná zhruba sedmým až dvanáctým dnem měsíce dhú'l-hidždža. Vzhledem k tomu, že islámský kalendář je lunární, každoročně připadá doba konání pouti do Mekky na různé dny gregoriánského kalendáře. Pouti do Mekky se každoročně účastní okolo dvou milionů muslimů. Takové množství poutníků způsobuje řadu problémů. V minulých letech došlo během poutě k mnoha tragickým událostem. Z bezpečnostního hlediska je nejrizikovější kamenování satana v Miná, které si v roce 2006 vyžádalo přes tři sta ušlapaných a další stovky zraněných poutníků. V důsledku toho přijala vláda Saúdské Arábie řadu bezpečnostních opatření včetně stavebních úprav údolí Miná. Přes rozsáhlá opatření došlo koncem září 2015 během hadždže tohoto roku opět v Miná k ještě většímu neštěstí, při kterém bylo podle neúplné bilance zabito nejméně 717 obětí paniky ušlapáním a zraněno 863 poutníků.", "tgt_summary": "The Hajj (; ' \"pilgrimage\"; sometimes also spelt Hadj, Hadji or Haj in English) is an annual Islamic pilgrimage to Mecca, Saudi Arabia, the holiest city for Muslims. The pilgrimage, which lasts approximately 5 to 6 days depending on the lunar Islamic calendar, is a mandatory religious duty for Muslims that must be carried out at least once in their lifetime by all adult Muslims who are physically and financially capable of undertaking the journey, and can support their family during their absence. The literal meaning of the word Hajj is known to be \"heading to a place for the sake of visiting\". In Islamic terminology, Hajj is a pilgrimage made to the Kaaba, the \"House of Allah\", in the sacred city of Mecca in Saudi Arabia. The rites of Hajj are performed over five or six days, beginning on the eighth and ending on the thirteenth day of Dhu al-Hijjah, the last month of the Islamic calendar. It is one of the Five Pillars of Islam, alongside Shahadah, Salat, Zakat and Sawm. The Hajj is the second largest annual gathering of Muslims in the world, after the Arba'een Pilgrimage in Karbala, Iraq. The state of being physically and financially capable of performing the Hajj is called \"istita'ah\", and a Muslim who fulfills this condition is called a \"mustati\". The Hajj is a demonstration of the solidarity of the Muslim people, and their submission to God (Allah). The word Hajj means \"to attend a journey\", which connotes both the outward act of a journey and the inward act of intentions. The pilgrimage occurs from the 8th to 12th day (or in some cases 13th ) of Dhu al-Hijjah, the last month of the Islamic calendar. Because the Islamic calendar is lunar and the Islamic year is about eleven days shorter than the Gregorian year, the Gregorian date of Hajj changes from year to year. In 2020 CE (1441 AH), Dhu al-Hijjah extends from 22 July to 19 August. Ihram is the name given to the special spiritual state in which pilgrims wear two white sheets of seamless cloth and abstain from certain actions. ", "id": 2357920} {"src_title": "Karlovo náměstí (Praha)", "tgt_title": "Charles Square", "src_document": [{"title": "Popis a historie.", "content": "Náměstí bylo vytyčeno roku 1348 při lokaci Nového Města pražského přibližně uprostřed a stalo se jeho hlavním veřejným prostranstvím, tržištěm i shromaždištěm. Ve své době bylo největším náměstím středověké Evropy a při poutích spojených s ukazováním říšských relikvií se zde scházelo až 30 000 lidí. Náměstí je kosodélného, téměř obdélníkového půdorysu o přibližných rozměrech 152 x 550 metrů. Původně dosahovalo až po dnešní Lazarskou ulici, v níž se od poslední třetiny 14. století začaly stavět masné krámy až k ohradě Židovské zahrady a po Řeznickou ulici. Severojižním směrem byly na jeho ploše situovány prodejní stánky a z větší části dřevěná slanečková bouda. Od 60. let 19. století náměstí procházelo procesem ozdravování, tržní provizoria byla stržena a plochy proměňovány na park. V roce 1884 jeho podobu anglického parku s rozmanitými, asymetricky vysazenými dřevinami, navrhl významný český zahradní architekt František Josef Thomayer. Dosud zde roste mnoho památných a starobylých stromů. Například v jižní části náměstí se nachází památný platan javorolistý. Na památku 50. výročí vzniku Československa 28. října 1968 žáci základní devítileté školy z Resslovy ulice vysadili v severní části parku lípu svobody jako symbolický \"Strom republiky\". Pamětní cedulka byla odstraněna v období normalizace roku 1972.", "section_level": 1}, {"title": "Budovy.", "content": "Na severní straně na nároží Spálené ulice stojí stylově eklektická čtyřkřídlá budova Městského soudu čp. 6/II. V téže frontě až do Vodičkovy ulice stojí původně gotická stavba Novoměstská radnice s hranolovou věží. Do roku 1789 se jižně od ní v kolejišti tramvaje až po okraj dnešní Ječné ulice nacházela centrální gotická stavba kaple Božího Těla, jejíž základy byly zachyceny naposledy při archeologickém výzkumu z roku 2011. Severovýchodní frontu proti radnici na nároží Řeznické ulice tvoří mj. Salmovský palác s plastickým \"S\" v průčelí, přestavěný z barokního Braunova letohrádku. Východní frontu od Ječné ulice zaujímá kostel svatého Ignáce s areálem někdejší novoměstské koleje řádu jezuitů a její bývalou kaplí sv. Františka Xaverského, které byly po roce 1781 adaptovány pro účely vojenské a nyní Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, dnes slouží například III. interní klinice. Jedním z domů v jižní frontě náměstí, které nemocnice využívá, je Mladotovský palác neboli „Faustův dům“ (majitelem budovy je hlavní město Praha) čp. 502/II, kde za Rudolfa II. žil anglický alchymista a mystik, možná i špión anglické královny Alžběty I., Edward Kelly (Edward Talbot), spolupracovník Johna Dee.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Náměstí má hlavní křižovatku v severojižní ose a kolmo na ní západo-východní trať z Resslovy do Ječné ulice. Těmito směry je vedena tramvajová trať několika linek. Tramvajové spojení zde existuje od konce 19. století, od 50. let do 70. let 20. století k němu přibyly trolejbusy, které směřovaly z Vinohrad Žitnou ulicí směrem do Resslovy ulice a odtud pak přes Jiráskův most dále na Smíchov, kde se trať rozvětvila do Jinonic a na Strahov Tuto dopravu koncem 70. let vystřídaly městské autobusy a od roku 1980 se zde razil tunel metra trasy B. Stanice metra Karlovo náměstí má dva vestibuly, severovýchodní ústí do Karlova náměstí a jihozápadní vestibul na Palackého náměstí, stanice byla zprovozněna roku 1985. Po zrušení tramvajové trati na Václavském náměstí se z něj na Karlovo náměstí přesunul hlavní uzel celé pražské tramvajové dopravy. Vede přes něj několik tramvajových linek spojujících většinu města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlovo náměstí (lidově Karlák, dříve \"Dobytčí trh\", německy \"Karlsplatz\") je největší náměstí v České republice a jedno z největších v Evropě (rozloha 80 552 m²), administrativně spadá pod Prahu 2, historicky pak do čtvrti Nové Město. Současný název, po Karlu IV., má až od roku 1848, do této bylo nazýváno Dobytčí trh, německy \"Viehmarkt\".", "tgt_summary": "Charles Square () is a city square in the New Town of Prague, Czech Republic. At roughly 80,550 m² it is one of the largest squares in the world and was the largest town square of the medieval Europe. Founded in 1348 as the main square of the New Town by Charles IV, it was known as \"Dobytčí trh\" (Cattle Market) from the 15th century and finally named after its founder in 1848. The central portion of the square was turned into a park in the 1860s. The square is now one of the main transport hubs of the city centre with Karlovo náměstí metro station and numerous tram lines and busy roads crossing it in all directions.", "id": 74934} {"src_title": "Jehlan", "tgt_title": "Pyramid (geometry)", "src_document": [{"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objem a povrch.", "content": "Objem jehlanu se vypočítá jako kde formula_2 je obsah podstavy a formula_3 výška. Povrch jehlanu se vypočítává jako součet obsahu základny a obsahu jednotlivých trojúhelníkových stěn - jejich počet je dán počtem stran základny. kde formula_5 je obsah podstavy a formula_6 je obsah pláště. Na výše uvedených vzorcích je zajímavé, že pokud budu vrchol jehlanu posunovat v rovině rovnoběžné s rovinou základny, nemění se objem (obsah podstavy i výška zůstávají stejné), ale pouze povrch - ten může při posouvání vrcholu „dostatečně daleko“ v dané rovině růst nad všechny meze.", "section_level": 2}, {"title": "Souměrnost.", "content": "Jehlan nemůže nikdy být středově souměrný. Jehlan je osově souměrný pouze tehdy, je-li základna středově souměrná a průmět vrcholu jehlanu do roviny základny je shodný se středem souměrnosti základny (laičtěji: vrchol jehlanu musí ležet „kolmo nad středem souměrnosti základny“.). Osou souměrnosti je v takovém případě spojnice vrcholu se středem souměrnosti základny. Jehlan může být rovinově souměrný pouze tehdy, je-li základna osově souměrná a průmět vrcholu jehlanu do roviny základny leží na ose souměrnosti základny. (Lidštěji: vrchol jehlanu musí ležet „kolmo nad osou souměrnosti základny“.) Rovinou souměrnosti je v takovém případě rovina určená osou souměrnosti základny a vrcholem jehlanu.", "section_level": 2}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "Pokud tvoří základnu jehlanu mnohoúhelník o formula_7 stranách, má jehlan: Jehlan nemá tělesové úhlopříčky, stěnové mohou být jen v základně (pro n větší než 3). Jehlan je konvexní jen tehdy, je-li konvexní jeho základna.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy.", "content": "Pokud kolmice k podstavě procházející vrcholem protíná podstavu v jejím těžišti, nazýváme takový jehlan kolmý. Pokud tomu tak není, nazýváme jej kosý. Pokud je základnou jehlanu pravidelný mnohoúhelník a vrchol leží kolmo nad těžištěm základny, mluvíme o pravidelném jehlanu. „Pravidelnost“ jehlanu obvykle podstatně zjednodušuje výpočet jeho objemu a povrchu. Výpočet údajů v pravidelném formula_11-bokém jehlanu určeném délkou podstavné hrany formula_12a jeho výškou formula_13: formula_14 formula_15 formula_16 formula_17 formula_18 formula_19 formula_20 formula_21 formula_22, speciálně pro formula_23 je formula_24", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelný čtyřstěn.", "content": "Pravidelný čtyřstěn je jehlan, jehož základnu i všechny tři boční stěny jsou rovnostranné trojúhelníky. Tento čtyřstěn má stejný tvar všech stěn i délku všech hran - jedná se tedy o jedno z platónských těles. Jeho objem formula_25 a obsah formula_26 lze vypočítat z délky jeho hrany: Jeho výšku lze vypočítat jako formula_29 .", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelný čtyřboký jehlan.", "content": "Pokud má jehlan čtvercovou základnu a vrchol kolmo nad průsečíkem úhlopříček základny, hovoříme o pravidelném čtyřbokém jehlanu. Jeho objem formula_25 a povrch formula_26 lze vypočítat z délky strany základny formula_32 a výšky formula_33:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jehlan je trojrozměrné těleso. Jeho základnu (nebo také podstavu) tvoří mnohoúhelník. Vrcholy základny jsou spojeny s jedním bodem mimo rovinu základny – tento bod se obvykle nazývá (hlavní) vrchol jehlanu. Kolmá vzdálenost vrcholu od roviny podstavy se nazývá \"výška jehlanu\".", "tgt_summary": "In geometry, a pyramid is a polyhedron formed by connecting a polygonal base and a point, called the apex. Each base edge and apex form a triangle, called a \"lateral face\". It is a conic solid with polygonal base. A pyramid with an \"n\"-sided base has vertices, faces, and 2\"n\" edges. All pyramids are self-dual. A right pyramid has its apex directly above the centroid of its base. Nonright pyramids are called oblique pyramids. A regular pyramid has a regular polygon base and is usually implied to be a \"right pyramid\". When unspecified, a pyramid is usually assumed to be a \"regular\" square pyramid, like the physical pyramid structures. A triangle-based pyramid is more often called a tetrahedron. Among oblique pyramids, like acute and obtuse triangles, a pyramid can be called \"acute\" if its apex is above the interior of the base and \"obtuse\" if its apex is above the exterior of the base. A right-angled pyramid has its apex above an edge or vertex of the base. In a tetrahedron these qualifiers change based on which face is considered the base. Pyramids are a class of the prismatoids. Pyramids can be doubled into bipyramids by adding a second offset point on the other side of the base plane.", "id": 1750548} {"src_title": "Likér", "tgt_title": "Liqueur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výroba likérů počala před staletími, kdy se oddělily od bylinkářské medicíny, často připravované mnichy, tak jako Chartreuse (čti šartrúz) či Benediktýnka. V Itálii byly likéry vyráběny již v 13. století.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "Likéry jsou stupňovitostí alkoholu někde mezi dezertními víny a destiláty. Většinou mají mezi 20–40 % alkoholu, ale některé mají i přes 50 %. Cukru mají likéry od 100 g/l. Bylinné alkoholické nápoje s obsahem cukru do 100 g/l se nazývají hořké lihoviny. Lihoviny s obsahem cukru nad 250 g/l lze označit jako krém.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Likéry se připravují vyluhováním bylin, koření nebo dalších aromatických a chuťových přísad ve vodě nebo lihu a přidáním cukru atd. Některé likéry jsou připravovány destilací aromatických a ochucovacích surovin.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy likérů.", "content": "Existuje velké množství druhů likérů – bylinné, kávové, čokoládové, vaječné, ovocné, krémové a likéry z koření. Pijí se samotné, nebo se používají při přípravě drinků i pokrmů. Dále se dělí na sladké, polosladké a ovocné (neboli ratafie), na krémy a hořké likéry. Likéry, které mají obsah cukru 10 kg ve 100 litrech a obsahují přísadu aroma se nazývají dvojnásobné pálenky. Občas nejsou slazené vůbec, mohou být barvené i nebarvené. Likéry vyráběné s použitím ovoce nebo obsahují přísadu ovocné šťávy se nazývají ratafie.", "section_level": 1}, {"title": "Právní definice.", "content": "Ze zákona se likérem rozumí lihovina vyrobená z lihu nebo destilátu nebo jedné či více lihovin nebo jejich směsi oslazením a případně přídavkem produktů zemědělského původu, jako jsou vejce, smetana, mléko nebo jiné mléčné výrobky, ovoce, víno nebo aromatizované víno, obsahující nejméně 100 g cukru nebo ekvivalentní množství jiných sladidel na jeden litr výrobku s výjimkou likéru z hořce, s hořcem jako jedinou aromatickou látkou, u kterého je obsah cukru nejméně 80 g na 1 litr výrobku, a likéru z třešní, jehož veškerý etanol pochází z těchto třešní, u něhož je obsah cukru nejméně 70 g na litr výrobku; výrobek s obsahem cukru nad 250 g na 1 litr, vyjádřeno v invertním cukru, lze označit jako krém nebo „\"Creme de\"“, s výjimkou likérů z mléka a mléčných výrobků, u nichž se v označení použije výraz, ze kterého je zřejmé, že bylo při výrobě výrobku použito mléka nebo mléčného výrobku; při výrobě likérů je možno používat přírodně identické aromatické látky s výjimkou likérů vyrobených z plodů ananasu, černého rybízu, třešně, maliny, moruše, borůvky, citrusů, morušky, arktické ostružiny, brusinky (klikva), a s výjimkou likérů z rostlin máty peprné, hořce, anýzu, pelyňku černobýl, úročníku bolhoj.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady likérů.", "content": "bezinkový, broskvový, čokoládový, jahodový, kávový, kokosový, konopný, meruňkový, medový, ořechový, puškvorcový, vaječný, vanilkový, zázvorový Advokát, Alaš, Anýzovka, Apfelkorn, Benediktinka, Becherovka, Cointreau, Cordial, Curacao, čert, Eccau, Griotka, chartreuska, Izarra, Jägermeister, Kmínka, Karpatská hořká, Klášterní tajemství, Krkonošský likér, Kümmel, Maraskino, Pastis, Pepermint (zelená), Praděd, Světluška, Triple sect (z pomerančové šťávy), Vinariko (bylinný likér), …", "section_level": 1}], "src_summary": "Likér je sladký alkoholický nápoj, často ochucený ovocem, bylinkami, kořením či jinými plody a někdy smetanou. Slovo likér pochází z latinského \"liquifacere\", což znamená rozpustit. To odkazuje na rozpouštění chuťových složek v alkoholu při přípravě likéru. Likéry většinou nejsou stařené po dlouhou dobu, ale mohou při výrobě nějakou dobu „stát“, aby se jejich složky správně spojily.", "tgt_summary": "A liqueur (; ; ) is an alcoholic drink composed of distilled spirits and additional flavorings such as sugar, fruits, herbs, and spices. Often served with or after dessert, they are typically heavily sweetened and un-aged beyond a resting period during production, when necessary, for their flavors to mingle. Liqueurs are historical descendants of herbal medicines. They were made in Italy as early as the 13th century, often prepared by monks (for example, Chartreuse). Today they are produced the world over, commonly served neat, over ice, with coffee, in cocktails, and used in cooking. In some areas of the United States and Canada liqueurs are also referred to as cordials or schnapps, though the terms refer to different beverages elsewhere.", "id": 567767} {"src_title": "Pelmeně", "tgt_title": "Pelmeni", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Rusové tento pokrm převzali od Udmurtů, uralského národa, se kterým se „stýkali a potýkali“ již od konce 12. století. Ruský název je vlastně zkomoleninou udmurtského složeného výrazu \"peľnjaň\" (\"пельняань\"), což znamená „chléb ve tvaru ucha“. Udmurtští lovci si tyto „chlebové uši“ brávali s sebou na své výpravy do lesů. Zejména po dobytí Kazaňského chanátu (1552) se ruské oblasti dostávaly do intenzivního kontaktu s kulturou (včetně kuchyně) uralských národů. Když pak byla roku 1730 otevřena hlavní spojnice mezi evropskou Rusí a Sibiří – tzv. Sibiřský trakt – jež vedla i přes zemi Udmurtů, seznámily se s pelmeněmi také masy ruských vystěhovalců a vyhnanců, kteří jejich znalost přenesli i na Sibiř (kam se také dostávaly z druhé strany, od Číny a Koreje). Pelmeně, místně zvané sibiřské pelmeně (\"сибирские пельмени\"), se v tamních klimatických podmínkách staly velmi oblíbenou, výživnou potravou, kterou lze skladovat zmrzlou venku po dobu až několika měsíců. Ze Sibiře se pak pochoutka rozšířila do celé ruské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Složení a příprava.", "content": "Největší rozdíl mezi pelmeněmi a jinými druhy knedlíčků je v jejich tvaru a velikosti – typické pelmeně jsou měsíčkovitého („uchovitého“) tvaru a v průměru mají cca 2–3 cm, zatímco většina ostatních typů je většinou podlouhlá či kulatá a větší. Pelmeně se připravují z těsta, podobného nudlovému – těsto musí být velmi tuhé, až nepoddajné. Někdy se do něj přidává i mléko nebo voda. Pro náplň lze použít vepřové, jehněčí, hovězí nebo jakékoli jiné maso; také smíchání několika druhů je velmi oblíbené. (Podle tradičního udmurtského receptu by náplň měla obsahovat 45 % hovězího, 35 % jehněčího a 20 % vepřového masa.) Navíc se do náplně přidávají rozličná koření jako černý pepř, česnek a zejména cibule. Okrajem skleničky se z tence vyváleného těsta vykrojí placička, na kterou se nanese lžička masové náplně, placička se přeloží napůl a okraje se stisknou do vlnitého „švu“. Hotové šátečky lze i zmrazit; až bezprostředně před konzumací se vloží do vroucí osolené vody a vaří se, dokud nevyplavou a poté ještě 2–5 minut. Horké pelmeně se polijí/potřou máslem nebo kysanou smetanou, popř. hořčicí, smetanovým křenem či octem. Některé recepty doporučují ještě pelmeně po uvaření osmahnout dozlatova na pánvi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pelmeně (, \"pelmeni\") jsou národním jídlem Ruska, ale i sousedních zemí, spadajících pod vliv jeho kultury (země býv. SSSR). Jsou to vlastně masové knedlíčky, přesněji těstové taštičky plněné masem a uvařené ve vodě. Obvykle se dělají s náplní z mletého masa (ale existují i sladké varianty), která je zavinuta v tenkém těstě vyrobeném z mouky a vajec. Velmi podobné jídlo je též připravováno na Ukrajině, Litvě, v Itálii, kavkazských zemích, Mongolsku, Číně, himálajských zemích a Koreji.", "tgt_summary": "Pelmeni (; —plural, пельмень —singular) are dumplings of Russian cuisine that consist of a filling wrapped in thin, unleavened dough. The debate about the exact place of origin is still active, with Ural and Siberia both maintaining strong claims. Pelmeni have been described as \"the heart of Russian cuisine.\"", "id": 2051729} {"src_title": "Kajeput střídavolistý", "tgt_title": "Melaleuca alternifolia", "src_document": [{"title": "Obsahové látky.", "content": "Listy kajeputu obsahují olej, který je proslulý svými antibakteriálními a fungicidními vlastnostmi. Mezi početné terpenoidní obsahové látky patří například terpinen-4-ol, pinen, cymen, cineol, thujen, terpinolen, sabinen, aromadendren, myrcen, α-phellandren, viridifloren, α-terpinen, α-terpineol, limonen, δ-cadinen, β-phellandren, globulol nebo viridiflorol.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Kajeput střídavolistý byl Evropany objeven výpravou kapitána Cooka roku 1770. Tenkrát byl kajeput skutečně použit k přípravě čaje, proto se mu dodnes v anglicky mluvících zemích říká čajový strom, \"tea tree\". Botanik výpravy, Sir Joseph Banks, odvezl listy do Anglie k dalšímu studiu. Roku 1923 provedl A. R. Penfold, ředitel Vládního muzea technologie a užitých věd v Sydney, analýzu silice z listů kajeputu a zjistil, že její antiseptické účinky jsou 13× silnější než fenol, v té době univerzální standardní desinfekční přípravek. S každou další studií se ukazovaly další možnosti využití oleje k léčbě kožních plísní, diabetických gangrén, popálenin i k ošetření drobných oděrek a k aromaterapii. V současnosti je čajovníkový olej běžnou součástí mnoha domácích lékárniček, přidává se do kosmetických přípravků pro lidi i zvířata.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Kajeput se v současnosti ve velkém pěstuje na plantážích. Vysazuje se 30–40 000 sazenic na hektar. Protože z 1 tuny listů se vydestiluje asi 10 l oleje, hektarový výnos je asi 150–200 kg oleje za rok. Rostliny z plantáží nemají tak aromatickou vůni jako divoce rostoucí stromy. Kajeput se dá pěstovat i v Česku, není mrazuvzdorný, takže může být venku jen přes léto. Zimovat může v zimní zahradě. Rozmnožuje se semeny nebo řízky. Ve své domovině je to velmi houževnatý strom, chovatelé ovcí ho dlouhou dobu považovali za úporný plevel.", "section_level": 1}, {"title": "Možná rizika.", "content": "Čajovníkový olej byl testován jako netoxický pro lidi, zatím ale neproběhly žádné studie o jeho bezpečnosti pro zvířata. V USA se vyskytlo několik případů otravy i smrti koček po umytí šampónem, který obsahoval čajovníkový olej. Brzy po aplikaci oleje se u nich objevily neurologické příznaky, jako je nekoordinovaná chůze, slabost, svalové křeče a zvracení. U některých zvířat došlo k nevratnému poškození jater a ledvin. Čajovníkový olej se používá i jako přípravek proti vnitřním (červi) i vnějším (blechy) parazitům, opět bez jakýchkoliv klinických studií. Kromě vnitřních otrav popsaných výše se vyskytly i případy chemických popálenin na kůži koček ošetřených čajovníkovým olejem. Čajovníkový strom obsahuje látky podobné ženskému hormonu estrogenu, které podporují vývin ženských znaků a potlačuje činnost mužských hormonů. Jeho pravidelné užívání může dokonce ovlivnit vývoj lidského organismu. Zjistili to vědci z endokrinologického oddělení univerzity v americkém Denveru. U tří chlapců ve věku čtyř, sedmi a deseti let pozorovali výrazné zvětšování prsů. Sledovaní pacienti vykazovali jinak normální hodnoty hormonů a byli celkově zdraví. Jediným společným prvkem byl pravidelný kontakt s kosmetickými přípravky obsahujícími olej čajovníkového stromu. Podobné účinky byly zaznamenány i při pokusech s levandulí. Po několikaměsíčním vysazení těchto přípravků nežádoucí příznaky opět zmizely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kajeput střídavolistý (\"Melaleuca alternifolia\" Cheel, 1924), spolu s dalšími druhy téhož rodu známý jako čajový nebo čajovníkový strom, je strom keřovitého vzrůstu, divoce rostoucí v močálech a mokřinách severovýchodního pobřeží Nového Jižního Walesu v Austrálii. S čajovníkem nemá nic společného, svůj název získal podle charakteristického tvaru \"T\" (odtud T-tree, později zkomolen na \"tea\" tree) je příbuzný blahovičníkům a myrtám. Kajeput střídavolistý je stálezelený, dosahuje výšky asi 5,4 m a šířky 3,6 metrů. Listy jsou sytě zelené, čárkovité, dlouhé 2–5 cm a voní po citrusech. Kvete na jaře a v létě bílými květy.", "tgt_summary": "Melaleuca alternifolia, commonly known as tea tree, is a species of tree or tall shrub in the myrtle family, Myrtaceae. Endemic to Australia, it occurs in southeast Queensland and the north coast and adjacent ranges of New South Wales where it grows along streams and on swampy flats, and is often the dominant species where it occurs.", "id": 487592} {"src_title": "Kult osobnosti", "tgt_title": "Cult of personality", "src_document": [{"title": "Obecné předpoklady.", "content": "Jak se ukázalo ve 20. století, nejčastějším předpokladem k vzniku kultu osobnosti je krizová situace. Většinou se jedná o vnitřní krizi určitého společenského systému či dokonce jeho rozpad, válku nebo revoluci, ve které se budoucí uctívaná vůdčí autorita nějakým způsobem angažuje. Na konci těchto krizových událostí dojde obvykle k novému uspořádání společenských poměrů, které jsou spojeny s řadou optimistických očekávání a jsou častokrát líčeny jako lepší, než společenské poměry předchozí. V oněch nových poměrech zaujímá budoucí uctívaná autorita obvykle dominantní mocenské postavení. Nepostradatelnou roli hrají při etablování kultu osobnosti vždy masová média, v první polovině 20. století to byl zejména tisk, později i rozhlas. Bez loajálních médií, čili také umělců, spisovatelů, osvětových pracovníků apod., by vznik kultu nepřipadal vůbec v úvahu, jelikož by nebylo možné o vůdčí autoritě systematicky a pravidelně šířit informace v řadovém obyvatelstvu, které je, co se veřejného mínění týče, na média odkázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Základní fáze vývoje kultu osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření ideálního obrazu vůdčí osobnosti.", "content": "Pod vlivem nadšení z konce krizových událostí a optimistických očekávání, spojených s novou historickou epochou, dochází ke zpětné konstrukci určitého mýtu okolo vůdčí autority. Její role během krizových událostí je neustále opakována, zdůrazňována či dokonce přeceňována. Celý život budoucí uctívané autority bývá líčen jako legenda. Budoucí vůdce je svým původem, svými schopnostmi a pohnutým životním příběhem častokrát předurčen k velkým hrdinským činům. Je jedním z mála, který je schopen řešit závažné krizové situace, zatímco ostatní váhají či selhávají. Po zklidnění či ukončení krizové situace se logicky a zaslouženě dostává do vedoucího mocenského postavení v nových společenských poměrech, což bývá většinou líčeno jako počátek nejlepší epochy v dějinách daného státu, dané společnosti apod. Vytvořením tohoto konstruktu, který je médii neustále opakován, dochází k faktické legitimizaci získané moci. Veřejná kritika vůdčí osobnosti se stává za těchto podmínek velmi obtížnou, jelikož by tím došlo i k napadení celého společenského systému, jenž daná vůdčí osobnost reprezentuje, a tudíž i k následnému zpochybnění mocenských nároků dané vůdčí osobnosti a jejích loajálních spolupracovníků. V souvislosti s konstrukcí heroické legendy dochází i k vybavení vůdce ideálními vlastnostmi, díky kterým mohl vůbec dosáhnout takových úspěchů. Tyto charakterové vlastnosti bývají častokrát přehnaně zdůrazňované, někdy dokonce zcela smyšlené. Do popředí vystupují zejména píle, vytrvalost, odvaha, skromnost, cílevědomost, průbojnost, strategické schopnosti, příkladný patriotismus nebo ochota obětovat se za své ideály. Stranou nezůstávají ale ani zájmy a postoje vůdčí autority. Lze se tak například setkat s oslavou abstinence, vegetariánství, lásky ke zvířatům či určitého druhu sportu, který daný vůdce provozuje či k němu projevuje náklonnost. Vůdce je obvykle univerzálně talentovaný, je tím nejlepším, co daná společnost či hnutí kdy stvořily, a všichni lidé by se jím v zájmu lepši budoucnosti měli inspirovat. Jelikož je vůdce charakterově zcela jedinečný a jsou mu připisovány mimořádné zásluhy, bývá na veřejnosti hojně vyzdvihováno i jeho literární dílo. Většinou jde o nějaký stěžejní teoretický spis, který zastává pozici jakési nové Bible, se kterou by se měl každý příslušník nově vzniklé společnosti obsahově seznámit a identifikovat. Ona Bible by měla přispět k pochopení myšlenek vůdce a jeho plánů, na kterých by měl každý jedinec participovat. Tyto spisy vycházejí častokrát v ohromných nákladech, a to pravidelně, aby byly každému bez problému k dispozici. Masové rozšíření a aktivní četba těchto publikací má vypovídat o loajalitě obyvatelstva a jeho ochotě následovat svého vůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné uctívání vůdčí osobnosti.", "content": "Je-li ústřední osoba kultu řádně zmýtizována a zmonumentalizována a je-li úspěšně většinou společnosti jako taková přijímána, přichází na řadu rituální masové oslavy a ceremonie (divadelní představení, koncerty, průvody spolků a občanstva s proslovy apod.), pravidelně organizované především u příležitosti výročí narození, nástupu do čela společenského systému či jiných jubileí, neodmyslitelně spjatých s dílem a životem uctívaného vůdce. Jde o zvláštní okamžiky ve veřejném životě, jimiž se společnost pateticky hlásí ke svému vůdci a jeho ideálům, dává najevo svoji bezmeznou oddanost k jeho osobě a jím ztělesňovanému systému a demonstruje, že nachází přes sociální rozdíly v uctívaném svého sjednotitele, díky němuž je udržována základní kolektivní soudržnost celé společnosti. Z pohledu vůdce se jedná o mocenský legitimizující prostředek, jenž lze chápat jako všelidové hlasování, sdělující, že za ním drtivá většina obyvatel stojí a souhlasí s tím, co dělá. U příležitosti oslav různých výročí se kromě toho spouští intenzivní mediální kampaň, před níž není úniku. Tisk „chrlí“ jeden oslavný článek za druhým, masově se vydávají nové či revidované spisy vůdce, případně i jeho biografie, a pořádají se různé sváteční besedy a přednášky, čímž jsou legenda, monumentálnost a následováníhodnost jeho osoby nadále udržovány v povědomí společnosti či jsou ještě více ukotvovány a postupně vštěpovány dalším generacím. Oslavy bývají dále častokrát cíleně využívány k postupnému budovaní všudypřítomnosti uctívané osoby. Iniciativou shora i zdola dochází k vytvoření rozsáhlé sítě po ní pojmenovaných předmětů, objektů a institucí, jež se posléze stávají součástí každodennosti společnosti. Všudypřítomnost má dokazovat, že se společnost se svým vůdcem identifikuje a chce ho následovat. Jeho všudypřítomnost ho neustále připomíná, ukazuje míru jeho autority a reprezentuje i jím ztělesňované vznešené myšlenky a hodnoty, které je tudíž nemožné nějak pozapomenout či dokonce ignorovat. Stejnou roli hrají též portréty, busty a sochy uctívaného, jejichž výskyt v té které lokalitě rovněž dokazuje hloubku loajality k uctívané osobě a „jejímu“ systému. Sochy a pomníky hrají kromě toho velmi důležitou úlohu v rámci rituálních oslav, především v době narozenin vůdce. Monumentální socha, vztyčená většinou v centru města nebo obce, slouží jako středobod oslav, u kterého se obyvatelstvo dané lokality shromáždí, pateticky vyjádří svému vůdci svou lásku a oddanost a prokáže svou sounáležitost v rámci společenského systému, který vůdce ztělesňuje.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a prohlášení vůdce za „nesmrtelného“.", "content": "Smrt a následný pohřeb vůdce lze považovat za vyvrcholení kultu. Společnost bývá po dobu několika dní vystavena intenzivní mediální masáži, kdy se neinformuje skoro o ničem jiném než o vůdci. Dochází k neustálému opakování legendy o vůdci a oslavování jeho činů, vlastností a životních hodnot. Smrt vůdce je také vhodnou příležitostí k další vlně masového přejmenovávání objektů a institucí či výstavbě dalších pomníků. Pečlivě organizovaný pohřeb, za účasti ohromných mas, pak opět jen demonstruje, jak je společnost jednotná, jak svorně stojí za svým zemřelým vůdcem a je ochotna se i po jeho smrti inspirovat jeho životním dílem a myšlenkami. Společnost se posmrtným uctíváním dál hlásí k činnosti, hodnotám a myšlenkám své zemřelé autority a dává najevo, že se pro ni nic zásadního nemění, vše zůstává víceméně při starém a že chce dál pokračovat ve vytyčené cestě, tzn. v procesu společenského vývoje, který vůdčí autorita coby dějinný hybatel uvedla do pohybu a svým působením ovlivňovala jeho další směřování. Dílo zesnulého vůdce je častokrát prohlášeno za věčné a stále aktuální, aby z něj v budoucnu společnost mohla dle potřeby čerpat inspiraci a aby se na něj následnické elity mohly před veřejností odvolávat, tzn. obsluhovat se, či se dokonce krýt jeho autoritou. V tomto ohledu dochází k mnoha výkladovým posunům, kdy následníci a jejich spolupracovníci argumentují, že by na jejich místě konal zesnulý vůdce v té které situaci tak, jak oni sami konají, a otevřeně se zamýšlejí nad tím, co by jim s největší pravděpodobností zesnulý vůdce doporučoval, co by si o všem myslel, jaké by připustil výjimky apod. Není přitom vyloučeno, že i u následníků se kult osobnosti může rozvinout. I u nich jsou často vytvářeny předpoklady pro vznik kultovního postavení, kdy jsou situovány do role věrných druhů a žáků zemřelého, kteří ho dlouhodobě doprovázeli na jeho jedinečné životní pouti, vykonali s ním či samostatně nějaký pro společnost historicky vysoce záslužný čin nebo byli jen „naočkováni“ jeho geniálním duchem, což je opravňuje v rámci takto vytvořené „apoštolské posloupnosti“ k výkonu vůdcovské role.", "section_level": 2}, {"title": "Oslabení a zánik kultu osobnosti.", "content": "Posmrtný kult osobnosti se stává s odstupem času pro každou společnost obtížně udržitelným. Každá společnost se v průběhu desetiletí obvykle dál vyvíjí, mění se její sociální skladba, mění se problémy, se kterými se musí potýkat, proměňují se její hodnoty apod., což vše dohromady trvale neumožňuje dogmatické lpění na několik desetiletí starém, byť následnickými elitami výkladově „upravovaném“ odkazu zesnulého vůdce, jenž působil za jiných podmínek v jiné době a jenž už do aktuálního dění nemůže vůbec zasahovat. Jeho osobnost začíná hrát spíše roli střízlivého vzoru a prostého symbolu a již okolo ní není možné celospolečensky budovat dalekosáhlý kult jako za jejího života či několik let po její smrti. Takový kult by mnoho lidí, na rozdíl od dob, kdy žili současníci uctívaného objektu, neoslovoval a jevil by se spíše jako anachronismus. Každá doba kromě toho potřebuje a produkuje své symboly či autority, které jsou lidem srozumitelnější a stojí jim blíže, čímž ale hned nemusí svou velikostí překonat své dávné předchůdce. Pro dlouhodobé fungování kultu zesnulé autority v jeho takříkajíc původní podobě se proto musí politický systém vyznačovat extrémní strnulostí a velkou dávkou konzervatismu vládních struktur, což je většinou typické pro systémy nedemokratického charakteru. Kult osobnosti, v tomto případě je nepodstatné, zdali se jedná o žijícího či zesnulého vůdce, může být ale i zničen, a to krizovou situací. Může se jednat o nějaký razantní zásah do stávajících poměrů – např. válku, revoluci a následné nastolení nových společenských poměrů, které uctívání zesnulých či sesazených autorit již neumožňují či ho dokonce zakazují. Může se ale jednat i o vnitřní krizi společenského systému, která nemusí nutně vyústit v jeho zhroucení, nýbrž jen v jeho transformaci, spočívající v adaptaci na aktuální potřeby doby a společnosti. V tomto případě dochází ze strany vládnoucích struktur k distancování se od kultu předchozího vůdce, který je činěn za vzniklou krizi zodpovědným a jeho masové uctívání již nepřipadá v úvahu.", "section_level": 2}, {"title": "Kult osobnosti v Československu a Česku.", "content": "V Československu se kult rozvinul u T. G. Masaryka, jehož adorace započala již roku 1918, s jeho pompézním návratem do vlasti. Ještě za Masarykova života se začalo s velebením Edvarda Beneše, který stal roku 1935 prezidentem a byl považován za Masarykova věrného žáka a spolehlivého ochránce jeho osvoboditelského díla. Došlo tak k zajímavé situaci, kdy byly v letech 1935–1937 masově uctívány dvě žijící vůdčí autority současně, přičemž se Benešovi ale nikdy nepodařilo opustit Masarykův stín. Uctívání obou autorit bylo násilně přerušeno rozbitím Československa a následnou okupací. Po válce pak došlo k obnově veřejného uctívání Masaryka a také Beneše, ale jen na krátkou dobu. Prezidentský kult byl po roce 1948 pěstován i nadále, ovšem jen pro potřeby komunistického režimu. Masaryk a Beneš byli postupně zcela zavrženi a začalo se s masivním pěstováním kultu Klementa Gottwalda, s jehož uctíváním a glorifikací se započalo už ve 30. letech 20. století uvnitř stalinizované KSČ. Po několik let byl masově oslavován i Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký, který, co se intenzity kultu týče, Gottwalda ale nikdy nedostihl. Po Chruščovově kritice Stalina v roce 1956 se kult osobnosti u žijících funkcionářů KSČ již nevyskytoval. Docházelo především k posmrtnému uctívání Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, které nemělo ovšem takové rozměry, jako za jejich života, a působilo na většinu veřejnosti spíše nevěrohodně, zejména po okupaci Československa v roce 1968. K ukončení uctívání Gottwalda a Zápotockého došlo po Sametové revoluci roku 1989. Za ukázku kultu osobnosti v České i Slovenské republice považují někteří případ Václava Havla. Na neobjektivní hodnocení Havlových zásluh poukazoval ještě za Havlova života v roce 2011 český novinář Adam Bartoš. Snahy o budování kultu osobnosti chápal jako mediální kampaň na podporu nadcházejícího prezidentského kandidáta z řad chartistů a disidentů, například Karla Schwarzenberga. Absenci objektivního hodnocení Havlových zásluh kritizoval také výtvarník Milan Knížák, který označil události následující úmrtí Václava Havla za „jasný a neoddiskutovatelný projev kultu osobnosti“. Kulturně-sociální antropolog, politolog a poslanec KSČM Jiří Valenta u příležitosti poškození Lavičky Václava Havla odsoudil vandalský zločin; zároveň ale lavičku považuje za prvek, který by měl poukazovat a varovat před kultem osobnosti, který je i po Havlově smrti „vydatně živený“. Podle názoru spisovatele a publicisty Břetislava Olšera se vlastní kult osobnosti snažil budovat již sám Havel; tuto osobní snahu ale Olšer považuje jen za nesplněný sen.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kultu osobnosti ze světa.", "content": "Ve 20. století se kult osobnosti rozvinul například u Adolfa Hitlera v Německu, V. I. Lenina a J. V. Stalina v Sovětském svazu a státech východního bloku či Mao Ce-tunga v komunistické Číně. Šlo o extrémní případy kultu osobnosti, podobně jako v Severní Koreji, kde jsou dodnes velebeni zesnulí vůdcové Kim Ir-sen a jeho syn Kim Čong-il. Kim Ir-sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“ a oficiálně stojí dál v čele země. Obřích rozměrů nabyl také kult Envera Hodži v komunistické Albánii či Nicolae Ceausesca v komunistickém Rumunsku. Kult osobnosti se vyskytoval i v meziválečném Polsku, kde byl uctíván maršál Józef Piłsudski, dále ve fašistické Itálii v čele s Benitem Mussolinim či ve Španělsku za diktatury generála Francisca Franca. Také v Jugoslávii se kult osobnosti vyskytoval – po druhé světové válce zde byl až do své smrti veleben maršál Josip Broz Tito. Na přelomu 20. a 21. století proslul pěstováním megalomanského kultu osobnosti i prezident Turkmenistánu Saparmurat Nijazov, který se nechával oslovovat jako „Turkmenbaši“ (otec všech Turkmenů), napsal knihu Ruhnama, jejíž obsah se musel vyučovat na turkmenských školách, přejmenoval měsíce v roce podle sebe a členů své rodiny a nechal si postavit řadu soch (nejznámější z nich byla umístěna na vrcholku „věže neutrality“ v hlavním městě Turkmenistánu Ašchabadu). Na svůj kult si potrpěl také např. irácký diktátor Saddám Husajn či libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem „kult osobnosti“ a jeho rozdílné interpretace v minulosti.", "content": "Pojem „kult osobnosti“ byl poprvé použit v Sovětském svazu v roce 1924, v souvislosti s uctíváním a glorifikací V. I. Lenina. Učinil tak Michail Ol'minskij, vedoucí Časopisu Historické komise pro dějiny Říjnové revoluce a Všesvazové komunistické strany (bolševiků), známé pod zkratkou VKS(b). Ol'minskij pěstování kultu okolo Lenina odsoudil a zdůraznil, že kult osobnosti („kul't ličnosti“) celkově odporuje duchu marxismu a vědeckého socialismu. Také v meziválečném Československu se lze setkat se snahou uctívání a glorifikaci významných osobností nějakým způsobem pojmenovat a definovat. Nejdále, dle dosud známých pramenů, zašel v tomto ohledu prezident Edvard Beneš se svým projevem u příležitosti odhalení Masarykova pomníku v severočeském Mostě 28. října 1935. Již v úvodu svého projevu Beneš prohlásil, že\" „rozumný a vyrovnaný kult významných osob byl od vždycky jedním z nejkrásnějších projevů národního života v lidské společnosti.“\" Poté charakterizoval hrdinu, kterého přirovnal k obrazu, k výrazu nejlepších vlastností a ideálů národa, a dal všem posluchačům na vědomí, že \"„uctívá-li se památka a dává-li se manifestačně najevo uznání práci velkých vůdců, politiků, státníků, chce se tím zdůrazniti, že bylo mnoho heroického v jejich životě a že toto heroické má a musí míti u současníků právo, aby bylo připomínáno a uznáváno jako projev nejvyšších cílů národní a státní kolektivity.“\" Následně Beneš zmínil, že oním hrdinou není nikdo jiný než T. G. Masaryk. Pokusil se tak Masarykův kult zdůvodnit a vysvětlit jeho význam pro československou společnost. Zcela jinak interpretoval termín „kult osobnosti“ sovětský vůdce N. S. Chruščov ve svém tajném projevu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956, ve kterém se koncentroval výhradně na osobu J. V. Stalina a důsledky jeho vlády. Na počátku svého projevu se vyjádřil ještě obecně, i když už s negativním nádechem: \"„Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný.“\" V následujících pasážích se pak Chruščov věnoval jen negativním důsledkům, k nimž vedla Stalinova glorifikace, především jemu připisovaná neomylnost a s ní spojená nekritizovatelnost jeho osoby. Díky „kultu osobnosti“ se tak dle Chruščova v rukou Stalina soustředila neomezená moc, Stalin se mohl dopouštět zločinů a chybných rozhodnutí s častokrát fatálními následky pro celý Sovětský svaz a nikdo nemohl tento stav věcí ovlivnit. „Kult osobnosti“ byl tudíž v této souvislosti nevhodně použit jako synonymum pro způsob Stalinovy vlády, pro období masového bezpráví a teroru, způsobené koncentrací neomezené moci v rukou nekritizovatelného jednotlivce. Chruščov se tak vymezil vůči „zlému a špatnému“ Stalinovi a ostatním aspektům „kultu osobnosti“ se vůbec nevěnoval, díky čemuž získal tento termín po XX. sjezdu KSSS ve východní Evropě silné negativní konotace. Velmi rozpačitě interpretovali kritiku „kultu osobnosti“ po roce 1956 českoslovenští komunisté, kteří se za Stalinovy vlády po celou dobu okázale prezentovali jako jeho věrní žáci a spojenci. Zdrcující kritika Stalina na XX. sjezdu KSSS byla pro československé komunisty celkově velmi nepříjemnou záležitostí. Aby svízelnou situaci vyřešili a nezpochybnili přitom legitimitu své moci, kritizovali všechno možné, jen ne zesnulého zakladatele režimu Klementa Gottwalda, který byl po svém uložení v mauzoleu na Vítkově roku 1953 nadále masově uctíván. Za případné chyby a bezpráví, které „kult osobnosti“ v letech minulých způsobil, byl činěn zodpovědným vždy někdo jiný, častokrát bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, popravený po politickém procesu v roce 1952. Pod pojmem „kult osobnosti“ rozuměli komunisté většinou vynášení osobnosti nad kolektiv, zveličování jejích zásluh či vlastností a následné zneužití moci, přičemž se nemuselo vždy jednat jen o vedoucí funkcionáře strany. Takto chápal daný problém i Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký, který si jednou pro sebe poznamenal: \"„Kult osobnosti. Zde je mnoho nejasností. Je pochopitelno, že musely zde vzniknout. Otázka byla postavena trochu jednostranně. Věc není jen ve vnějších znacích. Soustřeďování rozhodování a moci v rukou jednotlivce, kteří tuto moc zneužijí. To jde odshora až dolů. V každé místě je nějaký vládce.“\"\" \"Původně vnitrostranická diskuze o „kultu osobnosti“ Stalina se postupně rozšířila do celé společnosti a rozrostla se i o kritiku poměrů v Československu. Některé základní organizace požadovaly dokonce mimořádný sjezd KSČ. Aby diskuze o závěrech XX. sjezdu KSSS dál neeskalovala, byla v květnu 1956 Antonínem Novotným ukončena. K dalšímu otevření diskuze došlo po XXII. sjezdu KSSS roku 1961, který kritiku „kultu osobnosti“ prohloubil. XII. sjezd KSČ se roku 1962 problémem sice dál zabýval, opět ale ve starém pojetí. „Kult osobnosti“ byl znovu překrouceně charakterizován jako uplatňování protistranických metod, které izolovaly stranu od mas, narušily rozvoj socialistické demokracie apod. a projevovaly se v komandování a prosazování libovůle jednotlivců. Podobné stanovisko vyjádřil i severočeským krajským výborem KSČ pověřený kolektiv autorů ve své brožuře „K některým otázkám kultu osobnosti a jeho projevům v Komunistické straně Československa“ z roku 1963, v níž se zdůrazňuje, že kult osobnosti nebyl pouhou záležitostí uctívání vůdčí postavy, ale především nesprávným způsobem vykonávání moci nedotknutelným jednotlivcem či úzkou skupinou lidí, což celý vládní systém deformovalo. Poslední publikaci v komunistickém Československu, jež se danou problematikou zabývala, vydal pod názvem „O vzniku a podstatě kultu osobnosti“ Jaroslav Bláha roku 1969. I zde najdeme pokus o srozumitelnou definici – „kult osobnosti“ se má vyznačovat přičítáním nadneseného významu jednotlivým osobnostem, snižováním či upíráním zásluh jiných, zatajováním jejich chyb, jejich omezenou kritizovatelností či úplnou nedotknutelností, nestřídmou popularizací apod., což má být ale pouze předstupněm pro jevy daleko horší, jako \"„uzurpování moci a potlačování demokracie; porušování zákonů, předpisů a obecně přijatých norem, i jejich svévolný výklad; bezohledná likvidace ideologických odpůrců zahrnující i likvidaci fyzickou.“\" Ani Bláha tedy neopustil staré, silně negativní schéma, které zůstalo v platnosti až do zhroucení komunistického režimu v roce 1989.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kult osobnosti (latinsky \"cultus\" = uctívání, ve starších zdrojích též kult osoby) obecně spočívá v glorifikaci (tzn. v tomto případě v neúměrném zveličování zásluh a vlastností) a silně zritualizovaném uctívání vůdčí osobnosti uvnitř určitého hnutí nebo v rámci celé společnosti. Nejčastěji se vyskytoval tento jev ve 20. století, především v diktaturách, výjimkou ale není ani v dnešních demokratických společnostech.", "tgt_summary": "A cult of personality, or cult of the leader, arises when a country's regime – or, more rarely, an individual – uses the techniques of mass media, propaganda, the big lie, spectacle, the arts, patriotism, and government-organized demonstrations and rallies to create an idealized, heroic, and worshipful image of a leader, often through unquestioning flattery and praise. A cult of personality is similar to apotheosis, except that it is established by modern social engineering techniques, usually by the state or the party in one-party states and dominant-party states. It is often seen in totalitarian or authoritarian countries. The term came to prominence in 1956, in Nikita Khrushchev's secret speech \"On the Cult of Personality and Its Consequences\", given on the final day of the 20th Congress of the Communist Party of the Soviet Union. In the speech, Khrushchev, who was the First Secretary of the Communist Party – in effect, the leader of the country – criticized the lionization and idealization of Joseph Stalin, and by implication, his Communist contemporary Mao Zedong, as being contrary to Marxist doctrine. The speech was later made public and was part of the \"de-Stalinization\" process the Soviet Union went through.", "id": 904960} {"src_title": "Lev III.", "tgt_title": "Pope Leo III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lev III. se narodil v Římě jako syn římského občana \"Asupia\" a byl vychováván v papežském paláci, kde se stal se vestiáriem (správcem papežských rouch a klenotnice). Později byl jmenován kardinálem a 26. prosince 795 byl zvolen papežem a vysvěcen na biskupa. Volba se odehrála v den pohřbu jeho předchůdce Hadriána I. a svěcení o den později. Takový spěch nebyl obvyklý, ale o důvodech se historici neshodují. Možná to byla obava z vnějšího zásahu a ovlivnění volby. Hned po svém uvedení do úřadu poslal Lev franckému králi Karlovi zdvořilý list, v němž mu oznamuje své zvolení. Karel odpověděl velmi uctivým listem, kde však přesto papeži připomíná jeho duchovní povinnosti, a doprovodil jej velkou částí kořisti, získané na výpravě proti Avarům. Toto bohatství Lvovi umožnilo velkorysou stavební činnost i podporu dobročinných institucí. Hlavně si však oba dali najevo, že se chtějí podporovat, možná také v důsledku krize byzantského císařství. Na konci 8. století se stal obětí spiknutí vedeného jistým Paschalisem, synovcem předchozího papeže Hadriána I., který se ho pokusil zmrzačit, aby se papežského úřadu musel vzdát. Lev se zachránil v kostele sv. Silvestra a u vévody spoletského, odkud odešel ke dvoru Karla Velikého do Paderbornu. Zde ho zastihla obžaloba, kterou zaslali spiklenci králi Karlovi. Ten po vyšetření a vyslechnutí svědků poslal na podzim roku 799 papeže s doprovodem vojska zpět do Říma. Karlovi legáti v Římě zahájili soud a konečný rozsudek o výši trestu ponechali Karlovi. Ten pak papeže zprostil všech obvinění, kdežto papež se veřejně očistil od všech žalob. Pro spiklence s Paschalisem odsouzené na smrt vyprosil Lev III. změnu trestu smrti ve vyhnanství do Frank. Za prokázané služby Lev III. korunoval na Vánoce roku 800 Karla Velikého jako Karla Augusta na císaře Římanů, čímž byla formálně obnovena Západořímská říše. Byzanc sice proti korunovaci protestovala, byla však v té době natolik oslabená, že jí nemohla zabránit. Karel bral navázání na slavnou tradici vážně a rozvinul hnutí tzv. karolínské renesance v umění, literatuře i v učenosti, charakteristicky spojené s péčí o soustavné vzdělávání, zpočátku hlavně kněžstva. Roku 798 povýšil Lev Salcburské biskupství na arcibiskupství, roku 809 zprostředkoval spor dvou anglických vladařů a roku 810 odmítl zařadit do vyznání víry slovo \"filioque\". Po smrti Karla Velikého (814) propuklo proti němu opět povstání. které přemohl a vůdce dal popravit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Lev III. (okolo 750 Řím – 12. června 816 tamt.) byl papežem od 26. prosince 795 až do své smrti v roce 816. Roku 800 korunoval během vánočních bohoslužeb v chrámu sv. Petra v Římě Karla Velikého císařem říše římské. Tak mohla Karlova franská říše po třech stoletích aspoň formálně navázat na západořímskou říši starověku, jakkoli se od ní fakticky lišila.", "tgt_summary": "Pope Leo III (; 12 June 816) was the bishop of Rome and ruler of the Papal States from 26 December 795 to his death. Protected by Charlemagne from the supporters of his predecessor, Adrian I, Leo subsequently strengthened Charlemagne's position by crowning him emperor. The coronation was not approved in Constantinople, although the Byzantines, occupied with their own defenses, were in no position to offer much opposition.", "id": 1008103} {"src_title": "Proterozoikum", "tgt_title": "Proterozoic", "src_document": [{"title": "Vývoj života.", "content": "V proterozoiku jsou důkazy o existenci života stále vzácné. S určitostí je možné tvrdit, že v tomto období existovaly bakterie a sinice a předpokládá se vznik organismů s buněčným jádrem, zejména řas a hub. Na konci proterozoika se už rozvíjely i mnohobuněčné organismy (láčkovci, kroužkovci, členovci) – úplně první výskyt je z období před 2 miliardami let ze západního Texasu. Dvě velké ledové periody přinesly útlum ve vývoji a začátkem kambria začíná populační exploze. Ze starohor je známý i první organismus se sexuálním mechanismem rozmnožování (tj. rozdílné orgány samčích a samičích rostlin) – červená řasa \"Bangiomorpha pubescens\".", "section_level": 1}, {"title": "Nové bakterie v mořích.", "content": "Ve všech okrajových mořích prakontinentů, do kterého se sjednotily kratóny, se objevily jednobuněčné bakterie (\"Schizomycetes\"), které se začaly rychle rozmnožovat. Uskutečňovaly fotosyntézu a odebraly tak z mořské vody oxid uhličitý, přičemž vylučovaly uhličitany. Nové bakterie se tak zúčastňovaly vzniku organogenních sedimentů (vznikly za účasti organismů). Kyslík, který se při fotosyntéze uskutečňované bakteriemi uvolňoval jako vedlejší produkt, se však nedostal do atmosféry. V redukčním prostředí pramoří se opět vázal s jinými prvky. Kmeny raných bakterií se svou stavbou velmi podobaly sinicím (\"Cyanophyta\"), které již existovaly více než 1 miliardu let (už před 3,6 miliardami let). Společným znakem obou skupin bylo, že jejich buňky ještě neměly oddělené buněčné jádro. Organismy, které nemají buněčné jádro oddělené membránou se nazývají prokaryotické, na rozdíl od eukaryotických, jejichž jádro je od cytoplazmy oddělené membránou. Prokaryotická buňka má velmi jednoduchou stavbu a je o mnoho menší, její průměr je jen okolo 1 μm. Povrch buňky je ohraničen jednoduchou membránou a buněčnou stěnou. Uvnitř buňky se nachází cirkulární molekula DNA (deoxyribonukleová kyselina), která obsahuje veškerou genetickou informaci buňky (genom). Vnější membrána bývá často přehnutá a vytváří vnitřní hadicovité útvary nebo vnitřní membránové systémy. Přehnutí vnější membrány jsou pravděpodobně místem, kde se koncentrovaly mnohé enzymy. Ve vnitřních membránových systémech jsou látky potřebné pro fotosyntézu. Na vnější straně mají prokaryotické bakterie bičíky, tenké rourkovité útvary, které jsou složené ze stejných bílkovin, jako buněčná membrána. Bičíky umožňují organismu pohyb a současně víří vodu s částečkami potravy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Proterozoikum (jinak také algonkium, starohory) označuje eon, který datujeme do období před 2,5 miliardami až 542 milióny let. V tomto období vznikly první mnohobuněčné organismy, řasy. Také se objevuje první známý superkontinent Rodinie. Pokračuje vrásnění (např. Grenvillské vrásnění) a vznikají štíty, středy dnešních kontinentů, a nezvrásněné okraje – tabule. Proterozoikum se dělí na paleoproterozoikum (starší starohory před 2,5 až 1,6 miliardy let), mezoproterozoikum (střední starohory před 1,6 až 1 miliardou let) a neoproterozoikum (mladší starohory před 1 miliardou až 542 milióny let). Proterozoiku předcházelo archaikum (prahory, někdy označovány jako azoikum). Po proterozoiku následoval eon fanerozoikum, éra paleozoikum (prvohory) a perioda kambrium.", "tgt_summary": "The Proterozoic () is a geological eon spanning the time from the appearance of oxygen in Earth's atmosphere to just before the proliferation of complex life (such as trilobites or corals) on the Earth. The name Proterozoic combines the two forms of ultimately Greek origin: \"protero-\" meaning \"former, earlier\", and \"-zoic\", a suffix related to \"zoe\" \"life\". The Proterozoic Eon extended from 2500 mya to 541 mya (million years ago), and is the most recent part of the Precambrian \"supereon.\" The Proterozoic is the longest eon of the Earth's geologic time scale and it is subdivided into three geologic eras (from oldest to youngest): the Paleoproterozoic, Mesoproterozoic, and Neoproterozoic. The well-identified events of this eon were the transition to an oxygenated atmosphere during the Paleoproterozoic; several glaciations, which produced the hypothesized Snowball Earth during the Cryogenian Period in the late Neoproterozoic Era; and the Ediacaran Period (635 to 541 Ma) which is characterized by the evolution of abundant soft-bodied multicellular organisms and provides us with the first obvious fossil evidence of life on earth.", "id": 793340} {"src_title": "Vrubozobí", "tgt_title": "Anseriformes", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vrubozobí jsou velcí, zavalití ptáci s dlouhým krkem a krátkým zobákem. Společným znakem všech vrubozobých jsou vroubkované okraje zobáku, lamely, které původně umožňovaly vrubozobým filtrovat drobné částečky z vody nebo bahna. Ne všechny druhy se živí filtrací, husy a bernešky se pasou na vegetaci, mořčáci, kteří jsou rybožraví, mají zobák hákovitý, podobný zobáku kormorána. Okraj zobáku morčáků je ale také vroubkovaný, v tomto případě jim dobře slouží k uchopení kluzké kořisti. Dalším znakem vrubozobých jsou krátké, poměrně vzadu postavené končetiny a všechny prsty kromě zadního spojené plovací blánou. Většina vrubozobých jsou dobří plavci, někteří se za potravou potápí, silné nohy jim pak slouží jako výkonná vesla. Na zemi jsou naopak vrubozobí poněkud neobratní. K životu ve vodě je přizpůsobeno i jejich opeření – mají husté prachové peří a velkou kostrční žlázu, jejímž mastným sekretem si peří potírají. To je pak nepropustné pro vodu. Samci ve svatebním šatu bývají pestře a nápadně zbarveni, samice jsou zpravidla hnědé. Samci na začátku hnízdění přepeřují do prostého šatu, při tom ztrácejí letky a nějakou dobu nemohou létat. Vrubozobí jsou dobří letci, létají rychle (až 100 km/h), velké druhy v klínech, často je slyšet svist letek. Při vzlétnutí se často rozbíhají po hladině. Severské druhy jsou tažné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vrubozobí jsou většinou monogamní, vyskytuje se u nich pohlavní dvojtvárnost, samci jsou pestří, samice nenápadně zbarvené. Vrubozobí hnízdí většinou na zemi, jsou druhy, které hnízdí na stromech (morčák, hohol) nebo na plovoucích hnízdech (labutě) nebo dokonce v norách v zemi (husice). Samice snáší 4-13 vajec, někdy i do hnízd jiných samic. Mláďata jsou nekrmivá, od narození následují své rodiče.", "section_level": 1}, {"title": "Vrubozobí a člověk.", "content": "Někteří vrubozobí jsou domestikovaní člověkem (kachna domácí, husa domácí). Divoce žijící druhy jsou lovnou zvěří.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Vrubozobí a hrabaví (tzv. drůbež, vědecky Galloanserae) jsou monofyletická skupina na bázi letců (Neognathae). Nejstarší známí vrubozobí jsou \"Vegavis\" ze svrchní křídy Antarktidy, \"Presbyornis\" ze spodního eocénu ve Wyomingu a \"Telmabates\" ze spodního eocénu Patagonie. Na Novém Zélandu žila ještě před příchodem člověka velká nelétavá husa rodu \"Cnemiornis\".", "section_level": 1}, {"title": "Systém vrubozobých.", "content": "Čeleď \"Dendrocygnidae\" se v některých systémech řadí do čeledi kachnovitých jako podčeleď \"Dendrocygninae\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrubozobí (Anseriformes) jsou řádem středně velkých až velkých ptáků, přizpůsobených dobře životu na vodní hladině, i když některé druhy jsou druhotně suchozemské. Jsou rozšířeni po celém světě kromě Antarktidy, celý řád má 152 druhů.", "tgt_summary": "Anseriformes is an order of birds that comprise about 180 living species in three families: Anhimidae (the 3 screamers), Anseranatidae (the magpie goose), and Anatidae, the largest family, which includes over 170 species of waterfowl, among them the ducks, geese, and swans. Most modern species in the order are highly adapted for an aquatic existence at the water surface. With the exception of screamers, all have phalli, a trait that has been lost in the Neoaves. Due to their aquatic nature, most species are web-footed.", "id": 2459772} {"src_title": "Nelahozeves", "tgt_title": "Nelahozeves", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nelahozeves byla obydlena už od mladší doby kamenné. Dokazují to početné archeologické nálezy zejména ze sousední kralupské čtvrti Lobeč, z Lešan i z Hleďsebi. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Nelahozevsi pochází z roku 1352. Původně náležela Nelahozeves českému knížeti a později pražské kapitule, od níž přešla v husitských dobách znovu pod panovníkovu komoru. Roku 1469 ji dal král Jiří z Poděbrad svému rádci Řehořovi z Heimburka, později mu byla odňata. Poté se stala předmětem sporů mezi církvemi a světskými vlastníky – až v letech 1544–1558 získal tvrz, poplužní dvůr i ves s mlýnem postupně pan Florián Gryspek z Gryspachu (1504–1588) a roku 1553 začal budovat zámek. Vybudoval zde velkou knihovnu a obrazárnu. V budování pokračoval jeho syn Blažej Gryspek z Gryspachu, který kolem roku 1613 dovršil stavbu zámku zhruba do konečné podoby. Po své smrti v roce 1620 však zanechal panství zadlužené, takže je roku 1623 koupila Polyxena z Lobkovic. Celkem to bylo deset vsí, které ve třicetileté válce potom značně utrpěly zejména od Švédů, avšak ve druhé polovině 17. století byly dány hospodářsky do pořádku. V majetku Lobkoviců zůstala Nelahozeves jako fideikomisní (od roku 1677) až do rozpadu feudalismu v roce 1848, resp. jako samostatný velkostatek až do poloviny 20. století, tj. i po pozemkové reformě z doby první republiky. Od roku 1845 zde byla ve výstavbě železniční trať z Prahy na sever, pravidelná doprava na ní začala fungovat na jaře 1851. Velký význam pro obec měla v minulých staletích řeka Vltava, která sloužila jako dopravní tepna. Vzhledem ke zvýšené poloze netrpěla Nelahozeves zpravidla vůbec povodněmi, ze kterých jako největší je nutno připomenout záplavy z let 1784, 1845 a 1890. Regulace řeky byla uskutečněna kolem přelomu 19. a 20. století, intenzivní lodní doprava se rozvinula až ve 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Nelahozeves \"(přísl. Hleďsebe, 1007 obyvatel, poštovní úřad, telefonní úřad, telegrafní úřad, katol. kostel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hydroelektrárna, 2 holiči, 3 hostince, klempíř, kolář, 3 kováři, výroba kovového zboží, krejčí, mechanik, 2 obuvníci, výroba okras na vánoční stromky, 3 obchody s lahvovým pivem, pokrývač, porodní asistentka, rolník, sadař, 6 obchodů se smíšeným zbožím, 3 švadleny, tesařský mistr, trafika, truhlář, obchod s uhlím, velkostatek Lobkowitz, 2 zahradnictví, 3 zámečníci. Ve vsi Lešany \"(407 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Nelahozevse)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, kovář, půjčovna mlátiček, obuvník, pekař, 2 pískovny, 3 rolníci, 4 obchody se smíšeným zbožím, švadlena. V obci Podhořany nad Vltavou \"(241 obyvatel, Dětský domov, samostatná obec se později stala součástí Nelahozevse)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s dřívím, 2 hostince, kovář, výroba mazadel Zinecker, 4 rolníci, 2 řezníci, sadař, obchod se smíšeným zbožím, stavitel, trafika, 2 obchody s uhlím.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Nelahozeves je tvořena plasticky modelovanou kotlinou, která se svažuje od západu k Vltavě z velvarské pláně (asi 270 m nad mořem). Geologicky tvoří katastr současné Nelahozevsi převážně masivy druhohorního křídového útvaru (cenoman, turon), zpod čtvrtohorních nánosů tu vystupují na povrch rozmanité pískovce a opuky, těžené a vyvážené odtud pro svou vynikající kvalitu už ve středověku. Starší prvohorní permokarbon se nalézá většinou v nevelké hloubce pod křídou, jak to v minulém století dokazovalo zejména dolování kamenného uhlí u železničních tunelů a v Lešanech.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Na okraji obce se nachází centrální tankoviště ropy pro celou Českou republiku, které je postaveno ve vytěžené pískovně. Proudí sem ropa z ropovodů Družba a Ingolstadt. Celková kapacita nádrží činí 1 550 000 m³ ropy. Tankoviště se skládá ze 16 nádrží, šest z nich má kapacitu 125 000 m³. Jedná se o hlavní skladové zásoby ropy České republiky. V obci se nachází velká výrobna PTZ Nelahozeves, tedy Povltavských tukových závodů, od roku 1993 patřících české pobočce nadnárodní společnosti Unilever. Továrna vznikala od třicátých let 20. století, vyráběly a vyrábí se zde pokrmové tuky – např. Hera, Perla atd. Od názvu obce je odvozena značka mýdla Nela, které se zde vyrábělo. Továrna PTZ Nelahozeves byla uzavřena k 1. červnu 2010 společností Unilever. Výroba byla přesunuta do Polska a Rumunska o práci přišlo 650 lidí. Dne 1. srpna 2011 prodal Unilever továrnu výrobci navlhčených ubrousků společnosti WET Wipes International s.r.o. Ke konci roku 2012 odkoupil továrnu nový majitel společnost NESALUKA a průmyslový areál nese nové jméno INDUSTRIAL PARK NELAHOZEVES.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Místní spolky.", "content": "V obci je několik spolků, které zde významnou měrou ovlivňují sportovní a kulturní činnost. Kromě fotbalových klubů TJ Viktoria PTZ a TJ Dynamo Nelahozeves, myslivců a ekologů z OSN (Občanské sdružení Nelahozeves) jsou zde již od roku 1909 hasiči, kteří se v obci velmi aktivně angažují zejména v kulturní, společenské, sportovní a výchovné oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Nelahozeves (něm. \"Mühlhausen an der Moldau\") leží ve středních Čechách v okrese Mělník 22 km vzdušnou čarou na sever od Prahy. Je známá jako rodiště hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Má obyvatel a cca 700 domů. Rozkládá se na levém břehu Vltavy, která zde dosahuje výšky 170 m. nad mořem. Kromě původní vsi obec sestává ještě ze sousedních Podhořan, dvou dílů Hleďsebi a Lešan. Celek zaujímá plochu 1432 hektarů. V minulých dobách k Nelahozevsi patřívaly Strachov a Lobeček na protější straně řeky.", "tgt_summary": "Nelahozeves is a village on left bank of the Vltava river, 35 km north of Prague, Czech Republic. In 2015 its population was 1,900.", "id": 1520666} {"src_title": "Sgrafito", "tgt_title": "Sgraffito", "src_document": [{"title": "Popis techniky.", "content": "Dvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená podle tradičního renesančního způsobu jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy zpravidla s hlazeným povrchem se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy sgrafit.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psaníčko.", "content": "Forma skládající se z obdélníků rozdělených dvěma úhlopříčkami připomíná zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená psaníčkovým sgrafitem, napodobujícím iluzívně diamantový řez nebo pyramidovitě zašpičatělé stavební kvádry, vytváří dokonalý dojem plasticity.", "section_level": 2}, {"title": "Ornamenty.", "content": "Kromě vzoru psaníček může být sgrafito geometricky členěno přímkami, kružnicemi nebo jinými křivkami a rostlinnými prvky. Velice často používané jsou i ornamentální, rostlinné nebo figurální motivy sgrafita, obsahující většinou téma z antické řecké či římské mytologie, výjevy z Bible, především ze Starého zákona, nebo různé alegorické postavy či výjevy.", "section_level": 2}, {"title": "Sgrafito v novorenesanci.", "content": "Důležitým prvkem výzdoby novorenesenačních domů jsou právě sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů. O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku \"Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera\" a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák, který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů. O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze. Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako \"výklad o vývoji a stylu A. Wiehla\" \"\"...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů , pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj \"sgrafitový domek\" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o \"české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Sgrafito je technika grafické výzdoby omítkových povrchů staveb, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance a znovu v novorenesanci. Princip spočívá v nanesení dvou (výjimečně více) různobarevných vrstev omítky, přičemž části horní ještě vlhké vrstvy se odstraní škrabáním, odhalená kontrastující spodní vrstva pak tvoří požadovanou dekoraci vnější fasády, případně i stěn interiérů staveb. Motiv sgrafita bývá figurální nebo ornamentální, charakteristická jsou obdélníková tzv. psaníčka (\"psaníčkové sgrafito= obálka\").", "tgt_summary": "Sgraffito (; plural: \"sgraffiti\") is a technique either of wall decor, produced by applying layers of plaster tinted in contrasting colours to a moistened surface, or in pottery, by applying to an unfired ceramic body two successive layers of contrasting slip or glaze, and then in either case scratching so as to reveal parts of the underlying layer. The Italian past participle \"sgraffiato\" is also used, especially of pottery.", "id": 1506669} {"src_title": "John Petrucci", "tgt_title": "John Petrucci", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Vyrůstal na Long Islandu v muzikantské rodině, v okolí Kings Parku a do školy chodil spolu s Johnem Myungem a Kevinem Moorem. Rodiče nebyli speciálně hudebně nadaní, ale jeho sourozenci se učili hrát na hudební nástroje. Starší sestra cvičila hru na klavír a varhany, mladší sestra na klarinet, a bratr hrál na basu. John přišel do kontaktu s kytarou poprvé v 8 letech. Tehdy si všiml, że jeho starší sestra může jít později spát, protože má hodiny hry na varhany. Když se však ukázalo, že jeho hodiny hudby jsou po poledni, hned po škole, ztratil zájem o hudební nástroje. Skutečný začátek jeho zájmu o kytaru se datuje do období, kdy mu bylo 12. Jak sám říká, všechny „děti ze sousedství“ na ní hráli a „zdálo se, že to není jen zlá zábava“. Důležitým faktorem byla také záliba v hudbě, kterou ho „nakazila“ starší sestra. Mezi umělce a skupiny, z jejichž tvorby John čerpal své rané inspirace patřili krom jiných Yngwie Malmsteen, Iron Maiden, Randy Rhoads, Yes a Stevie Ray Vaughan. Fascinovala ho vysoká technická úroveň hry mnohých z nich. Když se stal v USA populárním thrash metal, John se zajímal o tvorbu skupin jako Metallica s Queensryche. Když neměl problémy s hraním tohoto stylu, soustředil se na hru kytarových virtuózů jako Steve Morse, Steve Vai, Joe Satriani, Mike Stern, Eddie Van Halen, Al DiMeola a Alex Lifeson.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek kariéry.", "content": "Johnova hudební výchova začala na střední škole, kde dostal několik solidních lekcí z teorie hudby. Později v Berklee College of Music studoval harmonii a jazzovou kompozici. Tam se potkal s Mikem Portnoyem a spolu s nim a Johnem Myungem založili skupinu Majesty, později přejmenovanou na Dream Theater. Od roku 1999 John hraje na kytary značky MusicMan (patřící do divize Ernie Ball), na modelu, který je označený jeho přízviskem. V minulosti hrál na kytary firmy Ibanez (také signature model). John vždy používá snímače firmy DiMarzio nezávisle na výrobci kytar.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "John používá Mesa/Boogie zesilovače a reproboxy. Během své tvorby používal Mark IIC+, Mark IV, Dual a Triple Rectifiery, the Formula, Recto, TriAxis a Formula předzesilovače, Road King, Lonestar a 2:90 koncové zesilovače. Mark Snyder mu také postavil jeden vlastní předzesilovač nazvaný Nunya, kombinovaný s 2:100 koncovým zesilovačem. V současné době se vrátil k používání Mark IV a Mark IIC+ s Lonestary. Používá klasické 4x12 a 2x12 reproboxy, všechny s Celestion Vintage 30 reproduktory. John obecně nahrává velice přímou cestou (Kytara > Pedál volby > Zesilovač). Efekty jako pan, delay, phaser, atd. jsou obvykle přidány během úpravy. Používá Shure SM57 a Sennheiser MD421 mikrofony umístěné přímo na mřížku reproboxu asi 3cm od středu reproduktoru (běžně jsou dva mikrofony umístěny na různých reproduktorech). Jsou zkombinovány do jednoho kanálu bez komprese. Petrucci je známý pro komplexnost své pódiové výbavy. Mimo Mesa/Boogie zesilovače používá spoustu komponentů od TC Electronics a Digital Music Corp, harmonizér Eventide, rackový wah Dunlop Crybaby a další. Také používá vlastní nožní přepínač. John má dvě naprosto oddělené cesty – jednu pro čistý tón, druhou pro zkreslený. 4x12 reproboxy používá na zkreslený signál, 2x12 na čistý.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Petrucci (* 12. července 1967 Kings Park, Long Island, New York) je americký rockový kytarista, známý jako zakládající člen progressive metalové skupiny Dream Theater. Je uznávaný jako jeden z nejlepších kytaristů tzv. „mladé generace“ a obdivovaný hlavně díky své perfektní technice a skladatelským schopnostem. Dlouhodobě spolupracuje s časopisem Guitar World. Je absolventem známé hudební školy Berklee College of Music v Bostonu. V současnosti bývá v New Yorku s manželkou Renou a třemi dětmi: SamiJo, Reny a Kiarou.", "tgt_summary": "John Peter Petrucci (born July 12, 1967) is an American guitarist, composer and producer. He is best known as a founding member of the progressive metal band Dream Theater. He produced or co-produced (often with former member Mike Portnoy before he departed the band in 2010) all Dream Theater albums from 1999's \"\" to 2019's \"Distance Over Time\". He has been the sole producer of the band's albums released since Portnoy's departure in 2010. Petrucci was named as the third player on the G3 tour seven times, more than any other invited guitarist and he's arguably one of the most highly regarded guitarists of all time. He was voted \"The Best Prog guitarist\" by \"The Prog Magazine\" and \"The Greatest Guitarist\" by the Burrn magazine and Mariskalrock. \"Guitar World magazine\" lists Petrucci among the Fastest Guitarists of All Time and calls him \"the most celebrated and popular guitarist in the world of progressive metal\" and \"arguably the most versatile and proficient player in his realm, with a highly developed melodic sense and an alternate picking technique that is virtually untouchable as far as speed and precision.\", also ranking him among the top 5 Best Guitarists of the Decade. In 2019, Petrucci won the SENA Performers European Award. Joel McIver's 2009 book \"The 100 Greatest Metal Guitarists\" ranks Petrucci second, after Dave Mustaine. He was also named as one of the \"Top 10 Greatest Guitar Shredders of All Time\" by \"GuitarOne\" magazine. In 2012, Petrucci was ranked the 17th greatest guitarist of all time by a \"Guitar World\" magazine reader's poll.. Petrucci's signature guitar model \"Majesty\" (by Ernie Ball Music Man) is the best selling signature guitar model of all time, according to Forbes.", "id": 1053417} {"src_title": "Metro v Minsku", "tgt_title": "Minsk Metro", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během poloviny 20. století počet obyvatel metropole tehdejší Běloruské SSR překročil jeden milion, což se projevilo i na dopravní situaci. Koncem 60. let se objevily první plány výstavby moderního systému podzemní dráhy. Stavět se začalo 16. června 1977 a slavnostní otevření proběhlo o sedm let později, 30. června 1984. Minské metro se tak stalo prvním a jediným v Bělorusku a devátým v tehdejším SSSR. Dosud se vybudovalo 29 stanic na 38.5 km tratí a dvě depa. Metro je založené mělko; eskalátory se nacházejí pokud tak jen krátké. V celé síti jich je pouze 30. Přestože rozpad Sovětského svazu a konec socialismu přivedly nové Bělorusko do těžké ekonomické situace, která zasáhla všechna odvětví, výstavba metra se nezastavila. Někteří lidé to přičítají k pomalé transformaci celé země, která částečně ještě funguje na principech staré velmoci. Poslední nová stanice přibyla v roce 2014, konkrétně stanice Malinovka. Plánuje se i prodloužení druhé linky a výstavba jedné či dvou dalších linek.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Metro v Minsku nemá mít jen 2 linky. Roku 2020 má být zprovozněna 3. linka, konkrétně první čtyři zastávky, a to Yubileynaya Pl. (přestup na druhou linku – stanice Frunzenskaya), Pl. Frantishka Bogushevicha, Vokzal'naya (přestup na první linku – stanice Pl. Lenina) a Koval'skaya Sloboda. V plánu je i čtvrtá linka.", "section_level": 1}, {"title": "Mimořádné události.", "content": "30. května 1999 se nedaleko stanice Němiga konal rockový open-air koncert sponzorovaný místním pivovarem. Kvůli silné dešťové přeháňce se stovky diváků šly schovat před deštěm do vestibulu stanice. Na kluzkých schodech jich mnoho uklouzlo a vypukla tlačenice. Ušlapáno bylo 53 lidí, dalších 250 bylo zraněno. V zemi byl vyhlášen třídenní národní smutek. 11. dubna 2011 vybuchla na nástupišti přestupní stanice Okťabrskaja bomba v době, kdy ve stanici stály soupravy metra v obou směrech. Minimálně 11 lidí bylo zabito, více než 100 lidí bylo zraněno. Událost je vyšetřována jako teroristický útok.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "Podle statistik z roku 2005 byla průměrná cestovní rychlost vlaků 50,5 km/h (což se řadí k nejvyšším v rámci podzemních drah v bývalém SSSR). Ve špičce je maximální interval 0:40-1:20 minuty na první a 0:40-1:30 minut na druhé lince. Nejvíce se nasazuje až třicet souprav na linku. Minské metro je čtvrté nejvíce vytížené ze všech podzemních drah v bývalém SSSR, před ním jsou Moskva, Petrohrad a Kyjev.", "section_level": 1}, {"title": "Stanice.", "content": "\"(názvy stanic jsou uvedeny v ruštině a běloruštině, v závorce v české transkripci, a dále v českém překladu)\" 1. Московская линия (Moskovskaja linija), Маскоўская лінія (Maskouskaja linija), Moskevská linka 2. Автозаводская линия (Avtozavodskaja linija), Аўтазаводская лінія (Autazavodskaja linija), linka Automobilky", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Minsku (Мінскае метро) tvoří systém podzemní dráhy pod běloruským hlavním městem Minskem. Bylo otevřeno v roce 1984 a skládá ze dvou linek (Moskovskaja a Avtozavodskaja. Za den přepraví 800 000 cestujících (zhruba třetina všech, kteří v běloruském hlavním městě cestují MHD). Ti mohou využít v současnosti 29 stanic. Technické zázemí tvoří dvě depa, každá z linek má svoje.", "tgt_summary": "The Minsk Metro (, ) is a rapid transit system that serves Minsk, the capital of Belarus. Opened in 1984, it presently consists of 2 lines and 29 stations, totaling . In 2013, the system carried 328.3 million passengers, which averages to a daily ridership of approximately 899,450.", "id": 251252} {"src_title": "13 (linka metra v Paříži)", "tgt_title": "Paris Métro Line 13", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "28. prosince 1901 obdržela společnost \"Société du chemin de fer électrique souterrain Nord-Sud\" (Železniční elektrizační podzemní společnost Sever-Jih), zkráceně nazývaná jen \"Compagnie Nord-Sud\" od města Paříže koncesi na provoz dvou linek metra. Společnost byla konkurentem starší \"Compagnie du chemin de fer métropolitain de Paris\" (CMP), která provozovala linku 1. První úsek linky mezi stanicemi \"Saint-Lazare\" a \"Porte de Saint-Ouen\" byl zprovozněn 26. února 1911. Jednalo se o druhou linku, takže dostala označení \"linka B\". Už od 20. ledna 1912 je rozvětvená, když byla ze stanice \"La Fourche\" otevřena severovýchodní větev do stanice \"Porte de Clichy\". 1. ledna 1930 převzala CMP od \"Compagnie Nord-Sud\" její linky a linka B se od 27. března 1931 stala linkou 13. 30. června 1952 byla prodloužena severovýchodní větev od \"Porte de Saint-Ouen\" do \"Carrefour Pleyel\". 27. června 1973 byl otevřen úsek směrem na jih od \"Saint-Lazare\" do \"Miromesnil\" a 18. února 1975 pak dále do stanice \"Champs-Élysées – Clemenceau\". 20. června 1976 byl otevřen úsek \"Carrefour Pleyel\" ↔ \"Basilique de Saint-Denis\". 9. listopadu 1976 byla linka prodloužena na jih mezi stanicemi \"Champs-Élysées – Clemenceau\" a \"Invalides\" a tím došlo ke sloučení s tehdejší linkou 14, která spojovala stanice \"Invalides\" a \"Porte de Vanves\". Souběžně s tím byl otevřen nový jižní úsek \"Porte de Vanves\" ↔ \"Châtillon – Montrouge\". 9. května 1980 byla prodloužena severozápadní větev od \"Porte de Clichy\" do stanice \"Gabriel Péri\". 25. května 1998 byl otevřen úsek \"Basilique de Saint-Denis\" ↔ \"Saint-Denis – Université\". Poslední rozšíření linky proběhlo 14. června 2008 ze stanice \"Gabriel Péri\" do \"Asnières – Gennevilliers – Les Courtilles\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakter linky.", "content": "Linka 13 patří k nejvíce vytíženým v celé síti. Je to jednak díky svému rozsahu, jednak svému umístění. Existuje několik návrhů, jak přetíženost řešit, jedním z nich je například obě severní větve oddělit jako nezávislé linky. Většina stanic zde má boční nástupiště, je proto velmi komplikovaný přestup mezi nimi (řešený nadchody či podchody). Délka celé linky je 22,5 km, má 30 stanic a průměrný mezistaniční úsek měří 776 m. V roce 2006 přepravila 114,8 miliónů cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Další rozvoj.", "content": "Prodloužení severovýchodní větve do stanice \"Asnières – Gennevilliers – Les Courtilles\" byla první fáze, na kterou by měla navázat druhá fáze s prodloužením linky do stanice \"Port de Gennevilliers\". Ta je v současnosti zatím ve stádiu projektu, takže není ještě stanoven termín zprovoznění nového úseku. Rovněž prodloužení severovýchodní větve ze stanice \"Saint-Denis – Université\" je prozatím ve fázi plánování na období 2013-2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka 13 je jedna z linek pařížského metra. Slouží už od roku 1911 a během téměř sta let svého provozu se stala jednou z nejdelších linek ve městě. Spojuje dvě pařížská předměstí na severu – Gennevilliers a Saint-Denis s jižními předměstími Châtillon a Montrouge. V systému MHD je značená světle modrou barvou. Jako jedna ze dvou linek se větví (spolu s linkou 7).", "tgt_summary": "Paris Métro Line 13 (opened as Line B; French: \"Ligne 13 du métro de Paris\") is one of the sixteen lines of the Paris Métro. It was built by the Nord-Sud Company before becoming Line 13 when the Nord-Sud was merged into the Compagnie du chemin de fer métropolitain de Paris (CMP) in 1930. Line 13 was extended in 1976 to reach the northern end of Line 14, which was then absorbed into it. The number 14 was eventually reused for a new line in 1998. Line 13 was once planned to be replaced by a north-south RER line, but this was cancelled after the reorganisation of the Île-de-France region in 1965. Today, Line 13 connects the western part of Paris to the suburbs of Asnières-sur-Seine, Gennevilliers, Clichy, Saint-Denis and Saint-Ouen-sur-Seine in the north and to Malakoff, Vanves, Châtillon and Montrouge in the south. Serving 32 stations, it is the network's fifth busiest line, with 131.4 million passengers in 2017.", "id": 1740345} {"src_title": "1 (linka metra v Paříži)", "tgt_title": "Paris Métro Line 1", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Výstavbou této linky na přelomu 19. a 20. století začala historie celého pařížského metra. Její první úsek vedl mezi stanicemi \"Porte de Vincennes\" a \"Porte Maillot\". Vzhledem k tehdejším omezeným stavebním technologiím je linka 1 je založena velmi mělko, jen několik metrů pod povrchem, nebylo možné kopat pod vodou, tudíž trasa sledovala pařížské ulice, navíc se ve velké míře používalo ještě i dřevo. Linka byla vybudována jako hloubená s bočními nástupišti. Trať měla celkem 18 stanic. Prvních osm bylo otevřeno 19. července 1900 po pouhých 20 měsících stavebních prací u příležitosti světové výstavy. Zbývajících deset stanic bylo zprovozněno mezi 6. srpnem a 1. zářím téhož roku. Z těchto 18 stanic bylo 10 vybudováno s klenbou, sedm má kovový plochý strop a stanice \"Bastille\" se nachází pod otevřeným nebem. Na západním konci této stanice se nachází nejužší zatáčka v celém systému metra s poloměrem pouhých 40 m. Na obou konečných stanicích byla oddělená nástupiště pro příjezd a odjezd spojená úzkou smyčkou, takže se vozy nemusely přepojovat, ale cirkulovaly. Na novou linku byly nasazeny dřevěné vozy podobné tramvajím a poháněné elektrickým proudem. V prosinci 1900 dosáhl počet přepravených cestujících již čtyři milióny při 130 000 uživatelích denně. Proto bylo rozhodnuto zkrátit takt z deseti na čtyři minuty a počet vagónů ve vlaku zvýšit ze tří na šest, které táhly dvě lokomotivy. Rovněž byla zdvojnásobená šířka dveří. Dne 24. března 1934 byla trať prodloužena jihovýchodním směrem ze stanice \"Porte de Vincennes\" do \"Château de Vincennes\". Další úsek byl otevřen 29. dubna 1937 na druhém konci linky ze stanice \"Porte Maillot\" do \"Pont de Neuilly\". V období od 30. května 1963 do prosince 1964 byla linka přebudována tak, aby byl umožněn provoz vozů metra na pneumatikách. Zároveň byly rozšířeny i stanice, takže mohly být nasazeny delší vlaky. Poslední prodloužení proběhlo 1. dubna 1992 západním směrem, kdy byl zprovozněn úsek z \"Pont de Neuilly\" do La Défense. Krátce za Pont Neuilly vyjíždí metro na povrch, překračuje Seinu a poté se zanořuje opět do podzemí. V roce 1997 byly staré vozy generace MP 59 nahrazeny novým typem MP 89. Linka byla přebudována jako první v pařížské síti na plně automatizovaný provoz (po lince 14, která ovšem byla jako automatická již přímo postavena). Všechna nástupiště proto byla vybavena oddělenými dveřmi. Od konce roku 2010, kdy byly nasazeny první vlaky bez řidičů, do roku 2012 jezdily na lince vlaky plně automatizované spolu s vlaky řízenými lidmi ve smíšeném provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka 1 je nejstarší linka pařížského metra. V systému MHD je značená žlutou barvou, má 25 stanic a měří 16,5 km. Paříží prochází diagonálním směrem a spojuje severozápadní předměstí města, kde se nachází moderní čtvrť La Défense a jihovýchod města. Protože vede středem města mj. pod \"Avenue des Champs-Élysées\" a kolem muzea Louvre, ročně přepraví 213 miliónů cestujících (2008), což ji řadí na první místo ve vytíženosti ve zdejším metru. V roce 2010 zde byly nasazeny automatické vlaky bez řidičů, které do konce roku 2012 nahradily vozy řízené řidiči.", "tgt_summary": "Paris Métro Line 1 (French: \"Ligne 1 du métro de Paris\") is one of the sixteen lines of the Paris Métro. It connects La Défense – Grande Arche in the northwest and Château de Vincennes in the southeast. With a length of , it constitutes an important \"East-West\" transportation route for the City of Paris. Excluding RER () commuter lines, it is the most utilised line on the network with 181.2 million travellers in 2017 or 496,000 people per day on average. The line was the first to open, with its inaugural section entering service in 1900. It is also the first line on the network to be converted from manually driven operation to fully automated operation. Conversion, which commenced in 2007 and was completed in 2011, included new rolling stock (MP 05) and laying of platform edge doors in all stations. The first eight MP 05 trains (501 through 508) went into passenger service on 3 November 2011, allowing the accelerated transfer of the existing MP 89 CC stock to Line 4; however, as of 2019, Line 4 is also being converted to automatic operations. The conversion allowed Line 1 to operate as the system's second fully automated line, after Line 14. A transition to fully automated services was done without major interruption to passenger traffic. The new MP 05 rolling stock was able to operate efficiently alongside the manually-driven MP 89 CC rolling stock until there were enough MP 05 to no longer facilitate the need of the MP 89. Full automation was achieved for evening services in May 2012, with an increase to weekend services by August 2012. As of 15 December 2012, Line 1 is 100% automated with only a few MP 89 CC trains being used during rush hours when needed. The remaining 5 trains will remain stored on Line 1 near the Fontenay workshops until a new garage for Line 4 is opened south of the new Mairie de Montrouge station in February 2013.", "id": 948697} {"src_title": "Kaple", "tgt_title": "Chapel", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Slovo „kaple“ pochází z latinského ‘‘cappa, capella‘‘ (plášť, baldachýn, stříška) a v různých odvozeninách se rozšířilo do všech evropských jazyků. S významem sakrálního prostoru či modlitebny se poprvé vyskytuje v 7. století a vzniklo patrně, když se v pařížské královské modlitebně uchovával jako říšský klenot merovejské říše (domnělý) legendární plášť římského důstojníka a později biskupa a křesťanského misionáře, svatého Martina z Tours (†397), pozdějšího patrona Francie. \"Capella\" se postupně stala označením této modlitebny a dalších palácových kaplí evropských panovníků a odtud i pro další a další druhy kaplí. Kněz, který obstarával bohoslužby v kapli, se nazýval kaplan. Ve vrcholném středověku znamenala \"capella\" i hudební a pěvecký soubor kostela, odtud pochází i české „kapela“.", "section_level": 1}, {"title": "Kaple a kostel.", "content": "Samostatně stojící kaple se svým vzhledem a funkcí obvykle podobá kostelu, prostorové kritérium k rozlišení kostela od kaple však není jednoznačné a existují i relativně velké kaple a naopak malé kostely. Rozdíl může spočívat i v tom, že kostely patří církvi, konají se v nich pravidelné bohoslužby a jsou veřejně přístupné. V některých případech vyplývá status kaple i z toho, že kapli nevlastní či historicky ji nespravovala církev, ale byla součástí světských staveb, například hradu, zámku a podobně, a tedy v majetku různých osob. První zmínka o soukromé palácové kapli se týká Konstantinova paláce v Konstantinopoli. Církevní sněmy v raném středověku možnosti soukromých kaplí omezovaly i zakazovaly, patrně bez velkého účinku. V Anglii se jako \"chapel\" označovaly modlitebny nonkonformních náboženských společenství, kdežto výraz \"church\" znamená současně i církev, rozumí se většinovou. V římskokatolické církvi se kostel od kaple může odlišovat také tím, že se v něm trvale uchovává eucharistie.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy kaplí.", "content": "Kaple souvisely s lidovou zbožností často víc než kostely, vznikaly často spontánně, ve volné krajině a z darů věřících, a proto je jich zejména v katolických krajích tak mnoho typů a druhů. Lze je třídit podle velikosti, podle stáří a stavebního slohu, podle funkce atd., jedním ze základních je roztřídění podle typu: Některé drobné sakrální stavby jsou na pomezí mezi výklenkovou a síňovou kaplí. Prostor výklenku může být oddělen vrátky, dvířky či otevíratelnou mříží, nicméně se do něho vstupuje.jen pro údržbu nebo výzdobu. V době osvícenství nařídil Ohňový patent, aby v každém venkovském sídle typu vesnice byla z protipožárních důvodů zvonice. V Čechách tak vzniklo mnoho drobných staveb se sdruženou funkcí kaple, zvonice, případně i hasičské zbrojnice. Bohatství spirituálních podnětů je patrné i v návrzích a realizacích kaplí od současných architektů ( např. švýcarský architekt Peter Zumthor a jeho polní kaple Bratra Klause u městečka Mechernich-Wachendorf...)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaple, zdrobněle kaplička, je malá křesťanská modlitebna. Může to být jak samostatně stojící budova či stavba, tak oddělená část (místnost, část místnosti či prostoru) v sakrální nebo světské stavbě (například kostele, hradě, paláci, domě, nemocnici, škole). Kaple, které je samostatnou stavbou, je často vzhledem a funkcí podobná kostelu. Kaple tak označuje velmi odlišné modlitební stavby, prostory a budovy od otevřených výklenkových kaplí až po velkolepé palácové kaple a s velmi rozmanitým určením (soukromá kaple, křestní kaple, pohřební kaple, votivní kaple apod.). Rozlišení mezi kostelem a kaplí není zcela jednoznačné, mnohé stavby jsou souběžně nebo střídavě označovány oběma názvy. Mezi rozlišovací kritéria patří velikost, vlastník a veřejná přístupnost (soukromé, hradní nemocniční, školní či obecní modlitebny mohou být spíše nazývány kaplemi), funkce (pravidelnost bohoslužeb, přechovávání eucharistie), a často je označení dáno i historicky. Od malých síňových kaplí stavební typy plynule přecházejí k výklenkovým kaplím, které v některých jazycích a zemích už ani mezi kaple počítány nejsou. Podobu výklenkových kaplí často mají i zastavení venkovních křížových cest. U některých malých kaplí může dominovat funkce zvonice, některé zvonice mohou stavebně kaple jen připomínat.", "tgt_summary": "A chapel is a Christian place of prayer and worship that is usually relatively small, and is distinguished from a church. The term has several senses. Firstly, smaller spaces inside a church that have their own altar are often called chapels; the Lady chapel is a common type of these. Secondly, a chapel is a place of worship, sometimes non-denominational, that is part of a building or complex with some other main purpose, such as a school, college, hospital, palace or large aristocratic house, castle, barracks, prison, funeral home, cemetery, airport, or a military or commercial ship. Thirdly, chapels are small places of worship, built as satellite sites by a church or monastery, for example in remote areas; these are often called a chapel of ease. A feature of all these types is that often no clergy were permanently resident or specifically attached to the chapel. Finally, for historical reasons, \"chapel\" is also often the term used by independent or nonconformist denominations for their places of worship in Great Britain, even where they are large and in practice they operate as a parish church. The earliest Christian places of worship are now often referred to as chapels, as they were not dedicated buildings but rather a dedicated chamber within a building. Most larger churches had one or more secondary altars which, if they occupied a distinct space, would often be called a chapel. In Russian Orthodox tradition, the chapels were built underneath city gates, where most people could visit them. The most famous example is the Iberian Chapel. Although chapels frequently refer to Christian places of worship, they are also commonly found in Jewish synagogues and do not necessarily denote a specific denomination. In England—where the Church of England is established by law—non-denominational or inter-faith chapels in such institutions may nonetheless be consecrated by the local Anglican bishop. Non-denominational chapels are commonly encountered as part of a non-religious institution such as a hospital, airport, university or prison. Many military installations have chapels for the use of military personnel, normally under the leadership of a military chaplain.", "id": 302603} {"src_title": "Digital Equipment Corporation", "tgt_title": "Digital Equipment Corporation", "src_document": [{"title": "Vývoj firmy.", "content": "Původní zaměření na výrobu a prodej malých počítačů umožnil firmě DEC růst, aniž by se s ní její potenciální konkurenti snažili soutěžit. Popularitu si vydobyla v 60. letech 20. století řadou počítačů PDP, zejména typem PDP-8, který je považován za první úspěšný minipočítač. Roku 1970 zahájil DEC prodej počítačů řady PDP-11, která byla ještě úspěšnější a postupně nahradila většinu starších strojů PDP. S celkovým prodejem více než 600 tisíc počítačů PDP-11 se postavení firmy DEC v oboru značně upevnilo. Roku 1978 uvedla na trh počítače VAX-11 navržené jako nástupce řady PDP-11. VAX-11 se stal prvním rozšířeným 32bitovým minipočítačem; v mnoha ohledech byl schopen konkurovat větším sálovým počítačům, jako byl například System/370 firmy IBM. Počítačů VAX-11 se prodalo více než 400 tisíc kusů, a díky němu se DEC stala druhou největší firmou v oboru. Na svém vrcholu byla druhým největším zaměstnavatelem ve státě Massachusetts. Rychlý nástup mikropočítačů na konci 80. let 20. století, a zejména zavedení výkonných 32bitových systémů v 90. letech však přinesl firmě DEC silnou konkurenci. Posledním velkým pokusem nalézt prostor na rychle se měnícím trhu bylo vytvoření 64bitových procesorů DEC Alpha 64-bit s architekturou RISC, které začala firma DEC vyvíjet jako nástupce své řady VAX-11, a chtěla je použít pro vytvoření řady vysoce výkonných pracovních stanic. I když procesory Alpha oba tyto cíle splnily, a po velkou část své existence byly nejrychlejší řadou procesorů na trhu, jejich velmi vysoké ceny způsobily, že byly překonány levnějšími procesory architektury x86 vyráběnými především firmou Intel a AMD. Firma DEC se dostala do ztráty a po řadě úsporných kroků byla v červnu 1998 odprodána firmě Compaq, při do té doby největší fúzi v historii počítačového průmyslu. Compaq byl v té době zaměřen na podnikový trh a nedlouho předtím koupil několik dalších velkých dodavatelů; firma DEC měla silné postavení mimo USA, kde měl Compaq slabší účast. Firma Compaq však měla malou představu, co dělat se svými akvizicemi, a brzy se sama ocitla ve finančních potížích. V květnu 2002 byl Compaq převzat firmou Hewlett-Packard. Některé z produktových řad firmy DEC se stále vyrábí pod obchodním názvem HP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Digital Equipment Corporation (výslovnost [ˈdidžitl iˈkwipmənt ˌkoːpəˈreišən]), zkráceně DEC [dek] byla jednou z prvních pionýrských společností v americkém počítačovém průmyslu. V 70. a 80. letech 20. století byly její stanice PDP a VAX nejpopulárnějšími minipočítači pro vědecké a inženýrské účely. V roce 1998 byla firma odkoupena společností Compaq, která sama byla v roce 2002 převzata firmou Hewlett-Packard. Její produktová linie je však stále vyráběna pod značkou HP (rok 2016). Vedení Digital Equipment Corporation sídlilo od založení firmy v roce 1957 do roku 1992 ve starém dřevěném mlýně ve městě Maynard ve státě Massachusetts. Přes podobný název a částečně se překrývající oblast působnosti nemá firma Digital Equipment Corporation nic společného s firmou Digital Research. Ačkoli jejich operační systémy sdílejí několik podobných vlastností, jsou to zcela odlišné subjekty. Další firmou s podobným názvem je Western Digital.", "tgt_summary": "Digital Equipment Corporation (DEC ), using the trademark Digital, was a major American company in the computer industry from the 1960s to the 1990s. The company was co-founded by Ken Olsen and Harlan Anderson in 1957. Olsen was president until forced to resign in 1992, after the company had gone into precipitous decline. Although the company produced many different product lines over their history, they are best known for their work in the minicomputer market starting in the mid-1960s. The company produced a series of machines known as the PDP line, with the PDP-8 and PDP-11 being among the most successful minis of all time. Their success was only surpassed by another DEC product, the late-1970s VAX \"supermini\" systems that were designed to replace the PDP-11. Although a number of competitors had successfully competed with Digital through the 1970s, the VAX cemented the company's place as a leading vendor in the computer space. As microcomputers improved in the late 1980s, especially with the introduction of RISC-based workstation machines, the performance niche of the minicomputer was rapidly eroded. By the early 1990s, the company was in turmoil as their mini sales collapsed and their attempts to address this by entering the high-end market with machines like the VAX 9000 were market failures. After several attempts to enter the workstation and file server market, the DEC Alpha product line began to make successful inroads in the mid-1990s, but was too late to save the company. DEC was acquired in June 1998 by Compaq in what was at that time the largest merger in the history of the computer industry. During the purchase, some parts of DEC were sold to other companies; the compiler business and the Hudson, Massachusetts facility, were sold to Intel. At the time, Compaq was focused on the enterprise market and had recently purchased several other large vendors. DEC was a major player overseas where Compaq had less presence. However, Compaq had little idea what to do with its acquisitions, and soon found itself in financial difficulty of its own. The company subsequently merged with Hewlett-Packard (HP) in May 2002. As of 2012, decades-old hardware, including PDP-11, VAX and AlphaServer, is being emulated in order to continue benefitting from software written long ago; funding for this is scheduled to last at least until 2030.", "id": 1048273} {"src_title": "Domenico Tardini", "tgt_title": "Domenico Tardini", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tardini se narodil v Římě v roce 1888 a 20. září 1912 byl vysvěcen na kněze. V roce 1920 se stal jedním z nižších úředníků římské kurie, 16. prosince 1937 pak sekretářem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Během druhé světové války tento post hodně souvisel se zahraniční politikou a diplomacií Vatikánu, a byť byl Tardini někdy spíše vykonavatelem a zprostředkovatelem vůle papeže Pia XII. a státního sekretáře kardinála Maglioneho, měl na její tvorbě významný podíl. Z titulu své funkce vedl celou řadu jednání s velvyslanci a vyslanci cizích států a jeho podrobné deníky a poznámky jsou považovány za velmi cenný zdroj informací o politice a záměrech Vatikánu v tomto období. V roce 1952 jej Pius XII. jmenoval státním podsekretářem pro mimořádné církevní záležitosti, v této pozici úzce spolupracoval se „státním (pod)sekretářem“ Giovannim Batistou Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI. (státní podsekretář Montini fakticky vykonával většinu činností příslušících státnímu sekretáři, ale formálně jím jmenován nikdy nebyl a ani nebyl v této době kardinálem. Některé význačné rozhodování spadající obvykle do gesce státního sekretáře navíc vykonával osobně Pius XII., což byl patrně hlavní důvod, proč po smrti Maglioneho nikoho na jeho místo nejmenoval). Od konce roku 1954, kdy byl Montini jmenován arcibiskupem milánským, Tardini de facto vykonával funkci státního sekretáře sám, ovšem formálně se jím stal až 14. prosince 1958, kdy jej jmenoval Jan XXIII. O den později pak byl jmenován kardinálem a 27. prosince titulárním arcibiskupem laodicejským. V době těchto jmenování však již trpěl vážnými zdravotními problémy, pro chatrné zdraví koneckonců údajně odmítl jmenování kardinálem již v roce 1953 (tehdy ovšem ještě papež Pius XII. dodržoval zvyk, že kardinálů nesmí být více než 70, a Tardini nechtěl v jejich sboru zabírat místo). Jelikož Jan XXIII. omezení počtu kardinálů zrušil a na jeho jmenování trval, Tardinimu nezbylo, než je přijmout. Jeho zdraví se rychle zhoršovalo, mimo jiné se negativně projevilo zvýšené pracovní vypětí spojené s přípravou Druhého vatikánského koncilu. Kardinál Tardini zemřel 30. července 1961.", "section_level": 1}], "src_summary": "Domenico kardinál Tardini (29. února 1888, Řím – 30. července 1961, Řím) byl vlivný člen římské kurie a kardinál státní sekretář Vatikánu (1958-1961).", "tgt_summary": "Domenico Tardini (29 February 1888 – 30 July 1961) was a longtime aide to Pope Pius XII in the Secretariat of State. Pope John XXIII named him Cardinal Secretary of State and, in this position the most prominent member of the Roman Curia in Vatican City.", "id": 451462} {"src_title": "Calvinův cyklus", "tgt_title": "Calvin cycle", "src_document": [{"title": "Průběh cyklu.", "content": "Cyklus lze rozdělit na 3 fáze: Počty molekul v následujícím popisu jsou uvedené pro jednu úplnou otáčku cyklu.", "section_level": 1}, {"title": "Fixace CO.", "content": "Ze tří molekul ribulosy-5-fosfátu (Rbu-5-P) se za pomoci fosforibulosa-kinasy a 3 ATP vytvoří 3 molekuly ribulosa-1,5-bisfosfátu (Rbu-1,5-P), který je substrátem. 3 molekuly Rbu-1,5-P reagují se 3 molekulami CO za vzniku 6 molekul 3-fosfoglycerátu (3-P-Gri). Karboxylace je katalyzována enzymem ribulosabisfosfát-karboxylasa/oxygenasa (RuBisCO). Enzym 3-fosfoglycerát-kinasa za spotřeby 6 ATP přemění 6 molekul 3-P-Gri na 6 molekul 1,3-bisfosfoglycerátu (1,3-P-Gri). Karboxylace pomocí enzymu RuBisCO probíhá přes řadu meziproduktů. Z C uhlíku ribulosa-1,5-bisfosfátu se odejme proton a vzniká endiolát, který nukleofilně reaguje s CO. Na vzniklou β-oxokyselinu se rychle aduje na uhlík C voda. Vzniklý adiční produkt se štěpí na 2 molekuly 3-fosfoglycerátu.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "6 molekul 1,3-P-Gri se pomocí 6 NADPH a enzymu glyceraldehyd-3-fosfát-dehydrogenasy zredukuje na 6 molekul glyceraldehyd-3-fosfátu (Gri-3-P). 5 ze 6 molekul pokračuje v cyklu dále, 1 molekula je produktem fotosyntézy, ze kterého se poté syntetizují další látky (sacharidy, škrob, bílkoviny, …).", "section_level": 2}, {"title": "Regenerace.", "content": "Z 5 molekul Gri-3-P se musí vytvořit 3 molekuly Rbu-5-P. Pozoruhodná řada reakcí je podobná pentosové dráze. Reakce probíhají bez spotřeby další energie (ATP) nebo redukčních ekvivalentů (NADPH). Regeneraci můžeme rozdělit na 4 skupiny reakcí (v závorce jsou použité enzymy): Z dvou molekul Gri-3-P se pomocí enzymu triosafosfát-isomerasa vytvoří 2 molekuly dihydroxyacetonfosfátu (→C'). Výslednými pětiuhlíkatými látkami jsou 2 molekuly xylulosa-5-fosfátu (→C'), která se na Rbu-5-P převede enzymem fosfopentosa-epimerasa, a 1 molekula ribosa-5-fosfátu (→C), který se izomeruje ribosafosfát-isomerasou.", "section_level": 2}, {"title": "C-rostliny.", "content": "Rostliny, které fotosyntetizují pomocí Calvinova cyklu, se nazývají C-rostliny. Patří mezi ně většina kulturních rostlin (např. obilniny (mimo kukuřice), řepa, slunečnice, …). C-rostliny, vznikající během Mezozoika a Paleozoika, předcházely C-rostlinám a stále představují 95 % zemské rostlinné biomasy. Rostliny, které žijí pouze z C fixace, mívají úspěch v místech se středními teplotami a slunečním zářením, kde je ve vzduchu přes 200 ppm oxidu uhličitého a hodně podzemní vody. Jejich nevýhodou, že více než 50 % vyrobených produktů souběžně spotřebovávají – zoxidují při tzv. fotorespiraci – a vytvářejí tedy méně zásobních látek. C mohou žít v místech, kde mají nedostatek oxidu uhličitého, protože disponují mechanismem pro koncentrovaní CO (Hatch-Slackův cyklus). Zajímavou adaptaci mají sukulentní rostliny (tzv. CAM-rostliny). Jejich průduchy musí být přes den uzavřeny. CO je přijímán jen v noci a vázán do kyseliny jablečné. Z ní je podle potřeby uvolňován pro Calvinův cyklus. Toto přizpůsobení se nazývá CAM cyklus (je úpravou Hatch-Slackova cyklu). Užití izotopově značeného CO u rostlin C vykazuje vyšší vyčerpání uhlíku C než u rostlin C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Calvinův cyklus je metabolická dráha fixace a redukce oxidu uhličitého probíhající v temnostní fázi fotosyntézy (sekundární děje) za vzniku sacharidů. Bývá nazýván také C-cyklus, protože prvním stabilním meziproduktem je tříuhlíkatý 3-fosfoglycerát. CO je řadou enzymatických reakcí za spotřeby redukčních ekvivalentů (NADPH) a energie (ATP) ze světelné fáze fotosyntézy vázán na výchozí akceptor ribulóza-1,5-bisfosfát a redukován na tříuhlíkatý sacharid glyceraldehyd-3-fosfát, který je dále přeměněn na složitější sacharidy (cukry) a další organické látky (škrob, bílkoviny, …). Cyklus byl objeven vědci Melvinem Calvinem, Andrewem Bensonem a Jamesem Basshamem. Využitím izotopu uhlíku C jako indikátoru dokázali zmapovat úplnou dráhu, kterou uhlík putuje skrze rostlinu při fotosyntéze - od jeho absorpce z atmosféry (jako CO až po přeměnu na sacharidy a jiné organické sloučeniny. Calvinovi byla v roce 1961 udělena Nobelova cena za výzkumy asimilace oxidu uhličitého v rostlinách.", "tgt_summary": "The Calvin cycle, light-independent reactions, bio synthetic phase, dark reactions, or photosynthetic carbon reduction (PCR) cycle of photosynthesis are the chemical reactions that convert carbon dioxide and other compounds into glucose. These reactions occur in the stroma, the fluid-filled area of a chloroplast outside the thylakoid membranes. These reactions take the products (ATP and NADPH) of light-dependent reactions and perform further chemical processes on them. [The Calvin cycle uses the reducing powers ATP and NADPH from the light dependent reactions to produce sugars for the plant to use. These substrates are used in a series of reduction-oxidation reactions to produce sugars in a step-wise process. There is not a direct reaction that converts CO2 to a sugar because all of the energy would be lost to heat.] There are three phases to the light-independent reactions, collectively called the \"Calvin cycle\": carbon fixation, reduction reactions, and ribulose 1,5-bisphosphate (RuBP) regeneration. Though it is called the \"dark reactions\", the Calvin cycle does not actually occur in the dark or during nighttime. This is because the process requires reduced NADP which is short-lived and comes from the light-dependent reactions. In the dark, plants instead release sucrose into the phloem from their starch reserves to provide energy for the plant. The Calvin cycle thus happens when light is available independent of the kind of photosynthesis (C3 carbon fixation, C4 carbon fixation, and Crassulacean Acid Metabolism (CAM)); CAM plants store malic acid in their vacuoles every night and release it by day to make this process work.", "id": 1956205} {"src_title": "Châtelet (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Châtelet (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Charakter a význam stanice.", "content": "Stanice leží přímo v centru metropole. Kříží se zde pět linek (1, 4, 7, 11 a 14). Pomocí pohyblivých chodníků a tunelů pro pěší je navíc spojená s další významnou stanicí Châtelet – Les Halles, kde se kříží linky RER A, B a D. Protože se na malém území sbíhá tolik linek, které jsou navzájem propojeny přestupními chodbami, jsou jednotlivá nástupiště od sebe vzdálená. Nástupiště linky 1, která vede pod ulicí Rue de Rivoli a linky 4 pod ulicí \"Rue des Halles\" leží severně od náměstí \"Place du Châtelet\". Pod náměstím samým jsou nástupiště linky 7, která vede po nábřeží \"quai de Gesvres\", a linky 11 pod \"avenue Victoria\". Linka 14 leží ještě na nižší úrovni diagonálně pod těmito linkami. Severně se nachází stanice RER \"Châtelet – Les Halles\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena již na prvním úseku linky 1 dne 6. srpna 1900. Dne 21. dubna 1908 bylo zprovozněno nástupiště linky 4, která odtud vedla na sever do Porte de Clignancourt. Když byl dokončen tunel pod Seinou, byla 9. ledna 1910 linka 4 ze stanice \"Châtelet\" propojena i s jižním úsekem na levém břehu do stanice Raspail. 16. dubna 1926 přibylo nástupiště pro linku 7 v rámci úseku o Palais Royal ↔ Pont Marie. 28 dubna 1935 byla zprovozněna první část linky 11 ze \"Châtelet\" do stanice Porte des Lilas. Jako poslední přibyla linka 14 dne 15. října 1998 na trati mezi Madeleine a Bibliothèque François Mitterrand. V rámci modernizace a přechodu na automatizovaný provoz na lince 1 byla nástupiště zvýšena ve dnech 7.–8. března 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Název stanice.", "content": "Jméno stanice je odvozeno od názvu náměstí \"Place du Châtelet\", které bylo zase nazváno po budově bývalého královského vězení Grand Châtelet zbořeného v roce 1808. Původní název stanice zněl \"Pont Notre-Dame\" podle nedalekého mostu vedoucí na ostrov Cité. 1. listopadu 1926 byla stanice přejmenována na \"Pont Notre-Dame – Pont au Change\", podle druhého mostu na ostrov. Současný název nese stanice od 15. dubna 1934.", "section_level": 1}], "src_summary": "Châtelet je jedna z nejdůležitějších přestupních stanic pařížského metra. Nachází se na hranicích 1. a 4. obvodu v Paříži. V roce 2004 byla se svými 12,84 milióny cestujících 10. nejvytíženější stanicí zdejšího metra.", "tgt_summary": "Châtelet () is a station of the Paris Métro and of Île-de-France's regional high-speed RER in the centre of medieval Paris and the 1st arrondissement and 4th arrondissement. It serves lines line A, line B, and line D of the RER and serves lines 1, 4, 7, 11, and 14 of the Paris Métro and is the southern terminus of Paris Métro Line 11. The station is made up of two parts connected by a long corridor: Lines 7 and 11 under the Place du Châtelet and the Quai de Gesvre (site of the original medieval river port of Paris), next to the Seine; Lines 1, 4 and 14 towards Rue Saint-Denis and the Rue de Rivoli. Châtelet is connected by another long underground corridor to the southern end of the RER station Châtelet–Les Halles, the northern end of which is again connected to the Métro station Les Halles. The distance from Line 7 at Châtelet to the RER lines at Châtelet–Les Halles is approximately . It is the ninth-busiest station on the Metro system.", "id": 2402725} {"src_title": "Špindlerův Mlýn", "tgt_title": "Špindlerův Mlýn", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V němčině se město dříve nazývalo podle rodiny Spindlerových, která vlastnila v obci mlýn. Předtím se však obec vždy jmenovala Svatý Petr (dnes část města). Jenže v žádosti o povolení stavby kostela, zaslané císaři, bylo u podpisů rovněž uvedeno – sepsáno ve Špindlerově mlýně. Žádost totiž občané sepisovali právě v tomto mlýně Špindlerů. A jelikož jsou podobné názvy obcí v německy mluvících zemích časté, došlo k omylu a zpět se vrátilo povolení ke stavbě kostela v obci Špindlerův Mlýn. Občané raději obec přejmenovali, aby mohli stavět. Zaslání nové žádosti by mohla být brána jako urážka neomylného úřadu a kostel by tu už určitě nestál. Ve stabilním katastru z roku 1842 se objevuje Špindlerův mlýn jako Břetenský mlejn (později je běžně nazýván Vřetenový Mlýn), což vzniklo naivním překladem německého \"Spindelmühle\" (\"Spindel\" – \"vřeteno\", \"Mühle\" – \"mlýn\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší dochovaný záznam o Špindlerově mlýně pochází z počátku 16. století, kdy několik chalup sloužilo jako útočiště horníkům pracujícím v nedalekých hutích, které zpracovávaly železnou rudu. Mezi lety 1516–1521 český král Ludvík Jagellonský povolil horníkům lhůty k placení desátků a úlevy. Těžba rud stříbra, mědi a arsenu přilákala Kryštofa z Gendorfu, který posléze získal vrchlabské panství a výrazně se zasloužil o to, aby bylo Vrchlabí roku 1533 povýšeno na horní město. O sto let později, v roce 1621, dokonce putoval do Prahy ze Svatého Petra náklad mědi a stříbra cca za 10 000 zlatých. V 17. století těžbu přerušila třicetiletá válka. Poté doly změnily majitele, ale snahy těžbu obnovit se ukázaly marné. Poslední pokusy o znovuobnovení těžby proběhly na začátku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj cestovního ruchu.", "content": "Od počátku 19. století se ve Špindlerově Mlýně začal rozvíjet cestovní ruch. V druhé polovině 19. století došlo k proměně několika opuštěných chalup na horské letovisko. Ke zvýšení dostupnosti celé oblasti přispělo zbudování silnice z Vrchlabí v roce 1872. Roku 1888 zde začaly fungovat lázně. Na konci 19. století, v roce 1894, bylo na území Špindlerova Mlýna celkem 18 hotelů a restaurací. Cestovní ruch (pohostinství) tak pomalu začal nahrazovat pastevní (tedy budní) i těžební hospodářství. Do 20. století zde bylo populární trávit čas především v létě, postupně se zde začaly provozovat i zimní sporty. První sedačková lanovka zde byla zprovozněna v roce 1947, vedla ze Svatého Petra na Pláň. K roku 2016 zde bylo celkem 43 hotelů, 134 penzionů a 23 horských bud. Středisko navštěvují především čeští turisté, ve velkém sem jezdí také Němci, Poláci či Nizozemci. Po druhé světové válce se zde pastevní hospodářství a celkově zemědělství přestalo na úkor turistickému ruchu provozovat.", "section_level": 2}, {"title": "Sporty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zima.", "content": "Město se řadí k nejznámějším a nejnavštěvovanějším střediskům zimních sportů v České republice. Lůžková kapacita se pohybuje kolem 10 tisíc lůžek. Špindlerův Mlýn má pro zimní sporty ideální podmínky. Lyžařské a běžecké tratě jsou v provozu až 5 měsíců v roce. Profesionálně upravované sjezdové tratě různého stupně obtížnosti dosahují celkové délky 25 km. Celkem 14 lanovek a vleků zajišťuje přepravní kapacitu 17 500 lyžařů za hodinu. S jedním skipasem lze lyžovat na sjezdovkách ve 4 lyžařských areálech (Stoh, Medvědín, Hromovka a Labská). Většinu sjezdovek tu v případě nižší sněhové pokrývky uměle zasněžují.", "section_level": 2}, {"title": "Léto.", "content": "Špindlerův Mlýn nabízí mnoho atrakcí i v létě. V letních měsících jsou zde ideální podmínky pro pěší turistiku a horská kola. Ve Špindlerově Mlýně se mimo jiné nachází i aquapark, bobová dráha či lanové centrum. Špindlerův Mlýn se stal křižovatkou turistických tras. V samotném centru města začíná nejstarší turistická trasa v Krkonoších, Harrachovská cesta. Ta vede na Labskou boudu. V okolí je možné navštívit turistické chaty Špindlerovu boudu, ruinu Petrovy boudy a další. Okolí Špindlerova Mlýna lze projít po turistických trasách přes Horní Mísečky, pramen Labe, Sněžné jámy a Labskou boudu. Na jihovýchodě vede turistická trasa na Výrovku nebo na Friesovy boudy a chalupu Na Rozcestí. Ze Špindlerova Mlýna vede vcelku přímá turistická trasa na Sněžku; měří zhruba 10 kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Špindlerův Mlýn leží v nadmořské výšce 575 –1555 m v Krkonoších. Nejvyšším bodem obce je Luční hora, druhá nejvyšší hora České republiky. Leží při soutoku řeky Labe a Svatopetrského potoka, nazývaného též Dolský potok.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se dělí na části, které odpovídají katastrům, a ty dále na základní sídelní jednotky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Špindlerův Mlýn () je město v Krkonoších a zároveň nejnavštěvovanější horské středisko v Česku. Žije zde  obyvatel. Město má rozlohu 7690,91 hektarů. V centru města končí silnice II/295, na kterou navazuje horská silnice na Špindlerovu boudu.", "tgt_summary": "Špindlerův Mlýn (; , formerly also \"Spindelmühle\") is a town in the Krkonoše mountains in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. It is one of the most frequented ski resorts in the country.", "id": 2124546} {"src_title": "Městská autobusová doprava v Paříži", "tgt_title": "RATP Bus Network", "src_document": [{"title": "Charakter provozu.", "content": "Vzhledem k tomu, že centrum Paříže nemá tramvajové spojení, doplňují síť metra právě autobusové linky. Jejich síť je relativně hustá (v provozu je okolo 10 000 vozidel, z toho přes 4000 patří RATP). Soukromí provozovatelé jsou organizování ve sdružení Organisation professionnelle des transports d'Île-de-France (\"Profesní organizace dopravy v Île-de-France\"), obsluhují ale většinou příměstskou oblast, nikoliv centrum. V samotném centru města vede pouhých 65 linek. Od roku 2000 je systém autobusové dopravy rozšiřován a zdokonalován; byly zřízeny speciální pruhy pro autobusy a taxíky, které jsou od ostatních pruhů fyzicky odděleny. V noci je doprava zajištěna tzv. systémem Noctilien, v rámci nějž existuje 47 nočních linek. Noční linky se od denních, které jsou číslované mezi čísly 20–99, liší písmenem N před číslem a také symbolem v informačním systému, kde je písmeno doplněno červenou hvězdičkou .", "section_level": 1}, {"title": "Vozidla.", "content": "V současnosti jsou v Paříži v provozu následující typy autobusů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Blaise Pascal začal provozovat první veřejnou dopravu v Paříži již v roce 1662. Od krále Ludvíka XIV. obdržel privilegium založit společnost pro provozování omnibusů, které jezdily po pěti tratích. Síť se nazývala \"carrosses à cinq sols\" (kočár za pět soldů). První linka byla otevřena 18. března mezi Lucemburským palácem a bránou Saint-Antoine se sedmi kočáry. Pět dalších linek bylo zprovozněno od dubna do července 1662, ale na každé jezdila jen tři osmimístná vozidla. Tento systém však předběhl svou dobu a také kvůli restrikcím pařížského parlamentu, který zakázal dělníkům a vojákům používat omnibusy, a rovněž kvůli zvyšování jízdného zanikla síť po 15 letech. Další dopravní systém omnibusů se objevil až v roce 1828, kdy bylo zprovozněno deset pravidelných linek. Ten již zaznamenal okamžitý úspěch a za šest měsíců převezl dva a půl miliónu pasažérů. Od roku 1830 již deset společností provozovalo asi 100 vozů na 40 tratích. Konkurenční boj mezi provozovateli však přiměl prefekta departementu Seine předložit návrh na ukončení tohoto stavu. Císařským dekretem byla proto 22. února 1855 vytvořena Všeobecná omnibusová společnost (Compagnie générale des omnibus), která obdržela monopol na provozování veřejné dopravy v Paříži, Vincennes a Courbevoie na 30 let. V roce 1902 bylo v Paříži (vedle metra a tramvají) 42 omnibusových linek o celkové délce 280 km. Vozový park zahrnoval 11 572 koní a 684 vozů umístěných ve 25 vozovnách. Každý omnibus měl kočího a průvodčího, kterému cestující platili jízdné. V roce 1905 byl na Pařížském autosalónu představen veřejnosti nový typ vozidla – autobus. Již 11. června 1906 byla zprovozněna kompletní autobusová linka spojující Montmartre a Saint-Germain-des-Prés (linka AM) o délce 5,8 km. \"Compagnie générale des omnibus\" vybrala na základě konkurzu autobusy \"Schneider Brillié P2\", které byly vystaveny na autosalonu předchozího roku. Krémově žluté autobusy měly kapacitu 32 osob (16 na střeše a 14 uvnitř). Benzínové autobusy začaly postupně nahrazovat omnibusy tažené koňmi. Po zavedení první linky vznikly rychle i další: Autobus linky S, o které píše Raymond Queneau ve svém díle \"Stylistická cvičení\", odpovídá dnešní lince 84. Autobusy si díky svému komfortu a rychlosti získaly rychle oblibu, ale také kritiku za zápach z benzínových motorů. V následujících letech prošly autobusy několika vlnami modernizace (osvětlení, vytápění, rychlost přesahující 20 km/h). Poslední omnibus tažený koňmi vyjel 11. ledna 1913 na lince L mezi La Villette a Saint-Sulpice. V letech 1910-1914 \"Compagnie générale des omnibus\" získala licenci i na provoz tramvají a proběhly další úpravy sítě – byly zavedeny přestupní lístky a rozdělena 1. a 2. třída. Byly zavedeny též noční spoje a speciální linky po skončení divadelních představení či závodů a během svátků jako jsou Všech svatých, Vánoce nebo Nový rok. V roce 1914 síť tvořila 923 km tramvajových linek a 245 km autobusových. Změna přišla po vypuknutí první světové války. Dne 1. srpna 1914 Francouzská armáda zabavila pro válečné účely všechny autobusy, z nichž bylo 120 ihned odesláno na frontu. Některé byly použity i při bitvách na Marně, na Somě nebo u Verdunu. Tím pádem byla doprava v Paříži velmi omezena a některé čtvrti zůstaly bez spojení. Jen nejnezbytnější linky byly provozovány pod dohledem ministerstva války. V červnu 1916 byla zprovozněna trať La Madeleine – Place de la Bastille s ženským personálem, v srpnu Saint-Lazare – Place Saint-Michel. V roce 1918 zůstalo k dispozici jen asi 100 provozuschopných autobusů. V roce 1919 fungovalo 25 linek oproti 43 předválečným. Byly zakoupeny nové autobusy \"Schneider H\", ale neustálé zvyšování nákladů při zachování cenového stropu z roku 1913 znamenalo pro společnost finanční těžkosti. Navíc stávka zaměstnanců za vyšší platy, které byly následně zvýšeny, ještě prohloubila finanční problémy. Za této situace prefekt povolil navýšení jízdného v roce 1919 a poté ještě 1920. Odpor k dosavadnímu systému koncesí se tak zvýšil. Nespokojenost cestujících i zaměstnanců dopravních společností vedla ke vzniku jednotné organizace městské dopravy v Paříži i na předměstích pod správou departementu Seine. Smlouva uzavřená 25. prosince 1920 svěřila provoz veřejné dopravy (všech tramvají a autobusů) v celé pařížské aglomeraci \"Společnosti veřejné dopravy v pařížském regionu\" (Société des transports en commun de la région parisienne) na období od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1950. V roce 1923 byly na lince E Madeleine – Bastille nasazeny nové vozy s větší kapacitou \"Schneider H6\". V roce 1925 společnost STCRP přepravila autobusy 345 miliónů cestujících. V polovině 20. let rozvoj automobilové dopravy a vliv lobby ropného a automobilového průmyslu vedly k omezení tramvajové dopravy, takže po roce 1930 začala STCRP pod politickým tlakem nahrazovat tramvajové linky autobusovými. V roce 1930 vozový park čítal 1700 autobusů oproti 3700 tramvajím, roku 1934 se již poměr obrátil na 1600 tramvají oproti 2900 autobusům. Koncem roku 1936 již bylo jen 348 tramvají na 3600 autobusů. V roce 1937 byla tramvajová doprava v Paříži zcela zrušena, v roce 1938 i na předměstí, s výjimkou trati ve Versailles, která zůstala v provozu až do roku 1957. Tramvajové vozovny byly přeměněny na autobusové. Stejně tak byla postupně uzavřena i železniční trať Petite Ceinture. Omezení provozu přinesla druhá světová válka. Dne 23. srpna 1939 STCRP obdržela nařízení o rekvizici značné části svého vozového parku pro zajištění přepravy vojáků. Přesto zůstala omezená doprava až do všeobecné mobilizace a do května 1940 fungovalo 106, později 111 linek. K úplnému zastavení provozu došlo při okupaci Paříže 12. června 1940, ale od srpna byl provoz obnoven. Dne 1. prosince bylo obnoveno 44 linek, ale STCRP musela projevit značnou vynalézavost při nedostatku pohonných hmot. Vozy byly upraveny, aby mohly jezdit na svítiplyn, koksárenský plyn, alkohol nebo na plyn z dřevěného uhlí. Ale nedostatek koksu a posléze i pneumatik omezovaly služby, takže na počátku roku 1942 bylo v provozu jen 511 autobusů. V té době bylo rovněž rozhodnuto sloučit sítě pozemní dopravy a pařížského metra pod správu jedné společnosti. Od 1. ledna 1942 proto provoz autobusů převzala \"Compagnie du chemin de fer métropolitain de Paris\". Nedostatek paliva přiměl úřady uvažovat o elektrickém pohonu a proto se v Paříži objevil nový typ dopravy – trolejbusy. Byly zprovozněny dvě linky 63 (Rond Point du Petit Colombes – Porte de Champerret) a 64 (Place Galilée – Porte de Champerret). Další dvě tratě (183 Porte de Choisy – Choisy le Roi a 185 Porte d'Italie – Cimetière de Thiais nebo Asile de Villejuif) byly v provozu až do roku 1953, respektive 1966. Ve dnech před osvobozením Paříže a během pařížského povstání byla veřejná doprava zcela rozvrácena. Po osvobození měl vozový park 500 provozuschopných autobusů z celkového počtu 1150 (v roce 1939 jich bylo 4000). Dne 3. ledna 1945 jmenoval ministr dopravy René Mayer provizorního správce pařížské hromadné dopravy. Bylo třeba zajistit základní provoz sítě a zahájit obnovu vozového parku a zařízení. Po pěti letech války byla síť zcela rozvrácená, podstatná část vozidel zmizela nebo byla mimo provoz, dílny byly zčásti zničené a značné obtíže představovaly dodávky paliva a pneumatik. Bylo zahájeno pátrání po osudech ztracených autobusů po celé Francii i v zahraničí. Během čtyř let se podařilo nalézt přes 1200 autobusů, z nichž bylo 500 ještě provozuschopných. Centrální dílny, těžce poškozené bombardováním v roce 1944, byly opraveny. Na počátku roku 1946 měl vozový park 1000 autobusů schopných provozovat 11 linek v Paříži a 55 na předměstí. Na konci tohoto roku to bylo již 1500 vozidel a 30 linek v Paříži a 67 na předměstí. Koncem roku 1948 již 2000 autobusů se 38 linkami ve městě a 75 na předměstí o celkové délce 964 km. V letech 1950-1962 nově zřízený dopravní podnik RATP uvedl do provozu 1700 nových vozů i přes ekonomické poválečné potíže. Souběžně vznikl systém oddělených zón pro město Paříž a pro předměstí. V centrální zóně byly autobusové linky určeny především jako doplněk pařížského metra a obsluhovaly převážně hlavní turistická místa a čtvrti s malou hustotou stanic metra. Na předměstích sloužily autobusy jako prodloužení linek metra. Na vzdálenějších předměstích pak zajišťovaly spojení se železničními stanicemi. Další linky pak spojovaly jednotlivá města. Díky těmto opatřením přeprava stoupla z 600 miliónů osob v roce 1946 na 900 miliónů v roce 1948. Nicméně modernizace sítě nezabránila postupnému snižování cestujících: z 852 miliónů v roce 1960 klesl počet cestujících na 501 milión v roce 1973. Hlavním důvodem byla rychle rostoucí osobní automobilová doprava, která paralyzovala autobusy v dopravních zácpách a snížením rychlosti se snižovala i obliba sítě. Průměrná rychlost klesla o 20 % na 14 km/h v Paříži a 10 km/h na předměstí. Změnu mělo přinést opatření na vymezení samostatného pruhu pro autobusy. První v délce jednoho kilometru byl zřízen 15. ledna 1964 na nábřeží \"Quai du Louvre\" a \"Quai de la Mégisserie\". Přestože se podařilo snížit zpoždění, dalšímu rozvoji bránili pařížští obchodníci a tak v roce 1966 přibylo jen 410 metrů a 1967 dalších 220 m. Přesto se politickým rozhodnutím v následujících letech délka samostatných pruhů zvýšila na 6,5 km v roce 1968 a 26 km v roce 1971. Tím začal počet cestujících po letech stagnace opět stoupat na 526 miliónů pasažérů roku 1974. V květnu 1972 byly první autobusy vybaveny radiotelefonem a do roku 1979 jej měly všechny vozy. Ženy začaly řídit autobusy od roku 1963. V roce 1975, kdy byla zavedena Carte Orange, se zvýšil počet uživatelů a roku 1976 stoupl jejich počet na 680 miliónů. Přesto na konci 70. let došlo opět k jejich poklesu. Na konci 80. let byla upravena síť linek a jejich číslování. V roce 1997 firma Renault dodala nové vozy \"Agora\" umožňující snazší nástup pro starší a handicapované osoby. Na počátku roku 2002 jezdilo přes 2000 těchto vozů včetně kloubové verze (nasazené roku 2000). RATP následně doplnila svůj vozový park o autobusy MAN typu \"NL 223\" a Mercedes-Benz \"O530\" neboli \"Citaro\". Na konci roku 2006 byla \"Agora\" nahrazena typem \"Citelis Line\" firmy Iveco. Navíc od roku 2007 dodala firma Scania vozy \"Scania Omnicity\". S ohledem na ochranu životního prostředí jsou vozy nízkoemisní. Některé jsou vybaveny filtry pevných částic, jiné jezdí na LPG. V roce 1996 výrobce \"Power Vehicle Innovation\" dodal Montmartrobusy na plně elektrický pohon. Kvůli omezení výfukových plynů z automobilové dopravy přistoupila pařížská radnice pod vedením socialistického starosty Bertranda Delanoë počínaje rokem 2001 k masivnímu zavádění samostatných pruhů pro autobusy oddělených obrubníkem, který není možné přejet. V roce 2006 byla v Paříži po mnoha desetiletích obnovena tramvajová doprava, která v okrajových částech města nahradila autobusy (mezi Pont du Garigliano a Porte d'Ivry). Ve spolupráci STIF, RATP a města Paříže byl vytvořen projekt hlavních autobusových linek Mobilien. Navíc bylo rozhodnuto posílit autobusové spoje o nedělích a svátcích, které byly od 60. let omezeny. Od prosince 2012 nejezdí v tyto dny pouze linky 32, 56, 73, 84 a 93, ostatní spoje mají provoz jako ve všední dny nebo jen částečně omezený. Obdobná tendence je i na předměstích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městská autobusová doprava v Paříži zahrnuje území hlavního města a část přilehlé pařížské aglomerace. Hlavním provozovatelem je dopravní podnik RATP a vedle něj (především na předměstích) i mnoho soukromých dopravců organizovaných v asociaci \"OPTILE\". Na organizaci a financování dohlíží Syndicat des transports d'Île-de-France (STIF). Provoz je denní i noční (Noctilien) a kromě běžných linek existují i zvláštní autobusové linky v režii RATP. První veřejnou síť v Paříži zorganizoval v roce 1662 Blaise Pascal. První regulérní omnibusy se objevily roku 1828. První klasické autobusy byly dány do provozu v roce 1906. V roce 2010 síť RATP zahrnovala 351 linek o celkové délce 3861 km se zhruba 12 000 zastávkami a 4577 vozy. V roce 2006 bylo přepraveno 1,314 miliardy cestujících (3,6 miliónu denně).", "tgt_summary": "The RATP Bus Network covers the entire territory of the city of Paris and the vast majority of its near suburbs. Operated by the RATP, this constitutes a dense bus network complementary to other public transport networks, all organized and financed by Île-de-France Mobilités. Other suburban bus lines are managed by private operators grouped in a consortium known as Optile (\"\"), an association of 80 private bus operators holding exclusive rights on their lines. There are approximately 9500 buses serving public transportation across the Paris region, all operators included.", "id": 1516418} {"src_title": "Rozvaha", "tgt_title": "Balance sheet", "src_document": [{"title": "Druhy rozvahy.", "content": "Účetní jednotky sestavují rozvahu k různým okamžikům. Podle toho se rozlišuje: Počáteční a konečná rozvaha jsou rozvahy řádné, neboť se sestavují pravidelně. Je logické požadovat, aby počáteční rozvaha následujícího roku byla shodná s konečnou rozvahou roku předcházejícího, neboť se sestavují k témuž okamžiku. Tato zásada vyjadřuje požadavek bilanční kontinuity. V některých případech (např. při změně účetních předpisů vyžadujících jinou strukturu položek či jinou hloubku jejich členění) může být kontinuita narušena, avšak základní bilanční rovnice musí být zachována, tj.: Suma AKTIV = Suma PASIV", "section_level": 1}, {"title": "Definice stavebních prvků rozvahy.", "content": "Aby rozvaha věrně informovala uživatele účetních informací o finančně-majetkové struktuře dané entity, o její schopnosti splácet dluhy, obecně o jejím finančním zdraví, je nutné přesněji vymezit prvky rozvahy. Ty jsou definovány v mezinárodních standardech účetního výkaznictví (IFRS) jako aktiva, závazky a vlastní kapitál. Aktiva mohou nabývat různé podoby - mohou to být hmotné i nehmotné statky, které entita užívá při výkonu své činnosti. Jejich základní charakteristikou je jejich schopnost přinášet entitě užitek. Závazky představují nároky věřitelů, neboť představují zdroje financování, které bude muset entita svým věřitelům vrátit v době jejich splatnosti. Jsou to v současnosti existující povinnosti entity, které v budoucnu povedou (při jejich úhradě) ke snížení ekonomického prospěchu (k odtoku peněžních prostředků nebo jiných aktiv. Vlastní kapitál představuje nároky vlastníků. Platí: Suma AKTIV = Suma ZÁVAZKŮ + Suma VLASTNÍHO KAPITÁLU", "section_level": 1}, {"title": "Definice aktiv.", "content": "Aktiva jsou ekonomické zdroje, které jsou výsledkem minulých událostí a u nichž se očekává, že entitě přinesou budoucí ekonomický prospěch, budoucí užitek (očekávají se „přítoky“ do entity). Budoucí ekonomický prospěch ztělesněný v aktivech se chápe jako přímý či nepřímý potenciální příspěvek ke zvýšení peněžních prostředků nebo jejich ekvivalentů. Budoucí ekonomický prospěch uložený v aktivech se může projevit různými způsoby. Nejčastěji bývá aktivum užito (samostatně nebo v kombinaci s jinými aktivy) při výrobě výrobků či poskytování služeb určených k prodeji, použito k úhradě závazku, může být prodáno apod.", "section_level": 2}, {"title": "Definice závazků.", "content": "Závazky jsou současné (v přítomnosti existující) povinnosti, které pocházejí z minulých událostí a u kterých se očekává, že jejich vyrovnání vyústí do snížení prostředků, jež povede ke snížení ekonomického prospěchu (očekávají se \"odtoky\" z entity). Úhrada přítomných závazků znamená pro entitu obvykle nutnost vzdát se části prostředků, v nichž je obsažen ekonomický prospěch. Uspokojení závazku může probíhat různými způsoby, např. úhradou peněžními prostředky či jiným aktivem, poskytnutím (proti)služby aj.", "section_level": 2}, {"title": "Definice vlastního kapitálu.", "content": "Tento prvek rozvahy není definován. Vymezuje se jako reziduální (zbytková) část vyplývající z rozdílu mezi aktivy a závazky. To ale neznamená, že se v rozvaze uvádí jedinou položkou. Členění vlastního kapitálu obvykle vyjadřuje jednak způsoby jeho vzniku, jednak právní a jiná omezení, která musí entita ctít při rozhodování o jeho rozdělování. Členění vlastního kapitálu odráží povahu a zaměření činnosti dané entity, je proto velmi různorodé. V podnikatelských entitách je vlastní kapitál v zásadě tvořen jednak souhrnem vkladů vlastníků do dané entity a jednak ziskem, kterého daná entita svojí činností dosáhla. Může být ale tvořen i jinými způsoby (např darem, kapitalizací závazku apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Rozpoznávání aktiv a závazků.", "content": "Definice aktiv a závazků uvádí pouze jejich podstatné rysy, nespecifikují však další kritéria, která musí být navíc splněna jako podmínka jejich vykázání v rozvaze. Koncepční rámec IFRS proto obsahuje stať o procesu rozpoznávání. Jím se ověřuje (testuje), zda položka vyhovující některé z definic splňuje další kritéria. Taková (vyhovující) položka je verbálně popsána, vyjádřena v peněžní částce, vykázána (podle své povahy) v rozvaze a zahrnuta do jejího součtu. Zmíněná další kritéria jsou dvě a jsou formulována jako koncept pravděpodobnosti a spolehlivosti ocenění: \"Koncept pravděpodobnosti\" se používá s ohledem na stupeň nejistoty, s níž budoucí ekonomický užitek spojený s danou položkou do entity přijde nebo z ní odejde. Odhad stupně nejistoty se provádí na základě informací dostupných v době, kdy se finanční výkazy sestavují. \"Oceňování\" je proces spojený s určením peněžní částky, jež byla položce v procesu jejího rozpoznávání přiřazena a v níž bude položka vykázána v rozvaze. V některých případech musí být ocenění odhadnuto. Používání přiměřených odhadů je podstatnou součástí přípravy finančních výkazů a nechápe se jako ohrožení spolehlivosti, pokud jsou odhady provedeny profesionálně a nezaujatě. Na základě definic a kritérií rozpoznávání aktiv a závazků je možno shrnout jejich základní znaky. \"Základní znaky aktiva:\" \"Základní znaky závazku:\"", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace prvků rozvahy.", "content": "Rozvaha \"portrétuje\" finanční důsledky transakcí, jak se jeví k určitému časovému okamžiku, a to tak, že je seskupuje do prvků (širokých tříd) podle jejich ekonomických charakteristik. Tyto prvky jsou v rozvaze hlouběji tříděny (subklasifikovány) do nižších tříd (položek), např. podle jejich povahy nebo podle jejich funkce v činnosti účetní jednotky, vždy se záměrem poskytnout informace pro rozhodování. Při sestavování rozvahy pak probíhá proces sumarizace jednotlivých položek podle jejich společných vlastností tak,aby bylo vyhověno přijatým třídícím hlediskům. Z mezinárodního hlediska jak struktura aktiv a pasiv v rozvaze, tak i samotný formát rozvahy nemají universální podobu a mnohdy nemají ani neměnný, předem striktně definovaný obsah. V různých zemích se lze tudíž setkat s různými variantami, a to i v případě, že byla rozvaha sestavena ve shodě s IFRS. Přes značnou nejednotnost lze odvodit základní znaky, které formují rozvahu téměř vždy. U aktiv a závazků je to jejich rozlišení na dlouhodobé a krátkodobé, u pasiv jejich třídění na vlastní zdroje (vlastní kapitál) a cizí zdroje (závazky).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace aktiv.", "content": "Obecně je možno aktiva klasifikovat různě. Ve finančním řízení se lze setkat s jejich členěním na reálná a finanční: pod reálnými aktivy se rozumí např. nemovitosti, pozemky, stroje, ale také patenty nebo obchodní značky; finanční aktiva naproti tomu zahrnují peněžní prostředky, dluhopisy nebo akcie. V oblasti investování se aktivum chápe jako investiční nástroj držený za účelem výnosu. V účetnictví vyjadřuje aktivum jakýkoli hmotný či nehmotný majetek entity (finance, ale i reálný majetek). Aktiva představují všechno, co účetní jednotka vlastní a co jí v budoucnu přinese ekonomický prospěch. Třídění aktiv v rozvaze by mělo dát odpověď na otázku, jaké prostředky má entita pro svoji činnost k dispozici, po jak dlouhou dobu by měly přinášet užitek, případně, s jakými omezeními či riziky je jejich držba spojena. Z tohoto pohledu se člení aktiva na dlouhodobá a krátkodobá. Dlouhodobá aktiva jsou pořízena se záměrem jejich dlouhodobé držby. Jejich znakem je, že je entita užívá přímo ve své činnosti a že přinášejí užitek postupně, v průběhu více (či mnoha) účetních období. Mohou mít hmotnou podobu (např. pozemky, stavby, stroje, dopravní prostředky apod.) i nehmotnou povahu (např. software, autorská či jiná práva, patenty, receptury aj.). Další skupinou jsou tzv. dlouhodobé investice, což jsou aktiva, jejichž držba přináší užitek v podobě dividend, nájemného, úroků apod., popř. tím, že roste jejich hodnota v čase. Krátkodobá aktiva jsou definována ve vztahu \"k časovému intervalu\" - v účetnictví 1 rok (např. krátkodobé pohledávky, krátkodobé cenné papíry) nebo \"k délce trvání provozního cyklu\" (např. zásoby)\".\" Od aktiv, která jsou v rozvaze vykázána jako krátkodobá, se očekává, že se (přímo či zprostředkovaně) přemění na peníze v průběhu následujícího účetního období. V některých rozvahách (např. v ČR) se lze s krátkodobými aktivy setkat pod označením „oběžná aktiva“. V rozvaze jsou jednotlivé skupiny aktiv řazeny obvykle podle likvidnosti (neplést se související likviditou) od nejméně likvidních po nejlikvidnější (praxe ČR). V některých zemích je však tradičně používáno obrácené pořadí. Součástí aktiv jsou i položky upravující jejich hodnotu (v ČR \"oprávky\" a \"opravné položky\"). Ty, pokud se zobrazují, se uvádějí buď jako korekce ocenění daného aktiva ve zvláštním sloupci nebo jako zvláštní položka uvedená pod daným aktivem.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace pasiv.", "content": "Pasiva představují zdroje, kterými jsou financována aktiva podniku.Tradičně se pasivum definuje jako zdroj krytí majetku, neboť informuje o tom, odkud (z jakých \"zdrojů\") byl majetek podniku pořízen. Jde o závazky vůči věřitelům (včetně závazků z obchodního styku), vklady vlastníků do společnosti, zisky (ztráty) minulých let a výsledek hospodaření běžného roku. Jak patrno, dávají pasiva odpověď na otázku, zda a v jaké výši jsou aktiva dané entity financována vlastními či cizími zdroji, a dále, kdy bude třeba cizí zdroje věřitelům uhradit. Pro rozeznání těchto dvou zdrojů je rozhodující, zda je bude muset entita v budoucnu vrátit (splatit, uhradit). Pokud bude muset být finanční zdroj uhrazen, jedná se o závazek, v opačném případě jde o vlastní kapitál. Cizí zdroje (závazky) jsou vykazovány primárně podle toho, na jak dlouho jsou entitě k dispozici. Rozhodujícím kritériem je tudíž doba jejich splatnosti. Obdobně jako v případě aktiv jsou proto tříděny na dlouhodobé (se splatností delší než 1 rok) a krátkodobé (splatné do 1 roku), tj. ve vztahu k časovému intervalu. Alternativně se lze setkat (jako u aktiv) s klasifikací založenou na jejich vztahu k provoznímu cyklu: závazky hrazené v průběhu jednoho provozního cyklu (např. vůči zaměstnancům, dodavatelům apod.) jsou klasifikovány jako krátkodobé. Vlastní zdroje (vlastní kapitál) mohou mít původ jednak \"externí,\" jednak \"interní\". Jejich identifikace závisí na typu entity (zda je to společnost vytvořená za účelem dosahování zisku či nějaká jiná, např. veřejně prospěšná, nezisková apod.) a na zaměření její činnosti. Příkladem může být soukromý podnik: externí vlastní zdroje pocházejí zejména z vkladů vlastníků (pokud to požaduje platná legislativa dané země), v menší míře z případných darů. Interní vlastní zdroj si podnik vytváří tím, že dosahuje zisku. O dosaženou ztrátu se tento zdroj snižuje.", "section_level": 2}, {"title": "Formáty rozvahy, řazení aktiv a pasiv.", "content": "Aktiva a pasiva se v rozvaze uvádějí buď vodorovně ve dvou sloupcích (tzv. T-forma neboli horizontální forma), kdy jsou aktiva uvedena na levé straně a pasiva na pravé, nebo svisle (vertikální forma). Horizontální forma rozvahy uvádí na levé straně aktiva, na pravé straně vlastní kapitál a pod ním závazky. Bilanční rovnice má pak tuto podobu: \"Aktiva = Vlastní kapitál + Závazky.\" Ve vertikální formě rozvahy jsou položky uvedeny pod sebou, nejdříve aktiva a pod nimi pasiva v členění na vlastní a cizí zdroje. Neobvyklá není ani forma, kdy se v rámci pasiv uvádí nejdříve cizí zdroje a poté vlastní kapitál.", "section_level": 2}, {"title": "Ilustrace rozvahy.", "content": "Protože struktura a názvy položek rozvahy závisí na typu entity, druhu její činnosti a dále na zemi, ve které působí, z celé široké škály je pro ilustraci vybrána rozvaha podnikatelských subjektů, a to ve dvou variantách: jednak podle požadavků IFRS, jednak podle účetních předpisů ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvaha podle požadavků IFRS.", "content": "Požadavky na finanční výkazy (a tudíž i na rozvahu) \"určené k všeobecnému účelu\" jsou zakotveny ve standardu \"IAS 1 - Sestavování a zveřejňování účetní závěrky.\" Cílem je předepsat obecnou základnu pro sestavování a předkládání účetních výkazů (v ČR \"účetní závěrka\") a zajistit jejich srovnatelnost jak s minulým obdobím, tak s výkazy jiných entit. Finanční výkazy určené k všeobecnému účelu jsou definovány jako výkazy, které mají uspokojit informační potřeby těch uživatelů, kteří nejsou v pozici, jež by jim umožnila vyžadovat finanční zprávy vyhovující jejich partikulárním požadavkům. Pokud jde o rozvahu, IAS 1 určuje, jaké komponenty musí rozvaha minimálně obsahovat, jak má být strukturována a na jakých konceptech má být sestavena. Připomíná se zde předpoklad trvání entity, akruální báze účetnictví, rozlišení komponent na krátkodobé a dlouhodobé a řada kvalitativních charakteristik. Pro rozvahu zavádí IAS 1 od r. 2007 název výkaz o finanční situaci (Statement of Financial Position), který nahrazuje dřívější název \"rozvaha\" (Balance Sheet). Entita ale nový názvem nemusí akceptovat. IAS 1 neurčuje ani závazný formát rozvahy. Umožňuje entitě, aby prezentovala aktiva a závazky v pořadí krátkodobé a poté dlouhodobé či naopak. Na straně pasiv nechává na vůli entity, zda bude uvádět nejdříve vlastní kapitál a poté závazky či naopak. Akceptuje dokonce i přístup Velké Británie, kde se klade důraz na dlouhodobý finanční kapitál; rozvaha pak nabývá podoby: \"Dlouhodobá/fixní aktiva + Krátkodobá aktiva -- Krátkodobé závazky = Dlouhodobé závazky + Vlastní kapitál\" IAS 1 požaduje, aby informace zveřejňované ve \"výkazu o finanční situaci\" obsahovaly minimálně následující položky: Standard IAS 1 nepředepisuje pořadí ani formát, ve kterém se mají položky vykazovat. Účetní jednotka zveřejní ve výkazu o finanční situaci další řádky, záhlaví a mezisoučty, pokud je takové zveřejnění relevantní pro pochopení její finanční situace. Případná prezentace dalších položek závisí na funkci aktiv v rámci dané účetní jednotky, na jejich povaze a likviditě a rovněž na povaze a načasování závazků.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvaha podnikatelských subjektů ČR.", "content": "Obsah, rozsah a formu rozvahy určují závazně české účetní předpisy. Níže je uvedeno jen základní schéma rozvahy. Jednotlivé položky se dále člení do podrobnějších skupin a podskupin. AKTIVA \"A. POHLEDÁVKY ZA UPSANÝ ZÁKLADNÍ KAPITÁL\" \"B. DLOUHODOBÝ MAJETEK\" \"C. OBĚŽNÁ AKTIVA\" \"D. ČASOVÉ ROZLIŠENÍ AKTIV\" PASIVA \"A. VLASTNÍ KAPITÁL\" \"B.+ C. CIZÍ ZDROJE\" B. REZERVY C. Z\"Á\"VAZKY \"D. ČASOVÉ ROZLIŠENÍ PASIV\" Po sestavení \"rozvahy/výkazu o finanční situaci\" (a dalších účetních výkazů) následuje finanční analýza, jejímž cílem je získat hlubší pohled na současnou a v budoucnu očekávatelnou finanční situaci účetní jednotky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozvaha (zastarale \"bilance\") je jedním ze základních výkazů účetní závěrky. Tento finanční výkaz podává přehled o majetku podniku (\"aktivech\") a zdrojích jeho krytí (\"pasivech\") v peněžním vyjádření k určitému datu (\"rozvahovému dni\") a umožňuje tak posoudit finanční postavení podniku. Rozvaha se proto také někdy nazývá výkazem o finanční pozici. Na rozdíl od jiných účetních výkazů (například výkazu zisku a ztráty), které zobrazují hodnoty platné za určité období (tokové veličiny), zobrazuje rozvaha hodnoty platné k určitému okamžiku (stavové veličiny). Formálně správně sestavená rozvaha musí splňovat základní bilanční rovnici – tzn. součet aktiv se musí rovnat součtu pasiv. Obsah, rozsah a formu rozvahy určují účetní standardy, podle kterých se výkaz sestavuje (a podle kterých se většinou vede i celé účetnictví).", "tgt_summary": "In financial accounting, a balance sheet or statement of financial position or statement of financial condition is a summary of the financial balances of an individual or organization, whether it be a sole proprietorship, a business partnership, a corporation, private limited company or other organization such as Government or not-for-profit entity. Assets, liabilities and ownership equity are listed as of a specific date, such as the end of its financial year. A balance sheet is often described as a \"snapshot of a company's financial condition\". Of the four basic financial statements, the balance sheet is the only statement which applies to a single point in time of a business' calendar year. A standard company balance sheet has two sides: assets on the left, and financing on the right–which itself has two parts; liabilities and ownership equity. The main categories of assets are usually listed first, and typically in order of liquidity. Assets are followed by the liabilities. The difference between the assets and the liabilities is known as equity or the net assets or the net worth or capital of the company and according to the accounting equation, net worth must equal assets minus liabilities. Another way to look at the balance sheet equation is that total assets equals liabilities plus owner's equity. Looking at the equation in this way shows how assets were financed: either by borrowing money (liability) or by using the owner's money (owner's or shareholders' equity). Balance sheets are usually presented with assets in one section and liabilities and net worth in the other section with the two sections \"balancing\". A business operating entirely in cash can measure its profits by withdrawing the entire bank balance at the end of the period, plus any cash in hand. However, many businesses are not paid immediately; they build up inventories of goods and they acquire buildings and equipment. In other words: businesses have assets and so they cannot, even if they want to, immediately turn these into cash at the end of each period. Often, these businesses owe money to suppliers and to tax authorities, and the proprietors do not withdraw all their original capital and profits at the end of each period. In other words, businesses also have liabilities.", "id": 386089} {"src_title": "Jarosław Kaczyński", "tgt_title": "Jarosław Kaczyński", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Je syn Jadwigy Kaczyńské a Rajmunda Kaczyńského. Studoval na Varšavské univerzitě, kde v roce 1971 získal na Fakultě práva a administrace titul magistra a v roce 1976 v Ústavu vědy o státu a právu Polské akademie věd titul doktora práv. V letech 1971–1976 byl zaměstnán jako vědecký pracovník v Ústavu vědecké politiky a vysokého školství. V letech 1976–1981 pracoval jako odborný asistent v pobočce Varšavské univerzity v Białystoku.", "section_level": 1}, {"title": "70. a 80. léta 20. století.", "content": "Od 70. let se angažoval v činnosti opozice, spolupracoval s Výborem na ochranu dělníků (KOR) a v 80. letech s Helsinským výborem. V 80. letech byl také členem a poradcem podzemních orgánů nezávislých samosprávných odborů Solidarita (NSZZ Solidarność), mj. byl v roce 1980 tajemníkem výkonného výboru. V roce 1989 za Solidaritu vyjednával o ustavení vlády Tadeusze Mazowieckého.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "V letech 1989–1990 byl šéfredaktorem Týdeníku Solidarita (Tygodnik Solidarność). V letech 1990–1991 působil ve funkci státního ministra, byl vedoucím Kanceláře prezidenta Lecha Wałęsy. Z této funkce odešel po konfliktu s prezidentem Wałęsou. V roce 1990 byl spoluzakladatelem a do roku 1998 předsedou Dohody střed (Porozumienie Centrum, PC). V roce 1997 se spojil s Hnutím za obnovu Polska (Ruch Odbudowy Polski) Jana Olszewského. V letech 1989–1991 zasedal v Senátu. V letech 1991–1993 byl poslancem v Sejmu za Občanskou dohodu střed (Porozumienie Obywatelskie Centrum). V roce 1997 se stal opět poslancem, tentokrát jako kandidát Hnutí za obnovu Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek 21. století.", "content": "V roce 2001 spolu s bratrem Lechem Kaczyńským založil stranu Právo a spravedlnost, která v roce 2001 získala 9,5 % hlasů a 44 míst v Sejmu (z 460). V roce 2003 byl zvolen předsedou a nahradil svého bratra Lecha, který byl zvolen primátorem Varšavy. V roce 2005 pod jeho vedením PiS vyhrálo parlamentní volby. Avšak Jarosław Kaczyński se zřekl vytváření vlády, podle politických pozorovatelů proto, aby tak pomohl svému bratru vyhrát prezidentské volby (v Polsku prezidenta nevolí Parlament, ale občané), protože voliči by zřejmě nechtěli, aby byla celá moc v rukou jedné rodiny. Podle analytiků byl Jarosław z obou bratrů ten, který vymýšlel strategii další činnosti a směru. Dne 28. prosince 2005 obdržel Jarosław Kaczyński od bratra-prezidenta jmenování členem Rady národní bezpečnosti (Rada Bezpieczeństwa Narodowego).", "section_level": 2}, {"title": "Premiér Polska.", "content": "Dne 10. července 2006 po překvapivé demisi premiéra Kazimierze Marcinkiewicze jmenoval Jarosława Kaczyńského premiérem tehdejší prezident Lech Kaczyński. Koalice tvořící jeho vládu se ale vinou vnitrokoaličních rozporů a korupční aféry týkající se vicepremiéra Andrzeje Leppera ze Sebeobrany v létě 2007 rozpadla. Na podzim pak následovaly předčasné volby.", "section_level": 2}, {"title": "V opozici.", "content": "Po předčasných volbách v říjnu 2007, které Kaczyńského strana prohrála odešel se svou stranou do opozice. Po smrti svého bratra Lecha, který zemřel coby úřadující prezident Polska při havárii vládního letadla u Smolenska, svedl v roce 2010 překvapivě rovný souboj o prezidentské křeslo s Bronisławem Komorowským, kterému nakonec těsně podlehl.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k moci.", "content": "V roce 2015 se Kaczyńského strana vrátila na výsluní, když nejprve její kandidát Andrzej Duda vyhrál prezidentské volby, aby následně strana Právo a spravedlnost drtivě zvítězila a získala absolutní většinu v obou komorách parlamentu. Jarosław Kaczyński ovšem v těchto volbách na premiéra nekandidoval, za jeho stranu kandidovala na premiérku Beata Szydło.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "Z havárie vládního Tu-154 u Smolenska Kaczyński obvinil Rusko a havárii letadla označil za zločin, „který musí být potrestán“. Bývalý polský prezident Lech Wałęsa to odmítl se slovy: \"Skutečně jde o zločin, ale v hlavě Jaroslava Kaczyńského\". Podle Kaczyńského nese zodpovědnost za havárii také tehdejší vláda Donalda Tuska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jarosław Aleksander Kaczyński ( []; * 18. června 1949, Varšava) je polský právník a politik, spoluzakladatel (2001) a předseda (od ledna 2003) strany Právo a spravedlnost a bývalý 13. premiér Polska (2006–2007). Je dvojče Lecha Kaczyńského (1949–2010), bývalého polského prezidenta. Spolu s ním vytvořil v roce 1962 hlavní dětskou roli ve filmu \"O dwóch takich, co ukradli księżyc\" (\"O dvou, kteří ukradli Měsíc\") a v roce 2001 založil stranu Právo a spravedlnost. Přestože není předsedou vlády nebo prezidentem a formálně je pouze členem Sejmu, od parlamentních voleb vyhrávaných zákonem a spravedlností v roce 2015 je považován za jednoho z nejvlivnějších lidí v Polsku.", "tgt_summary": "Jarosław Aleksander Kaczyński (; born 18 June 1949) is a Polish politician and lawyer who is currently serving as leader of the Law and Justice party (known by its Polish acronym PiS), which he co-founded in 2001 with his twin brother, Lech Kaczyński, who served as president of Poland. Running for PiS, he served as the prime minister of Poland from July 2006 to November 2007, while his brother was the president of Poland. After PiS's electoral defeat in 2007, Kaczyński was the main leader of the opposition during Civic Platform's governments. Following the death of his brother in a plane crash, Jarosław Kaczyński ran against the acting president Bronisław Komorowski in the Polish presidential election on 20 June 2010, and lost.", "id": 2362373} {"src_title": "HC Sparta Praha", "tgt_title": "HC Sparta Praha", "src_document": [{"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v Československu (do roku 1993).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v České republice (od roku 1993).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Bilance s jednotlivými soupeři v nejvyšší soutěži.", "content": "klub se účastní sezony 2014/15.", "section_level": 2}, {"title": "Sparta v evropských soutěžích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hokejová liga mistrů 2016/2017.", "content": "Tým HC Sparta Praha se v sezóně 2016/2017 dostal do finále hokejové ligy mistrů CHL. Finále proti švédskému týmu Frölunda HC, které se odehrálo 7. února 2017 v Göteborgu, vyhráli domácí 4:3 v prodloužení. HC Sparta Praha se tedy v roce 2017 stala vicemistrem hokejové ligy mistrů CHL.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých ročnících evropských soutěží.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Slavní hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "All Star tým.", "content": "V lednu 2004 při 100. výročí založení klubu vyhlásila Sparta svůj All Star tým. Jeho podobu určili hokejoví odborníci a novináři. Na počest vybraných hráčů byly pod strop haly slavnostně vyvěšeny jejich dresy. Brankář: Obrana: Útok: V říjnu 2008 k nim přibyl dres dlouholetého kapitána Richarda Žemličky V únoru 2012 k nim přibyl dres dlouholeté opory Pavla Richtera", "section_level": 2}, {"title": "Výběr hráčů z NHL / reprezentace, kteří působili ve Spartě.", "content": "Jiří Látal,Ladislav Benýšek, Petr Bříza, Jiří Bubla, Luděk Bukač, Petr Buzek, Jiří Doležal, Leo Gudas, Milan Hnilička, Roman Horák, Josef Horešovský, Petr Hrbek, Tomáš Jelínek, Jiří Kochta, František Kučera, Josef Maleček, Pavel Richter, Michal Sivek, Michal Sýkora, Jaromír Šindel, Patrik Štefan, Vladimír Vůjtek, Libor Zábranský, Jiří Zelenka Pozn: do výběru byli zařazeni pouze hokejisté, kteří již ukončili aktivní kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Významní sponzoři týmu HC Sparta Praha 2019/2020.", "content": "Louda Auto, Billa, Daikin, hokej.cz, Tipsport, Sencor, Mastercard, Galerie Harfa Praha, Pražská Plynárenská, Bauer, CCM, NIKE, Kika, Heckl, PRE, Mercur, O2 Arena Praha", "section_level": 1}, {"title": "Významné Hráčské posily pro tým HC Sparta Praha 2019/2020.", "content": "Vladimír Růžička, Michal Řepík, Marek Kvapil, Adam Polášek, Milan Jurčina", "section_level": 1}, {"title": "Zápas na otevřeném hřišti 2020.", "content": "HC Sparta Praha - HC Verva Litvínov, 4. ledna 2020 proběhl zápas pod širým nebem na fotbalovém stadionu v Drážďanech, ve kterém HC Sparta zvítězila 3:2.", "section_level": 1}], "src_summary": "HC Sparta Praha (celým názvem: Hockey Club Sparta Praha) je český klub ledního hokeje, který sídlí v pražském Bubenči. Založen byl v roce 1903 pod názvem AC Sparta Praha. Svůj současný název nese od roku 1990. Od první sezóny 1993/94 působí nepřetržitě v Extralize a také v dalších evropských ligách. Klub získal osmkrát titul mistra republiky (naposledy v sezóně 2006/07) a dva Spenglerovy poháry, což z něj dělá jeden z nejúspěšnějších hokejových klubů v české historii. HC Sparta Praha od roku 2015 své domácí zápasy odehrává v O areně s kapacitou 17 360 diváků. Je to nejnavštěvovanější český hokejový klub.", "tgt_summary": "Hockey Club Sparta Praha, commonly known as HC Sparta Prague, is a Prague based Czech ice hockey team playing in the Czech Extraliga. The club has won four Czech championships (most recently in 2007) and four Czechoslovak championships, as well as two Spengler Cups, making it one of the most successful hockey clubs in Czech history. The team HC Sparta Praha plays its home games at O Arena, the largest arena in the country.", "id": 1932346} {"src_title": "Píseň", "tgt_title": "Song", "src_document": [{"title": "Historie umělé písničky.", "content": "Umělé písničky vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, nicméně je třeba brát zřetel na to, že i každá lidová píseň je vlastně také písní umělou v tom smyslu, že i ona má nějakého svého prvotního tvůrce-autora, který je vždy důsledně anonymní respektive není znám. V evropské hudbě se umělé písničky objevily např. ve 14. a 15. století v podobě projevů tzv. truvérů a minnesengrů. Byly to nejčastěji různé balady či madrigaly. Velký rozmach tvorby umělých písní nastal v období hudebního romantismu v 19. století. V jednotlivých zemích pak vznikaly osobité hudební styly (např. francouzský šanson či americká country hudba apod).", "section_level": 1}, {"title": "Písňové formy.", "content": "Podle skladebného schématu rozeznáváme Malé formy písně jsou jednodílné (schéma \"a\"), dvoudílné (schéma \"a, b\") a trojdílné (schéma \"a, b, a\"). Jednodílné jsou většinou prosté dětské lidové popěvky, dvojdílných a trojdílných je drtivá většina lidových písní. Rozšířenou malou formu (jedná se vlastně o repetici) najdeme v šansonech a populární hudbě (schéma \"a, b, a, b\", tedy sloka, refrén, sloka, refrén). Složitější velká forma písňová je dvoudílný nebo třídílný útvar, ve kterém každý díl tvoří hudba uspořádaná v malé písňové formě (např.schéma \"A /a,b,a/, B /c,d,c/, A /a,b,a/\"). Ve velké formě písňové jsou komponovány četné skladby vážné hudby, např. Smetanovy polky nebo Dvořákovy \"Slovanské tance\". Jednotlivá označení schémat neznamenají současně úroveň formy. Malá forma nemusí nutně znamenat formu primitivní. Klasickým příkladem toho je Česká hymna, která ačkoli je ve smyslu schématu \"a\" malou písňovou formou, je v ní melodický motiv systematicky rozvíjen bez jakéhokoliv opakování motivů. Existují též písně, vymykající se z uvedených základních hudebních schémat. Vyskytují se často nejen u skladatelů vážné hudby, ale též např.v jazzové hudbě a rocku - tam především v art rockové produkci (Genesis, Yes, Emerson, Lake & Palmer, Synkopy 61, Pink Floyd, Colegium musicum M. Vargy ) a v alternativních hudebních směrech. Jde o nejrůznější typy schémat, příkladem může být stavba \"a,b,c,b,c\", atd., atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Píseň, písnička případně popěvek, je jeden ze základních typů hudebního projevu. Základem je vokální projev opatřený textovou složkou. Písnička může být ryze vokální, nebo může mít nástrojový doprovod, může být zpívána jednotlivcem nebo více zpěváky (obvykle pak hovoříme o sboru). V lidové či slangové mluvě se pro pojem píseň/písnička zejména v soudobé populární hudbě vžilo také původní anglické slovo song.", "tgt_summary": "A song is a musical composition intended to be vocally performed by the human voice. This is often done at distinct and fixed pitches (melodies) using patterns of sound and silence. Songs contain various forms, such as those including the repetition and variation of sections. Written words created specifically for music or for which music is specifically created, are called lyrics. If a pre-existing poem is set to composed music in classical music it is an art song. Songs that are sung on repeated pitches without distinct contours and patterns that rise and fall are called chants. Songs composed in a simple style that are learned informally \"by ear\" are often referred to as folk songs. Songs that are composed for professional singers who sell their recordings or live shows to the mass market are called popular songs. These songs, which have broad appeal, are often composed by professional songwriters, composers, and lyricists. Art songs are composed by trained classical composers for concert or recital performances. Songs are performed live and recorded on audio or video (or, in some cases, a song may be performed live and simultaneously recorded). Songs may also appear in plays, musical theatre, stage shows of any form, and within operas, films, and TV shows. A song may be for a solo singer, a lead singer supported by background singers, a duet, trio, or larger ensemble involving more voices singing in harmony, although the term is generally not used for large classical music vocal forms including opera and oratorio, which use terms such as aria and recitative instead. A song can be sung without accompaniment by instrumentalists (a cappella) or accompanied by instruments. In popular music, a singer may perform with an acoustic guitarist, pianist, organist, accordionist, or a backing band. In jazz, a singer may perform with a single pianist, a small combo (such as a trio or quartet), or with a big band. A Classical singer may perform with a single pianist, a small ensemble, or an orchestra. In jazz and blues, singers often learn songs \"by ear\" and they may improvise some melody lines. In Classical music, melodies are written by composers in sheet music format, so singers learn to read music. ", "id": 1758667} {"src_title": "Jörmungandr", "tgt_title": "Jörmungandr", "src_document": [{"title": "Thórův nepřítel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kočka útgardského Lokiho.", "content": "Jednou zavítal Thór se svou družinou k útgardskému Lokimu. Obr jim uložil několik úkolů a jedním z nich bylo, aby Thór uzvedl Lokiho šedivou kočku. Thór se snažil seč mohl, ale dokázal kočce zvednout jen jednu nohu. Útgardský Loki mu pak prozradil, že kočka byla ve skutečnosti midgárdský had Jörmungandr. Thór si umínil, že se s hadem musí utkat.", "section_level": 2}, {"title": "Rybářský výlet.", "content": "Později se Thór vypravil s obrem Hymim na rybářskou výpravu a jako návnadu si s sebou vzal hlavu velkého vola zvaného Himinhrjód, kterou utrhl Thór vlastníma rukama. Dopluli na místo, kde Hymi obvykle lovil platýze, ale Thór trval na tom, že poplují dál. Hymi Thórovi řekl, že můžou narazit na Midgardsorma, ale Thór na něj nedbal a ještě chvíli vesloval dále, poté napíchl na udici volskou hlavu a hodil návnadu do moře. Hlava klesla ke dnu a Jörmungandr se na ni vrhl. Když ucítil, jak se mu háček zapíchl do patra, začal s Thórem zápasit. Nejdříve had zabral tak, že Thórovy paže narazily do hrany člunu, to však boha rozzuřilo, postavil se ve člunu a zabral tak, že jeho nohy prorazily člun a zapřely se o dno moře. Bůh přitahoval obrovského hada stále blíže, hlava hada chrlící jed byla již na dosah a Thór uchopil své mocné kladivo Mjollni, aby hada zabil. V tu chvíli přesekl vyděšený Hymi udici a had se vrátil zpět do moře. Thór za ním ještě své kladivo hodil, aby mu pod hladinou urazil hlavu, ale Jörmungandr přežil. Rozzuřený bůh pak obra ztrestal a došel na břeh po svých.", "section_level": 2}, {"title": "Ragnarök.", "content": "Při ragnaröku Jörmungandr vyleze z moře na pevninu, čímž způsobí obrovskou povodeň. Ta uvolní Naglfar, loď postavenou z nehtů nebožtíků. Poté se had naposledy setkává s Thórem, který mu zasadí smrtelnou ránu, ujde devět kroků a sám zemře na otravu jedem, který na něj Jörmungandr vychrlí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jörmungandr (Midgardsormr) je v severské mytologii mořský had, který se spolu s vlkem Fenrirem a ženou Hel narodil v Jötunheimu Lokimu a obryni Angrbodě. Podle věštby představoval pro Ásy i lidi velkou hrozbu, proto ho Ódin hodil do moře. V moři vyrostl tak, že obepíná celý Midgard (je také nazýván Had Midgard) a zakusuje se do vlastního ocasu (viz Uroboros). Had je hlavním protivníkem boha Thóra.", "tgt_summary": "In Norse mythology, Jörmungandr (, pronounced , meaning \"huge monster\"), also known as the Midgard (World) Serpent (), is a sea serpent, the middle child of the giantess Angrboða and Loki. According to the \"Prose Edda\", Odin took Loki's three children by Angrboða—the wolf Fenrir, Hel, and Jörmungandr—and tossed Jörmungandr into the great ocean that encircles Midgard. The serpent grew so large that it was able to surround the earth and grasp its own tail. As a result, it received the name of the Midgard Serpent or World Serpent. When it releases its tail, Ragnarök will begin. Jörmungandr's arch-enemy is the thunder-god, Thor. It is an example of an ouroboros.", "id": 506473} {"src_title": "Džoser", "tgt_title": "Djoser", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Panováním krále Džosera začíná jedno z nejskvělejších období Staré říše, někdy též nazývané „Džoserovo století“. Sám faraon vládl jako teokratický despota. Z nápisu ve Vádí Hammámat víme, že vyslal expedici na Sinaj (v čele byl velitel králových vojáků a správce pouštní oblasti Negtanch), kde docílil četných územních zisků (zde ho zajímaly hlavně měděné a tyrkysové doly ve Vádí Maghara ). Kvůli ochraně jižních hranic Egypta dal údajně vybudovat hradbu u prvního nilského kataraktu za Asuánem. Patrně přesunul královskou rezidenci z Ceneje (Thinis) do Mennoferu, města nacházejícího se na pomezí Horního a Dolního Egypta. Nedaleko vybudoval malou svatyni, z níž jsou dnes už jen ruiny. Za jeho vlády prý vypukl veliký hlad, protože se Nil už nevyléval ze svého koryta. O tom víme pouze z Ptolemaiovské desky (tzv. hladová stéla), jež říká: „7 let byla bída a hlad“. Král nevěděl proč, a tak se obrátil ke kněžím. Ti po usilovném pátrání zjistili, že se na ně hněvá bůh Chnum, že jeho sandály brání toku Nilu. Chnumovi byl druhý den obětován chléb, pivo a drůbež a záplavy začaly.", "section_level": 1}, {"title": "Džoserova pyramida.", "content": "Džoser si nechal postavit symbolickou hrobku na královském pohřebišti v Abydu (Ebozev). Je na místě zvaném Bét-Challáf a převyšuje všechny ostatní; je jen z nepálených sušených cihel. Jeho skutečná hrobka je v Sakkáře (tzv. sakkárský komplex leží na ploše měřící přibližně 15 ha). Stavitelem této první egyptské pyramidy byl Imhotep. Imhotep dal odvézt písek a vyrovnat na staveništi vápencový povrch. Potom byly v kameni vyhloubeny asi 28 m dlouhé šachty a jejich dno bylo obloženo žulou. Ta se v okolí netěžila, proto se musela dovážet z lomů 800 km od Sakkáry a kvádry byly dopravovány po Nilu. Stupňovitá Džoserova pyramida je od Velké pyramidy v Gíze vzdálena asi 14 km. Byla původně jen mastabou, která původně patrně patřila královu pravděpodobnému předchůdci Sanachtovi (Nebka). Imhotep tuto základní stavbu navýšil o dva stupně, později přidal ještě tři další – tak vznikla první pyramida. Po několika pozdějších úpravách získala stavba svůj dnešní šestistupňový vzhled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džoser („Posvátný“ nebo „Nádherný“) byl zakladatel a první panovník 3. dynastie ve starověkém Egyptě na počátku Staré říše. Ve své době byl znám pod jménem Necerichet (jméno Džoser je doloženo až ve Střední říši), řecky Tosorthros. Vládl přibližně v letech 2592–2566 př.Kr.", "tgt_summary": "Djoser (also read as Djeser and Zoser) was an ancient Egyptian pharaoh of the 3rd dynasty during the Old Kingdom and the founder of this epoch. He is also known by his Hellenized names Tosorthros (from Manetho) and Sesorthos (from Eusebius). He was the son of king Khasekhemwy and queen Nimaathap, but whether he also was the direct throne successor is still unclear. Most Ramesside Kinglists name a king \"Nebka\" before him, but since there are still difficulties in connecting that name with contemporary Horus names, some Egyptologists question the received throne sequence.", "id": 2453232} {"src_title": "Jean-Michel Jarre", "tgt_title": "Jean-Michel Jarre", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra do roku 1990.", "content": "Studium hry na klavír zahájil ve věku pěti let, ale později opustil klasický trénink. V mládí vytvořil skupinu nazvanou Mystére IV. Ke konci 60. let začal experimentovat se smyčkami pásek, rádii a dalšími elektronickými zařízeními, až do roku 1968, kdy se stal členem skupiny Groupe de Recherches Musicales na pozvání Pierra Schaeffera, „otce“ konkrétní hudby, kde mu byly představeny syntetizátory. V roce 1972 vydal svůj první sólový singl \"La Cage\" a nato první dvě alba; \"Deserted Palace\" (v produkci společností Sam Fox Productions/Dreyfus, 1973) a soundtrack k filmu \"Les Granges Brulees\" (Dreyfus, 1973). V roce 1976 podepsal nahrávací smlouvu se společností Polydor se svým prvním významnějším albem \"Oxygene. Oxygene\" je považován za nejdůležitější a nejvýznamnější album v historii elektronické hudby. Kontrast s jeho současníky - tvrdou a zvukově futuristickou skupinou Kraftwerk nebo s více kosmickým a temným Tangerine Dream, Oxygene měl bohatý, prostorový a silně melodický zvuk připomínající zvuky Waltera Carlose na soundtracku k filmu Stanleye Kubricka \"Mechanický pomeranč\", vydaný několik let předtím a měl velký celosvětový úspěch. Stopa \"Oxygene part IV.\" byla vydána jako singl a stala se jedním z nejznámějších kusů elektronické hudby vůbec. V roce 1978 vydal druhé album \"Equinoxe\". Rozvinul svůj zvuk používající více dynamických a rytmických elementů, zvláště častějšího použití sekvencování na basových linkách. Velká část toho byla dosažena použitím vybavení vyvinutého jeho spolupracovníkem Michelem Geissem. V roce 1979 následovalo vydání koncertu na Place de la Concorde v Paříži. Na koncert přišel jeden milion lidí, kteří se stali jeho prvním zápisem v Guinnessově knize rekordů pro největší návštěvu venkovního koncertu. V říjnu 1981 se stal prvním západním populárním umělcem, kterému bylo uděleno povolení uspořádat koncerty v Číně. Během tohoto roku bylo pro velký zájem vydáno album \"Les Champs Magnétiques\" (Magnetic Fields) a následovalo vydání alba \"Les Concerts En Chine\" (The Concerts in China) v roce 1982, které je označeno jako jeho vůbec první živé album, zahrnující nahrávky z turné po Číně během roku 1981. V roce 1983 vytvořil album \"Musique pour supermarché\" / \"Music for supermarkets\", které se dočkalo jen jedné kopie. Album bylo vytvořeno k tomu, aby vyjádřil svůj odpor a pohrdání k hudebnímu průmyslu. Přestože zničil všechny master záznamy své studiové práce, dovolil rozhlasové stanici Radio Luxembourg album jednou odvysílat a prodal jej na dražbě za 10,000 liber pro francouzské umělce. Lidé nahráli album na pásky z vysílání v rádiu, a tak mohli album poslouchat ve velmi nízké kvalitě (rozhlasová stanice vysílala AM). Písně z tohoto alba byly později zastoupeny v budoucích albech. V roce 1984 vydal album \"Zoolook\", které znamenalo jeho první výpad do světa samplování, použitím mnoha různých slov a řeči, různých jazyků, vytvořením různých zvuků a efektů. Album také posunulo Laurie Anderson na dráhu slavné zpěvačky. V roce 1986 NASA a město Houston jej požádali o uspořádání koncertu k oslavě 25. výročí vzniku NASA a 150. výročí založení města Houston. Během tohoto koncertu měl zahrát astronaut Ronald McNair na saxofon část písně \"Rendez Vous VI.\" přímo na oběžné dráze na palubě raketoplánu Challenger. Měla to být první hudební nahrávka pořízená ve vesmíru, pro album Rendez Vous. Po havárii Challengeru 28. ledna 1986, při které McNair zemřel, byla stopa nahrána jiným saxofonistou, přejmenována na \"Ron's piece\" a album bylo věnováno sedmi astronautům Challengeru. Koncert v Houstonu vstoupil do Guinessovy knihy rekordů pro účast přes 1.5 milionu diváků. Koncert byl předveden s monstrózními projekcemi fotografických obrazů a laserových vzorů na budovy v centru města Houston, včetně obrovské bílé obrazovky na čelní straně budovy Texaco Heritage Plaza, která tehdy byla ve stadiu výstavby. Později v roce 1986 uspořádal v rodném městě Lyonu jako součást oslav návštěvy papeže Jana Pavla II. koncert, který papež navštívil a požehnal (později nahrávky z koncertů uveřejnil v albu \"Cities In Concert - Houston/Lyon\"). V roce 1988 bylo vydáno album \"Revolutions\". Společně se svými hosty jako byl např. Hank Marvin, legendární kytarista ze skupiny The Shadows, předvedl toto album a vybrané hlavní náměty ze své diskografie v události nazvané Destination Docklands před 200000 lidmi (ne včetně tisíců diváků, kteří přihlíželi události zvenku) ve 2 koncertech 8. a 9. října 1988. Událost využila průmyslový horizont Londýnských královských doků na východním konci.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra po roce 1990.", "content": "14. července 1990 znovu překonal vlastní rekord v Guinessově knize rekordů koncertem v La Defense v Paříži, který navštívilo 2,5 milionu lidí a kterým rozsvítil pařížskou obchodní čtvrť. Album En Attendant Cousteau (Waiting for Cousteau) bylo vydáno tentýž rok a je věnováno francouzskému mořskému průzkumníkovi Jacques-Yves Cousteauovi. V roce 1993 vydal svou první práci ovlivněnou techno hudební scénou, která se rozvíjela od roku 1989. Nazvané „Chronologie“, album bylo z technického hlediska revizí konceptu užitého v době alb Oxygene a Equinoxe, zatímco monstrózní předehra poskytne emoční pocit a zvukové zabarvení, pro zbytek přívrženců více rytmických kusů. V podnětné generaci elektronických hudebníků s jeho prací ze 70. a 80. let, na jeho změnu navázal žánr trance, který ho následoval v 90. letech. Nicméně pro fanoušky, vzpomínající na důvtipnou tónovou kvalitu a fázované zvuky Jarreho rané práce, nebyl zklamáním rok 1997 kdy vyšlo album \"Oxygene 7-13\". Toto album přivedlo zpět mimo jiné i VCS 3synthesizer a mellotron. Někdo může slyšet inspiraci z \"Oxygene (část IV)\" a \"Equinoxe (část II)\" ve stopě \"Oxygene 7\", zatímco v mnoho z dalších techno založených stop na albu připomíná kombinaci jeho inspirací z obou období alb \"Oxygene\" a \"Chronologie\". 6. září 1997 hrál v Moskvě na oslavě 850. výročí založení města. Moskevská státní univerzita byla použita jako horizont pro velkolepé projekce a ohňostroje, s 3,5-milionovým publikem, což pro něj znamenalo čtvrtý záznam pro největší koncertní publikum vůbec. V roce 1999 vytvořil velkolepou hudbu a světelnou show v egyptské poušti blízko Gizy. Přehlídka nazvaná \"The 12 Dreams of the Sun\" oslavila nové tisíciletí a 5000 let civilizace v Egyptě. To také nabídlo předpremiéru jeho nového alba - \"Metamorphoses\". V roce 2000 vydal album \"Metamorphoses\" jako své první plně hlasové album. Kompozice a jejich aranžmá na tomto techno založeném albu je extrémně nápadité. Začal integrovat zvukové efekty od Apple computers, včetně použití Apple-talk, programu společnosti Macintosh, který Jarremu dovolil mít počítačem vygenerovaný hlas, jenž namluvil cizí texty v písni \"Love, Love, Love\". Laurie Anderson podruhé účinkovala v jeho diskografii v úvodní skladbě. Posluchač měl tak možnost slyšet hlas Natachi Atlas a housle Sharon Corr z irské populární skupiny The Corrs. Album \"Metamorphoses\" bylo v USA vydáno až o pár let později. V roce 2001 uspořádal koncert v spolupráci s Arthurem C. Clarkem a Tecujou Komuroem na pláži Okinawa, k oslavě „skutečného“ začátku nového tisíciletí. Koncert byl nazván \"Rendez-vous in Space\" a skupina byla pojmenována pojmenovala The ViZitors. Později toho roku hrál Jarre v Akropoli v Řecku. V roce 2002 Jarre uspořádal koncert AERO na větrné farmě v Grammel Vrū Enge, kousek od Aalborg v Dánsku, dost mokrému publiku v počtu přibližně 50,000 lidí. V roce 2003 Jarre vydal album Geometry of Love. 10. října 2004 uspořádal dva za sebou jdoucí koncerty, první v Zakázeném městě, ihned následovaný menším koncertem na náměstí Tienanmen v Číně. V malebném umístění v Wumen Gate v Zakázeném městě uvedl koncert s moderními a tradičními čínskými orchestry, sborem, operními zpěváky, a několika hudebních hostů jako například Chen Lin a kytarista Patrick Rondat. Zatímco první část je historického významu (zakázané město navzdory svému jménu uvítalo na 15000 diváků, většinou VIP hostů), druhá polovina měla víc potlačované jevištní uspořádání s návštěvou 9000 čekajících Číňanů. Tento koncert byl vysílán v HDTV s 5.1 zvukem přenášený satelitem. 5.1 zvuk byl také použit na jevišti. DVD/CD z těchto koncertů, v Číně vydal v roce 2005 s THX zvukem a obrazem. 26. srpna 2005, uvedl dlouhý koncert \"Space of Freedom\" v polském Gdaňsku k oslavě 25. výročí Solidarity. Koncert navštívilo asi 120.000 lidi, Lech Wałęsa vystoupil na jevišti. 2. října 2006 vyšlo symfonické album, titulované \"The Symphonic Jean Michel Jarre\" s 20 stopami z předchozích alb na 2 CD, vydané společností Tadlow Music. Jarre oficiálně spolupracoval při přípravě projektu a speciálně pro tento projekt dopsal další slova slok tracku Gloria Boy. Také zde poprvé byla uvedena studiová verze skladby \"Acropolis\". 26. března 2007 vyšlo v Česku album \"Téo&Téa\" na CD a DVD se zvukem dolby surround 5.1., na novém albu představil písně v rytmu a podobě současné taneční hudby.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Byl ženatý s britskou herečkou a fotografkou Charlotte Rampling od 7. října 1978 až někdy do roku 1998. V roce 2002 se zamiloval do francouzské herečky Isabelle Adjaniová, ale ta později tento vztah ukončila. Dne 12. května 2005 se oženil s francouzskou herečkou Anne Parillaud. Má tři děti: Emilie (z prvního manželství s Flore Guillard, se kterou se oženil 20. ledna 1975), Barnaby Southcombe a David (synové z předchozího manželství s Charlotte Rampling).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a uznání.", "content": "Do roku 2005 Jarre prodal na 72 milionů alb a singlů. Asteroid 4422 Jarre byl po JMJ pojmenován jako výraz uznání.", "section_level": 1}, {"title": "Vybraná diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozice v hitparádách.", "content": "Pozice v hitparádách převzaty z", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Michel André Jarre (čti: Žán-Mišél Žár, * 24. srpna, 1948 v Lyonu, Francie) je francouzský skladatel elektronické hudby. Je synem Maurice Jarre, skladatele filmové hudby. Jarre je považován za jednoho z průkopníků stylu New Age s důrazem na elektronickou charakteristiku skladeb, kde hrají roli především klávesové nástroje. Specializuje se též na okázalé inscenace velkolepých venkovních koncertů své hudby, plných laserových efektů a ohňostrojů, spojujících hudbu s architektonickým prostředím.", "tgt_summary": "Jean-Michel André Jarre (; born 24 August 1948) is a French composer, performer and record producer. He is a pioneer in the electronic, ambient and new-age genres, and is known for organising outdoor spectacles featuring his music, vast laser displays, large projections and fireworks. Jarre was raised in Lyon by his mother and grandparents and trained on the piano. From an early age, he was introduced to a variety of art forms, including street performers, jazz musicians and the artist Pierre Soulages. He played guitar in a band, but his musical style was perhaps most heavily influenced by Pierre Schaeffer, a pioneer of musique concrète at the Groupe de Recherches Musicales. His first mainstream success was the 1976 album \"Oxygène\". Recorded in a makeshift studio at his home, the album sold an estimated 12 million copies. \"Oxygène\" was followed in 1978 by \"Équinoxe\", and in 1979, Jarre performed to a record-breaking audience of more than a million people at the Place de la Concorde, a record he has since broken three times. More albums were to follow, but his 1979 concert served as a blueprint for his future performances around the world. Several of his albums have been released to coincide with large-scale outdoor events, and he is now perhaps as well known as a performer as he is as a musician. As of 2004, Jarre had sold an estimated 80 million albums. He was the first Western musician officially invited to perform in the People's Republic of China and holds the world record for the largest-ever audience at an outdoor event for his Moscow concert on 6 September 1997, which was attended by 3.5 million people.", "id": 156209} {"src_title": "Jošt Moravský", "tgt_title": "Jobst of Moravia", "src_document": [{"title": "Starší moravský markrabě.", "content": "Narodil se jako prvorozený syn markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a jeho druhé manželky Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. Roku 1375 po smrti svého otce se Jošt stal starším moravským markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, mladšími moravskými markrabaty. Bratři nebyli svorní, což bylo příčinou vleklých válek, které mezi nimi vypukly po smrti Jana Soběslava roku 1380 a trvaly s přestávkami, kdy se rivalové krátkodobě usmiřovali, až do Prokopovy smrti v roce 1405. Jošt byl po císaři druhým nejstarším Lucemburkem a Karel IV. se právem obával, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít k nástupnickým sporům. Proto vydal koncem roku 1376 nástupnický řád, jímž proti svým dosavadním zásadám rozdělil moc v zemích Koruny české, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Nedlouho poté Karel potvrdil dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po jejich otci Janu Jindřichovi, Karlovu bratru. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za finance, které Karlovi poskytl Jan Jindřich. Kladsko držel až do roku 1388, kdy ho směnil s českým králem Václavem IV. za zástavu Lucemburska.", "section_level": 1}, {"title": "Vysoká politika.", "content": "Roku 1383 jmenoval Václav IV. Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt se tak stal zástupcem římského krále v italských říšských državách, což pro něj znamenalo významné povýšení. Obnovil brněnskou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince, včetně omezené emise dukátu. Roku 1387 pomohl Jošt společně s Prokopem větší finanční půjčkou svému bratranci Zikmundovi Lucemburskému k získání uherského trůnu. Odměnou jim byla část dnešního západního Slovenska s Bratislavou. Roku 1388 jim Zikmund, který potřeboval stále více peněz, dal do zástavy Braniborsko. Uherský král Zikmund však nebyl schopen vyplatit zástavní částku, a tak se Jošt stal v polovině 90. let 14. století braniborským markrabětem a držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. Kromě toho zastavil Václav IV. Joštovi roku 1388 hrabství Lucembursko a alsaské fojtství. Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc, jeho ambice nicméně stále nebyly ukojeny. Roku 1394 zaštítil Panskou jednotu v revoltě proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký zůstali na Václavově straně. Když pak Jan Zhořelecký na jaře 1396 náhle zemřel, nevyhnul se Jošt podezření, že Janovu vraždu zorganizoval. Spekulace o travičství však nejsou prokázány. Také roku 1402 během dalšího panského odboje proti králi stál Jošt na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburským. Vzápětí se s ním ale politicky rozešel a po smrti svého bratra Prokopa stál na straně Václava IV. Roku 1410 proti Zikmundovi kandidoval na krále Svaté říše římské. Volba probíhala v situaci, kdy žil zvolený, korunovaný, ale roku 1400 sesazený římský král Václav IV. Kurfiřti zvolili v září 1410 za římského krále Zikmunda. Protože však nedostal potřebnou většinu hlasů, volbu 1. října opakovali a své hlasy dali Joštovi. Z titulu římského krále se však Jošt těšil jen krátce, od 1. října 1410 do 18. ledna 1411, kdy na brněnském Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše patřícímu ke klášteru augustiniánů eremitů.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Jošt byl dvakrát ženatý, obě manželky pocházely z piastovské dynastie. Jeho první ženou se v roce 1372 stala dcera vévody Vladislava II. Opolského Alžběta Opolská, která vzápětí ve svých čtrnácti letech zemřela. Druhá svatba se konala v roce 1374 a nevěstou byla Alžbětina teta Anežka Opolská. Obě manželství zůstala bezdětná. Někteří historikové se domnívají, že byl ženat pouze jedenkrát.", "section_level": 1}, {"title": "Pomník Jošta Moravského.", "content": "V Brně byl 28. října 2015 odhalen pomník Jošta Moravského od Jaroslava Róny. Socha je vysoká 8 metrů a byla kritizována i obdivována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jošt Moravský, též Lucemburský (pravděpodobně říjen 1351 Brno – 18. ledna 1411, Brno) byl moravský markrabě z dynastie Lucemburků, braniborský kurfiřt a zvolený římský král. Byl velmi schopným a obratným politikem, který ctižádostivě toužil po větší moci i majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václav IV.", "tgt_summary": "Jobst of Moravia ( or \"Jošt Lucemburský\"; or \"Jodokus von Mähren\"; c. 1354 – 18 January 1411), a member of the House of Luxembourg, was Margrave of Moravia from 1375, Duke of Luxembourg and Elector of Brandenburg from 1388 as well as elected King of Germany (King of the Romans) from 1410 until his death. Jobst was an ambitious and versatile ruler, who in the early 15th century dominated the ongoing struggles within the Luxembourg dynasty and around the German throne.", "id": 2298593} {"src_title": "Imhotep", "tgt_title": "Imhotep", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "To, že Imhotep skutečně žil a nejde jen o mytickou postavu, dokazuje podstavec Džoserovy sochy, na němž je zapsáno jeho jméno spolu s tituly: Jeho jméno je uvedeno také na několika kamenných nádobách nalezených v podzemí Džoserovy pyramidy. Dalším dokladem Imhotepovy historicity je nápis tuší na obvodní zdi nedokončeného pyramidového komplexu Džoserova nástupce Sechemcheta. Tradicí nejpozději z doby přelomu 11. a 12. dynastie je Imhotepovi připisováno autorství nejstarší tzv. Knihy moudrých rad do života, tj. v Egyptě velmi oblíbeného veršovaného literárního útvaru s didaktickým zaměřením (dnes jsou tyto skladby označovány jako egyptská naučení), takže je nejstarším známým egyptským mudrcem a spolu s dalšími (např. Hardžedefem nebo Ptahhotepem) byl součástí historické paměti Egypťanů nepřetržitě po celý starověk. Žádný z doposud objevených textů tohoto druhu ovšem nelze Imhotepovi připsat.", "section_level": 1}, {"title": "Imhotep jako architekt.", "content": "Viditelným projevem Imhotepovy činnosti je Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře, vůbec první stavba svého druhu na světě. Podle výše uvedeného nápisu lze usoudit, že jeho dílem byla i nedokončená pyramida Džoserova nástupce Sechemcheta.", "section_level": 1}, {"title": "Imhotep jako bůh.", "content": "Po smrti byl Imhotep zbožštěn. Náznaky jeho božského statutu lze vysledovat už v době 19. dynastie, zbožštěn byl v Pozdní době. Byl prohlášen za syna boha Ptaha a bohyně Sachmety, s nimiž vytvořil mennoferskou triádu (nahradil v ní boha Nefertuma). Místo Sachmety je někdy jako jeho matka zmiňována pozemská žena Chereduanch. Pro umocnění Imhotepova božství ovšem i jí mohl být přičítán božský původ – mohla být považována za dceru boha Banebdžedeta. Nejdůležitějším centrem Imhotepova kultu byl Mennofer, resp. dnešní Sakkára, kde byl v období 26. dynastie (kolem roku 600 př. n. l.) kromě jiných památek rekonstruován také Imhotepem postavený Džoserův pyramidový komplex a nad zdejší údajnou Imhotepovou hrobkou byla zbudována svatyně. Vystupoval jako bůh písařů, písemnictví a vzdělanosti. Za Ptolemaiovců se Imhotepův kult rozšířil po celém Egyptě. Jeho svatyně v Sakkáře nazývaná Asklépeion se v této době stala pro celém Středomoří jedním z míst zázračných uzdravení: bůh Imhotep zde lidem prostřednictvím snu sděloval návod, jak dosáhnout uzdravení. V řeckém prostředí této doby proto Imhotepa ztotožňovali s řeckým bohem Asklépiem, jak dokládá řecky píšící egyptský kněz Manehto zpracovávající pro ptolemaiovské panovníky egyptskou historii: Imhotep této doby byl především bohem léčení. Za svého pomocníka jej speciálně pokládali bezdětní manželé toužící po početí syna. Podle mínění egyptologa Erika Hornunga Imhotep na konci ptolemaiovského období získal v Mennoferu větší úctu než zde od počátku historické doby uctívaný starobylý bůh Ptah. V oblasti Vesetu, kde hlavní centrum jeho uctívání bylo v tehdy už dávno nefunkčním zádušním chrámu Džeser-Džeseru panovnice Hatšepsut v dnešním Dér el-Bahrí, tvořil Imhotep kultickou dvojici s Amenhotepem, synem Hapuovým.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Způsob Imhotepova zobrazování se ustálil krátce po vzniku jeho kultu v době 26. dynastie. Jde o drobnější bronzové sošky muže sedícího na židli s rozvinutým papyrovým svitkem s vyrytým Imhotepovým jménem v rukou jako symbolem moudrosti a vzdělanosti. Oděn bývá do dlouhé kněžské suknice, hlavu má holou nebo krytou přiléhavou pokrývkou ikonograficky odkazující na jeho božského otce Ptaha. Podle Hornunga měla Imhotepova ikonografie důstojného starce vliv na pozdější představu Herma Trismegista.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imhotep (v egyptštině „Ten, který přichází v míru“ nebo „Vítaný“, v řeckém přepisu Imúthés) byl egyptský vezír, kněz, architekt a mudrc žijící v době 3. dynastie za vlády panovníka Džosera; někteří badatelé jej pokládají za Džoserova syna. Prozatím neprokázanou literární tradicí je mu připisováno sestavení prvního ze staroegyptských naučení. V pozdější době byl pokládán za jednoho z bohů.", "tgt_summary": "Imhotep (; Egyptian: \"ỉỉ-m-ḥtp\" \"*jā-im-ḥātap\", in Unicode hieroglyphs: 𓇍𓅓𓊵:𓏏*𓊪, \"the one who comes in peace\"; fl. late 27th century BC) was an Egyptian chancellor to the pharaoh Djoser, probable architect of the Djoser's step pyramid, and high priest of the sun god Ra at Heliopolis. Very little is known of Imhotep as a historical figure, but in the 3000 years following his death, he was gradually glorified and deified. Traditions from long after Imhotep's death treated him as a great author of wisdom texts and especially as a physician. No text from his lifetime mentions these capacities and no text mentions his name in the first 1200 years following his death. Apart from the three short contemporary inscriptions that establish him as chancellor to the pharaoh, the first text to reference Imhotep dates to the time of Amenhotep III (c. 1391–1353 BC). It is addressed to the owner of a tomb, and reads: It appears that this libation to Imhotep was done regularly, as they are attested on papyri associated with statues of Imhotep until the Late Period (c. 664–332 BC). To Wildung, this cult holds its origin in the slow evolution of the memory of Imhotep among intellectuals from his death onwards. To Alan Gardiner, this cult is so distinct from the offerings usually made to commoners that the epithet of \"demi-god\" is likely justified to describe the way Imhotep was venerated in the New Kingdom (c. 1550–1077 BC). The first references to the healing abilities of Imhotep occur from the Thirtieth Dynasty (c. 380–343 BC) onwards, some 2200 years after his death. Imhotep is among the few non-royal Egyptians who were deified after their death, and until the 21st century, he was thought to be only one of two commonersalong with Amenhotep, son of Haputo achieve this status. The center of his cult was in Memphis. The location of his tomb remains unknown, despite efforts to find it. The consensus is that it is hidden somewhere at Saqqara.", "id": 1525300} {"src_title": "Potopa světa", "tgt_title": "Flood myth", "src_document": [{"title": "Potopa světa v bibli.", "content": "Potopu popisuje 6. až 9. kapitola 1. knihy Mojžíšovy jako událost za dnů Noema, který zástupce lidí a zvířat na Boží příkaz zachránil na velikém plavidle zvaném Noemova archa.", "section_level": 1}, {"title": "Časové údaje.", "content": "Podle údajů z rodokmenů zapsaných v bibli došlo k potopě roku 1556 židovského kalendáře, t. j. 2204 př. n. l. Podle převažujícího názoru na výklad biblického textu začala potopa 17. chešvanu, tedy na podzim, a to deštěm trvajícím 40 dní. Poté dalších 335 dní trvalo, než vody opadly a osazenstvo archy vystoupilo na pevninu. Noe se svou rodinou a zástupci živočišné říše strávili v arše přesně jeden rok a 10 dní, z toho 7 měsíců „kotvili“ v pohoří Ararat (v dnešním Turecku).", "section_level": 2}, {"title": "Rozsah a význam.", "content": "Podle bible se Bůh rozhodl zničit tehdejší lidskou společnost, protože byla zkažená a plná násilí. Chtěl však, aby přežil spravedlivý Noe a jeho rodina. Proto mu o potopě řekl mnoho let dopředu a dal mu pokyny ke stavbě archy. V arše měl Noe uchovat také zvířata, která by ve vodě nepřežila. Potopu přežili Noe a jeho manželka a jejich tři synové (Sem, Cham a Jáfet) se svými manželkami. Tito lidé se stali praotci nové lidské společnosti. Lamech, otec Noemův, se potopy nedožil, zemřel 4 roky před potopou.", "section_level": 2}, {"title": "Citace na jiných místech v bibli.", "content": "1. Mojžíšova není jedinou biblickou knihou, kde se o potopě mluví. Zmínky o ní najdeme také v Žalmech, knize Izajáš a také v Novém zákoně: odvolává se na ni apoštol Petr, Pavel a dokonce i Ježíš. V řecky psaných rukopisech je pro potopu použit výraz „kataklysmos“.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická kritika.", "content": "Představitelé kritického směru upozorňují na vnitřní rozpory v textu [např. trvání potopy vs. ; počet zachraňovaných zvířat vs. aj.], na jazykovou nesourodost textu [střídavé užívání různých božích jmen; různé způsoby označení pohlaví zvířat v a aj.] i stylistické nesrovnalosti [Noe s rodinou nastupují do archy v a znovu v ]. Podle teorie dokumentů existovaly původně dvě verze příběhu o potopě, jedna v dokumentu jahvistově a jedna v kněžském kodexu. Konečná podoba příběhu je pak výsledkem důmyslného redakčního zpracování, které použilo střídavě části z jedné i druhé verze tak, aby zjevné rozpory byly méně nápadné nebo vysvětlitelné novým kontextem, do kterého byly vsazeny. Texty obou původních příběhů přitom zůstaly zachovány ve své úplnosti a lze je rekonstruovat:", "section_level": 2}, {"title": "Potopa světa u Řeků.", "content": "Všechno začalo hněvem Dia nad králem Lykáonem, který přinášel bohům lidské oběti. Zeus ho proto proměnil ve vlka. Leč po králi zůstalo ještě padesát synů, kteří byli ještě horší než jejich otec. Jednou je Zeus navštívil v podobě tuláka a synové, aby ho uctili, mu nabídli lidské maso (kanibalismus byl v antice považovaný za největší ohavnost - srov. např. pronásledování křesťanů jako pojídačů těla Kristova). To Diem tak otřáslo, že se rozhodl vyhladit lidstvo. Jediný kdo se zachránil byl Deukalión, kterého varoval jeho otec Prométheus. Ten se svou ženou Pyrrhou vyrobil z akáciového dřeva loď. Potopa trvala 9 dní, poté loď přistála na hoře Parnas. Poté co vody opadly, začalo se jim stýskat po ostatních lidech. Jejich nářek rozesmutnil i samotného Dia, a tak jim poslal boha Herma s radou. Měli si zakrýt hlavy a házet za sebe kosti matky všech lidí. Oba dlouho přemýšleli, kdo je matkou všech lidí, až jim došlo, že je to Země. Házeli tedy kameny a tam, kam kameny dopadly, objevili se lidé. Z těch co odhodila Pyrrha ženy, z Deukalionových muži. Deukalion s Pyrrhou měli spoustu vlastních dětí, z nichž nejznámější je Hellén.", "section_level": 1}, {"title": "Potopa světa v dalších kulturách.", "content": "Lidové vyprávění o katastrofální potopě, při níž vše živé zahynulo kromě několika lidí plujících v plavidle, se traduje tisíce let po celém světě – takové legendy objevili badatelé téměř ve všech národech a kmenech. Celkový počet známých příběhů je asi 270, přičemž nejvíce z nich se nachází v Asii a na severoamerickém kontinentu. Kromě známého babylónského Eposu o Gilgamešovi (Utnapištim) se o potopě vyprávělo mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru i na Aljašce. Příběhy mají většinou tyto společné rysy: zničení vodou, božská příčina, varování předem, záchrana jen několika lidí, záchrana zvířat, k záchraně použito plavidlo. Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Protože s koncem poslední doby ledové došlo ke zvýšení hladiny oceánů o více než 100 m, došlo k zaplavení mnoha lokalit po celém světě (například Perský záliv). To může být důvod rozšíření mýtů, které odrážejí různé lokality různých kultur. V Austrálii tato vyprávění sahají do doby před více než 7000 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Černé moře.", "content": "Podle některých dalších teorií jsou evropské a asijské legendy o potopě odrazem zpráv o zatopení prolákliny Černého moře. Například William Ryan a Walter Pitman předpokládají relativně rychlé zatopení celé rozsáhlé oblasti v okamžiku prolomení pevninské šíje v oblasti Bosporu a Dardanely, k němuž podle nich došlo přibližně v roce 5600 př. n. l..", "section_level": 2}], "src_summary": "Potopa (, \"mabul\"; ), neboli povodeň, je mýtus vyskytující se v mnoha kulturách světa. V západním světě je známá především z bible jako celosvětová katastrofa způsobená Božím zásahem proti lidské zkaženosti.", "tgt_summary": "A flood myth or deluge myth is a myth in which a great flood, usually sent by a deity or deities, destroys civilization, often in an act of divine retribution. Parallels are often drawn between the flood waters of these myths and the primaeval waters which appear in certain creation myths, as the flood waters are described as a measure for the cleansing of humanity, in preparation for rebirth. Most flood myths also contain a culture hero, who \"represents the human craving for life\". The flood-myth motif occurs in many cultures as seen in: the Mesopotamian flood stories, Pralaya in Hinduism, the Gun-Yu in Chinese mythology, Deucalion and Pyrrha in Greek mythology, the Genesis flood narrative, Bergelmir in Norse mythology, the arrival of the first inhabitants of Ireland with Cessair in Irish mythology, the lore of the K'iche' and Maya peoples in Mesoamerica, the Lac Courte Oreilles Ojibwa tribe of Native Americans in North America, the Muisca and Cañari Confederation in South America, Africa, and some Aboriginal tribes in Australia.", "id": 2420064} {"src_title": "Jíl", "tgt_title": "Clay", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Jíl je tvořen jílovými minerály rozdělenými do různých skupin, kterými jsou například podskupina kaolinitu, skupina smektitu, skupina vermikulitu a dále smíševrstevné jílové minerály a další. Vyjma jílových minerálů obsahuje jíl častokrát i další složky jako jsou slídy, křemenný prach, další skupiny minerálů a organickou hmotu a fluidy. Pokud převažuje v jílovité hornině uhličitan vápenatý, hovoříme o vápnitém jílu, který byl dříve označován jako slín. Podle původu a složení se dělí na kaolinitické jíly, montmorillonitické jíly a illitové jíly. Minerály jílové skupiny patří mezi fylosilikáty. Jsou velmi jemnozrnné a mohou být hydratované. Jsou strukturně podobné slídám. Jejich minerální struktura je složena z tetraedrů SiO a oktaedrů XO (kde X je Mg alebo Al). Obě tyto vrstvy jsou různým způsobem spojeny pomocí atomů kyslíku. Do své struktury a mezivrstevních prostor mohou přijímat různé ionty nebo molekuly, což způsobuje jejich různorodé vlastnosti. Jíl kromě toho běžně obsahuje příměsi jiných minerálů, jako křemenná zrna prachové frakce. Běžná jsou též zrna živců, slíd, chloritu, glaukonitu a zejména uhličitanů. Někdy jsou součástí jílu i zrnka pyritu. Pokud nad jílovitou hmotou převažuje uhličitan vápenatý, sediment se označuje jako vápnitý jíl nebo slín.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální a chemické vlastnosti.", "content": "Jíl zásadně mění své vlastnosti v přítomnosti vody, v suché podobě je jíl sypkou horninou. Přítomnost vody je značně závislá na stupni zpevnění. Nezpevněné jíly jsou plastické, sypké jsou jen v případě, že byly vysušeny. Při styku s vodou mají tendenci nabývat, naopak při vysoušení se smršťují. Projevem smršťování jeou například bahenní praskliny. Jíl po vypálení tuhne. K vypálení může dojít i přírodními procesy, například při kontaktní metamorfóze, kdy vznikají tzv. porcelanity a kontaktní rohovce. Jíly mají po usazení až 80% pórovitost, při kompakci však zmenšují objem, lupínky jílovitých minerálů se stlačují a řadí se při tom rovnoběžně, díky vzájemné vazbě na atomární úrovni poté drží při sobě. Z chemického hlediska obsahují jílové sedimenty hlavně SiO, AlO a HO. V menším množství i TiO, FeO, FeO, CaO, MgO, KO, NaO a jiné. Mezi jejich nejtypičtější textury patří laminace nebo masivní textura. Laminace je typická pro časté změny sedimentačních podmínek, známá je například z čtvrtohorních jezerních varvitů. Jemnozrnné jílovité sedimenty mohou velmi dobře uchovávat zkameněliny, příkladem jsou kambrické burgesské břidlice. Barva jílů závisí na minerálních příměsích. Zatímco červená a fialová barva je způsobena přítomností trojmocného železa, zelenou barvu způsobuje dvojmocné železo.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Výskyt jílu je vázán na jejich vznik, který je spojen s mořskou sedimentací v rozsáhlých abyssálních plošinách, kam se drobné částečky dostávaly pomocí vodních toků (samozřejmě se můžeme setkat i s jíly vzniklými na pevnině). Vzhledem k vázání výskytu jílu na mořské prostředí je jeho hojné zastoupení i na území ČR, kde vznikl převážně v období druhohor až čtvrtohor. Jíly jsou známy z celého světa, recentně vznikají ve všech známých sedimentačních prostředích. Mezi stratigraficky známé lokality s jílovými sedimenty patří například oblast Ruské tabule s tzv. Leningradskými modrými jíly s glaukonitem. Tyto horniny usazené v kambriu s maximální mocností asi 80 m jsou dodnes nezpevněné a obsahují četné fosilie. Podobně například paleogénní londýnské jíly z anglo-pařížské pánve obsahují množství zkamenělin fauny. V Čechách se jíly nacházejí blízko Žatce, Loun, v chebské a budějovické pánvi. Taktéž se vyskytují na jižní Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jíly se používají jako ideální těsnicí vrstva v mokrém stavu, jelikož při nasycení vodou se stávají pro další vodu naprosto nepropustnými. Jíl je vhodný jako podklad pro přehrady, hráze či podklad pod skládky. Dále se používá v cihlářství, jako pojivo hliněných omítek, na dusané podlahy, k výrobě přírodního linolea, v hrnčířství a pro další keramické výrobky, k čištění vlny a suken a k výrobě žáruvzdorného vybavení jako například provizorní pec... Dále se přimíchává do grafitu při výrobě tužek. Poměr jílu a grafitu určuje tvrdost tužky. Určité druhy jílu se používají v medicíně jako léčivé prostředky pro pleť (například zelený jíl, který má údajně absorpční, antioxidační a čisticí vlastnosti). Může se také použít proti rezistentním bakteriím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jíl je nezpevněná usazená hornina složená z více než 50 % jílovité složky. Tvoří ji jílové minerály, pelitové frakce s velikostí jednotlivých zrn pod 2 μm (resp. 4 μm). Hornina může mít různou barvu závisející na obsahu příměsí. Jíly s 25 – 75 % vápenaté příměsi jsou označovány jako slíny. Jíly s významnou příměsí kalcitu a písku se označují jako šlíry. Zpevněním jílu vzniká jílovec a jílovitá břidlice.", "tgt_summary": "Clay is a type of fine-grained natural soil material that contains hydrous aluminium phyllosilicates (clay minerals) that develops plasticity when wet. Geologic clay deposits are mostly composed of phyllosilicate minerals containing variable amounts of water trapped in the mineral structure. Clays are plastic due to particle size and geometry as well as water content, and become hard, brittle and non–plastic upon drying or firing. Depending on the soil's content in which it is found, clay can appear in various colours from white to dull grey or brown to deep orange-red. Although many naturally occurring deposits include both silts and clay, clays are distinguished from other fine-grained soils by differences in size and mineralogy. Silts, which are fine-grained soils that do not include clay minerals, tend to have larger particle sizes than clays. There is, however, some overlap in particle size and other physical properties. The distinction between silt and clay varies by discipline. Geologists and soil scientists usually consider the separation to occur at a particle size of 2 μm (clays being finer than silts), sedimentologists often use 4–5 μm, and colloid chemists use 1 μm. Geotechnical engineers distinguish between silts and clays based on the plasticity properties of the soil, as measured by the soils' Atterberg limits. ISO 14688 grades clay particles as being smaller than 2 μm and silt particles as being larger. Mixtures of sand, silt and less than 40% clay are called loam.", "id": 417006} {"src_title": "Lída Baarová", "tgt_title": "Lída Baarová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Narodila se do rodiny úředníka pražského magistrátu Karla Babky (1886–1965) a jeho manželky Ludmily, rozené Fenclové (1890–1945) . Matka byla operní pěvkyní a hrála na klavír. Občas zpívala ve sboru opery Národního divadla, ale většinou se věnovala rodině. Zemřela na následky infarktu během policejního výslechu. Společně měli ještě druhou dceru Zorku (1921–1946). Druhou manželkou Karla Babky byla herečka Marcela Nepovímová (1919–2005). Rodinný přítel Jindřich Šimon Baar byl vzorem pro volbu jejího uměleckého jména.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost před válkou a za války.", "content": "Lída Baarová byla vyhledávanou představitelkou sličných dívek a mladých žen. S další slavnou českou herečkou Adinou Mandlovou se Baarová setkávala na proslavených večírcích u Miloše Havla a při dalších společenských událostech. Mandlová ve svých memoárech napsala: „Měla jsem vždycky Lídu moc ráda, přestože jsme byly velké konkurentky, ale nikdy jsme proti sobě neintrikovaly, což je v showbusinessu velmi řídký jev.\" Svůj první vztah měla s českým filmařem Karlem Lamačem. Zamiloval se do ní Vlasta Burian, který se kvůli ní chtěl rozvést. Několik let měla vztah s německým hercem Gustavem Fröhlichem, který se zřekl své židovské manželky, aby neutrpěla jeho herecká kariéra. Ve 30. letech natáčela v hitlerovském Německu a bulvární tisk tvrdil, že je milenkou tehdejšího německého ministra propagandy Josepha Goebbelse, který ovládal německý filmový průmysl. Ona toto popírala, uváděla, že se s Goebbelsem pouze zná. V rámci poválečného vyšetřování se pak hájila tím, že Goebbels na ni naléhal a že nakonec jeho svodům neodolala:„Zájem pana ministra o mne se však projevoval víc a víc různými pozváními, květinami k premiérám. Na všechny moje premiéry chodil, kruh se kolem mne stále více a více svíral. Bránila jsem se…, ale neubránila.“Do aféry se nakonec vložil sám Hitler, na jehož příkaz musela Baarová zanechat kontaktů s Goebbelsem a v roce 1939 opustila Německo. Důvodem bylo, že se Hitler snažil udržet vztah Goebbelse a jeho ženy Magdy. Goebbels mu místo toho nabídl raději svou rezignaci a chtěl odejít jako vyslanec do Japonska, ale Hitler to nepřijal. Baarová měla po aféře s Goebbelsem zakázáno natáčet v Německu, vrátila se proto do Čech. Během německé okupace udržovala vztah s ministrem protektorátní vlády Jaroslavem Kratochvílem, dvojitým agentem Paulem Thümmelem nebo s Františkem Teunerem. Jinou kontroverzní figurou, s níž Baarová udržovala kontakt, byl český literát a nacistický kolaborant Felix Achille de la Cámara. Pro Baarovou napsal námět k filmu \"Dívka v modrém\" a připravoval i propagandistický protizednářský scénář \"Čtverylka lásky\". S Baarovou počítal pro hlavní ženskou roli, ale film nakonec zůstal nerealizován. Cámara uvedl herečku také do okultních kruhů, v nichž se sám pohyboval. Baarová o něm však později nechtěla vůbec mluvit, pouze naznačovala, že jí tyto styky velmi ublížily. V  roce 1941 jí bylo zakázáno natáčet na území Protektorátu, odešla proto do Itálie. Zde pokračovala v natáčení filmů. Prvním z nich byl snímek La Fornarina. Její herecký talent jí dovedl až ke spolupráci se slavným režisérem Vittoriem De Sicou. Její slibně se rozvíjející herecká práce byla ovšem záhy přerušená. Po vylodění spojeneckých vojsk v Itálii se ještě před koncem války herečka musela vrátit do Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Na konci války uprchla do Německa, ale byla internována americkými okupačními orgány, byla vyšetřována CIC a 23. září 1945 byla předána do Československa. Byla vyšetřována a vězněna za údajnou kolaboraci. Po 16 měsících vězení a výslechů (v jejím případě vypovídalo 80 svědků) byly všechny žaloby a obvinění postupně vyvráceny. Dopoledne na Štědrý den v roce 1946 byla propuštěna. „Nebylo prokázáno,“ konstatovalo se v návrhu veřejného žalobce mimořádného lidového soudu, „že se obviněná Lída Baarová dopustila udavačství ani že podporovala nacismus spoluprací s gestapem nebo SD. Její styky s Goebbelsem a Hitlerem nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky. Pokud se stýkala s význačnými německými osobnostmi v době okupace, šlo o to, aby jí bylo umožněno hraní ve filmu, takže tyto styky lze klasifikovat jako činy podle dekretu č. 138/45 Sb.“ V této době zemřela hereččina matka, která během jednoho z policejních výslechů týkajícího se Baarové dostala infarkt. Její sestra Zorka Janů, která dlouhodobě trpěla psychickými problémy, spáchala sebevraždu poté, co ji jako sestru „kolaborantky“ v roce 1946 vyobcovali z divadla. Svůj život ukončila skokem z okna rodinné vily v Praze na Hanspaulce. Z nejbližších příbuzných Baarové tak zůstal naživu jen otec, který se však potýkal s vážnými zdravotními problémy (prodělal amputaci dolní končetiny). V lednu 1948 bylo trestní řízení proti Lídě Baarové definitivně zastaveno. Lída Baarová se provdala 27. července 1947 za loutkáře Jana Kopeckého (potomka známé loutkářské rodiny Kopeckých a synovce komunistického ministra informací Václava Kopeckého). V té době jezdila se svým mužem a hrála loutkové divadlo a po únorovém převratu – opět za mimořádně dramatických okolností – spolu utekli do Rakouska. Zde poznala svého druhého muže, lékaře Kurta Lundwalla (syna opavského stavitele Julia Lundwalla). Žila s ním dohromady 23 let, manželství však uzavřeli až v roce 1969. Lundwall zemřel v roce 1972 a herečka se už nikdy potom znovu neprovdala.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Po smrti svého manžela žila Baarová sama ve svém bytě v rakouském Salcburku. Do Československa se po roce 1989 vrátila už pouze na několik dní, počátkem devadesátých let, aby se zúčastnila autogramiády v Praze a naposledy navštívila místa, která měla spjatá s tolika vzpomínkami. S postupujícím věkem se stále více stranila veřejnosti. Spolu s chátrajícím zdravím propadala také čím dál větší závislosti na prášcích a alkoholu. V pozdním věku za ní přijížděli někteří z jejích bývalých spolupracovníků a přátel (například režisér Otakar Vávra, jenž o herečce natočil dokument z cyklu GENUS), ale také novináři či filmaři, kteří se zajímali o hereččiny osudy (například režisérka Helena Třeštíková, která o herečce natočila dokument \"Zkáza krásou\"). Ve svém salcburském bytě Lída Baarová ve věku 86 let zemřela. Rozloučení proběhlo nejprve 8. listopadu 2000 na městském hřbitově v Salcburku, následně pak 9. ledna 2001 ve strašnickém krematoriu v Praze. Její urna je uložena v rodinném hrobě v Praze-Strašnicích.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V českém filmu.", "content": "Lída Baarová se jako filmová herečka prosadila těsně po nástupu zvukového filmu. Ještě jako sedmnáctiletá studentka konzervatoře debutovala v roce 1931 ve filmu \"Kariéra Pavla Čamrdy\". Protože studenti měli zákaz účinkování ve filmu, byla Baarová z konzervatoře vyloučena a soustředila se výhradně na svoji filmovou dráhu. Hned na jejím počátku se objevila v úspěšných komediích po boku Vlasty Buriana (\"Lelíček ve službách Sherlocka Holmese\", \"Funebrák\"), což jí vyneslo popularitu. I poté hrála v lidovějších komediích, které sice kritika nechválila, ale publikum zbožňovalo (\"Okénko\", \"Madla z cihelny\", \"Zlatá Kateřina\" apod.). Baarová se brzy stala jednou z největších filmových hvězd českého filmu 30. let, která ročně stihla natočit až šest snímků. Filmaře zaujala hlavně svým atraktivním vzhledem a fotogeničností, čemuž odpovídaly také její role – nejčastěji ztělesňovala romantické hrdinky a svůdné krásky v komediích, melodramatech či operetách. Zajímavější herecké příležitosti dostala od režiséra Otakara Vávry. V psychologickém dramatu \"Panenství\" si zahrála roli mladé životem zkoušené prodavačky. V populární komedii \"Dívka v modrém\" mohla v hlavní dvojroli prokázat své komediální nadání (za roli byla v roce 1940 oceněna Národní cenou). Naposledy se ve Vávrově režii objevila v psychologickém historickém snímku \"Turbina\". Šlo zároveň o jednu z jejích posledních rolí v domácím filmu. Po roce 1941 totiž Baarová dostala od německé správy zákaz účinkování v českých filmech. Až na sklonku druhé světové války ji Martin Frič obsadil do filmu \"13. revír\", z jehož natáčení však Baarová odešla, když se dozvěděla, že filmaři s ní ve skutečnosti už nepočítají. Role prostitutky Fróny byla následně přeobsazena Danou Medřickou. Film byl dokončován v roce 1945 v éře zestátněné kinematografie, kde už pro Baarovou nebylo místo vzhledem k jejím stykům s nacisty, za které byla souzena.", "section_level": 2}, {"title": "V zahraničním filmu.", "content": "Lída Baarová zůstává jednou z mála českých hereček, kterým se podařilo prosadit v kontextu evropského filmu. V polovině 30. let dostala nabídku od německé filmové společnosti UFA, jejíž studia byla přezdívána „evropským Hollywoodem“. Od roku 1935 do roku 1938 točila Baarová v Německu několik filmů ročně a byla zde velmi populární. Jejím prvním německým filmem, který se stal rovnou diváckým hitem, bylo výpravné romantické drama \"Barkarola\". Baarová tu hrála hlavní roli po boku Gustava Fröhlicha, velké hvězdy německého filmu, s nímž poté tvořila pár i ve skutečnosti. Tato slibně se rozvíjející kariéra však skončila v roce 1939. Když vyšla najevo její milostná známost s Goebbelsem, musela Německo opustit. V době, kdy slavila úspěchy v německých filmech, dostala dokonce nabídku od hollywoodské společnosti MGM na několikaletou smlouvu v Americe. Baarová však odmítla, což později označovala za největší chybu svého života:„Byla jsem hloupá rozmazlená mladá holka, která měla všechno, peníze, muže a slibnou kariéru po celé Evropě. Jednou za mnou přišli dva muži od společnosti MGM a ptali se mě, jestli bych nechtěla do Ameriky. Já ale byla zvyklá na to, že mě lidé poznávali a uctívali, nechtěla jsem zase začínat jako bezejmenná herečka, byť za velkou louží. Nikdo mi tehdy neřekl: Vezmi si to nejnutnější a honem koukej být pryč. Sedm let jsem mohla pracovat v Americe a nic by se mi bývalo nestalo. To pokládám za největší chybu svého života.“Po zákazu účinkování v německých i českých filmech se Baarová po roce 1941 do závěru druhé světové války objevila v několika italských filmech. Italští režiséři ji obsazovali i později v 50. letech, kdy se po emigraci z Československa k filmovému herectví vrátila. Jejím nejvýznamnějším snímkem, v němž ztvárnila jednu z vedlejších rolí, jsou v tomto období \"Darmošpalové\" Federica Felliniho. Než Baarová svou filmovou kariéru na konci 50. let definitivně uzavřela, stihla se objevit také v několika španělských filmech. Později se v Rakousku věnovala již jen divadlu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lída Baarová, rozená Ludmila Babková, provdaná Ludmila Kopecká a Ludmila Lundwallová (7. září 1914 Praha – 27. října 2000 Salcburk), byla česká herečka. Před rokem 1945 rozvíjela svou filmovou kariéru s úspěchem nejen v Československu, ale také v Německu a Itálii. V emigraci po roce 1948 účinkovala také v italských a španělských filmech. Kontroverzním tématem, které Baarovou provázelo až do její smrti, byl její milostný vztah s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem.", "tgt_summary": "Lída Baarová (born Ludmila Babková; 7 September 1914 – 27 October 2000) was a Czech-Austrian actress who for two years was the mistress of the Nazi propaganda minister of Germany, Joseph Goebbels.", "id": 1092003} {"src_title": "Anima a animus", "tgt_title": "Anima and animus", "src_document": [{"title": "Jungův přístup.", "content": "C. G. Jung se při zkoumání archetypů opíral o poznatky fenomenologie a animu chápal jako empirický pojem, který přichází s poznáváním nevědomí. Duše produkuje obrazy a formy, které teprve umožňují poznání objektu. Navíc kolektivní nevědomí nepochází z individuální zkušenosti, ale je vrozené. Proto analytická psychologie chápe nevědomí jako jednající subjekt, a tedy i animu a anima. Archetypy nelze redukovat na pouhé subjektivní myšlenky bez vlivu na člověka, neboť je mnoho případů duševních onemocnění, která se projevovala vlivem archetypu. Projevující se rozdílné a protikladné síly ve svém důsledku znamenají a chtějí život individua, kolísají kolem něho jako střed váhy. Tento fakt označoval Jung za energetismus života. Důkazy nacházel Jung ve snech svých pacientů, kde archetypální postavy sloužily snícímu jako pomocníci. V literárních dílech postava opačného pohlaví slouží jako průvodce hrdiny po jeho příběhu (např. Beatrice v Dantově Božské komedii).", "section_level": 1}, {"title": "Anima jako archetyp.", "content": "Anima je apriori nálad, reakcí, impulsů a psychických spontánností. Všechno, čeho se anima dotkne, stává se numinózní. Chce-li anima život, chce dobro i zlo, nediferencuje tyto aspekty a pohybuje se v celém jejich spektru. Může se vyjevit jako bída života a chudoby, bezvýznamnosti (Marie v Betlémském chlévě) a na opačném protipólu jako anděl světla osvětlující nejvyšší smysl (Maria oslavovaná v litaniích). Je životem mimo všechny kategorie. V plnosti životních zkušeností ztrácí na chaotičnosti a získává podobu učení, moudrosti a významu. Představuje archetyp života s aspektem archetypu smyslu. Ačkoliv má takto významné postavení v nevědomí jako zdroj afektivity a psychické energie je jen jedním z archetypů, necharakterizuje nevědomí zcela, ale je jen jeho aspektem. Mytologickým reprezentantem archetypů animy a anima jsou tzv. božské syzigie, dvojice androgynních bohů. Jsou stejně univerzální jako výskyt muže a ženy. Jung se nespokojil s myšlenkou, že božský pár je odvozený od rodičovského páru (projikováno nemůže být to, co je vědomé), ale hlubší důvody tkví v hloubce nevědomí, neboť představa párovosti dělené na mužské a ženské je dominující. Jung to ilustruje vizí švýcarského mystika Mikuláše z Flüe, který navzdory převažující křesťanské teologii uzřel Boha jako královskou Matku a královského Otce. Všechno mužské je vždy provázeno ženským. Androgyní syzigie jako jednu z možných dvojic používá ve svém symbolismu gnosticismus a alchymická filosofie. Antickému člověku se anima vyjevuje jako bohyně nebo čarodějnice, v křesťanství královna nebes a Církev.", "section_level": 1}, {"title": "Vyrovnání s Animou jako symbolický proces.", "content": "Problematika vztahu k animě je vždy zkouškou a symbolickým procesem. Vzhledem k numinózní povaze archetypu, kdy má jistou autonomii, může při nedostatečné reflexi propuknout duševní nemoc charakterizovaná posedlostí archetypem. Při posedlosti animou se nemocný například chce proměnit v ženu autokastrací (případ Schreber), objevuje se celá mytologie animy a mnoho archaických motivů. Při neuróze to vše může zůstávat v pozadí. Muži se chovají náladově až hystericky, ženy mají zlou vůli, touhu po moci.", "section_level": 1}, {"title": "Projekce.", "content": "Objektivace animy a osobní přístup k ní zmírňuje tendenci k odtržení od reality a zmírňuje patologické rysy nutkavé potřeby udržet si status quo v personě. V případě projekce se projikují vnitřní postavy na idealizované objekty (madona, rytíř). Žena po boku muže je pramenem informací o mužově nevědomí, vidí to, co se muži neklade před vědomí – dokáže vytušit různé věci, vidí to, pro co muž nemá oči. Muži si volí ženy, které nejvíce odpovídají jejich nevědomému ženství, ženu, která je bez nesnází schopna přijmout projekce jeho duše. Zcela normální je, když archetypální obrazy jsou normálními fantaziemi. Jedná se o normální proces syntézy vědomí a nevědomí v procesu individuace. Prostá racionální integrace není však možná, protože numinózní obsahy mají svojí autonomii. Proces proměny se odehrává formou dialogu se symbolickými reprezentacemi postav nevědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Problematika persony.", "content": "Identifikace se sociální rolí je pramenem neuróz. Identifikace s personou (maskou), jako ideálním obrazem muže, je vnitřně kompenzována ženskou slabostí. Individuum siláka se v nitru stává ženou, animou, která se staví personě na odpor. Anima je důležitý faktor v psychologii muže, a to v kontextu s afekty a emocemi. Má-li anima silný vliv, zženšťuje charakter muže, který je pak citlivý, vznětlivý, žárlivý i ješitný. Ztráta animy má za následek zkostnatělost, stereotypii, fanatické lpění na zásadách nebo naopak rezignaci, únavu až dětinské změknutí a náklonnost k alkoholu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anima je pojem používaný v analytické psychologii pro označení nevědomého ženského protějšku mužské vědomé psýchy. Animus je symetrický protějšek v případě ženské psychiky. Jako přirozené archetypy představují anima a animus tvořivou psychickou sílu. Plní roli průvodců do nevědomí, vedou k hlubšímu pochopení vlastního nevědomého světa, jsou prostředníky mezi egem a vnitřním životem individua a v určitém slova smyslu zdrojem naplnění života. Jako komplementární pár nazval C. G. Jung tyto archetypy kontrasexuální. Vedle maskulinní psychiky žije feminní prvek jako další samostatná osobnost s ženským charakterem jednání. Vnitřní žena je osobností, projevuje se ve snech nebo fantaziích a jako autonomní komplex je stále projektována na opačné pohlaví tou měrou, jakou zůstává v nevědomí. Protože psychický život jako celek je větší částí nevědomím, které obklopuje vědomí ze všech stran, nevědomý archetyp animy žije ze sebe. Anima je oduševnělou bytostí, jejímž charakteristickým rysem je neklid, měňavost, tvořivá síla a především pramen možnosti citového vztahu. Animus jako mužský protějšek ženské psýchy má v ženském myšlení paralelní mužské rysy (bezcitnost, racionalita, moc). Důležité je spojení animy a duše (psýché), jako projevu toho, čím se odlišuje život od ostatního – dech života. Koncept animy (anima) vysvětluje možnosti vzájemného porozumění mezi mužem a ženou a jejich vzájemnou přitažlivost. Vnitřní postava žijící pod povrchem usiluje o dokončení a vztah. Jako způsoby percepce a chování reprezentované uvnitř individuální psýché se dostavují osudově a jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Projekce animy (anima) na druhé pohlaví se však může stát zdrojem problémů.", "tgt_summary": "The anima and animus are described in Carl Jung's school of analytical psychology as part of his theory of the collective unconscious. Jung described the animus as the unconscious masculine side of a woman, and the anima as the unconscious feminine side of a man, each transcending the personal psyche. Jung's theory states that the anima and animus are the two primary anthropomorphic archetypes of the unconscious mind, as opposed to the theriomorphic and inferior function of the shadow archetypes. He believed they are the abstract symbol sets that formulate the archetype of the Self. In Jung's theory, the anima makes up the totality of the unconscious feminine psychological qualities that a man possesses and the animus the masculine ones possessed by a woman. He did not believe they were an aggregate of father or mother, brothers, sisters, aunts, uncles, or teachers, though these aspects of the personal unconscious can influence a person's anima or animus. Jung believed a male's sensitivity is often lesser or repressed, and therefore considered the anima one of the most significant autonomous complexes. Jung believed the anima and animus manifest themselves by appearing in dreams and influence a person's attitudes and interactions with the opposite sex. Jung said that \"the encounter with the shadow is the 'apprentice-piece' in the individual's development … that with the anima is the 'masterpiece'\". Jung viewed the anima process as being one of the sources of creative ability. In his book \"The Invisible Partners,\" John A. Sanford said that the key to controlling one's anima/animus is to recognize it when it manifests and exercise our ability to discern the anima/animus from reality.", "id": 1461455} {"src_title": "Tchaj-chu", "tgt_title": "Lake Tai", "src_document": [{"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Voda v jezeře je sladká a silně znečištěná.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "V období letních dešťů je jezero plné, v zimě se stává mělkým. Leží jižně od řeky Jang-c’-ťiang a západně od Velkého kanálu, se kterým je spojené systémem nevelkých řek. Z Tchaj-chu odtéká přes Su-čou řeka Su-čou, které se v Šanghaji vlévá do Chuang-pchu-ťiangu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na jezeře je rozvinutá vodní doprava, využívá se pro zavlažování rýžových polí. Je bohaté na ryby. Tchaj-chu patřilo k vyhledávaným turistickým místům, žily v něm desítky živočichů. Kvůli nečinnosti úřadů a hlavně existenci mnoha chemických závodů v okolí jezera je jezero ve velmi špatném ekologickém stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění.", "content": "Okolo jezera a v přilehlém stejnojmenném okolí se nalézá více než 20 000 chemických podniků, které vypouštějí nevyčištěnou vodu s jedovatými látkami přímo do jezera, jež slouží jako třetí největší zásobárna pitné vody v Číně. Kontaminace způsobena mnohými kancerogenními látkami (rtuti, benzenu, arzenu, ...) dosáhla takového stupně, že musely být přerušeny dodávky pitné vody pro dva miliony obyvatel. V červnu 2007 se čínská vláda rozhodla jezero zachránit. Bylo potrestáno několik odpovědných pracovníků, továrny musely do června 2008 splnit nová ekologická opatření. Všechna města v okolí jezera do něho musela vypouštět pouze vyčištěnou vodu, mnohá proto musela vybudovat nové čističky odpadních vod. Továrnám bylo nařízeno, aby instalovaly moderní čisticí systémy, pokud stanovené podmínky nesplní, budou dočasně uzavřeny. Paradoxně má ale nyní začít proces s ochráncem životního prostředí, který dlouhodobě bojoval za čistotu jezera. Wu Li-chung usiluje o nápravu katastrofálního stavu jezera Tchaj-chu ležícího na východě země už léta. Za to, že obviňoval úřady z nečinnosti, čelí soudnímu procesu. Jeho slova přitom nyní potvrdil čínský premiér Wen Ťia-pao, který přikázal vyšetřit, kdo je za znečištění jezera odpovědný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tchaj-chu () je jezero v Čínské lidové republice, v provinciích Ťiang-su a Če-ťiang). Je asi 60 km dlouhé a 45 km široké. Má rozlohu 2425 km².", "tgt_summary": "Taihu (), also known as Lake Tai or Lake Taihu, is a lake in the Yangtze Delta and one of the largest freshwater lakes in China. The lake lies in Jiangsu province and significant part of its southern shore forms its border with Zhejiang. With an area of and an average depth of , it is the third-largest freshwater lake entirely in China, after Poyang and Dongting. The lake holds about 90 islands, ranging in size from a few square meters to several square kilometers. Lake Tai is linked to the renowned Grand Canal and is the origin of a number of rivers, including Suzhou Creek. In recent years, Lake Tai has been plagued by pollution as the surrounding region experienced rapid industrial development.", "id": 610937} {"src_title": "Poltergeist", "tgt_title": "Poltergeist", "src_document": [{"title": "Obvyklé projevy.", "content": "Popisované a zaznamenané projevy poltergeistu jsou velmi různorodé. V naprosté většině případů je projev poltergeistu údajně spojen se zvuky, které se bez zjevné příčiny ozývají v napadeném bytě nebo domě. Často jde o klepání, někdy i silné rány a bušení ozývající se z nejrůznějších míst v bytě. Značný počet uvedených jevů se podaří vysvětlit nějakým přirozeným způsobem, například rezonancí se sousedními objekty, podzemními odstřely v blízkosti budovy (např. stavba metra). Přesto však zůstává určité procento hlášení, které se beze zbytku vysvětlit nepodařilo. V menším počtu případů je pak projev poltergeistu spojen s fyzickým pohybem předmětů. Někdy údajně dochází k vlastnímu pohybu bez přímého svědectví osob – například majitelé bytu nacházejí po návratu z práce přesunutý nebo povalený nábytek, ve vedlejší místnosti je slyšet třeskot rozbitého skla a po příchodu do místnosti nalezne majitel bytu bez zjevné příčiny rozbitou vázu, lustr atp. Jsou však zaznamenaná i očitá svědectví nevysvětlitelných pohybů předmětů, kdy svědci oznamují samovolné pády předmětů z poliček nebo krbových říms, ale navíc i případy, kdy jakási neznámá síla vrhá věci po bytě, dochází k vytržení elektrického vedení a jiné. Zůstává pochopitelně otázkou, nakolik jsou zmíněná svědectví věrohodná. Typicky uváděné je vrhání různých předmětů - malých objektů neznámou silou v exteriéru i interiéru. V exteriéru často objekty létají za konkrétní osobou. Jsou popisovány případy, kdy v interiéru údajně padají od stropu nebo létají objekty, které se před začátkem jevu v místnosti nenacházely, takže je jev spojován s materializací, resp. postupnou dematerializací a materializací. Někdy je možné zjistit původ předmětu, jindy ne. Poměrně častá jsou i hlášení o anomálním chování elektrických spotřebičů. Údajně často dochází k nevysvětlitelným poruchám, které samy bez opravy mizí. Ze spotřebičů (např. žehlička) vycházejí plameny a následně přivolaný opravář nenalezne žádnou závadu. Dochází k rušení vysílání rozhlasových a televizních stanic či mobilů, někdy jsou automaticky volána existující i neexistující telefonní čísla. Poltergeist bývá také spojován s praskáním žárovek, akvárií, skel, někdy mají být údajně do skel \"vyříznuty\" otvory. Lidé, kteří případy poltergeista ohlašují, popisují, že neznámou silou usmrcená zvířata vypadají \"jakoby je vyndal z mikrovlnky\". Uvádí se, že tento jev má být příčinou ojedinělého i mnohočetného ožehnutí nebo vzplanutí předmětů - plastových hodin, židle s kovovou kostrou, divanu s kovovými péry, ručníků na kovovém věšáku, ale i ručníků a prádla srovnaných ve skříni (nejen na povrchu hromady), knih, dokonce i papírového kapesníku v ruce. Má docházet ke škvaření a tepelné deformaci plastových předmětů bez viditelného plamene. Poltergeist údajně přímo člověka obvykle nezraní. Existují ale i hlášení jevů, při kterých došlo k přímému fyzickému poškození zdraví člověka – úrazu. Má jít např. o škrábance, popáleniny a podlitiny na lidské kůži. Případy usmrcení, které by byly připisovány poltergeistovi, jsou vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a pokusy o vysvětlení.", "content": "Společným rysem všech hlášených výskytů poltergeistu je fakt, že jev se vyskytuje zcela spontánně a v žádném ze zaznamenaných případů údajně nikdy nebyl nalezen úmyslný původce jevu. Jsou tedy vyloučeny takové jevy jako prokletí nebo praktiky voodoo, pokud jsme ochotni jejich existenci připustit. Dalším obvyklým pojítkem velké většiny hlášených pozorování je skutečnost, že se v dané lokalitě vyskytuje člověk v pubertálním věku nebo psychicky nevyrovnaný. Proto jsou případy poltergeistu prakticky vždy spojovány přímo s určitou osobou a ne místem, ve kterém k nim dochází. Několikrát byl zaznamenán případ, kdy se postižená rodina přestěhovala do jiného města a projevy poltergeistu ji doprovázely i do nového domova. Naopak zmíněné projevy samovolně zmizely po uplynutí určité doby, která bývá spojována s dosažením dospělosti postižené osoby – média. V oblasti psychotroniky je proto nejčastěji akceptovaným vysvětlením poltergeistu existence dosud neznámé paranormální síly, která se uvolňuje ve spojení s bolestí, nespokojeností, nepřátelstvím a hněvem a navenek se projevuje výše popsanými úkazy. V období puberty je mladý člověk nejvíce náchylný k extrémním projevům a jeho duševní vývoj prochází velmi závažným obdobím. Proto je údajně jev poltergeistu často vázán na pubescenty a jejich psychické projevy v období dospívání. Pochopitelně je třeba vzít v úvahu možnost, že určité procento svědectví o výskytu a projevech poltergeistu je zapříčiněno chorobnou snahou o vlastní zviditelnění nebo je důsledkem psychické poruchy a uváděné jevy jsou pouhé halucinace nebo jsou předstírány či dokonce falšovány. Za jev typu poltergeist nelze označit popsané jevy, pokud jsou realizovány vědomě, třebaže s použitím stejných neznámých sil. Poslední výskyt fenoménu v Čechách byl údajně zaznamenán v listopadu roku 2011 v Děčíně-Chlumu. Svědkové popisují případy, kdy z ničeho nic začaly praskat kompotové sklenice ve sklepě a roztříštily se na kousíčky, kořenka z poličky prolétla kuchyň a rozbila se o zeď, plná pivní láhev prolétla z chodby a zarazila se hrdlem do dveří. Převrhával se těžký nábytek jako jsou skříně, knihovna plná knih. Svědkové popsali i případ, kdy se převrhla těžká pračka. Hrnek vlétl do okna a zůstal ve skle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako poltergeist (v angličtině vyslovováno [], , v němčině poltrgajst) bývá označován paranormální jev spočívající v tom, že se v lidských obydlích zdánlivě samovolně pohybují předměty (například nábytek), dochází k jejich výbuchům (nádobí, žárovek) nebo samovzněcování, vyskytují se závady v elektroinstalaci atd. Název je složeninou dvou německých slov \"polterig\" (\"hlučný\") a \"Geist\" (\"duch\"). Podle výkladového slovníku Českého klubu skeptiků a podle The Skeptic's Dictionary Roberta T. Carrolla neexistují věrohodné důkazy, že Poltergeist, jakožto projev ducha nebo jiné paranormální síly, reálně existuje. Podle Českého klubu skeptiků Sisyfos byly všechny vyšetřované případy vyhodnoceny jako úmyslná, nebo výjimečně i podvědomá díla člověka.", "tgt_summary": "In ghostlore, a poltergeist ( or ; German for \"noisy ghost\" or \"noisy spirit\") is a type of ghost or spirit that is responsible for physical disturbances, such as loud noises and objects being moved or destroyed. They are purportedly capable of pinching, biting, hitting, and tripping people. Most accounts of poltergeists describe the movement or levitation of objects such as furniture and cutlery, or noises such as knocking on doors. They have traditionally been described as troublesome spirits who haunt a particular person instead of a specific location. Such alleged poltergeist manifestations have been reported in many cultures and countries including the United States, India‚ Japan, Brazil, Australia, and most European nations. Early claims of spirits that supposedly harass and torment their victims date back to the 1st century, but references to poltergeists became more common in the early 1600s. The overwhelming consensus of science is that poltergeists do not exist and there is generally a rational explanation for people's experiences. Misinterpretation is most likely to occur when people believe a place is haunted and they are looking for evidence to confirm this. In this way, much poltergeist activity can actually be attributed to inaccurate perception of natural phenomenon.", "id": 1168751} {"src_title": "Kosmická smlouva", "tgt_title": "Outer Space Treaty", "src_document": [{"title": "Historie a charakteristika.", "content": "Byla otevřena k podpisu 27. ledna 1967 u tří depozitárních vlád – Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu. V platnost vstoupila 10. října 1967. Jejím hlavním východiskem byla \"Deklarace právních zásad činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru\", přijatá Valným shromážděním OSN v roce 1963. Smlouva zakazuje smluvním státům umísťovat jaderné zbraně a jiné zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu Země, na Měsíc nebo na jiná nebeská tělesa. Využití Měsíce a dalších nebeských těles vyhrazuje pouze pro mírové účely a výslovně na nich zakazuje budování vojenských základen, provádění vojenských manévrů nebo testování jakýchkoli zbraní (tzv. \"neutralizace a zásada nemilitarizace Měsíce a nebeských těles\"). Článek 2 deklaruje kosmický prostor jako \"rei communis\". Kosmický prostor patří celému lidstvu (čl. 1) a jednotlivé státy si ho nemohou žádným způsobem přivlastnit (např. okupací, prohlášením suverenity). Podobný režim platí i pro mezinárodní vody. Tento koncept byl pak roku 1979 potvrzen i ve článku 11 Dohody o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech, který prohlašuje Měsíc a jeho přírodní zdroje za „společné dědictví lidstva“ – tato smlouva vstoupila v platnost roku 1984, podepsalo ji však jen 9 poměrně bezvýznamných států, z nichž žádný se kosmického programu významněji neúčastní. Výzkum a využívání kosmického prostoru je přístupný všem státům (bez ohledu na jejich hospodářskou vyspělost) a tyto státy se řídí zásadou spolupráce. Kosmonauti jsou považováni za „vyslance lidstva“. Smlouva dále stanovuje odpovědnost smluvních států za škody způsobené jejich kosmickými objekty. Tato odpovědnost byla upřesněna a rozvedena roku 1972 v Úmluvě o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými předměty. Smlouvu ratifikovalo 101 států a 26 dalších ji zatím podepsalo. Úřední překlad do češtiny je pod č. 40/1968 Sb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, zkráceně označovaná jako Kosmická smlouva, je mezinárodní smlouva upravující základní právní rámec pro činnost států ve vesmíru.", "tgt_summary": "The Outer Space Treaty, formally the Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, is a treaty that forms the basis of international space law. The treaty was opened for signature in the United States, the United Kingdom, and the Soviet Union on 27 January 1967, and entered into force on 10 October 1967. As of June 2019, 109 countries are parties to the treaty, while another 23 have signed the treaty but have not completed ratification. In addition, Taiwan, which is currently recognized by , ratified the treaty prior to the United Nations General Assembly's vote to transfer China's seat to the People's Republic of China (PRC) in 1971. Among the Outer Space Treaty's main points are that it prohibits the placing of nuclear weapons in space, it limits the use of the Moon and all other celestial bodies to peaceful purposes only, and establishes that space shall be free for exploration and use by all nations, but that no nation may claim sovereignty of outer space or any celestial body. The Outer Space Treaty does not ban military activities within space, military space forces, or the weaponization of space, with the exception of the placement of weapons of mass destruction in space. It is mostly a non-armament treaty and offers insufficient and ambiguous regulations to newer space activities such as lunar and asteroid mining.", "id": 2438106} {"src_title": "Oktogen", "tgt_title": "HMX", "src_document": [{"title": "Základní fyzikální a chemické vlastnosti.", "content": "Chemicky je oktogen cyklický tetraamin, jehož 4 dusíkové atomy osmičlenného cyklu nesou namísto vodíkového atomu nitroskupinu (NO). Je to jemná krystalická prášková látka o hustotě 1,91 g/cm a teplotě tání 276 – 286 °C. Při zahřátí na teplotu 335 °C (při rychlosti zahřívání 20 °C/min) dochází k samovolnému explozivnímu rozkladu (teplota vzbuchu). Detonační rychlost je 9 100 m/s. Ve vodě je prakticky nerozpustný, stejně tak jako ve většině běžných organických rozpouštědel. Na rozdíl od hexogenu je stálejší vůči působení alkálií.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Oktogen je v průmyslovém měřítku obvykle získán jako boční produkt při výrobě hexogenu. Existuje pak řada postupů, jak od sebe obě tyto látky oddělit. Směs hexogenu a oktogenu, bohatá na oktogen, se nejlépe připravuje reakcí dusičnanu hexaminu, dusičnanu amonného a kyseliny dusičné. Značný podíl oktogenu vzniká v případě, kdy reakce probíhá při teplotě 73 – 78 °C, načež se směs ochladí na 25 °C a pak teprve filtruje. Tato směs (s teplotou tání 191 – 202 °C) obsahuje kolem 10 % oktogenu. Pokud potřebujeme připravit skutečně čistý oktogen, je možné využít jeho vyšší stálosti vůči působení alkalických hydroxidů a opatrným zahříváním směsi obou látek s hydroxidem sodným odstranit hexogen jeho rozkladem.", "section_level": 1}, {"title": "Pyrotechnické vlastnosti a využití.", "content": "Oktogen je svými pyrotechnickými vlastnostmi velmi podobný hexogenu a často se při praktickém použití trhavin na bázi RDX pracuje vlastně se směsí obou látek, ve které má hexogen výrazně vyšší podíl. Použití čistého preparátu je omezeno jeho vyšší cenou. V některých případech je však výhodou jeho vyšší teplota vzbuchu a používá se proto při výrobě speciálních termostabilních trhavin. Je nejvýkonnější (nebrizantnější) široce používanou výbušninou a proto se v aplikacích vyžadujících extrémní účinnost setkáváme téměř výhradně s oktogenem. Téměř všechny hlavice protitankových a protiletadlových zbraní jsou plněny výbušninami, kde oktogen tvoří 75-96 % hmotnosti. Zde je jak součástí litých směsí s TNT (oktoly, např. oktol 75:25), tak součástí lisovaných nebo litých směsí s plastickými hmotami (PBX, PBXN, například PBXN-5). Ve velmi malých množstvích (řádově 10-20 mg na metr délky) se používá jako náplň trubiček v systémech pro odpalování výbušnin bez asistence elektrického proudu (NONEL)", "section_level": 1}], "src_summary": "Oktogen, chemickým názvem cyklotetramethylentetranitramin nebo 1,3,5,7-tetranitro-1,3,5,7-tetraazoktan, je velmi silnou, bezpečnou trhavinou, označovanou také zkratkou \"HMX\" (z angl. \"Her Majesty's Exposive\" či \"High Melting Point Explosive\"). Praktické využití nalézá pouze ve speciálních aplikacích především ve směsi s jinými výbušninami.", "tgt_summary": "HMX, also called octogen, is a powerful and relatively insensitive nitroamine high explosive, chemically related to RDX. Like RDX, the compound's name is the subject of much speculation, having been variously listed as High Melting Explosive, Her Majesty's Explosive, High-velocity Military Explosive, or High-Molecular-weight RDX. The molecular structure of HMX consists of an eight-membered ring of alternating carbon and nitrogen atoms, with a nitro group attached to each nitrogen atom. Because of its high molecular weight, it is one of the most potent chemical explosives manufactured, although a number of newer ones, including HNIW and ONC, are more powerful.", "id": 163553} {"src_title": "Ján Chryzostom Korec", "tgt_title": "Ján Chryzostom Korec", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1939 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). Studoval na gymnáziu v Kláštore pod Znievom, později až do roku 1950 studoval filozofii a teologii v Ružomberku, v Trnavě a v Brně. Během noci z 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim násilně zlikvidoval řehole. Po této noci se ocitl v záchytném táboře. Po propuštění z internace odešel do civilního života a pracoval jako dělník až do roku 1960. Na kněze byl vysvěcen tajně v Rožňavě 1. října 1950 biskupem ThDr. Róbertem Pobožným. Už o rok později, 24. srpna 1951, jej jako 27letého biskup Pavol Hnilica vysvětil v Bratislavě na biskupa (tajné svěcení mu bylo uděleno na základě rozhodnutí, které vydal papež Pius XII. pro komunistické státy). Od biskupského vysvěcení používá rozšířené jméno Ján \"Chryzostom\" Korec. V následujícím období se věnoval studentům teologie a pomáhal jim ku kněžskému svěcení. Velkou pozornost věnoval i laickým pracovníkům v církvi. Veškerou tuto činnost však musel vykonávat tajně, protože neměl od komunistického režimu oficiální souhlas ke kněžské činnosti. V roce 1958 se o něj začala zajímat státní bezpečnost. Zatkli jej a 11. března 1960 byl odsouzen za vlastizradu ke 12 rokům vězení. Prošel si věznicemi v Praze na Pankráci, Ruzyni, ve Valdicích, Leopoldově a v Ilavě. Z vězení byl propuštěný v roce 1968. Po propuštění z vězení až do dosažení důchodového věku v roce 1984 pracoval v různých dělnických profesích. Přitom ovšem neustával ve své kněžské službě, i když stále neměl státní souhlas. Během této doby se stal jedním z nejvýznamnějších osob v tajné církvi na Slovensku. Oficiální biskupské insignie dostal až v roce 1969, 18 let po vysvěcení biskupem, na audienci u papeže Pavla VI. V roce 1990 se stal rektorem bratislavského semináře. 6. února 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval sídelním biskupem Nitry. Krátce nato, 28. června 1991, jej papež jmenoval kardinálem a přidělil mu titulární kostel sv. Fabiána a Venancia v Římě. Od té doby byl členem kongregace pro Instituty zasvěceného života a Společenství apoštolského života, a i členem papežské komise pro kulturu. V roce 1999 v souladu s Kodexem církevního práva, podle kterého musí každý biskup po dovršení 75. roku svého života podat abdikaci do rukou papeže, požádal o uvolnění z úřadu nitrianské diecéze. 9. června 2005 Svatý stolec oznámil, že papež Benedikt XVI. přijal jeho rezignaci a jmenoval novým nitrianským biskupem Viliama Judáka, který byl slavnostně vysvěcen 16. června 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za pevné postoje a nezlomnou víru mu byla udělena řada ocenění a čestných doktorátů. Jeho celoživotní práci ocenily např. Univerzita Notre Dame Indiana v USA (1986), Univerzita v Bridgeport v USA (1992), Katolická univerzita ve Washingtonu (1993), získal i čestný doktorát Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře. V roce 1993 získal státní vyznamenání Francouzské republiky, v roce 1995 státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra I. třídy a v roce 1999 státní vyznamenání Řád Andreje Hlinky I. třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj ke Slovenskému státu.", "content": "Korec v období komunistického režimu v říjnu 1987 jako biskup podepsal Vyhlášení k deportacím Židů na Slovensku ve kterém on i další představitelé slovenského národa prosili židovský národ o odpuštění. V roce 1990 se však zviditelnil poté, co odhalil prezidentovi fašistického Slovenského státu Jozefu Tisovi pamětní desku v Bánovcích nad Bebravou, což vyvolalo protesty a pobouřené reakce části slovenské a české veřejnosti, židovské organizace B'nai B'rith, zahraničních deníků, sekulárních a lidskoprávních organizací. Korec se tehdy údajně omlouval tím, že stál daleko a dobře neviděl, co posvěcuje. 18. dubna 1997 při příležitosti 50. výročí Tisovy popravy a později také v roce 2008 sloužil v Nitře zádušní mši za Tisa. Tisa vidí jako toho, kdo v době Slovenského státu bránil zlým věcem, které prosazovalo nejen nacistické Německo, ale i slovenští radikálové. V srpnu 1997 se veřejně zastal exilového historika Milana Stanislava Ďurici v souvislosti s jeho kontroverzní knihou \"Dejiny Slovenska a Slovákov\".", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Jeho knižní tvorba představuje více než 80 titulů. Vyšly ve více vydáních a jsou součástí slovenské křesťanské literatury 20. století. Jeho spisovatelská činnost je obsažena i v početných samizdatech a různých časopisech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ján Chryzostom kardinál Korec (22. ledna 1924, Bošany – 24. říjen 2015, Nitra) byl emeritní diecézní biskup nitrianské římskokatolické diecéze, autor knih nejen s náboženskou tematikou.", "tgt_summary": "Ján Chryzostom Korec, SJ (22 January 1924 – 24 October 2015) was a Slovak Jesuit priest and a Cardinal of the Roman Catholic Church. He was ordained a priest in 1950 and consecrated bishop in 1951. Because of government suppression of the Catholic Church, he spent 39 years working as a priest without government authorization, either in prison or supporting himself as a laborer. In 1990 Pope John Paul II named him Bishop of Nitra and in 1991 named him a cardinal. Korec retired in 2005 and died in 2015.", "id": 2152696} {"src_title": "Johannes Brahms", "tgt_title": "Johannes Brahms", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Brahms se narodil v chudé rodině v Hamburku. Jeho otec Johann Jakob Brahms (1806–1872) se živil jako městský muzikant, jeho hlavními hudebními nástroji byly kontrabas a lesní roh. V roce 1830 získal měšťanské právo a zároveň se oženil se švadlenou Johannou Henrikou Christinou Nissen, která byla o 17 let starší. Nebylo pochyb o tom, že se i Johannes bude věnovat hudbě. Provozování řemesla se dědilo z otce na syna a muzikantství bylo v té době stále považováno za řemeslo. V Brahmsově případě se k tomu přidal ještě talent, který objevil jeho otec. Brahmsovým životním hudebním nástrojem se stal klavír. Jeho prvními učiteli v tomto oboru byli Otto Cossel (od roku 1840) a později Eduard Marxsen. Ještě jako dítě začal Brahms vypomáhat rodinnému rozpočtu hraním spolu s otcem v různých lokálech a tančírnách. Zároveň se ale začal projevovat jeho mimořádný talent pianisty; už v roce 1843 poprvé vystoupil veřejně. V rodině se začalo uvažovat o tom, že by Johannes odcestoval do Ameriky a vystupoval tam jako zázračné dítě. Cosselovi se však podařilo tomuto plánu zabránit. Ve čtrnácti letech už byl mladý Brahms profesionálním klavíristou a z roku 1849 pochází jeho první samostatné klavírní dílko. Pro Brahmse klíčové bylo setkání s maďarským houslistou Eduardem Reményim. V roce 1853 spolu podnikli koncertní turné, na kterém ho v Hannoveru Reményi seznámil s proslulým houslistou, o dva roky starším Josephem Joachimem. Mezi Brahmsem a Joachimem se vyvinulo přátelství na celý život. Joachim byl mnohdy prvním, komu Brahms posílal k posouzení své kompozice, a věnoval mu také svůj houslový koncert. Joachim byl také člověkem, který ho seznámil s významnými osobnostmi tehdejšího hudebního světa. Během jarního koncertního turné roku 1853, které Brahms podnikl spolu s Reményim, ho Joachim představil Lisztovi. Liszt v té době pobýval ve Weimaru, obklopený houfem svých ctitelů a ctitelek. Brahmse přijal vlídně a dokonce prima vista zahrál několik jeho skladeb. Brahms však neměl zájem akceptovat Lisztovo dominantní postavení a brzy Weimar opustil. Poslední zářijový den 1853 navštívil Brahms v Düsseldorfu manžele Roberta a Claru Schumannovy. Do jejich domu v Bilker Strasse 15 ho uvedl opět Joachim, který se s nimi znal. Na základě klavírních skladeb, které Brahms s sebou přivezl, rozpoznal Robert Schumann okamžitě velký talent mladého Hamburčana. V říjnu 1853 vyšel v časopisu Neue Zeitschrift für Musik ze Schumannova pera článek s názvem \"Neue Bahnen\" (Nové cesty), v němž je Brahmsovi předpovídána velká budoucnost. Schumann rovněž Brahmsova díla doporučil k vydání svému nakladateli, firmě Breitkopf & Härtel. Přátelství obou skladatelů bylo ukončeno Schumannovou těžkou duševní chorobou, v jejímž důsledku se v únoru 1854 pokusil spáchat sebevraždu skokem do Rýna. Podařilo se ho sice zachránit, zbývající dva roky života však strávil v ústavu pro duševně nemocné. Ještě za Schumannova života navázal Brahms blízké přátelství s jeho ženou, klavírní virtuoskou a skladatelkou Clarou Schumannovou. V době, kdy se s Brahmsem poznala, byla matkou šesti dětí a čekala sedmé. Jejich vztah je zachycen v částečně dochované korespondenci; většina literatury se shoduje, že nepřekročil rozměr platonické lásky. V roce 1855 podnikli společně, doprovázeni Joachimem, koncertní turné po Porýní, koncem téhož roku vystoupil Brahms samostatně v Gdaňsku. V době, kdy se Schumann léčil v sanatoriu, Brahms bydlel v Düsseldorfu u Schumannů a pomáhal s péčí o děti. Nicméně krátce po Schumannově smrti se rozhodl vztah ke Claře, který ochromoval jeho tvůrčí potenciál, ukončit. Oba však zůstali přátelé až do konce života. V letech 1857 až 1859 působil Brahms jako dirigent a učitel hudby na knížecím dvoře v Detmoldu, hlavním městě Knížectví Lippe. Toto místo bylo slušně honorováno, proto se mohl věnovat studiu kompozice důkladněji. Zajížděl však také do rodného Hamburku, kde byl sbormistrem ženského pěveckého sboru, který sám založil. Roku 1858 poznal Brahms v Göttingenu Agathu von Siebold. Vztah došel až k zásnubám, Brahms jej však následujícího roku zrušil. Vysvětloval to svou vášní pro hudbu, od níž by ho manželský život odváděl. V roce 1862 přijel Brahms poprvé do Vídně. Tato jeho cesta byla výsledkem zklamání, že v Hamburku nedostal místo ředitele tamní filharmonie, o které se ucházel. Ve Vídni navázal důležité kontakty a vystoupil na několika koncertech z děl svých i cizích autorů. Ještě se ale vrátil do Hamburku, kde finančně podporoval rodiče, kteří v té době již žili odděleně. Roku 1863 se opět do hlavního města rakouské monarchie vrátil, protože přijal nabídku řídit Pěveckou akademii. Ale hned následujícího roku funkci složil, aby se mohl věnovat skládání. Poslední, spíše čestné, zaměstnání Brahms přijal roku 1872, když se stal na tři roky vedoucím Vídeňského pěveckého spolku. Od přestěhování do Vídně se Brahmsův život odvíjel v zaběhnutých kolejích. Hmotně byl zabezpečen; koncertní činnost a vydávání jeho skladeb u nakladatele Fritze Simrocka mu přinášelo dostatek finančních prostředků. Rád cestoval. Často pobýval v Itálii, naposledy ještě roku 1893. Jarní a letní měsíce obyčejně trávil v některých rakouských nebo švýcarských lázních, v oblibě měl zejména Bad Ischl. Pohyboval se v úzkém kruhu umělecky založených lidí, s nimiž byl duchovně spřízněn a naladěn na stejnou notu. K jeho nejbližším přátelům lze zařadit především Kláru Schumannovou, Josepha Joachima a dirigenta Hanse von Bülow, s nímž se setkal v roce 1870. Ten později Brahmsovu hudbu široce propagoval. Dirigoval jeho první symfonii, kterou nazval „desátou Beethovenovou“. Brahms byl člověk velkorysý a laskavý. Když u mladého umělce objevil talent, nezištně mu pomáhal. To se týká především Antonína Dvořáka a Karla Weise, jimž pomohl v začátcích: Brahms zasedal v císařském výboru, který uděloval státní stipendia, a zasloužil se o udělení finanční podpory oběma těmto českým skladatelům. V posledním dvacetiletí svého života byl Brahms považovaný za vůdčí osobnost evropské hudební scény, i když se tomu sám bránil, stejně tak jako když byl stavěn do čela antiwagneriánského hudebního proudu. Obdržel řadu uznání, mj. čestný doktorát univerzity ve Vratislavi (1879), v roce 1886 byl jmenován čestným presidentem Wiener Tonkünstler Verein (Spolku vídeňských hudebníků), 1889 čestným občanem Hamburku a téhož roku byl jmenován rytířem Leopoldova řádu. V roce 1895 uspořádalo durynské město Meiningen, kde Brahms často pobýval a jehož orchestr premiéroval některé jeho skladby, brahmsovské slavnosti. Tohoto příkladu následovala i další města. Brahms zemřel na rakovinu jater 3. dubna 1897. Byl pohřben na centrálním hřbitově ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Brahms a Antonín Dvořák.", "content": "Brahmse a Dvořáka pojilo dlouholeté přátelství. Kromě jiného to bylo i proto, že oba sdíleli podobné názory na uměleckou tvorbu. Začátek kontaktů se datuje na konec roku 1877. Vlivný vídeňský hudební kritik Eduard Hanslik Dvořákovi písemně sdělil, že má Brahms o jeho dílo zájem a už doporučil svému vydavateli Simrockovi (ten se později stal nakladatelem i Dvořákových skladeb) \"Moravské dvojzpěvy\". Dvořák také hned v prosinci Brahmsovi napsal a složil smyčcový kvartet d-moll op. 34, který mu dedikoval. Dopis nezůstal bez odezvy. Jako důležitý člen grantové komise říšského ministerstva školství Brahms prosadil, že Dvořák obdržel státní stipendium, které mu zajišťovalo alespoň částečnou hmotnou nezávislost. Byl to Brahmsův vliv, který Dvořákovi dopomohl k rychlejšímu vzestupu z málo známého provinčního skladatele mezi světově uznávané tvůrce. K jejich prvnímu osobnímu setkání došlo v únoru 1879, kdy Brahms s Joachimem přijeli do Prahy koncertovat. V říjnu roku 1883 navštívil Dvořák Brahmse ve Vídni. Brahms mu přehrával pasáže ze své nové 3. symfonie, která dosud nevyšla tiskem. Doporučoval mu také přesídlit do Vídně a dokonce sliboval, že se o jeho rodinu hmotně postará. V prosinci 1895, když Dvořák ve Vídni navštívil Brahmse a dirigenta Hanse Richtera, o této možnosti skutečně uvažoval. Mezi oběma skladateli se vyvinulo blízké přátelství. Dvořák si velice vážil rad svého staršího kolegy, naopak Brahms obdivoval Dvořákovu nevídanou melodickou invenci. Brahms trávil rád čas v kruhu Dvořákovy rodiny. \"\"Neznám jediného mezi svými přáteli, který by měl takovou ženu,\"\" napsal. Churavějícího Brahmse navštívil Dvořák ve Vídni na konci jeho života dvakrát. V březnu 1896 se kromě Brahmse setkal ještě s Antonem Brucknerem. Se svým přítelem se pak přijel rozloučit měsíc před jeho smrtí v březnu následujícího roku, v dubnu se zúčastnil jeho pohřbu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Brahms je často považován za posledního velkého skladatele klasické německé hudební tradice, která sahá přes Beethovena, Mozarta a Haydna až k Bachovi. Brahms byl univerzální skladatel. Skládal díla orchestrální, komorní i vokální – s výjimkou opery. Plodný byl především v oblasti vokální: Napsal na 300 písní a duet a mnoho sborových skladeb a kantát. I poslední jím složené dílo je vokální: \"Čtyři vážné písně\", op. 121 z roku 1896. Brahmsovou doménou byl klavír. Byl to nástroj, který nejlépe znal a který virtuózně ovládal. Proto také svou opusovou tvorbu z let 1853–1854 začal třemi sonátami op. 1, 2 a 5. Skládal rovněž skladby pro čtyři ruce i pro dva klavíry. Původně čtyřruční formu mají také jeho proslulé Uherské tance z let 1869 a 1880. Ale i v komorní hudbě s více nástroji převažují díla, ve kterých se uplatňuje klavír, ať už jsou to klavírní kvartety (op. 25, 26, 60), klavírní tria, sonáty pro housle nebo violoncello a klavír či klavírní kvintet op. 34. Brahms také složil dva klavírní koncerty. První z nich, d-moll op. 15 z roku 1860, je nesený v duchu romantismu a při premiéře v Lipsku propadl. Druhý, B-dur op. 83, vznikal v letech 1878–1881. Je to interpretačně náročná skladba, Max Reger ho označil za největší od doby klavírních koncertů Beethovenových. Stěžejní význam mají jeho čtyři symfonie. První z nich, c-moll op. 68 vyšlá tiskem roku 1877, představuje syntézu dosavadního vývoje symfonické tvorby. Brahms na ní pracoval už v 60. letech, kdy měl naskicovanou první větu. S jejím vydáním váhal, dokud nebyl s výsledným tvarem zcela spokojen. Přídomkem \"Pastorální\" bývá označována druhá symfonie D-dur op. 73, vydaná roku 1878. Brahms ji psal během pobytů v Alpách a je oslavou přírody. Třetí symfonie F-dur op. 90 z roku 1884 bývá pro svůj pathos nazývaná \"Heroická\". Byla částečnou inspirací pro Antonína Dvořáka. Nejvyzrálejší je závěrečná čtvrtá symfonie e-moll op. 98 z roku 1886. Obsahuje propracovaný systém variací hlavního tématu, v němž Brahms složil poctu svému velkému vzoru, Johannu Sebastianu Bachovi. K dalším významným orchestrálním skladbám patří \"Variace na Haydnovo téma\" B-dur op. 56a z roku 1874 a dvě předehry: \"Akademická slavnostní předehra\" op. 80 a \"Tragická předehra\" op. 81, obě z roku 1881. Věhlas si získal i houslový koncert D-dur op. 77 z roku 1878, psaný pro Joachima. Mezi vrcholy jeho tvorby patří též \"Dvojkoncert pro housle a violoncello\" a-moll op. 102 z roku 1888. Ve výčtu jeho nejdůležitějších děl nelze opomenout ani \"Německé rekviem\" pro soprán, baryton, smíšený sbor a orchestr op. 45 z roku 1868, jeho největší vokální dílo. Není to skladba liturgická, protože se autor nedržel závazného latinského textu. Libreto tvoří Brahmsův výběr z biblických textů. Z Brahmsových základních děl je třeba zmínit i tři smyčcové kvartety op. 51/1, 51/2 a 67, vyšlé tiskem v rozmezí let 1873–1876.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburk – 3. dubna 1897, Vídeň) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Ve své tvorbě usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena. Richarda Wagnera respektoval, jeho novoromantické zaměření na programní hudbu a reformu opery jako spojení více uměleckých druhů nesdílel. Prosadil se v oblasti symfonické hudby, komorní hudby, písňové tvorby a skladeb pro pěvecké sbory. O napsání opery se nikdy nepokusil. Udržoval přátelské vztahy s Antonínem Dvořákem a zasloužil se o to, že se jeho dílo prosadilo i v Evropě.", "tgt_summary": "Jean-Paul Charles Aymard Sartre (, ; ; 21 June 1905 – 15 April 1980) was a French philosopher, playwright, novelist, screenwriter, political activist, biographer, and literary critic. He was one of the key figures in the philosophy of existentialism and phenomenology, and one of the leading figures in 20th-century French philosophy and Marxism. His work has also influenced sociology, critical theory, post-colonial theory, and literary studies, and continues to influence these disciplines. Sartre was also noted for his open relationship with prominent feminist and fellow existentialist philosopher and writer Simone de Beauvoir. Together, Sartre and de Beauvoir challenged the cultural and social assumptions and expectations of their upbringings, which they considered bourgeois, in both lifestyle and thought. The conflict between oppressive, spiritually destructive conformity (\"mauvaise foi\", literally, \"bad faith\") and an \"authentic\" way of \"being\" became the dominant theme of Sartre's early work, a theme embodied in his principal philosophical work \"Being and Nothingness\" (\"L'Être et le Néant\", 1943). Sartre's introduction to his philosophy is his work \"Existentialism Is a Humanism\" (\"L'existentialisme est un humanisme\", 1946), originally presented as a lecture. He was awarded the 1964 Nobel Prize in Literature despite attempting to refuse it, saying that he always declined official honours and that \"a writer should not allow himself to be turned into an institution\".", "id": 508359} {"src_title": "Mistrovství světa ve fotbale 1934", "tgt_title": "1934 FIFA World Cup", "src_document": [{"title": "Kandidáti na pořadatelství.", "content": "Po dlouhém rozhodovacím procesu, během kterého se výkonný výbor FIFA sešel celkem osmkrát, byla 9. října 1932 na zasedání ve Stockholmu jako pořadatelská země vybrána Itálie. Volba výkonného výboru FIFA nebyla provedena tajným hlasováním. Pořadatelství Itálie bylo upřednostněno před tím ve Švédsku, protože italská vláda na mistrovství vyčlenila 3,5 milionu lir.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Kvalifikace se účastnilo 32 fotbalových reprezentací, které bojovaly o 16 míst na závěrečném turnaji. Turnaje se neúčastnily některé kvalitní celky. Uruguay, mistr světa z předešlého šampionátu, se odmítla účastnit na protest proti zamítnutí účasti některých evropských zemí kvůli obtížnému cestování na předešlé mistrovství v Uruguayi. MS ve fotbale 1934 je tak jediným mistrovstvím, kterého se vítěz předešlého MS nezúčastnil. Šampionátu se také neúčastnily reprezentace zemí Spojeného království, které v té době dobrovolně nebyly členy FIFA. FIFA přesto Anglii a Skotsku nabídla účast na závěrečném turnaji, aniž by musely projít kvalifikací. Tento návrh byl však Brity ostře zamítnut. Člen výkonného výboru britské fotbalové asociace Charles Sutcliffe nazval celé mistrovství \"vtipem\" a prohlásil, že \"národní asociace Anglie, Skotska, Walesu a Irska mají co dělat na svém mezinárodním mistrovství, které mu připadá mnohem lepší než to v Římě\". Přestože byla Itálie hostitelskou zemí, tak se musela probojovat kvalifikací. Skupiny v kvalifikaci byly uspořádány podle zeměpisné polohy zemí. Argentina a Brazílie postoupily automaticky, protože Chile a Peru odstoupily. 12 ze 16 skupin bylo v Evropě, tři v Americe a jedna byla přidělena Africe a Asii. Jen deset ze 32 týmů nebylo z Evropy, z nichž se čtyři kvalifikovaly (Brazílie, Argentina, Spojené státy americké a Egypt, který byl první africkou zemí, která se kvalifikovala na MS ve fotbale). Poslední kvalifikační utkání o poslední místo na MS se hrálo v Římě jen tři dny před zahájením šampionátu mezi Spojenými státy a Mexikem. Deset z kvalifikovaných týmů se MS účastnilo poprvé. Devět z nich bylo z Evropy (Itálie, Německo, Španělsko, Nizozemsko, Maďarsko, Československo, Švédsko, Rakousko a Švýcarsko). Desátým byl Egypt, který po tomto MS kvalifikoval až na MS ve fotbale 1990 v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Opakovaný zápas:", "section_level": 2}, {"title": "Střelci.", "content": "S pěti góly byl nejlepším střelcem turnaje Oldřich Nejedlý. Bylo vstřeleno celkem 70 gólů 45 hráči, žádný z gólů nebyl vlastní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa ve fotbale 1934 bylo druhým mistrovstvím světa v dějinách fotbalu. Pořadatelskou zemí byla 9. října 1932 na kongresu FIFA ve Stockholmu zvolena Itálie. Bylo to první mistrovství světa, na které se týmy (včetně domácího mužstva) musely kvalifikovat. Závěrečného turnaje se zúčastnilo 16 celků. Turnaj se konal od 27. května do 10. června 1934, kdy bylo odehráno finále mezi mužstvy Itálie a Československa. Po rozhodčím Ivanem Eklindem proitalsky vedeném finálovém utkání nakonec vyhráli Italové v prodloužení 2 : 1 a získali svůj první titul mistrů světa. Na bronzové příčce se umístila reprezentace Německa poté, co porazila v boji o třetí místo Rakousko 3 : 2. Celkem padlo na turnaji 70 branek, což je v průměru 4,1 branky na zápas. Nejlepším střelcem mistrovství se stal s pěti brankami československý reprezentant Oldřich Nejedlý, jemuž se jako jedinému na tomto šampionátu podařilo v utkání s Německem vsítit hattrick, který však byl oficiálně uznán FIFA až po 72 letech. Mezi hvězdy tohoto mistrovství světa se řadí: Giampiero Combi, Giuseppe Meazza (oba Itálie), František Plánička, Oldřich Nejedlý (oba Československo), Matthias Sindelar, Josef Bican (oba Rakousko). Mistrovství světa 1934 doprovázela řada okolností, které vedly mnohé pozorovatele k názoru, že byl celkový výsledek do značné míry ovlivněn ve prospěch domácího týmu fašistické Itálie. Josef Bican tvrdil až do své smrti v roce 2001, že rozhodčí klíčových zápasů mužstev Rakouska (zvaného \"Wunderteam\") a Československa proti Itálii, švédský občan Ivan Eklind, byl italským diktátorem Benitem Mussolinim podplacen. Oficiální míč tohoto MS se jmenoval \"Federale 102\".", "tgt_summary": "The 1934 FIFA World Cup was the second edition of the FIFA World Cup, the world championship for men's national association football teams. It took place in Italy from 27 May to 10 June 1934. The 1934 World Cup was the first for which teams had to qualify to take part. Thirty-two nations entered the competition, and after qualification, 16 teams participated in the finals tournament. Reigning champions Uruguay refused to participate due to the fact that just four European teams had accepted their invitation to the 1930 tournament. Italy became the second World Cup champions and the first European team to win, beating Czechoslovakia 2–1 in the final. The 1934 World Cup was a high-profile instance of a sporting event being used for overt political gain, much like the Berlin Olympics two years later. Benito Mussolini was keen to use this World Cup as a means of promoting fascism, and there were accusations of bribery, corruption and meddling in the Italian team's matches by Mussolini himself. The Federale 102, which was manufactured in Italy, was the match ball provided for the 1934 World Cup.", "id": 2128090} {"src_title": "Ruční práce", "tgt_title": "Handicraft", "src_document": [{"title": "Háčkování.", "content": "Háčkování má výhodu, že se nedá vykonat strojem, tedy ještě do nedávna nedalo. K háčkování stačí pouze jeden háček \"(krátké jehlice s malým háčkem na konci\") a klubíčko příze. Princip háčkování spočívá ve vytváření/provlékání smyček/ok pomocí háčku, kdy vzniká takzvaný řetízek a zároveň první řada, která většinou určuje i počáteční šířku úpletu. Potom tam, kde se skončilo, se háčkem otáčíme a první řadou smyček protahujeme smyčku po smyčce řadu druhou. \"(jednotlivým smyčkám se říká oko)\". V tuto chvíli se háčkování stává také náročnější, smyčkou už další jednoduchou smyčku jen neprotahujeme, ale smyčky první a druhé řady lze různě kombinovat, techniky splétání smyček mají své názvy. Mezi ty základní patří řetízkové oko, pevné oko, krátký a dlouhý sloupek. Z ozdobných technik třeba křížový sloupek, nahazovaný sloupek, pecičky, pikotky. Na vybraných místech každé řady lze tímto specifickým splétáním oček určovat šířku a vzorky úpletu. Lze uháčkovat různý tvar - kruh - dečka, límeček, rukavičky, bačkůrky, ozdoby. Háčkují se hračky- hlavně zvířátka. Háčkování je velmi zábavné a uklidňující.", "section_level": 1}, {"title": "Pletení.", "content": "Pletení je háčkování podobné a dá se předpokládat, že pletení a háčkování vznikalo současně. U pletení provlékáte oka pomocí dvou pletacích jehlic, řada ok se provléká z jedné na druhou jehlici. Tato technika je sice přesnější, ale také těžší než háčkování. Plést můžeme na dvou jehlicích, kdy pleteme tam a zpět, na 5 jehlicích do kruhu (rukavice, čepice, rukávy, ponožky), kdy 4 jehlice nesou oka a pátou jehlicí pleteme dokola, nebo na dvou (kruhové jehlice), což jsou dvě jehlice propojené silonovou nití. Tento způsob je hodně rozšířený v severských zemích (Norsko, Island...) kde pletou i muži. Při strojové výrobě se postupuje odlišně. Velkou výhodou je vyšší rychlost vytváření úpletů. Za nevýhodu pletacích strojů se označuje jejich přesnost - jedno očko je jako druhé. Ale díky tomu zde je i velmi jednoduché řešení, aby bylo poznat, že jste například oděv pletli Vy a ne stroj. Stačí pouze jedno oko vynechat, či přidat. Jednoduše udělat malou chybu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšívání.", "content": "Vyšívání má mnoho stylů, dělí se podle typů stehů, mezi základní stehy patří křížkový a jednoduchý. Pro vyšívání postačuje mít jehlu, bavlnku či barevnou nit a tkaninu nebo oděv na který budete vyšívat motiv podle vybrané předlohy.", "section_level": 1}, {"title": "Indické korálkování.", "content": "Poslední dobou čím dál víc stoupá na oblibě takzvané indické korálkování - vytváření barevných motivů nebo obrazců našíváním korálků. Je možné, že k oblibě této techniky přispívá její exotičnost - dostala se k nám z Indie. Indové mají velice rádi barevné a blýskavé věci, proto je tato technika v Indii tak často využívaná. Když si zakoupíte např. bílou látku a sadu malých, barevných, skleněných korálků, můžete začít. Stejně jako u vyšívaní potřebujete také jehlu a nit. Indické korálkování má výhodu v tom, že stačí pouze jedna pevná nit bez dalších barevných odstínů. Nit stejně není příliš vidět - vhodný je i vlasec. Když začínáme s Indickým korálkování může někdy vzniknout pár omylů:", "section_level": 1}, {"title": "Další techniky.", "content": "Toto je základ některých ručních prací s jehlou, jehlicí, nití a vlnou. Dále samozřejmě existuje široké spektrum dalších ručních prací jako například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vznik ručních prací bezpochyby souvisí s lidskou touhou zdobit sebe, svůj oděv i své příbytky. Zdobených oděvů se z dávné historie mnoho nezachovalo, ale potřebu zdobit dokládají různé spony, tlačítka, jehlice apod. Jedním z dokladů může být i zbytek háčkované síťky na vlasy nalezené při archeologickém hledání v hrobech z doby bronzové. Kolem roku 1850 se pomocí delší ocelové jehlice háčkovaly prýmky. Prýmky se různě stáčely jako stužky a spojovaly se háčkováním. Často se háčkovaly i napodobeniny renesančních šitých krajek. Obliba některých druhů ručních prací se znovu vrací, řada ručně dělaných ozdobných doplňků je v současnosti velmi módní.Ruční práce se také vyučují na základních školách.", "tgt_summary": "A handicraft, sometimes more precisely expressed as artisanal handicraft or handmade, is any of a wide variety of types of work where useful and decorative objects are made completely by hand or by using only simple tools. It is a traditional main sector of craft and applies to a wide range of creative and design activities that are related to making things with one's hands and skill, including work with textiles, moldable and rigid materials, paper, plant fibers, etc. One of the world's oldest handicraft is Dhokra; this is a sort of metal casting that has been used in India for over 4,000 years and is still used. In Iranian Baluchistan, women still make red ware hand made pottery with dotted ornaments much similar to the 5000 year old pottery tradition of Kalpurgan, an archaeological site near the village . Usually, the term is applied to traditional techniques of creating items (whether for personal use or as products) that are both practical and aesthetic. Handicraft industries are those that produce things with hands to meet the needs of the people in their locality. Machines are not used. Collective terms for handicrafts include artisanry, handicrafting, crafting, handicraftsmanship and handcrafting. The term arts and crafts is also applied, especially in the United States and mostly to hobbyists' and children's output rather than items crafted for daily use, but this distinction is not formal, and the term is easily confused with the Arts and Crafts design movement, which is in fact as practical as it is aesthetic. Handicraft has its roots in the rural crafts—the material-goods necessities—of ancient civilizations, and many specific crafts have been practiced for centuries, while others are modern inventions or popularizations of crafts which were originally practiced in a limited geographic area. Many handcrafters use natural, even entirely indigenous, materials while others may prefer modern, non-traditional materials, and even upcycle industrial materials. The individual artisanship of a handcrafted item is the paramount criterion; those made by mass production or machines are not handicraft goods. Seen as developing the skills and creative interests of students, generally and sometimes towards a particular craft or trade, handicrafts are often integrated into educational systems, both informally and formally. Most crafts require the development of skill and the application of patience but can be learned by virtually anyone. ", "id": 823297} {"src_title": "Zvonkohra", "tgt_title": "Carillon", "src_document": [{"title": "Malé zvonkohry.", "content": "Nejmenší \"zvonkohry\" - metalofony - mají místo zvonků kovové obdélníkové destičky, uspořádané v řadách, podobně jako kameny xylofonu. Rozeznívají se paličkami drženými v rukách nebo kladívky spojenými s klaviaturou. Rozsah zvonkohry používané v orchestru bývá 2 - 3 oktávy. Větší (stabilní) nástroje často používají zvony zjednodušeného tvaru - cymbály - zhruba tvaru duté kulové úseče - (asi jako dveřní elektrické zvonky). V symfonickém orchestru mají své trvalé místo zvony tubulární či tyčové, provedené z oceli, skladné, avšak jejich zvuk je oproti skutečným bronzovým zvonům značně ochuzen.", "section_level": 1}, {"title": "Velké zvonohry.", "content": "Velké nástroje mohou být konstruovány jako zvonkohry (nepřímé ovládání kladiv pneumaticky, nyní častěji elektromagneticky, což je jednodušší a umožňuje automatickou hru ze záznamu), či jako zvonohry (přímě mechanické ovládání pákami a táhly, což je podstatně složitější, avšak umožňuje dynamický přednes \"živého\" hráče). Zvonohry jsou velmi oblíbeny v západní Evropě, zejména ve Velké Británii, Belgii a Nizozemí, kde se zvonohry dodneška vylepšují. V Česku nemají zdaleka takovou tradici, avšak právě proto je pražská loretánská zvonkohra zcela unikátní, neboť je zachována v původním historickém stavu. Proč v Česku zvonkohry nedosáhly takové obliby lze jen spekulovat, zajímavě zní teorie, která tvrdí, že zvon je mollový hudební nástroj, zatímco většina českých lidových písní je durových, a proto českému uchu zní písně ze zvonkoher poněkud nezvykle. Důležitý je též fakt, že alikvotní tóny zvonu netvoří k nárazovému (základnímu) tónu harmonickou řadu, jako je tomu např. u strun nebo píšťal. Proto se tón zvonu jeví pro hudební účely jako poněkud nečistý. V Nizozemí, kde mají zvonkohry nejdelší tradici, byly sice učiněny pokusy vyrábět durové zvony (\"pregnant\" bells, CocaCola bells), ale ty nemají pěkný tvar a hlavně jejich zvuk nedosahuje potřebných kvalit a tato cesta byla opuštěna. Zvonohra je osazena souborem zvonů klasického tvaru, přičemž profil žebra, zvláště velkých zvonů s hlubokým tónem, bývá modifikován s ohledem na sjednocení doby dozvuku všech použitých zvonů. Nástroj má vždy mechanický systém manuálního ovládání - klaviaturu, též i pedálnici, které zohledňují dynamiku úhozu. Koncertní zvonohra musí mít nejméně 23 zvonů, jejichž ladění je v toleranci 1 setina půltónu! Odlít takto přesně znějící zvon není možné (profil zvonu je možné vypočítat a odlít s maximální tolerancí cca 1/16 tónu, zvony pro koncertní nástroj je proto nutno navrhnout cca o 1/4 tónu níže a po odlití je na vnitřní straně věnce nepatrným osoustružením \"doladit\". Tímto ani žádným jiným způsobem však nelze hlas (tón) zvonu snižovat. V České republice této kategorii odpovídá jen Pražská (Manouškova) mobilní zvonohra postavená Petrem Rudolfem Manouškem v roce 2001. Tento, i ve světovém srovnání, špičkový nástroj má 57 zvonů, umístěných na pojízdné konstrukci s vnějšími rozměry běžného 20stopého ISO kontejneru, takže je přepravitelný kamionem a může projíždět a hrát i v ulicích historických měst a k tomu je vybaven mechanickou klaviaturou i nezávislým elektronickým systémem, ovládaným vestavěným počítačem, který umožňuje automatickou hru až 1024 zaznamenaných nahrávek. Tato zvonohra je nyní největší mobilní zvonohrou světa (celková hmotnost nástroje 12 tun, z toho zvony 5 tun) s rozsahem F1 - d6, přičemž původně největší \"mobilní\" nástroj byl umístěn na dlouhém návěsu nadměrných rozměrů, takže byl velmi obtížně přepravitelný ze svého stanoviště v holandském Utrechtu (v roce 2015 byl tento nástroj zrušen, rozebrán a zvony instalovány na věž). Ostatní mobilní zvonohry jsou podstatně menší, s menším počtem i hmotností zvonů, jedna je provozována v USA, všechny ostatní v západní Evropě, kde byly všechny postaveny. V poslední době byla většina velkých mobilních zvonoher zrušena pro velkou ztrátovost (nástroj blokuje transportní automobil, přeprava podléhá mýtu, trasu nutno plánovat s ohledem na únosnost cest atd.) Většina zvonoher je tak natrvalo umístěna ve věžích (tak jako Loreta), což však velmi komplikuje společné hraní s orchestrem či dalšími nástroji, které kvůli rozdílné hlasitosti musí při živé produkci zůstat na náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Zvonkohry v České republice.", "content": "Nejznámější zvonkohry ve věži:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvonkohra a také zvonohra jsou bicí hudební nástroje respektive zvláštní hudební stroje, konkrétně idiofony, jejichž každý tón je vytvářen vlastním kovovým laděným elementem, které jsou ve větší sérii seskupeny tak, že umožňují hraní (jednohlasé) melodie. Tyto znějící elementy (u nejmenších plochá \"želízka\", u větších zvonky, zvonce, cimbály i zvony) jsou rozezvučovány buď přímo, pomocí kladívek, srdcí, nebo důmyslným systémem táhel, které jsou vedeny od klaviatury až ke kladivu u zvonu, případně jsou napojeny na pneumatický, či elektrický rozvod. Moderní zvonkohry mohou být také ovládány programově na dálku prostřednictvím počítačů a za pomoci elektrického, pneumatického či kombinovaného pohonu zvonů. Zvonkohra může být ovládána libovolným nepřímým způsobem, zvonohra však pouze přímým mechanickým systémem táhel, umožňujícím úderovou dynamiku (hru se změnou hlasitosti). Menší nástroje, hrající v orchestru, používají namísto zvonů tradičního tvaru kovové tyče nebo trubice.", "tgt_summary": "A carillon ( or ; ) is a musical instrument typically housed in the bell tower (belfry) of a church or municipal building. The instrument consists of at least 23 cast bronze, cup-shaped bells, which are played serially to produce a melody, or together to play a chord. A traditional manual carillon is played by striking a keyboard—the stick-like keys of which are called batons—with the fists, and by pressing the keys of a pedal keyboard with the feet. The keys mechanically activate levers and wires connected to metal clappers which strike the bells. Although unusual, real carillons have occasionally been fitted to theatre organs (instead of the metal bars or chimes more often used in simulation), such as the Christie organ at the Regal Cinema, Marble Arch, in London. A carillon-like instrument with fewer than 23 bells is called a chime. The largest carillon in the world, with 120 bells, is in the Palace of Mafra in Portugal. The carillon is the second heaviest of all extant musical instruments, ranking behind only the largest pipe organs. The heaviest carillon in the world (at Riverside Church in New York City) weighs over , whereas the Wanamaker Organ in Philadelphia weighs . The word \"carillon\" is said to originate from the French \"quadrillon\", meaning four bells. In German, a carillon \"ist ein Glockenspiel\"; the percussion instrument called a glockenspiel by English speakers is often called a \"carillon\" in French.", "id": 2238605} {"src_title": "Lena", "tgt_title": "Lena (river)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka se dělí na tři hlavní úseky", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Pramení v západních svazích pohoří Bajkalský hřbet, pouhých 7 km od Bajkalského jezera nedaleko osady Kačug v nadmořské výšce 1640 m. Odsud teče úzkým hluboce zaříznutým údolím rychlým spádem. Prudké skalnaté svahy nad břehy se tyčí do výšky až 300 m. Šířka údolí se mění od 1 až 2 km do 10 km. Místy se údolí zužuje na 200 m a nazývá se čelisti (). Nejznámějším takovým místem je Pjanyj byk 237 km pod Kirenskem, při ústí Kirengy.", "section_level": 2}, {"title": "Střední tok.", "content": "Od soutoku s Vitimem se řeka rozšiřuje a na březích nad ní vystupují velké skály, vysoké až 300 metrů. K dalšímu výraznému rozšíření pak dochází pod ústím Oljokmy. Šířka koryta dosahuje 1 km a údolí 30 km, přičemž podél řeky se nachází úval s množstvím nevelkých jezer. Mezi ústím Oljokmy a Podkrovskem se dolina zužuje a lemují ji svislé silně členěné vápencové skály často podivuhodných tvarů (např. Lenské sloupy). Až k Jakutsku řeka protéká mírnou pahorkatinou. Na středním toku přijímá zprava Vitim, Velký Patom, Oljokmu s Čarou a Aldan a zleva Ňuju.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní tok.", "content": "Za Jakutskem pod ústím Aldanu vtéká do Středojakutské nížiny. Dolina se opět rozšiřuje na 20 až 25 km a říční úval dosahuje šířky 7 až 15 km a obsahuje mnoho jezer a bažin. Koryto je rozvětvené a možnosti lodní dopravy nestálé. Hloubka řeky dosahuje 16 až 20 m. V části dolního toku u vesnice Bulun, kde řeka protéká mezi Charaulaskými horami a Čekanovského krjažem se dolina zužuje na 2 km a právě zde přijímá významný přítok Viljuj. Vlévá se u Tiksi do moře Laptěvů.", "section_level": 2}, {"title": "Delta.", "content": "Při ústí do moře Laptěvů vytváří rozsáhlou deltu o rozloze přibližně 30 000 km², která je členěna na téměř 150 ramen. Hlavní rameno je Trofimovské, které do moře odvádí 70 % vody. Pro vodní dopravu je nejvýznamnější Bykovské rameno o délce 106 km, které spojuje řeku se zátokou Tiksi. Další významné je také Oleňocké rameno. Nachází se zde přírodní rezervace Delta Leny.", "section_level": 2}, {"title": "Přítoky.", "content": "Přítoky Leny jsou například řeky Kirenga, Aldan, Motorčuna, Džardžan nebo Viljuj.", "section_level": 2}, {"title": "Povodí.", "content": "Větší část povodí se nachází v oblastech všeobecného rozšíření věčně zmrzlé půdy a je pokryta tajgou. Menší část severně od 71. rovnoběžky se nachází v pásmu lesotundry a tundry. Horní tok a značná část pravých přítoků se nachází v horských oblastech Přibajkalí, Zabajkalí a Aldanské vysočiny. Levá část povodí se nachází ve Středosibiřské vysočině a nejníže položená je střední část povodí.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Hlavním zdrojem vody je tající sníh, který tvoří 50% a deště. Na podzemní vodu připadá 1 až 2% Charakteristické jsou vysoké změny vodního stavu, které činí na středním 10 až 15 m a na dolním toku až 18 m. V létě dochází k dešťovým povodním. V zimě je vodní stav nejnižší. Podle vodnosti zaujímá 2. místo mezi ruskými řekami po Jeniseji. Průměrný roční průtok v ústí činí 17 000 m³/s, největší 200 000 m³/s a nejmenší 366 m³/s. Nárůst průtoku směrem k ústí zachycuje tabulka: Střední roční odtok do moře činí přibližně 540 km³, v čemž je obsaženo přibližně 12 Mt pevných částic a 41 Mt rozpuštěných látek. Kalnost nepřesahuje 50 až 60 g/m³. Mineralizace vody dosahuje 80 až 100 mg/l při vysokém stavu vody a 160 až 500 mg při nízkém stavu vody. Nejvyšší teploty dosahuje voda v červenci na horním toku 19 °С a na dolním toku 14 °С. Řeka je volná od ledu na jihu 5 až 6 měsíců v roce a na severu 4 až 5 měsíců. Zamrzá obvykle přibližně 10 dní po zamrznutí přítoků. Na horním toku zamrzá od konce října a na dolním někdy už od konce září. Rozmrzání se táhne do poloviny května na horním toku a do začátku června na dolním toku. Při jarním tání se tvoří ledové zátarasy a prudce se zvyšuje úroveň hladiny. Pro řeky v povodí Leny jsou typická náledí.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava je možná od ústí do Usť-Kutu a dál do Žigalova pro lodě s malým ponorem. Do 20. století byla vodní doprava možná až do Kačugu, ale vzhledem ke klimatickým změnám výrazně poklesl průtok na jejím horním toku, osobní doprava tak začíná právě od Žigalova a nákladní až od Usť-Kutě, důležité křižovatky řeky s Bajkalsko-amurskou magistrálou. Provozuje se přibližně 160 dní v roce na horním toku a 120 dní v roce na dolním toku. Hlavní přístavy jsou Bulun, Žigansk, Jakutsk, Oljokminsk, Leněk, Vitim, Kirensk, Osetrovo (Usť-Kut) a Žigalovo. Dnes je největším centrem město Jakutsk, nacházející se zhruba uprostřed jejího toku. Z přítoků je vodní doprava možná na Kirenze, Viljuji, Vitimu, Oljokmě a Aldanu. V létě je na řece provozována pravidelná turistická doprava. Řeky v povodí Leny se vyznačují velkými zásobami vodní energie. Na Viljuji byla vybudována Viljujská vodní elektrárna a na Mamakanu Mamakanská vodní elektrárna. V povodí jsou naleziště zlata (Bodajbinské naleziště v povodí Vitimu a Aldanské naleziště), diamantů (v povodí Viljuje), uhlí (Lenské a Jihojakutské naleziště), zemního plynu, železné rudy, slídy, soli aj. Průmyslový rybolov je rozvinut na dolním toku a převážnou část úlovku tvoří síh muksun, coregonus sardinella, nelma obecná, síh omul, hlavatka sibiřská a mník jednovousý. Na horním toku se loví lenok sibiřský, lipan severní, jelec proudník, štika obecná, okoun říční.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé se Rusové k Leně dostali koncem roku 1622 během legendární výpravy Děmida Pjandy. Rusové sice o řece věděli již dříve, od zajatých Evenků, ale až tehdy ji spatřili na vlastní oči. V roce 1632 bylo založeno Usť-kutské zimoviště a v roce 1632 Jakutský ostroh. V roce 1639 založil J. P. Chabarov v opevněné osadě Usť-Kut na dolním toku řeky solivar, později byl ale vyhnán dále na východ. Vědecký výzkum řeky a jejich přítoků byl zahájen účastníky 2. kamčatské expedice (1733-43). Další expedice se výzkumem oblasti zabývaly ve 20. letech 19. století (pod vedením P. F. Anžua), v letech 1873-75 (pod vedením A. L. Čekanovského) a v letech 1885-86 (pod vedením E. V. Tollja). V roce 1897 začaly pracovat vodní měřící stanice v Kirensku a Usť-Kuti a v roce 1899 v Jakutsku a Vitimu. V letech 1910 až 1915 prováděla Lenská část Správy vodních cest Amurského povodí kartografické práce. Z názvu řeky odvodil svůj pseudonym Vladimir Iljič Lenin, když jméno začal používat po potlačení stávky ve zlatých dolech ve městě Bodajbo v roce 1912. Expedice F. A. Matisena v letech 1919 až 1920 a N. I. Jevgenova v roce 1921 popsaly řeku od Jakutsku k ústí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lena (, nebo což znamená velká řeka) je řeka na východní Sibiři v Rusku (Irkutská oblast, Sacha). Délka řeky činí 4480 km. Odvodňuje území o rozloze 2,49 milionů km². Patří mezi největší ruské veletoky a do první desítky nejdelších světových řek. Ruské jméno řeky vzniklo pravděpodobně zkomolením eveneckého názvu \"Elu-ene\", což doslova znamená \"velká řeka\".", "tgt_summary": "The Lena (, ; , \"Eljune\"; , \"Ölüöne\"; , \"Zülkhe\"; , \"Zülge\") is the easternmost of the three great Siberian rivers that flow into the Arctic Ocean (the other two being the Ob and the Yenisey). Permafrost underlies most of the catchment, 77% of which is continuous. It is long, and has a drainage basin of . The Lena is the eleventh-longest river in the world.", "id": 1715671} {"src_title": "D'Artagnan", "tgt_title": "Charles de Batz de Castelmore d'Artagnan", "src_document": [{"title": "Skutečnost.", "content": "D'Artagnan se narodil v Lupiacu v Gaskoňsku (dnes v departementu Gers) jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec byl velitelem osobní stráže krále Jindřicha IV. a byl zabit při ochraně králova života. D'Artagnan chtěl jít v otcových šlépějích a chtěl se stejně jako jeho bratři stát mušketýrem. Zpočátku byl odmítnut, protože ještě nesloužil v žádné jiné vojenské jednotce. Avšak paní de Treville, blízká přítelkyně jeho rodiny, využila svého vlivu k tomu, že se mohl stát členem této královské stráže, které později velel. D'Artagnan se osvědčil především během povstání Frondy jako agent kardinála Mazarina, královského osobního rádce a francouzského prvního ministra. Na základě této věrné služby pověřoval král Ludvík XIV. d'Artagnana mnoha tajnými a delikátními úkoly, které vyžadovaly velkou prozíravost a bystrý úsudek. D'Artagnan je známý také v souvislosti se zatčením Nicolase Fouqueta, ministra financí Ludvíka XIV.. Jeho osobu a osobní setkání zmiňovala i Marie de Sévigné ve svých dopisech. Od roku 1667 byl d'Artagnan guvernérem v Lille, ale velmi toužil vrátit se k vojsku. To se mu podařilo až při tažení Ludvíka XIV. proti spojeným nizozemským provinciím. Při obléhání Maastrichtu 25. června roku 1673 byl však d'Artagnan smrtelně raněn, když mu střela z muškety rozervala hrdlo.", "section_level": 1}, {"title": "Literární fikce.", "content": "D'Artagnanovy osudy nejprve využil pro svůj román \"Les Mémoires de Monsieur d'Artagnan, capitaine lieutenant de la premiere compagnie des Mousquetaires du Roi\" (1700, Paměti hraběte d'Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů, česky 1930) francouzský spisovatel Gatien de Courtilz de Sandras (1644-1712). Tato kniha se pak stala hlavním zdrojem Alexandra Dumase staršího a Augusta Maqueta při psaní jejich nejslavnějšího románu \"Tři mušketýři\" (Les Trois Mousquetaires) , který se svými pokračováními (Tři mušketýři po dvaceti letech a Tři mušketýři ještě po deseti letech) pokrývá celý d'Artagnanův život. Dumasova fikce, že se d'Artagnan stal před svou smrtí maršálem Francie, vycházela ze života jiného hraběte d'Artagnana, Pierra de Montesquiou (1645-1725), který byl maršálem Francie od roku 1709.", "section_level": 1}, {"title": "Film a televize.", "content": "Seznam nejznámějších herců, kteří hráli d'Artagnana ve filmu nebo v televizi:", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouz Charles de Batz-Castelmore, hrabě d'Artagnan (asi 1611–1673) byl kapitánem mušketýrů francouzského krále Ludvíka XIV. Jeho fiktivní životopis od Gatiena de Courtilze de Sandrase se stal základem románu Tři mušketýři od Alexandra Dumase staršího.", "tgt_summary": "Charles de Batz de Castelmore (), also known as d'Artagnan and later count d'Artagnan ( 1611 – 25 June 1673), was a French Musketeer who served Louis XIV as captain of the Musketeers of the Guard. He died at the Siege of Maastricht in the Franco-Dutch War. A fictionalized account of his life by Gatien de Courtilz de Sandras formed the basis for the d'Artagnan Romances of Alexandre Dumas, \"père\", most famously including \"The Three Musketeers\" (1844). The heavily fictionalized version of d'Artagnan featured in Dumas' works and their subsequent screen adaptations is now far more widely known than the real historical figure.", "id": 1078540} {"src_title": "Vnitrozemský stát", "tgt_title": "Landlocked country", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Vnitrozemských států je na světě výrazná menšina, byť se jejich počet počátkem 90. let rozpadem některých států (zejména Sovětského svazu) významně zvětšil (o 12). V roce 2013 je ze 204 samostatných států (včetně neuznaných OSN) 48 vnitrozemských. Nejvíc (nesporných) jich je v Africe, vůbec se nevyskytují v Oceánii a Severní Americe. Mezi vnitrozemské státy patří i Česko. Nejmladším vnitrozemským státem je Jižní Súdán vzniklý odtržením od Súdánu (2011), následuje Kosovo odtržené od Srbska (2008) a samotné Srbsko vzniklé po rozpadu státu Srbsko a Černá Hora (2006). Minimální počet vnitrozemských států byl v historii zejména v koloniálním období na konci 19. století, mnoho jich vzniklo v Evropě po první světové válce a v Africe kolem roku 1960. Dalšími potenciálními vnitrozemskými státy jsou sporná či separatistická území Čečensko, Kašmír, Kurdistán, Azavad, Tibet nebo Ujgursko.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Vnitrozemské státy jsou oproti přímořským znevýhodněny, protože nemůžou přímo těžit z námořního obchodu, námořní dopravy a přímořské turistiky a jsou ochuzeny rovněž o mořské přírodní zdroje; tyto nevýhody však byly částečně omezeny mezinárodními smlouvami OSN o využití moří. Ke vnitrozemským zemím rovněž v historii obvykle později pronikal technologický i kulturní pokrok. S tím částečně souvisí fakt, že vnitrozemským státem není žádná velmoc a jen zřídkakdy byla (např. Mongolská říše byla podstatou vnitrozemská). Na druhé straně jsou vnitrozemské státy přirozeně chráněny proti útokům z moře a před řadou nebezpečí s mořem souvisejících (tsunami, úniky ropy z tankerů, zvyšování hladiny oceánu).", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní případy.", "content": "Největším vnitrozemským státem na světě je Kazachstán, nejlidnatějším Etiopie a nejmenším Vatikán. Kazachstán je zároveň jediným vnitrozemským státem, který leží na dvou kontinentech (podle některých definic hranice mezi Evropou a Asií). Vnitrozemským státem nejvzdálenějším od nejbližšího moře je Kyrgyzstán (přes 1500 km), nejblíže k moři je Moldavsko (jen 2 km, pokud budeme pokládat Dněsterský liman za součást moře, jinak 40 km), případně San Marino (10 km). Zvláštní kategorií jsou vnitrozemské státy, které jsou obklopeny státy, jež jsou všechny rovněž vnitrozemské; takové státy (tzv. \"dvojnásobně vnitrozemské\") v současnosti existují dva: Lichtenštejnsko a Uzbekistán. Existuje sedm vnitrozemských států, které sousedí jen se dvěma státy: Andorra, Bhútán, Lichtenštejnsko, Moldavsko, Mongolsko, Nepál a Svazijsko. Další kategorií jsou státy, které jsou úplně obklopeny územím jediného jiného státu – takové státy se nazývají enklávy (pokud takový stát sousedí jen s jedním státem, ale má přístup k moři, mluví se někdy o tzv. poloenklávě; v tomto případě samozřejmě nejde o vnitrozemský stát). Enklávy (jako samostatné státy) existují v současnosti (2013) tři: Vatikán, Lesotho a San Marino.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam vnitrozemských států.", "content": "Současné vnitrozemské státy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitrozemský stát je takový stát, jehož území se nedotýká moře, tj. není přímořský. Většinou se za přímořské považují jen ty státy, které mají přímý přístup ke světovému oceánu; za vnitrozemské se tedy pokládají např. i státy kolem Kaspického moře (Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán), pokud nemají přístup ke světovému oceánu jinde (Írán, Rusko).", "tgt_summary": "A landlocked country or landlocked state is a sovereign state that does not have territory connected to an ocean or whose coastlines lie on endorheic basins. There are currently 49 landlocked countries, including 5 partially recognized states. Generally, being landlocked creates some political and economic handicaps that having access to international waters would avoid. For this reason, nations large and small throughout history have sought to gain access to open waters, even at great expense in wealth, bloodshed, and political capital. The economic disadvantages of being landlocked can be alleviated or aggravated depending on degree of development, surrounding trade routes and freedom of trade, language barriers, and other considerations. Some landlocked countries are quite affluent, such as Switzerland, Liechtenstein, Luxembourg, and Austria, all of which, excluding Luxembourg, which is a founding member of NATO, frequently employ neutrality in global political issues. The majority, however, are classified as Landlocked Developing Countries (LLDCs). Nine of the twelve countries with the lowest Human Development Indices (HDI) are landlocked.", "id": 964547} {"src_title": "Pružina", "tgt_title": "Spring (device)", "src_document": [{"title": "Lineární pružina.", "content": "U mnoha reálných pružin, především u často užívané šroubové tlačné pružiny či torzních tyčí, je tato závislost téměř lineární, v grafickém vyjádření je to tedy úsečka; sklon této úsečky udává tuhost pružiny, což je konstanta vyjadřující sílu potřebnou k jednotkové deformaci pružiny. V tomto případě přímé úměrnosti síly a výchylky tedy lze matematicky takové chování vyjádřit Hookovým zákonem následovně: kde formula_2 je síla pružiny, formula_3 je koeficient tuhosti, formula_4 představuje výchylku pružiny z klidového stavu. Plocha pod křivkou odpovídá dodané práci potřebné k určité deformaci pružiny neboli akumulované potenciální energii zatížené pružiny. V případě přímé úměrnosti tedy je: Těleso zavěšené na pružině je jedním z nejjednodušších mechanických oscilátorů, tedy soustavou vykonávající kmitání. Pokud zanedbáme tlumení, vykonává těleso o hmotnosti \"m\" na pružině s tuhostí \"k\" harmonické kmity o vlastní úhlové frekvenci rovné", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozdělení pružin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kovové pružiny.", "content": "Materiál pružin není optimálně využit zejména u kruhového průřezu. Materiál pružin je 2x lépe využit než u pružin namáhaných ohybem. Tuhost vinutých pružin je dána průměrem drátu, počtem \"činných\" závitů a průměrem vinutí. U progresivních pružin (kuželovitých, soudkovitých, s proměnným stoupáním) závity postupně dosedají na sebe, počet činných závitů se snižuje, čili tuhost stoupá. Tažné pružiny tím, že namáhají oka ohybem jsou nehospodárné ve srovnání s tlačnými pružinami. Materiál přírodní nebo syntetická pryž nebo pružný plast.", "section_level": 2}, {"title": "Pryžové pružiny.", "content": "Vlastnosti pryžových pružin: - mají omezenou životnost", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatické pružiny.", "content": "Pneumatické pružiny využívají stlačitelnost plynů. - čistě pneumatické (měchy, plynové válce) - mají progresivní průběh tuhosti - hydropneumatické", "section_level": 2}], "src_summary": "Pružina (lidově nazývaná též \"pero\" nebo \"péro\") je strojní součást, která umožňuje v jednom nebo i více směrech elastickou deformaci: působením síly se deformuje, ale když síla přestane působit, vrací se do původního tvaru. Využívá se buď k zachycení, akumulaci sil (jako pero u hodin) nebo k pružnému spojení jiných součástí tak, aby se rázy a kmitání neodpružené součásti (například nápravy) nepřenášely na část odpruženou (například podvozek). Pružina obvykle působí silou závislou na velikosti její výchylky z klidové polohy a ve směru proti této výchylce. Charakteristika pružiny je obecně křivka vyjadřující závislost mezi silou působící na pružinu a její pružnou deformací.", "tgt_summary": "A spring is an elastic object that stores mechanical energy. Springs are typically made of spring steel. There are many spring designs. In everyday use, the term often refers to coil springs. When a conventional spring, without stiffness variability features, is compressed or stretched from its resting position, it exerts an opposing force approximately proportional to its change in length (this approximation breaks down for larger deflections). The \"rate\" or \"spring constant\" of a spring is the change in the force it exerts, divided by the change in deflection of the spring. That is, it is the gradient of the force versus deflection curve. An extension or compression spring's rate is expressed in units of force divided by distance, for example or N/m or lbf/in. A torsion spring is a spring that works by twisting; when it is twisted about its axis by an angle, it produces a torque proportional to the angle. A torsion spring's rate is in units of torque divided by angle, such as N·m/rad or ft·lbf/degree. The inverse of spring rate is compliance, that is: if a spring has a rate of 10 N/mm, it has a compliance of 0.1 mm/N. The stiffness (or rate) of springs in parallel is additive, as is the compliance of springs in series. Springs are made from a variety of elastic materials, the most common being spring steel. Small springs can be wound from pre-hardened stock, while larger ones are made from annealed steel and hardened after fabrication. Some non-ferrous metals are also used including phosphor bronze and titanium for parts requiring corrosion resistance and beryllium copper for springs carrying electrical current (because of its low electrical resistance).", "id": 1401761} {"src_title": "Bohuslav Sobotka", "tgt_title": "Bohuslav Sobotka", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pochází z Telnice u Brna. Na počátku 80. let se přestěhoval s rodinou do Slavkova u Brna, kde absolvoval ZŠ Tyršova. Vyrůstal v rodině spolu se dvěma sourozenci a matkou. V letech 1986 až 1990 studoval na Gymnáziu Bučovice. Podle časopisu \"Respekt\" zde spoluzaložil studentský časopis \"Reparát\". Za fejetony zesměšňující tehdejší manifestace mu mělo hrozit vyloučení ze školy. V letech 1990 až 1995 studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde pod vedením asistenta Katedry ústavního práva a politologie Zdeňka Koudelky obhájil diplomovou práci s tématem \"Vývoj sociální demokracie v českých zemích\" a získal titul magistr (Mgr.).", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Jako člen ČSSD od prosince 1989 se podílel na obnovení činnosti ČSSD v Brně a v okrese Vyškov, byl spoluzakládajícím členem Mladých sociálních demokratů (1990). Po té, co se stal v roce 1993 předsedou ČSSD Miloš Zeman, se stalo součástí Zemanova tábora také několik talentovaných mladých politiků, mezi nimi i Bohuslav Sobotka. V roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny na kandidátce ČSSD za Jihomoravský kraj, při kandidatuře ho podpořil tehdejší předseda jihomoravské ČSSD Václav Grulich. Od května 2001 do července 2002 byl předsedou poslaneckého klubu ČSSD a byl členem mimo jiné rozpočtového, mandátového a imunitního výboru. V roce 2001 se Bohuslav Sobotka odklonil od Miloše Zemana a přiklonil se k novému předsedovi ČSSD Vladimíru Špidlovi. Při prezidentských volbách v roce 2003 pak byl jedním z poslanců ČSSD, kteří nepodpořili Miloše Zemana, což mu Miloš Zeman nikdy nezapomněl. Mezi lety 1998 až 2010 byl členem městského zastupitelstva ve Slavkově u Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr financí (2002–2006).", "content": "Po parlamentních volbách byl 15. července 2002 jmenován ministrem financí ve Špidlově vládě, ve které od 30. října 2003 zastával také post místopředsedy vlády. Funkci ministra financí zastával i ve vládách Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, v jehož kabinetu se stal současně 1. místopředsedou vlády. Z doby po nástupu do funkce je znám jeho výrok o nereálnosti předvolebních slibů ČSSD: \"„Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí.“\" Na ministerstvu financí vytvořil poradní orgán složený z liberálních ekonomů, předchůdce pozdějšího NERVu. Spolu s Vladimírem Špidlou prosazoval podobnou úspornou politiku, kterou v následujících letech kritizovali (propouštění státních zaměstnanců, omezení podpory stavebního spoření a nemocenských dávek). Po nástupu Jiřího Paroubka měl podle týdeníku \"Respekt\" naopak přistoupit na výrazné zvýšení schodku a omezení svých dřívějších restrikcí. V září 2003 jmenoval stranického kolegu Jaroslava Tvrdíka do čela Českých aerolinií bez výběrového řízení. 23. října 2003 nechal odvolat šéfa společnosti ČEZ Jaroslava Míla, který v rozporu se Sobotkovým doporučením podal přihlášku do tendru na koupi akcií Severočeských dolů, ve kterých měl ČEZ podíl 37 %. V roce 2011 Nejvyšší soud rozhodl, že ministerstvo financí pod vedením Bohuslava Sobotky a později Vlastimila Tlustého poškodilo politickou stranu SNK-ED, které odmítalo proplatit státní příspěvek na činnost. Řadě firem odpustil nedoplatky daně z příjmů. Podle \"Hospodářských novin\" není jasné, jaký byl motiv tohoto jednání. Společnosti Bekaert Petrovice, s.r.o., a Hasil, a.s., nejsou schopny uvést, proč jim daně byly odpuštěny. Společnost Lindab, s.r.o., se nevyjádřila. Dluhy byly také odpuštěny společnosti Zbrojovka Vsetín. Celkově Bohuslav Sobotka odpustil dluhy za 115 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodaření státu.", "content": "Za jeho působení ve funkci ministra financí vznikly rozpočtové schodky v celkové výši 406,6 miliard Kč, čímž se se podíl státního dluhu zvýšil za 16,07 % HDP na 24,91 % HDP, a to v čase vysokého ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006 v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. Ve skutečnosti však celkové výdaje na sociální ochranu v poměru k HDP dramaticky nestoupaly, ale naopak za Sobotkovy éry ještě poklesly z 20 na 18,6 % HDP, při čemž nikdy nepřekročily průměr Evropské unie. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004. Podle aktuálnějších údajů ČNB se ovšem tehdejší čísla jeví poněkud jinak - vedle roku 2003 dosáhlo strukturální saldo státního rozpočtu nejvyšší míry v roce 2009 (rozpočet s nerealistickým růstem 5 % tehdy sestavoval Miroslav Kalousek, premiérské křeslo zastával Mirek Topolánek). Strukturální schodek v tomto roce dosáhl přibližně té samé úrovně jako v roce 2003. Vliv krize byl v tomto roce zanedbatelný – cyklické saldo nedosáhlo v roce 2009 dle metody Evropské komise ani ne 1 % (při čemž v roce 2003 byl podíl cyklického salda na prakticky téže úrovni), dle metody Evropské centrální banky byl jeho podíl prakticky nulový. Za Sobotky se naopak v roce 2004 podařilo stlačit strukturální saldo na nejnižší úroveň za posledních 10 let. Schodky za ministerského působení Bohuslava Sobotky je třeba také vnímat v kontextu sanování ztrát České konsolidační agentury či povodňových škod a také zařazování rozpočtových rezerv do výdajové složky státního rozpočtu (za ministra Kalouska se naopak začaly počítat mezi příjmy, čímž byly deficity za jeho ministerské éry uměle sníženy). Bez těchto deformací by některé Sobotkovy rozpočty skončily v době nejvyššího růstu až na přebytkové úrovni. Poslední státní rozpočet, připravený ještě Ministerstvem financí vedeném Bohuslavem Sobotkou, skončil v deficitu 0,7 % HDP. Šlo tak o vůbec nejnižší saldo veřejných rozpočtů od roku 1995. Sobotkovi se podařilo také zkrotit tempo růstu celkového vládního dluhu v poměru k HDP, který se víceméně stabilizoval na výši 29 %. Za následujících vlád dluh naopak opět začal stoupat. Díky tomu se Sobotkovi dařilo téměř každý rok plnit Maastrichtská kritéria k přijetí Eura.", "section_level": 3}, {"title": "Privatizační projekty.", "content": "Během Sobotkova působení ve funkci ministra financí došlo k privatizaci společnosti Unipetrol. Původní vítěz privatizace Andrej Babiš totiž odstoupil od smlouvy a zamýšlený převod odmítl dokončit. Z původních sedmi uchazečů postoupily do druhého kola tři firmy – PKN Orlen, MOL a Shell. Kazašská firma KazMunaiGaz, která podle privatizačního poradce vlády nabídla nejvyšší cenu, byla vyřazena. Sobotka rozhodnutí zdůvodnil strategickými a bezpečnostními zájmy České republiky. Ve druhém kole předložila PKN Orlen jako jediná nabídku v termínu a ve stanovené cenové relaci. Následně obvinil lobbista jedné z neúspěšných firem Jacek Spyra Jiřího Paroubka, Bohuslava Sobotku, Stanislava Grosse a Miroslava Kalouska z přijetí úplatku od podnikatele Andreje Babiše. Babiš měl zajistit ve vládě podporu pro PKN Orlen výměnou za zisk části podniku po dokončení privatizace. Sobotka i Babiš takové jednání popřeli, polská parlamentní komise naopak došla k závěru, že česká vláda jednala pod tlakem Babiše. Spyra byl později zatčen, když požadoval od Babiše úplatek za zastavení trestního stíhání proti jeho osobě, a odsouzen k podmíněnému trestu. Proti obvinění z nevýhodného prodeje bytového fondu společnosti OKD společnosti Karbon Invest, která jej následně prodala firmě podnikatele Zdeňka Bakaly, se Sobotka hájí poukazem na znalecké posudky a zanesením předkupních práv nájemníků do smlouvy o prodeji. V srpnu 2018 podal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) trestní oznámení v souvislosti s kauzou nevýhodné privatizace černouhelných dolů OKD, z jehož textu vyplývá, že míří také na Bohuslava Sobotku jako bývalého ministra financí.", "section_level": 3}, {"title": "Opoziční poslanec (2006–2011).", "content": "V roce 2006 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na kandidátce ČSSD za Jihomoravský kraj. Mimo jiné i z peněz určených pro poslanecké náhrady ušetřil 5 milionů korun, které následně použil ke koupi luxusního bytu za 7 milionů korun. Bohuslav Sobotka odmítá, že by náhrady zneužil. Náhrady přitom mají sloužit jako uhrazení nákladů za odborné studie, dopravu nebo bydlení, vypláceny mu však byly dohromady s platem.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda ČSSD (2011–2017).", "content": "Dne 18. března 2011 na sjezdu v Brně byl zvolen předsedou ČSSD. Při volbě získal 304 hlasů, čímž porazil protikandidáta Michala Haška o 19 delegátských hlasů a stal se tak lídrem opozice vůči vládě Petra Nečase. Podle \"Respektu\" ve straně nejprve prosazoval vize levicových intelektuálů z okruhu Jiřího Pehe a Centra pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii (CESTA), později však pod tlakem stoupenců Michala Haška a Miloše Zemana kontakty přerušil. V době před hlasováním o důvěře vládě Jiřího Rusnoka nejdříve nesouhlasil s její podporou, ale následně se podřídil většinovému názoru svého klubu a prosadil její podporu všemi sociálnědemokratickými poslanci. Dne 14. června 2017 po jednání politického grémia strany oznámil, že ke dni 15. června 2017 opustí funkci předsedy ČSSD. Novým předsedou strany se od 15. června 2017 stal statutární místopředseda strany Milan Chovanec. Současně Sobotka navrhl grémiu do role volebního lídra pro parlamentní volby 2017 a kandidáta ČSSD na premiéra místopředsedu strany Lubomíra Zaorálka. Po opuštění postu předsedy, výrazné ztrátě voličů ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017 se Bohuslav Sobotka stáhl do ústraní, přičemž nebyl přítomen ani na 40. sjezdu ČSSD při volbě nového předsedy strany 18. února 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Premiér (2014–2017).", "content": "V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval Sobotka jako lídr ČSSD v Jihomoravském kraji. Strana pod jeho vedením získala 20,45 % hlasů, tedy ještě méně než při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 (22 %). Prezident Miloš Zeman se po volbách dne 26. října 2013 setkal na zámku Lány s částí vedení ČSSD, a sice s Haškem, Tejcem, Škromachem, Chovancem a Zimolou, přitom nebyl přizván řádně zvolený a úřadující předseda strany Bohuslav Sobotka. Výkonný výbor ČSSD pak jednal v Lidovém domě o výzvě k odstoupení Sobotky z čela ČSSD. Hašek i další účastníci několikrát v médiích popřeli, že by se schůzka vůbec konala, i když její účastník Chovanec médiím svou účast potvrdil. Až tam prý zjistil, že schůzku dohodli Hašek a společníci. Hašek, Tejc, Škromach a Zimola nakonec pod mediálním tlakem schůzku potvrdili a posléze rezignovali na stranické funkce. Zeman poté prohlásil, že považuje za komické utajovat jakoukoli schůzku a současně odmítl názor, že by šlo o pokus o převrat ve vedení ČSSD. V následujících dnech pověřil Zeman Sobotku sestavením nové české vlády. Dne 17. ledna 2014 jej jmenoval předsedou vlády České republiky. Do této funkce byl jmenován až 83 dnů po volbách, což je v historii ČR nejdelší doba mezi volbami a jmenováním premiéra. Na 38. sjezdu ČSSD byl v březnu 2015 již po třetí zvolen předsedou strany. Získal 606 hlasů od 713 delegátů (tj. 85 %). Dne 23. prosince 2015 byl napaden Sobotkův účet na Twitteru. Dne 5. ledna 2016 se objevila a následně potvrdila zpráva, že se hackeři internetového portálu White Media dostali do premiérovy soukromé emailové schránky. Část jeho korespondence byla zveřejněna. Premiér se k celé věci odmítl s ohledem na policejní vyšetřování vyjádřit. Dne 18. října 2016 byl Bohuslav Sobotka jedním ze signatářů „Prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů“ o územní celistvosti Čínské lidové republiky v souvislosti s návštěvou dalajlámy v Česku. Toto prohlášení bylo kritizováno mnohými politiky, novináři i veřejností. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán označil prohlášení za ostudu a „ponížení naší země, jež nemá v naší svobodné historii obdoby.“ Některé vysoké školy a univerzity na protest proti prohlášení vyvěsily tibetské vlajky. Od 1. března do 4. dubna 2017 byl po odvolání Jana Mládka pověřen prezidentem Milošem Zemanem řízením Ministerstva průmyslu a obchodu. Dne 10. března 2017 byl na 39. sjezdu ČSSD v Brně již po čtvrté zvolen předsedou strany. Hlas mu dalo 460 delegátů, proti jich bylo 201 (dostal tak 67 % platných hlasů). Dlouhodobě se spekuluje o vlivu pražského advokáta Radka Pokorného na Bohuslava Sobotku, se kterým se Sobotka zná od studií na gymnáziu v Bučovicích. Prezident Miloš Zeman jmenoval premiérem Andreje Babiše a po jmenování jeho první vlády dne 13. prosince 2017 skončila Sobotkova vláda svoje funkční období.", "section_level": 2}, {"title": "Poslanec (2017–2018).", "content": "Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem ČSSD v Jihomoravském kraji. Získal 7 272 preferenčních hlasů a obhájil tak mandát poslance. ČSSD však ve volbách utrpěla celkově velké ztráty. Získala pouze 7,2 % odevzdaných hlasů a 15 poslaneckých mandátů z 200 a neobhájila tedy pozici vedoucí vládní strany. V březnu 2018 přinesl deník Právo informaci, že rezignuje na mandát poslance. Následně tuto informaci sám potvrdil s tím, že ze Sněmovny odejde ke konci března 2018 a nadále bude členem ČSSD. Zároveň oznámil, že bude v připravovaném stranickém referendu hlasovat proti vznikající menšinové vládě hnutí ANO 2011 a ČSSD, kterou by tolerovala KSČM.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Od roku 2003 byl ženatý, s manželkou Olgou má syny Davida (2003) a Martina (2009). Dne 8. června 2017, v průběhu Sobotkova vládního předsednictví, vydali s manželkou společné prohlášení o odluce. Rozvod proběhl v září 2018. Po Mirku Topolánkovi, Jiřím Paroubkovi a Petru Nečasovi se tak stal dalším premiérem, jehož manželství tlak vrcholné politiky neuneslo. Jeho o rok a půl mladší sestra Marcela Sobotková je televizní dramaturgyně a reportérka (např. v pořadu TV Prima Očima Josefa Klímy nebo dříve Na vlastní oči na TV Nova).", "section_level": 1}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Sobotka odmítl povinné uprchlické kvóty týkající se rozmístění žadatelů o azyl mezi členské státy EU. V roce 2016 uvedl, že „není možné uplatňovat přístup, který v loňském roce uplatnilo Německo, kdy bez jakékoliv kontroly umožnilo příliv obrovského množství lidí.“ Německo je podle Sobotky náš „strategický partner“, se kterým spolupracujeme v rámci EU i NATO. K otázce nuceného vysídlení sudetských Němců z Československa Sobotka prohlásil, že „nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky.“ Kritizoval politické čistky v Turecku, které zahájila turecká vláda po neúspěšném pokusu o vojenský převrat 15. července 2016. V rozhovoru pro Právo v prosinci 2016 Sobotka uvedl, že by velkým firmám podnikajícím v ČR zvýšil daně, protože poté co si na pravicových vládách vylobbovaly nižší daně, zaměstnancům platy nezvyšují, ale „vyvádí obrovské prostředky do zahraničí, ročně 200 až 300 miliard.“ V červnu 2017 Sobotka prohlásil, že migrační trasa z Libye do Evropy byla otevřena svržením Muammara Kaddáfího během vojenské intervence NATO v Libyi v roce 2011. Podle Sobotky „se jednoznačně ukazuje, že zhroucení libyjského režimu, na kterém se aktivně podílela i celá řada evropských zemí, ve skutečnosti otevřelo tuto migrační trasu, která aktuálně působí Evropě největší problémy.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohuslav Sobotka (* 23. října 1971 Telnice) je bývalý český politik, v letech 2014–2017 předseda vlády České republiky. Od března 2011 do června 2017 zastával funkci předsedy ČSSD (v období od parlamentních voleb 2010 do zvolení předsedou byl pověřen vedením strany). V minulosti byl 1. místopředsedou vlády a v letech 2002 až 2006 ministrem financí ČR. Od 1. března do 4. dubna 2017 byl pověřen řízením Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Na konci března 2018 rezignoval na mandát poslance Poslanecké sněmovny a uvedl, že tak činí z osobních důvodů.", "tgt_summary": "Bohuslav Sobotka (; born 23 October 1971) is a Czech former politician who served as the Prime Minister of the Czech Republic from January 2014 to December 2017 and Leader of the Czech Social Democratic Party (ČSSD) from 2010 until his resignation in June 2017. He was Member of the Chamber of Deputies (MP) from 1996 to 2018. Sobotka also served as Finance Minister from 2002 to 2006. Sobotka was born in Telnice but soon moved with his family to Slavkov u Brna. He studied law at the Masaryk University in Brno and earned magister degree in 1995. After the fall of communism he helped rebuild Czech Social Democratic Party (ČSSD) and became a member. Sobotka also co-founded Young Social Democrats, youth wing of the ČSSD. He was first elected to the Chamber of Deputies in the 1996 legislative election. After the formation of the Cabinet of Vladimír Špidla in 2002, Sobotka was appointed Finance Minister and then in 2003, he was promoted to the position of the Deputy Prime Minister, reappointed as Finance Minister in both cabinets of social democratic Prime Ministers Stanislav Gross and Jiří Paroubek. In 2005, he was appointed as the First Deputy Prime Minister in Paroubek's government. After the 2006 legislative election, Sobotka became opposition MP and in 2011 he was elected as the Leader of the Social Democrats, and thus stood as the Leader of the Opposition to the Cabinet of Petr Nečas. Following the 2013 snap election, Sobotka was appointed prime minister on 17 January 2014 by the President and twelve days later formed centre-left Coalition Government consisting ČSSD, ANO 2011 and KDU-ČSL. His government introduced series of measures aimed at tackling tax evasion, such as electronic registration of sales or VAT control system, strengthened relations with China, reformed the police, repealed the civil service act and enforced the smoking ban. He also frequently clashed with President Miloš Zeman regarding the Russian intervention in Ukraine and resulting sanctions, domestic policy and Sobotka's withdrawn resignation in May 2017. Sobotka is the first prime minister in 15 years and the third in the history of the Czech Republic to finish his full term. ", "id": 983409} {"src_title": "FL Studio", "tgt_title": "FL Studio", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První verze programu byla vydána, ještě pod názvem FruityLoops, v prosinci roku 1997. Tehdy se jednalo o jednoduchý sekvenční sampler, který umožňoval vytváření bicích smyček. V každé následující verzi se funkčnost programu rozrůstala o nové funkce. V roce 2003 byla vydána verze 4 a program byl přejmenován z FruityLoops na FL Studio. Důvodem byl spor se společností Kellogs, která vlastnila podobnou značku cereálií. V roce 2011 vychází verze 10 a Image-Line postupně uvolňuje i veřejné beta verze FL Studia 11. V roce 2015 je oficiálně vydána již 12. verze programu, která zároveň poprvé obsahuje i 64bitovou verzi programu a zavádí také vektorový formát grafického uživatelského rozhraní.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti a funkce programu.", "content": "FL Studio je plnohodnotný DAW umožňující skládání hudby. Funkce zahrnují nahrávání audio stop, zachytávání MIDI signálů, vytváření kompozice skladby, využívání VSTi syntetizérů (32 i 64bitové verze), rozdělení zvuků do mixážních stop a vkládání efektů na tyto stopy. Audio engine podporuje multithreading a vícejádrové procesory. Od verze 10 program podporuje zápis do notové osnovy ve formátu PDF. Od verze 11 je možné využívat Performance mode, což je speciální režim přehrávání skladby, určený pro živé vystupování. Přibyla také podpora pro multidotykové displeje.", "section_level": 1}, {"title": "Edice programu.", "content": "Program je rozdělen do několika edic, podle množství obsažených funkcí. Každou edici je možné stáhnout z internetu nebo zakoupit v krabicové verzi. Každou zakoupenou edici (staženou i krabicovou) je možné doživotně zdarma upgradovat. Další verze, které se ovšem graficky i uživatelsky liší, jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelské rozhraní.", "content": "Uživatelské rozhraní FL Studia je založeno na pěti základních obrazovkách: Vytváření hudby v FL Studiu je založeno na systému smyček. Každá smyčka (pattern), vytvořená v okně Channel Rack nebo Piano Roll, představuje určitou část skladby. Postupným skládáním smyček v okně Playlist, vzniká výsledná skladba. Všechny vytvořené zvuky je možné poslat do mixážního pultu, který umožní změnit výslednou barvu zvuku pomocí několika zabudovaných filtrů a efektů.", "section_level": 2}, {"title": "Pluginy.", "content": "Fl Studio obsahuje množství pluginů. Nativní pluginy ve formátu Fruity umožňují lepší kontrolu nad jejich ovládáním, než VST nebo DX pluginy.", "section_level": 2}, {"title": "Producenti.", "content": "Mezi nejznámější producenty používající FL Studio patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "FL Studio (dříve FruityLoops) je hudební produkční DAW (z angličtiny Digital Audio Workstation) vytvořený belgickou firmou Image-Line. Je to program sloužící k tvorbě muziky. Hudba je vytvářena mixováním audio samplů, digitálních syntetizérů a MIDI signálů. Systém skládání hudebních smyček je vhodný pro vytváření hudby především elektronického žánru, ale producenti úspěšně využívají program i pro ostatní žánry. Program podporuje využití pluginů ve formátech VST, VSTi, VST3, DX a DXi. Díky podpoře Re-Wire lze FL Studio spojit s dalšími DAW programy.", "tgt_summary": "FL Studio (until 2003 known as FruityLoops) is a digital audio workstation (DAW) developed by the Belgian company Image-Line. FL Studio features a graphical user interface with a pattern-based music sequencer. The program is available in four different editions for Microsoft Windows and macOS. Image-Line offers lifetime free updates to the program, which means customers receive all future updates of the software for free after one time purchase. Image-Line also develops FL Studio Mobile for iPod Touch, iPhone, iPad and Android devices. FL Studio can also be used as a Virtual Studio Technology (VST) instrument in other audio workstation programs and also functions as a ReWire client. Image-Line also offers its own VST instruments and audio applications. FL Studio has been used by numerous highly visible hip hop and EDM producers, including Porter Robinson, Madeon, Soulja Boy, Martin Garrix and Deadmau5.", "id": 1567200} {"src_title": "Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2006", "tgt_title": "2006 Czech legislative election", "src_document": [{"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podrobné výsledky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mapy výsledků.", "content": "Mapy výsledků pěti stran, které se dostaly do nové sněmovny.", "section_level": 3}, {"title": "Předvolební kampaň.", "content": "Předvolební kampaň byla komentátory často označována jako dosud nejtvrdší a také nejšpinavější v samostatné České republice. Zásadními rysy kampaně bylo mj. odmítání Ministerstva financí (ministr Bohuslav Sobotka, ČSSD) vyplatit příspěvek za úspěch v komunálních volbách v Praze v roce 2002 straně SNK Evropští demokraté, vzestup preferencí Strany zelených, kolísání preferencí KDU-ČSL a negativní kampaně proti ODS, KDU-ČSL, ČSSD a KSČM. Předvolební význam mělo rovněž schválení zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, o něž usiloval premiér Jiří Paroubek. Koncem ledna 2006 překročily volební preference Strany zelených pětiprocentní kvórum, což vyvolalo značnou pozornost médií. ČSSD a její lídr Paroubek na to zareagovali důraznějším upozorňováním na své programové cíle týkající se životního prostředí, růst zelených zároveň vyvolal dohady o možných větších komplikacích při vytváření stabilní vlády. Dalším výrazným prvkem byla kampaň recesisticko-protestní Balbínovy poetické strany, která prostřednictvím billboardů zesměšňovala a dehonestovala KDU-ČSL, resp. Miroslava Kalouska osobně. Podle lidovců a některých dalších politiků nezískala Balbínova poetická strana prostředky dary svých příznivců, jak uvádí, nýbrž sloužila jako zástěrka nějakého jiného „neznámého útočníka“ s vlastními politickými zájmy. Podobně billboardy ČSSD s heslem „ODS Minus“ parafrázovaly volební hesla ODS v jednoznačně negativním smyslu. ČSSD si pro tento účel dokonce zaregistrovala volební symbol ODS - modrou turistickou značku. Obě kampaně byly komentátory často vnímány jako nový fenomén svým jednostranně negativním zaměřením vůči konkurenci. Další zvláštností byl extrémní rozptyl preferencí KDU-ČSL, které prakticky současně prováděné průzkumy dávaly výsledky jak odpovídající dřívějším volbám (9,5 % podle průzkumu CVVM z 20. dubna 2006), tak kolem pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny (4,9 % podle STEM z 19. dubna 2006). Toto kolísání a rozdíly mezi výsledky jednotlivých agentur posílilo spekulace o možné manipulaci veřejným míněním a snaze znejistit voliče lidovců. Několik dnů před počátkem voleb se v médiích objevila přísně tajná zpráva policisty Jana Kubiceho pro branně bezpečnostní výbor sněmovny, ve které informoval o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Jednalo se o kopii poslance za KDU-ČSL Pavla Severy, který novinářům umožnil získat svůj výtisk a za tento čin později zaplatil pokutu 25 tisíc korun. Kubiceho zpráva obsahovala mimo jiné informace získané při domovní prohlídce u podnikatele Tomáše Pitra, například materiály o spojení vraždy podnikatele Mrázka se špičkami ČSSD nebo o tom, že Jiří Paroubek „měl k dispozici“ nezletilou dceru podnikatele Ďurička. Paroubek to označil za nepřípustné ovlivňování voleb. 25. května z voleb odstoupila Česká pravice, která vyzvala své příznivce (ve volbách 2002 získala 2041 hlasů - 0,04 %), ať volí ODS; přesto jí bylo odevzdáno celkem 395 platných hlasů (třetí nejnižší výsledek). Prohlášení o odstoupení s výzvou nevolit levici vydala i strana Helax - Ostrava se baví, na rozdíl od ČP ovšem její zmocněnec oficiálně nestáhl kandidátky . Získala pak 1375 hlasů (ve volbách do EP 3366). Byl zaznamenán jeden případ pokusu o manipulaci voleb. V obci Všestudy členka volební komise za ODS Alena Nedbalová rozdávala v domově důchodců obálky, jež obsahovaly jen kandidátku ODS.", "section_level": 2}, {"title": "Agitace soukromých subjektů.", "content": "Podnikatel Ivan Bičiště vyvěsil u své továrny na Zlíchově padesátimetrovou plachtu s textem \"Po vítězství KSČSSD prodám ihned a levně: 3000 m² + kanceláře + pozemek + 60 zaměstnanců. E-mail: volby1946@seznam.cz\". Na internetové doméně Volby1946.cz dále zveřejnil prohlášení Klementa Gottwalda v tehdejších Živnostenských novinách. Majitel olomouckého klubu Vertigo čepoval lidem pivo zdarma výměnou za tři lístky KSČM; nasbíral 700. Obchody se sportovním zbožím Rockpoint nabízely 20% slevu za volební lístek KSČM nebo ČSSD. Kavárna na pražských Vinohradech nabízela za volební lístky ČSSD a KSČM kávu zdarma. Dva a půl tisíce volebních lístků KSČM nasbírali organizátoři iniciativy Trikem proti komunismu v rámci soutěže, jejíž výherce získá trička s protikomunistickými motivy. Objevily se rovněž internetové stránky a kampaně určené pro posílení volební účasti zejména u mladých lidí; implicitním důsledkem a někdy explicitně přiznávaným cílem je snížit výsledky KSČM. Kampaň s názvem Rozhodněte to aneb jít volit je sexy tvořily tři reklamní spoty renomovaných režisérů, vysílané v televizi Óčko, regionálních stanicích a promítané v multikinech; Česká televize je odmítla. Další podobné webové stránky jsou Hodtotam.cz, Pujduvolit.cz, Kohovolit.eu umožňující porovnat vlastní politické preference s hlasováním poslanců v uplynulém volebním období a Hele vol! se soutěží o vymýšlení textů do komiksových bublin od předních českých karikaturistů.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam kandidujících stran dle vylosovaných čísel.", "content": "Oficiální názvy dle podaných volebních listin, vč. místy nesprávné interpunkce či pravopisu; k názvům psaným pouze verzálkami není přihlíženo, v závorce je uvedena zkratka podle registrace Ministerstva vnitra.", "section_level": 1}, {"title": "Bezprostřední reakce na výsledky voleb.", "content": "Předseda ČSSD Jiří Paroubek v projevu po půl deváté, kdy se ještě domníval, že ČSSD bude mít spolu s KSČM 101 mandátů (rozhodlo až v pozdních hodinách sečtení pravicově volících občanů v zahraničí, jejichž hlasy byly připočítávány k výsledku Jihočeského kraje) odmítl uznat výsledky voleb, napadl ODS a její „agenty přisluhovače“ pro manipulaci voleb, některá média (včetně veřejnoprávních) pracující „v žoldu“ ODS a opět obvinil Jana Kubiceho ze lží a ovlivnění voleb. Oznámil, že zváží podání žaloby na regulérnost voleb u Nejvyššího správního soudu. Současný vývoj v Česku přirovnal k únoru 1948. KSČM toto stanovisko ústy svého předsedy nejprve podpořila, posléze od této podpory ale ustoupila a prohlásila, že akceptuje výsledek voleb. Sám Paroubek se později za své vystoupení omluvil Představitelé jiných stran obvinění odsoudili. Místopředseda ODS Petr Nečas řekl: „Byla to vzteklá slova poraženého člověka, který se bojí a má panickou hrůzu z toho, že přijde o moc.“ Martin Bursík ze Strany zelených označil za neuvěřitelné, že podobný projev slyšel od vrcholného politika v demokratickém státě, a řekl, že slova agent nebo přisluhovač slyšel naposledy ráno v dokumentu o politickém soudním procesu s Miladou Horákovou; prohlásil, že SZ odmítá s ČSSD jednat („nebudeme jim zvedat telefony“). Klaus na další mimořádné konferenci po desáté večer odsoudil Paroubkovo srovnání situace s komunistickým převratem a zopakoval, že v pondělí bude jednat s předsedou ODS Mirkem Topolánkem. Krajský lídr Strany zelených Petr Pávek podal stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu; metoda přepočítání hlasů na mandáty byla podle něj neústavní a znevýhodňovala malé strany. Celkem bylo podáno 60 stížnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2006 se konaly v pátek 2. června a sobotu 3. června. Volební účast dosáhla 64,47 %. Kromě čtyř klasických parlamentních stran se do sněmovny poprvé dostala Strana zelených (naopak US-DEU podle očekávání propadla). Výsledek ukázal disproporční prvky, vnesené do volebního zákona opozičněsmluvními reformami, a dopadl patem – oba bloky vzniklé ve sněmovně (ČSSD a KSČM proti ODS, KDU-ČSL a SZ) získaly po 100 poslancích. Následovalo bezprecedentní období vládní krize a nikam nevedoucích vyjednávání, trvající až do ledna 2007.", "tgt_summary": "Legislative elections were held in the Czech Republic on 2 and 3 June 2006 to elect the members of the Chamber of Deputies. A major scandal broke out a few days before the elections when a classified report by Jan Kubice, the head of the anti-organised crime unit, was leaked to the media, accusing the ruling Social Democratic Party (ČSSD) of corruption and interference in police investigations. The Civic Democratic Party (ODS) and the Social Democratic Party, the two largest parties, obtained their highest percentage of votes ever. Turnout increased from the previous elections election in 2002. The elections produced an evenly balanced result. One potential coalition – the Civic Democratic Party, Christian Democrats (KDU-ČSL) and Greens – won exactly half of the 200 seats, while the Social Democratic Party and the Communists (KSČM) held the other half, meaning that either coalition would struggle to pass legislation. Following the elections, 230 days passed without a new government being formed. Eventually, a coalition government formed of the Civic Democratic Party, KDU-ČSL and the Greens passed a confidence vote on 19 January 2007, when two Social Democrat deputies abstained.", "id": 2264446} {"src_title": "Borovice kleč", "tgt_title": "Pinus mugo", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Borka hnědošedá, neodlupčivá. Letorosty světle zelené, později hnědé až černošedé, lysé. Jehlice po dvou, hustě obrůstající větvičky, 3–8 cm dlouhé, srpovitě zahnuté, na obou stranách s průduchy. Kvete v červnu až červenci. Šišky jsou symetrické, jednotlivé nebo v přeslenech, vejčitě kuželovité, přisedlé nebo krátce stopkaté. Štítky jsou stejně utvářené, mají vesměs ostrý příčný kýl, pupek se nachází uprostřed štítku a má zpravidla pichlavý hrot.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Na horní hranici lesa, převážně v zóně subalpinské vegetace, v Alpách, v severních a středních Dinaridech, Karpatech a pohořích severního Balkánu. Kromě těchto hlavních oblastí se vyskytuje izolovaně v pohořích Jura, Vogézy, Šumava, Jizerské hory, Tatry a Krkonoše, nejjižněji ve střední Itálii v pohoří Abruzzy. Velice často se spontánně kříží s borovicí blatkou, borovicí zobanitou i s borovicí lesní. V porostech kleče se ze stromovitých forem vyskytují už jen borovice limba a řidčeji smrk ztepilý , které zde rostou jako solitéry.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Rozlišujeme 2 variety: • \"P. mugo\" var. \"mugo\" – poléhavé nebo vystoupavé keře, rostoucí převážně ve vyšších horách na holích nad zónou lesa a místy sestupující níže na skalnatých, výjimečně rašelinných stanovištích (Alpy, Šumava, Jizerské hory, Krkonoše, Karpaty, hory Balkánu, Dinárská pohoří, Abruzzy). • \"P. mugo\" var. \"pseudopumilio\" (Willk.) Domin, 1935 – vzpřímené keře nebo nízké vícekmenné stromky, rostoucí na rašelinných stanovištích v zóně horského lesa (poh. Schwarzwald, Smrčiny, Slavkovský les, Krušné hory, Šumava, Novohradské hory, Kladsko).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jako okrasná rostlina, se tato stálezelená dřevina s kompaktním růstem se vysazuje do ozdobných skalek, suchých zídek, nádob a sušších záhonů s dalšími trvalkami na slunných stanovištích, kde vytváří ideální tmavé pozadí pro vyniknutí jiných dřevin nebo trvalek. Lze ji použít v nádobách, je však riziko vysýchání balu což vede rychle k úhynu. Druh je široce pěstován jako bonsaj. Je velmi oblíben v japonské zahradě a také čínském stylu úprav zahrad.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vyžaduje slunečné polohy, v polostínu trpí. Preferuje propustné půdy, nesnáší zamokření na rozdíl od podobného druhu \"Pinus uncinata\". Množení řízky, semeny. Nesnáší moc dobře suchý vzduch, bývá poškozována suchem během kolísajících jarních teplot (fyziologická sypavka), trpí také houbovými chorobami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice kleč (\"Pinus mugo\"), kosodřevina, je jehličnatý strom klečovitého, řidčeji křovitého vzrůstu, bez hlavního kořene. Dorůstá do výšky 1–2 metry a vyskytuje se převážně v horských oblastech nad horní hranicí lesa, popř. v nižších polohách na rašeliništích či vrchovištích.", "tgt_summary": "Pinus mugo, known as bog pine, creeping pine, dwarf mountain pine, mugo pine, mountain pine, scrub mountain pine, or Swiss mountain pine, is a species of conifer, native to high elevation habitats from southwestern to Central Europe and Southeast Europe.", "id": 1824028} {"src_title": "Alpský val", "tgt_title": "Alpine Wall", "src_document": [{"title": "Struktura Alpského valu.", "content": "Opevnění s ohledem na horský terén často netvořila souvislou linii, nýbrž pouze uzávěry důležitých průsmyků a údolí, členěné do značné hloubky od hranic. Jejich důležitou součástí byly vojenské silnice, lanovky a kasárna, tedy prvky, umožňující výstavbu a zásobování pevnostních objektů a fungování jejich posádek v obtížném horském terénu. Základní organizační jednotkou Alpského valu byly sektory (\"settore\"), které se dělily na podsektory (\"sottosettore\"). Součástí každého sektoru byly opěrné body (\"caposaldo\"), schopné do jisté míry samostatné obrany, které se skládaly z jednotlivých tvrzí, samostatných objektů, úkrytů a kasáren. V některých případech bylo několik opěrných bodů součástí pevnostní skupiny (\"gruppo di capisaldi\").", "section_level": 1}, {"title": "Pevnostní objekty.", "content": "Konstrukce bojových objektů vycházela z italských zkušeností s bojem v horských oblastech, které byly získány během první světové války a zřejmě také z poznatků, získaných průzkumem rakousko-uherských opevnění, jež se po první světové válce ocitla na italském území. Objekty byly většinou malé, velmi dobře maskované a zabudované do terénu, a to často do strmých skalních stěn. Jednotlivé objekty byly obvykle propojeny úzkými podzemními chodbami, které často přecházely do strmých schodišť. Na rozdíl od většiny tehdejších opevnění byly bojové objekty stavěny z prostého betonu, nikoli ze železobetonu. Jejich konstrukce byla stanovena instrukcemi, z nichž nejdůležitější byly instrukce 200, 7000 a 15000. Objekty, stavěné podle nejstarší instrukce, označované jako typ „200“ (centro) měly obvykle podobu malých tvrzí s jednoduchými vchody a malými objekty, vesměs určenými pro jedinou zbraň nebo pancéřovou kopuli. Dělostřelecké tvrze tohoto typu obvykle zahrnovaly několik děl, působících stejným směrem. Malé objekty typu „7000“ (postazione) byly samostatné (nebyly vybaveny podzemím) a byly určeny především k zesílení stávajících pevnostních linií. Modernější objekty typu „15000“ (opera) měly podobu tvrzí nebo velkých samostatných objektů se silnou výzbrojí (zvláště protitankovou). Některé z těchto objektů byly vyzbrojeny i dělostřeleckými zbraněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj a vybavení objektů.", "content": "Nejdůležitější a nejpočetnější zbraní Alpského valu byly těžké kulomety několika typů, umisťované v pancéřovaných střílnách. Protitankovou obranu zajišťovaly staré lodní kanóny Nordenfelt ráže 57 mm, později pak protitankové kanóny ráže 47 mm. Dělostřelectvo tvořily především kanóny ráže 75 mm v několika typech lafet. Vzácně se vyskytovaly škodovácké houfnice ráže 100 mm a jen ojediněle minomety ráže 81 mm. Do objektů typu „200“ bylo instalováno množství čtyřstřílnových a jednostřílnových pancéřových kopulí a pozorovacích zvonů. Modernější objekty typu „15000“ byly pancéřovými prvky vybavovány jen zřídka, neboť v době jejich výstavby (1940-1942) trpěla Itálie silným nedostatkem oceli. Vnitřní vybavení objektů a tvrzí bylo skromné a zahrnovalo především malé generátory elektrické energie a ručně poháněné ventilační systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav opevnění.", "content": "V důsledku svého angažmá na straně Osy přišla Itálie po skončení druhé světové války o část svého území. Některé důležité části opevnění na západě se ocitly na území Francie a zbývající objekty byly zdemolovány. Na východě se všechna opevnění ocitla na území dnešního Slovinska a Chorvatska. Opevnění na rakouských hranicích zůstala na italském území a po válce byla znovu vyzbrojena a zesílena, aby se stala součástí obrany Severoatlantická aliance proti případnému útoku vojsk Varšavské smlouvy přes území neutrálního Rakouska. Podstatná část objektů Alpského valu se dochovala v dobrém stavu, a to včetně pancéřových prvků. Ve srovnání s jinými velkými pevnostními systémy patří Alpský val mezi málo probádaná opevnění. Pro své rozsáhlé podzemní prostory a umístění v neobydlených a zároveň malebných horských oblastech, jsou tyto pevnostní objekty atraktivním cílem milovníků vojenské historie a architektury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alpský val (\"Vallo Alpino\") je systém stálých opevnění vybudovaných v Itálii v letech 1930–1942, který patří mezi nejrozsáhlejší pevnostní systémy 20. století, jako jsou francouzská Maginotova linie či německý Atlantický val. Alpský val chránil celé hranice Itálie podél francouzských, rakouských a jugoslávských hranic, pouze na švýcarských hranicích byla opevnění podstatně slabší. Jeho specifickým rysem je umístění většiny objektů v horském terénu, nezřídka i v nadmořských výškách přesahujících 2000 metrů. Po připojení Rakouska k Třetí říši byla zintenzivněna výstavba na hranicích s Rakouskem, která pokračovala až do roku 1942, neboť Italové svému spojenci nedůvěřovali. Naopak výstavba opevnění na francouzských hranicích byla utlumována, a to zvláště po porážce Francie v roce 1940. Některé úseky opevnění ve Francii posloužily k obraně německých a fašistických jednotek proti Spojencům v roce 1944.", "tgt_summary": "The Alpine Wall (\"Vallo Alpino\") was an Italian system of fortifications along the of Italy's northern frontier. Built in the years leading up to World War II at the direction of Italian dictator Benito Mussolini, the defensive line faced France, Switzerland, Austria, and Yugoslavia. It was defended by the \"Guardia alla Frontiera\" (GaF), Italian special troops.", "id": 2111545} {"src_title": "Albumin", "tgt_title": "Albumin", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Albumin je globulární protein elipsoidního tvaru, tvořený jediným polypeptidovým řetězcem o 585 aminokyselinách. Obsahuje 17 disulfidových můstků a působením proteáz se štěpí na tři domény s rozdílnými funkcemi. Molekulová hmotnost albuminu je 67 kDa. Albumin na rozdíl od ostatních plazmatických proteinů není glykoproteinem.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza a výskyt v organismu.", "content": "Albumin je, podobně jako většina proteinů krevní plazmy, syntetizován v játrech. Ty produkují za den asi 12 g albuminu, což je 50% proteinů vylučovaných játry a čtvrtina celkových proteinů v játrech tvořených. Proto se jakákoliv porucha schopnosti jater syntetizovat proteiny projeví sníženým množstvím albuminu. Zhruba 42% celkového tělního albuminu se nachází v plazmě, zbytek je ve tkáních, hlavně v podkoží a ve svalech. Nepatrné množství (120 – 300 mg/l) proniká přes hematoencefalickou bariéru do mozkomíšního moku. Směnitelný pool albuminu (= tzn. množství ihned dostupného albuminu v organismu) je asi 3,5 – 5,0 g/kg. Biologický poločas albuminu je asi 20 dní, poté je odbouráván, hlavně endoteliemi (buňkami tvořící výstelku) krevních kapilár. Malé množství albuminu proniká do moči, ztrácí se také difúzí do trávicí trubice.", "section_level": 1}, {"title": "Hypoalbuminemie.", "content": "Hypoalbuminemie, tedy snížená koncentrace albuminu, může být způsobena poklesem syntézy v játrech, třeba při proteinové podvýživě nebo při onemocněních jater, jako je jaterní cirhóza. Množství albuminu klesá také při zvýšené ztrátě proteinů (močí při nefritidách, přes trávicí trakt při exsudativních enteropatiích, jako jsou záněty střev nebo celiakie). Pokles koncentrace albuminu může být příznakem zánětů, akutních stavů nebo nádorů – je totiž negativním reaktantem akutní fáze, ale vzhledem k dlouhému biologickému poločasu se snížení syntézy projeví až později. Zánět nebo nádor mohou vést také ke zvýšenému katabolismu albuminu. Vzácně se vyskytuje analbuminemie, defekt syntézy albuminu. Pacienti mají v plazmě jen velmi malé množství (až 2 g/l, max. 10 % normálních hodnot). Kupodivu jsou pacienti většinou klinicky zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Hyperalbuminemie.", "content": "Opačný stav – hyperalbuminemie, kdy je koncentrace albuminu naopak vyšší, je většinou způsoben dehydratací, kdy dojde ke snížení objemu vody v plazmě a albuminu je pak relativně více.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koloidní osmotický tlak = onkotický tlak.", "content": "Protože albumin je relativně malý protein a je v krevní plazmě ve velké koncentraci (35 – 53 g/l) představuje 75 – 80% onkotického tlaku lidské plazmy. To je důležité v arteriální části krevního oběhu, kdy je hydrostatický tlak uvnitř cév větší než hydrostatický tlak ve tkáních. Koloidní osmotický tlak generovaný albuminem a dalšími plazmatickými proteiny zabraňuje nadměrnému průniku tekutiny do tkání. Při nedostatečné syntéze proteinů se objevují otoky.", "section_level": 2}, {"title": "Transport volných mastných kyselin.", "content": "Volné mastné kyseliny jsou, navzdory svému jménu, v plazmě přenášené navázané na albumin. Albumin má pro mastné kyseliny několik vazebných míst o různé afinitě, pevnost závisí na délce acylového řetězce.", "section_level": 2}, {"title": "Transport bilirubinu.", "content": "Protože bilirubin je špatně rozpustný v krevní plazmě, přenáší se navázaný na albumin. Albumin má dvě vazebná místa pro bilirubin, jedno s vysokou a druhé s nízkou afinitou. Ve 100 ml plazmy může být asi 25 mg bilirubinu vázáno v místech s vysokou afinitou, ostatní bilirubin je vázán snadno, může se uvolňovat a difundovat do tkání.", "section_level": 2}, {"title": "Transport mědi.", "content": "Přestože albumin přenáší asi jenom 10 % celkového množství mědi obsažené v krevní plazmě, zdá se, že je při transportu mědi důležitější než ceruloplazmin, protein specializovaný k přenosu mědi. Ten totiž váže měď velmi pevně, na rozdíl od albuminu, který tak snáze předává měď tkáním.", "section_level": 2}, {"title": "Transport léků a xenobiotik.", "content": "Na albumin se váže mnoho léků, antibiotika, sulfonamidy, aspirin nebo dikumarol. Některé soutěží s bilirubinem o vazebné místo s vyšší afinitou.", "section_level": 2}, {"title": "Transport hormonů.", "content": "Hormony štítné žlázy, trijodthyronin a thyroxin, a steroidní hormony jsou transportovány pomocí albuminu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v medicíně.", "content": "Albumin se používá jako koloidní roztok při léčbě hypovolémie při ztrátách krevního objemu nebo při popáleninách a šokových stavech. V biochemii je používá jako rozpouštědlo při ELISA testech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albumin je jeden z proteinů krevní plazmy, tvoří 60 % všech plazmatických bílkovin. Kromě krve se vyskytuje také v dalších tělních tekutinách, jako je tkáňový a mozkomíšní mok. Je důležitý hlavně při transportu různých látek krví (mastné kyseliny, minerály, léky) a pomáhá udržet stálé vnitřní prostředí organismu.", "tgt_summary": "Albumin is a family of globular proteins, the most common of which are the serum albumins. All the proteins of the albumin family are water-soluble, moderately soluble in concentrated salt solutions, and experience heat denaturation. Albumins are commonly found in blood plasma and differ from other blood proteins in that they are not glycosylated. Substances containing albumins are called \"albuminoids\". A number of blood transport proteins are evolutionarily related in the albumin family, including serum albumin, alpha-fetoprotein, vitamin D-binding protein and afamin. This family is only found in vertebrates. \"Albumins\" in a less strict sense can mean other proteins that coagulate under certain conditions. See for lactalbumin, ovalbumin and plant \"2S albumin\".", "id": 1898452} {"src_title": "Chemický reaktor", "tgt_title": "Chemical reactor", "src_document": [{"title": "Základní typy chemických reaktorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vsádkový míchaný reaktor.", "content": "Vsádkový reaktor pracuje přetržitě, na začátku cyklu se reaktor naplní reakční směsí a po dosažení dostatečného stupně konverze reakční směsi se reaktor vyprázdní. Teplota se udržuje buď přestupem tepla přes stěnu reaktoru (tzv. duplikátor), nebo pomocí topných či chladicích hadů, jimiž proudí teplonosné médium, ponořených v reakční směsi. Reakční směs je homogenizována míchadlem. Vsádkový reaktor pracuje v neustáleném stavu. Používá se při malokapacitních reakcích v nichž je alespoň jedna složka kapalná.", "section_level": 2}, {"title": "Průtočný míchaný reaktor.", "content": "Reaktorová nádoba i okolní zařízení jsou podobné vsádkovému reaktoru, avšak proces probíhá nepřetržitě a obvykle v ustáleném stavu. Výchozí látky jsou do reaktoru neustále přiváděny a reakční produkty odváděny. Použití je podobné jako u vsádkového reaktoru. Výkon reaktoru je vyšší, ale jeho řízení je složitější. Stupeň konverze reakční směsi závisí na střední době zdržení látek v reaktoru formula_1 kde formula_2 je objem reakční směsi v reaktoru a formula_3 je objemový průtok na výstupu z reaktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Trubkový reaktor s pístovým tokem.", "content": "Reaktor vypadá jako „trubka v trubce“. Ve vnitřní trubce probíhá reakce, zatímco ve vnější trubce proudí teplonosné médium, které udržuje teplotní režim v reaktoru. V reaktoru se uvažuje pístový tok reakční směsi. Používá se hlavně při reakcích v plynné fázi. Pracuje obyčejně v ustálením stavu. Stupeň konverze závisí na době zdržení, která je dána stejným výrazem jako u průtočného míchaného reaktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Materiály.", "content": "Jako materiálu na výrobu reaktorů se používá nejčastěji ocel, dále pak litina či sklo. Materiály lze i vhodně kombinovat, například u silně kyselých reakcí je ocel potažena vrstvou keramického materiálu. Pro odolnost vůči vysokým teplotám se na stěnách používá šamot.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chemický reaktor je zařízení v němž probíhají řízené chemické reakce. Reaktory jsou navrhovány s ohledem na mnoho aspektů chemického inženýrství, jako maximální výtěžnost produktu, efektivitu reakce vedoucí k žádanému produktu a dosažení jeho nejvyšší možné kvality při co nejnižších nákladech. Náklady tvoří především vstupní suroviny a energie na udržování potřebné teploty, tlaku a pohybu reakční směsi.", "tgt_summary": "A chemical reactor is an enclosed volume in which a chemical reaction takes place. In chemical engineering, it is generally understood to be a process vessel used to carry out a chemical reaction, which is one of the classic unit operations in chemical process analysis. The design of a chemical reactor deals with multiple aspects of chemical engineering. Chemical engineers design reactors to maximize net present value for the given reaction. Designers ensure that the reaction proceeds with the highest efficiency towards the desired output product, producing the highest yield of product while requiring the least amount of money to purchase and operate. Normal operating expenses include energy input, energy removal, raw material costs, labor, etc. Energy changes can come in the form of heating or cooling, pumping to increase pressure, frictional pressure loss or agitation. Chemical reaction engineering is the branch of chemical engineering which deals with chemical reactors and their design, especially by application of chemical kinetics to industrial systems.", "id": 955483} {"src_title": "Zimní olympijské hry 1924", "tgt_title": "1924 Winter Olympics", "src_document": [{"title": "Plakát.", "content": "Pro Týden zimních sportů v Chamonix byl navržen plakát legendárním francouzským plakátovým umělcem Augustem Matissem. Bylo ho vytištěno zhruba 5 000 kusů. Protože byl vydán v době, kdy ještě nebylo zpětně rozhodnuto o tom, že se v Chamonix konaly hry první zimní olympiády, ani plakát se o ničem takovém nezmiňuje. Nápis na něm lze volně přeložit jako „připojeno k mistrovským soutěžím VIII. Olympijských her“. Na plakátu je zobrazen mírumilovný pták nesoucí vítězný věnec a letící vysoko nad vysokohorskou scenérií, která zahrnuje také jízdu bobu dolů z hory.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijský oheň.", "content": "V roce 1924 ještě neexistovala tradice olympijské štafety s olympijským ohněm a jeho zapalování při zahajování olympiády. Poprvé plál olympijský oheň z Olympie na letních olympijských hrách roku 1936 v Berlíně, na zimních olympijských hrách se tradiční štafeta s ohněm objevila roku 1948 ve švýcarském St. Moritzi. Do této doby byl olympijský oheň zapalován přímo při zahajovacím ceremoniálu a tak tomu bylo i v Chamonix.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné státy.", "content": "Mapa zúčastněných zemí Akce se zúčastnilo v hlavních disciplínách 258 sportovců (245 mužů a 13 žen) ze šestnácti zemí. V tzv. ukázkových sportech, které tak byly označeny dodatečně na kongresu MOV v Praze (1925), pak bojovalo dalších 42 mužů. Československo zastupovalo 26 mužů v hlavních soutěžních disciplínách a další 3 v ukázkových sportech. Do dějiště her dorazili i sportovci z Estonska, Lucemburska a Argentiny (ti se nezúčastnili ani slavnostního otevření her), ale na olympijských sportovištích nestartovali.", "section_level": 1}, {"title": "Program her.", "content": "Program hokejového turnaje je uveden již s ohledem na výsledky ve skupinách. Zápasy jsou řazeny v daném dni podle časové posloupnosti, ve které probíhaly.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Oficiálně se soutěžilo ve čtyřech olympijských a dvou exhibičních sportech. Dělení sportů do odvětví bylo trochu odlišné od dělení nynějšího.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky podle jednotlivých sportovních odvětví.", "content": "Na následujících stránkách je možné si prohlédnout výsledkové listiny jednotlivých sportovních disciplín: Ukázkový sport", "section_level": 2}, {"title": "Československé medaile.", "content": "Na 1. zimních olympijských hrách nezískali českoslovenští reprezentanti žádnou ze 43 rozdělených medailí. Přesto si ale nevedli špatně. Nejblíže medaili byl krasobruslař Josef Slíva, který zřejmě jen vlivem nepřízně rakouských rozhodčích nezískal bronzovou medaili a byl odsunut na čtvrté místo. Ostatně i jury uznala protest československé výpravy proti rozhodování rozhodčích a nejkřiklavěji rozhodujícího rozhodčího, který výbornou volnou jízdu československého reprezentanta ohodnotil jako nejhorší, ze sboru odvolala. Výsledky se však již neměnily. Hokejisté obhajovali bronzové medaile z VII. letních olympijských her v Antverpách. Vzhledem k dlouhotrvajícím rozporům v hokejovém svazu, které byly vyřešeny až těsně před odjezdem hráčů na turnaj, však tým neodjížděl v optimálním složení a navíc rovněž po nedostatečné přípravě. V průběhu turnaje utrpěli největší prohru na olympijských hrách, když podlehli Kanadě 0:30 a nakonec po prohře se Švédskem ze základní skupiny nepostoupili. Velice slušných umístění naopak dosahovali českoslovenští lyžaři a sdruženáři, kteří jako jedni z mála dokázali aspoň částečně uspět mezi nedostižnými Skandinávci. Nejlepším umístěním lyžařů z Československa bylo šesté místo sdruženáře Josefa Adolfa.", "section_level": 2}], "src_summary": "1. zimní olympijské hry se uskutečnily v době od 25. ledna do 4. února roku 1924 ve francouzském městě Chamonix. Pod patronací Mezinárodního olympijského komitétu se na úpatí hory Mont Blanc uskutečnil jako předehra 8. letních olympijských her v Paříži \"Týden zimních sportů\", který byl pro svůj úspěch na 8. olympijském kongresu v Praze v roce 1925 zpětně uznán jako první zimní olympiáda. Roku 1894 se začala psát nová éra v historii olympijských her. Na prvém zasedání MOV v červnu tohoto roku v Paříži bylo schváleno uspořádání novodobých olympijských her v Aténách roku 1896. Původně měl Pierre de Coubertin ve svém seznamu vhodných sportů i krasobruslení, ale Atény neměly ledovou plochu a tak se jeho zařazení na program olympijských her oddálilo až na Letní olympijské hry 1908 v Londýně. Ani pak se však zimní sporty nestaly pevnou součástí olympijských her. Krasobruslení a lední hokej se sice objevily na Letních olympijských hrách 1920 v Antverpách, ale všem bylo jasné, že je zapotřebí uspořádat samostatné zimní olympijské hry v zimním sportům vyhovujícím termínu. Nositeli této myšlenky se staly především Švýcarsko a Kanada, s podporou dalších zemí, proti byly především skandinávské země. Ty totiž pořádaly od roku 1901 každé čtyři roky Severské hry a měly obavy z jejich zániku. Rozhodující střetnutí příznivců a odpůrců zimní olympiády se uskutečnilo 2.–7. června 1921 v Lausanne. Již předtím, na přípravné konferenci konané 26.–27. května, se jednalo čistě o zimních sportech. V Lausanne pak bylo rozhodnuto, po složitých zákulisních jednáních se zástupci severských zemí, že pokud Francie získá právo uspořádat VIII. olympijské hry v roce 1924, připadne jí také právo zorganizovat v Chamonix pod patronátem MOV „Týden zimních sportů“, který však nebude součástí olympiády. Po schválení Paříže za pořadatele VIII. letní olympiády se tak pootevřely dveře i k pořádání zimních olympiád. Definitivně bylo rozhodnuto o pořádání zimních olympijských her až na 23. kongresu MOV v Praze roku 1925. Po obrovském úspěchu Týdne zimních sportů v Chamonix rok předtím tak bylo završeno čtvrtstoletí úsilí o jejich pravidelné pořádání. Vždyť již v roce 1899 navrhoval český průkopník sportu, Josef Rössler-Ořovský, jejich uspořádání v Krkonoších. Zároveň také byl zpětně na Pražském kongresu uznán Týden zimních sportů z roku 1924 za zimní olympiádu a přijatá \"Charta zimních olympijských her\" tak olympiádě v Chamonix přidělila pořadové číslo 1. Formálně se akt uznání Týdne zimních sportů za 1. olympijské hry završil na 24. zasedání MOV v Lisabonu.", "tgt_summary": "The 1924 Winter Olympics, officially known as the I Olympic Winter Games (), were a winter multi-sport event which was held in 1924 in Chamonix, France. Originally held in association with the 1924 Summer Olympics, the sports competitions were held at the foot of Mont Blanc in Chamonix, and Haute-Savoie, France between January 25 and February 5, 1924. The Games were organized by the French Olympic Committee, and were originally reckoned as the \"International Winter Sports Week.\" With the success of the event, it was retroactively designated by the International Olympic Committee (IOC) as the I Olympic Winter Games. The tradition of holding the Winter Olympics in the same year as the Summer Olympics would continue until 1992, after which the current practice of holding a Winter Olympics in the second year after each Summer Olympics began. Although Figure Skating had been an Olympic event in both London and Antwerp, and Ice Hockey had been an event in Antwerp, the winter sports had always been limited by the season. In 1921, at the convention of the IOC in Lausanne, there was a call for equality for winter sports, and after much discussion it was decided to organize an \"international week of winter sport\" in 1924 in Chamonix.", "id": 1538071} {"src_title": "Budyšín", "tgt_title": "Bautzen", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Sasku na horním toku Sprévy uprostřed historického území Horní Lužice, respektive v její německé části. Nejbližšími velkými městy jsou Drážďany (přibližně 50 kilometrů na západ), Chotěbuz (asi 60 kilometrů na sever) a Zhořelec (Görlitz), kolem 40 kilometrů na východ. Nejbližší české město Šluknov je asi 20 kilometrů na jih. V severní části Budyšína se nachází údolní Budyšínská vodní nádrž vybudovaná v roce 1974. Na jejím místě dříve stály vesnice Malsitz (hornolužickosrbsky: ) a Nimschütz (). Asi osm kilometrů jižně od města vytéká Spréva", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Budyšína leží na jižním okraji zvlněné Hornolužické desky, který je na jihu utvářen Hornolužickou pahorkatinou. Nejvyšší vyvýšeninou z celé dnešní rozlohy města je vrch Chorberg (268 m n. m.) v městské části Salzenforst (). Dále horské pásmo podél ulice Alte Straße jižně od dálnice A4 (260,4 m n. m.), vrch Hennersberg (249,8 m n. m.) a Windmühlenberg (248 m n. m.) stejně jako Himberg u obce Boblitz (244,4 m n. m.) a horské pásmo ležící jižně od Boblitz (245,4 m n. m.). Naopak nejníže položeným místem je hladina Budyšínské vodní nádrže se 156,4 m n. m., luh Albrechtského potoka (\"Albrechtsbach\") u obce Basankwitz se 160 m n. m. a luh potoka Bolbritzer Wasser se 170 m n. m. Území města má nepatrně až mírně zvlněný reliéf s průměrnou výškou 180–200 m n. m. Pouze Spréva zde vykrajuje strmé údolí, jehož srázy dosahují výšky 40 m. Základem podloží Hornolužické nivy je lužický granodiorit, který se blíží k povrchu v oblasti vrchů a kopců, v údolí Sprévy se pak objevuje ve formě otevřených skalních útvarů. V období pleistocenního", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Budyšína je řeka Spréva, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v částečně hluboce vykrojeném a úzkém údolí. Protilehlé svahy se zde k sobě přibližují na vzdálenost 50 m a mají sklon téměř 70 °. Průměrná výška svahu je kolem 30 m. Původní průběh Spévy je dnes regulován 6 zábranami. Řekou proteče v průměru 3,25 m vody za sekundu. Severně od centra města je Spréva zadržována v Budyšínské vodní nádrži, která může pojmout až 49 milionů m. Tato přehrada slouží jako rekreační areál a zároveň poskytuje útočiště mnoha druhům ptactva. Vedle přehrady se nachází v Budyšíně a jeho okolí v okruhu 25 km 111 vodních ploch a toků. Povodí Sprévy tvoří několik menších potoků, ke kterým", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "V oblasti města Budyšína převažuje kontinentální vnitrozemské podnebí s maritimními vlivy. Jsou pro ně typická chladná vlhká jara a léta, dlouhý teplý podzim a zima s velmi častými, ale spíše krátkými sněhovými obdobími (přibližně 54 sněžných dní). Průměrná roční teplota naměřená v letech 1960–2017 je 8,4 °C. V nejteplejším měsíci červenci dosahuje průměrná teplota 17,7 °C. Nejchladněji je v lednu s průměrnými teplotami kolem −1.5 °C. Rozdíl mezi těmito dvěma měsíci je tedy 19,2 °C. S průměrným ročním úhrnem srážek 603 mm má Budyšín středně suché klima. Území města leží v nejteplejších oblastech ve východní části Saska. V údolí Sprévy převládají především v zimě často silné jižní větry, vanoucí z Čech a", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Na jihovýchodě města se nachází „Přírodní park Budyšín“ (\"Naturpark Bautzen\"), jehož majitelem se město stalo po roce 1989. V letech 2003/04 byl park obnoven. Územím, které je podle vyhlášky Krajského ředitelství v Drážďanech hodno zvláštního obecního zájmu je „Oblast Sprévy nad Budyšínem“ (\"Spreegebiet oberhalb Bautzen\"), v níž žijí volně rostoucí rostliny a divoká zvířata, na které se vztahuje Směrnice o stanovištích. Dalšími chráněnými územími v blízkém okolí jsou přírodní rezervace „Wollschank und Zschark“ u 20 km vzdálené obce Commerau (), a 11 km", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Do území Budyšína zasahují celkem tři chráněné krajinné oblasti. Jsou to „Hornolužická pahorkatina“ jihovýchodně od městské části Oberkaina, „Údolí Sprévy“ na jihozápadě od města a „Sprévská nížina“. Zde jsou chráněny některé biotopy a ve Sprévské nížině u městské části Malschitz také zdejší ptactvo. V roce 2006 byl ve městě naměřen roční průměr koncentrace imisí: PM dosahovaly hodnoty 27 μg/m³, oxid dusičitý 27 μg/m³, což je podle Směrnice Evropské unie", "section_level": 2}, {"title": "Charakter osídlení.", "content": "Budyšínské staré město se rozprostírá na skalní plošině nad Sprévou, jehož vrcholem je hrad Ortenburg. Původně bylo ohraničeno městskými hradbami. Později vystavěné nové čtvrti na východě města se přimykají k někdejším hradbám, po jejichž odstranění se město rozšířilo východním i západním směrem. V sedmdesátých letech 20. století byly na východě vybudovány nové čtvrti Gesundbrunnen a Allende­viertel. Od roku 1990 bylo", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Budyšín se dělí na 25 městských částí (v závorce jsou stejně jako dále v", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Poprvé byl název města zmíněn v roce 1002 jako \"civitas Budusin\". Původ tohoto jména je nejasný: někteří odborníci se kloní k názoru, že vychází z praslovanského základu „bud“, „bod“ nebo „budeč“, tedy „místo na hranici“, jinou rozšířenou variantou je to, že sídliště bylo pojmenováno podle slovanských knížat jména \"Budissentius\" (popř. \"Budestaus\"), resp. \"Budislav\" či \"Budimír\". Mohlo být však odvozeno také z ženského jména „Budiša“ nebo „Budy“ (sídliště z chatrčí). Jedna budyšínská pověst potom praví, že v místě, kde dnes leží Budyšín, se během cesty zastavila těhotná česká kněžna", "section_level": 2}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Okolí města patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, v údolí Sprévy a tedy v městské části Burk (\"Bórk\") na severovýchodu a poblíž vsi Niedergurig () jsou doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu, ale také v neolitu, době bronzové a železné. Ve 3. století našeho letopočtu v krajině pobývaly východogermánské kmeny. Od 7. století se v oblasti začal usazovat slovanský kmen Milčanů. Bavorský geograf působící v 9. století informuje o 30 hradních okrscích (\"civitates\") Milčanů, mezi nimiž měl Budyšín bezpochyby vedoucí úlohu. Se zavražděním míšeňského markraběte Ekkeharda v", "section_level": 2}, {"title": "Léno českých panovníků.", "content": "V souvislosti s bojem o investituru daroval císař Jindřich IV. v roce 1075 Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II., jenž je zase předal jako věno Wiprechtu z Grojče, který se oženil s jeho dcerou Juditou. Když v roce 1135 Wiprechtův syn Jindřich z Grojče zemřel bezdětný, připadl tento kraj zpět českému knížeti. V letech 1144–1157 jej ovšem římský král Konrád III. přenechal míšeňskému markraběti Konrádovi. Teprve po té, v roce 1158, bylo území Horní Lužice jakožto říšské léno císařem Fridrichem I. Barbarossou", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod českou vládou.", "content": "Když v roce 1319 vymřela braniborská linie Askánců, připadla Horní Lužice českému králi Janu Lucemburskému. Ten 31. srpna téhož roku udělil městu privilegium, které upravovalo půlmílové právo, jež mělo chránit podnikání měšťanů a zároveň do města začleňovat usedlosti v jeho okolí. 22. května 1329 Jan dodatečně rozhodl, že v okolí jedné míle od města Budyšína nesmí nikdo provozovat hostince, ani řemesla. Toto mílové privilegium bylo potvrzeno Karlem IV. v letech 1372 a 1374. Dalším opatřením bylo osvobození od zeměpanského solného monopolu, které bylo vydáno Janem Lucemburským už v roce 1335. Svědectví o právech a povinnostech měšťanů poskytuje tzv. srbská měšťanská přísaha („Burger Eydt Wendisch“) z počátku 16. století – nejstarší písemné svědectví o hornolužické srbštině. V roce 1346 rozhodla městská rada Budyšína spolu s dalšími pěti svobodnými či královskými městy", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod saskou vládou.", "content": "V následujících letech probíhala stavební obnova města poškozeného požárem a válečnými událostmi. V roce 1666 zřídil kurfiřt Jan Jiří II. (1556–1680) mincovnu v dnešní ulici Hohengasse. Roku 1672 byl jmenován zemským fojtem Horní Lužice korunní princ Jan Jiří, pozdější kurfiřt Jan Jiří III. (1680–1691). Jelikož městská rada věřila, že si Budyšín vyvolí za svou rezidenci, nechala v Chrámu svatého Petra zřídit Patronátní lóži. Roku 1676 bylo město opět postiženo těžkým požárem, který zničil 415 domů. V roce 1678 byl v rámci markrabství Horní Lužice ve městě zřízen kurfiřtský vrchní poštovní úřad. Bylo to zřetelné uznání Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1918–1949.", "content": "V přechodném období po první světové válce, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III., načež v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Nový budyšínský primátor Hermann Niedner se v roce 1920 snažil neúspěšně zabránit zrušení zvláštních práv Horní Lužice, které se připravovalo v souvislosti s obnovením saské ústavy. Ta vešla v platnost 1. listopadu 1920. V roce 1921 bylo papežem Benediktem XV. obnoveno míšeňské biskupství se sídlem v Budyšíně. Ve dvacátých letech prosazoval primátor Niedner z důvodu poválečné inflace politiku úspor. 1. července 1931 bylo Budyšínské okresní hejtmanství sloučeno s okresním hejtmanstvím v Drážďanech, čímž došlo k faktickému", "section_level": 2}, {"title": "Období NDR.", "content": "Již od konce 40. let i po vyhlášení Německé demokratické republiky (NDR) pokračovala v městském zastupitelstvu výrazná dominance Sjednocené socialistické strany Německa (SED) spojená s ideologizací celého státního aparátu. Všichni starostové až do roku 1990 byli členy této strany. Budyšín, který v roce 1946 znovu získal status zemského okresního města, se potýkal s dopravními problémy, nedařilo se např. prosadit výstavbu již kdysi plánované dálnice do Zhořelce. Kvůli nedostatku stavebních hmot bylo zanedbáváno historické centrum, jehož", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Panující společenské i politické poměry a rostoucí nespokojenost obyvatelstva vedly na konci 80. let ke stále častějším demonstracím, které vyvrcholily politickým převratem na podzim roku 1989. Dne 7. listopadu bylo také v Budyšíně na bázi demokratického dialogu založeno Nové fórum a nejrůznější diskuse probíhaly i v srbských organizacích, církevních obcích a v divadle. Starosta Heinz Wagner (SED) odstoupil v lednu 1990. Od roku 1990 byl obnoven titul primátora a zároveň se změnila struktura městské správy. V roce 1990 byla zrušena Důstojnická vysoká škola Otty Lilienthala, která zde sídlila od osmdesátých let. Ve spolupráci", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Budyšín byl v raném středověku jedním z největších měst Středního Německa. Přibližně od 15. století však vývoj obyvatelstva stagnoval. Relativně pozdní industrializace přinesla nové impulzy a také za časů NDR město zaznamenalo přírůstek obyvatelstva. Od politické změny v roce 1990 se populace snížila z 52 000 (1989) na přibližně 39 000 kvůli obyvatelům, kteří se vystěhovali, a nízké porodnosti. Od roku 2000 se však tento klesající trend výrazně zpomalil. V roce 2017 byl Budyšín podle populace osmým největším městem Saska. Od historických dob zde žijí Lužičtí Srbové, potomci slovanských", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Mezi věřícími občany města převažují protestanté, třetina obyvatelstva je ovšem bez konfese. Ve městě je největší protestantská komunita v Sasku: církevní obec sv. Petra, která má asi 5800 členů. Z ní vzešla komunita", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primátor a městská rada.", "content": "Od srpna 2015 je primátorem města Alexander Ahrens (SPD). Ten vystřídal Christiana Schramma (CDU), který byl starostou od roku 1990, od roku 1995 pak působil jako primátor. Ahrens, který byl tehdy ještě bez stranické příslušnosti, porazil ve volbách v roce 2015 jako společný kandidát SPD, Die Linke a Bürger Bündnis", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Městský znak patrně vychází z korouhve Wiprechta z Grojče z 11. století (kolem roku 1080), ačkoliv jeho původ není zcela objasněn. Nejstarší známé vyobrazení tohoto znaku se objevuje na dvou pečetích prince Václava IV., jemuž chtěl císař Karel IV. zajistit následnictví trůnu. První pečeť tehdy dvouletého prince je z roku 1363. Její součástí je nápis: \"Wenceslaus quartus dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis et Lusacie marchio, Luczenburgensis et Slesie dux.\" Druhá pečeť je o deset let mladší (1373) a její nápis je nepatrně obměněn: \"Wenceslaus, dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis marchio, Luczenburgensis, Slezie et Lusacie dux.\" Nejstarší zpráva o používání znaku k reprezentaci města pochází z Augsburské kroniky, podle níž byl tento znak zástupci Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Od roku 1994 tvoří Budyšín společně s městy Zhořelec (Görlitz) a Hoyerswerda městský svaz regionálních center Saska, tzv. „“ (OZSV). Toto společenství vzniklo v rámci státního rozvojového plánu a zabývá se rozvojem infrastruktury, ekonomickou stabilizací regionu a regionálním marketingem. Z celkem sedmi kostelů v historickém centru města se pro bohoslužby", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profánní stavby.", "content": "Na hlavním náměstí středověkého centra je nejvýznamnější barokní soubor v Budyšíně zachovaných měšťanských domů. Domy na západní straně ulice Lauenstraße mezi Lauskou věží a radnicí jsou ve stylu saského „vysokého“ baroka, které bylo typické pro předválečné Drážďany. U stavby na Lauenstraße 6 (fasáda se čtyřmi alegorickými postavami) je doložen vliv Permoserova stylu. Na hlavním tržišti se nachází také Soukenický či kupecký dům (\"Gewandhaus/\"), z původního objektu je však zachován jen pozdně gotický sklep,", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "Podél bývalých hradeb, které oddělovaly centrum města od východních a jižních městských částí, se rozkládá rozsáhlý hradební park s dřevinami z různých částí světa. Pět kilometrů od historického centra města leží Kleinwelka s největším německým bludištěm, zahrnujícím dobrodružný a", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo-srbské lidové divadlo.", "content": "Německo-srbské lidové divadlo (\"Deutsch-Sorbisches Volkstheater/\") sídlí na hradě Ortenburgu. Od roku 2003 má jeden sál pro loutkové divadlo a divadlo malých forem, druhý pro vlastní městské divadlo (\"Burgtheater/\"). Je v majetku Zemského okresu Budyšín a částečně ho financuje „Nadace pro srbský lid“. Jedná se o jediné profesionální dvojjazyčné divadlo v Německu. Předchůdcem této instituce je původní budyšínské městské divadlo, které bylo otevřeno v roce 1796 poblíž Lauského příkopu (\"Lauengrabe\"), jenž byl součástí někdejšího opevnění. Tato historická budova však byla zbořena roku 1968 v rámci plánovaného rozšíření Budyšína na moderní socialistické město.", "section_level": 2}, {"title": "Lužickosrbské instituce.", "content": "Budyšín je sídlem", "section_level": 2}, {"title": "Steinhaus.", "content": "Steinhaus je kulturní centrum na ulici Steinstraße s koncertním sálem, kavárnou, divadelním jevištěm, kinem, ateliérem a galerií, které provozuje spolek Steinhaus e. V. Dodnes největší sociokulturní centrum ve východním", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelné události.", "content": "Na jaře se pravidelně konají pouliční oslavy „Bautzener Frühling“. Nadregionální význam má také tradiční postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu v západním okraji města. Jedná se o největší dětský festival v regionu. Budyšín je jedním z výchozích bodů pro tzv. „Velikonoční jízdy“ (), což je starý velikonoční zvyk,", "section_level": 2}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Řada restaurací nabízí typickou hornolužickou kuchyni a také srbskou gastronomii. Známá je zvláště budyšínská hořčice, která existuje v různých sortách a recepturách, a podává se v dochucených pokrmech", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V městě sídlí fotbalový klub FSV Budissa Bautzen, který hraje v regionální lize. Lokálně významným klubem, který se soustředí zejména na práci s mládeží, je SV Bautzen. V době NDR byl Budyšín střediskem bowlingu s", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V žebříčku každoročně zveřejňované studie Saské zemské kanceláře zaměřené na hospodářskou sílu saských měst obsazoval Budyšín po dobu několika let první místo. Různé ekonomické charakteristiky, jako jsou daňové příjmy a počet pracovních míst podléhajících odvodu pojistného na sociální zabezpečení se při tom porovnávají s počtem obyvatel. Obrat na jednu firmu sídlící v tomto městě dosahoval v roce 2016 výše 1,180 milionu eur, což v rámci Saska řadí Budyšín na druhé místo po Saské Kamenici. Město vděčí za svou relativní hospodářskou sílu především tradičně velmi smíšené odvětvové struktuře místní ekonomiky. Tato strukturální rozmanitost způsobuje poměrně nízkou náchylnost k hospodářských krizím mimo jiné proto, že je založena na společnostech, které zde již z velké části mají dlouhou tradici. Dalším podstatným bodem je skutečnost, že Budyšín je tradičním správním městem, a proto se vyznačuje vyšším zastoupením veřejných činitelů (justiční správy, soudů, vězeňské služby), jakož i velkým počtem advokátů a notářů. S 26 556 zaměstnanci, na něž se vztahuje sociální pojištění, bylo město například v roce 2016, v dostatečném předstihu před lidnatějším Görlitz s 21 921 zaměstnanci. Pracuje zde 69,6 % zaměstnanců, kteří sem dojíždějí za prací z celého regionu a dokonce z Drážďan. Vzhledem k značnému přebytku těchto dojíždějících je míra zaměstnanosti dosti vysoká, činí 666 zaměstnanců podléhajících příspěvkům na sociální zabezpečení na 1000 obyvatel – což je nejvyšší hodnota v Sasku. Naopak 45 % obyvatel s trvalým bydlištěm v Budyšíně za prací dojíždí do jiných míst v regionu. K rozvoji podnikání pozitivně přispívá blízkost letiště v Drážďanech. Ve městě jsou dále zastoupena média: V létě 1990 byl založen reklamní list \"Bautzener Bote\", dále je zde redakce srbského deníku \"\", které vydává vydavatelství Domowina. O místních událostech informují saské noviny, např. \"WochenKurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Budyšín má spojení se spolkovou dálnicí A4 Drážďany-Zhořelec (přes vjezdy Bautzen-Ost a Bautzen-West a Salzenforst). Po té, co byla v roce 2013 otevřena západní tečna, obchází spolková silnice 6 ve směru od Görlitz centrum města a Mírový most (\"Friedensbrücke\"), kde zejména v odpoledních hodinách doprava vázla. Silnice B 96 z Žitavy do Berlína také vede od jihu města přes západní tečnu k západním předměstím předtím, než opustí městskou oblast na severozápadě. Silnice B 156 z Weißwasseru obchází městskou oblast na nově vybudované trati z roku 2003. Dálniční přístup pro severní okruh a Hoyerswerdu je od roku 2006 optimalizován také dálničním přivaděčem. Železniční stanice Bautzen byla otevřena v roce 1846. Je zastávkou pro tratě železničních společností Die Länderbahn GmbH („Trilex“) a Ostdeutsche Eisenbahn GmbH (ODEG). Na železniční trati Drážďany-Zhořelec, částečně i dále do Vratislavi, jsou přímá vlaková spojení. Přímé spoje do Berlína a Chotěbuzi (přes Hoyerswerdu), Žitavu a Bad Schandau byly v posledních dvou desetiletích zrušeny; město tak", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Při hodnocení turistického potenciálu města Budyšína je třeba brát v potaz nejen historickou architekturu a jedinečnou okolnost soužití dvou kultur se širokým spektrem nabídky místních specifik (velikonoční jízdy, Německo-srbské lidové divadlo, Srbský lidový soubor, obranné věže apod.), ale také atraktivní přírodní okolí a místní podnikání. Rozvoj individuálního profilu cestovního ruchu spojený s vytvářením zvláštní turistické značky je však podle analýzy městem pověřené poradenské firmy BBE Retail Experts z roku 2009 méně dynamický, než je tomu ve srovnání s konkurencí Zhořelce (Görlitz). Zatímco totiž Zhořelec dosáhl zvýšení turistické", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Budyšín má šest základních škol, čtyři střední školy, pět gymnázií (Schiller-Gymnasium, Philipp-Melanchthon-Gymnasium, Srbské gymnázium a dvě odborná gymnázia) a dvě speciální školy. Více než 500 studentů studuje na Berufsakademie Sachsen – Staatliche Studienakademie Bautzen, která nabízí tříleté vzdělání zakončené bakalářským titulem ve studijních oblastech finančního řízení, veřejného managementu, podnikové informatiky, elektrotechniky, lékařství a průmyslového inženýrství. Od roku 2018 škola disponuje novou laboratorní budovou za 8,7 milionů eur. Příležitosti na trhu práce pro absolventy „Berufsakademie“ jsou dobré: v posledních letech získalo po ukončení studia zaměstnání 85 až 90 % absolventů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budyšín (, , , ; do roku 1868 oficiálně \"Budissin\") je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy v Zemském okresu Budyšín. S počtem obyvatel je druhým největším městem historického území Horní Lužice a zároveň jeho neformální metropolí. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se dnes hlásí asi 5–10 % obyvatel města. V historickém centru se nacházejí význačné památky (hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra, kterou využívá katolická i evangelická církev). Pro město obklopené Oblastí hornolužických rybníků a vřesovišť na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta. Na území Budyšína pobývaly již ve 3. století našeho letopočtu východogermánské kmeny, v 9. století se tu usadil západoslovanský kmen Milčanů, jehož potomky jsou Lužičtí Srbové. Roku 1075 daroval císař Jindřich IV. Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II. V roce 1158 bylo říšské léno Horní Lužice císařem Fridrichem I. Barbarossou definováno jako vedlejší země Království českého, zachovalo si ale povahu relativně samostatné územní jednotky. Po roce 1243 byla Horní Lužice spravována panovnickým rodem Askánců vládnoucím v Braniborském markrabství. V roce 1319 začalo období vlády českých králů z dynastie Lucemburků, kteří tolerovali vznik Hornolužického šestiměstí a Budyšínu poskytli důležitá privilegia. Za nedostatečnou vojenskou podporu ve Šmalkaldské válce v letech 1546–1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský Budyšín a další členy Šestiměstí v rámci tzv. ztrátou privilegií a pozemků. V průběhu třicetileté války pak postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřství jako splátku dluhu za vojenskou pomoc. Za saské vlády proběhla v Budyšíně změna městského uspořádání a postupná industrializace. Temnou stránkou budyšínské minulosti ve 20. století je někdejší pobočný tábor koncentračního tábora Groß-Rosen, v letech 1945–1950 potom zvláštní tábor sovětské okupační mocnosti a jejího Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD). Budyšín se vyznačuje jedinečnou okolností soužití dvou kultur, jimiž jsou většinová kultura německá formovaná žitou tradicí reformace, literatury, hudby a výtvarného umění a menšinová lužickosrbská kultura se svébytnou literaturou a folklórem. Institucí, kde se obě kultury pozoruhodně prolínají, je např. Německo-srbské lidové divadlo. Ve městě s dvojjazyčně značenými ulicemi a veřejnými prostranstvími se konají turisticky atraktivní události, jako jsou např. velikonoční jízdy, představení divadla a Srbského lidového souboru, pouliční festival nebo dětský festival postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu. Pro svou historickou architekturu bývá Budyšín označován jako \"„saský Norimberk“\", popř. \"„město věží“\".", "tgt_summary": "Bautzen (; Upper Sorbian: Budyšin ; until 1868 German: \"Budissin\"; Lower Sorbian: \"Budyšyn\" , , ) is a hill-top town in eastern Saxony, Germany, and administrative centre of the eponymous district. It is located on the Spree. In 2018 its population was 39,087. Bautzen is often regarded as the unofficial, but historical capital of Upper Lusatia. The town is also the most important cultural centre of the Sorbian minority, which constitutes about 10 percent of Bautzen's population. Its hilltop position and multiple towers are often compared to some of the hilltop towns of Tuscany. The town has a long association with mustard (\"Bautz'ner Senf\") and is one of the few places in the world to boast a mustard museum. Asteroid \"11580 Bautzen\" is named in honour of the city.", "id": 2032454} {"src_title": "Pavlovnie plstnatá", "tgt_title": "Paulownia tomentosa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pavlovnie plstnatá je rychle rostoucí opadavý strom se širokou korunou, dorůstající výšky kolem 20 metrů. Kmen je rovný, dobře viditelný až do horní části koruny. Větve v dolní a střední části koruny jsou převážně vodorovné, v horní části směřují nahoru. Kůra je celkem hladká, barva od šedé do hnědošedé. Listy jsou velmi rozměrné (15–30 cm), oválné až srdčité, shora matové, temně zelené a sametové, pokryté krátkými chloupky, zespodu šedé, plstnaté. Květy jsou velké, náprstkovitě zvonkovité, vně světle fialovomodré, uvnitř se žlutými proužky. V Evropě kvete v květnu, a to ještě před olistěním. Plody jsou tobolky o délce do 4 cm a šířce 1,5–2 cm, zpočátku zelené, poněkud lepkavé, s dozráváním dřevnatí a mění barvu na šedohnědou; obsahují množství drobných semen. Pavlovnie je velmi odolná rostlina. Dokáže přežít i požár, neboť její kořeny jsou schopny regenerace a vyhnat nové větve. Je odolná k znečištění a není citlivá k půdním typům. Proto se řadí mezi tzv. pionýrské rostliny. Obohacuje půdu dusíkem a zabraňuje svými kořeny erozi. Nesnáší stín jiných stromů, daří se jí, pokud je převyšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "Strom pochází z jihovýchodní části Číny. Již dlouho je však vysazován v teplejších částech Evropy jako ozdobný parkový strom. Lehká a hebká semena byla od 19. století běžně užívána čínskými exportéry porcelánu jako obalový materiál, a to do objevu polystyrénové ambaláže. Bedny byly často netěsné nebo se během tranzitu poškodily a semena se rozptýlila podél přepravní trasy. To spolu se semeny záměrně použitými k vypěstování ozdobných stromů umožnilo rozšíření pavlovnie jako agresivního plevelného stromu v oblastech s příznivými podmínkami, především v Japonsku a na východě USA.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako velmi atraktivní rychlerostoucí strom s velkými listy a nádhernými květy je využíván především jako ozdobná rostlina. V oblasti svého původu však má využití mnohem mnohostrannější. Dřevo pavlovnie je velice lehké, pevné a má výborné rezonanční vlastnosti, proto se v Asii používá na výrobu hudebních nástrojů – např. japonské koto nebo korejská citera (\"kayagum\"). Nejlepší resonanční dřevo pavlovnie plstnaté je z regionu Lankao, v provincii Che-nan v Číně, blízko pouště se suchým klimatem ideálním pro tyto stromy. V Číně a Japonsku je řezbářství ze dřeva \"císařského stromu\" významným uměleckým řemeslem. Vzhledem ke svým vlastnostem (rychlý nárůst masy, lehkost sušení) může sloužit rovněž k energetickému využití a k produkci biomasy. Uhlíkem z větvičky pavlovnie si gejši zvýrazňovaly oční linie a obočí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V Číně je starým zvykem zasadit \"císařský strom\" při narození děvčátka; rychle rostoucí strom roste spolu s ní a když je pak děvče zralé ke vdavkám, strom se porazí a vyrobí se z něj předměty do její výbavy.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Německý botanik Philipp Franz von Siebold pojmenoval tento druh paulovnií po nizozemské královně Anně Pavlovně (nizozemsky \"Paulownaboom\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavlovnie plstnatá (\"Paulownia tomentosa\"), česky též paulovnie plstnatá, je strom z čeledi pavlovniovité (\"Paulowniaceae\"). Je známa též jako čínský císařský strom. Je to dřevina s jednoduchými velkými řapíkatými listy a nápadnými modrofialovými zvonkovitými květy. Pochází z jihovýchodní Číny. V České republice je pěstována jako okrasný strom.", "tgt_summary": "Paulownia tomentosa (common names princess tree, empress tree, or foxglove-tree, is a deciduous tree in the family Paulowniaceae, native to central and western China. It is an extremely fast-growing tree, and is a persistent exotic invasive in North America. It's also increasingly escaping and spreading in Europe.", "id": 640297} {"src_title": "Notář", "tgt_title": "Notary", "src_document": [{"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady a postavení.", "content": "V České republice je notářem právník, kterého stát pověřil výkonem notářského úřadu, tedy oprávněním k výkonu notářství a dalších činností stanovených notářským řádem. Předpokladem pro to je: Notáře do notářského úřadu jmenuje ministr spravedlnosti, a to na návrh Notářské komory České republiky, přičemž počet notářských úřadů pro obvod každého okresního soudu je stanoven také ministrem spravedlnosti. Při svém jmenování notář skládá tento slib: \"„Slibuji na svou čest a svědomí, že v činnosti notáře budu zachovávat ústavní a jiné zákony a obecně závazné právní předpisy a budu zachovávat mlčenlivost. V notářské činnosti budu postupovat nestranně a nezávisle.“\" Notář může zaměstnávat notářského kandidáta, notářského koncipienta, notářského tajemníka a další zaměstnance, a pověřovat je jednotlivými úkony při výkonu svého úřadu. V září 2011 v České republice působilo celkem 447 notářů.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "Notáři nepůsobí jen jako tzv. soudní komisaři v dědickém řízení, ale také sepisují notářské zápisy (o právních jednáních, o průběhu valných hromad a schůzí právnických osob, o tom, že je někdo na živu, o jiných skutkových dějích a stavu věcí, nebo o prohlášení), provádějí vidimaci a legalizaci, osvědčují, že byla předložena listina a kdy se tak stalo, provádějí protestaci směnek a jiných listin, které je třeba předložit k uplatnění práva, vydávají výpisy z katastru nemovitostí, z obchodního rejstříku a z rejstříku trestů, osvědčují provedení úkonů a splnění formalit ve vztahu k evropským společnostem a evropským družstevním společnostem, osvědčují splnění podmínek přeshraniční fúze pro účely zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku nebo zahraničního obchodního rejstříku a přijímají listiny a peníze do úschovy. Dále notáři mohou poskytovat právní porady, zastupovat v jednání s fyzickými a právnickými osobami a se správními úřady, ve správním řízení a s určitými výjimkami také v občanském soudním řízení nebo sepisovat listiny. Činnost notáře je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku, výkonem funkce poslance, senátora nebo zastupitele obecního nebo krajského zastupitelstva, nebo činnost vědeckou, publikační, pedagogickou, tlumočnickou, znaleckou, uměleckou a činnost v poradních orgánech vlády, ministerstev či jiných úřadů.", "section_level": 2}, {"title": "Další státy kontinentálního právního systému.", "content": "V Polsku nemají notáři postavení soudních komisařů, úkony v dědickém řízení tam provádějí soudy.", "section_level": 1}, {"title": "Notáři v angloamerickém právním systému.", "content": "V angloamerickém právním systému mají notáři (\"notary public\") odlišné postavení, přestože jejich agenda je do značné míry podobná – typicky se jedná například o legalizaci. Oprávnění vykonávat činnost notáře je někdy časově neomezené, zpravidla je však udělováno pouze na určitou dobu (konec období se uvádí i na úředním razítku notáře). Notáři ve Spojených státech amerických nemusí mít právní vzdělání a ve většině případů jde o právní laiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Notář je fyzická osoba s právnickým vzděláním pověřená státem k sepisování veřejných listin, přijímání úschov a některým dalším činnostem, z nichž významná je zejména činnost notáře jako soudního komisaře (v České republice a některých dalších státech zejména střední Evropy). Patronem notářů je sv. Lukáš.", "tgt_summary": "A notary is a person authorised to perform acts in legal affairs, in particular witnessing signatures on documents. The form that the notarial profession takes varies with local legal systems. The Worshipful Company of Scriveners use an old English term for a notary, and are an association of notaries practising in central London since 1373.", "id": 2465358} {"src_title": "Jiří Rusnok", "tgt_title": "Jiří Rusnok", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval Gymnázium v Českém Těšíně, roku 1984 absolvoval Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze, pak nastoupil do Státní plánovací komise jako referent v odboru dlouhodobých výhledů, později pracoval na Federálním ministerstvu pro strategické plánování jako vedoucí oddělení sociální strategie. Před rokem 1989 byl kandidátem členství v KSČ. V letech 1992–1998 byl poradcem a vedoucím sociálně-ekonomického oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů. V lednu 1998 vstoupil do ČSSD. V srpnu 1998 byl jmenován náměstkem ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly ve vládě Miloše Zemana. V komunálních volbách v říjnu 1998 za ČSSD neúspěšně kandidoval do zastupitelstva městské části Praha 18; jako profesi měl uvedenou „ekonom“. Poté, co druhý z ministrů financí Zemanovy vlády Pavel Mertlík kvůli sporům s premiérem a zbytkem vlády odstoupil, byl Rusnok 13. dubna 2001 jmenován na jeho místo. V červnu 2002 byl zvolen poslancem jako lídr kandidátky ČSSD v Královéhradeckém kraji. V nové Špidlově vládě se v červenci 2002 stal ministrem průmyslu a obchodu. 13. března 2003 premiér Vladimír Špidla Rusnoka odvolal z vlády s odůvodněním špatné komunikace. Na sjezdu ČSSD 29. března Rusnok kandidoval na předsedu jako představitel pragmatického křídla; Špidla ale předsednictví obhájil 299 hlasy proti 147. Krátce předtím Rusnok otevřeně podpořil v prezidentské volbě (na rozdíl od oficiální linie ČSSD) Václava Klause. Podporoval rovněž velkou koalici ČSSD a ODS. 23. dubna Rusnok složil poslanecký mandát; nahradil jej první náhradník kandidátky Robin Böhnisch. Kritický postoj vůči hlavnímu proudu sociální demokracie si Rusnok zachoval i v následujících letech. V září 2006 se dokonce mluvilo o jeho vyloučení z ČSSD, když přijal nabídku ministra financí menšinové vlády ODS Vlastimila Tlustého a zasedl do jeho expertní skupiny. Předseda Jiří Paroubek tehdy prohlásil, že se Rusnok myšlenkově již dávno se sociální demokracií rozešel. V prosinci 2008 se před očekávanou rekonstrukcí koaliční vlády Mirka Topolánka objevily zprávy, že by se Rusnok (ač stále člen ČSSD) mohl stát vicepremiérem pro ekonomiku. Po roce 2003 Rusnok opustil politiku a pracoval ve finančnictví. Byl jmenován do funkce poradce Výkonné rady ING pro Českou a Slovenskou republiku. Od 7. října 2003 byl členem dozorčí rady ING Penzijní fond, a.s. (od 1. ledna 2013 ING Penzijní společnost); v srpnu 2006 povýšil na předsedu představenstva, jímž byl znovuzvolen v srpnu 2011; rezignoval ke 30. červnu 2013. V letech 2005–12 byl prezidentem Asociace penzijních fondů (předtím od roku 2004 její viceprezident). V letech 2006–2009 byl předsedou Výboru pro finanční trh, poradního orgánu bankovní rady ČNB; od roku 2009 prezidentem Rady pro veřejný dohled nad auditem. Byl členem Národní ekonomické rady vlády ČR (2009–13). V lednu 2010 Rusnok vystoupil z ČSSD; prohlásil, že jej k tomu vedl nesouhlas s populismem a rozdávačností strany. V říjnu kandidoval na starostu Prahy-Vinoře za SPOZ jako nestraník. V říjnu 2011 vystupoval za tuto politickou stranu v médiích. Předseda Zemanovců však po Rusnokově designování premiérem prohlásil, že není členem „ani ekonomickým expertem strany […] v žádném vztahu se SPOZ není.“", "section_level": 1}, {"title": "Premiér a působení v ČNB.", "content": "Před prezidentskými volbami v lednu 2013 Rusnok podpořil Miloše Zemana; po jeho vítězství jej navštívil, přislíbil stát se jeho ekonomickým poradcem a naznačil i ochotu přijmout nominaci do bankovní rady ČNB. Když po červnové demisi premiéra Nečase Zeman dal najevo, že jmenuje úřednickou vládu, Rusnok byl hlavní očekávaný kandidát; v úterý 25. června odpoledne to Zeman oficiálně potvrdil a rovnou jmenoval Rusnoka premiérem, respektive pověřil sestavením vlády. Další dva týdny Rusnok v Kramářově vile jednal s kandidáty na ministry; to šlo bez obtíží a celou vládu Zeman jmenoval ve středu 10. července. Ve středu 7. srpna vláda Jiřího Rusnoka nezískala důvěru sněmovny. Pro důvěru bylo 93 poslanců (KSČM, VV, na poslední chvíli i ČSSD) proti 100 (bývalá koalice). Na závěr zasedání v pátek 9. srpna vláda usnesením č. 617 podala demisi; v úterý 13. srpna ji Rusnok předal do Zemanových rukou. Kvůli následnému seberozpuštění Poslanecké sněmovny a dlouhému sestavování nové vlády po předčasných volbách zůstala Rusnokova vláda bez důvěry ve funkci rekordní dobu až do konce ledna. Ve středu 5. února 2014 prezident Miloš Zeman jmenoval Rusnoka na Pražském hradě členem bankovní rady ČNB. Funkce se ujal 1. března 2014, kdy vypršel šestiletý mandát Evě Zamrazilové. 25. května 2016 jej prezident jmenoval guvernérem ČNB. Funkce se ujal od července a vystřídal tak Miroslava Singera.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Rusnok žije v rodinném domku z roku 2005 v Praze-Vinoři s manželkou Ivetou, inženýrkou ekonomie a personalistkou t. č. možná v domácnosti, která se vyhýbá médiím a veřejným akcím. Vzali se někdy v letech 1988–9; mají tři děti. Rusnokův syn Michal (1989), absolvent Právnické fakulty Univerzity Palackého žijící v Olomouci, vzbudil koncem srpna 2013 pozornost bulvárních médií, když na Facebooku napsal, že vystupuje ze SPOZ a „socialismus je největší zlo“. Ve straně byl od ledna 2011, jako člen olomoucké organizace publikoval několik článků na ekonomicko-politická témata. Následně své vyjádření zmírnil.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze kolem Mandelova pohřbu.", "content": "Po úmrtí Nelsona Mandely počátkem prosince 2013 vedl Rusnok v Poslanecké sněmovně o přestávce jednání rozhovor s ministrem obrany Pickem, kde vyjadřoval nechuť letět na pohřeb a naději, že se toho ujme prezident Zeman, nekultivovanými až vulgárními výrazy. Konverzaci zachytily zapnuté mikrofony u řečnického pultu a odvysílala ji Česká televize v nočním záznamu ze sněmovny; jeden divák zveřejnil záznam na YouTube, kde se rychle rozšířil a zpráva vzbudila pozornost i v zahraničí. Rusnok se poté za svá slova omluvil s odkazem na časově náročný pracovní program.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Rusnok (* 16. října 1960 Ostrava) je ekonom a politik, od června 2013 do ledna 2014 předseda tzv. úřednické vlády České republiky. Poté člen bankovní rady České národní banky, od července 2016 její guvernér. Rusnok byl od dubna 2001 posledním ze tří ministrů financí sociálně demokratické vlády Miloše Zemana, v následující koaliční vládě Vladimíra Špidly byl do března 2003 ministrem průmyslu a obchodu. Po konfliktu se Špidlou a odchodu z politiky pracoval v ING Penzijním fondu a různých oborových sdruženích. V úterý 25. června 2013 jej prezident Zeman jmenoval premiérem a pověřil sestavením „vlády odborníků“. Vláda Jiřího Rusnoka složila slib do rukou prezidenta 10. července a 7. srpna nezískala důvěru Poslanecké sněmovny v poměru 93:100 hlasů; zůstala však ve funkci rekordní dobu až do jmenování vlády Bohuslava Sobotky 29. ledna 2014.", "tgt_summary": "Jiří Rusnok (born 16 October 1960) is a Czech politician and economist who served as Prime Minister of the Czech Republic between July 2013 and January 2014. Since 1 July 2016 he has been serving as Governor of the Czech National Bank. Previously, Rusnok served in the government of the Czech Republic as Minister of Finance from 2001 to 2002 and as Minister of Industry and Trade from 2002 to 2003. On 25 June 2013, he was appointed as Prime Minister by President Miloš Zeman. Rusnok replaced Petr Nečas, who resigned over a corruption and spying affair. On 25 May 2016, President Miloš Zeman appointed Rusnok as 4th Governor of the Czech National Bank, succeeding Miroslav Singer. Rusnok took office on 1 July 2016.", "id": 220768} {"src_title": "Metro v Bruselu", "tgt_title": "Brussels Metro", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Vůbec první návrh na výstavbu metra v Bruselu pochází z roku 1892. Na začátku 20. století vzniklo mnoho dalších projektů, např. roku 1925 přišla francouzská společnost \"Dyle et Bacalan\" s návrhem na vybudování tří linek metra. Žádný z těchto plánů však nebyl realizován. První tunel bruselské podzemky byl vybudován roku 1957. Jednalo se o podzemní tramvajovou zastávku \"Gare du Midi / Zuidstation\". Dne 21. listopadu 2015 byla síť bruselského metra uzavřena v souvislosti s čtvrtým, tj. nejvyšším stupněm protiteroristického poplachu v Belgii. 22. března 2016 došlo k teroristickým útokům na Brusel. Kromě letiště Zaventem byla zasažena i stanice metra Maalbeek. K výbuchu došlo ve vlaku vyjíždějícím ze stanice směrem na stanici Schuman. Exploze si vyžádala dvě desítky obětí. V metru byly nalezeny i další nevybuchlé nálože. Kvůli útokům byl přerušen provoz veškeré hromadné dopravy včetně metra, až večer se podařilo uvést do provozu dvě ze čtyř linek.", "section_level": 1}, {"title": "Linka 1.", "content": "17. prosince 1969 byl zahájen provoz podzemní tramvaje v tunelu mezi stanicemi \"Schuman\" a \"De Brouckère\". Podzemní dráha vstoupila do života dnem 20. září 1976, kdy byl na této trase zaveden provoz klasického metra a došlo k dalšímu rozšíření tunelu ke stanicím \"Beaulieu\" (linka 1A) a \"Tomberg\" (linka 1B). Trasa byla postupně dál rozšiřována – jednotlivé úseky byly otevírány v letech 1977, 1981, 1982, 1985, 1988, 1992, 1998 a 2003. V roce 1981 měla podzemní dráha jednu linku dlouhou 11 km orientovanou ve směru východ-západ, na kterou se napojovaly tři linky premetra orientované severojižně. Nejnovější částí linky 1 byl úsek mezi stanicemi \"Bizet\" a \"Erasme / Erasmus\", otevřený roku 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 2.", "content": "První úsek této linky mezi stanicemi \"Porte de Namur / Naamsepoort\" a \"Madou\" byl dokončen roku 1970. Zpočátku sloužil pouze k tramvajové dopravě a provoz klasického metra na něm byl zaveden roku 1988. V té době již trasa existovala mezi stanicemi \"Simonis\" a \"Gare du Midi / Zuidstation\". Roku 1993 byla otevřena stanice \"Clemenceau\" a od září 2006 je v provozu stanice \"Delacroix\".", "section_level": 2}, {"title": "Linky a stanice.", "content": "Od roku 2008 jsou v provozu čtyři linky metra s 59 stanicemi (bez premetra). Většina stanic je podzemních, ale na linkách 5 a 6 jsou některé stanice nadzemní. 4. dubna 2009 spojení ve stanici \"Gare de l'Ouest/Weststation\" umožnilo, aby se linka 2 stala okružní. V důsledku toho byl systém metra podstatným způsobem reorganizován. S tím byly spojeny i změny v autobusové a tramvajové síti města. Od 4. dubna 2009 jsou v provozu následující 4 linky:", "section_level": 1}, {"title": "Premetro.", "content": "Linka 3 a linka 4 jsou tramvajové linky, které používají tunel přes centrum města ze stanice \"Bruxelles-Nord/Brussel-Noord\" na severu do stanic \"Bruxelles-Midi/Brussel-Zuid\" a \"Albert\" na jihu. Trasa linky 3 vede ze stanice \"Churchill\" na jihu do stanice \"Esplanade\" na severu. Linka 4 vede z vlakového nádraží \"Bruxelles-Nord/Brussel-Noord\" do stanice \"Stalle\" na jihu. Linka 7 je hlavní trasou velkého okruhu, od 14. března 2011 nahradila dřívější tramvajové linky 23 a 24. Obsluhuje stanici metra \"Heysel/Heizel\", vede pod parkem Laeken a přes velký okruh do konečné stanice linky 3 a končí na další stanici \"Vanderkindere\". Tato linka slouží k propojení tramvajových linek 3, 4 a 92.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro v Bruselu (francouzsky \"Métro de Bruxelles\", nizozemsky \"Brusselse metro\") tvoří důležitou součást městské dopravy belgické metropole Bruselu. Skládá se ze čtyř linek (1, 2, 5 a 6) s některými společným úseky. Linky 1 a 5 mají společné úseky v délce asi 6 km, linky 2 a 6 v délce asi 10,4 km. Síť metra zahrnuje 59 stanic a její celková délka je přibližně 39,9 km, z toho podzemní část tvoří 37,5 km. Na síť metra v Bruselu navazují dvě trasy podpovrchových tramvají (francouzsky \"prémétro\"), které byly konstruovány tak, aby je v budoucnu bylo možné upravit pro provoz klasického metra. Je na nich provozováno deset tramvajových linek (3, 4, 7, 25, 31, 32, 51, 55, 82, 83). Premetro má 15 stanic, z toho je 5 stanic společných s metrem. Celkem tedy systém metra i premetra má dohromady 69 stanic. Premetro má sice menší interval mezi spoji, ale na druhé straně jeho vozy mají nižší obsaditelnost a celkově i menší přepravní kapacitu. Rozdíl je i v nástupištích, kdy do vozů metra se nastupuje v jedné rovině ve výšce 1,5 m nad temenem kolejnice, zatímco do tramvají premetra je nástup jen 0,5 m nad temenem kolejnice. Provozovatelem bruselského metra je společnost \"STIB/MIVB\". Tato společnost zajišťuje rovněž tramvajovou a autobusovou dopravu ve městě.", "tgt_summary": "The Brussels Metro (, ) is a rapid transit system serving a large part of the Brussels-Capital Region of Belgium. It consists of four conventional metro lines and three premetro lines. The metro-grade lines are M1, M2, M5, and M6 with some shared sections, covering a total of , with 59 metro-only stations. The premetro network consists of three tram lines (T3, T4, and T7) that partly travel over underground sections that were intended to be eventually converted into metro lines. Underground stations in the premetro network use the same design as metro stations. A few short underground tramway sections exist, so there is a total of of underground metro and tram network. There are a total of 69 metro and premetro stations as of 2011. Most of the common section of the first two metro lines (between De Brouckère metro station and Schuman station) was inaugurated on 17 December 1969 as premetro tramways, converted in 1976 to the first two lines of the metro, then considered as one line with two branches, between De Brouckère and Tomberg and De Brouckère and Beaulieu. The metro is administered by STIB/MIVB (, ). In 2011, the metro was used for 125.8 million journeys, and it was used for 138.3 million journeys in 2012. The metro is an important means of transport, connecting with six railway stations of the National Railway Company of Belgium, and many tram and bus stops operated by STIB/MIVB, and with Flemish De Lijn and Walloon TEC bus stops. On 22 March 2016, Maelbeek metro station was bombed, killing about 20 people and injuring 106. The Islamic State of Iraq and the Levant (ISIL) claimed responsibility.", "id": 550873} {"src_title": "Český rozhlas Radio Prague International", "tgt_title": "Radio Prague", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Pravidelné české vysílání bylo zahájeno 31. srpna 1936, v 10,00 hodin. Ujal se ho anglickým proslovem technický ředitel Československého rozhlasu Eduard Svoboda. V prvních dnech se vysílalo na krátkých vlnách celkem 6 hodin denně ve třech dvouhodinových blocích: od 10 do12, od 17 do19 a od 20 do 22 hodin. Od 13. září bylo vysílání rozděleno na evropské a americké. Program se zpočátku skládal především z koncertů, zaznamenaných na tzv. Blatnerfonu, předchůdci magnetofonu. Byl to rozměrný a těžký přístroj pro magnetický záznam zvuku na úzký ocelový pásek. Vysílalo se živě. Mluveného slova bylo zpočátku minimálně, převážně šlo o ohlašování pořadů a zprávy (ve vysílání pro Evropu česky/slovensky, německy, francouzsky a anglicky, ve vysílání pro Ameriku česky/slovensky, anglicky, příležitostně rusínsky). Ze slovesných útvarů se vysílaly především přednášky v češtině a výjimečně v angličtině. Postupně se ovšem zahraniční servis rozšiřoval. Z týdeníku Radiojournal z roku 1937 lze vyčíst, že ve vysílání pro Ameriku byly zprávy desetiminutové a vedle češtiny/slovenštiny a angličtiny se vysílaly jednou týdně v rusínštině a od konce roku 1937 také ve španělštině. Ve vysílání pro Evropu byly zprávy pětiminutové a vysílaly se česky/slovensky, anglicky, německy a francouzsky, příležitostně i v některých dalších jazycích, jako např. v ruštině, italštině, vlámštině nebo v rumunštině. Hlavním vysílacím jazykem slovesných pořadů zůstávala čeština, ale přednášky se vysílaly také anglicky, německy a francouzsky. Na jejich výrobě i prezentaci se - podobně jako na zprávách - podíleli cizinci.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Na podzim 1938, po podpisu Mnichovské dohody, což znamenalo odstoupení československého pohraničí - tzv. Sudet - Německu, se výrazně zvýšil podíl zpravodajství. K dosavadním vysíláním pro Evropu, Ameriku a na Východ přibyla dvě nová vysílání pro střední a jižní Ameriku. Celková délka programu dosáhla 19 hodin denně, z toho asi 14 hodin představovala hudba a víc než 3 hodiny zprávy. Ke stávajícím jazykům (čeština/slovenština, angličtina, němčina, francouzština, rusínština, španělština) se přiřadila italština, portugalština, srbochorvatština a rumunština. Aby bylo dosaženo maximálního efektu, krátkovlnné vysílání bylo sloučeno s domácí stanicí Praha II. Program krátkovlnného vysílání i stanice Praha II byl tedy šířen zároveň na krátkých i na středních vlnách. V prosinci 1938, po ztrátě vysílačů v pohraničí a po částečném osamostatnění Slovenského rozhlasu, se společnost Radiojournal přejmenovala na Česko-slovenský rozhlas. Po vyhlášení tzv. protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se vysílání na krátkých vlnách z téměř 20 hodin zúžilo na pouhé dvě hodiny, vysílané do severní Ameriky. Vysílala se téměř výhradně hudba s oficiálními desetiminutovými zprávami.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná éra.", "content": "Ihned po skončení války se vysílání do zahraničí rozjelo nanovo. Nejprve se vysílalo anglicky, česky, německy, francouzsky a italsky. Záhy došlo k významnému rozšíření. Počátkem roku 1947 se vysílalo v 18 jazycích (bulharština, francouzština, srbochorvatština, slovinština, lužická srbština, němčina, polština, ruština, rumunština, švédština, norština, dánština, španělština, italština, angličtina, esperanto, čeština/slovenština. Půlhodinové relace byly zkráceny na patnáctiminutové. V následujících dvou letech se tento stav v zásadě nezměnil, pouze se prodlužovala celková doba vysílání.", "section_level": 2}, {"title": "1948 – 1989.", "content": "Nástup komunismu se zásadně promítl i do fungování zahraničního vysílání. Nejdůležitější změnou bylo to, že zhruba polovina vysílání byla nasměrována do zemí tzv. sovětského bloku: Polsko, Německo, Maďarsko, Bulharsko, Sovětský svaz, Jugoslávie, vysílalo se dokonce v jazyce Lužických Srbů, žijících na území východního Německa. Velký důraz se kladl na to, do jaké země se vysílá. Začalo se například rozlišovat vysílání v němčině do Německa, Rakouska a Švýcarska. Do některých zemí se vysílalo více jazyky. Samostatným jazykem Radia Praha se stalo esperanto. V dubnu 1948 byl Československý rozhlas zestátněn, o jeho vedení a programovém zaměření napříště rozhodovala komunistická strana. V létě 1948 bylo vysílání do zahraničí sloučeno s politickým zpravodajstvím, aby byla zajištěna jednotná politická linie v domácím i zahraničním vysílání. V programu se to promítlo tak, že Radio Praha připravovalo jiný program pro spřátelené země, které se vydaly na cestu socialismu, a jiný pro země kapitalistické, považované za nepřátelské. Hlavním cílem vysílání do kapitalistických zemí bylo \"paralyzovat pomluvy o socialistickém Československu a získávat posluchače pro ideje socialismu,\" zatímco cílem vysílání do zemí sovětského bloku bylo \"upevňovat přátelské svazky mezi socialistickými zeměmi a posilovat vztah k Sovětskému svazu.\" Rozsah vysílání Radia Praha v 50. letech prudce rostl. Byly zavedeny nové jazyky - arabština a portugalština. Jestliže ještě v roce 1949 dosahovala celková denní doba vysílání 10 hodin, v roce 1954 to bylo již 14,5 hodiny a v roce 1960 již 32 hodiny. V roce 1962 dosáhlo Radio Praha - co do rozsahu vysílání svého maxima - 33 hodin denně. Z archivních materiálů vyplývá, že v 50. letech bylo v Československém rozhlase zřízeno tzv. \"B vysílání\" v italštině a francouzštině. Stalo se tak po intervenci Komunistické strany Československa. Ta reagovala na žádost komunistických stran Itálie a Francie, které chtěly ovlivňovat dění ve svých zemích. Vysílání zajišťovaly skupiny italských a francouzských komunistů, vyslaných do Prahy. Italský pořad se jmenoval \"Oggi in Italia\" a francouzský \"Ce soir en France\". Italské \"B vysílání\" bylo z důvodu utajení přemístěno mimo budovu Československého rozhlasu a pořad Oggi in Italia se vysílal z území Německé demokratické republiky, aby nebyla kompromitována československá vláda. Zmínky o francouzském B vysílání v 60. letech mizí, italské B vysílání bylo zrušeno v roce 1970 v době příklonu KS Itálie k eurokomunismu. Paralelně s tímto tajným vysíláním po celou dobu fungovalo pravidelné vysílání Radia Praha v italštině a francouzštině. Objem vysílání do zahraničí v 70. letech stále rostl. V roce 1981 byla vytvořena polská redakce. Vysílala hodinu denně a měla působit proti hnutí Solidarita. Později se stala součástí Interprogramu. Tato kapitola se uzavřela v roce 1986.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k demokracii.", "content": "Koncem roku 1989 byly ve střední a východní Evropě smeteny komunistické režimy, vládnoucí čtyři dlouhá desetiletí. Z Československého rozhlasu odešli nejzkompromitovanější pracovníci a agenti Státní bezpečnosti. Radio Praha se postupně navracelo ke svému původnímu poslání - nezaujatě a vyváženě informovat o dění v Československu. Znovu byla zavedena předválečná znělka z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Od počátku 50. let až do roku 1989 tvořilo znělku Radia Praha komunistická píseň \"Kupředu levá\". Od 1. dubna do 7. května 1990 se Radio Praha odmlčelo. Pokračovalo pouze vysílání pro krajany v češtině a slovenštině a Interprogram. Důvodem této pauzy bylo nevyjasněné postavení vysílání do zahraničí a programová, personální a technická redukce. Již před tím bylo zrušeno vysílání v arabštině, italštině a portugalštině pro Latinskou Ameriku. Z osmi vysílacích jazyků zbylo pět: čeština/slovenština, angličtina, němčina, francouzština a španělština. Došlo k výraznému omezení programu a propuštění zaměstnanců. Ze zhruba 360 pracovníků Radia Praha v roce 1989 jich o čtyři roky později zbylo něco přes padesát. Od roku 1993, kdy došlo k rozdělení Československa a tím i Československého rozhlasu, je vysílání do zahraničí samostatným vysílacím okruhem Českého rozhlasu. Ke španělštině, angličtině, němčině a francouzštině přibyla od roku 2000 také ruština. Radio Prague International má také samostatnou redakci věnující se krajanům.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj názvu.", "content": "Před válkou se stanice hlásila jako \"krátkovlnná československá stanice Praha\" nebo různé varianty tohoto sousloví ve spojení s identifikační značkou vysílače OLR. Po válce se k identifikaci používalo v různých jazycích různého označení: Stanice Praha; Tady Praha - Československo; Hovoří Praha, Československý rozhlas - vysílání pro Afriku apod. Spojení Radio Praha se objevilo koncem 50. let v DX hlídkách a začalo se používat ve styku s posluchači, hlavně v souvislosti s Kluby posluchačů Radia Praha. Od 60. let se název Radio Praha objevoval na vysílacích rozvrzích, QSL lístcích a dalších tištěných materiálech. K identifikaci se označení Radio Praha začalo používat jen v některých jazycích. V 70. letech bylo užívání názvu Radio Praha posíleno vznikem Interprogramu Radio Praha. Plošně se toto označení ustálilo až v 90. letech (počátkem 90. let se krátce používalo názvu Radio Czechoslovakia International). Ve vysílání se užívalo spojení Radio Praha - vysílání Českého rozhlasu do zahraničí. Od září 2019 došlo ke změně na Radio Prague International.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob šíření programu.", "content": "K 31. lednu 2011 bylo po 75 letech zcela ukončeno vysílání na krátkých vlnách. Hlavním distribučním kanálem je v současnosti internet a satelitní vysílání. K internetu je Radio Praha připojeno od konce roku 1994. Jako jedno z prvních českých médií začalo na své webové stránce http://www.radio.cz nabízet zprávy v textové podobě ve všech vysílacích jazycích. Vedle vlastního webu provozuje Radio Prague International krajanské webové stránky. V Severní Americe je možné naladit vysílání Radia Praha v angličtině a španělštině na frekvenci 9955 kHz prostřednictvím Radio Miami International, vysílací schéma viz WRMI.net. Vysílání Radia Praha ve všech jazycích je v Evropě přenášeno přes satelit Astra 3B, 23.5 stupňů východně, 12.3435 GHz, zvolte CRo Radio Praha, transponder 3233 s centrálním kmitočtem 12.3435 GHz a polarizací Horizontal v systému DVB-S2. Program Radia Praha je šířen v režimu free-to-air (FTA). V Praze můžete zpravodajství Radia Prague International v angličtině poslouchat na frekvenci ČRo Plus 92,6 FM (pondělí - pátek) od 22:35 a 0:35 pražského času. Radio Prague vysílá v Praze také na frekvenci 99.3 FM francouzský kulturní magazín \"Une semaine à Prague\" ve středu od 16.10 do 16.30 CET a v sobotu od 11.10 do 11.30 CET. Radio Prague International také poskytuje programovou podporu krajanským rozhlasovým stanicím po celém světě.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní partnertsví.", "content": "Od roku 1999 je Radio Prague International členem Asociace mezinárodních rozhlasových a televizních stanic (Association for International Broadcasting). Radio Prague International je také zakládajícím členem Asociace pro koordinací krátkovlnných frekvencí (High Frequency Coordination Conference). Je také členem tzv. G-5, skupiny zahraničních vysílání sdružujících Radio Canada International, Radio Poland, Radio Romania International a Swissinfo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Český rozhlas Radio Prague International (dříve Radio Praha) je stanice Českého rozhlasu, provozující vysílání do zahraničí. Denně vyrábí zpravodajské půlhodinové pořady v pěti jazycích, v nichž zahraniční posluchače, krajany i cizince v České republice informuje o všem podstatném, co se ve státě děje. Stanice je zároveň webovým portálem (www.radio.cz) v anglickém, německém, ruském, španělském a francouzském jazyce. Provozuje také české stránky zaměřené na krajanskou komunitu.", "tgt_summary": "Radio Prague International () is the official international broadcasting station of the Czech Republic. Radio Prague broadcasts in six languages: English, German, French, Spanish, Czech and Russian. It broadcasts programmes about the Czech Republic on satellite and on the Internet. Broadcasting first began on August 31, 1936 near the spa town of Poděbrady. The station broadcasts a total of 24 hours' worth of programmes per day, 3 hours of which are new programmes (one new 30-minute programme in each of the six languages); the remaining 21 hours are rebroadcasts. Rebroadcast programmes have fresh news bulletins. All programmes last for 30 minutes and have a standard layout: news, current affairs magazine and a feature. The theme of the feature changes each day and each section tailors programmes to suit its audience. The weekend broadcasts have a slightly more relaxed structure, they contain less news and more features devoted to the arts, social affairs, and music.", "id": 1028457} {"src_title": "Romulus Augustus", "tgt_title": "Romulus Augustulus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Romulův stejnojmenný děd z matčiny strany, \"comes\" Romulus, pocházel zřejmě z města Poetovio (dnešní Ptuj) v provincii Noricum. V roce 449 ho \"magister militum\" Aetius, tehdejší faktický vládce západořímské říše, vyslal na diplomatickou misi ke dvoru hunského krále Attily. Romulův otec Orestes, původem z Panonie, sloužil v téže době u Attily jako sekretář (\"notarius\") a emisar. Později prodělal úspěšnou kariéru na Západě a v roce 475 ho císař Julius Nepos učinil patriciem. Zároveň ho povýšil do hodnosti vrchního velitele (\"magister militum\") italského vojska, s nímž se měl vypravit do Galie. Orestes se ale místo toho vzbouřil a vyrazil k Ravenně proti Nepotovi. Císař, neschopný odporu, uprchl 28. srpna 475 na lodi do Dalmácie, zatímco Orestes vstoupil do města. Orestes dva měsíce váhal s dalším postupem, neboť pravděpodobně vyčkával na reakci východořímské říše. Konečně 31. října 475 ustanovil svého syna Romula císařem toho, co dosud zbývalo ze Západu. Jeho doménu tvořila vedle Itálie fakticky už jenom jižní Provence. Romulus, jemuž mohlo být tehdy čtrnáct let, přijal do svého jména titul Augustus, ovšem současníci ho kvůli jeho nízkému věku nazývali zdrobněle Augustulus („císaříček“). Třebaže mincovny v Římě, Mediolanu a Arelate (Arles) razily solidy s Romulovým jménem, veškerou moc třímal ve svých rukou jeho otec Orestes a společně s ním jeho bratr Paulus. Nový režim se musel neprodleně potýkat s akutním nedostatkem finančních prostředků nezbytných k udržení loajality italského vojska. To sestávalo především z germánských spojenců (\"foederati\"), zejména Skirů, Herulů a jiných barbarů, z nichž valná část dorazila na Apeninský poloostrov v šedesátých letech 5. století, po rozpadu hunské říše. Daňové výnosy zřejmě nepostačovaly k uhrazení žoldu, a barbaři se proto po vzoru Burgundů v jihozápadní Galii dožadovali přidělení jedné třetiny půdy. Když Orestes odmítl vyhovět jejich požadavku, v srpnu 476 proti němu povstali. Za svého vůdce si ustanovili germánského důstojníka Odoakera, jehož 23. srpna prohlásili králem. Po krátkém střetnutí Odoaker zajal a popravil Oresta nedaleko Placentie (Piacenza). Krátce nato obsadil Ravennu a usmrtil také Orestova bratra Paula. 4. srpna 476 přinutil Romula vzdát se trůnu, avšak vzhledem k chlapcově mládí ušetřil jeho život, přiznal mu roční rentu 6000 solidů a poslal ho i s příbuznými do Kampánie. Comes Marcellinus a Jordanes uvádějí poněkud odlišně, že Odoaker vykázal Romula do vyhnanství na \"castellum Lucullanum\" nedaleko Neapole. O jeho pozdějším životě není nic bližšího známo, ačkoli okolo roku 510 ostrogótský král Itálie Theodorich adresoval jistému muži jménem Romulus dopis, v němž mu potvrdil nárok na finanční příspěvek. Z toho se dovozuje, že se mohlo jednat o Romula Augusta.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik západořímské říše.", "content": "Po Romulově sesazení vyslal římský senát z Odoakerova podnětu poselstvo do Konstantinopole k Zenonovi, aby mu odevzdalo odznaky císařské hodnosti včetně diadému a sdělilo mu, že na Západě není třeba žádného dalšího císaře, protože k vládě nad celou říší postačuje jediný panovník. Zároveň žádal, aby Zenon přiznal Odoakerovi správu Itálie a udělil mu hodnost patricia. Zenon poukázal na to, že Západ má dosud císaře v Juliu Nepotovi a vyslovil se pro jeho opětovné přijetí na trůn. Ve skutečnosti se smířil s existujícím stavem věcí, když ve své odpovědi příznačně oslovil Odoakera jako patricia, a tím fakticky uznal jeho postavení vládce Itálie. Novodobí historikové se přou o významu Romulova sesazení a někteří namítají, že málokdo ze soudobých Římanů zcela chápal dosah Odoakerova činu. Nadto v Dalmácii nadále pobýval legitimní císař Julius Nepos, jehož Odoaker formálně respektoval a do roku 480 nechal razit mince s jeho jménem. Teprve s jistým odstupem času se měl projevit dopad této události, což je patrné v Marcellinově díle. Jiní autoři zlehčují Romulovu vynucenou abdikaci a označují ji za pouhé završení přechodné fáze postupného přenesení vlády nad Itálií do rukou Germánů. Odoaker na rozdíl od svých předchůdců Ricimera a Gundobada upustil od zavedené praxe ustavování „loutkových“ či „stínových“ císařů. Mnozí badatelé se přesto kloní k závěru, že rok 476 znamenal zásadní mezník v dějinách starověkého Říma. Podle jejich názoru si soudobí pozorovatelé, jako byl třeba Sidonius Apollinaris, plně uvědomovali novou politickou realitu. Romulus Augustus byl patrně nejméně významný ze všech „stínových“ císařů a nezískal uznání Konstantinopole, kde ho považovali za uzurpátora. Odoakerem zinscenovaný a germánskými foederaty provedený státní převrat nicméně ukončil panování západních císařů v Itálii. Během několika následujících let zanikla i zbývající rezidua západořímské moci. Rugiové si na horním Dunaji podmanili zbytky římského obyvatelstva v Noriku, vizigótský král Eurich v roce 477 trvale obsadil oblast dnešní Provence a nakonec poslední římský vládce severní Galie Syagrius podlehl roku 486 franskému králi Chlodvíkovi.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Romulus Augustus je titulní postavou „nehistorické historické“ komedie \"Romulus Veliký\" z roku 1949 od Friedricha Dürrenmatta. Posledního císaře zobrazuje jako vědomého antihrdinu, který nedbá o ohroženou vlast, nýbrž se stará o chov slepic. Ve filmu Poslední legie z roku 2007 je postava Romula Augusta fikčně propojena s Utherem Pendragonem, jehož se jako uprchlík ze zanikající Západořímské říše do Británie, stane otcem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Romulus Augustus, známý rovněž jako Romulus Augustulus, byl poslední západořímský císař, vládnoucí od 31. října 475 do 4. září 476. Romulův předchůdce Julius Nepos jmenoval jeho otce Oresta do čela vojska. Magister militum Orestes ale vzápětí povstal a přinutil Nepota opustit Itálii. Svého nedospělého syna poté dal provolat císařem. Romulus byl pouhá loutka svého otce, který vykonával skutečnou moc. V srpnu 476 Orestes odmítl splnit požadavky barbarských foederatů, načež vzbouření žoldnéři prohlásili jednoho z důstojníků Odoakera za svého krále. Odoaker následně zabil Oresta, vtáhl do Ravenny a zbavil Romula trůnu. Nicméně ušetřil jeho život a vykázal ho do vyhnanství v Kampánii. Datum jeho smrti není známo, usuzuje se, že byl naživu ještě počátkem 6. století. Romulovo sesazení se často považuje za datum zániku západořímské říše. Poslední legitimní císař Julius Nepos, vypuzený do Dalmácie, uplatňoval však až do roku 480 nárok na trůn a Odoaker nechal v Itálii razit mince s jeho jménem.", "tgt_summary": "Flavius Romulus Augustus (c. AD 460 – after 476, possibly still alive as late as 507), known derisively and historiographically as Romulus Augustulus, was the Roman emperor who ruled the Western Roman Empire from 31 October 475 until 4 September 476. He is often described as the \"last Western Roman emperor\", though some historians consider this to be Julius Nepos. His deposition by Odoacer traditionally marks the end of the Roman Empire in the West, the end of Ancient Rome, and the beginning of the Middle Ages in Western Europe. Although he, as all other emperors, adopted the name Augustus upon his accession, he is better remembered by his derisive nickname \"Augustulus\". The Latin suffix \"-ulus\" is a diminutive; hence \"Augustulus\" effectively means \"Little Augustus\". The name \"Romulus\" was also changed derisively to \"Momyllus\" meaning \"little disgrace\". The historical record contains few details of Romulus's life. He was the son of Orestes, a Roman who once served as a secretary in the court of Attila the Hun before coming into the service of Julius Nepos in AD 475. In the same year he was promoted to the rank of \"magister militum\", but then led a military revolt that forced Nepos to flee into exile. With the capital of Ravenna under his control, Orestes appointed his son Romulus to the throne despite the lack of support from the eastern court in Constantinople. Romulus, however, was little more than a child and figurehead for his father's rule. After ten months in power, during which time his authority and legitimacy were disputed beyond Italy, Romulus was forced to abdicate by Odoacer, a Germanic foederatus officer who defeated and executed Orestes. After seizing control of Ravenna, Odoacer sent the former emperor to live in the Castellum Lucullanum in Campania, after which he disappears from the historical record.", "id": 32448} {"src_title": "Jan Tserclaes Tilly", "tgt_title": "Johann Tserclaes, Count of Tilly", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v únoru roku 1559 na zámku Tilly ve vallonském Brabantsku (v té době součást Španělského Nizozemí, nyní na území Belgie). V patnácti letech, poté, co získal vzdělání v jezuitské škole v Kolíně nad Rýnem, vstoupil do španělské armády a ve vojsku parmského vévody Alessandra Farnese se účastnil tažení proti nizozemským protestantským povstalcům za osmdesátileté války. V roce 1585 se podílel na úspěšném obléhání Antverp. O patnáct let později bojoval jako žoldnéř a později polní maršál na straně Svaté říše římské proti Otomanským Turkům v Uhrách a Transylvánii.", "section_level": 1}, {"title": "České tažení.", "content": "V roce 1610 se stal vojevůdcem Katolické ligy ve službách bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Své vojáky cvičil ve španělském tercio-systému (též nazývaném „španělský čtverec“ – jednalo se o tři smíšené kompanie pikenýrů a mušketýrů, seřazených do čtverhranného útvaru). O deset let později vedl v rámci třicetileté války tažení proti českým protestantským povstalcům. Spolu s Karlem Bonaventurou Buquoyem porazil 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko (vedené Kristiánem I. Anhaltským) v bitvě na Bílé hoře.", "section_level": 1}, {"title": "Německé tažení.", "content": "27. dubna 1622 byl poražen v bitvě u Mingolsheimu, ale poté, co se spojil se španělským vévodou Gonzalem de Cordoba, zvítězil v bitvě u Wimpfenu (6. května 1622) nad Georgem Friedrichem, markrabětem baden-durlašským. K vítězství v této bitvě přispěl fakt, že nepřátelské zásoby munice byly zničeny dělostřeleckou palbou. Mezi 20. a 22. červnem téhož roku dosáhl úspěchu v bitvě u Höchstu, vedené proti brunšvickému vévodovi Kristiánovi mladšímu, a byl jmenován hrabětem. Po jedenáctitýdenním obléhání dobyl 19. září město Heidelberg. Kristian Brunšvický se mu 6. srpna 1623 znovu postavil v bitvě u Stadtlohnu, avšak byl drtivě poražen. V roce 1625 se do třicetileté války zapojil dánský král Kristián IV., ale po prohrané bitvě s hrabětem Tillym u Lutteru (26.-27. srpna 1626) a po několika dalších porážkách od Albrechta z Valdštejna byli Dánové nuceni podepsat Lübeckou mírovou smlouvu. O pět let později, v roce 1630, se v Mecklenburgu vylodila vojska švédského krále Gustava II. Adolfa. Tento severský panovník, který proslul jako zakladatel moderního válečnictví, založil svou taktiku na pohyblivé artilerii a kvalitní pěchotě. 20. března 1631 obklíčil hrabě Tilly Magdeburg a svěřil jeho obléhání pappenheimskému hraběti Gottfriedu Heinrichovi. Po dvou měsících (20. května 1631) bylo město dobyto, avšak velitelé ztratili kontrolu nad svými vojáky a došlo k rabování, během něhož byla většina obyvatel Magdeburgu povražděna. Tato událost bývá považována za nejkontroverznější akci Tillyho vojenské kariéry. 17. září téhož roku byl hrabě Tilly poražen Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu poblíž Lipska. Při ústupu se snažil zabránit Švédům v proniknutí do Bavorska, a tak svedl bitvu u Rainu nad Lechem (15. dubna 1632), v níž byl poražen a smrtelně raněn. O patnáct dní později zemřel Jan Tserclaes Tilly v Ingolstadtu na tetanus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Tserclaes Tilly nebo Johann t'Serclaes von Tilly (únor 1559, Tilly – 30. duben 1632, Ingolstadt) byl původem vlámský generál a polní maršál. Jako vojevůdce Katolické ligy bojoval za třicetileté války proti českým, německým, dánským a švédským protestantům. V roce 1623 získal titul hraběte. Spolu s Albrechtem z Valdštejna patřil k vrchním velitelům armád Svaté říše římské národa německého.", "tgt_summary": "Johann Tserclaes, Count of Tilly (; ; ; February 1559 – 30 April 1632) was a field marshal who commanded the Catholic League's forces in the Thirty Years' War. From 1620–31, he had an unmatched and demoralizing string of important victories against the Protestants, including White Mountain, Wimpfen, Höchst, Stadtlohn and the Conquest of the Palatinate. He destroyed a Danish army at Lutter and sacked the Protestant city of Magdeburg, which caused the death of some 20,000 of the city's inhabitants, both defenders and non-combatants, out of a total population of 25,000. Tilly was then crushed at Breitenfeld in 1631 by the Swedish army of King Gustavus Adolphus. A Swedish arquebus bullet wounded him severely at the Battle of Rain, and he died two weeks later in Ingolstadt. Along with Duke Albrecht von Wallenstein of Friedland and Mecklenburg, he was one of two chief commanders of the Holy Roman Empire’s forces in the first half of the war.", "id": 1939377} {"src_title": "Krápník", "tgt_title": "Speleothem", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Krápníky většinou vznikají usazováním rozpuštěné látky z nasyceného vodního roztoku při změnách okolní teploty a tlaku. Vlivem změny teplotních a tlakových podmínek dochází (převážně u vápencových krasů) k úniku rozpuštěného CO, což má za následek srážení rozpuštěné látky ve vodním roztoku. Postupným srážením začíná vznikat na stropě jeskyně útvar, který se vlivem gravitace začíná prodlužovat směrem dolů. Tento prvotní dlouhý a úzký krápník se nazývá brčko. Následné další srážení má za následek vznik útvaru, který se prodlužuje a zesiluje, čímž postupně vzniká stalaktit. Jelikož odkapávající voda ze stalaktitu je stále obohacena o rozpuštěné látky, dochází k tomu, že část rozpuštěných látek se sráží při styku s podlahou jeskyně. Od spodku jeskyně tak začíná směrem vzhůru vyrůstat stalagmit. Při delším časovém působení dochází ke spojení těchto dvou krápníků. Vzniklému útvaru se říká stalagnát. Vznik dalších druhů krápníků je spojen se složitějším působením dalších jevů. Zvláštním případem jsou tzv. lávové krápníky, které vznikají odkapáváním žhavé lávy a následným tuhnutím jejich částí na stropech jeskyně.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí pro krápníky.", "content": "Velkým nebezpečím pro krápníkovou výzdobu jeskyň se stala rozmáhající se turistika. Davy návštěvníků, kteří chtějí navštívit podzemní krásy, mají na svědomí jejich poškozování. Zpřístupnění jeskynních komplexů má za následek změny teplotně-tlakových podmínek, změnu vlhkosti a tím pádem narušení srážení, respektive růstu krápníků. Druhým nebezpečím jsou ruce návštěvníků, kteří krápníky osahávají či části ulamují. Z důvodů ochrany je velká část jeskyní objevena, prozkoumána a opětovně zakonzervována, aby se tak zachovaly podmínky, které v nich panují. Znepřístupnění jeskyně pomáhá ochraně její krápníkové výzdoby pro další generace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krápník je obecné označení pro podlouhlý výrůstek, vznikající na stropech i podlahách podzemních prostor. Zpravidla může mít různorodé tvary \"(rampouchovitý, sloupkovitý, hvězdicovitý, atd.)\". Nejčastěji se vyskytuje v krasových jeskyních, kde je tvořen kalcitem, tzv. sintrem. Vzniká zpětnou kondenzací rozpuštěného vápence. V jiných horninách je odlišného složení (existují i lávové krápníky). Odborná veřejnost rozlišuje celou řadu krápníků podle místa jejich vzniku. Hovoříme o brčkách, stalaktitech, stalagmitech, závojích, stalagnátech, jeskynních růžicích, excentrických krápnících. Krápník roste velmi pomalu, obecně pro představu cca 1 mm krápníku roste okolo 15 roků.", "tgt_summary": "Speleothems (; Ancient Greek: \"cave deposit\"), commonly known as cave formations, are secondary mineral deposits formed in a cave. Speleothems typically form in limestone or dolomite solutional caves. The term \"speleothem,\" as first introduced by Moore (1952), is derived from the Greek words \"spēlaion\" \"cave\" + \"théma\" \"deposit\". The definition of \"speleothem,\" in most publications, specifically excludes secondary mineral deposits in mines, tunnels, and other man-made structures. Hill and Forti more concisely defined \"secondary minerals\" which create speleothems in caves: A \"secondary\" mineral is one which is derived by a physicochemical reaction from a primary mineral in bedrock or detritus, and/or deposited because of a unique set of conditions in a cave; i.e., the cave environment has influenced the mineral's deposition.", "id": 1619736} {"src_title": "Jiří Šlégr", "tgt_title": "Jiří Šlégr", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Před odchodem do zámoří hrál za Litvínov. Velmi dobře se uvedl v klubu Vancouver Canucks, přesto si však v jeho dresu nezahrál na jaře v roce 1994 v play off ani jeden zápas, zatímco jeho spoluhráči postoupili do finálových bojů o Stanleyův pohár. V sezóně 1996–1997 pomohl ve Švédsku klubu Södertälje SK k postupu do Elitserien. V roce 2010 ohlásil konec své hokejové kariéry, ale k hokeji se vrátil ještě během play-out sezóny 2011–2012, kdy pomohl svému domovskému týmu HC Litvínov k udržení v nejvyšší soutěži. Po zachránění svého týmu od baráže o extraligu ukončil svoji kariéru, avšak 10. ledna 2013 oznámilo vedení HC Verva Litvínov, že opět s týmem trénuje. Za litvínovský klub nastupoval v sezónách 2013/2014 a 2014/2015, přičemž v roce 2015 získal extraligový titul. Následně, i kvůli zdravotním problémům, které mu nedovolily nastoupit v play-off 2015, oznámil definitivní konec aktivní hokejové kariéry. Kvůli své tělesné odolnosti získal přezdívku Guma. V lednu 2018 se po odvolání Radima Rulíka stal trenérem Litvínova.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační statistiky.", "content": "Celková bilance 116 utkání/13 branek", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V komunálních volbách v roce 2006 kandidoval jako nestraník za SNK-ED do Zastupitelstva města Litvínova. Uspěl, byl zvolen městským zastupitelem a následně i radním města. V roce 2008 začal spolupracovat s ČSSD a stal se její tváří v předvolební kampani. Natočil pro ČSSD volební klip, ve kterém v oranžovém dresu najíždí na bránu, v níž stojí brankář v modrém dresu se jmenovkou Topolánek a dává mu gól. Ve zrušených volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2009 měl kandidovat za ČSSD. V Ústeckém kraji byl na kandidátce na druhém místě hned za Jiřím Paroubkem. V řádných volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2010 kandidoval už jako člen ČSSD na 2. místě její kandidátky v Ústeckém kraji a získal mandát poslance Poslanecké sněmovny PČR. V říjnu 2011 opustil spolu s Paroubkem ČSSD a stal se zakládajícím členem nového politického uskupení – strany Národní socialisté - levice 21. století (později LEV 21 – Národní socialisté). Na jejím ustavujícím sjezdu dne 26. listopadu 2011 byl zvolen jejím místopředsedou. V krajských volbách v roce 2012 kandidoval za LEV 21 do Zastupitelstva Ústeckého kraje, ale neuspěl. Zároveň kandidoval ve volbách do Senátu PČR v roce 2012 za LEV 21 v obvodu č. 29 – Litoměřice. Se ziskem 5,65 % hlasů však skončil na 6. místě a nepostoupil ani do druhého kola. Dne 14. června 2013 na mimořádném jednání Sněmovny v reakci na policejní razii na Úřadu vlády ČR oznámil, že se vzdává poslaneckého mandátu a ukončí svou politickou kariéru. Uvedl, že se chce vrátit do čistého prostředí mezi sportovce. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval za LEV 21 na 5. místě kandidátky v Ústeckém kraji, ale neuspěl (LEV 21 se do Sněmovny nedostala). V rámci kandidátky získal nejvíc preferenčních hlasů, a to 12,50 %. V polovině června 2014 rezignoval na post místopředsedy LEV 21 a ze strany odešel. Ve volbách do zastupitelstev obcí v roce 2014 kandidoval za SNK ED do Zastupitelstva města Litvínova a uspěl. Ve volbách v roce 2018 mandát zastupitele města obhájil, když z pozice nestraníka vedl kandidátku SNK ED. V roce 2016 se pokusil o návrat do vysoké politiky, když kandidoval ve volbách do Senátu PČR jako nestraník za ČSSD v obvodu č. 4 – Most. Se ziskem 16,42 % hlasů postoupil z druhého místa do druhého kola, v němž však prohrál poměrem hlasů 29,18 % : 70,81 % s kandidátkou hnutí Severočeši.cz Alenou Dernerovou. Senátorem se tedy nestal. Nejvyšší správní soud ČR však prohlásil volby v tomto obvodu za neplatné a nařídil jejich opakování. V lednu 2017 tak za ČSSD kandidoval znovu, se ziskem 15,73 % hlasů však opět skončil na 2. místě. Dne 11. března 2020 byl zvolen členem Rady České televize, a to s účinností od 27. března 2020. Nominoval jej HC Litvínov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Šlégr (* 30. května 1971 Jihlava) je český hokejový trenér, bývalý obránce, člen prestižního spolku Triple Gold Club (vítězství na MS v ledním hokeji, OH a zisk Stanleyova poháru) a politik. Od února 2010 do října 2011 byl členem ČSSD, od listopadu 2011 do června 2014 byl místopředsedou strany LEV 21 - Národní socialisté. Od roku 2010 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v polovině června 2013 se mandátu vzdal. Od roku 2014 působí ve vedení hokejového klubu HC Litvínov, kde také vykonává funkci vedoucího realizačního týmu. V roce 2019 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Od března 2020 je členem Rady České televize.", "tgt_summary": "Jiří Šlégr (; born 30 May 1971) is a Czech former professional ice hockey defenceman, and was a member of the 2001–02 Detroit Red Wings Stanley Cup championship team after being acquired in a late-season trade. Šlégr was inducted into the Czech Ice Hockey Hall of Fame on December 12, 2019. In 2010, Šlégr, a candidate of the Czech Social Democratic Party, was elected into the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic.", "id": 6403} {"src_title": "Eduard Schnitzer", "tgt_title": "Emin Pasha", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Schnitzer se narodil ve slezském Opolí jako syn židovského obchodníka. Po otcově smrti v roce 1842 se s matkou přestěhoval do Nisy, kde absolvoval gymnázium. Poté studoval medicínu v Vratislavi, Berlíně a Královci. Ve Vratislavi se stal členem studentského sdružení \"Breslauer Burschenschaft Arminia\".", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Osmanské říši.", "content": "Po dokončení studia se Schnitzer vydal do Turecka. V Antivari (dnešní Bar v Albánii) se stal přístavním a obvodním lékařem. Jako vojenský lékař se podílel na expedici do Sýrie a Arábie. Naučil se zde několik jazyků – albánštinu, turečtinu, arabštinu a perštinu. V roce 1871 doprovázel guvernéra Ismaila Hakkiho pašu do Trapezuntu, Erzurumu a nakonec do exilu. Po Ismailově návratu do úřadu jej následoval do Janiny, kde zůstal až do guvernérovy smrti v roce 1873.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Africe.", "content": "Poté se Schnitzer oženil s vdovou po Ismailovi, ženou řeckého původu, a odstěhoval se s ní a jejími dětmi zpět do Nisy. V září 1875 se vypravil do Egypta a v roce 1876 se na žádost Charlese George Gordona paši, guvernéra súdánské provincie Equatoria, stal vrchním equatorijským lékařem. Přijal jméno \"Mehmed Emin\", avšak není jisté, zda konvertoval k islámu. Sbíral nejrůznější rostliny a živočichy, z nichž mnoho věnoval evropským muzeím. Diplomatická mise do Bugandy a Bunyora (dvou významných království na území dnešní Ugandy), na niž Gordon paša Schnitzera vyslal, se setkala s úspěchem, mj. díky Schnitzerovu skromnému vystupování a skvělým znalostem jazyka Luganda. \"Mehmed Emin efendi\" navštívil jezero Ukerewe, prozkoumal Somerset a podnikl cestu z Lada přes Dusile, Magungo, Masinsi, Mruli, řeku Kafur a Unyoro do Rubaghy. V roce 1878 ho egyptský místokrál jmenoval guvernérem Equatorie a daroval mu titul \"bej\". Poté se Schnitzer vypravil z Rubaghy k jezeru Ukerewe a přes Mruli a Fauveru zpět do Magunga. V Unyoru zjistil, že Beatricin záliv (objevený Henrym Mortonem Stanleym) nepatří navzdory Stanleyho domněnce k Mwutanu, nýbrž k jižní mořské pánvi. V roce 1879 se vydal na neprozkoumaný západní břeh Mwutanu a o rok později navštívil Makraku. V roce 1881 byly k jeho provincii připojeny oblasti Rohl a Amadi, část území Niam-Niam a celé Monbuttu. Téhož roku vypuklo na severu Mahdího povstání a Equatoria byla odříznuta od okolního světa. V roce 1884 se Karam Allah vypravil dobýt Equatorii. \"Mehmed Emin bej\" se rozhodl zůstat v provincii. Na pomoc se mu vypravil Henry Morton Stanley a chystaly se i další záchranné expedice (např. z USA či Německa, kterou organizoval Carl Peters), avšak ukázalo se, že Emin, mezitím jmenovaný \"pašou\", se nenachází v ohrožení. Poté chtěl Schnitzer pokračovat ve svých cestách po Africe, a to ve službách Německé východoafrické společnosti (spolu s Franzem Stuhlmannem), avšak byl v Kineně zavražděn dvěma Araby, pravděpodobně obchodníky s otroky. Ferida, jeho šestiletá dcera z druhého manželství, byla poté zajata a prodána do otroctví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eduard Carl Oscar Theodor Schnitzer (28. března 1840 – 23. října 1892), známý jako Mehmed Emin paša, byl slezský cestovatel, badatel, lékař a dobrodruh. Od roku 1878 byl guvernérem súdánské provincie Equatoria.", "tgt_summary": "Mehmed Emin Pasha (born Isaak Eduard Schnitzer, baptized Eduard Carl Oscar Theodor Schnitzer; March 28, 1840 – October 23, 1892) was an Ottoman physician of German Jewish origin, naturalist, and governor of the Egyptian province of Equatoria on the upper Nile. The Ottoman Empire conferred the title \"Pasha\" on him in 1886, and thereafter he was referred to as \"Emin Pasha\".", "id": 1489936} {"src_title": "Olga Hepnarová", "tgt_title": "Olga Hepnarová", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se jako dcera bankovního úředníka a zubařky. Ve svém dětství nikterak nevybočovala, ale postupně se u ní začaly vyskytovat psychické potíže, které se projevovaly neschopností kontaktu s lidmi a dle názorů některých lidí se mohlo jednat o symptomy Aspergerova syndromu. V 8. třídě základní školy začala mít problémy s docházkou, které vyvrcholily jejím umístěním na psychiatrii. Odtud putovala do dětského ústavu v Opařanech, kde školu dokončila. Následně se v Praze vyučila knihařkou a toto zaměstnání pak vykonávala v Chebu. Po roce se opět vrátila do Prahy, kde pracovala jako řidička. Postupně ztrácela kontakt se svou rodinou, především pak otcem a starší sestrou. Zakoupila chatku, kterou si nechala převézt do vsi Oleško, odkud pak do zaměstnání dojížděla. Tu později prodala a za utržené peníze zakoupila vůz značky Trabant. Během dospívání bojovala se svou nejasnou sexualitou. Od 17 let měla sexuální styky jak s muži, tak ženami. Sama sebe popisovala jako „sexuálního mrzáka“.", "section_level": 1}, {"title": "Žhářský útok.", "content": "Otec Hepnarové zdědil hospodářskou usedlost v obci Zábrodí, kterou rodina využívala k rekreaci. Dne 7. srpna 1970 nad ránem Hepnarová pomocí lahve benzínu podpálila dveře v obytné části budovy. Doufala, že se požár vikýřem dostane do seníku a usedlost zničí. V té době ve stavení spala její sestra a dva nájemníci – manželé ve věku přes 75 let. Ti se vzbudili a včas se jim podařilo oheň uhasit. Konečná škoda dosáhla pouhých 50 Kčs. Hepnarová nebyla z činu podezřívána. Na místo se dopravila v noci pěšky z Náchoda, kam se nechala dovézt taxíkem. K činu se přiznala během psychiatrického vyšetření v roce 1973. Jako motiv uvedla, že se nemovitost stala důvodem sporů o peníze mezi jejími rodiči.", "section_level": 1}, {"title": "Útok automobilem.", "content": "Hepnarová začala plánovat pomstu společnosti. Věřila, že se jí všichni lidé snaží ublížit. Dokonce tvrdila, že ji na ulici bezdůvodně zbili, a nikdo jí nepomohl. Odmítala stát se neznámou sebevražedkyní. Usilovala o to, aby se na její čin nezapomnělo. Mezi její původní plány patřilo vykolejení rychlíku či odpálení výbušniny v nějaké místnosti plné lidí. Provedení však bylo technicky náročné, a proto se rozhodla raději střílet. Chtěla si obstarat automatickou zbraň a zahájit palbu na lidi na Václavském náměstí. Dokonce se přihlásila do střeleckého kroužku v tehdejším SVAZARMu. I tuto variantu si však rozmyslela. Bála se, že by ji mohl po zahájení střelby někdo okamžitě zneškodnit, a sehnání podobné zbraně se jí také zdálo obtížné. Nakonec se rozhodla najet do lidí automobilem. Od 11. ledna 1973 až do svého činu Hepnarová bydlela v pokoji 502 v dnešním Penzionu Malešice, který sloužil jako ubytovna podniku Pražské komunikace. Dne 9. července 1973 se odjela naposledy podívat na chatku, kde trávila hodně času, a poté shodila ze srázu svůj automobil značky Trabant, ke kterému měla velmi silný vztah. Druhý den, 10. července, úspěšně absolvovala zkušební jízdu, při které musela dokázat, že umí ovládat konkrétní typ nákladního automobilu, který si chtěla vypůjčit. Kolem poledne zaslala téměř totožné dopisy do redakcí Svobodného slova a Mladého světa, v nichž popsala důvody svého plánovaného činu. Ve 13.30 vjela zapůjčeným nákladním automobilem Praga RN na třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové) na chodník, do skupiny asi třiceti lidí čekajících na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí. Po samovolném zastavení vozidla se jí přítomní svědci snažili nejdříve pomoci, protože se domnívali, že ztratila kontrolu nad vozem kvůli technické závadě. Hepnarová však okamžitě přiznala, že do lidí najela úmyslně. Podle její pozdější výpovědi dokonce při prvním průjezdu kolem nástupiště svůj čin o několik minut odložila, protože na zastávce zrovna zastavila tramvaj a mnoho lidí nastoupilo, čímž se snížil počet potenciálních obětí. Ona sama zjevně počítala s dopadením. Do vozu si dokonce sbalila oblečení a cigarety, aby jí ve vězení nechyběly. V důsledku srážky zahynulo celkem osm lidí (tři na místě, tři téhož dne a další dva na následky zranění později). Dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno.", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "V průběhu vyšetřování i procesu svůj čin nikterak nepopírala a dokonce se k němu hrdě hlásila. Litovala pouze toho, že lidí nezabila víc a že mezi nimi nebyli i její rodiče. Ačkoliv její obhajoba byla postavena na počínající schizofrenii, ona sama s obhájcem odmítala spolupracovat, veškeré pochybnosti o svém duševním zdraví popírala a v přípravném řízení i před soudem ze svého činu vinila bezcitnou společnost, kterou se ona sama rozhodla takto potrestat. Také znalecký posudek nakonec konstatoval, že žádnou duševní poruchou netrpí a že si byla plně vědoma svého jednání i jeho následků. Během procesu se sice vyskytovaly spekulace o politickém motivu, ale nic nenasvědčuje tomu, že by taková spojitost existovala (na rok 1973 připadlo 25. výročí únorových událostí 1948 a zároveň to bylo pět let od pražského jara 1968). Dne 6. dubna 1974 uznal Městský soud v Praze Hepnarovou vinnou z trestného činu vraždy podle § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a vynesl rozsudek trestu smrti. Hepnarová trest bez emocí přijala, její matka sice podala odvolání, ale Nejvyšší soud ČSR rozsudek potvrdil. Kvůli uloženému absolutnímu trestu provedl další přezkoumání případu ještě federální Nejvyšší soud ČSSR. Ten sice čin překvalifikoval z vraždy na obecné ohrožení podle § 179 trestního zákona, ale trest ponechal. Rozsudek musel potvrdit i předseda federální vlády ČSSR Lubomír Štrougal (ten s tím údajně otálel, protože datum popravy spadalo do nadcházejícího Mezinárodního roku žen). Matka Hepnarové ještě podala žádost o prezidentskou milost, ale i tu předseda vlády Štrougal, tehdy zastupující dlouhodobě indisponovaného prezidenta Ludvíka Svobodu, dne 3. března 1975 zamítl. Dne 12. března 1975 byla Olga Hepnarová v pankrácké věznici v Praze popravena oběšením. Stala se tak poslední ženou popravenou na území Československa. Podle přiznání v dopisech z vězení se činem Hepnarové inspiroval v roce 2005 Viktor Kalivoda, známý jako Lesní vrah.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "Roku 1991 popsal spisovatel Bohumil Hrabal v knize \"Ponorné říčky\" fiktivní zpověď pankráckého kata, pro kterého se poprava „krásné slečny“ Hepnarové stala zlomovým životním momentem poté, co mu její průběh jeho řemeslo dokonale znechutil a stal se z něj odpůrce trestu smrti. Tento literární text je často zaměňován se skutečností. Ve skutečnosti v protokolu o popravě, kde jsou všechny podrobnosti, hlasová i mimická vyjádření, není o žádných jejích projevech nic uvedeno. V roce 2009 natočil Tomáš Weinreb krátkometrážní studentský film \"Všechno je sračka\" o Miroslavu Davidovi, který s Hepnarovou žil před jejím zločinem. V roce 2010 napsal Roman Cílek knihu \"Olga Hepnarová - Zabíjela, protože neuměla žít\". V roce 2011 vydala pražská elektro-punková kapela Zputnik album \"Bohyně pomsty\", kde ústřední píseň je věnována činu Olgy Hepnarové. V roce 2013 uvedlo Divadlo Na zábradlí hru \"Šedá sedmdesátá, aneb Husákovo ticho\", jež je zčásti inspirována životem Olgy Hepnarové. V roce 2014 vyšla kniha \"Oprátka za osm mrtvých\", kterou napsal spisovatel Roman Cílek jako psychologickou sondu do života Hepnarové a jejích postojů, která se snaží vysvětlit motivaci Hepnarové k jejím činům. 24. března 2016 měl premiéru film \"Já, Olga Hepnarová\", který vznikl v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci, s polskou herečkou Michalinou Olszańskou v hlavní roli. V roce 2016 zazněla také ironická narážka na Olgu Hepnarovou ve čtvrtém dílu českého satirického miniseriálu Kosmo. V písni GTA (album \"Strangulační rýha\" z roku 2017) českého hudebníka Řezníka se objevuje narážka na její čin poté co protagonista přejede autem školku na přechodu pro chodce („…střihnul jsem si Hepnarovou, bude to chtít káru novou…“)", "section_level": 1}], "src_summary": "Olga Hepnarová (30. června 1951 Praha – 12. března 1975 Praha) byla česká masová vražedkyně, která v roce 1973 v Praze úmyslně najela vypůjčeným nákladním automobilem na tramvajovou zastávku a usmrtila 8 lidí. Byla poslední ženou popravenou v Československu. Podle některých názorů její chování vykazovalo známky Aspergerova syndromu.", "tgt_summary": "Olga Hepnarová (30 June 1951 – 12 March 1975) was a Czechoslovak rampage killer, who on 10 July 1973, killed eight people with a truck in Prague. Hepnarová was convicted and sentenced to death, and was executed in 1975, the last woman executed in Czechoslovakia.", "id": 2159790} {"src_title": "7-Zip", "tgt_title": "7-Zip", "src_document": [{"title": "Kompresní formát 7-zip.", "content": "7-zip používá přednostně kompresní algoritmus LZMA, nabízí však také kompresní algoritmy PPMD, bzip2, Deflate, a „store“, tedy uložení souborů bez komprese. Možné je použít šifrování Rijndael-256 (AES). Velikost slovníku může být u 64bitové verze až 1,5 GB (vyžaduje téměř 35 GB paměti). LZMA má vysoký kompresní poměr, lepší než ZIP, a to až o 70 %. Velké textové soubory (» 1 MB, například zdrojové kódy) lze zkomprimovat více než 10krát. Soubory 7z mají příponu codice_1 a MIME typ codice_2.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora ostatních formátů.", "content": "7-zip podporuje několik dalších archivních a kompresních formátů a to: Z, ZIP, RAR, CAB, ARJ, LZH, RPM, deb, gzip, bzip2, tar. Některé umožňuje pouze dekomprimovat, vytvářet lze tyto archivy: 7z, ZIP, TAR, GZ, BZ2, XZ.", "section_level": 1}, {"title": "7-ZIP file manager.", "content": "Produkt 7-ZIP nabízí kromě komprese také jednoduchý správce souborů, který po aktivaci 2 panelů (toto není výchozí) spadá do kategorie zvané „Orthodox File Managers“. Je k dispozici pouze pro „Windows“, ale funguje i ve starších verzích jako Windows 98 a s pomocí rozhraní Wine je snadno instalovatelný v distribucích Linuxu orientovaných na koncové uživatele (jako např. Linux MInt).", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody a omezení.", "content": "7-zip neumožňuje řídit pořadí souborů uvnitř archivu. Stejně tak neumožňuje řídit kompresní metody jednotlivých souborů. To jej činí nepoužitelným pro řadu použití, jako je např. vytváření e-knih ve formátu EPUB. Tento nejrozšířenější formát e-knih je v podstatě ZIP archiv. Podle standardu EPUB musí být prvním souborem v archivu soubor \"mimetype\", který nesmí být komprimován. Toto 7-zip zařídit neumí, a proto je třeba použít jiný program, např. FBZIP, který je zdarma.", "section_level": 1}], "src_summary": "7-Zip je komprimační program určený pro různé operační systémy. 7-Zip je svobodný software, vyvíjený Igorem Pavlovem a distribuován pod licencí GNU LGPL. Je konkurencí k známým programům jako WinZip a WinRAR. Ve formě p7zip (na bázi příkazového řádku) je dostupný na unixových systémech jako je Linux a Mac OS X. 7-ZIP lze použít i v DOSu, buď verzi založenou na p7zip, nebo originální verzi pro Windows s pomocí produktu HX-DOS extender.", "tgt_summary": "7-Zip is a free and open-source file archiver, a utility used to place groups of files within compressed containers known as \"archives\". It is developed by Igor Pavlov and was first released in 1999. 7-Zip uses its own 7z archive format, but can read and write several other archive formats. The program can be used from a command-line interface as the command p7zip, or through a graphical user interface that also features shell integration. Most of the 7-Zip source code is under the GNU LGPL license; the unRAR code, however, is under the GNU LGPL with an \"unRAR restriction\", which states that developers are not permitted to use the code to reverse-engineer the RAR compression algorithm.", "id": 840301} {"src_title": "Helmut Newton", "tgt_title": "Helmut Newton", "src_document": [{"title": "Život a kariéra fotografa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život v Berlíně, 1920–1932.", "content": "Helmut Newton, původním jménem Helmut Neustäedter, se narodil 13. října 1920 v berlínské městské části Schöneberg. Pocházel z dobře situované židovské rodiny. Jeho matka Claire se po smrti svého prvního muže provdala za Maxe Neustädtera, který pocházel z chudé slezské rodiny. Po prvním muži převzala továrnu na knoflíky a přezky na opasky. Helmutův bratr Hans byl synem z prvního manželství, Helmut z druhého. Jako malý byl Helmut velice rozmazlován, z čehož vyplývá jeho neschopnost se soustředit delší dobu na konkrétní věc (neustále střídal zájmy,jako malé dítě hračky,u ničeho nevydržel déle než 3 dny). Jeho maminka ho stylizovala jako dívku a malý Helmut nosil dlouhou dobu účes jako páže. Otec se nakonec rozhodl sám zakročit a z Helmuta udělat muže. Nechal ho ostříhat a přihlásil ho na gymnastiku a plavání, které se později stalo jeho vášní. V útlém věku měl také přístup k časopisům svého bratra – Das Magazin, který obsahoval nahé modelky, jejichž popisovanou vizáž (vysoké úzké podpatky) lze nalézt na mnoha Newtonových fotografiích (v jeho rekvizitách, které často při focení používal, najdeme také lesklé černé dámské boty na velmi vysokém podpatku). Jeho první emotivnější zážitek, jímž se nechal později inspirovat, byla slavná Červená Erna, známá berlínská prostitutka s rudými vlasy a vysokými červenými jezdeckými botami, kterou mu ukázal při jedné vycházce jeho bratr. Mezi další inspirace patřily knihy od Arthura Schnitzlera nebo Stefana Zweiga, plné erotických náznaků. Helmutův otec tyto knihy uzamykal v domácí knihovně, avšak Helmut si k nim cestu našel. Helmut Newton našel vztah k fotografii již ve svém mládí jako student reálného gymnázia. Svůj první fotoaparát Agfa Box Tengor si pořídil v roce 1932. První snímky z tohoto fotoaparátu vznikly v podzemní dráze, poslední fotografie však byla vyfocena na povrchu (snímek věže), a ta byla rozhodujícím okamžikem pro kariéru fotografa. Kolem roku 1933 pravidelně v novinách Berliner Illustrierten Zeitung obdivoval snímky Martina Munkácsiho nebo Heinze Perckhammera, konkrétně fotografie modelek v BMW. Sám vyhledával knihy a časopisy, aby se mohl vzdělávat v oboru fotografie. V té době byl velice známým fotograf Brassaï, jehož tvorbu také Newton zaznamenal a pokoušel se fotografovat noční Berlín. Newton nikdy neskrýval svou sexuální náruživost v mladších letech. Za zmínku stojí, že ponechával nebo nechával přimalovávat modelkám pod očima kruhy, protože se tehdy věřilo, že jsou projevem nadměrného masturbování. Krátce pracoval jako poslíček pro dva fotografy, kteří pracovali pro noviny. V roce 1934 vyšly Norimberské zákony a Helmut musel z reálného gymnázia odejít. Začal navštěvovat Americkou školu v Berlíně. Ta donutila Helmuta rychle se přizpůsobit studiu v angličtině; tehdy nemohl tušit, že tento jazyk mu bude v budoucnu tak užitečný. Ukázalo se však, že jeho vztah k fotografií (a též dívkám) byl mnohem silnější než škola. Ze školy nakonec odešel a rozhodl se stát kameramanem u jednoho příbuzného v Londýně, s čímž jeho otec nesouhlasil, a proto se nakonec rozhodl pro dráhu fotografa. Život Židů se přiostřil a jeho otec se dostal do potíží s továrnou. Kvůli emigraci podstoupilo mnoho Židů programy dalšího vzdělávání. Aby Helmut mohl vykonávat své řemeslo, nastoupil jako učedník u známé berlínské fotografky Yvy (Else Simonové). Yva fotografovala portréty nebo módní fotografie. Fotografie Palomy Picassové vznikla v souvislosti s dívkou, která pracovala v laboratoři u Yvy a nosívala monokl, jenž Helmuta velmi zaujal. Tento monokl patří jako jiné předměty do rekvizit, které často s sebou nosíval Helmut na focení (na obrázku je Paloma Picassová). Ateliér Yvy byl učedníkům večer po práci k dispozici. Tady Helmut fotil své přítelkyně, ustrojené podle módních časopisů, a přál se stát fotografem slavného časopisu Vogue. Zhruba po roce a půl nemusel Helmut díky své píli za učení už platit, ale sám dostával od studia malé kapesné. Osud Yvy jako Židovky však na rozdíl od Helmuta Newtona skončil tragicky – v koncentračním táboře.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace v roce 1938 – Singapur.", "content": "Newton měl veliké štěstí a získal pas, aby mohl vycestovat. V osmnácti letech se vydal na cestu do Číny. Kvóty na přijímání Židů v Anglii a Americe byly vyčerpány, jediná země, která přijímala, byla Čína. Loď však cestou zakotvila v Singapuru, kde komise vybírala novou pracovní sílu na základě dovedností a vzdělání. Newton byl vybrán a začal pracovat jako fotograf pro noviny Straits Times. Tam se mu však nedařilo a brzy ho propustili. Jeho partnerkou se stala o mnoho starší členka komise Josette Fabienová. Ta pomohla Helmutovi otevřít si ateliér v obchodním domě Robinson's, aby se mohl živit jako portrétní fotograf. Více než fotografii se však Helmut oddával své o mnoho let starší milence, která si na něj po čase začala dělat příliš velké nároky, což Helmuta odrazovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie, 1940–1956.", "content": "Válka začala hrozit i v Singapuru, proto byli Židé internováni do tábora Tatura One v Austrálii. Život v táboře byl pro Helmuta relativně pohodlný. Po dvou letech byl spolu s dalšími internovanými propuštěn a pracoval jako sběrač broskví v Sheppartonu ve Viktorii. Po sklizni neměl příliš na vybranou a byl nucen se v Melbourne přihlásit do armády. Dosud byl Helmutův život více zábavou než povinnostmi, a ani služba v armádě nebyla výjimkou, jak popisuje ve svém životopise. V roce 1946 když opouštěl australskou armádu, se rozhodl, že si kvůli vysněné kariéře změní jméno z Neustaedter na Newton. Po nějakou dobu se snažil prorazit jako umělecký fotograf nabízením svých fotografií v obchodech s oblečením. Později, již ženatý s June, fotografoval portréty a svatby. Jeho žena mu vypomáhala v kanceláři s prodejem. Po nějaké době začal s módními fotografiemi a snímky pro katalogy, avšak obchodu se moc nedařilo, protože fotografie musely odrážet trendy z Ameriky a nebylo možné rozvíjet vlastní styl. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat a Helmut dostal nabídku na vydání anglického \"Vogue\" v Austrálii a v roce 1956 mu byla nabídnuta dokonce jednoletá smlouva nezávislého spolupracovníka Vogue v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Londýn a Paříž – Vogue, Jardin des Modes, 1957–1959.", "content": "Helmut s June se odstěhovali do Evropy, kde začala jeho kariéra ve Vogue. Začátky pro něj nebyly lehké, se svými fotografiemi nebyl spokojen ani on, ani redakce, a tak dostával k focení rubriky s modelkami, které mu osobně ani moc neimponovaly. Počáteční neúspěchy lze připisovat i jeho velké nechuti k Londýnu, která vyvrcholila odjezdem do Paříže. V Paříži dostal nabídku pracovat v Jardin des Modes (vydavatelství Condé Nast), v té době nejrevolučnějším módním časopise v Evropě. V roce 1957 pracoval v Berlíně pro časopis Constanze, aby mohli nadále vést se ženou nákladnější život v Paříži. Práce pro Constanze byla velmi náročná, ale Helmut věděl, že aby se mohl prosadit jako významný módní fotograf, musí nejprve pracovat jako redakční fotograf v časopise.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Austrálie, 1959–1961.", "content": "Velkou oporou pro Helmuta byla jeho žena June, která ho nikdy nezrazovala v jeho práci. Začátkem roku 1959 odjel Helmut zpět do Austrálie, kde pracoval pro australské vydání Vogue, jeho žena jako herečka dostala pracovní nabídku v Londýně, po půl roce následovala Helmuta do Austrálie. Dva roky uplynuly a Helmut se rozhodl vrátit do Paříže, protože si byl vědom toho že v Austrálii kariéru fotografa neuskuteční. Nebyl se svou prací stále spokojen i přesto, že se mu s partnerem Henrym Talbotem velmi dařilo. Navzdory jeho nepostradatelnosti v australském Vogue odjel Helmut do Evropy naplnit svůj sen.", "section_level": 2}, {"title": "Průlom v kariéře, Paříž – Vogue, 1961–1981.", "content": "V Paříži pracoval pro francouzské vydání Vogue. Jeho provokativní erotické snímky často se sadomasochistickými nebo fetišistickými podtexty byly i přes svou odvážnost úspěšné. Občas také pracoval pro londýnskou pobočku Vogue a kromě jiného fotografoval i pro módní časopis Queen. Časem získal v oboru jméno a byl uváděn jako autor fotografií, čehož by jako reklamní fotograf nikdy nedosáhl. Vzhledem k práci v různých konkurenčních časopisech a okolnostem z toho vyplývajícím byl po sporu se šéfredaktorkou francouzského Vogue v roce 1964 z časopisu propuštěn. Další pracovní nabídku získal v Elle, po dvou letech práce se však do Vogue vrátil, neboť tam došlo ke změně šéfredaktora. Jeho žena díky tomu, že dokázala nemocného Helmuta zastoupit při jedné důležité zakázce, ho v 70. letech následovala v profesi fotografky.", "section_level": 2}, {"title": "Práce pro Vogue v New Yorku 1965–1973.", "content": "V roce 1965 dostal Helmut nabídku pracovat pro pobočku Vogue v New Yorku. Nabídka z New Yorku byla velkou výzvou pro ještě ne tolik známého fotografa, který si tak mohl vydobýt slávu, o níž tolik snil. Přístup americké šéfredaktorky Mrs. Vreelandové však byl poněkud jiný, než na jaký byl Helmut zvyklý z Evropy. Často se musely snímky předělávat, a práce v ateliéru pro něho byla utrpením (velice rád pracoval venku). Dva roky se pokoušel vyhovět náročným přáním Mrs. Vreelandové, ale nakonec s prací pro americký \"Vogue\" skončil. O několik let později, v roce 1971, se rozhodl pracovat znovu pro americký Vogue, tentokrát pro šéfredaktora Alexandra Libermana. Musel se přizpůsobit americkému stylu fotografie a být mnohem střídmější; zatímco evropská společnost přijímala Helmutovy fotografie s nadšením, v americkém prostředí procházely jeho fotografie vlastně cenzurou. V té době měl již zdravotní potíže. Posedlost slávou a penězi ho nutila často tvrdě pracovat beze spánku a za konzumace velkého množství tvrdých cigaret a kávy. Následkem byla těžká mrtvice. Nezlomen fyzicky se ovšem s novým zápalem vrhl do práce – ještě poměrně slabý se dal do focení spodního prádla v hotelovém pokoji, kde bydlel. V roce 1972 byl Helmut znovu hospitalizován kvůli katetrizaci srdce. Při zákroku bylo zjištěno, že Helmut trpí srdeční arytmií, což ho v práci samozřejmě výrazně omezovalo. Rok nato podstoupil léčbu elektrošoky, které arytmii na čas vyléčily, ovšem zanedlouho se nemoc vrátila. Zdravotní problémy zásadně ovlivnily tvorbu Helmuta Newtona. V této době vzniklo mnoho snímků se sexuální tematikou. Modelky působily agresivně, rázně, odvážně, byly postaveny do realistického prostředí. Na jeho fotografiích se setkáváme až s jakýmsi skrytým odporem a zároveň chtíčem ve společnosti luxusu a prestiže. „Co se mi zdá zajímavé, funguje ve společnosti s určitým tabu – a módní fotografie je o tomto druhu společnosti,“ říká Newton. Tento nekonvenční přístup přinesl Helmutovi slávu mezi módními fotografy.", "section_level": 2}, {"title": "První publikace – White Woman, 1976.", "content": "V roce 1976 byla vydána publikace White Woman, která nesla Helmutovo jméno. Kniha svým obsahem byla v té době nezvyklá, vycházela z výběru snímků vytvořených v této době a v souvislosti s ní přišel nový pojem – pornografická elegance. Navzdory negativní recenzi amerického publicisty, která vyšla se prodalo v Americe za první týden 1500 výtisků. Následovala řada dalších knih a katalogů. Helmut Newton’s Illustrated – Newtonův vlastní časopis, jehož šéfredaktorkou byla jeho žena June, byla vydána ve čtyřech výtiscích a mají dnes sběratelskou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Monte Carlo, 1981–2004.", "content": "V roce 1981 zažádal Newton se svou ženou o monacké občanství, které se jim podařilo získat a odstěhovali se do Monte Carla. V té době musela jeho žena June podstoupit operaci, což bylo pro sobeckého, v mládí velice rozmazlovaného Helmuta obrovským utrpením. Helmut všechno neustále fotografoval, i June při hospitalizaci. Fotoaparát byl pro něj bariérou mezi ním a realitou před objektivem, jak říkával. Tehdy si uvědomil, co pro něj jeho žena znamená, kolik mu dodávala po celou dobu síly. Musel užívat antidepresiva. Ta mu však pomohla se znova postavit na nohy a pokračovat v práci. Přišla nabídka z italského Vogue. Ve věku 79 let stále pokračoval ve své profesi, a to nejen pro Vogue. Dne 24. ledna 2004 podlehl Helmut Newton ve věku 83 let následkům automobilové nehody, kdy se snažil se svým Cadillacem vyhnout na Sunset Boulevardu protijedoucímu autu a narazil do zdi. Newton odjížděl z hotelu Marmont, který mu několik let sloužil jako rezidence v Jižní Kalifornii. Jeho ostatky jsou pohřbeny na Státním hřbitově III, Berlin-Schöneberg, Stubenrauchstraße 43-45.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlédnutí za prací Helmuta Newtona.", "content": "Většina fotografií byla pořízena dvěma fotoaparáty Canon z roku 1991, kromě nich užíval i polaroidový přístroj. Helmut Newton velice nerad pracoval ve studiu a studia pouze pronajímal. Na focení využíval ponejvíce pětisetwatovou žárovku a mnoho různých baterek na noční snímky. Veškeré své nápady si zapisoval. Při přípravě focení byl naprosto precizní a často se připravoval na jedno focení mnoho dní. Náklady však zůstávaly většinou nízké. Helmutova sláva se tu a tam neobešla bez prohřešků. Při fotografování pro francouzský \"Vogue\" krátce po stavbě berlínské zdi se mu podařilo na jedné fotografii zachytit pamětní desku mladíka, který se snažil přes zeď uprchnout, byl však postřelen a vykrvácel. Po vydání \"Vogue\" vypověděly časopisu všechny německé firmy smlouvy na reklamy a modelka, která pózovala, nesehnala v souvislosti s těmito fotografiemi práci; také pózující policisté byli propuštěni. Tehdejší šéfredaktorka \"Vogue\" však Helmutovi nic nevyčítala. Práce pro \"Vogue\" byla potěšením i utrpením – neustálé vymýšlení nových témat, kde se fantazii meze nekladou; fotografování přílohy, která obsahovala 250–300 modelů šatů; módní přehlídky ad. 23 let fotil Helmut Newton pro \"Vogue\". Kromě \"Vogue\" pracoval také například pro \"Elle, Marie Claire, Queen, Nova, Playboy\" nebo \"Stern\". Při realizaci zakázky využíval Helmut Newton také čas ke své soukromé práci. Zákazníkům předkládal pak všechny fotografie, ale samozřejmě že jeho soukromý archív tvořily nakonec v mnohem větší míře jeho soukromé práce než části realizovaných zakázek. Jeho práce poukazuje na to, jak byl Newton fascinován ženami. Na jeho fotografiích najdeme ženy jako prostitutky, ženy jako muže. Veškerá tato inspirace pramení z Newtonova zájmu o ženy, o sexualitu, noční život prostitutek nebo i o kabaretní výstupy transsexuálů. Jedná se o část společnosti, kterou za denního světla běžně nespatříme a kterou společnost skrývá; Helmut Newton dokázal tuto její část jakýmsi způsobem přiblížit a nabídnout ji veřejnosti, aby ji přijala. Zároveň však neměl úplně pozitivní vztah k pornografii, byla pro něho hranicí, kterou nechtěl překročit, a přesto se jednou odhodlal nafotit pornografické snímky. Vzhledem ke svému četnému cestování nacházel inspiraci také v různých zemích. Mezi fotografy, kteří jej ovlivnili, patřili Brassaï a doktor Erich Salomon. Helmutova fantazie neznala mezí. V roce 1966 nafotil pro Queen sérii fotografií modelek stojících v interiéru, zatímco venku se odehrávalo bitevní drama. Tento návrh nebyl však přijat s nadšením. Mezi další připadlo focení umělých pannen z výkladních skříní, sadistické či masochistické náměty inspirované díly Arthura Schnitzlera a Stefana Zweiga, snímky s námětem paparazziú nebo s korzety a sádrovými obvazy, téma „nahá a oblečená“, která v roce 1981 vyvrcholila v sérii fotografií pro francouzský a italský Vogue a řada dalších. Helmut Newton byl také portrétní fotograf. Nafotil mnoho slavných a významných osobností, také řadu hereckých hvězd, jako je Sigourney Weaver, Catherine Deneuve, Sofia Lorenová nebo Raquel Welchová. Helmut rád užíval nových technologií nebo se snažil fotografování oživit něčím novým a dosud neužívaným. Tak vznikly pomocí kruhového blesku fotografie modelek s červenýma očima. \"La Machine de Newton\" – vynález, pomocí nějž se mohla modelka fotografovat sama. Přístroj se příliš neosvědčil, snímky nepatřily mezi nejlepší.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za svou práci získal mnoho ocenění – cenu Tokyo Art Directors' Club, ceny American Institute of Graphic Arts awards a vyznamenání Germany's Kodak Award za fotografické knihy. V roce 1989 byl jmenován „Chevalier des Arts et des Lettres“ francouzským ministrem kultury. V roce 1990 získal cenu Grand Prix national de la photographie, v roce 1992 byl oceněn „Grosses Bundesverdienstkreuz“ federální spolkovou republikou Německo a „Chevalier des Arts, Lettres et Science“ Monakem. V roce 1999 mu uděli magazín Life cenu „Life Legend Award for Lifetime Achievement in Magazine Photography“, k jeho 80. narozeninám nakladatelství Taschen společně s designérem Philippem Starckem vytvořili monografii nazvanou Sumo, která váží 30 kg a obsahuje 480 stran. Kniha je podepsána samotným Helmutem Newtonem. Jedná se o limitovanou edici 10 000 výtisků a její součástí je speciálně navržený stolek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmut Newton (31. října 1920, Berlín, Německo – 23. ledna 2004, Los Angeles, USA) byl německý fotograf, který se proslavil především erotickými módními fotografiemi pro časopis Vogue.", "tgt_summary": "Helmut Newton (born Helmut Neustädter; 31 October 192023 January 2004) was a German-Australian photographer. He was a \"prolific, widely imitated fashion photographer whose provocative, erotically charged black-and-white photos were a mainstay of \"Vogue\" and other publications.\"", "id": 1559389} {"src_title": "Krystalová porucha", "tgt_title": "Crystallographic defect", "src_document": [{"title": "Bodová porucha.", "content": "Bodová porucha je narušení kontinuity mřížky v jednom bodě vlivem defektu. Bodové defekty jsou obecně vakance, intersticiály, substituce a jejich modifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Vakance.", "content": "Neobsazený uzel mřížky, který vzniká přechodem částice z tohoto uzlu např. do intersticiální polohy. Vakance mohou nést náboj nebo jsou elektroneutrální. Může docházet k tzv. difúzi vakance neboli k jejímu přemisťování v mřížce a to až na povrch. Migrace a vznik vakancí, a jiných bodových defektů mřížky, úzce souvisí s pravděpodobností udanou Boltzmannovou statistikou a tím i s teplotou.", "section_level": 2}, {"title": "Frenkelova porucha.", "content": "Částice je jakoby „navíc“ v takovém místě krystalové mřížky, ve kterém by za normálních podmínek žádná částice být neměla. Zpravidla jde o částici, která se uvolnila ze své normální polohy v mřížce (tato porucha tedy úzce souvisí s poruchou předchozí) a přešla do mezimřížkové (intersticiální) polohy. Částice v intersticiální poloze může taktéž difundovat.", "section_level": 2}, {"title": "Substituční porucha.", "content": "Vlastní částice krystalu je nahrazena částicí cizorodou (příměsí, nečistotou). Například máme křemíkový krystal, do kterého dodáme pár atomů germania a ty substituují atomy křemíku.", "section_level": 2}, {"title": "Příměs v intersticiální poloze.", "content": "Jde o kombinaci předchozích dvou poruch (do krystalu se dostává cizorodá částice, která se navíc nachází v intersticiální poloze). Tato porucha také vykazuje schopnost difundovat, takže při kombinaci s vakancí může přecházet v předchozí poruchu - nečistotu v mřížkové poloze.", "section_level": 2}, {"title": "Dislokace mřížky.", "content": "Čárová porucha neboli dislokace mřížky znamená, že porušená oblast má čárový charakter.", "section_level": 1}, {"title": "Hranová dislokace.", "content": "Jedná se o typ poruchy, při níž chybí souvislá část atomů a tím dochází k deformaci mřížky v jejím okolí. Můžeme si to představit tak, že máme pravidelný čtverec atomů složený z 10×10 atomů a uprostřed čtverce chybí např. 5 atomů v řadě za sebou, které by zde za normálních okolností byly ve svých mřížkových polohách. Vlivem toho dojde v daném místě k deformaci posunem okolních atomů směrem do mezery. Jinými slovy se jedná o \"přímkové vakance\" v mřížkových polohách.", "section_level": 2}, {"title": "Šroubová (spirálová) dislokace.", "content": "Znamená deformaci části mřížky, která se projeví hromadným posunem větší či menší skupiny částic oproti jejich poloze v dokonalém krystalu. Lze si to představit tak, že máme objemovou mřížku atomů, kterou uprostřed \"nastřihneme\" a obě nastřižené části vůči sobě posuneme od sebe o pár atomových vzdáleností. Výsledná mřížka se jeví jako šroubovice. Je to způsobeno zejména tím, že při růstu krystalu se preferují jisté plochy více než jiné.", "section_level": 2}, {"title": "Plošné poruchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hranice zrn.", "content": "Porucha vzniká nahromaděním dislokací v místě krystalografických rovin.", "section_level": 2}, {"title": "Vrstvová porucha.", "content": "Vzniká nahromaděním vakancí důsledkem velkého množství nečistot v krystalu.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorové (objemové) poruchy.", "content": "Vznikají velkým počtem dislokací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krystalové poruchy (neboli \"poruchy krystalové mřížky\") jsou odchylky od tzv. ideální krystalové mřížky. V místě poruchy většinou dochází k termodynamické nerovnováze. Aby tato nerovnováha přešla do rovnovážného stavu, který je energeticky méně náročný, dochází v okolí poruchy k deformaci krystalové mřížky (např. atomy se posunují směrem k neobsazenému místu v mřížce).", "tgt_summary": "Crystallographic defects are interruptions of regular patterns in crystalline solids. They are common because positions of atoms or molecules at repeating fixed distances determined by the unit cell parameters in crystals, which exhibit a periodic crystal structure, are usually imperfect.", "id": 868440} {"src_title": "Bauxit", "tgt_title": "Bauxite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vzniká chemickým zvětráváním a rozpadem hornin (tzv. laterizace), které obsahují silikáty hliníku v suchozemském prostředí. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu, železa a dalších. Nejčastěji je jeho vznik spojen s tropickým podnebím, kde prudké srážky mají na svědomí vyluhování rozpustných silikátů z hornin a zanechává na místě pouze minerály hliníku a železa, jelikož se jedná o nejméně mobilní prvky. Jejich hydroxidací a oxidací vytváří směs, která se nazývá bauxit. Bauxity vznikají převážně z vápencových hornin (tzv. terra rosa). Obsah oxidu hlinitého často dosahuje až 50 %. Vedle vzniku v tropech mohou bauxity vznikat i vyluhováním z hornin magmatického, metamorfovaného i sedimentárního původu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Různé složení bauxitu má za následek, že i jeho fyzikální a chemické vlastnosti se mění v závislosti na procentuálním zastoupení prvků. Barva se pohybuje od bílé, žluté, červené až červeno-hnědé. Vytváří pizolitické, celistvé, zrnité, porézní či zemité agregáty.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Bauxit při přiložení k nosu zapáchá jako mokrý jíl, což se stává dobrým rozeznávacím pomocníkem v terénu. Je špatně tavitelný a vytavení hliníku z rudy si vyžaduje velké výrobní náklady na elektrickou energii.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Bauxit je částečně nerozpustný.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Bauxit je nejdůležitější průmyslová ruda pro získávání hliníku, který má široké uplatnění od výroby obalů po letecký průmysl. Bauxity jsou také důležitým zdrojem vzácných kovů jako například gallia, germania a scandia. Méně kvalitní bauxity (s menším obsahem hliníku) se využívají při výrobě brusiv, kamenců, žáruvzdorných materiálů, k výrobě syntetického korundu a další. Naleziště bauxitu se využívají také pro navržení modelů vývoje klimatu, jelikož jeho vznik je většinou spojen s tropickým podnebím. Jeho rozložení tak napovídá, že oblast byla dříve v jiném podnebném pásu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba hliníku.", "content": "Při výrobě oxidu hlinitého z bauxitu je potřeba projít poměrně složitým výrobním postupem. Ruda se musí nejprve rozemlít a smísit s vápencem a hydroxidem sodným. Vzniklá směs se přečerpává do vysokotlakých nádob, kde se následně zahřívá. Hydroxid sodný se rozpouští s oxidem hlinitým, který se z roztoku vysráží, propere, zahřeje, čímž se odstraňuje ze směsi vzniklá voda. Koncovým členem je bílý prášek podobný cukru – oxid hlinitý.", "section_level": 2}, {"title": "Naleziště.", "content": "První těžba byla zahájena ve Francii a od té doby bylo po celém světě objeveno mnoho dalších nalezišť. Polohy bauxitu se vyvíjejí několik miliónů let a mohou dosahovat mocnosti až několika desítek metrů. Téměř třetina světové produkce bauxitu pochází z Austrálie, kde se nacházejí také největší doly na hliník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bauxit je směsicí několika minerálů zahrnující hydroxidy hliníku, gibbsit, böhmit, diaspor, oxid hlinitý dihydrát, AlO·2 HO. a oxidy železa. Většinou se dříve klasifikoval jako minerál, ale současná literatura uvádí bauxit jako horninu. Svůj název dostal podle vsi Les Baux-de-Provence v jižní Francii.", "tgt_summary": "Bauxite is a sedimentary rock with a relatively high aluminium content. It is the world's main source of aluminium and gallium. Bauxite consists mostly of the aluminium minerals gibbsite (Al(OH)), boehmite (γ-AlO(OH)) and diaspore (α-AlO(OH)), mixed with the two iron oxides goethite (FeO(OH)) and haematite (FeO), the aluminium clay mineral kaolinite (AlSiO(OH)) and small amounts of anatase (TiO) and ilmenite (FeTiO or FeO.TiO). In 1821 the French geologist Pierre Berthier discovered bauxite near the village of Les Baux in Provence, southern France.", "id": 1074362} {"src_title": "Přilba", "tgt_title": "Helmet", "src_document": [{"title": "Přilba jako součást vojenské výstroje.", "content": "Patrně nejstarší použití přilby je ve spojení s ochranou hlavy proti zranění ve válečné vřavě. Začaly se používat už v starověku, měly různé formy a byly vyráběny z různých materiálů: kůže, kosti, kly zvířat, bronz, ocel, případně další kovy. V současnosti se k výrobě přileb užívají hlavně odolné plasty. Speciální přilba je také součástí výstroje pilotů bojových letounů.", "section_level": 1}, {"title": "Přilba ve výrobním a pracovním provozu.", "content": "Setkáváme se s ní u profesí, při kterých hrozí pád předmětu na člověka či člověka z výšky (ve stavebnictví, u dřevorubce) a u profesí, kde hrozí další možná nebezpečí, např. vysoký žár (hasiči, obsluha tavicí pece). Tyto přilby mohou být kombinované s ochranou očí, respektive celého obličeje a stejně jako u sportovních s chrániči uší. I když v tomto případě nejde ani tak o ochranu před nárazem, ale o ochranu proti vysokému hluku (např. u již zmiňovaného dřevorubce).", "section_level": 1}, {"title": "Přilba v dopravě.", "content": "V dopravě se s přilbou setkáváme u motocyklistů a cyklistů. Její používání je upraveno dopravními předpisy.", "section_level": 1}, {"title": "Přilba ve sportu.", "content": "Při některých sportovních činnostech je vyšší riziko zranění, a proto jsou využívány různé ochranné pomůcky. Za nejchoulostivější část těla bývá v tomto ohledu považována hlava a proto se u řady sportů setkáváme s přilbou. Přilba naprosto neodmyslitelně patří k motocyklistickým a některým automobilovým sportům a k cyklistice. Dále se s ní setkáváme u kolektivních sportů při kterých se hráči často dostávají do kontaktu (lední hokej, americký fotbal atp.), u některých fullkontaktních bojových sportů (často spolu s připojenými chrániči uší), horolezectví, jezdectví, kanoistika a také ve florbale na bruslích a při lyžování a mnoha dalších. Helmy jsou vyráběny i do různých podmínek jako jsou hory nebo voda. Helma na lyže či snowboard má zateplení a její prvky jsou uzpůsobeny zimnímu oblečení (lyžařské brýle) a zapínání umožňující operovat v zimních rukavicích. Zatímco helma na vodní sporty je vyrobena z nesavých materiálů s odvětráváním při vysokých letních teplotách. Při vodních motorových sportech ( jetski, jetsurf) vypadá helma stejně jako na motocykl, ale opět je vyrobena z materiálů, které nezadržují vodu, aby helma i po pádu do vody nenabírala na váze. Helma na wakeboarding nebo wakeskating vychází z konstrukce boardových sportů ( skateboarding, snowboarding) a je opět vyrobena z lehkých nesavých materiálů s odvětráváním.", "section_level": 1}, {"title": "Přilba skafandru.", "content": "Přilba může být také součástí hermetického oděvu – skafandru. Zde zajišťuje hermetické oddělení prostoru hlavy od vnějšího prostředí. Příkladem je přilba kosmického nebo potápěčského skafandru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přilba, přílba neboli helma slouží k ochraně hlavy. Chrání hlavu před nárazy, účinkem zbraní nebo účinkem nepříznivého prostředí. Dělí se podle účelu použití.", "tgt_summary": "A helmet is a form of protective gear worn to protect the head. More specifically, a helmet complements the skull in protecting the human brain. Ceremonial or symbolic helmets (e.g. UK policeman's helmet) without protective function are sometimes worn. Soldiers wear helmets, often made from lightweight plastic materials. The word \"helmet\" is diminutive from \"helm\", a medieval word for protective combat headgear. The medieval great helm covers the whole head and often is accompanied with camail protecting throat and neck as well. Originally a \"helmet\" was a helm which covered the head only partly and protected it from injury in accidents. In civilian life, helmets are used for recreational activities and sports (e.g. jockeys in horse racing, American football, ice hockey, cricket, baseball, camogie, hurling and rock climbing); dangerous work activities (e.g. construction, mining, riot police, fighter pilots); and transportation (e.g. motorcycle helmets and bicycle helmets). Since the 1990s, most helmets are made from resin or plastic, which may be reinforced with fibers such as aramids.", "id": 485435} {"src_title": "Stalinův pomník", "tgt_title": "Stalin Monument (Prague)", "src_document": [{"title": "Vznik pomníku.", "content": "Podle plánů z roku 1912 měl na místě vzniknout pomník zakladatelů Sokola Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Tento pomník ale nikdy nevznikl. Před započetím výstavby Stalinova pomníku se na místě nacházel nově postavený stadion fotbalového klubu SK Slavia Praha; kvůli výstavbě pomníku byl stadion prakticky ihned po dostavění zbořen. Stavba pomníku byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala ale až v únoru 1952 a celé pak bylo odhaleno pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“ po setmění 1. května 1955, tj. po smrti Stalina a nedlouho před Chruščovovou kritikou Stalinova kultu osobnosti. Sochařem byl Otakar Švec, architekty Jiří Štursa a jeho manželka Vlasta Štursová, kteří řešili podstavec a okolí pomníku. Švec a Štursa před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta T. G. Masaryka v témže místě. Projekt umístil pomník na dobře viditelné místo nad letenské vyústění Čechova mostu. Byl ztvárněn jako řada za sebou stojících postav v čele s Josifem Stalinem; za ním stály postavy pracujících. Po Stalinově levé ruce to byli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec) a po jeho pravé ruce pak zástupci lidu československého (dělník, rolnice, novátor a vojín). Dvě z postav měly konkrétní podoby, a to Julia Fučíka a Ivana Vladimiroviče Mičurina. Pomník ze žlutobílých opracovaných žulových kvádrů stál na rozsáhlé železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů, zapuštěné do letenského svahu. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 m výšky, 12 m šířky a 22 m délky. V základech (7 metrů pod horní hranou podstavce) je zabudováno třiadvacet základních kamenů z nejrůznějších míst republiky (například část ze základů Staroměstské radnice, čedič z Řípu, onyx z Inovce, kámen z Ležáků, česká žula ze Skutče a také část nejstarší slovanské baziliky z Velehradu). Náklady na stavbu tohoto monumentu byly 140 miliónů tehdejších korun nových (po měnové reformě v roce 1953), spotřebováno bylo 17 tisíc tun materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová tvořivost.", "content": "Ujalo se lidové pojmenování pomníku \"Fronta na maso\", Jan Werich jej nazval \"tlačenicí\". Samotná čtvrť Letná byla pak přezdívána \"Záprdelí\".", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace pomníku.", "content": "Po vystoupení Stalinova nástupce N. S. Chruščova, který odsoudil tzv. Stalinův kult osobnosti, českoslovenští komunisté rozhodli pomník zlikvidovat. Konečné rozhodnutí znělo monument zlikvidovat částečným odstřelem. Stalo se tak v listopadu roku 1962. Destrukční práce si vyžádaly 4,5 milionu korun, dlažební kostky a nepoužitelný materiál byl odvezen do slepého ramene Vltavy u Rohanského ostrova (některé kousky však dodnes zdobí sbírky kuriozit mnoha Pražanů). Svoji funkci tak plnil pouhých sedm let. Odstřelován byl několik týdnů; celá akce byla přísně střežena, bylo zakázáno oblast fotografovat, detonace však byly slyšet po celé Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Po zničení pomníku.", "content": "Podstavec a jeho podzemní prostory jsou poškozené, betonové konstrukce se drolí, stropy prosakuje voda, ocelové výztuže korodují. Náklady na opravu se odhadují nejméně na 50 milionů korun. V podzemních prostorách pod pomníkem také proběhl průzkum jeskyňářů. Ti neobjevili žádné další tajné prostory (ač se o nich v minulosti často spekulovalo). Ve středu 18. září 2019 rozhodl stavební úřad městské části Praha 7 na základě posudku, který si nechal zpracovat magistrátní odbor majetku či pražský radní pro majetek Jan Chabr, že město musí okamžitě uzavřít podzemní část pomníku a do pěti dnů pak musí konstrukci podepřít, jinak zůstane uzavřeno i horní prostranství. Do konce roku město musí nechat provést podrobnější analýzu včetně zátěžové zkoušky, na základě které rozhodne o dalším postupu. Posudek, na základě kterého bylo rozhodnutí vydáno, neobsahoval žádné výpočty, v době vydání rozhodnutí pracovníci Kloknerova ústavu teprve vytvářeli rozšířený posudek. V reakci na rozhodnutí stavebního úřadu Praha obratem podzemní část pomníku zavřela a zakázala vstup i do přilehlého okolí včetně horního prostranství kolem metronomu. Průchod po chodníku ve svahu bezprostředně pod památníkem zůstal otevřený. Městská policie dostala pokyn věnovat dodržování zákazu zvýšenou pozornost a porušení zákazu pokutovat.", "section_level": 1}, {"title": "Stalinův pomník v umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Osudem pomníku a jeho tvůrce Otakara Švece se zabývá román Rudolfa Cainera (uváděn také jako Rudla Cainer) \"Žulový Stalin\".", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Stalinův pomník byl údajně zachycen pouze ve třech československých hraných filmech (všechny jsou z roku 1960): \"Valčík pro milión\" (barevný film, režie Josef Mach), \"Holubice\" (režie František Vláčil) a \"Páté oddělení\" (špionážní detektivka, režie Jindřich Polák). V roce 2016 byla na místě pomníku postavena jeho částečná replika pro potřeby filmu \"Monstrum\", který natočila Česká televize podle scénáře a v režii Viktora Polesného (film je k dispozici ke zhlédnutí na webu ČT). Inspirací pro film byla kniha \"Žulový Stalin.\" Pomníku je věnován 13minutový barevný dokument \"Pomník lásky a přátelství\" z roku odhalení pomníku (1955).", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo.", "content": "Národní divadlo Brno uvedlo 7.2.2020 operu \"Monument\", inspirovanou osudem Otakara Švece a vytváření sochy Stalina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stalinův pomník bylo žulové sousoší v Praze na Letné. Bylo postaveno na počest sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina v období poválečného kultu osobnosti. Stálo v letech 1955–1962. Bylo největším skupinovým sousoším v Evropě. Mohutná podsklepená terasa pomníku stojí na místě dosud, roku 1991 byl na ni umístěn metronom sochaře Vratislava Karla Nováka.", "tgt_summary": "Stalin's Monument was a granite statue honoring Joseph Stalin in Prague, Czechoslovakia. It was unveiled on 1 May 1955 after more than years of work, and was the world's largest representation of Stalin. The sculpture was demolished in 1962.", "id": 495459} {"src_title": "Člun", "tgt_title": "Boat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Člun je skořápkovitá vztlaková struktura podle Archimédova zákona, která se nazývá trup, někdy doplněná kvůli stabilitě pomocnými trupy či plováky (katamarán). Pohon může být lidskou silou, například vesly (pramice), pádlem (kajak, kánoe), bidlem (přívoz), pro delší a sportovní plavby systémem plachet. Větší a vojenské čluny pohání nejčastěji lodní šroub, na mělkých tocích parní kolesa a pro rychlé čluny trysky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší čluny, tzv. monoxyly, byly vydlabány z jediného kmene stromu. Ale už ve starověku stavěli lidé dřevěné čluny s kostrou (kýlem a žebry), na niž se vázala obšívka z úzkých prkének. Mezery mezi nimi se ucpávaly koudelí a tmelily pryskyřicí. Zpočátku se užívaly k rybolovu, k dopravě po řekách a jezerech, později vozily lidi i zboží podél pobřež. Podle některých zpráv už egyptští mořeplavci obepluli Mys Dobré naděje a Středozemním mořem se vrátili domů. Větší čluny dostaly palubu a začaly se vyvíjet v lodě. Důležitou novinkou bylo otočné kormidlo, vetknuté mezi kýl a palubu, které nahradilo dřívější kormidelní veslo, zdokonalení plachet a motorový pohon.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nejmenší současné čluny se vyrábějí z umělých hmot, z laminátů a z gumy. Pozvolna nahrazují ploché říční pramice z prken a slouží k rekreaci, drobnému rybolovu a sportu. Větší rybářské čluny se modernizují, staví z kovu a umělých hmot a opatřují nejen motory, ale i radary. Sportovní čluny se technicky velmi zdokonalily, zároveň se však prudce zvýšila jejich cena a vybavením se často blíží jachtám. Ve válečném námořnictvu není hranice mezi člunem a lodí přesně stanovena a spíš s ohledem na tradici se hovoří o dělových, hlídkových či raketových člunech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Člun je plavidlo obvykle menší než loď a často bez vlastního mechanického pohonu. Některé čluny jsou tak malé, že se běžně přepravují loděmi a na souši v přívěsech za motorovými vozidly. Člunem se nazývají i například malá nafukovací plavidla k plážové rekreaci. V širším slova smyslu je člun malá loď, obdobně jako v angličtině pojem \"boat\" na rozdíl od \"ship\" či v němčině \"das Boot\" na rozdíl od \"Schiff\". Čluny pro delší plavby i po otevřeném moři mívají podpalubí - v civilním sektoru typicky rybářský člun. Mezi válečná plavidla pak řadíme čluny dělové, torpédové, raketové, hlídkové/strážní, vyloďovací (které zpravidla podpalubí nemají). Ve starší literatuře se můžeme setkat s pojmem \"podmořský\" nebo \"ponorný člun\" jako označením pro ponorku. Ve vnitrozemské plavbě se označení člun oficiálně používá pro lodě bez vlastního strojního pohonu (vlečný člun, tlačený člun), případně pro malá plavidla s vlastním strojním pohonem (otevřený člun, kajutový člun, závodní člun).", "tgt_summary": "A boat is a watercraft of a large range of types and sizes, but generally smaller than a ship, which is distinguished by its larger size, shape, cargo or passenger capacity, or its ability to carry boats. Small boats are typically found on inland waterways such as rivers and lakes, or in protected coastal areas. However, some boats, such as the whaleboat, were intended for use in an offshore environment. In modern naval terms, a boat is a vessel small enough to be carried aboard a ship. Anomalous definitions exist, as lake freighters long on the Great Lakes are called \"boats\". Boats vary in proportion and construction methods with their intended purpose, available materials, or local traditions. Canoes have been used since prehistoric times and remain in use throughout the world for transportation, fishing, and sport. Fishing boats vary widely in style partly to match local conditions. Pleasure craft used in recreational boating include ski boats, pontoon boats, and sailboats. House boats may be used for vacationing or long-term residence. Lighters are used to convey cargo to and from large ships unable to get close to shore. Lifeboats have rescue and safety functions. Boats can be propelled by manpower (e.g. rowboats and paddle boats), wind (e.g. sailboats), and motor (including gasoline, diesel, and electric).", "id": 1699412} {"src_title": "Myhillova–Nerodova věta", "tgt_title": "Myhill–Nerode theorem", "src_document": [{"title": "Přesná formulace.", "content": "Nechť \"X\" je konečná abeceda a \"~\" je relace ekvivalence na formula_1 (množině všech slov nad \"X\"). Potom \"~\" je pravá kongruence, jestliže a kongruence \"~\" je konečného indexu, má-li rozklad formula_3 konečně mnoho tříd (množin prvků, které jsou v rámci třídy vzájemně kongruentní). Pak Nerodova věta samotná říká, že máme-li jazyk \"L\" nad konečnou abecedou \"X\", jsou následující dvě tvrzení ekvivalentní: Myhill-Nerodova věta přidává k předchozím ekvivalentním tvrzením další:", "section_level": 1}, {"title": "Neformální popis Nerodovy věty.", "content": "Dva prvky jsou v pravé kongruenci, pokud, přilepíme-li k oběma libovolné (stejné) slovo, výsledná slova budou také vzájemně kongruentní. Kongruence je konečného indexu, pokud existuje konečně mnoho skupin, do kterých můžeme různá slova dle kongruencí roztřídit. Příklad Mějme abecedu \"X = {a, b}\". Mějme množinu všech slov \"X* = {a, b}*\". Definujme si relaci \"~\", která rozdělí \"X*\" do těchto pěti skupin: Pokud vezmeme dvě libovolná slova ze stejné třídy a cokoli k nim připojíme, dvě výsledná slova opět patří do společné třídy. Příklad: \"a ~ b\" jsou z druhé třídy, připojme k nim \"baba\", pak \"ababa ~ bbaba\" - patří do páté třídy. Relace \"~\" je tedy pravá kongruence (to byl účel). Podobných pravých kongruencí na \"X*\" existuje spousta a s trochou šikovnosti si můžeme nalézt tu, kterou zrovna potřebujeme. Z existence této pravé kongruence \"~\" plyne, že každá z pěti skupin je regulární jazyk, navíc sjednocení dvou i více skupin je regulární jazyk. Obvykle se jako kongruence bere rovnost stavů v konečném automatu (formula_6, když slova \"u\" a \"v\" odpovídající konečný automat uvedou do stejného stavu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nerodova věta popisuje regulární jazyky, když říká, že formální jazyk nad konečnou abecedou je regulární, právě když „dělí“ množinu všech slov nad danou abecedou na konečně mnoho podtříd s určitými vlastnostmi (popsanými dále v textu). Myhillova-Nerodova věta je rozšířením Nerodovy věty o část týkající se prefixové ekvivalence.", "tgt_summary": "In the theory of formal languages, the Myhill–Nerode theorem provides a necessary and sufficient condition for a language to be regular. The theorem is named for John Myhill and Anil Nerode, who proved it at the University of Chicago in 1958 .", "id": 208377} {"src_title": "Sascha Schneider", "tgt_title": "Sascha Schneider", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dětství a mládí strávil Sascha Schneider, syn redaktora a majitele tiskárny, v Petrohradě. Roku 1881 přesídlila rodina nejdříve do Curychu a po smrti otce do Drážďan. Roku 1889 po maturitě začal Sascha své umělecké studium na malířské akademii v Drážďanech. Roku 1893 si zařídil se svými kolegy ateliér a od roku 1894 pořádal výstavy. Svou vlastní uměleckou dílu si zařídil roku 1900 v Míšni a v té době vytvořil např. v Lipsku působivé nástěnné malby. Byl to skvělý kreslíř, malíř i sochař, intelektuální a velmi jemný muž, zahleděný svým dílem do šera chrámů a do světa ikonostasu, o čemž svědčí názvy jeho obrazů \"Anarchista\", \"Poutník a sfinga\", \"Jidáš\", \"Pán světa\". Roku 1903 se Schneider seznámil s německým spisovatelem Karlem Mayem a stal se jedním z nejbližších spisovatelových přátel. Dlouhé roky tohoto přátelství jsou doloženy tvorbou nádherných obálek se slohově čistými symbolickými kompozicemi pro nová vydání Mayových knih. Schneider také vytvořil portréty některých významných postav z děl Karla Maye (např. Marah Durimeh či mrtvý Vinnetou, stoupající k nebi). Roku 1906 vymodeloval Schneider pro sebe a Maye postavy sfing, dodnes střežící spisovatelův hrob. V tomto období žil Schneider společně s malířem Hellmuthem Jahnem. Jahn začal Schnedidera vydírat hrozbou zveřejnění jeho homosexuality, která byla v Německu trestná podle § 175 říšského trestního zákoníku. Schneider uprchl do Itálie, kde v těch časech nebyla homosexualita nezákonná. V Itálii potkal malíře Roberta Spiese, se kterým procestoval Kavkaz. Pak se na čas vrátil do Lipska, aby po půl roce odcestoval do Itálie, kde se usadil ve Florencii. Když vypukla první světová válka, znova se vrátil do Německa a žil v Hellerau (nedaleko Lipska). Po roce 1918 spoluzaložil kulturistický institut nazvaný \"Kraft-Kunst\", ve kterém si vybíral některé z cvičících jako modely. Schneider, který onemocněl těžkou cukrovkou, utrpěl při plavbě na lodi v okolí Swinemünde diabetický záchvat. Z něj se již nevzpamatoval a ve Swinemünde zemřel. Pohřben je na hřbitově v Loschwitz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sascha Schneider, plným jménem Rudolph Karl Alexander Schneider (21. září 1870 Petrohrad, Rusko – 18. srpna 1927, Swinemünde, Německo) byl německý malíř, známý především jako autor obálek knih německého spisovatele Karla Maye.", "tgt_summary": "Rudolph Karl Alexander Schneider, commonly known as Sascha Schneider (21 September 1870 – 18 August 1927), was a German painter and sculptor.", "id": 1228507} {"src_title": "Damávand", "tgt_title": "Mount Damavand", "src_document": [{"title": "Geologická charakteristika.", "content": "Sopka leží na jižním okraji starší 9 km široké kaldery a je tvořená převážně andezito-trachytickými horninami a čedičem. Pokud jde o sopečnou aktivitu, podle některých skutečností, jako je např. absence glaciální eroze poslední doby ledové, její ukončení spadá do holocénu, nejmladšího geologického období. Jako datum poslední známé erupce se uvádí letopočet kolem r. 5350 př. n. l. Podle analýz počátky zdejší vulkanické činnosti je možno datovat do doby před zhruba 1,78 milióny let, tj. do období pleistocénu. Na svazích sopky se nacházejí aktivní fumaroly a horké prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Uvádí se, že jako první vystoupil na vrchol Damávandu Abu Dolaf Kazraji. O tři století později se pokusil zdolat Damávand známý byzantsko-arabský geograf Yaqut al-Hamawi ar-Rumi. Přesto, že se mu nepodařilo dosáhnout vrcholu, na základě informací, získaných od místních průvodců, popsal horu ve svém díle velmi přesně. Než byl život v zemi zcela narušen invazí mongolského chána Hülegü, výstupy na Damávand nebyly podle dalších svědectví ve 13. století nijak výjimečné. W. T. Thompson, který vystoupil na vrchol Damávandu v roce 1837, posléze v časopise Royal Geographic Society napsal, že místní obyvatelé běžně stoupali na vrchol, kde těžili kusy síry, které pak prodávali.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Damávand má své zvláštní místo v íránské mytologii a folklóru. Podle zarathuštrovských textů byl tříhlavý drak Aži Daháka přikován k Damávandu, aby zde zůstal až do konce světa. Podle pozdější verze této legendy byl tyran Zahhák rovněž spoután a uvězněn v jeskyni v hoře Damávand, poté co byl poražen mýtickou postavou staré Persie Kávou a Ferejdúnem. Damávand je též důležitým ve vlastenecké legendě o lučištníku Arašovi. Damávand je symbolem íránského vzdoru vůči cizí moci v perské poezii a literatuře. Známá báseň Damávand od Muhammada Taghí Bahára je jedním z mnoha poetických děl o Damávandu.", "section_level": 1}, {"title": "Nadmořská výška.", "content": "Zde uvedených 5610 metrů je údaj z íránského statistického centra a shoduje se s údaji sítě radarových systémů SRTM. Nezřídka uváděný údaj 5671 metrů se s SRTM neshoduje a není nikde doloženo, že by pocházel z přesných měření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damávand (persky: \"Kúh-e Damávand\", anglicky: \"Mount Damāvand\") je neaktivní sopka nacházející se v pohoří Alborz a s výškou 5609,2 m n. m. je nejvyšším vrcholem Íránu i všech zemí Blízkého východu. Nachází se poblíž jižního pobřeží Kaspického moře v provincii Mazandarán, 66 km severovýchodně od íránského hlavního města Teherán.", "tgt_summary": "Mount Damavand ( ), a potentially active volcano 5600-m high, is a stratovolcano which is the highest peak in Iran and the highest volcano in Asia. Damāvand has a special place in Persian mythology and folklore. It is in the middle of the Alborz range, adjacent to \"Varārū\", \"Sesang\", \"Gol-e Zard\", and \"Mīānrūd\". It is near the southern coast of the Caspian Sea, in Amol County, Mazandaran Province, 66 kilometres (41 miles) northeast of the city of Tehran. Mount Damāvand is the 12th most prominent peak in the world, and the second most prominent in Asia after Mount Everest. It is part of the Volcanic Seven Summits mountaineering challenge.", "id": 2389744} {"src_title": "Železná Ruda", "tgt_title": "Železná Ruda", "src_document": [{"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V okolí se nachází např. Černé jezero a Čertovo jezero a hora Špičák. U hřbitova na jižním okraji města je chráněné stromořadí Alej u hřbitova. Barokní kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy (s dvojitou kopulí), kaplička sv. Barbory, Křížová cesta s kaplí Svaté Anny atd. Místní muzeum sídlí v bývalém rodinném domě významné rodiny sklářů Abelů a disponuje celoroční výstavou vztahující se k historii města, která byla úzce spjata se sklářstvím. Špičácký tunel byl do roku 2007 nejdelším železničním tunelem (1747 m) v Česku. Skrze vlakové nádraží v Alžbětíně prochází státní hranice. Přímo v centru města se nachází bývalý lovecký zámeček postavený v roce 1690, původně jako letní sídlo hrabat Nothaftů. V této budově s číslem popisným 1 se v roce 1892 narodil významný český vědec, pedagog a spisovatel prof. dr. Julius Miloš Komárek. V současné době se jedná o nejstarší zachovalou budovu v Železné Rudě a nachází se zde muzeum historických motocyklů s celou řadou unikátních motocyklů a expozice loutek.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Železná Ruda je největším lyžařským střediskem Šumavy a Plzeňského kraje a také důležitým centrem zimní i letní turistiky. Na ekonomice města se významně podílí hotelové, restaurační a rekreační služby. V nadmořské výšce 865 až 1202 m n. m. na jihovýchodním svahu Špičáku se nachází lyžařský areál s 9 sjezdařskými tratěmi různé obtížnosti. Další sjezdovky se nacházejí na sousedním Pancíři (1214 m), kam vede sedačková lanová dráha Špičák – Pancíř. Železnorudsko rovněž nabízí desítky kilometrů rolbou upravovaných běžkařských tratí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železná Ruda (německy \"Markt Eisenstein\") je město v Plzeňském kraji na česko-německé hranici. Žije zde obyvatel. Město se nachází na hranici Národního parku Šumava a je to jedno z šumavských sportovních a turistických středisek cestovního ruchu. Nachází se v těsném sousedství (přibližně 2,5 km) Bavorské Železné Rudy (německy \"Bayerisch Eisenstein\"). Svoje jméno Železná Ruda získala díky těžbě stejnojmenné suroviny v první polovině 16. století, díky které také byla založena na mnohem starší cestě přes Šumavu z Čech do Bavorska. V 17. století se ovšem průmysl města přeorientoval na sklářství. Německý název města pochází ze středověkého statutu obce, která byla městysem a měla tzv. právo trhu, proto tedy \"Markt\" v názvu.", "tgt_summary": "Železná Ruda (literally \"iron ore\", , ) is a town in the Pilsen Region of the Czech Republic. It is located in the Šumava Mountains, close to the border with Bavaria and the German town Bayerisch Eisenstein. It is one of the important sports and tourism centres of the Šumava Mountains. The German name of the town comes from The Middle Ages, when it was a market town. Its German population was expelled after 1945.", "id": 1743631} {"src_title": "Gottfried Keller", "tgt_title": "Gottfried Keller", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Gottfried Keller se narodil 19. července 1819 v Curychu jako syn soustružnického mistra Hanse-Rudolfa Kellera, jenž zemřel jen o pět let později, roku 1824. Gottfriedova matka Elisabeth se dva roky nato znovu provdala. Její druhé manželství však nebylo vůbec šťastné a skončilo rozvodem roku 1834. Gottfried Keller v šesti letech nastoupil do školy pro nemajetné a ve dvanácti na průmyslovku; odsud byl ale po třech letech kvůli studentským lumpárnám vyloučen. Podle některých zdrojů se tak stalo na základě falešného udání. Celý život pak Keller trpěl pocitem nedouka. Poté se rozhodl věnovat malířství a nastoupil do učení k litografovi a malíři vedut Peteru Steigerovi. V letech 1837-1838 pokračoval v nastolené cestě, tentokrát u Rudolfa Meyera, kde se i začal zajímat o skutečná studia malířství. Ta nastoupil v dubnu 1840 v Mnichově. Už roku 1842 však Keller shledal, že jeho studium k ničemu nevede, a tak ho přerušil.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatelem.", "content": "Po ukončení pobytu v Mnichově se vrátil do Curychu, kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky Georgem Herweghem a Ferdinandem Freiligrathem, roku 1846 vydal svazek sebraných básní Básně (Gedichte). Do roku 1848 žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklamání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin Zeleného Jindřicha, který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších bildungsrománů německy psané literatury a snese srovnání s Goethovými romány Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta putovní nebo s Malířem Noltenem Eduarda Mörika.Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako spisovatel politickými básněmi, jednak přímo podílem na protiluzernském tažení (tzv. Freischarenzüge) v roce 1844 a v březnu 1845, které předznamenaly poslední větší švýcarský občanský konflikt – Sonderbundskrieg. Pod záminkou jezuitské otázky došlo k otevřenému střetnutí konzervativní vlády a radikální opozice. Keller vystupoval jako jeden z nejohnivějších rebelů, haně všechno konzervativní s neskrývanou záští. Roku 1845 definitivně skončil s malířstvím a vyjma trochy peněz, které si vydělal dosavadním publikováním, žil stále z prostředků své matky. Tehdy se poprvé nešťastně zamiloval, a to do Marie Melos, švagrové Ferdinanda Freiligratha. Roku 1847 se zamiloval znovu, do Luisi Rieter, a opět nešťastně. Rovněž Johanna Kapp, sestřenice Raphaela Rosenzweiga, blízkého Kellerova přítele, jeho vyznání z roku 1849 chladně odmítla. Díky stipendiu curyšského kantonu mohl Keller studovat v Heidelbergu filosofii, dějiny a literaturu, navštěvoval i přednášky Ludwiga Feuerbacha, jehož materialistická filosofie na Kellera velmi zapůsobila. Z Heidelbergu odešel do Berlína, kde prožil nejplodnější období svého života (1850-1855). Neúspěšně se pokoušel stát dramatikem, dokončil však svého Zeleného Jindřicha a rozepsal Lidi seldwylské. V letech 1861 až 1876 ustoupily jeho literární ambice do pozadí, když pracoval jako tajemník v curyšské vládě, této funkce se vzdal až roku 1876, pak už se se věnoval jenom literatuře. Gottfriedův život se od základů změnil roku 1864 po smrti jeho matky. V roce 1869 obdržel čestný doktorát Curyšské univerzity, což bylo jen jedním z mnoha ocenění, kterých se Kellerovi v jeho rodném kraji dostalo (např. v Glattfelden stojí na něj upomínající \"Gottfried Keller Zentrum\"). Roku 1874 Keller napsal pokračování prvního svazku legendárních Lidí seldwylských. Přátelil se s malířem Arnoldem Böcklinem a básníkem Conradem Ferdinandem Meyerem. Dopisoval si se spisovateli Paulem Heysem a Theodorem Stormem; tato korespondence vyšla i knižně. V roce 1878 zveřejnil Keller dva svazky Curyšských novel a v roce 1884 Epigram (Das Sinngedicht), poté následovalo jeho pozdní dílo Martin Salander (1886), které je významným příspěvkem švýcarské literatury v oblasti kritického realismu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Gottfried se ještě dožil smrti své sestry; sám zemřel 15. července 1890 v Curychu, bylo mu 71 let. Je pochován na hřbitově Sihlfeld. Celý život trpěl abnormálním poměrem částí těla: sedě působil jako velký muž, stoje jako velmi malý. Jeho postižení a jím způsobená milostná zklamání jsou jedním z důvodů Kellerova podivínství a agresivity.", "section_level": 2}, {"title": "Literární styl.", "content": "První básně (Gedichte, 1846) jsou takřka revolučního ducha. Vrcholnými Kellerovými díly jsou jeho novely (Lidé seldwylští, Curyšské novely apod.), v nichž vystupují nevšední postavy a odrážejí se tvrdé životní i přírodní podmínky Švýcarska poloviny 19. století. Hrdinové bývají většinou stateční a pracovití lidé, které Keller vykresluje s láskou, humorem i ironií. Výborný je v drobnokresbě, několika črtami dokáže nastínit situaci a vystihnout lidskou povahu. Jeho dílo stojí na rozhraní idealistického humanismu a realismu 20. století. Často nezapře výchovné tendence. První svazek:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Druhý svazek: Ve svých novelách Keller plasticky líčí švýcarskou přírodu i lid v tragických i humorných situacích. Vyniká jemným humorem, láskou ke svým hrdinům a překrásným spisovným jazykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Keller (19. července 1819 Curych – 15. července 1890 Curych) byl švýcarský (německy píšící) prozaik a lyrický básník, který se nejvíce proslavil autobiografickým románem \"Zelený Jindřich\" (německy Der grüne Heinrich) a knihou \"Romeo a Julie na vsi\" (\"Romeo und Julia auf dem Dorfe\").", "tgt_summary": "Gottfried Keller (19 July 1819 – 15 July 1890) was a Swiss poet and writer of German literature. Best known for his novel \"Green Henry\" (German: \"Der grüne Heinrich\"), he became one of the most popular narrators of literary realism in the late 19th century.", "id": 886152} {"src_title": "Saz", "tgt_title": "Bağlama", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Saz je syntézou starých nástrojů střední Asie a preturkické Anatolie, jakým byl komuz (někdy kopuz). Ten se od sazu zásadně lišil tím, že měl místo dřevěné rezonanční desky potah z kůže, pouze dvě až tři struny zhotovené ze zvířecího střívka případně koňských žíní a výrazně kratší krk. Hrálo se téměř výhradně prsty. Za mezičlánky mezi komuzem a sazem lze považovat kolča komuz sestavený v 15. století v Anatolii, který již používal kovové struny a měl delší krk a na něj navazující çöğür, sestavený poprvé ve městě Kütahya u něhož byl kožený potah těla nahrazen dřevěnou rezonanční deskou, byl prodloužen krk a přidány pražce. Krom toho měl ale oproti dnešnímu sazu celkem dvanáct strun, po třech strunách ve čtyřech sborech. Příbuzné nástroje se dnes používají v Íránu (Persii), například setar (se = 3, tar = strunný nástroj) nebo tanbur nebo Řecku (buzuki). Také v turkických zemích střední Asie se hraje na podobné nástroje. V Uzbekistánu je to dótar, v Kazachstánu dombre. Podobné nástroje se dají najít až po Mongolsko.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Saz má tělo loutny a dlouhý krk. Je opatřený pěti až osmi (profesionální nástroje) kovovými strunami (nejčastěji však šesti nebo sedmi). Z hlediska akustického patří saz mezi nástroje s doznívajícím tónem. Saz není na rozdíl např. od kytary akordický, ale drónový nástroj. Hraje totiž stálý akord, ke kterému se přidává melodie, hraná na spodním případně prostředním sboru strun. Bývá zhotovován z různých druhů dřeva v rozličných barvách a zdoben intarzemi tradičních ornamentálních motivů. Rezonanční deska (\"kežis\") je celistvá, bez otvoru (otvor jen vzácně u nejmenších džura sazů). Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Rovněž je využívána pro úhozy rukou při hře. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let, nejčastěji borovicového, smrkového nebo modřínového. Tělo (\"tekne\") nástroje je buď dlabané, nebo u kvalitnějších nástrojů plátované, tzn. slepované z pásků zvaných \"ollim\". Tradičně se vyrábí z ořechového, morušového, borovicového, bukového dřeva mořeného do různých barev nebo pouze zalakovaného. V zadní části korpusu, pod uchycením strun, je ozvučný otvor. Tento otvor mívá někdy přídavnou klapku s možností uzavírání. Krk (\"sap\"), který je u kvalitních nástrojů z jednoho kusu bukového, jalovcového nebo jasanového dřeva je opatřen posuvnými pražci zvanými \"perde\", tvořenými silonovým vláknem nebo vzácněji hedvábím. Nástroj se tak dá přiladit podle potřeb hudebníka. I u velmi kvalitního sazu je někdy potřebné posunout vázané pražce do správné polohy. Na standardním sazu je 23 (vzácně 46-52) pražců (\"perde\"), na krátkokrkém kisa sap sazu 19 (vzácně 38-44) pražců. Někdy jsou přidány i pražce v podobě tenkých tyčinek ze dřeva či kovu na rezonanční desku čímž se variabilita jejich počtu ještě zvyšuje. Ladicí kolíčky (\"burgu\", doslova šroub) jsou kónické a poloha při napínání drží třením a pákou způsobenou tahem struny, stejně jak tomu bývá u jiných tradičních strunných nástrojů. Někdy se navíc křídují. Kobylka (\"alt ešik, kepri\") je položena na vrchní desce a drží jen tlakem strun. Dřevo, ze kterého je zhotovena má vliv na kvalitu zvuku. Někdy je třeba s kobylkou kousek posunout nahoru nebo dolů namísto přesouvání všech pražců pro doladění.", "section_level": 1}, {"title": "Ladění.", "content": "Nejjednodušší je ADA, AEA. Turci většinou saz ladí GDA. Při ladění používají palec levé ruky. FisDA ladění je „durové“ ladění, tedy do akordu Ddur. Je vhodné pro tóninu Ddur, ale velmi vhodné i pro tóninu Hidžaz, tedy „D tóninu paralelní k Gmoll harmonické mollové tónině. FDA mollové ladění se dá využít pro mollové tóniny a pro frygickou tóninu. Tóniny se nazývají düzen:", "section_level": 1}, {"title": "Technika hry.", "content": "Hráč při hře sedí často na zemi nebo na židli. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty (technika zvaná Şelpe či Şerpe), nebo plektrem (\"tezene\"), tradičně vyráběným z třešňové kůry, dnes ponejvíce z plastu. Hmatník umožňuje získávat další tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Díky posuvným pražcům umožňuje saz hru čtvrttónů a dalších mikrotonálních intervalů. Krom sazů s pražci se navíc vyrábí i sazy bezpražcové, zvané perdéšiz saz, které jsou náročnější co do zvládnutí hry. Celistvá rezonanční deska je také využívána pro rytmické úhozy rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina nástrojů typu sazu.", "content": "seřazeno podle vzrůstající velikosti a klesající frekvence nástroje", "section_level": 1}, {"title": "Významní hráči.", "content": "Ashig Alasgar, Parisa Arsalani, Hasan Genc, Neşet Ertaş, Orhan Gencebay, Hasret Gültekin, Ahmet Koç, Erol Parlak, Arif Sağ, Karl Sanders, Nevzat Eser", "section_level": 1}], "src_summary": "Saz (z Perštiny ساز, dosl. sada) je drnkací strunný nástroj (chordofon) tradiční nástroj turecké, kurdské, ázerbájdžánské a perské lidové hudby. Důležitým faktem je, že saz a jemu podobné nástroje daly základ pro vytvoření indického sitáru.", "tgt_summary": "The bağlama (, from \"bağlamak\", \"to tie\", ) is a stringed musical instrument. It is sometimes referred to as the saz, from the Persian , meaning an instrument. However, the term \"saz\" actually refers to a family of plucked string instruments, long-necked lutes used in Ottoman classical music, Turkish folk music, Azerbaijani music, Kurdish music, Armenian music and in parts of Syria, Iraq and the Balkan countries. According to \"The New Grove Dictionary of Music and Musicians\", \"the terms 'bağlama' and 'saz' are used somewhat interchangeably in Turkey.\" Like the Western lute and the Middle-Eastern oud, it has a deep round back, but a much longer neck. It can be played with a plectrum or with a fingerpicking style known as \"şelpe\". In the music of Greece the name \"baglamas\" () is given to a treble bouzouki, a related instrument. The Turkish settlement of Anatolia from the late eleventh century onward saw the introduction of a two-string Turkmen dutar, which was played in some areas of Turkey until recent times.", "id": 1295569} {"src_title": "Jeřáb oskeruše", "tgt_title": "Sorbus domestica", "src_document": [{"title": "Poznávací znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pupeny.", "content": "Oskeruše má lysé a lepkavé pupeny hnědé až hnědozelené barvy.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy jsou střídavé, lichospeřené, jejich délka je 13 až 25 cm a skládají se z 13 až 21 lístků. Délka lístku je 3 až 6 cm, šířka 1 až 2 cm, tvar je podlouhle eliptický nebo oválný. Horní část listu je jednoduše pilovitá, spodní část celokrajná. Mladé listy jsou bíle ochlupené, toto ochlupení později mizí.", "section_level": 2}, {"title": "Květenství.", "content": "Květenstvím je chocholík bílé, vzácně i růžové barvy. Kvete v květnu až červnu, květy odkvetou již za 14 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Kůra.", "content": "U mladých stromků je kůra hladká, po 7. roce šupinatá, později brázditá.", "section_level": 2}, {"title": "Koruna.", "content": "Koruna je široce kulovitá, s mnoha většinou vodorovně rostoucími nebo lehce vzhůru směřujícími větvemi. Velikost koruny závisí na tom, zda je strom solitér nebo zda roste v lese. V případě solitéru může být její šířka až 20 m, u stromů rostoucích v lese je menší.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "V našich podmínkách se oskeruše vyskytuje v dubovém a bukodubovém vegetačním stupni. Běžný výskyt je ve výškách od 160 do 500 m n. m. Oskeruše se může vyskytovat jako solitér ve volné krajině – pak má výšku asi 10 až 15 m, šířka koruny až 20 m – nebo v lese, kdy je vyšší než v otevřené krajině – její výška je na úrovni okolních stromů, další odlišností je menší koruna. Oskeruše je sice teplomilná rostlina, na druhou stranu vzrostlé stromy jsou mrazuodolné (vydrží teploty do −30 °C), dává přednost prosvětleným suchým a málo vlhkým stanovištím, která jsou bohatá na živiny. Je odolná proti exhalacím a smogu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Oskeruše se vyskytuje hlavně v jižní Evropě (Balkán, Itálie, část Španělska), ve Francii a středním Německu, kde je nejsevernější výskyt v Sasku-Anhaltsku. Na několika lokalitách lze najít oskeruši i v severní Africe a v Turecku. V Česku se oskeruše nachází v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy, na Slovácku, kde je rozšířena od Pálavských vrchů po Vizovickou vrchovinu. Původnost druhu u nás je nejasná, snad jen na jižní Moravě může být zčásti původní, většina výskytů je však pozůstatkem starých výsadeb. Oskeruše patří mezi ohrožené druhy dřevin – v Česku není ani 800 vzrostlých stromů. V poslední době se sice vysazují tisíce mladých stromků, ale plodného věku (10 až 20 let) se dožije jen asi desetina, a stromů, které se dožijí 100 let, bude ještě mnohem méně. Podobná situace je i v jiných místech Evropy – i když je areál oskeruše velký, nikde neexistuje souvislý porost, pohromadě lze nalézt jen skupinku několika stromů. Největší oskeruše na Moravě je Adamcova oskeruše, nacházející se pod kopcem Žerotín asi 3 km jižně od Strážnice. S obvodem kmene 462 cm je považována za největší ve střední Evropě. Koruna je vysoká 11 a široká 18 metrů, stáří je odhadováno na 400 let. V Čechách roste největší oskeruše v obci Jenčice. Má obvod kmene 390 cm. Obec má ratolesti oskeruše i na své vlajce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Oskeruše je jednodomá dřevina schopná samoopylení. Aby semena mohla vyklíčit, musejí ve volné přírodě projít zažívacím ústrojím ptáků nebo savců. Oskeruši je možné rozmnožovat i uměle. Z metod umělého rozmnožování můžeme uvést vegetativní metody roubování a odběr kořenových, popřípadě bylinných řízků. Nepříliš vhodný je u oskeruše inbreeding, kdy dochází k menší životnosti, větší náchylnosti na houbové choroby a menšímu vzrůstu. Celkem překvapivé je, že i přes malý počet stromů a malou hustotu rozšíření je i u skupinek stromů jejich vzájemná genetická odlišnost celkem vysoká.", "section_level": 1}, {"title": "Plody.", "content": "Oskeruše začíná plodit ve věku 10 až 20 let. Plody většinou dozrávají a opadávají od září do října. Množství ovoce je různé, v případě vzrostlého stromu se uvádí hodnoty od 300 do 1200 kg, přičemž platí, že solitérní stromy díky své velké koruně jsou na úrodu bohatší než stromy rostoucí v lese. Avšak úroda ovoce nebývá každoroční, některý rok se totiž neurodí nic. V souvislosti s neúrodou oskeruší se často traduje, že pokud je květ oskeruše ozářen bleskem, pak opadne a nedojde ke tvorbě plodu. Údajně byly spatřeny stromy, u kterých byly plody jen na jedné straně stromu, na druhé v důsledku ozáření květů bleskem nebyly plody žádné. Vysvětlením je tzv. střídavá plodnost velkých stromů, kdy strom částečně odpočívá a neplodí v celé koruně (zdroj: Vít Hrdoušek a kol.)Plodem oskeruše je malvice. Tvar plodů je různý, může být kulovitý, hruškovitý nebo i vejčitý. Barva žlutozelená až hnědozelená, na straně přivrácené ke slunci oranžová až červená. Váha plodu stromů v otevřené krajině u nás 10 až 30 g, průměr plodu 2,5 až 4,0 cm. Plody lesních stromů jsou většinou menší jen 4-15 gr. V jižní Evropě mohou být plody větší, s průměrem až 5 cm a váhou přes 30g (max 50 g.). Plody jsou sladké, šťavnaté a aromatické, ale pro konzumaci je vhodné je nechat uležet do té doby, než změknou a zhnědnou, tzv. zhniličkovatí.(zdroj: Vít Hrdoušek a kol.) Plody obsahují:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Využití plodů.", "content": "Plody je možné po uležení konzumovat bez jakékoliv další úpravy (jsou chuťově výborné), je možné z nich dělat kompoty, marmelády či je usušit. Po umletí sušených oskeruší je možné prášek používat k ochucování jídel (má příchuť skořice). Dále se používá ke konzervování jablečného moštu či jiných ovocných šťáv. Další možností je výroba likérů či velmi kvalitní pálenky – oskerušovice. Plody mají i léčivé účinky: používají se při střevních potížích (sušené ovoce se používá jako statikum, zatímco syrové má projímavé účinky), na revma a při horečce. V případě smísení oskerušovice s bylinkami a medem je možné léčit i nachlazení.", "section_level": 2}, {"title": "Využití dřeva.", "content": "Dřevo oskeruše je nejtěžší v celé Evropě, je velmi pevné a má pěknou barvu i kresbu, proto se používalo v truhlářství, řezbářství, používalo se jako materiál pro hudební nástroje, vinné lisy a mechanické nástroje. Dále se používalo jako materiál na ozdobné vykládání nábytku (intarzie). V současné době je oskerušové dřevo zpracováváno jen několika málo podniky v Evropě, což je dáno vzácností oskeruše. Každopádně oskerušové dřevo je velmi kvalitní a je možné, že v budoucnosti dojde k rozšíření pěstování oskeruší a využívání jejich dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Oskeruše je snad zčásti původním druhem teplých doubrav a dubohabřin na jižní Moravě, zvláště na Slovácku, kde její výskyt navazuje na Slovensko a Rakousko. Výskyt v Českém středohoří je od dob středověku, kdy se sem rozšířila s vinnou révou. Lze najít spoustu názorů na to, jak se oskeruše dále dostala na moravské a české území. Mezi lidové názory na její původ patří přinesení rostliny v době tureckých válek, kdy k nám měla být donesena z Balkánu. Dalším názorem je, že ji sem zanesli už staří Římané, jejichž vojska ji vysazovala na dobytém území, takže sloužila i jako obdoba hraničních kamenů (\"Limes Romanus\").", "section_level": 1}, {"title": "Památné stromy v CHKO Bílé Karpaty.", "content": "Na jižní Moravě se nachází největší a nejstarší oskeruše v celé Česku. Mezi památnými stromy v CHKO Bílé Karpaty nalezneme následující čtyři oskeruše. Pozn.: obvod kmene se měří ve výšce 1,3 m nad zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Adamcova oskeruše.", "content": "Katastr: Strážnice, vinice Žerotín Obvod kmene: 458 cm Stáří (odhad): 400 let Výška koruny: 11 m Šířka koruny: 18 m Adamcova oskeruše je největší oskeruší v Evropě a navíc patří i k nejstarším.", "section_level": 2}, {"title": "Karlova oskeruše.", "content": "Katastr: Strážnice Obvod kmene: 337 cm Stáří (odhad): 300 let", "section_level": 2}, {"title": "Špidurova oskeruše.", "content": "Katastr: Tvarožná Lhota Obvod kmene: 370 cm Stáří (odhad): 300 let", "section_level": 2}, {"title": "Brhelova oskeruše.", "content": "Katastr: Kněždub Obvod kmene: 290 cm Stáří (odhad): 250 let", "section_level": 2}, {"title": "Polichenská oskeruše.", "content": "Katastr: Polichno Obvod kmene: 328 cm Stáří (odhad): 275 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeřáb oskeruše (\"Sorbus domestica\"), někdy uváděný jako oskoruše, nářečně oskoruša, je opadavý, listnatý ovocný strom dorůstající výšky až 15 m jako solitér nebo až 30 m v lese. V našich podmínkách se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. V Česku je tato dřevina vzácná a vyskytuje se v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy. Název oskeruše je všeslovanský a je nejasného, asi již praevropského původu.", "tgt_summary": "Sorbus domestica, with the common name service tree or sorb tree (because of its fruit), is a species of \"Sorbus\" native to western, central and southern Europe, northwest Africa (Atlas Mountains), and southwest Asia (east to the Caucasus). It may be called true service tree, to distinguish it from wild service tree \"Sorbus torminalis\". It is a deciduous tree growing to 15–20 m (rarely to 30 m) tall with a trunk up to 1 m diameter, though it can also be a shrub 2–3 m tall on exposed sites. The bark is brown, smooth on young trees, becoming fissured and flaky on old trees. The winter buds are green, with a sticky resinous coating. The leaves are 15–25 cm long, pinnate with 13-21 leaflets 3–6 cm long and 1 cm broad, with a bluntly acute apex, and a serrated margin on the outer half or two thirds of the leaflet. The flowers are 13–18 mm diameter, with five white petals and 20 creamy-white stamens; they are produced in corymbs 10–14 cm diameter in late spring, and are hermaphrodite and insect pollinated. The fruit is a pome 2–3 cm long, greenish-brown, often tinged red on the side exposed to sunlight; it can be either apple-shaped (f. \"pomifera\" (Hayne) Rehder) or pear-shaped (f. \"pyrifera\" (Hayne) Rehder).", "id": 1104194} {"src_title": "Wilhelm Bittrich", "tgt_title": "Wilhelm Bittrich", "src_document": [{"title": "První světová válka.", "content": "Wilhelm Bittrich se narodil 26. února roku 1894 ve městě Wernigerode v pohoří Harz na území Německa. Do armády vstupuje dne 13. července roku 1914 jako dobrovolník u \"Jäger-Bataillon Nr. 4\" ve městě Naumburg. Dne 10. září téhož roku je přeřazen ke \"Reserve-Jäger-Bataillon 9\" a poté k pěchotě, ke \"Infanterie-Regiment 77\". Během služby u letectva sloužil na západní a jihovýchodní frontě, kde získal oba stupně železného kříže. V roce 1917 však dobrovolně přechází k výcvikovým letkám. Nejprve ke \"Feld-Flieger-Abteilung 27\" poté ke \"Flieger-Abteilung A 266\" a naposledy ke \"Jagdstaffel 37\". Po válce vstoupil do jednotek Freikorps, nejprve v roce 1920 u \"2. Marine-Brigade Ehrhardt\" a poté u \"Freikorps Hülsen\". V roce 1923 vstoupil do důstojnického sboru Reichswehru jako \"Leutnant\" (poručík). Zde působil jako letecký instruktor v Horním Slezsku a později v letecké škole Lipeck v Rusku. Zde působil až do roku 1930, kdy byl převelen do Berlína, kde byl převelen ke \"Reichswehr-Bataillon Berlin\" a kde až do roku 1932 působil jako civilní úředník Reichswehru.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do SS.", "content": "V březnu roku 1932 vstoupil do řad jednotek SA, z těch ale odešel, neboť dne 1. července přestoupil do SS. Dne 1. prosince téhož roku vstoupil i do NSDAP. Po vstupu do SS byl přidělen ke \"SS-Fliegerstaffel Ost\", u které se stal v říjnu roku 1932 velitelem, zároveň s tím byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer. Poté převzal velení nad \"74. SS-Standarte Ostsee\", avšak 25. srpna roku 1934 byl převelen do SS-Verfügungstruppe a stal se velitelem politického pohotovostního oddělení v Hamburku. Zde vydržel až do 1. dubna roku 1935, kdy se stal velitelem 2. roty z 1. praporu SS-Standarte 1 \"Deutschland\". O rok později se již v hodnosti SS-Sturmbannführer stal velitelem 2. praporu SS pluku \"Deutschland\".", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V březnu roku 1938 se stal velitelem 1. praporu 3. SS pluku \"Der Führer\". Odtud byl dne 1. června roku 1939 převelen do štábu Leibstandarte SS Adolf Hitler. Avšak ještě tentýž rok se stal velitelem SS pluku \"Deutschland\" ze 2. SS-Panzer Division „Das Reich“, se kterým se zúčastnil Invaze do Polska a později bitvy o Francii. Za pozdější velení pluku na východní frontě byl Bittrich vyznamenán Rytířským křížem na návrh svého nadřízeného SS-Oberstgruppenführera Paula Haussera. Během operace Market Garden na západní frontě čelil se svými elitními tankovými svazky SS britské 1. výsadkové divizi u Arnhemu. Díky tomu, že udržel most přes Rýn, operace Market Garden v podstatě selhala.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Data povýšení Významná vyznamenání", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm Bittrich (26. února 1894 – 19. dubna 1979) byl veterán první světové války a důstojník Waffen-SS v hodnosti SS-Obergruppenführer \"und General der Waffen-SS\" za II. světové války. Zároveň byl i držitelem mnoha vysokých vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže Železného kříže s dubovými ratolestmi a meči nebo Německého kříže ve zlatě.", "tgt_summary": "Wilhelm Bittrich (26 February 1894 – 19 April 1979) was a high-ranking Waffen-SS commander of Nazi Germany. Between August 1942 and February 1943, Bittrich commanded the SS Cavalry Division Florian Geyer, in rear security operations (\"Bandenbekämpfung\", literally: \"bandit fighting\") in the Soviet Union. From July 1944 until the end of the war Bittrich commanded the 2nd SS Panzer Corps in Normandy, during Market Garden and in Hungary. After his arrest in May 1945, Bittrich was extradited to France on charges of having ordered the execution of 17 members of the French Resistance. He was tried, convicted and sentenced to five years in prison. Following his release from prison, Bittrich became active in HIAG, a revisionist organization and a lobby group of former Waffen-SS members and served as chairman during the 1970s.", "id": 1963445} {"src_title": "Fenylalanin", "tgt_title": "Phenylalanine", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se ve všech organismech, zejména jako součást bílkovin. V rostlinách je biochemicky syntetizován z fosfoenolpyruvátu a erythróza-4-fosfátu přes šikimát, který reaguje s dalším fosfoenolpyruvátem na chorismát. Z něho vzniká prefenát, dále fenylpyruvát a konečně fenylalanin. Lidské tělo si jej však neumí syntetizovat, proto patří mezi esenciální aminokyseliny, které musí přijímat v potravě.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Ve stravě je nejvíce fenylalaninu obsaženo v čokoládě. Také se vyskytuje v sýrech, žvýkačkách, semenech, ořeších, mase, rybách, mléce a vejcích. Nejhodnotnější jsou kvasnice, izolovaný sojový protein, tofu a parmezán. Tvoří také součást umělého sladidla Nutrasweet (Aspartam) hojně používaného např. jako sladidlo limonád.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava a výroba.", "content": "Průmyslově je fenylalanin (stejně jako většina aminokyselin) vyráběn biosyntézou užitím mikroorganismů nebo chemickou syntézou nebo kombinací chemické syntézy a různých biotechnologických postupů. Přímo se dá racemická směs D- a L-fenylalaninu připravit Streckerovou syntézou z kyseliny fenyloctové", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Podle chemického charakteru jejího postranního řetězce ji řadíme mezi nepolární aminokyseliny. Postranní řetězec se uplatňuje v hydrofobních interakcích bílkovin. Fenylalanin obsahuje asymetrický atom uhlíku, existuje proto ve dvou enantiomerních konfiguracích - D a L. V bílkovinách se vyskytují pouze L-formy, existují ovšem neribozomální peptidy obsahující D-formu. Aromatický kruh fenylalaninu funguje jako chromofor a absorbuje ultrafialové záření v oblasti vlnových délek 260-300 nm. Kodóny jsou UUU a UUC.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "V těle je fenylalanin přeměňován na fenylethylamin a hydroxylací působením enzymu fenylalanin hydroxylázy, obsaženého především v jaterních buňkách, na aminokyselinu tyrosin", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "Tyrosin slouží k tvorbě neurotransmiterů: v dřeni nadledvin a v mozku se vyrábějí katecholaminy (dopamin, adrenalin, noradrenalin), ve štítné žláze tyroxin a trijodtyronin a biosyntetizuje se z něj také melanin (pigment kůže, vlasů, vousů, očí). Zbylých 10 % fenylalaninu, který dospělý člověk zkonzumuje, se použije na syntézu proteinů. U dětí je tento poměr poněkud obrácený, 60 % příjmu fenylalaninu jde na výstavbu proteinů a 40 % se přemění na tyrosin.", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní účinky.", "content": "V souvislosti s vytvářením ketecholaminů fenylalanin zlepšuje paměť, odolnost vůči stresu, duševní a sexuální výkonnost. Kromě toho uvolňuje hormony, které tlumí chuť k jídlu. S úspěchem jej lze použít i jako přirozené analgetikum (proti bolesti). Používá se jako doplněk stravy při depresích a bipolárních psychických poruchách (v kombinaci s vitamínem B6 a vitamínem D), při zánětech, roztroušené skleróze, chronické bolesti, Parkinsonově chorobě (napomáhá proti rigiditě, zlepšuje chůzi) a revmatoidní artritidě. Denní dávka fenylalaninu by se však měla pohybovat mezi 500-1 500 mg. Nedostatek fenylalaninu se u člověka může projevit zmateností, emoční agitací, depresemi, špatnými paměťovými funkcemi, změnami v chování, sníženým zájmem o sex, či šedým zákalem.", "section_level": 2}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "V čisté formě ve vyšší koncentraci může způsobovat úzkost, bolesti hlavy, zvýšení krevního tlaku. Porucha přeměny fenylalaninu na tyrosin se nazývá fenylketonurie, přičemž je to jedna z nejčastějších recesivních dědičných chorob (téměř jeden postižený na 10 000 narozených). Její léčba musí být zahájena již před 3 měsícem věku dítěte, přičemž nerozpoznaná fenylketonurie se projeví mentální retardací, záchvaty, nadměrným svalovým napětím, třesem a hyperaktivitou. Těmto nemocným je nutno maximálně snižovat příjem fenylalaninu v potravě a naopak dodávat tyrosin. Fenylalanin nedovede také metabolizovat organismus postižený hyperfenylalaninémií, Hartnupovou chorobou a generalizovanou aminoacidurií. Fenylalanin by se tudíž neměl podávat osobám s vysokým krevním tlakem, lidem s fenylketonurií a nemocným rakovinou (konkrétně maligním melanomem).", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Fenylalanin se užívá k výrobě voňavek a k syntéze nízkokalorického umělého peptidového sladidla aspartamu (L-Asp-L-Phe-methylester). Je používán jako ochucovadlo potravin, konzervačních a antioxidačních přípravků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenylalanin (zkratka \"Pha, Pa, Phe, F\") patří mezi kódované esenciální glukoplastické i ketoplastické aminokyseliny (tzn. lidské tělo si ji neumí samo vyrobit), v lidské stravě však může (u dětí postižených fenylketonurií musí) být zcela nahrazen tyrosinem, na nějž se přeměňuje. V čistém stavu je to bílá krystalická látka. Je velmi důležitý jako sloučenina, která slouží k tvorbě neurotransmiterů (přenašečů nervového vzruchu), tedy pro činnost nervové soustavy.", "tgt_summary": "Phenylalanine (symbol Phe or F) is an essential α-amino acid with the formula . It can be viewed as a benzyl group substituted for the methyl group of alanine, or a phenyl group in place of a terminal hydrogen of alanine. This essential amino acid is classified as neutral, and nonpolar because of the inert and hydrophobic nature of the benzyl side chain. The -isomer is used to biochemically form proteins, coded for by DNA. Phenylalanine is a precursor for tyrosine, the monoamine neurotransmitters dopamine, norepinephrine (noradrenaline), and epinephrine (adrenaline), and the skin pigment melanin. It is encoded by the codons UUU and UUC. Phenylalanine is found naturally in the breast milk of mammals. It is used in the manufacture of food and drink products and sold as a nutritional supplement for its reputed analgesic and antidepressant effects. It is a direct precursor to the neuromodulator phenethylamine, a commonly used dietary supplement. As an essential amino acid, phenylalanine is not synthesized de novo in humans and other animals, who must ingest phenylalanine or phenylalanine-containing proteins.", "id": 1826656} {"src_title": "Mramor", "tgt_title": "Marble", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Kalcitické mramory (krystalické vápence) obsahují více než 95 % kalcitu. Dolomitické mramory (krystalické dolomity) obsahují převážně dolomit. Kromě něj mohou obsahovat až 10 % kalcitu. Dále mohou mramory obsahovat různé přimíšeniny. Mezi nejběžnější patří jílová hmota, grafit, limonit nebo hematit a serpentinit (vzhledově atraktivní zelené mramory).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mramory tvoří polohy a čočky ve formacích krystalických břidlic, zejména fylitů, svorů a pararul. Jejich tělesa nejčastěji nabývají rozměrů několika centimetrů až stovek metrů. V České republice se vyskytují například v okolí Českého Krumlova, Chýnova (dolomitický mramor), v Jeseníkách či v okolí Frýdlantu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Relativní permitivita ε bílého mramoru je 9,3. Relativní permitivita ε šedého mramoru je 11,6. Relativní permitivita ε modrého mramoru je 9,4.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy mramoru.", "content": "Vápence Barrandienu těžené jako mramory pro sochařské a architektonické užití: Mramory z Řecka:", "section_level": 1}, {"title": "Užití mramoru.", "content": "Bílý mramor, jako je kararský, byl velmi ceněným materiálem pro sochaře již od starověku. Dobře se opracovává (stupeň tvrdosti 3), je relativně izotropní, homogenní a odolný proti otřesům při opracovávání. Lom světla v kalcitových krystalech způsobuje „voskový“ vzhled povrchu a sochám dává dojem živého těla. Pro starověké civilizace byl mramor oblíbeným stavebním materiálem, protože se dal opracovat bronzovými nástroji. Z těchto dob se nám dochovalo mnoho příkladů stavitelské vyspělosti jejich tvůrců. Jako materiál na stavby slouží mramor do současnosti. Díky své rozmanité struktuře a barevnosti se používá k dekorativním účelům. Z důvodu vysoké ceny originálu je často napodobován (imitace). Na podlahy není příliš vhodný, protože je málo odolný proti otěru. Nařezaný na kostky se mramor používá při dláždění chodníků, kdy se z různobarevných druhů složí mozaika. Jemný mramorový prach se používá jako brusivo v brusných pastách (i v zubních), plnidlo při výrobě lesklého papíru (tzv. křídový papír), na výrobu „umělého mramoru“, přidává se do barev, plastických hmot.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní rozměr.", "content": "Mramor se, jako oblíbený materiál řeckých a římských sochařů a stavitelů, stal symbolem pro tradiční a vytříbený vkus. Sněhově bílý mramor je symbolem čistoty a také nesmrtelnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mramory (krystalické vápence) jsou přeměněné karbonátové horniny, které vznikly rekrystalizací původních vápenců nebo méně často dolomitů (krystalické dolomity). K přeměně (metamorfóze) dochází za vysoké teploty a tlaku. Mramory bývají hruběji zrnité než jemnozrnné vápence. Jsou většinou bílé, ale díky různým příměsím mohou nabývat nejrůznějších barev. V technické praxi se jako mramory označují jakékoliv dobře opracovatelné a leštitelné karbonátové horniny (tj. metamorfované i nemetamorfované).", "tgt_summary": "Marble is a metamorphic rock composed of recrystallized carbonate minerals, most commonly calcite or dolomite. Marble is typically not foliated, although there are exceptions. In geology, the term \"marble\" refers to metamorphosed limestone, but its use in stonemasonry more broadly encompasses unmetamorphosed limestone. Marble is commonly used for sculpture and as a building material.", "id": 1661094} {"src_title": "Pär Lagerkvist", "tgt_title": "Pär Lagerkvist", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pär Fabian Lagerkvist se narodil roku 1891 ve Växjö v jižním Švédsku v provincii Småland v rodině přednosty železniční stanice a dětství prožil v silně religiózním prostředí. Po maturitě roku 1910 strávil rok studiem historie na univerzitě v Uppsale. V roce 1913 odjel do Paříže, kde ho zaujaly moderní expresionistické proudy, zejména v malířství. Věnoval se novinářství a brzy se stal vyznavačem darwinistického pojetí světa a radikálních politických názorů blízkých socialismu (spolupracoval s několika levicovými listy), i když v jeho tvorbě zároveň natrvalo zakotvily i otázky metafyzické povahy. Jeho radikalismus se týkal i estetické oblasti a ve své programové studii \"Slovesné a výtvarné umění\" z roku 1913 se přihlásil k evropskému modernismu. Jako lyrik se Lagerkvist poprvé prosadil roku 1916 sbírkou \"Úzkost\", v níž se však pod vlivem světového válečného konfliktu a osobní krize objevuje téma bolesti, strachu, beznaděje a rezignace. V podobném, krajně pesimistickém duchu jsou napsány i jeho první sbírky povídek a expresionistická, absurditu lidského života manifestující dramata. Tato témata jsou typická i pro jeho další prozaickou tvorbu ve dvacátých letech 20. století, zatímco v jeho básnických sbírkách z té doby se již projevuje obnovená víra v člověka a svět. V souvislosti s politickými událostmi v Německu v 30. letech a rostoucím nebezpečím fašismu zaujal Lagerkvist aktivní postoj \"bojujícího humanisty\", odpůrce totalitních režimů a obhájce demokratických principů západního světa. Tehdy vznikla jeho velká a varovná díla o moci zla \"Kat\" (1933) a \"Trpaslík\" (1944) a řada dramat zaměřených na základní problémy lidské existence v podmínkách neustálého ohrožení (německý nacismus). V padesátých a šedesátých letech se pak Lagerkvist vrátil opět k próze a v řadě stylisticky a formálně dokonalých románů a novel s biblickými a náboženskými náměty se znovu zabýval všelidskými etickými problémy a ve snaze objevit zdroj věčného zápolení dobra a zla došel k víře, že každý člověk s sebou nese pečeť věčnosti a nesmrtelnosti. Lagerkvist zaujímá ve švédské literatuře výjimečné postavení, neboť svým rozsáhlým a neustále aktuálním dílem, spojujícím tradice a modernost, přesáhl jednotlivé směry a školy a zařadil se mezi nejvýznamnější osobnosti 20. století. Pro jeho literární projev je příznačná dramatičnost dějů a strohé soustředění pozornosti na postižení nejvlastnější tváře jejich hrdinů i úsilí proniknout k pramenům záporu a zla v člověku, životě i společnosti, aby tím spíše vynikly jako jejich protipól klad a dobro. Již roku 1928 obdržel prestižní Velkou cenu Devíti, roku 1940 byl zvolen členem Švédské akademie a roku 1951 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „…\"za uměleckou závažnost a hlubokou samostatnost, s nimiž ve svém literárním díle hledá odpověď na věčné otázky lidstva.“\" (citace z odůvodnění švédské akademie). Pär Fabian Lagerkvist zemřel roku 1974.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pär Fabian Lagerkvist (23. května 1891 Växjö – 11. července 1974 Danderyd u Stockholmu) byl švédský básník, dramatik, romanopisec a autor povídek a esejí, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1951.", "tgt_summary": "Pär Fabian Lagerkvist (23 May 1891 – 11 July 1974) was a Swedish author who received the Nobel Prize in Literature in 1951. Lagerkvist wrote poems, plays, novels, stories, and essays of considerable expressive power and influence from his early 20s to his late 70s. One of his central themes was the fundamental question of good and evil, which he examined through such figures as Barabbas, the man who was freed instead of Jesus, and Ahasuerus, the Wandering Jew. As a moralist, he used religious motifs and figures from the Christian tradition without following the doctrines of the church.", "id": 865404} {"src_title": "Hospodářská politika", "tgt_title": "Economic policy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hospodářská politika je poměrnou mladou disciplínou. Její formování začalo až ve 30. letech minulého století. Od 70. let se její vývoj výrazně zrychlil. Po dobu jejího formování se utvořily dva hlavní proudy: Anglo-americký proud a Kontinentální proud.", "section_level": 1}, {"title": "Členění (Druhy).", "content": "Makroekonomickou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na zabezpečování základních ekonomických cílů, na celkový rozvoj ekonomiky a zachování její stability. Cíle makroekonomické hospodářské politiky jsou zachyceny v tzv. magickém čtyřúhelníky (často také Swanův diagram). Mikroekonomickou hospodářskou politiku, se zabývá zvyšováním efektivnosti při alokaci zdrojů. Někdy bývá označována jako doplňující makroekonomická hospodářská politika.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle hospodářské politiky.", "content": "Mezi cíle hospodářské politiky se řadí: maximalizace společenského blahobytu, základní společenské cíle a hlavní tradiční cíl hospodářské politiky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické cíle hospodářské politiky.", "content": "Jedním z hlavních cílů hospodářské politiky je stimulace celkové produkce v ekonomice. Důležitými veličinami jsou především velikost produktu a jeho tempo růstu.  Dalším z důležitých cílů hospodářské politiky je udržování nízké nezaměstnanosti. Nezaměstnanost z ekonomického pohledu představuje stav, kdy část pracovního potenciálu společnosti práci nenalézá anebo dobrovolně o práci neusiluje. Následujícím ekonomickým cílem hospodářské politiky je inflace značí celkovou nerovnováhu ekonomiky, jejímž projevem je trvalý vzestup cenové hladiny. Mezi nejdůležitější vnější cíle hospodářské politiky patří: dosažení vyrovnané platební bilance, zajištění stabilního a optimálního devizového kurzu, optimální úrovně zadlužení, přímých investic a tak dále.", "section_level": 2}, {"title": "Nositelé hospodářské politiky.", "content": "\"Subjektem hospodářské politiky\" může být jednotlivec či skupina, která hraje aktivní roli ve tvorbě, provádění a kontrole hospodářské politiky. Z hlediska souboru institucí se jedná především o: \"Objektem hospodářské politiky\" je ekonomika daného státu. Patří zde subjekty, které se podílejí na hospodářských procesech a nebo je svou činností ovlivňují. Charakterizovány jsou všechny vazby, které mezi subjekty v rámci probíhajícího hospodářského procesu vznikají.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje hospodářské politiky.", "content": "Nástrojem (či prostředkem) hospodářské politiky rozumíme ekonomickou veličinu, pomocí níž mohou hospodářští politici dosahovat požadovaných cílů na zvolené proměnné. Takovou veličinou může být například cena, sazba daně, či konkrétní bankovní nebo kartelový zákon. Hlavním kritériem třídění prostředků hospodářské politiky avšak je, jak daný nástroj působí na vývoje vztahů mezi účastníky trhu. V tom případě se nástroje dělí na: ·        nástroje systémové (kvalitativní) a ·        nástroje běžné hospodářské politiky (kvantitativní).", "section_level": 1}, {"title": "Systémové nástroje hospodářské politiky (kvalitativní).", "content": "Těmito druhy nástrojů rozumíme určitá pravidla chování pro ekonomické subjekty (nositele rozhodování). Do této skupiny nástrojů se řadí například: regulace cen a zahraničního obchodu či jejich liberalizace. Systémové nástroje mohou mít formu doporučení anebo donucovacích právních norem. Zpravidla mají tyto nástroje časově neomezenou platnost.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje běžné hospodářské politiky (kvantitativní).", "content": "V případe použití nástrojů běžné hospodářské politiky nedochází ke změně organizace ekonomického systému, nýbrž pouze ke změně kvantitativních dat, která jsou základem pro rozhodování ekonomických subjektů. Mohou jimi být úrokové sazby či změna daňového zatížení.", "section_level": 2}, {"title": "Magický čtyřúhelník.", "content": "Magický čtyřúhelník je velmi jednoduchým a přehledným způsobem, jak je možné graficky zachytit základní cíle hospodářské politiky. Těchto cílů (ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti, nízké a stabilní inflace, vnější rovnováhy) je někdy velmi obtížné dosáhnout současně – většinou se stává, že dosažení jednoho cíle znamená ztrátu jiného. Pro každou zemi platí následující věta: Čím více se bude magický čtyřúhelník sledované země blížit magickému čtyřúhelníku optimálnímu, tím lze hospodářskou politiku považovat za úspěšnější a účinnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hospodářskou politiku můžeme obecně chápat jako přístup státu (vlády) k ekonomice své země. Jedná se o činnost, při které se nositelé hospodářské politiky (zákonodárné instituce – parlament, vládní instituce – vláda, emisní banka, instituce vytvářející tržní prostředí, soudní instituce, apod.), za využití celé řady nástrojů a svěřených pravomocí, snaží dosáhnout předem určených ekonomických (ale i společenských) cílů.", "tgt_summary": "The economic policy of governments covers the systems for setting levels of taxation, government budgets, the money supply and interest rates as well as the labour market, national ownership, and many other areas of government interventions into the economy. Most factors of economic policy can be divided into either fiscal policy, which deals with government actions regarding taxation and spending, or monetary policy, which deals with central banking actions regarding the money supply and interest rates. Such policies are often influenced by international institutions like the International Monetary Fund or World Bank as well as political beliefs and the consequent policies of parties.", "id": 2225638} {"src_title": "Kočka mramorovaná", "tgt_title": "Marbled cat", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Kočka mramorovaná se podobá malému levhartu obláčkovému. Základní barva je žlutohnědá, kresba je tvořena velkými, nepravidelnými tmavými skvrnami, které jsou ve středu světlejší. Kresba přechází i na ocas, končetiny a hlavu, kde se rozpadá na tmavé puntíky a pruhy. Mramorování je výrazné, ostřeji ohraničené než mramorovaná kresba domácích koček. Břicho je světlejší, brada a horní pysk mohou být až bílé. Špička ocasu je černá. Stejně jako tygr nebo levhart obláčkový, i kočka mramorovaná má na boltci bílou skvrnu, která slouží ke komunikaci s ostatními kočkami. Jedním z projevů agrese je totiž přiložení uší k hlavě – při tom je skvrna dobře viditelná. Srst je velmi hustá a měkká, s bohatou podsadou. Je to svalnatá, pevná kočka s širokou, kulatou hlavou. Očnice je celá ohraničená kostí - to je u kočkovitých šelem neobvyklé, část bývá tvořena jen vazivem. Horní třenový zub často chybí, zato špičáky jsou velmi dlouhé a silné. Ocas je silný a velmi dlouhý, tvoří přibližně polovinu délky těla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka mramorovaná žije v jižní a jihovýchodní Asii, areál jejího rozšíření sahá ze severní Indie přes Nepál, Bhútán, Barmu, Thajsko a Malajsii až na indonéské ostrovy Sumatru a Borneo. Žije v nadmořských výškách do 2500 m.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Je závislá na vlhkých deštných pralesích. Žije v korunách stromů, kde také nalézá potravu. Zdá se, že v pralesích jihovýchodní Asie zastává podobnou úlohu, jako jihoamerický margay.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O životě kočky mramorované toho není moc známo. Žije samotářským způsobem života a málokdy se ji podaří pozorovat nebo vyfotografovat ve volné přírodě. Předpokládá se, že je aktivní hlavně v noci, za rozbřesku a za soumraku. Výborně šplhá a loví veverky, ptáky, ještěrky, žáby a jiné stromové živočichy. V zajetí přichází samice do říje každý měsíc, jak je tomu v přírodě, není známo. Březost trvá 66 až 82 dní, pak se rodí 1 - 4 mláďat. Obvykle ale bývají dvě. Koťata mají hnědě skvrnitou srst a rychle rostou. Ve čtyřech měsících se objeví mramorovaná kresba, pohlavně dospívají ve 21 měsících. V zoologických zahradách se chovají zřídka, v zajetí se také velmi špatně rozmnožují a koťata musí být často odchovávána člověkem.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "IUCN vede kočku mramorovanou jako téměř ohrožený druh. Je to vlivem fragmentace areálu a snižující se populace. Šelma je ohrožena hlavně kácením deštných pralesů, které jsou přirozeným životním prostředí koček. Další hrozbou je pytláctví, které decimuje zvířenu v mnoha částech jižní a jihovýchodní Asie. Protože žijí skrytým způsobem života, jejich kožky se jen zřídka objevují na černém trhu, ačkoliv jejich kožešina, maso a kosti patří mezi ceněné zboží. V Indii, Nepálu, Bangladéši, Číně (jen v provincii Junnan), Myanmaru, Kambodži, Indonésii, Malajsii a Thajsku platí zákaz lovu. V Červené knize je kočka vedená jako zranitelný druh, je také zapsána v CITES, v příloze I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka mramorovaná (\"Pardofelis marmorata\") je málo známý druh kočkovitých šelem žijící v jižní a jihovýchodní Asii. Velkou část života tráví na stromech, kde loví ptáky, veverky, žáby a jiné malé živočichy. Dosahuje jen o málo větší velikosti než kočka domácí. Podle norem IUCN je vedená jako téměř ohrožená.", "tgt_summary": "The marbled cat (\"Pardofelis marmorata\") is a small wild cat native from the eastern Himalayas to Southeast Asia, where it inhabits forests up to altitude. As it is present in a large range, it has been listed as Near Threatened on the IUCN Red List since 2015. The marbled cat was once considered to belong to the pantherine lineage of cats. It is closely related to the Asian golden cat (\"Catopuma temminckii\") and the bay cat (\"C. badia\"), all of which diverged from other felids about 9.4 million years ago.", "id": 1591807} {"src_title": "Louis Wirth", "tgt_title": "Louis Wirth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Louis Wirth se narodil roku 1897 v malé německé vesnici Gemünden jako jedno ze sedmi dětí Rosalie Lorigové a Josepha Wirtha. Louisův strýc se již dříve přestěhoval do Spojených států amerických a při jeho návštěvě Evropy v roce 1911 rodina usoudila, že Spojené státy pro mladého Louise skýtají více příležitostí. Wirthovi nejprve žili v Omaze (stát Nebraska), načež byl Louis přijat ke studiu na univerzitě v Chicagu. Jeho doktorská práce byla publikována v roce 1925 pod názvem \"Ghetto\". Od roku 1931 profesionálně působil na Chicagské univerzitě pod vedením Roberta E. Parka. V roce 1947 byl zvolen do čela Americké sociologické společnosti (později Americká sociologická asociace). Louis Wirth zemřel zcela náhle a neočekávaně na jaře 1952 během přednášky v Buffalu, kterou vedl.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Svou koncepci městského člověka Wirth poprvé představil v eseji \"Urbanism as a Way of Life\", publikované roku 1938 v American Journal of Sociology. V mnohém vycházel z díla Georga Simmela, ale na rozdíl od něj se opíral o velké množství empirických faktů. Wirth město pro sociologické účely definoval jako „relativně velké, husté a trvalé uskupení nestejnorodých individuí“. Na základě této definice (faktů velkého množství lidí, hustoty osídlení a heterogenity obyvatelstva) pak vytvořil charakteristiku městského člověka, v níž zdůraznil především následující rysy: Současné působení těchto prvků je podle Wirtha příčinou městské anonymity, apatie, bezohlednosti a nezájmu o osud ostatních (nezřídka i svůj vlastní), což tvoří podhoubí pro šíření zločinného chování, nárůst počtu sebevražd, rozvrat rodiny a další sociálně-patologické jevy. Wirth zároveň poukazoval na to, že mnohé z charakteristik městského člověka se dají generalizovat a že urbanismus je převažujícím životním stylem v celé moderní společnosti. Wirthova teorie vyvolala výraznou vlnu pozitivního i negativního ohlasu. Je sice pravda, že některé každodenní aktivity městského člověka mají výrazně neosobní povahu a formy interakce zrozené ve městech se do určité míry staly obecně platnými pro moderní společnost, ale již od 60. let mezi sociology spíše převažuje názor, že městská „anonymita a odlidštěnost mezilidských vztahů“ není zdaleka tak děsivá, jak se Wirth domníval. Představa o anonymním a osamoceně žijícím městském individuu je dnes již překonaná a je zřejmé, že na chování člověka působí mnohem více různých proměnných, než jen samotný fakt života ve městě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Wirth (28. srpna 1897 – 3. května 1952) byl americký sociolog německého původu, člen tzv. Chicagské školy. Mezi jeho odborné zájmy patřil mj. městský způsob života, chování minoritních společenských skupin nebo masmédia.", "tgt_summary": "Louis Wirth (August 28, 1897 – May 3, 1952) was an American sociologist and member of the Chicago school of sociology. His interests included city life, minority group behavior, and mass media, and he is recognised as one of the leading urban sociologists. He was the first president of the International Sociological Association (1949–1952) and the 37th president of the American Sociological Association (1947).", "id": 452648} {"src_title": "AIESEC", "tgt_title": "AIESEC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka AIESEC se zrodila již v 30. letech minulého století, kdy zástupci škol z celé Evropy začali s výměnou informací o různých programech a školách specializovaných na obchod a ekonomiku. AIESEC (vyslovuje se „ajsek“) byla původně zkratka pro Association Internationale des Étudiants en Sciences Économiques et Commerciales. Studenti jezdili na praxe do jiných zemí, ale zejména ze své vlastní iniciativy. Se začátkem druhé světové války však došlo k útlumu. V roce 1946 švédský úředník Bertil Hedberg a dva studenti, Jaroslav Zich z Československa a Stanislas Callens z Belgie, založili AIESE, předchůdce AIESEC. Po druhé světové válce, v roce 1946 se zrodila myšlenka „pomoci rozvoji přátelských vztahů mezi členskými zeměmi“ a v roce 1946 byla organizace AIESE oficiálně založena a jejím prvním prezidentem se stal Čechoslovák Jaroslav Zich a první centrála byla také v Praze. S nástupem komunismu se nemohl Jaroslav Zich nadále činnosti AIESE zúčastnit a tak v roce 1948 vznikla na jejím základě organizace nová, AIESEC. V této době bylo cílem AIESEC „rozšířit vzájemné porozumění národů pomocí pochopení jednotlivců, a tak změnit svět jednoho člověka po druhém“. V roce 1949 se konal druhý kongres ve Stockholmu. Zúčastnilo se ho sedm zemí: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Nizozemsko, Norsko a Švédsko – a zástupci těchto zemí podepsali zakládající dokument AIESEC. Na přelomu 50. a 60. let došlo k rozšíření AIESEC do USA. Nejdříve se přidala universita Yale a Columbia bussiness school a po nich následovali další. Američan Morris Wolf byl také zvolen prvním generálním tajemníkem AIESEC, založil první stálé sídlo pro AIESEC v Ženevě, ve Švýcarsku, a zasloužil se o rozšíření AIESEC do Nigérie, Ghany a později také Kamerunu a tím otevřel cestu k rozšiřování AIESEC na další kontinenty. Brzy se AIESEC stal populárním. Na konci 60. let bylo registrováno 2465 stáži a na konci let sedmdesátých dokonce 4232 stáží. Mezníkem v historii AIESEC se stal “International Theme Programme”, který oficiálně ustanovil mezinárodní, regionální a místní semináře na určitá témata, která časem začala být vodítkem pro další generace členů AIESEC. V následujících desetiletích byla probíranými tématy mezinárodní obchod, manažerské vzdělávání, udržitelný rozvoj, podnikání a společenská odpovědnost", "section_level": 1}, {"title": "AIESEC dnes.", "content": "Dnes se AIESEC označuje jako „Mezinárodní platforma, která v mladých lidech hledá a rozvíjí jejich potenciál“. Se svými 70 000 členy ze 126 zemí světa je AIESEC největší studenty řízenou organizací na světě. Nabízí mladým lidem možnost účastnit se zahraničních stáží, vyzkoušet si vedení týmu a zapojit se do vzdělávacího prostředí. Mezi hlavní aktivity AIESEC patří zejména organizování zahraničních výměnných pobytů, ale také vzdělávání mladých lidí a studentů, pomoc v jejich osobním rozvoji a zprostředkování kontaktu s firmami. AIESEC je také charakteristický svým přístupem a to zejména snahou o pozitivní společenské změny.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní aktivity AIESEC.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní výměnné praxe (stáže).", "content": "AIESEC nabízí vysokoškolským studentům možnost vyjet na zahraniční stáž do celého světa. Hlavním smyslem stáže je pracovní a kulturní zkušenost z jiné země. Uchazeč o praxi s AIESEC prochází výběrovým řízením, které se skládá z jazykových testů a assessment centra. Firmy specifikují své požadavky na praktikanta, především jazykové znalosti a zemi původu. Všichni uchazeči o praxi a firmy, které mají zájem přijmout praktikanta, jsou pak vedeni v on-line databázi Insight XP, která dává dohromady praktikanty a konkrétní praxe.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávací projekty.", "content": "AIESEC nabízí mnoho projektů pro rozvoj a popularizaci podnikání, mezikulturního porozumění a leadership schopností mladých lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Práce v týmech a vedoucí pozice.", "content": "Každý člen AIESEC má možnost vyzkoušet si, jaké to je pracovat v týmu lidí. Po půl roce působení jako člen týmu mohou obsadit některou z celé řady vedoucích pozic – vést vlastní tým nebo být ve vedení pobočky (angl. Executive Board (EB)). Studenti tak mají možnost si vyzkoušet, jaké to je vést skupinu lidí a být členem velké mezinárodní organizace.", "section_level": 2}, {"title": "Konference.", "content": "Pro své členy pořádá AIESEC během roku celou řadu konferencí, po celém světě jich proběhne na 470 a v České republice pak především 3 velké národní konference (vždy v lednu, dubnu a listopadu). Těchto konferencí se pravidelně zúčastní i zástupci velkých firem jako je Coca Cola, ČSOB, KB, Telefónica, Česká spořitelna, Deloitte a spousta dalších. Členové AIESEC tak mají možnost setkat se v neformálním prostředí i se zástupci korporátní scény.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "AIESEC působí na čtyřech úrovních: Místní pobočky (LC) jsou zakládány na univerzitě nebo skupině blízkých univerzit, a jsou odpovědné za funkční provoz mezinárodních stáží a leadership programy. Každá země (někdy také skupina zemí nebo teritorií v rámci země), kde působí AIESEC, má svou vlastní národní pobočku (MC), která koordinuje aktivity v této oblasti, jako jsou národní konference, partnerství ve větším než lokálním rozsahu, národní projekty a vztahy s vládami jiných zemí (jako například víza). Obecně platí, že členové MC jsou voleni LC pobočkami a často také dostávají plat jako pracovníci na částečný či plný pracovní úvazek. Podobná podpora, kterou MC poskytují LC, můžeme nalézt i mezi AI a MC. Také zde jsou členové AI voleni jednotlivými MC. Obecně se AIESEC skládá z těchto oddělení: rozvoj podnikání, outgoing exchange (stážisté odjíždějící z dané země do zahraničí), incoming exchange (stážisté přijíždějící ze zahraničí do dané země), talent management (podobné jako oddělení lidských zdrojů ve firmě), finance, projekty a komunikace (vztahy s veřejnosti – PR, vztahy s firmami – CR).", "section_level": 1}, {"title": "AIESEC Česká republika.", "content": "Iniciátorem vstupu československých studentů ekonomie do AIESEC byl v roce 1965 student VŠE v Praze Miloš Motoška. ČSR byla do AIESEC přijata na kongresu v Tel Avivu v březnu 1966 jako 42. členská země. Prvním národním prezidentem byl v roce 1966 Miloš Motoška. Po invazi spojeneckých vojsk v roce 1968 neměl AIESEC v ČSR lehkou pozici, ale přesto působil, i když v rámci Socialistického svazu mládeže (SSM). Struktura AIESEC Česká republika sestává z národní centrály (MC) a 11 místních poboček (LC): Dohromady AIESEC Česká republika sdružuje více než 560 členů studujících po celé republice. Ve výsledcích výměnného programu se AIESEC ČR momentálně umisťuje na 22. pozici a pobočka AIESEC Praha patří mezi 20 nejlepších na celém světě. Ročně zprostředkuje celá Česká republika více než 900 zahraničních stáží. AIESEC v České republice také pořádá mnoho celonárodních projektů pro studenty základních, středních a vysokých škol a také pro firmy.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty AIESEC.", "content": "EDISON – Jeho cílem je především podpora mezikulturního vzdělávání na středních školách. Projekt funguje pod záštitou Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. SPEAK – Projekt zaměřený na rozvoj anglického jazyka. Výuku vede vždy zahraniční lektor s výbornou znalostí angličtiny. Kromě angličtiny se objevují i výuky španělštiny, němčiny a francouzštiny. MY HOME – Projekt MY HOME je vzdělávací projekt pořádaný AIESEC ČZU Praha zaměřený na podporu mezikulturního vzdělávání dětí žijících v dětských domovech. Umožňuje jim cestovat a poznat nové kultury aniž by překročili hranice (travelling without crossing the borders – heslo projektu) Career Days – V současnosti největší projekt AIESEC ČR. Dvoudenní seminář plný workshopů a přednášek na různá témata, který pomáhá najít práci absolventům univerzit z celé země. A mnoho dalších…", "section_level": 2}, {"title": "AIESEC alumni.", "content": "AIESEC Alumni International (zkráceně AAI) je celosvětové dobrovolné sdružení bývalých členů AIESEC. Toto sdružení existuje od roku 1986 a stejně jako AIESEC je také AAI mezinárodní, nepolitické, nezávislé a neziskové sdružení, které spojuje své členy bez rozdílu pohlaví, občanství, náboženství, rasového či kulturního původu. Je založeno na základě neobchodních vztahů a důvěře. Prostřednictvím svých členů z celého světa si toto sdružení klade za cíl i nadále podporovat mezinárodní a mezi-kulturní porozumění v souladu se základními principy AIESEC pro profesní a osobní rozvoj svých členů a pro dobro společnosti. Formou workshopů přednášek a tréninků pomáhají současným členům rozvíjet jejich schopnosti a znalosti z různých oblastí. Mezi významné AIESEC Alumni patří například:", "section_level": 1}, {"title": "Partneři.", "content": "AIESEC jako globální organizace má za sebou desítky let spolupráce s mezinárodními korporátními i neziskovými organizacemi. Celosvětově spolupracuje s více jak 3.000 partnery na lokální, národní i mezinárodní úrovni. V České republice spolupracuje s nejvýznamnějšími společnostmi na českém trhu. Pomáhají AIESEC v oblasti rozvoje mladých lidí, rozvíjení talentů a spolupracují s AIESEC na zahraničních odborných stážích a projektech jako jsou Career Days, tvojekariera.cz či konference AIESEC. Mezi hlavní partnery patří zejména Komerční banka, Accenture, Česká spořitelna, Coca Cola HBC, ČSOB, Unilever a mediální partneři Moravské hospodářství a Studenta.cz.", "section_level": 1}], "src_summary": "AIESEC je mezinárodní studenty plně řízená nepolitická nezisková organizace, která rozvíjí vůdčí schopnosti prostřednictvím leadership programů a zapojení studentů a absolventů do mezinárodního výměnného programu. Sdružuje přes 100 000 studentů ze 126 zemí světa, působí na 1700 universitách a ročně zařídí více než 10 000 stáží a zahraničních výměnných pobytů pro studenty a absolventy vysokých škol. Díky tomu je největší studenty řízenou organizací na světě.", "tgt_summary": "AIESEC is an international youth-run, non-governmental and not-for-profit organization that provides young people with leadership development, cross-cultural internships, and global volunteer exchange experiences. The organization focuses on empowering young people to make a Progressive social impact. The AIESEC network includes approximately 44,280 members in 127 countries. AIESEC is a non-governmental in consultative status with the United Nations Economic and Social Council (ECOSOC), is an independent arm of the UN DPI and UN's Office of the Secretary-General's Envoy on Youth, member of ICMYO, and is recognized by UNESCO. AIESEC's international headquarters are in Montreal, Canada.", "id": 168768} {"src_title": "Anatole France", "tgt_title": "Anatole France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na \"Collége Stanislas\" a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet (zemřela roku 1910), která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do \"Francouzské akademie\" roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Literátem.", "content": "Svou literární činnost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stává představitelem impresionistické literární kritiky, odmítá Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznává především klasiky a hlásí se ke konzervatismu . Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začíná se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883–1896 psal čtrnáctidenní kroniky do \"Le Globé\" a do \"L'Univers ilustré\" a v letech 1886–1893 působí jako literární kritik v deníku \"Le Temps\". Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat. Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 neoprávněně shledán vinným z velezrady. Dále ostře vystupoval proti kolonialismu, pranýřoval zrůdnost a neomylnost dogmatických systémů a přikláněl se k radikálním politickým tendencím. Po stránce myšlenkové se v mnohém projevoval jako dědic Montaignův, Voltairův a Diderotův. Roku 1909 absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe.", "section_level": 2}, {"title": "Stáří a smrt.", "content": "Z návalu nacionalismu na počátku 1. světové války Anatole France brzy vystřízlivěl a žil v ústraní na svém venkovském sídle La Béchellerie uprostřed svých sbírek starožitností. Roku 1921 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"„… jako uznání jeho zářivé literární činnosti charakterizované ušlechtilým stylem, velkorysou humanitou, půvabem a francouzským espritem“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost. Proto přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku \"L'Humanité\" a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany. Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index Librorum Prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace). Anatole France zemřel roku 1924 v La Béchellerie. Pochován je na hřbitově 'Cimetière ancien de Neuilly' v Neuilly-sur-Seine.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anatole France, vlastním jménem Jacques-François-Anatole Thibault, (16. dubna 1844 Paříž – 12. října 1924 La Béchellerie u Tours) byl francouzský básník a prozaik, literární kritik a esejista, humanistický filozof, pokračovatel racionalistických tradic renesance a osvícenství, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921. Bývá často označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. století.", "tgt_summary": "' (; born ', ; 16 April 1844 – 12 October 1924) was a French poet, journalist, and novelist with several best-sellers. Ironic and skeptical, he was considered in his day the ideal French man of letters. He was a member of the Académie française, and won the 1921 Nobel Prize in Literature \"in recognition of his brilliant literary achievements, characterized as they are by a nobility of style, a profound human sympathy, grace, and a true Gallic temperament\". France is also widely believed to be the model for narrator Marcel's literary idol Bergotte in Marcel Proust's \"In Search of Lost Time\".", "id": 1660513} {"src_title": "Sedací úvaz", "tgt_title": "Climbing harness", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Využívá se pro následující účely:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Sedací úvaz běžné konstrukce se skládá z bederního pásu a dvou pásů nohavic (nazývanými též nohavičky), obepínajících nohy. Tyto nohavice jsou navzájem spojené popruhem. Tento popruh je spojen s bederním pásem širokým popruhovým okem, které tvoří tzv. slaňovací oko (nazývané také jako \"odsedávací\", \"jistící\" či centrální). V zadní části (přes hýždě) je bederní pás spojen s nohavicemi pružnými popruhy, jež se používají k zajištění polohy nohavic na nohách lezce. Volně visící nohavice by totiž omezovaly pohyb lezce. Nohavice mohou mít vpředu na stehnech přezky pro nastavení velikosti (na rozdíl od bederního pásu se nedotahují úplně – nebezpečí křeče ve visu) pro střídání uživatelů, nebo pro usnadnění oblékání v kalhotách a botách s mačkami na horách. Některé sportovní sedáky je nemají kvůli odlehčení. Bederní pás je rozpojovatelný pomocí kovové přezky, vyrobené z lehké a pevné slitiny. Přezka je konstrukčně řešena tak, že je vyrobena z jednoho kovového kusu a popruh se jimi musí provléknout na třikrát. Nejprve zespodu nahoru, pak shora dolů, a po obtočení postranní hrany opět prvním otvorem shora dolů. Popruh musí být v přezce řádně utažen. Na přezkách je často nápis \"DANGER\" (anglicky „nebezpečí“). Nápis je umístěn tak, aby nebyl při správném zapnutí vidět. Pokud je vidět, tak to znamená, že přezka je špatně zapnuta a hrozí tak rozepnutí sedáku, což může vést k nehodě. Přezky mohou být různé konstrukce, jednodílné provlékací, nebo různé dvojdílné, které usnadňují rozpojení bederního pásu, případně i nohavic. Popruhy mohou být na konci založené zpět a zašité proti vyvléknutí z přezky, aby konce nepřekážely bývají zde gumičky k založení. Pro důležité spoje se používají pevnostní švy a nitě. Obvykle jsou na bederním pásu – na jeho bocích, tzv. materiálová poutka. Tato poutka slouží k nošení horolezecké výzbroje. K ničemu jinému tato poutka nejsou dimenzována a jejich záměna se slaňovacím okem (např. při navazování lana do slaňovacího oka) může být tragická, neboť nosnost poutka je uváděná zpravidla 5 kg. Mezi poutkami po stranách mohou být ještě látkové tunýlky pro upevnění přídavných plastových držáků (karabin) na šrouby do ledu či jiný materiál. Vzadu na bederním pásu může být ještě poutko pro pytlík na magnezium, či pro kšandy k dotažení prsního blokantu pro výstup po laně. Na sedacích úvazcích jsou použity tři druhy materiálových poutek: Bederní úvaz se z důvodu bezpečnosti používá s prsním úvazem, což při pádu zmenšuje riziko poranění páteře rozložením tíhových sil a zajišťuje přetočení padajícího lezce do bezpečnější polohy hlavou vzhůru. Vzájemné použití obou úvazků, navzájem spojených smyčkou (o nosnosti minimálně 15 kN), či karabinou se nazývá kombinovaný úvazek. Bederní úvaz musí splňovat evropskou normu o horolezeckých úvazcích EN 12277. Dle této normy spadá bederní úvazek do kategorie C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bederní úvaz, neboli sedací úvaz (obvykle slangově nazývaný sedák), je součást horolezeckého vybavení. Do sedacího úvazu se leze jako do kalhot nohavičkami nahoru až do pasu, bederní pás leží na kyčlích, poté se (provlékne a) zcela utáhne přezka na bederním pásu a zkontroluje konec popruhu, takže je lezec zcela obepnutý sedacím úvazem a neměl by z něj vypadnout (volně vystoupit). Z tohoto důvodu se jiné úvazy vyrábí i pro ženy (odlišná stavba těla) a děti (dětské celotělové). Těžiště lezce by mělo vždy spočívat pod centrálním okem. Zvláště pokud nese batoh, musí užít ještě prsní úvaz či celotělový (viz níže), aby byl stále navázaný nad těžištěm kvůli převrácení v případě pádu.", "tgt_summary": "A climbing harness is an item of climbing equipment for rock-climbing, abseiling, or other activities requiring the use of ropes to provide access or safety such as industrial rope access, working at heights, etc. A harness secures a person to a rope or an anchor point. In its simplest form, a harness can be made from a length of rope or a nylon webbing tied round the waist. However this is extremely uncomfortable unless the wearer is very light. It can also ride up to the abdomen or even the diaphragm under load and cause serious injury. Looping the rope between the legs will prevent this, though care should be taken to avoid sensitive areas. More sophisticated harnesses exist in many patterns, designed to give greater comfort and security, and more options for carrying equipment. While harnesses can be improvised, it is more common to use commercially produced harnesses, which often include padding and amenities such as gear loops. Most commercial climbing harnesses meet the guidelines and manufacturing standards of organizations such as the Union Internationale des Associations d'Alpinisme (UiAA) or European Committee for Standardization. Harnesses should be attached to dynamic (stretchy) rope, except possibly when abseiling where the rope is always taut. Falling onto a system consisting entirely of static components e.g. slings over even a very short distance e.g. a metre or two is enough to deliver large forces to the body and possibly cause the equipment to fail altogether. For via ferrata, the harness is attached to lines via a shock absorber that can absorb some of the impact in the event of a fall. Attachment of the rope to the harness is done using a knot called a figure-eight follow through, and often backed up with a stopper knot. Other knots are possible for the purpose, primarily a variation of the double bowline, but the figure-eight is usually preferred. Although it is harder to untie after a fall, it is inherently more secure, easier to tie, and easier to verify that it has been tied correctly. There are many variations of the bowline knot, and some will untie themselves when repeatedly stressed and unstressed, as is common in climbing. ", "id": 1997159} {"src_title": "Filip V. Makedonský", "tgt_title": "Philip V of Macedon", "src_document": [{"title": "Počátky vlády.", "content": "Filip se narodil jako syn Démétria II. a épeirské princezny Chryseis, ovšem již v devíti letech ztratil otce, jenž byl zabit ve válce proti Ilyrům. Démétriův bratranec Antigonos Dósón se poté oženil s Filipovou matkou a získal makedonský trůn. Velkorysý Filipův otčím se nepokusil zajistit následnictví vlastnímu synovi. Místo toho připravoval Filipa na budoucí vládu, přičemž projevil svoji moudrost, když Filipovi ustavil vlastní královské rádce. Po Dósónově smrti v roce 221 př. n. l. se tehdy sedmnáctiletý Filip chopil za poměrně nejisté politické situace vlády. V prvním roce svého panování zakročil proti Dardánům a jiným barbarským kmenům na severu. Třebaže byl velice rázný a ambiciózní, postrádal Dósónovu rozvážnost a diplomatické schopnosti, tolik nezbytné k zachování makedonské převahy na Balkánském poloostrově. Dósónova smrt znamenala obnovení nesvárů v helénském spolku, neboť Sparta společně s aitólským spolkem a Élidou napadly achajský spolek, makedonského spojence. V následné spojenecké válce v letech 220 až 217 př. n. l. připojil Filip k helénskému spolku Messénii a podrobil si Élidu. Jeho počínání ve spojenecké válce mu zajistilo proslulost a respekt jeho poddaných i nepřátel. I přes tyto úspěchy však Filip v roce 217 př. n. l. válku předčasně ukončil uzavřením míru s Aitóly. Důvodem ke smíru byla Filipova snaha posílit severní hranice a rozšířit makedonský vliv v sousední Ilýrii. Zde se již od dvacátých let vojensky angažovala římská republika, která v roce 229 př. n. l. zakročila proti místním pirátům. O deset let později (219 př. n. l.) Ilyrové opět ohrožovali námořní dopravu v Jaderském moři, nicméně Římané je v reakci na to rychle a účinně porazili. Ilyrský vládce Démétrios z Faru poté uprchl na dvůr mladistvého Filipa, který se právě stal králem, a přesvědčoval ho ke spojenectví proti Římanům. Krátce nato zahájil kartaginský vojevůdce Hannibal ničivé tažení do Itálie, během něhož přivodil římským legiím sérii drtivých porážek, jež vyvrcholily obklíčením římského vojska v bitvě u Kann.", "section_level": 1}, {"title": "Expanze a války s Římany.", "content": "Makedonský král viděl v oslabení Římanů výtečnou příležitost nejen k upevnění své moci na Balkáně, nýbrž doufal taktéž v získání jihoitalských řeckých obcí, které se tehdy vzbouřily proti Římu. Plánovaná aliance s Kartáginci byla však vyzrazena Římanům, kteří zachytili korespondenci mezi Filipem a Hannibalem. Díky tomu Římané zabránili makedonskému vpádu na Apeninský poloostrov zahájením preventivní války v roce 215 př. n. l. V této první makedonské válce se na stranu Římanů připojil aitólský spolek a později také Pergamon. Místo naplnění svých snů o expanzi na západ se tak Filip ocitl v náročném konfliktu s řadou svých sousedů. Jeho útoky do Ilýrie se setkaly jen s omezeným úspěchem. V průběhu svého prvního tažení rok po zahájení války utrpěl porážku a přišel o celou flotilu. Teprve v roce 212 př. n. l. dobyl město \"Lissos\" (dnešní Lezhë). Boje s aitólským spolkem a pergamským králem Attalem I. zamezily jeho dalšímu postupu. Až po Attalově odchodu z Řecka v roce 207 př. n. l. byl Filip schopen s pomocí achajského spolku vedeného Filopoiménem zdolat své nepřátele, načež v následujícím roce přiměl Aitóly k uzavření míru. Jelikož ztratili podporu svých řeckých spojenců, uzavřeli Římané s Makedonií v roce 205 př. n. l. ve Foiníké mírovou smlouvu, jíž sice Filipovi přiznali skromné zisky v Ilýrii, nicméně zabránili jeho spojení s Hannibalem. Po smrti Ptolemaia IV. sjednal Filip v roce 203 př. n. l. tajnou dohodu se seleukovským králem Antiochem III., v níž si králové zřejmě rozdělili území ptolemaiovského Egypta v Sýrii a na pobřeží Malé Asie. Makedonská expanze v Egejském moři, v Thrákii a v Kárii ovšem vyburcovala okolní státy, především Pergamon a Rhodos. V roce 201 př. n. l. jejich námořnictva zvítězila nad Filipovou flotilou u Chiu a poblíž Mílétu, zatímco Římané v téže době završili svoje vítězství nad Kartágem ve druhé punské válce. Na výzvu Rhoďanů, Athéňanů a Attala I. předložil římský senát Filipovi ultimátum, v němž požadoval opuštění dobytých území. Protože to Filip odmítl, vypověděli mu Římané tzv. druhou makedonskou válku, v níž se na stranu obnovené protimakedonské aliance přidali rovněž Aitólové. Po několika letech nerozhodných bojů a diplomatických jednání byla v roce 197 př. n. l. dosud nepřemožitelná makedonská falanga přesvědčivě poražena v bitvě u Kynoskefal v Thesálii, kde podlehla flexibilnější bojové taktice římských legií.", "section_level": 1}, {"title": "Spojencem Říma, poslední léta.", "content": "Ačkoli se Filipovi podařilo z této pohromy uniknout a zachránit si trůn, podmínky míru nadiktovaného Římany zbavily Makedonce všech jejich území a vlivu v Řecku. Filip si směl ponechat vládu nad Makedonií, avšak musel zaplatit 1000 talentů válečných kontribucí, vzdát se Thesálie, vyklidit své řecké pevnosti Korint, Démétriadu a Chalkidu (nazývané „okovy Řecka“), rozpustit většinu námořnictva a poskytnout řadu rukojmích, včetně svého mladšího syna Démétria. V důsledku toho prohlásil vítěz od Kynoskefal Titus Quinctius Flamininus na isthmických hrách v roce 196 př. n. l. řecké obce za svobodné. V souladu s mírovou smlouvou se Filip stal římským spojencem a se svými přemožiteli následně spolupracoval v jejich boji proti spartskému králi Nabidovi v roce 195 př. n. l. O čtyři roky později Filip podpořil Římany také proti Antiochovi III. během syrské války. Na oplátku za královu pomoc v tomto konfliktu mu Římané odpustili část reparací a propustili jeho syna Démétria, který však během pobytu v Itálii začal smýšlet silně prořímsky. Filip se poté zaměřil na vnitřní konsolidaci svého království reorganizací armády a státní správy a zvýšením příjmu opětným otevřením zlatých dolů. Dále zalidnil četné oblasti Makedonie a městům dovolil razit vlastní mince, což mělo příznivý dopad na hospodářství. Všechny tyto Filipovy aktivity ještě zvýšily podezřívavost Římanů vůči němu. Obviňování ze strany sousedních států, zvláště Pergamu, vedla k vytrvalým zásahům Říma. Vědom si zvyšujícího se rizika římské invaze do Makedonie, snažil se Filip vojensky a diplomaticky upevnit své pozice na Balkáně. Jeho úsilí bylo ale podkopáváno prořímskou politikou Démétria, kterého Římané podporovali v jeho snaze zabezpečit si následnictví na úkor svého staršího bratra Persea. Vzájemné napětí mezi bratry vedlo v roce 180 př. n. l. k Filipovu zdráhavému rozhodnutí nechat Démétria popravit. Tento skutek se nepříznivě odrazil na králově zdravotním stavu a o rok později Filip v Amfipoli zemřel. Po Filipovi nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Perseus, který se stal posledním makedonským králem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip V. (239 př. n. l. – 179 př. n. l.) byl od roku 221 př. n. l. makedonským králem, jenž pocházel z dynastie Antigonovců. Byl synem Démétria II., po jehož brzké smrti byl adoptován svým strýcem Antigonem III. Dósónem. Filip započal svoji vládu vítězstvími vzbuzujícími pozornost jeho současníků, avšak jeho diplomatická nerozvážnost umožnila vměšování Římanů do řeckých záležitostí. Jeho opakované pokusy rozšířit svoji moc vedly ke střetům s Římany, které vyústily v zánik makedonské hegemonie v Řecku.", "tgt_summary": "Philip V (; 238–179 BC) was king (Basileus) of the ancient Kingdom of Macedonia from 221 to 179 BC. Philip's reign was principally marked by an unsuccessful struggle with the emerging power of the Roman Republic. He would lead Macedon against Rome in the First and Second Macedonian Wars, losing both but allying with Rome in the Roman-Seleucid War towards the end of his reign. Philip was attractive and charismatic as a young man. A dashing and courageous warrior, he was inevitably compared to Alexander the Great and was nicknamed \"beloved of the Hellenes\" () because he became, as Polybius put it, \"...the beloved of the Hellenes for his charitable inclination\".", "id": 1638223} {"src_title": "Blokant", "tgt_title": "Ascender (climbing)", "src_document": [{"title": "Konstrukce blokantů.", "content": "Blokant je v podstatě mechanická náhrada Prusíkových uzlů. Z hlediska sevření lana se využívají dvě základní konstrukce konstrukce. 1. Přímo zatěžovaný vačka-palec-výstředník Například systém Gibbs, Bogibbs, Rescucender, Microcender, Macrograb, Micrograb, Double Microcender, Hiebler, Ropewalker, apod. 2. Nepřímo zatěžovaná vačka-palec-výstředník Například: Jümar, Ascension, Lift, Basic, Croll, Pantin, apod. Palec může být tvořen dvouzvratnou pákou nebo se jedná o samosvorný výstředník. Známé jsou i kombinace obou předchozích způsobů. Existují velmi jednoduché mechanismy bez palce využívající zoubků a klínovitého oka. Lano je díky tvaru oka svíráno mezi tělo karabiny a stěnu svírky (Petzl - Tibloc). Méně rozšířená jsou některá další originální řešení (Alvo-URAL ALP). Populární jsou zejména blokanty typu Jumar a Gibs. Blokanty typu „jumar“ jsou konstruovány tak, že k zadrhnutí blokantu na laně dojde jen tehdy, je-li palec blokantu tisknut na lano pružinou vloženou mezi tělo a palec blokantu. Je u nich možno se rukou chytat za tělo blokantu během jejich zatížení (ať už za rukojeť k tomu určenou, či jakkoliv jinak (Je nutné dávat pozor na to, aby se neodklopila ovládací páčka palce blokantu!). Blokanty (ruční typu jumar) se rozlišují na pravé a levé, určené pro pravou a levou ruku lezce. Blokanty typu \"gibbs\" lze zatížit jen jediným funkčním způsobem, a při jakémkoliv jiném způsobu uchopení a zatížení (většinou chybně shora za tělo blokantu) ztratí zadrhovací schopnost. Jsou konstruovány tak, že přitisknutí palce blokantu na lano nějakým způsobem aktivuje až tíha lezce při odsednutí. Mechanismus všech nových blokantů musí zabraňovat nežádoucímu vypadnutí lana (pojistka, konstrukční uzavření atp.) a splňovat i další požadavky normy ČSN EN 567 . Blokanty lze dělit i na ruční (jsou opatřeny rukojetí), hrudní (prsní) připojené přímo k úvazku a ostatní (miniaturní atd.). \"Konstrukčně zastaralým typem blokantu je Hieblerova svírka. Lano do ní lze vkládat, aniž by bylo nutné blokant rozebírat, ale pak není lano v blokantu uzavřeno, a může během používání z blokantu vypadnout. Není proto doporučeno tento blokant používat.\"", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První použití blokantu je zaznamenáno v roce 1932 v masivu Paloumere v Pyrenejích u francouzských speleologů Henriho Brenota zvaného „Kiki“ a Fernanda Petzla. Průmyslová sériová výroba blokantů byla zahájena až v 60. letech 20. století švýcarskou firmou JÜMAR (prototyp vznikl v roce 1958) a francouzskou firmou PETZL (r. 1967).", "section_level": 1}, {"title": "Výstup po fixním laně.", "content": "K bezpečnému výstupu po fixním laně je zapotřebí zpravidla dvojice blokantů. Nejčastěji je jeden přímo připevněn k sedacímu úvazku a druhý (horní) je opatřen smyčkou, která slouží jako opora pro nohu (nohy). Pohyb po laně vzhůru potom probíhá tak, že lezec posune horní blokant po laně nad sebe a pomocí nohou a rukou se pak přitáhne (nadzvedne). Druhý blokant (spojený s úvazkem) se přitom samočinně posune po laně a podrží vystupujícího v horní pozici při dalším posunu horního blokantu. Aby se dolní blokant pohyboval snadno po laně, je vhodné lano dole zatížit a lehce ho napnout (např. upevněným batohem). Místo předchozího postupu, vyžadujícího zatížení lana za účelem snadného automatického posunovaní spodního blokantu, lze použít blokanty tak, že horní blokant bude pomocí dlouhé smyčky připevněn k úvazku, zatímco smyčka zavěšená ve spodním blokantu bude sloužit jako opora pro nohy a odlehčení horní smyčky, především během posunování horního blokantu. Po posunutí horního blokantu si lezec odsedne do horní smyčky a posune spodní smyčku. Do té se lezec vzápětí postaví, odlehčí horní blokant a opět jej posune.", "section_level": 1}, {"title": "Terminologie.", "content": "Správným označením pro prostředky pro výstup po laně jsou: Český jazyk ani technické normy neznají pro výstup po laně slovesa odvozená od prostředků pro výstup po laně, od názvů konkrétních výrobků, ani od nesprávných označení těchto prostředků. Odpovídajícím termínem je „výstup po laně“. Výše uvedené je stanoveno jak v uvedených normách (ČSN 83 2602, ČSN EN 567, ČSN EN 12841), tak i v odborné literatuře (například v učebních textech, publikacích a knihách např. Ing. F. Doležala, Ing. R. Matýska nebo Ing. R. Ruckýho) a v katalozích výrobců. Nesprávné a přesto hojně užívané výrazy v oblasti horolezectví, speleologie a speleoalpinismu, výškových prací a záchranářství:", "section_level": 1}], "src_summary": "Blokant - nesprávně označován jako šplhadlo (správně \"lanová svírka\", \"lanová svěra\" - viz terminologie daná normou EN 567 nebo nesprávně \"jümar\" či \"spelet\") je mechanický prostředek sloužící zejména k výstupu po fixním laně v horolezectví a speleologii. Dále je využíván k samojištění v obtížném terénu a ke konstrukci a usměrňování různých zvedacích systémů při záchraně osob z výšek a hloubek (kladkostroje). Většina typů je určena pro pletená textilní lana ze syntetických vláken o průměru cca 8 - 13 mm. Některé typy ovšem zvládají i použití na ocelových lanech.", "tgt_summary": "An ascender is a device (usually mechanical) used for directly ascending a rope, or for facilitating protection with a fixed rope when climbing on very steep mountain terrain. Ascenders can also be used as a braking component within a rope hauling system, often used in rescue situations.", "id": 299377} {"src_title": "Zdeněk Grygera", "tgt_title": "Zdeněk Grygera", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Zdeněk Grygera začínal v Holešově, pak přešel v 17 letech do Zlína, kde odehrál jednu sezónu a přestoupil následně do Drnovic.", "section_level": 1}, {"title": "FC Petra Drnovice.", "content": "V Drnovicích odehrál Zdeněk Grygera během dvou sezón celkem 54 ligových zápasů, v nichž dal 3 góly.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V červenci 2000 přestoupil Grygera za cca 20 milionů Kč do Sparty Praha, kde podepsal čtyřletou smlouvu. Měl nabídku i z konkurenční Slavie Praha, ale rozhodl se pro Spartu. Sezónu 2000/01 dokončil s 15 absolvovanými zápasy, během nichž se gólově neprosadil. První ligový gól za Spartu vstřelil až ve 28. kole následujícího ročníku 2001/02 29. dubna 2002 proti domácímu Brnu, když v 55. minutě jediným gólem z pokutového kopu utkání rozhodl. Celkem odehrál ve svém druhém roce působení v Praze 21 zápasů. V listopadu 2002 měl incident se sparťanskými fanoušky, kterým se nelíbilo nasazení během zápasu Poháru UEFA s tureckým Denizlisporem a na hráče pískali (Sparta vyhrála 1:0). Grygera se vyjádřil, že pískající diváci mají raději zůstat doma. 11. května 2003 vstřelil svůj druhý a poslední ligový gól v dresu Sparty Praha proti hostujícímu Jablonci. Sparta vyhrála 2:0. Ligovou sezónu 2002/03 ukončil s 29 odehranými střetnutími a výše zmíněnou 1 vstřelenou brankou. S klubem získal dva tituly mistra České republiky - v sezoně 2000/01 a 2002/03.", "section_level": 2}, {"title": "Ajax Amsterdam.", "content": "21. července 2003 přestoupil za cca 112 milionů Kč do týmu nizozemské nejvyšší soutěže Ajaxu Amsterdam, kde podepsal čtyřletou smlouvu. Usiloval o něj i klub z francouzské Ligue 1 AS Monaco a ruský celek CSKA Moskva, ale český obránce dal přednost přednímu nizozemskému týmu, který pravidelně hrával v lize na špici a účastnil se evropských pohárů. Ve hře byla i možnost přestupu do italského Juventus FC, ze kterého však sešlo. Samotný hráč byl trochu zklamaný, italská liga byla jeho snem. V Ajaxu se setkal se svým reprezentačním spoluhráčem Tomášem Galáskem a také např. se švédským útočníkem Zlatanem Ibrahimovićem. Ve své první sezóně za Ajax (2003/04) jej pronásledovala řada zranění, nejprve otřes mozku, pak poraněná šlacha v koleně a nakonec problémy s páteří. V předposledním kole nizozemské ligy 9. května 2004 nastoupil po 6 týdnech pauzy a byl u výhry 2:0 nad NAC Breda. Tento výsledek znamenal titul pro Ajax s Grygerou v sestavě, protože v posledním kole už nemohl být soupeři předstižen. Byl to již třetí ligový titul českého obránce (předchozí dva získal se Spartou Praha).", "section_level": 2}, {"title": "Juventus FC.", "content": "V létě roku 2007 se Grygera upsal Juventusu, vyšlo mu tak vytoužené angažmá. Ve své první sezóně 2007/08 skončil s klubem na třetí příčce Serie A za Interem Milán a AS Řím. Grygera během 24 zápasů přispěl jedním gólem, bylo to v zápase 9. března 2008 proti domácímu Janovu. Zdeněk otevíral ve 25. minutě skóre, Juventus vyhrál nakonec 2:0. Následující ligovou sezónu 2008/09 se turínský klub umístil ještě o příčku výše, skončil na druhém místě za obhájcem titulu Interem Milán. Grygera byl v sezóně vytížený, nastoupil k 31 zápasům a vstřelil v nich 2 branky. První 13. listopadu 2008 v utkání opět proti Janovu, když se prosadil v 6. minutě (gól na 1:0), Juventus zvítězil na domácím hřišti rozdílem třídy 4:1. Druhý gól přidal 18. dubna 2009, v nastaveném čase prestižního zápasu s hostujícím Interem Milán zajistil remízu 1:1. V sezónách 2009/10 (19 odehraných zápasů) a 2010/11 (13 odehraných zápasů) se v lize gólově neprosadil. V sezóně 2010/11 se mu nedostávalo velkého zápasového vytížení a Juventus se s ním dohodl na předčasném ukončení smlouvy. Zdeněk Grygera tak mohl zamířit do anglického Fulhamu, který o něj projevil zájem.", "section_level": 2}, {"title": "Fulham FC.", "content": "Po čtyřech letech působení v Itálii se rozhodl pokračovat v kariéře v dresu londýnského Fulhamu, kam přišel jako volný hráč. Dostal dres s číslem 26. Svůj debut odehrál v zápase Evropské ligy 15. září 2011 proti FC Twente (remíza 1:1). V Barclays Premier League debutoval 23. září 2011 na hřišti West Bromwiche (0:0), nastoupil v základní sestavě a v 61. minutě obdržel žlutou kartu. Poté nastoupil ještě v ligových zápasech proti Queens Park Rangers FC (2. října, výhra 6:0), Evertonu (23. října, prohra 1:3) a Wiganu (29. října, výhra 2:0). Ve svém pátém ligovém utkání proti Tottenhamu 6. listopadu 2011 utrpěl zranění kolena, které jej vyřadilo ze hry do konce sezóny. Kvůli vleklým zdravotním problémům ukončil v prosinci 2012 profesionální kariéru v anglickém klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické výběry.", "content": "Zdeněk Grygera nastoupil za některé mládežnické výběry České republiky. Vrchol jeho mládežnické kariéry přišel v roce 2002, kdy s českým týmem získal titul mistra Evropy v kategorii do 21 let. Bilance:", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2000.", "content": "V základní skupině A mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2000 konaném na Slovensku se česká reprezentace střetla postupně s celky Španělska, Nizozemska a Chorvatska. Do finále postupoval vítěz skupiny, druhý tým skupiny se kvalifikoval do zápasu o bronz. První remízový zápas 27. května 2000 se Španělskem (1:1) odehrál Grygera celý a v 52. minutě dostal žlutou kartu. Nastoupil i ve druhém utkání 29. května v Trenčíně proti Nizozemsku, český tým zvítězil nad soupeřem 3:1. V posledním utkání skupiny 1. června proti Chorvatsku odehrál rovněž kompletní počet minut. Utkání s divokým průběhem skončilo výhrou českého družstva 4:3 a postupem do finále proti Itálii. Ve finále jej poslal trenér Karel Brückner do zápasu v 65. minutě za stavu 1:1 za Davida Jarolíma, český tým nakonec prohrál gólem Pirla z 81. minuty. Zdeněk Grygera získal s týmem stříbrné medaile.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2002.", "content": "Zúčastnil se i mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2002 ve Švýcarsku, kde česká reprezentační jedenadvacítka vyhrála svůj premiérový titul, když ve finále porazila Francii na pokutové kopy. Systém se změnil, první dva celky ze základních skupin postupovaly do semifinále. V prvním zápase základní skupiny B 16. května prohrála česká reprezentace s Francií (prohra 0:2), trenér Miroslav Beránek Grygeru nenasadil. 19. května následoval zápas s Belgií, Zdeněk odehrál již kompletní utkání, které skončilo vítězstvím ČR 1:0. V posledním zápase skupiny proti Řecku 21. května Grygera otevřel skóre v 36. minutě gólem z pokutového kopu, zápas poté dospěl k remíze 1:1. V semifinále 25. května narazilo české mládežnické družstvo na tým Itálie, který porazilo zlatým gólem na 3:2 Michala Pospíšila v 9. minutě prodloužení. Zdeněk Grygera odehrál celý zápas. Ve finále 28. května se ČR opět střetla se svým soupeřem ze základní skupiny Francií. Tentokrát gól v řádné hrací době ani v prodloužení nepadl a musely rozhodnout pokutové kopy. V nich exceloval Petr Čech, jenž zlikvidoval 3 ze 4 pokusů soupeře a český tým slavil svůj první titul. Grygera odehrál opět plný počet minut i s prodloužením a po penaltovém rozstřelu se mohl se spoluhráči radovat ze zisku zlaté medaile.", "section_level": 3}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "První zápas v reprezentaci odehrál 15. srpna 2001 proti Jižní Koreji, přátelské utkání skončilo výhrou českého týmu 5:0. Grygera odehrál celé střetnutí. 12. února 2003 si připsal první gólovou trefu v reprezentačním dresu během přátelského utkání proti domácí Francii. V 7. minutě otevřel skóre, když pěknou střelou překonal francouzského brankáře Ulricha Ramého, český tým si z Francie odvezl vítězství 2:0. Druhý gól vstřelil v domácím kvalifikačním utkání o Euro 2008 17. listopadu 2007 na Letné proti Slovensku. Ve 13. minutě vstřelil první branku zápasu, který česká reprezentace vyhrála poměrem 3:1. Účast Zdenka Grygery na vrcholových turnajích:", "section_level": 2}, {"title": "Euro 2004.", "content": "Na evropském šampionátu 2004 v Portugalsku byl český tým nalosován do poměrně těžké skupiny s Německem, Nizozemskem a Lotyšskem. V prvním utkání 15. června 2004 proti Lotyšsku prohrávalo české mužstvo po gólu Mārise Verpakovskise 0:1 a výsledek otočilo, když obránce Grygeru vystřídal v 56. minutě na hřišti útočník Marek Heinz. ČR vyhrála 2:1. Druhý zápas nastoupila česká reprezentace 19. června 2004 na stadionu v Aveiru proti Nizozemsku. V památném utkání prohrávala v 19. minutě 0:2, ale dokázala otočit na 3:2 a jako jediná si zajistit postup do čtvrtfinále již ve druhém kole (napomohl tomu remízový zápas Německa s Lotyšskem), navíc z prvního místa. Na obou inkasovaných gólech měl český obránce svůj podíl, proto jej nespokojený trenér Karel Brückner stáhl ve 25. minutě ze hry (místo něj poslal na hřiště Vladimíra Šmicera). V posledním vystoupení českého celku v základní skupině si trenér Brückner mohl dovolit 9 změn v sestavě, Grygeru nenasadil. Český tým porazil Německo 2:1 a vyhrál skupinu s plným počtem bodů (9). Ve čtvrtfinále 27. června 2004 narazilo národní mužstvo na Dánsko, celek vyznávající rovněž ofenzivní hru. Ve 39. minutě střídal Grygera na hřišti zraněného Martina Jiránka, česká reprezentace zvítězila nad skandinávským soupeřem přesvědčivě 3:0. V semifinále se favorizovaný český tým utkal s překvapením turnaje Řeckem a podlehl mu 0:1 po prodloužení, rozhodl stříbrný gól Traianose Dellase. Zdeněk Grygera odehrál celý zápas. Poražení semifinalisté šampionátu (ČR a Nizozemsko) obdrželi bronzové medaile.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Na MS 2006 v Německu se střetla česká reprezentace v základní skupině E postupně s USA, Ghanou a Itálií. V prvních dvou zápasech 12. června 2006 proti USA (výhra ČR 3:0) a 17. června 2006 s Ghanou (prohra 0:2) Grygera nastoupil v základní sestavě a odehrál kompletní počet minut. V zápase s USA inkasoval žlutou kartu. V závěrečném zápase základní skupiny 22. června proti Itálii také odehrál celý zápas, byl svědkem prohry 0:2, která znamenala obsazení nepostupového třetího místa se 3 body za Itálií a Ghanou.", "section_level": 3}, {"title": "Euro 2008.", "content": "Na ME 2008 ve Švýcarsku a Rakousku byl český tým nalosován do základní skupiny A se Švýcarskem, Portugalskem a Tureckem. V prvním zápase (zahajovací utkání šampionátu) proti Švýcarsku (výhra ČR 1:0) a ve druhém utkání s Portugalskem (prohra 1:3) nastoupil v základní sestavě a obě utkání dokončil. Ve třetím utkání s Tureckem, v němž se oba celky utkaly o přímý postup do čtvrtfinále byl Grygera na hřišti u kolapsu českého týmu, který nedokázal v závěru udržet náskok 2:0 a prohrál výsledkem 2:3.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Zdeňka Grygery za českou reprezentaci do 21 let Góly Zdeňka Grygery za A-mužstvo české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Zdeněk Grygera (* 14. května 1980 v Přílepech) je bývalý český fotbalový obránce a reprezentant České republiky, mistr Evropy hráčů do 21 let z roku 2002. Univerzální rychlostně vybavený obránce, dobře četl hru. Kvůli zdravotním problémům přerušil v prosinci 2012 profesionální kariéru, nevyloučil však svůj návrat v létě 2013 v rakouské nebo české lize. Nakonec se rozhodl aktivní kariéru definitivně ukončit. Angažoval se v charitativním projektu Zelený život. V únoru 2015 se stal manažerem pro mezinárodní vztahy a sportovní rozvoj v moravském klubu FC Fastav Zlín.", "tgt_summary": "Zdeněk Grygera (; born 14 May 1980) is a retired Czech footballer. A former defender, he was known for his work-rate, competitiveness, and versatility, and usually played as a full-back, wing-back, or winger along right flank, although he was also capable of playing on the left, or as a centre-back; while being solid defensively, he was also known for his ability to get forward and for his all-round good quality of play.", "id": 79321} {"src_title": "Vozhřivka", "tgt_title": "Glanders", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "Jde o infekční chorobu lichokopytníků, výjimečně masožravců (velké kočkovité šelmy), zřídkakdy u ovcí, koz a krav. Při jejím výskytu je nutné okamžité nahlášení. V Evropě byla potlačena, vyskytuje se v oblasti jižní a přední Asie. Onemocnění probíhá akutně nebo chronicky s tvorbou uzlíků a vředů na sliznicích, kůži a vnitřních orgánech. Původcem onemocnění je \"Burkholderia mallei\" (dříve \"Pseudomonas mallei\"). Jedná se o gramnegativní, nepohyblivou, pleomorfní tyčinku. Na jednoduchých živých půdách roste aerobně a pomalu, takže kolonie se objevují až po 48 hodinách. Kolonie jsou nejdříve průhledně šedé, poté se stávají neprůhlednými s jemně granulovaným povrchem a nakonec se zbarvují žlutě.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos a symptomy.", "content": "K nákaze dochází kontaktem s nakaženými koňmi, kteří vylučují původce výtokem z nosu, slinami, hnisem, tekutinou z vředů a zřídka močí a výkaly. Nákazu můžeme zavléct i kontaminovanými přístroji – postroje, čištění, nebo napáječkami ve stáji. Původce se dostane do organismu většinou perorálně, poté postupuje sliznicí hltanu dál do organismu, zřídka sliznicí střeva a v příslušných lymfatických uzlinách se rozmnožuje. Jestliže se proces nezastaví, bakterie se dále rozšiřují hematogenně a vzniká nosní, plicní nebo kožní malleus. Inkubační doba je mezi 2–5 dny. Průběh infekce je akutní až chronický.", "section_level": 1}, {"title": "Akutní vozhřivka.", "content": "Vyskytuje se především u oslů a mul, u koní se vyskytuje spíše chronická forma. Projevuje se vysokými horečkami a vývinem vředů a uzlíků v nosní dutině a v oblasti hltanu a hrtanu vzniká jednostranný hlenovitě-hnisavý výtok a poté oboustranný výtok z nosu. Sekundárně může vzniknou akutní kožní vozhřivka s uzlíky, vředy, zhrubnutím lymfatických cév, zvětšením lymfatických uzlin a flegmonozními otoky. K smrti dojde většinou v průběhu druhého až třetího týdne nemoci.", "section_level": 2}, {"title": "Chronická vozhřivka.", "content": "Klinické příznaky jsou rekurentní horečka, chronická bronchitida se suchým kašlem, kachexie, hnisavý až krvavý výtok z nosu, tvorba uzlíků, a následných vředů především v dutině nosní, kožní vozhřivka ve formě lymfangitídy s uzlíky uspořádanými do tvaru šňůry perel na krku, po stranách hrudi, podbřiší a končetinách, z kterých vznikají vředy a vozhřivková flegmóna na končetinách. Průběh může trvat celé měsíce až roky a může přejít do akutní fáze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vozhřivka (latinsky \"malleus\") je bakteriální onemocnění způsobované gramnegativní bakterií \"Burkholderia mallei\". Jedná se o vysoce nakažlivé onemocnění lichokopytníků, které je také přenosné na člověka. Inkubační doba je několik týdnů až měsíců. K infekci dochází perorální cestou, někdy též aerogenní nebo kutánní cestou. Postihuje většinou nejprve plíce, v pozdějším stadiu pak sliznice nosu a kůži. Vyskytuje se jako akutní infekce u osla a muly nebo chronická u koní. Chronická vozhřivka má 3 formy: nosní, kožní a plicní. Příznaky jsou horečky, krvácení z nosu, vykašlávání krvavého hnisavého sekretu a tvorba hnisavých vředů.", "tgt_summary": "Glanders is a contagious zoonotic infectious disease that occurs primarily in horses, mules, and donkeys. It can be contracted by other animals, such as dogs, cats, goats and humans. It is caused by infection with the bacterium \"Burkholderia mallei\". Glanders is endemic in Africa, Asia, the Middle East, and Central and South America. It has been eradicated from North America, Australia, and most of Europe through surveillance and destruction of affected animals, and import restrictions. Glanders has not been reported in the United States since 1945, except in 2000, when an American lab researcher suffered from accidental exposure. It is a notifiable disease in the UK, although it has not been reported there since 1928. The term is from Middle English ' or Old French ', both meaning glands. Other terms include , and .", "id": 1627665} {"src_title": "Rejnoci", "tgt_title": "Batoidea", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní a ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří křídla, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Avšak ne všichni rejnoci mají takovou stavbu těla, výjimku tvoří pilouni a zástupci čeledě pilohřbetkovití.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Největším rejnokem je manta obrovská. Na šířku může dosahovat až 9 metrů. Naproti tomu nejmenší zástupce rejnoků měří okolo 10cm a váží nejvýše půl kila.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Parejnok elektrický používá k lovu elektrické výboje, piloun rypcem rozrývá dno a plaší drobné živočichy. Rejnok manta, obří rejnok žijící na volném moři, se živí planktonem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Oplození je vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Velmi podobný letu ptáka. Proto jsou prsní ploutve často nazývány jako \"křídla\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Většina rejnoků žije na mořském dně, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři. Trnuchy, které mají na kořeni ocasu tvrdý trn (v ohrožení jím mohou způsobit nepříjemné zranění, nebo zabít), sladkovodní žijí v povodí Amazonky. Obecně platí, že skupina s jedovými trny je druhově rozmanitější v tropech, zatímco ostatní druhy se vyskytují spíše ve vodách mírného pásma.", "section_level": 1}, {"title": "Systém rejnoků.", "content": "Klasifikace rejnoků není dosud ujasněná. Někteří vědci navrhují zařadit všechny rejnoky do jednoho řádu, Rajiformes, někdy se nadřád dělí do tří řádů, nebo dokonce do pěti nebo i šesti řádů. Sibovití se někdy řadí do vlastního řádu Myliobatiformes, stejně tak pilohřbetkovití, pro které byl vytvořen zvláštní řád Rhinobatiformes, který se navíc může rozdělit na další dva řády, Rhynchobatiformes a Rhiniformes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 660 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům. Společně patří mezi již zmiňované paryby, pro něž je typická chrupavčitá kostra. I proto existuje jen málo fosilních záznamů. Jedná se o velmi starobylé jedince. První důkazy o jejich existenci nacházejí paleontologové v usazeninách vzniklých před 150 milióny let.", "tgt_summary": "Batoidea is a superorder of cartilaginous fishes commonly known as rays. They and their close relatives, the sharks, comprise the subclass Elasmobranchii. Rays are the largest group of cartilaginous fishes, with well over 600 species in 26 families. Rays are distinguished by their flattened bodies, enlarged pectoral fins that are fused to the head, and gill slits that are placed on their ventral surfaces.", "id": 342844} {"src_title": "Metro v Nižném Novgorodu", "tgt_title": "Nizhny Novgorod Metro", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město, s tehdejším názvem \"Gorkij\", mělo v 70. letech 20. století již kolem milionu obyvatel. To samozřejmě kladlo i příliš velké nároky na dopravní síť, a tak se zástupci města rozhodli situaci řešit. Mezi rychlodrážní tramvají a podzemní dráhou nakonec metro zvítězilo, stavět se začalo roku 1976. Výstavba prvního úseku linky Avtozavodskaja trvala 8 let; ten samotný měřil 7,8 km a měl šest stanic (koncové byly Moskovskaja v centru města a Proletarskaja v jeho jižní části, nedaleko od ní vzniklo i depo. Slavnostní otevření se konalo 20. listopadu 1985, byl to již desátý systém podzemní dráhy zprovozněný v tehdejším SSSR. Přesto však otevření neproběhlo hladce; původně bylo načasováno na výročí Říjnové revoluce, vzhledem ke komplikacím se však celá akce o dva týdny opozdila. První linka byla dvakrát prodloužena, poprvé roku 1987 do stanice Komsomolskaja a podruhé v roce 1989 do Parku Kultury. Vzhledem k pádu SSSR na počátku 90. let minulého století se město, stejně jako ostatní v bývalém sovětském impériu, dostalo do velmi problematické ekonomické situace; termíny otevírání dalších úseků metra se tak neustále zpožďovaly. Ke konci roku 1993 dopravní podnik úspěšně otevřel ještě první tři stanice dlouhý úsek zcela nové linky metra Sormovskaja, která se s první \"Avtozavodskou\" ve stanici Moskovskaja kříží. Roku 2002 k Sormovské lince ještě přibyla stanice Burevěstnik, v současné době se pokračuje na stavbě dalších stanic této linky. Do budoucna existují plány na rozšíření sítě až na 60 km; obě linky se mají prodloužit a na druhé straně řeky Oka má vzniknout linka třetí. Po výstabě metromostu v letech 2002 až 2012 byla linka č. 1 prodloužena na druhou stranu řeky Oky. V souvislosti s pořádáním Mistrovství světa ve fotbale 2018 a výstavbou nového stadionu Nižnij Novgorod byla linka č. 2 v roce 2018 prodloužena ke stanici Strelka nedaleko stadionu.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park metra v Nižném Novgorodu tvoří vlaky série 81-717/714, produkované Mytiščinským závodem u Moskvy. Jsou provozované ve čtyřvozových soupravách. Napájení je zajištěno třetí přívodní kolejnicí s napětím 825 V.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Nižném Novgorodu je síť dvou linek podzemní dráhy, vedoucí pod čtvrtým největším městem Ruska, Nižným Novgorodem. Na síti o délce 21,6 km s celkem patnácti stanicemi se denně přepraví okolo 150 tisíc lidí.", "tgt_summary": "The Nizhny Novgorod Metro (), formerly known as the Gorky Metro (), is a rapid-transit system which serves the city of Nizhny Novgorod, Russia. Opened in 1985, it consists of 15 stations and is long. The metro connects with the City Rail system at the Moskovskaya station. It has the third-largest number of stations of any Russian subway system, the largest two being Moscow and St. Petersburg.", "id": 2402836} {"src_title": "Klement II.", "tgt_title": "Pope Clement II", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1046 doprovázel Suitger německého krále Jindřicha III., do Itálie, když na žádost římských frakcí laiků i duchovních měl ukončit dlouho trvající chaos týkající papežské legitimity. Jindřich po příchodu do Itálie svolal církevní synodu do Sutri. Synoda pod dohledem Jindřicha odvolala kandidaturu Benedikta IX., Silvestra III. a přiměla k rezignaci stávajícího papeže Řehoře VI., který byl obviněn ze svatokupectví. Jindřich navrhl vlastního kandidáta, jenž přijal jméno Klement II. a 25. prosince 1016 byl vysvěcen. První papežský akt Klementa II. byla korunovace Jindřicha III. císařem Svaté říše římské včetně korunovace jeho manželky, což bylo součástí Jindřichova plánu. I když Klement II. zastával svůj úřad pouze krátce, přijal přísnější pravidla týkající se svatokupectví (simony).", "section_level": 1}, {"title": "Synoda v Sutri.", "content": "Na podzim roku 1046 si nárok na papežský stolec dělali tři kandidáti. Jeden z kandidátů byl biskupem v Bazilice Sv. Petra (Basilica di San Pietro in Vaticano), další v Lateránu, (Basilica di San Giovanni in Laterano), a třetí v Bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) v Římě. Dva z nich, Benedikt IX. A Silvestr III. reprezentovali soupeřící frakce šlechty. Třetím byl Řehoř VI., jenž si titul papeže koupil od odstupujícího Benedikta IX. v dobré víře, že tím ukončí chaos a boje v Římě, a byl také současným papežem. Katolická encyklopedie tvrdí, že toto opatření, které mohlo zničit důvěru v církev bylo simonické, tedy bylo to svatokupectví. Někteří o vině Řehoře VI. pochybovali, ale způsob získání jeho papežského úřadu nesl všechny aspekty svatokupectví. Bylo to rozhodně považováno za vadu Řehořova charakteru. Každá frakce měla v Římě řadu přívrženců a ovládala část města.", "section_level": 1}, {"title": "Klement II. papežem.", "content": "Když koncil v Sutri potvrdil Suitgera jako jediného legitimního papeže Klementa II. , odcestoval Jindřich s novým papežem do Říma, kde jej i s manželkou korunoval císařem Svaté říše římské. Nový papež si ponechal i své biskupství v Bambergu. Částečně kvůli potřebné finanční podpoře, a také pro případ, že by se Římané rozhodli vyhnat ho, aby se měl kam vrátit. Jeho rozhodnutí byla později kritizována reformní stranou v rámci papežské kurie. Jednak spojení krále s Klementovou volbou papežem a také to, že si Klement II. ponechal úřad biskupa v bamberské diecézi. Řídil tak současně Řím i Bamberk. Na své cestě, kdy doprovázel císaře jižní Itálií vyhlásil Klement II. interdickt nad městem Benevento, protože odmítlo císaři otevřít své brány. Pokračoval s Jindřichem do Německa, cestou kanonizoval Sv. Wiboradu, (také Guiborat, Weibrath nebo Viborata, zemřela roku 926). Toxikologické zkoušky v roce 1959 prokázaly v Klementových ostatcích přítomnost značného množství prudce jedovatého olověného cukru (trihydrát octanu olovnatého). Je tedy možné, že byl otráven, ovšem vzhledem k tomu, že soudobí léčitelé látku často používali při léčbě (zejména u pohlavních chorob a průjmů), mohl se papež stát jednou z řady jejich nechtěných obětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klement II., rodným jménem Suitger, hrabě z Morslebenu a Hornburgu (1005 Hornburg – 9. října 1047 Pesaro) se narodil se v Hornburgu, v Dolním Sasku v Německu. Byl synem hraběte Konrada z Morslebenu a Hornburgu a jeho manželky Amulrad. V roce 1040 se stal v Bambergu biskupem. Papežem byl od 25. prosince 1046 až do své smrti.", "tgt_summary": "Pope Clement II (; born Suidger von Morsleben; died 9 October 1047), was bishop of Rome and ruler of the Papal States from 25 December 1046 until his death in 1047. He was the first in a series of reform-minded popes from Germany. Suidger was the bishop of Bamberg. In 1046, he accompanied King Henry III of Germany, when at the request of laity and clergy of Rome, Henry went to Italy and summoned the Council of Sutri, which deposed Benedict IX and Sylvester III, and accepted the resignation of Gregory VI. Henry suggested Suidger for pope, and he was then elected, taking the name of Clement II. Clement then proceeded to crown Henry as emperor. Clement's brief tenure as pope saw the enactment of more stringent prohibitions against simony.", "id": 364845} {"src_title": "Holašovice", "tgt_title": "Holašovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ves, plánovitě založená kolem obdélné návsi snad někdy kolem poloviny 13. století, se připomíná k roku 1292, kdy Holašovice dostal od krále Václava II. klášter cisterciáků ve Vyšším Brodě v rámci náhrady za jiný majetek, vrácený dědicům rytíře Svatomíra z Němčic. Holašovice setrvaly v držení kláštera po následujících pět a půl století, až do zániku feudalismu. Za morové epidemie v letech 1520 až 1521 bylo okolí Holašovic těžce postiženo, sama vesnice se vylidnila a vyšebrodská vrchnost ji musela znovu osazovat. Jestliže v urbáři sepsaném kolem roku 1510 byla ještě jména holašovických obyvatel převážně česká, v jiném urbáři z konce 20. let se už jmenují zcela jiní obyvatelé němečtí. Ves tehdy čítala 17 usedlostí. Po třicetileté válce bylo dle soupisu poddaných podle víry, provedeného roku 1651, v Holašovicích 14 obydlených usedlostí s 52 obyvateli (bez dětí mladších 10 let). Po zrušení poddanství náležela ves od roku 1850 k obci Záboří a to až do roku 1964 vyjma kratičkého osamostatnění v roce 1951 spolu s osadou Lipanovice. S platností od dne 14. června 1964 tvoří Holašovice součást obce Jankov. Z národnostního hlediska bývaly Holašovice až do počátku 20. století německé: při sčítání lidu roku 1910 udávalo německou obcovací řeč 100 % zdejších obyvatel, v následujícím sčítání, již po vzniku Československé republiky, se v roce 1921 k německé národnosti hlásilo 69 % Holašovických. V roce 1925 zde byla zřízena česká škola, která fungovala až do roku 1965. V letech 1938 až 1945 byla obec Záboří (včetně Holašovic) v rámci odtrženého pohraničí připojena k Říši, po skončení 2. světové války došlo naopak v lednu a březnu 1946 k odsunu většiny německých obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Památka UNESCO.", "content": "V silné celosvětové konkurenci úspěch nominace významně podpořila skutečnost, že Holašovice tvoří živé a nezakonzervované společenství. Malá vesnice s celkovým počtem asi 140 obyvatel totiž slouží převážně k trvalému bydlení, většina budov je v soukromém vlastnictví. Neleží přímo při hlavních komunikacích a trasách, což je výhodou pro uchování klidného prostředí a této poloze také vděčí za unikátní zachovalost.", "section_level": 1}, {"title": "Usedlosti selského baroka.", "content": "Vesnici tvoří 23 památkově chráněných výstavných usedlostí s celkovým součtem 120 budov, které utvářejí ucelený památkový soubor, včetně chlévů, stodol, maštalí, výměnků, sýpek, bran a různých ohrazení. Usedlosti jsou rozloženy po obvodu rozlehlé obdélníkové návsi o rozměrech zhruba 210 × 70 metrů. Je zde téměř stoprocentně dochovaný středověký systém řazení jednotlivých usedlostí štítovými průčelími obytných domů a sýpek, propojených ohradními zdmi s brankami a klenutými vjezdy do prostoru návsi. Uspořádání spolu s dochovaným štukovým dekorem tzv. lidového nebo selského baroka na většině průčelí dává celému sídlu neopakovatelnou atmosféru a výraz. Návštěvníka zavádí do prostředí vesnického sídla, jak bylo formováno složitým stavebním a výtvarným vývojem ve druhé polovině 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní stavby.", "content": "Okolo rozlehlé obdélníkové návsi je i několik dalších budov, které nejsou evidovány jako nemovité kulturní památky, například bývalá obecní škola, dnes sloužící jako informační centrum. Mimo hranici památkové rezervace leží malé centrum zemědělské výroby, část areálu je v pronájmu soukromé výrobny dřevěného paliva. Novější zástavba z 20. století je orientována na severovýchodním okraji obce mimo historické jádro. Na louce nad jihovýchodním okrajem vesnice postavil v roce 2008 místní občan, Václav Jílek, novodobý kromlech zvaný Holašovický kruh (kamenný kruh o průměru 30 m z 25 balvanů různých tvarů a velikostí). V roce 2011 v jeho blízkosti postavil dolmen ze tří čtyřmetrových a osmitunových balvanů, na nichž leží plochý kámen jako střecha. Balvany jsou žulové a pocházejí z kamenolomu v Blatné. Slavnostní otevření dolmenu se konalo 25. června 2011 a byl při něm umístěn plochý kámen tvořící střechu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Holašovice (, , dříve také \"Holschowitz\") je vesnice v jižních Čechách v okrese České Budějovice, vzdálená 16 km západně od Českých Budějovic a je součástí obce Jankov. Zdejší unikátní soubor budov ve stylu tzv. selského baroka ze sedmdesátých let 19. století tvoří jedinečný celek, který je od roku 1995 vesnickou památkovou rezervací a roku 1998 byl zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 2011 zde trvale žilo 147 obyvatel.", "tgt_summary": "Holašovice (, o \"Holschowitz\") is a small historic village located in the south of the Czech Republic, 16 kilometres west of České Budějovice. Village belongs to the municipality Jankov. To the south lies the protected landscape area of Blanský Forest. The village was deserted after the Second World War, allowing its medieval plan and vernacular buildings in the South Bohemian Folk or Rural Baroque style to remain intact. It was restored and repopulated from 1990, and it was designated as a UNESCO World Heritage Site in 1998.", "id": 761516} {"src_title": "Symfonie č. 9 (Dvořák)", "tgt_title": "Symphony No. 9 (Dvořák)", "src_document": [{"title": "Historie díla.", "content": "Dvořákova symfonie č. 9 vznikla v době skladatelova pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v letech 1892–1895 jako ředitel newyorské konzervatoře. Základní skladatelovou inspirací k ní byla jak atmosféra bouřlivě se rozvíjející země a jejího hektického způsobu života, tak pocity, které Dvořák načerpal během svých pobytů na americkém venkově, který pravidelně navštěvoval, ale i nostalgická touha po českém domově. Dvořák na symfonii pracoval poměrně krátkou dobu – od ledna do 24. května 1893.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Dvořákovu \"Novosvětskou symfonii\" více než cokoli jiného charakterizuje její syntetická forma. Tato syntéza, jakkoli obsahuje motivy i tónorodové principy americké lidové hudby nejrůznějších etnik, stejně jako intonační schémata hudby typicky české, Dvořákovy americké dojmy i stesk po vzdáleném domově, je především naplněním základního principu skladatelovy tvorby, kterým byla klasicistně-romantické a programně-absolutní hudební filosofie. Snažit se analyzovat Dvořákův záměr jako epický příběh se jeví jako marný úkol navzdory pokušení spatřovat ve dvou středových větách symfonie inspiraci Longfellowovým poemem \"Píseň o Hiawathovi\", který byl nepochybně objektem Dvořákova zájmu. Jakkoli \"scherzo\" působí čas od času dojmem, že chce být obrazem rituálního tance ku příležitosti svatby Hiawaty, podobně jako \"largo\", které mnoho analytiků Dvořákova díla popisuje jako „pohřeb v lese“, struktura celého díla a vývoj skladby, včetně naprosto evidentně českých „barev“ hudby, takové domněnky odsuzuje k zániku. Stejně tak v otevření poslední věty symfonie skladatel pouze těží, nikoli opisuje, z amerických dojmů, kterými byl fascinován a jimiž byly především nový způsob života, kypící bouřlivým civilizačním rozvojem i divoká panenská příroda, stejně jako okázalé sebevědomí obyvatel a demokratická povaha společnosti. Vše, co lze v symfonii zaznamenat, tedy nejrůznější dojmy a stimuly, vyvolávající u skladatele korespondující hudební témata a obrazy, nelze zjednodušovat či vulgarizovat tím, že je budeme považovat za nesporné zobrazení něčeho naprosto konkrétního. Vše je transformováno do variací a střetů s jinými tématy. Příkladem může být vstupní věta, kde postupně v jejím vývoji dochází ke konfrontací hlavního motivu symfonie, kterým je fanfára plná sebevědomí s nepochybně českým pohledem na věc, čímž vrhá jakýsi stín pochybnosti a přináší pocity odcizení. Druhá a závěrečná věta díla očividně odkrývá skladatelem pociťovaný rozpor, který viděl v americké společnosti díky tehdejší úloze barevných obyvatel státu. Slyšíme zde sympatie k boji za svobodu těchto tehdy druhořadých členů americké společnosti, který Dvořák objevil v jejich hudbě (spirituály). Dynamické, quasitaneční Scherzo, vykazující zřetelné atributy české hudby, přivádí skladbu k závěrečné větě, kde někteří slyší rytmiku psaní telegrafní zprávy, která je však spíše komunikací souhrnu Dvořákových amerických dojmů, jejichž chaotický a mnohotvárný charakter skladatele ohromil i zahltil. Obraz Ameriky se zde proto proplétá prostřednictvím aplikací jednotlivých tematických bodů, přítomných v předešlých větách a vytváří tím jakýsi definitivní vnitřní autorův pohled. Více než cokoli jiného zde však Dvořák reflektuje svou nostalgii po domově, právě tak jako srovnání jeho starého a nového bydliště. Největším a nejslyšitelnějším hlasem symfonie je ovšem výraz touhy po univerzální svobodě a lidské sounáležitosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2009 pořádala australská rozhlasová stanice ABC Classic FM soutěž o 100 nejoblíbenějších symfonií. Australané v ní na 1. místo zvolili \"Novosvětskou\", na 2. a 3. příčce se umístily symfonie Ludwiga van Beethovena, \"Symfonie číslo 9 s Ódou na radost\" a \"Symfonie číslo 6 známá jako Pastorální\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Symfonie č. 9 e moll, op. 95, zvaná též „Novosvětská“ či „Z Nového světa“ (anglicky \"From the New World\", či jen \"New World Symphony\") je v pořadí poslední symfonie Antonína Dvořáka a nejvýznamnější autorovo dílo tohoto druhu. Lze ji také zařadit nejen k absolutní špičce hudebního romantismu, ale též k nejlepším dílům světové symfonické tvorby všech dob. Neil Armstrong vzal její nahrávku na Měsíc, když tam v roce 1969 poprvé přistála kosmická loď Apollo 11. Čtvrtá část této symfonie je hymnou Mezinárodního úřadu pro výstavnictví.", "tgt_summary": "The Symphony No. 9 in E minor, \"From the New World\", Op. 95, B. 178 (), popularly known as the New World Symphony, was composed by Antonín Dvořák in 1893 while he was the director of the National Conservatory of Music of America from 1892 to 1895. It has been described as one of the most popular of all symphonies. In older literature and recordings, this symphony was – as for its first publication – numbered as Symphony No. 5. Astronaut Neil Armstrong took a tape recording of the \"New World Symphony\" along during the Apollo 11 mission, the first Moon landing, in 1969. The symphony was completed in the building that now houses the Bily Clocks Museum.", "id": 79848} {"src_title": "Kunhuta Uherská", "tgt_title": "Kunigunda of Halych", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Kunhuta byla vnučkou uherského krále a dcerou ruského knížete Rostislava z rodu Rurikovců a uherské princezny Anny z rodu Arpádovců. Přesné místo a denní datum narození Kunhuty není známo; je možné, že se narodila v zemích svého děda z otcovy strany, Michala Černigovského. Dětství však už trávila v Uhrách. Její otec, kníže Rostislav Michajlovič si totiž musel po útoku Tatarů na Rus a dále do Evropy zachránit život útěkem na dvůr uherského krále Bély IV. Ten Rostislavovi později dal za manželku svou dceru Annu a jmenoval jej bánem Slavonie (dnes v Chorvatsku) a Mačvy (dnes v Srbsku). Když Béla IV. prohrál s českým králem Přemyslem Otakarem II. bitvu u Kressenbrunnu, chtěl z něj protivník udělat spíše spojence než nepřítele a rozhodl se tedy pro svatbu s některou z arpádovských princezen. Původně Přemysl Otakar žádal o ruku Bélovy dcery Markéty. Jeptiška o sňatek nejevila zájem a Přemysla stejně jako mnoho nápadníků před ním a po něm odmítla. Místo Markéty tedy Béla IV. nabídl Přemyslovi svou vnučku Kunhutu.", "section_level": 2}, {"title": "Česká královna.", "content": "Kunhuta se za českého krále Přemysla Otakara II. vdala 25. října 1261 v Horních Uhrách v Prešpurku (Bratislava). Byla jeho druhou manželkou, neboť první ženu Markétu Babenberskou Přemysl zapudil pro neplodnost. To ovšem bylo zřejmé už při jejich sňatku, kdy Markétě bylo téměř padesát let a Přemyslovi dvacet tři. Rychlost, se kterou svatba následovala po Přemyslově rozvodu s Markétou, svědčí o tom, že se jednalo o dlouhodoběji připravovaný akt. Dne 25. prosince téhož roku se konala okázalá pražská korunovace, která se stala velkou společenskou událostí tehdejší Evropy. Přemysl si Markétiným zapuzením znepřátelil rakouskou šlechtu, byť manželství s Kunhutou bylo motivováno především snahou o legitimního dědice a alespoň dočasný mír s Arpádovci. Ten vydržel celé další desetiletí. O Kunhutě se daleko za hranicemi mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě a Přemysla často doprovázela na turnajích. S Přemyslem Otakarem měla nejspíš šest dětí, mezi nimi dcery Kunhutu a Anežku, ale tak očekávaný dědic trůnu Václav se narodil až koncem září 1271. Lucemburské kroniky zmiňují ještě další tři děti: mluví o synech, jinde figuruje dcera Markéta. O královně v této době příliš slyšet není. Ví se, že král dal své manželce pro pobavení na Pražský hrad přivézt lvy. Některé dobové zápisy (především kronika Otakara Štýrského) o Kunhutě Uherské tvrdí, že to byla žena velmi ctižádostivá. Jako vdova skutečně přijímala audience jako vládkyně. Podle některých pramenů měla na Přemysla velký vliv a byla to právě ona, která jej vehnala do bitvy s Rudolfem Habsburským. Také ji obviňují, že její romance se Závišem z Falkenštejna začala už za Přemyslova života. Falkenštejn se však vzhledem ke vztahu krále s Vítkovci jen stěží mohl s Kunhutou Uherskou setkat už na Přemyslově dvoře. Jedná se o spekulace založené na slovech v pozdější staročeské písni:", "section_level": 2}, {"title": "Listy královny Kunhuty.", "content": "S osobou královny Kunhuty souvisejí i zápisy v dikcionáři mistra Bohuslava. Listy královny Kunhuty určené králi Přemyslovi, ovšem nemusely být nikdy odeslány. Dost dobře mohly sloužit jen jako vymyšlené cvičební texty a snad jsou ovlivněné rétorským učením Jindřicha z Isernie. Mohly vzniknout až po Přemyslově smrti, aby ukázaly v trochu lepším světle královnu vdovu, která podle mínění současníků pošpinila památku svého královského manžela. Ať už ale vznikly z popudu Kunhuty či ne, každopádně se jedná o slova velice krásná:", "section_level": 2}, {"title": "Před bitvou na Moravském poli.", "content": "Manželství Kunhuty bylo provázeno upevňováním mocenského postavení Přemysla Otakara II. a mnoha bitvami o udržení nebo získání území. Královský dědic Václav přišel na svět v roce 1271, kdy Kunhutin strýc a nový uherský král Štěpán vyhlásil Přemyslovi válku. Dosud spřátelené rody tak spolu začaly bojovat. Štěpán byl poražen téhož roku u Rabnice a o rok později zemřel. V Uhrách byl zavražděn Kunhutin bratr Béla, který usiloval o trůn. Přemysl vpadl do Horních Uher a chtěl opanovat jejich západní část. Během tažení se Přemysl Otakar II. dozvěděl o volbě nového římského krále, kterým se stal dosud bezvýznamný Rudolf I. Habsburský. Českého panovníka, který nebyl přizván k volbě, to rozhořčilo natolik, že volbu neuznal. Traduje se, že k tomuto kroku Přemysla podněcovala ambiciózní Kunhuta. Oba neústupní soupeři rozpoutali politickou bitvu, která vyústila v tragickou bitvu na Moravském poli.", "section_level": 2}, {"title": "Po bitvě na Moravském poli.", "content": "Po prohrané bitvě na Moravském poli (1278) se Kunhutě nepodařilo uchovat státní integritu a nezávislost. Zájemci o poručnictví Václava a tudíž správu země byli dva – braniborský markrabě Ota V. a vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, oba spojeni s českým královským dvorem příbuzenskými vztahy. Snaha ochránit sebe a syna Kunhutu donutila navázat spojení s Rudolfem Habsburským a potvrdit mu slib o svatbě svých a Rudolfových dětí (součást mírových podmínek z roku 1276). Usilovala o poručnictví Jindřicha Probuse, Rudolf ho ovšem ponechal Otovi, sám si ponechal na pět let Moravu, Jindřichovi připadlo Kladsko, Kunhutě Opavsko (o které bude později neúspěšně bojovat s Mikulášem Opavským). Neshody s Otou vedly k internaci královny a dětí na Bezdězu, odkud se jí podařilo utéct, ovšem bez Václava. Právě skutečnost, že opustila syna a jediného žijícího Přemyslovce, nemohou mnozí historici Kunhutě zapomenout. Dá se ovšem pochybovat o tom, že Kunhuta v zajetí mohla synovi nějak pomoci. Bezděz navíc zřejmě nebyl těžkým žalářem a Václavovi dělala společnost chůva Eliška. Je ovšem pravda, že zápisy v kronikách královnin „chytrý“ útěk komentují s obdivem i odporem. Otova vojska v Čechách loupila, vypalovala vesnice, vraždila a znásilňovala. Rozkrádání majetku vedlo k odporu české šlechty, neboť ani jejich majetky nezůstaly ušetřeny. Na Opavsku se začaly vytvářet vojenské oddíly oddané královně. Do jejich čela se postavil Záviš z Falkenštejna, neboť Braniboři poplenili i jeho bohaté statky. Kunhutě nezbývalo nic jiného, než se obrátit na přemožitele svého muže římského krále Rudolfa I. Habsburského a požádat ho o pomoc. V roce 1280 jí slíbil pomoc a na důkaz přátelství se domluvili na sňatku Václava s jeho dcerou Gutou. Braniborský vévoda Ota byl pak z Čech vyhnán vojenskou silou, ale ponechal si v zajetí Václava. Ten byl až ve svých dvanácti letech vrácen do Čech v roce 1283 za tučné výkupné.", "section_level": 2}, {"title": "Paní z Falkenštejna.", "content": "Na Hradci u Opavy si královna-vdova zřídila dvůr, kam někdy v roce 1280 přichází Záviš z Falkenštejna. Okouzlující Falkenštejn se stává nejen purkrabím na Hradci (1281), ale také jejím milencem. V té době se za něj možná tajně vdala. V roce 1281-2 Falkenštejnovi porodila syna Jana. Dle pověsti se tak stalo pravděpodobně na hrádku poblíž Svojanova. Po Václavově návratu z braniborského zajetí v roce 1283 byla královna přijata zpátky ke dvoru a na její přímluvu i Záviš z Falkenštejna, který měl v následujících letech velký vliv na Václava. Roku 1285 Kunhuta doprovázela syna Václava do Chebu, kde se stvrdil jeho sňatek s Gutou Habsburskou. Toho roku se pravděpodobně i ona oficiálně vdala za Záviše z Falkenštejna. V témže roce 9. září zemřela, zřejmě na tuberkulózu. Kunhuta Uherská je pohřbena v Anežském klášteře v Praze, vedle sv. Anežky České a rodičů Přemysla Otakara II. Záviš z Falkenštejna po smrti Kunhuty a svatbě Václava s Gutou postupně ztratil svůj vliv. Václav vyslyšel pomluvy, které obviňovaly Záviše z Falkenštejna ze zrady a usilování o moc. V roce 1289 byl zatčen a přes povstání Vítkovců byl v roce 1290 pod hradem Hluboká popraven. Ačkoliv dnešní doba má sklony vidět počínání Kunhuty Uherské už jinak, bylo by chybou ji hodnotit moderní volnomyšlenkářskou optikou. Královna matka měla za svého života na syna nepochybně silný vliv. Dospělý Václav však jistě nikoli náhodou nedal žádné ze svých dcer jméno Kunhuta. Jeho druhorozená dcera však měla jméno Václavovy oblíbené chůvy Elišky.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Dospělosti se dožily tři z dětí Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské: Ze vztahu Kunhuty a Záviše z Falkenštejna se narodil jeden syn:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kunhuta Uherská (1245 - 9. září 1285, Praha) nebo také Haličská či Mačevská byla druhou manželkou Přemysla Otakara II. a českou královnou, rakouskou, štýrskou, korutanskou a kraňskou vévodkyní z rodu Rurikovců. Za Přemysla Otakara II. se provdala v pouhých sedmnácti letech. Přestože byl sňatek uzavřen především z politických důvodů, bylo manželství šťastné a láskyplné.", "tgt_summary": "Kunigunda Rostislavna (1245 – 9 September 1285; Czech: \"Kunhuta Uherská\" or \"Kunhuta Haličská\") was Queen consort of Bohemia and its Regent from 1278 until her death. She was a member of the House of Chernigov, and a daughter of Rostislav Mikhailovich.", "id": 637919} {"src_title": "Sekenenre", "tgt_title": "Seqenenre Tao", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Sekenenre Tao byl pouze králem Horního Egypta se sídlem ve Vesetu, Severní část Dolní Egypt byl již skoro jedno století pod nadvládou Hyksósů. Faraon Tao udržoval určitou protiváhu vůči Hyksóské vládě, sídlíci v Avarisve východní části nilské delty, i když jim odváděl povinné daně. Byly to jednak diplomatické výměny vzkazů a pokynů mezi oběma vladaři ale také četné vojenské aktivity, které se množily již od vlády jeho předchůdce Intefa VII. (Nubkheperre Intef).
V historickém povědomí následných generací se uchovaly události bojů o opětné sjednocení Egypta od Hyxoské nadvlády v úrodném Dolním Egyptě. Zachoval se zápis v Papyrusu Sallier 1, kde se popisuje jedna vzájemná korespondence mezi vládcem v Avaris Apopim a Tao Seqenerem ve Vesetu, v bibliografii uváděná jako povídka “\"O sporu mezi Sekenenrea a Apopiho\"” (v překladu): Sekenenre tento dopis pochopil jako záminku k rozpoutání války. Podílel na aktivním diplomatickém pózování, které přesahovalo pouhé výměny urážek s asijským vládcem na severu. Vedl vojenské potyčky proti Hyksósu a patrně v nich také zemřel, jak lze usoudit z hlubokých zranění jeho lebky, potvrzené na nalezené mumii v Dér el-Bahrí, uložené v Egyptském Muzeu v Káhiře. Vojenské střety mezi oběma oblastmi pokračovaly i v další generaci za krále Kamose a skončily vypuzením Hyxsósů v počátku 18. dynastie za vlády faraona Ahmose I.", "section_level": 1}, {"title": "Mumie.", "content": "Mumie Sekenenrea byla nalezena v roce 1881 Brugschem a Masperem v hrobce královny z 18. dynastie Inhapi (asi vedlejší manželka Ahmose I.) v Dér el-Bahrí, kde byly již dříve uloženy ostatky Amenhotepa I.. Pozdější výzkumy mumie Sekenenrea, provedené E. Grebautem (francouzský egyptolog) po odvinutí bandáží, ukázaly na vážná poškození čela lebky, proseknutí krku sečnou zbraní. Násilná smrt se přičítá jeho účastí na střetu s Hyxósy, ne-li popravě Hyxóským králem . Na rentgenových snímcích z r. 1960 je patrné, že obvyklá sofistikovaná mumifikace krále, nebyla provedena, nejspíše vzhledem k stavu mrtvého těla a nutnosti rychlého pohřbu.. Některé doprovodné nálezy, kanopy, zlomky nádob nubijského původu naznačují, že Nubijci byli ve válce s Hyxosy spojenci Egypťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Doba vlády Seqenenrea, přibližně 3 roky, mu nedala možnost vybudovat rozsáhlejší stavby, či trvalejší monumenty. Jedním z nemnoha je palác v Deir el-Ballas, který byl zbudován vládci Horního Egypta v Thebách v období Hyxoské expanze. Po vítězství Egypťanů nad Hyxsosi ale byl chrám zapomenut a až v letech 1900-1 byly expedicí Kalifornské University prozkoumány jeho zbytky a jeho původní pravděpodobná podoba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sekenenre Tao (česky Statečný) byl egyptský faraon 17. dynastie. Přesná doba jeho vlády není známa, vládl přibližně kolem roku 1560 př. Kr.", "tgt_summary": "Seqenenre Tao (also Seqenera Djehuty-aa or Sekenenra Taa), called 'the Brave', ruled over the last of the local kingdoms of the Theban region of Egypt in the Seventeenth Dynasty during the Second Intermediate Period. He probably was the son and successor to Senakhtenre Ahmose and Queen Tetisheri. The dates of his reign are uncertain, but he may have risen to power in the decade ending in 1560 BC or in 1558 BC (based on the probable accession date of his son, Ahmose I, the first ruler of the eighteenth dynasty, see Egyptian chronology). With his queen, Ahhotep I, Seqenenre Tao fathered two pharaohs, Kamose, his immediate successor who was the last pharaoh of the seventeenth dynasty, and Ahmose I who, following a regency by his mother, was the first pharaoh of the eighteenth. Seqenenre Tao is credited with starting the opening moves in a war of revanchism against Hyksos incursions into Egypt, which saw the country completely liberated during the reign of his son Ahmose I.", "id": 755598} {"src_title": "Metro v Jekatěrinburgu", "tgt_title": "Yekaterinburg Metro", "src_document": [{"title": "Konstrukce 3,5\" FDD.", "content": "Mechanika FDD je zařízení pro práci s disketami, které je vloženo v tzv. 3,5\" šachtě skříně počítače. V přední části je štěrbina pro vložení diskety, tlačítko, pomocí kterého je možné disketu vyjmout a LED kontrolka indikující činnost mechaniky. Disketa je vlastně tenký pružný plastový kotouč o průměru 3,5\" s nanesenou magnetickou vrstvou (obvykle oxid železa, nebo oxid chrómu). Kotouč je uzavřený v plastovém obale, který ho chrání před nečistotou a mechanickým poškozením. Pouzdro je vystlané měkkou vrstvou zabraňující odírání kotouče. Při zápisu nebo čtení se kotouč otáčí. V obale je vytvořená čtecí štěrbina, zakrytá odsouvatelnými dvířky, která automaticky odkryjí štěrbinu při vložení diskety do mechaniky FDD. Přes tuto štěrbinu se na kotouč tlačí kombinované (čtecí-mazací-záznamové) magnetické hlavy, z každé strany kotouče jedna. Hlavy se automaticky přisunou při vložení diskety a odsunou při jejím vyjmutí. Data jsou na disketě uložené magnetickým záznamem v soustředných kružnicích – stopách (tracks). Kružnice jsou na obou stranách média. Každá stopa je rozdělená ještě na sektory (sectors), které tvoří nejmenší část, na kterou je možné zapisovat. Základními parametry disket jsou jejich velikost, hustota záznamu dat a z toho vyplývající kapacita. Pro 3½\" mechaniky se používaly tři typy disket; DD – kapacita 720 KiB, HD – kapacita 1,44 MiB, ED – kapacita 2,88 MiB. Dnes se používá jen 1,44 MiB. Parametry disket: Velikost diskety, hustota záznamu, počet sektorů, kapacita sektoru, počet stran, kapacita diskety (např. 3½\" disketa HD: 80 stop, 18 sektorů, 2 strany, 512 bajtů v sektoru, celková formátovaná kapacita 1,44 MiB) Mechanika FDD se připojí na standardní řadič disket. Řadič obvykle podporuje připojení dvou FDD mechanik pružných disků pomocí jediného plochého 34pinového kabelu. Princip čtení: Zasunutím diskety se přisunou čtecí hlavy. Kotouč v disketě se roztočí a hlava zaujme výchozí pozici (v blízkosti vnějšího okraje kotouče, tzv. nultá stopa). Hlavy se vysunou na požadovanou stopu pomocí krokového motůrku a závitové tyče. Disketa se pootočí na zadaný sektor a začne čtení sektoru. Proti nechtěnému přepsání obsahu diskety má 3,5\" disketa otvor s mechanickým zakrytím. Zakrytí otvoru umožňuje zápis, jeho odkrytí brání zápisu na disketu. Otvor na druhé straně diskety oznamuje mechanice FDD druh záznamu (DD, HD).", "section_level": 1}, {"title": "Zapojení konektoru.", "content": "Zapojení konektoru pro FDD v PC je stejné pro 3½\" tak i pro 5¼\" disketovou mechaniku, i když konektory jsou fyzicky odlišné. Většinou byla možnost připojit dvě mechaniky na jeden řadič FDD (často integrovaný na základní desce), přičemž kabel měl mezi dvěma konektory „přetočené“ žíly, které určovaly pořadí mechaniky (10–16). Všechny nepárové piny jsou zapojené na GND (zem).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Disketové mechaniky prošly cestou postupného zmenšování se současným nárůstem kapacity. První mechaniky pracovaly s disketou 8\" a naformátovanou kapacitou 400/800 KiB, dalším krokem bylo zmenšení rozměru na 5¼\" (1975) s kapacitou média v rozsahu 125–1 600 KiB (dle počtu stop, hlav, kódování a otáček), největšího rozšíření dosáhly disketové mechaniky pro diskety s tuhým pouzdrem 3½\" a neformátovanou kapacitou 2 000 KiB.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob zápisu.", "content": "Diskety používají velmi podobnou technologii zápisu jako pevné disky. Zapisovací hlava upravuje magnetickou záznamovou vrstvu na povrchu diskety. Velká výhoda diskety je přepisovatelnost. Magnetická vrstva se jednoduše „přepíše“ novými daty. V současné době již tato výhoda není tak zřejmá díky velké rozšířenosti jak přepisovatelných CD a DVD (CD-RW, DVD-RW, DVD+RW,DVD-RAM) tak flash disků. Magnetický způsob zápisu dat má jednu velkou nevýhodu – obyčejný magnet dokáže poškodit data na disketě. U pevných disků se povedlo zvýšit kapacitu především díky vzduchotěsnému prostředí, do kterého se nedokáže dostat prach. Díky tomu je možné zmenšovat šířku stopy, do které se ukládají data a dále zvětšovat přesnost (a tím i rychlost) čtení i záznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Používání v současnosti.", "content": "Diskety se v poslední době téměř nepoužívají, v nových stolních počítačích ani noteboocích nejsou instalovány. Toto se děje především kvůli nízké kapacitě – 3½″ disketa má kapacitu 1,44 MiB. Takové množství dat je rychlejší poslat přes internet, větší množství dat je pohodlnější vypálit na CD či DVD, než používat několik disket. Diskety také trpí nízkou stabilitou dat, jsou náchylné na poškození magnetem a při delším používání dochází k opotřebení diskety – to se projevuje snížením kapacity a může dojít i k samovolnému smazání dat. Za výhodu lze považovat, že k její funkci nejsou nutné žádné ovladače. Aby disketová mechanika nevymizela úplně z počítačů tak se výrobci snaží přidávat k tomuto zařízení další jako je například čtečka paměťových karet nebo rozhraní USB.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Jekatěrinburgu, Jekatěrinburské metro ( Екатеринбургский Метрополитен) je síť metra pod ruským velkoměstem Jekatěrinburgem (dříve \"Sverdlovskem\"). V současné době celý provoz tvoří pouze jediná linka (červená) s devíti stanicemi o celkové délce 12,7 km. Její součástí je také jedno depo (Depo Kalinovskoje), kde je umístěno 56 vozů typu 81-71, původem z Mytiščinského závodu. Ty jsou vypravovány ve čtyřvozových soupravách (stanice jsou konstruovány ale až na pětivozové). Rozchod kolejí v síti je 1524 mm, v roce 2013 metro přepravilo 52,4 milionů cestujících.", "tgt_summary": "The Yekaterinburg Metro () is a rapid transit system that serves the city of Yekaterinburg, Russia. The Metro opened on 26 April 1991, and is long and serves 9 stations. The Yekaterinburg Metro is the 13th and last metro to open in the USSR.", "id": 484444} {"src_title": "Permeabilita", "tgt_title": "Permeability (electromagnetism)", "src_document": [{"title": "Značení a definice.", "content": "Pro permeabilitu se používá značka \"μ\" (řecké mí) a její jednotka v soustavě SI je henry na metr, značka Hm nebo také newton na čtvereční ampér, značka NA, v základních jednotkách kilogram metr na čtvereční ampérsekundu, formula_1. Permeabilitu lze určit ze vztahu kde \"B\" je magnetická indukce a \"H\" intenzita magnetického pole. V látkovém prostředí její hodnota závisí na vlastnostech daného materiálu – lze ji tedy považovat za materiálovou konstantu. Nicméně v obecném případě její hodnota závisí také na dalších parametrech, např. na velikosti působícího magnetického pole – pak je tedy funkcí (má závislost na) materiálu a intenzity pole. Typickým příkladem materiálů, které mají tuto obecnější závislost, jsou feromagnetické látky. Některé z nich navíc vykazují hysterezi, což v tomto případě znamená, že jejich magnetické vlastnosti závisí také ještě na hodnotách magnetického pole, jemuž byly vystaveny v minulosti. Kromě toho je výše uvedená definice pro neměnné pole a v případě že je pole proměnlivé – typicky periodicky – může se objevit rovněž závislost na frekvenci.", "section_level": 1}, {"title": "Permeabilita vakua.", "content": "\"Permeabilita vakua\" se značí formula_3 a je to fyzikální konstanta, která je koeficientem úměrnosti mezi veličinami \"B\" a \"H\" ve vakuu podle výše uvedeného vztahu. Obě tyto veličiny charakterizují magnetické pole; to může být ve vakuu vytvářeno pohybujícím se elektrickým nábojem, tedy rovněž elektrickým proudem, změnou elektrického pole v čase nebo obojím, tudíž obě tyto veličiny jsou úměrné těmto vytvářejícím vlivům. Jejich rozdíl pak spočívá jednak v tom, že \"B\" zohledňuje vliv látky v prostředí, jímž se pole šíří, a dále v tom, že magnetická indukce je definována prostřednictvím síly, kterou pole působí na pohybující se náboj, zatímco intenzita magnetického pole nikoliv. Ve vakuu je vliv látky odstraněn a permabilita vakua je tedy koeficient doplňující výrazy s faktory vytvářejícími magnetické pole tak, aby ve vakuu odpovídaly silovému působení pole – buď přímo, ve vztazích pro sílu, nebo nepřímo, prostřednictvím magnetické indukce. V soustavě SI permeabilita vakua přestala být po redefinici SI od r. 2019 pevnou konstantou s přesnou hodnotou a je závislá na experimentálním určení. Její aktuální doporučovaná hodnota je:", "section_level": 1}, {"title": "Relativní permeabilita.", "content": "Jako \"relativní permeabilita\" se označuje podíl permeability daného materiálu a permeability vakua, tedy Je to bezrozměrná veličina. S pojmem relativní permeability úzce souvisí veličina označovaná jako magnetická susceptibilita, která popisuje stejnou vlastnost látky, ale je poněkud odlišně zavedena. V protikladu k pojmu relativní permeabilita bývá permeabilita formula_5 také označována jako \"absolutní permeabilita\" daného materiálu. Relativní permeabilita většiny látek je (velmi) blízko hodnoty 1, což odpovídá slabé reakci na magnetické pole. Tato reakce vzniká na základě toho, že jednou ze základních složek hmoty jsou elektrony a ty vykazují magnetické vlastnosti. Přímo formula_6, tedy že formula_7, se vyskytuje pouze výjimečně, v případech kdy se vzájemně vyruší vliv protichůdných reakcí látky na magnetické pole. Látky, které mají formula_8 se nazývají paramagnetické, feromagnetické (např. železo, nikl, kobalt) – ty mají formula_9 nebo ferrimagnetické (rozdíly mezi těmito pojmy jsou uvedeny u příslušných hesel a také v článku magnetizace). Tyto látky jsou do magnetického pole vtahovány (pohyb směrem do místa s nejvyšší intenzitou pole). Látky, které mají formula_10, se nazývají diamagnetické a jsou z magnetického pole vypuzovány. Nejsilnější diamagnetické chování vykazují supravodiče, které mohou do určité intenzity působícího magnetického pole zcela zamezit vnikání pole do svého objemu (až na tenkou povrchovou vrstvu) a tedy v určité oblasti je jejich formula_11", "section_level": 1}], "src_summary": "Permeabilita je v elektrotechnice fyzikální veličina, která vyjadřuje vliv určitého materiálu nebo prostředí na výsledné účinky působícího magnetického pole. Některá prostředí tyto účinky zesilují, jiná je zeslabují a existují také prostředí bez tohoto vlivu.", "tgt_summary": "In electromagnetism, permeability is the measure of the resistance of a material against the formation of a magnetic field, otherwise known as distributed inductance in transmission line theory. Hence, it is the degree of magnetization that a material obtains in response to an applied magnetic field. Magnetic permeability is typically represented by the (italicized) Greek letter \"μ\". The term was coined in September 1885 by Oliver Heaviside. The reciprocal of magnetic permeability is magnetic reluctivity. In SI units, permeability is measured in henries per meter (H/m), or equivalently in newtons per ampere squared (N⋅A). The permeability constant \"μ\", also known as the magnetic constant or the permeability of free space, is a measure of the amount of resistance encountered when forming a magnetic field in a classical vacuum. Until 20 May 2019, the magnetic constant had the exact (defined) value \"μ\" = 4 × 10 H/m ≈ . On 20 May 2019, a revision to the SI system went into effect, making the vacuum permeability no longer a constant but rather a value that needs to be determined experimentally; is a recently measured value in the new system. It is proportional to the dimensionless fine-structure constant with no other dependencies. A closely related property of materials is magnetic susceptibility, which is a dimensionless proportionality factor that indicates the degree of magnetization of a material in response to an applied magnetic field.", "id": 1099678} {"src_title": "Passacaglia", "tgt_title": "Passacaglia", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Výraz “passacaglia” (španělsky \"pasacalle\", francouzsky \"passacaille\", italsky: \"passacaglia\", \"passacaglio\", \"passagallo\", \"passacagli\", či \"passacaglie\") má svůj původ ve španělských slovech \"pasar\" (jít, procházet) a \"calle\" (ulice). Tato forma vznikla ve Španělsku na počátku 17. století jako jednoduchá kytarová mezihra mezi tanci či písněmi. I přes španělský původ této formy (doložený zmínkami v dobové španělské literatuře) pocházejí první zapsané příklady passacaglií z italského zdroje kolem roku 1606. Tyto skladby, podobně jako další z italských zdrojů z počátku století, jsou prosté, krátké sekvence akordů harmonicky sledující běžné kadence. Na konci 20. let 17. století passacagliu jako formu redefinoval italský skladatel Girolamo Frescobaldi, který ji přetvořil do sledu variací na basové téma (které se též může obměňovat). Pozdější skladatelé tento model převzali a v 19. století již výraz představoval sérii variací na ostinátní téma, obvykle vážnějšího charakteru. Frescobaldi rozvinul také velmi podobnou formu, ciacconu. Obě formy jsou vzájemně úzce spjaty, ale jelikož \"skladatelé často užívali výrazů \"chaconne\" a \"passacaglia\" nahodile[...] moderní pokusy o přesné rozlišení obou pojmů jsou nepřesné a historicky nepodložené\". V počátcích hudební vědy proběhly pokusy o formální rozlišení mezi historickými útvary ciacconou a passacaglií, ale badatelé často došli k protichůdným výsledkům. Například Percy Goetschius došel k názoru, že ciaccona je obvykle založena na harmonické sekvenci s opakováním sopránové melodie, a passacaglia se tvoří nad základním basovým tématem, zatímco Clarence Lucas obě formy definoval přesně opačně. Nicméně později došlo k pokroku v rozlišování obou forem v dílech ze 17. a počátku 18. století, kdy je někteří skladatelé (zejména Frescobaldi a François Couperin) záměrně mísili někdy i v jedné skladbě.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelé.", "content": "Jedním z nejznámějších příkladů passacaglie v západní klasické hudbě je Passacaglia a fuga c moll pro varhany od Johanna Sebastiana Bacha. Francouzští cembalisté, zejména Louis Couperin a jeho synovec François Couperin, byli známi svým užitím formy \"passecaille\", ačkoli se často odchylovali od formy passacaglie - v jejich pojetí se jedná spíše o opakující se pasáže na způsob ronda. Také Biberova \"Passacaglia\", poslední část z jeho věhlasných \"Růžencových sonát\", je jednou z nejranějších známých skladeb pro sólové housle. Další příklady varhanních passacaglií pocházejí od Dietericha Buxtehudeho, Johanna Pachelbela, Sigfrida Karg-Elerta, Johanna Kaspara Kerlla, Daniela Gregory Masona, Georga Muffata, Gottlieba Muffata, Johanna Kuhnaua, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Juana Bautisty Cabanillese, Bernarda Pasquiniho, Maxe Regera, Ralpha Vaughana Williamse (\"Passacaglia on B–G–C\", 1933), či Lea Sowerbyho. Ústřední motiv Monteverdiho madrigalu \"Lamento della Ninfa\" je passacaglia na sestupném tetrachordu. Úvodní dvě věty 4. sonáty od Johanna Heinricha Schmelzera \"Sonatæ unarum fidium\" jsou passacaglie na sestupném tetrachordu, ovšem v neobvyklé durové tónině. Čtvrtá věta Boccheriniho Quintettino č. 6, Op. 30, (známá také jako \"Musica notturna delle strade di Madrid\") nese titul \"Passacalle\". Existují rovněž sborové skladby jako např. \"passacaille\" \"Les plaisirs ont choisi\" z Lullyho opery \"Armida\" (1686) a Didin nářek, \"When I am Laid in Earth\" z Purcellovy \"Dido a Aeneas\", a další, jako např. árie \"Piango, gemo, sospiro\" Antonia Vivaldiho, či \"Usurpator tiranno\" a \"Stabat Mater\" Giovanniho Felice Sancese, ad. Příklady 19. století zahrnují např. \"passacaglii c-moll pro varhany\" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, nebo finále Rheinbergerovy osmé varhanní sonáty. Pozoruhodné passacaglie nalezneme např. také v poslední větě 4. symfonie Johannese Brahmse, stejně jako v jeho Variacích na Haydnovo téma, v nichž bas po celou skladbu opakuje táž harmonická témata. Poslední věta Händelovy cembalové suity g-moll (HWV 432) je passacaglia, známá jako \"duo pro housle a violu\", upravená norským houslistou Johanem Halvorsenem. První věta Huberova klavírního koncertu č. 3, op. 113 (1899) je passacaglia. Passacaglie pro loutnu komponovali například Alessandro Piccinini, Johann Hieronymus Kapsberger, Sylvius Leopold Weiss, Robert de Visée, Jacques Bittner, Denis Gaultier. Ve 20. století passacaglie skádali například Benjamin Britten, Dmitrij Šostakovič nebo Paul Hindemith, zajímavé příklady této formy se nacházejí také v dílech představitelů tzv. druhé vídeňské školy (Arnold Schoenberg, Anton Webern, Alban Berg).", "section_level": 1}], "src_summary": "Passacaglia (čti \"passakalja\") je hudební forma vzniklá v barokním období původně ve Španělsku. Passacaglia svého největšího rozkvětu dosáhla právě v barokní době, ale můžeme se s touto formou setkat i u skladatelů 20. století. Používali ji i skladatelé atonální hudby (např. Arnold Schönberg). Jedná se o skladbu zpravidla vážného charakteru a je často, ale ne vždy, vystavěná na ostinátním basu a třídobém taktu. Jde obvykle o kontrapunktické variace, které vznikají tak, že skladatel neustále opřádá „tvrdošíjné“ (ostinátní) téma v basu novými a novými kontrapunkty. Kontrapunktické variace jsou tedy opakem variací, jejichž téma se mění po stránce melodické, rytmické, stylizační (tzv. formální variace), nebo též po stránce harmonické a formální (tzv. charakteristické variace).", "tgt_summary": "The passacaglia (; ) is a musical form that originated in early seventeenth-century Spain and is still used today by composers. It is usually of a serious character and is often, but not always, based on a bass-ostinato and written in triple metre.", "id": 783998} {"src_title": "Třeboň", "tgt_title": "Třeboň", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název Třeboň pochází nejpravděpodobněji ze slova \"tříbit\" či \"třebit\", které znamená šlechtit, zlepšovat či zdokonalovat (viz význam slova \"vytříbený\"). Tříbila se zde půda po vykácených stromech. Téměř celé Třeboňsko bylo původně zalesněné a podmáčené (lužní lesy), od počátků osídlení se zde těžily a zpracovávaly stromy; krajina resp. půda se tříbila/třebila pro hospodářské využití. Obdobně získala jména obce Třebonín, Třebíč, Třebenice, Třebová, Třebichovice, Třebechovice, Třebušín apod. (některé zdroje uvádějí význam slova \"třebit\" jako kácet či ničit les). Počátky města sahají do poloviny 12. století, kdy v místě vznikl dvorec a poté osada. Kolem roku 1280 je připomínán farní kostel je v Třeboni (\"Witingenowe\"). Statut města Třeboň získala v roce 1341 a v letech 1376 a 1378 tzv. právo měst královských a výsadu na dovoz soli. Původně byla v držení Vítkovců (Vítek z Prčic), v roce 1366 přešla pod záštitu bratrů z Rožmberka a získala svůj český název. V roce 1367 čtyři rožmberští bratři založili v Třeboni augustiniánský klášter, který se stal střediskem vzdělanosti celé oblasti (zrušil jej až císař Josef II. k roku 1785, klášterní prostory pak připadly třeboňskému vikariátu). Knížecí pivovar v Třeboni byl založen roku 1379. Ke konci 14. století bylo kolem města postaveno opevnění hradbami a příkopem, které se osvědčilo v husitských válkách, a proměnilo Třeboň v nedobytnou pevnost, schopnou odolat mnohým útokům. První rybníky založil koncem 15. století Štěpánek Netolický. Na jeho dílo v 16. století navázali rybníkáři Mikuláš Ruthard z Malešova a Jakub Krčín. V 80. letech 16. století (za majitele Viléma z Rožmberka) měl na třeboňském zámku alchymistickou dílnu Edward Kelley. Po smrti svého bratra Viléma do Třeboně přenesl své sídlo rožmberský vladař Petr Vok z Rožmberka, který zde roku 1611 bez dědiců zemřel. Panství připadlo Švamberkům a po bitvě na Bílé hoře císaři. Roku 1660 se dosud eggenbergské panství Třeboň stalo majetkem knížecího rodu Schwarzenbergů, kteří je spravovali až do první pozemkové reformy z roku 1919 (zámek až do roku 1940, respektive 1948). Roku 1779 zde byl zřízen katolický vikariát, který existoval až do roku 1952. V polovině 19. století učitel Václav Hucek a jeho dcera Berta zde při rašeliništi založili první slatinné lázně v těsné blízkosti Zlaté stoky. Prezident republiky T.G. Masaryk navštívil město oficiálně dvakrát, v roce 1919 a 1925. V průběhu 2. světové války položilo svůj život přes 80 občanů Třeboně. 26. června 1942 popravilo gestapo předválečného starostu města Františka Adama. Jména obětí jsou uvedena na pamětní desce v parku před budovou základní školy. Třeboň byla osvobozena 9. května 1945 vojsky 9. gardové armády 2. ukrajinského frontu Sovětské armády. Od poloviny 19. století se Třeboň rozvíjela jako plnohodnotné okresní město, tj. sídlo politického i soudního okresu. Roku 1960 byl ale při celostátní reorganizaci státní správy třeboňský okres zrušen a městu udělen lázeňský statut. V budově bývalého okresního úřadu s věžičkou byla zřízena základní škola Na Sadech. Roku 1960 bylo založeno třeboňské oddělení Mikrobiologického ústavu AV ČR. Ve středu 21. srpna 1968 bylo Hlavní (Masarykovo) náměstí obsazeno sovětskými okupačními tanky.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Město je významnou památkovou a přírodní rezervací. Proto je hojně navštěvováno turisty a lázeňskými hosty. Ve městě jsou dvojí lázně: Bertiny lázně a Lázně Aurora. Sídlí zde podnik Rybářství Třeboň, největší rybářství v Evropě, a pivovar Regent založený roku 1379. Státní zámek je pravděpodobně pátým největším areálem tohoto typu v Česku. V Třeboni na zámku sídlí Státní oblastní archiv s působností pro celý Jihočeský kraj. Širší centrum města, zahrnující historickou část místní části Třeboň I, ale i část území pod Světskou hrází, patřící do městské části Třeboň II, je městskou památkovou rezervací. Bývalý augustiniánský klášter je perlou jihočeské gotiky. Ve městě sídlí dva ústavy Akademie věd České republiky. Centrum Algatech, Mikrobiologický ústav AV ČR se zabývá výzkumem fototrofních organismů a fotosyntézy. Oddělení sídlí v budově bývalého Opatovického mlýna, Novohradská ul. 237. Třeboňské oddělení Botanického ústavu AVČR se zabývá funkční ekologií a algologií, sídlí na Dukelské ulici č. 135.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "K ochraně přírody byla v okolí města zřízena Chráněná krajinná oblast Třeboňsko a Biosférická rezervace UNESCO. Jihovýchodně od města leží přírodní památka Soví les.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Třeboň má osm částí, z nichž šest (Branná, Břilice, Holičky, Nová Hlína, Přeseka, Stará Hlína) jsou vesnice přičleněné k městu Třeboň; samotná Třeboň je rozdělená na Třeboň I, zahrnující historické centrum a území na východ od něj směrem na Kopeček. Třeboň II se pak rozprostírá jednak na severozápad a jednak na jih od historického centra (od Třeboně I). Za sever města je považováno území průmyslové zóny Třeboně II, rozprostřené vpravo od výpadovky na Prahu, zahrnující někdejší osadu Daskabát a sídliště Hliník. Jih města (část Třeboně II) je tvořen územím, které se rozprostírá jižně od historického centra města, za Pivovarem Bohemia Regent, směrem na Brannou a Nové Hrady, na Domanín, Borovany a Trhové Sviny. Těchto osm částí leží na šesti katastrálních územích.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Tradičně vyniká zejména hudba. Název města figuruje v lidové písni \"Okolo Třeboně\", stejnojmenný mezinárodní multikulturní festival \"Okolo Třeboně\" se v Třeboni a okolí pořádá od roku 1992. V 19. století byl činný národně obrozenecký zpěvácký spolek Pěslav, na nějž navázal od roku 1974 činný spolek Třeboňští pištci. Na začátku července se každoročně koná festival vážné hudby Třeboňská Nocturna.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Městské muzeum a galerie uchovává obrazy regionálních malířů, jakými byli František Líbal, František Volf a další. Výstavní síň ve staré radnici na Masarykově náměstí hostí řadu putovních výstav (T. G. Masaryk a československé legie, Miloš Trnka, putovní výstava, říjen 2005 a další)", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Od roku 2010 se koná v Třeboni Mezinárodní festival animovaných filmů Anifilm. Tomuto festivalu předcházel v Třeboni od roku 2002 AniFest, který však po roce 2009 (kdy se o festival dělila Třeboň s Teplicemi) z Třeboně odešel a poté zanikl sloučením s Anifilmem.", "section_level": 2}, {"title": "Rekreace a sport.", "content": "Sport má v Třeboni dlouhou a všestrannou tradici. V roce 1884 byl založen fotbalový klub SK1884 dnešní Jiskra Třeboň. Mezi její nejslavnější odchovance patří i Karel Poborský. V roce 1932 byl založen veslařský klub S.K. Třeboň. Jeho odchovanci pravidelně reprezentovali Československo na mezinárodních závodech. Na olympijských hrách v Helsinkách roku 1952 vyhrála \"třeboňská\" čtyřka s kormidelníkem M.Mejta, J. Havlis, J. Jindra, S. Lusk, korm. Koranda zlatou medaili. Stejná posádka přivezla zlato i z mistrovství Evropy v Kodani roku 1953. V Třeboni se díky rovinnému profilu krajiny již od konce 20. století rozšířila cykloturistika, dnes to znamená masový příliv cykloturistů. Hlavní trasy jsou značené, ostatní - neznačené jsou však stejně hezké. Navzdory oblibě cyklistiky a cestovnímu ruchu částečně postaveném na cyklistice je na území města jen asi 5,5 km komunikací vyhrazených pro cyklisty (3,1 km stezek pro chodce a cyklisty a 2,4 km cyklistických pruhů). Ve městě tedy chybí komunikace nebo dopravní prostor vyhrazený pouze pro cyklistický provoz. Na celém Třeboňsku (SO ORP Třeboňsko) je celková délka takových cest vyhrazených cyklistům pouze 11 km. Vyvažují to pak stovky kilometrů cyklistických tras. V plánu je nová cyklotrasa Třeboň - Gmünd. O prázdninách jezdí přes Třeboň autobusy převážející kola, tzv. cyklobusy (avšak jen jeden spoj denně), trasa České Budějovice - Znojmo - provozuje Jihotrans. Mnoho obyvatel Třeboně nemá rádo cyklisty, ovšem cestovní ruch včetně cykloturistů je podstatným zdrojem příjmů pro mnoho místních podniků. Kolem svátku sv. Vavřince (10. srpna) se v okolí Masarykova náměstí odehrává vodnická \"Čochtanova Třeboň\" a tradiční Myslivecké slavnosti. Na konci srpna se konají Rybářské slavnosti (viz web města)", "section_level": 1}, {"title": "Informace.", "content": "Informace o dění v Třeboni lze najít v měsíčně vydávaném magazínu \"Třeboňský svět\" (vydává Město Třeboň v rámci samosprávy) nebo na webových stránkách města s aktuálním kulturním programem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třeboň (, tj. „Wittingův či Vítkův Luh“, latinsky Trebonis) je město v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji, 22 km východně od Českých Budějovic, v Třeboňské pánvi na Zlaté stoce mezi rybníky Svět a Rožmberk. Žije zde obyvatel. Je lázeňským a rekreačním městem, městskou památkovou rezervací a střediskem CHKO Třeboňsko.", "tgt_summary": "Třeboň (; ) is a historical town in the South Bohemian Region of the Czech Republic. Its population is around 8,200.", "id": 1014446} {"src_title": "Citronečník trojlistý", "tgt_title": "Trifoliate orange", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Poncirus trifoliata\" (L.) Raf., 1838 \"Poncirus trifoliatus\" (L.) Raf., 1838 (gramatická varianta, uváděná v databázi IPNI) Řada autorů uvádí jako synonymum citronečníku trojlistého ještě druh \"Limonia trifolia\" Burm.f., 1768 (syn. \"Triphasia trifolia\" Burm.f. P.Wilson, 1909). Vzhledem k tomu, že uvedený druh byl popsán jako neopadavý keř, rostoucí divoce v Indonésii a na Filipínách, jde zcela zřejmě o omyl. Podobně je zpochybňována i synonymita druhů \"Triphasia aurantiola\" Lour. 1790 a \"Limonia trifoliata\" L., 1771 s citronečníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Pochází z Koreje a severní až střední Číny. Jedná se o jedinou s citrusy spřízněnou rostlinu, kterou lze pěstovat i ve volné přírodě v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Keř je opadavý, obvykle značně trnitý, ale byly vyšlechtěny i beztrnné formy. Listy jsou typicky trojčetné, výjimečně pětičetné, střídavě uspořádané. Prostřední list bývá 3–5 cm dlouhý, krajní pak měří 2–3 cm. Rozemnuté listy vydávají typickou citrusovou vůni. Řapík je úzce křídlatý. Hrozivě vypadající trny dosahují délky až 5 cm. Pětičetné bílé květy jsou podobné citrusům, ale větší, asi 3–5 cm v průměru. Na rostlině se objevují v dubnu, ještě před vyrašením prvních listů. Vůně je oproti pravým citrusům poměrně nevýrazná. Plody jsou kulaté, 3–5 cm v průměru a slabě plstnaté. V mládí jsou zelené, v době zralosti získají sytý žlutý odstín. Chuť je kvůli značnému obsahu pryskyřic trpká až hořká, navíc většinu plodu zabírají polyembryonická semena. Citronečník se nedožívá příliš vysokého věku; ve středoevropských podmínkách výjimečně 25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Citronečník je mrazuvzdorný, vydrží pokles teplot až k hranici -25 °C a i v případě namrznutí úspěšně regeneruje. Podmínkou pro úspěšné přečkání zimy je však vyzrání letorostů, a proto se jeho pěstování daří jen v nejteplejších oblastech republiky, kde je vegetační období dostatečně dlouhé. To však platí jen pro starší rostliny. Mladší jsou výrazně choulostivější a na zimu je nutné je chránit; doporučuje se proto semenáčky první zimu ponechávat ve skleníku. Citronečník je citlivý na obsah vápníku a solí, zejména chloridů. Jinak snáší jak lehké písčité, středně těžké i velmi těžké jílovité půdy, s dostatkem vlhkosti, pokud však nejsou příliš zamokřené; roste jak v kysele tak zásaditě reagujících půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Citronečník se uplatňuje především jako vynikající mrazuvzdorná podnož pro všechny druhy citrusů. Roubovancům propůjčuje částečně zakrslý růst a zvyšuje jejich odolnost proti nízkým teplotám (přibližně o 3 °C). Kuriozitou je, že se v tomto případě roubuje stálezelená dřevina na opadavou podnož, přičemž srůstnost je velmi dobrá. Citronečník se též používá při šlechtění citrusů, jeho kříženci s citrusy jsou taktéž vynikající podnoží. Nejčastěji se vyskytují kříženci trifoliáty: V zahradnictví se pěstuje jako okrasná solitéra a to jak pro výrazné květy na brzkém jaře, tak pro zajímavě vyhlížející a dlouho neopadávající žluté plody. V teplejších krajinách se někdy používá k vytváření živých plotů, které jsou vzhledem k nebezpečně vyhlížejícím trnům zcela neprostupné, i když nejsou příliš husté. Přes trpkou až hořkou a svíravou chuť dužiny mohou plody sloužit k přípravě marmelády. Čerstvé plody obsahují málo šťávy, ale z déle skladovaných lze připravit tonizující nápoj, obsahující i značné množství vitamínu C. Ve východních kuchyních se používají mladé lístky k ochucování jídel. Zejména ve východním léčitelství byl používán sušený plod jako močopudný prostředek (diuretikum), projímadlo (laxativum), pročišťující prostředek, při zažívacích potížích (např. dyspepsii), proti nadýmání (karminativum), jako prostředek potlačující zvracení (antiemetikum), pro uvolňování křečí (antispastikum), proti bolestem zubů a ke stahování cév. Odvar z kůry se používal jako prostředek pro odkašlávání (expektorans) a ke snižování horečky (antipyretikum). Všeobecně obsahové látky citronečníku zvyšují krevní tlak a mají mírně povzbuzující účinky na organismus.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plody obsahují celou řadu účinných látek patřících mezi flavonoidy, kumariny, monoterpeny a alkaloidy, zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Latinský druhový název je odvozen od slov \"tres\" (tři), resp ve složeninách \"tri-\" a \"folium\" (list), tedy „trojlistý“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citronečník trojlistý (\"Poncirus trifoliata\"), známý též pod převzatým názvem trifoliáta, je trnitý keř z čeledi routovitých a blízký příbuzný citrusů. Je jediným zástupcem svého rodu.", "tgt_summary": "The trifoliate orange, Citrus trifoliata or Poncirus trifoliata, is a member of the family Rutaceae. Whether the species should be considered to belong to its own genus, \"Poncirus\" or included in the genus \"Citrus\" is debated. The species is unusual among citrus for having deciduous, compound leaves and pubescent (downy) fruit. It is native to northern China and Korea, and is also known as the Japanese bitter-orange, hardy orange or Chinese bitter orange. The plant is a fairly cold-hardy citrus (USDA zone 6) and will tolerate moderate frost and snow, making a large shrub or small tree 4–8 m tall. Because of its relative hardiness, citrus grafted onto \"Citrus trifoliata\" are usually hardier than when grown on their own roots.", "id": 174379} {"src_title": "Počítačový červ", "tgt_title": "Computer worm", "src_document": [{"title": "Popis činnosti.", "content": "Kromě svého vlastního šíření, které má rozhodující vliv na úspěšnost červa, vykonává obvykle tento program v počítači nějakou sekundární činnost, která je červem nesena jako „náklad“ (kód, který tvoří náklad se nazývá ). Typicky se jedná o: Ať už je činnost, kterou takový program vykonává v síti, jakákoli, vždy s sebou nese vedlejší efekty, které jsou důsledkem této činnosti. Téměř vždy je, v případě většího rozšíření červa, těmito infekcemi snižována rychlost průtoku dat mezi jednotlivými počítači (a tím i celý internet) a způsobují menší či větší finanční škody majitelům postižených počítačů – ať už se jedná o soukromé vlastníky, nebo celé firmy. Proto jsou, nezávisle na záměru autora, považovány za malware.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Slovo \"červ\" () bylo přejato z románu Jezdec na rázové vlně (John Brunner, 1975), v němž byl jako \"Tapeworm\" označen program schopný samostatného šíření. Jeho úkolem bylo vyřadit z provozu celou telefonní síť na pokyn svého autora.", "section_level": 1}, {"title": "První červi.", "content": "Historicky první počítačové červy vytvořili John F. Schoch a John A. Hupp. Společně je implementovali ve středisku Xerox PARC, kde měli za úkol monitorovat vytížení procesorů počítačů připojených k síti a v případě nečinnosti jim zadat nějakou úlohu. Dosáhli tak optimálního využívání výpočetního potenciálu střediska. Mezi prospěšné červy patřila rovněž rodina červů Nachi, která odstraňovala ostatní malware, stahovala bezpečnostní aktualizace z webu Microsoft Update a instalovala je na infikovaném počítači. Červi tak záplatovali ty samé chyby, které využívali ke svému šíření. I když bylo jejich úkolem zvýšení úrovně zabezpečení počítačů, způsobovali značné zpomalování sítě a restartování systému po instalaci každé aktualizace. Můžeme tedy říci, že původním záměrem počítačových červů nebylo škodit, ale pomáhat a celkově zlepšovat práci s PC.", "section_level": 2}, {"title": "První problémy.", "content": "Zlomovým okamžikem byl 2. listopad 1988, kdy se červ označovaný jako Morrisův červ, vytvořený tehdy 23letým studentem Cornellovy univerzity Robertem T. Morrisem, začal díky chybně naprogramovanému mechanismu šíření nekontrolovaně množit a způsobil tehdejšímu internetu značné škody. Z původně nevinného programu, určeného ke změření rozsahu internetu, se tak stala velmi reálná hrozba.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Poté, co si počítačová komunita uvědomila svou zranitelnost, byly podniknuty některé kroky vedoucí ke zvýšení zabezpečení počítačů jako forma prevence před podobnými útoky. Současně s tím se však tyto infiltrace dostávaly na denní pořádek. V historii nejúspěšnějším počítačovým červem byl červ I Love You, který po svém vypuštění v roce 2000 napáchal škody v řádu desítek milionů amerických dolarů a ochromil provoz některých internetových služeb na několik dnů. Příkladem červů z nedávné minulosti jsou červi Sasser a Blaster, kteří využívali zranitelnosti operačního systému Microsoft Windows a přerušovali uživatelovu práci s počítačem v důsledku opakovaného vypínání PC.", "section_level": 2}, {"title": "Typy počítačových červů.", "content": "Stejně jako počítačových virů, i počítačových červů existuje několik druhů. Ty rozlišujeme podle způsobu, kterým se šíří.", "section_level": 1}, {"title": "E-mailoví červi.", "content": "E-mailoví červi využívají ke svému šíření elektronické pošty. Poté, co infikují nový počítač, se začnou rozesílat na e-mailové adresy, které získají buď z e-mailového adresáře oběti počítače, nebo prohledáváním obsahu uložených souborů a extrahováním řetězců, které vyhovují tvaru e-mailové adresy. Zvláštním případem jsou sítě botnet, složené z počítačů infikovaných k tomu uzpůsobeným červem, kdy infikované počítače na příkaz autora infekce zasílají hromadně SPAM, nebo uskutečňují útoky typu DDoS na jiné počítače. Obsah infikované zprávy zaslané e-mailovým červem obvykle obsahuje vlastní škodlivý program jako přílohu, případně odkazuje na webové stránky, které jsou schopny infikovat počítač příjemce. Výhodou takového přístupu je možnost využít e-mailového účtu oběti a v kombinaci s použitím adres dostupných v adresáři e-mailových adres působit jako věrohodná korespondence.", "section_level": 2}, {"title": "Internetoví červi.", "content": "Internetový červ využívá všechny dostupné síťové prostředky počítače ke skenování ostatních počítačů v síti. Pokud najde počítač, který je zranitelný a umí-li této zranitelnosti využít, provede na takový počítač útok a (v závislosti na závažnosti této zranitelnosti) je v ideálním případě schopen spuštění škodlivého kódu a vlastní instalace do systému. Výhodou tohoto přístupu je fakt, že v případě efektivního využití zranitelnosti počítače je možno jej infikovat bez vědomí nebo přičinění uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "IM a IRC červi.", "content": "Tyto druhy počítačových červů využívají ke svému šíření sítí pro komunikaci v reálném čase. Zatímco v případě IM červů tito obvykle rozesílají odkazy na webové stránky schopné infikovat počítač příjemce, IRC červi zasílají svůj program jako (spustitelný) soubor. (Z toho plyne jejich menší nebezpečnost, neboť aby mohlo dojít k infekci, musí uživatel potvrdit přijetí souboru, uložit jej a následně spustit.) Výhodou tohoto přístupu je, stejně jako v případě e-mailových červů, možnost zasílání odkazů a souborů jménem uživatele napadeného systému a působit věrohodně.", "section_level": 2}, {"title": "Červi využívající sdíleného prostoru.", "content": "Tento druh kopíruje svůj program jako (spustitelný) soubor do sdílených umístění (typicky na sdílený prostor lokálního počítače), nebo na vzdálený počítač, kdy dává tento soubor k dispozici ke stažení. Po stažení a spuštění takového souboru, který je obvykle pojmenován názvem, který nevzbuzuje žádné podezření, dojde k infikaci počítače. Výhodou tohoto přístupu je fakt, že dnešní sdílecí sítě jsou využívány ke sdílení nelegálního obsahu a tudíž, v kombinaci s příhodným pojmenováním souboru, přináší poměrně značné možnosti šíření.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana před počítačovými červy.", "content": "V podstatě neexistuje ucelený návod, jak uchránit svůj počítač od jakékoli infiltrace přicházející z internetu. Vezmeme-li však v úvahu omezené možnosti šíření počítačových červů, můžeme vyvodit několik jednoduchých kroků, jak se těmto a mnohým podobným infiltracím zcela vyhnout: Vzhledem k faktu, že počítačové infiltrace ze zřejmých důvodů útočí na nejrozšířenější platformy a software, může být používání alternativ částečným východiskem z těchto problémů. Nelze však spoléhat na to, že počítač bude stoprocentně ochráněn, neboť výhoda těchto alternativních platforem nespočívá nutně v jejich vyšší bezpečnosti, ale právě v jejich alternativnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačový červ je v informatice specifický počítačový program, který je schopen automatického rozesílání kopií sebe sama na jiné počítače. Poté, co infikuje systém, převezme kontrolu nad prostředky zodpovědnými za síťovou komunikaci a využívá je ke svému vlastnímu šíření.", "tgt_summary": "A computer worm is a standalone malware computer program that replicates itself in order to spread to other computers. It often uses a computer network to spread itself, relying on security failures on the target computer to access it. It will use this machine as a host to scan and infect other computers. When these new worm-invaded computers are controlled, the worm will continue to scan and infect other computers using these computers as hosts, and this behavior will continue. Computer worms use recursive method to copy themselves without host program and distribute themselves based on the law of exponential growth, and then controlling and infecting more and more computers in a short time. Worms almost always cause at least some harm to the network, even if only by consuming bandwidth, whereas viruses almost always corrupt or modify files on a targeted computer. Many worms are designed only to spread, and do not attempt to change the systems they pass through. However, as the Morris worm and Mydoom showed, even these \"payload-free\" worms can cause major disruption by increasing network traffic and other unintended effects.", "id": 1888037} {"src_title": "Hydroxid draselný", "tgt_title": "Potassium hydroxide", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Hydroxid draselný je bílá krystalická látka, silně hygroskopická, velmi dobře rozpustná ve vodě a nižších alkoholech (např. methanol, ethanol, butanol). Je rozpustný také v ostatních polárních rozpouštědlech. Rozpouštění ve vodě je silně exotermní reakce, při níž se teplota roztoku může zvýšit i o více než 100 °C. Koncentrovaný vodný roztok se nazývá draselný louh a je silně zásaditý. Hydroxid draselný vytváří pevné hydráty a sice monohydrát KOH·HO, dihydrát KOH·2HO a tetrahydrát KOH·4HO, který je používán jako velmi silné sušidlo pro chemickou syntézu. Protože je KOH silná zásada, má silně korozivní účinky na velké množství organických látek včetně živých tkání.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Hydroxid draselný byl dříve vyráběn starou metodou vaření roztoku uhličitanu draselného s hydroxidem vápenatým (hašeným vápnem). Reakce probíhá podle následující rovnice: sražený uhličitan vápenatý je poté odfiltrován a následný hydroxid draselný vyvařen z roztoku. Tento způsob, užívající KCO (potaš, extrahovaný z dřevěného popele) a hašené vápno, byl znám pravděpodobně již v antických dobách a byl velmi důležitou metodou výroby hydroxidu draselného až do konce 19. století. Poté byl do převážné míry nahrazen moderní metodou elektrolýzy roztoku chloridu draselného: současně probíhá anodová oxidace chloru: při níž jako vedlejší produkt vzniká chlór.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Je to důležitá chemikálie pro průmysl, používaná k výrobě řady průmyslového zboží a produktů; např. se používá při výrobě čokolády a kakaa, slazených nápojů a při barvení textilu. Roztok hydroxidu draselného se používá jako elektrolyt do různých druhů baterií – galvanických článků. Jeho korozivní vlastnosti jsou někdy používány při čištění a dezinfekci odolných vrstev na materiálech. Texturace povrchu fotovoltaických článků (monokrystalický (1,0,0) Si) leptáním v KOH snižuje odrazivost povrchu – zvýšení účinnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydroxid draselný (KOH) je také známý jako louh draselný či draselný hydrát. Je to silně zásaditá sloučenina podobně jako hydroxid sodný, hydroxid lithný nebo hydroxid vápenatý.", "tgt_summary": "Potassium hydroxide is an inorganic compound with the formula KOH, and is commonly called caustic potash. Along with sodium hydroxide (NaOH), this colorless solid is a prototypical strong base. It has many industrial and niche applications, most of which exploit its caustic nature and its reactivity toward acids. An estimated 700,000 to 800,000 tonnes were produced in 2005. KOH is noteworthy as the precursor to most soft and liquid soaps, as well as numerous potassium-containing chemicals. It is a white solid that is dangerously corrosive. Most commercial samples are ca. 90% pure, the remainder being water and carbonates.", "id": 790480} {"src_title": "Radžedef", "tgt_title": "Djedefre", "src_document": [{"title": "Králova hrobka.", "content": "Radžedef si nechal postavit pyramidu poblíž dnešní vesnice Abú Rawáš, která se nachází asi 10 km severozápadním směrem od Káhiry (asi 8 kilometrů severně (severozápadně) od Gízy) na skalních útesech z vápence vypínajících se vysoko nad údolím Nilu. Proto se půdorys jeho zdejších staveb tak liší od jiných pyramidových komplexů. Panovníkova pyramida je nejseverněji položená pyramida v Egyptě. Stavba pyramidy skončila brzy po jejím zahájení. Její základna měla rozměry asi 100x100 metrů. Její trosky pokrývají zhruba polovinu původní plochy a zvedají se do výšky 10 metrů. Velmi špatný stav zachování je způsoben mj. těžbou kamene, která probíhala především na počátku 19. století, kdy odtud směrem do Káhiry každý den odjíždělo 300 po okraj naložených velbloudů. Archeologové nyní upouštějí od teorie, že pyramida nebyla nikdy dokončena. Nejnovější výzkumy dokazují, že Radžedef stihl svoji pyramidu dokončit, avšak velká část pyramidy byla ve 2. století rozebrána. V lepším stavu se zachovala pouze podzemní část, pohřební komora je však zasypaná a nepřístupná. Vyskytují se domněnky, že by se v ní mohl nacházet Radžedefův sarkofág. Protože se v Abú Rawáši našlo množství rozbitých faraonových soch, domnívali se egyptologové dříve, že Radžedef si uzurpoval trůn na úkor svého staršího bratra Kauaba a po smrti byl proto zatracen. Mezi fragmenty více jak 20 soch se však dochovala jedna celkem nedotčená, která zobrazovala panovníka jako sfingu. Kromě této sfingy se zachovala hlava jiné sfingy tohoto panovníka vyrobená z červeného křemene opracovaná v největší umělecké kvalitě. Použití červené barvy souviselo se slunečním kultem, ale i s tím, že tato barva se podobá barvě lidského těla. Jedná se o vůbec nejstarší sochy sfing v Egyptě, o něco málo starší než slavná Rachefova sfinga v Gíze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radžedef (dříve též Džedefhor) byl egyptský panovník 4. dynastie. Vládl přibližně v letech 2482–2475 př. Kr.. Na trůn nastoupil po svém otci Chufuovi, jeho matkou byla jeho vedlejší žena. Pravděpodobně byl uzurpátorem, zabil svého staršího vlastního bratra, prince \"Kewaba\" který byl právoplatným dědicem trůnu. Za ženu si vzal Heteperes II., která byla vdovou po jeho bratrovi. Tím legalizoval svém nástupnictví. Jeho hlavní manželkou byla Chentetka . Měl tři syny (\"Setka\", \"Baka\", \"Hernet\") a dceru \"Neferhetepes\" . Neví se nic ani o jeho vládě a činech. V době jeho panování narůstal význam slunečního kultu, což odráží i samotné panovníkovo jméno Radžedef. Radžedef se stal prvním faraonem, který začal používat titul \"syn Reův\". Někteří egyptologové si myslí, že Radžedef byl dědem Vesrerkafa, zakladatele 5. dynastie.", "tgt_summary": "Djedefre (also known as Djedefra and Radjedef – Modern Greek: Ρετζεντέφ) was an ancient Egyptian king (pharaoh) of the 4th Dynasty during the Old Kingdom. He is well known by the Hellenized form of his name Rhatoisēs (Ῥατοίσης) by Manetho. Djedefre was the son and immediate throne successor of Khufu, the builder of the Great Pyramid of Giza; his mother is not known for certain. He is the king who introduced the royal title \"Sa-Rê\" (meaning “Son of Ra”) and the first to connect his cartouche name with the sun god Ra.", "id": 2171310} {"src_title": "Příslovečné určení", "tgt_title": "Adverbial", "src_document": [{"title": "Příslovečné určení času.", "content": "Vyjadřuje časové okolnosti děje. Ptáme se otázkami KDY? (\"V šest hodin\" přijde babička.) ODKDY? (Učí se \"od rána\".), DOKDY? (\"Do večera\" je daleko.), JAK DLOUHO? (Jazyk se vyvíjel \"dlouhá staletí\".), JAK ČASTO? (Vídám ho \"zřídka\".)", "section_level": 1}, {"title": "Příslovečné určení místa.", "content": "Blíže určuje místní okolnosti děje. Rozlišujeme určení statická a dynamická. Na statická se ptáme otázkou KDE? (Bydlí \"v Praze\".) Na dynamická ODKUD? (\"Z okna\" se linula vůně.), KUDY? (Běžte \"přes les\".) KAM? (Šel \"ke srubu\".) K příslovečnému určení místa patří i obrazná pojmenování založená na místním pojetí: Zavedl \"do\" toho \"chaosu\" pořádek.", "section_level": 1}, {"title": "Příslovečné určení způsobu.", "content": "Představuje skupinu velmi rozmanitou a dále dělenou: Krom těchto základních podskupin je možno dále určovat ještě např. tyto druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Příslovečné určení příčiny.", "content": "Označuje příčinnou souvislost dvou dějů. Ptáme se otázkou PROČ (SE) NĚCO DĚJE/JE? Skupina se dále dělí do několika podskupin:", "section_level": 1}, {"title": "Slovní druhy příslovečného určení.", "content": "Příslovečné určení se zpravidla vyjadřuje:", "section_level": 1}, {"title": "Rozvitost příslovečného určení.", "content": "Příslovečné určení, na nějž se nevážou další větné členy, se nazývá holé: \"Petr píše čitelně.\" Příslovečné určení s dalšími větnými členy je rozvité: \"Trvá to celý den.\" Příslovečné určení je rozvíjeno přívlastkem (\"spal tvrdým spánkem) nebo jiným příslovečným určením (\"spal velmi tvrdě). Pokud je v příslovečném určení spojeno několik výrazů, jde o příslovečné určení několikanásobné. Jednotlivé členy několikanásobného příslovečného určení mohou být navzájem spojeny různými způsoby: Jednotlivé části několiknásobného předmětu mohou být rovněž holé nebo rozvité. VV přísudková – HV obsahuje pouze sponové sloveso, VV jmennou část přísudku", "section_level": 1}], "src_summary": "Příslovečné určení neboli adverbiale je vedlejší větný člen, který nejčastěji rozvíjí sloveso, někdy také přídavné jméno nebo příslovce tím, že uvádí nějakou okolnost. Tyto okolnosti mohou být různé, proto i otázky, kterými se ptáme na příslovečné určení (PU), jsou různé. Nejčastěji jsou to: \"kdy?, kde?, jak?, proč?\". Podle těchto otázek rozeznáváme čtyři základní druhy příslovečného určení: K tomu se připojují některé další zvláštní druhy samostatné nebo od základních odvozené. Je jich 11: \"účelu, míry, podmínky, přípustky, zřetele, příčiny, prostředku a původce děje.\"", "tgt_summary": "In grammar, an adverbial (abbreviated ) is a word (an adverb) or a group of words (an adverbial phrase or an adverbial clause) that modifies or more closely defines the sentence or the verb. (The word \"adverbial\" itself is also used as an adjective, meaning \"having the same function as an adverb\".) Look at the examples below:", "id": 1218323} {"src_title": "Dálnice Bratrství a jednoty", "tgt_title": "Brotherhood and Unity Highway", "src_document": [{"title": "Trasa.", "content": "Dálnice měla spojit metropole několika jugoslávských svazových republik. Od severní hranice země s Rakouskem vedla její trasa přes Lublaň do Záhřebu, dále Slavonií do Bělehradu, hlavního města země. Odtud pokračovala jižním směrem přes Šumadii až k jihosrbské Niši a dále do Makedonie, procházela východně od její metropole Skopje a končila na jižních hranicích Jugoslávie s Řeckem v Đevđeliji.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba socialismu.", "content": "Po druhé světové válce byla silniční síť v Jugoslávii ve velmi špatném stavu, komunikace pro dálkovou dopravu chyběly, motorizace postupovala a země zaostávala. Proto byl zahájen velký projekt na realizaci této stavby. Účastnilo se jej na 319 155 lidí, brigádníků (domácích i zahraničních), či vojáků. Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito několik stavenišť s brigádníky navštívil osobně. Jugoslávskému státu se na výstavbu dálnice nedostávalo mechanizace (na stavbě úseku ze Záhřebu do Bělehradu bylo k dispozici jen 68 buldozerů a 108 traktorů). Většina prací byla vykonána lidmi jejich fyzickou silou, za pomoci lopat a krumpáčů. Hlavní stavební práce probíhaly od roku 1948. První úsek mezi Záhřebem a Bělehradem byl zprovozněn 27. července 1950 na den povstání chorvatského lidu proti fašistům. Vedl ze Záhřebu směrem na území dnešního Slovinska. V současné době připomíná výstavbu dálnice za pomoci mobilizovaných tisíců dělníků betonový monument v Záhřebu u výpadovky na dálnici. Dálnice však nebyla čtyřproudou vysokokapacitní silnicí v současném slova smyslu, nýbrž moderní dvouproudovou dálkovou silnicí, která vznikala s cílem propojit jednotlivé části Jugoslávie. Vyhýbala se všem hustě osídleným místům; města obcházela obchvaty. Jendotlivá křížení s ostatními silnicemi byla úrovňová, což při hustším provozu znamenalo zpomalení dopravy. Zatímco na přelomu 40. a 50. let probíhala výstavba především na západě země a podařilo se spojit dvě největší města země (Bělehrad a Záhřeb), po nějakou dobu došlo k přerušení stavebních prací. Investiční náklady na nové dopravní i jiné stavby byly značné (spolu s dálnicí byl prostřednictvím dobrovolnických brigád budován i Nový Bělehrad). V roce 1959 byla zahájena výstavba úseku Paraćin-Niš a Demir Kapija-Negotino. Práce probíhaly poměrně rychlým tempem (jednotlivé úseky byly dávány do provozu v řádu měsíců). V dubnu 1961 byl budován úsek Grdelica-Skopje, v grdelické soutěsce, kde vyžadoval nemalý objem zemních prací. Po roce 1961 byly za pomoci dobrovolnických brigád modernizovány další silnice v zemi, především v centrálním Srbsku.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba moderní dálnice.", "content": "Vzhledem k tomu, že dálnice měla značný mezinárodní význam (de facto hlavní tah přes celou SFRJ ve směru Itálie/Rakousko - Řecko/Turecko, byla využívána také značně i v mezinárodní dopravě. Původní stavba z 50. let proto již po téměř dvaceti letech přestala vyhovovat míře provozu. Množily se četné dopravní nehody. Jugoslávští političtí představitelé se proto rozhodli celou stavbu zmodernizovat, především v úseku Bělehrad - Záhřeb. Vzhledem k tomu, že se však největší část tohoto úseku nacházela na chorvatském území a klíčový ekonomický přínos pro dálnici měla především srbská ekonomika, byla vyjednávání o tom, která svazová republika bude stavbu financovat, plná střetů a konfliktů. Chorvatská strana výstavbu přes 300 km dlouhého úseku od Záhřebu až po Batrovce bez spoluúčasti federálních subjektů odmítala, a srbští představitelé zafinancovali pouze úsek o délce 40 km ke Sremské Mitrovici. Do poloviny 80. let tak dálnice vedla ze Záhřebu pouze až k obci Okučani. Problém byl nakonec vyřešen v roce 1989, neboť získal Jugoslávie úvěr od mezinárodních finančních institucí. Celá dálnice proto před rozpadem země zprovozněna nebyla, některé úseky ve Slovinsku a Makedonii byly dokončeny až v 90. letech; v současné době již chybí dokončit etapy jen velmi krátké. Výstavba moderní dálnice v Severní Makedonii v údolí řeky Vardar probíhala ještě v 2. desetiletí 21. století. Po rozpadu země se celá dálnice rozdělila na několik místních (A3 v Chorvatsku, A2 ve Slovinsku a i úseky v Srbsku a Severní Makedonii mají vlastní označení).", "section_level": 2}], "src_summary": "Dálnice Bratrství a jednoty ( Autoput Bratstvo i jedinstvo, Avtocesta Bratstvo in enotnost, Автопат \"Братство и единство) je bývalé označení dnes již několika dálnic, nacházejících se v zemích západního Balkánu, které tvořily před rokem 1991 součást Jugoslávie.", "tgt_summary": "The Brotherhood and Unity Highway (; ; or , ), officially classed as the M-1 Highway, was a highway that stretched over across Yugoslavia, from the Austrian border at Rateče near Kranjska Gora in the northwest via Ljubljana, Zagreb, Belgrade and Skopje to Gevgelija on the Greek border in the southeast. It was the main modern highway in the country, connecting four constituent republics.", "id": 1662804} {"src_title": "Primitivní funkce", "tgt_title": "Antiderivative", "src_document": [{"title": "Primitivní funkce a neurčitý integrál.", "content": "Ke každé funkci formula_1 spojité na intervalu formula_2 existuje na tomto intervalu funkce primitivní. Mějme funkci formula_3, jejíž derivace je funkce formula_1. \"F\" je tedy primitivní k \"f\". Pokud by funkce \"F\" byla posunutá nahoru nebo dolů, její derivace bude pořád stejná. K funkci \"f\" tedy existuje nekonečně mnoho primitivních funkcí, které se liší pouze o reálnou konstantu. Tato množina primitivních funkcí se často nazývá neurčitý integrál a píšeme Symbol formula_11 je označován jako \"integrační znak\", funkce formula_12 se nazývá \"integrandem\" a symbol formula_13 slouží pouze k označení proměnné, podle které integrujeme, tzn. derivace primitivní funkce formula_3 podle této proměnné dá integrand formula_1. Proměnnou, podle které se integruje, v tomto případě formula_16, označujeme jako \"integrační proměnnou\". Konstantu formula_17 nazýváme \"integrační konstantou\". Platí tedy", "section_level": 1}, {"title": "Hledání primitivní funkce.", "content": "Integrace je opačný proces k určování derivace. Při výpočtu se vychází ze znalosti derivací vybraných funkcí, na jejichž základě je vytvořen seznam známých integrálů (tzv. tabulkové integrály). Při hledání integrálů složitějších funkcí se využívá např. linearita, integrace per partes, substituční metoda, popř. některé speciální metody.", "section_level": 1}, {"title": "Integrace per partes (po částech).", "content": "Integrace per partes je jedna ze základních metod používaných při integraci součinu funkcí. Vychází z pravidla pro derivaci součinu.", "section_level": 2}, {"title": "Substituční metoda.", "content": "Substituční metoda využívá skutečnosti, že přechodem k jiným proměnným lze v mnoha případech získat integrál, který je snáze řešitelný, např. metodou per partes nebo přímo některým ze základních integrálů.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace racionálních funkcí.", "content": "Jde o integrály tvaru formula_19, kde formula_20 jsou polynomy. Racionální funkci formula_21 je vždy možné rozložit na součet polynomu a ryze racionální lomené funkce. Racionální lomenou funkci vyjádříme jako součet parciálních zlomků. Vzhledem k tomu, že integrace polynomu je triviální, zbývá řešit integraci lomené racionální funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace metodou derivování podle parametru.", "content": "Integraci metodou derivování podle parametru lze využít tehdy, pokud integrujeme funkci formula_1, v níž vystupuje nějaký parametr formula_23, např. formula_24. V takovém případě můžeme tento parametr formálně považovat za proměnnou. O funkci \"f\" pak můžeme uvažovat jako o funkci dvou proměnných, tzn. formula_25. Integrací funkce \"f\" přes množinu \"M\" dostaneme funkci parametru \"a\" formula_26, tedy Pokud jsou funkce \"f(x,a)\" a formula_28 spojité v daném oboru proměnných \"x\" a \"a\" (po řadě značme \"M\", \"N\") a zároveň existuje integrovatelná majoranta \"g(x)\" taková, že Výše uvedený postup se také nazývá \"záměna derivace a integrálu\". Tento postup lze uplatnit při výpočtu neurčitých integrálů (za splnění příslušných podmínek) při volbě \"M\" = \"(0, x)\". Potom je a záměnou derivace a integrálu", "section_level": 2}, {"title": "Racionalizace integrálů.", "content": "Některé funkce je možné převést na integrály s racionálními integrandy. Říkáme pak, že integrál byl \"zracionalizován\". Při racionalizaci obvykle vyjádříme integrand jako racionální funkci dvou proměnných formula_35, přičemž za proměnnou formula_36 dosadíme nějakou funkci proměnné formula_37, tzn. formula_38. Racionalizaci pak provedeme vhodně zvolenou substitucí. Racionalizaci lze provést pouze pro některé typy integrandů. Např. integrál typu kde formula_40 je přirozené číslo a determinant formula_41. Tento integrál lze zracionalizovat substitucí Zvláštním případem integrandu z předchozího případu je formula_43, který opět řešíme uvedenou substitucí s formula_44. Integrál typu lze pro formula_46 zracionalizovat substitucí nebo Pro formula_49 lze uvedený integrál zracionalizovat substitucí nebo Pro formula_52 a pro reálné kořeny formula_53 rovnice formula_54 lze pro racionalizaci použít substitucí Tyto substituce bývají také označovány jako \"Eulerovy substituce\". K racionalizaci lze také využít goniometrických funkcí. Např. integrály typu lze řešit substitucí nebo Podobně lze integrály typu řešit substitucí a integrály typu řešit substitucí Pro integrály integrály typu lze v obecném případě (pro intervaly neobsahující body formula_64 pro celá \"k\") použít substituci Výrazy získané použitím substituce této bývají však obvykle složité, proto se obvykle snažíme použít některou z následujících substitucí. Je-li funkce formula_66 lichá v proměnné formula_67, pak je výhodnější použít substituci Pokud je funkce formula_66 lichá v proměnné formula_70, pak můžeme použít substituci Pokud je funkce formula_66 sudá v obou svých proměnných, tzn. formula_67 i formula_70, pak lze použít substituci", "section_level": 2}, {"title": "Integrace transcendentních funkcí.", "content": "K některým transcendentním funkcím je možné nalézt primitivní funkce. Např. pokud je formula_76 racionální funkce proměnné formula_36, pak integrál typu formula_78 lze řešit substitucí formula_79. Podobně lze integrál typu formula_80 můžeme řešit substitucí formula_81. Integrací racionální funkce nemusíme získat racionální funkci, ale může jít o funkci transcendentní. Také při integraci některých nižších transcendentních funkcí můžeme získat vyšší transcendentní funkce. Příkladem takových funkcí jsou formula_82 apod. K těmto funkcím sice existuje primitivní funkce, nelze ji však vyjádřit elementárními funkcemi v konečném tvaru. Mezi takovéto často používané transcendentní funkce patří např.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Litaratura.", "content": "Rektorys, K. a spol.: Přehled užité matematiky I.. Prometheus, Praha, 2003, 7. vydání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Primitivní funkce k funkci formula_1 na intervalu formula_2 je taková funkce formula_3, že pro každé formula_4 je formula_5. Procesu hledání primitivní funkce se často říká integrování nebo integrace (od slova „integrál“), jelikož primitivní funkce se používá při určování obsahu plochy pod křivkou (integrálu) podle základní věty integrálního počtu.", "tgt_summary": "In calculus, an antiderivative, inverse derivative, primitive function, primitive integral or indefinite integral of a function is a differentiable function whose derivative is equal to the original function . This can be stated symbolically as formula_1. The process of solving for antiderivatives is called antidifferentiation (or indefinite integration) and its opposite operation is called differentiation, which is the process of finding a derivative. Antiderivatives are related to definite integrals through the fundamental theorem of calculus: the definite integral of a function over an interval is equal to the difference between the values of an antiderivative evaluated at the endpoints of the interval. The discrete equivalent of the notion of antiderivative is antidifference.", "id": 700769} {"src_title": "Markéta Babenberská", "tgt_title": "Margaret of Austria, Queen of Bohemia", "src_document": [{"title": "Římská královna.", "content": "Markéta byla prvorozeným dítětem rakouského vévodského páru, Leopolda VI. a jeho manželky Teodory. Vyrostla na dvoře svého otce v Klosterneuburgu a ve Vídni, který byl v té době centrem minnesangu a jedním z kulturních center Evropy. Měla tři bratry (Leopolda († 1216), Jindřicha († 1227) a Fridricha) a tři sestry (Anežku, Konstancii a Gertrudu). Snad někdy kolem roku 1221 byla zasnoubena s anglickým králem Jindřichem III., z plánovaného dynastického spojení však nakonec sešlo. Markétin budoucí manžel, prvorozený syn římského císaře Fridricha II., římský král Jindřich VII. Štaufský (nar. 1211), byl původně zasnouben s Anežkou Českou, jako o budoucí nevěstě se však uvažovalo i o francouzské, uherské nebo anglické princezně. Markétin otec však nakonec při osobních jednáních s císařem vyjednal sňatkové spojení mladého římského krále se svou dcerou a sňatek byl uzavřen v listopadu 1225. Roku 1227 byla Markéta v Cáchách korunována římskou královnou, patrně ještě před rokem 1231 se stala matkou dvou synů, Jindřicha a Fridricha, kteří oba zemřeli v mladém věku. Po manželově vzpouře proti císaři a jeho internaci roku 1235 žila na neznámém místě patrně kdesi v Německu, po ovdovění roku 1242 se uchýlila do dominikánského kláštera v Trevíru, později přesídlila do cisterciáckého kláštera ve Würzburgu, je možné že též pobývala v blíže neznámém klášteře v Míšni.", "section_level": 1}, {"title": "Dědička Babenberků.", "content": "Na politickou scénu se Markéta vrátila roku 1246 po smrti svého bratra Fridricha II. (†1246) a jako nejstarší příslušnice rodu Babenberků uplatňovala na základě tzv. \"Privilegia minus\" z roku 1156 dědické nároky na rakouské a štýrské vévodství. Ty ovšem zároveň uplatňovala Markétina neteř Gertruda (dcera jejího bratra Jindřicha), která se po smrti svého prvního manžela Vladislava († 1247), syna českého krále Václava I., provdala za Heřmana Bádenského a po Heřmanově smrti pak roku 1250 za příbuzného uherského krále Bély IV. Romana Haličského. Ani jeden z Gertrudiných manželů se však v babenberských zemích neprosadil. V bojích o babenberské dědictví se angažovali prakticky všichni sousední vládci, císař i papež. Zda byla Markéta v této době exponentkou štaufské politiky v bývalých babenberských zemích není jisté, její snahy však směřovaly patrně k prosazení práv jejího mladšího syna Fridricha († 1251). V této době také odmítla plánovaný sňatek s Heřmanem z Hennebergu, který zprostředkoval papež. Po pěti letech faktického bezvládí si přední rakouská šlechta (především Kuenringové) nakonec za vládce vybrala českého prince Přemysla (1251), který své nároky potvrdil v roce 1252 sňatkem se stárnoucí Markétou.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Sňatek, uzavřený z čistě politických důvodů, se konal 11. února 1252 v Markétině sídle v Hainburgu na Dunaji a Markéta se po boku o téměř třicet let mladšího chotě stala rakouskou a štýrskou vévodkyní a roku 1253 i českou královnou, i když nebyla nikdy korunována. Manželství zůstalo bezdětné, zřejmě s královniným vědomím udržoval Přemysl mimomanželský poměr s jednou z dívek jejího fraucimoru, která bývá tradičně ztotožňována s Anežkou z Kuenringu. S touto dívkou měl syna Mikuláše a několik dcer. Po vyhrané bitvě u Kressenbrunnu 1260, kde Přemysl porazil svého rivala uherského krále Bélu IV. a získal tak fakticky i Štýrsko, požádal o přiznání dědických práv pro svého nemanželského syna Mikuláše. Papež Alexandr IV. odmítl a Přemysl byl tak nepřímo donucen ukončit své manželství s Markétou. Manželství bylo oficiálně anulováno (prohlášeno za neplatné) z důvodu Markétina nezrušeného slibu čistoty, který složila v Trevíru roku 1243. Sama Markéta prokazatelně na zrušení manželství spolupracovala. 18. října 1261 pak opustila Prahu a odebrala se na své věnné statky v Dolních Rakousích. Přemysl se ještě téhož roku oženil s vnučkou uherského krále Kunhutou Haličskou. Po anulování manželství žila Markéta v dolnorakouské Křemži a na nedalekém hradě Krumau am Kamp, kde v říjnu 1266 zemřela. Pochována je v rodovém klášteře Babenberků v cisterciáckém opatství Lilienfeld.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markéta Babenberská (něm. \"Margarete von Babenberg\"; 1204/1205 – 29. října 1266) byla manželka Jindřicha VII. a římská královna, poté první manželka Přemysla Otakara II., česká královna, rakouská a štýrská vévodkyně.", "tgt_summary": "Margaret of Austria (; – 29 October 1266), a member of the House of Babenberg, was German queen from 1225 until 1235, by her first marriage with King Henry (VII), and Queen of Bohemia from 1253 to 1260, by her second marriage with King Ottokar II.", "id": 792370} {"src_title": "Fokas", "tgt_title": "Phocas", "src_document": [{"title": "Uchopení moci.", "content": "Byl setníkem ve vojsku, kterému císař Maurikios vydal v zimě roku 602 rozkaz přezimovat na avarském břehu Dunaje. Vojáci se však vzbouřili a jmenovali Foku, který byl výmluvným řečníkem a neustále vyzýval ke vzpouře, exarchou. Thrácká armáda se pak obrátila proti Konstantinopoli. V hlavním městě povstala proti málo oblíbenému (i když vojensky úspěšnému) Maurikiovi i jedna ze stran v cirku – Zelení. Rovněž část senátu otevřeně podporovala povstání. Císař ve strachu o život uprchl na ostrov poblíž Chalkedonu, zatímco Fokas, kterému Zelení otevřeli brány města, vpochodoval do Konstantinopole. Poté co se Fokas nechal aklamací potvrdit za císaře, dal Maurikia a jeho syny zajmout a následně popravit.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "O následujících letech podávají historické prameny pochmurný obraz. Nevzdělaný Fokas, který se údajně v \"sacru palatiu\" oddával pitkám a hanebnostem všeho druhu, patřil zřejmě k těm byzantským císařům, kteří postrádali jakékoliv předpoklady pro vládnutí. Během krátké doby, kdy měl zřejmě jen nepatrné ponětí o státnických povinnostech císaře a ani se nesnažil je nabýt, ztratil veškerý smysl pro realitu a věřil, že je Bohem vyvolený. Kvůli své patologické podezřívavosti nechal vyvraždit velkou část byzantských elit. Prameny líčí Foku jako ukázkového tyrana. Sami Zelení, strana v cirku, která dopomohla Fokovi na trůn, upadli v podezření, že osnují spiknutí proti císaři, poté co s jeho pomocí zdecimovali své soupeře – Modré. Brzy poté se Fokas spojil s Modrými, poněvadž mu bylo jasné, že bez podpory alespoň části lidu nemůže déle vládnout. Městským prefektem Konstantinopole byl jmenován vůdce (\"demarchos\") Modrých, čímž si císař znepřátelil Zelené a uvrhl mnohá města říše do otevřené občanské války mezi stoupenci obou démů. Anarchie, která říši v těchto letech zachvátila, ji nezničila snad jen díky přetrvávající římské správě, o kterou se stát nadále opíral. Rozbrojů mezi oběma démy zůstaly ušetřeny jen vzdálené exarcháty v Ravenně a v Kartágu na západě říše.", "section_level": 1}, {"title": "Povstání v říši, vpád Peršanů.", "content": "Krátce po Maurikiově zavraždění obnovili Avaři na Balkáně nepřátelství a zpustošili Thrákii, zatímco na východě vypukla vojenská vzpoura. Neklidná situace byla také v Arménii, kde v čele povstání stál vojevůdce Narses, jemuž se podařilo dobýt Edessu. Fokas na to vyslal vojevůdce Bonosa do Sýrie, která se rovněž vzbouřila. Ani nepřátelští Sásánovci nezaháleli. Když se velkokrál Husrav II. doslechl o krvavé výměně na trůnu v Konstantinopoli, vyhlásil Fokovi válku. Pod záminkou zbavení Římanů uzurpátora obsadil Edessu, která již byla obléhána císařským vojskem, a spojil se s Narsem. Husrav II. navrhl za kandidáta na trůn Theodosia, který měl být údajným Maurikiovým přeživším synem. Avšak netrvalo dlouho a velkokrálova přátelská pomoc se změnila v nezastřenou dobyvatelskou válku proti Byzanci. Mezopotámie, Arménie a části Malé Asie padly do jeho rukou, i přes částečně úspěšný odpor byzantských vojsk. Také Slované, s nimiž vedl Maurikios prudké obranné boje, nyní volně pronikali přes nekrytou dunajskou hranici na Balkán a do Řecka.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s papežem.", "content": "Brzy po uchopení moci si Fokas uvědomil, že vzhledem ke složité vnitropolitické situaci má nedostatek spojenců, a nesmí si proto ještě znepřátelit papeže. Oproti politice svého předchůdce, který v Itálii vedl válku s Langobardy, aniž bral ohled na papeže, nastolil bezvýhradný propapežský kurz. Uzavřel příměří s Langobardy, což však znamenalo definitivní ztrátu Itálie s výjimkou ravennského exarchátu, který se udržel až do roku 751. Císař ovšem neměl jinou možnost, neboť ve srovnání s východními provinciemi ohroženými Peršany byla vykrvácená a zpustošená Itálie takřka bezcenná. Jestliže za Maurikia italské obyvatelstvo krutě trpělo neustálými boji, nyní papež Řehoř I. děkoval strůjci míru chvalozpěvem Gloria in excelsis Deo za jeho vítězství nad Maurikiem, ačkoliv musel vědět o tom, jak hanebným způsobem se Fokas zmocnil vlády. Papež, jenž sám byl ze všech stran ohrožován Langobardy, si přesto trpkého míru cenil. Ovšem dvouletý mír uzavřený v roce 603 netrval ani po dobu, na kterou byl sjednán. Langobardský král Agilulf obsadil již před koncem příměří další části Apeninského poloostrova. Fokas byl spokojen, že udržel aspoň Ravennu, a nekladl Agilulfovu postupu žádný odpor. Když byl konečně v roce 610 císař svržen, bylo už příliš pozdě na jakýkoliv zákrok proti Langobardům. Zda k tomu za Foky existovala ještě nějaká reálná možnost, je však nejisté. Poté co v roce 607 Fokas nechal zbavit patriarchu v Konstantinopoli hodnosti ekumenického patriarchy a převedl jí na papeže, čímž uznal nárok římského biskupa na primát v církvi, bylo na Foru Romanu postaveno poslední antické dílo – Fokův sloup – „ke vzpomínce na nesčetné dobré skutky císaře, který vrátil Itálii mír a bránil svobodu“. Tento sloup se zachoval dodnes. Tím se však také zvýšila vzájemná nevraživost mezi konstantinopolským patriarchou a římským papežem. Vztahy mezi oběma církevními hodnostáři se měly nyní dále pomalu zhoršovat až k osudnému rozkolu v roce 1054. I kvůli své církevní politice, nakloněné papeži, byl Fokas velice negativně hodnocen ze strany ortodoxní církve.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a smrt Foky.", "content": "Navzdory policejnímu režimu, který císař nastolil, se opozici v Konstantinopoli podařilo spojit s Herakleiem Starším, exarchou Kartága a otcem pozdějšího stejnojmenného císaře, a přesvědčit ho k povstání. Svou roli v následném spiknutí proti uzurpátorovi sehráli zřejmě i jiní provinciální místodržitelé, neboť synovec Herakleia Staršího dobyl krátce nato Alexandrii. Když byla takto zajištěna Afrika i Egypt, exarchův syn Herakleios Mladší vyplul s flotilou z Kartága vstříc Konstantinopoli. Jakmile byly stěžně lodí viditelné v Propontidě, propukla v Konstantinopoli revoluce. Lid pronikl do císařského paláce a vyvlekl nenáviděného Foku na Herakleiovu vlajkovou loď. Když Herakleios viděl před sebou třesoucího se a o život prosícího císaře, údajně se ho zeptal: „Ty jsi ten, který vládne říši?“ Fokas mu prý odpověděl otázkou: „Budeš to dělat lépe?“ načež Herakleios nechal Foku popravit. Podle jiných, hodnověrnějších zpráv byl však Fokas zavražděn již při vstupu Herakleia do Konstantinopole. Zmíněný dialog mezi nimi je tedy pravděpodobně pouze smyšlený. Přesto i Herakleiovi nakloněné prameny mohou jen těžko zakrýt skutečnost, že krize říše propukla naplno teprve za Herakleia, kterému Sásánovci odňali Sýrii a Egypt. Teprve později se mu podařilo pomalu a za nesmírných obtíží situaci státu zlepšit. Říše se nacházela v krizi již od Maurikiovy smrti, s plnou vahou vypukla však až po roce 610.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení Fokovy vlády.", "content": "Fokova vláda představuje důležitý zlom v dějinách byzantské říše. Během několika málo let Fokova panování upadla Byzanc do chaosu. Zároveň s tím slábla také ochota germánských říší na západě uznávat nadřazenost Konstantinopole. Na těžké ekonomické a vojenské situaci říše se ovšem podíleli i předchozí vládci. Fokas byl posledním pozdně antickým císařem, neboť reformy jeho nástupce Herakleia započaly novou éru, byzantský raný středověk. Tradičně je bilance jeho vládnutí označována za katastrofální: Fokas přenechal Itálii Langobardům, většinu Balkánu Slovanům, vystavil říši smrtícím útokům Peršanů a osudově ji tak oslabil bezprostředně před začátkem islámské expanze. Navíc ještě umocnil vzájemnou řevnivost mezi patriarchou v Konstantinopoli a římským papežem. Ovšem naskýtá se otázka, zda jsou všechny tyto výtky na místě. Příčinou problémů bylo také odmítnutí císaře vládnoucími elitami, které ho nikdy nepřijaly za sobě rovného a mstily se mu obstrukcemi. V Konstantinopoli samotné měl Fokas na svědomí údajně téměř celou senátorskou elitu, čímž byla antická římská společnost vážně oslabena. Fokas byl také posledním císařem, který používal latinský titul \"Imperator Augustus\". V důsledku reorganizace říše změnil jeho nástupce tento titul na řecké \"Basileus ton Rhomaion\" (římský císař), aby tak lépe vyhovoval řeckému charakteru říše, i když s touto proměnou nebyla spojena rezignace na právní nástupnictví antického římského impéria. Je symbolické, že právě Fokas věnoval poslední umělecké dílo antickému Foru Romanu: Byl posledním císařem, který ještě dokázal – třebaže ne příliš úspěšně – aktivně zasahovat do osudu západu. Přesto by měl být Fokův převážně negativní obraz, jak líčen v pramenech a který také dodnes dominuje vědeckým názorům, brán s určitou rezervou. Všechny zprávy, popisující jeho vládu, pocházejí až z doby po jeho smrti a vznikly z větší části za vlády Herakleia, který Foku svrhl a přirozeně měl zájem na tom, aby byl znázorněn v co možná nejhorším světle. Také pro dnešní numismatiky a archeology představuje jeho vláda určitým způsobem zlom. Byl to zřejmě Fokas, kdo opět přivedl do módy vousy, neboť od jeho časů byla zobrazení císařů na mincích prováděna s vousy, což značně usnadňuje dataci. Zatímco od Konstantina I. byli téměř všichni císaři podle římského způsobu hladce oholeni (s výjimkou Juliana Apostaty, který si jako správný filozof nechal narůst vous), od dob Fokovy vlády měli téměř všichni panovníci vous (on sám ho údajně nosil, aby zakryl jizvu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fokas (po roce 547 v Thrákii – 5. října 610 v Konstantinopoli) byl byzantský císař v letech 602 až 610. Byl to uzurpátor, který podle pramenů zavedl i na tehdejší poměry skutečnou vládu teroru.", "tgt_summary": "Phocas (; , \"Phokas\"; c. 547 – 5 October 610) was Byzantine emperor from 602 to 610. The early life of Phocas is largely unknown, but he rose to prominence in 602, as a leader in the revolt against Emperor Maurice. Phocas captured Constantinople and overthrew Maurice on 23 November 602, and declared himself emperor on the same day. Phocas deeply distrusted the elite of Constantinople, and therefore installed his relatives in high military positions, and brutally purged his opponents. Phocas was an incompetent leader, both of the administration and army, and under him the Byzantine Empire was threatened by multiple enemies, with frequent raids in the Balkans from the Avars and Slavs, and a Sassanid invasion of the eastern provinces. Because of Phocas' incompetence and brutality, the Exarch of Africa, Heraclius the Elder, rebelled against him. Heraclius the Elder's son, Heraclius, succeeded in taking Constantinople on 5 October 610, and executed Phocas on the same day, before declaring himself the emperor.", "id": 2427053} {"src_title": "Tausret", "tgt_title": "Twosret", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Její téměř osmiletý vliv na dění v říši nebyl úspěšný, chaotické děje vedly k rozkladu vládních struktur, ztráty vlivu v tradičních vazalských zemích. Politickou situaci v Egyptě na konci 19. a nástup 20. dynastie popisují nápisy na stéle Setnachta nalezené v Elephantině 1971. Významná sdělení rovněž nabízí rozsáhlý text v Harrisově papyrusu.Období od konce vlády Setiho II. až do vlády zakladatele 20. dynastie Setnachta je nazýváno \"\"prázdná doba\"\". Centrální vláda se rozpadla, vládu prováděli lokální vládci, ze severu na Egypt útočily kmeny Amoritů. Mocenské postavení Egypta se významně oslabilo. Královna Tausret byla nahrazena zakladatelem 20. dynastie Setnachtem. Přijatá chronologie nenaznačuje, že převzetí moci se odehrálo nenásilně, také se uvádí možnost dobrovolné demise královny.", "section_level": 1}, {"title": "Palác královny.", "content": "Tausret si nechala vybudovat, patrně již za vlády Setiho II., svůj palác (zádušní chrám) v blízkosti chrámu Merenptaha. Prvně jej objevil, identifikoval a podrobně popsal Petrie 1897.V jedné z bočních komor narazil na dosti rozsáhlý depozit,nádoby, glazované destičky, některé s kresbou skaraba. Na řadě předmětů byly kartuše královny. Překvapivý byl nález 23 měděných plátů, dokonce byly nalezeny formy pro odlévání měděných předmětů, tenké pláty mědi určené jako obal dřevěných tyčí, také nástroje ve tvaru dlát na opracování dřeva. Desítky různých zbraní, seker, nožů, prutů. Na pěti pískovcových blocích se nacházel kartuš Tausret. Expedice Arizonské University,prováděná v letech 2004–2011, sumarizovala nálezy Petrieho a dodatečné expedicí nalezené na celkový počet 1942 artefaktů, které jsou roztroušené v různých sbírkách po celém světě. Systematicky jsou shromažďovány v \"Petrie Museum\" v Londýně . Ve zprávě o expedici je uveden aktuální model paláce Tausret.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka KV14.", "content": "Tausret si dala zbudovat hrobku již ve druhém roce vlády Setihiho II.. Její umístění v Údolí králů, bylo v rámci 19. dynastie zcela ojedinělé a také její konstrukce nekopírovala jiné již zbudované v 18. a 19. dynastii. Hrobka měla několik chodeb a komor podél osy s vyústěním do osmicípé komory s klenutým stropem. Stavba byla po dobu konfliktů mezi Setim a Amenmessem pozastavena a k obnovení došlo až ve druhém roce vlády Siptaha, kdy již vykonávala svoji regentskou vládu. Do hrobky byl vložen žulový sarkofág a hrobka byla bohatě vyzdobena, např. scéna Tausret se Siptahem obětují bohu úrody Geb.Další historie hrobky po smrti Tausret se odehrála za vlády Ramesse III., který si hrobku přivlastnil a věnoval ji památce svého otce Setnachta. Sarkofálag Tausret byl přemístěn do KV13 a později přeznačen pro syna Ramesse III. Amenherkhepeshef", "section_level": 1}, {"title": "Konec 19. dynastie.", "content": "Érou královny Tausret se nepříliš úspěšné období Egyptu uzavřelo. Vrcholné období 19. dynastie dosáhla za vlády Ramesse II., a to zhruba v polovině jeho dlouhé vlády, kdy se smlouvou o míru a vzájemné spolupráci s Chetiti ukončily více jak několik desítek let trvající vzájemné boje o hraniční oblast na severu Egypta, přibližně v oblasti Palestiny. Ramesse II. po sobě zanechal více jak 120 dětí, které přirozeně usilovaly o podíl na dědictví. Následnictví se ujal jeho 13. syn Merenptah, který po celou dobu své vlády bojoval s invazí Libyjců, aby nakonec unaven předal následnictví synovi Seti II. Egypt se rozpadl na sever ovládaný Setim, jih a Núbii usurpoval Amenmesse. Vdova, regentka Siptaha a královna Tausret nebyla připravená ani schopná rozkladu zabránit. Vládnoucí struktury se rozpadly, moc si přivlastnili místní vládci, vojenská moc Egypta neměla potřebné zajištění. Od smrti Ramsesse II. tedy uplynulo jen ~22 let a země byla na počátku kolapsu. Řada znaků již byla naplněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tausret, dcera Merenptaha a jeho druhé ženy Tachat, se stala ženou Setiho II., po jeho smrti ve spojenectvím s vlivným vezírem a kancléřem Bayemdosadili na trůn mladistvého Siptaha, který po necelých 6 letech ve věku asi 16 let zemřel. Tausrat se také, asi v 6. roce vlády Sitptaha, přičinila na odstranění ambiciozního vezíra Baye jeho exekucí. Tausret již za života Siptaha byla vzhledem k jeho mládí a také fyzickým indispozicím jeho regentkou a po jeho smrti se prohlásila za královnu v pozici panujícího faraona. Relativně samostatně vládla ještě dva roky 1192–1191 př.Kr.", "tgt_summary": "Twosret (\"Tawosret, Tausret\", d. 1189 BC conventional chronology) was the last known ruler and the final Pharaoh of the Nineteenth Dynasty of Egypt. She is recorded in Manetho's Epitome as a certain \"Thuoris, who in Homer is called Polybus, husband of Alcandra, and in whose time Troy was taken\". She was said to have ruled Egypt for seven years, but this figure included the nearly six-year reign of Siptah, her predecessor. Twosret simply assumed Siptah's regnal years as her own. While her sole independent reign would have lasted for perhaps one to one-and a half full years from 1191 to 1189 BC, this number now appears more likely to be two full years instead, possibly longer. Excavation work by the University of Arizona Egyptian Expedition on her memorial temple (\"temple of millions of years\") at Gournah strongly suggests that it was completed and functional during her reign and that Twosret started a regnal year 9, which means that she had two and possibly three independent years of rule, once one deducts the nearly six-year reign of Siptah. Her royal name, Sitre Meryamun, means \"Daughter of Re, beloved of Amun.\"", "id": 1936635} {"src_title": "Teti", "tgt_title": "Teti", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "O Tetiho vládě a jeho činech není příliš mnoho známo. Poskytl výsady chrámu v Abydu a podílel se na rozvoji uctívání bohyně Hathory v Dendeře. O rozvinutém obchodu za jeho vlády svědčí importy z Byblu a Puntu. Délka jeho vlády není známa, uvádí ji pouze Manehto a stanovuje ji na 30 let. Víc je toho známo i o jeho několika hodnostářích. V době jeho vlády musely panovat velmi neutěšené poměry. Na konci své vlády byl zavražděn uzurpátorem Veserkarem, který jej vystřídal na trůně. Manehto tvrdí, že Tetiho zabila jeho vlastní tělesná stráž. Po krátké vládě se však po Veserkareovi doslova slehla zem.", "section_level": 1}, {"title": "Tetiho významní hodnostáři.", "content": "Protože Teti patrně nepocházel z hlavní královské linie předcházející dynastie, opíral se o úzkou skupinu věrných hodnostářů. První čtyři výše jmenované oženil se svými dcerami Příznačné je, že za Tetiho panování rostl počet úředníků i kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Králova hrobka.", "content": "Teti si svoji hrobku, pyramidu, nechal postavit v Sakkáře, několik set metrů od známé stupňovité pyramidy krále Džosera. Tetiho pyramida byla poměrně malá, měřila asi 43 metrů, její základna měla rozměry 64x64 metrů. Dodnes se z ní zachovala pouze hromada kamení a štěrku. Byla postavena z nepečlivě opracovaných kvádrů z žuly. Zbytky její vnitřní části také nejsou příliš dobře zachovalé, značně je poškodili lupiči a čas. Z Tetiho pyramidy se nám však zachovala velká část Textů pyramid, jimiž byla jeho hrobka vyzdobena. Překvapivě se zde zachoval i králův sarkofág. Kolem Tetiho pyramidy je pohřbena většina hodnostářů z jeho doby. Některé z nich ale byly záměrně zničeny ještě za panovníkovy vlády. To může znamenat, že faraon s opozicí zúčtoval tvrdě, protože co může být větším trestem, než znemožnit opozičníkům posmrtnou existenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teti, řecky Othoés, byl prvním egyptským faraonem 6. dynastie. Vládl přibližně v letech 2305–2279 př.Kr.. Na trůn nastoupil po posledním králi 5. dynastie, Venisovi. Za jakých okolností se na trůn Teti dostal, není známo. Předpokládá se, že mezi smrtí Venise a nástupem Tetiho na trůn byla časová přetržka, nicméně úřednická vrstva nástupnictví zřejmě podpořila. Teti nebyl Venisovým synem, ale možná byl jeho zetěm.. H.Altenmüller (německý egyptolog) za Tetiho otce uvádí Venisova úředníka (vezíra) Schepsipuptaha a Venisovy dcery Iput vycházeje z nápisů v hrobce Mehua.", "tgt_summary": "Teti, less commonly known as Othoes, sometimes also Tata, Atat, or Athath in outdated sources, was the first pharaoh of the Sixth dynasty of Egypt. He is buried at Saqqara. The exact length of his reign has been destroyed on the Turin King List but is believed to have been about 12 years.", "id": 739691} {"src_title": "Osorkon II.", "tgt_title": "Osorkon II", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Trůnu se ujal po otci Takelotovi I. Asi ve čtvrtém roce vlády se stal vládcem Horního Egypta velekněz Amona Herisies v Karnaku ( syn Šešonka II.) jeho bratranec a prohlásil se faraonem. Vzájemné vztahy se vyostřily. Teprve po smrti Hersiese (~860 př. Kr.) Osorkon II. upevnil svou pozici. Účelově za nástupce velekněze Herisese jmenoval veleknězem Amona svého syna Nimlota a dalšího syn Šešonka veleknězem boha Ptaha v Memfis. Tím sjednotil vládu nad celým Egyptem.
Egypt uplatňoval svůj mocenská zájem do zemí zasahujících Palestinu a Sýrii a v době vlády Osorkona II. (ovšem i jeho následníků) se střetával s narůstajícím vzestupem Asyrie a její expanse do jižních zemí. K většímu vojenskému boji došlo ~853 př.Kr. u města Karkery . Egyptské vojsko a další spojenečtí králové z Levanty postup Asyřanů, vedených Salmanassarrem III., zastavily. . Bylo ovšem obvyklé, že si obě strany, ve svém pojetí výsledku bitvy, vítězství připsaly na svou stranu. Významný vliv Asyřanů v Egyptě se prosadil až ve 23. dynastii.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby monumentů.", "content": "Nejvýznamnější stavbou Osorkon II. byl chrám kočičí bohyni Bastet v Bubastis, kde nechal vystavět monumentální síň z červené žuly, vyzdobenou reliefními scénami sebe a své manželky Karomamy, k příležitosti jubilea svátku Heb-sed v 22. roce své vlády. Jeho další stavby se nacházejí v Memfis, Tanis, Thébách a také v Leontopolis. Votivní nápisy Osorkona II. se zachovaly na různých místech v Egyptě. U druhého pylonu chrámu v Karnaku je obelisk, na němž je nápis, že v 15. roce vlády Osorkona II. došlo k Zatmění Měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Hrobku Osorkona II. v Tanis (NST I) otevřel P.Montet v roce1939 . Kromě sarkofágu z masivního granit a víkem z recyklované sochy z Ramessovského období 20. dynastie a několika fragmentů z kanopický nádob, se nic víc nenalezlo. Hrobka byla vyloupena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osorkon II. Usermaatra Setepenamón byl pátým egyptským faraonem 22. dynastie v období Třetí přechodné doby , kdy byl Egypt rozdělen na dvě relativně samostatné části. Horní Egypt ovládali kněží v Thébách a Dolní Egypt, kde si vládce přisvojoval tradiční titul faraona. Sídlo Osorkona II. bylo v Bubastis, ve východní části nilské delty. Vládl přibližně v letech 872-842 př.Kr.", "tgt_summary": "Usermaatre Setepenamun Osorkon II was the fifth king of the Twenty-second Dynasty of Ancient Egypt and the son of King Takelot I and Queen Kapes. He ruled Egypt from approximately 872 BC to 837 BC from Tanis, the capital of that dynasty. After succeeding his father, Osorkon II was faced with the competing rule of his cousin, King Harsiese A, who controlled both Thebes and the Western Oasis of Egypt. Potentially, Harsiese's kingship could have posed a serious challenge to the authority of Osorkon, however, when Harsiese died in 860 BC, Osorkon II acted to ensure that no king would replace Harsiese. He appointed his son, Nimlot C, as the high priest of Amun at Thebes, which would have been the source for a successor to Harsiese. This consolidated the king's authority over Upper Egypt and thereafter, Osorkon II ruled over a united Egypt. Osorkon II's reign was a time of prosperity for Egypt and large-scale monumental building ensued.", "id": 1030230} {"src_title": "Valdštejnský palác", "tgt_title": "Wallenstein Palace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento palácový komplex dal v letech 1623–1630 vystavět jeden z nejmocnějších a nejbohatších šlechticů té doby Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna na místě Trčkovského paláce, a dalších 23 domů, tří velkých zahrad a cihelny. Palác měl svou velkolepostí zastínit i Pražský hrad. Původně nevýznamný a chudý příslušník české šlechty se výhodnými sňatky i koupěmi domohl značného majetku i postavení na císařském dvoře. Vojevůdce byl povýšený roku 1623 na knížete, roku 1627 jmenovaný vévodou frýdlantským a roku 1629 vévodou meklenburským. V roce 1625 se stal generalissimem císařské armády. Roku 1632 bojoval se Sasy a se Švédy se střetl v bitvách u Norimberku a u Lützenu. V roce 1634 byl prohlášen císařskými dekrety za zrádce říše a císařskými důstojníky byl zavražděn v Chebu. Jeho majetek v Čechách byl zkonfiskován. V době jeho největší slávy mu patřila značná část Čech od Frýdlantu přes Jičín, ze kterého chtěl zřídit hlavní město svého panství, až skoro ke Hradci Králové. V té době se rozhodl vybudovat honosné sídlo, které by konkurovalo i Pražskému hradu. Pro budování Valdštejnského paláce pozval významné architekty, stavitele, malíře, sochaře i další umělce a řemeslníky. Na stavbě paláce působilo více stavitelů: Andrea Spezza, který měl za sebou již pozoruhodná díla v Německu, Rakousku a Polsku, Giovanni Battista Pieroni, mj. i autor několika Valdštejnových staveb v Jičíně, a Nicolò Sebregondi, působící předtím především v Římě a Mantově. Situace s architekty paláce je složitá, protože se nedochovaly patřičné historické doklady. Dlouhou dobu byl za architekta považován Andrea Spezza, dnes se ukazuje jako velice pravděpodobné, že byl pouze prováděcím stavitelem a vlastním architektem paláce byl Giovani Battista Pieroni. Niccolo Sebregondi nastoupil do Valdštejnových služeb až roku 1630 nebo 1631 a do podoby paláce zasáhl již jenom několika (i když významnými) jednotlivými zásahy. Uměleckou výzdobu zahrady svěřil Valdštejn někdejšímu císařskému sochaři Rudolfa II., Adrianovi de Vries. Ten ve Valdštejnské zahradě vytvořil unikátní soubor soch, sousoší a kašen spojující pozoruhodnou estetiku manýristického typu s dynamikou nastupujícího baroka. Sochy byly v roce 1648 uloupeny švédskými vojsky a teprve v letech 1912–1918 byla zahrada ozdobena jejich věrnými kopiemi.", "section_level": 1}, {"title": "Palác.", "content": "Úctyhodné jsou především rozměry areálu paláce, jehož délka činí 340 metrů a největší šířka celkem 172 metrů. Pouze obytná část paláce rozložená kolem čtyř nádvoří bez zahrady dosahuje rozměrů cca 150×110 metrů. Soubor budov je členěn na hlavní obytnou budovu se dvěma nádvořími, křídlo koníren (Trčkovské křídlo) s přilehlým třetím dvorem přístupným branou z ulice, následuje jednopatrová budova (Černínské atrium) s nádvořím, původně určená pro pážata a jejich preceptora. Směrem k Jízdárně se nachází ještě jednopatrové protáhlé křídlo. Jižní a jihovýchodní strana zahrady je v délce 200 metrů uzavřena vysokou zdí s 52 oblouky. Na ni navazuje na jihu krápníková stěna s grottami (jeskyněmi) a s voliérou, za kterou byla původně velká centrální prostora, dnes začleněná k sousednímu augustiniánskému klášteru. Na severovýchodě je zahrada ukončena budovou jízdárny, se kterou sousedí bývalý hospodářský dvůr paláce, upravený jako zahradní parter při vstupu do stanice metra. Zdobí jej kopie plastik F. M. Brokoffa. Architektura paláce je členěna stovkami funkčních či slepých oken, desítkami portálů, vikýřů, štukových dekorativních prvků, ve kterých se stejně jako na dřevěných vratech a dveřích objevuje jako součást výzdoby lví hlava – heraldický motiv z valdštejnského erbu. I další umělci, kteří pracovali na výzdobě paláce, patřili k tehdejším špičkám ve svém oboru, jako například tvůrci štukové výzdoby Domenico Canevalle, Santino Galli a hlavně malíř Baccio di Bianco, který vyzdobil freskami nejvýznamnější prostory paláce. V Hlavním sále zpodobnil Albrechta z Valdštejna jako boha Marta na válečném voze, ve freskové výzdobě kaple má Valdštejnovy rysy postava sv. Václava. Mytologické náměty zvolil pro Mytologickou (Ovidiovu) chodbu a Audienční síň, astrologické a astronomické symboly ztvárnil v Astrologické chodbě, na jejíž výzdobě se podíleli i další umělci. Jedním z mála domácích umělců byl Vriesův žák Arnošt Heidelberger, který je autorem sochařské výzdoby kaple a jejího oltáře. Kaple patří k nejzajímavějším interiérům paláce. Stísněný půdorys a výška 16 metrů stupňuje její vertikalitu. Stěny jsou pokryty malbami s náměty ze života sv. Václava a s mariánským cyklem s výjevy Zvěstování Panně Marii, Navštívení Panny Marie, Narození Krista, Klanění Tří králů, Útěk do Egypta, Nanebevzetí Panny Marie, Korunování Panny Marie a holubice Ducha svatého uprostřed klenby jako součást scény Zvěstování. V západní stěně jsou prolomena okna oratoří, které sloužily v 1. patře vévodovi, v 2. patře jeho manželce a podstřešní oratoře na půdě byly určeny služebnictvu. Stěny oratoře vévody pokrývají malby s námětem mučednické smrti biskupa, patrně sv. Eusebia. Největší prostorou paláce je Hlavní sál (24×12 metrů), prostupující dvě poschodí. Je situován na místě bývalého Trčkovského paláce s hlavním průčelím směrem na Pražský hrad. Na štukované klenbě jsou kromě fresky boha Marta figury géniů a vojenské emblémy. Mramorové ostění pochází až z roku 1853, kdy sem bylo přeneseno z Černínského paláce na Hradčanech. Kolmo na sál jsou reprezentační místnosti Valdštejnovy – salonky, z nichž první je opatřen koženými tapetami, nad krbem je jezdecký portrét Valdštejna. Nástropní malby jsou dílem P. Maixnera z poloviny 19. století. V nárožní komnatě, audienční síni, zaujme freska antického kováře Hefaista a bohaté nástropní štukatury, rovněž dílo Biancovo. Na straně paláce proti Hlavnímu sálu jsou nad sebou dvě již zmíněné chodby: Mytologická a Astrologická. Strop sousední pracovny, upravené ve 2. polovině 19. století, zdobí rozsáhlá freska s námětem Hélia na voze doprovázeného Hórami, jejíž kompozice je převzata od G. Reniho v Casino Rospigliosi v Římě. Z Mytologické chodby se dá vstoupit do východní části paláce, kde byla v přízemí rozsáhlá konírna pro téměř 40 koní. Zajímavostí je, že každý kůň měl nad úvazem svůj portrét. Interiéry paláce obsahují mimo tyto reprezentační prostory množství dalších obytných místností spojených několika točitými schodišti. Areál uzavírá na východě monumentální objekt jízdárny – její prostor měří asi 900 m² – s okny na jižní stěně a výhledem do zahrady a na umělý rybníček.", "section_level": 1}, {"title": "Astrologická chodba.", "content": "Astrologická chodba Valdštejnského paláce je vymalována symboly srozumitelnými pouze pro zasvěcené do tajných nauk. Palác byl inspirován především severem Itálie (Lombardie, Janov). Byla to oblast, odkud se po bitvě na Bílé hoře rekrutovali umělci, obnovující zpustošený a sociálně převrstvený střed Evropy. Došlo mimo jiné k ústupu protestantské šlechty z Čech, kromě rudolfínské elity izolované jeho esoterismem. Sem patří zejména Johannes Kepler, který byl protestant a v Praze našel útočiště. Byl to nejen urozený muž, ale hlavně vynikající astronom a astrolog. Valdštejn ho poznal již v mládí za svého pobytu v cizině a je velmi pravděpodobné, že s ním měl v Praze, sám astrologii horlivě oddán, úzké styky. Odtud zřejmě pramení přeplněnost Valdštejnského paláce zasvěcenou symbolikou.", "section_level": 2}, {"title": "Zahrada.", "content": "K paláci přiléhá rozlehlá zahrada, do které se budova otvírá monumentálními arkádami saly terreny. Zahrada ve stylu francouzského parku se stříhanými živými ploty je ozdobena fontánami a sochami od Adriana de Virese. Dále se v zahradě nachází velká voliéra, grottová stěna a na straně u jízdárny vodní nádrž s malým ostrůvkem. V zahradě jsou chovány ptáci a ryby a pěstovány květiny ve skleníku.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Evropská unie udělila Kanceláři Senátu 9. května 2003 ocenění Europa Nostra za citlivé restaurování a rekonstrukci Valdštejnského paláce. Přípravu celkové rekonstrukce Valdštejnského paláce zahájila Kancelář Senátu v roce 1996 a poslední fáze obnovy byla dokončena v roce 2000. Citlivou rekonstrukcí Valdštejnského areálu se podařilo odstranit řadu stavebních a statických poruch, vedle toho byly odstraněny nevhodné stavební zásahy učiněné v předchozích letech. Podařilo se architektonicky obnovit historický ráz Valdštejnského paláce, zahrady s dominantní salou terrenou a výstavním prostorem ve Valdštejnské jízdárně. Valdštejnský palác je součást národní kulturní památky \"sídlo Parlamentu České republiky\". V roce 2016 proběhla komplexní památková oprava budovy A, která byla poškozena prasklinami ve zdivu a zatékáním vadnou střešní krytinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valdštejnský palác je objekt v Praze na Malé Straně, jedna z nejvýraznějších staveb českého raného baroka a v současné době sídlo Senátu Parlamentu ČR. Součást komplexu Valdštejnského paláce tvoří také Valdštejnská zahrada a Valdštejnská jízdárna. Senát spravuje dále sousední Kolovratský palác a Malý Fürstenberský palác.", "tgt_summary": "Wallenstein Palace () is a Baroque palace in Malá Strana, Prague, that served as a residence for Imperial Generalissimo Albrecht von Wallenstein and now houses the Senate of the Czech Republic.", "id": 1239629} {"src_title": "Depersonalizace", "tgt_title": "Depersonalization", "src_document": [{"title": "Derealizace.", "content": "Depersonalizaci často doprovází derealizace, která se ji podobá, ale týká se vnějšího okolí, hmotných objektů a druhých lidí. Obě se mohou vyskytovat i nezávisle na sobě. Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou. Může se zdát plochý a dvojrozměrný podobně jako kresba na papíře nebo obrázek na monitoru počítače. Nebo jakoby se celý život odehrával v televizi nebo kině a osoba jej sledovala jen jako pasivní divák. Dobře známá místa mohou být najednou prožívána jako cizí a neznámá. Blízcí lidé se mohou rovněž zdát cizí. Druzí mohou být vnímáni jako stroje, roboti či jako herci na divadelním jevišti. Osoba může mít pocit, jakoby věci kolem ní nebyly hmotné a skutečné, jakoby se jí jen zdály nebo doopravdy neexistovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Depersonalizační a derealizační syndrom.", "content": "Depersonalizace a derealizace je přechodně prožívána v nejrůznějších situacích a v různé míře s ní má zkušenost velká část populace. Může se objevit po stresu, při únavě, v průběhu dětství, dospívání nebo jiných vývojových etap, také se objevuje bez zjevného důvodu. Pokud je zažívána trvale nebo se opakovaně, epizodicky vrací, může být příznakem psychické poruchy, která je dle MKN-10 nazývána depersonalizační a derealizační syndrom a dle DSM-IV depersonalizační porucha (depersonalization disorder). Depersonalizační a derealizační syndrom býval považován za vzácnou poruchu, nověji se ale ukazuje, že jím trpí 1 % až 2 % populace. MKN-10 jej řadí mezi neurotické poruchy, DSM-IV mezi disociativní poruchy. Oba manuály shodně uvádějí neporušené testování reality, tzn. že nejde o psychotickou poruchu, osoba netrpí bludy a halucinacemi, svůj stav si uvědomuje, je jím značně znepokojena a obtěžována a zpravidla jej chce změnit. Svůj stav se snaží popsat metaforicky („cítím se \"jako bych\" byl stroj, \"jako bych\" ani neexistoval…“), čímž dává najevo uvedený náhled, ale také obtíže, které jí uchopení zvláštních stavů činí. Depersonalizační a derealizační syndrom může začít náhle z čista jasna (např. po požití drogy, často společně s panickou atakou) nebo se může postupně léta plíživě rozvíjet. Existují i fyzické příčiny depersonalizace a derealizace. Typicky začíná v období dospívání, ale osoba jím může být postižena i od nejranějšího dětství či dospělého věku. Často se jedná o dlouhodobou obtíž trvající měsíce, léta i desetiletí. Syndrom je stejně rozšířen mezi muži a ženami. Depersonalizace a derealizace bývají často spoluzažívány s celou řadou jiných psychických poruch a symptomaticky se s nimi překrývají. Vyskytují se společně s depresí, úzkostí, se záchvaty paniky, s poruchami příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchou, obsedantně kompulzivní poruchou, poruchami osobnosti aj. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje přítomnost symptomů depersonalizace a derealizace ani jejich intenzitu, což podporuje koncepci depersonalizačního a derealizačního syndromu jako samostatné poruchy s nezávislým průběhem. Někdy se rozlišuje primární a sekundární forma syndromu, podle toho, zda v klinickém obraze pacienta syndrom dominuje nebo je naopak přidružen k jinému psychickému onemocnění. Současná psychiatrická praxe preferuje diagnostiku úzkostných, afektivních, osobnostních a jiných poruch na úkor depersonalizačního a derealizačního syndromu a ten většinou chápe jen jako sekundární, přidružený fenomén. Etiologie syndromu není zcela známá. Kromě neurobiologických faktorů se na jeho vzniku může podílet psychické trauma. Znecitlivující a disociační komponenty depersonalizace a derealizace se v průběhu traumatu jeví jako účelné a adaptivní. Mimo oblast psychiatrie a psychologie se objevují teorie přičítající vznik depersonalizace a derealizace oslabení imunity (rtuť, toxiny, leaky gut syndrom). Léčba syndromu je obtížná. Užívají se psychofarmaka (antidepresiva skupiny SSRI v kombinaci s lamotriginem, benzodiazepiny aj.) a doporučuje se dlouhodobá psychoterapie (psychodynamické, kognitivně behaviorální terapie aj.). Léčbu syndromu komplikuje, že je zřídkakdy diagnostikován. V případě postupného, plíživého počátku syndromu může být jeho význam podceněn a často je mylně interpretován a léčen jako tělesná porucha. V případě náhlého počátku syndromu se pacient může obávat počátečního šílenství a negativního nálepkování a o svém problému raději mlčí. Okolí na postižené osobě zpravidla přítomnost syndromu nerozpozná. Ta může být přes obtížnost svých psychických stavů docela dobře sociálně adaptovaná. Otupění či ztráta emocí a empatie může nicméně komplikovat navázání a udržení partnerského vztahu a poruchy v kognitivní oblasti mohou zhoršit pracovní výkon nebo dokonce způsobit pracovní neschopnost.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Termín depersonalizace (dépersonalisation) poprvé použil francouzský psychiatr Ludovic Dugas roku 1898. Zprávy o prožitcích pacientů, které depersonalizaci připomínají, se datují ale již dříve, minimálně od první poloviny 19. století (např. J.E. Esquirol, A. Zeller, M. Billod, W. Griesinger, později M. Krishaber). Termín derealizace zavedl a jako samostatný koncept vyčlenil německý psychiatr Wilhelm Mayer-Gross (1889–1961) roku 1935. V Čechách se depersonalizaci poprvé a nejvíce věnoval Antonín Heveroch (1869–1927), který roku 1910 v periodiku Časopis lékařův českých v šestidílném seriálu \"O poruchách jáství\" demonstroval 8 vlastních a 29 převzatých chorobopisů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Depersonalizace je psychický symptom s širokou škálou projevů. Nejobecněji řečeno se vyznačuje zdáním neskutečnosti sebe sama. Zahrnuje tyto vybrané projevy: Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována. To se může týkat všech smyslových modalit – když se např. něčeho dotýká, je to jako by se toho dotýkal někdo jiný; když mluví, slyší mluvit jakoby někoho cizího apod. Někdy se lekne při pohledu do zrcadla, neboť místo sebe sama vidí v zrcadle jakoby někoho neznámého. Může se cítit odhmotněná, jako by nestála pevně na zemi, ale nadnášela se – jako by její tělo bylo zhotoveno z prázdna, vzduchu nebo třeba vaty. Může trpět strachem, že každou chvíli zmizí, zešílí nebo zemře – jako by se v nejbližší chvíli měla oddělit její duše od těla nebo se již oddělila. Časté jsou také pocity ztráty kontroly – osoba má dojem, že neovládá svoje tělo a jeho části, připadá si např. jako loutka bez vlastní vůle nebo jako pozorovatel spíše než činitel svého života. Sama sebe může prožívat jako by byla stroj, robot nebo automat. Příznačné je také změněné vnímání času (běží mnohem rychleji, jindy naopak velmi pomalu), změněné vnímání těla a prostoru (zvětšuje se nebo zmenšuje), ztráta smyslu pro tělesné hranice, ztráta nebo otupění emocí a empatie, ztráta životní motivace, ztráta smyslu pro důsledky svého chování, zhoršená soustředěnost, paměť a představivost, smyslová otupělost, závratě, mimotělní zážitky aj.", "tgt_summary": "Depersonalization can consist of a detachment within the self, regarding one's mind or body, or being a detached observer of oneself. Subjects feel they have changed and that the world has become vague, dreamlike, less real, lacking in significance or being outside reality while looking in. Chronic depersonalization refers to depersonalization/derealization disorder, which is classified by the DSM-5 as a dissociative disorder, based on the findings that depersonalization and derealization are prevalent in other dissociative disorders including dissociative identity disorder. Though degrees of depersonalization and derealization can happen to anyone who is subject to temporary anxiety or stress, chronic depersonalization is more related to individuals who have experienced a severe trauma or prolonged stress/anxiety. Depersonalization-derealization is the single most important symptom in the spectrum of dissociative disorders, including dissociative identity disorder and \"dissociative disorder not otherwise specified\" (DD-NOS). It is also a prominent symptom in some other non-dissociative disorders, such as anxiety disorders, clinical depression, bipolar disorder, schizophrenia, schizoid personality disorder, hypothyroidism or endocrine disorders, schizotypal personality disorder, borderline personality disorder, obsessive–compulsive disorder, migraines, and sleep deprivation; it can also be a symptom of some types of neurological seizure. In social psychology, and in particular self-categorization theory, the term \"depersonalization\" has a different meaning and refers to \"the stereotypical perception of the self as an example of some defining social category\".", "id": 1019373} {"src_title": "Užhorod", "tgt_title": "Uzhhorod", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Užhorod patřil před příchodem Uhrů mezi města slovanská; tehdy se zde nacházela východní část území osídleného Bílými Chorvaty. Ti zde vybudovali pevnost a sídlo raně městského typu. Na počátku 10. století se zde objevili Uhři, kteří se města, stejně jako celé Panonské nížiny, zmocnili. Ve středověku byl Užhorod uherským městem; bylo zde centrum Užské župy a ještě kolem roku 1910 tvořili Maďaři kolem 80 % obyvatel. Roku 1872 sem dorazila železnice z Čopu, později prodloužená přes Užocký průsmyk do Lvova. Mezi lety 1919 a 1938 bylo hlavním městem Podkarpatské Rusi, součásti Československa. Po roce 1925 byl dokonce jediným rusínským městem s většinou československé národnosti (38%). V těchto letech probíhal velký rozvoj: vzniklo mnoho budov v typickém československém stylu (např. legiodům), postavily se nové čtvrti (jako například Malé Galago). V září roku 1921 navštívil město prof. dr. Tomáš Garrigue Masaryk, poprvé jako prezident Republiky Československé. Roku 1938 se Užhorod (a celý jih Zakarpatí) stal na základě Vídeňské arbitráže opět součástí Maďarska. Dne 27. října 1944 osvobodil město 4. ukrajinský front. Po II. světové válce byla Podkarpatská Rus předána Sovětskému svazu, a Užhorod se tak stal součástí Ukrajinské SSR. Ještě téhož roku (1945) byla založena Užhorodská národní univerzita. Současné postavení hlavního města Zakarpatské oblasti má Užhorod od roku 1946, od roku 1991 je součástí nezávislé Ukrajiny. Roku 2002 zde byla zřízena busta Tomáše Garrigue Masaryka ve čtvrti Malé Galago v parku na vysokém čtyřhranném pylonu; jeho socha ve městě stála již v roce 1928 na tehdejším hlavním Masarykově náměstí a po okupaci Hortyovským Maďarskem byla v roce 1939 svržena (nalezena Američany v Pasově, po válce byla dvakrát odhalena 1945 a 1968 v Hranicích na Moravě, kam byla předána americkou armádou a roztavena byla teprve v době normalizace v Kroměřížských strojírnách). Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny (1991) byl za starostu města několikrát zvolen kontroverzní podnikatel Serhij Ratušňak, jenž se v roce 2009 stal nechvalně známý svými antisemitskými výroky, zejména v souvislosti s tehdejším presidentským kandidátem Arsenijem Jaceňukem.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a památky.", "content": "V Užhorodu, stále oblíbenějším cíli turistů, jsou k vidění architektonické památky nejrůznějších období. Dominantou je Užhorodský hrad, stojící na 30 m vysoké sopečné vyvýšenině; dnes je zde muzeum s několika expozicemi. Nedaleko je také skanzen lidové architektury. Řeckokatolická katedrála se dvěma věžemi byla postavena roku 1646 a sloužila původně římským katolíkům. Užhorodská synagoga dosud stojí, byla však přeměněna na filharmonii a zbavena všech náboženských předmětů. Dále se zde nachází množství kostelů různých vyznání, kino a také divadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Toto město má již 6 turistických známek – č. 1 pro Horjanskou rotundu, č. 6 pro skanzen, č. 18 pro bustu T. G. Masaryka, č. 70 pro synagogu, č. 96 pro Užgorodský hrad a č. 136 pro krčmu „Deci u notáře”.", "section_level": 1}, {"title": "Spolky.", "content": "Podkarpatská astronomická společnost byla založena v roce 1928 jako první pobočka České astronomické společnosti. Jejím hlavním úkolem bylo šíření poznatků z astronomie mezi nejširší veřejností. Zakladatelem byl František Pešta, který působil na finančním úřadě v Podkarpatské Rusi. Na základě dohody s Českou astronomickou společností byl každý člen Podkarpatské astronomické společnosti v Užhorodě zároveň členem České astronomické společnosti v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Mezi nejúspěšnější sporty ve městě patří fotbal a ženská házená.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Užhorod leží na jednokolejné elektrifikované trati Čop – Sambir – Lvov. Zdejší nádraží bylo počátkem 21. století rozšířeno a rekonstruováno. Odjíždějí odtud rychlíky do celé Ukrajiny a také do Moskvy; mezinárodní a další dálkové vlaky odjíždějí z nedalekého Čopu. Také zde začíná železniční trať Užhorod – Haniska pri Košiciach sloužící pouze pro nákladní dopravu. Město má i autobusové nádraží, ze kterého několikrát denně jezdí linkový autobus do slovenských Michalovců a Košic. Funguje zde také mezinárodní letiště. V Užhorodě končí plynovod Sojuz, který sem přivádí plyn z ruského Orenburgu. Užhorod je jediné oblastní město na Ukrajině, ve kterém není elektrická doprava, přepravu zajišťují pouze autobusy a maršutky (minibusy), v plánu sice bylo zavedení trolejbusové sítě, ke kterému z neznámých důvodu nedošlo. Dále je Užhorod velkým silničním dopravním uzlem. Vedou zde evropské silnice: E 50, E 58. Krom toho se zde ještě nachází Užhorodská dětská železnice. Vzdálenost k nejbližším evropským metropolím: Větší města v okruhu Užhorodu:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Od středověku do začátku 20. století byli převažující národností Maďaři. Město mělo do holocaustu velmi silnou židovskou komunitu, cca 30 % všech obyvatel města v r. 1941. Časté politické a teritoriální změny však etnickým složením obyvatelstva řádně zamíchaly. Podle sčítání v roce 2001, kdy zde žilo 117 317 obyvatel, tvořili Ukrajinci a Rusíni 77,8 %, Rusové 9,6 %, Maďaři 6,9 %, Slováci 2,5 % a Romové 1,5 %. Mezi vyznáními převládá řecké katolictví a pravoslaví.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a Klima.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reliéf a hydrografie.", "content": "Město se nachází v nadmořské výšce asi 120 metrů v podhůří Karpat na řece Už (105 km na Ukrajině). Rozloha města je 41,56 km². Délka města od severu k jihu je 12 km od východu na západ je 5 km. Nejvyšším bodem je Daybovetska – 224 m n. m. Plocha zeleně a výsadby činí 1,574 hektarů. Navíc je Užhorod obklopen lesy. Velká část území města je pravobřežní (Staré Město). Břehy Už spojuje 7 mostů.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Podnebí je kontinentální s horkými léty a mírnými zimami. Významný vliv na klima ve městě mají Karpaty, které chrání město před studenými větry ze severu. Průměrná roční teplota je 10,1 °C , nejnižší je v lednu (−1,7 °C), naopak nejvyšší je v červenci (20,9 °C). Během roku ve městě spadne 748 mm srážek, nejméně jich je v únoru a dubnu, nejvíce pak v červnu a červenci. Minimální roční úhrn srážek je (443 mm) byl naměřen v roce 1961, maximální (1134 mm) byl změřen v 1980. Maximální denní úhrn srážek je (75 mm) naměřen v červnu. Každý rok napadne ve městě sněhová pokrývka, její výška je však zanedbatelná. Průměrná relativní vlhkost vzduchu je 72 %, nejnižší je v dubnu – 62 %, nejvyšší je naopak v prosinci – 83 %.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Město má konzuláty v Maďarsku a na Slovensku. Užhorod uzavřel partnerství s následujícími městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Užhorod ( / \"Užhorod\"; / \"Ugohrad\"; / \"Užgorod\"; ; ; ) je město oblastního významu na západní Ukrajině na řece Uh (ukrajinsky Уж/\"Už\"; odtud také název města), přímo u hranice se Slovenskem. Je centrem Zakarpatské oblasti a okolního Užhorodského rajónu. V roce 2006 mělo město 116 000 obyvatel; je tedy nejen nejzápadnější, ale také nejmenší oblastní metropolí na Ukrajině. Město má dobře rozvinutý průmysl, zastoupený je zejména dřevozpracující, nábytkářský, strojírenský, chemický a potravinářský. Kultura a školství má ve městě bohatou tradici. Nachází se zde několik muzeí, divadlo a od roku 1945 i Užhorodská národní univerzita.", "tgt_summary": "Uzhhorod (, ; , or \"Užhorod\") previously and historically known as Ungvár (in Hungarian; ) is a city located in western Ukraine, at the border with Slovakia and near the border with Hungary. The city is located nearly within the same distance to the three nearest seas: the Baltic, the Adriatic and the Black Sea (650-690 km) making it the most inland city in this part of Europe. It is the administrative center of Zakarpattia Oblast (region), as well as the administrative center of the surrounding Uzhhorod Raion (district) within the oblast. The city itself is also designated as city of oblast significance, a status equivalent to that of a raion, and does not belong to Uzhhorod Raion. Population: .", "id": 1989551} {"src_title": "Juraj Jánošík", "tgt_title": "Juraj Jánošík", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a narození.", "content": "Juraj Jánošík se narodil v kysucké vsi Terchová, pravděpodobně na kopaničářské samotě U Jánošů. Byl pokřtěný v kostele Nejsvětější Trojice ve Varíně dne 25. ledna 1688. Jeho rodiči byli Martin Jánošík a Anna rozená Cesneková, kmotry Jakub Merjad a Barbara Krištofiková z Terchové. Podle stejné matriky měl Juraj sourozence Jana, Martina, Adama a Barbaru. Chlapců totožného jména a příjmení se však v matrice vyskytuje několik. Někteří vědci na základě jiných dobových dokumentů považují za správné datum Jánošíkova křtu 16. květen 1688, za jeho rodiče Michala Jánošíka a Barbaru rozenou Cingelovou, za kmotry Pavla Laurinčíka a Dorotu Bobanovou, všechny z Terchové. Podle této teorie měl Juraj staršího bratra Jana a mladší sestru Barbaru.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenské angažmá (1706–1710).", "content": "Okolo roku 1706 Jánošík vstoupil do oddílů podporujících Františka II. Rákócziho, který se roku 1703 postavil do čela stavovského povstání proti Habsburkům. Jánošík strávil několik let v pěším pluku pod velením plukovníka Wilhelma Winklera (Viliam Vinkler). Zřejmě po rozhodující porážce kuruckého vojska v bitvě u Trenčína 30. srpna 1708 se vrátil do Terchové, ale již zanedlouho vstoupil do císařské armády – není známo, zda dobrovolně, či z přinucení. Byl posádkou na hradě v Bytči, kde byl tenkrát uvězněn zbojník Tomáš Uhorčík. Tvrzení některých historiků, že Uhorčíkovi pomohl k útěku, není ověřitelné a zakládá se pouze na zmínce v soudním protokolu, který uvádí, že Jánošík vězni „poskytl mnohá dobrodiní“. Z protokolu také vyplývá, že k Uhorčíkově útěku došlo až poté, co byl na podzim roku 1710 Jánošík z vojenské služby vykoupen rodiči a propuštěn.", "section_level": 2}, {"title": "Zboj (1711–1713).", "content": "Po Jánošíkově návratu do Terchové ho roku 1711 vyhledal Uhorčík a přizval ho k účasti na zboji. V říjnu se Jánošík s Uhorčíkovou družinou účastnil přepadení bohatého žilinského kupce Jana Šipoše pod hradem Strečno. Tomáš Uhorčík následně Jánošíkovi předal vedení skupiny, oženil se s dcerou jablunkovského ovčáka Stoligy a usadil se v Klenovci v Malohontské župě pod jménem Martin Mravec. Družina pod Jánošíkovým vedením působila necelé dva roky. Její první akcí bylo přepadení židovských kupců ve Vsetíně v listopadu 1711. Během roku 1712 přepadla a okradla několik šlechticů, kupců a duchovních, ale také ženu faráře, vdovu po císařském důstojníkovi či statkářku. Zbojníci operovali v Trenčínské, Nitranské, Turčanské, Liptovské, Oravské, Zvolenské a Malohontské župě, ale také na východní Moravě, ve Slezsku a pravděpodobně i v polském Podhalí. Zbojnickou družinu nelze vnímat jako homogenní skupinu. Tu Jánošíkovu tvořili Slováci, Moravané a Poláci. Jedni členové v průběhu roku odcházeli, jiní přícházeli, některé zájemce o členství Jánošík odmítl. Takzvaní „horní chlapci“ zbojničili od jara do podzimu, kdy se kolem svátku svatého Michala (29. září) rozcházeli sloužit do vsí a na samoty zpravidla jako čeledínové s tím, že se na svatého Vojtěcha (23. dubna) na smluveném místě opět sejdou. Jánošík se přes podzim a zimu zpočátku ukrýval v Terchové, později v Kokavě nedaleko Klenovce, kde byl častým hostem u Uhorčíka alias Mravce.", "section_level": 2}, {"title": "Dopadení a soud.", "content": "Poprvé Jánošíka dopadli společně s Uhorčíkem v říjnu 1712, kdy byli uvězněni na zámku v Hrachově. Na svobodu se dostali díky intervenci Malohontského podžupana Pavla Lányiho, podporovatele kuruckého povstání. Definitivně byl Jánošík dopaden liptovskými hajduky v březnu 1713 společně s Uhorčíkem zřejmě v jeho chalupě v Klenovci a oba byli uvězněni na zámku Vranovo v Palúdzce u Liptovského Mikuláše. Soudní proces se konal v Liptovském Mikuláši ve dnech 16. a 17. března 1713. Soudu předsedal liptovský podžupan Ladislav Okolicsányi, žalobcem byl Alexandr Čemický. Jánošík byl vyslýchán zástupci trenčínské a liptovské župy a konfrontován s některými ze svých okradených obětí. Kromě loupežných přepadení a spojení s kuruckými povstalci v polské emigraci byl obviněn z vraždy faráře Juraje Vrtíka z Domaniže. K některým bodům obžaloby se Jánošík přiznal, jiné – jako vraždu domanižského kněze – odmítl a k některým se nevyjádřil. Jeho obhájce ex offo Baltazar Palugyai pro něj požadoval milost s odůvodněním, že obžalovaný byl ke zboji sveden, nebyla mu dokázána jediná vražda, svou vinu přiznal a činů lituje. Prokurátor však trval na prokázaném zbojnictví i vraždě, přičemž obojí bylo podle tehdejších zákonů hrdelním zločinem. Juraj Jánošík byl podroben lehkému i těžkému útrpnému právu a po zapsání dodatečných přiznání odsouzen k trestu smrti zavěšením na hák za levý bok. \"Poneváč predepsaný obžalovaný Juro Janošak, zavrhnuvše prikázaní jak božské tak též i zákon krajinský, predo dvema roky dal se na zbojstvo a vudcem aneb hajtmanem takovým se učinil, který s tovariši svými na cestách zastavujíce mnohých lidí o statek, áno i jako se z jeho vlastného vyznania zdá, jeho tovariši kdy on též bol prítomný, pána patera z Domaníže prostrelili a bezbožne zamordovali. Tak též i jinších, jako jest predepsané, zlých skutkuv se dopustil. Potom pre takové veliké zlé účinky a prikázaní prestúpení má byť na hák na levém boku prehnatý a tak na príklad jinších takovich zločincov má byť zavesený.\"Lze předpokládat, že rozsudek byl vykonán na městském popravišti Šibeničky. Datum popravy není známo. Někteří vědci za něj považují následující den 18. března (Melicherčík, Kočiš), jiní, že poprava proběhla podle dobových zvyklostí ještě 17. března, aby odsouzený po předchozím těžkém mučení nezemřel a neunikl tak spravedlivému trestu (Sroka). Podle polského historika Stanisława Dzięciołowského byl Jánošík pravděpodobně pohřben buď u zdi hřbitova v Liptovském Mikuláši, nebo na kuruckém hřbitově v nedalekých Čemicích.", "section_level": 2}, {"title": "Prameny.", "content": "Prakticky jedinými dochovanými prameny o životě legendárního zbojníka jsou protokoly ze soudních řízení s Jurajem Jánošíkem a Tomášem Uhorčíkem, matrika křtů z farnosti ve Varíně, žádost o propuštění z císařské vojenské služby a několik dalších doplňujících dokumentů. Z nich lze poskládat jen velmi omezený obrázek o životě a působení člověka, jehož obraz národního hrdiny začal být budován teprve sto let po jeho smrti slovenskými obrozenci a během 20. století utvrzován socialistickými historiky. Vzhledem k často nekritickému přejímání konstruktů a tezí jednotlivých historiků, které často ignorovaly dobový kontext, případně nezakrytě sloužily některé z ideologií, je s osobou Juraje Jánošíka spojeno poměrně mnoho domněnek, které nemají v pramenných materiálech žádnou oporu.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Podle slovenského lidového podání byl Juro Jánošík obdařen magickými předměty (kouzelná valaška, čarovný opasek), které mu dodávaly nadpřirozené schopnosti. Okrádal především šlechtice, trestal panské dráby a ze svého lupu vyděloval část pro chudé, tedy \"bohatým bral a chudým dával\". Pro svůj odpor k vrchnosti byl slovenskými obrozenci představován jako romantický hrdina bojující za slovenský národ proti maďarskému útlaku. Socialističtí badatelé jej vnímali jako bojovníka proti feudálnímu útlaku. Podle podhalských pověstí působil legendární zbojník i v Polsku, kde jeho popularitu značně zvýšil televizní seriál a později film \"Janosik\", které v 70. letech 20. století natočil režisér Jerzy Passendorfer.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké zpracování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Numismatický námět.", "content": "V roce 1947 byla vydána v Československu dvoukoruna s portrétem Jánošíka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Juraj Jánošík či \"Juro Jánošak\", polsky ', maďarsky ' (1688 Terchová – 17. března 1713 Liptovský Mikuláš) byl slavný slovenský zbojník.", "tgt_summary": "Juraj Jánošík (first name also \"Juro\" or \" Jurko\", ; baptised January 25, 1688, died March 17, 1713) was a Slovak highwayman. Jánošík has been the main character of many Slovak novels, poems and films. According to the legend, he robbed nobles and gave the loot to the poor, a deed often attributed to the famous Robin Hood. The legend is known in neighboring Poland (under the name Jerzy Janoszik or Janiczek / Janicek) and the Czech Republic. The actual robber had little to do with the modern legend, whose content partly reflects the ubiquitous folk myths of a hero taking from the rich and giving to the poor. However, the legend was also shaped in important ways by the activists and writers in the 19th century when Jánošík became the key highwayman character in stories that spread in the north counties of the Kingdom of Hungary (much in present Slovakia) and among the local Gorals tourists in the Podhale region north of the Tatras. The image of Jánošík as a symbol of resistance to oppression was reinforced when poems about him became part of the Slovak and Czech middle and high school literature curriculum, and then again with the numerous films that propagated his modern legend in the 20th century. During the anti-Nazi Slovak National Uprising, one of the partisan groups bore his name.", "id": 1485340} {"src_title": "Ramesse I.", "tgt_title": "Ramesses I", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn.", "content": "Byl synem důstojníka (Seti) v armádě, dlouhodobě působil ve velení armády vedle Haremheba, nejen jako velitel ale také ve funkci Vezíra a nejvyššího kněze boha Amona. Věkově asi byli vrstevníci. Po smrti Haremheba, a zřejmě i jeho vlivem, se stal jeho následníkem na trůnu.. Po korunovaci vládl jen 16 měsíců. Na stele v Buhen (Wadi Halfa), kterou objevil v roce 1829 Champollion, jsou texty popisující jeho posmrtné obětiny pro chrám Min-Amona a jeho služebníky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Ramesse I. na trůn nastoupil již ve vyšším věku, při korunovaci přijal jméno \"Menpehtire\". Hned na počátku své vlády přijal svého syna Sethiho jako spolukrále. Pokračoval hlavně v reformách, které zahájil jeho předchůdce Haremheb. Plánoval a také zahájil stavbu sloupové kolonády v Karnaku. Ta byla dokončena až za života jeho syna, následníka Setiho. V Abydu nechal zbudovat kapli a chrám.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Hrobka Ramesse I., značená KV16, se nachází v Údolí králů . Byla zbudována ještě v době jeho působení v armádě. Objevena byla Belzonim v roce 1816. Má hlubokou vstupní chodbu, v její pohřební komoře je sarkofág vyrobený z růžové žuly. Na zdech hrobky se zachovala mnohá vyobrazení, na kterých jsou zachyceny nejrůznější scény z posmrtného života. Na jedné z nich se Ramesse I. je s Atumem-Reem-Cheprerem. Toto je jeden z prvních známých důkazů, že byly dohromady sloučeny tři formy boha slunce. Mumie byla ukradena a prodána do Kanady, kde byla později nalezena v zachovalém stavu a vrácena do Egyptského muzea. I když její pravá identita je sporná, přesto je považována za mumii Ramesse I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramesse I., původním jménem Pa-ra.mes-su, byl egyptským faraonem 19. dynastie. Vládl jen asi 16 měsíců. Na trůn nastoupil po svém bývalém veliteli a Haremhebovi, když nějakou dobu působil jako jeho spoluvládce. Jeho plná titulatura se zachovala na stéle v Nubii, jižně od Abu Simbel. Pocházel z města Avaris, původního sídelního města Hyxosů (14.-15. dynastie) ve východní deltě Nilu.", "tgt_summary": "Menpehtyre Ramesses I (or Ramses) was the founding pharaoh of ancient Egypt's 19th dynasty. The dates for his short reign are not completely known but the time-line of late 1292–1290 BC is frequently cited as well as 1295–1294 BC. While Ramesses I was the founder of the 19th dynasty, his brief reign mainly serves to mark the transition between the reign of Horemheb, who had stabilized Egypt in the late 18th dynasty, and the rule of the powerful pharaohs of his own dynasty, in particular his son Seti I, and grandson Ramesses II, who would bring Egypt to the height of its imperial power.", "id": 1563241} {"src_title": "Willy Messerschmitt", "tgt_title": "Willy Messerschmitt", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Technicky nadaný byl Messerschmitt již od mládí – své první letadlo navrhl ještě jako student Vysoké školy technické v Mnichově, kterou absolvoval v roce 1923. V tomto roce Messerschmitt založil v Bambergu leteckou továrnu Messerschmitt Flugzeugbau Gesselschaft. Od roku 1927 Messerschmitt pracoval jako hlavní konstruktér ve firmě Bayerische Flugzeugwerke AG v Augsburgu. Na konci dvacátých let se Willy Messerschmitt stal přívržencem Adolfa Hitlera a jeho nacistickému hnutí – nacismu zůstal věrný až do konce druhé světové války. Již od počátku své konstruktérské kariéry se Messerschmitt věnoval vývoji a výrobě mnoha typů bezmotorových, motorových i tryskových letadel, v roce 1926 v jeho konstrukční kanceláři vzniklo čtyřsedadlové celokovové dopravní letadlo M-18, o dva roky později větší verze téhož letounu nazvaná M-20, v roce 1929 vyvinul dvoumístný sportovní jednomotorový dolnoplošník M 23. V roce 1934 Messerschmitt navrhl celokovový turistický letoun Bf 108 Taifun, letoun, s nímž bylo v roce 1939 dosaženo výškového rekordu 9075 metrů. Ve stejném roce v Messerschmittově konstrukční kanceláři vznikl na zakázku pro Luftwaffe později proslulý letoun Bf 109, který se později stal nejvíce vyráběným stíhacím letadlem druhé světové války. V roce 1937 se Messerschmitt stal profesorem na mnichovské Vysoké škole technické. O rok později se augsburská letecká společnost sloučila s původní bamberskou messerschmittovou továrnou a tak vznikla firma Messerschmitt Aktien Gessellschaft.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné období.", "content": "Letadla vyrobena Messerschmittovou továrnou za druhé světové války nacházely své uplatnění v německé Luftwaffe – kromě již zmíněných strojů Bf 109 to byla zejména dvoumístná dvoumotorová víceúčelová bojová letadla Bf 110, vyráběná od roku 1939 a dosahující rychlosti až 545 km/h. Koncem války společnost vyvinula první bojové letadlo s raketovým pohonem, letoun Me 163B Komet, který v roce 1941 jako první letoun dosáhl rychlosti vyšší než 1000 km/h, a první sériově vyráběný bojový letoun s proudovým pohonem, Me 262 Schwalbe (česky \"Vlaštovka\"). Od roku 1942 se vyráběl obří vojenský transportní letoun Me 323 Gigant, který byl schopen s pětičlennou posádkou přemístit až 12 tun nákladu nebo 120 vojáků, při maximální rychlosti 218 km/h. V těchto letech vznikl i speciál Me 209, letoun projektovaný pro rekordní lety, který v letech 1939-1969 držel světový rychlostní rekord letadel s pístovým motorem, a to výkonem 755 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po skončení druhé světové války zadržela Willyho Messerschmitta americká armáda, v roce 1948 byl odsouzen za kolaboraci s nacisty. Po 2 letech věznění byl propuštěn a vrátil se do vedení své továrny. Továrna vyráběla na začátku 50. let šicí stroje, montované domy a motorové tříkolky. Nějaký čas žil ve Španělsku, kde byl poradcem frankistické vlády a podílel se na vývoji letadel ve společnosti Hispano-Aviación. Vedl vývoj egyptského stíhacího letounu Helwan HA-300. Letadla v Německu začal znovu vyrábět roku 1955, o rok později dodával v licenci pro Bundeswehr cvičné a bitevní letouny (např. americký Lockheed F-104 Starfighter). Na konci šedesátých let, v roce 1969, vznikla několikanásobnou fúzí společnost Messerschmitt-Bölkow-Blohm GmbH, jejímž byl Messerschmitt čestným předsedou a která vyráběla letadla, vrtulníky, vojenské řízené střely, družice a další techniku. Willy Messerschmitt zemřel 15. září 1978 v nemocnici Mnichově ve věku 80 let za nezveřejněných okolností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm (Willy) Emil Messerschmitt (26. června 1898 Frankfurt nad Mohanem – 15. září 1978 Mnichov) byl německý letecký konstruktér a průmyslník, v jehož konstrukční kanceláři byl vyvinut letoun Bf 109, dosud nejvíce vyráběný stíhací letoun v historii. Celkem se jich vyrobilo asi 35 000 kusů.", "tgt_summary": "Wilhelm Emil \"Willy\" Messerschmitt (; 26 June 1898 – 15 September 1978) was a German aircraft designer and manufacturer. In 1934, in collaboration with Walter Rethel, he designed the Messerschmitt Bf 109, which became the most important fighter aircraft in the Luftwaffe as Germany rearmed prior to World War II. It remains the second most-produced warplane in history, with some 34,000 built, behind the Soviet Ilyushin Il-2. Another Messerschmitt aircraft, first called \"Bf 109R\", purpose-built for record setting, but later redesignated Messerschmitt Me 209, broke the absolute world airspeed record and held the world speed record for propeller-driven aircraft until 1969. Messerschmitt's firm also produced the first jet-powered fighter to enter service — the Messerschmitt Me 262.", "id": 2311093} {"src_title": "Django", "tgt_title": "Django (web framework)", "src_document": [{"title": "Komponenty.", "content": "Jádro frameworku Django obsahuje objektově-relační mapper, který je zprostředkovatelem mezi datovým modelem (definovaným jako třídy Pythonu) a relační databází; systémem zobrazení pro zpracování požadavků a šablonovacím systémem. Framework navíc nabízí:", "section_level": 1}, {"title": "Struktura projektu.", "content": "Django je framework, který ponechává většinu rozhodnutí na programátorovi aplikace, lze použít jakoukoliv podmnožinu nabízené funkcionality. Vhodnou podmnožinu funkcionality je možné aplikovat i na vývoj desktopových aplikací. Projekt je chápán jako nejvyšší úroveň v Djangu, je charakterizován konfiguračním souborem settings.py. Podle názvu je patrné, že se jedná o obyčejný modul v Pythonu. Tento konfigurační soubor je společný všem aplikacím v Djangu. Tento soubor je možno vytvořit ručně nebo skriptem. Díky možnosti vytvářet struktury projektu a aplikací jednoduchým skriptem není potřeba používat sofistikovanější integrované vývojové prostředí (IDE). Programátor si pohodlně vystačí s obyčejným textovým editorem s podporou zvýrazňování syntaxe. Standardní postup pro vytvoření projektu skriptem po instalaci knihovny Django do lokální instalace Pythonu je: 1. Zkopírování scriptu django-admin.py z lokální instalace Pythonu do adresáře s projekty. 2. Vytvoření projektu z příkazové řádky příkazem: python django-admin.py startproject (název projektu). V druhém bodě je vytvořen adresář v aktuálním pracovním adresáři s názvem projektu. Adresář bude obsahovat následující soubory: Konfigurační soubor se vygeneruje plně okomentovaný, takže i úplnému začátečníkovi v práci s touto knihovnou bude jasný význam jednotlivých konfiguračních klíčů. V tuto chvíli už je dostupný příkaz pro spuštění testovacího serveru, takže lze vyzkoušet python manage.py runserver a po přistoupení na URL http://localhost:8000, už je vidět úvodní stránka. Začít vytvářet aplikaci je možné jen v případě, že již máme založený nějaký projekt. Aplikace v Djangu jsou vždy součástí projektu, jedna aplikace může být součástí i více projektů. Je ovšem důležité, aby interpret Pythonu našel zaregistrovaný modul aplikace. Aplikace jsou tedy jednotlivými komponentami v systému, které mohou mít mezi sebou závislosti. Django v těchto případech nezavádí žádnou magii na pozadí, jen podporuje to, co už umí Python standardně. Vytvoření struktury nové aplikace proběhne po spuštění: python manage.py startapp (název aplikace). Po spuštění tohoto scriptu se vytvoří v aktuálním pracovním adresáři adresář název aplikace s následující strukturou: Každá aplikace musí být zaregistrována v settings.py v položce INSTALLED_APPS. Poté je možné spravovat aplikaci pomocí scriptu manage.py a využívat tak všechny standardní funkce, které Django nabízí. V případě většího zájmu o bližší seznámení s jednotlivými soubory se doporučuje navštívit oficiální dokumentaci.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování požadavku.", "content": "Požadavek je v Djangu reprezentován jako instance třídy HttpRequest. V tomto objektu jsou zpřístupněna metadata o HTTP požadavku prostřednictvím jeho atributů a metod. Stručný přehled atributů třídy HttpRequest: Odpověď reprezentuje instance třídy HttpResponse. Tento objekt má možnost vyplnit všechny odpovědní hlavičky HTTP protokolu. Mezi přijetím požadavku a odesláním odpovědi z konkrétního view projde požadavek přes řetěz tzv. middleware. V této knihovně je však chápání pojmu middleware odlišné od běžného pojetí. Zde jsou třídy middleware chápány obdobně jako filter v Java Servlet API. Naprosto zřejmě se jedná o aplikaci návrhového vzoru Chain of Responsibility. Úlohou tohoto návrhového vzoru je vyhnutí vázání odesílatele a příjemce zprávy za použití řetězu objektů, které mohou odpovědět. Django používá k zachycování požadavků tzv. view funkce. Tato funkce je namapována na konkrétní url. Standardním způsobem je právě definování view jako samostatných funkcí, ale díky flexibilitě jazyka Python lze použít view namapovaná i z existující instance objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Šablonovací systém.", "content": "Po zpracování požadavku ve funkci je výhodné používat vestavěný šablonovací systém. Šablona je zde obyčejný textový soubor, který díky speciálním značkám umožňuje vypsat text z modelu daného pro vykreslování. Modelem se rozumí instance třídy Context, která se konstruuje ze slovníkového objektu. Tento šablonovací systém je velice flexibilní a umožňuje snadno dopisovat vlastní rozšíření. Další jeho velkou výhodou je umožnění dědičnosti šablon. Tato dědičnost umožňuje v potomkovi předefinovat či rozšířit sekce definované v předkovi. Sekce se definují takto:", "section_level": 1}, {"title": "Objektově relační mapování.", "content": "Další velice silnou součástí Djanga je jeho objektově relační mapování. Každý model je potomkem třídy Model z modulu django.db. Jedná se o implementaci návrhového vzoru ActiveObject. Každá třída má automaticky jedno pole a tím je id. Toto pole slouží k identifikaci konkrétního objektu v databázi. Využit je zde dynamický princip Pythonu a za běhu jsou modely rozšířeny o API pro práci s metadaty. Další pole definuje uživatel, je možno využít jak předefinovaných databázových typů polí, nebo lze implementovat i vlastní. from django import model as m class Adresa(m.Model): class Osoba(m.Model): Práce s těmito objekty probíhá velice intuitivně. V kódu je vidět ukázka jednoduché definice objektů. Tyto objekty lze vybírat z databáze jak s použitím, tak i bez použití SQL.", "section_level": 1}, {"title": "Server.", "content": "Framework Django může fungovat na Apache 2 s mod python nebo pod jakýmkoli webovým serverem vyhovujícím WSGI. Django je také schopno spouštět server FastCGI v pozadí webového serveru, který podporuje FastCGI. Framework Django oficiálně podporuje následující databáze: Adaptéry pro Microsoft SQL Server a Oracle jsou ve vývoji a jsou stále experimentální.", "section_level": 1}], "src_summary": "Django je open source webový aplikační framework napsaný v Pythonu, který se volně drží architektury Model-view-controller. Původně bylo navrženo pro správu několika zpravodajsky orientovaných stránek společnosti The World Company v Lawrenci v Kansasu, později, v červnu 2005, bylo vydáno veřejně pod open-sourceovou licencí BSD. Framework byl pojmenován po jazzovém kytaristovi Django Reinhardtovi. Je dalším z řady webových frameworků, jako je např. Ruby on Rails. Oproti Ruby on Rails však nabízí zajímavou možnost automatické tvorby administrace projektu, která je generována dynamicky podle datového modelu. Hlavní úkol Djanga je snadné vytvoření komplexních, databází řízených webových aplikací. Zaměřuje se na znovupoužitelnost a propojitelnost komponent, rychlý vývoj, vždy v duchu „DRY“ (Don’t Repeat Yourself) – neopakovat se.", "tgt_summary": "Django ( ; stylised as django) is a Python-based free and open-source web framework that follows the model-template-view (MVC) architectural pattern. It is maintained by the Django Software Foundation (DSF), an American independent organization established as a 501(c)(3) non-profit. Django's primary goal is to ease the creation of complex, database-driven websites. The framework emphasizes reusability and \"pluggability\" of components, less code, low coupling, rapid development, and the principle of don't repeat yourself. Python is used throughout, even for settings files and data models. Django also provides an optional administrative create, read, update and delete interface that is generated dynamically through introspection and configured via admin models. Some well known sites that use Django include PBS, Instagram, Mozilla, \"The Washington Times\", Disqus, Bitbucket, and Nextdoor.", "id": 2193408} {"src_title": "Jaroslav Plašil", "tgt_title": "Jaroslav Plašil", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Profesionální kariéru začal v SK Hradec Králové, ale již v roce 1999, po Mistrovství Evropy hráčů do 16 let, přestoupil do monackého klubu AS Monaco, za který o dva roky později hrál francouzskou nejvyšší soutěž. V jarní části sezóny 2003 hostoval v druholigovém klubu US Créteil. Od podzimu opět hrál za Monaco v nejvyšší soutěži a v roce 2004 se probojoval s klubem do finále Ligy mistrů proti portugalskému celku FC Porto, to ale nakonec sledoval pouze z lavičky (AS Monaco prohrálo 0:3). V létě 2007 přestoupil do španělského týmu CA Osasuna Pamplona. Po počátečních nevyrovnaných výkonech se Plašil vypracoval v jednu z důležitých postav týmu, jenž nakonec vybojoval záchranu v Primera División. V létě 2009 se vrátil do Francie, když přestoupil do týmu úřadujícího mistra Girondins Bordeaux. V sezóně 2012/13 získal s týmem prvenství v Coupe de France, ve finálovém střetnutí proti Évianu vedl tým jako kapitán, Girondins vyhrál 3:2. Na sezónu 2013/14 byl odeslán na hostování do italského týmu Calcio Catania hrající italskou Serii A. První gól vstřelil 29. září 2013 v 6. ligovém kole proti AC ChievoVerona, přispěl jím k výhře 2:0.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Nastupoval za české mládežnické reprezentační výběry. První zápas v A-mužstvu české reprezentace absolvoval 31. března 2004 na stadionu Lansdowne Road proti domácímu Irsku, toto přátelské utkání ostrované vyhráli 2:1. Plašil šel na hřiště v 69. minutě. První gól si připsal hned ve svém druhém utkání, v domácím přátelském zápase 2. června 2004 proti Bulharsku, v 74. minutě zvyšoval na 2:0. Česká republika porazila balkánského soupeře 3:1. Po evropském šampionátu 2012 nastoupil 8. září v Kodani proti Dánsku (kvalifikační zápas o MS 2014 v Brazílii, 0:0). V dalším utkání v Teplicích proti Finsku 11. září odehrál první poločas (prohra 0:1). Nastoupil v základní sestavě v kvalifikačním zápase proti Maltě a v 67. minutě předložil přesnou zpětnou přihrávku na třetí český gól Janu Rezkovi. Po čtyřzápasovém střeleckém trápení českého týmu bez vstřeleného gólu (mimo výše zmíněných zápasů ještě prohra 0:1 z evropského šampionátu s Portugalskem a remíza 0:0 s Ukrajinou) zvítězila ČR 3:1, v nastaveném čase chytil ještě Petr Čech přísně nařízený pokutový kop. 16. října 2012 nastoupil Plašil v Praze v kvalifikačním zápasu s Bulharskem (0:0). 14. listopadu 2012 odehrál kompletní přátelský zápas se Slovenskem v Olomouci, český národní tým vyhrál nad Slovenskem 3:0. 6. února 2013 nastoupil v přátelském utkání v Manise proti domácímu Turecku, Česká republika zvítězila 2:0. 22. března odehrál na Andrově stadionu v Olomouci kvalifikační zápas s Dánskem, český výběr podlehl soupeři 0:3. Účast Jaroslava Plašila na vrcholových turnajích:", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Pavel Vrba jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. V těžké základní skupině D odehrál všechny tři zápasy: proti Španělsku (porážka 0:1), proti Chorvatsku (remíza 2:2) a proti Turecku (porážka 0:2). Český tým obsadil se ziskem jediného bodu poslední čtvrté místo skupiny. Po skončení šampionátu ohlásil hráč konec reprezentační kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Jaroslava Plašila za českou reprezentaci do 21 let Góly Jaroslava Plašila za A-mužstvo české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaroslav Plašil (* 5. ledna 1982, Opočno) je český fotbalový záložník a bývalý reprezentant, který ukončil kariéru ve francouzském klubu Girondins Bordeaux, jehož byl i kapitánem. A nyní je asistentem trenéra místního rezervního týmu hrající pátou nejvyšší soutěž. Mimo ČR působil na klubové úrovni ve Francii, Španělsku a Itálii. V A-mužstvu české reprezentace odehrál v letech 2004–2016 celkem 103 zápasů a vstřelil 7 gólů.", "tgt_summary": "Jaroslav Plašil (; born 5 January 1982) is a Czech former professional footballer who played as a midfielder. He spent most of his career in France with Monaco and Bordeaux, making 411 Ligue 1 appearances. He played 367 total times for the latter, and captained them to victory in the 2012–13 Coupe de France. He also played two seasons with Osasuna in Spain and one on loan to Catania in Italy. Plašil earned 103 caps for the Czech Republic from 2004 to 2016. He represented them at four UEFA European Championships and the 2006 FIFA World Cup.", "id": 640556} {"src_title": "David Jarolím", "tgt_title": "David Jarolím", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Vyrůstal v Třemošnici na Pardubicku, kde se v mládí naučil hrát fotbal. Profesionální kariéru začal ve Slavii Praha, odkud v roce 1997 přestoupil ještě jako dorostenec do Bayernu Mnichov. Přestože v tomto německém velkoklubu působil tři sezóny, v německé Bundeslize za něj odehrál jen jediné soutěžní utkání. V roce 2000 přestoupil do druholigového 1. FC Norimberk, během první sezóny zde odehrál 9 utkání a postoupil s klubem do nejvyšší soutěže. V sezóně 2002/03 jeho klub sestoupil do 2. bundesligy a Jarolím přestoupil do prvoligového klubu Hamburger SV (Hamburk). Zde zůstal až do června 2012, kdy mu skončila smlouva a jako volný hráč přestoupil do francouzské ligy do týmu Evian Thonon Gaillard FC, kde podepsal roční kontrakt s opcí. Působil zde pouze 3 měsíce a v listopadu 2012 se s klubem z osobních důvodů domluvil na předčasném ukončení angažmá. Za francouzský klub odehrál 5 ligových zápasů. V lednu 2013 odmítl nabídku z druholigového německého Kaiserslauternu. Zájem o něj měla i Slavia Praha. Variantou bylo i působení Davida Jarolíma v německém Hamburku v realizačním kádru.", "section_level": 1}, {"title": "FK Mladá Boleslav.", "content": "V lednu 2013 nakonec podepsal roční kontrakt v Mladé Boleslavi. V české lize debutoval v prvním ligovém zápase jarní části sezóny 2012/13 24. února 2013 proti hostující Příbrami. V 72. minutě zahrával rohový kop a příbramský obránce Tomáš Hájovský si ve vápně srazil míč do vlastní sítě. Mladá Boleslav zvítězila 1:0. V sezóně 2012/13 se probojoval s Mladou Boleslaví do finále českého fotbalového poháru proti Jablonci. Zápas dospěl po remíze 2:2 do penaltového rozstřelu, který mladoboleslavští prohráli poměrem 4:5. David svůj pokus proměnil. Po sezoně 2013/2014 (kdy jej vedl jako trenér jeho otec Karel Jarolím) ukončil ze zdravotních důvodů hráčskou kariéru. Celkem odehrál za Mladou Boleslav 39 ligových utkání a vstřelil jeden gól (23. února 2014 proti FC Slovan Liberec, remíza 2:2).", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "David Jarolím prošel všemi mládežnickými výběry České republiky počínaje reprezentací do 15 let. Za výběr České republiky do 21 let odehrál celkem 11 utkání (7 výher, 2 remízy a 2 prohry) a dal 2 góly. V A-mužstvu České republiky debutoval 8. října 2005 v domácím kvalifikačním utkání proti Nizozemsku, v 76. minutě střídal na hřišti Jiřího Štajnera. Utkání skončilo porážkou ČR 0:2. David Jarolím se zúčastnil 2 vrcholových fotbalových turnajů: Bilance Davida Jarolíma za A-mužstvo České republiky: 29 zápasů, 14 výher, 9 remíz, 6 proher, 1 vstřelený gól. Góly Davida Jarolíma za reprezentační A-mužstvo České republiky", "section_level": 1}, {"title": "Benefice v Hamburku.", "content": "V závěru března 2015 pro něj jeho bývalý klub Hamburger SV uspořádal benefiční zápas, v němž se střetl výběr Hamburku s jeho výběrem. Oslavenec nastoupil za oba týmy. Na utkání bylo přítomno cca 32 000 fanoušků a mnoho spoluhráčů z klubu i reprezentace, rovněž rodina Davida Jarolíma včetně otce Karla. HSV: David Jarolím (2. poločas), Jaroslav Drobný, Tomáš Ujfaluši, David Rozehnal, Norman Lessmann, Marcell Meyer, Dennis Aogo, Thimothée Atouba, Sergej Barbarez, Stefan Beinlich, Guy Demel, Vahíd Hášemíján, Marcell Jansen, Mehdi Mahdavikia, Mladen Petrič, Bastian Reinhardt, Piotr Trochowski, Rodolfo Esteban Cardoso, Stefan Wächter, Thomas Doll. Trenéři: Bruno Labbadia, Thorsten Fink. Tým Jarolím: David Jarolím (1. poločas), Jaromír Blažek, Daniel Zítka, Lukáš Jarolím, Milan Fukal, Zdeněk Grygera, Marek Jankulovski, Stefan Kück, Pavel Kuka, Pavel Mareš, Marek Nikl, Adam Petrouš, Karel Poborský, Vladimír Šmicer, Roman Týce, Stanislav Vlček, Jan Koller. Trenéři: Klaus Augenthaler, Karel Jarolím.", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionářská kariéra.", "content": "V lednu 2015 se stane sportovním ředitelem FK Mladá Boleslav, kde působil tou dobou na postu hlavního trenéra jeho otec Karel Jarolím.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho otec Karel Jarolím je bývalým hráčem Slavie Praha a československým reprezentantem a současným fotbalovým trenérem, bratranec Marek Jarolím a bratr Lukáš Jarolím jsou také fotbalisté a sestra Anet Jarolímová hraje závodně florbal. Manželka Denisa Jarolímová, dcera Ella Jarolímová 14.09.2010, syn Lucas Jarolím 11.06.2013,dcera Sofie Jarolímová 13.12.2016", "section_level": 1}], "src_summary": "David Jarolím (* 17. května 1979, Čáslav) je bývalý český fotbalový záložník a reprezentant, hráčskou kariéru zakončil v roce 2014 v klubu FK Mladá Boleslav. Dlouhou dobu působil v Německu, kde hrál za FC Bayern Mnichov, 1. FC Norimberk a Hamburger SV, a krátce ve Francii v klubu Evian Thonon Gaillard. Od ledna 2015 je sportovním ředitelem FK Mladá Boleslav. Rodina: Manželka Denisa,děti Ella Jarolímová 14.09.2010,Lucas Jarolím 11.06.2013, Sofie Jarolímová 13.12.2016", "tgt_summary": "David Jarolím (; born 17 May 1979 in Čáslav) is a Czech former footballer and current manager of FC Slavoj Vyšehrad's U19 team. A central midfielder by position, Jarolím was known for his stamina, passing and technical skill.", "id": 663313} {"src_title": "Hry bez hranic", "tgt_title": "Jeux sans frontières", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Původně, od začátku her v roce 1965, se soutěže účastnily čtyři evropské země: Francie, Belgie, západní Německo a Itálie. Poslední ročník první série letních her se konal v roce 1982. V tomto období se konaly i tzv. Vánoční hry. Roku 1988 se začala konat druhá série Her bez hranic. Té se však již neúčastnily Belgie a Německo. Místo nich se do soutěže zařadila například i Jugoslávie (a po jejím rozpadu pak Slovinsko), dále ČSFR či Maďarsko. Počet soupeřících zemí v jednom ročníku se vyhoupl až na osm a kolem tohoto čísla pak kolísal sezónu od sezóny. Nejsilnějším ročníkem byl rok 1994, kdy se soutěže zúčastnilo celkem devět zemí, a sice Itálie, Portugalsko, Wales, Švýcarsko (zastupované i lichtenštejnskými městy), Česko, Řecko, Maďarsko, Slovinsko a Malta. Natáčení soutěže skončilo v roce 1999. Zajímavostí je, že přihlášky zemí podávaly veřejnoprávní televize jednotlivých zemí spojené v Evropskou vysílací unii, ty pak přijímaly přihlášky jednotlivých měst/družstev a byly jejich mediálními garanty v soutěži. Ve druhé sérii Her bez hranic se do soutěžních disciplín aktivně zapojovali i sami moderátoři těchto televizí.", "section_level": 1}, {"title": "Československé a české vystoupení v soutěži.", "content": "Reprezentaci ČSFR (a posléze Česka) lze procentuálně považovat za jednu z nejlepší ze všech zúčastněných zemí. 5 účastí a 4 absolutní vítězství (včetně první účasti zimní Hry bez hranic 1991/1992 ! Poprvé se ČSFR soutěže účastnila v ročníku 1991/1992, který byl zároveň jediným, kdy se jednotlivá klání konala v zimě. Semifinále i finále soutěže se tehdy konalo v Praze a družstvo z Nového Města na Moravě, které ČSFR zastupovalo, tuto soutěž vyhrálo. Těsně po sametové revoluci bylo toto vítězství vnímáno silněji, protože dokazovalo, že Čechy jsou rovnocenným partnerem západoevropským zemím. Češi dokázali také při výrobě jednolivých dílů, že se dokáží vyrovnat svým západoevropský producentským protějškům. Obsah her vymýšlel Aleš Ulm a soutěž moderovala nezávislým komentářem Martina Adamcová. V dalších ročnících se klání konala v letních měsících a nejvýraznějších úspěchů dosáhli:", "section_level": 1}, {"title": "Města reprezentující Československo, resp. Česko.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "zimní Hry bez hranic 1991/1992.", "content": "První a zároveň poslední zimní ročník : zúčastněné země/národy (4) : Itálie, Francie, Švýcarsko (+Lichtenštejnsko), ČSFR (zastoupena jen českými a moravskoslezskými městy,z principu samostatné České televize). Kde se v základních kvalifikačních čtyřech kolech, konané v prosinci 1991, družstva střetávala v italském lyžařském středisku Santa Caterina Valfurva (z velké části se disciplíny prováděly na lyžích a sněžních skútrech). Semifinále a finále se odehrálo po Novém roce 1992 v Praze, v holešovické sportovní hale na ledové ploše (všechny disciplíny se prováděly na bruslích).", "section_level": 3}, {"title": "letní Hry bez hranic 1992.", "content": "23. ročník : zúčastněné země/národy (8) : Itálie, Francie, Portugalsko, Španělsko, Wales, Švýcarsko (+Lichtenštejnsko), ČSFR (zastoupena jen českými a moravskoslezskými městy), Tunisko.", "section_level": 3}, {"title": "letní Hry bez hranic 1993.", "content": "24. ročník : zúčastněné země/národy (7) : Itálie, Portugalsko, Wales, Švýcarsko (+Lichtenštejnsko), Česko, Řecko, Madarsko.", "section_level": 3}, {"title": "letní Hry bez hranic 1994.", "content": "25. ročník : zúčastněné země/národy (9) : Itálie, Portugalsko, Wales, Švýcarsko (+Lichtenštejnsko), Česko, Řecko, Maďarsko, Slovinsko, Malta.", "section_level": 3}, {"title": "letní Hry bez hranic 1995.", "content": "26 . ročník : zúčastněné země/národy (7) : Itálie, Portugalsko, Švýcarsko (+Lichtenštejnsko), Česko, Řecko, Maďarsko, Malta.", "section_level": 3}, {"title": "Snahy o obnovení soutěže.", "content": "V létě 2007 se měla vyrábět nová řada soutěže s velmi pozměněnými pravidly. Soutěž měla mít celkem 9 dílů (8 a finále) a měla probíhat během léta na pouze jednom místě. Z natáčení však později kvůli finančním těžkostem sešlo. Natáčení bylo připravováno na rok 2011, avšak z toho také nakonec sešlo. Dne 4. června 2007 byla spuštěna online petice žádající Evropskou vysílací unii o obnovení pořadu. K začátku roku 2010 ji podepsalo přibližně 10 000 lidí. Italská mediální skupina Mediaset ohlásila návrat soutěže na podzim 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh soutěžního dílu.", "content": "Soutěž tvořilo celkem zhruba deset různých disciplín, tematicky zařazených podle země, která momentálně hry pořádala. Každé z účastnických zemí byla přidělena unikátní barva, jíž se země pro větší diváckou přehlednost v soutěži prezentovala. Československu/Česku například vždy patřila barva oranžová.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěž v České televizi.", "content": "V ČR soutěž vysílala Česká televize. Původní odvysílání v roce 1990, jinak barvitého zábavního pořadu, se nesetkalo se zájmem publika. Proto tvůrčí skupina ČT Čapek - Borovan rozhodla, že se do italské alpské destinace Caterina Valfurva na natáčení 22.ročníku má vydat zúžený štáb, složený z kameramana, obou producentů, ale také, do té doby neznáme tváře, jimi vybrané komentátorky, Martiny Adamcové. Tak vznikl první, v ČR skutečně sledovaný, ročník zábavné soutěžní hry. Velkou zásluhu na popularitě pořadu měl hovorový bezprostřední projev Martiny Adamcové, která si komentáře k pořadu sama vypracovávala. Její styl, včetně oslňujícího úsměvu, který ve vstupech vždy zářně odhalovala, přejali po ní další komentátoři a to nejen této soutěže, ale všeobecně moderátoři v projevu na televizní obrazovce. Po dvaadvacátém zimním ročníku následoval 23. ročník 1992. To už se pořad vyšvihl na první příčku sledovanosti, města považovala svoji účast za prestižní, a komentátorka Martina Adamcová se stala objevem roku. K popularitě pořadu přispěl také fakt, že Československé družstvo v soutěži vítězilo. Na finále na Azorské ostrovy se letěl se podívat i ředitel ČTV, Ivo Maté. Následovaly pak 24. ročník v roce 1993, 25. ročník 1994 a 26. ročník 1995. Českými moderátory pořadu byli: Po proběhnutí Her bez hranic v roce 1995 se Česká televize další účasti vzdala pro vysoké finanční nároky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hry bez hranic ( \"\") byla televizní soutěž. S nápadem, aby se země Evropy zábavnou formou propojily přišel francouzský prezident Charles de Gaulle. Tato idea se zalíbila francouzské televizi, která od roku 1965 začala tuto soutěž ve spolupráci s ostatními stanicemi vysílat. Soutěž měla fenomenální popularitu, ale byla vysílána pouze v západní Evropě. Při obnovení pořadu v roce 1991 přijaly země Eurovize mezi sebe první zemi z východního bloku jako svého koprodukčního partnera. Tou zemí bylo právě Československo. V době svého vysílání (v devadesátých letech 20. století) na ČST/ČT 1, se Hry bez hranic staly nejpopulárnějším zábavným pořadem. Za svoji přitažlivost soutěž vděčí výpravným kulisám a neotřelým nápadům italského výtvarníka scény Nobileho a novému přístupu k moderování původní české televizní hlasatelky a herečky Martiny Adamcové. Soutěž byla zcela neobvyklou podívanou, ve které sice družstva soutěžila sportovně, ale v komických převlecích, v nádherných kulisách a s velkolepě pojatou kamerou. Pořad se snoubil v Čechách do té doby s neobvyklou bezprostředností a prvky hravé zábavnosti.", "tgt_summary": "Jeux sans frontières (\"Games Without Borders\" in French) was a Europe-wide television game show, based on the French programme \"Intervilles\" which was first broadcast in 1962. In its original conception, it was broadcast from 1965 to 1999 under the auspices of the European Broadcasting Union (EBU), which owned the format. In non French-speaking countries, the show had alternative titles: in German it was known as \"Spiel Ohne Grenzen\"; Dutch/Flemish: \"Spel Zonder Grenzen\"; Italian: \"Giochi Senza Frontiere\"; Serbo-Croat: \"Igre Bez Granica\"; Portuguese: \"Jogos Sem Fronteiras\"; Greek: \"Παιχνίδια Χωρίς Σύνορα\"; and is also widely known as \"It's a Knockout\", the title of the BBC's domestic version and national selection for the programme.", "id": 1430549} {"src_title": "Bayreuth", "tgt_title": "Bayreuth", "src_document": [{"title": "Statistické údaje a poloha.", "content": "Bayreuth je největším městem Horních Frank. Ke konci roku 2018 žilo ve městě 74 657 obyvatel. Rozloha katastru města činí 66,9 km², hustota zalidnění je 1 115 obyvatel/km². Vozidla zde registrovaná mají státní poznávací značku BT. Pro PSČ Bayreuthu je stanoven rozsah 95401 až 95448. Bayreuth leží v jižní části Hornomohanské vrchoviny na obou březích Červeného Mohanu, jižnější a delší z obou pramenných řek Mohanu, mezi Smrčinami a Franským Švýcarskem. Dalšími toky na území města jsou Warme Steinach, Mistel (v Bayreuthu zvaný Mistelbach) a Sendelbach s připojenými historickými kanály Tappert. Největší vodní plochou je říčkou Ausbachem napájené jezero Röhrensee. Centrum města leží cca 340 m nad mořem. Bayreuthskou kotlinu ohraničují vrchoviny o 100 metrů vyšší. Nejvyšší vyvýšeninou v okolí je s 594 metry Sophienberg jižně od města. Dalšími vrchy jsou Schlehenberg, Oschenberg, Höhenzug, Rote Hügel a Buchstein. Pánevní oblast má příznivý účinek na klima ve městě. Průměrná roční teplota činí v Bayreuthu 8,3 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Roku 1194 je místo jménem Baierrute poprvé zmíněno v listině bamberského biskupa Otty II. Přípona -rute je nejčastěji interpretována jako mýtina. Že by začátek názvu (Baier-) odkazoval na přistěhovalce z bavorského sídelního celku, není průkazné. Mnohé naznačuje, že konečné pojmenování města bylo zakotveno teprve s příchodem nových osadníků. V Bayreuthské zemské knize jsou v letech 1421/24 obsažena také označení Peyeruth nebo Peyrreute, která mohla být vykládána jako „Pfar peyr Reut“ (fara u mýtiny). Ypsilon v názvu města se poprvé objevuje již v 15. století, dlouho před začleněním města do Bavorska. Dnešní psaná forma je doložená roku 1625 v písemnosti města Kulmbach (\"Kulmbacher Bürgerbuch\"), neprosadila se ale ještě jako konečná. Například markraběnka Vilemína (1709-1758) nazývala město „Bareithem“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Již v raném středověku stál na místě bývalého jezu přes Mohan hrad Leineck. Zdi hradu zprvu jen ze dřeva a hlíny byly později nahrazeny dřevohlinitou zdí v blokové konstrukci, která byla zesílena silnými fošnami zapuštěnými do hlíny. Ve třetí fázi nahradili stavitelé opevnění suchou kamennou zdí. Zejména první a třetí stupeň tohoto bezpečnostního oplocení silně připomínají slovanský stavební styl. Slované sídlili v raném středověku i v části Horních Frank.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk a raný novověk.", "content": "Pravděpodobně už v 11. století, v průběhu klučení půdy Schweinfurtských hrabat, vzniklo malé osídlení na místě dnešního dolního náměstí. Dříve byly listinně zmíněny dnes do města začleněné vesnice Seulbitz (roku 1035 jako sálské královské zboží Silewize v jedné listině císaře Konráda II.) a St. Johannis (možná 1149 jako Altentrebgast). Také městská čtvrť Altstadt (do 19. století Altenstadt) západně od centra by měla být starší než vlastní osídlení Bayreuthu. Ještě starší stopy lidské přítomnosti byly nalezeny v místě Mayernberg: Keramické střepy a dřevěné nádobí byly na základě svého zdobení datovány do 9. století. Zatímco ještě roku 1199 byl Bayreuth označen jako villa (vesnice), objevuje se roku 1231 v jedné z listin poprvé pojem civitas (město). Je možné předpokládat, že Bayreuth mezi lety 1200 a 1230 dostal propůjčena městská práva. Pány města byly do roku 1248 hrabata s Andechs-Meranien. Po jejich vymření převzal dědictví roku 1260 norimberský purkrabí z rodiny Hohenzollernů. Zpočátku vlády Hohenzollernů byl rezidencí a centrem země Plassenburg v Kulmbachu. Město se proto rozvíjelo jen pomalu a prodělalo si několik katastrof. Už roku 1361 vydává císař Karel IV. purkrabímu Fridrichovi V. pro města Bayreuth a Kulmbach mincovní právo. Roku 1421 se Bayreuth poprvé objevil na mapě. V únoru 1430 Bayreuth těžce zpustošili husité, radnice a kostely byly spáleny. Matthäus Merian popisuje tyto události následovně: \"„v roce 1430 husité z Čech/ Culmbach a Byrret napadli/ velké krutosti/ jako divoká zvířata/ na obecném davu, a na nóbl osobách páchali./ Duchovní/ mniši a jeptišky vydali ohni/ nebo je přivedli na zmrzlou vodu v řece/ a polívali je studenou vodou/ a z nich se stal takový ubohý zmrzlý tvar/ tak popisuje Borek v české kronice na straně 450.\"\" (Pramen: Frühwald (Ed. ): Frankische Städte und Burgen um 1650 nach Texten und Stichen von Merian, Sennfeld 1991.) Na mapě „zemských cest říše římské“ od Erharda Etzlauba (1501) je Bayreuth označen jako stanice na Via Imperia z Lipska do Verony. Již roku 1528 (11 let po zahájení reformace) se panstvo na území franského markrabství připojují k luteránství. Požár, který vypukl z neopatrnosti roku 1605, zničil 137 z 251 domů ve městě. Roku 1620 zuřil mor, následujícího roku zničil město další velký požár. Také ve třicetileté válce město těžce trpělo. Mezníkem v historii města bylo přeložení markraběcí rezidence z Plassenburgu nad Kulmbachem do Bayreuthu roku 1603 markrabětem Kristiánem, synem kurfiřta Jana Jiřího Braniborského. Mezi lety 1440 a 1457 makrabětem Johanem Alchymistou vybudovaný první hohenzollernský zámek, předchůdce dnešního starého zámku, byl mnohokrát přestavován a rozšiřován. Po Kristiánově smrti roku 1655 zakládá jeho vnuk Kristián Arnošt Gymnázium Christian-Ernestinum. Roku 1683 se osobně podílí na osvobození Vídně od Turků. V upomínku na tento čin si nechal zhotovit markraběcí kašnu, která nyní stojí před Novým zámkem. Slouží zároveň jako památník, na němž je ztvárněn markrabě Kristián Arnošt jako vítěz nad Turky. V této době byl postaven také vnější obvod hradeb a přestavěn starý zámecký kostel. Roku 1611 byl dokončen první městský vodovod. Voda protékala dřevěnými rourami z vodního zdroje u Röhrensee do čtyřech kašen ve městě. V 80. letech 17. století začal markrabě Kristián Arnošt přijímat hugenotské náboženské uprchlíky. Od roku 1686 přicházeli, především z jižní Francie, řemeslníci a obchodníci do Bayreuthu a založili zde téhož roku první francouzsko-reformovanou církevní obec.", "section_level": 2}, {"title": "18. století: kulturní rozkvět v době markrabat.", "content": "Následník Kristiána Arnošta, korunní princ a později markrabě Jiří Vilém, začal roku 1701 založením dříve samostatného města St.Georgen am See (dnes část města) s takzvaným řádovým zámkem, radnicí, vězením a malými kasárnami. Roku 1705 zřídil Řád Opravdovosti, který byl roku 1734 přejmenován na Řád červené orlice, založil i řádový chrám, ten byl dokončen a vysvěcen roku 1711. V St.Georgen byla založena roku 1716 hraběcí porcelánka. V letech 1715–1719 byl v době markraběte Jiřího Viléma vystavěn první zámek v parku Eremitage. Roku 1721 zakoupilo město palác baronky ze Sponheimu a umístilo v ní radnici, ta původní z roku 1440 zničil jeden z mnohých požárů města. Jeden z vrcholů své historie zažil Bayreuth v letech 1735-1763, v době vlády markraběcího páru Fridricha a Vilemíny z Bayreuthu, oblíbené sestry Fridricha Velikého. V této době vznikly pod vedením dvorních architektů Josefa Saint-Pierre a Karla von Gontard mnohé reprezentativní budovy a objekty: markraběcí opera (1744–1748) jedno z nejbohatěji zdobených barokních divadel, proběhla přestavba a rozšíření Ermitáže se stavbou nového zámku se slunečním chrámem (1749–1753), stavba nového zámku s dvorní zahradou (1754 násl.), po vyhoření starého zámku došlo k velkému rozšíření města v dnešní Friedrichstrasse. Zrodila se tak nezávislá varianta rokoka, takzvané Bayreutské rokoko. To se vyznačovalo především zdobnou vnitřní architekturou. Došlo i ke změně obranného systému. Staré tmavé brány byly zbořeny, překážely dopravě a byly z obranného hlediska již zastaralé. Markrabě Fridrich své knížectví v době mnohých dobyvačných válek svého švagra Fridricha Velikého držel úspěšně mimo boje a přinesl tak franskému říšskému okresu čas míru. Roku 1742 došlo k založení Fridrichovy akademie, která byla roku 1743 povýšena na univerzitu. Vzhledem k odmítavému postoji obyvatelstva, které doprovázely i nepokoje, byla univerzita ještě tentýž rok přeložena do Erlangenu. Tam existuje až dodnes. Mezi lety 1756 a 1763 fungovala také akademie pro svobodná umění a vědy. Bayreuth byl znám jako ostrůvek náboženské tolerance. Katolíci získali právo zřídit si Oratorium, a také židovské rodiny se opět usídlovaly ve městě. Roku 1760 byla vysvěcena synagoga a roku 1787 židovský hřbitov. Markraběnka Vilemína zemřela roku 1758. Markrabě Fridrich se sice ještě znovu oženil, sňatek byl ale jen krátký a bez potomků. Po smrti markraběte Fridricha roku 1763 cestovalo množství umělců a uměleckých řemeslníků do Berlína, případně do Postupimi, aby pracovali pro pruského krále Fridricha Velikého. Nový markrabě Fridrich Kristián měl totiž pramálo porozumění pro umění. Chyběly mu však i prostředky, protože nákladný životní styl předchůdců, výstavby a platy zejména zahraničních umělců stály více peněz, než si mohl dvůr dovolit. Ke konci vlády markraběte Fridricha bylo u dvora zaměstnáno na 600 lidí, za jeho předchůdců Jiřího Fridricha dvůr zahrnoval kolem 140 osob. Knížectví stálo kousek před bankrotem. Roku 1769 následuje po bezdětném Fridrichu Kristiánovi markrabě Karel Alexandr z Ansbašské linie franských Hohenzollernů. Bayreuth poklesl na úroveň vedlejšího sídla. Karel Alexandr nadále přebýval v Ansbachu a jen vzácně přijížděl do Bayreuthu. Po abdikaci posledního markraběte Karla Alexandra na knížectví Ansbašské a Bayreutské 2. prosince 1791 se jejich území stalo pruskou provincií. Pruský ministr Karel August svobodný pán z Hardenbergu správu území převzal na počátku roku 1792.", "section_level": 2}, {"title": "19. století Bayreuth se stává součástí Bavorska.", "content": "Vláda Hohenzollernů nad knížectvím Kulmbach-Bayreuth skončila roku 1806 po porážce Pruska napoleonskou Francií. Když Prusové v létě 1806 vyhlásili Francii válku, bylo knížectví proti Napoleonovi téměř bezbranné, a bylo záhy vydáno jeho bavorským spojencům. 7. října obsadil maršál Soult s 30 000 muži město. 8. října se objevil maršál Ney s dalšími 18,000 vojáky, příštího dne vpochodovala do města první bavorská divize. Povinné ubytovávání vojáků, rekvírování, plundrování a násilné přepady uvedly obyvatelstvo ve strach a hrůzu. Etiene Le Grand de Mercey udržoval ve městě vojenskou vládu a zasahoval tvrdou rukou každý pokus o odpor. Během francouzské okupace od roku 1806 do roku 1810 platil Bayreuth jako provincie Francouzského císařství vysoké válečné příspěvky. Vyžadováno bylo 2,5 milionu franků v nejkratší možné době. Od 14. listopadu 1806 bylo knížectví pod správou hraběte Camille de Tournon, který sepsal podrobný inventář majetku bývalého knížectví. V červnu 1809 bylo město obsazeno rakouskými jednotkami, ty ale v červenci opět ustoupily před Francouzi. 30. června 1810 předala francouzská armáda bývalé knížectví do rukou Bavorska, mezitím povýšeného na království. Šlo vlastně o koupi, za 15 milionů franků od Napoleona. Bayreuth se stal krajským hlavním městem jednoho z hlavních bavorských krajů. Nakonec zreorganizován ve vládní okres Horní Franky. Napoleon Bonaparte navštívil se svojí chotí Marií Luisou město 15. května 1812. Obyvatelstvem byl přivítán bez jakékoli pozornosti. Plán místního obchodníka vyhodit Napoleona do vzduchu selhal. Hlavní železniční cesta z Norimberka do Hofu nebyla vedena přes Bayreuth, procházela přes Lichtenfels, Kulmbach a Neenmarkt-Wirsberk do Hofu. Připojení na železniční síť získal Bayreuth teprve v roce 1853, když byla na náklady města zahájena výstavba nájemní železnice. Následovala roku 1863 Východní dráha (z Weidenu), roku 1877 dráha do Smrčin z Norimberka a roku 1896 místní dráha do Warmensteinach. 17. dubna 1870 navštívil Bayreuth Richard Wagner, protože četl o markraběcí opeře, jejíž velikost, ale především mimořádně hluboké jeviště chtěl využít pro svoje scénicky náročná díla. Ukázalo se, že velké množství muzikantů například při opeře Prsten Nibelungův nelze vměstnat do orchestřiště, také situace v hledišti nakonec neodpovídala časově náročným Wagnerovým \"uměleckým dílům budoucnosti\". Wágner proto přišel s myšlenkou postavit v Bayreuthu festivalové divadlo přímo pro svoji tvorbu. Město Wagnera podporovalo v jeho plánu a dalo mu k dispozici pozemek, nezastavěnou plochu zvanou Zelený Vršek, ležící mimo město mezi nádražím a výletním místem Hohe Warte. Souběžně Wagner koupil pozemek v blízkosti zámecké zahrady, kde si vystavil vlastní dům: Vilu Wahnfried. 22. května 1872 byl položen základní kámen festivalového divadla, 13. srpna 1876 byla scéna slavnostně otevřena. Plány a vedení stavebních prací byly v rukou lipského architekta Otto Brückwalda, který byl znám již svými stavbami divadel v Lipsku a Altenburku.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Do konce Výmarské republiky (1900–1933).", "content": "Nové století přineslo nové technické inovace. Roku 1908 byl otevřen první kinosál, roku 1909 byla zprovozněna první městská elektrárna. Roku 1904 byla otevřena vedlejší železniční trať do Hollfeldu a roku 1909 místní dráha do Thurnau a Kulmbachu. V letech 1914-1915 byla severní větev toku Červeného Mohanu v jednom úseku narovnána a rozšířena. Obce na přilehlých březích se tak nemusely obávat hrozby povodně, poslední místo překvapila v roce 1909. Po skončení války roku 1918 převzali krátce v Bayreuthu vládu dělnické a vojenské rady. 17. února 1919 došlo k třídennímu tzv. Speckpuči, celkově šlo o krátké narušení jinak klidného posádkového města. 30. září 1923 se v Bayreuthu konal lidově-nacinoalistický Německý den s více než 5000 účastníky (cca 15% obyvatel Bayreuthu). Mezi hosty se nacházeli mimo jiné: Primátor Albert Preu a také Siegried a Winifred Wagnerovi, kteří na návštěvu do vily Wahnfried pozvali hlavního řečníka slavností, nikoho jiného než Adolfa Hitlera. Ve vile Wahnfried se Hitler seznámil také se zetěm Richarda Wagnera, rasovým teoretikem a spisovatelem Houstonem Stewart Chamberlainem. Také Hans Schemm (pozdější bavorský ministr kultu a vyučování) se toho dne poprvé setkal s Hitlerem. Roku 1929 byl v městských lázních otevřen krytý bazén. V roce 1932 byla sjednocena okresní vláda Horních a Středních Frank a jako sídlo byl zvolen Ansbach. Bayreuth byl jako menší odškodnění vybrán jako sídlo spojené zemské pojišťovny Středních a Horních Frank. Oproti spojení vlády se toto spojení zemské pojišťovny nevrátilo do starých kolejí. Při volbách do říšského sněmu 6. listopadu 1932 dosáhla NSDAP v Bayreuthu 46,7% hlasů (33,1% v průměru celého Německa).", "section_level": 3}, {"title": "Doba národního socialismu (1933–1945).", "content": "Roku 1933 se Bayreuth stal župním městem Bavorské východní marky (od roku 1943 jen župa Bayreuth), bylo proto nutné vybudovat župní sněm. Prvním županem byl Hans Schemm, současně předsedající nacionálně-socialistického svazu učitelů, který sídlil v domě Německé vzdělanosti v Bayreuhtu. V roce 1937 bylo město připojeno k nové říšské dálnici. V roce 1936 začala německá pošta provozovat městskou hromadnou dopravu. Když převzala pošta i provoz tramvají, vzikl tak první podnik Městské hromadné dopravy. První linka vedla ze Sankt Georgen přes Sternplatz k nádraží Altstadt. Při listopadovém pogromu roku 1938 byla znesvěcena a vyrabována synagoga židovského společenství v Münzgasse. Vypálení se vyhnula, stála totiž nebezpečně blízko markraběcí opery. Uvnitř Bayreutské synagogy, která dnes opět slouží židovské obci jako motlitebna, je umístěna pamětní deska, upomínající na pronásledování a vraždění Židů v době Holokaustu. Zahynlo nejméně 145 Židů z Bayreuthu. Ve městě bylo v době války umístěno také odloučené pracoviště koncentračního tábora Flossenbürg, kde na zajatcích zkoušeli různé fyzické experimenty. Od září 1944 do dubna 1945 zde byl zástupcem civilního vedoucího Wieland Wagner, vnuk skladatele Richarda Wagnera. Po zničení soudních budov v Berlíně 3. února 1945 byl lidový soudní dvůr přesunut do Postupimi a přísedící senáty pro vlastizradu a státozradu se přestěhovaly do justičního paláce v Bayreuthu. Od podzimu 1944 zde soudní dvůr ostatně zasedal už opakovaně. Už 6. února začal přesun celkově kolem 2700 politických zajatců z Berlína. 17. února byli umístěni do trestnice v Bayreuthském Sankt Georgen. 14. dubna 1945 měli být všichni zastřeleni, americké jednotky byly již na dohled. O několik dní dříve byl z podobné situace tzv. Köpenickiády vysvobozen politický vězeň Karl Ruth. V Bayreuthu byli takto v poslední minutě zachráněni Ewald Naujocks i pozdější spolkový prezident Eugen Gerstenmaier. Silné vzdušné údery spojenců zničily 5., 8. a 11. dubna celou řadu veřejných budov, zasaženy byly také průmyslové závody, zničeny byly příbytky 4500 obyvatel, mezi nimi i vila Wahnfried, 741 osob při náletech zemřelo. V poledne 14. dubna obsadily město americké jednotky.", "section_level": 3}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Existuje také kulturní partnerství s Burgenlandskem v Rakousku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bayreuth (dříve česky \"Barout\") je německé město, ležící v severním Bavorsku. Leží na řece Červený Mohan (Roter Main), je hlavním městem vládního obvodu Horní Franky a zemského okresu Bayreuth. Zároveň se jedná o městský okres (\"kreisfreie Stadt\"). Město je ve světě proslulé díky opernímu festivalu \"Richard-Wagner-Festspiele\", který se koná každý rok. Univerzita byla založena v roce 1972. Na univerzitě studuje více než 13 000 studentů. Ačkoli dle jména se zdá Bayreuth od počátků jako bavorské město, není tomu tak. K Bavorsku patří od roku 1810.", "tgt_summary": "Bayreuth (, ; ) is a medium-sized town in northern Bavaria, Germany, on the Red Main river in a valley between the Franconian Jura and the Fichtelgebirge Mountains. The town's roots date back to 1194. In the early 21st century, it is the capital of Upper Franconia and has a population of 72,148 (2015). It is world-famous for its annual Bayreuth Festival, at which performances of operas by the 19th-century German composer Richard Wagner are presented.", "id": 1292661} {"src_title": "Pevnost Eben-Emael", "tgt_title": "Fort Eben-Emael", "src_document": [{"title": "Strategie.", "content": "Pevnost Eben-Emael byla vybudována v letech 1932 - 1938 k zastavení invazního postupu německé armády za 2. světové války a současně mohla dělostřeleckým postřelováním ze 7 silných dělostřeleckých baterilí krýt mosty, které byly vybudovány přes řeku Mázu. Pro útočící Německo tak vznikl strategický problém, jak zajistit přechod tanků a vojenské techniky přes mosty na Máze, které byly kryty dělostřeleckou palbou právě z této pevnosti a taktéž byly samostatně jištěny destrukčními náložemi, které měly v případě ohrožení odpálit mostní hlídky.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná situace.", "content": "Zabrání mostů a obsazení pevnosti měli mít na starosti nejprve tzv. brandenburští (založeni Canarisem), pro které to však byl úkol velmi obtížný, až nemožný, vzhledem k silným obranným postavením belgické strany. Hitler požádal Kurta Studenta, velitele 7. letecké divize, aby obsadil pevnost Eben-Emael a několik blízkých mostů přes Albertův kanál a řeku Mázu. Úkol byl velmi obtížný, protože do okolí pevnosti nebylo možno dopravit útočné jednotky k provedení operace a ani nebylo možné přistát letadly kvůli malému prostoru. Hitler navrhl použití nových, přísně utajovaných, nákladních kluzáků DFS 230 (z něm. Deutsche Forschungsanstalt für Segelflug) tažených za třímotorovými letouny Junkers Ju 52. Kluzák DFS 230 dokázal pojmout kromě pilota 8 mužů s proviantem. Student došel k závěru, že horní část pevnosti je právě dost velká na to, aby na ni mohlo přistát 10 upravených kluzáků, ovšem pouze ve dne. Samotný německý průzkum velmi usnadnila okolnost, že pevnost byla obehnána systémem z výšky velmi dobře viditelných příkopů, navíc si posádka udělala na vrcholu pevnosti fotbalové hřiště. S největší pravděpodobností byla pro obeznání pevnosti použita dopravní letadla, když právě přes pevnost vedl od roku 1926 dopravní koridor Kolín nad Rýnem - Paříž. Z existence fotbalového hřiště bylo jasné, že areál pevnosti není zaminován, takže je pro přistání kluzáků použitelný. Velitelem operace byl jmenován kapitán Walter Koch. Jeho 500 výsadkářů bylo rozděleno do 4 úderných skupin. Odborník na výbušniny Rudolf Witzig vedl skupinu 85 mužů pod názvem „ŽULA“ z nichž většina byli ženisté. Jejich hlavním úkolem bylo proniknout do pevnosti. Witzigovi muži měli 9 primárních cílů: uprostřed pevnosti pancéřová kopule se 120 mm kanony, na S a J další dvě se 75 mm kanony, všechny s pancířem o síle 30 cm) + další 4 střelecká stanoviště, kde na každém byly umístěny 3 kanony o 75 mm, z kterých se dalo pálit na mosty na severu a na zbylé přes Mázu. K proniknutí skrz tak tvrdý pancíř byla použita nová zbraň - kumulativní nálož. Jednalo se o nálož tvarovanou tak, aby tlak spalin vyvinul maximální sílu pouze v jednom směru. Vývoj této nálože se Německu podařilo utajit mimo jiné i tím, že výsadkáři při výcviku v rámci utajení nosili stejně těžké kameny). 3 další skupiny s krycími názvy: „OCEL“, „BETON“ a „ŽELEZO“ měly přistát nedaleko mostů a obsadit je. Skupině „ŽULA“ bylo zdůrazňováno v závěrečném výcviku, že musí zničit cíle co nejdříve. V opačném případě hrozí, že děla mosty zničí dříve, než přes ně přejedou německé tanky. 10. května 1940 o půl 4 ráno odstartovalo 40 transportních letounů Junkers Ju 52 ze 2 letišť poblíž Kolína nad Rýnem, které za sebou táhly kluzáky. Když ale letouny doletěly k řece Rýn a k hranici s Francií, prasklo tažné lano jednoho z kluzáků, na jehož palubě byl velitel skupiny žula Witzig. Kluzák musel přistát, takže skupina pokračovala v letu bez svého velitele. Kluzáky byly vypuštěny nad německým územím 10 km od pevnosti. Za úsvitu je zpozorovali belgičtí vojáci, nerozpoznali však, zdali jsou letouny přátelské či ne, a tak je nechali letět dál. Kluzáky se snášely ke svému cíli. Ve 4:25 se zastavil první kluzák na vršku Eben Emael, ostatní u mostů. 1. oddíl měl za úkol útok na kopule a zničení prvních kanonů. 2. oddíl útočí na další střelecká stanoviště, útočí granáty. Witzigův tým útočí na ústřední kopule, němečtí výsadkáři nevěděli, že v kopuli nefunguje nábojový pás. Další skupina útočí na ocelová vrata a po proražení zabijí osádku. Jeden z kluzáků přistál přímo do ostnatých drátů, praporčík Mensl se svými muži umlčel severní stanoviště a zjistil, že jižní je prázdné. Teprve teď si němečtí výsadkáři uvědomili, že chybí velitel, ale díky výcviku se dá říci, že nebyl potřeba. Výsadkářům trvalo necelých 20 minut k obsazení pevnosti. Skupiny, které obsazovaly mosty, zabraly dva naprosto neporušené, jeden ostražitý belgický voják nálože odpálil u města Canna, a tím zničil most. Celá operace slavila velký úspěch, ztraceno bylo 24 mužů, převážně u města Canna. Nebyl to však konec. Belgičané se stále ještě bránili, nyní se vrátil Witzig v náhradním kluzáku a nařídil útok na 2 neporušené kopule (120 mm), které zbyly. Nálože s trhavinou neprorazily kopuli, ale ta se již neotáčela. Němci útočí na jižní kopuli, půlmetráková nálož nezmohla zhola nic. Belgičané zahájili o půl 11 palbu na postupující Němce, toto byla Němců největší obava. Belgičanům se podařilo zničit most přes Mázu. Tento čin způsobil, že se Němci na 24 hodin zastavili (pro dostání se na druhý břeh bylo potřeba postavit pontonový most). Kapitán Koch zavolal na pomoc střemhlavé bombardéry Stuka; mezitím ostatní Belgické pevnosti v okolí zahájily palbu na pevnost Eben-Emael, aby německé výsadkáře vypudily. Do prostoru padlo na 1 200 granátů, mnoho mužů skrývajících se v troskách bylo zraněno. Příchodem noci morálka Belgičanů opadala. Zničením ocelových vrat protitankovými zbraněmi a použitím bojových člunů na přepravu posil německým \"151. pěším plukem\" přes Albertův kanál pod pevností o den později, dosáhli útočníci převahy, což vedlo k tomu, že belgický velitel pevnost vzdal v 13:30 hodin 11. května. Do zajetí padlo 1200 belgických vojáků a to znamenalo konec bitvy. Během 18 dní kapitulovala celá Belgie. Byl to velký úspěch pro Němce a Hitler vyznamenal německé výsadkáře železnými kříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost Eben-Emael byla belgická pevnost mezi městy Lutych a Maastricht na hraně zářezu Albertova kanálu. Pevnost byla vybudována v letech 1931–1935 a byla považována za nedobytnou. Umístění pevnosti bylo zvoleno na belgicko-holandské hranici, ale účelem pevnosti byla obrana proti německé invazi. Sloužilo zde 2000 vojáků.", "tgt_summary": "Fort Eben-Emael () is an inactive Belgian fortress located between Liège and Maastricht, on the Belgian-Dutch border, near the Albert Canal. It was designed to defend Belgium from a German attack across the narrow belt of Dutch territory in the region. Constructed in 1931–1935, it was reputed to be impregnable and at the time, the largest in the world. The fort was neutralized by glider-borne German troops (85 men) on 10 May 1940 during the Second World War. The action cleared the way for German ground forces to enter Belgium, unhindered by fire from Eben-Emael. Still the property of the Belgian Army, the fort has been preserved and may be visited.", "id": 1008052} {"src_title": "Kouzelná chůva Nanny McPhee", "tgt_title": "Nanny McPhee", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh pojednává o vdovci, ztvárněném hercem Colinem Firthem, který má nezvladatelné děti, odstraňující jednu chůvu za druhou pomalu ještě dříve, než s nimi otec stihne uzavřít pracovní smlouvu. Objeví se zde i úděsná tetička a ještě děsivější nápadnice. S dětmi si poradí kouzelná chůva, která k výchově dětí užívá originální, někdy i přísné metody. Vdovec a majitel pohřebního ústavu \"Cedric Brown\" má sedm nezvladatelných dětí – dvanáctiletého \"Simona\", desetiletou \"Toru\", devítiletou \"Lilyanu\", osmiletého \"Erica\", sedmiletého \"Sebastiana\", pětiletou \"Christiannu\" a roční \"Agathu\". Ačkoli své děti miluje, netráví s nimi dostatek času, a tak je nemůže sám vychovávat. Děti měly celkem sedmnáct chův, které postupně vypudily z domu, na což jsou hrdé. Stejně tak terorizují kuchařku paní \"Blatherwickovou\", ale přátelí se s umývačkou nádobí \"Evangelinou\". \"Cedric\" se pokouší najmout další chůvu ze stejné agentury, ale ta ho odmítne. Po několika záhadných událostech přijde zvláštní ošklivá chůva \"Nanny McPhee\", která se představí jako „státní chůva“. S pomocí magie naučí děti disciplíně a po každé ukončené lekci trochu zkrásní, a tak se z ošklivé chůvy stává chůvou stále krásnější a příjemnější. Děti vedené \"Simonem\" se na ni pokoušejí použít své triky, ale postupně ji začnou respektovat a žádat ji o radu. Stanou se z nich zodpovědní lidé, kteří pomáhají svému nešťastnému otci řešit rodinné problémy, čímž se stává chůva \"Nanny McPhee\" méně a méně potřebnou. Rodina je finančně podporovaná tetičkou jejich nežijící matky lady \"Adelaide Stitchovou\", která je zdrojem mnoha konfliktů rodiny \"Brownových\". V rámci péče o \"Brownovy\" se lady \"Adelaide\" rozhodne ujmout péče o vzdělání a vstup do společnosti jedné z dcer. Vybere si \"Christiannu\", ale děti i \"Cedric\" nechtějí dopustit, aby byli rozděleni. \"Simon\" nabídne \"Chrissino\" místo umývačce nádobí \"Evangelině\", která se vždy toužila vzdělávat. Lady \"Adelaide\" tedy odjede s ní, aniž by věděla, že se nejedná o \"Cedricovu\" dceru. Kromě toho \"Lady Adelaide\" požaduje, aby se \"Cedric\" do měsíce oženil. Pokud tak neučiní, \"Adelaide\" přestane rodinu finančně podporovat. Aby nepřišel o dům a děti, rozhodne se \"Cedric\" obrátit na nevychovanou paní \"Selmu Quicklyovou\", místní trojnásobnou vdovu s křiklavým oblečením. Děti mají představu o macechách z pohádek (všechny jsou zlé), a tak se pokoušejí sabotovat její návštěvu u nich doma. \"Cedric\" se pokouší ji ochraňovat před nástrahami dětí, a tak vypadá horlivěji, než ve skutečnosti je. \"Selma\" je jeho chováním potěšena, protože si nevšimla žádné nástrahy, a je spokojena, že ji \"Cedric\" žádá o ruku. Další žádost děti zhatí a tentokrát již \"Selma\" dům rozčíleně opustí a tvrdí, že \"Cedrica\" již nikdy nechce vidět. Poté, co se děti dozvědí pravdu o finanční situaci rodiny, souhlasí se sňatkem a jdou se \"Selmě\" omluvit. Navnadí ji především bohatstvím tetičky \"Adelaide\". V den svatby přijdou děti na to, že je \"Selma\" skutečně zlá a krutá – rozbije \"Agathino\" chrastítko, poslední věc, která jim zbyla po mamince. Později děti zhatí obřad a \"Selma\" rozčíleně odejde. Tím ovšem \"Adelaidina\" lhůta pro \"Cedricovu\" svatbu vyprší, a tak plánuje, že přestane rodině platit. \"Simon\" však řekne, že si jeho otec může vzít \"Evangelinu\". \"Cedric\" i \"Evangeline\" se svatbou souhlasí, ačkoli tím poruší \"třídní pravidla\". \"Kouzelná chůva Nanny McPhee\" pak znovu použije svá kouzla, aby připravila perfektní prostředí pro svatbu. Když už není chůvy \"Nanny McPhee\" u Brownových potřeba, odejde, čímž dodrží své pravidlo a slova, jež se nesou celým příběhem – \"Když mě budete potřebovat, ale nebudete mě chtít, musím zůstat. Když mě budete chtít, ale nebudete mě potřebovat, musím odejít\".", "section_level": 1}, {"title": "Pět lekcí Nanny McPhee.", "content": "Aby naučila děti disciplíně, dobrému chování a zodpovědnosti, má Nanny McPhee pět důležitých lekcí. Po splnění každé z nich zmizí něco z její ošklivosti a stává se krásnější. Když jsou všechny lekce splněny, Nanny McPhee je změněna ze staré a škaredé čarodějnice na mladou a krásnou chůvu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kouzelná chůva Nanny McPhee (v anglickém originále: Nanny McPhee) je britská fantasy pohádková komedie z roku 2005, natočená podle knihy Christianny Brand Nurse Matilda režisérem Kirk Jonesem. Ve Spojených státech amerických film vydělal 47 144 110 dolarů, v zahraničí 75 345 712 dolarů, celkově 122 489 822 dolarů. Premiéra filmu byla 27. ledna 2006 a za první víkend se utržilo 14 503 650 dolarů v 1995 kinech, což průměrně činí 7270 dolarů na kino.", "tgt_summary": "Nanny McPhee is a 2005 British-American comedy fantasy film based on the Nurse Matilda character by Christianna Brand. It was directed by Kirk Jones, co-produced by StudioCanal, Metro-Goldwyn-Mayer, Working Title Films, Three Strange Angels, and Nanny McPhee Productions with music by Patrick Doyle and produced by Lindsay Doran, Tim Bevan, and Eric Fellner. Set in Victorian England, the film stars Emma Thompson as Nanny McPhee, along with Colin Firth and Angela Lansbury. The film was theatrically released on 28 October 2005 in the UK by United International Pictures and on 27 January 2006 in the US by Universal Pictures. Thompson also scripted the film, which is adapted from Christianna Brand's \"Nurse Matilda\" books. A sequel, \"Nanny McPhee and the Big Bang\", was released in 2010. The filming location was Penn House Estate, Penn Street, Buckinghamshire, England, UK.", "id": 157277} {"src_title": "Theodor Fontane", "tgt_title": "Theodor Fontane", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henri Theodore Fontane se narodil 30. prosince 1819 v Neuruppinu jako syn lékárníka hugenotského původu, Louise Henri Fontana. Pro splacení svých hráčských dluhů byl Theodorův otec nucen v roce 1826 lékárnu prodat a krátce nato, v roce 1827, se rodina odstěhovala do Swinemünde. Po krátkém intermezzu na tamější městské škole začal být Theodor Fontane na přání své matky vyučován otcem a soukromými učiteli jisté spřátelené rodiny, což trvalo až do roku 1832. V letech 1832 až 1833 navštěvoval neuruppinské gymnázium a posléze nastoupil na průmyslovou školu Karla Friedricha von Klödena v Berlíně. Roku 1834 se odstěhoval k nevlastnímu bratrovi svého otce, strýčku Augustovi. V roce 1835 se poprvé setkal se svojí budoucí ženou Emilií Rouanet-Kummer. Rok nato odešel z průmyslové školy a začal se učit lékárníkem. Roku 1839 zveřejnil svoji první novelu \"Geschwisterliebe\". Po vyučení v prosinci 1839 získal Fontane na podzim 1840 místo lékárníka v Burgu (poblíž Magdeburgu). Zde také vznikly jeho první básně. Roku 1841 onemocněl tyfem, brzy se však uzdravil u svých rodičů v Letschinu. Poté pracoval jako pomocník lékárníka v Lipsku, Drážďanech a nakonec u svého otce v Letschinu. Roku 1843 byl Bernhardem von Lepel uveden do literárního spolku Tunel nad Sprévou, v němž vytrval až do roku 1865. Od 1. dubna 1844 do 31. března 1845 si odbýval u 2. grenadýrského gardového regimentu císaře Františka vojenskou službu, kam nastoupil jako jednoroční dobrovolník a kterou opustil v poddůstojnické hodnosti kaprála. V této době vyhověl pozvání svého přítele Hermanna Scherze a podnikl svoji první, čtrnáctidenní cestu po Anglii. Po pobytu v lékárně svého otce si našel místo v Berlíně, a to v \"Polské lékárně\" doktora Julia Eduarda Schachta. 8. prosince 1845 se zasnoubil se svojí milou Emilií Rouanet-Kummer. V březnu 1847 získal nejvyšší aprobaci a stal se tak lékárníkem první třídy. V následujícím, revolučním roce bojoval na berlínských barikádách. Tehdy vznikly radikálně revoluční Fontanovy texty, které vyšly v časopisu Berliner Zeitungshalle. Poté byl zaměstnán v nemocnici Bethanien, kde školil dvě diakonky. 30. září 1849 se rozhodl zcela zanechat svého lékárnického povolání a nadále se živit pouze psaním. Nejprve se věnoval politickým textům v radikálně demokratických novinách Dresdner Zeitung. Téhož roku byla zveřejněna i jeho první kniha Männer und Helden. Acht Preussenlieder. Fontane se oženil se svojí Emilií Rouanet-Kummer a odstěhoval se s ní do Berlína. Jejich manželství bylo zpočátku poznamenáno finančními problémy, protože Fontanovy příjmy byly víc než skromné. Roku 1851 byl konečně zaměstnán Centralstelle für Preßangelegenheiten, pro kteroužto organizaci podnikl dvě cesty do Londýna (1852 a v letech 1855 – 1859). Roku 1860 se mu narodilo páté dítě. První syn \"George\" zemřel roku 1887 v Lichterfelde na zánět slepého střeva. Další tři synové zemřeli brzy po narození. Pátým dítětem byla Fontanova jediná dcera \"Martha\" (Mete). V roce 1864 se pak konečně narodil Fontanův poslední syn \"Friedrich\". Stejného roku odcestoval Fontane do Kodaně, aby odsud podával zprávy o probíhající prusko-dánské válce. Od roku 1870 pracoval jako divadelní kritik. Během prusko-francouzské války se vydal do Paříže, aby pozoroval válečné operace. Zde byl omylem zatčen jako špion. Zanedlouho byl však propuštěn. Mezi roky 1874 a 1876 podnikl se svojí ženou několik cest po Rakousku, Itálii a Švýcarsku. Po návratu se rozhodl, že již více nebude pracovat pro noviny a bude se živit jako spisovatel na volné noze. Od té doby napsal mnoho nejrůznějších textů, až v roce 1892 začal pociťovat problémy spojené s těžkou chudokrevností mozku. Lékař mu poradil, aby sepsal své vzpomínky na dětství, což by mu mohlo pomoci vypořádat se s nemocí. A to se také podařilo. Poté psal Fontane ještě jistý čas dále, než 20. září 1898 zesnul v Berlíně. Byl pohřben na hřbitově své náboženské obce Friedhof II der Französischen Gemeinde zu Berlin v obvodě Berlin-Mitte. Theodor Fontane je považován z jedno z největších jmen německé literatury, společně s Goethem, Lessingem, bratry Mannovými a jinými tvoří pomyslnou špici. Roku 1995 se na jeho odkaz navázal Günter Grass se svým románem \"Širé pole\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Fontane (30. prosince 1819 Neuruppin – 20. září 1898 Berlín) byl německý romanopisec a básník, čelný představitel německého poetického realismu.", "tgt_summary": "Theodor Fontane (; 30 December 1819 – 20 September 1898) was a German novelist and poet, regarded by many as the most important 19th-century German-language realist author. He published the first of his novels, for which he is best known today, only at age 58 after a career as a journalist. Fontane's novels are known for their complex, often sceptical view of society in the German empire; he shows different social and political parts of society meeting and sometimes clashing. Other trademarks of Fontane's work are their strongly drawn female characters (such as \"Effi Briest\" and \"Frau Jenny Treibel\"), tender irony and vivid conversations between characters.", "id": 619000} {"src_title": "Evapotranspirace", "tgt_title": "Evapotranspiration", "src_document": [{"title": "Vodní cyklus.", "content": "Evapotranspirace je významná ztráta vody z povodí, kterou podstatně ovlivňují typy vegetace a využití půdy. U rostlin s hlubokými kořeny dochází k vyšší a nepřetržité transpiraci vody, protože voda, která z listů transpiruje, pochází z kořenů. Byliny obecně transpirují méně vody než dřeviny kvůli jejich menšímu olistění. Jehličnaté lesy tíhnou k vyšší míře evapotranspirace než listnaté opadavé lesy, hlavně v době jejich vegetačního klidu a na začátku jara. Je to kvůli zdokonalenému zachytávání srážek a jejich vypařování jehličím v tomto období. Faktory, které ovlivňují evapotranspiraci, zahrnují fázi rostlinného růstu nebo míru vyspělosti, procentuální zastoupení půdního pokryvu, slunečního záření, humusu, teploty a větru. Izotopní měření potvrdilo, že transpirace je součástí evapotranspirace. Lesy prostřednictvím evapotranspirace redukují vodní zásoby až na jedinečné ekosystémy, které se nazývají mlžné lesy. Stromy v mlžných lesech podporují shromažďování vody v podobě mlhy nebo nízkých mračen a ta následně padá na zemský povrch. Tyto stromy stále přispívají k evapotranspiraci, ale obvykle sbírají více vody, než se z nich vypaří. V nezavlažovaných oblastech je aktuální evapotranspirace obvykle nižší než srážky, protože půda má vyrovnávací paměť, která využívá schopnosti udržet vodu. Zadržené vody je obvykle méně, než je množství srážek, protože malé množství vody se ztratí při filtrování nebo povrchovým odtokem dešťové vody. Výjimkou jsou oblasti s vysokou hladinou podzemní vody, kde proces kapilárního vzlínání může způsobit vystoupání podzemní vody přes půdu až na povrch. Jestliže potenciální evapotranspirace je vyšší než skutečný úhrn srážek, půda vyschne, pokud nebude zavlažována. Evapotranspirace nikdy nemůže být vyšší než potenciální evapotranspirace, ale může být nižší, pokud zde není dostatek vody, která by se mohla vypařit, nebo pokud nejsou rostliny schopny transpirovat.", "section_level": 1}, {"title": "Odhad evapotranspirace.", "content": "Evapotranspirace může být naměřena nebo vypočítána prostřednictvím několika metod.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřímé metody.", "content": "Údaje z výparoměrů mohou být použity pro výpočet výparu z jezera, ale transpirace a výpar dešťové vody zachycené vegetací se tím nevypočítá. Existují tři obecné přístupy v nepřímém měření evapotranspirace.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní bilance povodí.", "content": "Evapotranspirace může být vypočítána rovnicí vodní bilance povodí. Tato rovnice ukazuje změnu množství vody v povodí (S) společně s jejími vstupy a výstupy: formula_1 Vstupy znamenají srážky (P) a výstupy evapotranspiraci (která je vypočítávána), průtok povodí (Q) a doplňování podzemní vody (D). Jestliže údaje změna množství vody uložené v povodí, srážky, průtok povodí a doplňování podzemní vody jsou známy, chybějící údaj evapotranspirace může být vypočítán přeskupením rovnice na následující: formula_2", "section_level": 3}, {"title": "Evapotranspirace městské vegetace.", "content": "Obavy z náročnosti městské krajiny, zvláště městských zelených ploch na dostatek vody rostou. U odhadu evapotranspirace (ET) a následně náročnosti městské vegetace na dostatek vody je potřeba zvážit heterogenitu rostlin, půdy, vody a klimatických podmínek. Výzkum provedený v jižní Austrálii využil dvou praktických přístupů v odhadování ET a porovnával je pod dobu jednoho roku s detailní analýzou vodní bilance půdy. Jeden z přístupů je metoda klasifikace krajinotvorných rostlin podle využití vody (WUCOLS), která je založena na názoru expertů, že různé skupiny krajinotvorných rostlin potřebují různé množství vody. Druhý přístup je dálkové snímání založené na rozšířeném vegetačním indexu (EVI) získaného ze snímačů satelitu Terra, který ukazuje průměrnou situaci snímanou spektroradiometrem MODIS. Obě metody vyžadují znalosti o evapotranspiraci počítané z meteorologických dat.", "section_level": 3}, {"title": "Hydrometeorologické rovnice.", "content": "Nejobecnější a nejrozšířeněji používaná rovnice pro vypočítání referenční ET je Penmanova rovnice. Penman-Monteithovu variaci doporučuje Organizace pro výživu a zemědělství FAO a Americká společnost civilního inženýrství . Jednodušší Blaney-Criddlova rovnice byla mnoho let populární na západě Spojených států amerických, ale není přesná v regionech s vyšší vlhkostí. Další možnosti tvoří Hargreavesova rovnice nebo Makkinkova rovnice, která je jednoduchá, ale musí být přesně nastavená na specifickou oblast. Pro převedení referenční ET na aktuální evapotranspiraci plodin je třeba použít plodinový koeficient a koeficient stresu.", "section_level": 3}, {"title": "Energetická bilance.", "content": "Třetím postupem, jak vypočítat aktuální evapotranspiraci je využití energetické bilance. λE je energie potřebná pro přeměnu vody z kapalného do plynného skupenství, R vyjadřuje radiační bilanci, G je půdní tepelný tok a H značí turbulentní tok tepla. Použitím přístrojů jako je scintilometr, měřením půdního tepelného toku nebo měřením slunečního záření (radiometry) lze spočítat jednotlivé části energetické bilance a pomocí nich určit energii dostupnou pro aktuální evapotranspiraci. SEBAL a METRIC algoritmy odhadují energetickou bilanci na zemském povrchu použitím satelitního snímkování. To umožňuje vypočítání aktuální i potenciální evapotranspirace pixel za pixelem. Evapotranspirace je klíčovým indikátorem pro vodohospodářský management a efektivitu zavlažování. Algoritmy SEBAL a METRIC mohou mapovat tyto klíčové indikátory v čase a prostoru, po dny, týdny nebo roky.", "section_level": 3}, {"title": "Experimentální metody měření evapotranspirace.", "content": "Jedna metoda měření evapotranspirace je s vážícím lysimetrem. Váha půdního sloupce je měřena průběžně a změna v půdní zásobě vody je určena ze změny váhy. Změna váhy je převedena na jednotky délky, která používá povrchovou plochu vážícího lysimetru a jednotku váhy vody. Evapotranspirace je vypočítána jako změna váhy plus dešťové srážky mínus perkolace.", "section_level": 2}, {"title": "Dálkové snímání.", "content": "V uplynulých desetiletích se odhadování evapotranspirace zlepšilo díky dálkovému snímání, hlavně v oblasti agronomie. Nicméně vyčíslení evapotranspirace ze smíšeného rostlinného prostředí, hlavně městských zelených ploch, je stále výzvou kvůli heterogenitě rostlinných druhů, zápoje vegetace a mikroklimatům a protože postupy jsou nákladné. Různé přístupy založené na dálkovém snímání pro odhad evapotranspirace mají různé výhody a nevýhody.", "section_level": 2}, {"title": "Vířivá kovariance.", "content": "Nejpřímější metodou pro měření evapotranspirace je prostřednictvím techniky vířivé kovariance, ve které výkyvy hodnot vertikální rychlosti větru korelují s výkyvy měrné hmotnosti vodní páry v atmosféře. Tento způsob přímo odhaduje přenos vodní páry (evapotranspirace) ze zemského povrchu (nebo zápoje vegetace) do atmosféry.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace městské krajiny.", "content": "Metody měření evapotranspirace mohou být přizpůsobeny městskému prostředí, abychom odhadli nároky vegetace městské krajiny na dostupnost vody.", "section_level": 2}, {"title": "Potenciální evapotranspirace.", "content": "Potenciální evapotranspirace (PET) je množství vody, které by se mohlo vypařit a transpirovat, pokud by bylo dostupné dostatečné množství vody. Tento požadavek zahrnuje energii dostupnou pro výpar a schopnost nižší atmosféry přenášet vypařenou vlhkost pryč od zemského povrchu. Potenciální evapotranspirace dosahuje vyšších hodnot v létě, při méně oblačných dnech a blíže k rovníku, protože vyšší množství slunečního záření poskytuje více energie pro výpar. Potenciální evapotranspirace je také vyšší během větrných dní, protože vypařená vlhkost je rychleji odnášena z povrchu země nebo rostlin. Potenciální evapotranspirace je vyjádřena v jednotkách výšky vodního sloupce a její roční průběh lze znázornit graficky. Potenciální evapotranspirace je obvykle měřena nepřímo z dalších klimatických faktorů, ale také záleží na typu povrchu, jako jsou například vodní plochy, typu vegetace a při nepřítomnosti vegetačního krytu i na typu půdy. Hodnota potenciální evapotranspirace je často počítána na nejbližší klimatické stanici na referenčním povrchu, konvenčně na krátce střiženém trávníku. Tato hodnota je nazývána referenční evapotranspirace a může být převedena na potenciální evapotranspiraci vynásobením koeficientem příslušného povrchu. V zemědělství se tento koeficient nazývá plodinový koeficient. Rozdíl mezi potenciální evapotranspirací a úhrnem srážek se používá v plánování zavlažování. Průměrná roční potenciální evapotranspirace je často srovnávána s průměrným ročním úhrnem srážek (P). Poměr těchto dvou hodnot, P/PET, se nazývá index sucha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evapotranspirace (ET) je celkový výpar ze zemského povrchu do atmosféry, který se vztahuje k určitému území. Tento celkový výpar se skládá z fyzikálního výparu (evaporace) a fyziologického (transpirace). Evaporace zahrnuje pohyb vody do vzduchu ze zdrojů jako půda, vodní plochy a dešťová voda zachycená na vegetaci (intercepce srážek). Transpirace je výdej vody vegetací zejména listy. Odkazuje k pohybu vody v rámci rostliny a související ztrátě vody jako výparu z průduchů listů. Evapotranspirace je důležitou součástí vodního cyklu na Zemi. Element (jako například strom), který přispívá k evapotranspiraci, se nazývá evapotranspirátor. Referenční evapotranspirace (ET0), někdy nepřesně předkládána jako potenciální ET, je reprezentací potřeby evapotranspirace prostředím. Představuje míru ET krátkých zelených rostlin (tráva), které mají stále stejnou výšku, kompletně pokrývají zem, čímž ji chrání před světlem, a udržují adekvátní vodní status v půdním profilu. Tento stav se odráží od energie dostupné pro evaporaci vody a dostupného větru, který přenáší vodní výpar ze země do nižší části atmosféry. V případě dostatku vody se aktuální evapotranspirace rovná referenční evapotranspiraci.", "tgt_summary": "Evapotranspiration (ET) is the sum of evaporation and plant transpiration from the Earth's land and ocean surface to the atmosphere. Evaporation accounts for the movement of water to the air from sources such as the soil, canopy interception, and waterbodies. Transpiration accounts for the movement of water within a plant and the subsequent loss of water as vapor through stomata in its leaves. Evapotranspiration is an important part of the water cycle. An element (such as a tree) that contributes to evapotranspiration can be called an evapotranspirator. Potential evapotranspiration (PET) is a representation of the environmental demand for evapotranspiration and represents the evapotranspiration rate of a short green crop (grass), completely shading the ground, of uniform height and with adequate water status in the soil profile. It is a reflection of the energy available to evaporate water, and of the wind available to transport the water vapor from the ground up into the lower atmosphere. Often a value for the potential evapotranspiration is calculated at a nearby climatic station on a reference surface, conventionally short grass. This value is called the reference evapotranspiration (ET). Actual evapotranspiration is said to equal potential evapotranspiration when there is ample water. Some US states utilize a full cover alfalfa reference crop that is 0.5 m in height, rather than the short green grass reference, due to the higher value of ET from the alfalfa reference.", "id": 86715} {"src_title": "Letní olympijské hry 1968", "tgt_title": "1968 Summer Olympics", "src_document": [{"title": "Politické aspekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Protest proti rasismu.", "content": "Na těchto hrách došlo k jedním z nejznámějších politických demonstrací v historii Olympijských her. 16. října Američtí atleti Tommie Smith (rekordman v běhu na 200 m) a John Carlos zdvihli na stupních vítězů při americké hymně každý po jedné ruce v černé rukavici. Rukama zaťatými v pěst tak dali najevo podporu černošskému hnutí Black Power a také všem diskriminovaným Afroameričanům ve Spojených státech. Oba atleti byli dva dny po svém protestu Averym Brundagem vyloučeni z amerického týmu, který rozhořčeně tvrdil, že politika nemá ve sportu žádné místo. Sportovci následně opustili olympijskou vesnici a po návratu do vlasti je kritizovala americká média i část veřejnosti. Také Peter Norman, který v závodě skončil na druhém místě, podpořil tento protest. Při slavnostním ceremoniálu předávání medailí měl na sobě odznak Olympijského projektu pro lidská práva. Za tento čin byl Norman také potrestán. Australské sportovní autority z olympijského výboru ho za tento čin napomenuly a australským tiskem byl postupně naprosto vyloučen ze společnosti. Na příštích olympijských hrách už Norman neúčinkoval, ačkoliv s přehledem splnil čas potřebný pro kvalifikaci. V roce 2000 nebyl pozván mezi australské medailisty na zahajovací ceremoniál LOH v Sydney.", "section_level": 2}, {"title": "Masakr v Tlatelolcu.", "content": "V reakci na vznikající sociální nepokoje v Mexiku v období příprav na olympijské hry začala mexická vláda stále více potlačovat odbory, složené především ze studentů, vznikající kvůli hospodářskému stavu této země. V září prezident Gustavo Díaz Ordaz obsadil Mexickou univerzitu, což ovšem chod událostí nezměnilo. 27. srpna se uskutečnila studentská demonstrace s účastí kolem půl miliónu lidí. 2. října, pár dní před začátkem olympijských her, se na 5 000 studentů shromáždilo na Tlatelolckém náměstí Plaza de las Tres Culturas, aby vyjádřili nesouhlas s brutálními policejními zásahy, aktuálními vedoucími policejními činiteli, věznění politických vězňů a zákazem svobodného shromažďování. Protestanti měli plakáty, které mimo jiné i opovrhovaly olympijskými hrami, jako : \"¡No queremos olimpiadas, queremos revolución!\" (\"Nechceme olympiádu, chceme revoluci !\"). Na tento protest se však mexická vláda několik dní předem důkladně připravila. V jejím průběhu vystřelily z několika různých míst světlice, což se později ukázalo jako signál pro mexickou tajnou policii na uzavření náměstí. V té době začali všudypřítomní vojáci, kterých bylo na 10 000, a asi 200 tanků, střílet po protestujících občanech. Při tomto incidentu byly desítky mexických občanů zavražděny, stovky zraněny a dalších asi 1000 protestujících bylo zatčeno. Tato událost byla ve zprávách mexickou vládou odůvodňována tím, že násilně projevující se studenti začali se střelbou první a armádní zásah sloužil pouze k potlačení nepokojů. Z výpovědi studentů u reportáže novinářky Elen Poniatowské poté ale jasně vyšlo najevo, že to byla právě mexická armáda, která začala se střelbou a že světlice, které byly vystřeleny z vrtulníků nad městem, inicializovaly armádní zásah.", "section_level": 2}, {"title": "Věra Čáslavská.", "content": "O další významnou politickou aféru na těchto olympijských hrách se postarala Věra Čáslavská. Při ceremoniálu předávání medailí v disciplíně kladina, kde bylo vítězství velmi sporně přisouzeno její sovětské soupeřce Natalji Kučinské, totiž při znění sovětské hymny jemně sklonila hlavu. Tímto činem protestovala proti sovětské invazi Československa. Čáslavská takto při sovětské hymně sklonila hlavu ještě jednou, a to při předávání medailí u disciplíny prostná. V této soutěži jí také významně ukřivdili rozhodčí, když změnili výhru Čáslavské na remízu Čáslavské se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou. Zatímco od československých občanů se Čáslavské dostávalo plné podpory (doma podepsala 2000 slov), nová vláda na tento čin reagovala výrazně záporněji. Čáslavské bylo na mnoho let zakázáno sportovat či vycestovat do zahraničí. Byla nucena žít odděleně od společnosti a média z ní dělala národní ostudu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na konci Olympiády byli v místním kostele oddáni Josef Odložil a Věra Čáslavská.", "section_level": 1}], "src_summary": "XIX. letní olympijské hry se uskutečnily v době od 12. do 27. října roku 1968 v Ciudad de México, hlavním městě Mexika. Na této olympiádě se sportovci blýskli nevídanými výkony, když se jim podařilo překonat 43 světových rekordů. Mezi nimi vynikl zejména veleskok amerického dálkaře Boba Beamona, který doslova ulétl na 890 cm, čímž překonal dosavadní světový rekord Ralpha Bostona o 55 cm. Tento skok je dodnes třetím nejdelším skokem v historii, když byl v roce 1991 o 1 cm překonán Carlem Lewisem a posléze na tom samém mistrovství světa v atletice o 5 cm překonán Mikem Powellem. Ve skoku vysokém se prosadil americký výškař Dick Fosbury se svým převratným stylem - flopem, kterým skočil 224 cm a vytvořil tak nový olympijský rekord. Tímto stylem od té doby skáče drtivá většina špičkových výškařů. Mezi další rekordy, které vydržely více než 10 let patří ty na 100m Jima Hinese, 400m Lee Evanse a ve štafetě 4x400m čtvrtkařů USA.", "tgt_summary": "The 1968 Summer Olympics (Spanish: \"Juegos Olímpicos de Verano de 1968\"), officially known as the Games of the XIX Olympiad, was an international multi-sport event held in Mexico City, Mexico, from October 12 to the 27th. These were the first Olympic Games to be staged in Latin America and the first to be staged in a Spanish-speaking country. They were the first Games to use an all-weather (smooth) track for track and field events instead of the traditional cinder track. This was also the first example of the Olympics exclusively using electronic timekeeping equipment . The 1968 Games were the third to be held in the last quarter of the year, after the 1956 Games in Melbourne and the 1964 Games in Tokyo. The Mexican Student Movement of 1968 happened concurrently and the Olympic Games were correlated to the government's repression. The United States won the most gold and overall medals for the last time until 1984.", "id": 1610427} {"src_title": "Čingiz Ajtmatov", "tgt_title": "Chinghiz Aitmatov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Čingiz Ajtmatov se narodil 12. prosince 1928 v rodině Torekula a Nagimy Ajtmatových, ve vesnici Šeker v Talaské oblasti, Kyrgyzstánu. Byl kyrgyzské národnosti (jeho otec byl Kyrgyz, matka Tatarka). Podle kyrgyzské tradice má každý znát všechny své předky až do sedmého pokolení a Čingiz znal opravdu každého z nich jménem a o každém věděl, čeho ve svém životě dosáhl. Jméno Čingiz dostal Ajtmatov podle slavného vojevůdce Čingischána. Rodina Ajtmatova držela vždy při sobě. Čingizovi byla blízká zejména jeho babička, která ho brala s sebou na významné oslavy a setkání (např. svatby, pohřby, lidové hry), k vypravěčům národních bájí, zpěvákům. Spisovatel reflektuje tyto své zážitky z dětství ve své tvorbě, která je protkána kyrgyzským národním koloritem a změnami, které pro národ přineslo období sovětské moci. Otec Čingize Ajtmatova, Torekul, byl významným politickým činovníkem Kyrgyzské sovětské socialistické republiky. V roce 1935 odjel s rodinou do Moskvy studovat politickou školu. V roce 1937 byl však zatčen, obviněn z buržoazního nacionalismu a spolu s mnoha dalšími kyrgyzskými komunisty o rok později popraven. Čingize spolu s jeho dalšími sourozenci vychovávala matka sama, rodina nesla punc nepřítele sovětského národa. Čingiz Ajtmatov vystudoval Vysokou školu zemědělskou ve Frunze (dnes Biškek) a pracoval jako zootechnik a veterinář až do roku 1966. Mezitím vystudoval Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě, přispíval do novin v ruštině a v kyrgyzštině, překládal. V roce 1963 obdržel Ajtmatov Leninovu cenu za povídku Džamila. V roce 1968 obdržel státní cenu za povídku \"Na shledanou, Gulsari!\" Je jedním ze dvou spisovatelů za střední Asie, kteří sovětské státní ocenění za literaturu obdrželi. Ajtmatov píše jak v ruském jazyce, tak v kyrgyzském jazyce. Ajtmatov byl dvakrát ženatý. Před rozpadem SSSR pracoval jako velvyslanec Sovětského svazu v Lucembursku, poté jako velvyslanec Kyrgyzské republiky v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku, EU, NATO a UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Milostná novela: Romány reprezentující magický realismus:", "section_level": 1}], "src_summary": "Čingiz Torekulovič Ajtmatov, , , (12. prosince 1928 – 10. června 2008) byl kyrgyzský spisovatel, prozaik a publicista, píšící kyrgyzsky a rusky, jeden z představitelů tzv. magického realismu. Proslavila ho milostná novela \"Džamila\" (1959), zasazená do období 2. světové války, za kterou obdržel Leninovu cenu. V tvorbě Čingize Ajtmatova se obdivuhodným způsobem snoubí realismus a legenda, motivy národní kyrgyzské kultury, témata humanismu a hlubokého člověčenství. Jeho tvorba je poetická natolik, nakolik může být próza přirovnávána k poezii.", "tgt_summary": "Chingiz Torekulovich Aitmatov (as transliterated from Russian; , properly transliterated: Cıŋgız Törökulovic Aytmatov; 12 December 1928 – 10 June 2008) was a Soviet and Kyrgyz author who wrote in both Kyrgyz and Russian. He is one of the best known figures in Kyrgyzstan's literature.", "id": 2069426} {"src_title": "Tramvajová doprava v Petrohradu", "tgt_title": "Trams in Saint Petersburg", "src_document": [{"title": "Charakter provozu.", "content": "V porovnání se západnějí položenými městy Evropy jsou podmínky provozu tramvají v Petrohradu na nesrovnatelně nižší úrovni. Nasazeno je rozličné množství typů tramvají, které jsou většinou (stejně jako i tratě) ve velmi špatném stavu, cestovní rychlost je tak velmi nízká. Od roku 1998 mají všechny tramvaje průvodčí; jízdenky se kupují přímo u něj.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1863–1900: První začátky.", "content": "Historie pouliční dráhy v tomto městě začala dne 27. srpna 1863, kdy společnost \"Première Compagnie des tramways à Petersbourg\" zahájila provoz na první lince koňské tramvaje. Byla 4,3 km dlouhá, spojovala náměstí Admiratelitejskaja se současným nádražím Moskovskij vokzal; vozy jezdily po kolejích s rozchodem 1524 mm. Za další dva roky následovalo otevření dvou 3,5 km dlouhých dalších nových úseků. V roce 1874 navíc ve městě vznikla druhá tramvajová společnost a nastal skutečný rozvoj; přibývaly desítky kilometrů tratí. O čtyři roky později bylo tak v provozu již 27 linek na 90,7 km tratí. Na přelomu století kolejová síť dosáhla velikostí současné síti pražské; měřila 131,3 km. Dopravních společností však stále přibývalo. Roku 1878 se objevila už třetí společnost; otevřela úsek linky mezi nádražím Moskovskij vokzal a čtvrtí Rybackoje. Roku 1902 se ale projevil zájem města získat trati pod svojí kontrolu, to tento úsek jako jeden z prvních vykoupilo. Zatímco byly v provozu desítky kilometrů koňky, elektrická trakce uvedena do provozu ještě nebyla. Změnu přinesly roky 1895 a 1896 kdy ruská loďařská společnost z Finska právě první linku zprovoznila. V letech 1895–1910 se v zimě jezdilo i přes zamrzlou Něvu. Tři postavené jednokolejné tratě o rozchodu pravděpodobně 1000 mm opravdu vedly po silné vrstvě ledu, na které byly položeny dřevěné pražce a kolejnice. Do ledu byly „zamraženy“ také dřevěné stožáry pro trolejové vedení. První trať spojovala Senátní náměstí a Vasiljevský ostrov, druhá Palácové nábřeží a Mytninskaje nábřeží a třetí Suvorovovo náměstí a Vyborské nábřeží. Tento nápad se však nesetkal u většiny veřejnosti s pochopením.", "section_level": 2}, {"title": "1900–1921: Předsovětská doba.", "content": "Kolem roku 1906 už existovalo kolem 150 km tratí, jak elektrifikovaných, tak ještě s animální trakcí. Ročně se přepravilo kolem 100 milionů cestujících. 16. září 1907 se přidalo k postupné elektrifikaci sítě i samo město a to byl soumrak koňské tramvaje; ta byla poté deset dalších let postupně nahrazována a vytlačována. Těsně před první světovou válkou bylo v provozu 710 vozů, většina z nich sloužila i za časů občanské války. Kromě koňky a elektrických tramvají jezdily také mezi 80. lety 19. století a koncem občanské války ještě dva parní vozy, i přes zamrzlou řeku.", "section_level": 2}, {"title": "1921–1945: Meziválečná doba a obléhání města za druhé světové války.", "content": "Od roku 1923 byly zavedeny nově jízdní řády. Síť se poté, co se obnovily mírové podmínky, opět rychle rozrůstala, na konci meziválečného období její délka dosahovala již okolo 700 km. S blokádou, nyní již Leningradu, kterou zahájila německá vojska, nastaly pro petrohradské tramvaje krušné časy. Přesto celý systém – ač s ohromnými těžkostmi – fungoval i v této době; krátké zastavení provozu proběhlo v zimě a na jaře roku 1942, důvodem byly problémy s dodávkami proudu. Prvních pět linek začalo jezdit 15. dubna 1942, během několika měsíců jich fungovalo již dvacet. Během války bylo zničeno 500 km drátů trolejového vedení a 150 vozidel; dalších 1065 bylo poškozeno. Některé z úseků se octly dočasně na okupovaném území, provoz musel být z nedostatku prakticky všeho dočasně ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1991: Poválečný Leningrad.", "content": "S opravami se mohlo začít až po konci války; do roku 1947 se podařilo zprovoznit celou síť, a poté se pokračovalo opět s rozvojem. Objevily se nové tramvaje; staré dřevěné nahradily moderní vozy koncepce PCC – sovětské i Československé (Tatra T2). Později přibývaly již pouze vozy domácí výroby (tramvaje UKVZ). V 60. letech zažil systém další éru svého velkého rozvoje, hlavně díky velké bytové výstavbě. Vrcholu bylo dosaženo roku 1986, kdy na 1022 km linek bylo v provozu přes 2 200 tramvají. Perestrojka ale vše změnila, začalo se s rozsáhlým rušením tratí, včetně i té nejstarší z roku 1863, jež byla zavřena po více než 130 letech provozu.", "section_level": 2}, {"title": "1991– současnost: Redukce tramvajové sítě.", "content": "Po roce 1991 došlo k dalším úsporám, hlavně v oblasti personálu; byly sníženy počty například u řidičů tramvají. Narostly tak intervaly a kvalita služeb klesla. Také se okamžitě zastavily veškeré práce na rekonstrukcích tratí a samozřejmě i plánování či výstavba nových. Kvůli tomu se tak ztráty začaly paradoxně ještě zvyšovat, což odstartovalo další kolo odlehčování celého tramvajového systému, s kterým se započalo někdy kolem roku 1995. V druhé polovině 90. let tak tramvajové koleje zmizely z mnoha prospektů a situace se začala po finanční stránce pomalu zlepšovat. Objevily se sice i nové tratě, většinou napaječe metra v odlehlejších částech velkoměsta, devadesátá léta a začátek 21. století se však zapsaly do dějin petrohradských tramvají spíše negativně. Světové prvenství v délce sítě ztratil Petrohrad ve prospěch melbourneských tramvají.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park v Petrohradu představují tramvaje těchto typů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhé největší město Ruska, Petrohrad, provozuje vlastní tramvajovou síť (rusky nebo také ). Na 220 km tratí je v provozu 38 linek; petrohradská tramvajová síť patří k nejrozsáhlejším na světě. Dopravu tu zajišťuje okolo tisíce vozidel (v září 2006 celkem 959 tramvají)", "tgt_summary": "Trams in Saint Petersburg are a major mode of public transit in the city of Saint Petersburg, Russia. Saint Petersburg once had the second-largest tram network in the world, consisting of about of unduplicated track in the late 1980s. However, since 1995 the tramway network has declined sharply in size as major portions of track were removed, particularly in the city centre. Saint Petersburg lost its record to Melbourne, Australia. While it still had of length in 2002, by early 2007 the tram network's had declined to just over , and by the 2010s operated on just of network. The system is operated by \"Gorelektrotrans\" (), a municipal organization that operates St. Petersburg's 41 tram routes, as well as the city's trolleybus network.", "id": 2214916} {"src_title": "Hampton Court Palace", "tgt_title": "Hampton Court Palace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od roku 1263 se na místě současného paláce nacházel statek Rytířů maltézského kříže. V roce 1505 si pronajal tuto usedlost nejvyšší komoří sir Giles Daubeney a využíval ji pro rozptýlení Jindřicha VII. Thomas Wolsey, v době kdy zastával funkci arcibiskupa z Yorku a prvního ministra krále, převzal nájem a původní panské sídlo nechal v průběhu následujících sedmi let rekonstruovat a vytvořil tak základ současné podoby paláce. Wolsey chtěl vytvořit z tohoto paláce kardinálské renesanční sídlo po vzoru italských paláců. Palác si přivlastnil, ještě za života Wolseyho, asi v roce 1525, Jindřich VIII. Tudor, který nechal postavit Velkou aulu – poslední velkou středověkou aulu postavenou pro anglického panovníka a tenisový kurt (pro původní verzi tenisu, z něhož se vyvinula současná podoba tenisu). Roku 1604 byl palác místem jednání Jakuba I. s reprezentací anglických puritánů, známého jako \"Hampton Court Conference\". Důsledkem neúspěchu jednání bylo rozhodnutí krále Jakuba I. vydat vlastní verzi, tzv. Bibli krále Jakuba ( \"King James Version Bible\"). Za vlády Marie II. a Viléma Oranžského byla část přestaveb vzniklých v době Jindřicha VIII. zbořena a část státních komnat se začala běžně používat. Polovina paláce byla v období let 1689 až 1694 přestavěna. Po smrti královny Marie ztratil Vilém zájem o rekonstrukci paláce. Poté byl palác znovu opomíjený až do doby Jiřího II. a jeho manželky Karolíny, kdy byl palác vybaven novým nábytkem, který navrhl architekt William Kent. Královniny soukromé komnaty – koupelna, ložnice a soukromá kaple – jsou přístupné veřejnosti. Od roku 1760 panovníci preferovali jiná londýnská sídla, a tak Hampton Court přestal být využíván jako královský palác. Roku 1796 započala rekonstrukce Velké auly a po jejím dokončení roku 1838 královna Viktorie zpřístupnila palác pro veřejnost. Velký požár v královském pokoji roku 1986 si vyžádal rekonstrukci některých místností, která byla ukončena roku 1995.", "section_level": 1}, {"title": "Labyrint.", "content": "Poblíž Hampton Courtu je světoznámý labyrint ze živého plotu. Založen byl okolo roku 1689 až 1695 Jiřím Londonem a Henrym Wisem pro Viléma Oranžského. Labyrint se rozprostírá na ploše 1300 m² a je dlouhý 800 m. Je pravděpodobné, že byl vytvořen na místě předchozího bludiště vytvořeného pro kardinála Wolseyho. Plot tvořily původně stromky habru ale časem bylo na jeho opravy použito i jiné druhy stromků a keřů. Labyrint se nachází v zahradách o ploše 243 000 m² obklopujících palác.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hampton Court Palace je původní královský palác v londýnském obvodu Richmondu. Palác je vzdálen 18,9 km na jihozápad od Charing Cross. V současnosti je přístupný pro veřejnost. V parku u paláce se každý rok koná květinová slavnost \"Hampton Court Palace Flower Show\".", "tgt_summary": "Hampton Court Palace is a royal palace in the borough of Richmond upon Thames, south west and upstream of central London on the River Thames. Building of the palace began in 1515 for Cardinal Thomas Wolsey, a favourite of King Henry VIII. In 1529, as Wolsey fell from favour, the cardinal gave the palace to the king to check his disgrace. The palace went on to become one of Henry's most favoured residences; soon after acquiring the property, he arranged for it to be enlarged so that it might more easily accommodate his sizeable retinue of courtiers. Along with St James' Palace, it is one of only two surviving palaces out of the many the king owned. The palace is currently in the possession of Queen Elizabeth II and the Crown. In the following century, King William III's massive rebuilding and expansion work, which was intended to rival the Palace of Versailles, destroyed much of the Tudor palace. His work ceased in 1694, leaving the palace in two distinct contrasting architectural styles, domestic Tudor and Baroque. While the palace's styles are an accident of fate, a unity exists due to the use of pink bricks and a symmetrical, if vague, balancing of successive low wings. King George II was the last monarch to reside in the palace. Today, the palace is open to the public and a major tourist attraction, easily reached by train from Waterloo station in central London and served by Hampton Court railway station in East Molesey, in Transport for London's Zone 6. In addition, London Buses routes 111, 216, 411 and R68 stop outside the palace gates. The structure and grounds are cared for by an independent charity, Historic Royal Palaces, which receives no funding from the Government or the Crown. In addition, the palace displays many works of art from the Royal Collection. Apart from the Palace itself and its gardens, other points of interest for visitors include the celebrated maze, the historic royal tennis court (see below), and the huge grape vine, the largest in the world . The palace's Home Park is the site of the annual Hampton Court Palace Festival and Hampton Court Palace Flower Show.", "id": 1702419} {"src_title": "Alfred Schnittke", "tgt_title": "Alfred Schnittke", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Alfred Schnittke se narodil ve městě Engels v Saratovské oblasti autonomní Sovětské socialistické republiky Povolžských Němců. Jeho otec Harry Viktorovič Schnittke (1914–1975) byl Žid původem z Frankfurtu, který se do Sovětského svazu se přesunul v roce 1927, kde pracoval jako novinář a překladatel z ruštiny do němčiny. Jeho matka, Maria Josifovna Schnittke (za svobodna Vogel, 1910–1972), byla povolžská Němka narozená v Rusku. Schnittkeho babička z otcovy strany, Tea Abramovna Katz (1889–1970), byla filoložka, překladatelka a editorka německojazyčné literatury. Svá hudební studia započal v roce 1946 ve Vídni, kam byl otec vyslán jako novinář a překladatel. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Moskvy. Ve studiích pokračoval v roce 1961 na Moskevské konzervatoři, kde mezi jeho učitele skladby patřil Jevgenij Golubjev, a studiu se věnoval prakticky do roku 1972. Vydělával si převážně jako skladatel filmové hudby. Po konverzi ke křesťanství ovlivnilo jeho tvorbu hluboké, až mystické prožívání víry.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební činnost.", "content": "Skladatelům sovětské porevoluční éry chyběla perspektiva avantgard západu. Byli izolováni od zkušenosti, jež prožívali Boulez nebo Stockhausen a nuceni přijímat optimistické hudební formy konzervované romantismem Rimského-Korsakova. Teprve v 50. a 60. letech docházelo k určitému uvolnění, a mladí skladatelé nacházeli alternativní hudební vyjádření pod vlivem Západu (Sofia Gubajdulina, Edison Děnisov, Arvo Pärt, Valentin Silvestrov, Giya Kancheli). Stejně tak raná Schnittkeho hudba, zpočátku silně ovlivněná Dmitrijem Šostakovičem, se po návštěvě italského skladatele Luigi Nona v Sovětském svazu vydala cestou serialistické techniky (\"Skladby pro piano a komorní orchestr\" z roku 1964). Skladatel později prošel různými kompozičními systémy, až nakonec opustil racionální hudební struktury, které jej neuspokojovaly, a přešel k vlastnímu hudebnímu způsobu vyjadřování, které neslo název polystylismus. Ačkoliv i zde lze vnímat avantgardní experimentování, neboť v polystylových skladbách se mísily styly minulé i současné ve velmi těsném sousedství, zdůrazňuje Schnittke sounáležitost s hudební tradicí, která žije v nás. Cílem polystylismu je sjednotit hudební prostor a překročit hranice jednotlivých stylů a epoch, ponechat vedle sebe citace různých skladatelů, poukázat na svár elementů a ve všech přeryvech a dramatech nechat zaznít pasáže smíření, klidu a syntézy. Tomuto snažení, podle svých slov, podřídil veškeré své úsilí. První koncert využívající polystylovou techniku byla Druhá houslová sonáta, \"„Quasi una sonata“\" (1967-1968), ale v plné míře dosahuje tohoto efektu ve své \"1. symfonii\" (1969-1972), v níž hráči volně improvizují nebo ve skladbě \"Concerto grosso\" (1977) pro dvoje housle, cembalo a preparovaný klavír. Polystylovost uplatnil ve svém angažmá jako skladatel filmové hudby, kde hudební forma vázaná na obrazovou zpětně ovlivňovala pole vážné hudby (příklad filmu: „Skleněný akordeon“). V souvislosti s hudebními citacemi, používáním vzorců těchto citací nebo jemnými narážkami na ně v podobě aluzí se mnohdy hovoří o Schnittkem jako o postmoderním skladateli. Vedle toho komponoval také stylově jednotné práce jako např. \"Piano kvintet\" (1972-1976), napsaný na památku předčasně zemřelé matky. Schnittkeho hudební jazyk akcentuje smysl pro aktuální duchovní konflikt, vnímá rozporuplný a chaotický svět na pozadí mystické zbožnosti. Ačkoliv ve svých skladbách jde až na samu hranici hudební desintegrace, neukazuje chaos přímo, ale usmiřuje varovné elementy ve všeobjímající syntéze. V \"Koncertu pro sbor\" z let 1984-1985 se projevuje jemnější duch Schnittkeho hudby záměrně čerpající z pravoslavného zpěvu, aniž by skladba postrádala moderní styl. Skladba je založena na Knize nářku – mystickém hymnu arménského teologa a básníka z 10. století Řehoře z Nareku (\"Grigor Narekaci\"). Stejně působivé je i hudební připomenutí tisícileté historie křesťanství na Rusi ztvárněním jedenácti anonymních duchovních poém z 15. století pod názvem \"Kajícné písně\" (\"Stichy pokajanie\") z roku 1988. Cestu vedoucí ke zniternění jeho hudby umocňovaly pocity odcizení a odvrat od každodenního života, snaha překročit hudebními prostředky horizont banality a propracovat se k dokonalosti vnitřního světa a absolutní hudby. Tyto autorovy prožitky zrcadlí především jeho symfonie. Schnittke byl často terčem represí sovětského režimu. Jeho 1. symfonie byla zakázána svazem umělců, a po těchto obstrukcích mu bylo v roce 1980 znemožněno cestování mimo Sovětský svaz. Po roce 1980 se stala Schnittkeho hudba světově známá zásluhou sovětských emigrantů, zejména houslistů Gidona Kremera, Marka Lubotského a cellisty Mstislava Rostropoviče. Navzdory ohlašující se nemoci napsal celou řadu zásadních skladeb mezi něž vedle několika symfonií patří \"Druhé\" (1980) a \"Třetí\" (1983) \"smyčcové kvarteto\", \"Houslové trio\" (1985); Faust-kantáta \"Sied nüchtern und wachet\" (1983), později začleněná do opery \"Historie Doktora Johanna Fausta\" a za pozornost stojí balet \"Peer Gynt\" (1985-1987).", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní potíže a smrt.", "content": "V roce 1985 utrpěl Schnittke mozkovou mrtvici a setrval dlouhou dobu v kómatu. Byl prohlášen na základě řady indicií za klinicky mrtvého, ale z kómatu se probral. Zotavil se dokonce natolik, že mohl opět komponovat. V roce 1990 opustil Rusko a usídlil se v Hamburku. Jeho zdraví bylo však již trvale podlomeno a do své smrti prožil ještě několik ataků. Jak se Schnittkeho zdraví zhoršovalo, jeho hudba postupně ztrácela extrovertní rysy, odvracela se od polystylismu, uzavírala se do bezútěšnosti a potkáme v ní všeobjímající lítost nad ztracenou minulostí smíchanou s prudkou ironií. \"Čtvrtý kvartet\" (1989) a \"6.\" (1992), \"7.\" (1993) a \"8. symfonie\" (1994) jsou toho příkladem, přičemž někteří Schnittkeho žáci (např. Gerald McBurney) tvrdí, že poslední díla ohlašují konec autorova života. Po záchvatu mrtvice v roce 1994 zůstal Schnittke ochrnutý, což silně omezilo jeho komponování. V roce 1997 přidal několik krátkých prací, avšak \"9. symfonie\" zůstala kvůli jeho smrti nedokončená. Zemřel 3. srpna 1998 v Hamburku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Garrijevič Schnittke (v češtině často též \"Šnitke\", , 24. listopadu 1934, Engels – 3. srpna 1998, Hamburk) byl rusko-německý židovský skladatel. V 60. letech 20. století vytvářel alternativní linii k hlavnímu proudu sovětské hudby socialistického realismu. V jeho tvorbě se projevuje touha náležet k celku určité kultury. Je představitelem hudby, která v sobě integruje různé hudební styly a epochy, a proto bývá spojován s myšlenkami postmoderny.", "tgt_summary": "Alfred Garrievich Schnittke (, Alfred Garriyevich Shnitke; 24 November 1934 – 3 August 1998) was a Soviet and German composer. Schnittke's early music shows the strong influence of Dmitri Shostakovich. He developed a polystylistic technique in works such as the epic Symphony No. 1 (1969–1972) and his first concerto grosso (1977). In the 1980s, Schnittke's music began to become more widely known abroad with the publication of his second (1980) and third (1983) string quartets and the String Trio (1985); the ballet \"Peer Gynt\" (1985–1987); the third (1981), fourth (1984), and fifth (1988) symphonies; and the viola concerto (1985) and first cello concerto (1985–1986). As his health deteriorated, Schnittke's music started to abandon much of the extroversion of his polystylism and retreated into a more withdrawn, bleak style.", "id": 1232509} {"src_title": "Vaud", "tgt_title": "Canton of Vaud", "src_document": [{"title": "Názvy kantonu v různých jazycích.", "content": "Francouzsky: \"Vaud\", německy: \"Waadt\", italsky: Vaud, rétorománsky: \"Vad\", anglicky: \"Vaud\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Území kantonu se táhne od Ženevského jezera na jihu, k Neuchâtelskému jezeru na severu. Na severozápadě v pohoří Jura hraničí s francouzskými departementy Ainem, Jurou a Doubsem, na jihozápadě s kantonem Ženevou, na jihu v Ženevském jezeře s francouzským Hornosavojským departementem, na jihovýchodě s kantonem Valais, na východě s kantony Fribourgem a Bernem a na severovýchodě s kantonem Neuchâtel. Celková rozloha kantonu činí 3 212 km². Nejsevernější částí kantonu je exkláva tvořená územím bývalého okresu Avenches, obklopená kantonem Fribourg a Neuchâtelským jezerem. Na druhou stranu se však uvnitř Vaudského území nacházejí dvě exklávy kantonu Fribourg, a dvě exklávy kantonu Ženeva, tvořené územím obce Céligny. Hory na jihovýchodě jsou součástí Švýcarských Alp. Nachází se zde Diableretský ledovec a několik oblíbených lyžařských cílů, jako jsou Villars, Les Diablerets a Leysin. Střední část kantonu je naopak složená z morén a pahorkatin. V blízkosti jezer se rozkládají roviny.", "section_level": 1}, {"title": "Politický přehled.", "content": "Zdejší kantonální parlament, který má 150 poslanců, se nazývá „Velká rada“ (francouzsky \"Grand Conseil\"). Sedmičlenná vláda se nazývá „Státní rada“ (francouzsky \"Conseil d'Etat\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve středověku bylo území moderního kantonu Vaud dlouho rozděleno mezi více států. Většina území moderního kantonu Vaud byla až do roku 1536 součástí Savojského hrabství, několik územně nesouvisejících částí (Grandson, Orbe-Échallens) bylo součástí Burgundského vévodství. Součástí Savojska byla však i západní část moderního kantonu Fribourg. Na těchto územích Savojsko vytvořilo Baronství Vaud. Roku 1403 se součástí Švýcarska stala malá část moderního kantonu Vaud, tvořená územím bývalého okresu Pays-d’Enhaut, jež se roku 1555 stala součástí kantonu Bern. Roku 1475 získal kanton Bern jihovýchodní část Baronství Vaud, tvořenou územím moderního okresu Aigle. Roku 1536 pak kantony Bern a Fribourg dobyly zbytek území baronství Vaud, které si následně rozdělily mezi sebe. Obyvatelé bernské části bývalého baronství považovali kanton Bern za okupanta a v období Velké Francouzské revoluce vyhnali v lednu 1798 bernského fojta a vyhlásili roku 1798 Lemanskou republiku. Po příchodu francouzské armády pak byla Lemanská republika přeměněna v Kanton Léman, přičemž součástí kantonu nebyly severovýchodní části moderního kantonu Vaud (například město Avenches), které byly nově začleněny do kantonu Fribourg. Od roku 1801 usilovaly tyto části o připojení ke kantonu Léman. Roku 1803 pak na základě Napoleonem vydaných mediačních akt vzniká moderní kanton Vaud, jehož součástí se staly i oblasti připojené roku 1798 ke kantonu Fribourg.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Od roku 1803 se kanton členil na 19 okresů (francouzsky \"district\"). K 1. lednu 2008 vstoupila v platnost správní reforma, která počet okresů snížila na 10: Okresy se dále člení na 309 obcí (francouzsky \"Commune\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Vaud je kanton na západě Švýcarské konfederace v blízkosti Ženevského jezera. Úředním jazykem je zde francouzština. Jeho metropolí je Lausanne.", "tgt_summary": "The canton of Vaud ( ; , ; , ) is the third largest of the Swiss cantons by population and fourth by size. It is located in Romandy, the French-speaking western part of the country; and borders the canton of Neuchâtel to the north, the cantons of Fribourg and Bern to the east, Valais and Lake Geneva to the south, the canton of Geneva to the south-west and France (Auvergne-Rhône-Alpes and Bourgogne-Franche-Comté) to the west. The capital and biggest city is Lausanne, officially designated \"Olympic Capital\" by the International Olympic Committee and hosting many international sports organizations. Other main cities are Yverdon-les-Bains and Montreux. As of the canton has a population of .", "id": 489990} {"src_title": "Šárka Kašpárková", "tgt_title": "Šárka Kašpárková", "src_document": [{"title": "Skok do výšky.", "content": "Na základní škole začínala nejprve s basketbalem, ale brzy přešla k atletice. Po odchodu na sportovní gymnázium v Brně se soustředila především na skok do výšky. Na mistrovství světa juniorů v roce 1988, které se konalo v Kanadě v Sudbury, skončila na šestém místě. O rok později již získala bronzovou medaili na atletickém juniorském mistrovství Evropy v jugoslávském Varaždínu. Následoval prudký pokles formy, který se zastavil až se začátkem spolupráce s trenérem Odehnalem. Díky němu se dokázala v roce 1992 kvalifikovat na olympijské hry do Barcelony. Zde ovšem zaostala o 4 cm za svým tehdejším osobním maximem, které bylo zároveň kvalifikačním limitem pro postup do finále. O rok později ještě vyrovnala výkonem 1,95 m český rekord, ale to již byla i mistryní republiky v tehdy nové ženské atletické disciplíně trojskoku.", "section_level": 1}, {"title": "Trojskok.", "content": "V roce 2006 oznámila konec kariéry, přesto nastoupila na atletický ovál, aby pomohla v soutěži družstev pražskému klubu USK. Na Evropském poháru v atletice překonala nominační limit Českého atletického svazu a zajistila si účast na mistrovství Evropy v Göteborgu. Její účast při absenci plné tréninkové přípravy však byla již spíše symbolická. Ve sportovním prostředí se nicméně chce pohybovat i nadále. Se svým partnerem a trenérem má dceru Terezku (nar. 2001). Drží české rekordy v trojskoku na dráze i v hale. V roce 1997 zvítězila na Mistrovství světa v lehké atletice v Aténách výkonem 15.20 metrů, což je národní rekord (a 9. místo v historických světových tabulkách ). O dva roky později v japonském Maebaši skočila v hale 14.87 metrů, čímž drží také český halový rekord.", "section_level": 1}, {"title": "Politická angažovanost.", "content": "V komunálních volbách v roce 2010 kandidovala z pozice nestraníka za NEZ/DEM do Zastupitelstva města Brna, a to jako lídryně kandidátky subjektu \"\"SUVERENITA-blok J. BOBOŠÍKOVÉ a NEZÁV. DEM. STOP korupci,STOP předraž. zak.,STOP zdraž. vody a MHD,více peněz do sportu\"\". Zvolena však nebyla. Na webových stránkách hnutí ANO 2011 je uvedena jako jeho podporovatelka v sekci \"\"Podporují nás\"\". Když se jí na tuto skutečnost novináři v červnu 2019 ptali, tak odpověděla, že se stala spíše kritikem hnutí, ačkoliv si nemyslí, že úplně všechno dělá hnutí špatně. Dále dodala, že se jí nelíbí, jak se Babiš staví k podezřením, kterým čelí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šárka Kašpárková (* 20. května 1971 Karviná) je česká sportovkyně, basketbalistka, bývalá atletka, skokanka do výšky a trojskokanka. Tato atletka, jejímž životním partnerem je její trenér Michal Pogány, je bronzovou medailistkou z olympijských her 1996 v Atlantě a mistryně světa z roku 1997. Atletickou kariéru ukončila v roce 2006, o tři roky později se ale k vrcholovému sportu vrátila. V lednu 2009 totiž oznámila, že vypomůže při sérii zranění basketbalovému Valosunu Brno.", "tgt_summary": "Šárka Kašpárková (, born 20 May 1971 in Karviná, Czechoslovakia) is a former Czech track and field athlete who specialised in the triple jump. She attended her first Summer Olympics in 1992, participating in the high jump. She switched to the triple jump when it was given world championships status and won an Olympic bronze medal in the discipline at the 1996 Atlanta Games. She won another bronze at the 1997 IAAF World Indoor Championships and improved further by becoming the world champion at the 1997 World Championships in Athletics – her winning jump of 15.20 m was the second-farthest ever at the time. She won both the indoor and outdoor silver medals at the European Athletics Championships. She won the bronze at the 1999 IAAF World Indoor Championships with her personal best indoor jump of 14.87 m, but failed to reach the podium at any major championships after that point, suffering a sharp decline in form.", "id": 2237696} {"src_title": "Piton de la Fournaise", "tgt_title": "Piton de la Fournaise", "src_document": [{"title": "Erupce.", "content": "Od 17. století je zdokumentováno přes 150 erupcí produkujících proudy bazaltové lávy. Na severozápadním úbočí sopky se nachází pozorovací observatoř \"Bourg-Murat\", která aktivitu sopky monitoruje. Byla založena roku 1978 a je spravována \"Institut de Physique du Globe de Paris\". Od roku 2000 došlo na ostrově každoročně minimálně ke dvěma erupcím, v roce 2017 se tak stalo v lednu a červenci. Sopečné erupce na ostrově probíhají formou výtoku žhavé málo viskózní lávy z magmatického krbu. Láva je velmi pohyblivá, což zapříčiňuje vznik lávových proudů, které pak rychle postupují po úbočí sopky a stékají do oceánu. Vlivem rozdílné teploty mezi žhavou lávou a mořskou vodou dochází k rychlému tuhnutí lávy a vzniku tzv. polštářové lávy, která je dobře známá i z Havajských ostrovů. Vzniklé polštáře jsou typické sklovitou strukturou na povrchu, která je způsobena rychlým ochlazením. Lávové proudy pravidelně ničí dálnici N2, která vede pod vulkánem, při své cestě k oceánu. Silničáři musejí po zničení dálnice čekat až proud lávy vychladne a následně dálnici opětovně zprovozní, což může trvat i dlouhé měsíce, jelikož lávový proud musí vychladnout i uvnitř. Od roku 2000 je dálnice poškozována i vícekrát do roka. Sopečná erupce se může také stát nebezpečím pro ostrovní populaci při mohutnějším proudu. V roce 1977 došlo k evakuaci vesnice \"Piton-Sainte-Rose\" před tím, než vesnici zasáhl proud lávy, který zničil několik budov. Tehdy lávový proud překročil silnici a zcela obklopil kostel. Proud se zastavil před kostelními dveřmi a postupně vychladl bez toho, aniž by poničil budovu. Po vychladnutí byla vyklizena cesta ke kostelu a kostel se opět vrátil do služby, ale pod novým názvem \"Notre-Dame des Laves\" (\"Panna Maria v Lávě\").", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Sopečné erupce se staly častým turistickým cílem na izolovaném ostrůvku Réunion. Turistické stezky vedou dramatickou krajinou a vyhlídková místa zaručují bezpečný pohled na dramatické erupce. Časté erupce umožňují turistům spatřit sopečnou aktivitu z bezprostřední blízkosti a vychutnat si tak nevšední zážitek. Sopka je dobře přístupná pomocí sítě silnic, které jsou vybaveny turistickým zázemím (obchody, občerstvení atd.). Pěším návštěvníkům se doporučuje být v dobré psychické kondici s kvalitní obuví a s dostatečnou zásobou vody a jídla. Teoreticky by se mohlo stát, že sopečná erupce odřízne návštěvníka na vyšším místě. Také náhlé změny počasí nejsou na ostrově výjimkou. Nejlepší cestou, jak si prohlédnout vulkán, je soukromá vyhlídka vrtulníkem, kterou na ostrově provozuje několik firem. V oblasti je možné zhlédnout naučnou expozici \"Maison de la Volcan\" v Bourg Murat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piton de la Fournaise je jedna z největších a nejaktivnějších sopek na světě, která se nachází na francouzském ostrově Réunion v Indickém oceáně východně od ostrova Madagaskar. Sopka je na ostrově známa pod označením le Volcan. Jedná se o největší turistickou atrakci na ostrově. Sopka se tyčí do výšky 2 631 metrů nad mořskou hladinu. Typově se jedná o štítovou sopku, která vznikla opakujícím se výlevem málo viskózní lávy nad horkou skvrnou pod Indickým oceánem. Sopka je aktivní minimálně 530 000 let a byla doplňována sopečnou činností štítové sopky Piton des Neiges, která je i nejvyšší horou ostrova. Dnes je tato sopka neaktivní. Sopka nemá tradiční sopouch, ale vlivem sesouvání celé sopky východním směrem došlo ke vzniku tří kalder (\"Mafate, Salazie a Cilaos\") a to přibližně před 250 000 lety, 65 000 lety a 5 000 lety. Kužel vysoký 400 metrů je situován doprostřed nejmladší kaldery, která nese jméno \"Caldera de l´Enclos Fouque\". Ve vrcholu kužele se nalézají dva krátery pojmenované \"Bory\" a větší \"Dolomieu\", ve kterých probíhá většina současných erupcí (ale je zde možno objevit množství menších kráterů). Svahy sopky jsou hustě zalesněny. Kráter Dolomieu byl pojmenován po francouzském mineralogovi D. G. de Dolomieu.", "tgt_summary": "Piton de la Fournaise (French for \"Peak of the Furnace\") is a shield volcano on the eastern side of Réunion island (a French department) in the Indian Ocean. It is currently one of the most active volcanoes in the world, along with Kīlauea in the Hawaiian Islands, Stromboli and Etna in Italy and Mount Erebus in Antarctica. A previous eruption began in August 2006 and ended in January 2007. The volcano erupted again in February 2007, on 21 September 2008, on 9 December 2010, which lasted for two days, and on 1 August 2015. The most recent eruption began on 25 October 2019. The volcano is located within Réunion National Park, a World Heritage site. Piton de la Fournaise is often known locally as \"le Volcan\" (\"the Volcano\"); it is a major tourist attraction on Réunion island.", "id": 1634194} {"src_title": "Alexandre Dumas mladší", "tgt_title": "Alexandre Dumas fils", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexandre Dumas mladší se narodil 27. července roku 1824 jako nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Jeho dětství bylo touto skutečností dosti poznamenáno, neboť byl vychováván po penzionátech. Jako mladý muž žil bohémským životem a na živobytí si vydělával literární tvorbou. Po neúspěšném básnickém debutu \"Hříchy mládí\" (Péches de jeunesse, 1847) šel nejprve ve stopách svého otce. Zejména romány \"Dobrodružství čtyř žen a jednoho papouška\" (Les Aventures de quatre femmes et d'un perroquet, 1847) a \"Jindřich Navarský\" (Henri de Navarre, 1851) nezapřou otcův vliv. Současně však začal psát realistické romány, kriticky zobrazující sociální poměry společnosti, z nichž nejznámější je \"Dáma s kaméliemi\" (La Dame aux camélias, 1848). K napsání románu inspiroval Dumase život mladé kurtizány Marie Duplessis, se kterou se seznámil v Saint-Germain-en-Laye, kde od roku 1844 žil po určitou dobu společně se svým otcem. V tomto románu zaujal na svou dobu tak revoluční postoj k sociálnímu postavení padlé ženy, že následná dramatizace z roku 1852 byla cenzurou dlouho zadržována. Její uvedení se však stalo Dumasovým skutečným triumfem (hra inspirovala například italského skladatele Giuseppe Verdiho k napsání opery La traviata) a Dumas se obrátil k divadlu. Ve svých hrách, které vyvolaly mnohé polemiky v tehdejším společenském životě, kriticky zobrazoval mravy druhého císařství, řešil problémy nemanželských dětí, rozvodů, cizoložství, kuplířství atp., zabýval se právy žen, napadal předsudky společnosti a bojoval tak za uzdravení národa oslabeného zhýralstvím a falešnou morálkou. Dumas svým dílem posílil realismus na francouzských divadelních scénách. Roku 1874 byl zvolen členem Francouzské akademie, byl několikrát předsedou Společnosti dramatických autorů a roku 1894 obdržel Řád čestné legie. Zemřel 27. listopadu roku 1895. Katolická církev zařadila „všechny milostné romány\" (\"omnes fabulae amatoriae\") Alexandra Dumase mladšího i jeho esej „Otázka rozvodu\" (\"La question du divorce\") na Index zakázaných knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Dumas mladší (27. července 1824, Paříž – 27. listopadu 1895, Marly-le-Roi) byl francouzský prozaik a dramatik, nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího.", "tgt_summary": "Alexandre Dumas (; 27 July 1824 – 27 November 1895) was a French author and playwright, best known for the romantic novel \"La Dame aux Camélias\" (\"The Lady of the Camellias\"), published in 1848, which was adapted into Giuseppe Verdi's 1853 opera \"La traviata\" (\"The Fallen Woman\"), as well as numerous stage and film productions, usually titled \"Camille\" in English-language versions. Dumas (French for 'son') was the son of Alexandre Dumas ('father'), also a well-known playwright and author of classic works such as \"The Three Musketeers\". Dumas was admitted to the (French Academy) in 1874 and awarded the (Legion of Honour) in 1894.", "id": 1731420} {"src_title": "Zvěř", "tgt_title": "Game (hunting)", "src_document": [{"title": "Druhy zvěře.", "content": "§ 2 českého zákona o myslivosti (449/2001 Sb.) vymezuje základní pojmy, přičemž pod písmenem b) definuje zvěř odkazem na výčty druhů zvěře pod písmeny b) a c), tedy na výčet druhů, které nelze lovit podle mezinárodních smluv nebo které patří mezi zvláště chráněné živočichy a na výčet druhů zvěře, kterou lze obhospodařovat lovem. Tyto dva výčty jsou rozděleny podle taxonomické třídy na savce a ptáky. Některé druhy jsou však mezi lovnou zvěř zařazeny chybně a ve skutečnosti je nelze lovit. Druhy zvěře, kterou nelze lovit podle mezinárodních smluv nebo které jsou zvláště chráněné: Druhy zvěře, kterou lze obhospodařovat lovem:", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj pohledu na zvěř.", "content": "V paleolitu byla zvěř lovena jako hlavní zdroj obživy vedle sběru rostlin. V Evropě byli vyhledávanou kořistí lovců, mamuti, zubři, losi, sobi, jeleni, bobři apod. Postupem času se zvěř stává majetkem panovníka respektive šlechty, jejíž vlastnictví bylo spojeno s právem na půdu. Od této doby je zvěř lovena spíše kvůli sportu. Lov zvěře se stal oblíbenou kratochvílí šlechty. Tento stav se stupňoval až do takové míry, že bylo třeba přijmout řadu regulačních opatření, která mají za úkol chránit početní stavy zvěře před nekontrolovaným vybíjením. Nyní již není hlavním problémem zvěře lov, ale moderní zemědělství a znečišťování životního prostředí. viz Historie_myslivosti, Současné právní předpisy o myslivosti", "section_level": 1}, {"title": "Faremní chovy.", "content": "Existují chovy zvířat, které patří do výčtu zvířat zařazovaných do výčtu zvěře. Takto chovaná zvířata ale není možno zařadit mezi zvěř. Se zvířaty, která jsou chována s tímto způsobem se musí nakládat jako s kterýmikoliv jinými hospodářskými zvířaty. Vzhledem k tomu, že nejsou zcela domestikovaná, z toho však vyplává celá řada praktických i legislativních úskalí, hlavně pokud jde o porážku a zpracování produktů.V poslední době vyvstaly problémy s odstřelem zvířat z faremních chovů, což je v rozporu se Zákonem o myslivosti i se Zákonem na ochranu zvířat, neboť jelenovití z farem by měli být poráženi na jatkách jako jiný dobytek. Přeprava jelenovitých a manipulace s nimi však často způsobuje takové obtíže, že se od toho z praktických důvodů upouští. Tato zvířata jsou zdrojem masa, avšak kvůli zařazení mezi hospodářská zvířata nemůže být jejich trofej ohodnocena ani vystavována na mysliveckých výstavách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvěř je populace volně (divoce) žijících zvířat, která má nebo měla význam z hlediska myslivosti. V českém právu stanoví § 2 zákona o myslivosti (449/2001 Sb.) taxativní výčet taxonomických druhů, jejichž volně žijící populace se za zvěř považují. Zvěř se dále rozděluje na srstnatou (zákon o myslivosti ji nazývá přímo savci) a pernatou (zákon o myslivosti ji nazývá ptáci). Tyto dvě skupiny se dále člení podle užitkovosti.", "tgt_summary": "Game or quarry is any animal hunted for sport or for food, or the meat of those animals. The type and range of animals hunted for food varies in different parts of the world.", "id": 1305371} {"src_title": "Erós", "tgt_title": "Eros", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Letoun vyvinul v létě 1915 první Fokkerův šéfkonstruktér Martin Kreuzer ze stíhačky Fokker E.I vestavěním výkonnějšího rotačního devítiválce Oberursel U.I o výkonu 74 kW. Další inovací byla instalace spádové palivové nádrže a zvětšení objemu hlavní nádrže na 81 litrů paliva. Nový typ nesl tovární označení M.14, tedy identické s Fokkerem E.II. Většina Fokkerů E.III byla vyzbrojena jedním synchronizovaným kulometem Spandau lMG 08 s 500 náboji v zásobníku, ale po neúspěchu Fokkeru E.IV s dvěma kulomety byly některé E.III vybaveny dvěma kulomety. Začátkem roku 1916 byl při pokusech o zvýšení bojové hodnoty Fokkeru E.III do jeho draku zabudován rotační devítiválec Goebel Goe.I o 74 kW a prototyp birotačního motoru Siemens Sh.I. Jeho původní výkon 66 kW se později podařilo vyladit na 85 kW. Podle údajů firmy Fokker bylo vyrobeno 294 kusů typu E.III, ale z nich 49 bylo přestavěno z Fokkerů E.II, které se ve Fokkerově továrně ve Schwerinu podrobovaly opravám.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První tři exempláře Fokkeru E.III vstoupily do služby na západní frontě v srpnu roku 1915, koncem října zde již sloužilo 23 kusů a k 31. prosinci 1915 již 40 těchto strojů. Byly přidělovány po jednom až třech kusech k leteckým polním oddílům k ochraně jejich průzkumných a pozorovacích letounů. Podnikaly rovněž samostatné stíhací akce proti spojeneckým strojům, ve kterých vynikl zejména nadporučík Max Immelmann. Sám však v kokpitu E.III podlehl 18. června 1916 britskému stroji Royal Aircraft Factory F.E.2b řízeným poručíkem McCubinem. Na typu létalo i letecké eso Ernst Udet, hrabě von Holek či kapitán von Gersdorff. Po dalších dodávkách E.III na frontu zde koncem února 1916 sloužilo 67 strojů, v závěru měsíce dubna již 110. Od června 1916 začaly jejich počty na frontě pozvolna klesat na 101 kusů, k 31. srpnu zde operovalo 64 E.III a na konci října jen 28. Na konci roku bojově sloužilo už jen 11 letounů E.III, které však začaly přecházet k výcviku. Do srpna 1917 tak na frontě nebyl evidován žádný Fokker E.III, avšak od října do konce roku byly ještě nasazeny letouny z poslední dvanáctikusové série, objednané v druhé polovině roku 1916. Již od roku 1915 používal 14 strojů Fokker E.III Marine-Flieger Abteilung \"Kaiserliche Marine\" (Německé císařské námořnictvo), který byl nasazen i na východní fontě. Rakousko-uherské letectvo převzalo od února do července 1916 12 kusů pod označením Fokker A.III, z nichž některé byly vyzbrojeny kulomety Schwarzlose ráže 8 mm. Na jednom z prvních již 18. února \"Hauptmann\" Jindřich Kostrba od letecké roty Flik 4 sestřelil na italské frontě dva bombardéry Caproni Ca.1 a průzkumný Caudron. Později byly zařazeny ke Flikům 1, 8, 9, 13, 18, 25 a 29. Osmanské vzdušné síly získaly dodávku 22 E.III, z nichž část byla umístěna v Beeršebě v Palestině a část operovala v Mezopotámii během obležení Kut-al-Amary.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Erós (latinsky \"Amor\" nebo \"Cupido\", řecky \"Ἔρως\") je bůh lásky a sama láska; syn boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíty, uctívaný též jako božstvo úrody. Ztělesňuje princip lásky v jakékoli podobě (heterosexuální i homosexuální). Jeho římským ekvivalentem byl Amor. Jako Dionýsos, byl i on někdy zmiňován jako Eleutherios, „osvoboditel“. Podle starších mýtů je Erós zosobnění mocné a vše oživující síly, která se zrodila po počátečním Chaosu. Podle Hésioda se Erós zrodil současně s matkou země Gaiou. Spojil rozptýlené počátky věcí, z nichž vznikly všechny živé bytosti, bohové, lidé i zvířata.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Eros (, ; , \"Desire\") is the Greek god of love and sex. His Roman counterpart was Cupid (\"desire\"). In the earliest account, he is a primordial god, while in later accounts he is described as one of the children of Aphrodite and Ares and, with some of his siblings, was one of the Erotes, a group of winged love gods.", "id": 1360094} {"src_title": "Ráz (fonetika)", "tgt_title": "Glottal stop", "src_document": [{"title": "V češtině.", "content": "V češtině bývá ráz (předraz) označován za tvrdý hlasový začátek, není samostatným fonémem a v písmu se nezaznamenává. Použití rázu v češtině je fakultativní, tj. používá se jen někdy. Při artikulaci samohlásky na začátku slova (morfému) plní ráz funkci protetické hlásky, obvykle tak slouží k vyznačení předělu mezi slovy, a to i uvnitř složenin. Vkládá se obvykle mezi dvě samohlásky, které spolu netvoří dvojhlásku, např. \"používat\" , \"táta a máma\" ; u slov začínajících samohláskou slouží k odlišení předložky, např. \"z okna\" ; vkládá se před samohlásku u druhé části složeniny, např. \"trojúhelník\" . Ráz se používá více v Čechách, v moravských nářečích se často vyslovuje bez rázu, např. , . Podle současné ortoepické normy je ráz povinný po neslabičných předložkách \"k, s, z, v,\" v profesionálních projevech se ale doporučuje výslovnost s rázem i v ostatních případech. Ve spisovné výslovnosti se nikdy neklade ráz ve slovech cizího původu, kde dochází k setkání dvou samohlásek, např. ve slově \"koala\".", "section_level": 1}, {"title": "V jiných jazycích.", "content": "Vyskytuje se v arabštině (ء- hamza) a hebrejštině (ע-'ajn), mohou být na začátku, uprostřed nebo na konci slova. V přepisu se zapisuje apostrofem. Ráz se vyskytuje mimo jiné v polynéských jazycích jako wallisština, futunština nebo havajština. V psané formě se v nich zapisuje pomocí znaku ' jako ve slovech ma'uli, 'aho, ta'u nebo O'ahu. V jazycích jižní Ameriky (ajmarština, kečuánština) se také označuje apostrofem a má fonologický význam (např. ajm. \"t'ant'a\" \"chléb\"). V grónštině se zřídka vyskytuje také, ale jen ve slovech cizího původu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ráz je neznělá glotální ploziva, zvláštní souhláska, která se vyskytuje v různých jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem , číselné označení IPA je 113, ekvivalentním symbolem v SAMPA je ?.", "tgt_summary": "The glottal stop or glottal plosive is a type of consonantal sound used in many spoken languages, produced by obstructing airflow in the vocal tract or, more precisely, the glottis. The symbol in the International Phonetic Alphabet that represents this sound is . As a result of the obstruction of the airflow in the glottis, the glottal vibration either stops or becomes irregular with a low rate and sudden drop in intensity.", "id": 1971573} {"src_title": "Jiří Antonín Benda", "tgt_title": "Georg Benda", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Studoval u piaristů v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se tradičně pěstovala hudba a Benda si odtud odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což velmi ovlivnilo jeho hudební zaměření. V roce 1742 se odstěhoval do Berlína, kam byl pozván i s rodiči pruským králem Friedrichem II., jenž byl obdivovatelem jeho bratra, skladatele a houslového virtuóza Františka Bendy. Roku 1750 se Jiří Antonín stal rovněž kapelníkem a to u durynského vévody Friedricha v Gotě. Krátce byl ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo a Julie. V Německu pobýval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkusu vídeňského publika však nevyhověl a roztrpčen neúspěchem rezignoval na skladatelskou dráhu a zbytek života strávil putováním z místa na místo a věnoval se plně filosofickým úvahám.. Není bez zajímavosti, že byl členem zednářské lóže.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Význam Jiřího Antonína Bendy spočívá především v oboru melodramatu, jehož byl zakladatelem. Zvláště jeho první díla \"Ariadna na Naxu\" a \"Medea\" reprezentují tuto hudební formu. Myšlenku střídání hudby a mluveného slova přejal od J. J. Rousseaua, prakticky i umělecky ji však uvedl v život. Rousseau chtěl ovšem hudbou vytvářet podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – chtěl vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby – italské opeře – dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě nejradikálnější krok. Spojil hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účinek textu. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do děl instrumentálních, skládal především symfonie (30), cembalové koncerty, kantáty (přes 100), komorní skladby, opery, klavírní sonáty a scénickou hudbu.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy díla.", "content": "Přes zmíněný vídeňský neúspěch se však Benda dočkal ocenění u mnoha význačných osobností uměleckého života, jeho skladby výrazně zapůsobily např, na Mozarta, který obě výše uvedené skladby zbožňoval natolik, že je neustále vozil s sebou. Rovněž básník Friedrich Schiller uvádí, že Bendova Ariadna je výjimečné dílo, které se ho zcela zmocnilo. Benda zpracoval též Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. Jméno skladatele Jiřího Antonína Bendy nese český Bendův komorní orchestr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Antonín Benda (30. června 1722 Staré Benátky – 6. listopadu 1795 Bad Köstritz, Sasko) byl český skladatel období klasicismu.", "tgt_summary": "Georg Anton Benda (), (30 June 17226 November 1795), was a Czech composer, violinist and Kapellmeister of the classical period.", "id": 820019} {"src_title": "Ars rediviva", "tgt_title": "Ars Rediviva", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soubor byl založen v roce 1951 flétnistou Milanem Munclingerem a jeho ženou, klavíristkou a cembalistkou Viktorií Švihlíkovou. Z podnětu Václava Talicha tak Ars rediviva navázala na komorní koncerty, které po zániku Českého komorního orchestru ještě Talich nastudoval s některými jeho instrumentalisty (podrobněji viz Milan Munclinger, František Sláma). V letech 1951–56 byl Václav Talich uměleckým poradcem souboru. Na jednotlivých koncertech spolupracovali s Milanem Munclingerem a Viktorií Švihlíkovou nejprve např. houslista Alexandr Plocek, violoncellista Josef Šimandl, hobojista František Hanták, flétnista Géza Novák.", "section_level": 1}, {"title": "Bachovský abonentní cyklus Ars rediviva.", "content": "V roce 1954 zahájila Ars rediviva ve Valdštejnském paláci svůj samostatný abonentní cyklus, věnovaný hudbě baroka a klasicismu. V té době se také stabilizovalo základní složení souboru, odpovídající triové sonátě: dva melodické hlasy (Milan Munclinger – flétna, Stanislav Duchoň – hoboj) a continuo (Viktorie Švihlíková – cembalo, František Sláma – violoncello). Z této čtveřice nejdéle spolupracovali Milan Munclinger (vedl soubor v letech 1951–1986) a František Sláma (členem 1954–1997, zajišťoval organizaci a dramaturgii po smrti Milana Munclingera). Obsazení ostatních partů se postupně měnilo. Od 60. let působil v Ars rediviva jako cembalista Josef Hála, od počátku 80. let Giedré Lukšaité-Mrázková. V melodických hlasech to byli zejména houslisté Václav Snítil (60. léta) a Antonín Novák (70. a 80. léta).", "section_level": 2}, {"title": "Komorní orchestr Ars rediviva a jeho sólisté.", "content": "V intencích Munclingerovy dramaturgie pražského cyklu se obsazení zároveň pravidelně rozšiřovalo až po komorní orchestr, složený především z instrumentalistů České filharmonie. V tomto rozšířeném ansámblu vystupovali v komorních a koncertantních partech např. flétnisté František Čech, Jiří Válek, Josef Jelínek, hobojisté Jiří Mihule, František Kimel, Pavel Verner, fagotisté Karel Bidlo a František Herman, hornisté Miroslav Štefek a Zdeněk Tylšar, houslisté Ladislav Jásek a Josef Vlach, violisté Jaroslav Motlík a Karel Špelina, kontrabasista a violonista František Pošta, ve vokálních partech Vlasta Linhartová, Marta Krásová, Ladislav Mráz, Věra Soukupová, Karel Berman, Libuše Márová, Jana Jonášová, Brigita Šulcová, V. Walterová a mnozí další, jejichž jména a frekvenci spolupráce podrobněji zachycuje diskografie . Ars rediviva spolupracovala také s řadou významných zahraničních interpretů (např. flétnisté Jean-Pierre Rampal a András Adorján, trumpetista Maurice André, mezzosopranistka Nedda Casei, barytonista Otto Peter, tenorista Theo Altmeyer).", "section_level": 2}, {"title": "Repertoár.", "content": "Souboru připsali své skladby mnozí soudobí autoři, např. Jan Tausinger, Otmar Mácha, Ivan Jirko a především Ilja Hurník (Koncert pro flétnu a komorní orchestr, Sonata da camera aj.). Těžištěm repertoáru byla ale zejména oblast předklasické hudby. V svém cyklu v Dvořákově síni Rudolfina (vždy šest sobotních večerů a nedělních repríz) uvedla Ars rediviva za čtyři desítky let několik set skladeb, od Zelenkových Lamentací, Bachových Braniborských koncertů, Hudební obětiny a Umění fugy až po početnou řadu premiér z archivních pramenů. Jsou zachyceny na nahrávkách pro Supraphon, Panton, Columbii, Ariolu, CBS, Orfeo, Nippon, DGG, Sony a také v rozhlasových, televizních a filmových snímcích. Nahrávky Ars rediviva byly mnohokrát vyznamenány u nás i v zahraničí (mj. Grand Prix du Disque). Činnost souboru měla v Československu zásadní význam při znovuobjevování barokní hudby cestou historicky poučené a zároveň umělecky přesvědčivé interpretace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ars rediviva byl český komorní soubor, který se jako jeden z prvních v poválečné Evropě soustavně věnoval zejména barokní hudbě a otázkám její historicky poučené interpretace.", "tgt_summary": "Ars Rediviva was a Czech classical instrumental music group, whose historically-informed performances played a key role in the revival of Baroque music in Czechoslovakia.", "id": 1070376} {"src_title": "Dornier Do 215", "tgt_title": "Dornier Do 215", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po úspěšném vystoupení letounu Dornier Do 17 v roce 1937 v Curychu se RLM rozhodlo přidělit jednomu Do 17Z-0 z ověřovací série nové označení Do 215 V1 (D-AIIB). Letoun měl sloužit k propagaci tohoto typu v zahraničí. Na export pro Jugoslávii byl určen další Do 17Z-0, který obdržel dvouhvězdicové čtrnáctiválcové vzduchem chlazené pohonné jednotky Gnome-Rhône 14N 1/2. Stroj pak dostal označení Do 215 V2 a byl předveden jugoslávským představitelům letectva. Druhý prototyp však nevykazoval lepší výkony než jugoslávské licenční Do 17 K. Říšské ministerstvo letectví proto rozhodlo o stavbě třetího prototypu Do 215 V3 s řadovými dvanáctiválcovými kapalinou chlazenými motory Daimler-Benz DB 601 A o vzletovém výkonu 809 kW. Na jaře 1939 stroj s lepšími výkony v porovnání s Do 17 Z oceňovaly četné zahraniční komise. Na podzim 1939 proto přišla zahraniční objednávka na stavbu 18 kusů Do 215 A-1 pro Švédsko, jejichž výroba se rozběhla koncem roku. Flygvapnet však po uvalení německého embarga na vývoz bombardérů tyto stroje nikdy nedostalo. Luftwaffe výrobu převzala pod novým označením Dornier Do 215 B-0 a Do 215 B-1. Dohotovené dálkové fotoprůzkumné letouny byly zařazeny k 3. průzkumné letce vrchního velení vojenského letectva (3.Aufkl.St./Ob.d.L.). Po obsazení Norska německou armádou začala jednotka operovat od léta 1940 z letiště Stavanger. Její výzbroj tvořilo 13 Do 215 B-0 a B-1 společně s trojicí strojů Heinkel He 111. Jediné dva stroje Do 215 B-3 byly společně s jinými typy v roce 1940 dodány do SSSR J. V. Stalinovi. Od března roku 1940 začaly přicházet Do 215 B-4 se zdokonalenou fotografickou výstrojí přístroji Rb 50/30 a Rb 20/30. Obrannou výzbroj tvořilo šest pohyblivých kulometů MG 15 ráže 7,9 mm. Při plnění kombinovaných bombardovacích a průzkumných úkolů nesly stroje navíc pět 50 kg pum, při letech na kratší vzdálenost až 10 kusů těchto pum. V květnu 1940 tvořily tři Do 215 B součást výzbroje 1. Staffel der Aufkl.Gr./Ob.d.L., 2. Staffel měla 10 kusů a 3. Staffel 11 letounů. Zanedlouho byly zařazeny také k 1.(F)/124, 1.(F)/100 a 1. Nachtaufklärungsstaffel. Úspěšná přestavba letounu Do 17 Z-3 na noční stíhací Do 17 Z-10 Kauz II s detektorem infračerveného záření Spanner-Anlage a jeho ukazatelem Q-Rohr na palubní desce, uskutečněná koncem podzimu 1940, vedla velení německého letectva k podobné úpravě letounů Do 215 B-4. Došlo tak k rychlé přestavbě několika kusů na Do 215 B-5 se zakrytou zahrocenou přídí před kabinou s čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,9 mm a dvojicí kanónů MG FF ráže 20 mm. Koncem roku 1940 byly zahájeny jejich dodávky ke 4./NJG 1 se základnou v holandském Leeuwardenu. Účinnost nočních útoků na nepřátelské letouny byla vylepšena instalací prvního předsériového radaru Telefunken FuG 202 Lichtenstein-Gerät do jednoho Do 215 B-5 ze stavu 4./NJG 1. Radar měl dosah od 183 do 4000 m a pracoval na frekvenci 490 MHz. Vyznačoval se velkým počtem malých dipólových antének nesených na ramenech před přídí, avšak tato instalace snižovala rychlost stroje až o 25 km/h. První sestřel bombardéru Royal Air Force zachyceného tímto zařízením dosáhl Oberleutnant Ludwig Becker 9. srpna 1941. Dalších sestřelů na radarovém Do 215 B-5 dosáhl Becker 15. a 23. srpna, 11. září a 2. října, z nichž poslední na vzdálenost 2790 m znamenal konečné uznání FuG 202 a jeho masové zavedení. Posledních 20 letounů varianty B-4 bylo dokončeno jako B-5, které pak sloužily u NJG 1 a 2 až do začátku roku 1944. V první polovině roku 1942 předala Luftwaffe 10 Do 215 B-4 maďarskému letectvu, kde doplnily šest He 111 P-2 a P-4 u 1. dálkové průzkumné skupiny na východní frontě. S výjimkou stíhacích Do 215 B-5 byly zbývající „dvěstěpatnáctky“ staženy z bojových oblastí v roce 1942. Samotná výroba Do 215 B byla ukončena po dohotovení 101 exempláře na začátku roku 1941.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dornier Do 215 byl německý lehký bombardér, průzkumný letoun a později noční stíhač původně vyráběný pro export, ale nakonec však téměř všechny letouny sloužily v \"Luftwaffe\". Následníkem strojů Do 215 se staly Do 217.", "tgt_summary": "The Dornier Do 215 was a light bomber, aerial reconnaissance aircraft and later a night fighter, produced by Dornier originally for export, but in the event most served in the \"Luftwaffe\". Like its predecessor, the Dornier Do 17, it inherited the title \"The Flying Pencil\" because of its slim fuselage. The successor of the Do 215 was the Do 217.", "id": 1899355} {"src_title": "František Sláma", "tgt_title": "František Sláma (musician)", "src_document": [{"title": "Biografické údaje.", "content": "Pocházel z chudé oblasti Českomoravské vrchoviny. Hrál ve venkovské kapele, pracoval jako lesní a stavební dělník. Hudbu mohl začít studovat až v osmnácti letech, zejména zásluhou významného cellového pedagoga Karla Pravoslava Sádla, který ho také seznámil se základy violoncellové hry. Studia ukončil v roce 1952 absolutoriem na Akademii múzických umění, opět jako žák K. P. Sádla. V letech 1946–1948 byl violoncellistou Talichova Českého komorního orchestru a členem jeho komorních souborů, s nimiž spolupracoval ještě po zániku ČKO do prosince 1948. V roce 1948 byl přijat do orchestru České filharmonie, od roku 1962 byl jeho druhým sólovioloncellistou a vedoucím skupiny violoncell. Od počátku 50. let působil v komorních souborech pro starou hudbu Pro arte antiqua a Ars rediviva. S oběma ansámbly uskutečnil více než 50 LP a CD nahrávek pro Supraphon, Panton a zahraniční nahrávací společnosti (Columbia Records, Deutsche Grammophon Gesellschaft, Ariola, CBS Masterworks, Orfeo, Nippon, Sony Classical), stejně jako početné nahrávky pro rozhlas, televizi a film. Milan Munclinger mu připsal svou rekonstrukci Bachova \"Koncertu g-moll\". Vyučoval na pražské konzervatoři a interpretačních kurzech v ČR, Švédsku a Francii. Spolupracoval s Českým rozhlasem (je mj. autorem cyklu \"Zlatý věk francouzské gamby\" o Jordi Savallovi a Marinu Marais). Přeložil a v koncertním cyklu Ars rediviva poprvé uvedl autobiografii G. P. Telemanna z Matthesonovy \"Velké školy generálbasu\" (\"Große Generalbassschule\", 1731). V knize \"Z Herálce do Šangrilá\" vzpomíná na Václava Talicha a Český komorní orchestr, na Milana Munclingera, historii souborů Pro arte antiqua a Ars rediviva, na dirigenty a hráčské legendy z orchestru České filharmonie a další osobnosti hudebního života 40.–90. let 20. století. Tato témata dokumentuje i jeho archiv, který věnoval svému rodišti Herálci pod Žákovou horou. Část archivu je uložena v Českém muzeu hudby.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Sláma (19. listopadu 1923, Herálec pod Žákovou horou – 5. května 2004, Říčany) byl prvním českým violoncellistou, který se intenzivně věnoval interpretaci předklasické hudby (1954–1997). Působil také jako hudební publicista a pedagog.", "tgt_summary": "František Sláma (November 19, 1923 – May 5, 2004) was a significant Czech chamber music performer. He was the first Czech cellist who focused on Early music.", "id": 636068} {"src_title": "Fjodor I.", "tgt_title": "Feodor I of Russia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nedlouho (cca rok a půl) před svou smrtí car Ivan, pověstný svou nevyrovnanou, krutou a násilnickou povahou, zabil v návalu vzteku svého syna Ivana, následníka trůnu. Tím dnem – 19. listopadu 1582 – se stal následníkem trůnu carevič Fjodor. Na trůn usedl po smrti svého otce (8. března 1584) jako dvacetiletý mladík, který – podle slov samotného Ivana Hrozného byl „\"asketa a nemluva, narozený spíš pro klášter než pro panování\"“. Vyznačoval se prý nevzhledným obličejem s nadměrným nosem, nepřítomným pohledem a zvláštními, trhanými pohyby. Fjodor se oženil s Irinou Fjodorovnou Godunovovou, s níž měl jedinou dceru, \"Feodosiji Fjodorovnu\" (nar. 1594), která však zemřela jako nemluvně v devíti měsících věku. Tím skončila moskevská linie dynastie Rurikovců (potomci Ivana I. Kality). Většina historiků se domnívá, že Fjodor nebyl způsobilý k panovnické funkci, byl chatrného zdraví a podle některých údajů i slabého ducha. Fjodor byl mírný, bázlivý a nekonfliktní člověk, který se přizpůsoboval svému okolí. Nejraději se účastnil bohoslužeb nebo sledoval šašky, kejklíře a cvičená zvířata. Miloval zvonění kostelních zvonů a dokonce na ně s oblibou sám zvonil. V každém případě se jen nepatrně účastnil na vládě země, která zcela přešla do rukou jeho nejprve rádce, posléze švagra Borise Godunova, od roku 1587 fakticky jediného vládce státu a po Fjodorově smrti jeho nástupce. Postavení Borise Godunova bylo na carském dvoře natolik významné, že zámořští diplomaté žádali o audienci jmenovitě u něj; jeho vůle byla zákonem. Fjodor byl carem, Boris faktickým vládcem – to věděli všichni na Rusi i za hranicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k dynastii Romanovců.", "content": "Zakladatel dynastie Romanovců, Michail Fjodorovič, byl prasynovcem Fjodora I. (matka Fjodora I., Anastasija Romanovna, byla sestrou Michailova děda, Nikity Romanoviče Zacharjina); na tomto příbuzenství založili Romanovci své nároky na trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fjodor I. Ivanovič, zvaný „Blažený“ (11. května 1557 v Moskvě – 7. ledna 1598 tamtéž), byl ruský car a velkokníže moskevský v letech 1584–1598, třetí syn Ivana IV., poslední z dynastie Rurikovců. Skutečnou moc ve státě však držel Boris Godunov, bývalý rádce jeho otce Ivana IV. a Fjodorův švagr v jedné osobě. Fjodor byl třetím synem cara Ivana IV., zvaného „Hrozný“, a jeho první ženy Anastasie Romanovny.", "tgt_summary": "Fyodor I Ivanovich () or Feodor I Ioannovich (; 31 May 1557 – 16 January (NS) 1598), also known as Feodor the Bellringer (), was the last Rurikid Tsar of Russia (1584–1598). Feodor's mother died when he was three, and he grew up in the shadow of his father, Ivan the Terrible. A pious man of retiring disposition, Feodor took little interest in politics, and the country was effectively administered in his name by Boris Godunov, the brother of his beloved wife Irina. His childless death left the Rurikid dynasty extinct, and spurred Russia's descent into the catastrophic Time of Troubles. In Russian documents, Feodor is sometimes called \"blessed\" (). He is also listed in the \"Great Synaxaristes\" of the Orthodox Church, with his feast day on January 7 (OS).", "id": 2444255} {"src_title": "Islamizace", "tgt_title": "Islamization", "src_document": [{"title": "Islamizace v historii.", "content": "Poprvé islamizace nastala během Mohamedových výbojů v 7. století n. l. v Arábii, později na celém území Blízkého východu, v Persii, Egyptě, Maghrebu a na Pyrenejském poloostrově. Tento proces probíhal pomalu a povětšinou nenásilnou formou. Přestože konverze nebyla muslimy vyžadována, nevěřící část populace byla všemožně diskriminována, zejména daňově, nezřídka i vydělena z veřejného života, nakonec se k novému náboženství přidala nemalá část populace vojensky pokořených států. Poté co v 15. století upadl vliv Arabů ve Středomoří, v islamizaci pokračovala Osmanská říše, která si podmanila nové oblasti zejména v Evropě; těmi byl například celý Balkán, snahy o šíření Mohamedova náboženství se objevily i v okrajových oblastech střední Evropy (dnešní Maďarsko, Slovensko). Kromě toho se také šířil islám i na indickém subkontinentu (Mughalská říše), ve střední (Říše Mali, Songhajská říše) a severní Africe (říše Almorávidů, Almohadů a Marínovců), ve střední Asii (říše Safíovců a Afšárovců, Tímúrovská říše,Durránská říše, Chanát/Emirát Buchara) a konečně v jihovýchodní Asii (říše Madžapahit, Banten, Aceh aj.), kde dnes žije nejpočetnější muslimská populace. V moderní době je islamizace spojována především s obavami s rozšířením totalitních náboženských a fundamentalistických režimů, mezi něž je řazen Írán, Saúdská Arábie, Katar, Pákistán a do roku 2001 například také Afghánistán. Někteří politici v Evropě například tvrdí, že islamizace již plíživě probíhá nyní a za příklad toho uvádějí vzrůstající počet muslimských přistěhovalců v zemích západní Evropy. Za nebezpečné a obávané proto považují například také integraci převážně muslimského Turecka do EU, přestože to (formálně) je sekularizovaná republika. Podobně bývá také charakterizován i vzrůst vyznavačů islámu v ruském Povolží i jiných zemích světa. Islamizace Evropy je spojená také s Evropskou migrační krizí, během které se do EU nelegálně dostává v průběhu roku 2015 velké množství žadatelů o azyl islámského vyznání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islamizace (velmi zřídka také islamifikace) je proces, při němž jedinec, určitá skupina lidí či celá společnost konvertuje k islámu. Islamizace probíhá tehdy, roste-li počet vyznavačů islámu ve společnosti, a to jak formou hromadné konverze lidí k islámu, tak příchodem velkého množství nových muslimů. Může být buď mírumilovná (misijní činnost), nebo násilná (vláda různých náboženských režimů či útoky cizí moci). Pokud je však v určité zemi zavedena vláda vycházející z tradic islámu, případně se jen hlásící k odkazu tohoto náboženství, dochází ke zdůrazňování náboženských prvků světské moci a společenské marginalizaci nemuslimů. Islámské právo šaría, na které je právě často poukazováno jako na jeden z hlavních prvků islamizace, diskriminuje nevěřící, jinověrce, ženy, homosexuály a jiné skupiny populace. Tyto zmíněné skupiny mají podle islámu nižší společenské postavení a tudíž je s nimi jednáno většinou jako s občany druhé kategorie. Nevěřící muži museli například platit daň zvanou džizja, které je pak de facto \"motivuje\" (nutí) ke konverzi, žena musí být oddána muži (tudíž přichází o mnohá občanská práva) a homosexualita je tvrdě potírána.", "tgt_summary": "Islamization (also spelled Islamisation, see spelling differences; , ), Islamicization or Islamification, is the process of a society's shift towards the religion of Islam and becoming Muslims, such as found in the Levant, North Africa, Horn of Africa, Iran, Pakistan, Malaysia or Indonesia. In contemporary usage, it may refer to the perceived imposition of an Islamist social and political system on a society with an indigenously different social and political background. The English synonyms, muslimization and \"arabization\", in use since before 1940 (e.g., \"Waverly Illustrated Dictionary\") convey a similar meaning. Muslimization has recently been used as a term coined to describe the overtly Muslim practices of new converts to the religion who wish to reinforce their newly acquired religious identity.", "id": 456937} {"src_title": "David Rozehnal", "tgt_title": "David Rozehnal", "src_document": [{"title": "Účinky opioidů.", "content": "Mezi jejich hlavní účinky patří euforie, zklidnění, tělesný útlum, nevolnost, zúžené zornice, znecitlivění, pocit lhostejnosti vůči problémům a útlum dechu. V medicíně jsou opiody užívány k tlumení bolesti, při anestezii a léčbě bolesti.", "section_level": 1}, {"title": "Závislost na opioidech (opiátech).", "content": "\"Více v kapitole Drogová závislost\" Opiátová závislost provází lidstvo již velmi dlouho. První zprávy o užívání makové šťávy se objevují už 5–8 tisíc let př. n. l. Morfeus, podle kterého je morfin – účinná látka opia – nazván, byl řeckým bohem snění. Závislost na morfinu byla dříve rozšířena zejména u profesionálních zdravotníků, kteří se k droze mohli snadno dostat. Heroin v byl letech 1898 - 1910 prodáván jako nenávyková náhražka morfinu a jako dětská medicína proti kašli. V USA začal být prodej heroinu přísně kontrolován v roce 1914, kdy byl povolen pouze pro lékařské účely, v roce 1924 se legálně vyrábět přestal.Za první světové války bylo morfium často podáváno k tišení bolesti a již z této doby jsou zmínky o rozvoji fyzické závislosti a abstinenčního syndromu při vysazení drogy. V sedmdesátých letech byl z kodeinu vyráběn u nás velmi oblíbený braun (hnědý heroin), který má oproti heroinu slabší tlumivé účinky a výraznější účinky euforizující.", "section_level": 1}, {"title": "Subjektivní působení a nežádoucí účinky.", "content": "Opiáty umožňují prožívat příjemné uvolnění, zklidnění, dotyčný je „nad věcí“, všechny problémy jako by ustoupily do pozadí. Předávkování vede k ospalosti až kómatu, v nejtěžších případech dochází k zástavě dechu a následně oběhu. Standardním nežádoucím účinkem je rovněž zácpa a nutkání ke zvracení. Nebezpečí opiátů spočívá především v rychlém rozvoji \"fyzické závislosti\", přenosu infekce (převážně injekční aplikace) a v možném předávkování (útlum dechu). Na látky této skupiny se rychle vyvíjí tolerance – k dosažení stejných účinků je zapotřebí čím dál větší dávky. Tím rostou i finanční náklady, které závislého později často přinutí k drobné kriminalitě (krádeže, prostituce).", "section_level": 2}, {"title": "Situace v České republice.", "content": "V ČR připadají 2 uživatelé opiátů na 1 000 obyvatel. Jen tak pro srovnání, na 1 000 obyvatel připadají 3 uživatelé pervitinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Rozehnal (* 5. července 1980 Šternberk) je český fotbalový obránce a bývalý reprezentant, od léta 2015 hráč belgického klubu KV Oostende. Hraje na pozici středního obránce (stopera). Mistr Evropy hráčů do 21 let z roku 2002. Oženil se v roce 2006 se svou přítelkyní Petrou Vránkovou po čtyřech letech známosti. Následující rok se jim narodil první syn.", "tgt_summary": "David Sebastian Klement Rozehnal (born 5 July 1980) is a Czech footballer who plays as a defender for amateur club Sokol Kožušany. He previously played for a host of European clubs, making over 400 appearances in a career spanning almost two decades, and retired from the professional game in April 2018.", "id": 2325232} {"src_title": "Tournai", "tgt_title": "Tournai", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Spolu s Arlonem a Tongerenem je Tournai jedním z nejstarších měst Belgie. Pod názvem \"Turnacus\" existovalo již v dobách Římanů. Procházely jím obchodní cesty, z nichž nejdůležitější vedly z Arrasu do Frasne a z Boulogne-sur-Mer do Bavay a dále směrem na Kolín nad Rýnem nebo na Remeš a Lyon. Roku 432 se Tournai stalo součástí říše sálských Franků. Za vlády králů Childericha I. a Chlodvíka I. z dynastie Merovejců bylo Tournai hlavním městem franské říše a bylo zde založeno biskupství. V 9. století došlo k rozpadu Franské říše a Tournai se stalo součástí flanderského hrabství, které bylo závislé na francouzském království. Od roku 1187 bylo Tournai přímo podřízené Francii. Po ekonomické stránce se městu dařilo, největšího rozvoje se dočkalo v 15. století díky obchodu s textilem a výrobě nástěnných koberců. Pod francouzskou nadvládou zůstalo Tournai do roku 1513, kdy jej dobyl anglický král Jindřich VIII. Tudor (Tournai je jediné belgické město, které se kdy ocitlo pod vládou Anglie). Roku 1521 se Tournai stalo součástí Španělského Nizozemí, které patřilo Karlu V. 16. století bylo obdobím ekonomického úpadku a náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Protestanti plenili církevní budovy a způsobili mnoho škod na katedrále, kostelech a klášterech. Nakonec roku 1581 Tournai po dlouhém obléhání dobyl španělský místodržitel v Nizozemí Alexandr Farnese, a obyvatelé protestantského vyznání byli nuceni město opustit. Roku 1667 se Tournai zmocnil Ludvík XIV. a město patřilo Francouzům až do války o španělské dědictví. Tato válka skončila Utrechtskou smlouvou, která přiřkla Španělské Nizozemí rakouským Habsburkům. V letech 1815-1830 bylo Tournai (stejně jako celá dnešní Belgie) součástí Spojeného království nizozemského a roku 1830 došlo k osamostatnění Belgie. Během obou světových válek bylo město silně poškozeno německými okupanty. Za první světové války na území obce Tournai probíhaly boje mezi francouzskými a německými vojsky a byly zničeny všechny mosty kromě mostu \"Pont des Trous\". Druhá světová válka měla na Tournai ještě tvrdší dopad než první. Od 16. do 20. května 1940 bylo centrum města bombardováno. V důsledku bombardování zemřelo nebo bylo zraněno 250 lidí a došlo k výrazným škodám na budovách – 1732 z nich bylo zničeno a 3500 silně poškozeno.", "section_level": 1}, {"title": "Významné budovy.", "content": "V Tournai se nacházejí dvě stavby, které figurují na seznamu světového dědictví UNESCO, a sice strážní věž \"beffroi\" (od roku 1999) a katedrála Notre-Dame (od roku 2000). Některé další významné budovy a stavby v Tournai:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tournai (nizozemsky , latinsky \"\") je obec a město v belgické provincii Henegavsko na západě Valonska. Leží na řece Šeldě 85 km od Bruselu a 25 km od francouzského města Lille. S rozlohou 213,75 km² je Tournai největší obcí v Belgii. Počet obyvatel činí 69 756 (údaj k 1. lednu 2015).", "tgt_summary": "Tournai ( , ; (and ) ; ), known in Dutch as Doornik and historically as Dornick in English, is a Walloon municipality of Belgium, southwest of Brussels on the river Scheldt. In the province of Hainaut, Tournai is part of Eurometropolis Lille–Kortrijk–Tournai, which had 2,155,161 residents in 2008. Tournai is one of the oldest cities in Belgium and has played an important role in the country's cultural history. It was the first capital of the Frankish Empire, with Clovis I being born here.", "id": 144928} {"src_title": "Altmark (tanker)", "tgt_title": "German tanker Altmark", "src_document": [{"title": "Zásobovací lodí Admirala Grafa Spee.", "content": "Kapitán Heinrich Dau s \"Altmarkem\" vyplouvá 5. srpna 1939 z Německa a přes Lamanšský průliv míří přes Atlantik do Mexického zálivu. Tam načerpá naftu a mazací oleje pro potřebu svoji i \"Admirala Grafa Spee\" a po dvou dnech opět vyplouvá. S kapesní bitevní lodí se \"Altmark\" setkal 1. září 1939 a po doplnění paliva obě lodi společně vyčkávaly (křižujíce podél 20 rovnoběžky na severní polokouli), až z Německa přijde potvrzení o válečném stavu mezi Německem a Velkou Británii s Francií. To přišlo 3. září. Ještě pár dní operují obě lodi společně, ale pak se rozdělují a zatímco \"Admiral Graf Spee\" pátrá po obchodních lodích nepřítele, \"Altmark\" se vydává za neutrální plavidlo a vyčkává, až ho bude obrněnec potřebovat. 17. října se opět obě lodi potkávají a \"Altmark\" přebírá první zajaté námořníky z potopených lodí \"Clement\", \"Newton Beach\", \"Ashlea\" a \"Hunstman\". 28. října dochází k dalšímu setkání obou lodí v jižním Atlantiku. Na palubu \"Altmarku\" putují zajatci z britského parníku \"Trevalion\" a do útrob \"Admirala Grafa Spee\" proudí palivo a zásoby z \"Altmarku\". K podobným setkáním dojde ještě dvakrát (to poslední se uskuteční 6.-7. prosince na pozici ). Na palubu kapesní bitevní lodi jsou zpět přesunuti kapitáni a důstojníci z potopených lodí a na \"Altmarku\" tak zůstávají pouze zajatí námořníci.", "section_level": 1}, {"title": "Incident Altmark.", "content": "Po potopení \"Admirala Grafa Spee\" jeho vlastní posádkou v ústí řeky la Plata 17. prosince 1939, se \"Altmark\" vydává na cestu zpět do Německa i s 299 válečnými zajatci na palubě. Cestou opět změnil identitu a vydával se za neutrální plavidlo. Proplul Dánským průlivem, pak severně od Britských ostrovů, až 13. února dorazil k břehům Norska, odkud zamířil podél pobřeží na jih. Držel se v norských teritoriálních vodách, takže ho několikrát během jeho cesty kontrolovaly norské torpédovky \"Trygg\" a \"Snøgg\" a torpédoborec \"Garm\". Během těchto kontrol Norové nedokázali objevit ani skrytou výzbroj (děla), ani zajatce schované v podpalubí (jejich přeprava vodami neutrálního Norska byla porušením jeho neutrality). Při kontrole v Bergenu se zajatci pokoušeli upoutat pozornost Norů křikem, boucháním na trup a hvízdáním signálů SOS. Němci do podpalubí k vězňům natáhli protipožární hadice a pustili ledovou vodu a uvedli do chodu rumpály, aby přehlušili hluk zajatců. Britové ale o zajatcích v podpalubí \"Altmarku\" věděli a poté, co byl zpozorován 15. února u Trondheimu, byly na Churchillův rozkaz jeho dopadením pověřeny lehký křižník \"HMS Arethusa\" a torpédoborce \"HMS Intrepid\", \"HMS Ivanhoe\", \"HMS Sikh\", \"HMS Nubian\" a \"HMS Cossack\". V noci ze 16. na 17. února 1940 byl \"Altmark\" dohnán britským torpédoborcem \"HMS Cossack\". Snažil se mu uniknout do hloubi norského Jøssingfjordu, ale \"HMS Cossack\" ho následoval do fjordu. Tam se kapitán Dau pokusil s tankerem na torpédoborec najet, ale nepodařilo se mu to. Po abordáži a následném krátkém boji muže proti muži komando z torpédoborce přemohlo posádku \"Altmarku\" a osvobodilo britské zajatce. Na německé straně byli čtyři mrtví a pět zraněných. Norsko proti akci britského torpédoborce oficiálně protestovalo, ale s neutralitou Norska už si do budoucna nikdo moc starostí nedělal. Britové zvažovali zaminování norských pobřežních vod, aby znemožnili německým lodím se ukrývat v norských fjordech a omezili tak dodávku švédské železné rudy do Německa podél norského pobřeží. Němci zase, aby si zajistili dodávku železné rudy, naopak zvažovali obsazení Norska. Incident s \"Altmarkem\" a fakt, že norské torpédovky \"Trygg\" a \"Snøgg\" přihlížely zásahu britského torpédoborce v neutrálních norských teritoriálních vodách, aniž by zasáhly, německá propaganda využila k ospravedlnění německého útoku na Norsko (viz operace Weserübung). O tom, že \"Altmark\" s britskými válečnými zajatci na palubě neměl v norských vodách co pohledávat, pochopitelně pomlčela.", "section_level": 1}, {"title": "Další služba Altmarku/Uckermarku.", "content": "V březnu 1940 byl \"Altmark\" odvlečen do Německa a 6. srpna přejmenován na \"Uckermark\". Při doprovodu těžkého křižníku \"Admiral Hipper\" najel 12. září u Karmsundu (nedaleko norského Stavangeru) cestou do severního Atlantiku na minu a musel se vrátit zpět do Kielu. Po opravě se znovu vydal do Atlantiku, aby v období od 18. ledna do 23. března 1941 poskytoval zásobování bitevním křižníkům \"Scharnhorst\" a \"Gneisenau\" během jejich působení proti transatlantické dopravě (operace Berlin). 9. září 1942 \"Uckermark\" opustil Francii a jako lamač blokády zamířil do Japonska. Cestou doplnil zásoby německému pomocnému křižníku \"Michel\" a 24. listopadu 1942 připlul do japonské Jokohamy, kde byl zakotven vedle německého pomocného křižníku \"Thor\" a australské osobní lodi \"Nankin\" (kterou \"Thor\" zajal v březnu). Dne 30. listopadu došlo na \"Uckermarku\" k explozi, která zcela zničila nejenom samotný \"Uckermark\", ale potopila i sousední \"Thor\" a \"Nankin\". Zahynulo 53 námořníků. Jako důvod exploze se uvádí jiskra od nářadí opravárenské čety při opravě palivových nádrží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altmark byl německý tanker a zásobovací loď, později přejmenovaná na Uckermark. Proslavil se jako zásobovací loď kapesní bitevní lodi \"Admiral Graf Spee\" a jako hlavní aktér „incidentu Altmark“. Postaven byl v roce 1938 v Hamburku v loděnicích Blohm & Voss. Po dokončení se zapojil do Španělské občanské války, kde podporoval německé námořnictvo v jeho operacích v oblasti.", "tgt_summary": "Altmark was a German oil tanker and supply vessel, one of five of a class built between 1937 and 1939. She is best known for her support of the German commerce raider, the \"pocket battleship\" and her subsequent involvement in the \"Altmark Incident\". In 1940 she was renamed the \"Uckermark\" and used as supply tanker for the battleships and during Operation Berlin before sailing to Japan on September 1942 as a blockade breaker.", "id": 2340614} {"src_title": "Špinavá hra (film, 1968)", "tgt_title": "Play Dirty", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Severní Afrika, 1942. Ofenzíva generála Rommela uvízla na mrtvém bodě, Britové se pod Montgomeryho vedením připravují na protiútok. Plukovník Masters (Nigel Green) vede speciální jednotku pro sabotážní operace, která dosud nebyla příliš úspěšná. Brigádní generál Blore (Harry Andrews) mu však ještě dá poslední šanci, když mu Masters ukáže fotografie hlavního Rommelova skladu pohonných hmot. Masters vyšle jednotku sedmi mužů, aby provedla nebezpečný výpad 400 mil pouští, kde by hluboko v nepřátelském území zničila německé zásoby benzínu. Blore nicméně trvá na tom, aby jednotku vedl někdo z vnějšku. Vybrán je kapitán Douglas (Michael Caine), který má jisté zkušenosti z pouště. Pobočník plukovníka Masterse, Cyril Leech (Nigel Davenport), není zrovna nadšen z toho, že se musí Douglasovi podřídit. Tento tvrdohlavý Ir, stejně jako všichni jeho muži, za sebou má kriminální minulost a jenom jeho sebevražedné mise ho drží na svobodě. Plukovník Masters tak ví velmi dobře, proč slíbil Leechovi 2000 liber v případě, že přivede Douglase zpátky živého. Začíná nebezpečná akce, pří níž se neberou zajatci ani jakékoliv ohledy. Douglas je Leechem donucen, aby nezasáhl a pouze přihlížel masakru britské jednotky připravenými německými vojáky, a to jen proto, aby neohrozil zdar samotné akce. Při okrádání mrtvých je výbuchem miny vážně zraněn jeden z mužů jednotky, která poté přepadne německou sanitku, zastřelí saniťáky a unese německou zdravotní sestru, která jen díky dalšímu zranění jednoho z mužů unikne hromadnému znásilnění. Při samotném útoku na cíl vyjde najevo, že se zde nenachází ani kapka benzínu a jenom pár atrap vojáků. Douglas rozhodne, že se bude v akci pokračovat a bude přepaden sklad ve městě. V té době se však již situace změnila. Britové chtějí německé pohonné hmoty pro sebe. Dají proti prostřednictvím dvojitých agentů vědět Němcům, kteří se na komando přichystají. Útok ale přesto vyjde, benzín je zničen, všichni z jednotky kromě Douglase a Leeche zahynou. Zraněný voják, který zůstal v sanitce se spoutanou sestřičkou, ji ještě před smrtí zastřelí. Douglas a Leech se dočkají příchodu Britů. Protože byli od začátku akce oblečeni v německých uniformách, rozhodnou se s rukama nad hlavou a bílou vlajkou vzdát. Jsou však zastřeleni britským vojákem, který to okomentuje pouze:\" Pardon, nevšim jsem si té bílé vlajky!\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Špinavá hra je britský válečný film režiséra André de Totha z roku 1968. V hlavní roli se objevil Michael Caine.", "tgt_summary": "Play Dirty is a 1969 British war film starring Michael Caine, Nigel Davenport, Nigel Green and Harry Andrews. It was director Andre DeToth's last film, based on a screenplay by Melvyn Bragg and Lotte Colin. The film's story is inspired by the exploits of units such as the Long Range Desert Group, Popski's Private Army and the SAS in North Africa during the Second World War.", "id": 1907669} {"src_title": "Karel Stamic", "tgt_title": "Carl Stamitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Od dětství byl virtuózním hudebníkem. Jeho prvním učitelem byl otec, který však zemřel, když bylo Karlovi dvanáct let. Další hudební vzdělání mu poskytli známí mannheimští kapelníci a především český skladatel František Xaver Richter. Již v sedmnácti let působil jako druhý houslista proslulého mannheimského orchestru, ale ovládal i řadu dalších nástrojů. V roce 1770 odešel do Paříže, kde byl jmenován dvorním skladatelem vévody Louise Noailleského. V následujících třech letech s ním vystupoval na koncertech v Concert Spirituel také jeho mladší bratr Antonín. V roce 1772 složil svou první symfonii ve Versailles, kde v té době pobýval. Vynikl ve hře na housle, violu a violu d’amour, ale byl také plodným skladatelem. Stal se žádaným koncertním umělcem a často vystupoval v různých evropských městech: Vídeň, Frankfurt, Augsburg, Štrasburk. V letech 1777-1779 působil Karel Stamic v Londýně a potom až do roku 1785 v Haagu, kde vystupoval jako houslový sólista na dvoře Viléma V. Oranžského. V roce 1785 koncertoval v Hamburku a Lübecku, o rok později v Lipsku a Berlíně, kde dirigoval Händlovo oratorium Mesiáš. V roce 1787 byl krátce kapelníkem u knížete Hohenlohe-Schillingsfürsta a v letech 1787-1790 působil jako dirigent v Kasselu. Roku 1789 se oženil s Marií Josefou Pilzovou a usadili se v Greizu. Měli čtyři děti, ale všechny zemřely velmi brzy. Starost o rodinu vedla k omezení koncertních cest, Stamic se marně pokoušel získat stálé místo. Vydělával si svými kompozicemi pro dvorní orchestry a příležitostnými koncerty. Od roku 1794 byl dirigentem orchestru a učitelem na univerzitě v Jeně, kde také zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho skladatelská práce obsahuje především kompozice sonátové formy, kterou ovládal s velkou suverenitou (v tomto smyslu byl pokračovatelem odkazu svého otce, který byl objevitelem její klasické cyklické formy). Témata jsou zpracovávána s maximální zpěvností. Hlavní těžiště jeho obsáhlé tvorby je v symfonii a koncertních skladbách. Složil přes 50 symfonií a 38 koncertantních symfonií. Byl velmi dobrý improvizátor, ale mnohá témata se v jeho díle opakují, takže se zdá, že se spíše jedná vždy o několik variant jedné skladby. Některé jeho skladby byly dokonce pokládány za díla jeho otce. K nejpozoruhodnějším jeho dílům patří koncertantní symfonie, které v sobě slučují skladatelskou a hudebnickou invenci (např. \"Koncertantní symfonie D dur pro orchestr\" nebo \"Koncertantní symfonie F dur pro 7 nástrojů\"). Karel Stamic napsal více než 60 koncertů pro poměrně široké spektrum sólových nástrojů, mnohé z těchto děl se však nedochovaly. Mezi nejznámější díla patří klarinetové koncerty, komponované přibližně v období let 1770–1790. Karel Stamic je složil pro svého přítele, klarinetového virtuóza Johanna Josepha Beera, který pocházel z Litoměřic. Jako vynikající virtuóz na violu d’amour napsal pro tento nástroj tři koncerty a několik sonát, z nichž nejznámější je \"Sonata in D major pro violu d’amour a housle nebo violu.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Stamic (Carl Philipp Stamitz) (7. května 1745 Mannheim - 9. listopadu 1801 Jena), starší syn slavného českého skladatele a virtuóza Jana Václava Stamice se narodil a žil v cizině. Hudební skladatel, dirigent a houslový virtuóz je představitelem druhé generace mannheimské školy.", "tgt_summary": "Carl Philipp Stamitz (; baptized 8 May 17459 November 1801) was a German composer of partial Czech ancestry. He was the most prominent representative of the second generation of the Mannheim School. He was the eldest son of Johann Stamitz, a violinist and composer of the early classical period. Born in Mannheim, he received lessons from his father and Christian Cannabich, his father's successor as leader of the Mannheim orchestra. As a youth, Stamitz was employed as a violinist in the court orchestra at Mannheim. In 1770, he began travelling as a virtuoso, accepting short-term engagements, but never managing to gain a permanent position. He visited a number of European cities, living for a time in Strasbourg and London. In 1794, he gave up travelling and moved with his family to Jena in central Germany, but his circumstances deteriorated and he descended into debt and poverty, dying in 1801. Papers on alchemy were found after his death. Stamitz wrote symphonies, symphonies concertantes, and concertos for clarinet, cello, flute, oboe, bassoon, basset horn, violin, viola, viola d'amore and different combinations of some of these instruments. Some of his clarinet and viola concertos are particularly admired. He also wrote duos, trios and quartets. Two operas, \"Der verliebte Vormund\" and \"Dardanus\", are now lost. Stylistically, his music resembles that of Mozart or Haydn and is characterized by appealing melodies, although his writing for the solo instruments is not excessively virtuosic. The opening movements of his orchestral works, which are in sonata form, are generally followed by expressive and lyrical middle movements and final movements in the form of a rondo.", "id": 875516} {"src_title": "Anežka Česká", "tgt_title": "Agnes of Bohemia", "src_document": [{"title": "Mládí a nabídky k sňatku.", "content": "Anežka byla ve třech letech (spolu se sestrou Annou) dána na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebnici a dále k premonstrátkám do Doksan, kde získala rozsáhlé vzdělání. V té době byla pravděpodobně zasnoubena se slezským princem Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Konrád však zemřel a obě sestry se vrátily na Pražský hrad. Poté byla Anežka ještě na dva roky poslána k řeholnicím do Doksan. Přemysl Otakar I. začal usilovat o spojení se Štaufy a zaslíbil osmiletou Anežku synovi císaře Fridricha II., budoucímu Jindřichovi VII. Místem výchovy a vzdělání budoucí císařovny se na šest let stal rakouský dvůr Leopolda VI. Vévoda Leopold ale nakonec Jindřicha oženil se svou dcerou Markétou Babenberskou. (Ta se později podruhé provdala, za Anežčina synovce Přemysla Otakara II.) V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila do Prahy. Následujícího roku přijelo na pražský dvůr poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Zasnoubení s Anežkou proběhlo, ovšem v roce 1229 ho Jindřich zrušil. O Anežku se znovu začal zajímat Jindřich VII., nyní již ženatý s Markétou Babenberskou. Posledním nápadníkem byl Jindřichův otec Fridrich II. (Bedřich II.). V té době už ale nežil Anežčin otec a Václav I. nechal své oblíbené sestře svobodu rozhodnutí. Anežka se již vdát nechtěla a rozhodla se pro duchovní život.", "section_level": 1}, {"title": "Řeholní život.", "content": "V církevní ctižádosti a charitativní činnosti Anežku ovlivnily její příbuzné: teta, svatojiřská abatyše Anežka († 1228), sestřenice sv. Alžběta Uherská a sv. Hedvika Slezská. Anežka společně s bratrem Václavem I. založila roku 1232 v Praze na Starém Městě špitál, jenž byl rozšířen na základě řehole sv. Augustina na řád a jehož stanovy roku 1252 papež potvrdil jako mužský špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, dále se sídlem při kostele sv. Františka u Karlova mostu. Je jediným původem českým řeholním řádem. Jeho členy směli být pouze Češi rodem po otci i po matce. Řád brzy získal velkou popularitu a jeho kláštery se rozšířily v Čechách až po Chlum sv. Máří a Cheb, na Moravě až po Hradiště u Znojma, v Dolním Slezsku až do Vratislavi a od počátku 18. století dodnes působí také ve Vídni při kostele sv. Karla Boromejského (Karlskirche). Roku 1234 Anežka opět se svým bratrem založila na severovýchodním okraji tehdejšího města, v místě později zvaném „Na Františku“, nový podvojný klášter žen a mužů řehole sv. Františka, později nazývaných klarisky a minorité. Stavbu osobně vedla a klariskám se stala první představenou. Roku 1237 se Anežka neúspěšně pokusila o ustavení vlastního řádu, založeného na přísném dodržování řádových regulí františkánského řádu. V roce 1238 se postavení abatyše i titulu vzdala, úřad zůstal neobsazen až do její smrti. Po zbytek života se nechala titulovat jako \"starší sestra\". Anežka Přemyslovna sama usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ve službě nemocným, chudým i spolusestrám. Kromě toho tato vysoce vzdělaná a moudrá žena psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Dopisovala si se svatou Klárou, ačkoliv se s ní osobně nikdy nesetkala. Z let 1235 až 1254 známe více než dvacet listin psaných papežům Řehoři IX. a Inocenci IV., ve kterých jsou dotazy, prosby a náměty k praktickým i teologickým aspektům vedení kláštera či celého řádu. Sv. Kláře Anežka adresovala nejméně tři dopisy. Jako významná vůdčí osobnost a energická organizátorka sv. Anežka Česká (Přemyslovna) působila nejen v náboženském, ale i v kulturním, politickém a společenském životě. Vynikala diplomatickými schopnostmi. Tak se roku 1249 výrazně podílela na usmíření svého bratra s jeho synem, pozdějším králem Přemyslem Otakarem II. V Přemyslově sporu s chráněncem papežské kurie, římsko-německým králem Rudolfem I. Habsburským, obhajovala zájmy svého rodu. V roce 1277 přijala do kláštera svou praneteř, Přemyslovu dceru Kunhutu. Ačkoliv byl Přemysl v církevní klatbě, během jeho válečného tažení před bitvou na Moravském poli se za něj v jejím klášteře konaly modlitby. Klášterní kostel Nejsvětějšího Salvátora byl zvolen za rodovou nekropoli Přemyslovců a Anežka si v něm dala zřídit soukromou ložnici a oratoř, kde mohla být nepozorována přítomna každé bohoslužbě a modlit se tam také o samotě. Dále vybavila klášter a kostel drahocennými preciosy a paramenty; také ovlivňovala činnost skriptoria v sousedním klášteře cyriaků u kostela sv. Kříže většího na Novém Městě. Byla průkopnicí v organizování chudinské a nemocniční péče na české půdě. Veškeré aktivity konala tato svatá Přemyslovna s plným nasazením, a přitom se dožila úctyhodných 71 let. Její pravomoci v klášteře Na Františku po ní převzala její praneteř Kunhuta, než se roku 1291 provdala do Mazovska. Legendy o Anežce Přemyslovně, proslulé vzdělaností, dobročinností, milosrdenstvím i zájmem o státní reprezentaci královské dynastie, se začaly tradovat vzápětí po její smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Blahoslavení, svatořečení.", "content": "O kanonizaci Anežky České usilovala již její prapraneteř, královna Eliška Přemyslovna; z jejího podnětu byl mezi léty 1316–1328 sepsán latinsky Anežčin životopis (přeložený do češtiny roku 1932). Na lokální oslavu Anežky navázal také císař Karel IV., ale ani jeho snaha nebyla dovršena procesem papežské kurie. Také v době baroka, již od konce třicetileté války byla Anežka oslavována, nejprve jezuity (Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, Jan Tanner, Bohuslav Balbín), a dále členy řádu křižovníků s červenou hvězdou, z nichž Jan František Beckovský sepsal českou legendu. Teprve roku 1874 byla Anežka z podnětu pražského arcibiskupa, kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga papežem Piem IX. prohlášena za blahoslavenou. Po dalším úsilí ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil. Sv. Anežka Česká se stala postavou hudebních i literárních děl. V poslední době se objevila mezi postavami historického románu \"Dítě z Apulie\" od spisovatelky Ludmily Vaňkové. Její postava se objevuje i v několika románech české spisovatelky Hany Whitton - Anežka Česká, Kunhuta Přemyslovna aj. Stálá expozice věnovaná životu a dílu sv. Anežky České se nachází v Muzeu Karlova mostu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anežka Přemyslovna, zvaná Česká (1211 – 2. března 1282) se narodila mezi roky 1205 a 1211 okolo 21. ledna, na svátek sv. Anežky Římské, po které dostala jméno, jako česká princezna, pravděpodobně nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Patřila k nejvýznamnějším představitelkám panovnické dynastie Přemyslovců. Působila jako řeholnice – abatyše kláštera Na Františku a byla také výraznou osobností politického, kulturního a společenského života.", "tgt_summary": "Agnes of Bohemia, O.S.C. (, 20 June 1211 – 2 March 1282), also known as Agnes of Prague, was a medieval Bohemian princess who opted for a life of charity, mortification of the flesh and piety over a life of luxury and comfort. Although she was venerated soon after her death, Agnes was not beatified or canonized for over 700 years.", "id": 1705127} {"src_title": "Československý vlčák", "tgt_title": "Czechoslovakian Wolfdog", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátek historie tohoto plemene se datuje od roku 1955, kdy se Ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německým ovčákem. Zpočátku bylo křížení prováděno jako vědecký experiment. O pár let později se však zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno a cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled, zdraví a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa. První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili 26. května 1958 v Libějovicích. Celý projekt byl poměrně velkoryse koncipován. Štěňata byla pečlivě sledována, vychovávána v různém prostředí, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku. V dospělosti byla znovu spojována s nepříbuznými německými ovčáky, takže s každou generací klesal podíl \"vlčí krve\" až na 6,25 % ve čtvrté filiální generaci. Tak mohly být porovnávány anatomické znaky, fyziologické vlastnosti i charakteristické prvky v chování zvířat nejen mezi vlkem, psem a jejich kříženci, ale i mezi jedinci na různých úrovních křížení. Štěňata první generace se vzhledem i chováním podobala vlku. Jejich výchova byla obtížná, výcvik byl sice možný, ale výsledky stěží odpovídaly vynaloženému úsilí. Jedinci druhé generace, pokud byli včas odebráni z vrhu a individuálně vychováváni, již byli plně cvičitelní. Až do dvou let však byli velmi hraví, výcvik trval déle. Vynikali v pachových pracích (sledování stopy). Většina jedinců třetí a čtvrté filiální generace byla schopna absolvovat běžný výcvikový kurs a mohli být zařazováni do výkonu služby. Oproti psům měli lepší orientační schopnosti, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch i čich. V testech vytrvalosti uběhli kříženci celou 100 km trať, aniž by byli vyčerpáni, opotřebování polštářků tlap bylo na rozdíl od něm. ovčáků rovnoměrné. Po výkonu odpočívali přibližně 7 hodin. Ve spolupráci s akademií věd byla sledována endogenní aktivita vlků, psů a jejich kříženců. Křivka aktivity během 24 hodin byla podobná – se dvěma maximy (ráno a večer), intenzita aktivity vlků a kříženců vysoko převyšovala hodnoty zaznamenané u psů. Výsledky experimentu byly vyhodnoceny a publikovány v letech 1964–1965. V červnu 1965 se v Brně uskutečnila Světová výstava psů a v Praze proběhlo výroční zasedání Mezinárodní kynologické federace (FCI) a Mezinárodní kynologický kongres. I na něm vyvolala přednáška Ing. Karla Hartla \"Výsledky křížení vlků se psy\" mimořádnou pozornost. V následujícím roce byl Ing. Hartlem sestaven návrh standardu nového plemene psa, českého vlčáka, jehož základem by byli potomci křížení vlků se psy. Vlčice Brita pak dala ještě základ druhé linie, po spojení s německým ovčákem Kurtem z Václavky. Třetí linie vznikla spojením vlka Arga a feny německého ovčáka Asty z SNB. V roce 1977 byla kříženka 3. generace Xela z pohraniční stráže kryta vlkem Šarikem, Šarik pak nakryl ještě fenu Urtu z pohraniční stráže. Poslední přilití krve vlka se uskutečnilo v roce 1983. Vlčice Lejdy ze ZOO Hluboká dala vzniknout poslední linii nově šlechtěného plemene a otcem štěňat se stal německý ovčák Bojar von Shottenhof. Dále se již prováděla plemenitba pouze v uzavřené populaci a kříženci začali být označováni jako český vlčák. V roce 1982 byl československý vlčák uznán tehdejším Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR jako národní plemeno. Podklady k žádosti o uznání plemene byly připravovány ve spolupráci s Ústřední odbornou komisí chovatelů psů ČSCH, ve které nové plemeno vytrvale podporoval zejména pan Ing. Jan Findejs. Standardní komise FCI doporučila standard československého vlčáka ke schválení v roce 1988. Po zapracování připomínek a nutných změn do standardu bylo plemeno uznáno hlasováním členských zemí v Generálním shromáždění FCI (v první fázi uznání na deset let). Návrh prosadil tehdejší československý zástupce v FCI, RNDr. Petr Dvořák. Standard československého vlčáka byl schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a vydán pod číslem 332. První tituly \"světový vítěz\" tak mohly být československým vlčákům zadány na Světové výstavě psů všech plemen v Brně 1990. Výstavu posuzoval mezinárodní rozhodčí a autor plemene, pan Ing. Karel Hartl. Po deseti letech od uznání standardu bylo plemeno znovu předmětem jednání FCI – muselo se potvrdit, že plemeno je dále životaschopné a trvale splňuje všechna stanovená kritéria. Odpovědnost za tuto obhajobu našeho plemene vzala na sebe Slovenská republika. Po zániku Československa totiž na základě dohody mezi Českomoravskou kynologickou unií a Slovenskou kynologickou jednotou ze dne 4. 7. 1993 přebírá patronát nad plemenem. Jako země původu je nadále uváděno Československo, resp. \"bývalé Československo\". Na přípravě podkladů pro FCI se podílely obě nástupnické země, jak se zavázaly ve smlouvě podepsané 20. 1. 1996. Na valném shromáždění Mezinárodní kynologické federace v Mexiku dne 1. 6. 1999 bylo uznání plemene československý vlčák definitivně potvrzeno, od roku 1999 může FCI potvrzovat i udělené návrhy na CACIB a CACIT a československým vlčákům je tedy otevřena cesta k titulům mezinárodních šampiónů krásy a výkonu. Návrh v Mexiku předložil pan Štefan Štefík, prezident Slovenské kynologické jednoty. V roce 1999 byla rovněž publikována dosud poslední úprava standardu plemene, kterou neschválila česká strana, přesto byl standard bez jejího souhlasu svévolně změněn. V roce 2014 šlo nalézt největší počet zapsaných štěňat ročně československých vlčáků v Itálii (až 200), v Česku je to zhruba polovina a na Slovensku, kde chov tohoto plemene již několik let stagnuje, je to kolem 50 ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Československý vlčák je pes větší, než střední velikosti, vzhledem a pohybem připomíná vlka. Feny měří v kohoutku minimálně 60, psi minimálně 65 cm, běžně však feny dorůstají 65 i více cm, psi až 75 cm. Důležitým plemenným znakem je bílá vlčí maska okolo tlamy, na bradě a spodní části krku, úzké, šikmo uložené světle jantarové oko, vlkošedá barva srsti ve všech odstínech od stříbrošedé až po tmavošedou, rovná uzavřená a velmi hustá srst, krátké ucho, ocas dosahující k hleznu a úzký postoj předních končetin s vybočenými tlapami. Linie hřbetu a zádě je rovná, končetiny dlouhé s dlouhými běhovými kostmi. Typickým pohybem je nízký prostorný klus. Československý vlčák je vytrvalý klusák, trénovaní jedinci uběhnou vzdálenost 100 km průměrnou rychlostí 11–13 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Československý vlčák je velmi aktivní pes, k cizím nedůvěřivý (jak se obvykle uvádí, ačkoliv dnes se většina ČSV chová i k naprosto cizím lidem přátelsky), hodící se pro výstavy i služební výcvik. Výcvik je však obtížnější, než u německého ovčáka a ortodoxní výcvikáři si toto plemeno pořizují málokdy. U „čé-es-véčka,“ jak se někdy československému vlčáku říká, převládá takzvané „účelové chování“, což znamená, že bezduché opakování cviku po něm budete požadovat marně. Vyniká však velikou vytrvalostí, odolností vůči nepříznivému počasí a schopností samostatně jednat. Věrnost pánovi a smečce je téměř příslovečná a určuje také výběr plemene. Pokud se nebudete moci psovi plně věnovat a nepředpokládáte, že o něj budete moci pečovat po jeho celý, poměrně dlouhý život, nepořizujte si toto plemeno. Zvířata si špatně zvykají na nového majitele a změnou velmi trpí. Československý vlčák je i oblíbeným psem výstavním a v poslední době vzrůstá jeho popularita zvláště v zahraničí. Československým vlčákům zbyl po vlcích silný smečkový pud, pokud žijí pohromadě, vytvoří smečku a smečkové chování u nich převládá. Pes s fenou zpravidla uzavře pevné partnerství na celý život. Samci tohoto plemene se chovají k fenám velmi „galantně“, někdy však pes žijící trvale v páru s fenou odmítá jiné feny krýt. Opuštěný československý vlčák umí dát velmi hlasitě najevo svou samotu a volat svého pána či svého nepřítomného psího partnera daleko se nesoucím vytím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Československý vlčák je plemeno vzniklé zkřížením německého ovčáka a karpatského vlka (\"Canis lupus lupus\"). Původní pokus pohraniční stráže pod vedením plukovníka Ing. Karla Hartla vyústil ve vznik československého národního plemene. Po roce 1993 (rozdělení československé federace) převzalo takzvaný patronát plemene (vůči Mezinárodní kynologické federaci FCI) Slovensko.", "tgt_summary": "The Czechoslovak Wolfdog (, , ) is a relatively new dog-breed of wolf-dog that traces its original lineage to an experiment conducted in 1955 in Czechoslovakia. After initially breeding working line German Shepherds with Carpathian grey wolves, a plan was worked out to create a breed that would have the temperament, pack mentality, and trainability of the German Shepherd and the strength, physical build and stamina of the Carpathian wolf. The breed was engineered as attack dogs for use in military special operations done by the Czechoslovak special forces commandos but were later also used in search and rescue, schutzhund-sport, tracking, herding, agility, obedience, hunting and drafting in Europe and the United States. It was officially recognized as a national breed in Czechoslovakia in 1982, and was officially recognised as a breed by Fédération Cynologique Internationale (FCI) in 1989.", "id": 1947962} {"src_title": "Diův chrám v Olympii", "tgt_title": "Temple of Zeus, Olympia", "src_document": [{"title": "Historické souvislosti.", "content": "Území Olympie bylo vždy územím víceméně neutrálním a nikdy nemělo významnou hospodářskou či politickou moc. Bylo spíše shromaždištěm s konáním známých her. Stejně tak v 5. stol. př. n. l., kdy došlo ke stavbě chrámu, bylo dostatečně vzdáleno jak od řecko-perských válek, tak od vzájemných půtek mezi řeckými městskými státy. Zatímco Athény byly vypleněny a bez peněz, Delfy se připojily k Peršanům, Olympie zůstala netknutá. Proto se zde nerušeně mohla realizovat umělecká generace začátku pátého století. Zeus byl jako vládce oblohy a všehomíra dlouho uctíván pod širým nebem a v Olympii dlouho nebylo Diova chrámu, pouze oltáře zhotoveného z popela předešlých obětišť. Je však možné, že archaický chrám bohyně z 6. stol. př. n. l byl původně zasvěcen Diovi, a až po postavení nového chrámu začátkem 5. století byl zasvěcen Héře. Klasický Diův chrám byl postaven v letech 468 - 456 př. n. l. na zbytcích jiných staveb. Je dokladem architektury a sochařství počátků klasického období antického Řecka. Architektem byl Libón z Élidy. Autory výzdoby ve štítech byli podle Pausania Alkamenés (západní štít) a Paiónios (východní štít). Sochu Dia zhotovil, jak již bylo řečeno, Feidiás kolem roku 430 př. n. l. Do vybudování Parthenónu byl největším řeckým chrámem. Důvod vybudování tak nákladné stavby patrně souvisí s vítěznou válkou města Élidy proti městu Skillus. Roku 373 př. n. l. byl chrám těžce poškozen silným zemětřesením zejména na průčelní straně, která musela být obnovena. Olympijský kult a slavnosti si udržely značnou proslulost v období hellénismu i za římských dob a o celý komplex včetně chrámu bylo dobře pečováno. V roce 290 n. l. byl chrám opět poškozen zemětřesením a opět nákladně opraven. Za doby Byzantské říše byla roku 394 socha odvezena do Konstantinopole a v pozdější době se chrám zřítil. Jeho trosky byly překryty nánosy řeky Alfeios a v nich se uchovala část výzdoby chrámu, kterou tak dnes můžeme obdivovat. Části stavby byly také zabudovány do pozdějších hradeb.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonická podoba a sochařská výzdoba.", "content": "Diův chrám v Olympii byl vybudován v přísném dórském stylu a dosahoval délky 27 metrů. Stylobat (svrchní deska stupňovitého podkladu) byl o rozměrech 64,12 x 27,68 m. Měl 34 dórských sloupů po obvodu, z toho šest v průčelích (peripteros hexastylos), které byly 10,51 m vysoké (podle jiných zdrojů 20,13 m). Vnitřní svatyně (náos) měla zdi po celé délce stran a její průčelí byla uzavřena portálem se dvěma dórskými sloupy (distylos in antis). Vnitřní prostor byl rozdělen na tři místnosti: vlastní svatyni (cella), předsíň (pronaos) a zadní předsíň (opisthodomos). V předsíní byly umísťovány votivní dary a vítězové Olympiád zde byli obřadně odměňováni věnci. Zadní předsíň sloužila jako přednáškový sál. Po umístění Feidiovy sochy byl prostor svatyně rozdělen tak, aby vymezil přístup k soše a místa odkud ji lze pozorovat. Bazének s olejem měl konzervovat slonovinové součásti sochy. (viz nákres průřezu chrámem (externí odkaz)) Použitým materiálem pro stavbu byl místní hrubozrnný vápenec se štukovým povlakem. Krytina a sochařská výzdoba byly vyhotoveny z mramoru pocházejícího z ostrova Paros. Diův chrám v Olympii je také prvním známým příkladem architektonické (respektive sochařsko-architektonické) soutěže v historii. Sochařská výzdoba byla umístěna v obou štítech a v metopách vlysu nad oběma vnitřními portály. Venkovní dórský vlys byl bez reliéfu. Byla osazena roku 456 př. n. l. Vzhledem k velké výšce jejího umístění mohla být zpracována ve velkých plochách, ale z dochovalých zbytků je patrné, že je, podobně jako na Parthenónu, zpracována do detailů. Těla i obličeje postav byly značně individualizovány. Tato individualita se však pozdějším vývojem ztrácí. Mužské postavy jsou v uvolněném postoji s vahou na jedné noze, což dokládá posun této výzdoby od archaických děl. Ve štítu nad hlavním vstupem byla zobrazena chvíle před osudným závodem Pelopa a Oinomaa. Byli zde seřazení závodníci, v centru postava Dia a v rozích místní božstva. Kompozice byla statická ale působivá. Významu výjevu mohl porozumět jen ten, kdo znal celý příběh. Pelops porazil v závodu spřežení Oinomaa, který přitom zahynul, a stal se pánem Oinomáových držav, což bylo právě údolí Alfeia s územím Olympie. Možná že výjevem byl naznačen i nárok nad celým poloostrovem Peloponésos pojmenovaným po Pelopovi. V protilehlém štítu je zobrazeno veselí na svatební hostině Lapithů a kentaurů, která se postupně mění v boj (kentauromachie). Apollón výjev povzneseně pozoruje ze středu štítu. Zobrazení ovládá prudký pohyb, tak jako na dřívějších štítech zobrazujících boj. Postavy mají v obličejích výrazy bolesti i zběsilosti. Poselství této scény v kontextu Olympie lze interpretovat jako obraz neshod mezi řeckými obcemi a přítomnost Apollóna, který konflikt urovnal, pak poukazuje na mírotvornou úlohu Olympie. Postavou pozorující zápas mezi Lapithy a kentaury však může být i mladý Héraklés, který také s kentaury bojoval a má spojitost s Olympií. Pak by se jednalo o splynutí dvou příběhů v novou verzi. Na metopách vnitřního vlysu byly zpodobněny činy Héraklovy od zabití nemejského lva po prolomení zdí Augiášova chlévu. Poslední úkol se vztahoval právě k místu, kde byl chrám postaven. Héraklův výraz tváře se mění od úkolu k úkolu a vyjadřuje tak jeho pocity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diův chrám v Olympii byl hlavní a největší chrám ve starověké Olympii. V chrámu byla umístěna kultovní socha Dia od sochaře Feidia - jeden ze sedmi divů světa (viz). V současné době je budova v troskách. Socha se nedochovala.", "tgt_summary": "The Temple of Zeus at Olympia was an ancient Greek temple in Olympia, Greece, dedicated to the god Zeus. The temple, built in the second quarter of the fifth century BC, was the very model of the fully developed classical Greek temple of the Doric order.", "id": 34079} {"src_title": "Hmoždinka", "tgt_title": "Wall plug", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hmoždinka se vyvinula z původních dřevěných špalíčků, sádrovaných do otvorů ve zdech. Když se rozšířilo jednoduché vrtání malých děr do zdiva pomocí ručních elektrických vrtaček, začaly se používat dřevěné kuželové kolíky zatloukané do otvorů. První hromadně vyráběnou hmoždinku patentoval roku 1911 zakladatel firmy Rawl John Joseph Rawlings na patentovém úřadě v Londýně. O rok později získal registraci na název \"rawlplug\". 14. ledna 1913 získal patent pod číslem 22680/11. Sestávala z konopné šňůry napuštěné zvířecí krví, do které se šrouboval příslušný šroub. Od roku 1926 vyráběla německá společnost Upat v Hamburku první hmoždinky z konopné šňůry s vlisovanou plechovou vložkou. První skutečně univerzálně použitelnou nylonovou hmoždinku si nechal pod označením „Fischer S“ patentovat Artur Fischer, zakladatel společnosti fischerwerke, v roce 1957.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době se většinou vyrábí z plastů, kvalitnější z nylonu, ale existují i kovové varianty (ocelové, nerezové, mosazné), pro které je vžité označení kotvy. Protože existuje mnoho typů stavebních materiálů a možností montáže, vyrábí se i mnoho druhů speciálních hmoždinek. Pro běžné použití se vyrábí plastové hmoždinky pro průměr vrtané díry 4, 5, 6, 8, 10, 12, 14, 16 a 20 mm, kovové kotvy mají rozsah několikanásobně větší (až například do 70 milimetrů). Díky používání chemického kotvení je rozsah téměř neomezený. Pro většinu typů hmoždinek se musí nejprve vytvořit odpovídající otvor pro uchycení, například pomocí vrtačky. U některých druhů se zašroubováním vrutu hmoždinka roztáhne a připevní k okolnímu materiálu, pojistkou jsou zpětně mířící zuby nebo uzel, který vytvořila hmoždinka v dutině. Moderní druhy hmoždinek například do sádrokartonu, či porobetonu vrtání otvoru nepotřebují, do materiálu se jen zašroubují nebo zatlučou. Natloukací hmoždinky, navzdory svému názvu, však vyvrtaný otvor potřebují. Hmoždinka je vedena nejen v podkladu, ale i přes připevňovaný materiál. Hmoždinku zlehka zaklepneme kladivem, tak aby byla celá v materiálu, a šroub potom dotáhneme šroubováním. Využití je zejména při montážích roštů a lišt, kdy spoj není pohledový. Výhodou je, že otvor do nosného i do připevňovaného materiálu vyvrtáme naráz, v jedné operaci a není potřeba zdlouhavého vyměřování. Hmoždinka umožňuje rozložit síly do plochy v upevňovaném materiálu. Takto vytvořená síla musí být rovnocenná nebo vyšší, než síla vytvořená tíhou uchycovaného předmětu. Při uchycení velmi těžkých materiálů do stěn apod. je nutné sílu rozložit do více hmoždinek. Důležité je, aby vrut svojí délkou dosáhl až za hmoždinku. Jen tak lze zcela využít její potenciál.", "section_level": 1}, {"title": "Truhlářské hmoždinky.", "content": "Označení hmoždinka se přeneslo také na dřevěné kolíky, jež slouží pomocí lepidla ke spojování dřevěných a podobných dílů. Pro tyto kolíky se dříve používal název „týbl“ (nebo „dýbl“) z něm. \"Dübel\". Jelikož v němčině toto slovo znamená obecně kolík jak do zdi tak do dřeva, bylo v češtině označení hmoždinka použito i pro tyto kolíky, třebaže se při použití nijak nedeformují. Truhlářské hmoždinky se vyrábějí z tvrdého dřeva v různých průměrech a délkách (i jako tyčky), a to buď hladké nebo rýhované (do dřevotřísky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmoždinka je vložka pro upevnění vrutů, šroubů, závitových tyčí v pevných, nepružných materiálech, nejčastěji zdivu staveb nebo stavebních deskových materiálech. Český název je odvozen od slova \"hmoždit\" (= namáhat, deformovat) a to proto, že tato je při dotahování deformována tak, že se zatahuje do daného otvoru.", "tgt_summary": "A wall plug (UK English), also known as an anchor (US) or \"Rawlplug\" (UK), is a fibre or plastic (originally wood) insert used to enable the attachment of a screw in material that is porous or brittle or that would otherwise not support the weight of the object attached with the screw. It is a type of anchor that, for example, allows screws to be fitted into masonry walls. There are many forms of wall plug, but the most common principle is to use a tapered tube of soft material, such as plastic. This is inserted loosely into a drilled hole, then a screw is tightened into the centre. As the screw enters the plug, the soft material of the plug expands conforming tightly to the wall material. Such anchors can attach one object to another in situations where screws, nails, adhesives, or other simple fasteners are either impractical or ineffective. Different types have different levels of strength and can be used on different types of surfaces.", "id": 1862608} {"src_title": "Aldrovandka měchýřkatá", "tgt_title": "Aldrovanda vesiculosa", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Aldrovanda vesiculosa\" L., 1753", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Článkovaný tenký stonek hnědozelené barvy, bez kořenového systému, dorůstá délky 6–15 cm. Žlutozelené až světle zelené, při dlouhodobém intenzivním osvětlení sluncem načervenalé listy v počtu 6 až 9 s řapíky do 2 mm vytvářejí přesleny o průměru 1–2 cm, Čepel listů je konkávní, tvaru škeble, obvejčitá, na krajích mírně zubatá, o rozměrech 2–6 × 6–10 mm, při podráždění citlivých chloupků se zavírá a vytváří tak past na kořist. Přitom se smršťuje do elipsoidního tvaru o rozměru 3–4 mm. Na lícové straně listu jsou žlázy, vylučující sliz a trávicí enzymy. Korunní lístky v počtu 3 až 4 jsou oblé, přibližně 2,5 mm dlouhé, květ má v průměru asi 5 mm. Semeník v průměru 2–2,5 mm obsahuje 6 až 8 drobných černých lesklých vejčitých semen. Celá rostlina je ponořena pod vodu, pouze zelenobílé květy vyčnívají nad hladinu, ale po odkvětu se semeník opět ponořuje pod vodu, kde plody rostliny dozrávají. K opylení květů a vývoji semen však dochází zřídka. Rozmnožuje se především vegetativně, odlamováním bočních lodyh nebo výjimečně i semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Roste v mělkých čistých stojatých vodách (jezera a tůně) nebo klidnějších proudících vodách (vedlejší nebo slepá ramena toků) ve společenství s rákosem, orobincem a ostřicemi a s optimální teplotou mezi 23 až 30 °C. Vyhovují ji vyšší koncentrace oxidu uhličitého a nižší pH mezi 3,5 až 5,5, ale snáší i vody s vyšším obsahem vápníku o kyselosti do 6,8. Částečné zastínění vody snáší, ale při pěstování v akváriích vyžaduje dodatečné osvětlování, zejména v zimě.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Vyskytuje se roztroušeně až vzácně od tropů po mírné pásmo ve čtyřech světadílech: Asii, Austrálii, Evropě a Africe. Jednotlivé populace se od sebe liší velikostí, zbarvením a nároky na prostředí. V tropech roste celoročně, v mírném pásmu na zimu zatahuje. Všeobecně patří mezi silně až kriticky ohrožené druhy vodních rostlin. V ČR se vyskytuje na některých místech na Ostravsku a na Třeboňsku, na nichž byla uměle vysazena.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Vyhláškou č. 175/2006 Sb. platnou od 8. 5. 2006 byla aldrovandka měchýřkatá v ČR zařazena do kategorie silně ohrožených druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Britský přírodovědec Charles Darwin ve svém díle o masožravých rostlinách \"Insectivorous Plants\" (1876) odlišoval formy, rostoucí na jedné straně v oblasti tropů a subtropů a na druhé straně rostliny mírného pásma a označil je za variety pod jmény \"A. vesiculosa\" var. \"australis\" resp. \"A. vesiculosa\" var. \"verticillata\". Současní botanici je však nerozlišují a přes jejich různý habitus je považují za jediný taxon. Vzhledem ke specifičnosti tohoto rodu, zejména okolnosti, že na rozdíl od ostatních rodů čeledi \"Droseraceae\", rostou tyto rostliny ponořeny ve vodě, v roce 1949 vytvořil japonský botanik T. Nakai pro tento rod samostatnou čeleď \"Aldrovandaceae\". Toto systematické zařazení však není dnes akceptováno.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Aldrovandku měchýřkatou objevil v roce 1699 botanik Leonard Plukenet v Indii a pojmenoval ji \"Lenticula palustris Indica\". V roce 1747 popsal exempláře rostoucí v Itálii italský botanik a ředitel botanické zahrady v Bologni Giuseppe Monti, který ji pojmenoval na počest významného italského přírodovědce Ulisse Aldrovandiho (1522–1605) \"Aldrovandia vesiculosa\". Když tuto rostlinu zahrnoval Linné do svého základního díla \"Species plantarum\", dopustil se omylu a v rodovém jménu vynechal písmeno „I“, čímž vzniklo dnes platné jméno \"Aldrovanda vesiculosa\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Aldrovandka měchýřkatá (\"Aldrovanda vesiculosa\" L., 1753), též zvaná aldrovanda měchýřkatá, je jediný zástupce botanického rodu aldrovandka z čeledi rosnatkovitých. Patří mezi vodní masožravé rostliny. Loví drobný vodní hmyz a korýše, podobně jako bublinatka, do smršťujících se listů.", "tgt_summary": "Aldrovanda vesiculosa, commonly known as the waterwheel plant, is the sole extant species in the flowering plant genus \"Aldrovanda\" of the family Droseraceae. The plant captures small aquatic invertebrates using traps similar to those of the Venus flytrap. The traps are arranged in whorls around a central, free-floating stem, giving rise to the common name. This is one of the few plant species capable of rapid movement. While the genus \"Aldrovanda\" is now monotypic, up to 19 extinct species are known in the fossil record. While the species displays a degree of morphological plasticity between populations, \"A. vesiculosa\" possesses a very low genetic diversity across its entire range. \"A. vesiculosa\" has declined over the last century to only 50 confirmed extant populations worldwide. These are spread across Europe, Africa, Asia, and Australia. It is kept by hobbyists.", "id": 506938} {"src_title": "Byblis", "tgt_title": "Byblis (plant)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Byblisy jsou krátkověké nebo vytrvalé byliny a polokeře se střídavými čárkovitými listy bez palistů. Listy se rozvíjejí ve spirále podobně jako listy rosnolistu lusitánského. Rostliny jsou pokryty žlaznatými chlupy zakončenými kapičkou lepu, na rozdíl od podobných rosnatek jsou však zcela nepohyblivé. Květy jsou jednotlivé, úžlabní, pětičetné, zbarvené růžovofialově až bělavé. Kališní i korunní lístky jsou krátce bazálně srostlé. Korunní lístky jsou na vrcholu celokrajné nebo třásnité. Květy jsou téměř pravidelné s výjimkou čnělky a tyčinek, které jsou prohnuté. Tyčinek je 5, jsou volné, přirostlé na bázi koruny nebo volné. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý, s jednou čnělkou nesoucí hlavatou bliznu. Placentace je axilární. Vajíček je 10 až mnoho v každém z pouzder. Plodem je lokulicidní tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce a hmyzožravost.", "content": "Listy byblisů jsou podobně jako např. u rosnatek či rosnolistu opatřené drobnými žlázkami vylučujícími lepkavou tekutinu, na něž se zachycuje různý drobný hmyz, který je následně tráven prostřednictvím enzymů. Žlázky jsou stopkaté (žláznaté trichomy) i přisedlé a nacházejí se nejen na listech, ale i na stonku, květních stopkách a dokonce i na kališních lístcích. Trávení kořisti je poměrně rychlé a trvá asi 4 až 6 hodin. V roce 2008 byla zjištěna pozoruhodná věc, a sice že byblis v průběhu kvetení pohybuje listy. Tento pohyb zajišťuje ztlustlá tkáň na bázi řapíku, nazývaná pulvinus. Když se otevírá nový květ, list pod ním se velmi pomalu skloní aby neohrozil přilétající opylovače. Po odkvětu se naopak sklání dlouhá stopka nesoucí květ, aby se vypadávající semena nepřilepila na lepkavé listy. Květy byblisů jsou opylovány zejména včelami.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje celkem 7 druhů. Je rozšířen v severní a západní Austrálii a je udáván i z Papuy Nové Guiney. Byblisy rostou na různých stanovištích, obecně na sezónně vlhkých stanovištích a na březích a v korytech vodních toků, pobřežních mokřinách a podobně. \"Byblis gigantea\" roste na sezónně vlhkých, písčito-rašelinných půdách v nízkých keřových společenstvech s dominancí různých druhů rodu balmín z čeledi myrtovité a různých zástupců čeledi lanovcovité (\"Restionaceae\"). Byblis lnokvětá se vyskytuje na písčitých, jílovitých i skeletovitých půdách na pískovcovém podloží. \"Byblis guehoi\" se vyskytuje ve stromové savaně s dominancí akácie \"Acacia tumida\", blahovičníků a korymbie \"Corymbia bella\". Vegetační pokryv je tvořen nízkými polštářovitými trávami v mozaice s otevřenou písčitou půdou. \"Byblis aquatica\" je druh periodicky zaplavovaných terénních depresí a břehů sladkovodních lagun, kde roste na písčitojílovitých půdách. \"Byblis filifolia\" roste na písčitých půdách na stromových savanách, březích vodních toků a na písčitých a skeletovitých půdách na pískovcovém podloží. \"Byblis rorida\" roste na červených píscích v akáciové stromové savaně, na žlutých píscích podél vodních toků i na kamenitých, lateritických a jílovitopísčitých, někdy i periodicky zaplavovaných půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byla čeleď byblidovité řazena do řádu růžotvaré (\"Rosales\", Cronquist) nebo do blízkosti čeledí slizoplodovité (\"Pittosporaceae\") a aralkovité (\"Araliaceae\"). Dahlgren) ji řadil do řádu slizoplodotvaré (\"Pittosporales\"), (Tachtadžjan) do samostatného řádu byblidotvaré (\"Byblidales\") v rámci nadřádu \"Aralianae\". Nejblíže příbuznou skupinou je podle dnešní taxonomie čeleď puštičkovité (\"Linderniaceae\"). V minulosti byly rozlišovány pouze 2, respektive 3 druhy rodu byblis: \"Byblis liniflora\", typový druh popsaný v roce 1808, a \"Byblis gigantea\", popsaná v roce 1839. Druh \"Byblis filifolia\" byl popsán v roce 1848, někteří taxonomové jej však jako samostatný druh neuznávali a byl veden jako poddruh byblis lnokvěté, \"Byblis liniflora\" subsp. \"occidentalis\". Taxonomická revize severoaustralských druhů \"Byblis\" vyšla v roce 1998 a byly v ní uvedeny celkem 4 druhy včetně nově popsaných druhů \"Byblis aquatica\" a \"Byblis rorida\". V roce 2002 pak vyšla taxonomická revize druhů z australského jihozápadu, kde jsou uvedeny 2 druhy: \"Byblis gigantea\" a nově popsaný druh \"Byblis lamellata\". Další druh byl popsán v roce 2008 ze západní Austrálie (\"Byblis guehoi\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy jsou pěstovány ve sbírkách masožravých rostlin a v botanických zahradách. Nejčastěji pěstovaným druhem je byblis lnokvětá.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Byblis lnokvětá se pěstuje každoročně ze semen jako letnička. Semena se vysévají v lednu až únoru. Klíčí ochotně. Druh \"Byblis gigantea\" je vytrvalý, v zimním období omezuje růst a nezdřevnatělé části lodyhy odumírají. Na jaře je vhodné rostliny seříznout. Na rozdíl od předchozího druhu klíčí semena velmi neochotně a je třeba je stimulovat např. přelitím vroucí vodou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Byblis (\"Byblis\"), česky též byblida, je rod hmyzožravých rostlin a jediný rod čeledi byblidovité (\"Byblidaceae\") vyšších dvouděložných rostlin. Byblisy mají čárkovité listy pokryté lepkavými chlupy podobně jako např. rosnatky či rosnolist. Květy jsou pětičetné, jednotlivé a pravidelné, plodem je tobolka. Rod zahrnuje 7 druhů a je rozšířen v Austrálii a na Nové Guineji. Byblisy jsou pěstovány zejména pěstiteli masožravých rostlin.", "tgt_summary": "Byblis ( ) is a small genus of carnivorous plants, sometimes termed the rainbow plants for the attractive appearance of their mucilage-covered leaves in bright sunshine. Native to western Australia, it is the only genus in the family Byblidaceae. The first species in the genus was described by the English botanist Richard Anthony Salisbury in 1808. Eight species are now recognized (see below). \"Byblis\" species look very similar to \"Drosera\" and \"Drosophyllum\", but are distinguished by their zygomorphic flowers, with five curved stamens off to one side of the pistil. These genera are in fact not closely related; modern classifications place \"Byblis\" in the Lamiales, while the sundews and \"Drosophyllum\" are now placed in the Caryophyllales.", "id": 404931} {"src_title": "Šejk", "tgt_title": "Sheikh", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Šejk je vůdcem převážně beduínských kmenů, výjimečně mohou velmi vážení muži vést i kmenů několik. Volby jsou téměř „demokratické“ v různých zemích s drobnými obměnami. Jako vůdce jej volí buď každý člen kmene či osady nebo jinde zase rada starších a významných mužů. Šajch musí být muž vážený, moudrý a všemi respektovaný, který je schopen řešit spory mezi obyvateli svého kmene. Zároveň také řeší neshody i s ostatními kmeny. Očekává se, že bude rozhodovat rychle a spravedlivě. K takovému vládci přicházejí se svými problémy i lidé z jiných kmenů. Proti jeho rozsudkům si často netroufnou prosazovat zákon ani vlády současných arabských zemí. Tak i například vrah se může dostat pod šejkovu ochranu, pokud je podle něj nevinný; zákrok vlády by pak byl chápán jako urážka, která by velmi pobouřila celý kmen. Doba vlády ani pravomoci šejka však nejsou neomezené - při ztrátě důvěry nebo pokud nenaplní očekávání kmene, může být okamžitě odvolán.", "section_level": 1}, {"title": "Práva a povinnosti.", "content": "Práva a povinnosti se v různých kmenech a zemích liší. Beduíni jsou většinou muslimové, ale kromě islámského práva se řídí i právem zvykovým. Je součástí tradice dávat šejkům jako voleným kmenovým vůdcům vyšší a širší odpovědnost. Takovéto povinnosti jsou pro ně ovšem i velikou ctí. A pravděpodobně i řada dalších práv a povinností, které se týkají titulu šejka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie (Předislámské období – Arabský poloostrov).", "content": "V čele kmene kočovníků (\"badawí\", pl. \"baduw\" – kolektivní pojmenování \"´arab\", pl. \"a´rab\") stojí volený náčelník (\"šajch\", \"sajiid\"). Obvykle je volen z jedné prominentní rodiny, ale není absolutistickým vládcem, nemá přímou osobní moc trestat nebo donucovat. Je autoritou (větší či menší podle rodu, zásluh o kmen, osobních vlastností), která ovlivňuje rozhodování rady starších. Rozhodování sporů mezi členy kmene se v tomto období řídí podle zvykového práva (sunna), přičemž konečný verdikt připadá na šejka a radu starších. Velký význam mají zásady krevní msty (\"ta´r\"), které ukládají povinnost odplaty. Vina a povinnost se přenáší z úrovně rodiny na rodu, někdy i na celý kmen. Krevní mstu je možno nahradit výkupným (\"dija\").", "section_level": 1}, {"title": "Kmenový polydémonismus.", "content": "Šejk nemá kultovní funkci. Před příchodem islámu je obvyklým náboženstvím kmenový polydémonismus. (animismus → polyteismus), uctívání duchů sídlících ve stromech, pramenech a často v kamenech. Náboženství má politický ráz v tom smyslu, že příslušnost ke kmeni se projevuje v uctívání kmenových božstev, odpadlictví od kmenové víry se rovná zradě. Jen několik božstev je nadkmenových, bohyně Manát, ´Uzzá, a Allát, které podléhají nejvyššímu božstvu zvanému Alláh. Kultovní funkci v kmeni zastávají strážci svatyň (\"sádin\"), kmenoví kouzelníci (\"hákim\"), věštci (\"´árif\"), kteří jsou ve spojení s džinny (dobrými nebo zlými démony, jež jim odhalují tajemství světa). Věřilo se, že i básníci (\"šá´ir\") jsou inspirováni džinny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šejk nebo šejch, nesprávně \"šajch\" (), je titul arabského, beduinského představitele (staršiny) s významem kmenový náčelník. Geografická oblast či společnost, které vládne šejk, se označuje jako šejchát.", "tgt_summary": "Sheikh ( , ; ' , mostly pronounced , plural ' )—also transliterated Sheik, Sheyikh, Shaykh, Shayk, Cheikh, Shekh, Shaik and Shaikh—is an honorific title in the Arabic language. It commonly designates the ruler of a tribe or a royal family member, who inherited the title from his father. \"Sheikh\" is given to a royal male at birth and the related title \"Sheikha\" is given to a royal female at birth.", "id": 758323} {"src_title": "The Plastic People of the Universe", "tgt_title": "The Plastic People of the Universe", "src_document": [{"title": "Působení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formování kapely (1968–1970).", "content": "Skupinu založil v září 1968 mladý baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa, dalšími členy byli Michal Jernek (zpěv, klarinet), Jiří „Přemysl“ Števich (kytara) a Josef Brabec (bicí); o několik měsíců později byl Brabec nahrazen Pavlem Zemanem a ke skupině se přidal kytarista a klávesista Josef Janíček. Skupina si dala jméno podle písně Franka Zappy „Plastic People“. Tvorba kapely v tomto období byla ovlivněná například Frankem Zappou, Captainem Beefheartem, či skupinou The Velvet Underground. Texty jejich písní byly zpočátku vlastní básně (často v angličtině) či básně známých autorů (například Jiřího Koláře či Williama Blakea). Hudbu většiny písní skládal Hlavsa. Vystoupení kapely bylo často zvýrazněno vizuálními prostředky (kostýmy, kulisy, hořící ohně na pódiu a podobně). Manažerem a uměleckým vedoucím skupiny se stal český kunsthistorik a kritik Ivan „Magor“ Jirous a zastával tak podobnou úlohu, jako měl Andy Warhol v případě The Velvet Underground.", "section_level": 2}, {"title": "Období normalizace a problémy s režimem (1970–1988).", "content": "V roce 1968 došlo k uvolnění totalitního sevření moci (pražské jaro). V srpnu ale sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby nastolily opět tvrdou linii komunismu – začal proces tzv. normalizace. Normalizace se nevyhnula ani kultuře – jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem, zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci. Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfliktů s představiteli moci. Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak, Jan Schneider a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy \"Muž bez uší\", \"Vožralej jak slíva\", \"Do lesíčka na čekanou\", \"Trouble every day\" a \"Ach to státu hanobení\". Roku 1973 nebyl Plastikům přiznán profesionální statut, čímž prakticky ztratili možnost legálně veřejně vystupovat. Proto od roku 1974 už hráli jen na koncertech pro pozvané – často pod záminkou svatby některého z fanoušků. Na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic přijely 30. března 1974 stovky příznivců kapely, ale koncert byl Veřejnou bezpečností násilně rozehnán a kapela vůbec nevystoupila. Následovalo mnoho soudních i mimosoudních postihů fanoušků. Kapela tentokrát ještě postižena nebyla. 1. září 1974 kapela vystoupila na tzv. Prvním festivalu druhé kultury. Dále vystoupili například DG 307 a Svatopluk Karásek. Na přelomu let 1974 a 1975 nahráli Plastic People na hradě Houska své první „studiové“ album \"Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned\", obsahující převážně Hlavsou zhudebněné texty Egona Bondyho. Album nemohlo v Československu oficiálně vyjít a šířilo se samizdatově mezi fanoušky; oficiálního vydání se dočkalo až v roce 2001. V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny a spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu je postavila před soud za údajné výtržnictví. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a manažer kapely Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem. Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl později vyhoštěn. Mezi dalšími odsouzenými muzikanty byli například Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a později i František „Čuňas“ Stárek. Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na konci roku 1976 vzešla iniciativa Charty 77, která sjednotila opozici proti komunistickému režimu. Významným představitelem Charty 77 byl Václav Havel, který se skupinou později spolupracoval na pořádání jejich utajovaných koncertů v jeho usedlosti v Hrádečku a dokonce skupině vybíral texty jiných autorů ke zhudebnění. Ty se objevily na albech \"Hovězí porážka\" a \"Půlnoční myš\". Po propuštění z vězení pokračovali Plastici v hudební tvorbě. V reakci na svoji perzekuci nahráli rozsáhlé kompozice \"100 bodů\" (1977) a \"Dopis Magorovi\" (1978). První jmenovaná skladba byla zhudebněným textem českého novináře Františka Vaněčka, ve kterém shrnul, čeho všeho se vládnoucí komunistická moc v Československu bojí. \"Dopis Magorovi\" byl pozdravem pro uměleckého vedoucího a manažera kapely Jirouse, který byl komunistickým režimem opakovaně zatýkán a vězněn. Kromě členů Plastic People připojila svůj pozdrav i řada dalších představitelů kulturního undergroundu (např. Pavel Zajíček, Eugen Brikcius a také Václav Havel). Tyto skladby později vyšly ve sbírce nahrávek nazvané \"Kolejnice duní\". Skupina se ale převážně věnovala ucelenějším dílům bez politického podtextu. Prvním z nich se staly v roce 1978 \"Pašijové hry velikonoční\" s texty na základě Starého a Nového zákona. O rok později přibyl projekt \"Jak bude po smrti\" – zhudebněné texty českého básníka a filosofa Ladislava Klímy, a v roce 1981 spatřilo světlo světa album \"Co znamená vésti koně\", ke kterému napsal texty Vratislav Brabenec. Další projekt \"Souostroví GULAG\" (1982) podle knihy sovětského politického vězně Alexandra Solženicyna se nepodařilo dokončit a vznikly pouze tři instrumentální skladby. Skladby z tohoto období se velmi lišily od nahrávek kapely z konce 60. a první poloviny 70. let. Hudební publicista Jaroslav Riedel je charakterizuje takto: \"„Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.“\" Počátkem osmdesátých let byly vyvlastněny domy, ve kterých Plastic People vystupovali, jeden byl dokonce někým zapálen. Navíc byl v roce 1982 Vratislav Brabenec donucen státní bezpečností v rámci tzv. akce Asanace emigrovat. Od té doby už kapela nevystupovala vůbec a tvořila pouze „studiový“ materiál. Vznikly nahrávky \"Hovězí porážka\" (1984), \"Půlnoční myš\" (1985) a hudba k Havlově hře \"Pokoušení\", která ale nakonec nebyla použita. Skupinu v té době posílili klarinetista Petr Placák, violoncellista Tomáš Schilla, kytarista Milan Schelinger (bratr Jiřího Schelingera). Dále měla v kapele působit zpěvačka Marta Kubišová, ale toto angažmá překazila StB. Místo ní se zpěvačkou PPU stala Michaela Pohanková. Na jaře 1987 se podařilo domluvit dva legální koncerty Plastic People, ale obě dvě vystoupení byla pořadateli na nátlak StB zrušena. To vedlo ke sporům mezi hudebníky a nakonec se skupina rozpadla. Část členů poté přešla do Hlavsovy nové kapely Půlnoc. Půlnoc převzala některé skladby Plastiků. Hrála od roku 1988 veřejně a bez větších problémů, dokonce jí bylo v roce 1989 dovoleno vyjet na turné po USA. Hlavsa dále působil v několika dalších hudebních skupinách (Garáž, Echt!, Fiction).", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení (1997–2001).", "content": "Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě (Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992, který je zachycen na albu \"Bez ohňů je underground\". V roce 1997 vydal Hlavsa ve spolupráci s Janem Vozárym (bývalým členem skupiny Oceán) album \"Magická noc\", které obsahovalo starší písně Plastic People v moderním elektronickém aranžmá. V témže roce zemřel jeden ze zakladatelů skupiny Michal Jernek. V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže Josefem Karafiátem, se kterým už dříve spolupracoval Brabenec na svých sólových projektech) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání Václava Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77. Na tento koncert navázalo několik koncertních turné v České republice i v zahraničí. Koncertování však nakonec přerušilo vážné onemocnění frontmana Milana Hlavsy. Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let nemoci podlehl.", "section_level": 2}, {"title": "Po smrti Hlavsy (2001–2015).", "content": "Po Hlavsově smrti vystoupili zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako \"Líně s tebou spím/Lazy love\") a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní. U baskytary nahradila Hlavsu Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001-2009 byl členem kapely kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech. Skupina nahrála v roce 2001 první řádné studiové album Plastiků \"Líně s tebou spím\", věnované památce Milana Hlavsy. Většina písní na něm jsou Hlavsou zhudebněné básně J. H. Krchovského. Dále ve spolupráci s orchestrem Agon Orchestra znovu nahráli dvě konceptuální alba z 70. let \"Pašijové hry velikonoční\", (2004 (původně 1978)) a \"Obešel já polí pět\" (2003, vydáno 2010; původně 1979 jako \"Jak bude po smrti\"). V letech 1997–2006 postupně vyšly remasterované staré nahrávky skupiny z dob, kdy nemohla svobodně natáčet. V roce 2003 zrušil Nejvyšší soud rozsudek z roku 1976. V roce 2009 vydala kapela nové studiové album \"Maska za maskou\". Autory hudby byli především Josef (Joe) Karafiát, Eva Turnová a Josef Janíček, většinu textů napsal Vratislav Brabenec a J. H. Krchovský. V roce 2011 zemřel bývalý manažer skupiny Ivan Martin Jirous. Do roku 2015 kapela každoročně odehrála několik desítek koncertů v České republice i v zahraničí. Od roku 2007 vystupovala v Národním divadle (od roku 2010 přesunuto na Novou scénu Národního divadla) v Praze před a po představení hry \"Rock'n'roll\" od Toma Stopparda. Hra pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu a kapela The Plastic People of the Universe je v ní několikrát zmiňována. V roce 2014 se The Plastic People of the Universe spojili s Filharmonií Brno a společně nastudovali symfonické provedení alba \"Co znamená vésti koně\", původně nahraného v roce 1981. Autorem hudebních úprav byl hudebník, skladatel a aranžér Michal Nejtek. Ten navíc k původnímu dílu připsal zhruba 20 minut své původní hudby a v programu vystupuje jako host. Premiéra se uskutečnila 6. března 2014 v Brně, repríza den poté, dále ještě v pražském Divadle Archa. Dirigentem byl Marko Ivanović.", "section_level": 2}, {"title": "Spory v kapele a její rozštěpení (2015–).", "content": "V té době se mezi členy kapely objevily spory a kapela se začala rozpadat. Podle bubeníka Jaroslava Kvasničky byla příčinou manželka Jiřího Kabeše Irena Kabešová, která působila jako manažerka skupiny, a podle Kvasničky „\"ovládala kapelu skrze něj (Kabeše) a své intriky\"“. Kvasnička a Turnová poté z kapely odešli. Plastici a Filharmonie Brno znovu přehráli \"Co znamená vésti koně\" v rámci komponovaného večera u příležitosti oslav státního svátku 17. listopadu 2015 v brněnském SONO centru. (Koncert v roce 2017 vyšel na CD.) Vzhledem k tomu, že koncert byl nastudovaný ještě v původním obsazení a nebyl čas ho znovu secvičit s novými hráči, museli ho odehrát i Kvasnička a Turnová, kteří již z kapely odešli. Jiří Kabeš s tímto rozhodnutím nesouhlasil a rozhodl se tohoto projektu neúčastnit. Těsně před jeho realizací jej následoval i Joe Karafiát. On sám tvrdil, že byl připravený vystoupit, ale dirigent ho vyhodil. Podle Turnové šlo o společné rozhodnutí kapely a důvodem mělo být, že Karafiát nepřišel ani na jednu zkoušku. Na koncertě naopak hostovali Michal Nejtek (recitace, zpěv, teremin) a Josef Klíč (violoncello, zpěv). Dirigentem byl Pavel Šnajdr. Po koncertě oznámil odchod z kapely i Brabenec a v lednu 2016 odešel i Janíček. Kabeš a Karafiát poté doplnili sestavu o baskytaristu Tomáše Skřivánka, bubeníka Jana Ježka a klávesistu Vojtěcha Starého, a rozhodli se pokračovat pod názvem PPU/New generation, později se vrátili k původnímu názvu The Plastic People of the Universe. Odejivší členové kapely (Brabenec, Janíček, Kvasnička) naopak vystoupili (také pod názvem The Plastic People of the Universe) s koncertem \"Co znamená vésti koně\" 18. října 2016 v ukrajinském Charkově v rámci vyvrcholení oslav roku Václava Havla na Ukrajině. Plastiky doprovodil charkovský Molodoznij akademiceskij simfoniceskij orkestr \"Slobožanskij\". Na baskytaru hrál Johnny Judl. Obě sestavy (tu kolem Brabence ještě doplnil kytarista David Babka) začaly vystupovat pod stejným jménem a přít se o něj i o to, kdo jsou vlastně „ti praví“ Plastici. Manažer Kabešovy skupiny Romek Hanzlík prohlásil, že „\"jediným oprávněným nositelem názvu The Plastic People of the Universe je sestava kolem Jiřího Kabeše a Joe Karafiáta.\"“ Podle něj v Plasticích vždy platila dohoda, že kapela bude pokračovat i po odchodu některého z členů souboru, a Brabenec, Janíček a Kvasnička se svým ochodem názvu vzdali. Josef Janíček popřel existenci takové dohody. Skupina kolem Kabeše a Karafiáta vyřadila z repertoáru skladby, které složili Brabenec a Janíček, druhá skupina Karafiátovy skladby hraje. Brabencovi Plastici spolu s Filharmonií Brno v červnu 2018 v rámci festivalu Valašský Špalíček znovu zahráli koncert \"Co znamená vésti koně.\" Kromě Nejtka na něm hostovala zpěvačka Jitka Charvátová. Dirigentem byl hostující Marek Prášil. V roce 2018 skupina oslavila 50 let od svého založení. Vrcholem oslav pak byl vyprodaný výroční koncert (Brabencovy části) v prosinci 2018 v pražském Paláci Akropolis. Na koncertě vystoupili i někteří z bývalých členů skupiny: Josef Bobeš Rössler, Vladimír Dědek, Tomáš Schilla, Jan Brabec a Petr Placák. Mezi hosty byl také herec a moderátor Břetislav Rychlík a Martin Machovec z Knihovny Václava Havla.", "section_level": 2}, {"title": "Členové kapely.", "content": "Od roku 1968, kdy kapela vznikla, se v ní vystřídalo téměř 40 hudebníků. Většina z nich strávila v kapele pouze krátkou dobu. The Plastic People of the Universe The Plastic People of the Universe / New generation Bývalí členové", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Jen u nahrávek, které byly vydány v zahraničí dříve než v České republice", "section_level": 1}], "src_summary": "The Plastic People of the Universe (PPU) je pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1988 a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. Tato avantgardní skupina se v 70. a 80. letech ocitala nedobrovolně v opozici proti komunistickému režimu v Československu a vzhledem ke svému nekonformnímu vystupování často zažívala perzekuce a také věznění. V roce 2016 se v důsledku vnitřních sporů skupina rozpadla na dvě části. V jedné působí kapelník Josef Janíček, Vratislav Brabenec a Jaroslav Kvasnička, v druhé působí z původní sestavy Jiří Kabeš a Josef Karafiát. Obě části používají původní název \"The Plastic People of the Universe\", skupina kolem Kabeše a Karafiáta používá též název \"The Plastic People of the Universe / New generation\".", "tgt_summary": "The Plastic People of the Universe (PPU) is a Czech rock band from Prague. It was the foremost representative of Prague's underground culture (1968–1989), which had gone against the grain of Czechoslovakia's Communist regime. Due to their non-conformism, members of the band often suffered serious repercussions such as arrests. The group continues to perform despite the death of its founder, main composer and bassist, Milan \"Mejla\" Hlavsa in 2001.", "id": 993262} {"src_title": "Salina (ostrov)", "tgt_title": "Salina, Sicily", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Salina, stejně jako ostatní ostrovy Liparského souostroví, je sopečného původu, avšak zdejší sopky jsou již vyhaslé. Nejvyšším vrcholem ostrova a zároveň i celého souoostroví je hora Monte Fossa delle Felci vysoká 962 m n. m, druhý vrchol, stratovulkán Monte dei Porri, měří 860 metrů. Tyto vrcholy jsou oddělené hlubokou průrvou. Ve skutečnosti se však jedná o tři masívy, jež kromě Monte Fossa delle Felci a Monte dei Porri tvoří ještě Monte Rivi. Geologický původ těchto sopečných vrcholů je datován do pleistocénu, staršího období čtvrtohor, a do nejmladšího období pleistocénu – würmu. U pobřeží na severozápadě ostrova, kde se nachází malá rybářská vesnička Pollara, lze spatřit pozůstatky stěn velkého kráteru z doby poslední sopečné aktivity na Salině před zhruba 13 000 lety. Salina je výjimečná svou vegetací – vrcholové partie jejích šesti vyhaslých sopečných kuželů jsou na rozdíl od ostatních ostrovů pokryty hustým lesem. Tyto horské lesní partie s topoly, kapradinami a kaštany a s porosty typických středomořských křovin (tzv. macchie), tvořených hlodášem, myrtou a planikou a obklopených zemědělskými terasami, na nichž se pěstuje vinná réva a kaparovníky, jsou chráněny jako přírodní rezervace. Na ostrově jsou tři samostatné obce: Santa Marina Salina, která je největším přístavem, dále Malfa a Leni, a menší sídla Lingua, Pollara, Valdichiesa, Capo Faro a Rinella. Podle údajů italského statistického úřadu (ISTAT) k 31. srpnu 2018 měla obec Malfa 992 obyvatel, Santa Marina 887 a Leni 700 obyvatel, což úhrnem představuje 2579 trvale žijících osob na ostrově Salina.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původní řecké jméno ostrova bylo \"Didyme\" (Διδύμη, z řeckého δίδυμος, tj. dvojčata), inspirované jeho dvěma výraznými vrcholy. Na ostrově však byly nalezeny stopy osídlení již z doby bronzové od 18. až po 14. století př. n. l. V lokalitě, zvané \"Villaggio di Portella\", která se nachází mezi obcemi Santa Marina Salina a Malfa, bylo odkryto velké sídliště, které násilně zaniklo kolem roku 1270 př. n. l. Byly nalezeny též stopy řecké kolonizace ze čtvrtého století př. n. l. a na ostrově se nacházejí i pozůstatky římských staveb z 1. až 2. století n. l. Archeologické nálezy jsou umístěny v muzeu ve městě Lipari a některé ukázky také v muzeu v přístavním městečku Santa Marina. Ještě v 7. století n. l. byl jedním z nejhustěji osídlených míst v Eolském souostroví, protože do té doby byly stále aktivní sopky na ostrově Lipari. Po arabské invazi v závěru prvního tisíciletí našeho letopočtu se ostrov přechodně vylidnil, ale později byl vzhledem k příhodným ekonomickým a přírodním podmínkám opět hustěji osídlen, a to i přistěhovalci z jiných italských regionů. Tímto způsobem bývá vysvětlováno například jméno obce Malfa, které byla údajně takto pojmenována příchozími z Amalfi, kteří se měli přistěhovat na Salinu ve 12. století.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika ostrova je založena především na zemědělství a lesnictví. Mimo jiné se zde produkují kapary a malvazové víno. V minulosti byla v jihovýchodní části ostrova u vesnice Lingua tzv. salina, umělé jezero, z něhož se získávala mořská sůl. Podle této saliny dostal ostrov také své nynější jméno. Od konce 20. století stoupá na ostrově význam turismu, zejména pak od roku 2000, kdy byly Liparské ostrovy zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salina s rozlohou 26,38 km² je druhý největší z Liparských ostrovů. Patří k nim však pouze geograficky, nikoliv administrativně, neboť od roku 1867 je nezávislá na správě z Lipari a její území je rozděleno mezi tři samostatné obce. Z hlediska správního rozdělení Itálie Salina náleží do oblasti Metropolitního města Messina (dříve provincie Messina) italského autonomního regionu Sicílie.", "tgt_summary": "Salina () is one of the Aeolian Islands north of Sicily, southern Italy. It is the second largest island in the archipelago. Salina is divided between three \"comuni\": Santa Marina on the eastern coast, Malfa to the north, and Leni to the south-west. From Leni down towards the sea is the village of Rinella. Above the village of Leni is Valdichiesa in the center of the island. The other smaller villages are Capo Faro, Pollara and Lingua. There are currently approximately 2,600 residents living on the island.", "id": 292145} {"src_title": "Vulcano", "tgt_title": "Vulcano", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověku, kdy bylo Vulcano aktivní sopkou, se lidé domnívali, že páry stoupající z kráteru jsou dílem řeckého boha ohně a kovářů, Hefaista. Římským ekvivalentem boha ohně byl ovšem Vulkán, proto se sopečnému kuželu začalo říkat \"\"Vulkánova propast\"\", \"La Fossa di Vulcano\". Podle projevů sopečné činnosti měl mít Vulcanus v hoře svou kovárnu, odkud pochází také další známý název \"\"Stará kovárna\"\", \"La Forgia vecchia\". V současnosti je kráter označován jako \"\"Velký kráter\"\", \"Gran Cratere\".", "section_level": 1}, {"title": "Geologický vývoj.", "content": "Stejně jako ostatní Liparské ostrovy je i ostrov Vulcano součástí vulkanického oblouku nacházejícího se v blízkosti střetu eurasijské a africké litosférické desky. Vznik sopečných ostrovů v Tyrhénském moři je tedy doprovodným jevem vulkanické aktivity probíhající v souvislosti se subdukcí (podsouváním) africké desky pod eurasijskou. Ostrov Vulcano je dnes tvořen pěti různými sopečnými strukturami, které byly během svého vývoje částečně deformovány. První strukturu představuje tzv. \"Primordial Vulcano\", tj. prvotní sopka, která tvoří jižní část ostrova. Původní sopka byla částečně zničena při vzniku druhé struktury, \"Piano\". V pořadí třetí sopečnou strukturu, \"Lentia\", narušil přibližně před 14 miliony lety další výbuch a kolaps kaldery, při němž vznikl dnešní hlavní sopečný kužel, \"La Fossa\". Kráter tohoto kužele je výsledkem sopečné činnosti posledních 5 500 let. Nejsevernější část Vulcana představuje poloostrov Vulcanello. Původně se ovšem jednalo o samostatný ostrůvek, který se v úžině mezi Vulcanem a Lipari začal vyvíjet po podmořské erupci v roce 183 př. n. l. Během středověkých erupcí se Vulcanello díky výlevům lávy a výbuchům pyroklastik napojilo na Vulcano. Poslední erupce Vulcanella proběhla v 16. století. V průběhu posledních století se vulkanická aktivita koncentrovala především do prostoru kráteru \"La Fossa\". Hlavní eruptivní cyklus začal v roce 1727. O 12 let později došlo k rozsáhlému a doposud poslednímu výlevu ryolitické lávy, který byl nazván jako \"vařící kamení\", \"\"Pietre Cotte\"\". V následujících 150 letech docházelo k erupcím jen sporadicky. Vyvrcholením tohoto období byla zatím poslední série erupcí, k níž došlo mezi 2. srpnem 1888 a 22. březnem 1890. Charakter erupce připomínal poslední vývojové stádium v cyklu sopky, tj. poslední eruptivní činnost. Během ní docházelo na Vulcanu k vyvrhování množství pyroklastik, od sopečného prachu a popela až po metrové kusy sopečných bomb. Sopečné bomby, vyznačující se tzv. \"chlebovou kůrkou\", dopadaly převážně do oblasti dnešního přístavu (\"Vulcano Porto\"). V této původně neobydlené oblasti nedošlo k žádným újmám na lidských životech ani poškození majetku, zato projevy erupce Vulcana pocítili až na Lipari. Dnes se Vulcano nachází v klidné fázi. Spící sopka o sobě nicméně občas dává vědět zemětřesnou činností a výrony plynu z fumarol. Poslední zvýšená aktivita byla zaznamenána v roce 1985. Vzhledem k tomuto datu a pravidelnosti cyklů sopky se předpokládá, že by v současnosti mohlo dojít k znovuoživení vulkanické činnosti, zvláště v blízkosti přístavu, kde dnes dochází k výronům žhavých sopečných plynů v podobě fumarol a solfatarů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Oblast úzké šíje, kterou lemují břehy \"Porto Ponente\" (\"Západní přístav\") a \"Porto Levante\" (\"Východní přístav\") je v současnosti jednou z vulkanicky nejaktivnějších oblastí ostrova. Na břehu a v moři se nacházejí fumaroly i solfatary, které spolu s bahenním jezírkem fungují jako lázně. Nejvyšším vrcholem Vulcana je Monte Aria (500 m n. m.) v jižní části ostrova. Okraj hlavního, tzv. Velkého kráteru (italsky \"Gran Cratere\" nebo \"la Fossa di Vulcano\"), leží o více jak 100 metrů níže (391 m n. m.). Na okraji kráteru se nacházejí fumaroly, kterými na povrch vystupují sirné páry, horké až 1000 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Bahenní lázně a fumaroly na Vulcanu jsou spolu se sopkou na ostrově Stromboli vulkanicky nejaktivnější a turisticky nejatraktivnější část Liparských ostrovů. Nachází se zde množství ubytovacích zařízení: hotely, bungalovy, kempy. Turistickým lákadlem je nejen bahenní jezírko, ale také vyhlášená \"Černá pláž\" nacházející se na západní straně šíje, tedy na \"Porto ponente\". Na hlavní sopečný vrchol trvá výstup 2,5 hodiny, jsou odtud panoramatické rozhledy. Na vrchol nižší (123 m. n..m.), severně položený Vulcanello, trvá výstup zhruba hodinu, i odtud jsou pěkné výhledy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vulcano // (22 km²) je nejjižnějším ostrovem Liparského souostroví v Tyrhénském moři. Celý ostrov patří administrativně k městu Lipari v sicilském Metropolitním městě Messina. Byl to právě ostrov Vulcano, který dal jméno celé vědě, vulkanologii. Označení \"\"vulkán\"\" (angl. \"volcano\", itl. \"vulcano\") se dnes používá pro všechny sopky na celém světě. Podle údajů Italského statistického úřadu zde na počátku 21. století v roce 2001 trvale žilo celkem 715 obyvatel, z toho nejvíce v místních částech Vulcano Porto u přístavu a Vulcano Piano na náhorní rovině v jižní části ostrova, kde se nachází též místní základní škola.", "tgt_summary": "Vulcano () or Vulcan is a small volcanic island in the Tyrrhenian Sea, about north of Sicily and located at the southernmost end of the seven Aeolian Islands. The island is in area, rises to above sea level, and it contains several volcanic calderas, including one of the four active volcanoes in Italy that are not submarine. The word \"volcano\", and its equivalent in several European languages, derives from the name of this island, which in turn derives from Vulcan, the Roman god of fire.", "id": 1368096} {"src_title": "Stévie sladká", "tgt_title": "Stevia rebaudiana", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Dorůstá výšky 50 až 100 cm. Její drobné sytě zelené listy jsou vstřícné, kopinaté. Jemné úbory bílých květů vytvářejí koncové okolíky. Už na první pohled se jedná o zajímavou rostlinu. Stévie byla původně jednoletou rostlinou, ale různými šlechtitelskými postupy se zařadila mezi víceleté. Je propracována technologie pěstování v jednoletém i ve víceletém cyklu a technologie vegetativního množení pomocí zelených řízků, řízků kořenů, odnoží a dalších vegetativních částí rostlin včetně metody in vitro.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první využívaly rostlinu kmeny známé jako Guaraní v Paraguayi a Brazílii. Sladili si s ním maté a používali ho také v přírodní medicíně (na pálení žáhy, cukrovku, jako ústní vodu). V roce 1931 izolovali francouzští chemici glykosidy, které dávají rostlině sladkou chuť. Izolované složky byly pojmenovány podle rostlin: steviosid a rebaudiosid a jsou 250–300krát sladší než sacharóza. Látka je stálá i za tepla, nemění se její pH a nekvasí. Ve 20. století se začala používat ve velké míře umělá sladidla, jako jsou cyklamáty a sacharin, které mohou mít karcinogenní účinky. Proto se na počátku 70. let začala japonská firma Morita Kagaku Kogyo Co., Ltd zabývat možností použít stévii jako náhražku cukrů v nápojích a dalším potravinářském průmyslu. Nyní má stévia 40 % podíl na japonském trhu s umělými sladidly. Zde se také používá v nealko nápojích např. Coca Cola. Nyní se používá stévia ve východní Asii (Čína, Thajsko, Korea, Tchaj-wan, Malajsie) ve státech Jižní Ameriky a v Izraeli. Čína je největším producentem steviósy na světě. Dříve byla stévia velmi rozšířená i v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Pokusně byla rostlina vysazena v Ontariu v Kanadě, aby se zjistilo, zda ji lze pěstovat pro komerční účely. V USA je legální tuto rostlinu prodávat v jakékoli formě, pokud není označena jako potravinový doplněk. Tatáž pravidla platí pro Austrálii, Nový Zéland, Kanadu a dříve platila i pro Evropskou unii (do 2011). V Japonsku je stevie prodávána i jako sladidlo. Extrakt ze stévie byl zaregistrován pod jménem rebiana společnostmi Coca Cola a Cargill. Tento extrakt čeká na schválení patentu a označuje nekalorické sladidlo. Coca Cola plánovala prosadit toto sladidlo na americkém trhu v roce 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problematika.", "content": "V roce 1985 vyšla studie, která prokazovala, že steviol je mutagenem (steviol je látka získaná ze steviosidu a rebaudiosidu, dvou nejsladších steviolů z rostlinky). Tato studie byla ovšem později kritizována za způsob provedení. Další studie ukázaly, že stévie zvýšila citlivost na insulin u pokusných krys a může dokonce zvýšit produkci insulinu. Tím napomáhá ke snížení projevů cukrovky a jejích metabolických projevů. Předběžné studie na lidech ukázaly, že může redukovat hypertenzi, ale jiná studie toto vyvrátila. Navzdory mnoha dalším studiím, které prokazují zdravotní nezávadnost se to vládním organizacím nezdá dosti průkazné a volají po dalším výzkumu, který by vyvrátil toxicitu výrobků. V roce 2006 Světová zdravotnická organizace (WHO) připravila nové studie na zhodnocení nezávadnosti stévie. Ukázalo se, že steviosid může mít pozitivní vliv na některé osoby trpící hypertenzí nebo cukrovkou typu dva, a že neuvolňuje mutageny. Léčebné účinky přesto vyžadují ještě další zkoumání. Cukrovka byla léčena v Jižní Americe stévií již stovky let a také v Japonsku, kde je ve značné míře používaná již od 70. let se neprojevily žádné zdravotní komplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Politická problematika.", "content": "V roce 1991 byla podána anonymní stížnost na používání stévie úřadu pro Kontrolu potravin a léčiv (FDA) v USA, který stévii označil za nebezpečný potravinový doplněk a zakázal její dovoz. FDA své rozhodnutí zdůvodnila tím, že toxikologické testy nejsou dost průkazné a látka není bezpečná. I přesto, že se látka používá od roku 1958 a nevyskytly se žádné zdravotní komplikace, nebyla látka schválena k dalšímu používání. Arizonský kongresman Jon Kyl nařkl FDA za rozhodnutí na základě žádosti producentů umělých sladidel. FDA se brání tím, že nemůže zveřejnit jméno informátora. Do roku 1994 byla stévie označována jako nebezpečná a její prodej byl zakázán. V roce 1995 byla revidována a mohla být prodávána na léčebné účely, ale nikoli jako potravinový doplněk. Nejasnosti ohledně vzniku mutagenů metabolickými pochody u zvířat a lidí tehdy přesvědčily Evropskou unii o prodloužení zákazu. Studie provedená v roce 2006 Světovou zdravotnickou organizací (WHO) doporučila opět látku prodávat jako potravinový doplněk.", "section_level": 1}, {"title": "Využití jako sladidlo.", "content": "Komplex sladivých látek obsažený téměř v celé rostlině mimo kořeny, zejména v listech, je tvořen několika diterpenickými glykosidy nazývanými souhrnně steviosid. Kromě samotného steviosidu jsou v rostlině obsaženy ještě tyto: rebaudiosid A, jenž je sladší než steviosid 1,3 – 1,5x, rebaudiosid C, D, E, dulkosid B a steviolbiosid. Steviosid se v mnoha zemích na světě používá ke slazení potravin, nápojů, v cukrářství, konzervárenském průmyslu, při výrobě zubních past a žvýkaček.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování, dostupnost v ČR.", "content": "Po schválení použití v Evropské unii (2011) již lze sladidlo v tabletách na bázi stévie koupit běžně v lékárnách i obchodech s potravinami. Také je možné koupit stévii v sušené formě v obchodech se zdravou výživou nebo bylinkářstvích. Rostlina se dá koupit v jarních měsících také jako venkovní rostlina v květinářstvích. Pěstování v českých podmínkách: v květináči, ideální je východní parapet, popř. u okna, ve skleníku či na na zahrádce. Sladké látky se tvoří více, když má rostlina dostatek světla a tepla. Z jedné rostliny lze získat až 0,5 kg sušených lístků. Na léto se doporučuje ji dávat ven a na zimu domů. Rostliny lze dobře tvarovat řezem, snadno obrážejí. Listy lze užívat jak v čerstvém stavu, tak zmrazené nebo sušené.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stévie sladká (\"Stevia rebaudiana\", nazývána také stévie cukrová, sladká tráva, medové lístky) je bíle kvetoucí světlomilná tropická rostlina z čeledi hvězdnicovité. Původní oblast výskytu jsou tropické a subtropické oblasti Jižní a Střední Ameriky. Cení se jí kvůli jejím léčivým účinkům a hlavně kvůli vysoké sladivosti. Stévie se používá především jako náhražka cukru, ale ve vyšší koncentraci může mít poněkud lékořicovou příchuť. Rod Stevia obsahuje okolo 150 druhů bylin a keřů. Stevie jako sladidlo je na rozdíl od cukru téměř nekalorická, nepřispívá k tvorbě zubního kazu a je vhodná i pro diabetiky. V listopadu 2011 byly látky extrahované ze stévie, známé jako steviol-glykosidy, v Evropské unii schváleny jako přídatná látka do potravin pod označením E 960. Očekávalo se, že toto rozhodnutí může mít výrazný dopad na trh s cukrem a sladidly.", "tgt_summary": "Stevia rebaudiana is a plant species in the genus \"Stevia\" of the sunflower family (Asteraceae). It is commonly known as candyleaf, sweetleaf or sugarleaf. It is a small seasonal plant which grows to a height of . It has elongated leaves that grow along the stems and are lined up against each other. Flowers are typically trimmed to improve the taste of the leaves. Stevia is a tender perennial native to parts of Brazil and Paraguay having humid, wet environments. Stevia is widely grown for its leaves, from which extracts can be manufactured as sweetener products known generically as stevia and sold under various trade names. The chemical compounds that produce its sweetness are various steviol glycosides (mainly stevioside and rebaudioside), which have 200–300 times the sweetness of sugar.", "id": 1156769} {"src_title": "Carl Theodor Dreyer", "tgt_title": "Carl Theodor Dreyer", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Dreyer se narodil v Kodani jako nemanželské dítě a již brzy osiřel. Jeho adoptivní rodiče byli přísní luteráni a jejich výchova ovlivnila témata mnoha pozdějších Dreyerových filmů. Jako mladý muž se Dreyer živil novinářskou prací. K filmu se dostal přes titulky němých filmů a později filmové scénáře roku 1912. Pracoval pro produkční společnost Nordisk, kde natočil svoji prvotinu Præsidenten. Další Dreyerův snímek - Praestaenkan - vznikl ve Švédsku a poté natočil Dreyer podle vzoru Griffithovy Intolerance epizodický snímek Blade af Satans Bog. Na začátku dvacátých let odešel Dreyer do Německa, kde pracoval pro společnost UFA a natočil například výborný snímek Mikaël. Poté odešel do Francie. Zde roku 1928 vytvořil svůj první klasický snímek - Utrpení Panny orleánské. Dreyer vycházel z autentických soudních zápisů a natočil výjimečně emotivní dílo, jež bylo stejnou měrou ovlivněno realismem a expresionismem. Pomocí financí barona Nicolase de Gunzburga mohl pak vytvořit svůj další proslavený film - Vampyr - Der Traum des Allan Grey, surreálnou podívanou strachu. Logika v tomto příběhu muže chránícího dvě sestry před upírem ustoupila stylu a atmosféře, z čehož vznikly nezapomenutelné scény, jako ta, kdy hrdina (hraný Nicolasem de Guznburgem pod jeho filmovým pseudonymem Julian West) sní o vlastním pohřbu, nebo scéna, v níž vystupuje krvežíznivá hrdinova sestra nakažená upírem. Film byl původně natáčen jako němý snímek, později k němu byly přidány nadabované dialogy. Oba filmy byly komerčně nepříliš úspěšné a Dreyer natočil vyjma jednoho dokumentu další snímek až roku 1943. Tehdy, když bylo Dánsko ovládáno nacistickým Německem vznikl Den hněvu, snímek o vlivu čarodějnických procesů na jejich účastníky. Tímto snímkem Dreyer ustanovil svůj budoucí styl mluvených snímků, charakterizovaný černobílou kamerou a velmi dlouhými záběry. Roku 1955 pak vzniklo Slovo (\"Ordet\") podle stejnojmenné hry Kaje Munka. Snímek kombinuje příběh lásky na způsob Romea a Julie s náročnou zkouškou víry. Posledním Dreyerovým filmem byla Gertrud podle hry Hjalmara Söderbergaz roku 1964. Tento snímek o ženě, která přes všechny své neúspěchy ničeho nelituje, bývá označován za méně významný, ale každopádně tvoří důležitou část Dreyerovy tvorby. Dreyerův největší, nikdy nedokončený projekt byl plánovaný snímek o Ježíši Kristovi. Scénář byl dokončen a roku 1968 i publikoval, ovšem Dreyerovo nejisté finanční zázemí i realismus nakonec natáčení nedovolily. Jiný Dreyerův scénář byl později využit a Lars von Trier podle něj natočil snímek Medea. Dreyer zemřel v Kodani ve věku 79 let. Obzvlášť cenným příspěvkem k jeho životnímu dílu je dokument z roku 1995.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Theodor Dreyer (3. února 1889 Kodaň – 20. března 1968) byl dánský filmový režisér, jenž je považován za jednoho z největších filmařů všech dob. Ačkoliv tvořil od desátých až do šedesátých let dvacátého století, jeho úzkostlivost, pánovité způsoby, výstřední metody práce a tvrdohlavé zaujetí vlastním uměním zapříčinily, že jeho děl až tolik nevzniklo. V každém případě je však řada jeho filmů počítána k těm nejvýznamnějším ze světového filmového dědictví.", "tgt_summary": "Carl Theodor Dreyer (; 3 February 1889 – 20 March 1968), commonly known as Carl Th. Dreyer, was a Danish film director. His movies are renown for their emotional austerity and slow, stately pacing. Frequent themes that his films explore are unequal struggle of women and the innocent against repression and social intolerance, the inescapability of fate and death, the power of evil in earthly life. His 1928 movie The Passion of Joan of Arc is considered to be one of the greatest movies of all time, renown for its cinematography and use of close-ups. It frequently appears on Sight & Sound's lists of the greatest films ever made, and in 2012's poll it was voted the 9th best film ever made by film critics and 37th by film directors. Carl Theodor Dreyer is regarded by many critics and filmmakers as one of the greatest directors in cinema. His other best known films include \"Vampyr\" (1932), \"Day of Wrath\" (1943), \"Ordet\" (1955), and \"Gertrud\" (1964).", "id": 383037} {"src_title": "Troll (severská mytologie)", "tgt_title": "Troll", "src_document": [{"title": "Etymologický původ slova.", "content": "Staroseverské podstatné jméno \"troll\" či \"tröll\" (znamenající \"zlý duch, démon, vlkodlak nebo jötnar\") a ze střední horní němčiny podstatná jména \"troll\" a \"trolle\" \"zlý duch\" (podle filologa Vladimira Orela byla tato slova převzata ze staré severštiny) vychází z pragermánského podstatného jména rodu středního *\"trullan\". Původ tohoto slova je neznámý. Kromě toho staroseverská slovesa \"trylla\" \"očarovat, proměnit v trolla\" a ze střední horní němčiny \"trüllen\" \"třepotat, mávat\" mají základ v pragermánském slovese *\"trulljanan\" a jeho odvozené formy *\"trullan\".", "section_level": 1}, {"title": "Severská mytologie.", "content": "Ve skandinávské mytologii jsou výrazy \"troll\" a \"thurs\" používané pro Jötnar. Zmínky o nich lze hojně naleznout v celé řadě staroseverských písemnostech. Podle starých severských pramenů se praví, že trollové přebývají v odloučených lokalitách hor, skal a jeskyní. Někdy žijí společně s dalšími trolly, obvykle s nějakým rodinným příslušníkem (otec s dcerou nebo matka se syny). Zřídka bývají popisováni jako přátelští nebo ochotní pomoci lidem.  V knize Prozaická Edda oddíl Jazyk básnický (Skáldskaparmál) popisuje setkání neznámé trollí ženy se skaldem (skald je označení pro dvorního básníka z doby vikingské) Bragiem Boddasonem. Podle tohoto oddílu jel Bragi jednoho večera skrze \"jeden les\". Když tu náhle se jej trollí žena zeptá, kdo je a to během toho, co popisovala sama sebe: Bragi je nyní na řadě a začne ji vyprávět o sobě a o tom, jaký je nadaný skald. Poté scéna končí. Mnohokrát jsou zde použity staroseverské výrazy \"jötunn\", \"troll\", þurs a \"risi.\" Ty se v knize mnohokrát významově překrývají, čímž mohou zmást čtenáře, ač sami jsou výrazem pro jiné nadpřirozené bytosti. Lotte Motz měl teorii, že tato stvoření původně označovala 4 různá odvětví bytí: vládce přírody (jötunn), mýtické čaroděje (troll), nepřátelské nestvůry (\"þurs)\" a hrdinské a zdvořilé bytosti (risi), přičemž toto poslední odvětví bylo přidáno jako poslední. Na druhou stranu Ármann Jakobson kritizuje Motzovy myšlenky a nazývá jeho teorii jako \"nepodpořenou jakýmkoliv potvrzujícím důkazem\". Ármann tvrdí, že se tento výraz dříve používal pro označení bytostí, jako jsou například jötunn nebo obyvatelé hor, čarodějnice, nadpřirozeně silní, obří nebo oškliví lidé, zlí duchové, zjevení, \"blámaðr,\" kouzelní divočáci, pohanští polobohové, démoni, brunnmigi nebo berserkeři.", "section_level": 1}, {"title": "Troll ve skandinávském folklóru.", "content": "Později se ve skandinávském folklóru začala představa trollů pozvolna měnit na podobu prapodivných bytostí. Trollové bývají v mnohých příbězích často zaznamenáni jako extrémně stará stvoření, velmi silná, avšak pomalá a postrádající důvtip. Čas od času i jako pojídači lidí, jenž se po kontaktu se slunečními paprsky slunce promění v kámen. Avšak v některých příbězích bývají popisováni i jako stvoření lidské podoby, nemající obvyklé a význačně ošklivé vzezření. Tedy jediné, v čem se liší od lidí, je to, že žijí daleko od lidských obydlí. Obvykle také mají jakýsi druh \"společenského uspořádáni \", tím se tedy liší od rå and näck, kteří jsou spíše samotářská stvoření. Podle Johna Lindowa jsou trollové vytlačováni kvůli tomu, že nejsou křesťané, a pokud se s nimi někdo setká, tak netuší, kdo jsou. Proto se z trollů nakonec stala nebezpečná stvoření a bezohledná k tomu, jak by mohli vycházet s křesťanskou komunitou. Také jsou o nich vykládány zvyky jako například \"bergtagning\" (' unášení'; doslova \"horské brání\") nebo zabírání statků či pozemků. Lindow prohlašuje, že původ slova \"troll\" zůstává nejasný, ačkoliv podle pozdějšího švédského folklóru definuje trolly jako \"přírodní bytosti\" a jako \"všesmyslné bytosti z jiných světů, které si jsou rovné například s vílami v anglo-keltských tradicích\". Dále \"Proto tedy vystupují v různých kolujících legendách, kde jsou ony přírodní bytosti povolány. Lindow též poznamenává, že v lidových záznamech bývají trollové někdy zaměňováni za kočky a \"malé lidi\". Obyvatelé Skandinávie věří, že blesky odstrašují trolly a podle mnohých lidových pověstí zjevují jötnar. Je možné, že je to pozdní odraz Thorovy úlohy v boji s těmito bytostmi. Absence trollů a jötnar v dnešní době ve Skandinávii je někdy vysvětlována jako výsledek \"přesnosti a efektivnosti úderů blesků\". Ve skandinávském folklóru je jako příčina nepřítomnosti trollů v dnešním světě vysvětlována \"neustálým bitím kostelních zvonů\". Zvonění kostelních zvonů prý trolly donutilo odejít do vzdálenějších krajin, avšak nikoli poklidně; mnoho tradic pojednává o tom, jak trollové ničili rozestavěné kostely nebo vrhali obří balvany na již dostavěné kostely. Původ obřích kamenů, v jejichž blízkosti lidé žijí, je obvykle popisován jako pozůstatek po trollích hodech kamenem. Dále se původ různorodě podivných a neobvyklých krajinných úkazů přičítá právě trollům, kteří zřejmě po kontaktu se slunečními paprsky zkameněli. Lindow porovnává trolly společně se švédskými Grendely, nadpřirozenými nájezdníky medovinových sálů ze staroanglické básně Beowulf, a povšimne si toho, že \"báseň Beowulf vyzdvihuje nikoli Grendelovo pustošení, ale očištění síně Beowulfa, čili moderní příběhy zdůrazňují dobu, kdy jsou trollové vyhnáváni. Skandinávská lidová tradice svědčí o tom, že menší trollové žijí v pohřebních mohylách a v horách. V Dánsku jsou tyto stvoření zaznamenána jako \"troldfolk\" (\"trollí lid\"),  \"bjergtrolde\" (\"horští trollové\"), \"bjergfolk\" (\"horský lid\") a v Norsku též jako \"troldfolk\" (\"trollí lid\") a \"tusser\". Trollové mohou být popsáni jako malé, ale i velké, lidem podobné bytosti. Jejich popis je dán místním původem vzniku příběhu o trollech. V norské slovesnosti se mohou vyprávět podobné příběhy o větších trollech a o \"Huldrefolk\" (\"skrytý lid\"), a přesto jsou mezi oběma znatelné rozdíly. V Orkney a v Shetlandu se slovo \"trow\" používá pro označení bytostí, které jsou velmi podobné norským \"Huldrefolk\". Můžeme tedy tvrdit, že tyto výrazy vznikly ze stejného základu. Slovo \"troll\" mohlo být tedy používáno ještě pohanskými osadníky jako společné označení pro nadpřirozené bytosti, které by se měli raději ctít a vyhýbat se jim, než je uctívat. Trollové se mohli časem přetvořit na popis větších, nebezpečnějších tvorů na způsob Jötunn, zatímco výraz \"Huldrefolk\" se mohl později vyvinout v označení menších trollů. John Arnott MacCulloch předpokládal spojitost mezi staroseverskými vættir a trolly, přičemž naznačoval, že obě představy mohou vycházet z duše mrtvých. Po trollech je též pojmenována výzkumná stanice v Antarktidě, které nese své jméno díky okolním rozeklaným skalám připomínající samotné trolly. Zahrnuje to pozemní základnu, jež sleduje satelity na polární dráze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Troll je nadpřirozená bytost mající základ v severské mytologii a skandinávské lidové slovesnosti. V pramenech staré severštiny jsou trollové popisováni jako stvoření přebývající v odlehlých horách, skalách nebo v jeskyních, kde společně žijí v malých rodinných společenstvích. Trollové bývají zřídkakdy nápomocní lidem. Později s nástupem křesťanství se ve skandinávské lidové slovesnosti povědomí o trollech začne přetvářet do nové podoby. Z trollů se stávají pohanská stvoření žijící daleko od lidských obydlí a lidé je již vnímají jako spíše nebezpečná stvoření. Jejich vzhled se odvíjí od rozličných popisů z různých lidových pramenů: někdy se trollové jeví jako škaredá stvoření postrádající důvtip, jindy vypadají naprosto lidsky a nemají žádnou charakteristickou groteskní podobu, která je pro ně tak typická. Význačné krajinné lokace (hory, skalní útvary) bývají někdy spojovány s trolly a bývají i po nich pojmenovány. Zpravidla to bývá vysvětlováno tím, že se trollové po vystavění slunci mění v kámen. Trollové také bývají velmi rozličně zobrazováni ve dnešní pop-kultuře.", "tgt_summary": "A troll is a class of being in Norse mythology and Scandinavian folklore. In Old Norse sources, beings described as trolls dwell in isolated rocks, mountains, or caves, live together in small family units, and are rarely helpful to human beings. Later, in Scandinavian folklore, trolls became beings in their own right, where they live far from human habitation, are not Christianized, and are considered dangerous to human beings. Depending on the source, their appearance varies greatly; trolls may be ugly and slow-witted, or look and behave exactly like human beings, with no particularly grotesque characteristic about them. Trolls are sometimes associated with particular landmarks, which at times may be explained as formed from a troll exposed to sunlight. Trolls are depicted in a variety of media in modern popular culture.", "id": 1854694} {"src_title": "Robert Kočarjan", "tgt_title": "Robert Kocharyan", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Kočarjan se narodil ve Stěpanakertu v Náhorním Karabachu, tehdejší autonomní oblasti Ázerbájdžánské SSR. Zde absolvoval také střední školu. V letech 1972 až 1974 sloužil v Rudé armádě. Se svojí ženou Bellou mají tři děti. Hovoří plynule rusky a anglicky. Kočarjan začal svou kariéru roku 1971 jako strojník ve stepanakertském elektrotechnickém závodě. Po kariéře soustružníka se stal strojním inženýrem. V roce 1982 absolvoval s vyznamenáním elektrotechnický seminář na Jerevanském polytechnickém institutu.", "section_level": 2}, {"title": "Politická činnost.", "content": "Kočarjan se zapojil do politiky po vzniku hnutí za připojení jeho rodného Náhorního Karabachu k Arménské SSR. V 80. letech zastával různé posty v organizacích Komsomolu a sovětských orgánech v Náhorním Karabachu. V únoru 1988 se stal jedním z lídrů karabašské politiky jako člen hnutí Krunk. Po zániku tohoto hnutí vstoupil do organizace Miatsum (Sjednocení). Jeho vlivné politické styky jej vynesly na pozice sovětské politiky a roku 1989 se stal poslancem Nejvyššího sovětu Arménské SSR. V roce 1991 se stal poslancem prvního shromáždění Nejvyššího sovětu Republiky Náhorní Karabach. Po rozpadu Sovětského svazu upadl Náhorní Karabach do stavu totální války. Když v srpnu 1992 Ázerbájdžánská armáda okupovala půlku území Náhorního Karabachu, stal se Kočarjan předsedou Státního obranného výboru a prvním premiérem Republiky Náhorní Karabach (RNK). Mobilizoval síly a podařilo se mu osvobodit území díky podpoře Arménie. 12. května 1992 bylo vyhlášeno neoficiální příměří a 10. prosince se Náhorní Karabach vyhlásil nezávislým státem. Boje však pokračovaly dále až do května 1994, kdy bylo vyhlášeno oficiální příměří - spory o toto území však přetrvávají. Kočarjan byl 24. prosince z usnesení Nejvyššího sovětu RNK ustaven jeho prezidentem. Dne 20. března 1997 opustil post prezidenta RNK, protože byl zvolen premiérem Arménie. V únoru 1998 byl arménský prezident Levon Ter-Petrosjan přinucen odstoupit kvůli ústupkům Ázerbájdžánu při řešení konfliktu v Náhorním Karabachu, které spousta Arménců považovala za potupné. Klíčoví ministři arménské vlády, vedení Kočarjanem, odmítli mírový plán, přednesený mezinárodními zprostředkovali v září 1997. Plán, přijatý Petrosjanem a Ázerbájdžánem, počítal s postupným urovnáním konfliktu, avšak neřešil otázku uznání statusu Náhorního Karabachu. Tato dohoda také předpokládala návrat mnoha Arménií kontrolovaných území v Karabachu zpět do rukou Ázerbájdžánu a uvolnění Ázerbájdžánské a turecké blokády Arménie. Dnes je ta samá dohoda - ve své době považovaná za kapitulantskou - základem jednání Roberta Kočarjana. Po rezignaci Levon Ter-Petrosjana byl v předčasných prezidentských volbách 30. března 1998 Kočarjan zvolen druhým arménským prezidentem. Porazil tak svého největšího rivala Karena Demirčijana.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidenství.", "content": "V úřadu prezidenta Kočarjan dále pokračoval v jednání o mírovém řešení konfliktu v Karabachu s Ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem. Rozhovory mezi Alijevem a Kočarjanem byly také vedlejším tématem na summitu Společenství nezávislých států (SNS) v září 2004 v kazašské Astaně. Jeden z návrhů údajně počítal se stažením okupačních sil z Ázerbájdžánských území sousedících s Náhorním Karabachem, vyhlášením referenda v Náhorním Karabachu a rozhodnutí Ázerbájdžánu, týkajícího se další budoucnosti regionu. Ve dnech 10. až 11. února 2006 se Kočarjan a Alijev sešli ve francouzském Rambouillet, aby projednali základní principy urovnání konfliktu - stažení okupačních vojsk, rozmístění mezinárodních mírových jednotek a uznání statusu Náhorního Karabachu. Během období před touto schůzkou vyjadřoval místopředseda Minské skupiny OBSE opatrný optimismus, že určitá forma dohody je možná. Francouzský prezident Jacques Chirac se setkal odděleně s oběma lídry a vyjádřil naději, že rozhovory budou plodné. Na rozdíl od původního optimismu však rambouilletská jednání nepřinesla žádnou dohodu s klíčovými body jako např. uznání statusu Náhorního Krabachu nebo stažení arménských vojsk. Jednání nadále pokračují, zapojil se do nich také ruský prezident Vladimir Putin. V roce 2001, v rozhovoru pro Turkish Daily News, vyjádřil Kočarjan naději v rozšíření arménské genocidy do povědomí ostatních států mezinárodního společenství. Dne 5. března 2003 byl Kočarjan znovu zvolen prezidentem Arménie. Jeho znovuzvolení bránila některá tvrzení o zfalšování voleb ze strany jeho protikandidátů, avšak do funkce byl nakonec jmenován, protože tato obvinění se nepotvrdila. Na začátku roku 2004 se objevily hlasy žádající odstoupení Kočarjana. Demonstranti vedení opozicí vyšli do ulic podpořit požadavek na referendum o Kočarjanově rezignaci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Sedraki Kočarjan, arménsky \"Ռոբերտ Սեդրակի Քոչարյան\" (* 31. srpna 1954, Stepanakert, Ázerbájdžánská SSR) je arménský politik, v letech 1994–1997 prezidentem Náhorno-karabašské republiky, 1997–1998 předsedou vlády Arménské republiky a 1998–2008 jejím druhým prezidentem.", "tgt_summary": "Robert Sedraki Kocharyan ( ; born 31 August 1954) is an Armenian politician who served as the second President of Armenia between 1998 and 2008. He was previously President of Nagorno-Karabakh from 1994 to 1997 and Prime Minister of Armenia from 1997 to 1998. During most of his presidency, between 2001 and 2007, Armenia's economy grew on average by 12% annually, largely due to the construction boom. His presidency witnessed two of the bloodiest events in post-independence Armenian history: the 1999 Armenian parliament shooting and the killing of ten people during the 2008 presidential election protests. He has been held responsible for both events by the opposition, especially by Armenia's first president Levon Ter-Petrosyan and his party. Both the 1998 and 2003 presidential elections were held in two rounds. They were disputed by the opposition candidates and criticized by international observers. On July 26, 2018 the Special Investigative Service (SIS) of Armenia charged Kocharian with “overthrowing constitutional order of Armenia” during the final weeks of his rule. The SIS asked a Yerevan court to remand him in pre-trial custody. On July 27, 2018 he was arrested. On August 13, 2018 Kocharyan was freed from custody following a court ruling, but remained accused of the charges he was arrested for. On December 7, 2018 Kocharyan was arrested again following another ruling by the Court of Appeals. Armenia's Criminal Court of Appeal refused to release him from custody on February 7, 2019. Kocharyan's trial began on May 13, 2019. On May 18, 2019 Kocharyan was freed on bail from pre-trial detention. On June 25, 2019 he was arrested for the third time.", "id": 166609} {"src_title": "Donald E. Westlake", "tgt_title": "Donald E. Westlake", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Westlake nastoupil na Harpur College v Binghamptonu, ovšem nevydržel tu příliš dlouho. Další dva roky strávil v USAF. Byl ženatý s Abigail Westlake (také známou jako \"Abby Adams Westlake\" nebo \"Abby Adams\"), autorkou naučné literatury (\"An Uncommon Scold\" a \"The Gardener's Gripe Book\"). Manželé žili v severní části státu New York. Abby Westlake je výbornou zahradnicí a její zahrada bývá v létě často přístupná pro veřejnost. Vedle románů, které Westlake vydal pod vlastním jménem, vyšlo mnoho jeho knih i pod nejrůznějšími pseudonymy: John B. Allen, Curt Clark, Tucker Coe, Timothy J. Culver, Morgan J. Cunningham, Samuel Holt, Sheldon Lord (společně s \"Lawrencem Blockem\"), Allan Marshall, Richard Stark a Edwin West. Westlake je znám velkou důvtipností děje svých příběhů a překvapivými nápady. Jeho styl a především dialogy jsou velmi živé. Hlavní hrdinové bývají plastičtí, věrohodní a chytří. Westlakovou nejznámější postavou je tvrdý drsný zločinec Parker (z děl podepsaných pseudonymem Richard Stark) a jeho komický protějšek John Dortmunder, smolařský kriminální genius, jenž se na scéně objevil ve chvíli, kdy se Parker nacházel ve značně komické situaci v románu The Hot Rock. Většina Westlakových románů se odehrává v New Yorku. V příbězích s Dortmunderem bývá většinou detailně zobrazena jedna z čtvrtí tohoto města. Některé z Westlakových románů byly zfilmovány, vznikly tak např. snímky Point Blank z roku 1967 s Lee Marvinem, Ukradený diamant z roku 1972 s Robertem Redfordem, Odborník na banky z roku 1974 (podle novely \"Bank Shot\", v češtině \"Ukradená banka\") s George C. Scottem, Odplata z roku 1999 s Melem Gibsonem a Co horšího se může stát? z roku 2001 s Martinem Lawrenceem. Westlake sám je autorem několika scénářů, nejznámějším z nich je scénář k filmu Švindlíři, což je Westlakova adaptace románu Jima Thompsona, za kterou byl Westlake nominován na Oscara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donald E. Westlake (12. července 1933 Brooklyn, New York – 31. prosince 2008 Mexiko) byl plodný americký spisovatel, autor více než sta knih. Specializoval se na kriminální příběhy (většinou s humorným podtextem), méně často psal sci-fi. Byl třikrát oceněn cenou Edgar award (pokaždé v jiné kategorii, což se doposud podařilo jen dvěma spisovatelům) a roku 1993 získal titul Grand Master společnosti Mystery Writers of America – její nejvyšší ocenění.", "tgt_summary": "Donald Edwin Westlake (July 12, 1933 – December 31, 2008) was an American writer, with more than a hundred novels and non-fiction books to his credit. He specialized in crime fiction, especially comic capers, with an occasional foray into science fiction and other genres. Westlake is perhaps best-remembered for creating two professional criminal characters who each starred in a long-running series: the relentless, hard-boiled Parker (published under the pen name Richard Stark), and John Dortmunder, who featured in a more humorous series. He was a three-time Edgar Award winner, and alongside Joe Gores and William L. DeAndrea was one of few writers to win Edgars in three different categories (1968, Best Novel, \"God Save the Mark\"; 1990, Best Short Story, \"Too Many Crooks\"; 1991, Best Motion Picture Screenplay, \"The Grifters\"). In 1993, the Mystery Writers of America named Westlake a Grand Master, the highest honor bestowed by the society.", "id": 1949638} {"src_title": "Vercingetorix", "tgt_title": "Vercingetorix", "src_document": [{"title": "Povstání proti Římanům.", "content": "Vercingetorix zahájil budování svého vojska v zimě roku 52 př. n. l., zatímco Caesar pobýval v Předalpské Galii. Nejprve se musel vypořádat s opozicí arvernské šlechty, včetně svého strýce Gobanita. Poté co přemohl své oponenty a pozvedl vojsko, byl prohlášen za vládce. Vytvořil spojenectví s ostatními kmeny, načež mu bylo svěřeno velení Galů. Loajalitu opozice si zajistil tvrdou disciplínou a prostřednictvím rukojmích, které mu museli odevzdat. Jeho strategie byla založena na obraně silných pevností. Zároveň uplatňoval taktiku spálené země, v rámci čehož nechal vyklidit a spálit všechny vesnice, pole a města v okolí pochodujících římských legií tak, aby římským legiím ztížil zásobování potravinami a dalšími prostředky, čímž jim branil v rychlém postupu. Caesar a jeho velitel Titus Labienus sice nejprve dočasně ztratili iniciativu, avšak brzy dobyli Avaricum (dnešní Bourges) a povraždili veškeré jeho obyvatelstvo (40 000 lidí). Další velká bitva u Gergovie (poblíž dnešního Clermont-Ferrand v departementu Auvergne), hlavního města Arvernů, skončila Vercingetorigovým vítězstvím, neboť Caesar zvolil útok, místo obléhání, jež bylo standardní římskou metodou u dobře opevněných měst. Vercingetorix se domníval, že Caesar chce odtáhnout, což neměl v úmyslu, protože neúspěch v Galii by zřejmě ukončil jeho kariéru. Když Caesara opustili galští spojenci Haeduové, napadl Vercingetorix Římany znovu, ale protože opustil svoji rozvážnou strategii byl jeho útok odražen. Se ztrátami se stáhl do pevnosti Alesie, kde byl později římskými legiemi oblehán.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Alesie.", "content": "V bitvě u Alesie Caesar nezaútočil, ale zvolil tradiční taktiku obléhání. Celé oppidum nechal obklopit souvislou linií příkopů, palisád a opevnění. Když Vercingetorigovi dorazily posily vedené Commiem a Eporedorigem, nechal Caesar vybudovat další, vnější linii opevnění proti očekávanému náporu těchto galských posil, čímž se ocitli mezi dvěma hradbami v obklíčeni. Galové přišli v obrovském počtu (odhaduje se asi 100 000 vojáků, ačkoli Caesar tvrdil, že jich bylo až 250 000). Galové podnikli několik útoků z vnější i vnitřní strany opevnění, ale byli neúspěšní. Během galských útoků se podařilo Galům odhalit slabé místo římského opevnění, kde se snažili koordinovat hlavní úder zevnitř i zvenčí. Když Julius Caesar vstoupil osobně do bitvy, vyburcoval ostatní legionáře k urputnému boji, tak byli Galové poraženi. Vercingetorix poznal svou beznadějnou situaci a vzdal se.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitulace a smrt.", "content": "Vzhledem k vysokým ztrátám způsobeným římským obléháním a nedostatkem potravin, radil Vercingetorix svým vojákům, aby ho živého nebo mrtvého vydali vítězům a zajistili si tak lepší podmínky pro vyjednávání o kapitulaci. Podle legendy se Vercingetorix vzdal velkolepým způsobem. Údajně vyjel na koni z Alesie a objel římský tábor předtím, než složil zbraně k Caesarovým nohám. Přitom se měl svléknout a vkleče mávat na Caesara. Caesar ve svých Zápiscích o válce galské však v rozporu s touto legendou popisuje samotný akt Vercingetorigovy kapitulace mnohem střídměji. Vercingetorix byl poté pět let vězněn v Tullianu v Římě. V roce 46 př. n. l. byl veden v Caesarově triumfu v Římě a krátce poté byl popraven patrně zardoušením. V roce 48 př. n. l. dal Lucius Hostilius Saserna vyrazit denár na oslavu Caesarových činů v Galii. Portrét barbara na denáru je podle všeho pravděpodobným portrétem Vercingetoriga. O Vercingetorigově datu narození panují značné pochybnosti. Některé údaje připouštějí skutečnost, že v době sjednocení Galů k boji proti Římanům mu bylo pouhých 17 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2001 režisér Jacques Dorfmann natočil francouzský film \"Vercingétorix: la légende du druide roi\" (v Česku pod názvem „Král Galů“). Hlavní roli Vercingetoriga hrál Christopher Lambert. Vercingetorix se mihnul i v několika dílech seriálu \"Řím\" (2005-2007).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vercingetorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. Řím) byl vůdcem a válečníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Juliu Caesarovi. Dodnes je považován za prvního francouzského hrdinu. Mezi roky 58 až 53 př. n. l. si Julius Caesar úspěšným využitím strategie \"rozděl a panuj\" podrobil všechny keltské kmeny na území mezi provincií Gallia Narbonensis a řekou Rýnem. Drastické metody, které přitom Caesarovy legie uplatňovaly, vedly k četným vzpourám galských kmenů. Pokus vůdce Belgů Ambioriga vyvolat povstání v roce 54 př. n. l. získalo jen lokální podporu. Naproti tomu Vercingetorigovi z kmene Arvernů, jehož otec Celtillus byl zavražděn vlastními lidmi kvůli své touze stát se králem všech Galů, se podařilo sjednotit galské kmeny proti Římanům a přijmout modernější styl válčení.", "tgt_summary": "Vercingetorix ( , ; – 46 BC) was a king and chieftain of the Arverni tribe who united the Gauls in a revolt against Roman forces during the last phase of Julius Caesar's Gallic Wars. Vercingetorix was the son of Celtillus the Arvernian, leader of the Gallic tribes. Vercingetorix came to power after his formal designation as chieftain of the Arverni at the oppidum Gergovia in 52 BC. He immediately established an alliance with other Gallic tribes, took command and combined all forces, and led them in the Celts' most significant revolt against Roman power. He won the Battle of Gergovia against Julius Caesar in which several thousand Romans and their allies died and Caesar's Roman legions withdrew. However, Caesar had been able to exploit Gaulish internal division to easily subjugate the country, and Vercingetorix's attempt to unite the Gauls against Roman invasion came too late. At the Battle of Alesia, the Romans besieged and defeated his forces. In order to save as many of his men as possible, he gave himself to the Romans. He was held prisoner for five years. In 46 BC, as part of Caesar's triumph, Vercingetorix was paraded through the streets of Rome and then executed by strangulation. Vercingetorix is primarily known through Caesar's \"Commentaries on the Gallic War\". To this day, he is considered a folk hero in Auvergne, his native region.", "id": 535824} {"src_title": "Ghanská vlajka", "tgt_title": "Flag of Ghana", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ghanská říše (~300–1235) se nacházela na území dnešního Mali a Mauritánie. Na severu dnešní Ghany ale již ve 12. století existovala důležitá království Dogomba a Mamprusi. Na jih pak migrovali ve 14. století Akanové (především Ašantové a Fantové), kteří vytvořili několik malých států. Roku 1470 se v oblasti vylodili a usídlili Portugalci a pojmenovali ji Zlatonosné pobřeží. Od 16. století pronikaly do země i další evropské národy. Ve vnitrozemí existovala v 17.–19. století Ašantská říše. V britsko-ašantských válkách bylo celé území postupně připojováno ke Spojenému království a v této souvislosti se vyvěšovaly vlajky britské. V roce 1821 bylo Britské Zlatonosné pobřeží začleněno do území tzv. Britských západoafrických osad. Tento územní celek užíval od roku 1870 vlajku o poměru 1:2, odvozenou z britská státní námořní (služební) vlajky. Ta měla ve vlající části místní vlajkový emblém (badge), tvořený kruhovým polem převážně žluté barvy. V něm byl v přirozených barvách vyobrazen slon se zdviženým chobotem, palma, dva trsy trávy, kopcovitá krajina a západ slunce. Pod slonem je do oblouku (ve dvou řádcích) nápis \"WEST AFRICA\" a \"SETTLEMENTS\". Sloni z volné přírody v Ghaně však již vymizeli. 24. července 1874 byla vyhlášena britská kolonie Zlatonosné pobřeží. Užívala téměř totožnou vlajku s předchozí, pouze nápis byl nahrazen iniciálami G.C. (Gold Coast). Východní část dnešní Ghany byla od roku 1884 až do roku 1914 součástí německé kolonie Togoland. Pro tuto kolonii bylo roku 1914 navrženo několik variant vlastních vlajek a znaků. Kvůli první světové válce ale nebyla žádná z nich nikdy zavedena. 26. září 1901 bylo Zlatonosné pobřeží spolu s Ašantským protektorátem vyhlášeno korunní kolonií. V roce 1902 k němu byla připojena tzv. Severní území, v roce 1922 pak západní část bývalého německého Togolandu (jako mandátní území Britské Togo). Vlajka zůstala po celou dobu zachována. V roce 1954 získalo Zlatonosné pobřeží samosprávu a vlastní vládu. V květnu 1956 se Britské Togo rozhodlo ve všelidovém hlasování o připojení k budoucímu samostatnému státu. 6. března 1957 byla vyhlášena nezávislost nového státu pod názvem Ghana. Při vyhlášení nezávislosti zavlála poprvé ghanská vlajka (kterou navrhla paní Theodosia Salome Okohová), shodnou se současnou. 11. listopadu 1958 vznikla Federace Spojených států západní Afriky (nazývána též Unie Ghana-Guinea). 23. listopadu byla pro tento útvar zavedena vlajka, která měla na rozdíl od ghanské dvě černé hvězdy, symbolizující oba státy federace: Ghanu a Guineu. 2. května 1959 byla federace/unie přejmenována na Svaz afrických států (nebo Unie afrických států). Ghana i Guinea užívaly po celou dobu i své vlastní vlajky. 1. července 1960 byla vyhlášena Ghanská republika. Vlajka zůstala zachována. 24. prosince 1960 byla přidána hvězda na vlajku unie, po přistoupení Mali. Tato vlajka se užívala do května 1963, kdy zanikla v souvislosti se vznikem Organizace africké jednoty (předchůdce dnešní Africké unie). 1. ledna 1964 byl změněn prostřední, žlutý pruh na ghanské vlajce na bílý, aby byla vlajka shodná s vlajkou Dohodové lidové strany, v té době jediné legální politické strany v zemi. Po vojenském puči v únoru 1966 byl svržen autoritářský režim a prezident Kofi Kwane Nkrumah byl přinucen emigrovat. S účinností od 28. února 1966 bylo obnoveno užívání vlajky z roku 1957.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Ghany je list o poměru 2:3 a skládá se ze tří vodorovných pruhů: červeného, zlatého a zeleného. Uprostřed zlatého pruhu je černá pěticípá hvězda, dotýkající se cípy krajních pruhů. Červený pruh značí krev bojovníků za svobodu, zlatý pruh reprezentuje nerostné bohatství země a zelený přírodní krásu. Hvězda symbolizuje africkou svobodu. Vlajka připomíná etiopskou vlajku, barvy pruhů jsou však v obráceném sledu, jsou to tzv. panafrické barvy. Po etiopské je ghanská vlajka druhou s těmito barvami. Za tvůrce ghanské vlajky je považována paní Theodosia Salome Okohová, je užívána od získání samostatnosti na Spojeném království 6. března 1957. Poté se nakrátko změnila, aby byla znovu užívána od 28. února 1966.", "tgt_summary": "The national flag of Ghana was designed and adopted in 1957 and was flown until 1962. It was then reinstated in 1966. It consists of the Pan-African colours of red, gold, and green, in horizontal stripes, with a black five-pointed star in the centre of the gold stripe. The Ghanaian flag was the second African flag after the flag of the Ethiopian Empire to feature these colours. The flag's design influenced that of the flag of Guinea-Bissau (1973). The flag of Ghana was designed by Theodosia Okoh (1922–2015). The red represents the blood of those who died in the country's struggle for independence from Great Britain, the gold represents the mineral wealth of the country, the green symbolises the country's rich forests and natural wealth, and the black star is the symbol of African emancipation. The black star was adopted from the flag of the Black Star Line, a shipping line incorporated by Marcus Garvey that operated from 1919 to 1922. It is where the Ghana national football team derive their nickname, the \"Black Stars\".", "id": 2201868} {"src_title": "František Plánička", "tgt_title": "František Plánička", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "František Plánička po celou svou sportovní kariéru nevyměnil slavistický dres za jiný než reprezentační, byl spolu se Španělem Zamorou považován za nejlepšího brankáře předválečné Evropy. Největšího úspěchu dosáhl v roce 1934, kdy jako kapitán a velká opora týmu přivedl Československo až do finále MS, v němž mužstvo podlehlo domácí Itálii 1:2. Byl vzorem nejen pro svou klubovou věrnost, ale také pro svoji skromnost, příkladnou celoživotní životosprávu a profesionalismus, který provázel celou jeho sportovní dráhu. Za Slavii sehrál téměř tisíc zápasů, od 1. října 1923 až do svého zranění 14. června 1938. Kuriozitou je, že do Slavie přestoupil z SK Bubeneč v roce 1923 za 800 Kč. Z této částky dokonce neměl ani haléř. Za národní mužstvo nastoupil poprvé jako 67. reprezentant v řadě (osmý brankář) 17. ledna 1926 v přátelském zápase v Turíně proti Itálii, celkem chytal v 73 oficiálních mezistátních zápasech. Poslední byl proti Brazílii roku 1938. Ve fotbalové brance stál naposledy 4. července 1970 jako šestašedesátiletý v Domoušicích u Rakovníka v dresu jedenáctky bývalých internacionálů. Známý je jeho výrok: \"Penalta se nedá chytit, dá se jen špatně kopnout.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a závěr.", "content": "V roce 1985 se mu dostalo vysokého mezinárodního ocenění - od UNESCO převzal čestný diplom fair play. Až do konce svého života sledoval se zájmem veškeré fotbalové dění a radoval se z každého úspěchu českého fotbalu. Poslední rozloučení s F. Pláničkou se uskutečnilo v pátek 26. července 1996 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Františku Pláničkovi byl v roce 1994 udělen Titul fotbalového rytíře a byl vyznamenán Cenou dr. Václava Jíry. V roce 2000 skončil čtvrtý v anketě o českého fotbalistu století.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Plánička (2. června 1904 Žižkov – 20. července 1996 Praha) byl český fotbalový brankář a reprezentant Československa. Jeden z nejlepších světových fotbalových brankářů. Byla po něm pojmenována cena Františka Pláničky, která hledala nejlepšího fotbalového brankáře v České republice a ve které hlasovali od roku 1998 ligoví a reprezentační trenéři a novináři.", "tgt_summary": "František Plánička (; 2 June 1904 – 20 July 1996) was a Czech football goalkeeper and one of the most honoured players in the history of Czechoslovak football. He played all his career for Slavia Prague, during which time the club won the Czech league eight times and the Mitropa Cup once. He also became a member of the Czechoslovakia national team and later its captain during the World Cup finals of 1934 (where the Czech team finished second) and 1938. Plánička was a courageous player, to the extent that in Czechoslovakia's 1938 World Cup match against Brazil, he remained on the field despite having suffered a serious injury. He was a goalkeeper of outstanding reflexes and shot-stopping abilities and was also characterized by his sportsmanship, never once being cautioned or sent off in his career. He was awarded the UNESCO International Fair Play Award in 1985 Regarded as one of the greatest goalkeepers of his generation, and of all time, in 1999, the IFFHS elected him the best Czech goalkeeper – as well as the sixth best in Europe and the ninth best overall – of the twentieth century. In 2003, he was catalogued as the greatest goalkeeper of an era that included other notable keepers such as Ricardo Zamora and Gianpiero Combi.", "id": 378841} {"src_title": "Mojito", "tgt_title": "Mojito", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nápoje podobné mojitu byly známy už ke konci 16. století; podle legendy byl vynálezcem prvního předchůdce mojita anglický korzár Richard Drake, který smíchal aguardiente (nerafinovaný předchůdce rumu), cukr, limetky a mátu. Svůj drink nazval „El Draque“ (drak, podle přezdívky Francise Draka, jeho nadřízeného). Základna korzárů byla na Kubě a při jejich výpravách se recept rozšířil do dalších latinskoamerických zemí. V 19. století byl koktejl mezi chudšími Kubánci poměrně populární; v knize Ramóna de Palma z roku 1838 pije \"draquecito\" jedna z hlavních postav každý den jako způsob prevence před epidemií cholery. Skutečné mojito vzniklo z draque záměnou aguardiente za rum na počátku 20. století na Kubě; je možné, že na něj také měly vliv recepty na mátový julep či daiquiri. Jedny z nejstarších receptů na mojito se objevují ve vydáních příručky pro barmany ve floridském baru \"Sloppy Joe’s\" z let 1931 a 1936. Slovo \"mojito\" zřejmě pochází z označení pálivé omáčky \"mojo\" (ze španělského \"mojar\", „navlhčit“). Alternativní etymologií je původ ze slova \"mojo\", které v africké víře hoodoo označuje kouzlo, kouzelný amulet. Název nápoje se v češtině často vyslovuje \"mochito\" podle běžné španělské výslovnosti hlásky \"j\". Původní kubánské výslovnosti je však o něco blíže výslovnost \"mohito\".", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Do vysoké sklenice se přidá několik lístků máty (pečlivě umyjeme), cukr, nakrájené dílky limetky (či limetková šťáva) a ingredience se ve sklenici rozdrtí. Sklenice se poté naplní drceným ledem a zalije se bílým rumem (cca 4 cl). Koktejl se dolije perlivou vodou a zamíchá se. Nápoj se pije brčkem, sklenici je možno ozdobit výhonkem máty či kouskem limetky. Dělá se i nealkoholické Mojito bez rumu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mojito (vyslovováno španělsky []/[mɔˈhito]/[mɔˈXito]/[mɔˈɣito] – „mochito“) je tradiční kubánský koktejl. Mojito zpravidla obsahuje čerstvé lístky máty, bílý rum, surový třtinový cukr, limetky a perlivou vodu. Podává se ve vysokých sklenicích se slámkou a míchátkem. Místo limetek se někdy používá limetková šťáva a místo cukru sirup (guarapo). V některých verzích se do nápoje také přidává některý hořký likér (Angostura bitter).", "tgt_summary": "Mojito (; ) is a traditional Cuban highball. Traditionally, a mojito is a cocktail that consists of five ingredients: white rum, sugar (traditionally sugar cane juice), lime juice, soda water, and mint. Its combination of sweetness, citrus, and herbaceous mint flavors is intended to complement the rum, and has made the mojito a popular summer drink. When preparing a mojito, fresh lime juice is added to sugar (or to simple syrup) and mint leaves. The mixture is then gently mashed with a muddler. The mint leaves should only be bruised to release the essential oils and should not be shredded. Then rum is added and the mixture is briefly stirred to dissolve the sugar and to lift the mint leaves up from the bottom for better presentation. Finally, the drink is topped with crushed ice and sparkling soda water. Mint leaves and lime wedges are used to garnish the glass. The mojito is one of the most famous rum-based highballs. There are several versions of the mojito.", "id": 598633} {"src_title": "Středoevropský pohár", "tgt_title": "Mitropa Cup", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Tvůrcem soutěže byl Hugo Meisl. V její nejslavnější předválečné éře se jí účastnily nejlepší kluby ze čtyř zakládajících zemí: Československa (1927-39), Rakouska (1927-37), Maďarska (1927-40) a Jugoslávie (1927-28, 1937-40), později také z Itálie (1929-38), Švýcarska (1936-37) a Rumunska (1937-40). Ročník 1937 byl tedy jediným, v němž se utkávalo všech sedm zemí a naopak Maďarsko bylo jedinou zemí, která se účastnila všech ročníků. Celosvětově uznávanější název soutěže Mitropa Cup pochází z německého akronymu pro slovo \"Mitteleuropa\" (v českém překladu jako Střední Evropa). Středoevropský pohár se hrál vždy vyřazovacím způsobem na dva zápasy doma a venku. Prvních osm ročníků se hrálo s osmi účastníky, roku 1935 se počet navýšil na 16 (o rok později výjimečně dokonce na 20, hrálo se včetně předkola), ale poslední dva ročníky se po postupném anšlusu Rakouska, okupaci Čech a Moravy a odstoupení italských a švýcarských klubů opět snížil na 8. Z českých klubů vyhrála pohár třikrát Sparta Praha (1927, 1935 a 1964) a jednou Slavia Praha (1938). Ročník 1940, kterého se účastnily už jen tři země, nebyl dokončen. V letech 1941 - 1950 se nehrálo a obnovená poválečná soutěž už nikdy nezískala bývalou prestiž, zejména od vzniku PMEZ roku 1955 její význam upadal. Roku 1980 byla účast omezena jen na vítěze 2. ligy a rozpad bývalé Jugoslávie poté vedl k úplnému zrušení soutěže.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobnosti.", "content": "V den osmého výročí samostatného Československa, 28. října 1926, se na hřišti Slavie v Praze střetlo národní mužstvo s Itálií, kterou porazilo 3:1. Na stejné datum byla svolána i ustavující schůze Středoevropského poháru. Tím vyvrcholila jednání zahájená v květnu 1925 na pražském kongresu FIFA, kde se československá a rakouská strana dohodly na užších vzájemných stycích. Sekretáři fotbalových asociací Karel Petrů a Hugo Meisl se o Vánocích 1925 usnesli, že spolu s Maďarskem vytvoří tzv. středoevropský fotbalový blok. Od něj byl k založení Středoevropského poháru jen krůček. Čtvrtou zemí, která přislíbila, že vyšle v roce 1927 do prvního ročníku soutěže svá dvě klubová mužstva, byla Jugoslávie. Italové zatím zůstávali v pozadí. O dva roky později si s Jugoslávií vyměnili role, potom se jako šestá země přidalo Švýcarsko. Listina vítězů této soutěže se blýskala významnými jmény. Hned úvodní ročník vyhrála Sparta, zopakovala to v roce 1935. Dvakrát se mezi světovými válkami radovaly Austria Vídeň, FC Bologna, Ujpest Budapešť a Ferencváros Budapešť. Slavia dobyla pohár roku 1938, jednou patřil také vídeňskému Rapidu Vídeň a First Vienně. Československo-rakouské vztahy ale utržily vážnou ránu už v prvním ročníku. Sparta porazila v Praze Admiru Vídeň 5:1. V odvetě byl stejný stav už po hodině hry, jenomže ve prospěch vídeňského týmu. Sparťanům se zásluhou dvou gólů Veselého podařilo snížit na 3:5 a přece jen postoupit do druhého kola. Vídeňští diváci to nedokázali spolknout a při odchodu se vrhli na sparťanské fotbalisty. Těm se podařilo opustit stadión jen díky zásahu vídeňské policie. Situace se opakovala ve finále. V Praze Sparta rozdrtila pro změnu Rapid 6:2. Rakušanům se ve Vídní zdařil nástup a poměrně brzy vedli 2:0. Hráli však přehnaně tvrdě. Sparťané si to nedali líbit a obránce Perner byl vyloučen. Rapid měl velkou převahu, Pražané se však zdatně bránili a z protiútoku Silný snížil na 2:1. Opět to neunesli vídeňští fanouškové. A tak se musel Hugo Meisl, v tu dobu už svazový kapitán, Spartě omlouvat. Teprve lednová schůzka v roce 1928, čtvrt roku před plánovaným mezistátním zápasem Rakousko - Československo, vedla k usmíření. Své druhé vítězství v roce 1935 si Sparta opět musela protrpět. Semifinále s Juventusem Turín totiž rozhodla až ve třetím zápase na neutrálním hřišti v Basileji. Ve finále sice prohrála na hřišti Ferencvárose Budapešť 1:2, ale v odvetě si výhrou 3:0 pohár přece jen zajistila. Slávisté se z nejuznávanější evropské klubové trofeje těch let radovali až v roce 1938. Také oni ale předtím poznali, jak tato soutěž bolí. V roce 1932 porazili v semifinále Juventus 4:0 poté, kdy vyloučený Ital Cesarini nechtěl opustit hřiště, sudí zápas předčasné ukončil, ale pak vyzval oba celky, aby se na hřiště vrátily. Mělo to neblahou odezvu. Na nádraží v Turíně přivítala SK Slavia Praha palba citronů, rajčat a vajíček. Na stadión se museli propašovat postranním vchodem. Prostředí, v němž se odveta hrála, bylo ďábelské. Za stavu 2:0 pro Juventus zasáhli diváci brankáře Pláničku kamenem. Zápas se přerušil, slávisté odmítli pokračovat, a tak soutěžní komise \"Středoevropského poháru\" obě mužstva vyloučila. Tak se Bologna stala vítězem, aniž by musela nastoupit k finále. O šest let později Slavia s Bicanem v útoku rozstřílela každého soupeře, například Ambrosianu Milán (dnešní Inter Milán) zdecimovala 9:0. Ve finále na Strahově, kam se vešlo 45 tisíc diváků, však s Ferencvárosem pouze remizovala 2:2. Maďaři už se viděli potřetí vítězem. V odvetě se do soupeře pustili. Ale ten se obdivuhodně bránil, i když v jeho brance už nestál Plánička, zraněný na nedávném mistrovství světa ve Francii. Skvěle ho však zastoupil Bokšay, který ani jednou nelovil ze sítě. Naopak Vytlačil šokoval Budapešť nečekaným gólem, k němuž pak Šimůnek přidal druhý a Slavia mohla oslavovat. Zajímavou a diváky masově navštěvovanou soutěž přetrhla 2. světová válka. Po ní sice byla v roce 1955 obnovena, ale s příchodem Poháru mistrů evropských zemí ztrácela na významu a začátkem 90. let zanikla. Slavia - Újpest FC 4:0, 1. kolo", "section_level": 1}, {"title": "České kluby v poháru - podrobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "Újpest FC - Slavia 2:2, 1. kolo, odveta Slavia - SK Rapid Wien 2:2, semifinále SK Rapid Wien - Slavia 2:1, semifinále, odveta SK Admira Wien - Slavia 3:1, 1. kolo Slavia - SK Admira Wien 3:3, 1. kolo, odveta Juventus FC - Slavia 1:0, 1. kolo Slavia - Juventus FC 3:0, 1. kolo, odveta First Vienna FC - Slavia 3:2, semifinále Slavia - First Vienna FC 4:2, semifinále, odveta Újpesti FC - Slavia 5:1, finále Slavia - Újpest FC 2:2, finále, odveta Slavia - Ferencvaros TC 2:2, 1. kolo Ferencvaros TC - Slavia 1:0, 1. kolo, odveta Slavia - AS Roma 2:2, 1. kolo AS Roma - Slavia 2:1, 1. kolo, odveta Slavia - Admira Wien 3:0, 1. kolo Admira Wien - Slavia 1:0, 1. kolo, odveta Slavia - Juventus FC 4:0, semifinále Juventus FC - Slavia 2:0, semifinále, odveta, nedohráno, oba týmy vyloučeny ze soutěže Slavia - FK Austria Wien 3:1, 1. kolo FK Austria Wien - Slavia 3:0, 1. kolo, odveta Slavia - SK Rapid Wien 1:3, 1. kolo SK Rapid Wien - Slavia 1:1, 1. kolo, odveta Szeged FC - Slavia 1:4, 1. kolo Slavia - Szeged FC 0:1, 1. kolo, odveta Slavia - FK Austria Wien 1:0, čtvrtfinále FK Austria Wien - Slavia 2:1, čtvrtfinále, odveta FK Austria Wien - Slavia 5:2, čtvrtfinále, 3. zápas Ferencváros Budapešť - Slavia 5:2, 1. kolo Slavia - Ferencváros Budapešť 4:0, 1. kolo, odveta FK Austria Wien - Slavia 3:0, 2. kolo Slavia - FK Austria Wien 1:0, 2. kolo, odveta Slavia - Ferencváros TC 2:2, 1. kolo Ferencváros TC - Slavia 3:1, 1. kolo, odveta Beogradski ASK - Slavia 2:3, 1. kolo Slavia - Beogradski ASK 2:1, 1. kolo, odveta Slavia - AS Ambrosiana-Inter 9:0, čtvrtfinále AS Ambrosiana-Inter - Slavia 3:1, čtvrtfinále, odveta AC Genova 1893 - Slavia 4:2, semifinále Slavia - AC Genova 1893 4:0, semifinále, odveta Slavia - Ferencváros FC 2:2, finále Ferencváros FC - Slavia 0:2, finále, odveta Beogradski ASK - Slavia 3:0, 1. kolo Slavia - Beogradski ASK 2:1, 1. kolo, odveta Kladno - AS Ambrosiana-Inter 1:2 a 3:2", "section_level": 2}, {"title": "SK Kladno.", "content": "Kladno - Ferencváros Budapešť 0:6 a 4:1 Kladno - HAŠK Záhřeb 3:1 a 2:1 Kladno - Juventus Turín 2:4 a 1:2 Kladno - Udine 2:3 Kladno - LASK Linec 1:1 Kladno - Wiener Neustadt 5:0 Kladno - Bologna 1:2 a 0:1 SK Židenice – Rapid Vídeň 3:2 a 2:2", "section_level": 2}, {"title": "SK Židenice.", "content": "SK Židenice – Ferencváros Budapešť 4:2 a 1:6 SK Židenice – Lausanne Sports 5:0 a 1:2 SK Židenice - AS Ambrosiana-Inter 2:3 a 1:8 SK Židenice – Ferencváros Budapešť 3:1 a 0:3 Prostějov - Admira Wien 4:0 a 2:3", "section_level": 2}, {"title": "SK Prostějov.", "content": "Prostějov - Újpest FC 0:1 a 0:2 Prostějov - Grasshoppers Zurich 3:4 a 2:2 Bologna - ÚDA Praha 2:4 a 0:3, čtvrtfinále", "section_level": 2}, {"title": "Dukla Praha.", "content": "ÚDA Praha - Slovan Bratislava 0:0, 2:2 a 2:1, semifinále Vörös Lobogó - ÚDA Praha 6:0 a 2:1, finále Vasas Budapešť - ÚDA Praha 2:0 a 2:2, čtvrtfinále Crvena zvezda Bělehrad - Dukla Praha 1:1, 1:1 a 1:0 RH Brno – Salgótarjáni BTC 3:0 a 1:3", "section_level": 2}, {"title": "Rudá hvězda Brno.", "content": "Vojvodina Novi Sad – RH Brno 0:0 a 0:0, losem RH Brno Tatran Prešov – RH Brno 0:0 a 0:3 Crvena zvezda Bělehrad – RH Brno 4:1 a 3:2", "section_level": 2}], "src_summary": "Středoevropský pohár, někdy také nazývaný Mitropa Cup, byl významnou fotbalovou soutěží v meziválečném období a období krátce po 2. světové válce.", "tgt_summary": "The Mitropa Cup, officially called the La Coupe de l'Europe Centrale or Central European Cup, was one of the first international major European football cups for club sides. It was conducted among the successor states of the former Austria-Hungary. After World War II in 1951 a replacement tournament named \"Zentropa Cup\" was held, but just for one season, the Mitropa Cup name was revived, and again in 1958 the name of the tournament changed to \"Danube Cup\" but only for one season. The tournament was discontinued after 1992. The most successful club is Vasas with six titles.", "id": 1494091} {"src_title": "Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné", "tgt_title": "Missionary Oblates of Mary Immaculate", "src_document": [{"title": "Vznik řádu.", "content": "Obláti jsou součástí katolické církve, jejichž specialitou jsou mise, působení na místech, kde kněží nejsou. Založil ji po napoleonských válkách francouzský šlechtic Evžen de Mazenod a vytknul jí ideu „šířit poselství Krista mezi těmi, kteří po zvratech doby zůstali bez pastýřů“. Roku 1826 papež Lev XII. kongregaci potvrdil vytvořená pravidla. Roku 1845 vyslali první misie do Kanady, na Cejlon a do Jižní Afriky.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Obláti nejsou specialisty na jeden určitý druh pastorace nebo jednu konkrétní skupinu lidí. Je sice pravda, že se kongregace již od samých počátků věnovala především práci s mládeží, hlásání lidových misií, apoštolátu u chudých a opuštěných a postupem času se z nich stali i misionáři ad gentes, ale v současnosti působí ve světě také jako faráři, správci poutních míst. Angažují se v oblasti spravedlnosti, míru a integrity stvoření, pracují s imigranty a romským etnikem.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky OMI v českých zemích.", "content": "Kongregace oblátů Panny Marie Neposkvrněné (OMI) se v Čechách usadila v roce 1911, po vzniku Československa založila samostatnou provincii. Působilo zde, zejména v Sudetech, osm kněží. Jejich centrem byl konvent v Teplé. V Kájově u Českého Krumlova fungoval jejich juniorát a noviciát. Po vyhnání Němců po skončení II.světové války provincie přestala fungovat a formálně zanikla úmrtím P. Jana Václava Straky roku 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Nová historie.", "content": "V roce 1991 se vrátil z 43letého působení v Africe pater Zdeněk Čížkovský, aby zde činnost provincie obnovil. Pracoval jako farář v Kroměříži, kde obláti dostali přidělenou farnost Blahoslavané Panny Marie, později i v Klokotech. V současné době působí v Česku dvě komunity oblátů a to v Plasích a Klokotech.", "section_level": 1}, {"title": "Mládež.", "content": "Součástí oblátské rodiny jsou od samého počátku také společenství mladých. V naší provincii jde především o německé OMI-Jugend a český OMIGang. Společenství mládeže OMIGang se začalo vytvářet kolem oblátské komunity v Plasích (plzeňská diecéze) v r. 2011. Nejprve šlo o nepravidelná setkání několika mladých lidí z oblátských farností kolem Plas a Manětína, brzy se ale přidalo i pár středoškoláků a vysokoškolských studentů z Plzně a postupem času se společenství rozrostlo i o zástupce z Moravy: Brna a Kroměříže. Pořádaly se první OMITreffingy (pravidelná víkendová setkání v Plasích), k nim se záhy přidaly OMILuftingy (víkendová setkání s pracovně-duchovní náplní sloužící k „proluftování“ zanedbaných a opuštěných kostelů a jiných objektů), kterých se dodnes účastní i studenti našeho spřáteleného Stojanova gymnázia na Velehradě. Časem, když se mezi členy OMIGangu upevnily vztahy a vytvořilo se pevnější jádro, se začalo společenství více otevírat navenek, zvát další mladé lidi ke sdílení a vytvářet svůj vlastní apoštolát.", "section_level": 1}, {"title": "KVS.", "content": "Komunita Vtěleného Slova, tedy KVS je odpověď na potřebu silné zkušenosti komunitního evangelního života, kterou někteří čeští obláti zakusili v italském „Centro giovanile“ v Marinu nedaleko Říma. V r. 2012 se tedy po vzoru této italské oblátské zkušenosti vytvořilo společenství mladých mužů, kteří se rozhodli udělat zkušenost společného žití evangelia ve všednosti obyčejného života. Společně s obláty v Plasích bydlí, společně pracují, společně uklízí, vaří, perou, modlí se, společně studují…", "section_level": 1}, {"title": "Oblátští asociovaní.", "content": "Životní cesta a odkaz svatého Evžena neoslovuje jen řeholníky nebo ty, kteří hledají své životní povolání. Evženova láska k Bohu a k církvi má velkou inspirativní sílu i pro lidi, kteří žijí v rodinách a chodí do běžných zaměstnání. Tito lidé vytvářejí společenství tzv. oblátských asociovaných. Spojují se se společenstvím oblátů a oblátek slibem, ve kterém se vyznávají ze svého vztahu k Ježíši Kristu a k jeho církvi a ve kterém vyjadřují svou touhu být živými svědky Boží bezpodmínečné lásky k lidem ve svých rodinách, v církvi i mimo ni, ale zejména vůči lidem, kteří mají největší důvod o této lásce pochybovat, totiž vůči lidem vyloučeným na okraj lidské a církevní společnosti. Tento slib mohou každoročně obnovovat. Ke společenství asociovaných patří staří i mladí, svobodní i zadaní, lidé z měst i z vesnic, studovaní i nestudovaní. Schází se v regionálních skupinách. Dvakrát ročně pak mají příležitost setkat se se všemi ostatními asociovanými z Česka a z Německa (na tzv. Eugen-Meetingu a podzimním výročním setkání). Základem setkání je lidské společenství, nechybí ani duchovní program. Prvních 17 laiků složilo slib v únoru roku 2004. Dnes je jich přes osmdesát, regionálních skupin je v současnosti sedm: pět v Německu (sasko-srbská skupina, skupina z Burlo, hünfeldská skupina, jihoněmecká skupina a tzv. mladí asociovaní z celého Německa) a dvě v Česku. K původní skupině českých asociovaných scházejících se již tradičně kolem oblátské komunity v Táboře - Klokotech se čerstvě přidala i skupina sedmi mladých asociovaných navázaná na komunitu plaskou (první asociace: 1. říjen 2016). Mladí asociovaní, neboli Maso, jak si ve zkratce říkají, se pravidelně scházejí ke společnému sdílení a prohlubování života v charismatu sv. Evžena. Mají na starosti několik evangelizačních projektů a kromě toho se také snaží o mezinárodní propojení s dalšími členy oblátské rodiny po celém světě, především v rámci naší Středoevropské provincie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné (OMI) jsou misijním řeholním společenstvím kněží a bratří uprostřed katolické církve. Jejich hlavním posláním je hlásat radostnou zvěst lidem, kteří o Ježíši Kristu a jeho evangeliu ještě neslyšeli, nebo těm, ke kterým obvyklá pastorace Církve nedosahuje. Tuto svou misii - poslání uskutečňují v apoštolských komunitách a v úzké spolupráci s laiky, kteří jsou považováni za partnery v evangelizaci.", "tgt_summary": "The Missionary Oblates of Mary Immaculate (OMI) is a missionary religious congregation in the Catholic Church. It was founded on January 25, 1816, by Saint Eugène de Mazenod, a French priest born in Aix-en-Provence in the south of France on August 1, 1782. The congregation was given recognition by Pope Leo XII on February 17, 1826. The congregation is composed of priests and brothers usually living in community; oblate means a person dedicated to God or God’s service. Their traditional salutation is \"Laudetur Iesus Christus\" (\"Praised be Jesus Christ\"), to which the response is \"Et Maria Immaculata\" (\"And Mary Immaculate\"). In 2016, there were 3,924 members.", "id": 2217714} {"src_title": "Pověst", "tgt_title": "Legend", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Ve světové folkloristice je dlouhodobě užíváno rozdělení pověstí na tyto druhy: V české a slovenské folkloristice se tradičně používalo dělení na pověsti v užším slova smyslu, které zahrnovali pověsti místní a historické, a na takzvané pověrečné povídky, odpovídajícím pověstím démonologickým. Bez ohledu na způsob třídění pověstí však dochází k překrývání druhů.(", "section_level": 1}, {"title": "Démonologické pověsti.", "content": "Démonologické pověsti či pověrečné povídky vypráví o setkání s nadpřirozenými silami, zpravidla vzbuzujícími bázeň. Mívají často podobu memorátu, ale zároveň se vyznačují ustáleným syžetem podobně jako pohádky. Mezi démonologické pověsti patří i některé městské legendy, například o setkání s mimozemšťany.", "section_level": 2}, {"title": "Historické pověsti.", "content": "Historické pověsti vypráví o dějinných událostech a postavách, ale fakta přizpůsobují lidové mentalitě, vyloučeny nejsou ani nadpřirozené motivy.", "section_level": 2}, {"title": "Etiologické pověsti.", "content": "Etiologické pověsti vysvětlují původ objektů či jevů. Řadí se mezi ně například:", "section_level": 2}, {"title": "Místní pověsti.", "content": "V Místní pověsti se vypráví o určitém místě a lze je řadit podle tématu do výše uvedených druhů.", "section_level": 2}, {"title": "Legendární pověsti.", "content": "Legendární pověsti vypráví o světcích či sakrálních stavbách. Ač jsou spjaty s působením křesťanských církví pronikali do nich často lidové motivy.(Luffer, s. 9)", "section_level": 2}, {"title": "Městské pověsti.", "content": "Městské či současné pověsti (z anglického \"urban\"/\"contemporary legend\") představují různorodou skupinu vyprávění, která nevznikla v kultuře lidové, ale současné. Často splývají s fámami a hoaxy.", "section_level": 2}, {"title": "Forma.", "content": "Pověst je ústní útvar s vysokou variabilitou, která umožňuje přizpůsobení prostředí a podmínkám. Zpravidla je krátká, ale může mít podobu vyprávění s více epizodami. Typický je odkaz na skutečnou osobu, která pověst původně vyprávěla či byla dokonce účastníkem vyprávěného děje, což má potvrzovat věrohodnost pověsti. Časté je opakování určitých slov pro zvýšení expresivnosti, hyperbolizace nebo archaismů, kterým vypraveč nerozumí, ale slyšel je když mu byla pověst vyprávěna. Typická jsou také ustálená slovní spojení, především při užití přímé řeči. Živý přednes umožňuje také odlišení řeči nadpřirozených bytostí, například zvýšením hlasu či šišláním. Při sbírání pověstí byl na jejich formu oproti obsahu kladen velmi malý důraz, a často se jednalo pouze o zapsání několika stručných vět, které byly případně použity pro převyprávění příběhů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj zaznamenávání pověsti a názory na ně.", "content": "Pověsti zaznamenávali již od počátku literárního vývoje kronikáři a legendisté. Mezi nejoblíbenější pověsti 14. až 17. století patřily pověsti erbovní (např. Kronika o Bruncvíkovi, zpracovaná později jako knížka lidového čtení), které mezi lidmi zpopularizoval kronikář Dalimil a později Václav Hájek z Libočan. Zvláště Hájek z Libočan, jehož kronika pronikla do širokých lidových vrstev, je znám svými svéráznými přístupy k historickým faktům. Ze smyšlenek a nepodložených pověstí ho v 18. století usvědčil P. Gelasius Dobner, který věnoval své životní dílo kritickému vyvracení Hájkových historických polopravd a lží v 6dílném komentovaném vydání Hájkovy kroniky. Osvícenství obecně mělo k pověstem negativní postoj a všemožní osvícenci se snažili pověsti objasňovat v realistickém duchu a bojovat tak proti pověrčivosti lidu. Představitelé romantismu měli na problematiku zcela opačný názor. Chápali význam pověstí jako svědectví lidové paměti o dějinných událostech a povýšili je na významného činitele národního uvědomění. V prvních dvou desetiletích 19. století byla po písni a pohádce pověst v největším zájmu obrozenců a badatelů. V českých zemí mezi význačné sběratele pověstí patří August Sedláček a Alois Jirásek, autor Starých pověstí českých.", "section_level": 1}, {"title": "České pověsti.", "content": "Nejstarší české pověsti lze nalézt v Kristiánově legendě z konce 10. století a Kosmově kronice z počátku 12. století. Jejich motivy byly rozvíjeny v dílech pozdějších jako je Dalimilova kronika z počátku 14. století a Hájkově kronice z poloviny 16. století, kde se objevovali také pověsti nové. Na konci 19. století získaly tyto příběhy kanonickou podobu vydáním Starých pověsti českých Aloise Jiráska. Významnou sbírkou českých pověstí je veršovaná sbírka Kytice Karla Jaromíra Erbena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pověst je epický útvar lidové slovesnosti, obvykle definovaný jako krátké, fantasticky zabarvené vyprávění s reálnou motivací, které se odehrává v historickém čase a o jehož pravdivosti jsou vypravěč i posluchači přesvědčeni. Ač není tato charakteristika zcela přesná, umožňuje postihnout její klíčová kritéria. Akademicky se pověstmi zabývá především folkloristika. Ve své původní podobě je pověst kromě samotného obsahu vyprávění charakteristická osobností vypravěče, posluchačů, situací, při které je vyprávěna, a je doprovázena mimikou, změnami hlasu, dotazy posluchačů a projevy jejich emocí. Jako legenda se v českém odborném diskursu označuje církevní vyprávění o světcích, ale v běžném jazyce jsou pověst a legenda synonyma. Českému pověst také odpovídá anglické \"legend\", francouzské \"légende\" a německé \"Legende\". Úzce souvisí také s pohádkou, která však není chápána jako pravdivé vyprávění, a mýtem.", "tgt_summary": "A legend is a genre of folklore that consists of a narrative featuring human actions perceived or believed both by teller and listeners to have taken place within human history. Narratives in this genre may demonstrate human values, and possess certain qualities that give the tale verisimilitude. Legend, for its active and passive participants, includes no happenings that are outside the realm of \"possibility,\" but may include miracles. Legends may be transformed over time, in order to keep them fresh, vital, and realistic. Many legends operate within the realm of uncertainty, never being entirely believed by the participants, but also never being resolutely doubted. The Brothers Grimm defined \"legend\" as \"folktale historically grounded\". A modern folklorist's professional definition of \"legend\" was proposed by Timothy R. Tangherlini in 1990: Legend, typically, is a short (mono-) episodic, traditional, highly ecotypified historicized narrative performed in a conversational mode, reflecting on a psychological level a symbolic representation of folk belief and collective experiences and serving as a reaffirmation of commonly held values of the group to whose tradition it belongs.", "id": 2400691} {"src_title": "Rudolf Slánský", "tgt_title": "Rudolf Slánský", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a působení v meziválečné ČSR.", "content": "Narodil se v roce 1901 v Nezvěsticích na Plzeňsku, v rodině židovského obchodníka Šimona Slánského, v rodině, která netrpěla chudobou. Absolvoval gymnázium v Plzni. Hned po konci první světové války odešel do Prahy. Začal se stýkat s levicově zaměřenými intelektuály. V roce 1921 se od Československé sociálně demokratické strany dělnické odtrhlo tvrdé levicové jádro a vytvořilo Komunistickou stranu Československa. Téhož roku se členem strany stal Slánský. V roce 1929 na V. sjezdu KSČ získalo moc stalinistické jádro kolem Klementa Gottwalda, stranu opustila velká část zakládajících členů a následné volby skončily pro KSČ výraznou ztrátou. Avšak Slánskému se tak otevřela cesta k moci a velice rychle začal stoupat ve stranických funkcích nahoru. V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění ČSR za KSČ. V poslanecké sněmovně zasedal až do rozpuštění komunistické strany v prosinci 1938.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v odboji za druhé světové války.", "content": "Po Mnichovské dohodě v roce 1938 odjel s manželkou Josefou a synem Rudolfem do Moskvy. Bratr Richard Slánský přečkal válku v Londýně. Ostatní Slánského příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Slánský po svém příjezdu do Moskvy začal pracovat ve vysílání moskevského rozhlasu pro Československo. V letech 1941–1942 prožil německý útok na Moskvu. V této době se seznámil s mnoha mocnými komunistickými hodnostáři i s brutalitou, která zde panovala. V roce 1943 byla v Moskvě unesena jeho dcera Naděžda. Dodnes se neví, proč se tak stalo. S jistotou je známo pouze to, že už nikdy svou dceru neviděl. Stal se zplnomocněncem československé strany na frontě, organizoval politické přednášky československým partyzánům. Za Slovenského národního povstání v roce 1944 byl letecky dopraven z Moskvy na letiště Tri Duby na Slovensku. Spolu s Janem Švermou působil ve štábu povstalců jako komunistický delegát.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol politické kariéry 1945–1951.", "content": "Po válce se ještě v roce 1945 zapojil do vysoké politiky a v následujících šesti letech patřil po Klementu Gottwaldovi k nejmocnějším mužům KSČ. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. V období duben 1945 – listopad 1951 byl členem předsednictva ÚV KSČ, od roku 1945 až do září 1951 byl i členem sekretariátu ÚV KSČ. V roce 1947 a znovu od ledna do srpna 1951 zastával stranický post člena politického sekretariátu ÚV KSČ. Od května 1949 do září 1951 kromě toho vykonával funkci člena organizačního sekretariátu ÚV KSČ, předtím v roce 1948 byl členem politické komise předsednictva ÚV KSČ a užšího předsednictva ÚV KSČ. Hlavním jeho stranickým postem v tomto období ale byla funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kterou zastával od dubna 1945 až do září 1951. Trvale zasedal v nejvyšším zákonodárném sboru. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za komunisty. Ve volbách roku 1948 se stal za KSČ poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji Plzeň. Zde setrval do své rezignace v listopadu 1951. Pak ho jako náhradník vystřídal Josef Kestler. Během únorového převratu v roce 1948 převzala KSČ veškerou moc v zemi a eliminovala opozici. On sám v něm působil jako jeden z hlavních organizátorů komunistického teroru. V roce 1951 ještě v období září – listopad zastával post náměstka předsedy vlády (vicepremiéra) ve vládě Antonína Zápotockého. Pak jeho kariéra nabrala strmý pád.", "section_level": 2}, {"title": "Slánského proces.", "content": "Po neúspěšném pokusu SSSR zasahovat do politiky nově vzniklého Izraele zaujal SSSR a potažmo celý východní blok proarabskou a antisionistickou politiku. Tento fakt ovlivnil výběr obžalovaných v tzv. „procesu se Slánským“. Dne 23. listopadu 1951 v pozdních večerních hodinách byl zadržen a předán do ruzyňské věznice. Dožadoval se setkání s Gottwaldem, ale nebylo mu vyhověno. Koncem ledna 1952 se pokusil oběsit. O sebevraždu se neúspěšně pokusil ještě jednou, když hlavou narážel o topení. Celkově bylo obžalováno v procesu 14 lidí, většinou vysoce postavených členů KSČ. Drtivá většina byla židovského původu (společně s ním např. Artur London, Vavro Hajdů, Eugen Löbl, Rudolf Margolius, André Simone, Otto Fischl). Všichni věznění se museli naučit nazpaměť výpověď, kterou před Státním soudem doslova zopakovali. Hlavním žalobcem tohoto největšího vykonstruovaného procesu v českých dějinách byl Josef Urválek; Slánského advokátem se stal Vladimír Bartoš, který byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Slánský byl obžalován ze špionáže, velezrady, sabotáže a z prozrazení vojenského tajemství. Ke všem obviněním se přiznal, přiznání však bylo vynucené mučením. Celkově bylo odsouzeno ke smrti oběšením 11 z celkových 14 obžalovaných. Slánského žádost o milost byla prezidentem Gottwaldem odmítnuta. Společně s ostatními odsouzenými byl popraven oběšením 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. Popravení byli zpopelněni v lednu 1953, a jejich popel byl údajně vysypán na silnici někde severně od Prahy. Soud Slánského rehabilitoval v roce 1963, KSČ v roce 1968. V roce 2018 bylo oznámeno, že insolvenčním správcem bylo v zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech nalezeno 20 skladových beden s filmovým materiálem. Podle zběžného prohlédnutí se jedná o záznam procesu se Slánským, který zde byl patrně ukryt brzy po sametové revoluci a o jehož existenci se pouze spekulovalo. Materiály převzal Národní filmový archiv (NFA). Nalezené filmové materiály dále putovaly z NFA do Národního archivu, zvukové magnetické pásy byly předány Českému rozhlasu a tam zdigitalizovány. Tyto kopie byly zveřejněny na webových stránkách stanice Český rozhlas Radiožurnál. Co se bude dít s filmovým materiálem, je momentálně nejisté. Původně na jeho rekonstrukci slíbil peníze ministr kultury Ilja Šmíd, po přesunu jsou však již pod správou ministerstva vnitra v již zmíněném Národním archivu.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Otec Šimon Slánský (1870–1943) zahynul v Terezíně; obětmi holocaustu byla i matka Rudolfa Slánského, bratři Zdeněk (1907–1945) a Josef, strýc MUDr. Siegfried (Vítězslav) Slánský (1873–1942) a teta Matylda. Manželka Josefa, rozená Hašková (1913–1995) po sametové revoluci vydala knihu vzpomínek s názvem \"Zpráva o mém muži\". Slánského syn Rudolf Slánský mladší byl aktivní disident, signatář Charty 77. Po sametové revoluci byl československým velvyslancem v Rusku a do roku 2004 českým velvyslancem na Slovensku. Dcera Marta (*1949) byla v dětství s matkou a bratrem internována na Bruntálsku. Roku 1996 založila realitní kancelář.", "section_level": 1}, {"title": "Obraz Rudolfa Slánského ve filmu.", "content": "Po roce 1989 vzniklo několik filmů, které se zabývaly obdobím 1945 - 1953, které bylo klíčové jak pro stranu, ve které hrál Rudolf Slánský významnou roli, tak pro Rudolfa Slánského samotného. Interpreti: Herec David Novotný později charakterizoval Rudolfa Slánského takto: „\"Kovaný komunista, ale něco schovával, i zrzavé vlasy si barvil načerno. Jeho ambice jsem nerozluštil, třeba mu vyhovovalo být aktivní dvojka po Klemovi. Ale nikdo z nich není bodrý tatík, připomínají mafiány v plném nasazení. S ničím se nemažou, vědí, že se upatlají od krve a je jim to fuk.\"“", "section_level": 2}], "src_summary": "Rudolf Slánský (31. července 1901 Nezvěstice – 3. prosince 1952 Praha) byl československý komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník ÚV KSČ (1945–1951). Popraven byl v rámci politických procesů počátkem 50. let 20. století.", "tgt_summary": "Rudolf Slánský (31 July 1901 – 3 December 1952) was a leading Czech Communist politician. Holding the post of the party's General Secretary after World War II, he was one of the leading creators and organizers of Communist rule in Czechoslovakia. After the split between Josip Broz Tito of Yugoslavia and Soviet premier Joseph Stalin, the latter instigated a wave of \"purges\" of the respective Communist Party leaderships, to prevent more splits between the Soviet Union and its Central European \"satellite\" countries. In Czechoslovakia, Slánský was one of 14 leaders arrested in 1951 and put on show trial \"en masse\" in November 1952, charged with high treason. After eight days, 11 of the 14 were sentenced to death. Slánský's sentence was carried out five days later.", "id": 1518689} {"src_title": "Metafikce", "tgt_title": "Metafiction", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Jedná se o literární postup, kdy dílo (nejčastěji za pomoci vypravěče) vědomě odkazuje na umělou, literární povahu sebe sama pomocí odchýlení se od beletristických konvencí a vypravěčských technik. Dílo tak sebereflexivně poukazuje na to, že je lidským výtvorem, a nutí čtenáře zamýšlet se nad vztahem mezi realitou a fikcí – můžeme tedy mluvit o specifickém druhu metatextovosti. (Nezapomínejme však, že sebereflexe je rys typický pro uměleckou literaturu obecně – známe jej např. z romantismu: romantický autor své dílo žije, a vlastní život naopak formuluje jako dílo). Metafikce je nejčastěji spojována s modernistickou a postmodernistickou literaturou, můžeme ji však naléz již např. v \"Tisíci a jedné noci\" (9. st.) či v Chaucerových \"Povídkách canterburských\" (14. st.). V 50. letech 20. st. vytvořilo několik francouzských spisovatelů žánr, který je označován jako nouveau roman. Tyto „nové romány“ byly charakteristické svým překrucováním žánrových i stylistických pravidel a často obsahovaly metafikční postupy. V 60. letech 20. st. se metafikce dostala do popředí díky dílům jako \"Ztracen v panoptiku: Fikce pro tisk, zvukový pásek, živý hlas\" Johna Bartha, \"Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí\" Kurta Vonneguta či \"Dražba série č. 49\" Thomase Pynchona. Poprvé použil označení „Metafikce“ William H. Gass v eseji \"Philosophy and the Form of Fiction\". Na rozdíl od antirománu či antifikce je metafikce výhradně „fikcí o fikci“. tj. fikce, která vědomě reflektuje sama sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Metafikční postupy.", "content": "Díky volné definici není možné vypsat kompletní seznam metafikčních postupů, shrnujeme alespoň ty nejznámější:", "section_level": 2}, {"title": "Metafikce jako literární žánr.", "content": "V případě, že přítomnost metafikčních prvků je to, co činí konkrétní dílo sevřeným textem, mluvíme obvykle o metafikci ve smyslu literárního žánru. Takové užití metafikce je typické pro postmodernistickou literaturu. Hranice mezi metafikcí jakožto jedním z motivů díla a metafikcí jakožto žánrotvorným prvkem je rozvolněná, což vede k poněkud vágnímu užívání termínu metafikce a často může být předmětem sporu, v kterém smyslu by se ho u konkrétního díla mělo užívat. Ačkoliv jsou známé i kratší metafikční prózy (stejně jako přesahy do jiných literárních druhů) – učebnicovým příkladem jsou Borgesovy povídky -, plné rozvinutí metafikčních postupů umožňuje především román, proto často díla reprezentující metafikci jakožto žánr označujeme termínem metaromán (starší ekvivalenty jsou „autotematický román“ či „sebereflexivní román“)", "section_level": 1}], "src_summary": "Metafikce (z řeckého \"metá\": uprostřed, mezi; [vzadu] za; po; a řeckého \"fictio\": tvoření, utváření) neboli „fikce nad fikcí“ či „fikce o fikci“; Pojem zcela nahradil dřívější, úžeji pojaté termíny „self-conscious narration“ a „fikční ironie“", "tgt_summary": "Metafiction is a form of fiction that emphasizes its own constructedness in a way that continually reminds the reader to be aware that they are reading or viewing a fictional work. Metafiction is self-conscious about language, literary form, and storytelling, and works of metafiction directly or indirectly draw attention to their status as artifacts. Metafiction is frequently used as a form of parody or a tool to undermine literary conventions and explore the relationship between literature and reality, life, and art. Although metafiction is most commonly associated with postmodern literature that developed in the mid-20th Century, its use can be traced back to much earlier works of fiction, such as Geoffrey Chaucer's \"Canterbury Tales\" (1387), Miguel de Cervantes's \"Don Quixote\" (1605), Laurence Sterne's \"The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman\" (1759), William Makepeace Thackeray's \"Vanity Fair\" (1847), as well as more recent works such as Douglas Adams' \"The Hitchhiker's Guide to the Galaxy\" (1979) and Mark Z. Danielewski's \"House of Leaves\" (2000). Metafiction, however, became particularly prominent in the 1960s, with authors and works such as John Barth's \"Lost in the Funhouse\", Robert Coover's \"The Babysitter\" and \"The Magic Poker\", Kurt Vonnegut's \"Slaughterhouse-Five\", John Fowles' \"The French Lieutenant's Woman\", Thomas Pynchon's \"The Crying of Lot 49\" and William H. Gass's \"Willie Master's Lonesome Wife\".", "id": 371740} {"src_title": "Den daňové svobody", "tgt_title": "Tax Freedom Day", "src_document": [{"title": "Metodiky výpočtu.", "content": "Koncept dne daňové svobody vytvořil floridský podnikatel Dallas Hostetler již v roce 1948, avšak metodika jeho výpočtu, zejména používaných vstupních dat, není dnes jednotná. Rozdíl těchto dvou v ČR používaných způsobů výpočtu tedy je v tom, že Liberální institut porovnává výdaje státu oproti domácímu produktu, kdežto Deloitte naopak příjmy státu oproti národnímu důchodu. Národní důchod nezapočítává příjmy nerezidentních fyzických a právnických osob, tedy zahraničních pracovníků a firem na území ČR. Tak vzniká největší rozdíl mezi oběma metodami.", "section_level": 1}, {"title": "Konkrétní data.", "content": "V roce 2012 byl v Česku den daňové svobody 9. června, náklady veřejných rozpočtů Češi uhradili během 160 dnů – dle výpočtů Liberálního institutu. V roce 2013 u nás den daňové svobody připadl podle výpočtů Liberálního institutu na 11. června. V roce 2014 podle podle výpočtů stejnojmenného portálu \"Den daňové svobody\" (napojeného na Liberální institut a Centrum ekonomických a tržních analýz CETA) nastal o den dříve než rok předešlý: 10. června. Ovšem podle metodiky Patrie se předpokládá až 27. června, takže by občan na stát pracoval bez tří kalendářních dnů celou polovinu roku (přesně se to ukáže až zpětně v roce 2015, podle revize skutečných výdajů státu za rok 2014). Na den daňové svobody podle výpočtů Patrie odkazují například Svobodní rozdáváním novinové přípomínky toho faktu v ulicích obcí po celé ČR. V USA pro rok 2014 spočítali celkový den daňové svobody na 21. duben 2014, ovšem každý dílčí stát má svůj: od 30. března v Louisianě až po 9. května v New Jersey a Connecticutu. Podle tohoto výpočtu na daních američané zaplatí více než utratí za jídlo, oblečení a bydlení dohromady. V roce 2017 Liberální institut vypočítal den daňové svobody na 29. května. Pro rok 2018 vypočítal Liberální institut den daňové svobody na 22. května V roce 2019 byl v Česku den daňové svobody 28. května, na zajištění příjmů veřejných rozpočtů resp. na pokrytí jejich výdajů tak Češi museli pracovat 148 dní. V roce 2020 je v Česku den daňové svobody 24. června, na zajištění příjmů veřejných rozpočtů resp. na pokrytí jejich výdajů tak Češi museli pracovat 175 dní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Den daňové svobody představuje pomyslnou hranici, která rozděluje kalendářní rok do dvou období. V prvním období vydělávají daňoví poplatníci na pokrytí výdajů vlády a ostatních institucí státu. Teprve až o penězích, které vydělají počínaje dnem daňové svobody (včetně), rozhodují svobodně oni sami.", "tgt_summary": "Tax Freedom Day is the first day of the year in which a nation as a whole has theoretically earned enough income to pay its taxes. Every dollar that is officially considered income by the government is counted, and every payment to the government that is officially considered a tax is counted. Taxes at all levels of government – local, state and federal – are included.", "id": 1916612} {"src_title": "Angelo d'Arrigo", "tgt_title": "Angelo d'Arrigo", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Angelo d'Arrigo byl synem francouzské matky a italského otce. Když ve věku 6 let pozoroval rogalo, bylo pro něj jasné, že musí ovládnout umění letu. Absolvoval sportovní studium na „Université du Sport de Paris“. Nejdřív pracoval v sicilské Catánii jako učitel lyžovaní, horský vůdce a instruktor létání na rogalu a na padákovém kluzáku. S rogalem létal výše, dále a déle než kterýkoliv člověk předtím. Stal se dvojnásobným mistrem světa v extrémním létání a byl vítězem mnoha leteckých soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "»Metamorfóza«.", "content": "Po nárazu do vedení vysokého napětí (20 000 V) si následkem tvrdého přistání zlomil páteřní obratel. 6 měsíců byl od pasu dolů ochrnutý a nevěděl, zda bude ještě někdy chodit. Tato nehoda změnila jeho postoj k létání. Po rehabilitaci se pokoušel co nejvěrněji napodobit let ptáků. To znamenalo šikovné, instinktivní a maximální využití termiky a vzdušných proudů bez technické pomoci. Tento nový začátek od roku 2000 nazval Metamorfóza - přeměna člověka na člověka ptačího. D'Arrigo odpozoroval od ptáků, jak vycítí vzdušné proudy. K nacvičení tohoto instinktivního chování využil extrémních větrných poměrů nad Etnou. V roce 2001 se mu podařil spolu se sokolem stěhovavým jménem Nike fantastický přelet přes Saharu a Středozemní moře až na Sicílii. D'Arrigo změnil i svůj životní cíl - své letecké umění věnoval většinou k zachovaní ptačích druhů zapsaných na červenou listinu ohrožených druhů. V létě roku 2003 letěl se svým ultralehkým letadlem před hejnem divých hus (lat. \"Gruidae\") z polárního kruhu až ke Kaspickému moři, čímž chtěl tomuto ohroženému druhu stěhovavých ptáků ukázat novou cestu. Aby s ním husy letěly, natáhl si přes ramena ptačí masku. Jeho další ambicí bylo postavení létajícího modelu, který koncipoval Leonardo da Vinci roku 1510. Ve spolupráci s architekty a mnohými inženýry použil na výstavbu modelu hliníkové trubky pro kostru a látku z umělých vláken na plachty. Test ve vzdušném tunelu potvrdil schopnost modelu létat. Se dvěma nepálskými stepními orly Chumi a Gaijy z londýnské a moskevské ZOO trénoval dva roky na Etně, aby se připravil na přelet přes Himálaj. Extrémní chlad až do -50 °C, nedostatek kyslíku, vzestupné větry na Mount Everestu a jet streamu, vzdušný proud skoro ve výšce 9000 m s rychlostí až do 200 km/h, zvládl D'Arrigo v roce 2004 díky precizní přípravě. Stal se tak prvním a zatím i jediným člověkem, který přeletěl Mount Everest na rogale. Spolu se dvěma kondory velkými přeletěl začátkem roku 2006 ve výšce 9 100 m Aconcaguu a vulkán Tupungato v Andách a dosáhl tak výškového rekordu s rogalem. Pro tento projekt si nechal na sebe přivyknout dvě kondoří mláďata od jejich vylíhnutí a strávil s nimi první dva měsíce ve dne v noci. Po přivyknutí oba ptáky vypustil do volné přírody, protože kondor je také ohrožený druh.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Angelo d'Arrigo zemřel 26. března 2006 v 11:30 při letecké přehlídce v italském městě Comiso na Sicílii na zrušené vojenské základně. Spolu s bývalým pilotem F-104 italských vzdušných sil a zkušebním pilotem firmy Sky Arrow (Triest), generálem Guilim De Marchisem se zřítili v dvoumístném ultralehkém letadle typu Sky Arrow 650TNT z výšky 150 m do olivového háje. Oba piloti, kteří patřili k nejzkušenějším pilotům lehkých letadel, zemřeli na místě. Státní zástupce města Ragusa nařídil ke zjištění příčin havárie vyšetřování. Po D'Arrigovi zůstala manželka a dvě děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Angelo d'Arrigo (3. duben 1961, Paříž – 26. března 2006, Comiso, Itálie) byl italský znalec ptáků, pilot rogala a padákového kluzáku (padáku). Proslavil se hlavně famózními projekty, při kterých doprovázel hejna ptáků se svým ultralehkým letadlem, překonal Himálaj s rogalem, přeletěl Andy s kondory velkými, a spolu se sokolem stěhovavým přeletěl Saharu a Středozemní moře.", "tgt_summary": "Angelo d'Arrigo (April 3, 1961 – March 26, 2006) was an Italian aviator who held a number of world records in the field of flight, principally with microlights and hang gliders, with and without motors. He has been referred to as the \"Human Condor\".", "id": 1007408} {"src_title": "Moodle", "tgt_title": "Moodle", "src_document": [{"title": "Etymologie názvu.", "content": "Slovo \"Moodle\" bylo původně akronymem pro Modular Object-Oriented Dynamic Learning Environment (Modulární objektově orientované dynamické prostředí pro výuku). V angličtině jej lze také považovat za sloveso, které popisuje proces líného bloumání od jednoho k druhému, dělání věcí podle svého, hravost, která často vede k pochopení problému a podporuje tvořivost. V tomto smyslu se vztahuje jak k samotnému zrodu Moodlu, tak k přístupu studenta či učitele k výuce v on-line kurzech. V češtině se slovo Moodle považuje za vlastní jméno s charakterem neživotného podstatného jména mužského rodu a skloňuje se podle vzoru \"hrad\" (Moodle, bez Moodlu, …; s náležitou výslovností).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Původním autorem programu Moodle je Martin Dougiamas, který koordinuje jeho vývoj dodnes. První prototypy byly napsány v jazyce Python nad aplikačním serverem Zope. Poté byl přepsán do jazyka PHP a první verze byla zveřejněna 20. srpna 2002. Na české lokalizaci se pracuje od 10. ledna 2003. Moodle podporuje řadu typů databází, především PostgreSQL a MySQL. Komunitu vývojářů Moodlu zastřešuje společnost Moodle Pty Ltd. se sídlem v australském městě Perth. Poskytováním komerční podpory a dalších souvisejících služeb se zabývá řada institucí a firem z celého světa; některé z nich jsou nositelem certifikátu Moodle Partner a mohou tak používat značku Moodle™. V České republice jsou dva oficiální Moodle Partneři:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy (features).", "content": "Tvůrci kurzu v prostředí Moodle mají k dispozici řadu modulů, z nichž sestavují jeho obsah. Nastavení modulů i jejich jednotlivých instancí lze dále přizpůsobovat a využívat je tak v různých pedagogických situacích. Kromě modulů dodávaných přímo v distribuci je k dispozici řada rozšiřujících modulů. Pomocí standardně dodávaných modulů lze do on-line kurzu vkládat např.: Moodle umožňuje evidenci studijních výsledků. Činnost uživatelů je zaznamenávána v podrobných protokolech a souhrnných statistikách. Je možno jej napojit na další systémy, např. autentizační (Active Directory, LDAP, Shibboleth), komunikační (Jabber), sociální (Mahara) nebo pro správu webového obsahu (Postnuke).", "section_level": 1}], "src_summary": "Moodle [ˈmuːdəl] je softwarový balíček pro tvorbu výukových systémů a elektronických kurzů na internetu. Moodle je poskytován zdarma jako otevřený software spadající pod obecnou veřejnou licenci GNU.", "tgt_summary": "Moodle is a free and open-source learning management system (LMS) written in PHP and distributed under the GNU General Public License. Developed on pedagogical principles, Moodle is used for blended learning, distance education, flipped classroom and other e-learning projects in schools, universities, workplaces and other sectors. With customizable management features, it is used to create private websites with online courses for educators and trainers to achieve learning goals. Moodle allows for extending and tailoring learning environments using community-sourced plugins.", "id": 85630} {"src_title": "Thutmose IV.", "tgt_title": "Thutmose IV", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Když nastoupil na trůn vzápětí se potýkal se vzpourami jak na jihu v Nubii, tak i na severu v Sýrii. Navíc se vzmáhala moc Chetitů, kteří ohrožovali zpřátelené panovníky v zemi Mitanni. Přijal politické řešení, vzal si za ženu Mitannskou princeznu Mutemwiyu dceru krále Atartama I. Ta se stala matkou následníka, Amenhotepa III. Když Asyřané ohrožovali Mitanni, poslal jim zlato, aby zabezpečili svoji bezpečnost.
Asi nejznamenanější památkou, vztahující se k Thutmosovi IV., je stéla z červené žuly, umístěná mezi tlapami Velké Sfingy v Gíze. Thutmose IV. na ní vylíčil svůj sen, ve kterém ho Sfinga žádala, aby ji očistil od písku, zato mu slibovala korunu Horního a Dolního Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Dokončil výrobu Lateránského obelisku, kterou započal Thutmose III. a vztyčil jej v Karnaku. Obelisk vysoký ~32 m se nyní nachází v Římě na Piazza San Giovanni. Další obelisk, dokončený za vlády Thutmose IV., Theodosius je nyní v Istanbulu. Několik dalších menších projektů Thutmose realizoval v Alexandrii, chrám v Karnakua v Crocodiloposu v oáze Fajum.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Hrobka Thutmose IV. v Údolí Králů KV43 byla Loretem 1866 objevena v docela zachovalém stavu. Četné artefakty, které se tam nacházely potvrzují vysokou uměleckou kulturu a řemeslnou dovednost.
Mumie Thutmose IV. byla zkoumána v Imperial College London s cílem dopátrat se předčasných úmrtí faraonů a členů 18. dynastie (včetně Tutanchámona a Achnatona). Dospěli k závěru, že se jedná o rodinnou (dědičnou) epilepsii, neurologickou poruchu a gynekomastii (zvětšení prsou mužů), kterými také vysvětlovali tendenci k spirituálním náboženským vizím (Amenhotep IV. - Achnatona). Navíc se u mumie Thutmose vyskytly příznaky rozsáhlé dentální - (Parodontitida) infekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thutmose IV. osmý faraon egyptské 18. dynastie převzal vládu v říši po svém otci Amenhotepovi II., která byla rozlehlá od Nubie na jihu až po východní část Středozemního moře. Za vlády otce, jako princ, získal zkušenosti s námořní službou a válečnými výpravami do Syrie a Palestiny. Jeho vláda jako faraona započala po smrti otce (~1400 př.Kr.). Vládl krátce, asi jen 10 roků.", "tgt_summary": "Thutmose IV (sometimes read as Thutmosis or Tuthmosis IV, Thothmes in older history works in Latinized Greek; Ancient Egyptian: /\"ḏḥwty.ms\"/ Djehutymes, meaning \"Thoth is born\") was the 8th Pharaoh of the 18th dynasty of Egypt, who ruled in approximately the 14th century BC. His prenomen or royal name, Menkheperure, means \"Established in forms is Re.\"", "id": 1887522} {"src_title": "Čínský rozhlas pro zahraničí", "tgt_title": "China Radio International", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První vysílání Čínského rozhlasu pro zahraničí, tehdy pod názvem \"Rozhlas Nová Čína\", bylo uskutečněno 3. prosince 1941 v japonštině z Jen-anu. Vysílání směřovalo hlavně k japonským vojákům. První hlasatelkou se stala Japonka Hara Kijoši. Tehdejší studio bylo tvořeno pouze stroze vybavenou jeskyní a výkon vysílače činil pouhých 300 wattů. V roce 1946, po vítězství nad Japonským císařstvím, čínská strana Kuomintang vyvolala pokračování občanské války. Vzhledem ke změnám v domácí politické situaci se Rozhlas Nová Čína přestěhoval z Jen-anu do okresu Še v provincie Che-pej. Tehdejší studio bylo umístěno v jeskyni u vesnice Ša-che, mělo však i nadále velmi jednoduché vybavení. V září roku 1946 pak odtud bylo zahájeno vysílání v angličtině. První hlasatelkou anglického vysílání byla Wej Lin. Výkon vysílače se zvýšil na 10 kilowattů, a tak už tehdy mohlo vysílání zřetelně poslouchat nemálo asijských zemí; za vhodných meteorologických podmínek byly pořady Rozhlasu Nová Čína slyšitelné dokonce i v zemích Evropy či Severní Ameriky. 1. října 1949 Rozhlas Nová Čína v živém vysílání přenášel vyhlášení vzniku Čínské lidové republiky. V roce 1965, v té době pod názvem \"Rádio Peking\", bylo šířeno vysílání v 27 cizích jazycích a 4 čtyřech dialektech čínštiny; v polovině 70. let již Čínský rozhlas pro zahraničí disponoval vysíláním ve 43 jazycích. V zájmu toho, aby všestranněji a přesvědčivěji seznamoval posluchače s Čínou a se světem, začal Čínský rozhlas pro zahraničí od roku 1980 zakládat v zahraničí zpravodajské stanice, kterých má v současné době 29. V roce 2006 Čínský rozhlas pro zahraničí zorganizoval akci s názvem \"Čínsko-ruská cesta přátelství\". Zpravodajská skupina, složená z redaktorů Čínského rozhlasu pro zahraničí (CRI), tiskové agentury Sin-chua (Xinhua), Ústřední čínské televize (CCTV), ruské tiskové agentury ITAR-TASS (ИТАР-ТАСС) a dalších médií, se vydala na cestu z náměstí Tchien-an-men v Pekingu, ujela přes deset tisíc kilometrů a navštívila přes desítku ruských měst. Tato akce byla vysoce oceněna mj. ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. S rychlým rozvojem čínského vysílání do zahraničí CRI nyní denně vysílá ve 43 jazycích, a to po celkovou dobu přes 1 100 hodin. Z hlediska množství užívaných jazyků, dopisů obdržených od posluchačů i vysílací kapacity se CRI řadí mezi tři největší rozhlasové stanice na světě a je jednou z nejvlivnějších mezinárodních rozhlasových stanic. Společně s překotným rozvojem internetu po celém světě usiluje Čínský rozhlas pro zahraničí i o vytvoření nového způsobu, jak informovat své posluchače. V současnosti se denně objeví na webových stránkách CRI online 210 hodin zvukových pořadů; počet návštěvníků stránek každý den přesahuje počet 8 miliónů.", "section_level": 1}, {"title": "České vysílání.", "content": "České vysílání Čínského rozhlasu pro zahraničí každý den nabízí půlhodinový program. Nejprve se vysílají desetiminutové zprávy, ve všedních dnech následuje pětiminutová poznámka k aktuálnímu dění. Po zpravodajství se vysílají jedna nebo dvě tematické relace (Čínské národnostní menšiny, Čínská kultura, Minikurs čínštiny aj.). Polední vysílání od 12:00 do 13:00 SEČ (od 13:00 do 14:00 letního času) je slyšet na krátkých vlnách na frekvenci 15,225 kHz . Další frekvence a vysílací časy jsou uvedeny na webových stránkách stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání v ostatních jazycích.", "content": "Mimo češtiny vysílá Čínský rozhlas pro zahraničí ještě v následujících dalších 42 jazycích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Čínský rozhlas pro zahraničí (oficiální zkratka CRI, čínsky 中国国际广播电台, pinyin Zhōngguó guójì guǎngbō diàntái), bývalé \"Rádio Peking\", je jediná rozhlasová stanice v Číně vysílající do celého světa. Rádiová stanice zahájila svou činnost 3. prosince 1941, v současné době šíří svůj signál ve 43 jazycích po celém světě. Od 27. srpna 1968 vysílá Čínský rozhlas pro zahraničí také v češtině.", "tgt_summary": "China Radio International (CRI) is a state-controlled international radio broadcaster of China. It is currently headquartered in Babaoshan area of Beijing's Shijingshan District. It was founded on December 3, 1941, as Radio Peking. It later adopted the pinyin form Radio Beijing. It has 32 overseas correspondent bureaux and 6 main regional bureaux, and broadcasts over 2,700 hours of programming each day (24 hours in English), including news, current affairs, and features on politics, the economy, culture, science and technology. Its overseas reporting involves 65 languages. More than 50 shortwave transmitters are used to cover most of the world; it is broadcast via the internet and numerous satellites; and its programs are rebroadcast by many local AM and FM radio stations worldwide. CRI states that it \"endeavours to promote favourable relations between the PRC and the world\" but upholds the PRC's official policies, including on controversial issues such as the political status of Taiwan and the Dalai Lama. As with other nations' external broadcasters such as Voice of America, BBC World Service and Radio Australia, CRI claims to \"play a significant role in the PRC's soft power strategy\" and \"going out\" policy, aiming to expand the influence of Chinese culture and media in a global stage. It is trying to employ new media to compete with other international media. Unlike those broadcasters, CRI's control via indirect majority ownership or financial support of radio stations in various nations is not published. China Radio International is today the international radio arm of the China Media Group after the first session of the 13th National People's Congress in March 2018 which created the CMG. In February 2020, the United States Department of State designed CRI and other Chinese state-owned media outlets as \"foreign missions.\"", "id": 878164} {"src_title": "Drahomíra ze Stodor", "tgt_title": "Drahomíra", "src_document": [{"title": "Svatá Ludmila a Drahomíra ze Stodor.", "content": "Po Vratislavově smrti v roce 921 se Drahomíra dostala do sporu s tchyní Ludmilou, která ještě za života Drahomířina manžela Vratislava vychovávala jeho syny Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat. Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska a se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat. Zdá se, že Drahomíra se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. Ludmila byla uškrcena svojí \"šálou\" (závojem) Tunnou a Gommonem, patrně Varjagy, družiníky kněžny Drahomíry.", "section_level": 1}, {"title": "Regentka.", "content": "Za nedospělého syna pak Drahomíra vládla jako regentka. Již v roce 925 se ale moci ujal mladý Václav, ten pak matku na nějaký čas vykázal mimo knížecí dvůr. Byla buď uvězněna na Budči nebo vyhnána ze země, pravděpodobně pro podezření, že usiluje o život Václavovi. Václav nakonec ale Drahomíru přijal zpět k pražskému dvoru, ale Drahomíra již nenabyla žádného podílu na vládě. V této době možná nechala na Tetíně, kde byla zavražděna a pochována Ludmila, na znamení svého pokání vybudovat kostel zasvěcený sv. Michalovi. Je pravděpodobné, že Drahomíra žila v blízkosti syna Boleslava na jeho nově zbudovaném hradě v dnešní Staré Boleslavi. Svědčí o tom zápisy středověkých legendistů. Je známo, že Drahomíra byla přítomna Václavovu zavraždění na Staré Boleslavi zřejmě 28. září 935, kdy prý patřila mezi Václavovy věrné. Postarala se o přenesení zavražděného knížete do kostela. Prý jí bylo usilováno o život a zmizela kamsi do Charvát.", "section_level": 1}, {"title": "Drahomíra v kultuře.", "content": "Postava kněžny Drahomíry se vyskytuje v řadě uměleckých děl věnovaných především svatému Václavu nebo svaté Ludmile. Hlavní úlohu hraje například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Drahomíra ze Stodor (kolem r. 890, podle jiných zdrojů r. 877 – po 935) byla manželkou Vratislava I., matkou Boleslava I. a snad i sv. Václava a českou kněžnou. Drahomíra pocházela z knížectví Stodoranů (Stodorané, též Havolané − byl kmen Polabských Slovanů náležící ke kmenovému svazu Luticů). Stodorané nebyli pohané, jak tvrdily některé pozdější legendy. Za Vratislava se provdala zřejmě roku 906. Narodilo se jí nejspíše šest dětí, dva synové a čtyři dcery.", "tgt_summary": "Drahomíra of Stodor (; – died after 934 or 936) was Duchess consort of Bohemia from 915 to 921, wife of the Přemyslid duke Vratislaus I. She also acted as regent of the Duchy of Bohemia from 921 to 924 during the minority of her son Wenceslaus. She is chiefly known for the murder of her mother-in-law Ludmila of Bohemia by hired assassins.", "id": 2156868} {"src_title": "Svatava Polská", "tgt_title": "Świętosława of Poland", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Svatava byla dcerou polského knížete Kazimíra I. a jeho choti Dobroněgy Kyjevské, dcery Vladimíra I. Kyjevského, a po prababičce Doubravce byla spřízněna s Přemyslovci. Jejími bratry byli polští panovníci Boleslav II. Smělý a Vladislav I. Heřman.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba s Vratislavem.", "content": "Ke sňatku Svatavy s Vratislavem došlo zřejmě v roce 1062, rok po smrti předchozí kněžny, Vratislavovy druhé manželky Adléty Uherské. Jeho první manželka zemřela při předčasném porodu poté, co ji Spytihněv II. věznil. Podle německých historiků bylo Svatavě v době sňatku asi 15 let, podle Oswalda Balzera 19 až 22. Důvodem ke svatbě bylo zachování neutrality Čech v polsko-německém konfliktu a Vratislav tak potvrdil přátelské vztahy se Svataviným bratrem, polským knížetem (později králem) Boleslavem II. Smělým, se kterým ale Vratislav později bojoval o česko-polské hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Kněžna Svatava.", "content": "K Vratislavovým čtyřem dětem Svatava přidala Boleslava, Bořivoje, Vladislava, Soběslava a Juditu. Nejmladší potomek, Soběslav, se narodil zřejmě v roce 1075. V té době už byla Svatava zralou ženou a matkou, proto snad měla k nejmladšímu synovi poněkud jiný vztah. Tři z jejích synů - Bořivoj, Vladislav a Soběslav - se stali knížaty v neklidných letech po smrti jejich otce, dceru Juditu její otec provdal za svého přítele a rádce Wiprechta Grojčského. O manželce knížete se ovšem nezachovalo z této doby příliš zpráv, snad jen ta, že podporovala vyšehradskou kapitulu.", "section_level": 1}, {"title": "Korunovace.", "content": "V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu (ovšem jen nedědičnou), byl zbaven poplatků a povinován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách římskoněmeckých panovníků do Říma. Postupně se tak uvolňovaly vazby českých a německých panovníků. 15. června 1085 na Pražském hradě trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava a jeho manželku korunoval králem a královnou, při této příležitosti je uváděn u Vratislava i titul krále polského. U příležitosti korunovace vznikl Kodex vyšehradský.", "section_level": 1}, {"title": "Vdova.", "content": "Vratislav si užíval titulu krále šest let, zemřel 14. ledna 1092. Svatava tak ovdověla a přihlížela poté bojům mezi členy přemyslovského rodu. V roce 1111 sehrála roli při jednání Vladislava I. s Boleslavem III. Křivoústým. Po králově smrti Svatava také usmiřovala své nejmladší syny Soběslava a Vladislava. V roce 1125 umírající Vladislav I. potvrdil jako svého nástupce Otu II. Olomouckého, jehož nástupnictví podporovala také Vladislavova manželka Richenza z Bergu. Teprve zásah královny matky jeho rozhodnutí změnil. Po velkém nátlaku, k němuž se připojil i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský, se umírající kníže s bratrem smířil, i když velice nerad. Svatava, která byla více než 30 let vdovou, ještě zažila vítězství svého syna Soběslava v bitvě u Chlumce a zemřela 1. září 1126. Pohřbená je stejně jako její manžel na Vyšehradě v kostele sv. Petra a Pavla.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z pěti známých dětí Vratislava II. a Svatavy se všechny dožily dospělosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatava Polská (asi 1046-1048 – 1. září 1126) byla třetí manželkou Vratislava II. a od roku 1085 první českou královnou.", "tgt_summary": "Świętosława of Poland ( (c. 1046–1048 – 1 September 1126)) was the third wife of Duke (later King) Vratislaus II of Bohemia and the first Queen of Bohemia as of 1085.", "id": 1059583} {"src_title": "Zmatek nad zmatek", "tgt_title": "The Purchase of the North Pole", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "V satirickém románu, přecházejícím místy až v grotesku, vyslovil Verne soud nad lidskou hamižností, která se v honbě za ziskem nezastaví před ničím. Popisuje šílený nápad „Společnosti pro praktické využití severního pólu“ posunout vystřelením obrovského náboje z gigantického děla zemskou osu. Tím by se na celé Zemi změnily klimatické podmínky, severské ledovce by roztály a společnosti by se otevřela cesta k získání bohatství prostřednictvím těžby nerostného bohatství v obrovských ložiscích ukrytých doposud pod věčným ledem Arktidy. Tato ložiska se stala pomocí různých machinací majetkem původně vědecké, ale nyní již akciové společnosti. Duchovním otcem projektu na posun zemské osy a na zásadní změnu klimatu Země byl doživotní tajemník amerického Gun Clubu z Baltimore J. T. Maston, spolutvůrce měsíčního děla Kolumbiady, kterého známe již z Vernova románu \"Ze Země na Měsíc (1865, De la Terre a la Lune)\". Po dokončení výpočtů zahájil předseda Gun Clubu Impey Barbicane a jeho spolupracovník kapitán Nicholl (rovněž postavy Vernových „měsíčních“ románů) kroky k tomu, aby bylo možno posunutí zemské osy realizovat výstřelem z děla vybudovaného pod Kilimandžárem. Podle Mastonoých výpočtů by měla střela o váze 180 000 tun vypálená pomocí 2 000 tun výbušniny zvané mišmašit z „děla miliónkrát většího než je obvyklá sedmadvacítka“ a umístěného na úpatí Kilimandžára, posunout zemskou osu tak, že ztratí svůj sklon vůči rovině ekliptiky. Projekt, který co do velkorysosti cíle neměl v dějinách techniky obdoby, zahájil Gun Club na území sultána Bali-Baliho v oblasti Wamasai ve východní části střední Afriky. Černošský monarcha byl od prvopočátku projektu příznivě nakloněn, neboť s velkým zájmem sledoval už průběh pokusu s dělem Kolumbiadou a měsíční střelou. Sultán prodal Kilimandžáro „Společnosti pro praktické využití severního pólu“ za částku tří set tisíc dolarů. V ceně byli i otroci nutní k zhotovení děla. Dalším důvodem pro výběr místa stavby byla jeho odlehlost (dělo se budovalo v podmínkách přísné konspirace) a také existence místních ložisek uhlí a železné rudy, které zlevnily a usnadnily stavbu. Pro vytvoření děla bylo nutno vyvrtat tunel 600 metrů dlouhý a 27 metrů široký. Lopotily se tu tisíce černých otroků, jimž hrozil trest smrti. Vnitřek tunelu byl pak vyložen hladkými ocelovými deskami. Souběžně se stavbou tunelu probíhala výroba střely. Skládala se z částí, které měly být postupně dopraveny k ústí děla, zde naplněny mišmašitem a sestaveny do kompaktního náboje (ten dosáhl po zkompletování dosáhl i s mišmašitovou náloží délky 105 metrů). K výrobě bylo třeba 400 000 tun železné rudy, 70 000 tun vápence a 400 000 tun uhlí, jež bylo třeba nejdřív přeměnit ve 280 000 tun koksu. Do provozu proto bylo uvedeno deset třicetimetrových vysokých pecí o kapacitě 180 tun denně. Na třetím odděleném pracovišti se vyráběl mišmašit. Zde byl stupeň utajení tak vysoký, že do poslední chvíle nikdo kromě J. T. Mastona neznal přesné složení výbušniny. Konečně bylo vše hotovo a kapitán Nicholl přes protesty z celého světa střelu odpálil. Očekávaný efekt se však nedostavil. Výstřel z děla posunul zemskou osu o tři tisíciny milimetru a hladina moře se po výstřelu změnila o devět milióntin milimetru. Pozdější vyšetřování prokázalo, že T. J. Maston se při výpočtech osudně zmýlil a že k zásadnímu posunutí zemské osy by bylo třeba biliónu takových děl. K chybě došlo tím, že na počátku výpočtů byl při zapisování údaje označujícího obvod Země v metrech po napsání číslic 40 000 vyrušen a pak zapomněl připsat ještě tři nuly. Verne v závěru knihy vydává celý podnik i jeho strůjce v posměch světové veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Zmatek nad zmatek\" ilustroval George Roux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zmatek nad zmatek \"(1889, Sans dessus dessous)\" je vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\".", "tgt_summary": "The Purchase of the North Pole or Topsy-Turvy () is an adventure novel by Jules Verne, published in 1889. It is the third and last novel of the Baltimore Gun Club, first appearing in \"From the Earth to the Moon\", and later in \"Around the Moon\", featuring the same characters but set twenty years later. Like some other books of his later years, in this novel Verne tempers his love of science and engineering with a good dose of irony about their potential for harmful abuse and the fallibility of human endeavors.", "id": 80981} {"src_title": "32. summit G8", "tgt_title": "32nd G8 summit", "src_document": [{"title": "Prohlášení v souvislosti se Summitem G8.", "content": "\"„Nemůžeme mluvit o energetické bezpečnosti, pokud nebylo dosaženo žádného pokroku pokud jde o klimatické změny. Lidstvo tančí na okraji jícnu vulkánu,“\" — Jacques Chirac, prezident Francie \"„Navrhuji zemím, které mají ve světě stále větší váhu, aby se k velké osmičce připojily. Nemůžeme jednat o velkých světových problémech v úzkém kruhu“\" — Jacques Chirac, prezident Francie \"„Nesmíme dovolit extremistům, aby utopili Blízký východ v chaosu a aby vyvolali rozšíření konfliktu.“\" — Vladimir Putin, prezident Ruska", "section_level": 1}, {"title": "Program summitu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Izraelsko-Libanonská krize.", "content": "Tento problém se stal hlavním bodem summitu. Státy skupiny G8 vydaly prohlášení v němž apelují na zastavení vojenských operací Izraele v Libanonu a projevily podporu Libanonské vládě. Na konci summitu vyzval k ukončení nepokojů také ruský prezident Vladimir Putin. Italský premiér Romano Prodi navrhl jako řešení vyslat 10 000 mezinárodních vojáků, kteří by zajistily prostor konfliktu. Jako možnost uvedl také účast vojáků Izraele a Libanonu.", "section_level": 2}, {"title": "Energetická bezpečnost.", "content": "Hlavní problémem v této oblasti je jaderná energie a její obohacování. I když tento způsob získávání energie vytváří mnohem méně skleníkových plynů a jiných zplodin, což mnoho ekologických aktivistů vítá, stále jsou problémy s bezpečným uskladněním vyhořelého paliva a také s obohacovaním paliva nového, které by se mohlo stát zdrojem k výrobě jaderných zbraní. K řešení tohoto problému byla na summitu vytvořena koncepce mezinárodní centra ležícího v Rusku, které by produkovalo obohacené palivo pro jaderné elektrárny. Nad tím vším by měla mít dohled Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE). Lídři států G8 tento návrh podpořili schválením „prohlášení o globální energetické bezpečnosti“.", "section_level": 2}, {"title": "Infekční nemoci.", "content": "Státy se nedokázaly shodnout na jednoznačné politice boje proti infekčním nemocem a AIDS. Každá země navrhla určité řešení problému bez většího výsledku. Selhání ve slíbené pomoci rozvojovým států nejen v tomto bodě programu si vysloužilo kritiku např. zpěváka skupiny U2, Bona, který organizoval akci Live 8, právě na podporu chudých států Afriky.", "section_level": 2}, {"title": "Globální oteplování.", "content": "Státy vydaly prohlášení, kde uvádí potřebu snižovat emise skleníkových plynů, zlepšení životního prostředí a snížení životního prostředí. Toto prohlášení ale naráží na neochotu USA přistoupit na Kjótský protokol. K naplňování Kjótského protokolu zvlášť vyzval francouzský prezident Jacques Chirac, kvůli důležitosti ochrany naší planety.", "section_level": 2}, {"title": "Policejní zásahy.", "content": "Během týdne před summitem zaznamenala policie přibližně asi 200 aktivistů za lidská práva a politických aktivistů. Je očekáváno asi 1000 demonstrantů proti globalizaci, kteří budou protestovat během summitu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiště.", "content": "V Petrohradě byly očekávány problémy spojené s dopravou a zásobováním. Kvůli zákazu nošení zbraní v centru města odmítlo řada bank doplňovat peníze ve svých bankomatech. 20 milionů rublů bylo vyčleněno na zajištění pěkného počasí, o které se postará jedenáct letadel, které budou rozhánět mraky. V souvislosti s tím vyzvala gubernátorka Valentina Matvijenková občany města, aby chodili decentně oblečeni, protože o počasí nemusí mít obavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "32. Summit skupiny států G8 (Spojené království, Spojené státy americké, Kanada, Francie, Itálie, Německo, Japonsko a Rusko) se konal v ruském Petrohradě ve dnech 15. — 17. července 2006. Oficiální zahájení proběhlo v neděli 16. července. Hlavními body byly energetika, vzdělání a infekční onemocnění. Dějištěm summitu byl Konstantinův palác, který se nachází ve Strelne, což je přibližně 15 km od Petrohradu. Státy G8 jednaly také s delegáty ze zemí Indie, Číny, Jihoafrické republiky, Mexika, Brazílie a dalších. Tyto státy by měly být podle slov Jacquese Chiraca zapojit i do následujících rozhovorů G8.", "tgt_summary": "The 32nd G8 summit was held on 15–17 July 2006 in Saint Petersburg, Russia. The venue was the Constantine Palace, which is located in Strelna on the Gulf of Finland. This was the first time Russia served as host nation for a G8 summit; and the nation's status as a full member of the G8 was confirmed.", "id": 1434499} {"src_title": "Monetarismus", "tgt_title": "Monetarism", "src_document": [{"title": "Výklad pojmu.", "content": "Autorství názvu monetarismus (odvozeno od latinského moneta – mince) se připisuje americkému ekonomovi Karlu Brunnerovi, který jej poprvé použil v roce 1968. Monetarismus patří jednoznačně k liberálním směrům, zdůrazňujícím laissez faire (heslo klasického liberalismu vyjadřující požadavek, aby hospodářskému dění byla ponechána volnost a aby zejména stát do něho nezasahoval). Z jistého úhlu pohledu, konkrétněji jde o rakouskou školu, však je monetarismus skutečné liberální filozofii stále velmi vzdálen. Za nejvýznamnější osobnost monetarismu je považován americký ekonom Milton Friedman. Jako další významné osobnosti zabývající se monetarismem lze označit teoretiky spojené s chicagskou školou, kam mimo Friedmana patří H.G. Johnson a A.J. Schwartzová. Další koncepce monetarismu zpracovali také A.H. Meltzer, K. Brunner a J.Jordan. Společným elementem jejich koncepcí je důraz na úlohu peněz a monetární politiky a kritika Keynese a jeho forem státního intervencionismu. Kriticky se však zaměřují především na rozpočtovou politiku orientovanou na regulaci agregátní poptávky, která souvisí s keynesovskou politikou plné zaměstnanosti. Vedle výše uvedené teorie (označované jako monetarismus I) se v poněkud širším vymezení zařazuje také nová klasická makroekonomie (někdy označovaná jako monetarismus II). Ta vzešla z friedmanovského monetarismu a sdílí s ním velké množství prvků, které však obohacuje o významné nové složky (zejména hypotézu racionálních očekávání). Oproti americkým monetaristům se evropští, zejména pak britští monetaristé, více soustředili na problematiku otevřené ekonomiky, zejména pak měnových kurzů. Monetaristé upřednostňují plovoucí kurzy. Tento směr je nejstarší a nejvlivnější z neokonzervativních teorií. Někdy bývá označován jako monetarismus I nebo friedmanovský monetarismus. Počátky této teorie spadají do poloviny 50. let, nejvíce je rozpracovávána v 60. a 70. letech a v první polovině 80. let má významný vliv na politiku mnoha zemí. Od druhé poloviny 80. let vliv monetarismu slábne, přesto je i dnes využívána řada jeho koncepcí. Monetarismus vychází hlavně z kvantitativní teorie peněz. Podle Friedmana můžeme položit mezi tyto dvě věci rovnítko. Zde je také veden hlavní spor s neokeynesiánci, kteří obhajují fiskalismus. Monetaristé tvrdí, že peníze jsou příčinou změn v ekonomice, zato keynesiánci předpokládají pravý opak. To je, že peníze jsou výsledkem činnosti v ekonomice. Základní důraz kladli monetaristé na nabídku peněz, kterou považovali za hlavní faktor růstu a možné nestability. Poptávka po penězích je funkcí několika proměnných a je stabilní. Řízení měnového agregátu je základním předpokladem stability a ekonomického růstu. Růst peněžní zásoby měl být stejný jako vývoj potenciálního produktu. Při tomto řízení měnového agregátu je třeba stanovit stabilní a transparentní dlouhodobá pravidla.", "section_level": 1}, {"title": "Friedmanovský monetarismus.", "content": "Milton Friedman začal základy své teorie formulovat již v 50. letech a dále jí rozšiřovat především v 60. letech a na počátku 70. let. Jak už bylo výše zmíněno, byla jeho osoba spjata s novou chicagskou školou, která svým hospodářským liberalismem navazuje na starší tradici předválečné chicagské školy, na niž se sám odvolával a s níž jsou spjaty jména jako H. Simons, F.H, Knight a J. Viner. Friedman proslul i svými jasně vymezenými názory na problémy, se kterými se potýká metodologie v ekonomii. Za metodologické řešení považoval pojetí předmětu a metody ekonomické teorie v pozitivistickém duchu, k čemuž ho inspirovala neopozitivistická filozofie K. Poppera. Cílem teorie je dle Friedmana poskytnutí přehledu obecných tvrzení, jež slouží k definování správných předpovědí. Tyto teoretické definice nelze zavrhovat či akceptovat předem, správnost teorie může potvrdit nebo vyvrátit pouze prokazatelnost empirickými fakty. Je potřeba proto upřednostnit jednak ty nejjednodušší hypotézy a zároveň ty, jež podávají ty nejpřesnější předpovědi. Tento Friedmanův metodologický postoj objasňuje jeho tendenci se věnovat empirickému vývoji, v čemž lze spatřit i vliv A. Marshalla. V souvislosti s tímto patří mezi nejdůležitější díla friedmanovského monetarismu práce Monetární historie USA a Relativní stabilita rychlosti peněžního oběhu a investiční multiplikátor v USA z roku 1963. Jádrem jejich koncepce byla díla, jež Friedman napsal koncem 40. a během 50. let a kde definoval klíčová východiska své vlastní monetaristické teorie. I přestože Friedmanovo učení bere na vědomí genezi keynesovské teorie a využívá velké množství Keynesových pojmů, keynesovskou ekonomii jako celek hodnotí spíše kriticky a odmítavě. Dle jeho názoru funguje tržní systém převážně vnitřně stabilně a má kapacitu k obnovení své rovnováhy, která je výsledným projevem vlivu tržních sil. Zásahy ze strany státu však mají tendenci tento spontánní (přirozený) balanc narušovat. Potřebnost státních zásahů do ekonomiky a nedocenění role peněz patří k Friedmanovým hlavním námitkám vůči keynesovské ekonomii. Hlavním znakem Friedmanova monetarismu je kauzální souvislost mezi mírou růstu množství peněz v oběhu a mírou růstu nominálního důchodu. Spojitost mezi množstvím peněz v oběhu a nominálním národním důchodem je dle něj výrazně silnější než mezi národním důchodem a investicemi. Dalším jeho zásadním tvrzením je idea existence časových zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního národního důchodu. Jinými slovy, nabídka peněz v minulosti determinuje, v jaké situaci se nachází nominální národní důchod v současné době. Tyto změny jako první postihnou reálný národní důchod (většinou za 6-9 měsíců) a až potom se (za dalších 6-9 měsíců) reflektují v cenách. Podle Friedmana je inflace výsledkem nepoměru, kdy nabídka peněz roste rychleji než reálný národní důchod. Friedman považoval inflaci za čistě peněžní jev a tvrdil, že je potřeba proti ní bojovat. Kritizoval keynesiánce za vyvolávání inflačních tlaků. Na rozdíl od keynesiánců, kteří jako nástroj měnové politiky považovali řízení úrokové míry, preferují monetaristé kontrolu množství peněz v oběhu. Monetaristé chtějí malý stát a poukazují na nebezpečí státních zásahů. Pokud vláda zvyšuje své výdaje a financuje to půjčkami od domácích osob, tak pouze vytlačuje soukromé výdaje. K růstu inflace dochází tehdy, jsou-li vládní výdaje financovány zvyšováním peněžní zásoby. Friedman také upravil myšlenku Phillipsovy křivky. Tvrdil, že Phillipsova křivka tak, jak ji popsal William Phillips, funguje pouze v krátkém období. V dlouhém období je tato křivka vertikální. Tuto myšlenku obhajuje na příkladu, kdy vláda pomocí fiskálních a monetárních nástrojů stimuluje poptávku s cílem snížit přirozenou míru nezaměstnanosti. Krátkodobě se nezaměstnanost sníží, ale po rozplynutí peněžní iluze, zhruba 6 až 9 měsíců, se vrací nezaměstnanost do normálního stavu. Peněžní iluze znamená, že lidé mají pocit, že jim vzrostl reálný důchod a proto nabízí více práce, což se v dlouhém období ukáže jako omyl, protože lidem narostl pouze nominální, nikoliv reálný, důchod. Na druhé straně inflační očekávání si lidé zabudovali do svých požadavků a vzniká takzvaný jev setrvačné inflace. Z toho plyne závěr, že v dlouhém období není možné volit mezi velikostí nezaměstnanosti a inflace. Zvýšením inflace nelze snížit nezaměstnanost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monetarismus je ekonomická teorie zdůrazňující význam peněz včetně jejich samoregulační funkce a odmítající státní zásahy do ekonomiky. Tato teorie tvrdí, že rozdíly v zásobě peněz zásadně ovlivňují národní produkci v krátkodobém časovém úseku a dlouhodobě cenové hladiny.", "tgt_summary": "Monetarism is a school of thought in monetary economics that emphasizes the role of governments in controlling the amount of money in circulation. Monetarist theory asserts that variations in the money supply have major influences on national output in the short run and on price levels over longer periods. Monetarists assert that the objectives of monetary policy are best met by targeting the growth rate of the money supply rather than by engaging in discretionary monetary policy. Monetarism today is mainly associated with the work of Milton Friedman, who was among the generation of economists to accept Keynesian economics and then criticise Keynes's theory of fighting economic downturns using fiscal policy (government spending). Friedman and Anna Schwartz wrote an influential book, \"A Monetary History of the United States, 1867–1960\", and argued \"inflation is always and everywhere a monetary phenomenon\". Though he opposed the existence of the Federal Reserve, Friedman advocated, given its existence, a central bank policy aimed at keeping the growth of the money supply at a rate commensurate with the growth in productivity and demand for goods.", "id": 89675} {"src_title": "Judita Durynská", "tgt_title": "Judith of Thuringia", "src_document": [{"title": "Sňatek s Vladislavem II..", "content": "Vladislav se s Juditou, dcerou durynského lankraběte Ludvíka I. a jeho choti Hedviky z Gudensbergu, oženil v roce 1153, tři roky po smrti své první ženy Gertrudy Babenberské. Juditu Durynskou mu doporučil knížecí rádce, biskup Daniel I. Ještě předtím se ovšem do Čech vdala Cecílie, Juditina starší sestra, a to za Oldřicha, syna Soběslava I. V roce 1152 se císařem stal Fridrich I. Barbarossa, jehož sestru Juditu Švábskou měl za manželku bratr Judity Durynské a Cecílie, Ludvík II. Železný. Oldřich se tehdy přihlásil u Barbarossy, svého nového příbuzného, s nároky na český trůn. Nakonec se musel spokojit s údělem ve východních Čechách. Mezi Barbarossovými příbuznými tedy našel biskup Daniel další vhodnou nevěstu – Juditu Durynskou, které bylo v době svatby nejspíš osmnáct let. Vladislav byl asi o patnáct nebo dvacet let starší. Asi dva roky po svatbě se narodil první syn, Přemysl. Protože ve středověku rozhodovaly o jménech dětí spíše matky, je pravděpodobné, že to byl právě Juditin nápad pojmenovat syna po legendárním zakladateli přemyslovské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Královna Judita.", "content": "Kronikář o Juditě píše jako o \"paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a téměř mužského, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, sběhlé i v řeči latinské a ve věcech politických\". Vzdělaná Judita prý ovládala slovem i písmem latinu a naučila se také česky. Často zastupovala krále ve státnických záležitostech v době jeho nepřítomnosti. Podle Josefa Žemličky si pěstovala dvůr s vlastními hodnostáři. Když v lednu 1158 obdržel Vladislav II. od Barbarossy jako teprve druhý český panovník v historii královský titul, stala se Judita po jeho boku druhou českou královnou. Její korunovace sice není písemně doložena, prameny o ní ale mluví jako o královně.", "section_level": 1}, {"title": "Královna jako stavitelka.", "content": "V roce 1157 strhla velká povodeň dřevěný most, který stával v blízkosti starého brodu pod hradem v Praze. Iniciátorkou stavby nového mostu byla prý právě Judita. Vladislav i biskup Daniel jistě z italských tažení znali výhody kamenných mostů z jihu Evropy, které v jejich domovině ještě známy nebyly – té době byly ve střední Evropě jen dva kamenné mosty, v Řezně a Würzburgu. Most, po královně zvaný Juditin a zřejmě postavený na počest korunovace královského páru, byl vystavěn zhruba v místech, kde se dnes nachází Karlův most. Měřil 514 m a široký byl 6,8 m. Vznikl údajně jen za tři roky a byl delší a reprezentativnější než zbylé dva kamenné mosty ve střední Evropě v Řezně a Würzburgu. Dokončen byl zřejmě v roce 1172 a stál až do února 1342, kdy jej strhla povodeň. Jeho pozůstatky se nacházejí několik desítek metrů severně od Karlova mostu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života, smrt.", "content": "Judita následovala Vladislava do durynského exilu na své statky v Meerane, kam odešel na podzim roku 1173, rok poté, co se (v roce 1172) vzdal vlády ve prospěch syna Bedřicha. Vladislav zemřel o dva roky později, v lednu roku 1174. O dalších osudech Judity může napovědět místo jejího posledního odpočinku. Podle Dalimilovy kroniky byla královna pohřbena v klášteře v Teplicích; kronika se zmiňuje o Juditě jako o jeho zakladatelce. Snad právě v tomto městě strávila poslední roky života. Královniny pozůstatky byly objeveny v 50. letech 20. století při archeologickém výzkumu teplické románské baziliky a kláštera, které Judita založila na počátku 2. poloviny 12. století (klášter zanikl v závěru nebo záhy po skončení husitských válek). Pravděpodobné královniny ostatky byly podrobeny antropologickému zkoumání, jež provedl antropolog Emanuel Vlček. Emanuelu Vlčkovi se podařilo potvrdit identitu lebky s pravděpodobností hraničící s jistotou. Ostatní části kostry, jejíž identita se zprvu jevila jako pravděpodobná, nikoliv však jistá, exhumované při zmíněném archeologickém výzkumu v teplickém klášteře a odtud odvezené k důkladnému prozkoumání, dnes bohužel platí za ztracené. Výsledky výzkumu naznačují, že se Judita dožila snad i osmdesáti let (i jiné okolnosti nasvědčují tomu, že zemřela až po roce 1210), a to ve výborném zdravotním stavu (např. její chrup nenese znaky žádných kazů). V tomto případě by ještě zažila vládu svého nejstaršího syna Přemysla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Judita Durynská (německy \"Judith von Thüringen\"; asi 1135 – 9. září po 1174) byla druhou manželkou Vladislava II. a od roku 1158 druhou českou královnou.", "tgt_summary": "Judith of Thuringia (; – 9 September after 1174), a member of the Ludovingian dynasty, was Queen consort of Bohemia from 1158 until 1172 as the second wife of King Vladislaus II. She was the second Queen of Bohemia after Świętosława of Poland, wife of King Vratislaus II, had received the title in 1085.", "id": 2405764} {"src_title": "Tana (jezero)", "tgt_title": "Lake Tana", "src_document": [{"title": "Obecné a hydrologické charakteristiky.", "content": "Jezero vzniklo vulkanickou činností, při níž v období pliocénu zhruba před pěti miliony let došlo k přehrazení odtoku z povodí. Jezero bylo původně mnohem větší, než dnes. Napájí je sedm větších řek a 40 sezónních toků. Hlavními přítoky jsou řeky Gilgel Abbay, Megech, Gumara a Reb. Ve srovnání s jinými tropickými jezery jsou vody jezera Tana poměrně studené s obvyklou teplotou přibližně od 20 do 27 °C. Voda má neutrální až mírně zásadité pH a značně nízkou průhlednost. V důsledku značného sezónního kolísání přítoku, srážek a odparu kolísá hladina jezera Tana během roku obvykle v rozmezí 2-2,5 m, přičemž nejvyšší stavy jsou v září až říjnu, těsně po hlavním období dešťů. při vysoké hladině jsou zatápěny příbřežní roviny a trvalé mokřady v okolí jezera se s ním spojují.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "V jezeře jsou také ostrovy, jejichž počet se mění s výší hladiny. Ta během posledních 400 let klesla zhruba o 1,8 m. Portugalský misionář Manoel de Almeida uvádí na poč. 17. stol. 21 ostrovů, z toho 7-8 s kláštery, \"kdysi velkých, nyní však značně zmenšených.\" Když tento kraj navštívil kol. r. 1770 James Bruce, zaznamenal si, že domorodci uvádějí 45 obydlených ostrovů, sám však tvrdil, že jich \"může být tak jedenáct.\" Geograf ve 20. století vyjmenoval 37 ostrovů a domníval se, že na 19 z nich jsou nebo byly kláštery nebo kostely. Největší ostrov je Daga, kde je pohřbeno několik císařů. Dalšími významnými ostrovy jsou Dek, Mitraha, Gelila Zakarias, Halimun a Briguida.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Jelikož žádný z přítoků nespojuje jezero s jinými velkými vodními toky a hlavní odtok Modrý Nil je přerušen vodopády, vodní fauna jezera je značně specifická v rámci druhové skladby nilského povodí. Úroveň živin v jezeře je nízká.", "section_level": 1}, {"title": "Ryby.", "content": "V jezeře Tana se vyskytuje 27 druhů ryb, z nichž 20 je endemických. Mezi nimi je jedno z pouhých dvou společenství kaprovitých (druhé, v jezeře Lanao na Filipínách, bylo decimováno introdukovanými druhy). Sestává z 15 poměrně velkých, až 1 m dlouhých druhů rodu \"Labeobarbus.\" Z nich \"L. acutirostris\", \"L. longissimus\", \"L. megastoma\" a \"L. truttiformis\" jsou výhradně rybožravé a \"L. dainellii\", \"L. gorguari\", \"L. macrophtalmus\" a \"L. platydorsus\" převážně rybožravé. Jejich hlavní kořistí jsou drobné druhy rodů \"Enteromius\" a \"Garra.\" Ostatní druhy rodu \"Labeobarbus\" v jezeře mají jiné specializované potravní návyky: \"L. beso\" (neendemický druh, vzdáleněji příbuzný ostatním) se živí řasami, \"L. surkis\" převážně makrofyty, \"L. gorgorensis\" makrofyty a měkkýši, \"L. brevicephalus\" zooplanktonem (tím se však živí všichni nedospělí příslušníci druhového společenství), \"L. osseensis\" makrofyty a dospělci hmyzu, a \"L. crassibarbis\", \"L. intermedius\" (neendemický, avšak blízce příbuzný ostatním druhům), \"L. nedgia\" a \"L. tsanensis\" bentickými bezobratlými, např. larvami pakomárovitých. Osm z endemických druhů rodu \"Labeobarbus\" se vytírá v jezerních mokřadech a ostatní sezónně putují do přítoků, kde se vytírají. Vedle druhového společenství \"Labeobarbus\" jsou endemickými druhy \"Enteromius pleurogramma\", \"E. tanapelagius\", \"Garra regressus\", \"G. regressus\" a \"Afronemacheilus abyssinicus\". Zbývajícími neendemickými druhy jsou tlamoun nilský (v Africe velmi rozšířený, v jezeře Tana má však endemický poddruh \"tana\"), \"E. humilis\", \"G. dembecha\", \"G. dembeensis\" a velký africký sumec keříčkovec červenolemý.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní fauna.", "content": "V jezeře žije poměrně málo bezobratlých: patnáct druhů měkkýšů, z nichž jeden je endemický, a také jedna endemická sladkovodní houba. Je odsud známo zhruba 230 druhů ptáků včetně více než 80 vodních a mokřadních druhů, např. pelikán bílý, anhinga africká, kladivouš africký, čápi, kolpík africký, ibis, kachny, ledňáčci a orel jasnohlasý. Odpočinek a potravu zde vyhledává mnoho palearktických stěhovavých vodních ptáků. Krokodýli zde nežijí, z plazů však byla poblíž výtoku Modrého Nilu pozorována želva kožnatka africká. Zejména tam se vyskytují také hroši.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jezero Tana () je zdrojem Modrého Nilu a největším jezerem v Etiopii. Leží ve svazovém státě Amhara na severozápadě Etiopské vysočiny. Má rozlohu 3000 až 3500 km² v závislosti na ročním období a velikosti srážek s hladinou ve výši 1788 m n.m. Je zhruba 84 km dlouhé a 66 km široké s hloubkou do 15 m (průměrná 8 m). Jeho hlavními zdrojnicemi jsou řeky Gilgel Abbay (Malý Nil), Reb a Gumara. Vytéká z něho pouze Modrý Nil. Výše hladiny je regulována přepadovou hrází u výtoku z jezera, která řídí průtok vodopády Modrého Nilu a dodávku vody do elektrárny. V roce 2015 bylo jezero Tana s okolím vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO v ocenění jeho národního i mezinárodního přírodního a kulturního významu.", "tgt_summary": "Lake Tana (also spelled T'ana, , ', '; an older variant is Tsana, Ge'ez: ጻና \"Ṣānā\"; sometimes called \"Dembiya\" after the region to the north of the lake) is the source of the Blue Nile and is the largest lake in Ethiopia. Located in Amhara Region in the north-western Ethiopian Highlands, the lake is approximately long and wide, with a maximum depth of , and an elevation of . Lake Tana is fed by the Gilgel Abay, Reb and Gumara rivers. Its surface area ranges from , depending on season and rainfall. The lake level has been regulated since the construction of the control weir where the lake discharges into the Blue Nile. This controls the flow to the Blue Nile Falls (Tis Abbai) and hydro-power station. In 2015, the Lake Tana region was nominated as a UNESCO Biosphere Reserve recognizing its national and international natural and cultural importance.", "id": 1424510} {"src_title": "Tigris", "tgt_title": "Tigris", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v pohoří Güneydoğu Toroslar, tedy \"Jihovýchodní Taury,\" konkrétně v části Maden Dağları pod Hazarbaba Dağı. Vytéká z východního konce jezera Hazar Gölü (1 244 m) v provincii Elâziğ a teče k jihovýchodu. Zpočátku nese název \"Bahru Deresi,\" resp. \"Behremaz Deresi\" \"(deresi\" znamená turecky \"řeka).\" Ve výšce asi 770 m napájí nádrž Kralkızı Barajı a přibírá vody několika přítoků, zejména Berkilin Çayı. Odsud dál už nese jméno \"Dicle.\" V Turecku Tigris protéká provinciemi Elâziğ, Diyarbakır, Batman, Siirt, Mardin a Şirnak; nejdůležitějším městem na řece je Diyarbakır. Pod Cizre se \"Tigris\" stává nakrátko hraniční řekou mezi \"Tureckem\" a \"Sýrií\", pak mezi \"Sýrií\" a \"Irákem\" a nakonec pokračuje do iráckého vnitrozemí. Celková délka tureckého toku je 523 km. V Iráku protéká (nebo tvoří hranici) provinciemi Nīnawā, At-Tamīm, Salāhuddīn, Diyāla, Baghdād, Wāsitt, Maysān a Bassrah. Nejdůležitějšími městy na trase jsou Mosul, Bagdád a Basra, na jejímž začátku už se ale \"Tigris\" spojuje s Eufratem a vzniká Šatt al-Arab.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Hlavní přítoky jsou Velký a Malý Zab, Dijála, Kerche, všechny zleva.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je sněhový a dešťový s nejvyšší vodností na jaře (duben). Při současném dopadu srážek do \"Tigridu\" i jeho velkých levých přítoků vznikají katastrofické povodně. Na ochranu před nimi je velká část koryta řeky obehnána hrázemi. Část povodňových vod je odváděna kanálem do propadliny jezera Tartar, které leží severozápadně od Bagdádu mezi \"Eufratem\" a \"Tigridem\". Při zaplnění propadliny může být povodní ohrožen i samotný Bagdád. V souvislosti s tím byl vybudovaný kanál Tartar-Eufrat (délka 37 km, maximální propustnost 1 100 m³/s), kterým odtékají přebytky vody z propadliny. Nejvyššího průtoku dosahuje \"Tigris\" na středním toku u \"Bagdádu\" průměrně 1 240 m³/s a maximálně 13 000 m³/s. Na dolním toku se vodnost snižuje v důsledku spotřeby vody na zavlažování a také se část vody ztrácí v bažinách. Podél řeky se na středním a dolním toku táhnou oázy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná pro lodě s ponorem do 1,2 m do Bagdádu a při velké vodě až do Mosulu. Turecký tok je spoután několika přehradními hrázemi; nejnovější z nich, Ilısu, je značně kontroverzní projekt, protože vzniklá přehradní nádrž má zatopit i město Hasankeyf s tisíciletou historií. Také v \"Iráku\" bylo vybudováno několik přehradních hrází (Zummar, Samarra, El Kut). Protéká městy Diyarbakır (Turecko), Mosul, Bagdád, El Kut, Amara (Irák). Území mezi řekami \"Tigris\" a Eufrat bylo osídleno nejstaršími známými civilizacemi (Babylonie, Asýrie).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie názvu.", "content": "Původní sumerský název byl \"Idigna\" nebo \"Idigina\", což by mohlo znamenat „hbitá řeka“ a ve srovnání s mnohem pomaleji tekoucím Eufratem by to i dávalo smysl. V pahlaví znamená \"tigr\" „šíp“ (ve staré perštině \"tigra\", v moderní \"têz\" znamená „ostrý“). Předpokládá se nicméně, že perský název řeky (stejně jako semitské názvy) byly pouhou zkomoleninou původního sumerského názvu. Tvar Tigris převzala z perštiny řečtina \"(Τίγρης)\" a přes ní většina ostatních jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tigris (, , ) je řeka v Turecku a Iráku a také částečně tvoří jejich hranici se Sýrií. V minulosti z východu ohraničovala starověké území Mezopotámie (na západě Eufrat – název „Mezopotámie“ pochází z řeckého slova znamenajícího \"země mezi řekami).\" Je 1 750 km dlouhá, z čehož 523 km připadá na Turecko včetně hraničních úseků. Povodí má rozlohu 258 000 km². Pramení ve Východní Anatolii, protéká přes planinu Džezire a značnou částí Mezopotamské nížiny. V Iráku se stéká s  \"Eufratem\" a vytváří s ním řeku Šatt al-Arab, která se nedlouho poté vlévá do Perského zálivu.", "tgt_summary": "The Tigris () (Turkish: \"Dicle)\" is the eastern of the two great rivers that define Mesopotamia, the other being the Euphrates. The river flows south from the mountains of southeastern Turkey through Iraq and empties into the Persian Gulf.", "id": 22510} {"src_title": "Karel Koželuh", "tgt_title": "Karel Koželuh", "src_document": [{"title": "Hokej i fotbal.", "content": "Koželuh hrál fotbal za Spartu Praha již za první světové války, klubů vystřídal za svou fotbalovou kariéru několik. Ve 46 zápasech za Spartu vstřelil 34 branek. Roku 1917 byl členem rakouského národního fotbalového týmu. V roce 1923 si připsal také dva starty za československou fotbalovou reprezentaci a vstřelil jeden gól. Ve stejném roce již reprezentoval i na mistrovství Evropy v ledním hokeji, kde se dočkal třetího místa. Na zisku hokejového titulu mistra Evropy se pak podílel o dva roky později gólem, kterým rozhodl klíčový zápas se Švýcary. Při sedmi reprezentačních startech v hokejové reprezentaci to byl jeho jediný úspěšný střelecký zápis. V hokejové reprezentaci nastupoval v obraně s Káďou. Dále již ovšem na takto vysoké úrovni nemohl v těchto kolektivních sportech pokračovat. Mezinárodní federace ledního hokeje totiž stanovila pravidlo, podle něhož se mezinárodních mistrovských hokejových turnajů nemohli účastnit sportovci, kteří byli v jiném sportu profesionály.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěšný v tenise.", "content": "Koželuh byl však již v té době velmi úspěšný profesionální tenista. V roce 1925 se stal profesionálním mistrem světa a o sedm let později vyhrál Evropskou profesionální soutěž. Podobné tituly získával dále na mezinárodních mistrovstvích ve Francii (sedmkrát) a v USA (třikrát). Souběžně již také trénoval hráče v klubu I. ČLTK Praha, ačkoli se svojí životosprávou nemohl být pro ostatní příkladem. V letech 1947 až 1949 byl nehrajícím kapitánem československého daviscupového týmu. Profesionální mistr světa 1925 a 1930 a třikrát nejlepším profesionálním tenistou USA 1929, 1932 a 1937.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Syn pekařského pomocníka Josefa Koželuha a jeho ženy Marie. Měl šest bratrů a sestru. Všichni vyrostli na tenisových dvorcích LTC Praha, kde byl Josef Koželuh správcem a kde si bratři přivydělávali jako sběrači míčků. Bratr Jan se stal tenisovým mistrem ČSR. Karel Koželuh se již ve čtrnácti letech stal tenisovým trenérem v Mnichově za 80 marek měsíčně, byt a stravu. Později byl trenérem i v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Francii, Holandsku a Belgii. Do Ameriky se dostal s klubem Teplitzer FC a podruhé o šest let později jako tenista profesionál. V utkání s tehdejším mistrem světa Vincentem Richardsem zvítězil 6:3, 3:6 a 6:3. Toto utkání jej nesmírně proslavilo a od té doby byl do Ameriky zván na zápasy s Tildenem, Vinesem, Budgem, Perrym, Austinem a dalšími. V roce 1938 jej zastihlo v Americe fašistické napadení Československa když se přihlásil na velvyslanectví. Požádali ho, aby zůstal jako trenér a hráč exhibičních zápasů ve prospěch Červeného kříže a československých jednotek v zahraničí. V Miami pak učil v prestižním klubu nejbohatší muže Ameriky jako Forda mladšího, Rockefellera a boxerského mistra světa všech vah Gene Tunneyhoa další. Od Forda dokonce dostal za první lekci přepychový automobil. Po osvobození se i přes lákavé nabídky vrátil do vlasti a pracoval v tělovýchovném hnutí v různých funkcích. Vždy byl skromný, přátelský a nadbytkem peněz nezkažený kamarád, který byl ochoten pomoci, kde bylo třeba.", "section_level": 1}, {"title": "Dvojí bydliště.", "content": "Od roku 1922 pobýval často na Floridě, ale po druhé světové válce si postavil v Klánovicích podobný dům, který obýval v USA. Při jednom z návratů do nového stálého sídla zemřel při autonehodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Koželuh (7. března 1895 Praha – 27. dubna 1950 Klánovice) byl československý všestranný sportovec. Československo reprezentoval velmi úspěšně v tenise, ledním hokeji a oblékl též fotbalový reprezentační dres. Od roku 2006 je členem Mezinárodní tenisové síně slávy.", "tgt_summary": "Karel Koželuh (; ; 7 March 1895 – 27 April 1950) was a top Czech tennis, association football, and ice hockey player of the 1920s and 1930s. Koželuh never played in the major tournaments of amateur tennis but was an all-around athlete at the highest level.", "id": 2236041} {"src_title": "Johann Joseph Fux", "tgt_title": "Johann Joseph Fux", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "O jeho životě existuje jen málo dokladů do chvíle, kdy byl v roce 1698 přijat na vídeňský císařský dvůr a jeho kariéra začala závratně stoupat. Jeho výjimečného talentu si pravděpodobně všiml samotný císař Leopold I., který hudbu velmi miloval a sám byl plodný komponista. V roce 1673 se totiž na zámku Eggenberg, který stojí na západním okraji Štýrského Hradce, konal císařův sňatek s Klaudií Felicitas Tyrolskou. Zde mohl být mladičký Johann Joseph představen jako zázračné dítě. Z velmi chudého selského prostředí, odkud Fux pocházel, ani jiná cesta nevedla, než přes skutečně neobvyklé nadání a talent, který stál panstvu za pozornost. Díky stipendiu, hrazenému z císařské pokladny, mohl začátkem 80. let vstoupit na Ferdinandeum, kolej spravovanou Tovaryšstvem Ježíšovým ve Štýrském Hradci. Kolej tvořilo gymnázium a dvě fakulty: teologická a filosofická. Zachovaly se zprávy, že byl v roce 1681 ihned přijat do třetího ročníku gymnázia, což je zřejmý důkaz jeho nadání, zvláště když se uváží, že pocházel ze selského prostředí, kde prokazatelně nikdo z rodiny ještě na konci 18. století neuměl číst ani psát. Pokračoval studiem na univerzitě, ovšem akademická studia nedokončil. Před rokem 1684 Štýrský Hradec opustil. Podle záznamů Ferdinandea prý „tajně uprchl“. Ačkoliv cíl jeho další cesty není znám, je možné, že se ještě před příchodem do Vídně pojí s osobou Leopolda I. – mohl to být zmíněný zámek Eggenberg nebo benediktinský klášter v Seckau, jehož probošt byl osobním císařovým zpovědníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Příchod do Vídně.", "content": "V průběhu 90. let 17. století se objevil ve Vídni. Úzce se kontaktoval se zdejšími hudebníky. V červnu 1696 se oženil s Juliánou Klárou, dcerou rakouského vládního tajemníka Johanna Josefa Schnitzenbauma. Místem sňatku byl kostel u Skotů (Schottenkirche), kde byl tehdy varhaníkem. Šlo o místo prestižní a dalo se očekávat, že se Fuxovi otevírají dveře na císařský dvůr. Císař Leopold I., jenž měl ve zvyku o nedělích a svátcích obcházet vídeňské kostely podle toho, kde se hraje nejlepší hudba, si přirozeně Fuxova nadání všiml. Na jaře 1698 je Johann Joseph Fux přijat do služeb císařského dvora.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu slávy.", "content": "Ve Vídni umělecká kariéra císařského komponisty během několika málo let závratně stoupala. V roce 1705 rozšířil své působení o místo druhého kapelníka vídeňské katedrály sv. Štěpána, začátkem roku 1713, již po smrti staršího Leopoldova syna Josefa I., jej císař Karel VI. jmenoval vicekapelníkem. Vedle toho byl i osobním komponistou obou císařoven, vdov po Leopoldovi i Josefovi. Jako vicekapelníkovi mu náležel roční plat 1 600 zlatých, práce pro obě císařovny přinášely ročně 1 500 zlatých. Takovou výjimečně vysokou odměnou se nemohli pyšnit ani vrchní císařští kapelníci, což byl u dvora post vůbec nejvyšší. I ten na něj čekal. Když v lednu 1715 zemřel Ital Ziani, jmenoval císař Karel VI. na jeho místo právě jeho. Závazky, vyplývající z nového místa, skladatele přiměly, aby se vzdal všech ostatních úkolů. Především se přestal starat o hudbu oběma císařovnám-vdovám, čímž přišel o část své vysoké odměny. Náhradou mu byl plat vrchního císařského kapelníka, jemuž náleželo ročně 2 500 zlatých, paradoxně méně, než na kolik byl Fux dosud zvyklý. Císař mu proto přiznal ještě 600 zlatých adjuta, aby novým, byť vyšším místem neztratil stávající životní úroveň, vyjádřenou 3 100 zlatými ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební život ve Vídni.", "content": "Následující čtvrtstoletí určoval podobu hudebního života ve Vídni právě on sám. Jeho značně konzervativní, přísný kontrapuňktický styl (a smýšlení) ohrožoval mnohé z mladých Italů, kteří se do Vídně přicházeli umělecky prosadit. Na Fuxovi totiž spočíval úkol posoudit jejich hudebnické kvality. Je jasné, že se jeho názory, vyrůstající z hudby 17. století, naprosto neslučovaly se soudobou, o půlstoletí mladší tvorbou, naplněnou uvolněností hudebního rokoka. Řadu skladatelů proto císaři nedoporučil. Jako příklad může sloužit Ital Bonno, kterého již jednou odmítl a který se po 11 letech, strávených v Itálii, kde se měl podle jeho mínění zdokonalit, znovu dožadoval místa u dvora: znovu nebyl nedoporučen.", "section_level": 2}, {"title": "Pražská korunovační opera Costanza e Fortezza.", "content": "Svého uměleckého triumfu, pětihodinového provedení korunovační opery \"Costanza e Fortezza\" (Vytrvalost a síla) v zahradách Pražského hradu 28. srpna 1723, se Johann Joseph Fux ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Jeho \"Te Deum\" (Fux K 270) zaznělo 5. září 1723 na závěr samotného korunovačního aktu ve svatovítské katedrále. Od roku 1716, tedy krátce potom, co byl jmenován vrchním císařským kapelníkem, si soustavně stěžoval na špatné zdraví, způsobené zhoršující se podagrou (dnou). Zůstal proto ve Vídni a jeho operu řídil vicekapelník Antonio Caldara. Fuxovo onemocnění způsobilo, že se již počátkem 20. let 18. století skladatel odmítal aktivněji zapojovat do dvorního hudebního života, soustředil se na svoji teoretickou a pedagogickou činnost, kterou u sebe považoval vždy za prvořadou, a komponoval pouze k výjimečným příležitostem, k nimž byl vázán svým postavením vrchního císařského kapelníka. Když 1732 zemřela jeho žena, již velmi miloval (neměli žádné děti, ale starali se o dvě děti Johannova bratra Petra), odešel zcela do ústraní a prakticky přestal komponovat. Bránil mu v tom nejen smutek nad ztrátou Juliány Kláry, ale i dna, která postihla i klouby rukou a znemožnila skladateli psát. Na podzim 1740 zemřel po pádu z koně císař Karel VI., považovaný za posledního barokního panovníka. Nedlouho potom, začátkem nového roku 1741, vyhasl i život jednaosmdesátiletého Johanna Josepha Fuxe.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Ačkoliv se Johann Joseph Fux sám považoval více za teoretika a pedagoga, než za komponistu, je jeho skladatelský odkaz obsáhlý. Zachovalo se kolem 400 kompozic, jejichž charakter vyplývá jednak z konvencí vídeňského dvora počátku 18. století, jednak z Fuxovy pozice vrchního císařského kapelníka a zároveň kapelníka katedrály sv. Štěpána. Rozsah jeho díla popsal detailně již více jak před sto lety Ludwig von Köchel, týž, který vytvořil i obecně známější chronologický soupis Mozartových kompozic - Köchel Verzeichnis, zkratka KV. V polovině 20. století Köchelovu biografii o skladateli doplnil novými objevy hudební historik Andreas Liess.", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Všichni tři habsburští císařové, za nichž u dvora působil – Leopold, Josef i Karel, hudbu nejen velmi milovali, ale sami se do vídeňského hudebního života aktivně zapojovali komponováním nebo řízením prováděných skladeb. Mimo postního období musela být opera součástí každé významnější oslavy. V rozmezí let 1702 a 1731 napsal celkem 18 oper (jiný zdroj uvádí 19 oper). Uvedené letopočty určují vznik první a poslední Fuxovy opery. Najdeme mezi nimi dvojí typ kompozic. Jednak je to tzv. \"Componimento da camera\" (komorní opery), jednak tzv. \"Festo teatrale\" (výpravné velké opery).", "section_level": 2}, {"title": "Oratoria.", "content": "U vídeňského dvora se komponovala oratoria italského typu. Byla to především tzv. sepolchra, která se prováděla o každé ze šesti postních nedělí před Hodem božím velikonočním a substituovala operu, jejíž provozování nebylo v tuto dobu přípustné. Fuxova sepolchra i sepolchra ostatních současných vídeňských komponistů zhudebňovala italská libreta s novozákonními náměty. Měla skromnější obsazení, než opery, preferoval se pravidelný sled recitativů a árií, sbory jsou po italském vzoru často zcela vyloučeny nebo zařazeny symbolicky - do děje přímo nezasahují, pouze jej otevírají a uzavírají. V rozmezí 1714 a 1728 napsal celkem 10 oratorií, nepočítáme-li jeho ztracenou prvotinu, oratorium \"Die Heilige Dimpna, Infantin von Irland\" (Svatá Dimpna, infantka z Irska), která vznikla stejně jako jeho první opera v roce 1702.", "section_level": 2}, {"title": "Chrámová hudba.", "content": "Místo kapelníka ve vídeňské katedrále sv. Štěpána a pozice vrchního císařského kapelníka určovala Fuxovi starat se rovněž o chrámovou hudbu. Měl výsostné právo komponovat pro významné církevní oslavy a svátky, staral se však i o hudbu pro soukromou císařskou kapli v Hofburgu. Jeho chrámové kompozice jsou syntézou italské a německé hudebnosti. Vyznačují se virtuozitou a bohatou invencí. Smyčce a continuo běžně doprovází značný aparát žesťových nástrojů, klarin, trompet a pozounů. Köchelův soupis (zkratka K.) skladatelova díla uvádí okolo 300 chrámových kompozic. Několikrát zhudebnil základní liturgické texty, Magnificat, Rekviem, Te Deum, Stabat mater, Salve Regina, napsal přibližně 50 mší, několikery nešpory, litanie, zhudebnil přes 40 žalmů, z nichž některé vícekrát, např. 110. žalm Dixit Dominus osmkrát, 112. žalm Beatus vir čtyřikrát, psal i moteta, ofertoria.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentální hudba.", "content": "V návaznosti na 17. století jsou podstatnou součástí jeho instrumentální hudby sonáty, komponované \"da chiesa o da camera\", jako chrámové nebo jako komorní, tedy určené do komnat císařského dvora. Fuxovy sonáty bývají psány pro dvoje housle, (violu) a continuo. Ke korunovaci římským králem věnoval skladatel staršímu Leopoldovu synu Josefovi soubor svých nejlepších instrumentálních děl. Byl vytištěn roku 1701 v Norimberku pod názvem \"Concentus Musico-Instrumentalis in septem Partitas\". Je tvořen sedmi partitami, respektive suitami, a jsou určeny dvěma až osmi instrumentálním hlasům s doprovodem continua. Souboru dominuje rozměrná \"Serenata a 8\" pro 2 trubky, 2 hoboje, smyčce a continuo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Z jeho učebnice kontrapunktu, kterou dokončil v roce 1725 pod názvem \"Gradus ad Parnassum\" (Stupeň na Parnas), se učila komponovat řada skladatelů 18. století, včetně Wolfganga A. Mozarta či Ludwiga van Beethovena. Jan Dismas Zelenka, čelní osobnost českého hudebního baroka, nabyl kompozičních zkušeností především od Johanna Josepha Fuxe, svého učitele.", "tgt_summary": "Johann Joseph Fux (; c. 1660 – 13 February 1741) was an Austrian composer, music theorist and pedagogue of the late Baroque era. He is most famous as the author of \"Gradus ad Parnassum\", a treatise on counterpoint, which has become the single most influential book on the Palestrinian style of Renaissance polyphony. Almost all modern courses on Renaissance counterpoint, a mainstay of college music curricula, are indebted in some degree to this work by Fux.", "id": 1063145} {"src_title": "Bakerův ostrov", "tgt_title": "Baker Island", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "V roce 1832 ostrov spatřil americký námořník, kapitán Michael Baker, jehož jméno dnes ostrov nese. Spojené státy se přihlásily k vlastnictví ostrova v roce 1857 na základě Guano Islands Actu přijatého 1856. Mezi lety 1886 a 1934 byl Bakerův ostrov britským zámořským územím. Jeho zásoby guana dolovaly americké a britské firmy ve druhé polovině 19. století. V roce 1935 došlo ke krátkému pokusu o kolonizaci Bakerova a sousedního Howlandova ostrova. Byla založena osada Meyerton se čtyřmi americkými obyvateli. Ti byli evakuování v roce 1942 po japonských vzdušných a námořních útocích. Během druhé světové války byl ostrov obsazen americkou armádou. Po válce zůstal ostrov neobydlený. Vstup na něj je dovolen jen na zvláštní povolení amerického úřadu pro ryby a zvěř, které se obvykle vydává jen vědcům a výzkumníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Bakerův ostrov leží nedaleko od rovníku, má rozlohu 1,64 km² (405 akrů) a délku pobřeží 4,8 km. Klima je rovníkové, s málo srážkami, stálým větrem a pálícím sluncem. Terén je nízký a písčitý: korálový ostrov obklopený úzkým zřaseným útesem, se sníženou centrální oblastí. Nejvyšší bod leží 8 m nad hladinou moře. Na ostrově nejsou přirozené zdroje pitné vody. Nerostou zde stromy, sporá vegetace sestává z trávy a plazivých keřů. Jsou zde roztroušené zříceniny, hřbitov a zbytky staveb z někdejší osady se nacházejí nedaleko západního pobřeží. Ostrov je hnízdištěm mořských ptáků a vodního živočišstva. Spojené státy si nárokují exkluzivní ekonomickou zónu 200 námořních mil (370 km) a teritoriální vody 12 námořních mil (22 km).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na ostrově nejsou přístavy, musí se kotvit dál od pobřeží. Na západním pobřeží mohou přistávat čluny. Opuštěná přistávací dráha z války, 1665 m dlouhá, je pokrytá vegetací a nepoužitelná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bakerův ostrov, anglicky \"Baker Island\", je neobydlený atol nedaleko rovníku uprostřed Tichého oceánu, asi 3100 km jihozápadně od Honolulu. Leží zhruba v polovině cesty z Austrálie na Havaj. Jeho nejbližším sousedem je Howlandův ostrov, který leží asi 70 km na sever. Relativně nedaleko (několik set kilometrů na jihovýchod, jih a jihozápad) se také nachází souostroví Kiribati. Bakerův ostrov patří mezi tzv. nezačleněná území Spojených států amerických, pro statistické účely se ostrov zařazuje pod Menší odlehlé ostrovy USA. Dříve se také jmenoval \"New Nantucket\" nebo \"Phoebe Island\". Celý ostrov patří spolu s okolními 123 km² mořského dna pod přírodní rezervaci \"Baker Island National Wildlife Refuge\", spravovanou U.S. Fish and Wildlife Service pod americkým ministerstvem vnitra. Obranu ostrova mají na starosti Spojené státy. Přestože je neobydlený, každoročně ostrov navštěvují zaměstnanci U.S. Fish and Wildlife Service.", "tgt_summary": "Baker Island (previously New Nantucket) is an uninhabited atoll located just north of the equator in the central Pacific Ocean about southwest of Honolulu. The island lies almost halfway between Hawaii and Australia. Its nearest neighbor is Howland Island, to the north-northwest; both have been claimed as territories of the United States since 1857, though the United Kingdom considered them part of the British Empire between 1897 and 1936. The island covers , with of coastline. The climate is equatorial, with little rainfall, constant wind, and strong sunshine. The terrain is low-lying and sandy: a coral island surrounded by a narrow fringing reef with a depressed central area devoid of a lagoon with its highest point being above sea level. The island now forms the Baker Island National Wildlife Refuge and is an unincorporated and unorganized territory of the U.S. which vouches for its defense. It is visited annually by the U.S. Fish and Wildlife Service. For statistical purposes, Baker is grouped with the United States Minor Outlying Islands. Baker Island and Howland Island are also the last pieces of land that experience the New Year (earliest time zone - ). Baker Island is one of three U.S. equatorial possessions, along with Jarvis Island and Howland Island. Baker Island is one of the most remote U.S. equatorial possessions.", "id": 139144} {"src_title": "Škoda Felicia", "tgt_title": "Škoda Felicia", "src_document": [{"title": "Vývoj a výroba.", "content": "Model byl vyvíjen částečně na papíře a částečně na počítači. Vývoj vozu s karoserií hatchback začal již v roce 1991 a o rok později byla vyrobena první testovací série. Ve stejné době probíhal i vývoj nového motoru o objemu 1.6 a výkonu 74 kW (Typ 790.16), ale dostal se pouze do několika prototypů Favoritů, v sériové výrobě byl nahrazen litinovou 1.6MPI od Volkswagenu. V roce 1993 se vyráběla ověřovací série a od 5. září 1994 začala sériová produkce. Současně byl zahájen vývoj závodních vozů Kit-Car s objemy motorů do 1300 a 1500 cm³. Užitkové verze se vyráběly od roku 1995, kdy ve výrobě nahradily modely založené na vozu Favorit. V Mladé Boleslavi se vyráběly vozy s karoserií hatchback a combi až do roku 2000, kdy byla výroba přesunuta do Kvasin. V Kvasinách se mezi lety 1995 až 2001 vyráběly vozy Pickup, Vanplus a Fun. Ve Vrchlabí se vyráběly akční edice vozů Felicia a vozy Pickup, Vanplus a Fun. Vozy Felicia se montovaly i v zahraničí, v Srbsku a v polské Poznani, kde byly vozy montovány z montážní sady vyrobené v Česku. Dělo se tak kvůli dovoznímu clu. Felicia (i Favorit) byla pro Škodovku důležitým vozem, protože jeho prodej získával konstruktérům čas na vývoj moderních vozů pod taktovkou Volkswagenu.", "section_level": 1}, {"title": "Hatchback.", "content": "Hatchback se vyráběl pouze pětidveřový a svými rozměry v době vzniku patřil do segmentu malých automobilů. V dané třídě patřil díky svým rozměrům (délka – 3855 mm (po faceliftu 3883 mm), šířka – 1635 mm, výška – 1415 mm, rozvor – 2450 mm) mezi největší a nejprostornější. Poprvé byl představen v Praze v druhé polovině roku 1994. Kompletní design vozu včetně faceliftu je dílem automobilky Škoda, ale je v něm patrný konstrukční základ předchozí Škody Favorit. Automobil získal titul Auto roku 1994 v České republice. Pohotovostní hmotnost vozu byla zpočátku pouhých 935 kg, později v kombinaci s nejtěžším vznětovým motorem až 1020 kg. Automobilka Volkswagen dbala na kvalitu zpracování a celkové zlepšení automobilu a s její pomocí byly do výbavy zahrnuty nové prvky. V roce 1995 přibyly v nabídce motorů zážehový 1,6 a vznětový 1,9. Na oslavu stého výročí automobilky se začala prodávat luxusní verze Laurin & Klement. V roce 1996 proběhla homologace závodní verze s motorem do 1600 cm³ a od prázdnin byla započata výroba motorů s vícebodovým vstřikováním. O rok později prošel model Felicia výrazným faceliftem a jeho vzhled byl podobný většímu modelu Octavia. V roce 1999 započala výroba nastupujícího modelu Fabia, v březnu 2000 byla ukončena výroba modelu Felicia v Mladé Boleslavi a byla přesunuta do závodu Kvasiny, kde pokračovala až do června roku 2001, a jejich prodej byl podpořen akčními edicemi. Celkem se vyrobilo 915 853 vozů s karoserií hatchback.", "section_level": 1}, {"title": "Combi.", "content": "Karosářská varianta Combi měla většinu karosářských dílů shodných s hatchbackem a to včetně zadní části. Combi bylo představeno na brněnském autosalonu v roce 1995. Auto mělo delší zadní převis s třetím bočním oknem. Také většina rozměrů, včetně rozvoru zůstala stejná. Zvětšila se pouze délka na 4205 mm. Objem zavazadlového prostoru se zvýšil na 0,447 m (1,366 m při sklopených sedadlech). Hned v následujícím roce se combi, stejně jako hatchback, dočkalo rozšíření nabídky pohonných jednotek o motory z produkce VW – 1,6 MPI a 1,9 D. O rok později se nepřímé vícebodové vstřikování MPI objevilo i u motorů o objemu 1,3. V pozdějších letech se i na bázi vozů combi objevilo několik limitovaných edicí, které byly shodné s hatchbackem (Color Line, Mystery, Family). Speciální edicí byla Felicia Space Line, která se vyráběla pouze jako Combi a oplývala velkým množstvím úložných prostor a pomůcek pro přepravu nákladu. Výroba byla ukončena v červnu 2001 společně s hatchbackem, celkem se vyrobilo 351 895 vozů s karoserií kombi.", "section_level": 1}, {"title": "Užitkové verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pickup.", "content": "Na základě Škody Felicia byla stavěna druhá generace vozu pickup. Je označována názvem Pickup (bez pomlčky) nebo Škoda Felicia Pickup (číselným názvem 797). Také se jí přezdívá „budka“. Má mnoho součástí a tvar z Felicie. Zadní náprava ale byla oproti osobním verzím upravena, aby se zvětšil prostor mezi zadními podběhy a nosnost. Nabízel nákladový prostor o velikosti 2015 m a užitečnou hmotnost 605 kg. Vůz se vyráběl od října 1995 do února 2001 v závodech Kvasiny a Vrchlabí, celkem se vyrobilo 127 595 kusů. Současně s Felicií Pickup se do roku 1996 vyráběla i exportní verze nazýván Volkswagen Caddy – lišila se znakem na přední masce chladiče a plechovými disky kol z koncernového Volkswagen Polo III (Volkswagen Polo 6N vyráběný v letech 1994–1999). Ve výrobě nebyl nahrazen žádným typem. Do nástupu vozu Praktik, založeného na Fabii combi I. generace a poté na Roomsteru se jednalo o poslední užitkový vůz se značkou Škoda (výroba Vanplus i Fun byla ukončena dříve). Taktéž byla mimo koncern Škoda vyrobena limitovaná série značně prodloužených pickupů pod názvem LAURETA.", "section_level": 2}, {"title": "Felicia Vanplus.", "content": "Felicia Vanplus byla větší užitková verze, která byla odvozena z modelu Combi. Byla pětidveřová a vždy dvoumístná, s přepážkou za předními sedadly. Na voze byla namontována plastová nástavba se zvýšenou střechou. Objem nákladového prostoru je 2176 litrů. Vyráběl se v závodech Kvasiny a Vrchlabí, celkem se vyrobilo 5168 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Felicia Fun.", "content": "Škoda Felicia Fun (typ 796) byl dvoumístný pick-up s otevřenou korbou. Stěna kabiny se dala posunout vzad na korbu, čímž vznikla další dvě místa. Vyráběla se od roku 1997 do roku 2000. Vyrobilo se 4216 kusů. Na přání mohl být vůz vybaven laminátovou nástavbou. Vyráběl se pouze ve třech barevných variantách – žluté, zelené a oranžové. Vůz byl celý žlutý, barevná varianta se týkala pouze nárazníků a doplňků.", "section_level": 2}, {"title": "Felicia N1 (Praktik).", "content": "Škoda Felicia N1 (často také nazývaná Praktik podle předchůdce z řad Favorita) byla užitkovou verzí osobního automobilu. Jednalo se o přestavbu běžné Felicie prováděnou značkovými servisy. Přestavba byla dílem firmy Metalex RS, která také dodávala komponenty k těmto přestavbám. Sestávala z demontáže zadních sedadel, dosazení překližkové podlahy s gumovou podlážkou, zadní okna verze kombi byla zaplechována a okna zadních dveří zaslepena fólií. Levé zadní dveře byly natrvalo zablokovány. Úprava se prováděla u vozů hatchback i kombi.", "section_level": 2}, {"title": "Modernizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První modernizace.", "content": "První modernizací prošla Felicia v roce 1996. Tehdy byla stávající karoserie upravena a vyztužena pro použití airbagů. Nejvýznamnější změny se ale týkaly motorů s objemem 1,3 l. U nich byl zvýšen kompresní poměr, změněno časování vačkové hřídele a tvar vaček. U motoru bylo také použito vícebodové vstřikování od firmy Siemens. Motor dostal nový vzduchový filtr, který byl méně hlučný. Modernizován byl i startér a zapalovací modul. Kromě toho se pod kapotu dostaly koncernové motory 1.6 MPI a 1.9 D. Kvůli jejich vyšší hmotnosti byla přední náprava vyztužena a doplněna o příčný stabilizátor. Změny byly i v interiéru a výbavě. Lampička zavazadlového prostoru měla nově automatický spínač ve dveřích. Otevírání pátých dveří bylo již standardně z místa řidiče. Osvětlení interiéru verze GLX bylo dodáváno se zpožďovačem. Do vzorníku přibyly nové odstíny laku a nové vzory potahových látek interiéru. Změněn byl i vzhled okrasných krytů kol, takzvaných poklic. U verze Pickup byla nově mezi sedadla montována úložná schránka. Navíc pro všechny vozy s motory 1,6 l byla nově možnost dovybavit vůz posilovačem řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Facelift.", "content": "Po necelých čtyřech letech od představení původní Felicie byl 12. února 1998 v Mladé Boleslavi představen facelift. Nejvýraznější změnou byla změna přední části vozu – masky, nárazníku a kapoty, ve stylu vozu Škoda Octavia a byla zároveň zlepšena antikorozní ochrana. Vůz měl standardně lakované nárazníky v barvě vozu. Při faceliftu se také měnily rozměry, vůz narostl do délky. Verze s karoserií hatchback byla prodloužena o 28 mm na 3883 mm, verze combi narostla na délku 4237 mm. Přibyly také nové možnosti výbavy a nové laky. Vůz byl propagován jako „Felicia s novou tváří“. Tato modernizace se netýkala užitkových verzí ani verze Fun.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "Škoda Felicia byla častou složkou vozových parků různých firem a institucí. Ve velkých počtech je používala například Česká pošta, SPT Telecom (pozdější Český Telecom) ale Felicie sloužily i jako poslanecké vozy Poslanecké sněmovny ČR, vozidla taxislužeb a autoškol. Mezi významné uživatele Felicií patřila i česká policie, u které sloužilo více než 5500 kusů těchto vozidel. O velkém rozšíření Felicií v České republice svědčí i fakt, že v roce 2008 se s 405 927 kusy jednalo o nejčastější vozidlo v českém vozovém parku. K 31. prosinci 2010 se stále jedná o nejrozšířenější automobil, s 393 189 vozidly tvoří 8,74 % českého vozového parku.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Podvozek Škody Felicia vychází ze Škody Favorit a tvoří ho vpředu zavěšení typu McPherson se spodními trojúhelníkovými rameny, zadní náprava je kliková s vlečnými rameny a stabilizátorem. Oproti Favoritu byla přepracována přední náprava, kde se úhel odklonu kola změnil na negativní a u verzí s motorem 1.6 a 1.9 byl přidán stabilizátor. Na zadní nápravě verze hatchback se montovala příčná výztuha pro redukci nedotáčivosti. Základ karoserie vychází také z Favoritu, byla oproti němu ale vyztužena. Karoserie je samonosná a je vyrobena z oceli. Brzdy byly kapalinové dvouokruhové s posilovačem brzdného účinku, vpředu kotoučové a vzadu samostavitelné bubnové, volitelně bylo k dispozici ABS. Motor byl uložen vpředu napříč a poháněl přední nápravu. Motor s karburátorem, který se dodával na trhy mimo EU a ČR, kde neplatily přísné emisní normy, vyžadoval olovnatý či bezolovnatý benzín s oktanovým číslem minimálně 90, zážehový motor s katalyzátorem o objemu 1,3 l a výkonu 40 kW vyžadoval bezolovnatý benzín s oktanovým číslem alespoň 91 a ostatní zážehové motory s katalyzátorem požadovaly bezolovnatý benzín s minimálně 95 oktany. Vznětový motor s nepřímým vstřikováním a vírovou komůrkou požadoval motorovou naftu s cetanovým číslem alespoň 49. Nádrž umístěná vzadu měla objem přibližně 42 litrů u motorů se vstřikováním a 47 l u motorů s karburátorem. Motory s vícebodovým vstřikováním plní emisní normu Euro 2. Povolené zatížení přední nápravy je 770 kg a zadní 800 kg. V případě přepravy nákladu na střeše je povolená maximálně 50kilogramová zátěž. Maximální povolená hmotnost brzděného přívěsu byla 900 kg a nebrzděného 400 kg. Přenos výkonu z motoru byl zajištěn suchou jednokotoučovou spojkou a přes pětistupňovou mechanickou manuální převodovku se dostával na přední kola. Vůz neabsolvoval nárazové zkoušky organizace Euro NCAP. Automobilka nechala vůz podrobit nezávislým crashtestům, které potvrdily vysokou úroveň pasivní bezpečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Výbava.", "content": "Felicia byla v ohledu výbavy revoluční, protože spousta prvků se tehdy u značky Škoda objevila poprvé. Od léta 1995 přibyly do výbavy na přání protiblokovací systém ABS a čelní airbag pro řidiče a spolujezdce, v září téhož roku přibyl motor 1,6 a posilovač řízení. V roce 1996 pak následoval vznětový motor 1,9 D a u motorů 1,9 D a 1,6 se stal posilovač řízení standardní výbavou. Po faceliftu v roce 1998 mohla být Felicia vybavena i bočními airbagy a elektronickou uzávěrkou diferenciálu (EDS). Zároveň se některé původně příplatkové prvky dostaly do standardní výbavy. Seznam dalších příplatkových prvků:", "section_level": 1}, {"title": "Akční výbavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "All Safe.", "content": "Edice byla určena pouze pro vývoz, vycházela z výbavy LX a pouze v provedení Combi a disponovala např airbagem řidiče, spolujezdce a taky bočními airbagy, ABS", "section_level": 2}, {"title": "Active.", "content": "Standardní výbava GLX byla doplněna o elektricky stahovaná přední okna a airbag řidiče a spolujezdce.", "section_level": 2}, {"title": "Atlanta.", "content": "Tato rozšířená výbava Felicií LX měla název podle probíhajících letních olympijských her v Atlantě. Vyráběla se v roce 1996. Dodávány byly pouze v barvách atlantská zeleň, bílé a tmavě červené a s motory 1,3 BMM o výkonu 50 kW. Další výbavou vozu byl otáčkoměr s digitálními hodinami, středový tunel, zapalovač, otevírání pátých dveří z místa řidiče, mlhové světlomety, dělená zadní sedadla, koberce v interiéru, osvětlení zavazadlového prostoru, airbag řidiče, čtrnáctipalcová kola z lehkých slitin, autorádio Blaupunkt se dvěma reproduktory v předních dveřích a dalšími dvěma vzadu u vozů Combi, centrální zamykání, imobilizér, tónovaná okna, střešní okno, černá koncovka výfuku, zpožďovač osvětlení interiéru, držák nápojů, přídavné úložné schránky pod palubní deskou a kryty prahů. Kromě nadstandardní výbavy dostal majitel i několik dárkových předmětů jako batoh, čepici a přívěsek na klíče, vše s logy olympijských her a automobilky Škoda.", "section_level": 2}, {"title": "Blue Sky.", "content": "Pro některé trhy vznikla i verze s plátěnou střechou, standardní hatchback měl plátěný díl střechy, který zasahoval 20 cm od okraje předního skla až nad zadní sedadla. Tato edice byla určena výhradně pro exportní účely. Plátěná střecha od firmy Webasto byla dodatečně montována u dealerů v zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Color Line.", "content": "Vozy ve výbavě LX lakované ve žluté Fun a modré Lagunové metalíze se prodávaly v roce 2000. Výbava byla doplněna o kliky, zrcátka a kroužky okolo zámků v barvě vozu. Sedadla a polstrování dveří byly buď ve žluté, modré nebo ve verzi Harlekýn, která obnášela kombinaci žluté, červené, modré a zelené. Potahový vzor má název Crowns. U žlutých vozů byla použita speciální grafika budíků se žlutým podkladem. Dále byly v základní výbavě přední mlhové světlomety, dělená zadní sedadla, tónovaná skla, čtyřramenný volant, velkoplošné kryty kol a střešní nosič pro Combi", "section_level": 2}, {"title": "Family.", "content": "Standardní výbava LX byla v této edici doplněna o odkládací prostory a bezpečnostní prvky. Z úložných prostorů to byl vak pod zadním platem, odkládací kapsy a úchytná síť v zavazadlovém prostoru. Mezi sedadly byl umístěn středový tunel s vyjímatelnou schránkou. Sedadla byla potaženou vzorovanou látkou Flapy a polstrování dveří bylo barevně sladěno se vzorkem na sedadlech. Dále byl ve voze airbag řidiče, přední mlhové světlomety, centrální zamykání na dálkové ovládání s alarmem a elektricky ovládaná přední okna.", "section_level": 2}, {"title": "Friend.", "content": "Tato limitovaná verze vychází z modelu po faceliftu s výbavou LX a prodávala se v Německu. Výbava byla rozšířena o elektrické stahování předních oken, alarm, centrální zamykání, hliníková třináctipalcová kola (MAGIC) a lakovaná vnější zpětná zrcátka. Z bezpečnostní výbavy nechyběla dvojice čelních airbagů a ABS.", "section_level": 2}, {"title": "Genua.", "content": "V této verzi byly vozy s výbavou LX doplněny o hliníková třináctipalcová kola, sportovní volant, rádio Blaupunkt, středový tunel, mlhově světlomety, ozdobná koncovka výfuku a černé polepy B-sloupků.", "section_level": 2}, {"title": "Laurin & Klement.", "content": "Tato speciální luxusně vybavená edice vznikla u příležitosti oslav sta let automobilky Škoda v roce 1995. Později byl název edice použit i u modelu Octavia. Standardní výbava GLX byla doplněna o systém ABS, airbag řidiče a spolujezdce včetně pyrotechnických předpínačů pásů, centrální zamykání s alarmem, imobilizér, intervalový spínač zadního stěrače, čtrnáctipalcová kola z lehkých slitin, ozdobná koncovka výfuku, tónovaná okna, čelní sklo se sluneční clonou, střešní okno, mlhové světlomety, kožená sedadla i výplně dveří, vyhřívání předních sedadel, kožený paket obsahující potah volantu, rukojeť ruční brzdy a řadicí páky a manžetu řadicí páky, elektricky ovládaná zpětná zrcátka a autorádio s bezpečnostní kartou. Nárazníky a zpětná zrcátka byly lakovány v barvě vozu. K vozům Combi byl navíc dodáván i střešní nosič.", "section_level": 2}, {"title": "Lato.", "content": "Vozy s výbavou LX byly doplněny o rádio Blaupunkt s kódovací kartou, středovým tunelem a přesnými gumovými koberci.", "section_level": 2}, {"title": "Magic.", "content": "Edice Magic se dodávala pouze v barvě granitová metalíza. Jednalo se o limitovanou sérii 3000 vozů vyrobených v roce 1998. Ve výbavě byla hliníková třináctipalcová kola značky Borbet, čtyřramenný volant, elektricky ovládaná přední okna, středový tunel bez vyjímatelné schránky, dělená zadní sedadla, centrální zamykání na dálkové ovládání s alarmem, příprava pro rádio včetně dvou reproduktorů ve dveřích a v případě varianty combi dvou reproduktorů vzadu a mlhové světlomety. Vnější zpětná zrcátka byla lakována v barvě vozu. Vozy Combi se dodávaly včetně střešního nosiče.", "section_level": 2}, {"title": "Magic 2.", "content": "Základem byla edice Magic. V edici Magic 2 byly navíc nárazníky lakované v barvě vozu, imobilizér, otáčkoměr s digitálními hodinami, otevírání pátých dveří z místa řidiče, osvětlení zavazadlového prostoru, látka na sedadlech s potahem Antlia, kliky lakované v barvě vozu, kroužky kolem zámků lakované v barvě vozu, středový tunel s vyjímatelnou schránkou, zadní stěrač s cyklovačem, černý polep B-sloupku, boční ochranné lišty, tónovaná skla, kožený paket (potah volantu, madla ruční brzdy, rukojeti a manžety řadicí páky), airbag řidiče, ozdobná koncovka výfuku, zapalovač, textilní koberce do interiéru a hliníková čtrnáctipalcová kola. Vůz byl nabízen v odstínech granitová, stříbrná diamantová, modrá hlubinná a zelená smaragdová. Tato verze se prodávala v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Mystery.", "content": "Akční model vycházel z verzí LX, byl doplněn o některé prvky z výbavy GLX a některé doplňky určené výhradně pro tuto edici. Byla to výškově nastavitelná přední sedadla, vnější kliky, zpětná zrcátka, nárazníky a kroužky okolo zámků lakované v barvě vozu, boční ochranné lišty, středový tunel s vyjímatelným boxem, chromovaná koncovka výfuku, cyklovač zadního stěrače, zapalovač, airbag řidiče, dělená zadní sedadla, mlhové světlomety, centrální zamykání s dálkovým ovládáním a alarmem, elektricky ovládaná přední okna, elektricky ovládaná zpětná zrcátka, příprava pro rádio s dvěma reproduktory, potahová látka sedadel Astro Maroni barevně sladěná s karoserií, speciální vzor čalounění dveří, horní spojler pátých dveří s integrovaným třetím brzdovým světlem a vkládané textilní koberce s lemem v barvě interiéru. Verze Combi byla doplněna navíc střešním nosičem a dalším párem reproduktorů. Edice Mystery se dodávala pouze v metalických barvách zelená májová a fialová Esprit.", "section_level": 2}, {"title": "Safe Line.", "content": "Tento model vychází z výbavy LX, měl v základní výbavě airbag řidiče, spolujezdce i boční airbagy v sedačkách, ABS, signalizaci zapnutí bezpečnostního pásu řidiče, střední konzoli s vyjímatelným boxem, vnější zrcátka lakovaná v barvě vozu, přední mlhovky, úchytná oka v zavazadlovém prostoru, centrální zamykání s dálkovým ovládáním a alarmem, dělená zadní sedadla a přípravu pro rádio. Dodávala se v barvách Červená Rallye nebo Bílá Candy", "section_level": 2}, {"title": "Space Line.", "content": "Tato akční edice se prodávala pouze na základě Felicie Combi v roce 2000. Ve výbavě byly nárazníky, zrcátka, kliky, kroužky kolem zámků lakovány v barvě vozu, imobilizér, otáčkoměr s digitálními hodinami, otevírání pátých dveří od místa řidiče, osvětlení zavazadlového prostoru, střešní nosič, černý polep B-sloupku, mlhové světlomety, látka na sedadlech s potahem Antlia, středový tunel s vyjímatelnou schránkou, dělená zadní sedadla, centrální zamykání na dálkové ovládání s alarmem, tónovaná skla, airbag řidiče, ozdobná koncovka výfuku, elektricky ovládaná přední okna, příprava pro rádio včetně čtyř reproduktorů, textilní koberce do interiéru, sprej na opravu pneumatik s kompresorem, úchytná oka v zavazadlovém prostoru, mezipodlaha v zavazadlovém prostoru, střešní nosiče, dvě vyjímatelné tašky a hliníková čtrnáctipalcová kola.", "section_level": 2}, {"title": "Sport Line.", "content": "Edice Sport Line byla založena na výbavě LX. Dodávala se jen v odstínech červená rallye a černá magická a pouze s motory 1,3 MPI a 1,6 MPI v roce 1999 a 2000. Červené vozy měly červeno-šedá sedadla, červené bezpečnostní pásy a některé byly vybaveny červeným polstrováním dveřních výplní. Černé mají stejné části interiéru ve žluté barvě, navíc byly vozy doplněny o stejné žluté budíky, jaké má edice Color Line. Potahová látka byla se vzorem Crowns. Vozy byly vybaveny malým koženým paketem (volant, madlo ruční brzdy a řadicí páka s manžetou), kde byla k obšití použita buď červená nebo žlutá nit. Vnější zrcátka byla lakována v barvě vozu. Ve výbavě byl imobilizér, otáčkoměr s digitálními hodinami, otevírání pátých dveří z místa řidiče, textilní koberce v interiéru, středový tunel, centrální zamykání s dálkovým ovládáním a alarmem, elektricky ovládaná přední okna, airbag řidiče, dělená zadní sedadla, příprava pro autorádio, dva reproduktory (kombi čtyři), úchytná oka v zavazadlovém prostoru, tónovaná skla, čelní okno se zeleným pruhem, přední mlhové světlomety, čtrnáctipalcová hliníková kola, kouřové boční blikače, chromovaná koncovka výfuku a u verze Combi střešní nosiče.", "section_level": 2}, {"title": "Trumf.", "content": "Tato akční výbava zahrnovala vnější zrcátka a kliky v barvě vozu, velkoplošné kryty kol, tónovaná skla, čtyřramenný volant, malou střední konzola (bez boxu) a centrální zamykání", "section_level": 2}, {"title": "Speciální modely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Felicia Golden Prague.", "content": "Výstavní prototyp Golden Prague byl představen na Ženevském autosalonu v roce 1998 a byl vyroben pouze v jediném exempláři. Motor byl použit 1,6 MPI. Speciální metalický lak měl zlatou barvu. Interiér byl vyvedený ve dvoubarevné kůži a kůží byla potažena i přístrojová deska. Vzhledově se vůz odlišoval lakovanými ochrannými lištami. Ve výbavě byly čiré přední světlomety, zadní světlomety s kouřovými krycími skly, speciální kola z lehkých slitin, modře podsvícené přístroje s odlišnou grafikou. Látka na sedadlech byla vybavena motivem hodin pražského orloje.", "section_level": 2}, {"title": "MTX Cabrio.", "content": "Po úspěšném voze MTX Roadster představeném na základě Favoritu se společnost Metalex rozhodla zahájit v roce 1997 výrobu čtyřmístného kabrioletu na bázi novější Felicie. Design vozu má na svědomí Pavel Škarka, který působil na Zlínské katedře designu VŠUP a konstrukční řešení Ing. Solfronk. Podlahová část byla vyztužena zesílenými prahy a dvěma novými příčníky. Mezi oba páry tlumičů byly přidány vzpěry. Mezi sedadly byl umístěn ochranný oblouk. Vůz byl vybaven třívrstvou plátěnou střechou. I když byl automobil čtyřmístný, zadní sedadla měla spíše nouzový charakter. Zavazadlový prostor byl umístěn pod schránkou na uložení střechy. Výbava se nelišila od standardních Felicií se zážehovými motory. Společnost Metalex však nabízela vlastní nadstandardní výbavu jako například litá kola, nárazníky lakované v barvě vozu, sportovní výfuk, plastové lemy blatníků, okrasné panely přístrojové desky, speciální hlavice řadicí páky nebo barevné kontrolní ukazatele. V roce 1998 navíc společnost dodávala i faceliftovanou verzi. Kabriolet byl vyráběn do roku 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Felicia Laureta.", "content": "Jednalo se o Pickup s rozvorem prodlouženým o 600 mm na konečných 3050 mm s nosností 560 až 580 kg. Oficiální název zní Jelínek Laureta M5B. Výrobu nezajišťovala sama automobilka, ale jeden z dealerů, Jaroslav Jelínek, a jeho společnost Laureta Auto. Původně mělo být vyrobeno 300 vozů v letech 1999 až 2001. Vozy měly být nástupcem užitkových typů Škoda 1203 a Felicia Van Plus. Automobilka se od celé záležitosti distancovala, takže na vozech nesmělo být použito logo automobilky. Kromě klasických Pickupů bez nástavby se automobily dodávaly i s uzamykatelnou nástavbou s křídlovými nebo výklopnými dveřmi. Dodnes některé slouží jako pohřební či sanitní vozy nebo pojízdné dílny.", "section_level": 2}, {"title": "Felicia MTX Sport.", "content": "Škoda Felicia MTX Sport byla speciální sportovní úprava představená v roce 1996 společností MTX RS Praha. Koncepčně vůz vycházel stále z klasické Felicie. Byl ale zvýšen výkon. Motor byl převrtaný na objem 1342 cm, vrtání 77 mm a zdvih 72 mm s upravenou hlavou. Kompresní poměr byl 10,0. Agregát dosahoval výkonu 58 kW (78 koní). Maximální rychlost vzrostla na 170 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h se zkrátilo na 13 sekund. Vůz byl vybaven kotoučovými brzdami na všech kolech.", "section_level": 2}, {"title": "Další úpravy MTX.", "content": "Společnost MTX vyráběla na základě hatchbacku ještě modely Felicia MTX Comfort a Felicia MTX Country a na základě Combi Felicia MTX Family, Felicia MTX Assistant, Felicia Tip a Felicia Space.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Felicia Sedan.", "content": "Felicia s karoserií sedan byl prototyp vycházející z modelu Favorit, který byl vyroben v roce 1991. Měl modernizovanou karoserii a v plánech bylo použití motorů s rozvodem OHC o objemech 1375 a 1596 cm. Stejně modernizován měl být i stávající Favorit a z něj odvozené kombi Forman. K sériové produkci tohoto vozu ani těchto motorů po převzetí koncernem VW nikdy nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pickup Freestyle.", "content": "Pickup freestyle byly okruhové závody závodních speciálů postavených na bázi vozu Škoda Pickup první a druhé generace. Jednalo se o jednomístné vozy určené pro závody na okruhu. Automobily měly zakrytý nákladový prostor. Vozy byly připravovány firmou Autospektrum 2000, s. r. o., Mariánské Lázně. Ve druhé generaci byl Pickup poháněn čtyřválcem o objemu 1490 cm o výkonu 95 kW a byl vybaven šestistupňovou převodovkou. Maximální rychlost byla 205 km/h a zrychlení na 100 km/h za 9 sekund. Hmotnost vozu byla 780 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Rallye.", "content": "Škoda Felicia také dala základ rallyovým speciálům. Nejlepším umístěním v první sezóně bylo celkové čtvrté místo v rally Argentina. Ve stejné sezoně získala Škoda pohár v mistrovství světa značek ve třídě s objemem motoru do 2000 cm. Největším úspěchem týmu Škoda Motorsport bylo celkové třetí místo v sezoně 1996, kdy tým zaostal za koncernovými vozy SEAT a Volkswagen, ale až do poslední rychlostní zkoušky při posledním podniku bojoval o titul. Vozy Škoda například ve své kategorii vyhrály Rallye Monte Carlo 1996, Portugalskou rallye, Rallye Nový Zéland 1996, Australskou rallye. O rok později Felicie opět vyhrály v Monte Carlu. Neabsolvovaly ale celou sezonu. Na Finské rallye byla představena nastupující Škoda Octavia Kit Car. Vůz postupně řídili piloti Pavel Sibera, Emil Triner, Stig Blomqvist a Jindřich Štolfa.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Felicia Kit Car.", "content": "Verze Kit-car byla speciálně upravená pro závody rallye, ve kterých nahradila úspěšný model Favorit. Vyrobeny byly tři verze s motory 1,3, 1,5 a 1,6 l. Vůz měl motor vpředu a pohon předních kol. Poháněl ho řadový čtyřdobý kapalinou chlazený čtyřválec, který byl umístěn napříč před přední nápravou. Části motoru byly z hliníkové slitiny. Palivová nádrž byla na 60 litrů. Rozvor náprav byl 2450 mm, rozchod kol 1500 mm vpředu a 1480 mm vzadu. Patnáctipalcová kola z lehkých slitin byla od firmy Speedline. Karoserie byla podobná sériovému vozu, byla rozšířená v oblasti blatníků a byla opatřena ventilací na střeše. Některé její části (například nárazníky) byly z lehčích materiálů. Původně se měl vůz představit na soutěži Rallye Monte Carlo 1995, ale nakonec nastoupil až na Švédské rallye. Důvodem bylo praskání unašeče výstupu převodovky. Několik automobilů Kit Car bylo upraveno i pro okruhové závody. V roce 1995 získal Martin Dlouhý titul mistra republiky ve třídě A do 1300 cm. V italském mistrovství skončil pilot Luca Canni Ferrari druhý.", "section_level": 2}, {"title": "Kit Car 1300.", "content": "Objem motoru byl 1289 cm a dosahoval výkonu až 122 kW. Zdvih byl 72 mm.", "section_level": 3}, {"title": "Kit Car 1500.", "content": "Verze 1500 byla vyrobena v roce 1994. Motor měl objem 1491 cm a výkon 115 kW. Zdvih byl 78 mm, kompresní poměr 12:1. Vůz měl třikrát uložený klikový hřídel se čtyřmi protizávažími, vícebodové vstřikování a tlakové oběžné mazání. Váha celého vozu byla pouhých 850 kg. Maximální rychlost dosahovala až 180 km/h a zrychlení 0 – 100 km/h bylo 6 sekund. Zapalování bylo bezdotykové. Převodovka šestistupňová. Vůz měl samosvorný diferenciál a nezávisle zavěšená kola. Pérování bylo zajištěno vinutými pružinami s vnitřními seřiditelnými teleskopickými tlumiči. Vůz získal první vítězství v soutěži Mistrovství světa v rallye dvoulitrů na Argentinské rallye 1995, kde s ním zvítězil Pavel Sibera, který skončil na celkově čtvrté pozici.", "section_level": 3}, {"title": "Kit Car 1600.", "content": "Motor z produkce VW o objemu 1589 cm s rozvodem OHC byl umístěn vpředu napříč. Blok byl vyroben z litiny. Motor měl zdvih 86,9 mm a kompresní poměr 12:1. Vůz měl výkon 128 kW a krouticí moment 180 Nm. Verze 1600 už používala i sedmnáctipalcová kola z lehkých slitin.", "section_level": 3}], "src_summary": "Škoda Felicia je osobní automobil, který v letech 1994–2001 vyráběla automobilka Škoda Auto. Automobil se vyráběl jako pětidveřový hatchback, pětidveřové kombi, užitkový pick-up, větší užitkový Vanplus a vůz Felicia FUN, vyráběný spolu s pickupem ve Vrchlabí, který byl určen pro volný čas. Jednalo se o model, na kterém se velmi projevilo začlenění automobilky do koncernu Volkswagen, např. zavedením výrobních specifikací, definovaných bázovým modelem a systémem indexů mimořádných výbav. Koncepčně vůz vycházel z předchozího modelu Škoda Favorit, jeho design byl však pokročilejší, vůz byl osazován různými typy motorů a byl výrazně spolehlivější. Oproti modelu Favorit byly zavedeny do vybraných verzí některé nové prvky jako ABS, posilovač řízení aj. Jméno Felicia továrna převzala od předchozího sportovního modelu Felicia vyráběného v 60. letech 20. století ve verzích s pevnou nebo skládací střechou. Varianty byly dle vybavení označovány zkratkami LX, LXi, GLX, GLXi, přičemž písmeno „i“ označovalo motor 1,3 l s výkonem 50 kW. Hatchback byl veřejnosti představen v říjnu 1994 v Praze a v červnu 1995 na autosalonu v Brně se představil vůz s karoserií kombi. Od roku 1995 se vyráběla varianta Pickup. V roce 1998 proběhl facelift, změnil se např. tvar masky chladiče, barva a tvar nárazníků (z černé na barvu konkrétního auta, později se takto změnila barva klik a zrcátek), nápis Felicia a tvar předních světel a mlhovek. Výroba byla ukončena 20. června 2001 vozem s číslem karosérie 7 367 379, následníkem modelu se stala Škoda Fabia. Celkem bylo vyrobeno 1 420 441 vozů. V Kvasinách, kde se model vyráběl po skončení montáže v Mladé Boleslavi, byla linka následně přestavěna pro výrobu modelu Superb. Deset let po ukončení výroby byla Felicia stále nejčastějším vozem na českých silnicích.", "tgt_summary": "The Škoda Felicia, (\"Typ\" 791) was a supermini car produced by the Czech carmaker Škoda Auto from 1994 to 2001. It was the last model on Škoda's own platform, but was one of the first models to benefit from Škoda Auto's takeover by the German company Volkswagen Group. The Felicia was a reworked version of the Favorit, but had a fresh, more modern appearance, with a redesigned front end and a wider range of engines. It was premiered in October 1994, on the Charles Bridge in Prague. Serial production of the hatchback began in October 1994, the combi in June 1995, the pick up in August 1995, and it ended in June 2001. The name Felicia was not used for the first time, resurrecting a nameplate originally used by Škoda in the 1960s for a range of two seater sports cars.", "id": 1398204} {"src_title": "Władysław Sikorski", "tgt_title": "Władysław Sikorski", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z učitelské rodiny, která žila v rakouské Haliči. Na studia se vydal do Lvova, kde se věnoval inženýrsví.", "section_level": 1}, {"title": "V armádě.", "content": "Již před první světovou válkou se angažoval v několika organizacích, které usilovaly o polskou nezávislost. V roce 1909 se zapojil do vytváření \"střeleckých\" jednotek na Haliči. Během 1. světové války se orientoval na Rakousko-Uhersko. Sloužil v polských legiích a v Rusko-polské válce v polské armádě. Po vytvoření loutkového státu v roce 1916 zastával různé funkce v jeho armádě. Podobně jako Józef Piłsudski trval i gen. Sikorski na samostatnosti polských jednotek, proto byl v květnu 1918 rakousko-uherskými orgány zatčen a internován v Uhrách. Po vzniku samostatného Polska organizoval vojenské jednotky v Haliči proti Ukrajincům a ve Slezsku proti německým Freikorps. Hrál důležitou roli při bitvě u Varšavy.", "section_level": 2}, {"title": "V politice.", "content": "Před první světovou válkou patřil mezi významné politiky menší politické strany Stronnictwo Postępowo-Demokratyczne (Pokrokově demokratická strana). Ve 2. polské republice zastával v letech 1922 až 1923 funkci ministerského předsedy, když vedl vládu po atentátu na prezidenta Gabriela Narutowicze. V kabinetu zastával rovněž post ministra vnitra. Pak se ale vrátil zpět do armády jako generální inspektor pěchoty. V roce 1924 působil jako ministr vojenských záležitostí v druhé Grabského vládě. Zastával orientaci na spojenectví s Francií. V době sanace se nepřidal na žádnou stranu, měl neshody s Józefem Piłsudskim, který Sikorskému nedůvěřoval, a dalšími představiteli země a roku 1928 byl zbaven funkce. V následujících letech trávil čas převážně ve Francii, kde také psal a vydával většinu vojenských studií. V roce 1936 se podílel na pokusu a sjednocení protisanační opozice v emigraci, tzv. fronta Morges. V roce 1939 se nakrátko vrátil do Polska a nabídl vládě své vojenské služby, když však nedostal odpověď, vrátil se zpět do Francie. Během druhé světové války se stal ministerským předsedou polské vlády v exilu a velitelem jejích vojsk namísto zkompromitované sanační garnitury. Vystupoval jako hlavní obhájce zájmů Polska na diplomatické úrovni. Po porážce Francie v roce 1940 se exilová vláda uchýlila do Londýna, zde Sikorski podepsal smlouvu o výstavbě polské armády ve Velké Británii. S československou vládou v exilu jednal o poválečné československo-polské konfederaci. I přes své protikomunistické postoje usiloval Sikorski o znovuobnovení polsko-sovětských diplomatických vztahů, které byly přerušeny po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov. V roce 1941 podepsal dohodu se SSSR o obnově diplomatických styků a později se Stalinem polsko-sovětský pakt o neútočetní a přátelství. Část ministrů exilové vlády ho za to obvinila ze zrady a zřeknutí se východní části předválečného území Polska. Zajímal se též o osud polských zajatců, které povraždil Sovětský svaz, mezi kterými byl i jeho bratr, generál Franciszek Sikorski. Po nálezu hrobů v Katyni požádal o vyšetření Červený kříž. Sovětský svaz na to hned reagoval přerušením diplomatických styků.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Zemřel v červenci 1943 za dosud nevyjasněných okolností při letecké nehodě, když se letoun Consolidated Liberator 511. peruti RAF, který jej přepravoval, zřítil při startu na letišti v Gibraltaru do moře. Havárii přežil jen pilot Eduard Prchal. Událost byla uzavřena jako nehoda, ale dodnes existují pochybnosti některých autorů, zdali nebyl jako překážka britsko-sovětského spojenectví záměrně odstraněn. Sikorski je dnes v Polsku uznáván jako velký patriot. Jeho památku začal v roce 1981 vyzdvihovat Jaruzelského vojenský režim proti popularitě Piłsudského.", "section_level": 2}], "src_summary": "Władysław Sikorski (20. května 1881 Tuszów Narodowy – 4. července 1943 Gibraltar) byl polský generál a předseda polské exilové vlády.", "tgt_summary": "Władysław Eugeniusz Sikorski (; 20 May 1881 – 4 July 1943) was a Polish military and political leader. Prior to the First World War, Sikorski established and participated in several underground organizations that promoted the cause of the independence of Poland from the Russian Empire. He fought with distinction in the Polish Legions during the First World War, and later in the newly created Polish Army during the Polish–Soviet War of 1919 to 1921. In that war he played a prominent role in the decisive Battle of Warsaw (1920). In the early years of the Second Polish Republic, Sikorski held government posts, including serving as Prime Minister (1922 to 1923) and as Minister of Military Affairs (1923 to 1924). Following Józef Piłsudski's May Coup of 1926 and the installation of the \"Sanation\" government, he fell out of favor with the new régime. During the Second World War, Sikorski became Prime Minister of the Polish government-in-exile, Commander-in-Chief of the Polish Armed Forces, and a vigorous advocate of the Polish cause in the diplomatic sphere. He supported the reestablishment of diplomatic relations between Poland and the Soviet Union, which had been severed after the Soviet pact with Germany and the 1939 invasion of Poland—however, Soviet leader Joseph Stalin broke off Soviet-Polish diplomatic relations in April 1943 following Sikorski's request that the International Red Cross investigate the Katyń Forest massacre. In July 1943, a plane carrying Sikorski plunged into the sea immediately after takeoff from Gibraltar, killing all on board except the pilot. The exact circumstances of Sikorski's death have been disputed and have given rise to a number of different theories surrounding the crash and his death. Sikorski had been the most prestigious leader of the Polish exiles, and his death was a severe setback for the Polish cause.", "id": 152216} {"src_title": "Obrněný transportér", "tgt_title": "Armoured personnel carrier", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj obrněných transportérů začal již v souvislosti s nasazením prvních tanků v průběhu 1. světové války, ale opravdový rozvoj této kategorie obrněných vozidel přinesl až další světový konflikt. Tankové jednotky bez podpory pěchoty často utrpěly velké ztráty v důsledku použití stále účinnějších protitankových zbraní. Proto pokud to bylo možné, byly tanky doprovázeny motorizovanou pěchotou (na nákladních automobilech) nebo tankovým desantem, kdy se vojáci vezli přímo na tanku (především v Rudé armádě). Nedostatečná průchodnost terénem v prvním případě a zranitelnost výsadku v případě druhém vedly k vývoji specializovaného dopravního prostředku, který měl dopravit pěchotu na bojiště spolu s tanky.", "section_level": 1}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Jako první nasadil obrněné transportéry v roce 1939 Wehrmacht, který používal polopásové typy Sd.Kfz. 250 a Sd.Kfz. 251 u jednotek pancéřových granátníků. Většina německých motorizovaných pěších útvarů však byla i nadále převážena nákladními automobily. Britská armáda a země Britského společenství národů dostávaly od roku 1940 masově vyráběné pásové transportéry Universal Carrier, zatímco Američané vyráběli pro vlastní armádu i pro Spojence polopásové transportéry M2 a M3 Half-track. Sovětský svaz za války obrněné transportéry příliš nepoužíval (výjimkou byla americká vozidla dodaná v rámci programu Lend-Lease), od roku 1942 ale systematicky využíval ukořistěné německé stroje a polopásové nákladní vozy ZiS-42. Spojenci používali k přepravě pěchoty také obrněné transportéry Kangaroo, což byly různé typy tanků bez věže, na jejímž místě se nacházel prostor pro výsadek.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Po druhé světové válce došlo k poklesu oblíbenosti polopásové koncepce a do výzbroje většiny armád byly zařazeny kolové nebo pásové obrněné transportéry. Sovětský svaz ve velkých počtech zavedl i exportoval kolové obrněné transportéry BTR-152, BTR-40, BTR-60, BTR-70 a BTR-80, jakož i pásové MT-LB a BTR-50. Mezi nejrozšířenější pásové OT na světě se řadí americký M113, zatímco kolový OT Stryker používají jen Spojené státy a Peru. Americká armáda plánuje nahradit zbývající trasportéry M113 vozidly AMPV, která jsou postavena na základě bojových vozidel pěchoty M2 Bradley. Rozšířená jsou i vozidla evropských výrobců, například Patria AMV, Boxer nebo Piranha. Československá lidová armáda používala například polopásový OT-810 (vycházel z Sd.Kfz. 251), OT-64 SKOT (střední kolový obrněný transportér) nebo OT-62 TOPAS (transportér obrněný pásový). Česká armáda má ve výzbroji vozidla Pandur II ve verzi kolové bojové vozidlo pěchoty (KBVP) a kolový obrněný transportér (KOT), která nahradila dříve užívaná obrněná vozidla OT-64 SKOT.", "section_level": 2}, {"title": "Kolové OT 8x8.", "content": "Z konstrukčního hlediska dominují kategorii moderních kolových obrněných transportérů osmikolová vozidla, ale nabízeny jsou i šestikolové varianty, jako je například VBTP-MR Guarani pro Brazílii, který vychází z vozu Iveco SuperAV 8x8.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obrněný transportér (OT) je pancéřované vozidlo určené především pro dopravu pěchoty na bojiště, mezi jehož charakteristické znaky dále patří kolový či pásový podvozek a kulometná výzbroj. Odolnější vozidla určená pro převoz vojáků a jejich následnou bojovou podporu, tzv. bojová vozidla pěchoty (BVP), mají pásový podvozek a jsou vyzbrojena automatickými kanóny a protitankovými řízenými střelami. V období po konci studené války byla do výzbroje zavedena nová generace kolových obrněnců, která se výzbrojí a někdy i pancéřováním vyrovnala pásovým BVP. Tyto obrněné transportéry se proto také označují jako kolová bojová vozidla pěchoty (KBVP).", "tgt_summary": "An armoured personnel carrier (APC) is a broad type of armoured, military vehicles designed to transport personnel and equipment in combat zones. They are sometimes referred to colloquially as \"battle taxis\" or \"battle buses\". Since World War I, APCs have become a very common piece of military equipment around the world. According to the definition in the Treaty on Conventional Armed Forces in Europe, an APC is \"an armoured combat vehicle which is designed and equipped to transport a combat infantry squad and which, as a rule, is armed with an integral or organic weapon of less than 20 millimetres calibre.\" Compared to infantry fighting vehicles, which are also used to carry infantry into battle, APCs have less armament and are not designed to provide direct fire support in battle.", "id": 1036365} {"src_title": "Faradayova klec", "tgt_title": "Faraday cage", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Pro lepší pochopení si představme izolovanou dutou kovovou krychli. Do této krychle vložme elektroskop a na vnější stranu krychle pak přiveďme elektrické napětí. Pohledem na elektroskop zjistíme, že uvnitř krychle nepůsobí žádné elektrostatické pole. Když za stejných podmínek necháme elektroskop vně krychle, bude na něj působit náboj v jakémkoliv směru i vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Faradayovy klece se využívá zejména tam, kde je třeba chránit zařízení či osoby před škodlivým elektromagnetickým polem, rádiovými vlnami apod. Pro tyto účely jsou stavěny specializované Faradayovy klece. Faradayovou klecí je do určité míry i automobil. Může proto posádku chránit například před účinky blesku (náboj a tedy i proud je veden karosérií, nikoliv těly posádky). Faradayovou klecí bývá také kovová skříň elektro-akustických přístrojů nebo stínění kabelů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad s autem.", "content": "Pokud by uhodil do auta blesk, sjede po vnější straně a nám se nic nestane, pokud se zrovna něčím vodivým nedotýkáme auta nebo pokud se rukou nedotýkáme nějaké kovové části auta. Stejně to funguje také v letadlech. Každé dopravní letadlo dokonce aspoň jednou za rok zasáhne blesk, ale díky tomu že výboj sjede po vnějším kovovém plášti letadla, cestující si ničeho nevšimnou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Objevitelem tohoto jevu je anglický fyzik Michael Faraday; objevil jej v roce 1836. Nicméně první pokusy o popsání jevu se objevily už dříve v bádání francouzského fyzika Jean-Antoinea Nolleta či Benjamina Franklina v polovině 18. století. Franklin již v roce 1755 sledoval, že korková kulička bez el. náboje visící na provázku je při přiblížení k proudem nabité kovové nádobě přitahována vnější plochou nádoby, ale nikoli jejím vnitřkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faradayova klec je princip z oblasti elektromagnetismu, který je založen na tom, že elektrický náboj je soustředěn pouze na povrchu vodiče, nikoli v jeho objemu. Tudíž uvnitř (dokonalého) vodiče nepůsobí žádné elektrické pole. Pokud jde ovšem o klec, nikoli o uzavřenou krabici, záleží na velikosti otvorů. Klec může také (částečně) blokovat elektromagnetické záření, jestliže tloušťka vodiče je dostatečná a otvory jsou výrazně menší, než vlnová délka záření. Tento pojem je známý již od 19. století.", "tgt_summary": "A Faraday cage or Faraday shield is an enclosure used to block electromagnetic fields. A Faraday shield may be formed by a continuous covering of conductive material, or in the case of a Faraday cage, by a mesh of such materials. Faraday cages are named after scientist Michael Faraday, who invented them in 1836. A Faraday cage operates because an external electrical field causes the electric charges within the cage's conducting material to be distributed so that they cancel the field's effect in the cage's interior. This phenomenon is used to protect sensitive electronic equipment (for example RF receivers) from external radio frequency interference (RFI) often during testing or alignment of the device. Faraday cages are also used to enclose devices that produce RFI, such as radio transmitters, to prevent their radio waves from interfering with nearby sensitive equipment. They are also used to protect people and equipment against actual electric currents such as lightning strikes and electrostatic discharges, since the enclosing cage conducts current around the outside of the enclosed space and none passes through the interior. Faraday cages cannot block stable or slowly varying magnetic fields, such as the Earth's magnetic field (a compass will still work inside). To a large degree, though, they shield the interior from external electromagnetic radiation if the conductor is thick enough and any holes are significantly smaller than the wavelength of the radiation. For example, certain computer forensic test procedures of electronic systems that require an environment free of electromagnetic interference can be carried out within a screened room. These rooms are spaces that are completely enclosed by one or more layers of a fine metal mesh or perforated sheet metal. The metal layers are grounded to dissipate any electric currents generated from external or internal electromagnetic fields, and thus they block a large amount of the electromagnetic interference. See also electromagnetic shielding. They provide less attenuation of outgoing transmissions than incoming: they can block EMP waves from natural phenomena very effectively, but a tracking device, especially in upper frequencies, may be able to penetrate from within the cage (e.g., some cell phones operate at various radio frequencies so while one cell phone may not work, another one will). ", "id": 1546041} {"src_title": "Svatováclavská koruna", "tgt_title": "Crown of Saint Wenceslas", "src_document": [{"title": "Přemyslovská koruna.", "content": "České království se poprvé objevilo na mapě v roce 1085, dávno před tím, než byla zhotovena svatováclavská koruna. S korunou jsou na českých mincích (denárech) a na pečetích vyobrazeni již první dva čeští králové, Vratislav II. a Vladislav II. Jejich koruna byla pravděpodobně čelenkou byzantského typu s přívěsky na páru řetízků. Těmto králům byla koruna propůjčena pro výjimečné příležitosti. Dědičný královský titul si dokázal udržet až Přemysl Otakar I. Není třeba pochybovat, že při té příležitosti existovala královská koruna. Jak vypadala přemyslovská koruna, svědčí vyobrazení z doby Přemysla Otakara II., zejména jeho majestátní královské pečeti. Měla vysokou čelenku, která přecházela ve stylizované květy lilií. Stejnou podobu má i koruna z Přemyslových pohřebních insignií z roku 1298. Novou přemyslovskou korunu dal roku 1297 ke své pražské korunovaci zhotovit Václav II., a k ní měl zlatý meč a zlatý heraldický štít. Stejnou korunou byl korunován i Jan Lucemburský. Tuto korunu pravděpodobně Karel IV. daroval do dómské pokladnice v Cáchách na bustu svého patrona sv. Karla Velikého, kterou sám objednal. Podle druhé hypotézy jde o korunu darovanou na bustu sv. Zikmunda do Polska. Tvar Svatováclavské koruny Karla IV. je inspirován tvarem liliovitými motivy přemyslovské koruny, stejně jako podobou koruny francouzských králů. Shodný tvar měla Karlova dřevěná pohřební koruna (která se dochovala ve fragmentech) i polská koruna krále Kazimíra III.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna svatého Václava.", "content": "Svatováclavskou korunu nechal v roce 1346 zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci českým králem. Její existence je poprvé zmíněna v roce 1351 v ochranném dokumentu ze 6. května 1346, který vystavil papež Klement VI. Svatováclavská koruna měla podle papežské buly z roku 1346 spočinout na hlavě sv. Václava v pražském chrámu sv. Víta. Spočívala na lebce sv. Václava, jež byla uzavřena v relikviářové bustě sv. Václava ze zlaceného stříbra, kterou dal zhotovit již Karlův dědeček, král Václav II. Z jejího zasvěcení svatému Václavu se odvozuje její název \"koruna svatého Václava\", který se poprvé objevuje v inventáři pražské katedrály z roku 1387 pod latinskou podobou \"corona sancti Wenceslai\". V latinských pramenech bývala označována též jako \"corona regni Bohemiae\" (\"koruna Království českého\"), tedy stejně jako samotný český stát. Posvátný charakter měly po vzoru francouzské královské koruny sv. Ludvíka ty koruny, jimž francouzští králové darovali trn z trnové koruny Kristovy. Také Karlova koruna byla korunou relikviářovou. Trn z Kristovy trnové koruny byl zasazen do křížku v křížení kamar. Jeho absence byla zjištěna teprve při posledním restaurování. Prvním králem, který byl korunován touto korunou, byl v roce 1347 Karel IV. a posledním Ferdinand V. Habsbursko-Lotrinský. Původně byla uložena v pražské katedrále a jejím faktickým správcem byla svatovítská kapitula. V době stavovské monarchie zůstávala na Karlštejně, odkud byla vydávána jen při příležitosti korunovace. Samozřejmě se ovšem koruně nevyhnul pohyb v době ohrožení, její pohyb ovšem není dodnes přesně zmapován. Události 17. století přinesly změny i pro korunovační klenoty, mnohokrát změnily místo uložení. Ocitly se ve svatovítském chrámu i v úřadě Desk zemských nebo Staroměstské radnici. Ve Vídni se na dlouho ocitly v době Marie Terezie, která se obávala nevěrnosti českých zemí. V roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Ať už byly ovšem uloženy kdekoliv, do Prahy se vracely u příležitosti korunovace. Svatováclavská koruna je spolu s jablkem, žezlem a ostatními částmi korunovačních klenotů uložena v katedrále sv. Víta a přístup k nim je zamezen sedmi zámky, ke kterým mají po jednom klíči prezident České republiky, předseda Senátu Parlamentu České republiky, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, předseda vlády České republiky, primátor hlavního města Prahy, arcibiskup pražský a probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze). Tradice sedmi klíčů pochází z doby Leopolda II., kdy byly české korunovační klenoty znovu uloženy v chrámu sv. Víta, tentokrát v korunním archivu za kaplí sv. Václava, za železnými dveřmi s pěti zámky. Zde byla zvláštní skříň opatřená dalšími dvěma zámky.", "section_level": 1}, {"title": "Pověst o svatováclavské koruně.", "content": "Podle novodobé pověsti každý člověk, který není oprávněn korunu nosit, ale nasadí si ji na hlavu, do roka zemře. V listopadu roku 1941 si ji prohlédl a možná (důkazy neexistují) i nasadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Heydrich zemřel na následky atentátu 4. června 1942.", "section_level": 1}, {"title": "Popis koruny.", "content": "Koruna je zhotovena ze zlata, z 21–22 karátového 1 mm silného zlatého plechu. Váží 2,358 kg a obsahuje 96 drahokamů, mimo jiné také jedny z největších safírů na světě. Korunu dále zdobí 20 perel. Na vrcholu koruny je kříž, v němž je prý uložen trn z Kristovy trnové koruny. Koruna má průměr 19 cm, výška koruny i s vrcholovým křížkem je též 19 cm. Skládá se ze čtyř dílů spojených závlačkami, z nichž každá je zakončena spinelem. Díly, mající podobu stylizovaného květu lilie, jsou pokryty drahokamy, upevněnými v kornoutovitých šatonech, asi 2 cm vysokých. Kameny jsou většinou velkých rozměrů a jsou upevněné zlatými drápky. Barevné uspořádání jednotlivých drahokamů má svůj symbolický význam. Na čelní a zadní části koruny převládají kameny barvy červené, na bočních dílech koruny je rozhodující barva modrá. Hrot každé lilie je zakončen perlou. Koruna je dále spojena dvěma křížícími se oblouky – kamarami – na které byly upevněny čtyři díly jiné čelenky, pokryté smaragdy, spinely a perlami. Velmi vzácný je srdčitý spinel zdobící jednu z lilií koruny. Patří mezi největší drahokamové spinely na světě, kategorie jako je timúr ruby, timúrův rubínspinel britských korunovačních klenotů. Spinely zdobící korunu pocházejí nejspíše (J. Hyršl, P. Klásek) z Tádžikistánu, proslulého starověkého naleziště u řeky Pjandž (Pamír). Spinel růžové, vínové a rubínové barvy byl kamenem dharmy (řádu a životní síly, energie a osvícení) v buddhismu mahájána a vadžrajána (Bimaránský relikviář). Jako kámen muslimského ráje si ho oblíbili Peršané a Arabové. Pro křesťanskou Evropu to byl drahokam Krista, jeho oběti, krve, vzkříšení a věčného života. Na rozdíl od Indů ho Evropané dlouho nerozlišovali od rubínu dováženého arabskými obchodníky ze Srí Lanky. Z Pamíru nebo Hindukúše asi také pochází údajný turmalín (rubelit) na čelence koruny (Hyršl, Malíková).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatováclavská koruna je jako česká královská koruna nejstarší a nejvýznamnější součástí českých korunovačních klenotů. Ačkoli se po zániku monarchie nestala jedním z oficiálních symbolů novodobého českého státu, těší se dodnes zvláštní úctě. Je zasvěcena svatému Václavovi a spolu s korunovačním žezlem a jablkem je uchovávaná v tzv. korunní komoře nad svatováclavskou kaplí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Vystavována je jen výjimečně, a to při významných státních událostech. Korunu nechal zhotovit v roce 1346 ještě za života svého otce Jana následník českého trůnu Karel IV. Svatováclavská koruna měla od počátku charakter veřejnoprávní. Nebyla osobním majetkem krále, ale patřila celé zemi prostřednictvím jejího nebeského patrona. Mohla být užívána jen při zcela výjimečných příležitostech, zejména při korunovacích, kdy demonstrovala spojení krále a země. Koruna se stala přímo vtělením české státnosti a po staletí udržovala vědomí o svébytnosti Českého království mezi ostatními evropskými státy. Byla též symbolem společným pro všechny země Koruny české, jejichž jednotu ztělesňovala. Posvátný charakter koruny umocňovala skutečnost, že se jednalo o korunu relikviářovou. Původně byl totiž do křížku na jejím vrcholu zasazen údajný trn z Kristovy trnové koruny. Český král tak byl symbolicky korunován stejnou korunou jako samotný Kristus. Koruna navíc stála pod přímou papežskou ochranou, přičemž kdokoli, kdo by překročil některé z ustanovení vymezujících její užívání, měl už samým činem propadnout nejtěžšímu církevnímu trestu, tedy vyobcování z církve.", "tgt_summary": "The Crown of Saint Wenceslas is a crown forming part of the Bohemian Crown Jewels, made in 1347. The eleventh king of Bohemia and Holy Roman Emperor Charles IV, from the House of Luxembourg, had it made for his coronation, dedicating it to the first patron saint of the country St. Wenceslas and bequeathed it as a state crown for the coronation of (future) Bohemian kings. On the orders of Charles IV the new royal crown was deposited in St. Vitus Cathedral, however, it was later transferred to Karlštejn Castle. It was used for the last time for the coronation of Ferdinand V in 1836.", "id": 1592721} {"src_title": "Hydrochinon", "tgt_title": "Hydroquinone", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "„Hydrochinon“ je název doporučovaný Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii (IUPAC) v \"Doporučení pro nomenklaturu organické chemie 1993\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hydrochinon může podléhat slabé oxidaci, kdy přechází na sloučeninu \"parabenzochinon\" (CHO), často nazývanou \"p\"-chinon nebo jednoduše chinon. Redukce obrací tuto reakci zpět na hydrochinon. Některé biochemické sloučeniny v přírodě mají tuto část hydrochinonu nebo chinonu ve své struktuře, například Koenzym Q, a podléhají podobné redoxní přeměně. Hydroxylové skupiny v hydrochinonu jsou slabě kyselé. Hydrochinon může ztratit H z jednoho z hydroxylů a vytvořit monofenolátový iont, anebo ztratit H z obou hydroxylů za vzniku difenolátového iontu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Hydrochinon má různá užití principiálně spojená s jeho účinkem jakožto redukčního činidla rozpustného ve vodě. Je hlavní složkou mnoha fotografických vývojek, kde společně s metolem nebo jinými vyvíjecími látkami redukuje stříbrné halogenidy na elementární stříbro. V humánní medicíně se hydrochinon používá k povrchové aplikaci na kůži k odstraňování zbarvení kůže, protože nemá takové predispozice ke vzniku dermatitidy jako metol. Toto použití je v některých státech zakázáno, včetně členských států Evropské unie, kde je to předmětem direktivy 76/768/EEC:1976 . Disodná sůl difenolátu se používá jako alternativní komonomer při výrobě polymeru PEEK. Jakožto inhibitor polymerace hydrochinon brání polymeraci kyseliny akrylové, methylmethakrylátu apod. Používá se také jako součást herbicidů, antioxidantů kůže a barviv.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Hydrochinon je jedním ze dvou primárních reagencií v obranných žlázách brouků prskavců, společně s peroxidem vodíku (a případně dalšími chemikáliemi, v závislosti na druhu), kde se hromadí v zásobníku. Ze zásobníku se dostává přes svalově ovládaný ventil do tlustostěnné reakční komory. Tato komora je potažena buňkami, které vytvářejí katalázu a peroxidázu. Když se obsah zásobníku dostane do reakční komory, enzymy rychle rozkládají peroxid vodíku a katalyzují oxidaci hydrochinonu na chinon. Při těchto reakcích se uvolňuje volný kyslík a dost tepla na to, aby se směs přivedla k varu a zhruba pětina se vypařila, čímž obsah vystříkne z břicha brouka a vytvoří horký aerosolový oblak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydrochinon (též benzen-1,4-diol, \"p\"-dihydroxybenzen nebo chinol) je aromatická sloučenina, patřící mezi fenoly, s chemickým vzorcem CH(OH). Jeho molekula obsahuje dvě hydroxylové skupiny vázané na benzenové jádro v pozici \"para\" (na protilehlých koncích). Za pokojové teploty a tlaku má hydrochinon podobu bílých granulí.", "tgt_summary": "Hydroquinone, also known as benzene-1,4-diol or quinol, is an aromatic organic compound that is a type of phenol, a derivative of benzene, having the chemical formula CH(OH). It has two hydroxyl groups bonded to a benzene ring in a \"para\" position. It is a white granular solid. Substituted derivatives of this parent compound are also referred to as hydroquinones. The name \"hydroquinone\" was coined by Friedrich Wöhler in 1843.", "id": 2212049} {"src_title": "Jonsdorf", "tgt_title": "Jonsdorf", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení Jonsdorfu se datuje do roku 1539, kdy ojbinský klášter celestinů prodal část zdejších pozemků deseti budoucím osadníkům. V roce 1560 objevil jonsdorfský rychtář spolu se svými syny, že jižně od obce lze nalézt kvalitní pískovec, vhodný pro zhotovování mlýnských kamenů. Těžba v místních lomech pak byla zahájena v roce 1580. O sto let později, na základě rozhodnutí rady města Žitavy z roku 1667, byly u potoka Pochebach mezi stávajícím Jonsdorfem a západněji ležícím Waltersdorfem vybrány pozemky pro další výstavbu. Následně zde vznikla nová část obce - Neu-Jonsdorf. K jejímu propojení s tzv Alt-Jonsdorfem došlo po roce 1731. V druhé polovině 18. století mělo znační ekonomický význam pro rozvoj obce také tkalcovství. Od 40. let 19. století se charakter obce začal měnit zejména v důsledku rozvoje turismu a lázeňství. Tradiční podstávkové domy byly nahrazovány zděnými domy a také vilami, které si zde obyvatelé měst budovali jako svá venkovská sídla.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "Jonsdorf jsou státem uznané vzdušné lázně. Jejich rozvoj začal v 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Od roku 1890 je Jonsdorf konečnou stanicí Žitavské úzkorozchodné dráhy (Zittauer Schmalspurbahn), dodnes obsluhované historickými parními lokomotivami. Tato dráha se lidově nazývá „Bimmelbahn“ (zvonková dráha). Trať začíná v Žitavě, má dvě koncové větve, jedna končí v Jonsdorfu a druhá v Oybinu.", "section_level": 1}, {"title": "Motýlí dům.", "content": "Byl zde v roce 2004 vybudován Motýlí dům (Schmetterlingshaus Johnsdorf) s celoročním provozem. Má 2 části, v kupolovité hale létají stovky motýlů, o zbytky se starají volně pobíhající křepelky. V hlavní, jednopatrové vstupní budově je mimo recepce s česko-německým personálem a hracího dětského koutku řada panelů s informacemi, mořské akvárium, zasklené boxy s mnoha želvami, ještěry a opičkami. Venku je parčík s řadou jezírek a fontán.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti v okolí.", "content": "V pískovcových skalách Nonnenfelsen jihozápadně od obce se nachází několik výukových jištěných cest. Poblíž obce jsou dva turistické přechody do Čech: u Krkavčích kamenů Dolní Světlá - Jonsdorf, druhým je Krompach - Jonsdorf.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonsdorf je lázeňské středisko, obec v Německu, v jihovýchodní části Saska, zemském okrese Zhořelec, v Horní Lužici, na severní straně Žitavských hor, na hranicích s Českou republikou. Má obyvatel. Je jedním ze tří důležitých turistických středisek Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory.", "tgt_summary": "The community of Jonsdorf is located in the south of the Kreis Görlitz in the southeast of the German federal state of Saxony. It is embedded into a valley of the Zittau Mountains, part of the Lusatian Mountains.", "id": 178798} {"src_title": "Ínó", "tgt_title": "Ino (Greek mythology)", "src_document": [{"title": "Manželka a macecha.", "content": "Ínó se stala manželkou orchomenského krále Athamanta poté, co zapudil svou manželku Nefelé, bohyni oblaků. Ínó se tak stala macechou dvěma jeho dětem, Frixovi a jeho sestře Hellé, které od první chvíle nenáviděla a rozhodla se jich zbavit. Připravovala si půdu složitými intrikami. Nejprve navedla orchomenské ženy, aby upražily obilí připravené k setí. Poslechly ji a protože osivo nevzrostlo, přišla neúroda, hrozil hlad a nepokoje obyvatel. Ínó navedla Athamanta, aby poslal posly do věštírny pro radu, tyto posly podplatila, aby přinesli odpověď: vše je vinou Frixa a nepomůže nic jiného než ho obětovat. Král se bránil přijmout tento verdikt, ale nakonec se podrobil a obětovány měly být obě děti. V poslední chvíli zakročila vlastní matka dětí Nefelé, přivedla do chrámu zlatého berana a ten těsně před obětním obřadem obě děti na svých zádech odnesl přes moře na daleký sever. Na cestě Hellé spadla do moře a utonula (tuto část moře – dnes zvanou Dardanely – Řekové nazývali \"Helespont\", tedy \"Hellino moře\").", "section_level": 1}, {"title": "Matka.", "content": "Ínó porodila Athamantovi syny Learcha a Melikerta, avšak dlouho šťastni nebyli. Nejvyšší bůh Zeus zplodil se Semelé, sestrou Ínó, syna Dionýsa a poslal ho k Ínó na vychování. Tím na Ínó a jejího manžela rozpoutal hněv své manželky Héry. Ta přivodila Athamantovi šílenství, v němž zabil syna Learcha a chtěl zabít i Melikerta. Ínó mu ho vytrhla z rukou a vrhla se i se synem do moře.", "section_level": 1}, {"title": "Odměna místo potrestání.", "content": "Za své kruté činy nebyla Ínó z vůle bohů potrestána. Naopak, za výchovu Dionýsa byla i se synem přijata mezi mořské nymfy a oba byli povýšeni mezi bohy. Jejich jména byla tím okamžikem změněna na Leukothea (latinsky Albunea nebo Matuta) a z Melikerta se stal Palaimón. Stali se ochránci plavců, vždy připraveni ku pomoci tonoucím. Řečtí a římští námořníci jim prokazovali úctu ještě v křesťanských dobách.", "section_level": 1}, {"title": "Základ legendy.", "content": "Příběh Ínó, připravovaný zločin proti nevlastním dětem a jejich vyhnání, položil základ k velké báji o zlatém rounu, Iásonovi a Argonautech.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Z mnoha vynikajících antických zobrazení Leukothey mezi nejlepší patří bronzová socha ve florenstkých Uffiziích a reliéfy v římské Ville Albani. Georg Philipp Telemann v roce 1765 složil kantátu \"Ino\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ínó (latinsky \"Ino\") byla v řecké mytologii dcera thébského krále Kadma a jeho manželky Harmonie. Její lidské skutky nebyly potrestány, naopak z vůle bohů se stala nesmrtelnou.", "tgt_summary": "In Greek mythology Ino (Ancient Greek: Ἰνώ, ) was a mortal queen of Boeotia, who after her death and transfiguration was worshiped as a goddess under her epithet Leucothea, the \"white goddess.\" Alcman called her \"Queen of the Sea\" (), which, if not hyperbole, would make her a doublet of Amphitrite.", "id": 2423189} {"src_title": "Hrochovití", "tgt_title": "Hippopotamidae", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Hrochovití se vyznačují mohutným tělem s poměrně malýma nohama. Kůže může být místy až 4 cm tlustá a obsahuje mnoho mazových žláz, které ji udržují vlhkou, a také velké množství tuku, který hrochům pomáhá vznášet se ve vodě. Oči jsou vysoko posazené, stejně tak i uzavíratelné nozdry a uši. Na nohou mají zachované čtyři prsty, které jsou spojené plovacími blánami. Hrochovití mají úplný chrup. Špičáky a řezáky neustále dorůstají a stoličky se vyměňují stejně jako u slonů. U hrochů mohou být dolní špičáky až 30 cm dlouhé. Krátký, ale silný ocas slouží k rozmetávání trusu a moči, a tím si značkují svá teritoria. Dospělý samec hrocha obojživelného může vážit až 4 tuny a je dlouhý i přes 3 metry. Hrošík liberijský je mnohem menší, samci váží kolem 200 kg. Od hrochů se také liší menší hlavou a tmavší kůží. Hrochovití mají jeden žaludek, ale rozdělený na tři komory, což jim umožňuje trávit celulózu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Hroši obojživelní tráví většinu času ve vodě. Tvoří stáda vedená vůdčím samcem. Jsou to velmi teritoriální zvířata. Hrošíci žijí v hustých lesích většinou samotářsky nebo v malých skupinkách. Hrochovití jsou býložravci, krmí se hlavně v noci, kdy se chodí pást. Mimo trávy se také živí vodními rostlinami a hrošíci i spadlým ovocem. Samice hrocha rodí po dvouletých intervalech většinou jedno mládě rovnou do vody. Mláďata hrošíků se rodí na souši. Samice jsou březí 200-240 dní. Hroši se v zajetí mohou dožít až 50 let, v přírodě žijí kolem 30 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Do čeledi hrochovitých (Hippopotamidae) patři jen dva žijící druhy – hroch obojživelný a hrošík liberijský. Oba druhy žijí v Africe. \"Hippopotamus\" znamená v překladu „říční kůň“. Hroši velmi dobře plavou a chodí pod vodou. Hrošíci liberijští nejsou tolik vázáni na vodu a tráví mnohem více času na souši. Podle nových průzkumů se zdá, že hrochovití jsou pravděpodobně geneticky bližší kytovcům než ostatním sudokopytníkům. Hroch je místy běžný druh, ale hrošík liberijský je ohrožen ničením jeho přirozeného prostředí a lovem.", "tgt_summary": "Hippopotamuses are stout, naked-skinned, and semiaquatic artiodactyl mammals, possessing three-chambered stomachs and walking on four toes on each foot. While they resemble pigs physiologically, their closest living relatives are the cetaceans. Hippopotamuses are the only living members of the family Hippopotamidae. There are two living species of hippopotamus in two genera; the pygmy hippo, \"Choeropsis liberiensis\" of the forests of west Africa, and the common hippo, \"Hippopotamus amphibius\".", "id": 1135819} {"src_title": "Adléta Míšeňská", "tgt_title": "Adelaide of Meissen", "src_document": [{"title": "Manželka Přemysla Otakara I..", "content": "Adléta se narodila nejspíš v roce 1160 a se svým manželem se seznámila v době vyhnanství od trůnu odstrčeného Přemysla. Svatba proběhla patrně v roce 1180. Krátce po svatbě se mladí manželé mohli vrátit do Čech, kde se vlády ujal Přemyslův nevlastní bratr Bedřich. Za jeho vlády zastával Přemysl významnou pozici zvláště v českém vojsku, zvítězil nad moravským knížetem Konrádem Otou v bitvě u Loděnice a po Bedřichově smrti a odstoupení knížete Václava z trůnu byl roku 1192 nastolen na pražský stolec. Již v létě 1193 však byl Přemysl sesazen a donucen i se svou rodinou (jež se kromě syna rozrostla o tři dcery) k opětovnému exilu. Adléta s dětmi se vrátila do Míšně ke svému bratrovi. Pravděpodobně v této době došlo mezi manželi k odcizení, které se Přemysl rozhodl řešit rázným způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Královny Adléta a Konstancie.", "content": "V roce 1197 se Přemyslovi podařilo znovu získat knížecí stolec. Po přibližně dvacetiletém manželství snad roku 1198 zapudil svou ženu Adlétu. Jako formální důvod k rozvodu posloužil Přemyslovi čtvrtý stupeň příbuzenství. Podle některých historiků (Novotný, Žemlička) to byla Přemyslova \"„nespoutaná smyslnost“\", podle jiných (Vaníček) pak prestiž, potvrzení královských ambicí a snaha o založení nové královské rodiny. Poněkud zvláštní je zavržení již dospělého syna Vratislava. Přemyslovi bylo té době již minimálně čtyřicet let a svým činem riskoval, že přijde o dědice. Novou Přemyslovou manželkou se roku 1199 stala Konstancie, sestra uherského krále Emericha. Adléta požádala papeže Inocence III. o ochranu svého manželství a zajištění nástupnických práv pro syna Vratislava. Spolu se svými dětmi odešla ke svému bratru Dětřichovi a strýci Dedovi a ve Wettinech tak získal Přemysl nesmiřitelné nepřátele. Téhož roku se papež ve svém listu francouzskému kléru zmínil o \"„českém vévodovi“\", který stejně jako francouzský král Filip II. August zapudil svou ženu a přijal cizoložnici.", "section_level": 1}, {"title": "Rozluka manželství.", "content": "Adléta se ještě nakrátko v letech 1204–1205 vrátila jako kněžna do Prahy, ale jednalo se jen o římským králem Filipem Švábským vynucené politické rozhodnutí. V roce 1205 Přemysl provdal svou a Adlétinu dceru Markétu za dánského krále Valdemara II. Ještě v průběhu roku 1205 porodila Konstancie Uherská syna Václava a král opětovně zapudil Adlétu, aniž bral ohled na potíže, které si tím mohl způsobit. Papež roku 1206 zahájil nový proces proti \"„nevhodnému“\" manželství a Přemysl byl pro svou neposlušnost uvržen do církevní klatby. Adléta zemřela v roce 1211. Inocenc III. nakonec legitimoval všechny královy děti z obou manželství a tím uznal svazek s Konstancií. Počátkem 21. století se Adléta stala jednou z postav historických románů spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Příběh mladšího bratra\", \"Kdo na kamenný trůn\" a \"Cestou krále\". V roce 2011 vydal spisovatel Vlastimil Vondruška první díl tetralogie \"Přemyslovská epopej\" nazvaný \"Velký král Přemysl I. Otakar\", na jehož stránkách Adléta Míšeňská patří k protagonistům této historické fresky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adléta Míšeňská (po 1160 – 2. února 1211), první manželka krále Přemysla I., pocházela z rodu míšeňských markrabat Wettinů a byla dcerou markraběte Oty II. Míšeňského.", "tgt_summary": "Adelaide of Meissen (, ; – 2 February 1211), a member of the House of Wettin, was Queen of Bohemia from 1198 to 1199 as the first wife of King Ottokar I. When her husband declared their marriage null and void, she began a longstanding legal dispute that involved numerous religious and secular dignitaries of her time.", "id": 827521} {"src_title": "Žitava", "tgt_title": "Zittau", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Městské jádro Žitavy leží v Žitavské pánvi na úpatí Žitavských hor (které se na české straně hranice nazývají Lužické hory) v nadmořské výšce 230 až 285 m n. m. Ze severozápadu je obklopuje Lužická hornatina. Žitavská pánev na jihovýchodě přechází v údolí Lužické Nisy pokračující dále do Čech. Na východě se rozkládají kopcovité výběžky Jizerských hor.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Žitavy je v geomorfologickém ohledu určováno Žitavskou pánví, která na severovýchodě dosahuje délky 16 km a která v nejširším místě měří 7 km. Větší část východní oblasti této pánve se nachází na polském území (Turów), zatímco její jihovýchodní část leží v České republice (Hrádek nad Nisou). Reliéf Žitavské pánve se utvořil v mladším terciéru (miocén), kdy se zformoval čistě tektonickým poklesem podloží z rumburské žuly. Na tomto podloží se později vytvořily hnědouhelné pánve (Berzdorf), které plynule pokračují do oblasti severočeských terciérních pánví v Chebu, Sokolově, Mostu a v Teplicích. Na jihu Žitavské pánve se rozprostírají pískovcové skály připomínající Saské Švýcarsko. Čedičové kupy a bývalé hnědouhelné jámy potom charakterizují krajinu vnitrozemí. Oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou v katastru Žitavy se nacházejí na jihu v místní části Hartau. Jsou to zejména pískovcové vrchy Mühlsteinberg (482 m n. m.) a", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Žitavy je Lužická Nisa protékající téměř na celém východním okraji žitavského katastru a dále potom říčka Mandava, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v údolí, jež je v 1 km dlouhém zalesněném úseku mezi obcemi Hainewalde a Scheibe nazýváno údolí Roschertal. Mandava má v Žitavských horách četné přítoky, např. Goldbach, Grundbach, Pochebach, Waltersdorfer Dorfbach, které patří k", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město leží v klimaticky mírném pásu, podnebí však určují horská pásma, jejichž hřebeny jsou překážkou proudění vlhkého a chladného vzduchu od Atlantského oceánu, proto je zde výrazné množství srážek. Také v nejsušším měsíci jsou běžné deště. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb,", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Území města Žitavy je spolu s dalšími devíti obcemi součástí Přírodního parku Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\"), který je se svou rozlohou 133,4 km² nejmenším přírodním parkem v Německu. Jeho zřizovatelem však není Žitava, ale zemský okres Zhořelec. V rámci tohoto parku byly vyhláškou ze dne 4. 7. 2007 vymezeny tři zóny ochrany pro přírodní plochy (zóna 1), zemědělsky a lesnicky využívané plochy (zóna 2) a", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Přírodní park Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\") provozuje od roku 1991 v Žitavě své vlastní Centrum ochrany přírody (\"Naturschutzzentrum ‚Zittauer Gebirge‘\") a sídlí zde rovněž spolek ochrany přírody \"Naturschutzverein „Zittauer Bergland“\". Tyto organizace se dlouhodobě věnují především revitalizaci krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí. Podle rozvojového konceptu vypracovaného společností \"Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft\" v roce 2011 došlo v posledních letech v", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Jádro města Žitavy se dělí na pět městských částí: Vedle středu města je součástí Žitavy také osm místních", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žitava jako součást Čech.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena patrně již kolem roku 1000. Obchodní cesta, která vedla přes Žitavské hory do Čech, dala pravděpodobně vzniknout vodnímu hradu na Mandavě a dvěma lesně-lánovým vsím. Toto spojení bylo pro dějiny Žitavy určující už od počátku, neboť v roce 1158 připadla sousední Horní Lužice, která byla dosud součástí Míšeňského markrabství, jako říšské léno k Čechám. První zmínka o Žitavě pochází z listiny Kláštera Marienthal z 22. února 1238, kde je uveden \"Chastoslaus de Sitavia\" neboli Častolov ze Žitavy, což byl český šlechtic z rodu Ronovců, přívrženec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem usadil na Žitavsku. Název města je odvozen ze slovanského slova „žito“, které souvisí s intenzivním pěstováním obilí v této oblasti. Když se po smrti Václava I. v roce 1253 ujal vlády ambiciózní Přemysl Otakar II., jasně rozpoznal význam tohoto města pro České království, zejména ve fiskálním, obranném a správním ohledu. V roce 1254 udělil Žitavě městská práva, roku 1255 určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Jakmile byly postaveny nové hradby, získalo město na tehdejší poměry značnou rozlohu. Přemysl Otakar II. také Žitavě", "section_level": 2}, {"title": "Žitava v Hornolužickém šestiměstí.", "content": "Třebaže Karel IV. dal v roce 1348 za pomoc proti Wittelsbachům v Braniborsku Žitavu na deset let do zástavy Rudolfu I. Saskému (vykoupena byla za povinného příspěvku města ve výši 1000 kop pražských grošů), sledoval s územím Horní Lužice dlouhodobé zájmy ve smyslu dalších teritoriálních ambicí, jejichž cílem mělo být sousední Slezsko a Dolní Lužice. Z pozice římského císaře proto vydal 7. dubna 1348 listinu, kterou oblast Horní Lužice trvale přivtělil k České koruně. Šestiměstí podpořil zřízením zvláštního soudu, podnikl rovněž opatření k ochraně Žitavské cesty, u níž založil celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Silnice z Jablonného do Žitavy byla na základě jeho ustanovení z roku 1361 vyklučena do šířky, kterou urazí kámen velikosti pěsti hozený pravou rukou. Členstvím v městském spolku získala Žitava důležité hospodářské výhody, egoistické zájmy jednotlivých zúčastněných měst ovšem vedly také k nejrůznějším konfliktům. Například v roce 1368 došlo k násilné akci Žitavy proti městečku Ostritz náležejícímu ke Klášteru Marienthal, při níž byla zbořena jeho radnice a hradby. Ekonomika Žitavy v té době vzkvétala, obzvláště výroba sukna, kterou se v polovině 14. století ve městě zabývalo již několik stovek mistrů a učedníků. Ti se stávali významným mocenským faktorem, což se projevilo roku 1367 vzpourou v jednom soukenickém cechu. V 15. století docházelo vlivem různých sociálních a náboženských motivů v Žitavě k nepokojům, které posilovaly solidaritu patricijských městských rad Šestiměstí. Za vlády Václava IV. nedoznala situace v Žitavě podstatných změn. V roce 1379 byla potvrzena privilegia, na základě záznamu o peněžitých darech Václavu IV. v roce 1400 odvedlo město 705 kop grošů, což je v rámci Šestiměstí řadilo hned na druhé místo po Zhořelci. V té době měla", "section_level": 2}, {"title": "Žitava v Saském státě.", "content": "Již za saské vlády docházelo v Žitavě v letech 1695–1768 k pronásledování čarodějnic. Tři muži a jedna žena uvízli v procesech, domnělá čarodějnice zvaná „alte Zwirn-Sabine“ zemřela ve vězení v roce 1698. V roce 1705 vznikla obchodní společnost, která založila vlastní knihkupectví. Rozvíjel se obchod s plátnem, pivovarnictví a soukenictví, díky nimž občané města bohatli. Do tohoto příznivého vývoje ale zasáhla sedmiletá válka: 23. července 1757 byla Žitava ostřelována rakouskými vojsky, protože pruské jednotky, které se nacházely ve městě, odmítly kapitulovat. Ostřelování začalo, jakmile pruská armáda pod velením korunního prince Augusta Viléma Pruského rozbila svůj stanový tábor.", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1918–1945.", "content": "V přechodném období, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III. a v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Ve dvacátých letech měla v oblasti Žitavy silnou pozici levicově liberální Německá demokratická strana, což bylo jedním ze symptomů přicházející hospodářské krize, která tento kraj postihla i pro poměrně jednostrannou orientaci na textilní výrobu. V roce 1927 se vyostřené sociální problémy projevily velkou stávkou. Již po nástupu Hitlera se v roce 1933 konaly v Žitavě oslavy 1000 let Horní Lužice. Během", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1945–1990.", "content": "Krátce po skončení druhé světové války vyšlo v Praze memorandum náčelníka Hlavního štábu československé branné moci Bohumila Bočka, které požadovalo připojení Lužic k Československu. Požadavky se různily, přičemž se uvažovalo alespoň o anexi Žitavska. To je mimochodem motivem pro vznik obou českých knih o Žitavě z roku 1947 (\"Žitava v českých dějinách\" a \"Žitavsko v českých dějinách\"). V té době žilo v Žitavě asi 4000 Čechů, kteří myšlenku na připojení podporovali. Tyto požadavky byly v roce 1948 zamítnuty Varšavskou dohodou. V důsledku Postupimské dohody pak město ztratilo městskou část Großporitsch, která se nachází na východ", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po roce 1989 byly založeny nové průmyslové zóny ve Weinau a v Pethau, v nichž sídlí velká část výrobních společností. V roce 1991 byla ukončena těžba v hnědouhelném dole Olbersdorf. Založením „Vysoké školy pro techniku a ekonomii Žitava/Zhořelec“ v roce 1992 město navázalo na svou tradici v podpoře vzdělávání, o čemž svědčí také nově vzniklý Mezinárodní vysokoškolský institut. V letech 1994–1995 byla restaurována obě postní plátna z", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na dobu kolem roku 1400 se počet obyvatel odhaduje na 5000 osob. Poté, co se opakovaně objevovaly nemoci, požáry a válečné události, docházelo ke značnému úbytku obyvatelstva. Od poloviny 19. století přišel výrazný nárůst, který mírně opadl za první světové války. V roce 1950 dosáhl počet obyvatel historického maxima 47", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Již v roce 1319 rada sestávala z purkmistra a dvanácti radních (\"consules\"). Prvním doloženým výrazem, který označuje radu je slovo \"rotmanne\" v jednom prameni z roku 1357. Až do roku 1360 se konaly volby radních na Nový rok, později v den Narození Panny Marie a v letech 1389–1830 pak ve čtvrtek po Bartolomějovi. V roce 1364 se rada rozrostla na 18 a roku 1370 na", "section_level": 2}, {"title": "Primátor.", "content": "První zmínka o purkmistrovi označenému jako \"magister civium\" je z roku 1310. Patrně od roku 1540 se ve výkonu úřadu střídali tři purkmistři. V 18. století se používal doplňující titul \"Kaiserlicher Pfalzgraf\". Od roku 1729 byly dva starostové. Po zavedení všeobecného městského zřízení v", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Blason: Městský znak se skládá ze čtvrceného srdečního štítu, v jehož prvním a čtvrtém poli je vyobrazen dvouocasý stříbrný český lev na červeném pozadí. Ve druhém a třetím poli je černá slezská orlice na zlatém pozadí se stříbrným perizoniem, ozdobeným křížkem a jetelovými listy. Červená a bílá při tom symbolizuje české zemské barvy. Černá slezská orlice byla městu v roce 1337 propůjčena tehdejším držitelem léna Jindřichem I. Javorským jako odměna za to, že pomohlo při zničení loupežného hradu Tolštejna. Stříbrného českého dvouocasého lva propůjčil Žitavě Jan Lucemburský. Uprostřed je potom červený štít se stříbrným písmem Z, tedy počáteční písmeno názvu města. Štít z", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sakrální památky.", "content": "K žitavským pamětihodnostem patří dvě vzácná postní plátna. Tyto malované textilie jsou připomínkami středověkého zvyku zahalovat v kostelech celý oltářní prostor v době mezi popeleční", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Žitavské městské divadlo bylo znovuotevřeno v nové budově roku 1936 jako \"Grenzlandtheater Zittau\". Budova byla postavena v letech 1935–1936 podle návrhu architekta Alfreda Hoppa, který po přepracování realizoval prorežimní architekt Hermann Alker. Otevřena byla představením Weberova Čarostřelce. Staré městské divadlo v sousedství Solnice, které bylo v roce 1862 přestavěno podle plánů berlínského stavitele Eduarda Titze, bylo roku 1932 zcela", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V Žitavě žije téměř 26 000 obyvatel, z nichž bylo v roce 2015 ca 15 600 v produktivním věku. Podle odvětví jsou tyto osoby zaměstnány ze 49,8 % ve službách, ze 31,6 % v průmyslu a stavebnictví, 17,4 % pracuje v obchodu, pohostinství, dopravě a zpravodajství, 1,2 % je zaměstnáno v zemědělství a lesním hospodářství. Téměř 50 % zaměstnanců ve službách částečně souvisí s tím, že největším zaměstnavatelem ve městě je univerzita. Téměř čtvrtinu tvoří zpracovatelský průmysl, který je rovněž důležitým pilířem zaměstnanosti. Žitavská ekonomika se vyznačuje zdravou směsí odvětví. Jako v případě zaměstnanců se přibližně polovina společností nachází v odvětví služeb, ostatní firmy se řadí do sektorů průmyslu, řemesel a obchodu. Jako velké okresní město plní Žitava zásobovací funkci pro své okolí. Příliv kupní síly ze sousedních zemí Polska a České republiky se neustále zvyšuje. V samotném městě bylo v roce 2015 asi 18 100 domácností. Dalším zdrojem příjmů je pak rozvíjející se turistika. Město disponuje pěti rozvinutými obchodními parky.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní společnosti.", "content": "\"Sächsische Zeitung\" stejně jako bezplatné týdeníky \"Wochenkurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\" provozují v Žitavě své redakce. Kromě toho zde vycházejí odborné časopisy \"Zittauer Geschichtsblätter\" a \"Oberlausitzer Heimatblätter\", které jsou vydávány jako následné publikace periodika Knihovny Christiana Weise \"Bibliotheksjournal\". Televize \"punkteins oberlausitz TV\" má v Žitavě své sídlo, produkována je však v", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Žitava je obsluhována regionálním dopravcem Ostdeutsche Eisenbahn (ODEG), který provozuje železniční spojení Žitavy se Zhořelcem (Görlitz) a Chotěbuzí (Cottbus), ta je pak spojena s Drážďany a zbytkem Německa. Město rovněž patří mezi cílové stanice jedné z nejstarších tratí v Německu, která byla otevřena v roce 1848 a která je spojuje s Löbau. Kromě toho z Žitavy vede směrem na jih Žitavská úzkorozchodná dráha (\"Zittauer Schmalspurbahn\") o rozchodu kolejí 750 mm směrem na jih do letovisek Oybin a Jonsdorf v Žitavských horách na česko-německé hranici. Žitava má také přímé železniční spojení s Českou republikou. Jedná se o železniční trať Liberec–Rybniště/Seifhennersdorf, která je v jízdním řádu ČD pro cestující označená číslem 089 a v jízdním řádu DB číslem 236. Jedná se o trať peážní, neboť z českého území a při cestě nazpět", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Město Žitava se dlouhodobě zaměřuje na rozvoj turistiky, neboť vedle svých kulturně-historických pokladů a pamětihodností nabízí také atraktivní přírodní prostředí parku Žitavské hory. V roce 2011 dosahovalo město díky cestovnímu ruchu obratu 17,6 milionů eur ročně. Z nich 48,3 % připadlo na hotely a restaurace, 33,5 % na maloobchod a 18,2 % na poskytovatele služeb. Cestovní ruch je zde rozvíjen jako důležitý ekonomický faktor. Chování hostů se však neustále mění, takže např. v letech 2006–2011 docházelo v Žitavě ke stagnaci počtu návštěvníků a přenocování. Cílovými skupinami turistiky jsou městští turisté, turisté se zájmem", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Staré gymnázium otevřené v roce 1586 jako jedna z nejstarších škol tohoto typu v Německu mělo vynikající pověst zvláště v době, kdy byl jeho rektorem spisovatel a dramatik Christian Weise. Již roku 1969 byla založena Vysoká inženýrská škola v Žitavě, která vznikla z Odborné elektroenergetické školy (\"Fachschule für Elektroenergie\"), která byla založena v roce 1951, a Odborné stavební školy (\"Fachschule für Bauwesen\"). Ta v roce 1988 obdržela univerzitní status vysoké technické školy. Po založení žitavsko-zhořelecké „Vysoké školy pro techniku, ekonomii a sociální věci“ (\"Hochschule für Technik, Wirtschaft und Sozialwesen Zittau/Görlitz\") roku 1992 bylo pro Žitavu zajištěno, že zůstane tradičním sídlem vysoké školy. Název univerzity byl později zkrácen na „Vysoká škola Žitava/Zhořelec“ (\"Hochschule Zittau/Görlitz\"), zkratkou (FH). V roce 1993 byl otevřen Mezinárodní vysokoškolský institut (\"Internationales Hochschulinstitut Zittau\"), což je nejmenší státní univerzita Saska. V období NDR byla Žitava rovněž sídlem „Důstojnické vysoké školy pozemních ozbrojených sil NVA“ (\"Offiziershochschule der Landstreitkräfte „Ernst Thälmann“\"). Její areál dnes obývají Hochschule Zittau/Görlitz, Žitavská pobočka Zemského okresního úřadu Görlitz, Místní sdružení Technické pomoci a Technická radnice městského zastupitelství v Žitavě. Od roku 2003 se Vysoká škola Žitava/Zhořelec vedle Technické univerzity v Liberci a Technické univerzity ve Vratislavi angažuje ve společném projektu mezinárodní akademické sítě, která se označuje jako Univerzita Nisa. V dubnu 2006 byly slavnostně otevřeny dvě nové laboratoře pro stavební a přírodovědnou/matematickou fakultu stejně jako nový posluchačský sál. Nové budovy postavené podle plánů berlínských architektů Tilmana Bocka a Norberta Sachse, které byly ovlivněny stylem Bauhausu, již neposkytují dostatečný prostor pro téměř čtyři tisíce studentů. Plánují se proto další stavební úpravy. V Žitavě je stále v provozu \"Christian-Weise-Gymnasium\", které sice již nesídlí v původní historické budově, navazuje však na tradici, jež sahá až do roku 1586. Tehdy byla tato vzdělávací instituce založena purkmistrem Nikolausem von Dornspach jako humanitní gymnázium s výukou latiny, řečtiny a teologie. Weise byl jeho rektorem v letech 1678–1708. Od roku 1871 sídlí v budově Johannea. Vedle tohoto gymnázia jsou ve městě tři vyšší školy, dvě speciální školy a šest škol základních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žitava ( ; výslovnost: , , ) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice v zemském okrese Zhořelec. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Má obyvatel. Předtím, než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známá jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Za třicetileté války přijala Žitava více než 1000 rodin českých exulantů, kteří až do 19. století spoluvytvářeli kulturní obraz města. Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti mimo jiné patří dvě žitavská postní plátna, bývalý františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla a kostel sv. Kříže, stará Solnice nebo Dornspachův dům. Oblast města je součástí Přírodního parku Žitavské hory. Na území Žitavy bylo objeveno několik archeologických nálezů z doby bronzové náležejících k tzv. Lužické kultuře, v 9. století se tu usadili západní Slované, jak to dokládají nálezy v okolí Ostritz. Současná urbánní krajina ovšem vznikla až během německé kolonizace organizované na přelomu 12. a 13. století z Míšeňského markrabství. První písemná zmínka o Žitavě z roku 1238 se zachovala v jedné z listin Kláštera Marienthal. Týká se Častolova ze Žitavy (\"Chastoslaus de Sitavia\"), což byl český šlechtic z rodu Ronovců, stoupenec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem na Žitavsku usadil. Městská práva udělil Žitavě v roce 1254 Přemysl Otakar II., jenž určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Po vzniku Hornolužického šestiměstí bylo Karlem IV. zřízeno celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Za nedostatečnou vojenskou podporu ve Šmalkaldské válce v letech 1546–1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský Žitavu a další členy Šestiměstí v rámci tzv. ztrátou privilegií a pozemků. V průběhu třicetileté války pak postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřství jako splátku dluhu za vojensku pomoc. Za saské vlády došlo v roce 1757 během sedmileté války k ostřelování Žitavy rakouskými vojsky, které zničilo 80 % domů a navždy tak proměnilo tvář tohoto města. ", "tgt_summary": "Zittau (, , ) is a city in the south east of the Free State of Saxony, Germany, very close to the border tripoint of Germany, Poland, and the Czech Republic. It is part of the District of Görlitz. As of 31 July 2012, the city had a population of 27,506. The inner city of Zittau still shows its original beauty with many houses from several architectural periods: the famous town hall built in an Italian style, the church of St John and the stables (\"Salzhaus\") with its medieval heritage. This multi-storied building is one of the oldest of its kind in Germany.", "id": 311554} {"src_title": "Blanka z Valois", "tgt_title": "Blanche of Valois", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "BIanka, pokřtěná Markéta, byla dcerou hraběte Karla z Valois a jeho třetí ženy Mahaut ze Châtillonu. Jejím bratrem byl budoucí francouzský král Filip VI. Vyrůstala na francouzském dvoře svého bratrance Karla IV. Sličného. Blanka, francouzsky Blanche, se jí říkalo již od narození kvůli jejímu vzhledu. V dospělosti to byla půvabná a štíhlá blondýnka s velmi bledou pletí. Měla dobrou povahu, byla přizpůsobivá, pokorná a navíc měla i dobré srdce. Uměla se vcítit do myšlení běžných lidí a získat si jejich náklonnost. Rodiče Blanky si pro ni přáli co nejvýhodnější sňatek, ale byla jejich předposledním potomkem a tak nemohli pomýšlet na sňatek s princem a budoucím králem. Okolnosti to však umožnily. V době jejího dětství byl francouzským králem Karel IV. Sličný a ten si vzal za manželku Marii Lucemburskou, sestru Jana Lucemburského. Právě ke své sestře dal Jan na vychování svého syna Václava, budoucího krále Karla IV. Bylo to po neshodách s jeho ženou Eliškou Přemyslovnou, které prvorozeného syna odebral. Spojenectví s Francií se Jan Lucemburský rozhodl rozšířit a dohodl svatbu Blanky z Valois se svým synem Václavem. Byl to čistě politický a naplánovaný svazek, který měl být základem budoucího česko-francouzského přátelství. Navíc to byl sňatek na patřičné úrovni i pro Karla, neboť se předpokládalo, že Kapetovci vymřou po meči a že na trůn dosedne Filip VI., bratr Blanky z rodu Valois.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba.", "content": "Blanka se s Václavem seznámila již v dětství, neboť byli stejně staří a oba žili na dvoře francouzského krále. Byla s ním zasnoubena a posléze oddána ještě jako dítě v roce 1323 v Paříži se svolením papeže Jana XXII. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie na francouzskou královnu. Blance a Václavovi bylo v době svatby sedm let, proto byli dětští manželé ještě rozděleni a vychováváni dál svými vychovateli. Český korunní princ Václav pak přijal během biřmování jméno Karel na počest francouzského krále Karla, který mu šel dokonce za kmotra. Prestiž tohoto svazku se zvýšila v roce 1328, kdy vymřela hlavní linie francouzského královského rodu Kapetovců. Tehdy se prostřednictvím Blančina bratra Filipa VI. dostala na trůn vedlejší rodová linie Valois. Spojenectví mezi českým královstvím a Francií bylo dále potvrzeno v roce 1331, kdy byla Jitka, sestra Karla IV., provdána za francouzského následníka trůnu Jana II.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Dětští manželé spolu po svatbě sedm let nežili. Blanka nějaký čas pobývala v Lucembursku a Karel bojoval v bouřící se Lombardii. Spolu začali žít až kolem roku 1330 v Lucembursku.", "section_level": 2}, {"title": "Karlův návrat do Čech.", "content": "Do Čech se Karel, tehdy jako moravský markrabě, vrátil sám na podzim roku 1333. Království našel zpustošené, matka byla mrtvá, nikoho v Čechách neznal a dokonce zapomněl česky. Takto to Karel popsal ve svém životopise: Po svém návratu do Čech se Karel snažil zajistit důstojné bydlení pro sebe a svou ženu. Začal s rekonstrukcí královského paláce na Pražském hradě, který měl být přestavěn po vzoru sídla francouzského krále. Karel však nečekal na dokončení rekonstrukce hradu, kde by náležitě uvítal svou manželku. Blanku pozval do Prahy, jakmile pro ni utvořil alespoň nejnutnější podmínky. Blanka přijela v početném doprovodu francouzských dvořanů do Prahy 12. června 1334. Její doprovod způsobil u českých obyvatel rozpačité dojmy. Obyvatelé byli uchváceni především oslnivou nádhernou francouzských oděvů, na druhou stranu nesrozumitelná mluva vzbudila v českém panstvu pocity nepříjemného cizáctví. Karel si nechtěl šlechtu poštvat proti sobě, a tak francouzské dvořany brzy odeslal na zpáteční cestu. Petr Žitavský ve své kronice nejprve pochválil Blančin zjev a krásu a jazykové těžkosti komentoval takto:", "section_level": 3}, {"title": "Markhraběnka moravská.", "content": "Blanka, která mluvila pouze francouzsky, se velmi rychle naučila německy a česky. Přestože byla pouze moravskou markhraběnkou, byla pro Čechy jejich královnou. Lid si ji zamiloval pro její vstřícnou povahu a skromnost. Neoceňovali na ní jen její krásu, šarm, garderobu a vybrané francouzské způsoby. Všem imponovala hlavně tím, že usilovalo o to, co nejvíce se přiblížit své nové domovině. Manželství Blanky a Karla bylo šťastné. Za necelý rok po Blančina příjezdu do Prahy se jim 24. května 1335 narodila dcera Markéta. Byla pojmenována po matce a po otcově lucemburské babičce. Skromná Blanka se veřejného života výrazně nezúčastňovala a po narození dcery žila prakticky v ústraní. V roce 1336 přijeli do Čech Jan Lucemburský a jeho žena česká královna Beatrix Bourbonská s novorozeným synem Václavem. Beatrix byla pyšná a nedokázala si získat přízeň poddaných. Chovala se povýšeně a Čechy pohrdala. Mluvila jen francouzsky a češtinu odmítala. Byla opakem své sestřenice Blanky. Češi Beatrix jako královnu nepřijali, zatímco Blanka se těšila velké popularitě. Na nátlak svého tchána, krále Jana, byla Blanka nucena v roce 1337 přesídlit do Brna. V roce 1342 se jí tam narodilo druhé dítě Kateřina, která byla provdána za rakouského vévodu Rudolfa IV. Habsburského a poté Otu V. Bavorského. Beatrix v Čechách dlouho nevydržela a v roce 1337 je navždy opustila. Jan Lucemburský v Čechách pobýval jen občas, především kvůli získání finančních prostředků. Zemřel v roce 1346 v bitvě u Kresčaku.", "section_level": 3}, {"title": "Česká královna.", "content": "Po smrti Jana Lucemburského byli Karel a Blanka 2. září 1347 v Praze korunováni na českého krále a královnu. Byla to velká sláva, které se zúčastnilo mnoho církevních hodnostářů. Byla to velká podívaná i pro prostý lid, který oba manžele miloval. Rok 1348 byl pro České království velmi významný, neboť Karel založil Nové Město pražské a vysoké učení, dnešní Karlovu univerzitu. Pro soukromý život Karla to však byl rok tragický. Dne 1. srpna 1348 Blanka zemřela po krátké nemoci ve věku dvaatřiceti let. Pro Karla to byla citelná ztráta, z původně politického svazku se stalo plnohodnotné a šťastné manželství. Po Blance mu zůstaly alespoň dvě dcery, syna ovšem neměl. Blanka z Valois byla pochována v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.", "section_level": 3}, {"title": "Další ženy Karla IV..", "content": "Karel se již v roce 1349 oženil s Annou Falckou, která však ve svých 24 letech zemřela v roce 1353. Ještě v témže roce 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, ale i ta zemřela v mladém věku 23 let v roce 1362. Poslední Karlovou ženou se stala v roce 1363 Alžběta Pomořanská. Po smrti Karla v roce 1378 žila ještě patnáct let jako vdova a zemřela v roce 1393.", "section_level": 2}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "Postava Blanky z Valois vystupuje v českém komediálním filmu \"Slasti Otce vlasti\", kde ji ztvárnila Daniela Kolářová. V televizním filmu \"Hlas pro římského krále\" (2016) ji hraje Tereza Voříšková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blanka z Valois ( \"Blanche de Valois\", 1316 – 1. srpna 1348, Praha) byla moravská markraběnka a česká a římskoněmecká královna. Byla první manželkou českého a římského krále, později císaře Karla IV. Lucemburského.", "tgt_summary": "Blanche of Valois (baptised \"Marguerite\"; 1317–1348) was a Queen consort of Germany and Bohemia by her marriage to King and later Holy Roman Emperor Charles IV. She was the youngest daughter of Charles of Valois and his third wife Mahaut of Châtillon.", "id": 1009164} {"src_title": "Černé indie", "tgt_title": "The Child of the Cavern", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Kniha má poněkud podivný název, který nemá nic společného s Indií. Jde totiž o překlad anglického výrazu „black indies“, kterým se označují rozsáhlé britské uhelné revíry. A román se také skutečně odehrává na Britských ostrovech, konkrétně ve skotském hrabství Stirlingshire. Jules Verne v něm popisuje vznik a historii ideálního hornického města Coal-City (Uhelné město), vybudovaného v jeskyni Nová Aberfoylie. Na počátku příběhu stojí objev rozsáhlých uhelných slojí důlním předákem Šimonem Fordem ve starém vytěženém dole, kde Ford bydlel i se svou rodinou v chatě hluboko pod zemí. Toto bohatství podnítilo důlního inženýra Jamese Starra k výstavbě velikého podzemního města, ve kterém bydleli zaměstnanci dolu i se svými rodinami. Město leželo 450 metrů pod zemským povrchem na břehu podzemního Malkomského jezera a se světem jej spojoval tunel dlouhý téměř 11 km (dopravu zajišťovala železnice). Srdcem města byla elektrárna. Elektřina se využívala nejen pro svícení, ale také k těžbě uhlí. Pro věřící zde byla na přirozené terase nad jezerem vybudována kaple. Obyvatelům se ve městě tak líbilo, že jen zřídkakdy vycházeli na povrch. Vlastní děj románu se točí kolem různých podivných a nebezpečných událostí, které byly obyvateli města nejprve přičítány nadpřirozeným bytostem (důlním skřítkům), ale za kterými ve skutečnosti stál bývalý zaměstnanec dolu Silfax, který se svými cvičenými sovami důl také od jeho uzavření obýval. Nechybí ani milostný motiv (Fordův syn Harry se zamiluje do dívky Nell, která byla nalezena v neprozkoumaných částech jeskyně).", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knuhu \"Černé indie\" ilustroval Jules Férat.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasové zpracování díla.", "content": "Podle díla v roce 1984 v Československém rozhlase nahráli hru \"Přízrak Dochartovy šachty\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Černé indie \"(1877, Les Indes noires)\" je méně známý vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\".", "tgt_summary": "Les Indes noires (literally The Black Indies) is a novel by the French writer Jules Verne, serialized in \"Le Temps\" in March and April 1877 and published immediately afterward by Pierre-Jules Hetzel. The first UK edition was published in October 1877 by Sampson Low, Marston, Searle and Rivington as The Child of the Cavern, or Strange Doings Underground. Other English titles for the novel include Black Diamonds and The Underground City.", "id": 1674122} {"src_title": "Wolfenstein: Enemy Territory", "tgt_title": "Wolfenstein: Enemy Territory", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Jde o čistě multiplayer týmovou hru, lze ji hrát přes LAN nebo internet. Jsou dvě strany – Spojenci (\"allies\") a Osa (\"axis\"). Ve hře lze hrát za jedno z 5 povolání: Hra obsahuje šest map (Goldrush, Oasis, Battery, Railgun, Radar, Fuel Dump), nicméně na internetu jsou stovky map vytvořených komunitou. Na každé mapě musí útočící strana (většinou jsou to spojenci) splnit dané úkoly během časového limitu (typicky 30 minut pro většinu map), zatímco obránci se jim v tom snaží zabránit. Mapy též obsahují volitelné cíle, které nejsou nezbytné pro vítězství, ale jejich splnění může týmu pomoci.", "section_level": 1}, {"title": "Zkušenosti a dovednosti (Skills, XP).", "content": "Ve hře je systém zkušeností, kdy za různé akce hráč získá body zkušenosti v příslušné oblasti. Po dosažení 20, 50, 90 nebo 140 bodů se úroveň dovednosti v dané oblasti zvýší, což přináší pro hráče výhody. Je 7 oblastí:", "section_level": 2}, {"title": "Battle Sense.", "content": "Body se získávají za přežití v bitvě a zraňování, či zabíjení nepřátel.", "section_level": 3}, {"title": "Light Weapons.", "content": "Body se získávají za zabití nepřítele lehkými zbraněmi (granáty, pistole, samopaly)", "section_level": 3}, {"title": "Heavy Weapons.", "content": "Body se získávají za zabití nepřítele těžkými zbraněmi (kulomet v tanku, MG42, minomet, panzerfaust, plamenomet)", "section_level": 3}, {"title": "Signals.", "content": "Body se získávají za rozdávání munice spoluhráčům a za zabíjení hráčů a ničení staveb pomocí dělostřelectva a bombardování.", "section_level": 3}, {"title": "First Aid.", "content": "Body se získávají za rozdávání balíčků se zdravím a oživování spoluhráčů", "section_level": 3}, {"title": "Engineering.", "content": "Body se získávají za stavbu a demolici, zneškodňování min nebo za zabití minou, dynamitem, nebo puškovým granátometem", "section_level": 3}, {"title": "Covert Operations.", "content": "Body se získávají za převlékání do cizích uniforem, zabíjení zbraní s tlumičem nebo za demolice či zabíjení pomocí dálkově odpalovaných výbušnin (Satchel charges)", "section_level": 3}, {"title": "Zbraně.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Slot 1 – nůž.", "content": "Základní zbraň na boj zblízka. Útok nožem na nic netušícího hráče zezadu je poměrně účinný a jedno až dvě bodnutí zabíjí. Na některých serverech se dají nože házet. Na některých serverech je poison (injekce s jedem) pokud jí někomu píchnete spadne mu zbraň po druhém vpichu nepříteli začne ubíhat zdraví cca 20 HP/S a také má výhodu toho že nepřítel má velice rozmazané a nazelenalé vidění.", "section_level": 3}, {"title": "Slot 2 – pistole.", "content": "Luger (osa) nebo Colt 1911 (spojenci) – zásobník na 8 nábojů. Covert ops (špion) má pistoli s tlumičem ale tlumič zhoršuje vlastnosti zbraně.", "section_level": 3}, {"title": "Slot 3 – hlavní zbraň.", "content": "Hlavní zbraň může záviset na povolání. Některé zbraně jsou dostupné jen specifickým povoláním.", "section_level": 3}, {"title": "Slot 4 – granáty.", "content": "Granáty vybuchují 5 sekund po odjištění. Granát lze podržet chvíli v ruce a tak zkrátit dobu od hození k výbuchu, což znesnadňuje nepříteli útěk před granátem.", "section_level": 3}, {"title": "Modifikace.", "content": "Hra podporuje systém modifikací, kterými umožňuje měnit vše, od zvuků ve hře až po celkový herní systém. Mezi nejpoužívanější patří:", "section_level": 2}, {"title": "Bot.", "content": "Přestože je hra určena pro více hráčů, může ji hrát i jeden hráč, pokud si nainstaluje takzvané boty (počítačem ovládané hráče). Bohužel v dnešní době také hodně herních serverů obsahuje boty v případě, že je k serveru připojeno příliš málo lidí. Pro Enemy Territory existuje několik botů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Wolfenstein: Enemy Territory (ET,WET) je akční first-person počítačová hra z období 2. světové války a jako samostatného nástupce Return to Castle Wolfenstein ji vytvořila firma Splash Damage Enemy Territory bylo původně plánováno vydat jako komerční rozšíření populární hry Return to Castle Wolfenstein. Nicméně díky problémům s částí hry pro jednoho hráče byla multiplayer část vydána 29. 5. 2003 jako samostatná hra, kterou si lze stáhnout a hrát zadarmo. Zakladatel společnosti id Software John Carmack uvolnil zdrojový kód hry pod GPL licencí 12. srpna 2010 na QuakeConu.", "tgt_summary": "Wolfenstein: Enemy Territory is a free and open-source multiplayer first-person shooter video game set during World War II. It was originally planned to be released as a commercial expansion pack to \"Return to Castle Wolfenstein\" and later as a standalone game. However, due to problems with the single-player aspect, the multiplayer portion was released on 29 May 2003 as a freeware standalone game. In January 2004, the source code for the game logic (not the game engine) was released to the benefit of its modding community. The game uses a modified \"Return to Castle Wolfenstein\" engine, itself being a heavily modified id Tech 3 engine, which has been open source since 2005. As of the first day of the August 2010 QuakeCon, the entire source code was released under the GNU General Public License v3. The media assets remain proprietary.", "id": 1012919} {"src_title": "Ruská ruleta", "tgt_title": "Russian roulette", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Princip hry spočívá v tom, že se do jedné komory revolveru vloží náboj. První účastník ruské rulety protočí bubínek, přiloží hlaveň revolveru ke spánku a stiskne spoušť. Má-li štěstí na jednu z prázdných komor, přežije a předá tah (revolver) dalšímu. Pokud má smůlu na komoru s nábojem, zbraň vystřelí. Vyhrát se nedá nic kromě pochybného uznání za statečnost, ztratit při ní hráč naopak může svůj vlastní život. V extrémní variantě se před dalším tahem znovu neprotočí bubínek – cílem je pokořit odvahu předchozího hráče. Tato varianta hry je nejen nebezpečnější, ale zároveň i není spravedlivá - první hrající má statisticky vyšší šanci na přežití. Někdy se místo opravdových nábojů používají elektrické, které nezpůsobují smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle Andrewa Clarka lze první náznak ruské rulety najít v příběhu \"Fatalista\" z roku 1840, který je součástí románu \"Hrdina naší doby\" od ruského spisovatele a básníka Michaila Lermontova. Protagonista příběhu, Grigorij Alexandrovič Pečorin, se spolu s dalšími postavami začne bavit o tom, jestli je osud lidí předurčený, nebo ne. Jedna z postav se nakonec rozhodne dokázat, že osud skutečně předurčený je, a tak vezme střelnou zbraň, nabije ji a hlaveň namíří proti sobě. Po chvíli přemlouvání, ať to nedělá nakonec stiskne kohoutek a zbraň selže. Poté namíří na klobouk pověšený na zdi, opět stiskne kohoutek a zbraň vystřelí. Přesný původ hry jako takový je ale nejasný, ví se jen, že vznikla v 19. století. Říká se, že ji hráli znudění ruští vojáci během dlouhých studených nocí nebo že ke hře byli donucováni vězni k pobavení dozorců, kteří na ně uzavírali sázky. Přestože si hráči jsou vědomi toho, co obnáší prohra, tak se hraje dodnes. Podle některých zdrojů může celkový počet obětí dosahovat jednoho milionu. Oběti této hry se zejména v Rusku a USA objevují i v současnosti, motivace k hraní se od svého vzniku v 19. století nezměnila.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Výraz \"„ruská ruleta“\" byl pravděpodobně poprvé použit ve stejnojmenném příběhu z roku 1937 od Georgese Surdezy. Místo klasické verze hry, tj. nabití jedním nábojem z šesti, ale Surdez popsal přesně opačný způsob, tj. nabití pěti náboji z šesti. Navíc se v textu vyskytuje statistická chyba - pravděpodobnost by byla šest ku jedné, ne pět ku jedné jako se píše v knize. Proč Surdez hru popsal jinak, než je obecně známo, není jasné.", "section_level": 1}, {"title": "Další variace hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polská ruleta.", "content": "Princip hry zůstává stejný, místo revolveru se však použije automatická zbraň. Šance na přežití je prakticky nulová.", "section_level": 2}, {"title": "Americká ruleta.", "content": "Každý hráč má svůj vlastní revolver, šance na přežití jsou tedy vyrovnané.", "section_level": 2}, {"title": "Facebook.", "content": "Místo ztráty života hráči riskují okamžité smazání svých profilů. Hra byla nakonec samotným Facebookem zakázána.", "section_level": 2}, {"title": "Hry s alkoholem (drinking games).", "content": "Princip hry spočívá v šesti skleničkách, ze kterých je pět naplněných vodou a jedna vodkou. Skleničky jsou uspořádány do kruhu a hráči si náhodně vybírají skleničku, ze které se napijí. Další hře se říká „beer hunter“ (\"beer\" = pivo, \"hunter\" = lovec) podle filmu \"Lovec jelenů\" (v angličtině \"The Deer Hunter\"), ve kterém se vyskytují scény s ruskou ruletou. Princip spočívá v šesti plechovkách piva, z nichž jedna se řádně protřepe a poté se plechovky zamíchají tak, aby nebylo poznat, která to byla. Každý hráč si náhodně vezme jednu plechovku a otevře ji těsně pod svým nosem. Ten, kdo si otevře protřepanou plechovku (a postříká se pivem), prohraje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ruská ruleta (rusky русская рулетка, \"russkaya ruletka\") je hazardní hra, ve které hráč vloží jeden náboj do revolveru, protočí bubínek, přiloží hlaveň ke spánku a stiskne spoušť, doufaje, že se náboj nedostal do hlavně a že zbraň tedy nevystřelí. Název odkazuje na předpokládanou zemi původu, podstoupení rizika a protočení bubínku, neboli prvku, který připomíná rotaci kola v opravdové ruletě. V zásadě existují dvě verze ruské rulety - v jedné se bubínek protočí na začátku každého kola, ve druhé (extrémnější) se bubínek protočí pouze na začátku hry. V první verzi je pravděpodobnost toho, že zbraň vystřelí, v každém tahu 1 ku 6. Ve druhé se šance vystřelení neustále zvyšuje až ke 100%, která nastane po pěti tazích. Průměrně se spoušť před skutečným výstřelem stiskne 3,5krát.", "tgt_summary": "Russian roulette (, \"russkaya ruletka\") is a lethal game of chance in which a player places a single round in a revolver, spins the cylinder, places the muzzle against their head, and pulls the trigger in hopes that the loaded chamber doesn't align with the primer percussion mechanism and the barrel, causing the weapon to discharge. \"Russian\" refers to the supposed country of origin, and \"roulette\" to the element of risk-taking and the spinning of the revolver's cylinder, which is reminiscent of a spinning roulette wheel. The deadly game is commonly associated with six-shot revolvers. If such is the case, mathematically, the average number of consecutive pulls of the trigger before the gun discharges is 3.5. After a single spin, the probability of it firing is 1/6, followed by 1/5 on the second pull, 1/4 on the 3rd pull and so on, until if it failed to fire 5 times, the probability is 1/1(=1) on the final pull. If the cylinder is re-spun after each trigger pull, the probability of firing remains 1 in 6 on each occasion, and the probability of it having fired after 6 pulls is formula_1, or about 66.5%.", "id": 2098396} {"src_title": "Kružítko", "tgt_title": "Compass (drawing tool)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kružítko se skládá ze dvou částí (nožiček), které jsou pohyblivě spojeny. Jedna nožička je opatřena hrotem, druhá je ukončena (nejčastěji) tuhou. Pohyblivé spojení umožňuje měnit vzdálenost konců kružítka a tak rýsovat kružnice různého poloměru. Rýsování probíhá tak, že jehla se umístí do bodu označujícího střed kružnice a točením horní části v prstech dojde k narýsování kružnice, což ovšem vyžaduje trochu cviku. Nejjednodušší kružítka jsou vyrobena z plastu. Jejich hlavní nevýhodou je, že ani jehla, ani tuha nejdou naklonit a tak se nehodí k rýsování kružnic velkých, nebo naopak malých, poloměrů. Také spojení nožiček nezaručuje, že při větším tlaku na kružíto nedojde během rýsování ke změně vzdálenosti konců a tím k narýsování spirály. Taková kružítka patří do výbavy žáka základní školy. Pro rýsování v deskriptivní geometrii nebo v technickém kreslení se používají kružítka vyrobená z kovu. Jejich konstrukce umožňuje přesné nastavení a brání rozevření kružítka při rýsování, např. pomocí šroubu. Nožička s tuhou je opatřena kloubem, držák tuhy lze vyměnit např. za druhý hrot, držák rýsovacího pera nebo lze vsunout prodlužovací nástavec pro kružnice velkých poloměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Strojírenské kružítko.", "content": "K rýsování na kovové předměty (především na plech se používá strojírenské kružítko. Toto kružítko má oba hroty z tvrzeného kovu. Hroty jsou broušeny z jedné strany a jde dosáhnout i velmi malých průměrů (od 2mm). Ramena jsou spojena pružným plátem se stopkou. K zajištění zvoleného průměru slouží šroubovice, která je po celé délce volně stavitelná svěrnou maticí. Strojírenské kružítko lze také využít k tzv. odpíchnutí rozteče děr, k rýsování na plast i jiné slitiny různých kovů.", "section_level": 1}, {"title": "Nulátko.", "content": "Nulátko je kružítko, které je určeno pro rýsování kružnic s poloměrem 5 mm a méně. Při tak malých poloměrech se častěji používá speciální šablona, tzv. \"bublina\".", "section_level": 1}, {"title": "Odpichovátko.", "content": "Odpichovátko je kružítko, které má dva hroty. Používá se k měření vzdáleností na mapě. Vzdálenost hrotů se nastaví podle měřítka mapy a „kráčením“ po mapě se změří vzdálenost. Využívá se převážně v námořní a letecké navigaci. Pokud odpichovátko dostatečně zvětšíme, dostaneme pomůcku pro měření vzdáleností v terénu nebo pro přenášení rozměrů. Takto se dříve užívalo ve stavebnictví a stalo se i jeho symbolem. Dostalo se spolu s kladivem i do státního znaku a vlajky (dnes již neexistující) Německé demokratické republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kružítko (zastarale též Kružidlo) je nástroj určený k rýsování kružnic a jejich částí. Také může být použito k měření vzdáleností, zvláště na mapě.", "tgt_summary": "A compass, also known as a pair of compasses, is a technical drawing instrument that can be used for inscribing circles or arcs. As dividers, they can also be used as tools to measure distances, in particular on maps. Compasses can be used for mathematics, drafting, navigation and other purposes. Compasses are usually made of metal or plastic, and consist of two parts connected by a hinge which can be adjusted to allow the changing of the radius of the circle drawn. Typically one part has a spike at its end, and the other part a pencil, or sometimes a pen. Prior to computerization, compasses and other tools for manual drafting were often packaged as a \"bow set\" with interchangeable parts. By the mid-twentieth century, circle templates supplemented the use of compasses. Today these facilities are more often provided by computer-aided design programs, so the physical tools serve mainly a didactic purpose in teaching geometry, technical drawing, etc.", "id": 62732} {"src_title": "Mayday", "tgt_title": "Mayday", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "\"M'aider\" je infinitivní tvar zvratného slovesa \"„pomoz mi“\"; nicméně ve francouzštině se jako samostatný příkaz nepoužívá, používá se jen v několika francouzských nářečích. To vedlo některé etymology k tvrzení, že co se opravdu míní, je zkrácení slovního spojení \"„Venez m’aider“\" (\"„Přijďte mi pomoc“\"). \"„M'aidez“\", které není gramaticky správně ve standardní francouzštině, je považováno za přípustnou alternativu. V každém případě musí být \"Mayday\" považováno spíše jen za hrubý fonetický přepis. I když se v angličtině toto slovo používá pouze v nouzové situaci, ve francouzštině nenese žádný větší význam naléhavosti. Francouzi v nouzové situaci volají \"„À l'aide!“\" nebo \"„Au secours!“\".", "section_level": 1}, {"title": "Volání Mayday.", "content": "\"Mayday\" se používá jen v situaci, kdy je loď, letadlo, auto nebo osoba ve vážném ohrožení a potřebuje naléhavou pomoc. Příklady „vážného ohrožení“, ve kterých by mělo být Mayday použito, jsou požár, výbuch, potápění aj. Volání \"Mayday\" jsou vysílána přes rádio, jako je např. lodní nebo letecké VHF rádio (velmi krátké vlny). Přestože je volání \"Mayday\" rozuměno na jakékoliv frekvenci, organizace, jako jsou pobřežní stráž a řízení letového provozu, navzájem monitorují určené kanály: námořní MF na 2182 kHz; námořní VHF kanál 16 a leteckou frekvenci 121,5 MHz. Volání \"Mayday\" je ekvivalentem volání SOS z Morseova kódu nebo telefonního volání na číslo záchranné služby. Pokud je přijato volání \"Mayday\", pobřežní stráž může vyslat záchranné lodě a vrtulníky, aby pomohly lodi, která má problémy. Jiné lodi, které jsou poblíž, mohou změnit kurs, aby pomohly lodi, která vyslala volání \"Mayday\". Falešné volání \"Mayday\" je v mnoha zemích trestný čin (např. ve Spojených státech amerických hrozí až šest let vězení a pokuta ve výši 250 000 $). Pobřežní stráž může být zavolána i v situacích, kdy nehrozí bezprostřední nebezpečí (např. málo paliva), voláním \"„Coastguard, Coastguard, Coastguard, this is (jméno lodě)“\" na VHF kanálu 16. Ačkoliv je potřeba v mnoha zemích k legálnímu používání VHF rádia zvláštní výcvik a licence, kdokoliv může legálně používat VHF rádio a přivolávat pomoc v nouzových případech. Pokud není možné vyslat volání \"Mayday\" kvůli nedostupnosti rádia, existují různá jiná nouzová volání a volání o pomoc. \"Mayday\" může být vysláno za pomoci jiné lodi použitím dohody zvané \"Mayday Relay\" (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Slovo \"Mayday\" pochází z roku 1923 od Fredericka Stanleye Mockforda (1897–1962). Jako radiotelegrafista na Croydon Airport v Londýně byl požádán, aby vymyslel slovo, které by označovalo nouzi a bylo tak jednoduché, aby mu rozuměli všichni piloti i pozemní personál. Navrhl slovo \"„Mayday“\" z francouzského \"m'aidez\".", "section_level": 1}, {"title": "Jiná naléhavá volání.", "content": "\"Mayday\" je jedním z mnoha slov používaných mezinárodně jako rádiové kódové slovo k označení důležité informace. Odesílatelé naléhavých volání jsou oprávněni přerušovat zprávy nízké priority. Stejně jako \"Mayday\" i používání těchto volání bezdůvodně je trestným činem. Každé z těchto naléhavých volání se obvykle opakuje třikrát (např. „Pan-pan, Pan-pan, Pan-pan“).", "section_level": 1}, {"title": "Mayday relay.", "content": "Volání \"Mayday relay\" je přenášeno z lodi, která zastupuje loď v nouzi. Pokud loď vysílá zprávu Mayday a nikdo tuto zprávu nepotvrdí ani po opakování a dvouminutové pauze, loď, která toto Mayday obdrží, se může pokusit kontaktovat pobřežní hlídku vysláním \"Mayday Relay\". Volání \"Mayday Relay\" používá identifikační kód vysílací lodi, která ale předává jméno a pozici lodi, která volá Mayday. Voláním \"Mayday Relay\" může být svolána pomoc pro loď, která je příliš vzdálena od pobřeží, aby mohla kontaktovat pobřežní stráž přímo, nebo bez schopnosti rádiové komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Pan-pan.", "content": "\"Pan-pan\" (z francouzského \"panne\" – selhání, havárie) signalizuje naléhavou zprávu nižšího řádu než „vážné ohrožení vyžadující naléhavou pomoc“, např. mechanickou závadu. Přidáním přípony medico se indikuje lékařský problém (Pan-pan medical, opakovaně třikrát). V morseově kódu lze vyjádřit jako XXX.", "section_level": 2}, {"title": "Securite.", "content": "\"Securite\" (z francouzského \"sécurité\") signalizuje zprávu o bezpečí, jako např. zprávy o počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Silence.", "content": "Následující volání může vysílat loď v nouzi nebo reagující autorita (např. pobřežní hlídka):", "section_level": 2}], "src_summary": "Mayday je záchranné kódové slovo používané mezinárodně jako nouzový signál v hlasové komunikaci, odvozené z francouzského slova m'aider. Je používáno na znamení ohrožení života mnoha skupinami lidí, jako jsou např. policejní síly, piloti, hasiči a přepravní společnosti. Volání třikrát za sebou (mayday, mayday, mayday) v řadě signalizuje závažné nebezpečí (např. ohrožení života).", "tgt_summary": "Mayday is an emergency procedure word used internationally as a distress signal in voice-procedure radio communications. It is used to signal a life-threatening emergency primarily by aviators and mariners, but in some countries local organizations such as firefighters, police forces, and transportation organizations also use the term. Convention requires the word be repeated three times in a row during the initial emergency declaration (\"Mayday mayday mayday\") to prevent it being mistaken for some similar-sounding phrase under noisy conditions, and to distinguish an \"actual\" mayday call from a message \"about\" a mayday call.", "id": 2403362} {"src_title": "Knoflík", "tgt_title": "Button", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o knoflících pocházejí z roku 2800–2600 př. n. l. z oblasti řeky Indus a doby bronzové v Číně (2000–1500 př. n. l) a také z oblasti starověkého Říma. Knoflíky využívané pro odívání se objevují v 13. a 14. století v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Označování velikosti.", "content": "Velikost knoflíků se často označuje v tzv. anglických liniích. Jedna anglická linie je 1/40 anglického palce 0,635 mm. Obvyklé velikosti: 16, 18, 20, 22, 24, 26, 28, 30, 32, 36, 40, 44, 48, 52, 54, 60 64", "section_level": 1}, {"title": "Výroba knoflíků.", "content": "Knoflíky se vyrábí lisováním na lisech, třískovým obráběním, litím do forem či vstřikováním. Pro perleťové knoflíky je surovinou perleť z lastury a ulit mlžů tropických moří i říčních škeblí. Přírodní perleť tvoří uhličitan vápenatý, vzhled perleti je nepravidelný (vlnkovitý) knoflík má nerovný povrch. Důležité je, že knoflík nesmí nikde dřít šitý materiál, nesmí porušovat nit (musí být zajištěna hladkost ouška, dírek). Z perleti se vyráběly téměř výhradně knoflíky. Pouze někteří jednotlivci se zabývali zhotovováním ozdobných předmětů, jako například spon, kalamářů, kazet, odznaků a podobně. Při výrobě knoflíků se perleť nejdříve vrtala, potom brousila, točila (knoflíkům se dával tvar či fazóna). Nato se dírkovaly, opalovaly, leštily a konečně našívaly na karty, to je na stříbrný nebo modře lakovaný papír po tuctech (dvanácti kusech) nebo veletuctech (144 kusech). Našité knoflíky pro svoji bělostnost a perleťový lesk byly velmi pěkné. Velikost knoflíků se udává sudými čísly. Od nejmenších 8 (osmiček) postupně do 60. Obyčejné košilové knoflíky jsou 18 (osmnáctky) a mají v průměru asi 11 mm. Tvar knoflíků, čili fazon se značí jmény – parizky, ostré, misky, talířky, vulsty, khesle a záleží na vyhloubení středu i podoby okraje. Podle jakosti se knoflíky třídí na 7 druhů. Práce perleťářů bývala těžká, namáhavá, poněvadž se většinou vykonávala na soustruzích poháněných šlapáním. Pouze málo dílen si později zařídilo pohon strojů motory naftovými nebo i elektrickými. Dírkování se provádělo na strojích podobných šicím strojům po dvou nebo čtyřech dírkách. Tuto práci a našívání knoflíků na kartony obstarávaly ženy. V Předíně byli též dovední barvíři, kteří knoflíky barvením přizpůsobili kůži a látkám, na něž se našívaly. Nitěné knoflíky jsou používané jako prádlové knoflíky, jsou vyráběny navíjením příze na hladké zinkové kroužky. Podle provázání příze se dělí na loukoťové a věnečkové. Patentní zapínací knoflíky jsou vyráběné jako snímatelné nebo nesnímatelné. Mají různé povrchové úpravy. Použití: sportovní oděvy, džínové oblečení. Nýtovací knoflíky se skládají ze 4 dílů (2 pro vrchní díl a 2 pro spodní díl textilie). Použitím nýtovacích knoflíků dosáhneme nerozebíratelného spojení. Nýtovací knoflíky jsou různé pro jemné a pro silné textilie. Stiskací knoflíky mají 2 protikusy, které se musí na textilii přišívat. Klasické stiskací knoflíky KIN jsou vyrobeny z mosazi nebo niklu, popř. také z plastu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Knoflík je zařízení sloužící ke spojení dvou částí oděvu pomocí provléknutí tělesa knoflíku skrz knoflíkovou dírku. Knoflík je převážně malé deskovité tělísko, které se většinou využívá v textilním průmyslu jako součást oděvu pro otevírání a zavírání, či jako módní doplněk. Knoflík může být vyroben z mnoha materiálů, od přírodních po uměle připravené (dřevo, kost, rohovina, lastury, kly, minerály, sklo, kov, plast atd.). V moderní době se k výrobě knoflíků nejčastěji používá tvrdý plast.", "tgt_summary": "In modern clothing and fashion design, a button is a small fastener, now most commonly made of plastic but also may be made of metal, wood, or seashell, that joins two pieces of fabric together. In archaeology, a button can be a significant artifact. In the applied arts and in craft, a button can be an example of folk art, studio craft, or even a miniature work of art. Buttons are most often attached to articles of clothing but can also be used on containers such as wallets and bags. However, buttons may be sewn onto garments and similar items exclusively for purposes of ornamentation. Buttons serving as fasteners work by slipping through a fabric or thread loop or by sliding through a buttonhole. Other types of fastenings include zippers, Velcro, and magnets.", "id": 1882110} {"src_title": "XD-Picture Card", "tgt_title": "XD-Picture Card", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Karta byla vyvinuta společnostmi Olympus a Fujifilm, jež ji představily v červenci roku 2002. Pro tyto společnosti karty vyrábějí Toshiba Corporation a Samsung Electronics. Společnosti, jako například Kodak, SanDisk, nebo Lexar, mají karty xD ve svém prodejním sortimentu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Zkratka xD znamená extreme Digital, neboli v překladu extrémně Digitální. xD karty se používají hlavně v digitálních fotoaparátech značek Olympus a Fujifilm, ale i v digitálních hlasových záznamnících Olympus a mp3 přehrávačích Fujifilm. Karty jsou nabízeny v kapacitách 16 MB, 32 MB, 64 MB, 128 MB, 256 MB, 512 MB, 1 GB a 2 GB. Karty bez ohledu na svůj typ a velikost mají rozměry 20 × 25 × 1,78 mm a váhu 2,8 gramů.", "section_level": 1}, {"title": "Typy karet.", "content": "xD karty se vyrábí ve variantách H, M a M Kvůli změnám ve struktuře však karty M i H vykazují problémy v kompatibilitě se staršími přístroji, obzvláště při záznamu videa. Společnosti využívající ve svých zařízeních xD karty proto zveřejnily seznamy kompatibilních zařízení..", "section_level": 1}, {"title": "Typ H.", "content": "Karta s typem H, uvolněná v listopadu 2005 , nabízí vyšší přístupové rychlosti k datům (až 2–3×) než u typu M. Rovněž obsahuje speciální „obrazové efekty“, ačkoliv většina z nich je přístupná pouze s digitálními fotoaparáty Olympus.", "section_level": 2}, {"title": "Typ M.", "content": "Karta typu M byla do prodeje uvolněna v únoru 2005 , používá architekturu Multi Level Cell (MLC) umožňující další rozvoj až do kapacity 8 GB. Nevýhodou typu M je především pomalejší rychlost zápisu i čtení než v případě karty o kapacitě 512MB.", "section_level": 2}, {"title": "Typ M.", "content": "V dubnu roku 2008 byl na trh uvedeno nový typ xD karet s označením M. Tyto paměťové karty by měly dosahovat 1,5krát vyšší rychlost zápisu i čtení než starší řada M. Tento typ je vyráběn pouze ve velikostech 1 a 2 GB a je plně kompatibilní s verzí M.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přenos dat.", "content": "Data z xD karty lze přenést do počítače přes čtečku paměťových karet nebo připojením fotoaparátu či jiného zařízení k PC přes USB). V obou případech počítač kartu sám rozpozná jako velkokapacitní paměťové zařízení. Je možno použít jak čtečku interní tak externí nebo adaptér umožňující zasunutí karty xD do čteček jiných formátů karet jako je Flash Card nebo SD. Stejné adaptéry lze použít i v fotoaparátech.", "section_level": 2}, {"title": "Podrobná specifikace.", "content": "Podrobná specifikace karet potřebná k jejich dalšímu rozvoji a uplatnění mimo přístroje Olympus a Fujifilm, je přísně střežena. Je však známo, že xD karty (stejně jako SmartMedia) spočívají na čipu „controller-less NAND flash memory“ vsazeném v plastu.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurence.", "content": "Formát xD soupeří především s formáty jako Secure Digital (SD), CompactFlash (CF) či Memory Stick od firmy Sony. xD karty jsou v porovnání s některými staršími platformami (jako SmartMedia (SM), MultiMediaCard (MMC) nebo Memory Stick (MS)) rychlejší a mají poměrně malou spotřebu energie. Extreme digital karty jsou v porovnání až dvakrát dražší, než karty o stejných objemech jiných platforem a nejsou tak široce podporovány ať již ve fotoaparátech, čtečkách, nebo u výrobců příslušenství. Formát xD je patentovaný používaný pouze u Fujifilmu a Olympusu, stejně tak jako například karta Memory Stick u Sony, to znamená, že chybí veřejná dokumentace či popis provedení (opakem k tomuto jsou formáty SD či CompactFlash). Při formátování karty v počítači můžou nastat problémy s jejím rozpoznáním ve fotoaparátu či jiném zařízení. Kvůli omezenému použití v jiných kategoriích než jsou digitální fotoaparáty, karty xD ztrácejí na popularitě na úkor platformy SD, jež jsou všestranně používány v PDA, digitálních audio přehrávačích, a většinou ostatních výrobců digitálních fotoaparátů. Výrobci zařízení pro tyto karty již zahájili přechod na formát SD uváděním přístrojů, které mohou používat oba typy karet - Fujifilm XD i SD a Olympus pro XD i microSD.", "section_level": 1}], "src_summary": "xD-Picture Card je druh paměťové karty určené především pro použití v digitálních fotoaparátech. V současnosti se však již nevyrábějí přístroje používající xD karty.", "tgt_summary": "xD-Picture Card is a flash memory card format, used in digital cameras made by Olympus and Fujifilm. The xD in the xD-Picture Card stands for eXtreme Digital. xD cards have been manufactured with capacities of 16 MB up to 2 GB. They are not used in any cameras currently in production.", "id": 1975667} {"src_title": "Párátko", "tgt_title": "Toothpick", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zubní párátko, i když ne v podobě jak je známo dnes, provází lidstvo od pravěku. Jako první párátka byly používány drobné kosti, dřevěné třísky, brka a jiné. Odstraňování zbytků potravy z mezizubního prostoru mělo mimo hygienických důvodů i důvody náboženské. Dochovalá párátka byla nalezena mezi pohřebními předměty v hrobech odkrytých v Itálii a ve Švýcarsku. Párátka se v 17. století stala i luxusním doplňkem a byla umělecky zpracována, vyráběna z drahých kovů a osázena drahými kameny. Podnět k výrobě párátek pochází z Brazílie. Tehdy si Charles Forster (nar. 1816 v Charlestonu ve státě Massachusetts) v Brazílii povšiml, že domorodci mají čisté zuby díky tomu, že si odstraňují zbytky potravy z mezizubních prostor a to jej inspirovalo k dovozu párátek do USA a pak k jejich výrobě. Párátko, již podobné dnešnímu, začal masově vyrábět Charles Forster ve Spojených státech amerických v roce 1860, v roce 1870 při použití strojní výroby, kdy dokázal vyprodukovat kolem 1,5 milionů kusů za den. K tomu je potřeba jeden až dva stromy. Poprvé byla párátka, ještě dovážená, nabízena v restauraci Union Oyster House (nejstarší restauraci v Bostonu a nejstarší restaurace v nepřetržitém provozu v USA otevřené v roce 1826). Párátka byla natolik módní, že lidé dávali přednost návštěvě restaurace, která nabízela párátka. Byla prodávány i žvýkací párátka ze skořice, která vznikla v roce 1949, a začal je prodávat drogista T. Baden, nejprve jako potěšení pro děti. Z pomerančovníku se ručně vyráběla portugalská párátka \"Palitos de Coimbra\" až do 70. let 20. století. Tato dlouhá párátka (15 až 25 cm) byla zvláště oblíbená v Brazílii a Argentině.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je na celém světě spotřebováno několik stovek miliard těchto drobných dřevěných kousků ročně. Moderní doba omezila význam párátek na aktuální pomoc. Dlouhodobá péče o zuby užívá různé verze novějších pomůcek, jako jsou zubní niť a mezizubní kartáčky.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Důležitým parametrem je materiál, který určuje jejich lámavost, nasákavost i vzhled. Párátka se nyní zpravidla vyrábějí z různých dřev, zejména tvrdých druhů, výborná jsou z bambusu. Také jsou ovšem kovová a plastová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Párátko je drobná - zpravidla dřevěná pomůcka - sloužící k vynětí uvízlé potravy z mezizubních prostor. Jedná se o tenkou podlouhlou asi 5 až 8 cm dlouhou tyčinku (špejli) zakončenou hrotem, a to buď na jedné nebo na obou stranách. Z hygienických důvodů se jednou osobou použité párátko dále nepoužívá a je odpadem.", "tgt_summary": "A toothpick is a small thin stick of wood, plastic, bamboo, metal, bone or other substance with at least one and sometimes two pointed ends to insert between teeth to remove detritus, usually after a meal. Toothpicks are also used for festive occasions to hold or spear small appetizers (like cheese cubes or olives) or as a cocktail stick, and can be decorated with plastic frills or small paper umbrellas or flags.", "id": 2457173} {"src_title": "Koruna československá", "tgt_title": "Czechoslovak koruna", "src_document": [{"title": "Název měny.", "content": "Název \"koruna\" jakožto symbol monarchie razící mince byl od středověku častý; používá ho většina skandinávských států (Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, do přechodu na euro na konci roku 2010 Estonsko), do konce roku 2008 Slovensko. Na českém území byla zavedena rakousko-uherská koruna měnovou reformou 2. srpna 1892 jako polovina předchozího zlatého. Po vyhlášení Československé republiky byl název nakonec zachován (uvažovalo se např. o názvech \"frank\", \"hřivna\" nebo \"sokol\"), Rakousko naopak později (rok 1925) název měny změnilo na šilink a Maďarsko od roku 1926 používalo měnu jménem pengö.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna za první republiky.", "content": "Československá koruna byla ustavena zákonem č. 84 z 25. února 1919, na jehož základě byly mezi 3. až 19. březnem 1919 staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky, které byly postupně až do července 1920 vyměňovány za nové československé státovky. Prvním penízem nového státu byla 100-korunová státovka z 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly 20-haléř a 50-haléř s ročníkem ražby 1921 vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna také v roce 1922. První skutečnou bankovkou (nikoli státovkou) byla 20-koruna s datem 1. října 1926, ale do oběhu se dostala až v březnu 1927. 14. dubna 1920 byl přijat zákon o bance cedulové, který předcházel vzniku centrální banky, která však definitivně vznikla až 21. března 1926 a svoji činnost zahájila až 1. dubna 1926. Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil, který byl do té doby vrchní ředitel Městské spořitelny pražské a byl též přítelem Aloise Rašína a přední finanční odborník v zemi. Národní banka byla založena jako akciová společnost se základním jměním 4 000 000 Kč ve zlatě. Československá koruna byla tehdy založena na zlatém standardu a byla považována za pevnou a kvalitní měnu. Poté byly vydány bankovky I. a II. série, které se v tu dobu řadily mezi nejkrásnější (a poměrně snadno padělatelné) oběžné bankovky na světě. Spolupracovali na nich např. Alfons Mucha, Max Švabinský, Otto Gutfreund a mnozí další významní umělci. Mezi nejznámější výtvarníky mincí patřil tehdy Otakar Španiel.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik protektorátu a druhá světová válka.", "content": "Po obsazení českých zemí německými vojsky v březnu 1939 byla zrušena Národní banka Československá a nahradila ji Národní banka pro Čechy a Moravu, která začala vydávat protektorátní koruny a začala provádět měnovou politiku podle nařízení říšské banky z Berlína. Říšská banka určila kurz 1 Říšská marka (RM) = 10 K, což bylo záměrné podhodnocení koruny, aby mohlo Německo zemi ekonomicky vysávat. Reálný kurz koncem roku 1938 byl 1 RM = 8,33 Kč. Německá okupační moc zavedla povinné odvody pro Říši a národní banka musela na tzv. Girokonto odvádět peníze pro německé hospodářství a na vedení války. Koncem války bylo na tomto kontě zhruba 58 miliard K, které představovaly značný zdroj inflace. Dále musela banka odevzdat 45,5 tuny měnového zlata deponovaného v Praze a ve Švýcarsku. Navíc pro zprostředkování plateb za německé občany byl zřízen zvláštní účet u Reichsbank, kde se peníze vyrovnávaly v kurzu stanoveném Říšskou bankou nebo nebyly vyrovnány vůbec. Tyto zásahy a finanční vyčerpávání země vedly k růstu inflace a rozmachu černého trhu. Tyto jevy musely být po válce složitě odstraňovány. Exilová československá vláda v Londýně podepsala v roce 1944 zakládající listinu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tyto smlouvy podepsala delegace pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda v Bretton Woods v červenci 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna po druhé světové válce.", "content": "Po druhé světové válce byla 1. listopadu 1945 provedena měnová reforma, která řešila problém, že na území Československa kolovalo příliš mnoho platidel - kromě pěti měn (protektorátní, říšskoněmecká, slovenská, maďarská a polská) i různé vojenské poukázky. Tato reforma byla navíc spojena se znárodněním bank a podniků podle Benešových dekretů. Situace se částečně stabilizovala, ale nadále byl v zemi hospodářský chaos z důvodu znárodnění a nového postavení klíčových firem v průmyslu. Po únoru 1948 nastalo další znárodňování průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Československá koruna po měnové reformě 1953.", "content": "Další měnová reforma přišla k 1. červnu 1953. Nová československá koruna byla vyměňovaná v poměru 1:5 u částek do 300 (starých) Kčs, vyšší částky byly vyměňovány v poměru 1:50. Navíc přestalo být Československo koncem roku 1954 členem MMF a Světové banky, které v roce 1944 spoluzakládalo. Po měnové reformě v roce 1953 byla většina lidí ožebračena a navíc ceny začaly stoupat. Do konce 50. let se podařilo situaci stabilizovat, ale ukázalo se, že centrálně řízená ekonomika začíná vykazovat značné nedostatky. V 60. letech přišla liberalizace poměrů v Československu, která však byla zastavena sovětskou invazí v srpnu 1968. Poté přišla normalizace, kdy byla celá ekonomika odtržena od reálného vývoje ve světě a nastávala postupná izolace ekonomiky ČSSR. Narůstala inflace, kterou vláda skrývala měnovými dotacemi a izolací koruny vůči jiným měnám. Ekonomické problémy centrálně řízené ekonomiky byly jedním z důvodů pádu komunistického režimu v ČSSR v listopadu 1989 a k sametové revoluci. Téměř po celou dobu se v Československu platilo také mincí v hodnotě 1 Kčs, jejíž autorkou byla medailérka Marie Uchytilová-Kučová, která na minci zobrazila politickou vězeňkyni Bedřišku Synkovou. Motiv ženy, která sází pravou rukou do země lípu a v levé ruce drží sazenice lip, byl na rubu 1 Kčs až do konce existence československé koruny, tj. přes 35 let (2. září 1957 - 31. prosince 1992). Stala se tak mincí s nejdelším reálným oběhem v moderních dějinách našeho mincovnictví. Měnil se ovšem avers mince. Od 2. září 1957 do 1. prosince 1961 byl na aversu ražen malý státní znak československé republiky, používaný před rokem 1960, od 1. prosince 1961 do 1. dubna 1990 byl na aversu ražen název i znak Československé socialistické republiky a od 1. dubna 1990 do 31. prosince 1992 byl na aversu ražen nový název i nový znak ČSFR.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna po sametové revoluci.", "content": "1. ledna 1993 došlo k rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky na dva samostatné státy a k 8. únoru 1993 proběhla měnová odluka, kterou československá koruna zanikla. Výměnný poměr k nástupnickým měnám byl 1:1. Staly se jimi česká koruna a slovenská koruna, kterou vystřídalo na Slovensku 1. ledna 2009 euro.", "section_level": 1}, {"title": "Mince první republiky a poválečné mince platné před měnovou reformou z roku 1953.", "content": "Zajímavostí bylo, že se do roku 1938 objevily celkem 3 typy pětikorunových mincí, jejichž autorem byl známý sochař Otto Gutfreund. První a zároveň nejstarší typ předválečné pětikoruny byl i největší o průměru asi 2,95 cm (byla tudíž větší než moderní padesátikorunová mince, která má průměr asi 2,75 cm) a platila do roku 1931. V roce 1928 byl zaveden do oběhu druhý, již menší typ, který byl zároveň nejtenčí. Tato mince byla ovšem vyrobena ze stříbra a znamenala spolu se stříbrnou pamětní desetikorunou vydanou k 10. výročí ČSR návrat československé měny ke stříbru. Roku 1938 pak byl zaveden třetí a poslední typ pětikoruny, který byl zase silnější, avšak nepatrně tenčí než typ první (existují i zkušební odražky tohoto typu s ročníkem ražby 1937, ty jsou však sběratelsky velmi vzácné). Tato mince byla vyrobena z niklu. Druhý a třetí typ měly jinak prakticky stejný průměr 2,7 cm, který byl tudíž jen nepatrně menší než průměr moderní české padesátikoruny. Dále se všechny tři typy mezi sebou lišily odlišným vzorkováním na hraně. Design lícové a rubové strany všech tří typů byl jinak identický. Druhý stříbrný typ a třetí niklový typ pak byly platné dokonce na území Protektorátu Čechy a Morava, přičemž stříbrné platily na území Československa oficiálně bez přestávky až do roku 1947. Ostatně i platnost niklové pětikoruny 1938 byla po válce na krátkou dobu obnovena. V roce 1945 byly také do oběhu zavedeny pětikorunové státovky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koruna československá (v období první republiky zkratka Kč, v období druhé republiky K, od roku 1945 Kčs, mezinárodně v ISO 4217 CSK) byla měna, která platila v Československu od roku 1918. Koruna se dále dělila na 100 haléřů. Zpočátku obíhaly i drobné haléřové mince (za první republiky dvouhaléře, po roce 1953 dokonce jednohaléře a tříhaléře), avšak s postupující inflací nejdrobnější mince postupně mizely z oběhu. V roce zániku ČSFR 1992 byl již nejmenší reálně obíhající mincí pětihaléř. Po rozdělení Československa v roce 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku došlo i k rozdělení měny na Korunu českou a Slovenskou korunu.", "tgt_summary": "The Czechoslovak koruna (in Czech and Slovak: \"Koruna československá\", at times \"Koruna česko-slovenská\"; \"koruna\" means \"crown\") was the currency of Czechoslovakia from April 10, 1919, to March 14, 1939, and from November 1, 1945, to February 7, 1993. For a brief time in 1939 and again in 1993, it was also the currency in separate Czech and Slovak republics. On February 8, 1993, it was replaced by the Czech koruna and the Slovak koruna, both at par. The (last) ISO 4217 code and the local abbreviations for the koruna were \"CSK\" and \"Kčs\". One koruna equalled 100 \"haléřů\" (Czech, singular: \"haléř\") or \"halierov\" (Slovak, singular: \"halier\"). In both languages, the abbreviation \"h\" was used. The abbreviation was placed behind the numeric value.", "id": 962241} {"src_title": "Douglas Aircraft", "tgt_title": "Douglas Aircraft Company", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním strojem se jménem Douglas v názvu se stal dřevěný dvoumístný dvouplošník s plátěným potahem Douglas Cloudster s pohonnou jednotkou Liberty. Tento letoun, který poprvé vzlétl 24. února 1921, vznikl v konstruktérově přechozí firmě, založené 22. července 1920 společně s partnerem Davidem R. Davisem. Davis-Douglas Company sídlila v Los Angeles a její počáteční hotovostní kapitál činil pouze 600 dolarů. 27. června 1921, při pokusu o rekordní let, vysadil Cloudsteru nad Texasem motor a stroj nouzově přistál. Letoun nakonec odkoupil T. Claude Ryan, přestavěl jej na desetimístný luxusní dopravní stroj a používal u své letecké společnosti Ryan Airlines. Samotná společnost Douglas Company vznikla tím, že začala produkovat pro vojenské námořnictvo US Navy torpédonosné letouny, upravené z původního typu Cloudster. V opuštěných filmových ateliérech v Santa Monice Douglas vyráběl také pozorovací letouny pro Army Air Corps a na trh uvedl ekonomický jednomotorový dvouplošník Douglas M-2, určený pro civilní provoz na poštovních tratích. Opravdový věhlas přinesl společnosti Douglas projekt na skupinový oblet světa piloty US Army, provedený na třech dvouplošnících DWC (Douglas World Cruisers) roku 1924. Letouny mohly zaměňovat kolové podvozky za lyže nebo velké plováky. Tento první oblet zeměkoule trval šest měsíců a byl dlouhý 44 342 km, samotná letová doba činila 15 dní, 11 hodin a 7 minut. DWC se tak zároveň staly prvními letouny, které přeletěly Pacifik. V roce 1928 došlo k firemní reorganizaci a do obchodního rejstříku byl zanesen název The Douglas Aircraft Company. V roce 1932 firma vstoupila do obchodně dopravního letectví nabídkou stroje Douglas Comercial Number One, čili DC-1. Letoun zalétaný v červenci 1933 byl natolik pokrokovější, než předchozí typy letadel, že téměř každý let se stal novým rekordem. V období překonávání rekordů při předváděcích a zkušebních letech využili Douglasovi konstruktéři výhod zlepšených motorů a DC-1 pro sériovou výrobu zvětšili. Zároveň byla zvýšena zásoba paliva a 20 strojů dodaných společnosti TWA podle smlouvy již neslo označení DC-2. Pojaly 14 cestujících, což bylo o dva více než DC-1 s podstatně větším doletem bez mezipřistání. První let byl proveden v květnu 1934 a již v tomto roce DC-2 s imatrikulací PH-AJU pojmenovaný „Uiver“ použily holandské aerolinie KLM v Robertsonově závodě z Londýna do Melbourne. DC-2 v konkurenci dvacítky vysokorychlostních speciálů skončil na druhém místě. Tento úspěch přinesl firmě Douglas další objednávky a do roku 1938 tak dala výroba 193 kusů DC-2. Před dodáním všech DC-2 zákazníkům navrhl letecký dopravce American Airlines rozšíření trupu DC-2 pro instalaci spacích lůžek. Letoun by se tak mohl používat na nočních transkontinentálních spojích z východního pobřeží USA na západní a zpět. Douglas proto přímo pro tohoto leteckého dopravce zkonstruoval typ DST (Douglas Sleeping Transport), který byl zalétán v prosinci 1935. Inženýři v Santa Monice využili širokého trupu k motáži dalších sedadel ve standardním denním letadle, čímž se jejich počet zvýšil ze 14 na 21. Toto nové provedení se následně stalo legendárním strojem DC-3. V určitém časovém úseku letecké přepravy tvořily letouny DC-3 více než 90% veškerého civilního leteckého provozu. Výroba typu byla ukončena v roce 1946, kdy se dokončovaly poslední civilní stroje z odřeknutých, ale již rozpracovaných vojenských zakázek. Pod značkou Douglas bylo vyrobeno 803 civilních DC-3 a 10 123 vojenských variant bylo konvertováno pro civilní potřeby. V dalších létech se i jiné C-47, C-53, C-117 a námořní R4D staly rovněž civilními DC-3. Už za II. světové války japonské firmy Showa a Nakadžima postavily v licenci 485 vojenských letounů podle DC-3 jako L2D a v SSSR vzniklo v létech 1938 až 1953 celkem 5 207 licenčních strojů označených nejprve jako PS-84, následně jako Lisunov Li-2. Dalším úspěšným dopravním typem společnosti Douglas byl čtyřmotorový DC-4, který dosáhl počtu 1 244 vyrobených strojů včetně vojenských verzí C-54. Následovaly typy DC-6 (538 letounů), DC-7 (336 letounů), proudové DC-8 (294 kusů) a další prodloužené DC-8 Super 61, 62 a 63, DC-9 (976 kusů), DC-10 (446 letounů). V roce 1967 se firma spojila se společností McDonnell Aircraft Corporation, čímž vznikla firma McDonnell Douglas. Výroba civilních dopravních strojů pokračovala typy MD-11 (200 letounů), MD-80 (1 191 exemplářů) a MD-90 (114 strojů). Poslední typ z řady MD-95 vzlétl v září 1998. Následkem fúze byl již označen jako Boeing 717, nadále se však vyráběl v Douglas Aircraft Products Boeing. K úspěšným vojenským Douglasovým typům patří Douglas SBD Dauntless, Douglas A-20, Douglas A-26 Invader, Douglas A-1 Skyraider, Douglas A-3 Skywarrior, Douglas A-4 Skyhawk, C-54 Skymaster, C-118, C-124 a C-133. Do výrobního portfolia společnosti Douglas patřila také výroba raket a kosmických prostředků. Donald W. Douglas byl podnikovým prezidentem do roku 1957, kdy tuto funkci převzal jeho syn Donald W. Douglas Jr. Zakladatel společnosti zůstal předsedou správní rady Douglas Aircraft Company až do spojení s koncernem McDonnell Aircraft Corporation v roce 1967, v té tobě však ve věku 75 let odešel do důchodu. Zůstal ovšem čestným předsedou McDonnell Douglas až do své smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglas Aircraft (oficiální název The Douglas Aircraft Company) byla americká letecká firma založená v červenci 1921 Donaldem Willsem Douglasem, Sr. (6. dubna 1892-1. února 1981) ve městě Santa Monica v Kalifornii.", "tgt_summary": "The Douglas Aircraft Company was an American aerospace manufacturer based in Southern California. It was founded in 1921 by Donald Wills Douglas Sr. and later merged with McDonnell Aircraft in 1967 to form McDonnell Douglas, when it then operated as a division of McDonnell Douglas. McDonnell Douglas later merged with Boeing in 1997.", "id": 1124126} {"src_title": "François Mauriac", "tgt_title": "François Mauriac", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "François Mauriac se narodil jako nejmladší z pěti dětí v zámožné bankéřské rodině. V jeho necelých dvou letech mu zemřel otec a od té doby o děti spolu s matkou pečovali prarodiče. Matka byla velmi zbožnou katoličkou a François byl proto v sedmi letech poslán do školy Mariánského řádu \"Collège de Grand-Lebrun\" na předměstí Bordeaux. V Bordeaux pokračoval i v univerzitních studiích, které zakončil v roce 1905. V roce 1906) pak Mauriac odešel do Paříže, kde se připravoval na přijímací zkoušky na École Nationale des Chartes, kam byl přijat v roce 1908. Příliš dlouho se však na této škole nezdržel – po několika měsících jí opustil na základě pevného rozhodnutí zasvětit svůj život literatuře. Své první dílo, básnickou sbírku \"Les mains jointes\" (Sepjaté ruce) vydal hned v následujícím roce (1909), další sbírku básní \"Adieu à l'adolescence\" (Sbohem dospívání) pak v roce 1911. Poté se zaměřil spíše na prózu, v roce 1913 vydal svůj románový debut \"L’Enfant chargé de chaînes\" (Svázané dítě) a postupně si osvojil svůj typický velmi poetický a sugestivní styl psaní. Jeho rané práce patří současně do období jeho osobní mladistvé spirituální krize, kdy trpí pocitem, že křesťanské duchovní zaměření člověka je potlačujícím faktorem přirozených lidských potřeb. Téma boje mezi city a rozumem, resp. touhou a odpovědností uvnitř člověka se tak stává ústřední problematikou Mauriacových děl i do budoucnosti, ovšem již v mnohem hlubším rozměru. Po skončení první světové války, během které sloužil na Balkáně jako příslušník Červeného kříže, vydal Mauriac v roce 1922 sbůj další román \"Le baiser au lépreux\" (Polibek malomocnému), který byl jeho prvních výrazným úspěchem. Další Mauriacovy práce byly sice odmítnuty pravým křídlem katolických kritiků, novela \"Thérèse Desqueyroux\" (Tereza Desqueyrouxová) z roku 1927 však došla nadšeného přijetí u čtenářů i ostatní kritiky, kterou byla tehdy označena za historicky nejlepší francouzský román. V červnu 1933 byl Mauriac přijat do Francouzské akademie (Académie française)). V té době psal pro pařížský list Le Figaro, kde pravidelně uveřejňoval své články, upozorňující na hrozbu nastupujícího fašismu. Třicátá léta byla současně obdobím, kdy psal též divadelní dramata, která byla uváděna s poměrně slušným úspěchem v Comédie-Française (např. jeho první drama \"Asmodée\" dosáhlo v letech 1937 – 1938 sta repríz). V roce 1941 vydal patrně své nejvýznamnější dílo, román \"La Pharisienne\" (Farizejka). V průběhu druhé světové války pak aktivně spolupracoval s hnutím \"La Résistance\", v němž působilo mnoho spisovatelů, odmítajících okupaci Francie. Mauriac byl velkým přívržencem hlavního představitele francouzské zahraniční armády generála Charlese de Gaulla (pozdějšího francouzského prezidenta). Po válce podporoval jeho politické ambice a především jeho protikoloniální politiku (v roce 1964 o něm napsal rozsáhlou biografickou esej). V roce 1952 vydal další vynikající román \"Galagai\" a současně získal Nobelovu cenu za literaturu \"za pronikavou znalost lidské duše a uměleckou intenzitu, s nimiž v románové podobě tlumočí drama lidského života\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). O šest let později jej De Gaulle vyznamenal Velkým křížem čestné legie. Od počátku padesátých let psal Mauriac pravidelně každý týden novinové sloupky (nazývané \"Bloc-notes\"), které si získaly velký ohlas. Koncem padesátých let je autor začal zpracovávat knižně a později je vydal ve dvou svazcích jako \"Le Nouveau Bloc-notes (1958–1960) a (1961–1964)\". Jeho práce v šedesátých letech se kromě toho omezuje již téměř jen na psaní vzpomínek, které zahrnují i filozofické a politické úvahy. François Mauriac zemřel v Paříži 1. září roku 1970 a byl pochován na hřbitově ve Vémars, kde v posledních letech před smrtí žil. Dílo Françoise Mauriaca je významné především tím, že autor patří mezi tradiční romanopisce, pro něž viditelný svět nepřestal existovat, jehož hrdinové jsou lidmi s dušemi v duchu křesťanského pohledu, spisovatel, osobující si základní právo na komentář, tedy na vyjádření svých názorů. Jeho apologie člověka je vlastně schopností vidění zárodečného jádra lidské podstaty, která – jakkoli obrostlá pokřivenými větvemi předsudků, zvyků, primárního egoismu a archetypů - nese veškerou tíhu citového a morálního rozporu života a je jí nutno prizmatem této skutečnosti též nahlížet. Anglický spisovatel Graham Greene, kterého Mauriac obdivoval (obdiv byl vzájemný, stejně jako byla příbuzná i jejich ústřední témata) a považoval jej za největšího moderního romanopisce, o něm napsal: \"\"Události v románech F. Mauriaca jeho hrdiny obyčejně nemění (což je skutečnost, kterou romantické nepravdy neznají), ale odhalují jejich nitro postupně s nesmírnou jemností. Jeho morální a náboženské cítění se od běžného diametrálně odlišuje - nenarazíte u něj na falešný předpoklad či na konvenční postavu. Se sympatiemi ukazuje spirituální podstatu člověka, skrytou pod vrstvou destruktivního sobectví a falešné lítosti. Pokrytec přece nemůže žít věčně, aniž by na něj neměly vliv názory, které vyznává. V Mauriacově díle má místo ironie, nikoli satira. Kdyby byl Pascal býval psal romány, byl by užil právě této metody a tohoto tónu\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mauriacovo dílo obsahuje téměř šedesát titulů (románů, divadelních her, esejů, filozoficky laděných biografií, polemik, politických úvah, pamětí a článků).", "section_level": 1}, {"title": "Práce o autorovi.", "content": "O Françoisovi Mauriacovi bylo vydáno kolem dvaceti podrobných biografií či studií, ze kterých uvádíme:", "section_level": 1}, {"title": "Evropská společnost François Mauriac.", "content": "Hlásíc se k odkazu spirituality spisovatelova díla vznikla společnost \"Association Européenne François Mauriac\" (Evropská společnost François Mauriac), jejímž cílem je podpora autorů a vydávání děl současné evropské literatury, především duchovního zaměření.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Charles Mauriac (čti \"fransoa šárl mórijak)\") (11. října 1885, Bordeaux – 1. září 1970, Paříž) byl francouzský romanopisec, esejista, dramatik, básník a novinář, nositel Nobelovy cenu za literaturu za rok 1952. Je jednou z největších osobností dlouhé řady francouzských katolických spisovatelů.", "tgt_summary": "François Charles Mauriac (, ; 11 October 1885 – 1 September 1970) was a French novelist, dramatist, critic, poet, and journalist, a member of the\" Académie française\" (from 1933), and laureate of the Nobel Prize in Literature (1952). He was awarded the Grand Cross of the \"Légion d'honneur\" in 1958. He was a lifelong Catholic.", "id": 2338532} {"src_title": "Mafie", "tgt_title": "Mafia", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"mafie\" vzniklo podle některých pramenů ze starého sicilského přídavného jména \"mafiusu\", které má kořeny v arabském \"mahjas\" (byl zde dříve Sicilský emirát), což znamená \"agresivní\", \"chvástavý\", \"vychloubavý\". Doslovně přeloženo \"naparovat se\", ale může to také znamenat \"opovážlivost\" nebo \"odvaha\". Mohlo se také jednat o původní slovo \"maffia\" nebo \"mafia\", které v italském dialektu znamenalo \"chudoba\", \"bída\", \"nouze\". Ve staré toskánštině existovalo slovo \"malfusso\", což znamenalo \"nevěřící\" nebo \"zločinec\". Jiné zdroje tvrdí, že vzniklo ze slov \"ma fia\" znamenajících \"moje dcera\" jež údajně křičela italská žena poté, co jí znásilnili dceru. Jiný populární výklad říká, že slovo MAFIA je složenina prvních písmen z věty Morte alla Francia, Italia avanti!, čili volně přeloženo – „Zabijme všechny Francouze, Itálie vpřed!“ a pochází z doby, kdy byla část Itálie pod francouzskou nadvládou.", "section_level": 1}, {"title": "Sicilská a Neapolská mafie.", "content": "Kořeny mafie, z nichž vyrůstala bezohlednost, krvelačnost a ctižádostivost, má původ ve dvou tajných bratrstvech, která odpradávna působí v okolí Neapole a Palerma, starobylých měst u Středozemního moře. První z nich byla „la Camórra“, druhou pak ctihodná společnost zvaná „la Mafia“. Tyto dvě organizace našly vynikající podmínky k rozvoji právě v těchto městech. Staletí společenského a ekonomického vývoje pod cizí nadvládou vypěstovala v lidech charakteristický postoj k oficiálním institucím – úřadům, církvi, bankám nebo sousedům. Na jakoukoliv státní autoritu pohlížel obyčejný člověk jako na nepřítele. Za největší a nejužitečnější umění pokládalo tohoto nepřítele přechytračit a přelstít. Tuto dovednost, zakořeněnou v lidové mentalitě si s sebou italští vystěhovalci později přinesli do USA.", "section_level": 1}, {"title": "la Camórra.", "content": "la Camórra vznikla na počátku 19. století jako tajná organizace, která si jako název zvolila španělské slovo camorra, značící zápas či půtku. Působila v Neapoli a jejím okolí a soustředila se především na boj proti státní moci. Na počátku 20. století hrála již camorra úlohu jakési stínové vlády, která reagovala na potřeby obyvatel mnohem aktivněji než církev nebo vláda. První výskyt camorry datujeme okolo roku 1820. Tehdy vznikla Camorra k „ochraně“ vězňů ve věznicích. Každému novému vězni bylo nabídnuto členství a byl-li přijat, byl pod ochranou spolku. V třicátých letech 19. století zakládali propuštění vězni „pouliční Camorru“. Její noví uchazeči byli přijati teprve po zkoušce, kterou mohla být např. úkladná vražda, či jiný těžký zločin. Přijímání se dělo rituálním aktem. Pravidla spolku byla tradována ústně. Za člena nesměl být přijat policista, člen však mohl být špionem u policie, aby mohl organizaci informovat o jejích plánech. Zrada byla vždy trestána smrtí. Strukturálně se spolek členil na jednotlivé divize (reparto). V čele byl „vicario“, jeho poradními pracovníky byli „mistři“. Každá divize mělo svého účetního, ochránce pokladu, proviantního, písaře a toho, kdo oznamoval členům místo schůzek. Camorristé byli vyškolení v krádežích, loupežích, drancování, falešných hrách a vydírání, např. peněz na ochranu. Důležitou postavou hierarchie byl Capo, což byl jakýsi místní zástupce camorry, vykonavatel její vůle v dané lokalitě. Právě on zajišťoval obchodníkům a rolníkům smlouvy a staral se o jejich splnění, půjčoval peníze lidem, které odmítaly banky, vystupoval jako „ochránce“ obchůdků a hospůdek, vybíral daně z loterií a poplatky od trhovců, dohazoval ženichy svobodným matkám, trestal znásilnění a nevěrné záletníky. Dnešní Camorra má svou základnu v Neapoli a její silné základny jsou v okolních městech jako Salerno, Avellino, Caserta a Benevento. Camorra je organizovaná v klanech, z nichž mnohé jsou dále rozděleny do menších skupin nebo frakcí. Italské policejní agentury odhadují, že v současnosti v oblasti Campagnia v Itálii operuje téměř 6000 členů Camorry. V USA byla zjištěna příslušnost několika set osob k této organizaci.", "section_level": 2}, {"title": "la Mafia.", "content": "Mafie je mohutná zločinecká organizace, podobná neapolské camoře. Jejich zájmy se ale většinou nekřížily, neboť mafie si za sféru vlivu vyvolila Palermo a západní Sicílii. Od camorry se mafie odlišovala tím, s jakou rychlostí a v jakém rozsahu se zapojila do společenského života Sicílie. Zatímco camorra zůstávala uzavřená ve své části Itálie a její působnost zůstávala víceméně omezená, mafie využila politického vakua, které panovalo na Sicílii poté, co jí roku 1860 osvobodil Giuseppe Garibaldi z bourbonského područí. V palermském dialektu označuje Mafia hrdost, sebevědomí jistotu. V polovině 19. století dostalo označení Mafia příchuť něčeho kriminálního. Od roku 1865 toto slovo úřady používaly pro určitý typ zločinců. V oficiální úřední řeči se objevilo slovo Mafia poprvé roku 1938. Přijímání do Mafie se dělo rituálním způsobem. Podmínkou pro přijetí bylo prokázat nebojácnost v boji dvou osob. Odvaha a odhodlanost byly ceněny více než zručnost a rafinovanost. Chybějící vědomí státnosti bylo nahrazeno vědomím příslušnosti k rodině, ke klanu. Účelem Mafie od poslední třetiny 19. století již není loupež a krádež, nýbrž absolutní moc v kontrolovaných regionech, nezávislost na státní moci a jejích zákonech. Mlčenlivost (omerta) se stala nejen povinností, ale i ctí rodiny. Proti vrahům a jiným zločincům nesmí vypovídat ani poškození či jiní očití svědkové. Na počátku 20. století ovládala mafie celý západ ostrova. Podléhaly jí městské rady, dosazovala vedení podniků, rozhodovala o hospodaření statků. Příkazy mafie se rovnaly zákonu. Sociální podmínky tehdejší Sicílie byly pro takový vývoj velmi příznivé. Mafie splňovala představu lidí o tom, jak má fungovat státní správa. Zabezpečovala služby, které vláda nemohla nebo nechtěla zajišťovat. Mentalita typického Sicilana byla navíc takovému typu zřízení historicky nakloněna. Mafie nabízela přesně to, co prostý člověk hledal. Dnešní sicilská mafie má svou základnu v Palermu a její další silná místa jsou v sicilských provinciích Trapani a Agrigento. Sicilské mafiánské rodiny jsou seskupeny v okresech, které jsou kontrolovány provinciálními komisemi. Meziprovinciální komise, která se skládá z představitelů každé provincie, je umístěna v Palermu a kontroluje jak mezinárodní, tak i domácí činnosti sicilské mafie. Italské úřady odhadují, že na Sicílii je v současnosti asi 5000 členů sicilské mafie. V USA je údajně až na 3000 jedinců, kteří jsou na sicilskou mafii napojeni.", "section_level": 2}, {"title": "Italsko-americká mafie (Cosa Nostra).", "content": "Italsko-americká mafie, známá také jako Cosa Nostra, je nejmocnější zločinecká organizace na území Spojených států. Její základ položili italští imigranti, jejichž velké imigrační vlny na konci 19. století změnily demografické složení východního pobřeží USA. Italové se usazovali zejména ve velkých městech, jako New York, Chicago, New Orleans, Detroit a v mnoha dalších. Chudinské podhoubí těchto velkoměst utvořilo ideální prostředí pro růst organizovaného zločinu, čemuž napomohl i fakt, že mezi imigranty bylo mnoho původních sicilských či italských zločinců, kteří si své kriminální zvyklosti přivezli do nové vlasti. Během několika desetiletí italsko-americká mafie absolutně ovládla organizovaný zločin na území Spojených států, ovládla hazard, obchod s alkoholickými nápoji, prostituci, loterie, pronikla do politiky, odborů, obchodů s narkotiky. Na vrcholu moci byla v 60. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1860 byla Sicílie připojena k Itálii. Sjednocený právní řád již neumožňoval tradiční aristokratické vynucování práva. Kvůli zhoršující se hospodářské situaci se mnoho Sicilanů odstěhovalo do USA. První písemná zmínka o této zločinecké organizaci se objevila v protokolu soudní poroty v New Orleans z 24. ledna 1889. Při projednávání případu jistého Vincenza Ottunwa zapisovatel zaznamenal tuto větu: \"„Mafie je tajná organizace, která se poskvrnila nejhanebnějšími zločiny a vždycky dokázala umlčet svědky.“\" Na přelomu 19. a 20. století přicházelo do Ameriky, zejm. do New Yorku, mnoho italských imigrantů. První město, výrazněji zasaženo italsko-americkým organizovaným zločinem, byl již zmiňovaný New Orleans. Mafie se v New Orleans zpočátku jmenovala Mano nera – Černá ruka. V čele stáli bratři Antonio a Carlo Mantrangové ze sicilského Palerma. Jak byli zvyklí ze staré vlasti, také v Novém světě začali obchodovat s ovocem a zeleninou. Zanedlouho ovládli místní trh a v rušném neworleanském přístavu nevyložili dělníci jedinou loď, dokud majitel či kapitán nezaplatili „poplatek za ochranu“. Policisté, většinou také přistěhovalci z Itálie, tyto aktivity za úplatu tolerovali. V roce 1907 založili v Chicagu více tajných společenství „Černé ruky“ a v roce 1908 „Unione siciliano“ v New Yorku, která se rozšířila i do jiných měst a měla v roce 1917 již 40 000 členů, včetně bankéřů, státních úředníků, kuplířů a vrahů z povolání. Chicagskému podsvětí této doby, vládl Giacomo Colosimo, známý jako (Big) Jim Colosimo. V roce 1902 se Jim Colosimo oženil. Vzal si Victorii Moresco, majitelku dvou nevěstinců. Společně si otevřeli další nevěstince a za několik let už jich měli desítky. Kromě toho kontroloval Jim Colosimo oblast hazardních her. Colosimo byl díky svým aktivitám velmi bohatý a v oblasti řízené prostituce a obchodu s ženami neměl v Chicagu konkurenci. V roce 1909 ho začala vydírat skupina Mano Nera (Černá ruka). Paní Moresco proto pozvala na pomoc svého synovce z New Yorku, kterým byl Johnny Torrio. Torrio přijel do Chicaga a připravil předání peněz. Když si tři členové skupiny pro peníze přišli, byli zastřeleni. Jim Colosimo vzal poté Torria k sobě a svěřil mu dohled nad svými záležitostmi. Torrio postupně získal kontrolu nad kriminální říší Colosima, kterého nakonec nechal v roce 1920, v době začínající prohibice, zastřelit. Důvodem bylo Colosimovo negativní stanovisko na Torriův zájem zapojit se do alkoholových kšeftů. Torrio se stal neomezeným vládcem chicagského podsvětí a jako pravou ruku a vykonavatele špinavé práce povolal z New Yorku mladého Al Capona. Od sedmdesátých let 19. století se v rostoucím New Yorku rozšířil kriminální gang „Whyos“. Od tohoto gangu se někteří členové oddělili a vytvořili „Five-Points-Gang“ ke kterému patřil např. Johnny Torrio, Frankie Yale, Al Capone, nebo Lucky Luciano. Jedinou jeho vážnou konkurencí byl Monk Eastman's Gang. V roce 1903 proběhla v ulicích New Yorku velká bitva, která měla rozhodnout, která z obou skupin získá nadvládu. Výsledek byl nerozhodný, postupně však byla moc gangu Monk Eastman's oslabena. Členové gangu Five Points Gang se pak zařadili do struktur vznikající mafie. Prvními oběťmi mafie byli vlastní krajané. Nečinili totiž žádné potíže. Chtěla poplatek za opatření práce, za její udržení, za volnou postel, za obchodní prostor, za provozování téměř jakékoliv činnosti. Mafie po několika letech začala vydírat i starousedlíky a obchodníky kteří, pokud „ochranu“ mafie odmítli, našli druhý den prádelnu, řeznictví či pekárnu bez oken a příště jejich obchody lehly popelem. Italští imigranti se stávali kořistí mafie už v přístavech. Podepisovali smlouvy, jimž nerozuměli a v New Orleansu nebo v New Yorku museli pracovat mnoho hodin denně, samozřejmě pod úrovní běžných mezd. Ve většině případů imigranti přepluli moře v tmavých podpalubích za poslední peníze, ještě častěji na dluh. Mafie tyto nebožáky přivítala nabízenou půjčkou a kdekdo ji z pochopitelných důvodů rád přijal. Ale již při druhém zpoždění splátky mafiáni dlužníkovi zlomili ruku. Kdo našel odvahu a udal tyto vyděrače, byl většinou bez milosti zastřelen. Policisté navíc byli v mnoha případech uplacení a podobné stížnosti většnou smetli ze stolu. Mafie postupně sílila.", "section_level": 2}, {"title": "Růst moci.", "content": "Mafie postupně, s tím jak získávala stále větší prostředky, přecházela k sofistikovanějším zločineckým metodám. Ve velkých městech organizovala politické kluby, v nichž sjednotili nevědomé čističe bot, dělníky, kuplíře, taxikáře a vystrašené imigranty ze Sicílie. Jejich hlasy pak při volbách rozdávali předem určeným kandidátům, kteří byli k mafii i díky takto získaným hlasům bezmezně loajální. Zvolená městská rada musela tolerovat nevěstince, pouliční prostituci, ilegální nálevny a hazard. Amerika měla velké množství fanatických nepřátel alkoholu už v občanské válce a na začátku 20. století kampaň za jeho zákaz postupně sílila. Konec alkoholu se přiblížil až když se do díla abstinentů vložily americké ženy. S typickou sveřepostí přinášely petice a požadavky do všech úřadů a Kongresu. Po mnoha jednáních a hlasováních byla 18. dodatkem ústavy, ratifikovaným 16. ledna 1919, zavedena prohibice – nařízení zakazující vyrábět, dovážet a prodávat na území USA alkoholické nápoje. Tento zákon byl pro mafii doslova darem z nebes. Již v prvních dnech platnosti prohibičních zákonů vytvořili spekulanti ilegální sítě pašeráků s lihovinami. Mafie je postupně sjednotila anebo násilím dostala pod kontrolu. Obrovské zisky z černého obchodu s alkoholem jim umožnily investovat peníze do dalšího podnikání. V letech alkoholové prohibice v USA (1920–1933) nedošlo k omezení spotřeby alkoholu, nýbrž k přemístění obchodu s ním do podzemí. V polovině 20. let byl vůdčí postavou newyorského obchodu s i legálně vyráběným alkoholem Boss Joe Masseria, díky němuž se domohl značného majetku. Spolu s mladým Carlem Gambinem pro něj pracovalo několik perspektivních a ambiciózních mužů, z nichž dva, Joe Adonis a Albert Anastasia, dosáhli později v newyorském podsvětí významné pozice. Brzy se však na scéně objevil další silný soupeř, který Masseriovo výsadní postavení ohrozil. Byl jím Salvatore Maranzano, jenž pocházel z přímořského městečka Castellammare del Golfo, ležícího západně od Palerma. Postupně shromáždil všechny věrné z Castellammare a poté se pustil do velkého díla, kterým nebylo nic jiného, než úplné ovládnutí italsko americké mafie. V té době už v Masseriově gangu byli Lucky Luciano, Meyer Lansky, Bugsy Siegel, Frank Costello a Vito Genovese, kteří teď bojovali po boku Alberta Anastasii a Carla Gambina. Vzájemné potyčky obou gangů nakonec vyustily v tzv. Castellammarskou válku. Ta vyvrcholila v roce 1930 a 1931, kdy byl z popudu Lucky Luciana zavražděn Masseria. Maranzano se tak stal nejmocnějším vládcem zločineckého světa v USA. Aby tuto skutečnost oficiálně potvrdil a vyhlásil nový řád, jimž se měla od nynějška ctihodná společnost řídit, svolal v květnu 1931 do hotelu Grand Concourse v Bronxu schůzku všech mafiánských rodin. Zde rozdělil Maranzano newyorskou mafii na pět skupin (tzv. rodin), které se později ustálily pod názvy Gambino, Genovese, Colombo, Lucchese a Bonanno. Chicagskému podsvětí vládl tvrdou a nemilosrdnou rukou jeden z nejznámějších gangsterů Al Capone, který nahradil stárnoucího bosse ze „staré školy“ Johnyho Torria. Sám Maranzano se prohlásil za „capa di tutti capi“, tedy za „bosse všech bossů“ a seznámil shromáždění se zákoníkem, jimž se od této chvíle bude řídit podsvětí v USA. Svou řeč pronášel v sicilském nářečí italštiny a proložil ji několika latinskými větičkami. V tento den také poprvé použil termín Cosa nostra, jimž se od té doby označoval zločinecký spolek, jemuž byl nový řád určen. Muž s pravděpodobně největší mocí v historii mafie, Lucky Luciano, nechal nakonec v září 1931 odstranit samotného Maranzana, který si ho vybral jako svého zástupce. Sám Maranzano připravoval vraždu Luciana. Tím přebrala moc mafie mladší generace. Luciano stanovil tzv. Komisi, která sestávala z čelných představitelů všech pěti rodin. Byly stanoveny hranice teritorií a každá rodina uznávala autonomii ostatních. Všechny důležité věci měly být řešeny dohromady a každá rodina měla mít při rozhodování stejný hlas. Pokud byla napadena jedna rodina, mohla očekávat podporu ostatních rodin a naopak, pokud některá rodina pravidla porušila, stály proti ní všechny ostatní rodiny. Vývoj tak šel od italských kriminálních pouličních gangů, až k národnímu zločineckému syndikátu, pod vedením nejmocnějšího muže Cosa Nostry, Lucky Luciana.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu moci.", "content": "Ráno 5. prosince 1933 skončilo zlaté období mafiánských spekulací s alkoholem. Tehdejší ministr spravedlnosti Ramsey Clark vystihl situaci: \"„Těžko lze vyjádřit škody, které vznikly z prohibičního sebeklamu. Mezi nejzávažnější důsledky patří skutečnost, že sicilská mafie vytvořila gangsterské impérium, jemuž ilegální výroba a pašování alkoholu vynesly obrovské zisky.“\" Mafie s nebývalou vervou zaútočila na odborové svazy, které zcela ovládla, čímž získala vlivný politický a ekonomický nástroj. V roce 1934 komise schválila oficiální popravčí firmu Murder Incorporated. Murder Incorporated se týkala hlavně osoby Alberta Anastasii, který byl jejím šefem. Jednalo se o speciální odnož Cosa nostry, zabývající se vraždami na objednávku. Nebyla přímo napojena na žádnou mafiánskou rodinu, neboť jejich bossové chtěli zůstat za všech oklností čistí a nepřáli si, aby jejich jména figurovala v souvislosti s nejtěžšími zločiny. „Murder Incorporated“ byla proto na rodinách jak organizačně, tak i personálně zcela nezávislá. Po vypuknutí 2. světové války se mafii naskytl další bohatý zdroj příjmů: benzín, který se stal velmi nedostatkovou surovinou. Za pomoci slibů a zbraní vytlačili od benzínových čerpadel dřívější prodavače a do benzinového monopolu dosadili vlastní muže, kteří disponovali falešnými benzinovými kupóny. Americký cenový úřad odhadl, že mafie dennodenně připravila válečné hospodářství o dva milióny litrů benzínu. V průběhu války využila americká vláda Lucianových kontaktů (Luciano byl v tu dobu ve vězení) a nabídla mu dohodu. Luciano prostřednictvím Franka Costella kontroloval doky v New Yorku a odbory přístavních dělníků. Americká vláda si byla vědoma sabotáží, které měly být způsobeny německými špiony nebo samotnou mafií. Část dohody s Lucianem byla, že ničení lodí přestane. Dále bylo Lucianovým úkolem spojit se s přáteli v Palermu na Sicílii a ulehčit tak vylodění amerických vojsk. Invaze se uskutečnila v roce 1943. Po válce mafie opouštěla dřívější parazitní úlohu a dávala dolarům nahromaděným za prohibice, z prodeje drog, z heren, prostituce a nakradených peněz z válečného hospodářství, zákonnou tvář. Nejdůležitější postavou Cosa Nostry této doby, je Frank Costelo, který vystřídal uvězněného a následně vyhoštěného Luciana. Mafie ve velkém investovala do nemovitostí, skupovala firmy, stavěla kasina v Las Vegas, Kalifornii, na Floridě a dokonce i na Kubě. Většinu těchto aktivit řídili Meyer Lansky a Bugsy Siegel. Siegel nakonec za své aktivity v Las Vegas zaplatil životem, zejména za souvislosti kolem výstavby kasína Flamingo. Podle předběžných odhadů mělo Flamingo stát 1,5 milionu dolarů. Náklady na Flamingo se nakonec vyšplhaly až k šesti milionům (přibližně 100 milionů dolarů v současných cenách), a to ještě před tím, než byla stavba dokončena. Mafie, která do Flaminga vložila své peníze, nehodlala takovou věc Sieglovi odpustit. Kromě toho sílily obavy, že Bugsy posílá peníze přes svoji milenku do Evropy. Na jaře roku 1947 se uskutečnila havanská konference. Výsledek nebyl pro Siegla příznivý. Bossové se shodli, že Siegel je pro ně po otevření Flaminga hrozbou. 20. června 1947 byl zastřelen ve svém domě Beverly Hills. Další nesmírně výnosnou aktivitou z této doby, bylo zřízení tzv. Francouzské spojky, tedy obrovského heroinového obchodu. Joseph Profaci a Lucky Luciano, který toho času žije po nucené deportaci ve 40. letech v Itálii, společně vymyslí způsob jak dostat heroin bezpečně ze Sicílie do USA. Profaciho importní firma se jeví jako ideální řešení. Profaci začne připravovat půdu pro lukrativní obchod. Celý rok buduje odběratelské vztahy na sicilské pomeranče a to i za cenu dumpingových cen. Až je dostatečně velké množství objednávek a pomeranče začnou proudit do USA ve velkém, rozjedou s Lucianem pravou podstatu obchodu. V bednách s pomeranči se zároveň pašují pomeranče falešné, z vosku, v kterých je obsažen heroin. Jedna bednička obsahovala 50 kg heroinu, který by se dnes prodával přibližně za 6 milionů dolarů. Koncem 50. let se nejvyšším bosem mafie stal Vito Genovese, který násilně vytlačil Franka Costella. Nechal na něj spáchat atentát, který Costello jen čirou náhodou přežil. 14. listopadu 1957 se na popud Genovese konala v Apalachinu ve státě New York konference. V domě Josepha Barbary se sešli bossové největších rodin z různých měst. Genovese si tam chtěl utvrdit svou pozici. Kolem domu Josepha Barbary jeli v té době dva policisté, kteří si všimli množství luxusních aut. Začali si poznamenávat jejich značky. Někteří přítomní se proto snažili rychle odjet, ale ulice byla zablokovaná. Někdo zkoušel utéci pěšky, policisté později našli v blízkém lese několik odhozených zbraní a také značnou peněžní hotovost. Účastníci konference, kteří skončili v rukou policie, byli vyslýcháni a poté propuštěni. Vina za nezdar této konference byla přisuzována Vitu Genovesovi. V roce 1959 připravili Luciano, Lansky a Costello na Genoveseho past. Nalákali ho do fingovaného drogového obchodu, po němž došlo ke Genoveseho zatčení a odsouzení na 15 let vězení. Šlo o odplatu za atentát na Franka Costella a další Genoveseho prohřešky. Genovese zemřel ve vězení v roce 1969. Na pozici nejmocnějšího bosse ho nahradil Carlo Gambino a jeho rodina Gambino se postupně v 60. a 70. letech stala nejmocnější, nejrespektovanější a nejobávanější rodinou Cosa Nostry. Ostatní rodiny se ocitly v podřízeném postavení a Carlo Gambino dokonce přímo ovlivňoval nástupnictví v ostatních rodinách, čímž se s nimi dostával do konfliktů, zejména s rodinou Bonanno. S rodinou úzce spolupracoval Meyer Lansky, který zajišťoval offshore aktivity rodiny Gambino na Bahamách. Rodina postupně získala značný vliv ve stavebnictví, které postupně zcela ovládla a řídila tak téměř vešerou výstavbu v New Yorku. V druhé polovině 70. let, se ujal vedení rodiny Gambino Paul Castellano, kterého si stářím umírající Carlo Gambino vybral jako svého nástupce. Rodina Gambino, ale i celá mafie se nacházela na svém mocenském vrcholu. Nad bezstarostností mafiánských šéfů se ale pomalu začala stahovat mračna. V roce 1976 byla rodina Bonanno infiltrována špionem FBI Josephem D. Pistonem, známým jako Donnie Brasco, kterému se dařilo po dobu šesti let sbírat důležité informace o fungování rodiny a mapovat zločiny jejích členů.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "V roce 1970 vejde v platnost Zákon o zločinných organizacích, resp. zákon proti zločinnému spolčování, známý jako RICO, který se stal velmi účinným nástrojem v potírání organizovaného zločinu. Za zločinné spolčení od té doby hrozí 20 let vězení, čímž přímo ohrožuje každého zainteresovaného spolupracovníka mafie a samozřejmě mafiány samotné. Postupně dojde k výraznému narušení struktury mafie. FBI podniká rozsáhlé razie, odposlechy, využívá práce informátorů nasazených přímo do center rodin (Donnie Brasco) a získává tak důležité svědky z nitra mafie, kteří nechtějí na mnoho let do vězení a rozhodnou se radši vypovídat. Zavádí se důležitý institut ochrany svědků, do kterého se postupně dostává několik vysoce postavených mafiánů. První kdo vypovídá a rozkrývá strukturu mafie je v roce 1963 Joe Valachi. Nejznámějším mafiánem, který se stal informátorem FBI je Sammy Gravano, samotný underboss mocné rodiny Gambino. To je pro mafii těžká rána. Na základě jeho svědectví je v roce 1992 usvědčen samotný velký boss a šéf rodiny Gambino, John Gotti, který nechal v roce 1985 zavraždit svého předchůdce Paula Castellana. Do roku 1990 je zatčeno a odsouzeno 23 šéfů, 13 podšéfů, 43 posádkových kapitánů a více než 1000 „vojáků“ a spolupracovníků mafie. To vše mělo za následek značný pokles moci Cosa Nostry v USA. I přesto je v dnešní době Cosa Nostra jednoznačně nejmocnější zločineckou organizací v USA. Po úderu vlády v 70. a 80. letech vznikly nové struktury, které jsou lépe utajené. Cosa Nostra nashromáždila obrovský majetek a finance, které jsou její hlavní silou a proto nebude nikdy možné její aktivity úplně zastavit. Boj s touto organizací je nekonečný, jelikož zločinci jsou vždy o krok napřed a hlavní prioritou FBI tedy zůstává nedovolit opětovný rozmach, jaký mafie zažila v 20.–60. letech. Mezi hlavní činnosti současné mafie patří nájemné vraždy, vydírání, korupce veřejných činitelů, pronikání do státní správy, hazardní hry, infiltrace legitimního podnikání, nelegální zaměstnávání, úvěrové a daňové podvody.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Odhaduje se, že roční obrat zločineckých skupin v Itálii činí na 160 miliard eur. Výrazné zisky plynou z obchodu s drogami nebo z vybírání výpalného. Ještě v roce 2004 platilo až 80% podnikatelů a obchodníků na Sicílii výpalné výběrčímu mafie, kterému se říká pizzo. Díky investicím se hodnota majetku mafie odhaduje až na 1,6 biliónu eur. Mafie také ovládla italský zemědělský a potravinářský sektor. Peníze pak mafie dává do normálního oběhu a tak je legalizuje. K jádru mafie má v současnosti v Itálii patřit přibližně 5 000 lidí a zhruba 20 000 sympatizantů. V listopadu 2017 zemřel šéf sicilské mafie Salvatore Riina, který nechal v roce 1992 zavraždit italské vyšetřující soudce a bojovníky proti mafii Giovanniho Falconeho a Paolo Borsellina.", "section_level": 1}, {"title": "Mafie ve světě.", "content": "Kromě mafie v USA a na Sicílii (Cosa Nostra) působí ve světě mnoho dalších mafiánských skupin, mezi nejznámější patří např.: V Itálii rozvíjí činnost kromě Cosa Nostry také Camorra, 'Ndrangheta, Sacra Corona Unita a Stidda.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura mafie.", "content": "Struktura mafie se velmi podobá pyramidové struktuře vedení podniků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mafie, často označovaná „skutečnými pány“ Itálie jako Cosa Nostra („naše věc“), je tajná společnost vzniklá v polovině 19. století na Sicílii. Její odnož se objevila ke konci 19. století na východním pobřeží Spojených států společně s vlnou italských imigrantů. Členové mafie byli vždy jen muži. Moc mafie ve Spojených státech vrcholila v průběhu 20. století, dokud vyšetřování FBI v 70. a 80. letech její vliv nesnížilo. O její oslabení se také stará Interpol. Navzdory úpadku se mafie a její reputace zakořenila v americké populární kultuře, především filmech, seriálech a dokonce reklamě. I po úpadku zůstala mafie jednou z nejmocnějších kriminálních organizací ve Spojených státech. Ovládá kriminální podsvětí především v Chicagu a New Yorku. Mafie také nadále působí ve své „domovské“ vlasti, Itálii. Od ostatních forem zločinu se mafie liší nejen svou strukturou, ale také infiltrací do státu – mafie má své členy nebo lidi jí nakloněné na místech státních úředníků, politiků, soudců a policie. Díky tomu se jí daří nejen prosazovat své zájmy, ale také krýt svou činnost. Mezi aktivity mafie patří např. obchod s drogami, obchod s alkoholem (zejm. za prohibice), řízená prostituce a kontrola pornoprůmyslu, hazardní hry (zejm. v minulosti) a obchod se zbraněmi.", "tgt_summary": "A mafia is a type of organized crime syndicate whose primary activities are protection racketeering, arbitrating disputes between criminals, and brokering and enforcing illegal agreements and transactions. The term \"mafia\" derives from the Sicilian Mafia. Mafias often engage in secondary activities such as gambling, loan sharking, drug-trafficking, prostitution, and fraud. The term \"mafia\" was originally applied only to the Sicilian Mafia and originates in Sicily, but it has since expanded to encompass other organizations of similar methods and purpose, e.g., \"the Russian Mafia\" or \"the Japanese Mafia\". The term is applied informally by the press and public; the criminal organizations themselves have their own terms (e.g. the Sicilian Mafia and the related Italian-American Mafia refer to their organizations as \"Cosa Nostra\"; the \"Japanese Mafia\" calls itself \"Yakuza\"; and \"Russian Mafia\" groups often call themselves \"Bratva\"). When used alone and without any qualifier, \"Mafia\" or \"the Mafia\" typically refers to either the Sicilian Mafia or the American Mafia and sometimes Italian organized crime in general (e.g., Camorra, 'Ndrangheta, Sacra Corona Unita, Stidda, etc.).", "id": 1172403} {"src_title": "Jáchymov", "tgt_title": "Jáchymov", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Německy , v letech 1938–1939 \"Sankt Joachimsthal\", v letech 1939–1945 \"Radiumbad Sankt Joachimsthal\". Při počátku osídlení \"Thal (Údolí), Ioachimsthal, Iochinstal, Iochom, Iochemstal, Jochimystal, Ioachimithal, Iochomsdal, Iochimstal, Iacomsdal\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky města.", "content": "Město Jáchymov, nesoucí jméno svatého Jáchyma, vzniklo na počátku 16. století jako středisko těžby stříbra. První písemná zmínka o obci však pochází již z roku 1300 v souvislosti s kolonizační činností kláštera premonstrátů v Teplé, kdy byly založeny osady \"Werlesgrün\", \"Hanau (Hagenau)\" a právě \"Conradsgrün\" s železným hamrem a nevýznamnou těžbou stříbra. Osada byla nazvána podle Konráda Wohlsbugského, správce Východofranské marky sídlícího v Chebu.", "section_level": 2}, {"title": "16. století.", "content": "Město Jáchymov bylo založeno v roce 1516 na troskách zaniklého \"Conradsgrünu\" poté, co zde bylo objeveno velké naleziště stříbra. Téhož roku zažilo město obrovský vzestup, kdy Šlikové rozběhli těžbu stříbra. V souvislosti s tím bylo město v roce 1517 podobně jako nedaleké saské horní město Sankt Annaberg (\"Hora svaté Anny\") přejmenováno na „Údolí svatého Jáchyma / Sankt Joachimsthal“. V roce 1520 získal hraběcí rod Šliků, jejichž zástavním panstvím Jáchymov byl, mincovní právo a Jáchymov byl králem Ludvíkem Jagellonským povýšen na svobodné horní město. Nad městem vyrostl Šlikovský hrádek (něm. Freudenstein), jehož úkolem bylo chránit město. Jáchymovský tolar (\"Joachimstaler\") byl poprvé vyražen zřejmě již v roce 1519, tedy jako druhý v pořadí po tolaru, raženém od roku 1486 v Hallu v Tyrolsku, ten dal jméno tolaru (\"Taler\") a následně také dolaru. Obrovský výtěžek stříbrných dolů udělal z hraběcího rodu Šliků jeden z nejbohatších v Českém království. Od roku 1517 měl hrabě Štěpán Šlik se svými bratry svrchovanost nad celým „údolím“. Po bitvě u Moháče roku 1526 až do roku 1528 nemělo město majitele. Po prohlášení Štěpána Šlika za mrtvého, dosáhl nový český král Ferdinand I. vrácení uděleného mincovního privilegia pod výhradní správu Koruny. Šlikové poté razili mince ještě jako zmocněnci jménem krále, a po roce 1528 byla ražba šlikovského tolaru ukončena. V roce 1535 v Jáchymově stálo kolem 1200 domů a žilo kolem 18 000 obyvatel. Jednalo se tak o druhé nejlidnatější město Českého království. Roku 1547 byla Šlikům odebrána veškerá práva na Jáchymov.", "section_level": 2}, {"title": "17. století.", "content": "Později po vyčerpání hlavních zásob stříbra došlo k úpadku města, takže roku 1601 v Jáchymově nestálo ani 500 domů (zanikla především provizorní hornická obydlí) a počet obyvatel klesl asi na 2000. Po neúspěchu v bitvě na Bílé hoře byl Jáchym Ondřej Šlik popraven na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1621. V témže roce také začala rekatolizace města, kvůli čemuž množství protestantských obyvatel a horníků odešlo do nedalekého Saska. V roce 1636 vyhořel hrad Freudenstein.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V 19. století bylo město sídlem okresní správy, okresního soudu a horní a hutní správy. V té době byla těžba ještě stále poměrně významná, vykonávaly ji částečně státní a částečně soukromé společnosti. Vedle stříbra (1885: 227 malých centů), také nikl, bismut a uranová ruda. Ve městě byla také c. k. tabáková továrna, která zaměstnávala asi 1000 žen. Kromě toho také výroba rukavic, korkovna s výrobou zátek a také bylo paličkování. 31. března 1873 město téměř zcela vyhořelo. Na konci 19. století objevila Marie Curie-Skłodowská v jáchymovské uranové rudě prvek radium, za což později získala Nobelovu cenu.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V blízkosti Jáchymova i v samotném městě jsou bývalé doly na uranovou rudu (obsahující uraninit – Svornost, Rovnost, Bratrství, Mariánská, Eduard, …), těžba v nich probíhala vletech 1939 až 1962 (na jaderné projekty nacistů i komunistů) a během té doby se vytěžilo přibližně 8000 tun uranu. Za dob socialismu byly při těchto dolech zřizovány koncentrační a pracovní tábory, v nichž držení vězni (zejména političtí) sloužili v dolech jako levná pracovní síla. Přes rozvoj těžby v té době zažíval městský urbanismus spíše úpadek. V roce 1930 stálo v Jáchymově 926 domů a žilo 5954 obyvatel, v roce 1991 už to bylo jen 622 domů a 2456 obyvatel. Řada památkově hodnotných objektů v té době zanikla, jiné se dostaly do havarijního stavu. V roce 1957 Jáchymov přišel i o železniční trať z nedalekého Ostrova vybudovanou v roce 1896. Od roku 1963 v Jáchymově končila zkušební trolejbusová trať, na které byly zkoušeny trolejbusy vyráběné podnikem Škoda v Ostrově. Po ukončení výroby v ostrovském závodě v roce 2004 byla tato trať zrušena. Od 3. května 2005 má Jáchymov jednu linku městské autobusové dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jáchymov leží na strmém jižním svahu Krušných hor, na silnici I/25 z Božího Daru do Karlových Varů. Vjezd do města od severu leží v nadmořské výšce 776 metrů, léčebné středisko na jižní straně Jáchymova je ve výšce 600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Jáchymov se člení na pět částí, které leží na dvou katastrálních územích (\"Jáchymov\" a \"Popov u Jáchymova\"): Na území města se také dříve nacházely již zaniklé vesnice Popov a Zálesí.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "V Jáchymově se nacházejí jedny z nejunikátnějších lázní v ČR, ale i ve světě. Pohybový aparát se zde léčí radonovou vodou a přímým ozařováním. Tato léčba je indikována při chorobách cévních (Raynauldova choroba, arterioskleroza velkých cév, cévní křeče). Dále při chorobách nervových (poruchy periferních nervů), revmatických chorobách, či zánětech nervů. Nejvýznamnějším využitím je léčba chorob pohybového aparátu (dna, ostruha (zkostnatění Achillovy šlachy), záněty a degenerativní změny kloubů, Bechtěrevova choroba. Lázně byly založeny v roce 1906 na základě práce ing. Josefa Štěpa a dr. Leopolda Gottlieba. Zpočátku byla voda využívána k pitným kúrám (voda z dolu Werner). Později se začaly používat koupele. První koupelová vana stála v ordinaci doktora Gottlieba v domě pekaře Kuhna na dnešním náměstí Republiky. Později byly zřízeny koupelové kabiny v továrně na uranové barvy. V roce 1911 byla otevřena první lázeňská budova – dnešní Aquacentrum Agricola. Téhož roku také vzniká Akciová společnost pro radiové lázně Jáchymov.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční trať Ostrov nad Ohří – Jáchymov byla postavena při příležitosti výstavby železnice z Chomutova do Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sakrální památky.", "content": "Nedaleko města se na úpatí Plešivce také nacházel kapucínský klášter v Mariánské, který byl v šedesátých letech 20. století zbořen.", "section_level": 2}, {"title": "Nápravně pracovní tábory.", "content": "Seznam táborů na Jáchymovsku. Písmeno za názvem značí krycí znak.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Za nejvýznamnější renesanční osobnost, která kdy navštívila Jáchymov, je považován učenec Georgius Agricola, jenž mimo jiné přispěl do Jáchymovské latinské knihovny velmi významným spisem De re Metallica Libri XII. (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví). Agricola ve městě působil již dříve pod svým jménem – Johann Bauer – jako městský lékař. Za další významnou osobnost je považován luterský pastor, žák a přítel Martina Luthera Johannes Mathesius. Ten svým spisem Sarepta oder Bergpostill popsal postavení horníků k víře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jáchymov (německy \"Sankt Joachimsthal\") je lázeňské město v okrese Karlovy Vary, nedaleko hranic s Německem, 7 km od hraničního přechodu Boží Dar. Žije v něm obyvatel. Historické jádro Jáchymova z šestnáctého století je dnes městskou památkovou zónou. Jedná se o ucelený soubor goticko - renesančních patricijských domů. Ve 20. století v blízkosti města probíhala těžba uranu, do které byli nasazováni (zejména političtí) vězni. Doly dnes (s výjimkou Svornosti) již nejsou v provozu a například v areálu dolu Eduard se dnes nacházejí tratě a střelnice na biatlon. Štoly Bratrství slouží jako úložiště mediciálních radioaktivních látek a materiálů. V okolí Jáchymova je i několik lyžařských vleků, sjezdových a běžkařských tratí a občas se tu konají i závody v lyžařském orientačním běhu. Přibližně 3 km od Jáchymova se nachází dolní stanice sedačkové lanovky na Klínovec.", "tgt_summary": "Jáchymov (), until 1945 known also by its German name of \"Sankt Joachimsthal\" or \"Joachimsthal\" (meaning \"Saint Joachim's Valley\"; , or \"\" in modern orthography) is a spa town in the Karlovy Vary Region of Bohemia, Czech Republic. It is situated at an altitude of above sea level in the eponymous St. Joachim's valley in the Ore Mountains, close to the Czech border with Germany. The silver coins minted there since the 16th century became known in German as \"Thaler\" for short, which via the Dutch or is the etymological origin of the currency name \"dollar\".", "id": 1865297} {"src_title": "Aha", "tgt_title": "Hor-Aha", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Hor-Aha byl vlastně skutečným králem celého Egypta, možná mu však nepodléhal celý Dolní Egypt. Dobytá území zpacifikovával a chránil před Libyjci. Na jižních hranicích země úspěšně válčil s Núbijci, díky vojenským úspěchům v této oblasti se mu hranice podařilo posunout až k prvnímu nilskému kataraktu. Nebo dokonce až k Gabal es Silsile. Dokládá to ebenová tabulka oslavující faraonovo vítězství, která byla nalezena v Abydu. S největší pravděpodobností sídlil v Ceneji. Nechal vybudovat v dolnoegyptské Saji chrám zasvěcený tamější bohyni Neitě. Jestliže byl totožný s Menim, vybudoval první hlavní město sjednoceného Egypta, Mennofer. Možná také nechal vybudovat město Šedet, (řecky Krokodilopolis), jednou totiž byl prý na lovu v oáze Fajjúm, kde jej najednou napadli jeho vlastní psi, před nimiž skočil do jezera, kde jej na zádech na druhý břeh přenesl krokodýl. Za záchranu života pak zasvětil toto jezero právě krokodýlovi a u oázy nechal vybudovat město jemu zasvěcené. Je také možné, že se Aha týkají také některé informace o Menim, například to, že zemřel na zranění, jež mu způsobil hroch. Podle Diodóra jej Egypťané pokládali za krále, jenž je naučil uctívat bohy a žít civilizovaně.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Podobně jako všichni králové 1. dynastie si i Aha nechal postavit hrobky dvě. Hrobka, která se nachází v Abydu, je pouze symbolická. Je ze všech symbolických hrobek, které se nacházejí v severozápadní části abydského pohřebiště, největší. Její pohřební komora má půdorys o rozměrech \"11,7x9,5\" metru, je vyzděná nepálenými cihlami a vyztužena dřevěnými trámy. Jeho skutečná hrobka se nachází v Sakkáře. Její podzemní část je vytesána do skály a tvoří ji pět místností. Nadzemní část je postavena z cihel a přepážky ji dělí na 27 komor, kde byla uložena pohřební výbava. Kolem této hrobky se zachovaly zbytky dvou ohradních zdí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hor-Aha byl egyptským faraonem 1. dynastie. (Slovo Aha znamená bojovník.) Vládl přibližně v letech 3032/2982–3000/2950 př. n. l. Není jisté, zda tento král nebyl totožný s králem Menim či Narmerem nebo dokonce oběma dvěma. S Menim je spojován díky nápisu na nakádské slonovinové tabulce.", "tgt_summary": "Hor-Aha (or Aha or Horus Aha) is considered the second pharaoh of the First Dynasty of Egypt by some Egyptologists, others consider him the first one and corresponding to Menes. He lived around the 31st century BC and is thought to have had a long reign.", "id": 129151} {"src_title": "Ernst Cassirer", "tgt_title": "Ernst Cassirer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v bohaté židovské rodině v tehdy německé Vratislavi (\"Breslau\"). V roce 1892 začal studovat právo a potom literaturu a filosofii na berlínské univerzitě, mimo jiné u Maxe Schelera a Georga Simmela, roku 1896 přešel na univerzitu v Marburgu, kde roku 1899 promoval u známého novokantovce Paula Natorpa prací o Descartově kritice matematického a vědeckého poznání. Roku 1902 se oženil a roku 1906 se v Berlíně habilitoval prací o problému poznání ve vědě a filosofii a působil zde jako soukromý docent. V téže době se spolu s Natorpem podílel na vydání Kantových sebraných spisů. Roku 1919 byl povolán jako profesor filosofie na nově založenou univerzitu v Hamburku, kde byl roku 1929 zvolen rektorem. Zde také v letech 1923–1929 vydal své nejznámější dílo, \"Filosofie symbolických forem\", a intenzivně se zabýval filosofickými otázkami teorie relativity. V roce 1929 se zúčastnil veřejné disputace s M. Heideggerem v Davosu, která vyvolala značnou pozornost, nepřinesla však významné výsledky. Po nacistickém převratu roku 1933 emigroval do Anglie a přednášel na Oxfordské univerzitě a roku 1935 přijal pozvání na univerzitu v Göteborgu, kde roku 1939 získal švédské občanství. Roku 1941 odjel do USA a přednášel nejprve na Yaleově univerzitě v New Havenu a od roku 1944 na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde také zemřel. V New Yorku napsal svoji filosofickou antropologii, \"Esej o člověku\" a své poslední dílo \"O mýtu státu\", vydané posmrtně v roce 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Cassirerovo myšlení vychází z Natorpova novokantovství, oproti Kantovi však nechápe pojmy prostoru a času jako apriori, nýbrž jako „první zkušenosti“. Za skutečné apriori pokládá jen rozumové principy, například princip kauzality, nezbytný základ vědy. Odmítá také Kantovo rozdělení smyslového a rozumového poznání. Ve svých raných pracích se zabýval teorií poznání, zejména ve spisech o Descartovi a Leibnizovi. V díle „Substanční a funkční pojem“ (1910) ukazuje, že pojmy matematiky a přírodních věd neoznačují věci, nýbrž vztahy, jimiž vědy své předměty popisují. Úkolem matematiky ve vědě je právě popis vztahů, jež dovolují shrnout rozmanitost zkušenosti do přehledných jednotících kategorií. V dalším období se Cassirer věnoval filosofii kultury. Odmítal rozdělení věd na přírodní a duchovní a rozvinul pojem symbolické formy jako výkladového schématu, jímž člověk vysvětluje svoji zkušenost. Filosofie se nemůže spokojit s úzkým pojetím poznání, ale musí se zabývat lidským prožíváním (\"Erleben\") v plné šíři. O pochopení světa člověk usiluje nejen ve vědě, ale také v mýtu, v náboženství nebo v umění, a všude k tomu používá řeč. Na poznání se však nepodílejí pouze pojmy – jako u Kanta – nýbrž všechny typy symbolizací, na něž je každý vztah ke světu odkázán. Činnost (\"Tun\") znamená pro Cassirera především tvoření a utváření, jehož nejjednodušší formou je vymezování a vytváření perspektiv: každý smyslový vjem je perspektivní, a tedy vnímané už nějak utváří. Vnímání samo už pořádá smyslový materiál do různých tvarů, jejich vztahů a kontrastů a vtiskuje mu tak jistý smysl. Jen díky tomu můžeme vnímat předměty, a nikoli beztvarý chaos skvrn nebo zvuků. V symbolických formách dostávají tyto artikulace zkušenosti smysl a trvalost, jež teprve umožňují každé poznání i jednání. Symbolické formy jednak Tomu odpovídá i členění „Filosofie symbolických forem“ do tří dílů: mýtus, jazyk a poznání. Symbolické formy jsou původní a navzájem nepřevoditelné světy prožívání (\"Erlebniswelten\"), jako je jazyk, náboženství, právo, umění, technika a poznání, jež všechny vyrůstají ze společného podloží celistvě vnímajícího a prožívajícího mýtu. Filosofická antropologie nebo filosofie člověka má poskytovat náhled do struktur těchto světů a propojovat je do organického celku. Právě symbolické formy jsou tím, co člověka odlišuje od jiných živočichů a zároveň mu dává nový rozměr svobody. Řeč, umění, náboženství a věda jsou různé formy tohoto osvobozování jako postupné objektivace a racionalizace. Filosoficko-antropologický výměr člověka by tedy mohl znít, že je to bytost „schopná forem“. Ve svém posledním díle, „Mýtus státu“ analyzuje Cassirer myšlenkové a společenské kořeny nacismu. Nachází je ve ztrátě jistot a pocitu bezpečí, jež vedlo ke ztrátě důvěry v moderní racionalitu a k napůl nevědomému návratu k mýtu. Myšlenkové kořeny německého nacismu vidí už v německé romantice a v jejím iracionalismu. Naopak obranou musí být výchova k racionálnímu užívání lidské svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "Mezi Cassirerovými žáky vynikl například Hans Reichenbach nebo Leo Strauss, antropolog Arnold Gehlen a další. Větší vliv měl Cassirer v USA, kde se k němu hlásila filosofka Susan K. Langer, sociolog Talcott Parsons i antropolog Clifford Geertz. Od osmdesátých let 20. století zájem o jeho dílo oživl i v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Cassirer (28. července 1874 Vratislav (\"Breslau\") – 13. duben 1945 New York) byl německo-americký novokantovský filosof, známý jako autor filosofie kultury, založené na teorii symbolů. Zabýval se také fenomenologií, gnozeologií (teorií poznání), filosofickou antropologií a dějinami filosofie.", "tgt_summary": "Ernst Alfred Cassirer (; ; July 28, 1874 – April 13, 1945) was a German philosopher. Trained within the Neo-Kantian Marburg School, he initially followed his mentor Hermann Cohen in attempting to supply an idealistic philosophy of science. After Cohen's death, Cassirer developed a theory of symbolism and used it to expand phenomenology of knowledge into a more general philosophy of culture. Cassirer was one of the leading 20th-century advocates of philosophical idealism. His most famous work is the \"Philosophy of Symbolic Forms\" (1923–1929). Though his work received a mixed reception shortly after his death, more recent scholarship has remarked upon Cassirer's role as a strident defender of the moral idealism of the Enlightenment era and the cause of liberal democracy at a time when the rise of fascism had made such advocacy unfashionable. Within the international Jewish community, Cassirer's work has additionally been seen as part of a long tradition of thought on ethical philosophy.", "id": 673073} {"src_title": "Optický hranol", "tgt_title": "Prism", "src_document": [{"title": "Lom světla optickým hranolem.", "content": "Při průchodu optickým hranolem se světelný paprsek láme dvakrát. Paprsek, který vystupuje z hranolu je od vstupujícího paprsku odchýlen o úhel formula_1. Tato odchylka je závislá na úhlu dopadu formula_2, indexu lomu materiálu hranolu a na úhlu formula_3, který se nazývá lámavý. Tento úhel je sevřen tzv. lámavými stěnami hranolu. Z a podle Snellova zákona budou platit vztahy kde formula_6 označuje index lomu hranolu. Pro odchylku formula_1 platí neboť platí formula_9. Pro malý lámavý úhel formula_3 jsou malé také úhly formula_2 a formula_12. Takový hranol se nazývá optický klín. Pro optický klín mají předchozí rovnice přibližný tvar formula_13 a formula_14, což umožňuje psát Pro malý lámavý úhel formula_3 tedy odchylka formula_1 nezávisí na úhlu dopadu formula_2. Při větších lámavých úhlech však nelze nahradit sinus přímo jeho úhlem. Pokud vyjádříme odchylku formula_1 jako funkci úhlu lomu formula_20, dostaneme vztah Derivací tohoto vztahu podle úhlu lomu formula_20 určíme extrémy, tzn. Odtud po úpravě získáme podmínku Z této podmínky vyplývá, že odchylka formula_1 má nejmenší hodnotu pro formula_26, což podle předchozích vztahů znamená, že nejmenší odchylka se objeví pro Minimální odchylku tedy získáme tehdy, pokud je paprsek procházející hranolem kolmý k ose souměrnosti lámavého úhlu formula_3. Pří minimální odchylce formula_29 bude platit vztah formula_30. Použitím předchozích vztahů lze pak určit Tento vztah lze využít pro určení indexu lomu materiálu hranolu. U hranolů lze často pozorovat totální reflexi. Tento jev je často využíván např. k převrácení obrazu v dalekohledu apod. Na hranolu lze také demonstrovat disperzi světla.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Optické hranoly jsou také používány v optických přístrojích místo klasických zrcadel - využívá se k tomu totálního odrazu a hranoly jsou výhodné pro svou prakticky neomezenou životnost(stříbrná vrstva zaručující funkci zrcadla se sloupe, zmatní, u hranolu není nic, co by mohlo takto přijít k úhoně). Využití našly také ve WDM (de)multiplexorech laserového záření, které významně zvyšují přenosovou kapacitu optických vláken.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optický hranol je opticky průhledné těleso s dvěma rovinnými stěnami, které lámou světlo. Světlo při průchodu hranolem mění směr šíření rozkladem (disperzí) a úplným odrazem. Hranolu využil i Isaac Newton ke zjištění podstaty světla. Při experimentu, kdy umístil za sebe dva trojúhelníkové skleněné hranoly, jež se spojovaly základnami, první hranol rozložil bílé světlo na duhové spektrum, druhý rozložené barvy opětovně sloučil zpět. Díky tomuto pokusu si Newton uvědomil, že bílé světlo není v podstatě čisté, jak tvrdil Aristoteles, ale že obsahuje směs všech druhů barev.", "tgt_summary": "An optical prism is a transparent optical element with flat, polished surfaces that refract light. At least one surface must be angled—elements with two parallel surfaces are not prisms. The traditional geometrical shape of an optical prism is that of a triangular prism with a triangular base and rectangular sides, and in colloquial use \"prism\" usually refers to this type. Some types of optical prism are not in fact in the shape of geometric prisms. Prisms can be made from any material that is transparent to the wavelengths for which they are designed. Typical materials include glass, plastic, and fluorite. A dispersive prism can be used to break white light up into its constituent spectral colors (the colors of the rainbow). Furthermore, prisms can be used to reflect light, or to split light into components with different polarizations.", "id": 692422} {"src_title": "Arapaima velká", "tgt_title": "Arapaima gigas", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Neapol od 2. poloviny 17. století byla mimořádně živým uměleckým centrem, což se týkalo nejen hudby, ale i dalších. V téže době vznikla například také neapolská škola malířská kterou reprezentovali Giovanni Battista Caracciolo, Bernardo Cavallino, Francesco Solimena, Mattia Preti nebo Luca Giordano, kteří svými díly vyzdobili řadu neapolských chrámů, či krajinář Salvator Rosa a malíř bitevních scén Aniello Falcone.", "section_level": 1}, {"title": "Opera.", "content": "Nejvýrazněji však tento kulturní rozmach zasáhl oblast hudební, zvláště pak operní tvorbu. Neapolská opera zde dovršila barokní formu, a vedla později až k jejímu úpadku a posléze ke vzniku nových operních forem. Svou roli zde jistě sehrály přirozené vlastnosti neapolské společnosti, trochu povrchní bezstarostnost, veselá povaha a zejména všeobecná záliba ve zpěvu a tanci. Vytvořil se zcela nový fenomén – kult virtuozity. To se týkalo sice i instrumentálních umělců, ale zcela bezpříkladně tento jev zasáhl pěvecké umění. Pěvci vyžadovali virtuozitu árií bez ohledu na dramatické zdůvodnění a obecenstvo se jí chtělo obdivovat. Četní mecenáši vypláceli svým oblíbencům do té doby nevídané odměny. Zejména kastráti bývali zahrnováni penězi i slávou. Kult samoúčelné virtuozity přispěl k praktické likvidaci dramatické pravdivosti děje. Typickou operní formou pro neapolskou operu byla “\"commedia per musica\"” (v neapolském nářečí “\"commeddeja pe musseca\"”), vycházející z žánru commedia dell'arte s prvky burlesky a vážné opery (opera seria). Častou hudební formou je canzona, obvykle v úvodu opery. V rámci textu libreta se také objevuje neapolské nářečí, ale po roce 1720 je jeho užití redukováno již jen na komické (buffo) scény.", "section_level": 2}, {"title": "Libreta.", "content": "Paradoxní je, že v téže době vznikají libreta s mimořádnou literární hodnotou. Typickým představitelem je básník Pietro Metastasio, jehož texty byly zhudebňovány všemi významnými skladateli včetně Glucka a Mozarta. Dalším významným libretistou byl Benátčan Apostolo Zeno. Typické libreto neapolské opery klade těžiště dramatického děje do árií. Recitativ je pouhým spojovacím článkem, herecký projev prakticky neexistuje a opera se stává spíše koncertem jednotlivých árií než jevištním dramatickým dílem. Tohoto nebezpečí si byli někteří skladatelé té doby dobře vědomi a proto zařazovali do přestávek drobnější zábavná intermezza. Nejznámějším se stalo intermezzo G. B. Pergolesiho „\"La serva padrona\"“ (Služka paní). Vznikl tak zárodek formy, která se později vyvinula v samostatný operní útvar, opera buffa. V době svého rozkvětu neapolská opera prostřednictvím kočujících italských operních společností určovala ráz operní a oratorní tvorby ve velké části Evropy. I v Čechách sklízeli italští pěvci mimořádný úspěch nejen v Praze, ale i na venkovských šlechtických sídlech. Výše uvedený styl však zahrnoval kromě operní tvorby také další žánrz. V té době vznikají četné skladby ke slavnostním příležitostem, populárním koncertům na veřejných prostranstvích, či ke karnevalovým průvodům. Promítl se dokonce i do církevní hudby tvorbou rozměrných mší, oratorií a kantát. Mezi nejslavnější počiny patří velikonoční oratorium \"Stabat Mater\" G. B. Pergolesiho.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní scény.", "content": "Nejvýznamnějším divadlem neapolské opery bylo roku 1621 založené divadlo San Bartolomeo, které bylo po požáru znovu vystavěno v roce 1681 a roku 1737 je nahradilo divadlo San Carlo. Obě divadla byla určena spíše pro aristokracii a bohaté návštěvníky. Na počátku 18. století byla otevřena také další divadla, zejména pro chudší obyvatelstvo, kde byly uváděny komické opery – v roce 1707 Teatro dei Fiorentini, v roce 1724 Teatro della Pace a Teatro Nuovo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neapolská operní škola je souhrnné označení skupiny skladatelů, respektive jejich tvorby, působících v italské Neapoli přibližně v letech 1650-1750, kteří významně ovlivnili vývoj opery.", "tgt_summary": "Arapaima gigas, also known as pirarucu, is a species of arapaima native to the basin of the Amazon River. Once believed to be the sole species in the genus, it is among the largest freshwater fish. The species is an obligate air-breather and needs to come to the surface regularly to gulp air.", "id": 1661082} {"src_title": "Klíšťová encefalitida", "tgt_title": "Tick-borne encephalitis", "src_document": [{"title": "Onemocnění.", "content": "Inkubační doba klíšťové encefalitidy bývá 7 až 14 dnů, může být však i měsíc. Obecně lze říci, že nemoc probíhá hůře u dospělých než u dětí a že po setkání s virem získává člověk s normálně pracujícím imunitním systémem imunitu proti typu viru, který jej napadl, a případně i proti příbuzným virům. Tato imunita však není trvalá, postupem času slábne. Nemoc (pokud vůbec propukne) může mít podobu jen lehkých bolestí hlavy a zvýšené teploty nebo (ve druhé fázi) těžký průběh spojený s prudkými bolestmi hlavy, vysokými horečkami, dezorientací, poruchami motorické koordinace, ztuhnutím šíje, atd. Při těžkém průběhu může dojít k úmrtí nebo k dlouhodobějším či doživotním následkům v podobě ochrnutí, poruchám soustředění či snížení intelektuálního výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos.", "content": "Hlavní přenos se odehrává prostřednictvím infikovaných klíšťat, přičemž přirozeným rezervoárem virů jsou zejména hlodavci. Existuje i přenos alimentární cestou skrz tepelně neupravený kozí či ovčí sýr a mléčné výrobky. Známý je případ epidemie ze slovenské Rožňavy, kde v roce 1951 onemocnělo na 600 lidí touto nemocí v důsledku konzumace infikovaného mléka. V roce 1999 bylo na Vsetínsku diagnostikováno 22 případů, u nichž k nakažení došlo patrně v důsledku pozření ovčího sýra vyrobeného z infikovaného mléka. Nemoci, u nichž došlo k přenosu alimentární cestou, mají zpravidla lehčí průběh.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba a prevence.", "content": "Relativně účinnou prevencí je očkování, jelikož se však klíšťová encefalitida vyskytuje v řadě typů a očkování nebývají komplexní, je třeba zvolit očkovací látku postihující rizika dané oblasti (např. střední Evropy). Očkování proti konkrétním typům poskytuje i částečnou imunitu proti sérologicky příbuzným typům, ale tato poučka neplatí zcela obecně. Očkování se doporučuje u lidí pracujících v rizikových profesích či zabývajících se rizikovými činnostmi (např. tábory v přírodě). Zejména pak pokud jde o lidi, kteří toto provozují v rizikových oblastech, za něž je považováno území, na němž podíl infikovaných klíšťat přesáhne obvyklé 1 %. Po přeočkování po 3 letech je nutné neustálé přeočkovávání po 5 až 6 letech. V roce 2014 již očkování vyhledalo 23 % české populace, nárůst je připisován kladnému postoji zdravotních pojišťoven a jejich fondům prevence.Jedinou možnou léčbu představuje podpůrná léčba (vitamíny a léky tlumící sekundární projevy nemoci) a klid na lůžku. U závažných případů se podává interferon.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Nemoc se vyskytuje na řadě míst v Evropě a Asii, obecně lze říci, že je spojena s rozšířením klíšťat a většina případů je soustředěna do ohniskových oblastí, kde se infikovaná klíšťata v hojné míře vyskytují. Obecně lze říci, že počet případů dlouhodobě mírně roste a plocha rizikových oblastí se pomalu rozšiřuje.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V Česku představují nejvíce rizikovou oblast jižní Čechy a obecně okolí Vltavy a Berounky, kromě toho se za vysoce rizikové označují některé části Jeseníků a Českomoravské vrchoviny. V Českých Budějovicích se výzkumem klíšťové encefalitidy intenzivně zabývají vědci z Parazitologického ústavu AV ČR. Zdroj:. www.hledamzdravi.cz, In: \"Zdravotní pojišťovny přispívají na očkování klíšťové encefalitidy\" [online]. April 3, 2015 [vid. 2015-5-27]. Dostupné z: https://www.google.cz/webhp?sourceid=chrome-instant&ion=1&espv=2&ie=UTF-8#q=kl%C3%AD%C5%A1%C5%A5ov%C3%A1+encefalitida", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíšťová encefalitida (též klíšťový zánět mozku) je infekční virové onemocnění napadající mozek a mozkové blány, které často probíhá lehce nebo inaparentně. Přenos původců ze skupiny \"Flaviviridae\" se uskutečňuje klíšťaty nebo alimentární cestou.", "tgt_summary": "Tick-borne encephalitis (TBE) is a viral infectious disease involving the central nervous system. The disease most often manifests as meningitis, encephalitis, or meningoencephalitis. Long-lasting or permanent neuropsychiatric consequences are observed in 10 to 20% of infected patients. The number of reported cases has been increasing in most countries. TBE is posing a concerning health challenge to Europe, as the number of reported human cases of TBE in all endemic regions of Europe have increased by almost 400% within the last three decades. The tick-borne encephalitis virus is known to infect a range of hosts including ruminants, birds, rodents, carnivores, horses, and humans. The disease can also be spread from animals to humans, with ruminants and dogs providing the principal source of infection for humans.", "id": 335702} {"src_title": "Svor", "tgt_title": "Schist", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Svor se tvoří se při větším tlaku a vyšší teplotě, především z pelitických – jílových a písčitých usazenin, hlavně při orogenní, regionální metamorfóze. Některé svory také mohou vznikat retrográdní přeměnou. (diaftorézou rul). Svory v přírodě plynule přecházejí do geneticky podobných hornin jako jsou slaběji metamorfované svorové fylity, které jsou jemnozrnnější, s mikrošupinkovitým sericitem, nebo vzájemně prostupují s více metamorfovanými svorovými rulami, které mají větší zrnitost a vyšší obsah živců, které jsou navíc více bazické.", "section_level": 1}, {"title": "Složení a vlastnosti.", "content": "Je složen ze zřetelných šupin světlé slídy a hrubších zrn křemene, je druhem krystalické břidlice. Vzniká středně silnou regionální metamorfózou (mezometamorfózou), nejčastěji jílovitých sedimentů. Některé svory vznikly i retrográdní metamorfózou (metamorfismus). Jeví výraznou foliaci díky množství lupínkovité slídy. Živec je mikroskopický (obyčejně albit) nebo i schází; tím se mj. liší svor od rul, které obsahují hojné makroskopicky patrné živce (draselné nebo plagioklasy bazičtější než albit). Svory jsou spjaty plynulými přechody se svými ekvivalenty - jako s níže metamorfovaným svorovým fylitem (jemnozrnnější, již s mikrošupinatým sericitem) nebo výše metamorfovanými svorovými rulami (liší se hrubší zrnitostí a obsahem i složením živců). Pouhým okem lze dobře rozeznat slídy, hlavně muskovit, méně biotit a též křemen. Podíl živců, z nichž převažuje kyselý plagioklas (hlavně albit) je nízký a obvykle nepřesahuje 10 % ze světlých minerálů. Z vedlejších minerálů je zastoupen i amfibol a granát. V závislosti na složení matečné horniny (zvláště obsahu Al, Ca) se objevují i různé další minerály, často jako porfyroblasty – kyanit, andalusit, granát, staurolit aj. Akcesorické minerály svorů jsou hlavně turmalín, apatit, grafit, chlorit, rudy (magnetit) a jiné. Od rul se svory liší nedostatkem živců. Odlučnost svorů je dokonale břidličnatá, až deskovitá. Svory jsou většinou světle zbarvené, světle šedé, šedavé, žlutavé i zelenavé ale i červenohnědé, hnědočerné nebo černé horniny s výraznou foliací, plochy foliace jsou často nápadně lesklé. Barva svorů závisí na převládajícím druhu slídy. Podle minerálního složení se rozeznávají granátické, turmalinické, chloritické, grafitické, staurolitové a jiné typy svorů. Textura horniny je nejčastěji plošně paralelní, hornina je drobně, středně až hrubě zrnitá. Struktura bývá porfyroblastická s lepidoblastickou, granolepidoblastickou nebo lepidogranoblastickou základní tkání. Běžně se v hornině střídají polohy slídových a zrnitých minerálů, četné bývají polohy a čočky sekrečního křemene. Většina svorů odpovídá metamorfním podmínkám přechodu z facie zelených břidlic do facie amfibolitové. Při vyšších stupních metamorfózy vzniká granát a staurolit (asi 500 °C) na úkor chloritu nebo chloritoidu, zvyšuje se podíl biotitu a plagioklasu. Hornina může přecházet až do tzv. svorových rul.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Detailnější členění svorů můžeme provést podle obsahu slíd: Velmi často se používá i označení podle významných vedlejších minerálů, které obvykle tvoří porfyroblasty: Dalšími minerály ve svorech mohou být turmalín či andalusit.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se běžně v horách Českého masívu, např. v Hrubém Jeseníku, další výskyty jsou známy z krušnohorského krystalinika z Klínovce. Nacházejí se i v domažlickém krystaliniku, u Kaplic a celém moraviku, hlavně okolí Vranova nad Dyjí v moravské svorové zóně, orlicko-kladském krystaliniku nebo sileziku. V Západních Karpatech se svory vyskytují společně s rulami zejména v krystaliniku jádrových pohoří jako je Tribeč, Považský Inovec (v severním – seleckém bloku), Malé Karpaty (granátické a staurolitové) a v Tatrách. Běžné jsou také v krystaliniku veporika. hlavně v Slovenském rudohoří a Kráľovoholských Tatrách", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Svory nemají žádné významné praktické použití. Mohou být použity jako kamenivo, do betonů, jako drť ke stavbě silnic atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svor je přeměněná hornina, která vzniká při středním stupni regionální přeměny hornin. Někdy bývá též označován jako slídnato-křemenná břidlice. Patří do nižší části amfibolitové facie. Je řazen mezi krystalické břidlice.", "tgt_summary": "Schist (pronounced ) is a medium-grade metamorphic rock formed from mudstone or shale. Schist has medium to large, flat, sheet-like grains in a preferred orientation (nearby grains are roughly parallel). It is defined by having more than 50% platy and elongated minerals (such as micas or talc), often finely interleaved with quartz and feldspar. These lamellar (flat, planar) minerals include micas, chlorite, talc, hornblende, graphite, and others. Quartz often occurs in drawn-out grains to such an extent that a particular form called quartz schist is produced. Schist is often garnetiferous. Schist forms at a higher temperature and has larger grains than phyllite. Geological foliation (metamorphic arrangement in layers) with medium to large grained flakes in a preferred sheetlike orientation is called \"schistosity\". The names of various schists are derived from their mineral constituents. For example, schists primarily composed of biotite and muscovite are called mica schists. Most schists are mica schists, but graphite and chlorite schists are also common. Schists are also named for their prominent or perhaps unusual mineral constituents, as in the case of garnet schist, tourmaline schist, and glaucophane schist. The individual mineral grains in schist, drawn out into flaky scales by heat and pressure, can be seen with the naked eye. Schist is characteristically \"foliated\", meaning that the individual mineral grains split off easily into flakes or slabs. The word schist is derived ultimately from the Greek word \"σχίζειν\" (\"schízein\") meaning \"to split\", which is a reference to the ease with which schists can be split along the plane in which the platy minerals lie. Most schists are derived from clays and muds that have passed through a series of metamorphic processes involving the production of shales, slates and phyllites as intermediate steps. Certain schists are derived from fine-grained igneous rocks such as basalts and tuffs.", "id": 2232436} {"src_title": "Bob Beamon", "tgt_title": "Bob Beamon", "src_document": [{"title": "Atletická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První úspěchy.", "content": "Již jako patnáctiletý skočil do dálky 7,34 metru a svou skokanskou všestrannost prokázal překonáním 2,05 m ve skoku do výšky. Hranici osmi metrů ve skoku do dálky překonal poprvé v roce 1967, kdy také začal sbírat první domácí i mezinárodní úspěchy. V halové sezóně 1967 se stal v Oaklandu skokem dlouhým 8,21 metru mistrem USA (AAU) ve skoku do dálky. V letní části sezóny 1967 získal stříbrnou medaili na Panamerických hrách v kanadském Winnipegu. Ve stejném roce reprezentoval americký kontinent ve slavném utkání Amerika-Evropa v Montrealu, kde zvítězil výkonem 8,04 m.", "section_level": 2}, {"title": "Před olympijskými hrami 1968.", "content": "V halové sezóně 1968 znovu zvítězil na mistrovství USA (opět 8,21 metru), ale především vytvořil dva nejlepší světové halové výkony všech dob: nejdříve 20. ledna 1968 skočil v Kansas City 8,25 m, čímž o 2 centimetry překonal dosavadní světové halové maximum sovětského dálkaře Igora Ter-Ovanesjana z roku 1966. Poté, na studentském mistrovství USA (NCAA) 15. března 1968 v Detroitu, zlepšil tento výkon na 8,30 m. Tento Beamonův halový rekord překonal až v roce 1980 Američan Larry Myricks (8,38 m). Na stejném univerzitním mistrovství zvítězil Beamon kromě dálky dokonce i v trojskoku. Na olympijské hry 1968 do Mexika odjížděl jako vedoucí muž olympijské sezony 1968 (8,33 metru, 20.6.1968 na mistrovství USA v Sacramentu, pouhé dva centimetry za tehdejšími světovými rekordy Ralpha Bostona a Igora Ter Ovanesjana), v září zvítězil na americké olympijské kvalifikaci v Echo Summit, na které dokonce při jednom z pokusů s nadlimitní podporou větru (8,39 m) přistál za značkou platného světového rekordu.", "section_level": 2}, {"title": "Olympijské hry 1968 v Mexiku.", "content": "Na olympijských hrách v Mexiku zlepšil už v kvalifikaci Američan Ralph Boston výkonem 8,27 m svůj vlastní olympijský rekord (8,12) z olympijských her 1960 v Římě. Beamon skočil 8,19 m, což byl druhý nejdelší skok kvalifikace. Postoupil ovšem až na poslední, třetí pokus. Ve finále, pořádaném v pátek 18. října 1968 se 190 cm vysoký a 73 kilogramů vážící student z texaského El Pasa v 15:30 hod. ujal vedení hned prvním skokem: rozhodčí ovšem nebyli schopni výkon změřit instalovanou měřící technikou (v Mexiku to bylo optické měřidlo, kterým se pohybovalo po jakési vyvýšené kolejnici paralelně s délkou doskočiště: toto měřidlo však bylo nastaveno na maximální hodnotu 8,60 m). Pořadatelé museli narychlo shánět klasické pásmo (Beamon později dokonce tvrdil, že pásmo na stadionu nebylo k nalezení a pořadatelé ho prý museli jít narychlo koupit do nejbližšího železářství) a teprve potom mohli délku skoku změřit – po pětiminutovém přeměřování byla ohlášena délka skoku - 8,90 m! Tedy zlepšení světového rekordu o neuvěřitelných 55 centimetrů. Beamon si zprvu neuvědomoval, jaký epochální skok se mu povedl, a teprve, když mu pořadatelé naměřený výkon přepočítali na americké stopy a palce (poprvé v historii překonal nejenom hranici 29 stop, ale i 28 stop), začal jásat a líbat tartanové rozběžiště. Bob Beamon nastoupil ještě k druhému pokusu, ale skočil jen 8,04 m a dál už v soutěži nepokračoval. Ostatně brzy po Beamonově světovém rekordu začalo na olympijském stadionu pršet a naděje i na pouhé přiblížení se nové metě se pro všechny finálové účastníky stala nereálnou. Druhý v soutěži skončil Klaus Beer z Německé demokratické republiky v novém rekordu NDR (a de facto i celoněmeckém rekordu) 8,19 m. Ralph Boston nezopakoval výkon z kvalifikace a výkonem 8,16 m skončil až třetí, čtyři centimetry před dosavadním spoludržitelem světového rekordu Igorem Ter-Ovanesjanem. Ten po bronzech z her 1960 a 1964 skončil mimo stupně vítězů, ale alespoň si udržel evropský rekord. Světový rekord byl součtem Beamonovy skvělé celoroční formy, vysoké nadmořské výšky, bezpochyby také Beamonovy dobré adaptovanosti na trénink ve vyšších geografických polohách (El Paso) a v neposlední řadě i maximální povolené podpory větru (2,0 metru za sekundu). A právě tato síla větru byla později zdrojem diskusí a určitých pochybností: novináři poukazovali na to, že větrná síla 2,0 (při jejímž překročení by již sprinterské a horizontálně skokanské výkony nemohly být uznány za rekordní) byla v Mexiku měřena až nápadně často. Tisk okamžitě nazval Beamonův skok „skokem do 21. století“ - Beamonův světový rekord nakonec sice platil dlouhých 23 let, ale překonán byl ještě ve 20. století a nebyl nakonec ani nejdéle platným z mexické záplavy světových rekordů: nejdéle vydržel světový rekord americké mužské štafety na 4x400m (2:56,1), který byl vyrovnán na olympijských hrách 1988 v Soulu, ale překonán byl až v roce 1992, na následujících olympijských hrách v Barceloně. Beamon - stejně jako ostatní afroameričtí sportovci oné doby - vystupoval proti rasismu ve své rodné zemi. Těsně před olympijskými hrami v Mexiku byl dokonce málem vyloučen ze své univerzity, když odmítl reprezentovat svůj vysokoškolský tým v utkání proti jiné univerzitě, známé svými rasistickými projevy. Na samotných olympijských hrách v roce 1968 se ovšem na stupních vítězů zdržel protestních projevů, které na stejných hrách předváděli jeho krajané ze sprinterské skupiny z univerzity v San Jose po bězích na 200 m, 400 m a 4x400 metrů a které za další čtyři roky vyvrcholily incidentem při vyhlašování vítězů a hraní americké hymny po běhu na 400 metrů mužů na olympijských hrách v Mnichově. V projevu k americkým sportovcům před olympijskými hrami v Atlantě v roce 1996 naopak vyzýval své krajany, aby se zdrželi těch protirasistických vystoupení, která by v konečném efektu mohla ve světě vést spíše k podněcování antiamerických nálad.", "section_level": 2}, {"title": "Po olympijských hrách.", "content": "Bob Beamon se ke svému mexickému skoku již nikdy nepřiblížil: závodil ještě v roce 1969 a v červnu obhájil v Miami titul mistra USA skokem dlouhým 8,20 m, což byl třetí nejdelší výkon světových dálkařských tabulek 1969. Jeho další dráhu zastavilo v roce 1969 vážné zranění stehenního svalu. Do dálkařského sektoru se vrátil, ovšem v roce 1970 skočil v hale už jen 7,88 metru. Poměrně dobrých výkonů však v dalších letech dosahoval jako profesionál: v roce 1972 skočil v hale 8,11 metru, o rok později - a znovu v roce 1975 - 8,16 metru. Beamonův rekord byl dlouho považován za nepřekonatelný. Honba za jeho zdoláním byla skutečně dlouho neúspěšná a skončila až za 23 let, když na mistrovství světa v Tokiu v roce 1991 posunul Američan Mike Powell hodnotu světového rekordu na 8,95 metru.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Bob Beamon ukončil v roce 1970 studium na University of Texas v El Pasu (kam přestoupil z North Carolina A&T) a stal se sociálním pracovníkem. V současné době je šéfem Art of Olympians, organizace, která sdružuje olympioniky zabývající se uměleckými aktivitami (malířství, grafika, tanec, literární činnost, fotografování, módní návrhářství apod.) Sám navrhuje design oblečení, soustřeďuje se na návrhy motýlků. Věnuje se také hudbě (bubny). Výsledky umělecké činnosti olympioniků Beamon shromažďuje v galerii ve městě Fort Myers na Floridě. V roce 2013 byl hostem atletického závodu Zlatá tretra v Ostravě. Při této návštěvě vystoupil také v České televizi, v jednom z dílů cyklu Na plovárně, připravovaného Markem Ebenem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pokusů o překonání Boba Beamona.", "content": "Americký sprinter a dálkař Carl Lewis sice již v roce 1982 skočil přes 9 metrů, výkon ale nebyl měřen kvůli nejasnému přešlapu. Oficiálně změřených skoků do větší vzdálenosti, než jaké Beamon dosáhl v Mexiku v roce 1968, bylo od jeho legendárního výkonu dosaženo zatím jen šest:", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert (Bob) Beamon (* 29. srpna 1946 New York) je bývalý americký dálkař, olympijský vítěz, který se zapsal do historie atletiky jako tvůrce jednoho z nejpamátnějších okamžiků tohoto sportu. Na LOH 1968 v Mexiku roku 1968 překonal jedním povedeným pokusem světový rekord ve skoku dalekém o celých 55 centimetrů na 890 cm (dodnes rekord OH).", "tgt_summary": "Robert Beamon (born August 29, 1946) is an American former track and field athlete, best known for his world record in the long jump at the Mexico City Olympics in 1968. He broke the existing record by a margin of 55 cm and his world record stood for almost 23 years until it was broken in 1991 by Mike Powell. , the jump is still the Olympic record and the second longest wind legal jump in history.", "id": 1156409} {"src_title": "ADRA", "tgt_title": "Adventist Development and Relief Agency", "src_document": [{"title": "Nadace ADRA.", "content": "Nadace ADRA – Adventistická nadace pro pomoc a rozvoj je nezisková humanitární organizace, která si klade za cíl přispívat svou činností ke zvyšování životní úrovně a zdraví obyvatel, a to jak v ČR, tak v ostatních zemích, zejména v těch rozvojových. Nadace ADRA úzce spolupracuje s ADRA, o.p.s. Zaměřuje na pomoc potřebným jak v ČR, tak po celém světě. Spravuje a rozděluje nadační jmění (jak formou grantového řízení, tak individuálních žádostí), vyhlašuje veřejné sbírky a poskytuje pomoc jednotlivcům, rodinám či skupinám v ČR, kteří se ocitli v mimořádné krizové situaci. Od roku 2006 Nadace ADRA také spolu s televizí NOVA každoročně vyhlašuje rámci projektu Hrdinové mezi námi Cenu Michala Velíška za hrdinství v běžném životě, projevené poskytnutím účinné pomoci člověku v nouzi, jejímž hlavním cílem je vést lidi k odvaze a touze pomáhat. Nadace ADRA je členem Fóra dárců. Podporuje domácí hospicovou péči a zprostředkovává psychosociální pomoc při mimořádných událostech.", "section_level": 1}, {"title": "Obecně prospěšná společnost ADRA a její činnost.", "content": "ADRA, o.p.s., se zaměřuje na čtyři základní témata:", "section_level": 1}, {"title": "Dobrovolnictví.", "content": "V České republice ADRA provozuje 14 dobrovolnických center, která koordinují dobrovolníky ve 50 obcích ČR. V roce 2015 koordinovala činnost 1832 pravidelných dobrovolníků, což činí přibližně 10 % všech dobrovolníků v ČR. Dobrovolnické programy jsou organizovány v zařízeních pracujících s dětmi, mládeží, seniory či zdravotně postiženými. Dobrovolník působí jako společník jejich pacientů či uživatelů a pomáhá s náplní volného času.", "section_level": 2}, {"title": "KIP týmy.", "content": "Komunitní intervenční a psychosociální týmy mají za úkol poskytovat okamžitou pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí. Jde většinou o psychology a sociální pracovníky. Jejich práce je koordinována s prací složek Integrovaného záchranného systému ČR.", "section_level": 3}, {"title": "Rozvojové vzdělávání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Opravdový svět: globální vzdělávání školám.", "content": "Cílem programu rozvojového vzdělávání Opravdový svět je informovat děti, žáky, studenty a učitele v České republice o globálních tématech, jako je chudoba, udržitelný rozvoj, ochrana životního prostředí, migrace atp.", "section_level": 3}, {"title": "Pomoc při mimořádných událostech v České republice.", "content": "ADRA je největším koordinátorem pomoci v případě povodní a jiných živelních katastrof v ČR. V postižených oblastech dobrovolníci pomáhají při zvládání následků živelních pohrom a distribuují humanitární pomoc. Po povodních v létě 2013, které zasáhly takřka celé území Čech, rozdělila ADRA přes 18 mil. Kč ve finanční i hmotné pomoci. Dále se soustředila na koordinaci dobrovolníků a logistiku potřebné materiální pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Humanitární pomoc a rozvojové projekty v zahraničí.", "content": "Prostřednictvím humanitárních projektů organizace ADRA poskytuje okamžitou pomoc zemím postižených přírodními nebo jinými katastrofami. Rozvojové projekty realizuje s projekty zaměřené na podporu vzdělávání, zemědělství, zajištění obživy, kvalitní zdravotní péče či rozvoje infrastruktury. V letech 2012–2014 poskytuje síť organizací ADRA humanitární pomoc v zemích Afrického rohu, v Barmě a na Filipínách. ADRA ČR se potom soustředí hlavně na rozvojové projekty. V letech 2012–2014 působí v Bangladéši, Etiopii, na Haiti, v Keni, v Moldavsku a v Mongolsku. V Barmě a Gruzii probíhají lidsko-právní projekty, které jsou zaměřeny na podporu demokratizace a rozvoje občanské společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní středisko Itibo (Keňa).", "content": "ADRA provozuje od roku 2006 zdravotní středisko v keňském městě Itibo, v jehož širokém okolí je velmi špatně dostupná zdravotní péče.", "section_level": 3}, {"title": "BanglaKids.", "content": "Dalším příkladem projektu rozvojové pomoci je BanglaKids, zaměřený na podporu bangladéšských dětí. Program umožňuje adresnou podporu vzdělávání dětí na vesnických a internátních školách. Zároveň se snaží řešit i problematiku vzdělávání dětí v chudinských slumech v Dháce. Od roku 1999 ADRA podpořila 3 070 dětí v rámci adresného dárcovství a více než 1000 dětí v rámci podpory 7 slumových škol.", "section_level": 3}, {"title": "Čalantika.", "content": "Slumové centrum Čalantika v Dháce poskytuje místním dětem předškolní a základní vzdělání. Funguje i jako centrum pro volnočasovéaktivity. Kromě toho se zaměřuje na práci s rodiči, konkrétně na jejich osvětu v oblasti výchovy, hygieny a vzdělávání.", "section_level": 4}, {"title": "Dárcovský program Mince denně.", "content": "Mince denně je program pro dlouhodobé pravidelné dárce Adry. Je založen na myšlence, že i drobný pravidelný finanční dar může znamenat významnou pomoc lidem v nouzi. Finanční příspěvky v programu se dělí na tři části: třetina je vyčleněna pro potřeby humanitárních a rozvojových projektů v zahraničí, třetina na projekty v ČR a třetina na zajištění chodu a rozvoje humanitární organizace ADRA.", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "Česká pobočka organizace ADRA byla založena 29. května 1992 Rudolfem Reitzem nejprve jako nadace, později v roce 1994 vzniklo občanské sdružení, které roku 2013 změnilo svůj právní status na obecně prospěšnou společnost. V současné době je výkonným ředitelem Radomír Špinka. Do povědomí české veřejnosti vstoupila ADRA především svými aktivitami v době povodní v roce 1997, 2002, 2006, 2009 a 2013 a díky jednomu z prvních masových použití dárcovské SMS při tsunami v Indonésii v prosinci 2004.", "section_level": 2}], "src_summary": "ADRA (Adventist Development and Relief Agency) je mezinárodní humanitární organizace poskytující pomoc lidem v nouzi. Byla založena ve Spojených státech amerických před více než padesáti lety a dnes má zastoupení ve 130 zemích světa. Její činnost tvoří jak pomoc při mimořádných událostech (živelní pohromy, válečné konflikty apod.), tak realizace dlouhodobých rozvojových projektů (podpora vzdělání, zaměstnanosti atd.). Jejím posláním je pomoci lidem v nouzi tak, aby byli schopni převzít kontrolu nad svými vlastními životy a mohli co nejlépe využívat ty zdroje, které mají k dispozici. Svou pomoc poskytuje všem, kteří ji potřebují, bez rozdílu rasy, pohlaví, vyznání nebo náboženského přesvědčení. V České republice ADRA působí od roku 1992. Do roku 2013 byla ADRA občanským sdružením. V souvislosti se změnou občanského zákoníku je nyní obecně prospěšnou společností. ADRA, o.p.s., patří v současné době k největším organizacím v ČR poskytujícím humanitární, rozvojovou a sociální pomoc doma i v zahraničí. Vedle ADRA, o.p.s., funguje také Nadace ADRA.", "tgt_summary": "The Adventist Development and Relief Agency International (ADRA or ADRA International) is a humanitarian agency operated by the Seventh-day Adventist Church for the purpose of providing individual and community development and disaster relief. It was founded in 1956, and it is headquartered in Silver Spring, Maryland, United States of America. In 2004, ADRA reported assisting nearly 24 million people with more than US$159 million in aid. Its staff numbered over 4,000 members. As of the end of 2007, it had operations in 125 countries According to Forbes, in 2005, ADRA ranked among America's 200 largest charities.", "id": 2132891} {"src_title": "Papoušek konžský", "tgt_title": "Red-fronted parrot", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Tento dlouhokřídlý papoušek je zbarven různými odstíny zelené, od světlé po temně olivovou. Čelo, temeno, holenní peří a lemování křídel je oranžové nebo červené (podle poddruhu), uzdička je černá, záda a křídla hnědavě černá s širokým zeleným okrajem. Ocasní péra jsou hnědavě černá. Horní čelist zobáku je z 1/3 rohovinově světlá, zbytek je šedočerný; spodní část zobáku je tmavá. Mezi samcem a samicí neexistuje žádný pohlavní dimorfismus, spolehlivé určení pohlaví je možné pouze endoskopicky či analýzou DNA. Mláďata jsou převážně zelená; červené a oranžové znaky jim chybí.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Papoušek konžský se vyskytuje ve třech základních poddruzích:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Papoušek konžský obývá vlhké deštné lesy střední Afriky (Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie, Libérie). Vyskytuje se v nížinných údolích i horských krajích až do výšky 3 500 m n. m. Tento papoušek netvoří velká hejna; žije převážně v párech nebo menších rodinných skupinách. Jako většina dlouhokřídlých papoušků umí dobře létat a za potravou se často vydává i několik desítek kilometrů. V místě jeho přirozeného výskytu není bezprostředně ohrožen vyhubením; v Česku se na něj proto nevztahuje registrační povinnost.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ve volné přírodě se tento papoušek živí různými semeny, ořechy, bobulemi a ovocem.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Papoušci konžští dovezení do Česka hnízdí ve dvou obdobích: listopadu až lednu a květnu až červenci. Samice snáší 2-4 bílá vejce. Mláďata se líhnou po 28 dnech, hnízdo pak opouštějí ve stáří 10-11 týdnů, přičemž ještě další tři týdny je rodiče přikrmují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papoušek konžský (\"Poicephalus gulielmi\") je papoušek z rodu Poicephalus, stále častěji chovaný ve voliérách i v domácnostech jako domácí mazlíček.", "tgt_summary": "The red-fronted parrot (\"Poicephalus gulielmi\"), also known as Jardine's parrot, is a medium-sized mainly green parrot distributed across wide areas of Africa. It has three subspecies. The extent and shade of the red or orange plumage on its head, thighs, and bend of wings vary depending on the subspecies. They are popular as pets, partly because of their ability to mimic speech and copy sounds. Trapping of wild birds for the pet trade is a potential threat to wild populations; however, they are protected by CITES (appendix II) making the trade, import and export of all wild-caught parrots illegal.", "id": 136388} {"src_title": "Pavlovův dům", "tgt_title": "Pavlov's House", "src_document": [{"title": "Historie budovy.", "content": "Dům byl jedním z nejprestižnějších ve městě, před válkou ho obývali továrenští specialisté a pracovníci komunistické strany. Z vojenského hlediska měl dům nesmírnou hodnotu, protože přímo okolo něho vedla cesta k nedaleké řece Volze a z jeho oken bylo možné palbou z ručních zbraní pokrýt jedno z nejdůležitějších náměstí ve městě. To bylo hlavní příčinou toho, že velení sovětské 13. gardové střelecké divize označilo dům jako významný taktický bod a rozhodlo se jej prozkoumat. Úkolem byl pověřen Jakov Pavlov, spolu s dalšími třemi průzkumníky. V noci na 23. září 1942 pronikli do slabě bráněné budovy a zlikvidovali nepřátelské německé kulometné družstvo. Průzkumníci pak bránili dům do 3. října 1942, kdy jim přišel na pomoc zbytek jejich roty. Od 3. října do 25. listopadu (58 dní) dům bránilo v obklíčení celkem 23 sovětských vojáků, průměrně jich však bylo jen 15 bojeschopných. Budovu v přestávkách mezi boji obehnali ostnatým drátem a minami, do oken umístili kulomety, na obranu před tanky přinesli protitankové pušky a dva minomety. Dům byl pravidelně pod palbou německého dělostřelectva a minometů, několikrát ho napadlo i letectvo. Během celé doby, kdy se bojovalo, žilo ve sklepení domu několik civilistů, kteří snášeli příkoří bojů o Stalingrad spolu s obránci budovy. V rukou sovětských vojáků pak dům zůstal až do konce bitvy o Stalingrad. V plánech a mapách, které byly po kapitulaci ukořistěné německým vojskům, byl Pavlovův dům vedený jako sovětská pevnost. Na počest seržanta Pavlova dostal dům jméno „Pavlovův dům“.", "section_level": 1}, {"title": "Symbol vytrvalosti.", "content": "Pavlovův dům se stal nehynoucím symbolem vytrvalosti a mužnosti obránců Stalingradu. Bráněný jen hrstkou obránců vytrval a nepadl ani v těch nejtěžších bojích do rukou nepřítele. Po válce byl částečně zrekonstruován a zakonzervován, východní část budovy, která je dnes muzeem, má podobu jako v době bojů. Tento dům se stal rovněž stěžejním motivem ruského filmu Stalingrad (2013).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavlovův dům (: ) je cihlová trojposchoďová obytná budova stojící na okraji náměstí 9. ledna ve Volgogradu. Před druhou světovou válkou byla budova známa jako Dům odborníků. Nyní je nazván po jednom z hrdinských obránců z bitvy o Stalingrad.", "tgt_summary": "Pavlov's House ( tr. \"Dom Pavlova\") was a fortified apartment building which Red Army defenders held for 60 days against a heavy \"Wehrmacht\" offensive during the Battle of Stalingrad. The siege lasted from 27 September to 25 November 1942 and eventually the Red Army managed to relieve it from the siege. It gained its popular name from Sergeant Yakov Pavlov, who commanded the platoon that seized the building and defended it during the long battle.", "id": 1682358} {"src_title": "Alpaka (slitina)", "tgt_title": "Nickel silver", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "\"Alpaka\" má řadu dalších názvů: pakfong, bílá mosaz, niklová mosaz, nové stříbro. V angličtině se používají označení \"Nickel silver\", \"German Silver\", \"Paktong\", \"New Silver\", \"Alpacca\" (či \"Alpaca\"). V němčině se kromě výrazu \"Neusilber\" setkáme rovněž s výrazy \"Alpacca\", \"Argentan\", \"Minargent\" či \"Pakfong\". Označení podle norem jsou třeba ČSN 42 3256, nebo CuNi15Zn21.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Existuje mnoho různých definic složení slitiny; všechny však zahrnují měď (45–70 %) a nikl (5–30 %). Přidáním dalších kovů, nejčastěji zinku (8–45 %), antimonu, cínu, olova nebo kadmia, lze dosáhnout lepších vlastností slitiny, např. větší tvrdosti či odolnosti vůči korozi. Průmyslově používaný poměr kovů je 65 % mědi, 18 % niklu a 17 % zinku.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Alpaka je pevná látka stříbrného vzhledu. Vyznačuje se snadnou opracovatelností, tvrdostí, odolností vůči korozi a dobrou tepelnou vodivostí. Slitina sama klade relativně velký odpor elektrickému proudu, nicméně její oxidy jsou vodivé.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Zpočátku byla alpaka oblíbena jako výchozí kov pro výrobu \"postříbřeného nádobí\"; povrch výrobku byl elektrolyticky pokovován. S alpakou se setkáme v bižuterii, hračkářském průmyslu (pro dobrou elektrickou vodivost oxidů sloučeniny vhodná pro výrobu kolejnic modelových železnic), i u kvalitnějších klíčů. Dobré opracovatelnosti slitiny se využívá při výrobě hudebních nástrojů (např. činely, flétna, saxofon), odolnost vůči korozi z alpaky zase dělá vhodnou slitinu pro výrobu kapesních nožů. Z alpaky jsou zhotoveny také některé mince (německá marka, portugalské escudo). Příkladem technického využití je konstrukce vodovodních potrubí a topných spirál.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o alpace pochází z Číny, odkud byla dovážena do Evropy. Slitina nesla čínský název \"Paktong\" nebo \"Pakfong\" (, doslova „bílý bronz“); sloužila jako náhrada pravého stříbra. Její tři složky (měď, nikl a zinek) však byly určeny až v 18. století. Roku 1770 byly německé železárny v Suhlu schopny tuto slitinu zhotovit, a v roce 1823 byla vyhlášena soutěž, komu se podaří produkci natolik zdokonalit, aby se výsledná slitina co nejvíce podobala stříbru. Nezávisle na sobě byli nejúspěšnější bratři Hennigerovi v Berlíně a Ernst August Geitner v městě Schneeberg. Jiná forma slitiny byla vynalezena roku 1832 v Birminghamu (Anglie). Alpacca byla původně ochrannou známkou obchodníka Berndorfa, v Severní Evropě se však rychle ujala jako obecný název slitiny. S rozšířením elektrolytického pokovování po roce 1840 poskytovala alpaka vhodný základ pro nanesení stříbrného povlaku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alpaka je slitina mědi a niklu, dále zinku a případně dalších kovů, známá také pro svůj vzhled v Německu jako \"nové stříbro\". Tato slitina je často označována jako pakfong, avšak může jít o slitinu mědi a niklu s přídavkem železa nebo manganu.", "tgt_summary": "Nickel silver, Maillechort, German silver, Argentan, new silver, nickel brass, albata, alpacca, is a copper alloy with nickel and often zinc. The usual formulation is 60% copper, 20% nickel and 20% zinc. Nickel silver is named due to its silvery appearance, but it contains no elemental silver unless plated. The name \"German silver\" refers to its development by 19th-century German metalworkers from the Chinese alloy known as (白銅) (\"white copper\" or cupronickel). All modern, commercially important nickel silvers (such as those standardized under ASTM B122) contain significant amounts of zinc, and are sometimes considered a subset of brass.", "id": 847302} {"src_title": "Makrobiotika", "tgt_title": "Macrobiotic diet", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Nejstarší zaznamenané použití termínu makrobiotika je v Hippokratově spisu \"O vzduchu, vodách a místech\", jenž pojednává o vlivu prostředí a výživy na lidské zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Christoph Wilhelm Hufeland.", "content": "Slovo „makrobiotika“ použil v roce 1796 německý lékař Christoph Wilhelm Hufeland (1762–1836) ve své knize \"Makrobiotika, neboli umění, jak prodloužit lidský život\". Hufeland byl profesorem lékařství v Jeně a později prvním děkanem medicíny na univerzitě v Berlíně. Hufeland postuluje „životní sílu“, která se podle něj nachází nejen v živých organismech, ale v menší míře i v ostatních látkách; tuto sílu mohou posilovat nebo oslabovat vlivy prostředí. Podle Hufelandova názoru lze nemocem zabránit především správnou výživou a životosprávou.", "section_level": 2}, {"title": "Sagen Išizuka.", "content": "Japonský vojenský lékař Sagen Išizuka (1850–1909) během své profesní kariéry došel k názoru, že tradiční japonské lékařství je účinnější než západní medicína. Jeho dietní doporučení odpovídají tradiční japonské stravě (rozumí se před „pozápadněním“ Japonska, k němuž došlo kolem roku 1870). Podle Išizuky závisejí zdraví a dlouhověkost na rovnováze mezi sodíkem a draslíkem a kyselinami a zásadami. Jídlo je určujícím faktorem této rovnováhy. Vliv mají i další faktory, jako jsou přírodní podmínky a podnebí, fyzická aktivita nebo psychický stres.", "section_level": 2}, {"title": "George Ohsawa.", "content": "Išizukův následovník, filosof George Ohsawa (1893–1966) se narodil v chudé rodině samuraje a neměl prostředky na vyšší vzdělání. Kolem roku 1913 se setkal s Manabu Nišibatou (přímým žákem Išizuky) a studoval s ním v Tokiu. Později cestoval do Evropy, zejména do Paříže, kde začal šířit svou filosofii (tehdy prý přijal pseudonym „Ohsawa“ podle francouzského „oh, ça va“, což je obvyklá odpověď na otázku „Jak se máš?“). Po několika letech se vrátil do Japonska. Za druhé světové války byl za své pacifistické ideály vězněn a jen těsně unikl trestu smrti.", "section_level": 2}, {"title": "20. století - současnost.", "content": "Na šíření makrobiotiky na Západě se podíleli Ohsawovi žáci, k nimž patří například Mičio Kuši a Tomio Kikuči. V Čechách je průkopnicí tohoto životního stylu Ing. Jarmila Průchová (*1928).", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Dle klubu Sisyfos je makrobiotická dieta „jednostranná, nevyvážená a proto nevhodná a riziková. Makrobiotická výživa neobsahuje dostatek výživných látek a může dojít k těžké podvýživě“.. Zajištění dostatečného množství vápníku (1 až 1,5 g) z rostlinných zdrojů je problematické. Rovněž vstřebávání železa je rostlinnou stravou tlumeno (vznik nerozpustných sloučenin) – přitom je v populaci ČR poměrně častý nedostatek železa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makrobiotika (z řeckého \"makrós\" – velký, dlouhý a \"bios\" – život) je životní styl a dietní režim, který je založen na taoistickém učení jin a jang. Makrobiotika jako základní potravinu předepisuje obilniny a doplňuje je o další potraviny (místní zelenina a další lokální produkty). Zakazuje požívání průmyslově zpracovaných potravin a většinu živočišných produktů. Makrobiotické učení také omezuje množství tekutin, zakazuje přejídání a požaduje, aby potrava byla před polknutím důkladně rozžvýkána. Standardní makrobiotický talíř tvoří z 50 % celozrnné obilniny, z 30 % zelenina (hlavně tepelně upravená a kvašená), z 15 % luštěniny a mořské řasy, z 5 % polévky. Doplňkově lze zařadit ryby, ovoce mírného pásma, semena, ořechy, oleje apod.", "tgt_summary": "A macrobiotic diet (or macrobiotics) is a fad diet based on ideas about types of food drawn from Zen Buddhism. The diet attempts to balance the supposed yin and yang elements of food and cookware. Major principles of macrobiotic diets are to reduce animal products, eat locally grown foods that are in season, and consume meals in moderation. There is no high-quality clinical evidence that a macrobiotic diet is helpful for people with cancer or other diseases, and it may be harmful. Neither the American Cancer Society nor Cancer Research UK recommends adopting the diet.", "id": 135952} {"src_title": "Orlan", "tgt_title": "Orlan space suit", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Skafandry Orlan prošly různými modely. Modely Orlan-D, Orlan-DM, Orlan-DMA a Orlan-M byly používány v kosmu; modely Orlan-GN, Orlan-T a Orlan-V byly používány pro výcvik. Původní model skafandru Orlan, s pracovní výdrží dvě a půl hodiny vyvíjený pro použití na Měsíci jako součást Sovětského lunárního programu, byl zrušen ve prospěch modelů s větší pracovní výdrží. Orlan-D již vydržel tři hodiny; Orlan-DM až devět hodin. Skafandry Orlan jsou polopevné, což znamená, že mají pevnou kostru a helmu ale pružné ruce. Skafandry byly navrženy se zadním vstupním otvorem skrz připevněný batoh, což umožňuje relativně rychlé obléknutí (přibližně pět minut). První modely byly připojeny ke kosmické lodi kabelem, který dodával energii a zajišťoval komunikaci. Orlan-DM a následující modely byly již navrženy jako soběstačné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První výstup do kosmu se skafandrem Orlan byl proveden 20. prosince 1977 na sovětské vesmírné stanici Saljut 6 během mise Sojuz 26. Jurij Romanenko a Georgij Grečko zde testovali skafandr Orlan-D. Orlan-DM byl poprvé použit 2. srpna 1985 na stanici Saljut 7 kosmonauty Vladimirem Džanibekovem a Viktorem Savinychem. Skafandry Orlan byly používány pro výstupy do kosmu na vesmírných stanicích Saljut. Na stanici Mir byly použity nové modely Orlan-DMA a Orlan-M. Orlan-DMA byl poprvé testován 26. ledna 1990 Alexandrem Viktorenkem a Alexandrem Serebrovem a Orlan-M 29. dubna 1997 Vasiliem Ciblijevem a Jerrym M. Linengerem. Orlan-M byl na stanici Mir používán až do jejího konce a nyní je používán na Mezinárodní vesmírné stanici. Dne 3. února 2006 byl z Mezinárodní vesmírné stanice vypuštěn na dočasnou oběžnou dráhu okolo Země vysloužilý skafandr Orlan (známý též jako Radioskaf, SuitSat, Radio Sputnik) s rádiovým vysílačem umístěným v přílbě.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik.", "content": "Skafandry Orlan jsou používány ve Výcvikovém středisku Jurij Gagarina v Moskvě: Orlan-GN pro výcvik pod vodou, Orlan-T pro nácvik postupů ve vzduchové kapse a Orlan-V pro výcvik pohybu ve stavu beztíže.", "section_level": 1}], "src_summary": "\"Viz též Orlan (umělkyně)\" Orlan je sada polopevných skafandrů zkonstruovaných firmou NPP Zvezda pro použití v sovětském a později ruském vesmírném programu. Slovo Orlan znamená Rusky „\"mořský orel\"“.", "tgt_summary": "The Orlan space suit ( meaning sea eagle) is a series of semi-rigid one-piece space suit models designed and built by NPP Zvezda. They have been used for spacewalks (EVAs) in the Russian space program, the successor to the Soviet space program, and by space programs of other countries, including NASA.", "id": 783976} {"src_title": "Hongandži", "tgt_title": "Hongan-ji", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chrám Hongandži byl založen v roce 1321 na místě mauzolea Ótani, kde byl pohřben Šinran – zakladatel sekty Džódo šinšú (Pravá sekta Čisté země). Prvním představeným chrámu se stal Šinranův pravnuk Kakunjo a zasvětil ho buddhovi Amidovi. Hongandži poprvé získal moc a důležitost v 15. století, kdy se jeho osmou hlavou stal Rennjo (1415 - 1499). Ale sekta Tendai, sídlící na hoře Hiei, viděla vzrůstající moc chrámu jako své ohrožení, a tak Hongandži třikrát napadla svou mnišskou armádou. Rennjo uprchl nejprve do provincie Wakasa a později v roce 1471 do provincie Ečizen, kde jeho stoupenci během tří měsíců vystavěli chrám Jošizaki. Během období Sengoku (období válčících knížectví) se Oda Nobunaga obával moci mnichů z Hongandži a pokusil se chrám zničit. Deset let obléhal Išijama Hongandži v Ósace, jednu z chrámových pevností sekty Ikkó, a v roce 1580 ji dobyl. Poté, co se v roce 1604 stal šógunem Tokugawa Iejasu, nařídil rozdělit chrám Hongandži na dva. Kjonjo, 12. představený Hongandži se stal první hlavou Higaši Hongandži (Východní Hongandži), zatímco Džunjo stanul v čele Niši Hongandži (Západní Hongandži). Během restaurace Meidži v 60. letech 19. století stanovila vláda nová pravidla fungování náboženských organizací. Nově založené organizace \"Šinšú Ótani\" byla svěřena kontrola nad Higaši Hongandži. V roce 1987 byl chrám přejmenován na „Šinšú Honbjo“ (Nové buddhistické mauzoleum) a slouží opět jako mauzoleum. V roce 1996 založil Ótani Kórin, 25. hlava chrámu, nový chrám Higaši Hongandži v kjótské čtvrti Higašijama (Východní hora).", "section_level": 1}, {"title": "Niši Hongandži.", "content": "V Niši Hongandži (西本願寺), stejně jako v Higaši Hongandži, se nachází obří \"Goei-dó\" (護衛堂; \"Budova strážců\") a menší \"Amida-dó\" (阿弥陀堂; \"Buddhova budova\") uchovávající obraz buddhy Amidy. \"Kura\" (倉; \"pokladnice\") Niši Hongandži ukrývá mnoho \"národních pokladů\", z nichž většina je nepřístupná veřejnosti. Poměrně známá je i \"šoin\" (書院), studovna, která je rozdělena na dvě části – bílou studovnu \"širošoin\" (白書院) a černou studovnu \"kurošoin\" (黒書院). Kurošoin je veřejnosti uzavřena, ale Širošoin je dvakrát měsíčně veřejnosti přístupná. Součástí Niši Hongandži jsou také \"Hiunkaku\" (悲運角), velký čajový pavilon, dvě jeviště divadla nó, z nichž o jednom se tvrdí, že je nejstarší v Japonsku (a tedy i na světě) a zahrady \"Kokei no niwa\" (固形の庭).", "section_level": 1}, {"title": "Higaši Hongandži.", "content": "Masivní brána chrámu Higaši Hongandži (東本願寺) je často první věcí, kterou vidí chodci mířící na sever ze stanice Kjóto. Chrám má skoro stejné uspořádání jako Niši Hongandži – také se v něm nachází \"Amida-dó\" a větší \"Goei-dó\". Goei-dó pochází z roku 1895 a soupeří s několika dalšími budovami o titul největší dřevěné budovy na světě. Nedaleko hlavního areálu leží zahrada \"Šosei-en\", která je ve vlastnictví chrámu. Na jejím vybudování se prý v 17. století podíleli básník a učenec Išikawa Džozan a zahradní architekt Kobori Enšú.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hongandži (: 本願寺; doslova \"Chrám výchozího slibu\") je pojmenování dvou buddhistických chrámů v Kjótu, které v minulosti tvořily jeden celek. Od roku 1994 je Hongandži, společně s dalšími památkami v okolí Kjóta, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“.", "tgt_summary": ", also archaically romanized as Hongwanji, is the collective name of the largest school of Jōdo Shinshū Buddhism (which further sub-divides into the Nishi and Higashi branches). 'Hongan-ji' may also refer to any one of several actual temple buildings associated with the sect.", "id": 2438783} {"src_title": "SMER – sociálna demokracia", "tgt_title": "Direction – Social Democracy", "src_document": [{"title": "Vedení strany.", "content": "Nejvyšším orgánem strany je sněm, který svolává předsednictvo strany nejméně jednou za dva roky. Nejvyšším orgánem strany mezi sněmy je předsednictvo strany. Předsednictvo má nejvíce 32 členů, tvoří ho předseda strany, místopředseda, krajští předsedové, předseda klubu poslanců v Národní radě SR, generální manažer a další členové zvolení sněmem. Současní členové předsednictva jsou: Další významní členové: Jaroslav Baška, Juraj Blanár, Jozef Buček, Tibor Glenda, Martin Glváč, Miroslav Chovanec, Mária Janíková, Peter Kažimír, Maroš Kondrót, Magda Košútová, Stanislav Kubánek, Jana Laššáková, Róbert Madej, Dušan Muňko, Oľga Nachtmannová, Pavol Pavlis, Peter Pelegrini, Ľubomír Petrák, Ľubica Rošková, Monika Smolková, Jozef Valocký, Ivan Varga, Ľubomír Vážny, Marián Záhumenský, Boris Zala, Renáta Zmajkovičová, Peter Žiga.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení strany.", "content": "Stranu založil v prosinci 1999 její dnešní předseda Robert Fico, který byl původně členem Strany demokratické levice (SDĽ). Tato strana byla v době založení SMERu členem vládní koalice pod vedením Mikuláše Dzurindy. Robert Fico, ještě jako člen vládní SDĽ, začal proti této koalici vystupovat, konkrétně útočil na spolupráci se Stranou maďarské koalice (SMK), která byla vládní koalice rovněž součástí. Hned po svém založení začal SMER působit jako alternativa, jak vůči tehdejší Dzurindově vládní koalici, tak vůči opozici. Ještě v témže volebním období (1998-2002) přijala strana do svého názvu přívlastek \"třetí cesta\". Podle tvrzení představitelů strany se tím definovala jako strana moderního progresivního středolevého politického proudu typu britských labouristů, nebo německé SPD. Preference strany postupně rostly a naopak preference SDĽ klesaly. Tehdy vládní strana SDĽ se v následujících volbách do parlamentu nedostala, a k 1. lednu 2005 zanikla, když byla pohlcena právě SMERem. V těchto volbách se SMER stal se ziskem 13,6% voličských hlasů třetí nejsilnější politickou stranou na Slovensku, za Mečiarovou ĽS-HZDS a Dzurindovou SDKÚ-DS. Strana tak v Národní radě obsadila 25 poslaneckých křesel. Naproti tomu, průzkumy veřejného mínění dlouhodobě předpovídaly pro stranu lepší výsledek. SMERu se po volbách do vlády dostat nepodařilo, tu nakonec vytvořil opětovně Mikuláš Dzurinda z SDKÚ-DS (druhá vláda Mikuláše Dzurindy) a SMER zůstal v opozici. Během celého volebního období soupeřil SMER s ĽS-HZDS o vedoucí postavení v opozici. V průzkumech veřejného mínění následně SMER dosud dlouhodobě nejpopulárnější stranu ĽS-HZDS předstihl.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace levicových stran.", "content": "V roce 2004 se Robertu Ficovi podařilo uskutečnit projekt sjednocení levicových stran. Tři levicové strany s dlouhodobě zanedbatelnými volebními preferencemi Strana demokratické levice (SDĽ), Sociálnědemokratická alternativa (SDA) a Sociálnědemokratická strana Slovenska (SDSS) se tak dohodly na společné integrací se SMERem. Integraci schválily sněmy jednotlivých stran na podzim roku 2004 a od 1. ledna 2005 strany SDĽ, SDA a SDSS zanikly. SMER si následně změnil název na současný \"SMER - sociálna demokracia\" (česky \"SMĚR - sociální demokracie\"). Významný politický zisk pro SMER z této integrace byl zisku nových voličů a získání značky sociální demokracie. Strana se následně stala členem Strany evropských socialistů (PES) a získala mezinárodního zakotvení v Socialistické internacionále.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Dne 4. července 2006 socialistická frakce Strana evropských socialistů (PES) v Evropském parlamentu odhlasovala návrh pozastavit členství straně SMER – sociálna demokracia v důsledku její povolební spolupráce s nacionalistickou Slovenskou národnou stranou, což se, podle vyjádření P. N. Rasmussena a M. Schulze, předsedů Strany evropských socialistů „neslučuje se sociálně-demokratickými hodnotami včetně respektování práv menšin a demokracie“.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2002–2006.", "content": "Po volbách v září 2002 se SMER se ziskem 13,6 % voličských hlasů stal třetí nejsilnější politickou stranou na Slovensku za HZDS a SDKÚ a obsadil tak 25 poslaneckých křesel v NR SR. Tento výsledek lze pro stranu, která se poprvé zúčastnila ve volbách, považovat za velký úspěch. Vedení SMERu však nebylo plně spokojené, jelikož průzkumy veřejného mínění dlouhodobě předpovídaly pro stranu daleko lepší výsledek. Straně se po volbách nepodařilo dostat do vlády, a tak zůstala v opozici a vlastně po celé volební období soupeřila s HZDS o vedoucí postavení v opozici. V soupeření o slovenského opozičního voliče slavila úspěch. V průzkumech veřejného míněni předstihla do té doby dlouhodobě nejpopulárnější stranu HZDS a od roku 2004 si udržovala stabilní první místo s preferencemi těsně pod 30 %, zatímco preference druhé strany v pořadí, HZDS, byly okolo 15 %.", "section_level": 2}, {"title": "Poslanecký klub SMERu v NR SR.", "content": "Poslanci SMERu zvolení ve volbách v roce 2002: Edita Angyalová, Jaroslav Baška, Monika Beňová, Juraj Blanár, Jozef Buček, Jozef Burian, Dušan Čaplovič, Miroslav Číž, Igor Federič, Robert Fico, Darina Gabániová, Bohumil Hanzel, Miroslav Chovanec, Robert Kaliňák, Maroš Kondrót, Jana Laššáková, Róbert Madej, Dušan Muňko, Milan Murgaš, Pavol Paška, Igor Šulaj, Ivan Varga, Ľubomír Vážny, Boris Zala, Renáta Zmajkovičová Místo Moniky Beňové, která byla zvolena za poslankyni Evropského parlamentu, se v roce 2004 stal poslancem náhradník Peter Oremus. Po jeho úmrtí v roce 2006 jej nahradil Marián Záhumenský. V březnu 2005 posilnil poslanecký klub SMERu Dušan Jarjabek, bývalý člen ĽS-HZDS a Vojtech Tkáč, bývalý člen ĽS-HZDS a Ľudové únie. Poslanecký klub SMERu se tak stal nejsilnějším poslaneckým klubem v parlamentu a jediným, kterému se počet členů během volebního období zvýšil.", "section_level": 3}, {"title": "2006-2010.", "content": "Po parlamentních volbách, v kterých strana SMER-SD s výrazným odstupem od ostatních stran zvítězila, postavila vládní koalici s SNS a ĽS-HZDS s Robertem Ficem jako premiérem.", "section_level": 2}, {"title": "2010-2012.", "content": "Ve volbách v červnu 2010 zvítězila strana SMER-SD se ziskem 34,79 %. Prezident Ivan Gašparovič pověřil sestavením vlády Roberta Fica, jelikož však nebyl schopen koaliční vládu sestavit, druhý pokus byl prezidentem udělen již lídryni SDKÚ-DS Ivetě Radičové, jejíž strana skončila ve volbách druhá se ziskem 15,42 %. I když si SMER-SD oproti minulým volbám polepšila o necelých 6 % a získala více než dvojnásobný počet hlasů než druhá v pořadí SDKÚ-DS, odešla do opozice. Opakovala se tak situace, která již na Slovensku nastala po volbách 1998 a 2002, kdy zvítězila HZDS, avšak její předseda Vladimír Mečiar nebyl schopen vládu sestavit. Pověřen tak byl vždy předseda druhé nejsilnější strany.", "section_level": 2}, {"title": "2012-2016.", "content": "Po předčasných parlamentních volbách, ve kterých strana SMER-SD zvítězila ještě s výraznějším odstupem od ostatních stran než ve volbách minulých, sestavila vládu opět v čele s Robertem Ficem. V této vládě zasedli pouze členové SMERu a nestraníci za tuto stranu nominovaní.", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "Volební výsledky z voleb do Národní rady SR a Evropského parlamentu, ve kterých se zúčastnila strana SMER, respektive SMER-SD.", "section_level": 1}, {"title": "Volební preference.", "content": "Volební preference strany v procentech, tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5 % potřebné pro vstup do parlamentu. V období do března 2009 pocházejí preference z průzkumů Štatistického úradu SR (od července 2006 do dubna 2007 se zkoumaly sympatie k politické straně), od dubna 2009 podle agentury Focus s následujícími výjimkami: červenec, srpen a listopad 2010, leden, duben a srpen 2011, červen a říjen 2012, červen až říjen 2013 dle agentury Median SK; rok 2015 dle agentur Polis a Focus.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMER – sociálna demokracia, zkráceně SMER-SD (: \"SMĚR – sociální demokracie\"), je politická strana působící na Slovensku. Profiluje se jako strana se sociálnědemokratickým zaměřením. V letech 2006–2010 byla vládní stranou, do voleb v roce 2012 působila v opozici. Ve volbách 10. března 2012 ale získala nadpoloviční většinu mandátů a sestavila vládu. Jejím předsedou je Robert Fico. Podle oficiálních údajů měla strana k 31. prosinci 2007 15 855 členů.", "tgt_summary": "Direction – Social Democracy (, Smer – SD) is a social-democratic and left-wing populist political party in Slovakia. It is led by former Prime Minister of Slovakia Robert Fico. Smer-SD was the largest party in the National Council following the parliamentary election held on 5 March 2016, but has since dropped to being the 2nd-largest party after the parliamentary election held on 29 February 2020.", "id": 2170109} {"src_title": "FVWM", "tgt_title": "FVWM", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt FVWM vytvořil Rob Nation v roce 1993 (oficiální vydání bylo 1. června 1993 ve verzi 0.5.x) poté, co objevil mnoho omezení tehdy standardního window manageru twm. Původně jej začal hackovat proto, aby zjistil, proč twm spotřebovává tolik paměti, postupně však začal přidávat i nové vlastnosti. Rob Nation byl už v té době slavným autorem emulátoru terminálu rxvt, a na zkoušku do balíčku rxvt přidal i FVWM. Ukázalo se, že to byl výborný nápad, a FVWM začalo mnoho lidí používat. Rob Nation se přestal podílet na vývoji FVWM už v roce 1994, a novým správcem se stal Charles Hines (od FVWM verze 2.0). Od roku 1998 vyvíjí FVWM skupina dobrovolníků bez hlavního správce. Poslední stabilní verze je 2.6.7. Písmeno F znamenalo původně , později se vývojáři rozhodli význam počátečního písmena vypustit.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "FVWM obsahuje velké množství vlastností, přičemž většinu lze vypnout při kompilaci. Největší výhodou FVWM oproti jiným window managerům jsou jeho extrémní možnosti konfigurace. Samotný konfigurační soubor připomíná zdrojový soubor programovacího jazyka (i když trochu zvláštního). Nevýhodou je, že konfigurace FVWM je velmi náročná na znalosti, proto většina lidí používá pouze modifikovaný konfigurační soubor od několika málo odborníků. Existují dokonce i projekty, které se zabývají čistě vytvářením konfigurace pro FVWM. (FVWM-Crystal).V současné době (8/2009) je tento projekt zastaven.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené programy.", "content": "FVWM se pro své stabilní a dobře napsané jádro stal základem pro mnoho dalších window managerů. Z těch známějších jsou to například Xfce, Enlightenment, Afterstep, WindowMaker, dále pak Bowman, Lesstif's NWM, MLVWM, HaZe, SCWM, AmiWM a další.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Česky: Anglicky:", "section_level": 2}], "src_summary": "FVWM, F Virtual Window Manager (F nemá žádné oficiální vysvětlení) je správce oken pro X Window System. Uživatelé FVWM na něm oceňují jeho rychlost, nenáročnost a extrémní konfigurovatelnost.", "tgt_summary": "The F Virtual Window Manager is a virtual window manager for the X Window System. Originally a twm derivative, FVWM has evolved into a powerful and highly configurable environment for Unix-like systems.", "id": 853118} {"src_title": "Lev Černyj", "tgt_title": "Lev Chernyi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako Pavel Dmitrijevič Turčaninov (\"Павел Дмитриевич Турчанинов\"). Roku 1907 publikoval \"Asociační anarchismus\", knihu obhajující „volné sdružování nezávislých jedinců“. Paul Avrich ve své studii \"Ruští anarchisté\" tvrdí, že byl ovlivněn individualistickým anarchismem Maxe Stirnera, ostatní autoři ale tvrdí, že tento vliv nebyl tak výrazný. Po jeho návratu ze Sibiře roku 1917 požíval velké obliby mezi moskevskými dělníky jako učitel. Také působil jako sekretář Moskevské federace anarchistických skupin, která byla založena v březnu 1917. Na jaře 1918, v reakci na potlačování opozice a svobodného projevu vůbec, založili moskevští anarchisté Černou armádu, v níž hrál významnou roli. V noci z 12. srpna zaútočila Čeka na anarchistická centra v Moskvě a Černá armáda jim kladla ozbrojený odpor. Při tom bylo zabito nebo raněno čtyřicet anarchistů a asi pět set jich bylo zajato. Roku 1919 vstoupil do skupiny zvané Podzemní anarchisté, kde publikoval dvě čísla novin, které odsuzovaly komunistickou diktaturu jako nejkrutější tyranii v dějinách lidstva. 25. září 1919 zorganizovalo několik levicových sociálních revolucionářů a anarchistů bombový útok na hlavní budovy moskevského výboru ruské komunistické bolševické strany na protest rostoucí represi. Dvanáct komunistů bylo zabito a čtyřicet pět dalších zraněno, mezi nimi i prominentní bolševik a redaktor deníku \"Pravda\" Nikolaj Bucharin. V srpnu 1921 moskevská \"Izvestia\" publikovala oficiální zprávu, že deset „anarchistických banditů“ bylo zastřeleno bez výslechu nebo soudu. Jeden z nich měl být i Lev Černyj, ačkoli Paul Avrich tvrdí, že dvě z jeho knih dokazují, že nebyl popraven v srpnu, ale v září. On sám se ale pravděpodobně bombového útoku na Moskevský výbor Komunistické strany nezúčastnil, dostatečným důvodem k jeho zastřelení bylo jeho spojení s Podzemními anarchisty. Komunisté odmítli dát jeho tělo jeho rodině k pohřbu, což podnítilo zprávy o jeho umučení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lev Černyj (rusky \"Лев Чëрный\", 1878 – 21. září 1921) byl ruský anarchistický básník, uvězněný carským režimem na Sibiři pro své anarchistické aktivity.", "tgt_summary": "Lev Chernyi (; died September 21, 1921) was a Russian individualist anarchist theorist, activist and poet, and a leading figure of the Third Russian Revolution. In 1917, Chernyi was released from his political imprisonment by the Imperial Russian regime, and swiftly became one of the leading figures in Russian anarchism. After strongly denouncing the new Bolshevik government in various anarchist publications and joining several underground resistance movements, Chernyi was arrested by the Cheka on a charge of counterfeiting and in 1921 was executed without trial.", "id": 2404952} {"src_title": "Koma (hudba)", "tgt_title": "Comma (music)", "src_document": [{"title": "Pythagorejské koma.", "content": "Pythagorejské koma je rozdíl mezi dvanácti čistými kvintami a sedmi oktávami. Dvanáctá čistá kvinta tedy nesouhlasí se sedmou čistou oktávou (např. v řadě \"C–G–D–A–E–H–F#–C#–G#–D#–A#–E#–H#\" se \"H#\" nerovná \"C\", \"H#\" je o pythagorejské koma vyšší než \"C\"). Pythagorejské koma:", "section_level": 1}, {"title": "Syntonické koma.", "content": "Syntonické koma, zvané také Didymické koma, je interval s poměrem frekvencí 81:80, tedy asi 21,51 centů. Je to rozdíl mezi Pythagorejskou a Didymickou (čistou) velkou tercií a také mezi velkým a malým celým tónem. Pythagorejská velká tercie vznikne čtyřmi kvintovými kroky (např. \"C–G–D–A–E\"), zmenšenými o dvě oktávy: Čistá Didymická tercie má podíl frekvencí 5:4. Rozdíl mezi pythagorejskou a čistou tercií (čili Syntonické koma) je tedy: V Didymickém ladění má velký celý tón velikost 9:8, malý celý tón má velikost 10:9. Jejich rozdíl je také syntonické koma: Syntonické koma je interval důležitý pro 1/4-koma středotónové ladění. Zmenšením čistých kvint o čtvrtinu syntonického koma je ve stupnici možné získat čisté velké Didymické tercie. Zároveň jsou malé i velké celé tóny nahrazeny celými tóny jednotné „střední“ velikosti.", "section_level": 1}, {"title": "Schisma.", "content": "Schisma je rozdíl mezi osmi čistými kvintami s čistou velkou tercií a pěti oktávami, lze ho vytemperovat schismatickým laděním. Výpočet schismatu: Schisma se dá také definovat jako rozdíl mezi Pythagorejským a Syntonickým koma: Schisma je též rozdíl mezi syntonickým koma a diaschismatem:", "section_level": 1}, {"title": "Diaschisma.", "content": "Diaschisma je rozdíl mezi třemi oktávami a čtyřmi čistými kvintami s dvěma čistými velkými terciemi, lze ho vytemperovat diaschismatickým laděním. Výpočet diaschismatu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako koma se v hudbě označuje malý interval vyjadřující rozdíl mezi několika různými čistými intervaly přítomnými v alikvotních tónech. Koma postihuje skutečnost, že čisté intervaly nelze libovolně kombinovat (což s sebou přináší řadu problémů v systémech hudebního ladění); například čistou oktávu (poměr frekvencí 2:1) nemůžeme dostat žádnou kombinací čistých kvint (poměr frekvencí 3:2), jelikož formula_1 pro libovolná dvě přirozená čísla \"n\" a \"m\". Již v antice byly popsány nejznámější typy kom: Pythagorejské koma, Syntonické koma a jejich rozdíl, Schisma.", "tgt_summary": "In music theory, a comma is a very small interval, the difference resulting from tuning one note two different ways. The word \"comma\" used without qualification refers to the syntonic comma, which can be defined, for instance, as the difference between an F tuned using the D-based Pythagorean tuning system, and another F tuned using the D-based quarter-comma meantone tuning system. Intervals separated by the ratio 81:80 are considered the same note because the 12-note Western chromatic scale does not distinguish Pythagorean intervals from 5-limit intervals in its notation. Other intervals are considered commas because of the enharmonic equivalences of a tuning system. For example, in 53TET, B and A are both approximated by the same interval although they are a septimal kleisma apart. The word \"comma\" came via Latin from Greek κόμμα, from earlier *κοπ-μα = \"an act of cutting\". Within the same tuning system, two enharmonically equivalent notes (such as G and A) may have a slightly different frequency, and the interval between them is a comma. For example, in extended scales produced with five-limit tuning an A tuned as a major third below C and a G tuned as two major thirds above C are not exactly the same note, as they would be in equal temperament. The interval between those notes, the diesis, is an easily audible comma (its size is more than 40% of a semitone). Commas are often defined as the difference in size between two semitones. Each meantone temperament tuning system produces a 12-tone scale characterized by two different kinds of semitones (diatonic and chromatic), and hence by a comma of unique size. The same is true for Pythagorean tuning. In just intonation, more than two kinds of semitones may be produced. Thus, a single tuning system may be characterized by several different commas. For instance, a commonly used version of five-limit tuning produces a 12-tone scale with four kinds of semitones and four commas. The size of commas is commonly expressed and compared in terms of cents – fractions of an octave on a logarithmic scale.", "id": 2328962} {"src_title": "Horolezecké lano", "tgt_title": "Dynamic rope", "src_document": [{"title": "Rozdělení horolezeckých lan.", "content": "Dělení dle Franka a Kubálka:", "section_level": 1}, {"title": "Podle délky.", "content": "Zatímco na umělých stěnách obvykle stačí délka 30 až 40 metrů, ve skalním a horském terénu je většinou potřeba alespoň 50 a víc metrů. Horské a vícedélkové cesty se zajištěnými štandy bývají zpravidla dimenzovány na určitou délku lana, například 60 m.", "section_level": 2}, {"title": "Podle povrchové úpravy.", "content": "Horolezecká lana bývají vystavována náročným podmínkám, jako je například voda, sníh, led nebo písek, jež způsobují postupné mechanické a chemické opotřebení. V zimních podmínkách je například běžné, že lano zvlhne a voda v laně následně zmrzne, čímž může dojít ke zhoršení vlastností materiálu a horší manipulaci s lanem. Výrobci proto nabízejí různé úpravy povrchu a impregnace zabraňující navlhnutí nebo vniku nečistot skrz oplet. Existují také lana vyráběná speciálně pro lezení na umělých stěnách (tzv. indoor).", "section_level": 2}, {"title": "Materiál.", "content": "Horolezecká lana byla v minulosti (cca do 60. let 20. století) vyráběna z přírodních materiálů (např. konopí, sisal, bavlna). Tato lana měla výrazně menší dynamickou pevnost a byla náchylná k hnilobě. Od průmyslového zavedení polyamidových vláken se již tyto materiály neužívají. K zlepšení vlastností horolezeckých lan se provádí různé chemické úpravy jejich vláken. Hlavně jsou chráněna proti vlhkosti, oděru a nečistotám.", "section_level": 1}, {"title": "Pádový faktor.", "content": "Horolezecká lana se zkouší absolvováním normových pádů na zkušebním pádostroji při předepsaném pádovém faktoru. Např. zkoušené jednoduché lano musí bez přetržení absolvovat 5 normových pádů se zkušebním závažím z pevné hmoty (ocel, beton) o hmotnosti 80 kg. U dynamických horolezeckých lan není udávaná statická pevnost, ale je udávána pevnost dynamická – počet zachycených normových pádů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horolezecké lano slouží lezci k jištění při výstupu v těžkém horském terénu, při sportovním lezení na cvičných stěnách, lezení na ledu a pro další outdoorové aktivity, kde je nutné chránit osoby proti pádu. Jsou využívána i pro slanění (sestup pomocí lana) v místech, kde nelze použít klasický sestup z výšky – např. skalní (nebo jinou) stěnou. Dnešní horolezecká lana jsou zhotovena z polyamidu, který má výborné pevnostní parametry, ale hlavně je jako jediný schopen efektivně tlumit rázové síly, které vznikají při zachycení pádu lezce. Tzv. dynamická lana jsou konstruována jako pletená s jádrem a opletem (systém Kernmantel). Obdobnou konstrukci má i statické lano (lano s nízkou průtažností), které má při zatížení menší průtažnost a tím i výrazně menší schopnost tlumení rázových sil. Statické lano najde uplatnění při budování lanovek a statických jištění, používá se také jako lano pracovní.", "tgt_summary": "A dynamic rope is a specially constructed, somewhat elastic rope used primarily in rock climbing, ice climbing, and mountaineering. This 'stretch' is what makes it 'dynamic', in contrast to a static rope that has very low elongation under load. Greater stretch allows a dynamic rope to absorb the energy of a sudden load such as from a fall more slowly, reducing the peak force and therefore the chance of catastrophic failure. Kernmantle ropes are the most common type of dynamic rope, and nylon has replaced all natural materials such as hemp (Manila rope) since 1945 for durability and strength.", "id": 1045599} {"src_title": "Řemeslo", "tgt_title": "Craft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řemesla vznikla souběžně s postupující specializací lidských činností - některé práce, vyžadující vysokou odbornost a/nebo zručnost postupně začali vykonávat jedinci, touto odborností či zručností vynikající. Rozvoj (daného) řemesla byl nejprve zajišťován po dědické linii – předáváním zkušeností potomkům. Od raného středověku se v Evropě ustálil proces řemeslnické kvalifikace, v němž si mistři řemeslníci kromě členů svých rodin vybírali cizí učedníky, které za finanční odměnu vyškolili, a dále absolventy bez praxe, tzv. tovaryše, kteří zvyšovali produktivitu jejich práce. Zkušený mistr se věnoval činnostem, vyžadujícím nejvyšší kvalifikaci, zatímco učňové připravovali materiály a základní výrobní technologie. Tovaryši vykonávali rutinní a snazší práce, a tak získávali potřebné znalosti, zpravidla 3-4 roky praxe mimo místo, v němž se vyučili. S rozvojem měst začaly ve 12.-13.století vznikat první profesní organizace řemeslníků, sdružující představitele daného řemesla ve městě či regionu – řemeslné cechy. Ty na sebe převzaly část úřední agendy, dosud zatěžující členy svých sdružení – cenovou politiku, kontrolní funkci, organizačně technické a sociální zabezpečení. Cechy zavedly jednotné pracovní normy - cechovní pravidla (pořádky), závazné pro výkon práce (například mistrovské kusy, tovaryšské zkoušky) a do značné míry i garantovaly minimální kvalitativní úroveň výkonu řemesla v daném místě. nejstarší cechovní sdružení jsou známa ze severní Itálie (Florenice, Milano, Pisa) a z Francie (Paříž). V zemích české koruny cechy vznikaly od 1.poloviny 14.století, například v Praze (1319 řezníci, 1324 zlatníci, následovali nožíři, kováři, zbrojíři, krejčí, tkalci a soukeníci, ševci, vyšívači, malíři a štítaři, hrnčíři, pasíři a další). S rozvojem průmyslové výroby a dalším rozvojem společnosti od počátku 19.století cechy byly spíše na překážku, snažily se zakazovat strojní výrobu a svobodné podnikání, proto byly postupně formou zákonů zrušeny, v Čechách roku 1852. Kolem poloviny 19.století evropská řemeslná výroba začala upadat, na její podporu koncem 19. století vzniklo například obrodné hnutí Arts and Crafts, dále ji začal organizovat stát. Cechy proměněné spíše v profesní spolky a často označované termínem \"grémium\" se dnes věnují jen samotnému řemeslu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Současné platné zákonodárství České republiky rozlišuje následující řemeslné živnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. V přeneseném významu slova se v nejširším smyslu slova jedná ale i o intelektuální dovednosti a osobní schopnosti doplněné (nikoliv nutně, ale velice často manuální) příslušnou zručností, odbornou erudicí a zkušeností resp. praxí daného jedince (např. umělecké řemeslo nemůže vykonávat každý, vyžaduje i tvůrčí schopnosti, které nejsou každému dány, třeba vymyslet a předložit vlastní originální umělecký návrh apod.). S dalším rozvojem a pokrokem stále více stoupají nároky na intelektuální úroveň řemeslníků a přibývá řemesel, kde je středoškolské či vysokoškolské vzdělání samozřejmostí.", "tgt_summary": "A craft or trade is a pastime or a profession that requires particular skills and knowledge of skilled work. In a historical sense, particularly the Middle Ages and earlier, the term is usually applied to people occupied in small-scale production of goods, or their maintenance, for example by tinkers. The traditional term \"craftsman\" is nowadays often replaced by \"artisan\" and rarely by \"craftsperson\" (craftspeople). Historically, the more specialized crafts with high value products tended to concentrate in urban centers and formed guilds. The skill required by their professions and the need to be permanently involved in the exchange of goods often demanded a generally higher level of education, and craftsmen were usually in a more privileged position than the peasantry in societal hierarchy. The households of craftsmen were not as self-sufficient as those of people engaged in agricultural work and therefore had to rely on the exchange of goods. Some crafts, especially in areas such as pottery, woodworking, and the various stages of textile production, could be practiced on a part-time basis by those also working in agriculture, and often formed part of village life. Once an apprentice of a craft had finished his apprenticeship, he would become a journeyman searching for a place to set up his own shop and make a living. After he set up his own shop, he could then call himself a master of his craft. This system of a stepwise approach to mastery of a craft, which includes the obtainment of a certain amount of education and the learning of skills, has survived in some countries of the world until today. But crafts have undergone deep structural changes since and during the era of the Industrial Revolution. The mass production of goods by large-scale industry has limited crafts to market segments in which industry's modes of functioning or its mass-produced goods would not or cannot satisfy the preferences of potential buyers. Moreover, as an outcome of these changes, craftspeople today increasingly make use of semi-finished components or materials and adapt these to their customers' requirements or demands and, if necessary, to the environments of their customers. Thus, they participate in a certain division of labour between industry and craft.", "id": 327751} {"src_title": "Manau", "tgt_title": "Manau (group)", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V roce 1988 začali Martial a Cédric účinkovat v rádiové show na lokální stanici FM. Martial pořad uváděl a Cédric pracoval jako DJ. Show se vysílala dva roky a pomohla jim vybudovat si stálou základnu fanoušků. Když pořad skončil, Cédric získal práci na populární stanici Skyrock. O několik let později potkal Cédric R.V., který přišel do Skyrocku, aby živě vystoupil se svojí skupinou Meanwhile. Právě ukončil sedmileté studium na prestižní Paris Conservatoire a uměl hrát na kytaru, basovou kytaru, akordeon a klávesy. Cédric a R.V. si padli okamžitě do oka a začali společně uvažovat o založení skupiny. Mezitím si Martial vybudoval kariéru jako skladatel. Díky jednomu z přátel svého bratra poznal krásy keltské kultury a okamžitě se jimi nechal strhnout. Začal objevovat hudbu bretaňských folkových zpěváků, jako jsou Dan Ar Braz, Yann-Fanch Kemener nebo skupina Tri Yann. Jeho první písně byly rovněž ovlivněny románem Jeana Markala L´épopée Celte, v němž autor barvitě popisuje starověké keltské lidové umění a život druidů a keltských válečníků.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik skupiny.", "content": "Krátce po svém seznámení se Cédric a R.V. dali dohromady ještě s Martialem a vytvořili Manau. Ihned se pustili do práce a unikátně skloubili keltské rytmy s rapovými beaty. Jedna z jejich demo nahrávek se dostala až na stůl kreativního ředitele nahrávací společnosti Polydor. Na toho zapůsobila mimořádná originalita jejich hudby natolik, že jim okamžitě nabídl smlouvu na první singl. Skupina začala pracovat na písni \"La Tribu de Dana\", která vyšla v květnu 1998. Rychle se vyhoupla až na vrchol hitparád a do dnešního dne se jí prodalo neuvěřitelných 1,7 miliónů kopií, z toho 1,5 miliónů v prvních měsících po jejím vydání. „La tribu de Dana“ v překladu znamená „kmen Dany“, což je název božského národa v irské mytologii. Ačkoliv zněla tato píseň velmi moderně, starším posluchačům připadala povědomá. Refrén písně byl totiž cover verzí melodické linky slavného folkového hitu ze sedmdesátých let \"Tri Martolod\" zpěváka Alana Stivella. Ten podal na skupinu okamžitě žalobu. Manau se hájili tím, že jeho píseň představovala jen základní linku, která byla pozměněna natolik, že se již nedala považovat za plagiát.", "section_level": 2}, {"title": "První album.", "content": "Úspěch prvního singlu povzbudil obchodní ředitele Polydoru, kteří požádali Manau, aby natočili debutovou desku. Ačkoliv byla doba, kterou na nahrávání dostali, mimořádně krátká, pustili se ihned do práce. Na pomoc si přizvali Loïca Taillebresta, známého folkového hudebníka, který je proslulý svými vystoupeními s bombarde a dudami. Své debutové album \"Panique celtique\" dokončili po pouhých pár týdnech strávených v nahrávacím studiu. Album vyšlo v červenci 1998 a podle očekávání se vyhouplo na vrchol francouzské albové hitparády. Téměř ihned po jeho vydání se ho prodalo přes 500 tisíc nosičů a o rok později už to byl jeden milion. Popularita Manau mnohonásobně narostla. Brzy začali být zváni na různé hudební festivaly včetně slavného festivalu Francofolies v la Rochelle a každoročního hudebního festivalu v Marseilles. Také společně vystoupili s francouzskou legendární folkovou skupinou Tri Yann na festivalu Saint-Renan v Bretani.", "section_level": 2}, {"title": "Změny.", "content": "Začátkem roku 1999 se skupina vydala na velké turné po celé Francii, uprostřed něhož obdržela cenu v soutěži Victoires de la Musique (Francouzské hudební ceny), která se pořádá každým rokem v únoru v Paříži, za nejlepší rap/groove album roku. Krátce nato se Hervé rozhodl Manau opustit a věnovat se své staré kapele MeanWhile. Z úspěšného tria pokořujícího vrcholky hitparád se stalo úspěšné duo. To však fanouškům nijak nevadilo a nadále Martiala a Cédrica na koncertech hlasitě podporovali.", "section_level": 2}, {"title": "Další album.", "content": "Manau se znovu přihlásili o slovo na podzim roku 2000 se svým druhým albem nazvaným \"Fest Noz de Paname\". Rok strávili v nahrávacím studiu a zdokonalovali svůj zvuk. Po osmi měsících, které strávili prakticky bez přestávky koncertováním, jejich zvuk výrazně vyzrál. Odklonili se od svého „keltského rapu“, který je proslavil, a začali experimentovat s novými žánry a spolupracovat s dalšími umělci. Jejich nové album obsahuje dva duety – jeden s Maurane a druhý s americkou jazzovou zpěvačkou Dee Dee Bridgewater.", "section_level": 2}], "src_summary": "Manau je francouzská hudební skupina založená roku 1998. Ve svých písních míchá tradiční keltské melodie s moderními hiphopovými beaty. Původními členy skupiny byli Martial Tricoche, Cédric Soubiron a R. V. (Hervé) Lardic.Ten Manau po čase opustil a nahradil ho Gregor Gandon. Ačkoliv skupina v současné době sídlí v Paříži, všichni její členové se hrdě hlásí k rodné Bretani. Jméno skupiny pochází ze starého galského názvu pro ostrov Man. V Česku poprvé vystoupili v roce 2006 na SázavaFestu.", "tgt_summary": "Manau () is a French hip hop group formed in 1998, known for their fusing of traditional Celtic melodies with modern hip hop beats. It was initially composed of Martial Tricoche, Cédric Soubiron, and R.V. (Hervé) Lardic until R.V.'s departure and replacement by Gregor Gandon. Although the band is currently based in Paris, all of the members can trace their roots back to Brittany. The group's name comes from the old Gaelic name for the Isle of Man.", "id": 764794} {"src_title": "Paul Heyse", "tgt_title": "Paul Heyse", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Předpoklady pro svou rozsáhlou uměleckou činnost získal Heyse od svých rodičů (otec byl lingvista univerzitní profesor, matka pocházela z hudebního prostředí). Vystudoval klasickou filologii v Berlíně a pak v Bonně filologii románskou se zvláštním zaměřením na provensálštinu (roku 1852 napsal dizertační práci týkající se trubadúrské poezie). Již jeho první práce, tragédie \"Francesca da Rimini\" (1850, \"Franzeska von Rimini\") a výpravné básně \"Urica\" (1851) a \"Bratři\" (1852, \"Die Brüder\") byly přijaty s neobyčejnou přízní, která ještě vzrostla v souvislosti s vydáváním jeho novel. Roku 1854 ho bavorský král Maximilián II. povolal do Mnichova, poskytl mu velkorysou penzi (které se Heyse roku 1867 vzdal) a ustanovil ho svým dvorním básníkem. Heyse pak prokázal úžasnou tvůrčí činnost, která zahrnovala skoro všechny hlavní literární žánry: lyriku, epickou poezii, novely, romány i divadelní hry. Se svým přítelem, básníkem Emanuelem Geibelem, stál v čele skupiny spisovatelů, kteří oponovali rostoucím tendencím přiklánět se k realismu. Heysovo rozsáhlé dílo oslavuje harmonickou krásu a odmítá jakékoliv prvky ošklivosti. Proslavil se zejména svými novelami. Dále je autorem několika románů a mnoha dramatických děl (tragedie, komedie i jednoaktovky). Překládal především Williama Shakespeara a díla italské a španělské literatury. V roce 1910 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"„… jako vysoké uznání za dokonalé a idealismem prodchnuté umění, které uplatnil během dlouhé a významné činnosti jako lyrik, dramatik, autor románů a světově proslulých novel“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Novely.", "content": "Heyse napsal téměř sto novel, které vyšly ve vice než dvaceti sbírkách. Většina z nich jsou díla formálně neobyčejně dokonalá, jemně fabulovaná, harmonická a slunná s pečlivou psychologií postav. Nejdůležitější sbírky jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Romány a další prózy.", "content": "Heyse se snažil ve svých románech řešit některé moderní společenské a mravní problémy a zdůvodnit svůj idealistický světový názor. Proto v nich vystupuje často polemicky (například proti naturalismu).", "section_level": 2}, {"title": "Básně.", "content": "Z epické tvory lze například jmenovat: Z lyrických básnických sbírek jsou nejznámější", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Johann Ludwig von Heyse (15. března 1830, Berlín – 2. dubna 1914, Mnichov) byl německý básník, prozaik, dramatik a překladatel, pokračovatel klasicistních tradic v německé literatuře, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1910.", "tgt_summary": "Paul Johann Ludwig von Heyse (15 March 1830 – 2 April 1914) was a distinguished German writer and translator. A member of two important literary societies, the \"Tunnel über der Spree\" in Berlin and \"Die Krokodile\" in Munich, he wrote novels, poetry, 177 short stories, and about sixty dramas. The sum of Heyse's many and varied productions made him a dominant figure among German men of letters. He was awarded the Nobel Prize for Literature in 1910 \"as a tribute to the consummate artistry, permeated with idealism, which he has demonstrated during his long productive career as a lyric poet, dramatist, novelist and writer of world-renowned short stories.\" Wirsen, one of the Nobel judges, said that \"Germany has not had a greater literary genius since Goethe.\" Heyse is the fifth oldest laureate in literature, after Sully Prudhomme, Theodor Mommsen, Alice Munro and Jaroslav Seifert.", "id": 157924} {"src_title": "Menhir", "tgt_title": "Menhir", "src_document": [{"title": "Menhiry v ČR.", "content": "Nejznámějším českým kamenem, považovaným za menhir, je tzv. \"Kamenný pastýř\", stojící v poli mezi obcemi Telce a Klobuky na Slánsku. Je 330 cm dlouhý. Býval prý kdysi obklopen kruhem devíti kamenů - odtud snad pochází název „pastýř“ . Mezi další předpokládané menhiry v ČR patří například kámen z Jemníků na Slánsku, který byl v roce 2003 znovu vztyčen. Měří asi 1 m a je tvořen slepencem. Další dva povalené menhiry se pak nachází na svazích Slánské hory. Jejich délka je 200 a 150 cm. Dalším menhirem, který se vyskytuje na Slánsku, je ten u obce Kamenný Most. Ten je asi 1 metr vysoký a je na něm vyrytý latinský kříž. Další menhiry se nachází na Žatecku. Jeden severně od obce Drahomyšl (\"Zakletý mnich\"), další na zahradě žateckého muzea (původem z obce Březno. Další údajný menhir leží na kopci nad obcí Kluček a jiný žulový menhir se nachází asi 1 km jihozápadně od obce Líčkov; je na něm vytesán letopočet 1905. Na Lounsku se pak vyskytují tyto památky: menhir v lounském muzeu (pochází od obce Selibice), \"Baba\" u obce Slavětín a menhir v Orasicích. Známý je i dolnochaberský \"Zkamenělý slouha\". Je to asi 160 cm vysoký menhir nacházející se u plotu rodinného domu v Ládevské ulici v Praze - Dolních Chabrech. V okolí se nacházejí ještě další kameny, které mohou být také menhiry. Již nedochovaný menhir stával v Ratiboři u Chyšek na zahradě rodinného statku. Tento byl před rokem 1990 odstřelen na popud místního JZD.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Publikace o českých megalitech (výběr z novějších publikací)", "section_level": 2}], "src_summary": "Menhir (z bretonštiny \"men\" – kámen a \"hir\" – dlouhý) je kamenný blok svisle zasazený do země. Vyskytují se po celém světě. Obvykle beze stop opracování, zřídka je naznačená lidská postava, případně oděv a zbraně. Menhirové sochy jsou známé ze severozápadní Francie, Španělska, Korsiky. Mívají falický charakter, ale jsou i místy s ženskými znaky . Někdy tvoří řady alignement nebo kruhy (kromlech). Vznikají od pozdního neolitu do 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l. . Slovo menhir je novodobá umělá složenina, používající bretonská slova. V samotné bretonštině se pak pro menhir používá slovo \"peulvan\". Je možné, že české slovo balvan a bretonské peulvan mají společný původ.", "tgt_summary": "A menhir (from Brittonic languages: \"maen\" or \"men\", \"stone\" and \"hir\" or \"hîr\", \"long\"), standing stone, orthostat, or lith is a large man-made upright stone, typically dating from the European middle Bronze Age. They can be found solely as monoliths, or as part of a group of similar stones. Menhirs' size can vary considerably, but they are generally uneven and squared, often tapering towards the top. They are widely distributed across Europe, Africa and Asia, but most numerous in Western Europe; particularly in Ireland, Great Britain, Brittany and France, where there are about 50,000 examples, while there are 1,200 menhirs in northwest France alone. Standing stones are usually difficult to date, but pottery, or pottery shards, found underneath some in Atlantic Europe connects them with the Beaker people. They were constructed during many different periods across pre-history as part of the larger megalithic cultures in Europe and near areas. Some menhirs have been erected next to buildings that often have an early or current religious significance. One example is the South Zeal Menhir in Devon, which formed the basis for a 12th-century monastery built by lay monks. The monastery later became the Oxenham Arms hotel, at South Zeal, and the standing stone remains in place in the ancient snug bar at the hotel. Where menhirs appear in groups, often in a circular, oval, henge or horseshoe formation, they are sometimes called megalithic monuments. These are sites of ancient religious ceremonies, sometimes containing burial chambers. The exact function of menhirs has provoked more debate than practically any other issue in European pre-history. Over the centuries, they have variously been thought to have been used by Druids for human sacrifice, used as territorial markers, or elements of a complex ideological system, or functioned as early calendars. Until the nineteenth century, antiquarians did not have substantial knowledge of prehistory, and their only reference points were provided by classical literature. The developments of radiocarbon dating and dendrochronology have significantly advanced scientific knowledge in this area. ", "id": 1557451} {"src_title": "Saint-Malo", "tgt_title": "Saint-Malo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město je pojmenováno po velšském mnichovi Maclouovi, který zde v 6. st. šířil křesťanství. Saint-Malo se nejvíce proslavilo díky svým mořeplavcům. Jacques Cartier objevil v roce 1534 ústí řeky St Lawrence v Kanadě a prohlásil toto území za francouzské. V 17. st. bylo město největším přístavem ve Francii. Námořníci, korzáři, měli právo od krále napadat cizí lodě. René Duguay-Trouin v roce 1711 obsadil Rio de Janeiro, které patřilo Portugalcům. Díky námořním objevům a také pirátské činnosti bylo St-Malo v 16. až 19. st. velmi bohatým městem. V roce 1944 utrpělo velké škody při bombardování, bylo obnoveno.", "section_level": 1}, {"title": "Město a památky.", "content": "Hlavním místem turistického zájmu v Saint-Malo je opevněné Staré Město, \"La Ville Intra-Muros\". Staré Město leží na výběžku pevniny do oceánu a po celém obvodu ho obklopují mohutné hradby. Do města lze vstoupit pouze několika branami, jako \"Porte St-Vincent\", \"Porte St-Thomas\" nebo \"Grande Porte\" z 15. st. Vnitřní část města tvoří dlážděné ulice s honosnými až šestipodlažními domy z 18. st. V ulicích jsou obchody, kavárny, rybí restaurace. V centru města leží \"katedrála St-Vincent\" původem z 12. st., v letech 1944–1972 byla restaurována. Ve východní části města, směrem k pevnině, leží \"hrad Chateau de St-Malo\" ze 14. až 15. st. Ve střední části zámku je mohutná věž z roku 1424, sídlí zde muzeum zaměřené na dějiny města a námořní výpravy. V bezprostředním okolí Starého Města jsou dva menší ostrůvky, které je možné navštívit za odlivu. Na severním ostrově je tvrz \"Fort National\" z konce 17. st.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Saint-Malo [sen malo], je francouzské přístavní město v zálivu Lamanšského průlivu mezi Bretaní a Normandií. Maximální rozdíl přílivu a odlivu je až 15 m kvůli nestálé pobřežní čáre. Středisko cestovního ruchu, východně leží Le Mont-Saint-Michel.", "tgt_summary": "Saint-Malo (, , ; Gallo: \"Saent-Malô\"; ) is a historic French port in Ille-et-Vilaine, Brittany on the English Channel coast. The walled city had a long history of piracy, earning much wealth from local extortion and overseas adventures. In 1944, the Allies heavily bombarded Saint-Malo, which was garrisoned by German troops. The city changed into a popular tourist centre, with a ferry terminal serving the Channel Islands of Jersey and Guernsey, as well as the Southern English settlements of Portsmouth, Hampshire and Poole, Dorset. The famous transatlantic single-handed yacht race, Route du Rhum, which takes place every 4 years in November, is between Saint Malo and Point-à-Pitre in Guadeloupe.", "id": 803850} {"src_title": "Ochotnyj rjad (stanice metra v Moskvě)", "tgt_title": "Okhotny Ryad (Moscow Metro)", "src_document": [{"title": "Historie stanice.", "content": "Stanice se nachází v jihovýchodní části centra města, pod místem, kde se nacházely pravoslavné kostely a hřbitovy. Ty byly během stavby stanice odstraněny. Stanice je konstruována jako mělce založená, jen 8 m pod povrchem země. Postavena byla tak, že její stěny vznikly na povrchu a poté byly spuštěny do výkopu. Díky tomu se ušetřilo místo, kterého moc nebylo; v okolí se nachází budova Dumy a v době výstavby zde stál také i Hotel Moskva. Složité podmínky byly také v podzemí; místem kde se měl nacházet výkop procházelo velké množství různých vodovodních vedení. Při stavbě navíc došlo k neštěstí, když nashromážďěná dešťová voda prolomila jednu nově vzniklou klenbu a zaplavila staveniště. Výstavba sice byla zastavena, nikdo však nebyl zraněn a po nějaké době se práce vrátily do původního stavu. Ochotnyj rjad se otevřel veřejnosti 15. května roku 1935. O dalších devět let později, roku 1944 byl pomocí eskalátorů napojena na sousední stanici, Těatralnou. Odstraněno muselo být i původní lampové osvětlení, které nahradilo zavěšené. Vzhledem k přetížení jediné tehdy existující přestupní chodby byla nakonec v roce 1974 otevřena ještě druhá, a tak se rozdělil proud cestujících. O dalších 30 let později proběhly rozsáhlé rekonstrukční práce, díky nim se například vyměnilo osvětlení, a některé stěny byly obnoveny do původního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce stanice.", "content": "Původně byl Ochotnyj rjad plánovaný jako dvojlodní stanice, podobná těm, co se nacházejí v Londýnském metru. Lazar Kaganovič, který tehdy vedl celý projekt metra se však rozhodl její konstrukci změnit na trojlodní. Stanice má dva výstupy, jeden na každém konci nástupiště. Jižní vestibul byl umístěn v prvním podlaží Hotelu Moskva a severní, který je společný i pro stanici Těatralnaja se nachází na rohu ulic Tverskaja a Ochotnyj rjad. Přestupní chodby vycházejí z prostředku střední lodi stanice pod její úroveň. Obklad stanice tvoří mramor původem z Itálie (sloupy), je to jediná ze stanic v celé síti metra, kde se nachází dovezený materiál (výjimkou je samozřejmě stanice Pražskaja), dále také keramické dlaždice (stěny za nástupištěm).", "section_level": 1}, {"title": "Název stanice.", "content": "Ochotnyj rjad byl přejmenováván snad nejvíce ze všech stanic v Moskevském metru. Jeho projektový název zněl \"Ochotnorjadskaja\", otevřen byl ale pod názvem současným. Mezi 25. listopadem 1955 a rokem 1957 nesl název \"Imeni Kaganoviča\" podle Lazara Kaganoviče, který stavbu prvního úseku metra vedl. 30. listopadu 1961 se název stanice znovu změnil, nově na \"Prospekt Marksa\" (dodnes je ve stanici umístěna mozaika se portrétem Karla Marxe). Originální a současný název byl opět obnoven 5. června 1990.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ochotnyj rjad () je jedna ze stanic Moskevského metra. Nachází se na nejstarším, prvním, úseku Sokolničeské linky. Otevřena byla 15. května 1935.", "tgt_summary": "Okhotny Ryad () is a station on the Sokolnicheskaya Line of the Moscow Metro. It is situated in the very centre of Moscow in the Tverskoy District, near the Kremlin, Manezhnaya Square and State Duma. It is named after a nearby street, which name literally means \"hunters' row\".", "id": 595956} {"src_title": "Zlaté rouno", "tgt_title": "Golden Fleece", "src_document": [{"title": "Děj legendy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Frixos a zlatý beran.", "content": "V Orchomenu v Bojótii vládl král Athamás, který měl se svou manželkou Nefelé, bohyní oblaků, dvě děti: Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do daleké Kolchidy (země na východním černomořském pobřeží). Cestou však Hellé spadla do moře a utonula. Aiétés, kolchidský král, Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos obětoval zlatého berana bohům za ochranu uprchlíků a zlatou kůži berana věnoval králi. Ten ji dal zlatými hřeby přibít na rozložitý vysoký dub v Areově háji. Dal ji hlídat strašnému draku, který nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštec Aiétovi řekl, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud bude vlastnit zlaté rouno. Frixos v dospělosti dostal za ženu královskou dceru Chalkiopé, měli čtyři syny. Po Frixově smrti se však k nim jejich děd Aiétés choval natolik zle, že se odhodlali k útěku, chtěli se navrátit do Orchomenu, rodiště svého otce.", "section_level": 2}, {"title": "V Iólku.", "content": "Po mnoha letech se téma zlatého rouna objevilo ve městě Iólku v Thessálii, které založil Krétheus, po něm měl převzít vládu Aisón, ale vlády se zmocnil jeho nevlastní bratr Peliás, úskočný i krutý. Aisón i proto ochránil svého syna Iásona hned po narození, dal ho na vychování kentauru Cheirónovi. Když Iásón dospěl, vrátil se do Iólku a žádal od krále Pelia vrácení moci. Peliás ho neodmítl, ale stanovil si jako podmínku hrdinský čin, nejraději získání zlatého rouna. Iásón tento téměř nesplnitelný úkol přijal. Nechal postavit velkou pevnou loď \"Argó\", získal skvělou posádku složenou z hrdinů, siláků a slavných mužů, bylo jich padesát, pro výpravu Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.", "section_level": 2}, {"title": "Do Kolchidy.", "content": "Cesta byla dlouhá, nebezpečná, plná nástrah. Nikdo dosud do Kolchidy neplul, takže zkušenost posádky, ale také ochrana a podpora bohů, byly nutné. Všechny příběhy jsou vylíčeny v rozsáhlé báji o Argonautech. Posádka překonala všechna nebezpečenství a po dlouhé době skutečně doplula do Kolchidy. Cestou do její posádky dokonce přibyli čtyři synové Frixa, kteří byli právě na útěku z Kolchidy. Král Aiétés statečné mořeplavce přijal, vyslechl Iásónovo přání, ale protože neměl v úmyslu zlaté rouno vydat, stanovil si nesplnitelnou podmínku: Iásón musí s býky s kovovýma rohama a plamennými nozdrami zorat pole, zasít dračí zuby a až ze zubů vyrostou vojáci, musí je pobít, to vše v jednom dni. Když úkol splní, zlaté rouno dostane. Jestli ne, plánoval král záhubu všech Řeků. Iásón úkol přijal. Byl odhodlán usilovat o zlaté rouno nejprve po dobrém, nepůjde-li to, byl rozhodnut použít i násilí. Sám by ho ovšem nesplnil, od začátku měl pomoc bohů, zejména Héry a Athény a hned poté královské dcery Médeii, mocné kouzelnice. Tu zasáhl do srdce šíp boha Eróta a Médeia se z lásky stala Iásonovou největší pomocnicí. Dala mu kouzelnou mast, která způsobila jeho jednodenní nezranitelnost a poradila, jak zdolat válečníky z dračích zubů. Tak se Iásonovi podařilo splnit úkol. Aiétés však pojal ihned podezření, a to přímo k některé ze svých dcer. Médeia měla silné výčitky svědomí, že zrazuje svého otce, avšak její láska k Iásonovi byla větší a toužila stát se jeho ženou a odjet s ním do Řecka. Proto se připravili oba k útěku, v posvátném háji pomocí kouzel omámila draka, Iásón sebral rouno, doběhli k lodi a rychle odplouvali. Král Aiétés je marně pronásledoval i se svým synem Apsyrtem, který zradou Médei zahynul mečem Iásonovým.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Iólku.", "content": "Po návratu král Peliás proradně odmítl předat vládu Iásonovi, za to zaplatil životem. Médeia mu slíbila vrátit mládí, místo toho přiměla jeho dcery, aby mu otevřely žíly a pak nechala Pelia zemřít. Za tuto vraždu Iásón a Médeia byli z Iólku vyhnáni. O ústředním bodu tohoto příběhu, zlatém rounu, není dále žádné zmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Původ legendy.", "content": "Původ legendy o zlatém rounu souvisí pravděpodobně s technikou rýžování zlata, využívající pro odplavení nežádoucích příměsí proud vody. V rýžovacích splavech se pro zachytávání zlatých zrnek upevňují na dno příčky a ovčí kožešiny, nebo jiné překážky na zpomalení pohybu těžkých částic a sedimentaci zrnek zlata. Kožešina se po rýžování vyjmula i se zachyceným zlatem. Odtud „zlaté rouno“. Podle jiných názorů se mohlo jednat o zlatavě zbarvenou kožešinu asijského kopytníka takina čínského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlaté rouno (, \"chrysómallon déras\") byla kůže s vlnou ze zlatého berana, která se stala symbolem královské moci a později důvodem velké výpravy Argonautů do země Kolchidy. Příběh o rounu a následné výpravě pro něj náleží k nejznámějším řeckým mýtům, jenž se rozšířil po celém antickém světě.", "tgt_summary": "In Greek mythology, the Golden Fleece (, \"Chrysómallo déras\") is the fleece of the golden-woolled, winged ram, Chrysomallos, which was held in Colchis. The fleece is a symbol of authority and kingship. It figures in the tale of the hero Jason and his crew of Argonauts, who set out on a quest for the fleece by order of King Pelias, in order to place Jason rightfully on the throne of Iolcus in Thessaly. Through the help of Medea, they acquire the Golden Fleece. The story is of great antiquity and was current in the time of Homer (eighth century BC). It survives in various forms, among which the details vary.", "id": 52678} {"src_title": "Jabloň", "tgt_title": "Malus", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Přirozeně se vyskytuje v mírném pásu severní polokoule a velmi často se pěstují některé odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Květy jabloně jsou narůžovělé, pětičetné, s kalichem a korunou, oboupohlavné, sdružené v chocholíky. Květní lístky srůstají v pohárek, ze kterého se vyvíjí dužina plodu. Plodem je jablko – malvice s asi 5–12 semeny v jádřinci, jde o plod dužnatý, dozrávající v přírodních podmínkách v období srpna–září.", "section_level": 1}, {"title": "Významné druhy.", "content": "Rod \"Malus \"zahrnuje přibližně 35 druhů a z nich jsou nejvýznamnější:", "section_level": 1}, {"title": "Jabloň lesní.", "content": "Jabloň lesní (\"Malus sylvestris\") se nachází v Evropě až po Ural. V 21. století je kriticky ohrožena. Nebývá vyšší než 10 metrů. Hustě rozvětvená koruna začíná již nízko nad zemí. Mladé větvičky bývají kůlovitě zakončené. Borka šedohnědá šupinatá.", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň domácí.", "content": "Jabloň domácí (\"Malus × domestica\") je více druhový kříženec, který dal vzniknout naším kulturním odrůdám. Je to kříženec \"Malus pumila\". Šlechtitelskou činností byla po celém světě vypěstována pestrá škála odrůd, známé jsou např. Jonathan, Ontario, Golden Delicious, Spartan. Jabloň je v České republice nejpěstovanější ovocnou dřevinou.", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň nízká.", "content": "Jabloň nízká (\"Malus pumila\") má původ v Zakavkazsku. Je to velmi významný druh pro šlechtění podnoží a vznikly 2 typy podnoží: janče-> \"Malus pumila var. paradisica.\", jančata mají křehký kořen. duzén-> \"Malus pumila var. milis\"", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň Sieversova.", "content": "Jabloň sieversova (\"Malus sieversii\") pochází z Asie a slouží k šlechtění. Je to opadavý strom dorůstající do výšky 5–12 m, vzhledem velmi podobný kulturním jabloním. Jeho plod je největším ze všech druhů rodu \"Malus\", až 7 cm v průměru, takže se velikostí vyrovná mnoha soudobým odrůdám jablek.Tento druh nedávno pěstovala americká služba pro zemědělský výzkum (United States Agricultural Research Service), v naději, že naleznou genetické informace, které by měly cenu pro šlechtění moderních jabloní. Některé, ale ne všechny, z výsledných stromů vykazují mimořádnou odolnost proti chorobám. Rozptyl jejich individuální odezvy na onemocnění je sám o sobě znamením toho jak jsou geneticky rozmanitější než dnešní kulturní jabloně.", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň drobnoplodá.", "content": "Jabloň drobnoplodá (\"Malus baccata\") se používá ke šlechtění.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování jabloní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy jabloní.", "content": "Ovocné odrůdy jabloní lze dělit podle více kritérií, například podle použití, způsobu růstu nebo podle pomologických znaků či podle doby zrání. Sklizeň probíhá do 15. srpna. Tyto odrůdy mají krátkou dobu skladovatelnosti. Sklizeň probíhá do 15. srpna až do 20. září. Skladovatelnost je přibližně 2–8 týdnů. Sklizeň probíhá do 20. září až do 30. září. Skladovatelnost je přibližně 8–12 týdnů. Sklizeň probíhá od konce září. Skladovatelnost je přibližně 12–24 týdnů.", "section_level": 2}, {"title": "Tvarování.", "content": "Při pěstování jabloní jsou využívány různé tvary ovocných dřevin, které se liší vedením výhonů, výškou štěpování nebo založení korunky a podobně. Různé odrůdy jabloní jsou různě tvarovány a udržovány i s ohledem na způsob růstu a tvoření plodů. Spur-typy se vyznačují méně bujným vzrůstem a krátkými internodii. Spur-typy se často využívají, protože jsou vhodné pro pěstování nižších tvarech. Na počátku 21. století jsou vyšlechtěny sloupovité jabloně (jedná se o svislý kordon), sloupovité jabloně nazýváme též – baleríny, kolumnární, sloupovité nebo sloupcovité jabloně. Tyto tvary jsou vhodné pro silně zahuštěné krátkověké výsadby, kdy je cílem vysoký výnos z malé intenzivně ošetřované plochy, podobně jako je tomu u palmet (kordón).", "section_level": 2}, {"title": "Řez.", "content": "Prořezávání spočívá v odstranění nadbytečných nebo nežádoucích větví ze stromů a rostlin. Bez ohledu na význam prořezávání, je výrazný rozdíl v názorech mezi ovocnáři na řez jabloní jako takový a je třeba připustit, že je předmětem, který obecně není zcela prozkoumán. Prořezávání snižuje asimilační plochu. V některých případech, například při výsadbě je nutné snížit asimilační plochu, protože kořeny byly omezeny a tím se snižuje schopnost stromu přijímat vodu z půdy. Pokud je ponechána plná asimilační plocha, je zde nebezpečí, že odpařování může být tak velké, jak oslabí podstatně strom, nebo dokonce způsobí jeho úhyn během suchého léta. Prořezávání snižující asimilační plochu může být také nutné případě starých stromů, jejichž koruny se staly velmi velkými, v případě slabých stromů, v případě stromů rostoucích v půdě, kde kořeny jabloní nejsou schopny proniknout hluboko, a v případě stromů, jejichž dřevo bylo silně poškozeno během zimy.", "section_level": 2}, {"title": "Poškození vlivem nízkých teplot.", "content": "Vegetační klid jabloní nastává když je pod 6 °C. Při teplotách nad 6 °C jabloně přerušují vegetační klid. Kritická teplota pro květ je přibližně -2 °C. Pro poupě přibližně -1,5 °C až -4 °C. Dřevo zmrzne když je přibližně -35 °C, za určitých okolností může být kritická teplota -10 °C až -20 °C, základní podmínkou pro zamrznutí při nižších teplotách je rychlá změna teplot. Při výrazně nízkých teplotách po období teplot kolem 0 °C může dojít k poškození mrazem. Při jasném počasí se osluněná část stromu zahřeje při následném ochlazení během noci, okolo -15 °C, dojde poškození. Tvoří se mrazové trhliny, mrazové desky na kmeni. Významné jsou poškození květů vlivem chladného počasí během kvetení a mladých plůdků.", "section_level": 2}, {"title": "Historie jabloní.", "content": "Pěstování jabloní začalo 300 př.n.l. a na počátku našeho letopočtu byla jablka u Římanů velmi oblíbená. Římané jabloně uměli i roubovat. Na území ČR se s určitostí začaly jabloně pěstovat v 9.století. Další rozkvět pěstování byl během vlády Karla IV. V ČR byl dalším mezníkem rozvoje pěstování začátek 19. století, kdy také vznikla pomologická společnost, která registrovala odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Jabloně a jablka doprovází člověka od počátku historie. Jako jabloň bývá zobrazován, například na obrazech Lucase Cranacha staršího, biblický Strom poznání v rajské zahradě, ze kterého Adam a Eva ochutnali zakázané ovoce. V bibli se ovšem o onom stromě a jeho plodu nepíše nic bližšího. V řecké mytologii hlídaly jabloň se zlatými jablky Hesperidky, ale neuhlídaly před bohyní sváru Eris, která z plodu učinila jablko sváru, který posléze vedl k trojské válce.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jabloň (\"Malus\") je rod opadavých listnatých stromů z čeledi růžovitých, patří mezi jádroviny. Jabloně široce pěstované pro plody zvané jablka jsou označovány jako taxonomický druh jabloň domácí, na křížení současných odrůd se ovšem podílelo více druhů rodu jabloň. Jabloň je cizosprašný strom. Je převážně diploidní, triploidní. Jabloně patří mezi dlouhověké stromy. Běžně se dožívají 60–80 let i nad 100 let a dorůstají výšky až 15 metrů v závislosti na druhu, odrůdě a podmínkách. V ovocnářské praxi se uplatnily pupenové mutace (trvalá změna genotypu) na určité části stromu, které nazýváme spur-typy.", "tgt_summary": "Malus ( or ) is a genus of about 30–55 species of small deciduous trees or shrubs in the family Rosaceae, including the domesticated orchard apple (\"M. domestica\" syn. \"M. pumila\") – also known as the eating apple, cooking apple, or culinary apple. The other species are commonly known as crabapples, crab apples, crabtrees, or wild apples. The genus is native to the temperate zone of the Northern Hemisphere.", "id": 1931256} {"src_title": "Ústřední tibetská správa", "tgt_title": "Central Tibetan Administration", "src_document": [{"title": "Status.", "content": "CTA není jako vláda uznána žádným státem. Od vlád některých zemí i od mezinárodních organizací však dostává finanční pomoc pro tibetskou exilovou komunitu v Indii. Území Tibetu je v současné době kontrolováno vládou Čínské lidové republiky, což Ústřední tibetská správa pokládá za nelegitimní vojenskou okupaci. Dle CTA je Tibet svrchovaným státem s dlouhou tradicí nezávislosti. Současná politika CTA však nežádá plnou nezávislost Tibetu, jako spíše autonomní statut, podobný jako má Hongkong nebo Macao. CTA má své sídlo v indickém městě Dharamsala, kde se 14. dalajláma usadil po svém útěku z Tibetu v roce 1959. „Historické území Tibetu“, jež tato vláda nárokuje, zahrnuje Tibetskou autonomní oblast, provincii Čching-chaj a velké části provincií Kan-su, S’-čchuan a Jün-nan.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "CTA vykonává mnoho vládních funkcí v rámci tibetské exilové komunity v Indii, která čítá kolem 100 000 členů. Provozuje řadu škol, zdravotnických zařízení, kulturních aktivit a projektů podporující ekonomický rozvoj. Mimo to finančně podporuje stovky Tibeťanů, kteří utekli z Tibetu, a přišli do Indie, obvykle přes Nepál. Indická vláda svolila tomu, že CTA vykonává v severní Indii dohled nad záležitostmi tibetské komunity. Od roku 1971 vydává CTA Tibeťanům žijícím mimo Tibet dokument, známy jako Zelená kniha. Více než 90 procent tibetských emigrantů je držitelem tohoto dokumentu. Slouží jako potvrzení o platbě dobrovolné daně a je představiteli CTA označována jako „pas vyhnaných Tibeťanů, kteří požadují svá práva od tibetské exilové vlády“. Platnost dokumentu je 5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Podle ústavy, schválené v roce 1991, má CTA své demokratické instituce: exilový parlament , který tvoří 45 členů (po deseti zástupcích mají tři tradiční regiony Tibetu: Ü-Cang, Kham a Amdo; pět tradičních škol tibetského buddhismu má po dvou zástupcích a pět zastupuje Tibeťany v zahraničí: dva z Evropy, jeden z Australasie, jeden ze Severní ameriky a jeden z Kanady), soustavu soudních komisí a vládu (tibetsky: བཀའ་ཤག, Kashag) v jejímž čele stojí přímo volený předseda (tibetsky: སྲིད་སྐྱོང༌, Sikyong) . Ten je nejvyšším představitelem exilové vlády, jelikož od března 2011 si totiž 14. dalajlama – do té doby hlava exilové vlády – ponechal jen roli duchovního vůdce a svých politických funkcí se vzdal. Současným předsedou vlády je od voleb v roce 2011 Lozang Sanggjä z Národní demokratické strany Tibetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ústřední tibetská správa (zkratka \"CTA\" z anglického ) je exilová vláda země. Považuje se za oprávněnou a legitimní vládu Tibetu. Často je proto nazývána „\"tibetská exilová vláda\"“.", "tgt_summary": "The Central Tibetan Administration (, , literally Exile Tibetan People's Organisation) or CTA is an organisation based in India. The CTA is also referred to as the Tibetan Government in Exile which has never been recognized by China. Its internal structure is government-like; it has stated that it is \"not designed to take power in Tibet\"; rather, it will be dissolved \"as soon as freedom is restored in Tibet\" in favor of a government formed by Tibetans inside Tibet. In addition to political advocacy, it administers a network of schools and other cultural activities for Tibetans in India. On 11 February 1991, the CTA became a founding member of the Unrepresented Nations and Peoples Organization (UNPO) at a ceremony held at the Peace Palace in The Hague, Netherlands.", "id": 23633} {"src_title": "Sběratelství", "tgt_title": "Collecting", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie sběratelství sahá hluboko za moderní koníčky. Mezi první „sběratele“ lze řadit vysoko postavené členy pravěkých kmenů (praktikující kostrové pohřby), kteří si nechávali nasbírané objekty pro posmrtný život při sobě. Ve středověku světští představitelé často sbírali relikvie a na zámcích šlechta často vlastnila velké zásoby nalovených vycpaných zvířat, kůží a lebek s parohy. V době kolonizace bylo módou sbírat různé předměty od domorodých kmenů jako masky a brože. Ve dvacátém století lidé často sbírali známky, ex libris a za druhé světové války se do populární kultury dostaly také baseballové karty.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie.", "content": "Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že sběratelství pochází z evolučně vyvinutého lidského pudu z doby lovců a sběračů. Sigmund Freund se domníval, že jde o trauma z mládí kontrolovat vylučování. Werner Muensterburger zase tvrdil, že základy lidské tendence shromažďovat materiální bohatství jsou položeny v raném dětství, když si osamocené dítě hledá náhradu matky v hračkách. V podobném duchu uvažoval psychoanalytik Donald Winnicott: Ve své teorii popisuje tranzitivní objekty (\"comfort objects\"), které pomáhají nahradit chybějící matku. Podle Winnicotta jsou pak tyto objekty, vůbec první, které člověk v životě získá, tím, co pomáhá vytvořit dítěti koncept teorie mysli – a tedy i vlastní identitu. V extrémním případě může vášeň sběratelství přerůst i v diagnostikovanou chorobu známou jako Diogenův syndrom.", "section_level": 1}, {"title": "Sběratelské obory.", "content": "Jen v pražském Klubu sběratelů kuriozit je evidováno přes 200 netradičních sběratelských oborů. Sběratelé tzv. tradičních oborů jsou organizováni v řadě jiných klubů po celém světě, někdy se sdružují do celých svazů (nejznámější je filatelistický). Naproti tomu mnohé další obory jsou natolik specifické, že svou organizační základnu nemají.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a akce sběratelů.", "content": "Sběratelé mají tendenci své sbírky prezentovat na odborné i laické veřejnosti, což se děje na výstavách, v galériích i jinými způsoby. Většina z nich se zúčastňuje specializovaných společenských akcí, jako jsou burzy a výměnná setkání, vernisáže, aukce. Většina z pokročilých sběratelů se sdružuje do sběratelských kroužků, klubů. Tyto mnohdy registrují jako společenské organizace, spolky. Pokud jich je sběratelská základna dostatečně početná a sběratelských útvarů více, utváří zájmová sběratelská sdružení včetně celorepublikových i mezistátních. Vydávají své specializované časopisy, věstníky, mají webové stránky. V návaznosti na šíři základny pak pořádají krajské, celostátní i mezinárodní výstavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sběratelství je koníček – hobby, který spočívá v získávání specifického druhu předmětů (popřípadě i zážitků s nimi spojených), založeném na specifickém zájmu sběratele a jejich uchovávání ve sbírce. Tyto sbírky bývají většinou kvalitně roztříděné, zkatalogizované a atraktivně vystavené. Sbírají se rozličné předměty, od mincí, Kinder figurek, obalů od čaje, brouků až po sbírání automobilů. Většina kvalitních sbírek byla v minulosti základem pro vznik profesionálních muzeí.", "tgt_summary": "The hobby of collecting includes seeking, locating, acquiring, organizing, cataloging, displaying, storing, and maintaining items that are of interest to an individual \"collector\". Collections differ in a wide variety of respects, most obviously in the nature and scope of the objects contained, but also in purpose, presentation, and so forth. The range of possible subjects for a collection is practically unlimited, and collectors have realised a vast number of these possibilities in practice, although some are much more popular than others. In collections of manufactured items, the objects may be antique or simply collectable. Antiques are collectable items at least 100 years old, while other collectables are arbitrarily recent. The word \"vintage\" describes relatively old collectables that are not yet antiques. Collecting is a childhood hobby for some people, but for others a lifelong pursuit or something started in adulthood. Collectors who begin early in life often modify their aims when they get older. Some novice collectors start purchasing items that appeal to them then slowly work at learning how to build a collection, while others prefer to develop some background in the field before starting to buy items. The emergence of the internet as a global forum for different collectors has resulted in many isolated enthusiasts finding each other.", "id": 428047} {"src_title": "Curtiss F9C Sparrowhawk", "tgt_title": "Curtiss F9C Sparrowhawk", "src_document": [{"title": "Historie typu.", "content": "Prototyp XF9C-1 (výrobní číslo 8731) vznikl na základě specifikace US Navy na malý palubní stíhací letoun z 10. května 1930. Jeho soupeři v soutěži o nový palubní stíhač byli General Aviation XFA-1 a Berliner-Joyce XFJ-1. Jednalo se o jednomístný samonosný dvouplošník. Devítiválcový hvězdicový motor Wright R-975C Whirlwind poháněl dvoulistou vrtuli. Trup byl kovový, stejně jako kostra křídel, která byla potažena plátnem. Stavba prototypu byla objednána 30. června 1930 a první let se konal v březnu 1931. Záhy se ale ukázalo, že koncepce malého palubního stíhače je nevyhovující a námořnictvo se rozhodlo vydat jinou cestou. Proto se XF9C-1, i když ze soutěže vyšel jako nejlepší, sériové výroby nedočkal. Shodou okolností se ale v té době hledal vhodný kandidát na parazitní stíhačku pro právě US Navy přebíranou novou vzducholoď \"USS Akron (ZSR-4)\". Hlavním požadavkem byly malé rozměry, kvůli velikosti hangáru \"Akronu\" a dobrý výhled vzhůru (kvůli přistávacímu manévru) a dolů (pro průzkumné účely). To XF9C-1 splňoval a tak byl v \"Naval Aircraft Factory\" upraven pro nasazení z mateřských vzducholodí a přesunut do Lakehurstu v New Jersey. Úprava spočívala zejména v montáži záchytného háku s vodící lištou nad horní křídlo před kabinou pilota, kterým se měl letoun zavěsit na speciální hrazdu pod vzducholodí. První zachycení pod vzducholodí USS Los Angeles (ZR-3) (ex LZ 126) proběhlo 17. října 1931. Firma Curtiss se rozhodla v roce 1931 postavit na vlastní náklady ještě druhý prototyp XF9C-2 (v.č. 9264), který byl poháněn motorem Wright R-975E-3. Vlivem úspěchů prvního prototypu pak námořnictvo tento druhý prototyp v roce 1932 odkoupilo a zároveň objednalo dodávku šesti sériových F9C-2 (sériová čísla 9056 až 9061) založených právě na druhém prototypu. Na první pohled se od prototypu XF9C-1 lišily podvozkem s \"bačkorama\". Později byl i XF9C-2 přeznačen na F9C-2. První sériový F9C-2 vzlétl 14. dubna 1932, první přistání F9C-2 na \"USS Akron\" se uskutečnilo 29. června 1932 a všech šest stíhaček převzalo námořnictvo do září 1932. Všechny F9C-2 i prototyp XF9C-1 byly přiřazeny na \"USS Akron\" s domovskou základnou v Lakehurstu. Vzducholoď měla teoreticky (stejně jako později její sesterská vzducholoď \"USS Macon\") nést čtyři stíhačky v hangáru, zavěšené na kolejnicích na stropě hangáru a pátou zavěšenou na výsuvné startovací/přistávací hrazdě. Hangár na \"USS Akron\" se ale ukázal být moc malý a tak vzducholoď nesla zpravidla jenom tři stíhačky zavěšené v hangáru. Na \"USS Macon\" byl hangár zvětšen, takže z \"Maconu\" operovaly většinou čtyři stíhačky. Možnost zavěsit pátou na výsuvnou hrazdu se moc nevyužívala, neboť v případě poruchy motoru by ostatní stíhačky zůstaly zablokovány v hangáru. Po katastrofě \"Akronu\" 3. dubna 1933 byly všechny stíhačky přiděleny na \"USS Macon\". Pro operace z \"Maconu\" byly některé stíhačky zbaveny podvozku (nebyl potřeba — startovalo se i přistávalo se ve vzduchu) a pod trup byla umístěna přídavná palivová nádrž. Vypuštění letounu probíhalo tak, že letoun byl zavěšen na výsuvnou hrazdu, hrazda byla vysunuta z hangáru pod vzducholoď a letoun se s nastartovaným motorem odpojil. Po startu následoval krátký propad, než letadlo nabralo potřebnou rychlost. Při přistávání byla opět vysunuta hrazda a pilot se snažil zaklesnout hák stíhačky do hrazdy. Kvůli proudění vzduchu kolem trupu vzducholodi a vznikajícím turbulencím se jako nejlepší metoda přistání ukázalo přiblížení zezadu zespodu, kdy ve stoupavém letu stíhačka ztratila rychlost a bylo snazší se poté zaklesnout hákem na hrazdu. Stíhačka pak byla vtažena zpátky do hangáru a umístěna na parkovací místo. Časem se povedlo celý přistávací manévr secvičit tak, že trval pouhých 15 minut — od otevření vrat hangáru po jejich opětovné zavření. Při katastrofě \"USS Macon\" 12. února 1935 byly ztraceny všechny čtyři nesené stíhačky (sériová čísla 9058-9061). O osudu zbývajících strojů (9056, 9057 a oba prototypy) se prameny rozcházejí. Po katastrofě již pro ně nebylo využití a tak jsou postupně vyřazovány a sešrotovávány (během let 1936, 1937 a 1940). Do dnešní doby se dochoval pouze jeden exemplář v \"Národním muzeu námořního letectva\" (National Museum of Naval Aviation), NAS Miramar na Floridě s výrobním číslem 9056. Je ale možné, že se ve skutečnosti jedná o prototyp XF9C-2 v markingu prvního sériového stroje F9C-2, a nebo o stroj, sestavený z několika strojů (tomu by nakonec i odpovídaly nejasnosti v pramenech, který že ze strojů to nakonec skončil v muzeu)…", "section_level": 1}], "src_summary": "Curtiss F9C „Sparrowhawk“ (\"Krahujec\") byl jednomístný stíhací dvouplošník, operující jakožto parazitní letoun ze vzducholodí amerického námořnictva USS Akron (ZSR-4) a USS Macon (ZSR-5).", "tgt_summary": "The Curtiss F9C Sparrowhawk is a light 1930s biplane fighter aircraft that was carried by the United States Navy airships and . It is an example of a parasite fighter, a small airplane designed to be deployed from a larger aircraft such as an airship or bomber.", "id": 713402} {"src_title": "Junkers Ju 86", "tgt_title": "Junkers Ju 86", "src_document": [{"title": "Prototypy.", "content": "Prototyp Ju 86ab1 (Werk-Nr.4901) poprvé vzlétl 4. listopadu 1934 v Dessau s dvěma hvězdicovými, vzduchem chlazenými devítiválcovými motory Siemens SAM 22 o výkonu 500 k, které poháněly dvoulisté dřevěné pevné vrtule. Druhý prototyp Ju 86ba1 (Werk-Nr.4902, imatrikulace D-ABUK) s motory Jumo 205C byl zalétán 4. dubna 1935 a jednalo se o civilní dopravní variantu bez pumovnice a střelišť. Osádku tvořili tři členové, trup pojal deset cestujících. Třetí prototyp z ledna 1935 Ju 86cb (Werk-Nr.4903, D-AVEE) byl již vybaven prosklenou přídí a střelišti. Zprvu byl také vybaven motory SAM 22, ale s třílistými stavitelnými vrtulemi Hamilton. V březnu 1935 byl osazen motory Jumo 205C. Po zavedení nového systému značení prototypů dostal druhý civilní prototyp označení Ju 86 V4 (Werk-Nr.4904, D-AREV), který byl vzorem dopravní verze Ju 86 B. Vzlétl v květnu 1935 a již v létě byl předán společnosti Lufthansa, kde nesl jméno \"Dresden\" (později \"Brocken\"). V prosinci 1936 se vrátil do Dessau, kde byly jeho původní motory vyměněny za BMW 132Dc, se kterými u Lufthansy létal do 18. června 1937, kdy po chybě pilota v Hamburku havaroval. Poslední objednaný prototyp se vznětovými motory Junkers Jumo 205 Ju 86 V5 (Werk-Nr.4905, D-AHOE) odpovídal bombardovací verzi Ju 86 A. Tento letoun vzlétl v srpnu 1935 s novým přepracovaným křídlem, upraveným tvarem chladiče pod motorem a místo ostruhy měl ostruhové kolečko. Změn doznala také příď trupu a vysunovací, polozakrytá střelecká věž pod trupem. V roce 1936 předala továrně Junkers první objednávku na civilní dopravní Ju 86 jihoafrická společnost South African Airways. SAA se rozhodla pro variantu poháněnou řadovými kapalinou chlazenými dvanáctiválci Rolls-Royce Kestrel XIV o vzletovém výkonu 548 kW. Tyto pohonné jednotky byly pokusně zabudovány do draku Ju 86 C-1 a stroj byl označen Ju 86 V7. V roce 1937 zahájil letové zkoušky prototyp Ju 86 V8 (D-ADAA), což byl drak verze Ju 86 B-0 s instalovanými motory Pratt and Whitney Hornet S1E-G. Následný Ju 86 V9 (D-AXII) byl drak varianty Ju 86 A-0 opatřen pohonnými jednotkami BMW 132 F, který se stal předlohou pro typ Ju 86 E. Špatný výhled z pilotní kabiny, zvláště při startu a přistání, vedl k plnému prosklení přídě jednoho Ju 86 E, přeznačeného na Ju 86 V10, ze kterého vzešly sériové Ju 86 G.", "section_level": 1}, {"title": "Sériové verze.", "content": "Na přelomu let 1935/36 bylo postaveno 12 předsériových bombardovacích strojů Junkers Ju 86 A-0 (Werk-Nr.0001 až 0006, 0013, 0015 a 0017 až 0020) se dvěma dieselovými motory Jumo 205 C-4 o výkonu 435 kW s třílistými stavitelnými vrtulemi Hamilton. Čtyřmístné letouny byly vyzbrojeny třemi pohyblivými kulomety MG 15 ráže 7,92 mm a zařazeny do zkušebních jednotek Luftwaffe. Následující série třiceti Ju 86 A-0 (Werk-Nr.0021 až 0050) představovala většinou experimentální stroje. Ve stejném období bylo v Dessau vyrobeno osm dopravních exemplářů Ju 86 B-0. První z nich (Werk-Nr.0007, D-AXEO, \"Bückeberg\") převzala Lufthansa v srpnu 1936, který zpočátku nasadila na linku z Dessau do Bathurstu v západní Africe. Druhý Ju 86 B-0 (Werk-Nr.0008, HB-IXI) byl prodán společnosti Swissair, která letoun nasadila jako poštovní na nočních spojích mezi Curychem a Frankfurtem nad Mohanem. Ostatní dostala opět Lufthansa v červnu a červenci 1936 (Werk-Nr.0009, D-AHYP, \"Schneekoppe\", Werk-Nr.0010, D-ALOZ, \"Zugspite\", Werk-Nr.0011, D-AQER, \"Inselberg\", Werk-Nr.0012, D-AZAH, \"Feldberg\" a Werk-Nr.0014, D-AFAF, \"Watzmann\"). Poslední z osmi předsériových civilních \"šestaosmdesátek\" obdržela hvězdicové motory BMW 132 Dc a označena Ju 86 Z-2 (Werk-Nr.0016, D-ANUV). Začátkem léta 1936 byla jednotka KG 152 \"Hindenburg\" (později KG 1) vyzbrojena prvními sériovými bombardovacími letouny Junkers Ju 86 A-1. Raná verze Ju 86 D-1, poprvé předvedena v říjnu roku 1936 v Bückebegu, byla poháněna dvěma diesely Jumo 205C-4 o výkonu 600 k. Vznikla prodloužením ocasní části jednoho z předsériových Ju 86 A-0 o 0,42 m, aby se zlepšila stranová stabilita. V polovině února 1937 byly čtyři stroje odeslány do Španělska, kde byly zařazeny do zkušební bombardovací letky VB/88 Legii Condor (trupová označení 26•1 až 26•4). Již 23. února 1937 byl první z nich ztracen v oblasti Andújaru, pilot Leutnant Rudolf Kaufmann a dva členové posádky Uffz Gerhard Bowitz a Uffz Heinrich Siefken zahynuli, radista Günther Loehning padl do zajetí. Na jaře 1937 měla VB/88 základnu na letišti Burgos a velel jí Oberleutnant Rudolf Freiherr von Moreau. V roce 1938 byla rozpuštěna a nahradila ji jednotka K/88, která obdržela ještě jeden Ju 86 D-1 (26•5). Poslední dva letuschopné Junkersy byly od srpna 1938 zařazeny u Grupo Mixto 86-G-70 španělského nacionalistického letectva pod velením Fernanda Martíneze Mejias. Po ukončení bojů sloužily ještě několik let v letectvu této země. V únoru 1937 byly dokončeny dva letouny Ju 86 Z-1 s pohonnými jednotkami Jumo 205 C určené pro Swissair (HB-IXE) a Airlines of Australia (VH-UYA). Švýcarský stroj nahradil první dodaný HB-IXI a po dvou letech provozu byly jeho motory Jumo nahrazeny hvězdicovými BMW 132 Dc. Po přestavbě v desavské továrně se do Švýcarska navrátil jako Ju 86 Z-2 s novou imatrikulací HB-IXA, 20. července 1939 havaroval na letišti v Kostnici. Australský stroj pojmenovaný \"Lawrence Hargrave\" se po šestiměsíční službě vrátil zpět firmě Junkers a jeho poznávací značka byla změněna na D-AGEY Mezi květnem a červencem 1937 bylo Lufthanse dodáno po jednom Ju 86 C-0 (Werk-Nr.0972, D-AKOI, \"Kaiserstuhl\") a pěti Ju 86 C-1 (Werk-Nr.0973, D-AQEA, \"Schauinsland\", Werk-Nr.0974, D-ASOE, \"Hesselberg\", Werk-Nr.0975, D-AVOE, \"Obersalzberg\", Werk-Nr.0976, D-AMYO, \"Melibokus\" a Werk-Nr.0977, D-AJUU, \"Vogelsberg\"). Všech šest strojů s delší ocasní částí trupu a motory Jumo 205 C převzala v roce 1940 Luftwaffe. Dobré výkony prototypu V9 vedly Luftwaffe k objednání malé, asi třicetikusové série Ju 86 E-1, které byly dodávané od druhé poloviny roku 1937 s motory BMW 132 F o vzletovém výkonu 588 kW. Následující typ Junkers Ju 86 E-2 byl vybaven novějšími a výkonnějšími pohonnými jednotkami BMW 132 N o vzletovém výkonu 627 kW. Výroba běžných Ju 86 končila verzí Ju 86 G-1 s plně prosklenou přídí s instalovaným kulometem MG 15 a výbavou pro lety bez vidu. Výrobní linky začala opouštět na jaře 1938 a celková produkce dosáhla zhruba 40 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "Prvním zahraničním zájemcem o bombardovací Ju 86 se stalo Švédsko. Švédové však vznesli požadavek na záměnu vznětových motorů za zážehové. Firma Junkers zareagovala 30. června 1936 montáží motorů Pratt and Whitney S1E-G Hornet do draku Ju 86 A-1. V prosinci byl stroj pod označením Ju 86 A-K1 dodán do Švédska, odkud mezitím přišla objednávka na další dva stroje s motory Hornet. Letouny byly oficiálně označeny Ju 86 K-1, ve Švédsku pak B 3. Následná objednávka na 37 kusů byla rozdělena na dvacet strojů s hvězdicovými motory Bristol Pegasus III, které licenčně vyráběla domácí firma \"Nohab Flymotorfabriker\" pod označením My III, zbylých sedmnáct s pohonnými jednotkami Pegasus XII (My XII). Letouny s motory My III o maximálním výkonu 603 kW nesly označení Ju 86 K-4, švédské označení B 3 A, stroje s motory My XII o výkonu 676 kW pak Ju 86 K-5, B 3 B. Švédové poté zakoupili licenční práva a rozběhli sériovou výrobu v nově postaveném závodě SAAB. Původní plán na výrobu 40 exemplářů byl zredukován na 16 licenčních B 3 C, které nesly u firmy Junkers typové označení Ju 86 K-13. Jejich pohon zajišťovaly motory My XXIV (Pegasus XXIV) o maximálním výkonu 720 kW a licenční výroba B 3 C probíhala od srpna 1939 do ledna 1941. V roce 1941 Švédové zakoupili polské motory Pegasus XIX o maximálním výkonu 614 kW, které zaměnili za původní u všech letounů B 3 C. Nová varianta nesla označení B 3 D. SAAB rovněž přebudoval všechny B 3 A na model B 3 C-2 zástavbou nových motorů Pegasus XXIV. Flygvapnet používal Ju 86 od roku 1937 do roku 1944 jako bombardovací, poté do roku 1948 jako torpédové. Po roce 1948 byly přestavěny na dopravní pro 12 cestujících a v civilním sektoru sloužily do svého vyřazení v roce 1956. Jeden Ju 86 Z-7 (SE-BAE, \"Svalan\") byl dodán švédským aeroliniím AB Aerotransport a létal v letech 1938 až 1940 jako poštovní na lince Stockholm-Malmö-Hannover. Pak ho používalo švédské letectvo jako dopravní stroj do roku 1958. V roce 1937 byly tři Ju 86 Z-1 prodány do Chile. Bolivijská společnost Lloyd Aéro Boliviano zakoupila tři Ju 86 Z-7 s motory Hornet S1E-G, které v roce 1941 převzalo bolivijské letectvo. Dvanáct Ju 86 Z-2 s motory BMW 132 Dc zakoupila mandžuská vláda pro Mandžuskou leteckou společnost v Mukdenu. První tři letouny pro Jižní Afriku byly dodány v roce 1936 pod označením Ju 86 Z-3. Během služby se projevila poruchovost motorů Kestrel, proto bylo dalších 17 strojů dodáno aerolinkám SAA ve variantě Ju 86 Z-7 s motory Hornet. Jihoafrickou vládou byl také zakoupen jeden Ju 86 K-1 (ZS-ANI, \"Lady Ann Barnard\"), aby vyzkoušela jeho vhodnost pro své letectvo. V době vypuknutí druhé světové války převzalo 18 Ju 86 jihoafrické letectvo SAAF, kde byly upraveny montáží horního a spodního střeliště. Vytvořilo z nich čtyři perutě po třech letounech-13. peruť v Durbanu, 14. v Port Elisabeth, 15. v Kapském Městě, 16. ve Walvis Bay a prováděly především protiponorkové hlídkové lety. Později byly všechny čtyři perutě sloučeny do 32. peruti, kde byly její Ju 86 nahrazeny v květnu 1940 v hlídkové službě letouny Avro Anson a samy přešly k transportním úkolům ve východní Africe. V červnu se přemístily na základnu v keňské Mombase, odkud operovaly proti italským vojskům v Etiopii a Somálsku. Do září 1942 byly všechny jihoafrické Ju 86 nahrazeny letouny Martin Maryland a Lockheed Ventura. Portugalsko získalo v roce 1937 deset bombardovacích Ju 86 K-6 vybavených motory Hornet. Používala je Grupo Bombardeamento de Dia vojenského letectva Arma de Aeronáutica. Rakouské Luftstreitkräfte do anšlusu obdržely pouze tři z osmnácti v roce 1937 objednaných Ju 86 E-2. Začátkem roku 1938 převzalo Maďarské královské vojenské letectvo první z celkem 66 objednaných Ju 86 K-9, které byly zařazeny do 3. bombardovacího pluku. Tvořila ho 1. bombardovací skupina se dvěma letkami po devíti letounech v Tapolca a z 2. bombardovací skupiny se třemi letkami po devíti letounech na letišti Pápa. Později obdržela své Ju 86 K letka 2/3 z 2. cvičné bombardovací skupiny v Szombathely. Po rozdělení Československa v březnu 1939 vstoupila maďarská vojska na území Podkarpatské Rusi patřící tehdy formálně Slovenskému státu. Během krátkého ozbrojeného konfliktu bombardovalo 18 Ju 86 K z letek 3/4 a 3/5 letiště ve Spišské Nové Vsi a slovenské pozice v údolí u Perečína. Po reorganizaci v létě roku 1940 mělo maďarské letectvo tři skupiny (3/II, 4/I a 4/II) se šesti letkami Junkersů Ju 86 K. Od června 1941 do začátku roku 1942 operovaly maďarské Ju 86 K také proti Sovětskému svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Výškové verze.", "content": "V okamžiku vypuknutí druhého světového konfliktu bylo jasné, že Junkers Ju 86 je jako bombardovací stroj beznadějně zastaralý. Firma Junkers se proto rozhodla udělat z něj výškový průzkumný letoun. Jako prototypy posloužily draky tří Ju 86 D s odstraněným horním i dolním střelištěm a vestavěnou dvoumístnou přetlakovou kabinou. Pohon zajišťovaly dva vznětové šestiválcové motory Junkers Jumo 207 A-1 o vzletovém výkonu 725 kW. První prototyp s označením Junkers Ju 86 P V1 (D-AUHB) byl zalétán 14. února 1940 o měsíc později následovaný Ju 86 P V2. Zlepšení výškových parametrů přineslo zvětšení rozpětí prodloužením konců křídla na 25,60 m z původních 22,50 m u prototypu Ju 86 P V3. Do poloviny roku 1940 bylo vyrobeno osm letounů Ju 86 P. Dva převzala Erprobungsstelle v Rechlinu, dva Junkers Motorenwerke a čtyři používala firma Junkers v Dessau jako zkušební. Luftwaffe, spokojená s novým typem, objednala 40 starších verzí bombardéru Ju 86 D, které byly přestavěny na výškový typ Ju 86 P. Ten byl vyráběn ve variantě Ju 86 P-1 jako výškový bombardér schopný nést čtyři pumy po 250 kg, nebo 16 pum po 50 kg a fotoprůzkumné variantě Ju 86 P-2 se třemi plně automatickými kamerami. Tyto letouny jednotky 4./Aufkl.Gr.Ob.d.L několik let úspěšně sloužily nad Británií a SSSR ze základen v Krakově a Bukurešti a nad Severní Afrikou. 24. srpna 1942 byl letoun Ju 86 P-2 jednotky 2.(F)/Aufkl.Gr 123 operující ze základny Kastelli na Krétě sestřelen výškovou verzí letounu Spitfire V ze základny Abú Kír nad Egyptem. Po této akci byla všem ostatním Ju 86 P-2 na blízkovýchodním bojišti instalována obranná výzbroj tvořená jedním dálkově ovládaným kulometem MG 17 ráže 7,92 mm. Navzdory tomuto opatření došlo činností Spitfirů ke ztrátě dalších dvou výškových Junkersů této jednotky, která se v srpnu 1943 přemístila do Řecka. Po incidentech nad Egyptem začali Junkersovi konstruktéři pracovat na nové výškové variantě Ju 86 R s křídlem o rozpětí 32,00 m. Za pohon byly vybrány motory Jumo 207 B-3 o vzletovém výkonu 735 kW, které roztáčely čtyřlisté vrtule. Malý počet strojů Ju 86 P-1 byl přestavěn na výškovou bombardovací verzi Ju 86 R-2 a z letounů Ju 86 P-2 se po přestavbě staly výškové průzkumné Ju 86 R-1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers Ju 86 byl německý dvoumotorový bombardovací a dopravní letoun, který vznikl na počátku 30. let. Civilní verze Ju 86B mohla přepravovat 10 cestujících; dva letouny byly dodány švýcarskému Swissairu a deset Lufthanse.", "tgt_summary": "The Junkers Ju 86 was a German monoplane bomber and civilian airliner designed in the early 1930s, and employed by various air forces on both sides during World War II. The civilian model Ju 86B could carry ten passengers. Two were delivered to Swissair and five to Deutsche Luft Hansa. In addition a single civilian Ju 86Z was delivered to Sweden's AB Aerotransport.", "id": 1610152} {"src_title": "Chámovod", "tgt_title": "Vas deferens", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chámovody jsou párové, trubicovité orgány s tuhou stěnou, která je tvořena hlavně vrstvami hladké svaloviny. Plynule navazuje na kanálek ocasu nadvarlete (ductus epididymis), vystupuje z nadvarlete a podél jeho těla pokračuje společně s cévami v semenném provazci k tříselnému kanálu, kterým probíhá do pánevní dutiny. Při svém průběhu šourkem je hmatný. V pánevní dutině se odkloní od cév a pokračuje samostatně až na zadní plochu močového měchýře, nad ním se rozšiřuje v ampulu chámovodu, pak se oboustranné chámovody přiblíží k sobě a nakonec se spojí v posledním úseku, ejakulačním vývodu. Ten pak společně s přídatnými pohlavními žlázami, semennými váčky, ústí na semenném hrbolku v prostatické části močové trubice. U člověka je chámovod 35–40 cm dlouhý a zhruba 3–4 mm široký.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce při rozmnožování.", "content": "Při ejakulaci dojde pod vlivem sympatiku ke kontrakci chámovodu a k vypuzení spermatu do močové trubice, odkud je pak dalšími rytmickými kontrakcemi svaloviny vystříknuto ven. Kromě toho je stěna ampuly chámovodu vystlaná sekrečním epitelem a sekret těchto žlázek je součástí spermatu. Ampula se proto také řadí mezi přídatné pohlavní žlázy, jejíchž výměšek se tvoří společně se spermiemi vlastní sperma a zvyšuje životaschopnost spermií a jejich šanci na úspěšné oplození vajíčka. Podvázání chámovodů, tedy vasektomie, je metoda mužské sterilizace. Jedná se o malý, ambulantně prováděný zákrok, při kterém se chámovody při svém průběhu šourkem přetnou a konce se podváží. Důsledkem je trvalá neplodnost muže (spermie se nestávají součástí ejakulátu) bez snížení libida nebo schopnosti mít pohlavní styk. Neplodnost je ve většině případů nevratná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chámovod (: \"ductus deferens\", také zřídka semenovod) je tlustostěnný kanálek, který u samců savců spojuje vývod nadvarlete a močovou trubici. Při ejakulaci slouží k transportu spermií.", "tgt_summary": "The vas deferens (Latin: \"carrying-away vessel\"; plural: vasa deferentia), also called ductus deferens (Latin: \"carrying-away duct\"; plural: ductus deferentes), is part of the male reproductive system of many vertebrates; these ducts transport sperm from the epididymis to the ejaculatory ducts in anticipation of ejaculation. It is a partially coiled tube which exits the abdominal cavity through the inguinal canal.", "id": 611093} {"src_title": "Bandoneon", "tgt_title": "Bandoneon", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bandoneon se podobá koncertině a melodeonu. Na rozdíl od akordeonu každý knoflík hraje dva tóny o oktávu posunuté. V principu má většina bandoneonů stejně uspořádané knoflíky/tóny, ovšem existují i výjimky. Celkem je na levé ruce 33 a na pravé ruce 38 knoflíků. Většina knoflíků hraje jiný tón při otevírání a jiný při zavírání; u některých knoflíků je rozdíl jeden půltón, u jiných jeden tón, u jiných zase např. kvinta, atp. Jinými slovy, stupnice mají při otevírání jiný prstoklad než při zavírání. Proto je hra na bandoneon považována za jednu z nejtěžších.", "section_level": 1}, {"title": "Styl hry.", "content": "Nejčastěji se na bandoneon hraje v sedě. Hráč má nástroj položený na obou kolenou (hraje-li převážně dlouhé tóny), popřípadě na jednom (hraje-li stacatto, resp. marcato při doprovodu k tanci). Pravděpodobně nejslavnější bandoneonista všech dob, Astor Piazzolla, přišel s novým způsobem hry ve stoje s jednou nohou na židli a s bandoneonem položeným na ní.", "section_level": 1}, {"title": "Rejstřík.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Otevírání.", "content": "levá ruka: C,D,D#,E,F,F#,G,G#,A,A#,H,c,c#,d,d#,e,f,f#,g,g#,a,a#,h,c1,c#1,d1,d#1,e1,f1,f#1,g1,g#1,a1 pravá ruka: a,a#,h,c1,c#1,d1,d#1,e1,f1,f#1,g1,g#1,a1,a#1,h1,c2,c#2,d2,d#2,e2,f2,f#2,g2,g#2,a2,a#2,h2,c3,c#3,d3,d#3,e3,f3,f#3,g3,g#3,a3,h3.", "section_level": 2}, {"title": "Zavírání.", "content": "levá ruka: pravá ruka:", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci.", "content": "Dnes nejlepší bandoneony pocházejí z první poloviny 20. stol. Nejžádanější značka je AA (Alfred Arnold), ale existují i vynikající exempláře značek BBB a jiných. Na světě jsou dnes řádově desítky tisíc bandoneonů (cca 30 tis.), z nichž drtivá většina je vyrobena právě v první polovině 20. století. Pak s útlumem tanga v Argentině, která byla hlavním odbytištěm německých výrobců, rapidně klesl i zájem o tyto nástroje a výroba ustala úplně. Dnes existují projekty se snahou znovu vyrobit kvalitní bandoneony, ovšem zatím bez větších úspěchů. Všichni světoví bandoneonisté hrají na původní nástroje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bandoneon je druh knoflíkové tahací harmoniky. Byl vynalezen v Německu v roce 1854 pro účely náboženské hudby (pravděpodobně jako levnější náhrada varhan), odkud se rozšířil především do Argentiny a Uruguaye, kde se dodnes používá hlavně v tangu, ale i ve folklóru.", "tgt_summary": "The bandoneon (or bandonion, ) is a type of concertina particularly popular in Argentina and Uruguay. It is an essential instrument in most tango ensembles from the traditional orquesta típica of the 1910s onwards. As with other members of the concertina family, the bandoneon is held between both hands, and by pulling and pushing actions force air through bellows and then routing air through particular reeds as by pressing the instrument's buttons. Bandoneons have a different sound from accordions, because bandoneons do not usually have the register switches that are common on accordions. Nevertheless, the tone of the bandoneon can be changed a great deal using varied bellows pressure and overblowing, thus creating potential for expressive playing and diverse timbres.", "id": 570292} {"src_title": "Abstinence", "tgt_title": "Abstinence", "src_document": [{"title": "Abstinenční příznaky.", "content": "Abstinenční příznaky, nebo také abstinenční syndrom, jsou průvodním jevem \"vystřízlivění\" z vlivu omamných látek. Jsou to příznaky (symptomy), pomocí kterých organismus signalizuje vyprchávající účinky drog. Při odebrání drogy se objevují symptomy, jako zvýšená únava, podrážděnost, neklid, úzkosti, skleslost, deprese, zvracení, pocení, slabost, strach, hyperfagie, sebevražedné pokusy apod. Stav může přejít do deliria, kdy se přidruží srdeční arytmie, halucinace, epileptické záchvaty, poruchy vědomí apod. Delirium tremens je stavem akutního ohrožení života (a v 10 procentech případů končí smrtí). Abstinenční příznaky se vyskytují u všech návykových látek, ale mohou se podle druhu drogy značně různit. Některé abstinenční příznaky jsou tak málo patrné, že je možné je přehlédnout a zanedbat, i když jsou odvykajícím pociťovány nepříjemně (např. tabák, kofein). Naopak některé abstinenční příznaky jsou velmi intenzívní a mohou být případně i životu nebezpečné (např. u morfinu a drog s příbuzným účinkem).", "section_level": 1}, {"title": "Zamilovanost.", "content": "Abstinenčním příznakům jsou podobné i stavy, kdy zamilované osobě chybí přítomnost milovaného (Zamilovanost a láska z biochemického pohledu). Zamilovanost je podmíněna působením hormonů navozujících v přítomnosti milovaného člověka specifické pocity povznesenosti a euforie (pravděpodobně působením fenylethylaminu). V případě absence milované osoby se pozvolna začnou projevovat pocity osamocení, neklidu, staženého žaludku, nemožnost se soustředit na práci, \"dosahováním\" (nutkavá potřeba milovaného kontaktovat, monotematicky o něm mluvit, prohlížet si předměty s ním spojené), syndrom zlomeného srdce (Tako-tsubo kardiomyopatie). Když mozek vyhodnotí na základě vůně, akustických, optických a jiných signálů, partnera vhodného k milování, mozek zaplaví právě hormon fenylethylamin. Od této chvíle se stáváte na fenylethylaminu závislými. Proto musíte milovanou osobu často vídat, potřebujete ji slyšet několikrát denně v telefonu, dotýkat se jí...", "section_level": 2}, {"title": "Formy abstinence.", "content": "Abstinence může být buď dobrovolná nebo vnucená. Konkrétně v případě alkoholu může existovat (obecná a bezpodmínečná) abstinence vnucovaná státem (která se nazývá prohibice); ale i v mnoha jiných oblastech je požívání alkoholu zakazováno, z čehož opět některé zákazy jsou dány zákonem (alkohol za volantem, v práci…); některé například náboženským vyznáním (islám); jiné implicitními předpoklady a kontextem (například u kněží nebo pracovníků protidrogových center by alkoholismus působil nedůvěryhodně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Abstinence neboli zdrženlivost je vzdání se věci nebo činnosti, která způsobuje požitek. O abstinenci se hovoří zvláště v souvislosti s drogami a to především alkoholu. Existuje ale také abstinence sexuální a například vegetariánství lze považovat za abstinenci v požívání masa. V ekonomii se někdy hovoří o abstinenci spotřeby jako předpokladu akumulace kapitálu.", "tgt_summary": "Abstinence is a self-enforced restraint from indulging in bodily activities that are widely experienced as giving pleasure. Most frequently, the term refers to sexual abstinence, or abstinence from alcohol, drugs, or food. Because the regimen is intended to be a conscious act, freely chosen to enhance life, abstinence is sometimes distinguished from the psychological mechanism of repression. The latter is an unconscious state, having unhealthy consequences.", "id": 1272203} {"src_title": "Zaháň", "tgt_title": "Żagań", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Zaháni pochází z roku 1202, v roce 1285 pak Zaháň získala městské právo. Město bylo dlouho sídelním městem slezského údělného knížectví. Poté, co bylo od roku 1252 součástí knížectví hlohovského, stalo se v létech 1413 až 1472 sídlem samostatného Zaháňského knížectví dynastie Piastovců. V pozdním středověku se kulturním střediskem regionu stalo augustiánské opatství, založené v roce 1284. Hlavními odvětvími zaháňského hospodářství té doby bylo soukenictví, pivovarnictví a obchod se železem. Jan II. Šílený (řečený Ukrutný nebo též Zlý) prodal roku 1472 knížectví spolu s městem rodu Wettinů a město se tak stalo součástí saského vévodství. V 15. století se šířila reformace a za Jindřicha I. (V.) Zbožného, který byl vévodou saským v letech 1539 až 1541, se protestantství stalo saským státním náboženstvím. Jindřichův následovník, saský vévoda a kurfiřt Mořic Saský, přenechal roku 1549 Zaháň českému králi Ferdinandu I. Habsburskému. V roce 1627 získal Zaháň do vlastnictví Albrecht z Valdštejna. Na Valdštejnovo pozvání působil ve městě v letech 1627 až 1630 astronom a matematik Jan Kepler. Roku 1646 město získal Václav Eusebius Popel z Lobkovic, který nechal později zámek přestavět podle plánů italského architekta Antonia della Porta. V roce 1786 koupil Zaháň Petr Biron, poslední vévoda kuronský. Jeho dědičkou byla nejstarší dcera Kateřina Vilemína – paní kněžna z Babičky Boženy Němcové, která Zaháň vlastnila v letech 1800-1839. Po smrti Kateřiiny Vilemíny zámek vlastnila mladší sestra Paulina a od roku 1845 nejmladší a nevlastní sestra Dorotea, která zámek zakoupila od Paulinina syna. Dorotea byla provdána za Edmonda de Talleyrand-Périgord. Po rozchodu s ním začala vést domácnost jeho strýci vévodovi Talleyrandovi, známému politikovi a státníkovi Francouzské revoluce; později se stala jeho milenkou a po jeho smrti v roce 1838 jeho univerzální dědičkou. Toto období je v Zaháni považováno za „zlatý věk“, neboť majitelé značně investovali do architektury a výzdoby zámku. Zaháň navštěvovali přední evropští umělci, mezi nimi Ferenc Liszt. Dorotea na Zaháni žila až do své smrti roku 1862. Dorotea zámek rekonstruovala, na kraji parku postavila nemocnici, která funguje dodnes, a část parku nechala jako památku na nejstarší sestru upravit pod názvem \"Vilemínina louka\". Jméno Sagan si zvolila jako pseudonym francouzská spisovatelka Françoise Saganová. Šlo o odkaz na osobnost z rodu Petra Birona, která se objevila v románu od Marcela Prousta. Jedna z verzí má za to, že se jedná o Kateřinu Vilemínu. Během 2. světové války byl nedaleko města Zaháně zřízen zajatecký tábor Stalag Luft III, v němž bylo vězněno 10 000 zajatců. 24. března 1944 se 76 spojeneckých zajatců pokusilo o útěk 110 m dlouhým hlubokým tunelem v hloubce 9 metrů při tzv. Velkém útěku. Poslední z nich byli chyceni již u východu z tunelu. Útěk se zdařil pouze 3 z nich. Podle události byl natočen film se Steve McQueenem v hlavní roli. Po válce bylo v Londýně vyslýcháno a oběšeno dvacet německých policistů a gestapáků, kteří se podíleli na brutálním potlačení útěku. V roce 1945 předalo Německo Zaháň Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Zaháň a Božena Němcová.", "content": "Rodiče Boženy Němcové Jan a Terezie Panklovi s rodinou se do Zaháně odstěhovali z Ratibořic na jaře 1845. V té době již byla Němcová provdána a známa jako začínající spisovatelka. Navštívila Zaháň na podzim roku 1848. V roce 1856 se rozhodla poslat svého syna Karla, který se učil v Praze zahradníkem, na zkušenou. Požádala mladší sestru Marii, která byla v Zaháni provdána, aby Karlovi zajistila v zámecké zahradě místo. Z Karlova pobytu se zachovala korespondence s matkou z let od roku 1856 do roku 1858, kdy ze Zaháně odešel. Rodiče Boženy Němcové v Zaháni dožili a byli zde pochováni. Josef Pankl zemřel roku 1850. Terezie Panklová byla roku 1857 propuštěna ze zámecké služby a s nepatrnou penzí přežívala roku 1863, kdy též zemřela.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zaháň (polsky Żagań, německy \"Sagan\", hornolužickosrbsky \"Zahań\", latinsky \"Saganum\") je město v jihozápadním Polsku, v Lubušském vojvodství. Leží na řece Bobr zhruba uprostřed mezi Chotěbuzí a Vratislaví. Místní pozoruhodností je zámek, který získal současnou barokní podobu přestavbou v roce 1670. Zaháň je okresním městem. Okres (pol. powiat) má rozlohu 1131,29 km², z čehož katastr města zaujímá 39,92 km², tedy 3,53 %. V okrese žije 82 525 obyvatel, z toho 50 407 ve městech a 32 118 ve vesnicích (stupeň urbanizace okresu je tedy 61,1 %). V samotném městě Zaháň žilo k 30. červnu 2004 celkem 26 665 obyvatel, tedy 32,4 % obyvatel okresu.", "tgt_summary": "Żagań (French and , , ) is a town on the Bóbr river in western Poland, with 25,731 inhabitants (2019). The town is the capital of Żagań County in the historic region of Silesia. Previously in the Zielona Góra Voivodeship (1975–1998), Żagań has been in the Lubusz Voivodeship since 1999. The town hosts the Polish 11th Armoured Cavalry Division. An American tank brigade constantly rotates through the town under Operation Atlantic Resolve.", "id": 1831763} {"src_title": "Joliet Prison", "tgt_title": "Joliet Correctional Center", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vězení bylo postaveno lidmi na nucených pracích za celkovou cenu 75 000 dolarů a poskytlo místo pro 761 vězňů. Otevřeno bylo v roce 1858. V době vzniku to byla největší věznice v zemi a její design se stal vzorem pro mnohá vězení v USA. Prvních 53 vězňů se sem „nastěhovalo“ v květnu 1858. Dva kriminální vězni a váleční zajatci zde byli zavření i během Občanské války. Do roku 1872 počet vězňů dosáhl čísla 1239, což je opravdu rekordní číslo pro jedno vězení. Od roku 1870 mělo vězení pracovní smlouvy s místními obchody. Vězení se pomalu přizpůsobovalo změnám. V roce 1910 v celách nebyla žádná umyvadla ani toalety a budování blízké věznice Statevill v roce 1917 znamenalo rychlé uzavření Joliet Prison. Počet vězňů dosáhl vrcholu v roce 1990 a to čísla 1300 a v roce 2000 to bylo 1156, ačkoli kapacita byla zvýšena na 1300 mezi roky 1999 - 2000, z předešlých 1180. V roce 2000 zde pracovalo 541 lidí a vězení mělo roční rozpočet 333,8 milionu dolarů. Do roku 1990 vězení fungovalo jako mezivězení státu Illinois, kde se přidržovali vězni na méně než měsíc a takto zde prošlo přes 20 000 vězňů za rok. Joliet Prison bylo uzavřeno v únoru 2002. Rozpočtové škrty a zastaralé a nebezpečné vybavení bylo hlavním důvodem. Všichni vězni a personál byli přemístěni do nově postavené věznice Stateville, dalšího vězení s maximální ostrahou v Joliet. Z Joliet Prison se stalo přijímací centrum vězňů až do března 2004. TV stanice Fox ve zdejší staré části natáčela seriál Útěk z vězení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joliet Prison bylo vězení, postavené nedaleko města Joliet ve státě Illinois v USA, funkční od roku 1858 do roku 2002.", "tgt_summary": "Joliet Correctional Center (originally known as Illinois State Penitentiary, colloquially as Joliet Prison, Joliet Penitentiary and the Collins Street Prison) was a prison in Joliet, Illinois, America from 1858 to 2002. It is featured in the motion picture \"The Blues Brothers\" as the prison from which Jake Blues is released at the beginning of the movie. It is also used for the exterior shots of the Illinois \"state prison\" in the James Cagney film \"White Heat\", and the location for first season of Fox Network's \"Prison Break\" television show, and the movie \"Let's Go to Prison\". In 2018, it opened for tours.", "id": 451663} {"src_title": "Ema Destinnová", "tgt_title": "Emmy Destinn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Emilie Kittlová se narodila v Praze jako druhá nejstarší dcera z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla (1844–1910) a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové (1859–1898). Byla umělecky velmi nadaná: malovala, psala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a v osmi letech měla svůj první houslový koncert. Ve 13 letech v Praze začala navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky Marie Loewe–Destinnové (1837–1921) Jméno své učitelky si zvolila za umělecký pseudonym. Mimo to Ema studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v opeře \"Sedlák kavalír\". Úspěch jejího debutu byl tak obrovský, že byla okamžitě přijata k pětileté spolupráci v berlínské Státní opeře. Poprvé úspěšně vystoupila v roce 1898 na scéně berlínské Krollovy opery opět jako \"Santuzza\" v opeře \"Sedlák kavalír\". V roce 1901 zpívala Destinnová na Wagnerovských operních slavnostech (\"Bayreuther Festspiele\" neboli \"Richard-Wagner-Festspiele\") v roli Senty v opeře \"Bludný Holanďan\" a byla bouřlivě oslavována. Roku 1904 zpívala v premiéře Leoncavallovy opery \"Roland z Berlína\", ve stejném roce v německé premiéře Smetanova \"Dalibora\". V roce 1906 zpívala v Berlíně v opeře \"Salome\" od Richarda Strausse. Následovaly výstupy v dalších rolích jako \"Carmen\", \"Valentina\", \"Mignon\", \"Elisabeth\", \"Selika\" a Destinnová se stala primadonou berlínské opery, v níž vystoupila v padesáti úlohách během deseti let. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho \"Madam Butterfly\". Zpívala i další role, např. roku 1909 v premiéře opery \"Tess\" od d’Erlangera. V Londýně působila až do roku 1914 a znovu od r. 1919. Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána také do newyorské Metropolitní opery. O rok později tam ztvárnila \"Mařenku\" ve Smetanově \"Prodané nevěstě\", o jejíž uvedení v MET se sama zasloužila. Premiéru dne 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler. Opera byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda.. Roku 1910 \"Lízu\" v premiéře Čajkovského \"Pikové dámy\", roku 1908 \"Marthu\" v opeře \"Nížina\", 1909 titulní roli v \"La Wally\" A. Catalaniho. Zde zpívala 10. prosince 1910 v premiéře Pucciniho opery \"Děvče ze zlatého Západu\" (\"La fanciulla del West\") po boku jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa roli \"Minnie\". Jenom v Národním divadle v Praze, když v něm roku 1900 odzpívala tři vystoupení, se jí nedostalo žádného ohlasu ani uznání. Jedno z jejích angažmá v Praze bylo z politických důvodů přerušeno. Stále častěji vystupovala také v jiných divadlech v Praze, hostovala tam celkem 86krát, z toho v roce 1908 nadšeně oslavována konečně i v Národním divadle. Jeho čestným členem byla prohlášena ve stejném roce. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře. Roku 1914 zakoupil její přítel Dinh Gilly za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou, její útočiště až do konce života. O rok později odjela koncertovat do Ameriky. Její cesta skýtala odboji skvělou možnost, jak dopravit za hranice důležité informace. Když se v roce 1916 z Ameriky vrátila do Čech, čekala ji na hranicích c. k. rakouská policie, Destinnové se ale podařilo proklouznout. Od té doby ale byla pod soustavným dohledem a měla přísný zákaz vycestovat za hranice Rakouska. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou. V posledním roce 1. světové války, 1918, se Destinnová opět vrátila na české scény a všude slavila úspěchy. Na konci koncertů zpívala českou národní hymnu \"Kde domov můj\", čímž vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest. Destinnová patřila mezi osoby, které se nechaly tetovat; na svém těle měla vytetované hady.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr kariéry a smrt.", "content": "Po první světové válce na světových operních scénách nastoupila mladá generace, a pro Destinnovou zůstala jen pohostinská vystoupení; v Londýně na festivalu československé hudby jedenáctkrát hostovala v Královské opeře Covent Garden. V sezóně 1919–1920 opět hostovala v newyorské Metropolitní opeře, již pod jménem Emmy Destinn. Nejčastěji vystupovala v Československu. V roce 1923 se provdala za důstojníka československého letectva Josefa Halsbacha. Těžce onemocněla ale včasná operace jí zachránila život. V roce 1925 podnikla krátké turné po Jugoslávii a vystoupila v Bratislavě. Téhož roku ji na zámku ve Stráži navštívil i T. G. Masaryk. Roku 1926 se začala loučit s operní i koncertní kariérou. Poslední pražský koncert v Lucerně a turné po 20 městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku Československé republiky, zpívala svůj poslední koncert v Londýně. Pro značnou obezitu a nepohyblivost se stáhla do ústraní na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti,“ bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Sbírala starožitnosti a částečně se věnovala vyučování zpěvu. Vinou špatného hospodaření svého i svého manžela se zadlužila. 28. ledna 1930 podstoupila v Českých Budějovicích operaci očí, během níž došlo k prudkému zhoršení jejího zdravotního stavu, patrně v důsledku mozkové mrtvice. Oční lékař ji obratem dopravil do nemocnice, kde jí však už nedokázali pomoci. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Národní oslavy a ocenění.", "content": "V Československu byla oslavována a ctěna jako národní hrdinka. Její soprán platil za vzor čisté krásy. S neobyčejnou sílou a škálou výrazu bravurně zvládla repertoár více než 80 velkých operních rolí.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ema Destinnová zkomponovala několik písní a napsala několik básní a románů. Byla vynikající interpretkou díla Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Wagnera a italské operní hudby, ale zářila rovněž v dílech Smetany a Zdeňka Fibicha.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky v tisku.", "content": "Emma destinová přispívala do řady deníků a časopisů, např. Zlatá Praha, Národní listy, Volné směry a dalších. Podle některých zdrojů též publikovala básně a beletrii v časopise Lumír pod pseudonymem Vít Kárník. \"Lexikon české literatury\" však tento pseudonym ani její příspěvky do tohoto časopisu neuvádí. Příspěvky v Lumíru z let 1915–1916 podepsané Vít Kárník jsou prozaické.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka starožitností.", "content": "Zařízení interiérů zámku ve Stráži nad Nežárkou s velkou sbírkou starožitností a kuriozit Emy Destinnové bylo rozptýleno; z větší části bylo rozprodáváno na úhradu dluhů, již od roku 1923. Soukromým sběratelům pak rovněž prostřednictvím zpěvaččiny komorné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emilie Paulina Jindřiška Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn (26. února 1878 Praha-Nové Město – 29. ledna 1930 České Budějovice), byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zpívala například po boku Enrica Carusa.", "tgt_summary": "Emmy Destinn ( (); 26 February 1878 – 28 January 1930) was a Czech operatic soprano with a strong and soaring lyric-dramatic voice. She had a career both in Europe and at the New York Metropolitan Opera.", "id": 452341} {"src_title": "Jasan", "tgt_title": "Fraxinus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jasany jsou jednodomé nebo dvoudomé, opadavé nebo výjimečně stálezelené (\"Fraxinus griffithii\", \"F. uhdei\") stromy, řidčeji keře. Větévky bývají zploštělé. Listy jsou lichozpeřené nebo řidčeji jednolisté (např. \"F. anomala\" a některé kultivary jasanu ztepilého), vstřícné nebo i v trojčetných přeslenech, někdy nahloučené na koncích větví. Řapík listu i řapíčky jednotlivých lístků jsou často na bázi ztlustlé. Květy jsou drobné, jednopohlavné, oboupohlavné nebo polygamní, uspořádané v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Květenství jsou buď vrcholová nebo vyrůstají v úžlabí při koncích větví či na loňských letorostech. Kalich je srostlý, na vrcholu zakončený 4 zuby nebo nepravidelnými laloky. U části zástupců chybí. Koruna je buď bílá až nažloutlá, čtyřčetná a dělená až k bázi, nebo chybí. Tyčinky jsou dvě nebo výjimečně čtyři. Semeník je svrchní, se dvěma komůrkami, v nichž je po dvou vajíčkách. Čnělka je krátká a nese dvouklanou bliznu. Plodem je samara (křídlatá nažka) s jedním vrcholovým, protáhlým křídlem. Obsahuje zpravidla jediné vejčitě podlouhlé semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jasan zahrnuje asi 48 druhů. Je rozšířen v Eurasii, Severní a Střední Americe a severní Africe. Centrum druhové diverzity je v Číně (celkem 22 druhů) a v Severní Americe (12 druhů). V Evropě rostou celkem 4 druhy jasanů, z toho se dva vyskytují přirozeně i v České republice. Jasan ztepilý je rozšířen téměř v celé Evropě, na východ zasahuje až na Kavkaz a do Íránu. Jasan úzkolistý je rozšířen v teplejších oblastech Evropy a vyskytuje se i na jižní Moravě. Jasan zimnář má v rámci Evropy podobný areál, v České republice se ale vyskytuje jen druhotně. Přirozeně zasahuje na jižní Slovensko. Jasan balkánský (\"Fraxinus pallisae\") roste v jihovýchodní Evropě a na Kavkaze. V Severní Americe se vyskytuje celkem 12 druhů, z nichž šest zasahuje i do Kanady. Největší areál má jasan pensylvánský a jasan americký. Na jih zasahují jasany v Americe přes Mexiko po Honduras a Kubu. V severní Africe se vyskytují dva druhy, omezené výskytem na západní část dané oblasti (Maroko, Alžírsko, Tunisko). V Asii sahá areál rodu od jihozápadní Asie přes Střední a Jižní Asii a Čínu po Ruský Dálný východ a Japonsko a přes Indočínu po Malé Sundy a Filipíny. Jasany rostou na poměrně pestré škále stanovišť od oblastí mírného pásu po subtropy a tropy, od polopouští po vlhké poříční biotopy a od nížin do subalpínského stupně. Středoamerické druhy rostou nejčastěji podél vodních toků v nadmořských výškách do 2000 metrů. Na podobných stanovištích rostou i tropické druhy z jihovýchodní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přibližně třetina všech druhů jasanu má bílé, vonné květy v koncových latách, které jsou opylovány převážně hmyzem. Květy zbývajících 34 druhů jsou bezkorunné, nevonné, obvykle jednopohlavné, nahloučené v úžlabních květenstvích a opylované větrem. Za původnější způsob opylování je považována entomogamie, zatímco opylování větrem se u jasanů vyvinulo druhotně v několika vývojových liniích a je doprovázeno přechodem k dvoudomosti. Křídlaté plody jsou uzpůsobeny šíření větrem. Jasany jsou živnými rostlinami housenek široké škály denních i nočních motýlů. Z druhů rozšířených i v České republice je to např. babočka osiková, hnědásek osikový, nesytka sršňová, přástevník americký, lišaj šeříkový a různé můry. Ve větvích vrtají housenky drvopleně obecného a drvopleně hrušňového. V Severní Americe se listy jasanů živí různé druhy martináčů a lišajů, otakárci \"Papilio glaucus\" a \"Papilio multicaudatus\" a babočka \"Euphydryas phaeton\". Žijí na nich také bizarní housenky můry \"Phobetron pithecium\" z čeledi slimákovcovití. V Asii se listy jasanů živí např. housenky babočky \"Athyma ranga\".", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Jasan ztepilý a některé další druhy (jasan úzkolistý, někdy i jasan americký) jsou napadány a decimovány onemocněním známým jako nekróza jasanu nebo také chřadnutí jasanů. Onemocnění je způsobováno houbou \"Chalara fraxinea\", prorůstající do dřeva i cévních svazků hostitele. Napadení se projevuje odumíráním letorostů i kosterních větví a prosycháním stromů. Bělavé plodničky této houby jsou známy pod názvem voskovička jasanová (\"Hymenoscyphus fraxineus\", syn. \"H. pseudalbidus\") a běžně se vyskytují na opadaných řapících jasanových listů. V České republice se první projevy choroby objevily v 90. letech, k masovému šíření dochází přibližně od roku 2004. Další houbou napadající jasany je padlí jasanové (\"Phyllactinia fraxini\"). V Severní Americe i v evropské části Ruska a na Ukrajině se šíří další závažný škůdce jasanů, polník jasanový. Brouk pochází z východní Asie. Napadá různé druhy jasanu i některé další listnaté stromy. Larvy vrtají pod kůrou, dřevina zpravidla do 3 let od napadení odumírá. V České republice nebyl výskyt tohoto brouka dosud zjištěn.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Charakteristickými látkami obsaženými v jasanech jsou zejména kumariny, sekoiridoidy a fenyletanoidy, přítomny bývají i lignany, flavonoidy a jednoduché fenolické sloučeniny. Přítomnost kumarinů je v rámci čeledi olivovníkovité jedinečná. Bylo jich zjištěno celkem 23, nejběžnější je eskulin a fraxin. Kumariny mohou být buď volné, nebo vázené ve formě glukosidů. Z některých druhů jasanu jsou průmyslově získávány. Sekoiridoidů bylo zjištěno asi 50. Vyskytují převážně vázané v glukosidické formě. Patří mezi ně mimo jiné oleosid, oleuropein, uhdenosid, framosid a četné další. Z fenyletanoidních glykosidů je to zejména verbaskosid, který je obsažen i v evropských druzích jasanu (jasan ztepilý, jasan zimnář). Dále jsou obsaženy fenylpropanoidní glukosidy (syringin, koniferin). Jasany nejsou jedovaté rostliny, dřevo ale může při opacovávání způsobit podráždění kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie a vývoj.", "content": "Rod \"Fraxinus\" se podle výsledků fylogeografických studií vyvinul v oblasti Severní Ameriky v období eocénu před 34 až 56 milióny let. O tomto původu rodu svědčí i severoamerický výskyt bazálních sekcí rodu (sekce \"Dipetalae\", \"Melioides\", \"Pauciflorae\"). Nejstarší známé fosílie připisované rodu \"Fraxinus\" byly nalezeny na jihovýchodě Severní Ameriky. Odtud se rod rozšířil do Asie a později i do Evropy, došlo ale i k několika případům zpětných přenosů z Eurasie do Severní Ameriky (např. \"Fraxinus nigra\"). Fosílie jasanů ranně miocénního stáří jsou známy i ze severočeských hnědouhelných pánví. Konkrétně se jedná o druhy \"Fraxinus bilinica\" a \"Fraxinus macroptera\". Prokřemenělé dřevo se strukturou velmi podobnou jasanu, pocházející z paleogénu, bylo popsáno jako rod \"Ornoxylon\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Fraxinus\" je v rámci čeledi \"Oleaceae\" řazen do podčeledi \"Oleoideae\", tribu \"Oleeae\" a samostatného podtribu \"Fraxininae\". Podle výsledků fylogenetických studií je monofyletický. Od nejblíže příbuzných rodů se mj. odlišuje typem plodů (samara). V minulosti byl do daného tribu řazen i rod \"Fontanesia\", který má plody podobného typu. Později bylo zjištěno, že tento rod není s rodem \"Fraxinus\" bezprostředně příbuzný a podobnost plodů je důsledkem konvergentního vývoje podobně jako rod \"Abeliophyllum\". V revizi z roku 2013 je v rámci rodu \"Fraxinus\" rozlišováno 48 druhů. Rod je členěn do 6 sekcí, zařazení několika druhů je dosud nevyjasněné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jasan ztepilý je v České republice významnou složkou lesních ekosystémů a 6. nejrozšířenější dřevinou. Jeho porosty pokrývají asi 3,5 % celkové lesní plochy.Jeho doménou jsou zejména lužní a suťové lesy. V minulosti byl vysazován do lesních porostů i jasan pensylvánský. Jasany jsou pěstovány jako okrasné a parkové dřeviny. Jsou to rychle rostoucí stromy, které na jaře pozdě raší a na podzim poměrně brzy opadávají. Listy většiny druhů se v podzimním období barví do žluta. Hodí se do parků a větších sadovnických úprav. Nejčastěji se pěstují různé kultivary jasanu ztepilého, mezi nimiž lze nalézt i převisavé nebo jednolisté formy, a nápadně kvetoucí jasan zimnář. Většině druhů vyhovuje slunné stanoviště a hlubší, vlhké a výživné půdy. Jasan zimnář je vápnomilný a snese i sušší půdy. Jasan americký naopak snáší i přemokření. Botanické druhy lze rozmnožovat výsevem semen. Okrasné kultivary se množí roubováním nebo očkováním. Ve sbírkách botanických zahrad a arboret se lze setkat s celou řadou méně běžných druhů. V teplejších oblastech světa je vysazován i nápadně kvetoucí druh \"Fraxinus paxiana\" a \"Fraxinus floribunda\". Jasany poskytují kvalitní a dobře opracovatelné dřevo. Dřevo jasanu ztepilého je světle hnědé až hnědé, s dekorativní texturou a zřetelnými letokruhy, podobně jako u dubového. Je pružné a houževnaté, avšak málo odolné vůči dřevokaznému hmyzu a povětrnostním vlivům. Používá se zejména na podlahy, nábytek, bedny, držadla aj. soustružené výrobky. Obdobné využití má i dřevo jiných druhů jasanu. Ze severoamerických je významný zejména jasan americký, který má dřevo světlé, dále jasan pensylvánský, jasan černý, jasan čtyřhranný, jasan oregonský a jasan plstnatý, z asijských druhů zejména jasan mandžuský. V Americe se z jasanového dřeva také vyrábějí profesionální baseballové pálky. Šťáva jasanu zimnáře je sladká, neboť obsahuje cukr mannitol. Ve Středomoří byla získávána z naříznuté kůry a poté sušena. Druh byl za tímto účelem i pěstován, a to zejména na Sicílii. Z vnitřní kůry jasanu čtyřhranného připravovali v Americe první osadníci modré barvivo. Extraktem z kůry a listů \"Fraxinus griffithii\" je na černém trhu v některých částech Indonésie falšováno opium. Jasany jsou v různých částech světa využívány v lidovém lékařství zejména pro své diuretické a mírně projímavé účinky, také při léčení revmatických bolestí, artritidy, otoků a zánětu močového měchýře. Jasan ztepilý je v Evropě používán jako diuretikum a k léčení revmatitidy již od dob Hippokrata. Nálev z listů je v bylinném lékařství podáván zejména při infekčních a horečnatých stavech, revmatismu a dně, zevně k omývání nehojících se ran, bércových vředů aj. Podobné tradiční využití má i \"Fraxinus japonica\" (syn. \"F. chinensis\" subsp. \"rhynchophylla\") v Japonsku a jasan americký v Severní Americe. V čínské medicíně je používán zejména jasan Bungeův a \"Fraxinus malacophylla\". Listy a kůra jasanů jsou na Ruském Dálném východě a v Číně využívány ve formě čajů také k podpoře krevního oběhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasan (\"Fraxinus\") je rod rostlin z čeledi olivovníkovité. Jsou to většinou opadavé stromy se vstřícnými lichozpeřenými listy a nevelkými, někdy i bezobalnými květy v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Jsou opylovány hmyzem nebo větrem. Plodem je křídlatá nažka. Rod zahrnuje asi 48 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule s přesahy do tropů a subtropů. Nejvíce druhů se vyskytuje v Číně a Severní Americe. V Evropě rostou celkem 4 druhy, jasan ztepilý a jasan úzkolistý se přirozeně vyskytují i v České republice. Jasany poskytují kvalitní pevné dřevo, které se používá zejména na podlahy, nábytek a k soustružení. Vysazují se v různých kultivarech jako okrasné a parkové dřeviny. Mají význam v lékařství a léčitelství a jsou zdrojem kumarinů.", "tgt_summary": "Fraxinus , English name ash, is a genus of flowering plants in the olive and lilac family, Oleaceae. It contains 45–65 species of usually medium to large trees, mostly deciduous, though a few subtropical species are evergreen. The genus is widespread across much of Europe, Asia, and North America. The leaves are opposite (rarely in whorls of three), and mostly pinnately compound, simple in a few species. The seeds, popularly known as \"keys\" or \"helicopter seeds\", are a type of fruit known as a samara. Most \"Fraxinus\" species are dioecious, having male and female flowers on separate plants but gender in ash is expressed as a continuum between male and female individuals, dominated by unisexual trees. With age, ash may change their sexual function from predominantly male and hermaphrodite towards femaleness; if grown as an ornamental and both sexes are present, ashes can cause a considerable litter problem with their seeds. Rowans or mountain ashes have leaves and buds superficially similar to those of true ashes, but belong to the unrelated genus \"Sorbus\" in the rose family.", "id": 32961} {"src_title": "Kočka plochočelá", "tgt_title": "Flat-headed cat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kočka plochočelá je velká asi jako domácí kočka, ale výrazně se od ní odlišuje tělesnými proporcemi. Má širokou hlavu s poněkud plochým čelem, což jí dalo jméno. Uši jsou malé a nízko nasazené, podobně jako u manula, oči naopak velmi velké a hlavu opticky ještě více rozšiřují. Také chrup je odlišuje od ostatních koček, všechny zuby jsou ostré a špičaté a první horní třenový zub je větší a vyvinutější než u ostatních koček. Je to přizpůsobení k lovu hlavní kořisti koček plochočelých - ryb. Mají dlouhé tělo a poměrně krátké končetiny, ocas je krátký a tlustý. Podobně jako příbuzná kočka rybářská má i kočka plochočelá mezi prsty plovací blánu a nedokáže plně zatáhnout drápy. Hustá a měkká srst je červenohnědá, konečky chlupů jsou bílé. To dodává srsti stříbrný nádech. Břicho a brada jsou bílé, s hnědými skvrnami, u některých jedinců jsou popisovány tmavší skvrny a pruhy i na těle.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Kočka plochočelá žije jen v Jihovýchodní Asii, na Borneu, Sumatře a na Malajském poloostrově. Zřejmě žijí v blízkosti vod, byly pozorovány v bažinách a záplavových oblastech tropických pralesů i na březích řek a v okolí zavlažovacích kanálů. Byly spatřeny i na palmových plantážích. Nikdy nebyly zjištěny ve větší nadmořské výšce, než je 700 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O chování koček plochočelých v přírodě je toho známo jen velmi málo. Zřejmě jsou, jako ostatní malé kočky, samotářské a aktivní převážně v noci nebo jsou krepuskulární (aktivní za úsvitu a za soumraku). Březost trvá asi 56 dní, v jednom vrhu je jedno až čtyři koťata. Mláďata jsou šedá. Předpokládá se, že mají určité období rozmnožování, jako ostatní kočky rodu \"Prionailurus\", tedy kočka bengálská a kočka rybářská, a že se jim podobají i co se týče věku pohlavní dospělosti (8 měsíců u bengálské kočky). Kočka plochočelá chovaná v zajetí se dožila 14 let (ISEC Canada, 2000). Ve své domovině kočka plochočelá vyplňuje ekologickou niku, která jinde náleží lasicovitým šelmám, jako je vydra. Svými tělesnými proporcemi také lasicovité připomíná. Je přizpůsobená životu u vody a vodní živočichové, zvláště ryby a žáby, tvoří většinu jejího jídelníčku, dokonce větší podíl než u kočky rybářské. Živí se také korýši, na plantážích olejové palmy loví hlodavce. Mají rády také ovoce, vyhrabávají sladké brambory a někdy napadají také drůbež.", "section_level": 1}, {"title": "Početní stavy a ochrana.", "content": "Počet divoce žijících koček plochočelých je neznámý, není ani jisté, kde všude se vyskytují. Pravděpodobně jsou ohrožovány ztrátou svého přirozeného prostředí (deštné pralesy) ale na druhou stranu byly pozorovány i na palmových plantážích, takže se zřejmě dokážou přizpůsobit i změněným podmínkám. Kočka plochočelá je stále velmi vzácná, v roce 1985 byla dokonce prohlášena za vyhynulou a znovuobjevena byla až v roce 1995. Je zařazena v příloze I CITES, nezdá se ale, že by existoval nějaký obchod s její kožešinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka plochočelá (\"Prionailurus planiceps\") je málo známá a vzácná malá kočkovitá šelma, žicící na ostrovech Borneo, Sumatra a na Malajském poloostrově.", "tgt_summary": "The flat-headed cat (\"Prionailurus planiceps\") is a small wild cat native to the Thai-Malay Peninsula, Borneo, and Sumatra. It is an Endangered species, because the wild population probably comprises fewer than 2,500 mature individuals, with small subpopulations of no more than 250 adults. The population inhabits foremost wetlands, which are being destroyed and converted. For these reasons, it is listed on the IUCN Red List since 2008. It was initially placed in the genus \"Felis\", but is now considered one of the five species in \"Prionailurus\". Flat-headed cats are very rare in captivity, with fewer than 10 individuals, all kept in Malaysian and Thai zoos as recorded by Species360.", "id": 720732} {"src_title": "Jaap Stam", "tgt_title": "Jaap Stam", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru zahájil v amatérském klubu \"DOS Kampen\". V roce 1992 zažil svůj profesionální debut v dresu FC Zwolle. Průlom v kariéře nastal v sezóně, kdy hrál za Willem II Tilburg. Šokující vítězství 1:0 nad Ajaxem zařídilo stěhování Jaapa Stama do PSV. O dva a půl roku později se stal nejdražším holandským hráčem a obráncem v historii. Tehdy za něj Manchester United zaplatil 10,5 milionů liber. Během tří let, kdy Stam v Manchesteru působil, vyhrál anglickou ligu, FA Cup a Pohár UEFA. Během sezóny 2001/02 byl kontroverzně prodán do Lazia Řím za 16,5 milionu liber. Údajně byl prodán kvůli výrokům ve své knize na hlavu trenéra Manchesteru United Alexe Fergusona. Během působení v Laziu byl usvědčen z používání dopingu, konkrétně z užívání nandrolonu a dostal od dopingové komise pětiměsíční zákaz, který mu byl po odvolání zkrácen na čtyři měsíce. 30. ledna 2006 oznámil, že se hodlá vrátit do Nizozemska a hrát tamější ligu Eredivisii. Dvouletou smlouvu podepsal v Ajaxu. Pro mnohé to bylo překvapivé rozhodnutí, jelikož se čekalo, že se vrátí do některého ze svých někdejších klubů PSV nebo SC Heerenveen.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Debutoval v dresu nizozemské fotbalové reprezentace 24. dubna 1996. Nakonec za reprezentaci odehrál 67 utkání a vstřelil 3 góly. Do povědomí fanoušků se zapsal v národním dresu mj. tím, že v důležitých zápasech často neproměnil penaltu. Ani na Mistrovství světa v roce 1998 a Euru 2000. Reprezentační kariéru ukončil po Euru 2004 v Portugalsku s tím, že se chce věnovat své rodině a klubové kariéře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakob Stam (*17. července 1972 Kampen, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový obránce, který je fotbalovým fanouškům znám pod jménem Jaap Stam. Po ukončení profesionální kariéry pracoval pro anglický klub Manchester United FC jako vyhledávač talentů v Jižní Americe. V současnosti je asistentem trenéra Arta Langelera v nizozemském klubu FC Zwolle (dříve zde působil jako hráč).", "tgt_summary": "Jakob \"Jaap\" Stam (; born 17 July 1972) is a Dutch football manager for FC Cincinnati in Major League Soccer and former professional player. Stam played primarily as a centre-back. He was known for possessing \"a rare combination of speed, strength and ball-playing ability\", as well as an excellent positional sense. Due to his wide range of skills, in his prime he was also capable of playing as a full-back on the right flank. Stam played for several European clubs including PSV Eindhoven, Manchester United, Lazio, Milan and Ajax before retiring in October 2007. As well as club trophies, he won several personal awards, including being voted the best defender in the 1998–99 and 1999–2000 UEFA Champions League. Stam played 67 international matches for the Netherlands, scoring three goals. He was in their squads for three UEFA European Championships and the 1998 FIFA World Cup. After retiring as a player, Stam worked as a coach at PEC Zwolle and Ajax before making his managerial debut with Reading in 2016. He later managed Feyenoord in 2019.", "id": 497083} {"src_title": "Kočka cejlonská", "tgt_title": "Rusty-spotted cat", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Kočku cejlonskou popsal pod názvem \"Felis\" \"rubiginosus\" Isidore Geoffroy Saint-Hilaire v roce 1831. Některé autority uznávaly dva poddruhy, jiné (mj. i taxonomická revize kočkovitých provedená IUCN v roce 2017) uvádí jako platné tři poddruhy:\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Srst je šedá, šedohnědá nebo načervenalá, s rezavými tečkami. Z temene hlavy se táhnou čtyři tmavé pruhy, břicho je bílé s černými tečkami. Cejlonská kočka se podobá příbuzné kočce bengálské, ale kresba je méně zřetelná, skvrny obvykle menší a dále od sebe. Poddruh \"P. r. phillipsi\" bývá tmavěji a bohatěji zbarven. Lebka dosahuje délky okolo 75 mm a postrádá sagitální hřeben. Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 2/2, M 1/1, celkem tedy 28 zubů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Poddruh \"P. rubiginosus rubiginosus\" žije na indickém subkontinentu, ostatní dva poddruhy se vyskytují pouze na Srí Lance. V Indii jsou rozšířené hlavně na jihu, menší populace žijí také severněji, ve státech Gudžarát, Džammú a Kašmír. Žije i v menší části Nepálu, konkrétně v Shuklaphanta National Park a Bardia National Park. Habitatem jsou různé druhy lesů, především vlhké i suché opadavé. Dále obývá travnaté a křovinaté oblasti, kamenité krajiny, úbočí kopců, týkový a bambusový porost a oblasti s aridní vegetací. Stálezelené vlhké lesy nejsou oblíbeným stanovištěm v Indii, avšak na Srí Lance ano. Některé populace se přizpůsobily i životu v zemědělské krajině. V posledních letech se objevují i v lidmi opuštěných domech. Maximální nadmořská výška výskytu dosahuje 2500 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O chování kočky cejlonské v jejím přirozeném prostředí je toho známo jen velmi málo. Jsou spíše noční, samotářské a velmi teritoriální. Přes den se skrývají ve větvích stromů nebo v dutinách. Dobře šplhají, nicméně většinu času zřejmě tráví na zemi. Podle některých autorů jsou tyto šelmy navzdory své malé velikosti velmi zuřivé a útočné. V roce 1874 popsal přírodovědec T. C. Jerdon případ, kdy svou ochočenou osmiměsíční kočku přinesl do místnosti, kde bylo mládě gazely. Kočka na něj okamžitě zaútočila a zakousla se jí do šíje. Živí se především malými obratlovci, jako jsou hlodavci, ptáci, v menší míře i hmyzem, ještěrkami a žábami. Nejspíše napadá také drůbež, když k tomu má příležitost.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování, životní cyklus.", "content": "Březost trvá 66 až 71 dní, v jednom vrhu bývá jen jedno nebo dvě, výjimečně i tři koťata. V zajetí dochází k porodům kdykoliv během roku, v přírodě byl pozorován jeden vrh v únoru. Samice rodí obvykle v doupatech, což mohou být vykotlané stromy, malé jeskyně a různé prohlubně. Mláďata váží při narození 60 až 77 gramů. Pohlavní zralosti dosahují do jednoho roku života. V zajetí se dožívá 12 až 18 let, k dožití v přírodě chybějí informace.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s lidmi, hrozby.", "content": "Koťata kočky cejlonské se snadno ochočí a stanou se z nich hraví a přítulní společníci. Hlavní hrozbou pro tuto šelmu je ničení a fragmentace přirozeného prostředí. Především v Indii, ale zřejmě i v Nepálu bývá často obětí srážek s automobily. Někdy jsou kočky cejlonské loveny pro maso či kvůli kožešině. Možnou, ale ne jednoznačně potvrzenou hrozbou je i hybridizace s kočkou domácí. V Indii je druh zapsán v příloze I, CITES a obchod s ním je zakázán, cejlonská a nepálská populace jsou v příloze II.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Jedná se o obtížně chovatelný a vzácně chovaný druh. Na počátku listopadu 2019 byl chován v 17 evropských zoo, a to v pěti zemích. Nejvíce ve Spojeném království. V Česku kočku cejlonskou v tu dobu chovaly tři zoo: Na Slovensku byla kočka cejlonská v roce 2020 chována v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka cejlonská (\"Prionailurus rubiginosus\") je spolu s africkou kočkou černonohou nejmenší kočkovitá šelma. Žije v Indii, Nepálu a na Srí Lance. Obývá především různé typy lesů, křovinaté savany a další přírodní stanoviště, nicméně dokáže přežít i v zemědělské krajině a v opuštěných lidských obydlích. O chování ve volné přírodě chybí dostatek informací. Jde nejspíše o nočního tvora, jehož hlavní potravou jsou hlodavci a ptáci. Mezinárodní svaz ochrany přírody vede tento druh jako téměř ohrožený.", "tgt_summary": "The rusty-spotted cat (\"Prionailurus rubiginosus\") is one of the cat family's smallest members, of which historical records are known only from India and Sri Lanka. In 2012, it was also recorded in the western Terai of Nepal. Since 2016, the global wild population is listed as Near Threatened on the IUCN Red List as it is fragmented and affected by loss and destruction of prime habitat, deciduous forests.", "id": 2086284} {"src_title": "Konstantin IX. Monomachos", "tgt_title": "Constantine IX Monomachos", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Konstantin Monomachos byl synem Theodosia Monamacha, významného státního úředníka za císařů Basileia II. a Konstantina VIII. Theodosios se později stal podezřelý ze spiknutí, čímž utrpěla i kariéra jeho syna. Konstantinova pozice se zlepšila teprve poté, co se oženil se svojí druhou ženou, neteří císaře Romana III. Argyra, čímž se mu otevřela cesta ke dvoru. Zde se spřátelil s císařovnou Zoe. Po Romanově smrti byl kvůli tomu jejím druhým manželem a Romanovým nástupcem, Michaelem IV., poslán do vyhnanství na ostrov Lesbos. V roce 1042 se Zoe společně se svojí sestrou Theodorou staly císařovnami. Avšak jejich panování bylo tak neúspěšné, že senát rozhodl o nutnosti ustavit za císaře muže. Zoe se nakonec rozhodla pro Konstantina, který se ihned vrátil do Konstantinopole a 11. června 1042 se se Zoe oženil. Den poté byl korunován císařem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Války a povstání v době Konstantinovy vlády.", "content": "Prvním krokem, který nový císař učinil, bylo vypuzení všech příslušníků rozvětvené Paflagoňanovy rodiny ze dvora. Konstantin byl milovník pozemských rozkoší s občasnými výlevy proti podezřelým ze spiknutí. Velký vliv na něho měla jeho milenka, Marie Sklerovna. V srpnu 1042 ho její bratr Roman Skleros přesvědčil o odvolání velitele italského vojska Georgia Maniakese. Maniakes se ale vzbouřil a prohlásil se císařem. Po přeplutí Jaderského moře vytáhl z Epiru proti Soluni. Cestou se ovšem střetl s císařským vojskem v bitvě u Ostrova. Maniakesovo vojsko sice zvítězilo, avšak jeho velitel padl. Konstantin tak mohl oslavit triumf. Ihned po tomto vítězství byla Konstantinopol napadena ruskou flotilou, jejíž pomoc si pravděpodobně zjednal Maniakes. Rusové byli s pomocí řeckého ohně poraženi. Ke stvrzení míru provdal Konstantin svou dceru Anastasii za budoucího kyjevského knížete Vsevoloda I., který byl synem jeho nebezpečného soupeře Jaroslava I. Moudrého. V roce 1045 bylo k říši připojeno arménské království Ani, avšak tato expanze vystavila říši útoku nových nepřátel. V následujícím roce se Byzantinci dostali do prvního vážného střetu se Seldžuckými Turky. V roce 1049 s nimi uzavřeli mír. Konstantin byl však kvůli finančním problémům nucen v roce 1053 rozpustit arménské vojsko a východní hranice tak byla od tohoto okamžiku jen slabě chráněná. I když seldžucký sultán Togrul Beg byl ochoten dodržovat mírovou smlouvu, někteří jeho divocí turečtí spojenci se však ukázali být méně zdrženliví a nadále napadali byzantské území. To byla jasná předehra toho, co se mělo dít o několik let později… V roce 1047 Konstantin čelil povstání v Thrákii vedeném jeho synovcem Leonem Tornikiem. Tornikios získal podporu v balkánských provinciích říše a pokoušel se dokonce dobýt samotnou Konstantinopol. Byl však přinucen k ústupu, poté co ho zradili vlastní vojáci podplacení Konstantinem. Později byl na útěku chycen a popraven. Tornikiovo povstání podlomilo byzantskou obranu na Balkáně, který byl od roku 1048 po dobu pěti let vystaven každoročním útokům Pečeněgů. Císařovo úsilí zastavit jejich vpády diplomatickou cestou vedlo pouze ke zhoršení situace, neboť Pečeněgové byli usazeni na byzantské půdě, ale kompaktnost jejich usídlení komplikovala jejich podrobení. Když se je Byzantinci nakonec rozhodli zpacifikovat ohromným vojskem vytvořeným spojením západní a východní armády, byli Pečeněgy drtivě poraženi v průsmyku v pohoří Stara Planina. Ve snaze vypořádat se s těmito problémy hledal Konstantin pomoc i u Maďarů, čímž se v podstatě snažil vytloukat klín klínem.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika a velké schizma.", "content": "Ve vnitřní politice se Konstantin snažil zajistit své postavení podporou mocných (\"dynatoi\") a uděloval proto štědré daňové úlevy velkým pozemkovým vlastníkům a církvi. V této době se také začala rozvíjet instituce pronie (\"pronoia\"), což byl určitý druh specificky byzantské podmíněné držby půdy. Část půdy (nebo daňové výnosy z ní) byly uděleny do vlastnictví určitému jednotlivci, který výměnou za to musel přispět k údržbě vojska. Obě tato opatření vedla k pozvolnému úpadku vlivu a moci říše a přispěla tak ke krizi, jež Byzanc naplno zachvátila v druhé polovině 11. století. V roce 1054 skončily staleté rozpory mezi ortodoxní a katolickou církví jejich definitivním rozkolem. Legáti papeže Lva IX. exkomunikovali konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a následně Kerullarios vyloučil z církve papežské legáty. Roztržka mezi Západem a Východem, která byla v politické oblasti dovršena roku 800 korunovací západního císaře, tak byla dokonána také v církevní oblasti. Paradoxem zůstává skutečnost, že toto schizma bylo výsledkem snahy papeže a císaře spojit se proti Normanům, kteří využili Maniakesova povstání k ovládnutí jižní Itálie. Konstantin se ještě pokusil zasáhnout a zvrátit situaci, avšak zanedlouho na to onemocněl a 11. ledna následujícího roku zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konstantin IX. Monomachos (kolem roku 1000 – 11. ledna 1055) vládl byzantské říši od 11. června 1042 do své smrti. Císařovna Zoe si ho v roce 1042 vybrala za svého manžela a spolucísaře, ačkoli byl předtím ve vyhnanství kvůli podezření ze spiknutí proti jejímu předchozímu manželovi, císařovi Michaelovi IV. Vládl společně se Zoe až do její smrti v roce 1050.", "tgt_summary": "Constantine IX Monomachos, Latinized as Constantine IX Monomachus (; c. 1000 – 11 January 1055), reigned as Byzantine emperor from 11 June 1042 to 11 January 1055. He had been chosen by the Empress Zoë as a husband and co-emperor in 1042, although he had been exiled for conspiring against her previous husband, Emperor Michael IV the Paphlagonian. They ruled together until Zoë died in 1050. During Constantine's reign, the Byzantine Empire fought wars against groups which included the Kievan Rus' and the Seljuq Turks. In the year before his death, the split between the Eastern Orthodox and Roman Catholic Churches took place.", "id": 2215592} {"src_title": "Halda (datová struktura)", "tgt_title": "Heap (data structure)", "src_document": [{"title": "Popis haldy.", "content": "Haldu bychom mohli tedy definovat jako datovou strukturu splňující dvě základní podmínky: Právě podle těchto podmínek se haldy rozdělují na d-regulární, Fibonacciho, Leftist a další (mohou se lišit jak lokální, tak strukturální podmínkou). Jak již bylo naznačeno, rozlišujeme haldy Min-Heap a Max-Heap. Příklady Min-Heap a Max-Heap: Matematicky se u obou variant jedná pouze o rozdíl v jejich opačném pořadí prvků. Protože je definice vzestupně i sestupně libovolná, je pouze otázkou interpretace, zda se v konkrétní implementaci jedná o Min-Heap nebo o Max-Heap.", "section_level": 1}, {"title": "Obousměrné haldy (Double heaps).", "content": "Často se stává, že halda má zobrazit podmínku v obou směrech. V tomto případě se jednoduše vytvoří haldy dvě a uspořádají se podle větší a menší relace. Taková struktura je pak označována jako \"Double heap\" nebo krátce \"Deap\". Při použití \"Double heaps\" je třeba dávat pozor na to, že ne každá implementace haldy si pro jednotlivé operace zachová svůj průběh. Například Fibonacciho haldy s konstantním amortizovaným průběhem podporují pouze decreaseKey pro snížení klíčů. Všeobecný changeKey pro změnu klíče, který je vyžadován v případě Double heap, potřebuje ale amortizovaně minimálně logaritmický čas. Variantou hald, které splňují podmínku haldy pouze částečně, nebo odchylně jsou tzv. Min-Max-Heap. Jedná se o Double heap, které díky odchylné formě podmínky haldy mohou udržovat data pouze v jednom stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty haldy.", "content": "Existuje mnoho druhů hald s rozdílným průběhem pro různé operace. Příklady hald:", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání teoretických hranic složitostí pro jednotlivé varianty.", "content": "U Pairing, binární a binomiální haldy jde o složitosti v nejhorším případě. O amortizované složitosti u Fibonacciho a Leftist haldy. O(f) dává asymptotickou horní hranici a Θ(f) je asymptoticky přesná (až na multiplikativní konstantu) složitost. V tabulce předpokládáme použití Min Heap.", "section_level": 1}, {"title": "Využití haldy.", "content": "Halda má široké spektrum využití a patří mezi oblíbené datové struktury pro mnoho aplikací.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace haldy.", "content": "Standard Template Library jazyka C++ poskytuje algoritmy make_heap, push_heap a pop_heap pro binární haldy, které pracují na iterátorech s náhodným přístupem.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace binární haldy.", "content": "Zajímavé je, že binární haldy mohou být implementovány jednoduše pomocí pole. První nebo poslední prvek bude obsahovat kořen. Následující dva prvky pole obsahují jeho potomky. Následující čtyři obsahují další čtyři potomky předchozích dvou potomků, atd. A tak potomci uzlu na pozici n budou na pozici 2n a 2n+1 v polích indexovaných od jedničky nebo 2n+1 a 2n+2 v polích indexovaných od nuly. Vyvažování haldy je prováděno záměnou prvků, které nejsou umístěny ve správném pořadí. Tak, jako můžeme sestavit haldu z pole bez využití další paměti (například pro uzly), heapsort může být také použít pro třídění pole na místě. Další výhoda haldy v některých aplikacích je, že sestavení hald může být prováděno v lineárním čase použitím Tarjanova algoritmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Halda je v informatice stromová datová struktura splňující tzv. \"vlastnost haldy\": pokud je \"B\" potomek \"A\", pak \"x(A)\" >= \"x(B)\". To znamená, že v kořenu stromu je vždy prvek s nejvyšším klíčem (klíč udává funkce \"x\"). Taková halda se pak někdy označuje jako \"max heap\" (\"heap\" je v angličtině halda), halda s reverzním pořadím prvků se analogicky nazývá \"min heap\". Díky této vlastnosti se haldy často používají na implementaci prioritní fronty. Efektivita operací s haldou je klíčová pro mnoho algoritmů.", "tgt_summary": "In computer science, a heap is a specialized tree-based data structure which is essentially an almost complete tree that satisfies the heap property: in a \"max heap\", for any given node C, if P is a parent node of C, then the \"key\" (the \"value\") of P is greater than or equal to the key of C. In a \"min heap\", the key of P is less than or equal to the key of C. The node at the \"top\" of the heap (with no parents) is called the \"root\" node. The heap is one maximally efficient implementation of an abstract data type called a priority queue, and in fact, priority queues are often referred to as \"heaps\", regardless of how they may be implemented. In a heap, the highest (or lowest) priority element is always stored at the root. However, a heap is not a sorted structure; it can be regarded as being partially ordered. A heap is a useful data structure when it is necessary to repeatedly remove the object with the highest (or lowest) priority. A common implementation of a heap is the binary heap, in which the tree is a binary tree (see figure). The heap data structure, specifically the binary heap, was introduced by J. W. J. Williams in 1964, as a data structure for the heapsort sorting algorithm. Heaps are also crucial in several efficient graph algorithms such as Dijkstra's algorithm. When a heap is a complete binary tree, it has a smallest possible height—a heap with \"N\" nodes and for each node \"a\" branches always has log \"N\" height. Note that, as shown in the graphic, there is no implied ordering between siblings or cousins and no implied sequence for an in-order traversal (as there would be in, e.g., a binary search tree). The heap relation mentioned above applies only between nodes and their parents, grandparents, etc. The maximum number of children each node can have depends on the type of heap.", "id": 1115913} {"src_title": "Micuhide Akeči", "tgt_title": "Akechi Mitsuhide", "src_document": [{"title": "Osudový incident.", "content": "Roku 1578 se stala nešťastná událost, která se snesla na klan Hatano z Tamby. Nedočkavý Micuhide bez porady s Nobunagou slíbil Hideharuovi Hatanovi mír, pokud se podrobí Odům. Předtím ovšem dobyl jeho hrad Jakami a vzal jako rukojmí jeho matku. Nobunaga ale porušil Micuhideho slib a poručil roku 1579 popravit Hideharuovu matku a Hideharua. Hatanové očekávali mír se silnou nadějí a obvinili Micuhideho ze zrady. Dozvěděli se o Micuhideho matce v Ómi a surovým způsobem ji zavraždili. Dlužno dodat, že Micuhide svým přísně formálním chováním Nobunagu nudil. Nobunaga zahrnul Micuhideho urážkami ve formě veřejných inzultací, která neunikla pozornosti západních pozorovatelů. Většinou byl nicméně Micuhide dobře odměněn jak za svůj talent na bitevním poli, tak za svou práci coby správce panství.", "section_level": 1}, {"title": "Zrada a pomsta.", "content": "V roce 1582 dostal Micuhide rozkaz shromáždit své jednotky a vyrazit na západní frontu, kde se Hidejoši (Tojotomi) Hašiba zapletl do bitvy s klanem Móri. Namísto toho ale Micuhide vytáhl proti Odům (Nobunagovi a jeho synu Nobutadovi), kteří se tou dobou nacházeli v Kjótu (Nobunaga pobýval v Honnódži, Nobutada v Nidžó). Jedna z verzí tvrdí, že se tak stalo jak kvůli Nobunagovu neustálému dobírání, tak proto, že kvůli Nobunagovi zemřela Micuhideho matka. Oba Odové byli v šarvátce zabiti a Micuhide se jmenoval novým šógunem, jakkoliv to bylo jmenování pochybné. Micuhide svěřil své vnitřní pohnutky a úmysly o několik dní dříve před incidentem v Honnódži, když složil báseň pro mistry renga Džóhu a Šóšicua. Když psal verše o přání štěstí pro Hidejošiho bitvu u Takamacu, vložil provokativní řádky, které mohly být interpretovány také tak, že Toki (jak si čas os času Micuhide říkal) bude vládnout Japonsku. Každopádně tak náhlá změna ochromila celou klíčovou oblast kolem hlavního města. Akeči nemeškal a vyplenil hrad Azuči (Nobunagovo sídlo na pobřeží jezera Biwa), aby odměnil své muže. Poté se pokusil ukázat přátelská gesta směrem k zaskočenému císařskému dvoru. Micuhide počítal s podporou Fudžitaky Hosokawy, se kterým byl v rodinném vztahu díky sňatku jeho sestry s členem klanu Hosokawa. Spojenectví se neuskutečnilo a Fudžitaka moudře zpřetrhal svoje vazby. Dále Micuhide počítal s podporou Cucuie, jehož vztahy s Nobunagou rovněž nebyly na dobré úrovni. Džunkei Cucui váhal, nakonec se však přidal na stranu Hidejošiho Tojotomi. Od té chvíle se Micuhideho situace už jen zhoršovala. Micuhide počítal s tím, že Hidejoši je plně uvázán na západní frontě, kde se nacházel v patové situaci v šarvátce s Mórii, a tak by nemohl okamžitě reagovat na Nobunagovu smrt. Hidejoši se ale dozvěděl o vraždě ještě předtím, než se informace dostala k Móriům a uzavřel s nimi mírovou dohodu. To mu umožnilo velice rychle opustit západní frontu a zaskočit Micuhideho nepřipraveného. Oba dva se setkali v bitvě u Jamazaki a i když se Hidejošimu statečně postavil, jeho jednotky utrpěly strašlivou porážku. Sám Micuhide byl zabit, když se pokoušel dorazit do hradu Sakamoto, který vlastnil jeho bratr Hidemicu (1560–1582). Brzy nato bylo Sakamoto dobyto Hidemasou Horim (1553–1590). I když se Akečiové stali jedněmi z nejslavnějších mužů Japonska, bylo to jen kvůli jejich zradě. Přesné důvody jejich dramatického útoku na Nobunagu však nejspíše zůstanou zakryty rouškou tajemství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Micuhide Akeči (: 明智 光秀, \"Akeči Micuhide\"; 1528 – 2. července 1582) byl vazalem Nobunagy Ody a rovněž jeho zahubitelem. Nosil titul Hjúga no Kami (pán provincie Hjúga) a je také znám pod jménem Micuhide Koreta. Byl synem Micukuniho Akeči (který vlastnil hrad Akeči ve východní části provincie Mino). Micuhide nejprve sloužil klanu Saitó z provincie Mino a později s určitostí také Udžikagemu Asakurovi v provincii Ečizen. Roku 1566 byl pověřen vykonávat funkci posla pro „potulného šóguna“ Jošiakiho Ašikagu. Nakonec se stal ještě téhož roku vazalem Nobunagy. Micuhide prokázal svoje schopnosti jako generál a v roce 1571 dostal za své zásluhy hrad Sakamoto a dva okresy v provincii Ómi o celkovém výnosu 100 000 koku. Když Nobunaga rozpoutal válku proti klanu Móri, byl pověřen vést vojenský sbor Odů, který měl pochodovat po severním pobřeží až do oblasti Čúgoku. Vtrhl do provincie Tamba, kde si podrobil klan Hatano a do provincie Tango, aby zde bojoval s klanem Iššiki.", "tgt_summary": ", first called Jūbei from his clan and later from his title, was a samurai and general who lived during the Sengoku period of Feudal Japan. Mitsuhide was a general under \"daimyō\" Oda Nobunaga, who then became famous for his rebellion against Nobunaga in 1582, which led to Nobunaga's death at Honnō-ji.", "id": 1302206} {"src_title": "Schwerin", "tgt_title": "Schwerin", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Leezen, Raben Steinfeld, Plate, Lübesse, Holthusen, Pampow, Klein Rogahn, Wittenförden, Brüsewitz, Pingelshagen, Klein Trebbow, Seehof a Lübstorf.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lokalitu známou archeologickými nálezy z počátku letopočtu osídlili kolem roku 700 Slované a pojmenovali ji \"Zverin\" podle zdejší zvěře. Latinská forma tohoto názvu byla \"Suerin\" a z ní vzniklo německé \"Schwerin\". První písemná zmínka o sídle je v kronice Dětmara z Merseburku z roku 1018, kdy se na zdejším hradišti opevnil lutický kníže Mečislav před vlastním lidem, který jej obviňoval z porážky v bitvě s Poláky roku 1017. Město roku 1164 založil saský a meklenburský kníže Jindřich Lev z rodu Welfů. Roku 1228 byla ustavena první městská rada. Zdejší dóm byl od 13. století proslulým poutním cílem, kam věřící putovali uctít kapky Kristovy krve v jaspisu. Dómská kapitula byla povýšena na arcibiskupskou. Roku 1340 byly vystavěny městské hradby. Od roku 1358 je město součástí Meklenbursko-zvěřínského vévodství. Bylo také součástí Svaté říše římské, v letech 1351-1378 patřilo pod vládu císaře Karla IV., který ovlivňoval volbu zdejších arcibiskupů. Stal se jím například Albrecht Aleš ze Šternberka. Knížecí zámek se stal v době renesance centrem vzdělanosti, naproti němu byla roku 1536 založena knížecí škola \"Fredericianum\", jejíž budova později shořela, stejně jako dóm, který byl dostavěn v 19. století. Mezi léty 1560-1700 město neblaze proslulo 103 čarodějnickými procesy, při kterých bylo upáleno 45 žen a další vězněny a mučeny. Za tyto tragédie se městská správa roku 2016 všem pronásledovaným omluvila a na budovu radnice instalovala pamětní desku. Roku 1819 byla vystavěna židovská synagoga, zbořená při Křišťálové noci roku 1938. V letech 1918-1934 byl Schwerin hlavním městem svobodného státu Meklenbursko-Zvěřín, 1934-1952 hlavní město Meklenburska, po zrušení spolkových zemí v bývalé NDR roku 1952 krajské město. Od roku 1990 je hlavním městem spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schwerin (starší český název Zvěřín) je město v severním Německu a hlavní, ne však největší město spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko. V roce 2018 v něm žilo obyvatel. Schwerin je obklopen jezery Meklenburské jezerní plošiny. Největší z okolních jezer, Zvěřínské jezero (Schweriner See), zabírá plochu 60 km². Městskou pamětihodností je zámek, který se nachází na ostrově ve Zvěřínském jezeře.", "tgt_summary": "Schwerin (; Mecklenburgian: \"Swerin\") is the capital and second-largest city of the northeastern German state of Mecklenburg-Vorpommern. It has a population of about 100,000. Schwerin was first mentioned in 1018 as \"Wendenburg\" and was granted city rights in 1160 by Henry the Lion, thus it is the oldest city of Mecklenburg-Vorpommern. It is globally known for its romantic Schwerin Palace, situated on an island in Lake Schwerin. The palace was one of the main residences of the dukes and grand dukes of Mecklenburg until 1918 and is the official seat of the state parliament since 1990. The city also has a largely intact old town, thanks to only minor damage in World War II. Schwerin is located within the Hamburg Metropolitan Region and close to Berlin/Brandenburg Metropolitan Region, and to nearby regiopolises of Rostock and Lübeck. Major industries and employers include high technology, machine building, healthcare, government agencies, railway supply, consumer goods and tourism. Schwerin has three academic colleges, the FHM, HdBA and the Design School.", "id": 2099736} {"src_title": "Marcellin Marbot", "tgt_title": "Marcellin Marbot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Napoleonské války.", "content": "Vstoupil roku 1799 jako dobrovolník do republikánské armády a byl rychle povyšován k důstojnickým hodnostem. Přežil obležení Janova (1800), později se stal pobočníkem maršála Augereaua. V této funkci sloužil během 3. i 4. koaliční války (1803–1805, 1806–1807). V bitvě u Jílového byl těžce raněn. V letech 1808–1811, byl s přestávkami nasazen v bojích na Pyrenejském poloostrově. Vyznamenal se v tažení r. 1809 a bojoval ve všech větších bitvách této války (Řezno, Eckmuhl, Aspern, Wagram). Prodělal celou ruskou kampaň r. 1812, kde se opět vyznamenal. Nakonec byl i aktivním účastníkem bojů 1813–1814 (plukovník). Během Sta dní r. 1815 byl Napoleonem I. jmenován brigádním generálem a bojoval na pravém křídle francouzské sestavy v bitvě u Waterloo.", "section_level": 2}, {"title": "Červencová monarchie.", "content": "V době Restaurace strávil 4 roky v exilu (1815–1819) a po návratu uveřejnil známou obranu Napoleonovy strategie (viz níže). Jeho blízký vztah k vévodovi Orleánskému Ludvíkovi Filipovi mu zajišťoval důležité armádní posty. Během červencové monarchie (od r. 1830) rychle postupoval, r. 1836 – generálporučík, r. 1840 se stal generálním inspektorem francouzské kavalérie. Roku 1845 byl jmenován francouzským pairem. Po pádu Ludvíka Filipa se zcela stáhl z veřejného života.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Marbot napsal, dvě krátká sdělení: Jeho sláva je založena výhradně na jeho memoárech, uveřejněných ve Francii až r. 1891 pod názvem \"Mémoires du Général Baron de Marbot\" (1899 německy, 1902 anglicky, 1907 česky). Jako nikdo jiný před ním poskytuje strhujícím způsobem pohled na dějinné události a do armádního života během napoleonských válek. Barvitým a přitom skromným způsobem vnáší čtenáře do dobrodružných příhod svého života. V úvodu, určeném manželce a dětem píše: \"Přišel jsem často do osobního styku s Napoleonem, sloužil jsem v generálním štábu pod pěti jeho nejslavnějšími maršály: Augereauem, Bernadottem, Muratem, Lannesem a Massenou, znal jsem všechny přední osobnosti tehdejší doby. V pamětech jsem se snažil více o vylíčení vlastních příhod, než o popis dějinné události. Snažil jsem se též u osob, které jsem dobře znal nestranně opravit úsudky o nich pronášené. Vedle událostí velkého politického významu, měl jsem i snahu vylíčit veselé a dobrodružné příhody skromným, prostým způsobem, jak se na vyprávění věnované vlastní rodině patří\".", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Získal následující vyznamenání:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Baptiste Antoine Marcelin Marbot, zvaný Marcellin Marbot (; 18. srpen 1782, Altillac – 16. listopad 1854, Paříž), byl francouzský voják, autor cenných pamětí. Byl povýšen do hodnosti generálporučík v roce 1836, za vlády krále Luís Filipe I. Byl synem generála Jeana-Antoina Marbot (1754–1800). Starší bratr Adolphe Marbot (1781–1844) byl také generálem.", "tgt_summary": "Jean-Baptiste Antoine Marcelin Marbot, known as Marcellin Marbot ( , ; August 18, 1782 – November 16, 1854), was a French general, famous for his memoirs depicting the Napoleonic age of warfare. He belongs to a family that has distinguished itself particularly in the career of arms, giving three generals to France in less than 50 years. His elder brother, Antoine Adolphe Marcelin Marbot, was also a military man of some note.", "id": 1392260} {"src_title": "Alofon", "tgt_title": "Allophone", "src_document": [{"title": "Příklady: alofon vs. foném.", "content": "Nejčastěji vlivem okolních hlásek může docházet ke změně místa tvoření (artikulace) hlásky a tím k její asimilaci. Například hláska je v češtině považována za alofonní k psanému /n/ před velárními plozivami /g/ a /k/, např. ve slově \"banka\". Dochází zde k posunu místa okluze (závěru) z dásňového oblouku na měkké patro, čímž se obě souhlásky vysloví na shodném místě. Výslovnost skupiny /ng/ nebo /nk/ se tím stává jednodušší. Naproti tomu v angličtině je samostatným fonémem, tj. je třeba při výslovnosti pečlivě rozlišovat a , neboť různá výslovnost těchto dvou hlásek mění význam slov. Srov. např. \"ban (zákaz) a \"bang (bum). Jiným příkladem alofonní výslovnosti je například ztráta znělosti souhlásek na konci slov v češtině. Např. /f/ se jako samostatný foném v domácích českých slovech vyskytuje velmi zřídka a obvykle je jen neznělou realizací (alofonem) jinak znělého /v/, např. ve slově \"ostrov , v ostatních tvarech slova se vyslovuje [v]: ostrovy . Fonémem je /f/ např. v cizím slově fyzika\".", "section_level": 1}, {"title": "Distribuce alofonů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komplementární distribuce.", "content": "Obměny realizace určitého fonému u stejného mluvčího (skupiny mluvčích) v závislosti na pozici ve slově a hláskovém okolí (poziční obměny). Různé realizace téhož fonému se nemohou vyskytovat ve stejné pozici. Tyto realizace by však měly být akusticky podobné, aby mohly být považovány za alofony téhož fonému. Např. v angličtině je foném /l/ realizován jako „jasné“ , pokud předchází samohlásce. V ostatních pozicích se realizuje jako „temné“ velarizované . Hláska se v angličtině vyskytuje pouze na začátku slabiky (v pretuře), zatímco může být jen v koncové pozici slabiky (v kodě). Přesto nejsou považovány za poziční varianty téhož fonému, neboť jsou akusticky vnímány jako značně odlišné. Asimilace místa tvoření (viz příklady výše) rovněž náleží k tomuto typu.", "section_level": 2}, {"title": "Volné varianty.", "content": "Různé realizace fonému ve stejné pozici u různých mluvčích. V němčině jsou např. přípustné různé realizace fonému /r/ (), jejichž využití se liší regionálně. Výslovnost spisovné češtiny obvykle volné varianty nepřipouští. Veškeré tyto obměny jsou považovány za nářeční.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alofon ve fonetice a fonologii označuje jeden z možných zvuků, tedy způsobů artikulace určitého fonému. Alofon na rozdíl od fonému nebývá v písmu odlišován odpovídajícím grafémem.", "tgt_summary": "In phonology, an allophone (; from the Greek , \"állos\", \"other\" and , \"phōnē\", \"voice, sound\") is one of a set of multiple possible spoken sounds, or \"phones\", or signs used to pronounce a single phoneme in a particular language. For example, in English, (as in \"stop\" ) and the aspirated form (as in \"top\" ) are allophones for the phoneme , while these two are considered to be different phonemes in some languages such as Thai and Hindi. On the other hand, in Spanish, (as in \"dolor\" ) and (as in \"nada\" ) are allophones for the phoneme , while these two are considered to be different phonemes in English. The specific allophone selected in a given situation is often predictable from the phonetic context, with such allophones being called positional variants, but some allophones occur in free variation. Replacing a sound by another allophone of the same phoneme usually does not change the meaning of a word, but the result may sound non-native or even unintelligible. Native speakers of a given language perceive one phoneme in the language as a single distinctive sound and are \"both unaware of and even shocked by\" the allophone variations that are used to pronounce single phonemes.", "id": 1044226} {"src_title": "The Movies", "tgt_title": "The Movies", "src_document": [{"title": "Herní principy.", "content": "Ve hře se stanete majitelem filmového studia. Na začátku musíte najmout obsluhu filmu, správce, herce, scenáristu a režiséra. Nejdřív vám scenárista píše scénáře sám. Jedná se o krátké filmy, které trvají maximálně pět minut. Hra začíná od roku 1920. Postupem času točíte lepší filmy a otevírají se vám nové kulisy, kostýmy a kamery. Později si můžete vytvořit vlastní film podle svých představ. Tvoření vypadá tak, že přesunujete přednastavené scény a skládáte je za sebe. Můžete si do scén přidat například lebku na zem, koně, psa, láhev alkoholu apod. Čím lepší filmy točíte, tím více peněz vaše studio má a také získáte lepší ohlasy na vaše studio a filmy. Každých pět let se také koná Udílení cen. Za každou cenu, kterou vyhrajete se vám otevře bonus, který platí do dalšího Udílení cen. Musíte se i starat o své hvězdy. Postavte jim bar a když budou ve stresu, nechte je opít. Pokud se jim nelíbí image, můžete si je převléknout, jak chcete. Jsou potřeba i stánky s občerstvením a je také dobré postavit některým hvězdám přívěs. Cítí se tam lépe. Film si dokonce můžete nadabovat! V budově Postprodukce (která se vám postupem času otevře) si můžete upravit zvuk, znělku, ale také vystřihnout scény apod. Pokud chcete dabovat, musíte mít mikrofon. Poté přiřadíte hlas k postavě, kterou chcete. Pokud nemáte mikrofon a přesto chcete aby lidé filmu rozuměli, můžete použít titulky. Hra není jen o točení filmů. Hru také můžete hrát po internetu. Zde se můžete s ostatními lidmi podělit o vaše výtvory. Můžete hodnotit jejich, oni budou hodnotit vaše. Hra je zkrátka něco, co jsme ještě neviděli.", "section_level": 1}, {"title": "Datadisk.", "content": "The Movies: Stunts & Effects je jediným datadiskem k The Movies a byl vydán v červnu 2006. Do hry přidává kaskadérské kousky, kaskadéry, nové sety a kostýmy a další. Hlavní změny ve hře jsou volně přesunovatelná pozice kamery a schopnost najímat kaskadéry a poté je využívat ve svých filmech.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Movies je počítačová hra vytvořená společností Lionhead Studios. Autorem této hry je Peter Molyneux. O její vydání se postaral Activision.", "tgt_summary": "The Movies is a business simulation game created by Lionhead Studios for Microsoft Windows and subsequently ported to Mac OS X by Feral Interactive. Players run a Hollywood film studio, creating films that can be exported from the game. \"The Movies\" was released in November 2005 to positive reviews, including several awards, but sold poorly. An expansion, \"\", was released in 2006.", "id": 2022336} {"src_title": "Nicola Porpora", "tgt_title": "Nicola Porpora", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 17. srpna 1686 v Neapoli jako syn Carla a Cateriny Porporových. Otec byl neapolským knihkupcem. Ve věku 10 let byl přijat na konzervatoř Conservatorio dei Poveri di Gesu Cristo, kde jeho prvním učitelem kompozice byl Gaetano Greco. Aby se udržel na studiích přivydělával si již od roku 1699 výukou hudby. První zakázku na operu obdržel v roce 1708. Byla to opera „L'Aggrippina“ a měla okamžitý úspěch. Jeho kariéru je možno sledovat podle podpisů na partiturách svých oper. V roce 1711 byl kapelníkem prince Phillipa Hessenského, generála rakouské armády v Neapoli. V roce 1713 byl kapelníkem portugalského velvyslance v Římě a v roce 1715 maestrem prestižní konzervatoře Conservatorio di S Onofrio. O rok později obdržel čestný titul od prince Phillipa, který byl v té době již guvernérem mantovským. V roce 1717 tragicky zahynuli otec i bratr a tak byl donucen znásobit svou pedagogickou činnost, aby mohl podporovat rodinu. Operní scéna v Neapoli byla v té době ovládána Alessandrem Scarlattim. Využil příležitosti když Scarlatti odcestoval a uvedl na scénu krátce po sobě dvě opery u příležitosti jmenin a narozenin císařovny Alžběty (manželky Karla VI.) a o rok později začala jeho spolupráce s dvěma vynikajícími umělci té doby, básníkem Pietrem Metastasiem a později slavným kastrátem Farinellim. V té době bylo Farinellimu pouhých 16 let. Prorazil i na římských scénách a byl si tak jist svou kariérou operního skladatele, že se roku 1722 vzdal pedagogické činnosti na neapolských konzervatořích. V roce 1724 uskutečnil bez většího úspěchu turné do Německa a Rakouska s operou „Damiro e Pitia“. Císař Karel VI. shledal jeho hudbu příliš ozdobnou a vyumělkovanou. Vrátil se tedy do Itálie, kde slavil velké úspěchy v Benátkách. Oceněním jeho umění bylo jmenování „Maestro del pio Ospedale degli'Incurabili“. I v Benátkách však musel o svou pozici tvrdě bojovat. Nejprve soutěžil o přízeň publika s Leonardem Vincim a po jeho smrti mu vyvstal celoživotní konkurent v Johannu Adolfovi Hasse. V roce 1733 přijal v Londýně pozvání operní společnosti „Opera of the Nobility“, která měla konkurovat obdobné operní společnosti G. F. Händela. Jeho opery byly uváděny v Lincoln's Inn Fields Theatre a po počátečních úspěších se společnost začala potýkat s finančními problémy. Porpora se v roce 1736 vrátil do Benátek. Útěchou mu mohlo být, že získal přátelství Prince Waleského, kterému věnoval několik skladeb a patrně i to, že Händelova operní společnost skončila obdobně. Po příjezdu do Benátek byl obdržel titul „Maestro Incurabili“ a uvedl několik oper v hlavních benátských divadlech. V roce 1738 přesídlil do Neapole, odkud obdržel zakázku na operu k narozeninám neapolského krále Karla VII. a byl jmenován kapelníkem konzervatoře Conservatorio di S Maria di Loreto. Po krátké zastávce v Londýně, kde uvedl premiéru své opery „Temistocle“ v Královském divadle (22. února 1743), se vrátil do Benátek a plně se věnoval výuce na konzervatoři Ospedaletto. V roce 1747 byl pozván do Drážďan k saskému dvoru jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie Walpurgis. Zde se opět setkal se svým starým rivalem Johannem Adolfem Hassem. Konflikt byl o to větší, že Porpora se snažil prosadit mladou sopranistku Reginu Mingotti proti manželce J. A. Hasse Faustině Bordoni. Navzdory těmto osobním kontroverzím byl Porpora jmenován dvorním kapelníkem (zatímco Hasse byl vrchním kapelníkem). U saského dvora sloužil až do roku 1752, kdy odešel do Vídně. Ve Vídni obnovil přátelství s Pietrem Metastasiem a vyučoval řadu prominentních osobností. Mezi jeho žáky patřil i Joseph Haydn, který mu také vypomáhal jako korepetitor. Haydn později prohlásil, že skutečné základy kompozice mu dal právě Nicola Porpora. V roce 1759 mu saský dvůr s ohledem na vypuknutí sedmileté války přestal vyplácet penzi. Přijal ještě zaměstnání na neapolských konzervatořích a zakázku na operu pro Teatro San Carlo. Ta však skončila neúspěchem. V září roku 1761 ze zdravotních důvodů na pedagogickou činnost rezignoval. Poslední léta svého života prožil v Neapoli. Po životě plném úspěchů a mezinárodního uznání zemřel v chudobě 3. března 1768. Na jeho zádušní mši v chrámu Ecce Homo účinkovali všichni významní hudebníci Neapole bez nároku na odměnu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo je velice rozsáhlé. Kromě skladeb uvedených v následujícím seznamu zkomponoval 130 světských kantát, 40 chrámových sborů, 7 mší, 9 sólových motet, 13 mariánských antifon a 22 jiných liturgických skladeb. Těžiště jeho díla spočívá ve vokální tvorbě, zejména v opeře. Jeho nezanedbatelným vkladem do rozvoje tohoto žánru jsou recitativy, které se svou intonací a rytmem přibližují hovorové řeči. Instrumentální dílo je relativně malé. Dodnes živý je violoncellový koncert a Sinfonie da camera (op. 2).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicola (Antonio) Porpora (17. srpna 1686, Neapol – 3. března 1768, Neapol) byl italský skladatel operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní školy.", "tgt_summary": "Nicola (Antonio) Porpora (or Niccolò Porpora) (17 August 16863 March 1768) was an Italian composer and teacher of singing of the Baroque era, whose most famous singing students were the castratos Farinelli and Caffarelli. Other students included composers Matteo Capranica and Joseph Haydn.", "id": 1645476} {"src_title": "Kočka tmavá", "tgt_title": "Kodkod", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Velikostí je kočka tmavá asi poloviční oproti kočce domácí a podobá se malé kočce slaništní, se kterou je blízce příbuzná. Je dokonce možné, že kočka tmavá je pouze její poddruh. Kočka tmavá má ve srovnání s kočkou slaništní kratší obličejovou část hlavy a krátký silnější ocas. Také má poměrně velké tlapky. Srst je šedohnědá, žlutohnědá nebo hnědavá s tmavší kresbou, která je tvořená množstvím černých kulatých skvrn, které často splývají v pruhy, hlavně na obličeji, ramenou a na hřbetě. Ocas je kroužkovaný. Ušní boltce jsou, podobně jako u kočky slaništní, černé s bílou skvrnou k vizuální komunikaci s ostatními kočkami. Břicho je bělavé. Poddruh \"L. guigna guigna\" je poněkud menší a kresba je výrazná, tyto kočky tmavé mají tečky i na končetinách. Oproti tomu jedinci z poddruhu \"L. guigna tigrillo\" mají kresbu méně nápadnou, podkladová barva bývá světlejší a na končetinách žádná kresba není. U obou poddruhů nejsou vzácností melanističtí, černí jedinci. Zdá se, že výskyt melanistického zbarvení stoupá se zeměpisnou šířkou (Miller and Rottmann, 1976); černé kočky jsou nejhojnější v oblasti Guaitecas a Chiloé v Chile.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka tmavá je endemit And, její areál je omezen území státu Chile a Argentiny. Vyskytuje se v oblasti od centrální chilského regionu Coquimbo přes Guaitecasa a Chiloé až po argentinskou provincii Chubut a Santa Cruz.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Kočka tmavá je vázána na vlhké lesy mírného pásma, dává přednost stálezelený stálezeleným deštným lesům nebo opadavým vlhkým lesům na svazích And, až k hranici lesa (1900 až 2500 m n. m.). Jsou to vlhké lesy charakterizované přítomností bambusů v podrostu, liány a epifytní rostliny, hlavní druhy stromů jsou araukárie a pabuky. Byla pozorována také ve tvrdolistých lesích, jehličnatém nebo horském lese.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O chování kočky tmavé je známo jen velmi málo. Pravděpodobně je aktivní v noci, kdy loví malé obratlovce, na zemi žijící hlodavce, ptáky nebo malé plazy. Větší samci někdy loví i domácí drůbež. Velmi dobře šplhá, na stromech odpočívá a ukrývá se tam před nebezpečím; možná loví i ve větvích. V zajetí má denní aktivitu (Green, 1991). Březost trvá 72-78 dní, poté se rodí průměrně dvě koťata, která pohlavně dospívají až ve dvou letech. V zajetí se kočka tmavá dožívá až 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Kočka tmavá je v přírodě poměrně vzácná. Na rozdíl od ostatních koček rodu \"Oncifelis\" unikla lovcům kožešin a nikdy nebyla lovena ve velkém, fakt, že loví i drůbež, ji ale dostává do konfliktu s člověkem. Je také ohrožena odlesňováním, nicméně se zdá, že dokáže přežít i v člověkem změněné krajině (v sekundárních lesích, na plantážích apod.) Odhadovaný počet dospělých koček tmavých je méně než 10 000 jedinců. Kočka tmavá je chráněná zákonem v Chile i v Argentině, je také zapsána v CITES II.", "section_level": 1}, {"title": "Kočka tmavá v českých zoo.", "content": "Kočku tmavou v současné době (2006) nechová žádná česká zoologická zahrada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka tmavá (\"Leopardus guigna\"), nazývaná také tigrillo a ve své domovině guiña, je vzácný druh malé kočkovité šelmy obývající lesy ve středním a jižním Chile. Je to nejmenší druh kočkovité šelmy na západní polokouli.", "tgt_summary": "The kodkod (\"Leopardus guigna\") (), also called güiña, is the smallest cat in the Americas. It lives primarily in central and southern Chile and marginally in adjoining areas of Argentina. Its area of distribution is small compared to the other South American cats. Since 2002, it has been listed as Vulnerable on the IUCN Red List as the total effective population may comprise less than 10,000 mature individuals, and is threatened due to persecution and loss of habitat and prey base.", "id": 141327} {"src_title": "Jung-čchun", "tgt_title": "Wing Chun", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jméno tohoto umění lze nejlépe přeložit jako „Věčné jaro“; často se také nepřesně uvádí význam „Krásné jaro“. Slovo \"jung\" (wing) znamená „věčný, stálý“ a má navozovat představu nikdy nekončícího procesu; \"čchun\" (chun) znamená „jaro“ – symbolizuje zrod, vznik. Přeneseně by se tedy dalo hovořit o „věčném jaru“ jakožto neustálé, návazné, nekončící akci, která se znovu a znovu rodí podle toho, jakou techniku používá protivník.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Wing Chunu.", "content": "Začíná v klášteře Šao-lin, v místě s mnohasetletou tradicí vývoje a praktikování bojových umění. Největšího rozkvětu bylo dosaženo v období dynastie Ming (1368–1644). Právě v té době se v Šao-linu téměř každý mnich věnoval cvičení wu-šu a právě tehdy také doznala bojová organizovanost osazenstva kláštera nejvyššího stupně. Mingové spatřovali v bojovém umění národní klenot a proto jej všemožně podporovali. Nezřídka byli mniši ze Šao-linu členy expedičních skupin pohybujících se v hraničních oblastech státu. Poté, co byla dynastie Ming pokořena Mandžuy (dynastie Čching (1644–1911)), proběhly celou zemí represivní zásahy vůči jakýmkoliv formám odporu proti novému pořádku. V Šao-linu, jako v organizované, bojově velmi zdatné enklávě, spatřovala nová vláda velké nebezpečí a tak nechala klášter srovnat se zemí. Mnoho mnichů se navzdory mandžuskému běsnění zachránilo a rozprchlo se do různých koutů země. Stali se pak součástí tajných spolků (někdy je i sami zakládali) ve víře, že se jednoho dne vrátí k moci dynastie Ming. Starý šaolinský styl, \"Chung Fa-ťi\", který se podařilo uprchlým mnichům rozšířit do všech koutů Číny, byl pravděpodobně kolébkou, ze které, kromě jiných, vzešlo také umění Wing Chun. Po zničení kláštera a s ním i budovy Jung-čchun tchung v jeho areálu, přejal část tohoto jména nově se rodící styl.", "section_level": 1}, {"title": "Popis umění.", "content": "Ačkoliv se Wing Chun snaží v rámci obranných technik tvářit jako měkké bojové umění, tedy umění, které nejde proti síle silou, jeho útočná stránka je velice destruktivní. Využívá se tvrdých úderů na citlivá místa, jako je krk, čelist, nos, solar či genitálie a to nejen pěstí, ale i lokty nebo koleny. V systému je použit nácviku boje proti jednomu neozbrojenému protivníkovi, přes boj na zemi až po boj proti více lidem se zbraněmi. Ve výsledku se tedy jedná o velice tvrdý bojový styl použitelný pro nekompromisní sebeobranu. Genialita tohoto umění tkví hlavně ve snaze držet se snadných, ale co nejefektivnějších pohybů a úderů. Tím odpadá nutnost se před použitím boje složitě rozcvičovat např. pro techniku vysokých kopů, což je opět výhoda při sebeobraně. Základní obranné techniky, které jsou poměrně rychle zvládnutelné, dokáží velice účinně pokrýt hlavní tělesné partie před úderem a zároveň dostat obránce do výhodné polohy k protiútoku. Hlavní bojový postoj (Iras, který oceňuje mnoho jiných bojových umění, jelikož vytváří třetí stabilní bod) se snaží myslet na stabilitu a ochranu genitálií. Specialitou Wing Chun je spojení útočné i obranné stránky v každé technice a boj na velmi krátkou vzdálenost. Techniky Wing Chun od sebe neoddělují obranu a útok, ale při každém pohybu usilují o obojí a neustálou kontrolu protivníka. Specifikou útočné stránky Wing Chun je boj o středovou linii (tedy o přímou, nejkratší cestu pro útok) a řetězové údery, které při dobře zvládnuté technice nemilosrdně zasypou protivníka ohromným počtem ran (sérií navazujících ran - řetězem ran) za relativně krátký čas, ale zároveň tvoří kryt obránci a nutí protivníka k přechodu do defensivy a útočí na jeho stabilitu. Dalším specifikem Wing Chun je Chi Sao (v překladu lepící se ruce), zaměřené na získání dokonalé kontroly protivníka na velmi krátkou vzdálenost udržováním nepřetržitého kontaktu (být přilepen k protivníkovi). Chi Sao učí studenty kontrole končetin protivníka (rukou a v pokročilejších stupních i nohou) zdokonalováním propojení obrany i útoku v každém pohybu a rozvinutí schopnosti studenta vnímat pohyb a tlak protivníka pomocí hmatu místo ostatních smyslů. Tyto techniky jsou velice často prezentovány na ukázkových videí a mistři Wing Chun je předvádí i se zavázanýma očima. Efektivita tohoto umění navíc spočívá i ve velice dobré použitelnosti ve stísněných prostorách, třeba výtahů nebo malých místností. Vysoká účinnost dělá toto umění dobře použitelné i pro ženy, kdy za pomoci nebezpečných technik, jako jsou kopy na kolena či vpichy na oči, se lze ubránit i o dost silnějším protivníkům v případě přímého ohrožení. Wing Chun je tedy bojové umění, které si vzalo to nejlepší z dávných kung fu stylů a vytvořilo tak ucelený systém velice efektivního bojového umění. A jako bojové umění nemusí hledět na pravidla či fair play hru, což z něj dělá nekompromisní sebeobranný systém. Wing Chun je navíc možné naučit se na použitelnou úroveň za poměrně krátký čas proti jiným uměním. Absence pohybů vyžadující kvalitní provedení za použití síly nebo atletických pohybů umožňuje navíc zvládnout Wing Chun lidem všech postav a pohybového nadání.", "section_level": 1}, {"title": "Wing Chun na Západě.", "content": "První školu v Evropě založil Lee Sing v Anglii v 50. letech. V západním světě se z Wing Chun, podobně jako z jiných bojových umění, stala komerční záležitost. Nejúspěšnějším komerčním projektem je zřejmě EWTO (European WingTsun Organization, Evropská organizace Wing Tsun, dříve propagující styl Leung Tinga, nyní více autonomní), který je pod správou Keitha Kernspechta, se sídlem v německém Langenzellu. Komerčně pojaté organizace též hojně spojují výuku Wing Chun s filipínským bojovým uměním Eskrima (EWTO) neboli Skirmen (AVSE Missing-Link).", "section_level": 2}, {"title": "Wing Chun v Česku.", "content": "Historie českých škol spadá do roku 1990 když se Ivan Rzounek vrátil z delšího pobytu v zahraničí a založil historicky první školu WingVing ChunTsun v Česku, tehdy v rámci EWTO (nyní pod patronací rakouského \"si-fu\" Olivera Königa [rovněž EWTO]). Zanedlouho se na trh propracovaly i další významné školy (např. ELYWCIMAA, organizace \"si-fu\" Wilhelma Blecha (jehož první školy založil a vedl mezi lety 1993–1998 rovněž Ivan Rzounek) z Německa, propagující styl Lok Yiu, žáka Yip Mana. Další školy jsou méně známé nebo s nedostatečnou členskou základnou. Postupem času se od EWTO separovaly další větve, z nichž nejvýraznější změny byly v roce 2002, kdy vznikla AVSE (\"si-fu\" Ladislav Hodač) a v roce 2006, kdy došlo k rozpadu de facto celé severní větve EWTO v Česku.", "section_level": 2}, {"title": "Formy.", "content": "Tak, jak se učí ve škole Yip Man Hong Kong Wing Chun (hlavní proud) – jiné školy mají pojetí odlišné:", "section_level": 1}, {"title": "Principy.", "content": "Tak, jak je učí Leung Ting WT (jiné školy mají principy odlišné):", "section_level": 1}, {"title": "Princip pohybu.", "content": "Je-li cesta volná, jdi vpřed. Pokud Ti nestojí nic v cestě, postupuj přímo vpřed. Není-li cesta volná, přilep se. Pokud je v cestě překážka, spoj se s ní. Je-li soupeř silnější, podvol se. Používá-li protivník velkou hrubou sílu, je nesmysl se jí stavět do cesty. Je potřeba se síle vyhnout. Ustupuje-li soupeř, následuj ho. Udělal-li soupeř chybu a stahuje-li se, pronásleduj ho. V principu se jedná o chování vody. Ve Wing Chunu, stejně jako v čínské filozofii a pojetí života vůbec, platí, že tvrdost a strnulost znamená smrt a přizpůsobivost, pružnost a měkkost znamená život.", "section_level": 2}, {"title": "Princip síly.", "content": "Osvoboď se od své vlastní síly. Nesmíš být ztuhlý, Tvoje pohyby musí být plynulé, uvolněné a výbušné. Osvoboď se od síly soupeře. Nepřetlačuj se se soupeřem, využij jeho síly, aby se do Tebe „propadl“... Podvol se síle soupeře a přidej svoji. Využij sílu soupeře proti němu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jung-čchun (TZ 詠春, ZZ 咏春, pchin-jin \"Yǒng chūn\", anglický přepis Wing Chun, někdy též \"Wing Tsun\", \"Ving Tsun\" či \"Yong Tjun\") je jihočínské bojové umění. O jeho celosvětové rozšíření se postaral zřejmě mediálně nejznámější představitel tohoto stylu Yip Man, který provozoval svou školu v Hongkongu. Díky tomu je dnes toto umění (nesprávně) považováno za hongkongský styl. V různých variantách je rozšířeno po celé jihovýchodní Asii od Číny přes Thajsko, Vietnam až po Malajsii. V Česku převažují styly hongkongské, jediným výrazným zástupcem „pevninského“ Wing Chunu je nejrozšířenější škola Mai Gei Wong Wing Chun.", "tgt_summary": "Wing Chun Kuen (), usually called Wing Chun (詠春), is a concept-based traditional Southern Chinese Kung fu (wushu) style and a form of self-defense, that requires quick arm movements and strong legs to defeat opponents. Softness (via relaxation) and performance of techniques in a relaxed manner is fundamental to Wing Chun. According to legend, it was created by Ng Mui, an abbess who taught it to her student Yim Wing-chun as a means to defend herself against unwanted advances. The martial art is named after her. According to Ip Man, \"Chi Sau in Wing Chun is to maintain one's feeling of opponents movement by staying relaxed all the while keeping in the strength to fight back, much like the flexible nature of bamboo\". Notable practitioners of Wing Chun include Yuen Kay Shan, Ip Man, Ip Chun, Bruce Lee, Jackie Chan, and Donnie Yen.", "id": 656509} {"src_title": "Kufstein", "tgt_title": "Kufstein", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "Malebné město Kufstein si díky bohatství památek vysloužilo přezdívku „Perla Tyrolska“. Nad městem se vypíná mohutná pevnost \"Festung Kufstein\". Ta sloužila ve středověku jako vězení, vede do ní výtah a nyní je v ní umístěno národopisné muzeum a v její věži i \"Varhany hrdinů\" – údajně největší venkovní varhany na světě. Klaviatura je umístěna o 80 metrů níže a jejich 4307 píšťal a 46 rejstříků se denně v poledne (v létě i o šesté hodině večerní) rozeznívá do širokého okolí. Historickým centrem města je \"Dolní náměstí\", které se svažuje od historické budovy radnice až k mostu přes řeku Inn. V létě ho skoro celé zaplní stolky kaváren a restaurací a je i místem konání různých koncertů a dalších kulturních akcí. Nahoře na náměstí stojí historická budova radnice, v dolní části je pak \"Mariánská kašna\" stará 140 let. V nejbližším okolí náměstí jsou kromě zmíněné pevnosti další historické památky – \"městský farní kostel\" z 15. století, \"zbytky městských hradeb\" a úzké uličky, z nichž je nejznámější \"Römerhofgasse\" s krásnými vinárničkami. Ve městě je i muzeum šicích strojů a provozovaná sklářská huť, ale návštěvníky vítají nejen historické budovy, ale i množství obchodů, nákupní centra i park v moderní zástavbě v okolí Horního náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Pro návštěvníky Kufsteinu je však zajímavé i blízké okolí města. V létě je hojně využíváno 120 km značených stezek pro cyklisty, včetně cyklostezky podél řeky Innu, která vede z Landecku až do německého Pasova. Okolní hory dávají možnost jak pěší turistice v létě, tak i lyžování v zimních měsících. Lyžařské terény oblasti Wilder Kaiser- Brixental patří se svými 250 km tratí a 91 lanovkami a vleky mezi největší v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vlakové spojení z kufsteinského železničního uzlu umožňuje se dostat do hodiny do dalších tyrolských i bavorských měst a rekreačních středisek, jako jsou např. Innsbruck, Rosenheim, Prien am Chiemsee, Kitzbühel nebo Sankt Johann in Tirol, jen o něco déle trvá cesta vlakem do Mnichova nebo Salzburgu. Obdobně časově výhodné je i spojení po silnici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kufstein je okresní město okresu Kufstein v Rakousku, na severovýchodě spolkové země Tyrolsko, v bezprostřední blízkosti německé hranice. Protéká jím řeka Inn. První zmínka o něm se objevuje v historických pramenech již v roce 1205, do roku 1504 patřilo město s pevností Bavorsku. Žije zde obyvatel. Je po Innsbrucku druhým největším městem severního Tyrolska. K jeho příjmům patří cestovní ruch, je významným sportovním střediskem, z průmyslu je zde zastoupen strojírenský, sklářský a výroba lyží.", "tgt_summary": "Kufstein is a town in the Austrian state of Tyrol, the administrative seat of Kufstein District. With a population of about 18,400, it is the second largest Tyrolean town after the state capital Innsbruck. The greatest landmark is Kufstein Fortress, first mentioned in the 13th century.", "id": 72239} {"src_title": "Kočka horská", "tgt_title": "Andean mountain cat", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Kočka horská byla popsána v roce 1865 italským přírodovědcem Emilio Cornaliem, který ji pojmenoval \"Felis jacobita\" na počest Jacobita Mantegazza. Jenže jakékoliv přímé důkazy její existence byly natolik vzácné, případně zaměnitelné s kočkou pampovou, že ji autoři přírodovědných knih až přibližně do roku 1900 nezahrnovali do přehledu žijících druhů koček. V roce 1940 byla přeřazena do rodu \"Oreailurus\", kde vydržela až do přelomu 20. a 21. století. Až v roce 1998 byly získány první kvalitní fotografie. Kočka horská obdržela již několik vědeckých jmen a nejnověji byla zařazena do rodu \"Leopardus\", zahrnujícího šest dalších amerických koček. Synonyma pro kočku horskou jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Existuje málo věrohodných kvantitativních údajů ke kočce horské. Dosahuje velikosti mohutnějších kusů kočky domácí. Většina autorů uvádí, že byl zvážen pouhý jeden samec (ne zcela dospělý), který měl hmotnost 4 kg. Nicméně existuje ještě záznam o samici vážící 4,5 kg. Délka těla se pohybuje v rozsahu 57,7 až 85 cm, délka ocasu 41 až 48 cm. Maximální délka lebky je 9 až 11,5 cm. Srst je hustá a dlouhá, na hřbetě až 4,5 cm, 3,5 cm dlouhé chlupy vyrůstají na ocase. Základní barva je stříbrošedá nebo popelavá, hnědošedá nebo načervenalá. Tmavší, na těle nepříliš zřetelná kresba je tvořená rezavými rozetami na bocích, které místy přecházejí v pruhy. Končetiny jsou mourované, s černošedou kresbou. Břicho je světlejší, s tmavými tečkami, ušní boltce jsou vždy šedé. Ocas je kroužkovaný, kroužků bývá šest až devět (nejčastěji 7), u mladých zvířat jich může být i více a jsou tenčí. Někteří jedinci mají špičku ocasu bílou. Ocas je velmi tlustý a dlouhý. Zvláštností kočky horské jsou některé znaky na lebce, přesněji velká, dvoukomorová sluchová výduť, což je dutý výběžek spánkové kosti pod kostěným zvukovodem. Vnější zvukovod má zploštělý tvar. Celkový počet zubů je 28 při zubním vzorci 3/3, 1/1, 2/2, 1/1. Kočka horská bývá zaměňována s horskou formou kočky pampové, jejíž areál se překrývá s místy výskytu kočky horské (sympatrický výskyt). Srst kočky pampové je spíše žlutohnědá s tmavší, výraznější kresbou. Její uši mají černou vnější část boltců. Také má kratší ocas.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Kočka horská obývá skalnaté vysokohorské pouště Andských vrcholů nejčastěji v nadmořské výšce mezi 3600 m a 4700 m. Největší výška, ve které byla kočka horská spatřena, je 5100 m n. m. Přestože jednoznačně preferuje horské oblasti, byla pozorována i v nadmořské výšce 650 m. Areál výskytu tvoří přerušovaný pás táhnoucí se od severního Chile a severozápadní Argentiny na jih Peru a do jihozápadních oblastí Bolívie. Žije nejčastěji na skalnatých, velmi suchých a chladných vrcholech vysoko nad hranicí lesa. Vegetace je tvořena zakrslými trávami a keři. Také se vyskytuje na vysokohorských vlhkých loukách a vzácně i při hranici sněhu. Dokáže žít i v patagonských stepních a křovinatých územích. Oblasti, v nichž žije, vykazují tyto typické podnebné charakteristiky: zima (průměrné roční teploty 0 °C až 4 °C), sucho (roční srážky méně než 100 mm až 800 mm) a velké rozdíly teplot mezi dnem a nocí.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "O chování kočky horské je toho známo velice málo. Bylo zdokumentováno minimum pozorování kočky horské v jejím přirozeném prostředí. V zoologických sbírkách na celém světě je pouze pět lebek této vzácné kočkovité šelmy. Teprve v dubnu 2004 se podařilo odchytit jednu samici a vybavit jí telemetrickým obojkem, následně bylo odchyceno a označeno ještě dalších devět jedinců. Sledování ukázalo, že kočky horské jsou aktivní hlavně v noci nebo jsou diurnální (aktivní za soumraku a - o něco méně - za úsvitu). Jsou samotářské a sdružují se jen v době páření. Jedná se o rychlého a mrštného predátora s dobrými skokanskými a manévrovacími schopnostmi. Jeho hlavní kořistí jsou andské druhy hlodavců, na jejíchž lov se specializuje; je to hlavně viskača (\"Lagostomus maximus\"), činčila krátkoocasá (\"Chinchilla chinchilla\") a činčily rodu \"Lagidium\", jako je činčila ušatá (\"Lagidium viscacia\") nebo činčila horská (\"Lagidium peruanum\"). Pravděpodobně loví také další malé hlodavce, jako jsou tukotuko, myši a krysy. Hlodavci tvoří přinejmenším 2/3 potravy, ale někdy to může být až 100 %. Je schopna zabít i zajíce, malé a středně velké ptáky a plazy. Doplňkovou potravou může být i hmyz. Bylo zaznamenáno, že před ní prchal pes horský. Ale spíše než, že by šlo o kočičí kořist, se to zdá naznačovat dominanci kočky v případném kompetičním vztahu. Kočka horská vykazuje několik jedinečných rysů chování. Předně se nebojí lidí. Pozorovatelé se k ní mohou dostat doslova na pár metrů a jsou při tom zcela ignorováni. To však činí tuto šelmu velmi zranitelnou vůči odchytu a lovu, domorodci ji často loví tak, že k ní přijdou a hodí po ní kámen. Její teritorium je na malou kočku velmi rozsáhlé, jde mnohdy o desítky km². Jedna samice s obojkem se během osmiměsíčního sledovaného období v roce 2004 pohybovala na území 65,5 km². Kočky horské žijí zřejmě tak, že tráví několik dní v konkrétní kolonii viskač (nebo činčil), kde loví a odpočívají. Po určité době se přesunou do jiné kolonie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Věrohodných informací o rozmnožování existuje naprosté minimum a to i z toho důvodu, že kočka není chována v zajetí. K páření dochází zřejmě na jaře, porod koťat pak následuje v létě, nicméně podle svědectví domorodců se kočky páří mezi červencem a srpnem a mláďata přicházejí ne svět v září či v říjnu. Ve vrhu bývá jedno až dvě mláďata, přičemž dvě jsou zřejmě častější.", "section_level": 2}, {"title": "Populace.", "content": "V letech 2007 až 2016 provedli vědci několik průzkumů teritorií, hustoty a lokálních populací kočky horské. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) tyto výzkumy vyhodnotil a odhadl, že k roku 2016 žilo ve volné přírodě 1378 dospělých jedinců v celkem 10 subpopulacích. Při tom se zjistilo, že druh má velmi nízkou genetickou variabilitu a tvoří dvě hlavní výrazně oddělené populace.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Až do začátku 21. století se mělo za to, že hlavní hrozbou pro kočku horskou je nelegální lov kvůli kožešině. V roce 2008 byl tento názor opraven a za nejdůležitější hrozbu byla označena ztráta a fragmentace životního prostředí. Konkrétně jde o tyto problémy: expanze zemědělství, především nevhodné pastevectví a vysávání horských vodních zdrojů pro potřeby těžby a průmyslu. Dále zvířata ohrožuje velký rozvoj těžby ropy v Patagonii. Lov místními lidmi je poměrně intenzivní, neboť zemědělci se domnívají, že jim kočka zabíjí mláďata dobytka a drůbež. Domácí nebo pastevečtí psi mohou být další hrozbou, neboť je známo mnoho případů, kdy kočku pronásledovali a zabili. Dalším důvodem, proč jsou kočky horské tak vzácné, může být jejich potravní specializace. Činčily a viskačy žijí v malých koloniích (maximálně 60 jedinců) a jejich výskyt je roztroušený. Proto má kočka horská velké teritorium a malou populační hustotu. Například populace činčily krátkoocasé byla zmasakrována kvůli kvalitní kožešině na počátku 20. století, což rozhodně mohlo negativně ovlivnit populaci kočky horské. I ostatní druhy viskač a činčil byly a jsou loveny. Je-li kočka horská potravním specialistou, hlavní příčinou vzácnosti kočky horské by pak byl nedostatek potravy v důsledku nadměrného lovu její hlavní kořisti člověkem. Oficiálně je kočka horská chráněná ve všech čtyřech státech, kde se vyskytuje. IUCN vede kočku horskou jako ohrožený druh. Úmluva CITES jí zařazuje do přílohy I., čili obchod s ní je zakázán či přísně omezen. Ochranou kočky horské se kromě jiného zabývá nezisková organizace Alianza Gato Andino (Andean Cat Alliance).", "section_level": 1}, {"title": "Mýty a pověry.", "content": "Indiáni kočky horské a pampové většinou mezi sebou nerozlišují. Nazývají je obvykle \"titi\" nebo \"osqhollo\" (i když mají i další názvy) a považují je za posvátná zvířata, což jim však nijak nebrání je z mnoha různých důvodů lovit. Vycpané kočky nebo jejich kůže jsou používány při ceremoniích, které mají zajistit dobrou úrodu anebo produktivitu domácích zvířat. Mezi obyvateli horských oblastí And existují další pověry, které se mnohdy podle komunity liší. Kdo prý spatří kočku horskou, musí ji co nejdříve zabít a bude mít rok štěstí a společenské uznání. Jiní domorodci mají zato, že pouhé spatření kočky přináší smůlu. Někteří lidé věří, že je v kočce spoutána zlá síla, kterou mohou využít ve svůj prospěch.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kočka horská (\"Leopardus jacobita\") je jedna z nejvzácnějších a nejméně známých kočkovitých šelem. Je to malá kočka, jenž zbarvením, hustou srstí a velkým ocasem připomíná zmenšeného sněžného levharta. Stejně jako on obývá vysoké hory, konkrétně jihoamerické Andy. Živí se různými malými savci (především viskačami a činčilami), ptáky a plazy. Mezi domorodci koluje o této kočce několik pověr a mýtů, kvůli kterým je jimi lovena. Jelikož má poměrně malý areál rozšíření a velmi nízkou populaci (necelých 1400 dospělých jedinců), hodnotí IUCN tuto šelmu jako ohrožený druh.", "tgt_summary": "The Andean mountain cat (\"Leopardus jacobita\") is a small wild cat native to the high Andes that has been listed as Endangered on the IUCN Red List because fewer than 2,500 individuals are thought to exist in the wild. It is traditionally considered a sacred animal by indigenous Aymara and Quechua people. It was first described by Emilio Cornalia who named it in honour of Jacobita Mantegazza.", "id": 1007437} {"src_title": "Groupware", "tgt_title": "Collaborative software", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Článek na anglickojazyčné Wikipedii uvádí jako předchůdce groupware systémů víceuživatelské textové hry. Například v roce 1978 vytvořil Roy Trubshaw, student britské Essex University, aplikaci MUD (Multi-User Dungeon). Dalším krokem byly tzv. BBS ([biːbiːˈes]; Bulletin Board System) – předchůdci dnešních diskusních fór. Uživatelé se připojili přes vytáčené připojení (dial-up [ˈdaiəl ˌap]) pomocí modemu k jinému počítači opatřenému též modemem a mohli spolu hromadně komunikovat pomocí textu. Samotný výraz groupware byl zřejmě použit poprvé v roce 1987 v časopise Fortune Louisem S. Richmanem. V počátcích 90. let 20. století využívala opravdové nástroje pro spolupráci americká vláda.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Groupware je „programové vybavení, které umožňuje dvěma a více lidem navzájem komunikovat, kooperovat na společném díle a koordinovat jejich aktivity“, přičemž komunikace, kooperace a koordinace jsou tři formy spolupráce. Komunikací rozumíme výměnu zpráv, požadavků, instrukcí; kooperace je práce nad společnými dokumenty; koordinace znamená vzájemné sladění činností. Ať už je společná úloha rozdělena na dílčí nezávislé části, nebo ne, musí kooperující lidé koordinovat své aktivity. Musí řídit závislost mezi těmito aktivitami, aby bylo možné kompletovat výsledky do jednoho celku. Komunikace je pak nezbytnou součástí koordinace.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Komunikaci zajišťují různé systémy (či aplikace), například elektronická pošta, vývěsky (bulletin board) a diskusní fóra, živá diskuse (chat), videokonference a jejich různé kombinace.", "section_level": 1}, {"title": "Kooperace.", "content": "Aby mohla skupina lidí, která pracuje na společném projektu, kooperovat, potřebuje úložiště dokumentů, ve kterém je uchovávána a všem snadno dostupná kolektivní práce, a nějaký prostor k hromadné diskusi.", "section_level": 1}, {"title": "Sdílení dat (správa dokumentů).", "content": "Systémy groupware obvykle zahrnují nějaký systém pro správu dokumentů (Document Management System). Každý tak má nejen přístup k dokumentům, které vytvořili ostatní, ale může je i sám upravovat. Lepší systémy pro správu dokumentů umožňují nejen konkurenční přístup k jednomu dokumentu a řízení přístupu podle rolí pro jednotlivé skupiny uživatelů, ale též nabízí sledování přístupu, archivaci, správu verzí dokumentu a další funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Hromadná komunikace.", "content": "Do prostředků umožňujících kooperaci patří též vývěsky, které například nabízí možnost sdílet data o otázkách a odpovědích nebo další znalosti ve skupině. Vývěsky se podobají běžným internetovým diskusním fórům.", "section_level": 1}, {"title": "Koordinace.", "content": "Nezbytnou potřebou týmu je plánování schůzek či jiných společných událostí, čemuž napomáhá plánování času jednotlivých členů. Dále groupwarové systémy obsahují též nástroj pro zadávání úkolů a jejich kontrolu. Rozlišujeme též specifické případy nástrojů pro týmovou spolupráci, například pro programátory. Tyto nástroje obsahují podporu pro programový kód a jeho sdílení, komentování atd.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled funkcí.", "content": "Seznam převzat z literatury a doplněn: Workflow [ˈwəːkfləu] znamená automatizování oběhu některých dokumentů na základě počítačem vyhodnocovaných pravidel. Pokud například přijde do podniku objednávka a systém ji vyhodnotí podle kritérií jako objednávku, přesměruje ji automaticky na patřičné oddělení. Poté vyčkává na akci uživatele, po zamítnutí může objednávku smazat nebo archivovat, při schválení předat dalšímu člověku atd.", "section_level": 1}, {"title": "Použití groupwaru.", "content": "Oblast uplatnění nástrojů pro podporu spolupráce je neomezená. Zdaleka nemusí jít jen o podnikové prostředí, kde pracují rozsáhlejší týmy. V omezené podobě (jen část funkcionality) je využívají různé skupiny lidí. Může jít o: Tento seznam určitě není vyčerpávající. Problémem je menší chuť na straně uživatelů, pokud jde o mimopodnikové aktivity (nechtějí se „organizovat“). Konkurenceschopnost organizací může podpořit přeměna tradiční, hierarchické a funkčně definované organizační struktury na plošnou strukturu napříč funkčními skupinami bez respektování geografické lokality. A zde se právě uplatňuje groupware nabízející virtuální komunikační linky virtuálním pracovním skupinám.", "section_level": 1}, {"title": "Kritický faktor.", "content": "Nainstalování a nastavení groupwarového počítačového vybavení není všespásné řešení. Implementace „se významně odrazí v celkové změně vnitrofiremní kultury“. „Má dopad nejen na změnu charakteru práce, ale i na jednání a chování pracovníků“. Je důležité zainteresovat všechny zaměstnance, dostatečně je informovat a včas proškolit. Na místě je při zavádění groupware též dostatek trpělivosti. Maximálního synergického efektu nasazení groupwarového produktu dosáhneme právě při zapojení všech členů skupiny a jejich používání většiny funkcionality.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální sítě.", "content": "Konceptu groupwaru se podobají dnešní tzv. sociální sítě. I ty existující (jako např. Facebook) lze využít pro spolupráci při použití specializovaných aplikací třetích stran. Web Forrester předvídá, že se nakonec sociální sítě a další Web 2.0 aplikace sloučí do jakýchsi platforem pro spolupráci, a přestanou existovat jako dílčí produkty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Groupware ([ˈgruːpˌweə(r)]; též se používá výraz systémy pro podporu spolupráce) zahrnuje počítačové nástroje napomáhající ke spolupráci lidí (např. pracovníků) na nějakém společném díle. Pomocí nich jednotliví členové skupiny mohou komunikovat, sdílet různé dokumenty a organizovat svoji spolupráci. Do groupwaru patří elektronická pošta, diskusní fóra, chaty, kalendáře, úkoly, úložiště dokumentů, různé „wiki“ nástroje a další. Existují jak dílčí aplikace naplňující tuto funkcionalitu, tak komplexní balíky (např. Lotus Notes [ˈləutəs ˌnəuts], eGroupware a další, viz ). Groupware může usnadnit práci virtuálních týmů a skupin pracujících na dálku.", "tgt_summary": "Collaborative software or groupware is application software designed to help people working on a common task to attain their goals. One of the earliest definitions of groupware is \"intentional group processes plus software to support them\". As regards available interaction, collaborative software may be divided into: real-time collaborative editing platforms that allow multiple users to engage in live, simultaneous and reversible editing of a single file (usually a document), and version control (also known as revision control and source control) platforms, which allow separate users to make parallel edits to a file, while preserving every saved edit by every user as multiple files (that are variants of the original file). Collaborative software is a broad concept that overlaps considerably with computer-supported cooperative work (CSCW). According to Carstensen and Schmidt (1999) groupware is part of CSCW. The authors claim that CSCW, and thereby groupware, addresses \"how collaborative activities and their coordination can be supported by means of computer systems.\" The use of collaborative software in the work space creates a collaborative working environment (CWE). Finally, collaborative software relates to the notion of collaborative work systems, which are conceived as any form of human organization that emerges any time that collaboration takes place, whether it is formal or informal, intentional or unintentional. Whereas the groupware or collaborative software pertains to the technological elements of computer-supported cooperative work, collaborative work systems become a useful analytical tool to understand the behavioral and organizational variables that are associated to the broader concept of CSCW.", "id": 68496} {"src_title": "Serapis", "tgt_title": "Serapis", "src_document": [{"title": "Původ a rozšíření kultu.", "content": "Z religionistického hlediska byla otázka původu Serapida považována za spornou. Jean-François Champollion odvozoval jeho vznik z prastarého egyptského náboženského kultu posvátného mennoferského býka Ápida (egyptsky Hapiho), resp. Osir-Ápida (egyptsky Usir-Hapiho). Uplatnily se však i jiné interpretace: František Lexa se domníval, že jde o asijského boha z oblasti města Sinópé s původním jménem Šar-apšu, jiní autoři spojovali Serapida s titulováním babylonského boha Ea jako sar-apsu, tedy \"Ea – král oceánu\". Přestože existují i nesouhlasné názory, je dnes považován za prokázaný jeho egyptský původ. Nejpozději ve 4. století př. n. l. je doložena abstraktní představa zemřelých Ápidů, kteří splývají s Osiridem (egyptsky Usirem), vládcem podsvětní říše. Za Ptolemaia I. byl tento kult přenesen do Alexandrie a získal typicky řecko-helénistické znaky. Plútarchos v této souvislosti píše: \"„Osirida je lépe ztotožnit s Dionýsem a pak s Osiridem Sarápida, který získal toto jméno poté, co změnil svou podstatu. Sarápis je totiž bůh společný všem, stejně tak jako to vědí o Osiridovi ti, kdo se zúčastnili svatých obřadů.“\" V helénistickém pojetí Serapis nahradil egyptského boha Usira a stal se partnerem bohyně Esety (Isidy), což bývá (otázka zda oprávněně) primárně interpretováno jako vědomá snaha Ptolemaia I. o politické sblížení řeckého a egyptského obyvatelstva říše. Stejně důležitou okolností pro vznik kultu mohl ovšem být fakt, že Alexandrie byla nově založeným městem. Protože řecké poleis vždy měly svého místního boha, bylo třeba nalézt jej i pro Alexandrii. Serapis tak měl získat roli hlavního boha egyptských Řeků. Serapidův kult se rozšířil velmi rychle, centra jeho uctívání (tzv. Serápea) ovšem vznikla především mimo Egypt, zejména na ostrově Délos, na Sicílii i ve vlastním Řecku. Nejstarším dokladem šíření kultu je patrně dedikační nápis v maloasijském Halikarnassu z přelomu 4. a 3. století př. n. l. Od 1. století př. n. l. měl svatyni také v Římě, podle Vitruvia lokalizovanou do obchodnické čtvrti obývané především přistěhovalci a cizinci. Chrám mu vybudoval císař Caracalla, samostatná slavnost připadala na 25. duben. Pro Egypťany ovšem Serapis starobylého Usira a posvátného býka Hapiho nenahradil, jeho uctívání pro ně mělo povahu výhradně oficiálního kultu. Naproti tomu antičtí vyznavači se stávali jeho horlivými ctiteli a vždy si uvědomovali jeho (a také Isidin) egyptský původ. V tomto smyslu není Serapis bůh egyptský, ale antický.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Serapis vlastně nemá obvyklý mytologický kontext starověkých bohů, namísto toho vykazuje znaky typické pro bohy helénistické – je to bůh, který se zjevuje svým vyznavačům jako ochránce a \"sótér\" – „spasitel“, ale i bůh trestající neposlušnost a vstupuje často i nečekaně do jejich životů, jimž pak dává zcela jiný směr. Nejčastěji se zjevoval prostřednictvím zázraků a snů. Například v dopise jistého Zoila z Aspendu z roku 254 př. n. l. se pisatel obrací na Apollonia, ministra Ptolemaia II., a líčí mu důvody, pro které přijel do Alexandrie: Serapis jej mnohokrát navštívil ve spánku a přikázal mu do města odjet, neboť si přeje, aby mu tam Zoilos postavil chrám. Protože však splnění příkazu odkládal, Serapis na Zoila seslal těžkou nemoc, z níž se uzdravil teprve poté, co bohu slíbil poslušnost a do Alexandrie skutečně odjel. Váhal však s tím se na Apollonia se stavbou chrámu obrátit a při setkání se mu nakonec raději svěřil s jinou záležitostí; proto jej bůh znovu potrestal nemocí trvající čtyři měsíce. Po těchto událostech Zoilos píše: \"„Bylo by tedy dobré, Apollonie, kdybys poslechl příkazu boha, aby Serapis k tobě byl laskav a učinil tě ještě slavnějším a mocnějším na královském dvoře a aby nezapomínal na tvé zdraví.“\" Podle tradice zaznamenané Plútarchem a Tacitem v 1. století se i Ptolemaiovi I. zjevil ve snu v podobě důstojného muže a vyzval jej, aby z města Sinópé přivezl do Alexandrie sochu boha Plútóna. Po jejím přivezení bylo panovníkovi sděleno, že nepatří žádnému jinému bohu než právě Serapidovi, čímž se teprve tento velký a mocný bůh nechal o své vůli poznat.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie a kult.", "content": "Na formulování teologie nového kultu se z nám známých historických postav podílel athénský kněz Timotheos z aristokratického rodu Eumolpovců a egyptský kněz Manehto ze starobylého náboženského centra v Iunu. Serapis navazoval na Usira jako boha podsvětí a vegetace, resp. na obdobné řecké bohy Plútóna a Dionýsa, ale také Hélia a další, jejichž rysy ovšem v sobě Usir díky svému složitému vývoji už sám o sobě zahrnoval. Jeho základním znakem zůstávalo cyklické střídání vegetačních období, hojnost úrody a léčení, smrt a vzkříšení, tedy primární usirovské kvality. Doložená epiteta ovšem poukazují na výrazné henoteistické směřování kultu: je označován jako \"Heis Zeus Serápis\" – \"Jeden\" (ve významu \"Jediný\") \"Zeus Serápis\", případně \"Zeus Hélios Megas Serápis\" – \"Zeus Slunce Velký Serápis\". Serapis je proto velkým bohem nebes držícím všeobecnou vládu, nekonečně mocný, vzhledem k němuž ostatní bohové jsou jen pouhou součástí, ale současně i bohem blízkým, bezprostředně se zajímajícím o každodenní starosti svých ctitelů. Spojuje tedy v sobě představu univerzálního a osobního boha. Podobně jako tomu bylo v Dionýsově kultu, hrál v Serapidově uctívání důležitou roli bohoslužebný rytmický tanec a rituální hostina, pro něž chrámy mívaly zvláštní síň. Přestože pozvánky na tyto hostiny, jichž se dochovalo velké množství, mají společenský charakter, je pravděpodobné, že jejich cílem mohlo být navození náboženské extáze. Spolu se Serapidovým kultem se po celém antickém světě šířil kult jeho manželky Isidy, přetransformované staroegyptské bohyně Esety. Zejména její kult vykazoval významné mysterijní znaky. Serapis společně s Isis měli syna Harpokrata, přetvořeného boha Hora. Pozoruhodný rys je zaznamenán ze Serápea v Mennoferu. Někteří z poutníků, kteří sem přicházeli, náhle zjistili, že si bůh přeje, aby zůstali v chrámu. Byli označováni jako \"katochoi\", tedy „bohem zadržení“. Nesměli opouštět chrámový okrsek, plnili blíže neznámé sakrální funkce a těšili se všeobecné úctě. Důvody jejich \"zadržení\", které v některých případech trvalo i patnáct dvacet let, nejsou nikde v pramenech blíže vysvětleny.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Způsob Serapidova zobrazování se ustálil na samém počátku existence jeho kultu. Zobrazení jsou provedena výhradně v antickém stylu, často se objevují jen jeho busty. Typická je pro něj postava důstojného, nejčastěji sedícího muže připomínajícího Dia a charakteristickým účesem čtyř nebo pěti kadeří spadajících do čela ozdobený korunou v podobě válcovité měřice na obilí nebo košíku na ovoce (řecky \"kalathos\", latinsky \"modius\") – symbolickým vyjádřením úrody a všestranné hojnosti jako Serapidových darů. V egyptském prostředí zpočátku býval ozdoben Usirovou korunou atef, případně také mohl mít beraní rohy. K dalším Serapidovým atributům patří Kerberos u jeho pravé nohy spojující jej se světem zemřelých a v levé ruce hůl podobná holi božského léčitele Asklépia. Od římské doby je Serapis zobrazován na předmětech užitého umění – na lampách, bronzových nádobách, nářadí, vázách a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serapis je latinská verze jména řecko-egyptského boha (původní řecké znění jména je Osorápis a o něco později Σαραπις – Sarápis), jednoho z projevů helénistického náboženského synkretismu. Byl patronem egyptské Alexandrie a celé ptolemaiovské říše, v souvislosti s ptolemaiovským politickým a zejména kulturním vlivem se jeho kult od 4. století př. n. l. postupně rozšířil nejdříve do Řecka a nakonec do celého antického Středomoří. Pro svou popularitu byl spolu s uctíváním Isidy, původně egyptské bohyně Esety, vážným konkurentem křesťanství. Jeho nejvýznamnější chrám – Serápeum v Mennoferu – nechal v roce 389 zbořit císař Theodosius I.; chrám v Alexandrii byl vypálen pouštními mnichy v roce 391. Kult samotný však zanikl až v století následujícím (v 5. století), na samém sklonku antické kultury v důsledku násilného potlačování pohanských kultů křesťanskými císaři Římské říše. Poslední chrám jeho manželky Isidy/Esety na ostrově Philae byl dokonce uzavřen až v první polovině šestého století.", "tgt_summary": "Serapis (, later form) or Sarapis (, earlier form, originally Demotic: \"wsjr-ḥp,\" \"Userhapi\" \"Osiris-Apis\") is a Graeco-Egyptian deity. The cult of Serapis was introduced during the third century BC on the orders of Pharaoh Ptolemy I Soter of the Ptolemaic Kingdom as a means to unify the Greeks and Egyptians in his realm. A serapeum ( \"serapeion\") was any temple or religious precinct devoted to Serapis. The \"cultus\" of Serapis was spread as a matter of deliberate policy by the Ptolemaic kings, who also built the immense Serapeum of Alexandria. Serapis continued to increase in popularity during the Roman Empire, often replacing Osiris as the consort of Isis in temples outside Egypt. Serapis was depicted as Greek in appearance but with Egyptian trappings, and combined iconography from a great many cults, signifying both abundance and resurrection. Though Ptolemy I may have created the official cult of Serapis and endorsed him as a patron of the Ptolemaic dynasty and Alexandria, Serapis was a syncretistic deity derived from the worship of the Egyptian Osiris and Apis and also gained attributes from other deities, such as chthonic powers linked to the Greek Hades and Demeter, and benevolence linked to Dionysus. There is evidence that the cult of Serapis existed before the Ptolemies came to power in Alexandria: a temple of Serapis in Egypt is mentioned in 323 BC by both Plutarch (\"Life of Alexander\", 76) and Arrian (\"Anabasis\", VII, 26, 2). The common assertion that Ptolemy \"created\" the deity is derived from sources which describe him erecting a statue of Serapis in Alexandria: this statue enriched the texture of the Serapis conception by portraying him in both Egyptian and Greek style. In 389, a Christian mob led by Pope Theophilus of Alexandria destroyed the Serapeum of Alexandria, but the cult survived until all forms of pagan religion were suppressed under Theodosius I in 391.", "id": 337034} {"src_title": "Aarhuská úmluva", "tgt_title": "Aarhus Convention", "src_document": [{"title": "Aarhuská úmluva a Česká republika.", "content": "Česká republika Aarhuskou úmluvu podepsala 25. června 1998. Úmluvu podepsal Martin Bursík. K ratifikaci došlo o šest let později, 6. července 2004, kdy byla úmluva přijata Parlamentem a podepsána prezidentem ČR. V platnost pro Českou republiku Aarhuská úmluva vstoupila 4. října 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení v českém právním řádu.", "content": "Smlouva zavazuje státy, nikoliv jednotlivce. Úmluva má přednost před vnitrostátním právem, a tak je nutné vykládat české právo v souladu s požadavky Aarhuské úmluvy. Pro Českou republiku z právního hlediska Aarhuská úmluva znamená dvojí vázanost a dvojí kontrolu dodržování. Důvodem je to, že 17. 2. 2005 ratifikovala Evropská unie Aarhuskou úmluvu jako celek. Z toho pro Českou republiku vyplývá, že úmluva je součástí jak mezinárodního práva, tak komunitárního práva.", "section_level": 2}, {"title": "Tři pilíře Aarhuské úmluvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. pilíř přístup k environmentálním informacím.", "content": "Podpis pod Aarhuskou úmluvu zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily informace o stavu životního prostředí a jeho dopadech na lidské zdraví pro každého. Rozhodování veřejnosti je závislé na informacích. Úplnost, přesnost a aktuálnost informací je důležitá pro efektivní účast veřejnosti, proto je obsahem prvního pilíře přístup k informacím.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní a pasivní přístup.", "content": "Přístup k informacím je dvojího druhu: a) aktivní- aktivní činnost orgánů; aktivní přístup znamená, že veřejnost má právo získávat informace tak, že veřejná správa je povinna shromažďovat a šířit informace sama od sebe a lidé se jich tím pádem nemusí dožadovat (např. zprávy o stavu životního prostředí) b) pasivní- na základě žádosti; pasivní přístup je založen na požadování informací od orgánů veřejné zprávy a povinností orgánů veřejné správy na tyto požadavky odpovídat a informace poskytovat", "section_level": 3}, {"title": "II. pilíř - účast veřejnosti na rozhodování.", "content": "Účinnost pilíře je závislá na přístupu k informacím. Tento pilíř má tři části: 1. veřejnost může být ovlivněna rozhodováním o specifické činnosti nebo na rozhodování může mít nějaký jiný zájem. Jde o zapojení veřejnosti do rozhodování o konkrétních činnostech nebo záměrech, které mohou mít významný dopad na životní prostředí, například stavba velkých budov 2. účast veřejnosti při tvorbě plánů a politik týkajících se životního prostředí, například územní plánování 3. účast veřejnosti na přípravě zákonů, pravidel a právně závazných norem souvisejících s životním prostředím", "section_level": 2}, {"title": "Účast veřejnosti a dotčená veřejnost.", "content": "Oproti právu na informace pracuje tento pilíř s pojmem dotčená veřejnost. Některá práva zapojování má pouze dotčená veřejnost. Je to hlavně dotčená veřejnost, kdo má mít zaručené právo účasti při rozhodování. Účast dotčené veřejností má mít vliv na vyšší transparentnost vedených řízení, zajistit veřejnou kontrolu a zvýšit kvalitu přijímaných rozhodnutí.", "section_level": 3}, {"title": "Dotčená veřejnost a stavební zákon.", "content": "Česká právní praxe dotčené veřejnosti nepřiznává dostatečný rozsah práv Jedná se zejména o právní úpravu ve stavebním zákoně. Účast je tak umožněna pouze vlastníkům nebo sem patří další práva věcného charakteru, a tak například nájemníci jsou z procesu vyloučeni. Tento právní stav se dostal do rozporu s Aarhuskou úmluvou. Výbor pro plnění Aarhuské úmluvy uvedl, že dochází k omezování postavení jednotlivců v oblasti užívání půdy a stavebních povolení. Česká republika tak nedodržuje část úmluvy. Znění stavebního zákona se nezměnilo a nadále se mohou účastnit rozhodování jen ti, kteří uplatňují vlastnické právo.", "section_level": 3}, {"title": "III. pilíř - přístup k právní ochraně.", "content": "Tento pilíř poskytuje veřejnosti mechanismus k přímému prosazování práva životního prostředí. Pomáhá prosazovat oba předchozí pilíře. Slouží k tomu, aby zajistil vynutitelnost standardů Aarhuské úmluvy, ale také vynutitelnost dalších předpisů dané země souvisejících s životním prostředím. V praxi to znamená, že veřejnost má možnost požadovat přezkoumání potenciálního porušování svých práv u soudu nebo jiného nezávislého orgánu, který je zřízen státem – například, aby byly zpřístupněny informace, které byly státní správou zamítnuty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aarhuská úmluva je obecný termín pro Úmluvu Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Propojuje v sobě práva životního prostředí s lidskými právy. Je nejdůležitějším právně závazným mezinárodním dokumentem, který na účast veřejnosti nahlíží komplexně a považuje ji za nezbytnou v souvislosti s ochranou životního prostředí. Na důležitosti nabývá i tím, že zahrnuje související právo na informace a zabývá se právní ochranou. Úmluva byla sjednána jako výsledek čtvrté konference ministrů životního prostředí regionu Evropské hospodářské komise OSN „Životní prostředí pro Evropu“ v Aarhusu (Dánsko) 25. června 1998. Úmluvu tehdy podepsalo 35 zemí Evropy a Střední Asie. V platnost úmluva vstoupila 30. října 2001, kdy ji ratifikovalo 16 zemí. Úmluva byla ratifikována 47 stranami včetně Evropské unie.", "tgt_summary": "The UNECE Convention on Access to Information, Public Participation in Decision-making and Access to Justice in Environmental Matters, usually known as the Aarhus Convention, was signed on 25 June 1998 in the Danish city of Aarhus. It entered into force on 30 October 2001. As of March 2014, it has 47 parties—46 states and the European Union. All of the ratifying states are in Europe and Central Asia. The EU has begun applying Aarhus-type principles in its legislation, notably the Water Framework Directive (Directive 2000/60/EC). Liechtenstein and Monaco have signed the convention but have not ratified it. The Aarhus Convention grants the public rights regarding access to information, public participation and access to justice, in governmental decision-making processes on matters concerning the local, national and transboundary environment. It focuses on interactions between the public and public authorities.", "id": 1540123} {"src_title": "Svatá Cecilie", "tgt_title": "Saint Cecilia", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy pocházela ze starého římského rodu Ceciliů. Již v mládí se stala horlivou křesťankou. Nosila sice šaty odpovídající vznešenému stavu, ale pod ně si oblékala žíněnou košili. Nepotrpěla si na zábavy, ale učila se hudbě a zpěvu, aby takto mohla chválit Boha. Zavázala se slibem věčného panenství. O její ruku požádal Valerianus, pohanský mladík s nejlepší pověstí. Cecilie prosila anděly o přímluvu, aby si uchovala panenství i přesto že vstoupí do stavu manželského. Po svatbě oznámila manželovi, že jejím vyvoleným chotěm je Ježíš Kristus a ten jí dal za strážce anděla, který střeží její tělo. Pokud by snad chtěl její panenství porušit, bude andělem zahuben. Valerius byl pohan a nechtěl Cecilii uvěřit, když žádného anděla neviděl. Cecilie mu vysvětlila, že i on anděla uvidí, když uvěří v Boha, Ježíše Krista a dá se pokřtít. Poslala ho za svatým kmetem Urbanem. Stařec ho skutečně získal pro křesťanskou víru. Jakmile se Valeriánus vrátil domů nalezl Cecilii pohrouženou v modlitbě a vedle ní zářícího anděla se dvěma kyticemi růží a lilií. Anděl pravil: „\"Přináším tyto květy z ráje nebeského. Květy nepozbudou krásy ani vůně, budete-li je chovati s čistým srdcem a neposkvrněným tělem.\"“ Podobně s pomocí svatého Urbana získali pro křesťanskou víru i Valeriánova bratra Tiburcia. Všichni pak zahynuli mučednickou smrtí při pronásledování křesťanů. Oba bratři byli jako šlechtici sťati mečem. Svým odhodláním a pevnou vírou zapůsobili na velitele stráže Maxima. On také přijal víru a byl utlučen kyjem. Cecilie ještě stačila veškerý svůj majetek uchránit před konfiskací tím, že ho všechen rozdala chudým. Podle rozsudku měla podstoupit trest smrti ve vlastní lázni udušena vedrem a horkou parou. Když však zůstala i ve žhavé komoře živa, dali ji také stíti. Kat jí zasadil tři rány mečem do šíje a domníval se, že je mrtva. Cecilie však ještě tři dny žila. Podle legendy byla Cecilie umučena v roce 230 za panování císaře Alexandra Severa, ale podle novějšího bádání se tak muselo stát ještě za panování císaře Marka Aurelia, tedy kolem roku 170. Papež Urban I. dal pochovat její tělo v Kallixtových katakombách (catacombe di S. Callisto) v Římě hned vedle hrobů biskupů. Dům mučednice posvětil jako kostel a o sto let později zde vyrostl skutečný chrám. Když v roce 822 byly v katakombách ostatky světice znovu nalezeny, nechal je papež Paschal I. přenést do kostela sv. Cecílie a tam pochovat. Při otevření rakve roku 1595 bylo prý její tělo nalezeno tak, jak bylo kdysi pohřbeno. Tento výjev vtesal sochař Stefano Maderna do nádherné mramorové skulptury umístěné v chrámu sv. Cecilie v Trastevere (Itálie). Cecíliiny ostatky jsou kromě Říma uchovávány také v Hildesheimu a v Albi.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v umění.", "content": "Legenda o svaté Cecilii hudbou velebící Boha, se stala inspirací pro řadu umělců od starověku do dnešní doby. Je připomínána na obrazech Raffaela Santiho, Petra Paula Rubense, Guida Reniho, povídkách a básních G. Chaucera a Johna Drydena, hudbě G. F. Händela, Henry Purcella, Alessandra Scarlattiho, čii skladateli současnosti Benjamina Brittena či Jiřího Stivína.", "section_level": 1}, {"title": "Svátky.", "content": "Cecílie patří dodnes ke zvláště oblíbeným světicím. Jméno Cecílie bylo v dřívějších dobách jedním z nejčastějších dívčích jmen. Sv. Cecilie je patronkou hudby a slepců, má svátek 22. listopadu. Svátek svatých Valeriana a Tiburcia je 14. dubna. (českou obdobou jména Tiburcius je Ctibor.) Jinou svatou téhož jména je sv. Cecilie, abatyše Lotrinská, která zemřela roku 670. Podle církevního kalendáře má svátek 12. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Cecilie (cca 200 Řím – 22. listopadu 230 Řím) byla římská mučednice a svatá katolické i pravoslavné církve, patronka duchovní hudby, muzikantů (varhaníků), zpěváků, básníků, řemeslníků zhotovujících hudební nástroje a slepců. Atributy: růže, hudební nástroje (varhany, housle).", "tgt_summary": "Saint Cecilia () is a saint venerated in the Latin Catholic, Eastern Catholic and Eastern Orthodox churches, as well as some churches of the Anglican Communion. She is one of seven women, in addition to the Blessed Virgin, commemorated by name in the Canon of the Mass in the Roman Catholic Church. She is regarded as the patron saint of musicians. It is written that as the musicians played at her wedding she \"sang in her heart to the Lord\". Her feast day is on November 22. An early church, Santa Cecilia in Trastevere, was founded in the 3rd century by Pope Urban I in the Trastevere section of Rome, reputedly on the site of the house in which she lived. A number of musical compositions are dedicated to her, and her feast day has become the occasion for concerts and musical festivals.", "id": 383643} {"src_title": "Salzach", "tgt_title": "Salzach", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v Kitzbühelských Alpách, teče na východ salcburským krajem Pinzgau v podlouhlé horské dolině mezi Kitzbühelskými Alpami a Vysokými Taury. U Lendu se stáčí prudce k severu do kraje Pongau. Teče přes Salcburské Alpy do Bavorské vysočiny. Protéká městy Sankt Johann im Pongau, Bischofshofen, Hallein, Salzburg. Poté tvoří v délce 60 km rakousko-německou hranici. Pod německým městem Burghausen ústí zprava do Innu (povodí Dunaje), jehož je největším přítokem.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Řeka pramení sice v neledovcovém pohoří, od jihu však přijímá řadu přítoků vytékajících z ledovců a ty ji dávají charakter a vodnatost ledovcové řeky. Nejznámější z těchto přítoků je Krimmler Ache, na níž se nalézají nejvyšší rakouské vodopády – Krimmler Fälle. Zcela největším přítokem je řeka Saalach, která ústí pod Salzburgem.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je sněhovo-dešťový. V létě dochází k povodním, zatímco v zimě voda opadá. Průměrný průtok vody v ústí činí 260 m³/s, maximální 2500 až 2900 m³/s.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava je možná do Halleinu. Na řece bylo vybudováno několik vodních elektráren.", "section_level": 1}, {"title": "Vodácké sporty.", "content": "Salzach je jednou z nejoblíbenějších rakouských vodáckých řek. Sjízdná je od říčního kilometru 217 (soutok s Krimmler Ache). Prvních 6 km má obtížnost WW III, potom z Rosentalu až do Griesu WW I, po Griesem je nesjízdný jez Eschenau, úsek Taxenbach – Pass Lueg má obtížnost WW II-III (s výjimkou kataraktu a elektrárny ve Schwarzachu WW III-IV, hydroelektrárny též v okolí Bischofshofenu). Následuje průjezd soutěskou Salzachöfen. Třicet metrů široká řeka se zde najednou zúží do desetimetrového tunelu, vytvářejí se v ní víry a boční vlny, nejobtížnější místo v závěru soutěsky má název Podkova (WW V+). Poprvé byla soutěska sjeta roku 1931 a dodnes ji jezdí jen experti za ideálního stavu vody. Od Salzachöfen se dá jet po řece dalších devadesát kilometrů, ale ta už jen hladce plyne přes města Hallein a Salzburg do řeky Inn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Salice () je řeka v Rakousku (Salcbursko) a částečně také na státní hranici s Německem (Bavorsko). Má délku 225 km. Povodí má rozlohu 6800 km².", "tgt_summary": "The Salzach (Austrian: [ˈsaltsax]; ) is a river in Austria and Germany. It is a right tributary of the Inn and is in length, its flow eventually joins the Danube. Its drainage basin of comprises large parts of the Northern Limestone and Central Eastern Alps. 83% of its drainage basin () lies in Austria, the remainder in Germany (Bavaria). Its largest tributaries are Lammer, Berchtesgadener Ache, Saalach, Sur and Götzinger Achen. By international visitors, it is often incorrectly referred to as \"Salzburg River\". This is probably due to the similarity in the names.", "id": 575522} {"src_title": "Lužická kultura", "tgt_title": "Lusatian culture", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Lužická kultura navazovala na mohylové kultury střední doby bronzové a formovala se ve 14. století př. n. l. V době železné ji vystřídala kultura billendorfská a pomořanská. Byla v úzkém kontaktu se severskou kulturou doby bronzové a v době železné ji ovlivnila i kultura halštatská a laténská. Zahrnovala oblast východního Německa včetně Lužice, Polska, severní části Česka a Slovenska a také část Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Etnicita.", "content": "Objevitel lužické kultury Rudolf Virchow označil její keramiku za protogermánskou, ale odmítl spekulovat o etnickém původu jejích nositelů. Čeští (Josef Ladislav Píč, Lubor Niederle) a polští (Józef Kostrzewski, Leon Kozłowski) archeologové považovali lid lužické kultury za Protoslovany, německý archeolog A. Götze za Thráky a Gustaf Kossinna za ilyrské Karpaťany. Otázka etnicity lužického lidu se v minulosti stala i předmětem nacionálně a politicky motivovaných sporů, především mezi německou a slovanskou stranou. V současnosti je obecně přijímán indoevropský původ lužického lidu, ale snahy o jeho spojení s historickými etniky jsou zpravidla odmítány. Stále však přežívají teorie o jeho totožnosti s vislanskými Venety, zmiňovanými římskými autory 1. a 2. století, kteří pak zase bývají ztotožňováni s předky Slovanů.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Její nositelé obývali samostatné statky a dvorce, které se každých několik desítek let přesouvaly o několik stovek metrů. Budovy se stavěly ze dřeva, používala se roubená či drážková konstrukce a spáry se vymazávaly hlínou. V okolí domů se nacházely jámy na obilí, později zasypané odpadem a zbytky shořelých staveb. Na přelomu doby bronzové a železné se stavěla hradiště s mohutnými dřevohliněnými valy.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavním prostředkem obživy bylo plužní zemědělství, na méně úrodných územích rostlinnou výrobu doplňoval chov dobytku. Hlavními plodinami byly pšenice dvouzrnka a ječmen, které doplňovalo proso, žito, hrách, boby, čočka a lnička setá. Doloženo je také pěstování lnu a šlechtěných jabloní, hrušní a slivoní. Ze zvířat byly nejdůležitější hovězí dobytek a prasata, vedle toho ovce, kozy, psi a koně. Koně byli užíváni k jízdě i tahu a lovily se četné druhy zvěře, i když jejich maso tvořilo poměrně malou část stravy.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřební ritus.", "content": "Pro lužickou kulturu jsou typické keramické urny – popelnice, do kterých byl ukládán popel mrtvých, a ty zas do velkých společných mohyl. Pohřební výbava obsahuje zpravidla keramiku, zbraně a šperky jen zřídka. Pozdější komorové hroby elit obsahují i importované luxusní zboží, například skleněné korálky ze Středomoří. Pohřebiště byla často velmi rozsáhlá, představovala i několik tisíc hrobů.", "section_level": 2}, {"title": "Doklady rituálních činností.", "content": "Z podmáčených míst pocházejí nálezy depotů bronzových předmětů, některými archeology vykládané jako oběti bohům. Nález lidských kostí v obětní jámě může ukazovat i na lidské oběti či kanibalismus. Keramické plastiky vodních ptáků, snad labutí, mohly souviset s kultem slunečního božstva.", "section_level": 2}, {"title": "Lokální kultury a skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "V severním, středním a západním Slovensku se lužická kultura rozšířila od poloviny střední doby bronzové, stopy nejstaršího osídlení byly nalezeny v Martinu. Hradiště byla nalezena v Tupé Skále, Prašníku, Vítkovcích a Kostoľanech pod Tribečom. V mladší době bronzové počal tlak kultury velatické a čakanské a mohylové hroby se začaly nahrazovat plochými. V pozdní době bronzové počala lužická kultura na Slovensku pronikat na území podolské kultury na hranicích dnešního Česka, Slovenska, Maďarska a Rakouska. V době železné se lužická kultura rozdělila na kulturu platěnickou na západě Slovenska a na Moravě a oravskou skupinu v severním Pováží, na Oravě a v povodí Turce . První kultura se rozvíjela především v letech 750 – 550 př. n. l., druhá v letech 550 – 300 př. n. l. Později se smísila s kulturou keltskou a dala tak základ kultuře púchovské.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužická kultura, lužický kulturní komplex či kultura lužických popelnicových polí je archeologická kultura doby bronzové a železné, jež byla rozšířena ve střední Evropě od 14. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a náležela do širší skupiny kultur popelnicových polí, které od mladší doby bronzové sídlily ve velké části Evropy. Kultura byla pojmenována po Lužici, kde ji v 19. století identifikoval německý lékař a archeolog Rudolf Virchow. K nejznámějším nalezištím patří Biskupin v Polsku a Buch v blízkosti Berlína. V české literatuře se termín lužická kultura užívá také v užším významu pro označení mladobronzové fáze tohoto komplexu kultur.(PDM 301)", "tgt_summary": "The Lusatian culture existed in the later Bronze Age and early Iron Age (1300 BC – 500 BC) in most of today's Poland and parts of the Czech Republic, Slovakia, eastern Germany, and western Ukraine. It covers the Periods Montelius III (early Lusatian culture) to V of the Northern-European chronological scheme. There were close contacts with the Nordic Bronze Age. Hallstatt and La Tène influences can also be seen particularly in ornaments (fibulae, pins) and weapons.", "id": 509038} {"src_title": "Abcházština", "tgt_title": "Abkhaz language", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Abcházština je používána především v Abcházii, kde je oficiálním jazykem separatistické Abchazské republiky. Status úředního jazyka jí spolu s gruzínštinou zaručuje i gruzínská ústava z roku 1995. Používána je také velkou abchazskou menšinou v Turecku. Přesný počet tamních mluvčích není znám.", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty.", "content": "Abcházština se obecně dělí do těchto tří nářečí: Do konce 19. století existovalo v Abcházii ještě několik dialektů, jimiž se zde již nehovoří a využívá je jen diaspora v zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Písmo.", "content": "Abcházština používá od roku 1862 přizpůsobenou cyrilici. První abecedou byla cyrilice se 37 znaky, vyvinutá baronem Peterem von Uslar. V roce 1909 byla používána cyrilice o 55 písmenech, mezi lety 1926 a 1928 pak latinka o 72 písmenech vyvinutá gruzínským lingvistou Nikolajem Marrem. Gruzínská abeceda byla uvedena v roce 1938, po Stalinově smrti však snahy o abchazskou nezávislost vedly v roce 1954 ke znovuzavedení současné abecedy, postavené na cyrlici vyvinuté v roce 1892 Dmitrijem Guljou a Konstantinem Machavarianim, jež byla dále upravena v roce 1909 Aleksejem Čočuou.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda.", "content": "Tabulka s IPA a přibližnou českou výslovností:", "section_level": 2}, {"title": "Mluvnice.", "content": "Abcházština je považována za aglutinační jazyk a podobně, jako je tomu u ostatních severozápadních severokavkazských jazyků, má komplexní polysyntetický systém tvoření sloves, která je možné upravit do desítek rozličných forem, který doprovází velmi jednoduchý systém podstatných jmen a ostatních slovních druhů. Abcházský jazykovědec Vjačeslav Čirikba oznail abcházštinu za „verbocentrický jazyk,“ neboť slovesa zaujímají v abchazské morfologii hlavní místo.", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná a přídavná jména.", "content": "Jelikož je abcházština Ergativno-absolutivní jazyk, rozlišuje se u podstatných jmen jen dvě kategorie, resp. pády: Nominativ a Adverbiál (příslovečný) Abcházština neobsahuje přídavná jména, ta mají obvykle podobu podstatných jmen, avšak někdy je možné narazit na přípony -тә, nebo -тәы (např. аиха = železo; аихатәы = železný)", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena a členy.", "content": "Abchazská slova, neupravená gramatickými jevy, začínají obvykle předponou А- (např. \"Аҩыза\" = přítel; А- člen neurčitý, -ҩыза = kořen slova přítel). Tento neurčitý člen bývá ve slově nahrazován přivlastňovacím zájmenem, jež má stejný tvar jako prefix osobního zájmena (\"Сҩыза\" = můj přítel; С- já). Není však přípustné, aby slovo bylo bez členu. U sloves, která jsou v infinitivu rovněž psána s předponou А-, dochází k podobnému jevu. (např. \"Ацара\" = jít; А- člen neurčitý, -ца = kořen slovesa jít, -ра = koncovka infinitivu) Při použití slovesa ve větě dojde k nahrazení neurčitého členu zájmenem osobním podobně jako v příkladu výše. (\"Сцоит\" = já jdu; С- já, -оит = koncovka oznamovací v přítomném čase). U sloves dochází i k hromadění několika zájmen v jediném slovu, které konkretizují obsah sdělení, například jde o předmět. U některých sloves je nutné tento předmět použít vždy. Ve slově to potom vypadá tak, že prvním v pořadí je předmět a následuje ho osobní zájmeno, jež představuje podmět. (např. \"Абара\" = vidět; \"Избоит\" = Já (to) vidím; И- to, -з- = já, -оит koncovka; \"Бызбоит\" = vidím tě (ženě) \"узбоит\" = vidím tě (mužovi)) Seznam osobních zájmen:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší dochované texty v abcházštině pocházejí ze 17. století. Jsou zapsány arabským písmem tureckým cestovatelem Evliyem Celebim. Abcházština byla jako literární jazyk používána pouze zhruba posledních sto let a v průběhu stalinské éry byla na čas jako literární jazyk dokonce zakázána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abcházština je severozápadní kavkazský jazyk používaný Abcházci, Gruzii a Turecku. Používá jej 70 000–100 000 mluvčích v Abcházii a až několik desítek tisíc v Turecku. Abcházština je úředním jazykem v Abcházii (podle ústavy sporné Republiky Abcházie spolu s ruštinou, podle Gruzie je spolu s gruzínštinou jedním z oficiálních jazyků de facto neexistující gruzínské Autonomní republiky Abcházie). Jazyk má velký počet souhlásek (58) a naopak pouze dvě samohlásky.", "tgt_summary": "Abkhaz (; ; sometimes spelled Abxaz; , also known as Abkhazian, is a Northwest Caucasian language most closely related to Abaza. It is spoken mostly by the Abkhaz people. It is one of the official languages of Abkhazia, where around 100,000 people speak it. Furthermore, it is spoken by thousands of members of the Abkhazian diaspora in Turkey, Georgia's autonomous republic of Adjara, Syria, Jordan, and several Western countries. The Russian census of 2010 reported 6,786 speakers of Abkhaz in Russia.", "id": 1001092} {"src_title": "Jan II. Opavský", "tgt_title": "John II, Duke of Opava-Ratibor", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po smrti otce (1380/1382) převzal vládu nad celým knížectvím spolu se svým bratrem Mikulášem IV.z Bruntálu. Teprve v roce 1385, když jeho bratr Mikuláš V. dosáhl plnoletosti, vyčlenil mu nevelké území s Bruntálem, jako sídlem. Toto panství získal zpět po bratrově smrti v roce 1405/1407. Pro finanční těžkosti zastavil Krnovsko (polsky \"Karniow\") a Hlubčice (polsky \"Głubczyce\"), a to se souhlasem českého krále Václav IV.. V roce 1391 napadl a oloupil majetky krakovského biskupství v Maloposlku (\"farní pánské statky,\" polsky \"Klucz lipowiecki\" a \"Klucz sławkowski\"). Jako odškodnění musel krakovskému biskupovi Janu IV. Radlicovi (polsky \"Jan IV. Radlica\") odstoupit vesnice: Imielin, Chelm (polsky \"Chełm Śląski\") a Kosztowy.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V Ratibořském knížectví vládl v letech 1380/1381–1424. V letech 1385–1392 zastavil Krnov opolskému knížeti Vladislavu II. Opolskému, do roku 1385 a od 1405/7 vládl v Bruntále (po smrti bratra Mikuláše IV.), od 1396 v Pštíně (Pštinské panství) a Mikołowě (polsky \"Mikołów\"). Jan II celý svůj život a politickou kariéru spojil se službou na české královském dvoře, s dynastií Lucemburků. Úzce spolupracoval s Václavem IV., Joštem Moravským a Zikmundem Lucemburským. V roce 1397 byl Jan II. jmenován nejvyšším hofmistrem Českého království, z tohoto titulu byl členem nejvyšší královské rady. Následně se stal také královským hejtmanem v Nemodlině (polsky \"Niemodlin\") a Kladsku (polsky \"Kłodzko\"), později také v Frankenštejně (polsky \"Ząbkowice Śląskie\"). Jan II. si počínal obratně ve sporech moravských markrabat Jošta a Prokopa. V kronikách je zaznamenán případ, kdy nařídil z malicherných důvodů utopit dva kněze. Pro svou tvrdost také získal přízvisko \"mistr Hanuš\" ve smyslu mistr popravčí. Roku 1422 vykoupil od opolského knížete Mikuláše I. Opolského Krnovsko a Hlubčicko.", "section_level": 1}, {"title": "Krev na Karlštejně.", "content": "Jan II. Opavský usoudil, že někteří drobní šlechtici mají na krále Václava IV. příliš velký vliv a odvádějí jeho pozornost od říšských záležitostí. Vhodným okamžikem k „vyřešení“ tohoto problému se stal 11. červen 1397, kdy se měla na Karlštejně sejít královská rada. Tehdy mladý kníže přesvědčil Václava IV., že králova přítomnost na radě není bezpodmínečně nutná. Panovník vyrazil v doprovodu své lovecké družiny do Králova Dvora u Berouna s úmyslem pokračovat dál na Křivoklát. Na Karlštejně zatím na královské radě přednesl Bořivoj ze Svinař zprávu o zasedání říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Německá šlechta si na sněmu stěžovala na nečinnost římskoněmeckého a českého krále Václava IV. Předsedající Jan II. Opavský poté ohlásil přestávku v jednání, během níž spolu s významnými českými pány Janem III. z Michalovic, Bohuslavem ze Švamberka a Borešem z Rýzmburka dal obsadit jednací síň strážemi. Zde pak pozval čtyři královy oblíbence (členy tzv. Panské jednoty), příslušníky nižší šlechty – Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice. Jan II. je napadl slovy: „\"Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!\"“ Sotva to dořekl, vytasil meč a třemi ranami na místě zabil nejblíže stojícího Purkarta Strnada. Jan z Michalovic, Bohuslav ze Švamberka a Boreš z Rýzmburka se vrhli na zbývající tři královy milce. Dva z nich byli na místě mrtví, velkopřevor Markolt umíral s bodnou ranou v břiše. Jan II. a jeho družina se pak vydali za Václavem IV. do Králova Dvora u Berouna. Jan II. Opavský mu hrdě hlásil, že právě zlikvidovali nebezpečné spiknutí. Asi po měsíci od oné události král označil zavražděné za zrádce, kteří: „\"jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své přísaze, jak se vůči nám zavázali a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit, kdyby nás byl Bůh nevaroval skrze naše jiné věrné rádce\"“.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy.", "content": "Spolu s ostatními stoupenci moravského markraběte Prokopa Lucemburského byl 4. března 1399 stižen klatbou za pustošení statků olomoucké kapituly. Roku 1406 nechal zavraždit knížete Přemka I. Osvětimského. Roku 1421 zajal české poselstvo vyslané čáslavským sněmem k litevskému velkoknížeti Vitoldovi s nabídkou české koruny.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "16. ledna 1407 uzavřel Jan II. sňatek s Helenou Litevskou († 2. březen 1422), dcerou knížete Korybuta Dymitryje, která byla z boční linie Gediminovciů. V manželství se narodili dva synové: Mikuláš VI. a Václav IV., a dcery Markétym která se provdala za Kazimíra Osvětimského a Siemovíta V. Mazovského.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Jan II byl pochován v kostele dominikánek v Ratiboři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II. Opavský, někdy psán jako Jan II. Ratibořský, nebo Jan II. Železný, byl znám také jako Hanuš Ferreus (kolem roku 1365–1424) byl synem knížete Jana Ratibořského a Anny Zaháňské († neznámo), vnukem Mikuláše II. Opavského, ratibořským knížetem v letech 1380/1382–1424.", "tgt_summary": "John II, Duke of Opava-Ratibor (also known as \"John II of Troppau\" or \"John the Iron\"; or ; after 1365 – 1424) was Duke of Opava-Racibórz (Ratibor), Krnov and Bruntál. From 1388 to 1397, he was also governor of Kłodzko and Ząbkowice Śląskie and from 1397 to 1422 pledge lord of Kłodzko and Ząbkowice Śląskie. He was a member of the Opava branch of the Přemyslid dynasty.", "id": 1364330} {"src_title": "Kubb", "tgt_title": "Kubb", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Často se tvrdí, že hra vznikla ve Švédsku během éry Vikingů a že se zachovala na Gotlandu, ale zdá se to být marketingovým příběhem výrobců hry pro lepší prodej. Pravděpodobný původ hry je opravdu z doby Vikingů. Příběhy z různých míst dokazují, že kubb se hrával leckde, kde se Vikingové usazovali: ve Švédsku, Skotsku a Norsku. Není ale jasné, zda pravidla hry odpovídaly tomu, jak se kubb dnes hraje.", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1912.", "content": "Starověcí Egypťané hráli již kolem roku 3000 př. n. l. hry, které jsou velmi podobné kubbu. Jako jedna z prvních a největších civilizací na světě hráli hry pro volný čas, jako je kombinovaná forma oštěpu a šachů, která je velmi podobná kubbu. V té době hrál pouze elita a bohatá buržoazie. Od výkopů, kde byly nalezeny dřevěné bloky, a také lidské kosti kosti]] a na egyptských nástěnných malbách, bylo vidět, že hrají společně jako hry v té době. Některé z nejoblíbenějších sportů a her v Egyptě byly předchůdci kuželů, boxů, klobáků a šachů. Ranní Egypťané hráli také jiné sporty a hry s konkurencí, včetně časných forem hokejové, házené, gymnastiky, oštěpu a těžkého zvedání. V této podobě byly dva soupeři nebo týmy, které v dnešní soutěži mohou být znovu viděny v kubb.", "section_level": 2}, {"title": "Skandinávské dědictví.", "content": "Římané převzali hru po římské nadvládě a to bylo také úvodem k Peršanům, ale Peršani byli i nadále používáni Kubb, protože to vypadalo hodně jako šachové šachy a pro lidi bylo snadné hrát. V tomto použití se slova \"kontrola\" a \"šachy\" dostávají z arabštiny z perského shāhu, který je \"králem\" of \"monarch\" betekent (Murray 2012: 159). Jméno kubb bylo voláno v arabských zemích jinak Kubtal \"كتلة \" což znamená \"blok\" a je degenerací كتلة. كتلة (pronunciation 'kutla']) je doslovně přeložen 'blok' v arabštině, který se později stal Kubb. Římané považovali za hru nízké třídy a nečistoty a hra se zde vyvinula na to, co nyní známe jako [petanque]] a kolečka, nebo hráli na desce variant šachy. Finální skandinávská atmosféra pochází z jedné z nájezdů Vikingů. Vikingové strávili nájezdy na hranicích mezi Evropou a Asií (viz mapa). Vikingové také převzali hru z pravděpodobně Turecka nebo Ruska v jedné z jejich rabování (viz mapa). Je podezření, že Vikingové přinesli kubb na území Skots a Skandinávie. Výsledkem této hry byla dlouhá doba na skandinávském území, které bylo nazýváno kubb ve švédštině; doslovně přeloženo z \"dřevěného bloku\". Opět odkaz na arabské kořeny.", "section_level": 3}, {"title": "Po roce 1912 až do současnosti.", "content": "Je důležité zmínit, že \"Föreningen Gutnisk Idrott\" který byl založen v roce 1912, nikdy neuvedl hru jako jednu z tradičních her z Gotlandu. Zdůrazňují však tradici hry, její historii a související standardy interakce. Vhodný oděv během kubb se v průběhu let stal nepolapitelným. Hra ukazuje podobnosti s bowling, šachy, petanque hry a je to, že tyto hry sdílejí společné středověký původ. V devadesátá léta byly vyrobeny první komerční hry Kubb a dříve neznámá hra se rychle stala velmi populární. V hře je mezinárodní zájem a od roku 1995 se mistrovství světa konají každoročně v Gotlandu. Byly zde národní mistrovství evropských zemí. Hra je také běžná hra v parcích a na plážích a je nyní prodávána v každém obchodě s hračkami.", "section_level": 2}, {"title": "Herní souprava.", "content": "Herní soupravu tvoří: Všechny součásti jsou dřevěné, základní kvádry jsou z těžšího tvrdého dřeva, král a všechny ostatní součásti jsou ze dřeva měkčího, a tedy i lehčího. Z popisu je tedy vidět, že soupravu na Kubb si může téměř každý snadno vyrobit a začít hrát.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozložení figur.", "content": "Hra se hraje na pokud možno rovné ploše bez překážek o rozměrech zhruba 8x5 m. Pro zrychlení hry nebo její usnadnění například pro děti se může vytyčit hřiště menších rozměrů, například o délce 6 m. Není vhodné, aby na ploše byl vyšší porost (např. neposekaná vysoká tráva), ale jinak může být povrch hřiště libovolný (trávník, pláž, sníh…). Hřiště se vymezí čtyřmi kolíky a do jeho středu se postaví figurka krále. Kratší hrany hřiště se nazývají základní čáry. Na základní čáry se v pravidelných rozestupech rozestaví po pěti kubbech (hranolech z těžšího dřeva). Kubby se stejně jako král staví na výšku. Každá základní čára patří jednomu družstvu. Družstvo A si mezi své hráče rozdělí všechny kolíky a stoupne si zevnějšku hřiště ke své základní čáře. Družstvo B se podobně postaví ke své základní čáře.", "section_level": 2}, {"title": "Postup hry.", "content": "Hráči družstva A se postupně snaží hodem kolíků ze své základní čáry srazit co nejvíce kubbů družstva B. Kolíky se hází spodním hodem po délce tak, že je hráči drží za konec a druhý konec směřuje ke kubbu, který chce hráč srazit. Kolíky se nesmí házet napříč, ani nesmí příčně rotovat (podobně jako vrtule vrtulníku). Kubby se mohou házet napříč, ale také jen spodním hodem. Kubby, které jsou týmem A sraženy hodí tým B ze základní čáry na polovinu hřiště týmu A (tedy mezi krále a základní čáru A). Pokud je kubb hozen mimo hřiště nebo na polovinu hřiště B, hází se po odházení všech sražených kubbů znovu. Po dvou nepodařených hodech kubb pokládá kamkoliv do patřičné poloviny hřiště protitým. Mezi králem nebo rohovým kolíkem a kubbem přitom však musí zůstat mezera rovná minimálně délce kolíku. Kuby se postaví v místě dopadu na výšku tak, že se otočí kolem jedné z hran podstavy, nesmí se s nimi hýbat jiným způsobem. Tým B se nejprve snaží ze své základní čáry srazit své kubby v herním poli, a teprve až je srazí všechny, začne srážet kubby týmu A na základní čáře. Pokud srazí některý kubb týmu A dříve než své kubby, je toto sražení neplatné a tento kubb se znovu postaví na své místo. Pak se hra opět otočí a hází tým A. Nejprve hází všechny sražené kubby a poté se kolíky trefuje. Pokud se týmu B nepodaří některé ze svých kubbů v polovině hřiště A srazit, nesražený kubb stojící nejblíže ke králi nyní reprezentuje pro družstvo A dočasnou čáru, od které bude pomocí kolíků srážet kubby týmu B. Samotné kubby se ovšem vždy házejí pouze ze základní čáry. Takto hra pokračuje do doby, než některé družstvo srazí poslední kubb protivníka. Pokud mu ještě zbývají kolíky, může se ihned pokusit srazit krále, čímž hra končí a družstvo vyhrává. Pokud mu už žádný kolík nezbývá nebo se mu nepodaří zbývajícím kolíky krále srazit, hra pokračuje normálně a na tahu je druhé družstvo. Tak to pokračuje, dokud se jednomu družstvu nepodaří srazit všechny stojící kubby a krále během jedné série. Družstvo, které omylem srazí krále kdykoliv v průběhu hry před sražením všech kubbů protivníka, ihned prohrává. Družstvo které vyhrálo získává jeden bod. Za celkového vítěze se zpravidla prohlašuje družstvo, které vyhrálo dvě ze tří her. Vzhledem k tomu, že terén může jedno z družstev nějakým způsobem handicapovat (protisvětlo, svah, vítr atd.), je vhodné, aby si po každé hře družstva vyměnila strany.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kubb je stará, údajně vikingská venkovní společenská hra pro dvě družstva o 1 až 6 členech. Nejčastěji se ale hraje v menších družstvech do tří členů. Je velmi oblíbená zejména v severských zemích, ale postupně se šíří i do dalších částí Evropy. Slovo \"Kubb\" má v gotlandském nářečí švédštiny význam \"dřevěná kostka\". Hra je nenáročná, pro její realizaci stačí herní souprava a prostor cca 8x5m, a může ji hrát prakticky každý (muži, ženy, děti, senioři…) a družstva dokonce ani nemusejí mít stejný počet hráčů.", "tgt_summary": "Kubb (pronounced in Swedish or in Gutnish) is a lawn game where the objective is to knock over wooden blocks (\"kubbs\") by throwing wooden batons (\"kastpinnar\") at them. Kubb can be described as a combination of bowling and horseshoes. Play takes place on a small rectangular playing field, known as a \"pitch\". \"Kubbs\" are placed at both ends of the pitch, and the \"king\", a larger wooden block, is placed in the middle of the pitch. Some rules vary from country to country and from region to region, but the ultimate objective of the game is to knock over the \"kubbs\" on the opposing side of the pitch, and then to knock over the \"king\", before the opponent does. Games can last from five minutes to well over an hour. The game can be played on a variety of surfaces such as grass, sand, concrete, snow, or even ice. The alleged Viking origin of the game has led some players and kubb fans to nickname the game “Viking chess”.", "id": 425776} {"src_title": "Mikuláš II. Opavský", "tgt_title": "Nicholas II, Duke of Opava", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn Mikuláše Opavského a Adelhaid, vzdálené příbuzné římského krále Rudolfa Habsburského. 3. července 1318 se Mikuláš I. Opavský se syny Mikulášem, Janem a Václavem setkali v Praze s Janem Lucemburským. Český král přijal od Mikuláše II. lenní přísahu a Mikuláš II. pak panoval na Opavsku do své smrti. Opavsko bylo odloučeno od Moravy. K tomu s manželkou Annou Ratibořskou Mikuláš vyženil sousední ratibořské knížectví. Získal úřad královského komořího a patřil k předním důvěrníkům Karla IV. Roku 1350 se s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic vydal k papeži Klimentovi VI. do Avignonu, aby zde požádali o souhlas s Karlovou císařskou korunovací. Karel IV. byl potomkem přemyslovských králů, stejně jako Mikuláš II., a jejich dobré vztahy potvrzuje i svatba Mikulášovy dcery Markéty, která se stala druhou manželkou Karlova mladšího bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha. Mikuláš byl ženatý celkem třikrát, poprvé s Annou Ratibořskou, podruhé s Hedvikou, dcerou vévody Konráda I. Olešnického, potřetí s Jutou, dcerou vévody Bolka I. Opolsko-Falkenberského. Zemřel v 77 letech krátce před narozením desátého dítěte, syna Přemysla I. Počátkem roku 1366 se moc v opavsko-ratibořském panství rozdělila dle závěti Mikuláše II: nejstarší syn Jan I. získal 3/4 země a druhorozený syn Mikuláš III. Opavský 1/4 s hradem Edelštejn. Bylo však jen otázkou času, než mezi nimi začnou spory o území. 10. dubna 1377 se sešla rozhodčí komise, aby rozdělila zemi mezi bratry Jana I., Mikuláše III., Václava a Přemysla I. 18. dubna 1377 bylo oznámeno, že Jan I. a Mikuláš III. se stali vládci západní části vévodství. Mikuláš III. výsledek napadl; dle nového výroku komise z úterý 21. dubna 1377 se Jan I. stal pánem Ratibořska (dále Krnovska a Bruntálska). Mikuláš III. získal Hlubčicko s hradem Edelštejn a polovinu hradu Cvilína. Václav a Přemysl si rozdělili jihovýchodní část země s městem Opavou, hrady Landekem a sídelním Hradcem Opavským. Opavští Přemyslovci už nikdy nezískali takovou moc jako za Mikuláše II.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Manželka (asi 1318) Anna Ratibořská (zem. 1340): Manželka Hedvika Olešnická (zem. 1359): Manželka (1360) Juta Falkenberská (zem. 1380):", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikuláš II. Opavský (1288 – 8. prosince 1365) byl opavským (od r. 1318) a ratibořským (od r. 1337) knížetem a vnukem českého krále Přemysla Otakara II.", "tgt_summary": "Nicholas II of Opava (also: \"Nicholas II of Troppau\", \"Nicholas II of Ratibór\"; ; 1288 – 8 December 1365) was Duke of Opava () from 1318 to 1365 and Duke of Ratibór from 1337 to 1365 and Burgrave of Kladsko () from 1350 to 1365 and also chamberlain of the Kingdom of Bohemia.", "id": 1353134} {"src_title": "Námořní míle", "tgt_title": "Nautical mile", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Námořní míle se používají při letecké a námořní navigaci. Objevují se i v mezinárodních smlouvách, které s těmito druhy dopravy souvisí, a zákonech, které se těmto oblastem věnují. Užívání námořních mil v letectví chce ICAO v budoucnu ukončit a přejít na výhradní užívání jednotek soustavy SI, žádný termín k této změně však nebyl stanoven.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Žádná standardní značka této jednotky neexistuje, používají se označení M (BIPM a mnoho námořních institucí), nmi (např. IEEE), v letectví pak nejčastěji Nm či NM; používá se i nm, to ovšem koliduje s označením nanometru v soustavě SI.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Myšlenka délkové jednotky odvozené z délky jednoho stupně zeměpisné šířky (případně z délky rovníku) je velmi stará, takovou jednotku patrně stanovili už Babyloňané. Takto definované jednotky používaly různé přívlastky – \"zeměpisné\", \"poledníkové\" – zejména se však značně lišily velikostí, která byla definována jako 1, 4, 5 či 6 úhlových minut (tedy 1/60, 1/15, 1/12 či 1/10 stupně). Metr byl historicky definován tak, aby byl roven desetimiliontině délky kvadrantu zemského poledníku, námořní míle definovaná jako 1 minuta zeměpisné šířky by tak měla délku Geoid ale není přesná koule, takže jeden úhlový stupeň má na každém místě jinou velikost (byť rozdíly nejsou velké). Různé státy proto používaly různě dlouhé námořní míle. Byť byly např. britská i americká námořní míle založeny na délce jedné minuty podél poledníku, lišily se o 6,4 cm – britská námořní míle byla definována jako 6 080 stop, zatímco americká jako 1 853,248 m. Sjednotit různé námořní míle se podařilo v roce 1929 na První mezinárodní mimořádné hydrografické konferenci v Monaku, kde byla přijata definice \"mezinárodní námořní míle\" o délce přesně 1 852 m. Tuto definici postupně akceptovaly všechny země (Spojené státy v roce 1954).", "section_level": 1}], "src_summary": "Námořní míle je jednotka délky, která nepatří do soustavy SI (ale je na ni vázána definicí). Používá se zejména v námořní a letecké dopravě. Byla odvozena z délky jedné obloukové minuty zemského poledníku (tedy jedné minuty zeměpisné šířky). Dnes výhradně užívaná mezinárodní definice stanovuje délku námořní míle jako", "tgt_summary": "A nautical mile is a unit of measurement used in air, marine, and space navigation, and for the definition of territorial waters. Historically, it was defined as one minute ( of a degree) of latitude along any line of longitude. Today the international nautical mile is defined as exactly 1852 metres (about 1.15 miles). The derived unit of speed is the knot, one nautical mile per hour.", "id": 2423729} {"src_title": "Soprán", "tgt_title": "Soprano", "src_document": [{"title": "Charakteristika hlasu.", "content": "Sopránové party jsou nejčastěji zpívány ženami nebo dětmi, v dřívějších dobách také kastráty. Mužský hlas může zpívat soprán pouze falzetem. Rozsah sopránu je přibližně malé a - c³, v některých áriích se objevují i tóny vyšší, např. v Mozartově opeře \"Kouzelná flétna\" zpívá Královna noci v árii \"Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen\" až tón f. Soprán jako samostatný hlas se vydělil v 16. století. V průběhu 19. století se ustálilo několik typů sopránů:", "section_level": 1}, {"title": "Mužský soprán.", "content": "Po několik staletí probíhaly snahy o zachování chlapeckého hlasu u výjimečně nadaných zpěváků prostřednictvím kastrace. Tímto způsobem vytvoření kastráti byli schopni dále rozvíjet svůj hlas a oproti chlapcům měli o mnoho větší objem plic. Ovšem tato metoda je nehumánní a dle současných etických měřítek nepřijatelná a již se neprovádí. Posledním slavným kastrátem byl italský sopranista Alessandro Moreschi (1858–1922), u něhož však ke kastraci došlo již ve velmi raném věku ze zdravotních důvodů. V současné době existuje několik ojedinělých případů „přirozených kastrátů“. Jedná se většinou o anomálie z důvodu hormonálních příčin, jako je tomu např. u sopranisty Radu Mariana, či u jazzového zpěváka Jimmyho Scotta, u nějž se jednalo o genetickou hormonální poruchu. Vzácnější případ je Michael Maniaci, u něhož také nedošlo k mutaci hlasu, a z neznámých příčin se neobvykle vyvinuly pouze hrtan a hlasivky. Oproti jiným zpěvákům mají omezený rozsah do hloubek. Díky použití normálního hrudního hlasu mohou oproti kontratenorům dobře zpívat také tišší party. Muži, kteří jsou i po mutaci schopni zpívat soprán, jsou obvykle označováni jako kontratenoristé, někdy též jako sopranisté nebo mužské soprány. Ti zpravidla zpívají na bázi hlavového hlasu nebo falzetové techniky, avšak s jiným zvukem, než má chlapecký hlas. Zpěváci, jako Angelo Manzotti, si vytvořili vlastní techniku hlasu bez falzetu, která má jasnější zvuk. Tito zpěváci pak mají značný hlasový rozsah: u Arno Rauniga je to přes tři a půl oktávy, u Edsona Cordeira dokonce čtyři oktávy a je schopen zazpívat vyšší tón, než jaký se objevuje v Mozartově árii \"Královny noci\" v opeře Kouzelná flétna. Mezi slavné sopranisty současnosti patří také francouzský zpěvák Philippe Jaroussky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soprán (italsky \"soprano\", z výrazu \"sopra\" – nahoře), ve středověku a renesanci označován také jako diskant, je nejvyšší ze všech zpěvních lidských hlasů.", "tgt_summary": "A soprano is a type of classical female singing voice and has the highest vocal range of all voice types. The soprano's vocal range (using scientific pitch notation) is from approximately middle C (C) = 261 Hz to \"high A\" (A) = 880 Hz in choral music, or to \"soprano C\" (C, two octaves above middle C) = 1046 Hz or higher in operatic music. In four-part chorale style harmony, the soprano takes the highest part, which often encompasses the melody. The soprano voice type is generally divided into the coloratura, soubrette, lyric, spinto, and dramatic soprano.", "id": 2098539} {"src_title": "SketchUp", "tgt_title": "SketchUp", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "SketchUp byl vyvinut začínající společností @Last Software v Boulderu v státu Colorado, Bradem Schellem a Joem Eschem v roce 1999. První verze SketchUp byla uvedena na trh v srpnu 2000, byl představen jako 3D nástroj určený pro tvorbu 3D modelu s jednoduchým uživatelským rozhraním. SketchUp byl prezentován jako softwarový program, který designérovi umožňuje pracovat stejně jako při práci s perem a papírem. Již na své první předváděcí akci v roce 2000 program vyhrál Community Choice Award. Klíčem k tak brzkému úspěchu byla kratší učební doba oproti jiným 3D nástrojům. 14. března 2006 Google koupil @Last Software a veškerá práce této společnosti je dále vyvíjena jako plug-in pro Google Earth. 1. září 2010 byla vydána osmá verze programu. SketchUp 8 umožňuje georeferencovat vytvořený model pomocí Google Maps, importovat barevné a přesnější snímky terénu a přináší integraci Google Building Maker, díky níž může uživatel načrtnout budovy a následně je uložit do Warehouse. V této verzi se též poprvé objevily miniaturní zmenšeniny obrázků. Podpora pro Mac OS X Tiger byla v této verzi vypuštěna. 26. června 2012 byla koupena společností Trimble Navigation. Společnost Trimble uvolnila svou první verzi pod názvem SketchUp 2013. Společně s každou verzi byla uvolněna MAKE verze SketchUp. Jednalo se o hobby verzi pro soukromé účely, která je k dispozici ke stažení zdarma. MAKE verze zahrnuje pouze aplikaci SketchUp bez LayOut a Style Builder, chybí zde možnosti import/export a některé vybrané funkce a nástroje. 15. listopadu byla na trh uvolněna verze SketchUp 2018 PRO. S nejnovější verzí 2018 nebyla současně vydaná verze MAKE", "section_level": 1}, {"title": "SketchUp+Ruby.", "content": "SketchUp podporuje rozšíření známe jako „Rubies“, které je napsáno v programovacím jazyku Ruby a rozšiřuje možnosti aplikace SketchUp. Součástí SketchUp je také konzole, ve kterém mohou vývojáři experimentovat s příkazy a metodami Ruby. Napsané skripty mohou jejich tvůrci volně poskytnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "SketchUp je software pro tvorbu 3D modelů, vyvíjený společností Trimble, navržený pro profesionální architekty, stavební a strojní inženýry, ale i například pro filmové tvůrce a vývojáře počítačových her. Součástí programu je aplikace 3D Warehouse, „zásobárna“ uživatelsky vytvořených komponent z celého světa. Součástí SketchUp Pro je modul LayOut' – aplikace pro vytváření a sdílení prezentací modelů a návrhů vytvořených pomocí SketchUp.", "tgt_summary": "SketchUp is a 3D modeling computer program for a wide range of drawing applications such as architectural, interior design, landscape architecture, civil and mechanical engineering, film and video game design. It is available as a web-based application, \"SketchUp Free\", a freeware version, \"SketchUp Make\", and a paid version with additional functionality, \"SketchUp Pro\". SketchUp is owned by Trimble Inc., a mapping surveying and navigation equipment company. There is an online library of free model assemblies (e.g. windows, doors, automobiles), 3D Warehouse, to which users may contribute models. The program includes drawing layout functionality, allows surface rendering in variable \"styles\", supports third-party \"plug-in\" programs hosted on a site called Extension Warehouse to provide other capabilities (e.g. near photo-realistic rendering) and enables placement of its models within Google Earth.", "id": 1992297} {"src_title": "ATI Technologies", "tgt_title": "ATI Technologies", "src_document": [{"title": "Grafické akcelerátory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "FireGL.", "content": "Profesionální grafika pro náročné grafiky, kteří potřebují přesné zobrazení barev a podporu. Stojí deseti tisíce korun, protože má certifikace na grafické programy (3DMax, Photoshop,4D Cinema a další). Podporu 24 hodin na pomoc při potížích s programy. Staví na jádře Radeon, ale má upraven BIOS.", "section_level": 2}, {"title": "GPU pro servery.", "content": "Dále existovaly GPU RAGE XL, Radeon 7000 a Radeon 7000-M.", "section_level": 2}, {"title": "ATI ES1000.", "content": "ES1000 je další generace GPU do serverového segmentu.", "section_level": 3}, {"title": "Čipsety.", "content": "V roce 2008 vydala řadu 700, do které spadají čipsety Northbridge 740, 740G/740V, 760G, 770, 780E, 780G/780V, 790GX, 790X, 790FX a Southbridge SB700, SB710, SB750, SP5100 a SB750S, V roce 2009 vyvíjí ATI čipsety už pouze pro AMD platformu. Pro Intel platformu vydala čipsety Northbridge ATI CrossFire™ Xpress 3200, ATI Radeon™ Xpress 1250, ATI Radeon™ Xpress 1100, ATI Radeon™ Xpress 200 a Southbridge ATI SB600 Series.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Historie AMD V 80. letech 20. století nebyly grafické akcelerátory standardní součástí počítače. V dané době přišla ATI Technologies se svým prvním grafickým akcelerátorem Graphic Solution. Jak pokračovala doba dál, ATI Technologies uvedla postupně na trh nové grafické akcelerátory. Druhým grafickým akcelerátorem byla karta s grafickým jádrem EGA Wonder, které umožňovalo akcelerovat grafiku až v rozlišení 640×350 pixelů se 16 barvami. Po roce od uvedení EGA Wonder přišla ATI Technologies s novým grafickým akcelerátorem, který nesl grafické jádro VGA Wonder. Tento grafický akcelerátor byl už technologicky vyspělejší než jeho předchůdce. Jeho maximálním rozlišení bylo 1024×768 pixelů s 256 barvami.", "section_level": 1}, {"title": "2D akcelerátory.", "content": "Po dalším roce přišla ATI Technologies se svým prvním 2D akcelerátorem s jádrem MACH 8, který se od předešlého grafického akcelerátoru odlišoval jen tím, že podporoval 2D akceleraci. Dalším 2D akcelerátorem byla grafická karta s jádrem MACH 32, která byla vyspělejší než její předchůdce. Podporovala rozlišení až 1280×1024 pixelů v 16-bitové barevné hloubce. Dalším pokračovatelem 2D akcelerátorů od ATI Technologies byl 64-bitový grafický akcelerátor s jádrem MACH 64, který byl uvedený v roce 1994. Posledním 2D akcelerátorem byl MACH 64VT (VT2, VT4). Tyto deriváty MACH 64 byli postupně představené v letech 1996 – 1997. Výhodou těchto 2D akcelerátorů bylo, že mohly video v rozlišení 320×240 pixelů zobrazovat plynule na celé obrazovce v rozlišení 800×600 a nebo až 1024×768 pixelů.", "section_level": 2}, {"title": "3D akcelerátory.", "content": "Prvním 3D akcelerátorem od ATI Technologies bylo grafické jádro 3D Rage (1996). Po nevelkém úspěchu těchto karet bylo rychle vydané grafické jádro Rage II. Toto jádro nezlepšovalo ani tak rychlost grafických výpočtů, ale zato vylepšovalo kvalitu zobrazení. ATI Technologies uvedla ještě několik derivátů jádra Rage II, až nakonec v roce 1997 přišlo jádro Rage PRO. Tento grafický čip byl jedním z prvních, který plně podporoval AGP 1.0. Při tomto grafickém čipu začala mít ATI Technologies problémy s ovládači, které se vyřešily až v roce 2001. Dalším grafickým jádrem bylo Rage PRO GL, které plně podporovalo standardy OpenGL. Po tomto jádře přišla ATI Technologies s vylepšeným jádrem Rage 128PRO, které zlepšovalo práci 16-bitového renderingu a plně podporovalo AGP 4×. V roce 1999 přišla ATI Technologies se speciálním vydáním grafické karty s Rage 128PRO. Speciální byla tím, že na jedné kartě byla dvě speciálně upravená grafická jádra Rage 128PRO. Tato karta se nazývala ATI Rage Furry MAXX, ale díky neodladěným ovládačům se tato karta velmi neujala.", "section_level": 2}, {"title": "Detailnější popis.", "content": "Dalším novým grafickým jádrem s podporou 3D akcelerace byl R100 (toto bylo kódové označení grafických jader Radeon DDR), které obsahovalo například technologii HyperZ, která ulehčovala grafickému jádru výpočty. Další novou technologií byla podpora grafického rozhraní DirectX 7.0. I když bylo toto jádro papírově slabší než grafická jádra konkurence (GeForce 2), tak díky technologii HyperZ mohla těmto kartám konkurovat. Další generací grafických jader Radeon bylo jádro s kódovým označením R200, uvedené v roce 2001, obchodní název byl Radeon 8500. Oproti svému předchůdci přinášelo vylepšení technologie HyperZ (pojmenovaná HyperZ II, podporu API DirectX 8.1, současné zobrazení obrazu na dvou monitorech (SmoothVision). U těchto grafických jader ATI Technologies konečně doladila ovladače svých grafických karet. V roce 2002 ATI Technologies uvedla nové jádro R300, tedy Radeon 9700. Toto jádro si zachovávalo všechny dobré vlastnosti předcházejících grafických jader Radeon a k tomuto ještě přidalo technologie HyperZ III a podporu API DirectX 9.0. Tato grafická jádra byla nejlepší grafická jádra pro stolní počítače, a tak si získala velkou oblibu. Malým vývojem těchto jader byly Radeony 9800 (R350), které přinášely jen malé změny a to HyperZ III+. Jako další grafické jádro mělo na trh přijít R400, ale z důvodů neuzavření specifikací DirectX 10, ATI Technologies musela toto jádro předělat a tak vyšlo R420, tedy Radeon X800, které v sobě skrývalo technologie HyperZ HD, SmoothVision HD, a bezztrátovou kompresi textur. Toto jádro podporovalo DirectX 9.0b (která má podporu Shader Model 2). Na konkurenci to bylo málo, neboť GeForce 6800 podporovala už DirectX 9.0c (která má podporu Shader Model 3). Malé oživení těchto karet přineslo vylepšené jádro R480, tedy Radeon X850, ale ani toto jádro nepodporovalo API DirectX 9.0c. Na jaře roku 2005 ATI Technologies představila nové jádro R520 alias Radeon X1800. Toto jádro v sobě neslo velice mnoho nových technologií. Tou hlavní je podpora DirectX 9.0c, paměťový řadič RingBus, Dispatch Procesor, který zefektivnil práci pixel shaderů. Jádro R520 obsahuje 16 pixel shaderů a také 16 pixel pipeline, což se může zdát oproti konkurenci málo, ale díky novým technologiím jich využívá velmi efektivně. Zatím nejnovějším jádrem je R580 tedy Radeon X1900, které se představilo 24. ledna 2006. Oproti předchozímu jádru má až 48 jednotek pixel shaderů (a pixel pipeline má 16, stejně jako předchozí jádro), novější Dispatch Procesor. Koncem roku 2007 ATI započala novou řadu grafických karet Radeon 2000series, začátkem roku 2008 je možné zakoupit už i Radeony 3000series, které mohou nabídnout i například dvou-jádrovou grafickou kartu HD 3870 X2. Takty pamětí DDR4 některých Radeonů 3000series se pohybují kolem 2,5 GHz. 25. června 2008 uvedla ATI novou generaci HD 4000, která používá stále 55 nm, na čip RV770 se vejde až 800SP (160 unifikovaných shaderu v 10 SIMD blocích). Paměti se používají až GDDR5. V 1Q 2009 ATI uvedlo nový čip RV740 na 40 nm, bude použit na grafických kartách HD47x0. 22. 1. 2008 vydala AMD plnou specifikaci čipu R300 a R500, což umožní zlepšit práci těchto jader v alternativních operačních systémech. Jednalo se o ojedinělou věc v oblasti grafických čipů, jelikož konkurenční NVIDIA i předtím samostatná ATI (před převzetím AMD) toto udělat odmítaly. 12. června 2008 pak byla vydána i specifikace k čipům řady R600.", "section_level": 3}, {"title": "Technologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "ATI Stream.", "content": "Prostředí pro využití GPU jako výpočetní jednotky. Někdy známý taky jako akcelerace pomocí GPU.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměření.", "content": "Po spojení s AMD vývojové týmy ATI pokračují na této práci:", "section_level": 1}], "src_summary": "ATI Technologies, Inc. byla jedním ze dvou největších výrobců grafických karet. Dále se zabývala výrobou v oblasti videa a multimédií. Společnost byla založená 20. srpna 1985. První název této společnosti byl Array Technologies Inc., ale v roce 1985 se zkrátil na ATI Technologies Inc. 24. června 2006 společnosti ATI Technologies, Inc. koupila společnost AMD, ta dále rozvíjí výrobky pod vlastní značkou. Společnost AMD do května 2009 používala u některých produktů stále původní logo a jméno ATI nebo pouze lehce upravené, u grafických karet byl název ATI Radeon xxxx. Od daného data používá společnost už výhradně svoji značku AMD, ale samotná jména některých produktů zatím ponechala, třeba grafických karet AMD Radeon xxx.", "tgt_summary": "ATI Technologies Inc. (commonly called ATI, later known as Radeon Technologies Group) was a semiconductor technology corporation based in Markham, Ontario, Canada, that specialized in the development of graphics processing units and chipsets. Founded in 1985 as Array Technology Inc., the company listed publicly in 1993. Advanced Micro Devices (AMD) acquired ATI in 2006. As a major fabrication-less or fabless semiconductor company, ATI conducted research and development in-house and outsourced the manufacturing and assembly of its products. With the decline and eventual bankruptcy of 3dfx in 2000, ATI and its chief rival Nvidia emerged as the two dominant players in the graphics processors industry, eventually forcing other manufacturers into niche roles. The acquisition of ATI in 2006 was important to AMD's strategic development of its Fusion generation of computer processors, which integrated general processing abilities with graphics processing functions within a chip. Since 2010, AMD's graphics processor products have ceased using the ATI brand name.", "id": 138099} {"src_title": "Millennium Bridge", "tgt_title": "Millennium Bridge, London", "src_document": [{"title": "Konstrukce mostu.", "content": "Autory návrhu byly společnosti \"Arup\", \"Foster and Partners\" a sir Anthony Caro. Z důvodu výrazných omezení a pro zlepšení výhledu z mostu byl most navržen jako visutý s tím, že závěsná lana byla umístěna pod úroveň chodníku a vlastní konstrukce mostu je velmi nízká. Most je podepřen dvěma mostními pilíři, jeho rozpětí je 325 m a šířka 4 m. Lana jsou předepnutá zátěží 2000 t vůči pilířům na nichž jsou ukotvena. Most byl dimenzován na to aby snesl zátěž 5000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stavba mostu byla zahájena v roce 1998. Náklady na jeho stavbu dosáhly 18,2 miliónů liber a byl otevřen 10. června 2000, ale neočekávané boční chvění zapříčinilo jeho uzavření již 12. června. Kmity byly způsobeny velkým počtem chodců používajících most (90 000 za první den; 2000 chodců v jeden okamžik). Most se nachází na rušné trase a počasí bylo velmi příznivé. Původní malé kmity mostu vedly chodce k tomu aby přizpůsobili svou chůzi jejich frekvenci, což ještě zvyšovalo sílu otřesů. Tento jev vedl k tomu, že most dostal přezdívku \"klátivý most\". Pokusy omezit počet chodců používajících most vedly k vytvoření dlouhých řad a neodstranily kmitání mostu. Otřesy byly způsobeny reakcí lidí na původní malé kmity mostu. S touto lidskou podvědomou reakcí nebylo při návrhu mostu počítáno. Původní odhady, že je to způsobeno konstrukcí kabelů byly vyvráceny – výzkum prokázal, že takovéto otřesy se mohou vyskytnout na jakémkoli mostu, který má vhodnou rezonanční frekvenci. Problém byl odstraněn instalací hydraulických tlumičů pro horizontální i vertikální směr. Tato úprava mostu byla realizována v období od května 2001 do ledna 2002 a náklady dosáhly částky 2 milióny liber. Po krátké době ověřování byl most znovu uveden do provozu 22. února 2002.", "section_level": 1}], "src_summary": "Millennium Bridge je visutý ocelový most pro pěší přes řeku Temži v Londýně mezi Southwark Bridge a Blackfriars Railway Bridge. Spojuje čtvrť Bankside v obvodu Southwark s City. Výstavba mostu započala roku 1998, slavnostně byl otevřen v roce 2000. Most vlastní a provozuje \"Bridge House Estates\" – dobročinný fond spravovaný Corporation of London. U jižního konce mostu se nachází divadlo Globe, Bankside Gallery a Tate Modern. Severní konec mostu se nachází poblíž City of London School a pod Katedrálou svatého Pavla.", "tgt_summary": "The Millennium Bridge, officially known as the London Millennium Footbridge, is a steel suspension bridge for pedestrians crossing the River Thames in London, linking Bankside with the City of London. It is owned and maintained by Bridge House Estates, a charitable trust overseen by the City of London Corporation. Construction began in 1998, and it initially opened in June 2000. Londoners nicknamed it the \"Wobbly Bridge\" after pedestrians experienced an alarming swaying motion on its opening day. The bridge was closed later that day and, after two days of limited access, it was closed again for almost two years so that modifications and repairs could be made to keep the bridge stable and stop the swaying motion. It reopened in February 2002. The bridge is located between Southwark Bridge and Blackfriars Railway Bridge. Its southern end is near the Globe Theatre, the Bankside Gallery, and Tate Modern, while its northern end is next to the City of London School below St Paul's Cathedral. The bridge's alignment is such that a clear view (i.e. a \"terminating vista\") of St Paul's south façade is presented from across the river, framed by the bridge supports.", "id": 2292971} {"src_title": "Sergej Vladimirovič Iljušin", "tgt_title": "Sergey Ilyushin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do školy začal chodit poměrně pozdě - až ve svých devíti letech. Od patnácti let pracoval jako pomocný dělník na letišti u Petrohradu, kde pomáhal roztlačovat letadla. Na začátku první světové války byl Iljušin odveden do armády, v roce 1916 byl přidělen a v roce 1917 absolvoval své první lety. Po demobilizaci v roce 1918 pracoval v Pedagogickém institutu ve Vologdě, kde vstoupil do KSSS. Po říjnu 1918 jako člen vojenského výboru letiště připravoval letouny pro první socialistické letecké oddíly v Petrohradě. Následně u Rudé armády nastoupil na místo leteckého mechanika 6. leteckoopravárenského vlaku a jako starší mechanik 2. leteckého pluku.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V listopadu 1921 začal studovat na Moskevském institutu inženýrů Rudého letectva. Studia úspěšně ukončil roku 1926. Během studií vytvoří projekty kluzáků Rabfakovec a Mastjažari a větroně Moskva. Ještě téhož roku nastoupil do Vědeckotechnické komise vzdušných sil ve funkci vedoucí technické sekce, po čtyřech letech jako zástupce náčelníka Vědeckotechnického institutu. Od roku 1931 působil jako vedoucí Ústřední konstrukční kanceláře (CKB) a v roce 1933 byl jmenován hlavním konstruktérem samostatné zkušebně-konstrukční kanceláře (OKB). V této pozici se poprvé výrazněji prosadil až v roce 1936, kdy zkonstruoval dvoumotorový letoun CKB-26, který vytvořil několik výškových rekordů. Za druhé světové války byla vojenská verze tohoto stroje pod označením Il-4 používána jako bombardér s dlouhým doletem. Během druhé světové války se prosadil i s bitevními letouny Il-2 a Il-10. V roce 1943 pak zkouškami procházel bombardovací Il-6, vycházející z Il-4.", "section_level": 2}, {"title": "Po 2. světové válce.", "content": "Ve výrobě vojenských letadel pokračoval i po druhé světové válce. Mezi ně patří například proudové bombardéry Il-28, Il-46, Il-54 a proudový bitevní Il-40. Začal se ale orientovat spíše na výrobu civilních letounů. V krátké době vznikly projekty dopravních letounů Il-12, Il-14, Il-18 a zejména Iljušin Il-62, s kapacitou 162 cestujících, cestovní rychlostí 900 km/h a maximálním doletem přes devět tisíc kilometrů. Tento letoun byl představen na leteckém dni 9. července roku 1967 v Moskvě. Vyvinul také nákladní proudové letadlo Iljušin Il-76, poprvé předvedené na aerosalonu v Paříži roku 1971. Il-76 má cestovní rychlost 850 km/h a je schopno nést náklad o hmotnosti 40 000 až 70 000 kg. Roku 1976 začaly letové zkoušky posledního jím zkonstruovaného letounu, kterým je Iljušin Il-86 s kapacitou 350 cestujících. Uvedení stroje do normálního provozu se ale on sám nedožil. Zemřel v Moskvě ve věku nedožitých 83 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergej Vladimirovič Iljušin (; Diljalevo – 9. února 1977 Moskva) byl ruský konstruktér, zakladatel letecké konstrukční kanceláře Iljušin. Vyvinul mnoho vojenských a dopravních letounů.", "tgt_summary": "Sergey Vladimirovich Ilyushin (; – 9 February 1977) was a Soviet aircraft designer who founded the Ilyushin aircraft design bureau. He designed the Il-2 Shturmovik, which made its maiden flight in 1939. It is the most produced warplane, and remains the second most-produced aircraft in history, with some 36,000+ built, behind the US Cessna-172.", "id": 809699} {"src_title": "Johann Palisa", "tgt_title": "Johann Palisa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn obchodníkovi s obilím Františkovi Palisovi a jeho manželce Kateřině. Maturitu úspěšně složil v roce 1866 na opavském gymnáziu, kde se již projevily jeho matematické schopnosti. Během studií matematiky a astronomie na vídeňské univerzitě vypomáhal na vídeňské hvězdárně Karlu von Littovi, Edmundu Weisovi, kteří jej spolu s ředitelem hvězdárny Theodorem von Oppolzerem uznávali a obdivovali. Všichni jmenovaní byli nápomocni jeho kariéře a jejich ženské protějšky a dcery připomenul v názvech jím objevených planetek: Augusty, Agathy, Klotildy, Adelindy, Irenaey, Anny, Coelestiny. Díky svým příznivcům se stal v roce 1870 asistentem vídeňské hvězdárny. O rok později nastoupil místo astronoma na hvězdárně ve švýcarské Ženevě, ale záhy na doporučení zmíněného E. Weise roku 1872 přijal místo vedoucího hvězdárny v chorvatské Pule. V rámci jeho pobytu bylo hlavní náplní starat se o lodní chronometr. Na hvězdárně se ještě nacházel skromný patnácticentimetrový refraktor, se kterým brzy dokázal objevit své první planetky. Stal se prvním astronomem, kterému se podařilo objevit více než 50 planetek. Mezi jeho zájmy, kromě astronomie patřila i cyklistika, ve které se stal dokonce předsedou Klubu vídeňských mužů-jezdců. S první manželkou, která zemřela v roce 1901, vychoval sedm dětí, z nichž čtyři přežily svého otce. Podruhé se oženil v roce 1902. Zemřel na infarkt a byl pochován na centrálním hřbitově ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Na rozdíl od jiných badatelů mu více záleželo na zajištění a spolehlivém určení dráhy nově nalezených nebeských těles, neboť mnoho z nich bylo ztraceno ještě předtím, než se podařilo zjistit parametry oběžné dráhy. Ve Vídni pořádal řadu přednášek i mimo univerzitu a to ve Spolku pro šíření vědeckých poznatků, ve vědeckém klubu, v lidových vysokoškolských kurzech. Přednášel např. o tom, jak se určuje čas, nebo o dalekohledu a jeho vývoji. V roce 1880 se J. Palisa vzdal vedoucího místa v Pule a přijal místo prvního adjunkta na Vídeňské univerzitní hvězdárně, kde se nacházel 68centimetrový refraktor, tehdy největší na světě. Zde lokalizoval hlavní pás planetek, ve kterém obíhá většina planetek, ve vzdálenosti 2,2 až 3,6 astronomických jednotek a našel několik drah sahajících až k Marsu. Společně s Maxem Wolfem v Heidelbergu vytvořil mimo jiné první hvězdný atlas pro hledání a identifikaci, ale také pro potřeby astrofyziky. Později vznikly fotografické Wolf-Palisovy hvězdné mapy na 210 listech. J. Palisa zkoumal i Měsíc a Slunce, např. na expedici v roce 1883 za zatměním Slunce na Tahiti, a zabýval se též hledáním hypotetické planety Vulcanus, která se měla nacházet v blízkosti Slunce. Editoval dva hvězdné katalogy se 4700 přesnými polohami hvězd, které se staly důležitým základem pro zajištění drah planetek, za což obdržel v roce 1906 cenu Pařížské akademie. Kromě planetek pozoroval i meteory. Zabýval se i časovými pásy a zasadil se o zavedení středoevropského času v občanském životě. První Palisou objevená planetka nese jméno (136) Austria (latinský název Rakouska) a je to také vůbec první planetka objevená z území tehdejšího Rakouska-Uherska. Názvy planetek (255) Oppavia (latinský název Opavy) a (257) Silesia (latinský název Slezska) odkazují na Palisovo rodiště. Dvě z Palisových planetek byly navštíveny kosmickými sondami: (253) Mathilde sondou NEAR roku 1997 a (243) Ida sondou Galileo v roce 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Byl významným rodákem Opavy, proto bychom se s jeho jménem mohli setkat např. na naučné cyklostezce po Opavsku, na pamětní desce na Horním náměstí v Opavě. Jelikož působil hlavně ve Vídni, má i u zdejšího planetária pamětní desku. V tomto městě byl i pohřben na čestném místě centrálního hřbitova. Dále byly po něm pojmenovány: Významná ocenění:", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Palisa (7. prosince 1848, Opava – 2. května 1925, Vídeň) byl rakouský astronom slezského původu, jenž vešel ve známost díky objevení 122 planetek a také díky vydání hvězdných map.", "tgt_summary": "Johann Palisa (December 6, 1848 – May 2, 1925) was an Austrian astronomer, born in Troppau, Austrian Silesia, now Czech Republic. He was a prolific discoverer of asteroids, discovering 122 in all, from 136 Austria in 1874 to 1073 Gellivara in 1923. Some of his notable discoveries include 153 Hilda, 216 Kleopatra, 243 Ida, 253 Mathilde, 324 Bamberga, and the near-Earth asteroid 719 Albert. Palisa made his discoveries without the aid of photography, and he remains the most successful visual (non-photographic) asteroid discoverer of all time. He was awarded the Valz Prize from the French Academy of Sciences in 1906. The asteroid 914 Palisana, discovered by Max Wolf in 1919, and the lunar crater \"Palisa\" were named in his honour.", "id": 2066313} {"src_title": "Carcharodontosaurus", "tgt_title": "Carcharodontosaurus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fosilie tohoto dinosaura poprvé objevil roku 1912 rodák z Čech, rakouský amatérský paleontolog Richard Markgraf. Formálně byl pak popsán německým paleontologem Ernstem Stromerem (mj. autorem popisu spinosaura) v roce 1931, avšak první popis zkamenělin tohoto rodu měli na svědomí vědci Charles Depéret a J. Savornin již v roce 1927. Ti však nový druh teropoda chybně přiřadili k rodovému názvu \"Megalosaurus\" (jako druh \"Megalosaurus saharicus\"). Jedná se o obřího teropoda z čeledi Carcharodontosauridae, tedy blízkého příbuzného jihoamerických gigantů - giganotosaura, tyranotitana a mapusaura. Pozůstatky holotypu (originálu) byly zničeny během 2. světové války v roce 1944, neboť se tehdy nacházely v bombardovaném mnichovském muzeu. Až v roce 1996 pak objevil vědecký tým pod vedením známého amerického paleontologa Paula Serena pozůstatky dalšího jedince tohoto druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Druh \"Carcharodontosaurus saharicus\" je podle fosilních pozůstatků znám z geologických souvrství Baharíja, Tegana a Čenini (státy Egypt, Maroko, Tunisko, Alžírsko, Libye a Niger). Jednalo se tedy o obřího severoafrického teropoda s velkým zeměpisným rozšířením.", "section_level": 1}, {"title": "Období.", "content": "\"C. saharicus\" žil v období přelomu spodní a svrchní křídy (stupně apt, alb, cenoman), před přibližně 100 až 93 Ma (Ma = Mega annum; miliony let).", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "\"Carcharodontosaurus\" byl kolosální dravec, dosahující délky asi 11-13,5 m a hmotnosti od pouhých 3 až do 8 metrických tun, což z něj dělá jednoho z největších suchozemských dravců všech dob (pro srovnání lze uvést, že největší dochovaná kostra tyranosaura zvaná \"Sue\", měří na délku 12,3 m a zaživa vážil tento jedinec asi 6 - 9 tun). Největší odhadované údaje pro exemplář druhu \"C. saharicus\" mlaví o délce 13,28 metru a hmotnosti kolem 15 125 kilogramů. Jen samotná lebka karcharodontosaura měřila kolem 1,6 metru na délku. Druh \"C. saharicus\" tak patří mezi pět v současnosti největších známých teropodních dinosaurů.", "section_level": 1}, {"title": "Nový druh.", "content": "Již v roce 2005 publikovali paleontologové Paul Sereno a Steve Brusatte objev nového druhu tohoto rodu obřího teropoda. O dva roky později popsal Brusatte na základě fosílií lebky a cervikálních obratlů nový druh karcharodontosaura - \"C. iguidensis\". Tento druh byl podle autorů studie stejně velký, nebo dokonce ještě větší než \"C. saharicus\" (délka je odhadována až na 14 metrů, samotná lebka měří asi 175 cm). Podle jiných odhadů byl však naopak menší, a to s délkou asi 10 metrů a hmotností kolem 4000 kg.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "\"Carcharodontosaurus\" se objevil v dokumentu Planet Dinosaur. Největší pozornost mu byla věnována v prvním díle (Ztracený svět), kde byl spolu s dalším obřím teropodem spinosaurem hlavním tématem epizody. Objeví se také v pátém díle, kde loví mládě obřího sauropoda paralititana.", "section_level": 1}, {"title": "Síla stisku.", "content": "Studie z roku 2015 určuje sílu čelistního stisku karcharodontosaura na 28200 newtonů. Čelistní a krční svaly dinosaura byly schopny uzvednout závaží až o hmotnosti 424 kilogramů, což je nejspíš o trochu méně než u tyranosaura.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rod Carcharodontosaurus („Ještěr se žraločími zuby“) byl rod obřího dravého (teropodního) dinosaura, žijícího v období počínající pozdní křídy (věk cenoman) asi před 100 až 93 miliony let na severu Afriky.", "tgt_summary": "Carcharodontosaurus is a genus of carnivorous carcharodontosaurid dinosaurs that existed during the Cenomanian stage of the mid-Cretaceous Period. It is currently known to include two species: \"C. saharicus\" and \"C. iguidensis\", which were among the larger theropods, nearly as large as or even larger than \"Tyrannosaurus\", \"Giganotosaurus\" and \"Spinosaurus\". The genus \"Carcharodontosaurus\" is named after the shark genus \"Carcharodon\", itself composed of the Greek (, meaning \"jagged\" or \"sharp\") and (, \"teeth\"), and the suffix \"\" (\"lizard\").", "id": 2039416} {"src_title": "Clostridium", "tgt_title": "Clostridium", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Bakterie mají tvar velkých tyčinek, širších než 0,5 μm. Robustnější formy jsou široké i 2 μm. Délka je u některých druhů až 30 μm (\"Clostridium septicum\"). Jsou pohyblivé, mají bičíky uložené kolem celé buňky (tzv. peritrichia). Charakteristická je tvorba endospor, které jsou oválné i kulaté a vyklenující se z buňky. Říká se, že spora \"bubří tyčinku\".", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Výskyt \"Clostridií\" je hojný v půdách, kde se podílí na hnilobných procesech. Dále je nacházíme ve vodách, při kontrole čistoty pitné vody je výskyt těchto bakterií mezní hodnotou. Také v prachu a někdy kontaminují potraviny. \"Clostridium\" se též minoritně vyskytuje jako epifytní mikroflóra na rostlinách, kde produkuje kyselinu máselnou. Clostridium se též vyskytuje jako amylolytická bakterie v bachoru a je součástí střevní mikroflóry i u jiných živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Růst a metabolismus.", "content": "Pro růst každé bakterie je důležitý redoxní potenciál prostředí, ten zodpovídá mj. za správnou funkci enzymatických dějů, resp. oxido-redukčních procesů v buňce. Pro \"Clostridie\" je typický růst v prostředí o nízkém redoxním potenciálu. Bakterie mají bohatou enzymatickou výbavu, která umožňuje kvasit sacharidy za tvorby široké škály produktů. Rod \"Clostridium\" také Fixuje vzdušný dusík, dovedou rozkládat bílkoviny a energii získávat máselným kvašením, toho se využívá při průmyslové produkci kyseliny máselné. Některé druhy jsou schopny využít jako zdroj energie puriny a pyrimidiny. Mezi další neméně důležité enzymy patří superoxiddismutasa, peroxidasa a katalasa, které neutralizují kyslíkové radikály a jiné škodliviny vzniklé oxidačními procesy za přítomnosti kyslíku. Proto jsou tyto bakterie schopny přežít i v prostředí kyslíkem obohaceným, nikoliv přílišně. Přežití je pouze dočasné, po delší době bakterie mohou zanikat, neboť účinnost těchto enzymů je oproti typicky aerobním bakteriím výrazně nižší. Růst \"Clostridií\" je proto výhodný pouze v anaerobním prostředí. I pro klíčení spor je nutné prostředí bez kyslíku.", "section_level": 1}, {"title": "Patogenita.", "content": "Bakterie také produkují toxiny. Jen několik málo druhů je schopno tvořit toxiny smrtelně nebezpečné pro člověka i jiná zvířata. Mezi ně patří botulotoxin, tetanický toxin. Mezi nejčastější postižení těmito toxiny patří neurotoxikózy, sepse, nekrotizující infekce měkkých tkání a enterotoxikózy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clostridium je rod bakterií volně žijících hlavně v mírně kyselých půdách. Zahrnuje anaerobní, sporulující, mezofilní, G+ tyčinkovité bakterie o průměrných rozměrech 1 x 8 μm.", "tgt_summary": "Clostridium is a genus of Gram-positive bacteria. This genus includes several significant human pathogens, including the causative agents of botulism and tetanus. The genus formerly included an important cause of diarrhea, \"Clostridioides difficile\", which was separated after 16S rRNA analysis. They are obligate anaerobes capable of producing endospores. The normal, reproducing cells of \"Clostridium\", called the vegetative form, are rod-shaped, which gives them their name, from the Greek κλωστήρ or spindle. \"Clostridium\" endospores have a distinct bowling pin or bottle shape, distinguishing them from other bacterial endospores, which are usually ovoid in shape. \"Clostridium\" species inhabit soils and the intestinal tract of animals, including humans. \"Clostridium\" is a normal inhabitant of the healthy lower reproductive tract of females. \"Clostridium\" cluster \"XIVa\" and \"Clostridium\" cluster \"IV\" efficiently ferment plant polysaccharide composing dietary fiber, making them important and abundant taxa in the rumen and the human large intestine. Despite the naming, these clusters encompass many bacteria outside the genus \"Clostridium\".", "id": 2382669} {"src_title": "Introit", "tgt_title": "Introit", "src_document": [{"title": "Struktura introitu užívaného katolickou církví.", "content": "Jelikož se texty katolických mší mění v závislosti na příslušném liturgickém dnu, mění se i text introitu tak, aby svým obsahem odpovídal významu daného dne. Například pro slavnost sv. Cyrila a Metoděje byl text introitu před liturgickou reformou provedenou na Druhém vatikánském koncilu takovýto: \"Sacerdótes Tui Dómine, índuant justítiam, et sancti tui exsúltent: propter David servum Tuum, non avértas fáciem Christi Tui. - Memento Dómine David et omnis mansuetúdinis ejus. - Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in saecula saeculorum. Amen. - Sacerdótes Tui Dómine, índuant justítiam, et sancti tui exsúltent: propter David servum Tuum, non avértas fáciem Christi Tui.\" Úzká souvislost introitu s tématem mešních čtení platí však bezvýhradně pouze u svátků či slavností, u běžných dnů jen v době adventní, vánoční, postní či velikonoční. Pro běžné dny mimo tyto doby, tedy v době \"liturgického mezidobí\", jsou texty introitů tvořeny v zásadě nejvýznamnějšími úryvky ze žalmů bez toho, že by se přímo vztahovaly k dalším mešním čtením, které se navíc střídají v cyklech, na rozdíl od introitů, které zůstávají pro daný liturgický den stejné v každém roce. Introity nedělí v liturgickém mezidobí se navíc používají i pro všední dny následujícího týdne, kdy se rovněž čtou mešní texty s odlišným tématem než o příslušné neděli. Introit zde proto tvoří pouze jakýsi žalmový zpěv a neslouží primárně jako tematický úvod do mše. Z výše uvedeného příkladu je zřejmá i struktura introitu, jak jej katolická církev používala až do Druhého vatikánského koncilu - měl 2 části, z nichž první se opakovala na závěr po formuli \"Gloria Patri…\" neboli \"Sláva Otci…\". Introit byl tak dlouhý proto, že jej sbor zpíval latinsky v průběhu modliteb \"před stupni oltářními\", jež odpovídají dnešnímu úkonu kajícnosti. Jelikož ten se nyní provádí až po začátku vlastní mše, mohlo dojít ke zkrácení introitu, který v současnosti nemá 2 části ani formuli \"Sláva Otci…\", nýbrž je tvořen jedinou větou, která se navíc neopakuje. Shoduje se tak s ostatními antifonami v současnosti používanými při katolické mši - antifonou (alelujovým veršem) před evangeliem a antifonou k přijímání.", "section_level": 1}, {"title": "Používání introitu v českém prostředí.", "content": "V českých zemích v posledních staletích zcela převládla tzv. \"německá zpívaná mše\", při níž nejsou texty antifon zpívány latinsky chrámovým sborem, nýbrž všichni věřící zpívají příslušnou sloku mešní písně ze zpěvníku. Tato praxe, zavedená původně z důvodu nesrozumitelnosti latiny pro běžné věřící, přetrvává i po zavedení národních jazyků do liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Příslušný text introitu se tedy většinou nezpíval a nezpívá, a to ani latinsky, ani česky, a je nahrazován zpěvem 1. sloky mešní písně nazvané \"Vstupní zpěv\", případně úvodních slok jiné vhodné písně schválené pro tyto účely biskupskou konferencí. Na slavnost sv. Cyrila a Metoděje se zpívá místo introitu tato sloka písně: \"Ejhle, oltář Hospodinův září\" \"přejasná nám oběť nastává\" \"kterou po tisíc let s jasnou tváří\" \"otčina den ze dne konává.\" \"Za příkladem dávným se to děje\" \"svatých Cyrila a Metoděje\" \"kteří rozkaz Kristův plnili\" \"paměť smrti jeho slavili.\" Pouze když se z nějakého důvodu nezpívá žádná píseň, přečte se text příslušného introitu. Před Druhým vatikánským koncilem četl kněz introit vždy, podle tehdy platné zásady, že kněz musí přečíst celý text mše. Tato zásada pro současnou katolickou mši neplatí.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší význam introitu.", "content": "Jelikož byl introit první částí předkoncilní mše, která se měnila, používalo se prvních slov introitu k označení příslušné mše a jejímu odlišení od jiných mší. Tak například mše užívané ve všední dny doby adventní se běžně nazývaly Roráty podle jejich introitu \"Rorate, coeli, desuper…\" neboli \"Rosu dejte, nebesa, shůry…\", velmi často užívané je i označení 3. neděle adventní a 4. neděle postní, neboli tzv. radostných nedělí, jako neděle Gaudete, respektive Laetare. Z dalších známých možno uvést například neděli Judica neboli smrtnou - dnešní 5. neděli postní, dále neděli Zmrtvýchvstání Páně označenou Resurréxit, následující neděli Quasi modo či neděli Seslání Ducha svatého nazývanou Spiritus Domini. Nejznámější je ovšem zřejmě mše Rekviem neboli zádušní mše. Označování mší pomocí introitu se dnes už příliš nepoužívá, a to z důvodu převážného odstranění latiny z liturgie a také z důvodu používání jednoho introitu pro více mší (mešní čtení pro každou neděli v roce se mění v 3letých cyklech, na rozdíl od introitu, který tak ztrácí schopnost vyjadřovat téma mše - viz výše.) Někde došlo i k takovým liturgickým změnám, že v jejich důsledku nelze označit současné mše dřívějšími názvy vůbec. Například výše uvedené Roráty se stále běžně používají jako název mší v adventě, ovšem ty mají dnes zcela jiné introity a označení Roráty se ve skutečnosti vztahuje jen na jeden adventní chorál. Texty introitu byly, podobně jako texty dalších částí mše, hojně zhudebňovány významnými skladateli. Jedná se pochopitelně o introity v jejich starší podobě před reformou provedenou na Druhém vatikánském koncilu. Mimo katolické prostředí je introit užíván především v protestantských církvích, kde je zpíván sborem věřících jako zahájení bohoslužby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Introit neboli vstupní zpěv je jednou z \"antifon\" užívaných při bohoslužbách. Chrámový sbor nebo přímo věřící jím doprovázejí příchod přisluhujících (kněze či pastora a jejich asistentů) na místo, odkud budou tyto osoby vést průběh bohoslužeb (při katolických bohoslužbách je takovým místem oltář). Smyslem introitu je účelné využití času, v němž se přisluhující přesunují a připravují před započetím vlastních obřadů. Text zpěvu má duchovně připravit věřící na danou bohoslužbu.", "tgt_summary": "The Introit (from Latin: \"introitus\", \"entrance\") is part of the opening of the liturgical celebration of the Eucharist for many Christian denominations. In its most complete version, it consists of an antiphon, psalm verse and \"Gloria Patri\", which are spoken or sung at the beginning of the celebration. It is part of the Proper of the liturgy: that is, the part that changes over the liturgical year. In the Roman Rite of the Catholic Church it is known as the \"antiphona ad introitum\" (Entrance antiphon), as in the text for each day's Mass, or as the \"cantus ad introitum\" (Entrance chant) as in the General Instruction of the Roman Missal, 47 and the First Roman Ordo (sixth to seventh century). In pre-1970 editions of the Roman Missal, the word \"Introitus\" was used, distinguished from the normal meaning of the word (entrance) by being capitalized. In Ambrosian chant and Beneventan chant, the counterpart of the Introit is called the \"ingressa\". In the Mozarabic, Carthusian, Dominican, and Carmelite Rites, it is called the \"officium\".", "id": 1835312} {"src_title": "Letiště Berlín-Tempelhof", "tgt_title": "Berlin Tempelhof Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na pozemku letiště se konaly pokusy s létajícími aparáty již 1883. Roku 1909 zde americký pilot Orville Wright dosáhl tehdejšího světového rekordu vzlétnutím do výšky 172 metrů. Pravidelná doprava byla zahájena 8. října 1923 – a tím se toto letiště stalo vůbec prvním dopravním letištěm na světě (od roku 1927 s možností přestupu na stanici metra). Letiště se roku 1926 stalo domovským letištěm společnosti Deutsche Luft Hansa Aktiengesellschaft (od roku 1933 pak Lufthansa). Roku 1930 zde přistála vzducholoď Graf Zeppelin při návratu z USA. V třicátých letech patřilo letiště v Tempelhofu k nejvíce frekventovaným na světě a brzy dosáhlo hranic svých kapacit. Po nástupu nacistického režimu bylo letiště v letech 1934 až 1936 znovu vybudováno (úplné dokončení 1939) podle přání nacistického vedení jako ústřední letiště nacistického Německa. Rozšíření bylo svěřeno architektu Ernstu Sagebielovi a po rozšíření mělo dosáhnout kapacity 6 milionů cestujících ročně. V dubnu 1945 bylo letiště obsazeno sovětskou armádou, a již 4. července téhož roku bylo v souvislosti se zřízením spojeneckých sektorů předáno americké správě. Mezi červnem 1948 a květnem 1949, během berlínské blokády, stálo letiště v centru světové pozornosti jako jedno z tehdy dvou berlínských letišť tzv. leteckého mostu; v jistých fázích zde přistálo nebo startovalo letadlo každých 90 sekund. Na tyto události upomíná i pomník na prostranství před letištěm. Roku 1950 povolil vrchní komisař USA civilní dopravu. Osobní dopravu obstarávaly zejména společnosti Pan Am a BEA (Air France jen do roku 1960). Roku 1975 byla civilní doprava přesunuta na letiště Berlín-Tegel, letiště v Tempelhofu zůstalo výlučně vojenským letištěm. Až roku 1985 došlo opět k otevření letiště, doprava se týká však pouze obchodních cest. Dne 3. října 1990 bylo letiště otevřeno jiným leteckým společnostem, v srpnu 1994 byly uzavřeny poslední služební úřady americké armády.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura komplexu budov.", "content": "Značnou roli při plánování letiště a jeho realizaci hrála skutečnost, že toto letiště bylo koncipováno pro hlavní město Germania (to mělo být hlavním městem nejen Třetí říše, ale i celého světa; jednalo se o projekt architekta Alberta Speera). Projektováním letiště pověřený architekt Ernst Sagebiel Hitlerovým megalomanským požadavkům vyhověl a tak vzniklo letiště, jehož budova byla svého času největší souvislou budovou na světě: 284 000 m² zastavěné plochy (dnes 3. místo za Pentagonem ve Washingtonu a Ceauçescovou budovou paláce parlamentu v Bukurešti). Hlavní budova s nástupišti se rozpíná přes 1230 metrů a je mírně zaokrouhlená; napojuje se tak na kruhovitou letištní plochu o rozměru přibližně 2 krát 2 km, původně jen travnatou, která umožňovala přistání a start jakýmkoli směrem (a tedy vždy optimálně proti větru). K letištním budovám patří i obrovské sklepní prostory, sahající až tři patra pod úroveň. Byly zde umístěny archivy, malá elektrárna, montážní haly pro letadla, po válce se zde nacházelo velitelské ústředí armády USA. Tyto prostory však zůstaly nedostavěné, protože roku 1942 bylo rozhodnuto výstavbu pozastavit (to se týkalo i některých nadúrovňových objektů). Dnes jsou prostory uzavřené.", "section_level": 1}, {"title": "Význam letiště.", "content": "Po dlouhou dobu bylo letiště Berlín-Tempelhof jediným spojením Západního Berlína s okolním světem (letiště Berlín-Tegel otevřelo až roku 1960), které se vymykalo kontrole pohraničních orgánů NDR. I vzhledem k napojení na městskou dopravu bylo letiště jistým unikátem na světě: stanice metra se nachází snad jen 250 metrů od východu z hlavní haly, což zvyšovalo jeho popularitu. Tato centrální poloha vedla však na druhé straně k nadměrnému zatížení obyvatelstva ve velkých přilehlých plochách – přistávací a vzletové dráhy se nacházejí jen několik desítek metrů od prvních obytných domů, cestující měli někdy pocit, že přistávají v berlínských ulicích. Kapacita letiště před jeho uzavřením 1975 (4,5 milionu cestujících) byla často překročena. Obliba letů byla vysoká, nejen pro možnost nekontrolovaného cestování, ale i vzhledem k tomu, že lety mezi Berlínem a SRN byly po dlouhou dobu státně subvencovány. Vzhledem ke krátkým vzletovým a přistávacím drahám se letiště však nehodilo pro moderní velká letadla pro zámořské lety. Americké letectvo zde sice použilo letadla jako Lockheed C-5 Galaxy nebo Boeing 747SP, ovšem jen bez zátěže a ve výjimečných situacích. Radar, nacházející se na letišti, byl nejvýchodnějším americkým radarem v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Diskuse o budoucnosti letiště se vedla po dlouhá desetiletí. Pro uzavření se uváděly zejména dva důvody: Uzavření letiště bylo plánováno berlínským senátem k 31. říjnu 2004; proti tomu se bránily společnosti, nejen s argumenty atraktivnosti letiště, ale i propočty o možných hospodářských dopadech. V soudním řízení bylo uzavření letiště pak v září 2004 odsunuto, s uzavřením se počítá k 21. říjnu 2008. Civilní provoz letiště byl ukončen 30. října 2008. Zdá se však, že celý komplex bude přibližně v dnešní podobě zachován: budovy jsou pod ochranou památkové péče, plocha letiště má jako velká zelená plocha v centru města značný vliv na místní klima.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 2010 se plocha letiště využívá jako park pro volnočasové aktivity, známý jako Tempelhofer Feld. Je to největší park v centru města na celém světě, rozlohou překonal i Central park v New Yorku. Budovy patřící k letištnímu komplexu jsou dnes využity pro německou státní a kriminální policii. Ostatní plochy jsou obsazeny soukromými společnostmi z oblasti IT, design atd. Další prostory je možné pronajmout pro soukromé potřeby, konference, výstavy. Dvakrát ročně se zde koná Berlin Fashion Week /leden a červenec/. Pro návštěvníky, kteří neměli možnost navštívit letiště za dob své největší slávy mají možnost zúčastnit se prohlídky letiště, kde se dozví mnoho zajímavých faktů o historii tohoto monumentálního letiště. Od roku 2015 (s přestávkou v roce 2016) se zde každoročně koná závod elektrické závodní série Formula E.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Berlín-Tempelhof, známé také jako Zentralflughafen Berlin-Tempelhof (\"Ústřední letiště Berlín-Tempelhof\"), je bývalé berlínské civilní letiště, jedno ze tří ve městě. Další letiště jsou Berlín-Tegel a Berlín-Schönefeld (dřívější hlavně vojenské letiště Berlín-Gatow není v provozu). Letiště leží ve čtvrti Tempelhof v městském obvodu Tempelhof-Schöneberg (v bývalém americkém sektoru města). Jeho velikou výhodou byla jeho poloha v centru města. Sloužilo zejména jako letiště pro obchodní cesty.", "tgt_summary": "Berlin Tempelhof Airport () was one of the first airports in Berlin, Germany. Situated in the south-central Berlin borough of Tempelhof-Schöneberg, the airport ceased operating in 2008 amid controversy, leaving Tegel and Schönefeld as the two main airports serving the city, with the new Berlin Brandenburg Airport still under construction as of 2020. Tempelhof was designated as an airport by the Reich Ministry of Transport on 8 October 1923. The old terminal was originally constructed in 1927. In anticipation of increasing air traffic, the Nazi government began a massive reconstruction in the mid-1930s. While it was occasionally cited as the world's oldest operating commercial airport, the title was disputed by several other airports, and is no longer an issue since its closure. Tempelhof was one of Europe's three iconic pre-World War II airports, the others being London's now defunct Croydon Airport and the old Paris–Le Bourget Airport. It acquired a further iconic status as the centre of the Berlin Airlift of 1948–49. One of the airport's most distinctive features is its massive, canopy-style roof extending over the apron, able to accommodate most contemporary airliners in the 1950s, 1960s and early 1970s, protecting passengers from the elements. Tempelhof Airport's main building was once among the twenty largest buildings on earth, but it also formerly contained the world's smallest duty-free shop. Tempelhof Airport closed all operations on 30 October 2008, despite the efforts of some protesters to prevent the closure. A non-binding referendum was held on 27 April 2008 against the impending closure but failed due to low voter turnout. The former airfield has subsequently been used as a recreational space known as \"Tempelhofer Feld\". In September 2015 it was announced that Tempelhof would also become an emergency refugee camp.", "id": 1317798} {"src_title": "Epos", "tgt_title": "Epic poetry", "src_document": [{"title": "Základní rozdělení.", "content": "Podle tematiky můžeme eposy rozdělit na: Nejstarší eposy byly šířeny ústně (jako vyprávění anebo jako zpěv za doprovodu hudebních nástrojů). Ostatní eposy můžeme označit jako \"umělé\" - většinou je znám jejich autor a na jejich vývoji se nepodílela ústní lidová slovesnost. Mongolsko: Tajná kronika Mongolů", "section_level": 1}, {"title": "Junácké písně.", "content": "Počátek junáckých (junák = hrdina) písní můžeme sledovat už ve 12. století, avšak nejzřetelněji se rozšířily do povědomí lidí až po bitvě na Kosově poli roku 1389. Zprvu se šířily pouze ústním podáním. Až roku 1914 vydal srbský básník Vuk Štefanič Karadžič první sbírku Národních písní srbských, jež byla vydána dohromady ve třech vydáních (1814-1815, 1823-1833, 1841-1865). Hrdinské zpěvy z této sbírky zaujaly téměř celou Evropu. Povzbudily zájem o jižní Slovany a zároveň o sběr dalších písní, nejenom na území Balkánu. Tyto hrdinské eposy opěvovaly činy urozených junáků a popisovaly jejich obětavost a pohrdání životem především v bojích za svobodu národa. Byly přednášeny za doprovodu guslí a počátek tohoto ztvárnění můžeme sledovat už v praslovanském období. Tito guslaři pěli buď ze záliby, jiní přednes hrdinských písní měli jako povolání. Prezentovány byly, tak jak je u těchto hrdinských eposů obvyklé, na ulicích, trzích a o církevních slavnostech. Existuje mnoho typů junáckých písní, které se vždy točí kolem určitého tématu. Prvním z nich jsou písně o kralevici Markovi, jež je opěvován jako junák, který se účastnil bojů proti Turkům. Tento  typ je značně idealizovaný, a zároveň se objevuje ve zpěvech, které se mají odehrávat od čtrnáctého do šestnáctého století. Druhý typ je zaměřen na opěvování bitvy na Kosově poli, pod který řadíme i mnoho písní o zahynutí otce Jug-Bogdana a jeho devíti synů, kteří zde také zemřeli. Třetí typ velebí boje Hajduků proti Turkům. Další, jenž není úplně výtvorem jižních Slovanů jsou junácké písně, které vytvořili sami Turci, např. Šechovič Osman. V těchto písních se často objevují i náměty z legend.  Psaly se veršem desetislabičným bez rýmů, jež je pro jihoslovanské hrdinské eposy typický. Díky orientálním vlivům a příznivé geografické poloze byla balkánská kultura uchráněna vlivům kultury západní. Některé texty a nápěvy se prolínaly s tureckými výrazy, jelikož vliv Turků byl na tomto území opravdu znatelný. Junácké písně byly však sbírané i na slovinském území, kde nejznámější sbírkou je svazek Slovinských národních písní Karla Štrekelje. V porovnání srbské a slovinské epiky je ta slovinská o mnoho chudší, jelikož jak se předpokládá, v raném feudálním období byla na slovinském území znatelná absence střední šlechty, a protože Slovinsko brzy ztratilo politickou samostatnost, lidovým vrstvám chyběla silnější tradice písní opěvujících hrdiny bojů, rozmnožení motivů výpravných písní apod. První a nejznámější jihoslovanskou písní, která se stala inspirací pro další lidové písně, byla Hasanaginica, jež vznikla mezi muslimy na dalmatsko-bosenském pomezí. Vznikla mezi léty 1646 a 1649, kdy kolovala opět v ústním podání. Poté ji sebral italský cestovatel a etnograf Alberto Fortis a roku 1774 ji přidal do své knihy Cesty v Dalmácii. To odstartovalo vlnu překladů  a různých druhů ztvárnění téměř po celé Evropě. Šířili ji takoví velikáni jako např. Johann Wolfgang Goethe, Walter Scott či Adam Mickiewizc. V roce 2000 byla předlohou pro první bosenskou operu. Ukázka Hasanaginica v původním jazyce: \"Šta se b'jeli u gori zelenoj?\" \"Al' je snijeg, al' su labudovi?\" \"Da je snijeg, već bi okopnio,\" \"labudovi već bi poletjeli.\" \"Nit' je snijeg nit' su labudovi,\" \"Nego šator age Hasan-age;\" \"on boluje od ljutijeh rana.\" \"Oblazi ga mati i sestrica,\" \"a ljubovca od stida ne mogla.\" \"Kad li mu je ranam' bolje bilo,\" \"on poruči vjernoj ljubi svojoj:\" \"\"Ne čekaj me u dvoru b'jelomu,\" \"ni u dvoru, ni u rodu momu.\"\" \"Kad kaduna r'ječi razumjela,\" \"još je jadna u toj misli stala,\" \"jeka stade konja oko dvora;\" \"tad pobježe Hasanaginica\" \"da vrat lomi kuli niz pendžere;\" \"za njom trče dv'je ćere djevojke:\" \"\"Vrati nam se, mila majko naša!\" \"Nije ovo babo Hasan-aga,\" \"već daidža, Pintorović beže.\"\" \"I vrati se Hasanaginica,\" \"ter se vješa bratu oko vrata.\" \"\"Da, moj brate, velike sramote —\" \"gdje me šalje od petero dice!\" ...\" Zdroje: \"Holeček, J.; Junácké písně národa bulharského, 1874\" \"Jugoslávské zpěvy, 1958\" \"Beringer, A.; Výbor z jihoslovanské národní epiky, 1932\" \"Vašíčková, J.; Sběratelská a literární činnost Ludvíka Kuby jako dokument dobového stavu jihoslovanské lidové kultury; Masarykova univerzita 2011. Diplomová práce.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Epos či epopej je rozsáhlá epická báseň. Kompozice těchto děl bývá volná, děj je pomalý a je tvořen epizodami. Mluví se o takzvané epické šíři. Epos zpravidla vypráví o hrdinských činech, proto se mluví o hrdinském eposu, a týká se událostí významných pro určitý národ, proto se mluví o národním eposu. Nejstarší eposy vychází z mýtů a odehrávají se v blíže neurčeném čase. Příkladem jsou sumerský Epos o Gilgamešovi (cca 2 100 př. n. l.), starořecké eposy Ilias a Odysseia (8. století př. n. l.) nebo indické eposy Mahábhárata (4. století př. n. l. - 4. století n. l.) a Rámajána (3. století). Ve středověké Evropě vznikla také řada eposů, označovaných zpravidla jako rytířské či dvorské, jedná se například o díla vypravující o Rolandovi, králi Artušovi, Tristanovi a Isoldě nebo Nibelunzích.", "tgt_summary": "An epic poem, epic, epos, or epopee is a lengthy narrative poem, ordinarily involving a time beyond living memory in which occurred the extraordinary doings of the extraordinary men and women who, in dealings with the gods or other superhuman forces, gave shape to the mortal universe for their descendants, the poet and his audience, to understand themselves as a people or nation. Another type of epic poetry is epyllion (plural: epyllia), which is a brief narrative poem with a romantic or mythological theme. The term, which means \"little epic,\" came into use in the nineteenth century. It refers primarily to the erudite, shorter hexameter poems of the Hellenistic period and the similar works composed at Rome from the age of the neoterics; to a lesser degree, the term includes some poems of the English Renaissance, particularly those influenced by Ovid. The most famous example of classical epyllion is perhaps Catullus 64.", "id": 1618700} {"src_title": "Jacek Malczewski", "tgt_title": "Jacek Malczewski", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Vyrůstal ve staré zchudlé měšťanské rodině a byl svými rodiči i školně vzděláván. Ve 13 letech byl poslán na statek svého strýce. Roku 1871 přišel do Krakova, kde studoval na gymnáziu a současně byl externím posluchačem na Škole výtvarných umění, pozdější Výtvarné akademii. První ředitel této školy, slavný malíř historických témat Jan Matejko, rozpoznal jeho talent a přemluvil jej k okamžitému studiu výtvarného umění, které pak doplnil na École des Beaux-Arts v Paříži. Roku 1887 se oženil s dcerou krakovského lékárníka Marií Gralewskou. Roku 1888 se mu narodila dcera Julia, roku 1892 pak syn Rafaeł, později také výtvarný umělec. V roce 1897 založil krakovské sdružení umělců SZTUKA. Jeho členy byli mj. i malíři T. Axentowicz (1859-1938), J. Mehoffer (1869-1946), S. Wyspiański (1869-1907). Svým dílem se již na přelomu staletí stal jednou z ústředních postav hnutí Mladé Polsko.", "section_level": 2}, {"title": "Malířská dráha.", "content": "Jacek Malczewski maluje nejprve žánrové zpracování krajin, a realistické historické obrazy v duchu romantiky v převážně tmavých barvách pod vlivem Artura Grottgera. Od roku 1884 se v důsledku smrti otce objevuje v jeho tvorbě častěji motiv smrti. Kolem r. 1890 se začíná přiklánět k symbolismu, obsahem však zůstává věrný historickým tématům. K jeho nejznámějším obrazům patří: Śmierć Ellenai/Smrt Heleny (1883), Wigilia na Syberii/Štědrý večer na Sibiři (1892), Melancholia (1890-1894) a Błędne koło/Bludný kruh (1895-1897). Namaloval také celou řadu autoportrétů. Známý je jeho cyklus 'Polonia' z časů první světové války a triptych 'Můj pohřeb' z r. 1923.", "section_level": 2}, {"title": "Profesorem na akademii.", "content": "V roce 1896 vrací se na krakovskou akademii jako její profesor, ale po konfliktu s rektorem akademie malířem J. Falatem (1853-1929) r. 1900 akademii opouští a po dobu 10 let je velmi uznávaným malířem na volné noze. R. 1910 se stává rektorem Akademie Teodor Axentowicz, který Malczewského povolává zpět do profesorského sboru a r. 1912 je rektorem zvolen sám Malczewski. V této funkci pak setrvává až do r. 1921. Přes své časté pobyty v zahraničí (Francie, Německo, Rakousko, Itálie, Řecko, Turecko), nejvíce jeho tvorbu ovlivnilo polské umění a lidová tvorba. Je pochován v kryptě Kostela sv. Archanděla Michaela a sv. Stanislava na Skałce v Krakově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jacek Malczewski (15. července 1854 v Radomi – 8. října 1929 v Krakově) byl polský malíř modernismu a symbolismu, člen hnutí \"Mladé Polsko\". Jeho otec byl Julian Malczewski, matka Marie, roz. Szymanowska.", "tgt_summary": "Jacek Malczewski (; 15 July 1854 – 8 October 1929) is one of the most revered painters of Poland, associated with the patriotic Young Poland movement following a century of Partitions. He is regarded as the father of Polish Symbolism. His creative output combined the predominant style of his times, with historical motifs of Polish martyrdom, the romantic ideals of independence, Christian and Greek mythology, folk tales, as well as his love of the natural world. He was the father of painter Rafał Malczewski.", "id": 1894933} {"src_title": "Obec křesťanů", "tgt_title": "The Christian Community", "src_document": [{"title": "Vznik českého státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zárodky přemyslovského knížectví.", "content": "V době Velké Moravy Čechy neměly jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stáli místní náčelníci – knížata Čechů. Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze středních Čech. První historicky prokázaný český panovník Bořivoj I. podřízený velkomoravskému knížeti Svatoplukovi, stal se jeho místodržícím v Čechách přibližně v roce 867. Roku 872 Bořivoj vojensky podporoval Svatopluka v jeho sporu s východofranským králem Ludvíkem Němcem a v jižních Čechách německá vojska porazil. Nechal se společně se svojí ženou Ludmilou pokřtít pravděpodobně roku 883 z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Bořivoj přesídlil z Levého Hradce do Prahy roku 885. Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se v roce 895 zbavil vlivu Velké Moravy. Spytihněv se také začal více orientovat na Bavorsko Východofranské říše. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve Středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území a vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky přemyslovské moci.", "content": "Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. (935–972; za knížete Václava I. na území Čech dosud chyběla centrální moc), za jehož vlády zmínky o kmenových knížatech mizí, až se nakonec celé Čechy dostaly pod jeho přímou vládu. Tento proces si vyžadoval vydržování poměrně silné armády, zemědělci však jen těžko dokázali vyprodukovat více, než sami spotřebovali, a vojsko potřebné k udržení přemyslovské vlády nad Čechami tudíž muselo získat prostředky kořistí z expanze na severní Moravu, do Slezska a Malopolska. Tímto krokem český kníže ovládl důležitou obchodní stezku z Evropy do Kyjeva, Chazarské říše a dále do Číny. Vzápětí však došlo k vzestupu polských Piastovců, kteří dobyli Slezsko a Malopolsko, čímž český kníže ztratil svůj důležitý zdroj příjmu. Dalším zdrojem byl i obchod s otroky, kteří byli vyváženi do muslimského Španělska. Do té doby se jednalo o otroky pohanské, avšak poté, co byla ztracena kontrola nad obchodní stezkou, začal Boleslav II. (972–999) zotročovat i křesťany, což následně kritizoval např. biskup Vojtěch. Tato krize podporovala podezřívavost k dalším českým rodům, která byla ještě více prohloubena polským vpádem do Čech a která nakonec vedla k vyvraždění Slavníkovců (995) či k vraždění Vršovců. Polský kníže Boleslav Chrabrý na český trůn dosadil záhadného příbuzného Přemyslovců Vladivoje (vládl 1002–1003). Český kníže Jaromír chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal v roce 1004 německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské. Z krize vyvedl zemi až kníže Oldřich (1012–1034), jehož nemanželský syn Břetislav zřejmě roku 1029 k Českému knížectví téměř trvale připojil Moravu. Tím však možnosti expanze byly vyčerpány a kníže musel hledat jiné způsoby než kořistnictví jak získat prostředky na zajištění své vlády – začal se opírat o hradskou soustavu, čímž stát začal být zajišťován daněmi a poplatky.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí křesťanství.", "content": "Křesťanství přichází do Čech v 9. století prostřednictvím západní iroskotské misie a následně východních misií soluňských bratří Cyrila a Metoděje, kteří preferovali vytvoření tzv. \"slovanské církve\" (\"staroslověnský obřad\"). Dlužno zdůraznit, že Konstantin s Metodějem nepřicházeli do země, která by o křesťanství nic nevěděla. Misionáři ze západu zjevně pronikali na území dnešních Čech v raném devátém století. Tak na příklad 13. ledna 845 na dvoře Ludvíka Němce, krále Východofranské říše, přijalo čtrnáct českých knížat křesťanství (dle Fuldských análů). Konstantin s Metodějem sestavili mj. takzvaný Zakon sudnyj ljudem (\"Soudní zákon pro laiky\"), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: „K\"aždá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým\".“ Žáci Cyrila a Metoděje se po rozpadu Velké Moravy uchýlili do Čech, kde se čím dál častěji dostávali do konfliktů se západními křesťany – latiníky (neboli katolíky). Jejich snahy byly ovšem potlačovány a nakonec knížetem Břetislavem II. definitivně překaženy v roce 1097 vyhnáním slovanských mnichů ze Sázavského kláštera, kam byli místo nich poté umístěni benediktini latinského obřadu. Pohanství které bylo stále vyznáváno (především mezi prostými lidmi) bylo následně potíráno. Přesto přežívaly některé pohanské zvyklosti i na knížecím dvoře, jenž byl jinak hlavním ohniskem christianizace země, jak o tom svědčí například nálezy symbolických obětin (zvířecí kosti, vejce) v hrobě Boleslava II.. Také samotné nastolování knížat na kamenný stolec v podobě prostého balvanu v areálu pražského hradu na posvátné vyvýšenině zvané Žiži (Siži) byl rituál, jenž se od dob pohanství zachoval i do křesťanských časů – celý obřad známe jen nedokonale z pramenů 10.-12. století. Až do 12. století neměla církev na tomto obřadu prakticky žádnou účast, přestože se jednalo o nezbytný akt ustanovení knížete – kamenný stolec byl proto nejdůležitější insignií knížectví. Český nastolovací obřad není u slovanů ojedinělý (např. podobný obřad se udržela až do pozdního středověku u korutanských Slovanů). Přežívajícím pohanským prvkem byla i běžná tradice mnohoženství, proti niž brojila z popudu církve i světská knížecí moc - z nařízení Břetislava I. (v tzv. Břetislavových statutech z roku 1039) se trestem pro muže, který by měl po pohanském zvyku více manželek, stalo jeho prodání do otroctví (prodej otroků patřil k jednou z ekonomických pilířů raného přemyslovského státu). Nakonec bylo pohanství knížetem Břetislavem II. zakázáno v roce 1094. Posvátné stromy a háje byly vysekávány a páleny. Na místech, kde původně stávala pohanská posvátná místa, byly budovány křesťanské kostely a kláštery. První křesťanské kostely byly vybudovány koncem 9. století na knížecích sídlech (Levý Hradec, Pražský hrad). Mnoho kostelů nechal později vystavět na nově zakládaných správcovských hradech Boleslav I., kde hrály důležitou roli nejen v církevní, ale i světské správě. Od 11. století se stavěly rotundy a baziliky v románském slohu. Jako druhá křesťanská stavba vznikla na Pražském hradě bazilika sv. Jiří (vystavěna za vlády Vratislava I.), dočasně se stala hlavním kostelem knížecího paláce i celých Čech. Zanedlouho zde nechal kníže Václav vystavět ještě rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky tohoto světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka. Každý křesťanský stát a jeho panující rod získaly časem svého patrona, světce, k němuž se velmoži i lid obraceli v těžkých chvílích o pomoc. Tito „nebeští“ ochránci pocházeli často z vládnoucí dynastie. Patrony českého státu a dynastie Přemyslovců se stali sv. Václav a jeho babička sv. Ludmila. Roku 1096 prošli Čechami účastníci 1. křížové výpravy a došlo k protižidovským pogromům. Roku 1098 Břetislav II. zkonfiskoval židovské majetky.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství před nástupem křesťanství.", "content": "O původním náboženství slovanských Čechů se nám nedochovalo mnoho zpráv, některé informace zaznamenal kronikář Kosmas. Přítomnost těchto bohů na českém území může být odvozována z etymologie jednotlivých názvů míst (podobně jako v případě balkánských zemí) Pravděpodobně Čechové praktikovali před příchodem křesťanství polyteistickou víru, sestávající z různých na sobě nezávislých kultů spočívající ve víře v bohy, bohyně či démony, podobně tomu bylo u jiných slovanských národů. Ústředními postavami kultu mohl být bůh hromovládce, bůh podsvětí \"chtonického\" typu, obvykle \"telurická\" bohyně , bůh plodnosti či bůh solární. Kult polabského Radegasta není v raném období doložen a spíše se jedná o pozdější mystifikaci. Podle Kosmovy kroniky byl v roce 999 rodem Vršovců zajat a na hoře Velízu držen přemyslovský kníže Jaromír. Měl být obětován pod posvátným dubem, zřejmě nějakému pohanskému božstvu, kterému mohl být onen dub či Velíz pravděpodobně zasvěcen. Předpokládá se, že Čechové svoji víru praktikovali na posvátných místech (jako byla různá návrší) pod širým nebem, kde mohl stát posvátný dub či celé posvátné háje, popřípadě speciální dřevěná kultiště, zvnějšku chráněná dřevěnou ohradou (též tzv. „posvátná hradiště“), které mohli plnit funkci svatostánků s obětištěm. Přímo dřevěné chrámy nebyly nalezeny. Během christianizace byly tyto duby a obětiště zničeny a postupně nahrazeny křesťanskými kostely či kláštery. Křesťanská legenda o založení Břevnovského kláštera v Praze vypráví, že před vznikem kláštera (v roce 993) zde stával na místě statný dub, v jehož koruně sídlil čert.", "section_level": 2}, {"title": "Upevňování knížecí moci (1035–1055).", "content": "Oldřicha poté znovu vystřídal Jaromír a po krátké vládě (1033–1034) se již oslepený vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Břetislava I. (1035–1055). V té době se Polsko dostávalo do krize, pozornost římského císaře byla odvedena na západ a Břetislav se proto rozhodl pro vpád do Polska (1039), kde dobyl Poznaň, Hnězdno a část Slezska včetně Vratislavi. Po vstupu do Hnězdna vyhlásil kníže nad hrobem svatého Vojtěcha Břetislavova dekreta (soubor právních předpisů) a translací Vojtěchových ostatků se zároveň pokusil o povýšení pražského biskupství. Zničení města Hnězdno donutilo Poláky přesunout své hlavní město do Krakova. Poté však na římský trůn nastoupil Jindřich III., který hodlal nastolit původní rozložení sil. Podnikl proto dvě tažení do Čech – první (1040) bylo neúspěšné a byl poražen v bitvě u Brůdku na Šumavě. V druhém (1041) však oblehl Břetislava na Pražském hradě a donutil ho vzdát se všech dobytých území v Polsku. Břetislav byl na trůně ponechán, jelikož byl pro císaře vhodným pomocníkem pro připravované tažení do Uher. Břetislav si byl vědom, že řád v zemi stojí a padá s osobou panovníka, a snažil se proto, aby přechod moci z jednoho panovníka na druhého proběhl pokud možno co nejvíc hladce. Stanovil proto roku 1054 v otázce nástupnictví zásadu seniorátu, knížetem měl být nejstarší mužský člen přemyslovské dynastie, čímž však zároveň bylo do značné míry potlačeno právo českých předáků na volbu svého panovníka.", "section_level": 2}, {"title": "Prohlubování vztahů se Svatou říší římskou (1055–1125).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První český král.", "content": "I přes Břetislavovu snahu vnést do nástupnictví řád, nebyly po jeho smrti vztahy mezi jeho syny zprvu klidné. Kníže Spytihněv II. (1055–1061) dal svým bratrům tvrdě pocítit svou ruku, Vratislav před ním dokonce prchl do Uher. Vzápětí však na říšský trůn nastoupil Jindřich IV., který se rychle sbližoval s uherským králem, jehož dcera se stala Vratislavovou manželkou. Spytihněv se zalekl a rychle se snažil si bratry usmířit a vrátil jim jejich moravská údělná knížectví. Ostatní léta Spytihněvovy vlády byla již tedy klidná. Vratislav II. (1061–1092) se po nástupu na knížecí trůn podobně jako Spytihněv snažil uchovat si nad Moravou kontrolu. Obnovil proto olomoucké biskupství (1063), které navázalo na biskupství z doby Velké Moravy, a skrze dosazeného biskupa tak mohl do jisté míry svou moc uplatňovat. To však vyvolalo spory s nejmladším bratrem knížete, pražským biskupem Jaromírem, jehož moc se Vratislav pokusil omezit pomocí zřízení vyšehradské kapituly. V důsledku těchto sporů se zintenzivnily kontakty mezi českým knížectvím a papežem. Zároveň se však Vratislav II. začal sbližovat s Jindřichem IV., se kterým společně bojoval proti vzmáhajícímu se Polsku. Když proto vzápětí došlo mezi papežem a římským králem k vyhrocení sporu, který je znám jako boj o investituru, stál český kníže na králově straně a účastnil se i Jindřichova tažení do Říma (1081–84). Za věrné Vratislavovy služby mu (nyní již císař) Jindřich IV. udělil osobní královský titul, čímž se Vratislav II. stal prvním českým králem. Udělení královského titulu však zároveň znamenalo ukončení spolupráce českého knížete s římským císařem, současně také v rámci přemyslovského rodu rostlo napětí – biskup Jaromír dosáhl zrušení olomouckého biskupství (1086), tento akt však nebyl králem respektován a dosadil do Olomouce nového biskupa. Současně rostlo napětí mezi králem a moravskými údělníky, Vratislav se taky snažil odstavit od moci svého syna Břetislava a prosazoval na základě seniorátu nástupnictví svého bratra Konráda I. Brněnského.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o český trůn a říšské intervence (1092–1125).", "content": "Konrád na knížecí trůn roku 1092 skutečně dosedl (čímž bylo naplněna zásada seniorátu), ještě téhož roku však zemřel. Vystřídal jej jeho synovec Břetislav II., který se snažil omezit vliv Říše na český stát a zároveň upevnit svou knížecí moc – vybíral si proto například biskupy z ciziny, kteří neměli v Čechách oporu v nikom jiném než v knížeti, nebo vyhnal představitele rodu Vršovců. Ke konci vlády Břetislav kontakt s císařem znovu navázal, když se na něj obrátil s žádostí, aby Čechy udělil v léno jeho mladšímu bratru, který roku 1100 na knížecí trůn skutečně dosedl jako Bořivoj II. Touto císařskou intervencí však bylo zcela pominuto právo českých předáků na volbu knížete i zásada seniorátu, takže prosazení Bořivoje jen ještě více prohloubilo v knížectví neklid. Žádný z českých předáků však nedisponoval takovou mocí, aby sám mohl Bořivoje svrhnout, a tak se přemyslovský senior Oldřich Brněnský obrátil na římského krále Jindřicha V., aby mu za vysokou sumu peněz udělil Čechy v léno, což král také učinil. Mezitím se ale situace v českém knížectví změnila – Polsko chtělo neklidu v české zemi využít a podnítilo olomouckého Přemyslovce Svatopluka k tažení do Čech (1105). Tažení sice bylo neúspěšné, Svatopluk však získal podporu českých předáků, kteří jej nakonec roku 1107 zvolili svým knížetem místo Bořivoje. Bořivoj se rozhodl utéci se k římskému králi, který se jej i přes dřívější podporu Oldřicha zastal a Svatopluka zajal. Když se však Bořivoj do Čech vracel, předáci jej nepřijali a císař se proto rozhodl propustit Svatopluka a vrátit jej na český trůn. Neklidná situace lákala Polsko i Uhry k vpádům do českého státu, na které Svatopluk odpověděl odvetnými taženími. Při tažení do Polska byl ale Svatopluk roku 1109 zavražděn. Tím se situace znovu zkomplikovala – Svatoplukova družina si zvolila jeho bratra Otu, čeští předáci zase Bořivojova bratra Vladislava I. Ota nakonec ustoupil, stejně jako Oldřich, nikoli však Bořivoj II., který se přihlásil o svá dřívější práva a obsadil Prahu a Vyšehrad. Nakonec však byl zajat a vlády se ujal Vladislav (1109–1117). Vladislavova vláda byla nadále provázena spory s jeho mladším bratrem Soběslavem. Roku 1117 Vladislav I. překvapivě uvolnil trůn Bořivojovi II., ten však byl znovu roku 1120 sesazen a místo něj opět dosazen Vladislav I. Když Vladislav roku 1125 těžce onemocněl, vrátil se Soběslav z polského vyhnanství do Čech, kde se mu podařilo získat velkou popularitu, takže když Vladislav téhož roku zemřel, zaujal jeho místo. Důsledkem bojů o moc nebylo jen oslabení českého státu, říšské intervence, polské a uherské vpády, ale také vzestup zemské aristokracie, která se zrodila z družin okolo jednotlivých uchazečů o trůn. Knížecí družina tak stále více přejímala zodpovědnost za plnění vůle knížete (i posmrtné) a za nastolení nového knížete.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace českého knížectví.", "content": "Moc knížete se opírala v tomto období o soustavu hradů, na které byli dosazováni za služby knížeti družiníci, kteří získávali prostředky na svou obživu tím, že si postupně podmaňovali obyvatelstvo v okolí a zdaňovali je – daň byla vládnoucí vrstvou chápána jako poplatek za mír a ochranu knížetem. Hradní páni pak museli část svých příjmů odvádět knížeti, který získával další finance také z výnosů knížecích dvorců, regálů či obchodních cel. Z těchto příjmů pak kníže financoval vojsko, hodnostáře a církevní instituce. Panovník po velkou část roku objížděl jednotlivé oblasti, aby nad nimi neztratil kontrolu. Purkrabí byli také čas od času překládáni z hradu na hrad, byť s postupem času stále více sílila jejich snaha udržet „svůj“ hrad pro svou rodinu.", "section_level": 2}, {"title": "Zapojování do Říše (1125–1192).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvojsečná královská výsada (1125–1173).", "content": "Po svém nástupu začal Soběslav I. (1125–1140) uplatňovat politiku samovlády, porazil v bitvě u Chlumce (1126) Otu II. Olomouckého, který se spojil s novým římským králem Lotharem III. Když roku 1130 popravil představitele opozice, kteří proti němu osnovali spiknutí, situace se uklidnila, nikoli ale natolik, aby opozice zanikla. Soběslav si toho byl vědom a snažil se svému synu Vladislavu Olomouckému zajistit následnictví tím, že si u římského krále Konráda III. vyžádal, aby Vladislavovi udělil Čechy v léno. Král Soběslavovi vyhověl, když však kníže roku 1140 zemřel, čeští předáci Vladislava Olomouckého nepřijali a místo něj si zvolili jeho bratrance Vladislava II. (1140–1172), kterého vzápětí podpořil i Konrád III. Proti tomu se vzepřel Konrád II. Znojemský, ten byl ale po útoku na Prahu zatlačen říšským vojskem zpět na Moravu. Spojenectví českého knížete s římským králem se prohloubilo v několika společných válečných taženích (tažení do Polska, druhá křížová výprava). Po nástupu Fridricha I. Barbarossy na římský trůn sice vztahy s Říší na několik let ochladly, brzy však český kníže stál znovu po boku římského císaře při tažení proti vzpurnému Milánu či při dalším tažení do Polska (1157). Za to si Vladislav II. vysloužil královský titul, čímž se stal druhým přemyslovským králem. Královský titul ale nebyl příliš vyjasněn, což uvádělo českého krále v nejistotu, které římský císař bohatě využíval ve svůj prospěch. České země tak stále více byly připoutávány k Říši. Vladislav II. se zas snažil královského titulu použít k potlačení práv českých předáků tím, že se skrze něj prosazoval zásadu primogenitury. V otázce nástupnictví se Vladislav proto o české předáky opřít nemohl a o císaře se opřít nechtěl, aby se nedostal do ještě větší závislosti na Říši. Rozhodl se proto na svou funkci roku 1172 rezignovat ve prospěch svého syna Bedřicha. Tento nestandardní krok opět vedl ke sporům – Fridrich I. Barbarossa totiž slíbil trůn Oldřichovi, čeští předáci si však zvolili Soběslava II., kterému nakonec také Oldřich svou vládu postoupil.", "section_level": 2}, {"title": "Období změn – na prahu království (1173–1198).", "content": "Styky s Říší a technologický rozvoj zemědělské techniky vedly k ekonomickému a vzápětí i populačnímu růstu. Rozsah osídlení se začal zvětšovat a začala tzv. vnitřní kolonizace, při které osídlení dosáhlo nadmořské výšky 500–600 m a přičemž někteří kolonizátoři se stali významnými pozemkovými vlastníky (Vítkovci, Markvartici, Ronovci), a šlechta se tak začala dělit na „beneficiární“ (šlechta v královských službách) a „pozemkovou“. Celý proces se neobešel bez nejrůznějších sporů, což vedlo k propracování práva. Vzestup pozemkové šlechty a církve probíhal na úkor hradské soustavy, která tak byla nucena se transformovat – okolí hradu se stávalo dějištěm obchodu a v podhradí se tak pozvolna rodila středověká města. Soběslav II. (1173–1178) nebyl panovníkem, který by tento proces podporoval, ale naopak se opíral o pozvolna mizející skupinu svobodných sedláků. Zničením několika kostelů v Rakousích si navíc vysloužil klatbu. Situace využil Bedřich (1178–1189), který si u Barbarossy vymohl udělení Čech v léno. Trůn skutečně získal, nedokázal však své stoupence náležitě odměnit, a tak se proti němu čeští předáci po několika letech vzbouřili (1182) a za knížete si zvolili Konráda II. Otu. Císař se pokusil krize obratně využít k rozdrobení českého knížectví – Čechy udělil zpět Bedřichovi, Moravu zase Konrádu Otovi, který se začal nazývat moravským markrabětem. Svého cíle ale císař nedosáhl, protože Konrád Ota uznal Bedřichovu nadřazenost, a navíc když Bedřich roku 1189 zemřel, stal se Konrád II. Ota českým knížetem (1189–1191). Po jeho smrti se znovu rozhořely spory o nástupnictví – Václav II. (1191–1192) byl rychle svržen cílevědomým biskupem Jindřichem Břetislavem. Ten místo něj dosadil svého bratrance Přemysla Otakara I. (1192–1193), kterého však záhy také svrhl a Jindřich Břetislav se sám za podpory císaře Jindřicha VI. stal knížetem (1193–1197). Poté, co byly v české církvi papežským legátem zjištěny závažné poklesky, pozice Jindřicha Břetislava se prudce zhoršila a Přemysl Otakar proto vpadl do Čech. Vpád ale přišel příliš brzy, Přemysl nezískal dostatečnou podporu, a tak se musel stáhnout. Roku 1197 Jindřich Břetislav zemřel a na trůn nastoupil Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich. Přemysl se však nehodlal vzdát, znovu vpadl do Čech a Vladislav Jindřich mu po dohodě trůn předal. Ve stejné době se vyhrotil spor mezi Štaufy (Filip Švábský) a Welfy (Ota IV. Brunšvický). Přemysl Otakar se rozhodl podpořit Filipa Švábského, za což byl roku 1198 odměněn královskou korunovací v Mohuči, tentokrát již byl titul dědičný. Později přešel Přemysl krátce na stranu Welfů, kteří Přemyslovi královský titul uznali. Roku 1212 byla veškerá privilegia shrnuta a potvrzena Zlatou bulou sicilskou. České knížectví se přerodilo v České království, které mělo ve znaku nejdříve lvici (jeden ocas), později lva (dva ocasy). Přemyslovci nadále používali orlici jako svůj rodový znak.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec křesťanů (též Hnutí za náboženskou obnovu) je malá náboženská společnost, vyznačující se poměrně velkým důrazem na liturgický život, na druhou stranu ovšem rovněž názorovou otevřeností. Podle sčítání lidu roku 2011 se k ní v České republice přihlásilo 884 osob.", "tgt_summary": "The Christian Community () is a Christian denomination. It was founded in 1922 in Switzerland by a group of mainly Lutheran theologians and ministers led by Friedrich Rittelmeyer, inspired by Rudolf Steiner, the Austrian philosopher and founder of anthroposophy. Christian Community congregations exist as financially independent groups with regional and international administrative bodies overseeing their work. There are approximately 100,000 worldwide. The international headquarters are in Berlin, Germany. The Christian Community is led by the \"circle of priests,\" with leaders known as coordinators appointed within the circle. A first coordinator (Erzoberlenker) is consulted by two second coordinators (Oberlenkers). There are also third coordinators (Lenkers) on the regional level and a synod of priests. There is.", "id": 1402826} {"src_title": "Mistrovství světa v basketbalu mužů 2006", "tgt_title": "2006 FIBA World Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Libanon – Venezuela 82:72 (23:20, 36:40, 56:57) 19. srpna 2006 (13:00) – Sendai Rozhodčí: Fabio Facchini (ITA), Nobuyasu Aibara (JAP), Recep Ankaralı (TUR) Venezuela: Mijares (5), Díaz (9), Aguilera (18), Torres (12), Lugo (16); Machado (-), Cedeño (4), Marriaga (1), Barrios (2), Bayona (-), Morris (5). Libanon: Fahed (1), Tawbe (2), Feghali-Bechara (9), El-Khatib (35), Vogel (26); Abdelnour (-), Mahmoud (3), Samaha (6). 19. srpna 2006 (16:00) – Sendai Rozhodčí: Heros Avanessian (IRN), Virginijus Dovidavičius (LIT), Álvaro Darío Trías Iglesias (URU) Srbsko a Černá Hora: Avdalović (6), Rakočević (20), Aškrabić (9), Raičević (9), Miličić (5); Popović (5), Tripković (6), Nikolić (9), Marinović (2), Perović (4). Nigérie: Udoka (18), Ere (15), Varem (4), Awojobi (7), Nwosu (9); Akognon (3), Ibekwe (3), Oguchi (8), Muoneke (9), Anagonye (6), Nwankwo (-). 19. srpna 2006 (19:00) – Sendai Rozhodčí: Michael Aylen (AUS), Carl Jungebrand (FIN), Terry Moore (USA) Argentina: Pepe Sánchez (2), Ginóbili (22), Nocioni (21), Scola (10),", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Německo – Japonsko 81:70 (34:20, 53:37, 66:56) 19. srpna 2006 (13:00) – Hirošima Rozhodčí: Petr Sudek (SVK), Alejandro César Chiti (ARG), Abreu Muhimua João (MOZ) Německo: Hamann (9), Greene (3), Okulaja (11), Nowitzki (27), Femerling (7); Demirel (8), Schultze (6), Garrett (2), Herber (-), Roller (2), Grünheid (6), Jagla (-). Japonsko: Orimo (10), Igarashi (13), Amino (6), K. Takeuchi (8), Furuta (2); Kawamura (2), Yamada (9), Sakurai (9), Kashiwagi (6), Setsumasa (3), Ito (-), J. Takeuchi (2). 19. srpna 2006 (16:00) – Hirošima Rozhodčí: Lazaros Voreadis (GRE), Ilija Belošević (SCG), Boris Ryzhik (UKR) Angola: Lutonda (17), Cipriano (17), Almeida (22), Gomes (9), Mingas (10); Morais (-), Barros (-), Carvalho (-), Moussa (8). Panama: Cota (7), Douglas (17), Hicks (14), Lloreda (6), Garcés (16); Peralta (-), Daley (2), Levy (4), D. Gómez (-), García (4). 19. srpna 2006 (19:00) – Hirošima Rozhodčí: José Aníbal Carrión (PUR), Rabah Noujaim (LEB), Eddie Viator (FRA) Španělsko: José Manuel Calderón (5), Juan Carlos Navarro (16), Carlos Jiménez (6), Jorge Garbajosa (16), Pau Gasol (16); Rudy Fernández (2),", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "Austrálie – Brazílie 83:77 (21:21, 40:38, 56:57) 19. srpna 2006 (13:00) – Hamamacu Rozhodčí: Guerrino Cerebuch (ITA) Austrálie: Bruton (16), Kendall (8), Worthington (23), Mackinnon (15), Bogut (10); Barlow (-), Newley (6), Kickert (2), Bruce (-), Helliwell (3). Brazílie: Leandrinho (18), Alex Garcia (6), Guilherme (10), Anderson (15), Tiago (16); Marcelinho Machado (3), Nezinho (-), Murilo (3), Estevam (2), Marcelinho Huertas (4). 19. srpna 2006 (16:30) – Hamamacu Rozhodčí: ? Řecko: Diamantidis (4), Zisis (2), Spanoulis (17), Vasilopoulos (-), Dikoudis (26); Papaloukas (8), Fotsis (16), Chatzivrettas (-), Tsartsaris (6), Papadopoulos (-), Kakiouzis (5). Katar: Ali (9), Saeed (13), Turki (17), Mohammed (7), Mohammed Abdullah (10); Mousa (4), Abdi (2), Bashir (-), Salem (2). 19. srpna 2006 (19:30) – Hamamacu Rozhodčí: Eddie Rush (USA), Reynaldo Antonio Mercedes (DOM), Dubravko Muhvić (CRO) Turecko: Ender (9), İbrahim (16), Serkan (10), Ersan (11), Kerem", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "USA – Portoriko 111:100 (23:24, 57:51, 87:74) 19. srpna 2006 (13:30) – Sapporo Rozhodčí: Nikolaos Zavlanos (GRE), José Antonio Martín Beltrán (ESP), Domingos Francisco Simão (ANG) USA: Paul (11), Anthony (21), Johnson (9), Jamison (-), Brand (6); Hinrich (15), James (15), Battier (6), Wade (13), Bosh (5), Howard (10). Portoriko: Arroyo (23), Apodaca (8), Lee (6), Latimer (-), Santiago (9); Ramos (5), Reyes (8), Hatton (4), Dalmau (13), Ayuso (14), Rivera (8), Narváez (2). 19. srpna 2006 (16:30) – Sapporo Rozhodčí: Cristiano Jesus Maranho (BRA), Shmuel Bachar (ISR), Daniel Alfredo Delgado (VEN) Slovinsko: Bečirovič (16), Udrih (14), Ožbolt (11), Nachbar (17), Jurak (10); Lakovič (6), Nesterovič (4), Zagorac (2), Milič (6), Dragič (-), Slokar (1), Brezec (9). Senegal: Diouf (10), Pène (9), Aw (18), Mamadou N'Diaye (15), Savané (11); Makhtar N'Diaye (3), Faye (-), Cissé (2), Niang (4), N'Doye (1), Badiane (6). 19. srpna 2006 (19:30) – Sapporo Rozhodčí: Romualdas Brazauskas (LIT), Scott Butler (AUS), Yuji Hirahara (JAP) Čína: Sūn Yuè (-), Wáng Zhìzhì (10), Dù Fēng (10), Yì Jiànlián (9), Yáo Míng (30); Chén Jiānghuá (-), Liú Wěi (3), Zhāng Qìngpéng (-), Wáng Shìpéng (3), Zhū Fāngyŭ (4). Itálie: Basile (27), Soragna (14), Gigli (10), Rocca (5), Garri (10); Belinelli (6), Marconato (-), Mordente (7), Pecile (-), Michelori (3), Di Bella (2). 20. srpna 2006 (13:30) – Sapporo Rozhodčí: José Antonio Martín Beltrán (ESP), Scott Butler (AUS), Yuji Hirahara (JAP) Portoriko: Arroyo (29), Dalmau (11), Ayuso (20), Apodaca (5), Santiago (12); Ramos (4), Reyes (4), Hatton (-), Latimer (2), Lee (1). Senegal: Diouf (10), Cissé (14), Pène (9), N'Doye (13), Makhtar N'Diaye (14); Niang (-), Aw (2), Savané (2), Mamadou N'Diaye (-), N'Dongo N'Diaye (7), Badiane (8). 20. srpna 2006 (16:30) – Sapporo Rozhodčí: Cristiano Jesus Maranho (BRA), Shmuel Bachar (ISR), Romualdas Brazauskas (LIT) Itálie: Di Bella (9), Belinelli (26), Soragna (9), Marconato (9), Garri (7); Basile (5), Mancinelli (2), Mordente (7), Michelori (2), Rocca (4), Gigli (-). Slovinsko: Bečirovič (9), Lakovič (14), Nachbar (8), Nesterovič (17), Brezec (8); Jurak (6), Ožbolt (3), Udrih (5), Milič (2), Slokar (4). 20. srpna 2006 (19:30) – Sapporo Rozhodčí: Nikolaos Zavlanos (GRE), Milivoje Jovčić (SCG), Daniel Alfredo Delgado (VEN) USA: Paul (13), Anthony (16), Battier (5), James (11), Howard (16); Johnson (11), Hinrich (6), Jamison (3), Wade (26), Bosh (3), Miller (-), Brand (11). Čína: Liú Wěi (8), Wáng Shìpéng (17), Zhū Fāngyŭ (9), Wáng Zhìzhì (2), Yáo Míng (21); Chén Jiānghuá (6), Zhāng Qìngpéng (-), Sūn Yuè", "section_level": 3}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Argentina – Nový Zéland 79:62 (21:16, 37:29, 59:44) 26. srpna 2006 (10:00) – Saitama Rozhodčí: Nikolaos Zavlanos (GRE), Shmuel Bachar (ISR), Milivoje Jovčić (SCG) Argentina: Pepe Sánchez (4), Ginóbili (28), Nocioni (2), Scola (10), Oberto (23); Herrmann (2), Delfino (2), Prigioni (4), Wolkowisky (4). Nový Zéland: Henare (5), Penney (11), Boucher (-), Cameron (6), Bradshaw (9); Dickel (15), Jones (9), Vukona (-), Frank (5), Rampton (2). 26. srpna 2006 (13:00) – Saitama Rozhodčí: Carl Jungebrand (FIN), Terry Moore (USA), Eddie Viator (FRA) Litva: Kalnietis", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtinále.", "content": "Španělsko – Litva 89:67 (28:11, 47:30, 65:42) 29. srpna 2006 (16:30) – Saitama Rozhodčí: Reynaldo Antonio Mercedes (DOM), Cristiano Jesus Maranho (BRA), Saša Pukl (SLO) Španělsko: José Manuel Calderón (4), Juan Carlos Navarro (22), Carlos Jiménez (5), Jorge Garbajosa (4), Pau Gasol (25); Rudy Fernández (10), Carlos Cabezas (-), Felipe Reyes (4), Sergio Rodríguez (2), Berni Rodríguez (2), Marc Gasol (7), Alex Mumbrú (4). Litva: Mantas Kalnietis (14), Linas Kleiza (15), Mindaugas Žukauskas (5), Darius Songaila (2), Darjuš Lavrinovič (17); Tomas Delininkaitis (4), Arvydas Macijauskas (-), Giedrius Gustas (2), Kšyštof Lavrinovič (8), Simas Jasaitis (-), Robertas Javtokas (-). 29. srpna 2006 (19:30) – Saitama Rozhodčí: Terry Moore (USA), Scott Butler (AUS), Ilija Belošević (SCG) Argentina: Pepe Sánchez", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Řecko – USA 101:95 (14:20, 45:41, 77:65) 1. září 2006 (16:30) – Saitama Rozhodčí: Fabio Facchini (ITA), Cristiano Jesus Maranho (BRA), Ilija Belošević (SCG) Řecko: Diamantidis (12), Chatzivrettas (2), Fotsis (9), Kakiouzis (15), Papadopoulos (8); Papaloukas (8), Schortsianitis (14), Spanoulis (22), Dikoudis (8), Tsartsaris (3). USA: Hinrich (12), Anthony (27), Johnson (3), James (17), Brand (-); Battier (1),", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Španělsko – Řecko 70:47 (18:12, 43:23, 54:34) 3. září 2006 (19:30) – Saitama Rozhodčí: Carl Jungebrand (FIN), Terry Moore (USA), Pablo Alberto Estévez (ARG) Španělsko: José Manuel Calderón (7), Juan Carlos Navarro (20), Carlos Jiménez (4),", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "USA – Argentina 96:81 (21:27, 50:49, 69:62) 2. září 2006 (19:30) – Saitama Rozhodčí: Juan Carlos Arteaga (ESP), Nikolaos Zavlanos (GRE), Scott Butler (AUS) USA: Hinrich", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Turecko – Litva 95:84 (19:10, 23:27, 40:48, 75:75) 31. srpna 2006 (16:30) – Saitama Rozhodčí: Petr Sudek (SVK), José Antonio Martín Beltrán (ESP), Milivoje Jovčić (SCG) Turecko: Hakan (2), Serkan (12), Ersan (13), Fatih (-), Kaya (-); Cenk (8), Ermal (24), Engin (9), Ender (18), Kerem (9), Semih (-). Litva: Gustas", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Francie – Turecko 64:56 (20:7, 35:20, 49:43) 2. září 2006 (16:30) – Saitama Rozhodčí: Reynaldo Antonio Mercedes (DOM), Saša Pukl (SLO), Yosuke Miyatake (JAP) Francie: Bokolo (5),", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Litva – Německo 77:62 (30:17, 47:41, 58:54) 3. září 2006 (16:30) – Saitama Rozhodčí: Eddie Rush (USA), Lazaros Voreadis (GRE), Alejandro César Chiti (ARG) Litva: Gustas (8), Macijauskas (6),", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Španělsko 2. Řecko 3. USA 4. Argentina 5. Turecko 6. Francie 7. Litva 8. Německo 10. Angola 11. Srbsko", "section_level": 1}, {"title": "Rozhodčí.", "content": "Všichni rozhodčí byli profesionálové.", "section_level": 1}], "src_summary": "15. Mistrovství světa v basketbalu mužů v roce 2006 proběhlo od 19. srpna do 3. září v Japonsku. Mistrovství se zúčastnilo 24 týmů, které se utkali ve čtyřech základních skupinách po šesti týmech. Z každé skupiny postoupily čtyři nejlepší týmy do vyřazovacích bojů o medaile. Týmy na pátém a šestém místě byly vyřazeny. Mistrem světa se stalo Španělsko.", "tgt_summary": "The 2006 FIBA World Championship was the 15th FIBA World Championship, the international basketball world championship for men's teams. The tournament was hosted by Japan and held from August 19 to September 3, 2006. It was co-organised by the International Basketball Federation (FIBA), Japan Basketball Association (JABBA) and the 2006 Organizing Committee. For the first time since 1986, the World Championship was contested by 24 nations, eight more than in 2002. As a result, group rounds were conducted in four cities, with the knockout rounds being hosted by Saitama City. The tournament was won by Spain, who, in the championship final, beat Greece, 70–47, to finish the tournament having won all nine games played. For Spain, it was a record breaking performance at the FIBA World Championship and something the country had never seen before. It was the first time Spain had won Gold in the FIBA World Championship along with it being the first time Spain had won a medal at the FIBA world championship. Pau Gasol also became the first Spaniard to win the MVP award. It was the first time a country has won all nine of its games since 1994 when the United States won all nine games and took the gold medal home. The bronze medal was won by the United States, who defeated Argentina, 96–81, in the third place game, after a crushing loss by Greece. Up to 2014, including the 2014 tournament, it has been the only tournament where neither Yugoslavia or the USA have reached the final until 2019. The 2006 tournament marked the final appearance of Serbia and Montenegro as they broke up into the independent nations of Serbia and Montenegro after a successful independence referendum in Montenegro in May.", "id": 264928} {"src_title": "Chow Yun Fat", "tgt_title": "Chow Yun-fat", "src_document": [{"title": "Těžké začátky.", "content": "Vyrůstal v chudobě na úzkém pobřeží ostrova Lamma. Jeho život se začal měnit až s úspěšným startem hereckého novice v lokální televizní stanici TVB.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Ve známost vešel Čou jako hvězda televizního seriálu The Bund (1983). Jakkoliv se mu dařilo v televizních rolích, viděl svoji budoucnost jako velký filmový herec. Bohužel však stále účinkoval pouze v nízkorozpočtových snímcích. Zlom přišel až poté, co se dal dohromady s relativně neznámým režisérem Johnem Woo, když spolu v roce 1986 natočili gangsterku A Better Tomorrow (\"Lepší Zítřek\"), která z obou učinila ve významné části Asie megahvězdy. Po úspěchu \"A Better Tomorrow\" vytvořil Čou ještě další „gun fu“ (slovní hříčka: \"gun\" znamená anglicky \"bouchačka\" (volně přeloženo)) neboli „heroic bloodshed“ (hrdinské krváky) filmy, právě pod taktovkou Johna Woo. Jednalo se o snímky The Killer (\"Zabiják\") z roku 1989 a Hard Boiled (1992). Na západě je Čou známý jako představitel ctnostných tvrďáků, ať už policajtů nebo zločinců. Přes tuto škatulku je herec širokých možností, o čemž svědčí například jeho účinkování v komediích jako Diary of a Big Man z roku 1988 nebo Now You See Love… Now You Don't z roku 1992. Překvapivě pro skalní příznivce hongkongské hardcore produkce účinkoval také v romancích Love in a Fallen City z roku 1984 a An Autumn's Tale z roku 1987. Cejch ranaře odhodil také ve snímku Wong Ťinga God of Gamblers z roku 1989, kde se předvedl jako komik a akční hrdina zároveň. Tímto filmem zároveň definitivně prorazil jako nejpopulárnější hongkongský herec. Úspěchy v Hongkongu předznamenaly jediné, Čouův frontální útok na Hollywood a chuť zopakovat lokální úspěchy na mezinárodním poli. Jeho první dva filmy, Replacement Killers (\"Střelci na útěku\") z roku 1998 a The Corruptor (\"Válka gangů\") z roku 1999, však byly propadáky. Ve stejném roce, jako \"Válka gangů\" vznikl také snímek Anna and the King (\"Anna a král\"), který dopadl o poznání lépe. Zásluha je však připisována herečce Jodie Fosterové, která si zde zahrála. V roce 2000 se vrátil do Asie, aby natočil film Crouching Tiger, Hidden Dragon (\"Tygr a drak\"), který vyhrál Oskara za nejlepší zahraniční snímek roku. V roce 2004 překvapil účinkováním v čínském indie-hitu Waiting Alone a o dva roky později spolupracoval s Gongem Li jako herec v jeho filmu Žang Jimu. Čou ovšem stále čeká na svůj osobitý úspěch. Nyní žije v Hongkongu a nechal se slyšet, že si dělá zálusk na Oskara. Jeho posledním počinem má být role ukrutného piráta Sao Fenga v třetím pokračování Pirates of the Carribean (\"Piráti z Karibiku\").", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Čouovou zálibou je fotografování a sám je členem fotografického klubu. Jako osobnost působí zcela normálním dojmem, bez avantýr hereckých hvězd. Rád nakupuje jídlo v Kowloon City a přátelí se s mnoha majiteli obchůdků. Je velice ohleduplný a nechodí daleko pro legraci.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "\"názvy filmů jsou v angličtině\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Chow Yun Fat (čínsky: 周潤發, pinjin: Zhōu Rùnfā, český přepis: Čou Jan-Fet) (* 18. května 1955 na ostrově Lamma v Hongkongu) je hongkongský herec. Stal se jedním z mezinárodně angažovaných hongkongských herců spolu s Bruce Leem, Jackie Chanem a Michelle Yeoh. Tento charizmatický herec je považován za čínského Cary Granta nebo Alaina Delona.", "tgt_summary": "Chow Yun-fat (born 18 May 1955), previously known as Donald Chow, is a Hong Kong actor known for his collaborations with filmmaker John Woo in the action heroic bloodshed–genre films \"A Better Tomorrow\", \"The Killer\", and \"Hard Boiled\", and in the West for his roles as Li Mu-bai in \"Crouching Tiger, Hidden Dragon\" and Sao Feng in \"\". He mainly plays in drama films and has won three Hong Kong Film Awards for Best Actor and two Golden Horse Awards for Best Actor in Taiwan.", "id": 1169737} {"src_title": "Orinoko", "tgt_title": "Orinoco", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na západních svazích Serra Parima v jihozápadní části Guyanské vysočiny. Protéká Orinockou nížinou a ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří deltu. Celý tok opisuje velký eliptický oblouk, nejprve směřuje od jihu k severu a na středním toku se stáčí téměř k východu. Tok řeky je možné rozdělit do čtyř částí:", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Většina řek ve Venezuele patří do povodí Orinoka, největší z nich je Caroní, které se připojuje u Puerto Ordaz blízko vodopádů Llovizna. Zvláštností Orinoka je Casiquiare, který začíná jako rameno Orinoka a pokračuje do řeky Rio Negro, což je přítok Amazonky, a vytváří tak přírodní kanál mezi Orinokem a Amazonkou.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Hlavním zdrojem vody jsou deště. Úroveň hladiny a průtoky se v průběhu roku silně mění. Na části dolního toku u města Ciudad Bolívar začíná hladina stoupat ve druhé polovině dubna až v květnu. V září úroveň hladiny dosahuje nejvyšší hodnoty, načež rovnoměrně klesá až do března až dubna kdy je úroveň nejnižší. V ústí Mety činí rozdíl hladin 8 až 10 m, u Ciudad Bolívar 10 až 15 m. Mořský příliv zasahuje až k Ciudad Bolívar a úroveň hladiny se může zvednout až o 2 m při skočném přílivu. Průměrný roční průtok vody činí 33 000 m³/s a celkový roční odtok činí 915 km³. Při nejsilnějších povodních může průtok dosáhnout 50 000 až 55 000 m³/s i více, zatímco v období sucha klesá na 5000 až 7000 m³/s. Za rok odnese 45 Mt pevných částic.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná téměř v celé délce toku a bagrování dna umožnilo oceánským lodím s ponorem do 8 m plout až k městu Ciudad Bolívar, 435 km proti proudu. Okolí řeky také obsahuje hodně živičných písků, které mohou být využity jako budoucí zdroj ropy. Celková délka vodních cest v povodí Orinoka je 12 000 km. V období dešťů mohou říční lodě plout až k ústí řeky Guaviare (s výjimkou peřejí). Pravé přítoky umožňují vodní dopravu jen na částech svých dolních toků, zatímco levé jsou splavné po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Na řece leží města Santa Barbara, Puerto-Ayakucho, Ciudad Bolívar, Puerto Ordas (Venezuela), Puerto Carreño (Kolumbie).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Říční systém Orinoca je domovem např. pro říčního delfínovce amazonského (\"Inia geoffrensis\"), ohroženého krokodýla orinockého, jednoho z největších amerických predátorů, nebo pro dravé piraně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ústí jednoho z ramen řeky do Atlantiku objevil již Kolumbus při své třetí plavbě v roce 1498. V roce 1499 údajně jedno z ramen viděli účastníci španělské expedice Alonso de Ojeda a Amerigo Vespucci. V roce 1531 španělský objevitel Diego de Ordás jako první vyplul proti proudu řeky prozkoumal jeho část a dosáhl ústí Mety. V roce 1800 německý vědec Alexander von Humboldt a francouzský botanik Aimé Jacques Alexandre Bonpland provedli cestu po řece a prokázali spojení jejího povodí s povodím Amazonky. Pramen Orinoka v Cerro Delgado-Chalbaud v horském pásmu Parima na venezuelsko-brazilské hranici, byl objeven v nadmořské výšce 1047 m, až v roce 1951 venezuelsko-francouzským týmem. Hledání pramenů je i jedním z námětů knihy Julese Verna \"Na vlnách Orinoka\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Orinoko (, v jazyce místních indiánů Tamanaků slovo \"orinuku\" znamená řeka) je jedna z nejdelších a nejvodnějších řek v Jižní Americe. Mohutný tok o délce 2140 km protéká Venezuelou (státy Amazonas, Anzoátegui, Apure, Bolívar, Delta Amacuro, Guárico) a částečně tvoří její hranici s Kolumbií. Své povodí má v oblasti nazývané Orinoquia, jejíž rozloha činí 880 000 km², 23,7 % rozlohy této oblasti je v Kolumbii, zbytek ve Venezuele, pramen je na hranicích s Brazílií.", "tgt_summary": "The Orinoco River () is one of the longest rivers in South America at . Its drainage basin, sometimes known as the Orinoquia, covers , with 76.3 percent of it in Venezuela and the remainder in Colombia. It is the fourth largest river in the world by discharge volume of water. The Orinoco River and its tributaries are the major transportation system for eastern and interior Venezuela and the llanos of Colombia. The environment in the Orinoco's basin is extremely diverse; it hosts a wide variety of flora and fauna.", "id": 236505} {"src_title": "Žofie Bavorská", "tgt_title": "Sophia of Bavaria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Žofie Bavorská se narodila v Mnichově v roce 1376, ale vyrůstala na hradě v Landshutu u svého strýce Friedricha, staršího otcova bratra. Friedrich byl stejně jako Václav IV. příznivcem lovu. Roku 1388 ji vzal strýc do Prahy, kde se věnoval mimo jiné i politickým jednáním. Prý půvabná dvanáctiletá princezna devětadvacetiletého krále Václava IV. okouzlila tak, že jí požádal o ruku. Navíc byly posíleny již tak přátelské vztahy mezi Českým královstvím a Bavorskem. Nevěstina otce zastupoval při vyjednávání sňatku právě vévoda Friedrich. Nejen z tohoto kroku je zřejmé, že Václav IV. rozhodně nebyl tak neschopným panovníkem, jak jej líčí některé zaujaté kroniky. Sňatkem s nemajetnou Žofií totiž upevnil svoji moc a postavení, rovněž si jím připoutal odbojné Wittelsbachy.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba s Václavem IV..", "content": "Svatba se konala 2. května 1389 v Chebu. Václava a Žofii oddal králův kancléř Jan, kamminský biskup. Král byl totiž ve vleklém sporu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Oslavy trvaly osm dní a zúčastnili se jich i bavorští kejklíři a český kouzelník Žito. Pověst praví, že když bavorští kejklíři prováděli své kousky, kouzelník Žito je předčil a pokořil. Tak se Žito zařadil mezi české legendy. Václav oslavil manželský svazek tím, že dal zhotovit řadu vynikajících rukopisů. \"Bible Václava IV.\" byla společným rukopisem krále a královny a rukopis \"Willehalm\" apoteosou manželské věrnosti. Stejně jako její předchůdkyně se Žofie naučila česky a velmi rychle se sžila s českým prostředím. Manželé se zpočátku velmi milovali, ale pravděpodobně Václavova žárlivost a jeho alkoholismus mezi nimi způsobily neshody. Důvodem neshod mohla být také nenaplněná touha po dítěti. Žofie tak značnou část svého manželství pobývala na svých věnných městech, kde jí Václav navštěvoval.", "section_level": 2}, {"title": "Korunovace Žofie.", "content": "Žofie byla na českou královnu korunována 15. března 1400. Korunována byla arcibiskupem Olbramem ze Škvorce, synovcem Jana z Jenštejna. Ve stejném roce spočinula na její hlavě i koruna římská. Proč byla Žofie korunována až po jedenácti letech po svatbě není zcela jasné. Prameny uvádějí dvě možnosti tak dlouhého odkladu korunovace. První možností je nesoulad mezi Žofií a Václavem. Tato možnost by mohla být potvrzena i faktem, že Václav se korunovace nezúčastnil. Stal se tak jediným českým králem, který se nezúčastnil korunovace své ženy. Druhou možností je vleklý spor Václava s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který komplikoval i Žofiinu korunovaci českou královnou. Korunovaci královny totiž mohl provést pouze arcibiskup.", "section_level": 2}, {"title": "Věnná města královny.", "content": "Jejím prvním vlastním věnným městem, které ji 26. února 1399 daroval král Václav IV. byl východočeský Dvůr nad Labem, později zvaný Dvůr paní králové – Dvůr Králové nad Labem. Ostatní věnná města získala Žofie v roce 1400 až sedm let po smrti císařovny-vdovy Alžběty Pomořanské, poslední manželky Václavova otce císaře Karla IV. Získala tak panství Potštejn s Kostelcem nad Orlicí či hrady Lichnici a Bradlec Při jejich spravování projevovala dobrý ekonomický cit a svůj majetek dokonce rozmnožila. Svůj zájem věnovala i zakladatelské činnosti. V letech 1402 -1403 v době odboje proti králi Václavovi a jeho internaci ve Vídni pobývala královna Žofie ve svých východočeských věnných městech, především v Hradci Králové a ve Dvoře Králové nad Labem.", "section_level": 2}, {"title": "Významní muži jejího života.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jan Nepomucký.", "content": "Jan Nepomucký neboli Johánek z Pomuka zastával funkci generálního vikáře.  Na rozkaz Václava IV. byl umučen a vhozen z Karlova mostu do Vltavy 20. března 1393. Je jedním z našich nejoblíbenějších českých patronů a světců. Podle Hájkovy kroniky byl Jan Nepomucký zpovědníkem královny Žofie. Václav na svoji ženu žárlil a chtěl po Janu Nepomuckém prozradit její zpovědní tajemství. Ten to odmítl a proto musel zemřít. Role Jana Nepomuckého jako důvěrníka či zpovědníka královny je však historicky nedoložená a nepravděpodobná. Tato důvěrná dvorská funkce je nepravděpodobná především proto, že Jan Nepomucký patřil do znepřátelené skupiny okolo arcibiskupa.", "section_level": 2}, {"title": "Jan Hus.", "content": "Jan Hus se v roce 1402 stal kazatelem v Betlémské kapli. Učený teolog kázal česky a kritizoval zlořády v církvi, především korupci, bohatství a uvolněné mravy. Volal po obrodě církve a návratu k původním křesťanským hodnotám. Královna Žofie v dalších letech proslula jako Husova posluchačka a velká obdivovatelka. Docházela do Betlémské kaple na jeho kázání a stejně jako král Václav ho dlouho chránila. V září 1410 v královských listech papeži společně s Václavem žádala zrušení klatby nad Husem. Vztah Jana Husa ke královně byl zřejmě blízký, jak se dá vyvodit ze srdečných zmínek o ní v Husových kostnických listech. Rozhodná Žofie se nakonec Husovým odpůrcům zdála větší hrozbou než váhavý král. Oba se ovšem nakonec museli stáhnout v obraně Husova učení do pozadí. Za zmínku stojí i to, že královna správně předvídala nepokoje po smrti mistra Jana Husa.", "section_level": 2}, {"title": "Královna vdova.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí Václava IV..", "content": "Žofie patří k tragickým postavám našich dějin, neboť její sympatie k Husovi a jeho reformačním snahám se jí nakonec staly osudnými. Václav IV. zemřel v roce 1419 po zprávách o první pražské defenestraci a zřejmě komplikované, ale relativně spokojené manželství tak skončilo. Po Václavově smrti se Žofie uchýlila pod ochranu švagra Zikmunda, jehož nástupnictví na český trůn podporovala. Nějaký čas byla Žofie správkyní království a 6. října 1419 přední čeští páni uzavřeli s královnou Žofií spolek na obranu „práva a řádu zemského“. Husitské války, které uvrhly království do chaosu, donutily Žofii úřad složit a Zikmund musel své zájmy hájit sám. Královna-vdova si na něm vydobyla pevné sídlo v Prešburku, kam odjela na Hod Boží vánoční (25. prosince 1419). Se Zikmundem se také přela o náhrady za svůj majetek. Uherský král prý uvažoval o tom, že královnu-vdovu znovu provdá, zřejmě za polského krále Vladislava II. Jagella.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí Žofie.", "content": "Žofie Bavorská zemřela v rouše klarisky 4. listopadu 1428 v Prešpurku. Podle poslední vůle chtěla být uložena k poslednímu odpočinku v Mnichově v rodném Bavorsku, její přání však nebylo splněno – byla pohřbena v boční kapli v bratislavské katedrále sv. Martina. Té se dnes říká Kaple královny Žofie či Královnina kaple. Je zpodobněna v Mariánských hodinkách (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. V H 36) na f. 77, společně s Václavem IV. v Modlitební knize Václava IV. a také je jednou z byst v sedile v Týnském chrámu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Žofie Bavorská je snad jedinou českou královnou, o níž je v historii zaznamenáno, že byla zpohlavkována. Královna byla hluboce dotčena upálením Jana Husa a stala se ochránkyní husitských kněží i přijímání pod obojí způsobou. Již v roce 1416 si na ni čeští katolíci stěžovali kostnickému koncilu, že utrakvisty veřejně podporuje a katolické faráře ze svých statků i měst vyhání. Profesor Rudolf Urbánek uvádí: \"... někdy k Vánocům 1418 přijel do Prahy její bratr Arnošt, aby zjednal nápravu. Když však na jeho výtky odpověděla, že chce ve své víře umřít, v hněvu prý jí dal notný políček, až jí závoj spadl, načež ujel domů.\" Teprve když byl 20. 2. 1419 v Uherské Skalici vyhlášen na Žofii „půhon\", aby se do třiceti dnů dostavila do Hodonína před soud papežského nuncia, kapitulovala a ze dne na den se s husitstvím rozešla. Ale někteří čeští katolíci jí ani potom nevěřili a později obviňovali císaře Zikmunda, že má s Žofií cizoložný vztah, že ho tato kacířka očarovala a ovlivňuje ho ve prospěch husitů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žofie Bavorská (1376, Mnichov – 4. listopadu 1428, Bratislava) byla druhá manželka Václava IV. a římská a česká královna. Žofiinými rodiči byli politicky málo významný mnichovsko-bavorský vévoda Jan II. Bavorský a jeho manželka Kateřina Gorická. Žofie byla příbuznou Václavovy první ženy Johany Bavorské, neboť byla dcerou jejího bratrance.", "tgt_summary": "Sophia of Bavaria (; ; 1376 – 4 November 1428) was a Queen of Bohemia and the spouse of Wenceslaus, King of Bohemia and King of the Romans. She was briefly interim regent of Bohemia after the death of Wenceslaus in 1419.", "id": 1988909} {"src_title": "Reinaldo Arenas", "tgt_title": "Reinaldo Arenas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arenas se narodil na venkově, v severní části kubánské provincie Oriente. Později se přestěhoval do města Holguín. V roce 1963 se přestěhoval do Havany a zapsal do školy Planification a později na Filosofické fakultě na Universidad de La Habana, kde studoval filozofii a literaturu. Následující rok začal pracovat v Národní knihovně. Získal ocenění Villaverde Cirilo od UNEAC (Národní unie kubánských spisovatelů a umělců). Jeho \"Halucinace\" získal \"první Čestné uznání\" v roce 1966. Pro své spisy a otevřeně homosexuální styl života se dosta do konfliktu s představiteli komunistické vlády. Opustil národní knihovnu a byl redaktorem ústavu kubánské knihy roku 1968. Od roku 1968 do roku 1974 byl novinář a redaktor literárního časopisu \"La Gaceta de Cuba\". V roce 1973 byl poslán do vězení poté, co byl obviněn a odsouzen za \"ideologické odchylky a pro publikování v zahraničí bez oficiálního souhlasu\". Těsně po zatčení se pokusil o útěk, chtěl opustit Kubu a odplout od břehu na duši z automobilové pneumatiky. Pokus se nezdařil a on byl po několika týdnech zadržen v Leninově parku a uvězněn v nechvalně známé věznici a bývalé španělské koloniální pevnosti Castillo del Morro spolu s vrahy a násilníky. Ve vězení občas získával cigarety, sloužící zde jako platidlo, tím, že pomáhal některým vězňům psát dopisy pro milenky a manželky. Podařilo se mu tímto způsobem shromáždit dost papíru a pokračovat v psaní. Nicméně pokus o pašování textů z vězení byl odhalen a on byl potrestán. Bylo mu vyhrožováno smrtí, byl nucený vzdát své práce, propuštěn byl v roce 1976. V roce 1980, jako součást „exodu z přístavu Mariel“, emigroval do Spojených států. V USA onemocněl nemocí AIDS a v roce 1990 spáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou napsal svým přátelům, že si bere život \"s ohledem na svůj povážlivý zdravotní stav a strašnou citovou deprivaci způsobenou vědomím, že už nemohu dál psát a bojovat za svobodu Kuby\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Reinaldo Arenas (16. července 1943 Holguín, Kuba – 7. prosince 1990 New York, USA) byl kubánský básník, prozaik a dramatik.", "tgt_summary": "Reinaldo Arenas (July 16, 1943 – December 7, 1990) was a Cuban poet, novelist, and playwright known as an early sympathizer, and later critic of Fidel Castro and the Cuban Revolution, and a rebel of the Cuban government.", "id": 691068} {"src_title": "Fort George", "tgt_title": "Fort George, Highland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Geografická poloha města Inverness ve středu severního Highlandu (Skotské vysočiny), byla důležitou součástí obrany tohoto území. Spolu s dalšími pevnostmi ve Fort William, Ruthven, Fort Augustus, Inversnaid, nebo Bernera, tvořila dostatečnou síť pevností pro ochranu území Highlands. Postupně se mezi těmito místy vystavělo 1808 km vojenských silnic. Komunikace mezi útvary byla zajišťována právě po nich, nebo po moři, bylo-li to možné. Již od dvanáctého století byla v Inverness natrvalo usídlena vojenská posádka, která chránila jak samo město, tak i jeho okolí. Tato pevnůstka se však jmenovala Fort George až od roku 1725, kdy generál George Wade zrekonstruoval místní středověký hrad spolu s budovou staré pevnosti. Tu ale zničili Jakobité v únoru roku 1746, poté co úspěšně dobyli Inverness, při ústupu z Derby. Jakobity poté vyhnala armáda knížete z Cumberlandu po bitvě u Cullodenu. Vládce pak nařídil obnovu pevnosti. Protože však centrum města plně nevyhovovalo vojenským představám o poloze pevnosti, kvůli malé rozloze aj., rozhodlo se, že nová pevnost bude umístěna tam, kde stojí dodnes. Poloha mimo město s velkou rozlohou a přístupem k moři, plně vyhovovala podmínkám tehdejší armády. Pevnost se začala stavět roku 1748 a byla dle plánů určena pro 2500 mužů ve 2 pěších regimentech a dělostřelectvu, podporovaného od moře. Celou budovu má na svědomí architekt plukovník William Skinner, který vytvořil dílo, podle tehdy nejnovějších poznatků v oblasti vojenského stavitelství. Hlavními staviteli byli čtyři synové architekta Williama Adama, kteří zajišťovali chod celé stavby, včetně dodávek a transportu surovin. Plukovník Skinner přijížděl na stavbu každý rok na kontrolu. Dokončení stavby přišlo v roce 1769, tj. po 21 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Shora připomíná komplex vojenskou raketu s opravdu originálním a nadčasovým rozmístěním všeho potřebného. Kasárna jsou obklopena mohutnými hradbami, za kterými je ještě vodní příkop spolu s čelní hradbou. Po obvodu nechybí děla a strážní budky s úzkou průrvou. Je zde i dostatek prostoru k cvičení i jiné činnosti a to jak venku, tak uvnitř pevnosti. V komplexu lze nalézt věznice pro zajatce i vojáky z jednotky, kostel, kuchyně, ubytovny a kanceláře, palisády, padací most aj.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je pevnost častým cílem turistů z celého světa a to nejen proto, že zde lze zhlédnout živé cvičení zdejší vojenské jednotky, ale hlavně kvůli historii, která je spolu s mnoha předměty podrobně popsána v místním muzeu. Originální sbírka obsahuje věci nashromážděné za posledních 200 let a spojené s Fort George.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fort George (pevnost George) je vojenská pevnost, která se nalézá ve Skotsku, severovýchodně od města Inverness, na pobřeží Severního moře, konkrétně v zálivu Moray Firth.", "tgt_summary": "Fort George (Gaelic: or , the latter meaning literally \"the garrison\"), is a large 18th-century fortress near Ardersier, to the north-east of Inverness in the Highland council area of Scotland. It was built to control the Scottish Highlands in the aftermath of the Jacobite rising of 1745, replacing a \"Fort George\" in Inverness constructed after the 1715 Jacobite rising to control the area. The current fortress has never been attacked and has remained in continuous use as a garrison. The fortification is based on a star design; it remains virtually unaltered and nowadays is open to visitors with exhibits and facsimiles showing the fort's use at different periods, while still serving as an army barracks.", "id": 1567303} {"src_title": "Billy Meier", "tgt_title": "Billy Meier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Měl 6 sourozenců, jeho otec byl obuvník. 2. června 1942 údajně společně se svým otcem pozoroval UFO a tentýž rok měl navázat první telepatický i fyzický kontakt s mimozemšťanem Sfath a podniknout s ním první výpravu mezihvězdnou lodí. Sfath jej prý až do roku 1953 zasvěcoval do velmi mnoha vědomostí, např. po stránce specifického Učení ducha, tzv. tvořivě-přírodních zákonitostí, života, meditace, budoucích událostí atd. Meier nemá žádné vyšší potvrzené vzdělání – učil se prý autodidakticky a za pomoci svých mimozemských přátel. Vinou údajných intrik prošel několika výchovnými ústavy, z nichž opakovaně utíkal. V roce 1957 vstoupil do francouzské cizinecké legie, ale po několika měsících uprchl a vrátil se do Evropy. V letech 1953–1964 měla jeho výuku prohloubit mimozemská žena Asket a uvést jej tak na cca 12 let trvající cestu kolem světa, při níž sbíral praktické zkušenosti a vědomosti v celkem 42 zemích světa. V nich se setkal s mnoha světovými vůdci, jako např. s Mahátmou Gándhím, Saddámem Husajnem a Franciscem Francem, a vykonával přes 350 různých zaměstnání. Za účelem studia prošel nejrůznějšími náboženskými hnutími, sektami a tajnými spolky. Stal se žákem a přítelem známých učitelů meditace, např. buddhistického mnicha Dharmawara Mahathera. Mešita Ahmdija v Karáčí v západním Pákistánu mu udělila arabské jméno Mohammed Abdullah. V šedesátých letech byl znám také pod pseudonymem „Fantom“, když pracoval jako soukromý detektiv a potíral kriminální bandy. V roce 1965 přišel při autobusové nehodě v Turecku o levou ruku. Přezdívku „Billy” mu dala Američanka Judy Reed v Teheránu (Írán), protože jí svým černým kloboukem a opaskem s revolverem připomínal legendu Divokého západu Billyho Kida. V únoru 1966 se po dvouměsíční známosti oženil s Kalliope Zaphiriou. Společně procestovali Turecko, Pákistán a Indii. Narodily se jim tři děti, dcera Gilgamesha (srpen 1968), syn Atlantis-Sokrates (září 1970) a syn Methusalem (říjen 1973). V roce 1975 údajně zahajuje tzv. oficiální kontakty s mimozemšťankou Semjase a zakládá společenství FIGU. V srpnu 1988 mu byl jménem všech japonských klubů karate propůjčen mistrovský titul pátý dan. Je proti ničení životního prostředí, proti přelidnění, diskriminaci žen a zneužívání dětí. V boji proti přelidnění propaguje snížení porodnosti pomocí radikálních zákonných opatření a je pro různé formy antikoncepce. Za určitých okolností připouští také potrat a sterilizaci. Uvádí, že člověk nepochází z opice, nýbrž naopak opice z člověka coby odvětvený produkt lidského pravývoje. Původ pozemského lidstva spatřuje ve spojení čistě pozemských lidí s různými mimozemskými rasami, jež údajně významně ovlivnily pozemskou historii. Je proti mučení a trestu smrti, navrhuje pro zločince dočasný nebo doživotní exil. Je proti vegetariánství, doporučuje vyváženou stravu. Podporuje genetický výzkum. Násilí připouští jen v sebeobraně. Odmítá všechna náboženství a sekty, pokud mají co do činění s vírou a kultem.", "section_level": 1}, {"title": "Společenství FIGU.", "content": "FIGU (, „Svobodné zájmové společenství v oblasti hraničních a duchovních věd a ufologických studií“) založené Meierem roku 1975, se prezentuje následovně: „Svobodné zájmové společenství je mezinárodně činné společenství stejně smýšlejících lidí, kteří hledají pravdu a usilují o to, orientovat se ve svých myšlenkách, citech a jednáních podle přírodně-tvořivých směrnic. FIGU se organizuje jako nevýdělečný spolek podle švýcarského Občanského zákoníku, článek 60 a další. FIGU je financováno dobrovolnými příspěvky členů, dary sponzorů stojících mimo společenství, jakož i prodejem knih, spisů a fotografií atd. Cíl FIGU spočívá v celosvětovém rozšiřování pravdy společně s „Billym“ Eduardem Albertem Meierem (BEAM) a za pomoci Plejaren a jiných forem života nepozemského původu, jež jsou však znalé pravdy a které již od pradávných dob vedou svůj život podle univerzální pravdy a jejích mírových kritérií a účinků. Boj za pravdu je bojem proti lžím, nepravdám a bludným učením, který je nutno vést prostřednictvím informací a poučení. FIGU informuje o pravdě v každé oblasti a ponechává každému člověku právo na jeho vlastní názor. FIGU nepracuje žádným způsobem misionářsky, a tedy nikoliv ve smyslu získávání přívrženců a věřících.“ Centrem celosvětových aktivit FIGU je Semjase-Silver-Star-Center, Hinterschmidrüti 1225, CH-8495 Schmidrüti, Švýcarsko. Z tohoto Centra vychází od roku 1975 celosvětová osvětová činnost FIGU, jež se zaměřuje na vydávání a šíření Meierových materiálů. Ty pojednávají např o následujících tématech: Tvoření (\"Die Schoepfung\"), Učení ducha, původ Univerza, historie Země, věda, astronomie, spiritualita, reinkarnace, genetická manipulace, pozemská náboženství, lidská evoluce, meziplanetární kosmické lety, galaktická federace, původ mimozemšťanů a jejich návštěvy na Zemi, telepatie, přelidnění, ničení životního prostředí, vztahy mezi mužem a ženou, kamufláže ze strany vlád, úřadů a armády atd. Kontakty Meiera s mimozemšťany údajně začaly roku 1942 a mají trvat po zbytek jeho života, což do roku 2011 představuje bezmála 70 let trvající kontaktní období. V letech 1942–1953 uvádí kontakty s mimozemšťanem Sfath, v letech 1953–1964 s mimozemšťankou Asket a v letech 1964–1975 údajně veškeré kontakty s mimozemšťany přerušil a cestoval kolem světa. Roku 1975 údajně zahájil tzv. oficiální kontakty s mimozemšťankou Semjase a následně i s dalšími mimozemšťany označovanými jako Quetzal, Ptaah, Nera atd.", "section_level": 1}, {"title": "Téma.", "content": "Komunikace s mimozemšťany údajně probíhala a nadále probíhá tváří v tvář i telepaticky, a sice s rasou označovanou jako Plejaren, původně však Plejaden, což odkazovalo na nám známé souhvězdí Plejády. Od roku 1995 však Meier hovoří už jen o Plejaren, kteří údajně pocházejí z jiné dimenze tohoto Vesmíru, jež je vůči té naší posunuta o zlomek sekundy do budoucnosti. Hvězdný systém těchto mimozemšťanů se prý jmenuje stejně jako oni, tedy Plejaren. Jejich domovskou planetou má být Erra, jež se velikostí podobá Zemi. Od 28. ledna 1975 do 18. prosince 2010 údajně absolvoval 971 osobních a 1149 telepatických kontaktů s mimozemšťany z Plejaren a příslušníky jejich Federace, přičemž tyto kontakty mají trvat po zbytek jeho života. Z 519 těchto údajných kontaktů sepsal kontaktní zprávy, tj. údajně doslovné přepisy rozhovorů mezi ním a dotyčnými mimozemšťany. Jeho kontaktní diskuze jsou vysoce detailní a zahrnují celé spektrum témat počínaje tzv. Tvořením (\"Die Schoepfung\") a jeho zákony a přikázáními a konče vědou, reinkarnací, spiritualitou, astronomií, ekologií, zdravím, mezilidskými vztahy a životem vůbec. Krom toho obsahují kontaktní zprávy i celou řadu obecných i zcela konkrétních proroctví a předpovědí, jež byly zčásti potvrzeny moderní vědou. Do češtiny bylo v roce 2011 přeloženo pouze prvních deset kontaktů s úvodními texty a výňatky z několika dalších kontaktů. Plejaren prý Meierovi povolili vytvořit obsáhlý důkazní materiál, aby mohl vyvolat celosvětovou kontroverzi ve věcech UFO a mimozemského života. Dále jej údajně odmalička podporovali ve vývoji jeho vědomí a předávali mu nejrůznější informace a data atd., aby mohl roku 1975 zahájit svůj náročný úkol, jejž označuje jako misi. Ta má spočívat v písemném zachycení a šíření tzv. Učení pravdy, Učení ducha, Učení života, které Meier označuje také jako Učení proroků. Z tohoto Učení má vycházet celosvětová osvěta ve smyslu tzv. tvořivě-přírodních zákonitostí a přikázání, tj. ve všech ohledech života, vědomí, myšlení, cítění a jednání. Jiným aspektem Meierova případu je vysoce kontroverzní kniha Talmud Jmmanuel. Meier tvrdí, že jde o německý překlad cca 2000 let starých staroaramejských svitků, které objevil v roce 1963 poblíž Jeruzaléma. Kniha popisuje život a působení muže jménem Jmmanuel, z něhož prý vinou církevních intrik později vznikla imaginární postava Ježíše Krista. Svitky prý za doby života Jmmanuela sepsal jeden z jeho učedníků. Obsah spisu, o němž Meier tvrdí, že je pravý, zpochybňuje základy křesťanské církve. Rozsáhlou studii Talmudu Jmmanuel provedl profesor James W. Deardorff. Meier se stal v průběhu svých údajných kontaktů terčem mohutné a neustávající kritiky, jakož i celkem 21 zdokumentovaných pokusů o vraždu. Získal si však i celou řadu zastánců po celém světě, mezi nejznámější patří například por. plk. Wendelle C. Stevens, prof. James W. Deardorff, Michael Hesemann, Gary Kinder, Jim Dilettoso a Michael Horn. Meier jako cíl svých kontaktů s mimozemšťany uvádí tzv. Učení pravdy, Učení ducha, Učení života, které krom kontaktních zpráv písemně zaznamenal asi ve 40 knihách, desítkách spisů a 411 učebních dopisech, které představují ucelené a systematické studium v této oblasti. FIGU jej definuje následovně: „Učení života se vztahuje na veškerá fakta lidské existence, evoluce vědomí a celé mentality, stejně jako na ctnosti, rozvoj osobnosti a charekteru, na správný způsob života, mezilidské vztahy, partnerství atd., atp. Učení ducha se oproti tomu zaměřuje na všechny tvořivé a přírodní zákonitosti v každém ohledu, jakož i na tvořivá přikázání, jež platí jako doporučení hodná následování, aby člověk činil zadost zákonům Tvoření. V posledních asi deseti tisících letech se Učení tradovalo prakticky jen ústně a pouze velmi málo bylo předkládáno v písemné formě. To však vedlo k tomu, že sektářská krvavá náboženství, stejně jako náboženské či polonáboženské organizace dokázaly kolem Učení ducha zosnovat bájná mysteria, což vedlo k nehoráznému zfalšování, a sice až do dnešní doby. Zákony a přikázání Tvoření a přírody obsahují vlastní Učení ducha, jehož šíření je nejdůležitějším úkolem ‚Svobodného zájmového společenství‘ společně s ‚Billym‘ Eduardem Albertem Meierem.“ Mezi jeho díla patří např. následující knižní tituly: \"Kalich pravdy\"; \"OM\"; \"Arahat Athersata\"; \"Genesis\"; \"Dekalog/Dodekalog\"; \"Talmud Jmmanuel\"; \"Zákon lásky\"; \"Život a smrt\"; \"Znovuzrození, život, umírání, smrt a smutek\"; \"Úvod do meditace\"; \"Meditace z jasného pohledu\"; \"Psychika\"; \"Direktivy\"; \"Způsob, jak žít\"; \"Moc myšlenek\"; \"Špetka vědění, smyslu a moudrosti\"; \"Pozemský člověče, přeji ti ...\"; \"Smysluplné, důstojné, hodnotné\"; \"Symboly Učení ducha\"; \"Vše o fluidové energii, resp. fluidové síly a jiné záležitosti\"; \"Klamná představa boha a nemoc klamné představy boha\"; \"K zamyšlení\"; \"Výchova dětí, mladistvých a dospělých\" atd. Žádné z těchto německy psaných děl nebylo do roku 2011 přeloženo do češtiny. Mezi další důkazní materiály Meiera patří i tzv. prorocky přesné informace, resp. jeho předpovědi a proroctví. V nich Meier často zveřejnil nejrůznější vědecké a jiné informace, které byly později potvrzeny vývojem událostí či nejmodernější vědou. V rámci svého údajného 251. kontaktu, dne 3. února 1995, předpověděl Meier např. úder nebo útok ze strany Spojených států a jejich prezidenta (viz válka v Iráku), hrozbu islámského fundamentalismu, riziko chemické války, objevení nové nemoci (viz SARS), rozšíření nemoci šílených krav na další zvířata a lidi, jakož i nehodu atomové elektrárny poblíž Lyonu ve Francii. Michael Horn ve svém článku \"Profesionální skupina skeptiků dokazuje, že UFO jsou skutečná\" uvádí další z Meierových předpovědí a proroctví: „V dubnu 2003 byl Dr. Josephu Veverkovi, předsedovi oddělení astronomie na Cornellově univerzitě, poskytnut dokument se specifickými informacemi o Jupiteru, jeho prstencích a měsících. Tento dokument publikoval Meier v říjnu 1978, pět měsíců předtím, než sonda Voyager 2 dotyčné informace vyfotografovala a poslala zpět k Zemi. Když byl Dr. Veverkovi předložen důkazní prostředek, že Meier popsal měsíc Io jako vulkanicky nejaktivnější těleso ve sluneční soustavě (a sice dříve, než v březnu 1979 existovala první oficiální vědomost o této věci), byl vědec přímý a otevřený: ‚Pokud to řekl 3–5 měsíců předem, tak mohu říct jen to, že má pravdu.‘ Meier dokumentoval také skutečnost, že Jupiter má prstence, popsal složení povrchu planety, zbarvení jejích měsíců, hladký povrch měsíce Io, jakož i fakt, že měsíc Europa je pokryt ledem. Ale co je ještě neuvěřitelnější: Meier přesně popsal složení a zdroj Jupiterových prstenců, 20 let předtím, než roku 1998 vědci z Cornellovy univerzity oznámili své první poznatky ohledně výzkumů v této oblasti!“ Přelidnění „Billy“ Eduard Albert Meier již od padesátých let 20. století zdůrazňuje nutnost redukce pozemské populace pomocí radikálních zákonných opatření. Vyslovuje se pro kontrolu porodnosti podle přesně odstupňovaného systému, avšak nepřipouští žádné zabíjení již žijících lidí. Přelidnění Země popisuje jako největší zlo, z něhož vyplývá celý řetězec negativních důsledků, počínaje drancováním přírody, vytěžováním zdrojů a změnou klimatu, konče psychickými poruchami, zvyšováním sociálního napětí, migracemi obyvatelstva a válkami. Přelidnění nepovažuje jen za problém rozvojových zemí, ale za problém celoplanetární, jenž se týká bez výjimky všech zemí i lidí. Zdůrazňuje nutnost rovnováhy mezi úrodnými plochami planety a počtem obyvatelstva. V tomto smyslu navrhuje dosažení přirozené světové populace o počtu cca 529 miliónů lidí. Jedním z nejdůležitějších důkazů pro Meierova tvrzení je jeho velká kolekce kontroverzních fotografií. Ta zahrnuje obrázky UFO na švýcarském venkově, spojení kosmických lodí Apollo a Sojuz v roce 1975 či vzdálené astronomické úkazy. Meier přitom většinu ze svých cca 1000 fotografií pořídil v 70. letech, kdy ještě neexistovala možnost počítačové manipulace, a to jen s jednou rukou. Zároveň s těmito fotografiemi předložil i několik paralelních 8milimetrových filmů. Kritici jako Kal Korff, Stanton Friedman a Jacques Valle věří, že to jsou podvrhy. Někteří kritici poskytli jako příklad podobné obrázky a předvedli, že některé z Meierových fotografií vypadají jako ofocené z vědeckofantastických knih, kreseb a televizních programů. Další kritika Meierových fotografií zahrnuje údajné problémy v záběrech a osvětlení poukazující na vystřihování, vkládání a použití modelů. Obrázek údajné mimozemšťanky Asket znázorňoval herečku Michelle Dellafaveovou z televizního zábavného pořadu Deana Martina. Meier uvedl, že mu tato fotografie byla podstrčena kvůli zdiskreditování jeho tvrzení.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Fyzik Neil Davis z firmy Design Technology prozkoumal některé Meierovy fotografie pod mikroskopem, skenoval je mikrodenzitometrem a ověřoval možnost dvojitého osvitu nebo použití modelů. Při zkoumání papírových fotografií nemohl najít nic, co by ho podněcovalo k domněnce, že objekt na zkoumaných snímcích je něco jiného než velký objekt, který byl fotografován v určité vzdálenosti od fotopřístroje. Odborník na počítačové animace Jim Dilettoso předložil Meierovy snímky Dr. Robertovi Nathanovi a Bobovi Postovi z NASA. Oba nechali několik jeho fotek projít vyhodnocovacím programem, načež konstatovali: „Ať už jsou tyto obrázky cokoliv, jsou zatraceně dobré, nic nenasvědčuje nějakému zfalšování.“ Také profesor astronomie Dr. Michael Malin, specializující se na postupy vyhodnocování obrazových materiálů, nemohl objevit žádný náznak podvodu. Meier údajně od Plejaren obdržel vzorky mimozemských kovových slitin. Pplk. Wendelle Stevens, který v letech 1978–1982 vedl vyšetřování Meierova případu, je nechal v USA testovat vědcem Marcelem Vogelem, vedoucím laboratoře IBM, držitelem 32 patentů, vynálezcem floppy disku a expertem na krystalické struktury. Třebaže byl Dr. Vogel velice skeptický a jednotlivé složky kovových vzorků se nacházejí i zde na Zemi, byl více než ohromen, když po početných výzkumech konstatoval jeden ze svých závěrů, že tento materiál nevznikl nám známým procesem zpracování kovů. Musela se zde uskutečnit neelektrická, studená fúze kovů, což je postup, který je na Zemi ještě neznámý. Vogel: „S žádnou nám známou technologií bychom toho na naší planetě nemohli dosáhnout. Teprve asi za 150 let budeme na Zemi s naší metalurgií tak daleko, že budeme po stránce technické výroby schopni vytvářet takovéto sloučeniny.“ Kovové vzorky ovšem následně zmizely, takže byl znemožněn jejich další výzkum a analýza jiných vědců. To je fakt, který v očích kritiků poukazuje na nepravost či nepodstatnost kovových vzorků jakožto důkazu pro Meierova tvrzení. Michael Horn ve svém již zmíněném článku \"Profesionální skupina skeptiků dokazuje, že UFO jsou skutečná\" uvádí: „Skeptici (ani jiní, kteří se o to pokusili) nakonec nebyli schopni reprodukovat zvukovou nahrávku UFO, kterou Meier pořídil pouze pomocí obyčejného kazetového přehrávače na otevřeném poli a před 15 svědky. Nahrávka obsahuje 32 simultánních frekvencí, 24 ve slyšitelné a 8 v neslyšitelné oblasti. Do dnešního dne je nelze reprodukovat, dokonce ani s nejmodernějšími syntezátory, nemluvě o kazetových přehrávačích ve volném prostranství.“ Kromě „Billyho“ Eduarda A. Meiera může více než 120 dalších osob dosvědčit nejrůznější události kolem Plejaden/Plejaren a jejich kosmických lodí, jakož i záležitosti kolem BEAM samotného. V roce 2001 vydalo FIGU tzv. knihu svědků (\"Zeugenbuch\"), která dokumentuje řadu konkrétních svědeckých výpovědí mezi léty 1959–2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Billy Meier, vlastním jménem Eduard Albert Meier (* 3. února 1937, Bülach, Švýcarsko) je zakladatel FIGU, Svobodného zájmového společenství v oblasti hraničních a duchovních věd a ufologických studií. Je také původcem přes 1000 kontroverzních fotografií objektů UFO, vzniklých většinou v sedmdesátých letech, a osmi osmimilimetrových filmů. Krom toho předložil zvukové nahrávky údajné mimozemské lodi a též vzorky údajně mimozemských kovů a krystalů. Disponuje více než 120 zdokumentovanými svědky. Odpůrci považují tyto materiály a svědectví za podvrhy. Meier tvrdí, že se setkává s mimozemšťany a jako cíl svých domnělých kontaktů uvádí specifické učení, které označuje jako Učení pravdy, Učení ducha, Učení života a které do roku 2011 čítá přes 20 000 stran německy psaného textu, z něhož byl do češtiny přeložen pouze zlomek. Mimozemšťané pocházejí podle Meiera z hvězdokupy Plejaren – ta se má nacházet v jiné dimenzi tohoto Vesmíru posunuté vůči té naší o zlomek sekundy do budoucnosti – a nazývají se stejně jako jejich hvězdokupa, tedy Plejaren. Popisuje je jako humanoidy, bytosti podobné lidem ze Země, avšak mnohem vyspělejší po stránce ducha, vědomí i techniky.", "tgt_summary": "Eduard Albert Meier (born February 3, 1937), commonly nicknamed \"Billy\" is the founder of a UFO religion called the \"Freie Interessengemeinschaft für Grenz- und Geisteswissenschaften und Ufologiestudien\" (Free Community of Interests for the Border and Spiritual Sciences and Ufological Studies) and alleged contactee whose UFO photographs are claimed to show alien spacecraft. Meier claims to be in regular contact with extraterrestrial beings he calls the Plejaren. He also presented other material during the 1970s such as metal samples, sound recordings and film footage. Meier claims to be the seventh reincarnation after six prophets common to Judaism, Christianity, and Islam: Enoch, Elijah, Isaiah, Jeremiah, Immanuel (Jesus), and Mohammed. Meier has been widely characterized as a fraud by skeptics and ufologists, who suggest that he used models to hoax photos claimed to show alien spacecraft.", "id": 981399} {"src_title": "Billa", "tgt_title": "Billa (supermarket)", "src_document": [{"title": "Historie firmy.", "content": "Zakladatelem firmy se stal 7. prosince 1953 Rakušan Karl Wlaschek (1917-2015) z Vídně, který otevřel první diskontní obchod s drogistickým zbožím. Díky širokému výběru zboží a nízkým cenám se jeho firma začala rychle zvětšovat a rozšiřovat do dalších měst v Rakousku. Na počátku 60. let bylo již v provozu 45 poboček a v roce 1961 se zavedlo jednotné pojmenování Billa pro celou obchodní síť. Ve stejném roce byl zaveden bezobslužný prodej. Firma se v průběhu 60. a 70. let rozrůstala a rozšiřovala sortiment nabízeného zboží (vznikaly sesterské firmy jako BIPA, LIBRO, EMMA atd). Firma využila pádu Východního bloku a začala expandovat do Polska, Itálie, Maďarska, Slovenska a Česka (1990). Dne 3. února 2000 byla otevřena první prodejna na Ukrajině v Kyjevě. V roce 1996 byla firma koupena německou skupinou REWE Group.", "section_level": 1}, {"title": "Pobočky.", "content": "V současnosti BILLA působí v 6 evropských zemích.", "section_level": 1}, {"title": "BILLA v Česku.", "content": "V Česku BILLA otevřela první prodejnu 26. října 1991 v Brně a rok později byly otevřeny další dvě filiálky v Praze a Prostějově. V dalších letech se rozšiřovaly v rozsahu 5-8 filiálek za rok. K dalšímu zrychlení došlo od podzimu roku 1997, kdy bylo také postaveno nové sídlo a sklad firmy v Praze - Modleticích. Na přelomu let 2007 a 2008 převzala 97 supermarketů Delvita. Za rok 2019 měla obrat více jak 34 mld. korun. K začátku roku 2020 má BILLA v Česku 233 prodejen a zaměstnává více jak 6000 zaměstnanců. https://havas.cz/pressroom/billa-otevira-v-poradi-233-prodejnu-v-rajhradu/", "section_level": 2}, {"title": "BILLA na Slovensku.", "content": "Na Slovensku je BILLA od roku 1993.", "section_level": 2}, {"title": "BILLA v Rusku.", "content": "V Rusku je Billa od roku 2004. Nejdříve měla pobočky především v Moskvě a okolí, ale od roku 2008 se začala rozšiřovat i do ostatních regionů. V letech 2008-2011 působila v Rusku pod názvem Biop. V roce 2008 koupila 13 prodejen supermarketů Yum-Yum v Moskvě a v roce 2012 prodejny Citistor. K prosinci 2018 má BILLA v Rusku 151 prodejen.", "section_level": 2}, {"title": "BILLA na Ukrajině.", "content": "První supermarket BILLA byl na Ukrajině otevřen 3. února 2000 v Kyjevě. Následně se rozšiřoval - v roce 2014 počet obchodů dosáhl 39 supermarketů a byly zastoupeny v 16 městech v 9 regionech země. Od roku 2015 ale počet supermarketů klesl. V červnu 2017 společnost oznámila prodej 9 svých prodejen a v září 2017 byla síť supermarketů snížena na 17 supermarketů, z toho 12 - v oblasti Kyjevu, 2 v Dněpru a Oděse a 1 v Zhytomyru. V březnu 2019 jich už bylo zase 30.", "section_level": 2}, {"title": "BILLA stop & shop.", "content": "Jedná se o speciální prodejny BILLY na vybraných čerpacích stanicích Shell, které jsou určeny pro rychlý nákup motoristům. Podle průzkumu agentury Kantar TNS upřednostňuje 48 % zákazníků tyto prodejny právě díky rychlosti nákupu, dalších 39 % kvůli tomu, že si mohou nakoupit kdykoliv je potřeba. Většina prodejen je totiž otevřena 24 hodin denně a to i ve svátky. Podle stejného průzkumu také lidé nejčastěji kupují nápoje a pečivo. K lednu 2020 je těchto prodejen v Česku 70.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverzní reklama Billy na čerstvě upečené pečivo.", "content": "V roce 2019 probíhala v televizním vysílání reklama Billy na čerstvě upečené pečivo a to, že Billa je už 27 let expertem na čerstvost. Problémem reklamního spotu je v tom, že v něm jsou místo čerstvě upečeného pečiva z trouby vytahovány rozpeky. Podle tvrzení tiskové mluvčí Billy Dany Bratánkové se čerstvé pečivo v prodejnách Billa nepřipravuje, protože prodejny nedisponují pekárnou. Na všech 224 prodejnách Billa v České republice se k 19. 3. 2019 pečivo pouze dopékalo. Na jaře 2019 byl proto podán Radě pro rozhlasové a televizní vysílání podnět k prošetření. Rada po devíti měsících vynesla rozhodnutí, ve kterém uznává společnost Billu vinnou ze spáchání přestupku a udělila jí správní trest ve formě napomenutí, upozornila ji, že v případě opakování protiprávního jednání ji hrozí pěněžitá sankce ve výši až 2 milionů Kč a uložila Bille povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Po rozhodutí v Bille proběhla změna textu na hodinách v prodejnách z textu „Každých 30 minut čerstvé pečivo“ na text „Každých 30 minut křupavé pečivo“.", "section_level": 1}], "src_summary": "BILLA (; zkratka z německých slov „BILliger LAden“ – „\"Levný obchod\"“) je rakouská obchodní značka řetězce supermarketů provozovaných společností \"BILLA, spol. s r.o.\", kterou vlastní firma REWE Group. V současnosti působí v domovském Rakousku, v Česku, na Slovensku, v Bulharsku, na Ukrajině a v Rusku. Firma zaměstnává v Česku přes 6200 zaměstnanců, kteří pracují v 205 pobočkách.", "tgt_summary": "BILLA () is an Austrian supermarket chain that operates throughout Central, Eastern and Southeastern Europe. The company, which was founded by Karl Wlaschek in 1953, is currently owned by Germany's REWE Group. The chain's name is a portmanteau of \"\"billiger Laden\"\", German for 'cheaper shop'.", "id": 378807} {"src_title": "Amenhotep, syn Hapuův", "tgt_title": "Amenhotep, son of Hapu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pocházel z města Hutherib (řecky Athribis) v 10. dolnoegyptském kraji v nilské deltě a kariéru zahájil jako vojenský písař. Přibližně až do padesátého roku svého věku působil ve svém rodišti, kde byl významným činitelem místní správy a prvním knězem tamního chrámu boha Hora-Chenticheje. Do hlavního města byl povolán jako písař odvedenců pracujících na královským monumentech a organizoval jejich nasazení na konkrétních stavbách po celém Egyptě. Patrně byl velmi úspěšný, protože krátce na to byl povýšen na „ředitele všech královských staveb“. Není jasné, jaký byl obsah tohoto jeho titulu spojujícího jej s dozorem nad všemi královskými pracemi. Pokud je správné jeho chápání jako označení architekta, pak by Amenhotep, syn Hapuův zbudoval pro Amenhotepa III. všechny významné monumenty, zejména panovníkův zádušní chrám (dnes z něj zůstávají jen dvě kolosální sochy označované jako tzv. Memnonovy kolosy) a zásadní úpravy karnackého chrámu ve starověkém Vesetu; projektem luxorského chrámu ale byli pověřeni jiní architekti, dvojčata Hor a Sutej. O práci, kterou vykonával, Amenhotep sám prohlásil: \"„Nenapodoboval jsem nic, co bylo pořízeno dříve… dosud nikdo jiný nic takového neučinil od časů založení Obou zemí.“\" Ve 30./31. roce vlády Amenhotepa III. byl pověřen organizací významné oslavy královského jubilea sed, na níž sehrál rituální roli následníka místo nedávno zemřelého korunního prince Thutmose. Krátce poté, snad i jako odměnu, Amenhotep, syn Hapuův obdržel ve 31. roce vlády výjimečnou poctu: jako jediné známé soukromé osobě mu bylo dovoleno vybudovat si už za života po vzoru panovníků chrám pro vlastní zádušní kult, a to v místě královské nekropole v dnešním Medínit Habu. O Amenhotepově výjimečnosti v očích současníků svědčí také to, že jeho sochy byly vztyčeny v karnackém chrámu. Na jedné z nich o sobě říká: \"„Byl jsem uveden do boží knihy, viděl jsem, jak na Thovtovi spočívá záře, a byl jsem obdařen jeho tajemstvími.“\" Ačkoli nebyl knězem Amonova chrámu, další z jeho soch jej představuje jako králem ustanoveného prostředníka mezi tímto bohem a lidmi: \"„jsem mluvčí jmenovaný králem, abych vyslechl vaše prosby“\" a přetlumočil je Amonovi. V návaznosti na to český esoterik Jaromír Kozák pokládá za „velmi pravděpodobné, že napsal… řadu duchovních textů“ egyptské náboženské literatury, nicméně neexistuje žádný věrohodný egyptologický doklad pro taková tvrzení. Amenhotep, syn Hapuův zemřel pravděpodobně po oslavě druhého královského jubilea, tedy ve 33./34. roce vlády Amenhotepa III., nelze to však tvrdit s určitostí. Podle Manehtova podání, jak je interpretuje např. britský egyptolog a popularizátor této vědy Carl Nicholas Reeves, sehrál Amenhotep, syn Hapuův významnou roli v novém formulování pojetí královské moci v době Amenhotepa III., v jeho důrazném napojení na sluneční kult manifestovaném právně od prvních oslav královského jubilea a poté v jeho následném kontinuálním rozvíjení v první fázi Achnatonovy náboženské reformy. Nakonec však měl být zklamán počínaním nového panovníka a začal se obávat trestu bohů, který stihne jej i celou zemi; proto krále varoval dopisem a spáchal sebevraždu. Reeves se dokonce domnívá, že existují zachycení skutečné Amenhotepovy podoby – pokládá za ně dva sádrové odlitky mužské tváře, které byly nalezeny v dílně sochaře Thutmose v Achetatonu. Ani pro tyto domněnky nicméně neexistuje přímý důkaz. Je nepochybné, že Amenhotep, syn Hapuův pro své výjimečné osobní a duševní schopnosti za svého života požíval velké vážnosti a že se mu dostalo řady zcela ojedinělých poct; o konkrétních důvodech však dnes lze jen spekulovat. Provozování jeho zádušního chrámu je doloženo ještě v době 21. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Amenhotep jako bůh.", "content": "V nápisu z doby 22. dynastie je Amenhotep oslovován jako \"„velký svým jménem, znalý tajné síly minulých slov, která pocházejí z časů předků.“\" Nejpozději v ptolemaiovské době byl i oficiálně uctíván jako božský mudrc a léčitel, jeho kult však měl pouze lokální význam a nerozšířil se mimo oblast Vesetu, kde byl spojován do kultické dvojice s Imhotepem. Jeho svatyně se nacházely v chrámu v Karnaku, v Dér el-Medíně a v tehdy už dávno nefunkčním chrámu panovnice Hatšepsuty Džeser-Džeseru v Dér el-Bahrí. Jako bůh byl pokládán za syna Thovta a Hathory, někdy je jako jeho božský otec uváděn Hapi a matka Sešat. Amenhotepova ikonografie zůstala poměrně jednoduchá a nijak se nelišila od zobrazení, která vznikla za jeho života. Byl zobrazován jako písař sedící na rohoži s papyrovým svitkem v rukou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amenhotep, syn Hapuův (znám též pod jménem Huj, Manehto jej označuje jako Paapida, což je pořečtená verze egyptského přizviska \"sa Hapi\" – „syn Hapuův“) byl vezír a významný hodnostář, královský písař a „ředitel všech královských staveb“ ve starověkém Egyptě za vlády panovníka 18. dynastie Amenhotepa III., patrně nejmocnější dvořan jeho doby. Narodil se kolem roku 1430 př. n. l. a dožil se asi 80 let. Za svého života byl pokládán za mimořádnou osobnost; po smrti mu byly prokazovány pocty blízké kultu panovníků, později byl považován za jednoho z bohů. Uctíván byl zejména v ptolemaiovské době.", "tgt_summary": "Amenhotep, son of Hapu (transcribed \"jmn-ḥtp zꜣ ḥꜣp.w\"; early-mid 14th century BC) was an ancient Egyptian architect, a priest, a scribe, and a public official, who held a number of offices under Amenhotep III of the 18th Dynasty.", "id": 1585966} {"src_title": "Slovinské euromince", "tgt_title": "Slovenian euro coins", "src_document": [{"title": "Vzhled euromincí.", "content": "Vzhled přibližně 230 milionů slovinských euromincí (celková nominální hodnota slovinských euromincí je přibližně 80 miliónů eur) byl odhalen 7. října 2005. Navrhli jej Miljenko Licul, Maja Licul a Janez Boljka. Na obvodu všech mincí je 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii střídavě s písmeny nápisu „SLOVENIJA“ (slovinsky Slovinsko). Mince každé nominální hodnoty zobrazují rozdílné motivy:", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "V Korutanech se strhlo mírné politické pobouření kvůli umístění Kněžského kamene na slovinské eurominci 2 centy. Tento římský antický sloup, který byl používán při dosazování vévodů Korutan, je v současnosti uschován v muzeu v Klagenfurtu, korutanském hlavním městě, a je zde také považován za historický symbol státu. Vláda spolkové země Korutany (v čele s guvernérem Jörgem Haiderem) vydala 25. října 2005 protest, který byl ale zamítnut slovinským ministrem zahraničí Dimitrijem Rupelem jako neseriózní. Kromě Kněžského kamene bylo v médiích také zmíněno vyobrazení lipicánů na minci 20 centů. Rakousko považuje lipicány za svůj symbol, a proto byli také zobrazeni na rakouské minci 5 šilinků. Přesto nebyl oficiální protest podán a rozhodnutí o motivu lipicánů na minci lze považovat za kladný, protože upozorňuje na více než stoletou společnou minulost. Navíc Slovinsko poukazuje na historickou spojitost lipicánů, slovinské historie a existujícího hřebčína v Lipici.", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení eura.", "content": "Od 1. března 2006 byly v obchodech uváděny ceny v tolarech i eurech. Pro zavedení hotovosti v eurech byla nutná výměna 442 milionů mincí a 108 milionů bankovek v tolarech za 155 milionů euromincí a 42 milionů eurobankovek, a proto zásobila Banka Slovinska velkoobchodníky a nestátní banky hotovostí v eurech už od začátku září 2006. Pro ražbu slovinských euromincí byla prostřednictvím mezinárodního tenderu vybrána finská státní mincovna ve městě Rahapaja. Kromě finské mincovny vznikaly slovinské euromince následně i v Nizozemsku a na Slovensku. Od 15. prosince 2006 si mohli obyvatelé koupit tzv. startovací balíčky slovinských euromincí ve všech slovinských bankách. Tato kolekce eur obsahovala 8 mincí 1 cent, 7 mincí 2 centy, 6 mincí 5 centů, 6 mincí 10 centů, 7 mincí 20 centů, 4 mince 50 centů, 4 mince 1 euro, 2 mince 2 eura v celkové hodnotě 12,52 €. Tento balíček se prodával za 3000 tolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoueurové oběžné mince.", "content": "Následující tabulka zahrnuje 2€ pamětní mice vydané mezi roky 2007 a 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovinské euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2007, kdy Slovinsko přešlo z tolaru na euro. Stalo se tak prvním členem eurozóny z nových členských států Evropské unie. Slovinsko je členem EU od 1. května 2004 a také je členem Evropské měnové unie. Před vstupem do eurozóny bylo také jedním z členů ERM II. Směnný kurz tolaru k euru se do června 2006 mohl pohybovat pouze v rozmezí 15 %, a poté byl finančními ministry Evropské unie pevně stanoven na 239,640 tolarů za euro. Slovinská psaná verze a výslovnost názvu měny je \"Evro\".", "tgt_summary": "Slovenian euro coins were first issued for circulation on 1 January 2007 and a unique feature is designed for each coin. The design of approximately 230 million Slovenian euro coins (total value of approximately €80 million) was unveiled on 7 October 2005. The designers were Miljenko Licul, Maja Licul and Janez Boljka. The Mint of Finland was chosen to mint the coins through an international tender in 2007.", "id": 2281397} {"src_title": "Morena Baccarin", "tgt_title": "Morena Baccarin", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V deseti letech se se svými rodiči přestěhovala z Brazílie do Greenwich Village v New Yorku, kde později navštěvovala konzervatoř Fiorella LaGuardiy (Fiorello H. LaGuardia High School of Music & Art and Performing Arts) a divadelní obor na Juilliardově škole.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svou první roli získala v komedii ze světa módy \"Parfém\" (2001), následovala hlavní role ve filmu \"Way Off Broadway\" (2001). V Los Angeles pak získala roli ve sci-fi seriálu \"Firefly\" (2002–2003) a navazujícím filmu \"Serenity\" (2005), kde ztvárnila roli \"společnice\" (luxusní prostitutky) Inary Serry. V desáté sérii \"Hvězdné brány\" (2006–2007) a navazujícím filmu \"\" (2008) hrála Adriu, dceru Valy Mal Doran a představitelku Orici. V roce 2009 dostala hlavní roli v seriálu stanice ABC \"V\", v němž do roku 2011 hrála Annu, vůdce Návštěvníků. V letech 2011–2013 účinkovala jako manželka amerického válečného veterána v seriálu \"Ve jménu vlasti\", mezi roky 2015 a 2019 působila v seriálu \"Gotham\" jako doktorka Leslie Thompkinsová. Od roku 2014 dabuje počítačový program Gideon v seriálu \"The Flash\". V roce 2016 se představila ve snímku \"Deadpool\", tuto roli si zopakovala i v následujícím filmu \"Deadpool 2\" (2018).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V listopadu 2011 si vzala amerického filmového producenta a režiséra Austina Chicka. Dne 22. října 2013 se jim narodil syn Julius. V červenci 2015 zažádala o rozvod, v květnu 2016 se oficiálně rozvedli. V roce 2015 oznámila, že s hercem Benem McKenziem, kterého potkala na natáčení seriálu \"Gotham\", čeká dítě. Dcera Frances Laitz Setta Schenkkan se narodila 2. března 2016. Dne 2. června 2017 se s McKenziem vzali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morena Silva de Vaz Setta Baccarin (* 2. června 1979, Rio de Janeiro, Brazílie) je brazilsko-americká herečka, dcera brazilské herečky Vera Setty. K jejím nejvýznamnějším rolím patří Inara Serra v seriálu \"Firefly\", Adria v seriálu \"Hvězdná brána\", Anna v seriálu \"V\", Jessica Brodyová v seriálu \"Ve jménu vlasti\" a Leslie Thompkinsová v seriálu \"Gotham\".", "tgt_summary": "Morena Baccarin (born June 2, 1979) is a Brazilian-American actress known for portraying Inara Serra in the sci-fi series \"Firefly\" and the follow-up film \"Serenity\", Vanessa in the superhero comedy film \"Deadpool\" and its sequel \"Deadpool 2\"; Jessica Brody in the Showtime series \"Homeland\", for which she received a Primetime Emmy Award nomination for Outstanding Supporting Actress in a Drama Series in 2013; and Leslie Thompkins in the Fox series \"Gotham\".", "id": 1108942} {"src_title": "Hypoxie", "tgt_title": "Hypoxia (medical)", "src_document": [{"title": "Vliv hypoxie na organismus.", "content": "Vliv hypoxie na organismus rozlišujeme podle 2 základních kritérií. Záleží na míře hypoxie a délce trvání hypoxie. Studie prokázaly, že pokud se kontroluje míra hypoxie a její délka trvání, a to nejčastěji v normobarické hypoxii vytvořené pomocí speciálních hypoxických systémů, dochází k: Pokud se míra a délka hypoxie nedá kontrolovat, ovlivňuje hlavně: Léčba hypoxie se nazývá oxygenoterapie. Spočívá v podávání kyslíku, který je ohřátý a zvlhčený, s malou přítomností oxidu uhličitého. Jelikož je kyslík sám o sobě toxický, sledujeme neustále hladinu vdechovaného kyslíku z kyslíkové láhve. Při vyšší koncentraci kyslíku může vzniknout retinopatie – odchlípení sítnice v oku až oslepnutí. Diagnóza hypoxie je potvrzena laboratorními výsledky z nesražené kapilární krve – vyšetření dle Astrupa. V takovém vzorku sledujeme množství kyslíku a ostatních krevních plynů a dále saturaci červených krvinek kyslíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Normobarická normoxie vs Normobarická hypoxie.", "content": "Normobarická hypoxie je snížený parciální tlak kyslíku, avšak bez změny celkového parciálního tlaku všech plynů. Nejčastěji se normobarická hypoxie vytváří pomocí membránových generátorů na výrobu hypoxického vzduchu, kdy jsou molekuly kyslíku přes membránu filtrovány a deficit se doplní dusíkem. Rozdíl mezi normobarickou normoxií a normobarickou hypoxií můžete vidět na následujícím grafu:", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "XI, Lei. a Tatiana V. SEREBROVSKAYA. \"Intermittent hypoxia and human diseases\". Dordrecht: Springer, c2012. . HAYES, H. B., A. JAYARAMAN, M. HERRMANN, G. S. MITCHELL, W. Z. RYMER a R. D. TRUMBOWER. Daily intermittent hypoxia enhances walking after chronic spinal cord injury: A randomized trial. \"Neurology\"[online]. 2014, 82(2), 104-113 [cit. 2018-02-27]. DOI: 10.1212/01.WNL.0000437416.34298.43. ISSN 0028-3878. Dostupné z: http://www.neurology.org/cgi/doi/10.1212/01.WNL.0000437416.34298.43 PALTSYN, Alexander A, Eugenia B MANUKHINA, Anna V GORYACHEVA, H Fred DOWNEY, Ivan P DUBROVIN, Svetlana V KOMISSAROVA a Aslan A KUBATIEV. Intermittent hypoxia stimulates formation of binuclear neurons in brain cortex—A role of cell fusion in neuroprotection?. \"Experimental Biology and Medicine\" [online]. 2014, 239(5), 595-600 [cit. 2018-02-27]. DOI: 10.1177/1535370214523898. ISSN 1535-3702. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/1535370214523898 WIESNER, Susanne, Sven HAUFE, Stefan ENGELI, Harry MUTSCHLER, Ute HAAS, Friedrich C. LUFT a Jens JORDAN. Influences of Normobaric Hypoxia Training on Physical Fitness and Metabolic Risk Markers in Overweight to Obese Subjects. \"Obesity\" [online]. 2010, 18(1), 116-120 [cit. 2018-02-27]. DOI: 10.1038/oby.2009.193. ISSN 1930-7381. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1038/oby.2009.193 MACKENZIE, Richard, Neil MAXWELL, Paul CASTLE, Gary BRICKLEY a Peter WATT. Acute hypoxia and exercise improve insulin sensitivity (SI2*) in individuals with type 2 diabetes. \"Diabetes/Metabolism Research and Reviews\" [online]. 2011, 27(1), 94-101 [cit. 2018-02-27]. DOI: 10.1002/dmrr.1156. ISSN 1520-7552. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/dmrr.1156 PONSOT, Elodie, Stéphane P. DUFOUR, Joffrey ZOLL, et al. Exercise training in normobaric hypoxia in endurance runners. II. Improvement of mitochondrial properties in skeletal muscle. \"Journal of Applied Physiology\" [online]. 2006, 100(4), 1249–1257 [cit. 2018-02-27]. DOI: 10.1152/japplphysiol.00361.2005. ISSN 8750-7587. Dostupné z: http://www.physiology.org/doi/10.1152/japplphysiol.00361.2005Reakcí kyseliny chloroctové s uhličitanem sodným vzniká sodná sůl, která reaguje s kyanidem sodným za vzniku sodné soli kyseliny kyanooctové nukleofilní substitucí. Nitrilová skupina je hydrolyzována roztokem hydroxidu sodného, čímž vzniká malonát sodný, z něhož je kyselina malonová vytěsněna silnější kyselinou. Průmyslově se kyselina malonová vyrábí hydrolýzou jejich esterů. Tuto kyselinu poprvé připravil roku 1858 francouzský chemik Victor Dessaignes oxidací kyseliny jablečné. V poslední době se také vyrábí kvašením glukózy. Tento účinnější způsob má výhody díky omezení množství kyanidu a kyseliny chloroctové.", "section_level": 1}, {"title": "Biochemie.", "content": "Dříve se myslelo, že je kyselina malonová obsažena ve velkých koncentracích v červené řepě, avšak studie složení příslušných destilátů neprokázala její přítomnost. Derivát kyseliny malonové a koenzymu A, malonyl-CoA, je společně s acetyl-CoA důležitým prekurzorem v syntéze mastných kyselin. Malonyl-CoA se tvoří z acetyl-CoA reakcí katalyzovanou enzymem acetyl-CoA karboxylázou a malonát je přepraven na transportní protein, aby byl připojen na řetězec mastné kyseliny. Kyselina malonová je kompetitivní inhibitor sukcinátdehydrogenázy v oxidativní fosforylaci.", "section_level": 1}, {"title": "Organické reakce.", "content": "Dobře známa je reakce, kdy kyselina malonová kondenzuje s močovinou za vzniku kyseliny barbiturové.", "section_level": 1}, {"title": "Termochemické údaje.", "content": "Tepelná kapacita pevné látky za stálého tlaku", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kyselina malonová je prekurzorem některých polyesterů. Také může být složkou alkydových pryskyřic, které se používají v nátěrech na ochranu proti ultrafialovému záření a korozi. V potravinách a léčivech může být kyselina malonová použita jako regulátor kyselosti. Potužívá se také jako surovina na výrobu mnoha látek, například gama-nonalaktonu, složky vůní a aromat, kyseliny skořicové a kyseliny valproové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina malonová, systematicky: kyselina propandiová, latinsky: acidum malonicum je nasycená dikarboxylová kyselina (druhá nejjednodušší dikarboxylová kyselina po kyselině šťavelové). Její složení vystihuje vzorec CH(COOH). Za normálních podmínek to je bílá pevná krystalická látka. Její soli a estery se označují jako \"malonany\", respektive \"propandionany\", aniont se nazývá malonát.", "tgt_summary": "Malonic acid (IUPAC systematic name: propanedioic acid) is a dicarboxylic acid with structure CH(COOH). The ionized form of malonic acid, as well as its esters and salts, are known as malonates. For example, diethyl malonate is malonic acid's diethyl ester. The name originates from the Greek word μᾶλον (\"malon\") meaning 'apple'.", "id": 1136861} {"src_title": "Muž, který sázel stromy", "tgt_title": "The Man Who Planted Trees", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh je vyprávěn z pohledu mladého muže, který se vydává na pouť do pustých francouzských alpských zákoutí. Zprvu popisuje bezútěšnost a nehostinnost těchto končin. Po několika dnech v pustině nemohl najít vodu a když už ztrácel naději, narazil na pastevce ovcí, který mu pomohl a u kterého pak přenocoval. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Jmenoval se Elzéard Bouffier. I když pastevec mluvil jen málo, dozvěděl se od něj o stavu lidí, kteří žili ve zdejších roztroušených vesnicích. Samota a obtížnost života v té pustině je doháněla až k šílenství. Dozvěděl se od něj také, že pastevec kdysi žil na statku, než ztratil jediného syna a ženu. Od té doby žije sám v malém kamenném domě a sází stromy. Sázel je každý den, v pustině, kde předtím nebylo nic. Každým rokem jich vzešlo tak asi deset tisíc. Sázel duby, buky i břízy. Vyprávějící muž pak odešel a o rok později vypukla 1. světová válka, ve které bojoval pět let. Po návratu z vojny se rozhodl vypravit se opět do oněch krajů. Když se opět setkal s Elzéardem Bouffierem, zjistil, že už nechová tolik ovcí, ale má včely, protože ovce okusovaly mladé stromky, a také, že se vlastně o válku vůbec nestaral – sázel stromy. Díky jeho usilovné práci už rostl krásný les, díky kterému se tam opět začala vracet vláha a život. I když se potýkal s mnohými zklamáními a nezdary (všechny vysazené javory uhynuly), ve své činnosti neochvějně pokračoval dál. Postupem času si lidé z okolí zvykli na změny a přičítali je přírodě. Les se postupně rozrostl do několika desítek kilometrů a dokonce se na něj přišla podívat i úřední komise, která nakonec dala tento „přírodní les“ pod ochranu státu. Stromy byly pak ohroženy za 2. světové války v roce 1939 – jezdilo se totiž na dřevný plyn, naštěstí ale byly příliš daleko od silniční sítě, aby se vyplatilo je pokácet. Díky úsilí tohoto muže se kraj změnil k nepoznání – příroda se obnovila, vrátili se tam lidé a začali opět normálně žít. Příběh dokazuje, že skromností a vytrvalou a neúnavnou pílí dokáže člověk – jednotlivec velké věci – dosáhne užitečného naplnění svého života: pomoci přírodě a ostatním lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Původ příběhu.", "content": "Ačkoli je příběh vyprávěn z první osoby jako vzpomínka, jedná se o fiktivní dílo. Giono sám byl za svého života rád, že se mu podařilo vytvořit tak živoucí postavu, jakou byl Elzéard Bouffier, a bavil se tím, že lidé věří, že skutečně existoval. Jeho dcera zas tvrdila, že se jedná o „starý rodinný příběh“. V roce 1957 však Giono sám napsal úředníkovi z města Digne: \"„Musím Vás zklamat, ale Elzéard Bouffier je fiktivní postava. Cílem bylo zatraktivnit stromy, nebo ještě lépe, zatraktivnit sázení stromů.“\" Ve stejném dopise popisuje, jak byla kniha přeložena do mnoha jazyků, zdarma šířena a že cíl byl tedy naplněn. Dodává, že ačkoli mu nepřinesla ani cent, je to jeden z textů, na které je nejvíce hrdý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muž, který sázel stromy je novela z roku 1953 o síle ducha od francouzského spisovatele Jeana Giona. Byla přeložena do mnoha jazyků včetně češtiny. Podle příběhu byl natočen stejnojmenný animovaný film, patřící k nejlepším dílům světové kinematografie, a který znamenal přelom ve francouzském animovaném filmu.", "tgt_summary": "The Man Who Planted Trees (French title: \"L'homme qui plantait des arbres\") is a short story published in 1953 by French author Jean Giono. An allegorical tale, it tells the story of one shepherd's long and successful single-handed effort to re-forest a desolate valley in the foothills of the Alps in Provence throughout the first half of the 20th century. It was written in French, but first published in English.", "id": 2076976} {"src_title": "Kapitánská dcerka", "tgt_title": "The Captain's Daughter", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Novela je napsána formou rodinných zápisků prokládaných krátkými básněmi. Popisuje životní poměry a realitu života v uralských stepích, ale také krutost povstání a jeho potlačení. Hlavní děj se soustřeďuje na osudy Petra Alexejeviče Griněva, mladého šlechtice, který, doprovázen svým věrným sluhou Saveličem, odchází do vojenské služby. Po rozloučení s rodiči odjíždí do Orenburgu pro rozkazy, avšak po cestě se ztratí ve sněhové vánici a když už to vypadá beznadějně, pomůže jim neznámý kozák, za což ho odměnili jídlem, pitím a kožichem. Po příjezdu do města pak generál přeložil našeho hrdinu do Bělogorské pevnosti, což však byla pouze chudá vesnička obehnaná plotem a bráněná skromnou postarší posádkou, vybavenou jedním starým dělem, z čehož byl Petr zprvu přímo zděšen, protože si svoji službu představoval jako bujarý život ve městě. Po krátké době se sblíží s rodinou kapitána Mironova a později také s jeho dcerou, o níž sice zprvu nejeví zájem, ale po čase se do ní zamiluje a potom se o ni utká na život a na smrt s podvratným Švabrinem, který byl do pevnosti přeložen za vraždu. Ač souboj nešťastnou náhodou prohraje, po několika dnech se uzdraví a požádá Marju Ivanovnu Mironovovou o ruku. Jeho rodiče však se sňatkem nesouhlasí, a tak je chce Petr osobně přemluvit. Na „pevnost“ však zaútočí Pugačovova banda a lehce ji dobude i přes snahu kapitána, který je se svojí ženou a několika dalšími lidmi popraven, přičemž Švabrin okamžitě přechází na stranu povstalců. Petr ujde smrti jen díky tomu, že kozák, kterého potkal po cestě z domova stepí, byl Pugačov, a tak byl ušetřen. Po dobytí pevnosti odchází Petr svobodně do Orenburgu a podává zprávy generálovi. Zanedlouho však Pugačovova banda obklíčila i Orenburg, který Petr pomáhal bránit, ale poté co se dozví, že jeho dívce hrozí nebezpečí, vydává se zpět do Bělogorské pevnosti bez dovolení generála osvobodit svoji lásku, kde mu ji pomůže vysvobodit ze Švabrinových spárů Pugačov. Marja poté odjíždí se Saveličem k Petrovým rodičům a Petr je obviněn ze spolčení s Pugačovem, na základě udání Švabrina. Za to ho čeká trest doživotního vyhnanství na Sibiři, avšak Marja za něj šla prosit až k carevně Kateřině II., takže byl nakonec osvobozen a mohli žít spolu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitánská dcerka ( \"Капитанская дочка\" – kapitánskaja dóčka) je romantická historická novela Alexandra Sergejeviče Puškina. Poprvé vyšla v roce 1836 ve čtvrtém vydání literárního listu \"Sovremennik\". Příběh zpracovává Pugačovovo kozácké povstání v letech 1773–1774 a je v něm několik jasných romantických znaků: čistá láska, autobiografičnost, hrdinství a čest. Podle novely složil ruský skladatel César Antonovič Kjuj (1835–1918) roku 1911 stejnojmennou operu.", "tgt_summary": "The Captain's Daughter () is a historical novel by the Russian writer Alexander Pushkin. It was first published in 1836 in the fourth issue of the literary journal \"Sovremennik\". The novel is a romanticized account of Pugachev's Rebellion in 1773–1774.", "id": 1040551} {"src_title": "Wireshark", "tgt_title": "Wireshark", "src_document": [{"title": "Funkcionalita.", "content": "Wireshark je velmi podobný tcpdump, má ale navíc grafické uživatelské rozhraní, plus integrované řadící a filtrovací volby. Wireshark umožňuje uživateli nastavit síťová rozhraní, která to podporují, do promiskuitního módu, čímž umožní vidět veškerý provoz na těchto rozhraních, včetně broadcastu a multicastu, ne jen provoz určený jedné určité adrese rozhraní. Nicméně, při zachytávání paketů analyzátorem v promiskuitním modu na portu switche se nemusí veškerý provoz skrze switch nutně dostat na port, kde se zrovna zachytává, takže zachytávání v promiskuitním modu nebude dostačující pro veškerý provoz na síti. Je nutné využít port mirroring nebo různá zařízení rozšiřující příjem do zvolené části sítě. Na Linuxu, BSD, a Mac OS X s libpcap 1.0.0 a novějšími umí Wireshark od 1.4 přepínat Wi-Fi adaptéry do monitor mode.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Wireshark je software, který rozumí struktuře různých síťových protokolů. Díky tomu je schopen zobrazit zapouzdření a další pole i s jejich významy pro různé pakety odlišných protokolů. Wireshark používá pro zachytávání paketů knihovnu pcap, takže zachytí pouze pakety typů, které pcap podporuje. Nativní souborový formát síťového záznamu Wiresharku je libpcap podporovaný libpcap a WinPcap, tudíž je možno vyměňovat záznamové soubory s ostatními aplikacemi, které používají stejný formát, včetně tcpdump a CA NetMaster. Dokáže také číst záznamy z jiných síťových analyzátorů, jako snoop, Network General's Sniffer a Microsoft Network Monitor.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Na některých platformách jsou pro zachycení surového provozu na síti nutná vyšší oprávnění. Z tohoto důvodu často starší verze Ethereal/Wireshark a tethereal/TShark běžely s právy správce počítače. Vezmeme-li v potaz velké množství \"rozebíračů\" paketů, které jsou volány při zachytávání provozu, může to znamenat vážné narušení bezpečnosti v případě, že se v některém z \"rozebíračů\" objeví chyba. Díky docela velkému počtu slabin v minulosti (mnoho z nich umožnilo vykonání cizího kódu) a pochybnostem vývojářů o budoucím vývoji, OpenBSD odstranilo Ethereal ze svých portů před verzí OpenBSD 3.6. Vyšší oprávnění nejsou zapotřebí pro všechny operace. Například je možné použít tcpdump, nebo dumpcap utilitu, která je součástí Wiresharku, s právy superuživatele pro zachytávání paketů do souboru, a později je analyzovat Wiresharkem s omezenými právy. Pro analýzy téměř v reálném čase může být každý zachycený soubor sloučen mergecapem do rostoucího souboru zpracovaném Wiresharkem. Na bezdrátových sítích je možné použít nástroj Aircrack na zachycení rámců IEEE 802.11 a číst výsledný dump Wiresharkem. Od verze 0.99.7, Wireshark a TShark používají dumpcap na zachytávání provozu. Na platformách, kde jsou zapotřebí zvláštní práva na zachytávání, jsou potřeba pouze pro program dumpcap: Wireshark ani TShark nepotřebují žádná speciální privilegia a ani by s nimi neměly být spouštěny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová aplikace Wireshark (dříve Ethereal) je protokolový analyzér a paketový sniffer. Mezi jeho nejčastější použití patří analýza a ladění problémů v počítačových sítích, vývoj software, vývoj komunikačních protokolů a studium síťové komunikace. Wireshark nabízí velice podobné funkce jako tcpdump, navíc však obsahuje mnohem větší počet (stovky) analyzerů komunikačních protokolů a formátů (anglicky \"dissector\"), grafické uživatelské rozhraní a mnoho možností uspořádání a filtrování zobrazených informací. Aplikace umí přepnout síťovou kartu do promiskuitního režimu a díky tomu dokáže zachytávat veškerou komunikaci na připojeném médiu. Wireshark je Multiplatformní software, používající GTK+ widget toolkit pro implementaci uživatelského rozhraní, a pcap na zachytávání paketů; funguje na různých UN*X operačních systémech jako Linux, Mac OS X, BSD a Solaris, a na Microsoft Windows. Program má i terminálovou (bez GUI) verzi zvanou TShark. Wireshark, a ostatní programy s ním distribuované, jako TShark, jsou Svobodný software, vydaný pod GNU General Public License.", "tgt_summary": "Wireshark is a free and open-source packet analyzer. It is used for network troubleshooting, analysis, software and communications protocol development, and education. Originally named Ethereal, the project was renamed Wireshark in May 2006 due to trademark issues. Wireshark is cross-platform, using the Qt widget toolkit in current releases to implement its user interface, and using pcap to capture packets; it runs on Linux, macOS, BSD, Solaris, some other Unix-like operating systems, and Microsoft Windows. There is also a terminal-based (non-GUI) version called TShark. Wireshark, and the other programs distributed with it such as TShark, are free software, released under the terms of the GNU General Public License.", "id": 587767} {"src_title": "Destilovaná voda", "tgt_title": "Distilled water", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Změna skupenství vody může probíhat zvolna (např. na slunci) nebo zahříváním až k bodu varu. Během destilace je voda separována prakticky od všeho, co se v ní nachází a stává se čistou (HO). Je to čirá, bezbarvá, v silné vrstvě namodralá kapalina bez chuti a zápachu. Je téměř nevodivá. Za normálního tlaku 101 kPa má teplotu tání 0 °C a teplotu varu 100 °C. Největší hustotu 1,000 g.cm má voda při 3,98 °C. pH destilované vody je neutrální (pH=7). Vodivost destilované vody je nižší než 11 μS.cm a celkové množství rozpuštěných pevných látek musí být pod 10 mg.dm.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Destilovaná voda se používá především v chemickém průmyslu, při výrobě léčiv, v laboratořích, při chemickém zpracování fotografií, ale i například do chladičů automobilů, k doplňování elektrolytu akumulátorů nebo do napařovacích žehliček. Všude tam, kde je třeba chemicky neutrální vody bez příměsí a rozpuštěných látek. V poslední době se destilovaná voda získaná přes reverzní osmózu používá také v akváriích. Na rozdíl od minerální vody nezbude po odpaření destilované vody žádný nerostný materiál (vodní kámen, kotelní kámen).", "section_level": 1}, {"title": "Proč nepít destilovanou vodu.", "content": "Destilovaná (či demineralizovaná) voda se v žádném případě nehodí k dlouhodobé přímé konzumaci, neboť zcela jistě dokáže narušit metabolismus lidského těla. Dalšími riziky jsou: \"\"prakticky nulový příjem vápníku a hořčíku vodou, snížený příjem některých jiných esenciálních prvků a mikroprvků, vysoké ztráty vápníku, hořčíku a jiných esenciálních prvků z potravin vařených v demineralizované vodě, zvýšené riziko toxického působení těžkých kovů přijímaných stravou, zvýšené riziko druhotné kontaminace demineralizované vody.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Srážková voda.", "content": "Za destilovanou vodu nelze považovat vodu srážkovou (déšť a sníh), která vzniká odpařováním z vodních zdrojů a následnou kondenzací v atmosféře. Při návratu na zem déšť zachycuje ze vzduchu bakterie, chemikálie a prachové částice, proto se nedoporučuje k přímé konzumaci, ani přípravě pokrmů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Destilovaná voda je voda, která byla jednou nebo vícekrát destilována, tedy byla díky změně skupenství na vodní páru zbavena rozpuštěných minerálních látek a následně ochlazením znovu zkapalněna. Někdy tak bývá nepřesně nazývaná výrobně méně nákladná demineralizovaná voda využívaná k podobným účelům.", "tgt_summary": "Distilled water is water that has been boiled into vapor and condensed back into liquid in a separate container. Impurities in the original water that do not boil below or near the boiling point of water remain in the original container. Thus, distilled water is one type of purified water.", "id": 163070} {"src_title": "Orlík (zámek)", "tgt_title": "Orlík Castle", "src_document": [{"title": "Historie hradu.", "content": "Hrad pravděpodobně založil v závěru své vlády král Přemysl Otakar II. jako strážní bod u cesty z Milevska do Mirovic, u kterého se vybíralo mýto z plavby po řece Vltavě. V letech 1288–1289 hrad ovládali příznivci Záviše z Falkenštejna, kteří škodili na pozemcích pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Dne 4. července 1357 hrad získal od krále Karla IV. jako manství mindenský biskup Dětřich z Portic. Už o tři roky později jej přenechal svému stejnojmennému synovci, který zastával úřad vyšehradského purkrabího. Při převodu si Karel IV. vymínil, že v případě války bude moci na hrad umístit vlastní posádku. Dětřich mladší z Portic zemřel nejspíše před 11. říjnem 1369, protože toho dne Karel IV. hrad udělil v manství Hynku Pluhovi z Rabštejna. Podle Tomáše Durdíka Hynek hrad získal až v roce 1370. Později však Orlík vyměnil se staroměstským měšťanem Zikmundem Hulerem za hrad Boršegrýn. Výměnu schválil král Václav IV. dne 11. listopadu 1395. Panovník roku 1400 povolil Zikmundu Hulerovi zvýšit clo vybírané za plavení vorů ze dvou haléřů na čtyři haléře a v lednu následujícího roku sám na Orlíku pobýval. Později Zikmund Huler ztratil královu důvěru, byl obviněn z podvodů a 23. června 1405 popraven. Hrad poté připadl Zikmundovu bratrovi Ondřeji Hulerovi, který Orlík roku 1407 prodal Petrovi staršímu Zmrzlíkovi ze Svojšína a přestěhoval se na Preitenstein.", "section_level": 1}, {"title": "Zmrzlíkové ze Svojšína.", "content": "Petr Zmrzlík v letech 1404–1419 a poté krátce před svou smrtí v roce 1421 zastával úřad nejvyššího mincmistra. Od začátku husitské revoluce stál na straně kališníků a samotný Orlík nechal pravděpodobně významně přestavět. Po otcově smrti se novým majitelem hradu stal husitský hejtman Petr Zmrzlík ze Svojšína, který na Orlíku mimo jiné hostil roku 1422 Jana Žižku z Trocnova, který zde nechal napsat list Domažlickým, kterým vyzýval město Domažlice k odporu proti druhé křížové výpravě. Orlík v té době tvořil protiváhu sousednímu katolickému Zvíkovu. Roku 1427 se Petr se svými bratry Janem a Václavem přiklonili na stranu krále Zikmunda Lucemburského, od kterého časem získali Kostelec nad Vltavou, Tochovice (oboje roku 1436) a Rožmitál pod Třemšínem. Okolo roku 1440 zemřel Jan Zmrzlík a zbývající bratři se rozdělili o majetek. Orlík s Březnicí si ponechal Václav Zmrzlík, který po smrti krále Zikmunda bojoval proti Odřichu II. z Rožmberka, jemuž například roku 1443 vyplenil statky v okolí Třeboně. Po Václavově smrti se z Orlíku stala odúmrť, kterou od krále Ladislava roku 1457 získali Václavovi synovci, z nichž hrad po několika letech sporů nakonec dostal Jaroslav Zmrzlík. Během poděbradských válek stál na straně Jiřího z Poděbrad, a v letech 1469–1472 proto vedl drobnou válku s Rožmberky a od roku 1475 se Švamberky, kterým patřil blízký Zvíkov a kteří podporovali Matyáše Korvína. Jaroslav zemřel koncem patnáctého století a zanechal po sobě devět dětí, jejichž poručníkem se stal Hroznata z Vrtby, který se roku 1499 uváděl jako pán na Orlíce. Roku 1501 byl hradním pánem Václav Zmrzlík ze Svojšína, za nějž hrad roku 1508 vyhořel. Václav se proto odstěhoval do Lnářů a na Orlíku ustanovil Jindřicha ze Sobučic jako purkrabího. V roce 1513 dosáhl u krále Vladislava Jagelonského propuštění hradu z manství a 2. února 1514 Orlík prodal Kryštofovi ze Švamberka. Švamberkové spolu s hradem získali městečko Staré Sedlo, vesnice Žďákov, Hluboký, Šerkov, Kožlí, Pukňov, Vír, Vystrkov, Těchařovice, Zalužany a další majetek.", "section_level": 2}, {"title": "Švamberkové.", "content": "Kryštof ze Švamberka nechal hrad rozsáhle přestavět. Rozšířeny byly zejména obytné prostory, ale obranyschopnost hradu nebyla úpravami narušena. Součástí hradu se stal také nově postavený pivovar a v předhradí vyrostly nové hospodářské budovy. Orlík se tak stal hospodářským centrem panství, ke kterému patřil další pivovar, pět dvorů, 51 vesnic a tři městečka. Po Kryštofově smrti v roce 1534 panství po dobu čtyř let spravovala vdova Anežka Švamberková z Kolovrat. Její špatné hospodaření způsobilo škody ve výši 2500 kop českých grošů. Po ní majetek převzali synové Jindřich, Jan, Bohuslav, Ratmír, Václav a Zdeněk. Dne 23. července 1540 se o něj rozdělili tak, že Orlík připadl Bohuslavovi. Bezdětný šlechtic statek odkázal své manželce Johaně a 3. prosince 1552 na hradě zemřel. Johana z Lobkovic se o sedm let později podruhé vdala za Václava Berku z Dubé, který se po její smrt v roce 1564 stal na krátkou dobu majitelem hradu. Majetek od něj brzy získal Bohuslavův bratr Jindřich ze Švamberka. Ani on neměl děti, ale byl poručníkem Kryštofa a Hynka ze Švamberka, mezi které své statky rozdělil. Hynek zemřel už v roce 1570 a jeho podíl zdědil bratr Kryštof II. ze Švamberka. Orlík se stal jeho hlavním sídlem, které nechal pod vedením italských architektů renesančně přestavět. Zemřel však roku 1582 ještě před dokončením prací. Jeho smrtí vymřela zvíkovská větev Švamberků a její majetek si rozdělili bratranci Jan Jiří a Jan Vilém ze Švamberka z borské větve rodu. Orlík si ponechal Jan Jiří, který pokračoval ve stavebních úpravách. Budova samotného zámku za něj byla rozšířena až do prostoru příkopu a upraven byl také hospodářský dvůr v místech bývalého předhradí. Jan Jiří ze Švamberka v roce 1611 zdědil rozsáhlý majetek po zemřelém Petru Vokovi z Rožmberka a o rok později přikoupil ještě zvíkovské panství. Sám se ale v roce 1614 přestěhoval na třeboňský zámek. Posledním Švamberkem na Orlíku se po otcově smrti stal Petr II. ze Švamberka. Během stavovského povstání v letech 1618–1620 zastával funkci jednoho z direktorů za panský stav a podílel se na volbě Fridricha Falckého českým králem. Zemřel už roku 1620, ale ještě za jeho života mu nechal král Ferdinand II. zkonfiskovat celý majetek. Orlík v té době ovládala stavovská posádka, kterou oblehlo vojsko čtyř tisíc mužů vedených Baltasarem Marradasem a Martinem de Hoeff-Huertou. Po dopolední přestřelce se posádka hradu 5. dubna 1621 vzdala. Koncem srpna téhož roku Orlík přepadl a dobyl oddíl stovky stavovských mušketýrů ze Zvíkova, ale při odjezdu s kořistí se u Nevězic střetli s císařskými oddíly, které Orlík dobyly zpět. Císařští na hradě zanechali posádku třiceti mušketýrů a několika jezdců, zatímco zámečtí úředníci byli odvezeni pro podezření ze zrady k Baltasaru Marradasovi, který obléhal město Tábor. Úředníci byli nakonec propuštěni a vrátili se zpět na zámek.", "section_level": 2}, {"title": "Eggenbergové.", "content": "Orlické panství na počátku třicetileté války zásobovalo císařské vojsko potravinami a úředníci císařské komise nalezli 15. října 1622 zámek téměř prázdný a zpustlý. V hospodářském dvoře byli pouze dva koně, kráva a šest vepřů. Pustá byla i třetina vesnic orlického panství. Konfiskát měl koncem roku 1622 koupit Adam ze Šternberka na Bechyni, ale ještě před potvrzením smlouvy následujícího roku zemřel. Novým majitelem se proto stal kníže Jan Oldřich z Eggenberka, který panství koupil 13. listopadu 1623 za 159 360 kop a osm míšeňských grošů. Kníže nechal zámek opravit a do roku 1632 se válečné události panství nijak nedotkly. Teprve při saském vpádu do Čech byla na zámek dosazena vojenská posádka, která na něm zůstala až do konce války. Roku 1640 ji tvořili hejtman, praporečník, písař, tři kaprálové, osm frajtrů, 39 knechtů, lajtnant munice, pomocník při střelbě a komisař pro plavbu. Panství opět strádalo vojenskými požadavky, které mimo naturálního plnění roku 1644 dosáhly výše 6 705 zlatých. Roku 1645 začaly nové opevňovací práce, ale vzhledem k nedostatku pracovníků byli robotníci přesunuti k plnění podobného úkolu u Zvíkova. V roce 1650, kdy funkci hejtmana zastával Jetřich z Germersheimu, Orlík opustila vojenská posádka, ale ještě o tři roky později musel hejtman dodávat vojsku střelný prach a munici. Při nebezpečí tureckého vpádu v roce 1683 byl Orlík považován za dostatečně pevný a byl znovu vyzbrojen. V inventáři je doloženo čtrnáct jednoliberních děl, 1150 dělových koulí, 114 nenaplněných granátů, devět hákovnic, 43 mušket a 21 kordů. Eggenbergové na zámku nesídlili, ale ten byl přesto udržován a rozšiřován. Když v roce 1717 zemřel poslední příslušník rodu, teprve třináctiletý kníže Jan Kristián II. z Eggenbergu, připadl Orlík Marii Arnoštce, vdově po Janu Kristiánovi I. z Eggenbergu, která jej odkázala svému synovci Adamu Františkovi ze Schwarzenbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Schwarzenberkové.", "content": "Orlík v této době stál poněkud mimo hlavní zájem rodu, neboť Schwarzenbergové si za své sídlo zvolil Český Krumlov. Pro potřeby občasných návštěv pro ně A. E. Martinelli v letech 1725 a 1731 vypracoval projekt přestavby, ale úpravy nakonec proběhly podle plánů stavitele Františka Jakuba Fortiniho. V letech 1751–1753 bylo obnoveno jihozápadní křídlo a přízemní arkády okolo nádvoří. V roce 1802 došlo k rozdělení schwarzenberského majetku na dvě autonomní větve, které podpisem smlouvy založili bratři Josef a Karel Filip. Josefova primogenitura ovládala hlubocko-krumlovské panství, zatímco Karel Filip ze Schwarzenbergu, zakladatel sekundogenitury, se stal se svou rodinou po dlouhé době prvním trvalým panským obyvatelem orlického zámku. Byl polním maršálkem a vítězem nad Napoleonem v bitvě u Lipska. Pro potřeby nových majitelů byl zámek upravován, ale přestavbu roku 1802 přerušil požár, nicméně budovy byly mimo jiné zvýšeny o třetí patro. Karel Filip na zámku založil knihovnu, sbírku starých zbraní, maleb na skle a jiných starožitností. Na úpravy interiérů a přeměnu okolí zámku na anglický park dohlížela Karlova manželka Marie Anna z Hohenfeldu. Karel Filip ze Schwarzenbergu zemřel 15. října 1820 a orlické panství po něm zdědil nejstarší syn Bedřich ze Schwarzenbergu. Za něj byl roku 1822 dokončen empírový sál ve druhém patře severozápadního křídla a v letech 1849–1860 proběhly novogotické úpravy podle návrhu pražského architekta Bernharda Gruebera. Část romantizujících stavebních úprav považovaných za dílo Bernharda Gruebera proběhla už po požáru v roce 1802. Patří k nim cimbuří na zdech a věžích zámeckého průčelí, což z nich dělá nejstarší romantickou stavební úpravu feudálního sídla v Čechách. V letech 1861–1864 byla také severozápadně od zámku postavena rodinná hrobka. Po celou dobu pokračovala přeměna okolní krajiny na anglický park, jehož rozloha dosáhla 160 hektarů. Zbořen byl hospodářský dvůr, jehož místo zaujala francouzská zahrada.", "section_level": 2}, {"title": "Vyvlastnění a navrácení zámku.", "content": "V roce 1948 byla orlická sekundogenitura nucena opustit zámek na základě druhé pozemkové reformy. Orličtí Schwarzenberkové odešli do nuceného exilu do Rakouska. Vrátili se až po roce 1989, kdy Karel Schwarzenberg zastával funkci vedoucího kanceláře prezidenta Československé republiky Václava Havla. Po restituci majetku roku 1992 se své funkce vzdal a převzal správu nad rodovým panstvím. Od roku 2006 rodový majetek spravuje Jan Nepomuk Schwarzenberg. Návštěvníkům je zámek zpřístupněn od dubna do října v návštěvních hodinách.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hrad byl založen na skalním ostrohu nad levým břehem Vltavy. Archeologický výzkum na nádvoří a v parkánu nezjistil žádné stopy osídlení ostrožny v době před druhou polovinou třináctého století. Orlík svou dispozicí patřil mezi menší a jednodušší varianty hradů s obvodovou zástavbou. Neobvyklé řešení čela hradního jádra v menším měřítku připomíná hrad Džbán a souvisí s hrady typu francouzského kastelu. Francouzským řešením odpovídá i v Čechách výjimečné situování brány mezi dva oblé obranné objekty. O původní podobě předhradí nejsou k dispozici žádné informace. Za předhradím se nachází příkop, za kterým býval v čele jádra skalní útvar, jehož obezděním vznikla přirozená štítová hradba. Kromě ní čelo hradu zajistily tři obranné stavby. Na východní straně stávala plná věž nebo věžice upravená později do podoby polookrouhlé věže. V západním nároží dosud stojí okrouhlá věž považovaná J. Varhaníkem za bateriovou, čemuž však neodpovídá její podoba. Uprostřed čela se nacházela mohutná polookrouhlá stavba, jejíž interiér sloužil jako kuchyně. Mezi ní a západní věží je brána s průjezdem vytesaným ve skále. Nejstarší palác byl mírně zalomený a nacházel se v severní části jádra. U severozápadního nároží stojí mohutný blok zdiva, který je nejspíše pozůstatkem věžice, která umožňovala kontrolovat provoz na Vltavě. Později byl tento palác rozšířen na dvojtraktový a navázalo na něj východní křídlo s kaplí. Kdy přesně bylo postaveno není jisté. Skladba místností poukazuje na třinácté století, ale nejstarší architektonické prvky pocházejí až z pokročilého čtrnáctého století. Nejasná je podoba západní strany, ale předpokládá se, že zde vedla hradba v úrovni nádvorní strany západního křídla. Z pozdně gotické přestavby realizované na počátku šestnáctého století pochází budova západního křídla vysunutá mimo původní půdorys hradu. V čele vznikla drobná prostřední věž a přestavěno bylo také východní křídlo. Ze stejné stavební fáze pochází rozměrná okna ve starších palácích, síťová klenba kaple a vnější obezdívka původně polygonálního presbytáře. V letech 1575–1578 byly obytné budovy zvýšeny o jedno patro. Ve stejné době nechal Kryštof II. ze Švamberka opevnit předhradí zdmi, okrouhlou věží a dvěma branami, ale opevnění zaniklo při parkové úpravě v devatenáctém století. Západní křídlo bylo později několikrát přestavěno, zejména po požáru v roce 1802. Původní přízemní prostory s valenými klenbami jsou pod úrovní terénu a v suterénu se dochovala místnost zaklenutá sklípkovou klenbou. Roku 1802 bylo stavitelem J. Šindelářem přistavěno třetí patro. K novogotickým Grueberovým úpravám patří arkýř rytířského sálu. Významným prostorem je tzv. Teskův sál pojmenovaný podle autora vyřezávaného stropu Jana Tesky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orlík je hrad přestavěný na zámek u obce Orlík nad Vltavou v okrese Písek v Jihočeském kraji. Nachází se na skalním ostrohu nad Vltavou, jejíž údolí je zde zaplaveno vodou Orlické přehrady. Zámecký areál je chráněn jako kulturní památka. Hrad založil ve druhé polovině třináctého století král Přemysl Otakar II. a do šlechtického držení se natrvalo dostal za vlády Karla IV. Významnými majiteli hradu byli Zmrzlíkové ze Svojšína, Švamberkové, kteří hrad přestavěli na zámek, a po nich Eggenbergové a Schwarzenbergové. Na počátku husitských válek Orlík patřil ke kališnickým opěrným bodům a tvořil mocenskou protiváhu katolickému Zvíkovu. Pevnostní funkci plnil ještě za třicetileté války a počítalo se s ní ještě ve druhé polovině sedmnáctého století, kdy panovaly obavy z vpádu Turků. Poté byl až do počátku devatenáctého století pouze udržován a jeho další stavební rozvoj je spojený s orlickou větví rodu Schwarzenbergů.", "tgt_summary": "Orlík Castle is a château northeast of the village of Orlík nad Vltavou, in the northern part of the District of Písek, in the South Bohemia Region of the Czech Republic. The original position of the chateâu, on a rock above the Vltava valley, was altered by the creation of the Orlík reservoir in 1954–62, and the chateâu is now barely a few metres above the water level. The meaning of the name \"Orlík\" stems from the word \"young eagle\" (). It is often suggested that this castle would have resembled an eagle or nest perched upon the rocky outcrop above a turn in the river.", "id": 1763102} {"src_title": "Sudetoněmecká strana", "tgt_title": "Sudeten German Party", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vypuknutím Velké hospodářské krize (1929) a později nástupem Hitlera k moci (1933) se začala dramaticky měnit vnitropolitická situace v Československu. Pohraniční oblasti osídlené německou menšinou, které byly vázány ve velké míře na export a které do té doby prosperovaly, byly krizí postiženy nejvíce. V Německu začalo velké nacistické propagandistické tažení, jehož součástí se stalo Československo, tamní demokracie a tamní německá menšina. Nově vzniklá strana měla hlásat loajalitu k Československu tak, aby byla ze strany státu nenapadnutelná. Zároveň měla dosáhnout maxima německých národních cílů. Náročný úkol představovala samotná volba vůdce nové strany. Prvním kandidátem se stal rektor Německé univerzity v Praze Mariano San Nicolò, který to ale odmítl. Dalším vhodným kandidátem se stal vedoucí představitel německé tělocvičné organizace \"Deutscher Turnverband\" (DTV) Konrád Henlein. V rámci příprav na založení strany se Henlein zúčastnil turnerských slavností zahraničních Němců ve Stuttgartu, kde byl přijat samotným Adolfem Hitlerem. Nová organizace pod názvem \"Sudetoněmecká vlastenecká fronta\" (německy \"Sudetendeutsche Heimatsfront\", \"SHF\") se ustavila 1. října 1933, kdy vydal Henlein prohlášení, kterým oznámil její vznik. Organizace měla odstranit politické stranictví a pečovat o celý „sudetoněmecký kmen“ bez ohledu na jednotlivé stavy. Henlein původně ve svých projevech (až do roku 1937), zdůrazňoval odstup od německého národního socialismu a ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. V roce 1934 tak Henlein v České Lípě pro české agrární noviny \"Večer\" prohlásil, že odsuzuje jak pangermanismus, tak panslavismus a odsuzuje i fašismus, nacismus a bezbřehý liberalismus. V prosinci 1935 byl Henlein pozván do Velké Británie na pozvání \"Královského institutu pro mezinárodní záležitosti\". Ve svém projevu připustil, že i sudetští Němci mají díky svému radikalismu vinu na špatných vztazích mezi Čechy a Němci, ale zároveň ostře kritizoval českou politiku ve vztahu k menšinám. Na přednáškovém turné v Londýně byl pak Henlein ještě třikrát, v letech 1936, 1937 a 1938. Setkal se s např. s W. Churchillem nebo Lewisem Sinclairem, ale s žádným členem britské vlády. Stále však prohlašoval, že se snaží o řešení problému sudetských Němců v rámci Československa. Od léta 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše a odtud přicházela i podpora pro propuštěné z vězení. 30. dubna 1935 se SHF přejmenovalo na \"Sudetendeutsche Partei\", aby se jako politická strana pak mohlo zúčastnit parlamentních voleb. Od listopadu 1937 vedení SdP koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby došlo k oddělení Sudet od československého státu a došlo k integraci oblastí s převážně německým obyvatelstvem s německým státem.", "section_level": 1}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "V parlamentních volbách roku 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) největší procento hlasů ze všech kandidujících stran, kde získala 1 249 534 hlasů, tj. 15,18 % (44 mandátů v poslanecké sněmovně, 23 mandátů v senátu). To bylo nejvíce ze všech politických stran a jen díky složité volební matematice nezískala nejvíce mandátů. Prezident Masaryk však oproti zvyklostem Henleina nepověřil sestavením vlády, a místo toho jmenoval Třetí vládu Jana Malypetra. Předsedou poslaneckého klubu SdP se stal Ernst Kundt. SdP, která se v roce 1935 ještě ostře distancovala od NSDAP, požadovala „jen“ větší práva Němců v rámci Československa, získala v Sudetech cca 2/3 hlasů, německá sociální demokracie získala 11 mandátů. V celostátním měřítku druhá skončila agrární strana se ziskem 1 176 628 hlasů, tj. 14,29 % (mandátů ve sněmovně však získala 45). SdP se tak zároveň stala nejsilnější německou stranou v českých zemích. Tento volební úspěch SdP však znamenal ztráty hlasů pro ostatní německé strany, které byly postupem času likvidovány, a SdP se tak stala dominantní německou stranou v Československu. Ihned po úspěchu ve volbách zahájilo německé ministerstvo zahraničí oficiální financování SdP, když jí udělilo měsíční příspěvek 15 000 říšských marek, který se postupně zvyšoval. Představitelé SdP začali s výrazným prosazováním svých cílů, zejména na:", "section_level": 1}, {"title": "Volby do senátu.", "content": "Zatímco na začátku roku 1935 měla Sudetoněmecká strana jen mírně přes 100 000 členů, po volbách došlo k rychlému růstu a dva měsíce po volbách bylo členy strany 371 315 osob. Na konci roku 1936 měla strana už 459 883 členů.", "section_level": 2}, {"title": "Stupňování požadavků.", "content": "Československá vláda dávala zpočátku jasně najevo, že nepočítá se spoluprací s SdP, ale hodlá nadále jednat jen s aktivistickými stranami (aktivistické strany ale zastupovaly pouze 30 % voličů z řad sudetských Němců). Vláda však byla zanedlouho nucena zahájit jednání s SdP, jelikož vliv aktivistických stran postupně slábl. Československá vláda 18. února 1937 přijala Program národnostní politiky, kterým vyšla (poněkud opožděně) vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny sudetoněmecké demokratické politické strany, avšak SdP ho ihned zpochybnila a zavrhla. Bylo naprosto zřejmé, že hesla o zlepšení situace sudetských Němců v ČSR jsou záminkou, aby mohlo dojít k cíli pro německé nacionalisty prvořadého – rozbití Československa a získání jeho území. Toto potvrdil později i Konrád Henlein, když ve svém projevu ve Vídni dne 4. března 1941 mimo jiné řekl: \"„Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu… Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. … Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci…“\" 16. října 1937 Henleina poprvé osobně přijal předseda vlády Milan Hodža. Bylo to první přijetí Henleina členem vlády. Dne 17. října 1937 došlo v Teplicích k zinscenovanému incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci. Tento čin přispěl k vyhrocení situace a pomohl upoutat pozornost ciziny na sudetoněmeckou otázku. Henlein dostával pokyny z Berlína, ve kterých byl nabádán „k ostrému vyhrocení věcí v Československu a posun sudetoněmeckých autonomistických požadavků do čela evropské politiky“. V otevřeném dopise Henlein oznámil E. Benešovi, že SdP jde o autonomii územní, nikoli o autonomii národní, což neznamenalo nic jiného, než požadavek odtržení pohraničních oblastí od Československa. V listopadu poslal K. Henlein Hitlerovi dopis, ve kterém mu sdělil, že „netouží po ničem tak horoucně, jako po začlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska, do Říše.“ V této době se vyhrocovala situace v pohraničí, Češi byli od Němců napadáni, byly jim odmítány služby v obchodu a pohostinství, byli nuceni čelit nátlaku německých výrostků v podkolenkách, kteří pořádali místní demonstrace a pochody, při nichž skandovali: „Heim ins Reich!“ (domů do Říše!) V průběhu roku 1938 dále rostl počet členů SdP. Zatímco v lednu 1938 měla strana asi 542 000 členů, tak do března vystoupal jejich počet na 759 289. Do SdP vstupovali na některých místech dokonce i starousedlí Češi s argumentem, že musí takto chránit své rodiny. K nárůstu počtu členů strany přispíval hospodářský a sociální nátlak. Mnohé německé firmy v pohraničí nutily své zaměstnance ke vstupu do SdP. Naopak především členům německé sociální demokracie bylo vyhrožováno ztrátou zaměstnání. Stranické noviny \"Die Zeit\" zveřejnily jména německých dětí navštěvujících české školy, aby mohl být vyvíjen nátlak na jejich rodiče. Němcům, kteří nevstoupí do SdP bylo členy strany vyhrožováno, že je po připojení k Německu čeká zabavení majetku a koncentrační tábor. Vzrůst členstva SdP dále akceleroval po anšlusu Rakouska. Už 17. března Henlein vyzval všechny členy aktivistických stran, aby „nestáli stranou“, ale vstoupili do jeho strany. Pod vlivem události tak odešel z vlády 23. března Německý svaz zemědělců (\"Bund der Landwirte\") a 25. března Německá křesťansko sociální strana lidová (\"Deutsche Christlichsoziale Volkspartei\") a poslanci obou stran vstoupili do poslaneckého klubu SdP. Také mnoho členů těchto stran vstupovalo do Henleinovy strany. V dubnu 1938 tak stoupl počet členů strany na 770 101. Letáky SdP dokonce hlásaly, že po 31. květnu už nikdo do strany přijat nebude a podle některých pamětníků se šířila „panika z blížící se zavírací hodiny“. To bylo podpořeno i rostoucím zastrašováním a ostrakizací jinak smýšlejících obyvatel, které přesvědčily zatím nerozhodnuté o tom, že je nezbytné vstoupit do strany. V květnu tak bylo členy strany už 1 320 193 sudetských Němců. Vzhledem k počtu obyvatel Sudet (3 070 938 podle sčítání lidu z roku 1930) lze počet členů strany označit za mimořádně vysoký. Dne 1. května 1938 zorganizovala SdP na mnoha místech veřejné manifestace, kterých se zúčastnilo velké množství sudetských Němců. Největší demonstrace proběhly v Ústí nad Labem a v Děčíně s účastí 70 000, respektive 55 000 lidí. Na demonstracích se provolávaly hesla \"Ein Reich, ein Volk, ein Führer\" a zdravili se vztyčenou pravicí a hesly \"Sieg Heil\" a \"Heil Hitler\". V takové atmosféře proběhly v Československu obecní volby. Po několika odkladech proběhly volby na většině území 22. května, 29. května a 12. června. Jen několik dní před volbami (17. května) vláda povolila stranické „ochranné oddíly“ (Freiwilliger Schutzdienst). SdP tak získala legální nástroj, který využívala v předvolebním boji a k otevřenému zastrašování svých protivníků za pomoci teroristických metod. Ve více než polovině obcí se tak podařilo SdP prosadit, že byla podána jen jejich kandidátka a samotný volební akt se vůbec nekonal. V těchto volbách získala SdP 1 116 726 z 1 297 248 německých hlasů. Celkem tak získala 89,87 % německých hlasů. Zbývajících více než 10 % hlasů získala německá sociální demokracie.", "section_level": 1}, {"title": "Krize 1938.", "content": "28. března 1938 vykonal Konrád Henlein návštěvu u Adolfa Hitlera v Berlíně, při níž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. Tato politika odsoudila k nezdaru jakkoliv velkorysé návrhy československé vlády vůči sudetským Němcům. Počátkem dubna byl čs. vládou schválen návrh nového národnostního statutu, který však opět SdP označila jako nedostatečný. 24. dubna 1938 byly Henleinem na sjezdu SdP předloženy tzv. „Karlovarské požadavky“, které vycházely z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval vedle autonomistických prvků i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. V květnových a červnových komunálních volbách získala SdP kolem 90 % hlasů německých voličů. Dne 30. června 1938 bylo čs. vládou schváleno znění tzv. národnostního statutu, který byl velkým ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument byl SdP v duchu „doporučení“ Adolfa Hitlera odmítnut. V létě SdP zpracoval dokument označený jako „Základní plánování O. A.” (Grundplanung O.A.), který počítal s rozbitím Československa a s postupným poněmčením území Čech a Moravy, což korespondovalo i s dalšími pozdějšími plány na konečné řešení české otázky. 3. srpna 1938 zahájil britský lord Walter Runciman pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis. Počátkem září byl československou vládou schválen „Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek“, který vznikl na základě přímých rozhovorů vyjednavačů SdP, a který vycházel v zásadě vstříc většině požadavků Karlovarského programu. Tento plán přijala jak Runcimanova mise, tak část z umírněnějších předáků SdP, kteří uznávali, že plní většinu Karlovarského programu. Benešův nový návrh přijala vláda 5. září. Představitelům SdP pak byl předložen o dva dny později. Tento návrh překvapil svou vstřícností samotné sudetoněmecké představitele, když plnil 90–95% požadavků obsažených v Karlovarském programu. Představitelé SdP si dobře uvědomovali, že odmítnutí takto velkorysého plánu, by celému světu ukázalo, že jejich cílem není reforma Československa, ale jeho zničení a podmanění Třetí říší. Někteří umírnění představitelé strany navrhovali, aby byl Benešův návrh přijat, protože podle jejich názoru by československá vláda během následujících měsíců musela sama většinu návrhů odvolat pod tlakem českého veřejného mínění. Radikálové v čele s K. H. Frankem však prosadili variantu, že se plán sice nezamítne, ale využije se nějaké záminky pro ukončení rozhovorů s vládou. Touto záminkou se ještě téhož dne stal tzv. Ostravský incident. Dne 7. září 1938 došlo při demonstrací 500 stoupenců SdP před budovou krajského soudu v Ostravě k incidentu, při kterém policista udeřil poslance za SdP. Situace, která byla podle Waltera Runcimana vyprovokována demonstrujícími sudetskými Němci, posloužila zástupcům SdP jako záminka nejdříve k přerušení a později i k ukončení jednání s československou vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Sudetoněmecký puč.", "content": "Situace se vyhrotila dne 12. září 1938, kdy na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler nevybíravě zaútočil proti Československu a proti prezidentu Benešovi, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání nepokojů především v západních Čechách. Množily se útoky na veřejné budovy, české školy, československé úředníky a policisty, a také německé sociální demokraty a komunisty. Někteří z nich byli zabiti, jiní odvlečeni do Německa. Přes očekávání radikálních vůdců SdP nenabyly nepokoje takového rozsahu, jak předpokládali, ale rozšířily se pouze do 16 z 49 pohraničních politických okresů. Po vyhlášení stanného práva v okresech postižených nepokoji a po posílení jednotek SOS a nasazení armády v pohraničí se situace mírně zlepšila. Ještě téže noci došlo na řadě míst v pohraničí k útokům henleinovských bojůvek proti čs. policejním stanicím, celnicím, poštám, apod., při nichž bylo zavražděno několik desítek úředníků a vojáků. Vláda provedla ihned řadu vojenských opatření, avšak vedení SdP ultimativně žádalo 13. září československou vládu o jejich odvolání. Když toto vláda odmítla akceptovat, uprchla většina lídrů SdP do říše, kde ještě 14. září Henlein pronesl projev v lipském rozhlase, v němž mj. deklaroval znovu touhu svých krajanů žít „ve své domovině, vrátit se do říše“. V té době již Adolf Hitler a Konrád Henlein schválili vznik Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (Sudetendeutsches Freikorps - SFK). Jeho úkolem bylo udržovat v českých a moravskoslezských pohraničních oblastech napětí, vyvolávat nepokoje a ozbrojené srážky. Jádro jednotek tvořili henleinovští ordneři a turneři, přičemž zbraně a střelivo dodal wehrmacht z arzenálu rakouské armády. 16. září 1938 československá vláda rozpustila SdP a vydala zatykač na Henleina a K. H. Franka; ti uprchli do Německa. SFK zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září přepady československých celnic a policejních stanic. V noci z 21. na 22. září dokonce vstoupili na československé území říšskoněmecké oddíly SA a SS s cílem obsadit celou oblast i s městem. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek Stráže obrany státu (SOS), tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně zbaběle ze zálohy. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa. Celý SFK byl statutárně podřízen vůdci SdP Konrádu Henleinovi, přičemž výcvik zajišťovala převážně SA a SS. Na tuto situaci reagovala československá vláda vyhlášením civilního výjimečného stavu v rizikových oblastech vyhlášením mobilizace armády, což vedlo k uklidnění situace. Dne 29. září byla bez účasti Československa podepsána Mnichovská dohoda, kterou byla nucena čs. vláda k tomu, aby se podvolila nátlaku Adolfa Hitlera a SdP a odstoupila pohraniční oblasti Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučení s NSDAP a zánik SdP.", "content": "Již dlouho před Minichovskou dohodou probíhalo názorové sbližování mezi SdP a NSDAP. To výrazně ulehčilo následující začlenění SdP do NSDAP. Poslední sjezd strany se uskutečnil 16. října v Ústí nad Labem. Dne 30. října 1938 Hitler nařídil zřídit novou župu NSDAP Sudety se sídlem v Liberci. Stranickým vůdcem župy byl ustanoven Konrád Henlein. Z nařízení Rudolfa Hesse byla 5. listopadu SdP převzata do NSDAP. Protože existovala obava, že by přijetí více než 1,3 milionu členů SdP do NSDAP mohlo ohrozit ideovou jednotu strany, bylo rozhodnuto, že se členové SdP musí ucházet o členství individuálně. Bylo stanoveny kritéria pro vstup do NSDAP, kdy přednost měli funkcionáři SdP, Německé turnerské jednoty a jiní zasloužilí činovníci. Politická spolehlivost ostatních členů SdP byla posuzována podle data jejich vstupu do strany (preferováni byli ti, kteří vstoupili do strany ještě před anšlusem Rakouska. Celkem si po připojení podalo žádost o vstup do NSDAP více než 450 000 sudetských Němců. Díky vstupu bývalých členů SdP do NSDAP tak říšská župa Sudety zaujímala v počtu členů NSDAP vzhledem k počtu obyvatel první místo mezi říšskými župami. Ve zbytkovém Česko-Slovensku se zbylá část poslanců SdP ustavila již jako součást NSDAP pod vedením Ernsta Kundta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sudetoněmecká strana (: \"Sudetendeutsche Partei\", \"SdP\", neformálně označovaná jako henleinovci) byla politická strana za První republiky, založená 1. října 1933 Konradem Henleinem, původně pod názvem \"Sudetendeutsche Heimatfront\" (: \"Sudetoněmecká vlastenecká fronta\").", "tgt_summary": "The Sudeten German Party (, SdP, ) was created by Konrad Henlein under the name \"Sudetendeutsche Heimatfront\" (\"Front of the Sudeten German Homeland\") on 1 October 1933, some months after the First Czechoslovak Republic had outlawed the German National Socialist Workers' Party (\"Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei\", DNSAP). In April 1935, the party was renamed \"Sudetendeutsche Partei\" following a mandatory demand of the Czechoslovak government. The name was officially changed to Sudeten German and Carpathian German Party (\"Sudetendeutsche und Karpatendeutsche Partei\") in November 1935. With the rising power of Nazi Party in Germany, the Sudeten German Party became a major pro-Nazi force in Czechoslovakia with explicit official aim of breaking the country up and joining it to the Third Reich. By June 1938, the party had over 1.3 million members, i.e. 40.6% of ethnic-German citizens of Czechoslovakia. During last free democratic elections before the German occupation of Czechoslovakia, the May 1938 communal elections, the party gained 88% of ethnic-German votes, taking over control of most municipal authorities in the Czech borderland. The country's mass membership made it one of the largest fascist parties in Europe at the time.", "id": 798837} {"src_title": "Zámek Caserta", "tgt_title": "Royal Palace of Caserta", "src_document": [{"title": "Dějiny zámku.", "content": "V důsledku vídeňského míru z roku 1735 se syn španělského krále Karel III. Španělský stal vládcem Sicílie a Neapole. Jako Karel VI. byl prvním králem po 230 letech, jenž si za své sídlo zvolil místo na území jím získané říše a odtud také vládl, nikoli z dálek své rodné země. Za jeho vlády se začalo rozvíjet umění, i když město mu nepřipadalo dostatečně reprezentativní. Stejně jako mnohá knížata absolutismu si přál jako své sídlo vybudovat celé plánované město, které by bylo podobně jako Versailles politickým, hospodářským a kulturním střediskem. Pozemek pro nové palácové město byl nalezen na sever od Neapole. Rodina Ceatani di Sermoneta tam v provincii Caserta vlastnila rozsáhlé pozemky, které však byla nucena kvůli svému vysokému zadlužení prodat. Jako kupec se našel Karel VI., jenž v roce 1750 převzal území do vlastnictví a od roku 1751 zahájil výstavbu rezidence. Při příležitosti položení základního kamene dne 20. ledna 1752 měly dva regimenty a několik jezdeckých eskadron vytvořit sestavu ve tvaru půdorysu nového paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Jako hlavní architekt byl povolán Luigi Vanvitelli, žák Filippa Juvarry. Pro stavbu paláce hledal Karel VI. inspiraci ve versailleském zámku, ale také v Palacio Real v La Granja ve své španělské vlasti. Versailleský palác tehdy sloužil jako jasný vzor zámků pro celou Evropu a jeho vliv znovu nalézáme v mohutných, stejnoměrně strukturovaných fasádách zámku Caserta, zatímco záblesky z La Granja – především v zahradách – měly panovníkovi připomínat vlast. Vanvitelli navrhl obrovskou stavbu na pravoúhlém půdorysu s rozměry 247 x 184 metrů, v němž se křížově protínala dvě vnitřní křídla, a tím palác získal čtyři velké dvory. Uvnitř zámku bylo dostatek prostoru pro více než 1200 místností a průčelí byla osázena 1970 okny. Před průčelím směrem do města bylo vytvořeno oválné náměstí, jež mělo být ohraničeno nižšími postranními stavbami. Tato křídla však byla kvůli přílišné nákladnosti dostavěna pouze do poloviny, po straně zámku. Ze stejných důvodů byly provedeny některé ústupky oproti původním plánům, jako např. nárožní rizality se zdůrazněnými věžovitými nástavbami a kupole nad křížovou středovou budovou. Části paláce otevřené směrem do města a do zahrad byly zvýrazněny portály ve tvaru vítězného oblouku. Hrubé stavební práce skončily téměř po 20 letech po položení základního kamene, ovšem úplného dokončení zámku bylo dosaženo téměř za dalších sto let. Karel VI. navštěvoval svůj ohromný objekt jen zřídka, ale před započetím stavebních prací získal v roce 1759 španělskou korunu a stal se králem. Jelikož podle smlouvy nesměl spravovat obě království v personální unii, vrátil se zpět do vlasti a přenechal rozestavěný palác svému synovi Ferdinandu IV.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřek zámku.", "content": "Přes dolní vestibul lze vstoupit na velké schodiště, jedno z největších barokních schodišť vůbec. Ohromná místnost vede nahoru do horního vestibulu a palácové kaple, za níž se nachází řada několika parádních přijímacích místností. Zde je vystaveno mnoho dodnes dochovaných kusů nábytku ještě z dob výstavby. Knihovna sestává ze tří místností, jež byly zřízeny na žádost Ferdinandovy manželky Marie Karolíny Habsbursko-Lotrinské, kde se nachází něco přes 10 000 svazků. V interiérech je dnes umístěno mimo jiné muzeum \"Museo de’ll Vanvitelliano\" – v němž můžeme obdivovat dějiny zámku – nebo pinakotéka s významnou sbírkou bourbonských portrétů. Také dvorní divadlo se zachovalo do dnešních dnů. Palác byl kulisou mnoha rozličných filmových produkcí. V interiérech zámku byly natočeny některé části filmu , ale také romantický snímek pro teenagery Cinderella '87.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Současně s palácem začala i realizace projektu obrovského zámeckého parku. Na rozdíl od versailleské předlohy si král Karel přál zahradu, která by mu připomínala jeho rodné Španělsko, a tak byl do parku velkoplošně začleněn casertský horský svah, tak jak jej v menším měřítku znal ze zámku La Granja. Barokní park byl koncipován jako horský park a průzor do dálky tří kilometrů vedl od zámeckých zahrad až na svah. Střed osy byl vyzdoben velikými vodními plochami s kaskádami, jejichž vrcholem je veliká kašna bohyně Diany. Travnaté plochy před zámkem byly původně zamýšleny jako broderieparterre, nicméně z barokního uzpůsobení zbyl dnes pouze nedokončený záměr. Vzdálenější sektory parku byly za královny Marie Karolíny rozšířeny o anglický park, který je dodnes vyzdoben exotickými a vzácnými rostlinami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královský palác Caserta, (ital. \"Palazzo Reale\", nazýván též \"Reggia\") v italské Casertě, cca 40 kilometrů severně od Neapole, je barokní zámek, který byl postaven jako rezidence Bourbonů za časů jejich vlády nad Královstvím neapolským a sicilským. Je to jeden z nejrozsáhlejších zámků Evropy.", "tgt_summary": "The Royal Palace of Caserta ( ) is a former royal residence in Caserta, southern Italy, constructed by the House of Bourbon-Two Sicilies as their main residence as kings of Naples. It is the largest palace erected in Europe during the 18th century. In 1997, the palace was designated a UNESCO World Heritage Site; its nomination described it as \"the swan song of the spectacular art of the Baroque, from which it adopted all the features needed to create the illusions of multidirectional space\". In terms of volume, the Royal Palace of Caserta is the largest royal residence in the world with over 1 million m³ and covering an area of 47,000 m².", "id": 162642} {"src_title": "Inteligence", "tgt_title": "Intelligence", "src_document": [{"title": "Počátky výzkumu.", "content": "První pokus o zjišťování intelektových schopností podnikl Francis Galton, bratranec Charlese Darwina. Vycházel z předpokladu, že inteligence je určena přesností smyslů a vnímání. Ačkoli se tato teze výzkumem nepotvrdila, vytvořil pro její účely korelační koeficient, který byl důležitý pro další výzkum (nejen) v oblasti psychologie.", "section_level": 1}, {"title": "Sociologie inteligence.", "content": "Přestože v historii existovala tendence vyčleňovat jednotlivé stupně inteligence ve společnosti do jasně daných skupin, veřejné průzkumy prokazují, že její rozložení více méně odpovídá normálnímu (Gaussovu) rozdělení. Vlivem sociální bubliny se ale ve společnosti mohou přibližně 2 % jedinců s největším potenciálem vyčlenit do jakési menšiny, která by podle Moniky Stehlíkové měla být zastávána, tak jako každá přirozená společenská menšina. Pokud není výchova vhodně přizpůsobena, mohou se proto u některých dětí s vrozeně vyšší inteligencí rozvíjet sociální fóbie. Lidé se zvýšenou inteligencí se vyznačují především divergentním způsobem myšlení, vyšší mentální flexibilitou, snaží se řešit problémy do co nejširších důsledků, tíhnou k většímu perfekcionismu jak vůči sobě, tak vůči ostatním. Bývají často multipotenciální (\"renesanční lidé\") a jsou schopni lépe uvažovat o věcech abstraktně, číst lépe nejen struktury, ale i metastruktury, komplexnější spojení mezi fakty. S inteligencí je také spojena schopnost sebeovládání ve vlastní prospěch (plánování úkolů).", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie inteligence.", "content": "Inteligence podle terapeutky Mgr. Moniky Stehlíkové, autorky knihy Život s vysokou inteligencí, předznamenává vyšší pravděpodobnost, že jedinec úspěšně dokončí vzdělání, nalezne práci, bude žít zdravěji a vytvoří si silnější mezilidské vztahy, pro jistou menšinu nadprůměrně inteligentních jedinců však naopak znamená riziko společenských problémů. Do značné míry jsou tyto ztížené podmínky způsobeny předsudky společnosti, která potenciální psychologické problémy nemusí vnímat jako vážné riziko a věří, že se s nimi inteligentní člověk vypořádá sám. Zejména ženy kolem padesátky (nebo v pubertě) mají tendenci známky své inteligence potlačovat jako společensky omezující a předpoklad úspěšného života ostatních lidí v nich mohou vyvolat pocit, že žijí život, do kterého byly dotlačeny, a snaží se přizpůsobovat se většinové společnosti navzdory své přirozené pozici. Zároveň inteligentnější lidé dokáží lépe vnímat své i cizí emoce. Na jednu stranu to znamená, že dokáží dobře odhadnout, co po nich druzí chtějí, na druhou stranu si své neúspěchy pamatují déle a obecně jim věnují větší mentální prostor. Pomoci může například metoda \"mindfulness\": Člověk si vyčlení určitý čas pro reflexi vlastních dlouhodobých i momentálních emocí. Metoda údajně pomáhá lidem s vyšším intelektem své problémy nehromadit, ale naučit se s nimi spojenými emocemi pracovat. Aby nepodléhali tendenci přizpůsobit se, může pomoci studium psychologie inteligence, protože si totiž nemusí uvědomovat, že jejich odlišnost není poruchou. Ve společnosti obecně panuje dojem, že lidé s vyšší obecnou inteligencí mají slabší výkon emoční inteligence. Jde ale o klam vytvářený střídmějším užíváním silných emocí. Na rozdíl od emoční inteligence se dnes ale obecný intelekt považuje za převážně dědičný. Nelze zatím vyvozovat žádné jasné závěry, ale tento fakt je částečně zodpovědný za nejasné interpretace Flynnova efektu. Kromě lepší schopnosti číst emoce druhých a výraznějšího sebeuvědomění se ale lidé s vyšším intelektem vyznačují v rámci emoční inteligence větší schopností sebeovládání, což bylo potvrzeno např. při experimentu, ve kterém byly děti zavřeny samy v pokoji s marshmellow, jehož pokušení nepřekonaly zejména děti s nižším intelektem a nižšími perspektivami do budoucna. Emoční inteligence je spojena s úspěchem právě a hlavně proto, že lidé s vyšší inteligencí jsou schopni se lépe ovládat i v emoční oblasti, tj. (jinými slovy) takoví lidé lépe ovládajíc svoje emoce.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie inteligence.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psychometrické teorie.", "content": "Jedná se o nejstarší přístup, jehož cílem je měření a testování inteligence. První test intelektových schopností vytvořil francouzský psycholog Alfred Binet. Ten byl současníkem Francise Galtona, avšak tvrdil, že inteligence se více než v oblasti smyslového vnímání projevuje schopností vyřešit nějaký problém. Byl pověřen francouzskou vládou, aby z důvodu zavádění povinné školní docházky vytvořil test, který by byl schopen vydělit děti, pro které by povinná školní docházka v běžné škole vzhledem k jejich mentálnímu vývoji nebyla již přínosem. Dětem zadal řadu položek, které následně koreloval s jednotlivými věkovými skupinami. Binet předpokládal, že nadprůměrně inteligentní dítě splní úkol jako starší průměrné dítě a podprůměrně inteligentní dítě splní úkol jako mladší průměrně inteligentní dítě. Na základě toho bylo možné stanovit mentální věk testovaného. Binetův výzkum sledoval německý psycholog William Stern, který stanovil inteligenční kvocient (IQ) coby podíl mentálního a chronologického věku násobený stem. Lewis Terman ze Stanfordovy univerzity přizpůsobil Binetovy položky a převzal Sternův pojem IQ. Test se nazývá Stanfordova-Binetova škála a zahrnuje následující položky: verbální myšlení, kvantitativní myšlení, abstraktně-vizuální myšlení, krátkodobá paměť.", "section_level": 2}, {"title": "Faktorová analýza v psychometrických teoriích inteligence.", "content": "Do roku 1939 měřily všechny testy inteligence pouze jeden faktor. Následně začaly psychometrické teorie inteligence využívat k odhalování jednotlivých složek inteligence metody tzv. faktorové analýzy, s jejíž pomocí jsou vyhledávány souvislosti v různých oblastech intelektových výkonů. Dává odpověď na to, pomocí kolika faktorů lze vysvětlit výkon v jednotlivých disciplínách. Metodu faktorové analýzy vytvořil Thurstone, který místo pohlížení na inteligenci jako na jednotnou schopnost na jejím základě stanovil sedm nezávislých intelektových schopností. Jedná se o \"verbální porozumění\" (schopnost chápat význam různých slov), \"induktivní usuzování\" (schopnost nalézt obecné pravidlo na základě jednotlivých případů), \"rychlost vnímání\" (schopnost rychle vnímat detaily a všímat si podobností a rozdílů), \"numerické schopnosti\" (schopnost provádět výpočty, řešit jednoduché matematické úlohy), \"verbální fluence\" (schopnost rychle uvažovat o slovech), \"asociační paměť\" (projevuje se především kvalitou vybavování dříve prezentovaných verbálních nebo zrakových podnětů) a \"prostorová vizualizace\" (schopnost vytvářet zrakové představy). Vytvořil také Test primárních duševních schopností. Vědci využívající metody faktorové analýzy se dále dělí podle toho, zda existuje, nebo neexistuje společný nadřazený faktor inteligence na „lampers“ (scelovači) a „splitters“. Podle scelovačů existuje jedna společná schopnost, která se projevuje v různých oblastech. Splitters připisují intelektový výkon sadě několika nezávislých kognitivních schopností, nezávislých na g. Charles Spearman byl jedním z prvních psychologů, kteří se zabývali zejména analytickou složkou inteligence a jejího testování. Tato teorie ovlivnila mnoho dalších smýšlení o inteligenci; vyděluje jeden obecný \"faktor g (general)\", který považoval za „hlavní mentální energii“, a jeden nebo více \"specifických faktorů s\", které zodpovídají za výkon jednotlivců v testech inteligence. Faktor \"g\" se pak projevuje v různých úlohách, zatímco faktor \"s\" měří specifické testy a subtesty. Faktor \"g\" je zahrnut v deduktivním usuzování a uvažování a je úzce spjat se schopností, rychlostí mentálních (duševních) dovedností představujících aspekt tvůrčí schopnosti spíše než aspekt reprodukční schopnosti. Kognitivní schopnosti spojené s obecnými mentálními schopnostmi by mohly zahrnovat dovednost popsání toho, jak dva koncepty spolu souvisí, nebo dovednost nalezení druhé myšlenky, která je spojena ke konceptu, který již byl navržen. Testy s vysokou \"g\" zátěží jsou komplexní a zahrnují úkoly, které obsahují logické myšlení a testování hypotéz. Testy s nižší \"g\" zátěží jsou méně komplexní a zahrnují úkoly týkající se především rozpoznávání, připomínání a rychlostí. \"Cattelův a Hornův gf-gc model\" vyčleňuje dva intelektové faktory. Jedná se o fluidní (gf) a krystalickou (gc) inteligenci. Fluidní inteligence je vrozená a dosahuje vrcholu okolo 20 let, s věkem se zhoršuje. Zahrnuje rychlost myšlení, krátkodobou paměť či usuzování na neznámém tématu. Krystalická inteligence je naučená a představuje aplikaci znalostí a dovedností na známém materiálu. Ta se během dětství zlepšuje a stagnuje nebo se mírně zhoršuje v dospělosti. Úbytek fluidní inteligence může být kompenzován expertními schopnostmi. Ty se zlepšují praxí a dosahují vrcholu až po 40. roce věku.", "section_level": 3}, {"title": "Sociální teorie.", "content": "Sociální teorie kladou důraz na užitečnost inteligence v daném sociálním prostředí. Podle Roberta Sternberga existují tři základní mentální procesy, které zdůrazňují veškeré inteligentní chování. Avšak co je vnímáno v jedné kultuře jako inteligentní, nemusí zdaleka znamenat inteligentní v kultuře jiné. Základní mentální procesy se v různých kulturách neliší. Třemi základními mentálními procesy jsou: Podle Sternberga inteligence nemůže být měřena testy, ale měla by být měřena a definována v rámci toho, jak se chováme v každodenním životě. Tímto Sternberg odkazuje k tomu, co nazývá \"úspěšnou inteligencí\". Lidé, kteří jsou úspěšně inteligentní, jsou schopni definovat a dosáhnout vlastních idejí úspěchu ve své vlastní kultuře. Ti, kteří jsou úspěšně inteligentní, jsou schopni se adaptovat a přizpůsobit se svému prostředí tak, aby to co nejlépe uspokojovalo jejich potřeby. Protože jejich inteligence je vysoce závislá na kultuře, ve které se nacházejí. To znamená, že inteligentní jednotlivec v jedné kultuře nemusí být považován za inteligentního v kultuře jiné. Jsou zde tři základní komponenty úspěšné inteligence, což je hlavní součástí Triarchické nebo také někdy zvané Triangulární či Trojúhelníkové teorie: Podle \"Sternbergovy triarchické teorie\" představuje inteligence získávání a konsolidaci sady schopností potřebných pro mistrovství v jedné nebo více doménách. Zahrnuje tři subteorie: komponentovou, kontextuální a zkušenostní. Stephen Ceci zdůrazňuje roli kontextu při intelektovém výkonu. Podle něj existují mnohočetné kognitivní potenciály, které mají biologickou podstatu, ale jejich uplatnění je závislé na ekologickém prostoru jedince. Vysoká inteligence se pak odvíjí od vědomostní základny v určité oblasti. (Testy Spectrum assessment system a Bristing assessment for teaching). V roce 1983 Howard Gardner navrhl teorii, jejímž cílem bylo rozšíření tradiční definice inteligence. Věděl, že koncept inteligence,tak jak byla definována předtím, nezachytil pravdivě a úplně veškeré způsoby, odvětví a obory, ve kterých může člověk vynikat. Gardner argumentoval proti názoru, že lidská inteligence je jednotná, s tím, že je naopak mnohočetná, složená z mnoha různých druhů inteligencí, které jsou součástí nezávislého systému v mozku. Gardner kladl menší důraz na vysvětlování výsledků testů inteligence než na rozsah lidských schopností, které existují v drtivé většině různých kultur. Gardner došel k závěrům díky mnoha různým zdrojům a důkazům, které mu pomohly v upřesnění počtu inteligencí v této teorii. Jedním z příkladů je studie, kterou udělal na osoby s poškozením mozku, které ztratily jednu schopnost, jako například prostorové myšlení, ale dokázaly si zachovat dovednosti jiné, jako například jazykové nebo motorické funkce. Věřil, že když dvě rozdílné dovednosti dokáží operovat bez vzájemné závislosti, tak to potvrzuje jeho tezi o mnohačetné inteligenci. Typy inteligence podle Howarda Gardnera:", "section_level": 2}, {"title": "Další teorie.", "content": "David Perkins udělal mnoho výzkumných studií jak na měření IQ, tak na různé studijní programy navržených za účelem zvýšení IQ. Prezentuje tři základní komponenty, resp. dimenze IQ: Kognitivní vědy či informatika definují inteligentní systém obecně, bez nutného vztahu k živým organismům. Podle nich musí inteligentní systém být schopen reagovat na měnící se podmínky prostředí, tj.:", "section_level": 2}, {"title": "Měření inteligence.", "content": "Měření inteligence je stejně problematické jako definice inteligence samotná. Nejjednodušší model navrhl Charles Spearman (1927), podle kterého existuje obecná rozumová schopnost, jediná veličina, jejíž hodnota určuje schopnost řešit veškeré typy problémů. Při sestavování IQ testu se nejčastěji používají tzv. \"Ravenovy matice\". Z výzkumů nejspíše (oproti konkurenčním modelům) vyplývá to, co od IQ testu očekáváme, výsledná hodnota zahrnuje jak jazykové, tak matematické a kognitivní schopnosti. Pravým opakem této teorie je model inteligence J. P. Guilforda (1967), který ji rozčleňuje do tří kategorií podle sféry činnosti mozku: Vnímání obsahu, zpracování informací a vyvozování závislostí. Vzájemnou kombinací všech hodnocených faktorů dostaneme celkem 120 samostatných složek inteligence. Podle kritiků to svědčí o neúspěchu testu určit obecné vlastnosti inteligence. S podobným, ale jednodušším modelem přišel H. J. Eysenck, který již vycházel z konkrétních dat z proběhlých testů inteligence: Některé modely přistupují k problému i z hlediska obecné funkce centrálního nervového systému. Podle Gardnera by měla například obecná inteligence zahrnovat inteligenci jazykově-verbální, hudební, logicko-matematickou, tělesně-pohybovou, vizuálně-prostorovou, intrapersonální, interpersonální a přírodní inteligenci. Gardnerova teorie však nemá reálné vědecké základy, není založena na faktech a nepopisuje dobře skutečné fungování lidského mozku a mysli. Psychologové se dnes shodnou na tom, že jako kompletně jiné vlastnosti musíme minimálně oddělovat inteligenci \"abstraktní, sociální a emoční\". Současné testy inteligence se snaží měřit hodnotu inteligence \"abstraktní,\" obecně kognitivních schopností.", "section_level": 1}, {"title": "Kalkulace IQ.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Metoda výpočtu.", "content": "Inteligenční kvocient v dnešním pojetí popisuje roku 1912 William Stern [štern] jako procentuální poměr oproti vrstevníkům: Pokud by tedy desetileté dítě vyřešilo nanejvýš úlohy, které dokáže vyřešit i většina desetiletých, pak je poměr věků roven 1 a po vynásobení 100 zjistíme, že jeho IQ je rovno 100. Kdyby desetileté dítě zvládalo úlohy, které odpovídají mentálnímu věku dětí mezi 12. a 13. rokem, pak jeho IQ bude mít hodnotu 125. Později bylo průměrné IQ stanoveno na hodnotu 100. Po matematické stránce byla provedena normalizace rozložení N (100,15). Sternův výpočet však nelze používat u dospělých, protože ačkoli chronologický věk roste lineárně s časem, mentální věk nikoli a do hry vstupují další faktory, např. životní zkušenost. V současnosti se preferuje odvozený kvocient označovaný jako \"deviační\" nebo \"odchylkové IQ\". Úroveň rozumových schopností jedince se posuzuje vzhledem k průměrnému IQ v populaci. Asi 68 % populace má hodnotu IQ mezi 85-115 (tj. průměr +/- směrodatná odchylka). Vysoce nadprůměrné IQ (vyšší než 130) má naopak jen 2,5 % populace, totéž platí i u podprůměrného IQ nižšího než 70. V současnosti (2011) se při testování inteligence používají různé metody. Vedle Ravenových progresivních matic, které „měří“ zejména analytickou složku inteligence, jsou to zejména Wechslerovy testy inteligence (nyní hlavně WISC-III, WAISR nebo stále používaný PDW), Stanford-Binet Intelligence Scale (v současnosti Stanford-Binet 5) nebo v Česku příliš nerozšířené Schwartzovy barevné čtverce. Tyto testy vykazují výrazně vyšší validitu nežli testy volně dostupné na internetu - ty jsou často neprofesionální a neposkytují interpretovatelné výsledky.", "section_level": 3}], "src_summary": "Inteligence (z lat. \"inter-legere\", rozlišovat, poznávat, chápat) je dispozice pro myšlení, učení a adaptaci a projevuje se intelektovým výkonem. Spolu s osobností tvoří zásadní zdroj individuálních rozdílů. Přestože největším faktorem v inteligenci zvířat a člověka je počet synapsí v mozku, některé známky, které s inteligentními bytostmi běžně spojujeme jako učení či sebereflexe, mohou vykazovat i dnes existující počítače nebo organismy vůbec postrádající centrální nervovou soustavu. Nakolik inteligence skutečně souvisí s učením, vědomím, symbolickým myšlením, sebeuvědomováním nebo algoritmickým systémem specifickým pro lidský mozek, je v rámci filozofie umělé inteligence ovšem stále diskutovaná otázka. V průběhu studia inteligence vznikala řada různých teorií, které lze rozdělit do čtyř hlavních směrů. Jedná se o psychometrické, kognitivní, sociální a fyziologické teorie inteligence.", "tgt_summary": "Intelligence has been defined in many ways: the capacity for logic, understanding, self-awareness, learning, emotional knowledge, reasoning, planning, creativity, critical thinking, and problem-solving. More generally, it can be described as the ability to perceive or infer information, and to retain it as knowledge to be applied towards adaptive behaviors within an environment or context. Intelligence is most often studied in humans but has also been observed in both non-human animals and in plants. Intelligence in machines is called artificial intelligence, which is commonly implemented in computer systems using programs and, sometimes, specialized hardware.", "id": 2459508} {"src_title": "Metro v Omsku", "tgt_title": "Omsk Metro", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Omsk se stal v druhé polovině 20. století milionovým městem, což postupně začalo klást velké nároky na místní MHD. Již v 60. letech byl označen za město, kde je možné podzemní dráhu s přijatelnými náklady vybudovat. Nakonec se však v této době usoudilo, že přednější bude metro vystavět v Čeljabinsku, Omsk měl mít vlastní systém podpovrchové tramvaje. Tento plán se však při dalším zkoumání ukázal však jako nevhodný a tak byla opět oprášena koncepce podzemní dráhy. Rozhodnutí nakonec padlo v roce 1986, stavět se ale začalo až roku 1992, rok po zániku Sovětského svazu, jež byl na budování honosných podzemních drah velmi štědrý. Plán počítal s třemi linkami (červená, modrá, zelená), které vytvoří přestupní trojúhelník pod centrem města. První projekty stanic byly velkolepé – interiéry působily na svoji dobu supermoderním dojmem, obkladem stanic měly být dekorativní kameny a ocel. Novější návrhy jsou již skornější, počítají s jednolodními, spíše omítnutými než náročně zdobenými, stanicemi. Budovat se tedy začala první, červená linka, a to její jižní část – úsek mezi stanicemi Tupolevskaja a Rabočaja. Jednalo se o úsek, který by spojil průmyslové závody s centrem města, a po dalším prodloužení západním směrem by se zajistila i doprava té části města na jeho druhé straně, rozkládající se za řekou Irtyš. Na tomto úseku se sice v 90. letech pracovalo, byly však pouze vyraženy tunely a nedošlo již k výstavbě jednotlivých stanic. V současné době se buduje úsek, vedený na druhé straně řeky, než je ten původní; obě jsou spojeny mostem (po tomto bude metro po svém dokončení jezdit; původní koncepce vést jej tunely pod řekou byla nakonec zrušena). Most byl roku 2005 otevřen automobilové dopravě. V rámci prvního úseku metra mají vzniknout celkem 4 nové stanice (Sobornaja, Kristall, Zarečnaja a Biblioteka imeni Puškina). Roku 2014 se stavba na systému se zastavila. Poté byl udělen kontrakt ruské firmě \"Sibmost\" na dokončení 7,5kilometrového (4,7 mil) lehkého metra s pěti stanicemi, od \"Biblioteka Pushkina\" do \"Prospekt Rokossovskogo\". V září 2015 bylo oznámeno, že stavba pokračuje, a to s ohledem na vysoké náklady na zachování stabilního stavu již postavených objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí vývoj.", "content": "Po prodloužení první linky východním směrem až přes řeku Irtyš se má začít se i stavbou další, modré linky, vedené dále podél řeky. Biblioteka imeni Puškina se tak stane přestupní stanicí. Výstavba dalších dvou linek není nijak časově rozvržena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Omské Metro je v současné době v ruském městě Omsk ve stavbě; buduje se úsek o délce celkem čtyř stanic. Celkem je plánován systém čtyř linek. Po otevření se stane po metru v Novosibirsku druhým systémem metra na Sibiři. Naposledy bylo naplánováno otevření první linky v roce 2015, v současné době termín není znám.", "tgt_summary": "Omsk Metro () is a cancelled rapid transit line that underwent various phases of construction from 1992 to 2018 in Omsk, Russia. It was to become Siberia's second metropolitan underground railway system after the Novosibirsk Metro which opened in the mid 1980s. The opening date for the first line was pushed back four times, from 2008 to 2010, then 2015, then 2016. As of 2018, only one station is open and serves as a pedestrian subway. Construction was suspended by the government of the Omsk Oblast in May 2018.", "id": 2330913} {"src_title": "Plotice obecná", "tgt_title": "Common roach", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Plotice má ze stran stříbrné až stříbro-bílé zbarvení a proto je typickým zástupcem tzv. bílých ryb. Má ze stran zploštělé tělo a tmavý hřbet. Ústa jsou koncová bez vousků. Břišní a prsní ploutve obvykle bývají zbarvené do červena. Někdy má červenou barvu i řitní ploutev. Naopak hřbetní a ocasní ploutev bílá zelenošedé barvy. Oko je cihlově červené. Spolehlivý rozpoznávací znak od ostatních podobných druhů ryb (např. perlína ostrobřichého) je postavení hřbetní ploutve a břišních ploutví v jedné vertikální rovině. Plotice obvykle dorůstá do délky 15–30 cm a hmotnosti 0,25–0,30 kg. Největší ulovená plotice o hmotnosti 3,13 kg a délce 56 cm byla ulovena v Německu. Největší ulovená plotice v České republice byla zřejmě ulovena v roce 1985 v Labi a její délka činila 52 cm a hmotnost 2,1 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlavní znaky.", "content": "Samce od samic lze rozlišit pouze v období rozmnožování. Samci mají v období rozmnožování (tření) na hlavě a na bocích výraznou třecí vyrážku (bělavé epiteliální výrůstky), zatímco samice ji nemají vůbec nebo jen velmi slabě. Samice bývají větší a dožívají se i vyššího věku než samci, nicméně existuje velký překryv ve velikosti mezi oběma pohlavími a tak tento znak nelze spolehlivě využít k determinaci pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologické nároky.", "content": "Plotice obecná je eurytopní druh obývající širokou škálu typů vod od pstruhového pásma po brakické vody. Nejhojnější je v nížinných tocích. Její areál výskytu v Eurasii sahá severně od Pyrenejí až po povodí řeky Leny na východě. V České republice se vyskytuje na většině území. Plotice je značně přizpůsobivý druh a v rámci vodního tělesa, které obývá, využívá všechny dostupné habitaty. Jde o jeden z dominantních druhů tzv. kaprové fáze evropských údolních nádrží.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Plotice se často zdržuje v hejnech a je poměrně plachá. Na přítomnost predátorů reaguje zvýšenou preferencí litorálního habitatu. Hejna plotic na volné vodě jsou dominována samicemi, což je dáno jejich nižším ohrožením ze strany predátorů vzhledem k větší velikosti samic ve srovnání se samci. Větší jedinci plotice loví zooplankton na otevřené vodě pomocí takzvaného sinusového plavání, kdy plavou vodním sloupcem nahoru a dolu, což zvyšuje kontrast mezi tělíčky zooplanktonu a světlou hladinou nebo tmavým dnem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní dospělosti dosahují samci v 1 až 2 letech a samice o rok později. Ve vodách s nižší úživností může být nástup pohlavní dospělosti oddálen. Tření je závislé na teplotě vody a obvykle v našich podmínkách probíhá od začátku května do začátku června. K tření plotice preferují rostlinný substrát jako vodní rostliny, zatopené louky, ponořené kořeny ad. Avšak spokojí se i s kamenitým či štěrkovým substrátem. Plodnost plotice je závislá zejména na velikosti samice, ale i úživnost prostředí má významný vliv. Obvykle se pohybuje v rozmezí od 30 000-100 000 jiker na jednu samici. Na rozdíl od cejna nebo oukleje, tření plotice probíhá pouze jednou za sezónu. Plotice se může křížit s dalšími druhy kaprovitých ryb, zejména kříženci s cejnem velkým a perlínem ostrobřichým jsou častí. Kříženci s cejnkem malým nebo ouklejí obecnou jsou také životaschopní. Mateřským druhem kříženců je nejčastěji plotice.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Plotice je všežravý druh s minimální potravní vybíravostí a obvykle využívá ty potravní složky, které jsou v danou chvíli součástí potravní nabídky. Využívá i potravní nabídku, která je málo využívaná ostatními druhy, jako je třeba vodní vegetace. S rostoucím věkem obvykle narůstá zastoupení vodní vegetace v potravě. Mladší exempláře se živí především zooplanktonem. V kaňonovitých údolních nádržích bývá dominantní složkou potravy zooplankton napříč všemi velikostními kategoriemi. Sportovní rybáři ji mohou chytit na různé druhy těstovin, kukuřici, hrách, kroupy, burizony, rohlík, chleba atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plotice obecná (\"Rutilus rutilus\" (Linnaeus, 1758)) je nedravá sladkovodní paprskoploutvá ryba z čeledi kaprovitých (Cyprinidae). Na území České republiky je dosti hojná a není pro ni zákonem stanovena nejmenší lovná míra. V rybářství a rybníkářství je považována za tzv. plevelnou rybu.", "tgt_summary": "The roach (\"Rutilus rutilus\"), also known as the common roach, is a fresh and brackish water fish of the family Cyprinidae, native to most of Europe and western Asia. Fishes called roach can be any species of the genera \"Rutilus\" and \"Hesperoleucus\", depending on locality. The plural of the term is also roach.", "id": 1960656} {"src_title": "Pražský krysařík", "tgt_title": "Pražský Krysařík", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chov malých psíků, ať již byli označováni jako ratlíci či pinčové, je v českých zemích tradiční a často je chovali i vládci, proto se mohli někdy stávat i darem na znamení míru. Nejprve byli chováni v domácnostech k chytání krys, později potkanů a dalších hlodavců. V době, která už znala kanalizaci a vyšší stupeň osobní hygieny, se z nich stali mazlíčci městských obyvatel. Zda to byli pravověrní krysaříci či trpasličí pinčové nebo (a to nejspíš) kříženci obou, není zcela jasné. Byl to častý host při královských hostinách českých králů na Pražském hradě. V minulosti byl pro tohoto psa nejvíce rozšířen počeštěný německý název ratlík (z německého slova Rattler, což znamená ‚krysař‘). Od českého překladu tohoto jména je odvozen zdrobnělý název krysařík. Podle Emila Jecha, který se v článku \"Ratlík v dějinách\" odvolává na německého kronikáře Einharda, životopisce slavného panovníka, obdržel Karel Veliký od českého knížete malého psíka jako posla míru, přátelství a vyrovnání všech sporů a nedorozumění mezi oběma zeměmi.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Hlava je hruškovitého tvaru, líce jsou poněkud vystouplé a výrazné. Nosní hřbet je rovný a tvoří přibližně 1/3 celkové délky hlavy, zužuje se k čenichu. V horní části vytváří tupý klín. Oči by měly být kulaté, střední velikosti, vystouplé, dosti vzdálené od sebe. Víčka jsou přilehlá, takže není vidět spojivka. Nos by měl být plně pigmentovaný a odpovídající základnímu zbarvení. Uši dlouhé ve tvaru písmene V, uložené jsou vysoko v zadní části hlavy. Mohou být vztyčené nebo polosklopené (dle standardu je takto klopené ucho povolené, ale nežádoucí). Krk je v harmonickém souladu k tělu, ušlechtile klenutý, bez volné kůže, a měl by plynule bez výraznějšího kohoutku přecházet v pevný, kompaktní hřbet. Břicho je mírně vtažené do slabin. Při pohledu zepředu jsou hrudní končetiny rovné a souběžné, ne příliš široce stojící. Stehna jsou široká, s dobře vyvinutými svaly, které umožňují rychlý pohyb. Při pohledu zezadu je postavení nepříliš široké, rovné a souběžné. Tlapky kočičího tvaru, což znamená, že jsou zaoblené, tvořené krátkými k sobě dobře přiléhajícími vyklenutými prsty. Drápy jsou tmavé. Ocas je vysoko nasazený v rovině hřbetu a směřuje šikmo vzhůru; u kořene je silný a ke špičce se zužuje, přičemž je rovný nebo mírně v polokruhu stočený nad hřbet. Může být kupírován. Pražský krysařík je krátkosrstý psík. Zbarvení srsti může být černé se znaky, takzvané black and tan, hnědé se znaky, žluté (včetně merle předchozích variant) a červené. Srst krátká, lesklá, přiléhající k tělu, kryjící dokonale kůži. Na hlavě je srst obvykle řidší a kratší než na těle.", "section_level": 1}, {"title": "Podobná plemena.", "content": "Pražskému krysaříkovi se blízce podobá i trpasličí pinč. Ten je však celkově větší a mohutnější. Váží také 4 až 6 kg, několikrát více než pražský krysařík, který nedosahuje ani 3 kg. Trpasličí pinč má též silnější čenichovou partii.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Zvědavá, pozorná, jemná, hravá, mazlivá. Je velice ostražitý, hbitý, rychlý, obratný a neúnavný. Ke své rodině je krysařík přítulný, ale bývá často nedůvěřivý k cizím lidem – velmi dobrý hlídač. Není dominantní ani příliš temperamentní, proto nebývá problémem jej chovat ve větší početnosti. Je vhodný i k dětem, ale musí s ním zacházet opatrně. Má velmi křehké kosti, přední tlapky jsou slabší.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby.", "content": "Obecně lze říci, že pražský krysařík patří mezi zdravotně méně problémová plemena psů. Přesto se ale několik zdravotních problémů opakuje u různých psů častěji:", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Pražský krysařík je zatím neuznané plemeno. K uznání je potřeba 64 jedinců nepříbuzných do třetí generace. To je při počtu chovných jedinců kolem 2500 a při počtu 1–3 štěňata na vrh za rok běh na dlouhou trať. Krysaříky nelze vystavovat na mezinárodních výstavách v zahraničí. Možná je pouze účast na výstavách v ČR (na mezinárodních, národních, oblastních, speciálních a klubových) a na Slovensku.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Výchova tohoto psíka není náročná, protože krysařík má pro výchovu dobré přirozené předpoklady – je inteligentní, vnímavý a bystrý, ale stejně jako u každého jiného psa by měla být důsledná. Musí se však vychovávat mírně a srozumitelně, nejsou vhodné žádné tvrdé (zvláště fyzické) tresty. Zásadně by se do výchovy nemělo plést mnoho osob najednou. V rodině by se této úlohy měl ujmout ten, kdo má největší trpělivost a je důsledný. Ostatní členové rodiny by se měli shodnout na stejných výchovných postupech a povelech. Výchova je nutná i v případě, že chováme psa pouze pro radost. Nevychovaný pes je utrpením jak pro svého majitele, tak pro své okolí, a v neposlední řadě je nejistý sám sebou. Pes je uzpůsoben pro život ve smečce a domestikovaný pes spatřuje ve své lidské rodině svoji smečku. Vůdce smečky tedy nařizuje, odměňuje, ale také trestá. Vzhledem k velikosti pražského krysaříka a jeho vyšší potřebě energie se doporučuje i u dospělých psů krmit 2× až 3× denně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražský krysařík nebo libeňský srneček, hovorově ratlík, (, , ) je společenské plemeno psa původem z dnešní České republiky. Toto plemeno známé již asi od 8. století a v dubnu 2019 se dočkalo prozatímního uznání Mezinárodní kynologickou federací (FCI). Tento psík je velmi čilý a temperamentní. Vyniká svou ostražitostí, výborným čichem, láskou ke svému pánu a oddaností.", "tgt_summary": "The Pražský Krysařík (Prague Ratter) is a small breed of dog from the Czech Republic that is rarely seen outside its country of origin. It is the smallest breed in the world by breed standard, because of the maximum height of the dogs, unlike Chihuahuas who are measured by weight.", "id": 1437420} {"src_title": "Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera", "tgt_title": "Captain Antifer", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Na počátku vypravování se seznamujeme s bohatým Egypťanem Kalmykem pašou z Káhiry, který má jediné dva příbuzné, chudého a nenávistného bratrance Murada a jeho syna Sauka. Murad našeptává egyptskému místokráli, že Kalmyk paša proti němu chystá spiknutí a doufá, že tak získá bratrancův nesmírný majetek. Kalmyk paša se cítí ohrožen a roku 1831 se rozhodne, že své bohatství uložené ve zlatě, diamantech a drahých kamenech pečlivě uschová. Na radu kapitána jedné lodi zakopá svůj poklad na zcela neznámém ostrůvku, který teprve nedávno vznikl zvednutím mořského dna při sopečné činnosti. Nyní nás Verne přenese do roku 1862. Kapitán pobřežní plavby mistr Pierre Servan Malo Antifer, který ve svých šestačtyřiceti letech žije na odpočinku Saint-Malo má jeden velký problém. Vlastní po svém otci Thomasovi Antiferovi listinu se zeměpisnou šířkou (24 stupňů a třicet sedm minut) jakéhosi ostrova, kde je prý uloženo obrovské bohatství. Pod listinou je podepsán Kalmyk paša, který svůj poklad odkázal otci mistra Antifera proto, že ten jej roku 1799 zachránil při hromadném masakru zajatců, který nařídil Napoleon Bonaparte po dobytí Jaffy. Mistr Antifer tak léta netrpělivě čeká že mu někdo sdělí potřebnou zeměpisnou délku, která je nutná k nalezení ostrova. Ani jeho rodina, ani přítel Gildas Tregomain nevěří, že se mistr Antifer údaj o zeměpisné délce někdy dozví. Tu jej navštíví notář Ben Omar z Alexandrie a snaží se z něj vymámit údaj o zeměpisné šířce ostrova s pokladem. Když se mu to nepodaří, musí s pravdou ven. Je vykonavatelem závěti Kalmyka paši, ve které je uveden mistrem Antifrem dlouho toužebně očekávaný údaj – 54 stupňů, 57 minut východní zeměpisné délky. S pomocí svého a nového údaje mistr Antifer zjistí, že místo, kde nalezne svůj poklad, je v Hormuzském průlivu u břehů Maskatu. Se svým synovcem a s přítelem Gildasem se proto vydá lodí do Port Saidu a vlakem do Suezu (Suezský průplav byl tehdy ještě ve stavbě). V Suezu se k výpravě připojí notář Ben Omar se svým písařem Nazimem a všichni se nalodí na parník, kterým se dopraví do Maskatu. Mistr Antifer však netuší, že notářův písař je ve skutečnosti vyděděný synovec Kalmyka paši Sauk, který ho chce společně s notářem Ben Omarem okrást (tento motiv je v knize v podstatě jen vedlejší a Saukovi se jeho úmysl nepodaří uskutečnit). Na ostrůvku v Hormuzském průlivu však čeká mistra Antifera nepříjemné překvapení. Pod dvojitým K, což je monogram Kalmyka paši, není zakopán poklad, ale dokument s novou zeměpisnou šířkou, a také s tím, že údaj o nové zeměpisné délce vlastní jakýsi tuniský bankéř Zambuko, kterému byl Kalmyk paša zřejmě také zavázán svou vděčností. Mistr Antifer postupně zjišťuje, že není jediným dědicem Kalmyka paši. Jeho nové a Zambukovy souřadnice ukazují na ostrůvek ležící v Guinejskémn zálivu poblíž Mayumby (město v dnešním Gabonu poblíž hranice s Kongem). Na ostrůvku však se Zambukem naleznou jen další dokument se zeměpisnou délkou dalšího ostrůvku s tím, že zeměpisnou šířku zná reverend Tyrkomel z Edinburghu ve Skotsku. Nové zeměpisné souřadnice pak nutí mistra Antifera s jeho přáteli vydat se k jižnímu cípu ostrova Spitsbergen, největšího ze Špicberských ostrovů. K naprostému zoufalství mistra Antifera však v jámě, kterou pod dvojitým K vykopal, poklad opět nebyl. Místo něho tam Kalmyk paša uložil další listinu, ve které ale svým dědicům napsal, že tento dokument je již poslední a že obsahuje souřadnice čtvrtého ostrůvku, kde je poklad skutečně zakopán. Zároveň Kalmyk paša napsal, že jeho záměrem bylo, aby se jeho dědicové během cesty, kterou podle jeho záměrů museli absolvovat, vzájemně dobře poznali a navázali nerozlučné přátelství. Pergamen byl však naneštěstí v dolní části rozežrán vlhkem a stal se nečitelným. Rozeznat se dal pouze text \"„Aby dědici ten ostrůvek našli, stačí vést … Ostrůvek… ležící… zákon… geometricky… pól“\". Mistr Antifer se zdrceně vrátí do svého domova v Saint-Malo a je přesvědčen, že je vše ztraceno. Snoubenka jeho synovce však zjistí, že všechny tři ostrůvky leží na kružnici, což synovce přivede k myšlence, že čtvrtý ostrůvek leží ve středu tohoto kruhu (což také vysvětluje čitelná slova z posledního dokumentu). Na základě této úvahy je jako místo ukrytého pokladu určeno místo ve Středozemním moři v Sicilském průlivu nedaleko ostrova Pantelleria. Mistr Antifer však k všeobecnému překvapení nadšení ostatních nesdílí. Na naléhání přítele Gildase Tregomaina se však rozhodne ke čtvrtému ostrůvku vyrazit. Když se dostanou na příslušné místo, žádnou pevninu nenajdou. A to mistr Antifer věděl předem. Poklad byl totiž zakopán na ostrůvku Julia, který roku 1831, krátce poté, co na něm Kalmyk paša zakopal svůj poklad, zmizel po výbuchu podmořské sopky pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera\" ilustroval George Roux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera \"(1894, Mirifiques aventures de maître Antifer)\" je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Česky román také vyšel pod názvem \"Dobrodružná závěť\".", "tgt_summary": "Captain Antifer (, literally \"The Wonderful Adventures of Captain Antifer\", 1894) is an adventure novel written by Jules Verne. The novel tells of a treasure hunt, where the clues – arriving in bits and pieces – lead the seaman Pierre Antife of Saint-Malo and various others of diverse nationalities and backgrounds on a complicated route – from Tunisia to the Persian Gulf, the Gulf of Guinea, and then to Edinburgh, Spitzbergen, and finally to the Mediterranean off Sicily.", "id": 577918} {"src_title": "Pierre-Jules Hetzel", "tgt_title": "Pierre-Jules Hetzel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Hetzel se narodil roku 1814 v Chartres, po vystudování práv v Strasbourgu se stal nejprve společníkem nakladatele Paulina a roku 1837 založil své vlastní nakladatelství. Stal se hlavním vydavatel Honoré de Balzaca, jehož \"Lidskou komedii\" začal vydávat roku 1841. Hetzel byl známý svými republikánskými názory. Zúčastnil se únorové revoluce v roce 1848, stal se ředitelem ministerstva zahraniční a hlavním tajemníkem prozatímní vlády. Roku 1851 byl vypovězen do Belgie a žil do roku 1859 v Bruselu, kde pokračoval ve vydávání knih především Victora Huga. Když se režim ve Francii poněkud zliberalizoval, vrátil se do Paříže, vydal pohádky Charlese Perraulta překrásně ilustrované Gustavem Doré, vydával díla Charlese Baudelaira, Émila Zoly a také filozofické spisy anarchisty Pierra-Josepha Proudhona. Do běžné nakladatelské praxe zavedl vydávání nádherně vypravených dětských knih pro vánoční trh. Jeho ideou bylo vydat cyklus románů, který by \"\"shrnul všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, čímž by se zpracovaly barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa“\". Tento jeho plán se mu podařilo uskutečnit po seznámení s Julesem Vernem, který pro něho vytvořil více než šedesátisvazkový cyklus dobrodružných a vědeckofantastických románů, pro něž Hetzel vymyslel souhrnný název \"Podivuhodné cesty\" (\"Les Voyages extraordinaires\"). Vernovy knihy byly nejprve publikovány v Hetzelově časopise a pak následovalo okamžitě knižní vydání, nejlépe ke konci roku, aby kniha mohla být koupena jako vánoční dárek pro starší děti, a to ve třech různých úpravách: jedno bylo levné bez ilustrací, další v malém formátu s několika ilustracemi a třetí ve velkém bohatě ilustrovaném formátu. Hetzel měl nesporně velký vliv na Vernovu tvorbu. Nejprve odmítl vydat jeho ještě ne příliš zralé dílo \"Cesta pozpátku do Anglie a Skotska\" z roku 1860 s odůvodněním, že román \"„ještě nedosáhl úrovně vědeckého románu, který hodlá vydávat“\". S vydáním dalšího Vernova dobrodružného románu \"Pět neděl v balóně\" však slavil roku 1863 tak obrovský nakladatelský úspěch, že nabídl autorovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně. Hetzel odmítl rovněž roku 1871 Vernovi vydat poměrně slabý román \"Strýček Robinson\" s tím, aby jej přepracoval, čímž jej inspiroval k napsání jedné z jeho nejlepších knih, \"Tajuplného ostrova\". Hetzelovo rozhodnutí nevydat roku 1863 Vernův vědeckofantastický román \"Paříž ve dvacátém století\" pro jeho přílišný pesimismus a pro vizi budoucnosti, která by pro čtenáře byla neuvěřitelná, se zdá z dnešního hlediska ne příliš správným rozhodnutím, zvláště když se mnohé Vernovy předpovědi dosti přesně vyplnily. Je ovšem otázkou, zda by tehdejší čtenáři knihu opravdu přijali. Pierre-Jules Hetzel zemřel roku 1886 v Monte Carlu. Po jeho smrti vedl nakladatelství jeho syn a roku 1914 jej koupilo dnes nejvýznamnější francouzské nakladatelství Hachette Livre.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Pierre-Jules Hetzel napsal pod pseudonymem P. J. Stahl několik ve své době poměrně oblíbených knih pro mládež, z nichž jsou nejznámější: Nejvýznamnější knihou spojenou se jménem Stahl je však sborník bajek s názvem \"Obrazy ze soukromého i veřejného života zvířat\" (1842, \"Scenes de la vie privée et publique des animaux\"), který pod jeho vedením napsali přední francouzští spisovatelé své doby, například Honoré de Balzac, Alfred de Musset, George Sandová, Jules Janin a další, a do kterého také sám přispěl. Jde o velkolepou satiru na soudobé poměry ve Francii. Forma bajky, dovolující spojení charakteru zvířete s určitým lidským typem, satirické soudy autorů ještě vyhrotila. Vedle posměšků na kult Napoleonův, narážek na zahraniční politiku, vedle zesměšňování šovinismu tu nacházíme ostré, na tehdejší dobu překvapivě útočné posměšky na poměry ve vědě, lékařství, soudnictví, literatuře i ve společenském životě. Knihu doprovází více než 300 původních ilustrací vynikajícího francouzského kreslíře a karikaturisty Grandvilla. Česky kniha vyšla roku 1956 v překladu Radovana Krátkého v SNKLHU, Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre-Jules Hetzel (15. ledna 1814, Chartres – 17. března 1886, Monte Carlo) byl francouzský vydavatel proslulý především vydáváním bohatě ilustrovaných svazků \"Podivuhodných cest\" spisovatele Julese Verna, které jsou dodnes vysoce ceněny sběrateli po celém světě. Hetzel byl také hlavní vydavatel Victora Huga a dalších francouzských spisovatelů a také spisovatel knih pro mládež (pod pseudonymem P. J. Stahl).", "tgt_summary": "Pierre-Jules Hetzel (January 15, 1814 – March 17, 1886) was a French editor and publisher. He is best known for his extraordinarily lavishly illustrated editions of Jules Verne's novels highly prized by collectors today.", "id": 360426} {"src_title": "Mezinárodní federace stolního tenisu", "tgt_title": "International Table Tennis Federation", "src_document": [{"title": "Význam organizace.", "content": "Činnost ITTF spočívá v několika oblastech: Jako součást péče o historii sportu i zajímavost provozuje ITTF v Lausanne také muzeum historie stolního tenisu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1926 u příležitosti mezinárodního turnaje ve stolním tenise v Berlíně byla založena federace stolního tenisu - budoucí ITTF. Kromě domácího Německa se zakládajícími členy stalo také Rakousko, Švédsko a Maďarsko. Ihned v roce 1926 se konalo první mistrovství světa, na kterém byly uděleny medaile v kategoriích mužská dvouhra, mužská čtyřhra, mužské týmy, ženská dvouhra a smíšená čtyřhra (poslední dvě kategorie byly zpočátku považovány spíše za raritu, teprve postupně získaly prestiž srovnatelnou s ostatními kategoriemi). Od roku 1928 přibyla i ženská čtyřhra, od roku 1934 také soutěž ženských týmů. Ve třicátých letech řešila ITTF první zásadní problém, kterým bylo stanovení maximální délky trvání setu a zápasu. Zavedením pravidla o časovém limitu byla úspěšně vyloučena sportovně i divácky \"nezáživná\" situace, kdy se setkali za stolem dva výhradní obranáři, kteří byli schopní si „pinkat“ v podstatě neomezeně dlouho. Druhý problém z počátků stolního tenisu přinesl tzv. \"fingerspin\" - neboli „cvrnkané podání“. To poskytovalo podávajícímu hráči neúměrnou výhodu a velice ztěžovalo jeho příjem. Následoval celkem logický zákaz. Podání bylo během 20. století omezováno pravidly ještě několikrát, protože situace, kdy hráč vyhrává díky tomu, že soupeři je příliš ztížena možnost „přečíst“ rotace u jeho podání, má záporný vliv na atraktivitu hry. V roce 1957 bylo rozhodnuto o konání mistrovství světa v intervalu dvou let na místo dřívějšího každoročního konání. Důvodem byl i fakt, že těžiště světového stolního tenisu se v té době přesouvalo z Evropy do východní Asie a financování každoročních výjezdů na mistrovství se pro některé chudší národní asociace stalo problémem. Vedená snahou o větší atraktivitu hry, provedla i v sedmdesátých a osmdesátých letech ITTF několik dalších úprav pravidel. Hlavní z těchto úprav souvisela s požadavkem různých barev potahů na obou stranách pálky. Šlo zejména o reakci na vývoj nových potahů typu \"antitopspin\" či \"tráva\", které mají oproti nejčastějším potahům typu \"soft\" podstatně odlišné a pro většinu hráčů nezvyklé herní vlastnosti. Tím se zamezilo situaci, kdy hráč používá pálku s rozdílnými typy potahů na obou stranách, které by ale byly stejné barvy a tudíž obtížně \"čitelné\" pro soupeře. Významné změny v pravidlech byly provedeny v roce 2000: Stolní tenis patří k nejrozšířenějším sportům, dlouhá léta chyběl na programu Olympijských her, což se ITTF snažila změnit. Tato snaha byla nakonec úspěšná a stolní tenis je zařazen mezi olympijské sporty od Letních olympijských her 1988.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní federace stolního tenisu (zkratka ITTF - International Table Tennis Federation) je zastřešující organizací jednotlivých národních svazů sdružujících hráče stolního tenisu. ITTF má v současné době 218 členských organizací a sídlí v Lausanne ve Švýcarsku. Je členem v organizacích IOC (MOV), ASOIF a SportAccord.", "tgt_summary": "The International Table Tennis Federation (ITTF) is the governing body for all national table tennis associations. The role of the ITTF includes overseeing rules and regulations and seeking technological improvement for the sport of table tennis. The ITTF is responsible for the organization of numerous international competitions, including the World Table Tennis Championships that has continued since 1926.", "id": 882677} {"src_title": "Lenka Reinerová", "tgt_title": "Lenka Reinerová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 17. května 1916 v Karlíně (tehdy samostatném městě) do česko-německo-židovské rodiny. Navštěvovala \"Stephans-Gymnasium\", tj. Německé státní reálné gymnázium ve Štěpánské ulici. V necelých šestnácti letech musela vinou špatné finanční situace rodiny ukončit studium a nastoupit do zaměstnání, a tak i přestože měla talent a zájem pokračovat později ve studiu, nemohla tak učinit. Tato i další sociální nespravedlnosti, ji přiměly ke vstupu do Komunistické strany. Tehdy pracovala tři roky jako úřednice v evidenci v kanceláři papírenské firmy Oskar Stein (spolu s Jaroslavem Foglarem). Ve stejné budově sídlilo exilové nakladatelství Malik, jeho šéfredaktorem byl Wieland Herzfelde. V roce 1935 nechal židovský básník Rudolf Fuchs uveřejnit její první báseň v deníku \"Prager Tagblatt\". V letech 1936–38 pracovala jako novinářka v pražské redakci emigrantského časopisu \"Arbeiter Illustrierte Zeitung\" (vycházel v Praze v letech 1933–1938 v němčině pro německé emigranty, kteří utekli po roce 1933 z Hitlerovy Třetí říše; šéfredaktorem byl Franz Carl Weiskopf). Pro svůj židovský původ a politickou orientaci se nevrátila po obsazení 14. března 1939 do ČSR a podařilo se jí uprchnout do Paříže, kde nejprve bydlela ve Versailles ve stejném hotelu jako Egon Erwin Kisch a jeho manželka Gisl. 18. září 1939 byla spolu s dalšími více než 20 českými emigranty (mnozí z nich byli apolitičtí) zatčena u snídaně policií převlečenou do civilu a internována nejdříve v pařížském ženském vězení Petite Roquette, kde strávila 6 měsíců v samovazbě (je a posléze v ženském internačním táboře Rieucros v jižní Francii. Po nejprve nezdařeném pokusu přeplavit se do Mexika byla opět vězněna v uprchlických táborech francouzského kolaborantského (tzv. vichistického) režimu ve francouzské západní Africe (Qued-Zem a Sidi-el-Ajachi v dnešním Maroku, 1939–1941), ale s pomocí přátel se jí podařilo pokračovat do Mexika, kde pracovala na velvyslanectví československé exilové vlády a kde se provdala za jugoslávského lékaře MUDr. Theodora Balka (1900–1974, původním jménem \"Dragutin Fodor\"), který předtím bojoval s francouzskou interbrigádou ve španělské občanské válce a v šedesátých letech pak vedl vydávání pražského německého deníku \"Aufbau und Frieden\".", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Po válce se vrátila do Evropy a vzhledem k tomu, že všech jedenáct členů její rodiny zavraždili nacisté v Terezíně, v Osvětimi a Birkenau, vrátila se s manželem tam, kde byl doma on, do jugoslávského Bělehradu (1945–48). Mnozí další lékaři, kteří působili s manželem Reinerové v interbrigádách ve španělské občanské válce, zastávali v poválečné Jugoslávii vysoké funkce. Jeho zdravotní stav však byl natolik špatný, že ošetřující lékaři hovořili o hrozbě smrti. Reinerová pak prostřednictvím československé ambasády zařídila léčbu manžela v Československu, kde již předtím plánovala s dcerou návštěvu rodiny. Kvůli sovětsko-jugoslávské roztržce se však rodina do Jugoslávie vrátit nemohla. V letech 1952–53 strávila patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni pro podezření z trockismu, sionismu a proto, že za války v Paříži spolupracovala s Janem Švermou (v té době měla doma malou dceru). Po propuštění pracovala v Pardubicích jako prodavačka skla. Snažila se o návrat do veřejného života, např. spoluprací s československými germanisty, jako Eduard Goldstücker. Účastnila se kafkovské konference na zámku v Liblicích (1963), která byla později označena za výhybku vedoucí k pražskému jaru. V roce 1964 se dočkala rehabilitace, tehdy už byla šéfredaktorkou časopisu \"Im Herzen Europas\" (1958–1970; časopis vydáván ministerstvem zahraničních věcí, ale pro cizinu, tj. pro Německo), kde uveřejnila mj. i první německý překlad úryvků z Havlovy \"Zahradní slavnosti\". Její veřejné vystoupení na protestním shromáždění Svazu novinářů ve velkém sále Lucerny na podzim roku 1968, kdy přednesla projev mj. o svých dlouholetých zkušenostech ze střetů s agresivitou moci, v nichž se nedobrovolně ocitla během svého života několikrát a v různých zemích a kde apelovala na „lidskou tvář“ žurnalistů mělo na její život dopad za normalizace (prověrky, kádrování, represe). V roce 1970 ji postihl zákaz publikovat i pracovat v jakékoli redakci, byla opět vyhozena ze zaměstnání, směla pouze simultánně tlumočit z němčiny a naopak (1970–89), živila se také překládáním knih pod jiným jménem. Od roku 1983 jí bylo dovoleno vydávat knihy v NDR; dodnes její německy psané knihy vydává berlínské nakladatelství \"Aufbau\".", "section_level": 1}, {"title": "Život po sametové revoluci.", "content": "Jedná se o první nositelku \"Schillerova prstenu\" (Schiller-ring 1999), což je jedna z nejprestižnějších cen pro německy píšící autory, udělovaná ve Výmaru. Prezident Václav Havel jí v roce 2001 udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy I. řádu (za zásluhu o sbližování české, německé a židovské kultury). V r. 2002 se stala čestnou občankou hlavního města Prahy a v březnu 2003 byla poctěna vysokým německým vyznamenáním, Goetheho medailí. Byla iniciátorkou přípravného výboru pro založení \"Muzea německy psané literatury v Čechách\". Lenka Reinerová přežila tři rakoviny a jejím krédem bylo: \"„Využít každý den života. “\" Až do své smrti žila v Praze a neustále publikovala, převážně ve své mateřštině, tj. v němčině, ačkoliv stejně dobře ovládala i češtinu. Její knížky tak vycházejí v českých překladech Olgy Walló a Jany Zoubkové. Proto není oficiálně řazena do české literatury a není uvedena ve \"Slovníku českých spisovatelů od roku 1945\". Všechny její prózy jsou laděné silně autobiograficky. Sama říkala, že se snažila ze svých osobních traumat vypsat. Povídky Reinerové zahrnují její osobní zážitky z doby, kdy byla vězněna nebo nucena žít v exilu. Její dílo v českých zemích začalo soustavně vycházet až od roku 2001 v nakladatelství Labyrint; účastnila se řady akcí veřejného života, zejména pak veřejných čtení svých textů. Zemřela 27. června 2008 doma v Praze. Režisér Jiří Věrčák o ní natočil portrét v cyklu \"GEN – Galerie elity národa\" (2002), dále dokumentární film \"Nevšední život Lenky Reinerové\" (2001), německé televize ARD pořad \"Mein Prag\" (1998) a SAT 3 dokument s názvem \"Zur Person\" (2001). Přispívala do všech významnějších německých literárních časopisů, do MF Dnes, LN, Literárních novin atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lenka Reinerová (17. května 1916 Karlín – 27. června 2008 Praha) byla česká německy píšící spisovatelka, překladatelka, novinářka. Byla poslední žijící představitelkou pražské německé literární scény.", "tgt_summary": "Lenka Reinerová () (May 17, 1916 – June 27, 2008) was an author from the Czech Republic who wrote exclusively in German. She was born in Prague.", "id": 311082} {"src_title": "Kerberos (protokol)", "tgt_title": "Kerberos (protocol)", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Kerberos byl vyvinut na Massachusettském technologickém institutu (MIT) k ochraně síťových služeb v rámci projektu Athena. Jméno vzniklo z řeckého Kerberos (Cerberus), což byl trojhlavý pes střežící vstup do podsvětí. Kerberos existuje v několika verzích z čehož verze 1-3 sloužily pouze vnitřním potřebám MIT. Steve Miller a Clifford Neumann, prvotní autoři 4. verze protokolu Kerberos, tuto vydali roku 1987, avšak stále byla primárně určena potřebám projektu Athena. Verze 5 byla oficiálně vydána roku 1993 – viz (roku 2005 nahrazena ) – s úmyslem překonat omezení a bezpečnostní rizika verze 4. MIT vydává Kerberos pod licencí velmi podobnou BSD. Roku 2007 bylo založeno Kerberos Consortium na podporu budoucího vývoje protokolu. Mezi zakládající sponzory patří např. Sun Microsystems, Apple Inc., Google, Microsoft, Centrify Corporation a akademické instituce jako např. KTH-Royal Institute of Technology, Stanfordova univerzita nebo MIT. Kerberos byl úřady v USA klasifikován jako pomocná vojenská technologie a zároveň byl zakázán jeho export, protože používal šifru DES. Tento zákaz obešla švédská The Royal Institute of Technology tím, že vydala vlastní verzi 4 založenou na omezené verzi eBones od MIT zbavenou šifrovacích funkcí a volání na ně. Tím byl Kerberos uvolněn i mimo USA do doby, než se změnila jejich vývozní politika. Windows od verze 2000 dále využívají Kerberos jako standardní zabezpečovací metodu. Některé doplňky od Microsoftu do kerberovské skupiny protokolů jsou zdokumentovány v . dokumentuje použití šifry RC4 společnosti Microsoft. Přestože Microsoft používá protokol Kerberos, nevyužívá k tomu software od MIT. Mnoho na UNIXu založených operačních systémů (včetně FreeBSD, Mac OS X od Apple, Red Hat Enterprise Linux, Solaris od Sun, AIX od IBM, OpenVMS od HP a ostatních) také zahrnuje nástroje pro autentizaci služeb a uživatelů pomoci protokolu Kerberos. Od roku 2005 se aktualizací specifikací protokolu Kerberos zabývá IETF.", "section_level": 1}, {"title": "Protokol.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Kerberos je založen na Needham-Schroeder Symmetric Key Protocol. Používá důvěryhodné třetí strany nazývané též Key Distribution Center (KDC) sestávající ze dvou logicky oddělených částí: Autentizačního serveru (AS) a Ticket-Granting Serveru (TGS) . Kerberos pracuje na principu tiketů sloužících k ověření identity uživatelů. KDC si udržuje databázi tajných klíčů; každá entita v sítí, ať už klient nebo server, vlastní svůj tajný klíč známý pouze jí a KDC. Znalost tohoto klíče slouží k prokázání identity dané entity. Pro komunikaci mezi entitami KDC vygeneruje „session key“, kterým obě protistrany zabezpečí vzájemnou komunikaci. Bezpečnost tohoto protokolu významně závisí na vzájemné synchronizaci času protistran a krátké životnosti tiketů.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Vlastní autentizační proces si popíšeme nejdříve zjednodušeně: Klient se autentizuje vůči AS a obdrží tiket. Poté kontaktuje TGS a pomocí tiketu prokáže svou identitu a požádá o přístup ke službě. Pokud na něj má nárok, pošle TGS klientu další tiket, který je použit při komunikaci se SS je jím potvrzen nárok na službu. Detailnější popis vypadá následovně: Klient se jednorázově autentizuje AS pomocí navzájem známého tajemství (např. heslo) a dostane TGT. Později, když chce klient kontaktovat nějaké SS, použije se (i opakovaně) tohoto TGT k ověření u TGS a tím k získání tiketu pro komunikaci se SS bez toho, aby bylo znovu využíváno původního známého tajemství. Následuje popis jednotlivých fází:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kerberos je síťový autentizační protokol umožňující komukoli komunikujícímu v nezabezpečené síti prokázat bezpečně svoji identitu někomu dalšímu. Kerberos zabraňuje odposlechnutí nebo zopakování takovéto komunikace a zaručuje integritu dat. Byl vytvořen primárně pro model klient-server a poskytuje vzájemnou autentizaci – klient i server si ověří identitu své protistrany. Kerberos je postavený na symetrické kryptografii, a proto potřebuje důvěryhodnou třetí stranu. Volitelně může využívat asymetrického šifrování v určitých částech autentizačního procesu. Standardně používá port 88.", "tgt_summary": "Kerberos () is a computer-network authentication protocol that works on the basis of \"tickets\" to allow nodes communicating over a non-secure network to prove their identity to one another in a secure manner. The protocol was named after the character \"Kerberos\" (or \"Cerberus\") from Greek mythology, the ferocious three-headed guard dog of Hades. Its designers aimed it primarily at a client–server model and it provides mutual authentication—both the user and the server verify each other's identity. Kerberos protocol messages are protected against eavesdropping and replay attacks. Kerberos builds on symmetric key cryptography and requires a trusted third party, and optionally may use public-key cryptography during certain phases of authentication. Kerberos uses UDP port 88 by default.", "id": 902391} {"src_title": "Jasná Hora", "tgt_title": "Jasna Góra Monastery", "src_document": [{"title": "Panna Marie Čenstochovská.", "content": "V klášterní bazilice Nalezení svatého Kříže a Nanebevzetí Panny Marie se nachází slavná ikona Panny Marie Čenstochovské, které řada věřících připisuje zázračné vlastnosti. Autorství ikony je podle tradice připisováno sv. Lukáši, který ji měl namalovat za života Panny Marie podle její skutečné podoby na desce stolu, který měla Svatá rodina ve svém domku v Nazaretu. Pravděpodobně se však jedná o byzantskou ikonu z raného středověku. Podle historických pramenů byla ve 12. století přivezena z Konstantinopole na Rus, kde se o sto let později octla v majetku haličského knížete Lva Daniloviče. Ten ji dal umístit v pravoslavném klášteře v Belzu. Tam se ikony počátkem 14. stol. zmocnili Poláci. Do Čenstochové byla ikona přivezena v roce 1384 za knížete Vladislava Opolčíka. V téže době bylo původně modré roucho Matky Boží na ikoně ozdobeno zlatými hvězdami a liliemi. Symbolika lilií patrně byla zvolena proto, že v této době v Polsku vládli Anjouovci, kteří měli lilie v erbu. Roku 1430 byl klášter na Jasné Hoře zpustošen v průběhu husitské spanilé jízdy za účasti volyňského knížete Fjodora Ostrožského a polského šlechtice Jana Kuropatwy z Łańcuchowa. Ikona byla tehdy silně poškozena a musela být pečlivě zrestaurována. Památkou na tuto událost jsou šrámy na tváři Matky Boží, vzniklé po seknutí šavlí. Mnozí jí přisuzují podíl na záchraně kláštera a celého Polska v roce 1655, kdy se posádka asi 260 mužů (včetně řeholníků) ubránila těžce opevněný klášter proti asi 3,5 tisícové švédské armádě. Této bitvě, přestože z vojenského hlediska nebyla příliš významná, polská tradice připisuje mimořádný význam, neboť zákeřný útok na národní svatyni, jíž byla předtím přislíbena nedotknutelnost, rozzuřil polské obyvatelstvo. Důsledkem toho bylo všeobecné povstání, vedené Stefanem Czarnieckim, které Švédové nedokázali zvládnout. Po porážce Švédů byla Matka Boží Čenstochovská za účasti krále Jana Kazimíra ve Lvově korunována královnou a ochránkyní Polska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasná Hora (pol. \"Jasna Góra\", lat. \"Clarus Mons\") je paulinský klášter v polském městě Čenstochová a nejvýznamnější poutní místo Polska. Význam Jasné Hory daleko přesahuje polské hranice, ročně ji navštíví asi 5 miliónů poutníků, nejen z Polska, ale i ze zahraničí, zejména z České republiky, Slovenska a Maďarska. Řada z nich podniká svou pouť pěšky, některé poutní trasy jsou několik set kilometrů dlouhé.", "tgt_summary": "The Jasna Góra Monastery ( , \"Luminous Mount\", , ) in Częstochowa, Poland, is a famous Polish shrine to the Virgin Mary and one of the country's places of pilgrimage. The image of the Black Madonna of Częstochowa, also known as Our Lady of Częstochowa, to which miraculous powers are attributed, is one of Jasna Góra's most precious treasures. Among the monastery's other treasures and artifacts of interest is the medal from the 1983 Nobel Peace Prize received by Lech Wałęsa, the former Polish president and trade-union organizer. The site is one of Poland's official national Historic Monuments (\"Pomnik historii\") and is tracked by the National Heritage Board of Poland.", "id": 1480269} {"src_title": "Hedvika Slezská", "tgt_title": "Hedwig of Silesia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Bavorsku na hradě Andechs u Ammerského jezera, proto je dodnes v Bavorsku nazývána \"Hedvig z Andechsu\". Byla dcerou bádenského markraběte a meranského vévody Bertolda IV., který pocházel z jihoněmeckého rodu Andechsů a Anežky z Rochlitz. Jako malé dítě ji předali na výchovu k benediktinkám v Kitzingenském klášteře. Dvanáctiletou ji otec z mocensko-politických důvodů provdal za knížete Jindřicha I. Bradatého, manželství však bylo velmi šťastné. Již ve 13 letech porodila Hedvika první dítě; po porodu sedmého dostala od muže souhlas, aby s ním dále směla žít ve zdrženlivosti. Společně s českou kněžnou Annou Přemyslovnou založila benediktinský klášter Wahlstatt na Lehnickém poli. V roce 1203 založila cisterciácký klášter v Třebnici, první ženský klášter na území Slezska. Brzy začala být pronásledována osudem. O ruku její dcery Gertrudy se ucházel falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu. Římskoněmecký král Filip Švábský varoval Jindřicha a Hedviku před Otovou násilnickou povahou. Když se o tom temperamentní Ota dozvěděl, krále na sněmu v Bamberku chladnokrevně zavraždil. Za tento čin byla na něj i na jeho stoupence uvalena říšská klatba. Mezi jeho stoupenci byli Hedvičini bratři Ekbert a Jindřich. Rodový hrad Andechs byl úplně rozbořen a oba bratři odešli raději do exilu. Sestra svaté Hedviky Gertruda Meranská se provdala za uherského krále Ondřeje II. a byla v roce 1213 zavražděna. Synové Jindřich a Konrád se zapletli do bratrovražedné války, v níž byl Konrád poražen a později zemřel po pádu z koně. Hedvičin manžel Jindřich I. Bradatý padl v roce 1238 ve vnitropolských válkách a nejmilovanější syn Jindřich II. Pobožný v boji proti Tatarům (1241). Po synově smrti se uchýlila do třebnického kláštera. Po zbytek života se věnovala službě pro blaho svého lidu a prohloubení křesťanské víry. Zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a kláštery.", "section_level": 1}, {"title": "Svatořečení.", "content": "Svatořečil ji papež Klement IV. již 26. března 1267. Svatá Hedvika je patronkou Polska, Slezska, Berlína, diecéze a města Zhořelec, Vratislavi, Třebnice a Krakova, ostravsko-opavské diecéze, a kromě toho exulantů a snoubenců. Též bývá pro svůj původ považována za ochránkyni němectví ve Slezsku. Katedrála sv. Hedviky je arcidiecézním chrámem Berlína. Její svátek se podle liturgického kalendáře slaví 16. října.", "section_level": 2}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Její životopis zachytily kolem roku 1300 \"Legenda maior\" a \"Legenda minor\", což vedlo k širokému rozšíření úcty a jejího vyobrazení během 14. století. K českým spolupatronkám bývá řazena od 50. let 14. století na základě ilustrované legendy, která byla sestavena a iluminována roku 1353 na dvoře císaře Karla IV. na objednávku slezského vévody Ludvíka z Lehnice a Břehu. Později se dostala prostřednictvím sbírek vévodů sasko-lauenburských do knihovny piaristického kláštera v Ostrově u Karlových Varů, po jeho zrušení do Guttmannovy sbírky ve Vídni a z ní odprodána do Muzea umění v americkém Clevelandu. V ikonografii se Hedvika Slezská objevuje zobrazována jako kněžna s korunou na hlavě nebo jako vdaná paní s hlavou v zavinutí, vzácněji také v černém hábitu cisterciácké řeholnice. Často drží v ruce model kostela (Třebnice), někdy také sošku Panny Marie, u pasu nebo v ruce mívá růženec. Někdy se modlí před křížem, dává almužnu nebo ošetřuje nemocné. Tím se její vyobrazení neliší od její neteře sv. Alžběty Durynské. Někdy v ruce drží své boty, protože podle tradice chodila vždycky bosá. Podle legendy konala četné zázraky, z nichž se v ilustracích objevujeː Proměnění vody ve víno, Uzdravení slepého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hedvika Slezská ( \"Hedwig von Andechs\", \"Hedwig von Schlesien\", \"Jadwiga Śląska\", 1174, Andechs – 15. září 1243, Třebnice) byla slezská kněžna a světice. Je patronkou Slezska.", "tgt_summary": "Hedwig of Silesia (), also Hedwig of Andechs (, ; 1174 – 15 October 1243), a member of the Bavarian comital House of Andechs, was Duchess of Silesia from 1201 and of Greater Poland from 1231 as well as High Duchess consort of Poland from 1232 until 1238. She was reported in the two-volume historical atlas of Herman Kinder and another author to have been great in war and defended from the Teutonic Knights. She was canonized by the Catholic Church in 1267 by Pope Clement IV.", "id": 488225} {"src_title": "Strážná věž", "tgt_title": "The Watchtower", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vydávání bylo zahájeno Charlesem Taze Russellem července 1879 pod názvem „Sionská strážná věž a zvěstovatel Kristovy přítomnosti“ (\"„Zion's Watch Tower and Herald of Christ's Presence“\") a od té doby pokračuje nepřetržitě. V roce 1909 bylo z názvu vypuštěno přídavné jméno \"Sionská\". V roce 1920 Společnost Strážné věže (\"the Watchtower Society\") nechala znovu vytisknout všechna čísla z let 1879 – 1919 v sedmi svazcích (označováno jako \"Watchtower Reprints\"). Od března 1940 do současnosti časopis nese (plný) název „Strážná věž ohlašující Jehovovo království“ (\"„The Watchtower Announcing Jehovah's Kingdom“\").", "section_level": 1}, {"title": "Cena.", "content": "Původně byla Strážná věž (stejně jako další časopis Svědků Jehovových s názvem „Probuďte se!“) prodáván za nízkou cenu (10 amerických centů - roční předplatné), která se v jednotlivých dobách a zemích lišila. V současné době časopis není určen k prodeji a je poskytován v rámci „\"celosvětové biblické vzdělávací činnosti\"“ a je celosvětově rozšiřován zdarma i bez povinného minimálního příspěvku a je tedy hrazen výhradně dobrovolnými dary zájemců.", "section_level": 1}, {"title": "Účel a forma časopisu.", "content": "Časopis je „\"vždy nepolitický a nevyvyšuje jednu rasu nad druhou\"“. I v jiných ohledech se nepřiklání na ničí stranu a je „\"neutrální\"“. Redakce uvádí, že se „\"pevně se drží Bible jako autority\"“ a biblické citáty v něm uvedené „\"obvykle užívá\"“ ze Svatého Písma - \"Překladu nového světa\" (se studijními poznámkami), ačkoliv citace z desítek dalších překladů se v časopise hojně používají. Vydavatelé uvádějí, že účelem časopisu je „\"přinášet čest Nejvyšší Autoritě v celém vesmíru, Jehovovi Bohu. Dále redakce přirovnává název časopisu k strážním věžím v minulosti, kdy z nich lidé mohli pozorovat děje v širokém okolí. Časopis se k těmto stavbám přirovnává a ukazuje, jaký význam mají světové události ve světle proroctví zapsaných v Bibli. Utěšuje lidi dobrou zprávou o tom, že Boží Království, což je skutečná vláda se sídlem v nebi, brzy odstraní veškerou špatnost a přetvoří zemi v ráj. Své čtenáře vede k víře v Ježíše Krista – v to, že díky jeho smrti máme naději na věčný život a že nyní vládne jako Král Božího Království.\"“", "section_level": 1}], "src_summary": "Strážná věž hlásající Jehovovo království (v anglickém originále ) je ilustrovaný časopis s podrobněji rozebíranou náboženskou nebo vědeckou tematikou. Verze \"pro veřejnost\" vychází jednou za dva měsíce, kdežto \"studijní vydání\" vychází jednou měsíčně. Vydání \"pro veřejnost\" nelze koupit ve stánku ani jej dostávat poštou. \"Studijní vydání\" používají \"svědkové Jehovovi a spol.\" pro hlubší studium Bible na bohoslužbách a studijním programu při shromážděních v sálech království. \"Vydání pro veřejnost\" rozšiřují na ulicích nebo při návštěvách domácností zájemců. Originální verzi vydává Biblická a traktátní společnost Strážná věž (\"Watchtower Bible and Tract Society\"), nezisková organizace, právnická osoba, jejíž jedna z vydavatelských částí sídlí v osadě Wallkill v okrese Ulster, stát New York v USA. Časopis je krátce po uvedení dobrovolníky přeložen z angličtiny do jiných jazyků, aby všechny jazykové mutace vycházely simultánně s originální verzí. Průměrný měsíční náklad \"verze pro veřejnost\" je 93 milionů výtisků a vychází ve 357 jazycích.", "tgt_summary": "The Watchtower Announcing Jehovah's Kingdom is an illustrated religious magazine, published monthly by Jehovah's Witnesses via the Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania. Jehovah's Witnesses distribute \"The Watchtower—Public Edition\", along with its companion magazine, \"Awake!\", in their door-to-door ministry. \"The Watchtower—Public Edition\" has an average circulation of approximately 93 million copies every four months in 369 languages. \"The Watchtower—Study Edition\", used at congregation meetings, has an average monthly circulation of around 14 million.", "id": 1532518} {"src_title": "Kataklysm", "tgt_title": "Kataklysm", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1992 Kataklysm vydali třískladbové demo s názvem \"The Death Gate Cycle of Reincarnation\". Tímto počinem si začali získávat uznání a také navázali kontakty s německým vydavatelstvím Nuclear Blast. V roce 1994 podepsali Kataklysm nahrávací smlouvu a nahráli další demo \"The Vortex of Resurrection\" a a poté následují s debutovým EP \"The Mystical Gate of Reincarnation\". Kapela ukázala světu novou tvář brutální hudby. Kritici se shodují — na Kataklysm se jen tak nezapomene. V roce 1995 vydala kapela své první dlouhometrážní album \"Sorcery\". V témže roce se vydali na evropské turné s kapelami Deicide, Cathedral, Brutal Truth, Sinister a Fleshcrawl, turné poté pokračovalo i v USA, Kanadě a v Mexiku. V roce 1996 vydala kapela své druhé album \"Temple of Knowledge\", které je techničtější a brutálnější. Za zmínku stojí singl \"The Awakener\" (\"Buditel\"). V roce 1997 nastaly problémy s vydavatelem Nuclear Blast, ale i přesto vydali kapele reedci The Mystical Gate of Reincarnation & Sorcery spolu s bonusovými skladbami. V roce 1998 se kapela začala označovat pojmem hyperblast. Z kapely také odchází zakládající člen, zpěvák Sylvain Houde. Nahrazuje ho baskytarista Maurizio Iacono. Kapela se uchyluje pod křídla nahrávací firmy Hypnotic International a vydávají CD \"Victims of This Fallen World\" – na tomto albu kapela začíná používat prvky hardcoru a doom metalu. Ve stejném roce se vydávají na turné s kapelami Vader, Fleshcrawl, Cannibal Corpse a Dark Funeral po Evropě. Kapela také vydává limitované live album s názvem Northern Hyperblast Live, které bylo vydáno pouze v Německu a Kanadě. V roce 1999 Kataklysm odcházejí od Hypnotic International a znovu podepisují smlouvu s Nuclear Blast — problémy byly vyřešeny. V roce 2000 kapela vydává své již čtvrté album s názvem \"The Prophecy\". Album je kritikou velmi dobře přijato s stává se uznávaným. Produkoval jí kytarista kapely Jean-Francois Degenais, stejně jako předchozí počin. Následují další koncerty a v roce 2001 CD s názvem \"Epic\" a o rok později \"Shadows & Dust\". V roce 2004 přišlo Kataklysm s albem s názvem \"Serenity in Fire\", které na mnohé působí \"měkkčím\" dojmem než alba předchozí. V roce 2006 kapela oznámila, že má nového člena - stvoření na obalu jejich nového CD s názvem \"In the Arms of Devastation\". Je to démon se srdcem v ruce, nazvaný heartbeast. Maurizion Iacono (frontman kapely) to komentoval tak, že k tomu dospěli po skvělých ohlasech a přirovnal to k Eddiemu, maskotovi Iron Maiden. Rok 2008 přinesl opět po dvou letech nové album s názvem \"Prevail\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kataklysm (česky znamená \"kataklyzma\") je kanadská hudební skupina hrající death metal, ačkoli první 2 alba spadají spíše do grindcore. Byla založena v roce 1991.", "tgt_summary": "Kataklysm is a Canadian death metal band. They have released thirteen studio albums, one EP and two DVDs as of 2018. Kataklysm won their first Juno Award (Canadian equivalent of the Grammy) for best album of the year in the \"heavy metal\" category for their 2015 album \"Of Ghosts & Gods\".The band's albums have charted throughout the world, including the Billboard Top 100 in the United States.", "id": 1453080} {"src_title": "Webová služba", "tgt_title": "Web service", "src_document": [{"title": "Komunikace po síti.", "content": "Webová služba je reprezentována softwarovým nebo hardwarovým agentem; ti mohou být různí, ale webová služba zůstává stále stejná. Během transakce je jeden agent \"žádajícím o službu\" a druhý \"poskytujícím službu\". Standardy používané specifikací webových služeb mají za úkol zajistit totožnou sémantiku obou agentů. Specifikace při provádění webové služby počítá se třemi účastníky. Jsou jimi již zmínění žadatel o službu a poskytovatel služby, třetí entitu představuje \"registr služeb\". Poskytovatel zveřejňuje definici služby v registru pomocí protokolů UDDI a WSDL. Žadatel o službu ji vyhledá, a pomocí definice, která mu byla poskytnuta registrem služby, se s poskytovatelem spojí. Webové služby používají pro přenos informací mezi stroji již zavedených protokolů. Důvodem je nedůvěra firewallů pro příchozí zprávy. Mechanismus tunelování tedy funguje tak, že SOAP zpráva se zabalí do obecného protokolu (např. HTTP, SMTP nebo MQseries), kterému firewall důvěřuje; po průchodu firewallem se příjemci dostane požadovaná zpráva. Protokol SOAP, který se stará o realizaci přenosu dat mezi žádajícím a poskytujícím agentem, umožňuje realizace komunikace typu: a definuje dva druhy účastníků přenosu zprávy:", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na službu ze strany stroje.", "content": "Služba je strojem chápána jako množina síťových koncových bodů nebo portů, které jsou kontaktovány pomocí portů. Jednotlivé operace jsou reprezentovány jednotlivými typy portů. Porty chápejme jako adresy pro připojení k webové službě.", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy webových služeb.", "content": "Hlavním přínosem webových služeb je přijetí jejích protokolů jako standardů mezi-systémové komunikace a tak vytvářejí vhodný nástroj pro komunikaci mezi firemními systémy a tím i zefektivnění Business-to-Business operací. Jako vedlejší přínos, ale stále velmi významný, se jeví přijetí protokolu SOAP jako standardu pro přenášení zpráv mezi programy nebo systémy. Mnoho programů tak nabízí rozhraní pro využívaní jejich nástrojů prostřednictvím zpráv SOAP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Webová služba je softwarový systém umožňující interakci dvou strojů na síti. Je popsána ve strojově zpracovatelném formátu, konkrétně WSDL. S webovou službou ostatní stroje komunikují způsobem, který je předepsaný v popisu služby, pomocí protokolu SOAP přepravené pomocí jiných, již zavedených protokolů, tzv. Tunelování firewallu. Důvodem pro tunelování je nedostatek důvěry ze strany firewallů již zavedených systémů. Protokoly SOAP a WSDL jsou oba provedeny v syntaxi jazyka XML, který je navržen tak, aby byl snadno strojově zpracovatelný. Protokol SOAP i WSDL byly navrženy tak, aby byly co nejméně závislé na zvolené verzi standardu XML. Oba protokoly jsou zavázány dodržet příslušné standardy WSDL (SOAP) a zvolený standard XML. Existují i jiné způsoby pro komunikaci s webovou službou: Je jím například komunikace podle filosofie CRUD (Create, Read, Update, Delete - vytvoř-zapiš, přečti-vrať, změň, smaž) realizované typicky jako Representational State Transfer (REST), který v provedení nad protokolem HTTP využívá právě čtyř jeho metod (POST, GET, PUT, DELETE). Aby bylo možno s daty na serveru pracovat, tato čtyři volání vystavené služby stačí. Pro zajištění spolupráce vyvinula IBM standard WSFL.", "tgt_summary": "The term Web service (WS) is either: In a Web service a Web technology such as HTTP—originally designed for human-to-machine communication—is used for transferring machine-readable file formats such as XML and JSON. In practice, a Web service commonly provides an object-oriented Web-based interface to a database server, utilized for example by another Web server, or by a mobile app, that provides a user interface to the end-user. Many organizations that provide data in formatted HTML pages will also provide that data on their server as XML or JSON, often through a Web service to allow syndication, for example, Wikipedia's . Another application offered to the end-user may be a mashup, where a Web server consumes several Web services at different machines and compiles the content into one user interface.", "id": 898264} {"src_title": "Lateránské smlouvy", "tgt_title": "Lateran Treaty", "src_document": [{"title": "Zánik papežského státu.", "content": "Papežský stát, který byl součástí politického uspořádání Evropy po celý středověk a jehož existence významným způsobem ovlivňovala jednání evropských mocností (zejména Francie), procházel od konce 18. a počátku 19. století bouřlivými změnami. Vídeňský kongres jej sice po revolučním a napoleonském období obnovil, nicméně v souvislosti s liberálním a nacionálním hnutím byla jeho existence postupně znovu nahlodávána. V rámci sjednocování Itálie pod vládou sicilského krále Viktora Emanuela II. přišla na pořad i tzv. římská otázka – tedy jak připojit Řím podléhající doposud papeži v situaci, kdy garantem jeho postavení byla francouzská vojenská přítomnost ve městě. Situaci po nezdařeném pokusu Garibaldiho z r. 1867 nakonec vyřešila porážka Francie u Sedanu Pruskem/Německem r. 1870 – krátce po ní italská vojska prolomila hradby Říma vedle Porta Pia a město jednostranně obsadila. Italský parlament usiloval o narovnání poměrů s církví a 13. května 1871 přijal tzv. garanční zákon, jímž upravoval postavení papeže a Svatého Stolce v Itálii a kromě jiného papeži přiznával osobní nedotknutelnost a pravidelnou roční rentu, neuznával však papežský stát v žádné podobě. Pius IX. proto jakoukoli dohodu odmítl a vyzval katolíky k neúčasti na politickém životě Itálie, kterou chápal jako uchvatitelský stát (tzv. non expedit). Tento bojkot sice záhy ztrácel na faktickém významu, nicméně konfliktní situace mezi vládou a církevními institucemi byla v silně katolické Itálii pociťována jako vážný problém, nazývaný běžně římská otázka.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova.", "content": "Po nástupu Mussoliniho nový režim usiloval o „národní jednotu“, která samozřejmě nemohla nezahrnout zájmy katolíků: vyřešením římské otázky by postavení fašistického hnutí ve veřejném mínění významně posílilo. I když některá opatření vlády směřovala k omezování vlivu jiných (a tedy i církevních) než fašistických institucí, byly vůči církvi ze strany vlády činěny vstřícné kroky: např. byla zavedena povinná výuka náboženství na školách. Vyvrcholením tohoto úsilí byly Lateránské dohody podepsané 11. února 1929 Mussolinim a kardinálem Gasparrim. Lateránské dohody tvoří systém smluv, který obsahuje především:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní ustanovení.", "content": "Lateránské dohody byly smlouvou mezinárodní, konkordátní a finanční. Především vytvořily Itálií uznaný Vatikánský městský stát (přesněji Stát Vatikánského Města) jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Vatikánské město mělo být za všech okolností považováno za neutrální a neporušitelné území. Papež osobně byl prohlášen nedotknutelným a v případě nutnosti se mu dostalo ochrany italským státem. Papežským legátům byla přiznána všechna práva vyslanců suverénních států. Římskokatolické vyznání bylo v Itálii prohlášeno za státní náboženství. Církevní sňatek získal občanskou platnost a ve školách byl povinně umístěn katolický kříž. Italská vláda se dále zavázala poskytnout papeži finanční odškodnění za ztráty způsobené záborem někdejšího papežského státu. Církev se naproti tomu v dohodách vzdala požadavku na vrácení papežských území a souhlasila s rozpuštěním oddílů Katolických skautů. Zavázala se také k faktickým konzultacím s italskou vládou ve věci jmenování církevních hodnostářů činných na italském území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lateránské smlouvy jsou dohody mezi Italským státem a katolickou církví, na jejichž základě byl znovuobnoven suverénní papežský stát, zaniklý připojením Říma k nově zformovanému národnímu italskému státu. Byly uzavřeny 11. února 1929.", "tgt_summary": "The Lateran Treaty (; ) was one component agreement that made up the Lateran Pacts of 1929, the agreements made in 1929 between the Kingdom of Italy and the Holy See settling the \"Roman Question\". The treaty and associated pacts are named after the Lateran Palace, where they were signed on 11 February 1929. The Italian parliament ratified them on 7 June 1929. The Lateran Treaty recognized Vatican City as an independent state under the sovereignty of the Holy See. The Italian government, at the time led by Benito Mussolini as prime minister, also agreed to give the Roman Catholic Church financial compensation for the loss of the Papal States. In 1947, the Lateran Treaty was recognized in the Constitution of Italy as regulating the relations between the state and the Catholic Church.", "id": 529227} {"src_title": "Lékárnička", "tgt_title": "First aid kit", "src_document": [{"title": "Lékárnička pro motorová vozidla.", "content": "V České republice je lékárnička pro motorová vozidla (s výjimkou mopedu a motokola, jednonápravového traktoru s přívěsem a motorového vozíku) součástí povinné výbavy vozidla (vyhl. 341/2002 Sb.). Pro požární automobily je výbava příslušným druhem lékárničky stanovena zvláštním právním předpisem. Lékárnička musí být ve vozidle uložena v takovém prostoru, aby na ni nemohlo dopadat přímé sluneční světlo (záření). Tento úložný prostor pro lékárničku musí být suchý, čistý a snadno přístupný. U vozidel pro hromadnou přepravu cestujících se lékárnička umísťuje na označeném a přístupném místě v prostoru vozidla určeném pro cestující. Provozovatel vozidla musí lékárničku udržovat v řádném stavu a jednotlivé druhy zdravotnických potřeb obměňovat podle doby použitelnosti, která je na nich vyznačena.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí lékárnička.", "content": "Obsah domácí lékárničky není normován a doporučuje se upravit jej podle složení rodiny (malé děti, senioři) a životních zvyklostí členů rodiny (hobby, záliby, životní styl). Doporučené minimální složení je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Středisková lékárnička.", "content": "Doporučený obsah střediskové lékárničky – vhodné při delších pobytech v přírodě ve více lidech, např. společné zotavovací akce, tábory, sportovní a turistické akce apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní materiál.", "content": "Text převzat z učebních skript projektu ZDrSEM", "section_level": 2}, {"title": "Pohotovostní lékárnička.", "content": "Pohotovostní lékárnička je vhodná na výlety, pro méně lidí, a tam, kde je středisková lékárnička zbytečný luxus nebo zátěž. Text převzat z učebních skript projektu ZDrSEM", "section_level": 1}, {"title": "Extrémní minimum.", "content": "To, co by skutečně nemělo chybět nikdy, když se člověk vydává dále od civilizace, kde je příjezd záchranné služby nemožný nebo zdlouhavý Rukavice a resuscitační rouška jsou v tomto minimu proto, že navzdory své skladnosti mohou zachránit život zachránci, který poskytuje pomoc člověku infikovanému nakažlivou chorobou (žloutenka, AIDS při krvácejících ranách), o které nemusí vědět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékárnička je skříňka nebo pouzdro, uzpůsobené pro dlouhodobé a bezpečné ukládání zdravotnického materiálu, obvykle určeného pro poskytování první pomoci. Lékárnička musí být náležitým způsobem označena (modře lemovaným symbolem červeného kříže v bílém poli nebo bílým křížem v zeleném poli). Stacionární lékárnička musí být umístěna v dobře přístupném místě a její otevírání musí být možné bez použití nástroje. Lékárničky musí být konstruovány tak, aby uložený zdravotnický materiál byl chráněn proti znehodnocení.", "tgt_summary": "A first aid kit is a collection of supplies and equipment that is used to give medical treatment. There is a wide variation in the contents of first aid kits based on the knowledge and experience of those putting it together, the differing first aid requirements of the area where it may be used and variations in legislation or regulation in a given area. The international standard for first aid kits is that they should be identified with the ISO graphical symbol for first aid (from ISO 7010) which is an equal white cross on a green background.", "id": 2226079} {"src_title": "Východní Slované", "tgt_title": "East Slavs", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do přibližně 9. století se toho ví o východních Slovanech poměrně málo. Hlavním důvody jsou tehdejší neexistence psaného jazyka (Cyrilice byla vytvořena v roce 863) a značná odlehlost východoslovanských zemí. Poznatky získáváme pouze z archeologických vykopávek, útržků zpráv cestovatelů a srovnávacích studií slovanských jazyků. Kromě kontroverzní tzv. Velesovy knihy existuje před 11. stoletím velmi málo původních ruských písemných památek. Nejstarší známý rukopis pojednávající o staroruské historii je tzv. \"Povesť vremennych let\" (také tzv. Kyjevský letopis, dříve podle jejího údajného autora mnicha Nestora též. \"Nestorova kronika\" či \"Nestorův letopis\") napsaná na přelomu 11. a 12. století. Je v ní vyjmenováno dvanáct slovanských tzv. \"plemen\" (kmenových svazů či národů), které se do 9. století usadily v oblasti mezi Baltickým a Černým mořem. Těmito kmeny jsou Polané, Drevljané (Děrevljané), Dregoviči, Radimiči, Vjatiči, Kriviči, Ilmeňští Slované, Dulěbové (Doudlebové), Bílí Chorvati (Charváti), Severjané, Uliči (Ugliči), Tiverci. Podle dostupných archeologických a jazykovědných důkazů historikové dovozují, že Slované (Praslované), tehdy nazývaní pravděpodobně jako Venetové (Venedové), začali tvořit samostatnou indoevropskou etnickou skupinu v polovině 2. tisíciletí př. n. l. pravděpodobně v oblastech dnešního Polska, Běloruska a severozápadní Ukrajiny, v 8. století př. n. l. vstoupili do doby železné a začala jejich postupná migrace východním a jižním směrem. V následujících stoletích se slovanští osadníci potkávali s jinými etnickými skupinami, které buď žily nebo se přestěhovaly do východoevropských rovin. Mezi 1. a 9. stoletím n. l. migrovali přes region Ruska Gótové kočovní Skythové, Sarmati, Alani, Hunové, Avaři a Maďaři. Někteří z nich si mohli místní Slovany částečně podmanit. V tomto období zde Slované expandují jako zemědělci, sběrači medu, lovci, rybáři a pastevci; od 6. století již tvoří Slované hlavní etnickou skupinu na východoevropských rovinách. Někteří z předchozích obyvatel území, tedy íránských národů, byli Slovany absorbováni a slavizováni", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé východoevropských rovin.", "content": "Přibližně od roku 600 dochází k jazykovému rozdělení Slovanů na jižní, západní a východní větev. Východní Slované praktikovali zemědělskou metodu žďáření, která využila rozsáhlých lesních porostů, kde se usazovali. Tato metoda zemědělství spočívala ve vyčistění lesních ploch ohněm, jejich obdělání a následném přesunu po několika letech. Zemědělství pomocí žďáření vyžaduje častý pohyb, protože takto obdělaná půda poskytuje dobré sklizně jen po dobu několika let než se vyčerpá. Využívání žďáření východními Slovany vysvětluje jejich rychlé rozšíření na území východní Evropy. Východní Slované zaplavili východní Evropu ve dvou proudech. Jedna skupina kmenů se usadila podél řeky Dněpr na území dnešní Ukrajiny a Běloruska na severu; dále se rozšířili severním směrem do severního údolí řeky Volhy, východně od dnešní Moskvy a západně do povodí řek severního Dněstru a Jižního Bugu v dnešním Moldavsku a jižní Ukrajině. Tato poloha jim umožňovala kontrolovat obchod mezi regionem Skandinávie-Baltické moře a východními částmi Římské říše, zejména Byzantskou říší a řeckými koloniemi na severním pobřeží Černého moře (viz Obchodní cesta od Varjagů k Řekům). Další skupina východních Slovanů se přesunula na severovýchod, kde se setkala s Varjagy a založila důležité regionální centrum Novgorod. Stejná slovanská populace také osídlila dnešní Tverskou oblast a region v okolí Belozersku. Když dorazili do země ugrofinských Merjů poblíž Rostova, spojili se s dněperskou skupinou Slovanů. Obchodní styky udržovali s Vikingy i Byzantinci. Kyjev - budoucí hlavní město Rusi - bylo pravděpodobně založeno v 5. až 6. století jako pevnost, která kontrolovala řeku Dněpr a kde se vybíraly daně od lodí, které se vracely z Byzance. V následujících pětistech letech bylo postaveno mnoho dalších měst. V čele kmenových svazů stál kníže, velkou moc měli bojaři (obdoba šlechty), kteří vlastnili většinu pozemků a rolníci tak na nich byli plně závislí. V 8. a 9. století se musely některé východoslovanské kmeny podvolit turkickým Chazarům, kteří na konci 8. nebo v 9. století přijali Židovskou víru a usadili se v oblasti jižní Volhy, na Kavkaze, a jejich říše v té době sahala až k dolnímu Dněpru a Krymu.", "section_level": 2}, {"title": "Východní Slované a Varjagové.", "content": "V polovině 9. století pravděpodobně ovládli oblasti východních Slovanů (Kyjevskou oblast Polanů a Novgorodskou oblast Slovanu) skandinávští bojovníci a obchodníci, tzv. Varjagové (všeobecněji nazývaní Vikingové). Tito stáli pravděpodobně u vzniku prvního státního útvaru východních Slovanů, Kyjevské Rusi i její vládnoucí dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik, více viz Rus (národ), Normanská teorie vzniku ruského státu a Kyjevská Rus).", "section_level": 2}, {"title": "Po Kyjevské Rusi.", "content": "Rozpad Kyjevské Rusi v 11. století vyústil ve značné přesuny obyvatel a politické, sociální a ekonomické přeskupení. Výsledek spojení těchto faktorů vyústil ve vznik nových národů. Tyto procesy však začaly dlouho před pádem Kyjeva, jeho pád tento postupný vývoj urychlil do významné jazykové a etnické diferenciace Rusů a východních Slovanů na Ukrajince, Bělorusy a Rusy. To všechno zdůraznila následná politika území, do kterých tyto skupiny migrovaly: jihozápadní a západní ruské skupiny, ze kterých vzešly rusínská a později ukrajinská a běloruská identita, podléhala litevskému a později polskému vlivu, zatímco ruská etnická identita se vyvíjela pod vlivem moskevského knížectví na severovýchodě a Novgorodu na severu. V 11. a 12. století způsobovaly neustálé vpády kočovných turkických kmenů jako jsou Kypčaci (Kumáni) a Pečeněhové masivní migraci východoslovanských obyvatel do bezpečnějších silně zalesněných oblastí na severu (viz divoká pole).", "section_level": 2}], "src_summary": "Východní Slované tvoří východní etnickou skupinu Slovanů, která používá Východoslovanské jazyky. Historicky se z ní vyvinuli dnešní Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Rusíni a další menší národy, z nichž každý má vlastní bohatou historii.", "tgt_summary": "The East Slavs are Slavic peoples speaking the East Slavic languages. Formerly the main population of the loose medieval Kievan Rus federation state , by the seventeenth century they evolved into the Belarusian, Russian, Rusyn and Ukrainian people.", "id": 2349515} {"src_title": "Holografický princip", "tgt_title": "Holographic principle", "src_document": [{"title": "Důvody pro holografický princip.", "content": "Mějme nějakou konečnou, omezenou oblast prostoru (např. kouli). Tato oblast bude obsahovat hmotu a energii. Jestliže tato energie překročí kritickou hustotu, oblast zkolabuje do černé díry. O černé díře se teoreticky ví, že má entropii, která je přímo úměrná povrchu jejího horizontu událostí. Černé díry jsou objekty s maximální entropií, takže entropie obsažená v dané oblasti prostoru nemůže být větší než entropie největší černé díry, která může vyplnit daný objem. Horizont událostí černé díry obklopuje objem a hmotnější černé díry mají větší plochu horizontu událostí a obklopují větší objem prostoru. Nejhmotnější černá díra, která může vyplnit danou oblast je ta, jejíž horizont událostí přesně odpovídá hranicím dané oblasti. Větší hmotnost znamená větší entropii. Proto maximální limit entropie pro jakoukoli běžnou oblast prostoru je přímo úměrná povrchu této oblasti, ne jeho objemu. To je pro fyziky neintuitivní, protože entropie je extenzivní proměnná, přímo úměrná hmotnosti, která je úměrná objemu. Jestliže entropie obyčejné hmoty (ne černé díry) je také úměrná ploše, potom z toho vyplývá, že objem sám je nějakým způsobem iluzorní: že totiž hmota zabírá plochu, ne objem, a tudíž vesmír je ve skutečnosti hologram, který je isomorfický pro informaci, vtištěnou v jeho hranicích.", "section_level": 1}, {"title": "Limit hustoty informací.", "content": "Entropie, pokud o ní uvažujeme jako o informaci (viz informační entropie), může být měřena v bitech nebo natech. Jeden bit je (ln 2) natů, a jeden nat odpovídá čtyřem Planckovým jednotkám. Celkové množství bitů odpovídá celkovému počtu stupňů volnosti hmoty/energie. Bity samotné zakódovávají informaci o stavech, které hmota/energie zaujímá. V daném objemu existuje tedy horní limit hustoty informace o všech charakteristikách všech částic, které tvoří hmotu v tomto objemu, a to vnuká představu, že hmota sama nemůže být dělena do nekonečna. Spíše musí existovat konečná úroveň elementárních částic, tj. jestliže je částice složena z sub-částic, pak stupeň volnosti částice je produktem všech stupňů volnosti jejích sub-částic. Pokud by se tyto sub-částice dále dělily na sub-sub-částice atd. do nekonečna, pak by stupeň volnosti původní částice musel být nekonečný, což odporuje maximálnímu limitu hustoty entropie. Holografický princip tedy implikuje, že dělení částic musí na určité úrovni ustat, a tedy základní částice je jeden bit informace (1 nebo 0).", "section_level": 1}, {"title": "Variace holografického principu.", "content": "Existují variace holografického principu známé jako slabý a silný holografický princip. Silný holografický princip Silný holografický princip říká, že informace, kterou vnější pozorovatel může vyvodit z povrchu černé díry je přímo úměrná povrchové oblasti horizontu událostí. Silná verze holografického principu konstatuje, že pozorovatel vyvozuje informace z něčeho skrz jeho povrch, který funguje jako plátno, kterým je vidět skrz. Avšak částice, které obsahují informaci, jsou za stínítkem, na které svou informaci promítají. Slabý holografický princip Slabý holografický princip tvrdí, že všechna informace vstupující do horizontu událostí černé díry je zakódována v povrchu horizontu událostí této černé díry a je úměrná povrchové oblasti horizontu událostí. Na rozdíl od silné verze však slabý holografický princip tvrdí, že za stínítkem není žádná částice a že fyzikální procesy vesmíru mohou být úplně popsány stínítkem nebo povrchem, skrz který je informace pozorována. Holografický princip souvisí s teorií superstrun. Existuje i pokus odvodit přímo z holografického principu podobu \"fundamentálních\" fyzikálních zákonů, např. gravitačního. Gravitace pak v tomto chápání není základní interakcí, ale prostě důsledkem holografického uspořádání vesmíru (Aldebaran.cz, Sciencemag.cz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Holografický princip je spekulativní dohad o teoriích kvantové gravitace, navržený Gerardem 't Hooftem a vylepšený Leonardem Susskindem, kteří tvrdí, že veškeré informace obsažené v objemu prostoru mohou být reprezentovány teorií fungující v hranici této oblasti. Jinými slovy, pokud máme místnost, můžeme modelovat všechny události uvnitř místnosti tím, že vytvoříme teorii, která bere v úvahu pouze to, co se děje ve stěnách místnosti. Holografický princip také tvrdí, že připadá jeden stupeň volnosti (nebo 1 Boltzmannova konstanta \"k\" jednotek maximální entropie) pro každé čtyři Planckovy oblasti v této teorii. To může být nazváno Bekensteinova vazba, formula_1.", "tgt_summary": "The holographic principle is a tenet of string theories and a supposed property of quantum gravity that states that the description of a volume of space can be thought of as encoded on a lower-dimensional boundary to the region—such as a light-like boundary like a gravitational horizon. First proposed by Gerard 't Hooft, it was given a precise string-theory interpretation by Leonard Susskind who combined his ideas with previous ones of 't Hooft and Charles Thorn. As pointed out by Raphael Bousso, Thorn observed in 1978 that string theory admits a lower-dimensional description in which gravity emerges from it in what would now be called a holographic way. The prime example of holography is the AdS/CFT correspondence. The holographic principle was inspired by black hole thermodynamics, which conjectures that the maximal entropy in any region scales with the radius \"squared\", and not cubed as might be expected. In the case of a black hole, the insight was that the informational content of all the objects that have fallen into the hole might be entirely contained in surface fluctuations of the event horizon. The holographic principle resolves the black hole information paradox within the framework of string theory. However, there exist classical solutions to the Einstein equations that allow values of the entropy larger than those allowed by an area law, hence in principle larger than those of a black hole. These are the so-called \"Wheeler's bags of gold\". The existence of such solutions conflicts with the holographic interpretation, and their effects in a quantum theory of gravity including the holographic principle are not fully understood yet.", "id": 2402640} {"src_title": "Roger Williamson", "tgt_title": "Roger Williamson", "src_document": [{"title": "Formule 1.", "content": "Roger patřil mezi nejtalentovanější jezdce a byla mu předpovídána velká budoucnost. Po úspěších v nižších kategoriích se v roce 1973 dostal do Formule 1. Svou první Grand Prix jel doma ve Velké Británii. Na trati ale vydržel jen jedno kolo. Jeho vůz byl po nehodě, kterou zavinil Hans-Joachim Stuck, zničen natolik, že nemohl nastoupit do opakovaného startu. Do nizozemské Grand Prix startoval z 18. místa. V Nizozemsku se závod jet neměl, ale pořadatelé dostali výjimku, protože údajně zlepšili bezpečnost okruhu. Zajímavostí je, že v roce 1970 na tomto okruhu zahynul Piers Courage, jehož tělo po uhašení zaházeli pískem a vyhrabali až po dokončení závodu.", "section_level": 1}, {"title": "Tragédie v Zandvoortu.", "content": "Holandská Grand Prix se konala 29. července 1973. Williamson jel na 13. místě, za ním jel David Purley. Rogerův vůz se po nárazu do svodidel náhle převrátil koly vzhůru , urazil ještě asi 275 metrů a zůstal u svodidel v zatáčce. David Purley hned zastavil a běžel jezdci na pomoc. Traťoví komisaři řídili okolní provoz, ale Williamsona se nesnažili uhasit. Purley se snažil sám vůz převrátit na kola, ale marně. Pak zkoušel marně rozepnout Rogerovy bezpečnostní pásy. Roger nebyl zraněný a stále křičel o pomoc. Purley se ho snažil sám uhasit ale v hasicím přístroji došla náplň. Řidič hasicího vozu se bál vyjet, protože by musel jet asi 200 metrů proti směru trati. Fanoušky, kteří by rádi pomohli, odháněla policie. Purley se snažil zastavit ostatní závodníky, nikdo nezastavil. Po závodě většinou vypovídali, že si mysleli, že je jen upozorňuje na nehodu. Niki Lauda řekl, že je placený za závodění a ne za parkování na trati. Roger se pod svým vozem udusil. Teprve potom byl jeho vůz obrácený zpět na kola. Pořadatelé Williamsonovo tělo přikryli plachtou a nechali u trati až do konce závodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Williamson (2. února, 1948 Ashby-de-la-Zouch, Leicestershire – 29. červenec, 1973 Zandvoort Circuit, Nizozemsko) byl automobilový závodník a pilot Formule 1 z Velké Británie. Jeho otec Dodge Williamson závodil na motocyklu.", "tgt_summary": "Roger Williamson (2 February 1948 – 29 July 1973) was a British racing driver, a two time British Formula 3 champion, who died during his second Formula One race, the 1973 Dutch Grand Prix at Zandvoort Circuit in the Netherlands.", "id": 1314556} {"src_title": "Heike Kamerlingh Onnes", "tgt_title": "Heike Kamerlingh Onnes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec Harm Kamerlingh Onnes vlastnil cihelnu blízko Groningenu, jeho matka Anna Gerdina Coers z Arnhemu byla dcerou architekta. Povinnou školní docházku absolvoval ve svém rodném městě a v roce 1870 nastoupil na universitu v Groningenu, kde získal titul bakaláře a přešel do Heidelbergu, kde studoval u Bunsena a Kirchhoffa od října 1871 do dubna 1873. Potom se vrátil do Groningenu a složil zde v roce 1878 magisterské zkoušky a v roce 1879 získal doktorský titul za práci \"Nové důkazy o rotaci země\". Od roku 1878 byl asistentem na Polytechnice v Delftu, kde pracoval pod Bosschou a kde v letech 1881 a 1882 přednášel. V tomto roce byl jmenován profesorem experimentální fyziky na univerzitě v Leidenu jako nástupce P. L. Rijkeho. Jeho talent na řešení vědeckých problémů byl zřejmý již od roku 1871, kdy ve svých osmnácti letech získal zlatou medaili v soutěži sponzorované Přírodovědeckou fakultou university v Utrechtu a příští rok získal stříbrnou medaili v podobné soutěži na univerzitě v Groningenu. Když pracoval u Kirchhoffa, tak získal „seminarpreis“ a byl u něj na rok jmenován asistentem. Ve své doktorské práci rozebral teoreticky i experimentálně známý Foucaultův experiment s kyvadlem dokazující otáčení Země; použil i Cardanova závěsu, aby zabránil kroucení kyvadla. V roce 1881 publikoval článek \"Allgemeene theorie der vloeistoffen\" (Obecná teorie kapalin), kde tuto teorii spojil s kinetickou teorií kapalin využitím van der Waalsova zákona korespondujících stavů z pohledu mechaniky. Tuto práci lze považovat za začátek jeho celoživotního zkoumání vlastností hmoty za nízkých teplot. Ve svém inauguračním projevu na téma Význam kvantitativního výzkumu ve fyzice použil své oblíbené motto „Door meten tot weten“ (měřením k poznání) a ocenil význam experimentu, který ho provázel celou jeho vědeckou kariérou. Po svém zvolení do Physics Chair v Leidenu reorganizoval fyzikální laboratoř (nyní známou jako laboratoř Kamerlingha Onnese) tak, aby vyhovovala jeho výzkumu založenému převážně na teoriích jeho dvou krajanů J. D. van der Waalse a H. A. Lorentze. Jeho cílem bylo vytvořit kryogenickou laboratoř, která by byla schopna ověřit van der Waalsův zákon korespondujících stavů ve velkém rozmezí teplot. Jeho snaha o dosažení co nejnižší teploty vyvrcholila v roce 1908 zkapalněním helia. Ochlazením helia pod 0,9 K se dostal nejníže k absolutní nule. S oblibou říkával, že nejchladnější místo na světě je v Leidenu. Za výzkum v oblasti nízkých teplot dostal v roce 1913 Nobelovu cenu za fyziku. Dále se ve své laboratoři zabýval výzkumem termodynamiky, radioaktivity, pozorováním optických, magnetických a elektrických jevů, dále studiem fluorescence a fosforescence, magnetické rotace roviny polarizovaného světla, absorpčních spekter krystalů v magnetickém poli, Hallův jevem, dielektrickými konstantami a hlavně odporem kovů. Jeho významným objevem (1911) byla supravodivost čistých kovů jako rtuti, cínu a olova při velmi nízkých teplotách a následné pozorování trvalých proudů. Výsledky výzkumu publikoval v Proceedings of the Royal Academy of Sciences of Amsterdam a také v Communications z fyzikální laboratoře v Leydenu. Mnoho zahraničních vědců přijíždělo do Leydenu do jeho laboratoře na stáže. Již ve 30 letech byl Kamerlingh Onnes jmenován členem Královské akademie věd v Amsterdamu. Byl jedním ze zakladatelů Association (nyní Institut) du Froid.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho nejoblíbenější rekreací byl rodinný život a pomáhání, těm kdo to potřebovali. Ačkoliv jeho práce byla i jeho koníčkem, nestal se nikdy nabubřelým vědcem. Byl to muž s velkým šarmem, filantrop a byl velmi aktivní během a po 1. světové válce ve vyhlazování politických rozdílů mezi vědci a v pomoci hladovějícím dětem. V roce 1887 se oženil s Marií Adrianou Wilhelminou Elisabeth Bijleveld, která mu velmi pomáhala s těmito aktivitami a vytvořila mu dům známý pohostinností. Měl jednoho syna, Alberta, který se stal vysoce postaveným státním úředníkem v Haagu. Kamerlingh Onnes měl křehké zdraví a po krátké nemoci zemřel 21. února 1926 v Leidenu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "\"Kamerling\" je sice formálně druhé křestní jméno, nikoli část příjmení, ale přesto bylo vždy v jeho rodině zvykem ho vypisovat. Mělo by se tedy zkracovat \"H. Kamerling Onnes\", nikoli \"H. K. Onnes.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Heike Kamerlingh Onnes (21. září 1853, Groningen – 21. února 1926, Leiden) byl nizozemský fyzik a objevitel supravodivosti. Za výzkum v oblasti nízkých teplot obdržel v roce 1913 Nobelovu cenu za fyziku.", "tgt_summary": "Professor Heike Kamerlingh Onnes, (21 September 1853 – 21 February 1926) was a Dutch physicist and Nobel laureate. He exploited the Hampson–Linde cycle to investigate how materials behave when cooled to nearly absolute zero and later to liquefy helium for the first time, in 1908. He also discovered superconductivity in 1911.", "id": 582807} {"src_title": "Cizinec", "tgt_title": "Alien (law)", "src_document": [{"title": "Cizinec v českém právním řádu.", "content": "Platný vnitrostátní právní řád rozlišuje následující kategorie cizinců:", "section_level": 1}, {"title": "Zákon o pobytu cizinců na území ČR.", "content": "Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky upravuje podmínky vstupu cizince na území České republiky a vycestování cizince z území, stanovuje podmínky pobytu cizince na území a vymezuje působnost Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy. Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky včetně občana Evropské unie. Zákon se nevztahuje na cizince, který: a) je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, azylantem anebo osobou požívající doplňkové ochrany, nebo podal proti rozhodnutí kasační stížnost, b) pokud se jedná o přechodný pobyt cizích ozbrojených sil, c) pobývá na území na základě uděleného oprávnění pobytu za účelem dočasné ochrany, nebo o ni požádal.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o azylu.", "content": "Zákon č. 325/1999 Sb. o azylu upravuje postavení žadatelů o azyl / mezinárodní ochranu osob, kterým byl azyl nebo doplňková ochrana udělena.", "section_level": 2}, {"title": "Oblast trestního práva.", "content": "V trestním zákoníku č.40/2009 Sb. se cizinců týká například trest vyhoštění a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, pokud jde o správní či soudní vyhoštění. V trestním řádu č.141/1961 Sb. se jedná o výkon trestu vyhoštění a upouštění od jeho výkonu, vydávání a předávání cizince k trestnímu stíhání do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Výdělečná činnost.", "content": "Výdělečná činnost cizinců je upravena zákonem o zaměstnanosti (povolení k zaměstnání, sankce za nelegální činnost). Cizinec je podle českého zákona o zaměstnanosti 435/2004 Sb. definován jako občan, který není státním příslušníkem EU, EHS nebo ESVO. Pro cizince platí přísnější podmínky pro získání zaměstnání v ČR, musí žádat úřady práce o vydání pracovního povolení. Dále výdělečnou činnost cizinců ovlivňuje živnostenský zákon č. 455/1991 Sb., který upravuje specifika živnostenského oprávnění pro cizince. Dále řada zákonu omezuje přístup cizinců k určitým povoláním, nebo funkcím, spojeným s výkonem veřejné moci (například zákon o soudech a soudcích, o služebním poměru příslušníků bezpečnostních souborů). Dále pro výkon určitého povolání či činnosti jsou pro cizince stanoveny zvláštní podmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "Z listiny základních práv a svobod vyplývá zásada rovnosti a nediskriminace, cizinci mají stejná práva jako občané ČR, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Cizinci jsou si rovni v občanském právu, ve veřejném právu se používá jako hlavní kritérium trvalý pobyt, případně jiný druh pobytu. Držitelé povolení k trvalému pobytu a občané EU a jejich rodinní příslušníci mají ve většině právních předpisů rovné postavení jako občané ČR. Jde například o oblasti sociálního zákonodárství a oblasti výdělečné činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nerovnosti cizinců.", "content": "Na druhou stranu cizinci z EU či s trvalým pobytem pocítí znevýhodnění v oblasti volebního práva, či pobytového práva. Právo trvalého pobytu tak i právo občana EU pobývat na území ČR může být zrušeno, zejména v případě spáchání trestního deliktu. Dále jsou cizinci povinni mít cestovní doklad, v případě ztráty je cizinec často nucen jet do země původu pro nový cestovní doklad. S  cestovním dokladem a s platným průkazem o trvalém pobytu mohou cestovat v Schengenském prostoru. Všichni cizinci mají speciální ohlašovací povinnosti. Pobytové doklady vyřizují na ministerstvu vnitra, ne u běžných obecných úřadů.", "section_level": 3}, {"title": "Cizinec na mezinárodní úrovni.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Právní postavení cizinců v soukromoprávních poměrech.", "content": "Dle zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém je cizinec osoba bez státního občanství ČR. Cizinci mají v oblasti osobních a majetkových práv stejná práva a stejné povinnosti jako občané ČR, pokud není tímto nebo jiným zákonem stanoveno něco jiného. Tato situace může nastat, pokud cizí stát nakládá se státními občany ČR jinak než se svými občany, tehdy může Ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými orgány sdělením v úředním publikačním prostředku stanovit, že pro cizince stejná práva a povinnosti jako pro občany ČR nepoužije. To však neplatí, pokud se jedná o cizince, kterým z práva EU vyplývají stejná práva a povinnosti jako státním občanům ČR, nebo by tím byla porušena základní práva cizince.", "section_level": 2}, {"title": "Vícenásobná nebo neurčitá státní příslušnost.", "content": "Pokud se jedná o osobu, která je v rozhodné době státním občanem České republiky a zároveň občanem jiného státu, je rozhodné státní občanství České republiky. Pokud však je občanem několika států, rozhoduje státní příslušnost nabytá naposledy, pokud výrazně převažuje její poměr k cizímu státu vzhledem k životním poměrům osoby, tehdy rozhoduje státní příslušnost tohoto státu. Na cizince, který není občanem žádného státu, se hledí jako na občana toho státu, kde má v rozhodné době obvyklý pobyt či se zdržuje, pokud toto nelze zjistit, je postupováno, jako by šlo o státního občana ČR.", "section_level": 3}, {"title": "Evropská úmluva o ochraně lidských práv.", "content": "Evropská úmluva o ochraně lidských práv zajišťuje: povinnost respektovat lidská práva, právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucených prací, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivé řízení, uložení trestu jen na základě zákona, právo na respektování soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu projevu, svobodu shromažďovací a sdružovací, právo uzavřít manželství, právo na účinný právní prostředek nápravy, zákaz diskriminace.", "section_level": 2}, {"title": "Článek o omezení politické činnosti cizinců.", "content": "Článek o svobodě projevu, o svobodě shromažďování a sdružování a zákaz diskriminace nebrání smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců.", "section_level": 3}, {"title": "Dodatkové protokoly týkající se cizinců.", "content": "\"Protokol č.4.\" (druhý dodatkový) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod článkem 4, zakazuje hromadné vyhoštění cizinců. \"Protokol č.7.\" v článku 1 ustanovuje procesní záruky v případě vyhoštění cizinců. 1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu,může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost: a. uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b. dát přezkoumat svůj případ a c. dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. 2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a, b a c tohoto článku, je-li takové vyhoštění nezbytné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. \"Protokol č.12.\" ustanovuje všeobecný zákaz diskriminace. 1. Užívání každého práva přiznaného zákonem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu či jiného postavení. 2. Nikdo nesmí být diskriminován žádným orgánem veřejné moci z jakéhokoli důvodu, zejména z důvodů uvedených v odstavci 1.", "section_level": 3}, {"title": "Vstup na území České republiky.", "content": "Na území ČR je cizinec oprávněn vstoupit v místech stanovených jako hraniční přechod, tzn. na vymezených místech na vnějších hranicích státu, v prostoru mezinárodního letiště, popř. v prostoru mezistátního vlaku. Při překročení hranice je nutné se podrobit kontrole dokladů po výzvě policie. V zásadě platí, že občané EU s nimiž má ČR sjednanou mezinárodní smlouvu o bezvízovém styku, předkládají při hraniční kontrole cestovní doklad. Cizinci, kteří mají ve vztahu k ČR vízovou povinnost jsou povinni dále předkládat platné vízum, doklad o zajištění prostředků k pobytu, doklad o zdravotním pojištění, doklad o zajištění ubytování, popř. vízum státu, do kterého hodlá cizinec přes území ČR cestovat.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v ČR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přechodný pobyt.", "content": "Může být umožněn na základě:", "section_level": 2}, {"title": "Trvalý pobyt.", "content": "Může být umožněn na základě:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cizinec je člověk příslušející k jinému státu či zemi či národu. Jde tedy o pojem relativní, který má smysl pouze ve vztahu k nějakému určitému státu nebo zemi nebo národu. Podle českého cizineckého zákona je cizinec definován jako fyzická osoba, která není státním občanem ČR. Český devizový zákon používá v obdobném významu, který však vztahuje jak na fyzické, tak na právnické osoby, termín cizozemec. Cizincem je tedy i ten: Z definice vyplývá, že cizincem není ten, kdo má vedle občanství ČR i občanství jiného státu.", "tgt_summary": "In law, an alien is a person who is not a citizen or national of a given country, though definitions and terminology differ to some degree depending on the continent or region of the world. The term \"alien\" is synonymous to \"foreign national\".", "id": 1583979} {"src_title": "Trampoty páně Thompsonovy", "tgt_title": "The Thompson Travel Agency", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvod románu.", "content": "Příběh románu začíná v Londýně, kde Francouz Robert Morgan, který je bez peněz a bez zaměstnání (právě byl propuštěn z místa učitele francouzštiny), uvidí plakát, který nabízí práci průvodce a tlumočníka na cestě po třech souostrovích (Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). Protože Morgan mluví plynně anglicky, španělsky a portugalsky, snadno tuto práci získá. V následujících dnech však Morgan uvidí plakát od konkurenční společnosti \"Thompson and Company\", která nabízí stejnou cestu, ale za menší cenu. Obě cestovní kanceláře spolu soupeří tak dlouho, až Morganův zaměstnavatel musí boj vzdát. Vítězná Thompsonova agentura ovšem také potřebuje tlumočníka, a tak Morgan okamžitě najde ztracenou práci, avšak za daleko menší plat.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy románu.", "content": "Na cestu pronajmul „šetrný“ majitel cestovní kanceláře, pan Thompson, letitý parník \"Seamew\" (Mořský racek) pod vedením typického mořského vlka, kapitána Pipa. Po vyplutí parníku se postupně seznamujeme s jednotlivými cestujícími. Při jejich představování je čtenáři velice brzy jasné, kdo stojí na straně dobra a kdo na straně zla. Především tu je mladá třiadvacetiletá vdova, Američanka Alice Lindsayová, se svou devatenáctiletou sestrou Dolly a se svým švagrem Jackem Lindsayem. Jack je bezcharakterní bídák, který se snaží sňatkem s Alicí získat peníze, které Alice zdědila po svém muži, protože svůj majetek promrhal. Když se mu tento plán nedaří, neštítí se pro dosažení cíle použít ani násilí, i kdyby měly obě sestry přijít o život. I další postava je jakoby vystřižená z originálních Vernových románů. Jde o veskrze kladného francouzského důstojníka na dovolené Rogera de Sorguese, který se na cestě stará o obě sestry, a po nějaké době se zamiluje do Dolly, zatímco Robert Morgan se zamiluje do Alice. Vysvitne také, že pan Thompson je dosti nezodpovědný podnikatel. Jednak nemá žádné zkušenosti s provozováním takovýchto výprav, jednak šetří kde může, takže problémy narůstají a cestovatelé jsou čím dál tím víc nespokojeni.", "section_level": 2}, {"title": "Po ztroskotání.", "content": "Děj románu nakonec vyvrcholí tím, že se parník \"Seamew\" díky špatnému stavu trupu poblíž Kapverdských ostrovů potopí. V závěrečném dramatu na africkém pobřeží na hranicích dnešní Mauretánie a Senegalu jsou trosečníci zajati beduíny, kteří za ně chtějí získat výkupné. Morgan je Lindsayem zraněn, když se snaží přivést pomoc od blízké francouzské posádky. Přesto se mu podaří vojáky přivézt a v následném střetnutí je Jack Lindsay zastřelen. Na úplném konci románu pro čtenáře Michel Verne přichystal dvě šťastné svatby – Roberta Morgana s Alicí a Rogera de Sorguese s Dolly. Dobře nakonec dopadne i pan Thompson, který svým věřitelům a nespokojeným cestujícím šikovně unikne vyhlášením konkurzu.", "section_level": 2}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Trampoty páně Thompsonovy\" ilustroval Léon Benett", "section_level": 1}], "src_summary": "Trampoty páně Thompsonovy \"(1907, L'agence Thompson and Co.)\" je dobrodružný román francouzského spisovatele Michela Verna, který bývá zařazován do cyklu jeho slavného otce, francouzského spisovatele Julesa Verna, \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Autorem románu tedy není Jules Verne, jak je při vydávání knihy obvykle uváděno, ale jeho syn Michel, který román vydal pod otcovým jménem. Je však nutno přiznat, že Michel velice dobře vystihl otcův styl, logiku výstavy jeho románů i pro něj typické charaktery postav, takže se kniha dá považovat za velice zdařilý plagiát.", "tgt_summary": "The Thompson Travel Agency (, literally \"The Agency Thompson & Co.\") is a 1907 novel attributed to Jules Verne but written by his son Michel Verne.", "id": 1730254} {"src_title": "Johana z Rožmitálu", "tgt_title": "Joanna of Rožmitál", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek s Jiřím z Poděbrad.", "content": "Johana se za třicetiletého Jiřího z Poděbrad vdala ve svých dvaceti letech v roce 1450, rok po smrti jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. Mladá Johana se tak stala druhou manželkou vdovce se sedmi dětmi. Iniciátorem tohoto sňatku byl pravděpodobně Johanin bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, protože otec jí zemřel už v jejím dětství. Manželství katoličky s husitským magnátem bylo příkladem náboženské tolerance, což byl snad i jeden z důvodů sňatku. Byla ženou velmi energickou a inteligentní, zároveň zcela oddanou svému manželovi a jeho politickým ambicím. Stala se mu oporou v soukromí, ale především v jeho politickém snažení a vladařských povinnostech. Tato dvojice předčila své soupeře svými schopnostmi, soudržností a vytrvalostí. Symbolizovali náboženskou toleranci a snažili se sjednotit českou společnost, která byla stále rozdělena na katolíky a utrakvisty. Pokoušeli se o obnovu českého království rozvráceného husitskou revolucí. Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem Boleslavského kraje a zaujímal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Katolickou opozici porazil v roce 1448, kdy přepadl Prahu a zmocnil se jí. V roce 1452 vystoupil proti radikálním husitům, dobyl jejich centrum Tábor a velmi tak oslabil jejich vliv. V témže roce byl Zemským sněmem zvolen zemským správcem krále Ladislava Pohrobka. Když Ladislav Pohrobek zemřel v roce 1457 na leukémii, vyvstala otázka, kdo bude po bezdětném Ladislavovi králem. V Čechách a Uhersku se jeho nástupci stali představitelé domácí šlechty - Jiří z Poděbrad v Českém království a Matyáš Korvín v Uhersku.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Johana se po svatbě stala nejenom manželkou Jiřího z Poděbrad, ale i macechou jeho sedmi dětí, které mu porodila první žena Kunhuta. Byla ženou velmi tolerantní a nekonfliktní, o vyženěné děti se vzorně starala. Sama měla s Jiřím pět dětí, všechny se však narodily ještě před tím, než se stala královnou. Žádné z nich tedy nemělo dědický nárok na trůn. O dítě po své volbě královnou se velmi snažila, dokonce podstoupila i léčbu. Je velmi pravděpodobné, že neplodností netrpěla ona, ale její manžel kvůli tloušťce a dalším chorobám. O její dobrosrdečnosti svědčí i to, že ke svým vlastním i nevlastním dětem do králova sídla na Starém Městě v Praze přijala i mladičkého Matyáše Korvína a saskou princeznu.", "section_level": 2}, {"title": "Korunovace.", "content": "Korunovace Jiřího z Poděbrad proběhla 7. května 1458 a Johana se stala korunovanou královnou o den později. Stalo se tak poprvé v českých dějinách, že byl korunován králem český šlechtic, který na trůn neměl žádná dědická práva. Ještě před korunovací museli oba manželé učinit tajnou přísahu papežské stolici, že budou chránit katolickou víru ve své zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Královna Johana.", "content": "Johana byla velkou Jiřího oporou nejenom v rodině ale také v politice, kdy mu byla nejen rádcem, ale sama se na ní aktivně podílela – účastnila se jeho politických jednání. Přestože si získala respekt katolíků i utrakvistů, musela během svého života čelit mnoha nepřátelům. Krátce po smrti Ladislava Pohrobka se rozšířily pomluvy, že jej otrávila Johana. Tato pomluva nabourávala celá léta vztah královny i krále Jiřího se zahraničím a církví. Byla také iniciátorkou sňatku nevlastní dcery Kateřiny s Matyášem Korvínem. Tento svazek měl zajistit přátelské vztahy s Uhrami. Po smrti Kateřiny se však Matyáš Korvín postavil proti Jiřímu z Poděbrad a v jeho nepřítomnosti vyrazil v srpnu 1470 s vojskem do Čech. Tehdy prokázala Johana rozhodnost a sama se postavila do čela vojska, které se jí podařilo v krátké době svolat, a Matyáše z Čech vyhnala. Johana i Jiří měli po celou dobu své vlády problémy s vládnoucími papeži. Na Jiřího byla dokonce jako na kacíře uvalena klatba a i Johana byla opakovaně kritizována za to, že chodila na utrakvistická kázání. Jiří se proto snažil zmenšit vliv papeže na dění v Evropě a chtěl to provést pomocí spojení evropských králů v jakousi alianci, která by společně rozhodovala o nadnárodních záležitostech. Vyslal výpravu českých pánů s výzvou ke spolupráci k evropským panovníkům. Jejich vůdcem byl bratr Johany Jaroslav Lev z Rožmitálu. Johana mu propůjčila svůj průvodní list na cestu po západní Evropě v letech 1465-7. Bohužel tato iniciativa nebyla vyslyšena a výprava se vrátila s mnoha přísliby bez následné realizace. Johana podporovala i své další příbuzné a podařilo se jí prosadit svého synovce Zdeňka Lva za člena zemské rady. Johana měla hluboké náboženské cítění, které bylo tolerantní ke katolíkům i utrakvistům. Pro manžela dala zhotovit tzv. Modlitební knihu krále Jiřího s krásnými ilustracemi. Když roku 1464 papež Pavel II. prohlásil Jiřího za kacíře a uvrhl Čechy do klatby, vztahovalo se to i na jeho ženu a děti. Bylo to oprávněné, neboť i v náboženských otázkách podporovala Johana svého muže bezvýhradně.", "section_level": 2}, {"title": "Vdova Johana.", "content": "Manžel Johany Jiří z Poděbrad zemřel v roce 1471. Jako královně-vdově se jí podařilo prosadit Jiřího záměr, aby se českým králem stal Vladislav Jagellonský. Nový král si byl dobře vědom zásluh královny-vdovy a Johana mu byla zpočátku jeho vlády velkým pomocníkem. Ona ho nazývala svým synem a on ji svou matkou. Posledním politickým činem Johany bylo roku 1473 zahájení zemského sněmu v Benešově, kde stavům připomněla politický odkaz svého manžela a jeho snahu o kompromis mezi katolicismem a utrakvismem. Kolem roku 1473 Johana přesídlila do sídla českých královských vdov, věnného města Mělníka. Zdejší královské kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla odkázala šest tisíc hřiven stříbrných. Královna Johana zemřela 12. listopadu 1475. Podle své poslední vůle měla spočinout v mělnickém kostele, jiné prameny však uvádějí, že byla pohřbena v chrámu sv. Víta vedle Jiřího z Poděbrad. Úctu k ní projevil a pohřbu se zúčastnil i Vladislav Jagellonský. Zřejmě nejvýznamnější z jejích pěti potomků byl Hynek z Poděbrad, představitel literární renesance v českých zemích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johana z Rožmitálu (* kolem 1430 – 12. listopad 1475, Mělník) byla česká královna a manželka Jiřího z Poděbrad. Stejně jako její manžel i Johana byla jedinou českou královnou pocházející ze stavu domácí šlechty.", "tgt_summary": "Joanna of Rožmitál (c. 1430 – 12 November 1475) was the Queen consort of Bohemia as the second wife of George of Poděbrady.", "id": 1798075} {"src_title": "Živce", "tgt_title": "Feldspar", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Živce krystalizují z magmatu a jsou součástí jak intruzivních tak extruzivních hornin, jsou přítomny v mnoha metamorfovaných horninách. Vyskytují se jako kompaktní minerály či jako nerostné žíly. Živce jsou alumosilikáty (hlinitokřemičitany), jejich strukturu tvoří tetraedry SiO a AlO. Jsou dokonale štěpné ve dvou rovinách, které jsou na sebe kolmé nebo téměř kolmé. Rozpadají se na fylosilikáty. V případě, že se v době vzniku v tavenině nachází málo SiO, tak dochází ke vzniku foidů.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo živec zavedl do češtiny a potažmo slovenštiny Presl – veden nejspíše skutečností, že živce při svém rozpadu uvolňují do půdy živiny. Anglický a ruský název (anglicky \"feldspar\", rusky \"polevoj špat\") je odvozen z německého \"Feld + Spat\" (polní + hlušina).", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Draselné živce.", "content": "Draselný živec vykazuje polymorfii, takže se vyskytuje ve třech krystalických modifikacích, a to jako monoklinický sanidin, triklinický ortoklas a rozdílně triklinický mikroklin. Sanidin je stabilní při nejvyšších teplotách a mikroklin při teplotách nejnižších. Perthit je typickou texturou sodno-draselných živců. Textura je způsobena odmíšením – rozpadem původní hmoty na dvě fáze odlišného složení – při ochlazování. Perthitové textury v alkalickém živcích mnoha žul jsou natolik hrubé, že jsou viditelné pouhým okem. Podle velikosti odmíšenin se rozlišuje makroperthit, mikroperthit a kryptoperthit.", "section_level": 2}, {"title": "Plagioklasy.", "content": "Chemické složení plagioklasů (= směsných pevných roztoků albit-anortit) je základem pro jejich třídění na: U prostředních (nekrajních) složení plagioklasů může dojít k odmíšení na dva živce odlišného složení při ochlazování, avšak difúze v plagioklasech je mnohem pomalejší než v sodno-draselném živci a odmíšená zrna jsou příliš jemná na to, aby se dala rozlišit optickým mikroskopem. Mezery mísitelnosti v plagioklasových tuhých roztocích jsou ve srovnání s mezerou mísitelnosti u sodno-draselných živců komplikovanější. Hra barev u některých živců se složením labradoritu je způsobena velmi jemnozrnným lamelárním odmíšením.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Živce jsou surovinou při výrobě keramiky a při výrobě glazur, užívají se pro termoluminiscenční a optické datování v geologii a archeologii. Významnou úlohu hrají v klasifikaci magmatických i metamorfovaných hornin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Živce jsou skupinou horninotvorných minerálů z oddělení tektosilikátů. Tvoří až 60 % zemské kůry. Živce se dělí podle chemického složení na: Na minerály uvedených řad se nahlíží jako na tuhé roztoky draselného živce (K-živce, KAlSiO), albitu (Na-živce, NaAlSiO) a anortitu (Ca-živce, CaAlSiO). Tuhé roztoky draselného živce a albitu jsou nazývány sodno-draselnými živci (čili alkalickými živci), roztoky mezi albitem a anortitem jsou nazývány sodno-vápenatými živci (čili plagioklasy). Draselný živec se s anortitem mísí jen omezeně, mezera mísitelnosti je v celém rozmezí teplot obvyklých v prostředí zemské kůry. Minerály z řady draselno-barnatých živců se v přírodě vyskytují poměrně vzácně. Autorem českého a slovenského názvu živce je Jan Svatopluk Presl.", "tgt_summary": "Feldspars (KAlSiO – NaAlSiO – CaAlSiO) are a group of rock-forming tectosilicate minerals that make up about 41% of the Earth's continental crust by weight. Feldspars crystallize from magma as veins in both intrusive and extrusive igneous rocks and are also present in many types of metamorphic rock. Rock formed almost entirely of calcic plagioclase feldspar is known as anorthosite. Feldspars are also found in many types of sedimentary rocks.", "id": 664825} {"src_title": "Metro v Alžíru", "tgt_title": "Algiers Metro", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "O vybudování sítě podzemní dráhy v alžírské metropoli bylo rozhodnuto již roku 1981; o dva roky později se začalo s budováním 4,1 km dlouhého úseku první linky, kopírujícího pobřeží Středozemního moře. Celkem se na této trati mělo nacházet pět stanic; celou plánovanou sít měly tvořit tři linky s dohromady padesáti čtyřmi stanicemi. Stavbu realizovalo francouzsko-japonské konsorcium. Situace se však pro podzemní dráhu vyvinula roku 1986 velmi nepříznivě, kdy pokles cen ropy způsobil těžké škody alžírské ekonomice. Vláda se tedy rozhodla projekt a výstavbu zastavit. V roce 1988 byla stavba obnovena za účasti v tomto oboru nezkušených domácích stavebních společností a při velmi pomalém financování. Do roku 1999 byly postaveny jen čtyři stanice. V 90. letech byla výstavba přerušena kvůli občanské válce. Do roku 2006 se ekonomická situace zlepšila natolik, že bylo rozhodnuto o rychlé dostavbě se zahraniční účastí. Nakonec bylo tedy zvoleno konsorcium, skládající se z německé společnosti Siemens, francouzské Vinci a španělské CAF. V září 2011 byl spuštěn zkušební provoz bez pasažérů. První trasa byla slavnostně, za účasti prezidenta a ministrů vnitra a dopravy, otevřena v pondělí 31. října 2011, provoz s cestujícími byl zahájen 1. listopadu 2011. V květnu 2011 byla v Alžíru zavedena také tramvajová doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Stanice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. etapa.", "content": "Úsek s deseti stanicemi byl otevřen v pondělí 31. října 2011. Délka tratě je 8,5 km. Na lince jezdí 14 souprav po 6 vozech. Rozsah provozu je od 5 do 23 hodin. Provoz zajišťuje 400 pracovníků, bezpečnost hlídá 400 policistů. Jednotlivé jízdné je 50 dinárů, náklady dotuje též stát.", "section_level": 2}, {"title": "II. etapa.", "content": "Do roku 2020 má být síť prodloužena na 40 kilometrů, a to jak rozšířením první trasy, tak i výstavbou druhé.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro v Alžíru, v hlavním městě Alžírska, zahájilo provoz v pondělí 31. října 2011, pro veřejnost od úterý 1. listopadu 2011. Provozovatelem bude společnost \"Entreprise Métro d'Alger\".", "tgt_summary": "The Algiers Metro (, Berber: Adubrid en Dzayer, ), serving Algiers, the capital of Algeria, is a rapid transit system dating from the 1970s that was designed to address the need for mass transport caused by the city's growth. Formally launched in the 1980s, the project slowed due to financial difficulties and security issues in the 1990s. The project recommenced in 2003. Algerian President Abdelaziz Bouteflika attended the Metro's 31 October 2011 ribbon-cutting opening ceremony. The Algiers Metro then opened to passengers on the following day, 1 November 2011, making Algiers only the second capital city in Africa (after Cairo) to have a metro system. The first phase of Line 1, \"Haï el Badr\"–\"Tafourah-Central Post Office\", which spanned and 10 stations, opened for public service on 1 November 2011. A extension from \"Haï el Badr\" to \"El Harrach Centre\" opened for commercial service on 4 July 2015 after test runs in June.", "id": 652059} {"src_title": "Mezinárodní PEN klub", "tgt_title": "PEN International", "src_document": [{"title": "Historie vzniku Mezinárodního PEN klubu.", "content": "Název klubu v sobě skrýval hlavní podmínku členství, neboť jej tvoří počáteční písmena profesí spjatých se slovesným uměním: poets, playwrights, editors, essayists, novelists (tedy básníci, dramatici, vydavatelé, esejisté, romanopisci). Zkrácená podoba P. E. N. proto znamenala, že do klubu mohou vstoupit pouze ti, kdo vládnou perem. Dnes sdružení také zahrnuje žurnalisty a historiky. Zahajovací večeře PEN klubu se účastnili sami iniciátoři sdružení, dnes již téměř zapomenutá anglická spisovatelka venkovských románů Catherine Amy Dawson Scottová a John Galsworthy, který se stal prvním předsedou mezinárodního PEN klubu. Mezi první členy patřil Joseph Conrad, George Bernard Shaw a Herbert George Wells. Prvním českým členem se stal v roce 1923 Alois Jirásek. PEN klub je nejstarší světová organizace na ochranu lidských práv a také nejstarší organizace, která propaguje přátelství a intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli bez ohledu na to, kde žijí, zdůrazňující roli literatury jako katalyzátoru vzájemného pochopení a bojující za svobodu slova a jednající jako mohutný hlas na podporu spisovatelů pronásledovaných, vězněných, či zavražděných pro své názory. PEN klub je nepolitická a nevládní organizace,která udržuje formální konsultativní vztahy s organizací UNESCO. Mezi prezidenty Mezinárodního PEN klubu patřili Alberto Moravia, Heinrich Böll, Arthur Miller, Mario Vargas Llosa, Pierre Emmanuel, György Konrád a v letech 2003–2009 český spisovatel a diplomat Jiří Gruša.", "section_level": 1}, {"title": "Československý a český PEN klub.", "content": "Československý odbor PEN klubů byl založen v roce 1925 a jeho prvním předsedou byl Karel Čapek. Po jeho resignaci v roce 1935 převzala předsednictví Anna Marie Tilschová. Čestnými členy byli Alois Jirásek a Edvard Beneš. V roce 1942 byl československý PEN nacisty rozpuštěn. Po válce byl obnoven a činný do roku 1972. V letech 1965–1967 byl předsedou Adolf Hoffmeister. Znovu byla činnost PEN klubu obnovena v roce 1989, za předsednictví Jiřího Muchy. V letech 1992–2006 byl předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský. Od roku 2006 je předsedou Jiří Dědeček.", "section_level": 2}, {"title": "Současný Mezinárodní PEN klub.", "content": "Mezinárodní PEN klub se skládá z 144 autonomních PEN center v 101 zemích z nichž každé je otevřeno spisovatelům, žurnalistům, překladatelům, historikům a dalším profesím které jsou aktivně zapojeny v libovolném odvětví literatury bez ohledu na národnost, rasu barvu pleti či náboženství. Každý člen je povinen podepsat chartu PEN. Současným předsedou je kanadský spisovatel John Ralston Saul.", "section_level": 1}, {"title": "Charta PEN.", "content": "LITERATURA, ač svým původem národní, nezná hranic a musí zůstat kolektivní měnou mezi jednotlivými národy navzdory politickým nebo mezinárodním zvratům. ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ, zejména v dobách války, umělecká díla a knihovny, celkové kulturní dědictví lidstva nesmí být vystavováno ohrožení z důvodů politického či národnostního rozvášnění… ČLENOVÉ PENu musí za všech okolností využívat veškerého svého vlivu k podpoře porozumění a vzájemného respektu mezi národy. Zavazuji se ze všech sil napomáhat odstraňování rasové, třídní a národnostní nenávisti, rovněž se zavazuji bránit ideál jediné lidské společnosti žijící v míru na jednom světě… PEN TRVÁ na principu neomezeného šíření názorů uvnitř každého národa i mezi národy, a jeho členové se zavazují bránit všem formám potlačování svobody slova jak v zemi a společnosti, do nichž náležejí, tak i jinde ve světě… PEN VYHLAŠUJE svobodu tisku, staví se proti svévolné cenzuře v době míru a zastává názor, že svobodná kritika vlád, úřadů a institucí je podmínkou zákonitého vývoje světa k dokonalejšímu politickému a ekonomickému řádu. Jelikož svoboda vyžaduje dobrovolnou sebekázeň, členové se zavazují vzdorovat takovému zlu jako jsou lživé publikace či překroucení faktů pro politické a osobní cíle…", "section_level": 1}, {"title": "Ceny PEN klubu.", "content": "PEN klub udílí každoročně několik cen. Mezi ně například patří:", "section_level": 1}, {"title": "Výbor pro uvězněné spisovatele.", "content": "Výbor pro uvězněné spisovatele – International PEN's Writers in Prison Committee pracuje na ochraně pronásledovaných spisovatelů. Byl založen v roce 1960 jako odpověď na vzrůstající tendence umlčet hlasy disentu vězněním spisovatelů. Výbor monitoruje případy vice jak 900 spisovatelů kteří jsou věznění, mučeni, je jim vyhrožováno, těch kteří jsou pohřešováni či zabiti z důvodu výkonu jejich profese. Publikuje 2× ročně Case List zprávu o násilí proti spisovatelům po celém světě. Výbor také koordinuje akce Mezinárodního PEN klubu na podporu ukončení těchto pronásledování a zastavení potlačování svobody slova. Jeho předsedkyní je od roku 2010 místopředsedkyně Českého centra PEN Klubu, PhDr. Markéta Hejkalová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní PEN klub () je celosvětové sdružení spisovatelů, založené 5. října 1921 ve Florence Restaurantu v Londýně na shromáždění jedenačtyřiceti anglických spisovatelů.", "tgt_summary": "PEN International (known as International PEN until 2010) is a worldwide association of writers, founded in London in 1921 to promote friendship and intellectual co-operation among writers everywhere. The association has autonomous International PEN centers in over 100 countries. Other goals included: to emphasise the role of literature in the development of mutual understanding and world culture; to fight for freedom of expression; and to act as a powerful voice on behalf of writers harassed, imprisoned and sometimes killed for their views.", "id": 1194692} {"src_title": "Guntram", "tgt_title": "Guntram", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem krále Chlothara I. a Ingundy. Král Chlothar měl čtyři syny: Chariberta, Chilpericha, Sigiberta a Gontrama. Mezi ně rozdělil franskou říši. Gontram se po otcově smrti v roce 561 stal králem v Burgundsku a hlavním městem učinil Orléans. Tehdejší významný kronikář Řehoř Tourský (Georgius Florentius Georgius, biskup v Tours), jej vždy nazýval dobrým králem Guntramem a to i když podával svědectví o jeho nevyvedených manželstvích. Guntram se poprvé oženil se svou konkubínou Venerandou, otrokyní patřící jednomu z jeho mužů. S tou měl syna Gundobada. Později se oženil s Marcatrudou a Gundobada poslal do Orleánsu. Když i Marcatruda porodila syna, začala žárlit a Gundobada nechala otrávit. Vzápětí ztratila však i svého syna. Guntram se o jejím činu dozvěděl, zapudil ji a Marcatruda do roka zemřela. Potřetí se oženil s Austregildou zvanou Bobilla, s níž měl syny Chlothara a Chlodomera a dcery Chlodebergu a Chlodichildu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V mládí byl prudké, nevyrovnané povahy, ale později svou vládu zcela podřídil křesťanským principům. Podle kronikáře se stal ochráncem ponížených, nadějí chudých a utěšitelem nemocných. Přísně a spravedlivě vynucoval vládu zákona a po celé zemi stavěl kláštery a kostely. Přežil i dva pokusy o atentát. Kronikář Řehoř také podává svědectví o zázracích, které se udály před i po Guntramově smrti. U některých byl prý osobně svědkem. Roku 567 zemřel Guntramův bratr Charibert I. vládnoucí v Paříži a jeho země byla rozdělena mezi zbývající bratry. Vdova po Charibertovi se chtěla provdat za nejstaršího z bratři, kterým byl Guntram. Církevní sněm v roce 557 však tuto tradici označil za incest a tak ji Guntram raději umístil do kláštera v Arles. V následujících občanských válkách o otcovské dědictví mezi bratry Sigibertem a Chilperichem nejprve pomáhal Chilperichovi, ale později se přidal na stranu Sigiberta; ten byl ale r. 575 zavražděn. Poté, co r. 577 oba zbývající Guntramovi vlastní synové zemřeli na dysentérii, adoptoval jako svého dědice synovce Childeberta, Sigibertova syna. Vedl značně neúspěšné války proti Gótům, v kterých ztratil téměř celé své vojsko. Porážku připsal minulým hříchům a ještě posílil svou zbožnost. Zemřel roku 592 v Chalon-sur-Saône, kde je také pohřben v chrámu svatého Marcela, který sám založil. Záhy po své smrti byl svatořečen. Jeho nástupcem se stal adoptivní syn Childebert II. Svátek svatého Guntrama se slaví 28. března.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guntram (545 - 592, Chalon-sur-Saône), také psaný Gontram, Gontran, Gunthram nebo Gunthchramn, byl burgundským králem v letech 561 až 592.", "tgt_summary": "Saint Gontrand (c. AD 532 in Soissons – 28 March AD 592 in Chalon-sur-Saône), also called Gontran, Gontram, Guntram, Gunthram, Gunthchramn, and Guntramnus, was the king of the Kingdom of Orléans from AD 561 to AD 592. He was the third eldest and second eldest surviving son of Chlothar I and Ingunda. On his father's death in 561, he became king of a fourth of the Kingdom of the Franks, and made his capital at Orléans. The name \"Gontrand\" denotes \"War Raven\".", "id": 2037522} {"src_title": "Knock Nevis", "tgt_title": "Seawise Giant", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Loď byla postavena jako 378 m dlouhá o kapacitě 480 000 tun, tedy o velikosti jakou už měly supertankery Globtik Tokyo a Globtik London a pod jménem Seawise Giant (moře znalý obr). Největší lodí byl ještě 414 m dlouhý a 63,05 m široký Pierre Guillaumat, postavený v Chantiers de l´Atlantique pro Shell Francois s kapacitou 555 051 tun. Seawise Giant vykonal pouhé dvě plavby a poté sloužil jako přístavní skladiště, roku 1981 byl zrekonstruován v Oppama Shipyard společností Nippon Kokan a byla mu přidána 81 m dlouhá středová sekce, která loď prodloužila na 458 m a nosnost zvedla o 84 000 tun, loď byla přejmenována na Happy Giant (šťastný obr). Roku 1988 loď v Hormuzském průlivu zasáhla irácká řízená střela během Irácko-íránské války. Loď byla opravena v Singapuru a přejmenována na Jahre Viking (mladý Viking), do služby se vrátila roku 1991. Poté loď a největší lidský technický výtvor sloužila až do roku 2004, kdy byla zrekonstruována v suchém doku v Dubaji kvůli bezpečnosti a byla přejmenována na Knock Nevis. Loď už pětadvacet let zůstala velikostně nepřekonána. Kdyby nepřišla v polovině sedmdesátých let ropná krize, mohly by se stavět plavidla ještě daleko větší, například klíčový francouzský ropný přístav Fos-sur-Mer má doky pro lodě s kapacitou až 1 000 000 tun. V lednu 2010 ho přejmenovali na \"MONT\", byl dotažen do Alangu kde v únoru 2010 začala jeho šrotace. Obrázky z průběhu šrotace zde : .", "section_level": 1}, {"title": "Kapacita.", "content": "Tanker měl výtlak 647 955 tun, maximální kapacitu 564 764 tun (uváděno i 564 739 t nebo 564 839 t) ropy, ponor 24,61 m a přepravoval 4 240 865 barelů ropy, což odpovídá 3 miliardám dolarů. Od moře dělí toto množství ropy jen 3,5 cm silný plát.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody obří velikosti.", "content": "Tanker pojme jen několik málo přístavů, např. Le Havre ve Francii, Europort v Rotterdamu, terminály v Singapuru a Los Angeles a Khark v Íránu. Poloměr nejmenší otáčky je 3 kilometry, brzdná dráha 9 kilometrů a nastavení plného chodu zpět znamená, že loď popluje ještě přes čtvrt hodiny. Loď nemůže proplout vodními cestami, jako jsou Kielský, Singapurský nebo Lamanšský průliv, ani Panamským či Suezským průplavem. Paradoxní je, že díky uzavření Suezského průplavu se začaly stavět ty největší tankery – lodě musely obeplout Mys Dobré naděje a byly tedy žádány co největší jednorázové dodávky ropy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Posádku tankeru tvoří indický kapitán a filipínští námořníci, kvůli velikosti paluby (jako 4 fotbalová hřiště) se po ní musí přesouvat na kolech. Tanker je jedním z třiceti plavidel elitní třídy ULCC (Ultra Large Crudeoil Carrier = ultravelký ropný nosič) a jedním ze sedmi plavidel delších než 400 m a s větší nosností než 500 000 tun ropy. Mezi ty dále patří: \"Batillus\" (553 662 tun) a jeho tři sesterské lodě \"Bellamya\" (553 662 tun), \"Prairial\" (554 974 tun, přejmenován na \"Sea Giant\" a poté na \"Hellas Fos\") a \"Pierre Guillaumat\", největší loď před rekonstrukcí Knock Nevis roku 1981 (555 051 tun), dále pak \"Esso Pacific\" (Kapetan Giannes, 516 891 tun) a jeho sesterská loď \"Esso Atlantic\" (Kapetan Michalis, 516 421 tun). Ačkoli byly Batillus a jeho sesterské lodě výrazně menší než Knock Nevis, uvezly téměř stejně těžký náklad, protože měly o plné čtyři metry větší ponor a tím i výšku (35,01 m pro Batillus a 35,92 m pro Bellamyu, Prairial a Pierre Guillaumat vs. 29,80 m pro Knock Nevis).", "section_level": 1}], "src_summary": "Knock Nevis byl japonský supertanker, postavený loděnicemi Sumimoto Heavy Industries v Tokiu v roce 1976 (někdy se uvádí i 1975 nebo 1979) pro rejdaře C. Y. Tunga z Hongkongu a známý také pod jmény Seawise Giant (1989–1991), Happy Giant (1991–2004) nebo Jahre Viking (od roku 2004, kdy spolu s názvem změnil i majitele a stal se majetkem norské společností Fred Olsen Production).", "tgt_summary": "Seawise Giant, later Happy Giant, Jahre Viking, Knock Nevis, Oppama, and Mont, was a ULCC supertanker that was the longest ship ever, built by Sumitomo Heavy Industries in Yokosuka, Kanagawa, Japan. She possessed the greatest deadweight tonnage ever recorded. Fully loaded, her displacement was 657,019 tonnes. The heaviest ship of any kind, and with a laden draft of 24.6 m (81 ft), she was incapable of navigating the English Channel, the Suez Canal or the Panama Canal. Overall, she is generally considered the largest ship ever built. Her engines were powered by the Ljungström turbine technology. She was sunk during the Iran–Iraq War, but was later salvaged and restored to service. The vessel was converted to a floating storage and offloading unit (FSO) in 2004, moored off the coast of Qatar in the Persian Gulf at the Al Shaheen Oil Field. The vessel was sold to Indian ship breakers, and renamed \"Mont\" for her final journey in December 2009. After clearing Indian customs, the ship sailed to Alang, Gujarat, where she was beached for scrapping.", "id": 1532541} {"src_title": "Sportovní aerobik", "tgt_title": "Aerobic gymnastics", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sportovní aerobik vznikl v polovině 80. let 20. století na základě tanečního aerobiku pro veřejnost, vycházejícího z cvičebních systémů Kennetha Coopera.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah závodní sestavy sólistky.", "content": "Rozhodčí hodnotí jak obtížnost sestavy, tak rozprostření prvků mezi taneční tzv. aerobky a celkový dojem. Typ a obtížnost prvků je rozdělen do kategorií určených podle věku závodníka. V čím vyšší věkové kategorii se závodních nachází, tím obtížnější prvky musí splnit. Velmi důležitá je síla, flexibilita, pevné držení těla a přesný způsob provedení.", "section_level": 1}, {"title": "Dresy.", "content": "V soutěžích Fig by závodník měl mít trikot s dlouhým rukávem stylu plavek v celku. Většinou si soutěžící vyzdobí dres kamíny nebo flitry, aby byl dres viditelnější a zajímavější. Další část povinného oblečení aerobiček jsou silonové punčocháče a bílé tenisky vyrobené přesně pro tento sport. Vlasy musí být úhledně zčesané do drdolu, nesmí vylézat ani vlásek. V soutěžích Fisaf je dres rozdělený na podprsenku a kalhotky a většinou je velmi nápaditě vyzdobený. Jelikož se ve Fisafu o trošku více dbá na skvělý vzhled, závodnice mají co nejzajímavěji zapletené složité účesy, opět ale vlasy musí být pevně sepnuty.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní aerobik v Česku.", "content": "Český sportovní aerobik dosáhl uznání hlavně díky organizační činnosti Jitky Poláškové a úspěchům první české mistryně světa Olgy Šípkové. Český svaz aerobiku (vznikl v roce 1992 a je členem organizace FISAF) úspěšnou marketingovou činností pomohl k rozšíření jeho popularity. Praha hostila mistrovství Evropy 1995 a mistrovství světa 2003, v roce 2000 se konalo mistrovství Evropy v Chomutově. Mistry světa se stali třikrát Jakub Strakoš, David Holzer a Vladimír Valouch v trojicích a Petr Jánský (dvakrát mezi muži, jednou ve smíšených dvojicích s Janou Kavříkovou). Zlaté medaile získávají i české týmy v soutěžích fitness. Česká gymnastická federace (ČGF) přijala aerobik jako svou další disciplínu v roce 2005, čímž se i Česko připojilo mezi země provozující tzv. gymnastický aerobik. Do této větve se zapojila i bývalá mistryně světa FISAF ve dvojicích Kateřina Protivínská. V souladu s rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru i Český olympijský výbor uznal na konci roku 2005 ČGF \"„v oblasti sportovního aerobiku v ČR jako jediného nositele sportovní autority“\". Popularity sportovců ČSAE se ale i díky pokračujícím úspěchům českých reprezentantů v soutěžích FISAF gymnastickému aerobiku zatím nedaří dosáhnout. Neúspěšné jsou i snahy o sjednocení obou větví, o které nemá ČSAE (a celosvětově FISAF) zájem.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Vrcholnými soutěžemi jsou mistrovství světa a mistrovství Evropy pořádaná FIG i FISAF. Soutěže v gymnastickém aerobiku patří i do programu Světových her a je možné jejich zařazení do olympijského programu, čemuž ale zatím bránila rozdrobenost světového hnutí a menší přesnost pravidel.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Přestože podstata cvičení, které spojuje vysokou zátěž, prvky síly, obratnosti i ohebnosti s hudebním cítěním a dalšími výrazovými vlastnostmi, jsou pravidla gymnastického aerobiku FIG a sportovního aerobiku FISAF odlišná, například ve vypisování jednotlivých disciplín: \"*Ve FISAF se trojice běžně nazývají týmy.\" V obou organizacích jsou dvojice vždy jen smíšené, zatímco vícečetné týmy mohou být mužské, ženské i smíšené. Liší se rovněž rozdělení věkových kategorií: \"*Ve FISAF se trojice běžně nazývají týmy.\" Délka sestavy je 1:45 minuty (FIG) nebo 1:45 až 2:00 minuty (FISAF). Obě federace předepisují povinné prvky, které je nutné předvést, a také určují prvky, které jsou zakázané. Jiný je také způsob hodnocení. Ve sportovním aerobiku FISAF se používá tzv. \"ranking system\", porovnávají se jednotlivá pořadí od rozhodčích, kterých je sedm – tři pro aerobní kritéria, dva pro umělecká kritéria a dva pro technická kritéria. O výsledku rozhoduje většina rozhodčích. V gymnastickém aerobiku jsou rovněž tři skupiny rozhodčích (rozhodčí pro umělecký dojem, technické provedení a obtížnost), o výsledku rozhoduje součet bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Další disciplíny a formy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fitness.", "content": "Soutěže v aerobním fitness jsou zatím především doménou organizace FISAF a Českého svazu aerobiku. Vypisují se tři kategorie (fitness aerobik, step aerobik a funk/hip hop), které se liší stylem i tempem hudebního doprovodu, repertoárem pohybů, pro step aerobik je charakteristické použití přenosných schůdků, tzv. stepů, jejichž výška pro seniory musí být minimálně 30 centimetrů. Družstvo se skládá z šesti až osmi členů, může být i smíšené. Závodní sestava je dlouhá 1:45 minut. Přestože soutěže fitness družstev v oficiální mezinárodní podobě vznikly v posledních letech 20. století ve Francii, Česká republika a Rusko jsou v současnosti hlavní velmoci v kategoriích step a fitness aerobik, ve funk/hip hopu vládnou Belgie a Nizozemsko.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěžní Master Class.", "content": "Soutěžní master class (česky mistrovská třída) je podobný běžné lekci aerobiku vedené kvalifikovaným lektorem. V tomto případě ale porota mezi účastníky master classu vybírá podle předem daných kritérií postupující do dalších kol. V České republice se soutěžní master classy konají jako postupové závody s celostátním finále. Základní kolo a semifinále trvá podle pravidel ČSAE 20–45 minut, finále 15–30 minut. Obecně se podle pravidel master classů hodnotí provedení (technika cvičení), výraz, vzhled, schopnost zachycení předvedeného, síla a flexibilita (poslední tři pouze u účastníků nad 14 let). Do České republiky se soutěžní master classy dostaly z Německa. Dalšími formami soutěžního aerobiku je aerobik team show (dříve pódiové skladby v aerobiku) nebo aerobikový maraton. Také je známá a oblíbená soutěž v týmu welnes. Na závody si tým připraví choreografii, kterou předvede. Dva z týmu po aerobiku jdou skákat na švihadlo, kolik naskáčou za 1 minutu a další dva jdou na tak zvaný kobereček.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sportovní/Gymnastický aerobik je aerobik upravený pro soutěže. Celosvětově se rozšířil na konci 90. let 20. století, v současné době trpí rozštěpením do více sportovních federací. Za součást sportovního aerobiku může být považován také soutěžní master class.", "tgt_summary": "Aerobic gymnastics or sport aerobics is a competitive sport originating from traditional aerobics in which complex, high-intensity movement patterns and elements of varying difficulty are performed to music.", "id": 151423} {"src_title": "Margay", "tgt_title": "Margay", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Mexiko až Střední Amerika a Jižní Amerika. V Jižním Texasu byl vyhuben.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Margay je stejně přitažlivá jako její blízký příbuzný ocelot velký, ale je menší. Srst je krátká, hladká a žlutohnědá, bílá naspodu těla, hrudi a krku. Tmavá kresba je podobná jako u ocelota a táhne se podél hřbetu a na boky. Ocas je pruhovaný. Zadní strana uší je tmavá, se světlou skvrnou. Nohy i ocas má dlouhé.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Kořist jsou hlavně zvířata žijící na stromech, krysy, myši, veverky, vačice, mladí lenochodi, malí ptáci i bezobratlí. Většina potravních studií vycházela z obsahu žaludku a fekální analýzy. Konzumuje taktéž trávu, ovoce a jinou vegetaci, která nejspíše pomáhá trávení.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Tropické deštné pralesy a opadavé listnaté lesy, pralesy podél řek.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Tráví většinu života v korunách stromů, kde loví. Žije skrytě a je plachá. Je dobře vybavená na to, aby se skryla na stromě, než se natolik setmí, že se může vydat na loveckou výpravu. Spolu s levhartem obláčkovým dokáží jako jediné kočky slézat po kmeni hlavou dolů díky neobyčejně pružným zadním nohám, které jí umožňují úplně se přetočit a pevně se zachytit kůry. Díky takové dovednosti má mnohem bohatší jídelníček a větší dosah při lovu. Při sestupu jí napomáhá také dlouhý ocas. Přitažlivý vzhled margaye způsobil, že se ji lidé pokoušeli zdomácnět, ale jen s malým úspěchem, protože nemá ráda omezování ani domácí prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Březost trvá 76–85 dní, rodí jedno mládě, vzácně dvě.", "section_level": 1}, {"title": "Margay v českých zoo.", "content": "V ČR chovají margaye Zoo Brno, Zoo Jihlava, Zoologická zahrada Děčín – Pastýřská stěna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Margay, neboli ocelot dlouhoocasý (\"Leopardus wiedii\") je menší kočkovitá šelma, známá také jako dlouhoocasá tečkovaná kočka. Žije v tropických lesích a křovinatých oblastech od Mexika po Jižní Ameriku.", "tgt_summary": "The margay (\"Leopardus wiedii\") is a small wild cat native to Central and South America. A solitary and nocturnal cat, it lives mainly in primary evergreen and deciduous forest. Until the 1990s, margays were hunted illegally for the wildlife trade, which resulted in a large population decrease. Since 2008, the margay has been listed as Near Threatened on the IUCN Red List because the population is thought to be declining due to loss of habitat following deforestation. In his first description, Schinz named the margay \"Felis wiedii\" in honour of Prince Maximilian of Wied-Neuwied who collected specimens in Brazil.", "id": 1056146} {"src_title": "Sociální konstruktivismus", "tgt_title": "Social constructivism", "src_document": [{"title": "Teorie konstruktivismu.", "content": "Sociální konstruktivismus navazuje na myšlenku I. Kanta, že lidské poznání nevzniká v přímém kontaktu smyslů s věcmi, nýbrž že je různě podmíněno našimi kategoriemi a priori. Při konstrukci sociálního světa hraje velkou roli jazyk, který svět nejen zobrazuje, ale i spoluvytváří. Významy nejsou v objektech předem a pevně dány, ale jsou na ně kladeny sociálními aktéry a mohou se tedy měnit. Konstruktivismus tak stojí v opozici k objektivistickým a naturalistickým směrům v sociologii. Mezi konstruktivistické směry patří např. symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie a etnometodologie. Teorie sociálního konstruktivismu je z velké části založena na knize autorů Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna \"Sociální konstrukce reality\" (\"The social construction of reality\"), která poprvé vyšla v roce 1966, česky 1999. Dílo Bergera a Luckmanna je často spojováno s jejich slavnou větou: „\"Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.\"“, který vyjadřuje základní myšlenku sociálního konstruktivismu. Stěžejním bodem sociálního konstruktivismu je odhalit, jakým způsobem je vytvářena sociální realita a jednotlivé sociální fenomény. Teorie sociálního konstruktivismu vychází z předpokladu, že realita není neměnná, ale je vytvářena prostřednictvím sociálních procesů. Berger a Luckmann tvrdí, že myšlenky, praktiky a přesvědčení získávají v procesu sociálních výměn postupně status reality. Teorie se zabývá procesem vytváření významů, jejich institucionalizací a jejich přenášením z generace na generaci prostřednictvím tradic a procesu socializace. Sociální konstruktivismus chápe významy a realitu jako sociální konstrukty, které nejsou stálé. Jsou to neustále se měnící, dynamické procesy, utvářené a závislé na lidském jednání, které jsou skrze mezilidské interakce a chápání světa neustále přetvářeny a předávány dál.", "section_level": 1}, {"title": "Gender jako sociální konstrukce.", "content": "Zatímco pohlaví je termínem biologickým, gender je pojem psychologicko-kulturním. Řada genderových teoretiků pak nahlíží na gender právě optikou sociálního konstruktivismu, tedy jedním z možných diskurzů zkoumání genderové problematiky. Vliv konstruktivismu ve feministickém diskurzu se objevuje až v 90. letech. Průkopníky této myšlenky jsou ale již antropologové na počátku 20. století, kteří přinesli důkazy o tom, jak odlišně je v různých kulturách definována maskulinita a feminita. Tradiční psychologové vnímají vliv kultury jako částečné modelování přes biologicky determinovanou podstatu, tedy že jen kultura sama, ve které je člověk vychován, nemůže utvářet různé vnímání světa. Sociální konstruktivismus ve feministickém uvažování o femininitě a maskulinitě zdůrazňuje, že pozorování a hodnocení nemají univerzální význam. To, co považujeme za pravdivé, je ovlivněno celoživotní zkušeností člověka v určité kultuře. Teorie tvrdí, že významy pojmů „muž“ a „žena“ nejsou objektivní a neměnné, ale že se tyto pojmy vždy utvářejí či konstruují v určitém kulturním a společenském kontextu a jejich obsah se proměňuje, a sice vždy ve vzájemném vztahu. Gender a jeho definice, pojem „muž“ a „žena“ a to, co si pod nimi lidé představují, jsou tedy vždy závislé na společenském kontextu, ve kterém jsou prezentovány, na způsobu, jakým jsou prezentovány, a také na tom, kým jsou prezentovány. Protipólem ke vnímání genderu z pohledu sociálního konstruktivismu je esencialismus, který vnímá ženskost a mužskost jako něco, co je neměnné a existuje nezávisle na sociálních okolnostech života jedince.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální konstruktivismus a média.", "content": "Sociální konstrukce reality je často spojována s médii. Teoretik médií Denis McQuail například uvádí, že „média do značné míry konstruují společenskou realitu a hlavní rysy normality pro potřeby veřejného, sdíleného společenského života, slouží rovněž jako rozhodující zdroj standardů, modelů a norem.“ Řada teoretiků se domnívá, že média a jejich rozvoj a rozšíření za poslední desetiletí jsou výrazným hybatelem společenských změn. Média jako tvůrci sociální reality jsou často spojována s feministickou revolucí v 60. letech 20. století. Rapidní rozšíření televizního vysílání v této době mělo přispět k upevňování identity a k proměnám mužských a ženských stereotypů a k následnému šíření feministické revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální konstruktivismus je skupina sociologických směrů, které tvrdí, že sociální realita není jedinci objektivně dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace. Důsledný konstruktivismus se nazývá radikální konstruktivismus.", "tgt_summary": "Social constructivism is a sociological theory of knowledge according to which human development is socially situated and knowledge is constructed through interaction with others.", "id": 1864961} {"src_title": "Škoda Favorit", "tgt_title": "Škoda Favorit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncepce osobních automobilů se u hlavních evropských výrobců koncem 70. let 20. století orientovala na pohon přední nápravy a příčně uložený motor. Vozidla s takovou koncepcí dosahovala menších rozměrů, nižší hmotnosti a nižší spotřeby. Jednání AZNP ohledně společného vývoje takové koncepce v projektu Škoda 760 s ostatními výrobci v RVHP, zejména s východoněmeckými automobilkami Wartburg a Trabant, skončilo neúspěšně, a proto se AZNP rozhodly pro vlastní vývoj vozidla s předním pohonem.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V automobilce existoval projekt nového malého kompaktního vozu s předním pohonem – Škoda 780. Vůz sice trpěl řadou nedodělků, ale stal se dobrým základem pro nový automobil, pro odlišení označený Škoda 781. Původně Škoda vyvíjela vlastní designové návrhy, které vytvořil dipl. tech. Jaroslav Kindl. Do roku 1983 byly smontovány 4 prototypy. Vedoucím vývoje nového automobilu byl v březnu 1983 pověřen Ing. Petr Hrdlička. Hrdlička chápal projekt nového vozidla od začátku jako prestižní úkol, vyžadoval vysoké pracovní nasazení, při jednání s lidmi byl nekompromisní a někdy i bezohledný a despotický. Není divu, protože samotná vláda ČSSR po něm chtěla „maličkost“, aby za dva a půl roku kompletně vyvinul nový automobil a postavil na něj továrnu, přestože běžně tato operace obvykle trvá pět let. Hrdličkovi bylo jasné, že technické řešení nového vozu lze sice zvládnout spojenými silami VVÚ AZNP a Ústavu pro výzkum motorových vozidel, ale pro", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a modernizace.", "content": "Okamžitě po začátku sériové výroby začali v továrně připravovat modernizaci, která měla být uvedena na trh v roce 1992. Vůz měl být zaoblenější, měl mít nižší přední světlomety a jiné skupinové zadní světlomety. V roce 1989 připravilo studio Bertone prototyp vozu s označením 791. Vůz neměl tolik zapuštěná boční okna a měl kliky umístěné výše. V témže roce vznikl i nákres prototypu sedan 792, jenž dostal jméno \"Felicia\". Tento sedan měl být odeslán do studia Bertone k úpravám, avšak v roce 1990 byl kvůli finančním problémům automobilky celý projekt modernizace zastaven a spolupráce se studiem Bertone ukončena – vůz měl být dále vyvíjen pouze automobilkou Škoda a designovým oddělením Volkswagenu. Připravované nové vlastní motory Škoda s rozvodem OHC o objemech 1,3 a 1,6 litru se také nedostaly do sériové výroby. Modernizace modelu Favorit byly nakonec méně nápadné a výsledkem rozsáhlých úprav se stal", "section_level": 2}, {"title": "Výbava.", "content": "Výbava byla k dispozici ve dvou stupních. Nejnižší stupeň výbavy S (\"Standard\") totiž nakonec nebyl realizován, pravděpodobně pro nízkou prodejnost na vyspělých trzích. Střední (nyní tedy základní) stupeň výbavy byl označován jako L (\"de Luxe\") a vyšší jako LS (\"de Luxe Super\"). Po modernizaci všech modelů v roce 1993 bylo značení výbavy změněno na LX, respektive GLX v souladu se zvyklostmi koncernu VW.", "section_level": 2}, {"title": "Výbava L (LX).", "content": "V základním stupni výbavy byla k dispozici pětistupňová převodovka, zadní lapače nečistot, zvnitřku nastavitelná sklopná zpětná zrcátka, přístrojový panel s analogovými hodinami, nastavování sklonu světel z místa řidiče – tzv. hydrokorektor, dvourychlostní stěrače předního skla s jednoduchým cyklovačem, vyhřívané zadní sklo,", "section_level": 3}, {"title": "Výbava LS (GLX).", "content": "Vyšší výbava měla (navíc nebo na rozdíl od základu) např. přístrojový panel s otáčkoměrem namísto hodin, paměťový cyklovač předních stěračů, přední mlhové světlomety, stěrač a ostřikovač zadního skla, spínač", "section_level": 3}, {"title": "Příplatková výbava.", "content": "Kromě této standardní výbavy byla k dispozici řada prvků doplňkové výbavy, která byla posléze často v nabídce akčních verzí: tónovaná okna, digitální stropní hodiny, akumulátor s vyšší kapacitou, horní a spodní spoiler pátých dveří, černý dekorační polep kolem okna pátých dveří, přední lapače nečistot, ostřikovače předních světlometů, osvětlení zavazadlového prostoru, hliníkové lité disky, boční ochranné lišty, výškové nastavení předních bezpečnostních pásů, centrální zamykání, otevírání kufru z místa řidiče, střešní okno, autorádio apod.", "section_level": 3}, {"title": "Akční modely.", "content": "Aby Škoda podpořila prodej svých automobilů, byla zavedena výroba limitovaných edicí Favoritů a Formanů, které obsahovaly balíček speciální výbavy – například litá kola, konzolu středového tunelu v interiéru, střešní okno, metalický lak, ostřikovače světlometů, jiné potahy sedadel, stropní digitální hodiny, vnější spoilery, tónovaná skla, kouřové dvoubarevné zadní svítilny apod. Všechnu výbavu šlo samozřejmě na přání dát i do řadových výrobků, ale „balíčková“ verze ve finále vyšla cenově výhodněji. Tyto akční modely pak zpravidla šlo snadno odlišit díky jiným barvám karoserie, které v běžném vzorníku nebyly a také díky nápisům na C-sloupku. Zpočátku byly vyhrazeny jednotlivé výbavy buď pro typ Favorit, nebo pro kombi Forman. Od edice Prima byly dostupné pro obě karosářské varianty. První akční verze přišly v roce 1992 – Favorit Komfort, Favorit/Forman Prima a Favorit Sport Line. U příbuzných kombi pak ještě byla verze Forman Marathon a Forman Excellent. V roce 1993 byly nabízeny shodné akční verze pro Favorit i Forman: Silver Line (stříbrná metalíza), Black Line (sytě černý lak), Green line (zelený lak), Forman Million-edition, X-line, Favorit Bike-line, Solitaire, Comfort line a v samém závěru výroby Special line. Nejvybavenější a také nejdražší verze byl Solitaire.", "section_level": 2}, {"title": "Komfort.", "content": "První akční výbava která se dávala do vozidel Škoda Favorit. Bylo vyrobeno 3854 kusů. Vozy Favorit Komfort měly litá kola, tónovaná okna, střešní", "section_level": 3}, {"title": "Marathon.", "content": "Výbava Marathon z roku 1992 byla k dispozici pouze na vozech Škoda Forman. Název pramenil ze spolupráce Škody Auto a Českého olympijského výboru před letní olympiádou v Barceloně a sponzorství Českého olympijského týmu. Opět byl označen ozdobným nápisem pod zadním bočním oknem. Obsahovala podobné prvky jako výbava Komfort na", "section_level": 3}, {"title": "Sport Line.", "content": "Favorit Sport Line vycházel z typu 135 LS. V roce 1992 stál 189 000 Kčs, výchozí Favorit 135 LS stál jen 156 300 Kčs. Vyrobeno bylo 3001 kusů. Měl speciální nový typ paprskových litých kol. Sportovněji tvarované sedačky byly potaženy károvanou látkou, která", "section_level": 3}, {"title": "Excellent.", "content": "Výbava Excellent byla opět k dispozici pouze na vozech Škoda Forman. V roce 1992 bylo vyrobeno 2004 těchto vozů. Ty měly olivově zelený lak, na bocích ozdobný nápis a stejný typ disků jako edice Sport Line. Na rozdíl", "section_level": 3}, {"title": "Prima.", "content": "Výbava Prima byla k dostání jak na vozech Favorit, tak na vozech Forman. Vycházela z typu 135 L. Měla charakteristický fialový lak. V interiéru vozu byla sedadla čalouněna", "section_level": 3}, {"title": "Silver Line.", "content": "Silver Line byl první akční edicí po druhém faceliftu v roce 1993. Bylo vyrobeno asi 11 000 favoritů a 9000 formanů. Vozy byly lakované stříbrnou metalickou barvou Safír a měly nový typ litých kol Ronal Centra. Přední mlhové světlomety měly přes sebe ochrannou mřížku. Dalšími prvky výbavy vozu byly digitální stropní hodiny, ostřikovače světel, centrální zamykání, výškově nastavitelné přední bezpečnostní pásy, zapalovač, akustická signalizace zapnutých světel", "section_level": 3}, {"title": "Black Line.", "content": "Edice Black Line byla poprvé představena na pražském autosalonu 1993. Vozy Black Line byly lakovány odstínem černá magická ebenová barva, vzadu na bocích byl ozdobný nápis Black Line. Výbava byla hodně podobná jako verze Silver Line, ale byly tu drobné rozdíly. Také měl litá kola Ronal Centra, které měly boky paprsků lakovány černě. Vozy měly střešní okno, centrální zamykání, kouřové zadní svítilny, černou ozdobnou koncovku výfuku, ostřikovače světlometů, uzamykatelný kastlík, středový odkládací panel, digitální stropní", "section_level": 3}, {"title": "Green Line.", "content": "Vozy Green line byly vyráběné pouze s motorem 135B, tedy s jednobodovým vstřikováním a řízeným katalyzátorem,", "section_level": 3}, {"title": "Solitaire.", "content": "Vozy Solitaire byly pravděpodobně nejlépe vybavenou akční edicí a nejlépe vybaveným vozy typové řady Favorit vůbec. Vycházely z výbavy GLX. Byly lakovány speciální tmavou červenofialovou metalízou, kterou nebylo možné si připlatit k žádnému jinému vozu. Ozdobný nápis Solitaire nebyl umístěn na bocích, ale byl na pátých dveřích nad nápisem Forman. V nabídce byl pouze s motorem o výkonu 50 kW a navíc měl i", "section_level": 3}, {"title": "Million Edition.", "content": "Tato výbava byla pouze ve vozech Forman v roce 1994. Edice byla uvedena na oslavu výroby jednoho milionu vozů typové řady Favorit. Všechny vozy byly lakovány tmavošedou metalízou. Ve výbavě byla tónovaná okna,", "section_level": 3}, {"title": "Bike Line.", "content": "Tato edice byla pouze ve vozech Škoda Favorit. K vozu bylo jízdní kolo Favorit.", "section_level": 3}, {"title": "Comfort Line.", "content": "Tato akční výbava na vozech Favorit/Forman obsahovala tónovaná okna, velkoplošné okrasné kryty kol, kouřové zadní světlomety, centrální zamykání, ochranné lišty, středovou konzoli, otevírání kufru od", "section_level": 3}, {"title": "Special Line.", "content": "Special Line byl jednou z posledních akčních verzí této modelové řady. Výbava byla prostší a obsahovala boční ochranné lišty (pouze u verze Forman), středový odkládací panel, zapalovač,", "section_level": 3}, {"title": "X Line.", "content": "Vozy edice X Line byly vyráběny v roce 1994. Vycházely z výbavy LX a byly v bílé barvě. Odlišným prvkem byla vnější zpětná zrcátka, která byla", "section_level": 3}, {"title": "Decatop.", "content": "Škoda Favorit Decatop byl vůz z akční edice upravené v Nizozemsku firmou De Bickhorst. Automobil měl plátěnou stahovací střechu, která zasahovala až po", "section_level": 3}, {"title": "TOP X.", "content": "Tato akční verze byla upravována v Německu. Vozy měly sportovnější vzhled, lakované nárazníky a bodové světlomety. V interiéru byl volant s dřevěným dekorem.", "section_level": 3}, {"title": "Technické parametry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Pro favorita byly zkonstruovány celkem tři typy zážehových motorů s dvoustupňovým karburátorem Jikov (což byl licenční Pierburg 2E-3) a s bezdotykovým elektronickým zapalováním: V letech 1991 až 1992 přibyla nepříliš vydařená motorizace zvaná 135 Ecotronic a označovaná jako Favorit 135 Le, LSe (dle výbavy). Tato verze měla elektronický řízený karburátor s lambda sondou a katalyzátorem. Výkon motoru klesl ze 43 na 40 kW a točivý moment klesl z 97 na 90 Nm. Výhodou byla nižší spotřeba a schopnost automobilu splňovat exhalační normu \"Euro 1\". Verze tohoto motoru byla výlučně na export, faceliftem v roce 1993", "section_level": 2}, {"title": "Karosářské varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Forman.", "content": "Škoda Forman (typ 785) je kombi na základu Škody Favorit. Vyráběl se od roku 1990 (dva roky po začátku sériové výroby Favoritu) do roku 1995. Původní název měl znít Škoda Turist, nakonec bylo ale použito jméno Forman. Oproti základnímu hatchbacku má Forman", "section_level": 2}, {"title": "Praktik.", "content": "Škoda Favorit Praktik a Škoda Forman Praktik byly užitkové verze, nástupcem typu Škoda 105 SP, se kterým měly shodný i způsob odvození od osobních verzí: byly pouze dvoumístné, za předními sedadly se nacházela mříž a zavazadlový prostor s rovnou podlahou. Tu tvořila dvoudílná dřevěná deska. Přední", "section_level": 2}, {"title": "Pick-up.", "content": "Škoda Favorit Pick-up (typ 787) je pick-up, který má motor, převodovku a většinu součástí z Favoritu. Vyráběl se od roku 1991 do roku 1995, kdy", "section_level": 2}, {"title": "Forman Plus.", "content": "Typ Forman Plus vycházel z provedení Forman Praktik. Měl zvýšenou", "section_level": 2}, {"title": "MTX Roadster.", "content": "MTX Roadster je dvoumístný dvoudveřový Roadster. Jeho design vytvořil Václav Král. Vyráběla ho firma Metalex od roku 1991 do roku 1996. Podvozek, motor a přední část vozu pocházela z Favoritu. Premiéra proběhla v Československu v říjnu 1990. V", "section_level": 2}, {"title": "MTX Pick-up D. C..", "content": "MTX Pick-up D. C. byl lehký užitkový vůz typu Pick-up, který vyráběla společnost Metalex. Byl určen výhradně pro vývoz do", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Eltra 151 a Škoda Eltra 151 Pick-up.", "content": "Jednalo se o osobní vozy Favorit a užitkové vozy Pick-up s nástavbou. K jejich pohonu sloužil stejnosměrný elektromotor o výkonu 15,5 kW (21 koní) při 5 000 ot./min. Vozy dosahovaly maximální rychlosti", "section_level": 2}, {"title": "Využití dílů Favorit v jiných vozech.", "content": "Díly z řady Favorit/Forman byly používány v devadesátých letech 20. století pro stavbu řady užitkových automobilů. Nejvíce společných dílů sdílí dodávka Beta, která je de facto na platformě Favoritu postavena. Do první stokusové série Bet byl montován motor Škoda", "section_level": 2}, {"title": "Prototypy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škoda 780.", "content": "Prototyp Škoda 780 byl vyvíjen na začátku 80. let. Karoserii navrhl dipl.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 781.", "content": "Škoda 781 se vyvíjela mezi roky 1980 a 1983, bylo vyrobeno celkem 10 prototypů. Oproti", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 781 Tremp.", "content": "Vozu Škoda 781 Tremp byl vyroben v roce 1989 zřejmě jen jeden kus. Vycházel z klasického hatchbacku 781 Favorit. Střecha byla jen nad předními sedaly, zbytek byl uříznut. Místo zadních", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 782 Sedan.", "content": "Tříprostorová čtyřdveřová verze Favorita je skoro o 200 kg těžší a o 345 mm delší než dvoudveřový hatchback. Spodní část karoserie je shodná", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 783 Coupé.", "content": "Škoda Favorit Coupé (typ 783) bylo třídveřové coupé postavené na bázi Favoritu", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 784 Savana.", "content": "Jednalo se o skříňové vozidlo se zvýšenou střechou, především v zadní polovině vozu, jejíž třetina na konci byla plastová a výklopná směrem nahoru, což mělo usnadnit nakládání a přepravu neforemných předmětů, jako prken na surfing nebo klavírů. Koncepce i motor byly shodné s klasickým hatchbackem. Vnější rozměry jsou 4 065 × 1 620 × 1 870", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit Kabrio.", "content": "Mezi prototypy postavené na bázi", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 788 Sanita.", "content": "Dvoumístný čtyřdveřový vůz vycházející z typu Pick-up. Rozvor byl prodloužen na 3 100 mm a celková délka vzrostla", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit 115 S.", "content": "Automobil byl zvenku shodný s klasickým Favoritem. Motor měl ale objem pouze 1 137 cm³, dosahoval výkonu 38 kW (52 koní) při 5 200 ot./min. a točivého momentu 80 Nm při 4 000 ot./min. Maximální rychlost vozu byla 140 km/h a", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit Bertone.", "content": "Na turínském autosalonu v roce 1990 prezentovala karosárna Bertone prototyp Favoritu v jeho modernizované podobě. Vůz byl kompletně lakován červenou metalízou včetně nárazníků. Oba nárazníky byly upraveny, jejich spodní část rozšířena a byly v nich integrované spoilery. Vůz byl taktéž vybaven lakovanými nástavci prahů. Kliky, zpětná zrcátka a víčko nádrže byly lakovány matným stříbrným lakem. Horní část karoserie lemoval stříbrný", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit Varia, Škoda Forman Varia.", "content": "Škoda Favorit Varia a Škoda Forman Varia byly užitkové vozy postavené na základě Favoritu a Formanu. Byly vyrobeny", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit Fun.", "content": "Škoda Favorit Fun z roku 1993 byl pick-up určený pro volný čas. Jeho prototypy byly postaveny ve vývojovém oddělení ve vile Česana. Vůz byl vystaven na Frankfurtském autosalonu. Automobil měl zvýšený podvozek, nástavce prahů, nástavce lemů blatníků a ochranný rám vpředu i vzadu na nástavbě. Vůz měl posuvnou zadní stěnu, na které byla dvě sklápěcí sedadla. Díky tomu se jednalo o čtyřmístný automobil, na", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit RS.", "content": "Jednalo se o prototyp sportovní verze Favoritu, která byla vystavována na Frankfurtském autosalonu 1989. Název RS byl odvozen od soutěžních vozů RS ze sedmdesátých let. Motor byl vyladěn na", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Forman 1,6.", "content": "Prototyp Formanu, který měl nový řadový čtyřválec s rozvodem OHC, objem 1 600 cm a dosahoval výkonu 73 kW (99 HP) vznikl v roce 1993. Tento motor byl zamýšlen pro nástupce Škodu Felicii, ale jeho sériová výroba se neuskutečnila.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Shortcut.", "content": "Škoda Shortcut byl třídveřový dvoumístný elektromobil. Technicky vycházel ze Škody Favorit, avšak přední i zadní část vozu byla zkrácená a v té také nebyla", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Felicia Sedan (typ 792).", "content": "V roce 1991 měl vyjít sedan Škoda Felicia (typ 792). Měl mít nový motor OHC a částečně nový vzhled se zaoblenými liniemi. Stejným způsobem měly být modernizovány i typy, které už byly ve výrobě. Vůz", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Vozy Škoda Favorit byly upraveny pro rozličné druhy závodů na okruzích i pro rallye. Ve sportu se nejvíce prosadila sportovní verze Škoda Favorit 136 L. Tu poháněl zážehový čtyřválec o objemu 1 289 cm³ o výkonu 103 k, jejíž výkon byl zvýšen karburátorem Pierburg 2E-2. Vůz měl upravenou pětistupňovou manuální převodovku. Poprvé byla tato verze homologována 1. 1. 1989. Vůz dokázal zvítězit ve své kategorii při Rallye Monte Carlo.", "section_level": 1}, {"title": "Škoda Favorit sk. A.", "content": "Soutěžní Favorit pro skupinu Formule 2 se poprvé představil na soutěžích v sezoně mistrovství světa v rallye 1989, konkrétně na poslední RAC Rallye 1989. Vůbec prvním startem ale byla Hanki Rally ve Finsku. Domácí jezdec Kalev Ahem s Favoritem zvítězil ve své třídě. Tým Škoda Motorsport usilovně pracoval na vývoji společně s firmou MTX a v sezoně 1990 startoval vůz na třech podnicích Mistrovství světa a v šampionátech Mistrovství Evropy a Mistrovství ČSSR v rallye 1990. Vůz získal řadu cenných vítězství ve své třídě. Pro sezonu mistrovství světa v rallye 1991 byly připraveny starty na Rallye Monte Carlo 1991, Acropolis rallye 1991, Finská rallye 1991, Rallye San Remo 1991 a RAC Rallye 1991. V Monte Carlu dokončil Pavel", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit sk. N.", "content": "Favorit pro skupinu N byl upraven ve sportovním oddělení Škoda Motorsport v roce 1990. Na rozdíl od skupiny A předpisy pro skupinu N dovolují jen minimální zásahy do konstrukce vozidla. Kompresní poměr motoru byl ze sériových 9,7 upraven na 10,4:1. Opracování dílů motoru je také zakázáno. Shodný je i systém sání vzduchu a přípravy směsi. Motor je vybaven dvojitým karburátorem Pierburg 2E 3 se samočinným sytičem. Sběrné výfukové potrubí zůstalo zachováno až k prvnímu tlumiči. Zbylá část výfuku musí mít stejný průměr a", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Favorit sk. H.", "content": "Škoda Favorit sk. H je někdy uváděn pod názvem Škoda Favorit RS 1600 H. Vznikl v roce 1992. Jedná se o speciálně upravený vůz pro závody na okruzích. Používá prototypový řadový čtyřválec 781.160 OHC s objemem zvětšeným na hodnotu 1 596 cm³. Další parametry jsou vrtání 78 mm, zdvih 83,5 mm", "section_level": 2}, {"title": "Škoda Pick-up Free Style.", "content": "Jedná se o dvoudveřový jednomístný závodní automobil určený pro pohárové závody na okruzích. Závodní vozy připravovala firma Autospectrum 2000 Mariánské Lázně. Základem je klasický Pick-up s laminátovou nástavbou nad nákladovým prostorem. Motor", "section_level": 2}], "src_summary": "Škoda Favorit je osobní automobil nižší střední třídy, vyráběný v letech 1988 (prvních cca 170 kusů bylo vyrobeno již ke konci roku 1987) až 1995 automobilkou AZNP Mladá Boleslav, v roce 1990 automobilkou Škoda, automobilový koncern Mladá Boleslav, od 1991 Škoda automobilová, a.s.. Automobil byl poprvé představen v roce 1987 na strojírenském veletrhu v Brně, během výroby prošel dvakrát modernizací. Byl k dispozici v několika stupních výbavy a také v několika limitovaných verzích. Favorit jako pětimístný hatchback byl základním typem, od kterého bylo odvozeno několik komerčních karosářských variant: pětimístné kombi Škoda Forman, dvoumístný valníček (otevřený nebo s nástavbou) Škoda Pick-up, dvoumístné hatchbacky a kombi Škoda Favorit Praktik / Škoda Forman Praktik, a dvoumístné kombi s nástavbou Škoda Forman Plus. Na automobilce nezávislá společnost Metalex vyráběla odvozený kabriolet MTX Roadster a užitkový MTX Pick-up D. C. určený pro export. Na základě Favoritu se vyráběly také elektromobily Škoda Eltra 151. Několik dalších karosářských variant se do sériové výroby nedostalo. Pro tuzemský automobilový průmysl znamenal Favorit velký krok vpřed. V zemích bývalého východního bloku se stal (po Ladě Samaře) teprve druhým zástupcem automobilů nižší střední třídy s koncepcí předního pohonu, který nebyl licencí zahraničního modelu a který se svými jízdními i užitnými vlastnostmi mohl poměřovat se západoevropskými vozidly a stal se jedním z rozhodujících faktorů při privatizaci automobilky v roce 1991. Automobil byl úspěšný i v motoristickém sportu, zejména v rallye.", "tgt_summary": "Škoda Favorit is a model name that the Czechoslovak (and now Czech) car maker Škoda Auto has used for two series of car models. The first series was the Type 904 which was a 1.8 litre car built from 1936 to 1939, and its successor the Type 923 which was a 2.1 litre car built from 1938 to 1941. These two models had little commercial success and were discontinued after only 223 examples had been built. After their commercial failure, Škoda did not use the Favorit model name again for 46 years. The second series is the Type 781 range of supermini cars that was made from 1987 to 1995. It was Škoda's first car to follow the European trend of locating the engine at the front, mounted transversely, and was also their first car to use front-wheel drive. The Favorit was premiered in July 1987 at the Brno Engineering Fair.", "id": 390801} {"src_title": "Sylvie Meis", "tgt_title": "Sylvie Meis", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Sylvie předváděla modely dámského oblečení a doplňků mj. pro módní návrháře Gucci a Dolce & Gabana. Nejprve se proslavila jako herečka v seriálu \"Costa!\" Odtud její kariéra vedla do televize TMF a uváděla také hitparádu nizozemské televizní stanice MTV. Její vztah s Rafaelem van der Vaart je sledován veřejností v celé Evropě. Do všeobecného povědomí se dostali v roce 2004, kdy byla Sylvie společnicí Rafaela na Mistrovství Evropy ve fotbale v Portugalsku. 10. června 2005 uzavřeli sňatek za účasti televizních kamer. Jejich svatbu vysílala televizní stanice SBS za obrovské sledovanosti. Právě proto, že blondýnka Sylvie patří k celebritám a je považována za jednu z nejkrásnějších žen v Nizozemsku, byla dvojice často přirovnávána k Beckhamovým. V roce 2005 se pár odstěhoval do Německa, kde Rafael van der Vaart hrál za německý tým Hamburger SV, kam přestoupil z Ajaxu Amsterdam. 28. května 2006 se jim narodil prvorozený syn, který dostal jméno Damian Rafael. Od srpna 2010 žila rodina v Londýně, kde Sylviin manžel byl hráčem klubu Tottenham Hotspur. Nyní se však Rafael a Sylvie se synem vrátili do Hamburgu. Po sedmi letech manželství se rozešli kvůli častým hádkám a sporům. K největšímu rozporu údajně došlo na Nový rok po dlouhodobější manželské krizi, když došlo k ostré hádce, která vygradovala až k facce. Rafael musí zaplatit Sylvii za rozvod 5 milionů eur (asi 130 milionů korun), přesně tak, jak to měli v předmanželské smlouvě. 16. června 2009 oznámila Sylvie, že onemocněla rakovinou prsu. Tumor byl objeven měsíc předtím a poté operativně odstraněn. Následně podstoupila Sylvie podpůrnou chemoterapii. Toto onemocnění se ale na Sylvii negativně nepodepsalo, protože pořád patří k nejžádanějším světovým kráskám. Po rozvodu se stal jejím novým milencem francouzský IT byznysmen, krasavec a pracháč Guillaume Zarka. Pak byl jejím partnerem americký podnikatel Samuel Deutsch. Ale holandská modelka už po třech měsících vztahu zjistila, že ji to s Američanem nebaví. Rozešli se v lednu 2015. Sylvie van der Vaart často vystupuje v německých televizních stanicích jako moderátorka nebo prominentní host zábavných pořadů. Zúčastnila se např. soutěže „Kdo se stane milionářem“ (\"Wer wird Millionär\"), což je dlouhodobě úspěšná německá verze formátu Milionář, kterou uvádí populární moderátor Günther Jauch. Pořad byl odvysílán 4. června 2012 na stanici RTL. Výhru 125 000 euro věnovala Sylvie na dobročinné účely. Začátkem 21. století byla moderátorka televizních pořadů častou výzdobou pokojíčků pubertálních mladíků v Nizozemsku. Vedle zpěvačky skupiny Girls Aloud Cheryl Cole si získala Sylvie Meisová největší procento přízně čtenářů novin SportPlus. Dnes je Sylvie Meis tváří značky Hunkemoeller, specializující se na spodní prádlo. Předvádí vlastní řadu prádla s názvem The Sylvie Collection.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sylvie Françoise Meis (*13. dubna 1978 Breda, Nizozemsko) je nizozemská moderátorka a modelka. Je známá také jako bývalá manželka proslulého fotbalisty Rafaela van der Vaart.", "tgt_summary": "Sylvie Françoise Meis (born 13 April 1978) is a Dutch television personality and model. She is also popular in Germany.", "id": 1563795} {"src_title": "SQLite", "tgt_title": "SQLite", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Na rozdíl od databází založených na principu klient-server, kde je databázový server spuštěn jako samostatný proces, je SQLite pouze nevelká knihovna, která, po přilinkování k aplikaci, je k dispozici pomocí jednoduchého rozhraní. Každá databáze je uložena v samostatném souboru .dbm (Database Manager), kde se data ukládají za použití jednoduchého primárního klíče do stejně velkých bloků a používá hašovacích technik pro rychlý přístup k datům při vyhledávání podle klíče.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické prvky.", "content": "Charakteristickými prvky systému SQLite jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah SQLite.", "content": "V SQLite je implementován téměř celý standard SQL-92 a též některé nadstandardní prvky (UTF-8/16, REPLACE INTO, ON CONFLICT, uživatelské funkce a uživatelské řazení). Z toho, co implementováno není: Z toho, co implementováno je:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Databázi SQLite lze použít například v programovacích jazycích C, C++, C#, Delphi, Java, Lua, PHP, Python, Perl, Ruby, Tcl, REALbasic. Předkompilované binárky jsou k dispozici pro Linux, macOS a MS Windows. SQLite je vestavěná i v mobilním systému Android. Formát databázovových souborů je přitom nezávislý na operačním systému a SQLite tak představuje i zajímavý a jednoduchý nástroj pro přenos strukturovaných dat.", "section_level": 1}, {"title": "Význační uživatelé SQLite.", "content": "Aplikace Kexi, součást KOffice, SQLite umí otevírat a editovat. SQLite je mimo jiné použit například v komunikátoru Skype, software A350 XWB výrobce letadel Airbus, v prohlížečích Safari a Chrome (jako součást cacheování) či antivirových programech firmy McAfee, dokonce i výrobcích iPod a iPhone firmy Apple. Adobe Systems v něm u některých svých programů ukládá nainstalované klíče z registry. SQLite se také často používá v operačním systému Android k uložení persistentních dat aplikací. V systému Solaris 11 je použita pro ukládání metadat SMF.", "section_level": 2}], "src_summary": "SQLite (anglická výslovnost [ˌeskjuːelˈlait], někdy též [siːkwəl.lait]) je relační databázový systém obsažený v relativně malé knihovně (~700 KB) napsané v C. Je vyvíjen D. Richardem Hippem a šířen pod licencí public domain.", "tgt_summary": "SQLite (, ) is a relational database management system (RDBMS) contained in a C library. In contrast to many other database management systems, SQLite is not a client–server database engine. Rather, it is embedded into the end program. SQLite is ACID-compliant and implements most of the SQL standard, generally following PostgreSQL syntax. However, SQLite uses a dynamically and weakly typed SQL syntax that does not guarantee the domain integrity. This means that one can, for example, insert a string into a column defined as an integer. SQLite will attempt to convert data between formats where appropriate, the string \"123\" into an integer in this case, but does not guarantee such conversions, and will store the data as-is if such a conversion is not possible. SQLite is a popular choice as embedded database software for local/client storage in application software such as web browsers. It is arguably the most widely deployed database engine, as it is used today by several widespread browsers, operating systems, and embedded systems (such as mobile phones), among others. SQLite has bindings to many programming languages.", "id": 589017} {"src_title": "Lennart Torstenson", "tgt_title": "Lennart Torstensson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v obci Forstena v provincii Västergötland ve Švédsku. Ve svých patnácti letech se stal pážetem mladého krále Gustava II. Adolfa a v letech 1628 až 1629 sloužil během pruského tažení. Říká se, že v jedné bitvě Gustaf Adolf poslal Torstensona s nařízením pro jednoho důstojníka. Během cesty Torstenson zaznamenal změnu rozestavení nepřítele a změnil královy příkazy. Po návratu ke králi zaznamenal král nový vývoj. Když Torstenson řekl králi, co udělal, král zvedl ruku, ale pak změnil názor a řekl: „Lennarte, to Tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "O pár let později, roku 1629, bylo Torstensonovi svěřeno švédské dělostřelectvo, které přispělo k vítězstvím u Breitenfeldu a u Rainu na Lechu. Toho roku byl zajat v bitvě u Alte Veste a vězněn téměř rok v Ingolstadtu. Pod Johanem Banérem prokázal vynikající služby v bitvě u Wittstocku a během rázné obrany Pomořanska v letech 1637 a 1638, stejně jako v bitvě u Saské Kamenice a při vpádu do Čech v roce 1639. V roce 1641 jej nemoc, následek téměř ročního věznění, přiměla k návratu do Švédska, téhož roku se stal členem královské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchní velitel.", "content": "Po náhlé Banérově smrti byl jmenován vrchním velitelem švédské armády a Švédského Pomořanska. Zároveň byl povýšen do hodnosti polního maršála.", "section_level": 1}, {"title": "Vpád na Moravu.", "content": "V roce 1642 vpadl přes Braniborsko a Slezsko na Moravu, přičemž se po cestě zmocnil všech hlavních pevností. Po čtyřdenním obléhání dobyl Olomouc. Po vytlačení do Saska se střetl 23. října 1642 v druhé bitvě u Breitenfeldu s císařskými vojsky, které vedl arcivévoda Leopold Vilém a Ottavio Piccolomini.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý vpád na Moravu.", "content": "Po vyhrané bitvě vpadl roku 1643 přes Čechy podruhé na Moravu, kde osvobodil švédskou posádku Olomouce a s pomocí odbojných Valachů vyplenil Kroměříž. Tragický osud kroměřížských Židů během třicetileté války barvitě líčí Kroměřížská selicha. Nato byl odvolán do Dánska, které Švédsku vyhlásilo válku.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí vpád na Moravu.", "content": "Vpadl do Čech, vítězství u Jankova – jaro 1645 – mu otevřela cestu k Vídni. Jeho vyčerpaná a oslabená armáda upřela raději své síly k Brnu, které se zdalo být vcelku snadnou kořistí. Brno pod velením francouzského generála Jana Ludvíka Raduita ze Souches však proti téměř dvacetinásobné přesile dlouhé obléhání přestálo a Švédové odtáhli s nepořízenou. Dna jej v prosinci 1645 donutila vzdát se velení ve prospěch generála Wrangela. Torstenson se vrací do Švédska. V roce 1647 se stal hrabětem z Ortely a coby místodržící spravoval v letech 1648 až 1651 západní švédské provincie. Zemřel 7. dubna 1651 ve Stockholmu. Torstenson byl pozoruhodný svými mimořádně a nevypočitatelně rychlými přesuny, ačkoli často velel z nosítek, neboť mu jeho nemoc nedovolovala nasednout na koně.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Jeho syn Anders Torstensson (1641–1686) byl od 1674 do 1681 generálním guvernérem Estonska. V roce 1727 vymřel v mužské linii rod Torstensonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lennart Torstenson (17. srpna 1603, Forstena, Västergötland, Švédsko – 7. dubna 1651, Stockholm) byl švédský voják a vojenský inženýr. Jeho otec, Torsten Lennartson, byl velícím důstojníkem pevnosti Älvsborg. V některých starších, německy psaných, pramenech se jeho jméno vyskytuje v chybné podobě Leonhard Torsten Sohn. V monografii Larse Tingstena je uvedeno jméno Lennart Torstenson. Bogislav Phillip z Kamenice ve svých pracích píše jeho jméno Lennart Torstensson.", "tgt_summary": "Lennart Torstensson, Count of Ortala, Baron of Virestad (17 August 1603 – 7 April 1651), was a Swedish Field Marshal and military engineer.", "id": 573162} {"src_title": "Ferdinand de Lesseps", "tgt_title": "Ferdinand de Lesseps", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Předkové Ferdinanda de Lessepse od poloviny 18. století působili v diplomatických službách. Jeho otec Mathieu de Lesseps pracoval jako vyslanec v mnoha zemích, matka byla Španělka. Jeho teta, hraběnka de Montijo, byla matkou císařovny Evženie. Ferdinand se narodil ve Versailles, ale první léta prožil v Itálii, kde byl otec jako diplomat ve službách Napoleona I. Později studoval v Paříži obchodní právo, ale raději se věnoval jízdě na koni. Stal se vynikajícím jezdcem, což se mu hodilo při jeho aktivitách v severní Africe. Ferdinand de Lesseps byl v roce 1825 jmenován konzulem v Lisabonu, v roce 1827 v Tunisu a od roku 1832 byl konzulem v Alexandrii. Za svého pobytu se spřátelil se synem tamního místokrále, princem Saidem. Od roku 1840 vykonával diplomatickou službu ve Španělsku. Jeho kariéra skončila v roce 1849 během diplomatické mise v Itálii, když nesouhlasil se změnou francouzské zahraniční politiky a byl obviněn ze spolupráce s nepřítelem. Uchýlil se s rodinou na svůj zámeček ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Ferdinand de Lesseps měl 17 dětí se dvěma manželkami, poslední dítě měl ve věku 78 let. S první ženou Agathe Dellamale (1819–1853), měl pět synů. V roce 1853 jej postihla tragédie v osobním životě, když manželka a jeden syn zemřeli krátce po sobě na záškrt. V šedesáti čtyřech letech se znovu oženil. Louise-Hélène Autard de Bragard (1848-1909) pocházela z ostrova Mauricius a v době sňatku jí bylo 21 let. Za šestnáct let trvání manželství se jim narodilo 12 dětí, šest chlapců a šest děvčat.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba průplavů.", "content": "V roce 1854 založil Všeobecnou společnost pro Suezský námořní průplav. Rakouskému odborníkovi Aloisi Negrellimu zadal vypracování projektu. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře a získal koncesi na stavbu průplavu od svého přítele Saída Paši, který se stal místokrálem Egypta. Lesseps přilákal řadu investorů z celého světa a shromáždil značné finanční prostředky. Stavbu podpořili také císař Napoleon III a císařovna Evženie. Kanál byl otevřen po 11 letech stavby, kterou provázely mnohé potíže, v roce 1869. Stal se z něj „slavný a bohatý“ muž. Byl jmenován členem francouzské Akademie, stal se předsedou pařížské Geografické společnosti. Mohl se uchýlit do ústraní, a užívat si stáří. Opak byl pravdou. Ve věku 75 letech zahájil projekt spojení Tichého a Atlantského oceánu v Panamě. V roce 1880 začala stavba Panamského průplavu podle Lessepsových plánů na úrovni mořské hladiny. Obrovské potíže znemožňovaly výstavbu podle původní koncepce. Šlo zejména o velké sesuvy půdy po tropických deštích a epidemii malárie (způsobené komáry), na kterou umíralo mnoho dělníků. O devět let později, v roce 1889 skončil francouzský projekt v Panamě nezdarem a finančním krachem. Lesseps byl postaven před soud a odsouzen za zpronevěriu na pět let do vězení. Vzhledem k vysokému věku nemusel trest nastoupit. Průplav dokončili až později Američané, kteří zvolili variantu se zdymadly. Lesseps zemřel v roce 1894 na svém zámečku La Chesnaye, v Guilly. Jeho tělo bylo převezeno vlakem do Paříže, kde byl pohřben v rodinné hrobce na hřbitově Père-Lachaise.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand Marie Vicomt de Lesseps (19. listopad 1805 – 7. prosinec 1894) byl francouzský diplomat a podnikatel. Proslavil se vybudováním suezského průplavu.", "tgt_summary": "Ferdinand Marie, vicomte de Lesseps, GCSI (; 19 November 1805 – 7 December 1894) was a French diplomat and later developer of the Suez Canal, which in 1869 joined the Mediterranean and Red Seas, substantially reducing sailing distances and times between Europe and East Asia. He attempted to repeat this success with an effort to build a Panama Canal at sea level during the 1880s, but the project was devastated by epidemics of malaria and yellow fever in the area, as well as beset by financial problems, and the planned de Lesseps Panama Canal was never completed. Eventually, the project was bought out by the United States, which solved the medical problems and changed the design to a non-sea level canal with locks. It was completed in 1914.", "id": 1220579} {"src_title": "Francisova turbína", "tgt_title": "Francis turbine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti často používané vodní kolo sloužilo jako pohon pro mlýny nebo hamry. Jeho nevýhodou byla ale nedostatečná efektivita. V 19. století se podařilo jeho efektivitu zvýšit natolik, že vodní turbína mohla úspěšně soupeřit s parním strojem. V roce 1826 Benoit Fourneyron vyvinul vysoce efektivní (80 %) vodní turbínu, kde voda vtékala na oběžné kolo tangenciálně. Jean-Victor Poncelet vyvinul v roce 1820 turbínu na podobném principu. S. B. Howd získal v USA v roce 1838 patent pro další turbínu tohoto typu. V roce 1848 James B. Francis vylepšil tyto předchozí turbíny a podařilo se mu dosáhnout celkové 90% efektivity. Pomocí vědeckých postupů a sady testů a měření vytvořil maximálně efektivní turbínu. Jeho metody výpočtů a měření navíc značně pozvedly technologii návrhu a stavby turbín. Pomocí jeho analytických metod lze navrhnout maximálně efektivní turbínu, která bude přesně odpovídat požadavkům na konkrétní zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "Francisova turbína je přetlaková turbína, což znamená, že pracovní kapalina během své cesty strojem mění tlak a přitom odevzdává svou energii. Oběžné kolo (rotor) turbíny se nachází mezi vysokotlakým přívodem a nízkotlakou savkou většinou v patě přehrady. Vstupní potrubí má tvar spirály. Voda je pomocí věnce rozváděcího kola (tangenciálně) směřována na oběžné kolo. Lopatky rozváděcího kola jsou někdy konstruovány jako stavitelné, aby se turbína mohla (do určité míry) přizpůsobit různému vodnímu průtoku. Z oběžného kola vystupuje voda ve směru osy otáčení (axiálně). Jak voda prochází oběžným kolem, její rotační rychlost se zmenšuje a zároveň odevzdává energii oběžnému kolu. Tento efekt (spolu s působením samotného vysokého tlaku vody) přispívá k efektivitě turbíny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Francisovy turbíny se používají k výrobě elektrické energie ve vodních elektrárnách, vhodné jsou pro střední stabilní průtoky a střední spády (40-600m). Výhodné jsou i pro přečerpávací vodní elektrárny, kde lze turbínu v reverzním režimu použít jako čerpadlo. Například vodní elektrárna Dlouhé Stráně používá dvě Francisovy turbíny, největší reverzní turbíny v Evropě, každou o výkonu 325 MW.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisova turbína je typ vodní turbíny, vyvinutý Jamesem B. Francisem v roce 1849. Jedná se o přetlakovou turbínu. Má dvě varianty podle uložení hřídele a to vertikální a horizontální. Francisovy turbíny dnes patří mezi nejpoužívanější. Používají se především pro produkci elektrické energie. Jedná se o turbínu, která využívá spád 40-700 m.", "tgt_summary": "The Francis turbine is a type of water turbine that was developed by James B. Francis in Lowell, Massachusetts. It is an inward-flow reaction turbine that combines radial and axial flow concepts. Francis turbines are the most common water turbine in use today. They operate in a water head from and are used primarily for electrical power production. The electric generators that most often use this type of turbine have a power output that generally ranges from just a few kilowatts up to 800 MW, though mini-hydro installations may be lower. Penstock (input pipes) diameters are between . The speed range of the turbine is from 75 to 1000 rpm. A wicket gate around the outside of the turbine's rotating runner controls the rate of water flow through the turbine for different power production rates. Francis turbines are almost always mounted with the shaft vertical so as to isolate water from the generator. This also facilitates installation and maintenance.", "id": 2362140} {"src_title": "Eurystheus", "tgt_title": "Eurystheus", "src_document": [{"title": "Vládce mužů z Diova rodu.", "content": "Eurystheův osud nalinkovala bohyně Héra ještě před jeho narozením. Stalo se to, co často předtím i potom - její manžel, nejvyšší bůh Zeus se zamiloval do krásné Alkmény, dcery mykénského krále Élektryóna a spojil se s ní, když na sebe vzal podobu jejího manžela, tírynthského krále Amfitryóna. Ta po příslušné době porodila hned dva syny - Hérakla a hned po něm Ífikla. Těsně před jejich narozením však nejvyšší bůh Zeus v radě bohů hrdě prohlásil, že „\"právě dnes spatří světlo světa největší hrdina\"“. To ovšem neušlo jeho manželce Héře, jíž sledování manželových záletů stálo mnoho úsilí, ale také jí dalo mnoho praktických zkušeností. Samozřejmě v tom správně vytušila podstatu věci a rozhodla se manželovi pomstít. Lstí vymámila z Dia přísahu, že kdo se toho dne narodí, bude vládnout všem mužům z Diova rodu. A Zeus odpřisáhl. Héra bez prodlení zařídila, aby se Sthenelově manželce Nikippě týž den narodil syn, i když měl ještě dva měsíce času. Naopak Alkménin porod pozdržela. A tak se stalo, že se narodil Sthenelův syn Eurystheus a teprve po něm Diův potomek Héraklés. A přesně podle Diovy přísahy stal se Héraklés služebníkem Eurystheovým, a ani sám nejvyšší bůh s tím nic nemohl udělat.", "section_level": 1}, {"title": "Úkoly za vraždění.", "content": "Než bylo mladíkům osmnáct let, plynul život v klidu, poté se ještě vydal Héraklés na zkušenou, našel si manželku Megaru, měli spolu tři syny a vedl spořádaný klidný život, dokud opět nezasáhla Héra. Seslala na něj šílenství, ve kterém své syny i dvě děti svého bratra Ífikla zabil. Hned poté mu rozum vrátila. Věštba stanovila, že má své zločiny odčinit ve službě mykénskému králi Eurystheovi. Eurystheus měl z Hérakla strach, proto mu své ani rozkazy neříkal osobně, ale přes svého hlasatele Koprea. Vymýšlel je ale nebojácně a s chutí. Jeden úkol za druhým stál za to, všechny byly pro normálního smrtelníka nesplnitelné. Zároveň s velkou chutí Hérakla urážel a ponižoval. Dvanáct úkolů pro Hérakla:", "section_level": 1}, {"title": "Konec.", "content": "Zbabělý Eurystheus posílal Hérakla plnit životu nebezpečné úkoly, ale sám se bál i jen pohlédnout na výsledky jejich splnění. Ani s Héraklem se nedokázal setkat tváří v tvář. Některé verze uvádějí, že si ve své přechodné moci liboval natolik, že žádal, aby mu sloužily i Héraklovy děti. Vyhnal je prý z Héraklova hradu Tírynthu, pronásledoval je až do Athén, které žádal o jejich vydání. Dokonce pro ně přitáhl s velikým vojskem. Athéňané ho porazili i s pomocí bohů, o jejichž poslední sympatie se Eurystheus sám připravil: Héraklův synovec Ioláos ho přivedl do města jako zajatce. Héraklova matka Alkména pod dojmem stále živých vzpomínek na urážky a ponižování jejího syna se neovládla, vyškrábala Eurystheovi oči a probodla ho dýkou. Tak se završil život neslavného pána, který vlastnil krátký čas nejslavnějšího sluhu.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Není toho mnoho, co se z antiky zachovalo, snad nejznámější je vázová malba Pokud zůstal Eurystheus v povědomí, pak jen jako symbol zpupného a zbabělého vládce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurystheus (řecky \"Ευρυσθέας\", latinsky \"Eurystheus\") je v řecké mytologii synem krále Sthenela a jeho manželky Nikippy, byl vnukem Perseovým. Byl to mykénský král.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Eurystheus (; meaning \"broad strength\" in folk etymology and pronounced ) was king of Tiryns, one of three Mycenaean strongholds in the Argolid, although other authors including Homer and Euripides cast him as ruler of Argos.", "id": 1772506} {"src_title": "Přeslička", "tgt_title": "Equisetum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Přesličky jsou vytrvalé, drobné nebo rozměrné byliny s podzemním oddenkem. Největším druhem je jihoamerická přeslička \"Equisetum giganteum\", dorůstající výšky až 5 metrů (výjimečně až 8 metrů) a tloušťky stonku až 2 cm. Rovněž druh \"Equisetum myriochaetum\" dorůstá až 4 metrů. Z evropských druhů dosahuje největší výšky (okolo 2 metrů) přeslička největší. Oddenek přesliček je větvený a plazivý nebo řidčeji přímý či vystoupavý, článkovaný. Pravé kořeny chybějí, z odddenku v vyrůstají v uzlinách rhizoidy. Nadzemní lodyha je vytrvalá nebo jednoletá, vzpřímená, větvená nebo nevětvená, s okrouhlým průřezem. Některé druhy mají odlišné sterilní a fertilní lodyhy. Lodyha je ve středové části dutá, na povrchu pokožky často s drsnými křemičitými tělísky. Mezi nody bývá rýhovaná, pod rýhami i žebry se nacházejí vedlejší kanálky. Pokud je větvená, vyrůstají větve v přeslenech z uzlin a mají podobnou strukturu jako lodyha. Listy jsou velmi redukované, šupinovité, uspořádané v přeslenu. Ve spodní části jsou srostlé v pochvu obklopující bázi uzliny, zatímco v horní části jsou volné a tvoří zuby. Výtrusy se tvoří ve sporangiích, nacházejících se ve výtrusném klasu. U některých druhů se klas formuje na konci zelené lodyhy (přeslička bahenní, přeslička poříční, druhy podrodu \"Hippochaete\"), u jiných nejprve vyrůstá nezelená fertilní lodyha s výtrusným klasem, která se později zazelená (přeslička lesní, přeslička luční). U dimorfních druhů (přeslička rolní, přeslička největší) jsou fertilní lodyhy samostatné, po celou dobu nezelené a po vyprášení výtrusů odumírají.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "V životním cyklu přesliček převládá fáze diploidního sporofytu nad fází haploidního gametofytu. Vlastní rostlina přesličky představuje sporofyt, zatímco gametofyt se objevuje v podobě drobné, lupenité stélky na povrchu vlhké půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze gametofytu.", "content": "Spory přesliček jsou kulovité, zelené a na povrchu mají 4 až 6 páskovitých vychlípenin, zvaných haptery. Ty jsou pevně obtočené okolo spory, za zralosti a sucha se napřimují a pomáhají spoře dostat se ze sporangia. Spory se hapterami zachycují a vytvářejí shluky, což napomáhá oplození. Samčí a samičí spory mají podobný tvar i velikost (isosporie), jsou však funkčně odlišné (jednopohlavné). Z klíčící spory vyrůstá lupenitý prokel (gametofyt), který je u přesliček zelený a roste na povrchu půdy. Jeho velikost je zpravidla od několika milimetrů do jednoho centimetru, u tropických zástupců však může dosáhnout až 3,5 cm v průměru. Samčí prokly bývají menší než samičí. Na samčích proklech vyrůstají antheridia (pelatky), na samičích archegonia (zárodečníky). Z antheridií se uvolňují obrvené (polyciliátní), pohyblivé spermatozoidy, které oplodňují vajíčko v archegoniu. Podmínkou úspěšného oplodnění je dostatečná vlhkost prostředí. Oplodněním vajíčka vzniká zygota, z níž vyrůstá mladá rostlina přesličky, představující sporofyt.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze sporofytu.", "content": "Na konci zelené lodyhy nebo v případě dimorfních přesliček na konci nezelené fertilní lodyhy se formuje nezelený výtrusný klas (\"strobilus\"). Ten se skládá z patrovitě uspořádaných přeslenů, složených ze stopkatých, štítovitých útvarů, známých jako sporangiofory. Sporangiofor má deštníkovitý tvar a visí na něm asi 5 až 10 sporangií, připojených ke spodní straně vrcholového štítku sporangioforu. Zprvu jsou sporangia k sobě těsně přilehlá a klas je kompaktní, za zralosti se rozvolňuje, sporangia pukají na vnitřní straně podélným švem a uvolňují haploidní spory, kterými začíná opět fáze gametofytu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod přeslička zahrnuje v současném, širším pojetí 18 druhů. Vyskytuje se kosmopolitně téměř po celém světě s výjimkou Austrálie, Nového Zélandu a Antarktidy. Není zastoupen také v některých oblastech vlhkých tropů, jako je Amazonie nebo rovníková Afrika v okolí Guinejského zálivu. V České republice se vyskytuje 9 druhů přesliček a 3 kříženci. Mezi nejběžnější patří přeslička rolní, přeslička lesní a přeslička bahenní. V rámci Evropy se mimo druhů zastoupených i v ČR vyskytuje ještě přeslička skřípinovitá (\"Equisetum scirpoides\"), obývající sever a severovýchod kontinentu. Řada evropských druhů (přeslička bahenní, luční, rolní, poříční, lesní, různobarvá, zimní) má obrovský obtočnový areál, zahrnující také většinu temperátní Asie a severní polovinu Severní Ameriky, v některých případech i Grónsko. Neobvyklý areál má přeslička větevnatá, rozšířená mimo Eurasie také v tropické a jižní Africe, Madagaskaru, tropické Asii a Tichomoří. Je to jediný druh přesličky, vyskytující se v subsaharské Africe a Tichomoří (zde subsp. \"debile\"). Přeslička největší má dva poddruhy, nominátní poddruh se vyskytuje v Evropě, severní Africe a jihozápadní Asii, přeslička největší Braunova (\"E. telmateia\" subsp. \"braunii\") roste ve východní Asii a Severní Americe. V Severní Americe se mimo již zmíněných druhů s obtočnovým areálem vyskytuje ještě \"Equisetum laevigatum\" (Kanada až Mexiko) a někteří kříženci. Ve Střední a Jižní Americe rostou 4 druhy: \"Equisetum giganteum\", \"Equisetum bogotense\" a \"Equisetum myriochaetum\", z toho první dva zasahují až do Chile a Argentiny, a americký poddruh přesličky zimní \"E. hyemale\" subsp. \"affine\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přesličky jsou živnými rostlinami housenek některých druhů můr, jako je např. šedavka luční (\"Hydraecia micacea\") nebo dřevobarvec luční (\"Xylena vetusta\"). Na oddencích přeslečky rolní se formují zásobní hlízky, které jsou v přírodě občas vyrývány prasaty.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Rostliny podobné dnešním přesličkám jsou známy již z karbonu a jsou řazeny do rodu \"Equisetites\". Tyto rostliny byly současníky obřích stromovitých zástupců třídy přesličky, jako jsou např. kalamity. Rozvoje pak dosáhly v raných druhohorách a později. K samotnému rodu \"Equisetum\" jsou zpravidla přiřazovány až rostliny z období třetihor, kdy již tvoří tento rod většinu fosilních přesliček a jeho zástupci jsou v každém ohledu velmi podobní dnešním přesličkám. V roce 2018 byla uveřejněna fylogenetická studie, dokládající, že druh \"Equisetum bogotense\" se odštěpil od vývojového stromu ostatních žijících přesliček již v období mezozoika a jedná se tedy o vývojově izolovaný druh, který je blíže příbuzný s některými vymřelými přesličkami než se žijícími zástupci rodu. O jeho izolovanosti svědčí i fakt, že se nekříží se žádnou z ostatních žijících přesliček.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Přeslička bahenní obsahuje toxický alkaloid palustrin a je jedovatá. Byly zaznamenány otravy zvířat (zejména dobytka, řidčeji i ovcí) po požití většího množství této rostliny. Přesličky mohou být nebezpečné zejména pro koně, neboť obsahují enzym thiaminázu, který způsobuje nedostatek vitamínu B1 (thiaminu). Zvláště riziková je v tomto směru přeslička zimní a přeslička větevnatá. Přežvýkavci jsou vůči tomuto působení rezistentní, neboť se u nich thiamin vytváří v bachoru.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Equisetum\" je jediným recentním rodem třídy přesličky. V současné taxonomii je tento rod pojímán široce, zatímco v minulosti byl při úzkém pojetí rodů někdy rozdělován na dva rody, \"Equisetum\" (přeslička) a \"Hippochaete\" (cídivka). Toto pojetí bylo použito např. v díle Květena ČR, zatímco v později vydaném Klíči ke květeně České republiky a checklistech české flóry je již uváděn jen rod \"Equisetum\". Oba bývalé rody jsou dále vedeny na úrovni podrodů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přesličky jsou využívány v Evropě, Asii i Americe jako léčivé rostliny. V České republice se jako léčivka sbírá přeslička rolní. Nať se využívá jako součást diuretických čajů, má močopudné a svíravé účinky a staví krvácení. Zevně se používá na špatně se hojící rány, vředy ap. Působí také antibakteriálně, antiviroticky, antimykoticky a antisepticky. Vzhledem k obsahu thiaminázy se nedoporučuje její používání v těhotenství, při ledvinových a srdečních onemocněních a po dobu delší než 7 dní. Rostlina má význam také v homeopatii. Přeslička rolní poskytuje červené barvivo. Jako hlavní barvící složky obsahuje kampferol, equisetrin a apigenin. Používá se také tradičně jako abrazivum při čištění nádobí a leštění dřeva, mosazi a slonoviny. Podle některých zdrojů lze škrobnaté hlízy a mladé výhony přesličky poříční použít po úpravě jako potravinu. Pro vysoký obsah křemičitých krystalů se používaly sušené nebo čerstvé přesličky na čištění nádobí nebo byly používány truhláři na jemné broušení dřeva nebo kovu, kdy se přesličky usušily a svázaly do svazku. Svazek se z jedné strany seřízl a dřevo se brousilo vzniklou čelní stranou svazku. Toto použití dodnes přetrvává u některých hudebníků, kteří přesličkou leští dechové nástroje (např. hoboj, klarinet). Severoameričtí indiáni, například Lakotové, si vkládali do mokasínů sušené přesličky, aby tím zabránili pocení nohou, jejich zápachu a plísňovým chorobám.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled druhů a členění rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika podrodů.", "content": "Subg. \"Equisetum\" Subg. \"Hippochaete\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Přeslička (\"Equisetum\") je rod kapraďorostů z třídy přesličky. Jsou to vytrvalé byliny s podzemními oddenky a přímými, nevětvenými nebo přeslenitě větvenými lodyhami. Přesličky se množí sporami, které vznikají ve sporangiích ve výtrusném klasu. Ze spory vyrůstá haploidní, jednopohlavný prokel, na němž se tvoří pohlavní buňky. Po oplození vyrůstá ze zygoty vlastní přeslička, představující sporofyt, a cyklus se opakuje. Rod zahrnuje 18 druhů a je rozšířen téměř po celém světě. V České republice roste 9 druhů, z nichž nejběžnější je přeslička rolní, přeslička lesní a přeslička poříční. V minulosti byly některé druhy oddělovány do samostatného rodu \"Hippochaete\" (cídivka). Přesličky mají význam zejména jako léčivé rostliny. Některé druhy jsou jedovaté. Slouží také jako abrazivum a k barvení.", "tgt_summary": "Equisetum (; horsetail, snake grass, puzzlegrass) is the only living genus in Equisetaceae, a family of vascular plants that reproduce by spores rather than seeds. \"Equisetum\" is a \"living fossil\", the only living genus of the entire subclass Equisetidae, which for over 100 million years was much more diverse and dominated the understory of late Paleozoic forests. Some equisetids were large trees reaching to tall. The genus \"Calamites\" of the family Calamitaceae, for example, is abundant in coal deposits from the Carboniferous period. The pattern of spacing of nodes in horsetails, wherein those toward the apex of the shoot are increasingly close together, inspired John Napier to invent logarithms. A superficially similar but entirely unrelated flowering plant genus, mare's tail (\"Hippuris\"), is occasionally referred to as \"horsetail\", and adding to confusion, the name \"mare's tail\" is sometimes applied to \"Equisetum\". Despite centuries of use in traditional medicine, there is no evidence that \"Equisetum\" has any medicinal properties.", "id": 227296} {"src_title": "Dinant", "tgt_title": "Dinant", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast byla osídlena již v neolitu a v dobách Keltů a Římanů. První zmínka o osadě Dinant se objevuje ve spisu \"Kosmografie\" z roku 670 od anonyma z Ravenny. Na počátku 7. století si Dinant zvolil jako své sídlo jeho patron sv. Perpetuus, biskup z Tongerenu a Maastrichtu, a založil zde kostel sv. Vincenta. Roku 870 římský císař Karel II. Holý rozdělil Dinant na dvě části: jedna se ocitla pod správou hrabství Namur a druhá připadla tongerenskému a později lutyšskému biskupství. V 11. století se stal Dinant jedním z 23 nejdůležitějších měst (\"„bonnes villes“\") knížectví Lutych. V té době také vznikl první kamenný most přes Mázu (roku 1080) a byla provedena rozsáhlá oprava dinantského hradu. Dinant byl součástí knížectví Lutych až do konce 18. století. Obyvatelé se vůči nadvládě knížectví Lutych někdy bouřili, jindy se však město účastnilo bojů na straně knížectví, zejména proti sousednímu hrabství Namur. Vzhledem ke své strategické poloze byl Dinant často vystaven bojům a drancování. Roku 1464 v Dinantu propuklo povstání proti lutyšskému knížeti-biskupovi Ludvíku Bourbonskému, synovci Filipa III. Dobrého. O dva roky později Filip III. Dobrý a jeho syn Karel Smělý město dobyli a vypálili. 800 obyvatel bylo při masakru vhozeno do řeky Mázy. Během válek mezi Francií a Španělskem v 16. a 17. století Dinant navzdory své neutralitě prožíval období úpadku, hladomorů a epidemií. Roku 1675 bylo město obsazeno francouzskou armádou pod vedením maršála Françoise de Créquy. Na konci 18. století se Dinantu nakrátko zmocnilo Rakousko a roku 1795 se celé biskupství Lutych stalo součástí Francie. Na začátku první světové války se stal Dinant dějištěm dalšího krvavého masakru. Německá armáda tehdy na místě popravila 674 civilních obyvatel a některé čtvrti města byly zcela zničeny požárem.", "section_level": 1}, {"title": "Družba.", "content": "Dinant má družbu s následujícími městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dinant je frankofonní město v Belgii. Nachází se ve valonské provincii Namur 28 km na jih od města Namur, 90 km jižně od Bruselu a 21 km severně od francouzských hranic. Protéká jím řeka Máza. Město má 13 091 obyvatel (1. července 2006), jeho rozloha činí 99,80 km² a hustota zalidnění je 131 obyvatel na km².", "tgt_summary": "Dinant () is a Walloon city and municipality located on the River Meuse, in the Belgian province of Namur. It lies south-east of Brussels, south-east of Charleroi and south of Namur. Dinant is situated north of the border with France. The municipality includes the old communes of Anseremme, Bouvignes-sur-Meuse, Dréhance, Falmagne, Falmignoul, Foy-Notre-Dame, Furfooz, Lisogne, Sorinnes, and Thynes.", "id": 2442036} {"src_title": "Logical Volume Management", "tgt_title": "Logical volume management", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "LVM je jen jedním z mnoha způsobů virtualizace diskového prostoru, která funguje jako mezivrstva mezi ovladačem pevného disku a operačním systémem. LVM umožňuje spojovat jednotlivé pevné disky nebo diskové oddíly do větších logických skupin (svazků). V rámci svazků pak lze typicky vytvářet logické části (podobně jako diskové oddíly na pevných discích). Na logických částech se pak vytváří souborové systémy, přičemž je možné logické části zvětšovat či zmenšovat v závislosti na požadavcích na zvětšování nebo zmenšování souborových systémů. Je obvyklé, že tyto operace lze provádět bez přerušení přístupu k datům v souborovém systému, pokud to samozřejmě podporuje sám souborový systém (například ext3 lze v Linuxu za běhu zvětšovat, ale nelze jej za běhu zmenšovat na rozdíl od Btrfs nebo NTFS od Windows Vista, které umožňují oboje). Při vhodné organizaci je možné do LVM přidávat nebo z něj odebírat zařízení a data opět bez přerušení jejich dostupnosti, případně mezi fyzickými zařízeními data přelévat.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Typicky je u LVM výchozí jednotkou \"fyzické zařízení\" (dále \"PV\", \"physical volume\"), kterým může být celý disk nebo diskový oddíl, RAID, SAN nebo jiné zařízení pro ukládání dat. Prostor na tomto \"PV\" je rozdělen na menší díly, které se nazývají \"fyzické extenty\" (dále \"PE\", \"physical extent\"). Některé implementace LVM (jako např. HP-UX nebo nativní LVM Linuxu) mají pro \"PE\" pevně danou velikost, ale jiné (jako např. u Veritasu) používají \"PE\" s proměnlivou velikostí, které lze spojovat či rozdělovat. Fyzické extenty (\"PE\") jsou sdružovány do svazků (dále \"VG\", \"volume group\"). Uvnitř VG jsou vytvářeny logické oddíly (dále \"LV\", \"logical volume\"), které se skládají z logických extentů (dále \"LE\", \"logical extent\") – ty jsou typicky mapovány jedna k jedné na fyzické extenty (\"PE\"), i když některé implementace mohou mít proměnlivou velikost. Svazky (\"VG\") jsou směrem k operačnímu systémy prezentovány jako běžná bloková zařízení. Na VG se vytvářejí logické svazky (\"LV\"), které odpovídají diskovým oddílům. Na LV je pak možné vytvářet běžné souborové systémy.", "section_level": 1}, {"title": "LVM jako RAID.", "content": "Při klasickém použití LVM se větší počet zařízení sdružených do LVM chová podobně jako RAID0. V případě prokládání (strippingu) lze dosáhnout většího výkonu čtení a zápisu. Pokud je u LVM použita vhodná organizace PV a LE, je možné dosáhnout podobné funkcionality jako u polí RAID. Například pro zrcadlení (mirroring) jsou pro každý \"LE\" použity alespoň dva \"PE\" se stejným obsahem. V případě výpadku PE jsou pak data stále k dispozici.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení.", "content": "Při přidávání a odebírání zařízení může dojít k narušení spojitosti úložného prostoru (LV je mapován na PV, které jsou rozmístěny na přeskáčku), což může vést ke snížení výkonu při práci s daty, avšak tato penalizace je typicky akceptovatelná kvůli možnosti pružného přizpůsobování velikosti a výměně použitých zařízení (i za chodu). Změna velikosti LV neznamená automaticky změnu souborového systému, který je na něm vytvořen. Proto je nutné, aby i souborový systém podporoval změnu velikosti. Typicky všechny souborové systémy lze zmenšovat nebo zvětšovat, pokud jsou odpojeny (s daty se nepracuje). Některé (například Btrfs nebo NTFS od Windows Vista) umožňují změnu velikosti i za provozu systému (tzv. \"online shrinking\" nebo \"online growing\"). Zmenšování je samozřejmě možné jen do velikosti odpovídající obsazené části souborového systému. Souborový systém NTFS nepodporuje online přesun fixně umístěných dat (např. odkládacího prostoru).", "section_level": 1}, {"title": "Snímky.", "content": "Některé implementace LVM umožňují tzv. snímky (snapshot), které umožňují zachytit stav souborového systému dat v čase. Využívají se buď pro vrácení změn nebo pro usnadnění zálohování. V obou případech jsou nově zapsaná data ukládána do LVM takovým způsobem, aby bylo možné rozlišit původní a pozdější stav. Snímky lze později rušit, případně slučovat, což může být časově náročná operace (musí být přesunuta větší množství dat podle toho, kolik dat bylo později změněno, přidáno či smazáno). Čím více dat je od vytvoření snímku změněno, tím bývá snížen výkon LVM, protože data se nacházejí na více místech. Některé souborové systémy též umožňují tvorbu snímků (např. NTFS nebo ext4), avšak s typicky větším výkonem a snadnějším slučováním, než má LVM (je nutné udržovat navíc jen doplňující metadata). Snímky mohou využívat i souborové systémy jen pro čtení (např. Live CD), které nelze měnit a změny se zapisují na pevný disk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Logical Volume Management (zkratka LVM, správa logických disků) je v informatice metodou správy diskového prostoru, která poskytuje mnohem větší variabilitu než konvenční způsob dělení pevných disků na diskové oddíly. Umožňuje spojovat více pevných disků nebo diskových oddílů do větších logických celků a s nimi dále pracovat, tj. vytvářet na nich oddíly se souborovými systémy a využívat jejich organizace k získání dalších vlastností (přesuny dat mezi fyzickými zařízeními bez narušení jejich dostupnosti nebo podobné vlastnosti, jako mají pole RAID).", "tgt_summary": "In computer storage, logical volume management or LVM provides a method of allocating space on mass-storage devices that is more flexible than conventional partitioning schemes to store volumes. In particular, a volume manager can concatenate, stripe together or otherwise combine partitions (or block devices in general) into larger virtual partitions that administrators can re-size or move, potentially without interrupting system use. Volume management represents just one of many forms of storage virtualization; its implementation takes place in a layer in the device-driver stack of an operating system (OS) (as opposed to within storage devices or in a network).", "id": 1742132} {"src_title": "Sněhulák", "tgt_title": "Snowman", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Základní kostra se zpravidla skládá ze tří (ale např. v Japonsku či Spojeném království je zvykem stavět pouze ze dvou) uválených či uhnětených koulí, z nichž spodní – největší – představuje nohy, prostřední trup a vrchní – nejmenší – pak hlavu. Někdy bývají spodní dvě koule ještě dodatečně oblepovány dalším sněhem, aby byl vytvořen dojem jednolitého těla. Sněhulák může mít i ruce, vytvořené z menších sněhových koulí, resp. válců – ty se přilepují po stranách v horní třetině střední koule. Někdy se pro vyztužení spoje používají klacky nebo násada protažená skrz celé tělo. Taktéž se někdy přilepují uši nebo rohy. Druhým možným postupem stavby sněhuláka je jeho postupné modelování z hromady sněhu, podobně jako sochař postupně opracovává materiál. Tohoto postupu se většinou využívá při stavbách sněhuláků větších rozměrů, nebo když je již daná hromada k dispozici (např. odfrézovaný sníh) a není proto nutné válet koule.", "section_level": 1}, {"title": "Dekorace.", "content": "Vlastní holou stavbu je posléze možné dekorovat různými doplňky, mezi základní patří: Podle dostupnosti materiálu patří mezi další výbavu ještě: V posledních letech se rozmohlo i netradiční dekorování láhví v ruce, cigaretou v ústech, či dotváření základní stavby intimními doplňky (prsy, penis).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stavění sněhuláků patří mezi poměrně staré tradice, nicméně kdy přesně lidé začali stavět skulptury ze sněhu, je však zcela neznámo. První písemné zmínky o sněhulácích lze nalézt už v 16. století, a to přímo u Shakespeara. Sněhulák byl zpopularizován v průběhu 18. století. V roce 1770 se v jedné knížce pro děti vydané v Lipsku poprvé objevuje jeho název (\"\"). Pravděpodobně nejstarší vyobrazení sněhuláka je na mědirytině Daniela Chodowieckého, kde je znázorněn jako personifikace zimy a třeskutého mrazu, maje přitom hrozivý výraz ve tváři a koště v ruce. V 19. století se pozvolna začal měnit přístup lidí k zimě, která již neznamenala jen čas strádání, a sněhulák se tak ve vyobrazeních tohoto ročního období objevuje výrazně častěji. V této době také získal vizáž „normálního člověka“, svůj charakteristický tvar a přívětivý výraz. Stal se oblíbenou dětskou zábavou a motivem ilustrací pro děti. Zdá se, že obraz přátelského symbolu zimy ovlivnila koncem 19. století i rostoucí popularita vánočních pohlednic a novoročenek, na nichž byl často umístěn. Po roce 1900 se začal objevovat také jako figurka na vánočním stromečku a později začal být také využíván k reklamním a propagačním účelům. Dnes se sněhulák zcela běžně vyskytuje ve všemožných oblastech kultury a komerce.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Sněhulák, či jiné postavy z něj odvozené, se vyskytuje v různých oblastech kultury: Ve filmu: V hudbě: V literatuře: Ve výtvarném umění: V užitém umění:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Největší sněhulák v Česku byl postaven ve dnech 2. – 5. března 2005 v Dlouhé Třebové. Měřil na výšku 8,52 m (s kloboukem pak 9,85 m), měl 1,8 m dlouhý nos a 16 m dlouhou šálu. Na jeho stavbě se podílelo 30 lidí za pomoci lehké a těžké mechanizace (bagr, autojeřáb), lešení, bednění a nástrojů jako sekera či motyka. Tento sněhulák pokořil jinou rekordní stavbu, která vznikla krátce předtím: 1. – 3. února 2005 vybudovali odsouzení z protidrogové zóny ve věznici Kynšperk nad Ohří. Byl vysoký 4 m s rozpětím rukou 4,4 m. Pravděpodobně největší sněhulák na světě – \"\" (pojmenovaný na počest tehdejšího guvernéra státu Maine Anguse Kinga) – byl postaven v únoru 1999 z téměř 5700 m sněhu v americkém Bethelu (Maine), měřil přes 34,5 m, vážil přes 4000 tun a byl zapsán do Guinnessovy knihy světových rekordů. Nový nejvyšší sněhulák světa - \"Sněhulačka Olympia\" - byla postavena v únoru 2008 obyvateli z amerického Bethelu (Maine), kteří tak překonali svůj dřívější rekord. Sněhulák měřil 37,21 m. Stavba trvala měsíc. Soustředné kruhy, které tvořily tělo, byly uplácané z 5890 tun sněhu, které zvedaly jeřáby až do výšky 35 metrů. Ruce tvořily dva devítimetrové smrky, řasy byly složeny ze šestnácti lyží, oči byly z obřích vánočních věnců, nos byl dlouhý 2,5 m a ústa tvořilo pět pneumatik. V Litvě říkají sněhulákům „bytost bez mozku“. Tohoto faktu bylo využito v zimě 2005, kdy Litevci na znamení protestu proti tehdejší vládě postavili 141 sněhuláků (jeden pro každého poslance) poblíž parlamentu. V ruštině se sněhulák řekne [Sněžnaja baba] – sněhová bába, ve francouzštině – sněhový dobrák, v japonštině (Yuki Daruma) — Daruma ze sněhu, v polštině pak , což je zároveň výraz pro „troubu“ (hloupou osobu). Unicode má pro sněhuláka speciální znak ☃ (U+2603). Začátkem roku 2015 se jistý saúdský islámský klerik vyslovil pro zákaz stavby sněhuláků a neváhal vyhlásit fatvu, jelikož prý sněhuláci podporují chtíč a nevhodné emoce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněhulák je figura vytvořená ze sněhu, která obvykle zobrazuje stylizovanou lidskou postavu. Obvykle tvoří sněhuláka tři sněhové koule různé velikosti, které jsou poskládány na sebe. Největší sněhová koule je na zemi a tvoří nohy sněhuláka, nejmenší koule je na vrcholu a představuje hlavu. Obličej sněhuláka (ústa a oči) většinou tvoří tmavé kamínky nebo kousky uhlí, mrkev představuje nos. Někdy se připojují z boku dvě menší koule jako ruce. Na hlavu sněhuláka se pokládá starý hrnec jako klobouk, do stylizované ruky se vkládá pometlo nebo koště. Někdy se kolem krku sněhuláka uvazuje šála. Sněhulák může být velmi malý nebo může dosahovat velikosti i několika metrů. Závisí to na velikosti a počtu sněhových koulí.", "tgt_summary": "A snowman is an anthropomorphic snow sculpture often built in regions with sufficient snowfall. In many places, typical snowmen consist of three large snowballs of different sizes with some additional accoutrements for facial and other features. Due to the sculptability of snow, there is also a wide variety of other styles. Common accessories include branches for arms and a rudimentary smiley face, with a carrot used for a nose. Clothing, such as a hat or scarf, may be included. Low cost and availability are the common issues, since snowmen are usually abandoned to the elements once completed.", "id": 2244882} {"src_title": "Géraud Duroc", "tgt_title": "Géraud Duroc", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Duroc byl synem důstojníka a pocházel ze staré šlechtické rodiny. Byl vychováván ve armádních zařízeních svého rodného města a poté navštěvoval dělostřeleckou školu v Chalons. Po výbuchu revoluce emigroval do Německa, ale brzy se vrátil zpět do Francie. Byl v roce 1793 jmenován poručíkem 4. pluku a rychle postupoval. Roku 1796 se stal jako kapitán. Pobočníkem Napoleona Bonaparte u italské armády a během italského tažení se vyznamenal v letech 1796 a 1797 na Soči, u Brenty a Gradišky. Při přechodu Soči v březnu roku 1797, byl těžce raněn a poté byl povýšen na velitele praporu. Vynikl během egyptského tažení, zejména u Salehieh a při útoku na Jaffu následně byl opět těžce raněn v pozemní bitvě u Abukiru. Po návratu do Francie byl povýšen na brigádního generála a stal je jedním z hlavních opor Napoleona Bonaparte při státním převratu 18. brumaire. Po Marengu cestoval s diplomatickým posláním do Vídně, Petrohradu, Stockholmu a Kodaně a nezištně hájil zájmy prvního konsula. Ten jej roku 1803 povýšil na divizního generála.", "section_level": 1}, {"title": "První Francouzské císařství.", "content": "Po korunovaci Napoleona byl jmenován vrchním maršálkem paláce. Jako \"Gouveurneur du Palais imperial, Officer de la Maison de l'Empereur, Grand Marechal du Palais\" byl zodpovědný za osobní bezpečnost Napoleonovu, jak ve Francii, tak na polních taženích a staral se o veškerý běh císařské domácnosti. Roku 1805 u Slavkova během Oudinotovy rekonvalescence velel granátnické divizi. Po bitvě u Jeny a Auerstedtu roku 1806 uzavřel mír se Saskem a roku 1807 po bitvě u Frýdlantu příměří, které předcházelo Tylžskému míru, po kterém byl jmenován vévodou Friaulským (1808). Duroc se podílel na dohodách ve Fontainebleau a v Bayonne (1807–1808), které byly předehrou k francouzské vojenské intervenci ve Španělsku. V bitvě u Aspern velel dělostřelectvu na ostrově Lobau, domluvil před bitvou u Znojma příměří, doprovázel roku 1812 císaře, při jeho odjezdu od armády v Rusku do Francie a vedl zde reorganizaci gardy. Roku 1813 byl jmenován senátorem. V závěru vítězné bitvy u Budyšína utrpěl v Napoleonově doprovodu zranění, které tehdejšími medicínskými prostředky nebylo zvládnutelné (dělová koule mu roztrhala podbřišek) a on zemřel na blízkém statku 23. května 1813 v Napoleonově náručí. Napoleon koupil usedlost a zřídil tam Durocův památník. Také zařídil převoz jeho ostatků do pařížské Invalidovny, což se však uskutečnilo až roku 1847. Duroc byl nejbližším důvěrníkem Napoleonovým a téměř stále jeho pravou rukou. Jeho čistý charakter, vstřícnost, ochota a věrnost byly známy a též samotným císařem oceňovány a opláceny naprostou důvěrou. Jako jeden z mála měl i vliv na Napoleonova rozhodnutí. Smrtí Duroca byl Napoleon hluboce zarmoucen. Jak mnoho si cenil svého věrného generála se ukázalo mnoho let později, když na Svaté Heleně odkázal jeho dceři 100 000 franků. Durocovým nástupcem ve funkci vrchního maršálka paláce se stal generál Henri-Gratien Bertrand. Napoleon napsal o Durocovi na Svaté Heleně následující řádky: „\"Službu vykonával přesně a pravidelně. Jeho den začínal, až tehdy, když můj se zcela uzavřel, skončil a já odpočíval. Duroc byl ryzí a mravný, zcela bez nároků něco dostávat, ale zato extrémně velkorysý v dávání\"„.", "section_level": 2}], "src_summary": "Géraud Christophe Michel Duroc, vévoda de Frioul (původně Géraud Christophe de Michel, chevalier du Roc; 25. října 1772 v Pont-à-Mousson – 23. května 1813, padl v Markersdorfu u Zhořelce – Německo) byl francouzský generál a diplomat, od r. 1804 \"Grand Maréchal du Palais\" (tedy vrchní dvorní maršálek – neplést si tento úřad s vojenskou hodností maršála). Dále působil jako Napoleonův pobočník a byl známý jako jeden z jeho nejbližších a nejvěrnějších přátel.", "tgt_summary": "Géraud Christophe Michel Duroc, 1st Duc de Frioul (October 25, 1772 – May 23, 1813) was a French general noted for his association with Napoleon.", "id": 50915} {"src_title": "H. R. Giger", "tgt_title": "H. R. Giger", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se roku 1940 v hlavním městě švýcarského kantonu Graubünden Churu jako syn lékárníka. Od mládí fascinován vším temným, později nacházel inspiraci v pracích Salvadora Dalího a Jeana Cocteau. Po dokončení gymnázia začal studovat architekturu a průmyslový design na Zurich School of Applied Arts. Roku 1966 poprvé vystavoval své perokresby a olejomalby. Tato výstava byla natolik úspěšná, že v několika letech znal jeho práce celý svět. Téhož roku se Giger seznámil s herečkou Li Tober. Odstěhovali se do Curychu, kde Giger tvořil svá slavná díla Birth Machine, Astro-Eunuchs a Under the Earth. Roku 1970 Li opustil a odstěhoval se ke své přítelkyni Evelyn. Tehdy zažil poprvé jednu ze svých nočních můr, jež se stala impulsem k obrázkové knize Necronomicon. Přešel na techniku airbrush a jeho kresby a malby si pro svou tematiku vysloužily celosvětově přijímaný název „biomechanický surrealismus“. V sedmdesátých letech se osobně setkal s Dalím, dostal nabídku ke spolupráci na filmovém zpracování sci-fi Duna, pro něž vytvořil design a nábytek Harkonnen, který se začal vyrábět později v osmdesátých letech a kupovaly si jej nejluxusnější restaurace. Na cestách v USA potkal svou ženu Miu Binzanigo. Navštívil jej také Keith Emmerson. Výsledkem setkání byla Gigerova obálka na LP-album Album Brain Salad Surgery skupiny Emerson, Lake and Palmer (vydané 1973). Obálky na LP tvořil již od roku 1969 a i později, napr. pro Debbie Harry a její Koo Koo z r. 1981. Necronomicon též uchvátil amerického režiséra Ridleyho Scotta, pro něhož Giger navrnul Vetřelce, což mu v roce 1980 vyneslo Oscara za nejlepší vizuální efekty. Rozvedl se s Miou, zůstali však stále přáteli a Mia mu nadále pomáhala s jeho výstavami. Stále maloval, tvořil plastiky, psal filmové scénáře a točil filmy, navrhoval šperky, ilustroval, otevřel první tzv. Giger bar. V polovině 90. let koupil středověký hrad ve švýcarském Gruyères, kde v roce 1998 otevřel své vlastní muzeum. Několik let před svou smrtí přestal malovat a věnoval se prioritně tomuto svému muzeu. V poslední době žil v curyšské čtvrti Seebach. 12. května 2014 zemřel v nemocnici na zranění způsobená pádem se schodů ve svém domě v Seebachu.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Vychází ze surrealismu, existencialismu a postkatastrofické skepse, kterou přinesly obě světové války. Největší inspirace však nachází ve svých podivných nočních můrách, kterých se zbavuje tím, že se z nich „vymaluje“ ven. Typickými znaky jeho technokultury je brutalita, násilí, chaos, zoufalství, perverze, a také temná erotika. Do obrazů nasazuje torza, či jiné části lidských těl, obzvláště žen, které spojuje s chladnými fantaskními stroji ve zvláštní kombinace. Právě takový hybrid, mutant, jakýsi mechanický organismus, je Gigerem nazýván Biomechanoid. Autor při jejich tvorbě klade velký důraz na anatomickou a mechanickou funkčnost, až je z těchto tvorů cítit vůle k pohybu. Předchůdcemi biomechanoidů byly tzv. Atomové děti – vize lidí přeživších nukleární útok a jejich nového života. V jejich zčernalých svalech se začínají objevovat mechanické a hydraulické prvky, které ústí v prototyp postapokalyptické formy života. Často se zaměřuje na lidskou reprodukci, jeho postavy často žijí drsným životem plným sexu. Při jeho zobrazování vychází z okultních praktik Aleistera Crowleyho, historických vizí sabatu a studia mechaniky. Typické jsou erotické vize, ve kterých spojuje penisy a vagíny v pekelné strojovny. Mužská přirození v těchto kopulačních scenériích jsou ve funkci červů, pístů, potrubí a bodných zbraní, ženská se na ně vrhají s hrozbou pohlcení a destrukce. Když americký punkový zpěvák Jello Biafra z kapely Dead Kennedys vložil do obalu své desky Gigerův obraz s provokujícím motivem, objevily se hlasy, které prohlásily plakát za pornografii. Giger obvinění odmítnul a na znamení pohrdání nad nepochopením vrátil Oscara. Dvěma trestním oznámením z šíření pornografie čelil i časopis Reflex, když na obálku čísla 21 umístil reprodukci obrazu „Krajina penisů“.", "section_level": 1}, {"title": "Vetřelec.", "content": "Když mu režisér Ridley Scott nabídl spoluúčast na tvorbě monstra pro film Vetřelec, vycházel z biomechanoidů obsažených v Necronomiconu, které naplňovaly původní vize. Začal navrhovat objekty a scény ve filmu a také různé varianty postavy vetřelce. Některé původní návrhy byly z různých důvodů zamítnuty – například velké elipsovité oči připomínaly spíše motoristické brýle. Giger nakonec vytvořil celý životní cyklus vetřelce – od vylíhnutí tvora, který se přisál na obličej oběti, aby do ní vložil zárodek veřelce, až po jeho dosáhnutí dospělosti. Vetřelec byl zhotoven jako oblek, který si navlékal herec nebo kaskadér. Povrch a základní konstrukce byly vytvořeny z elektroinstalačních materiálů, hadic a pryže. Hlava nesla pohybový mechanismus, který otevíral čelisti a vymršťoval vnitřní čelist. Hlav vzniklo několik, základem byla lidská lebka bez dolní čelisti, zasazená do protáhlého skeletu hlavy. Tvůrci nejdříve plánovali, že herec mechanismus unese, ale později se ukázalo, že hlava je příliš těžká a nebylo možné ji ani podpírat pomocí ocelových lan. Takže nakonec vznikla statická hlava s mechanikou, která se točila v detailních scénách a zbytek zůstal na herci, navlečeném v obleku vetřelce. Tvůrci měli mnoho práce s tím, jaký zvolit materiál pro oblek, nakonec se jako nejlepší materiál ukázal být latex. Režisér chtěl původně vetřelce průhledného, potom slevil jen na průhlednou hlavu, ve které měl být vidět mozek, ale nakonec se i od toho upustilo. Vývoj filmu byl provázen nervozitou a spěchem. Vzniknul však snímek, který se stal legendou. Za speciální efekty k filmu Vetřelec byl od Americkou akademií věd a umění oceněn Oscarem. Spolupracoval i na třetím dílu vetřelce, kdy navrhl zcela nové monstrum - změnil vnitřní čelist na jazyk, upravil hlavu, dal vetřelci lidské rty, pozměnil zádovou část a udělal z něj mnohem dravějšího a rychlejšího tvora. Filmaři s tím však nebyli spokojeni, a tak změny byly spíše jen kosmetického rázu. Od druhého dílu se potýkal s problémy s autorstvím, když společnost 20 Century Fox odmítla Gigera uvést jako spoluautora, ale jen jako tvůrce původního návrhu. Ve čtvrtém díle jeho jméno již nebylo uvedeno vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Giger Bar.", "content": "První Giger Bar měl být otevřen v New Yorku. Když se ukázalo, že jeho konstrukce bude příliš drahá, bylo rozhodnuto, že lepší bude počkat, dokud nebude dostatek finančních prostředků. Tehdy se Giger potkal s architektem Thomasem Domenigem, který pracoval na výstavbě kavárny v Gigerově rodišti, ve městě Chur. Podařilo se mu Domeniga přesvědčit, aby místo kavárny vybudoval právě Giger bar. Výstavba trvala dva roky. Bar byl oficiálně otevřen 8.2.1992. Druhý bar byl otevřen v roce 2003 hned vedle Muzea HR Giger, které se nachází na hradě Gruyéres ve Švýcarsku. Bary jsou celé v duchu biomechaniky. Giger navrhl design veškerého interiéru, od páteřovitých stěn a stropu, vstupních dveří, sedadel a stolů, lamp, až po bar samotný. Vše je vymodelováno tak, že se návštěvník cítí jako ve filmu Vetřelec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Rudolf „Ruedi“ Giger (5. února 1940 Chur – 12. května 2014 Curych) byl švýcarský malíř, sochař a návrhář, známý především jako stvořitel uměleckého směru s názvem biomechanický surrealismus a tvůrce hollywoodského monstra Vetřelce.", "tgt_summary": "Hans Ruedi Giger ( ; ; 5 February 1940 – 12 May 2014) was a Swiss painter, best known for airbrush images of humans and machines linked together in a cold biomechanical relationship. Later he abandoned airbrush work for pastels, markers, and ink. He was part of the special effects team that won an Academy Award for design work on the film \"Alien\". In Switzerland there are two themed bars that reflect his interior designs, and his work is on permanent display at the H.R. Giger Museum at Gruyères. His style has been adapted to many forms of media, including record album covers, furniture, and tattoos.", "id": 1654353} {"src_title": "Esperantská Wikipedie", "tgt_title": "Esperanto Wikipedia", "src_document": [{"title": "Encyklopedie v esperantu.", "content": "Esperantská Wikipedie volně navazuje na tradici Encyklopedie esperanta (\"Enciklopedio de Esperanto\") vydané v papírové podobě v roce 1934 v Budapešti, jejíž články zachycující stav esperantské komunity po několika desetiletích jejího vývoje byly prací českého esperantisty Miroslava Malovce všechny vloženy do esperantské Wikipedie. Esperantská Wikipedie začínala se 139 základními hesly internetové Encyklopedie kalblandské (\"Enciklopedio Kalblanda\"), které po dohodě s jejím autorem do Wikipedie vložil americký esperantista Chuck Smith, který poté také podnikl cestu po Evropě s cílem zpopularizovat Wikipedii mezi uživateli esperanta v různých zemích. O Wikipedii tak např. už v listopadu 2002 přednášel i na Konference o užití esperanta ve vědě a technice v Dobřichovicích. Při příležitosti desátého výročí vzniku Esperantské Wikipedie hostilo v říjnu 2011 Muzeum esperanta ve Svitavách mezinárodní setkání jejích redaktorů pod názvem Esperantská Wikimánie.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy k české a slovenské Wikipedii.", "content": "Vznik esperantské Wikipedie je významný také pro později vzniklé Wikipedie českou a slovenskou: První překlad hlavní stránky Wikipedie do češtiny vytvořil esperantista Miroslav Malovec právě na popud tvůrce esperantské Wikipedie Chucka Smithe. Podobně na počátku slovenské Wikipedie stál slovenský esperantista Viliam Búr. Zajímavým dědictvím faktu, že česká Wikipedie byla přeložena z esperanta, je české slovo „wikipedista“ používané v prostředí české Wikipedie jako označení jejích redaktorů, zatímco na anglické Wikipedii se redaktoři označují slovem „user“ (odpovídá českému „uživatel“). Slovo „wikipedista“ je inspirované esperantským „vikipediisto“ (odvozenina vzniklá z názvu „Vikipedio“ příponou „-isto“), ačkoliv toto slovo se od roku 2010 již v esperantské Wikipedii nepoužívá pro označení příslušného názvového prostoru v projektech Wikimedia Foundation (zůstává však běžnou součástí jazyka). Esperantem inspirované je také samotné české pojmenování této encyklopedie, kterou Miroslav Malovec v analogii s esperantským „Vikipedio“ (veškerá podstatná jména v esperantu mají koncovku „-o“) nazval česky „Wikipedie“ (podle slova „encyklopedie“), na rozdíl od většiny jiných jazykových verzí (např. německé), které si ponechaly anglické „Wikipedia“ (ačkoliv německy je „Enzyklopädie“). V roce 2012 provedli uživatelé z České republiky 6,9 % editací v článcích esperantské Wikipedie, což dělá z českých esperantistů sedmou nejaktivnější skupinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Esperantská Wikipedie byla založena v listopadu 2001 jako 11. jazyková verze celosvětové encyklopedie Wikipedie. Za jejího zakladatele je považován americký esperantista Chuck Smith. Esperantisté se podíleli i na založení několika dalších jazykových verzí Wikipedie (české, slovenské, osetské, svahilské a gruzínské). Zavedení podpory esperantské abecedy na Wikipedii v lednu 2002 otevřelo cestu abecedám dalších jazyků a uspíšilo přechod celé encyklopedie ke standardu Unicode. V lednu 2020 obsahovala přes 272 000 článků a pracovalo pro ni 19 správců. V počtu článků to byla 32. největší Wikipedie. Registrováno bylo přes 166 000 uživatelů, z nichž bylo asi 340 aktivních. Podle původu redaktorů je Esperantská Wikipedie ze všech jazykových verzí nejmezinárodnější. Esperantská Wikipedie je také vůbec největší encyklopedií psanou v umělém jazyce. V roce 2019 bylo zobrazeno okolo 22,3 milionu dotazů. Denní průměr byl 61 142 a měsíční 1 859 722 dotazů. Nejvíce dotazů bylo zobrazeno v lednu (2 737 689), nejméně v červnu (1 482 150). Nejvíce dotazů za den přišlo ve čtvrtek 31. ledna (481 096), nejméně v pondělí 23. prosince (30 084).", "tgt_summary": "The Esperanto Wikipedia (, or ) is the Esperanto version of Wikipedia, which was started on 11 May 2001, alongside the Basque Wikipedia. With over articles , it is the 32nd-largest Wikipedia as measured by the number of articles, and the largest Wikipedia in a constructed language.", "id": 2743} {"src_title": "Joe Valachi", "tgt_title": "Joseph Valachi", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v roce 1904 v New Yorku jako Joseph Michael Valachi. Jeho rodiče, neapolští imigranti Marie a Dominik, měli celkem 17 dětí, z nichž pouze šest přežilo. V 15 letech opustil školu a začal pracovat se svým otcem na skládce odpadků. V 18 byl již členem gangu, který se specializoval na krádeže a loupeže. 26. října 1923 byl poslán na 9 měsíců do vězení a po propuštění si vytvořil vlastní gang. Tři roky od dubna 1925 do června 1928 strávil opět ve vězení, kde navázal důležité kontakty. V roce 1929 se seznámil se Salvatorem Maranzanou a přičlenil se do jeho organizace. Jeho přezdívka byla Joe Cago, původně Cargo. Podle hierarchie americké mafie měl nižší hodnost jako voják (soldier). Pro Maranzana pracoval až do jeho smrti v roce 1931. Mezi jeho aktivity patřilo vydírání, loupeže, lichva, vraždy na objednávku a obchod s drogami. Pracoval také jako řidič a pořídil si výherní automaty. V únoru roku 1930 byl zastřelen Tom Reina, který kontroloval podsvětí v Bronxu. Vrahem byl pravděpodobně Vito Genovese. V roce 1931 začal pro Vita Genovese pracovat. Seznámil se také s dcerou zavražděného Toma Reiny, Mildred. 18. září 1932 se s dvaadvacetiletou Mildred Reinovou oženil. Narodil se jim syn Donald. V polovině 50. let byl několikrát souzen kvůli obchodování s drogami. Delší dobu za mřížemi však v té době nestrávil.", "section_level": 1}, {"title": "Vězení.", "content": "V roce 1959 byl odsouzen za obchod s heroinem, a to k 15 letům vězení. Byl poslán do věznice v Atlantě, kde se setkal s Vitem Genovesem, odsouzeným za stejný delikt (Genovese byl později převezen do věznice ve Springfieldu ve státě Missouri, kde roku 1969 zemřel). V únoru roku 1962 byl odsouzen za jiný drogový delikt ke 20 letům vězení. Ve vězení se obával o svůj život, tvrdil, že ho Genovese chce zabít, protože považuje Valachiho za informátora. Několikrát odmítl jídlo ze strachu před otravou. 22. června 1962 napadl kovovou tyčí svého spoluvězně Johna Josepha Sauppa, o kterém si myslel, že ho přišel zabít. Dva dny poté Saupp zemřel. Jednalo se o omyl, Valachi si Sauppa spletl s Joe Beckem (Joe DiPalermem). V roce 1963 proběhl kvůli zabití Sauppa soud a on byl odsouzen k trestu smrti. V červenci roku 1963 se proto rozhodl spolupracovat s policií výměnou za nižší trest.", "section_level": 1}, {"title": "Svědectví.", "content": "O tajné zločinecké organizaci se mluvilo už na přelomu 19. a 20. století. Výpovědím a článkům na toto téma však nebyla přisuzována velká váha. Na zločin se pohlíželo jako na činnost jednotlivců nebo malých skupin, které si navzájem konkurovaly, nikoliv jako na velkou organizovanou zločineckou síť. Fakt, že se o mafii nemluvilo, měla na svědomí i samotná podstata mafie, a sice propojení zločinu se státem – policie, politici a soudci byli mafií placení nebo vydíraní. Až do roku 1963 tvrdil šéf FBI J. Edgar Hoover, že mafie ani organizovaný zločin neexistuje. 9. září 1963 vystoupil se svým svědectvím před americkým kongresem. Výslech, který trval několik dní a přenášela jej televize i rozhlas, vedl demokratický senátor John L. McClellan. Detailně popsal strukturu mafie, její praktiky, rituály, zákony (např. zákon vendetty nebo zákon omerty, který tímto porušil), pojmenoval klíčové osoby a veřejně tak přiznal obrovský rozsah působnosti, který mafie měla. Italsko-americkou mafii nazýval Cosa Nostra (Naše věc). Připustil, že se zapletl do desítek vražd. Jeho svědectví přímo nevedlo ke stíhání žádného mafiánského bosse, avšak díky informacím, které poskytl, dosáhla policie v následujících letech výrazně vyšší úspěšnost při objasňování zločinů. Přesto měla jeho výpověď trhliny – Joe Valachi měl v organizaci pouze hodnost vojáka a k některým informacím se vůbec nedostal. Jeho výpověď proto obsahovala nepřesnosti i faktické chyby. Po svědectví byl převezen do vězení ve Washingtonu. Tam začal psát své paměti, které chtěl vydat. V roce 1966, kdy se schylovalo k vydání knihy, se na veřejnosti začaly objevovat hlasy proti publikování knihy. Politický tlak a apely některých známých osobnosti (mezi nimi např. Frank Sinatra) vedly k zákazu vydání pamětí. 11. dubna 1966 se neúspěšně pokusil o sebevraždu – chtěl se oběsit ve sprše. Nakonec došlo ve věci memoárů k dohodě – byl vybrán novinář Peter Maas, který měl knihu napsat a použít jeho vlastních paměti pouze jako zdroj. V roce 1968 byla kniha publikována pod názvem \"The Valachi Papers\", v roce 1987 byla pod názvem Valachiho svědectví vydána i v češtině v překladu Jana Zelinky nakladatelství Svoboda v nákladu 95 000 výtisků. Podle knihy natočil Terence Young v roce 1972 film s Charlesem Bronsonem a Lino Venturou, do českých kin uvedený pod názvem \"Valachiho svědectví\". Poté byl několikrát převezen do jiného vězení, až skončil ve věznici v Texasu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Koncem 60. let už měl podlomené zdraví. Měl problémy se záněty kloubů, žlučníkem a rakovinou prostaty. 3. dubna 1971 zemřel v texaské věznici na infarkt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe \"Cago\" Valachi (22. září 1904, Brooklyn, New York, USA – 3. dubna 1971, Texas, USA) byl člen newyorského podsvětí, který v roce 1963 veřejně promluvil o existenci a praktikách mafie. Popsal její strukturu a označil některé její čelné představitele. Obrovský rozsah a organizovanost mafie byla až do té doby věcí spekulace.", "tgt_summary": "Joseph Michael Valachi (September 22, 1904 – April 3, 1971) was an American gangster in the Genovese crime family who is notable as the first member of the Italian-American Mafia to, in 1963, acknowledge its existence publicly. He is credited with popularization of the term \"cosa nostra\". Valachi was convicted of drug trafficking in 1959, and sentenced to 15 years' imprisonment. In 1962 while he and Genovese family boss Vito Genovese were in prison together, he murdered an inmate he thought was a hitman sent by Genovese, and was sentenced to life imprisonment. Valachi subsequently became a government witness, and the next year testified before a U.S. Senate committee in what became known as the Valachi hearings. He disclosed previously unknown information about the Italian-American Mafia, including its structure, operations, rituals and membership. His testimony was the first major violation of omertà, the mafia's code of silence, and the first concrete evidence that the Italian-American Mafia existed to federal authorities and the general public. Valachi died in prison on April 3, 1971.", "id": 552241} {"src_title": "SALT", "tgt_title": "Strategic Arms Limitation Talks", "src_document": [{"title": "Kontext.", "content": "Tehdejší Sovětský svaz a Spojené státy byly v 70. letech dvě největší světové supervelmoci, nevojenskými prostředky bojující o geopolitický vliv v rámci Studené války. Předchozí období (zhruba od konce války do počátku 60. let) by se dal označit jako fáze vývoje a testování jejich jaderných zbraní – Spojené státy vyvinuly první jadernou zbraň na světě v Projektu Manhattan ještě za 2. světové války, Sovětský svaz pak v roce 1949. Testování jaderných zbraní těchto mocností, zejména po testu mohutné Car-bomby v roce 1961, rozvířilo mezinárodní nevoli k dalšímu směřování tímto směrem, spolu s obavami, že síla těchto zbraní by v případě rozpoutání jaderného konfliktu byla dostatečná na vyhlazení veškerého života na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "SALT I.", "content": "Vyjednávání nad SALT I trvala od 17. listopadu 1969 do května 1972 v řadě setkání v Helsinkách a Vídni. Jednání uvízla na mrtvém bodě. Výsledek se dostavil až v květnu 1971, kdy bylo dosaženo shody v oblasti systémů ABM. Další rozhovory vedly k dohodě a závěru jednání, kdy 26. května 1972 v Moskvě prezident Richard Nixon a Leonid Brežněv podepsali \"Smlouvu o antibalistických raketách\" (Smlouva ABM), která byla uzavřena na dobu neurčenou (se šestiměsíční výpovědní lhůtou) a zavazovala Spojené státy americké a Sovětský svaz k omezení počtu antibalistických raketových systémů. Dále podepsali \"Prozatímní dohodu mezi Spojenými státy a Svazem Sovětských socialistických republik o některých opatřeních s ohledem na omezení strategických útočných zbraní\", zkráceně nazývanou Smlouva SALT I která byla uzavřena na dobu pěti let s platností od 1. červenec 1972 a zavazovala obě strany k omezení interkontinentálních střel (ICBM) střel SLBM a ponorek s těmito zbraněmi na palubě. Bylo dosaženo i dalších vzájemných dohod, což pomohlo k rozšíření vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.", "section_level": 1}, {"title": "SALT II.", "content": "Smlouva SALT II byla uzavřena ve Vídni dne 18. června 1979. Rozhovory, vedoucí k jejímu podepsání se však datují od roku 1972. Hlavní podstatou SALT II bylo omezení či zakázání vývoje některých druhů balistických raket s jadernými hlavicemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "SALT (akronym z anglického \"Strategic Arms Limitation Talks\" – \"Rozhovory o omezení strategických zbraní\") je série bilaterárních smluv mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými, kterým předcházely jejich rozhovory o omezení strategických zbraní.", "tgt_summary": "The Strategic Arms Limitation Talks (SALT) were two rounds of bilateral conferences and corresponding international treaties involving the United States and the Soviet Union, the Cold War superpowers, on the issue of arms control. The two rounds of talks and agreements were SALT I and SALT II. Negotiations commenced in Helsinki, Finland, in November 1969. SALT I led to the Anti-Ballistic Missile Treaty and an interim agreement between the two countries. Although SALT II resulted in an agreement in 1979, the United States Senate chose not to ratify the treaty in response to the Soviet war in Afghanistan, which took place later that year. The Soviet legislature also did not ratify it. The agreement expired on December 31, 1985 and was not renewed. The talks led to the STARTs, or Strategic Arms Reduction Treaties, which consisted of START I (a 1991 completed agreement between the United States and the Soviet Union) and START II (a 1993 agreement between the United States and Russia, which was never ratified by the United States), both of which proposed limits on multiple-warhead capacities and other restrictions on each side's number of nuclear weapons. A successor to START I, New START, was proposed and was eventually ratified in February 2011.", "id": 657445} {"src_title": "Adalbert Stifter", "tgt_title": "Adalbert Stifter", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny v Horní Plané nad Vltavou (Šumava), původně se jménem Albert. Poté, co otec zahynul při nehodě v roce 1817, vychovávala jej matka. Prací na hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček Franz Friepes (z matčiny strany) proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka vdala za pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal neštovice. Až do roku 1826 navštěvoval Stifter latinskou školu benediktinů v Kremsmünsteru. V tomto období, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se v něm rodí cit pro přírodu, literaturu i umění. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: \"Adalbert Stifter Čech Hornoplanský\". Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračoval na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímal se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financoval jako soukromý učitel (měl výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy nenalezl stálé učitelské místo). Díky této práci také poznal svou první lásku, Fanny Greipelovou. Její rodiče však vztah ukončili na základě vrozené Stifterovy letargie a neschopnosti nalézt si pevné místo. Nešťastný vztah se projevil i na jeho studijních výsledcích, a tak v roce 1830 ukončil studia ve Vídni. V roce 1832 potkal Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě. V letech 1833 až 1848 se živil částečně jako malíř, částečně jako spisovatel. Vznikly tehdy jeho první povídky. Po svatbě s Amalií (která byla modistkou) v roce 1837 zůstal pár dlouho bezdětný, což Stifter těžce nesl. Oba se ujali péče o Amaliinu neteř Julianu. S rodinou Stifter cestoval do své rodné vsi, také do Mnichova či Lince. Vyšel mu román \"Pozdní léto\" (\"Der Nachsommer\"). Od roku 1841 opět působil jako domácí učitel. V letech 1843 až 1846 například na zámku Kynžvart učil Richarda, syna rakouského kancléře Klemense Václava Metternicha. Revoluční rok 1848 silně zasáhl Stiftera svými myšlenkami. Později však byl zklamán, stáhl se do ústraní a do konce života zůstal konzervativní. V jeho díle se objevují přírodní motivy. V roce 1850 se stal hornorakouským školním inspektorem s titulem c. a k. školní rada a s ročním příjmem 1500 zlatých. V té době působil též jako konzervátor Centrální komise pro výzkum a zachování kulturních památek pro Horní Rakousko. V roce 1858 zemřela Stifterova matka. Stifter pracoval na historickém románu \"Vítek\" (\"Witiko\"), jehož tři díly postupně vyšly během šedesátých let 19. století. Během práce se u něj objevily zdravotní problémy. 26. ledna 1868 se zřejmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokusil o sebevraždu. V kómatu ležel až do 28. ledna, kdy zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Literární díla.", "content": "Poznámka: výběr Stifterových děl dostupných v českém překladu (rok v závorce = první vydání originálu)", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Díky jeho příkladným postojům ve vztazích mezi českým a německým obyvatelstvem zemí Koruny české, po něm bylo pojmenováno sdružení Adalberta Stiftera, které se zabývá podporou česko-německého porozumění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adalbert Stifter, též Vojtěch Stifter (23. října 1805, Horní Planá – 28. ledna 1868, Linec) byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě. Používal také pseudonym Ostade.", "tgt_summary": "Adalbert Stifter (; 23 October 1805 – 28 January 1868) was an Austrian writer, poet, painter, and pedagogue. He was especially notable for the vivid natural landscapes depicted in his writing and has long been popular in the German-speaking world, while remaining almost entirely unknown to English readers.", "id": 1960661} {"src_title": "Wismar", "tgt_title": "Wismar", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně zde byla slovanská osada \"Wyszomir\". Wismar je poprvé zmiňován v roce 1229, kdy obdržel některá městská práva. V letech 1257 až 1358 byl sídlem Meklenburských knížat. V roce 1259 se s městy Lübeck a Rostock spojila proti četným útokům baltských pirátů. Připojením dalších a k dalším městům vznikla Hanzovní liga. Během 13. a 14. století byl Wismar vzkvétajícím hanzovním městem, kde také působilo mnoho dílen, například na zpracování vlny. Rozkvět i přes odliv obyvatel trval až do 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Pod švédskou nadvládou.", "content": "Po uzavření vestfálského míru v roce 1648 připadl Wismar Švédsku. Od roku 1653 v městě zasedal nejvyšší soud švédských území v Německu. V roce 1803 Švédové zastavili město i s panstvím Meklenburkům, s právem zpětného vykoupení po sto letech. V roce 1903 se Švédsko svých nároků vzdalo. Na přelomu 19. století bylo ve Wismaru mnoho důležitých manufaktur na zpracování železa, asfaltu, ale i papírny a výroba strojů. Rozvinutý byl zejména námořní obchod. Dováželo se uhlí, dřevo a železo. Naopak vyváželo se odtud obilí, máslo a olejniny. Přístav byl však dostupný jen pro lodě s ponorem do 5 metrů a tak s nástupem velkých parních lodí význam obchodu upadal.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V centru města se nachází největší severoněmecké náměstí o rozměrech 100 krát 100 metrů, obklopené elegantními stavbami všech stylů. Na severní straně náměstí stojí klasicistní radnice, postavená v letech 1817 až 1819. Ve středu náměstí stojí \"Wassserkunst\" s propracovanou kovanou fontánou dovezenou v roce 1602 z Holandska. Další zajímavostí je gotické skladiště z roku 1380 známé jako \"Alter Schwede\". Osmdesát metrů vysoká věž chrámu svaté Marie je pouze zbytkem původní impozantní gotické stavby. Cihlový chrám z 13. století byl těžce poškozen během druhé světové války a poté úmyslně zničen východoněmeckým komunistickým režimem v roce 1960. Wismar je dnes také důležitou obchodní křižovatkou s přístavem a velkou loděnicí pro stavbu velkých lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Wismar je rozdělen na osm místních částí (\"Stadtteile\"), které se dále člení na okrsky (\"Stadtteilbezirk\"):", "section_level": 1}], "src_summary": "Wismar (česky zastarale \"Vesmiř\") je bývalé hanzovní město, dnes důležitý přístav a okresní město v severním Německu. V období do 3. 9. 2011 město tvořilo samostatný městský okres. Leží ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko na pobřeží Baltského moře asi 45 kilometrů východně od Lübecku a 30 kilometrů severně od Schwerinu. Podle údajů z roku 2005 má 45 000 obyvatel, více než dvojnásobek počtu z roku 1905. V roce 2002 bylo centrum města společně s centrem Stralsundu jako centry hanzovní ligy přidáno organizací UNESCO na . V centru těchto měst se nachází mnoho významných cihlových budov, typických pro tuto část Německa a dřívější bohatá hanzovní města.", "tgt_summary": "Wismar () is a port and Hanseatic city in Northern Germany on the Baltic Sea, in the state of Mecklenburg-Vorpommern. It is located about east of Lübeck and north of Schwerin, and is part of the Hamburg Metropolitan Region. Its natural harbour, located in the Bay of Wismar, is protected by a promontory. The population was 42,219 in 2013. It is the capital of the district of Nordwestmecklenburg. With its origins as a Slavic settlement, Wismar's recorded history began in the 12th century. At various times, Wismar has been part of Mecklenburg, Sweden or Germany, including East Germany. It became part of Germany in 1871, though Sweden officially renounced its claims to the city only much later, in 1903. A unique representative of the Hanseatic League city type, with its Brick Gothic constructions and many patrician gable houses, Wismar has been included in the UNESCO list of World Heritage Sites since 2002, together with the historical core of Stralsund.", "id": 1199843} {"src_title": "Katedrála svatého Martina (Bratislava)", "tgt_title": "St Martin's Cathedral, Bratislava", "src_document": [{"title": "Dějiny katedrály.", "content": "Archeologický výzkum dokázal, že nejstarší osídlení na místě dnešního Dómu pochází z pozdní doby kamenné - eneolitu. Patřilo lidu bádenské kultury. Poměrně intenzivní bylo osídlení v období 1. století př. Kr., když se na zdejším území usídlili Keltové a prostor, na kterém dnešní chrám stojí, byl v těsné blízkosti jejich oppida. Stavba chrámu prošla během své staleté existence složitým stavebním vývojem. Místo, na kterém současný chrám stojí, bylo od nepaměti centrem společenského a církevního dění ve městě. Podle dochovaných zpráv a archeologických nálezů se dá na tomto území předpokládat jádro vznikajícího města na přelomu 12. a 13. století. Existovala zde osada, jejíž obyvatelé zde kromě světských staveb a trhu (první záznam o řízení trhu pochází z roku 1151) postavili v 11. století menší kostel - rotundu - s kruhovým půdorysem, kolem kterého pohřbívali. Rotunda byla v 12. století přestavěna na kapli zasvěcenou svatému Martinovi a její spodní část sloužila jako karner. Potřebám věřících zprvu plně postačovala. Duchovním předchůdcem dnešní katedrály bylo proboštství s kolegiální kapitulou na hradní akropoli. Jeho zřízení potvrzuje listina z roku 1114, v níž se uvádí, že pro ni (tj. kapitulu) byl postaven kostel zasvěcený Nejsvětějšímu Spasiteli (svatému Salvátorovi). Podle archeologického výzkumu stál tento kostel na místě velkomoravské baziliky, na východní terase hradu. Bratislavské proboštství s kapitulou bylo oficiálně uznávaným tzv. hodnověrným místem (\"loca credibila\"): mělo právo vlastnit pečeť, kterou se potvrzovala hodnověrnost listin. Z druhé třetiny 13. století pochází pečeť bratislavské kapituly s kruhopisem S: ECLESIE SALVATORIS I POSO (\"Sigilium Ecclesiae Salvatore in Posoni\", tj. \"Pečeť farnosti Nejsvětějšího Spasitele v Prešpurku\").", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Nejsvětějšího Spasitele.", "content": "Důležitým rokem z hlediska stavební historie dnešní katedrály byl rok 1221, kdy se po předchozím přestěhování proboštství (v roce 1204) z hradu, přestěhoval na základě souhlasu papeže Honoria III. (\"In Burgum eiusdem castri\") do podhradí i kostel. Důvodem byl neustále se zvyšující počet věřících na bohoslužbách v kostele na hradě a tím ohrožení bezpečnosti hradu. Vzhledem k postupnému narůstání počtu obyvatel města však již kaple svatého Martina nestačila, a tak vyrostla brzy (koncem 12. nebo na počátku 13. století) po přestěhování na jejím místě stavba kostela v románském slohu, zasvěceného v kontinuitě s hradním kostelem přesvatému Spasiteli (sv. Salvatorovi). Kostel byl postaven z lomového kamene. Dodnes se z něj zachovalo jen malé torzo, ale architektonické zbytky svědčí o jeho vybavení", "section_level": 2}, {"title": "Gotický chrám.", "content": "Vzrůstající prosperita města, které se stalo jedním z nejvýznamnějších center Horních Uher našla odraz i ve výstavbě objektů, reprezentujících město navenek. K významným činům patřila přestavba starého farního kostela. Stávající Kostel Nejsvětějšího Spasitele se totiž brzy stal příliš malým, a proto město potřebovalo nový, reprezentativnější a větší chrám. Kapitula i městská rada se rozhodli postavit nový proboštský chrám v novém gotickém slohu. Je zřejmé, že všechny", "section_level": 2}, {"title": "14. – 17. století.", "content": "Do konce 14. století byla postavena severní zeď a část jižního obvodového zdi. Součástí severního zdi se stal malý portál (ze strany Kapitulské ulice). Současně vznikl jižní portál s členitě profilovaným ostěním a figurálním reliéfem v tympanonu. Kolem roku 1400 byly přistavěny k hranolové věži dvě kaple z jižní i severní strany; jižní byla ozdobena erbem Českého království, neboť se stala pohřební kaplí královny Žofie Bavorské, vdovy po Václavu IV. Ta přišla v roce 1419, po manželově smrti, do bratislavského kláštera klarisek, kde žila pod ochranou svého švagra uherského krále Zikmunda Lucemburského. Kaple byla otevřena do boční lodi dómu vysokým obloukem. V té době napadli Bratislavu husité, což mělo za následek zastavení stavebních prací na novém kostele. Pokračovaly až začátkem třicátých let 15. století. V roce 1432 starý kostelík zbourali, aby na jeho místě mohli postavit klenbu nového trojlodí. Zaklenutí", "section_level": 2}, {"title": "18. století.", "content": "Situace se začala měnit až začátkem 18. století, kdy ve městě po období stagnace došlo k nebývalému stavebnímu rozvoji a hlavní městský chrám dostal mimořádně vlivného a zámožného mecenáše v osobě hlavy uherské církve - arcibiskupa Imricha Esterházyho. Ačkoli arcibiskupovu přízeň pocítilo několik kostelů v Bratislavě, největší pozornost soustředil na farní kostel. Jeho zaujetí pro umění a kulturní rozvoj se projevilo nejen ve zvelebení chrámových prostor v duchu nových uměleckých proudů, ale zejména architektonicko-duchovním dotvořením farního chrámu. Vrchol stavebních úprav představovalo na přelomu dvacátých a třicátých let 18. století přistavění kaple zasvěcené alexandrijskému patriarchovi svatému Janovi Almužníkovi do prostoru mezi severní zeď presbytáře a východní čelo severní lodi, na místě původní gotické sakristie. Kaple koncipována v duchu vídeňského baroka, dokončena v roce 1732, dostala uměleckou výzdobu hodnou evropské úrovně zásluhou nejpřednějších středoevropských umělců na čele se sochařem Georgem Rafaelem Donnerem. Arcibiskup Esterházy její realizací sledoval dva cíle: kaple měla být důstojným místem uložení ostatků světcových a současně měla být arcibiskupovou pohřební kaplí - pompézním mauzoleem, kde měly být uloženy jeho tělesné ostatky a jeho osoba na trvalou památku zvěčněna v bílém mramoru. Ostatky svatého Jana Almužníka byly podle tradice darem tureckého sultána Bajazida II. králi Matyáši Korvínovi v roce 1489 a od té doby byly uloženy v královské kapli v Budíně. V roce 1526 po porážce uherských vojsk u Moháče", "section_level": 2}, {"title": "19. století a regotizace.", "content": "13. června 1833 věž opět zasáhl blesk. Jeho následkem vznikl požár, který věž i s korunou na její špici poškodil, zničil krov pod střechou, ale zvonům ani hodinovému stroji neublížil. Havarijní stav odstranili nejprve provizorně zastřešením jehlancovou střechou. Trvalo však třináct let, než ji definitivně opravili. Podle návrhu stavitele Ignáce Feiglera st. se však změnil tvar zastřešení tak, aby podle tehdejšího vkusu harmonizoval s gotickou architekturou chrámu. Vzhledem k citelnému poškození koruny prešpurští měditepci - Carl Mayer (autor koruny) a Johann Gschnatl (autor podušky) - zhotovili v listopadu 1846 zcela novou pozlacenou napodobeninu uherské královské koruny, kterou 25. listopadu 1846 po děkovné bohoslužbě vytáhli na věž kostela. Korunu z věže sňali ještě dvakrát - to už až ve 20., resp. 21. století. Poprvé tak učinili po téměř šedesáti letech v roce 1905. 25. srpna toho roku ji po předchozím sejmutí (9. srpna 1905) a rekonstrukci (součástí bylo její pozlacení v dílně zlatnické firmy Mořice Weinstabla) na jediný den vystavili veřejnosti u severního vchodu svatyně. 26. srpna ji opět umístili", "section_level": 2}, {"title": "Prohlídka Dómu.", "content": "Katedrála svatého Martina je trojlodní stavba halového typu s centrální lodí, dvěma postranními loděmi a představěným polygonálně uzavřeným presbytářem. Stavba je orientována ve směru západ-východ. Na západní straně je stavba ukončena vestavěnou hranolovitou věží. Z půdorysu stavby vystupují tři přístavby - na severní straně kaple svatého Jana Almužníka a kaple svaté Anny, na jižní straně tzv. jižní předsíň. Halová stavba i svatyně jsou zastřešeny sedlovými střechami pokrytými taškami.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Dominantním architektonickým prvkem chrámu je západní vestavěná věž. Ukončena je neobarokní helmicí s modelem uherské královské koruny. Na fasádě zvonice je nad lomenými okny umístěna čtveřice hodinových ciferníků (každý o průměru dvě stě padesát centimetrů). Dóm svatého Martina má tři vchody: jeden z jižní a dva ze severní strany. Hlavní neogotický segmentový portál z let 1893–1895 se nachází na severní straně kostela. Druhým severním vchodem je malý portál vedoucí do svatyně. Tento vstup probourali v roce 1825 v rámci příprav korunovace čtvrté manželky císaře Františka II. Karolíny Augusty. Portál zaujme kovovými dveřmi, které jsou však mnohem mladší - pocházejí až z konce 19. století. Nad dveřmi na vrcholu tympanonu je pod křížem, doplněným stylizovanými liliemi a nápisem \"ihs\", dvouřádkový latinský text s mementózním poselstvím: CRUX REGAT INTRANTES SIC REGAT EGREDIENTES (Ať kříž usměrňuje stejně vcházející i vycházející). Západní průčelí chrámu s", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Po vstupu přes hlavní portál se návštěvník ocitne v podvěží chrámu. Interiérová výzdoba pochází, kromě malých výjimek, z období regotizační přestavby ve druhé polovině 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Presbytář.", "content": "Neobvykle dlouhý a úzký presbytář vznikl během gotické výstavby v letech 1476–1487. Od trojlodí je výškově oddělen třemi schody z červeného mramoru. V jeho závěru stojí od druhé poloviny 19. století novogotický hlavní oltář, který podle návrhu architekta Josefa Lipperta zhotovili truhlář Ignác Karger a malíř Carl Jobst. Na oltáři ve tvaru středověkého relikviář (jako předloha architektonického ztvárnění hlavního oltáře sloužilo Lippertovi jeho vlastní dílo, tzv. Svatoštěpánský relikviář z roku 1862) nad oltářní menzou stojí tabernákulum a dvě postranní pevná křídla. Do šesti nik křídel umístil architekt šest soch světců. Jsou uspořádány v symetrické a \"funkční\" hierarchii - na okrajích jsou dva vojáci (vlevo svatý Jiří a vpravo svatý Florián), blíže ke středu dvě světice (vlevo svatá Alžběta a vpravo svatá Kateřina Alexandrijská). Střední niky obsahují sochy dvou biskupů - vlevo svatého Vojtěcha (Adalberta) a vpravo svatého Mikuláše. Plastiky jsou dílem vídeňského sochaře Johanna Hutterera. Všichni tady sochařsky zpodobnění světci měli vztah k Bratislavě - na svátek svatého Jiří se v Dómu udělovaly plnomocné odpustky; svatého Floriána jako ochránce před požáry uctívala mnohá města (v Dómu mu byl nejpozději od roku 1461 zasvěcen jeden z oltářů); svatá Alžběta se v Bratislavě narodila, svatá Kateřina a svatý Mikuláš byli patrony nejstarších kostelů ve městě, svatý Vojtěch byl patronem ostřihomské arcidiecéze, do které patřila i Bratislava. Sochy jsou zobrazeny v tradiční ikonografické kompozici: svatý Jiří jako středověký rytíř zabíjející kopím draka, svatá Alžběta s růžemi v náručí, svatý Vojtěch kromě tradiční berly, symbolu biskupského úřadu, drží v pravé ruce oštěp, který připomíná světcovu mučednickou smrt v roce 997 u pruského Fischhausenu, na levém předloktí svatého Mikuláše leží kniha s třemi jablky připomínajícími legendu ze světcova života o", "section_level": 3}, {"title": "Hlavní loď.", "content": "Hlavní loď je od bočních lodí vizuálně oddělena osmi podpěrnými sloupy (po čtyřech na obou stranách). Z hlavic pilířů vybíhá žebrová klenba pocházející", "section_level": 3}, {"title": "Pravá loď.", "content": "Dominantou pravé (jižní) lodi je oltář Sedmibolestné Panny Marie (oltář Piety). Dominuje mu ve středu osazená socha Panny Marie, držící v náručí ukřižovaného Krista, jejíž vznik se spojuje s \"duchařskou\" legendou. Její hlavní představitelkou byla jistá Regina Fischerová, 19letá dívka, pocházející z Hallstattu a bydlící v Prešpurku. Od pondělí 24. června 1641 do neděle 29. června 1642 se jí asi stokrát zjevil duch, který se představil jako někdejší rychtář prešpurského předměstí Hans Klement Zwespenbauer. Požadoval po Regině, aby od jeho vdovy vyžádala dvě stě zlatých, které během svého života získal při loupežné vraždě. Připomněl", "section_level": 3}, {"title": "Levá loď.", "content": "Levá (severní) chrámová loď obsahuje dva boční oltáře. Ve směru od svatyně je prvním neogotický křídlový oltář Kříže, zvaný také oltář Kalvárie, pocházející stejně jako oltář Piety z dílny Ferdinanda Prinotha. V jeho centru je umístěno sousoší s ukřižovaným Kristem po stranách s Pannou Marií a apoštolem Janem. Výjevy na bočních křídlech zachycují scény z Ježíšových posledních chvil: vlevo nahoře \"Korunování trnovou korunou\", dole \"Ježíšovo setkání s matkou cestou na Golgotu\", vpravo nahoře \"Bičování Krista\" a pod ním \"Kalich utrpení\", který Ježíš přijímá z andělových rukou. V roce 1917 v atmosféře událostí probíhající první světové války však zmíněné reliéfní výjevy nahradily reliéfy s válečnými scénami a samotný oltář dostal nové pojmenování - Válečný. Na třech z reliéfů byl návštěvníkům chrámu představen jakýsi minipříběh mladého uherského husara. Začínal první scénou, na níž se mladý voják loučí se svou rodinou, pokračoval přímou frontovou scénou a končil na třetím výjevu, kde mladý husar umírá a před smrtí přijímá poslední pomazání a eucharistii od mladého kněze. Celý příběh měl své ideové vyvrcholení na čtvrtém reliéfu, na kterém před Božským srdcem (bylo sjednocujícím prvkem všech výjevů) klečí v modlitbě nejvyšší velitel vojsk,", "section_level": 3}, {"title": "Podvěží a varhanní empora.", "content": "Podvěží katedrály je vnitřními zdmi rozděleno na tři části: jižní část zabírá tzv. kaple královny Žofie, střední část sakristie a severní tzv. kaple kanovníků. Kaple královny Žofie (zvaná také kaple svatého Josefa podle stejnojmenného oltáře, který zde stával) je pojmenována po české královny Žofii Bavorské, manželce krále Václava IV. Lucemburského, která se po manželově smrti v roce 1419 uchýlila do Prešpurku pod ochranu svého švagra, uherského krále Zikmunda. Zde, v klášteře klarisek, přežila posledních šest let svého života a po smrti byla pod touto kaplí pohřbena. Dedikace kaple dokládají dva erby na vitráží - lucemburský lev a", "section_level": 3}, {"title": "Zvony.", "content": "Původně ve věži Dómu svatého Martina viselo šest zvonů. Největší z nich, \"Wederin\" (\"Die Wederin\"), odlitý v roce 1670 ve zvonařské dílně Baltazara Herolda, měl hmotnost 2513 kilogramů, spodní průměr 1557 milimetrů a výšku 1620 mm. Kromě něj zde bylo pět dalších zvonů: \"Zwölferin\" z roku 1807 (hmotnost 1358 kilogramů), \"Viertlerin\" z roku 1821 o hmotnosti 832 kg, dva bezejmenné zvony 500 kg a 132 kg), \"Josefin\" o hmotnosti 232 kg a nejmenší 25kilogramový \"Zügenglocklein\" (\"umíráček\"). V roce 1914 po začátku první světové války však byly všechny zvony, kromě největšího Wederina, z věže odstraněny, roztaveny a materiál z nich získaný použit k odlévání děl.", "section_level": 3}, {"title": "Podzemí katedrály.", "content": "Zajímavou součástí interiéru katedrály jsou návštěvníky vyhledávané hrobky v podzemí chrámu. Podzemí se člení na několik krypt, z nichž návštěvníkům jsou přístupné (vstup z kaple svaté Anny) pouze dvě, tzv. kanonická a městská krypta. Jednou z nejzajímavějších částí je bezpochyby veřejnosti nepřístupná arcibiskupská hrobka nacházející se pod kaplí svatého Jana Almužníka, kde jsou v honosných rakvích uloženy tělesné ostatky čtyř po sobě následujících ostřihomských arcibiskupů - primase Imricha Esterházyho (1725–1745), kardinála Mikuláše Čákiho (1751–1757), primase Františka Barkóczyho (1761–1757) a kardinála Jozefa Baťána (1776–1799). O důležitosti pohřbených osob podávají svědectví kovové rakve vyzdobené rozmanitými symboly: kromě erbů, knížecích a kardinálských klobouků, berel i přesýpacími hodinami jako", "section_level": 3}, {"title": "Dómský hřbitov.", "content": "Jižně od nynějšího Dómu svatého Martina se od samých počátků existence kostela rozprostíralo náměstí zvané Dómské. Směrem na jih se svažovalo a sahalo až k někdejší Vydrické bráně. Na jeho jižním svahu se rozkládal Domský hřbitov. Byl jediným místem k pohřbívání mrtvých uvnitř městských hradeb. Mnozí ze zámožných obyvatel města si přáli po své smrti být pohřbeni, pokud ne přímo v Dómu, tak alespoň na tomto místě, a ne na některém z hřbitovů", "section_level": 2}, {"title": "Důležité události v dějinách katedrály.", "content": "Katedrála svatého Martina patří k nejvýznamnějším památkám na celém Slovensku. Kromě vlastní architektury, vzácných plastik a interiérového gotického a barokního vybavení je chrám zajímavý také v souvislosti s důležitými událostmi národních a uherských dějin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatého Martina (od dubna 1995 do března 2008 \"Konkatedrála svatého Martina\") nebo Dóm svatého Martina je původně gotická sakrální stavba v historické zóně Bratislavy. Je nejvýznamnějším a největším kostelem v Bratislavě a jedním z největších na Slovensku. Od března roku 2008 je diecézním chrámem bratislavské arcidiecéze (do tohoto období byl konkatedrálou bratislavsko-trnavské arcidiecéze). Katedrála je jednou z nejvýraznějších bratislavských dominant a po Bratislavském hradě druhým nejvyhledávanějším turistickým objektem hlavního města Slovenska.", "tgt_summary": "The St Martin's Cathedral (, or , ) is a church in Bratislava, Slovakia, and the cathedral of the Roman Catholic Archdiocese of Bratislava. It is situated at the western border of the historical city center below Bratislava Castle. It is the largest and one of the oldest churches in Bratislava, known especially for being the coronation church of the Kingdom of Hungary between 1563 and 1830. Together with the castle on the hill adjacent, and somewhat similar in its striking but fairly stark Gothic lines and colouring, St Martin's spire dominates Old Town's skyline. The tower virtually formed a part of the town's fortifications, built as it was into the city's defensive walls. As with the castle, the surroundings of St Martin's are as memorable as the structure itself. In the cathedral's case, this includes the picturesque remains of outbuildings in a spacious staired courtyard, and a working seminary with robed adepts on a cobblestone side-street. A small but significant neighbour of the cathedral is a monument to the synagogue, which stood next door for centuries until the Communist government demolished it around 1970 to make room for a new Nový Most bridge. The cathedral contains the remains of Saint John the Merciful who died in the early 7th Century.", "id": 1050819} {"src_title": "Huculský kůň", "tgt_title": "Hucul pony", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie tohoto houževnatého horského koníka se nepočítá na stovky, ale zřejmě na tisíce let. Je možné, že vznikl přímo z tarpana lesního již v některém z období pleistocénu. Jeho domovinou jsou především rumunské a ukrajinské Karpaty. Původní využití tohoto koně bylo v zemědělství a v zápřahu. Tento kůň má předky v primitivních plemenech, avšak jeho ráz mu vetkla hlavně krajina, ve které žil – Karpaty v Podkarpatské Ukrajině. Koník vyniká odolností, původně to byl divoký kůň, který pravděpodobně vznikl křížením tarpana a koně Przewalského. To dokládá úhoří pruh na hřbetu a zebrování na nohou. Avšak toto plemeno pochází ze skupiny tzv. primitivních koní.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel. Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm, obvod hrudi se pohybuje kolem 150 cm a holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní linie.", "content": "Mezi hlavní linie huculských koní patří: Hucul byl v 50. letech minulého století křížen také s tarpanem (dnešního typu), společně také s fjordským koněm a chladnokrevnými plemeny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pod sedlem i v tahu: především vyjížďky a hipoturistika, ale i skoky, hipoterapie, voltiž, stahování dřeva, tah lehkého kočáru… Ze země se dobře učí cirkusovým kouskům (jako např. poklona). Je klidný, a proto na něm mohou jezdit a starat se o něj i malé děti. Je to rodinný kůň, silný, takže unese lehce i dospělého, má všestranné využití, velmi odolný a nenáročný, dobře chodí ve skupině (společné vyjížďky) a je přátelský. Celý rok může být chován na pastvině (jen v zimě je ho potřeba přikrmovat senem).", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Česku.", "content": "Po první a druhé světové válce (zde byl velmi využíván) se ocitl na pokraji vyhynutí. Naštěstí bylo několik jedinců přivezeno z Lučiny roku 1922 do ČR, kde se jeho chov opět úspěšně rozvinul. Zbytek koupeného stáda byl prodán do Polska a Rumunska. Po roce 1970 bylo těchto koní málo, hrozilo jim zde vyhynutí. Díky nadšencům, kteří zakoupili na Slovensku čtyři klisny, získali veřejnou podporu a roku 1972 založili první \"Hucul klub\" v osadě Zmrzlík u Prahy, byl chov opět obnoven. O sedm let později se mohli první koně vracet do původních rodišť. I dnes žije v České republice více než polovina světové populace huculských koní.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Seno 6–8 kg nebo tráva 30–35 kg denně, při těžké práci i oves (1–2 kg), otruby, vitamínové a minerální doplňky, chléb, mrkev, jablka, řepa, dále by měli mít k dispozici kostku soli a 30–50 litrů vody denně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Huculský kůň (tzv. hucul) je malé houževnaté plemeno koně, chované původně především v Karpatech. Své jméno získal podle etnika ukrajinských horalů Huculů. Patří mezi přímé potomky již vyhynulého tarpana.", "tgt_summary": "The Hucul or Carpathian is a pony or small horse breed originally from the Carpathian Mountains. It has a heavy build and possesses great endurance and hardiness. The breed is also referred to as the Carpathian pony, Huculska, Hutsul, Huțul, Huțan or Huzul. The breed gets its name from the Hutsul people, who live mostly in the Carpathians in Ukraine and in Romania, but also in an area in the East Carpathian Mountains north of the river Bistritz, officially named “Huzelei”.", "id": 1104210} {"src_title": "Spinel", "tgt_title": "Spinel", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Akcesorický minerál v bazických a ultrabazických magmatických horninách (např. kimberlity), v pegmatitech, v kontaktně i regionálně metamorfovaných horninách (erlany, skarny, mramory, břidlice, ruly). Z důvodu odolnosti proti zvětrávání se v podobě valounků hromadí v náplavech. Pro klenotnicky využitelné spinely se vžila škála názvů, balasrubín pro růžový, rubínspinel pro červený, almandinspinel pro vínově červený, padparádžaspinel pro lososovou červeň, ametystspinel pro fialový a safírspinel pro modrý spinel. Spinely však nabízejí obdobně jako safíry celou škálu barev. Historicky nejstarším nalezištěm spinelů byly drahokamové náplavy Srílanky. Kolem roku 500 př.n.l. byly možná nalézány první badachšánské, dnes tádžické růžové až vínové spinely, obdivované perskými králi a šáhy. Kolem 1000 n.l. těžba těchto spinelů z rozhraní Pamiru a Hindukůše vzrostla a odtud vyvážené spinely zdobí také mnohé význačné evropské klenoty, včetně koruny Svatováclavské. Tyto spinely se jmenují bachšanský lál, jsou starorůžové, vínové až skoro malinové barvy a dle Birúního byly ceněny jako kameny milosti s ráje (přednáška R.A. Nového, Olomouc o drahokamech staré Inde a áditjavédu 1998). Ve svatováclavské koruně jsou obdivuhodné almandinspinely a malinový spinel, které dle gemologa J. Hyršla pocházejí z Cejlonu a Badachšánu. Spinely poskytuje Tanzanie (Mahenge, Tunduru) s barvami padparádža odstínu, malinové a červené barvy. Na Srílance byly nalezeny kobaltové spinely, dosti raritní kameny. Rubínově červené spinely pocházely z Barmy a padparádža spinely z Mahenge v Tanzanii, jakož i růžové a vínové spinely z Kuch-i-lalu v Tádžikistánu. Spinel je měkčí než korund, je však kamenem krásným, dle léčitelů velmi ochranným a v Indii se těšil velké oblibě.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tvoří oktaedrické a dodekaedrické krystaly, častý je dvojčatný srůst podle {111}. Vyskytuje se též v zrnitých agregátech.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné minerály.", "content": "granát, zirkon, korund", "section_level": 1}, {"title": "Parageneze.", "content": "dolomit, magnetit, granát, zirkon, korund", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Spinely se těží z říčních náplavů (Srí Lanka, Vietnam, Barma, Thajsko) nebo z matečné horniny (Barma, Tádžikistán, Tanzanie).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Drahý kámen. V dřívějších dobách, kdy nebylo známo chemické složení minerálů, byl považován za rubín. Dokladem může být např. pojmenování kamenů v britských korunovačních klenotech Timur Ruby (361 Kt) a Black Prince's Ruby (170 Kt), které jsou ve skutečnosti spinely. Jeden z největších spinelů váží 398.72 karátu a je zasazen v korunovačních klenotech ruských carů. Velké spinely o značném počtu zdobí čelenku a lilie svatováclavské koruny Karla IV. V této koruně svatováclavské je několik červených spinelů, které náleží mezi světové unikáty. Spinely byly velice ceněny a starověcí Evropané je dokázali od rubínů odlišit lépe než středověcí (Arthašástra, Brhatsamhitá, Mineralogie Al-Birúního) (Robert Nový, Áditjavéda 2007). V Tanzanii byl nalezen krystal spinelu o váze 52 kilogramů, což je světový unikát, jakož i jeho krystaly o hmotnosti šesti až čtyřiceti kilogramů s brousitelnými jádry. Z těchto krystalů v lokalitě pohoří Uluru - Morogoro, byly vybroušeny nádherné padparádža spinely, které předčily svoji barvou leckteré padparádža safíry a spinely z jiných nalezišť. Padparádža spinely z Tanzanie měly do šestnácti karátů. Největší historické spinely jsou z Pamíru, badakshan lal. Největší klenotnický spinel světa je v perském pokladu. Jmenuje se samaria spinel a váží 500 karátů. Spinely jsou oblíbenými klenotnickými kameny, které se svoji krásou vyrovnají safírům a rubínům. Starověcí učenci v nich viděli kameny ochrany před zlem, náladami a posilovatele sebevědomí, nebo osvícení. Je zapotřebí odlišit syntetické spinely od přírodních kamenů. Jejich ceny se pohybují v rozmezí tisíců a šplhají až v závratné částky u neobvyklých a velkých spinelů žádaných barev, nebo očekávaných účinků tam, kde je zkušeností nebo vírou očekávána moc talismanu. Al-Birúní věnuje tomuto tématu dostatečný prostor. Spinely vynikají jako safíry skvostnou brilancí, mají dostatečnou tvrdost a patřičnou barevnu škálu (růžové, vínové, ohnivě červené, rubínově červené, malinové, oranžové, žluté, lila, fialové, padparádžové, modré a světle modré barvy), aby vyhovovaly všem náročným požadavkům na klenotnický kámen. Z Tanzanie pocházejí spinely, které vlivem příměsí vzácných prvků mění barvu na denním a nočním světle. Indové si spinel cenili jako kámen středu světa, - mandala hory bohů, kámen zrozený z rubínu, královnu mezi drahokamy. Spinel je znakem Buddha dharmy, řádu, pevnosti, sebevědomí. Spinel, safír, rubín se vkládaly do nitra soch Buddhy pro velkou milost a požehnání. Islámští učenci si cenili hlavně pamírský spinel s jeho zázračnou mocí. Pro křesťany je spinel kámen kristovy spásy a kámen archanděla Michaela. Přírodní spinely jsou kameny opředené mnoha pověstmi, příběhy léčebné moci a síly. Spinely z Pamiru, Kuch-i-lálu se vyskytují již v buddhistických památkách (relikviář z Bimarámu, indoskytské období vlády krále Azese II), arabští autoři zmiňují ničené zlaté sochy Súrji, boha Slunce, s očima z červeného lálu (spinelu), které byly v rámci náboženského přesvědčení ničeny. Muslimský a křesťanský svět si spinely oblíbil jako nebeské a rajské kameny, proto jsou důležitou součástí českých korunovačních klenotů. Indové rozlišovali spinely modré, tmavé a červené, - Bahuvidham sugandhikam nílam, kršnam, lóhitam a zná je již Arthašástra ze 4 stol. př. n. l. (Áditjavéda, Robert Nový, 2007). Marko Polo chválil pamirské spinely - palasy, balasy, z hory ŠIGKINAN, hory Šaků, Skytů), a tvrdil, že všechny náleží pod trestem smrti králům. Růžový balasspinel, džapá sugandhika je kamenem soucitu, lásky a blaženosti, rubínspinel - aruna sugandhika, kamenem řízené vášně a velké energie života, prány a dharmy, cesty k úspěchu, naramga kamala je spinel oranžový - rubičell, kámen dharmy strategické logiky, pyrop spinel barvy českého granátu - rakta kamala je kamenem dharmy přesné a jasné komunikace, almandinspinel- lohita sugandhika zase drahokamem královského a manažerského postavení, rádžéja dharmy, modrý safírspinel, níla sugandhika kamenem jogínů, sebekázně buddhistického mnicha a siddhy, silami duševními obdařeného mudrce, dharmy ochrany pro změkčilejší povahy, kámen vůle, ametyst spinel, nílarakta kamala kamenem Šivy krále moudrosti a zasvěcení, levandulové barvy zase kamenem Mahávišnu Nárájana, milosti a meditačního vhledu. Na Srí Lance je modrofialový spinel kamenem Buddhy a jeho osvícení - bódhi (Robert Nový Áditjavéda, 2007) Vzácný je padparádža spinel barvy červánků, lososové červeně, žluto-růžového odstínu, kámen harmonie pravé a levé, mužské a ženské energie, kámen vadžrajány a spojení Tathágata Buddhů s jejich energiemi, kámen levé a pravé dráhy jemnoho?? těla jógu (Robert Nový, Áditjavéda, 2007). Indická nauka a věda o rytmech času a cyklech jemné a hrubé přírody (tattva vidjá), tvrdí, že drahokamy zesilují nebo zeslabují účinek tattvy, elementu přírody v čase. Spinel (narama) je drahokam, který dle kašmírských bráhmanů usměrňuje chaos přírody do řeky usměrněných výhod a ochran před neuspořádaností podvědomí (karmy), v souladu s elementem osobnosti člověka, jeho tattvou. Tattva v tomto významu je dech přírody, rytmus času jehož fáze se jmenují po elementech přírody (prthiví, džala, tédžah, váju, ákáša, země, voda, oheň, vzduch a pátý element). K tattvám, elementům přírody bráhmanští učenci přiřazovali drahokamy, protože byli přesvědčeni, že žádný předmět nelze oddělit od času a že všechny objekty jsou jen projevy dechu času. Spinely byly také svázány s vhodnými hodinami pro jejich nošení, jako to bylo u jiných drahokamů, se čtyřmi kastami starověké indické společnosti a ideami buddhistické a védské kosmologie. Za nejvzácnější je pokládán kobalt spinel ze Srí lanky. Spinely byly také drahokamy bohyně Anahíty na Pamíru, kameny ráje, drahokamy růžového Buddhy milosti Amitábhy, kameny lásky Kristovy a klenoty muslimského ráje. Ústní prameny, písemné tradice a archeologické nálezy dokládají jeho oblibu za poslední 3000 let. Al-Birúní ve své Mineralogii věnuje lálu, spinelu, značnou pozornost, vychvaluje jeho moc, cenu a šperky v pokladnicích muslimských vládců a byzantských císařů.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Řídce se vyskytující minerál. Pamirské spinely jsou známy asi od pátého století př. n. l. z archeologických nálezů střední Asie. Od VII století se již těží pravidelně jako pověstné růžové až červené spinely v Tádžikistánu (kuch-i-lal) v Pamiru. Třetí lokalitou byl barmský Mogok, který proslavil rubín a safír. V nové době je to Tanzanie, lokalita Tunduru, Morogoro - Mahenge s pestrou škálou barev,obrovskými krystaly červeného spinelu a padprádža spinelem. Na Madagaskaru spinely doprovázejí safíry, další novou lokalitou je Luc Yen ve Vietnamu s dalšími menšími nalezišti. Lokalita Hunza v Hindukúši a provincii Junan v Číně není prvořadá pro brousitelnou kvalitu spinelů (Robert Nový Áditjavéda 2007).", "section_level": 1}, {"title": "Citace.", "content": "Drahé kameny starověku, vyd. Onyx,R. Nový, Časopis Vesmír výsledky výzkumu J. Hyršla o kamenech Svatováclavské koruny. Robert Nový, Badakhshan lál, legendy a historie těžby spinelu v Pamiru./> Mineralogija, Al-Biruni, Akademie nauk SSSR, 1963 Tajemství chrámových pokladů, Jaroslav Bauer, Papyrus, 1993 žurnál Der Aufschluss, no 1, 1990, Spinelle atraktive,aber wenig bekannte edelsteine J. Kouřimský, Drahé kameny SSSR, Národní muzeum Praha, 1985 Mineralogie, František Slavík, Praha, 1952 zpravodaj pala international. Áditjavéda,zasvěcení Véd o drahokamech starověké Indie, Robert Nový, 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "české korunovační klenoty", "section_level": 1}], "src_summary": "Spinel (Agricola, 1546), chemický vzorec MgAlO, je krychlový minerál patřící do skupiny spinelidů.Název pochází pravděpodobně z latinského \"spina\" – trn, podle ostrých oktaedrických krystalů.", "tgt_summary": "Spinel () is the magnesium/aluminium member of the larger spinel group of minerals. It has the formula MgAlO in the cubic crystal system. Its name comes from the Latin word \"spinella\", which means \"spine\" in reference to its pointed crystals.", "id": 315830} {"src_title": "Rub al-Chálí", "tgt_title": "Rub' al Khali", "src_document": [{"title": "Geografické charakteristiky.", "content": "Poušť má rozlohu 650 000 km² (území mezi 44°30' - 56°30' v. d., a 16'30' - 23°00' s. š.), což je víc než mají spojená území Nizozemska, Belgie a Francie. Poušť měří asi 1000 km od východu k západu a asi 500 km od severu k jihu. Postupuje zde proces desertifikace. Nadmořská výška kolísá mezi úrovní hladiny Perského zálivu na severovýchodě po 800 až 1000 metrů nad mořem na jihozápadním okraji.", "section_level": 1}, {"title": "Duny.", "content": "Značnou část rozlohy zabírají pouštní duny z nichž některé jsou až 250 metrů vysoké. Pro zdejší oblast jsou typické duny", "section_level": 2}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Panuje zde velmi horké pouštní klima typické pro pouště v oblasti Arabského poloostrova. Jedná se o extrémně suchou oblast s aridním podnebím, kde je průměrný roční úhrn srážek nižší než 3 milimetry. Letní maximální teploty se pohybují mezi 47 až 53 °C ve stínu. Zimní minima klesají na 0 až 4 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Vzhledem k extrémním klimatickým podmínkám a nedostatku vody a půdy je tato oblast téměř neosídlená. Dočasně osídlené jsou oblasti těžby ropy a menší sídla jsou na okraji pouště, např oázy Liwa na území Spojených arabských emirátů. Centrální části jsou neosídlené.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "Oblast je bohatá na ložiska ropy. Mezi největší ropná pole patří saúdskoarabská Saybah v severovýchodní části pouště.", "section_level": 1}, {"title": "Biodiverzita.", "content": "Pro oblast je typická pouštní fauna - např. pavoukovci, plazi nebo hlodavci. Z vyšších savců jsou to např. Gazela písková nebo Přímorožec arabský, kteří obývají okraje této pouště. Pro floru je typická pouštní vegetace, např. rostliny rodu Calligonum (kyslec).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rub al-Chálí (arabsky: الربع الخالي), v překladu „Pustá končina“, je čtvrtá největší písečná poušť na světě, nachází se v jižní třetině Arabského poloostrova, na území Saúdské Arábie, Ománu, Spojených arabských emirátů a Jemenu.", "tgt_summary": "The Rub' al Khali (; , the \"Empty Quarter\") is the sand desert (erg) encompassing most of the southern third of the Arabian Peninsula. The desert covers some (the area of long. 44°30′−56°30′E, and lat. 16°30′−23°00′N) including parts of Saudi Arabia, Oman, the United Arab Emirates, and Yemen. It is part of the larger Arabian Desert.", "id": 2410869} {"src_title": "Pegasus Bridge", "tgt_title": "Pegasus Bridge", "src_document": [{"title": "Bitva o most 1944.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plán akce.", "content": "V širší kooperaci s ostatními Spojeneckými jednotkami zde 6. června 1944 výsadková pěchota majora Johna Howarda svedla souboj s německou armádou, která držela Francii, spolu s celým zbytkem okupované Evropy, pod nacistickou nadvládou. Cílem vojenské akce bylo zajistit funkčnost mostu pro početné americké a britské jednotky a umožnit tak rychlý postup do vnitrozemí, který by zabránil přípravě protiútoku německých pěchotních a pancéřových sil. Díky poloze cíle byla možnost standardního pozemního postupu vyloučena a jedinou možností bylo využít výsadkových oddílů britské armády. S ohledem na početní převahu nepřítele bylo již při vytváření holé taktiky využito principu „překvap a udeř“. Aby nedošlo k upoutání přílišné pozornosti německých sil v okolí, bylo rozhodnuto o vytvoření speciálního paradesantního oddílu oxfordské a buckinghamské lehké pěchoty, známého jako 2. prapor, který by byl schopen provést výsadek pomocí tehdejších standardních kluzáků typu Horsa. Později se k nim přidali vybraní jedinci z roty D, roty B a ženisté z 249. výsadkové polní roty. Tito muži byli vybaveni britskými puškami Lee-Enfield, lisovanými samopaly Mk.III Sten a upravenými československými lehkými kulomety vz. 26 známými pod označením Bren (Brno-Enfield). Jejich úkolem bylo most obsadit, zajistit proti jakémukoliv poškození a ubránit do příchodu posil (vojáci, vyloďující se na pláži Sword).", "section_level": 2}, {"title": "Obrana mostu.", "content": "Most měl být střežen neznámým počtem pěšáků nepřítele, nepřesahujícím 100 mužů a letecké snímky prokázaly přítomnost betonového bunkru na břehu přilehlém k vnitrozemí. Nejednalo se však o elitní německé oddíly, ani o pravidelný pěší útvar, nýbrž o prapory \"OST\". Tyto jednotky byly tvořeny odvlečenci z okupovaných zemí – Ruska, Krymu, Běloruska a dalších východních států. Jejich bojová morálka dosahovala tak špatné úrovně, že jejich určením byl pouze boj na předem připravených kulometných stanovištích a jejich veliteli byli tvrdí němečtí důstojníci, kteří měli při jakémkoliv náznaku vzpoury nebo ústupu nařízeno střílet do vlastních. V jejich výbavě byly německé vzduchem chlazené kulomety MG-42 a MG-34, v osobním držení pak bojovali pomocí pušek Mauser Kar 98k a granátů firmy Krupp. Němečtí velitelé pak vlastnili samopaly MP-40 (Maschinepistole 40).", "section_level": 3}, {"title": "Obsazení mostu.", "content": "6. června 1944 po půlnoci, se 6 kluzáků, naplněných přibližně 50 muži pod velením majora Howarda, odpoutalo od svých tažných letounů a 5 z nich našlo bezpečně svůj cíl (kluzáky číslo 91, 92, 93, 95 a 96, kluzák 94 přistál o 13 km dál a jeho posádka bojovala o život, aby se dostala na okraj perimetru). První v 00:46 h přistál kluzák číslo 91. V poli, na kterém tvrdě dosedl, objevili britští výsadkáři díry, které měly sloužit pro vztyčení vysokých „protikluzákových“ kůlů, o něž se měly letouny roztříštit (tzv. Rommelův chřest). Přítomní muži na mostě a v nedalekém bunkru se domnívali, že se jedná o sestřelený spojenecký bombardér. Když minutu po prvním stroji dosedl i druhý, rozběhla se seřazená četa A majora Howarda spolu s vyskakující četou B poručíka Wooda na zteč. Německý voják na mostě stihl pouze vystřelit světlici a rozběhl se na odvrácenou stranu kanálu – byl okamžitě sestřelen přesnou palbou elitní britské pěchoty. Ta eliminovala dezorientovanou osádku bunkru a obsadila břeh, na kterém se proti očekávání nacházelo i německé 88mm protiletecké dělo. Kluzák 93 dosedl do nedalekého rybníka a tak kluzáky 95 a 96 dosedávaly již v době, kdy se obě organizovaná družstva rozběhla přes most na druhý břeh a střílela po všem, co jim stálo v cestě. Cílem posádek strojů 94 až 96 však bylo obsadit most přes řeku Orne vzdálený 400 metrů od místa přistání. Zmatení ženisté 249. polní roty, kteří okamžitě započali s prohledáváním pilířů a strojovny, nalezli na mostě nálože, avšak žádné rozbušky k jejich odpálení. Nedaleko mostu se nacházelo hned několik německých tanků a obrněných vozidel, avšak do samotné obrany neměly sebemenší šanci nikterak zasáhnout. Sweeneyho četa E a Foxova F mezitím dorazily k mostu. Nepřítel nevydržel moment překvapení a přes hlasité německé povely se dal na ústup. Obsazení dalších budov a přilehlé zástavby proběhlo bez většího odporu. Teprve nyní shledali Britové výsledek přepadu: most bránilo 50 mužů, z nichž polovina v boji padla, po 10 minutové bleskové akci lehce vyzbrojená paradesantní pěchota ukořistila dělo a několik kulometů z rozdílných pozic v okolí mostu. Utrpěla však jednu ztrátu – poručík Brotheridge zasažený kulometem podlehl svým zraněním v nedaleké Gondréeho kavárně. Poručík Den Brotheridge je oficiálně prvním padlým spojeneckým vojákem v Den D a zřejmě i prvním, který padl na západní frontě, otevřené právě v tento den. Dle výpovědi samotných pěšáků: „Z místní kavárny vyšla žena, šla přímo k nám, vítala nás a líbala, přestože jsme měli tváře začerněné armádní barvou. Museli jsme ji poslat do domu, ještě zdaleka tam nebylo bezpečno“.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr bitvy.", "content": "Přestože samotné prapory OST neměly nárok do boje výrazněji zasáhnout, nedaleko se nacházeli příslušníci 736. granátnického pluku a 716. pěší divize. V průběhu dalších dvou hodin došlo k opakovaným pěchotním protiútokům. Při jednom z nich se střelci z protipancéřové zbraně PIAT povedlo zasáhnout a zneškodnit německý polopásový transportér Hanomag Sdkfz. Němci vyslali k mostu dokonce hlídkový člun, který se pod intenzivní křížovou palbou stáhnul. Po těchto projevech britské houževnatosti se nepřátelská aktivita utlumila až do 3:00 h ráno, kdy dorazily první pěší posily v podobě mužů od 7. výsadkového praporu. Měl to být však jen klid před bouří. Německé jednotky byly nuceny se pod tlakem stahovat z pláží více a více do vnitrozemí. Jediná úniková cesta v oblasti vedla přes Benouville. Časně ráno započala intenzivní, avšak krátká minometná palba. Němci přisunuli k mostu útočné síly od severu i z jihu, nasadili všechnu dostupnou techniku. Cílem jižních sil bylo dobýt most, severních rozbít obranný perimetr Britů a probít se na druhou stranu. Přestože Britové byli bojem zatlačeni z vnější části obranného perimetru až do ulic městečka, vydrželi. Kolem dvanácté se k mostu za zvuku dud přibližovala britská pěchota. Okupující síly útokem rozptýlila a své spolubojovníky osvobodila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pegasus Bridge (Pegasův most) se nachází v severní Francii (Normandii) na Caenském kanálu ve městě Benouville, přibližně 3,5 kilometru ve vnitrozemí. Původně ocelový most, konstruovaný tak, aby se dal zdvihnout při proplouvání větších plavidel pomocí motoru ve strojovně, se stal roku 1944 dějištěm jedné z nejznámějších britských výsadkových bitev 2. světové války.", "tgt_summary": "Pegasus Bridge, originally called the Bénouville Bridge after the neighbouring village, is a road crossing over the Caen Canal, between Caen and Ouistreham in Normandy. The original bridge, built in 1934, is now a war memorial and is the centrepiece of the Memorial Pegasus museum at nearby Ranville. It was replaced in 1994 by a modern design which, like the old one, is a bascule bridge. On 6 June 1944, during the Second World War, the bridge was, along with the nearby Ranville Bridge over the Orne River (another road crossing, later renamed Horsa Bridge), the objective of members of D Company, 2nd (Airborne) Battalion, Oxfordshire and Buckinghamshire Light Infantry, a glider-borne force who were part of the 6th Airlanding Brigade of the 6th Airborne Division during Operation Deadstick, itself part of Operation Tonga in the opening minutes of the Allied invasion of Normandy. Under the command of Major John Howard, D Company was to land close by the bridges in six AS 51 Horsa gliders and, in a \"coup-de-main\" operation, take both intact and hold them until relieved by the main British invasion forces. The successful capture of the bridges played an important role in limiting the effectiveness of a German counter-attack in the aftermath of the Normandy invasion. Later in 1944, the Bénouville Bridge was renamed Pegasus Bridge in honour of the operation. The name is derived from the shoulder emblem worn by the British Parachute Regiment which depicts Bellerophon riding the flying horse Pegasus.", "id": 1364779} {"src_title": "John William Strutt, 3. baron Rayleigh", "tgt_title": "John William Strutt, 3rd Baron Rayleigh", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1873 se stal Strutt členem Královské společnosti, kde působil v letech 1885–1896 jako tajemník a v letech 1905–1908 jako prezident. V roce 1904 se stal laureátem Nobelovy ceny za fyziku, kterou získal za izolování inertního atmosférického argonu. Na zdi kaple svatého Ondřeje ve Westminsterském opatství byla 30. listopadu 1921 na jeho počest odhalena mramorová deska s nápisem: V roce 1861 nastoupil mladý J. W. Strutt na univerzitu do Cambridge na Trinity College (roku 1865 zde získal cenu nejlepšího studenta v oboru matematiky, téhož roku získal i Smithovu cenu, další cambridgeské studentské ocenění). V té době se tu také začal zajímat o projevy mediumity, zvané dnes telekineze a jako matematik se nemohl později vyhnout ani otázkám spojeným se čtvrtou dimenzí. Jeho zájem o metapsychické jevy pak vzrostl poté, co se roku 1871 oženil s Evelyn Balfourovou, s jejímž bratrem Arthurem Jamesem Balfourem (1848–1930) se poznal na studiích. Zároveň ale Strutt díky svému sňatku přišel do kontaktu s další osobností, která na něj měla vliv: se švagrem své ženy Henrym Sidgwickem (1838–1900), který byl zakládajícím členem a prvním prezidentem Společnosti pro psychický výzkum. V dubnu roku 1919 byl pak coby dlouholetý člen této společnosti zvolen jejím prezidentem (ještě jako kancléř univerzity v Cambridge) i sám John William Strutt, 3. baron Rayleigh. Zájmem o neobjasněné jevy, jimiž se tehdy v Evropě zabývala tzv. věda metapsychická, byla ovlivněna celá jeho rodina. Bratr jeho manželky Arthur Balfour, který se stal v letech 1902–1905 ministerským předsedou Velké Británie, před nástupem do této státnické funkce vykonával funkci prezidenta Society for Psychical Research. Eleanora Sidgwicková (1845–1936), provdaná sestra Struttovy manželky, byla později do čela této společnosti také zvolena. Rovněž jeho syn, fyzik Robert John Strutt, 4. baron Rayleigh (1875–1947), šel ve stopách svého otce a v letech 1937–1938 se v Society for Psychical Research též stal jejím prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Objev argonu.", "content": "Ve své nobelovské přednášce Rayleigh řekl:", "section_level": 2}], "src_summary": "John William Strutt, 3. baron Rayleigh (12. listopadu 1842 – 30. června 1919) byl anglický fyzik. Zjistil anomálii hustoty dusíku izolovaného z atmosféry, kterou publikoval na svých přednáškách. Tato anomálie zaujala Williama Ramsaye a spolu s Rayleighem objevil argon (Nobelova cena za fyziku 1904) a další vzácné plyny. Zabýval se také akustikou, optickým a elektromagnetickým rozptylem světla, je objevitelem jednoho z vyzařovacích zákonů. Většina historiků a přírodovědců oceňuje jeho vědeckou důkladnost a přesnost, která mu vynesla celou řadu ocenění.", "tgt_summary": "John William Strutt, 3rd Baron Rayleigh, (; 12 November 1842 – 30 June 1919), was a British scientist who made extensive contributions to both theoretical and experimental physics. He spent all of his academic career at the University of Cambridge. Among many honors, he received the 1904 Nobel Prize in Physics \"for his investigations of the densities of the most important gases and for his discovery of argon in connection with these studies.\" He served as President of the Royal Society from 1905 to 1908 and as Chancellor of the University of Cambridge from 1908 to 1919. Rayleigh provided the first theoretical treatment of the elastic scattering of light by particles much smaller than the light's wavelength, a phenomenon now known as \"Rayleigh scattering\", which notably explains why the sky is blue. He studied and described transverse surface waves in solids, now known as \"Rayleigh waves\". He contributed extensively to fluid dynamics, with concepts such as the Rayleigh number (a dimensionless number associated with natural convection), Rayleigh flow, the Rayleigh–Taylor instability, and Rayleigh's criterion for the stability of Taylor–Couette flow. He also formulated the circulation theory of aerodynamic lift. In optics, Rayleigh proposed a well known criterion for angular resolution. His derivation of the Rayleigh–Jeans law for classical black-body radiation later played an important role in birth of quantum mechanics (see Ultraviolet catastrophe). Rayleigh's textbook \"The Theory of Sound\" (1877) is still used today by acousticians and engineers.", "id": 1734384} {"src_title": "Burgundsko", "tgt_title": "Burgundy", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Burgundsko vděčí za své jméno kmenům germánských Burgundů, kteří založili v 5. století v jihovýchodní Galii svoji říši, jež se v 6. století stala součástí franské říše. Během 7. století se pak Burgundsko konstituovalo jako jedno z jejích dílčích království. Ve středověku existovalo hrabství burgundské, vévodství burgundské a dolní a horní burgundské království, která se později sjednotila. První (v současnosti Franche-Comté) bylo říšským územím, druhé, tvořené hrabstvími Mâcon, Chalon, Sens, Auxerre, Tonnerre, Nevers, Autun, patřilo pod lenní svrchovanost francouzského království. Burgundské království (též Arelatské království) se v letech 1032-1034 stalo součástí Svaté říše římské. V roce 1378 je daroval císař Karel IV. francouzskému princi (budoucímu králi Karlu VI.) a tím bylo připojeno k Francii. Kromě starého vévodství zahrnuje od roku 1601 většinu savojských provincií na pravém břehu řeky Rhôny a později i někdejší svrchované panství Dombes, které k němu svým ediktem připojil král Ludvík XVI. v roce 1781. Z těchto posledních akvizicí byl v roce 1790 ustaven departement Ain. V burgundštině se region jmenuje \"Bregogne\" a v arpitánštině \"Borgogne\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sever.", "content": "Severní část, též nazývaná Dolní Burgundsko, se rozkládá v sedimentárních pánvích. Zahrnuje zemědělsky intenzivně obdělávané území \"Sénonais\" a lesnatý kraj \"Othe\", převážně náležející do povodí řek Yonne a Armançon. Nejznámějším a největším městem severu Burgundska je Auxerre.", "section_level": 2}, {"title": "Východ.", "content": "Východní část Burgundska se rozkládá především v povodí řeky Saône. Nacházejí se v ní především četné rozlehlé louky a pole, na nichž se nejčastěji pěstuje pšenice, kukuřice, olejniny a květiny; intenzivní je také zahradnická a ovocnářská produkce.", "section_level": 3}, {"title": "Střed.", "content": "Střed Burgundska charakterizují vápencové plošiny, které klesají zvolna k severozápadu a prudce k jihovýchodu. Nachází se zde například kraj Auxerrois, skalnatá plošina osázená vinicemi (Chablis v nejsevernějším koutě burgundského vinařského regionu, známé bílým vínem), kraj Tonnerrois v nižších polohách, lesnatý kraj Chatillonnais, tzv. dijonská křižovatka a kuesta Côte-d'Or na západní straně údolí Saôny, jedna z nejslavnějších vinařských oblastí ve Francii. K méně známým patří starý lesnatý masiv vrchoviny Morvan, regionální přírodní park obklopený hlinitými plošinami s intenzivním zemědělstvím.", "section_level": 3}, {"title": "Jih.", "content": "JIh Burgundska, obvykle nazývaný Maconnais podle největšího tamního města, je kraj se smíšenou rostlinnou i živočišnou výrobou a vinicemi. Nachází se v podhůří Francouzského středohoří. Maconnais je nejjižnější částí Burgundska a svým návštěvníkům nabízí přitažlivou krajinu s pahorkatým až vrchovinným reliéfem (s kopci vysokými kolem 700 m n.m.), kterou protéká řeka Saône.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Burgundské zemědělství je dynamické, výkonné a vysoce specializované: obilniny (pšenice a ječmen v Yonne a na Côte-d'Or), olejniny, chov skotu (Charolais, Morvan, Nivernais), vinařství (Côtes de Beaune, Nuits, Hautes-Côtes, Côte Chalonnaise, Mâconnais, Beaujolais). Průmysl, jenž se rozvíjí již od 19. století (těžba uhlí v Montceau-les-Mines, ocelářství v Creusot, doly v La Machine), doznal nového rozmachu po roce 1945, zejména v povodí Saony, v Dijonu a v Yonne, avšak nebyl ušetřen hospodářské krize. Naproti tomu severní část regionu, která je na velké podniky poměrně chudá, získává svou obživu v zavedení lehčích forem průmyslu – více diverzifikovaných a méně zranitelných: lehká chemie, farmaceutický průmysl, elektronika, plastikářský a papírenský, strojírenský, automobilový a potravinářský průmysl. Významný je také zahraniční obchod a cestovní ruch (související obory gastronomie, kulturní a zelená turistika – viz Přírodní park Morvan)", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo a společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Počet obyvatel Burgundska a regionu Franche Comté(Bourgogne-Franche-Comté) činí 2 820 623 (údaj k 1.1.2014). Nejlidnatějším útvarem je Saône-et-Loire. Nejhustěji zalidněnou oblastí je Doubs, který se svou hustotou blíží větším metropolím. Ostatní oblasti Burgundska jsou mnohem méně zalidněné. Nejmenší oblast regionu představuje Territoire de Belfort se svou rozlohou 609 km² obývanou jen 238 obyvateli. Region Burgundsko", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj populace.", "content": "Mezi nejlidnatější regiony se řadí Saône-et-Loire, Doubs a Côte-d'Or, jejichž počet obyvatel přesahuje 500 000 (tj. více než polovina celkového regionálního obyvatelstva). V posledních desetiletích zůstala populace stabilní pouze v regionu Saône-et-Loire. Demografická situace se v obou regionech značně liší. Západně od hranice Dijon-Macon je populace starší a počet klesá, zatímco na východě je populace mladší a její počet roste. Obyvatelstvo regionu Franche-Comté oproti obyvatelstvu Burgundska mladší a dynamičtější.", "section_level": 3}, {"title": "Městské oblasti.", "content": "Region se skládá z šestnácti městských oblastí. Každý pátý obyvatel pochází z části Dijon nebo Besançon.", "section_level": 3}, {"title": "Vzdělávání a výuka.", "content": "Stejná jména jako nejobývanější městské části se nazývají i akademie, které se nachází v těchto regionech. Středoškolské vzdělání dokončí zhruba jedna desetina všech zapsaných studentů. Počet studentů zapsaných k základnímu vzdělávání se z posledních letech také sniuje a to v důsledku pomalé regionální demografie. Region Bourgogne a Franche Comté se řadí mezi regiony s nejmenším počtem absolventů vysokých škol mezi 25-34 lety. L'université Bourgogne - Franche-Comté (UBFC) je společenství univerzit a zařízení asi 56 000 studentů, rozložených na 22 místech. Patří sem Burgundská univerzita, University of Franche-Comté, University of Technology v Belfort-Montbéliard, AgroSup Dijon a další. Každé zařízení si zachovává svoji právní samostatnost. Hlavní univerzitní sídlo se nachází v Besançonu.", "section_level": 3}, {"title": "Zdraví.", "content": "Průměrná délka života se pohybuje kolem 78 let u mužů a 85 let u žen (údaj z roku 2013). Nejčastější příčinou úmrtí je rakovina (28%) a na druhém místě jsou kardiovaskulární choroby (26%). Nabídka lékařů je velmi slabá. Počet praktických lékařů se pohybuje kolem 5 600, zdravotních sester kolem 6 400 (tzn. 10 sester na 10 000 obyvatel), zubařů 2 600 a fyzioterapeutů kolem 5 700, což představuje na hustotu obyvatel v tomto regionu opravdu silný deficit.", "section_level": 3}, {"title": "Sporty.", "content": "Region je známý pro své basketbalové, fotbalové, rugbyové a házenkářské kluby. Mezi nejznámější patří:", "section_level": 3}, {"title": "Média.", "content": "V regionu funguje hustá síť poboček France 3, spojením sil France 3 Bourgogne a France 3 Franche-Comté vznikla redakce France 3 Bourgogne-Franche-Comté. Každá pobočka však stále vysílá odděleně a nezávisle. Známá je také síť France Bleu. Písemný tisk je zde velmi rozmanitý. Est Républicain je velmi známým tiskem v regionu Franche- Comté s výjimkou Jury, kde byl již v minulosti zřízen zpravodaj Progress. Denní výtisk vydává nakladatelství Le Bien  v Côte d'Or, v Chalon-sur-Saône se sídlem v Le Journal de Saône-et-Loire a v Auxerre L'Yonne Républicaine.", "section_level": 3}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní a kulturní památky.", "content": "Burgundsko je proslulé jak přírodním bohatstvím, tak hmotným kulturním, a to především stavbami. Mezi hojně navštěvovaná architektonická díla patří, středověké hrady, renesanční zámky, ale i velké množství staveb sakrálních. Konkrétně pak: vévodský palác v Dijonu Palais des ducs de Bourgogne, zámky Château de Cormatin a Château de Tanlay, hospic Hospices de Beaune, kláštery Abbaye Saint-Philibert de Tournus a Abbaye de Pontigny, katedrály Cathédrale Saint-Étienne de Sens, Cathédrale Saint-Lazare d'Autun nebo Cathédrale Saint-Étienne d'Auxerre a mnoho dalších. V tomto regionu se také nachází významná muzea jako Musée des Beaux-Arts de Dijon a Le musée Nicéphore-Niépce de Chalon-sur-Saône nebo divadla, například Théâtre Dijon Bourgogne.", "section_level": 3}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "Zde je důležité zmínit svátek Kvetoucích vinic v Auxerre, Mezinárodní festival sakrální hudby v Dijonu a festival Chalon v ulicích Chalon-sur-Saône se svátky vína, historickými představeními a pouličním uměním. Mezi další oblíbené akce se dále řadí: Mezinárodní festival barokní hudby v Beaune, Gurmánské dny v Saulieu en Côte-d’Or a další hudební festivaly jako Blues en Bourgogne v Creusot nebo D'Jazz Nevers Festival.", "section_level": 3}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Burgundsko je považováno za jednu z oblastí Francie, které se nejvíce podílí na produkci vína, a to jak bílého, tak červeného. Zdejší víno se nejčastěji vyrábí z vinné révy odrůdy rulandské modré a chardonnay. Mezi nejznámější značky vína patří například Romanée-Conti nebo Louis Jadot. Reputace a kvalita vína spolu se skutečností, že bývá produkováno v malém množství, vedla k vysokým poptávkám a cenám. Některé z burgundských vín se řadí mezi nejdražší na světě. Oblast je také známá svou kuchyní. A to zejména pokrmy, jako je hovězí po burgundsku (Boeuf bourguignon), kohout na víně (Coq au vin), žabí stehýnka (Cuisses de grenouille), Dijonská hořčice nebo šunka v petrželi (Jambon persillé).", "section_level": 3}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Region je mimo jiné taky domovem mnoha známých osobností. Patří mezi ně například Gustave Eiffel, konstruktér a architekt, který se proslavil konstrukcí všemi dobře známou Eiffelovou věží a návrhem kostry Sochy Svobody. Burgundy jsou také rodným místem několika zástupců z královské rodiny Valois (ze které pochází i jedna z manželek Karla IV.), jako je třeba Jan I. Burgundský, zvaný též nebojácný, nebo Filip III. Dobrý. Narodil se zde také známý francouzský fotbalista Antoine Griezmann, hrající ve španělském klubu FC Barcelona.", "section_level": 3}], "src_summary": "Burgundsko, francouzsky Bourgogne (Burgoň), frankoprovensálsky Borgogne) je bývalý francouzský region, jenž spojoval čtyři departementy: Yonne (89), Côte-d'Or (\"Zlaté svahy\") (21), Nièvre (58) a Saône-et-Loire (71). Od roku 2016 byl spolu s regionem Franche-Comté sloučen do nového regionu Burgundsko-Franche-Comté.", "tgt_summary": "Burgundy (; ) is a historical territory and a former administrative region of east-central France. It takes its name from the Burgundians, an East Germanic people who moved westwards beyond the Rhine during the late Roman period. Historically, the name \"Burgundy\" has denoted numerous political entities, including kingdoms and duchies spanning territory from the Mediterranean to the Low Countries. Geographically speaking, since the inception of the French departmental system in 1790, the name refers to the geographic area comprising the four departments of Côte-d'Or, Saône-et-Loire, Yonne, and Nièvre. In 2016 Burgundy and Franche-Comté were merged for administrative purposes into the new region of Bourgogne-Franche-Comté.", "id": 514515} {"src_title": "Finanční analýza", "tgt_title": "Financial analysis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historicky lze říci, že finanční analýza vznikla brzy po vzniku peněz, neboť bylo třeba provádět rozvahy o tom jak s nimi hospodařit. Tyto rozvahy však byly prováděny bez hlubšího poznání a lze říci i nahodile. Moderní chápání finanční analýzy vzniklo v USA, ke konci 19. století, ovšem i zde se jednalo o chápání na úrovni zobrazování rozdílů v absolutních účetních ukazatelích, přičemž z nich byly uvažovány téměř výhradně peníze. Po první světové válce začaly být v rámci finanční analýzy sledovány účetní výkazy za účelem hodnocení schopnosti splácet úvěr zejména velkých firem. Systematický rozvoj finanční analýzy a jejích nástrojů začal v průběhu Velké hospodářské krize, kdy začala být důležitá problematika likvidity, která se tak stala součástí analytických úvah, vyvrcholení krize pak přineslo uvažování o přežití firmy. Další rozvoj finanční analýzy následoval po druhé světové válce, kdy začala být zohledňována i výkonnost firem. K výraznému posunu možností tohoto druhu řízení firem došlo díky rozvoji počítačů. V česky mluvících zeních se problematikou finanční analýzy jako první zabýval Josef Pazourek, který v roce 1906 vydal knihu Bilance akciových společností, která byla na tehdejší dobu poměrně moderní, ačkoli ve Spojených státech bylo v danou dobu poznání již dále. Zajímavostí je, že česká literatura původně užívala termín přejatý z němčiny bilanční analýza (Bilanzanalyse či Bilanzkritik), teprve po roce 1989 se prosadil angloamerický termín finanční analýza ( Financial Analysis).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Finanční analýzu lze rozdělit do dvou základních skupin na externí a interní, přičemž externí finanční analýza je taková finanční analýza, která je dělána pouze na základě veřejně známých informací. Základními informacemi tak jsou zveřejňované účetní a finanční informace. Za příklad takovýchto informací lze považovat zejména údaje z finančních trhů, dále pak relevantní prognózy hospodářského vývoje a prognózy vývoje daného oboru. Druhou skupinou kalkulovaných údajů jsou očekávané změny, a to zejména měnových kurzů a vstupních produktů, které lze vysledovat pomocí makroekonomických prognóz či burza. Tento typ analýzy může být prováděn bez vědomí firmy, výsledky mohou být bez jejího vědomí také zveřejněny. Externí analýza je dělána pro potřeby bank, investorů, strategických partnerů či významných obchodních partnerů, může být prováděna i na žádost samotné firmy, aby získala představu, jakým způsobem působí na své partnery. Tento typ analýzy je ale zajímavý i pro makléře či konkurenci. U analýzy je důležité si uvědomovat, že se pracuje s ne zcela přesnými daty a její význam by neměl být přeceňován. Interní finanční analýza je naopak dělána zevnitř firmy a analytikům jsou tak k dispozici veškeré účetní i jiné dokumenty, zejména pak finanční plán a veškeré statistické údaje. Do jejích závěrů se tak promítne prakticky celý chod firmy, včetně takových oblastí jako je např. hodnocení investičních příležitostí. Závěry takové analýzy jsou určeny managementu firmy a jsou zapracovávány do řízení firmy.", "section_level": 1}, {"title": "Metody provádění finanční analýzy.", "content": "Obecně lze konstatovat, že primárním cílem finanční analýzy je udělat rozbor finanční situace firmy, najít a využít silné stránky firmy a zároveň napravit slabiny firmy. V tomto ohledu se využívají statistická data z minulých období, jejich vzájemné srovnání, srovnání s výsledky celého oboru a zároveň se zahrnuje predikce hospodaření do budoucnosti. Pro vytvoření finanční analýzy existují dvě základní techniky, a to procentuální rozbor a poměrová analýza, tyto nástroje však nejsou schopny zahrnout některé aspekty, které je žádoucí v interní finanční analýze zohlednit, proto je nutno doplnit jejich výsledky tzv pravidly financování, Altmanovou analýzou, případně indexem IN, v některých případech je třeba zohlednit Du Pontův rozklad, analýzu pracovního kapitálu či analýzu nákladů a přínosů a další ekonomické ukazatele.", "section_level": 1}, {"title": "Nejdůležitější poměrové ukazatele.", "content": "Ukazatelé likvidity – schopnost podniku splácet dluhy Ukazatelé rentability Ukazatelé obratu Ukazatelé aktivity – schopnost podniku rychle využívat svého majetku Ukazatelé zadluženosti a finanční struktury", "section_level": 1}], "src_summary": "Finanční analýza (ve starší literatuře a nyní výjimečně též bilanční analýza) je specifická část analýzy zdrojů, což v praxi znamená, že se jedná o analýzu činností, v nichž primární úlohu hrají finance či peníze a čas. Cílem takovéto analýzy je odhalit silné a slabé stránky firmy, zjistit její výkonnost a získané informace vyhodnotit tak, aby se z provedené finanční analýzy stal jeden z nástrojů sloužící k řízení podniku. Z hlediska provedení lze finanční analýzu rozdělit na interní a externí, z hlediska zaměření pak na statickou, dynamickou a poměrovou finanční analýzu. Makroekonomicky finanční analýza vyhodnocuje situaci států, regionu či celého odvětví průmyslu, což by měl být velmi důležitý ukazatel nejen pro politiky, ale i velké investory či managery velkých firem.", "tgt_summary": "Financial analysis (also referred to as financial statement analysis or accounting analysis or Analysis of finance) refers to an assessment of the viability, stability, and profitability of a business, sub-business or project. It is performed by professionals who prepare reports using ratios that make use of information taken from financial statements and other reports. These reports are usually presented to top management as one of their bases in making business decisions. Financial analysis may determine if a business will:", "id": 1653425} {"src_title": "Postcrossing", "tgt_title": "Postcrossing", "src_document": [{"title": "Jak to funguje.", "content": "Člověk, který se zaregistruje a pošle pohlednici náhodnému člověku do zahraničí, by měl na oplátku jednu obdržet. Každá odeslaná pohlednice musí obsahovat tzv. ID, krátký kód se zkratkou země a pořadím odeslání (např. CZ-4896). Příjemce pak tento kód registruje do systému a tím dá najevo, že pohlednici obdržel. Každý registrovaný člen má také vlastní profil. Na tom se zobrazují statistiky odeslaných a obdržených pohlednic, kde je rovněž uvedena vzdálenost a čas, kterou každá pohlednice urazila. Také zde může uvést něco o sobě, a jaké pohlednice by rád obdržel. Tento profil je veřejný a vidí ho každý, kdo si danou osobu vylosuje.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Projekt byl spuštěn 14. července 2005 Paulem Magalhãesem. Motivací k tomu mu byl fakt, že rád dostával poštu – především pohlednice. Během několika dnů se na Paulovy stránky začalo registrovat čím dál tím více uživatelů z celého světa. V té době Postcrossing stále hostil na svém starém počítači ze svého domu. Postupem času se projekt, hlavně díky médiím, stával čím dál tím víc populárnější. 11. dubna 2008 tak byla poslána miliontá pohlednice z Turecka do Rumunska.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled uživatelů.", "content": "\"Údaje z 6. září 2019.\"", "section_level": 1}, {"title": "Fórum.", "content": "Stránky mají oficiální fórum, které členům umožňuje rozebrat všechny aspekty projektu s ostatními uživateli, účastnit se různých her či se dohodnout na výměně pohlednic (swap), známek a v podstatě čehokoliv.", "section_level": 1}, {"title": "„Hry“ na fóru.", "content": "Na fóru se hraje mnoho „her“. Většina z nich spočívá ve vzájemném posílání pohlednic či jiných předmětů.", "section_level": 2}, {"title": "Bingo.", "content": "Bingo je na fóru velice oblíbená hra. Pokud chcete bingo vyhrát, musíte získat pohledy z co nejvíce různých míst. Umístění „binga“ je různé. Pokud například hrajete \"novozélandské bingo\", musíte získat alespoň jednu pohlednici z každého ze šestnácti novozélandských regionů. To samé platí pro odesílání pohlednic.", "section_level": 3}, {"title": "Tagy.", "content": "První uživatel zvolí téma tagu (například \"Vánoce\") a zpravidla nabídne prvnímu, kdo jej „tagne“, že mu pošle pohled k danému tématu. Pod „tagnutím“ rozumíme, že další účastník tagu napíše „tag“ a jméno předchozího hráče (např. \"tag Lucy\"). Tím se zaváže k tomu, že danému uživateli (v tomto případě \"Lucy\") pohled k danému tématu. Musí jej proto požádat o adresu a v rozumné době pohled poslat. Některé tagy fungují i obráceně. Místo toho, abyste pohled posílali, jej od „taglého“ uživatele dostáváte a posíláte jej tomu, kdo vás „tagne“.", "section_level": 3}, {"title": "Další hry.", "content": "Mezi další „hry“ patří například Round Robin, Loterie, Cestující hračky nebo Cestující deníky.", "section_level": 3}, {"title": "Direct swaps.", "content": "Swap je přímá výměna pohlednic s předem domluvenou osobou. Zpravidla se posílají pohlednice, které si předem vyberete. Na svém profilu si můžete nastavit, jestli máte o swap zájem. Poslané pohlednice se však nezapočítávají do statistik uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Česká postcrossingová známka.", "content": "2. září 2015 vydala Česká pošta první poštovní známku s motivem Postcrossingu. Její autorkou je Portugalka Maria Nogueirová. Známka má nominální hodnotu E (35 Kč) a je na ní vyobrazeno, jak celý postcrossing funguje. Podobnou známku má také například Ukrajina, Finsko, Rusko či Slovinsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postcrossing je projekt umožňující výměnu pohlednic mezi registrovanými uživateli z celého světa. Hlavním jazykem projektu je angličtina. Ta je použita na oficiálních stránkách a měla by se používat i na zadní straně pohlednice, určené pro psaný vzkaz a adresu, pokud nemají odesílatel a příjemce žádný jiný společný jazyk. Registrace je zdarma. Podle oficiálních statistik se k září 2019 projektu zúčastnilo více než 770 tisíc lidí z 209 různých zemí. Ti společně poslali více než 53 milionů pohlednic, které společně urazily více než 271 miliard kilometrů. Nejvíce uživatelů pochází z Ruska (12,7 %), Tchaj-wanu (12,1 %) Číny (9,4 %), Spojených států (9,2 %) a Německa (7 %). Z Česka pochází 2,75 % všech registrovaných.", "tgt_summary": "Postcrossing is an online project that allows its members to send and receive postcards from all over the world. The project's tag line is \"send a postcard and receive a postcard back from a random person somewhere in the world!\" Its members, also known as postcrossers, send postcards to other members and receive postcards back from other random postcrossers. Where the postcards come from is always a surprise. Postcrossing is the union of the words \"postcard\" and \"crossing\" and its origin \"is loosely based on the Bookcrossing site\". However, the \"crossing\" or exchange of postcards works in a different way. A member sends a postcard to another postcrosser and receives a postcard back from a random postcrosser. Exchanges between the same two members only occur once; although direct swaps between members happen, they are not part of the official happenings on the site. The project is completely free and anyone with an address can create an account. The postcards and postage fees to mail them are the responsibility of each user. As of January 2019, Postcrossing has over 750,000 members in 212 countries who have registered and exchanged over 50 million postcards that traveled over 250 billion kilometers. The highest concentration of Postcrossing members reside (in order) in Russia, Taiwan, the United States, China, Germany, the Netherlands, Poland, Belarus, Ukraine, Finland and the Czech Republic, each with over 20,000 members. Globally, most postcrossers reside in North America, Europe and East Asia. Of particular note, Postcrossing is popular in eastern European and former-Soviet states. As of January 2019, more than one third of the combined total of postcards were sent from Germany, Russia and the United States.", "id": 1772068} {"src_title": "Aage Niels Bohr", "tgt_title": "Aage Bohr", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Aage N. Bohr se narodil v Kodani v roce 1922 jako čtvrtý syn Nielsu Bohrovi a Margarethe Bohr rozené Nørlund. Vyrůstal obklopen takovými fyziky jako Wolfgang Pauli a Werner Heisenberg, kteří pracovali společně s jeho otcem v Ústavu teoretické fyziky (nyní Niels Bohr Institute) při Kodaňské universitě. V roce 1940, v témže roce kdy se začal věnovat studiu fyziky na Kodaňské univerzitě, obsadila Dánsko okupační vojska nacistického Německa. V roce 1943 utekl jeho otec Niels Bohr i s rodinou před zatčením do Švédska. Krátce na to se odstěhoval do Anglie, kde začal pracovat na projektu Manhattan. Syn Aage N. Bohr jej následoval a jako jeho asistent s ním cestoval mezi Londýnem, Washingtonem a Los Alamos a podílel se na jeho práci. V roce 1945 se rodina Bohrova vrátila do Dánska a Aage pokračoval v přerušeném studiu fyziky, které dokončil v roce 1946. Začátkem roku 1948 začal pracovat v Institute for Advanced Study v Princetonu. Od ledna 1949 do srpna 1950 působil na Columbia University v New Yorku. Při svém pobytu ve Spojených státech si v New Yorku roku 1950 vzal za ženu Mariettu Soffer. Pár má spolu tři děti, které pojmenovali Vilhelm, Tomas a Margrethe. Bohr se stal profesorem na univerzitě v Kodani v roce 1956 a po smrti svého otce v roce 1962 ho nahradil na místě ředitele Niels Bohr Institute. Tuto pozici zastával až do roku 1970. Byl také členem představenstva Nordic Institute for Theoretical Physics (Nordita) od jejího vzniku v roce 1957, v roce 1975 se stal jejím ředitelem. Od roku 1978 byl členem Papežské akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika.", "content": "Do konce čtyřicátých let dvacátého století bylo známo, že částice atomového jádra nemohou být vysvětleny pomocí v té době známých modelů (mimo jiné ani kapkovým modelem jádra atomu od Nielse Bohra). Slupkový model, vytvořený v roce 1949, umožnil vysvětlit další funkce a to zejména tzv. magická čísla. Nicméně neobjasňoval všechny vlastnosti, včetně nesférického rozmístění náboje v některých jádrech. James Rainwater z Columbia University navrhl model jader, který mohl vysvětlit nesférické rozmístění náboje ve svém spisu z roku 1950. Bohr, v tu dobu pobývající na Columbia University, nosil v hlavě podobnou teorii, která zpracovávala stejnou otázku jen v obecnějších rysech a publikoval ji ve svém spisu přibližně měsíc po Rainwaterovi. Bohr později rozvinul tuto ideu šířeji a v roce 1951 publikoval spis, který souhrnně vysvětloval vztahy mezi oscilacemi na povrchu jádra a pohyby jednotlivých nukleonů. Po svém návratu do Kodaně v roce 1950 začal Bohr spolupracovat s Benem Mottelsonem. Porovnávali teoretické práce s experimentálními daty. Ve třech spisech, které společně publikovali v roce 1952–1953, demonstrovali úzkou souvislost mezi teorií a výsledky pokusů, svědčících například o tom, že energetické hladiny některých jader by mohly být popsány pomocí rotačního spektra. Tato práce stimulovala další teoretické a experimentální studie. Bohr a Mottelson pokračovali v práci společně a publikovali dvousvazkovou monografii Nuclear Structure, první díl Single-Particle Motion vychází v roce 1969 a druhý díl Nuclear Deformations v roce 1975. Bohrovi, Mottelsonovi a Rainwaterovi byla udělena Nobelova cena za fyziku v roce 1975 za objev vztahů mezi pohybem jádra atomu a pohybem částic uvnitř tohoto jádra a rozvoj teorie struktury atomových jader na základě těchto vztahů. Tato teorie je známa jako kolektivní model.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aage Niels Bohr (19. června 1922 Kodaň – 8. září 2009 Kodaň) byl dánský fyzik zabývající se jadernou fyzikou a kvantovou mechanikou, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1975. Jeho otcem byl fyzik Niels Bohr, laureát téže ceny z roku 1922.", "tgt_summary": "Aage Niels Bohr (; 19 June 1922 – 8 September 2009) was a Danish nuclear physicist who shared the Nobel Prize in Physics in 1975 with Ben Mottelson and James Rainwater \"for the discovery of the connection between collective motion and particle motion in atomic nuclei and the development of the theory of the structure of the atomic nucleus based on this connection\". Starting from Rainwater's concept of an irregular-shaped liquid drop model of the nucleus, Bohr and Mottelson developed a detailed theory that was in close agreement with experiments. Since his father, Niels Bohr, had won the prize in 1922, he and his father were one of the six pairs of fathers and sons who have both won the Nobel Prize and one of the four pairs who have both won the Nobel Prize in Physics.", "id": 742691} {"src_title": "Vilém I. Opavský", "tgt_title": "William, Duke of Opava", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po smrti otce v roce 1433 byl společně s bratry vládcem nevelkého teritoria okolo města Opavy. Dbaje o prestiž rodu udržoval politické svazky s vratislavským biskupem Konrádem IV. Umožnilo mu to stát se roku 1443 generálním starostou Slezska a po smrti matky převzetí minstrberského údělu. 8. července 1445 se Vilém jako starosta přičinil o zavedení zemského pořádku na Slezsku.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o Minstrbersko.", "content": "V roce 1440 se chopil dědictví po Půtovi z Častolovic, které obnášelo i Minstrbersko, Hynek Krušina IV. z Lichtenburka. To se setkalo s nesouhlasem minstrberských stavů, kteří hledali podporu mimo zemi. Dne 25. dubna 1443 provolali svým novým zeměpánem Viléma, který byl synovcem posledního minstrberského knížete Jana a také Půtovým zetěm. Spolu s jednotkami vratislavského biskupa Konráda IV. vpadl Vilém v červnu 1443 do Minstrberska a Kladska a dobyl pevnosti Neuhaus, Karpenštejn a Chałupky, v červenci Warkocz, Jagielnici a Ciepłowody a v srpnu pak Rummelsberg. Boje pak probíhaly se střídavými úspěchy, když například Hynek Krušina obsadil biskupskou pevnost v Otmuchově. Vilém s Krušinou ještě do konce roku 1444 dospěli ke smíru, když se spojili proti Vilémovu dřívějšímu spojenci biskupu Konrádovi. Vilém si, snad za nějakou finanční kompenzaci, ponechal Minstrbersko, i když se Hynek Krušina právních nároků na ně nikdy nevzdal.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina a smrt.", "content": "Vilém byl asi od roku 1435 ženatý se Salomenou z Častolovic, od které se dočkal pěti dětí – tří synů Bedřicha, Václava III. a Přemysla III.) a dvou dcer: Kateřiny (zm. 1504, vdaná za hlohovsko-zaháňského knížete Jana II.) a Anny (zm. 1515, abatyše v klášteře v Trzebnici). Zemřel 15. srpna 1452 a je pochován ve kostele sv. Ducha v Opavě. Poručnictví nad dětmi svěřil bratru Arnoštovi, který majetek svůj i bratrův rozprodal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilém I. Opavský (asi 1410 – 15. srpen 1452) byl synem Přemysla I. Opavského z jeho manželství s Kateřinou z Minstrberka . Byl spoluvládcem na Opavsku společně se starším bratrem Václavem II. v letech 1433-1445/9, poté samostatným knížetem opavsko-ratibořickým (formálními spoluvládci byli mladší bratři – Arnošt a Přemysl II.) a minstrberským. Pocházel z dynastie opavských Přemyslovců.", "tgt_summary": "Duke William of Opava (; – 15 August 1452) was a member of Opava branch of the Bohemian Přemyslid dynasty. He was Duke of Opava from 1433 to 1452 and Duke of Münsterberg from 1443 to 1452.", "id": 347301} {"src_title": "Sklípkani", "tgt_title": "Mygalomorphae", "src_document": [{"title": "Tělo.", "content": "Tělo sklípkanů se dělí na dvě části, hlavohruď a zadeček. Mají osm nohou, díky nimž se mohou rychle pohybovat. Převážně u sklípkanů čeledi \"Theraphosidae\"se na spodní straně chodidla nacházejí zvláštní chloupky, které jsou na konci rozštěpeny do mikroskopických chloupků. To jim umožňuje se pohybovat i po hladkých plochách, například šplhat po skle. Na hlavohrudi se nacházejí klepítka (chelicery), pomocí nichž kořist usmrtí vstříknutím jedu. Chelicery jsou tzv. ortognátně orientovány tzn., že se chelicery otevírají podélně s osou pavoukova těla. Vedle klepítek mají ještě makadla (pedipalpy), která slouží k opoře při běhu a k rozmnožování. Na konci těchto makadel mají samečci tzv. samčí bulby, ve kterých samci přenáší sperma, když hledají samici a chtějí se s ní spářit. Na zadečku se nacházejí čtyři snovací bradavky, pomocí nichž mohou tkát pavučiny. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání. Dále mají mnozí sklípkani na zadečku žahavé chloupky, které slouží k obraně.", "section_level": 1}, {"title": "Nohy.", "content": "Sklípkan má celkem 6 párů končetin:", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Sklípkani se dělí podle způsobu života na stromové, zemní a podzemní druhy. Stromoví sklípkani žijí hlavně v pralesích, kde přebývají v korunách stromů a kde si také stavějí hnízda. Zemní sklípkani se skrývají v úkrytech na zemi, například pod kameny čí kousky dřeva, a opouští je při hledání potravy. Podzemní sklípkani žijí ve zvláštních chodbičkách tvaru trubice, jež jsou vystlány pavučinou. Samičky těchto druhů tráví skoro celý život v úkrytu a živí se hmyzem, který se ocitne v blízkosti vchodu do jejich nory.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Menší, převážně pouštní druhy se živí hmyzem či jinými pavoukovci. Větší druhy loví hmyz, ale také ještěrky, malé hady, hlodavce, stromové druhy také ptačí mláďata. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstříkne do těla jed, čímž ji ochromí. Kořist sežere tak, že ji do těla vstříkne trávící enzymy a pozře již rozloženou potravu v tekutém stavu. Zbytky kořisti, které sklípkan nedokáže rozložit (kosti,kůže), jsou zformované do takřka pravidelné „kuličky“ a odhozeny. V případě, že jsou sklípkani chováni v zajetí v teráriu je zajímavostí, že tyto „kuličky“ zpravidla nosí na jedno místo v teráriu.", "section_level": 1}, {"title": "Obrana.", "content": "Sklípkani mají několik obraných taktik.", "section_level": 1}, {"title": "Obranné postavení s kousnutím.", "content": "Většina sklípkanů používá k obraně právě tuto metodu. Nejdříve zaujme obranné postavení - vzpřímí hlavohruď a roztáhne klepítka. Pokud toto nepřítele neodradí, bleskurychle se na něj vrhne a silně jej udeří. Pokud ani toto nezapůsobí, vrhne se na nepřítele po druhé a tentokrát již s jedovatým kousnutím. Pro člověka je kousnutí sice velmi bolestivé, ale ne smrtelně nebezpečné. Nejnebezpečnější jsou rody z Asie a Afriky, které jsou i zdraví nebezpečné. Ostatní sklípkani mají jed člověku neškodný.", "section_level": 2}, {"title": "Uvolnění žahavých chloupků.", "content": "Tento způsob obrany mají většinou jen sklípkani z Ameriky. Pokud je pavouk v nebezpečí, nastaví proti útočníkovi zadeček a rychlými pohyby zadních nohou z něj stírá chloupky, které se uvolňují do vzduchu k útočníkovi. Tyto chloupky při kontaktu s kůží způsobují svědění a pálení; jejich vdechnutí je ještě nebezpečnější. Chloupky se sklípkanovi obnovují při dalším svleku.", "section_level": 2}, {"title": "Ostřikování výkaly.", "content": "Při tomto druhu obrany pavouk nadzvedne zadeček a ostříkne útočníka proudem trusu. Tuto taktiku však používají jen zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Největším sklípkanem je sklípkan největší (\"Theraphosa blondii\"), který má tělo dlouhé 12 cm a rozpětí nohou dosahuje až 30 cm. Ve střední Evropě žije několik druhů pavouků, kteří jsou blízkými příbuznými sklípkanů (patří do stejného podřádu). Jsou to sklípkánci rodu \"Atypus\" patřící do čeledi Atypidae. Přímo z čeledi Theraphosidae (sklípkani) se v Evropě vyskytuje rod Chaetopelma, jehož výskyt je potvrzen například na území Řecka a Kypru. Samičky některých druhů se mohou dožít až 25 let. Samci sklípkanů se obvykle dožívají okolo dvou až tří let po dosažení pohlavní dospělosti. Všechny tři druhy sklípkánků vyskytující se v České republice jsou zařazeny na červený seznam.", "section_level": 1}, {"title": "Sklípkani v historii.", "content": "Při zkoumání zkamenělých pozůstatků zvířat (fosilií) je možné vypozorovat zpětné klíče k jejich kmenovému vývoji. První odkazy na fosilní příbuzné dnešních sklípkanů byly objeveny v úlomcích jantaru ze středního devonu v Severní Americe, a jsou tedy staré téměř 350 milionů let. Před 310 až 240 milionů, v tzv. karbonu, patřili sklípkani k nejhojnějším druhům pavouků vůbec. Teprve ode dvou milionů let př. n. l., od třetihor, žili také ve střední Evropě. Protože se sklípkani během milionů let tělesně skoro vůbec nezměnili, jsou po právu označováni jako „živoucí fosilie“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sklípkani jsou členovci třídy pavoukovci (Araneida). Patří k největším suchozemským bezobratlým živočichům. Jsou to dokonalí lovci, kteří se během 300 miliónů let téměř nezměnili. Běžně chovaní sklípkani patří do čeledi sklípkanovití (Theraphosidae). Sklípkanům se lidově říká nesprávně tarantule. Tento název přísluší původně pavoukům z čeledi slíďákovití, které poprvé popsal Carl von Linné a podle lokality výskytu v jihoitalské provincii Tarent je pojmenoval \"aranea tarantula\". Ovšem i cizojazyčné formy tohoto jména se v běžné řeči často přenášejí na zcela jiné druhy velkých pavouků.", "tgt_summary": "The Mygalomorphae, or mygalomorphs, are an infraorder of spiders. The name is derived from the Greek \"mygalē\", meaning \"shrew\", plus \"morphē\" meaning form or shape. An older name for the group is Orthognatha, derived from the orientation of the fangs which point straight down and do not cross each other (as they do in the araneomorphs). In 1802, Charles Athanase Walckenaer separated mygalomorph spiders into a separate genus, \"Mygale\", leaving all other spiders in \"Aranea\".", "id": 1540807} {"src_title": "Nazareth", "tgt_title": "Nazareth (band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skupina byla založena ve městě Dunfermline ze zbytků polo-profesionální místní kapely \"The Shadettes\" (původně Mark V a The Red Hawks) zpěvákem Danem McCaffertym, kytaristou Mannym Charltonem, basákem Petem Agnewem a bubeníkem Darrellem Sweetem. Jméno získali ze skladby „The Weight“ od skupiny The Band („I pulled into Nazareth/Was feelin' half past dead…“). V roce 1970 se skupina přesunula do Londýna, kde roku 1971 vydala své první, stejnojmenné album. Po získání nějaké té pozornosti díky albu \"Exercises\" z roku 1972, Nazareth vydali album \"Razamanaz\" na začátku roku 1973. Skladby jako „Broken Down Angel“ a „Bad Bad Boy“ se umístily v britském žebříčku Top 10 list. Poté následovalo album \"Loud 'N' Proud\" na konci roku 1973, které obsahovalo hit „This Flight Tonight“, původně od Joni Mitchell. Roku 1974 vydali album \"Rampant\", které bylo neméně úspěšné, třebaže neobsahovalo žádný singl. Další skladba (neobjevuje se na žádném albu), opět coververze, tentokrát skladby „My White Bicycle“, se na začátku roku 1975 umístila v UK Top 20. Album \"Hair of the Dog\" bylo vydáno roku 1975. Americké vydání alba obsahuje skladbu \"Love Hurts\", původně od The Everly Brothers a také nahranou Royem Orbisonem. Tato skladba byla ve Spojeném království a USA vydána jako singl. V USA byla oceněna jako platinová. Je to jediná skladba od Nazareth, která se umístila v americkém Top Ten. Titulní skladba alba se totožným názvem (nesprávně známá také jako „Now You're Messing With a Son of a Bitch“) se stala základem rockových rádií 70. let a objevila se také na albu The Spaghetti Incident od Guns N' Roses. Traduje se, že zpěvák GNR Axl Rose začal používat svůj pověstný ječák poté, co ho jeho kytarista Izzy Stradlin slyšel zpívat ve sprše vysoko položeným hlasem právě „Hair of the Dog“. Tento styl zpěvu Izzyho údajně zaujal natolik, že Axlovi doporučil ho používat i při vystoupeních s kapelou. V roce 2013 ze skupiny kvůli zdravotním potížím odešel původní zpěvák Dan McCafferty. V únoru 2014 jej nahradil Linton Osborne. V prosinci 2014 byla kapela kvůli Osbornově nemoci nucena zrušit několik koncertů a odložit turné po Spojeném království. 16. ledna 2015 Osborne na svém Facebooku oznámil odchod z Nazareth. 16. února 2015 skupina představuje novou posilu, kterou je jedinečný zpěvák Carl Sentance.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nazareth je skotská rocková skupina, známá několika hard rockovými hity, stejně jako coververzí balady „Love Hurts“ z poloviny 70. let.", "tgt_summary": "Nazareth are a Scottish hard rock band formed in 1968 that had several hits in the United Kingdom, as well as in several other West European countries in the early 1970s. They established an international audience with their 1975 album \"Hair of the Dog\", which featured their hits \"Hair of the Dog\" and a cover of the ballad \"Love Hurts\". The band continues to record and tour.", "id": 28464} {"src_title": "Bora-Bora", "tgt_title": "Bora Bora", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Bora-Bora je poloatol, což znamená, že uvnitř korálového útesu nad bývalou kalderou leží mělká modrá laguna, nad jejíž hladinu se zvedají poslední trosky kráteru, v tomto případě v podobě velkého ostrova a dvou dalších ostrovů – Toopua a Toopuaiti. Hlavní ostrov je hornatý a jeho dominantu tvoří Pahia a Otemanu, dva ostré skalnaté vrcholy dosahující výšky 660 m n. m. a nejvýše položeným bodem Mt. Otemanu dosahující výšky 725 m n. m. V prstenci korálových ostrovů, ostrůvků a útesů, který ostrov Bora-Bora obklopuje, existuje jediná úžina, volná mořská cesta známá jako \"motus\", jíž mohou lodě proplouvat až do vnitřní laguny, která je přírodním, dobře chráněným přístavem.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Návětrné deštivé svahy zarůstá džungle, ve vlhkých údolích rostou háje mohutných tahitských kaštanů (\"Inocarpus edulis\") s jedlými plody. V roklích bují stromové kapradiny a na horských stráních banánovníky (\"Musa fehi\"). Závětrné, sušší svahy kryjí travnaté savany s občasnými keři a stromy. Pobřeží jako na všech ostrovech Tichomoří obsadily kokosové palmy, v jejichž stínu rostou ibišky lípolisté a přesličníky. Tropické teploty od 24 °C zmírňují čerstvé brízy východních směrů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Polynésané, kterých žije dnes na ostrově asi 6000, kolonizovali ostrov před 1100 lety a dodnes se na něm zachovalo několik starobylých chrámů. V jednom z nich byly nalezeny dlaždice s vytesanými posvátnými mořskými želvami. Jako první Evropan navštívil ostrov Bora-Bora v roce 1722 holandský cestovatel Jacob Roggeveen. Kapitán James Cook spatřil ostrov poprvé v roce 1769 a v prosinci 1777 u něho přistál. Zaznamenal si, že se jmenuje „Bola Bola“ (Prvorozený). V roce 1895 se Bora-Bora stal součástí Francouzské Polynésie. Ostrov sloužil během 2. světové války jako americká letecká a námořní základna. Dnes je Bora-Bora stále častěji cílem turistů z celého světa. Kromě příjmů z turistiky je hlavním zdrojem obživy vývoz kopry, vanilky a perleťoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Ráj turistů.", "content": "Bora-Bora nabízí širokou paletu aktivit a zajímavých míst, kvůli kterým na ostrov každoročně jezdí řada turistů. Na samotné pevnině existují dvě centra. Administrativním centrem ostrova je Vaitape, které se nachází na západním pobřeží a je zároveň i nejživější a nejobydlenější částí celého ostrova. Druhým centrem je Matira, též nazývaná „Matira point“, jedná se o nejjižnější cíp ostrova s nádhernými plážemi a rozsáhlými lagunami. Na ostrově žije cca 6 000 stálých obyvatel, jejichž počet každý rok rozšiřují tisícovky turistů, kteří zde tráví své dovolené. Dovolená na Bora-Bora je synonymem luxusu, tento sopečný atol je všeobecně považován za jednu z nejdražších dovolenkových destinací světa, kde však solventní turista může očekávat maximální míru komfortu a luxusu. Svou cenovou úrovní se značně vymyká i obecně vyšším cenovým relacím v celé Francouzské Polynésii.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní vyžití.", "content": "K nejoblíbenějším aktivitám na ostrově patří: jízda na kajaku, paragliding, vodní lyžování, šlapadla, výlety na lodi s proskleným dnem, windsurfing, tenis, stolní tenis, plážový volejbal, plavání v bazénu nebo projížďka na vodním skútru. K těm nejoblíbenějším činnostem na ostrově však patří šnorchlování a potápění a to především pro pestrobarevnost zdejší mořské fauny. Pod vodou se lze setkat s houfy pestrobarevných ryb, barakudami, rejnoky, mantami, murénami, želvami či žraloky. Se zkušeným místním průvodcem se lze vydat i na pěší túru na nejvyšší dominanty ostrova – horu Pahia či Otemanu, ze kterých se návštěvníkům naskytne výhled na rozsáhlé laguny podél celého ostrova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bora-Bora (psáno též \"Bora Bora\") je atol v souostroví Francouzská Polynésie sestávající z 29 ostrovů. Jeho jméno je odvozeno od polynéského výrazu „Pora Pora“, což znamená „prvorozený“. Jeho původní polynéský název byl Vava’u. Leží v jižním Pacifiku ve skupině Společenských ostrovů, 280 km severozápadně od ostrova Tahiti, největšího ostrova této skupiny. Každý ze zdejších ostrovů je pozůstatkem jedné nebo více sopek a většinu z nich navíc obklopují prstence korálového útesu.", "tgt_summary": "Bora Bora (French: \"Bora-Bora\"; Tahitian: \"Pora Pora\") is a island group in the Leeward group in the western part of the Society Islands of French Polynesia, an overseas collectivity of the French Republic in the Pacific Ocean. The main island, located about northwest of Papeete, is surrounded by a lagoon and a barrier reef. In the center of the island are the remnants of an extinct volcano rising to two peaks, Mount Pahia and Mount Otemanu, the highest point at . It is part of the commune of Bora-Bora, which also includes the atoll of Tūpai. Bora Bora is a major international tourist destination, famous for its aqua-centric luxury resorts. The major settlement, Vaitape, is on the western side of the main island, opposite the main channel into the lagoon. Produce of the island is mostly limited to what can be obtained from the sea and the plentiful coconut trees, which were historically of economic importance for copra.", "id": 2125027} {"src_title": "Uroboros", "tgt_title": "Ouroboros", "src_document": [{"title": "Starověk.", "content": "Poprvé je motiv hada zakousnutého do vlastního ocasu doložen v období Staré říše ve starověkém Egyptě, kde byl příznačně nazýván jako \"„Ocas v tlamě“\". Objevuje se v tzv. podsvětních knihách a v pohřební ikonografii, kde symbolizuje čas a nekonečný a nepřetržitý běh života. V Knihách mrtvých je dáván do souvislosti např. s motivem sloupu džed, v ne zcela srozumitelných souvislostech je použit na sarkofágové skříni z Tutanchamonovy pohřební výbavy. Nejhojněji je používán v Pozdní době, odkdy je přejímán antickými autory. Autor David Talbott, který se též věnuje mytologii, v dokumentu \"Blesky bohů\" uvádí, že Uroboros se neobjevil pouze v Egyptě ale „na všech obydlených světadílech“ podle nálezů ve starověké Indii, Číně, Japonsku, na území dnešního Mexika a kontinentálních Spojených států amerických, dokonce i na Aljašce.", "section_level": 1}, {"title": "Popkultura.", "content": "V sedmé řadě seriálu Červený trpaslík je epizoda s názvem Uroboros, ve které je odhaleno, že jedna z hlavních postav, technik Dave Lister, je svůj vlastní syn - našli ho v krabici v baru pod kulečníkovým stolem. Do této krabice se sám uložil, když se vrátil v čase. Uroboros je použit jako symbol této události. Slovo \"uroboros\" v anglickém zápise \"ouroboros\", je v příběhu z počátku vykládáno (a Listerovými adoptivními rodiči chápáno) jako nerozhodnost Listerových rodičů při výběru jména pro syna, a tedy i důkaz jejich nezodpovědnosti: \"\"our rob o ros\"\" čili \"\"our Rob(ert) or Ross\"\", v překladu \"\"náš Rob(ert) nebo Ross\"\". Ve skutečnosti Lister použije krabici od \"nekonečných\" baterií ourroboros, jak později vysvětlí Kryton. Urobora také často vzpomíná ve své pentalogii o zaklínači Andrzej Sapkowski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uroboros (též úroboros, ouroboros, uroborus, ( — požírač ocasu) je starodávný symbol, který zobrazuje hada nebo draka požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se pojí s alchymií, gnosticismem a hermetismem. Představuje cyklickou podstatu věcí, nekonečný návrat od konce k začátku, sebezničení a sebeobnovu. Na některých zobrazeních je Uroboros z poloviny bílý (světlý) a z poloviny černý (tmavý), což naznačuje symboliku jin-jang, znázorňující dualitu věcí; vzájemně se doplňujících opačných principů. Také bývá stočený do tvaru ležící osmičky, symbolu nekonečna.", "tgt_summary": "The ouroboros or uroboros (, , ) is an ancient symbol depicting a serpent or dragon eating its own tail. Originating in ancient Egyptian iconography, the ouroboros entered western tradition via Greek magical tradition and was adopted as a symbol in Gnosticism and Hermeticism and most notably in alchemy. The term derives from , from (\"oura\"), \"tail\" + (\"bora\"), \"food\", from (\"bibrōskō\"), \"I eat\". The \"ouroboros\" is often interpreted as a symbol for eternal cyclic renewal or a cycle of life, death, and rebirth. The skin-sloughing process of snakes symbolizes the transmigration of souls, the snake biting its own tail is a fertility symbol. The tail of the snake is a phallic symbol, the mouth is a yonic or womb-like symbol.", "id": 1529171} {"src_title": "Max Reinhardt", "tgt_title": "Max Reinhardt", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Reinhardt se narodil v židovské rodině nedaleko Vídně. S divadlem se poprvé setkal ve vídeňském Burgtheatru, kam pravidelně chodíval jako divák a začal se zajímat i o divadelní tvorbu. Nastoupil na hereckou školu ve Vídni. V roce 1894 ho na vystoupení v Salcburku objevil ředitel Deutsches Theater v Berlíně Otto Brahm nabídl mu angažmá. Nabídku přijal, vytvořil si zde však odpor ke strohému naturalistickému divadlu, sám měl rád barokní a pohádkové lidové divadlo. Vystupoval s Brahmovým souborem, současně však inscenačně experimentoval v kabaretu, pro jehož intimní atmosféru měl velký cit. Své první režisérské zkušenosti získal v letech 1902–1905 v Kleines Theater, v němž uvedl téměř padesát her z nejrůznějších zemí a nejrůznějšího stylu. Významná kapitola jeho díla se otevřela roku 1905, kdy se stal Brahmovým nástupcem v roli ředitele Deutsches Theater. Tam roku 1906 otevřel v návaznosti na velký dům malé divadlo, Kammerspiele. Pružnost programu i inscenačního stylu, které toto uspořádání dovolovalo, ovlivnila téměř všecka státní divadla v Německu a nakonec i ve Spojených státech a jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Největším Reinhardtovým přínosem je jeho zjištění, že neexistuje žádný přístup, který by se hodil pro inscenace všech her. Až do dvacátého století inscenovali režiséři všecky hry ve velmi podobném stylu. Každý režisér si osvojil – přesto, jak široce bylo v druhé polovině devatenáctého století rozšířeno experimentování – jeden výrazný přístup, který pak aplikoval na všechny hry. Pro Reinhardta se každá nová inscenace stala novým problémem k řešení, a to ne pomocí osvědčených receptů, ale podle vodítek obsažených v díle samém. Gorkého drama \"Na dně\", které uvedl v Malém divadle, se dočkalo pěti set repríz a vidělo ho přes čtvrt milionu diváků. Bez ostychu využíval řadu dobových novinek – jako otáčivé jeviště, elektrické a barevné světlo, nebo dokonce běžící pás. Pohrával si se světelnými kontrasty, stínem, barvami. Například, když na hnědém pozadí vynikaly světlejší barevné kostýmy herců, říkalo se, že Reinhardt dělá Rembrandta, že scéna připomíná obrazy tohoto slavného holandského malíře. Jeho přístup k režii se stal v celém dvacátém století nejběžnějším. Reinhardtova koncepce divadelního stylu zahrnovala fyzické uspořádání jeviště a prostorový vztah mezi hledištěm a herci. V jeho pojetí vyžadovaly některé hry intimní prostředí, jiné zas velké prostory; některé rampu, jiné otevřené pódium. Například \"Oidipa Vladaře\" inscenoval v cirku, poněvadž ze všech moderních staveb se zdá cirkusová konfigurace antickému řeckému divadlu nejpodobnější. Reinhardt byl přesvědčen, že režisér je pánem nad všemi složkami inscenace. Pro inscenaci si zpracovával režijní knihu, v níž zachycoval každý detail pohybu, scény, rekvizit, zvuku, světla a kostýmu. V Berlíně koupil a postavil další divadla, roku 1917 založil experimentální scénu Mladé Německo. V roce 1920 založil Max Reinhardt s Richardem Straussem a Hugo von Hofmannsthalem Salcburský festival, ten nese jeho jméno dodnes. Získal vlastní divadlo ve Vídni, podnikal zájezdy do Ruska, Švédska a Velké Británie. Za svůj život pracoval na víc, jak stovce inscenací, proslavil se však především adaptacemi Shakespearova \"Snu noci svatojánské\". Ke tomuto dílu se za svůj život několikrát vracel. Pro jednu z inscenací dokonce nechal vykácet stromy a převézt je na jeviště, navozit tuny mechu a nachytat tisíce světlušek, aby vytvořil dokonalou iluzi lesa. V letech 1905-1933 Reinhardt sám režíroval 136 her a svými experimenty v oblasti inscenačního stylu i divadelní architektury nadlouho ovlivnil německé divadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "O film se Reinhardt zajímal víc, než bylo u většiny jeho divadelních kolegů obvyklé, vedle divadelní práce se tedy stal i filmovým režisérem a producentem. Jeho prvním snímkem byl film \"Sumurûn\" v roce 1910. Po této zkušenosti si založil vlastní filmovou společnost. V roce 1912 prodal práva na natočení filmu na motivy své divadelní inscenace „Zázrak“, filmová plnobarevná verze se pak dočkala celosvětového úspěchu. Dva filmy natočil s producentem Paulem Davidsonem snímek \"Die Insel der Seligen\" (Ostrov blažených), který přitahoval diváky zejména díky svému erotickému charakteru – herci se objevovali nazí, a \"Eine Nacht venezianische\" (Benátská noc) Karla Gustava Vollmoellera, která se točila přímo v Benátkách. K oběma filmům požadoval účast kameramana Karla Freunda, který si dokázal poradit s Reinhardtovými speciálními potřebami, třeba natáčení laguny v měsíčním světle. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 emigroval nejprve do Velké Británie, pak do Spojených států a na Sunset Boulevard v Hollywoodu otevřel vlastní divadelní školu režie a herectví. V roce 1940 se stal občanem Spojených států. Zemřel roku 1943 v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Reinhardt (9. září 1873 Baden, Dolní Rakousko – 31. října 1943 New York), vlastním jménem Maximilian Goldmann, byl rakouský divadelní režisér a správce divadla.", "tgt_summary": "Max Reinhardt (September 9, 1873 – October 30, 1943) was an Austrian-born theatre and film director, intendant, and theatrical producer. With his innovative stage productions, he is regarded as one of the most prominent directors of German-language theatre in the early 20th century. In 1920, he established the Salzburg Festival with the performance of Hofmannsthal's \"Jedermann\".", "id": 2370957} {"src_title": "Angela Hitlerová", "tgt_title": "Angela Hitler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v rakouském Braunau am Inn jako druhé dítě celníka Aloise Hitlera a jeho druhé ženy Franzisky Matzelberger. Matka jí zemřela rok po jejím narození. Ona a její bratr Alois Hitler mladší byli vychováváni otcem a jeho třetí ženou Klarou Hitler. V dětství si byla velmi blízká s o šest let mladším polorodým bratrem Adolfem a později byla jediná žijící příbuzná, ke které se veřejně hlásil – zmínil ji i ve svém díle \"Mein Kampf\". Po úmrtí své nevlastní matky Klary Hitlerové roku 1907 se Angela provdala za úředníka Leo Raubala, s nímž měla dcery Angelu („Geli“) a Elfriede a syna Lea. Roku 1910 její manžel zemřel a Angela se s dětmi přestěhovala do Vídně, kde byla během první světové války vedoucí \"Mensa Academica Judaica\". V té době prý ještě bránila židovské studenty před útoky jejich „árijských“ spolužáků, později se ale nikdy nevyjádřila proti holocaustu. S bratrem Adolfem znovu navázala kontakt teprve poté, co byl propuštěn z armády. Roku 1924 nebo 1925 se Angela přestěhovala s dětmi do Mnichova a vedla zde svému bratrovi domácnost. Později vedla jeho letní sídlo Berghof u Berchtesgadenu. Roku 1935 došlo mezi Adolfem a Angelou k roztržce. Angela opustila s dcerou Elfriede Berchtesgaden a přestěhovala se do Radebeul u Drážďan, kde se roku 1936 provdala za architekta Martina Hammitzsche. Podle Angelina synovce Williama Patricka Hitlera byl důvodem roztržky příliš otevřený vztah Angely ke Hermannu Göringovi, který si tehdy zamýšlel koupit pozemek poblíž Hitlerova domu. Podle jiných zdrojů mohl za hádku Hitlerův vztah k Evě Braunové, která se od roku 1935 chovala na Berghofu jako domácí paní, ačkoli byla o téměř třicet let mladší než Angela. Po této hádce už spolu sourozenci byli v kontaktu jen minimálně, Hitler se ani nezúčastnil sestřiny druhé svatby. Počátkem roku 1945 nechal Hitler Angelu převést do Berchtesgadenu, aby nepadla do rukou Rusům. Její manžel Martin Hammitzsch spáchal v květnu 1945 sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Angela Franziska Johanna Hammitzsch, rozená Angela Hitler, během 1. manželství Angela Raubal, (28. července 1883 Braunau, Rakousko – 30. října 1949) byla starší polorodá sestra Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "Angela Franziska Johanna Hammitzsch (née Hitler; 28 July 1883 – 30 October 1949) was the elder half-sister of Adolf Hitler. By her first husband, Leo Raubal Sr., she was the mother of Geli Raubal.", "id": 1623681} {"src_title": "Vladimír Růžička", "tgt_title": "Vladimír Růžička", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Vladimír Růžička se narodil v mostecké porodnici, ale vyrůstal v Litvínově. V deváté třídě na základní škole poznal svou budoucí manželku Evu (* 1962), která v té době bydlela v Meziboří. Po základní škole se vyučil elektrikářem a současně od šestnácti let začal hrát v československé nejvyšší hokejové lize. V devatenácti letech se oženil, vzápětí se jim narodila dcera Eva (* 1982) o sedm let později syn Vladimír (* 1989), který je rovněž hokejistou. Manželka Eva s ním prošla všechna angažmá, podporovala jej, když odmítl emigraci a NHL. Jako hráč si Růžička vydělal miliony korun ve Slavii i před tím v NHL, miliony bral i jako kouč a manažer v té době bohaté Slavie. Hokejové prostředí ovlivnilo život nejen Růžičkova syna, aktivního hokejisty, ale i dcery Evy – někdejší slávistický obránce Jan Novák byl až do roku 2008, kdy se po takřka deseti letech soužití rozešli, jejím partnerem. V roce 2012 se Eva seznámila s Lukášem Stránským, kondičním trenérem, kterého do Slavie přivedl právě její otec. V červenci 2015 se Růžička stal dědečkem, když se dceři Evě a Lukáši Stránskému narodil syn Lukáš. Růžičkova manželka Eva podlehla 20. února 2016 ve svých třiapadesáti letech těžké nemoci. V červnu 2017 se na zámku Červený Hrádek oženil s Marií Pavlovskou, 10. října 2017 se jim narodila dcera Lejla.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Lední hokej začal hrát v pěti letech v přípravce v litvínovském klubu HC Chemopetrol. V severočeském městě prošel všemi mládežnickými kategoriemi a nastoupil za něj i ve svém debutu v první lize. První zápas v extralize odehrál v roce 1979 proti HC Dukla Jihlava. V tomto zápase potvrdil pozici opory celého týmu a vstřelil svůj první gól. Úspěchy a mimořádné výkony ho provázely celou kariéru. Čtyřikrát vyhrál kanadské bodování ligy a pětkrát se stal nejlepším střelcem. V letech 1986 a 1988 získal Zlatou hokejku. V roce 1987 odešel na dvouletou vojenskou službu do Trenčína a po jejím skončení v roce 1989 odešel do zámořské NHL. Byl prvním hráčem po revoluci, který do Ameriky odešel. Jeho prvním týmem byli Edmonton Oilers. Růžička odehrál za Edmonton Oilers jen 25 utkání v základní části, do playoff nezasáhl, díky tomu obdržel prsten pro vítěze Stanley Cupu, ale jeho jméno není vyryto na poháru. Po neúspěšném angažmá přestoupil do Boston Bruins a poté do Ottawa Senators. V obou týmech se mu celkem dařilo. V roce 1994 se vrátil do Evropy. Nejprve odehrál několik utkání za švýcarský Zug, poté přestoupil do týmu HC Slavia Praha, kterému pomohl probojovat se do české hokejové extraligy. Ve slávistickém dresu pak působil až do konce své aktivní hráčské kariéry v roce 2000. Je členem Klubu hokejových střelců deníku Sport.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V reprezentaci poprvé nastoupil v roce 1983, kdy s týmem Československa získal stříbrné medaile na hokejovém mistrovství světa v Německu. Tento úspěch si zopakoval o rok později na olympijských hrách v Sarajevu. V roce 1985 pak přispěl k vítězství týmu na domácím mistrovství světa v Praze. Největším reprezentačním úspěchem pak jistě je, že jako kapitán dovedl tým ke zlatým olympijským medailím v Naganu 1998.", "section_level": 2}, {"title": "Loučení s hráčskou kariérou.", "content": "Definitivně se rozloučil se svou bohatou hráčskou kariérou v duelu vlastního Výběru s hvězdným Jágr Teamem. Zápas se odehrál dne 5. srpna 2000 ve vršovickém Edenu. Do svého výběru pozval bývalé spoluhráče a kamarády z reprezentace. V zápase si zahrál i jeho tehdy jedenáctiletý syn. Sestavy: Výběr Vladimíra Růžičky: Ladislav Blažek - Miloslav Hořava, Ľubomír Sekeráš, Antonín Stavjaňa, Jaroslav Špaček, František Procházka, František Kučera, Petr Kadlec - Vladimír Růžička ml., Vladimír Růžička st., Michal Sup - Martin Ručinský, Robert Reichel, Josef Beránek ml. - Viktor Ujčík, Zdeno Cíger, Ivo Prorok - Petr Rosol, Jiří Hrdina. Trenéři: Ivan Hlinka a Josef Beránek st. Jágr Team: Roman Turek (31. Milan Hnilička) - Tomáš Kaberle, František Kaberle, David Volek, Roman Hamrlík, Michal Rozsíval, Martin Straka, Pavel Kubina, Václav Varaďa - Jaromír Jágr, Jan Hrdina, Václav Prospal - Milan Hejduk, Petr Sýkora, Patrik Eliáš - Radek Dvořák, Petr Nedvěd, Jan Hlaváč - Tomáš Vlasák, Pavel Patera, Martin Procházka. Trenéři: Richard Farda a Marian Jelínek.", "section_level": 2}, {"title": "Góly.", "content": "Za reprezentační tým Československa odehrál celkem 186 zápasů a vstřelil 107 gólů. Za reprezentaci samostatné České republiky pak 14 zápasů, ve kterých dal pět gólů. V ligové soutěži vstřelil 431 gólů, součet se zásahy v národním týmu tedy činí 543 branek, což ho řadí na druhé místo historických tabulek a Klubu hokejových střelců za Milana Nového. První ligový gól dal ve věku 16 let ve svém prvním ligovém startu Jiřímu Králíkovi po deseti sekundách pobytu na ledě. Poslední gól pak dal z trestného střílení 21. listopadu 1999 proti Pardubicím.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po skončení aktivní hráčské kariéry se stal sportovní manažerem HC Slavia Praha. Ještě v roce 2000 převzal i post trenéra a posléze změnil funkci sportovní manažera na manažera generálního. Jeho práce brzy přivedla výsledky a v sezóně 2002/2003 získala Slavie extraligový titul. Druhý vybojoval jeho tým v sezóně 2007/2008. Ve Slavii byl nějakou dobu rovněž spolumajitelem, svůj podíl však prodal v průběhu sezony 2013/2014, na jejímž konci rovněž ohlásil konec ve funkci trenéra A-týmu a generálního manažera. Jako trenér působil u Slavie nepřetržitě od roku 2000 až do konce ročníku 2013/2014, kdy se přesunul k české hokejové reprezentaci. Ve Slavii však nadále působí jako konzultant a trenér mládeže. V letech 2002–2004 byl Vladimír Růžička také asistentem trenéra české reprezentace. Poté, co se týmu v roce 2004 ujal Ivan Hlinka, opustil reprezentaci a věnoval se pouze své práci ve Slavii. Po Hlinkově tragické smrti v srpnu toho roku se však stal jeho nástupcem. Poprvé vedl český tým na Světovém poháru 2004, kde skončil v semifinále, když podlehl Kanadě 3:4. Trenérský vrchol zažil na světovém šampionátu ve Vídni v roce 2005, kdy s českými hokejisty získal zlatou medaili, první od tzv. „zlatého hattricku“ v letech 1999–2001. Následně se však vrátil pouze k práci v extraligovém klubu a post reprezentačního trenéra přenechal Aloisi Hadamczikovi. Trenérem české hokejové reprezentace se stal opět 21. června 2008. V první sezoně se týmu nepodařilo postoupit do semifinále Mistrovství světa, v dalším roce obdobně dopadlo i české působení na olympiádě ve Vancouveru. Vladimír Růžička oznámil svůj odchod po skončení sezony 2009/2010, přitom na posledním turnaji, Mistrovství světa 2010, dovedl své svěřence k titulu mistrů světa. Po Zimních olympijských hrách v Soči 2014 se stal nástupcem odstoupivšího Aloise Hadamczika; jeho smlouva má trvat do konce sezóny 2015/2016. Kvůli obvinění z přijímání finančních obnosů od rodičů za možnost, aby jejich děti hrály ve Slavii, ale 9. června 2015 odstoupil z pozice reprezentačního trenéra. Jeho svěřenci skončili na MS 2014 i 2015 shodně čtvrtí. Krátce po skončení šampionátu 2015 podepsal desetiletou trenérskou smlouvu s extraligovým týmem Piráti Chomutov, kde se zároveň stal sportovním manažerem. Po sezóně 2018/2019, v níž Chomutov sestoupil do první ligy, se klub dohodl s Růžičkou na předčasném ukončení smlouvy. V srpnu 2019 se stal konzultantem prvoligové Kadaně. a v říjnu nastoupil do funkce jednoho ze dvou hlavních trenérů extraligového Mounfieldu HK.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění ze zpronevěry.", "content": "Při vyšetřování údajné úplatkářské aféry z let 2012 a 2013, kdy měl Růžičkovi, v té době hlavnímu trenérovi Slavie, předat podnikatel Miroslav Palaščák půl milionu korun, aby se jeho syn stal součástí prvního týmu, byl v roce 2016 Růžička obžalován z dvojnásobné zpronevěry. V září 2016 byl uznán vinným ze zpronevěry 500 tisíc Kč a následně nepravomocně odsouzen k peněžitému trestu ve výši 400 tisíc Kč; v případě neuhrazení měl nastoupit na 16 měsíců vězení. Růžička se proti rozsudku odvolal, ale pražský městský soud v lednu 2017 rozsudek pravomocně potvrdil a odvolání zamítl.", "section_level": 2}, {"title": "Souhrnné statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jako hráč.", "content": "Extraliga: 17 sezon, 680 utkání (431 branek + 433 asistencí = 864 bodů) NHL: 5 sezon, 233 utkání (82 branek + 85 asistencí = 167 bodů) Reprezentace: 200 utkání (112 branek) Mistrovství světa: ZOH: Individuální trofeje:", "section_level": 2}, {"title": "Jako trenér.", "content": "se Slavií Praha s reprezentací úspěchy s reprezentací", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky reprezentace.", "content": "Celková bilance 200 utkání/112 branek", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír Růžička (* 6. června 1963 Most) je český hokejový trenér a bývalý hokejový útočník. V letech 2004–2005, 2008–2010 a 2014–2015 působil jako hlavní trenér české hokejové reprezentace. Mezi lety 2000–2014 byl hlavním trenérem a generálním manažerem týmu HC Slavia Praha, se kterým v sezónách 2002/2003 a 2007/2008 získal extraligové tituly. V letech 2015–2019 byl trenérem klubu Piráti Chomutov, od roku 2019 je trenérem týmu Mountfield HK. Je držitelem zlaté medaile z pražského Mistrovství světa 1985, jako kapitán dovedl český tým k vítězství na olympijském turnaji v roce 1998 v Naganu. V trenérské kariéře u reprezentace dosáhl největších úspěchů na světových šampionátech ve Vídni 2005 a v Kolíně nad Rýnem 2010, kde jeho svěřenci získali zlaté medaile. Rovněž je členem Síně slávy českého hokeje.", "tgt_summary": "Vladimír Růžička (; born 6 June 1963) is a Czech ice hockey coach and former professional player. Růžička was twice named the top player in the Czechoslovak Elite League, and was on the gold medal team in the Ice Hockey World Championship in 1985 and 1998 Olympic Games. He also played 233 games in the National Hockey League (NHL). Since 2008, Růžička has been the head coach of both HC Slavia Praha and the Czech national ice hockey team.", "id": 2034648} {"src_title": "Římskokatolická církev v Česku", "tgt_title": "Catholic Church in the Czech Republic", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Římskokatolická církev působí v České republice v rámci 8 diecézí sdružených ve 2 církevní provincie, v jejichž čele stojí arcibiskupové-metropolité. Česká církevní provincie v Čechách sestává z arcidiecéze pražské (arcibiskup pražský je metropolita České církevní provincie s čestným označením primas český) a diecézí českobudějovické, královéhradecké, litoměřické a plzeňské. V rámci Čech existuje i titulární Biskupství litomyšlské. Moravská církevní provincie na Moravě a ve Slezsku se skládá z arcidiecéze olomoucké (arcibiskup olomoucký je metropolita Moravské církevní provincie) a diecéze brněnské a ostravsko-opavské. Zvláštní status má tzv. vojenský vikariát, který působí při jednotkách Armády České republiky po celém světě. Sídelní a pomocní biskupové diecézí obou provincií tvoří společně s biskupy apoštolského exarchátu pro katolíky východního obřadu Českou biskupskou konferenci, která má status právnické osoby a zastupuje celou katolickou církev v České republice. Vzhledem ke svému masovému charakteru je římskokatolická církev jedinou církví v Česku, jejíž struktura farností funkčně pokrývá území celé země a která provozuje (ať už na úrovni celostátních, diecézních či řádových struktur) komplexní systém školských, charitativních a zdravotnických zařízení. Česká katolická charita je největší charitativní organizací České republiky. Římskokatolická církev či katolické řády a kongregace provozují řadu mateřských, základních a středních škol a případně mají patronát a podíl na vedení tří teologických fakult veřejných vysokých škol. Svatý stolec je u vlády České republiky diplomaticky zastoupen apoštolským nunciem.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura diecézí a kněžstvo.", "content": "Základní strukturní jednotkou diecéze jsou farnosti, které se pro usnadnění správy sdružují do svazků. U České církevní provincie se nazývají vikariáty, na území Moravské církevní provincie pak děkanáty. Ještě za první republiky byla samostatnou farností s vlastním knězem prakticky každá jen trochu významná obec, ovšem komunistický režim pronásledováním a omezováním možností výchovy nového kněžstva dosáhl značné sekularizace společnosti. To je jedním z důvodů dnešního nedostatku kněží. Ten je ještě zvýrazněn tím, že velkou část dnešního kněžstva tvoří starci, kteří přesluhují daleko do důchodu, což je třeba zohlednit při jejich úkolování. Uchazečů o kněžské povolání je málo a posily z Polska nejsou tak velké, aby tento fakt vyrovnaly. Proto došlo (dokonce i v nejzbožnějších oblastech Moravy) k připojování menších a méně významných farností k větším – farář tak často má ke své hlavní farnosti na starost i několik menších v okolí. Zatímco na Moravě je toto sdružování prováděno spíše jako dočasné, diecéze v Čechách je často formalizují a jednotlivé farnosti ruší a slučují (viz např. plzeňská diecéze). Pomocné síly v podobě kaplanů mají pouze velké farnosti (obvykle ty ve městech). Částečně mimo strukturu farností a diecézí stojí katolické řády a řeholní kongregace, částečně ve farnostech řády vypomáhají. Katoličtí duchovní působí i v ozbrojených silách ČR a českých věznicích: v roce 2010 šlo o 14 vojenských kaplanů (z toho 10 kněží a čtyři trvalí jáhni), 1 kněze určeného pro spolupráci s policií, 10 vězeňských kaplanů a téměř stovka dobrovolníků docházejících do věznic.", "section_level": 2}, {"title": "Věřící.", "content": "Při posledním sčítání lidu z roku 2011 se k římskokatolické církvi v České republice přihlásilo 1 083 899 obyvatel (tj. 10,26 %), což je proti sčítání z roku 2001 pokles o 1,6 milionu věřících (tj. 60,45 %) a proti sčítání z roku 1991 pokles o 2,9 milionu věřících (tj. 73,04 %). Tento rozdíl je vysvětlován jednak poklesem popularity tradičních náboženství ve srovnání s polistopadovou euforií, která v roce 1991 ještě působila, jednak přirozenou obměnou obyvatelstva: nejstarší ročníky obyvatel vykazují vůči statistice celé české populace silně nadprůměrný podíl jak praktikujících katolíků, tak lidí formálně se ke katolické církvi hlásících, jednak velkým množstvím respondentů, kteří při sčítání v roce 2011 nechali tuto otázku nezodpovězenou. Rozložení katolíků na českém území není samozřejmě rovnoměrné. Obecně lze říci, že venkov je mnohem religióznější než velká města, a že katolická církev má mnohem silnější pozici na Moravě než ve zbytku republiky. Na území Moravské církevní provincie činí podíl katolíků na veškerém obyvatelstvu 37,65 % oproti 19,69 % na území České církevní provincie (dle sčítání lidu 2001). Podle téhož zdroje je nejkatoličtější obyvatelstvo olomoucké arcidiecéze (41,39 % obyvatel se deklaruje za katolíky), těsně v závěsu je brněnská diecéze (39,37 %). Protipólem s nejmenším podílem katolíků je diecéze litoměřická (zde se ke katolické církvi hlásí pouze 12,8 % obyvatel)", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky úkonů duchovní správy.", "content": "Hojně diskutovanou otázkou je, nakolik je hlášení se k církvi spjato s praktikováním katolické víry a nakolik jde pouze o formální deklaraci. ČBK zorganizovala v letech 1999, 2004 a 2009 sčítání účastníků bohoslužeb o první povelikonoční nedělní mši, což může být vnímáno jako celkový obraz průměrné pravidelné návštěvnosti katolických kostelů. V roce 1999 zašlo na mši o první povelikonoční neděli 414 539 věřících (bez litoměřické diecéze), v roce 2004 pak 405 446 (s litoměřickou diecézí). Sčítání návštěvnosti v roce 2009 uveřejnily jen dvě diecéze (královéhradecká a litoměřická), které zaznamenaly pokles o 5,9, respektive 5,0 procenta oproti roku 2004. V jednotlivých měřeních je znatelná klesající tendence v řádu stovek, v některých diecézích v řádu tisíců, a není tak výrazná, jako je tomu u dat ze sčítání lidu, kde je rozdíl v řádu milionů. Regionální rozdíly v návštěvnosti bohoslužeb víceméně kopírují rozdíly v počtu lidí hlásících se k římskokatolické církvi ve sčítání lidu (tj. v oblasti, kde se hlásí k římskokatolické církvi více obyvatel, též více obyvatel navštěvuje bohoslužby a naopak. Církev odhaduje, že její nedělní bohoslužby navštěvuje téměř 600 tisíc obyvatel, včetně malých dětí a těch, co se kvůli zaměstnání či chatrnému zdraví nemohou účastnit zcela pravidelně. V roce 2009, ve výzkumu agentury STEM, 30% dotazovaných, kteří se pokládají za římské katolíky, uvedlo, že církve považuje za neužitečné organizace.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská situace.", "content": "V důsledku čtyřicetiletého pronásledování ze strany komunistického režimu je hospodářská situace celé české církve velice špatná. Komunistický režim ji připravil o prakticky veškerý výdělečný majetek a finanční rezervy (částečně je zestátnil, částečně bez jakéhokoliv zákonného podkladu zabral). Církvi byla ponechána pouze většina kostelů a far. Od pádu komunismu byla zatím vrácen pouze nepatrný zlomek církevního majetku (většinou klášterní budovy), který byl zpravidla nevýdělečný a v katastrofálním stavu. Otázka restitucí dalšího majetku, včetně polností, lesů a dalších položek, je stále otevřená a dané položky chrání tzv. blokační paragraf. V současné jsou příjmy katolické církve v České republice tvořeny zejména státním příspěvkem na platy duchovních, státními příspěvky na opravu památek, dary od věřících a vlastním podnikáním. Obecně lze říci, že církev trpí obrovským nedostatkem financí. Jelikož však nehospodaří jako celek, ale převážně v rámci jednotlivých diecézí a řeholních společenství, existují zde velké místní rozdíly. Zatímco např. arcidiecéze olomoucká a diecéze brněnská těží z toho, že pokrývají oblasti s velkým podílem praktikujících věřících a jejich finanční situace je díky jejich pomoci únosná, jiné diecéze, zejména ty pokrývající silně ateistické oblasti (např. diecéze plzeňská a litoměřická) se neustále potácejí na hranici finančního kolapsu a nejsou schopny plnohodnotně udržovat ani klíčové církevní stavby či financovat základní náboženské činnosti. Některé české diecéze (českobudějovická, královéhradecká, plzeňská) začaly rozprodávat či pronajímat fary, pro něž nemají použití nebo (ještě častěji) na jejichž údržbu a opravy nemají peníze. V některých případech též převedly několik kostelů na nové majitele (obvykle občanská sdružení či obce), v případě plzeňské diecéze se jedná o desítky kostelů. Právě udržování církevních staveb, zejména kostelů, představuje pro většinu diecézí neúnosnou zátěž. Konec komunistického režimu zastihl církevní stavby většinou v katastrofálním stavu. Jelikož jde velmi často o významné kulturní památky, není možné je opravit svépomocí místních věřících a ceny oprav tak dosahují astronomických výšek, které si diecézní rozpočty nemohou dovolit. Ačkoliv stát je povinen na takovéto opravy přispívat, často tak nečiní, resp. tak sice činí, ale v naprosto nedostatečné míře. Dalším problémem je, že takovéto starší objekty už často nevyhovují zcela požadavkům kladeným na kostel v moderní době, ale jelikož jsou to památkově chráněné budovy, není možné je přestavovat a upravovat.", "section_level": 1}, {"title": "Řády a řeholní kongregace.", "content": "Obecně lze říci, že řeholní život není v České republice v dobrém stavu. Většina řádů a kongregací se dosud nevzpamatovala z těžkého pronásledování ze strany komunistického režimu – trpí přestárlostí a nedostatkem členů a finančních prostředků a nutností zrestaurovat zničené kláštery a klášterní domy, navíc často zbavené hospodářského zázemí. Pro některé nevelké mužské řády s vyšším podílem kněží je též vysilující, že vypomáhají v duchovní správě farností, která trpí chronickým nedostatkem kněžstva. Obecně lze říci, že dosud se v Česku vzpamatovalo a do plně funkčního stavu vrátilo jen malé procento řádů a kongregací a (pokud pomineme ty zcela nové) – žádné neobnovilo svou činnost v rozsahu a významu z první republiky, či let 1945–1948. V roce 2006 žilo v České republice asi 1900 řeholnic a 825 řeholníků o průměrném věku necelých 53 let (v roce 1950 to bylo asi 7800 sester a 1500 bratrů). Post biskupa-delegáta pro zasvěcený život zastává u ČBK Jiří Paďour, OFMCap. V Česku působí řada mužských řeholí, jejichž nejvyšší představení tvoří Konference vyšších představených mužských řeholí v České republice. Z nejvýznamnějších možno jmenovat například salesiány, jezuity, dominikány, premonstráty, františkány, karmelitány, křižovníky s červenou hvězdou a maltézské rytíře. I početné ženské řehole působící v Česku vytvářejí zastřešovací a koordinační orgán, kterým je Konference vyšších představených ženských řeholí v České republice. Z aktuálně nejvýznamnějších řádů a kongregací je možno jmenovat františkánky, dominikánky, boromejky, vincentky, školské sestry Notre Dame, sestry svatého Kříže a paulínky.", "section_level": 1}, {"title": "Katolická média v Česku a českém jazyce.", "content": "Pozice katolické církve v oblasti médií je podstatně slabší než v okolních zemích, což v podstatě odpovídá i jejímu reálnému postavení ve společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "České katolictví na internetu.", "content": "Krom oficiální stránek České biskupské konference existuje řada internetových projektů, které jsou zaměřeny buďto jen na katolictví, nebo na křesťanství obecně, přičemž ty samozřejmě mají velkou část agendy spjatou s katolictvím, které českému křesťanství dominuje. I řada primárně neinternetových mediálních projektů má velkou část své aktivity soustředěné v internetovém světě, buďto proto, že to je běžné rozšíření služeb, nebo proto, že tím nahrazují klasické a pro ně příliš drahé mechanismy činnosti. Například pro převážně křesťansky a katolicky zaměřenou TV Noe je enormně důležité živé internetové vysílání, podstatně méně, ale výrazně je využívá též Radio Proglas. Poměrně nová je zde internetová on-demand televize TV-MIS, provozovaná katolicky orientovaným občanským sdružením A. M. I. M. S. Hojně navštěvované jsou i stránky České sekce Vatikánského rozhlasu. Největším a nejnavštěvovanějším katolickým webem je Vira.cz provozovaný Pastoračním střediskem Arcibiskupství pražského. Za zmínění stojí i Katolik.cz, který je provozovaný Pastoračním střediskem Biskupství brněnského, který je však v poslední době v krizi – řada jeho služeb, jako jsou dotazy a odpovědi, dlouhodobě nefunguje. Velký význam mají internetové stránky Karmelitánského nakladatelství. Významnou roli hraje též ekumenicky zaměřený ChristNet.cz, soukromý magazín specializující se mimo jiné na zpravodajství a publicistiku z křesťanského světa a zprostředkovávání informací o (zejména českých) křesťanských webech a akcích. Impozantní start zaznamenaly přepracované ekumenické stránky pro mladé věřící lidi Signály.cz (jejich třetí verze), odprezentované a zahájené na Celostátním setkání mládeže v Klokotech v létě 2007, které se krátce po svém spuštění na určitou dobu staly nejnavštěvovanějším náboženským webem v českém jazyce (mimo jiné i proto, že poskytovaly podrobný zpravodajský servis po dobu setkání). Samozřejmě se zhodnocením jejich role v rámci křesťanského internetu je třeba posečkat, nicméně vzhledem k jejich unikátní koncepci lze předpokládat, že si udrží současnou významnou pozici. Mimo tyto obecné weby a internetové stránky křesťanských a katolických médií existují též hojně navštěvované tematické katolické stránky, jako např. stránky o Svatém Hostýně, které byly v roce 2006 podle navrcholu.cz druhým nejnavštěvovanějším webem s tematikou náboženství a církve (s 286 165 návštěvami) (nutno ovšem podotknout, že navrcholu.cz některé velké české náboženské weby (např. katolik.cz) vůbec neměřil).", "section_level": 2}, {"title": "Český katolický tisk.", "content": "Nejvýznamnějším katolickým periodikem je oficiální týdeník české i moravské církevní provincie \"Katolický týdeník\", poměrně velký vliv má též konzervativní týdeník Matice cyrilometodějské, \"Světlo\" – obojí zveřejňují své texty na internetu, stejně jako nejvýznamnější odborný teologický časopis \"Teologické texty\". Dále zde existuje časopis Te Deum, jehož čtenáři jsou především tradicionalisté a skalní konzervativci, včetně těch shromážděných okolo Kněžského bratrstva sv. Pia X. Z časopisů určených převážně mladým jsou nejdůležitější měsíčník Nezbeda, časopis pro dívky \"In!\", časopis pro ministranty \"Tarsicius\" a na novou evangelizaci orientovaný časopis \"Milujte se!\", který je zároveň věstníkem pro členy iniciativy \"Společenství čistých srdcí\".", "section_level": 2}, {"title": "Velká katolická nakladatelství.", "content": "V Česku existují desítky křesťansky nebo rovnou katolicky zaměřených vydavatelství, nejvýznamnější z nich jsou Karmelitánské nakladatelství, Matice cyrilometodějská, Nakladatelství Cor Jesu, Paulínky, Vyšehrad, tiskový apoštolát A. M. I. M. S., Cesta a Trinitas, řadu katolické a křesťanství blízké literatury produkuje též salesiánské nakladatelství Portál.", "section_level": 2}, {"title": "Rádio a televize.", "content": "V Česku působí TV Noe a Radio Proglas – obojí představují křesťansky orientovaná média úzce spjatá s katolicismem – spolupracují s křesťanskými a katolickými médii ve světě a v jejich čele stojí katoličtí kněží. Proglas přejal též úkol přejímat české vysílání Radia Vatikán. Katoličtí kněží vedou i televizi TV-MIS s programem on-demand, který je dostupný pouze na internetu. Určitý menší počet pravidelných křesťanských pořadů lze nalézt ve vysílání České televize (např. \"Cesty víry\") a Českého rozhlasu. Obě veřejnoprávní média též přenášejí významné křesťanské události – například požehnání \"Urbi et orbi\".", "section_level": 2}, {"title": "Katolické školství.", "content": "Římskokatolická církev je jedinou náboženskou organizací, která společně s dalšími subjekty s ní spojenými provozuje na území České republiky rozsáhlou komplexní síť škol a školských zařízení, od mateřských po vyšší odborné. Podílí se též na řízení tří teologických fakult (Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého a Teologická fakulta Jihočeské univerzity). Katolické školy jsou otevřené žákům všech vyznání a řada z nich má pověst prestižních vzdělávacích ústavů (např. Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži). Mezi žáky a studenty katolických škol je výrazně vyšší podíl věřících žáků a studentů (obvykle 35-65 %, převážně katolíků). Mimo to katolická církev a další katolické subjekty provozují řadu výchovných a ubytovacích zařízení pro mládež (významnou roli zde hrají např. salesiáni a dominikánky). K 31. prosinci 2007 římskokatolická církev zřizovala 14 mateřských, 22 základních a 13 středních odborných škol, 18 gymnázií, 5 vyšších odborných škol a 25 školských zařízení. Katolické školy navštěvovalo asi 14 700 žáků a studentů, školská zařízení evidovala ve svých prostorách cca 8 700 dětí a studentů. Zároveň římskokatolická církev zajišťovala vyučování nepovinného předmětu katolické náboženství, který na veřejných školách navštěvovalo 42 342 žáků a studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální a zdravotní péče.", "content": "Charita Česká republika (do roku 2006 Česká katolická charita) zřizovaná Českou biskupskou konferencí je největším nestátním poskytovatelem zdravotnické a sociální péče v České republice. Její hlavní náplní je pomoc potřebným v České republice, mimo to ale se též zabývá pomocí potřebným v zahraničí. Organizuje sbírky pro obyvatele oblastí postižených živelními katastrofami a jako první zavedla v ČR adopční programy na podporu vzdělávání dětí z chudých rodin v zahraničí, jichž je i dodnes největším českým organizátorem. Prostřednictví jednotlivých diecézních charit zprostředkovává adopce na dálku v Indii, Ugandě, Litvě, Ukrajině, Bělorusku, Bolívii a Paraguayi. Česká katolická charita, řeholní společenství a katolické spolky provozují celou řadu domovů důchodců, hospiců, dětských domovů, ústavů pro mentálně postižené i nemocnic. Z posledních je nejznámější Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, která patří mezi pacienty nejlépe hodnocené nemocnice v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Poutní místa.", "content": "Nejvýznamnější poutní místa České republiky jsou Velehrad, Svatý Hostýn, Svatá Hora u Příbrami a Stará Boleslav. Velký význam pak dále mají Svatý Kopeček, Zlaté Hory a další…", "section_level": 1}, {"title": "Čeští a moravští svatí a blahoslavení.", "content": "Nejuctívanější světci, kteří působili na českém území, či se v něm narodili, vzešli ze středověkých časů, z období počátků křesťanství do českých zemí. Jde o věrozvěsty Cyrila a Metoděje, sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Velký význam má též královská dcera sv. Anežka Česká a další šlechtična a léčitelka, sv. Zdislava z Lemberka. Dále jsou vysoce ctěni raně novověcí světci, z nichž nejznámější jsou sv. Jan Nepomucký a sv. Jan Sarkander. Z moderní doby je třeba zmínit sv. Jana Nepomuka Neumanna, biskupa filadelfského, posledního českého krále bl. císaře Karla Habsburského a oběti nacistického a komunistického teroru, např. bl. Marie Antonína Kratochvílová či bl. Metoděj Dominik Trčka. V současné době se schyluje k blahořečení kardinála a pražského arcibiskupa Josefa Berana. Vedle nich je zde celá řada méně významných lokálně uctívaných patronů – sv. Ivan, bl. Hroznata, sv. Radim (bratr sv. Vojtěcha), bl. Vintíř, znojemský rodák sv. Klement Maria Hofbauer. Středověk znal i další české patrony, dnes už takřka zapomenuté – např. Přemyslovny bl. Přibyslavu (sestra sv. Václava) či ct. Mladu (neteř sv. Václava) nebo bl. Podivena (služebníka sv. Václava) a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římskokatolická církev je největší organizovanou náboženskou skupinou v České republice. Při sčítání lidu v roce 2001 se k ní hlásilo 2 740 780 obyvatel (tj. 26,8 %). Podle sčítání lidu z roku 2011 se k ní hlásilo 1 083 899 obyvatel (tj. 10,37 %), úbytek věřících ve statistice ovšem způsoben i tím, že mnoho lidí na otázku o náboženské víře neodpovědělo, protože byla nepovinná. Podle sčítání účastníků bohoslužeb v roce 2019 minimálně jednou týdne chodí do kostela 375 tisíc obyvatel. Největší zastoupení má v oblasti jižní a střední Moravy, nejmenší v severních Čechách.", "tgt_summary": "The Catholic Church in the Czech Republic is part of the worldwide Catholic Church, under the spiritual leadership of the Pope, curia in Rome, and the Conference of Czech Bishops.", "id": 298093} {"src_title": "Alchymista (román)", "tgt_title": "The Alchemist (novel)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavní postavou je andaluský chlapec, pastýř Santiago. Poté co se mu již dvakrát zdá stejný sen o pokladu ukrytém u pyramid v Egyptě, dojde za vědmou, aby mu ho vyložila. Při cestě od ní narazí Santiago na starce, který mu začne vyprávět o Osobním příběhu, o znameních, o Řeči a Duši světa a o lidech, kteří se rozhodli jít za svým Osobním příběhem. Chlapec se tedy vydá za oním snem a několikrát už se málem vzdá a chce jít zpět. Vždy v takové chvíli se mu však opět ukáže nějaké znamení a on se rozhodne pokračovat. Jeho cesta je plná nástrah a překvapení, po cestě objeví svou opravdovou lásku, až nakonec svůj poklad najde. Podrobnější vyprávění: Na začátku nás příběh zavede do starého opuštěného kostela. Na místě sakristie, kde vyrostl fíkovník, spí hlavní hrdina Santiago a zdá se mu sen. Ráno se probudí a vzpomíná si, že tento sen se mu už jednou zdál. Chvíli nad tím hloubá a pak se rozhodne, že zajde do města a nechá si sen vyložit. V Tarife vyhledá starou cikánku. A říká jí, co se mu zdálo. Ve snu k němu přišlo dítě, vzalo ho za ruku, vedlo ho k Egyptským pyramidám. Tam mu řeklo: „Když sem přijdeš, najdeš zakopaný poklad“ a v tu chvíli se vždy chlapec probudil. Cikánka mu slíbila sen vyložit, když jí dá desetinu toho, co nalezne. Mladík souhlasil. Ona pravila: „Jdi do Egypta k pyramidám a najdi tam ten poklad.“ Santiago si pomyslil, to jsem sem nemusel chodit. Ale co, je to zadarmo. Když nepůjdu poklad hledat, cikánka také nic nedostane. A jelikož byl pasáček ovcí, vydal se s nimi do dalšího města prodávat vlnu. Jednou sedí na náměstí a čte si svou jedinou knihu a tu k němu promluví starý král a nabádá ho, aby si splnil svůj „Osobní příběh“ – šel hledat poklad. Mladík nakonec svolí, prodá všechny svoje ovečky a za utržené peníze jede do Egypta. Sice se neumí domluvit arabsky, ale ze svého putování s ovcemi zjistil, že nejen slovy se člověk domluví. Zajde do první hospody, co najde, a rád by se někoho zeptal na cestu. Tu si k němu jeden Arab přisedne a promluví španělsky. Vyjedná si od Santiaga všechny peníze na nákup dvou velbloudů a jde je koupit. Z hospody ještě vyšli spolu, ale najednou po průvodci ani stopy a mladík přišel o všechny své úspory. Smutný se toulal městem, až narazil na sklenářství. Majiteli krámku nabídl vyleštit všechny sklenice ve výloze za trochu jídla. Nakonec se domluvili, že Santiago bude u sklenáře pracovat za podíl ze zisku. Majitel si pomyslel, že to moc peněz nebude, protože poloha krámku je daleko od centra a už dlouhou dobu nic neprodal. Ale Santiago měl plno dobrých nápadů na zlepšení prodeje a zisk se mnohonásobně zvýšil, protože viděl svůj cíl – nashromáždit peníze na cestu. Za rok měl mladík dost peněz na uskutečnění svého snu. Domluvil se s jednou Karavanou, že se s nimi vydá do pouště. V oáze Al-Fajjúm se zamiloval do ženy pouště Fátimy. Už si myslel, že našel svůj poklad, tedy ženu, ale nakonec potkal Alchymistu a ten ho přesvědčil, že jeho poklad přece leží u Egyptských pyramid, nikoli v oáze. Tak se tedy tentokrát v doprovodu Alchymisty vydali k pyramidám. Cestu jim znepříjemňovala válka mezi kmeny pouště. Nakonec dorazili do kláštera nedaleko pyramid. Zde se Alchymista se Santiagem rozloučil. Ještě mu dal na cestu kousek zlata a další kousek mu nechal u mnichů, kdyby ho potřeboval, až se bude vracet. Santiago nazítří vyrazil k pyramidám a jeho srdce k němu promluvilo: „Až se rozpláčeš, tak budeš na místě pokladu.“ Mladík začal kopat nedaleko pyramid. Už kopal dlouho a najednou k němu přišli dva muži a chtěli vědět, co dělá. Mysleli si, že něco schovává, proto Santiaga prohledali a našli u něj zlato, to mu sebrali. Pak ho tloukli a nakonec z něj vymlátili odpověď, že hledá poklad. Lupiči se mu vysmáli a nechali ho jít. Ještě než odešel, tak ten větší z lupičů prohlásil: „Zrovna před dvěma roky se mi na tomto místě zdál dvakrát po sobě sen. Zdálo se mi, že mám jet do Španělska a vyhledat polo zbořený kostel, v němž uprostřed roste fíkovník a kde pastýři často přespávají. Ve snu se mi zdálo, že když pod fíkovníkem budu kopat, naleznu poklad. Nejsem takový blázen, abych putoval přes celou poušť jenom proto, že se mi zdál sen.“ Po těchto slovech Santiago pochopil, že nalezl poklad. Vrátil se do Španělska s posledním kusem zlata, které mu Alchymista nechal u mnicha, a našel poklad. Náhle na tváři ucítil závan větru a povídá: „Fátimo, ženo mého srdce, už jdu.“", "section_level": 1}, {"title": "Vydání na CD.", "content": "Román byl v češtině vydán i jako audiokniha na CD. V roce 2003 zkrácenou verzi načetl Marek Eben spolu s dalšími českými herci. V roce 2008 pak celou knihu načetl Lukáš Hlavica.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alchymista (v portugalském originále \"O Alquimista\") je román brazilského spisovatele Paula Coelha, poprvé byl vydán Rio de Janeiru roku 1988, v češtině v roce 1999. Kniha vypráví o cestě mladého pastýře za svým snem. Autor čtenáře přesvědčuje o smysluplnosti cesty za osobním štěstím. Je přesvědčen, že každý člověk má svůj \"Osobní příběh\", ale jen málokdo ho dokáže prožít. Lidé volí raději pohodlí a jistotu místo rizika. Doba, ve které se příběh odehrává, není jasně vymezena. Dá se jen usuzovat, že to muselo být nejdříve po roce 1887. V tom roce se začalo používat esperanto, které se naučil Angličan putující s pastýřem v karavaně. Děj se odehrává ve španělské Andalusii, ve městě Tarifa, Tanger, v poušti Sahara nebo u egyptských pyramid. Vzdálenost mezi Tangerem a pyramidami, kterou musel pastýř Santiago s karavanou urazit, měří vzdušnou čarou přes 3 500 km.", "tgt_summary": "The Alchemist () is a novel by Brazilian author Paulo Coelho that was first published in 1988. Originally written in Portuguese, it became a widely translated international bestseller. An allegorical novel, \"The Alchemist\" follows a young Andalusian shepherd in his journey to the pyramids of Egypt, after having a recurring dream of finding a treasure there.", "id": 520831} {"src_title": "Pointilismus", "tgt_title": "Pointillism", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Tato technika závisí na schopnosti oka a mysli diváka smíchat barevné skvrny do plnější škály tónů. Souvisí to s divizionismem, odlišnou technickou variantou této metody. Divizionismus se zabývá teorií barev, zatímco pointilismus je více zaměřen na specifický styl štětce používaného k nanášení barvy. Moho malířů tuto techniku nepoužívalo. Od roku 1905 do roku 1907 Robert Delaunay a Jean Metzinger malovali v divizionistickém stylu s velkými čtverci nebo „kostkami“ barvy: velikost a směr každého tahu dával malbě smysl pro rytmus, ale barva se měnila nezávisle na velikosti a umístění. Tato forma oddělení pointilismu od divizionismu byla významným uměleckým pokrokem. V roce 1906 umělecký kritik Louis Chassevent rozpoznal rozdíl a, jak zdůraznil historik umění Daniel Robbins, použil slovo „krychle“, které později převzal Louis Vauxcelles, aby tímto termínem pokřtil kubismus. Chassevent píše:", "section_level": 1}, {"title": "Praxe.", "content": "Praxe Pointillismu je v ostrém kontrastu s tradičními metodami míchání pigmentů na paletě. Je analogický čtyřbarevnému procesu tisku CMYK používanému některými velkými či barevnými tiskárnami, které umisťují tečky azurové, purpurové, žluté a klíčové (černé). Televize a počítačové monitory používají podobnou techniku k prezentaci barev obrazu pomocí červené, zelené a modré (RGB) barvy. Pokud se smíchá červené, modré a zelené světlo (primární aditiva), výsledkem je něco podobného bílému světlu (viz Prism (optika)). Malování je ze své podstaty subtraktivní, ale pointilistické barvy se často zdají jasnější než typické smíšené subtraktivní barvy. To může být částečně proto, že je zamezeno míchání pigmentů a protože někdy se ponechané bílé plátno může zobrazovat mezi aplikovanými tečkami. Technika malování použitá pro míchání barev v technice pointilismu je na úkor tradičního štětce používaného k vymezení textury. Většina pointilistických obrazů je provedena v olejové barvě. Je možno použít cokoli, ale oleje jsou upřednostňovány pro svou hutnost a tendenci nestékat ani neslévat se.", "section_level": 1}, {"title": "Běžná použití pointilismu.", "content": "Pointilismus se běžně používal v 17. století při úpravě složitého vázání ručně vyráběných přebalů knih, pro výzdobu kovových zbraní a brnění a pro dekoraci ručně vyráběných střelných zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Pointillismus se také se odkazuje na styl hudební kompozice 20. století. Tento typ hudby je také známý jako punctualismus. (viz Karlheinz Stockhausen)", "section_level": 1}], "src_summary": "Pointillismus je technika malby, která kombinací malých od sebe vzdálených bodů základních barev vytváří dojem složité barevnosti. Technika je založena na schopnostech vnímání oka a mysli, které míchají jednotlivé body do celé škály barev a blíží se divizionismu, ještě techničtější varianty. Tento pracný styl malby mnoho malířů nepoužívalo. Tvořili tak především Georges Seurat, Paul Signac a Henri-Edmond Cross. (Viz však také raná díla Andyho Warhola a Pop Art.) Termín byl poprvé použit uměleckými kritiky na konci 80. let 19. století jako posměšné označení děl těchto umělců, avšak v současnosti již ztratil svůj původně hanlivý význam. Hnutí zahájené Seuratem pracujícím touto technikou je známé jako neoimpresionismus. Divizionisté používali podobnou techniku vzorů k tvorbě obrazů, i když s většími tahy silnějších štětců.", "tgt_summary": "Pointillism () is a technique of painting in which small, distinct dots of color are applied in patterns to form an image. Georges Seurat and Paul Signac developed the technique in 1886, branching from Impressionism. The term \"Pointillism\" was coined by art critics in the late 1880s to ridicule the works of these artists, but is now used without its earlier mocking connotation. The movement Seurat began with this technique is known as Neo-impressionism. The Divisionists used a similar technique of patterns to form images, though with larger cube-like brushstrokes.", "id": 373877} {"src_title": "Bitva v Badungském průlivu", "tgt_title": "Battle of Badung Strait", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "18. února 1942 japonský invazní svaz začal vyloďovat vojska na ostrově Bali, aby obsadila strategické letiště, z něhož bylo možné ovládat celou Jávu. Tento invazní svaz, kterému velel kontradmirál Kjúdži Kubo, byl složen z křižníku \"Nagara\", 7 torpédoborců a 2 transportních lodí. Kontradmirál Karel Doorman, který velel spojeným námořním silám USA, Velké Británie, Nizozemska a Austrálie (ABDA-FLOAT), nemohl toto vylodění nechat bez povšimnutí. Nemohl však svoje jednotky soustředit ke společnému útoku, a proto napadl japonský invazní svaz v několika vlnách. Jako první zaútočily ponorky USS \"Seawolf\" a HMS \"Truant\", ale nedosáhly žádného úspěchu. Pak došlo k náletu 13 bombardérů B-17 a sedmi A-24, které poškodily transportní loď \"Sagami Maru\". Poté, co byly transportní lodě úspěšně vyloženy, odplul Kubo s křižníkem \"Nagara\" a 3 torpédoborci směrem k Makasaru. V průlivu, který odděluje Bali od ostrova Nusa Besar a který je široký jen 15 mil, zůstaly jen torpédoborce \"Asašio\" a \"Óšio\" doprovázející transportní loď \"Sasago Maru\" a torpédoborce \"Mičišio\" a \"Arašio\" doprovázející poškozenou transportní loď \"Sagami Maru\".", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "V noci z 19. na 20. února 1942 dorazily do průlivu Bandung postupně 3 spojenecké skupiny lodí. První pod osobním velením kontradmirála Doormana připlula z Tjilatjapu ve složení: křižníky De Ruyter a Java, torpédoborce \"Piet Hein\", \"John D. Ford\" a \"Pope\". Kolem 23. hodiny se Doormanova skupina dostala do přestřelky s torpédoborci \"Asašio\" a \"Óšio\". \"Asašio\" při ní torpédem potopil torpédoborec \"Piet Hein\". Doormanova skupina pak odplula z bojiště na severovýchod. Tři hodiny poté dorazila na bojiště 2. skupina spojeneckých lodí pod velením fregatního kapitána T. Blinforda ve složení lehký křižník Tromp a torpédoborce USS \"Stewart\", USS \"Parrott\", USS \"John D. Edwards\" a USS \"Pillsbury\". I tato skupina se dostala do přestřelky s torpédoborci \"Asašio\" a \"Óšio\". Při ní byl poškozen na jedné straně torpédoborec \"Óšio\" a na druhé křižník \"Tromp\" a torpédoborec \"Stewart\". Pak ze severu přispěchaly Japoncům na pomoc torpédoborce \"Mičišio\" a \"Arašio\". \"Mičišio\" se dostal do křížové palby amerických torpédoborců a po několika zásazích zůstal ležet bez pohybu na hladině. Obě skupiny lodí se potom ztratily z dohledu a spojenci odpluli zpět do Surabaje. Třetí a poslední vlnu tvořilo 7 nizozemských motorových torpédových člunů, které na nepřítele nenarazily a vrátily se zpět do Surabaje.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Torpédoborec \"Mičišio\" byl odvlečen k opravě do Kendari. \"Steward\" byl opravován v Surabaji a po jejím obsazení sloužil Japoncům jako hlídková loď \"P-102\". Křižník \"Tromp\" byl provizorně opraven v Surabaji odkud 24. února odplul k dalším opravám do Sydney.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Badungském průlivu byla námořní bitva během bojů o Nizozemskou východní Indii za druhé světové války. Odehrála se v noci z 19. na 20. února 1942 v Badunském průlivu mezi ostrovy Bali a Nusa Penida, když námořní síly Nizozemského království a USA zaútočily na zbytek japonských invazních sil po japonském vylodění na Bali. Během bitvy dokázaly čtyři japonské torpédoborce odrazit útok silnějšího protivníka, ochránit obě opožděné transportní lodě a potopit torpédoborec Hr. Ms. \"Piet Hein\". Bitva ukázala převahu Japonců v nočním boji během úvodní fáze války v Pacifiku.", "tgt_summary": "The Battle of Badung Strait was a naval battle of the Pacific campaign of World War II, fought on the night of 19/20 February 1942 in Badung Strait (not to be confused with the West Java city of Bandung) between the American-British-Dutch-Australian Command (ABDA) and the Imperial Japanese Navy. In the engagement, the four Japanese destroyers defeated an Allied force that outnumbered and outgunned them, escorting two transports to safety and sinking the Dutch destroyer . The battle demonstrated the Japanese Navy's considerable superiority over the Allies in night fighting which lasted until the Battle of Cape St. George.", "id": 706234} {"src_title": "Průvodce (profese)", "tgt_title": "Tour guide", "src_document": [{"title": "Průvodcovská činnost.", "content": "Současné právní podmínky určuje Zákon 130, kterým se mění zákon č.455/1991., Sb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související normy a který vstoupil v platnost 1. 7. 2008. Příloha č. 4 Živnost volná (k paragrafu 25 odstavec 2) obsahuje pod číslem 71 Provozování cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu. Pojem vedoucí zájezdu v živnostenském zákoně není, zájemce o tuto činnost si tedy musí požádat o Provozování cestovní agentury a průvodcovskou činnost v oblasti CR. Průvodcovská činnost byla zařazena do systému tzv. národních kvalifikací a je možné složit státní zkoušku průvodce podle tzv. kvalifikačního standardu. Autorizujícím orgánem této zkoušky je Ministerstvo pro místní rozvoj. Osvědčení o zkoušce je veřejnou listinou a má stejnou platnost jako maturitní nebo jakékoliv jiné školní vysvědčení. Osvědčení o zkoušce má také kvalifikační dovětek Evropské unie – tzv. European Qualification Framework – EQF. Zkouška profesní kvalifikace Průvodce cestovního ruchu PK 65-021 N je nejvyšším stupněm kvalifikace průvodce cestovního ruchu v rámci tzv. celoživotního vzdělávání. Složení zkoušky je velmi důležité například i v momentu, kdy průvodce potřebuje doložit svou kvalifikaci v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Provádění mimo území ČR.", "content": "V cizině může průvodce provádět jen za předpokladu, že je v dané zemi průvodcovsky způsobilý a splňuje tamější požadavky k této způsobilosti. V každé zemi jsou požadavky na odbornou způsobilost průvodce jiné a průběžně se mění.V některých zemích stačí pouze ohlášení před započetím činnosti, v některých zemích je třeba vykonat tzv. rozdílovou zkoušku nebo zkoušku průvodce. Jisté je, že vždy musí průvodce prokázat průvodcovskou způsobilost v zemi původu. Tu prokáže mimo například osvědčením o zkoušce profesní kvalifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoušky profesní kvalifikace.", "content": "Zkouška Průvodce cestovního ruchu (PK 65-021 N) Zkouška Průvodce Prahou (PK 65-028 N) Zkouška Místní zástupce cestovní kanceláře (delegát) (PK 65-036 M) Zkouška Samostatný pracovník cestovní kanceláře a cestovní agentury PK 65-032 N) Zkoušku lze vykonat před tzv. autorizovanou osobou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průvodce je lidská profese. Jedná se o člověka, který provádí průvodcovskou činnost, to znamená že podává turistům odborný výklad o přírodním, či kulturním dědictví dané oblasti nebo místa v jazyce klienta.", "tgt_summary": "A tour guide (U.S.) or a tourist guide (European) is a person who provides assistance, information on cultural, historical and contemporary heritage to people on organized tours and individual clients at educational establishments, religious and historical sites, museums, and at venues of other significant interest, attractions sites.", "id": 1365261} {"src_title": "Namur", "tgt_title": "Namur", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Namur se nachází přibližně 65 km jihovýchodně od Bruselu na soutoku dvou hlavních valonských řek, Mázy a Sambry, a na pomezí tří geografických oblastí, a sice Hesbaye na severu, Condroz na jihovýchodě a Entre-Sambre-et-Meuse na jihozápadě. Obec Namur má rozlohu 175,69 km² a zahrnuje kromě vlastního Namuru bývalé obce Beez, Belgrade, Saint-Servais, Saint-Marc, Bouge, Champion, Daussoulx, Flawinne, Malonne, Suarlée, Temploux, Vedrin, Boninne, Cognelée, Gelbressée, Marche-les-Dames, Dave, Jambes, Naninne, Wépion, Wierde, Erpent, Lives-sur-Meuse a Loyers.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Namur existoval jako důležitá osada na křižovatce obchodních cest již v dobách Keltů. Poté, co Julius Caesar porazil místní kmen Aduatuků, se v oblasti usídlili Římané. Význam Namuru vzrostl v raném středověku, když Merovejci vybudovali hrad na skalnatém výběžku nad městem a nad soutokem obou řek. V 10. století se stal Namur samostatným hrabstvím. Město se rozvíjelo nerovnoměrně, neboť namurská hrabata mohla stavět pouze na severním břehu řeky Mázy, zatímco jižní břeh, který patřil biskupství Lutych, se vyvíjel pomaleji a vzniklo na něm město Jambes (dnes předměstí Namuru). Roku 1262 se Namur stal součástí flanderského hrabství a roku 1421 jej koupil burgundský vévoda Filip III. Dobrý. Ve 40. letech 17. století se stal Namur součástí Španělského Nizozemí a opevnění jeho citadely bylo značně zesíleno. Roku 1692 město dobyl francouzský král Ludvík XIV. a jeho vojenský architekt Vauban přebudoval citadelu. Francouzská nadvláda neměla dlouhého trvání, neboť již roku 1695 město dobyl Vilém III. Oranžský. Roku 1709 získali Nizozemci právo opatřit město posádkou, avšak roku 1713 bylo původně Španělské Nizozemí přiřčeno utrechtskou smlouvou rakouským Habsburkům. Městu tedy vládli Rakušané, zatímco citadela byla pod kontrolou Nizozemců, kteří ji posléze znovu přestavěli. Po Velké francouzské revoluci do Belgie roku 1794 opět vpadli Francouzi. Namur byl anektován Francií a byl zde nastolen represivní revoluční režim. Od roku 1795 byl Namur prefekturou departementu Sambre-et-Meuse. Po Napoleonově porážce roku 1815 se území Belgie stalo rozhodnutím Vídeňského kongresu součástí Spojeného království nizozemského a po belgické revoluci roku 1830 se Belgie odtrhla od Nizozemska. I za nového režimu v Namuru sídlila vojenská posádka a roku 1887 byla znovu přestavěna citadela. Během obou světových válek město utrpělo výrazné škody. Na začátku první světové války byl Namur jedním z hlavních cílů německých vojsk, která se snažila proniknout údolím Mázy do Francie. Namurská citadela byla považována za nedobytnou, přesto však padla po pouhých třech dnech bojů a po zbytek války bylo město okupováno. Za druhé světové války bylo město vzhledem ke své dobré strategické poloze bombardováno. Do roku 1977 byl Namur sídlem výsadkových oddílů belgické armády.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Namur je důležité obchodní a průmyslové centrum. Vyrábí se zde stroje, kožené zboží, kovy a porcelán. Namur je také důležitým železničním uzlem, neboť leží na trati z Bruselu do Lucemburku a z Lille do Lutychu. Řeka Máza se využívá k lodní dopravě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Namur (valonsky ', nizozemsky ') je frankofonní město v Belgii, hlavní město Valonska a správní centrum provincie Namur. S 107 411 obyvateli (údaj z 1. července 2006) je Namur třetí největší město ve Valonsku. V Namuru sídlí Valonský parlament a Valonská vláda. Sídlo parlamentu se nachází v Grognonu, historickém jádru města na soutoku Mázy a Sambry, a vláda sídlí v budově \"Élysette\" na protějším břehu řeky Mázy.", "tgt_summary": "Namur ( , ; ; ) is a city and municipality in Wallonia, Belgium. It is both the capital of the province of Namur and of Wallonia, hosting the Parliament of Wallonia, Walloon Government and administration. Namur stands at the confluence of the Sambre and Meuse rivers and straddles three different regions – Hesbaye to the north, Condroz to the south-east, and Entre-Sambre-et-Meuse to the south-west. The city of Charleroi is located to the west. The language spoken is French. The City of Namur includes the old communes of Beez, Belgrade, Saint-Servais, Saint-Marc, Bouge, Champion, Daussoulx, Flawinne, Malonne, Suarlée, Temploux, Vedrin, Boninne, Cognelée, Gelbressée, Marche-les-Dames, Dave, Jambes, Naninne, Wépion, Wierde, Erpent, Lives-sur-Meuse, and Loyers.", "id": 1677601} {"src_title": "Zdeněk Fierlinger", "tgt_title": "Zdeněk Fierlinger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a počátek kariéry.", "content": "Pocházel ze středostavovské rodiny, otec byl středoškolským učitelem v Olomouci. Vystudoval gymnázium. První světová válka ho zastihla v Rusku, kde vstoupil jako důstojník do československých legií. Za statečnost v boji byl jmenován rytířem řádu sv. Jiří. Byl velitelem čety tzv. sokolské komandy. Byl kamarádem plukovníka Švece (chodili spolu na rozvědku). U Zborova byl velitelem 9. roty. Po Zborovu se měl stát velitelem praporu (stejně jako Švec, Husák a Muller), byl však odeslán odbočkou Československé národní rady s Emanuelem Voskou do USA, aby pomáhal náboru a formování českého vojska v USA. Potom přešel do legií ve Francii. Po válce se vrátil do Československa a vstoupil do diplomatických služeb. Byl postupně vyslancem v Nizozemsku, Rumunsku, USA, Švýcarsku a Rakousku. V tomto období byl blízkým přítelem a spolupracovníkem Edvarda Beneše. V roce 1924 vstoupil do sociálně demokratické strany.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v SSSR.", "content": "Od roku 1937 do roku 1945 zastával post vyslance (a později velvyslance) v SSSR. Převládá názor, že již dříve ve třicátých letech se stal agentem sovětské tajné služby NKVD. V tomto svém „moskevském období“ byl velice blízký exilovému vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, které k němu mělo naprostou důvěru. To se projevilo například v roce 1943, kdy komunisté spolu s Fierlingerem „připravili“ podepsání československo-sovětské smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Konec války a nástup komunistů k moci.", "content": "Těsně před koncem války (duben 1945) se stal v exilu předsedou československé vlády a zůstal jím i po návratu do Československa až do voleb v roce 1946. Zároveň se stal vůdcem „levého křídla“ sociální demokracie, které usilovalo o co nejtěsnější spolupráci s KSČ. V letech 1946–1947 byl předsedou Československé sociální demokracie. V listopadu 1947 byl z předsednictva vyloučen. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl hlavním iniciátorem „sloučení“ sociálních demokratů s komunisty – fakticky však spíše likvidace sociální demokracie a převedení části strany do KSČ. Odměnou mu bylo ještě v roce 1948 místo v Ústředním výboru KSČ. Zdeněk Fierlinger následně působil jako místopředseda vlády (1948–1953), předseda Národního shromáždění (1953–1964) a ministr pověřený řízením Státního úřadu pro věci církevní (1951–1953). Až do roku 1966 (do svých pětasedmdesáti let) byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ. V roce 1968 působil mimo jiné v rámci Svazu československo-sovětského přátelství a jedna z jeho posledních veřejných akcí bylo, že po okupaci 1968 vedl jeho delegaci na sovětské velvyslanectví s údajně protestní nótou. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl totiž ráno 21. srpna 1968 zvolen členem delegace Národního shromáždění (Dušan Špálovský, Zdeněk Fierlinger, Andrej Žiak, Josef Zedník, Alois Poledňák a Vladimír Kaigl), jejímž úkolem bylo sdělit stanovisko Národního shromáždění k okupaci velvyslanci Sovětského svazu a navázat kontakt s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou. Zemřel začátkem května 1976 v Praze a byl pohřben na olomouckém Ústředním hřbitově v Neředíně.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho synovcem je výtvarník a režisér Paul Fierlinger a též atlet a novinář Evžen Rošický, popravený během okupace roku 1942 za odbojovou činnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zdeněk Fierlinger, křtěn Zdenko Jindřich Eugen Maria (11. července 1891 Olomouc – 2. května 1976 Praha) byl vysoký sociálně-demokratický a později komunistický funkcionář, československý premiér v letech 1945–1946 (v prvních dvou poválečných vládách). Jeho jméno je spojováno především se zradou vlastní demokratické strany a jejím „sloučením“ s KSČ po komunistickém převratu v roce 1948.", "tgt_summary": "Zdeněk Fierlinger (11 July 1891, Olomouc – 2 May 1976, Prague) was a Czech diplomat and politician. He served as the Prime Minister of Czechoslovakia from 1944 to 1946, first in the London-based exiled government and later in liberated Czechoslovakia. His name is often associated with the merger of his Social Democratic Party with the Czechoslovak Communist Party after the communist coup in 1948. He was the uncle of Paul Fierlinger, the famous animator for numerous PBS cartoons.", "id": 2162674} {"src_title": "Bitva v Sundském průlivu", "tgt_title": "Battle of Sunda Strait", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Po katastrofální porážce spojenců v bitvě v Jávském moři 27. února 1942 zbylo spojencům na Jávě pouze několik plavidel. 28. února kotvily v Sarubaji těžký křižník HMS \"Exeter\" a 7 torpédoborců. V Batávii kotvil těžký křižník USS \"Houston\", lehký křižník HMAS \"Perth\" a torpédoborec Hr. Ms. \"Evertsen\". Spojenecké velení rozhodlo, že tyto lodě budou z oblasti evakuovány. Jako první odpluly ze Surabaye 4 torpédoborce USS \"John D. Edwards\", USS \"Paul Jones\", USS \"John D. Ford\" a USS \"Alden\" pod velením fregatního kapitána Binforda, kterým se povedlo proklouznout Balijským průlivem do Indického oceánu. Houston a Perth vypluly z Batávie 28. února v 19:30 a jejich cílem bylo proplout Sundským průlivem mezi Sumatrou a Jávou do Indického oceánu. Se zpožděním je následoval i \"Evertsen\". Předchozí den touto cestou unikla skupina lodí z Batávie a cesta měla být podle zpravodajských informací volná. K západní Jávě ale mezitím připlul japonský západní invazní svaz a jeho doprovod. Na Jávě se vyloďovalo 56 transportních lodí a jim přímou nebo vzdálenou podporu poskytovala skupina lodí pod velením kontradmirála Kurity ve složení 1 lehká letadlová loď \"Rjúdžó\", 4 těžké křižníky (\"Suzuja\", \"Kumano\", \"Mikuma\" a \"Mogami\"), 3 lehké křižníky a 23 torpédoborců.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Krátce před 23. hodinou zahlédl japonský torpédoborec \"Fubuki\" obě spojenecké lodě. \"Fubuki\" vystřelil salvu 9 torpéd na spojenecké lodě, které se však torpédům stačily vyhnout. Torpéda pokračovala do zálivu, kde kotvily transportní lodě. Zde torpéda zasáhla a potopila minolovku \"W-2\" a transportní lodě \"Sakura Maru\" a \"Horai Maru\". \"Fubuki\" informoval japonské velení o přítomnosti cizích lodí. Proti spojeneckým lodím vyrazily těžké křižníky \"Mogami\" a \"Mikuma\", lehký křižníky \"Natori\" a 9 torpédoborců. Nastala přestřelka po níž se krátce po půlnoci 1. března 1942 lehký křižník \"Perth\" potopil. O půl hodiny později se potopil i těžký křižník \"Houston\". Z 1064 mužů, kteří byli na palubě, jich Japonci vylovili jen 368. Na palubě křižníku zahynul i jeho velitel Albert H. Rooks.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Zbývající plavbyschopné lodě v Surabayi (\"Exeter\" a dva torpédoborce) se pokusily o únik následující den, ale byly potopeny v bitvě u Baweanu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Sundském průlivu byla námořní bitva první fáze pacifické kampaně druhé světové války. Proběhla v noci z 28. února na 1. března 1942 u severního konce Sundského průlivu když dva spojenecké křižníky (následované jedním torpédoborcem) při ústupu z Jávského moře narazily na japonský západní invazní konvoj a jeho doprovod. Všechny tři spojenecké lodě byly potopeny a Japonci se úspěšně vylodili na západní Jávě.", "tgt_summary": "The Battle of Sunda Strait was a naval battle which occurred during World War II in the Sunda Strait between the islands of Java, and Sumatra. On the night of 28 February – 1 March 1942, the Australian light cruiser and the American heavy cruiser faced a major Imperial Japanese Navy (IJN) task force. After a fierce battle of several hours' duration, both Allied ships were sunk. Five Japanese ships were sunk, three of them by friendly fire.", "id": 1938371} {"src_title": "Solovecké ostrovy", "tgt_title": "Solovetsky Islands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší stopy člověka.", "content": "První solovecká sídliště pravěkého člověka používajícího kamenné nástroje jsou na základě analýzy nalezených ohnišť datovány do poloviny 6. tisíciletí př. n. l., byť existují pochybnosti, zda nebyly analyzovány pouze pozůstatky lesního požáru. Stáří keramiky nalezené na ostrovech Velká Muksalma a Anzerský bylo radiouhlíkovou metodou odhadnuto na 5900 let, což by odpovídalo přelomu 5. a 4. tisíciletí př. n. l. Ze 2. a 1. tisíciletí př. n. l. pochází neolitické artefakty jako kamenná sekyra a předměty kultury hřebenové keramiky, podobné nálezům na březích Severní Dviny. Mezi známé památky Soloveckých ostrovů patří kamenné spirálovité labyrinty na Velkém Zaječím ostrově o průměru 25 metrů či jejich napodobeniny u vesnice Soloveckij. Existují důkazy o přebývání Sámů a Karelů (např. stříbrná brož ze 7. století) na Anzerském ostrově v období před příchodem prvních mnichů. O jejich přítomnosti vypovídají také toponyma ostrovů, například \"Solovec\" pochází od sámského \"suolenč ( Suollek=ostrovy)\" a ostrov Muksalma má název karelského původu. První ruští kolonisté na ostrovy přijeli již v 7. a 8. století.", "section_level": 2}, {"title": "Solovecký klášter.", "content": "Roku 1429 po dvoudenní plavbě připluli loďkou na Solovecký ostrov dva pravoslavní mniši, svatí Savvatij Solovecký a German Solovecký. Spatřili krásnou krajinu, tetřevy, zajíce, jeleny, zatímco lišky, vlci a jiní dravci tu nebyli. Prohlásili tento ostrov za svatý a založili zde klášter. Mohutná pevnost poskytla útočiště rychle se zvětšujícímu počtu mnichů, na ostrovech vyrostla řada kaplí a pousteven. Síť kanálů spojila jednotlivá jezera, dřevěné potrubí přivádělo do kláštera jezerní vodu. Mniši chovali domácí zvířata, lovili ryby a dokázali v nehostinných podmínkách ostrova vypěstovat bohatou úrodu zeleniny. Rozvinula se řemeslná výroba na pokročilé úrovni. Klášter sloužil několik staletí jako centrum pro sídla na okolních březích Bílého moře. Zároveň však klášter ruští panovníci využívali jako těžké vězení. Se zjednodušením dopravy v 19. století začaly na ostrovy proudit davy poutníků, vyrostla řada ubytoven i hotelů.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětské období.", "content": "Prosperující solovecký klášter se ještě na počátku 20. století těšil slávě a vážnosti po celé Rusi. Když se ale k moci dostali bolševici, sovětští komisaři prohlásili klášter za sovchoz a nařídili mnichům, aby se méně modlili a více pracovali ve prospěch dělníků a rolníků. Majetek byl vyvlastněn. Dne 25. května 1923 vypukl v klášteře požár. Příčiny nebyly vyjasněny. Bylo rozhodnuto zřídit „Severní tábory zvláštního určení“ (gulagy). V červnu 1923 přijeli čekisté s rozkazem vytvořit vzorně přísný lágr, pýchu dělnicko-rolnické republiky. V prostorách kláštera a pousteven byl zřízen jeden z nechvalně pověstných gulagů. Asi nejkrutější období v historii místního gulagu přišlo s budováním Bělomořského kanálu a za vlády Naftalije Aronoviče Frenkela. Nejvyšším zákonem Souostroví se stala jeho formulace: „\"Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme.\"\" V roce 1937 byl tábor přeměněn na vězení a i to bylo v roce 1939 zrušeno. Ostrovy byly předány do rukou sovětské Severní flotily, která zde během 2. světové války připravovala mladé námořní důstojníky. Od roku 1944 jsou ostrovy pod civilní správou vesnice Soloveckij.", "section_level": 2}, {"title": "Postsovětské období.", "content": "Duchovní život v klášteře byl obnoven roku 1990. Organizace UNESCO zanesla solovecký historicko-kulturní komplex roku 1992 na seznam světového dědictví. Proběhla restaurace historických objektů, klášter se otevřel veřejnosti. Ostrovy se staly nejenom častým cílem nejenom pravoslavných poutníků, ale i turistů z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Solovecké ostrovy se nachází v nejmělčí části západní poloviny Bílého moře, v severní části Oněžského zálivu. Mořské proudění v okolí ostrovů závisí na průtoky řeky Oněgy, která do stejnojmenného zálivu ústí. Od břehů Archangelské oblasti odděluje solovecké souostroví Východní Solovecký průliv (asi 40 km) a od břehů Karélie Západní Solovecký průliv (asi 60 km). Od polárního kruhu jsou ostrovy vzdáleny 165 km.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Reliéf ostrovů byl zformován pohybem ledovce a později zvětráváním a erozí, je nerovný a pahorkatý. Rozložení vrcholků a jezerních kotlin na ostrovech prozrazuje, že ledovec formující ostrovy postupoval ze severo-severozápadu na jiho-jihovýchod a zanechával za sebou pásma balvanů a štěrku a zároveň hloubil jezerní kotliny. Na jihu Soloveckého ostrova je patrné, že ledovec později změnil svůj směr na jiho-jihozápad. Nejvyšším vrcholem je Verbokolský kopec na Anzerském ostrově, který se tyčí do výšky 86 m nad úrovní moře. Na Soloveckém ostrově jsou nejvyššími vrcholy Podnebesný (80,3 m) a Sekirný (73 m).", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Rozdíl mezi přílivem a odlivem činí průměrně 0,6 m, maximálně 0,8 m. Charakter dmutí je půldenní. Salinita vody u břehů ostrovů je relativně vysoká, ačkoliv může vlivem různých faktorů značně kolísat. Reliéf dna u Soloveckého ostrova je nerovný. Jeho břehy jsou lemovány mělčinami s hlubinou maximálně 5 metrů. Nejširší mělčiny jsou na východním břehu ostrova. Na ostrovech nejsou žádné řeky, pramenů je málo a potoky jsou vzácností. Přesto je zde sladké vody dostatek i v bezprostřední blízkosti moře. Jezera zde jsou povětšinou ledovcového původu. Jenom na Soloveckém ostrově je jich více než 400 (v závislosti na tom, co ještě počítáme za jezero). Jejich celková plocha bývá udávána někde v rozmezí 25-27 km². Břehy většiny jezer jsou zarostlé a strmé. Napájeny jsou především spodními vodami a také atmosférickými srážkami. Bylo zde napočítáno 19 druhů vodních rostlin. V samotných jezerech mnoho ryb kvůli nízkému okysličení vody nežije. Rybolov je ovšem provozován v Bílém moři, tradičně je nejčastější lovenou rybou sleď.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima ostrovů je mírné mořské s přechodem ke kontinentálnímu. Průměrné teploty jsou vyšší než na pevnině, přičemž dlouhodobě mírně stoupají. V červnu svítí slunce až 21,5 hodin (jsou zde tzv. bílé noci), v prosinci pouze asi 4 hodiny denně. Citelný je v oblasti ostrovů vliv tlakových níží, pro léto jsou charakteristické časté příchody arktických vzdušných mas, které s sebou přinášejí slunečné, avšak chladné počasí. Díky přítomnosti Bílého moře však nejsou teplotní výkyvy nijak extrémní - je zde mírná zima a chladné léto. Nejnižší teplota byla naměřena roku 1893 (−36,5 °C), nejvyšší roku 1972 (+ 31,2 °C). Průměrná roční rychlost větru dosahuje 6,8 m/s. Od března do srpna na souostroví převládají chladné severovýchodní větry, od září do února jihozápadní. Východní větry jsou na Soloveckých ostrovech vzácné. Průměrná roční vlhkost činí 82 %, průměrně zde bývá ročně 37 dní mlha. Nejdeštivějším obdobím je srpen až říjen, nejsušším květen až červen. Teplota vody Bílého moře na břehu souostroví může v létě dosahovat 8—20 °C, přičemž teplejší bývá voda v jižní části. V hloubce 8,4 m se nicméně pohybuje v červnu mezi +3,4 a +4,75 °C, v polovině srpna mezi 8,4 a 8,9 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Na Soloveckých ostrovech bylo napočítáno 548 druhů rostlin, z nich 379 (69 %) jsou druhy původní. Na 10 nejčastěji zastoupených čeledí připadá 212 druhů (55,9 %). Nejvíce rostlin spadá do čeledi šáchorovitých (43 druhů, 11,3 %), lipnicovitých (38 druhů, 10 %), hvězdnicovitých (32 druhů, 8,4 %), růžovitých (19 druhů, 5 %), krtičníkovitých (17 druhů, 4,5 %), pryskyřníkovitých (16 druhů, 4,2 %), hvozdíkovitých (14 druhů, 3,7 %), bobovitých (12 druhů, 3,2 %) a vstavačovitých (11 druhů, 2,9 %). 10 druhy (2,6 %) jsou zastoupeny čeledi sítinovitých, vrbovitých a rdesnovitých. Zároveň je však pro soloveckou flóru specifické, že se zde nevyskytuje řada druhů rostlin, charakteristických pro kontinentální severní tajgu, včetně těch na pevnině hojně rozšířených. Jedná se například o pýrovník, trojštět sibiřský, samorostlík bílý, oměj severní, plamének sibiřský aj. Velká část ostrovů je pokryta částečně bažinatými borovicovo-smrkovými lesy. Ačkoliv převládá tajga, díky chladnému moři a studeným severovýchodním větrům se zde vyskytují i místa odpovídající lesotundře a tundře. U břehů je poměrně bohatá vegetace vodních rostlin, vyskytují se zde například čepelatka, chaluha či Ahnfeltia, které mají průmyslové využití.", "section_level": 1}, {"title": "Botanická zahrada.", "content": "Botanická zahrada byla na Soloveckém ostrově založena roku 1822 archimandritem Makarijem na kopcovitém místě mezi jezery Nižnij Pert a Pustynnoje. Zabírá plochu asi 5 ha a jsou zde k vidění rostliny jak vysazené mnichy v letech 1870-1920, tak i ty vysazené vězni Soloveckého tábora zvláštního určení v letech 1927-1936. V současnosti tu roste přes třicet různých dřevin a okolo 500 druhů dekorativních, léčivých, krmných i jedlých rostlin, které se díky úsilí soloveckých pěstitelů uchytily i v těchto drsných podmínkách. Z nich nejstarší jsou borovice sibiřské a jabloně drobnoplodé. Kromě nich zde rostou také například lípa malolistá, slivoň pensylvánská, čaj daurský, růže svraskalá a jiné rostliny, které jsou pro tyto severní šířky velmi netypické. Dříve zde ještě mniši provozovali skleníky, vytápěné odpadním teplem z blízké výrobny svíček, v nichž pěstovali vodní i cukrový meloun či broskve. Taktéž se zde nacházely vytápěné oranžerie.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Zvířat žije na ostrovech mnoho, byť zde není zastoupeno velké množství živočišných druhů. Lze zde uvidět veverky, zajíce, lišky či polární sobi. V jezerech se vyskytují okouni, plotice, štiky, mníci a 20 druhů měkkýšů, v moři tuleni kroužkovaní, tuleni vousatí a tuleni grónští, běluhy a sledi. Hmyz ostrova není doposud zcela probádán, bylo však napočítáno 34 druhů denních motýlů, 13 druhů čmeláků, 68 druhů střevlíků, 30 druhů mandelinek, 17 druhů pestřenek. Celkem zde bylo pozorováno přes 190 druhů ptáků, byť ne všechny druhy na ostrovech hnízdí. Ornitologové objevili hnízda bahňáků, alkouna obecného, kajky mořské, morčáků, rybáků, racků, divokých kachen, potáplic, jespáka bojovného, bělokura rousného, hohola severního, drozdů, pěnkavy jikavce, sýkorek, strakapoudů, strnada obecného, tetřeva hlušce, křivek, jeřábka lesního či sovice krahujové. Asi nejvzácnějším živočichem žijícím v blízkosti soloveckých ostrovů je běluha bělomořská, poddruh běluhy severní. Jedná se o nejmenší z běluh žijících v ruských mořích, dorůstá se okolo 3 m a kromě Bílého moře žije už jenom v Barentsově moři. Solovecké stádo čítá okolo 80 jedinců a žije především u západních břehů Soloveckého ostrova, poblíž Bělužího mysu, kde je zřízena pozorovatelna. Od roku 2001 je v oblasti Bělužího mysu kvůli ochraně těchto kytovců zakázán pohyb jakýchkoliv lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Základním prostředkem dopravy na Solovecké ostrovy je odjakživa loď. Pravidelné spoje vyplouvají z Bělomorsku a zejména z Kemi (přístav Rabočeostrovsk), v hlavní turistické sezóně dokonce několikrát denně. Spoje provozují především soukromí přepravci, ale i Solovecký klášter a Solovecké muzeum. Cesta trvá z Kemi asi 2 hodiny, z Bělomorsku 4. Lodní doprava na souostroví však není zcela spolehlivá, neboť provozovaná plavidla nemohou vyplout, pokud je moře příliš rozbouřené. V zimě je navíc plavba po zamrzajícím Bílém moři zcela nemožná. Alternativu k lodní dopravě představuje letadlo. Na místním letišti přistává několikrát týdně Antonov An-24 společnosti Nordavia. Cesta z Archangelsku zabere 50 minut a na rozdíl od lodní dopravy je k dispozici celoročně, byť i zde dochází někdy k dočasnému přerušení spojů kvůli nepřízni počasí. Jediný ostrov, na který je možno přejít ze Soloveckého ostrova suchou nohou, je Velká Muksalma. Vede na něj 1,2 km dlouhá hráz, zbudovaná v polovině 19. století navršením balvanů. Tato impozantní stavba sloužila především pro přesuny dobytka chovanéno na Velké Muksalmě nezávisle na počasí. Cesta po ní je proto dostatečně široká, okolo 6 metrů. Proudící mořskou vodu propouští uprostřed tři klenuté propusti. Spolu s touto hrází byla zbudována i hráz na ostrov Malá Muksalma (z Velké Muksalmy), ta se však plně nedochovala a je dnes vidět pouze při odlivu. Na Soloveckém ostrově, Anzerském ostrově a Velké Muksalmě existují silnice a sjízdné cesty, žádná z nich však nemá asfaltové pokrytí. Automobilový park ostrova tak tvoří především terénní vozidla. Velmi populární jsou zde ovšem i jízdní kola, neboť Solovecké ostrovy jsou relativně rovinaté a přítomnost automobilů je omezována (provozovat je mohou pouze lidé s trvalým bydlištěm na ostrovech).", "section_level": 1}], "src_summary": "Solovecké ostrovy (, zkráceně \"Соловки\", karelsky \"Solokka\") je souostroví Oněžském zálivu Bílého moře, administrativně spadající do Archangelské oblasti Ruska. Díky harmonickému propojení přírody a stavebně-technických památek Soloveckého kláštera jsou častým cílem turistů a poutníků. Kulturní a historický komplex Soloveckých ostrovů byl jeden z prvních objektů na území Ruska, zařazený na seznam světového dědictví UNESCO. Čítá více než 100 ostrovů o celkové rozloze 347 km², z nichž největší jsou:", "tgt_summary": "The Solovetsky Islands (), or Solovki (), are an archipelago located in the Onega Bay of the White Sea, Russia. As an administrative division, the islands are incorporated as Solovetsky District of Arkhangelsk Oblast, Russia. Within the framework of municipal divisions, they are incorporated as Solovetskoye Rural Settlement within Primorsky Municipal District. The administrative center of both divisions is the settlement of Solovetsky, located on Bolshoy Solovetsky Island. Almost all of the population of the islands lives in Solovetsky. As of the 2010 Census, the population of the district was 861 inhabitants. The islands are renowned for hosting the Solovetsky Monastery, as well as being the site of the first gulag, the Solovki prison camp.", "id": 2048649} {"src_title": "Jovianus", "tgt_title": "Jovian (emperor)", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "V křesťanské víře vychovaný Jovianus se narodil v roce 331 v Singidunu (dnešní Bělehrad). Již brzy se dostal do kontaktu s armádou, poněvadž jeho otec Varronianus zastával vysokou vojenskou hodnost \"comes domesticorum\" (byl tedy velitelem útvaru, z něhož se rekrutovali elitní římští důstojníci). Jovianus se proto celkem přirozeně rozhodl pro vojenskou kariéru a později sloužil v téže jednotce jako jeho otec. Za císařů Constantia II. a Juliana Apostaty postupoval rychle v hodnostech. Nejprve sloužil jako \"protector domesticus\", to znamená že, působil jako člen zvláštního oddílu, který měl podobně jako pretoriánská garda před rokem 312 za úkol zajišťovat císařovu bezpečnost. V roce 363 se v době Julianovy vlády stal dokonce velitelem této jednotky, což je poměrně pozoruhodné vzhledem k tomu, že Julianus dával v armádě i ve státní správě přednost pohanům. Během tažení na východ přišel Julianus 26. června 363 během boje proti Peršanům o život. Ještě v tentýž den se sbor nejvyšších důstojníků vojska rozhodl prohlásit Joviana císařem navzdory jeho nepříliš významnému postavení a to až poté, co úřadující \"praefectus praetorio\" Saturnius Salutius kvůli svému vysokému věku a chabému zdraví odmítl. Pro Joviana hovořila především výtečná pověst jeho otce. Theodoretos o Jovianovi referuje (zřejmě za značného přehánění) jako o znamenitém, váženém a v mnoha ohledech vynikajícím muži, vysoké a statné postavy a velkomyslných názorů. V boji měl prý svoji odvahou vynikat nad ostatními. Ammianus Marcellinus, který byl oproti Theodoretovi Jovianovým současníkem, se však o něm vyjadřuje zdrženlivěji.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Sebelepší osobní vlastnosti císaře ale nemohly římskému vojsku nijak pomoci v tak složité situaci, v jaké se v Persii nacházelo. Už tak tísnivé postavení Římanů se ještě zhoršilo, když perský král Šápúr II. vydal rozkaz zesílit intenzitu útoků na ustupující legie. Pokud chtěl Jovianus zabránit úplnému rozkladu vojska, musel s Peršany začít vyjednávat. Výsledkem byla mírová dohoda uzavřená v červenci 363. V ní se Římané zavazovali neprodleně se stáhnout, vydat značně veliké území v římské Mezopotámii, včetně mocných pohraničních pevností Singary, Nisibis a Bezabde. Nicméně jejich obyvatelé směli odejít na římské teritorium. Tím byl podlomen dosavadní římský vliv v Arménii, jež tak upadla do závislosti na Persii. Dosavadní rovnováha sil na východní hranici byla dramaticky zvrácena ve prospěch Sásánovců. Obzvláště ztráta silně opevněné Nisibidy, kterou pro Římany dobyl před více než 60 lety císař Galerius, vyvolala všeobecnou kritiku. Amminus Marcellinus ve svém díle popisuje, jak obyvatelé města prosili císaře, aby směli s Peršany bojovat na vlastní pěst. To ale Jovianus odmítl. Nisibis zůstala až do dob císaře Maurikia, který ji znovu získal pro Římany, pevně v rukou Peršanů. Město později opakovaně sloužilo jako nástupní prostor pro ničivé perské ofenzívy proti římským provinciím v Orientu. V Antiochii, jejíž obyvatelstvo císaři v žertu děkovalo, že je rovněž neodstoupil Peršanům, se Jovianus začal zabývat vnitropolitickými otázkami. První záležitostí, jež byl nucen řešit, byl narušený vztah státu vůči Julianem potlačovanému křesťanství. Dal zrušit většinu zavedených opatření proti křesťanům, avšak současně přiznal náboženskou svobodu pohanským kultům. Pouze čarodějnictví a věštění bylo zakázáno. Julianem navrácené majetky chrámů byly přesto státem zkonfiskovány. V zimě se Jovianus vydal dále na západ. Během jeho cesty jej dostihla zpráva, že v Durocortoru (dnešní Remeš) se proti němu vzbouřila skupina vysokých důstojníků. Leč galské vojsko povstání rozdrtilo a uznalo Joviana za svého nového císaře. V Ankyře pak převzal společně se svým malým synkem úřad konzula pro následující rok. Nicméně dříve než vůbec se svým doprovodem dorazil do Konstantinopole, Jovianus 17. února 364 ve vesnici jménem Dadastana zemřel. Byl nalezen mrtvý v posteli, ovšem nenašly se jakékoliv důkazy o tom, že by se jednalo o násilnou smrt. Z mnoha teorií, které se zaobíraly příčinami jeho smrti, se zdá být nejpravděpodobnější ta, která poukazuje na otravu oxidem uhelnatým způsobenou špatným odvodem kouře z místnosti, kde přespával. Jovianovy ostatky byly pohřbeny v císařském mauzoleu v Konstantinopoli. Jeho nástupcem se stal do té doby celkem bezvýznamný důstojník císařské gardy, Flavius Valentinianus. O dalších osudech Jovianova syna se bohužel nedochovaly žádné informace.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Jovianem sjednaný mír s Peršany byl jak současníky tak také moderními historiky často kritizován. V pozdějších pramenech je však tato dohoda hodnocena celkem vyváženě. Vojenská nezbytnost uzavření míru byla ovšem současníky zpochybňována. Nové výzkumy poukazují na fakt, že Jovianus ve skutečnosti neměl jiné volby, pokud nechtěl riskovat likvidaci celé římské armády na východě. Tento názor stále ještě naráží na ojedinělý odpor, především ze strany „obhájců“ Juliana, přičemž ale přehlíží, že smlouva umožnila vojsku vrátit se bezpečně na římské území a navíc přinejmenším dočasně uklidnila napjaté vztahy mezi oběma říšemi. Celkově je Jovianus v dochovaných pramenech přesto líčen víceméně negativně. Často je obdařován přízviskem „Zimní císař“ (srovnejte se „Zimním králem“ – Fridrich Falcký). Dobové svědectví Ammiana Marcellina líčí Joviana ve velmi negativních barvách. Naproti tomu jeho předchůdce Julianus je Ammianem znázorňován jako vzor ideálního císaře, což zajisté dokazuje Ammianovu předpojatost v této věci. O císařově malém synovi se dokonce prameny nezmiňují vůbec. Někteří jiní historikové naproti tomu zdůrazňují Jovianovu politiku mírové koexistence Římanů a Peršanů. Theodoretos nalezl ve svých Církevních dějinách pro Joviana pouze samá pochvalná slova, neboť ukončil pronásledování křesťanů nastolené jeho předchůdcem a znovu dosadil do svých úřadů všechny Julianem vypovězené biskupy. Tento pozitivní obraz Joviana se nápadně liší od Theodoretova veskrze negativního hodnocení Julianovy vlády, během níž byla církev vystavena značnému tlaku, z čehož pramení celkem oprávněné pochyby o Theodoretově objektivitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Iovianus (331 Singidunum – 17. února 364 Dadastana, Malá Asie), česky Jovián, byl římským císařem a nástupcem Juliana Apostaty. Vládl pouze osm měsíců v zimě 363 až 364. Jovianus vyznával křesťanství a upustil proto od protikřesťanské politiky svého předchůdce. V roce 363 uzavřením míru ukončil válku se sásánovskou Persií.", "tgt_summary": "Jovian (; ; 331 – 17 February 364) was Roman Emperor from June 363 to February 364. As part of the imperial bodyguard, he accompanied Emperor Julian on his campaign against the Sasanian Empire and following the latter's death, Jovian was hastily declared Emperor by his soldiers. With the army exhausted, provisions running low, and unable to cross the Tigris, he sought peace with the Sasanids on humiliating terms. After his arrival at Edessa, Jovian was petitioned by bishops over doctrinal issues concerning Christianity and by September 363, he had reestablished Christianity as the state religion. His return to Constantinople would be cut short by his death at Dadastana. Jovian reigned only eight months.", "id": 776396} {"src_title": "Kurd Lasswitz", "tgt_title": "Kurd Lasswitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lasswitz se narodil jako syn továrníka a obchodníka Karla Lasswitze. Roku 1866 začal studovat na univerzitě v Breslau (dnes polská Vratislav) a později v Berlíně matematiku. Po úspěšném ukončení studia začal roku 1876 pracovat jako gymnazijní učitel v durynském městě Gotha a v roce 1884 získal titul profesora. Pro německou literaturu znamená Lasswitz v podstatě totéž, co Jules Verne pro literaturu francouzskou a je také někdy označován jako \"německý Verne\". V Německu jsou proto od roku 1981 (německá Wikipedia uvádí od roku 1980) každoročně udělovány ceny Kurda Lasswitze, které jsou pro Němce něco jako americká cena Hugo. První Lasswitzovou sci-fi prací je novela \"Bis zum Nullpunkt des Seins\" (1871, \"K nulovému bodu existence\"), jež se odehrává v roce v roce 2371 a vypráví příběh tragického konfliktu dvou milenců – továrníka na počasí Oxygena Warm-Blasiuse a virtuosky na aromatické varhany Aromasie. Roku 1877 následovala další delší povídka \"Gegen das Weltgesetz\" (\"Proti zákonu světa\"), v níž líčí svět roku 3877. Láska v této povídce končí pro změnu happy-endem. Obě tato díla vyšla o rok později společně pod názvem \"Bilder aus der Zukunft\" (\"Obrazy z budoucnosti\"). Pod pseudonymem Velatus vydal příběh \"Schlangennmoos\" (1884, \"Plavuň\"), milostnou trivialitku, v níž hrají roli rozmnožovací problémy plavuní a která se v jeho bibliografii většinou ani neuvádí. Následovala sbírka povídek \"Seifenblasen\" (1890, \"Mýdlové bubliny\"). Nejznámějším jeho dílem je pak vědeckofantastický román \"Auf zwei Planeten\" (1897, \"Na dvou planetách\", česky 1904 jako \"Na Zemi a na Marsu\" a 1913 jako \"Na dvou planetách\"), zobrazující vzájemné vztahy pozemšťanů a humanoidních Marťanů, které od původní idyly (včetně milostných vztahů) přerostou v konflikt, při kterém Marťané vyhlásí protektorát nad větší částí Země. Marťanskou okupační armádu se lidstvu podaří porazit teprve tehdy, když se sjednotí pod vedením dosud neporažených Spojených států amerických. Nakonec je nastolen vzájemně výhodný mír. Lasswitz svou knihu napsal ve zralém věku a po dlouhých úvahách, ale zápletka, založená na politických a ekonomických machinacích, není dnes již tak čtenářsky přitažlivá. Laswittz byl tak jeden z prvních, kdo uvažoval o science-fiction teoreticky. V předmluvě ke své povídkové sbírce \"Bilder aus der Zukunft\" (1878, \"Obrazy z budoucnosti\") napsal, že \"„mnohé představy o budoucnosti si můžeme udělat z historického vývoje civilizace a současného stavu vědy“\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Theodor Victor Kurd Lasswitz (20. dubna 1848, Vratislav – 17. října 1910, Gotha) byl německý matematik, filozof, historik a spisovatel, společně s Julese Vernem a H. G. Wellsem jeden z průkopníků vědeckofantastické literatury. Pro publikování svých literárních děl používal pseudonym Velatus.", "tgt_summary": "Kurd Lasswitz (; 20 April 1848 – 17 October 1910) was a German author, scientist, and philosopher. He has been called \"the father of German science fiction\". He sometimes used the pseudonym \"Velatus\".", "id": 903227} {"src_title": "Ob", "tgt_title": "Ob (river)", "src_document": [{"title": "Povodí.", "content": "Převážná část povodí (85 %) se nachází v Západosibiřské rovině. Jihovýchodní část připadá na pohoří Jižní Sibiře (Altaj, Kuzněcký Alatau, Salairský krjaž, Gornaja Šorija). Celkové množství řek v povodí dosahuje 150 000. Povodí se vyznačuje různorodostí fyzicko-geografických podmínek od polopouští na jihu až k tundře na severu. Významná část povodí je pokryta lesy a bažinami.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem řek Bija a Katuň v Altaji. Protíná z jihu na sever Západosibiřskou rovinu a ústí do Obské zátoky Karského moře. Průměrný sklon řeky mezi Bijskem a ústím je 0,054 m/km. Podle charakteru říční sítě, vodních zdrojů a formování vodního režimu se tok \"Obu\" dělí na tři části.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je převážně sněhový. Na jaře a v létě je stav vody vysoký a v tomto období řekou proteče převážná část ročního průtoku. Na horním toku začíná hladina stoupat od začátku dubna, na středním od druhé poloviny dubna a na dolním od konce dubna až od začátku května. Vzestup začíná ještě v době, kdy je řeka zamrzlá. Při rozmrzání vznikají zátarasy, které způsobují krátkodobé prudké vzestupy úrovně hladiny. Na horním toku voda opadá v červenci ale letní pokles hladiny je neustálený. V září a říjnu hladina opět stoupá v důsledku dešťů. Na středním a dolním toku opad pozvolna pokračuje, posilňován dešťovými srážkami až do zamrznutí. Rozsah kolísání úrovně hladiny je na horním toku průměrně 5 m, níže stoupá až na 9 m u vesnice Alexandrovskoje a před soutokem s Irtyšem zase klesá na 7 m, pod soutokem s \"Irtyšem\" roste na 10 m a směrem k ústí klesá na 5 m. Průměrný roční průtok vody u Barnaulu činí 1 470 m³/s (maximální průtok je 9 690 m³/s) a u Salechardu 12300 m³/s (maximální průtok je 42 800 m³/s). Průtok v ústí do Obského zálivu při středním stavu vody činí 20 000 m³/s (z toho přibližně polovinu přináší Irtyš). Řeka zamrzá na 150 dní na horním toku a na 220 dní na dolním toku. Teplota vody je v červenci na úseku Barnaul–Belogorje 28 °С a na dolním 23 °С. Mineralizace vody je menší než 200 mg/l s výjimkou úseku mezi Novosibirskem a ústím řeky Tom, kde je větší. Voda obsahuje větší množství organických látek a nižším obsahem kyslíku, což v zimě způsobuje zátarasy. Průměrná kalnost se snižuje po směru toku od 160 k 40 g/m³. Roční množství nánosů činí průměrně 16 mil. tun, přičemž v některých letech dosahuje až 50 mil. tun.", "section_level": 1}, {"title": "Splavnost a doprava.", "content": "\"Ob\" je splavný od města Bijsk, na svém dolním toku ovšem zamrzá až na osm měsíců (od listopadu až do začátku června). Se svými přítoky a rameny je významnou dopravní tepnou na Sibiři, přičemž do některých měst a vesnic ležících na mělčích ramenech je možný přístup jen s určitými plavidly. Ročně se na \"Obu\" a \"Irtyši\" přepraví kolem 600 000 cestujících. Úhrnná délka splavných toků v úvodí řeky \"Ob\" činí přibližně 15 000 km. Hlavní přístavy povodí Obu jsou Novosibirsk, Tomsk, Surgut, Labytnangi, Pavlodar, Omsk, Tobolsk, Ťumeň. \"Ob\" je také spojený průplavem s řekou Jenisej s využitím pravostranného přítoku Keť. Tento průplav je však splavný pouze pro malé lodi. Navíc po výstavbě Transsibiřské magistrály ztratil na významu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V povodí \"Obu\" se nachází ložiska ropy, zemního plynu, uhlí a téměř polovina ruských zásob rašeliny. Na \"Obu\" byla v letech 1950 - 1961 postavena Novosibirská hydroelektrárna. Vzniklá vodní plocha bývá někdy nazývána jako Obské moře. Řeka je také významným zdrojem ryb. V jejích vodách a v Obské zátoce žije přibližně 50 druhů, z nichž polovina má průmyslový význam. Nejvíce jsou ceněni jeseteři, sterledi, nelmy, muksuni a sízi (nosatý, severní, peleď). Průmyslově zpracovávané jsou štiky, jelci (jesen, proudník), mníci, plotice, karasi, okouni.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Ačkoliv pro nás nezvyklý dvoupísmenný název \"Ob\", tolik oblíbený v křížovkách, vzbuzuje dojem původu v exotických jazycích, jde o čistě slovanské jméno. Vzniká soutokem dvou řek, dál tečou tedy \"obě\", proto je to \"Ob\". Pozůstatkem očekávané samohlásky je měkký znak na konci ruského tvaru jména, který se ovšem v českém přepisu neuvádí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ob () je řeka v Altajském kraji a v Novosibirské, v Tomské a v Ťumeňské oblasti v Rusku, která protéká z jihu na sever přes západní Sibiř. Je jednou z největších řek jak v \"Rusku\" tak i na celém světě. V rámci \"Ruska\" je třetí nejvodnější (po Jeniseji a Leně). Vlastní řeka \"Ob\" je 3650 km dlouhá. Od pramene Irtyše dosahuje délky 5410 km a od pramene Katuni 4 338 km. Povodí má rozlohu 2 990 000 km². Zahrnuje i bezodtoké oblasti o rozloze 528 000 km².", "tgt_summary": "The Ob (), also Ob', is a major river in western Siberia, Russia, and is the world's seventh-longest river. It forms at the confluence of the rivers Biya and Katun which have their origins in the Altay Mountains. It is the westernmost of the three great Siberian rivers that flow into the Arctic Ocean (the other two being the Yenisei and the Lena). The Gulf of Ob is the world's longest estuary.", "id": 2145500} {"src_title": "Hana Hegerová", "tgt_title": "Hana Hegerová", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v rodině bankovního ředitele. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu v Národním divadle v Bratislavě. Po maturitě na gymnáziu v Komárně se chtěla dostat na Vysokou školu ekonomickou. Když jí to bylo kvůli jejímu třídnímu původu znemožněno, pracovala v komárenských strojírnách a přednášela na tamní učňovské škole. Ve věku 15 let se zálibou poslouchala americké vysílání ze Stuttgartu, kde se hrála také swingová muzika. Po absolvování odborného divadelního kurzu při státní konzervatoři v letech 1951 až 1953 se stala členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině. V té době již měla dítě, a to syna Matúše s manželem Daliborem Hegerem (divadelní dramaturg a později divadelní ředitel). Manželství vydrželo jen tři roky, syn Matúš byl nakonec vychováván otcem, neboť Hegerová se věnovala kariéře a bydlela v podnájmu. V roce 1954 hrála titulní roli ve filmu \"Frona\" pod uměleckým jménem Hana Čelková. V roce 1957 působila v bratislavské Tatra revue, kde se poprvé představila jako zpěvačka. Od roku 1961 vystupovala v pražském divadle Rokoko. V letech 1962 až 1966 vystupovala v divadle Semafor, kde hrála v \"pásmu písniček Zuzana je zase sama doma\", \"Zuzana není pro nikoho doma\", v \"Dobře placené procházce\". S kolegy ze Semaforu hrála i ve filmu \"Kdyby tisíc klarinetů\" (role Edity). V letech 1967 a 1968 hostovala v pařížské Olimpii, což ji v zahraničí vyneslo přezdívku \"Piaf z Prahy\". V Semaforu ji začátkem devadesátých let nahradila šansoniérka Renata Drössler, která převzala i její repertoár. Dosáhla velkých mezinárodních úspěchů svou interpretací původních i cizích šansonů. Absolvovala celou řadu úspěšných vystoupení doma i v zahraničí. V roce 1967 vystoupila s francouzsky zpívanými písněmi v Pařížské Olympii a na Světové výstavě v Montrealu. Začali jí vydávat gramofonové desky v NSR, vystupovala v televizních pořadech NDR. V 70. letech 20. století se umisťovala pravidelně v první desítce ankety Zlatý slavík. Na přelomu 70. a 80. let strávila půl roku ve vězení. Na její účet omylem přišla vyšší finanční částka, která ve skutečnosti patřila Karlu Gottovi. Hegerová se podle vlastních slov domnívala, že jde o honorář z Německa a nechala si ho, soud to vyhodnotil jako zpronevěru. V období kolem let 2002 a 2003 pravidelně čtyřikrát ročně koncertovala v pražském divadle Kalich, kde se setkala například s Jankem Ledeckým. Dne 12. srpna 2011 ohlásila konec své koncertní kariéry. V říjnu 2015 zemřel její jediný syn Matúš. V roce 2017 vyšlo protestsongové dvojalbum se skoro 50 písněmi nazvané \"Protestsongy 1966–2017\", zahrnuta byla 85letou Hegerovou nově zazpívaná verze Modlitby pro Martu.", "section_level": 1}, {"title": "\"Mlýnské kolo v srdci mém\".", "content": "V roce 2010 vydala své poslední album \"Mlýnské kolo v srdci mém\", více než 20 let od předchozí desky \"Potměšilý host\". Album obsahuje písně, jejichž texty u sebe měla Hegerová několik let, někdy již od zesnulých autorů jako v případě Pavla Kopty nebo Pavla Vrby. Namísto bilancování se šansoniérka zaměřila na tématickou rozmanitost. Vedle písní popisujících rozdílný svět mužů a žen se tu nachází rovněž duet s Jaromírem Nohavicou a také beatbox. \"Mlýnské kolo v srdci mém\" se nakonec stalo třetí nejprodávanější deskou roku, uznáváno bylo též hudební kritikou. V říjnu 2011 – po roce od vydání – převzala od vydavatelství Supraphon diamantovou desku za přes půl druhého milionu prodaných nosičů.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Spolupracovala s dvojicí Petr Hapka a Michal Horáček. V 70. a 80. letech byl jejím textařem Pavel Kopta (1930–1988). Další texty pro ni připravila např. Jiřina Fikejzová. Oba psali jak text vlastní, tak přeložený. Od roku 1965 do roku 1990 ji doprovázel hudební klavírista a skladatel Milan Dvořák. Později spolupracovala se skladatelem Petrem Maláskem, který byl se svou skupinou dvě desetiletí jejím hudebním doprovodem. Společně vystupovali na přibližně 2500 koncertech. Roku 1994 Hegerová a Malásek koncertovali v německém Stuttgartu společně s jazzovým kontrabasistou Robertem Balzarem.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Je držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury. Dne 28. března 2012 obdržela na Staroměstské radnici čestné občanství Prahy 1 a šek na 250.000 Kč. Dne 4. dubna 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy. Z rukou francouzského velvyslance Pierra Lévyho řád převzal v zastoupení její vnuk. Podle vyjádření velvyslance byl zpěvačce udělen za významné přispění k propagaci francouzského šansonu a francouzské kultury obecně. Dne 28. října 2014 jí český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Slovenský prezident Andrej Kiska jí 7. ledna 2016 na Bratislavském hradě udělil Řád Ľudovíta Štúra II. třídy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hana Hegerová, rozená Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová-Čelková (* 20. října 1931 Bratislava) je významná zpěvačka a herečka slovenského původu, působící dlouhodobě v Česku, nekorunovaná královna československého šansonu. Zahraniční kritici ji nazývají \"Velkou dámou šansonu\", \"Piaf z Prahy\", nebo také \"Šansoniérkou se slovanskou duší\". Prosadila se především jako zpěvačka šansonů, v dobách svého aktivního působení neměla v zemích bývalého Československa žádnou srovnatelnou konkurenci. Široké publikum i odbornou kritiku zaujala hlavně schopností dramaticky interpretovat text. Velké uznání sklidila i v cizině, hlavně v německy mluvících zemích. V současnosti již aktivně nevystupuje. Na její tvorbu navazuje např. šansoniérka Renata Drössler.", "tgt_summary": "Hana Hegerová (born October 20, 1931), is a Slovak singer and actress. Often referred to as the Queen of Czechoslovak chanson, she gained popularity primarily as a singer of chanson. Outside of her homebase, Hegerová has attained a recognition especially in German-speaking countries. She lives in Prague, Czech Republic.", "id": 803051} {"src_title": "Stefan Edberg", "tgt_title": "Stefan Edberg", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Stefan Edberg na sebe poprvé strhl pozornost tenisového světa už jako junior. V roce 1983 vyhrál všechny čtyři juniorské grandslamové tituly a jako první hráč v otevřené éře získal \"juniorský kalendářní Grand Slam\". Později tentýž rok si připsal svůj první titul mezi dospělými, ve čtyřhře na turnaji v Basileji. Rok 1983 by byl pro Edberga dokonalý nebýt incidentu na US Open. Nepřesným podáním zasáhl čárového rozhodčího Dicka Wertheima. Ten byl sražen ze sedadla, udeřil se hlavou o tvrdý povrch kurtu a na následky zranění o pět dní později zemřel. V roce 1984 na turnaji v Miláně vyhrál Edberg svůj první titul v dvouhře mužů. Edberg také vyhrál exhibiční tenisový turnaj v průběhu letních olympijských her (tenis se do oficiálního programu olympijských her vrátil v roce 1988, po 64 letech), a po boku dalšího Švéda, Anderse Järryda, se probojoval do finále čtyřhry na US Open. Edberg s Järrydem se do finále čtyřhry na Grand Slamu společně podívali ještě jednou, na French Open 1986, a později ve stejném roce se Edberg stal světovou jedničkou ve čtyřhře mužů. Američtí fanoušci vzali Edberga na vědomí v únoru 1985, když vyhrál na halovém turnaji v Memphisu. První dva grandslamové tituly získal Stefan Edberg na Australian Open. V prosinci 1985 porazil Matse Wilandera hladce ve třech setech a získal svůj první velký titul. V lednu 1987 se Australian Open naposledy hrálo na travnatém povrchu a Edberg svůj titul obhájil v pětisetové bitvě s domácím favoritem Patem Cashem. Edberg také v roce 1987 získal tituly ve čtyřhře na Australian Open a US Open (opět ve dvojici s švédským tenistou Andersem Järrydem). Počínaje rokem 1988 Edberg tři sezóny po sobě nechyběl ve finále Wimbledonu, přesto ale ztratil pozici nejlepšího švédského tenisty. Mats Wilander totiž v roce 1988 odehrál svoji nejlepší sezónu, zvítězil na grandslamech v Melbourne, Paříži i New Yorku a stal se světovou jedničkou. Všechna tři wimbledonská finále Edberg odehrál proti Němci Borisu Beckerovi a rivalita obou těchto hráčů patří k největším v historii Wimbledonu i celé tenisové historie. První finálový duel Edberg vyhrál, ve čtyřech setech, zápas se kvůli dešti hrál dva dny. O rok později Becker vyhrál hladce ve třech setech. Nejvyrovnanější utkání nabídlo finále v roce 1990, kdy Edberg vyhrál v pěti setech poté, co odvrátil break v rozhodujícím setu. V roce 1990 byl Edberg nucený vzdát finále Australian Open proti Ivanu Lendlovi kvůli zranění břišních svalů (za stavu 5-2 pro Lendla a 1-1 na sety). Edberg nicméně Lendla sesadil z pozice světové jedničky, 13. srpna 1990 po vítězství na turnaji v Cincinnati. Pozici jedničky si udržel po zbytek tohoto roku a také větší část z let 1991–1992. Edberg strávil na čele žebříčku celkem 72 týdnů. V roce 1991 Edberg opět došel ve Wimbledonu daleko, ale prohrál s Michaelem Stichem ve velmi vyrovnaném semifinálovém zápase: 4-6,7-6,7-6,7-6. Zbývající dva Edbergovy grandslamové tituly jsou z US Open, v roce 1991 porazil Jima Couriera a v roce 1992 Peta Samprase, který jej o několik měsíců později vystřídal na pozici světové jedničky. Poslední dvě finále Grand Slamů ve dvouhře si připsal na Australian Open 1992 a 1993, v obou případech ale podlehl Jimu Courierovi ve čtyřech setech. Je jedním z mála hráčů (aktuálně jich historie zná osm, v otevřené éře jen tři), kteří se do finále Australian Open probojovali pětkrát. V roce 1996 hrál Stefan Edberg finále turnaje v Queens Clubu, ale podlehl Borisu Beckerovi. Získal třetí a poslední titul ze čtyřhry na Australian Open společně s Petrem Kordou. Na US Open porazil Richarda Krajíčka a Tima Henmana, ale ve čtvrtfinále jej vyřadil Goran Ivaniševič. Po této sezóně ukončil svou hráčskou kariéru. Jediný grandslamový titul, který Stefan Edberg nikdy nevyhrál, je antukové French Open. Zahrál si finálový zápas v roce 1989, ale ztratil jej v památné bitvě s tehdy sedmnáctiletým Michaelem Changem, který se tak stal nejmladším mužským vítězem Grand Slamu všech dob. Edbergovi více seděl tenis na rychlém povrchu. Ze šesti grandslamových titulů, které získal jsou čtyři na trávě z Australian Open 1985 a 1987 a z Wimbledonu 1988 a 1990. Zbývající dva jsou z tvrdého povrchu US Open 1991 a 1992. V prosinci 2013 Roger Federer na své facebookové stránce oznámil, že se Stefan Edberg stane jeho novým koučem.", "section_level": 1}, {"title": "Styl hry.", "content": "Edberg je známý jako nejlepší hráč své éry (a možná všech dob) vyznávající styl servis-volej. Edberg nedisponoval tak drtivým servisem jako Pete Sampras nebo Boris Becker, ale jeho servis byl přesto velmi účinný. Často volil také velmi pomalé podání. Získal tak čas navíc, aby se rychle dostal k sítí, kde mu rychlé nohy a perfektní kondice umožnily ovládnout hru. Edberg měl vynikající volej a snadno míče odvracel na soupeřovu stranu kurtu. Měl solidní základní údery a zejména jeho jednoruční bekhend (a bekhendový volej) byl jeho nejsilnější zbraní. Podobně efektivní bekhend neměl v jeho éře zřejmě nikdo.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Během celé své kariéry Stefan Edberg používal rakety Wilson Sporting Goods a oblečení a boty Adidas.", "section_level": 1}, {"title": "Další raketové sporty po skončení tenisové kariéry.", "content": "Po odchodu z tenisového světa se Edberg začal věnovat squashi a brzy pronikl mezi švédské elitní hráče. Později, když ve Skandinávii rostla popularita racketlonu, vyzkoušel Stefan Edberg i tento sport a díky tenisovým schopnostem i přibývajícím zkušenostem ze squashe byl opět velmi konkurenceschopný, ačkoliv neměl skoro žádné zkušenosti z badmintonu a stolního tenisu. V září 2008 se Stefan Edberg oficiálně zapojil do Black Rock Tour of Champions, soutěže, které se účastní bývalí profesionální tenisté, kteří už ukončili kariéru v rámci ATP Tour. Edberg si připsal vítězství hned na prvním turnaji, kterého se zúčastnil, na antuce v Paříži porazil dva antukové specialisty, Thomase Mustera v úvodním kole a Sergi Brugueru ve finále. V lednu 2012 Edberg odehrál exhibici na jeden set proti Jo-Wilfriedu Tsongovi v katarském Dauhá, prohrál 7–5. Na konci roku 2013 Edberg přijal nabídku stát se koučem Rogera Federera. Jejich spolupráce oficiálně začala na Australian Open 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Stefan Edberg se narodil ve Västerviku ve Švédsku. Je ženatý s Annette Hjort Olsen. Mají dvě děti, Emilii a Christophera. Předtím, než si Olsenová vzala Edberga, byla přítelkyní jeho tenisového rivala Matse Wilandera.) Edberg je fanoušek anglického fotbalového týmu Leeds United a švédského hokejového týmu Växjö Lakers.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stefan Bengt Edberg (* 19. ledna 1966) je bývalý švédský profesionální tenista a bývalá světová jednička žebříčku ATP (v singlu i deblu). Hlavní představitel tenisového stylu servis-volej získal v letech 1985–1996 šest grandslamových titulů ve dvouhře a tři v mužské čtyřhře. Zvítězil také na Turnaji mistrů v roce 1989 (o rok později byl poraženým finalistou) a čtyřikrát byl členem vítězného švédského týmu v Davis Cupu. Kromě toho zvítězil na čtyřech turnajích série Masters, čtyřech elitních turnajích Grand Prix - Super Series a také na neoficiálním olympijském turnaji v roce 1984. Celou dekádu patřil mezi desítku nejlepších tenistů světa, v elitní pětce strávil devět let. Je považován za jednoho z nejlepších hráčů své doby. V letech 2014 a 2015 trénoval švýcarského tenistu Rogera Federera.", "tgt_summary": "Stefan Bengt Edberg (; born 19 January 1966) is a Swedish former world No. 1 professional tennis player (in both singles and doubles). A major proponent of the serve-and-volley style of tennis, he won six Grand Slam singles titles and three Grand Slam men's doubles titles between 1985 and 1996. He also won the Masters Grand Prix and was a part of the Swedish Davis Cup-winning-team four times. In addition he won four Masters Series titles, four Championship Series titles and the unofficial Olympic tournament 1984, was ranked in the singles top 10 for ten successive years, and ranked 9 years in the top 5. Edberg began coaching Roger Federer in January 2014, with this partnership ending in December 2015.", "id": 874420} {"src_title": "Citace", "tgt_title": "Citation", "src_document": [{"title": "Bibliografická citace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Podle normy ČSN ISO 690:1996 se monografické publikace citují podle následujícího modelu (podtržené údaje a zachování kurzívy je povinné). Všimněte si, že norma používá mezeru před dvojtečkou, což odporuje typografickým pravidlům (podle nich by před dvojtečkou mezera být neměla). Avšak bibliografický záznam není normální věta, takže aplikace typografických zásad je na biografický záznam problematické. V praxi se běžně používá i zápis bez mezery před dvojtečkou, přičemž oba způsoby zápisu jsou běžné i v zahraničí. Vzhledem k tomu, že všechny české technické normy, obdobně jako v jiných rozvinutých zemích, jsou obecně nezávazné (viz zákon č. 22/1997 Sb. § 4 odst. 1), ČSN ISO 690:1996 z toho nevyjímaje, není tento dvojí způsob zápisu na závadu (není žádným právním ani technickým předpisem vymáhána, ale výjimkou může být interní předpis organizace apod., kde je pak nutné stanovenou formu dodržet). Formát: Alternativní odpovědnost; Sekundární odpovědnost. Označení vydání. Místo vydání: Označení nakladatele, Počet stránek. Edice. Poznámky. Příklad: RENDTORFF, Rolf. \"Hebrejská bible a dějiny : Úvod do starozákonní literatury\". Přeložil a slovníčkem a rejstříkem doplnil J. Hoblík. 3. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 376 s. Přel. z Das Alte Testament - Ein Einführung. .", "section_level": 2}, {"title": "Články.", "content": "Formát: Autor článku. Název článku. Název zdrojové publikace. Rok vydání, ročník, číslo, citované strany. ISSN. Příklad: Johnson DL, Lynch WE Jr. 1992. Panfish use of and stake-bed structures. N Am J Fish Manage 12(1): 222-9.", "section_level": 2}, {"title": "Konferenční příspěvky.", "content": "Příklad: Meyer B, Hermanns K. 1985. Formaldehyde release from pressed wood products. In: Turoski V. editor. Formaldehyde. Proceedings of the 187th meeting of the ACS; 1984 Apr 8–13; St. Louis, MO. Washington: American Chemical Society. p 101–6.", "section_level": 2}, {"title": "Webové stránky.", "content": "Formát: Příjmení, jméno autora. Název stránky [online]. Místo: Datum vytvoření/datum aktualizace [datum citace]. . Příklad: The OSU Libraries' net. \"TUTOR Quick Guide: Citing Net Sources \"[online]. Ohio State Univ.: Vystaveno roku 2004 [cit. 30. 12. 2004]. .", "section_level": 2}, {"title": "Osobní sdělení.", "content": "Formát: Autor. Forma kontaktu (např. osobní sdělení, e-mail) (datum sdělení)", "section_level": 2}], "src_summary": "Citace v obecné češtině znamená uvedení kratší části jiného textu či výroku, obvykle doslovné. Ve scientometrii a též v odborných publikacích má citace jiný význam – je formalizovaným odkazem na určitý výsledek, metodu, či myšlenku v jiné publikaci. Přitom k uvedení části jiné publikace, tedy citaci v běžném slova smyslu, obvykle nedochází. Předpokládá se, že citovanost, tj. počet citací dané publikace za určité období, koreluje s důležitostí výsledků, proto je počet citací jedním z užívaných scientometrických parametrů.", "tgt_summary": "A citation is a reference to a source. More precisely, a citation is an abbreviated alphanumeric expression embedded in the body of an intellectual work that denotes an entry in the bibliographic references section of the work for the purpose of acknowledging the relevance of the works of others to the topic of discussion at the spot where the citation appears. Generally the combination of both the in-body citation and the bibliographic entry constitutes what is commonly thought of as a citation (whereas bibliographic entries by themselves are not). References to single, machine-readable assertions in electronic scientific articles are known as nanopublications, a form of microattribution. Citations have several important purposes: to uphold intellectual honesty (or avoiding plagiarism), to attribute prior or unoriginal work and ideas to the correct sources, to allow the reader to determine independently whether the referenced material supports the author's argument in the claimed way, and to help the reader gauge the strength and validity of the material the author has used. The forms of citations generally subscribe to one of the generally accepted citations systems, such as the Oxford, Harvard, MLA, American Sociological Association (ASA), American Psychological Association (APA), and other citations systems, because their syntactic conventions are widely known and easily interpreted by readers. Each of these citation systems has its advantages and disadvantages. Editors often specify the citation system to use. Bibliographies, and other list-like compilations of references, are generally not considered citations because they do not fulfill the true spirit of the term: deliberate acknowledgement by other authors of the priority of one's ideas.", "id": 2284331} {"src_title": "Memnonovy kolosy", "tgt_title": "Colossi of Memnon", "src_document": [{"title": "Parametry.", "content": "Sochy se tyčí se do výšky 16,6 metrů, stojí na podstavci vysokém 2,3 metrů. Chodidla soch jsou dlouhá přes 3 metry. Původně byly sochy ještě vyšší – i s královskou korunou, která se nedochovala, měřily 21 metrů. Ve 21. století tedy i s podstavcem sahají do výšky necelých 19 metrů. Kolosy, jejichž váha je odhadována na 720 tun, byly postaveny z bloků červeného křemence.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kolosální dvojčata zpodobňují jednu a touž osobu – Amenhotepa III., sedícího na trůně v typické pozici s rukama na kolenou. Na hlavě má nemes. Na královském trůně ve tvaru krychle jsou vyryta faraonova jména a tituly. O něco níže vážou ochranní bozi symbolické rostliny Dolního a Horního Egypta, sítinu a lotos, okolo hieroglyfyckého znaku „sjednotit“. Po obou bocích panovníka stojí podstatně menší sochy, které mu nesahají ani po kolena. Vpravo jeho matka Mutemvija, vlevo milovaná manželka Teje. Mezi nohama pak měl třetí sochu, která se však do dnešních dnů nedochovala. Architekt Amonhotep, syn Hapuův, jenž byl v Pozdní době zbožštěn, nechal kámen pravděpodobně dovězt z okolí Héliopole, z tzv. Červené hory (dnešní Gebel el-Ahmar nedaleko Káhiry). Kolosy se kdysi tyčily před vstupním pylonem zádušního chrámu Amenhotepa III., který byl bohatě sochařsky zdobený. Amenhotep III., devátý faraon 18. dynastie, patřil k nejmocnějším panovníkům Nové říše. Za jeho vlády byl Egypt na vrcholu své slávy. V thébských uličkách se procházelo plno cizinců, kteří sem přijížděli z podrobených i spřátelených zemí, aby egyptským zákazníkům nabízeli nejrůznější exotické výrobky. Vzdělaný a inteligentní mladý král zahájil výjimečný program výstavby. Umělecká a architektonická díla vzniklá za jeho vlády se vyznačují pozoruhodnou vyzrálostí a jemností. Oblíbené byly tehdy především klenby a stavby z nepálených cihel. Amenhotepův zádušní chrám Memnoneum, tzv. Dům milionů let, nazývaný Egypťany „přijetí Amona a místo jeho dokonalosti“, byl během vlády následujících panovníků zcela zničen a kameny byly použity na jiné stavby. Nelze dokonce ani s jistotou stanovit půdorys této stavby, nicméně vědci z Napoleonovy expedice odhadovali, že byla dlouhá asi 600 metrů. Dnes z ní zůstaly jen dva kolosy a obrovská pískovcová stéla, na níž je zobrazen král, jak zasvěcuje chrám Amonovi. Podle zachovaného popisu byly podlahy sálů pokryty stříbrem a elektronem (přírodní slitina stříbra a zlata) a na vykládání reliéfů byly použity drahé kameny. Na sochách se však výrazně podepsal zub času. Jižní socha, „král králů“, která byla kdysi uctívána, se dochovala lépe a má vcelku jednotný vzhled. Na severní soše jsou patrné neodborné snahy o restaurování. Část těla nad pasem se skládá z několika stupňů zhotovených z materiálu zcela odlišného od toho, který byl použit na horní část. Roku 27 př. n. l. byl severní kolos silně poškozen zemětřesením. Podle řeckého zeměpisce Strabóna, který navštívil Egypt krátce po události, se zhroutila celá horní část až k pasu. Trhliny v soše vedly ke vzniku zajímavého jevu, způsobovaného teplotními rozdíly. Když se po vlhké noci začal kámen s prvními slunečními paprsky postupně zahřívat, začala socha vydávat tón, který řecký cestovatel a zeměpisec Pausaniás přirovnal k drnkání na citeru. Z celého starověkého světa se ke kolosům valily zástupy cestovatelů a jev označovaly za zázrak. Pravděpodobně v ptolemaiovské době začali Řekové považovat severní z obou kolosů za podobu Memnona, velitele etiopského vojska. Memnon, syn Tithóna a Eósy (řecké jméno bohyně Aurory), byl hrdinou trojské války. Podle Íliady byl zabit Achillem, když přišel na pomoc svému strýci Priamovi. Zvuk vyluzovaný kamenem za východu slunce byl proto považován za hudební pozdrav zesnulého matce. Kolosy pak dle tohoto nesprávného přisouzení vešly ve známost jako „Memnonovy kolosy“. Návštěva zpívajících kolosů se stala módním hitem. Návštěvníci vyrývali do kamene nápisy, předchůdce dnešních graffiti. Ten nejstarší pochází z roku 20 n. l. V listopadu 130 n. l. popsala nohy kolosů svými verši řecká básnířka Julia Balbilla, která zde doprovázela na návštěvě císaře Hadriana, nejvzdělanějšího císaře, a jeho ženu Sabinu. Roku 170 pak Septimius Severus, který údajně na Hadrianovu slávu žárlil, nechal sochu opravit. Po opravě se kolos opět ponořil do věčného mlčení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Memnonovy kolosy jsou dvě sochy velkých rozměrů zpodobňující egyptského faraona Amenhotepa III., který vládnul ve staroegyptské 18. dynastii. Od roku 1350 př. n. l. stojí před thébskou nekropolí na západním břehu řeky Nil západně od nového města Luxor.", "tgt_summary": "The Colossi of Memnon ( or \"es-Salamat\") are two massive stone statues of the Pharaoh Amenhotep III, who reigned in Egypt during the Dynasty XVIII. Since 1350 BCE, they have stood in the Theban Necropolis, located west of the River Nile from the modern city of Luxor.", "id": 22035} {"src_title": "Nicola Romeo", "tgt_title": "Nicola Romeo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1899 ukončil vysokoškolské studium techniky na Neapolské univerzitě. Získal i titul inženýra elektrotechniky v belgickém Lutychu. Pak pracoval několik let v zahraničí. Do Itálie se vrátil v roce 1911 a založil firmu \"Ing. Nicola Romeo e Co.\" Firma vyráběla stroje a vybavení pro báňský průmysl. Díky dodávkám pro italskou armádu během první světové války společnost vzkvétala. V roce 1915 získal Romeo většinový podíl a vedoucí pozici ve firmě \"A.L.F.A.\" v milánském Portellu, založené před pěti lety. Alfa byla v důsledku války ve finančních těžkostech. Do Portella přesunul velkou část zbrojní výroby, mimo jiné výrobu leteckých motorů. Alfa se tak znovu \"dostala na nohy\". Výroba munice, leteckých motorů a dalších znamenala pro společnost růst, počet zaměstnanců se zvýšil z 200 na více než 4000. V roce 1918 převzal Romeo celou firmu a jeho podniky se přejmenovaly na „Società Anonima Italiana Ing. Nicola Romeo“. A.L.F.A. se v roce 1920 přejmenovala na současný název Alfa Romeo. Po válce se Alfa Romeo opět začala věnovat výrobě automobilů. S pomocí Vittoria Jana, který přišel od Fiatu v roce 1923 a byl zodpovědný za technický vývoj, začala výroba nových sportovních vozů pro náročné zákazníky. V automobilových závodech její vozy dosahovaly mnoha úspěchů a značka upevnila pozici výrobce exkluzivních vozů. V roce 1923 získaly vozy Alfa Romeo RL první velký úspěch v závodech. V závodě Targa Florio zvítězil Ugo Sivocci, druhé místo získal Antonio Ascari a čtrté místo obsadil Giulio Masetti. V roce 1927 se ale firma dostala na pokraj bankrotu, částečně i kvůli kolapsu majoritního vlastníka, italské centrální banky, kterou ovládal diktátor Benito Mussolini. Znechucený Romeo opustil firmu v roce 1928. Po krachu na burze v New Yorku v roce 1929 se firma dostala znovu do finančních potíží. Zachránil jí až zásah italského státního \"Úřadu pro obnovu průmyslu\" (\"IRI\"). Až do své smrti se finančně podílel na jiných průmyslových a dopravních aktivitách, angažoval se i v politice. Téměř sedmdesát let po jeho smrti a při příležitosti 130. výročí jeho narození pojmenovala Neapol ulici \"Via Nicola Romeo\" jeho jménem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicola Romeo (28. dubna 1876, Sant'Antimo u Neapole – 15. srpna 1938, Magreglio u Comského jezera) byl italský konstruktér, průmyslník a později majitel automobilky Alfa Romeo.", "tgt_summary": "Nicola Romeo (; Sant'Antimo, 28 April 1876 – Magreglio, 15 August 1938) was an Italian engineer and entrepreneur. He served as a senator in the 18th Legislature of the Kingdom of Italy (XXVIII legislatura del Regno d'Italia) .", "id": 1108961} {"src_title": "Barbora Špotáková", "tgt_title": "Barbora Špotáková", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "K atletice ji přivedli v rodném Jablonci nad Nisou rodiče. Maminka Ludmila je bývalá vrcholová atletka a v Jablonci učila tělesnou výchovu na sportovní škole. Otec František se věnoval běhům a desetiboji. Oba rodiče i bratr jsou stále aktivními atlety. Svoji matku vedla v roce 2012 na veteránském mistrovství Evropy jako trenérka. Rodiče se do Jablonce přistěhovali za prací z Havířova, kde se narodil její starší bratr. Otec je původem Slovák a Maďar. Po babičce umí Špotáková maďarsky. Maminka má kořeny v Itálii. V roce 1995 složila přijímací zkoušky na Gymnáziu Přípotoční v Praze, které se nachází ve Vršovicích nedaleko stadionu SK Slavia Praha. Jak prohlásila v pořadu ČT Na slovíčko, hlavním iniciátorem přesunu do Prahy byla její matka. Ve svých začátcích ve velkoměstě si kvůli nedostatku financí musela přivydělávat brigádami uklízením kanceláří. Během studií na střední škole měla problémy se životosprávou. Pravidelně navštěvovala koncerty undergroundových skupin, především punkového ražení spojené s pitím alkoholu. K společenskému životu v hospůdce, za poslechu oblíbené skupiny (Tři sestry apod.), má pozitivní vztah i v dnešní době. S věkem však stále častěji uniká do přírody v rámci regenerace a hledání klidu. V květnu 2009 absolvovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor Udržitelný rozvoj biosféry na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů (Ing.). Jejím životním partnerem je profesionální hasič Lukáš Novotný. Poznali se díky její kamarádce na volejbalovém turnaji smíšených dvojic v Sýkořici v roce 2006. V listopadu 2012 oznámila, že čeká dítě a na čas přeruší sportovní kariéru. Dne 24. května 2013 se jí narodil syn Janek. Ke sportu se vrátila koncem roku 2013, aby se stihla připravit na ME 2014 v Curychu. V sobotu 14. července 2018 se jí narodil druhý syn, kterému dali s přítelem jméno Darek.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Na počátku své kariéry se věnovala sedmiboji, na juniorském mistrovství světa v atletice v roce 2000 v této disciplíně vybojovala čtvrté místo. Oštěpu se začala více věnovat během svého ročního studijního pobytu ve Spojených státech. Po návratu ze Spojených států se zúčastnila ME do 22 let v roce 2002 v Mnichově, kde zaujala i Jana Železného, který jí začal pomáhat s přípravou. Pak však její kariéru na čas zbrzdily zdravotní problémy. Dlouhodobé potíže s kolenem vyvrcholily na podzim roku 2003 operací, při které jí byl vyjmut nezhoubný nádor z holeně. V roce 2004 již naplno trénovala, na olympiádě v Aténách však koleno stále ještě nebylo zcela v pořádku, což její výkon značně limitovalo. V roce 2005 získala zlatou medaili na Světové univerziádě. Její nejlepší výkon sezóny 65,74 m ji posunul na druhé místo českých historických tabulek. V červenci 2006 na mítinku v Helsinkách překonala český rekord Nikoly Brejchové výkonem 66,00 m. Na ME 2006 ve švédském Göteborgu v kvalifikaci znovu překonala český rekord výkonem 66,12 m, ve finále obsadila druhé místo výkonem 65,64 m. O osmnáct centimetrů ji přehodila Němka Neriusová.", "section_level": 1}, {"title": "MS 2007.", "content": "Na MS 2007 v Ósace získala zlatou medaili, když ve finále hodila oštěp na značku 66,40 a poté až na 67,07 metru, čímž dvakrát překonala (svůj vlastní) český rekord. Favorizovanou Němku Obergföllovou, do té doby v sezóně neporaženou, přehodila o 61 cm. Na konci sezóny 2007 vyhrála Světové atletické finále ve Stuttgartu. Kromě obhajoby prvního místa z roku 2006 opět o dalších pět centimetrů vylepšila rekord ČR na 67,12 metru. Úspěšný rok završila vítězstvím v anketě Atlet roku 2007. V roce 2008 na mítinku v Zaragoze 31. května vylepšila český rekord na 69,15 metru. Tím se zapsala na 4. místo historických tabulek ženského oštěpu (po změně těžiště). V listopadu 2014 ukončila spolupráci s dosavadním trenérem Železným.", "section_level": 2}, {"title": "LOH Peking 2008.", "content": "21. srpna 2008 se stala olympijskou vítězkou na LOH 2008 v Pekingu, když v posledním šestém pokusu hodila nový evropský rekord 71,42 m a překonala jím do té doby vedoucí ruskou oštěpařku Marii Abakumovovou. Za tento úspěch byla počátkem září 2008 povýšena do hodnosti nadporučice. Kapela Tři sestry složila pro Barboru Špotákovou po jejím úspěchu na LOH 2008 píseň \"Čtvrtá sestra\".", "section_level": 2}, {"title": "Světový rekord.", "content": "Dne 13. září 2008 se stala výkonem 72,28 m i světovou rekordmankou v hodu oštěpem (nejdelší hod od změny těžiště ženského oštěpu, k níž došlo 1. dubna 1999). Po Daně Zátopkové se stala druhou Češkou v historii, které se to povedlo. Jako první žena dokázala s novým typem oštěpu hodit přes hranici 72 metrů. 10. ledna 2009 byla vyhlášena vítězkou ankety Sportovec roku 2008 v České republice.", "section_level": 2}, {"title": "MS Berlín 2009.", "content": "Na MS 2009 v Berlíně vybojovala stříbrnou medaili výkonem 66,42 m. Překvapivou vítězkou se stala německá veteránka Neriusová, která hodila 67,30 m. V roce 2010 triumfovala v nově vzniklé Diamantové lize. Na závěrečném mítinku v Curychu ji sice porazila Němka Obergföllová, druhé místo však Barboře bezpečně zajistilo vítězství v premiérovém ročníku štědře dotované soutěže. Tentýž rok po jedenácti letech spolupráce opustila svého trenéra Rudolfa Černého a přešla do skupiny Jana Železného.", "section_level": 2}, {"title": "MS Tegu 2011.", "content": "Na MS 2011 v korejském Tegu vybojovala dne 2. září 2011 původně stříbrnou medaili skvělým výkonem 71,58 m (třetí nejdelší hod v historii po změně těžiště ženského oštěpu). Delší hod v hodnotě světového rekordu drží jen sama Špotáková (72,28 m z roku 2008) a její přemožitelka z Tegu, Ruska Maria Abakumovová. Ta předvedla v páté sérii národní rekord 71,99 metru a brala zlatou medaili, o kterou však později přišla důvodu potvrzeného dopingového nálezu , a zlato tak připadlo Barboře Špotákové. Závod v Tegu byl zřejmě nejkvalitnějším oštěpařským finále v historii ženské atletiky, leč později poznamenaný dopingovým nálezem ruské závodnice.", "section_level": 2}, {"title": "LOH Londýn 2012.", "content": "Na letních olympijských hrách v Londýně patřila opět mezi favoritky, ale očekával se dramatický závod. Na startu byla úřadující mistryně světa Ruska Abakumovová, držitelka do té doby nejlepšího výkonu roku Jihoafričanka Viljoenová či výborné Němky Obergföllová a Stahlová. Barbora vyhrála kvalifikaci a suverénně ovládla i hlavní závod. Vyhrála hodem dlouhým 69,55 m, nejbližší soupeřka, Němka Obergföllová, za ní zaostala o více než čtyři metry! Na vítězství by jí stačil kterýkoli z jejích čtyř platných pokusů. Po vítězství v Londýně si došla i pro triumf v Diamantové lize, který potvrdila vítězstvím na závěrečném mítinku v Bruselu. Dne 19. prosince 2012 byla podruhé vyhlášena Sportovcem roku České republiky (poprvé se jí dostalo této cti v roce 2008, po jejím prvním olympijském triumfu). Nechala za sebou ostatní tři české zlaté medailisty z londýnské olympiády.", "section_level": 2}, {"title": "ME Curych 2014.", "content": "Po skončení letní sezóny 2012 si Barbora Špotáková dala od závodění na čas pauzu, vyplněnou těhotenstvím a porodem syna. Vynechala tak celou sezónu 2013 a k závodění se vrátila až na jaře 2014. Krátce po návratu dokázala na ME 2014 v Curychu vybojovat poslední chybějící oštěpařské zlato do své sbírky, když triumfovala hodem o délce 64,41 m.", "section_level": 2}, {"title": "LOH Rio de Janeiro 2016.", "content": "Na jaře 2016 si zlomila v přípravě zánártní kost na pravé noze. Zranění výrazně ovlivnilo její přípravu na letní sezónu včetně olympijských her v Riu. Přesto dokázala na olympiádě vybojovat bronzovou medaili hodem o délce 64,80 m. Za stříbrnou Sunette Viljoenovou z JAR (64,92 m) zaostala o 12 cm, čtvrtou Polku Marii Andrejczykovou (64,78 m) přehodila o pouhé 2 cm. Překvapivou vítězkou se stala mladá Chorvatka Sandra Kolaková, jejíž oštěp doletěl do vzdálenosti 66,16 m. Z medaile měla i tak velkou radost, v posoutěžních rozhovorech přiznala, že bronzová medaile byla pravděpodobně maximem, na které v Riu mohla dosáhnout.", "section_level": 2}, {"title": "MS Londýn 2017.", "content": "Na MS 2017 v Londýně patřila ke spolufavoritkám, když přijela s druhým nejlepším výkonem sezóny 68,26 m z mítinku Diamantové ligy právě zde v Londýně. Na svém oblíbeném stadionu získala po dlouhých deseti letech opět titul mistryně světa hodem ze druhé série 66,76 m. Největšími soupeřkami byly nečekaně Číňanky, ale ani jedné ze třech, které byly ve finále, se již na Barbořin výkon nepodařilo odpovědět. Ling-wej Li brala stříbro za 66,25 m a Lu Chuej-chuej bronz za 65,26 m. Olympijská vítězka z Ria a držitelka nejlepšího výkonu sezóny Sandra Kolaková zůstala bez medaile.", "section_level": 2}], "src_summary": "Barbora Špotáková (* 30. června 1981 Jablonec nad Nisou) je česká atletka, závodící v hodu oštěpem, dvojnásobná olympijská vítězka z LOH 2008 v Pekingu a LOH 2012 v Londýně a členka armádního sportovního centra Dukly Praha. Od 13. září 2008 je také držitelkou světového rekordu v hodu oštěpem v ženské kategorii s výkonem 72,28 metru (nejdelší hod od změny těžiště ženského oštěpu v roce 1999). Dříve se věnovala také víceboji. Dne 28. října 2012 ji prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.", "tgt_summary": "Barbora Špotáková (; born 30 June 1981) is a Czech track and field athlete who competes in the javelin throw. She is a two-time Olympic Champion and three-time World Champion, as well as the current world record holder with a throw of 72.28 m.", "id": 76476} {"src_title": "Vyrovnávací paměť", "tgt_title": "Data buffer", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Vyrovnávací paměť je většinou používána pro propojení komunikace procesoru se vstupně/výstupními zařízeními, jako například s pevným diskem. Dále pak při posílání nebo přijímání dat z počítačové sítě nebo při přehrávání zvuku (dávkové čtení z disku a souvislý přísun dat do zvukové karty). Princip je podobný jako u fronty na horskou dráhu v zábavním parku. Lidé k horské dráze přicházejí různým tempem, ale stejně musí čekat, než si budou moci všichni nastoupit (než kabinka přijede a je naplněna). Místo, kde lidé ve frontě čekají, je tedy něco jako vyrovnávací paměť: dočasné místo, kde lidé těšící se na jízdu čekají, až bude dostupná. Vyrovnávací paměť většinou používá frontu FIFO (první dovnitř, první ven), která zachovává pořadí dat, ve kterém dorazila. Pro komunikaci mezi procesy se v unixové rouře používá kruhový buffer, který odstraňuje neustálé přesouvání dat uvnitř vyrovnávací paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Buffer v telekomunikacích.", "content": "Používání bufferu v telekomunikacích má běžně za účel kompenzovat rozdíl v rychlosti toku dat při přenosu dat z jednoho zařízení do druhého. Buffer se používá k mnoha různým účelům, například:", "section_level": 1}, {"title": "Buffer versus cache.", "content": "Cache často také slouží jako buffer a naopak. Nicméně cache pracuje na předpokladu, že z ní budou stejná data čtena několikrát, že zapsaná data budou brzy přečtena a že je vysoká šance na spojení zapisovaných nebo čtených dat do jednoho většího bloku. Její jediný účel je redukovat počet přístupů do pomalejšího zařízení. Cache je také obvykle abstraktní vrstva, která je navržena jako neviditelná. Disková a souborová cache si udržují statistiky o obsažených datech a ukládají data během dob nečinnosti ve zpětně zapisujícím režimu. Buffer nic z toho nedělá. Buffer se v první řadě používá pro vstup, výstup a někdy i na dočasné uložení dat, která jsou buď předávána dalším médiím, nebo dat, která jsou modifikována nesekvenčním způsobem před zapsáním (nebo čtením) sekvenčním způsobem. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvního použití se vyrovnávací paměť dočkala ve formě tiskové vyrovnávací paměti Outscriber navržené průkopníkem ve zpracování obrazu Russelem A. Kirschem pro počítač SEAC v roce 1952. Jedním z vážných problémů při návrhu automatických digitálních počítačů byla nutnost získat vypočítané výsledky z přístroje v natolik krátkém čase, aby nedošlo ke zpoždění dalšího postupu výpočtů. Ve většině úloh, které musel počítač řešit, bylo množství výstupních dat relativně velké – tak velké, že by bylo vysoce neefektivní nutit počítač čekat než budou tato data vytištěna na tehdejších tiskárnách. Tento problém byl v SEAC vyřešen umístěním magnetických záznamových zařízení na výstup. Tato zařízení jsou schopná zaznamenávat data z počítače až 100x rychleji než elektronický psací stroj. Díky tomu je dosaženo větší efektivnosti v zaznamenávání výstupních dat. Později může být proveden převod z magnetického záznamového zařízení do tiskárny bez zatěžování procesoru hlavního počítače.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vyrovnávací paměť () je v informatice část paměti, která je určena pro dočasné uchování dat před jejich přesunem na jiné místo. Typicky jsou do vyrovnávací paměti kopírována data, která přichází ze vstupního zařízení (klávesnice, optické mechaniky), nebo do ní jsou umísťována data, která jsou určena pro výstupní zařízení (tiskárnu, pevný disk). Je nasazována pro vyrovnání rozdílu mezi rychlostí přijímání dat a rychlostí jejich zpracovávání, nebo v případě, že jsou tyto rychlosti variabilní. Vyrovnávací paměť může být použita i při komunikaci mezi procesy. Implementována může být pomocí hardware, nebo softwarově (jako fronta FIFO).", "tgt_summary": "In computer science, a data buffer (or just buffer) is a region of a physical memory storage used to temporarily store data while it is being moved from one place to another. Typically, the data is stored in a buffer as it is retrieved from an input device (such as a microphone) or just before it is sent to an output device (such as speakers). However, a buffer may be used when moving data between processes within a computer. This is comparable to buffers in telecommunication. Buffers can be implemented in a fixed memory location in hardware—or by using a virtual data buffer in software, pointing at a location in the physical memory. In all cases, the data stored in a data buffer are stored on a physical storage medium. A majority of buffers are implemented in software, which typically use the faster RAM to store temporary data, due to the much faster access time compared with hard disk drives. Buffers are typically used when there is a difference between the rate at which data is received and the rate at which it can be processed, or in the case that these rates are variable, for example in a printer spooler or in online video streaming. In the distributed computing environment, data buffer is often implemented in the form of burst buffer that provides distributed buffering service. A buffer often adjusts timing by implementing a queue (or FIFO) algorithm in memory, simultaneously writing data into the queue at one rate and reading it at another rate.", "id": 529963} {"src_title": "Miloslav Mečíř", "tgt_title": "Miloslav Mečíř", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První léta.", "content": "Narodil se ve slovenském městě Bojnice. Jeho prvním klubem byl Baník Prievidza, ze kterého v roce 1978 přestoupil do Slovanu CHZJD a střediska vrcholového sportu v Bratislavě. Roku 1980 vyhrál mistrovství ČSSR v dorostu do osmnácti let a juniorské mistrovství ČSSR do dvaceti jedna let. V sezóně 1981 získal na juniorském okruhu tři mezinárodní tituly a jednu finálovou účast. Na juniorském světovém žebříčku ITF byl klasifikován na 7. místě. V roce 1983 se poprvé stal seniorským mistrem Československa, vyhrál také jako první československý hráč titul amatérského mistra Evropy a debutoval v daviscupovém družstvu proti Sovětskému svazu. Na okruhu ATP se dvakrát dostal do finále událostí Grand prix v Adelaide a Palermu. Roku 1984 opět získal titul mistra republiky, když ve finále přehrál Tomáše Šmída a stal se oporou reprezentačních týmů, které zvítězily v Galeově poháru a Kings Cupu.", "section_level": 2}, {"title": "1985.", "content": "Sezónu začal výhrou nad Jimmy Connorsem v semifinále turnaje ve Filadelfii, kde ve finále nestačil na světovou jedničku Johna McEnroa. V Rotterdamu získal svůj premiérový titul na profesionálním okruhu a rok zakončil těsně za první desítkou žebříčku ATP.", "section_level": 2}, {"title": "1986.", "content": "Daný rok se již zařadil stabilně mezi nejlepší hráče mužského profesionálního okruhu. Ve Wimbledonu zdolal ve třech setech Švéda Stefana Edberga, ale ve čtvrtfinále podlehl obhájci titulu Borisi Beckerovi. Na posledním grandslamu sezóny US Open ve Flushing Meadows prošel do prvního velkého finále, v němž nestačil na světového hráče číslo jedna a krajana Ivana Lendla. Tento turnaj se stal pro Československo výjimečný tím, že se do dvou singlových finále probojovali čtyři v něm narození hráči – Mečíř a Lendl mezi muži a Helena Suková s Martinou Navrátilovou v ženské soutěži. Lendl jej porazil hladce po setech 6–4, 6–2, 6–0. Mečíř zde odehrál turnaj s dřevěnou raketou Snauwaert a je tak dosud posledním hráčem, který s ní nastoupil ke grandslamovému finále.", "section_level": 2}, {"title": "1987.", "content": "V sezóně triumfoval na šesti turnajích ve dvouhře a dalších šesti ve čtyřhře. Nejdůležitější titul si připsal v Dallasu na finále World Championship Tennis, kde zdolal McEnroea ve čtyřech setech. V závěrečných kolech se opět třikrát potkal s Lendlem. Porazil jej ve finále turnaje Masters na události Lipton International Players Championships ve floridském Key Biscayne, další dvě utkání prohrál, a to ve finále dalšího Masters German Open v Hamburku, a poté také v semifinále French Open.", "section_level": 2}, {"title": "1988.", "content": "V dané sezóně hrál ve své nejlepší formě. Ve Wimbledonu přešel ve čtvrtfinále přes Švéda Matse Wilandera, čímž mu překazil plány na zisk čistého Grand Slamu. Byl jediný, kdo jej v aktuálním roce porazil na událostech grandslamu. Wilander vyhrál zbývající tři velké turnaje Australian Open, French Open i US Open, ale na nejslavnější tenisové události světa podlehl Mečířovi hladce 6–3, 6–1, 6–3. V semifinále narazil na dalšího Švéda Edberga. Vedl již 2–0 na sety, poté co seveřan poměr sad vyrovnal, měl v rozhodujícím dějství na své straně brejk. Přesto zápas ztratil a Edberg celý turnaj vyhrál finálovým triumfem nad Beckerem. Největší úspěch kariéry zaznamenal na Letních olympijských hrách 1988 v Soulu, kde tenis zažil obnovenou premiéru. Naposledy se v tomto sportu bojovalo o medaile v roce 1924 v Paříži. V semifinále soulského turnaje oplatil wimbledonskou porážku prvnímu nasazenému Edbergovi. Po boji jej zdolal v pěti setech 3–6, 6–0, 1–6, 6–4, 6–2. Ve finále se pak utkal s Američanem Timem Mayottem, kterého porazil po sadách 3–6, 6–2, 6–4, 6–2 a stal se olympijským vítězem. Spolu s Milanem Šrejbrem vybojovali bronzové medaile ve čtyřhře, když v semifinále nepřešli přes pozdější olympijské vítěze Američany Kena Flacha a Roberta Segusa.", "section_level": 2}, {"title": "1989.", "content": "Na Australian Open v Melbourne dosáhl druhé grandslamové finálové účasti v kariéře. Opět v ní nestačil na Lendla, kterému podlehl po setech 6–2, 6–2, 6–2. Uhrál stejný počet šesti gamů, jako v předešlém finálovém zápase. Po zisku titulu se Lendl vrátil na první místo žebříčku ATP, kde vystřídal Wilandera. Poslední turnaj ve dvouhře vyhrál na Masters v Indian Wells, kde ve finále zdolal Francouze Yannicka Noaha. Závěrečný deblový triumf slavil v Rotterdamu.", "section_level": 2}, {"title": "Herní styl.", "content": "Po celou kariéru hrál s dřevěnou raketou, čímž byl mezi profesionály výjimečný. Silným úderem byl obouručný bekhend, doplněný výborným pohybem přirovnávaným ke kočce, z něhož vzešla přezdívka „Velká kočka“. Na pražské exhibici hrané v roce 2009 se Edberg, Becker a Wilander shodli, že nejhorším soupeřem byl pro ně Mečíř. Herní styl na soupeře působil často uspávacím dojmem, z něho náhle přecházel do útoku. Poté co na turnaji v Hamburku 1985 vyřadil tři Švédy v řadě – ve čtvrtfinále Nyströma, v semifinále Wilandera a ve finále Sundströma, zůstala mu přezdívka „zabiják Švédů“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miloslav Mečíř (* 19. května 1964 Bojnice) je bývalý profesionální slovenský tenista, který v letech 1982–1990 reprezentoval Československo. Na profesionálních okruzích vyhrál jedenáct turnajů ve dvouhře, včetně tří událostí Grand Prix, a devět turnajů ve čtyřhře. Na Letních olympijských hrách 1988 v Soulu, kde se tenis po 64 letech vrátil do rodiny olympijských sportů, se stal olympijským vítězem v singlové soutěži. Spolu s Milanem Šrejbrem na nich také získali bronzovou medaili ve čtyřhře. V roce 1987 triumfoval na závěrečném turnaji World Championship Tennis pro nejlepší hráče sezóny v hodnocení WCT. V singlu se probojoval do dvou grandslamových finále – US Open 1986 a Australian Open 1989, v nichž pokaždé podlehl krajanu Ivanu Lendlovi ve třech setech. V sezóně 1987 byl nejdříve oporou reprezentačního týmu, který zvítězil na mistrovství světa družstev a v závěru roku spolu s Tomášem Šmídem triumfoval na Turnaji mistrů ve čtyřhře. S Helenou Sukovou v roce 1989 vyhrál pro ČSSR premiérový ročník Hopmanova poháru. V letech 1983–1990 pravidelně nastupoval za československý tým v Davis Cupu, dvakrát se s ním probojoval do semifinále Světové skupiny (1985, 1986). Celkově 23 zápasů vyhrál a 9 prohrál, z toho s poměrem 18–8 ve dvouhře a 5–1 ve čtyřhře. Na žebříčku ATP byl ve dvouhře i čtyřhře nejvýše klasifikován na 4. místě (1988). Aktivní profesionální kariéru ukončil již ve dvaceti šesti letech, v červenci 1990, pro protrahované poranění zad, které jej omezovalo při hře. K roku 2010 působil jako předseda tenisového klubu Slovan Bratislava a nehrající kapitán daviscupového týmu Slovenska. Je také tenisovým trenérem, v letech 1997–2001 byl jeho svěřencem hráč první světové desítky Karol Kučera. Jeho syn Miloslav Mečíř, ml. (nar. 1988) je profesionální tenista. K roku 2014 zastával funkci nehrajícího kapitána slovenského daviscupového týmu.", "tgt_summary": "Miloslav Mečíř (; born 19 May 1964) is a former professional tennis player from Slovakia. He won the men's singles gold medal at the 1988 Olympic Games, where he represented Czechoslovakia, and played in two Grand Slam singles finals. In 1987 he won the WCT Finals, the season-ending championship for the World Championship Tennis tour. His son Miloslav Jr. is a professional tennis player.", "id": 1966967} {"src_title": "Pražský mír (1635)", "tgt_title": "Peace of Prague (1635)", "src_document": [{"title": "Předchozí události.", "content": "V roce 1634 se Jan Jiří I. Saský nechal vyloučit z neoblíbeného svazku se Švédy. Na císařově straně byl odstraněn u říšských stavů nenáviděný generál Valdštejn coby překážka míru. V Pirně a Litoměřicích několik měsíců delegace císaře a saského kurfiřta projednávaly podmínky smlouvy. Cílem obou zúčastněných stran bylo konečně znovunastolit mír mezi císařem a říšskými stavy. Císaři šlo také o to, aby měl obě ruce volné proti vnějším nepřátelům jeho říše, Francouzům a Švédům. Přitom také doufal ve vojenskou podporu Saska a dalších protestantských říšských stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Nejdůležitější územní změnou vyplývající z Pražského míru bylo předání markrabství Horní Lužice a Dolní Lužice do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I. skrze tzv. tradiční reces (vypořádání). Obě země, předtím náležící k zemím Koruny české, byly císařem postoupeny Sasku jako vyrovnání válečných dluhů. Právně zůstala markrabství, jež byla dědičně propůjčena rodu Wettinů, až do roku 1815 lénem Koruny české. Roku 1620 pomohl protestantský kurfiřt katolickému císaři Ferdinandu II. při potlačení českého stavovského povstání. Saskému kurfiřtství to navíc vyneslo také čtyři magdeburské úřady. Stavům bylo zakázáno uzavírat dohody mezi sebou stejně jako se zahraničními mocnostmi. To mělo platit pro Heilbronský spolek stejně jako pro katolickou ligu. Rovněž byla přijata jasná pravidla k Říšské válečné ústavě. Císař měl mít jedno jednotné vojsko, jež by se skládalo z oddílů všech říšských stavů. Říšská knížata sice směla držet velení nad vlastním kontingentem, nicméně pouze jako císařští generálové. Důvodem pro sestavení císařského vojska bylo vyhnání cizích vojsk z vlastního území. Pražský mír připravil v mnoha usneseních týkajících se říšského práva půdu pro Vestfálský mír. Ukončení ozbrojených střetů na území císařství to však nepřineslo. Ferdinand II. se domníval, že by se mu mohlo s pomocí spojených říšských stavů podařit vyhnat Švédy a Francouze z říše, aniž by jim musel dělat politické nebo územní ústupky. To se však později ukázalo jako fatální omyl, protože válečné pustošení Německa trvalo ještě dalších více než deset let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražský mír ze 30. května 1635, uzavřený mezi císařem a katolickou ligou na jedné straně a Kurfiřtstvím saským na straně druhé, ukončil konflikt mezi říšskými stavy a císařem v rámci třicetileté války, neboť tuto mírovou dohodu až na Bernarda Sasko-Výmarského a lankrabata z Hessen-Kasselu postupně ratifikovali všichni zeměpáni. Všeobecný mír však v Německu nemohl být nastolen, protože Francie a Švédsko dál pokračovaly v tažení proti císaři. Válka dále trvala až do roku 1648, kdy byl uzavřen vestfálský mír. Přitom bylo přejato mnoho ustanovení přijatých v Pražském míru.", "tgt_summary": "The Peace of Prague, \"Pražský mír\" (Czech), \"Prager Frieden\" (German), signed on 30 May 1635, ended Saxony's participation in the Thirty Years War. The terms would later form the basis of the 1648 Peace of Westphalia. Other German princes subsequently joined the treaty and although the Thirty Years War continued, it is generally agreed Prague ended it as a religious civil war within the Holy Roman Empire. Thereafter, the conflict was largely driven by foreign powers, including Spain, Sweden, and France.", "id": 567894} {"src_title": "Ježíšek", "tgt_title": "Christkind", "src_document": [{"title": "Nejstarší historie.", "content": "Oslava Vánoc je historicky spjata s lidovými zvyky, které mají kořeny v pohanských rituálech a oslavách slunovratu, kdy se v den 25. prosince opětovně rodil bůh Slunce. Noc z 24. na 25. prosince (ale i noci následující) tak byla odpradávna považována za „svatou noc“, německy nazývanou „Weihnachten“ (už v roce 1170). Oslavu narození Ježíše Krista na 25. prosince začala církev praktikovat přibližně od poloviny 4. století, čímž dostala pohanská posvátná noc křesťanský rozměr. Vzhledem k tomu, že den svátku sv. Mikuláše (6. prosince) byl o bohoslužbách spojen nejen s legendou o třech obdarovaných dcerách či o třech obdarovaných dětech, ale také se čtením podobenství o svěřených hřivnách, převzala postava sv. Mikuláše při obdarovávání dětí také zvyk ptát se, zda byly hodné a pokorné. Protestanté odmítali formu římsko-katolického uctívání svatých, potažmo i sv. Mikuláše. Lutherem zavedené obdarování „svatým Kristem” o Štědrém večeru bylo natolik abstraktní, že se představa později zavedeného Krista-dítěte (Christkind, Christkindl, Ježíšek) neubránila zhmotnění, nejčastěji v podobě blonďatého kudrnatého dítěte s andělskými křídly.", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšek v betlémech.", "content": "Nejstarším zvykem sahajícím až do středověku je tzv. kolébání Ježíška ( ') rozšířené především na území jižního Německa. Od 15. století byl tento zvyk praktikován dětmi v kostelech. Kolébání Ježíška je možné považovat za předchůdce jesliček a betlémů, které jsou na území alpských zemí, Německa a Rakouska protireformačním produktem jezuitů. I když jesličky (německy \"\") podle vzoru svatého Františka z Assisi našly v italské Umbrii oblibu i po jeho smrti a církevní hry s výjevem narození Krista se staly 24. prosince součástí půlnoční mše, přesto lze o italských vánočních betlémech v pravém slova smyslu hovořit až ve 14. století, kdy otec Giovanni di Bartolomeo z Fabriana objednal v roce 1348 u Vanni Mainardiho první betlém. Na území jižního Německa a v prostoru alpských zemí jsou betlémy ztvárňovány a ikonograficky rozšířeny až od 16. století. V lidové tvořivosti zdomácněly během 17. století. V této době vznikl také pro betlém název jesličky (podle úložného prostoru sena v chlévě), přenesený na celou vánoční scénku.Zejména v jezuitské pastorační činnosti hrály betlémy důležitou emocionální roli. První betlém v Čechách představili v roce 1560 jezuité v Praze a odtud se rozšířil i do ostatních českých kostelů. Centrálním tématem betlémů je anděl zvěstující pastýřům narození Spasitele, Svatá rodina – Ježíšek (Jezulátko) v jesličkách s Marií a Josefem – a dále darovníci.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek jako symbol nového roku.", "content": "Německý humanista Sebastian Brant ve svém díle \"Narrenschiff\" z roku 1494 popisuje obdarovávání dárky k Novému roku, kdy měl tento zvyk přinášet štěstí a bohatství v nastávajícím roce. Obdarovávání dárky na Nový rok bylo běžné po staletí už ve starověkém Římě a tento zvyk se udržel zejména u románských národů (Západořímská říše). Vzhledem k tomu, že 25. prosinec platil po staletí jako začátek roku, kryjí se některé lidové obyčeje na 1. ledna s těmi vánočními. Kdy přesně došlo k oddělení oslav, se neví. Známé je jen to, že od 15. století až do doby, kdy na jeho místo nastoupil sv. Mikuláš, platil v alpských zemích, jižním Německu a v Sudetech za nositele nového roku „Christkind” (Ježíšek) a jako symbol plodnosti nastávajícího roku byl také vyobrazován. Křesťanská církev slavila (oproti Římany zavedenému datu 1. ledna) začátek liturgického roku 6. ledna. Už v knize žalmů a kalendáři z 12. století bylo u Vánoc poznamenáno, že tímto dnem začíná nový rok: „\"\"“. V roce 1310 prohlásila římskokatolická církev za počátek nového liturgického roku 24. prosinec (Štědrý den), který byl takto slaven až do zavedení gregoriánského kalendáře. Papež Inocenc XII. přeložil pak v roce 1691 začátek roku znovu na 1. leden. Tento posun neodpovídal lidovým zvyklostem a pro období dvanácti dní mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů se postupně vžilo označení „mezi roky” (německy ), kdy Štědrý den byl nazýván „malým novým rokem“ () a den Tří králů „velkým novým rokem“ (). Z 15. a 16. století se dochovala řada novoročních přání (např. bavorská koleda, koleda z bavorsko-české hranice, ze západních Čech nebo z Dolního Rakouska v oblasti Wachau), na kterých vystupuje blonďaté kudrnaté děťátko (Ježíšek) „Christkind” jako posel přání šťastného a požehnaného nového roku, někdy s jablkem v ruce (např. na temperovém obrázku od Albrechta Dürera z roku 1493). Na konci 16. století se vedle novoročních přání objevují větší obrázky s vyobrazením Krista-děťátka, předurčené k dekoraci dveří a zdí. Jako symbol požehnání je „Christkind” až do konce 18. století zobrazován nejen na liturgických obrázcích, novoročenkách a přáních, ale také v soukromých dopisech a na tištěných novoročních říkankách a písních po celém území alpských zemí, jižního Německa a Sudet. Jako posel šťastného nového roku se Ježíšek (Christkind) nejdéle udržel na církevních novoročních přáních v alpských zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek jako dárkonoš.", "content": "Ve středověku naděloval dárky dětem 6. prosince sv. Mikuláš nebo se nadílka odehrávala 28. prosince na svátek neviňátek. Tradice nadílky na Štědrý den (popřípadě 25. prosince na Slavnost Narození Páně) vznikla až později v 16. století. Němečtí protestanté odmítali uctívání svatých podle římskokatolické církve, a tedy i sv. Mikuláše. S největší pravděpodobností to byl Martin Luther, který v 16. století nahradil postavu sv. Mikuláše svatým Kristem (německy ) a přeložil nadílku na den narození Ježíše Krista, tedy 25. prosince. V reformovaném Švýcarsku se konala nadílka až do 19. století na Nový rok. Svatým Kristem byl míněn Ježíš Kristus, neměl však tehdy podobu personifikované postavy. Teprve postupem času vznikla představa Ježíška (Christkinda) jako andělského zjevení. Andělské připodobnění má pravděpodobně původ ve vánočních průvodech a v církevních hrách, které se hrály 24. prosince v kostelech () a kdy Ježíška, bíle oděné a v závoji zahalené děvče, doprovázela vždy řada andělů. Ježíšek (Christkind) s vánoční nadílkou se rozšířil nejprve po evangelickém Německu. Později se tento zvyk objevil v katolických regionech jižního Německa a společně s adventním věncem (v Hamburku poprvé roku 1839 Johann Heinrich Wichern) a vánočním stromečkem také v Rakousku-Uhersku. Od 40. let 19. století začali praktikovat štědrovečerní nadílku s Ježíškem nejprve čeští Němci a poté se vžila i u bohatých českých rodin. Ježíšek (Christkind) se dostal také do Švýcarska. Ve Francii (například v Auvergne, v Champagni, v Lyonsku) vystupoval společně s dárkonošem Petit Jésus (). V Alsasku je doložen „Christkindl” v roce 1625. Také v Dánsku bylo možno se setkat se „svatým Kristem“ o Štědrém večeru už na konci 16. století. V 17. a 18. století proběhlo v západní Evropě několik vln uctívání a zbožňování Ježíška, které připomínají například procesí z dob barokního Rakouska (), lidové jesličky, pastýřské písně, koledy či církevní hry a v nichž vystupuje malý Ježíšek (německy , nebo ) jako symbol nového a šťastného roku. Německá historička a etnoložka Ingeborg Weber-Kellermannová i český historik Vít Vlnas upozorňují na rozdílnost pojmů Ježíška neboli Jezulátka a Ježíška (Christkind) dárkonoše. Jezulátko bylo podle slov historika „předmětem zbožné úcty a něžné lásky” zejména v baroku, kdežto Ježíšek (Christkind) ve smyslu protestanty zavedeného nositele vánoční nadílky je symbolem božího obdarování lidstva Ježíšem Kristem. Od 17. století se oslavy Vánoc pozvolna přesouvaly z kostelů do rodinného prostředí. Na začátku 19. století se pod tlakem protestantských kněží objevila na severu Německa postava Weihnachtsmanna (1820 \"Deutsches Wörterbuch\" od Jacoba Grimma a Wilhelma Grimma, 1835 píseň „Morgen kommt der Weihnachtsmann” od Hoffmanna z Fallerslebenu). Mikulášské trhy vystřídaly trhy pojmenované podle Ježíška (). Známým už ze 16. století je například Christkindlesmarkt v Norimberku. Od poloviny 20. století jej zahajuje „Christkind” – dívka ve věku 16–18 let s kadeřavými blonďatými vlasy, s korunou na hlavě a v bílo-zlatém rouchu.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek na území Čech, Moravy a Slezska.", "content": "Ze začátku 17. století se dochovala (latinsky psaná) zpráva v kalendáři Šimona Partlice o obdarování dětí rodiči ve jménu Krista Pána. Z pozdějších dob jsou zprávy o štědrovečerních nadílkách od Ježíška (zpočátku německy). V 19. století tradice Ježíška v Čechách, na Moravě a ve Slezsku plně zdomácněla a ve 20. století už vystupuje Ježíšek pravidelně ve spojení s rozsvíceným vánočním stromečkem. Na Šumavě přijíždělo nadělovat děťátko ozářené svatozáří na zlatém voze, taženém dvěma bělouši. Na mnoha místech severní Moravy přicházely na štědrý večer slavnostní průvody s ježíškem, hlavními postavami byli dva andělé, sv. Josef, ježíšek (převlečená ženská postava v bílém hávu), držící malý vánoční stromek. Božena Němcová nám ve své Babičce zanechala obraz Jezulátka nadělujícího skrze anděly. Němci na Moravě udržovali tradici podobnou Christkindu, kdy se za Ježíška přestrojovala do bílého hávu některá žena z rodiny (Svitavsko a Slavonicko ještě ve 20. století). Tkalci v Podkrkonoší se převlékali do oděvu z bílého plátna a někdy nesla maska „kristydle” (z německého Christkind) i andělská křídla. Převlečená osoba musela být i hovorná, jelikož děti před ní klečící zkoušela „z náboženství a biblické dějepravy”.", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšek za první republiky.", "content": "V době mezi světovými válkami došlo v Československé republice pod heslem „Pryč od Říma“ k velkému odklonu od katolické církve. Hnutí politického katolicismu (Československá strana lidová) nacházelo své odpůrce mezi zastánci politického protestantismu (v mladočeské, agrární, sociálně demokratické, národně sociální straně, u realistů v čele s profesorem T. G. Masarykem). Nastolená státní linie se tak přikláněla k velkým veřejným vánočním produkcím, kam můžeme zařadit i tradici Vánočního stromu republiky s kasičkou v národních barvách za přítomnosti sokolů a legionářů pod patronací Zemské péče o mládež a ČSČK. Katolíci trvali na oslavách v kruhu rodinném a v kostelech. I když rodiny sociálních demokratů, národních socialistů nebo národních demokratů trávily Štědrý večer u rybí nebo houbové polévky, smaženého kapra, pečené štiky či kapra v rosolu a rozdávaly si dárky u rozsvíceného stromku, přece jen ze svátků se stromkem a „Ježíškem” vypouštěly oslavu Krista Pána, zrovna jako půlnoční mši v kostele. Ježíšek se pro ně stal synonymem obdarování (Co jsi dostal k ježíšku?). Největšími odpůrci Ježíška se stali českoslovenští komunisté. Příklon k církvi se znovu objevil až za nacistické okupace, kdy ožila vánoční atmosféra s lidovou zbožností.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek s konzumní nadílkou.", "content": "Za první republiky zasáhla komercializace nejen štědrovečerní nadílku, ale celé Vánoce. Duchovní stránku Vánoc vytlačily davy lidí v obchodech i na tržištích, prodavači u kádí s kapry, nabídka různých druhů stromečků, skleněných vánočních ozdob, elektrických vánočních svíček (slogan: „Elektrické vánoční svíce rozjasní každému líce.“) a nákup nejmodernějších dárků z reklam časopisů a novin (1935 panenka „autolady“, sáňky rohačky, elektrické domácí spotřebiče – vysavače, radiopřijímače atp.), stále více Klubem československých turistů propagované trávení Vánoc na horách a s tím spojené lyžařské vybavení. Chudší si nadělovali: ženám látku na šaty, mužům doutníky a dětem rukavice, čepice, šály a knížky. Objevil se i splátkový prodej a půjčky na dárky či vánoční zájezdy.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek v totalitních režimech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třetí říše a národní socialismus.", "content": "Pod vedením národních socialistů nastal obrat ke germánské mytologii. Ve 30. letech (20. století) se v případě Vánoc takové nacionální tendence začaly odehrávat nejprve podprahově. Postupně začaly vycházet etnografické publikace, jejichž autoři se snažili na podkladě zvyků a rituálů dokázat germánský původ Vánoc a ve své snaze vymanit vánoční oslavy z křesťanského hávu nevynechala NSDAP k oživení germánského bájesloví jedinou příležitost. Dětem Třetí říše měly adekvátní náhradu za sv. Mikuláše a Ježíška nabídnout oprášené postavy „Knechta Ruprechta“ a „Frau Holle“. Frau Holle patřila mezi lidové strašidelné postavy tzv. „Percht” a „Holl” rozšířených především na rakouském a bavorském území, které v předvánoční době děti obdarovávaly nebo trestaly metličkou (německy Rute). NS-etnologové z ní vytvořili bohyni plodnosti Frigg (Freya), manželku germánského boha Wotana, shovívavou, mateřskou sílu přírody, která byla podle nich hodna zaujmout místo po Ježíškovi. Cílem nacistů byla úplná sekularizace hlavních křesťanských svátků. Vzhledem k tomu, že už od 19. století patřily vánoční oslavy k těm nejpopulárnějším rodinným a dětským svátkům, nedošlo v NS-režimu nikdy k jejich úplnému zrušení (1934 Zákon o regulaci svátků/Gesetz über die Regelung der Feiertage). Teprve až v roce 1937 vyšly ve zvláštním výtisku časopisu „Die neue Gemeinschaft“ návrhy k pořádání a organizaci veřejných NS-vánočních oslav (NS-Weihnachtsfeier). V letech 1933–1938 zůstal Štědrý večer v rodinném kruhu nedotčen. Od roku 1942 už fungovaly NS-rituály v plném proudu a během Vánoc existovaly jen tři možné druhy oficiálních vánočních slavností: kolektivní veřejná vánoční oslava tzv. „NS-Volksweihnacht” s nadílkou pro chudé děti za pomoci organizací NS-Volkswohlfahrt (NSV, Národně socialistický spolek pro sociální péči) a Winterhilfswerk (WHW, Zimní pomocná činnost), „Wintersonnenwende” jako slavnost zimního slunovratu s pozvednutím pohanského germánského boha Baldura (organizované HJ, NSDAP a SS) a třetí „Weihnachtsfest” jako rodinná oslava.", "section_level": 2}, {"title": "Komunisté a internacionální socialismus.", "content": "Zrušit Vánoce v pravém slova smyslu si komunisté zrovna tak jako němečtí národní socialisté netroufli. Jejich snahy se upnuly na likvidaci vánočních zvyků a na vymazání duchovního rozměru vánočních svátků, jelikož v lidově demokratických státech dělníků a rolníků mělo být „díky štědrému sociálnímu systému o lid výborně postaráno” (opak byl pravdou). Církev se stala hned po nástupu komunistů jedním z hlavních cílů – komunistická strana rušila kláštery, řeholníky i řádové sestry zavírala do vězení a proti nepohodlným vedla politické procesy. Státní bezpečnost špiclovala bohoslužby, literatura ve veřejných knihovnách prošla bedlivým sítem – zmizely knihy s křesťanskou tematikou, církevní svátky a výuka náboženství na školách. Přirozeně měl zmizet i Ježíšek jako vůdčí symbol Vánoc. Marxisté-leninisté označili křesťanství za tmářství. Vánoce ve spojení s narozením Ježíše Krista neměly nadále existovat a snahy komunistických ideologů tak cílily hlavně na děti. Podle sovětského vzoru komunisté prosazovali ruského dárkonoše Dědu Mráze a skrze závodní odbory se dokonce pokoušeli o vánoční nadílku na Nový rok. V roce 1951 zorganizoval Svaz československo-sovětského přátelství společně s ministerstvem školství, Československým svazem mládeže, Pionýrem a pod záštitou Ústředního výboru KSČ poprvé celostátní akci s příjezdem Dědy Mráze do Československé socialistické republiky. Propaganda z předešlých dvou let pravděpodobně nepřinesla kýžený výsledek, jelikož v dalším roce prodělal příjezd Dědy Mráze pár organizačních změn. Také československý Děda Mráz dostal nátisk ve stylu venkovských ilustrací Josefa Lady a mluvil česky. Sovětský model vánoc se ale neuchytil. V ČSSR děti i nadále psaly o své dárky Ježíškovi. Celková dechristianizace (odkřesťanštění) společnosti však vedla k tomu, že v povědomí velké části lidí jméno či postava Ježíška ztratila souvislost se svatým Kristem a od 90. let 20 století je nezřídka dokonce pod jménem Ježíšek prezentována postava podobající se Santa Clausovi.", "section_level": 2}, {"title": "Země s tradicí obdarovávání Ježíškem.", "content": "Ježíšek přináší vánoční dárky dětem tajně po východu první hvězdy 24. prosince a nikdy nebývá při nadělování spatřen. Po štědrovečerní večeři a zazvonění zvonečkem se vchází do místnosti s rozsvíceným vánočním stromečkem a následuje společné rozbalování vánočních dárků (oproti zemím, kde se dárky rozbalují až ráno 25. prosince). Umělecká ztvárnění vánoční nadílky s Ježíškem, kdy je vyobrazen jako dítě v bílém rouchu se svatozáří kolem hlavy a v doprovodu andělů, jsou poměrně vzácná. Ačkoliv je Ježíšek původně výmyslem protestanského severu, paradoxně se jeho tradice udržela právě v katolické oblasti a jeho tradice je dál uchovávána: v České republice, Maďarsku, jižním Německu, Rakousku, na Slovensku, ve Švýcarsku, v Jižním Tyrolsku (Itálie), Lichtenštejnsku, části Chorvatska a Polska, ve Slovinsku, ale také v jižní Brazílii.", "section_level": 1}, {"title": "Světské vánoční postavy dárkonošů.", "content": "Na pozadí sv. Mikuláše vznikla celá řada světských vánočních postav, které i když si jsou podobné, přesto mají svou vlastní historii. Za jejich rozšíření vděčíme 19. století (vánoční pohlednice, ilustrace v časopisech či reklamní letáky). Postavu Weihnachtsmanna (tenkrát Pána Zimy) stvořil v roce 1847 malíř Moritz von Schwind (1804–1871); přináší dárky v severním, středním a východním Německu. Father Christmas (Sir Christmas, Lord Christmas) v Anglii je znám již ze 17. století. Dárky začal dětem nosit později a byl zobrazován v dlouhém modrém nebo zeleném plášti a společně s vánočním stromkem. Francouzský vousatý stařík Père Noël (otec Vánoc) v dlouhém kabátě, v čepici s bílým lemem, na zádech s košem dárků a s vánočním stromkem byl v 19. století zobrazován na oslu nebo vedle něj. Dárky nosí i v katolických rodinách, jen u malé části je ve Francii dárkonošem Ježíšek (Enfant Jésus). V ženevském kantonu naděluje komínem Challande. Přistěhovalci z Holandska importovali do Nového Amsterodamu (pozdějšího New Yorku) postavu sv. Mikuláše a podle jeho vzoru ztvárněný Santa Claus se od roku 1931 rozšířil do všech anglofonních zemí. Rumunské děti obdarovává Moș Crăciun. Ve skandinávských zemích se tradice dárkonoše Jultomte (ze slov Jul=Vánoce a Tomten=elf, skřítek) odvíjela z lidových skřítků, kterým staví misku ovesné kaše na okno. České děti znají severské vánoční skřítky a štědrovečerní hledání mandličky v rýžové kaši z dětského bestselleru Děti z Bullerbynu od švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové. V Dánsku nosí dárky Julemand. Ve Finsku od konce 19. století poslušné děti obdarovával Joulupukki, zlobivé pak trestal proutkem. V Polsku se podle regionů a jejich historických kulturních vlivů střídá celá řada dárkonošů – kromě slezského a malopolského, tedy historicky rakouského, Dzieciątka / Aniołka, jsou to: Gwiazdor, pro Velkopolsko a Pomořansko (dříve patřící Německu) typická obdoba Weihnachtsmanna, Děda Mráz vyskytující se na východě země, Gwiazdka (Hvězdička) a stále populárnější Święty Mikołaj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ježíšek (též Jezulátko, \"\" – dítě Kristus, v jižním Německu a Rakousku \"Christkindl\" – děťátko Kristus) je zdrobnělinou jména Ježíše Krista, jehož narození slaví křesťané o Vánocích. Oslava Kristova narození podle Lukášova evangelia ve spojení s Ježíškem je rozšířená nejen v Česku, ale také v Rakousku, Jižním Tyrolsku, Švýcarsku, Maďarsku, polském Horním Slezsku, na Slovensku, ve Slovinsku, Chorvatsku, na jihu Německa, v severním Porýní a Vestfálsku či v jižní Brazílii. Vánoční obdarovávání prošlo dlouholetým společenským vývojem: od výslužky čeledínů a děveček na konci služebního roku přes dárky sv. Mikuláše (6. prosince) až po protestantské přeložení vánoční nadílky na den narození Ježíše Krista, které znamenalo zrození dárkonoše „Christkinda” (Ježíška). Vývoj samotné vánoční nadílky je pak úzce spojen s měšťanskou vrstvou, jejíž zásluhou se Štědrý večer stal postupem času rodinnou oslavou a nadílka dětem pod vánočním stromečkem pedagogickým instrumentem.", "tgt_summary": "The Christkind (; ), sometimes also called \"Christkindl\", is the traditional Christmas gift-bringer in Austria, Switzerland, southern and western Germany, the Czech Republic, Croatia, Liechtenstein, Luxembourg, Belgium, Portugal, Slovakia, Hungary, parts of northeastern France, Upper Silesia in Poland, parts of Hispanic America, in certain areas of southern Brazil, and in the Acadiana region of Louisiana. In some parts of Italy, the analogous figure of the Christkind is known as , however Santa Claus is the traditional bearer of Christmas gifts. Christkind is called in Portuguese (\"Jesus Boy\"), in Hungarian (\"Little Jesus\"), in Slovak (\"Little Jesus\"), in Czech (\"Little Jesus\"), in Latin America (\"God Child\") or (\"Jesus Child\") and in Croatian or (\"Little Jesus\").", "id": 1090477} {"src_title": "Metaxa", "tgt_title": "Metaxa", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "První část produkce Metaxy začíná dvojitou destilací několika různých vín (hlavně ze sušených hroznů odrůd Savatiano, Sultana a Rhoditis). Výsledný destilát je uložen ve sklepích, v relativně malých (300-350 L), zbrusu nových dubových sudech, obvykle francouzských (francouzský dub má menší póry než dub ze Severní Ameriky). Tím se zpomaluje přenos chuti mezi sudem a alkoholem v něm obsaženým, výsledkem je jemnější a rafinovanější chuť konečného výrobku. Některé z destilátů jsou přesunuty pro další zrání do velkých sudů (objem přibližně 3 m). Ty se pak používají k hlavní části směsi. Doba zrání může být od tří (tři hvězdičky) do 30 let (Grand Reserve). Ve druhé části procesu, který se děje současně s první, zrají bílá vína v použitých sudech od Metaxy. To víno získá hlubokou karamelovou barvu s velmi bohatou vůní, charakteristických pro vína moschatto. Patří mezi ně vůně sušeného ovoce, levandule, bílých růží a náznaky různých koření. Výsledná chuť je bohatá a sladká. Třetí část procesu je nejvíce střeženým tajemství společnosti a jen málo lidí zná přesný postup a přesný recept. Směs je připravena z různých koření, růžových lístků a dalších rostlinných látek určených k aromatizaci. Konečný produkt má velmi komplexní a aromatické znaky, skládající se z vůní růží, pepře, bobkového listu, skořice a muškátového oříšku. Takto připravené směsi je umožněno rozvíjet své chuti po dobu nejméně šesti měsíců. Pak je po ochlazení na -6 °C přefiltrována. Tyto tři směsi jsou smíchány v konečné fázi procesu, tak aby byla co nejvěrněji udržena kvalita, chuť, barva a vůně brandy.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Metaxa se dodává v šesti hlavních typech: tři hvězdy, pět hvězd, sedm hvězd, dvanáct hvězd Grand Olympian Reserve, dvanáct hvězd a Private Reserve. Počet hvězd představuje počet let zrání směsi v sudu. Pěti hvězdová Metaxa je oproti tří výrazně sušší a alkoholově výraznější. Sedm a dvanáct hvězd je chutnějších a komplexní. V dvanácti hvězdové je velmi nápadná chuť brandy. Dvanácti hvězdová \"Grand Olympian Reserve\" byl první dvanáctiletý druh Metaxy, do které se nepřidává žádné víno a je sušší než standardních dvanáct hvězd. Ten byl zaveden až později a obsahuje muškátové víno z ostrova Samos. Metaxa \"Private Reserve\" je nejstarší člen rodiny Metaxa. Na trhu je pouze 5000 číslovaných karaf Metaxa Private Reserve obsahující destiláty ve věku 30 let ze sudů rodinny Spyros Metaxas. Na oslavu 120leté historie a mezinárodního úspěchu byl na trh uveden ojedinělý produkt Metaxa AEN. Pro celý svět bylo naplněno unikátní tekutinou z legendárního Sudu číslo 1 pouze 1888 křišťálových, ručně zlacených dekantérů z „Crystal de Sévres“. Sud číslo 1 střeží dědictví Metaxy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metaxa (řecky Μεταξά) je řecká pálenka, kterou poprvé připravil Spyros Metaxas v roce 1888. Je to směs brandy, koření, a vína. Metaxa je jedinečný řecký nápoj s dlouhou tradicí. Jeho autor Spyros Metaxas jistě v roce 1888 netušil, že se jeho značka stane jedním ze symbolů slunného Řecka. K výrobě pětihvězdičkové Metaxy se používají tři druhy sluncem vysušených vinných hroznů, které se destilují a zrají nejméně 5 let v pryskyřičných dubových sudech. Po skončení procesu zrání se destilát míchá s archivními ročníky muškátových vín, výtažky z růžových okvětních lístků a tajemnou směsí řeckých bylin, které pak ještě půl roku zrají – tím se výrobní proces liší od postupů používaných u brandy. Tato tradiční receptura se předává z generace na generaci více než 100 let. Obsah alkoholu se pohybuje kolem 38 %.", "tgt_summary": "MΕΤΑΧΑ () is a Greek amber spirit created by Spyros Metaxa in 1888. Its taste comes from the combination of Muscat wines from the island of Samos, aged wine distillates, and Mediterranean botanicals. The Metaxa Collection consists of Metaxa 5 Stars, Metaxa 7 Stars, Metaxa 12 Stars, Metaxa Grande Fine, Metaxa Private Reserve, Metaxa Angels’ Treasure and Aen Metaxa. Metaxa is sold in more than 50 countries, with China being its most recent introduction. Other countries include Canada, US, Australia, New Zealand, Austria, Germany, Greece, Czech Republic, Slovak Republic, Romania, Belgium, Netherlands, Luxembourg, Estonia, Latvia, Lithuania, Ukraine, Hungary, Poland, Russia, UK, Republic of Ireland. Metaxa has been part of the Rémy Cointreau Group since 2000.", "id": 1671211} {"src_title": "Fordův–Fulkersonův algoritmus", "tgt_title": "Ford–Fulkerson algorithm", "src_document": [{"title": "Obecná teorie k algoritmu.", "content": "Velikost toku nikdy nepřekročí kapacitu žádného řezu sítě. Toto tvrzení pouze naznačuje, že sítí není možno „protlačit“ vyšší tok než je maximální kapacita řezu sítě (toto je obsaženo v upozornění, že se to týká všech řezů sítě, tzn. i minimálního s jeho „maximální“ kapacitou). Pro orientovaný graf formula_1 s množinou hran formula_2 a množinou vrcholů formula_3, funkci formula_4 určující kapacitu hran, vrcholy formula_5 a formula_6 grafu formula_1, kde formula_5 je zdroj a formula_6 spotřebič platí: Tvrzení „tok formula_10 je maximálním tokem v síti formula_11“ je ekvivalentní s tvrzením že neexistuje neorientovaná cesta formula_12, formula_13, formula_14 taková, že pro každou dvojici formula_15 platí: Taková P by se nazývala zlepšující cestou.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná implementace v pseudokódu.", "content": "Ford-Fulkerson (S)", "section_level": 1}, {"title": "Obecný popis implementace metod.", "content": "boolean NajdiCestu(Node s) {", "section_level": 2}, {"title": "Vysvětlení algoritmu.", "content": "Tento algoritmus začíná tak, že všem hranám přiřadí tok hodnoty nula, neboli nic sítí na počátku neprotéká. Dále pak začne testovat nalezení zlepšující cesty, jestliže tato cesta bude nalezena tak se tok zvýší. Naopak jestliže cesta nalezená už nebude, to znamená že zlepšující cesta už neexistuje (viz obecná teorie k algoritmu) je nalezen maximální tok. Funkce NajdiCestu(S) na počátku své implementace přiřadí všem uzlům grafu jako stav uzlu hodnotu FRESH. To znamená, že tyto uzly jsou čisté neboli ještě nepoužité. Uzlu S se přiřadí p[s] směr kterým jde hrana a poté ještě delta s jako nekonečno jelikož je to uzel předaný parametrem a tento uzel se otevře. Poté startuje cyklus který na svém začátku vybere uzel který je otevřený (stav uzlu == otevřeno ) a uzavře ho a poté pro všechny jeho následníky zjistí že jestliže je následník, uzel fresh a jeho tok je nižší než kapacita hrany jež spojuje uzel s tímto následníkem, tak ho otevře, přiřadí mu směr kterým je orientovaná hrana a vypočte pro něj delta. Delta se vypočítává právě pro to aby bylo možné zjistit o kolik se dá navýšit tok v hranách orientovaných směrem od zdroje k spotřebiči a snížit tok na hraně směřující od spotřebiče ke zdroji (bilance zůstává stejná). Když se takto projedou všechny následovníci tak se začnou procházet všichni předchůdci tohoto uzlu. U nich se zjišťuje zda jsou FRESH a zda hrana spojující tyto dva uzly má vyšší tok než nula. Když je tato podmínka splněna nastaví se předchůdce na stav OPEN nastaví se mu orientace hrany a určí delta. A toto celé se opakuje dokud existuje alespoň nějaký otevřený uzel či dokud testovaný uzel u se nebude rovnat spotřebiči. A také na základě této naposledy zmiňované rovnosti bude funkce vracet návratovou hodnotu true nebo false. Odpověď na otázku jak je možné, že tok může \"téci\" i proti směru orientace hrany v síti? Vysvětleme si to například na vodovodním potrubí. Existuje jedna trubka, která bude mít orientaci proti směru vodovodu to znamená od domácnosti do vodárny. Jak je možné, ze by touto trubkou tekla voda proti její orientaci? Fyzicky to možné není, ale hodnota jejího toku tomu může ukazovat. Tuto hodnotu trubka má jen proto, že jestliže my potřebujeme touto opačně orientovanou trubkou poslat například 3 litry směrem vodárna→ domácnost, tak jestliže například 10 litru vody jí proteče ve směru domácnost→vodárna, tak ona svůj průtok zmenši třeba na 7 litrů a ty tři litry nechá protéct někde jinde..jinou trubkou..tím pádem navenek vypadá, že průtok směrem vodárna→ domácnost je 3.", "section_level": 2}, {"title": "Pro zadání s určeným minimálním tokem.", "content": "V této variantě je pro každou hranu formula_22 zadáno nejen horní omezení formula_23, ale i minimální požadavek formula_24 na tok. Tok formula_25 je přípustný, pokud každá hrana splňuje formula_26. Úlohou pak může být nalezení maximálního, minimálního, nebo libovolného přípustného toku sítí. Nejprve se budeme zabývat hledáním libovolného přípustného toku. Úlohu převedeme na hledání maximálního toku v síti formula_27 bez minimálních požadavků, která ze zadané sítě formula_1 vznikne následujícími úpravami: V síti formula_27 nalezneme maximální tok formula_44. Nejprve uvažujme případ, kdy každá hrana vycházející z formula_29 je nasycena, a tedy i každá hrana vcházející do formula_30 je nasycena. To znamená, že za každou hranu formula_32 původní sítě formula_1 s kladným formula_34 teče tok velikosti formula_34 z formula_51 do formula_30 a z formula_29 do formula_54. Tento tok přesměrujeme, aby tekl hranou formula_39. Hranou formula_39 tak teče tok velikosti formula_57, což nepřekračuje její kapacitu, protože formula_58. Po následném odstranění uzlů a hran nově přidaných do formula_27 dostaneme přípustný tok sítí formula_1. V případě, kdy některá hrana vycházející z formula_29 nasycena není, znamená to, že v formula_1 neexistuje žádný přípustný tok. Pokud by totiž existoval, mohli bychom ho přeměnit na tok sítí formula_27, kde by každá hrana vycházející z formula_29 nasycena byla a tento tok by byl větší než formula_44. Tento přípustný tok můžeme následně zlepšovat přidáváním, nebo ubíráním toku po zlepšujících cestách. V případě hledání maximálního toku je cesta formula_66, zlepšující, pokud pro každou dvojici formula_67 platí, že formula_67 je hranou formula_1 a formula_70, nebo formula_71 je hranou formula_1 a formula_73. Po této cestě můžeme tok zvětšit. V případě hledání minimálního toku je formula_66, zlepšující, pokud pro každou dvojici formula_67 platí, že formula_67 je hranou formula_1 a formula_78, nebo formula_71 je hranou formula_1 a formula_81. Po této cestě můžeme tok zmenšit.", "section_level": 2}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Pokud algoritmus nenaimplementujeme chytrým způsobem, je jeho časová složitost nezávislá na velikosti vstupu – závisí na kapacitách jednotlivých hran:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fordův-Fulkersonův algoritmus (pojmenovaný podle L. R. Forda, Jr. a D. R. Fulkersona) počítá maximální tok v síti. Název \"Ford-Fulkerson\" je také často používán pro Edmondsův-Karpův algoritmus, který je specializací Fordova-Fulkersonova algoritmu. Myšlenka algoritmu je velmi jednoduchá: Dokud existuje cesta ze zdroje (výchozí bod) do spotřebiče (koncový bod), taková, že je možnost ještě zvětšit její tok, neboli, že každá hrana na této cestě muže ještě „propustit“ vyšší tok (není ve stavu saturace), tak na všech hranách této cesty zvýšíme tok o největší hodnotu, o kterou lze zvětšit tok ve všech hranách cesty. Poté celý postup opakujeme. Cesta s volnou kapacitou se nazývá zlepšující cesta.", "tgt_summary": "The Ford–Fulkerson method or Ford–Fulkerson algorithm (FFA) is a greedy algorithm that computes the maximum flow in a flow network. It is sometimes called a \"method\" instead of an \"algorithm\" as the approach to finding augmenting paths in a residual graph is not fully specified or it is specified in several implementations with different running times. It was published in 1956 by L. R. Ford Jr. and D. R. Fulkerson. The name \"Ford–Fulkerson\" is often also used for the Edmonds–Karp algorithm, which is a fully defined implementation of the Ford–Fulkerson method. The idea behind the algorithm is as follows: as long as there is a path from the source (start node) to the sink (end node), with available capacity on all edges in the path, we send flow along one of the paths. Then we find another path, and so on. A path with available capacity is called an augmenting path.", "id": 842181} {"src_title": "Fotorezistor", "tgt_title": "Photoresistor", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Princip fotorezistoru je založen na vnitřním fotoelektrickém jevu: světlo (foton) narazí do elektronu ve valenční sféře a předá mu svoji energii, tím elektron získá dostatek energie k překonání zakázaného pásu a skočí z valenčního pásu do vodivostního. Tím opustí svůj atom a pohybuje se jako volný elektron prostorem krystalové mřížky. Na jeho místě vznikla díra (defektní elektron). Takto vzniklé volné elektrony přispívají ke snížení elektrického odporu (zvýšení elektrické vodivosti). Čím více světla na fotorezistor dopadá, tím vzniká více volných elektronů a zvyšuje se tím elektrická vodivost. Fotorezistor využívá svoji vlastní vodivost.", "section_level": 1}, {"title": "Popis obrázku.", "content": "Napěťový dělič formula_1, formula_2 je připojen k bázi tranzistoru tehdy, jestliže má být za tmy tranzistor zavřený. Napětí formula_3 bude mnohem nižší než potřebné napětí pro bázi, protože fotorezistor má za tmy velký odpor. Osvětlením fotorezistoru odpor klesne a formula_3 stoupne. Tranzistor se otevře, napětí formula_5 na kolektoru bude menší než formula_3", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce fotorezistoru.", "content": "Fotovodivé vrstvy je možné vytvářet třemi různými způsoby: Ve starších konstrukcích se vyráběly fotorezistory ve skleněné baňce nebo ve větším plastovém pouzdře. Dnes se nejčastěji vyrábí s napařovanou vrstvou. Na křemíkovou nebo germaniovou destičku je nanesena vrstva kovu ve tvaru hrabiček. Je to do jisté míry přechod kov – polovodič. Vlivem osvětlení se mění vodivost mezi vodivými kovovými vložkami. Materiály často používané na výrobu fotoodporů jsou sulfid kadmia (CdS) a sulfid olova (PbS).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Odpor se zmenšuje v závislosti na intenzitě osvětlení přibližně exponenciálně (klesne většinou o několik řádů), ale do jisté míry jej lze velice dobře linearizovat. Grafem závislosti velikosti elektrického odporu na osvětlení je v logaritmickém měřítku přímka. V závislosti na typu použitého materiálu lze fotorezistorem detekovat jak viditelné, tak i ultrafialové a infračervené světlo. Podle použitého zdroje záření je nutné vybrat správný typ fotorezistoru. U fotorezistorů se udává citlivost. Citlivost je obecně vztah mezi intenzitou dopadajícího optického záření a výstupním signálem. Spektrální citlivost vyjadřuje závislost citlivosti materiálu fotorezistoru na vlnové délce optického záření. Fotorezisotry jsou silně teplotně závislé, při nižších velikostech osvětlení je teplotní závislost větší, teplotní závislost je také větší u vyšších vlnových délek. Jako u klasických rezistorů způsobuje teplota šum.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost odezvy.", "content": "Fotorezistory mají poměrně pomalou odezvu na změnu osvětlení, která se mění s jeho intenzitou. Směrem k větším vlnovým délkám a s velikostí osvětlení se odezva fotorezistoru zrychluje. Rychlost odezvy závisí na použitém materiálu. Nejpomalejším materiálem pro fotorezistory je sulfid kademnatý (CdS) a nejrychlejší antimonid india (InSb). CdS má odezvu přibližně 100 ms a InSb 10 ms.", "section_level": 2}, {"title": "Doba náběhu.", "content": "Doba náběhu je doba od okamžiku osvětlení, po které hodnota odporu dosáhne stanovenou velikost", "section_level": 2}, {"title": "Doba sestupné hrany.", "content": "Doba sestupné hrany je doba od zhasnutí do okamžiku, kdy se velikost odporu fotorezistoru zvýší na předepsanou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Paměťový jev.", "content": "U fotorezistorů se při změně osvětlení projevuje paměťový jev, který spočívá v tom, že si fotorezistor pamatuje hodnotu, kterou měl v době skladování. Tento jev je možné minimalizovat, budeme-li fotorezistor před použitím skladovat na světle.", "section_level": 2}, {"title": "Rozsah provozních teplot.", "content": "Udává mezní teploty, při kterých pracuje fotorezistor korektně.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Fotorezistory se používají pro indikaci a měření neelektrických veličin. Mají široké použití při měření intenzity světla (např. v soumrakových spínačích, ve fotoaparátech), fotozávorách a optočlenech. Uplatňují se jako součásti požárních hlásičů, také v kalorimetrech a regulační technice. Své místo mají ve vstupních obvodech polovodičových prvků, jako proměnné odpory a zpravidla se účastní nastavení pracovního bodu.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "[1] Valsa J.: Teoretická elektrotechnika I; VUT Brno, 1997 [2] Brančík L.: Elektrotechnika I; VUT Brno [3] Dědková J: Elektrotechnický seminář; VUT Brno [4] Musil V., Brzobohatý J., Boušek J., Prchalová I.: Elektronické součástky; VUT Brno, 1996 [5] Mikulec M., Havlíček V.: Základy teorie elektrických obvodů 1; ČVUT, 1997 [6] Stránský J. a kol.: Polovodičová technika I – učebnice pro elektrotechnické fakulty; SNTL; 1982 [7] Maťátko J.: Elektronika; Idea Servis, 1997 [8) Syrovátko M.: Zapojení s polovodičovými součástkami; SNTL, 1987 [9] Frohn M., Oberthür W. a kol.: Elektronika – součástky a základní zapojení; nakladatelství BEN - technická literatura, 2006 [10] Vobecký J., Záhlava V.: Elektronika – součástky a obvody, principy a příklady; Grada Publishing; 2001 [11] Doleček J.: Moderní učebnice elektroniky 3.; nakladatelství BEN - technická literatura, 2005", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotorezistor (dříve označován jako \"fotoodpor\") je \"pasivní\" elektronická součástka bez PN přechodu, jejíž elektrický odpor se snižuje se zvyšující se intenzitou dopadajícího světla, resp. elektrická vodivost se zvyšuje.", "tgt_summary": "A photoresistor (acronymed LDR for Light Decreasing Resistance, or light-dependent resistor, or photo-conductive cell) is a passive component that decreases resistance with respect to receiving luminosity (light) on the component's sensitive surface. The resistance of a photoresistor decreases with increase in incident light intensity; in other words, it exhibits photoconductivity. A photoresistor can be applied in light-sensitive detector circuits and light-activated and dark-activated switching circuits acting as a resistance semiconductor. In the dark, a photoresistor can have a resistance as high as several megaohms (MΩ), while in the light, a photoresistor can have a resistance as low as a few hundred ohms. If incident light on a photoresistor exceeds a certain frequency, photons absorbed by the semiconductor give bound electrons enough energy to jump into the conduction band. The resulting free electrons (and their hole partners) conduct electricity, thereby lowering resistance. The resistance range and sensitivity of a photoresistor can substantially differ among dissimilar devices. Moreover, unique photoresistors may react substantially differently to photons within certain wavelength bands. A photoelectric device can be either intrinsic or extrinsic. An intrinsic semiconductor has its own charge carriers and is not an efficient semiconductor, for example, silicon. In intrinsic devices, the only available electrons are in the valence band, and hence the photon must have enough energy to excite the electron across the entire bandgap. Extrinsic devices have impurities, also called dopants, added whose ground state energy is closer to the conduction band; since the electrons do not have as far to jump, lower energy photons (that is, longer wavelengths and lower frequencies) are sufficient to trigger the device. If a sample of silicon has some of its atoms replaced by phosphorus atoms (impurities), there will be extra electrons available for conduction. This is an example of an extrinsic semiconductor.", "id": 2362077} {"src_title": "Umeå", "tgt_title": "Umeå", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Umeå je z 14. století. Severní části Švédska, včetně Umeå, byla v této době neobydlena, ale Umeå tvořilo farnost s dřevěným kostelem. Umeå fungovala jako základna k divočině Norrland. Částečně to bylo díky své poloze na pobřeží. Na příštích několik století bylo Umeå místem skládajících se z roztroušených farností, kde docházelo k obchodu se Sami (Laponci), a bylo posledním obydleným místem před severní divočinou. Nicméně žádné skutečné město na místě, které určil král, postaveno nebylo a v 90. letech 16. století ztratilo městská privilegia. V roce 1622 bylo město znovu založeno králem Gustavem Adolfem II. V roce 1638 mělo asi 40 domů. Město utrpělo ruskými útoky v roce 1714 a v roce 1720, kdy bylo spáleno na popel. Na konci finské války v roce 1809 se ruská armáda pod velením Michala Bogdanoviče dobyla Umeå a držela ho od června do srpna. 25. června 1888 požár zničil východní části Umeå a nejméně 2300 z 3000 obyvatel přišlo o domov. V obnově po požáru byly po širokých ulicích vysazovány březové stromy, aby se zabránilo budoucím šíření požárů. Umeå je z tohoto důvodu je někdy označováno jako „město bříz“ nebo „malý Stockholm“. Například název Umejského hokejový klubu IF Björklöven znamená 'březový list'.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Umeå se nachází u zátoky Botnického zálivu u ústí řeky Ume, na jihu provincie Västerbotten. Umeå leží asi 600 km severně od Stockholmu na , asi 400 km jižně od polárního kruhu. Je největším městem na sever od oblasti Stockholm-Uppsala, a je někdy označováno jako regionální centrum severního Švédska. Nedaleká obec Holmsund slouží jako jeho přístav. Odtud je trajektem spojeno se sousedním městem Vaasa ve Finsku. Blízké spojení Finska má vliv na obyvatelstvo – v Umeå žije několik švédských Finů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Infrastruktura je dobře zařízena dvěma evropskými dálkovými trasami E4 a E12 procházející Umeå. V blízkosti centra města (4 km) se nachází letiště Umeå (810 704 cestujících, 2007) Jedná se o 7. největší letiště ve Švédsku. Počet cestujících stále roste. Botnická trasa (švédsky \"Botniabanan\") připojuje železnicí Umeå z jihu, vede podél pobřeží přes Örnsköldsvik do Umeå. Trať byla otevřena 28. srpna 2010, je dlouhá 190 km, je na ní 140 mostů a 25 km tunelů. Umožňuje rychlé vlakové spojení Umeå a Stockholmu (6 ½ hodiny).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Umeå se stala hlavním městem kultury v severním Švédsku. Nachází se zde opera pro severní Švédsko, zvaná \"Norrlandsoperan\". Každoroční jazzový festival (Umeå Jazzfestival) je jedním z největších skandinávských festivalů moderního jazzu. Umeå je také domovem světově známé hardcorové kapel Refused a AC4, stejně jako řady metalových kapel, jako jsou Meshuggah, Cult of Luna, Naglfar a Nocturnal Rites. Hlavní muzea v Umeå jsou: Muzeum provincie Västerbotten, Muzeum Umeå, Muzeum vizuální kultury a Muzeum lyžování. Umeå je centrem kulturních aktivit, s každoročními filmovými a hudebními festivaly, a multikulturním městem s více než 100 různých národností. Město bylo zvoleno jako Evropské hlavní město kultury pro rok 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Umeå je centrem televize pro severní Švédsko; SVT Nord a TV4 mají ve městě své pobočky. Hlavní noviny provincie Västerbotten, Västerbottenskuriren a Västerbottens Folkblad, také sídlí v Umeå.", "section_level": 2}, {"title": "Mládež a veganství.", "content": "Studie z roku 1996 zkoumající více než 67 000 švédských studentů ve věku 16 až 20 let zjistila, že v Umeå je obzvláště vysoká koncentrace veganů. 3,3 % studentů v Umeå bylo vegetariány, třikrát až čtyřikrát tolik, než uváděla ostatní švédská města.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Město v současnosti hostí čtyři dobře známé sportovní kluby. Jsou to florbalové týmy IBK Dalen a Umeå City IBK (oba hrají nejvyšší švédskou soutěž Superligu), hokejový tým IF Björklöven, který byl velmi úspěšný v 80. letech, ženský fotbalový tým Umeå IK, který je v současné době hodnocen jako nejlepší ženský fotbalový tým na světě. IF Björklöven v současné době hraje ve švédské lize druhou nejvyšší hokejovou ligu a Umeå IK hraje ve švédské Damallsvenskan (ženská verze nejvyšší švédské fotbalové ligy).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání a výzkum.", "content": "Umeská universita (švédsky Umeå universitet) má asi 29 000 studentů a 4200 zaměstnanců. Založení univerzity v polovině 60. let dvacátého století vedlo k populační expanzi z přibližně 50 000 obyvatel na dnešních 110 750. Expanze pokračuje, ročně přibude asi 1000 nových obyvatel, což činí Umeå moderním, poněkud intelektuálním městem na rozdíl od měst podél pobřeží severním Švédsku (Norrland) založených na tradičním základu těžkého průmyslu. Švédská univerzita zemědělských věd (\"Sveriges lantbruksuniversitet\") je švédská univerzita. Přestože se její sídlo se nachází v Ultuna, Uppsala, univerzita má několik areálů v různých částech Švédska a další hlavní zařízení jsou v Umeå. Na rozdíl od jiných státních vysokých škol ve Švédsku je financována z rozpočtu pro ministerstvo zemědělství. Univerzitní nemocnice slouží celému regionu severního Švédska.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Klíčové oblasti výzkumu univerzity jsou vědy o živé přírodě (zejména lékařství a buněčná a molekulární biologie rostlin), lidská sociální interakce, sociální péče, ekologie a genderové vztahy. Umeská univerzita spolupracuje se společnostmi jako jsou ABB, Volvo, Skanska, Ericsson a Ohrlings PricewaterhouseCoopers. Švédská univerzita zemědělských věd v Umeå, se svým \"Umeským vědeckým rostlinným centrem\"' je dalším významným místem výzkumu a vzdělávání. Význačné společnosti se sídlem v Umeå:", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Umeå je partnerským městem: V parku partnerských měst (\"Vänortsparken\") je umělecké dílo \"Tellus\". Je to mapa světa, kde je umístěné každé partnerské město. Každému městu patří také určitá oblast v parku, kde ukazuje něco, co je pro něj typické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Umeå (švédská výslovnost ; finsky: Uumaja) je univerzitní město na severu Švédska. Umeå je největším městem v historické oblasti Norrland, hlavní město Kraje Västerbotten a sídlo okresu Umeå. Vlastní město má 79 594 obyvatel (2010). Leží na řece Ume. Umeå je centrem vzdělání, technického a lékařského výzkumu ve Švédsku. Má dvě univerzity a více než 30 000 studentů. Město je zvoleno jako Evropské hlavní město kultury pro rok 2014. Umeå se rozvíjí již několik desítek let a je jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. Růst se zrychlil v roce 1965, kdy byla založena univerzita. V posledních 30 letech se počet obyvatel v Umeå zdvojnásobil a toto tempo růstu pokračuje. Podobně jako v roce 2011 se každý rok staví 700 až 800 nových bytů.", "tgt_summary": "Umeå ( , , , ; ; ; Ume Sami: ; ; ) is a city in northeast Sweden. It is the seat of Umeå Municipality and the capital of Västerbotten County. Situated on the Ume River, Umeå is the largest locality in Norrland and the thirteenth largest in Sweden, with 89,607 inhabitants in 2019. The municipality had 129,231 inhabitants as of 2020. When Umeå University was established in 1965, growth accelerated, and the amount of housing has doubled in the last 30 years. , 700 to 800 new apartments are constructed each year. Umeå is a university town and centre of education, technical and medical research in northern Sweden, with two universities and over enrolled 39,000 students. Umeå was the European Capital of Culture during 2014, along with Riga in Latvia.", "id": 114126} {"src_title": "Singularita (matematika)", "tgt_title": "Singularity (mathematics)", "src_document": [{"title": "Komplexní analýza.", "content": "V komplexní analýze je singularita bod, ve kterém funkce není komplexně diferencovatelná. Singularity hrají v komplexní analýze obzvláště významnou roli díky tomu, že Taylorovy nebo obecněji Laurentovy řady kolem daného bodu konvergují na kruhu nebo mezikruží až po nejbližší singularitu. Krom toho v singulárním bodě může mít funkce reziduum, což se významně projeví na chování křivkových integrálů kolem tohoto bodu. Významnou roli mají především \"singularity izolované\", tedy ty, kolem kterých existuje takové okolí, že v něm nejsou další singularity. Izolované \"singularity\" se dělí na \"odstranitelné\", \"póly\" a \"singularity\" \"podstatné\". V prvních dvou případech lze kolem singularity rozvinout funkci do Laurentovy řady, což v případě singularit neizolovaných není možné. Body, v nichž funkce není singulární, se označují jako regulární body.", "section_level": 1}, {"title": "Izolovaná singularita.", "content": "Má-li \"f\"(\"z\") v bodě \"z\" singularitu a existuje-li prstencové okolí bodu \"z\", na němž je \"f\" holomorfní, pak se \"z\" nazývá \"izolovaná singularita\".", "section_level": 2}, {"title": "Odstranitelná singularita.", "content": "Má-li \"f\" v \"z\" singularitu a existuje-li limita potom je tato singularita \"odstranitelná\". Přitom platí, že", "section_level": 2}, {"title": "Pól \"n\"-tého řádu.", "content": "Má-li \"f\" v \"z\" singularitu a existuje-li limita platí, že existuje (přirozené) číslo \"n\" takové, že Potom \"f\" má v \"z\" pól \"n\"-tého řádu. Pól \"n\"-tého řádu jednoduše znamená, že funkce \"f\" se v \"z\" chová stejně jako funkce formula_8. Pokud je v \"z\" pól, dá se kolem \"z\" \"f\" rozvinout do Laurentovy řady, která bude mít právě \"n\" členů ve své hlavní části. Pól prvního řádu se často označuje jako \"jednoduchý pól\".", "section_level": 2}, {"title": "Podstatná singularita.", "content": "Má-li \"f\" v \"z\" singularitu a limita neexistuje, potom má \"f\" v \"z\" \"podstatnou singularitu\". V takovém případě má Laurentova řada kolem \"z\" nekonečně mnoho členů v hlavní části. Typickým příkladem takovéto singularity je singularita funkce v bodě \"z\" = 0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Singularita je v matematice obecný název bodu, ve kterém daný matematický objekt není definován, nebo kde se objekt nechová v jistém smyslu rozumně — například není diferencovatelný. Například funkce má na množině reálných čísel singularitu v bodě formula_2, kde diverguje k ±∞ a není zde definovaná. Funkce má také singularitu v bodě formula_2, protože zde nemá derivaci.", "tgt_summary": "In mathematics, a singularity is in general a point at which a given mathematical object is not defined, or a point where the mathematical object ceases to be well-behaved in some particular way, such as the lack of differentiability or analyticity. For example, the real function has a singularity at formula_2, where it seems to \"explode\" to formula_3 and is hence not defined. The absolute value function formula_4 also has a singularity at , since it is not differentiable there. The algebraic curve defined by formula_5 in the formula_6 coordinate system has a singularity (called a cusp) at formula_7. For singularities in algebraic geometry, see singular point of an algebraic variety. For singularities in differential geometry, see singularity theory.", "id": 286622} {"src_title": "Chrétien de Troyes", "tgt_title": "Chrétien de Troyes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho životě se ví málo. Mezi lety 1160-1172 sloužil u dvora své patronky Marie Francouzské, hraběnky ze Champagne. Později byl jeho patronem flanderský hrabě Filip Alsaský, jemuž je dedikován Chrétienův \"Perceval,\" a jenž zemřel na křížové výpravě roku 1191.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Začínal překlady antické poezie, přeložil zejména Ovidiovu \"Ars amandi\" a něco z jeho \"Metamorfóz,\" dochovala se z nich však jen báseň \"Filomete\". Poté zřejmě napsal epos o lásce Tristana a Isoldy, ale ten se nedochoval. Milostný příběh osudové lásky, uzavírající se až smrtí obou milenců, patří k nejznámějším milostným vyprávěním vůbec. Žánr, který poté založil, bývá nazýván bretonský román. Nejstarší z těchto veršovaných románů je \"Li contes d'Erec (Érec a Enida).\" Líčí dobrodružství Ereca, jež zkouší oddanost a pokoru své manželky Enidy. V dalším románu, \"Cligès\", je mimo jiné zpracována východní pověst o ženě, již unesl její milenec, když ji omámil nápojem, takže byla považována za mrtvou. Tento motiv později využil i William Shakespeare v \"Romeovi a Julii\". Kolem roku 1170 vznikl román \"Lancelot\" čili \"Li chevaliers de la charrete (Lancelot aneb rytíř s károu)\", jejž ovšem dokončoval Godefroy de Lagni. Do tvorby příběhu prý aktivně zasahovala hraběnka Marie. Chretien zpracovává starou keltskou pověst o královně Guenievře, již unesl kouzelník a vysvobodil ji rytíř, který překročil most šířky ostří meče. Chrétien do příběhu vložil motiv rozkmotření se krále Artuše s jeho rytířem Lancelotaem kvůli Lancelotově lásce k Artušově ženě. Lancelot se nakonec s Artušem usmíří. Ona kára v názvu knihy poukazuje k tomu, že v jisté chvíli Lancelot ztratí koně a je vezen na káře, což byla pro rytíře té doby největší potupa. Kniha se stala jakýmsi zákoníkem středověké dvorské čili kurtoazní lásky. Z téže doby pochází \"Yvain\" čili \"Li chevaliers au lyon (Yvain neboli Rytíř se Lvem)\", často napodobovaný a \"klasicky artušovský\" příběh. Poslední Chrétienovo dílo je \"Perceval\" čili \"Conte dou Graal\", které ovšem nedokončil. Pojednává o rytíři kulatého stolu, který hledá Svatý grál, a když jej nalezne, nevezme si ho, kvůli čemuž později zešílí. Jde o nejvíce mystický ze všech Chrétienových textů. Autorství dalších textů je již sporné. Chrétienovi se někdy přičítá například \"Contes del roi Guillaume d'Engleterre\". O Chrétiénově stylu psal Ottův slovník naučný toto: \"Jeho řeč je jasná, šťavnatá, sloh průhledný, sytých barev, rhythmus lehký, dialog stručný a živý. Vadou je však komposice, velmi nesouměrná a často nejasná; jiný, ještě vážnější nedostatek Chrétienův tkví v jeho duševní povrchnosti: Chrétien byl spisovatel elegantní, ale vážnost, duševní hloubka, opravdové básnické posvěcení mu scházelo. Zde překonal jej daleko Wolfram von Eschenbach, jenž spracoval, ať na přímém či nepřímém podkladě, jeho Percevala, jako Hartmann von Aue jeho Erica a Ivaina.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrétien de Troyes (asi 1130 – asi 1183) byl francouzský básník, truvér a výtvarník. Chrétienova básnická vyprávění tvořená přibližně v letech 1160-1185 o válečných a milostných dobrodružstvích, s tzv. artušovskou tematikou, patří mezi základní pilíře středověkého románu. Zachovala se čtyři: \"Érec a Enida\", \"Lancelot\", \"Cligès a\" \"Yvain\". Ve svém díle \"Yvain\" se autor přiblížil struktuře románu moderního\".\" Jeho příběhy byly určeny aristokratickému publiku a inspiraci autor nacházel v legendách Bretonska a v poezii Provensálska, možná též během předpokládané návštěvy Anglie. Byl to on, kdo do starých artušovských příběhů doplnil postavu Lancelota.", "tgt_summary": "Chrétien de Troyes ( ; 1135?–1185?, 1160–1191) was a French poet and trouvère known for his writing on Arthurian subjects, and for possibly originating the character of Lancelot. Chrétien's works, including \"Erec and Enide\", \"Lancelot\", \"Perceval\", and \"Yvain\", represent some of the best-regarded of medieval literature. His use of structure, particularly in \"Yvain\", has been seen as a step towards the modern novel.", "id": 1848871} {"src_title": "SU-100", "tgt_title": "SU-100", "src_document": [{"title": "Historie a výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdce.", "content": "První z třídy stíhačů tanků, které byly vyrobeny v Sovětském svazu, byl SU-85, postavený na podvozku tanku T-34 a uvedený do výroby v létě 1943. 85mm kanón D-5S dovolil SU-85 efektivně se vypořádat s průměrnými nepřátelskými tanky na vzdálenost přes kilometr, zatímco na menší vzdálenost dokázal prorazit i přední pancíř těžkých tanků. Nicméně, první měsíce ukázaly, že síla není dostatečná k účinnému boji proti odolnějším tankům nepřítele, jako byl například „Panther“ a „Tiger I“, které měly výhodu jak v palebné síle a ochraně, tak i v efektivním zaměřovacím systému, který umožňoval boj z druhé vlny. 29. srpna 1943 vydal ГКО rozkaz k rychlému vytvoření účinnější protitankové zbraně. V období září a října Uralmašzavod postavil další z řady SU na základě T-34, šlo vlastně o upravené SU-85 s instalovaným 122mm kanonem D-25. Jenže další studie projektu ukázaly, že tyto změny zvýší hmotnost o 2,5 tun, sníží množství munice a rychlost vozu. Ve skutečnosti to znamenalo, že instalace 122 mm kanonu nebo 152 mm houfnice D-15 způsobí snížení mobility vozu, takže bylo rozhodnuto ponechat tyto zbraně ve výzbroji těžkých tanků a samohybných děl. Alternativním směrem, do kterého se vkládaly naděje, byl vývoj 85 mm zbraně s dlouhou hlavní a větší primární rychlostí projektilu – «Větší síla». Ale i když byly vyrobeny a testovány řady těchto zbraní, práce v tomto směru selhaly – nové kanóny měly nedostatečnou výdrž, hlaveň se často roztrhla. Kromě toho, že výsledky střelby na ukořistěné německé tanky odhalily špatný výkon ve vysoké rychlosti. Ve srovnání se střelami s lehkým kalibrem se lehké 85mm granáty ukázaly jako nedostatečné proti pancíři s vysokou tvrdostí. Konečná studie ukázala, že ramena 85mm kanónu nevyužila všechny funkce plně automatického řídícího systému na podvozku T-34.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba prototypu.", "content": "Výpočty provedené MVTU, Uralmašzavodem, Tehupravleniem a IEC (lidový komisariát zbraní SSSR) na začátku listopadu 1943 ukázaly, že nejefektivnější bude vybavit SU kanonem s ráží 100–107mm. Vzhledem k tomu, že vývoj 107mm kanonu, jako byl kanon M-60, byl ukončen v roce 1941, bylo 11. listopadu vedením IEC rozhodnuto o vytvoření nového tanku založeného na námořním 100mm kanonu B-34. Vývojem návrhu stíhače byl pověřen šéfkonstruktér Uralmaše L. I. Gorlitskij. Hlavním inženýrem projektu pak N. V. Kurinov. Návrh projektu stíhače byl představen NKTP (lidový komisariát tankového průmyslu) a UCA (správa dělostřelectva) 5. 12. 1943. Po přezkoumání státních zakázek z 27. prosince byla vydána vyhlášku č.4851 na přezbrojení těžkého tanku IS, která zároveň pověřila CAKB (ЦАКБ – centrální konstrukční kancelář dělostřelectva) k vytvoření návrhu odpovídajícího 100mm kanonu pro instalaci na SU-85. 28. prosince zaslala CAKB objednávku č.765 do Uralmašzavodu. Studií výkresů kanonu C-34 zaslaných CAKB (ЦАКБ), který byl původně určený pro těžký tank IS-2, došli v Uralmašzavodu k závěru, že vzhledem k velké velikosti děla by na SU-85 byly zapotřebí příliš velké konstrukční úpravy, které by zahrnovaly zvětšení šířky těla, změnu tvaru a změnu torzního zavěšení. CAKB však odmítla jakékoliv úpravy své zbraně. Uralmaštavod odhaduje že by přestavba SU vedla ke zvýšení hmotnosti o 3,5–3,8 tuny a doba dodání by se prodloužila minimálně o 3 měsíce. To ale naprosto nevyhovovalo zákazníkovi. V důsledku toho, že se podobná situace již stala při výrobě SU-85, kontaktoval Uralmašzavod Zavod č.9 v Jekatěrinburgu, společně s návrháři, kteří by vytvořili vhodný kanon pro SU-85. Ten měl mít menší hmotnost než C-34 a nevyžadoval by významné změny na poslední chvíli. V lednu 1944 požadoval Úřad samohybného dělostřelectva instalaci 100mm kanonu D-10S, zvětšení tloušťky čelního pancíře až na 75mm, nové zařízení pro vidění Typ IV (MK-IV) a velitelskou kopuli, se zachováním hmotnosti do 31 tun. Nicméně mohly být použity jen výbušné granáty B-34, protože jak se ukázalo, konec vývoje protipancéřové střely se neočekával dříve než ve druhé polovině roku 1944. Nevyhnutelné zpoždění umožnilo šéfovi CAKB B. Grabinovi trvat na vytvoření samohybného děla s kanonem C-34. V důsledku následujících jednání z 30. dubna nařídil NKTP výrobu prototypu s kanonem C-34 pod označením SU-100-2, a použít srovnávací testy s SU-100. IEC a GAU (hlavní raketové a dělostřelecké ředitelství ministerstva obrany) ještě zvažovala zda povolit přestavbu těla SU-85 a tudíž povolit instalaci kanonu C-34, i když s řadou vad. Ale všechny změny potřebné k efektivní instalaci do SU-85, by byly téměř totožné s výrobou kanonu D-10S speciálně vyvinuté pro tento účel. V únoru 1944 byl vyroben ve spolupráci Uralmaše se závodem č.50 prototyp s kanonem D-10S, nazvaný „Objekt 138“, který úspěšně prošel továrními testy. Skládaly se z 30 vystřelených střel a 150 najetých kilometrů. 3. března byl prototyp poslán na státní zkoušky na ANIOP (hlavní dělostřelecké cvičiště ozbrojených sil Ruské federace ), během kterého měl vůz najet 864 km a vypálit 1040 střel. Poté státní komise rozhodla, že je vyhovující, ale je potřeba provést nějaké změny v designu. 14. dubna byly Uralmašzavodu nařízeny okamžité přípravy na sériovou výrobu nového SU. Prototyp SU-100-2 byl vyroben v počtu 9 kusů mezi dubnem a květnem 1944, s použitím zbraně z prototypu tanku IS-5. Současně s ním byl dokončen druhý prototyp SU-100, zahrnující vylepšení doporučená zkušební komisí. 24.–28. června složil na ANIOPu státní zkoušky. Dle výsledků testů, ve kterých SU najelo 250 km a vypálilo 923 střel ho Státní komise doporučila k výrobě, a prohlásila, že SU-100 zničí tanky „Panther“ a „Tiger I“ i na vzdálenost 1500m a bez ohledu na místo dopadu proráží pancíř německého stíhače „Ferdinand“ až na vzdálenost 2000 metrů. SU-100-2 byl testován na ANIOPu na začátku července, ale testy ukázaly daleko horší výsledky než SU-100, a komise ho nedoporučila k další výrobě. SU-100 byl přijat Rudou armádou vyhláškou GKO (ГКО) č.6131 dne 3. července 1944.", "section_level": 2}, {"title": "Sériová výroba.", "content": "Zatímco v Uralmaši zahájili přípravu na výrobu SU-100, vypracoval L. I. Gorlitskij návrh přechodu SU-85 na SU-85M, který měl tělo z SU-100 a 85mm kanón D-5S-85. Model kanonu SU-85M byl odlišný od SU-100, ale podobný SU-85 otočným mechanizmem, maskou kanonu a místem na 60 85mm střel. Zavedení SU-85M dovolilo provést zlepšení SU-100 (silnější pancéřování a lepší pozorovací zařízení) v hromadné výrobě. Hlavní příčinou této skutečnosti bylo očekávání dodávky 100mm kanónu na protipancéřové střely z kanonu B-412B v listopadu 1944. První Su-85M bylo vyrobeno v červenci 1944, a v srpnu už byla celá montážní linka na SU-85 změněna. Výroba SU-85M trvala až do listopadu téhož roku, v průběhu tří měsíců bylo vyrobeno pouze 315 kusů tohoto typu. Sériová výroba SU-100 začala v Uralmašzavodu v září 1944. První vyrobené stíhače tanků byly shodné s druhým prototypem a novější úpravy při výrobě tvořily zejména technologické změny. Údaje o počtu vyrobených kusů a době výroby se liší. Je však známo, že výroba SU-100 probíhala v Uralmašzavodu minimálně do března 1946, s rychlostí zhruba 200 kusů měsíčně v době války. Celkem bylo v tomto období vyrobeno 3037 kusů. Podle dokumentů RGAE (РГАЭ – Ruský státní archiv hospodářství), Omský závod č. 174 v roce 1947 vyprodukoval 198 SU-100 a 6- na začátku roku 1948, ačkoli historik M. Barjatinskij tyto zveřejněné informace zpochybnil, všiml si nepravděpodobnosti jednoho vydání série po roční přestávce. Západní zdroje, na základě zpravodajských zpráv USA, uváděly údaje o výrobě SU-100 v SSSR od roku 1948 do roku 1956 a to ve výši cca 1 000 kusů, ale sovětské údaje to nepotvrdily. V poválečném období byla výroba SU-100 obnovena v Československu, kde mezi lety 1951 – 1956 bylo pod licencí vyrobeno 1420 dalších typů.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Přes negativní výsledky předběžné studie vývoje dalšího typu stíhače s 122mm kanónem probíhaly práce v této oblasti i nadále. Jedním z důvodů bylo zpoždění vývoje průbojných střel do kanonu D-10S (zavedení do výroby se neočekávalo dříve než na podzim 1944), zatímco všechny potřebné munice pro 122mm kanon D-25, byly k dispozici již od roku 1930. V květnu 1944 Uralmašzavod vytvořil projekt SU-122P, prototyp byl vyroben v září téhož roku. Od SU-100 se lišil pouze instalací 122mm kanonu D-25. Podle výsledků testu byl prototyp SU-122P vyhovující, ale do výroby nebyl přijat. Důvody nejsou známy, ale jak zdůraznil M. Baryatinsky, důsledkem mohlo být to, že jen málo výhod SU-122P jako stíhače tanků převažuje nad nevýhodami. 122mm zbraň byla ve srovnání se 100mm účinnější proti pancíři německých obrněných vozidel a používala výkonnější vysoce explozivní střelami. Naproti tomu měl stíhač méně munice, výrazně sníženou rychlost střelby a zvýšený rozptyl hlavně. To vše tvořilo více problémů než u SU-100. Navíc vznikly obavy, že 122mm dělo by mohlo být příliš silné pro podvozek T-34/85. Prakticky kvůli úplnému vyčerpání možností výroby stíhačů na podvozku T-34 s posádkou vpředu se vývoj SU-122 zastavil. Pro další práce na středních stíhačích již byly použity nově konstruované podvozky s prostorem pro posádku umístěným vzadu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis struktury.", "content": "Uspořádání prostoru SU-100 bylo stejné jako u běžného tanku: v přední části byl velitelský a bojový prostor, v zadní motorový a převodový. Posádka SU-100 se skládala ze čtyř osob: Řidič, velitel, střelec a nabíječ.", "section_level": 1}], "src_summary": "SU-100 (, \"самоходно-артиллерийская установка\") byl sovětský stíhač tanků, postavený na podvozku tanku T-34 konstrukční kanceláře Uralmašzavod, jako přímý pokračovatel modelu SU-85, z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům. Sériová výroba SU-100 byla zahájena v Uralmašzavodu v srpnu 1944 a pokračovala, podle různých odhadů, až do března 1946. V letech 1951–1956 byl licenčně vyráběn v Československu pod označením SD-100. Celkem bylo v SSSR a Československu vyrobeno podle různých zdrojů 4 772 až 4 976 ks. Do boje byl SU-100 poprvé nasazen v lednu 1945, později se zúčastnil celé řady operací mj. ve Velké vlastenecké válce, včetně sovětsko-japonské válce; ale obecně bylo jejich použití omezeno. SU-100 po válce zůstal několik desetiletí ve výzbroji sovětské armády. Byl dodáván i spojencům a Sovětským svazem byl nasazen v řadě poválečných lokálních konfliktů, včetně nejaktivnější – v průběhu arabsko-izraelských válek. Na konci 20. století byl SU-100 v mnoha zemích vyřazen, ale v některých je stále ještě v provozu.", "tgt_summary": "The SU-100 (\"Samokhodnaya Ustanovka\" 100) was a Soviet tank destroyer armed with a 100 mm anti-tank gun in a casemate superstructure. It was used extensively during the last year of World War II and saw service for many years afterwards with the armies of Soviet allies around the world.", "id": 578661} {"src_title": "Nelly Sachsová", "tgt_title": "Nelly Sachs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházela ze zámožné rodiny vynálezce a továrníka Williama Sachse a vyrůstala v kultivované asimilované atmosféře vyšších tříd. Na nátlak otce musela ukončit svůj milostný vztah s rozvedeným mužem, ale jejich vzájemná korespondence trvala údajně ještě desetiletí. Nelly se nikdy nevdala, v několika pozdějších básních Sachsové je však zmínka o jakémsi „ženichovi“, který zahynul v koncentračním táboře. Otec zemřel po delším rakovinovém onemocnění v Berlíně ještě před nástupem Hitlera k moci. Sachsové se podařilo spolu s matkou odejít z Německa v květnu 1940 do Švédska za pomoci prince Eugena, bratra švédského krále, doslova na poslední chvíli, když už byl na cestě příkaz k transportu. Dlouhá léta se pak do Německa odmítala vrátit. Po válce, v padesátých letech, se Nelly Sachsová seznámila se základní knihou kabaly \"Zohar\", zažila nové lyrické vzplanutí, svou tvorbu té doby srovnávala s chrlením krve, halucinacemi a se zemětřesením a v jejích básních přibývaly biblických motivy. Její básně a texty vycházely zprvu jen v NDR. Žila s matkou na jihu Stockholmu ve velmi stísněných poměrech v jednopokojovém bytě a dál překládala moderní švédskou lyriku do němčiny. Začala si dopisovat s Paulem Celanem a po nějaké době vyšly konečně dva svazky jejích básní \"Nikdo neví, jak dál\" a \"Útěk a proměna\" i v západní části Německa. Sama se tam však vracet nechtěla, a když se k tomu po dvaceti letech přece jen u příležitosti převzetí Ceny Annette Drosteové odhodlala, psychicky se zhroutila a nakonec strávila tři roky na nervové klinice. O patnáct let později, v roce 1965, obdržela jako první žena Mírovou cenu německých knihkupců a nakladatelů, což ji opět přimělo k cestě do Frankfurtu nad Mohanem. Teprve v šedesátých, sedmdesátých letech svého života, po utrpení, jehož byla v Evropě svědkem, dospívá k velké lyrice. Její poezie je osobitá, vznikla jakoby mimo čas a prostor, je hluboce filozofická až mystická, metaforicky bohatá a výrazově úsporná. V roce 1966 obdržela Sachsová spolu s Šmuelem J. Agnonem Nobelovu cenu za literaturu. Na její počest uděluje německé město Dortmund každé dva roky literární Cenu Nelly Sachsové (např. v roce 1987 se stal jejím nositelem Milan Kundera). Návštěvu Izraele v roce 1967 musela ze zdravotních důvodů odříci, ale v telegramu se vyslovila pro přijetí Güntera Grasse Svazem spisovatelů v Jeruzalémě. K psychickým problémům a dalším pobytům v ústavech se přidružilo onemocnění rakovinou, kterému nakonec v den pohřbu Paula Celana 12. května 1970 podlehla. Pochována je na židovském hřbitově Norra begravningsplatsen ve Stockholmu, kde leží i Alfred Nobel.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky z díla.", "content": "Sachsovou proslavila působivá báseň \"O die Schornsteine\" (Ó komíny) ze sbírky \"In den Wohnungen des Todes\" (V příbytcích smrti). Ve své děkovné řeči při udělení Nobelovy ceny za literaturu, již pronesla v němčině, přečetla báseň napsanou pro tuto příležitost: Báseň \"Kdosi přijde\" je ze sbírky \"Útěk a proměna\" Kommt einer Přijde člověk Kdosi přichází Překlad básní \"Svíce\", \"Job\" a \"Kdosi přichází\" Zlata Kufnerová, překlad básně \"Přijde člověk\" Ludvík Kundera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nelly Sachsová, vlastním jménem Leonie Sachs (10. prosince 1891 v Berlíně-Schönebergu – 12. května 1970 ve Stockholmu) byla německá prozaička, poetka a překladatelka židovského původu, nositelka Nobelovy ceny za literaturu.", "tgt_summary": "Nelly Sachs (10 December 1891 – 12 May 1970) was a German-Swedish poet and playwright. Her experiences resulting from the rise of the Nazis in World War II Europe transformed her into a poignant spokesperson for the grief and yearnings of her fellow Jewish people. Her best-known play is ' (1950); other works include the poems \"\" (1962), \"\" (1970), and the collections of poetry ' (1947), ' (1959), ' (1961), and \"\" (1971). She was awarded the Nobel Prize in Literature in 1966.", "id": 2367888} {"src_title": "Office Open XML", "tgt_title": "Office Open XML", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Formát Office Open XML je soubor ZIP, který v sobě obsahuje XML a další potřebné soubory. Výsledkem jsou tak menší soubory, než byly původní binární soubory, které byly vytvářeny předchozími verzemi kancelářského balíku Microsoft Office. Hlavním cílem zavedení formátu bylo především zajištění splnění podmínek standardizačního procesu a úplná zpětná kompatibilita s doposud existujícími dokumenty, které uživatelé nadále používají, nebo je mají archivované, včetně plné podpory všech jejich rozšiřujících vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Dokumentace.", "content": "Seznam oficiální dokumentace ke specifikaci:", "section_level": 1}, {"title": "Části specifikace.", "content": "Specifikace je rozdělena do několika částí.", "section_level": 1}, {"title": "Open Packaging Conventions (OPC).", "content": "Popisuje vnitřní strukturu archívu ZIP, který obsahuje dokument. Základním prvkem jsou soubory s příponou .rels, které udržují informace o vztazích mezi ostatními soubory. Příkladem může být vztah mezi sešitem v tabulkovém kalkulátoru a listy, které sdružuje. Pomocí OPC lze vytvářet i vlastní formáty, protože se jedná o obecnou specifikaci. K obsahu dokumentu lze přistupovat dvěma způsoby – s využitím OPC nebo přes adresářovou strukturu archivu.", "section_level": 2}, {"title": "WordProcessingML.", "content": "Struktura vychází ze schématu \"body\" – \"paragraph\" – \"run\". Tělo dokumentu je děleno na odstavce (text, obrázek, tabulka, …) a tyto části jsou dělené na tzv. \"runs\". Zjednodušeně řečeno, \"run\" nastavuje formátování informace. Všechny textové informace, které se mají zobrazit uživateli, jsou umístěny vždy v elementu .", "section_level": 2}, {"title": "SpreadsheetML.", "content": "Dokument tabulkového kalkulátoru se nazývá sešit (\"workbook\") a skládá se s listů (\"sheet\"). Sešit i listy jsou umístěny v samostatných souborech, typicky workbook.xml, sheet1.xml, sheet2.xml, … Velmi specifické je ukládání textové informace v tabulkách. Existují dva způsoby – inlinestring nebo sharedstring. Inlinestring ukládá informace přímo v buňce tabulky. Tento způsob je v podstatě identický s html. Sharedstring ukládá texty do samostatného souboru, který je sdílený pro všechny listy a každý textový obsah buňky je v něm unikátní. Buňky se pak odkazují na hodnotu v tomto seznamu.", "section_level": 2}, {"title": "PresentationML.", "content": "Obsah dokumentu s prezentací se dělí na snímky (slide), jejich obsah a animace. Každý snímek je opět uložen v samostatném XML souboru. To samé platí např. i pro poznámky ke snímkům.", "section_level": 2}, {"title": "DrawingML.", "content": "DrawingML popisuje vektorovou grafiku, která se používá v rámci WordProcessingML, SpreadsheetML a PresentationML. Kromě DrawingML se pro vektorovou grafiku používá i VML, které má být nahrazeno právě DrawingML.", "section_level": 2}, {"title": "ISO/IEC 29500.", "content": "Během standardizace u ISO došlo k několika podstatným změnám ve standardu ECMA-376 na základě požadavků národních standardizačních institutů. V České republice se problematikou standardizace dokumentů zabývá ÚNMZ. Nejdůležitější přijatou změnou bylo vydefinování dvou typů dokumentů, podobně jako u XHTML, Strict a Transitional. Verze Strict neobsahuje žádné elementy, které jsou zatížené zpětnou kompatibilitou směrem ke starším dokumentovým formátům. Verze Transitional pak může obsahovat elementy, které jsou pro zpětnou kompatibilitu nezbytné. Tyto verze byly schváleny jako samostatné části standardu ISO pod číslem ISO/IEC 29500. Ve standardu se přímo uvádí, že verze Transitional slouží jen pro přechodné období a nedoporučuje se používat pro vytváření dalších nových dokumentů.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "Formát Office Open XML byl schválen v režimu fast-track Joint Technical Committee 1 ISO a IEC v dubnu 2008, což vyvolalo vlnu kontroverze a rozhořčení s diskuzí o specifikaci a standardizačním procesua jeho neregulérností. Společnost IBM (která podporovala OpenDocument formát, tj. ODF) opustila standardizační komisi s tím, že dovoluje dominantním společnostem, jako je společnost Microsoft, mít neoprávněný vliv. Společnost Microsoft byla ve zmíněném článku obviněna z kooptace procesu normalizace tím, že se opřela o jisté země, aby zajistila, že bude mít k dispozici dostatek hlasů v ISO pro schválení OOXML, ačkoli neuvádí přesně, kdo obvinil společnost Microsoft. Ve stručnosti lze konstatovat, že firma Microsoft využila svého vlivu na to, aby schválení standardu OOXML proběhlo v režimu schvalování, který pro takovou situaci nebyl určen. Tento režim nebyl určen pro schválení proprietárního standardu jedné firmy, nýbrž pro rychlé schválení nějakého široce přijímaného nekontroverzního de-fakto standardu. Tím Microsoft dosáhl stavu, kdy se sice ke všem připomínkám musel vyjádřit, ale nemusel na ně nijak reagovat, ani je vypořádat a ani zapracovat do předkládaného standardu a po jeho vyjádření byl OOXML automaticky schválen (bez možnosti jakéhokoliv odvolání či nápravného opatření). Richard Stallman z Free Software Foundation oznámil, že „Společnost Microsoft nabízí bezplatnou patentovou licenci pro OOXML za podmínek, které neumožňují bezplatné implementace“. Dále bylo předkladatelům nového návrh vyčítáno, že předlohou pro tento formát byl původně uzavřený formát pro dokumenty kancelářské balíku Microsoft Office. Obavy byly zejména ohledně technologické neutrality navrženého standardu. Jako vedlejším efekt potom byla možná nekompatibilita některých atributů (např. formátu data a času či barevných kódů) s již existujícími standardy ISO. Mezi specifické odlišnosti jednotlivých formátu patří zejména tyto oblasti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Office Open XML (OOXML) je specifikace pro souborový formát na ukládání dokumentů kancelářských balíků jako textových dokumentů, tabulek či prezentací. Formát byl navržen společností Microsoft a poprvé byl použit v Microsoft Office 2007. Finální specifikace byla vytvořena pod hlavičkou sdružení ECMA v rámci pracovní skupiny TC45, jejímiž členy jsou například také společnosti a organizace, mezi které patří: Apple, Barclays Capital, BP, Britská knihovna, Essilor, Intel, Microsoft, NextPage, Novell, Statoil, Toshiba a Knihovna kongresu USA. Tento standard dostal označení ECMA-376. Schvalování vyvolalo kontroverze.", "tgt_summary": "Office Open XML (also informally known as OOXML or Microsoft Open XML (MOX)) is a zipped, XML-based file format developed by Microsoft for representing spreadsheets, charts, presentations and word processing documents. The format was initially standardized by Ecma (as ECMA-376), and by the ISO and IEC (as ISO/IEC 29500) in later versions. Microsoft Office 2010 provides read support for ECMA-376, read/write support for ISO/IEC 29500 Transitional, and read support for ISO/IEC 29500 Strict. Microsoft Office 2013 and Microsoft Office 2016 additionally support both reading and writing of ISO/IEC 29500 Strict. While Office 2013 and onward have full read/write support for ISO/IEC 29500 Strict, Microsoft has not yet implemented the strict non-transitional, or original standard, as the default file format yet due to remaining interoperability concerns.", "id": 956262} {"src_title": "Auguste a Louis Lumièrové", "tgt_title": "Auguste and Louis Lumière", "src_document": [{"title": "Začátky kinematografie.", "content": "Lumièrové experimentovali s filmováním v letech 1891–1894, kdy například asistovali Edisonovi. Své první neveřejné filmové představení uskutečnili 22. března 1895. Veřejně představili své filmy 28. prosince 1895, v pařížském Grand Café. Toto historické představení bylo zahájeno promítáním jejich prvního filmu, 45 sekund dlouhého \"Sortie de l'usine Lumière à Lyon\" (\"Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny\"), který v roce 1894 natočil Léon Bouly pomocí kinematografu patentovaného rok předtím. Jejich filmy můžeme označit jako \"shoty\" (z angličtiny slovo shot znamená snímek, záběr), protože nepracovali s velikostí záběrů ani se střihem. Jejich snímky byly z počátku pouze fotografií, na níž je zaznamenán pohyb. Kinematograf bylo víceúčelové zařízení, které umožňovalo natáčet, kopírovat a promítat filmy. U jeho zrodu stáli právě bratři Lumièrové. Přestože Max a Emil Skladanowští již o měsíc dříve (1. listopadu 1895 v Berlíně) uskutečnili promítání pro platící diváky, filmová historie udává jako první filmové představení právě promítání v Grand Café. Bratři Skladanowští totiž nepromítali pohyblivý film, ale pouze sadu diapozitivů s nepohyblivými obrázky. Bratři Lumiérové považovali kinematografii pouze za technický vynález. Brali ji za hotovou věc, která se již nebude nijak vyvíjet. Na prvním veřejném promítání se byl podívat také Georges Méliès, který v kinematografii odhalil nové možnosti. Zatímco Lumiérové točili spíše dokumenty, které ukazují skutečnost, Méliès využil svých divadelních a kouzelnických zkušeností a vnesl do kinematografie efekty, filmové triky a hraný děj.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "Bratři Lumièrové v roce 1903 patentovali autochrom (autochrome Lumière znamená automaticky barevný). Jedná se o raný proces barevné fotografie, který byl komerčně vyráběný v letech 1907 až 1935. V této době byl nejrozšířenějším procesem barevné fotografie. Autochrom je, podobně jako dnešní diapozitiv, barevná průsvitka. Skleněná deska je pokrytá barevnou mozaikou mikroskopických zrnek bramborového škrobu obarvených na oranžovou, zelenou a modrou barvu překrytých černobílou panchromatickou emulzí. Při expozici potom světlo proniká různobarevnými zrnky a po vyvolání do pozitivu tak vznikne barevný obraz. Černobílý obraz na emulzi totiž pozorujeme přes stejné barevné filtry, jako když byla exponována. Původní autochromy se vyráběly potažením skleněné desky (většinou 13 × 18 cm) včelím voskem, do kterého se nalepila na jemno prosátá a obarvená zrníčka škrobu. U pozdějších desek byla navíc zrníčka zploštěna pomocí přístroje, který jehlou kroužil po desce a vytvořil tlak několika tun na centimetr čtvereční. Zabránilo se tím rozkladu světla plastickými zrníčky a zvýšil jas výsledného obrazu. Na tuto vrstvu byly strojem naneseny saze ucpávající mezery mezi zrníčky, které byly zakryty další vrstvou včelího vosku (šelaku), který chránil barevnou mozaiku. Po zaschnutí laku byla nanesena emulze. Původní patent však popisuje proces trochu jinak: zrníčka jsou popisována jako červená, modrá a žlutá a místo sazí se zmiňují dvě vrstvy barevných zrníček, takže zrníčka vytvoří také oranžové, fialové a zelené filtry. Autochromy překvapí krásným (i když ne úplně reálným) barevným pojetím a velkou stálostí. Mezi jeho hlavní nevýhody však patřila nízká citlivost, velké výrobní náklady, nereálné podání modré barvy a nemožnost kopírovat vzniklý obraz (každý autochrom je originálem). V jednom období byl Louis Lumière také prezidentem francouzské fotografické společnosti Société française de photographie. Aparáty bratrům Lumièrovým stavěl technik a vynálezce Jules Carpentier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratři Lumièrové, Auguste Marie Louis Nicholas (19. října 1862, Besançon, Francie – 10. dubna 1954, Lyon) a Louis Jean (5. října 1864, Besançon, Francie – 6. června 1948, Bandol), patřili mezi první filmové tvůrce.", "tgt_summary": "The Lumière brothers (, ; ), Auguste Marie Louis Nicolas (; 19 October 1862 – 10 April 1954) and Louis Jean (; 5 October 1864 – 7 June 1948), were manufacturers of photography equipment, best known for their Cinématographe motion picture system and the short films they produced between 1895 and 1905. Their screening on 22 March 1895 for circa 200 members of the \"Society for the Development of the National Industry\" in Paris was probably the first presentation of films on a screen for a large audience. Their first commercial public screening on 28 December 1895 for circa 40 paying visitors and invited relations has traditionally been regarded as the birth of cinema. Either the techniques or the business models of earlier filmmakers proved to be less viable than the breakthrough presentations of the Lumières.", "id": 290521} {"src_title": "Jakutsk", "tgt_title": "Yakutsk", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisná poloha.", "content": "Město se nachází v údolí Tujmaada (rusky Туймаада) na levém břehu řeky Leny v jejím středním toku. Leží na sever od 60. rovnoběžky severní šířky, což během léta způsobuje dlouhé období tzv. „bílých nocí“ a naopak v zimě trvá světlá část dne pouze 3–4 hodiny, konkrétně v prosinci. S rozlohou 122 km² je Jakutsk největší město ležící na permafrostu (oblast věčně zmrzlé půdy); kvůli podloží stojí většina budov na ocelových a betonových pilotech.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Jakutsk leží v rovinaté krajině v údolí řeky Leny (údolí Tujmaada). Na území města se nachází mnoho lužních a říčních jezer, z nichž největší jsou jezero Sajsary, Taloje, Teplé jezero, Chatyng-Jurjach a Sergeljach. Jezera mají písčitý břeh a jejich mělčiny jsou porostlé rákosem. Při vstupu do údolí Tujmaada vybíhá z levého břehu řeky Leny útes do výšky přibližně 100 metrů, pokrytý stepní vegetací. Pokud se na útvar díváme ze strany města, podobá se útes horskému vrcholu, ale ve skutečnosti jde o vršek kopcovité roviny pokryté borovicemi a listnatými stromy tajgy, která se tyčí nad údolím Leny. Jedním z bočních výběžků útesu je hora Čočur Muran (rusky Чочур Муран). Centrální část Jakutsku je od koryta řeky Leny oddělena širokou travnatou rovinou zvanou Zelená louka, která bývá v období povodní často zaplavená. Pouze jedno rameno Leny dosahuje až k říčnímu přístavu Jakutsku, tzv. Městské rameno, které bylo po dostavění městské hráze v 60. letech přeměněno na přístavní zátoku neboli kanál. V důsledku nánosů říčního písku se však zátoka stává rok od roku mělčí, a aby mohly lodě zátokou proplouvat, musí se dno pravidelně prohlubovat s pomocí podvodních bagrů.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí města je silně kontinentální, subarktické. Podnebí je kontinentální s malým úhrnem srážek v průběhu roku. Zima je v Jakutsku tuhá, průměrná lednová teplota je kolem −40 °C, někdy mohou mrazy dosahovat až 60 °C pod nulou (naposledy byly tyto hodnoty naměřeny 2. ledna 1951); Jakutsk má nejstudenější zimu ze všech velkoměst na světě. Zima trvá od října do dubna včetně, jaro a podzim bývají velmi krátké. V období od prosince do března nedochází prakticky k žádným oblevám. Dokonce byl zaznamenán případ sněžení v měsíci červnu. Na rozdíl od zimy je pro léto i navzdory jeho proměnlivému rázu charakteristické malé množství srážek a často extrémně vysoké teploty. Vedra mohou dosahovat až +40 °C, což jsou velmi vysoké hodnoty pro město ležící v této severní části polokoule. Průměrná červencová teplota dosahuje 18,6 °C. Roční amplituda (rozdíl mezi minimální a maximální teplotou vzduchu) v Jakutsku je jednou z největších na planetě a převyšuje 100 °C. Její hodnota se blíží roční amplitudě sibiřských „pólů chladu“ – vesnici Ojmjakonu (rusky Оймякон) a městu Verchojansku (rusky Верхоя́нск), které se rovněž nachází v republice Sacha.", "section_level": 2}, {"title": "Časové pásmo.", "content": "Jakutsk leží v Jakutském časovém pásmu. Časový posun oproti UTC je +9.00. Co se týče moskevského času, má časové pásmo konstantní posun +6 hodin a v Rusku je označováno jako MSK +6.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "25. září 1632 založil ruský důstojník Petr Ivanovič Beketov se svým oddílem kozáků Jakutskou pevnost během výpravy po povodí řeky Leny na jejím pravém břehu, asi 70 km po proudu od místa současné polohy města v zemi borogonských Jakutů. Od samého počátku byla posádka pevnosti početná, čítala okolo 300 kozáků. V roce 1634 čelila pevnost obléhání Jakutských kmenů. V roce 1635 dostali místní kozáci právo nazývat se jakutskými kozáky. V roce 1638 se pevnost stala centrem nově vytvořeného Jakutského vojvodství. V letech 1642–1643 byla osada přestěhována na současné místo – do údolí Tuymaada. Osada byla přejmenována na Jakutsk v roce 1643. Od roku 1708 byl Jakutsk jako vojenské, administrativní a obchodní centrum oblasti podél řeky Leny podřízen sibiřské gubernii. V roce 1822 se z Jakutsku stává krajské město a od roku 1851 získává Jakutsko (dnešní republika Sacha) status právně nezávislé oblasti s centrem v Jakutsku. Nebývalý rozmach zaznamenal Jakutsk za vlády gubernátora Ivana. I. Krafta (1907–1913). Ve městě vybudoval elektrárnu, telefonní ústřednu, otevřel muzeum. Současně byla také založena kancelář Císařské geografické společnosti. Za druhé světové války byl Jakutsk sídlem správy vzdušné trasy ALSIB (Aljaška-Sibiř), tzv. „Severní cesty“ mezi USA a SSSR, po které byla z USA dovážena letadla v rámci dohody o pomoci Sovětskému svazu formou vojenských dodávek – Zákon o půjčce a pronájmu (anglicky Lend and Lease Act). V letech 1922–1991 byl Jakutsk hlavním městem Jakutské ASSR (Jakutská autonomní sovětská socialistická republika). V roce 1956 zde byla založena univerzita. Od roku 1991 je hlavním městem republiky Sacha (Jakutska).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. lednu 2015 byl Jakutsk podle počtu obyvatel z 1114 měst Ruské federace na 67. místě. V Jakutsku k roku 2017 žilo 308 000. Městský úřad eviduje 295 600 obyvatel, což představuje přibližně 30 % populace celé republiky Sacha. Podle zveřejněných dat z posledního sčítání lidu vzrostla populace Jakutsku mezi dvěma sčítáními (v r. 2002 a 2010) o 20,1 %. Od devadesátých let 20. století probíhá migrace venkovského obyvatelstva ze všech krajů republiky do Jakutsku. Od devadesátých let až do současnosti je pozorován odliv rusky mluvící populace. Od přelomu nového tisíciletí probíhá také migrace přistěhovalců ze Střední Asie, Kavkazu a Číny. Počet obyvatel Jakutsku rychle vzrůstá v důsledku přirozeného přírůstku a migrace. Vyvstává však problém se zabezpečením dostupného bydlení, mateřských škol, základních škol a nemocnic pro nové obyvatele města.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Jakutsk je mnohonárodnostní město. Většinu obyvatelstva tvoří Jakuti (Sacha) – 141 tisíc obyv. a Rusové – 113 tisíc obyv. Dále zde žijí Burjati, Ukrajinci, Baškirové, Tataři, Čečenci, Oseti, Kirgizové, Poláci, Litevci, Dagestánci, Evenkové, Uzbeci, Tádžikové, Arméni, Moldavané, Číňané, Korejci a další.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Přestože je Jakutsk administrativním a kulturním centrem regionu, nemá příliš rozvinutý žádný průmysl. Hlavní průmyslová odvětví jsou zaměřena na podporu životaschopnosti města. Více než polovina (53,3 %) připadá na tepelně energetickou výrobu, 17,7 % tvoří potravinářský průmysl, 11,1 % pak dobývání a zpracování diamantů, 4,3 % stavební průmysl, 3,2 % kovovýroba.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod.", "content": "Jakutsk je největším centrem obchodu a podnikání v republice, podnikání tvoří základ ekonomiky města. Přibližně 60 % pracujících občanů a také velké množství nelegálních přistěhovalců z ostatních regionů republiky a dalších zemí (Střední Asie, Kavkazu, Číny) je zaměstnáno ve sféře obchodu a služeb. Ve městě se nachází několik trhů (městský, stavební, automobilový trh), nákupních center, velkoobchodních a maloobchodních skladů, celá řada obchodů a stánků. Z oblasti komerčních služeb jsou ve městě rozšířené autoservisy, kavárny, malé hotýlky, kadeřnictví, soukromé kliniky, prádelny, opravny elektroniky, realitní kanceláře, stavebních a dopravní firmy.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "„Staré město“ je čtvrť v centru města, jde o historický a architektonický komplex, v němž se nachází budovy připomínající vzhled starého Jakutsku. Většinu budov, ať už síť nákupních center „Kružalo“ (rusky «Кружало»), budovu Rusko-asijské banky, Jakutský městský kostel či věž pevnosti, založil Peter Beketov a jeho nástupci. Převážná část dřevěných budov tohoto komplexu jsou kopie vyhořelých, zničených nebo zdemolovaných budov z dřívějších dob. Například věž pevnosti, která je památníkem ruské dřevěné obranné architektury a symbolem Jakutsku ve znaku města, se dlouhou dobu nacházela v Jakutském regionálním muzeu (Sdružené muzeum historie a kultury severních národů E. M. Jaroslavského), avšak v srpnu roku 2002 vyhořela v důsledku nevydařeného dětského pokusu o kanadský žert. Věž byla o dva roky později zrekonstruována s pomocí dochovaných nákresů. Zájem veřejnosti vyvolává také šachta Šergina, výzkumná šachta z 19. století s hloubkou více než 100 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakutsk (, jakutsky Дьокуускай) je město v Rusku, které se nachází ve východní Sibiři, je hlavním městem republiky Sacha (neboli Jakutska) a přístavem na řece Leně. Žije zde obyvatel. Jakutsk je nejlidnatější město v severovýchodní části Ruska, významné centrum vědy a kultury. Podle počtu obyvatel je na pátém místě mezi městy Dálněvýchodního federálního okruhu (po Vladivostoku, Chabarovsku, Ulan-Ude a Čitě).", "tgt_summary": "Yakutsk (; , \"Cokuuskay\", ) is the capital city of the Sakha Republic, Russia, located about south of the Arctic Circle. Yakutsk, with an average temperature of , is the second coldest large city in the world after Norilsk, although Yakutsk experiences colder temperatures in the winter. Yakutsk is also the largest city located in continuous permafrost and one of the largest that cannot be reached by road. Yakutsk is located in the Central Yakutian Lowland and is a major port on the Lena River. It is served by the Yakutsk Airport as well as the smaller Magan Airport.", "id": 1673861} {"src_title": "Georg Joseph Kamel", "tgt_title": "Georg Joseph Kamel", "src_document": [{"title": "Odkaz.", "content": "Švédský přírodovědec Carl Linné pojmenoval na počest Kamela (viz eponym) a jeho přírodovědných prací rod kamélie, mezi něž se řadí čajovník čínský (\"Camellia sinensis\"), zdroj čaje. Právě tento druh Kamel vylíčil i ve svém díle, ačkoliv Linné při svém popisu kamélie z Kamelovy práce paradoxně nečerpal. Jedinou filipínskou rostlinou pojmenovanou po Kamelovi je \"Eugenia camelii\", která však je známa z jen jednoho exempláře v herbáři americké Smithsonian Institution. Třísté výročí Kamelovy smrti v roce 2006 bylo zařazeno mezi významná světová výročí UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Kamel se narodil se v roce 1661 v rodině brněnského postřihačského mistra Andrese Kamela. Navštěvoval místní jezuitské gymnázium, kde se vyučil lékárníkem, a 12. listopadu 1682 vstoupil do jezuitského řádu. V klášterní lékárně postupně získával lékárnickou praxi. Po ukončení noviciátu působil jako lékárnický pomocník (\"socius infirmarii\") v Jindřichově Hradci a v roce 1686 vedl lékárnu koleje v Českém Krumlově. V této době podal žádost o vyslání do jezuitských zámořských misií, které bylo vyhověno. Přes Cádiz a Nové Španělsko doplul v roce 1688 do Manily na Filipínách. V Manile působil v koleji svatého Ignáce jako lékárník a pečoval i o nemocné. V Manile také údajně otevřel první jezuitskou lékárnu na Filipínách, kde v duchu křesťanské lásky k bližnímu poskytoval chudým a domorodcům zadarmo léky. Díky Kamelově práci se jezuitská lékárna v Manile brzy stala jednou z nejproslulejších v oblasti a jeho péči vyhledávali i vysoce postavené osobnosti. Přestože Filipíny už nikdy neopustil, jeho renomé jej přivedlo do písemného styku se vzdělanci jak v Evropě, tak Asii. Dopisy, informace a exempláře si vyměňoval s Willemem ten Rhijnem, nizozemským chirurgem v Batávii; Samuelem Brownem a Edwardem Bulkleym, dvěma britskými chirurgy v Madrasu; a zejména se dvěma členy londýnské Královské společnosti, lékárníkem Jamesem Petiverem a přírodovědcem Johnem Rayem. Zemřel v 45 letech v jezuitské koleji v Manile na průjmové onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kamel zkoumal filipínskou flóru z hlediska možného využití v lékařství a založil botanickou zahradu s evropskými i místními léčivkami. Rostlinstvo a zvířenu ostrova Luzon systematicky popisoval a poznatky doplňoval kresbami. Mezi jiným podal první zprávy o rostlině \"Strychnos Ignatii\" (\"Faba Sancti Ignatii\"), z níž se získává jedovatý alkaloid strychnin, či o filipínském nártounu či letuše. O publikaci Kamelovy práce se zasloužili jeho dopisovatelé Ray a Petiver: jeho popisy filipínských bylin, křovin a stromů se objevily jako apendix třetího svazku Rayova veledíla \"Historia Plantarum\" (1704), zatímco zbytek jeho traktátů vyšel ve \"Philosophical Transactions\" vydávaných Královskou společností. Několik Kamalových ilustrací Petiver otiskl ve svém \"Gazophylacium Naturae et Artis\". Kamelovy zápisky jsou uloženy především v Britské knihovně v Londýně. Po jednom svazku Kamelových ilustrací a popisů se dochovalo v londýnském Přírodopisném muzeu a archivu teologické fakulty Lovaňské univerzity. Kamel se pokusil o klasifikaci rostlin, ovšem v duchu předlinnéovské botaniky. Rostliny dělil do tří „tříd“:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Josef Kamel, německy Georg Joseph Kamel či latinsky Camellus (21. dubna 1661 Brno – 2. května 1706 Manila) byl původem moravský jezuitský misionář, lékárník a botanik, který podal první ucelené zprávy o flóře a fauně na Filipínách, a představil je tak širšímu evropskému publiku.", "tgt_summary": "Georg Joseph Kamel (; ; ; ; 21 April 1661 – 2 May 1706) was a Jesuit missionary, pharmacist and naturalist known for producing the first comprehensive accounts of Philippine flora and fauna and for introducing Philippine nature to the European learned world. A number of Kamel's treatises were published in the \"Philosophical Transactions\", while his descriptions of Philippine flora appeared as an appendix to the third volume of John Ray's \"Historia Plantarum\".", "id": 2428440} {"src_title": "Jevgenij Zamjatin", "tgt_title": "Yevgeny Zamyatin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Lebedani v nepříliš bohaté šlechtické rodině, otec byl pravoslavný kněz a matka pianistka. V dětství ho ovlivnilo rodinné prostředí. Dalším významným vlivem bylo prostředí rodné Lebedaně, o které psali i Ivan Sergejevič Turgeněv (\"Lovcovy zápisky\"), Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Ivan Alexejevič Bunin. V roce 1896 nastoupil na gymnázium ve Voroněži, které absolvoval se zlatou medailí. (Tuto medaili později zastavil v Petrohradu za 25 rublů). V roce 1902 odešel studovat lodní inženýrství na techniku v Petrohradu. V rámci letní praxe hodně cestoval. Navštívil mimo jiné Konstantinopol, Smyrnu (nyní Izmir), Bejrút, Port Said, Jaffu, Alexandrii a Jeruzalém. V roce 1905 byl v Oděse svědkem povstání na křižníku Potěmkin, což se odráží v jeho povídce \"Tři dny\" (Три дня, 1913). Po návratu do Petrohradu vstoupil do Bolševické strany a účastnil se revolučních událostí roku 1905. Po neúspěšné revoluci v prosinci 1905 byl zatčen za bolševickou agitaci a vězněn (ve vězení se věnoval studiu angličtiny a psal básně). Na jaře 1906 byl propuštěn a posléze vypovězen do Lebedaně, ilegálně se ale vrátil zpět do Petrohradu a pokračoval ve studiu (v letech 1906–1911 žije v ilegalitě). V roce 1908 ukončil studium polytechniky a stal se lodním inženýrem. Zůstal na škole a přednášel předmět stavba lodí. V březnu 1916 byl vyslán do Velké Británie, aby tam stavěl ledoborce pro Rusko. Pracoval v loděnicích v Glasgow, Newcastle upon Tyne a Sunderland, byl hlavním konstruktérem ledoborce \"Svatý Alexandr Něvský\" (po revoluci přejmenován na \"Lenin\"). Po vydání knihy \"My\" v zahraničí (anglicky 1925) byl autor doma perzekvován. V roce 1931 požádal v dopisu Stalinovi o povolení vystěhovat se, v roce 1932 mu to bylo za pomoci Maxima Gorkého umožněno. Odešel do Paříže. Cestou přes Rigu a Berlín se zastavil v Praze, kde měl v prosinci 1931 dvě přenášky v Umělecké besedě .", "section_level": 1}, {"title": "My.", "content": "Jeho nejvýznamnějším dílem je antiutopický román \"My\" (1921). Příběh inženýra D-503, který žije v totalitním Jednotném státě, je alegorií hrůz sovětského Ruska. Román je přímým předobrazem známějšího díla \"1984\" od George Orwella, a navzdory své vysoké literární úrovni je dnes poněkud opomíjen. Další díla ovlivněná románem \"My\" jsou: Ve svých dílech Zamjatin kritizoval ruskou, britskou i sovětskou společnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jevgenij Ivanovič Zamjatin, , (1. únor / 20. leden 1884, Lebedaň (Tambovská gubernie) – 10. března 1937, Paříž) byl ruský spisovatel.", "tgt_summary": "Yevgeny Ivanovich Zamyatin (; 20 January (Julian) / 1 February (Gregorian), 1884 – 10 March 1937), sometimes anglicized as Eugene Zamyatin, was a Russian author of science fiction and political satire. He is most famous for his 1921 novel \"We\", a story set in a dystopian future police state. Despite having been a prominent Old Bolshevik, Zamyatin was deeply disturbed by the policies pursued by the Communist Party of the Soviet Union (CPSU) following the October Revolution. In 1921, \"We\" became the first work banned by the Soviet censorship board. Ultimately, Zamyatin arranged for \"We\" to be smuggled to the West for publication. The subsequent outrage this sparked within the Party and the Union of Soviet Writers led directly to Zamyatin's successful request for exile from his homeland. Due to his use of literature to criticize Soviet society, Zamyatin has been referred to as one of the first Soviet dissidents.", "id": 2232982} {"src_title": "Jan Długosz", "tgt_title": "Jan Długosz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Zpočátku se od roku 1421 učil ve farní škole v městě Nowy Korczyn, kde byl jeho otec starostou. V letech 1428 až 1431 studoval na Jagellonské univerzitě v Krakově. Roku 1434 byl svým strýcem, Bartolomějem Długoszem, prvním kłobuckým farářem, dosazen za jeho nástupce na farním kostele sv. Martina v Kłobucku. Tuto funkci zastával až do roku 1452 a v této době se také zasloužil v Kłobucku o založení kapitulního kláštera. Mezitím byl povolán jako člen kapituly k biskupovi Zbigniewu Oleśnickému do Krakova, aby zde zastával až do roku 1455 funkci jeho tajemníka. Roku 1437 se stal krakovským kanovníkem. Během vlády krále Kazimíra IV. byl pověřován diplomatickými úkoly. Králem Kazimírem IV. Jagellonským byl například vyslán na diplomatické mise k císařskému a papežskému soudu a zapojil se také do vyjednávání mezi polským králem a Řádem německých rytířů během třináctileté války a následně i do mírových jednání po jejím skončení. Podílel se tak význačnou měrou na dojednání tzv. druhého Toruňského míru.Roku 1450 byl vyslán královnou Sofií Holštýnskou a králem Kazimírem k vedení mírových rozhovorů mezi Jánosem Hunyadym a českým šlechticem Janem Jiskrou z Brandýsa. Po šesti dnech jednání se mu podařilo oba přimět k podepsání příměří. V roce 1455 zažil v Krakově obrovský požár, který zničil hrad a většinu města. Jeho dům však zůstal ušetřen. V roce 1461 byl členem polské delegace, která se v Bytomi setkala s posly Jiřího z Poděbrad. Po šesti dnech rozhovorů pak byla uzavřena mezi skupinami aliance. Roku 1466 byl vyslán k papežskému nunciovi do Vratislavi, aby se pokusil získat záruky, že nunciův názor při jednáních o míru mezi Polskem a Řádem německých rytířů nebude zkreslen ve prospěch teutonského řádu. Při jednáních byl úspěšný a rok nato byl pověřen výchovou královských synů. Odmítl nabídku na obsazení arcibiskupství v Praze, ale krátce před svou smrtí byl zvolen arcibiskupem ve Lvově. Je pochován v kryptě Kostela sv. Archanděla Michaela a sv. Stanislava na Skałce v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Długosz je autorem latinsky psané dvanáctidílné kroniky \"Annales seu Cronicae incliti Regni Poloniae\", která vznikla v rozmezí let 1455 až 1480. Jeho „Banderia Prutenorum“ tvoří hlavní dobový pramen k událostem týkajícím se bitvy u Grunwaldu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Długosz (1415 v Brzeźnici u Radomska – 18. května 1480 v Krakově), také známý jako Joannes, Ioannes nebo Johannes Longinus či Dlugossius byl polský letopisec, diplomat, voják a tajemník biskupa Zbygniewa Cardinala Oleśnického z Krakova. Nejvíce se proslavil svými anály Annales seu cronici incliti regni Poloniae (\"Anály Jan Długosze\") zahrnující události v jihovýchodní, ale také v západní Evropě, od roku 965 do roku 1480, roku jeho skonu. Jeho práce vyšla tiskem poprvé v rozmezí let 1701 – 1703. Pokaždé, když se v ní zmiňuje o sobě, popisuje sám sebe ve třetí osobě. Používal Wienawský erb. Jeho otcem byl Jan Długosz z Niedzielska, který se vyznamenal v bitvě u Grunwaldu.", "tgt_summary": "Jan Długosz (; 1 December 1415 – 19 May 1480), also known in Latin as Johannes Longinus, was a Polish priest, chronicler, diplomat, soldier, and secretary to Bishop Zbigniew Oleśnicki of Kraków. He is considered Poland's first historian.", "id": 2116842} {"src_title": "Moesie", "tgt_title": "Moesia", "src_document": [{"title": "Historie Moesie.", "content": "Římské zájmy v Moesii se zaměřovaly především na zdejší bohaté naleziště nerostných surovin a úrodnou půdu. V roce 75 př. n. l. podnikl prokonzul Makedonie Gaius Scribonius Curio tažení, během něhož pronikl hluboko na sever až k Dunaji, přičemž dosáhl vítězství nad místními barbarskými kmeny. Nicméně přítomnost Římanů prozatím nenabyla trvalého charakteru. Definitivní podrobení zdejších kmenů Římany dokončil teprve Marcus Licinius Crassus, vnuk stejnojmenného triumvira a rovněž pozdější prokonzul Makedonie, krátce po vítězství Octaviana v občanské válce v roce 29 př. n. l. Status provincie však dobyté území získalo až na konci Augustovy vlády v roce 6 n. l. Jakožto pohraniční provincie byla Moesie silně opevněna kastely a pevnostmi vztyčenými podél jižního břehu Dunaje a rovněž obrannou zdí vystavěnou mezi městy \"Tomis\" a \"Axiopolis\" na ochranu před nepřetržitými útoky Skytů a Sarmatů. Římský básník Ovidius, vypovězený Augustem do vyhnanství v Tomidě, kde žil až do své smrti v roce 17, vylíčil Moesii ve značně bezútěšných barvách jako pusté, barbarské místo plné násilí, značně odlišné od toho, na které byl tento vysoce kultivovaný umělec zvyklý. Romanizace zdejších barbarů probíhala o poznání pomaleji než v jiných mírumilovnějších provinciích. Původně jediná provincie spravovaná císařským konzulárním legátem (který měl zřejmě na starosti také provincie \"Achaia\" a \"Macedonia\"), byla za Domitiana rozdělena na Horní (\"Moesia superior\") a Dolní (\"Moesia inferior\", také nazývaná \"Ripa Thracia\") Moesii. První zahrnovala území západně od řeky \"Cebrus\" (dnešní Cibrica), druhá území na východ. Obě byly řízeny císařskými konzulárními legáty a prokurátory. Dobytí Dácie Traianem na počátku 2. století Moesii dočasně ulevilo od náporu barbarů. Od roku 238 byla však opět vystavena útokům a drancování nejprve Karpů a posléze Gótů, kteří ve svých nájezdech pokračovali až do počátku 70. let 3. století. Po opuštění Dácie za císaře Aureliana (270-275) a následném transferu romanizovaného obyvatelstva této bývalé provincie na jih od Dunaje byla centrální část Moesie přejmenována na Dacii Aureliani. Kraj nazývaný Dardánie (v Horní Moesii) byl za Diocletiana přetvořen v samostatnou provincii s hlavním městem jménem Naissus (dnešní Niš), ve kterém se v roce 272 narodil pozdější císař Konstantin Veliký. Na počátku období stěhování národů překročili Gótové, vystavení silnému tlaku Hunů, Dunaj (376) a od císaře Valenta obdrželi povolení usadit se v Moesii. Mezi novousedlíky a Římany ovšem brzy vypukl konflikt, který vyústil v porážku Římanů a zabití císaře Valenta Góty, vedenými Fritigernem, v bitvě u Adrianopole. Mezi těmito Góty působil ariánský biskup Wulfila, jenž přeložil do gótštiny Bibli. Na konci 6. století pronikli do Moesie Slované a zhruba o sto let později nomádští Protobulhaři, kteří zde poté založili první bulharský stát a s definitivní platností tak ukončili římskou vládu.", "section_level": 1}, {"title": "Významná města Moesie.", "content": "Významná města Moesie: \"Singindunum\" (Bělehrad), \"Viminacium\" (Kostolac), \"Naissus\" (Niš), \"Ratiaria\", \"Odessus\" (Varna) a \"Tomis\" (Constanţa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Moesie byla římskou provincií ležící na území současných států Srbska a Bulharska. Moesii ohraničovala na jihu pohoří Balkán (\"Haemus\") a Šar (\"Scodrus\"), na západě řeka Drina (\"Drinus\"), na severu Dunaj a na východě Černé moře (\"Pontus Euxinus\"). Území obývaly zpočátku dácké kmeny, které byly ale v průběhu 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l. postupně vytlačeny migrujícími Thráky a Ilyry. Jeho název je odvozen ze jména jednoho z thráckých kmenů (\"Moesi\"), který zde sídlil.", "tgt_summary": "Moesia (; Latin: \"Moesia\", ) was an ancient region and later Roman province situated in the Balkans south of the Danube River. It included most of the territory of modern-day Central Serbia, Kosovo and the northern parts of the modern North Macedonia (Moesia Superior), Northern Bulgaria, Romanian Dobrudja and Southern Ukraine (Moesia Inferior).", "id": 1771949} {"src_title": "Eumenés z Kardie", "tgt_title": "Eumenes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Eumenés pocházel z Kardie v thráckém Chersonésu. Ve velmi mladém věku se stal osobním tajemníkem Filipa II. Makedonského a později jeho syna a nástupce Alexandra, kterého doprovázel na jeho tažení do Asie (mimo jiné měl na starosti finance). Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se Eumenés ujal velení nad makedonskými a řeckými vojáky bojujícími za Alexandrova syna Alexandra IV. Aiga. V následném dělení říše byla Eumenovi přidělena správa Paflagonie a Kappadokie. Druhá zmiňovaná však nebyla Makedonci dosud podrobena. Správce říše Perdikkás proto přikázal Leonnátovi a Antigonovi, aby jí dobyli pro Eumena. Antigonos však Perdikkovy rozkazy ignoroval, zatímco Leonnátos se Eumena marně pokoušel přimět, aby ho doprovázel do Evropy a podílel se na jeho dalekosáhlých plánech. Eumenés se místo toho spojil s Perdikkou a s jeho pomocí byl konečně dosazen za místodržitele Kappadokie. Když si Krateros a Antipatros vítězstvím v lamijské válce podmanili Řeky, obrátili se do Asie s cílem zlomit Perdikkovu moc. Jejich první úder přirozeně směřoval do Kappadokie. Krateros a Neoptolemos, satrapa Arménie, byli však Eumenem zcela rozdrceni v bitvě poblíž Helléspontu v roce 321 př. n. l. Neoptolemos byl zabit a Krateros podlehl svým zraněním nedlouho po něm. Eumenés dokázal v tomto boji porazit argyraspidy (vojáky se stříbrnými štíty), starou Filipovu gardu, která byla považována za nepřemožitelnou, přičemž svou pěchotu ošálil tvrzením, že proti nim stojí čerstvě odvedení rekruti. Když jeho vojáci pochopili svůj omyl, byli již překvapení argyraspidé poraženi. Tímto vítězstvím si Eumenés vysloužil obdiv, respekt a zároveň nenávist Makedonců, neboť Krateros byl pokládán za nejschopnějšího Alexandrova velitele. Poté, co byl Perdikkás v roce 321 př. n. l. zavražděn vlastními vojáky v Egyptě, vynesli ostatní makedonští generálové nad Eumenem rozsudek smrti. Antipatros a Antigonos byli určeni za jeho vykonavatele. Eumenés, zrazený jedním z vlastních důstojníků, uprchl do Nór, silné pevnosti na hranicích mezi Kappadokií a Lykaonií, kde vytrval déle než rok, dokud Antipatrova smrt neuvrhla jeho nepřátele do vzájemných rozbrojů. Antipatros přenechal regentství v Makedonii svému příteli Polyperchóntovi, čímž pominul vlastního syna Kassandra. Ten uzavřel spojenectví s Antigonem a Ptolemaiem, zatímco Eumenés se spojil s Polyperchóntem. Tím si uvolnil ruce k úniku z Nór a již zanedlouho jeho vojsko ohrožovalo Sýrii a Fénicii. V roce 318 př. n. l. proti němu vyrazil Antigonos. Eumenés se stáhl na východ, kde hodlal získat na svou stranu satrapy provincií za řekou Tigris. Po dvou nerozhodných bitvách u Paratakény (317 př. n. l.) a u Gabiény (316 př. n. l.) byl ale zrazen vlastními vojáky a vydán Antigonovi. Plútarchos a Diodóros se shodují v tom, že Eumenés sice zvítězil v bitvě, avšak ztratil kontrolu nad vlastním vojenským táborem. Zde uložená kořist, shromážděná vojáky během třiceti let válčení, padla do rukou Antigona. Kromě zlata a značných pokladů se zde nacházely také ženy a děti Eumenových vojáků. Antigonos jim proto poslal zprávu, ve které jim sdělil, že je ochoten vrátit jim jejich ženy a majetek, pokud mu oni vydají Eumena. Vojáci následně Eumena zajali a předali Antigonovi. Ten dal nakonec svého úhlavního soka po krátkém rozvažování popravit. Makedonci v Eumenově vojsku dávali otevřeně najevo pochybnosti o svém veliteli. I přes jeho nepopiratelné vojenské schopnosti Eumenés nikdy nezískal jejich bezmeznou důvěru a důsledkem této skutečnosti se nakonec stala jeho smrt. Eumenés byl velice schopným vojevůdcem, který až do svého konce činil vše proto, aby udržel jednotu Alexandrovy říše v Asii. Avšak jeho snaha byla mařena generály a satrapy, kteří jej nenáviděli a pohrdali jím pro jeho nemakedonský původ a také proto, že byl kdysi pouhým sekretářem. Eumenés byl tragickou postavou, mužem, který se snažil dělat správné věci, nicméně podlehl svým bezohledným nepřátelům po zradě vlastních mužů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eumenés z Kardie (362 př. n. l. – 316 př. n. l.) byl řecký vojevůdce a učenec. Zúčastnil se válek diadochů, v nichž chránil zájmy makedonského královského rodu Argeovců. Jakožto jediný Řek a navíc nevoják byl mezi diadochy naprostým outsiderem, přesto je pokládán za jednoho z nejschopnějších vojevůdců těchto válek.", "tgt_summary": "Eumenes of Cardia (; ; c. 362316 BC) was a Greek general and satrap. He participated in the Wars of the Diadochi as a supporter of the Macedonian Argead royal house. He was executed after the Battle of Gabiene in 316 BC.", "id": 2201} {"src_title": "Věra Jourová", "tgt_title": "Věra Jourová", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1991 nastoupila na místo zástupkyně ředitele Městského kulturního střediska (MKS) v Třebíči. Do roku 1994 zde pracovala na integraci všech kulturních zařízení pod jediný subjekt. Poté začala pracovat jako tajemnice městského úřadu v Třebíči, kde se začala zabývat rozvojem židovské čtvrti, která byla v roce 2003 zapsána na seznam UNESCO. Roku 2000 nastoupila do konzultační firmy DHV ČR, kde pracovala na projektech z oblasti lidských zdrojů, regionálního rozvoje, hospodářské politiky a fondů EU. V letech 2001–2003 pracovala jako vedoucí odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu kraje Vysočina. Po odchodu z krajského úřadu pracovala jako náměstkyně pro místní rozvoj na ministerstvu pro místní rozvoj. Podle Jiřího Paroubka byla z funkce odvolána po opakovaných stížnostech tehdejšího ministra Radka Martínka. Od 13. října 2006 do 16. 11. 2006 byla ve vyšetřovací vazbě kvůli kauze Budišov. Korupce Věry Jourové se neprokázala a stíhání v létě 2008 skončilo konstatováním, že se skutek nestal. Obvodní soud přiznal Jourové 3,6 milionu korun jako náhradu majetkové újmy, o dalších požadavcích Ústavní soud rozhodl, že jsou promlčené. Podle investigativního novináře ČRo Janka Kroupy, který se kauze několik let věnoval a na kauzu upozornil, je výsledek soudu brilantní práce advokátů a absolutní břídilství policie.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V roce 1991 promovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala magisterský titul v oboru Teorie kultury. V akademickém roce 2011/2012 absolvovala obor právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je rozvedená, má dvě děti – Adama (1985) a Markétu (1989).", "section_level": 2}, {"title": "Politické působení.", "content": "V letech 2003–2006 byla členkou ČSSD. V roce 2009 kandidovala do Evropského parlamentu za Evropskou demokratickou stranu (EDS). V parlamentních volbách 2010 kandidovala jako členka EDS na 4. místě středočeské kandidátky KDU-ČSL. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala v Kraji Vysočina jako lídryně hnutí ANO 2011 a byla zvolena. V lednu 2014 se stala kandidátkou hnutí ANO 2011 na post ministryně pro místní rozvoj ve vládě Bohuslava Sobotky. Dne 29. ledna 2014 byla do této funkce jmenována. Dne 3. října téhož roku podala demisi s vyhlídkou na post eurokomisařky. Dne 13. října 2014 ze stejného důvodu rezignovala na post 1. místopředsedkyně hnutí ANO 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Eurokomisařka (první období, 2014 až 2019).", "content": "Na začátku července 2014 se stala kandidátkou hnutí ANO 2011 na post české eurokomisařky (předchozím kandidátem byl Pavel Telička). Ve výběru českého zástupce uspěla, když ji 21. července 2014 vládní koaliční rada nominovala na post eurokomisařky do vznikající Junckerovy komise. Zvolený předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker 10. září 2014 oznámil, že Jourová získá nově konstituované portfolio spravedlnosti, spotřebitelské politiky a rovnosti pohlaví. Tato zpráva vyvolala u českých politiků vlnu negace, protože politička usilovala o ekonomický post. Dne 7. října téhož roku byla její kandidatura po tzv. grilování, a následném odevzdání doplňujících odpovědí europoslancům, schválena europarlamentem. Komisařkou se stala v listopadu 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Organizace pro kontrolu lobbingu v Evropské unii Corporate Europe Observatory upozornila na úzkou vazbu Jourové na Andreje Babiše, který ovládá podstatnou část českého potravinářského a chemického průmyslu i médií a jehož firmy obdržely značné množství evropských grantů a zemědělských dotací. Dále organizace upozornila na konflikt zájmů, poněvadž Jourová nejprve pracovala ve veřejné správě v oblasti evropských fondů a poté v letech 2006 a 2013 spoluvlastnila firmu Primavera Consulting, která ve stejné oblasti podnikala. Věra Jourová byla kritizována generálním ředitelem skupiny Volkswagen Matthiasem Müllerem za svojí snahu o odškodnění evropských zákazníků po aféře dieselgate.", "section_level": 3}, {"title": "Eurokomisařka (druhé období, od 2019).", "content": "Dne 26. srpna 2019 schválila druhá vláda Andreje Babiše její nominaci na post eurokomisařky i pro období 2019 až 2024. Na začátku září 2019 oznámila budoucí předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, že Jourová bude místopředsedkyní Evropské komise a bude zodpovědná za kontrolu dodržování hodnot Evropské unie a za transparentnost. Funkce se ujala dne 1. prosince 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Věra Jourová (* 18. srpna 1964 Třebíč) je česká politička, podnikatelka a právnička, v letech 2014 až 2019 komisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví v Junckerově evropské komisi a od prosince 2019 místopředsedkyně pro hodnoty a transparentnost v komisi Ursuly von der Leyenové. Na jaře 2019 ji časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Důvodem byl její podíl na zákonech, jež určují pravidla ochrany osobních dat lidí na internetu. Od ledna do října 2014 zastávala v Sobotkově vládě post ministryně pro místní rozvoj. Dříve na tomto resortu působila v roli náměstkyně.", "tgt_summary": "Věra Jourová (; born 18 August 1964) is a Czech politician and lawyer who has been the Vice President of the European Commission for Values and Transparency since 1 December 2019 and previously served as the European Commissioner for Justice, Consumers and Gender Equality from 2014 to 2019. She has also served as the Czech Minister for Regional Development and Member of the Chamber of Deputies (MP) between 2013 and 2014. In 2019, Time magazine ranked Jourová in a list of 100 most influential people of the year. Reason for that was her share on passing and implementing General Data Protection Regulation and new privacy rights as European Commissioner.", "id": 1447790} {"src_title": "Bublinkové řazení", "tgt_title": "Bubble sort", "src_document": [{"title": "Algoritmus.", "content": "Poznámka: toto je jen jedna z mnoha variací algoritmu. Alternativní verze: Výhodou alternativní verze je o něco vyšší efektivita. Po \"n\" opakováních je spodních \"n\" prvků již seřazeno a je zbytečné je znovu procházet. Další výhodou je, že upravený algoritmus se nezacyklí v nekonečné smyčce ani v případě, že bychom měli špatně implementovanou funkci pro porovnávání prvků seznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Průměrná i nejhorší asymptotická složitost bublinkového řazení je formula_1. Tento algoritmus řazení je jedním z nejpomalejších, je horší i ve srovnání s jinými algoritmy se stejnou asymptotickou složitostí, neboť vyžaduje velké množství zápisů do paměti a tím neefektivně pracuje s cache procesoru. Díky své jednoduché implementaci se však často objevuje v úvodních kurzech programování.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Bublinkové řazení je z hlediska naprogramování nejjednodušším algoritmem pro řazení. Výhodou rovněž je, že je stabilní, tzn. nemění pozici prvků, které jsou při porovnávání vyhodnoceny jako ekvivalentní. Bublinkové řazení je jeden z mála řadicích algoritmů, kterému stačí sekvenční přístup k datům (algoritmus nepotřebuje v řazené posloupnosti provádět žádné skoky). V minulosti se proto používal k řazení dat na páskových médiích, dnes jej lze s výhodou použít například při řazení jednosměrně zřetězeného spojového seznamu. Bublinkové řazení se používá například pro výuku programování, nebo pro řazení malých polí, nebo polí, která jsou již částečně seřazena. Vzhledem k vysokému výkonu současných počítačů může mít \"malé\" pole i několik tisíc prvků, avšak pro řazení opravdu velkých polí je bublinkové řazení naprosto nevhodné. Pokud např. seřazení desetiprvkového pole trvá jednotku času, pak při bublinkovém řazení stokrát delšího (tisíciprvkového pole) spotřebujeme 10000 jednotek času, zatímco kvalitní algoritmus by potřeboval pouze 200 jednotek času. Další nevýhodou jsou zbytečná porovnání při řazení seznamu s nejnižším prvkem na konci (pokud uvažujeme vzestupné řazení). V tomto případě nepomůže ani optimalizace pomocí detekce prohození prvků, jelikož tento nejnižší prvek se v každém průchodu posune pouze o jedno místo vlevo. Tento problém řeší modifikace algoritmu nazvaná Shaker sort.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bublinkové řazení (, česky též řazení záměnou) je implementačně jednoduchý řadicí algoritmus. Algoritmus opakovaně prochází seznam, přičemž porovnává každé dva sousedící prvky, a pokud nejsou ve správném pořadí, prohodí je. Pro praktické účely je neefektivní, využívá se hlavně pro výukové účely či v nenáročných aplikacích. Algoritmus je univerzální (pracuje na základě porovnávání dvojic prvků), pracuje lokálně (nevyžaduje pomocnou paměť), je stabilní (prvkům se stejným klíčem nemění vzájemnou polohu), patří mezi přirozené řadicí algoritmy (částečně seřazený seznam zpracuje rychleji než neseřazený). Název vyjadřuje průběh zpracování, při kterém prvky s vyšší hodnotou „probublávají“ na konec seznamu. Optimalizací algoritmu je detekce prohození prvků v průchodu seznamu. V případě, že algoritmus v průchodu neprohodil žádné dva prvky, tak žádné další prvky již nikdy neprohodí. Tudíž řazení můžeme ukončit s tím, že seznam je seřazen.", "tgt_summary": "Bubble sort, sometimes referred to as sinking sort, is a simple sorting algorithm that repeatedly steps through the list, compares adjacent elements and swaps them if they are in the wrong order. The pass through the list is repeated until the list is sorted. The algorithm, which is a comparison sort, is named for the way smaller or larger elements \"bubble\" to the top of the list. This simple algorithm performs poorly in real world use and is used primarily as an educational tool. More efficient algorithms such as timsort, or merge sort are used by the sorting libraries built into popular programming languages such as Python and Java.", "id": 2205045} {"src_title": "Leopold Ružička", "tgt_title": "Leopold Ružička", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Vukovaru (v té době patřilo Rakousko-Uhersku, dnes je v Chorvatsku). Pocházel z rodiny řemeslníků a zemědělců českého, německého a chorvatského původu. Jeho dědeček byl český krejčí, který se roku 1817 vystěhoval z Klatov. Navštěvoval klasickou střední školu v Osijeku. Původně se chtěl stát knězem a přešel na studium technických disciplín. Vybral si chemii, protože pravděpodobně doufal, že získá zaměstnání v nově otevřené rafinérii cukru postavené v Osijeku. Obtížné životní podmínky a politický útlak ho přiměly odejít do Německa na Vysokou školu v Karlsruhe. Byl dobrým studentem a vytvořil si tak dobré základy pro studium organické chemie. Pod vedením Hermanna Staudingera (laureát Nobelovy ceny z roku 1953) získal v roce 1910 doktorát a spolu s ním později odešel na ETH (Eidgenössische Technische Hochschule) do Curychu jako jeho asistent. Po kratším působení na univerzitě v Utrechtu se vrátil na ETH, kde rozvíjel bohatou vědeckou činnost, zvlášť v oblasti terpenů a steroidních hormonů. Roku 1939 byl odměněn Nobelovou cenou za chemii. Jeho první manželství s Annou rozenou Hausmannovou, bezdětné, bylo roku 1950 rozvedeno, druhá manželka Gertrude Acklin (rozená Frei) přivedla do manželství dospělého syna. Profesor Ružička, čestný člen Československé společnosti chemické, umožnil několika českým chemikům (F. Balašovi, F. Petrůovi, R. Lukešovi, F. Šormovi a též M. Protivovi, K. Wiesnerovi a Z. Vejdělkovi - ti už pracovali pod vedením profesora Preloga) studijní pobyt v jeho vzorně vybaveném ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější ocenění.", "content": "Kromě toho byl Leopoldu Ružičkovi celkem osmkrát udělen čestný doktorát. Byl členem mnoha vědeckých akademií a učených společností. V roce 1932 byl zvolen členem Německé akademie věd Leopoldina. V roce 1938 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold Ružička (Lavoslav Stjepan Ružička; 13. září 1887, Vukovar, Rakousko-Uhersko – 26. září 1976, Mammern, Švýcarsko) byl chorvatsko-švýcarský chemik a vysokoškolský pedagog. V roce 1939 společně s Adolfem Butenandtem získal Nobelovu cenu za chemii. Byl prvním držitelem tohoto ocenění z Chorvatska.", "tgt_summary": "Leopold Ružička (; 13 September 1887 – 26 September 1976) was a Croatian-Swiss scientist and joint winner of the 1939 Nobel Prize in Chemistry who worked most of his life in Switzerland. He received eight \"honoris causa\" doctorates in science, medicine, and law; seven prizes and medals; and twenty-four honorary memberships in chemical, biochemical, and other scientific societies.", "id": 2042612} {"src_title": "Pearl Harbor", "tgt_title": "Pearl Harbor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během raného 19. století nebyl Pearl Harbor používán pro velké lodě kvůli mělkému vstupu. Zájem Spojených států o havajské ostrovy rostl díky lovu velryb, lodní dopravě a obchodním aktivitám v Tichomoří. Již v roce 1820 byl ustanoven \"Agent Spojených států pro obchod a námořníky\", aby dohlížel nad americkými obchodními aktivitami v přístavu Honolulu. Tyto obchodní vazby na americký kontinent doplňovala práce Americké rady komisařů pro zahraniční mise. Američtí misionáři a jejich rodiny se stali nedílnou součástí havajského politického subjektu. Incident z roku 1826 ilustruje některé z panovačných taktik používaných v té době kolonizátory ostrovů. Když loď por. Johna Percivala USS Dolphin připlula do Honolulu, kde zrovna vstoupilo v platnost nařízení omezující prodej alkoholických nápojů a braní žen na palubu plavidel v Honolulu Harbor iniciované misionáři, por. Percival a členové jeho posádky považovali zákony nového místopředsedy za nepřiměřené a jejich anulaci si vynutili za použití víc než jen pohrůžky použití násilí. Tato akce byla později Spojenými státy odsouzena a vedla k vyslání posla ke králi Kauikeaoulimu. Když kapitán Thomas A. P. Catesby Jones, velitel lodi USS Peacock, připlul, stal se prvním námořním důstojníkem, který navštívil Havaj vyzbrojen pokyny k projednání mezinárodních záležitostí s havajským králem a vůdci a k uzavření obchodní dohody. Během 20. a 30. let 19. století navštívilo Honolulu mnoho amerických válečných lodí. Ve většině případů doručovali velící důstojníci dopisy od vlády Spojených států s radami týkajícími se vládních záležitostí a vztahů ostrovního národa s cizími mocnostmi. V roce 1841 podpořily noviny \"Polynesian\" vycházející v Honolulu založení americké námořní základny na Havaji na ochranu amerických občanů zapojených do velrybářského průmyslu. Britský ministr zahraničních věcí na Havaji Robert Crichton Wyllie poznamenal v roce 1840, že \"... domnívám se, že proud událostí směřuje k rychlému připojení ke Spojeným státům.\" Tomuto trendu napomáhaly incidenty s Brity a Francouzi. 13. února 1843 lord George Paulet, velitel lodi HMS Carysfort, obsadil ostrovy během incidentu známho jako Paulet Affair. Ačkoli byla americká válečná loď USS Boston v přístavu, její velitel nezasáhl. O několik dní později byl však komodorem Kearneym, velitelem lodi USS Constellation, vznesen oficiální protest. Jednání lorda Pauleta bylo odsouzeno lordem Aberdeenem v Londýně. Francie a Británie uznaly havajskou nezávislost, Spojené státy ji však odmítly. Po francouzské invazi v roce 1849 sepsal král Kamehameha III, ovlivněn svými americkými poradci, listinu týkající se připojení ke Spojeným státům. Během čekání na odpověď z Washingtonu byla v pohotovosti loď USS Vandalie. Po smrti krále, odchodu francouzských ozbrojených sil a v důsledku zahraniční politiky Fillmorovy vlády byla myšlenka připojení odložena. Oddělení námořnictva však obdrželo rozkazy k ponechání amerického válečného loďstva v pacifiku. Díky ukončení americké občanské války, nákupu Aljašky, rostoucímu vlivu pacifických států, plánovanému obchodu s Orientem a touze po bezcelním trhu pro havajské produkty začaly havajské ostrovy expandovat. V roce 1865 byla vytvořena severopacifická eskadra pro pokrytí západního pobřeží a Havaje. V následujícím roce byla USS Lackawanna pověřena plavbou mezi ostrovy coby \"lokalitou velkého a rostoucího zájmu a významu.\" Toto plavidlo prozkoumalo severozápadní ostrovy u Japonska, v důsledku čehož Spojené státy obsadily ostrov Midway. Sekretář námořnictva tak mohl napsat ve své výroční zprávě z roku 1868, že v listopadu 1867 vlálo nad velrybářskými a obchodními plavidly v Honolulu 42 amerických vlajek v porovnání s pouhými šesti vlajkami jiných národů. Tato zvýšená aktivita byla důvodem pro trvalou přítomnost alespoň jedné válečné lodi v havajských vodách. Následujícího roku byla kongresem k 1. březnu 1869 vyhrazena v rozpočtu částka 50000 dolarů na prohloubení přístupů do přístavu. Od roku 1868, kdy velitel pacifické flotily navštívil ostrovy za účelem dohledu nad \"americkými zájmy\", hráli námořní důstojníci důležitou roli ve vnitřních záležitostech. Sloužili jako rozhodčí v obchodních sporech, vyjednavači obchodních dohod i jako ochránci zákona a pořádku. Pro členy havajské královské rodiny a významné úředníky ostrovní vlády byly pořádány pravidelné plavby mezi ostrovy a pevninou na palubě válečných lodí USA. Když v roce 1873 zemřel král Lunalilo, byla již v proudu jednání o ustanovení Pearl Harboru coby přístavu pro bezcelní vývoz cukru do USA. Nepokoje po zvolení krále Kalakaua v březnu 1874 vedly k vylodění modrokabátníků z USS Tuscarora a USS Portsmouth. Také britská válečná loď HMS Tenedos vylodila varovné síly. Právě během vlády krále Kalakaua byla Spojeným státům udělena výhradní práva pro vstup do Pearl Harboru a pro založení opravné a tankovací stanice. Přestože byla tato smlouva v platnosti až do srpna 1898, USA neopevnily Pearl Harbor jako námořní pevnost. Mělký vstup nadále tvořil impozantní bariéru proti vniknutí do hlubokých chráněných vod vnitřního přístavu, tak, jako tomu bylo předchozích 60 let. V roce 1875 podepsaly Spojené státy a havajské království Smlouvu o reciprocitě, doplněnou Úmluvou z 6. prosince 1884 a ratifikovanou v roce 1887. Dne 20. ledna 1887 udělil Senát Spojených států námořnictvu výhradní právo na užívání Pearl Harboru jako námořní základny (USA byl obsazen 9. listopadu téhož roku). K tomuto rozhodnutí přispěly jak Španělsko-americká válka v roce 1898, tak touha Spojených států po trvalé přítomnosti v Pacifiku.", "section_level": 1}, {"title": "1941.", "content": "Nejistota týkající se japonských úmyslů spojená s japonskou vojenskou přítomností v Číně vedla Spojené státy k přijetí obranných opatření. 1. února 1933 uspořádalo americké námořnictvo cvičný útok na Pearl Harbor jako součást zkoušky připravenosti. Útočníci uspěli a obránci prohráli. 7. prosince 1941 skutečný útok na Pearl Harbor vtáhl Spojené státy americké do 2. světové války. Útok jako první zahájily japonské letouny a trpasličí ponorky. Je pravdou, že Američané již dříve prolomili japonský kód, a o tom, že se chystá útok, věděli. Vzhledem k obtížím spojeným s dekódováním zachycených zpráv se však nepodařilo zjistit cíl onoho útoku před jeho započetím. Útok pod velením admirála Isoroku Jamamota byl zničující jak s ohledem na ztráty na životech, tak na poškození americké flotily. Sedmého prosince v 06:05 zahájilo šest japonských letadlových lodí útok vypuštěním první vlny 183 letadel(353 letadel {jiný zdroj}), sestávající hlavně z torpédových a střemhlavých bombardérů a stíhačů. Japonci zasáhli americké cíle v 07:51. První vlna zasáhla vojenská letiště na ostrově Ford. V 08:30 zaútočila na flotilu kotvící v Pearl Harboru druhá vlna 170 japonských letadel, většinou torpédových bombardérů. Bitevní loď Arizona byla zasažena protipancéřovou bombou, která prorazila plášť a zasáhla přední sklad munice, což mělo za následek doslovné roztrhnutí Arizony a její potopení během několika sekund. Celkem byla potopeno 9 lodí a 21 vážně poškozeno. 3 z těchto 21 byly neopravitelné. Celkové ztráty na životech byly 2350 mrtvých, včetně 68 civilistů, a 1178 zraněných. Z vojenského personálu bylo právě 1177 z Arizony. První střely byly odpáleny z torpédoborce Ward na trpasličí ponorku, která plula na hladině u přístavu. Ward ponorku potopil přibližně v 06:55, hodinu před útokem na Pearl Harbor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pearl Harbor (Pu‘ola), v překladu \"Perlový přístav\", je přístav v laguně ostrova Oahu na Havaji. Většina přístavu a okolí je využívána jako námořní základna Námořnictva Spojených států amerických. Nachází se zde i velitelství americké pacifické flotily. Útok na Pearl Harbor provedený vojenskými silami Japonského císařství dne 7. prosince 1941 měl za následek vstup Spojených států amerických do druhé světové války.", "tgt_summary": "Pearl Harbor is an American lagoon harbor on the island of Oahu, Hawaii, west of Honolulu. It has been long visited by the Naval fleet of the United States, before it was acquired from the Hawaiian Kingdom by the U.S. with the signing of the Reciprocity Treaty of 1875. Much of the harbor and surrounding lands is now a United States Navy deep-water naval base. It is also the headquarters of the United States Pacific Fleet. The U.S. government first obtained exclusive use of the inlet and the right to maintain a repair and coaling station for ships here in 1887. The attack on Pearl Harbor by the Empire of Japan on December 7, 1941, was the immediate cause of the United States' entry into World War II.", "id": 2068144} {"src_title": "Haggis", "tgt_title": "Haggis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Není znám autor receptu, všeobecně se předpokládá, že recept vznikl postupem času. Je to druh jídla, který si obyvatelé Highlands připravovali na cesty mimo domov, obvykle z věcí, co byly po ruce. Protože většinou chovali stáda ovcí, je větší část pokrmu právě z nich. Jídlo je vařeno v ovčím žaludku pro jeho pevnost a snadný přenos, což byl v minulosti důležitý aspekt. K původu haggis existuje několik teorií a příběhů.", "section_level": 1}, {"title": "Servírování.", "content": "Během oslav je servírování haggis vrcholným číslem večera. Světla pohasnou a z předsálí se ozve zvuk skotských dud. Dveře se otevřou a dovnitř vchází skotský dudák ve slavnostním kroji, následován kuchařem, který na stříbrném podnosu nese „hlavního hrdinu večera“ – haggis. Za kuchařem vchází osoba, jíž připadla čest přednést báseň skotského národního básníka Roberta Burnse \"Address to Haggis\", při níž je haggis slavnostně naporcován. Tento průvod projde za zvuku dud celým sálem. Poté se zastaví v čele sálu (u menších společností v čele stolu). Za přednesu básně je haggis slavnostně naporcován, zalit a zapit sklenkou pravé skotské whisky. A stejně, jako byl přinesen, je haggis za zvuku skotských dud opět odnesen.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Nejdříve ingredience: Žaludek necháme přes noc ve slané vodě. Játra, srdce a plíčky vložíme do hrnce s vodou, přivedeme k varu a necháme jeden a půl hodiny vařit na mírném ohni. Mezitím si opražíme ovesné vločky. Všechno promícháme se solí pepřem a lojem. Poté žaludek naplníme o trochu více než do poloviny (to aby směs měla dosti prostoru pro následné nabývání). Pečlivě zašijeme otvory a vložíme do velkého hrnce s horkou vodou. Vaříme cca 3 hodiny. Při vaření dávejte pozor, aby se Vám haggis nepřichytil ke stěnám hrnce, případně připálil. Haggis se podává se šťouchanými brambory (ve Skotsku se tomu říká \"chappit tatties\") a vařeným šťouchaným tuřínem (\"bashed neeps\"). Uvedené množství je pro 6-8 osob. Ve Skotsku se takovému jídlu říká haggis, neeps and tatties.", "section_level": 1}, {"title": "Haggis v kultuře.", "content": "Angličané humorně popisují skotský haggis jako smyšleného živočicha takto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Haggis je tradiční a zároveň národní skotské jídlo, jež jako součást slavnostního menu nesmí chybět u dvou nejvýznamnějších skotských svátků – \"Burns' Supper\" (25. ledna – oslava narození skotského národního básníka Roberta Burnse) a svátku svatého Ondřeje (30. listopadu) – patrona Skotska. Základem jsou ovčí vnitřnosti jako srdce, játra, nebo plíce, ke kterým se přidává ovčí lůj, cibule, koření, sůl, ovesné vločky a někdy mletá ječná krupice. Směs těchto, ale i dalších ingrediencí se vaří (dle originálního receptu) asi jednu hodinu v ovčím žaludku. Existuje mnoho receptů, jak připravovat Haggis, ale základ bývá stejný. Haggis se obvykle podává se šťouchaným bramborem a šťouchaným tuřínem ( Brassica napobrassica). Existuje i vegetariánská verze tohoto pokrmu.", "tgt_summary": "Haggis () is a savoury pudding containing sheep's pluck (heart, liver, and lungs), minced with onion, oatmeal, suet, spices, and salt, mixed with stock, and cooked while traditionally encased in the animal's stomach though now often in an artificial casing instead. According to the 2001 English edition of the \"Larousse Gastronomique\": \"Although its description is not immediately appealing, haggis has an excellent nutty texture and delicious savoury flavour\". It is believed that food similar to haggis (though not so named)—perishable offal quickly cooked inside an animal's stomach, all conveniently available after a hunt—was eaten from ancient times. Although the name \"hagws\" or \"hagese\" was first recorded in England c. 1430, the dish is considered traditionally of Scottish origin. It is even the national dish, as a result of Scots poet Robert Burns' poem \"Address to a Haggis\" of 1787. Haggis is traditionally served with \"neeps and tatties\", boiled and mashed separately, and a dram (a glass of Scotch whisky), especially as the main course of a Burns Supper.", "id": 722480} {"src_title": "Jakuti", "tgt_title": "Yakuts", "src_document": [{"title": "Pojmenování a etymologie.", "content": "Jakuti sami sebe nazývají \"Sacha\", pl. \"Sachalar\" (\"Саха, Сахалар\"), což lze přeložit jako \"Sluneční [lidé]\" nebo \"Jasní [lidé]\". Někdy, zvláště v mýtech a lidové slovesnosti, používají Jakuti pro svůj národ i jiné, obrazné názvy jako \"Uranchaj Sacha\" nebo \"Ajyy ajmaga\" (\"spříznění s Nebešťany\"). Označení Jakuti, běžně používané ve světových jazycích včetně ruštiny (\"Якуты\") a angličtiny, vzniklo z evenkského označení \"Jaku\", což znamená \"koňští\" a naráží na skutečnost, že Jakuti, na rozdíl od okolních etnik, chovajících především soby, odedávna chovají také koně. Jakuti preferují název Sacha.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před příchodem Rusů.", "content": "Jakuti se na své dnešní území přestěhovali z jižní Sibiře asi v 11.–14. století. Za jejich předky jsou nejčastěji pokládáni Kurykanové, sídlící v 6.–8. století v oblasti jihozápadně od Bajkalu. Nejstarší památkou na Jakuty jsou petroglyfy na skalách v povodí řeky Leny, zobrazující lovce, pastevce, bojovníky, šamany a zvířata. mezi nejznámější lokality, patří tzv. Lenské sloupy, pokládané jakutskými šamany za posvátné místo. K migraci předků Jakutů z oblasti Bajkalu na sever docházelo ve více vlnách od 11. do 13. stol. Důvodem byl zřejmě tlak mongolských kmenů. Z jihu si Jakuti přivedli stáda skotu a koní a přinesli znalost metalurgie. Jakutské mýty a eposy vypráví o putování na sever pod vedením legendárních náčelníků Elleje a Omogoje. Jižní pravlast je v jakutské ústní tradici včetně eposů oloncho reflektována jako místo štěstí a hojnosti, kde sídlí přízniví duchové, kde v zimě nemrzne a odkud nemusejí na zimu odlétat jeřábi. Jakutské eposy a přísloví se zmiňují také o velbloudech a levhartech, kteří na severní Sibiři nežijí.", "section_level": 2}, {"title": "Období ruské kolonizace.", "content": "Na počátku 17. století začali na území Jakutů pronikat první Rusové kteří zde hledali zlato a začali s Jakuty obchodovat, hlavně s kožešinami. V těchto dobách začala kultura Jakutů rozkvétat. S Rusy však přišly i epidemie spalniček, neštovic a dalších chorob. V době příchodu Rusů byli Jakuti rozděleni na 35 až 40 teritoriálních skupin \"ulusů\", které mezi sebou často bojovaly. Největší \"ulusy\", například Kangalas, měly 2 000 až 5 000 lidí. V čele každého \"ulusu\" byl \"tojon\" (náčelník), který byl především válečným vůdcem. V době příchodu Rusů se vyznamenal jakutský \"tojon\" Tygyn Darchán, který se postavil útlaku kozáků. byl jimi však zajat a zavražděn. Ruská správa byla v 17. století velmi brutální a její podstatou bylo vymáhání \"jasaku\" – daně placené v kožešinách. Kozáckým velitelům a správním úŕedníkům, jako byl např. neblaze proslulý Petr Golovin (velitel Jakutska v letech 1640–45), šlo jen o to, aby z Jakutů a dalších domorodců vymohli co nejvíc kožešin, přičemž se nerozpakovali používat zastrašování, mučení či zabíjení rukojmích. V 18. století Rusové tlak poněkud zmírnili, jakutští náčelníci dostali určitá privilegia, zároveň docházelo mezi Jakuty k pravoslavné misii a šíření znalosti zemědělství. Od konce 19. století vznikla jakutská literatura (básník Alexej Kulakovskij-Öksöküleech) a počátkem 20. století se projevilo národní obrození.", "section_level": 2}, {"title": "Jakuti v sovětském období.", "content": "Po abdikaci Mikuláše II. roku 1917 vytvořili jakutští představitelé vedení Jusupem Galibarovem JaKOB (Jakutský komitet pro obecnou bezpečnost) a pokusili se vyhlásit nezávislost. Následujícího roku však byl Jakutsk obsazen bolševiky a podřízen sovětské moci. V letech 1921–23 došlo k povstání Jakutů proti sovětské moci. Bylo iniciováno bělogvardějskými veliteli Michajlem Korobejnikovem a Anatolijem Pepeljajevem. Povstání bylo potlačeno Rudou armádou pod vedením generála Ivana Stroda, jemuž byl za toto vítězství udělen trojnásobný Řád rudého praporu. Nepokoje trvaly až do roku 1926, kdy byl Pepeljajev uvězněn. Paradoxem je, že Pepeljajev i Strod skončili stejně. Oba byli zastřeleni za stalinského teroru v roce 1938. Za stalinské éry byla jakutská tradiční kultura vystavena násilné rusifikaci a tradiční hospodářství brutálně kolektivizováno. V té době byli Jakuti nuceni vzdát se tradičního způsobu života a přesidlováni do měst. Mnoho šamanů, ale i příslušníků vznikající jakutské inteligence, bylo popraveno nebo posláno do Gulagu. K obětem čistek patřili i antropolog Gavril Ksenofantov a spisovatel Platon Slepcov-Ojunskij. Prezident Boris Jelcin se Jakutům za tuto politiku v roce 1994 oficiálně omluvil. Po roce 1992 se postavení Jakutů v rámci Ruské federace poněkud zlepšilo a jejich území získalo statut federativní republiky Sacha.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jakuti hovoří jakutštinou, která náleží do severovýchodní skupiny turkické větve altajské jazykové rodiny. Její postavení mezi ostatními turkickými jazyky je do značné míry izolované, protože se od společného kmene oddělila zřejmě již v 6. stol. n. l. Během svého vývoje byla ovlivněna mongolskými, tunguzskými a paleoasijskými jazyky, od 17. století rovněž ruštinou. V době příchodu Rusů byla jakutština rozšířeným komunikačním jazykem na celé východní Sibiři. V 19. a 20. stol. ji sice z tohoto místa vytlačila ruština, ale přesto jí dodnes kromě Jakutů hovoří také mnozí Evenkové, Evenové, Dolgani a Jukagirové. Psaná forma jakutštiny vznikla koncem 19. stol. a používá upravenou azbuku. V současné době je jakutština je úředním jazykem republiky Sacha. Mluvčí tohoto jazyka jsou však v současné době vesměs bilingvní a ovládají i ruštinu. Jakutská literatura vznikla již v 19. stol., kdy psal básník Alexej Kulakovskij, rozvoj zaznamenala až po roce 1920 v díle Gavrila Xenofantova a Platona Slepcova-Ojunského. Tito autoři ve svých dílech vycházeli hlavně z ze staré šamanské mytologie a folklórních tradic. Autoři 2. pol. 20. stol., jako romanopisec Amma Aččygija nebo básník a dramatik Suorun Omolloon přinesli do jakutské literatury moderní žánry a realismus.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "Náboženství je dnes většinou pravoslavné křesťanství, ale většina Jakutů, kteří se formálně hlásí ke křesťanství, zachovává starší tradice, spojené se šamanstvím a původní mytologií. Od 90. let se navíc rozvíjí neošamanské a neopohanské kulty. Svět v představách Jakutů se dělí na tři vrstvy: horní, střední a dolní. Horní nebeský svět (\"Üöhee Dojduu\") obývají přízniví duchové \"ajyy\" i nebeští démoni \"abaahy\", kteří způsobují bouře a duševní choroby. Střední svět \"(Orto Dojduu\") obývají lidé, zvířata a místní duchové \"ičči\". Dolní svět (\"Alara Dojduu\") je říše podzemních démonů \"abaahy\", kteří jsou zákeřnější a krutější než jejich nebeští příbuzní. Vypadají příšerně a způsobují epidemie i jiné nemoci nebo požírají lidi. Nebešťané Ajyy jsou ppoisování jako přízivé bytosti a předkové lidí, patří mezi ně i nejvyšší božstvo-tvůrce \"Ürüng Aar Tojon\" a bohyně plodnosti \"Ajyyhyt\" a štěstí \"Ijeechsit\". Pozemští duchové \"ičči\" jsou strážci pramenů, hor, tajgy, zvířat, rostlin a stromů, patří k nim vládce tajgy \"Bajanaj\", duch ohně – \"Temirije\", ochránce koní \"Ďehegej\", zobrazovaný jako tvor podobný kentauru nebo bohyně stromů a rostlin \"Aan Alachčyn\". Vládcem nebeských démonů je \"Uluu Suorun Tojon\", který způsobuje bouřku a trestá provinění lidí, je také ochráncem šamanů. Podzemním démonům vládne \"Arsan Duolaj\", chtonické božstvo smrti a nakažlivých nemocí. Zachovaly se i prvky totemismu a uctívání zvířat. Jakutské rody měly své zvířecí ochránce či předky, toto zvíře bylo členům rodu zakázáno zabít. Mohl jím být orel, jeřáb, krkavec či jiný pták, ze savců los, medvěd, vlk. Při přísahách se Jakuti dovolávali medvěda jako spravedlivého tvora, který nenávidí lež a křivopřísežníka by jistě záhy zabil. Jakutský název medvěda \"ehe\" znamná zároveň i dědeček. Velký rituální význam má také kůň, milované zvíře jakutů a symbol jejich kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Šamani a šamanství.", "content": "Většinu rituálů tradičně vykonávají šamani. Každý mužský šaman \"oyun\" i ženská šamanka \"udangan\" nabýval schopností poté, co přestál iniciaci. Při ná adept zpravidla upadl do bezvědomí, přičemž měl vize vlastní smrti, vzkříšení a kojení nebo vychování v hnízdě. V některých případech jej zlí duchové rozsápali a jeho kosti oděli novým masem a novou kůží, načež se adept probral k novému životu. V průběhu iniciace se šamanovi zjevila \"zvířecí matka\", která nastávajícího šamana během iniciační vize kojila nebo krmila v hnízdě (pokud se jednalo o ptáka). Zvířecí matka byla hlavním ochranným duchem, na něhož se šaman při rituálu obracel. Šamani měli i pomocné duchy – \"emeget\", jejichž podoba je ztvárněna na ozdobách šamanova oděvu nebo namalována na jeho bubnu. Podle toho, jestli dotyčný komunikoval s příznivými duchy \"ajyy\" nebo s démony, se rozlišovali černí a bílí šamani. Černý šaman měl za úkol komunikovat s démony, věšitt a uzdravovat nemocné, bílé šamani celebrovali veřejné rituály, obřady spojené s plodností a dětmi. Černí šamani obětovali zvířata, bílí však živé tvory zabíjet nesměli a obětovali zpravidla mléčné produkty. Odlišoval se i jejich obřadní oděv, zejméma výzdobou. Při rituálech se šaman dostával do změněného stavu vědomí pomocí bubnování a tance, měl vizi opuštění svého těla a letu do jiných světů. Nejdůležitější šamanskou slavností je pro ně oslava letního slunovratu zvaná \"Ysyach\" (někdy přepisováno též jako \"Yhyach\"). Během \"Ysyachu\" se oslavuje příchod léta a počátek laktace hospodářských zvířat (zejména klisen). K tradicím patří kolový tanec \"ohuochaj\", napodobující pohyb Slunce v průběhu roku, vyprávění eposů – Oloncho, hostina pod širým nebem, při níž se podává vařené maso a kumys, který se pije z vyřezávaných pohárů \"čoron\", ale také tradiční sporty: zápas \"chapsagai\", koňské dostihy, lukostřelba a \"kylyy\" – sport jehož podstatou je skákání po jedné noze ze značky na značku.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné obřady.", "content": "K rodinným obřadům patří rituály spojené s těhotenstvím a narozením dítěte, svatební rituály a pohřební rituály. S těhotenstvím jsou tradičně spojena různá tabu, která mají nastávající matku chránit pŕed zlými duchy. Věřilo se, že duši dítěte přináší bohyně Ajyyhyt, která ji v okamžiku početí vloží do mužova temene, odkud sestupuje po páteři do ženina lůna. Koncepce duše je značně složitá, hlavní složka duše se označuje jako ije kut „duše-matka“, dalšími složkami jsou \"buor kut\" „zemníá duše“ a \"slagyn kut\" „vzdušná duše“, které řídí tělesné funkce. Samostatnou složkou je s)ur „intelekt, vědomí“. Narození dítěte bývala často přítomná šamanka, která také provedla následné obřady, spojené s obětováním másla a kumysu i s ochrannými kouzly. Svatba se prováděla po dohodě ženicha s rodinou nevěsty, ale dívka měla právo odmítnout ženicha, který se jí nezamlouval. Povinností ženicha bylo zaplait za nevěstu rodičům výkupné – \"kalym\" ve formě domáích zvířat nebo hmotných darů (jídla, kovových předmětů, kožešin). Nevěsta přijížděla do domu ženicha v bohatém zimním oděvu (i pokud se svatba konala v létě), ozdobená šperky a přinášela do rodiny výbavu ve formě domácích zvíŘat, oděvů, nádobí a v případě náčelnických rodin i služebnictvo – \"kuluty\". Součástí svatby je představení nevěsty ochrannýmd uchům domu a domácího krbu. Pohřeb se prováděl co nejdřív po úmrtí. Vzhledem k tomu, že věčeně zmrzlá půda bránila kopání hrobů, ukládali se mrtví obyvkle na nadzemní lešení \"arangas\", buď přímo nebo do dlabané dřevěné rakve. Mrtví s sebou dostávali oděv, boty, zásobu jídla, nůź, křesadlo a další věci, šamani často i svůj buben a plášť, někdy obětovali i nebožtíkova oblíbeného koně. Představy o posmrtném životě nejsou příliš jasné, většinou se hovoří o životě ve světě předků, který se podobá pozemskému životu,a le je šťastnější, bez nemocí, stáří a hladu, jsou však známé i představy o reinkarnaci. Zlí lidé se po smrti stávají přízraky \"üör\", podobnými hladovým duchům v buddhismu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční způsob života.", "content": "Jakuti obývají nejchladnější místa na zemském povrchu, což ovlivnilo jejich způsob života.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční společnost a rodina.", "content": "Základem jakutské společnosti v době před ruskou kolonizací byl patrilineární rod (\"aga yyha\"). Rodiny byly většinou monogamní, náčelníci mívali někdy žen více. V některých případech hrála roli i matrilineární posloupnost \"(ije uuha\"), například v rodinách šamanů. Ženy měly poměrně svobodné postavení, mohly dědit majetek, často měly funkci šamanky a existují zprávy o ženských válečnicích. Postavení náčelníka (\"tojon\") bylo dědičné, takže se dá mluvit o vznikající vrstvě aristokracie. Náčelník byl především soudce (jakoutské sloveso \"tojonoo\" znamená \"soudit\" nebo \"rozhodovat\"), případně válečný vůdce. Většina obyvatel byla osobně svobodná, ale byly mezi nimi velké majetkové rozdíly, projevující se početnostní stád domácích zvířat. \"Bokanové\" byli nemajetní lidé, kteří se na čas stávali služebníky nebo klienty náčelnických a bohatých rodin. \"Kuluti\" byli lidé v závislém postavení, dědiční sluhové v domácnosti, pomocníci a honáci, které bylo možno darovat. Proto se o nich někdy nepřesně mluví jako o otrocích. Lidé, kteří neměli vlastní domácí zvířata, se živili především rybolovem a sběrem rostlin, byli známi jako \"balyksyt\" (rybáři) a neměli plnoprávné postavení. \"Kubesové\" žili odděleně od ostatních, starali se o provádění pohřebních rituálů a vztahovala se na ně různá tabu. Podle některých názorů to byli vyvrženci, podobní starojaponským \"eta\" nebo indickým haridžanům, pravděpodobnější však je, že to byla rituální funkce. Po příchodu Rusů během 17. a 18. století získali někteří náčelníci ruské šlechtické tituly a postavení jejich poddaných se pak v mnohém podobalo situaci nevolníků na ruském venkově.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a způsob obživy.", "content": "Jakuti jsou tradičně pastevci, chovají jakutské koně a skot, na severu především soby. Sobi se chovají polokočovným způsobem, se stády se kočuje pouze v letním období, přezimuje se na zimních pastvinách. Koně a skot se chovají přes léto na pastvinách v blízkosti usedlostí a přezimují v ohradách, kde jsou krmeni senem. Skot trávil zimu v chlévě zvaném \"choton\". Kvůli přezimování zvířat je velmi důležitá senoseč, prováděná v letních měsících tradičním nástrojem \"chotuur\", což je něco mezi srpem a krátkou kosou. Velký význam má rybolov, prováděný pomocí vrší, sítí i udic zejména v zimě ppod ledem. Oblíbeným úlovkem jsou síhové, jeseteři, karasi, jelci nebo štiky. Přes éto hraje velkou roli sběr jedlých rostlin, hlavně bobulí borůvek, brusinek, klikvy, jahod, morušky, také plody střemchy, hložinky, jeřabiny, šípky, zatímco maliny podle tradice \"patřily medvědovi\". Oblíbené jsou také limbové oříšky. Z dalších jedlých rostlin sbírají oddenky šmelu okoličnatého, mochny husí a krvavce totenu, různé zelené natě jako je potočnice, lžičník a medvědí česnek, ale také lýko mladých větví borovic a modřínů, které jedí vařené s mlékem nebo s podmáslím. Méně významný je lov, prováděný v minulosti luky, šípy a oštěpy, dnes ručnicí. Oblíbenou kořistí je los a vodní ptáci, zvláště divoké husy a kachny. K lovu kožešinové zvěře, tetřevů a zajíců dodnes slouží pes jakutská lajka a různé pasti, hlavně oka a samostříly na principu kuše nebo tzv. \"čerkan\", což je luk spojený s paličkou. Pokud zvíře zavadí o spoušť, tětiva luku vymrští paličku a ta zvířeti zlomí vaz. \"Čerkanem\" se loví hlavně soboli a jiné drobné šelmy, veverky a zajíci. Naproti tomu samostřílem lovili Jakuti vlky, medvědy, dokonce i divoké soby nebo losy. V 18.–19. století se rozšířilo pod vlivem Rusů zemědělství, hlavně pěstování žita a ječmene, později i brambor, ujalo se však jen na některých místech.", "section_level": 2}, {"title": "Strava.", "content": "Jakutská kuchyně je velmi jednoduchá. Hlavními surovinami jsou mléko a mléčné výrobky, maso, ryby a volně rostoucí rostliny, v současné době ale i pečivo - sladké lívance \"alaďyy\" a obilné kaše \"salamat\", oblíbeným nápojem je zejména kumys z kobylího mléka. Z kravského nebo sobího mléka se vyrábí sýry, tvaroh, máslo, šlehačka, podmáslí, zakysaná smetana, syrovátka a kyška. Přebytky mléka se mrazí v jamách, vykopaných až na věčně zmrzlou půdu, v zimě se z nich podle potřeby usekává sekerou. Stejně uchovávají Jakuti i ostatní domorodí Sibiřané také maso. Maso a ryby se nejčastěji vaří, někdy také pečou na rožni. Ryby a játra jakuti jedí i zasyrova, zmrazené a nakrájené na tenké plátky. Jí se také sušené maso. Z vnitřností se připravují například jelita, plněná směsí krve, loje a smetany (\"chaan\").", "section_level": 2}, {"title": "Obydlí.", "content": "Jakutské usedlosti tradičně leží daleko od sebe, aby si obyvatelé v tvrdých podmínkách vzájemně nekonkurovali. Preferovaným typem sídelní krajiny jsou louky (\"alaas\") na březích řek nebo jezer, často podmáčené, určené k pastvě zvířat i k senoseči. Teprve po příchodu Rusů se začaly stavět hromadné osady, tvořené srubovými domy ruského typu. Zimním obydlím Jakutů byl \"balaghan\", polopodzemní stavení ze dřeva a nepálených cihel, obložené drny a zastřešené drnovou střechou. V centru interiéru je \"ohoch\", hliněný krb s dřevěným komínem, blízko něj stojí stůl \"sandaaly\" a kolem stěn se nacházejí lavice \"oron\", na nichž se přes den sedí a v noci spí. Malá okna byla kryta plátky slídy nebo v zimním období dokonce kusy čir=ho ledu, později sklem. Součástí \"balaganu\" je srubový chlév \"choton\", kde přezimují krávy, březí klisny a rodičky s malými hříbaty. Kolem obydlí se nacházejí ohrady, stohy sena a menší dřevěné stavby jako kůlny, zásobárny, suchý záchod apod. Před dvěřmi stojí jeden nebo několik vyřezávaných kůlů \"serge\", knimž si hosté přivazují své koně. Při každé svatbě v rodině bylo zvykem vstucit další \"serge\". Sloupy jsou symbolem pohostinství, ale zároveň i obřadním místem rodiny. Obdobné kůly označují také posvátná místa. Variantou \"balaghanu\" je \"babaaryna\" - dřevěný srub s osmiúhelníkovým půdorysem. Přes léto se Jakuti v minulosti přesouvali na letní pastviny, kde žili v kónických stanech, pokrytých pláštěm z březové kůry. Kostru tvoří mladé kmínky a plášť je zevněn horizontálními dřevěnými obručemi. Tyto stany se jakutsky nazývají \"uraha\" a mají poněkud jiný tvar než známější evenkský stan čum. V průběhu 20. století však převládly domy ruského typu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kalendář.", "content": "Jakutský rok začíná na jaře, v druhé půli května a dělí se na dvanáct lunárních měsíců. Zatímco letní měsíce se nazývají podle činností, které v tomto období lidé vykonávají, zimní měsíce mají pouze číslené označení, podobně jako u starých Ujgurů nebo Chakasů. Názvy měsíců jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Před příchodem Rusů Jakuti nepoužívali vozy ani jiná kolová vozidla. V zimě se k dopravě tradičně používají sáně \"olok\" tažené koňmi, soby nebo skotem, přes léto se na těchto zvířatech jezdí nebo jsou užívána jako soumaři. Především lovci v zimním období používají krátké, široké lyže, zpravidla podbité pásy koňské nebo sobí kožešiny se sestříhanými chlupy. Jakuti je zřejmě převzali od Evenků. K dopravě po řekách se tradičně užívají buďto \"tuos tyy\" - kanoe s dřevěnou kostrou potaženou březovou kůrou nebo lodka \"ongočo\" dlabaná z jednoho kmene, oba typy lodí se ovládají pádlem \"erdii\". V průběhu 20. století se v zimní období prosazují sněžné skútry, příapdně i térénní automobily, s nimiž Jakuti v zimě s oblibou jezdí po zamrzlých řekách.", "section_level": 2}, {"title": "Oděv.", "content": "Tradiční oděv Jakutů se vyrábí z kůží (jelenice, semiš) a kožešin. Mezi mužským a ženským oděvem byly poměrně malé rozdíly. Základ tvoří kožená košile a krátké kalhoty \"suturuo\", přes něž se nosí kožešinový kabátec \"son\" srstí dovnitř a v zimě i kožešinová vesta srstí nahoru. Oděv doplňují v létě kožené boty \"unty\" a v zimě vysoké kožešinové boty s přizvednutou špičkou \"torbazy\". Pokrývkou hlavy je u žen v létě čelenka nebo vysoká kožešinová čepice s dýnkem \"ďabaka\", u mužů čepice s kožešinovým lemem \"bergehe\". V zimě se nosí čepice ušanka, často z kožešiny psů a rosomáků. Čepice mají různý tvar, například jsou ušité z kožešiny ze zvířecí hlavy s ponechanýma ušima nebo nahoře vybíhají do dvou rohů (podobně jako čapky Sámů). V zimě jsou nepostradatelné palčáky a kožešinová šála kolem krku. Vlasy nosí muži většinou krátké, v minulosti i polodlouhé nebo naopak vyholenou hlavu s několika ponechanými prameny vlasů. Svobodné dívky nosí tradičně dva copy, vdané ženy jeden tlustý cop. Oděv je zdoben korálky, kovovými knoflíky, sponami, u žen i stříbrnými medailony \"tuchsata\". Ženský oděv je tradičně ozdobnější, čepice má jiný tvar a kabátec bývá delší než u mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Jakuti mají velice pestrý folklór, který se dochoval do současnosti v poměrně uceleném stavu. V jižní části území Jakutů se objevuje více shod s mytologií a folklórem etnických skupin jižní Sibiři (Burjati, Tuvinci) a Mongolska. Naproti tomu představy severních Jakutů vykazují shody spíše s tradicemi Evenků, Jukagirů a Dolganů. Existuje mnoho písní, pohádek a tanců, ale nejznámějším a vrcholným dílem jejich ústní tradice jsou eposy Oloncho, které pojednávají o bojích legendárních válečníků s démony a nebo o vlastnostech a moci jednotlivých duchů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakuti jsou turkické etnikum, žijící především v republice Sacha a jinde na východní Sibiři. Patří k nejpočetnějším domorodým etnikům Sibiře, dnes čítají až 510 000 lidí.", "tgt_summary": "The Yakuts, or the Sakha (, \"sakha\", , \"sakhalar\"), are a Turkic ethnic group who mainly live in the Republic of Sakha in the Russian Federation, with some extending to the Amur, Magadan, Sakhalin regions, and the Taymyr and Evenk Autonomous Districts. The Yakut language belongs to the Siberian branch of the Turkic languages. The Russian word yakut was taken from Evenk jeko. The Yakuts call themselves sakha or urangai sakha in some old chronicles.", "id": 672665} {"src_title": "Kazbek", "tgt_title": "Mount Kazbek", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Sopka leží na severním konci Anatolského zlomového systému, který má na svědomí tektonickou a vulkanickou aktivitu v oblasti. V okolí hory se nacházejí početné geotermální zóny. Samotná sopka, vybudovaná z andezito-dacitových lávových proudů je považována za vyhaslou. Kolaps ledovce Kolka na severních svazích sopky v roce 2002 byl mylně považován za vulkanickou erupci.", "section_level": 1}, {"title": "Ledovce.", "content": "Kvůli strmosti svahů nedosahují ledovce obklopující horu velkých rozměrů. Celková velikost všech ledovců v oblasti Kazbeku je 135 km². Nejznámější je Dyevdorak (\"Devdaraki\"), který stéká ze severovýchodní stěny do stejnojmenného údolí až na úroveň 2 295 m. Další ledovce Kazbeku jsou Mna, Denkara, Gergeti, Abano a Chata. Nedávné zhroucení ledovce Kolka ležícího v údolí mezi vrcholy Džimara (též Mount Dzhimara nebo Jimara) a Kazbek v roce 2002 bylo přisuzováno sopečné činnosti na severním svahu hory, ačkoli tam nebyla zaznamenána žádná erupce.", "section_level": 1}, {"title": "Prvovýstup.", "content": "Poprvé na Kazbek vylezl horolezec Douglas William Freshfield v roce 1868. Další významný výstup na horu se povedl slavnému rodákovi z Gruzie, vědci G. Nikoladzemu v roce 1923, který tak začal historii horolezectví v Gruzii.", "section_level": 1}, {"title": "Výstup.", "content": "Technicky není výstup na Kazbek po normální cestě obtížný, ale nedoporučuje se lézt na něj bez průvodce nebo GPS. Změny počasí jsou zde náhlé a výstupy velmi dlouhé. Ztráta orientace na plochých ledovcích pod horou, rozbrázděných mnoha trhlinami, je zde nejčastějším problémem. Normální výstupová cesta je ohodnocena stupněm obtížnosti PD, případně stupněm 2A ruské stupnice, většina cesty vede po ledovci. Klíčové místo výstupu je strmý (cca 40 °) 100 m dlouhý ledový svah pod vrcholem. Kazbek je velmi populární hora, díky své relativní dostupnosti a ne příliš těžkému výstupu.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty a legendy.", "content": "Hora Kazbek je jedním z míst, kde měl být podle tradice přikován Prométheus, případně jeho místní obdoba – hrdina Amirani, který byl rovněž takto potrestán za vzpouru proti bohům. Na úbočí hory ve výšce asi 4000 m n. m. se nachází poustevna Bethelem. Je to ledová jeskyně, kde už od středověku žili někteří gruzínští poustevníci. Dnes již však obývána není. Podle tradice zde má být uložen Abrahámův stan či jesličky, do nichž byl v Betlémě uložen novorozený Ježíš Kristus. Právě od nich je odvozen i název poustevny. O této postevně a jejím obyvateli, poustevníkovi, který přijal na nocleh pastýřku, svedl ji a nakonec z výčitek svědomí spáchal sebevraždu, napsal gruzínský básník Ilja Čavčavadze známou baladu \"Poustevník\".", "section_level": 1}, {"title": "Neštěstí.", "content": "Koncem července 2015 zde při sestupu zahynula česká hudební novinářka Jana Grygarová. Propadla se do ledovcové trhliny. Na následky zranění tentýž den zemřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazbek ( [Mkinvartsveri]) je vyhaslá sopka, která se tyčí nad městem Stepancminda (dříve Kazbegi) v Gruzii, blízko hranic se Severní Osetií, ve východní části Chochského hřbetu, který je součástí bočního hřbetu pohoří Velký Kavkaz. Je třetí nejvyšší horou Gruzie a sedmou nejvyšší horou Kavkazu. Místní lidé jí nazývají Mkinvari (ledovec nebo ledová hora) kvůli zalednění. Na jednom z ledovců Kazbegu pramení řeka Těrek.Od poslední erupce uplynulo již téměř 2 750 let.", "tgt_summary": "Mount Kazbegi is a dormant stratovolcano and one of the major mountains of the Caucasus located on the border of Georgia's Kazbegi District and Russian Republic of North Ossetia–Alania. It is the third-highest peak in Georgia (after Mount Shkhara and Janga) and the seventh-highest summit in the Caucasus Mountains. Kazbegi is also the second-highest volcanic summit in the Caucasus, after Mount Elbrus. The summit lies directly to the west of the town of Stepantsminda and is the most prominent geographic feature of the area. Mount Kazbek is the highest peak of Eastern Georgia. The name in Georgian, \"Mqinvartsveri\", translates to \"Glacier Peak\" or \"Freezing Cold Peak\". The Vainakh name \"Bashlam\" translates as \"Molten Mount\".", "id": 163846} {"src_title": "Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského", "tgt_title": "Sisters of Mercy of St. Borromeo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kongregace byla ustavena roku 1679 z Domu milosrdenství (\"Maison de la Charité\") založeného v červnu roku 1652 ve francouzském městě Nancy Emmanuelem Chauvenelem jako posmrtná pocta jeho synovi Josefu Chauvenelovi (1620-1651), který roku 1651 zemřel na mor. první komunitu tvořilo pět sester. Řád dostal svůj název na památku arcibiskupa milánského a kardinála Karla Boromejského z italského šlechtického rodu Borromejských, který byl pro svoji obětavost ve prospěch nemocných a chudých prohlášen za svatého. V českých zemích řád působí od roku 1837, kdy do Prahy přišly české, německé a lotrinské sestry, které noviciát absolvovaly ve Francii. Celý řád má sedm samostatných kongregací, z nichž jedna kongregace se sídlem v Praze byla potvrzena papežem Řehořem XVI. v roce 1841.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a větvení.", "content": "Celosvětové údaje z 30. let 20. století uvádějí, že Kongregace roku 1859 obdržela papežské potvrzení regulí. Měla pět samostatných větví, v jejichž čele je vždy generální mateřinec. První generální představenou řádu byla Němka Xaveria Rudlerová (1811–1886). Před II. vatikánským koncilem byl řádovým oděvem: černý přepásaný hábit se širokými rukávy, medailon na prsou, bílý vpředu otevřený límec a černý čepec s bílým podkladem.", "section_level": 2}, {"title": "Pražská kongregace po II. světové válce v Českých zemích.", "content": "Za druhé světové války nebyla činnost kongregace příliš narušena. Šlo o národnostně smíšený řád (asi jedna třetina z 1236 sester byla německé národnosti), a proto nebylo na rozdíl od některých jiných Kongregací požadováno rozdělení komunity. Sestry se dál staraly o nemocné a trpící. V řadě případů skrývaly ve svých klášterech a nemocnicích pronásledované lidi a partyzány. Po pádu nacismu se výrazně podílely na péči o vězně z koncentračních táborů. Německá národnost části sester se stala komunistům a církvi nepřátelským úředníkům záminkou pro perzekuci kongregace bezprostředně po ukončení války. Úřady řízené komunisty protizákonně zabraly mnohá zařízení řádu. Vydány zpět byly většinou až po několikaměsíčních soudních sporech, v některých případech se komunisty ovládaná místní správa vzepřela i pravomocným soudním rozhodnutím. Kongregace též silně utrpěla tím, že prakticky všechny sestry německé národnosti byly odsunuty, kvůli čemuž musely být některé instituce spravované řádem zrušeny, protože nebyl dostatek sester na jejich provozování. Po únoru 1948 perzekuce zesílila. Postupně byla zabírána různá zařízení a sestry, které pracovaly v nemocnicích nebo školách, dostávaly postupně výpovědi. Na počátku 50. let dosáhlo rušení zařízení řádu masového charakteru a sestry začaly být vyřazovány ze společnosti a bez jakýchkoliv zákonných podkladů je úřady sestěhovávaly do internačních klášterů. Stát si též vyžádal seznamy sester s uvedením jejich zařazení (představená, sestra se sliby a novicka). Jelikož představená kongregace podezřívala stát, že chce zakázat novickám skládat řeholní sliby a vstupovat do řad kongregace (případy ostatních řádů ukazují, že podezření bylo velmi odůvodněné), rozhodlo vedení kongregace na její popud, že všem novickám bude povoleno okamžité složení řádných slibů bez splnění obvyklých čekatelských podmínek (tento krok je považován za jeden ze zásadních důvodů jejího pozdějšího odsouzení a neobvykle vysokého trestu). Kromě obvyklé internace a šikany týkající se celé kongregace bylo 22 sester uvězněno. Stát znemožňoval veřejné působení sester i přijímání novicek, což vedlo k úbytku členek kongregace (v roce 1948: 1053 sester, v roce 1957: 835 sester). V roce 1961 již nesměla žádná ze sester sloužit v nemocnici. Perzekuce kongregace pokračovala (kromě krátkého uvolnění v roce 1968) až do sametové revoluce v roce 1989, po které byly kongregaci navráceny některé objekty a sestry se mohly vrátit ke své obvyklé činnosti. Beuronskou kapli v Teplicích sestrám vyzdobili benediktini z Beuronu", "section_level": 2}, {"title": "Provozované domy a zařízení.", "content": "V někdejším Československu řádu patřilo 120 objektů, vč. kaple v Teplicích, dnes patřící tamnímu gymnáziu. Dnes jsou to tyto: Sestry též vedou zázemí Nepomucena, české papežské koleje v Římě. Sestry působí na Slovensku od 1.11.2015 v Nitře. Předtím působily v Piešťanech od roku 1925 do násilného rušení řádů v roce 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Generální představené Kongregace.", "content": "\"neúplný seznam\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského (\" Sorores Misericordiae Sancti Caroli Borromei\"; SMCB), zkráceně označovaná boromejky nebo sestry boromejky, je ženská katolická kongregace papežského práva soustřeďující se na péči o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti.", "tgt_summary": "The Sisters of Mercy of St. Borromeo are a number of female Catholic religious congregations sharing one rule and tradition.", "id": 2474610} {"src_title": "Brumle", "tgt_title": "Jew's harp", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "V Evropě se vyrábí ze železa, mosazi a bronzů, ale v Asii se dodnes vyřezává z bambusu nebo palmového dřeva. Sestává z otevřeného rámečku, do kterého je vkován pružný kovový jazýček. Přestože je mnoho různých tvarů a velikostí tohoto nástroje, převládá tvar řeckého písmene Ω (omega) s prodlouženými nožičkami. U kovových brumlí bývá rámeček ohýbán z prutu a nebo kován. Do výkovku pak bývají vlisovány magické znaky.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Výraznost tónu nástroje je citlivě závislá na štěrbině mezi jeho jazýčkem a nožičkami. Má být co nejmenší. Dobrý nástroj zazní svým základním tónem i bez brnknutí při pouhém prosátí vzduchu štěrbinou, podobně jako jazýček harmonikového „hlasu“. Barvitost tónu je závislá na šířce jazýčku a na délce štěrbiny. Výšku základního tónu udává délka a hmotnost jazýčku, může však být měněna v širokém rozsahu závažíčkem na jeho konci. Tím může být i hluboce a barvitě znějící brumle malá. Jazýček dobrého nástroje musí být střihán podél válcovacích vláken planžety resp. páskové ocele válcované za studena. Brumle zní nejvýrazněji s hranatým rámečkem z nástrojové ocele (klínovice). Prut má být do tvaru rámečku ohýbán proti jeho hraně tak, aby vytvořil ostrou štěrbinu. Povrchová úprava nástroje nesmí být prováděna louhováním (přípravky typu brunigal apod.). Koncertní kovová brumle může být doplněna nástavcem, navařeným na její hřbetní části, za účelem upevnění zvukového snimače. Jazýček může být zasunut a upevněn do štěrbiny rámečku příložkou (se šroubkem) nebo klínkem. Takto může být výměnný a jemně laditelný do základního tónu. Při zakování jazýčku do rámečku může být brumle dolaďována i změnou úhlu ohybu v jeho kolínku.", "section_level": 1}, {"title": "Hra na brumli.", "content": "Hráč drží brumli většinou v levé ruce a pevně ji tiskne proti pootevřeným rtům nebo až zubům – horní nožičku nástroje proti hornímu rtu (zubům) a dolní proti rtu (zubům) spodnímu. Ukazovákem pravé ruky se brnká na konec jazýčku volně kmitajícího uprostřed rámečku a mezi rty (zuby), čímž se vytváří charakteristický tón. Brnkání je možné oběma směry, zejména při rychlých změnách tónu a tempa hraní. Hra na rtech může být jen poněkud méně výrazná, než na zubech, je však jemnější a netrpí při tom zuby hráče. Profesionální hráč udrží nástroj mezi rty bez pomoci ruky, kterou pak má volnou. Ústní dutina funguje jako rezonátor i zesilovač - přemísťováním jazyku, tvarováním ústní dutiny a změnami intenzity dýchání se mění výška a síla tónu. Rytmickým prosáváním vzduchu štěrbinou při hraní se dosahuje efektu vlastního nepřízvučného a barvitého doprovodu, tak zvaného kontrování. Brumle se používá jako nástroje sólového a to až koncertního, nebo doprovodního. Jsou známy nahrávky na brumli např. J. Peška na LP deskách se Slovenským rozhlasovým orchestrem v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Při hraní na brumli je třeba být opatrný, protože náraz jazýčku do zubu je bolestivý a může způsobit trvalou frakturu zubu, opravdu nešikovnému hráči hrozí skřípnutí rtu mezi rámeček a jazýček brumle. U brumle asijského typu může být velice ostrá špička, což potom představuje reálné riziko zapíchnutí do těla (např. při šlápnutí na nástroj bosou nohou).", "section_level": 1}, {"title": "Brumle ezoterická.", "content": "Brumle je tradičním nástrojem sibiřských šamanů, zejména etnika Jakutů. Její esoterická funkce spočívá v tom, že funguje jako mantra. Její zvukové vibrace lze přijímat vnitřními dutinami hráče, ale též ozvěnou z místnosti. Dle šamanské víry zvukové vibrace pronikají energetickými kanály hráče i posluchačů a rozbíjí psychoenergetické blokády, které brání volnému toku energií. Tím vysvětlují pozoruhodné léčivé účinky při hře na tento nástroj.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští brumlisté.", "content": "Brumlista je hráč, který hraje na hudební nástroj brumle. Petr Jasinčuk – zakladatel aktuální brumlistické komunity v Česku, vystupuje pod přezdívkou Brumlista. Působí ve Slaném a v Praze. Koncertuje a pořádá workshopy (alternativní styl).Jeho webovým stánkem je portál www.brumlista.cz. Pavel Vank – hudebník, umělec (alternativní styl). Ivo Charitonov – hudebník, umělec (alternativní styl). Martin Žák – hudebník, umělec (country styl). Svatava Drličková – muzikoterapeutka (šamanská brumle). Honzik Rudolf – brumlový virtuoz (koncertní brumle). Známý především v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští brumlaři.", "content": "Brumlař je řemeslník, který vyrábí hudební nástroj zvaný brumle. Vít Kašpařík – Velké Karlovice Šešulka a syn – Ivančice Jindřich Klaus – Kostelec nad Orlicí", "section_level": 1}], "src_summary": "Brumle je lidový hudební nástroj patřící do skupiny idiofonů. Pochází zřejmě z Asie; na čínské kresbě ze 3. století př. n. l. je vidět hudebník hrající na brumli. Do Evropy se dostala z východních plání Kazachstánu a byla známa již starým Římanům. V evropských zemích byla brumle celkem běžným hudebním nástrojem. Na našem území je rozšiřovali zejména romští kovotepci (Tato informace byla vykonstruovaná na základě moravské písně). S prvními evropskými osadníky se také dostala do Ameriky.", "tgt_summary": "The Jew's harp, also known as the jaw harp, mouth harp, gewgaw, guimbard, khomus, trump, Ozark harp, Galician harp, or murchunga is a lamellophone instrument, consisting of a flexible metal or bamboo tongue or reed attached to a frame. Jew's harps may be categorized as idioglot or heteroglot (whether or not the frame and the tine are one piece), by the shape of the frame (rod or plaque), by the number of tines, and whether the tines are plucked, joint-tapped, or string-pulled.", "id": 345819} {"src_title": "Marguerite Duras", "tgt_title": "Marguerite Duras", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Umělecké jméno Duras si spisovatelka vybrala podle názvu místa, kde stál dům rodiny jejího otce a kde sama nějakou dobu žila. Po svých klasických románových začátcích tvořila další díla stylem nazvaným nehybné psaní (une écriture immobile). Autorka patří k tvůrcům, u nichž dílo vyplývá z peripetií jejich života. Narodila se ve Francouzské Indočíně (dnešním Vietnamu) jako nejmladší ze tří dětí do učitelské rodiny. Její otec byl středoškolským profesorem matematiky a matka učitelkou na základní škole. V rodině byli již dva sourozenci, bratři Pierre (nar. 1910) a Paul (nar. 1911). Když jí bylo 7 let, otec zemřel na následky tropické choroby a matka, učitelka, byla nucena se s dětmi často stěhovat za prací na různá místa ve Francouzské Indočíně. V té době přibyl do rodiny ještě opuštěný chlapec ze Siamu, kterého se její matka ujala a vychovala ho. Prostředí, se kterým se tak dospívající Marguerite seznamovala, se pak stalo silnou inspirací pro její příští tvorbu. Také oba její bratři se později stali předobrazem jejích mužských postav, starší z nich těch zlých a mladší pak slabých, upínajících se k silnější ženě a neschopných vzdorovat osudu. Postava domorodého chlapce jménem Thanh, žijícího s nimi pod jednou střechou, se stala součástí jejích románů, ve kterých se vracela do tohoto období. Střední školu navštěvovala autorka v místě svého rodiště, nynějším Saigonu, a středoškolská studia dokončila ve Francii v Auteil. Po skončení střední školy se zapsala ke studiu práv a politologie na vysoké škole v Paříži. Po ukončení studia a obdržení diplomu z politické ekonomie byla od léta roku 1938 do jara 1940 zaměstnána jako sekretářka na ministerstvu kolonií. Krátce byla též zaměstnána v jednom pařížském nakladatelství. V roce 1936 se seznámila s Robertem Antelmem, za kterého se v roce 1939 vdala. Za druhé světové války se ona i její muž zapojili do sítě protifašistického odboje, kterou řídil François Mitterrand (alias Morland), pozdější francouzský prezident. V roce 1944 byla jejich skupina prozrazena, její muž byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. Jí se podařilo uniknout a čekání na jeho návrat pak popsala v deníku Bolest (La Douleur) 1985. Po válce, na podzim roku 1945, se stala členkou komunistické strany, ze které ale v polovině 50. let vystoupila. Kromě protiválečných témat a problému kolaborantství se v některých svých dílech zabývala i otázkami politické a rasové nesnášenlivosti (La Douleur, Abahn Sabana David). Angažovala se při manifestacích studentů a umělců na jaře 1968 v Paříži i v hnutích proti válce v Alžírsku a ve Vietnamu. V roce 1947 se s manželem rozvedli a na dalších téměř deset let se stal jejím životním druhem přítel jejího bývalého muže Dionys Mascolo. Všichni tři se však i nadále stýkali a zůstali přáteli. Dionys Mascolo se stal i otcem autorčina jediného syna Jeana Mascola (* 1947). Autorčiny vztahy k mužům jsou do značné míry totožné s milostnými pouty z jejích próz, her a scénářů. Jde vesměs o vztahy napjaté, vibrující, v nichž žena zůstává spíš nejistou milenkou než vždy dosažitelnou manželkou. První prózou, která výrazně upoutala pozornost čtenářů i kritiky, se stala Hráz proti Pacifiku (Un barrage contre le Pacifique) 1950, autobiografická vzpomínka na dětství bez otce, kdy bezvýchodnost rodinné situace a z toho plynoucí vyvrženectví a mlčenlivé vzájemné míjení se stávají základními tématy její pozdější tvorby. Koncem 50. a v průběhu 60. let vznikly vrcholné durasovské romány, především Moderato cantabile 1958, příběh stravujícího a bezvýchodného milostného vzplanutí, vytrženého z jakéhokoli kontextu. Následovaly romány Vytržení Lol V. Steinové (Le Ravissement de Lol V. Stein) 1964 a Vicekonzul (Le Vice-consul) 1965, jejichž hlavní ženské postavy, opuštěná milenka v prvním románu a nudící se manželka, podvádějící svého muže v druhém, jsou jakýmisi protipóly, vystaveny stejnému utrpení. V 60. letech začíná stále více vystupovat do popředí autorčino dramatické cítění a upravuje pro divadlo vlastní i cizí předlohy a píše i původní divadelní hry. Vizuálnost a netradiční styl jejích próz dovedly autorku logicky i k filmovému vyjádření. Podle proslulého scénáře k filmu Hirošima, má láska (Hiroshima mon amour) 1959 natočil režisér Alain Resnais v r. 1960 stejnojmenný film . V 70. letech se stal film její hlavní doménou, sama natočila zhruba dvacet černobílých i barevných, středně i dlouhometrážních snímků, které ji zařadily mezi deset nejpozoruhodnějších režisérů francouzské kinematografie vůbec. Nejslavnějším autorčiným snímkem, filmem téměř kultovním, je India Song 1973, kde jí jako předloha posloužily její romány \"Vicekonzul\" a \"Vytržení Lol V. Steinové\". V 80. letech se autorka vrací k literární tvorbě a vydává svůj klíčový román Milenec (L'Amant) 1984, autofikci o první milostné zkušenosti z doby svého dospívání v exotické Indočíně třicátých let. Film podle této předlohy, pod stejným názvem \"L'Amant\", natočil režisér Jean-Jacques Annaud v roce 1992. V roce 1980 vstoupil do jejího života Yann Andréa (vlastním jménem Yann Lemée), muž o mnoho let mladší než ona, se kterým prožila posledních 16 let svého života. Jeho postavu lze vytušit v řadě autorčiných próz, které napsala po roce 1980. Spisovatelka též autorizovala knihu s názvem \"M. D.\" 1983, kterou napsal Yann Andréa a v níž v první osobě jednotného čísla popisuje protialkoholní léčení, které ona sama podstoupila na podzim roku 1982. I přes jeho patrně odlišnou sexuální orientaci se mezi nimi vytvořilo silné citové pouto, stal se jejím nejbližším přítelem a oporou v těžkých situacích až do konce jejího života. Po její smrti se stal vykonavatelem jejího literárního odkazu. V roce 1999 vznikl mezi ním a synem spisovatelky spor o vydání knihy autorčiných receptů s fotografiemi a texty, kterou Yann Andréa nedoporučil k vydání. Kniha, kterou sestavila Michèle Kastner a Jean Mascolo, syn spisovatelky, přesto vyšla v nakladatelství Benoit Jacob pod názvem \"Margueritina kuchyně\" (La Cuisine de Marguerite) 1999 a po soudním procesu ve stejném roce byla označena jako zakázaná kniha (le livre interdit). Spisovatelka stála vždy na straně emancipace žen, její dílo však nemá nic společného s feminismem, zvláště pak se stylem feministického románu známého z americké literatury. Její hrdinky za nic nebojují, přijímají svůj úděl a potlačují svoji bolest, často až do krajnosti. Přitom však nikdy neztrácejí svoji ženskost, důstojnost a touhu moci svobodně vyjádřit své city.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové režie.", "content": "Podle jejích děl bylo natočeno více než 60 filmů. Patrně nejznámější je film \"Milenec\" (L'amant) režiséra Jean-Jacques Annauda z roku 1992, který byl nominován na Oscara.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění díla.", "content": "Za literární, filmovou a divadelní tvorbu byly autorce uděleny významné ceny", "section_level": 1}], "src_summary": "Marguerite Duras, vlastním jménem Marguerite Germaine Marie Donnadieu (4. dubna 1914, Gia Dinh Francouzská Indočína – 3. března 1996, Paříž), byla francouzská spisovatelka a dramatička. Její dílo se vyznačuje diverzitou zájmů a aktivit. Jako režisérka i scenáristka reformovala divadelní a kinematografické konvence a klišé. Ve svých prvních dílech spisovatelka psala ještě tradiční románovou formou, v další tvorbě se již přiklání k avantgardnímu literárnímu směru známému jako Nový román.", "tgt_summary": "Marguerite Donnadieu (4 April 1914 – 3 March 1996), known as Marguerite Duras (), was a French novelist, playwright, screenwriter, essayist, and experimental filmmaker. Her script for the film \"Hiroshima mon amour\" (1959) earned her a nomination for Best Original Screenplay at the Academy Awards.", "id": 360289} {"src_title": "Vybíjená", "tgt_title": "Dodgeball", "src_document": [{"title": "Hra na družstva.", "content": "Vytyčená herní plocha má rozměry 18x9 metrů, rozdělená na poloviny, ohraničená postranními a zadními čarami. Hraje se s míčem na volejbal. Obvykle proti sobě hrají dvě družstva, z nichž každé obsadí polovinu hrací plochy. Každé družstvo má kapitána, ten se postaví do zázemí za soupeřovu polovinu. Na začátku hry se losem určí, kdo má míč. Míč musí být nabitý, tzn., že hráč musí nejprve chytit míč hozený jiným hráčem, teprve pak může vybíjet, tzn. snažit se zasáhnout míčem některého ze soupeřů. Hráč, který je zasažen, vypadává a odchází do zázemí za soupeřovu polovinu. Tam se může dále účastnit hry (nahrávat, vybíjet). Neplatí zásah od země nebo od stěny. Hráč se také může zachránit, pokud míč chytí. S míčem jsou povolené 3 kroky. Když jsou vybiti všichni hráči v poli, jde do hry jako poslední kapitán, který má jeden život jako všichni ostatní. Vítězí družstvo, které vybije všechny protivníky včetně kapitána, případně v časovém limitu vybije více soupeřů.", "section_level": 1}, {"title": "Další varianty vybíjené.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Všichni proti všem.", "content": "Ve variantě všichni proti všem (maso) každý hraje sám za sebe. Hráči se mohou volně pohybovat po celé hrací ploše, snaží se zmocnit míče a zasáhnout s ním ostatní. Kdo je zasažen, vypadává. Když zůstane posledních několik hráčů, obvykle se zmenší hrací plocha, aby se zbývající hráči mohli snadněji vybít. Hraje se tak dlouho, dokud nezůstane poslední hráč – vítěz. Je možné také hrát se dvěma či třemi míči. Hra má pak mnohem rychlejší spád. Také je možné v poli rozestavit překážky (nářadí), za které se hráči mohou schovávat. Existuje také vracečka, ve které se vybití hráči mohou vracet do hry. Hráč, který je vybit, si pamatuje, kdo ho vybil, a když je vybit jeho přemožitel, smí se vrátit do hry. Hra tak pokračuje, dokud jedna osoba nevybije všechny ostatní, tudíž nakonec zůstane sama. Této hře se také říká \"Brácha nezná bráchu\".", "section_level": 2}, {"title": "Malá vybíjená.", "content": "Základní postavení hráčů i kapitánů je stejné. Kapitáni mohou vybíjet bez přehozů a nabíjení, tedy rovnou. Vybití hráči odchází zcela ze hry. Pokud někdo míč chytí, získá život navíc.", "section_level": 2}, {"title": "Americká vybíjená.", "content": "Hraje se bez kapitánů a se čtyřmi míči. Míče se rozestaví na dělicí čáru. Na určité znamení se týmy rozeběhnou pro míč. Následně se snaží vybít hráče protějšího týmu. Vybitý hráč odchází ze hry a v případě, že se jeho týmu podaří vybít soupeře, může se zase vrátit do hry. Vyhrává tým, který vybil všechny soupeřovy hráče. Lze hrát i zkrácenou verzi, při níž se po uplynutí časového limitu spočítají hráči v poli. Tým s nejvíce hráči v poli vyhrál.", "section_level": 2}, {"title": "Obliba vybíjené.", "content": "Vybíjená se často hraje při hodinách tělocviku i ve volném čase.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vybíjená je míčová hra, při které se hráči snaží zasáhnout ve vytyčeném prostoru soupeře míčem a vyřadit ho tak ze hry (vybít).", "tgt_summary": "Dodgeball is a team sport in which players on two teams try to throw balls and hit opponents, while avoiding being hit themselves. The objective of each team is to eliminate all members of the opposing team by hitting them with thrown balls, catching a ball thrown by an opponent, or inducing an opponent to commit a violation, such as stepping outside the court. The sport is played informally (in schools and pick-up games) under varying rules; and formally as an international sport, under rules that vary among international governing bodies, such as the World Dodgeball Federation (WDBF) and the World Dodgeball Association (WDA). USA Dodgeball is the governing entity for dodgeball in the United States, with member leagues and clubs across the nation. International dodgeball day is April 27.", "id": 412177} {"src_title": "Bithýnie", "tgt_title": "Bithynia", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Podle Strabóna ohraničovala Bithýnii na východě řeka \"Sangarios\" (dnešní Sakarya), avšak podle všeobecně přijímaného názoru se rozprostírala dále až k řece \"Parthenios\", která ji oddělovala od Paflagonie. Na západě a jihozápadě tvořila hranici mezi Bithýnií a Mýsií řeka \"Rhyndakos\", zatímco na jihu sousedila s Frýgií a Galatií. Východu a jihu Bithýnie dominují vysoká a hustě zalesněná pohoří, prudce klesající do hlubokých a úrodných údolí s několika rozlehlými jezery. Nejvyšším horským masívem je tzv. „mýský Olympus“ (dnešní Uludağ, dosahující nadmořské výšky kolem 2500 metrů), který se vypíná přímo nad městem Prusa (Bursa) a při jasné viditelnosti je vidět z více než 100 kilometrů vzdáleného Istanbulu. Jeho vrchol je po větší část roku pokryt sněhem. Na jihovýchodě se v délce téměř 200 kilometrů táhne mohutné horské pásmo, které společně s dalšími pohořími vymezuje centrální anatolskou plošinu ve středním Turecku. K nejdůležitějším městům náležela Níkomédie (nyní Izmit) na pobřeží a vnitrozemská Níkaia (Iznik), které spolu vzájemně soupeřily o postavení hlavního města Bithýnie. Obě byla založena až v době helénismu, ovšem již o pár století dříve vybudovali Řekové na rovinatém pobřeží Propontidy četné kolonie jako například Kios (Gemlik) či Chalkedon v ústí Bosporu naproti Byzantiu. Na břehu Černého moře to pak byla pontská Hérakleia vzdálená asi 150 kilometrů východně od Bosporu. Všechna tato města se rozvinula v kvetoucí obchodní centra.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle antických autorů (Hérodotos, Xenofón, Strabón) byli Bithýnové jedním z uprchlých thráckých kmenů. Kromě Bithýnů je rovněž doložena existence jiného thráckého kmene – Thýnů. Oba tyto kmeny se patrně ve stejně době usadily v oblasti Malé Asie, přináležející k Thrákii. Podle Hérodotova podání žili Thýnové a Bithýnové vedle sebe, avšak druzí jmenovaní se nakonec zřejmě stali dominantní a jejich jméno dalo této zemi název. V 6. století př. n. l. připojil král Kroisos Bithýnii k lýdské říši. Po jeho porážce Peršany vedenými Kýrem Velikým v roce 546 př. n. l. se Bithýnie stala součástí satrapie Frýgie, ale již někdy kolem roku 430 př. n. l. se vymkla kontrole perských satrapů. Nezávislost Bithýnie přetrvala i v době Alexandrova tažení proti Persii. Teprve Antigonos Jednooký zastavil expanzi místního domorodého vládce jménem Zipoetes, namířenou proti pobřežním řeckým \"poleis\". Zipoetes dokonce Antigonovi poskytl rukojmí a zdá se, že vystupoval jako spojenec tohoto diadocha. Po Antigonově smrti musel Zipoetes čelit útokům Lýsimacha. Poté, co dosáhl na podzim roku 297 př. n. l. nad Lýsimachem vítězství, přijal Zipoetes královský titul. Nedlouho po bitvě u Kúrúpedia v roce 281 př. n. l. Zipoetes zemřel. Jeho syn a nástupce Níkomédés I. pokračoval v politice svého otce a obratným využíváním rozporů mezi sousedními helénistickými říšemi dosáhl územního rozšíření svého království. Sváděl úspěšné boje se seleukovským králem Antiochem I. Sótérem. V roce 277 př. n. l. si na pomoc proti svému bratrovi povolal z Evropy barbarské Galaty, s nimiž později vydobyl na seleukovské říši severovýchodní část Frýgie. V roce 264 př. n. l. založil nové hlavní město Níkomédii. Rozmach prosperity země pokračoval i za vlády jeho nástupců Prúsia I. (za jeho panování se do Bithýnie uchýlil Hannibal, který zde ukončil svůj život požitím jedu), Prúsia II. a Níkoméda II. Bithýnie zaujímala význačné místo mezi malými královstvími Malé Asie, avšak poslední bithýnský král Níkomédés IV. nebyl schopen zabránit ambicióznímu pontskému králi Mithridatovi VI. v ovládnutí země. Pouze s pomocí Římanů mohl být opět nastolen na trůn. Před svou smrtí v roce 74 př. n. l. odkázal svou říši římské republice. Římský senát prohlásil ihned poté Bithýnii provincií, což přimělo Mithridata k obnovení války s Římany. Po definitivní porážce pontského krále byla Bithýnie spojena s Pontem v jednu provincii, jejímž hlavním městem zůstala Níkomédie. Od roku 27 př. n. l. až do vlády Marca Aurelia náležela Bithýnie k senátorským provinciím. Jako správce zde v letech 103–105 působil známý spisovatel Plinius mladší. Korespondence mezi Pliniem a císařem Traianem poskytuje velmi cenný zdroj informací o fungování římské provinciální správy a o Bithýnii samotné. Mimořádnou proslulost získal obzvláště dopis, v němž Plinius popisuje, jak se Bithýnií šíří křesťanství: „Nejen města, nýbrž také vesnice a celá zem jsou zasaženy morem této zhoubné pověry.“ V roce 295 za vlády Diocletiana byly z Bithýnie vyčleněny dvě nové provincie: \"Paflagonia\" a \"Diospontus\" (později přejmenovaná na \"Hellenospontus\"). Diocletianus si navíc zvolil Nikomédii za své rezidenční sídlo, neboť ležela na strategicky důležitém místě na půli cesty mezi severní hranicí říše na Dunaji a východní na Eufratu. Za Konstantina Velikého se v Níkaii konal ekumenický koncil, během něhož bylo zformulováno tzv. nicejské vyznání víry. Někdy v době panování Theodosia I. byla Bithýnie opět rozdělena, čímž vznikla další provincie nazývaná \"Honorias\". Pevnou součástí římské resp. byzantské říše zůstala Bithýnie až do 11. století. V letech 1074–1097 tuto zemi ovládali Seldžukové vypuzení Byzantinci s pomocí západních křesťanů v průběhu první křížové výpravy. Po dobu existence latinského císařství v Konstantinopoli (1204–1261) byla Níkaia sídlem byzantských císařů. V roce 1298 vpadl do Bithýnie Osman I. a v roce 1326 se Turky dobytá Prusa (od té doby nazývaná Bursa) stala hlavním městem osmanské říše. Zbytky byzantské vlády a tím i křesťanského osídlení se zhroutily během několika následujících desetiletí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bithýnie byla ve starověku královstvím a římskou provincií, rozkládající se na severovýchodě Malé Asie (v dnešním Turecku) při březích \"Propontidy\" (Marmarského moře), thráckého Bosporu a \"Pontu Euxinu\" (Černého moře).", "tgt_summary": "Bithynia (; Koine Greek: , \"Bithynía\") was an ancient region, kingdom and Roman province in the northwest of Asia Minor, adjoining the Sea of Marmara, the Bosporus and the Black Sea. It bordered Mysia to the southwest, Paphlagonia to the northeast along the Pontic coast, and Phrygia to the southeast towards the interior of Asia Minor. Bithynia was an independent kingdom from the 4th century BC. Its capital Nicomedia was rebuilt on the site of ancient Astacus in 264 BC by Nicomedes I of Bithynia. Bithynia was bequeathed to the Roman Republic in 74 BC, and became united with the Pontus region as the province of Bithynia et Pontus. In the 7th century it was incorporated into the Byzantine Opsikion theme. It became a border region to the Seljuk Empire in the 13th century, and was eventually conquered by the Ottoman Turks between 1325 and 1333.", "id": 418570} {"src_title": "Tramvajová doprava v Drážďanech", "tgt_title": "Trams in Dresden", "src_document": [{"title": "Charakter sítě.", "content": "Jedná se o velkou síť, délka tratí dosahuje 134 km, což je jen o 9 km méně než v Praze. Počet linek je ale nižší (12 v roce 2019) – v síti je zaveden systém páteřních linek a většinu tratí tak obsluhuje jedna až dvě linky, pouze v centrálních úsecích mezi Postplatz, Straßburger Platz a hlavním nádražím jsou to 3–4 linky. Centrem celé sítě je hlavní náměstí Postplatz, kde je možný přestup mezi mnohými linkami. I přes velikost města není plánován systém metra či podpovrchové tramvaje. Jedním z důvodů je i fakt, že byla většina sítě vybudována rychlodrážním způsobem (velká část Drážďan představují relativně nová sídliště); na rozdíl od ostatních měst se zde tedy nachází jen málo úzkých ulic, kde by byla cestovní rychlost nízká. Síť je provozována na ojedinělém rozchodu 1450 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Do provozu jsou nasazovány až sedmičlánkové tramvaje o délce až 45 m (odpovídá tří tramvajím typu Tatra T3 spřaženým v soupravě), jedná se o tramvaje typů (NGT6DD, NGT8DD, NGT D12DD), či soupravy tramvají typu Tatra T4D a Tatra B4D. Všechny tramvaje vypravuje celkem několik vozoven, z nichž jedna (Trachenberge) funguje i jako dopravní muzeum. Zvláštností vozového parku je dvojice souprav nákladních tramvají CarGoTram od výrobce Schalker Eisenhütte, které od roku 2001 zásobují továrnu Volkswagenu téměř v centru města, kam není povolen vjezd nákladních automobilů. Výběrové řízení z roku 1999 na dodávku nákladních tramvají původně vyhrálo ČKD Dopravní systémy s vozy typu TNA2 (motorové) a BNA2 (vlečné), kvůli dlouhodobým finančním potížím firmy a následně vyhlášenému konkurzu ale ČKD před podepsáním kontraktu ze soutěže odstoupilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramvajová doprava představuje v hlavním městě Saska, Drážďanech, páteř celé městské dopravy. Provozovatelem celého tramvajového provozu, stejně jako i autobusového, je společnost Dresdner Verkehrsbetriebe (DVB); jejími barvami je žlutá a černá – tento nátěr mají též i všechny městské tramvaje.", "tgt_summary": "The Dresden tramway network () is a network of tramways forming the backbone of the public transport system in Dresden, a city in the federal state of Saxony, Germany. Opened in 1872, it has been operated since 1993 by Dresdner Verkehrsbetriebe (DVB). , the network comprised 12 tram lines, with a total line length of approximately and a total route length of . There was of track, which translated into of actual tram line, serving 154 tram stops.", "id": 1476848} {"src_title": "Bartolomeu Dias", "tgt_title": "Bartolomeu Dias", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bartolomeu Dias pocházel ze slavné rodiny námořních plavců. Jeho předkové a příbuzní mezi prvními obepluli obávaný mys Bojador a objevili Zelený mys na pobřeží západní Afriky. Dvě Diazovy karavely o výtlaku 50 tun opustily Lisabon v srpnu 1487 a pluly podél afrického atlantického pobřeží k jihu. Byla to nevelká plavidla pevné konstrukce s malým ponorem. Nově kombinované plachtoví jim zajišťovalo dobré plavební vlastnosti, včetně možností využití protivětru. Na 29° s. š. Portugalci přistáli, zřídili si tu základnu a dále už pokračovala jen jedna z lodí. Asi 2° na jih od obratníku Kozoroha minula poslední z kamenných pilířů ve tvaru kříže, nazývaných padrão [padraun], vztyčovaných na pobřeží jako orientační body i na znamení vlastnického práva. Nyní se před Diasovými plavci rozprostíraly jen neznámé země a „moře Temnot“. Další pilíř postavil Dias v Angra dos Ilheos (dnešní Diaz Point) a pak zamířil k Angra das Voltas na jižním břehu ústí Oranje. Třináct dní se jeho koráb plavil přímo k jihu, dostal se do hrozné bouře, a aniž si toho námořníci povšimli, obeplul nejjižnější výspu černého kontinentu. Expedice, nyní už ve vlnách Indického oceánu, nabrala severní kurs, poprvé se na východoafrické pobřeží v dnešní Mossel Bay a za další zastávku zvolila záliv Algoa. Největší překážka na cestě do Indie byla tehdy zdolána, ale osud nebyl Bartolomeu Diasovi nakloněn – posádka byla na konci sil, zásoby potravin docházely a k dovršení všech běd je soustavně pronásledovala mimořádná nepřízeň počasí. O pokračování plavby až do kýžené Indie nemohla být ani řeči. Diasovi se podařilo doplout jen do ústí dnešní Velké rybí řeky, ale pak ho vzpoura mužstva přinutila k návratu. Nejjižnější výběžek Afriky, jehož obeplutím se zařadil mezi velikány objevných plaveb, objevil vlastně až na zpáteční cestě. Pojmenoval ho Cabo Tormentoso (Bouřlivý mys), ale název se neujal, neboť král z obav, že by mohl odrazovat další mořeplavce, později nařídil, aby toto místo neslo „optimistické“ jméno Cabo de Boa Esperanca (mys Dobré naděje). Po více než půlročním pobývání na moři a po prozkoumání „na 350 mil neznámého pobřeží“ přistály Diasovy karavely v prosinci 1488 v Lisabonu. Dias byl nadšeně oslavován a zahrnován přízní, a zůstává tedy záhadou, proč dostal o devět let později při výběru velitele velké indické expedice přednost Vasco da Gama. Africký veterán vyplul na moře ještě dvakrát. Roku 1498 ke Kapverdám a roku 1500 jako účastník Cabralovy výpravy do Indie. Mys Dobré naděje se mu při ní stal osudným, neboť poblíž zahynul při potopení čtyř lodí ve strašlivé bouři. Diasovy velké činy zvěčnil portugalský renesanční básník Luís de Camões v eposu \"Lusovci\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bartolomeu Dias, také Bartolomeo Diaz (asi 1450 – 29. května 1500 u mysu Dobré naděje), byl portugalský mořeplavec, který jako první obeplul mys Dobré naděje.", "tgt_summary": "Bartolomeu Dias (; ; Anglicized: Bartholomew Diaz; c. 1450 – 29 May 1500), a nobleman of the Portuguese royal household, was a Portuguese explorer. He sailed around the southernmost tip of Africa in 1488, the first European to do so, setting up the route from Europe to Asia later on. Dias is the first European during the Age of Discovery to anchor at what is present-day South Africa.", "id": 2325754} {"src_title": "Nadar", "tgt_title": "Nadar", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v Paříži (ale některé zdroje uvádějí Lyon). V roce 1848 pracoval jako karikaturista pro noviny \"Le Charivari\", ale v roce 1849 si založil vlastní časopisy \"Revue comique\" a \"Petit journal pour rire\". Váhal, zda má dát přednost medicíně, psaní nebo kresbě karikatur, až jednoho dne dostal od kamaráda fotografickou kameru. V roce 1853 udělal v Paříži své první fotografie, v roce 1858 jako první na světě udělal ve stejném městě letecké snímky z balónu. Byly to vůbec první fotografie ze vzduchu, Nadar si nechával radit od svého krajana Aimého Laussedata. Tuto událost zachytil na karikatuře kreslíř Honoré Daumier. Během své fotografické kariéry vyfotografoval řadu nejslavnějších osobností své doby, jako byli například Franz Liszt, Charles Baudelaire, Hector Berlioz, Alexandre Dumas, Gioacchino Rossini, Jacques Offenbach, Georges Sand, Gérard de Nerval, Édouard Manet, Gustave Doré, Gustave Courbet a mnozí další. Vyhýbal se využívání rekvizit, aby vynikly portrétované osobnosti. Nikdy portrétované neretušoval, věřil totiž, že vrásky nebo kazy pleti hovoří o duševním rozpoložení daného člověka a zpětně vypovídají o prožitém. Věnoval se též erotické fotografii. Jeho konkurentem na poli portrétní fotografie byl autor levných a dostupných fotografických vizitek, Francouz André-Adolphe-Eugène Disdéri. Nadar se také zapsal do dějin malířství. Přátelil se s mnoha pařížskými avantgardními malíři. V dubnu 1874 jim poskytl prostory pro podnik, pro který se později ujal název První impresionistická výstava. Zúčastnilo se jí 31 umělců, mj. Claude Monet, Edgar Degas, Camille Pissarro, Paul Cézanne, kteří vystavili 165 katalogových položek. Pseudonym \"Nadar\" používal se svolením otce i jeho syn Paul Nadar. Postupem času se estetické portréty Nadara staly obětí konvencionalizmu a komercializace. Místo velkorozměrných snímků s nejmenšími detaily na mokrých kolódiových deskách se Nadar začal věnovat lukrativnějším \"carte de visite\". V roce 1871 zavřel fotografické studio na Boulevard des Capucines a přestěhoval se do ulice d’Anjou 51. Ateliér začal vést jeho syn Paul Nadar se svou matkou, avšak zaměřil se na zisková a populární témata a zůstal u banální roviny fotografie, kterou dotvářel pomocí dekorativního pozadí, hraných vymyšlených póz a bohatých rekvizit. Nadar se do činnosti studia nezapojoval a ani neschvaloval změny, které v něm nastaly. Uprostřed 80. let se otec se synem usmířili, což vedlo ke společnému podniku s názvem \"Entretien de M. Nadar avec M. Chevreul, le jour de son centenaire\" (\"Rozhovor pana Nadara s panem Chevreulem v den jeho stých narozenin\"). Jednalo se o rozhovor s lékárníkem Michelem Eugenem Chevreulem, který Nadar řídil a Paul fotografoval. Soubor fotografií, který se objevil v časopise \"L'Illustration\" v roce 1886, je považován za průkopnickou práci v historii vývoje fotografické reportáže a první foto-rozhovor. V roce 1886 převzal Paul Nadar vedení podniku. Po vzoru svého otce začal fotografovat z balónu, v roce 1890 se vydal na cestu z Evropy do Turkestánu ve stopách bývalé Hedvábné stezky a fotografoval navštívená místa. Používal nové zařízení Kodak a brzy se stal zástupcem této společnosti. Paul Nadar se v roce 1895 stal oficiálně majitelem ateliéru svého otce a vedl jej až do své smrti v roce 1939. Během několika dalších let jej vedla jeho dcera Martha, ale nakonec byl uzavřen. Celé studiové vybavení, negativy i fotografie Nadara staršího i Paula Nadara prodala francouzské vládě druhá manželka Paula Nadara Anne.", "section_level": 1}, {"title": "Balónové létání.", "content": "V roce 1863 Nadar sestrojil na svou dobu obrovský balón \"Le Géant\", s nímž se pokusil cestovat podobně jako hrdinové Vernova románu \"Pět neděl v balóně\" (který vyšel v témže roce). Projekt ale skončil v roce 1874 neúspěchem. Ještě však během obléhání Paříže 1870-1871 zorganizoval balónovou přepravu, která v 66 balónech přepravila z obleženého města 11 tun zásilek (2,5 mil. dopisů). Nadar posloužil Julesu Vernovi jako předloha pro postavu Michela Ardana (jméno je přesmyčkou jména Nadar) v románu \"Ze Země na Měsíc\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ve Francii dostávají nejlepší fotožurnalisté cenu Prix Nadar, kterou uděluje společnost Gens d’Images.", "section_level": 1}, {"title": "Pseudonym.", "content": "Nadar jako pseudonym po nějaký čas používal i jeho bratr Adrian (Adrien Tournachon), a označoval jím své fotografie. Tento podpis způsobil zmatek a byl příčinou soudní pře mezi oběma bratry, která trvala od března 1856 do prosince 1857. Soud nakonec nakonec svolil používat pseudonym pouze Felixovi jako jedinému uživateli pseudonymu. Tento proces je jedním z prvních svého druhu, který se zabývá autorstvím fotografa. S laskavým svolením svého otce používal dále pseudonym Nadar jeho syn Paul.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar (6. dubna 1820, Paříž – 21. března 1910, Paříž), byl francouzský fotograf, průkopník portrétní a balónové fotografie, karikaturista, novinář, spisovatel a vzduchoplavec. Je autorem řady portrétů celebrit své doby, byl také autorem prvních leteckých fotografií na světě. Nadarovy průkopnické pokusy dostat fotografický přístroj do vzduchu odstartovaly éru leteckého průzkumu a fotografie, na níž mnohem později navázalo kontinuální pořizování obrazů Země z vesmíru.", "tgt_summary": "Gaspard-Félix Tournachon (6 April 1820 – 20 March 1910), known by the mononymous pseudonym Nadar, was a French photographer, caricaturist, journalist, novelist, balloonist, and proponent of heavier-than-air flight. In 1858 he became the first person to take aerial photographs. Photographic portraits by Nadar are held by many of the great national collections of photographs. His son, Paul Nadar, continued the studio after his death.", "id": 487061} {"src_title": "Dobro", "tgt_title": "Good", "src_document": [{"title": "Dobro ve filosofii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o definici.", "content": "Britský filosof George Edward Moore ve vlivném díle \"Principia ethica\" (1903) ovšem upozorňuje, že přídavné jméno „dobrý“ nelze nahradit žádným jiným a všechny takové pokusy nazývá „naturalistickým klamem“ (\"naturalistic fallacy\"). Moore pak kritizuje různé filosofy, kteří se domnívali, že místo „dobrý“ mohou říci „žádoucí“, „dokonalý“, „nesobecký“ a podobně. Je sice pravda, že co je dobré, může být \"také\" žádoucí, dokonalé, nesobecké atd., nicméně to není totéž. Filosofická etika sice hledá, co je různým „dobrým“ věcem společné, nicméně nesmí podlehnout omylu, že by tím mohla slovo „dobrý“ nahradit.", "section_level": 2}, {"title": "Antická filosofie.", "content": "Na počátku je ale třeba říct, že slovo překládané do češtiny jako \"dobro\" má v řečtině spíše význam prospěšnosti, české slovo \"dobro\" je poněkud širší a tím nejasnější. Zatímco přídavné jméno „dobrý“ užíváme zcela běžně, v různém smyslu a v různých situacích, vyjadřuje pojem dobro přesvědčení, že všechny tyto věci nakonec cosi spojuje. Tuto myšlenku přesněji vyjadřuje Platón tak, že různé věci se v té či oné míře podílejí (\"methexei\") na jediné a společné ideji dobra. Pokud bychom tuto ideu mohli dokonale poznat, věděli bychom v každé situaci, co je dobré a co není. Někteří Platónovi žáci a následovníci dokonce soudili, že bytí, dobro a pravost (ve scholastické terminologii \"ens, bonum, verum\") jsou totéž: jen o jsoucím lze říci, že je dobré, a to jen tehdy, je-li zároveň i pravé. Špatné a zlé je buďto nepravé, anebo nedostatečně jsoucí, a zlo je nedostatek dobra. Platónovo pojetí kritizuje Aristotelés právě proto, že kdyby naše jednání měla vést jediná idea dobra, ztratila by se lidská svoboda a všichni by museli chtít a konec konců i dělat totéž. Proto Aristotelés místo jediné ideje dobra předkládá jako ideály jednání řadu různých ctností, které se vesměs vyznačují jistou uměřeností. Štědrý není ani marnotratný, ani lakomý, naopak je od obojího stejně a podstatně vzdálen. Aristoteles dělí dobro na tři druhy:", "section_level": 2}, {"title": "Kritiky pojmu dobra.", "content": "Aristotelés také upozorňuje, že označení „dobrý“ užíváme vždycky v jisté situaci a ze zkušenosti víme, že co je jednou nebo pro někoho dobré, může být jindy a pro jiného nedobré nebo dokonce špatné. Proto se Immanuel Kant snaží užívání slova „dobrý“ silně omezit a na jednom místě říká, že skutečně dobrá je jen a jedině dobrá vůle. Ještě radikálnější postoj zastával Friedrich Nietzsche. Lidé, kteří se odvolávají na dobro, se podle něho vyhýbají vlastnímu rozhodování a odpovědnosti; člověk si proto má „tvořit“ své ctnosti a o svých rozhodnutích neříkat, že jsou dobrá, ale „tak jsem tomu chtěl já“.", "section_level": 2}, {"title": "Nový zájem o pojem dobra.", "content": "Podle N. Hartmanna je dobro základní mravní hodnota, která může nabývat různé formy podle toho, jak se definuje jeho vztah k ostatním základním mravním hodnotám; za takové hodnoty pokládá vznešenost, plnost a čistotu. Vznešené interpretuje dobro velkodušně a velkoryse jako to co je vysoké a ideální. Plnost zase interpretuje dobro ve smyslu co možno nejrozmanitější a nejvšestrannější účasti na hodnotě. Čistotě jde o to, aby se jednoduše a přesně zaměřovala na dobro jako jediné co je třeba. Z těchto různých interpretací dobra vyplývají různé typy étosu a morálky. V poslední době se pojem dobra v širším slova smyslu opět oživil, a to v souvislosti s obnoveným zájmem o etiku ctností. Ve velmi hlubokém smyslu uvažovala o dobru Simone Weilová a Alasdair MacIntyre v knize \"Zánik ctnosti\" rozlišuje dvojí dobro: dobro vnitřní (\"intrinsic\"), například potěšení ze hry, a dobro vnější, například odměnu za vítězství. Rozdíl mezi nimi je v tom, že jen vnitřní dobro motivuje hráče, aby hráli dobře, kdežto člověk motivovaný pouze vnějším dobrem může chtít dosáhnout vítězství třeba podvodem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dobro je obecný pojem, odvozený od hodnotícího slova „dobrý“. Může tedy znamenat to, co lze v silném slova smyslu označit za dobré. Toto označení lze zhruba chápat ze tří stránek, které se navzájem nevylučují: Vzhledem k této mnohoznačnosti a možným zneužitím, na něž upozornil už Nietzsche, se pojem dobra v moderní etice a filosofii užívá opatrně. Znamená nejvyšší morální hodnotu a protiklad zla; nicméně řada filosofů se mu raději vyhýbá (Spinoza, Nietzsche, A. J. Ayer).", "tgt_summary": "In most contexts, the concept of good denotes the conduct that should be preferred when posed with a choice between possible actions. Good is generally considered to be the opposite of evil, and is of interest in the study of morality, ethics, religion and philosophy. The specific meaning and etymology of the term and its associated translations among ancient and contemporary languages show substantial variation in its inflection and meaning depending on circumstances of place, history, religious, or philosophical context.", "id": 2343206} {"src_title": "Baobab", "tgt_title": "Adansonia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Baobaby jsou dlouhověké opadavé stromy dosahující výšky 5 až 30 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Kmeny, větve a kůra.", "content": "Pro většinu druhů baobabů jsou charakteristické lahvicovitě ztluštělé kmeny a kompaktní koruna. Kmeny jsou neotrněné, pouze u druhu \"Adansonia rubrostipa\" se objevují kuželovité trny. Již mladé rostliny mívají stonek na bázi ztluštělý. Primární větve jsou tlusté, horizontálně rozložené nebo šikmé. Dřevo baobabů je měkké, vláknité, v soustředných kruzích. Dřevo je schopno zadržovat vodu a průměr kmene se tak mění v závislosti na množství srážek. Dřevo při poranění často roní bělavý latex, který je bez zápachu. Borka je hladká nebo plátkovitá, červenavě hnědá až šedá. Pod borkou kmene je často přítomna tenká žlutá až zelená fotosyntetizující vrstva a mezi kůrou a dřevem je vrstva dlouhých podélných tuhých vláken. Výhony baobabů bývají dvojího druhu. Nekvetoucí mladé větve bývají zelené, tenké, s dlouhými články, zatímco plodné větve jsou dřevnaté, tlustší a s články zkrácenými a listy nahloučenými na konci. Tyto dva typy větví se mohou lišit také v odění, délce řapíků, tvaru lístků a přítomnosti nebo nepřítomnosti zubů na okraji čepele.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy baobabů v období sucha opadávají, jsou střídavé, dlanitě složené z 5 až 11 lístků, bylinné až kožovité, s palisty. Palisty jsou opadavé, až 2 mm dlouhé, u druhu \"Adansonia perrieri\" jsou vytrvalé a dosahují velikosti až 1,5 cm. Čepel lístků baobabů je celokrajná nebo zubatá, lysá nebo pokrytá jednoduchými či hvězdovitě nahloučenými chlupy. Pouze u semenáčků a regeneračních výhonků mohou být listy i jednoduché, přičemž celkový počet jednoduchých listů u semenáčků je druhově charakteristický. Řapíky jsou na obou koncích charakteristicky válcovité ztluštělé (tzv. pulvinus).", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Květy baobabů se vyvíjejí v paždí listů při vrcholu plodných větévek, výjimečně se objeví květy dva, na jediné stopce květenství. Květy jsou velké, nápadné, oboupohlavné, vonné a vždy se otevírají se soumrakem nebo záhy po soumraku. U některých druhů (ze sekce \"Longitubae\") se květ otevírá velmi rychle, asi 30 sekund, a pohyb je vnímatelný pouhým okem. Ačkoliv květy někdy zůstávají na stromě i několik dní, proces opylení může probíhat pouze v průběhu první noci. Kalich je pětičetný, na vnější straně drsný, zelený nebo hnědý, na vnitřní straně chlupatý, smetanově, červeně zbarvený. Laloky kalicha jsou v pupenu téměř až k vrcholu srostlé a rozdělují se až v průběhu vývoje květu. U rozvitého květu jsou stočené nebo nazpět ohnuté na bázi květu. Občas se 2 laloky neoddělí a květ se deformuje. Kališní trubka může být krátká nebo dlouhá a je spolu s vytrvalostí kalicha podstatným znakem k dělení rodu do sekcí. Při bázi kalicha je kruh tkáně produkující nektar, u sekce \"Longitubae\" v podobě ztluštělého prstence. Kalich je buď opadavý spolu s květem nebo vytrvává. Koruna je pravidelná nebo mírně dvoustranně souměrná, pětičetná, přirostlá k bázi trubky ze srostlých tyčinek, korunní lístky jsou volné, smetanově bílé, jasně žluté až tmavě červené. Barva čerstvých květů bývá odlišná od barvy květu spadaných na zem. Při sušení se květy zbarvují hnědočerveně. Tyčinky jsou na bázi srostlé do masívní trubky, v horní části se rozdělující do množství nitek tyčinek. Délka srostlé a nesrostlé části tyčinek je důležitým znakem. Semeník je svrchní, kuželovitý až protáhlý, hustě hnědě nebo nažloutle pýřitý, ukrytý v trubce ze srostlých tyčinek. Čnělka je dlouhá, přesahující z trubky, bílá nebo tmavě červená, s vrcholovou bliznou s 5 až 10 krátkými laloky. U některých druhů je čnělka ohnutá nebo zkroucená.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plody baobabů jsou velké, suché, s tvrdým oplodím, vejčitého až protáhle válcovitého tvaru, většinou popisované jako bobule. Oplodí je červenavě až černě hnědé, dřevnaté, 5 až 15 mm tlusté, s podélnými vlákny na vnitřním povrchu, většinou nepukavé. Výjimku tvoří druh \"Adansonia gibbosa\", jehož plody již na stromě nepravidelně pukají. Uvnitř plodu je houbovitá až křídovitá dřeň, v níž je ukryto množství ledvinitých semen. Semena dosahují délky 10 až 15 (až 20) mm, přičemž jejich velikost je dosti variabilní. Plody některých populací druhu \"Adansonia za\" mají nápadně ztluštělou stopku.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod baobab zahrnuje 8 druhů. Centrum druhové diverzity je na Madagaskaru. Pouze 2 druhy se vyskytují mimo Madagaskar: nejznámější druh baobab prstnatý (\"Adansonia digitata\" L.) je rozšířen na savanách subsaharské Afriky a baobab Gregorův v severozápadní Austrálii. Baobaby jsou téměř výlučně tropické stromy, přesahující svým areálem Obratník Kozoroha maximálně o několik stupňů. Baobab prstnatý je dnes pěstován v klimaticky příhodných oblastech celého světa, např. i na Floridě. Disjunkce sekce \"Longitubae\" mezi Madagaskarem a Austrálií byla v minulosti vysvětlována kontinentálním driftem, dnes se však tato teorie jeví jako nepravděpodobná a předpokládá se, že se baobab dostal do Austrálie dálkovým přenosem, k němuž došlo v průběhu posledních 30 miliónů let.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opylování.", "content": "Baobab prstnatý je opylován kaloni a v menší míře i poloopicemi z čeledi kombovití, u ostatních druhů tomu však je většinou jinak. Květy obou madagaskarských druhů ze sekce \"Brevitubae\" jsou opylovány savci (kaloni u druhu \"A. suarezensis\" a lemurem maki kočičí (\"Phaner furcifer\") u \"A. grandidieri\"), navštěvovány jsou však i rozličným hmyzem a strdimily. Květy druhů ze sekce \"Longitubae\" jsou opylovány lišaji, na Madagaskaru zejména druhy \"Coelonia solanii\", \"Coelonia brevis\", \"Coelonia mauritii\" a \"Xanthopan morgani\", v Austrálii lišajem svlačcovým (\"Agrius convolvuli\"). Květy madagaskarských druhů z této sekce jsou navštěvovány také nočními lemury, australský baobab také kystráčky. Květy baobabu prstnatého volně visí na dlouhých stopkách a vydávají v noci vůni podobnou vůni sýru feta, čímž lákají kaloně. Květy madagaskarských druhů rozkvétají vzpřímené.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření semen.", "content": "Semena afrického baobabu prstnatého a australského baobabu Gregorova jsou šířena savci vyhledávajícími výživné plody. Semena projdou zažívacím traktem bez porušení, u baobabu prstnatého dokonce tento proces podstatně zvyšuje klíčivost semen. Naproti tomu u madagaskarských druhů není znám žádný savec schopný šířit semena a má se za to, že po příchodu člověka na Madagaskar před 1 500 až 2 000 lety došlo k vyhubení těchto zvířat. Uvažuje se v této souvislosti zejména o velkém lemurovi rodu \"Archaeolemur\" nebo o obřím nelétavém ptákovi \"Aepyornis\".", "section_level": 2}, {"title": "Stáří baobabů.", "content": "Stáří některých afrických baobabů se odhaduje na 1 000 až 2 000 let. K určení věku stromů se obvykle používá radiokarbonová metoda. Podle některých autorů letokruhy baobab, díky poréznosti dřeva, nemá,", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Baobab byl v roce 1798 Jussieuem zařazen do čeledi slézovité (\"Malvaceae\"). Později, v roce 1822, Kunth přeřadil 10 rodů včetně baobabu do nové čeledi cejbovité (\"Bombacaceae\"). Zde byl baobab zařazen až do roku 1998, kdy byla publikována 1. verze systému APG. Čeleď cejbovité je zde spolu s některými dalšími čeleděmi řádu slézotvaré (\"Malvales\") vřazena do čeledi slézovité (\"Malvaceae\"), neboť jen tak se jedná o monofyletickou skupinu.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a historie.", "content": "První literární zmínky o baobabu pocházejí ze 14. století. Evropští botanici se s plody baobabu poprvé seznámili v Egyptě, kam byly dováženy místními obchodníky. Benátský botanik Prospero Alpini v roce 1592 tyto plody popsal pod jménem \"Bahobab\", a to včetně jejich vyhlášených léčivých účinků. Jméno \"Bahobab\" pochází pravděpodobně z arabštiny a je odvozeno z arabského \"bu hibab\", což znamená mnohasemenný plod. V polovině 18. století navštívil francouzský přírodovědec a objevitel Michel Adanson oblast nynějšího Senegalu a zhotovil první detailní popis a ilustrace baobabu prstnatého. Uvědomil si souvislost s plody popsanými Alpinim a nazval strom \"Baobab\". Ačkoliv později Linné zvolil ve svém díle Species Plantarum z roku 1753 jméno na počest Adansona, jméno baobab se udrželo do dneška a přešlo do mnoha jazyků. První zmínky o baobabech na Madagaskaru jsou z roku 1605, první zdejší druhy však začaly být popisovány až na přelomu 19. a 20. století. Na začátku 18. století objevil Allan Cunningham baobab v severozápadní Austrálii, zprvu jej však považoval za vzhledově poněkud podobnou stromovitou kaparu \"Capparis gibbosa\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Africký baobab prstnatý má všestranné využití. Plody obsahují kyselinu vinnou a domorodci z nich připravují osvěžující nápoj. Ze semen je získáván jedlý olej. Dřeň plodů se konzumuje čerstvá nebo sušená a navlhčená. Moučnaté míšky vařené ve vodě poskytují náhražku mléka. Jádra jsou bohatá na bílkoviny a olej a chutnají po mandlích, velmi obtížně se však loupou. Rozemleté slupky plodů se používají jako lulkový tabák a z popela se vyrábí mýdlo. V některých zemích se pije vodnatá šťáva, tvořící se v kmeni v místech poranění. Mladé listy a výhony jsou používány jako zelenina. Z oplodí plodů se získávají pevná vlákna, používaná na plachty, koše a textilie. Kůra je bohatá na třísloviny a používá se na vyčiňování kůží. Také z kůry kmene jsou získávána vlákna, používaná domorodci na výrobu provazů, rybářských sítí a šňůr, váčků a podobně. Pražená semena slouží jako náhražka kávy. Baobaby slouží také jako rezervoáry na vodu. V některých případech je dokonce úmyslně ve středu kmene vytvořena dutina, v níž se zachycuje voda na období sucha. Velké duté kmeny baobabů jsou využívány rozličným způsobem jako obytné prostory, garáže, bary a podobně. Z madagaskarských druhů je nejvšestranněji využíván baobab Grandidiérův. Dužnina a semena jsou konzumovány syrové. V některých vesnicích v okolí města Morondava jsou plody krmeny kozy a ze semen která vycházejí neporušená ze zažívacího traktu, je získáván kvalitní olej. Olej je získáván také ze semen baobabu suarézského. Plody všech baobabů jsou jedlé, pouze u baobabu madagaskarského nejsou příliš chutné. Jako zelenina jsou využívány kořeny semenáčků baobabu madagaskarského a baobabu za. Dřevo baobabu Grandidiérova a baobabu \"Adansonia rubrostipa\" je využíváno k výrobě došků. Odvar z kůry baobabu prstnatého je v Africe používán proti horečkám a rozemletá dužnina plodů bez semen se přidává do vody nebo mléka proti úplavici. Odvar z kůry madagaskarského baobabu suarézského je používán při léčení cukrovky. Australský baobab Gregorův má jedlé plody, které jsou také používány proti kurdějím. Duté kmeny a vodnaté dřevo slouží jako nouzový zdroj vody. Listy a guma z poraněných kmenů jsou konzumovány, z kůry jsou zhotovovány provazy a z pylu lepidlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baobab (\"Adansonia\") je rod rostlin z čeledi slézovité (\"Malvaceae\"). Jsou to opadavé stromy s nápadně tlustými kmeny a s dlanitě složenými listy, rostoucí v oblastech s obdobím sucha. Baobaby se vyskytují na Madagaskaru, v Africe a v severozápadní Austrálii, ale není jasné, jak k jejich rozšíření mezi kontinenty došlo. Baobaby poskytují všestranný užitek.", "tgt_summary": "Adansonia is a genus of deciduous trees known as baobabs. They are native to the regions of Madagascar and mainland Africa. The tree has also been introduced to other regions such as Australia and Asia. The generic name honours Michel Adanson, the French naturalist and explorer who described \"Adansonia digitata\". The baobab is also known as the \"upside down tree\", a name that originates from several myths. In the early 21st century, baobabs in southern Africa began to die off rapidly from a cause yet to be determined. Scientists believe it is unlikely that disease or pests were able to kill many trees so rapidly, and some speculated that the die-off was a result of dehydration from global warming.", "id": 2298185} {"src_title": "Tré Cool", "tgt_title": "Tré Cool", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 9. prosince 1972 ve Frankfurtu v Německu. Vyrůstal ve městě Willits v Kalifornii se svým otcem a 2 sourozenci. Tré Cool je jeho přezdívka, kterou mu dal jeden jeho kamarád a znamená ,\"Hodně Cool\"´´ (très je francouzsky hodně). Od 12 let hrál v kapele The Lookouts. Kapelu vedl Laurence Livermore který vlastnil nahrávací společnost Lookout! Records. Když od Green Day v roce 1991 odešel bubeník Al Sobrante, sám Livermore jim Trého nabídl jako nového bubeníka a od té doby je členem Green Day. Má dvě děti Ramonu Wright a Frankita Wright. V roce 1998, poté co Green Day vyhráli cenu \"Moon Man\" na MTV Music Awards Tré Cool vyšplhal Universal Globe, ale unikl bez trestu – právě naopak,byl odměněn potleskem a jásotem fanoušků. Tré byl kdysi proslulý tím, že spaloval svou bicí soupravu přímo na jevišti po skončení každého představení na \"Warning\" tour. Také má tradici, že když v průběhu koncertu poškodí činely tak se jich na konci zbaví.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V lednu 1995 se jeho přítelkyni Lisea Lyons narodila dcera Ramona. Lisea a Tré se vzali toho samého roku v březnu, ale zanedlouho se rozvedli. V květnu 2000 se Tré oženil s jeho novou přítelkyní Claudií Saurez a jejich syn Frankito se narodil o rok později. V roce 2003 se ale rozvedli a Tré se seznámil s Torry Castelano, která hraje na bicí ve skupině The Donnas. Tré se zasnoubil s přítelkyní Sara Rose v lednu 2014. 11.10.2014 se Sara a Tré vzali.", "section_level": 1}, {"title": "Zpěv a psaní textů.", "content": "Tré sám složil a napsal několik písní. Zpívá a hraje na kytaru píseň \"Dominated Love Slave\" (kde Billie Joe hraje na bicí) a \"All by Myself\" z alba Kerplunk! a Dookie. Napsal a nazpíval také \"Rock and Roll Girlfriend\" z \"Homecoming\" představenou v albu American Idiot. Dále také nazpíval a nahrál \"DUI\" (\"Driving Under the Influence\").V roce 2007 nahrál cover od Tay Zondaye \"Chocolate Rain\". Když to dal 1.8.2007 na YouTube, zmínilo se o tom několik tisků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tré Cool (* 9. prosince 1972), občanským jménem Frank Edwin Wright III. je bubeník americké punkrockové kapely Green Day, který v kapele nahradil bývalého bubeníka Al Sobrante. Původně hrál i se skupinami jako The Lookouts, Sreeching Weasles a Samiam.", "tgt_summary": "Frank Edwin Wright III (born December 9, 1972), known professionally as Tré Cool, is an American musician, singer, and songwriter, best known as the drummer for the punk rock band Green Day. He replaced the band's former drummer, John Kiffmeyer, in 1990 as Kiffmeyer felt that he should focus on college. Cool has also played in The Lookouts, Samiam, Dead Mermaids, Bubu and the Brood and the Green Day side-projects The Network and the Foxboro Hot Tubs.", "id": 614292} {"src_title": "Šuriken", "tgt_title": "Shuriken", "src_document": [{"title": "Bó šuriken.", "content": "Je vrhací zbraň, která se skládá z rovného kovového nebo ocelového hrotu, obvykle čtyřhranného, ale někdy kulatého nebo osmihranného. Obvykle mají jeden hrot, ale některé mohou být i s dvěma hroty. Dlouhé jsou od 12 do 22 cm a v průměru váží od 35 do 150 gramů. Vrhány jsou mnoha způsoby: nad hlavou, z podpaží, pod rukou, z boku a zpětně, ale v každém případě házení obsahuje hladkým sklouznutím (po dlani přes prsty) řízený let. Většinou se hází způsobem \"džiki da-hó\" (metoda přímého úderu) nebo \"han-ten da-hó\" (metoda úderu s otočením). Tyto dva způsoby jsou technicky rozdílné. První neumožní ostří otočit se před zasáhnutím cíle a druhá vyžaduje rotaci ostří před dopadem na cíl. Bó šuriken byly vytvářeny z širokého spektra každodenně užívaných předmětů, a tak nabývaly mnoha tvarů a velikostí. Některé měly své jméno odvozeno od materiálů z nichž byly vyrobeny, například \"kugi-gata\" (hřebík), \"hari-gata\" (jehla) a \"tantó-gata\" (nůž), ostatní byly pojmenovány podle věcí, které připomínaly jako \"hoko-gata\" (halapartna, kopí), \"macuba-gata\" (borovicové jehlice), zatímco další byly jednoduše pojmenovány podle vrhaných předmětů jako \"kankjuto-gata\" (děrovadlo), \"kunai-gata\", nebo \"teppan\" (plátek kovu) a \"biao\" (špendlík). Jiné předměty byly také vrhány způsobem \"bó šuriken\" třeba \"kogai\" (ozdobná sponka), \"kozuka\" (nůž) a \"haši\" (jídelní hůlky), třebaže tyto předměty nebyly spojovány s žádnou konkrétní školou \"šuriken-džucu\". Spíše byly vrhány při vhodné příležitosti zkušeným uživatelem metod dané školy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na rozdíl od oblíbené domněnky (z videoher, filmů a podobně) šuriken nebyla určená jako vražená zbraň, ale spíše jako pomocná zbraň, která občas vylepšila roli válečníka, který užíval většinou meč nebo kopí. Užívány byly především v případech nějakého neobvyklého zmatku nebo rozptýlení, vždy takticky, aby zvýhodnily pozici uživatele před protivníkovou. Většinou se mířilo na oči, obličej, dlaně a chodidla. Byly také používány, obzvláště hira-šurikeny, k širokým a rozmanitým možnostem dalších užití, například strčeny do země tak, že působily bolest těm, kteří na ně šlápli, nebo měly kolem špiček ostří obtočenou zápalnou šňůru, a když byly zažehnuty a vrženy, způsobovaly požár; byly také užívány jako ruční zbraně, když se bojovníci octli příliš blízko protivníkům. Jsou zmínky o šurikenech potřených jedem, určeným každému, na koho bylo ostří namířeno, nebo komukoliv, kdo by je mohl zvednout, když ležely cíleně nápadně umístěné. Jiné zprávy naznačují, že šurikeny mohou být zahrabány v jakékoliv špíně a znečištění, které se nalézalo na cestě i zvířecích výkalech, a na jejich hrotech se hromadily bakterie, které mohly způsobit tomu, kdo se jimi zranil, v ráně infekci a nakazit ho ještě nevyléčitelným tetanem. Šurikeny byly jednoduchou zbraní, ale jejich cena byla různě vysoká, podle dostupnosti materiálu, z něhož byly vyrobeny a podle možnosti jejich využití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šuriken (手裏剣; \"„rukou skryté ostří“\", v literatuře se často setkáte s přepisem \"Shuriken\") je tradiční japonská nenápadná zbraň, která sloužila pro vrhání a někdy bodání. Jsou to malé ostré čepele vyrobené z nejrůznějších všedních materiálů, jako jsou jehly, hřebíky nebo nože stejně tak jako mince, kovové podložky nebo jiné ploché kousky kovu. Sloužily především jako doplňková zbraň k běžně používaným katanám (meč) či jari (kopí), ačkoliv v bitvě často hrály klíčovou taktickou úlohu. Umění zacházení a vrhání šurikeny se nazývá šuriken-džucu a vyučováno bylo především jako méně významná či lépe řečeno utajovanější část osnov výuky bojových umění v slavných školách jako Jagjú Rjú, Katori Šintó Rjú, Itto Rjú, Kukišin Rjú a Togakure Rjú. Na západě jsou šurikeny většinou známy jako „vrhací hvězdy“ nebo „nindža hvězdy“. Tento termín sotva vystihuje tuto zbraň, jelikož „zašpičatělá“ hvězda je jen jednou z mnoha různých podob této čepele. Nejznámějšími druhy jsou: \"bó šuriken\" (棒手裏剣), \"hira šuriken\" (平手裏剣) a \"šaken\" (車剣, někdy také čtené jako \"kurumaken\").", "tgt_summary": "A shuriken (; literally: \"hidden hand blade\") is a Japanese concealed weapon that was used as a hidden dagger or metsubushi to distract or misdirect. Shuriken came in a variety of forms; some were manufactured, while others were improvised from tools. The edges of shuriken were often sharpened, so they could be used to penetrate skin or open arteries. They are also known as throwing stars, throwingstars, or ninja stars, although they were originally designed in many different shapes. Contrary to this nomenclature, the shuriken (ninja stars) were not in the arsenal of those who practiced ninjutsu. Modern movies and tales portray ninjas using shuriken, but they were mainly used by samurai and ashigaru soldiers. The major varieties of shuriken are the and the or . Shuriken were supplementary weapons to the sword or in a \"samurai\"s arsenal, although they often had an important tactical effect in battle. The art of wielding the shuriken is known as shurikenjutsu and was taught as a minor part of the martial arts curriculum of many famous schools, such as Yagyū Shinkage-ryū, Tenshin Shōden Katori Shintō-ryū, Ittō-ryū, Kukishin-ryū, and Togakure-ryū.", "id": 201224} {"src_title": "Nestorův palác", "tgt_title": "Palace of Nestor", "src_document": [{"title": "Lokalita.", "content": "Archeologická lokalita Epano Englianos se nachází asi 9 kilometrů severovýchodně od zálivu Navarino, u nějž se nachází zbytky klasického města Koryfasion. Lokalita se nachází na kopci v nadmořské výšce 150 metrů, na ploše 170 na 90 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "První odkryv na sídlišti z doby bronzové v lokalitě Epano Englianos (Επάνω Εγκλιανός) byl zahájen 4. dubna 1939, během první sezony bylo objeveno kolem 1000 hliněných tabulek s lineárním písmem B, kamenné zdi, fragmenty fresek a mykénské keramiky. Další práce ale zastavila druhá světová válka. Další výzkumy na sídlišti započal v roce 1952 Carl Blegen z univerzity v Cincinnati. Blegen na této lokalitě vykopal zbytky velkého královského paláce mykénské kultury, který nazval „Nestórův“, podle postavy Néleova syna Nestóra, jenž v Homérově \"Illiadě\" vládl Písečnému Pylu. Podle nálezů keramiky lze soudit, že akropole byla osídlena již ve středně helladském období. V její blízkosti bylo nalezeno mnoho mykénských hrobek, a to jak tholoi, tak i komorových, většinou z 15. století př. n. l. Palác samotný je pak datován do 13. století př. n. l., a byl zničen kolem roku 1200 př. n. l., pravděpodobně při vpádu mořských národů. Lokalita byla definitivně opuštěna během 8. století př. n. l. a během klasického období zřejmě upadla v zapomnění. Stěny paláce jsou tvořeny z opracovaných kamenů spojených hlínou. Oproti jiným mykénským palácům, např. v Mykénách nebo v Tíryntu, při jeho stavbě nebylo použito kyklopské zdivo. Palác také zřejmě neměl žádné opevnění. Navíc se nejedná pouze o jednu stavbu, nýbrž o komplex čtyř od sebe oddělených budov: dvou obytného a ceremoniálního charakteru, jedné dílny a jednoho skladiště na víno. Nestórův palác v Pylu je dnes vedle Mykén a Tíryntu nejlépe dochovaným centrem mykénské kultury. Jeho základy se zachovaly v poměrně málo porušeném stavu a poskytují nám názorný obraz královského paláce z pozdní doby bronzové. Vzhledem ke své poloze na západním okraji mykénského světa a relativně krátké historii se spíše jeví jako silné obchodní středisko. Jeho velká skladiště nám ukazují, že palác hrál ve svém regionu aktivní ekonomickou roli především v distribuci zemědělských produktů. V květnu 2013 byla lokalita uzavřena návštěvníkům, bylo odstraněno zastřešení z 60. let 20. století, které bylo následně nahrazeno moderní konstrukcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tzv. Nestórův palác v Pylu (řecky ) se nachází na jihozápadním pobřeží Messénie asi 65 km západně od Sparty. Podle pověsti byl založen Néleem, synem Poseidóna a Tyró.", "tgt_summary": "The Palace of Nestor (Modern Greek: Ανάκτορο του Νέστορα ; Ἀνάκτορον Νέστορος ) was an important centre in Mycenaean times, and described in Homer's Odyssey and Iliad as Nestor's kingdom of \"sandy Pylos\". The palace featured in the story of the Trojan War, as Homer tells us that Telemachus: The site is the best preserved Mycenaean Greek palace discovered. The palace is the primary structure within a larger Late Helladic era settlement, once probably surrounded by a fortified wall. The palace was a two-storey building with store rooms, workshops, baths, light wells, reception rooms and a sewage system. The settlement had been long occupied with most artifacts discovered dating from 1300 BC. The palace complex was destroyed by fire around 1200 BC. In June 2016 the site re-opened to the public after the roof was replaced by a modern structure with raised walkways for visitors.", "id": 123836} {"src_title": "Dorothy Maud Wrinchová", "tgt_title": "Dorothy Maud Wrinch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Rosariu v Argentině. Jejími rodiči byli anglický inženýr Hugh Edward Hart Wrinch a Ada Souter. Rodina se však brzy vrátila do Anglie a Dorothy pak vyrůstala v Surbitonu, blízko Londýna. Navštěvovala zde střední školu Surbiton. V roce 1913 zahájila studia matematiky na universitě Girton College v Cambridge. Promovala v roce 1916. Při dalších studiích přírodních věd se seznámila s Bertrandem Russellem. Když pak byl Russell vězněn za protiválečné aktivity, Wrinchová byla jeho neplaceným vědecký pracovníkem a osobním tajemníkem. Její kariéra se rozděluje na dvě období. Mezi rokem 1918 až 1932 publikovala 20 zpráv o teoretické a aplikované matematice a 16 o vědecké metodologii a filozofii vědy. Russell měl silný vliv na její filozofickou práci. Také psala řadu článků pro Harolda Jeffreyse — ty pak tvořily základ její knihy z roku 1931 \"Scientific Inference\" (\"Vědecké usuzování\"). Wrinchová byla neúnavná a produktivní. V roce 1929 se stala první ženou, která obdržela Oxfordský titul DSc. Její profesionální pozice byla přesto vždy nejistá. V roce 1918 byla jmenovaná docentkou matematiky na Londýnské univerzitě, ale po dvou letech se vrátila k výzkumu. V roce 1922 se vdala za matematického fyzika Johna Williama Nicholsona. Nicholson byl členem Balliola College v Oxfordu, a proto se přestěhovala do Oxfordu. Tam vykonávala různé dočasné práce po celých 16 let. V roce 1927 se jim narodila dcera Pamela. Její kniha o rodičovství, věnovaná Russellovi, znamenala odvážnou práci v oblasti sociologie. Nichols byl v roce 1930 uznán jako duševně nemocný. V roce 1937 bylo Wrinchino manželství s ním proto rozvedeno. V roce 1932 byla Wrinchová jednou ze zakladatelů \"Biotheoretical Gathering\", mezioborové skupiny, která usilovala o vysvětlení života pomocí objevů o tom, jak fungují proteiny. Svůj model struktury proteinu nazvala cyklolovou strukturou (\"cyclol structure\"). Model vyvolal značnou polemiku. Do roku 1939 byly chemikem Linusem Paulingem nahromaděny důkazy proti modelu a model byl prohlášený za zcela chybný. V těchto debatách pociťovala nedostatek znalostí z chemie. V roce 1939 se ona a její dcera přestěhovala do Spojených států. V roce 1941 se provdala za Otto Charlese Glasera, předsedu katedry biologie a náměstka prezidenta Amherst College. Od roku 1942 do roku 1971 s ním pracovala jako vědecký pracovník na Smith College.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dorothy Maud Wrinchová (12. září 1894, Rosario, Argentina – 11. únor 1976; od roku 1922 Nicholsonová, od roku 1941 Glaserová) byla matematička a teoretická biochemička. Proslula svým pokusem o vysvětlení struktury proteinů s použitím matematických principů. Je oceňována za přínos a inspiraci v oblasti molekulární biologie.", "tgt_summary": "Dorothy Maud Wrinch (12 September 1894 – 11 February 1976; married names Nicholson, Glaser) was a mathematician and biochemical theorist best known for her attempt to deduce protein structure using mathematical principles. She was a champion of the controversial 'cyclol' hypothesis for the structure of proteins.", "id": 1005431} {"src_title": "Robert van Gulik", "tgt_title": "Robert van Gulik", "src_document": [{"title": "Příběhy soudce Ti.", "content": "V roce 1949 Robert van Gulik přeložil do angličtiny čínský detektivní román z 18. století \"Slavné případy soudce Ti\" a vydal jej v Tokiu. Hlavní postava tohoto románu, soudce Ti, je založena na skutečné historické postavě soudce a státníka Ti Žen-ťie, který žil na konci 7. století v období dynastie Tchang, avšak v románu se vyskytují četné anachronismy z dynastie Ming (podobné anachronismy později Gulik záměrně vkládal do svých vlastních děl). Díky překladu tohoto zapomenutého díla se Robert van Gulik začal zajímat o čínské detektivní příběhy a rozhodl se, že zkusí sám jeden takový příběh napsat. Takto vznikl román \"The Chinese Bell Murders\", který Robert van Gulik psal od roku 1948 do roku 1950 a ve kterém si „vypůjčil“ soudce Ti a jeho pomocníky ze \"Slavných případů soudce Ti\". Van Gulikovy příběhy soudce Ti pokračují v dlouhé tradici čínských detektivních příběhů a úmyslně zachovávají řadu klíčových prvků této literární kultury. Zejména soudce Ti ve většině van Gulikových románů souběžně řeší tři různé a často na sobě nezávislé detektivní případy, jak je to ve starých čínských detektivních románech obvyklé. Otázka, kdo zločin spáchal, resp. „utajení“ odpovědi na ni před čtenářem až do samého závěru příběhu, také nestojí tolik v centru pozornosti, jako je tomu v západních detektivkách, i když přece jen více, než v tradičních detektivkách čínských. Řadu svých románů o soudci Ti van Gulik také sám ilustroval. Na van Gulikovy příběhy soudce Ti navázali po jeho smrti francouzský spisovatel Frédéric Lenormand a čínsko-americký spisovatel Ču Siao Ti. Z inspirace van Gulikovými detektivními romány vychází také Ingrid J. Parker ve svých detektivních příbězích ze starého Japonska. Také Vlastimil Vondruška používá podobné schéma ve svých detektivních knihách o vyšetřovateli Oldřichovi z Chlumu, i když ve zcela jiném prostředí..", "section_level": 1}, {"title": "Další díla.", "content": "Robert van Gulik studoval v letech 1929 až 1934 \"Indisch Recht\" (právo nizozemské Indie) a \"Indologii\" (indonéskou kulturu) na Leidenské univerzitě a doktorát získal za disertační práci o kultu koně v severovýchodní Asii. I v průběhu své kariéry diplomata však pokračoval ve svých studiích. Za svůj život napsal kolem dvaceti esejů a monografií o různých tématech, a to zejména (byť nikoli výlučně) o různých aspektech čínské kultury. Ve své době byl Robert van Gulik uznáván jako evropský expert na čínské císařské právo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Hans van Gulik (9. srpna 1910 – 24. září 1967) byl velmi vzdělaný nizozemský orientalista, diplomat, hudebník (hrál na citeru čchin) a spisovatel, nejlépe známý jako autor detektivních příběhů o soudci Ti, jejichž hlavní postavu si vypůjčil z čínského detektivního románu z 18. století \"Slavné případy soudce Ti\". Robert van Gulik vyrůstal v Indonésii, kde se také naučil čínsky. Od roku 1935 působil jako nizozemský diplomat v Japonsku, v Číně, v Indii a v Libanonu. Od roku 1965 až do své smrti na rakovinu v roce 1967 pak byl nizozemským velvyslancem v Japonsku.", "tgt_summary": "Robert Hans van Gulik (, August 9, 1910 – September 24, 1967) was an orientalist, diplomat, musician (of the guqin), and writer, best known for the Judge Dee historical mysteries, the protagonist of which he borrowed from the 18th-century Chinese detective novel \"Dee Goong An\".", "id": 1297894} {"src_title": "Mezinárodní astronomická unie", "tgt_title": "International Astronomical Union", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Mezinárodní astronomická unie je členem Mezinárodního vědeckého koncilu. Je mezinárodně uznávaná jako společnost zodpovědná za pojmenování hvězd, planet, planetek a jiných kosmických těles a fenoménů ve vědecké komunitě. Jejím hlavním cílem je však pomocí mezinárodní spolupráce prosazovat a zabezpečovat rozvoj astronomie.", "section_level": 1}, {"title": "Členové a struktura.", "content": "Unie má téměř 10 000 členů – profesionálních astronomů z celého světa; nejvíce jich je z USA. Z České republiky je 109 členů – mj. Jiří Grygar, Luboš Perek, Petr Heinzel, Jana Tichá nebo Jiří Borovička. Kromě individuálních členů sdružuje IAU přes 60 národních sdružení, která reprezentují státy zapojené do její činnosti. Českou republiku v Mezinárodní astronomické unii zastupuje Český národní komitét astronomický. Jeho předsedou je pracovník Astronomického ústavu Akademie věd a předseda organizačního výboru pražského astronomického kongresu Jan Palouš.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomický kongres.", "content": "Nejvyšším orgánem Mezinárodní astronomické unie je valné shromáždění, obecně zvané astronomický kongres. Koná se pravidelně každé tři roky (kromě období 2. světové války). První shromáždění se konalo v roce 1922, v Římě. 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie se konalo ve dnech 14. – 26. srpna 2006 v Kongresovém centru v Praze. V roce 2015 se konal kongres na Havaji.", "section_level": 2}, {"title": "Současné a nadcházející kongresy.", "content": "30. kongres | 2018 | Vídeň, Rakousko
31. kongres | 2021 | Pusan, Jižní Korea
", "section_level": 3}, {"title": "Historie kongresů.", "content": "1. kongres | 1922 | Řím, Itálie
2. kongres | 1925 | Cambridge, UK
3. kongres | 1928 | Leiden, Nizozemsko
4. kongres | 1932 | Cambridge, USA
5. kongres | 1935 | Paříž, Francie
6. kongres | 1938 | Stockholm, Švédsko
7. kongres | 1948 | Zürich, Švycarsko
8. kongres | 1952 | Řím, Itálie
9. kongres | 1955 | Dublin, Irsko
10. kongres | 1958 | Moskva, Sovětský svaz
11. kongres | 1961 | Berkeley, USA
12. kongres | 1964 | Hamburk, Západní Německo (SRN)
13. kongres | 1967 | Praha, Československo
14. kongres | 1970 | Brighton, UK
15. kongres | 1973 | Sydney, Austrálie
16. kongres | 1976 | Grenoble, Francie
17. kongres | 1979 | Montreal, Kanada
18. kongres | 1982 | Patras, Řecko
19. kongres | 1985 | Nové Dillí, Indie
20. kongres | 1988 | Baltimore, USA
21. kongres | 1991 | Buenos Aires, Argentina
22. kongres | 1994 |
23. kongres | 1997 | Kyoto, Japonsko
24. kongres | 2000 | Manchester, UK
25. kongres | 2003 | Sydney, Austrálie
26. kongres | 2006 | Praha, Česká republika
27. kongres | 2009 | Rio de Janeiro, Brazílie
28. kongres | 2012 | Peking, Čína
29. kongres | 2015 | Honolulu, Havaj
", "section_level": 3}, {"title": "Prezident a výkonný výbor.", "content": "Mezi kongresy je nejvyšším orgánem Výkonný výbor, v jehož čele stojí prezident Mezinárodní astronomická unie. Je volen vždy na 3 roky na období mezi kongresy. Od roku 2006 je prezidentkou Catherine Cesarsky, bývalá ředitelka Evropské jižní observatoře. Dalším členem výkonného výboru je tzv. zvolený prezident (). Jde o praxi z posledních 20 let, kdy nový prezident je zvolen již na předcházejícím kongresu, ale než nastoupí do úřadu, vykonává první 3 roky tuto funkci, která odpovídá prvnímu viceprezidentovi. V období 2006 – 2009 je zvoleným prezidentem Robert Williams z Space Telescope Science Institute (USA). Ve výboru jsou dále generální sekretář (v současnosti Karel A. van der Hucht z Holandska), jeho asistent a 6 viceprezidentů. Všichni tito funkcionáři jsou voleni kongresem.", "section_level": 2}, {"title": "Komise.", "content": "Dalšími velmi důležitými orgány IAU jsou odborné komise. V současnosti jich pracuje 40 a jsou sloučeny do 12 divizí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní astronomická unie (International Astronomical Union, zkráceně IAU) je mezinárodní organizace, která sdružuje profesionální astronomy a národní astronomické společnosti světa. Byla založena v roce 1919 a sídlí v Paříži. Její prezidentkou je v současnosti Catherine Cesarsky.", "tgt_summary": "The International Astronomical Union (IAU; , UAI) is an international association of professional astronomers, at the PhD level and beyond, active in professional research and education in astronomy. Among other activities, it acts as the recognized authority for assigning designations and names to celestial bodies (stars, planets, asteroids, etc.) and any surface features on them. The IAU is a member of the International Science Council (ISC). Its main objective is to promote and safeguard the science of astronomy in all its aspects through international cooperation. The IAU maintains friendly relations with organizations that include amateur astronomers in their membership. The IAU has its head office on the second floor of the \"Institut d'Astrophysique de Paris\" in the 14th arrondissement of Paris. This organisation has many working groups. For example, the Working Group for Planetary System Nomenclature (WGPSN), which maintains the astronomical naming conventions and planetary nomenclature for planetary bodies, and the Working Group on Star Names (WGSN), which catalogues and standardizes proper names for stars. The IAU is also responsible for the system of astronomical telegrams which are produced and distributed on its behalf by the Central Bureau for Astronomical Telegrams. The Minor Planet Center also operates under the IAU, and is a \"clearinghouse\" for all non-planetary or non-moon bodies in the Solar System.", "id": 393327} {"src_title": "Aristarchos ze Samu", "tgt_title": "Aristarchus of Samos", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "O životě Aristarcha nemáme téměř žádné údaje, neboť žil ve 3. stol. př. n. l. Narodil se na ostrově Samos u pobřeží Malé Asie. Tato oblast byla skutečnou „líhní géniů“. Pocházeli odtud první řečtí filozofové, kteří přestali věřit starým mýtům a pokusili se objasnit, jak vesmír doopravdy vypadá a funguje. Na Samu se narodil i slavný Pythagoras. Jeho následovníci byli skutečnými zakladateli vědeckých úvah o naší planetární soustavě. Jako první si uvědomili, že nelze pouhým pohledem jednoznačně rozhodnout, které těleso se pohybuje a které zůstává v klidu. Jako každý učenec své doby byl Řek a působil v Alexandrii, která se za vlády Ptolemaiovců stala hlavním centrem antické vědy a vzdělanosti. Téměř všechny jeho spisy byly později ztraceny nebo zničeny. Jeho teorie proto známe jen z knih jiných autorů, kteří se o něm zmiňují.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dochoval se jen malý spis \"O velikosti a vzdálenosti Slunce a Měsíce\", který položil první základy pokusům o geometrické změření vzdáleností mezi uvedenými tělesy a naší planetou. Podle spisovatelů byl také vynálezcem mnohých složitých strojů a také komplexnějších slunečních hodin a zavedl pojem velký rok (annus magnus), který se rovnal 2484 rokům. Je mu také připisováno sestrojení pomůcky skafé (kamenné sluneční hodiny s číselníkem na vnitřní straně duté polokoule a vertikálním ukazatelem s vrcholem uprostřed). Aristarchos také studoval filosofii, zabýval se peripatetickou filosofií, která rozvíjela a bránila Aristotelovy myšlenky.", "section_level": 1}, {"title": "Aristarchův heliocentrismus.", "content": "Nejvíce proslul jako zakladatel heliocentrického modelu. Jako první prohlásil, že ve středu soustavy leží nehybné Slunce a Země a planety kolem něj obíhají. Země oběhne kolem Slunce jednou za rok a jednou za den se otočí kolem své osy. V té době bylo známo pět planet, které se pohybovaly nerovnoměrně a někdy se dokonce zastavovaly a několik dní „couvaly“. Astronomové se snažili rozluštit tento proces, na který jim poskytl odpověď až Aristarchův systém. Aristarchos ovšem nepřestal pobuřovat veřejně mínění. Z velikosti zemského stínu na Měsíci při zatmění vyvodil, že Slunce musí být mnohem větší než Země. A poprvé se také pokusil měřením zjistit, jaký je vzájemný poměr velikostí Země, Měsíce a Slunce. Došel k závěru že Měsíc je asi třikrát menší (ve skutečnosti 0,273), kdežto Slunce skoro sedmkrát větší než Země (ve skutečnosti 109krát). Dále také usoudil, že vzdálenost ke Slunci je 19krát větší než vzdálenost k Měsíci (ve skutečnosti 395krát). To jsou sice velmi nepřesná čísla, protože Aristarchos silně podcenil velikost a tudíž i vzdálenost Slunce, ale metoda, kterou použil, byla správná. Přesnější měření bylo provedeno až v 17. století. K dovršení všeho Aristarchos prohlásil, že vesmír je nekonečný a hvězdy jsou jiná Slunce. To byly kacířské myšlenky a Aristarchos byl obžalován z bezbožnosti. Jeho model byl zamítnut a posléze na dlouho zapomenut. Trvalo pak více než 17 staletí, než polský astronom Mikuláš Koperník (1473–1543) myšlenku Aristarcha ze Samu znovuobjevil a dal Řekovi za pravdu. Proto bývá někdy Aristarchos zván starověkým Koperníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aristarchos ze Samu (, asi 310 – 230 př. n. l.) byl řecký matematik a astronom, tvůrce heliocentrického modelu vesmíru. Je po něm pojmenován kráter Aristarchus na Měsíci.", "tgt_summary": "Aristarchus of Samos (; , \"Aristarkhos ho Samios\"; c. 310 – c. 230 BC) was an ancient Greek astronomer and mathematician who presented the first known heliocentric model that placed the Sun at the center of the known universe with the Earth revolving around it. He was influenced by Philolaus of Croton, but Aristarchus identified the \"central fire\" with the Sun, and he put the other planets in their correct order of distance around the Sun. Like Anaxagoras before him, he suspected that the stars were just other bodies like the Sun, albeit further away from Earth. His astronomical ideas were often rejected in favor of the geocentric theories of Aristotle and Ptolemy. Nicolaus Copernicus attributed the heliocentric theory to Aristarchus.", "id": 1620494} {"src_title": "Robert Miles", "tgt_title": "Robert Miles", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se Antoniettě a Albino Concinovým. Ačkoli to nebyl žádný hudební zázrak, Miles se během mládí naučil hrát na klavír a na hudební scéně figuroval od roku 1988. Pracoval jako DJ v mnoha italských klubech a v roce 1990 investoval své úspory do nákupu použitého vybavení k postavení vlastního studia; nicméně jeho počáteční komponování zůstalo nepovšimnuto. V roce 1994 Miles napsal svou nejslavnější dream houseovou skladbui - singl Children. Singlu se během čtrnácti dnů od oficiálního vydání v roce 1995 prodalo více než 350,000 kopií po celé Evropě a v mnoha zemích se umístil na vrcholku hitparád. Miles za tato umístění ve Velké Británii, Německu a v mnoha dalších zemích Evropy nasbíral několikanásobné platinové desky a zlaté desky. Singl byl považován za nejúspěšnější nahrávku roku 1996. Milesův další singl byl \"Fable\", s vokálem v podání Fiorelli Quinn. Jeho premiérové album Dreamland bylo vydáno 7. června 1996 v Evropě, kde to byl hit a o několik dní později také v USA s novou stopou \"One and One\" zpívanou Marií Nayler a napsanou Billy Steinbergem, Rickem Nowelsem a Marií Claire D'ubaldo. Tato nová stopa se stala velmi populární a později byla vydána jako singl v USA a Německu. Na konci roku 1996, Miles vydal v Německu novou verzi Dreamland, nazvanou Dreamland - Winter edition. Toto album bylo velkou měrou podobné Dreamland, ale obsahovalo stopu \"One and One\". Píseň \"One and One\" byla původně psána pro polskou vůdčí umělkyni Edytu Górniak. Ta ji nahrála o rok později na svém premiérovém mezinárodním albu Edyta. V listopadu 1997 Miles vydal další singl \"Freedom\", který byl jednou z klíčových stop na albu 23am, vydaném 27. listopadu 1997. Album obsahuje různé pocity z dříve vydaného Dreamland, obsahuje více otextovaných písní než jeho předchůdce. Během tohoto období spolupracoval s Richardem D. Jamesem pod názvem Aphex Twin na několika duetech. Miles padl do zapomnění až do 11. června 2001, kdy vydal nové album Organik na dvou vinylech a CD. S rysy nového singlu \"Paths\" byl Organik považován mnoha fanoušky přerušením stylu, který Miles propagoval ve svých prvních dvou albech. V roce 2003 bylo vydáno album obsahující hlavně remixy mnoha písní obsažených na albu Organik. Album, titulované Organik Remixes, obsahuje remixy vítězů z remix soutěže vyhlášené na webových stránkách Roberta Milese, právě tak jako remixy dobře známých umělců jako The Future Sound of London. Album také obsahuje jednu novou stopu Roberta Milese, nazvanou \"Bhairav\", kterou provází silný vokál Amelie Cuni. Koncem roku 2003 se Miles odstěhoval ze svého domova v Londýně do Los Angeles. Začal pracovat pod svou vlastní produkční firmou S:alt Records a v roce 2004 vydal album vytvořené ve spolupráci s Trilokem Gurtu nazvané Miles Gurtu. Podle svých webových stránek Robert očekával vydání finálního alba pod jménem „Robert Miles“, kterým chtěl ukončit svou hudební kariéru pod tímto jménem. V posledních dnech svého života Robert žil na Ibize.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Miles (vl. jménem Roberto Concina, 3. listopad 1969 Fleurier, Švýcarsko – 9. května 2017) byl italský skladatel a hudebník trance, ambient, techno a dalších druhů elektronické hudby.", "tgt_summary": "Roberto Concina (3 November 1969 – 9 May 2017), known professionally as Robert Miles, was a Swiss-born Italian record producer, composer, musician and DJ. His 1995 composition \"Children\" sold more than 5 million copies and topped the charts in many countries.", "id": 986626} {"src_title": "Bursitida", "tgt_title": "Bursitis", "src_document": [{"title": "Příznaky a symptomy.", "content": "Při bursitidě se objevují tyto symptomy: Bursitida v oblasti kyčle nezpůsobuje viditelný otok nebo zarudnutí kůže, jelikož bursy jsou zde umístěny pod silnými svaly. V tomto případě se bolest objevuje nad velkým trochanterem (\"trochanter major\"), tj. v místě, kde se kost napojuje na kyčelní kloub.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Nejčastějšími příčinami bursitidy je nadměrné namáhání, přetížení nebo akutní trauma kloubu, jako jsou např. opakované údery nebo u kolen dlouhodobé zatížení při klečení. Bursitida může být zapříčiněna i infekcí, artritidou či dnou. Často nemusí být příčina zjištěna.", "section_level": 2}, {"title": "Rameno.", "content": "Bursitida ramene nejčastěji plyne z poruchy rotátorové manžety, tj. čtyř svalových úponů na hlavici kosti pažní, které spojují pažní kost (\"humerus\") s lopatkou, a která je zodpovědná za zvednutí paže nad úroveň ramene. Příčinou bursitidy může být vyosení ramene vlivem svalové dysbalance, pád na rameno, prudký švih, pád na zem se zapaženou horní končetinou či opakované úkony se vzpaženou horní končetinou. Někdy bývá obtížné rozlišit mezi bolestí způsobenou bursitidou a bolestí způsobenou poraněním rotátorové manžety.", "section_level": 2}, {"title": "Loket.", "content": "Bursitida lokte je spojena s pohybem vyžadujícím časté opakující se ohnutí a napřímení předloktí, např. házení basketbalovým míčem, tenisový nebo golfový švih či podobné opakující se úkony. K bursitidě může vést i prosté opírání se o lokty v leže na břiše.", "section_level": 2}, {"title": "Hýždě.", "content": "Bursitida v oblasti hýždí může být způsobena např. dlouhodobým sezením na tvrdé podložce. Jinou příčinou bývá jízda na kole.", "section_level": 2}, {"title": "Kyčle.", "content": "Bursitida kyčle bývá obvykle spojena s artritidou nebo úrazem v oblasti kyčelního kloubu. Další obvyklou příčinou je dlouhodobé zatěžování kyčle, např. dlouhotrvajícím stáním.", "section_level": 2}, {"title": "Koleno.", "content": "V případě bursitidy kolene se na přední straně kolene objevuje měkká vejcovitá boule. Příčinou bývá časté klečení např. při dláždění či jiných činnostech vykonávaných v kleče na tvrdé podložce. Zánět bursy v oblasti čéšky může způsobit i úder do kolene. Bursitida v kolenním kloubu se často rozvíjí u lidí trpících nadváhou či artritidou.", "section_level": 2}, {"title": "Kotník.", "content": "Bursitida v oblasti kotníku se nejčastěji objevuje jako důsledek nošení nevhodné obuvi, při nevhodném odvíjení nohou při chůzi nebo při sportovních aktivitách, jako je bruslení.", "section_level": 2}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Výkon profese nebo volnočasové aktivity vyžadující časté opakující se pohyby zatěžující kloubní aparát jsou významným rizikovým faktorem. Riziko se zvyšuje také s postupujícím věkem, příp. s určitými chorobami, jako jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Kdy vyhledat lékařskou pomoc.", "content": "Běžné domácí ošetření obvykle k léčbě bursitidy postačuje. Nicméně je dobré vyhledat lékařskou pomoc, pokud:", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčba bursitidy je většinou jednoduchá a zahrnuje odpočinek s příp. znehybněním postiženého kloubu, přikládáním ledu, jemnou masáží či podáním nesteroidních protizánětlivých léčiv pro potlačení zánětu. Účinné jsou měkké manuální techniky, kombinované např. s cvičením posilujícím svalstvo v postižené oblasti. Rychlou úlevu od bolesti skýtá i injekční aplikace kortikosteroidu, přímo do zanícené bursy.V případě, že je bursitida způsobena infekcí, je možné užívat antibiotika.V některých případech je nutné bursu chirurgicky drenovat, výjimečně zcela odstranit.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Tyto preventivní postupy nedokáží zabránit bursitidě v případě artritidy, infekce apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bursitida (\"lat. bursitis\") je zánět tíhového váčku (bursy). V lidském těle se nachází více než 150 burs. Bursa je váček, který je vmezeřen mezi svaly nebo do oblasti kloubů. Tyto malé, tekutinou naplněné váčky lubrikují a odlehčují třecí místa mezi kostmi, šlachami a úpony svalů v blízkosti kloubů a napomáhají jejich volnému a lehkému pohybu. K bursitidě dojde, pokud se bursa zanítí. V takovém případě je pohyb kloubu nebo tlak na kloub bolestivý. Bursitida nejčastěji postihuje oblasti ramen, kolen, loktů, příp. kyčlí, může však postihnout i klouby jiné. Objevuje se i u zvířat. Bolesti spojené s bursitidou by při včasné a řádné léčbě měly obvykle odeznít během jednoho týdne, avšak opakující se časté záněty bursy jsou poměrně běžné.", "tgt_summary": "Bursitis is the inflammation of one or more bursae (fluid filled sacs) of synovial fluid in the body. They are lined with a synovial membrane that secretes a lubricating synovial fluid. There are more than 150 bursae in the human body. The bursae rest at the points where internal functionaries, such as muscles and tendons, slide across bone. Healthy bursae create a smooth, almost frictionless functional gliding surface making normal movement painless. When bursitis occurs, however, movement relying on the inflamed bursa becomes difficult and painful. Moreover, movement of tendons and muscles over the inflamed bursa aggravates its inflammation, perpetuating the problem. Muscle can also be stiffened.", "id": 2445037} {"src_title": "Sulfid zinečnatý", "tgt_title": "Zinc sulfide", "src_document": [{"title": "Výroba a reakce.", "content": "Tuto látku je možno vyrábět reakcí zinečnatých solí, nejlépe rozpuštěných v rozpouštědle, a sulfidů alkalických kovů. Tato reakce se využívá v analytické chemii, vzniká bílá sraženina. Můžeme si uvést například reakci sulfidu sodného (NaS) se síranem zinečnatým (ZnSO), za vzniku sulfidu zinečnatého a síranu sodného (NaSO): NaS (aq) + ZnSO (aq) → ZnS (s) + NaSO (aq) Průmyslově je možno tuto látku vyrábět reakcí síry s kovovým zinkem, podle rovnice: S + 8 Zn → 8 ZnS Tato látka se především využívá na výrobu kovového zinku z přírodního sulfidu zinečnatého, který je obsažen ve sfaleritu. Reakce probíhá ve dvou stupních. Nejprve vznikne se vzdušným kyslíkem oxid zinečnatý a oxid siřičitý, který se musí zachycovat odsiřovacím zařízením, následně se z oxidu uhlíkem vyredukuje kovový zinek: 2 ZnS + 3 O → 2 ZnO + 2 SO 2 ZnO + C → 2 Zn + CO Při této reakci nevzniká příliš čistý kov, dostatečně na galvanické pokovování, ale ne na chemické využití, jelikož je skoro vždy kontaminován železem, olovem, cínem, kadmiem, sírou, uhlíkem, stopami stříbra, manganu a jinými látkami. Pro chemické a farmaceutické využití se používá zinek přečištěný různými chemickými procesy. Tato látka se silnějšími kyselinami reaguje za vzniku sirovodíku: ZnS + 2HCl → HS + ZnCl Jelikož vznikající sulfan je toxický, řadí se ZnS mezi mírně nebezpečné látky (viz NFPA). Při požití by tato látka v žaludku reagovala se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou, tato reakce však probíhá pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tato látka se především využívá na výrobu zinku, rovnice je zmíněna výše. Tato látka funguje ve směsi s mědí jako luminofor. Je to levný luminofor, ale poměrně slabý. Obrázek níže porovnává sulfid zinečnatý a hlinitan strontnatý (se sloučeninami europia a dysprosia). Fotografie je pořízena po jedné minutě svícení. Je patrné, je hlinitan strontnatý je silnější luminofor. Aby luminiscence probíhala, je potřeba dodat aktivátory. Pokud je použito kovové stříbro, směs svítí modrým světlem o vlnové délce 450 nm. Kovový mangan svítí oranžovo-červeně, o vlnové délce asi 590 nm. Měď způsobuje poměrně dlouho svítící zelené světlo, a je použita na obrázku. Sulfid zinečnatý se používá jako pigment.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sulfid zinečnatý (zastarale sirník zinečnatý) je anorganická sůl sulfanu a hydroxidu zinečnatého se vzorcem ZnS. Jedná se o bílou, krystalickou látku (navzdory tomu, že sfalerit je tmavý, nepodobá se sfaleritu), která není rozpustná ve vodě, podobně jako většina sulfidů.", "tgt_summary": "Zinc sulfide (or zinc sulphide) is an inorganic compound with the chemical formula of ZnS. This is the main form of zinc found in nature, where it mainly occurs as the mineral sphalerite. Although this mineral is usually black because of various impurities, the pure material is white, and it is widely used as a pigment. In its dense synthetic form, zinc sulfide can be transparent, and it is used as a window for visible optics and infrared optics.", "id": 627364} {"src_title": "Tioram", "tgt_title": "Castle Tioram", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad se nachází na strategicky důležitém místě poblíž ústí řeky Shiel do zátoky Moidart. Archeologické nálezy z této lokality svědčí o osídlení z doby železné a později též o přítomnosti Vikingů. Základní stavební prvky hradu jsou shodné s podobnou architekturou v daném regionu, budovanou ve 13. století. Jádro pevnosti bylo vybudováno na pětibokém půdorysu. Další části hradu pak byly přistavěny ve století patnáctém a sedmnáctém. V minulosti patřil hrad do majetku rodu MacDonaldů z Clanaraldu. Poslední majitel Allan z Clanaraldu nechal hrad zapálit, když odjížděl v roce 1715 bojovat po boku Jakobitů, aby jeho majetek nepadl za oběť nepřátelům. Allan, zvaný též Allan z Moidartu, v bitvě u Sheriffmuiru padl. Od té doby je hrad ruinou, již v roce 1748 byl popsán jako pustý. V následujícím období hrad zůstal ve vlastnictví pánů z Clanaraldu, v průběhu 20. století několikrát změnil majitele. K zásadnímu obratu došlo po roce 1996, kdy byl hrad nabídnut k prodeji za 100 000 liber. Původně jej měla v úmyslu koupit státní agentura Historické Skotsko (\"Historic Scotland\"), ta však odstoupila od koupě kvůli zájmu jednoho místního sdružení. Nakonec ale v roce 1997 zříceninu koupila společnost Anta Estates za 300 000 liber. Ukázalo se však , že tato společnost chce hrad zcela přestavět pro účely bydlení, včetně zastřešení, vybudování přístupové cesty, přípojek elektřiny a další infrastruktury. Tento záměr nebyl státními orgány schválen, následovaly roky sporů a diskusí ve snaze dospět k dohodě s majiteli hradu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Hradní zřícenina je kvůli havarijnímu stavu v současné době nepřístupná veřejnosti, avšak vstup na ostrůvek a prohlídka exteriéru hradu jsou povoleny.", "section_level": 1}, {"title": "Pověst o černé žábě.", "content": "V 17. století se stal majitelem hradu John z Clanaraldu, v pořadí již dvanáctý pán na Tioramu. Údajně to byl velice krutý a zlý člověk. Pověst vypráví, že když jeho zlé skutky přesáhly jakoukoli mez, jednoho dne se v jeho pokoji na hradě objevila velká, černá, odporně vyhlížející žába. Hradní pán se jí nemohl zbavit, zkoušel dokonce před ní prchnout na moře, ale netvor jej pronásledoval i tam. Ďábelská žába tak zůstala ve společnosti Johna z Clanaraldu až do konce jeho dnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tioram (anglicky \"Castle Tioram,\" ve skotské gaelštině \"Caisteal Tioram\", což v překladu znamená \"suchý hrad\") je zřícenina hradu, nacházející se na severu Spojeného království v oblasti Skotské vysočiny (Highlands), asi 80 kilometrů západně od Fort Williamu, centra historického regionu Lochaber. Pozůstatky stavby se tyčí na přílivovém ostrově Eilean Tioram (v překladu \"suchý ostrov\") v hloubi mořského zálivu Loch Moidart.", "tgt_summary": "Castle Tioram () (, meaning \"dry castle\") is a ruined castle that sits on the tidal island Eilean Tioram in Loch Moidart, Lochaber, Highland, Scotland. It is located west of Acharacle, approximately from Fort William. Though hidden from the sea, the castle controls access to Loch Shiel. It is also known to the locals as \"Dorlin Castle\". The castle is a scheduled monument.", "id": 926149} {"src_title": "Alessandro Stradella", "tgt_title": "Alessandro Stradella", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho dětství není příliš mnoho známo, i údaje o datu a místě jeho narození se liší. Některé prameny uvádějí 1. říjen 1639 jako jeho datum narození, podle jiných pramenů se narodil 3. dubna 1644. Jako místa narození jsou uváděna kromě Nepi také Vignola nebo Monfestino. Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otec Marcus Antonio Stradella z Piacenzy byl v letech 1642 až 1643 guvernérem. Jeho bratr Francesco se stal členem řádu augustiniánů a zřejmě se těšil přízni aristokratického rodu d'Este. Detaily o jeho hudebním vzdělání nejsou známy. Studoval v Bologni, i když není jasné u koho. Podle některých pramenů v roce 1659 vstoupil do služeb bývalé královny Kristiny Švédské. První dochovaná skladba, u níž je doloženo jeho autorství, pochází z roku 1672 – je to prolog k představení opery od Pietra Antonia Cestiho \"La Dori\". V roce 1667 se usadil v Římě, kde skládal opery, oratoria i chrámovou hudbu. Na druhé straně proslul značně nevázaným životem. Pokusil se zpronevěřit církevní peníze, byl odhalen a nucen opustit Řím. Když se po čase vrátil, znepřátelil si mocné muže města četnými milostnými aférami, takže mu nezbývalo nic jiného, než na nátlak kardinála Alderana Cibo Řím opustit natrvalo. Zamířil do Benátek a stal se učitelem hudby Agnese van Uffel, která byla milenkou mocného benátského patricia (měšťana) Alvise Contariniho. Při jeho povaze to nemohlo skončit jinak, než že se záhy stal jejím milencem. Vztah byl prozrazen a on i s milenkou uprchl do Turína. Contarini se domáhal jeho přísného potrestání, ale Stradella byl pod ochranou savojského vyslance, hraběte Giovanniho Battisty de Nemours. Contariniho rodina najala proto dva vrahy, kteří měli zrádného učitele najít a zabít. Při tomto pokusu byl vážně zraněn, ale podařilo se mu uniknout do Janova. V Janově slavil velké úspěchy jako skladatel oper a kantát, leč historie z Benátek se opakovala. Byl ubodán 25. února 1682 na náměstí Piazza Bianchi v Janově třemi bratry Lomelliniovými, jejichž sestru svedl. Jeho barvitý život a krvavá smrt se stala vítaným námětem pro literární i hudební zpracování. Nejznámějším je patrně dodnes hraná opera Friedricha von Flotowa \"Alessandro Stradella\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve své době byl neobyčejně úspěšným a vlivným skladatelem. Jeho sláva byla zastíněna až ve století následujícím skladateli vrcholného baroka Corellim, Vivaldim a dalšími. Přes četné opery a oratoria, které byly ve své době velmi populární, jeho význam tkví v hudbě instrumentální. Dochovalo se cca 27 instrumentálních skladeb a byl to právě on, kdo stál u zrodu typické barokní hudební formy, concerto grosso. První známou skladbou tohoto druhu je jeho \"Sonate di viole\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Alessandro Stradella (3. červenec 1643, Bologna – 25. února 1682, Janov) byl italský hudební, především operní skladatel, působící v období vrcholného baroka.", "tgt_summary": "Antonio Alessandro Boncompagno Stradella (Bologna, 3 July 1643 – Genoa, 25 February 1682) was an Italian composer of the middle Baroque period. He enjoyed a dazzling career as a freelance composer, writing on commission, and collaborating with distinguished poets, producing over three hundred works in a variety of genres.", "id": 2266702} {"src_title": "Nugát", "tgt_title": "Nougat", "src_document": [{"title": "Historie nugátu.", "content": "Názory historiků ohledně původu nugátu nejsou jednotné. Podle některých historie této cukrovinky sahá až do dob starých římských časů. Původně to měl být pokrm z medu, mandlí a vajíček, určený jako oběť bohům. Slovo nugát (nougat) pocház z okcitánského \"pan nogat\" ( [ˈpa nuˈɣat]) (ořechový chléb/chléb s ořechy). Podle francouzských historiků šlo původně o řecký recept, ve kterém se místo mandlí používaly vlašské ořechy, a který se postupně rozšířil i do Francie. Mandle se do receptu měly dostat až v 17. století zásluhou Oliviera ze Serres, který pěstoval mandloně poblíž Montélimaru v jižní Francii.Teprve touto obměnou receptury se vyvinul nugát. Na konci 18. století byla v Montélimaru otevřena první továrna na výrobu nugátu. Výroba se postupně rozrostla a dnes je Montélimar svou nugátovou produkcí proslulý. V Itálii je známá velmi podobná sladkost pod názvem \"torrone\" (ve Španělsku \"turrón\"), jež má podle všeho arabský původ. První známá zmínka o torrone pochází z roku 1441 z provincie Cremona, kde byla tato sladkost uvedena jako novinka u příležitosti svatby Francesca Sforzy a Blanky Marie z rodu Viscontiů. O španělském turrónu máme konkrétní zprávy až z 16. století – jedná se o recept ze svazku \"Manual de Mugeres\", který obsahuje zkaramelizovaný med, vaječné bílky a opražené oříšky či mandle. Obě pochoutky mají tvrdou i měkkou variantu, přičemž ona tvrdá se podobá našemu tureckému medu. Vůbec nejstarší písemná zmínka o této sladkosti pochází údajně z doby mezi roky 1100–1150, kdy Gerard z Cremony přeložil knihu arabského lékaře ze španělské Córdoby nazvanou \"De medicinis et cibis simplicibus\" (O lécích a prostých pokrmech), v níž se mimo jiné zmiňuje i o arabském pamlsku zvaném \"turun\".", "section_level": 1}, {"title": "Druhy nugátu.", "content": "Dnes je nugát znám v mnoha podobách. Dvě základní jsou: klasická bílá hmota (obsahuje našlehané vaječné bílky, může připomínat měkkou verzi našeho tureckého medu) a její novější hnědá varianta (obsahuje zkaramelizovaný cukr a je hutnější). Produkován je buď jako měkká hmota anebo křupavý plátek. V Americe se do nugátu často přidává čokoláda, v Austrálii a ve Francii je nugát tvořen 50 % mandlového podílu. „Vídeňský nugát“ a německý – „Schmelz-Schokolade“ má tekutou konzistenci a obsahuje cukr, kakaové máslo, mandle a kakaovou hmotu. „Nugát“, jaký známe z čokoládových tyčinek typu Snickers, se tradičním receptům ovšem moc nepodobá. Obvykle jde o směs sacharózy a kukuřičného sirupu nebo glukózy s bílkem nebo sójovým proteinem, která může obsahovat i rostlinný tuk a sušené mléko, většinou v kombinaci s ořechy, nebo arašídy, karamelem a/nebo čokoládou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nugát česky je cukrářská hmota vytvořená z cukru nebo medu, pražených mandlí nebo oříšků (vlašský ořech, pistácie a lískový ořech jsou nejběžnější) a doplněná dalšími složkami (například kandovaným ovocem). Často se používá jako náplň bonbonů a čokolády.", "tgt_summary": "Nougat ( , ; ; ; ) is a family of confections made with sugar or honey, roasted nuts (almonds, walnuts, pistachios, hazelnuts, and macadamia nuts are common), whipped egg whites, and sometimes chopped candied fruit. The consistency of nougat is chewy, and it is used in a variety of candy bars and chocolates. The word \"nougat\" comes from Occitan (), seemingly from Latin 'nut bread' (the late colloquial Latin adjective means 'nutted' or 'nutty'). There are three basic kinds of nougat. The first, and most common, is white nougat ( or in Italy, in Spain), made with beaten egg whites and honey; it appeared in the early 15th century, in Alicante, Spain with the first published recipe in the 16th century, and in Montélimar, France, in the 18th century. The second is brown nougat ( in French, literally 'black nougat'; in Italian , meaning 'crunchy'), which is made without egg whites and has a firmer, often crunchy texture. The third is the Viennese or German nougat which is essentially a chocolate and nut (usually hazelnut) praline.", "id": 1964503} {"src_title": "Artaxerxés I.", "tgt_title": "Artaxerxes I of Persia", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Na trůn se Artaxerxés dostal po zavraždění Xerxa I. velitelem gardy Artabanem a následném odstranění prince Dareia, nejstaršího královského syna. Artabanos, který jevil snahu sám se stát králem, byl novým panovníkem usmrcen.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Již krátce po změně vlády propuklo roku 463 př. n. l. povstání v Baktrii a brzy na to i v Egyptě, kde ho vedl princ Inaros. Do posledně jmenovaného konfliktu se čile vměšoval Athénský námořní spolek v čele s Kimónem, který v této době dosáhl vrcholu své moci. Egyptští vzbouřenci byli zpočátku úspěšní (porazili perského místodržitele v oblasti a oblehli Memfidu), ale nakonec si Artaxerxův vojevůdce Megabyzos odbojnou provincii roku 454 př. n. l. opět podrobil. Přitom utrpěla značné ztráty athénská expediční flotila (snad až 50 lodí). V příštích letech následovaly další boje s Řeky, vedené se střídavým štěstím, až byl podle antických pramenů v letech 449/448 př. n. l. uzavřen tzv. Kalliův mír (jeho historicita je ovšem sporná). Artaxerxés údajně uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí, zatímco Řekové akceptovali perské panství v Egyptě a na Kypru. Po vypuknutí peloponéské války mezi Spartou a Athénami usilovaly obě strany o podporu Peršanů, tomu však zabránila králova smrt. Za Artaxerxa pokračovala výstavba palácového komplexu v Persepoli, třebaže ne takovým tempem jako za předchozích vladařů. Hrobku si dal král patrně zřídit v Nakš-e Rustamu, nápisově to ale doložit nelze. Artaxerxés I. po sobě zanechal legitimního syna Xerxa a velké množství levobočků, z nichž dva – Sogdianos a Óchos – dosedli později na perský trůn. Pokud jde o osobní vlastnosti, byl král poměrně velkorysý, poskytl např. azyl Themistoklovi, vítězi od Salamíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Artaxerxés I. Makrocheir (řecky , staropersky \"Artachšaçá\" – , novopersky \"Ardašír\" []) byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 465–424 př. n. l. Jeho otcem byl král Xerxés I., jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek, dědem Dareios I., syn knížete Hystaspa. Artaxerxův přídomek \"Μακρόχειρ\", užívaný v řeckých pramenech, znamená „Dlouhoruký“. Jsou o něm zmínky v biblických knihách Ezdráše a Nehemjáše, v hebrejském textu אַרְתַּחְשַׁסְתְּא, \"Artachšaste\".", "tgt_summary": "Artaxerxes I (, , \"whose rule (\"xšaça\" < \"*xšaϑram\") is through \"arta\" (\"truth\"); ; ) was the sixth King of Kings of the Achaemenid Empire, from 465-424 BC. He was the third son of Xerxes I. He may have been the \"Artasyrus\" mentioned by Herodotus as being a satrap of the royal satrapy of Bactria. In Greek sources he is also surnamed \"long-handed\" ( \"Makrókheir\"; ), allegedly because his right hand was longer than his left.", "id": 1676128} {"src_title": "Werner Bischof", "tgt_title": "Werner Bischof", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ve svých šestnácti letech začal studovat malířství na curyšské uměleckoprůmyslové škole. Ve stejném roce se stal žákem Hanse Finslera v právě otevřené třídě fotografie. V roce 1936, po úspěšném ukončení školy, otevřel svůj ateliér módní a reklamní fotografie v Curychu. Krátce pracoval v Paříži jako grafik. O tři roky později byl povolán do vojenské služby ve Švýcarsku. V roce 1942 publikoval své první fotografie krajiny, zvířat a rostlin v novém měsíčníku Du. V tomto období přešel z fotografování přírody a objektů na fotografie lidí. Sám o tom řekl: \"V roce 1944 jsem poprvé fotografoval lidi. Nikdy jsem si nemyslel, že jednou budu fotografovat právě lidi. Dělal jsem fotografie mušlí, písku, přírodní krásy. A dělal jsem to, protože jsem se uměl zmocnit těchto materiálů, ale ne lidí.\" Vznikly cykly vázané na jedno téma: \"Cirkus, Mrzáci\" či \"Uprchlíci\". Na konci druhé světové války projížděl těžce poničené oblasti jižního Německa, Francie a Holandska. V roce 1948 fotografoval pro americký časopis \"Time\" zimní Olympijské hry ve Svatém Mořici. Jako zástupce a mluvčí organizace \"Schweizer Spende\", zaměřené na poválečnou pomoc, navštívil i země severní a východní Evropy, včetně Československa, kde fotografoval Prahu, její památky, moderní architekturu i prvomájový (první socialistický) průvod. Své fotografie publikoval ve zvláštním finském vydání magazínu \"Atlantis\" a v monotematickém čísle časopisu \"Du\", věnovaném východní Evropě. Další rok se stal šestým členem agentury Magnum Photos, kde již působili Robert Capa, Henri Cartier-Bresson, George Rodger, David „Chim“ Seymour a Ernst Haas. V květnu téhož roku se oženil a se svou ženou Rosellin zůstal v Anglii, kde podepsal smlouvu s magazíny \"Picture Post\" a \"Observer\". V roce 1950 se mu narodil první syn Marek, Bischof pracoval pro italský magazín \"Epoca\", cestoval do Itálie, Paříže a na Island. O rok později pobýval na Středním a Vzdáleném Východě, odkud přivezl svou nejslavnější fotoreportáž o hladomoru v indické provincii Bihár. V roce 1952 pobýval v Japonsku, podnikl tři cesty do Koreje, dva měsíce pracoval v Hongkongu pro časopis Match. Další rok nashromáždil materiál pro zvláštní vydání časopisu \"Du\" - \"People in the Far East\" a pro knihu \"Japonsko\". Fotografoval korunovaci Alžběty II., v září odletěl pracovat do Spojených států pro periodikum Fortune a začal plánovat cestu napříč Střední a Jižní Amerikou. Roku 1954 odcestoval do Mexika a Panamy, kde pracoval pro časopis Life, později odletěl do Limy a Santiaga de Chile. V dubnu pracoval v Chile pro Magnum Photos na reportáži „Generation Women“. Vrátil se do Limy a navštívil Machu Picchu. Dne 16. května, při sjezdu horské silnice v Andách, se spolu s geologem Ali de Szepessym a řidičem zřítili do propasti. Celá posádka automobilu zahynula. Dne 26. května se narodil v Curychu jeho druhý syn Daniel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Werner Bischof se zapsal do povědomí veřejnosti již svými výtvarnými kompozicemi světel a stínů v době, kdy pracoval jako studiový a reklamní fotograf. Jeho rané práce prozrazují výtvarný cit, smysl pro přesnou kompozici, stylově ovlivněné německou novou věcností, ale až akademické a snadno zaměnitelné. Po válce se všechno změnilo, svět, lidé, změnil se i Bischof. Do středu jeho zájmu se dostali lidé v zemích postižených válkou. K nejsilnějším patří snímky dětí, hrajících si před rozvalinami, chlapce s chlebem a lahví vína, k nimž klade do kontrastu starce vytahující z trosek domu trám. Jeho fotografie zobrazují utrpení a surovou ničivost války, ale zároveň vyjadřují vnitřní sílu, naději a odhodlání fotografovaných lidí, ať jde o dítě nebo o muže na sklonku života. Navzdory vnějším okolnostem můžeme z Bischofových fotografiích vždy vyčíst lásku k člověku. Jeho snímky nejsou dynamické, jsou klidné, vážné, formálně dokonalé, napětí nevyplývá z děje, ale z vnitřního citového stavu. Svědčí o tom, že fotograf svůj motiv promýšlel, studoval a vyčkával, až bude plně odpovídat tomu, co cítil. Werner Bischof se rychle zařadil mezi přední humanistické fotografy. Povrchnost a senzacechtivost redakcí ho nezajímala, přestože byl právě jimi do krizových oblastí posílán. Fotoaparát byl pro něho něco víc než jen prostředek obživy, byl pro něj možností, jak se pokusit aspoň trochu změnit svět. Světovou proslulost mu přinesly snímky z hladomoru v indickém Biháru a z Japonska, kde byl svědkem korunovace císaře Hirohita. Snímek holčičky a chlapce očekávajících velkou událost patří k nejsilnějším. Svou nejproslulejší fotografii – \"Pištec na cestě mezi Cuzkem a Pisakem\" – už sám nenazvětšoval, zemřel při autonehodě v Andách jako osmatřicetiletý. Fotografie chudého peruánského chlapce vykračujícího si s píšťalou v horách je plná optimismu a stala se jednou z ikon dvacátého století. Bischof používal menší formáty filmu, protože nezamýšlel snímky prezentovat v galerii, ale pořizoval je pro časopisy, kterými mohl oslovit širší publikum. S vedoucími redaktory však vedl spor o tom, že podle něho mělo být dílo reprodukováno podle autorova záměru. S úpravou, ořezem a uveřejněním svých snímků byl nespokojen, ať už pracoval pro \"Du, Picture Post, Illustrated, Observer, Life\" nebo \"Paris-Match\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Werner Bischof (26. dubna 1916 v Curychu – 16. května 1954 v Trujillo, Peru) byl švýcarský fotograf, jeden z nejvýznamnějších reportážních fotografů 20. století a člen renomované agentury Magnum Photos. Jeho knížka \"Japan\" (1954) získala v roce 1955 ocenění Prix Nadar.", "tgt_summary": "Werner Bischof (26 April 1916 – 16 May 1954) was a Swiss photographer and photojournalist. He became a full member of Magnum Photos in 1949, the first new photographer to join its original founders. Bischof's book \"Japan\" (1954) was awarded the Prix Nadar in 1955.", "id": 1439515} {"src_title": "Safíovci", "tgt_title": "Safavid dynasty", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik safíovské říše.", "content": "Počátky rodu Safíovců jsou spjaty se šejchem Safí ad-dínem Ardabilským (1252–1334), který roku 1301 založil v Ardabílu súfijský řád, jenž se od poloviny 15. století postupně militarizoval. Z jeho představitelů vynikl zejména šejch Džunajd, sídlící v Šívánu a udržující dobré styky s turkitskou dynastií Akkojunlu z Diyarbakıru. Za Džunajdova vnuka Ismá‘íla I. (1487–1524) se s pomocí tureckých vojáků, zvaných pro své červené čepice \"kizilbaši\", podařilo roku 1501 dobýt Tabríz a svrhnout hašteřící se vládce z rodu Akkojunlu; krátce nato byla ovládnuta i velká část Persie spolu s Irákem (do roku 1508) a Ismá‘íl přijal titul šáha. Safíovskou vládu hned od počátku ohrožovali dva nebezpeční soupeři – osmanští Turci na západě a Uzbekové vedení Muhammadem Šajbáním na severovýchodě. Zatímco v případě druhých dosáhl Ismá‘íl rozhodného vítězství roku 1510 u Herátu, střetnutí s osmanským sultánem Selimem I. pro něj skončilo katastrofou – v bitvě na Čaldiránské rovině bylo jeho vojsko rozdrceno a Osmané dobyli dokonce i safíovské sídelní město Tabríz. Tato porážka zbrzdila na jistý čas expanzi nově vzniklého státu.", "section_level": 2}, {"title": "Tahmásp I. a jeho nástupci.", "content": "Ismá‘ílův syn Tahmásp I. (1524–1576), muž silně závislý na svém okolí, bojoval stejně jako otec proti Uzbekům a Osmanům, přičemž musel strpět řadu neúspěchů, především na západě. Podařilo se mu sice udržet ve své moci perský Chorásán, avšak Irák a Ázerbájdžán se ocitly v rukou istanbulského sultána. Oba následující šáhové, Ismá‘íl II. a Muhammad Chodábende, pak postrádali státnické schopnosti, takže teprve čtvrtý vladař dynastie, Abbás I., obnovil safíovskou moc v plném rozsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Abbás I. Veliký.", "content": "Za šáha Abbáse (1587–1629) zažila safíovská říše vrcholné období svých dějin – politicky i kulturně. Abbás byl nejmladším synem šáha Muhammada Chodábenda a již v útlém mládí se stal správcem chorásánské provincie, kde vládl jako zcela nezávislý panovník. V roce 1587, kdy byla říše vážně ohrožena vpádem osmanských vojsk, vytrhl tehdy sedmadvacetiletý princ proti otcově rezidenci Kazvínu, zmocnil se města a prohlásil se šáhem. Jedním z jeho prvních kroků bylo odstranění obou starších bratrů, kteří by mohli vznášet nároky na trůn, a potlačení vzpoury palácové gardy; tím si zabezpečil vládu. S Osmany uzavřel Abbás v roce 1590 mír a musel jim za to odstoupit Tabríz, Šírván, Gruzii a Lúristán. Když takto zajistil klid na západních hranicích, obrátil se proti Uzbekům vedených chánem Abdulláhem II., které rozhodně porazil v roce 1598 u Herátu a odňal jim města Níšápúr, Sabzavár a Isfaráin, jichž se předtím zmocnili. Jeho vojevůdci mezitím obsadili Lúristán spolu s ostrovy v Perském zálivu a na severu dobyli Gílán a Mázanderán. Nyní teprve zahájil Abbás zamýšlenou válku s Turky, s nimiž bojoval šťastně skoro až do konce svého života: v roce 1601 jim odňal Ázerbájdžán, část Arménie a Gruzie a později přidal ke svým ziskům i města Bagdád, Nadžaf a Karbalá v Iráku. Tyto úspěchy umožnila důkladná reforma vojska, do té doby tvořeného hlavně jízdou, při níž šáh využil služeb dvou anglických dobrodruhů, Anthonyho a Roberta Sherleyů. Jeden příslušník jejich družiny začal pro Peršany odlévat děla a brzy byly zformovány nejen první perské dělostřelecké jednotky, ale i pěchotní oddíly vyzbrojené mušketami (tzv. \"tufangčíové\"). Abbás však myslel i na státní reprezentaci, takže jeho sídelní město Isfahán zažilo v té době pravý rozkvět – počet obyvatel stoupl prý až na 600 000. Po celé zemi vznikaly pevné cesty vroubené karavanseraji, budovaly se nové mosty, vzkvétalo hospodářství. Když Abbás v roce 1629 umíral, byla safíovská říše důstojnou protihráčkou obou významných velmocí v oblasti – osmanského impéria na západě a říše Velkých Mogulů na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek safíovského státu.", "content": "Žádný z pozdějších Safíovců nedosáhl Abbásova formátu. Jeho vnuk a nástupce Safí I. bojoval sice úspěšně s uzbeckými Džánovci, ale ztratil dočasně ve prospěch Velkých Mogulů Kandahár a na západě ve prospěch Osmanů Tabríz a Bagdád. Za Abbáse II. (1642–1666) došlo poprvé k intenzivnějším kontaktům s carským Ruskem, avšak slibně se rozvíjející vztahy ukončil konflikt, provázený vpádem kozáků do Mázandaránu. Na východě se v té době podařilo opět ovládnout Kandahár. Nový šáh Safí II., známý též pod jménem Sulajmán, musel strpět okupaci přístavu Kišmu Holanďany, útoky a drancování kaspického pobřeží kozáky pod vedením atamana Stěpana Razina a vedl drobnou válku s Uzbeky na severovýchodě, jejichž vpády byly odraženy. Jinak to byl panovník nebojovný, podléhající vlivu harému a eunuchů. Za šáha Husajna (1694–1722) nastal ponenáhlý rozvrat říše, zčásti způsobený šáhovou bigotností a závislostí na bohoslovcích a právnících. Úpadek urychlovaly též společenské faktory, vysoké daně, korupce úřednictva atd. V roce 1722 oblehl safíovské hlavní město Isfahán náčelník afghánského kmene Ghilzáj Mír Mahmúd, který posléze donutil šáha Husajna k rezignaci a sám převzal vládu. Ačkoli byl brzy zavražděn svým bratrancem Ašrafem, způsobila tato událost úplnou ztrátu vážnosti safíovského rodu a slabošský syn Husajnův Tahmásp II. na tom nebyl schopen nic změnit. Ve zmatcích, jež následovaly, soustředil veškerou moc do svých rukou náčelník kmene Afšárů Nádirkulí Beg, jemuž se v letech 1729–1730 podařilo porazit Afghánce vedené Ašrafem. Nádirkulí Beg vystupující jako vojevůdce Tahmáspa II. (přijal na šáhovu počest jméno Tahmáspkulí Chán) obnovil rychle jednotu říše, v roce 1732 svrhl svého pána a po krátké periodě, kdy se kryl jménem loutkového šáha Abbáse III., přijal v roce 1736 panovnický titul jako Nádir Šáh. Safíovci pak do perských dějin zasáhli už jen jednou – když měl jejich rod poskytnout legitimitu jinému uzurpátorovi trůnu, Karímu Chánovi, jenž po zavraždění Nádira Šáha (1747) ovládl většinu Íránu. Avšak Safíovec Ismá‘íl III. byl spíše Karímovým vězněm než suverénem. V roce 1773 končí definitivně vláda safíovské dynastie v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Ačkoli Safíovci nebyli prvními šiítskými vládci Persie, jejich zásluhou je, že se ze šíitismu stalo dominantní vyznání v zemi. Před výboji Ismá‘íla I. existovaly velké šíitské komunity například v Kummu či Sabzeváru a ší‘u podporovali v 10. a 11. století i příslušníci rodu Bújovců, vládnoucí jádru někdejší abbásovské říše. Přesto však většina obyvatel Íránu zůstala až do safíovských dob sunnitská. Nástup nové dynastie přinesl do náboženské situace v oblasti pronikavé změny. Postupně se ší‘a prosadila ve všech sférách života společnosti a utvořila hierarchická struktura duchovních (\"‘ulamá\") na vrcholu se samotným šáhem, jehož hodnost se začala pokládat za posvátnou. Írán se stal feudální teokracií. Ruku v ruce s tím šlo protežování perštiny na úkor arabského jazyka, takže i literatura bohoslovná a právnická, kde dosud převládal jazyk Muhammadův, byla ve značné míře psána persky. Se sunnitskými dynastiemi v zahraničí se Safíovci nacházeli ve stálém konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod a hospodářství.", "content": "Pro hospodářství safíovské doby měla značný význam poloha Íránu mezi Středomořím se stále náročnějšími evropskými trhy a Indií a střední Asií na východě. Hedvábná stezka, vedoucí jednou ze svých větví přes severní Írán do Indie, byla obnovena v 16. století, především díky stabilitě nastolené Safíovci. Abbás I. podporoval přímý obchod s Evropou, zejména s Anglií a Nizozemskem, kde vzrůstala poptávka po perských kobercích, hedvábí a textiliích. K dalším exportním artiklům patřili koně, kozí kůže a perly, dovážely se naopak kovové peníze, vlněné textilie z Evropy a bavlněné z Gudžarátu, koření, kovy, káva a cukr. Vnitřní prosperitu se snažili šáhové zajistit podporou řemesel a zemědělství a za tímto účelem někdy přesouvali z místa na místo celé skupiny obyvatelstva, např. arménské řemeslníky do Isfahánu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V poezii a písemnictví nepřinesla doba vlády safíovské dynastie mnoho nových podnětů. Oslavné veršované historie se dochovaly jen o Ismá‘ílovi I., přičemž autorem první byl Hátífí a druhé Kásimí. Jednou z příčin, proč se šáhové příliš nezajímali o poezii, bylo tvrdé pronásledování mystiky, z níž perské básnictví dosud čerpalo hlavní inspiraci. V historické produkci je situace o něco lepší, zejména zásluhou Jahjy ibn Abdullatífa al-Kazvíního (práce \"Lubbu-t-tavárích\" – Jádro dějin), Hasana Bega Rúmlú (\"Ahsanu-t-tavárích\" – Nejkrásnější z dějepisů) a Iskandara Munšího (\"Ta‘rích-e ‘álamárá-je Abbásí\" – Svět krášlící historie Abbásova). V oblasti architektury a výtvarného umění je naproti tomu safíovská epocha jednou z nejvýznamnějších period v historii Íránu, a nejen jeho. Hlavní město Isfahán ozdobilo tehdy rozlehlé náměstí \"Majdán-e šáh\" (rozloha 510 x 165 m), kolem něhož se seskupily význačné stavby – komplex bazarů, karavanserajů, madras a mešit (největší je Šáhova mešita – \"Masdžid-e šáh\"). Také v ostatních městech vyrostlo mnoho skvostných budov, z nichž vyniká zvláště hrobka zakladatele dynastie Safíuddína v Ardabílu či palác v mázandaránském Ašrafu. Z malířů vynikl zejména Alí Rezá-je Abbásí (1565–1635), jehož kaligrafický styl ovlivnil řadu následovníků (isfahánská škola) a který zavedl do žánru takové prvky, jako např. polonahé ženy či zvýšený důraz na individuální rysy portrétovaných. Intenzivnější kontakt s Evropou přinesl obohacení stávajících výtvarných forem, přičemž v této oblasti lze pozorovat dokonce i vlivy čínské. Celkem vzato, zažila perská miniatura nebývalý rozkvět a byla napodobována v mnoha muslimských i nemuslimských zemích východu. Za vlády šáha Abbáse I. žil i jeden z nejproslulejších perských filozofů, známý pod jménem Sadrá či Sadruddín al-Šírází (1572–1641), který se pokusil sloučit Avicennovo učení, sufickou mystiku a šíitskou teologii v jeden celek.", "section_level": 1}, {"title": "Politické dědictví.", "content": "Hlavní zásluhou Safíovců je, že po letech cizí nadvlády vytvořili silný perský národní stát, který navzdory dočasnému rozpadu v 18. století přečkal v podstatě nedotčený až do moderní doby. Vezme-li se v úvahu, že tento stát vznikl v době největšího rozmachu osmanského impéria a jen o něco dříve než mocná říše Velkých Mogulů v Indii, je samotný fakt, že Safíovci dokázali těmto velmocím vzdorovat a ubránit svojí existenci, hodný respektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Safíovci (persky ) je název dynastie perských šáhů, která vládla v letech 1501–1736/1773 a učinila z šíitismu státní náboženství své říše.", "tgt_summary": "The Safavid dynasty (; , ) was one of the most significant ruling dynasties of Iran from 1501 to 1736. The Safavid dynasty had its origin in the Safavid order of Sufism, which was established in the city of Ardabil in the Azerbaijan region. It was an Iranian dynasty of Kurdish origin but during their rule they intermarried with Turkoman, Georgian, Circassian, and Pontic Greek dignitaries. From their base in Ardabil, the Safavids established control over parts of Greater Iran and reasserted the Iranian identity of the region, thus becoming the first native dynasty since the Sasanian Empire to establish a national state officially known as Iran. The Safavids ruled from 1501 to 1722 (experiencing a brief restoration from 1729 to 1736) and, at their height, they controlled all of what is now Iran, Azerbaijan Republic, Bahrain, Armenia, eastern Georgia, parts of the North Caucasus, Iraq, Kuwait, and Afghanistan, as well as parts of Turkey, Syria, Pakistan, Turkmenistan and Uzbekistan. Despite their demise in 1736, the legacy that they left behind was the revival of Iran as an economic stronghold between East and West, the establishment of an efficient state and bureaucracy based upon \"checks and balances\", their architectural innovations and their patronage for fine arts. The Safavids have also left their mark down to the present era by spreading Twelver Islam in Iran, as well as major parts of the Caucasus, Anatolia, and Mesopotamia.", "id": 1098438} {"src_title": "Marie Španělská", "tgt_title": "Maria of Austria, Holy Roman Empress", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Marie se narodila v roce 1528 v Madridu jako dcera císaře římského a krále španělského Karla V. a jeho ženy portugalské infantky Isabely. Byla vychována v duchu přísného katolicismu a pod vlivem osudové předurčenosti Habsburků stát včele křesťanstva.", "section_level": 2}, {"title": "Předsvatební vyjednávání.", "content": "Od počátku čtyřicátých let byl předpokládán sňatek Marie s arcivévodou Maxmiliánem II., i když se jistý čas uvažovalo o francouzském následníkovi trůnu Jindřichovi. K definitivní dohodě došlo mezi oběma bratry a zároveň otci snoubenců Karlem V. a králem Ferdinandem na zasedání říšského sněmu v Augsburgu počátkem roku 1548. Tam bylo také vyhlášeno zasnoubení jejich dětí. Přestože byli velmi blízkými příbuznými, bratrancem a sestřenicí, církev jim udělila povolení ke sňatku. To pak mělo neblahé následky především na jejich nejstaršího syna Rudolfa. Maxmilián II. od mládí projevoval sympatie k nekatolickému vyznání. Jeho otec Ferdinand předpokládal, že jeho sňatek s přísně katolicky vychovanou španělskou infantkou Marií, přivede Maxmiliána opět ke katolické víře.", "section_level": 2}, {"title": "Manželka Maxmiliána.", "content": "Marie, císařská princezna a infantka španělská, se tak stala manželkou svého vlastního bratrance, budoucího císaře, českého a uherského krále Maxmiliána II., syna císaře Ferdinanda I. a královny Anny. Svatba se konala ve španělském Valladolidu v polovině září roku 1548 a ženich Maxmilián se ke sňatku osobně dostavil. Po sňatku se arcivévoda Maxmilián stal španělským místodržícím a tuto funkci na španělském dvoře vykonával téměř dva roky. Roku 1550 došlo mezi císařem Karlem a jeho otcem k roztržce, která způsobila jeho odvolání do Vídně. Marie zůstala s dcerou Annou ve Španělsku. Již v roce 1551 se pro ni Maxmilián vydal s doprovodem českých šlechticů, kteří zůstali v Itálii, a on se vydal lodí do Madridu. Po několika měsících se opět těhotná Marie a Maxmilián dostali zpět do Vídně. Tato dlouhá cesta měla významný dopad na české šlechtice, kteří se seznámili nejenom s životem v Itálii, ale také s příslušnicemi významných španělských rodů. Někteří je dokonce pojali za manželky. Mezi nejvýznamnější patřil sňatek Vratislava z Pernštejna s Marií Manrique de Lara. Jejich dcera Polyxena pak významně zasáhla do dějin českých zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Česká královna.", "content": "Po smrti svého otce Ferdinanda I. v roce 1564 se manžel Marie Maxmilián stal císařem římským, králem českým a uherským. Českou královnou byla Marie korunována již v září 1562. Během manželství pobývala Marie v Praze velmi zřídka, jejím domovem byla Vídeň. Po smrti svého manžela v roce 1576 se však přestěhovala na Pražský hrad. Žila tam se svou dcerou Alžbětou, která byla také vdovou. Obě se podílely na stavebních úpravách hradu a financovaly výstavbu kaple sv. Vojtěcha. Na Pražském hradě pobývala Marie pět let. Pak se ale dostala do vážných sporů se svým synem Rudolfem.", "section_level": 2}, {"title": "Zpět ve Španělsku.", "content": "Z Prahy odjela Marie roku 1581 i se svou nejoddanější dcerou princeznou Markétou. Do Madridu dorazily o rok později. Útočiště nalezly v klášteře Descalzas Reales na Villa Monte v Madridu, který založila o deset let dříve Mariina mladší sestra Jana. Ten se stal pro obě domovem a Marie tam byla šťastná. Vyjádřila to slovy, že je opravdu šťastná, že může žít v \"zemi bez kacířů\". Až do své smrti v roce 1603 vedla Marie klidný život a do politiky již nezasahovala. Přesto zemřela roztrpčená a osamělá, neboť byla zklamána chováním svých španělských příbuzných k ní. Císařovna Marie byla známá patronka španělského skladatele Tomáse Luise de Victoriy, který u příležitosti jejího pohřbu napsal Requiem považované za jeho možná nejlepší skladbu.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Manželství Marie a Maxmiliána bylo šťastné a velmi plodné. Z manželství, uzavřeného v roce 1548 a trvajícího do roku 1576, vzešlo 16 potomků. Marie byla radikální katoličkou a často nesouhlasila s názory svého tolerantnějšího manžela. Své děti se snažila vychovávat v přísné katolické víře, i když tím často vyvolávala neshody se svým mužem. Velký vliv měla na své syny, budoucí císaře Rudolfa a Matyáše. Na její nátlak byli oba odesláni na výchovu do Španělska, aby nenásledovali svého otce v jeho náboženské vlažnosti. Později tam byli odesláni i mladší synové Albrecht a Václav společně se svou sestrou Annou. Z manželství Marie a Maxmiliána se narodilo šestnáct potomků, ale jenom deset se dožilo dospělosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Španělská (Marie Španělská (21. června 1528, Madrid, Španělsko – 26. února 1603, Villa Monte), ve španělské historii známá spíše jako císařovna Marie Rakouská – Emperatriz María de Austria. Marie byla nejstarší dcerou císaře Karla V. a jeho manželky Isabely Portugalské. Byla manželkou císaře Svaté říše římské Maxmiliána II. a královnou českou, uherskou, chorvatskou a slavonskou.", "tgt_summary": "Archduchess Maria of Austria (21 June 1528 – 26 February 1603) was Holy Roman Empress and queen consort of Bohemia and Hungary as the spouse of Maximilian II, Holy Roman Emperor and King of Bohemia and Hungary. She served as regent of Spain in the absence of her father Emperor Charles V from 1548 until 1551, and in the absence of her brother Philip II, from 1558 to 1561.", "id": 271893} {"src_title": "Polyamidová vlákna", "tgt_title": "Polyamide", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Polyamidové vlákno vynalezl Američan Wallace Carothers v roce 1928, komerční výroba byla zahájena v roce 1938 (pod označením nylon 66 u firmy DuPont). Přibližně ve stejnou dobu se začalo v Německu s pokusnou výrobou polyamidu 6. Mimo těchto nejznámějších druhů bylo ve druhé polovině 20. století vyvinuto nejméně 30 variant polyamidových vláken. Výchozím materiálem pro všechny druhy je ropa, ze které vznikají chemickým procesem. V roce 2016 dosáhla celosvětová výroba cca 5,5 milionu tun (průměrná cena 2,50 €/kg) V České republice byla zaznamenána v roce 1989 výroba 700 tun, z pozdější doby zde není žádný výrobce polyamidových vláken známý.", "section_level": 1}, {"title": "Zacházení s výrobky z polyamidu.", "content": "Každé vyprání zvyšuje trvanlivost tkanin nebo pletenin z polyamidu. Časté praní se doporučuje zejména u polyamidu 6 (silon, perlon, grilon). Mnohé výrobky jsou napuštěny prostředky proti žloutnutí. Do prací lázně se musí přidávat přesná dávka speciální chemikálie, na které tento prostředek nereaguje. Tkanina nebo pletenina jinak po opakovaném praní zešedne. Teplota žehličky nesmí u výrobků z čistého polyamidu přesáhnout 120 °C. Eventuální příznaky přecitlivělosti lidské kůže při nošení výrobků z polyamidu nejsou způsobeny vlastnostmi vlákna, nýbrž barvivy, zbytky pracích prostředků a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Aramidová vlákna.", "content": "Aramid je zkratka sousloví aromatické polyamidy. Sloučenina vzniká napojením aromatických struktur na polyamidový řetěz, přičemž nejméně 85% aramidových skupin musí být přímo spojeno se dvěma aromatickými okruhy. Aramid byl vyvinut především jako vlákno odolné proti vysokým teplotám. Takzvané \"meta-aramidy\" (m-aramidy) mají bod tání přes 400° C, jsou odolné proti mnoha chemikáliím, pružné, snadno se zpracují v textilní výrobě. Nejznámější značka: Nomex. Dalším stupněm vývoje jsou \"para-aramidy\" (p-aramidy) vyráběné od 70. let minulého století např. pod značkou Kevlar nebo Twaron. Tato vlákna dosahují mimořádně vysokou pevnost v tahu při nízké specifické hmotnosti, srovnatelnou jen s uhlíkovými vlákny. Nevýhodou je malá odolnost proti účinkům světla a snadné nabíjení statickou elektřinou. Způsob výroby: mokré spřádání (s podstatně lepšími vlastnostmi vlákna) nebo spřádání za sucha. Aramidy se vyrábějí v několika modifikacích a dodávají se ve formě hedvábí, stříže, vločky nebo i tkaniny Použití: Pneumatikové kordy, dopravní pásy, brzdové obložení, ochranné oděvy (proti horku a proti střepinám), do kompozitů na stavbu lodí, letadel a raket", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyamidová vlákna (mezinárodní zkratka: PA) jsou vlákna z lineárních makromolekul, v jejichž řetězcích se opakují funkční amidové skupiny (viz Karbonylová skupina).", "tgt_summary": "A polyamide is a polymer with repeating units linked by amide bonds. Polyamides occur both naturally and artificially. Examples of naturally occurring polyamides are proteins, such as wool and silk. Artificially made polyamides can be made through step-growth polymerization or solid-phase synthesis yielding materials such as nylons, aramids, and sodium poly(aspartate). Synthetic polyamides are commonly used in textiles, automotive industry, carpets, kitchen utensils and sportswear due to their high durability and strength. The transportation manufacturing industry is the major consumer, accounting for 35% of polyamide (PA) consumption.", "id": 28418} {"src_title": "Věta (lingvistika)", "tgt_title": "Sentence (linguistics)", "src_document": [{"title": "Modalita věty.", "content": "Modalita věty vyjadřuje postoj mluvčího k výpovědi. Rozlišujeme věty: Modalitu věty rozpoznáme především podle způsobu užitého slovesa a částečně slovosledu, v mluvené řeči má navíc každý druh věty jinou intonaci, v grafické podobě se druhy vět odlišují různými interpunkčními známenky (tečka, otazník, vykřičník). Součástí postojové modality je také vyjádření, zda postoj mluvčího k obsahu věty je kladný nebo záporný (větný zápor). Kromě postojové modality mluvčí může vyjadřovat také modalitu voluntativní, která označuje, zda je realizace věty možná, nutná, nebo záměrná. Voluntativní modalita se vyjadřuje především pomocí modálních sloves (\"smět, moci, muset, mít, chtít,\" aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Oznamovací věta.", "content": "Oznamovací věta je věta, kterou mluvčí sděluje adresátovi určitou informaci. Sloveso je v oznamovacím nebo podmiňovacím způsobu: \"Syn dostal k narozeninám míč\". \"Rád bych se zúčastnil\".", "section_level": 2}, {"title": "Tázací věta.", "content": "Tázací větou (otázkou) se mluvčí obrací na adresáta, aby získal určitou informaci. Pro grafické odlišení tázací věty od ostatních druhů vět píšeme v češtině na jejich konci otazník (?). Rozlišujeme tázací věty: Kromě těchto dvou základních typů rozlišujeme ještě otázky:", "section_level": 2}, {"title": "Rozkazovací věta.", "content": "Rozkazovací větou mluvčí požaduje, aby se adresát zachoval určitým způsobem. Pokud chceme graficky rozkazovací větu zdůraznit, píšeme na jejím konci vykřičník (!). Na rozdíl od otazníku, který je na konci tázací věty závazný a u jiných typů vět se nepoužívá, vykřičník nemusí nutně označovat rozkazovací větu. V rozkazovacích větách užíváme rozkazovací způsob, který však v češtině umožňuje užití pouze u druhé osoby (\"Běž!\", \"Běžte!\"), případně první osoby množného čísla (\"Poběžme!\"). Pro vyjádření rozkazu ve třetí osobě se užívá tzv. opisný rozkazovací způsob, vyjádřený oznamovacím způsobem a částicemi \"ať\", \"nechť\": \"Ať odejde!\"", "section_level": 2}, {"title": "Přací věta.", "content": "Přací věta vyjadřuje touhu mluvčího, která není závislá na adresátovi, někdy ani není adresátovi určena. Užívá se oznamovací způsob s částicí \"ať\", oznamovací nebo podmiňovací způsob s částicí \"kéž\", podmiňovací způsob s částicemi \"aby\", \"kdyby\", případně také rozkazovací způsob: \"Ať se daří!\" \"Kéž by přišel.\" \"Dobře dojeď!\"", "section_level": 2}, {"title": "Větná stavba.", "content": "\"Příklad: Rozvodněná bystřina, říčka Loupnice, včera zaplavila opuštěnou náves i přilehlé ulice.\" Jednotlivé větné členy vytvářejí větnou stavbu jako: V zásadě je tak věta v češtině tvořena přísudkem, který může být: Tyto základní větné stavby se dále rozšiřují a obměňují pomocí koordinace, přistavování, rozvíjením dalšími větnými členy, změnou původce děje na cíl děje záměnou slovesného rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi větami.", "content": "Vztahy mezi větami v rámci souvětí se vytvářejí obdobně jako vztahy mezi jednotlivými větnými členy. Věty mohou být spojeny: Pokud souvětí obsahuje alespoň dvě věty, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé a mohly by stát jako samostatné věty (tzv. hlavní věty), jsou spojeny souřadně a souvětí označujeme jako souvětí souřadné - a to bez ohledu na to, zda obsahuje i vedlejší věty. Souvětí s jednou hlavní větou se nazývá souvětí podřadné. Souřadně mohou být ovšem spojeny i dvě vedlejší věty.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi souřadně spojenými větami.", "content": "Mezi dvojicemi souřadně spojených vět může být různý vztah. Ten lze odhadovat podle použité spojky nebo způsobu spojení. Před spojkami \"a\", \"i\" a \"ani\" se ve slučovacím poměru nepíše čárka, v ostatních případech spojení vět se věty oddělují čárkou. Je-li použito více spojek za sebou, čárka se píše pouze před první z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy vedlejších vět.", "content": "Vedlejší věty se mohou vázat: Vedlejší věty se rozlišují podle toho, jaký větný člen vyjadřují (zastupují). Některé věty mohou být víceznačné, tj. lze je vykládat různými způsoby (například zároveň jako časovou i podmínkovou větu), přičemž pokud jsou tyto různé významy slučitelné, nemusí být taková víceznačnost chybou. Obvykle se rozlišují tyto druhy vedlejších vět: Vedlejší věty se někdy dělí také podle způsobu spojení, a to na:", "section_level": 2}, {"title": "Větosled.", "content": "Stejně jako pořadí slov, řídí se i pořadí jednotlivých vět souvětí (klauzí) určitými gramatickými pravidly. Závislá věta může po řídící větě následovat, předcházet ji nebo být do ní vložená: Někdy je pořadí klauzí volné a je možné je zaměňovat v závislosti na aktuálním větném členění - obvykle tedy tak, že známá část výpovědi (téma) je zařazena jako první, nové skutečnosti (réma) následují po ní: Někdy je ovšem větosled závislý na dalších faktorech - především některé spojky vyžadují určité konkrétní pořadí vět. Spojky \"přesto, avšak\" nelze postavit na začátek souvětí; spojka \"však\" musí stát uvnitř klauze apod.:", "section_level": 2}, {"title": "Větný slovosled.", "content": "Slovosled je pořadí slov a větných členů ve větách, frázích, rozvitých větných členech atp. Toto pořadí není náhodné, ale řídí se podle typu jazyka určitými pravidly. Slovosled v různých jazycích různým způsobem ovlivňují následující faktory:", "section_level": 1}, {"title": "Zvuková stránka věty.", "content": "Intonace věty je vedle slovosledu hlavním hlediskem, umožňujícím rozlišit otázku, rozkaz nebo přání od prostého oznámení. Vyjadřuje též citové zabarvení výpovědi.", "section_level": 1}, {"title": "Grafická stránka věty.", "content": "Věta je od zbytku textu oddělena jak na začátku, tak na konci - začátek věty (první slovo ve větě) začíná velkým písmenem, věta je ukončena charakteristickým interpunkčním znaménkem - nejčastěji tečkou (.), vykřičníkem (!) nebo otazníkem (?), jindy též třemi tečkami (...). V některých jazycích se píší interpunkční znaménka i na začátku věty - např. španělština užívá obrácený otazník (¿) a vykřičník (¡).", "section_level": 1}], "src_summary": "Věta je typizovaný jazykový útvar, kterým mluvčí slovně vyjadřuje určitou myšlenku, vztah k situaci, nebo obecný názor. Věta má stránku: Tradiční pohled chápe jako českou větu celek, který je založen na určitém slovesném tvaru, tedy přísudku. Pokud věta vedle přísudku obsahuje také podmět, jde o větu dvojčlennou: \"Matka litovala dítě\". V případě, že věta podmět neobsahuje, označujeme ji jako větu jednočlennou: \"Matce je líto dítěte\". Existují i větné celky, které nejsou založeny na přísudku - takové celky se označují jako polovětné konstrukce, jmenné věty nebo větné ekvivalenty: \"Pozor!\" nebo \"Kouření zakázáno\". Podle toho, zda věta stojí samostatně nebo je spojena s jinými větami v jeden celek, rozlišujeme: V souvětí se rozlišují hlavní věty a vedlejší věty, přičemž vztahy mezi hlavními větami a typy vedlejších vět a vztahy mezi nimi jsou kategorizovány. Definovat přesně, co je věta, je nevyřešeným úkolem nejen české jazykovědy.", "tgt_summary": "In non-functional linguistics, a sentence is a textual unit consisting of one or more words that are grammatically linked. In functional linguistics, a sentence is a unit of written texts delimited by graphological features such as upper case letters and markers such as periods, question marks, and exclamation marks. This notion contrasts with a curve, which is delimited by phonologic features such as pitch and loudness and markers such as pauses; and with a clause, which is a sequence of words that represents some process going on throughout time. This entry is mainly about \"sentence\" in its non-functional sense, though much work in functional linguistics is indirectly cited or considered such as the categories of speech act theory. A sentence can include words grouped meaningfully to express a statement, question, exclamation, request, command or suggestion. A sentence is a set of words that in principle tells a complete thought (although it may make little sense taken in isolation out of context). It may be a simple phrase, but it conveys enough meaning to imply a clause, even if it is not explicit; for example, \"Two\" as a sentence (in answer to the question \"How many were there?\") implies the clause \"There were two.\" Typically a sentence contains a subject and predicate. In the teaching of writing skills (composition skills), students are generally required to express (rather than imply) the elements of a sentence, leading to the schoolbook definition of a sentence as one that must (explicitly) include a subject and a verb. For example, in second-language acquisition, teachers often reject one-word answers that only imply a clause, commanding the student to \"give me a complete sentence,\" by which they mean an explicit one. As with all language expressions, sentences might contain function and content words and contain properties such as characteristic intonation and timing patterns. Sentences are generally characterized in most languages by the inclusion of a finite verb, e.g. \"The quick brown fox \"jumps\" over the lazy dog.\"", "id": 258453} {"src_title": "Šafšawán", "tgt_title": "Chefchaouen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v kraji, který místní muslimové považovali za svatý kvůli přítomnosti hrobky princem Abdessalama Ben Mchicha, svatého patrona kočovného kmene Djebeli a jednoho ze „čtyř pilířů islámu“. Jeho vážnost se v následujících stoletích prohlubovala díky místním procesím i maraboutům – „svatým“, jež vykazovali nadpřirozenou moc. Město samotné bylo založeno v roce 1471 jedním z následovníků Abdessalama – princem Rašidem (tzv. šerífem, potomkem Mohamedovým). Mělo sloužit jako tajná základna k útokům na Portugalce usazené v Ceutě a Ksaru es Seghir. V dalších letech se počet obyvatel rozrůstal zejména o muslimské a židovské uprchlíky ze Španělska a Šafšawán se stával stále více autonomním a protievropsky zaměřeným městem. Jednu dobu dokonce představoval centrum polozávislého emirátu, pod jehož moc spadala velká část severozápadu. Tento emirát spolupracoval s wattasidskými sultány z Fesu. Postupně však město upadalo a stal se z něj téměř izolovaný zapadákov. V roce 1920 do Šafšawánu dorazili Španělé, které zaskočila přítomnost Židů hovořících středověkou kastilštinou, čili jazykem ve Španělsku již téměř čtyři sta let mrtvým. Před příchodem Španělů navštívili město pouze tři cizinci ze Západu – dva misijní průzkumníci (Francouz Charles de Foucauld, jenž ve městě v roce 1883 v převleku za rabína pobyl pouhou hodinu, a William Summers, kterého místní obyvatelé otrávili roku 1892) a britský novinář Walter Harris, kterého v roce 1889 inspirovala k návštěvě skutečnost, že „ani ne tři hodiny jízdy od Tangieru existuje město, do nějž je vstup křesťana považován za něco nemyslitelného“. Poté, co se jeho přítomnost rozkřikla mezi lidem, přišel o život.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti žije město zejména z turismu. Šafšawán je totiž součástí populárního turistického okruhu severní částí Maroka. V ulicích je spousta stánků a obchůdků se suvenýry a pořádají se tu tradiční trhy – \"suqy\". Kromě tradiční bílo-modré barvy na fasádách domů přitahuje do města turisty možnost zakoupit levný hašiš, který se prodává běžně na ulicích celého města. V kopcích přilehlého Rífu lze nalézt spousty polí s konopím (\"kif\"), jež je zdrojem této drogy. Ačkoliv je v Maroku hašiš i marihuana přísně zakázány, v oblasti města Šafšawán jsou tyto drogy tolerovány.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Architektura je stejně jako ve městě Tetouan značně ovlivněna andaluským charakterem. Je o něco méně zdobná a honosná, často však stejně invenční. To, co však turisty přitahuje nejvíc, jsou bílo-modře nalíčené fasády lemované zlatavými kamennými zdmi. Střechy městských domů s širokými převisy jsou často obložené kachlíky a značně se odlišují od plochých střech ve zbytku Maroka.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Původ jména je dvojité hory nad městem \"ech-Chaoua\", což znamená rohy. Tvář tohoto panorama však zničila stavba hotelového areálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafšawán (Šafšawān, , tamaškem ⵜⵛⴻⴼⵜⵛⴰⵡⴻⵏ, , odlišným přepisem Chefchaouen, někdy též zkráceně Chaouen) je město na severu Maroka v pohoří Ríf se . Město je proslulé u turistů díky své typické modré barvě na fasádách domů, pěstování konopí v okolních horách a prodeji hašiše.", "tgt_summary": "Chefchaouen ( ' (pronounced IPA: ); \"Ashawen\"), also known as Chaouen, is a city in northwest Morocco. It is the chief town of the province of the same name, and is noted for its buildings in shades of blue. Chefchaouen is situated just inland from Tangier and Tétouan.", "id": 2449501} {"src_title": "Paris (mytologie)", "tgt_title": "Paris (mythology)", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození a mládí.", "content": "Ještě před Paridovým narozením měla jeho matka sen o tom, že porodila hořící pochodeň, která zapálila Tróju a jeho sestra, věštkyně Kassandra předpověděla, že očekávané dítě bude příčinou záhuby Tróje. Radila, ať dítě hned po narození zabijí a tím zachrání kvetoucí a bohaté trojské království před zkázou. Její věštba i rada však nebyly vyslyšeny. Novorozeného syna Parida nicméně nechali na králův rozkaz pohodit v lese na svazích hory Ídy, on však přežil díky medvědici, která ho odkojila a nymfě Oinóné a pastýři Ageláovi, kteří se o něj postarali a vychovali ho.", "section_level": 2}, {"title": "Paridův soud.", "content": "K události, jež se stala příčinou trójské války, došlo při příležitosti svatby bohyně Thetis s člověkem - fthíjským králem Péleem. Důvod toho byl, že o Thetis věštba pravila, že její syn předčí otce, a tak žádný bůh, přestože byla velmi krásná, o ni neusiloval. Na tuto svatbu byli pozváni všichni bohové až na bohyni sváru Eris. Ta se velmi urazila a způsobem sobě vlastním se za to pomstila. Utrhla zlaté jablko ze zahrady Hesperidek a s nápisem \"\"Té nejkrásnější”\" jej vhodila mezi bohyně Athénu, Héru a Afrodítu. Každá z nich jej okamžitě chtěla pro sebe, protože samozřejmě za nejkrásnější považovala sebe. Nakonec bylo na nejvyšším bohu Diovi, aby celou věc rozhodl. Ten považoval za moudré zbavit se odpovědnosti, dal tedy zlaté jablko Hermovi a poslal ho na horu Ídu u Tróje za mladíkem, který ještě nepoznal ženu, aby tento spor rozsoudil. Tímto mladíkem nebyl nikdo jiný než Paris. Když se před Paridem znenadání objevil bůh Hermés a tři krásné bohyně a on byl vyzván, aby jablko dal „Té nejkrásnější“, chtěl mladík ze samých rozpaků nejprve utéci. Bohyně, které poznaly jeho nerozhodnost, se ho snažily o svých přednostech přesvědčit sliby: Paridovi se nejvíc zamlouvala třetí nabídka, a tak podal jablko Afrodítě. Přislíbenou nejkrásnější ženou na světě byla podle všeobecného názoru Helena, dcera nejvyššího boha Dia a manželky spartského krále Tyndarea Lédy. Problém byl, že Helena již byla provdána za Tyndareova nástupce na spartském trůnu Meneláa. Avšak tuto překážku nebylo pro bohyni lásky těžké překonat. Nejdříve se měl Paris dozvědět o svém původu, k čemuž došlo na slavnostních hrách v Tróji. Ty byly uspořádány na počest a památku ztraceného syna, protože královna Hekabé nepřestávala pro svého syna truchlit. Vítěz měl získat nejlepšího býka z královských stád. Toho shodou okolností pásl právě Paris a bylo to jeho nejoblíbenější zvíře. Proto se ho rozhodl doprovodit do Tróje a podívat se na jeho budoucího majitele. V Tróji se pak rozhodl o něj zápasit, protože v případě vítězství by ho dostal zpět a navíc mu soupeři nepřipadali tolik zdatní, aby je nepřemohl. Přihlásil se tedy také a díky své síle a obratnosti porazil dokonce i nejstaršího Priamova syna Hektora a zvítězil. Priamovi synové ale porážku od neznámého pastýře považovali za pohanu, vyvolali hádku a chtěli ho zabít. Paris hledal bezpečí u Diova oltáře, kde ho poznala Priamova dcera, věštkyně Kassandra. Radost rodičů z nalezení syna byla tak veliká, že nevěnovali pozornost Kassandřiným věštbám, že Paris Tróju zahubí. (To byl ostatně její úděl a trest, že nikdo nebude věřit jejím věštbám, neboť odmítla boha Apollóna, který se do ní kdysi zamiloval.) Poté Afrodíta vnukla Paridovi touhu po ženě a myšlenku odplout do Sparty vyhlášené krásou tamních žen. Marné bylo rozmlouvání věštce Helena i varování Kassandřino. Paris se na cestu vydal a i přes bouři a nepříznivý vítr tam brzy dorazil. Spolu se svým druhem Aineiem se stal hostem spartského krále Meneláa. Meneláos musel ovšem brzo po jejich návštěvě odjet a nařídil své manželce, aby hostům ve všem vyhověla. Paris se mezitím do ní hluboce zamiloval a Afrodíté zařídila, aby Helena jeho svodům neodolala. Vydala se s ním tedy k Tróji; kromě Heleny si prý Paris ovšem odvezl ještě Meneláovu pokladnici. Když se to Meneláos po svém návratu dozvěděl, pochopitelně se velmi rozlítil, neboť Paris nejenže pošlapal všechny zákony pohostinství, ale urazil Meneláa jak jako vladaře, tak především i jako muže. Meneláos se proto rozhodl svolat všechny vládce Řecka a vypravit se na trestnou výpravu. Nejprve se vypravil do Mykén k bratru Agamemnónovi. Ten radil nejprve s ithackým králem Odysseem plout do Tróje a o vydání Heleny zpět manželovi vyjednávat. Nebude-li jednání úspěšné, pak teprve pohrozit válkou. Paris byl ochoten vrátit jenom pokladnici, o Heleně neměla být ani řeč. Král Priamos poté oznámil, že Helena zůstane v Tróji. Reakcí Agamemnónovou pak bylo už jenom vyhlášení války. Toto vyhlášení již byla vůle všech achajských armád, jejichž vrchním velitelem se Agamemnón stal. Válečné loďstvo sestávalo z 1186 lodí a sto tisíců mužů, kteří vypluli z přístavu Aulida, vylodili se na trojském pobřeží a hned zaútočili na město. Trójané se však pod velením nejstaršího královského syna Hektora za hradbami ubránili. Agamemnón tedy přistoupil k obléhání Tróje. To vydrželo celých deset let.", "section_level": 2}, {"title": "Účast v trójské válce.", "content": "Paris se války zúčastnil, nebyl však ctěným válečníkem. Byl vynikajícím lučištníkem, zabil nebo zranil řadu významných achájců. Většinu času však trávil s manželkou a do bojů se příliš nehrnul. Jeho bratr Hektór ho příliš v lásce neměl a stejně tak vojáci. Odpustili by mu to, že zavdal příčinu k válce, ne však jeho nečinnost. Odvahu projevil v desátém roce války, kdy vojska obou stran už byla vyčerpaná a otrávená dlouhými roky obléhání, takže se začal šířit názor, ať si vládcové sami mezi sebou vyřídí problémy, které spolu mají. Když se armády přiblížily na dostřel šípu, vystoupil Paris a vyzval proti sobě achajského vůdce. Postavil se mu spartský král Meneláos. Bylo dohodnuto, že tento souboj rozhodne válku. V případě vítězství Parida mu zůstane Helena a Achajci odplují. Zvítězí-li Meneláos, Helena půjde zpět k němu a Trójané zůstanou ve svém městě a zavládne klid zbraní. Paris si byl vědom své odpovědnosti a odvážně se postavil soupeři. Jakmile však Meneláos pozvedl kopí, Paris zbaběle utekl do zadních řad. Hektór ho k boji přinutil, ale Paris Meneláovi podlehl. Kdyby mu nepomohla bohyně Afrodíta, zůstal by ležet na bojišti mrtvý. Ona ho však obestřela mrakem a přímo z bojiště ho odnesla do komnaty k Heleně. Přesto, že Paris jasně souboj prohrál, Helenu odmítl vydat. Nevydal ji ani poté, co bylo slavnostně dohodnuto příměří a válka vedená Trójany byla proti právu i smlouvě. To nemohlo skončit dobře. Paris se tak stal nejen příčinou války, ale také záhuby Tróje. Paris sám ve válce zahynul, stejně tak jeho rodiče a všichni jeho bratři. Přesto však ještě dosáhl velké slávy, když svým šípem zabil Achilla, největšího řeckého reka. Mělo to však i druhou stránku: šíp vystřelil z bezpečí vysoké městské hradby, na přímý rozkaz boha Apollóna, který se potřeboval pomstít Achillovi za jeho urážku. Bůh usměrnil šíp přímo k nechráněné hrdinově patě. Paris byl zasažen šípem krátce nato. Zranil ho lučištník Filoktétés otrávenou střelou, která mu způsobila nezhojitelnou ránu. Paris v bolestech utekl do míst, kde byl v mládí jako pastýř v životě nejšťastnější. Tam zemřel, všemi opuštěn. Jeho druhové mu uspořádali skromný pohřeb. Helena tam nepřišla, utěšovala v ložnici jeho mladšího bratra Déifoba. Za Paridem však přišla nymfa Oinóné, jeho první láska, a ze žalu se vrhla na hořící hranici a odešla společně s Paridem.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "Podoba Paridova se zachovala především na vázových malbách, mezi nejznámější patří", "section_level": 1}], "src_summary": "Paris (řecky: Πάρις) je postava z řecké mytologie, syn Priama, krále Tróje, a jeho manželky Hekabé. Podle starořeckého hrdinského eposu Íliady je klíčovou postavou vypuknutí trójské války. Paris měl rozsoudit spor tří bohyň, která z nich je nejkrásnější olympskou bohyní. Paridův soud vyhrála a zlaté jablko Hesperidek (jablko sváru) od Parida dostala Afrodíté, která mu slíbila lásku nejkrásnější ženy světa. Tou byla Helena, manželka spartského krále Meneláa, pro kterou Paris opustil Oinóné a Helenu unesl, což vyvolalo trójskou válku. Paris v trójské válce zabil hrdinu Achillea zásahem do paty šípem, který vedl bůh Apollón. Sám pak byl zabit šípem Filoktéta. Paridovými sourozenci byli Hektór, Déifobos, Polyxené a Kassandra.", "tgt_summary": "Paris (), also known as Alexander (, \"Aléxandros\"), the son of King Priam and Queen Hecuba of Troy, appears in a number of Greek legends. Of these appearances, probably the best known was the elopement with Helen, queen of Sparta, this being one of the immediate causes of the Trojan War. Later in the war, he fatally wounds Achilles in the heel with an arrow as foretold by Achilles's mother, Thetis. The name \"Paris\" is probably of Luwian origin, and comparable to \"Pari-zitis\", attested as a Hittite scribe's name. The name Paris is etymologically unrelated to the name of the French city of Paris, which derives its name from a Gaulish tribe called the Parisii.", "id": 453827} {"src_title": "Vodní právo", "tgt_title": "Water resources law", "src_document": [{"title": "Dějiny vodního práva.", "content": "Pro historický vývoj vodního práva je v posledních desetiletích charakteristickým jevem publicizace – tj. vstupování veřejnoprávních prvků do soukromoprávní úpravy, která vyúsťuje ve změnu vodního práva jakožto soukromoprávního odvětví na odvětví veřejnoprávní.", "section_level": 1}, {"title": "Dějinný nástin vodního práva na území Česka.", "content": "Za první souhrnnou úpravu vodního práva se všeobecně považují zemské zákony z roku 1870, které byly podle jednotné osnovy říšského zákona č. 93/1869, s menšími odchylkami přijaty v zemích České, Moravské a Slezské (č. 71/1870 čes. z. z., č. 65/1870 mor. z. z., č. 51/1870 slez. z. z.). Platnost českého zemského vodního zákona byla rozšířena na celé území Čech, Moravy a Slezska v roce 1942 vládním nařízením č. 305/1942 Sb. Další platnou souhrnnou úpravu českého vodního práva proto představuje až zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. Tento zákon byl pak nahrazen federálním zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách (vodním zákonem).", "section_level": 2}, {"title": "Práva k vodám a právní povaha vodních útvarů v ČR.", "content": "Voda v přírodním  prostředí  není podle vodního zákona v ČR předmětem vlastnického práva. Vody v přírodním prostředí se tedy považují za věc bez vlastníka. „Jakožto věci neovladatelné nemohou být povrchové ani podzemní vody ani předmětem státního vlastnictví. Stát však rozhoduje o nakládání s vodami prostřednictvím vodoprávních úřadů.\" (Krecht, 2002., s.12). „Práva k povrchovým a podzemním vodám mohou vyplývat jen z vodního zákona nebo z platných povolení příslušných vodoprávních úřadů podle vodního zákona nebo předchozích právních předpisů (§ 3 odst. 1 vodního zákona). Nelze je tedy získat např. koupí nebo jinak soukromoprávně (např. na základě smlouvy).“ (Strnad a kol., 2013, str. 39). Voda odebraná z přírodního prostředí je předmětem vlastnictví. Vlastnický charakter vod se může změnit jejich odběrem z přírodního prostředí (vody se stanou předmětem vlastnictví) nebo navrácením do přírodního prostředí (vody přestanou být předmětem vlastnictví). Jiné způsoby nakládání s vodami, jako je např. akumulace v nádržích a vzdouvání, vlastnický charakter vod nemění. Povrchová a podzemní voda nejsou součástí nebo příslušenstvím pozemku, tudíž vlastnické právo k pozemku nezakládá vlastnické právo k vodám na pozemku, nad pozemkem nebo v podzemí. Vodní tok je za přírodní jev v podobě vodního útvaru tvořeného tekoucí povrchovou vodou a ohraničeného korytem na pozemku. Pozemky koryta jako nemovitosti jsou předmětem vlastnictví a zapisují se do katastru nemovitostí. Vlastnící pozemků tvořících koryto mají ze zákona povinnost vodní tok strpět. Koryto vodního toku není chápáno jako součást vodního toku. Vodní tok není považován za nemovitost, kterou někdo vlastní. Vodní toky se proto nezapisují do katastru nemovitostí. Vodní tok není vodním dílem ve smyslu vodního zákona. Derivační vodní dílo není vodním tokem. Vodní nádrž je antropogenní vodní útvar tvořený akumulovanou stojatou povrchovou vodou a ohraničený hrází a dnem na pozemku. Pozemky dna a hráze jako nemovitosti jsou předmětem vlastnictví a zapisují se do katastru nemovitostí. Angropogenní vodní nádrž je předmětem vlastnictví a zapisuje se do katastru nemovitostí. Voda akumulovaná v nádrži není příslušenstvím nádrže, není předmětem vlastnictví, vlastník nádrže není vlastníkem vody v nádrži. Vodní nádrž je vodním dílem ve smyslu vodního zákona. Přírodní jezero není vodním dílem ve smyslu vodního zákona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní právo je soubor právních norem, které regulují ochranu vod a vodních ekosystémů, stanovují podmínky jejich hospodářského využití, předepisují zajištění bezpečnosti vodních děl a vytváření podmínek pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha. Vodní právo je součástí správního práva a práva životního prostředí. Základním předpisem vodního práva v České republice je zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje mj. výkon státní správy na úseku vodního hospodářství. Tu realizují především vodoprávní úřady. Státní správu na úseku vodovodů a kanalizací upravuje zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Vodního práva v Česku se týká i několik směrnic EU, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000 ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (Rámcová směrnice o vodách).", "tgt_summary": "Water resources law (in some jurisdictions, shortened to \"water law\") is the field of law dealing with the ownership, control, and use of water as a resource. It is most closely related to property law, and is distinct from laws governing water quality.", "id": 103777} {"src_title": "Maser", "tgt_title": "Maser", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Princip je v zásadě totožný s principem funkce laseru. Příchozí záření (v případě maseru v oblasti frekvencí 10 - 10Hz) stimuluje excitovanou kvantovou soustavu k přechodu do nižšího energetického (případně základního) stavu za současné emise záření stejných vlastností jako má záření příchozí. Výše zmíněným frekvencím odpovídají přechody mezi energetickými hladinami jemné struktury atomů. Po umístění takovéto soustavy do vhodného rezonátoru, jehož rezonanční frekvence odpovídá frekvenci emitovaného záření při kvantových přechodech, dochází k zesílení záření. Je-li v rezonátoru dostatečné množství atomů v excitovaném stavu, může soustava pracovat nejen jako zesilovač daného záření, nýbrž také jako mikrovlnný oscilátor (za kterýmžto účelem byl první maser sestrojen).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy maserů.", "content": "Druhy maserů se dělí podle skupenství a látky samotné, jejíž atomy či molekuly tvoří aktivní prostředí, v němž dochází ke stimulované emisi. Běžnými typy maserů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vodíkový maser.", "content": "Dnes asi nejvýznamnějším maserem je maser vodíkový, který se používá coby atomové hodiny dosahující odchylky 1ns za den. Své uplatnění nalézají krom mnoha jiných systémů například v družicích GIOVE-B evropského navigačního systému Galileo či družici Gravity Probe B, která má experimentálně ověřit Einsteinovu obecnou teorii relativity. Vodíkové masery produkují záření o frekvenci 1,42 GHz, což je frekvence, na které \"vysílá\" také atomární vodík přítomný v celém vesmíru. Tato frekvence odpovídá rozdílu energetických hladin asi 10eV, jedná se tedy o velmi malý rozdíl energií mezi hladinami jemné struktury atomu vodíku. Je to de facto rozdíl energií elektronu s daným spinem a se spinem opačným. V radioastronomii je přechod mezi těmito stavy u vodíku znám jako 21cm čára, neboť generované záření má vlnovou délku 21 cm. Funkce vodíkového maseru je následující (viz Obr.1): nejprve jsou v první komoře, kde je udržován stálý tlak, rozštěpeny molekuly plynného vodíku na jednotlivé atomy. Tyto atomy poté unikají z komory štěrbinou ven a tvoří svazek vodíkových atomů, které následně prolétávají nehomogenním magnetickým polem, což má za důsledek selekci atomů podle jejich energetického stavu (potřebujeme atomy s vyšší energií, aby vytvořily aktivní prostředí nezbytné pro stimulovanou emisi). Podobně jako ve Stern-Gerlachově experimentu se atomy s nižší energií rozptýlí v nehomogenním magnetickém poli jiným směrem, než atomy s vyšší energií. Atomy s vyšší energií směřují do komory uvnitř rezonátoru. Komora je obvykle vyrobena z křemene a vnitřek je pokryt teflonem, který zpomaluje slučování jednotlivých atomů vodíku v molekuly. Vnější rezonátor je zpravidla měděný válec s výše zmíněnou rezonanční frekvencí 1,42GHz. Uvnitř komory dochází ke stimulované emisi a k zesílení záření. Část z tohoto záření je odvedena koaxiálním kabelem do koherentního přijímače za účelem signál zesílit (neboť signál je velmi slabý, řádově pW) a změnit jeho frekvenci (frekvence původního signálu je velmi stabilní, ale pevně daná přechody elektronu ve vodíku). Vodíkové masery se dělí na aktivní a pasivní. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že aktivní vodíkový maser kmitá sám o sobě, zatímco pasivní je třeba budit vnějším zářením o frekvenci 1,42 GHz. Aktivní masery vyžadují větší hustotu atomů vodíku v rezonanční dutině, jsou frekvenčně přesnější, ale náročnější na výrobu a tedy i dražší než masery pasivní. Velkému vývoji se v současnosti těší tzv. Rydberg-masery, které namísto vodíkových atomů využívají vodíkupodobné atomy, tedy atomy obsahující jeden elektron. Kromě neutrálního vodíku jsou to kladné ionty, např. He, Li, Be. Zkoumá se, zda by nemohly být tyto masery použity k sestavení kvantových počítačů.", "section_level": 1}, {"title": "Astrofyzikální masery.", "content": "Astrofyzikální masery jsou přírodní (přirozené) masery vyskytující se ve vesmíru. Mikrovlnné záření příslušných vlastností vzniká v molekulárních oblacích, v okolí komet, v atmosférách planet a hvězd a obecně v mezihvězdném prostoru. Přestože chybí rezonátor, dochází v daném místě k zesilování stimulované emise, tzv. superzářivé emisi. Frekvence záření závisí na místě a mediu, kde ke stimulované emisi dochází. Například ve zbytcích supernovy reagujících s molekulárním oblakem září molekuly OH na frekvenci 1720 MHz, zatímco v jiných místech byla pozorována záření molekul OH na různých frekvencích od 1612 MHz do 13441 MHz. Molekuly vody mohou zářit např. na frekvencích 22 GHz nebo 96 GHz. Mezi další známé látky tvořící astrofyzikální masery patří metanol (CHOH), formaldehyd (CHO), oxid křemíku (SiO) či sulfid křemíku (SiS). Studiem astrofyzikálních maserů můžeme získat informace o podmínkách (jako je teplota, hustota, rychlost, magnetické pole) na různých zajímavých místech vesmíru zahrnujících i místa vzniku a zániku hvězd, jádra galaxií či černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Původně byl maser akronymem vzniklým ze slov Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation. Později - po vynálezu laseru - navrhl sám C. H. Townes změnit tuto sadu slov na Molecular Amplification by Stimulated Emission of Radiation vyjadřující použití maseru nejen pro generaci a zesilování mikrovlnného záření, nýbrž i elektromagnetického záření jiných vlnových délek. Townes a jeho spolupracovníci nazývali zařízení využívající stimulované emise k zesílení záření z oblasti viditelného světla \"optickým maserem\", ovšem obecně se ujal název \"laser\", jenž zavedl jejich konkurent Gordon Gould. Ten navrhoval pro každou část spektra zavést zvláštní názvy zařízení emitujících dané záření: \"graser\" emitující gama záření, \"xaser\" pro rentgenové záření, \"uvaser\" pro ultrafialové záření, \"laser\" pro viditelné záření, \"iraser\" pro infračervené záření, \"maser\" pro mikrovlnné záření a \"raser\" pro radiofrekvenční záření. Dnes se běžně používají pouze dva z těchto názvů, a to maser pro záření mikrovlnných a delších vlnových délek a laser pro oblast od infračerveného po rentgenové záření. Obdobné zařízení generující záření terahertzové frekvence se nazývá \"taser\" (vzniklo nahrazením slova „light“ (světlo) ve zkratce LASER a slova „microwave“ (mikrovlna) ve zkratce MASER, slovem „terahertz“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1952 Nikolaj Basov a Alexander Prochorov popisují princip maseru, zařízení fungujícího na základě stimulované emise. Nezávisle na nich sestavují následujícího roku Charles H. Townes a jeho studenti James P. Gordon a Herbert J. Zeiger první funkční maser (čpavkový). Basov s Prokhorovem následně vyřešili problém kontinuálního režimu maseru (předtím bylo možné používat maser pouze v pulsním režimu) použitím více než dvou energetických hladin, čímž dosáhli udržení inverzní populace po celou dobu chodu maseru. Roku 1956 sestavil Nicolaas Bloembergen vysoce účinný třístupňový krystalový maser schopný pracovat v kontinuálním režimu. Roku 1958 publikovali Ch. Townes a Arthur L. Schawlow v časopise Physical Review článek, v němž navrhli konstrukci infračerveného a optického maseru (čili laseru). Ve stejném roce zkoumal Gordon Gould v rámci své doktorské práce excitované atomy thalia a navrhl vlastní koncept laseru a oficiálně je považován za jeho vynálezce, když po třiceti letech soudních sporů získal několik patentů týkajících se základní techniky laserů. Funkční laser poprvé předvedl Theodore Maiman roku 1960. V roce 1960 sestavil Norman F. Ramsey vodíkový maser, jehož konstrukce je totožná s konstrukcemi dnes používaných vodíkových maserů. V roce 1964 získali Ch. Townes, N. Basov a A. Prochorov Nobelovu cenu za výzkum v oblasti kvantové elektroniky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maser (akronym z anglického \"Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation\", tj. zesilování mikrovln pomocí stimulované emise záření) je zařízení zesilující a generující (mikrovlnné) koherentní elektromagnetické záření na základě stimulované emise, tedy na stejném principu jako laser. Maser je často označován za předchůdce laseru. Uplatnění nachází mimo jiné jako bezšumový zesilovač signálu v radioteleskopech či druh atomových hodin.", "tgt_summary": "A maser (, an acronym for microwave amplification by stimulated emission of radiation), is a device that produces coherent electromagnetic waves through amplification by stimulated emission. The first maser was built by Charles H. Townes, James P. Gordon, and Herbert J. Zeiger at Columbia University in 1953. Townes, Nikolay Basov and Alexander Prokhorov were awarded the 1964 Nobel Prize in Physics for theoretical work leading to the maser. Masers are used as the timekeeping device in atomic clocks, and as extremely low-noise microwave amplifiers in radio telescopes and deep space spacecraft communication ground stations. Modern masers can be designed to generate electromagnetic waves at not only microwave frequencies but also radio and infrared frequencies. For this reason Charles Townes suggested replacing \"microwave\" with the word \"molecular\" as the first word in the acronym \"maser\". The laser works by the same principle as the maser, but produces higher frequency coherent radiation at visible wavelengths. The maser was the forerunner of the laser, inspiring theoretical work by Townes and Arthur Leonard Schawlow that led to the invention of the laser in 1960 by Theodore Maiman. When the coherent optical oscillator was first imagined in 1957, it was originally called the \"optical maser\". This was ultimately changed to laser for \"Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation\". Gordon Gould is credited with creating this acronym in 1957.", "id": 2086793} {"src_title": "Charles Hermite", "tgt_title": "Charles Hermite", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Charles Hermite se narodil jako šesté ze sedmi dětí Ferdinanda Hermita a jeho ženy Madeleine rozené Lallemandové. Mladý Charles studoval nejprve na \"Collège de Nancy\" a po té v Paříži na \"Collège Henri\" a \"Collège Louis-le-Grand\", tedy na téže škole jako patnáct let před ním Évariste Galois. Podobně jako Galois se zajímal o řešitelnost polynomiálních rovnic v radikálech a protože nebyl obeznámen s Galoisovými výsledky v této oblasti, pokusil se dokázat neřešitelnost obecné rovnice pátého stupně. Po dokončení studia na \"Collège Louis-le-Grand\" a roční přípravě úspěšně složil přijímací zkoušky na \"École Polytechnique\" i když se mezi všemi adepty umístil až na osmašedesátém místě. Po ročním studiu na této škole nebylo Hermitovy umožněno nastoupit do druhého ročníku kvůli postižení jeho pravé nohy, které mu velmi znesnadňovalo pohyb. I když uspěl s následným odvoláním, rozhodl se nakonec z \"École Polytechnique\" dobrovolně odejít. V této době (okolo roku 1843) se spřátelil s jinými významnými matematiky, zejména s Josephem Bertrandem a Carlem Gustavem Jacobim. Dosáhl také významných úspěchů týkajících se théta funkcí, které posloužily Liouvillovy k důkazu slavné Liovillovy věty. Navzdory tomu, že se svým výzkumem zařadil mezi přední světové matematiky, jeho studijní úspěchy byly o poznání menší. V roce 1847 dokončil teprve bakalářské studium a následující rok získal místo přijímacího zkoušejícího na \"École Polytechnique\". Hermitova vědecká kariéra se v této době slibně rozvíjela a mezi lety 1848 a 1858 dosáhl svých největších výsledků (viz odstavec \"Vědecká kariéra\"). Publikoval několik článků z oblasti analytické teorie čísel a v roce 1856 se stal členem francouzské akademie věd. V tomtéž roce Hermite onemocněl pravými neštovicemi. Během doby, kdy byl nemocný se velmi sblížil s Cauchym, který mu pomohl překonat nejtěžší fáze choroby. Pod Cauchyho vlivem Hermite konvertoval k římskokatolické církvi a stal se také podobně jako Cauchy přesvědčeným royalistou. Roku 1862 získal na \"École Polytechnique\" místo takzvaného \"maître de conférence\", které bylo vytvořeno speciálně pro něj, a o rok později se stal na téže škole zkoušejícím. Roku 1869 se stal profesorem analýzy na \"École Polytechnique\" a zároveň na \"Sorbonně\". Na první z těchto škol zůstal do roku 1876, na druhé až do roku 1897, kdy odešel do důchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Charles Hermite dosáhl významných výsledků zejména v teorii čísel a algebře. Zabýval se úspěšně také ortogonálními polynomy a eliptickými funkcemi. V roce 1848 dosáhl dobrých výsledků o dvojitě periodických funkcích a o rok později úspěšně aplikoval Cauchyovu metodu reziduí právě na tyto funkce. Zabýval se také teorií kvadratických forem a teorií invariantu. V souvislosti s tím vytvořil v roce 1855 teorii transformací. Jeho výsledky v této oblasti propojily teorii čísel, théta funkce a transformace abelovských funkcí. Dokázal také, že obecnou algebraickou rovnici pátého stupně lze vyřešit pomocí eliptických funkcí a aplikoval tento výsledek v teorii čísel. V roce 1873 dosáhl výsledku, který ho pravděpodobně nejvíce proslavil, když dokázal, že Eulerovo číslo \"e\" je transcendentní. Jeho metodu později zjednodušil Ferdinand von Lindemann a dokázal jejím užitím transcendentnost čísla \"π\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenské vztahy.", "content": "Hermite se oženil se sestrou svého přítele a matematika Josepha Bertranda Louisou. Jedna z jeho dvou dcer se později stala ženou Emila Picarda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Hermite (výslovnost v IPA, , tj. „ermit“) (24. prosince 1822, Dieuze, Francie – 14. ledna 1901, Paříž) byl francouzský matematik. Zabýval se zejména teorií čísel a algebrou. Jako první dokázal, že Eulerovo číslo \"e\" je trascendentní. Jeho metodu později zjednodušil Ferdinand von Lindemann a dokázal jejím užitím transcendentnost čísla \"π\". Jedním z jeho studentů byl Henri Poincaré. Je po něm pojmenován měsíční kráter Hermite, kde byla naměřena nejnižší teplota ve Sluneční soustavě (26 Kelvinů = –247° Celsia) a také planetka hlavního pásu Hermite s katalogovým číslem 24998.", "tgt_summary": "Charles Hermite () FRS FRSE MIAS (24 December 1822 – 14 January 1901) was a French mathematician who did research concerning number theory, quadratic forms, invariant theory, orthogonal polynomials, elliptic functions, and algebra. Hermite polynomials, Hermite interpolation, Hermite normal form, Hermitian operators, and cubic Hermite splines are named in his honor. One of his students was Henri Poincaré. He was the first to prove that \"e\", the base of natural logarithms, is a transcendental number. His methods were used later by Ferdinand von Lindemann to prove that π is transcendental. In a letter to Thomas Joannes Stieltjes, Hermite remarked, \"I turn with terror and horror from this lamentable scourge of continuous functions with no derivatives.\" The Hermite crater near the Moon's north pole is named in his honor.", "id": 2220412} {"src_title": "Lhoce", "tgt_title": "Lhotse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lhoce je známá díky své blízkosti k Mount Everestu a skutečnosti, že horolezci stoupající tradiční cestou stráví nějaký ten čas na západní stěně Lhoce. Hora je dramatická především od jihu, kam spadá svou obří 3,2kilometrovou stěnou. Jedná se o nejstrmější stěnu takovéto velikosti na světě. Jižní stěna se stala svědkem mnoha marných pokusů o zlezení a několika tragických událostí. Stěnou prostoupilo velmi málo lezců, např. Tomo Česen.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První pokus o výstup.", "content": "První útok na Lhoce byl veden r. 1955 mezinárodní himálajskou expedicí, v čele s Normanem Dyhrenfurthem. Účastnili se jí také dva Rakušané (kartograf Erwin Schneider a Ernst Senn) a dva Švýcaři (Bruno Spirig a Artur Spöhel) a byla také zároveň první expedicí v oblasti Everestu, do níž vstoupili Američané jako členové výpravy (Fred Beckey, George Bell, a Richard McGowan). Nepálský styčný důstojník byl Gaya Nanda Vaidya. Byli doprovázeni asi 200 místními údolními šerpskými nosiči a několika výškovými nosiči. Po pohledu na nebezpečný přístup pod jižní stěnu Lhoce Šar a její neskutečnou strmost změnili taktiku a přesunuli se během září a října do severozápadní stěny Lhoce, kde dosáhli výšky 8100 m. Expedice však byla zastavena silným větrem a extrémně nízkými teplotami. Pod Schneiderovým vedením dokončili první mapu oblasti Everestu v měřítku 1:50 000. Výprava také stihla natočit několik krátkometrážních filmů o horách a místní kultuře, přičemž se jí povedlo několik prvovýstupů v oblasti regionu Khumbu.", "section_level": 2}, {"title": "Prvovýstup.", "content": "Prvovýstup se zdařil následující rok švýcarské expedici, kterou vedl Albert Eggler. Na vrchol vystoupili 18. května 1956 Luchsigner a Reiss. Husarským kouskem této expedice bylo, že po přesunu tábora na Jižní sedlo (a vybudování posledního tábora na hřebenu) vystoupila dvojice Marmet a Schmied 23. května na vrchol Everestu. Další den 24. května vystoupili na vrchol Čhomolunngmy Gunten a Reist.", "section_level": 2}, {"title": "Historie dalších výstupů.", "content": "Do října roku 2003 243 horolezců Lhoce zdolalo a 11 zde zahynulo. Celkem vedou k vrcholu Lhoce jen 2 cesty (3 v případě započítání sporného výstupu Tomo Česena - viz níže), 1 cesta na Lhoce Middle a 2 cesty na Lhoce Šar.", "section_level": 2}, {"title": "Možnosti dalších výstupů.", "content": "V obtížné J stěně zůstaly nedokončené cesty italské expedice (1975) vlevo k JZ hřebeni, jugoslávská cesta (1981, v případě neúspěchu Tomo Česena roku 1990) středem a polská cesta v pravé části stěny. Další možností je výstup pravou částí J stěny Lhoce Šar do Rakouské trasy JV úbočím (1970). V Z stěně hory je možnost výstupu pravou částí k JZ hřebeni. Ze severu (z Tibetu) nevedou dosud žádné cesty. Nabízí se zde varianta britsko-australské cesty V stěnou Mount Everestu (1988) s navázáním na SZ hřeben nebo na klasickou cestu. Velkou výzvou stále zůstává přechod všech vrcholů Lhoce. Poprvé se o přechod pokusil Francouz Nicholas Jaeger roku 1980, ale zmizel beze stopy. Erhard Loretan vzdal myšlenky na přechod hory po dosažení hlavního vrcholu v roce 1994. Neuspěli ani Rusové roku 1999.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lhoce, také Lhotse ( ल्होत्से, \"L'hōtsē\", \"Lho rce\"; ; v Číně oficiálně \"Lhozê\") je čtvrtá nejvyšší hora světa, leží v Himálaji na hranicích Nepálu a Číny (Tibetu) a je spojená s Mount Everestem. Měření ukázalo, že hlavní vrchol má 8516 metrů nad mořem, Lhoce Middle 8414 metrů a Lhoce Šar 8383 metrů.", "tgt_summary": "Lhotse ( ; , \"lho rtse\") is the fourth highest mountain in the world at , after Mount Everest, K2, and Kangchenjunga. Part of the Everest massif, Lhotse is connected to the latter peak via the South Col. Lhotse means “South Peak” in Tibetan. In addition to the main summit at above sea level, the mountain comprises the smaller peaks Lhotse Middle (East) at , and Lhotse Shar at . The summit is on the border between Tibet of China and the Khumbu region of Nepal.", "id": 1294768} {"src_title": "NexGen", "tgt_title": "NexGen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "NexGen založil Thomas Thampy a byla financována firmou Compaq. Thomas měl plán vytvořit klony Intel procesorů i386. Na vývoji se podíleli inženýři jako Mack McFarland, Dave Stiles, Greg Favor a Korbin Van Dyke.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CPU.", "content": "NexGen na rozdíl od společnosti AMD neměl s Intelem žádnou dohodu, proto musel s vývojem i386 procesorů začít od začátku. Po sedmi letech vývoje v roce 1994 byl oznámen první zajímavý procesor. Byl plně kompatibilní s i386 a jeho instrukcemi. Nx586 byl první, po Pentiu, superskalární procesor, byl schopný zpracovat 3 instrukce za jednu dobu. Využíval 32 KB L1 cache rozdělenou na dvě 16 KB instrukční a datovou (Harvardská architektura), na rozdíl od Pentia které mělo jen 16 KB. NexGen nemělo vlastní továrny, proto zvolilo stejně jako předtím Transmeta za partnera pro produkci jejich chipů IBM. Na začátku roku 1994 vydali 70 MHz procesor vyráběný 500nm technologií (v roce 1995 440nm) s 3.5 miliony tranzistorů, 4V napájení, ve 160mm. Frekvence sběrnice byla 2x nižší než frekvence procesoru – 35 MHz pro 70 MHz procesory. V listopadu 1995 byl vypuštěn koprocesor Nx587. Stejného počtu tranzistorů bylo dosaženo přidáním koprocesoru na externí chip. Později NexGen vypustil novou verzi procesoru Nx586fp který kombinoval procesor a koprocesor.", "section_level": 2}, {"title": "Socket.", "content": "Jako většina inovací, i Nx586 se nevyhnul problémům s kompatibilitou, používal vlastní socket 463, proto měl svoje vlastní chipsety: Použití vlastního socketu a chipsetu byl hlavní důvod ne moc velkého úspěchu těchto procesorů, ačkoliv tento procesor mohl s pentiem snadno soupeřit. V listopadu 1995 začala první oficiální vlna marketingu, Nx586 PR110 a Nx586 PR120 měly trochu nižší frekvenci než výkonnostní hodnocení, Nx586 byl taktován na 111Mhz, ale rychlost Nx586 v celočíselných operacích byla 1.5krát lepší než Pentium 120.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Procesor a chipsety byly podporovány sedmi výrobci základních desek, čtyřmi výrobci PC třetích stran a cena byla velmi dobrá: 133 Mhz procesor – $447 (levnějsí než Pentium 133).", "section_level": 2}, {"title": "Nástupce Nx586.", "content": "V říjnu 1995 NexGen na MicroProcesor Foru představil vzorky dalšího procesoru: Vývojáři tvrdili, že rychlost v celočíselných operacích musí být dvakrát vyšší než Pentium Pro běžící na stejné frekvenci a o 33% rychlejší v operacích s plovoucí desetinnou čárkou.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy.", "content": "NexGen si uvědomil, že boj proti Intelu je prohraný, proto manažeři z NexGenu začali kontaktovat různé společnosti s dostatečně velkou rezervou pro další možný vývoj nových produktů. Zoufale potřebovali nový procesor, který by postavili proti Pentiu jako AMD K5, které si zachovávalo kompatibilitu se socketem Intelu, proto NexGen začal vyjednávat s AMD.", "section_level": 2}, {"title": "AMD.", "content": "Na začátku roku 1996 byl NexGen odkoupen společností AMD za 850 milionů dolarů. Procesor Nx586 byl upraven pro potřeby AMD, potom se stal hlavní jednotkou procesoru AMD K6. K AMD od NexGenu přešli i dva dřívější zaměstnanci Intelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "NexGen byla americká firma sídlící v Milpitas v Kalifornii produkující x86 kompatibilní procesory. Stejně jako například Cyrix neměl NexGen vlastní výrobní kapacity a výrobou pověřil IBM. NexGen byl roku 1996 odkoupen společností AMD.", "tgt_summary": "NexGen (Milpitas, California) was a private semiconductor company that designed x86 microprocessors until it was purchased by AMD in 1996. NexGen was a fabless design house that designed its chips but relied on other companies for production. NexGen's chips were produced by IBM's Microelectronics division. The company was best known for the unique implementation of the x86 architecture in its processors. NexGen's CPUs were designed very differently from other processors based on the x86 instruction set at the time: the processor would translate code designed to run on the traditionally CISC-based x86 architecture to run on the chip's internal RISC architecture. The architecture was used in later AMD chips such as the K6, and to an extent most x86 processors today implement a \"hybrid\" architecture similar to those used in NexGen's processors. It went public in 1994, and was bought by AMD in 1995 for $850M. The technology forms the platform architecture for all of AMD’s current microprocessors. It was an unusual start-up in its time as the original funding came from corporate investors, Compaq and Olivetti, joined in a later round by venture capital firm Kleiner Perkins.", "id": 238751} {"src_title": "Eutektikum", "tgt_title": "Eutectic system", "src_document": [{"title": "Vznik eutektika.", "content": "Vlastnosti takové směsi dvou látek silně závisí na tom, jaké fyzikální procesy se v ní odehrávají při tuhnutí. Tyto procesy lze poměrně snadno zevnějšku vysledovat na křivkách tuhnutí, což jsou závislosti poklesu teploty na čase při tuhnutí směsi, na kterých jsou u tuhnutí směsí vidět různé teplotní zlomy. Přímo lze pak výsledky těchto procesů pozorovat speciálními mikroskopy, kterými se typicky v metalurgii zkoumají krystaly v řezech slitin kovů. Příkladem jsou Widmanstättenovy obrazce u meteoritů. Čistá látka krystalizuje při zcela konkrétní hodnotě teploty tuhnutí a odevzdává přitom svoje latentní teplo tuhnutí, takže teplota po nějaký čas zůstává neměnná a teprve potom začne klesat. Oproti tomu u směsi látek dochází ke krystalizaci v určitém rozmezí teplot, a stejně tak i naopak - podle rozmezí teplot tání lze zjistit, že nejde s čistým kovem, ale směs. Pokud je koncentrace směsi podeutektická nebo nadeutektická, první začne krystalizovat látka ve vyšší než eutektické koncentraci. Struktura směsi tedy vypadá tak, že v tekuté fázi rostou pevné krystaly látky s vyšší koncentrací a její koncentrace v roztoku se tak postupně snižuje. Navenek má směs těstovitý charakter, který může mít i směs kapalné a tuhé fáze čisté látky (ne-směsi). Obvykle jej lze pozorovat například u nápoje ledová tříšť, což je směs ledu a cukru, nebo u chování tuhnoucí pájky (slitina cínu a olova, případně dalších kovů) při pájení, pokud se s pájeným spojem v těstovitém stavu pohne. Když v roztoku díky krystalizaci první složky koncentrace obou složek dosáhnou eutektické hodnoty, zastaví se pokles teploty neboť i druhá složka začne odevzdávat své latentní teplo a společně s první krystalizovat. Právě takto společně krystalizovaná struktura se nazývá eutektikum a například u ztuhlých slitin kovů se pozná pod mikroskopem podle velmi drobných vzájemně promíchaných krystalků obvykle plochého nebo zrnitého tvaru. Teprve po dokončené krystalizaci eutektika je směs v plně tuhém stavu a teplota začne opět s časem klesat. Protože eutektikum má nejnižší teplotu tuhnutí, vytváří se v nadeutektických nebo podeutektických směsích vždy až druhotně. Předchází mu prvotní vytváření krystalů složky směsi s&nbwsp;vyšší koncentrací. Je-li směs přesně v eutektickém poměru, začne z tekuté fáze přímo (prvotně) krystalizovat eutektikum a krystalizuje až do plného ztuhnutí směsi. Při provedení řady měření křivek tuhnutí od čisté první látky přes směsi se zvyšující se koncentrací látky druhé včetně koncentrace eutektické až k čisté látce druhé a zaznamenání body zlomu a teplotu tuhnutí druhé složky, lze zkonstruovat takzvaný fázový diagram směsi obou látek.", "section_level": 1}, {"title": "Fázový diagram eutektické směsi.", "content": "Fázový diagram vyjadřuje fázi (skupenství) látek v závislosti na teplotě. U eutektických směsí má v tomto diagramu křivka rozhraní mezi kapalným a pevným skupenstvím typický vzhled připomínající písmeno V (eutektikála), kde takzvaný eutektický bod (bod s nejnižší teplotou tání) leží na ose teploty nejníže, níže než leží teploty tání obou čistých složek. Pokud alespoň jedna ze složek směsi je kov, nazýváme takovou soustavu namísto obecnějšího pojmu směs pojmem slitina. Jednotlivé oblasti na uvedeném příkladu fázového diagramu vyjadřují tento stav slitiny:", "section_level": 1}, {"title": "Použití eutektik.", "content": "Eutektické směsi se nejčastěji používají právě kvůli své vlastnosti, že jejich teplota tání je výrazně nižší než teploty tání jednotlivých složek. V metalurgii dává díky jemným vzájemně promíchaným krystalkům eutektická fáze slitině navíc zvláštní mechanické vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v metalurgii.", "content": "Velmi časté je využití v metalurgii, kde se směsi kovů nazývají slitiny, tedy v tomto případě eutektické slitiny. Typickým příkladem je třeba spojování kovů pájením. Pájka je právě eutektická slitina (například cínu a olova). Dosahuje se tak u ní teploty tání 183 °C, ačkoliv teplota tání samotného cínu je 232 °C a teplota tání olova 328 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Využití mimo metalurgii.", "content": "Nejznámější použití eutektické směsi mimo metalurgii je solení silnic v zimním období. Voda má teplotu tání 0 °C, sůl neboli chlorid sodný ji má 801 °C. Nicméně po smíchání ve vhodném hmotnostním poměru (23,3 % soli) klesne teplota tání směsi až na -21,2 °C, tedy osolená voda tuhne až při takto nízké teplotě. Při solení silnic se ovšem ani zdaleka nedosahuje tohoto eutektického poměru soli, proto prakticky solení funguje jen do teploty cca -6 °C. Využití ovšem nalézají eutektické směsi i v mnoha jiných oborech lidské činnosti. Například ve sklářství se do čistého křemenného skla, které má velmi vysokou teplotu tání přidávají látky na její snížení jako vápník, sodík, olovo atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eutektikum je tuhá směs dvou látek, jejichž krystaly se vytvářely při tuhnutí společně. Čisté eutektikum vzniká v takovém mísícím poměru obou složek, při kterém je teplota tuhnutí směsi nejnižší. Pokud je mísící poměr odlišný, vzniká směs podeutektická, u které je tuhá fáze tvořena směsí eutektika a krystalů jedné složky, nebo směs nadeutektická, u které je tuhá fáze tvořena směsí eutektika a krystalů druhé složky. Aby dvě látky vůbec mohly tvořit eutektikum, musí být splněny tyto podmínky: Směsi, které některé z těchto podmínek nesplňují, netvoří eutektickou směs, ale jiné soustavy, například peritektickou směs nebo tuhý roztok, který neobsahuje krystaly. Křivka tvaru V směřující do eutektického bodu například ve fázovém diagramu Fe-C se nazývá eutektikála. Pod touto křivkou se vylučuje nízkouhlíkatá fáze (tuhý roztok) α–ferit. Přebytečný uhlík obohacuje austenit až do dosažení eutektické teploty 723 °C.", "tgt_summary": "A eutectic system ( ) from the Greek \"εύ\" (eu = well) and \"τήξις\" (tēxis = melting) is a homogeneous mixture of substances that melts or solidifies at a single temperature that is lower than the melting point of any of the constituents. The eutectic temperature is the lowest possible melting temperature over all of the mixing ratios for the involved component species. Upon heating any other mixture ratio and reaching the eutectic temperature, one component's lattice will melt first, while the temperature of the mixture has to further increase for (all) the other component lattice(s) to melt. Conversely, as a non-eutectic mixture cools down, each mixture's component will solidify (form its lattice) at a distinct temperature, until all material is solid. The coordinates defining a \"eutectic point\" on a phase diagram are the \"eutectic percentage ratio\" (on the atomic/molecular ratio axis of the diagram) and the \"eutectic temperature\" (on the temperature axis of the diagram). Not all binary alloys have eutectic points because the valence electrons of the component species are not always compatible, in any mixing ratio, to form a new type of joint crystal lattice. For example, in the silver-gold system the melt temperature (liquidus) and freeze temperature (solidus) \"meet at the pure element endpoints of the atomic ratio axis while slightly separating in the mixture region of this axis\". The term was coined in 1884 by British physicist and chemist Frederick Guthrie (1833–1886).", "id": 538534} {"src_title": "Letov Š-28", "tgt_title": "Letov Š-28", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vývoj těchto letadel začal již v roce 1928 návrhem průzkumného dvouplošníku Š-28. Konstrukce Aloise Šmolíka vycházela z prvního, celokovového letounu Letov Š-16 (1926), jako jeho zmenšená varianta. Ministerstvo národní obrany (MNO) si objednalo prototyp s dodací lhůtou do 31. prosince 1928. Stroj měl být osazen novým motorem Walter Castor I (1928) Akciové továrny automobilů Josef Walter a spol., ale vzhledem k opožděné dodávce tohoto motoru byl první prototyp Š-28.1 zalétán až v červenci 1929. Motor Walter Castor se však ukázal pro tuto konstrukci jako výkonově nedostačující, proto další stroje nebyly MNO objednány. Š-28 bylo první a jediné letadlo Letov poháněné tímto, jinak velmi úspěšným motorem Walter. Zkoušky ukázaly, že výkon motoru 176 kW (240 k) již v té době nestačil pro vojenský, bojový letoun. Prototyp Š-28 nedokázal na sebe upoutat pozornost zákazníků (MNO ani v zahraničí) a nešel tedy do výroby. Koncepce Š-28 byla v roce 1930 přepracována a zdokonalena. Tak vznikl poněkud robustnější Š-128, který byl osazen podstatně výkonnějším (330 kW/450 k) motorem Walter Jupiter VI (1929), což byla sublicence Gnome-Rhône Jupiter původního motoru Bristol Jupiter. Tento prototyp měl mnohem robustnější podvozek, bez původní průběžné osy a o něco kratší trup, protože byl silnější a těžší motor posunut poněkud blíže k těžišti letadla. Prototyp tohoto letounu poprvé vzlétl 27. ledna 1931. V tomto provedení (průzkumný a lehký bombardovací) bylo v letech 1932-33 vyrobeno 19 letounů, z nichž 16 bylo používáno československým letectvem. V roce 1931 byl původní prototyp Š-128 osazen ještě výkonnějším motorem, Gnome-Rhône Mercure VII (licence Bristol Mercury) s kompresorem a reduktorem o výkonu 345 kW/515 k. Konstrukce letounu byla dále upravena a motor byl osazen první automaticky stavitelnou, dvoupolohovou kovovou vrtulí Letov, typu Hd 30. Vrtulové listy byly vykovány v zápustkách z duralu a vrtulový náboj byl z oceli Poldi Victrix. Letoun byl zanesen 12. září 1931 do civilního, leteckého rejstříku s imatrikulací OK-VOT (Š-128.1). Tovární pilot Jan Anderle byl od 14. září 1931 vyslán s tímto letounem na předváděcí turné do pobaltských států a Finska (Riga, Tallinn, Helsinky, Utti), což bylo tradiční odbytiště letounů Letov. Výsledkem této akce byla objednávka čtyř letounů pro estonské vzdušné letectvo. Podmínkou však byly drobné konstrukční úpravy, proto byl tento letoun uváděn v tovární dokumentaci jako Š-128SM. Zvýšené požadavky na výkonnost letounů pro průzkumnou a pozorovací službu vojenského letectví vedly továrnu Letov k přetvoření letounu Š-128 s motorem Walter Jupiter na typ Š-228 s motorem Mercury VII. (nebo Mercury IV. z roku 1929). Byl to nejnovější článek ve vývojové řadě letounů Š-28, Š-128, Š-228, který vykazoval četné a podstatné konstrukční změny, provedené na základě nejnovějších zkušeností a laboratorních prací. Verze Š-128SM se stala základem pro následující typy Š-228 a Š-228E (1932), od nichž už nebylo daleko ke vzniku jednoho z nejúspěšnějších typu letňanské továrny, k průzkumnému a bombardovacímu Letovu Š-328, který byl poprvé zalétán v červenci 1933. Tyto stroje Š-28 a Š-128 (s pokračováním na Š-228 a Š-328 přes Š-428 až k Š-528) jsou klasickou ukázkou toho, jak takový nadějný letoun postupně zraje v rukách odborníků. Vývoj Š-28 totiž pokračoval a měl úspěšný výstup ve stroji Letov Š-128, jehož si MNO roku 1931 objednalo 16 kusů (kromě toho byly čtyři stroje pod označením Š-228E prodány do Estonska), ale ani tentokrát nebylo MNO s výkonem úplně spokojeno. A tak nakonec 19. července 1933 vzlétl prototyp mnohem dokonalejší verze – Letov Š-328.1, vybavený skvělým motorem Bristol Pegasus II-M2, který vyráběla v licenci firma Walter v Jinonicích jako Walter Pegas II-M2.", "section_level": 1}, {"title": "Popis letounu.", "content": "Letoun Š-128 byl dvoumístný jednomotorový vzpěrový dvouplošník s otevřenými prostory osádky, s kokpity v tandemovém uspořádání. Kostra trupu, svařená z ocelových trubek, byla potažena plátnem. V přední části byla kostra kryta hliníkovými plechy. Rovněž kovová kostra křídel byla potažena plátnem. Křídla byla rozepřena dvěma páry vzpěr, jednou svislou a jednou sestavou ve tvaru písmena N, navíc mezi křídly a trupem byly napínací dráty. Horní křídlo bylo neseno nad trupem krátkým baldachýnem z ocelových trubek. Pohonnou jednotku Š-28 a Š-128 tvořil motor Walter Castor I (sedmiválcový vzduchem chlazený hvězdicový) resp. Walter Jupiter VI (devítiválcový vzduchem chlazený hvězdicový motor) osazený dvoulistou nestavitelnou dřevěnou vrtulí. Pro spojení se zemí mohl být Š-128 v prostoru pozorovatele vybaven radiostanicí vz. 26, popřípadě vz. 26/34. Konstrukční změny draku letounu Š-128 oproti Š-28 postihly konce křídel, které dostaly aerodynamicky vhodnější tvar a podvozek, jenž se rozdělil na dvě samostatné podvozkové nohy s podpěrami. Zároveň byl původně netlumený podvozek vybaven pryžovými tlumiči. Celkově byl letoun konstrukčně zesílen a vybaven dvojnásobným počtem příhrad trupu, přičemž poslední příhrada před prostorem střelce byla doplněna plátem ze zesíleného plechu a sloužila jako primitivní pancéřování především proti střepinám.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Prototyp letounu Š-28.1 byl předán československému letectvu jako výcvikový stroj. Vlastnosti stroje zřejmě nejlépe vystihla přezdívka \"holub mírný\", kterou si vysloužil v Letovu i mezi armádními letci. Nejprve sloužil u cvičné letky Leteckého pluku 1 v Praze do roku 1934 a potom tři roky u cvičné letky Leteckého pluku 2 v Olomouci. V roce 1937 letoun získala pobočka Masarykovy letecké ligy z Olomouce. Mechanici MLL letoun přestavěli jako dopravní letadlo pro pilota a čtyři cestující. S imatrikulací OK-LOH přidělenou 4. srpna 1937 sloužil k vyhlídkovým letům Hanáckému aeroklubu Olomouc až do havárie v srpnu 1938. Letoun byl vymazán z leteckého rejstříku 24. srpna 1938. V říjnu 1932 (4 letouny) a listopadu 1933 (12 letounů) byly ze strany MNO předloženy 2 objednávky na celkem 16 letounů Š-128. Tyto \"vojenské\" zakázky jsou označovány jako nouzová práce pro udržení zaměstnanosti ve \"Vojenské\" továrně na letadla. První sérii letadel Š-128 (výr. č. 2-5) převzala v listopadu 1933 cvičná letka Leteckého pluku 1. Druhá série letadel (výr. č. 6-17) předaná v prosinci 1934 sloužila u cvičné a 14. letky Leteckého pluku 2. V letech 1936-38 byly po haváriích odepsány ze stavu stroje výr. č. 15 (5.12.1935), 16 (3. 6.1937) a 11, ale ostatní stroje sloužily spolehlivě až do mobilizace. Potom většinou sloužily u Leteckého pluku 3 v Nitře a část byla uskladněna. Po zániku Česko-Slovenska zůstalo u již bývalé 15. a 64. letky 3. Leteckého pluku 4-5 letounů Š-128. Poslední Š-128 byl Slovenskem vyřazen v roce 1941. Luftwaffe po 15. březnu 1939 zabavila 10 Š-128, ale není příliš pravděpodobné, že byly v Luftwaffe využívány. Několik letounů z 10 zabavených bylo uváděno ve stavu ještě na počátku roku 1940. Poslední dva vyrobené letouny Š-128 (výr. č. 18 a 19) si ponechala pro potřeby dalšího vývoje továrna Letov.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Data pro letouny Š-28/Š-128/Š-128SM podle", "section_level": 1}], "src_summary": "Letov Š-28 a Š-128 byly průzkumné a cvičné letouny, které vyráběla na přelomu 20. a 30. let 20. století československá Vojenská továrna na letadla Letov.", "tgt_summary": "The Letov Š-28 was a Czechoslovak single-engined, two-seat reconnaissance aircraft. It was manufactured by Letov Kbely in a number of versions with different powerplants. The most important version was the Š-328, which was produced in relatively high quantities (412 planes produced).", "id": 1288255} {"src_title": "Statika", "tgt_title": "Statics", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nauka o rovnováze, neboli statika, sahá daleko do starověku. Potřeba této nauky vyvstala používáním pomůcek pro zvládání těžké fyzické práce, např. páky, šroubu, kladkostroje a nakloněné roviny. Teoretický princip páky popsal v Řecku ve 3.st. př. n. l. Archimedes a položil tím i základ pro pozdější hojné využívání např. klínu, nakloněné roviny a otočné lanové kladky. Praktické příklady využívání principů ulehčujících člověku každodenní život byly přesto prokazatelně doloženy již z doby daleko dřívější, např. kolem roku 1550 př.n.l. - tzv. \"šadúf\" (pozdější arabské pojmenování), což je pákové zařízení na přečerpávání vody do zavlažovacích stružek na polích. Použití kladkostroje je doloženo v Řecku již z doby kolem roku 700 př.n.l. Archimedovi přísluší také velký přínos v oblasti hydrostatiky, o který se zasloužil formulováním hydrostatického zákona. Tento známý princip, jehož objev byl údajně doprovozen zvoláním \"Heuréka!\" (Nalezl jsem!), říká, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou odpovídající tíze vody tělesem vytlačené. Pojmy \"těžiště\" nebo \"specifická váha\" se poprvé doložitelně objevují také ve starém Řecku. O rozsáhlé praktické využití těchto teoretických prací se ale zasloužili až Římané, nikoli Řekové, podařilo se jim je totiž technicky provést. Tato prvotní statika vrcholí větou o virtuálních posunech: Vytvoříme-li součin každé síly s dráhou, kterou její působiště urazilo ve směru síly, pokud takový pohyb nastal, a provedeme-li součet všech těchto součinů (při zachování znamének odpovídajících orientaci sil), pak rovnováha nastává, pokud tento součet dává nulu. K formulaci tohoto poznatku v roce 1600 bylo zapotřebí několik tisíciletí značného úsilí. Posledním v řadě těch, kteří se zasloužili o jeho řešení, byl holandský matematik Simon Stevin, známý jako Simon z Brugg (1548-1620). Ten s geniální intuicí prozkoumal rovnováhu na nakloněné rovině a přitom odhalil možnost rozkladu síly na její složky a zavedl pojem \"silový rovnoběžník\".", "section_level": 1}, {"title": "Teoretická statika.", "content": "Teoretická statika zkoumá všeobecně platné zákony relativního klidu bez ohledu na možnosti praktického využití. Statiku lze obecně dělit podle skupenství zkoumaných objektů na statiku pevných těles, statiku kapalin (hydrostatiku) a statiku plynů (aerostatiku). Statika pracuje se základními pojmy jako jsou prostor, síla, moment, vektor, rovnováha, stabilita, moment setrvačnosti, soustava sil a další.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy.", "content": "Prostor. Statika je jako součást klasické fyziky uvažována v eukleidovském prostoru. Takový prostor je definován pomocí Eukleidových definicí a axiomů, které Eukleides publikoval v díle \"Základy\" (řecky Stoicheia) již v době kolem 300 př.n.l.. Eukleidovský prostor je popisem prostoru jak ho vnímá člověk v běžném životě. Prostor je, mimo jiné, definován počtem dimenzí. Prostor dimenze 1 je představován pomocí jednorozměrné křivky, např. přímky, prostor dimenze 2 má o jeden (kolmý) rozměr víc a je reprezentován rovinou. Pokud přidáme další rozměr, dostáváme se do prostoru o 3 dimenzích. Analogicky lze přidávat další dimenze, které obecně nemusejí být pouze délkové. Za 4-dimenzionální prostor je označován prostoročas, kde další dimenzi představuje čas. Za prostor dimenze 0 (nula) je označován bod. Problémy statiky lze popisovat v prostorech různých dimenzí. Síla je vektorová fyzikální veličina, vyjadřující míru vzájemného působení těles a polí. Síly se projevují statickými nebo dynamickými účinky na objekty. Statickým účinkem je deformace tělesa, která může být pružná, pokud platí Hookeův zákon, nebo plastická. Moment síly je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje míru otáčivého účinku síly. Tento účinek se vztahuje k danému \"momentovému bodu\" nebo přímce. Kolmá vzdálenost od osy síly k bodu se nazývá \"rameno síly\". Pohybem síly ve směru svého působení se velikost momentu síly nemění. Vektor momentu síly je kolmý na rovinu síly a polohového vektoru působiště. Moment síly lze nahradit \"dvojicí sil\", neboli soustavou dvou rovnoběžných sil stejně velkých, opačného smyslu a neležících v jednom paprsku. \"Varignonova věta\" říká, že \"statický moment výslednice jakékoliv prostorové soustavy sil k libovolnému bodu v prostoru je roven vektorovému součtu statických momentů jednotlivých sil soustavy k témuž bodu.\" Vektor představuje ve fyzice veličinu, mající kromě skalární, tedy číselné, velikosti i směr. Příkladem vektoru je síla, vždy má velikost a směr působení. Síly lze skládat podle zákona o skládání sil s využitím \"silového rovnoběžníku\". Vektory se obvykle popisují pomocí souřadnic, přičemž záleží na počtu dimenzí prostoru a volbě souřadnicových os. Jsou definovány různé operace, které lze s vektory provádět, např. součet, součin, násobení vektoru číslem. Rovnováha je jednou ze základních podmínek, které statika zkoumá. Podle počtu dimenzí prostoru, ve kterém je soustava sil vyšetřována, a vlastností působících sil (např. rovnoběžnost, společné působiště), jsou stanoveny odpovídající podmínky rovnováhy. Podmínka rovnováhy pro obecnou prostorovou soustavu sil zní: \"Obecná prostorová soustava sil působící na tuhé těleso je v rovnováze jen tehdy, když algebraické součty průmětů všech sil soustavy do každé ze tří navzájem kolmých (ještě obecněji i kosoúhlých) os \"x, y, z\" jsou rovny nule a když součty statických momentů všech sil soustavy k těmže osám jsou rovněž rovny nule.", "section_level": 2}, {"title": "Statika pevných těles.", "content": "Statika pevných těles studuje pevná tělesa nacházející se v relativním klidu a síly, které na ně působí. Dělíme ji na statiku těles dokonale tuhých, pružných a plastických, s ohledem na povahu odezvy tělesa na působení sil, tzn. deformaci neboli přetvoření. U dokonale tuhého tělesa jde o idealizaci jeho deformačních vlastností, která ve skutečnosti nemůže nastat, ale její zavedení je výhodné pro zkoumání čistě pohybových účinků sil. Tato idealizace spočívá v uvažování nulových deformací tělesa při účinku libovolných sil zavedením jeho nekonečné tuhosti. Nekonečná tuhost má za následek šíření odezvy na působení síly maximální možnou rychlostí, tedy rychlostí světla. Idealizace dokonale tuhého tělesa je využívána při vyšetřování staticky určitých konstrukcí, kdy k určení vnitřních sil postačují pouze statické podmínky rovnováhy, bez uvažování podmínek deformačních. U skutečných těles je rychlost šíření odezvy v tělese vždy nižší než rychlost světla. Je to způsobeno postupnými změnami vzdáleností jednotlivých atomů látky, které těleso tvoří. Při působení osové tahové síly na volný konec prutu (např. zavěšením závaží na ukotvené ocelové lano) dojde k postupnému vzájemnému oddálení atomů v celé délce prutu až k bodu ukotvení, kde účinek síly vyrovná reakce. Délka prutu se vlivem nárůstu vzdáleností mezi atomy zvětší a prut zaujme nový tvar, odpovídající velikosti působící síly. Pokud se po odstranění zatěžující síly vrátí těleso zcela do původního tvaru, nazýváme tuto deformaci pružnou neboli elastickou. Pokud po odstranění síly zůstane těleso alespoň zčásti deformováno, jedná se o deformaci plastickou nebo pružnoplastickou. Výpočtem deformací a napětí konstrukcí za pružného i plastického stavu se zabývá \"teorie pružnosti a plasticity\". S deformačními podmínkami rovnováhy je třeba uvažovat při vyšetřování staticky neurčitých konstrukcí, kde velikosti vnitřních sil závisejí i na přetvárných vlastnostech materiálů. Základním vztahem v teorii pružnosti pevných těles je hookeův zákon, vyjadřující závislost mezi působící silou a velikostí pružné deformace tělesa. Jednou z nejvýznamnějších aplikací statiky pevných těles je také Euler-Bernoulliova prutová teorie, která popisuje vztah mezi příčným zatížením a pootočením průřezu prutu.", "section_level": 2}, {"title": "Statika kapalin (hydrostatika).", "content": "Hydrostatika se zabývá studiem kapalin v relativním klidu. Pro zjednodušení se zavádí ideální kapalina, která má na rozdíl od reálné kapaliny ideální vlastnosti, a to nulovou stlačitelnost a nulové vnitřní tření. Aby byla kapalina v klidu, musejí být v rovnováze síly působící na každý její element. Pokud například uvažujeme jako element nekonečně malou krychličku, musejí být všechny síly působící na její strany v rovnováze, jinak dojde k pohybu krychličky ve směru převládající síly. Kapalina není schopná přenášet žádné smykové napětí (na rozdíl od pevné látky), ale lze působit normálovou tlakovou silou na plochu jejího povrchu. V kapalinách tedy neuvažujeme klasické síly v bodovém působišti, ale síly na ploše, neboli tlakové síly. Pokud vztáhneme tlakovou sílu na jednotkovou plochu, dostáváme tyzikální veličinu tlak. Tlak v kapalinách může být způsoben tím, že se kapalina nachází v silovém poli a každá její částice je tímto polem ovlivňována; pak hovoříme o \"vnitřním (hydrostatickém) tlaku\" v kapalinách. Pokud působí na plochu povrchu kapaliny vnější tlaková síla, například píst, hovoříme o \"tlaku vnějším\".V hydrostatice platí dva základní zákony, Archimédův zákon, který říká, že \"na těleso ponořené do kapaliny působí vztlaková síla odpovídající tíze kapaliny o stejném objemu jako je objem tělesa\" a Pascalův zákon říkající, že \"jestliže na kapalinu působí vnější tlaková síla, pak tlak v každém místě kapaliny vzroste o stejnou hodnotu.\".", "section_level": 2}, {"title": "Statika plynů (aerostatika).", "content": "Aerostatika se zabývá mechanickými vlastnostmi plynů a těles do nich ponořených. Plyny podobně jako kapaliny nejsou schopny díky své vnitřní struktuře přenášet smykové napětí a působí v nich obdoba hydrostatického tlaku - \"aerostatický tlak\". Na rozdíl od kapalin je však jednou ze základních vlastností plynů objemová stlačitelnost. Pro zjednodušení se zavádí ideální plyn, který má na rozdíl od reálného plynu ideální vlastnosti, a to dokonalou stlačitelnost a nulové vnitřní tření. Vzhledem k podobnosti některých vlastností kapalin a plynů pro ně platí i obdobné zákonitosti. Do plynu lze například podobně jako do kapaliny ponořit těleso. Balón v atmosféře je nadnášen vztlakovou silou, kterou lze určit obdobou Archimédova zákona, známého především z hydrostatiky. Působením silového pole zemské gravitace na částice plynů atmosféry vzniká atmosférický tlak.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikovaná statika.", "content": "Aplikovaná statika řeší praktické technické problémy mnoha oborů lidské činnosti. Využívá k tomu poznatků a závěrů teoretické statiky, podpořených výsledky experimentálních výzkumů. Největší uplatnění nalezla statika ve stavebním inženýrství a architektuře, vzhledem k tomu, že stavební konstrukce se nacházejí převážně v klidu a veškerá zatížení, která na ně působí, musejí být v rovnováze.", "section_level": 1}, {"title": "Statika stavebních konstrukcí.", "content": "Obecně se označením statika stavebních konstrukcí rozumí celý soubor technických disciplín, využívaných při navrhování a posuzování stavebních konstrukcí. Jejím úkolem je optimální navržení konstrukce na účinky statických i dynamických zatížení. Statika se v praxi zabývá vyšetřováním stavebních konstrukcí a jejich částí v různých prostorových úrovních a systémech. Účelem je stanovit takové dimenze jednotlivých prvků konstrukce, aby tato soustava přenesla požadovaná zatížení s předem definovanou bezpečností během předepsané životnosti konstrukce. Cílem je bezpečně přenést požadovaná působící zatížení pomocí nosných prvků konstrukce do základů. Ve statice se vychází z elementárních diferenciálních vztahů, ze kterých jsou odvozeny obecné algebraické vztahy mezi vnitřními silami a přetvořeními konstrukce. Tyto obecné prostorové vztahy jsou dále zjednodušovány na soustavy základních prvků, které jsou počítány a dimenzovány samostatně.", "section_level": 1}, {"title": "Statický výpočet.", "content": "Statika stavebních konstrukcí se využívá při návrhu všech namáhaných, zejm. stavebních a strojních konstrukcí a jejich částí. Nejběžnějším výstupem je statický výpočet, resp. statický posudek, který je nezbytnou součástí stavebních projektových dokumentací v různých stupních, nejčastěji ve stupni pro stavební povolení či ohlášení stavby podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 499/2006 Sb. o dokumentaci staveb . Statický posudek zpravidla zhotovuje a pro úřední účely vždy razítkem zaštiťuje statik. Statika a dynamika jsou jedněmi z oborů, pro které uděluje Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků autorizaci. Pro tyto obory lze získat autorizaci ve stupni \"autorizovaný inženýr pro statiku a dynamiku staveb\". Pro navrhování staveb se zvýšenými nároky na statiku a dynamiku, jako jsou mosty, inženýrské konstrukce, nádrže, vysoké komíny a podobně, je třeba autorizování v oboru \"autorizovaný inženýr pro mosty a inženýrské konstrukce\". Součástí tohoto oboru u autorizovaného inženýra je i statika a dynamika staveb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Statika je částí mechaniky, která se zabývá hmotnými tělesy nacházejícími se v relativním klidu k určité vztažné soustavě, dále silami, které mezi takovýmito tělesy působí a rovnováhou celého systému. Dynamika, na rozdíl od statiky, bere do úvahy navíc také pohyb hmotného tělesa, tedy působení setrvačných a tlumících sil. Kinematika je součástí dynamiky, ale studuje pohyb těles pouze z geometrického a časového hlediska, bez zkoumání jeho příčin. Statiku lze rozlišit na teoretickou a aplikovanou.", "tgt_summary": "Statics is the branch of mechanics that is concerned with the analysis of loads (force and torque, or \"moment\") acting on physical systems that do not experience an acceleration (\"a\"=0), but rather, are in static equilibrium with their environment. The application of Newton's second law to a system gives: Where bold font indicates a vector that has magnitude and direction. formula_2 is the total of the forces acting on the system, formula_3 is the mass of the system and formula_4 is the acceleration of the system. The summation of forces will give the direction and the magnitude of the acceleration and will be inversely proportional to the mass. The assumption of static equilibrium of formula_4 = 0 leads to: The summation of forces, one of which might be unknown, allows that unknown to be found. So when in static equilibrium, the acceleration of the system is zero and the system is either at rest, or its center of mass moves at constant velocity. Likewise the application of the assumption of zero acceleration to the summation of moments acting on the system leads to: Here, formula_8 is the summation of all moments acting on the system, formula_9 is the moment of inertia of the mass and formula_10 = 0 the angular acceleration of the system, which when assumed to be zero leads to: The summation of moments, one of which might be unknown, allows that unknown to be found. These two equations together, can be applied to solve for as many as two loads (forces and moments) acting on the system. From Newton's first law, this implies that the net force and net torque on every part of the system is zero. The net forces equaling zero is known as the \"first condition for equilibrium,\" and the net torque equaling zero is known as the \"second condition for equilibrium.\" See statically indeterminate.", "id": 1257294} {"src_title": "Annapurna", "tgt_title": "Annapurna Massif", "src_document": [{"title": "Vrcholy.", "content": "Masív Annapurny zahrnuje 6 vrcholů, jejichž nadmořská výška přesahuje 7 200 m. Jedním z nižších vrcholů je Mačapučare (6993 m), posvátná hora, na kterou je zakázáno vystupovat.", "section_level": 1}, {"title": "První výstup.", "content": "Annapurna I byla první osmitisícovka, která byla zdolána. Maurice Herzog (vedoucí expedice) a Louis Lachenal z francouzské expedice dosáhli vrcholu 3. června 1950. Výprava původně mířila na Dhaulágirí. Na Annapurnu expedice zaměřila svou pozornost až poté, kdy se její členové usnesli, že Dhaulágirí je příliš náročný cíl. Navíc následkem nepřesnosti se tým velmi zdržel hledáním cesty k úpatí hory. Expedice nakonec vystoupala k Severní stěně přes říčku Miristi Khola, kde následně završila výstup jen těsně před příchodem monzunu. Při sestupu utrpěli horolezci, kteří dosáhli vrcholu, omrzliny a museli být transportováni do výchozího města v Indii.", "section_level": 1}, {"title": "Další výstupy.", "content": "Do roku 1950 nebyly podniknuty žádné pokusy o výstup, protože hora stojí v centrálním Nepálu a byla proto z politických důvodů nepřístupná cizincům. Annapurna I má tři vrcholky - hlavní (8091 m n. m.), prostřední (8051 m n. m.) a východní (8016 m n. m.). Z nich spadají tři stěny - jižní, severní a severozápadní. Druhý úspěšný výstup na vrchol Annapurny I se uskutečnil až v roce 1970 organizovaný britskou armádou. Horolezci si zvolili stejnou cestu jako Maurice Herzog při svém prvovýstupu. Následujícího roku vystupují holandskou cestou na Annapurnu první ženy - Američanky Irene Müller a Věra Komárková (původem z Československa). První zimní výstup na Annapurnu se daří holandskou cestou Polákům. V únoru 1987 vystupují na vrchol Artur Hajzer a Jerzy Kukuczka. Do roku 2009 se na Annapurnu I podařilo vylézt 149 krát a proto patří mezi osmitisícové vrcholy s nejnižším počtem úspěšných výstupů. Současně má Annapurna nejvyšší poměr úmrtí k počtu výstupů na vrchol (zhruba 38%), to z ní činí objektivně nejnebezpečnější osmitisícovku.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupy českých horolezců.", "content": "V roce 1978 stála na vrcholu první žena – Věra Komárková – Američanka československého původu. Členové česko-japonské výpravy v roce 1984 sice nedobyli vrchol, ale pomohli vysíleným Švýcarům Loretanovi a Joosovi, kteří jako první přešli Annapurnu v alpském stylu a traverzovali přitom všechny tři vrcholy. V roce 1988 vystoupil na vrchol anglickým pilířem v jižní stěně Josef Rakoncaj a ve stejném roce pak Jindřich Martiš a Josef Nežerka uskutečnili významný prvovýstup severozápadní stěnou. Na této hoře v roce 2009 ukončil svou životní pouť jeden z nejlepších českých horolezců Martin Minařík, který vysílený zůstal ve sněhu při sestupu z vrcholu. V roce 2012 na vrchol vystoupili Radek Jaroš a Jan Trávníček. Pro Radka Jaroše to byla již třináctá zdolaná osmitisícovka, vinou omrzlin však po návratu přišel o čtyři prsty na levé noze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annapurna je 55 km dlouhý horský masiv ve středním Nepálu v Himálaji v severní části Pokharského údolí. Nejvyšší vrchol, Annapurna I, měří 8 091 m, což z něj dělá desátou nejvyšší horu světa a jednu ze 14 osmitisícovek. Nalézá se na východní straně velké rokle, kterou protéká řeka Kali Gandaki a která ji odděluje od masivu Dhaulágirí (Dhaulágirí leží 34 km západně od Annapurny I). Annapurna v překladu ze sanskrtu znamená „\"Bohyně sklizně\"“.", "tgt_summary": "Annapurna (; Sanskrit, Nepali, Newar: अन्नपूर्णा) is a massif in the Himalayas in north-central Nepal that includes one peak over , thirteen peaks over , and sixteen more over . The massif is long, and is bounded by the Kali Gandaki Gorge on the west, the Marshyangdi River on the north and east, and by Pokhara Valley on the south. At the western end, the massif encloses a high basin called the Annapurna Sanctuary. The highest peak of the massif, Annapurna I Main, is the tenth highest mountain in the world at above sea level. Maurice Herzog led a French expedition to its summit through the north face in 1950, making it the first of the eight-thousanders to be climbed and the only 8,000 meter-peak to be conquered on the first try. The entire massif and surrounding area are protected within the Annapurna Conservation Area, the first and largest conservation area in Nepal. The Annapurna Conservation Area is home to several world-class treks, including Annapurna Sanctuary and Annapurna Circuit. Historically, the Annapurna peaks have been among the world's most treacherous mountains to climb with the particular case of the extremely steep south face of Annapurna I Main - a wall of rock that rises 3,000 meters (9,800 feet) - making it one of the most difficult climbs in the world. By March 2012, there had been 191 summit ascents of Annapurna I Main, and 61 climbing fatalities on the mountain. This fatality-to-summit ratio (1:3.1, or 32%) is the highest of any of the eight-thousanders. In October 2014, at least 43 people were killed as a result of snowstorms and avalanches on and around Annapurna, thus resulting in Nepal's worst ever trekking disaster. The most recent report of human casualty has been that of January 17, 2020, due to an avalanche triggered by heavy snowfall.", "id": 2227056} {"src_title": "Zbigniew Preisner", "tgt_title": "Zbigniew Preisner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zbigniew Preisner se narodil v 20. května 1955 v Bílsku-Bělé jako Zbigniew Kowalski. Příjmení Preisner přijal při sňatku od své ženy. Studoval historii a filosofii v Krakově. V hudbě byl úplný samouk, neobdržel žádné formální hudební vzdělání. Učil se sám nasloucháním a přepisováním hudebních partitur. Jeho hudební styl vykazuje znaky neoromantismu. Ovlivnila ho zejména hudba Paganiniho a Sibelia. V roce 1977 začal spolupracovat s literárním kabaretem Piwnica pod Baranami v Krakově. Pod vlivem skladatele Zygmunta Konieczného začal komponovat písně. Po úspěchu v kabaretu komponoval také pro Staré divadlo v Krakově. Pak přišla první práce pro film. V roce 1982 komponoval hudbu pro film \"Prognoza pogody\" režiséra Antoniho Krauze. Jeho prostřednictvím se setkal s režisérem Krzysztofem Kieślowským. Film \"Bez konce\" (1985) zahájil dlouhodobou spolupráci s tímto režisérem. Spolu se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem vytvořili televizní seriál \"Decalog\" (1988), film \"Dvojí život Veroniky\" (1991) a trilogii \"Tři barvy\" (1993-1994). Kieślowského smrt v roce 1996 znemožnila realizaci druhého triptychu \"Nebe\", \"Očistec\" a \"Peklo\". Ve dvou Kieślowského filmech použil jako pseudonym jméno fiktivního nizozemského skladatele van den Budenmayera. Na počátku devadesátých let se Preisner stal známým po celém světě. Během tohoto období napsal hudbu pro mnoho různých režisérů, včetně filmu \"Eminent Domain\" Johna Irvina, \"At Play in the Fields of the Lord\" brazilského režiséra Hectora Babenca, či filmů Agnieszky Hollandové a dalších. Celkem složil hudbu k více než 80 filmům. V roce 1994 získal na Césara za hudbu k filmu \"Tři barvy: Červená\", v roce 1995 pak za hudbu filmu Jeana Beckera \"Elisa\". V roce 1997 obdržel Stříbrného medvěda na Berlínském filmovém festivalu za dánský film \"The Island on Bird Street\". Třikrát (1991, 1992, 1993) byl vyhlášen nejvýraznějším skladatelem filmové hudby Asociací filmové kritiky v Los Angeles. Dvakrát byl nominován na Zlatý glóbus: v roce 1992 za hudbu pro \"At Play in the Fields of the Lord\" a v roce 1994 za film \"Tři barvy: Modrá\". Dne 1. října 1998 mělo ve Velkém divadle ve Varšavě světovou premiéru \"Requiem pro mého přítele\" věnované památce režiséra Kieślowského. V roce 2001 uváděl rozhlasový pořad \"Historie populární hudby\". V roce 2010 a v roce 2015 byl členem výboru na podporu zvolení Bronisława Komorowského polským prezidentem. V roce 2012 obdržel Důstojnický kříž Řádu znovuzrozeného Polska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zbigniew Antoni Preisner (* 20. května 1955 Bílsko-Bělá), rodným příjmením Kowalski, je polský hudební skladatel, autor především filmové a scénické hudby. Žije a tvoří střídavě v Polsku a ve Francii.", "tgt_summary": "Zbigniew Preisner (; born 20 May 1955 as Zbigniew Antoni Kowalski) is a Polish film score composer, best known for his work with film director Krzysztof Kieślowski.", "id": 1357669} {"src_title": "Čo Oju", "tgt_title": "Cho Oyu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Čo Oju byl pátý osmitisícový vrchol zdolaný od doby prvního dosažení Annapurny (červen 1950), Mount Everestu (květen 1953), Nanga Parbat (červenec 1953) a K2 (červenec 1954).", "section_level": 1}, {"title": "Prvovýstup.", "content": "Čo Oju byla poprvé zdolána 19. října 1954 rakouskou expedicí, jejímiž členy byli Joseph Joechler, Herbert Tichy a Šerpa Pasang Dawa Lama.", "section_level": 2}, {"title": "Výstupy českých horolezců.", "content": "Všechny československé a české výstupy byly realizovány klasickou cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Cesty.", "content": "Na Čo Oju vede několik cest. Nejpopulárnější je západní stěna z Tibetu, jen zřídkakdy se na horu leze z Nepálu. Klíčovým místem výstupu ze západní strany se obvykle stává ledopád mezi prvním a druhým táborem ve výšce kolem 6700 metrů. Dle počtu skupin na cestě je tato část výstupu většinou zajištěna fixními lany. Druhý obtížný úsek je skalní výšvih nad třetím táborem ve výšce kolem 7600 metrů. Tento úsek je lezen, vzhledem k blízkosti tábora, za tmy a zastaví ve výstupu mnoho lidí. První výškový tábor bývá občas navštěvován i vyznavači trekingu. V roce 1958 cestu poprvé zopakovali Indové. Na vrchol spolu s Indy vystoupil podruhé také Pasang Dava-lama. V roce 1959 se o výstup na Čo Oju pokusila první ženská expedice na osmitisícovku. Skončila ale tragicky smrtí dvou horolezkyň. První ženský výstup na vrchol se daří v roce 1984 dvojici Dina Štěrbová (Československo) a Věra Komárková (USA) s Šerpou Ang Ritou. V prosinci 1985 završili Čechoslováci Jarýk Stejskal a Dušan Becík v rámci mezinárodní výpravy první úspěšný zimní výstup alpským stylem na osmitisícovku (předchozí zimní výstupy se konaly vždy expedičním způsobem). Celkově byl tento výstup druhým zimním výstupem na Čo Oju. V zimě 1988 Španěl Fernando Garrido úspěšně zvládá první zimní sólovýstup na osmitisícovku klasickou cestou. První ženský zimní výstup na osmitisícovku podniká Švýcarka Marianne Chapuisat v roce 1993 klasickou cestou. Celkem vede k vrcholu Čo Oju 8 cest, z nichž polovina byla otevřena prvovýstupem alpským stylem a další jedna v zimě. Drtivá většina lezců však postupuje klasickou cestou (včetně všech českých výstupů). Pět tras nebylo nikdy zopakováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čo Oju (: चोयु – Čo Oju; :ཇོ་བོ་དབུ་ཡ – jo-bo-dbu-jag; : 卓奥友山; pinyin: \"Zhuó'àoyǒu Shān\") je šestá nejvyšší hora světa. Leží v Himálaji na hranicích Číny (Tibetu) a Nepálu 20 km na západ od Mount Everestu. V tibetštině Čo Oju znamená „Tyrkysová bohyně“. Jen několik kilometrů západně od Čo Oju je ledovcem pokryté sedlo Nangpa La (5716 m n. m.), které slouží jako hlavní obchodní cesta mezi Šerpy z Tibetu a z nepálské oblasti Khumbu. Také díky tomuto vysoko položenému průsmyku a mírným sklonům výstupových hřebenů je Čo Oju považována za nejsnadněji dostupnou osmitisícovku na světě. Současně je první z takzvaných „malých osmitisícovek”. Jejich vrcholy jsou ve výškách, ve kterých se na pěti „velkých osmitisícovkách“ teprve budují poslední postupové tábory. Výstup na prvních pět nejvyšších hor Země je proto výrazně náročnější.", "tgt_summary": "Cho Oyu (Nepali: चोयु; ) is the sixth-highest mountain in the world at above sea level. Cho Oyu means \"Turquoise Goddess\" in Tibetan. The mountain is the westernmost major peak of the \"Khumbu\" sub-section of the Mahalangur Himalaya 20 km west of Mount Everest. The mountain stands on the ChinaNepal border. Just a few kilometres west of Cho Oyu is Nangpa La (5,716m/18,753 ft), a glaciated pass that serves as the main trading route between the Tibetans and the Khumbu's Sherpas. This pass separates the Khumbu and Rolwaling Himalayas. Due to its proximity to this pass and the generally moderate slopes of the standard northwest ridge route, Cho Oyu is considered the easiest 8,000 metre peak to climb. It is a popular objective for professionally guided parties.", "id": 2299707} {"src_title": "Nino Rota", "tgt_title": "Nino Rota", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Giovanni Rota se narodil 3. prosince 1911 v Miláně do hudební rodiny. Jeho dědečkem byl klavírista Giovanni Rinaldi, známý jako italský Chopin. Měl pověst zázračného dítěte. Své první oratorium, \"L'infanzia di San Giovanni Battista\", zkomponoval ve svých jedenácti letech a bylo provedeno v Miláně a v Paříži již v roce 1923. Ve třinácti letech napsal i první operu, tříaktovou lyrickou komedii podle Hanse Christiana Andersena \"Il Principe Porcaro\". Studoval nejprve na konzervatoři v Miláně u Giacoma Orefice a poté na Akademii sv. Cecilie v Římě, kde byli jeho učiteli Ildebrando Pizzetti a Alfredo Casella. Studia dokončil v roce 1930. Na podnět Artura Toscaniniho odcestoval do Spojených států, získal stipendium a studoval dirigování u Fritze Reinera a kompozici u Rosaria Scalera. Po návratu do Itálie obdržel v roce 1937 na milánské univerzitě doktorský titul z literatury na základě práce o renesančním skladateli Gioseffu Zarlinovi. V následujících letech se věnoval pedagogické činnosti. Ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století se stal neobyčejně plodným a oblíbeným skladatelem filmové hudby. Jeho jméno je zejména spojeno s filmy italského neorealismu a režiséry jako byli Renato Castellani, Eduardo De Filippo a Luchino Visconti. Zvláště blízké umělecké spříznění a přátelství ho pojilo s Federikem Fellinim, se kterým spolupracoval na jeho nejslavnějších filmech. (Pro české čtenáře může být zajímavé, že v hudbě k filmu \"Silnice\" (\"La Strada\") použil téma z Dvořákovy Serenády pro smyčce E-dur, op. 22.) V roce 1950 se stal ředitelem konzervatoře \"Conservatorio Niccolò Piccinni\" v Bari. Tuto funkci zastával až do roku 1976. Měl jednu dceru ze vztahu s klavíristkou Magdou Longari. Zemřel v Římě 10. dubna 1979 ve věku 67 let na koronární trombózu. Jeho jménem je pojmenována Konzervatoř v Monopoli (\"Conservatorio di Musica \"Nino Rota\" di Monopoli\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Giovani Rota byl mimořádně plodným skladatelem, zejména v oblasti filmové hudby. Napsal hudbu k více než 150 filmům italské i jinojazyčné produkce. V nejplodnějších letech komponoval 10 partitur ročně. V roce 1954 napsal hudbu ke 13 filmům. Americký filmový institut zařadil jeho hudbu k filmu Kmotr na páté místo v seznamu nejlepší filmové hudby. Rovněž sem byla nominována jeho hudba pro film \"Vojna a mír\". Vedle toho zkomponoval i 10 oper, pět baletů a mnoho orchestrální i komorní hudby. Psal i scénickou hudbu k jevištním dílům Viscontiho, Franca Zeffirelliho a Eduarda De Filippa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni „Nino“ Rota (3. prosince 1911 Milán – 10. dubna 1979 Řím) byl italský klavírista, dirigent a hudební skladatel a pedagog. Nejvíce se proslavil svou filmovou hudbou, zejména k filmům Federica Felliniho a Luchina Viscontiho.", "tgt_summary": "Giovanni Rota Rinaldi (; 3 December 1911 – 10 April 1979), better known as Nino Rota (), was an Italian composer, pianist, conductor and academic who is best known for his film scores, notably for the films of Federico Fellini and Luchino Visconti. He also composed the music for two of Franco Zeffirelli's Shakespeare films, and for the first two films of Francis Ford Coppola's \"Godfather\" trilogy, receiving the Academy Award for Best Original Score for \"The Godfather Part II\" (1974). During his long career, Rota was an extraordinarily prolific composer, especially of music for the cinema. He wrote more than 150 scores for Italian and international productions from the 1930s until his death in 1979—an average of three scores each year over a 46-year period, and in his most productive period from the late 1940s to the mid-1950s he wrote as many as ten scores every year, and sometimes more, with a remarkable thirteen film scores to his credit in 1954. Alongside this great body of film work, he composed ten operas, five ballets and dozens of other orchestral, choral and chamber works, the best known being his string concerto. He also composed the music for many theatre productions by Visconti, Zeffirelli and Eduardo De Filippo as well as maintaining a long teaching career at the Liceo Musicale in Bari, Italy, where he was the director for almost 30 years.", "id": 2343972} {"src_title": "STS-5", "tgt_title": "STS-5", "src_document": [{"title": "Příprava na let.", "content": "Koncem srpna 1982 byla ve VAB dokončeno sestavení kompletu ET-SRB. Od 13. září pak probíhaly zkoušky spojení družicového stupně s hlavní palivovou nádrží ET. Po skončení zkoušek a úspěšném průběhu simulovaného startu byla 21. září Columbia převezena na startovací rampu 39-A. Obě družice byly do nákladového prostoru vloženy 18. října. Po úspěšném ukončení všech testů bylo 7. listopadu zahájeno závěrečné odpočítávání.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Start proběhl bez odložení v přesně stanovený čas - 11. listopadu v 07:19 východoamerického času. Start proběhl bez problémů a po dvou zážezích motorů OMS byl raketoplán naveden na dráhu 97-293 km a po závěrečné korekci na kruhovou dráhu ve výšce 296 km. Po otevření dveří nákladového prostoru a otevření krytů družic se posádka začala připravovat na vypuštění první družice - SBS-3. Obě družice byly vypuštěny prakticky bez problémů. Družice Anik-C3 však po úspěšném vypuštění nevysílala telemetrii a ani nepřijímala signály ze Země. Využitím vhodných poloh se však technikům ze Země nakonec podařilo komunikační anténu družice přepojit. V 5. den letu proběhlo testování skafandrů pro plánovaný výstup do vesmíru. Ani jeden skafandr však nebyl úplně v pořádku. Na základě rad ze Země se Lenoir s Allenem pokoušeli závady odstranit, ale nepodařilo se jim to. Výstup do otevřeného prostoru se tedy neuskutečnil. První výstup do vesmíru tak proběhl až při následujícím letu STS-6. Tento fakt trochu zkazil úspěch mise, která však skončila bezproblémovým přistáním. Při 81. oběhu Columbia zapálila motory OMS na 2 min 21 s. Raketoplán vstoupil do atmosféry 7482 km od místa přistání na Edwards AFB při rychlosti 7921 m/s. Dosednutí na přistávací dráhu proběhlo ve 14:33:34 UT. Dojezd měřil 2914 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-5 či Columbia STS-5 byla mise raketoplánu Columbia, která se uskutečnila ve dnech 11. listopadu až 16. listopadu 1982. Jednalo se o pátý let raketoplánu, pátý let raketoplánu Columbia a první operační let. Poprvé kromě pilotů letěli též letoví specialisté. Cílem letu bylo vypuštění dvou komunikačních družic typu Hughes HS 376: SBS-3 a Anik-C3.", "tgt_summary": "STS-5 was the fifth NASA Space Shuttle mission and the fifth flight of the Space Shuttle \"Columbia\". It launched on 11 November 1982 and landed five days later on 16 November. STS-5 was the first shuttle mission to deploy communications satellites into orbit, and the first officially \"operational\" shuttle mission.", "id": 648190} {"src_title": "Extrakce", "tgt_title": "Extraction (chemistry)", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Podle toho, jak a z čeho se extrahuje, lze extrakci rozdělit na: Existují i další speciální způsoby extrakce jako \"extrakce superkritickým oxidem uhličitým\" nebo \"ultrazvuková extrakce\".", "section_level": 1}, {"title": "Kapalinová extrakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Extrakce kapaliny-kapaliny, také nazývaná rozpouštědlová extrakce, spočívá v přenosu jedné (nebo více) rozpuštěné látky (látek), obsažených ve vstupním roztoku, do jiné nemísitelné kapaliny (rozpouštědla). Rozpouštědlo obohacené o tuto látku (látky) se nazývá extrakt. Původní roztok, naopak ochuzen o rozpuštěnou látku (látky), se nazývá rafinát. Vstupní roztok, zpočátku obsahující jednu nebo více rozpuštěných látek, se důkladně míchá s nesmísitelným roztokem o rozdílné hustotě. Míchání poskytuje velkou styčnou plochu, kdy se mezi dvěma nesmísitelnými kapalinami uskuteční účinný přenos rozpuštěné látky, která má být extrahována. Dispergovaná emulze kapalin, vytvořená v průběhu míchání, je pak dále separována buď gravitačně (statickou dekantací) nebo odstředivou silou, v závislosti na typu zvoleného extraktoru. Jedna míchací a separační operace představuje jeden teoretický stupeň extrakce.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové použití.", "content": "Praktická extrakce se provádí v: Do mísiče vybaveného míchadlem se jednorázově přivede surovina, ke které se přidá extrahovadlo. Ze suroviny, homogenní binární směsi je třeba jednu složku oddělit. Tato složka se nazývá \"extrahovaná\". Druhou složkou je původní rozpouštědlo. Rozpouštědlo přidané k surovině se nazývá extrahovadlo. Extrahovadlo by mělo co nejlépe rozpouštět extrahovanou složku, zatímco jeho rozpustnost v původním rozpouštědle má být omezená a co nejmenší. Obsah mísiče tak tvoří heterogenní směs dvou kapalných fází, mezi kterými dochází k výměně látky. Přestup extrahované složky z fáze bohaté na původní rozpouštědlo do fáze bohaté na extrahovadlo se urychluje intenzivním promícháváním směsi. Toto míchání trvá podle okolností 5 až 15 minut, výjimečně i déle, což je zpravidla postačující na dosáhnutí prakticky rovnovážného stavu. Potom se obsah mísiče přečerpá do usazovače, ve kterém se fáze od sebe oddělí na základě různých hustot. Fáze bohatá na extrahovadlo obsahuje extrahovanou složku a v případě určité nebo malé vzájemné rozpustnosti původního a nového rozpouštědla i menší množství původního rozpouštědla. Tato fáze se nazývá extrakt. Hlavní složkou druhé fáze je původní rozpouštědlo, které kromě nevyextrahovaného podílu extrahované složky může obsahovat i menší množství extrahovadla. Tato fáze se nazývá rafinát. Pokud jsou původní rozpouštědlo a extrahovadlo dvě navzájem nerozpustné kapaliny, tak extrakt a rafinát budou pouze dvousložkovými směsmi. Po extrakci obvykle následuje další separační proces (obvykle rektifikace), kde z extraktu a někdy i z rafinátu je třeba znovu získat použité extrahovadlo a zároveň připravit koncentrovanější produkt žádané složky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Extrakce neboli vyluhování je metoda získávání látek z různých, většinou přírodních materiálů. Vyluhovávají se hlavně tuky, barviva a různé cenné složky. Pro extrakci je velice důležité rozpouštědlo, protože při extrakci přecházejí extrahované látky do jediné fáze - do fáze rozpouštědla, většinou kapalné. Extrakci lze provádět za tepla i za studena.", "tgt_summary": "Extraction in chemistry is a separation process consisting in the separation of a substance from a matrix. Common examples include \"liquid-liquid extraction\", and \"solid phase extraction\". The distribution of a solute between two phases is an equilibrium condition described by partition theory. This is based on exactly how the analyte moves from the initial solvent into the extracting solvent. The term \"washing\" may also be used to refer to an extraction in which impurities are extracted from the solvent containing the desired compound.", "id": 1999141} {"src_title": "STS-2", "tgt_title": "STS-2", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na start.", "content": "Přípravy na druhý let Columbie trvaly od jejího prvního přistání přibližně půl roku. Začaly tím, že byl družicový stupeň Columbia převezen z Edwardsovy letecké základny, místa svého přistání, na \"zádech\" letadla Boeingu 747-SCA na Kennedyho vesmírné středisko na Floridě. Vlastní přípravy začaly až v hangáru OPF (Orbiter Processing Facility). Z raketoplánu měly být podle původního plánu odmontovány a podrobně prohlédnuty všechny tři hlavní motory SSME, ale vzhledem k vynikajícímu stavu to nebylo potřeba. Jen dvě z celkových 3240 chladicích rourek potřebovaly opravu. Z motorové sekce bylo vymontované a vzápětí nahrazeno novým jedno čerpadlo hydrauliky APU (Auxilliary Power Unit) a vyměněná byla také jedna z pěti plošin inerciálního navigačního systému. Velkou opravu si vyžádal tepelný štít, na kterém technici vyměnili nebo opravili téměř 10 procent dlaždic tepelné ochrany. Další opravy se týkaly elektroinstalace. Do nákladového prostoru bylo naloženo poprvé užitečné zatížení – soubor přístrojů označovaných jako OSTA1 a dálkový manipulátor RMS (Remote Manipulator System). Zároveň s úpravami družicového stupně se v raketové montážní hale VAB (Vehicle Assembly Building) skládaly pomocné motory SRB a připevňovaly se k hlavní palivové nádrži ET. Do montážní haly VAB byla Columbie převezená 10. srpna 1981 a po smontování startovací soustavy byla 31. srpna spolu s mobilním vypouštěcím převezená na startovací rampu 39-A. Dne 22. září nastal při tankování únik oxidu dusičitého. Oxid postříkal trup raketoplánu a způsobil poškození celkem 379 dlaždic tepelné ochrany, které tak musely být vyměněny. Kromě toho byly vyměněny i další poškozené části družicové části, což si vyžádalo odklad startu o jeden měsíc. Nový termín startu byl 4. listopadu 1981 (oproti původně plánovanému 9. září). Závěrečnou fázi odpočítávání přerušilo několik problémů: nižší tlak v kyslíkové nádrži ET, který ohlásili počítače v čase T-9 minut, a nižší tlak v palivových článcích v čase T-31 sekundy. V důsledku těchto a dalších problémů odvolalo vedení letu start.", "section_level": 2}, {"title": "Start.", "content": "Druhé odpočítávání ze začátečních T-35 hodin bylo opět přerušeno dvěma poměrně závažnými problémy. I tak ale dalo vedení letu Columbii souhlas se startem. Raketoplán šťastně odstartoval 12. listopadu 1981 v 15:10 UT. Sedm sekund po startu zahájil raketoplán rotační manévr, 130 sekund po startu byly odhozeny motory SRB. V průběhu volného pádu motorů se však na obou poškodila kabeláž a z moře byly vytaženy poškozené. Orbiter s hlavní palivovou nádrží bez problémů pokračoval v letu. V T+522 došlo k vypnutí motorů SSME, nádrž byla odhozená a po dvou manévrech se Columbie dostala na oběžnou dráhu ve výšce 222 km.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po pěti hodinách na oběžné dráze došlo k vážnému problému. Palivová baterie PRSD, která začala projevovat malé odchylky už několik minut po startu, přestala fungovat úplně. Kromě elektrické energie vyráběla baterie také vodu, velmi potřebnou pro posádku. Přestože měl raketoplán k dispozici dvě další baterie, vedení letu rozhodlo zkrátit původně 125hodinový let na 54 hodin. Navzdory problémům začali astronauti provádět naplánované experimenty a i přes zkrácený pobyt na orbitě splnili plán na 90 procent. Před plánovaným spánkem posádka podle pokynů řídícího střediska v Houstonu podnikla opatření ke snížení odběru elektrické energie. Po druhém nočním odpočinku se posádka začala připravovat na návrat na Zemi. Experimenty na plošině OSTA-1 byly ukončené a dveře do nákladového prostoru zavřené.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Ve 20:19 UT se po nasměrování raketoplánu do polohy motory napřed zažehly nad Indickým oceánem dva motory OMS. Raketoplán Columbia začal sestupovat do zemské atmosféry. V průběhu přistávání zkoušeli piloti různé manévry s cílem dosáhnout co největší odchylku v kurzu letu. Přistání probíhalo z části automaticky, řízené palubním počítačem, ruční řízení převzal pilot Richard Truly ve výšce pouhých 30 metrů nad přistávací dráhou. Raketoplán dosedl na přistávací dráhu Edwardsovy letecké základny ve 21:23 UT.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mise STS-2 raketoplánu Columbia, která odstartovala 12. listopadu 1981, byla druhá mise v rámci programu Space Shuttle americké NASA. Bylo to poprvé, co se do vesmíru dostal pilotovaný dopravní prostředek, který byl již jednou použit. Předtím to byla pouze nepilotovaná loď Gemini 2, jejíž suborbitální kapsle byla po nutné opravě použita v jiném nepilotovaném letu v programu Manned Orbiting Laboratory. Záložní posádka byla:", "tgt_summary": "STS-2 was the second Space Shuttle mission conducted by NASA, and the second flight of the orbiter \"Columbia\". The mission launched on 12 November 1981 and landed two days later on 14 November. STS-2 marked the first time that a crewed, reusable orbital vehicle returned to space. This mission tested the Shuttle Imaging Radar as part of the OSTA-1 payload, along with a wide range of other experiments including the Shuttle robotic arm, commonly known as Canadarm. Other experiments or tests included Shuttle Multispectral Infrared Radiometer, Feature Identification and Location Experiment, Measurement of Air Pollution from Satellites, Ocean Color Experiment, Night/Day optical Survey of Lightning, Heflex Bioengineering Test, and Aerodynamic Coefficient Identification Package (ACIP). One of the feats accomplished was various tests on the OMS including starting and restarting the engines while in orbit and various adjustments to its orbit. The OMS tests also help adjust the Shuttle's orbit for use of the radar. During the mission, President Reagan called the crew of STS-2 from Mission Control in Houston. In the early planning stages of the Space Shuttle program, STS-2 was intended to be a reboost mission for the aging Skylab space station. However, such a mission was impeded by delays with the Shuttle's development and the deteriorating orbit of Skylab. Skylab ultimately de-orbited on 11 July 1979, two years before the launch of STS-2.", "id": 2060685} {"src_title": "Bellmanův–Fordův algoritmus", "tgt_title": "Bellman–Ford algorithm", "src_document": [{"title": "Popis algoritmu.", "content": "V případě grafů se záporně ohodnocenými hranami není Dijkstrův algoritmus obecně vždy použitelný. Proto nasazujeme Bellmanův–Fordův algoritmus, který stejně jako Dijkstrův algoritmus využívá metodu relaxace hran, jež zjišťuje aktuálně nastavenou hodnotu nejkratší vzdálenosti od uzlu formula_1. Jestliže je zjištěno, že hodnota v uzlu je vyšší než hodnota z nynějšího uzlu plus ohodnocení hrany z nynějšího uzlu do uzlu, v kterém bychom chtěli změnit jeho hodnotu, pak tuto hodnotu změníme (snížíme). Hlavní rozdíl oproti Dijkstrovu algoritmu spočívá ve způsobu průchodu grafu. Jelikož Dijkstrův algoritmus, jestliže projdeme všechny následníky jednoho uzlu, tak tento uzel „uzavře“ a poté ho už neupravuje. Toto se v Bellmanově–Fordově algoritmu neděje, jelikož tyto uzly neuzavírá takto ihned, ale prochází několikrát všechny uzly a upravuje postupně hodnoty vzdáleností nejkratších cest.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná implementace v pseudokódu.", "content": "První cyklus inicializuje graf – nastaví všem vrcholům kromě zdroje nekonečné vzdálenosti, zdroji nulovou. Druhý cyklus upravuje relaxací hodnoty vzdáleností nejkratších cest mezi zdrojem a ostatními uzly. Pokud třetí cyklus zjistí, že některá už určená hodnota nejkratší cesty mezi uzly by mohla být ještě zkrácena (snížena hodnota vzdálenosti nejkratší cesty), graf obsahuje záporně ohodnocený cyklus. V takovém případě postrádá úkol nalezení minimální cesty smysl (opakovaným průchodem cyklem získáme neomezeně krátkou cestu) a hodnoty vykonstruované algoritmem nemůžeme brát za správné.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace – Perl.", "content": "use warnings; use strict; my $INFINITY = 10**24; print \"bellmanuv–forduv algoritmus\\n\"; my $graf = { my %distance = (); my %predek = (); my ($vrchol, $hrana); foreach $vrchol ( @{ $graf->{vrcholy} } ) $distance{ $graf->{pocatek} } = 0; foreach $vrchol ( @{ $graf->{vrcholy} } ) foreach $hrana ( @{ $graf->{hrany} } ) foreach $vrchol ( @{ $graf->{vrcholy} } ) exit(0);", "section_level": 2}, {"title": "Implementace – C.", "content": "/* Let INFINITY be an integer value not likely to be typedef struct { } Edge; void BellmanFord(Edge edges[], int edgecount, int nodecount, int source) int main(void)", "section_level": 2}, {"title": "Složitost.", "content": "Složitost algoritmu je formula_2, kde formula_3 je počet vrcholů a formula_4 počet hran.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bellmanův–Fordův algoritmus počítá nejkratší cestu v ohodnoceném grafu z jednoho uzlu do uzlu dalšího (do ostatních uzlů), kde mohou být některé hrany ohodnoceny i záporně. Dijkstrův algoritmus tento problém řeší sice v kratším čase, ale vyžaduje nezáporné ohodnocené hrany. Proto se Bellmanův–Fordův algoritmus používá i pro grafy se záporně ohodnocenými hranami. Algoritmus je používán ve směrovacím protokolu RIP.", "tgt_summary": "The Bellman–Ford algorithm is an algorithm that computes shortest paths from a single source vertex to all of the other vertices in a weighted digraph. It is slower than Dijkstra's algorithm for the same problem, but more versatile, as it is capable of handling graphs in which some of the edge weights are negative numbers. The algorithm was first proposed by , but is instead named after Richard Bellman and Lester Ford Jr., who published it in 1958 and 1956, respectively. Edward F. Moore also published the same algorithm in 1957, and for this reason it is also sometimes called the Bellman–Ford–Moore algorithm. Negative edge weights are found in various applications of graphs, hence the usefulness of this algorithm. If a graph contains a \"negative cycle\" (i.e. a cycle whose edges sum to a negative value) that is reachable from the source, then there is no \"cheapest\" path: any path that has a point on the negative cycle can be made cheaper by one more walk around the negative cycle. In such a case, the Bellman–Ford algorithm can detect and report the negative cycle.", "id": 1707119} {"src_title": "Claus Spahn", "tgt_title": "Claus Spahn", "src_document": [{"title": "Životní dráha.", "content": "Claus Spahn studoval v Kolíně nad Rýnem divadelnictví, germanistiku, filozofii a historii umění. Za dizertační práci s námětem \"Historie divadelnictví v Porúří do roku 1933\" byl mu přiznán titul doktora filológie. Od roku 1969 do roku 2005 vykonával redaktorskou práci ve WDR a vyprodukoval četné seriály, portréty a dokumentaci v kulturní politice. Velké uznáni a vynikající jméno si vydobyl na mezinárodním poli za šachové programy. Od roku 1983 do roku 2005 moderoval živě vysílání \"Šachy velmistrů\" (). O pohár WDR hráli i Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Višvanáthan Ánand a Vladimir Kramnik. Jeho iniciativě a jeho angažovanosti vděčí i Dortmunske šachové turnaje za patřičnou publicitu a známost.", "section_level": 1}, {"title": "Seriály a filmy.", "content": "Claus Spahn napsal a vyprodukoval mezi jinými seriál \"Keine Angst vorm Fliegen\" (Žádný strach před létáním), \"Der Elternführerschein\" (Rodičovský průkaz); velice populární byla jeho série \"Wenn die Liebe hinfällt\" (Když padne láska), Spahn a Lida Winiewicz. Jeho dílo \"Niemand soll der Nächste sein\" (Nikdo nebude příští) mu vyneslo uznáni za angažovanost v boji proti rakovině od německého ministerstva zdravotnictví. Další seriál k ochraně osobních dat \"Computer können nicht vergessen\" (Počítače nezapomínají) bylo odměněno cenou německého průmyslového svazu. Jeho prvotina \"Žádný strach před létáním\" dala podnět k seminářům po celé spolkové republice (Co-autor:Rainer Pieritz). Další díla autora, režiséra, moderátora Claus Spahn jsou např, portrét \"Carl Djerassi - Sběratel umění a otec pilulky\", nebo řada \"Význačné portréty\" \"Otto Erich Deutsch - Deutschverzeichnis\".", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Rok 1992 \"Ehrenteller des Deutschen Schachbundes\" (Čestný talíř německého šachového svazu). Dvakrát byl vyznamenán od téhož svazu jako nejlepší žurnalista roku (1983/2001). Následovalo uznáni od Evropske šachové unie v roce 2002 byl vyznamenán cenou   (Zlatou plaketu Čestný velmistrovsky titul FIDE). Nejvyšší oceněni - v roce 2001 - Za dlouholetou vynikající žurnalistickou a redakční činnost mu Prezident Německa Johannes Rau udělil státní vyznamenání \"Kříž za zásluhy\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Claus Spahn (* 15. května 1940 v Bottropu v Německu), byl činný nejdříve jako redaktor WDR, později moderátor, producent a autor. V roce 2001 byl vyznamenán německým křížem za zásluhy.", "tgt_summary": "Claus Spahn (born 15 May 1940 in Bottrop, Germany) is a former TV programme editor of Germany's Westdeutscher Rundfunk (WDR) broadcasting corporation, a presenter, producer and author. He was awarded the Cross of the Order of Merit of the Federal Republic of Germany in 2001.", "id": 1073977} {"src_title": "Karel Bonaventura Buquoy", "tgt_title": "Charles Bonaventure de Longueval, 2nd Count of Bucquoy", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se 9. ledna 1571 v severní Francii, v Arrasu (oblast Artois). Jeho předkové pocházeli z Francie a jižní Belgie (Valonsko). V roce 1606 se oženil s Marií Magdalenou hraběnkou de Biglia (1573–1653), hraběnkou de Sarona ze staré a vlivné milánské rodiny, s níž měl syna Karla Alberta. Válečné vzdělání získal ve Francii a Španělsku Buquoyové byli původně zemanským rodem a psali se „de Longueval“ (Longueval = vesnice v Pikardii, kde měli tvrz). 20. června 1580, po povýšení do stavu hrabat, se začali psát „de Bucquoy“. Linie Karla Bonaventury, která se po roce 1618 usadila v Čechách ono písmeno „c“ vypouštěla a někdy místo „y“ používala „i“, aby se mohla odlišovat od linie francouzské a belgické.", "section_level": 1}, {"title": "Císařským generálem.", "content": "V roce 1618 jej císař Matyáš Habsburský jmenoval velitelem císařských vojsk a poslal do Čech s úkolem „zkrotit rebelii“ českých stavů. V Čechách zvítězil Buquoy v několika důležitých bitvách třicetileté války: Jedním z mezníků konfliktu byla bitva u Záblatí (na Českobudějovicku), kde Buquoy 10. června 1619 zvítězil nad protestantskými vojsky vedenými hrabětem Petrem Arnoštem Mansfeldem (1580–1626). Dne 4. listopadu 1620 při bitvě u Rakovníka byl choulostivě zraněn průstřelem obou stehen, kulka se dokonce „oudu přirozeného dotkla.“ Vzhledem ke zranění předal velení císařské armády Rudolfu Tiefenbachovi před bitvou na Bílé hoře, která se odehrála dne 8. listopadu 1620. Bitvy vlastní se zúčastnil pouze jako pozorovatel, v průběhu jen jednou nasedl na koně, aby pomohl svému vojsku, když se začalo stavovskému vojsku dařit, ale než dojel na bojiště, bylo nebezpečí zažehnáno.", "section_level": 1}, {"title": "Odměna.", "content": "Za jeho vynikající služby a finanční půjčku mu císař Ferdinand II. daroval některá protestantská panství. Např. Nové Hrady (na Českobudějovicku), Rožmberk nad Vltavou a Libějovice u Vodňan, tvrz Cuknštejn a další. Darovací listina ze 6. února 1620 byla napsána česky, vlastnoručně ji podepsal císař. Ten neměl na žold pro vojáky, proto dlužné peníze nahradil darováním panství. Po vzniku ČSR byly některé z nich pozemkovou reformou po roce 1918 konfiskovány a staly se tzv. „zbytkovými statky“. Ostatní majetek zůstal v držení rodu až do roku 1945. V době druhé světové války se novohradští Buquoyové přihlásili k německému občanství a v roce 1945 postihly jejich majetek tzv. „Benešovy dekrety“.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt Karla Bonaventury.", "content": "Karel Bonaventura Buquoy padl 10. července 1621 během obléhání pevnosti Nové Zámky na jihozápadním Slovensku. Toho dne chtěli císařští vojáci sklidit pšenici z okolních polí a ochranu žencům zajišťoval Buquoy pomocí 1200 jezdců a 300 pěšáků. Z pevnosti proti nim vyrazil oddíl asi 1200 jezdců vedených Štefanem Horváthem a císařští vojáci byli rozprášeni. Samotný generál padl do zajetí. V jednom okamžiku se zdálo, že by císařští vojáci s pomocí posil z tábora mohli získat na bojišti znovu převahu a zajatce osvobodit. Proto ho dva hajduci, kteří ho střežili, zabili. Byl pochován v neoznačeném hrobě v kostele Panny Marie v Rožmberku nad Vltavou. Po smrti generála se správy panství ujala vdova Maria Magdalena, protože jejich syn byl v té době nezletilý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Bonaventura hrabě Buquoy [čti: bykoá] (francouzsky: \"Charles Bonaventure de Longueval comte de Bucquoy\", německy: \"Karl Bonaventura Graf von Buquoy\") (9. ledna 1571 Arras, Francie – 10. července 1621 Nové Zámky, Uhry) byl velitel císařských vojsk na počátku třicetileté války.", "tgt_summary": "Charles Bonaventure de Longueval, Count of Bucquoy (, , full name in , ) (Arras, 9 January 1571 – Nové Zámky, 10 July 1621) was a military commander who fought for the Spanish Netherlands during the Eighty Years' War and for the Holy Roman Empire during the Thirty Years' War.", "id": 1250502} {"src_title": "Louis Berthier", "tgt_title": "Louis-Alexandre Berthier", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život před rokem 1789.", "content": "Od malička byl svým otcem - vrchním velitelem topografického oddělení armády v časech Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. - veden k vojenské kariéře. Ve 13 letech vstoupil do armády. Z královské topografické kanceláře pak přešel k aktivní vojenské službě, nejprve jako poručík generálního štábu, později jako kapitán dragounů. Během americké války za nezávislost sloužil od r.1780 v armádním expedičním sboru generála Jeana Rochambeaua pod Lafayettem. Roku 1789 byl králem Ludvíkem XVI. jmenován generálmajorem Národní gardy ve Versailles a opakovaně prokázal královské rodině dobré služby.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "Poznal, že revoluce nabízí mladým talentům velké možnosti a tak se brzy stal zásluhou odvahy, chladné mysli a především vynikajících topografických znalostí a zkušeností šéfem štábu Lafayetta, Lucknera a Custina. Během hrůzovlády, aby nevzbudil podezření, odešel do války ve Vendée. Jeho osobní odvaha při obraně Saumuru dne 12. června 1793 mu zajistila pochvalnou zmínku ve zprávě komisaře armády Konventu. Přesto byl jako bývalý královský důstojník podezřelý, a proto odešel z armády a žil na statku svého bratra.", "section_level": 2}, {"title": "Ve službách Napoleona Bonaparta.", "content": "Po 9. termidoru byl jmenován vedoucím štábu gen. Kellermanna. Tam si vydobyl pověst vynikajícího odborníka a generál Bonaparte si jej vybral jako velitele štábu Italské armády během kampaně 1796-1797. Počínal si velmi dobře i jako divizní generál v bitvách u Mondovy (22. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), Codogna (9. května 1796), a Rivoli (14. ledna 1796). Provázel generála Bonaparte do Egypta v kampani 1798-1799 a s ním se i vrátil do Francie. Plně podporoval jeho akce k převzetí moci a po 18. brumaire se stal ministrem války. S jeho jménem pak jsou spojeny realizace tažení roku 1800 (bitva u Marenga) i tažení roku 1805 s Napoleonovými geniálními tahy - ulmským manévrem, letem orla a posléze lvím skokem v bitvě u Slavkova. Dne 18. května 1804 byl jmenován maršálem Francie, roku 1806 byl jmenován suverénním knížetem-vévodou neuchâtelským a valenginským, roku 1809 pak knížetem z Wagramu. Roku 1808 se (poté co řadu let žil s markýzou Viscontiovou) stal Berthier manželem Alžběty Bavorské, neteře bavorského krále Maxmiliana I. Zahrnut vysokými příjmy a dary (stal se mj. majitelem zámku Chambord), zastupoval císaře i při Napoleonově sňatku s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou per procurationem ve Vídni roku 1810. Byl pravou rukou císaře Napoleona na všech dalších taženích až do roku 1814, kdy byl v bitvě u Brienne raněn a nabyl přesvědčení, že další odpor je proti zájmům Francie. Patřil ke skupině maršálů, kteří přesvědčili císaře, aby abdikoval. Poté se dal k dispozici Ludvíkovi XVIII., který ho 4. června 1814 jmenoval pairem Francie. Za sto dní se nepřidal k Napoleonovi, doprovodil krále do Gentu a poté odjel na svá bavorská panství – „ Nechtěl se bít proti Francii za krále, ani proti králi za císaře“ (Chardigny).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 1. červen 1815 pak za nejasných okolností tragicky zemřel pádem z okna druhého patra bamberského zámku. Na místě neštěstí je dodnes pamětní deska. Je pohřben v kryptě bavorských králů kostela na břehu Tegernsee.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jeho význam pro moderní válečné umění je obrovský: stal se zakladatelem moderní štábní práce - štáb rozdělil do 5 oddělení, odpovídajících racionálním potřebám armády, která v zásadě nezměněna zůstala ve francouzské armádě dalších 140 let, projevil se jako organizátor a vojenský plánovač zcela nového – dosud neviděného rozměru. Zcela přeorganizoval zásobování armády, byl tvůrcem armádní logistiky v moderním pojetí. Napoleonovy myšlenky a globální disposice převáděl do stručných, přesných rozkazů a s císařem vytvořil dvojici, která změnila dějiny vojenské strategie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Alexandre Berthier (20. listopadu 1753 Versailles – 1. června 1815 Bamberg za nejasných okolností) byl napoleonský velitel, dosáhnuvší hodnosti Maršál Francie, suverénní kníže z Neuchâtelu, kníže z Wagramu a vévoda z Valanginu.", "tgt_summary": "Louis-Alexandre Berthier (20 November 1753 – 1 June 1815), 1st Prince of Wagram, Sovereign Prince of Neuchâtel, was a Marshal of the Empire doubling as Minister of War and chief of staff to Napoleon. Born into a military family, he served in the French Army and survived suspicion of monarchism during the Reign Of Terror, before a rapid rise in the ranks during the French Revolutionary Wars. Although a key supporter of the coup against the Directory that gave Napoleon supreme power, and present for his greatest victories, Berthier strongly opposed the progressive stretching of lines of communication during the Russian campaign. Allowed to retire by the restored Bourbon regime, he died of unnatural causes shortly before the Battle of Waterloo. Berthier's reputation as a superb operational organiser remains strong among current historians.", "id": 1860058} {"src_title": "Britská krátkosrstá kočka", "tgt_title": "British Shorthair", "src_document": [{"title": "Charakter.", "content": "Britské krátkosrsté kočky mají milou přítulnou a hodnou povahu, v mládí jsou velmi hravé a v dospělosti jsou klidné. Snášejí se s ostatními domácími zvířaty a dovedou se zabavit i samy i když dobu čekání na svého pána si převážně krátí spánkem nebo pozorováním vody v koupelně. Britské krátkosrsté kočky jsou vhodné pro chovatele s dětmi a pro chovatele, kteří chtějí mít pokojného domácího mazlíčka.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Britská modrá krátkosrstá kočka je středně velká až velká. Má krátkou hustou srst s bohatou podsadou. Hlava je velká, kulatá s masivní lebkou, nos je krátký, široký a rovný. Uši jsou malé, mírně zakulacené a široce posazené. Oči jsou velké a kulaté a mají žlutou až měděnou barvu (u barevných variant jsou povolené i modré a zelené oči).", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení srsti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Černá britská krátkosrstá.", "content": "Černá britská krátkosrstá kočka má stejnou černou barvu, bez barevných variet. Bílé chloupky po těle jsou nežádoucí. Malá koťata mohou být lehce zrzavá, toto zbarvení přibližně v půl roce mizí. Pokud se černé britky sluní na slunci, může jejich srst získat hnědavé, nežádoucí zbarvení. \"Oči\" jsou jiskřivé oranžové nebo měděné. \"Hlava\" je kulatá, široká s krátkým nosem. Černý čenich. \"Uši\" se zaokrouhlenou špičkou. \"Tělo\" je stejné jako u ostatních britek, polštářky tlapek černé. \"Povaha\" je milá společnice a přítulná", "section_level": 2}, {"title": "Bílá britská krátkosrstá.", "content": "\"Srst\": krátká, hustá, bílá, bez odstínů žluté a našedlé. \"Oči\": velké, kulaté, oranžové. Každé oko může mít různou sytost barvy. \"Uši\" zakulacené. \"Hlava\": kulatá, široká, rovný nos, čenich má růžovou barvu. \"Tělo\" je silné, robustní, polštářky tlapek mají růžovou barvu. \"Povaha\": vypadá perfektně a stejně tak vystupuje. \"Variety\": s modrýma očima, s oranžovýma očima, s nestejně zbarvenýma očima", "section_level": 2}, {"title": "Krémová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá podsada, jemná na dotek.Zbarvení jednobarevné, krémové, bez bílých znaků. Oči: velké, kulaté, měděné, oranžové, zlaté. Oříšková barva je vada, oproti minulosti, byly povoleny. Hlava: kulatá, široká, růžový čenich. Uši jsou zakulacené. Tělo: silné, podsadité. Tlapky mají růžovou barvu. Povaha: přítulná a velmi milá. Variety: žádné.", "section_level": 2}, {"title": "Modrá britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá podsada. Barva světle až středně modrá. Mramorování je nežádoucí. Tygrování se může objevit u malých koťat, ale za pár měsíců zmizí. Oči: velké, kulaté, měděné nebo oranžové. Hlava: kulatá, modrý čenich, uši zakulacené. Tělo: podsadité, tlapky jsou modré barvy. Povaha: milá, přítulná, vyrovnaná, ale zároveň rozmazlená princezna a někdy i uličník. Má zvláštní zvukové projevy. Není tak hlučná, jako siamky, ale její zvuková konverzace je velmi výřečná. Její hluboké, hrdelní mňau zní v mnoha tónech. Variety: Někdy je kartouzská kočka považována za varietu britských krátkosrstých, jindy za samostatné plemeno. Tyto kočky byly vyšlechtěny v klášteře Chartrese ve Francii. Jsou silnější a větší než modré britky, mají protáhlejší obličeje a šedivější barvu srsti. Jsou si na první pohled velmi podobné.", "section_level": 2}, {"title": "Modrokrémová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá, bez známek tygrování. Světle modrá a krémová nesmí tvořit žádné skvrny. Optimální je velmi světlé zbarvení. Světlé chloupky jsou jemnější na dotek, než modré. Oči: velké, kulaté, měděné, oranžové nebo zlaté. Hlava: kulatá, modrý čenich, uši zakulacené. Tělo: podsadité, tlapky růžové, modré nebo směs obou barev. Povaha: velmi živá, zvědavá. Variety: nejsou žádné.", "section_level": 2}, {"title": "Mramorovaná britská krátkosrstá.", "content": "Srst: Mramorování má jasně černou barvu. Srst je krátká, jako plyšová. Jasně je vidět kresba srsti. Na nohou má jakoby náramky. Oči: velké, kulaté, měděné až zlaté. Od koutku vnějšího oka se táhne dobře viditelný pruh. Hlava: Kulatá, široká, čenich má jasně červenou barvu. Uši zakulacené. Tělo: stejně jako ostatní britky, podsadité. Barva tlapek červená. Niga:černá Povaha: přátelská, přítulná. Variety: První varieta má na boku kresbu, která vypadá jako obláčky. Druhý typ má kresbu podobnou spirálám. Je to klasický typ. Má na hřbetě tři pruhy , na hrudi náhrdelník, na čele kresbu do M. Obě strany těla mají mít stejnou kresbu. Další varieta je Stříbřitá černě mramorovaná britská krátkosrstá kočka s klasickou kresbou.", "section_level": 2}, {"title": "Želvovinová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká a hustá a černé, červené, krémové skvrny by měly být stejnoměrně rozdělené po celém těle. Pokud mají na hlavě tzv. plamínek - lysinku, jedná se o zvlášť ceněné jedince. Oči: velké, kulaté, oranžové nebo měděné. Hlava: kulatá, čenich je černé barvy. Tělo: podsadité, silné, tlapky růžové, černé nebo černorůžově skvrnité. Povaha: bystrá a okouzlující. Variety: Želvovinová s bílou barvou (podobná želvovinové a navíc má bílé barvy) nebo modřeželvovinová s bílou (má místo černé barvy barvu modrou a krémovou).", "section_level": 2}, {"title": "Dvoubarevná britská.", "content": "Srst: krátká , hustá s pravidelnými plochami. Barevné skvrny mají být i po tvářích a nejlepší je i lysinka na obličeji,neboli tzv. Véčko Oči: velké, kulaté, měděné nebo oranžové. Zelené jsou považovány za vadu. Hlava: kulatá, čenich růžový nebo odpovídající barva skvrnám po těle. Uši jsou zakulacené. Tělo: svalnaté,silné nohy,podsadité. Tlapky mají růžovou barvu nebo barvu obdobnou jako skvrny. Povaha: přítulná Varianty: I. černobílá, II. modrobílá, III. červenobílá, IV. krémovobílá, lilovobílá , čokoládovobílá,modrokrémovobílá,lilověkrémovobílá,černěkrémovobílá,čokoládověkrémovobílá Varianty s bílou Britské krátkosrsté kočky se vyskytují i mnoha barevných formách s bílou barvou: bicolor: bílá pokrývá 1/4 až 1/2 těla, harlekýn: bílá pokrývá více než 1/2 těla, van: bílá pokrývá celé tělo s výjimkou ocasu a skvrn na hlavě", "section_level": 2}, {"title": "Kouřová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá, spodek srsti má světlou až stříbrnou barvu, horní část je černá. Oči. velké, kulaté, měděné, zlaté, oranžové. Hlava: kulatá, černý čenich. Uši zakulacené. Tělo: podsadité. Tlapky mají černé polštářky. Povaha: přítulná, milá. Variety: Jsou dvě kouřová britská krátkosrstá a to v barvách černé a modré.", "section_level": 2}, {"title": "Britská krátkosrstá kočka činčila.", "content": "Srst: krátká, hustá, bílá, na bocích, hlavě, ocásku a na uších má tmavé zabarvení. Barva podsady by měla být co nejbělejší. Barva zabarvení může být jako obvykle u britských koček, i hnědá. Oči: kulaté, velké, barva očí zelená, černě orámované. Podstatný rozdíl oproti ostatním britským kočkám. Hlava: kulatá, široká, růžový čenich, uši zakulacené. Tělo: statné, tlapky růžové nebo v barvě zabarvení pesíků. Povaha: spokojená, vyrovnaná. Variety: různé zbarvení konečků srsti.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty s bílou.", "content": "Britské krátkosrsté kočky se vyskytují i mnoha barevných formách s bílou barvou:", "section_level": 2}, {"title": "Varianty s kresbou.", "content": "U britských krátkosrstých koček všech barev se vyskytují následující kresby: Nejnověji se chovají i britské krátkosrsté kočky s odznaky tzv. colourpoint.", "section_level": 2}], "src_summary": "Britská krátkosrstá kočka je plemeno kočky domácí, vyšlechtěné kolem roku 1900 ve Velké Británii. Byla vyšlechtěna křížením perských koček a domácích krátkostrstých koček s mohutnou stavbou těla. Nejprve byla chována pouze v modré variantě, později se objevily další barevné varianty a v současnosti se chová ve všech možných barevných variantách. Britská krátkosrstá kočka je jedním z nejoblíbenějších plemen čistokrevných koček zejména pro svou přítulnou povahu, hebkou srst a pěknou tělesnou stavbu.", "tgt_summary": "The British Shorthair is the pedigreed version of the traditional British domestic cat, with a distinctively stocky body, dense coat, and broad face. The most familiar color variant is the \"British Blue,\" a solid grey-blue coat, copper eyes, and a medium-sized tail. The breed has also been developed in a wide range of other colours and patterns, including tabby and colorpoint. It is one of the most ancient cat breeds known, originating from European domestic cats imported into Britain by the invading Romans in the first century AD. In modern times, it remains the most popular pedigreed breed in its native country, as registered by the UK's Governing Council of the Cat Fancy (GCCF). The breed's good-natured appearance and relatively calm temperament make it a frequent media star, notably as the inspiration for John Tenniel's famous illustration of the Cheshire Cat from \"Alice in Wonderland\". The Cat Fanciers' Association profile reads: \"When gracelessness is observed, the British Shorthair is duly embarrassed, quickly recovering with a 'Cheshire cat smile.", "id": 1920030} {"src_title": "André-Marie Ampère", "tgt_title": "André-Marie Ampère", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ampère se narodil v rodině obchodníka. Rodina žila v Lyonu, ale později se natrvalo přestěhoval do nedalekého Polémieux. V malé vesnici nebyla škola, ale Ampère bez vzdělání nezůstal. Vyučoval ho jeho otec, díky němuž se mu dostalo výtečné vzdělání, zejména v latině a matematice. Ampère byl zázračné dítě s mimořádným univerzálním nadáním. Ve 13 letech poslal mladý Ampér do Académie de Lyon svou první vědeckou práci a do osmnácti let přečetl dvacetisvazkovou Francouzskou encyklopedii. Do Ampèrova života zasáhla významným způsobem Francouzská revoluce. Roku 1793 byl pod gilotinou sťat jeho otec, který byl nespravedlivě obviněn ze sympatií k royalistům. Na osmnáctiletého Ampèra to mělo zničující dopad. Celý rok zůstal uzavřen do sebe. Ze svých depresí se dostal díky vědě a studiu. Zajímal se o matematiku, filozofii, fyziku, chemii a botaniku, ale studoval také psychologii a jazyky, měl rád římskou poezii. V letech 1796-1801 byl soukromým učitelem matematiky, chemie a jazyků v Lyonu. V roce 1802 byl jmenován profesorem fyziky a chemie na Bourg École Centrale. V roce 1803 získal profesuru matematiky, fyziky a astronomie na lyceu v Lyonu. Od roku 1807 do roku 1826 přednášel na École polytechnique v Paříži. Zde se věnoval nejen matematice, ale i chemii a fyzice. Mezi tím byl v roce 1814 byl jmenován členem Francouzské akademie věd za práci v oblasti diferenciálních rovnic. Stal se rytířem Čestné legie a získal členství v řadě vědeckých společností v Evropě. V roce 1826 Ampère začal učit na Collège de France. V roce 1827 byl Ampère zvolen členem londýnské Královské společnosti. V osobním životě se Ampèrovi vedlo hůř. V roce 1799 se oženil s Julií Carronovou a v roce 1800 se narodil jeho syn Jean-Jacques. Manželka ale v roce 1803 zemřela na tuberkulózu, což Ampère těžce nesl. Druhé manželství, s Jean F. Pototovou, uzavřel v roce 1806. V roce 1807 se jim narodila dcera Albine. Manželství nebylo šťastné a v roce 1808 bylo oficiálně odloučeno. Ampèrův syn Jean-Jacques se zajímal o historii a filozofii a v roce 1830 získal místo na katedře historie a zahraniční literatury na Sorbonně. Jeho vztahy s otcem byly ale složité. Dcera Albine se v roce 1827 provdala za důstojníka Napoleonovy armády, ale ten byl alkoholikem a jejich manželství doprovázely problémy. Závěr života prožil Ampèr v existenčních potížích, protože všechny vydělané peníze vždy utratil za vědecké přístroje a pomůcky. Po roce 1830 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Začátkem léta r. 1836 odjel na inspekční cestu do Marseille, kde náhle zemřel dne 10. června. V roce 1869 byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Paříže a uloženy na hřbitově Montmartre do společného hrobu se synem Jean-Jacquesem, který zemřel v r. 1864.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Svou první vědeckou práci v oblasti matematiky napsal již ve věku 13 let. Pokoušel se v ní vyřešit problém konstrukce úsečky stejné délky, jakou má oblouk kružnice. Jeho metoda využívala úvah o nekonečně malých hodnotách. Tato práce však nebyla publikována. V roce 1802 napsal vědeckou práci z teorie pravděpodobnosti \"Úvod do matematické teorie her\", která byla vysoce hodnocena. Přestože byl Ampère matematik, proslulým se stal díky svým objevům v oblasti fyziky. Zabýval se zejména magnetismem a vybudoval základy elektrodynamiky. Jeho jméno nese zákon o silovém působení proudových elementů. V roce 1820 Ampère zjistil, že solenoidní cívka, kterou protéká elektrický proud vyvolává magnetické účinky. Solenoidní cívka, kterou protéká elektrický proud, a která je volně zavěšená nad vodičem, se orientuje jako magnetka. Vyslovil názor, že i v permanentním magnetu vyvolává magnetické pole uzavřené proudy uvnitř magnetu. V roce 1827 postuloval tzv. Ampérovo pravidlo pravé ruky pro přímý vodič (palec ukazuje dohodnutý směr proudu ve vodiči, prsty orientaci magnetických indukčních čar) a Ampérovo pravidlo pravé ruky pro cívku (prsty ukazují dohodnutý směr proudu v závitech, palec ukazuje orientaci magnetických indukčních čar). Navrhl vztah, podle kterého lze vypočítat velikost magnetické síly, která působí na vodič. Směr této síly se dá docela jednoduše určit podle Flemingova pravidla levé ruky, které zní: \"Položíme-li otevřenou levou ruku na vodič tak, aby prsty ukazovaly směr proudu a indukční čáry vstupovaly do dlaně, ukazuje odtažený palec směr síly, kterou působí magnetické pole na vodič s proudem\". Stal se také autorem mnoha měřících technik a vynálezcem galvanometru a komutátoru (sběrač proudu magnetoelektrických strojů). Jeho práce \"Teorie elektromagnetických jevů odvozená výhradně na základě pokusů\" se stala základem nové oblasti fyziky – elektrodynamiky. Dále se věnoval i zemskému magnetismu a pohybu Země kolem Slunce. Kromě fyziky a matematiky se zabýval botanikou, zoologií a chemií. Celý život se též věnoval monumentálnímu pokusu o roztřídění věd a položil tak základ jejich moderní klasifikaci. Rozpracoval dílo \"Pokus o filozofii věd, aneb analytický výklad přirozené klasifikace všech lidských poznatků\", jehož první část byla vydána v r. 1834. Druhou část dokončil a vydal v r. 1843 Ampèrův syn jean-Jacques. V tomto díle jako první použil termín „kybernetika“. Psal také verše a obsáhlá filozofická pojednání o vztahu náboženství a rozumu. Na jeho počest bylo jeho jméno na vědeckém kongresu v Paříži v r. 1881 navrženo pro základní jednotku elektrického proudu. Tato jednotka byla schválena v r. 1893 Čtvrtým mezinárodním kongresem v Chicagu. Jeho příjmení též nese měsíční hora Mons Ampère v pohoří Montes Apenninus. Je také jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "André Marie Ampère (22. ledna 1775 Lyon – 10. června 1836 Marseille) byl francouzský matematik a fyzik, který proslul zejména svými pracemi z oblasti magnetismu a elektrodynamiky.", "tgt_summary": "André-Marie Ampère (; ; 20 January 177510 June 1836) was a French physicist and mathematician who was one of the founders of the science of classical electromagnetism, which he referred to as \"electrodynamics\". He is also the inventor of numerous applications, such as the solenoid (a term coined by him) and the electrical telegraph. An autodidact, Ampère was a member of the French Academy of Sciences and professor at the École polytechnique and the Collège de France. The SI unit of measurement of electric current, the ampere, is named after him. His name is also one of the 72 names inscribed on the Eiffel Tower.", "id": 820550} {"src_title": "Šanson", "tgt_title": "Chanson", "src_document": [{"title": "Středověký chanson.", "content": "Hudebněvědné vymezení vrcholného období starého chansonu, který byl aktuální zhruba od druhé půle 14. do poloviny 16. století, se určuje podle několika indicií: Jako první nejvýznamnější skladatel chansonů v tomto smyslu je obvykle uváděn Guillaume de Machaut, neboť před ním se vícehlasá díla, jež by bylo možno považovat za chansony, prakticky nevyskytují, ani nelze žádné skladby s jistotou před Machautem přiřadit jmenovitě k nějakému známému hudebníkovi. První generace tzv. franko-vlámské školy, do níž patří např. skladatelé Guillaume Du Fay, Gilles Binchois, Josquin Desprez, či Johannes Ockeghem pokračovala v tradici započaté Machautem. V jejich tvorbě obecně fungují chansony, kvůli relativně málo formálním restrikcím jako „pokusné pole“ pro přísnější požadavky duchovních forem kánonu staroklasické vokální polyfonie, jako například jejich moteta a mše.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní chanson.", "content": "V 19. století vznikla ve francouzských kabaretech moderní forma šansonu, která nalezla své uplatnění zejména v zábavním průmyslu. Posun nastal i v textu šansonů, který se od jednoduchých popěvků vyvinul v poeticky hodnotná básnická díla. Textaři šansonů nezřídka byli a jsou přední básníci. Mezi nejznámější interprety francouzského šansonu patří např. Édith Piaf, Lucienne Boyer, Charles Trenet, Yves Montand, Charles Aznavour, Jacques Brel nebo Gilbert Bécaud.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Česku lze rozvoj šansonu datovat od 30. let 20. století. Od kabaretních začátků, kde měl význačné postavení Karel Hašler, přes tvorbu Jaroslava Ježka, až po moderní šanson, jehož nejvýznamnější představitelkou je dodnes Hana Hegerová. V Praze působila od sedmdesátých let navzdory normalizaci skupina \"Šanson - věc veřejná\", jejímž jádrem byli hudebníci Jaroslav Jakoubek, Milan Jíra a zpěváci Alena Havlíčková a Rudolf Pellar. Z dalších tvůrců tohoto období můžeme jmenovat např. písničkářku Lenku Filipovou. Z mladších tvůrců pak třeba písničkářka Radůza, Sestry Steinovy, Martina Trchová, Jana Husáková, Ester Kočičková a mnozí jiní další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šanson, v originále chanson (výslovnost [], nikoli „šanzon“), ve staré hudbě označuje ústřední hudební formu francouzské hudby pozdního středověku spadající do raného novověku, renesance. Přesná definice pojmu je problematická, neboť výraz \"chanson\" ve francouzském jazyce odedávna označuje všeobecně jakoukoli zpívanou hudební skladbu; je to tedy ekvivalent českého slova \"píseň\". Tato středověká francouzská píseň byla zpívána francouzskými truvéry. Píseň měla jednoduchou melodii a rytmus. Text býval často humorný, satirický až frivolní. Nejprve býval šanson jednohlasý, od 13. století též vícehlasý. Formou chansonu byly ballade, rondeau a virelai a kanzona (instrumentální). Mezi nejznámější komponisty chansonů té doby patří Johannes Ockeghem, Josquin Desprez, či Orlando di Lasso.", "tgt_summary": "A chanson (, ; , \"song\", from Latin \"cantio\", gen. \"cantionis\") is in general any lyric-driven French song, usually polyphonic and secular. A singer specializing in chansons is known as a \"chanteur\" (male) or \"chanteuse\" (female); a collection of chansons, especially from the late Middle Ages and Renaissance, is also known as a chansonnier.", "id": 1099550} {"src_title": "Turecká van", "tgt_title": "Turkish Van", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kočky s dlouhou jemnou srstí byly z Turecka dováženy do Evropy od 16.století. Jednalo se zřejmě o předchůdce jak tureckých angor, tak tureckých van. Tyto kočky byly pro svůj vznešený vzhled oblíbené u šlechty i měšťanů. V polovině 19.století se ovšem objevily první kočky perského typu, které na následující desítky let zcela ovládly chovy dlouhosrstých koček. Turecké kočky upadly na čas v zapomnění. Plemeno turecká van bylo pro svět znovu objeveno v roce 1954 v horách na jihovýchodě Turecka v nadmořské výšce okolo 1600 m dvojicí anglických reportérek, Laurou Lushingtonovou a Soniou Hallidayovou, které zde získaly darem dvě koťata a dovezly je do Anglie. Svým neobvyklým zbarvením a vzhledem výrazně odlišným od tureckých angor tyto kočky upoutaly pozornost chovatelů. Obě dámy tedy znovu navštívily oblast jezera Van, pozorovaly a fotily zdejší kočky a dovezly domů další chovný pár. Plemeno zdárně nastoupilo cestu k oficiálnímu uznání . V roce 1969 byla turecká van uznána britskou chovatelskou organizací GCCF, světová organizace FIFe jí uznala o tři roky později. V Česku se první turecké van objevily počátkem devadesátých let a od té doby se zde úspěšně chovají, i když stále zůstávají vzácným plemenem .", "section_level": 1}, {"title": "Turecká van v Turecku.", "content": "Pokud v Turecku budete pátrat po Van Kedisi (tedy vanské kočce), budete asi zmateni. Turci totiž jako Van Kedisi označují mohutnou, čistě bílou kočku s různobarevnýma očima (jedno oko modré, druhé jantarové). S těmito kočkami se skutečně v oblasti setkáte daleko spíše, než s \"klasickou\" tureckou van. Tyto kočky tělesnou stavbou připomínají spíše tureckou angoru. Stejně jako jiné čistě bílé kočky s různobarevnýma očima (například právě takto zbarvené turecké angory), bývají tyto kočky často postiženy hluchotou. \"Klasická\" turecká van tímto problémem netrpí .", "section_level": 2}, {"title": "Anatolská kočka.", "content": "Anatolská kočka připomíná krátkosrstou verzi turecké van. Vedou se diskuse, zda jde skutečně pouze o krátkosrstou verzi tohoto plemene, nebo samostatné, původní plemeno. Standard obou plemen je stejný (až na srst) a je povoleno zakřižování tureckých van mezi anatolky. Anatolskou kočku zatím uznává pouze chovatelská organizace WCF, světová organizace FIFe tyto kočky v současnosti neregistruje ani jako neuznané plemeno .", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Turecká van patří mezi větší kočky, samec může vážit až 7 kg, samice je o něco menší, váží obvykle 5-6 kg. Hlava tvoří krátký zaoblený trojúhelník. Nos je středně dlouhý a rovný. Uši jsou větší, hustě ochlupené. Široké u základu s lehce zaoblenou špičkou. Posazené středně vysoko na lebce, odstup mezi nimi by se měl rovnat šířce ucha. Vnější strana uší by měla být bílá, vnitřní narůžovělá. Oči jsou velké a oválné, lehce sešikmené. Mohou být modré, světle jantarové nebo různobarevné (jedno oko modré, druhé světle jantarové) . Tělo je dlouhé, ale pevné. Svalnaté, středně těžkého typu. Nohy jsou středně dlouhé. Tlapky jsou drobné a kulaté, s chomáčky chlupů mezi polštářky. Ocas je středně dlouhý, huňatý . Srst turecké van je polodlouhá, jemná a hedvábná, bez vlnité podsady. Jelikož pro oblast jezera Van jsou charakteristické značné výkyvy teploty v průběhu roku (v létě zde bývá až přes 40 stupňů Celsia, v zimě zde dlouho leží sněhová pokrývka), liší se u turecké van výrazně letní srst, která je kratší a řídká, a zimní srst, která je mnohem delší a hustší . Původně byly turecké van křídově bílé s červenou kresbou se stejným odstínem na hlavě a ocasu. Toto původní zbarvení se stále požaduje na výstavách ve Velké Británii. FIFe povoluje i kombinace křídově bílé srsti s černou, modrou, kaštanovou, krémovou či želvovinovou kresbou, popřípadě tytéž barevné variety s aguti tickingem (což je střídání světlých a tmavých pruhů na jednotlivém chlupu). Velikost skvrn na hlavě není specifikována, měly by však být oddělené a jasně patrné. Ocas musí být zbarvený po celé délce .", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Turecké van jsou temperamentní a inteligentní kočky, které si v domácnosti zpravidla vyvolí jednoho člověka. Toho pak všude následují a věnují mu veškerou svou pozornost, přičemž ostatní členy domácnosti víceméně ignorují . Jak již bylo zmíněno, turecké van milují vodu. Rády si s ní hrají, nevadí jim se vykoupat a některé si i rády zaplavou. Jsou též výbornými rybáři .", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Turecké van vyžadují minimálně třikrát týdně česání k zamezení plstnatění srsti. V období línání i častěji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turecká van (\"Van Kedisi\") je vzácné plemeno kočky domácí. Původem je z jihovýchodního Turecka. Jméno pochází od názvu jezera Van, v jehož okolí se plemeno přirozeně vyvinulo. Turecká van má pro kočky nezvyklou vlastnost - nebojí se vody, ráda a dobře plave. FIFe řadí tureckou van do skupiny II, mezi polodlouhosrsté kočky .", "tgt_summary": "The Turkish Van is a semi-long-haired breed of domestic cat, which was developed in the United Kingdom from a selection of cats obtained from various cities of modern Turkey, especially Southeast Turkey. The breed is rare, and is distinguished by the Van pattern (named for the breed), where the colour is restricted to the head and the tail, and the rest of the cat is white; this is due to the expression of the piebald white spotting gene, a type of partial leucism. A Turkish Van may have blue or amber eyes, or be odd-eyed (having one eye of each colour). The breed has been claimed to be descended from the landrace of usually all-white Van cats (), mostly found near Lake Van, though one of the two original breeders' own writings indicate clearly that none of the breed's foundation cats came from the Van area. Then called the Turkish Cat, the breed was first recognised as such by a breeder/fancier organisation, the UK-based Governing Council of the Cat Fancy (GCCF), in 1969. It was later renamed \"Turkish Van\" to better distinguish it from the Turkish Angora breed. The term \"Turkish \" is used by some organisations as a name for all-white specimens of the formal Turkish Van breed, nomenclature easily confused with the \" landrace cats, which are also often all-white.", "id": 2206256} {"src_title": "Stan Mikita", "tgt_title": "Stan Mikita", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v obci Sokolče na Slovensku, jeho rodiště bylo zaplaveno přehradou Liptovská Mara. Narodil se jako Stanislav Guoth ale v osmi letech ho rodiče poslali za strýcem do Kanady a on přijal jeho jméno Mikita. Byl příslušníkem liptovského šlechtického rodu Guoth s predikátem z Gôtovian (Guoth de Guothfalva). Vyrůstal v kanadské provincii Ontario v městečku St. Catharines kousek od Toronta, kde začal hrát nejpopulárnější hru svého rodiště. V sezoně 1957/1958 hrál za St. Catharines Teepees v OHA. Následující sezonu už hrál v NHL, kde vydržel 22 let.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v NHL.", "content": "V roce 1958 se dostal do týmu Chicago Blackhawks, kde vydržel celou svou kariéru v NHL. V prvních sezonách vynikal především silou svých pěstí a vysložil si přezdívku „Malý ďábel“. V sezoně 1960/1961 kdy Chicago získalo Stanley Cup se začal projevoval jako střelec a tvůrce hry. Následující sezónu skončil na čtvrtém místě kanadského bodování NHL a třetí Gordie Howe byl před ním jenom díky více vstřeleným brankám. V play-off ale Mikita dal ve 12 zápasech 6 gólů a přidal 15 asistencí, dohromady měl tedy 21 bodů, což byl v té době rekord NHL. Taky se hodně polepšil v sezoně 1966/1967 měl jen 12 trestných minut a získal Lady Byng Memorial Trophy pro nejslušnějšího hráče NHL. Přitom ještě v ročníku 1964/1965 měl 154 trestných minut. V Chicagu hrál až do roku 1980, kdy ukončil kariéru. V té době byl druhý nejproduktivnější hráč historie NHL. V roce 1983 byl zvolen do hokejové síně slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Vynálezce zahnuté čepele.", "content": "Dříve měly všechny hokejky rovnou čepel, avšak málokdo ví, jak vznikla ta ohnutá. Jednou se na tréninku Stan Mikita rozzlobil, strčil čepel hokejky mezi dvířka u střídačky a chtěl ji zlomit. Čepel ale nepraskla, jenom se ohnula a Bobby Hull se jej zeptal: „Dokázal bys s tímhle vůbec vystřelit?“ Šlo to, ale šlo to mnohem lépe, puk dostal rotaci a faleš. Od té doby si někteří hráči začali ohýbat hole, dnes už je zahnutá čepel samozřejmost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stan Mikita (20. května 1940 – 7. srpna 2018) byl kanadský hokejista slovenského původu. Dne 30. listopadu 2002 byl uveden do Síně slávy slovenského hokeje. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Stanley Mikita (born Stanislav Guoth; May 20, 1940 – August 7, 2018) was a Slovak-born Canadian professional ice hockey player for the Chicago Black Hawks of the National Hockey League, generally regarded as the best centre of the 1960s. In 2017, he was named one of the 100 Greatest NHL Players.", "id": 1256262} {"src_title": "UN*X", "tgt_title": "Unix-like", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "The Open Group vlastní ochrannou známku UNIX a spravuje Single Unix Specification s tím, že název „UNIX“ se používá jako certifikační značka. Jejich pokyny vyžadují prezentování „UNIX“ velkými písmeny, či ho jinak odlišit od okolního textu. Silně doporučují používat název Unix jako branding adjektivum pro obecné slovo jako „systém“, a odradit od jeho použití ve výrazech spojených čárkou. Většina často považuje „Unix“ za zobecnělou značku. Někteří přidávají do názvu přídavný znak, k vytvoření zkratky jako „Un*x“ nebo „*nix“, protože Unix-like systémy mají často Unix-like jména jako AIX, A/UX, HP-UX, IRIX, Linux, Minix, Ultrix a Xenix. Tyto vzory neplatí na všechny systémy, ale je stále obecně rozpoznatelné, že patří mezi potomky UNIX nebo work-alike systémů, včetně těch s mnoha naprosto nepodobnými jmény jako Darwin/OS X, illumos/Solaris nebo FreeBSD. V roce 2007, se Wayne R. Gray soudil ohledně prestiže UNIX jako ochranné známky, ale soud prohrál a znovu i u odvolacího soudu, kde ale soud podpořil značku a její vlastnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Proprietární klony UNIXu měly různé nevýhody. Pro řadu běžných uživatelů byly nedostupné pro jejich vysokou cenu a pro běžné vývojáře nebyly k dispozici zdrojové kódy. Již tvůrci UNIXu se snažili zpřístupnit UNIX širším vrstvám uživatelů, zejména v té době univerzitám, ale byly problémy s licenční politikou. Z tohoto důvodu vznikaly již od začátku 80. let různé snahy a iniciativy, které postupně vedly ke zpřístupnění takových operačních systémů, jako je UNIX. Protože u UNIXu je licencován nejenom kód, ale i název UNIX je kryt ochrannou známkou, vznikly snahy o napsání kompletně nového operačního systému, který by se choval „jako UNIX“, tj. byl by „Unix-like“. Podobně, jak v některých „zakázaných slovech“ píšeme místo nějakého písmene hvězdičku, začal se pro takovéto operační systémy používat název UN*X.", "section_level": 1}, {"title": "GNU.", "content": "Nejznámější je iniciativa Richarda Stallmana, který v roce 1983 založil projekt GNU, kterážto rekurzivní zkratka se vykládá jakožto „GNU's Not Unix!“, tedy „GNU není UNIX“. Znamená to, že přestože je GNU podobné UNIXu, není to UNIX, protože jednak nepoužívá ochrannou známku UNIX, a jednak nepoužívá kód, který by měl UNIXovou či jakoukoliv jinou licenci, která není volná.", "section_level": 1}, {"title": "GNU/Hurd.", "content": "Od roku 1990 začaly v rámci GNU práce na vlastním mikrojádru, které bylo nazváno GNU Hurd. Jeho vývoj pokračuje dodnes, i když poslední dobou se zrychlil. Přestože se jedná o vysoce perspektivní vývoj, cesta k jeho praktické upotřebitelnosti byla nejspíš daleko více trnitá, než se původně zdálo.", "section_level": 1}, {"title": "Linux.", "content": "O nejbouřlivější rozvoj UN*Xů se zasloužil Linux. Je to jádro operačního systému, které v roce 1991 publikoval Linus Torvalds. Oproti jádru vyvíjenému v rámci GNU se však v té době ukázalo být Linusovo monolitické jádro praktičtější.", "section_level": 1}, {"title": "BSD licence.", "content": "Na počátku devadesátých let dvacátého století uvolnila Kalifornská univerzita v Berkeley kód svého UNIXu pod licencí, která umožnila jeho volné šíření (BSD = Berkeley Software Distribution). Na základě toho vzniklo později několik UN*Xových operačních systémů, jako jsou například", "section_level": 1}, {"title": "OpenSolaris.", "content": "Počátkem 21. století uvolnila firma Sun Microsystems kód svého operačního systému Solaris a tím dala vzniknout dalšímu UN*Xovému operačnímu systému.", "section_level": 1}, {"title": "UN*Xové distribuce.", "content": "Distribucí operačního systému se míní množství programových balíků, který je možno nějakým způsobem šířit, ať již volně či za úplatu. Předpokládá se, že instalací takové distribuce na počítač bude nainstalován nejen základní operační systém, tj. jádro, příkazový interpret, případně grafické uživatelské rozhraní, ale i různé utility pro správu tohoto operačního systému a navíc množství různých užitečných programů (aplikací). Protože vývoj celého tohoto vybavení je výsledkem činnosti množství programátorů, je nejdůležitějším požadavkem zabezpečit jejich vzájemnou kooperaci tak, aby výsledky práce jedněch byly využitelné jinými. Jde zejména o problém závislostí (dependencí), kdy nějaký software závisí na jiném tak, že se časem vytvoří velmi komplikovaná síť vzájemných vazeb. Tento problém se řeší tak, že se několik vzájemně souvisejících částí software „zabalí“ do jednoho balíku, ve kterém je jasně vyznačeno, na jakých jiných balících je daný balík závislý. Jednotlivé balíky je potom možné šířit směrem k uživatelům, ať již po Internetu anebo na CD, DVD či jinými způsoby. Nad těmito balíky potom musí pracovat další software, který dokáže jednotlivé balíky instalovat na počítač podle požadavků správce počítače a zároveň výše uvedené problémy se závislostmi správně řešit. Tímto způsobem vzniká tzv. balíčkovací systém.", "section_level": 1}, {"title": "Debian.", "content": "První distribuci Debianu uvolnil v roce 1993 pod licencí GPL Ian Murdock jakožto distribuci GNU/Linuxu. Systém pro správu balíků dpkg byl neustále zdokonalován, až se z něj vyvinul systém APT. Balíčkovací systém poté převzaly či upravily i jiné Linuxové distribuce. Debian však nezůstal pouze distribucí Linuxu, tj. UN*Xového operačního systému, založeného na Linuxovém jádře, ale s pomocí stejných balíčkovacích a bugtrackingových mechanismů jsou distribuovány i UN*Xové systémy založené na jiných než Linuxových jádrech. Kromě systému Debian GNU/Hurd (“hurd-i386”), založeného na mikrojádře Hurd, jsou distribuovány i systémy Debian GNU/NetBSD (“netbsd-i386” a “netbsd-alpha”) a Debian GNU/kFreeBSD (“kfreebsd-gnu”) (např. distribuce Ging). (Tyto nelinuxové UN*Xy jsou však v současné době pouze v ověřovacím stadiu a nejsou proto vhodné pro nezkušené uživatele.)", "section_level": 1}, {"title": "Linuxové distribuce.", "content": "Nejrozšířenějšími UN*Xovými distribucemi jsou linuxové distribuce.", "section_level": 1}, {"title": "Nelinuxové distribuce.", "content": "Kromě výše zmíněného Debianu, který distribuuje linuxová i nelinuxová jádra, uvádíme nejznámější distribuce a další z nich postupně odvozené – zejména live distribuce) – včetně jejich domácích stránek:", "section_level": 1}], "src_summary": "UN*X () je označení pro víceúlohový a víceuživatelský operační systém, vycházející z filosofie operačního systému UNIX. Teoreticky každý UNIX je UN*Xem, ale v praxi se jako UN*X označují pouze operační systémy, které nejsou UNIX. Na rozdíl od různých klonů UNIXu, které jsou zpravidla proprietárním vlastnictvím různých firem a jejich licence nedovoluje jejich volné šíření a úpravy kódu, mnohé UN*Xové operační systémy mají otevřený zdrojový kód a je možno je volně šířit a volně upravovat. Z těchto důvodů nastal zejména v průběhu devadesátých let minulého století takový bouřlivý vývoj, že počet jejich implementací mnohonásobně převýšil počet komerčně vyvíjených UNIXů. Některé firmy dokonce přistoupily na to, že zdrojové kódy svých UNIXových operačních systémů uvolnily a zpřístupnily. Na UN*Xové bázi je založeno velké množství dnes používaných operačních systémů na serverech, na pracovních stanicích i na osobních počítačích.", "tgt_summary": "A Unix-like (sometimes referred to as UN*X or *nix) operating system is one that behaves in a manner similar to a Unix system, while not necessarily conforming to or being certified to any version of the Single UNIX Specification. A Unix-like application is one that behaves like the corresponding Unix command or shell. There is no standard for defining the term, and some difference of opinion is possible as to the degree to which a given operating system or application is \"Unix-like\". The term can include free and open-source operating systems inspired by Bell Labs' Unix or designed to emulate its features, commercial and proprietary work-alikes, and even versions based on the licensed UNIX source code (which may be sufficiently \"Unix-like\" to pass certification and bear the \"UNIX\" trademark).", "id": 1931452} {"src_title": "Arcangelo Corelli", "tgt_title": "Arcangelo Corelli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arcangelo Corelli se narodil ve Fusignanu v dnešní provincii Ravenna. O jeho dětství není mnoho známo. Učil se na housle u Giovanni Battisty Bassaniho a kompozici u proslulého zpěváka papežské kapely Mattea Simonelliho. První velký úspěch zažil již v osmnácti letech v Paříži, a ten mu otevřel dveře do Evropy. Strávil nějaký čas u svého přítele skladatele a houslisty Cristiana Farinelliho, který byl strýcem proslulého kastráta Farinelliho. Nějaký čas v roce 1681 pobýval také na dvoře bavorského prince. V roce 1685 byl v Římě, kde řídil hudební produkce pro královnu Kristinu Švédskou. Jeho velkým příznivcem se stal kardinál Pietro Ottoboni (příbuzný jiného Pietra Ottoboniho, který se stal v roce 1689 papežem Alexandrem VIII.). V letech 1689 a 1690 pracoval v Modeně pro vévodu modenského. Vrátil se však do Říma a žil v paláci kardinála Ottoboniho. V jeho paláci pravidelně organizoval pondělní koncerty, na nichž uváděl nejen díla svá, ale i díla svých současníků. Corelli zemřel v Římě ve věku 59 let a je pochován v římském Pantheonu. Zanechal po sobě nejen značný majetek, ale i rozsáhlou a velmi kvalitní sbírku obrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Corelli byl vynikající houslista, a proto nejen samotné kompozice, ale i způsob interpretace znamenal výrazný pokrok ve vývoji hry na housle. Tuto stránku jeho uměleckého talentu dále rozvíjeli i jeho žáci, např. Francesco Geminiani nebo Pietro Locatelli. Největší význam Corelliho pro dějiny hudby však spočívá v rozvoji formy concerto grosso, kterou sice převzal od Alessandra Stradelly, ale dal jí jméno a dovedl ji k formální dokonalosti, takže se stala vzorem pro díla takových skladatelů jako byl Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcangelo Corelli (17. února 1653 Fusignano – 8. ledna 1713 Řím) byl italský barokní hudební skladatel a houslista. Působil v několika evropských městech, nakonec zakotvil v Římě. Jeho přínos spočívá zejména v rozvoji barokního instrumentálního koncertu concerto grosso a ve zdokonalení techniky houslové hry.", "tgt_summary": "Arcangelo Corelli (, , , ; 17 February 1653 – 8 January 1713) was an Italian violinist and composer of the Baroque era. His music was key in the development of the modern genres of sonata and concerto, in establishing the preeminence of the violin, and as the first coalescing of modern tonality and functional harmony.", "id": 1303241} {"src_title": "Šarka", "tgt_title": "Plum pox", "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "Plum pox virus (PPV000)", "section_level": 1}, {"title": "Původce choroby.", "content": "Původce šarky je plum pox virus (PPV) z čeledi \"Potyviridae\". Jedná se o virus s jednovláknovou RNA s pozitivní polaritou (tvořená mRNA je identická s genomem, může být tedy přímo použita pro syntézu virových proteinů). Většina genomové RNA tvoří jeden dlouhý otevřený čtecí rámec, který kóduje jediný polypeptid obsahující nejméně deset proteinů, mezi nimiž jsou proteázy, které nejdříve vyštěpí samy sebe a pak zbytek proteinů. Tyto proteiny zajišťují množení viru, jeho šíření a způsob, jak unikat protivirovým systémům rostliny. V rámci buňky se virus množí především navázán na endoplasmatické retikulum nebo tonoplast, mezi buňkami je přenášen skrze plasmodesmata. Mechanismus, jakým virus šarky poškozuje hostitelské stromy, doposud není jasný, pozoruje se vyvolání nerovnováhy v systémech antioxidantů, což vyvolává nadbytek reaktivních kyslíkových radikálů. Původce šarky je schopný unikat protivirové obraně rostlin tím, že blokuje proces RNA silencingu, který jinak zajišťuje zastavení produkce virových proteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma patogena.", "content": "Podle EPPO je pro chorobu šarka a patogena s označením \"Plum pox virus\" používáno více rozdílných názvů, například Plum pox potyvirus, PPV, Prunus virus 7.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Choroba byla poprvé popsána v roce 1917, podle jiných zdrojů 1910 a dalších 1915, případně i 1915 - 1918 v Bulharsku, přibližně však v době první světové války, na nejkvalitnější domácí švestce (\"Prunus domestica\" L.), odrůdě 'Kjustendilská'. Protože byly silné a charakteristické příznaky šarky na plodech podobné neštovicím, byl zvolen pro vir název Plum pox virus, v překladu virus neštovice švestky. Zdroje, které informují o datu 1910, jako datu kdy byla choroba poprvé popsána, by mohly uvažovat ze zmínek o symptomech choroby z Makedonie, které v té době byly udávány. Později v roce 1933 bylo v Bulharsku toto onemocnění zjištěno i na meruňce a na začátku šedesátých let na broskvi v Maďarsku.", "section_level": 1}, {"title": "V ČR.", "content": "V ČR byla choroba prokázána v roce 1952, avšak vyskytovala se zde již dříve. Již v roce 1926 byla popsána (Smolák, 1926) v Čechách mozaiková choroba na mirabelce, s největší pravděpodobností šlo o poškození šarkou švestky (Plum pox virus, PPV). Podobně Blattný (1930) zjistil na slívě Prunus insititia poškození odpovídající šarce. Blattný (1931) a Baudyš (1932) u slivoně popsali degeneraci s příznaky šarky. Profesor Atanasov v první monografii o šarce švestky „\"Šarka po sliviť. Edna nova virusna bolesť\"“ popisuje, že při své návštěvě Československa v srpnu 1932 viděl na trhu v Brně typické příznaky šarky na plodech švestky, místní odrůdy 'Brňanka'. V dalších publikací je potvrzen výskyt šarky švestky ve 20. a 30. létech 20. století ve středních Čechách a na střední Moravě (Chrudimsko, Plzeňsko). V 80. a 90. letech 20. století došlo k rychlému rozšíření šarky do vyšších poloh v ČR (400 až 700 m n. m.) Po padesáti letech pomalého šíření choroby v teplých oblastech Čech a Moravy došlo k rychlému rozšíření viru, které je připisováno oteplování klimatu a (přes kontrolu ÚKZÚZ) i šíření infikovaného školkařského materiálu. Virus se v ČR šíří na odrůdách slivoní, myrobalánu, na keřích trnky, na odrůdách meruňky a broskvoně. V přírodě nebyl v ČR virus prokázán na višni a třešni. Nejnáchylnější odrůdou švestky k napadení šarkou pěstovanou v České republice (ale i jinde v Evropě) je nejkvalitnější odrůda 'Švestka domácí'. Nejrozšířenější variantou viru v ČR je PPV-D, kterým je infikováno 95 % všech infikovaných stromů. Kmeny PPV-M a PPV-Rec se vyskytují v přírodě pouze ojediněle. Výskyt kmenů PPV-C, PPVEA a PPV-W nebyl dosud v přírodních podmínkách ČR prokázán.", "section_level": 2}, {"title": "Ve světě.", "content": "Od roku 1932 do roku 1960 šarka postihla Evropu na jih a sever od Bulharska a Jugoslávie přes Maďarsko, Rumunsko, Albánii, Československo po Německo. Ovocné stromy ve většině Evropy byly napadeny během 70. let 20. století. Hostiteli byly především slivoň švestka a meruňka. V polovině 60. let šarka byla zjištěna v Nizozemsku, Švýcarsku, Řecku, Anglii a Turecku. Ve Francii, Itálii, Belgii bylo toto onemocnění zjištěno na počátku 70. let, a ve Španělsku a Portugalsku na počátku 80. let. Na konci 90. let se virus šířil v Egyptě a Sýrii ale také na východní polokouli. V Chile byly dřeviny se symptomy nalezeny v roce 1992. Ve Spojených státech byly dřeviny se symptomy nalezeny v Pensylvánii, v roce 1999. Do roku 2006 se choroba rozšířila v New Yorku a Michiganu. Ve 21. století je mimo severských států choroba rozšířena v celé Evropě, ale šíří se i na dalších kontinentech. Nevyskytuje se na na Novém Zélandu a v Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Choroba se vyskytuje v Evropě, Jižní Americe, severní Africe a na hranicích mezi USA a Kanadou. Výskyt byl potvrzen i v Asii. Pomocí přísných fytosanitárních opatření se zatím podařilo zabránit rozšíření viru na Novém Zélandu a v Austrálii. V České republice se vyskytují pouze tři kmeny viru šarky PPV-D, PPV-M a PPV-Rec, z nichž nejrozšířenějším je PPV-D. Tento kmen je podle některých informací nejagresivnější, podle jiných, odborných zdrojů, mírněji patogenní. Kmenem PPV-D je v ČR napadeno v druhé dekádě 21. století 95 % všech infikovaných stromů, tento kmen pochází z Balkánu. V roce 1999 se kmen šarky PPV-D vyskytl v Adams County, v Pensylvánii. Infikované oblasti v Pensylvánii byly v karanténě, aby se zabránilo šíření choroby, a infikované stromy byly zničeny. Od té doby, v důsledku náhodného mapování výskytu provedeného v roce 2000, se hostitelské rostliny s příznaky rovněž vyskytly v Novém Skotsku a v jižních oblastech Ontaria.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření.", "content": "Choroba se přenáší především hmyzími vektory, jako jsou mšice, množitelským materiálem a infikovanými sazenicemi, může být šířena i pracovníky v zemědělství při řezu. Je popsáno, že se může přenášet také semenem (u PPV-M), ale další zdroje tuto možnost nepotvrzují nebo popírají. Fytosanitární opatření EPPO s přenosem semeny nepočítají. Vektory (přenašeči) viru jsou některé druhy mšic, hlavně mšice švestková, mšice broskvoňová a mšice chmelová. Infekčnost hmyzu trvá asi 45 minut. Choroba se podle některých zdrojů nepřenáší semenem, pylem a mechanickým kontaktem mezi rostlinami. Je popsáno šest kmenů viru šarky švestky: PPV-D, PPV-M, PPV-EA, PPV-C, PPV-Rec (rekombinantní) a PPV-W. PPV-M izoláty jsou agresivnější u broskvoní a jsou mšicemi efektivněji šířeny. Významným zdrojem šíření jsou tolerantní odrůdy (jako jsou odrůdy Čačanská lepotica nebo Čačanská najbolja). Ačkoliv nevykazují vážné poškození nebo ani symptomy, mohou být na stanovišti zdrojem infekce. Dalším významným zdrojem šíření viru jsou stará stromořadí švestky, keře a stromy myrobalánu, rostoucí podél venkovských silnic a cest. Nejvíce ohroženy infekcí jsou nové výsadby, mladé rostliny jsou k napadení nejvnímavější. Dodržování preventivních opatření je zde velmi vhodné. Citlivé odrůdy starší deseti let jsou většinou již napadeny, byly již infikovány.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Projevy choroby jsou více či méně zjevné, bývají také velmi variabilní a jejich projev závisí na kmene viru, náchylnosti a kondici hostitele, průběhu povětrnostních podmínek a jiných faktorech. Diagnostika k zjištění napadení se provádí biologickými, sérologickými a molekulárními metodami. Diagnostika choroby vizuálním hodnocením příznaků není podle SRS spolehlivá podobně jako použití bioindikátorů, ačkoliv jiné zdroje považují použití bioindikátorů za spolehlivé. Příznaky jsou však značně variabilní a proto jsou SRS nejčastěji uplatňovány dražší sérologické testy (ELISA). Částka za stanovení potvrzení viru šarky švestky a jeho kmenu pomocí RT–PCR je udávána od 500 do 800 Kč (v r. 2008), cena za jen sérologické vyšetření je 200 - 400 Kč (v r. 2008).", "section_level": 1}, {"title": "Bioindikátory.", "content": "Spolehlivé testy používají indikátorové rostliny, které reagují na přítomnost viru typickými příznaky:", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Šarka se projevuje zejména okrouhlými defekty na pecce a na plodech – připomínají nerovnosti, kruhovité vklesliny, dužnina na místech deformací bývá načervenalá, žilnatá, nekrotická, nakyslá a je v některých případech jakoby „přirostlá“ k pecce. Plody jsou znatelně horší chuti a méně cukernaté, nevhodné ke konzumaci. Většina deformovaných plodů opadává v letních měsících. Tyto symptomy se nemusí projevit, někdy pouze dochází k hospodářským ztrátám poklesem plodnosti. Zejména na peckách meruněk lze dobře pozorovat typické světlejší, odbarvené, chlorotické prstencovité skvrny. Také u broskví se někdy objevují na povrchu plodu mírně nepravidelné skvrny světlejší barvy. Podobné známky onemocnění nalezneme i na dalších částech rostliny, jako jsou třeba listy. Typický je masivní opad plodů dlouho před sklizní, u švestek během léta, nebo předčasné dozrávání plodů.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Světlejší prstencovité skvrny v podobě kroužků a kreseb na listech jsou většinou difúzní, světlé, chlorotické. Mladé listy broskvoní mohou být s ohledem na poškození žilek deformované. U citlivých odrůd mohou skvrny na listech přecházet do žluté až červenohnědé a nekrotizovat. Za vyšších teplot mohou naopak symptomy vymizet. U meruněk a broskvoní se skvrny nacházejí obvykle kolem listových žilek. Na jsou projevy napadení často doprovázeny klejotokem.", "section_level": 2}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Některé jiné viry na peckovinách způsobují podobné příznaky: virus nekrotické kroužkovitosti třešně (PNRSV) nebo například virus chlorotické skvrnitosti listů jabloně (ACLSV). Chlorotické kroužky na listech třešní podobné příznakům PPV způsobuje virus zakrslosti slivoně.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitelské rostliny.", "content": "Hostitelskými rostlinami jsou z pěstovaných druhů především odrůdy broskvoně, švestky, slivoní, meruněk a třešní. Je známo více než 30 druhů rodu slivoň (\"Prunus)\" náchylných k napadení patogenem.  I mezi odrůdami je však zřejmá různá míra náchylnosti k napadení a tato náchylnost je různá k různým kmenům viru. Planě rostoucí druhy (např. trnka) a okrasné druhy peckovin jsou i po napadení obvykle bez příznaků. U tolerantních a citlivých odrůd se virus v rostlině množí i šíří. U rezistentních odrůd je virus v rostlině pouze v nízké koncentraci. U hypersenzitivních odrůd nedochází po napadení k šíření viru v rostlině, jsou zcela prosté nákazy. V České republice se vyskytují pouze tři kmeny viru šarky PPV-D, PPV-M a PPV-Rec, z nichž nejrozšířenějším je PPV-D. Všechny tři kmeny nenapadají třešně a višně a proto se na třešních a višních v ČR šarka nevyskytuje. Kmen PPV-D ovšem mimo slivoň švestku napadá také broskvoň. Naopak kmen PPV-M (Marcus) napadá více broskvoně, ale méně švestky. Rekombinantem obou kmenů PPV-D a PPV-M je kmen PPV-Rec (Recombinant), který se vyskytuje nejvíce ve střední a východní Evropě, kde napadá převážně švestky, méně často meruňky a téměř nikdy broskvoně. Některé pěstované druhy u nichž bylo ověřeno že mohou být hostiteli: Druhy náchylné k napadení: Rostliny mimo rod slivoň, které mohou být hostiteli patogena: Druhy které mohou šířit nebo indikovat virus: \"Chenopodium foetidum, Nicotiana benthamina, N. bigelowii, N. clevelandii, N. occidentalis, N. edwardsonii, N. megalosiphon, N. tabacum, N. physalodes,\" \"Pisum sativum\" cv. \"Colmo\"", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Plody napadených rostlin jsou menší, se sníženou cukernatostí, nevhodné na konzumaci, k sušení, konzervování a výrobě destilátů. Sklizně jsou nižší. Často dochází ke ztrátám vlivem předčasného opadu všech plodů. U meruněk a broskví dochází k snížením mrazuvzdornosti a tedy vyššímu riziku dalších poškození. Produkce švestek v ČR v roce 2009 dosáhla výše 7500 tun a stala se po jablkách druhou nejvýznamnější komoditou ovocnářství. Šarkou napadené stromy ale produkují nekvalitní ovoce, které dlouho před sklizní silně propadá a může být kromě vzhledových vad i nahořklé. Rostlina ztrácí vitalitu a obvykle postupně uhyne. Celosvětové náklady na zvládnutí šarky v letech 1983 – 2013 byly odhadnuty na více než 10 miliard EUR. V Evropě patogen zničil přes 100 miliónů stromů. K ochraně rostlin v boji proti chorobě byly pořádány zvláštní mezinárodní sympozia. Některé zdroje udávají, že šarka způsobuje ztrátu 600 000 000 dolarů ročně u produkce švestek, broskví a meruněk po celém světě (Fuchs et. Al., 2008). Studie z roku 2006 odhaduje ekonomické ztráty ve Spojených státech a Kanadě v minulých letech u broskví z kmene PPV D 4,8 milionu eur. Muselo být odstraněno 264.000 stromů v Kanadě a 190.000 stromů v Pensylvánii (Cambra et al., 2006). Očekává se, že další šíření viru (zejména v USA a Číně) podstatně zvýší náklady na výrobu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "Šarka je v 20. a na počátku 21. století nevyléčitelná viróza. Jediným způsobem, kterým dokáže hospodářství napadení čelit, je pěstování tolerantních a rezistentních odrůd. „\"Ve výsadbách se prakticky léčit nedá. Dají se ozdravovat stromy, které se používají k množení zdravého sadbového materiálu. Pokud se ale šarka vyskytne v sadu, nebo na zahradě, jediným řešením je strom vykácet,…\"“ (profesor Milan Navrátil z katedry buněčné biologie a genetiky v souvislosti s konferencí Plum Pox Virus) Přenáší se hmyzími vektory, jako jsou mšice, množitelským materiálem a infikovanými sazenicemi, případně může jako vektor působit i člověk při zemědělských pracích.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Veškeré napadené i nenapadené stromy i ze širokého okolí zničit (vykopat a spálit) a následně po značnou dobu nepěstovat – udává se hranice minimálně 20 let. Teoreticky by bylo třeba skutečně vykopat i kořeny na jejichž výmladcích mohou parazité sát infikovanou mízu. Následně je nutné vysázet bezpečně bezvirózní exempláře stromků. Tímto opatřením lze předcházet chorobě jen do určité míry. Ve školkách je třeba používat pečlivou ochranu proti savému hmyzu, který je vektorem, ale vzhledem k neperzistentnímu způsobu přenosu viru je v produkčních sadech tento druh ochrany před šarkou již poměrně málo efektivní.  V případě, že mšice již má virus na styletech (sací ústrojí) a přilétá z neošetřených stromů může virus přenést dříve, než se projeví působení insekticidu. Vhodnou prevencí je také používání bezvirózního materiálu, dezinfekce nářadí, odstranění hostitele u nějž jsou projevy choroby (vykopáním a spálením napadené dřeviny). Při prořezávání stromků třeba desinfikovat nástroje mezi použitím u jednotlivých stromů. Podobná pravidla je nutno dodržovat i při roubování, šarku lze přenést nejenom nástrojem ale i roubem (očkem) z nemocné rostliny. Přestože odstraňováním zdrojů infekce z okolí i z vlastní výsadby v prvních letech pěstování ovocného sadu lze rychlost šíření ve výsadbě zpomalit, nelze napadení zamezit. Výsadba citlivých odrůd starší deseti let už bývá obvykle zcela zamořená šarkou.", "section_level": 2}, {"title": "Fytosanitární opatření.", "content": "Prodej ovocných stromků napadených šarkou není dovolen. Pokud jsou v ovocné školce zjištěny, byť ojediněle, stromky infikované šarkou, musí být odstraněny. Pokud bylo infikováno více než 5 % stromků dané odrůdy, musí být celá daná část (odrůda) výpěstků zničena. Pravděpodobnost, že v ČR koupí zákazník šarkou napadenou ovocnou dřevinu ve školce je rovna nebo menší než 5%. V roce 2009 byla při namátkových kontrolách šarka nalezena jen v 47 případech testovaného množitelského materiálu (asi 3%). V zemích EU musí být prodávané dřeviny bezvirózní. Virus šarky švestky je regulovaný škodlivý organismus, který je zakázáno zavlékat a rozšiřovat na území EU, pokud se vyskytuje na rostlinách rodu Prunus určených k pěstování, s výjimkou osiva. Rostliny, mimo rostlin vypěstovaných ze semene, musí být buď úředně uznány. Je požadován původ nebo úředně provedené testy za použití vhodných indikátorových rostlin nebo jiných rovnocenných metod. Při zjištění výskytu PPV ve školkách a na kulturách určených k množení, nebo v jejich bezprostředním okolí nařizuje Státní rostlinolékařská správa mimořádná rostlinolékařská opatření.", "section_level": 3}, {"title": "Tolerantní a rezistentní odrůdy.", "content": "Pěstování rezistentních je v roce 2015 doporučeno v ČR v oblastech se silným výskytem šarky. Tedy v ČR polohy do 400 m n. m. s výjimkou jižní Moravy a jižních Čech. Tolerantní odrůdy jsou významným zdrojem infekce, pokud jsou infikovány a proto nejsou doporučeny do oblastí se silným výskytem šarky.", "section_level": 2}, {"title": "Slivoň švestka.", "content": "Odrůdy rezistentní proti šarce tak, že rostliny by byly schopny potlačit virus, do 21. století neexistovaly. Na přelomu 20 a 21. století byly ale vypěstovány odrůdy, které jsou rezistentní ve smyslu menšího poškození působením viru, tedy do určité míry tolerantní k chorobě. Šarka je napadá, ale u rostliny se neprojevují poškození, nebo výrazné ekonomické ztráty. Tímto způsobem jsou rezistentní proti šarce odrůdy švestek. Nejvíce z odrůd pěstovaných v ČR je poškozována odrůda 'Švestka domácí'. Odrůdy 'Stanley' nebo 'Wangenheimova' jsou k šarce tolerantní. Na plodech se neprojevují příznaky a nedochází ke škodám způsobeným předčasným opadem plodů. Tolerantní je například Čačanská najbolja'. Plody uvedených odrůd ale nedosahují kvality plodů odrůdy 'Švestka domácí'. Rezistentní je německá odrůda 'Jojo'. Rezistence je částečně omezena u mutace viru PPV-D, přičemž v ČR je nejvíce rozšířena mutace viru PPV-D. Imunita je dána na základě silné imunitní reakce – hypersenzitivity. Infikované tkáně okamžitě hynou a virus se tak nevyvíjí dále. Ovšem v případě použití roubu infikovaného šarkou by jako hypersenzitivní odumřela, nebo částečně odumřela. Podobně odrůda 'Jojo' reaguje při naočkování nebo naroubování na infikovanou podnož. V Praze-Ruzyni odborní pracovníci z USA, Francie, Polska, Rumunska, Španělska, Bulharska a České republiky pod vedením docenta Jaroslava Poláka z Výzkumného ústavu rostlinné výroby pracují na žádosti o povolení pěstování této odrůdy na základě klonu C5 v zemích EU. Řízení může trvat několik let, ale jde významný pokrok v ochraně proti šarce. Odrůdy slivoně švestky s vyšší odolností k šarce, pěstované v České republice podle podrobných testů Výzkumného ústavu rostlinné výroby: Odrůdy slivoně švestky tolerantní k šarce, pěstované v České republice podle údajů sempra.cz: 'Čačanská lepotica', 'Čačanská najbolja', 'Gabrovská', 'Stanley', 'Wazonova' Odrůdy slivoně švestky středně tolerantní k šarce, pěstované v České republice podle údajů sempra.cz: 'Čačanská raná', 'Tuleu grass', 'Zimmerova' Odrůdy slivoně švestky náchylné nebo citlivé k šarce, pěstované v České republice podle údajů sempra.cz: 'Bryská', 'Domácí velkoplodá', 'Vlaška', 'Wangenheimova'", "section_level": 3}, {"title": "Mirabelky a renklody.", "content": "Odrůdy renklód a mirabelek s vyšší odolností k šarce, pěstované v České republice:", "section_level": 3}, {"title": "Meruňka.", "content": "Podle dostupných zdrojů se některé odrůdy jeví velmi odolnými. K šarce je zcela imunní odrůda meruňky 'Harlayne'. Odrůdy 'Stark Early Orange', 'Leronda', 'Harval', 'Marii de Cenad' a některé další, jsou k šarce rezistentní. Tyto odrůdy slouží k dalšímu křížení a poznávání základů rezistence k viru. K šarce imunní a rezistentní odrůdy meruněk pěstované v České republice:", "section_level": 3}, {"title": "Broskvoň.", "content": "Není známa žádná rezistentní odrůda, pouze několik odrůd středně rezistentních. Proto jsou testováni mezidruhoví kříženci v rámci rodu Prunus. Tedy kříženci broskvoně s mandloní, myrobalánem aj. Vysokou rezistenci k šarce má hybrid GF-677 a dosti vysokou rezistenci v hybridy 'Cadaman' a 'Fire'. K šarce středně rezistentní odrůdy broskvoní pěstované v České republice:", "section_level": 3}, {"title": "Rezistence.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Klon C5.", "content": "Hlavním autorem klonu C5 je Dr. Ralph Scorza z Ovocnářského výzkumného ústavu v Kerneyswille, USA. Prostřednictvím genetického inženýrství byla odrůda švestky 'Bluebyrd' transformována genem pro obalový protein PPV. Byly tak získány geneticky modifikované klony švestky včetně jednoho klonu C5. Rezistence klonu C5 je založena na mechanismu post transkripčního silencingu (umlčení) genu (PTGS). Klon je vysoce rezistentní k šarce, geneticky modifikované rostliny klonu C5 nebyly při pokusech přirozeně infikovány PPV mšicemi. Tkáně uměle infikovaných rostlin při testech vykazovaly ojediněle velmi slabé příznaky infekce PPV. Odrůdy získané genovou manipulací jsou naprosto bezpečné a bez jakéhokoli rizika pro zdraví lidí. Odolnost vůči viru šarky je vyšší než u odrůd získaných klasickým křížením. Ve druhé polovině devadesátých let byly proveden výzkum klonu C5 v INRA Bordeaux a polní pokusy ve Španělsku, Polsku a Rumunsku. V České republice byla odrůda 'Honey Sweet', klon C5, testována v letech 2002 až 2011. Testy byly zaměřeny na rezistenci k viru šarky švestky (PPV), viru zakrslosti slivoně (PDV) a viru chlorotické skvrnitosti jabloně (ACLSV). Byla prokázána vysoká rezistence cv. ´Honey Sweet´ k PPV i PDV a ACLSV. Na odrůdu nebyl přenesen virus PPV mšicemi. Odrůda je v USA uvolněna k běžnému pěstování a využití plodů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šarka je virové onemocnění rostlin. Napadá peckoviny jako je meruňka, nektarinka, broskev, nejrůznější odrůdy švestek, blum a rynglí, ale i třešeň, višeň a jabloně. Původcem onemocnění je Plum pox virus. Je široce rozšířena a způsobuje vážné hospodářské škody. Choroba není léčitelná a vede přes postupné chřadnutí k úhynu stromu. Velmi rychlé šíření virové šarky v minulosti bylo především umožněno množením infikovaného materiálu, například u výpěstků ovocných školek. Šíření bylo později omezeno vlivem vědeckého poznání. V roce 2009 byla při namátkových kontrolách šarka nalezena jen v 47 případech testovaného množitelského materiálu (asi 3 %). Původce šarky, virus PPV se vyznačuje poměrně vysokou variabilitou, biologickou i genetickou. Ve výsledku dochází pomocí vysoké mutační rychlosti k heterogenní populaci viru zahrnující jeho různé varianty s různými vlastnostmi. To je důvodem různosti příznaků i škodlivosti. U viru je popsáno několik variant PPV-M (Markus), PPV-D (Dideron), PPV-EA (El Amar), PPV-C (Sweet Cherry). Nově jsou zařazovány podskupiny PPV-T, jenž byla identifikována v Turecku a PPV-W popsaná v Kanadě.", "tgt_summary": "Plum pox, also known as sharka, is the most devastating viral disease of stone fruit from the genus \"Prunus\". The disease is caused by the plum pox virus (PPV), and the different strains may infect a variety of stone fruit species including peaches, apricots, plums, nectarine, almonds, and sweet and tart cherries. Wild and ornamental species of \"Prunus\" may also become infected by some strains of the virus. The virus is transmitted by aphids and by the transfer of infected plant material to new locations. Plum pox poses no danger to consumers, but it can ruin the marketability of stone fruit by causing acidity and deformities. The only way to manage the disease is to destroy all infected trees, which can cause significant economic losses.", "id": 1509026} {"src_title": "RAIL4CHEM", "tgt_title": "RAIL4CHEM", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost založili v roce 2000 následující firmy aktivní v chemickém průmyslu a logistice související s chemickým průmyslem: Každá z těchto firem měla v rail4chem podíl 25 %. Na počátku roku 2008 se původní vlastníci dohodli o prodeji rail4chem francouzské společnosti Veolia Cargo s tím, že celý prodej rail4chem bude dokončen v průběhu 1. pololetí roku 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Dceřiné společnosti.", "content": "Firma má dceřiné společnosti rail4Chem Benelux B.V., Haven, rail4chem transalpin AG, Basel, fer Polska S.A., Warszawa, které jsou dopravci v zemích Beneluxu, resp. Švýcarska a Polska. Mateřská firma je pak od 1. ledna 2005 držitelem licence pro provozování drážní dopravy ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v European Bulls.", "content": "Od 13. ledna 2005 je rail4chem – společně s dalšími zakládajícími členy Viamont (Česko), Comsa Rail Transport (Španělsko), Ferrovie Nord Cargo Srl. (Itálie) a LTE Logistik- und Transport- GmbH (Rakousko) – členem sdružení evropských nákladních železničních společností „European Bulls“. Toto sdružení nabízí svým zákazníkům služby v nákladní železniční dopravě s tím, že dopravcem v daném státě je vždy člen sdružení z tohoto státu, vůči zákazníkovi však sdružení vystupuje jednotně a není tedy nutné poptávat dopravu u každé společností zvlášť.", "section_level": 1}, {"title": "Lokomotivy.", "content": "V prosinci 2006 provozovala společnost celkem 43 lokomotiv, z toho 22 elektrických a 21 dieselových. Z tohoto počtu 34 kusů (14 elektrických, 20 dieselových) používala v mezinárodní dopravě. Základem parku elektrických lokomotiv jsou stroje řady 185 (výrobce Bombardier), které firma buď vlastní nebo si je pronajímá od leasingových společností firem Angel Trains Cargo a Mitsui Rail Capital Europe. Dále si pronajímá lokomotivy řady 145 (výrobce ADtranz) od Deutsche Leasing, „Taurusy“ Siemens ES64U2 od firmy Hupac Deutschland a stroje řady 416 (švýcarská řada Re 4/4 Im vyrobené lokomotivkou SLM v roce 1945) od firmy Classic Rail. Park dieselových lokomotiv se skládá ze tří řad: Stav pronájmu lokomotiv se může průběžně měnit podle momentálních potřeb firmy, uvedený stav odpovídá konci roku 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společnost RAIL4CHEM Eisenbahnverkehrsgesellschaft mbH (dříve psáno jako rail4chem Eisenbahnverkehrsgesellschaft mbH), zkráceně RAIL4CHEM nebo R4C (VKM: RACM), je německý železniční dopravce se sídlem v Essenu, který se zabývá nákladní železniční dopravou.", "tgt_summary": "RAIL4CHEM was a German rail freight transport company, and the parent company of a number of European subsidiary rail freight transport companies including rail4chem Benelux B.V. (Rotterdam), the rail4chem transalpin AG (Basel) and Fer Polska S.A. (Warsaw). The business was acquired by Veolia Cargo in 2008, which was acquired by SNCF in 2009. In 2010 the company was grouped under SNCF's new freight train brand Captrain, and absorbed into the \"Captrain Deutschland\" subdivision, and became a provider to the division of long distance freight trains.", "id": 61969} {"src_title": "Bong", "tgt_title": "Bong", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o „trubku“, v níž je umístěna dutá tyčka. Ta ústí pod hladinu vody v rouře a na jejím opačném konci je našroubován tzv. \"kotel\" (místo pro marihuanu). Důležitou součástí bongu je též tzv. \"turbo\" (nebo také brzda, díra, pojistka). Turbo je vyvrtaná díra v rouře a bývá zpravidla umístěna ve spodní části bongu nad hladinou vody (aby nevytékala). V dnešní době existuje několik druhů bongů z nejrůznějších materiálů (akryl, sklo, keramika, kov, ale i třeba bambus) a s délkou „trubek“ od cca 15 cm do cca 1,5 m. Průměry trubek se také mohou lišit. Tzv. Ice Bong je bong se zúženým hrdlem, do kterého se dá led a do baňky se dá voda (pro co nejvyšší čistotu samotného kouře) a led poté kouř ochlazuje na příjemnou teplotu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Základními potřebami je tabák nebo bylina a voda. Voda se nalije do roury tak, aby nevytékala skrz turbo (její množství závisí na druhu bongu), do kotle se napěchuje kouřený materiál, prstem jedné ruky se zacpe turbo a druhou rukou se zapálí kotel. Nyní již kuřák může přiložit svá ústa k vrcholu a začít do sebe vtahovat kouř. Během tzv. \"kotlení\" (plnění roury kouřem) je nutné držet zacpané turbo a přitom pořádně „sát“. Jakmile je po intenzivním sání veškeré kuřivo spáleno a roura je plná kouře, kuřák turbo pustí a všechen kouř (nebo pokud možno co nejvíce) nasaje do plic. Bong se dá kouřit buď čistý, anebo s přidáním tabáku stejně jako joint, ovšem potom má bong trošku jiné účinky. Po vykouření bongu je možno pozorovat stav tzv. \"zbombení\", tj. stavu intenzivní intoxikace marihuanou.", "section_level": 1}, {"title": "Gravity Bong.", "content": "Gravity bong, také \"bucket bong\" (popřípadě kýbl) je vzácnější forma bongu, kdy se kotel umístí na ústí nádoby (láhve), která je naplněná vodou a dole (pod hladinou) má dočasně ucpanou díru. Naráz se zapálí obsah kotle a pustí spodní díra, voda z bongu vytéká, čímž vzniká v láhvi podtlak a tím pádem sání vzduchu přes kotel zapálený a naplňování láhve kouřem místo vody. Když voda vyteče je možné inhalovat takto vzniklý kouř. Na rozdíl od klasického bongu zde nedochází k filtraci přes vodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bong či bongo je speciální druh dýmky určený ke kouření především marihuany. Kouření přes bong se liší od obyčejného jointu nebo dýmky tím, že kouř nejprve prochází vodou (případně jinou neperlivou, avšak možno i přes perlivou tekutinou), čímž se ochladí a částečně vyčistí.", "tgt_summary": "A bong (also known as a water pipe, billy, bing, or moof) is a filtration device generally used for smoking cannabis, tobacco, or other herbal substances. In the bong shown in the photo, the gas flows from the lower port on the left to the upper port on the right. In construction and function, a bong is similar to a hookah, except smaller and especially more portable. A bong may be constructed from any air- and water-tight vessel by adding a bowl and stem apparatus (or slide) which guides air downward to below water level whence it bubbles upward (\"bubbler\") during use. To get fresh air into the bong and harvest the last remaining smoke, a hole known as the \"carburetor\", \"carb\", \"choke\", \"bink\", \"rush\", \"shotty\", \"kick hole\", or simply \"hole\", somewhere on the lower part of the bong above water level, is first kept covered during the smoking process, then opened to allow the smoke to be drawn into the respiratory system. On bongs without such a hole, the bowl and/or the stem are removed to allow air from the hole that holds the stem. Bongs have been in use by the Hmong in Laos and Thailand, as well all over Africa, for centuries. One of the earliest recorded uses of the word in the West is in the McFarland Thai-English Dictionary, published in 1944, which describes one of the meanings of \"bong\" in the Thai language as, \"a bamboo waterpipe for smoking kancha, tree, hashish, or the hemp-plant.\" A January 1971 issue of the \"Marijuana Review\" also used the term.", "id": 1910809} {"src_title": "Faure Gnassingbé", "tgt_title": "Faure Gnassingbé", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Faure se narodil jen rok před tím, než jeho otec stanul v čele Toga, a vyrůstal tak jako syn prezidenta. Mohl získat vzdělání na vybraných universitách – vystudoval ekonomické obory na pařížské Sorbonně a americké universitě George Washingtona (George Washington University). Po ukončení studia spravoval finanční záležitosti otcova rozsáhlého majetku uloženého v zahraničí. Do politiky vstoupil poměrně pozdě. Nejprve v červnu 2002 získal ve volbách křeslo v tožském parlamentu a brzy na to jej otec jmenoval ministrem telekomunikací a dolů. Přestože stárnoucí prezident prohlašoval, že svému lidu nehodlá vnutit svého nástupce, koncem roku 2002 vládní strana prosadila změnu ústavy, která snižovala požadovaný věk prezidentského kandidáta na 35 let. Dlouholetý vládce Toga odešel 5. února 2005. Nebylo překvapením, že armáda vzápětí prohlásila prezidentem Faurea na úkor Fambary Ouattary Natchaby, předsedy parlamentu, na kterého postavení hlavy státu mělo přejít podle ústavy. EU v čele s Francií sice odsoudila převzetí moci synem zemřelého prezidenta Faurem Gnassingbém, avšak nepodnikla žádné další kroky k Natchabově podpoře. Prostředky k tomu Francie s jednotkami dlouhodobě rozmístěnými v Togu bezesporu měla. Prezident Chirac však spíše zdůrazňoval lítost nad odchodem svého osobního přítele. Postoj okolních afrických států vůči událostem v Togu byl ostřejší než postoj EU. Sousední země odmítly uznat nového prezidenta a události v Togu označily za vojenský převrat. Mezinárodní společenství požadovalo, aby se v Togu uspořádalo řádné prezidentské volby. Faure Gnassingbé sice pod tlakem ze zahraničí 25. února odstoupil, avšak měl dostatek času k tomu, aby konsolidoval svoji pozici před chystanými volbami, ve kterých se následně ucházel o prezidentský úřad. V dubnových volbách získal přesvědčivých 60,6 % hlasů. Vývoj v Togu tak vedl k situaci, kdy u moci zůstala skupina zapojená do francouzsko-afrických patronsko-klientských vztahů. Opozice volby zpochybnila a v nepokojích zahynulo několik set lidí. Volby byly přes protesty opozice mezinárodními pozorovateli z členských států ECOWAS označeny za spravedlivé. Někteří pozorovatelé však následně v soukromí vyjadřovali překvapení nad oficiálním výrokem a upozorňovali na závažná porušení pravidel voleb. Faure Gnassingbé premiérem jmenoval představitele umírněné opozice a opozice participuje i na dalších vládních postech. Klíčové pozice v nejsilnější straně Rassemblement du peuple togolais (RPT - Shromáždění tožského lidu) však patří Fauremu a jeho bratru Kaptchovi Gnassingbému, který zastává rovněž funkci ministra obrany. V pořadí čtvrtý tožský prezident je označován za tichého člověka, který málokdy mluví na veřejnosti a umí dobře naslouchat. Podobně jako jeho otec se politicky opírá o naprostou oddanou armádu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faure Gnassingbé Eyadéma (* 6. června 1966, Afagnan, Togo) je čtvrtým prezidentem Toga. V africkém Togu přešel v roce 2005 prezidentský úřad z otce na syna. Po smrti Gnassingbé Eyadémy, který vládl Togu 38 let, dosadila armáda na prezidentský post jeho syna Faurea.", "tgt_summary": "Faure Essozimna Gnassingbé Eyadéma (; born 6 June 1966) is a Togolese politician and dictator who has been the President of Togo since 2005. Before assuming the presidency, he was appointed by his father, President Gnassingbé Eyadéma, as Minister of Equipment, Mines, Posts, and Telecommunications, serving from 2003 to 2005. Following President Eyadéma's death in 2005, Gnassingbé was immediately installed as President with support from the army. Doubts regarding the constitutional legitimacy of the succession led to heavy regional pressure being placed on Gnassingbé, and he subsequently resigned on 25 February. He then won a controversial presidential election on 24 April 2005, and was sworn in as President. Gnassingbé was re-elected for a second term in 2010. In the April 2015 presidential election, Gnassingbé won a third term, defeating his main challenger, Jean-Pierre Fabre, by a margin of about 59% to 35%, according to official results. In the February 2020 presidential elections, Faure Essozimna Gnassingbé Eyadéma won his fourth presidential term in office as the President of Togo. According to the official result, he won with a margin of around 72% of the vote share. This enabled him to defeat his closest challenger, the former prime minister Agbeyome Kodjo who had 18%.", "id": 747940} {"src_title": "Ivan Fjodorovič Kruzenštern", "tgt_title": "Adam Johann von Krusenstern", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kruzenštern pocházel z rodu baltskoněmecké šlechty švédského původu (von Krusenstjerna), mající své statky v Estonsku. Rodina zůstala na svém panství i po zabrání Pobaltí Ruskem (1721) a vstoupila do carských služeb. Kariéra mladého Ivana/Adama postupovala obvyklou cestou: od kadeta přes gardového námořníka až po poručíka, kteroužto hodnost si vysloužil ve válce se Švédy. Roku 1793 byl vyslán „na praxi“ do Anglie a na britských lodích poznal postupně severoamerické pobřeží i Karibské moře a dostal se až do Indie a Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta kolem světa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vyplutí.", "content": "Výprava měla na lodích \"Něva\" a \"Naděžda\" měla dopravit na Aljašku zboží a potraviny a na zpáteční cestě prodat v Číně americké kožešiny. Kromě toho byla pověřena i dalšími politickými a vědeckými úkoly. S pomocí nejmodernějších navigačních a astronomických přístrojů měla zkoumat splavnost moří a provádět oceánografické pozorování, popsat břehy Sachalinu i ústí Amuru a pořídit sbírky minerálů a rostlinstva zemí, které navštíví. Přestože nešlo o vojenskou expedici, byly obě lodi v době, kdy se v Evropě nepřetržitě válčilo, pro každý případ poměrně silně vyzbrojeny. Kruzenšternův druh Jurij Lisjanskij (1773–1837), velitel 350tunové \"Něvy\", byl rovněž ostřílený námořní důstojník. Vyznal se výtečně v astronomii, kartografii i matematice a jeho dosavadní dráha se téměř do detailu podobala Kruzenšternově. První křest prodělaly obě lodi v silné bouři cestou do Anglie. Dalším cílem po týdenní zastávce na Kanárských ostrovech byla už Jižní Amerika. Díky čerstvé stravě, hlavně citronům a tykvím, které dal Kruzenštern opatřit, neonemocněl během plavby jediný námořník kurdějemi. Nutné opravy na \"Něvě\" zdržely výpravu šest neděl u ostrova Sv. Kateřiny poblíž brazilského Santa Cruzu. Tohoto času však bohatě využili přírodovědci. Při obeplouvání mysu Hoorn museli ruští námořníci bojovat s celou sérií těžkých bouří a Tichý oceán je poté přivítal pošmourným počasím a silným větrem. Dne 24. března oddělila obě lodi od sebe další bouře a mlha. Setkaly se až po sedmitýdenním odloučení u největšího z Markézských ostrovů, Nuku Hivy. Od Markéz zamířily ruské lodi k Havajským ostrovům, kde se jejich cesty rozdělily: \"Něva\" se vydala k aljašským břehům, \"Naděžda\" ke Kamčatce. Kruzenštern učinil cestou ještě jeden pokus nalézt jihovýchodně od Japonska legendární „ostrovy zlata a stříbra“. Dopadl však stejně jako jeho předchůdci.", "section_level": 3}, {"title": "Významné objevy.", "content": "V polovině července roku 1804 spustila \"Naděžda\" kotvy v petropavlovském přístavu. Po vyložení nákladu a doplnění zásob ji čekal nový důležitý úkol – počátkem září vyplula k japonským břehům. Cesta k jihu podél východního pobřeží japonských ostrovů byla málo známá, ztěžovaly ji lijáky a husté mlhy a jednou ohrožoval loď dokonce tajfun. Teprve po měsíci dorazila do nagasackého přístavu. Japonci se tvářili jako uctiví a vlídní hostitelé, ale s ruskou posádkou zacházeli jako ze zajatci. Po půlročním ponižujícím čekání odmítl císař pověřující listiny i dary ruského vyslance a přísně zakázal dalším ruským lodím plavbu v japonských vodách. Zpáteční cestu podnikl Kruzenštern neznámým mořem podél západních japonských břehů, zmapoval přitom pobřeží Honšú a Hokkaida, La Pérousovým průlivem pronikl k jižnímu okraji Sachalinu a poblíž Kurilských ostrovů málem ztroskotal na podmořských útesech. Zatímco čekal v Petropavlovsku na loď Konstantin s nákladem amerických kožešin, rozhodl se využít volného času k dořešení dvou otázek, jejichž zodpovězení přenechal La Pérouse svým následovníkům: je-li Sachalin spojen nějakou šíjí s pevninou a kudy vtéká Amur do moře a jak by bylo možno využít tohoto veletoku pro spojení sibiřských končin s Tichým oceánem. Kruzenštern začal průzkumem a mapováním východního pobřeží Sachalinu. V úzkém a mělkém Tatarském průlivu musel bojovat se silným proudem téměř sladké vody, z čehož usoudil, že ústí Amuru není daleko a za ním je zřejmě písečná šíje, spojující Sachalin s asijským břehem. Vinou nedostatečného průzkumu se dopustil hrubého omylu a jeho domněnka o poloostrovním charakteru Sachalinu přežívala ještě několik desetiletí. Teprve roku 1849 ji vyvrátil další ruský kapitán Gennadij Ivanovič Něvelskoj.", "section_level": 3}, {"title": "Návrat.", "content": "Po návratu z Ochotského moře se \"Naděžda\" s nákladem kožešin vydala k čínským břehům, přičemž se jejímu kapitánovi podařilo „smazat z mapy“ několik ostrovů, pouhých výplodů bujné fantazie španělských a portugalských mořeplavců. Dne 20. listopadu 1805 zakotvila v portugalském Macau, kam o dva týdny později dorazila i \"Něva\". Ruské lodi vyměnily v Macau a Kantonu své kožešiny za čaj, porcelán a jiné čínské zboží a vydaly se přes Jihočínské moře a Sundský průliv do Indického oceánu. Poblíž mysu Dobré naděje se ztratily jedna druhé v mlze a do Ruska se proto vrátily odděleně. Kruzenštern se objevil v Kronštadtu po třech letech a dvanácti dnech 19. srpna 1806, o celých čtrnáct dní později než Lisjanskij, jehož cesta je pozoruhodná především tím, že z Číny až do Anglie doplul jako první kapitán v dějinách námořní plavby bez jediného mezipřistání.", "section_level": 3}, {"title": "Smrt.", "content": "První ruská plavba kolem světa otevřela novou námořní cestu z baltského Kronštadtu přes Indii a Čínu do vzdálené „ruské Ameriky“ a stala se cennou životní školou pro budoucí velké ruské mořeplavce, například pro Bellingshausena či Kotzebueho. Na vrcholu své kariéry velel Kruzenštern sboru námořních kadetů, stál u zrodu Ruské geografické společnosti a na základě dostupných poznatků o Tichomoří sestavil detailní atlas Oceánie. Ivan Fjodorovič Kruzenštern zemřel 24. srpna 1846 na malárii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Fjodorovič Kruzenštern (; 19. listopadu 1770, Hagudi, Estonská gubernie, Ruské impérium – 24. srpna 1846, Kiltsi, tamtéž), vlastně Adam Johann von Krusenstern, byl ruský mořeplavec, později admirál, čestný člen Ruské akademie věd a řádný člen Královské švédské akademie věd. Proslavil se provedením první úspěšné ruské plavby kolem světa, při níž vyvrátil některé domněnky o neexistujících ostrovech.", "tgt_summary": "Adam Johann von Krusenstern (also Krusenstjerna in Swedish; , tr. ; 10 October 177012 August 1846) was a Baltic German admiral and explorer, who led the first Russian circumnavigation of the globe.", "id": 2299851} {"src_title": "Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)", "tgt_title": "St. Nicholas Church (Malá Strana)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě stál původně gotický farní kostel ze 13. století zasvěcený taktéž Mikuláši z Myry. V roce 1625 získali kostel a sousední domy jezuité, kteří farnost přenesli k sousední románské rotundě sv. Václava. Výstavbu nového chrámu umožnil především velký dar, který 1654 poskytl Václav Libštejnský z Kolovrat (1634–1659), který se zřekl svého majetku, aby mohl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Veškeré své finance čítající 178 500 zlatých určil na stavbu chrámu sv. Mikuláše a profesního domu v Praze na Malé Straně. Ve druhé polovině 17. století začali jezuité uprostřed náměstí dle projektu Giovanniho Domenica Orsiho budovat nový komplex budov, kterému ustoupila i rotunda sv. Václava. Samotný kostel byl postaven ve dvou etapách v průběhu 18. století. Z let 1703–1711 pochází západní průčelí, prostor předsíně s kruchtou, kaple sv. Barbory, kaple sv. Anny a dvě pole lodi s bočními kaplemi, provizorně uzavřené zdí. První fáze byla zbudována dle nových, již vrcholně barokně plánů tradičně (od Pelcla) připisované Kryštofu Dientzenhoferovi. Jeho autorství však není doloženo a je nejisté. Kamenické práce prováděl František Santini-Aichel, po jeho smrti v roce 1709 pokračoval Pietro della Torre. V dalších letech pokračovaly práce uvnitř hotové části kostela. Od roku 1737 byly zahájeny práce na dostavbě kostela pod vedením Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který předložil plány již roku 1728. Bylo vybudováno třetí pole lodi kostela, která byla upravena i v původní části a její strop scelen do složitě tvarovaného podkladu pro fresku. Nový byl také trojlistý závěr kostela s odvážně řešenou kupolí a štíhlá přilehlá věž. V roce 1752, po úmrtí Dientzenhofera na konci roku 1751, již na stavbě kostela i věže probíhaly dokončovací práce. Tvůrčí přínos jeho žáka a zetě, nového vedoucího stavby Anselma Luraga, proto není významný. V následných letech probíhalo dokončení chrámové výzdoby. V minulosti na věži kostela drželi službu hlásní, kteří měli za úkol hlásit případné požáry či blížícího se nepřítele. Za socialismu byla ve věži vybudována pozorovatelna Státní bezpečnosti, ze které bylo možné sledovat americké a jugoslávské velvyslanectví a přístupovou cestu k západoněmeckému velvyslanectví. Poslední zprávy o pozorování z tohoto místa pocházejí z roku 1990. Dne 15. dubna 2010 byla pozorovatelna s krycím názvem „Kajka“ zpřístupněna veřejnosti, nacházela se v ní expozice, která dokumentovala činnost správy sledování StB.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Chrám tvoří jižní část komplexu bývalého jezuitské profesního domu. Výchozí předloha kostela je hlavní jezuitský vzorový kostel Il Gesù v Římě, jehož konečným architektem byl Giacomo della Porta.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Hlavní průčelí chrámu je konvexně-konkávně zvlněné a při pohybu diváka vytváří iluzi pohybující se hmoty. Součástí složitě utvářené fasády jsou dvě dvojice sloupů, balustrády, sochy svatých z dílny Jana Bedřicha Kohla-Severy. Ve výklenku ve štítě je to sv. Mikuláš, na atice sv. Petr a Pavel a jezuitští Ignác a František Xaverský, na balustrádě nad hlavním vchodem církevní otcové ve volných kopiích z konce 19. století. Na štítu nalezneme znak Františka Karla Liebsteinského hraběte z Kolowrat, strýce hlavního mecenáše stavby hraběte Václava, který ze skromnosti nechtěl být se stavbou spojován. Jižní průčelí je tvořeno vysokým soklem, dvěma patry s pravidelně uspořádanými okny a atikou s neobvyklými trojlistými otvory. Osa křížení kostela je na fasádě jen málo výrazně vyznačena a sochařsky doplněna, v dolním patře sochou Víry a putti s tiárou a mitrou ve výklenku z dílny Ignáce Platzera. Tato dílna osadila i roku 1879 odstraněné sochy na atice, kde jen v ose křížení Salvátor od Roberta Platzera z poloviny 19. století. Východní průčelí z větší části zakrývají přilehlé domy, na nimi na balustrádě Immaculata, sv. Filip a Juda Tadeáš, kopie Platzerových soch od A. Procházky. Severní fasáda s portálem do krypty je skryta ve dvoře profesního domu. Kupole nad křížením chrámu je posazena na vysoký tambur členěný okny a pilastry s vázami. Plastické členění probíhá i přes dvojplášťovou kupoli, kde zdůrazněno klempířsky a volskými oky, až na lucernu s dekorativně řešeným ochozem. Ozdobně klempířsky zpracovaná střecha lucerny vrcholí zlaceným motivem plamene a Trojice s božím okem. Kopule je stejně vysoká jako sousední věž kostela. Věž je složitě utvářena, jednotlivá patra jsou na principu superpozice řádů a měnících se a zmenšujících půdorysů s konkávním prohnutím a složitě řešenými nárožími. Celek vrcholí hodinami a náročně klempířsky zpracovanou střechou s trojlaločnými okny a vázami. Věž již v době její výstavby ve sporu získala obec a má proto vchod zvenčí se znakem Prahy a také vlastní číslo popisné 556.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Vnitřek chrámu sv. Mikuláše představuje nejhonosnější pražský vrcholně barokní interiér. Stěny jsou pokryty umělým mramorem od Jana Hennevogela a stropy nástropními freskami od významných barokních malířů. V lodi se nachází monumentální freska \"Zázraky a Apoteóza sv. Mikuláše\" z roku 1760 od Jana Lukáše Krackera. Malbu \"Oslava sv. Mikuláše za přítomnosti Nejsvětější Trojice a světců\" na 70 m vysoké kupoli zhotovil František Xaver Palko, který též autorem \"Svaté Cecílie\" nad kruchtou. Fresky na klenbách jednotlivých kaplí provedl Josef Kramolín. Interiér je zdoben dřevěnými sochami pokrytými bílým štukem se zlacenými detaily od Ignáce Františka Platzera. Hlavní oltář s pozlacenou měděnou sochou sv. Mikuláš podle Platzerova návrhu doprovází sochy sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly. K dalšímu vybavení patří i monumentální sochy čtyř církevních učitelů v křížení pod kupolí a sochy světců a vázy na konzolách v lodi. Z Platzerovy dílny také pochází většina soch na bočních oltářích a alegorické sochy nad pedantivy a v tamburu kopule. Rokoková kazatelna je dílem Richarda a Petra Prachnerů. Obrazy na oltářích v transeptu: Obrazy na bočních oltářích v kaplích na evangelijní straně chrámu: Obrazy na bočních oltářích v kaplích na epištolní straně chrámu: Na jižním ochozu je vystavený rozměrný desetidílný pašijový cyklus závěsných obrazů, důležité pozdní dílo Karla Škréty, pocházející z vedlejšího profesního domu. Barokní varhany mají více než 4 000 píšťal až šest metrů vysokých; hrál na ně Mozart v roce 1787. Na bočním oltáři vlevo od hlavního oltáře se nachází ve skleněné skřínce kopie sošky Panny Marie Foyenské, zvané Belgická Foy. Originální sošku z pálené hlíny našel v roce 1609 dřevorubec uvnitř dubu, když kácel stromy poblíž vsi Foy-Notre-Dame v Belgii. Této sošce Madony byla zasvěcena 31. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity v letech 1674–1690.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše, je barokní kostel nacházející se v Praze na Malostranském náměstí. Chrám je někdy díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy.", "tgt_summary": "The Church of Saint Nicholas () is a Baroque church in the Lesser Town of Prague. It was built between 1704-1755 on the site where formerly a Gothic church from the 13th century stood, which was also dedicated to Saint Nicholas. It has been described as the greatest example of Prague Baroque.", "id": 864255} {"src_title": "Mřenka mramorovaná", "tgt_title": "Stone loach", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o drobnou rybku s protáhlým válcovitým tělem, dlouhým až 18 cm. Kolem úst má šest vousků. Tělo mřenky pokrývá hladká kůže. V ní jsou zasazeny drobné hluboko vrostlé šupinky, které se nacházejí pouze na bocích. Zbarvení je dost proměnlivé, ale jeho základem jsou vždy tmavé mramorované skvrny rozptýlené bez jakéhokoli pravidelného uspořádání na světlejším podkladu, jehož základní odstín se mění podle lokality od pískově nahnědlé barvy až po našedlou. Existuje i narůžovělá forma. Skvrny nikdy nevytvářejí pruhy jako je tomu u piskoře, nebo výrazné obdélníky tvořící řadu, což je typické pro sekavce. Ocasní ploutev je uťatá. Dožívá se až 8 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mřenka mramorovaná obývá pstruhové, lipanové a parmové pásmo. Žije při dně v proudících vodách i v rybnících a jezerech. Vyskytuje se prakticky v celé Evropě vyjma Řecka, Apeninského poloostrova, Skotska a velké části Skandinávského a Pyrenejského poloostrova. Mřenka je rybou dna a v případě vyrušení provádí jen krátké úniky a poskoky, během nichž se snaží ukrýt mezi kameny. Je to způsobeno tím, že má redukovaný plynový měchýř a pohyb ve sloupci jí činí potíže.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Dospělí se živí relativně velkými bentickými bezobratlými, jako jsou korýši, pakomáři a larvy hmyzu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tření probíhá v období května až července v párech u hladiny, jikry padají ke dnu a lepí se na řasové nárosty na kamenech. Mřenka se může rozmnožovat už ve druhé sezóně svého života. V praxi to znamená, že se výtěru mohou účastnit jedinci, kterým ještě není ani 1 rok a platí to pro obě pohlaví. Podle velikosti samice kolísá počet jiker mezi 3 a 25 tisíci. Larvy jsou bentické.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry a růst.", "content": "Mřenka je jako většina drobných ryb výrazně krátkověkým druhem. Maximální délka života je 4 – 5 let. Rychlost růstu je hodně závislá na podmínkách a bylo zjištěno, že samci rostou o něco rychleji. Pozoruhodný je poměrně rychlý růst v prvním roce života, který je dokonce rychlejší než růst mnoha daleko větších druhů ryb. Zřejmě je tu snaha uniknout alespoň části predátorů a také možnost dosáhnout již v následující sezóně pohlavní dospělosti. Další růst je pak již mnohem pomalejší a mřenky zřejmě investují značnou část získané energie do tvorby pohlavních produktů. Většina mřenek s nimiž se můžeme setkat jsou jedno a dvouleté kusy a čtyřleté nebo starší „trofejní“ exempláře s délkou nad 15 cm jsou nesmírně vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Výraznější hospodářský význam nemá, je však významnou složkou potravy některých jiných druhů ryb. Někdy bývá vzácně ulovena na udici nebo při lovu nástražních rybek čeřínkem. Slavné „grundle“ údajně připravované z mřenek, se ale dělaly i z řady dalších drobných druhů ryb, například z hrouzků (něm. Gründling).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mřenka mramorovaná (\"Barbatula barbatula\"; L., 1758) je drobným druhem ryby žijících v Česku. Dříve byla poměrně hojná, ale v důsledku znečišťování toků její početnost výrazně poklesla. Příčin mizení mřenky je celá řada. Asi nejvýznamnější jsou ničení původních koryt říček či potoků a nahrazování původních členitých koryt nesmyslnými kanálovitými rýhami sloužícími jen pro odvedení vody z krajiny. Významnou měrou se na jejím úbytku podílí i eutrofizace a zabahnění původně čistých průtočných rybníků včetně jejich stok.", "tgt_summary": "The stone loach (\"Barbatula barbatula\") is a European species of fresh water ray-finned fish in the family Nemacheilidae. It is one of nineteen species in the genus \"Barbatula\". Stone loaches live amongst the gravel and stones of fast flowing water where they can search for food. The most distinctive feature of this small fish is the presence of barbels around the bottom jaw, which they use to detect their invertebrate prey. The body is a mixture of brown, green and yellow.", "id": 1508900} {"src_title": "Gottfried August Bürger", "tgt_title": "Gottfried August Bürger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bürger pocházel z rodiny evangelického kněze a na žádost svého dědečka začal roku 1764 studovat teologii v Halle. Studia však brzy opustil a od roku 1768 studoval právo na univerzitě v Göttingenu. Zajímal se též o klasickou filologii. Pracoval jako úředník a od roku 1784 přednášel v Göttingenu estetiku. Roku 1789 zde byl jmenován mimořádným profesorem, ovšem bez nároku na pravidelný plat, takže se musel živit jako překladatel. Svou literární dráhu zahájil jako spolupracovník časopisu \"Göttinger Musenalmanach\", ve kterém uveřejňoval své první básně. Od roku 1779 sám tento časopis redigoval. Velký vliv na jeho tvorbu mělo hnutí Sturm und Drang. Je považován za zakladatele německé umělé balady. Jsou založeny na námětech z lidové slovesnosti, vyjadřují vášnivost lidských citů a vzdor proti osudu. Do života jejich hrdinů vstupují nadpřirozené síly, přičemž střet s nimi končí tragicky. Nejznámější z těchto balad je \"Lenora\" (1774, Lenore). Dnes však je jeho jméno spojováno především se satirickým dobrodružným dílem \"Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel\" (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande, Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen: wie er dieselben bei der Flasche im Zirkel seiner Freunde selbst zu erzählen pflegt), česky zkráceně \"Baron Prášil\". Hrdina v knize vypráví o svých neuvěřitelných až fantastických příhodách, v nichž je často patrná autorova inspirace lidovými pohádkami a knížkami lidového čtení. V osobním životě nedosáhl Bürger díky své nevyrovnané povaze trvalého štěstí. Roku 1774 se oženil s dcerou hannoverského úředníka Dorette Leonhartovou, ale brzy se zamiloval do její mladší sestry Augusty. Po smrti Doretty roku 1784 se s Augustou příští rok oženil, ale ta roku 1786 zemřela při porodu. To jej tak zdrtilo, že ztratil zájem o uměleckou tvorbu. Roku 1790 se oženil ještě jednou, ale toto manželství byl velký omyl a již roku 1792 přestalo existovat. Velkou ranou byla pro Bürgera také rozsáhlá kritika jeho básnické tvorby ze strany Friedricha Schillera v novinách \"Allgemeine Literatur-Zeitung\" v roce 1791. Schiller mu vyčítal, že jeho básně postrádají ideální představu lásky a krásy a často zobrazují pouze temné stránky lidské povahy. Ke konci života onemocněl Bürger tuberkulózou. Když kvůli svému zdravotnímu stavu ztratil zaměstnání, dostal pouze jednorázovou podporu ve výši padesáti tolarů. Zemřel v chudobě roku 1794. Roku 1799 mu byl v Göttingenu na jeho oblíbeném místě ve veřejné zahradě postaven pomník, který však byl roku 1956 zbourán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried August Bürger (31. prosinec 1747, Molmerswende v Harzu – 8. červen 1794, Göttingen) byl německý preromantický básník, prozaik a překladatel.", "tgt_summary": "Gottfried August Bürger (December 31, 1747 – June 8, 1794) was a German poet. His ballads were very popular in Germany. His most noted ballad, \"Lenore\", found an audience beyond readers of the German language in an English and Russian adaptation and a French translation.", "id": 6038} {"src_title": "Dopis", "tgt_title": "Letter (message)", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj dopisu.", "content": "Dopis je pravděpodobně stejně starý jako písmo samo. Dopisy se psaly už ve Starověkém Egyptě, v Číně a Sumerské říši, přes Říši římskou, Staré Řecko až po současnost. Této podoby předávání informací bylo využíváno jak ve sféře osobní (dopisy mezi přáteli, milostné dopisy ap.), tak i v diplomacii či vědě. Některé pasáže Bible jsou psány formou dopisů. Dopis byl po dlouhá staletí jediným možným způsobem komunikace na dálku. To se změnilo až s vynálezem telegrafu, telefonu a Internetu. Od konce 19. století, s vynálezem telefonu a telegrafu se význam dopisu zmenšil, zejména pro způsob dopravy, který je ze své podstaty pomalejší než telefonní a telegrafní linky. Totéž platí i pro moderní komunikační prostředky jako je e-mail nebo SMS zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je dopis spojen spíše se zasíláním dalších dokumentů, pozvánek či jiných drobných věcí, vkládaných do obálky společně se samotnou zprávou. Naproti tomu se posílá stále více dopisů reklamního charakteru, majících za účel prodej zboží. S vynálezem Internetu a vznikem e-mailu dopis změnil svou fyzickou podstatu. Co se změnilo málo byl jeho obsah.", "section_level": 1}, {"title": "Forma a vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Obsahem dopisu je soukromá zpráva, oznámení, úřední předvolání, účet či faktura, nebo reklamní oznámení. Zpráva by měla obsahovat datum sepsání (vzniku, vystavení), místo sepsání, dále potom oslovení, samotné sdělení a podpis vyhotovitele zprávy. Jedná se o obecně ustálenou formu, nikoliv o předpis. Dopis začíná zpravidla pozdravem.", "section_level": 2}, {"title": "Obal.", "content": "Samotná zpráva se poté vkládá do obálky (či jiného uzavíratelného obalu, který připouští poštovní operátor, tento obal společně s dopisem vytvoří tzv. dopisnici) společně s dalšími dokumenty či drobnými předměty. Obálka (pokud není stanoveno jinak) musí obsahovat adresu osoby (adresáta), jíž je samotný dopis určen (adresu musí tvořit znaky a to v míře nezbytně nutné pro přesnou identifikaci adresáta bez nutnosti vrátit zásilku zpět k doplnění). Zásilka se opatří ceninou (obvykle poštovní známka) ve výši stanovené ceníkem poštovního operátora nebo může být doručena osobně případně prostřednictvím posla (poslíčka).", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Hlavním negativem dopisu je, že k jeho doručení je potřeba dalších osob, čímž se zvyšuje riziko ztráty, zničení či porušení listovního tajemství, což může mít za následek finanční i jiné ztráty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dopis je písemná zpráva s aktuálním obsahem odeslaná od jedné osoby či instituce (odesílatele) k druhé osobě či instituci (adresátovi), prostřednictvím třetí osoby či instituce (poštovního operátora či klienta). Psaním dopisů, jako kulturním jevem, se zabývá epistolografie.", "tgt_summary": "A letter is a written message conveyed from one person to another person through a medium. Letters can be formal and informal. Besides a means of communication and a store of information, letter writing has played a role in the reproduction of writing as an art throughout history. Letters have been sent since antiquity and are mentioned in the \"Iliad\". Historians Herodotus and Thucydides mention and utilize letters in their writings.", "id": 2055610} {"src_title": "Král (šachy)", "tgt_title": "King (chess)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Král je schopen stejného pohybu jako Dáma (svisle, vodorovně a šikmo), avšak pouze o jedno pole na šachovnici a pokud by se svým tahem nedostal do šachu. Ovládá 3 (je-li v rohu) až 8 polí. Je to jediná figura, v kterou se nemůže proměnit pěšec (s výjimkou žravých šachů, kde to možné je).", "section_level": 1}, {"title": "Šach, mat a pat.", "content": "Jedná se o klíčový kámen, který nelze odstranit standardním způsobem. Pokud protihráč udělá krok, kde by dalším tahem mohl odstranit krále, pak se tato situace nazývá šach a hráč je povinen se z této situace dostat. To může provést tak, že krále posune do bezpečnějšího místa nebo může postavit mezi krále a kámen, který dostal krále do šachu, jiný kámen, případně může soupeřův kámen odstranit. Situace, kdy se král dostává do šachu a není z něj cesty ven se, nazývá mat (nebo šachmat) a znamená to pád krále a konec hry, prohru toho, kdo mat dostal. Tah, kdy by se král hráče, jenž tah provádí, dostal do šachu, je podle pravidel zakázaný, nemožný. V šachu naslepo či v bleskovém šachu však znamená prohru. Sám král obvykle šach a mat dát nemůže, protože tím by se vlastně sám vystavil šachu, což je v rozporu s pravidly. Může se však stát, že po tahu králem vznikne odtažný šach či odtažný mat, král však i v tomto případě de facto pouze umožní šach či mat jiné figuře. Situace, kdy král šachem ohrožen není, ale hráč nemá možnost žádného tahu v souladu s pravidly, se nazývá pat.", "section_level": 2}, {"title": "Rošáda.", "content": "Zvláštním případem tahu králem je rošáda. Jedná se o jakýsi dvoutah – král postoupí o dvě pole směrem k jedné z věží a příslušná věž ho přeskočí a postaví se vedle něj. Král (na rozdíl od věže) přitom při rošádě nesmí přejít přes protivníkem ovládané pole nebo je-li napaden (tedy v šachu). Tehdy vlastně rošáda není možná.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Ve znakové sadě Unicode je znak U+2654 pro bílého krále (♔) a znak U+265A pro černého krále (♚). Viz též článek Šachové symboly v Unicode.", "section_level": 1}], "src_summary": "Král je nejdůležitější kámen v šachách, neboť smyslem hry je dát mat nepřátelskému králi. Ztráta této figury představuje ztrátu celé partie.", "tgt_summary": "The king (♔,♚) is the most important piece in the game of chess. The object of the game is to threaten the opponent's king in such a way that escape is not possible (checkmate). If a player's king is threatened with capture, it is said to be \"in check\", and the player must remove the threat of on the next move. If this cannot be done, the king is said to be in checkmate, resulting in a loss for that player. Players cannot make any move that places their own king in check. Although the king is the most important piece, it is usually the weakest piece in the game until a later phase, the endgame.", "id": 766128} {"src_title": "Šárka Strachová", "tgt_title": "Šárka Strachová", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "K lyžování ji přivedl otec Petr Záhrobský ve čtyřech letech; od dětství ji také trénoval především v Krkonoších, kam chodila v zimě i do školy, zatímco od jara do podzimu navštěvovala školu na Praze 1. V sedmnácti letech poprvé závodila ve světovém poháru. Pod otcovým vedením získala kompletní sadu medailí z mistrovství světa (bronz ze Santa Cateriny 2005, zlato z Åre 2007 a stříbro z Val d'Isere 2009). V roce 2011 uvedla, že ji otec při trénincích přetěžoval a ve dvaceti letech začala trpět bolestmi kyčlí, kolen a páteře. Proto byl v roce 2006 její trenérský tým rozšířen o Antonína Stracha, kondičního trenéra a bývalého veslaře, který zásadně změnil její kondiční trénink, pití i stravu, podstatně doplnil regeneraci. Od března 2009 otce jako trenéra opustila a její obměněný trenérský tým pak tvořili Antonín Strach, asistenti Miloš Machytka, Pavel Kubričan a fyzioterapeutka Dita Schönfeldová. S otcem se dohodla, že ji bude dál zastupovat u českých sponzorů, ovšem peníze, které otec od sponzorů dostal a které byly určeny na olympijskou přípravu, Záhrobské nedal. O rok později skončil Petr Záhrobský i v roli jejího manažera. V té době zároveň navázala spolupráci s Pavlem Šťastným, sjezdařským trenérem se zkušenostmi z USA a Kanady. Na mistrovství světa 2011 ve slalomu obsadila 12. místo, což byl její nejhorší výsledek od roku 2003. V březnu 2012 spolupráci se Šťastným předčasně ukončila, neboť byla nespokojená s výsledky. Dne 5. července 2012 byla převezena do nemocnice s podezřením na nádor na mozku. To se však nepotvrdilo, šlo o nezhoubný útvar v oblasti hypofýzy, který byl lyžařce bez komplikací odoperován. Dne 13. dubna 2013 se v Radotíně provdala za svého přítele Antonína Stracha a změnila příjmení na Strachová. Na Zahajovacím ceremoniálu Zimních olympijských her 2014 v Soči se stala vlajkonoškou české výpravy. V závěru května 2015 měl premiéru dokumentární film \"Dvě minuty mého života\" pojednávající o životních příhodách Strachové. Dne 28. března 2017 oznámila ukončení své sportovní kariéry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šárka Strachová (* 11. února 1985 Benecko), rodným příjmením Záhrobská, je bývalá česká alpská lyžařka. Specializovala se na slalom, v němž se stala mistryní světa na šampionátu v Åre 2007. Celkově získala na mistrovstvích světa čtyři medaile. Na Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru dojela ve slalomu na třetím místě a vybojovala tak první českou olympijskou medaili ze sjezdového lyžování po 26 letech. V letech 2009, 2010 a 2015 byla vyhlášena Královnou bílé stopy – nejlepším lyžařem České republiky. Jejím starším bratrem je Petr Záhrobský, který také reprezentoval Česko ve sjezdovém lyžování.", "tgt_summary": "Šárka Strachová (; born Záhrobská on 11 February 1985) is a retired Czech World Cup alpine ski racer. Born in Benecko, she specializes in the slalom event. Strachová is the first alpine racer representing the Czech Republic to medal at the Winter Olympics and at the World Championships and just the second Czech alpine skier ever to medal in the Olympics.", "id": 1598385} {"src_title": "Jezdec (šachy)", "tgt_title": "Knight (chess)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jezdci jsou v úvodu umístěni na polích b1 a g1 u hráče s bílými kameny, b8 a g8 u hráče s černými kameny. Jezdec je pro svůj zajímavý způsob pohybu velmi oblíbený u začátečníků.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota a síla.", "content": "Jeho hodnota je přibližně 3 pěšci, přibližně stejná jako střelec, o něco menší než věž (tento rozdíl se nazývá kvalita) a třetina dámy. Třebaže je jezdec figura znatelně slabší než dáma, s ohledem na zvláštnost jeho pohybu mu někdy hráč může dát před dámou přednost při proměně pěšce. Důvodem může být zejména okamžitá hrozba šachem v některých situacích.", "section_level": 1}, {"title": "Proměnlivost síly.", "content": "U jezdce však více než u ostatních figur jeho síla závisí na okolnostech, zejména postavení. Díky tomu, že jako jediný kámen může přeskakovat ostatní kameny, je relativně silnější v uzavřených postaveních. Oproti jednotlivému střelci má tu výhodu, že se může pohybovat po všech polích (střelec jen na jedné barvě). Na druhé straně ovládá relativně málo polí, z tohoto důvodu je dvojice střelců obvykle silnější než dvojice jezdců.", "section_level": 2}, {"title": "Matování.", "content": "Matování dvěma jezdci v koncovce (bez podpory jiných figur kromě krále) není vynutitelné, pokud protivník neudělá chybu, i v tomto případě je to však relativně složité. Mat je někdy možné vynutit, pokud slabší straně zbývá pěšec. Mat pouze jedním jezdcem a králem není možný. Matu je však možné dosáhnout spoluprací střelce a jezdce, postup je však relativně složitý a zvládají ho jen relativně pokročilejší hráči. S jezdcem je nerozlučně spojen pojem dušený mat.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Ve znakové sadě Unicode je znak U+2658 pro bílého jezdce (♘) a znak U+265E pro černého jezdce (♞). Viz též článek Šachové symboly v Unicode.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jezdec (také kůň) je jeden ze šachových kamenů, společně se střelcem patří mezi lehké figury. Má atypicky způsob pohybu: přesune o dvě pole svisle nebo vodorovně a poté ještě o jedno pole kolmo na původní směr – cesta připomíná písmeno L. Jezdec je jedinou šachovou figurou, která se může pohybovat i přes ostatní šachové kameny. Každý hráč má na začátku hry dva jezdce.", "tgt_summary": "The knight (♘,♞) is a piece in the game of chess and is represented by a horse's head and neck. Both players start with two knights, which are located between the rooks and bishops.", "id": 1628345} {"src_title": "Marie Burgundská", "tgt_title": "Mary of Burgundy", "src_document": [{"title": "Mariin osud.", "content": "Karel Smělý se sice po smrti Mariiny matky († 25. září 1465) v červnu roku 1468 znovu oženil se sestrou anglického krále Eduarda IV. Markétou z Yorku, ale stejně jako jeho první manželství s Kateřinou Francouzskou († 1446), dcerou francouzského krále Karla VII., i toto manželství zůstalo bezdětné. Marie byla „zajatkyní“ města Gent, protože její otec měl neustálé neshody s generálními stavy. Nová matka si svou nevlastní dceru oblíbila a stala se jí nejen matkou, ale také přítelkyní, která se celý život starala o její štěstí. Mariin otec mezitím spřádal plány, jak svou dceru výhodně provdat. Zájem projevil jak anglický král pro svého bratra, tak věční rivalové francouzský král a římský císař pro své syny. Pro francouzského krále bylo ve hře velmi mnoho, protože Burgundsko a další území ovládaná Karlem Smělým sousedila s Francií i říší a bylo lénem francouzské koruny i císařství. Císař měl zase hluboko do kapsy a nemohl dopustit, aby Francie získala klíčová území, totiž hospodářky rozvinuté a bohaté Burgundsko a nizozemské provincie. Otec „zlaté nevěsty“ dal přednost císařovu synovi Maxmiliánovi, protože v něm viděl i vlastní vzestup, chtěl se stát králem. Jeho sen se nakonec nevyplnil, protože císař před korunovací raději ujel (Francie dala na srozuměnou svůj nesouhlas). Karlovy dny byly sečteny, zemřel roku 1477 na bitevním poli při válce o Lotrinsko, které krátce před tím obsadil. Poté, co se Marie stala vévodkyní, využila nizozemská města nezkušenosti mladé panovnice a donutila ji 11. února 1477 podepsat tzv. \"Grand Privilége\" (odstranění ústřední moci). Maxmilián si s cestou k nevěstě dával na čas, chyběly totiž peníze. Nakonec ale vypomohli Fuggerové, obchodníci z Augsburgu a během cesty ještě Markéta z Yorku. Maxmilián dorazil do Bruselu 11. srpna 1477.", "section_level": 1}, {"title": "Spory s Francií: Mariina svatba a smrt.", "content": "Mariin strýc a zároveň kmotr Ludvík XI. se nehodlal s vévodovým rozhodnutím o Mariině sňatku smířit. Nejprve se snažil svou kmotřenku ovlivnit různými argumenty, když však Marie po otcově smrti prohlásila, že otcovo přání splní, rozhodl se Ludvík jít na věc z jiné strany. Rozšiřoval pomluvy a ovlivňoval Burguňďany, protože je jim přece bližší francouzsky mluvící dauphin než přivandrovalý Habsburk. Král také začal obsazovat burgundská území. Francouzi si však v zemi nepočínali jako přátelé, a tak se mínění lidu brzy přiklonilo k Maxmiliánovi. Ludvík se však nevzdal a prohlašoval, že se Marie nemůže vdát bez jeho souhlasu jako jejího lenního pána. Byla to však jen slova do prázdna a svatba Maxmiliána a Marie se konala 18. srpna 1477 v Gentu. Ani po svatbě neměli Maxmilián s Marií klid. Ludvík se totiž nespokojil jen s intrikami a v roce 1478 došlo k prvnímu otevřenému konfliktu. Maxmilián brzy zjistil, že pomoc od otce nebo z říše čekat nemůže, a tak rychle shromáždil různorodé vojsko. Bitva skončila dohodou o příměří na jeden rok, již francouzský král dodržel, často však docházelo k plenění a drancování v pohraničních oblastech. Když se vévodskému páru narodilo první dítě, syn Filip, nemohl si Ludvík pomoci a dal rozhlašovat, že je to děvče. Celou věc vyřešila při křtinách Markéta z Yorku, když dítěti před lidmi stáhla plenu, tím rozptýlila veškeré pochybnosti. K nové bitvě došlo 7. srpna 1479. Francouzi vpadli do Pikardie, kde byli poraženi vévodovým vojskem a hrdinou dne se stal Maxmilián. Ludvík se tedy opět vrátil k intrikám a pomluvám. Mladí manželé měli ale přesto důvod k oslavám, 10. ledna 1480 přišlo na svět další dítě, dcera Markéta, která dostala jméno po nevlastní babičce Markétě z Yorku. Maxmiliánovy šťastné dny se ale chýlily ke konci. 6. března 1482 při lovu se sokoly, který Marie i Maxmilián milovali, Mariin kůň zakopl a vévodkyně, která byla již počtvrté těhotná, si při pádu přivodila těžká vnitřní zranění. Nedovolila však, aby jí prohlédl lékař a 27. března 1482 zemřela. Nizozemské generální stavy využily Maxmiliánova smutku a stejně jako kdysi Marii vzaly do opatrovnictví jejího malého syna Filipa. Na základě míru z Arrasu se Filip měl stát vládcem části burgundského dědictví, Markéta byla předurčena za manželku francouzského dauphina Karla a poslána na výchovu do Paříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Burgundská (13. února 1457 v Bruselu – 27. března 1482 v Bruggách) byla burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně od roku 1477, jediná dcera burgundského vévody Karla Smělého, jež se narodila z jeho druhého manželství s Isabelou z rodu Bourbonů.", "tgt_summary": "Mary (; ; 13 February 1457 – 27 March 1482), Duchess of Burgundy, reigned over the Burgundian State, now mainly in France and the Low Countries, from 1477 until her death in a riding accident at the age of 25. As the only child of Charles the Bold, Duke of Burgundy, and his wife Isabella of Bourbon, she inherited the Burgundian lands upon the death of her father in the Battle of Nancy on 5 January 1477. She spent most of her reign defending her birthright; in order to counter Louis XI's appetite for her lands, she married Maximilian of Habsburg, who long after her death became Maximilian I, Holy Roman Emperor. The marriage was a turning point in European politics, leading to a French–Habsburg rivalry that would endure for centuries. Owing to the great prosperity of many of her territories, Mary was often referred to as Mary the Rich.", "id": 546359} {"src_title": "James Clark Ross", "tgt_title": "James Clark Ross", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "James Clark Ross se narodil 15. dubna 1800 v Londýně jako třetí syn skotského obchodníka George Rosse a jeho ženy Christiny Clark. Od dětství měl velmi blízko k námořnictvu i severským oblastem, neboť jeho strýcem byl známý polárník John Ross (1777–1856). Právě pod jeho vlivem již v roce 1812, krátce před svými dvanáctými narozeninami vstoupil do Britského královského námořnictva. Kariéru začal pod vedením strýce na lodi HMS Briseis, se kterou se plavili celých šest let. Poté oba krátce sloužili na lodi HMS Actaeon v Baltském moři, Bílém moři i na kanálu La Manche a později na lodi HMS Driver na západním pobřeží Skotska. Jeho strýc John se zasloužil také o to, že James velmi rychle povyšoval.", "section_level": 1}, {"title": "Výpravy do Arktidy.", "content": "V letech 1818–1833 se James Clark Ross zúčastnil mnoha výprav do Arktidy, jejichž cílem bylo zejména nalezení Severozápadního průjezdu mezi Baffinovým zálivem a Beringovým průlivem. Ačkoliv výpravy nebyly v tomto ohledu úspěšné, podařilo se jim velmi podrobně prozkoumat rozsáhlé části pobřeží Severní Ameriky. James strávil v Arktidě téměř beze zbytku 15 let a získal více zkušeností než jakýkoli jeho současník. Při expedicích prokázal velký zájem o polární oblasti a věnoval se vědeckým výzkumům. Zejména se zajímal o geomagnetismus.", "section_level": 1}, {"title": "První výprava (1818).", "content": "John Ross byl 11. prosince 1817 i se svým synovcem přizván k účasti v expedici, jejímž cílem bylo proplutí Severozápadního průjezdu. Výprava, která byla na moři od dubna do poloviny listopadu roku 1818, měla k dispozici dvě lodě: HMS Isabella a HMS Alexander. John Ross velel na Isabelle, zatímco jeho zástupce William Edward Parry (1790–1855) vedl loď Alexander. Admiralita nebyla spokojena s výsledky expedice a vyslala Williama Parryho, aby předložené zprávy znovu ověřil. Parry si Johna Rosse vybral jako svého zástupce pro tuto i tři následné expedice a všech výprav se zúčastnil i James Ross.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá výprava (1819–1820).", "content": "Expedice vyplula s loděmi HMS Hecla a HMS Griper v květnu roku 1819. Cestu Severozápadním průjezdem se nepodařilo nalézt, ale přesto se jednalo o nejúspěšnější expedici své doby, která zdokumentovala přes 1000 km severoamerického pobřeží. Výprava musela přezimovat na Melvillově ostrově a do Británie se vrátila počátkem listopadu roku 1820.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí výprava (1821–1823).", "content": "V květnu roku 1821 vyplula na lodích HMS Hecla a HMS Fury k Arktidě další výprava, které velel William Parry. V zálivu Boothia lodě na dva roky zamrzly v ledu: první zimu na Winter Island a podruhé u ostrova Igloolik. Do Británie tak dopluli až na podzim roku 1823. James Ross studoval jako na předchozích výpravách místní flóru i faunu a naučil se od Eskymáků využívat saně. 26. prosince 1822 byl povýšen na poručíka a po návratu do vlasti byl za svou aktivitu v přírodovědném bádání oceněn přijetím do Londýnské Linného společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá výprava (1824–1825).", "content": "Třetí Parryho výprava vyplula v roce 1824 se stejnými loděmi HMS Hecla a HMS Fury. James Clark Ross se na palubě lodi Fury kromě přírodovědných výzkumů věnoval také magnetometrickým měřením a oceánografickým studiím. Tentokrát však byla expedice jen málo úspěšná a v obtížných podmínkách postupovala na západ velmi pomalu. Cesta skončila katastrofou, když 1. srpna 1825 loď Fury ztroskotala u ostrova Somerset. William Parry se pak rozhodl více neriskovat a raději se vrátit zpět. Místo ztroskotání pojmenoval \"pláž Fury\" a nepotřebné potraviny i jiné zásoby ponechal na místě pro příští expedice. Do Británie doplul 12. října 1825.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá výprava (1827–1828).", "content": "Čtvrtá expedice Williama Parryho nevedla k Severní Americe, ale pokusila se dosáhnout severního pólu. James Ross přitom zastával post druhého velitele a Parryho zástupce. Výprava vyrazila 4. března 1827 na lodi HMS Hecla ze Špicberků za legendárním otevřeným polárním mořem. 21. června byly z lodě vyloženy čluny a ukotveny na saně. 26. července se však všichni museli zhruba po 160 kilometrech obrátit na zpáteční cestu, když dosáhli úrovně 82°45´ s. š. K návratu je přimělo nejen špatné počasí, ale také fakt, že téměř nebylo možné plně naložené čluny utáhnout. Led se pod nimi navíc poměrně rychle pohyboval směrem k jihu, takže zkracoval ušlou vzdálenost téměř na polovinu. James Ross byl 8. listopadu 1827 povýšen na velitele, ale po návratu z výpravy zůstal v záloze, mimo službu.", "section_level": 2}, {"title": "Šestá výprava (1829–1833).", "content": "V letech 1829–1833 zorganizoval John Ross další výpravu k Severozápadnímu průjezdu, financovanou tentokrát ze soukromých zdrojů bohatého podnikatele Felixe Boothe. William Parry se této výpravy již neúčastnil, zástupcem Johna Rosse byl jeho synovec James Ross. Expedice měla k dispozici opět dvě plavidla: kolesový parník \"Victory\" doprovázený menší zásobovací lodí \"Kruzenstern.\" Ze Skotska vypluli 13. června 1829. Po zastávce na západním pobřeží Grónska pokračovala expedice dál směrem na západ až k zálivu Prince Regent. Koncem září však zůstali uvězněni v ledu v místě nazvaném \"Felix Harbour\". Vyprostit se jim nepodařilo ani následující léto v roce 1830 a dokázali doplout jen o několik kilometrů severněji, na kotviště pojmenované \"Sheriff Harbour\". Také v létě 1831 se jim povedl pouze nepatrný posun a nový přístav nazvali \"Victory Harbour\". Během této doby podnikal James Ross saňové průzkumné cesty po blízkém i vzdálenějším okolí a podrobně je zmapoval. Popsal také zvyky místních Inuitů a naučil se od nich mimo jiné stravou předcházet kurdějím. 31. května – 1. června 1831 se Jamesovi podařilo na jedné z cest nalézt severní magnetický pól na pobřeží poloostrova Boothia. Během další zimy na přelomu let 1831–1832 se John Ross rozhodl opustit loď, naložit potřebné věci na čluny, upevněné na saních a odejít pěšky k pláži Fury. Ještě zimu 1833 však museli kvůli nepřízni počasí strávit v zálivu Prince Regent. V přežití jim stále pomáhaly zásoby ze ztroskotané lodi Fury. 14. srpna 1833 se konečně ledové sevření moře uvolnilo a expedice se vydala na zpáteční cestu. 26. srpna 1833 jim připlula do Baffinova zálivu na pomoc velrybářská loď HMS Isabella. Po návratu do Británie oba velitele přijal král Vilém IV. a po celé zemi se jim dostalo ocenění. Expedice byla první, které se povedlo úspěšně přežít v Arktidě tak dlouhé období, přičemž ztratili pouze tři muže. Největším úspěchem však byl objev magnetického pólu. James Clark Ross byl i z toho důvodu 28. října 1834 povýšen na kapitána. V letech 1835–1838 James Ross pracoval na prvním systematickém magnetickém průzkumu britských ostrovů. Práci přerušil jen v období od ledna do září roku 1836, kdy se vydal na lodi HMS Cove zachránit 11 zamrzlých velrybářských lodí v Davisově průlivu. Než se k nim však obtížnou cestou probil, všem kromě jedné se již podařilo odplout. Ani poslední loď již nenašel, protože pravděpodobně ztroskotala.", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Antarktidy.", "content": "Když koncem 30. let 19. století organizovala londýnská Královská společnost expedici, která měla studovat zemský magnetismus a lokalizovat jižní magnetický pól, nenalezla do jejího čela vhodnější a způsobilejší osobu, než byl právě kapitán James Clark Ross. Výprava byla pravým opakem Wilkesovy expedice. Měla velkou podporu vlády, a to jak ideovou, tak finanční. James Ross měl k dispozici výborné důstojníky, spolehlivá plavidla i přístroje. Lodě HMS Erebus (372 tun) a HMS Terror (340 tun) byly těžké, původně válečné lodě, speciálně vyztužené pro plavbu mezi ledem. Díky předchozím zkušenostem z Arktidy byla výprava dobře zásobena potravinami včetně stravy proti kurdějím a také posádka byla kvalitně ošacena i vybavena. Lodě vypluly z Anglie 19. září 1839. Na Erebu velel sám Ross, zatímco Terror vedl jeho dobrý přítel Francis Crozier. Výprava měla nejprve za úkol zřídit magnetometrické pozorovatelny na ostrově sv. Heleny a na Mysu Dobré naděje. Během května až července roku 1840 James Ross podrobně prozkoumal Kergueleny, přičemž zde prováděl magnetometrická, astronomická i oceánografická měření. Ve dnech 15.–16. srpna 1840 zakotvil v Hobartu na Tasmánii, aby zde přezimoval a dokončil poslední přípravy před cestou k Antarktidě. Také zde byla zřízena magnetometrická pozorovatelna. Od místního guvernéra a zkušeného polárníka Johna Franklina získal cenné informace. V novinách se však také dočetl o úspěšných antarktických výpravách, které vedli Jules Dumont d'Urville a Charles Wilkes. S Wilkesem se dokonce setkal osobně a obdržel od něj výsledky jeho mapování antarktického pobřeží. Protože James nechtěl plout ve stopách svých zahraničních kolegů, vydal se východněji, až ke 170° východní délky, a teprve pak zamířil k jihu. Z Hobartu vyplul 12. listopadu 1840. Dne 5. ledna 1841 lodě zastavil plující led. Zkušený Ross se rozhodl vplout mezi kry. Po téměř 200 km opatrného manévrování dosáhl 9. ledna 1841 opět volného moře. Dne 11. ledna však zcela neočekávaně objevil pevninu, která mu zabránila v další cestě za jižním magnetickým pólem. Ten se přitom nalézal již nedaleko. Dne 12. ledna přistáli členové expedice na blízkém Possession Island a novou pevninu zabrali jménem královny Viktorie pro Británii. Pojmenovali ji jednoduše Viktoriina země. Výprava pak pokračovala dál podél pobřeží a snažila se nalézt cestu k jihu. Dne 27. ledna objevili dva vysoké sopečné kužele. Činná sopka, nad níž se právě válely chuchvalce dýmu, byla nazvána Erebus. Vedle stojící vrchol vyhaslého vulkánu dostal jméno Terror. 28. ledna další cestě zamezila velká ledová bariéra, tyčící se do výše až 90 metrů nad mořskou hladinu. Později byla pojmenovaná jako Rossův ledový šelf. Expedice plula celkem asi 450 km podél jejího okraje ve snaze nalézt průjezd, avšak ledová stěna byla bez konce. James Ross dosáhl rekordní úrovně 78°4´ jižní šířky, ale poté se rozhodl k návratu do Hobartu, neboť počasí se s blížící se zimou horšilo. Dne 23. listopadu 1841 vyplul James Clark Ross znovu k jihu s nadějí, že ledovcovou bariéru lépe prozkoumá a nalezne průliv, kterým by mohl proniknout do blízkosti jižního magnetického pólu. Ani tentokrát však nebyl úspěšný a konec ledové stěny nenalezl. Dne 23. února dosáhl nového rekordu 78°10´ jižní šířky, ale kvůli špatnému počasí a blížící se zimě se obrátil na zpáteční cestu. Během ní jej stíhala zloba živlů. Vichřice si s loďmi pohrávala a 13. ledna je rozbouřené moře vrhlo na skupinu ledovců. Ve snaze vyhnout se srážce narazily obě lodi při manévrování do sebe, Terror přistál na Erebu a téměř jej rozdrtil. Jen zázrakem unikly lodě zkáze a posádka utopení. Po mnoha útrapách, kdy z obou plavidel zůstaly prakticky jen vraky, dorazili 6. dubna na Falklandské ostrovy, kde pět měsíců přezimovali. Potřetí se o průnik k jihu pokusili v roce 1842, tentokrát ve stopách Jamese Weddella. Z Falkland vypluli 17. prosince 1842, setkal se však se zamrzlým mořem, stejně jako všichni ostatní (kromě Weddella). Dosáhli pouhých 73°30´ jižní šířky a poté odpluli do Anglie. Dne 4. září 1843 zakotvili ve Folkestone. Magnetický jižní pól James Clark Ross nenalezl.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Po návratu do vlasti byl James Clark Ross pasován na rytíře a hned 18. října 1843 se také oženil s Ann Coulman (cca 1817–1854). V roce 1845 se přestěhovali do Aston Abbots u Aylesbury (hrabství Buckinghamshire), kde vychovávali čtyři děti. Annin otec si prý před svatbou kladl podmínku, že James ukončí své polární výpravy. Tuto podmínku Ross dodržel s jedinou výjimkou, když (se svolením své ženy) v době od 12. května 1848 do 26. listopadu 1849 na lodích HMS Enterprise a HMS Investigator neúspěšně pátral po zmizelé výpravě Johna Franklina. V roce 1842 byl James Ross za svou činnost odměněn zlatými medailemi Londýnské i Pařížské geografické společnosti. V roce 1847 vydal zajímavé vylíčení svých zážitků a zkušeností v knize \"Objevné a výzkumné cesty v jižních a antarktických mořích\" (A Voyage of Discovery and Research in the Southern and Antarctic Regions). O rok později byl přijat do Královské společnosti a v roce 1856 získal hodnost kontradmirála. James Clark Ross zemřel 3. dubna 1862 a byl pohřben i se svou ženou v Aston Abbots. Poblíž jeho sídla je dnes jezero se dvěma ostrůvky, pojmenovanými \"Erebus\" a \"Terror\". Až do své smrti James Ross pochyboval o tom, že jednotlivé objevené části antarktické pevniny jsou součástí celistvého kontinentu. Bellingshausenovy, d’Urvillovy i vlastní objevy považoval vždy jen za velké ostrovy. Byl natolik silnou vědeckou autoritou, že mnozí zeměpisci ještě dlouho zakreslovali kolem jižního pólu jen ostrovy a neodvažovali se jednotlivé objevené úseky spojit v jeden celek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir James Clark Ross (15. dubna 1800 Londýn – 3. dubna 1862 Aylesbury, Spojené království) byl britský námořní důstojník a polárník, který prozkoumal velkou část Arktidy i Antarktidy.", "tgt_summary": "Sir James Clark Ross (15 April 1800 – 3 April 1862) was a British Royal Navy officer and polar explorer known for his explorations of the Arctic, participating in two expeditions led by his uncle Sir John Ross, and four led by Sir William Parry, and, in particular, for his own Antarctic expedition from 1839 to 1843.", "id": 46768} {"src_title": "Bianca Marie Sforza", "tgt_title": "Bianca Maria Sforza", "src_document": [{"title": "Biančin život před svatbou.", "content": "Byla dcerou milánského vévody Galeazza Marii z rodu Sforza a jeho druhé ženy Bony Savojské. Byla vnučkou Francesca I. Sforzy a sestrou Giana Galeazza (1469 – 1494), Ermese Marii (1470 – 1503) a Anny Marie (1473 – 1497). Po brzké smrti otce (byl zavražděn) žila na přepychovém dvoře svého strýce regenta Lodovica Sforzy, zvaného \"il Moro\". Bianca nebyla žádná krasavice, ale obrovské věno, které sliboval její strýc, jí přidávalo na kráse. Byla vychována podle tehdejší tradice, zejména vynikala ve vyšívaní (věnem dostala devět tisíc jehel a šest stříbrných náprstků). Blančiným prvním manželem se stal v roce 1474 savojský vévoda Filibert, který zemřel roku 1482. Poté měla bohatá nevěsta mnoho dalších nápadníků a její strýc věděl, že s Biancou udělá dobrý obchod. Protože chtěl Lodovico zlepšit i své postavení na evropských dvorech (byl pouze regentem za Biančina bratra Giana a navíc mu chyběl šlechtický původ), jevil se mu jako vhodný nápadník císařův syn Maxmilián. Jeho neteř jako manželka císaře byl lákavý sen, jenž se také vyplnil (až po smrti císaře Fridricha III.). Dohoda byla výhodná pro oba zúčastněné. Lodovico měl dostat vévodský titul, náležející jeho synovci. A císař zase 400 tisíc dukátů věna, což se Maxmiliánovi, který byl neustále ve finanční tísni, hodilo. Navíc ještě dostala nevěsta výbavu, také v hodnotě nejméně 400 tisíc dukátů, která byla vystavena v den svatby. Biance měly být doživotně poskytovány příjmy z panství Loeben, Judenburg, Klosterneuburg a Bardenone.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba a Biančin život po svatbě.", "content": "Svatba Bianky a Maxmiliána se konala v listopadu 1493 v Miláně, které na Ludovicovo přání vyzdobil Leonardo da Vinci. Uměnímilovný vladař chtěl předvést přepychový životní styl milánského dvora. Oddávajícím byl turínský arcibiskup Domenico Della Rovere. Už týdny před svatbou byly rozeslány pozvánky na různé evropské dvory. Pouze císař chyběl, nechal se zastupovat bratrancem, markrabětem Kryštofem Bádenským. Po svatbě se nevěsta vydala, v naprosto nevhodné roční době, na cestu přes Alpy do své nové vlasti. Namáhavá cesta, která vedla tyrolskými městy Como a Vetlin, přes stilfské a wormské sedlo do Malsu, trvala deset dní. V průběhu cesty její ženich místo setkání několikrát změnil. Nejprve se měli setkat ve Freiburgu, poté v Augustenburgu, až ji doprovod dovezl do Innsbrucku, kde strávila nějakou dobu na dvoře arcivévody Zikmunda, kde se velmi spřátelila s jeho ženou Kateřinou. Nakonec se Bianca s Maxmiliánem setkali v Hallu 9. března 1494. Mladá žena měla brzy poznat, že ji manžel nejen nemiluje, ale je pro něho navíc přítěží. Když došly peníze, které Maxmilián rychle utratil, pozbyla pro něj Bianca ceny. Navíc ve světle srovnání s jeho první ženou Marií Burgundskou nemohla Bianca nikdy obstát. Často nechal Maxmilián svou ženu sedět jako zástavu v některém městě, kde si pak věřitelé na Biance vylili svůj vztek. Musela také například strpět, že její manžel má u stolu po svém boku nejen ji, ale také svou dlouholetou přítelkyni Rosinu von Kreig, a další milostné eskapády (měl přes tři desítky nemanželských dětí). Navíc ji nakazil syfilidou, takže nemohla mít děti. V roce 1498 byla Bianka na krátko vtažena Maxmiliánem do politiky. Zastupovala svého muže v době tzv. \"švábské války\" ve švýcarském Fribourgu a věnovala velkou iniciativu na shánění financí. Její snaha však nebyla moc úspěšná. Maxmilián to dával za vinu její neschopnosti, ač sám si nevedl lépe. V roce 1500 ji dokonce vykázal z Augsburgu a Bianka byla nucena žít v Rakousích.", "section_level": 1}, {"title": "Biančina smrt.", "content": "Jak plynula léta, Biančina situace se nelepšila, právě naopak. Musela chodit ve starých obnošených šatech a často měla potíže nalézt střechu nad hlavou, protože se v zemi dobře vědělo o Maxmiliánově finanční situaci. Občas dostávala plané sliby od manžela, ale nakonec ji ani nevzal v roce 1508 do Tridentu, kde se nechal prohlásit císařem. Biančin zdravotní stav se také rok od roku zhoršoval, celé dny trpěla horečkami, což lékaři přičítali hltavému, nestřídmému jídlu a nadměrnému pojídání hlemýžďů. Odmítla veškerou léčbu, jak pouštění žilou, tak užívání projímadel. Bianca Maria Sforza zemřela 31. prosince 1510 a je pohřbena v cisterciáckém klášteře Stams, její manžel se pohřbu nezúčastnil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bianca Marie Sforza také Blanka Marie Milánská (5. dubna 1472 – 31. prosince 1510, Innsbruck) byla milánská princezna, krátce vévodkyně savojská. Stala se druhou manželkou císaře Maxmiliána I.", "tgt_summary": "Bianca Maria Sforza (5 April 1472 – 31 December 1510) was a Queen of the Romans and Holy Roman Empress as the third spouse of Maximilian I, Holy Roman Emperor. She was the eldest legitimate daughter of Galeazzo Maria Sforza, Duke of Milan, by his second wife, Bona of Savoy.", "id": 1738415} {"src_title": "Antonio Allegri da Correggio", "tgt_title": "Antonio da Correggio", "src_document": [{"title": "Znaky.", "content": "Correggio s oblibou hromadil postavy v podivném víru, vytvářel vyprávění s velkým množstvím dekorací, maloval ilusionisticky pojatá díla umisťovaná v oblasti horních partií stavby a záměrně orientoval perspektivu směrem k božskému nekonečnu. V jeho díle se mísí křesťanská a antická témata. Koncepce obrazů je dynamická a důležitou roli hrají barva i světlo. Od klasické formální dokonalosti tvarů a přísné kompozice přechází k novému pojetí krásy spočívající v přímém působení díla na rozumovou a citovou stránku diváka. Spojoval aspirace nejlepších soudobých malířů a předznamenal cíle manýristického a barokního umění.", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Antonio Allegri se narodil v rodině obchodníka v Correggiu, malém lombardském městečku poblíž Reggio Emilia. Datum jeho narození je nejisté (asi 1489). V letech 1503–1505 pracoval v dílně malíře Francesca Bianchi Ferrary v Modeně. Zde se seznámil s díly klasických umělců své doby jako byli Lorenzo Costa, Francesco Francia a Andrea Mantegna, jejichž vliv je v jeho díle patrný. V roce 1506 se vrátil z krátkého pobytu v Mantově zpět do Correggia, kde zůstal do roku 1510. V té době vzniká dílo \"\"Adorace Ježíše sv. Alžbětou a sv. Janem\"\", které je značně ovlivněné Costou a Mantegnou. V letech 1510–1516 žil střídavě v Correggiu a Modeně. V roce 1514 dokončuje tři vstupní Tonda pro kostel sv. Ondřeje v Mantově. Po návratu do rodného Correggia podepsal zakázku na oltářní obraz \"\"Madony\"\" pro místní klášter sv. Františka, který je dnes v Castello Sforzesco v Miláně. V roce 1516 přesídlil do Parmy, kde působil po zbytek své kariéry. Zde se také seznámil s významným manýristickým malířem Michelangelem Anselmim. V roce 1519 se zde oženil s Girolamou Francescou di Braghetis, která rovněž pocházela z Correggia. Manželství netrvalo dlouho, Girolama v roce 1529 zemřela. Jeden z jeho synů Pomponio Allegri se stal také malířem. Z tohoto období jsou známé obrazy \"\"Madona s Ježíškem a sv. Janem\"\" (Museo del Prado v Madridu), \"\"Kristus se loučí s matkou\"\" a \"\"Madonna z Albinei\"\" (ztracený).", "section_level": 1}, {"title": "Díla vzniklá v Parmě.", "content": "Podle dřívějšího názoru historiků umění Correggio nikdy neopustil hranice Lombardie, avšak dnes již víme, že tomu bylo naopak. Malíř navázal první styk s Florencií a Římem již v roce 1519, kde čerpal inspiraci z antických památek. Dokladem kontaktu s díly současných autorů jsou jeho dvě iluzivní fresky umístěné v kupolích chrámů v Parmě, které byly silně ovlivněny Michelangelem a Rafaelem. V letech 1520–1521 vymaloval kupoli kostela sv. Jana Evangelisty freskou \"\"Vidění sv. Jana na Patmu\"\" (v kupoli kostela sv. Jana Evangelisty v Parmě). V roce 1522 uzavřel smlouvu na výzdobu kupole parmské katedrály. O čtyři roky později ji kompletně vyzdobil freskou \"\"Nanebevzetí Panny Marie\"\" . Dílo je přeplněné figurami, které se přes sebe prolínají v jednotlivých vrstvách. Correggio zakomponoval do velkolepého díla sotto in su - techniku perspektivy vynalezenou renesančním malířem Melozzem da Forti, která se vyznačovala mírnou deformací postav při pohledu zespodu. Freska je namalována s důmyslnými zkratkami a působí realistickým dojmem. Velké množství putti a světců více nahrává baroknímu než renesančnímu pojetí malby. Tyto dvě práce představují velmi neotřelou iluzionisticky a divadelně pojatou scénu katedrální dekorace, která měla velký vliv na malíře v oblasti iluzivní malby jako byli Carl Cignani a Gaudenzia Ferrari. Další významná díla, která se vztahují k parmské katedrále, jsou dva velké obrazy malované olejem na plátno - \"\"Oplakávání\"\" a \"\"Mučednictví čtyř světců\"\" (Galleria Nazionale v Parmě). Oba obrazy byly zamýšleny pro kostel sv. Jana Evangelisty v Parmě v letech 1524–1526. Mučednictví je pozoruhodné především kompozicí, která vykazuje přinejmenším barokní podobnost k sochařským dílům 17. století jako Smrt sv. Agens od Ercole Ferraty. V tomto případě zasluhuje Correggio velkou chválu, neboť dovedl svoje díla k naprosté dokonalosti, ať už pracoval technikou fresky nebo olejem. V letech 1524–1526 namaloval fresku \"\"Zvěstování\"\" v parmském kostele sv. Františka, kterou se podařilo zachránit před poškozením při úpravách kostela. Stejně tak skvěle ztvárnil na jednu z parmských bran \"\"Madonu s dítětem\"\" (Galleria Nazionale v Parmě), která budila obdiv všech přijíždějících do města. Oblíbeným Correggiovým námětem jsou scény ze života Panny Marie a Ježíše Krista. Nejvýznamnější jsou \"\"Kristus – Noli me tangere\"\" z r. 1518 (Museo del Prado v Madridu) a \"\"Narození Ježíše Krista (Noc)\"\" (Gemäldegalerie v Drážďanech). Druhý obraz je zajímavý svojí potemnělou scénou, kterou prozařuje jasné světlo vycházející z Ježíškova těla ozařující pastevce okolo. Gesto ženy, která chtěla upřít pohled na Krista, avšak kvůli jasnému světlu si musela zakrýt rukou tvář, je vyjádřeno s nesmírnou lehkostí. Svůj autoportrét Correggio nikdy nenamaloval, protože si sám sebe necenil natolik, aby se sám zpodobnil. Dnes se musíme spokojit s portréty, které vycházejí z údajné Correggiovy podobizny od Lattanzia Gambary.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologická řada obrazů založena na Ovidiových Proměnách.", "content": "Correggio pracoval nejen na zakázkách s religiózní tematikou, které si objednávaly mnohé kostely a kláštery v Lombardii, ale rovněž na řadě obrazů s mytologickými motivy pro mnoho šlechticů z této oblasti Itálie. Federigo II. Gonzaga z Mantovy jej pověřil sérií obrazů vycházejících z Ovidiových proměn, kterými chtěl vyzdobit svůj soukromý ovídiovský pokoj v paláci Te. Nakonec byly obrazy, jako výraz přízně Federiga II., poslány císaři Karlu V. při jeho korunovaci v Bologni r. 1530. Avšak dokončeny byly až o rok později. První obraz \"\"Léda s labutí\"\" (Staatliche Museen v Berlíně). Druhým obrazem je \"\"Danae\"\" (Gallerii Borghese v Římě). Výjev líčí dívku, která spolu s andělem napouští plátno zlatým božským deštěm a pod nohama má dva putti brousící zlaté a olověné šípy na kameni. V Kunsthistorickým muzeu ve Vídni se nacházejí dva obrazy vycházející z mytologického námětu. Oba vznikly ve stejné době v letech 1531–1532. První je \"\"Ganymedes odnesen orlem\"\" a druhý je \"\"Jupir a Io.\"\" Zemřel v Parmě 5. března 1534 a je pochován v kostele sv. Františka.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Již padesát let po jeho smrti byla jeho díla dobře známa po celé Itálii a to díky Gioriovi Vasari, který nesmírně vyzdvihl tohoto umělce. V průběhu 18. a 19. století jeho práce zmiňují cestovní deníky mnohých návštěvníků Itálie. Později jeho tvorba měla vliv na italský a evropský romantismus. Umění fresky bylo v dalších stoletích ovlivněno právě Correggiovými scénograficky pojatými freskami v kupolích katolických chrámů. Měl přímý vliv na umělce jako byli Giovanni Maria Francesco Rondani, Parmigianina, Bernardo Gatti nebo jeho syn Pomponius Allegra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonio Allegri da Correggio (srpen 1489, Correggio – 5. březen 1534, Parma), známý zkráceně jako Correggio, byl italský vrcholně renesanční malíř parmské školy. Maloval dynamicky a perspektivně propracovaná díla, která ovlivnila evropské malířství 17. a 18. století.", "tgt_summary": "Antonio Allegri da Correggio (August 1489 – March 5, 1534), usually known as just Correggio (, , , ), was the foremost painter of the Parma school of the High Italian Renaissance, who was responsible for some of the most vigorous and sensuous works of the 16th century. In his use of dynamic composition, illusionistic perspective and dramatic foreshortening, Correggio prefigured the Baroque art of the 17th century and the Rococo art of the 18th century. He is considered a master of chiaroscuro.", "id": 1782348} {"src_title": "Konstantin Feoktistov", "tgt_title": "Konstantin Feoktistov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Konstantin Feoktistov se narodil 7. února 1926 ve Voroněži v úřednické rodině, byl ruské národnosti. Otec Petr Pavlovič Feoktistov (1890 - 1984) byl účetním, matka Marija Fjodorovna (1890 - 1957) zdravotní sestrou, později pokladní spořitelny. Se začátkem Velké vlastenecké války rodina ztratila jeho staršího bratra Borise, nezvěstného od roku 1941. V létě roku 1942 dokončil devátou třídu a dobrovolně se přihlásil do armády. Ve vojsku strávil jen dva měsíce od 7. července do 28. srpna 1942. Byl totiž poslán k průzkumné rotě voroněžské posádky, následně při akci chycen Němci, kteří celou skupinu zajatců postříleli. Feoktistov byl naštěstí pouze raněn do krku, v noci po odchodu Němců se probral a odplazil ke svým. Po vyléčení byl z armády propuštěn. Z Voroněže ho matka odvezla do uzbeckého Kokandu dokončit desátou třídu. V roce 1943 odjel do Moskvy, přihlásil se do leteckého institutu, ale nebyl přijat. Začal v Moskvě studovat Baumanovu vysokou technickou školu.", "section_level": 2}, {"title": "Konstruktér.", "content": "Po získání závěrečného diplomu roku 1949 nastoupil na dva roky do raketové továrny v Zlatoustu na Urale (CKB-385, dnes Státní raketové středisko akademika Makejeva) a připravoval se k aspirantuře. V roce 1951 přešel do 4. („raketového“) vědeckovýzkumného institutu ministerstva obrany (NII-4), zde obhájil disertaci a v lednu 1955 získal hodnost kandidáta věd (doktorem věd se stal v červenci 1967). Roku 1957 přešel do Zkušební konstrukční kanceláře č. 1 (OKB-1) Sergeje Koroljova zabývající se konstrukcí mezikontinentální balistické rakety a navazujícími aplikaceni včetně umělých družic Země a kosmických lodí. Zde také získal dva Řády rudého praporu za zásluhy o rozvoj vědy a techniky. V nové práci rychle postupoval, v prosinci 1957 byl jmenován šéfprojektantem a záhy vedl projekční práce na první sovětské kosmické lodi Vostok a její trojmístné verze Voschod.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "V jednomístných Vostocích létali jen vojenští kosmonauti, organizačně spadající pod letectvo. U vícemístných Voschodů si konstruktéři v čele s Koroljovem na letectvu vyvzdorovali smíšenou posádku. Tak ve Voschodu 1 letěl voják (Vladimir Komarov), lékař (Boris Jegorov) a vědec. Zprvu (od července 1964) byl kandidátem na pozici vědce Georgij Katys, přičemž Feoktistov zaujal místo náhradníka, ale v září 1964 si pořadí prohodili. Za možnost letět do vesmíru vděčil zejména rozhodné podpoře Koroljova, díky níž byly speciálně pro něho sníženy dosud platné zdravotní požadavky na budoucí kosmonauty. Na oběžnou dráhu Země všichni tři vyletěli s Voschodem 1 dne 12. října 1964. Loď odstartovala z Bajkonuru. Kosmonauti natěsnaní v kabině původně určené pro jednoho (dokonce ani neměli skafandry – prostě by se v nich do lodi nevešli) strávili ve vesmíru 1 den a 17 minut. Feoktistov zde pracoval jako vědecký pracovník, filmoval, pozoroval hvězdy, zabýval se novým orientačním systémem lodě. Poté 13. října 1964 přistáli na území Kazachstánu nedaleko od místa startu. Let byl později katalogizován v COSPAR pod označením 1964-065A. Za perfektní výkon získala posádka tradičně titul hrdinů Sovětského svazu, Feoktistov za výtečné konstrukční výsledky několik dalších vyznamenání. Protože se do kosmické lodi dostal především z pozice jejího šéfkonstruktéra, nesplňoval požadavek pro všechny ostatní sovětské kosmonauty povinný – členství v komunistické straně.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "Následně se soustředil na vývoj lodí nové generace – Sojuzů, a lodí lunárního programu (11F93 a 11F94). V letech 1967–1968 se účastnil výcviku pro let na Sojuzech, ale v květnu 1968 byl ze zdravotních důvodů z přípravy vyřazen. Od roku 1968 vedl práce na orbitálních stanicích DOS, později nazvaných Saljut. Z pozice náměstka generálního konstruktéra NPO Eněrgija (tak byla přejmenována Koroljovova OKB-1) od června 1974 řídil vývoj a zdokonalování lodí Sojuz, Progress, a orbitálních stanic Saljut a Mir. Od 1. ledna 1977 byl formálně zařazen do oddílu kosmonautů NPO Eněrgija. Naděje na druhý kosmický let přišla v květnu 1980, kdy byl zařazen do opravářské expedice na Saljut 6, ale v říjnu 1980, měsíc před startem, jej lékaři z posádky vyřadili. Roku 1982 tehdejší generální konstruktér Eněrgije Valentin Gluško prosadil myšlenku letu „starého“ kosmonauta (na tento post byl určen Feoktistov) s lékařem sledujícím jeho zdravotní stav, ale během výběru a výcviku lékaře (předního kardiologa Olega Aťkova) se Feoktistovo zdraví natolik zhoršilo, že byl v posádce nahrazen. Z oddílu kosmonautů odešel po deseti letech dne 28. října 1987, Eněrgiji opustil až v květnu 1990. V letech 1990–2005 přednášel na Baumanově technické univerzitě. Publikoval na 150 vědeckých prací a řadu popularizačních knih. Už od šedesátých let se stal pravidelným komentátorem kosmonautických událostí v tisku. Dne 21. listopadu 2009 v Moskvě zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konstantin Petrovič Feoktistov, (* 7. února 1926, Voroněž – 21. listopadu 2009 Moskva), byl sovětský vědec a vedoucí konstruktér kosmických lodí (Vostok, Voschod a Sojuz) a orbitálních stanic řady Saljut. V letech 1974–1990 byl náměstkem generálního konstruktéra NPO Eněrgija, předního podniku sovětského pilotovaného vesmírného programu. Roku 1964 vzlétl do vesmíru v první vícemístné kosmické lodi Voschod 1. Společně s lékařem Borisem Jegorovem byli prvními sovětskými civilními kosmonauty. Byl též jediný z kosmonautů SSSR, který nebyl členem KSSS. Je po něm pojmenován kráter Feoktistov na odvrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Konstantin Petrovich Feoktistov (; 7 February 1926 – 21 November 2009) was a Soviet cosmonaut and an eminent space engineer. As a cosmonaut Feoktistov flew on Voskhod 1, the first spacecraft to carry three crew members. Feoktistov also wrote several books on space technology and exploration. The Feoktistov crater on the far side of the Moon is named in his honor.", "id": 1864930} {"src_title": "Andrijan Nikolajev", "tgt_title": "Andriyan Nikolayev", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do svých 14 let neopustil rodnou vesničku a pomáhal otci na poli. V roce 1944 dokončil základní sedmiletou školu a nastoupil na lesnickou průmyslovku. Do školy chodil denně 15 km pěšky. Když školu ukončil, byl jmenován mistrem dřevařského střediska, pracoval v lese. V roce 1950 nastoupil vojenskou službu. Brzy byl poslán na vojenské letecké učiliště v podhůří masivu Ťan-šan, ve Frunze. Zde se během výuky v letech 1951–1954 naučil létat i na reaktivních letounech a nastoupil službu jako vojenský letec u pluku. Od roku 1960 byl ve skupině prvních kandidátú na kosmonauty ve Hvězdném městečku. Roku 1962 se stal nejdříve dvojníkem Germana Titova, pak již pátým kosmonautem světa. V roce 1963, po svém prvním letu se oženil s kosmonautkou Těreškovovou. Měli spolu dceru Jelenu. Roku 1980 se jejich manželství rozpadlo, Těreškovová se vdala za lékaře Šapošnikova. V roce 1968 ukončil Vojenskou akademii leteckého inženýrství. Dne 26. ledna 1982 byl vyřazen z týmu kosmonautů. Byl také v Praze při otevření první stanice kosmických spojů v tehdejším Československu.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Start Vostoku 3 byl z kosmodromu Bajkonur. V lodi 3 byl sám, vyzkoušel ruční řízení, absolvoval první televizní přenos, obletěl Zemi čtyřiašedesátkrát a protože byl na orbitě i Vostok 4 s Pavlem Popovičem, jednalo se o první skupinový let. V řídícím středisku na Zemi byl Jurij Gagarin. Nikolajev přistál v kabině lodi na padácích na území Kazachstánu. Dva roky poté byl velitelem kosmické lodě Sojuz 9, tehdy se jednalo o nejdelší, tedy rekordní let. Partnerem v lodi mu byl Vitalij Sevasťjanov a společně absolvovali mnoho experimentů. Start i přistání byly stejné, jako u prvního letu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "V roce 1996 se stal poslancem v ruském parlamentu. V té době byl generálmajorem. Zemřel na srdeční infarkt, když se ve věku 75 let účastnil jako hlavní rozhodčí Celoruských sportovních her venkova v Čeboksarech v ruském Povolží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrijan Grigorjevič Nikolajev, , (5. září 1929 Šoršely, Čuvašská autonomní republika, SSSR – 3. července 2004 Čeboksary, Rusko), byl sovětský vojenský letec a kosmonaut čuvašské národnosti. V kosmu byl dvakrát.", "tgt_summary": "Andriyan Grigoryevich Nikolayev (Chuvash and ; 5 September 1929 – 3 July 2004) was a Soviet cosmonaut. In 1962, aboard Vostok 3, he became the third Soviet cosmonaut to fly into space. Nikolayev was an ethnic Chuvash.", "id": 1173569} {"src_title": "Alexej Leonov", "tgt_title": "Alexei Leonov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v malé vesničce na Sibiři jako osmý z devíti dětí. Na konci 30. let 20. století, během stalinských čistek byl jeho otec zatčen a jeho matka s dětmi byla jako manželka nepřítele lidu vystěhována z domu a ocitla se bez prostředků na ulici. Otec byl později propuštěn a po válce se rodina přestěhovala do Kaliningradu. V roce 1953 odešel na výzvu Komsomolu do čugujevského vojenského leteckého učiliště u Charkova. Odtud odešel v roce 1957 k pluku, kde brzy získal leteckou kvalifikaci Vojenský letec 3. třídy a Instruktor výsadkových jednotek. Poté byl vybrán k výcviku první dvacítky budoucích sovětských kosmonautů. V lednu 1960 se oženil a absolvoval první etapu testů společně s Jurijem Gagarinem, Germanem Titovem a dalšími. Přitom dál létal u svého pluku. Brzy po svém návratu z prvního kosmického letu se na podzim 1965 zúčastnil Astronautického kongresu v Řecku. Poté zavítal i do Prahy, kde mimo jiné vystoupil i v Československé televizi. V Československu byl ještě několikrát, později se zúčastnil podobných kongresů i v dalších zemích světa. V roce 1967 absolvoval studium na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii. Zapojil se do programu Interkosmos, byl ve skupině kosmonautů Sovětského svazu připravovaných k letu na Měsíc. V roce 1973 byl jmenován do čela nově zřízené Všesvazové rady pro komplex GTO, což byl orgán podporující rozvoj tělesné výchovy (Spartakiády národů, Vesnické hry, plnění odznaků GTO) v Sovětském svazu. V letech 1976–1982 byl zástupcem náčelníka střediska J. A. Gagarina pro výcvik kosmonautů. V nové vzpomínkové knize \"Two Sides of the Moon\", kterou napsal společně s americkým kolegou, astronautem Davidem Scottem, se Leonov věnoval i nejasnostem okolo Gagarinovy smrti. V roce 2004 stále patřil k ruským celebritám. Měl k dispozici Mercedes s řidičem a policisté salutovali, jakmile zahlédli jeho registrační značku s čestným číslem 0011. Do důchodu odešel v roce 1991 v hodnosti generálmajora. Byl známý svou zálibou v malířství a na několika výstavách svá díla s motivy vesmíru předvedl. Byl otcem dvou dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Oba lety začínaly na kosmodromu Bajkonur a končily přistáním kabiny na padácích na území Kazachstánu.", "section_level": 1}, {"title": "První mimo loď.", "content": "18. března 1965 při letu kosmické lodi Voschod 2 vystoupil jako první člověk z kosmické lodi do volného prostoru. Vzdálil se od lodě připoutaný lanem na vzdálenost 5,35 metru. Výstup do vesmíru trval celkem 23 minut a 41 sekund, z toho 12 minut strávil u vstupu do přetlakové komory, kam se nemohl kvůli příliš nafouknutému skafandru vejít. Spolu s ním letěl velitel lodě kosmonaut Pavel Běljajev, Leonov měl funkci druhého pilota.", "section_level": 2}, {"title": "Apollo–Sojuz.", "content": "O deset let později se v roce 1975 jako velitel lodi zúčastnil společného kosmického experimentu lodí Apollo ASTP a Sojuz 19 EPAS na oběžné dráze okolo Země ve dnech 15. až 24. července 1975. Projekt se uskutečnil pod názvem „Apollo Sojuz Test Project“ (ASTP). V Československu byl projekt mediálně známější jako Sojuz-Apollo. V Sojuzu 19 s ním letěl Valerij Kubasov, v Apollu se setkali s americkými astronauty Thomasem Staffordem, Donaldem Slaytonem a Vancem Brandem. V rámci přípravy na let pobýval i ve Spojených státech amerických.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkaz.", "content": "Jméno Alexej Leonov patří fiktivní sovětské vesmírné lodi v románu A.C.Clarka . Ruský film \"Vremja pěrvych\" (2017) pojednává o výstupu Leonova do vesmírného prostoru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexej Archipovič Leonov (30. května 1934 Listvjanka, Kemerovská oblast – 11. října 2019 Moskva) byl sovětský vojenský letec a kosmonaut ruské národnosti. V roce 1965 byl (jako 11. sovětský kosmonaut ve vesmíru) členem posádky letu kosmické lodi Voschod 2 a vystoupil jako první člověk do volného prostoru. Zúčastnil se také sovětsko-amerického letu Sojuz-Apollo.", "tgt_summary": "Alexei Arkhipovich Leonov (30 May 1934 – 11 October 2019) was a Soviet and Russian cosmonaut, Air Force major general, writer, and artist. On 18 March 1965, he became the first person to conduct a spacewalk, exiting the capsule during the Voskhod 2 mission for 12 minutes and 9 seconds. In July 1975, Leonov commanded the Soyuz capsule in the Soyuz–Apollo mission, which docked in space for two days with an American Apollo capsule.", "id": 1034795} {"src_title": "Vehicle Assembly Building", "tgt_title": "Vehicle Assembly Building", "src_document": [{"title": "Popis budovy.", "content": "VAB má půdorys o rozměrech 158 × 218 m, výška je 160 m. Vnitřní objem je přes 3,5 milionu m³. Pro představu o její velikosti – každá hvězda na vyobrazené americké vlajce má průměr 1,8 metru, modré pole pod hvězdami má rozměry basketbalového hřiště a jednotlivé pruhy jsou široké jako běžná silnice. Vlajka byla na budovu přidána v roce 1976 u příležitosti dvoustého výročí deklarace nezávislosti společně s hvězdou, která byla později nahrazena logem NASA. Samotné logo má v průměru 25 m. Vnitřní objem stavby je tak ohromný, že má i vlastní počasí. Zaměstnanci pracující v budově uvádějí, že v obzvláště vlhkých dnech se u stropu budovy tvoří mraky. Proto je neustále v provozu ventilační systém se 125 ventilátory, který je schopen vyměnit veškerý vzduch v budově během hodiny. Vzhledem k umístění na Floridě byla budova postavena tak, aby odolávala hurikánům a tropickým bouřím. Největší poškození utrpěla v září 2004 od hurikánu Frances, který odnesl přibližně 1 000 hliníkových panelů z pláště (každý o rozměrech 3 × 12 m). Frances přišel jen tři týdny po hurikánu Charley, který také způsobil značné, i když méně vážné poškození. Odhadovaná škoda na budově činila asi 700 000 dolarů. Po dosloužení raketoplánů v roce 2011 se VAB připravuje na montáž raket SLS. K sestavování této rakety však NASA nevyužije celou halu, ale jenom část označovanou jako High Bay 3. Zbývající části mají možnost využít soukromé společnosti. Konkrétně Orbital ATK projevila zájem o západní kvadrant High Bay 2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vehicle Assembly Building (dříve \"Vertical Assembly Building\") je raketová montážní hala v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. Je to jedna z nejobjemnějších budov na světě, do roku 1974 to byla nejvyšší stavba na Floridě. Původně sloužila pro montáž rakety Saturn V pro program Apollo. Používala se pro sestavování jednotlivých dílů Space Shuttle (palivová nádrž ET, dva pomocné motory SRB a orbitální stupeň raketoplánu). Po montáži se celá sestava převezla pomocí transportéru na odpalovací rampu.", "tgt_summary": "The Vehicle (originally Vertical) Assembly Building, or VAB, is the large building at NASA's Kennedy Space Center (KSC), designed to assemble the large pre-manufactured space vehicle components, such as the massive Saturn V and the Space Shuttle; and stack them vertically onto the mobile launcher platform (MLP) and crawler-transporter. The future Space Launch System (SLS) will also be assembled there. At it is one of the largest buildings in the world by volume. The building is at Launch Complex 39 at KSC, halfway between Jacksonville and Miami, and due east of Orlando on Merritt Island on the Atlantic coast of Florida. The VAB is the largest single-story building in the world, was the tallest building () in Florida until 1974, and is still the tallest building in the United States outside an urban area.", "id": 1985812} {"src_title": "Sideralistická astrologie", "tgt_title": "Sidereal and tropical astrology", "src_document": [{"title": "Astrologická teorie.", "content": "Své argumenty o nutnosti revoluční změny v bezmála dvoutisícileté zažité praxi opírali zejména o praxi indické astrologie, která je na siderickém zvěrokruhu založena, a na historických výzkumech zakladatelů sideralistické školy, irského astrologa žijícího ve Spojených státech Cyrila Fagana a Gartha Allena (vl. jm. Donalda A. Bradleyho), kteří prokázali, že v období před sepsáním klasických astrologických děl Helénské astrologie, na která se tradiční astrologové na Západě dodnes odvolávají, byl v astrologii používán takřka výhradně siderický zvěrokruh. V době sepsání těchto často citovaných děl (např. Tetrabiblos Klaudia Ptolemaia) ve 2. století pak podle jejich výpočtů byly siderický a tropický zvěrokruh odlišné pouze o přibližně 1°, totožné měly být v roce 221 po Kr. Sideralističtí astrologové vydali řadu publikací a odborných astrologických článků s řadou argumentů na podporu své teze o nutnosti zásadně zreformovat západní astrologickou tradici, nicméně zůstali vždy ve výrazné menšině. Dominantní skupinu astrologů používajících tropický zvěrokruh experimenty se siderickým ekválním zvěrokruhem a jejich výsledky nepřesvědčily. Západní astrologové konzervativně zůstali u empiricky mnoha generacemi astrologů osvědčeného zodiaku tropického. Používání siderického ekválního zvěrokruhu je ovšem schopna vypočítat naprostá většina v současnosti používaného astrologického software v západních i indických variantách posunu. Sideralističtí astrologové také takřka bezvýhradně k sestavování svých siderických horoskopů používali Campanův systém astrologických domů.", "section_level": 1}, {"title": "Siderický zvěrokruh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Siderický ekvální zvěrokruh.", "content": "Siderický ekvální zvěrokruh sestává z dvanácti stejně dlouhých (30°) úseků („hvězdných znamení“). Na rozdíl od zodiaku tropického, který začíná jarním bodem na 0° znamení Berana, je vztažen k některé z „fiduciálních“ hvězd (hvězd na ekliptice). Počátek siderického (hvězdného) zvěrokruhu je tak ukotven s pozicemi souhvězdí na obloze a díky precesi jarního bodu dochází k jeho posunu oproti tropickému zodiaku o zhruba 1° za 72 let. Podle výpočtu západních sideralistů opírajících se o fiduciální hvězdu Aldebaran (alfa Býka, „Býčí oko“), kterou dle jimi objevené babylónské a egyptské tradice umístili na 15° znamení Býka (tj. do jeho matematického středu), měly tropický a siderický ekvální zodiak být totožné v roce 221 po Kr. Výpočty indických astrologů, vycházejících z postavení jejich tradiční fiduciální hvězdy Spica (alfa Panny, „Čistá“), ale stanovují i jiná data: r. 293 (N. C. Lahiri) nebo dokonce 397 (Raman).", "section_level": 2}, {"title": "Synetický jarní bod.", "content": "Pro výpočet aktuálního vzájemného posunu tropického a siderického ekválního zvěrokruhu se používá výpočet tzv. synetického jarního bodu, někdy též uváděného anglickou zkratkou SVP (Synetic Veral Point). Jeho číselná hodnota v stupních je uváděna v astrologických tabulkách (efemeridy). V roce 221 tak byl SVP na 0° Berana, zatímco 1. ledna 2007 byl podle západních sideralistů SVP na 5°9'40\" znamení Ryb. Délkový rozdíl mezi výchozími body obou zvířetníků tak lze získat odečtením hodnoty SVP od 30° (zatím je SVP v sousedním znamení od počátku tropického Berana). Tento posun, i v západní literatuře obvykle nazývaný sanskrtským termínem ajanámša, tak byl na počátku roku 2007 24°50'20\" a každých deset let se zvětšuje konstantně o 8'22\".", "section_level": 2}, {"title": "Siderický inekvální zvěrokruh.", "content": "Přestože siderický ekvální zvěrokruh díky svému ukotvení některou fiduciální hvězdou prakticky kopíruje pomalý pohyb souhvězdí ekliptikou, nelze ani při jeho používání hovořit o postavení planet v souhvězdí, ale (obdobně jako u tropického zodiaku) o postavení planet ve znamení. Skutečná zvířetníková souhvězdí na obloze totiž pokrývají různě dlouhé úseky ekliptiky, zatímco oba tyto zodiaky přiřazují každému znamení stejně dlouhý úsek 30°. Problém s nestejnou ekliptikální délkou zvířetníkových souhvězdí řeší tzv. „siderický inekvální zodiak“, který popsal již Klaudios Ptolemaios pro astronomické účely. V současné době siderický inekvální zodiak v astrologii používá pravděpodobně pouze malá astrologická škola v Dornachu založená na bázi filosofického systému antroposofie, který na počátku 20. století vytvořil filosof a esoterik Rudolf Steiner. I této škole však inekvální siderický zvěrokruh slouží spíše k astrochronologickým účelům, než k běžné praktické horoskopii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sideralistická astrologie, někdy též Sideralistická škola, je výrazně menšinový směr v západní astrologické tradici, který v 20. století prosazoval užívání siderického ekválního zvěrokruhu v astrologické praxi namísto dosud tradičně užívaného zvěrokruhu tropického.", "tgt_summary": "\"Sidereal\" and \"tropical\" are astrological terms used to describe two different definitions of a year. They are also used as terms for two systems of ecliptic coordinates used in astrology. Both divide the zodiac into twelve \"signs\" that are divided into 30° each (making a total of 360°) and named after constellations, but while the sidereal system defines the signs relative to the apparent gradual motion of fixed stars at about 1° westward every 72 years from Earth's perspective, the tropical zodiac fixes the Northern Hemisphere's vernal equinox point (the Sun's position at the March equinox) to 0° of Aries, without taking the precession of the equinoxes into account, and defines the rest of the zodiac from this point. Because of the sidereal zodiac using a correction called ayanamsa to account for the precession of equinoxes, the two systems do not remain fixed relative to each other and drift apart by about 1° per 72 years. The current difference stands at about 23° and 50 minutes of arc. Ayanamsa systems are used in both Vedic and Western sidereal astrology. The tropical system is thought to have been adopted during the Hellenistic period and remains prevalent in Western astrology.", "id": 1155137} {"src_title": "Benedetto Marcello", "tgt_title": "Benedetto Marcello", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Benedetto Marcello se narodil 31. července (podle některých pramenů 1. srpna) 1686 v Benátkách. Pocházel ze šlechtické rodiny a proto je v dobových dokumentech často nazýván \"Patrizio Veneto\". Otec Benedetta chtěl, aby jeho syn byl právník. Benedetto se tomu nevzpíral, studoval práva, ale souběžně i hudbu u Antonia Lotti a Francesca Gasparini. Jeho celý život se dělil na práva, politiku a hudbu. V roce 1711 byl členem „Serenissima“, tj. benátské vlády a v roce 1730 se stal guvernérem („Provveditore“) v Pule v dnešním Chorvatsku. Po celý život byl chatrného zdraví a pobyt v Istrii mu nesvědčil. V roce 1738 odešel do Brescie na břehu Lago di Garda, kde zastával úřad „camerlinga“, dnes bychom řekli ministra financí. Zde také o rok později zemřel. Jeho hrob se nachází v kostele 'Chiesa di San Giuseppe' v Brescii. Benedettův starší bratr Alessandro Marcello (1669–1747) byl rovněž známým skladatelem podobného zaměření a historici hudby mají u některých skladeb značné problémy s rozlišením autorství obou bratrů. Švýcarský skladatel Joseph Joachim Raff (1822–1882) zkomponoval na téma životních osudů Benedetta Marcella operu, která měla premiéru až dlouho po smrti autora 4. října 2002 v Metzingen u Stuttgartu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Většina Marcellových skladeb se datuje do první poloviny jeho života. Kromě četných oratorií, oper a scénických serenád napsal více než 400 sólových kantát, publikoval sbírky komorní i orchestrální hudby a mnoho dalších instrumentálních děl zůstalo v rukopisu. Protože byl finančně zcela nezávislý a nemusel se podbízet vkusu publika, mohl zcela svobodně rozvíjet, svůj osobitý styl. Jeho dílo se tak stalo mezníkem na přechodu z barokní do klasické éry evropské hudby. Ve věku okolo 40 let Marcello prakticky přestal komponovat a později se k hudbě vracel pouze při zcela výjimečných příležitostech. Nejambicioznějším dílem skladatele se stalo \"Estro poetico-armonico\", zhudebnění italské verze 55 žalmů. Biblické texty přeložil Marcellův přítel Girolamo Ascanio Giustiniani a dílo bylo publikováno v osmi svazcích v letech 1724 až 1726. Úspěch díla byl obrovský. Žalmy Benedetta Marcella byla záhy hrány na koncertech v Hamburku, Berlíně, Lipsku, Londýně. V ruském překladu proniklo dílo i do Petrohradu. V Římě kardinál Ottoboni nařídil, aby každý z pravidelných koncertů, které byly pořádány v jeho paláci byl zahajován jedním z těchto žalmů. Dodnes je výběr z Estro poetico-armonico trvalou součástí koncertního repertoáru (snad pouze s úpravou, že generální bas je svěřen modernímu klavíru). Dílo Benedetta Marcella zřejmě dobře znal i Johann Sebastian Bach. Transkripci Marcellova koncertu pro housle a smyčcový orchestr nalezneme jako BWV 981. Marcello byl činný i literárně. Své zkušenosti s nešvary operní scény té doby sepsal ve formě satirického pamfletu „Il teatro alla moda“, v němž si vzal na mušku zejména Antonia Vivaldiho. Tento spis byl mnohokrát přetiskován a má velký význam jako příspěvek k dějinám hudby a k provozovací praxi italské opery seria. Vyšel rovněž v češtině.", "section_level": 1}, {"title": "Scénická díla.", "content": "Většina partitur scénických děl je nezvěstná. Vzhledem k obnovenému zájmu obecenstva i hudebních vědců v posledních letech, lze očekávat, že archivy vydají dosud neznámé skladby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benedetto Marcello, také Marcelli (31. července 1686, Benátky – 24. července 1739, Brescia) byl italský právník, politik a barokní hudební skladatel.", "tgt_summary": "Benedetto Giacomo Marcello (; 31 July or 1 August 1686 – 24 July 1739) was an Italian composer, writer, advocate, magistrate, and teacher.", "id": 476858} {"src_title": "Cherson", "tgt_title": "Kherson", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město Cherson bylo založeno carevnou Kateřinou Velikou po páté rusko-turecké válce v roce 1778, kdy carevna Kateřina Veliká získala tzv. Novou Rus a tím i nové přístupy k Černému moři, nechala dle rad knížete Grigorije Potěmkina při již dříve zřízené vojenské pevnosti založit město Cherson (název byl v souladu s dobovou módou zvolen dle někdejšího antického města \"Chersonésos\", které leželo v místech dnešního Sevastopolu.) Roku 1803 se město stalo centrem gubernie zahrnující dnešní jižní Ukrajinu. Během 19. století se rozvinul přístav a obchod převážně se zemědělskými výrobky z přilehlých úrodných rovin. Za první světové války a občanské války bylo město postupně obsazeno několika armádami. Mezi válkami stihl většinu Ukrajiny uměle vyvolaný hladomor a nevyhnul se ani Chersonu. Od srpna 1941 do března 1944 byl Cherson okupován německým nacistickým vojskem. Po rozpadu SSSR a vytvoření nezávislé Ukrajiny nastal rozvrat řízené ekonomiky, zejména průmyslu, a přes nové investice ruských firem je město stiženo úbytkem obyvatelstva. Známkou toho je rozmach takzvaných \"brides agencies\" nabízejících bohatým Západoevropanům zprostředkování sňatku s místní ženou.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Cherson je poměrně významné kulturní středisko. Sídlí zde Chersonská, Technická a Agrární univerzita a mnoho odborných středních škol, dále oblastní hudebně-dramatické divadlo, loutkové divadlo, filharmonie. Z muzeí je nejdůležitější Chersonské vlastivědné muzeum. Město uzavřelo partnerství s polským městem Rzeszów. Z historických památek se zde zachovaly zbytky opevnění z 18. století a další budovy z konce 18. a z 19. století (nemocnice, kasárna, starý městský hřbitov). Z roku 1781 pochází kostel \"Spaskyj sobor\"; římskokatolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova, jen o několik let mladší, byl později přestavěn. Blízko města stojí pozoruhodný Adžyholský maják, kovová konstrukce od Vladimira Šuchova z roku 1910. Cherson je zajímavý také tím, že zde roku 1790 při cestě na Krym zemřel britský filantrop a reformátor vězeňství John Howard. Mezi rodáky však patří i někdejší izraelský premiér Moše Šaret. V současnosti nejznámějším rodákem je bulharský politik Sergej Stanišev. Pobývali zde také ruští a ukrajinští spisovatelé, např. Alexandr Puškin, Afanasij Fet, Maxim Gorkij či Mychajlo Kocjubynskyj.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Město si drží silnou pozici ve strojírenském (výroba kombajnů apod.), potravinářském průmyslu, metalurgii, výrobě a opravárenství lodí. Železniční tratě vycházející z Chersonu jsou vesměs jednokolejné a neelektrifikované. Vedou ve směru Džankoj – Krym, Mykolajiv – Oděsa/Kyjev, Snihurivka – Kryvyj Rih/Záporoží. Se všemi těmito místy existuje přímé vlakové spojení. Vzdálenějšími destinacemi jsou mj. Moskva, Minsk a Lvov. Město leží na mezinárodní silnici E58 (Vídeň – Košice – Kišiněv – Oděsa – Cherson – Rostov-na-Donu). Koncem 70. let byl na severovýchodním okraji města postaven důležitý silniční most přes Dněpr, který zkrátil především cestu do východních částí oblasti na Krym. Město má důležitý přístav a regionální letiště. Městskou dopravu zajišťují autobusy a od 60. let i trolejbusy. Je plánována stavba trolejbusové trati do sousedního Olešky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cherson (ukrajinsky i rusky Херсон) je přístavní město na jižní Ukrajině poblíž ústí Dněpru do Černého moře. Cherson je střediskem Chersonské oblasti, přístavem, dopravním uzlem a průmyslovým i kulturním centrem. V současné době zde žije 312 000 obyvatel. Pod správu Chersonské městské rady spadají také SMT Antonivka a Komyšany a 7 vesnic.", "tgt_summary": "Kherson (, ; , ) is a city in southern Ukraine. It functions as the administrative center of Kherson Oblast (province). Designated as a city of oblast significance. Kherson is an important port on the Black Sea and on the Dnieper River, and the home of a major ship-building industry. it had a population of . Since 2014, Kherson has housed the office of the Ukrainian President's representative in the Crimea, which is headed by Nataliya Popovych.", "id": 2107653} {"src_title": "Diskový oddíl", "tgt_title": "Disk partitioning", "src_document": [{"title": "Výhody více diskových oddílů.", "content": "Vytvoření více jak jednoho oddílu má následující výhody:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody více diskových oddílů.", "content": "Vytvořením více jak jednoho oddílu na pevném disku má následující nevýhody:", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka rozdělení disku.", "content": "Tabulka s popisem rozdělení disku se nachází na jeho úplném začátku v takzvaném MBR (\"Master boot record\", tj. prvních 512 bajtů na disku). V tomto prostoru se obvykle kromě tabulky nachází i zavaděč, který rozhoduje, ze kterého oddílu bude následně zaveden operační systém. Tabulka může mít několik různých formátů. Na počítačích PC je nejčastěji používána tzv. DOSová tabulka, která však neumožňuje popisovat disky větší, než 2 TB. Proto v operačních systémech MS Windows existují tzv. dynamické disky a ve Windows Vista a Windows 7 již existuje částečná podpora GPT v rámci datových oddílů. Od Windows 8 je GPT plně podporováno a může být použito i k zavedení operačního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy oddílů v systému DOS.", "content": "Nejznámějším způsobem rozdělení disku je rozdělení vycházející z potřeb PC BIOSu, které dělí disk na primární a sekundární oddíly (anglicky zvané partition). Pro vytváření oddílů je v DOSu určen program fdisk. Dalším, odlišným způsobem dělení je Jiné způsoby (bez vlastního jména) dále používají systémy", "section_level": 1}, {"title": "Primární oddíly disku.", "content": "PC BIOS umožňuje definovat v MBR umístěném v prvním sektoru disku čtyři primární oddíly. U primárního disku by právě jeden z těchto oddílů měl být označen jako bootovací (tedy jako ten, ze kterého lze nahrávat operační systém). V MS-DOS a dřívějších verzích Microsoft Windows bylo nutné, aby byl operační systém nainstalován na primární oddíl, který byl po nabootování označen jako disk C:. Modernější operační systémy mohou obsahovat zavaděče schopné překonat toto omezení, ale pokud má z disku startovat více operačních systémů, rozdělení na primární oddíly může být jediné na kterém se „shodnou“.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířené oddíly disku.", "content": "Kromě primárních oddílů MS-DOS zavedl rozšířené oddíly. Ty jsou implementovány jako jeden oddíl rozdělený na větší počet logických disků. Na disku může být pouze jeden rozšířený oddíl. Příklad: Disk s jedním primárním a jedním rozšířeným oddílem se dvěma logickými disky ukáže tři jednotky, C:, D:, a E:.", "section_level": 2}, {"title": "Typy oddílů.", "content": "Každý oddíl je označen kódem, který označuje jeho formát a použití, například:", "section_level": 2}, {"title": "Komprimované jednotky v DOSu.", "content": "Pevné disky měly dříve poměrně malou kapacitu a proto bylo možné jejich obsah komprimovat, čímž se ušetřilo místo. Používaly se programy STACKER (DR-DOS kromě 6), SuperStor (DR-DOS 6), DoubleSpace nebo DriveSpace (MS-DOS, Windows 95). Komprese je realizována vytvořením jednoho velkého souboru v diskovém oddílu. Soubor pak obsahuje všechna zkomprimovaná data. Po zavedení ovladače komprimovaného disku do paměti je soubor otevřen a jeho obsahu je přiřazeno samostatné písmeno disku. Komprimace a dekomprimace je prováděna na pozadí, takže je před uživatelem skryta. Navíc je provedena záměna písmen původního oddílu a komprimované jednotky, takže komprimovaná jednotka má pak označení C:.", "section_level": 1}, {"title": "Práce s oddíly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "Pod operačním systémem MS Windows je obvyklé provozovat jedinou jednotku C: a zde se ukládají všechna data včetně souborů operačního systému a odkládacího souboru. Specialisté ale dávají přednost dělení na disk systémový, datový a odkládací jakožto samostatné oddíly. Zatímco použití jediného oddílu na vše klade vyšší nároky, na údržbu systému je řešení s více oddíly praktičtější, při potřebě měnit logické oddíly a obsah. K tomu se používají další programy jako je net-runna Enterprise, Acronis Disk Director Suite, diskdump, Paragon Partition Manager, Norton Partition Magic nebo Norton Ghost. Uživateli je tak umožněno při využití více oddílů rychlejší zotavení z nákazy viry, trojskými koňmi nebo z jinak poškozeného operačního systému.", "section_level": 2}, {"title": "UNIXové systémy.", "content": "Pro UNIXové operační systémy a operační systémy vycházející z UNIXů (jako Linux a Mac OS X), je obvyklé vytvoření oddělených oddílů pro / (systém), /home (uživatelská data), a swapový, lze vytvořit oddíly i pro /boot, /tmp, /usr, /var či /opt. (Totéž platí pro operační systémy BSD a odvozené, jako třeba Solaris, až na to že místo použití více partition rozdělí jednu partition na několik tzv. slices.) Takové schéma má několik výhod: pokud se jeden systém souborů poškodí, zbytek dat zůstane neporušený a je minimalizována jejich ztráta; oddíly mohou být zpřístupněny ke čtení (read-only) a zpracování setuid souborů tak zablokuje zvýšení bezpečnosti; výkon může být zvýšen díky kratším pohybům po diskové hlavě. Ovšem má to nevýhodu v disku rozděleném se na velikostně pevně dané oddíly - tak například uživatel může svůj oddíl zaplnit, třebaže ostatní oddíly mají stále spoustu místa nevyužitého. Nevýhoda běžných pevných disků je obtížné přerozdělování volného místa po jejich prvotním rozdělení na oddíly. Správce logických disků (LVM) tento problém elegantně řeší přidáním logické vrstvy mezi fyzická média a operační systém. Do logické jednotky lze snadno přidávat (nebo odebírat) fyzické partition a disky a tím měnit její velikost (nutná je ovšem i podpora souborového systému).", "section_level": 2}], "src_summary": "Diskové oddíly (anglicky partition) slouží k rozdělení fyzického disku na oddíly (fyzické nebo logické), se kterými je možné nezávisle manipulovat. Laicky řečeno, po rozdělení pevného disku se pak tento z pohledu souborů jeví jako několik samostatných disků, které mohou být různě naformátovány (tj. mít odlišnou logickou strukturu) a dokonce mohou obsahovat i různé operační systémy. Rozdělení fyzického disku na logické diskové oddíly bývá uvedeno v tzv. \"Partition Table\" (tabulka rozdělení disku), která se nachází na úplně prvním sektoru disku (tzv. Master boot record, hlavní spouštěcí záznam). Nejčastější verze této tabulky umožňuje pouze čtyři záznamy (primary partitions), ale v případě většího počtu diskových oddílů na jednom médiu je možné v hlavní (primární) tabulce odkázat na takzvaný \"rozšířený\" diskový oddíl (extended partition), na jehož začátku se opět nachází MBR s další tabulkou, ve které je uvedeno rozdělení extended partition na další oddíly.", "tgt_summary": "Disk partitioning or disk slicing is the creation of one or more regions on secondary storage, so that each region can be managed separately. These regions are called partitions. It is typically the first step of preparing a newly installed disk, before any file system is created. The disk stores the information about the partitions' locations and sizes in an area known as the partition table that the operating system reads before any other part of the disk. Each partition then appears to the operating system as a distinct \"logical\" disk that uses part of the actual disk. System administrators use a program called a partition editor to create, resize, delete, and manipulate the partitions.. Partitioning allows the use of different filesystems to be installed for different kinds of files. Separating user data from system data can prevent the system partition from becoming full and rendering the system unusable. Partitioning can also make backing up easier. A disadvantage is that it can be difficult to properly size partitions, resulting in having one partition with much free space and another nearly totally allocated.", "id": 2285909} {"src_title": "Polikarpov I-153", "tgt_title": "Polikarpov I-153", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp I-153 vznikl v roce 1938 a oproti dvojplošníku I-15 znamenal zřetelný kvalitativní posun. Stroj byl osazen motorem M-25V, však brzy již výkonnějším devítiválcem M-62 a posléze M-63 o výkonu 1100 k (820 kW). Podvozek se sklápěl mechanicky směrem dozadu. I-153 byly vyzbrojeny čtyřmi synchronizovanými kulomety ŠKAS 7,62 mm, letouny mohly nést pod křídly náklad pum o hmotnosti až 200 kg, případně podvěsit šest až osm neřízených raket typu RS-82. Sériová výroba započala na počátku roku 1939, od jarních měsíců byla letadla zaváděna do výzbroje Rudé armády. Piloti si I-153 oblíbili a říkali jim „Čajky“ (racci) podle lomeného horního křídla. Poslední verze z roku 1940 měly označení I-153BS a I-153P. První z nich byla vyzbrojena dvěma pevnými kulomety UBS ráže 12,7 mm, druhá dvěma kanóny ŠVAK20 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "Letadla I-153 byla odesílána urychleně na Dálný východ, kde se odehrávaly Japonci vyprovokované pohraniční incidenty na hranici Mandžuska a Mongolska, které přerostly v létě 1939 v těžké boje. Pro Japonce bylo nasazení těchto letadel překvapením, protože ač byly na první pohled nerozeznatelné s I-15, dosahovaly překvapujících výkonů. I-153 zasáhly do války v zimě 1939 ve Finsko-sovětské válce. Stroje bojovaly i proti Němcům ve Velké vlastenecké válce poměrně úspěšně. Na letouny Luftwaffe nestačily rychlostí, ale byly dobré v obratnosti, stoupavosti a snadné pilotáži, což jim přineslo úspěchy. I-153 sloužily v sovětské protivzdušné obraně až do roku 1944, ve finské armádě dokonce až do léta 1945. Dva letouny šlo také zavěsit pod křídla čtyřmotorového bombardéru TB-3. Pro případ, že by potřeboval ochranu v boji, mohl letouny odpojit a nechat se chránit. Celkem bylo vyrobeno 3437 ks I-153", "section_level": 1}], "src_summary": "Polikarpov I-153 \"Čajka\" (někdy psáno i I-15ter; rusky \"Чайка\", \"racek\") byl posledním stíhacím dvouplošníkem zkonstruovaným v Sovětském svazu. Jedná se o třetí verzi letounu I-15, což se odráží i v jeho názvu.", "tgt_summary": "The Polikarpov I-153 \"Chaika\" (Russian \"Чайка\", \"Seagull\") was a late 1930s Soviet biplane fighter. Developed as an advanced version of the I-15 with a retractable undercarriage, the I-153 fought in the Soviet-Japanese combats in Mongolia and was one of the Soviets' major fighter types in the early years of the Second World War. Three I-153s are still flying.", "id": 439901} {"src_title": "Polikarpov I-15", "tgt_title": "Polikarpov I-15", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp označený CKB-3 zalétal pilot Valerij Čkalov v říjnu roku 1933. Letoun poháněl americký výškový motor Wright SGR-1820-F3 o výkonu 525,52 kW, jehož licenční výroba se v SSSR připravovala pod označením M-25. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety PV-1 ráže 7,62 mm a pod křídly byly závěsníky pro 40 kg pum. CKB-3 dosahoval ve výšce 3000 m rychlosti 368 km/h. Dne 21. listopadu 1935 vytvořil zkušební pilot V. K. Kokkinaki s tímto letounem výškový rekord 14 575 metrů. Překonal tím světový rekord 14 442 m Itala Donatiho, SSSR však tehdy nebyl členem FAI (Mezinárodní letecká federace) a výkon tak nebyl oficiálně uznán. Sériová výroba započala počátkem roku 1934 a z důvodu nedostatku motorů M-25 prvních 404 kusů I-15 poháněly motory M-22 o výkonu 352,80 kW. S touto pohonnou jednotkou dosahoval I-15 ve výšce 3000 m maximální rychlosti 350 km/h. Dalších 59 letounů mělo instalované dovezené americké motory, do dalších 270 strojů již byly zabudovány pohonné jednotky M-25 produkované v SSSR. Během výroby se několikrát měnil charakteristický baldachýn, zalomený do horní části trupu pro lepší výhled pilota, část série byla postavena s průběžným nelomeným horním křídlem. Sériové I-15 byly vyzbrojeny čtveřicí kulometů PV-1 s celkovou zásobou 3000 nábojů. V roce 1938 byla výzbroj některých exemplářů změněna na dva kulomety UBS ráže 12,7 mm. V roce 1936 došlo ke změně konstrukce I-15. Bylo definitivně rozhodnuto obnovit baldachýn horního křídla bez lomení, zvětšit plochu a použít motory M-25V s výkonem zvýšeným na 551,25 kW. Motor byl opatřen širokým prstencem typu NACA, který velmi zlepšoval proudění okolo přídě trupu proti původnímu provedení s krytem Townend. Umožňoval také dokonalejší regulaci chlazení. Nová verze byla označena I-15bis, nebo také I-152. Výzbroj se skládala ze čtveřice kulometů PV-1, nebo UBS. Na závěsníky bylo možno zavěsit až 150 kg pum. Pro výcvik pilotů byla postavena také dvoumístná cvičná verze DIT. Na letounu I-15bis TK zkoušel Polikarpov pohonnou jednotku M-25V se dvěma turbokompresory TK-3 a na dalším I-152bis GK přetlakovou kabinu konstruktéra Ščerbakova. Další vývojové práce vyústily v typ Polikarpov I-153 se zatahovacím podvozkem. Celkem bylo vyrobeno 3 223 letadel I-15.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "Ve španělské občanské válce, kde si tyto stroje vedly poměrně úspěšně, dostaly I-15 přezdívku Chato (plochý nos) a bylo jich dodáno 550 kusů. Prvních 18 I-15 bylo do Cartageny dopraveno lodí Bolševik 13. října 1936. Dalších sedm bylo 16. října přeloženo na moři z lodi Lavamendy a dopraveno na pobřeží. Od května 1937 byla zavedena licenční výroba v závodech CASA v Sabadelu a Reusu. Ve Španělsku nejdříve vznikly tři oddíly I-15 vedené G. Zacharovem, K. Kovtunem a P. Ryčagovem, který byl zároveň velitelem celé eskadrily. Koncem listopadu 1936 byla v Baskicku uvedena do operační činnosti Escuadrilla Basque pod velením sovětského pilota B. Marančova. Důsledkem ztrát a dalších dodávek I-15 na přelomu let 1936 a 1937 došlo k reorganizaci jednotek vyzbrojených tímto typem. Byla založena 1. letka s názvem „La Calle“ podle svého velitele Andrése García La Calleho. Velení druhé letky převzal další španělský pilot A. Santamarín. Koncem ledna 1937 pak byla utvořena 3. letka pod velením I. Kopceva. Při další reorganizaci v květnu 1937 přijaly letky vyzbrojené I-15 oficiální název Escuadrillas de Chatos. Byla vytvořena nová 1. letka, jejímž velitelem se stal I. Jeromenko a původní 1. letka La Calle se přesunula do Baskicka. 2. letka zůstala pod velením Santamaríi a 3. letku převzal B. Kozakov. Všechny letky byly soustředěny do vyšší jednotky Grupo 26, jejímž prvním velitelem se stal I. Kopec. Stav Grupo 26 byl v září 1937 doplněn o 4. letku pod velením Španěla L. Duarteho Espése. Na přelomu let 1938 a 1939 došlo k vytvoření nezávislé Grupo se stíhacími I-15bis, pojmenovanými republikány Super Chato. Jednotku tvořily tři devítičlenné letky pod velením E. G. Macíase, který byl současně velitelem skupiny, A. Rodrigueze a J. Mory. K prvnímu předvedení I-15 s motorem M-22 na španělském nebi došlo již 4. listopadu 1936, kdy útoku deseti I-15 padly za oběť dva letouny Junkers Ju 52/3m a dva stroje Fiat CR.32 z Dequalovy letky. Dva další Fiaty byly odepsány po přistání v Torrijos. Následující den devět Fiatů CR.32 s italskými a španělskými piloty, kterým velel Ital Maccagno, zaútočilo na patnáct I-15 doprovázejících několik bombardérů Potez 54. Nacionalističtí letci po akci nahlásili sestřelení dvou I-15 a jednoho Potezu. Letouny I-15 nesly hlavní tíhu bojů do poloviny listopadu 1936. Během tohoto měsíce ztratilo Aviación Militar 14 letounů I-15, z nichž 9 bylo sestřeleno, tři havarovaly a dva stroje ukořistil nepřítel po ztrátě orientace jejich pilotů. Do 20. listopadu 1936 tak zůstalo jen osm letuschopných I-15. Dalších bojů se I-15 účastnily také při bitvě na Jaramě, která trvala od 6. do 28. února 1937. Do bitvy zasáhla od 10. února letka La Calle a 3. letka. Následující den letka ztratila jednoho ze svých nejlepších pilotů J. Calderóna, který byl sestřelen protiletadlovou palbou, další Chato bylo sestřeleno 16. února při útoku na formaci dvanácti Ju 52 Legie Condor. 18. února bylo v letecké bitvě s formací tří Ju 52/3m a dvou IMAM Ro-37, doprovázených Fiaty CR.32, ztraceno pět I-15. 20. února pak letka La Calle přišla o další I-15 včetně pilota Berciala. Do dalšího velkého střetnutí se letka La Calle a 3. letka I. Kopceva s I-15 zapojila během bitvy u Guadalajary v březnu 1937. Čtvrtý den bitvy, 12. března, vzlétly I-15 proti italským kolonám, na které zaútočily kulometnou palbou a pumami. O den později pokračovalo 28 letounů I-15 v napadání kolon u Brihuegy. Od 15. března tuto roli převzaly lehké bombardovací a průzkumné stroje Polikarpov R-5 a R-Z, kryté a podporované I-15 a I-16. K větším vzdušným bojům došlo až ke konci bitvy. 20. března vzlétla letka La Calle ve čtyřech tříčlenných rojích, vedených La Callem, Dahlem, Tinkerem a M. Garciou Granadosem, proti trojici bombardérů Savoia-Marchetti SM.81 doprovázených Fiaty. Při vzájemné potyčce byly sestřeleny dva CR.32 a dva letouny I-15. Třetí Chato bylo ztraceno při nehodě. Rovněž během třítýdenní bitvy u Brunete v červenci 1937 operovaly tři letky I-15. Během tohoto střetu uplatňoval Jugoslávec Božko Petrovič z 1. letky I-15 se silnějším motorem M-25 nárok na první sestřel letounu Messerschmitt Bf 109B-1 ve Španělsku. 12. července došlo ke střetu Fiatů s trojicí I-16 a patnácti I-15, které skončilo sestřelem jednoho CR.32 a jednoho stroje I-15. Největší bitvou tohoto dne se stalo hodinové utkání dvou letek I-15 a třech I-16 s šedesáti CR.32 a jednou letkou strojů Heinkel He 51 nad Villaňuevou de la Caňada. Republikánští letci nahlásily vítězství nad osmi Fiaty a jedním He-51 s přiznáním ztráty tří I-15 a dvou I-16. Italové naopak hlásily sestřelení pěti I-15 a čtyř I-16. Následující den byl na I-15 sestřelen americký dobrovolník H. Dahl, nad kterým zvítězil Fw. Boddem na Bf 109. 16. července pak byly I-15 uzemněny kvůli nutným opravám a nadměrnou únavu pilotů. Během bitvy u Brunete klesl počet letuschopných I-15 od začátku července do konce měsíce na 30, celkové ztráty činily 12 Chato. Dne 15. října 1937 provedlo republikánské letectvo jednu ze svých nejúspěšnějších akcí proti pozemním cílům. Útoku proti letišti Sanjurjo u Zaragozy. Vlastní útok provedlo 21 I-15 rozdělených do dvou letek pod velením A. Serova a Ch. Gonzálese Garcii. Vzdušné zajištění tvořilo pět letek I-16 o síle 43 strojů. Úderná skupina I-15 během ostřelování a bombardování letiště zlikvidovala tři Ju 52/3m, tři letouny Heinkel He 46 a šest Fiatů CR.32 skupiny Asso di Bastoni. Od prosince 1937 do února 1938 během bitvy o Teruel zasáhly do bojů mimo jiné také tři letky I-15. První větší vzdušný boj se odehrál 28. prosince během útoku strojů Heinkel He 45 a He 46 doprovázenou skupinou CR.32 na republikánskou kolonu u Albarracínu. Proti formaci odstartovalo šest I-15 krytých patnácti I-16. Polovina I-15 byla sestřelena piloty J. Allendem, C. Bayem a J. Muntadesem. Vázquez Sagastizábal si na své konto připsal jednu z doprovodných I-16. 6. ledna Sagastizábal a Bayo sestřelily dvě I-15 atakující Heinkel He 111. K další potyčce mezi italskými Fiaty a dvěma letkami I-15 došlo 17. ledna nad Santa Eulalia, následující den pak republikánské letectvo přišlo o čtyři I-15 během tří vzdušných bojů. K dalšímu většímu střetnutí mezi Fiaty a I-15 došlo v bitvě o Teruel 24. ledna 1938 a 21. února, kdy bylo zničeno pět I-15. Celkové ztráty I-15 během bojů o Teruel dosáhly počtu 34 strojů, z toho 13 ve vzdušných bojích. Při ofenzivě generála Franka v Aragonii v období březen-duben 1938, sestřelili piloti I-15 dne 10. března jeden ze skupiny bombardérů He 111, útočících na letiště v Bujaraloz. V tento den však republikánské letectvo přišlo o tři I-15 na zemi při náletu na letiště v Belchite a Jatiel, další Chato bylo sestřeleno. 12. března se střetlo 18 CR.32 jednotky 2-G-3, které doprovázely Ju 52/3m s dvacítkou I-15. Po přistání na domácím letišti nárokovali piloti 2-G-3 zničení tří I-15, další dvě pak do konce dne, republikánští piloti naopak nahlásili zničení tří Fiatů. Další velká bitva následovala 14. března s 45 člennou skupinou CR.32, z nichž letci Fuerzas Aéreas Republicanas Espaňolas (ke změně názvu došlo v květnu 1937) na letounech I-15 a I-16 nárokovali tři sestřelené bez vlastních ztrát. Na druhý den zasahovaly I-15 Chato, tradičně výškově jištěné I-16, proti skupině bombardérů Dornier Do 17 z průzkumné skupiny A/88 s doprovodem Bf 109. Střetnutí beze ztrát na obou stranách nad Maele však skončilo nepřesným odhozením pum ze zaskočených Dornierů. 20. března pak piloti I-15 nárokovali sestřel bombardéru Fiat BR.20 Aviazione Legionaria. O čtyři dny později 18 CR.32 doprovázelo He 51 a italské Savoia-Marchetti SM.79 k náletům na Quinto. Nad městem se utkaly s 11 I-16 a 30 I-15. Španělští nacionalisté nárokovali sestřelení čtyř I-15. FARE za celý den přiznalo ztrátu čtyř sestřelených I-15 a dvou při vzájemné kolizi. Celkové ztráty I-15 během ofenzivy v Aragonii bývají uváděny od dvaceti do třiatřiceti I-15, z nichž třetina byla zničena při útocích na zemi. I-15 byly následně zapojeny také v bitvě na Ebru, kdy 14. srpna 1938 společně s třemi letkami I-16 zasahovaly proti 90 CR.32 a 7 Bf 109 doprovázejících 27 He 111. Do 4. října mělo ztratit FARE během bojů dle různých hlášení až 9 I-15. Do konce bitvy mělo republikánské letectvo přijít o celkem 30 I-15, z nichž však část mimo Ebro. V závěru občanské války ve Španělsku došlo k ofenzivě frankistů v Katalánii, končící obsazením Madridu. Na začátku ofenzivy v prosinci 1938 disponovalo FARE v Katalánii čtyřmi letkami I-15, z nichž dvě byly v lednu 1939 odeslány na jih k podpoře republikánů u Pozoblanka. Koncem první poloviny ledna se tak v Katalánii i vlivem pokračujících bojů nacházelo pouhých 18 letuschopných I-15. Licenční výroba dodala během měsíce ledna ještě 24 kusů Chato, dalších 31 I-15bis během ledna připlulo po moři do Barcelony. Vývoj války ovšem nedovolil po jejich montáži efektivní využití. V samém závěru války padlo větší možství I-15 do rukou postupujícím nacionalistům, například 18 kusů 1. února 1939 na letišti Vich, z toho šest v letuschopném stavu a 7. února dalších 22 poškozených I-15 na základně Tortelá. V roce 1939 byly I-15 nasazeny v bojích proti Japonsku, které chtělo obsadit Mongolskou republiku. Na začátku května 1939 se v Mongolsku nacházel 70. stíhací letecký pluk (70. IAP) VVS RKKA, kterému velel major Zabalujev. Pluk dislokovaný na letišti Tamsag Bulag měl na stavu 14 I-15bis a 24 I-16 typ 5. Z celkového počtu I-15bis však bylo na začátku leteckých střetů, zahájených 20. května, bojeschopných jen 9. Sovětské letectvo rychle do ohrožené oblasti přemístilo od 23. aviabrigady ze Zabajkalského okruhu 22. IAP pod velením majora N. G. Glazkina. Útvar disponoval 35 I-15bis a 28 I-16 typ 10. Již během přeletu byl ztracen jeden I-15bis pilota Gusarova. Dne 23. května 1939 22. IAP dosáhl mongolského letiště Bajan Tümen, 25. května se připojil k 70. IAP na bojovém letišti Tamsag Bulag. K 27. květnu tak v oblasti bylo celkem 48 bojeschopných I-15bis. V následujících bojích utržily velké ztráty především I-15bis, které s výjimkou výzbroje zaostávaly za japonskými armádními stíhačkami Nakadžima Ki-27 ve všech ohledech. Již 28. května byl sestřelen celý tříčlenný roj I-15bis, přičemž piloti Voznesenskij, Ivančenko a Čekmarov padli. Ve stejný den z Tamsag Gulag odletělo dalších deset I-15bis 22. IAP, které byly nad řekou Chalchyn napadeny osmnácti Ki-27 z 11. sentai. Šest sovětských strojů bylo sestřeleno, sedmá shořela po nouzovém přistání. Japonci ztratili pouze jeden Ki-27, jehož pilot se zachránil na padáku. Do konce května VVS RKKA ztratilo v Mongolsku 13 I-15bis. Dne 2. června byly oba stíhací pluky doplněny vetrány z bojů ze Španělska a Číny. Do leteckých bojů nad Chalchyn golem se 20. a 70. IAP vrátil 11. června letem podél mongolsko-mandžuské hranice, avšak bez kontaktu s nepřítelem. Tři letky 22. IAP pak 17. června provedly bitevní útok na japonskou armádu na břehu řeky Chalchyn a i v dalších dnech pokračovaly v ofenzivních akcích. Sovětské letectvo nasadilo I-15 také v Zimní válce proti Finsku v letech 1939-1940. Několik ukořistěných strojů pak používal i finský Ilmavoimat. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se I-15 nemohly v žádném případě měřit s letouny Luftwaffe. Ještě v létě 1941 však byly I-15bis dosti početně zastoupeny ve VVS, kde sloužily především k výcviku.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro I-15 s motorem M-25", "section_level": 1}], "src_summary": "Polikarpov I-15 byl sovětský jednomístný stíhací letoun, který vznikl v Ústřední letecké konstrukci brigády Nikolaje Polikarpova jako následný typ po I-5. Jednalo se o dvouplošník smíšené konstrukce s pevným záďovým podvozkem, hvězdicovým motorem a otevřeným kokpitem opatřeným větrným štítkem.", "tgt_summary": "The Polikarpov I-15 () was a Soviet biplane fighter aircraft of the 1930s. Nicknamed \"Chaika\" (\"\", \"Seagull\") because of its gulled upper wings, it was operated in large numbers by the Soviet Air Force, and together with the Polikarpov I-16 monoplane, was one of the standard fighters of the Spanish Republicans during the Spanish Civil War, where it was called Chato (snub-nose).", "id": 1935386} {"src_title": "Leopold von Sacher-Masoch", "tgt_title": "Leopold von Sacher-Masoch", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v haličském Lvově jako první ze čtyř synů do rodiny policejního velitele Leopolda Sacher-Masocha, rytíře von Kronenthal, který byl v letech 1848–1856 přeložen do Prahy a odtud do Štýrského Hradce. Už od dětství jej fascinovala teta z otcovy strany, hraběnka Zenobia Sacher-Masoch von Kronenthal. Leopold zbožňoval ji samotnou i bití, kterého se mu od ní často dostávalo. líbila se mu i švagrová Wilhelmina Sacher Masoch von Kronenthal, která žila s rodinou ve společné domácnosti. Byl uchvácen katolickým uměním a kultem svatých mučedníků. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Prahy, kde se Leopold učil mj. německy. Byl vynikajícím žákem novoměstského gymnázia a jeho závěrečná slohová práce byla dokonce oceněna. Navzdory svému přání věnovat se dále literatuře, přesněji psaní divadelních her, pokračoval podle otcovy vůle studiem práv nejprve na Univerzitě Karlově, později ve Štýrském Hradci, kde v roce 1855 získal i doktorát. O rok později začal na univerzitě přednášet historii. V roce 1857 publikoval svou první práci, historickou studii o lidovém povstání, ke kterému došlo za nadvlády španělského krále Karla V. v letech 1537-1539 ve flanderském městě Gent. Historikové ji však kritizovali jako příliš beletristickou.", "section_level": 1}, {"title": "Ženy.", "content": "V roce 1861 se zamiloval do Anny von Kottowitz, manželky lékaře, která byla o deset let starší než Sacher-Masoch. Opustila manžela i děti a odešla se Sacher-Masochem. Jejich vztah se brzy proměnil v sadomasochistický tak, jak tomu dnes rozumíme. Anna von Kottowitz Leopolda bila, bičovala, používali i různé fetiše: jezdecké bičíky apod. Následující vztah – a sice s Fanny Pistor – již měl podobu smluvně podloženého otroctví. Společně podepsali úmluvu, ve které: \"„Pan Leopold von Sacher-Masoch dává paní Pistor své čestné slovo, že se pro příštích šest měsíců stane jejím otrokem, že bez výhrad vyhoví všem jejím touhám a splní všechny její příkazy. Paní má právo mučit svého otroka způsobem, jaký uzná za vhodný, za jakékoliv chyby, nedbalosti, nebo přečiny proti jejímu majestátu, kterých by se dopustil.“\" V roce 1872 se nakonec po dlouhých námluvách oženil s Aurorou Rumelin, kterou sám přezdíval Wanda Dunajev po vzoru hrdinky ze své knihy \"Venuše v kožichu\". V manželství se Sacher-Masochovy sexuální potřeby dále rozvíjely – nechával se bít důtkami, přiváděl domů ženy i muže, aby jej opanovali. Manželku nakonec opustil.", "section_level": 2}, {"title": "Masochismus.", "content": "Pojem masochismus použil rakousko-německý psychiatr, svobodný pán Richard von Krafft-Ebing, ve svém díle \"Psychopathia sexualis\", které publikoval v roce 1886. Vytvořil tak do jisté míry falešný protipól masochistického rytíře vůči sadistickému markýzi, čímž kromě toho, že rozčílil Sacher-Masocha, na dlouhá léta znejasnil chápání postavy dalšího významného spisovatele, markýze de Sade, jehož skutečné záliby se od Sacher-Masochových nijak zvlášť nelišily. Spisovatelův syn Alexander to komentoval slovy: „Ano, to my jsme vymysleli sachrismus a Masochův dort.“", "section_level": 2}, {"title": "Spor o datum úmrtí.", "content": "Ve věku padesáti let se jeho duševní zdraví začalo prudce zhoršovat. Ztrácel orientaci a trpěl halucinacemi. V březnu 1895 se začal projevovat agresivně a rodina jej odvezla do sanatoria v Mannheimu. Veřejnosti oznámila jeho smrt k datu 9. března 1895 a jako místo uvedla město Lindheim. Byly publikovány i nekrology. Životopisec James Cleugh nicméně prokázal, že Sacher-Masoch zemřel až o deset let později ve stejném sanatoriu, kam jej rodina umístila.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Sacher-Masoch byl všestranným autorem realistických románů často situovaných do rodné Haliče. Za \"Haličské povídky\" (1858) byl napaden jako parazit a renegát. V období sílícího antisemitismu byl vnímán jako zastánce židů, socialista, utopista a panslavista. Jeho pyšné jednání a konfliktní osobnost byly dalšími podněty k nekonečné kritice a válkám na stránkách magazínů. Skutečnou slávu a nesmrtelnost mu však přineslo dílo \"Venuše v kožichu\", kterou poprvé začal publikovat časopis Die Liebe.", "section_level": 1}, {"title": "Venuše v kožichu.", "content": "Sacher-Masoch měl původně v úmyslu napsat cyklus šesti románů pod názvem \"Kainovo dědictví\", dokončil však pouze první dva. \"Venuše v kožichu\" vypráví příběh Serverina von Kusiemskiého vášnivě zamilovaného do Wandy von Dunajev. V románu rozehrává celou škálu fetišistických sexuálních fantazií, zapisuje pocity muže, který touží být ponižován co nejvíce. Vztah obou milenců dosahuje krize v okamžiku, kdy sama Wanda potkává muže, kterému se chce stát otrokyní. \"Venuši v kožichu\" převedli na filmové plátno Joel Schlemowitz, Maartje Seyferth, Victora Nieuwenhuijs, Lou Campy a naposledy Roman Polanski. Inspirovala stejnojmennou píseň na albu \"The Velvet Underground & Nico\" od skupiny The Velvet Underground. V roce 1986 ji v nakladatelství Olympia Press publikoval jako komiks italský výtvarník Guido Crepax.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold rytíř von Sacher-Masoch (27. ledna 1836 Lemberk, Rakousko-Uhersko – 9. března 1905 Altenstadt, Hesensko (někdy uváděno datum 1895 Lindheim, Německo) byl rakouský novinář a spisovatel smíšeného původu (k jeho předkům patřili Španělé, Rusové i sefardští Židé), po kterém je pojmenován masochismus. Publikoval také pod jmény Charlotte Arand a Zoe von Rodenbach. V neněmeckém prostředí bývá často jeho šlechtický titul „rytíř“ (Ritter) uváděn omylem jako další křestní jméno. Studoval v Praze, kde se také ve věku dvanácti let začal učit německy. Datum úmrtí 9. března 1895 v Lindheimu poblíž Frankfurtu nad Mohanem je mystifikace, kterou rozšířila jeho vlastní rodina.", "tgt_summary": "Leopold Ritter von Sacher-Masoch (27 January 1836 – 9 March 1895) was an Austrian nobleman, writer and journalist, who gained renown for his romantic stories of Galician life. The term \"masochism\" is derived from his name, invented by his contemporary, the Austrian psychiatrist Richard von Krafft-Ebing. Masoch did not approve of this use of his name. During his lifetime, Sacher-Masoch was well known as a man of letters, in particular a utopian thinker who espoused socialist and humanist ideals in his fiction and non-fiction. Most of his works remain untranslated into English. Until recently, his novel \"Venus in Furs\" was his only book commonly available in English, but an English translation by William Holmes of \"Die Gottesmutter\" was released in 2015 as \"The Mother of God\".", "id": 2295348} {"src_title": "Odilon Redon", "tgt_title": "Odilon Redon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se Bertrandovi a Marii-Odile Redonovým 20. dubna 1840 v Bordeaux. Krátce před tím se jeho rodiče vrátili ze Spojených států, kde otec s malým úspěchem farmařil a kde se oženil s Redonovou matkou, Francouzkou, která pocházela z Louisiany. Její jméno Redon použil jako pseudonym. Vzhledem ke své slabé tělesné konstituci byl brzy po narození svěřen do péče kojné a následně svého strýce, který žil na rodinném statku Peyrelebade poblíž města Listrac-de-Durèze, asi 50 km na východ od Bordeaux. Život v přírodě a izolaci v něm probouzel bizarní a fantasmagorické obrazy, které se staly později podstatou jeho díla a které se dodnes nepodařilo plně vysvětlit. V 7 letech strávil se svou pěstounkou několik měsíců v Paříži, kde navštívil zdejší muzea. Zejména dramatické obrazy jej silně ovlivnily. Na venkově žil až do svých 11 let, kdy se v Bordeaux připojil k rodičům a začal chodit do školy. Jeho kresba byla oceněna dříve než začal číst. V roce 1855 zde začal navštěvovat kurzy malíře Stanislase Gorina. Ten v Redonovi podporoval jeho zanícení pro malířství a seznámil ho s díly Jeana-Francoise Milleta, Eugène Delacroixe, Camille Corota a Gustava Moreaua, který na něj měl ze jmenovaných malířů největší vliv i v budoucnu. V 17 letech na přání rodičů, jejichž starší syn byl architektem, se bez úspěchu pokusil o přijetí na studium architektury na pařížské École des Beaux-Arts. Na téže škole se roku 1864 přihlásil do ateliéru malíře Léona Gérôma. Po roce skončilo studium rozchodem, protože se Redon nechtěl nechat vtěsnat do schémat akademického malířství. Po návratu do Bordeaux se spřátelil s grafikem Rodolphem Bresdinem, který ho naučil grafickým technikám, zejména leptu a litografie. Pod vedením tohoto umělce vznikla série 11 leptů \"Brod,\" která byla vydána v r. 1866. Tato série byla inspirována orientálním a romantickým duchem děl Eugéna Delacroixe, kterého znal od vidění. Roku 1867 byl jeho olej \"Roland v Roncevaux\" přijat na výstavu Salón v Bordeaux, která byla obdobou stejnojmenné pařížské výstavy. Malíř se ale rozhodl obraz nevystavit a v místních novinách \"La Gironde\" publikoval článek, v němž formuloval svůj postoj k soudobému malířství. Léto následujícího roku maloval v Barbizonu s malíři Barbizonské školy a seznámil se zde s Corotem. V roce 1870 byl v souvislosti s Prusko-francouzskou válkou mobilizován a účastnil se válečných akcí na řece Loiře poblíž Tours. Tento traumatizující zážitek se promítl v jeho tvorbě. Od roku 1872 se stala jeho domovem Paříž, kde měl ateliér na Montparnassu, i když téměř každé léto jezdil do Peyrelebade. Jeho přítel Jules Boissé ho v Paříži uvedl do literárního salónu Berthe de Rayssac, kde se scházeli spisovatelé, hudebníci, malíři a vědci. Zde také poznal svou budoucí ženu, kreolku Camille Falte, kterou si vzal roku 1880. Na jaře 1875 opět maloval v Barbizonu. O tři roky později podnikl cestu do Belgie a Holandska, kde obdivoval hlavně díla Franse Halse a Rembrandta. V roce 1879 vydal své první album litografií s názvem \"Ve snu,\" které odráží snové, imaginární prožitky autora. V roce 1881 uspořádal v redakčních místnostech novin \"La Vie Moderne\" první samostatnou výstavu svých uhlokreseb, ohlas byl mizivý. Rok nato vystavoval uhlokresby podruhé a při té příležitosti se spřátelil se spisovatelem Huysmansem, který ho roku 1883 seznámil se Stéphanem Mallarmém. V roce 1884 založilo asi 400 tvůrců, kterým nebyla přijata díla na každoroční oficiální výstavu Salón, Salón nezávislých umělců. Redon byl zvolen jeho prvním prezidentem. Na začátku roku 1886 vystavoval Redon spolu s Paulem Gauguinem v Bruselu na salónu avantgardní Skupiny XX a téhož roku na jaře se zúčastnil poslední, osmé výstavy impresionistů. Zřejmě z Mallarméova podnětu se roku 1889 zúčastnil první výstavy Společnosti malířů-grafiků v prestižní galerii Paula Durand-Ruela a sblížil se s malíři nazývajícími se Nabisté. Další výstava v téže galerii proběhla v roce 1894. Na počátku 90 let se výrazně proměnila jeho barevná paleta. Opouští tóny černé, začíná používat pastel a olejové barvy. Barva dominuje v jeho dílech až do konce života. Počátkem roku 1890 opět cestoval vystavovat do Bruselu, tentokrát ve společnosti Mallarméově. V té době se sblížil s Gauguinem. V roce 1895 navštívil Londýn. Prodělal také vážnou nemoc, která jeho další tvorbu ovlivnila. Těžce nesl vynucený prodej statku Peyrelebade, o němž rozhodli jeho bratři a kde strávil dětství. Roku 1897 zde prožil poslední léto. O dva roky později vystavoval u Paula Durand-Ruela potřetí, tentokrát společně s Nabisty. Jeho mecenáš, hrabě Robert de Domecy ho v roce 1900 doprovázel na cestě po Itálii. Na začátku 20. století došel uznání i od státu. Roku 1903 mu byl udělen Řád čestné legie a o rok později bylo pro státní galerii zakoupeno jeho první dílo, \"Zavřené oči\" z roku 1890. V témže roce pomáhal se zakládáním Podzimního salonu, v němž mu byl v roce 1904 vyhrazen celý jeden sál s 62 díly. Poslední stěhování v Paříži absolvoval Redon roku 1905, a to na avenue de Wagram č. 129. Roku 1907 se pokusil opatřit si finanční prostředky na zpětný odkup Peyrelebade. Uspořádal veřejnou aukci 53 svých olejomaleb, akvarelů, pastelů a kreseb. Potřebný obnos však nezískal. S dalším ze svých mecenášů, Arthurem Fontainem, navštívil roku 1908 Benátky. Od roku 1909 trávil léto v Bièvres u Paříže ve vile, kterou původně vlastnila Juliette Dodou, nevlastní sestra jeho manželky. V roce 1913 došlo jeho dílo uznání i v zámoří. Na proslulé výstavě Armory Show, která byla první komplexní výstavou moderního umění v Americe a na které se představili i malíři z Evropy, představil Redon 40 děl. Ještě v roce 1914 navštívil Holandsko. Zemřel 6. července 1916 v Paříži, pohřben je v Bièvres. Redonovi měli dva syny. První z nich, Jean, narozený roku 1886, zemřel již po půl roce. O tři léta později se narodil Ari (1889–1972). Umělec vytvořil několik jeho portrétů. Ari byl na začátku první světové války odveden k ženistům. Jeho otec, který se o syna bytostně strachoval, se jeho návratu z fronty nedočkal. Ari Redon pečoval o výtvarný a literární odkaz svého otce a odkázal malířova díla, která zůstala v majetku rodiny, státu.", "section_level": 1}, {"title": "Redon a Čechy.", "content": "Zásluhu na kontaktech Redona s českým prostředím má Zdenka Braunerová, jejíž sestra byla provdána za Élémira Bourgese jednoho z Redonových přátel. Při svých pobytech v Paříži často Redonovy navštěvovala a postupně k nim uvedla i Julia Zeyera, Viléma Mrštíka a Miloše Martena, který se s malířem sblížil nejvíce. Po Arnoštu Procházkovi byl Marten druhý, kdo v Čechách o Redonovi psal. Další byla v roce 1912 Kamilla Neumannová, která vydala v edici \"Umělecké monografie\" soubor dvanácti reprodukcí Redonových děl. Národní galerie v Praze má ve svých sbírkách album šesti litografií \"Edgaru Poeovi\" a další tři litografie z let 1894–1896, Památník národního písemnictví vlastní dvě litografie a lept rovněž z 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Redonovo dílo nelze zařadit do žádného z proudů soudobého malířství, ať už to byl realismus, klasicismus, hnutí nabistů, barbizonská škola nebo impresionismus. Představuje solitér, který nelze jednoznačně zařadit do nějaké kategorie. S mnoha malíři z vyjmenovaných směrů však vystavoval a pojily ho s nimi přátelské vazby. Redon byl vzdělaný a sečtělý člověk. Jeho tvorbu ovlivňovala nejen vlastní imaginace, ale i literatura, přírodověda a zejména hudba, které byl vášnivě oddán. Důležitou inspirativní roli pro něj hrál sen, proto bývá někdy považován za předchůdce surrealismu. Redon byl v blízkém kontaktu se symbolistickými básníky, k jejichž básním má jeho vidění světa blízko. Je také nazýván prvním moderním malířem pocitů úzkosti a nevědomí. Náměty čerpal z antické mytologie, křesťanství i středověkých bestiářů. Jeho literární lásky lze vyčíst z názvů deseti litografických alb, která vydal v průběhu let 1879–1899. Používal více technik: vedle oleje i kresby uhlem, kvaš, pastel, temperu a litografii. Své práce, z nichž mnohé jsou rozptýleny v soukromých sbírkách, datoval jen málokdy, takže je obtížné zjistit dobu jejich vzniku. Nicméně lze v jeho tvorbě rozlišit dvě základní etapy. Zhruba do roku 1890 v jeho uhlokresbách a grafikách dominovala černá barva, kterou Redon považoval za základní. Práce vzniklé do této doby se tradičně nazývají \"noirs\" – černá díla. Po narození druhého syna, Ariho, malíř svůj způsob tvorby přehodnotil a jeho hlavní malířskou technikou se stal pastel. Postupně mizí fantaskní bytosti znázorňované v \"noirs\". Dílo se stává lyričtější, Redon začal používat všechny barvy spektra. Jeho způsob nakládání s barvou a světlem byl natolik svébytný, že inspiroval i fauvisty. Do konce života se již k \"noirs\" nevrátil. Redon se uplatnil i v oblasti dekorativní a nástěnné malby. V Paříži vyzdobil roku 1901 dům hudebního skladatele Ernesta Chaussona, o rok později pracoval v domě svého mecenáše, hraběte Robereta de Domecy, v Domecy-sur-Cure v Burgundsku. Na objednávku přítele, malíře Gustava Fayeta, vyzdobil v roce 1910 stěny knihovny opatství Fontfroide u Narbonne, mj. panelem s názvem \"Noc\". Po roce 1907 se zabýval i dekorativními pracemi, mj. kreslil návrhy pro státní gobelínové dílny. Dílo Odilona Redona bylo inspirováno také hudbou. Sledoval tvorbu Richarda Wagnera. Dále jeho oblíbenými skladateli byli Mozart, Beethoven a zejména Schuman. Tomu věnoval v roce 1904 pastel na jeho počest. Schumanův portrét se objevuje také v panelu se jménem \"Noc\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Odilon Redon, vlastním jménem Bertrand-Jean Redon, (22. dubna 1840 Bordeaux – 6. července 1916 Paříž) byl francouzský malíř, představitel symbolismu a dekadence ve výtvarném umění.", "tgt_summary": "Odilon Redon (born Bertrand Redon; ; April 20, 1840July 6, 1916) was a French symbolist painter, printmaker, draughtsman and pastellist. Early in his career, both before and after fighting in the Franco-Prussian War, he worked almost exclusively in charcoal and lithography, works referred to as \"noirs\". He started gaining recognition after his drawings were mentioned in the 1884 novel \"À rebours\" by Joris-Karl Huysmans. During the 1890s he began working in pastel and oils, which quickly became his favourite medium, abandoning his previous style of \"noirs\" completely after 1900. He also developed a keen interest in Hindu and Buddhist religion and culture, which increasingly showed in his work. He is perhaps best known today for the \"dreamlike\" paintings created in the first decade of the 20th century, which were heavily inspired by Japanese art and which, while continuing to take inspiration from nature, heavily flirted with abstraction. His work is considered a precursor to both Dadaism and Surrealism.", "id": 740107} {"src_title": "Altiplano", "tgt_title": "Altiplano", "src_document": [{"title": "Geografická charakteristika.", "content": "Nachází se ve vnitrozemí Jižní Ameriky, převážně na území Bolívie a Peru; částečně zasahuje do Chile a na sever Argentiny. Rozloha náhorní plošiny činí okolo 170 000 km², průměrná nadmořská výška je 3600 m. Západní a východní stranu ohraničuje horský pás And (Cordillera Occidental a Cordillera Central) s mnoha aktivními vulkány, severní jezero Titicaca a na jihu se nachází jedno z nejsušších míst na zeměkouli – poušť Atacama. Samotná oblast Altiplana je řídce osídlená, hustěji zalidněná jsou jen území v okolí jezera Titicaca a hornické oblasti (nacházejí se zde poměrně velká ložiska stříbra, mědi, cínu a zinku). Altiplano je známé též nejvýše položenou železniční tratí na americkém kontinentu, spojující města Cuzco a La Paz. V oblasti leží několik velkých jezer – na severu jezero Titicaca, v centrální části jezero Poopó a Coipasa, v jižní části slané jezero Salar de Uyuni nebo Laguna Verde. Altiplano je bezodtoká oblast, všechny řeky se vlévají do zmíněných jezer.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je chladné (průměrná roční teplota dosahuje jen 3 °C v západní části a asi 12 °C v oblasti okolo jezera Titicaca) a polosuché. Příčinou je clonění And, které zachytávají srážky proudící od Pacifiku. Roční úhrn srážek představuje 200 až 800 mm/m².", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Vznik Altiplana je datován do konce druhohor, kdy vlivem tektonických pohybů nastal v oblasti pokles a následná masivní sedimentace. Později, v miocénu, započala vulkanická aktivita v Cordillera Occidental, která překryla vrstvu sedimentů lávovými proudy a dalšími sopečnými produkty. V období pleistocénu byla celá oblast zalita vodou – jezero Ballivián. Začátkem holocénu jezero vyschlo, jeho zbytky představují jezera Titicaca a Poopó a oblast dostala dnešní podobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altiplano (španělsky \"vysočina\", \"náhorní rovina\") je rozsáhlá náhorní plošina oddělující horské masivy západních a východních And. Po Tibetské plošině je druhým nejrozsáhlejším útvarem tohoto typu na Zemi.", "tgt_summary": "The Altiplano (Spanish for \"high plain\"), Collao (Quechua and Aymara: Qullaw, meaning \"place of the Qulla\") or Andean Plateau, in west-central South America, is the area where the Andes are the widest. It is the most extensive area of high plateau on Earth outside Tibet. The bulk of the Altiplano lies in Bolivia, but its northern parts lie in Peru, and its southern parts lie in Chile and Argentina. The plateau hosts several cities of these four nations, including El Alto, La Paz, Oruro, and Puno. The northeastern Altiplano is more humid than the southwestern area. The latter area has several salares, or salt flats, due to its aridity. At the Bolivia–Peru border lies Lake Titicaca, the largest lake in South America. South of that in Bolivia was Lake Poopó, which was declared dried up and defunct as of December 2015. It is unclear if this second-largest lake in Bolivia can be revitalized. The Altiplano was the site of several pre-Columbian cultures, including the Chiripa, Tiawanaku and the Inca Empire. Spain conquered the region in the 16th century. Major economic activities in the Altiplano include mining, llama and vicuña herding, and services in the cities. There is some international tourism.", "id": 2349314} {"src_title": "Alex Turner", "tgt_title": "Alex Turner", "src_document": [{"title": "Formování Arctic Monkeys.", "content": "V prosinci roku 2002 po dokončení studií se v anglickém Sheffieldu znudění kluci rozhodli, že si založí skupinu. Kytar se ujali sousedé Alex Turner a Jamie Cook, bubeníkem se chtěl stát kamarád z dětství Matt Helders a baskytaristu Andyho Nicholsona našli v nedalekém městečku Suburbie. Začali hrát indie rock, který se v jejich době výrazně rozšířil. Jejich nezávislost jim dala možnost vytvářet svůj osobitý styl, plný chytlavých melodií. Arctic Monkeys šance využili a k chytlavé hudbě přidali i svou uměleckou stránku. Aby Arctic Monkeys na britském trhu uspěli, museli přijít s nějakou novinkou. Nakonec se rozhodli nahrát Album plné chytlavých písniček, čili potenciálních hitů. První album, \"Whatever People Say I´m, Thats What I Am Not\" se skladbami jako When The Sun Goes Down, nebo Mardy Bum, bylo velmi očekávané a když v roce 2006 přišlo na trh, okamžitě trhlo rekord jakožto nejprodávanější britský debut v historii. Predčili tak i legendární Oasis. Druhé CD \"Favourite Worst Nightmare\" vyšlo o rok později a na CD se objevily hity jako Fluorescent Adolescent i Teddy Picker. Krom CD nám ale Arctic Monkeys vydali ještě spoustu singlů, jako Who The Fuck Are Arctic Monkeys, nebo Leave Before the Lights Come On.", "section_level": 1}, {"title": "The Last Shadow Puppets.", "content": "Na začátku října 2007 Alex Turner prohlásil, že se chystá nahrát CD s kamarádem Milesem Kanem a producentem Jamesem Fordem, který produkoval i druhé album Arctic Monkeys, na kterém se podílel mimo jiné i Miles Kane, konkrétně v poslední písničce 505. Kane, který Arctic Monkeys podporuje a sám je frontmanem skupiny The Rascals, naplánoval projekt a mohlo se začít nahrávat. Duo se nejprve jmenovalo Turner & Kane, ale nakonec název změnilo na The Last Shadow Puppets. První singl a celé album dostalo název The Age Of The Understatement, jehož prodej začal 21. dubna 2008. Dva dny předtím měla skupina první koncert v Portsmouthu. Recenze alba byly spíše kladné, i když jistá část fanoušků Arctic Monkeys i The Rascals tento projekt příliš nepodporuje. Album bylo nominováno na Nationwide Mercury Prize 2008, což byla pro Turnera třetí nominace po sobě, ale úspěch Turnera v roce 2006 s prvním albem Arctic Monkeys se opět neopakoval a cenu jim přebrali Elbow. Ale i přesto už mají jednu cenu \"v kapse\" – Mojo Award v kategorii Breakthrough Artist. Brzo bude okupovat pulty nový singl My Mistakes Were Made For You, který následuje předchozí singl Standing Next To Me, jehož klip měl u fanoušků skvělé ohlasy. Co se týče druhého alba, Miles Kane ze začátku tvrdil, že se bude chystat v příštím roce 2009, ale nedávno přiznal, že koncertování s oběma kapely ho příliš vyčerpává a dvě alba v jednom roce už nechce vydat (album The Rascals \"Rascalize\" vyšlo letos v červnu) a vypadá to, že dá přednost The Rascals… Další album The Last Shadow Puppets je tedy ve hvězdách.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Alex Turner si svůj soukromý život skutečně hlídá, stejně tak i svou image. V prosinci 2007 ho magazín NME ocenil jako \"The Coolest Man On The Planet\". Velice podporuje fotbalový klub Sheffield Wednesday, píše články pro magazín Blender a celkově žije velmi aktivně. Když chodil na střední, věnoval se basketbalu a jeho učitel tvrdí, že byl pravděpodobně nejlepší basketbalista na škole. To, že se bude někdy věnovat hudbě, jeho třídního učitele v životě nenapadlo. Jeho přítelkyně byla o dva roky starší TV reportérka a modelka Alexa Chung, se kterou měl vztah od dubna 2007 do června 2011. Alexa se objevila i v klipu k písni \"My Mistakes Made For You\" od The Last Shadow Puppets.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexander David Turner (* 6. ledna 1986) je jediným synem učitele hudební výchovy a učitelky německého jazyka narozeným v Sheffieldu na severu Anglie, což vysvětluje jeho přízvuk typický pro tuto oblast. Je členem skupin Arctic Monkeys a The Last Shadow Puppets. V obou skupinách působí jako zpěvák, kytarista a skladatel. V Arctic Monkeys je hlavním textařem, v The Last Shadow Puppets píše texty společně s Milesem Kanem (The Rascals).", "tgt_summary": "Alexander David Turner (born 6 January 1986) is an English musician, singer, songwriter, and record producer. He is best known as the frontman and principal songwriter of the rock band Arctic Monkeys, with whom he has released six albums. He has also recorded with his side project The Last Shadow Puppets and as a solo artist. When Turner was 16, he and three friends formed Arctic Monkeys in their native Sheffield. Their debut album, \"Whatever People Say I Am, That's What I'm Not\" (2006), became the fastest-selling debut album in British history and was ranked at No. 30 on \"Rolling Stone\" list of the greatest debut albums of all time. The band's subsequent studio albums, \"Favourite Worst Nightmare\" (2007), \"Humbug\" (2009), \"Suck It and See\" (2011), \"AM\" (2013) and \"Tranquility Base Hotel & Casino\" (2018), have experimented with desert rock, indie pop, R&B, and lounge music. Arctic Monkeys headlined Glastonbury Festival in both 2007 and 2013, and performed during the 2012 London Summer Olympics opening ceremony. As the co-frontmen of The Last Shadow Puppets, Turner and Miles Kane have released two orchestral pop albums: \"The Age Of The Understatement\" (2008) and \"Everything You've Come To Expect\" (2016). Turner also provided an acoustic soundtrack for the feature film \"Submarine\" (2010), and co-wrote and co-produced Alexandra Savior's debut album \"Belladonna of Sadness\" (2017). Turner's lyricism, ranging from kitchen sink realism to surrealist wordplay, has been widely praised. Each of his eight studio albums have topped the UK Album Chart and he has won seven Brit Awards, an Ivor Novello Award, and a Mercury Prize (having been nominated five times).", "id": 1804477} {"src_title": "Klokan velký", "tgt_title": "Western grey kangaroo", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Klokana velkého poprvé popsal Desmarest v roce 1817. Již tehdy dostal tento druh latinský název \"Macropus fuliginosus\", který má dodnes. Z neznámých důvodů ale bylo psáno, že se endemicky vyskytuje v Tasmánii, což nebyla pravda. Má několik poddruhů: Některé zdroje uvádějí ještě jeden poddruh: \"Macropus fuliginosus ocydromus\" ( - klokan velký stepní.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se v Jižní Austrálii od západního Nového Jižního Walesu a Victorie až po jihozápadní Austrálii. Ve východní části oblasti se často vyskytují smíšené populace s klokanem obrovským.", "section_level": 1}, {"title": "Základní data.", "content": "Tento klokan je třetí největší z klokanů (délka těla 0,9–1,4 m, délka ocasu 75–100 cm, hmotnost 15–54 kg). Pokud se tento klokan pohybuje pomalu, poskakuje na všech čtyřech nohou jako králík, ocas používá jako oporu. Spěchá-li, skáče snožmo do výšky 3 m a do dálky 10 m. Samci jsou průměrně dvakrát větší než samice, ale krom velikosti a váhy se nijak neliší.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Klokaní samci se v době námluv spolu utkávají o nadvládu nad samicemi, soupeří i o potravu či o místa k odpočinku, pokud je jich nedostatek. Protivníci se postaví proti sobě, vystrčí přední nohy a snaží se zasáhnout jeden druhého. Mohou se i naklonit vzad a opírají se přitom o ocas, aby mohli uštědřovat rány zadníma nohama. K vážným zraněním dochází při soubojích jen zřídka. Březost u klokana velkého trvá v průměru okolo 36 dnů. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté – je holé, slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí se drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku, kde se přisaje na mléčnou bradavku. Ve vaku mláděti ztvrdnou koutky, tudíž dokonale drží. To bylo patrně příčinou, proč si dříve australští usedlíci mysleli, že vyrůstají přímo z bradavky. Ve vaku saje mléko do chvíle, než se dovyvine. Mláděti se vytvoří zadní končetiny, začne vidět, uši se mu vzpřímí a naroste mu srst. Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. Do něj leze hlavou napřed, takže ve vaku musí udělat kotoul. Vak je však brzy obsazen dalšími přírůstky, tudíž klokáně strká hlavu do vaku jen tehdy, když se chce napít. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokan velký (\"Macropus fuliginosus\"), známý také jako klokan západní, je druh klokana z čeledi klokanovitých. Je odlišný od většiny druhů podle ochlupeného nosu a od klokana obrovského se liší především svým hnědým zbarvením srsti. Aktivní je zejména v noci, kdy se pase především na trávě, někdy ale žere i listí keřů nebo okusuje i nízké stromy. Má hustou drsnou srst, přecházející od bledě šedohnědé do čokoládově hnědé. Na hrudi a na břiše je barva světlejší.", "tgt_summary": "The western grey kangaroo (\"Macropus fuliginosus\"), also referred to as a western grey giant kangaroo, black-faced kangaroo, mallee kangaroo, and sooty kangaroo, is a large and very common kangaroo found across almost the entire southern part of Australia, from just south of Shark Bay through coastal Western Australia and South Australia, into western Victoria, and in the entire Murray–Darling basin in New South Wales and Queensland.", "id": 448980} {"src_title": "Amur bílý", "tgt_title": "Grass carp", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo je podlouhlé, válcovitého tvaru. Zejména mladší jedinci jsou velmi podobní jelcům tloušťům, od nichž je lze snadno odlišit podle šedavého zbarvení párových ploutví. Hlava má široké a dlouhé ploché čelo, velmi nízko posazené oči. Hřbet je tmavozelený, boky zlatavé, břicho bílé. Ve své domovině může dosáhnout délky až 150 cm a hmotnosti 50 kg. V českých podmínkách je to však méně. Největší jedinci v evropských vodách dorůstají délky kolem 100 cm a hmotnosti 15–20 kg. Dožívá se věku až 15–20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Původní areál rozšíření amura je východní Asie, povodí řeky Amur a Čínská lidová republika. Odtud byl postupně rozšiřován na území tehdejšího Sovětského svazu. Do Československa byl poprvé vysazen roku 1961, poprvé byl odchován v rybnících Soboňky u Rohatce v okrese Hodonín. Daří se mu v teplejších vodách. Vysazuje se do nádrží, tůní, odstavných ramen, do velkých řek i do rybníků. Protože požírá makrovegetaci, je využíván k melioraci zarostlých rybníků.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "V prvních dnech po vylíhnutí se živí převážně zooplanktonem. Později postupně přechází na rostlinnou stravu, kterou tvoří převážně vodní rostliny a vláknité řasy. Pokud je chován v kaprových rybnících, konzumuje i krmivo předkládané kaprům. Rostlinnou potravu přijímá především při vyšší teplotě vody. Většina zkonzumované potravy však odchází z těla nevyužita.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Amur bílý se mimo svou domovinu přirozeně nevytírá, proto je jeho výskyt podmíněn umělým vysazováním. V oblasti svého původu amur dospívá ve věku 4–5 let. Tření probíhá v červnu v silně proudících tocích s kamenitým dnem. Jikry se vznášejí volně ve vodním sloupci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jeho hlavní význam spočívá v tom, že se živí rostlinnou stravou a vodními řasami. Proto zvyšuje produkci rybářských revírů. Amur se také velmi rychle stal velmi oblíbenou rybou sportovních rybářů díky své bojovnosti. V Česku se začal prosazovat jako dražší a chutnější alternativa vánočního kapra. Má velmi chutné maso. Je bílé, netučné a chutné, s menším obsahem drobných kostí. Hodí se na úpravu pečením, či smažením.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Amur je vysazován jak ke sportovnímu lovu, tak k hospodářskému chovu, ve vodních tocích se šíří i přirozenou cestou. Amur se loví od pozdního jara do podzimu (nejlépe květen a červen) v hodinách kolem poledne, v podvečer a v noci, konkrétně mezi 19-23 hodinou. Rád ožírá rákos u břehů, podle čehož se dá vypozorovat jeho výskyt. Častou užívanou nástrahou, na kterou je loven, je hrách, rohlík, či kůrka chleba na hladině. Po záběru bojuje velmi silně a energicky jako málokterá z našich ryb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amur bílý (\"Ctenopharyngodon idella\") je v Česku nepůvodní druh kaprovitých ryb. Je to ryba, u které je zákonem stanovena nejmenší lovná míra. Do tehdejšího Československa byl dovezen hlavně z důvodu jeho rostlinožravosti, a to za účelem likvidace porostů rákosí. K trávení rostlinné stravy slouží jeho prodloužené střevo, které měří přibližně dvakrát více, než je délka samotné ryby.", "tgt_summary": "The grass carp (\"Ctenopharyngodon idella\") is a large herbivorous freshwater fish species of the family Cyprinidae native to eastern Asia, with an original range from northern Vietnam to the Amur River on the Siberia-China border. This Asian carp is the only species of the genus \"Ctenopharyngodon\". It is cultivated in China for food, but was introduced in Europe and the United States for aquatic weed control, becoming the species of fish with the largest reported production in aquaculture globally, over five million tonnes per year. The grass carp is a fish of large, turbid rivers and associated floodplain lakes, with a wide degree of temperature tolerance. Grass carp will enter reproductive condition and spawn at temperatures of .", "id": 1342802} {"src_title": "Hartova válka", "tgt_title": "Hart's War", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Během bitvy v Ardenách v roce 1944 padne do německého zajetí mnoho amerických vojáků, mezi nimi nadporučík Thomas Hart. Během krutého výslechu podlehne a prozradí Němcům důležité informace; poté je převezen do zajateckého tábora, kde nejvyšší hodnost ze zajatců má plukovník McNamara. Když mezi bílé zajatce přijdou dva černošští důstojníci, Lamar Archer a Scot Lincoln, stanou se ihned terčem urážek, zejména od seržanta Bedforda. Jednoho dne v lůžku Archera němeční dozorci naleznou stanový kolík, což interpretují jako přípravu útěku, a ihned Archera zastřelí. Někteří však mají podezření, že tam kolík nastražil Bedford. Tentýž den Němci odhalí skrytý rádiový přijímač zajatců. Krátce na to je Bedford nalezen zavražděný a u jeho těla stojí Lincoln. Vše nasvědčuje tomu, že Lincoln pomstil zabití svého jediného přítele v táboře, Archera. Němci jej chtějí hned popravit, ale McNamara trvá na soudním procesu, ve kterém sebe jmenuje jako předsedu tribunálu a Harta jako obhájce, protože je studentem práv. Hart ale během procesu usoudí, že se zde děje něco více a že McNamara neusiluje o to, aby odhalil pravdu. Den před závěrečnou řečí přelíčení Hart objeví tunel, kterým se chce skupina amerických zajatců dostat na svobodu. Ke své hrůze si uvědomí nejen to, že Lincoln má být obětován a soudní proces slouží pouze k odvedení pozornosti Němců, ale také to, že zbabělý a oportunistický Bedford učinil s dozorci obchod — smrt Archera za prozrazení, kde je rádiový přijímač — a že se McNamara obával, že podobně chce vyzradit i existenci tunelu výměnou za možnost útěku (což se pak potvrdilo, když po Bedfordově smrti byly u něho nalezeny německé doklady a peníze). Byl to McNamara, kdo proto Bedforda zabil. McNamara to nepopírá, ale vysvětlí Hartovi, že je nutné vyhodit do povětří blízký muniční sklad, který letectvo považuje za továrnu na obuv: McNamara jej hrubě odbude, že Hart neví nic o povinnosti. Z Hartovy informace, že byl zpovídán jen tři dny, totiž McNamara poznal, že Hart podlehl, zatímco McNamara vydržel měsíční výslech. Hart se snaží nalézt způsob, jak Lincolna zachránit. Jako obhájce pronese závěrečnou řeč, v níž mluví o zbabělosti, oportunismu a oběti, a zakončí ji přiznáním, že on sám je vrahem Bedforda. Němečtí dozorci se ihned chystají Harta popravit. Přitom odhalí tunel a zamýšlejí postřílet všechny, kteří se účastnili procesu, ačkoli je Hart ujišťuje, že ti o tunelu nevěděli. V tom se vně tábora z noční tmy vynoří postava McNamary a za ním dojde k mohutné explozi. Zatímco Američané, kteří utekli z tábora, se po zničení muničního skladu rozprchli v německých uniformách, McNamara, kterého zasáhla Hartova závěrečná řeč a oběť, se vrátil, aby vzal odpovědnost na sebe. Nabízí německému veliteli svůj život s vysvětlením, že ostatní pouze plnili jeho rozkazy. Velitel to přijme a McNamaru zastřelí. Hart i Lincoln jsou pohnutí a slova „čest, odvaha, povinnost a oběť“ pro ně získávají hlubší význam. Za tři měsíce Německo kapituluje a zajatci jsou vysvobozeni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hartova válka je válečný film z roku 2002 natočený podle stejnojmenného románu Johna Katzenbacha z roku 1999. Film se odehrává v Evropě za druhé světové války na západní frontě v době Bitvy v Ardenách a po ní. Ve filmu vystupují fiktivní váleční zajatci v zajateckém táboře. Hrají: Bruce Willis, Colin Farrell a Terrance Howard. Film režíroval Gregory Hoblit a byl do kin byl uveden 15. února 2002.", "tgt_summary": "Hart's War is a 2002 American thriller drama film about a World War II prisoner of war (POW) camp based on the novel by John Katzenbach. It stars Bruce Willis as Col. William McNamara and Colin Farrell as Lt. Thomas Hart. The film co-stars Terrence Howard, Cole Hauser and Marcel Iureş. The film, directed by Gregory Hoblit, was shot at Barrandov Studios in Prague, and released on February 15, 2002. The film earned mixed reviews and did poorly at the box office.", "id": 97242} {"src_title": "Árón (rostlina)", "tgt_title": "Arum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o pozemní rostliny s hlízovitě ztloustlými oddenky či hlízami. Jsou vytrvalé, jednodomé s jednopohlavnými květy. Listy jsou řapíkaté, střídavé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou hrálovité až střelovité, žilnatina je zpeřeně větvená. Květy jsou v květenstvích, ve ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno nápadným listenem, který tvoří toulec. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály. Naspodu palice jsou samičí květy, nad nimi je úsek sterilních samičích květů přeměněných v brvité útvary. Následují samčí květy a nad nimi soubor sterilních samčích květů v podobě brvitých výrůstků na cibulkovité bázi. Sterilní květy výjimečně chybí (Arum creticum a A. idaeum). Nahoře je palice prodloužená v bezkvětý kyjovitý výrůstek – apendix. Okvětí chybí. Tyčinek je 2-4. Gyneceum je složeno z 1 plodolistu, je monomerické, semeník je svrchní. Plody jsou dužnaté, jedná se o bobule uspořádané do plodenství, bobule jsou za zralosti červené barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 15-16 (často blízce příbuzných) druhů, záleží na taxonomickém pojetí, jsou rozšířeny v mírném pásu až v subtropech Evropy (nejvíce ve Středomoří), Asie (převážně v Turecku, jeden druh zasahuje do Číny) a severní Afrika.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR rostou 2 druhy, které jsou si blízce příbuzné a na první pohled jsou si i velmi podobné. Je to árón plamatý (\"Arum maculatum\"), který roste spíše v západní polovině ČR a árón východní (\"Arum cylindraceum\", syn.: \"Arum alpinum\" Schott et Kotschy, \"Arum alpinum\" subsp. \"besserianum\", \"Arum orientale\" subsp. \"besserianum\"), který roste spíše ve východní polovině, nejhojnější je v podhůří moravských Karpat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Árón (\"Arum\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi árónovité (\"Araceae\"). Občas se vyskytují i jiné fonetické varianty jména, hlavně áron, někdy i aron nebo arón, které jsou asi nesprávné. Kaplan v publikaci Kubát (2002) i Dostál (1989) udávají árón (oboje dlouhé).", "tgt_summary": "Arum is a genus of flowering plants in the family Araceae, native to Europe, northern Africa, and western and central Asia, with the highest species diversity in the Mediterranean region. Frequently called arum lilies, they are not closely related to the true lilies \"Lilium\". Plants in closely related \"Zantedeschia\" are also called \"arum lilies\". They are rhizomatous, herbaceous perennial plants growing to 20–60 cm tall, with sagittate (arrowhead-shaped) leaves 10–55 cm long. The flowers are produced in a spadix, surrounded by a 10–40-cm-long, coloured spathe, which may be white, yellow, brown, or purple; some species are scented, others not. The fruit is a cluster of bright orange or red berries. All parts of the plants, including the berries, are poisonous, containing significant amounts of calcium oxalate as raphides. The genus name is the Latinized form of the Greek name for these plants, \"aron\".", "id": 577735} {"src_title": "Klokan žlutonohý", "tgt_title": "Yellow-footed rock-wallaby", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "O klokanu žlutonohém se říká, že patří mezi nejhezčí vačnatce. Patří mezi menší druhy klokanů. Dosahuje hmotnosti 6 až 7 kg, délky těla 48 až 65 cm a délka ocasu je 55 až 60 cm, je tedy velký přibližně jako zajíc. Stavba jeho těla je typická pro skalní klokany rodu \"Petrogale\". Zadní končetiny má poměrně krátké a dráp čtvrtého prstu na noze mnohem kratší než u ostatních klokanů, chodidlo je přitom drsné a po stranách porostlé řadou chloupků. To zvyšuje třecí odpor a zamezuje sklouznutí. Ocas je téměř tak dlouhý jako tělo, s delšími chlupy na konci, není tak tuhý jako např. u klokana rudého. Tato zvířata jej používají jako balancovací tyč a při doskoku ho ohýbají za záda. Základní zbarvení je šedohnědé, často s růžovými tóny, na bocích a v obličeji má kontrastní černobílou kresbu, břicho je bílé. Nejnápadnějším znakem jsou žlutočervené nohy a žlutý, tmavohnědě proužkovaný ocas. Proto je jedním z nejnápadnějších klokanů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Tito klokani žijí v malých stádech s volnou sociální vazbou. Samci se často sváří o dominantní postavení ve skupině. Aktivní jsou převážně v noci, ale přes den se s oblibou sluní na skalních římsách. Potravu tvoří různé trávy, kapradiny a sukulentní rostliny. Tito klokani umí skákat s velkou jistotou a přesností i přes propasti, dokonce i za tmy. Ve skalách mají pěšiny, které vypadají častým užíváním, jako by kameny na nich byly vyleštěné. Matky vodí mláďata déle než jiné druhy klokanů, protože musí mládě naučit bezpečně se pohybovat ve skalnatém terénu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V současnosti se vyskytuje ve dvou poddruzích na severovýchodě Jižní Austrálie a na severozápadě Queenslandu, kdysi byl zřejmě rozšířenější. Pro svou krásnou kožešinu se ještě před několika desetiletími hojně lovil a byl dlouho považován za vzácného. Ve Flindersově pohoří v Jižní Austrálii je však nyní opět dosti hojný. Vyhýbá se lidem, ale při setkání s nimi není vůbec agresivní, nýbrž plachý. Přestože lidé tyto klokany již neloví, stále jsou ohroženi predátory, především pak liškami.", "section_level": 1}, {"title": "Klokan žlutonohý v českých zoo.", "content": "Tento druh klokana patří mezi vzácné chovance zoologických zahrad, přestože patří k nejhezčím klokanům. V České republice chová klokany žlutonohé pouze ZOO Brno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokan žlutonohý (\"Petrogale xanthopus\") je poměrně vzácný, zajímavě zbarvený druh klokana, patřící do skupiny skalních klokanů. Je přizpůsoben k životu na skalnatých svazích australských hor. Zatímco většina druhů klokanů se svou stavbou těla přizpůsobila spíše energeticky úspornému pohybu na rovném terénu, tito klokani, podobně jako další druhy skalních klokanů rodu \"Petrogale,\" výborně šplhají po skalách. Tento druh má celkem dva poddruhy:", "tgt_summary": "The yellow-footed rock-wallaby (\"Petrogale xanthopus\"), formerly known as the ring-tailed wallaby, is a member of the macropod family (the marsupial family that includes the kangaroos, wallabies, tree-kangaroos, and wallaroos).", "id": 141291} {"src_title": "Klokan obrovský", "tgt_title": "Eastern grey kangaroo", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klokan obrovský je druhý největší a nejtěžší žijící vačnatec žijící v Austrálii. Největší známý exemplář měl hmotnost 91 kilogramů a měřil 2,92 metrů. Na první pohled je znát výrazný pohlavní dimorfismus, samice jsou výrazně menší a lehčí. Tyto klokany je snadné rozpoznat; charakteristická měkká, šedá srst a zvláštní uši, které se od kořene ke špičkám zvětšují dělají klokana obrovského snadno rozeznatelného. Klokan rudý má zcela jinou tvář a většina jiných klokanů ani zdaleka nedosahuje velikosti a hmotnosti klokana obrovského. Vůbec nejvyšší zaznamenaná rychlost klokana obrovského byl 64 km za hodinu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a potrava.", "content": "Je nejrozšířenějším klokanem sušších oblastí. Vyskytuje se zejména v řídkých lesích východní Austrálie, dokonce je zde nejpočetnější z klokanů. Klokan obrovský žije v tlupách, které tvoří velký dospělý samec, dvě až tři samice s mláďaty a dva až tři mladí samci. Za úbytkem klokanů obrovských nestojí organizovaný lov, ale hlavně dopravní nehody. Přestože klokani obrovští jsou početní, přes 1 000 jich ročně zahyne při dopravních nehodách. Co se potravy týká, pak jsou klokani obrovští stejně jako ostatní klokani býložravci. Přes den tlupa odpočívá, po soumraku klokani okusují šťavnaté výhonky keřů, trávu, byliny a spadané plody.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice klokana obrovského dosahují pohlavní dospělosti mezi 17 – 28 měsíci, u samců je to okolo 25 měsíců. V době páření bojují samci o samice tak, že se snaží dostat svého soupeře na lopatky. Často se při tom opírají i o své ocasy. Březost u klokana obrovského trvá 36 dnů a většina mláďat se rodí na začátku léta. Většinou se narodí jedno mládě, které je velmi malé, holé a slepé. Pomocí drápků na předních nohách se mládě doplazí srstí matky až do vaku, kde se přisaje k prsní bradavce. Bradavka se prodlouží, její konec zduří a mláděti srostou ústní koutky, takže visí pevně na bradavce. Mládě ještě nemůže samo sát a samice mu sama několikrát za den vstříkne mléko do tlamičky. Samec se nijak o své potomky nestará. Mláďata klokana obrovského poprvé opouštějí vak asi po 11 měsících, mateřské mléko však sají až do věku 18 měsíců. Pokud dojde k oplození dalšího vajíčka ještě během doby, kdy je mládě ve vaku, nové embryo zůstává v děloze v klidu do chvíle, než předešlé mládě opustí vak. Mláďata poté začnou žít sama.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V březnu 2020 byl tento druh chován přibližně v 25 evropských zoo. V rámci Česka se v tu chvíli jednalo o tři zařízení:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha byl klokan obrovský chován již historicky, současný chov byl započat dovozem dvou samců ze Zoo Copenhagen v dánském hlavním městě v únoru 2020. Tento druh je chován v expozičním celku tasmánské a australské fauny Darwinův kráter. Zvířata byla poprvé vypuštěna do expozičního výběhu 28. 3. 2020. Výběh obývají společně s klokany rudokrkými.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klokan obrovský (\"Macropus giganteus\") je velký, poměrně početný a převážně šedý klokan, s délkou těla až 120 centimetrů a hmotností až 65 kilogramů. Přesto to není největší z rodu klokanů, největší je klokan rudý.", "tgt_summary": "The eastern grey kangaroo (\"Macropus giganteus\") is a marsupial found in eastern third of Australia, with a population of several million. It is also known as the great grey kangaroo and the forester kangaroo. Although a big eastern grey male typically masses around 66 kg (weight 145 lb.) and stands almost 2 m (6.6 ft.) tall, the scientific name, \"Macropus giganteus\" (gigantic large-foot), is misleading: the red kangaroo of the semi-arid inland is larger, weighing up to 90 kg.", "id": 715163} {"src_title": "Furka-Oberalp-Bahn", "tgt_title": "Furka Oberalp Railway", "src_document": [{"title": "Profil trati.", "content": "Ve stanici Andermatt vede z hlavní tratě odbočka do stanice Göschenen, která je v převážné míře vybavena ozubnicí. Tato bývalá Schöllenenská dráha (sloučena do FO v roce 1961) umožňuje přímé spojení na Gotthardskou dráhu SBB. Celá trasa v soutěsce je kryta lavinovými galeriemi a jen část tratě v okolí mostu Teufelsbrück je možno spatřit v záři denního světla. Kolem této části tratě lze sestoupit pěší túrou, která trvá cca 1,2 hodiny, po staré Gotthardské silnici a prohlédnout si nejenom drážní těleso, silnici, ale i pomník postavený v roce 1899 na paměť slavného tažení generála Suvorova v roce 1799 proti vojskům Napoleona. Areál památníku leží na svrchovaném území Ruska, které zde představuje rozlohu 563 m². Stanice Göschenen leží u severního portálu železničního tunelu Gotthard. Nad městečkem se nachází přehradní nádrž Göscheneralp, ležící na říčce Reuss, sloužící jako rezervoár pro elektrárnu v Göschenen, která je zapojena do energetického systému země. Hlavní trať Brig-Andermatt-Disentis/Mustér lze rozdělit na několik úseků: první vede mezi stanicemi Brig-Oberwald (do roku 1981 Brig-Oberwald-Gletsch), od roku 1982 Oberwald-Furka tunel-Realp (dříve Gletsch-Realp); druhý: Realp-Andermatt-Oberalppass-Disentis/Mustér. Po celé délce úseku jezdil a dodnes, po upravené trase, jezdí proslulý nejpomalejší rychlík světa „Glacier Express“. Původní první část tratě byla budována ze stanice Brig-Oberwald do stanice Gletsch a dále tunelem při sedle Furka do stanice Realp. Pro svoji vysokohorskou polohu v sedle Furka byl, tento úsek tratě, sjízdný pouze v letních měsících. Nové požadavky na železniční spojení kantonů Walliss a Uri dalo podnět k vybudování tunelu při základně. Tak byl v roce 1982 zprovozněn Furka tunel, který celoročně propojil stanice Oberwlad-Realp. Část FO-tratě, která vedla pod sedlem Furka a kolem Rhônského ledovce, tj. původní drážní těleso mezi stanicemi Oberwald-Gletsch-Realp, slouží dnes muzejní železnici „Dampfbahn Furka-Bergstrecke“. Nejdříve byl zprovozněn úsek mezi stanicemi Gletsch-Realp, od roku 2010 je v provozu celá původní trať ze stanice Oberwald do stanice Realp. Na trati jezdí parní lokomotivy a historické vozy původní železniční společnosti Furka Oberalp. Na východě ve stanici Disentis/Mustér trať navazuje na Rhétskou dráhu a na západě v Brigu na bývalou trať Brig-Visp-Zermatt (BVZ). Po sloučení společnosti Schöllenenbahn pod Furka-Oberalp-Bahn byly převzaty i čtyři stroje HGe 2/2, kterým byla přebarvena karoserie na červenou barvu. Soubor:MGB FO HGe 2-2.jpg|Lokomotiva SchB 1 již jako FO 21, avšak ještě v původních barvách ve stanici Göschenen Soubor:Swiss Rail FO HGe 2 2.jpg|Stejná lokomotiva v roce 1983 v Andermattu *
\"Provozní výsledek (A) ±\" Finanční výnosy -- Finanční náklady * \"Finanční výsledek (B) ±\" ** Výsledek za účetní období před zdaněním (A + B) ±. -- Daň ze zisku *** \"Výsledek za účetní období po zdanění\" ±", "tgt_summary": "An income statement or profit and loss account (also referred to as a profit and loss statement (P&L), statement of profit or loss, revenue statement, statement of financial performance, earnings statement, statement of earnings, operating statement, or statement of operations) is one of the financial statements of a company and shows the company's revenues and expenses during a particular period. It indicates how the revenues (also known as the \"“top line”\") are transformed into the net income or net profit (the result after all revenues and expenses have been accounted for). The purpose of the income statement is to show managers and investors whether the company made money (profit) or lost money (loss) during the period being reported. An income statement represents a period of time (as does the cash flow statement). This contrasts with the balance sheet, which represents a single moment in time. Charitable organizations that are required to publish financial statements do not produce an income statement. Instead, they produce a similar statement that reflects funding sources compared against program expenses, administrative costs, and other operating commitments. This statement is commonly referred to as the \"statement of activities\". Revenues and expenses are further categorized in the statement of activities by the donor restrictions on the funds received and expended. The income statement can be prepared in one of two methods. The Single Step income statement totals revenues and subtracts expenses to find the bottom line. The Multi-Step income statement takes several steps to find the bottom line: starting with the gross profit, then calculating operating expenses. Then when deducted from the gross profit, yields income from operations. Adding to income from operations is the difference of other revenues and other expenses. When combined with income from operations, this yields income before taxes. The final step is to deduct taxes, which finally produces the net income for the period measured.", "id": 877373} {"src_title": "Ervín Schulhoff", "tgt_title": "Erwin Schulhoff", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ervín Schulhoff pocházel z německy hovořící židovské hudební rodiny. Po matce byl vnukem houslového virtuosa Heinricha Wolfa (1813 – 1898) a jeho prastrýcem byl žák V. J. Tomáška, hudební skladatel Julius Schulhoff (1825 – 1899). Na pražskou konzervatoř byl přijat již v deseti letech na doporučení Antonína Dvořáka a stal se žákem Jindřicha Kàana. Poté pokračoval ve studiu ve Vídni, Lipsku a v Kolíně nad Rýnem. Mezi jeho učiteli byl i Max Reger. V devatenácti letech získal klavírni cenu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a o pět let později i cenu za kompozici. Za první světové války bojoval v řadách italských legionářů. Po válce žil Schulhoff v letech 1919 až 1923 v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě a založil se svými přáteli-umělci skupinu „Werkstatt der Zeit\". Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu Druhé vídeňské školy. Poté se přidal k berlínskému dadaistickému hnutí vedenému malíři Groszem a Otto Dixem. Z té doby pochází také silné zaujetí jazzem. Inspirovalo jej i dílo Igora Stravinského a po jeho vzoru používal současně postupy impresionismu, expresionismu i neoklasicismu. V roce 1923 se vrátil do Čech a věnoval se koncertní činnosti a to zejména propagaci nejmodernějších skladatelských směrů. Spolupracoval s Aloisem Hábou na rozvoji čtvrttónové hudby. Stal se klavíristou Československého rozhlasu v Praze, Brně i v Ostravě. Spolu s Oldřichem Letfusem vytvořil klavírní duo, které se zabývalo převážně interpretací soudobé hudby. Kromě toho vyučoval na pražské konzervatoři skladbu. Ve své tvorbě vycházel z pozdního impresionismu a expresionismu, brzy však získala jeho tvorba experimentální charakter. Jeho díla vynikají pregnantními rytmy a zvukovou barevností. Do jeho tvorby se promítlo i poválečné opojení jazzem, jehož prvky přenesl i do svých vážných skladeb. Stal se významným hostem festivalů Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který kvůli jeho židovskému původu způsobil konec jeho kariéry v Německu, stal vášnivým zastáncem komunistických idejí. V roce 1932 zhudebnil Komunistický manifest a o rok později odjel do Sovětského svazu, kde získal čestné občanství. S tím souvisí i přerod umělecký. Odvrhl všechny experimentální směry a snažil se o hudbu všeobecně srozumitelnou. Výrazem toho je např. \"Symfonie svobody\" z let 1940/41. Neopustil však nikdy jazz. V letech 1933 až 1935 hrál v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle v Praze a až do roku 1939 i v ostravském rozhlase. Zkomponoval dokonce jazzové oratorium „\"H.M.S. Royal Oak\"“ (1930) pro vypravěče, jazzového zpěváka, smíšený sbor a jazzový orchestr. Z tohoto inspiračního zdroje pochází jeho patrně nejznámější skladba „\"Hot Sonate\"“ (1930) pro altový saxofon a klavír. Po okupaci Československa v roce 1939 hodlal Schulhoff emigrovat do Sovětského svazu. Během čekání na vízum však byl v Praze zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel na tuberkulózu. Jeho dvě poslední symfonie (č. 7 a 8), na nichž začal pracovat ve vězení, zůstaly nedokončeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ervín (Erwin) Schulhoff (8. června 1894, Praha – 18. srpna 1942 Wülzburg) byl československý hudební skladatel a klavírista židovského původu. Byl otcem českého filmového režiséra Petra Schulhoffa.", "tgt_summary": "Erwin Schulhoff (; 8 June 189418 August 1942) was a Czech composer and pianist. He was one of the figures in the generation of European musicians whose successful careers were prematurely terminated by the rise of the Nazi regime in Germany and whose works have been rarely noted or performed.", "id": 857369} {"src_title": "Patrik Štefan", "tgt_title": "Patrik Štefan", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Patrik Štefan zahájil svou extraligovou kariéru v roce 1997 v týmu HC Sparta Praha. V roce 1998 přestoupil do severoamerické nižší soutěže IHL (tým Long Beach Ice Dogs). Od roku 1999 pravidelně nastupoval v NHL za tým Atlanta Thrashers, který si ho vybral jako jedničku draftu v roce 1999. V době výluky v NHL v sezóně 2004/2005 hrával ve Finsku za Ilves Tampere. Na podzim 2006 byl vyměněn spolu s Jaroslavem Modrým za Niko Kapanena do Dallasu, kde odehrál jednu sezónu. Ten už mu po skončení kontraktu další smlouvu nenabídl. Podle řady hokejových fanoušků za to může především událost, kdy vlivem špatně upraveného ledu netrefil z jednoho metru prázdnou branku a spadl na led. Protihráč následně odehrál puk k Aleši Hemskému a ten 2 sekundy před koncem vyrovnal. Poté se musel vrátit do Evropy. Podepsal smlouvu s SC Bern ve Švýcarsku. Odehrál však jen tři utkání a dne 7. října 2007 oznámil ukončení kariéry ze zdravotních důvodů. V současné době působí jako hráčský agent v Laguna Beach v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "NHL.", "content": "Štefana si zvolil tým Atlanta Thrashers, který byl zároveň nováčkem draftu v roce 1999. Skauti ten rok favorizovali především bratry Sediny avšak ti dali dříve najevo, že budou hrát pouze spolu. Atlanta, která měla právo první volby proto zvolila Patrika Štefana. Skauti Atlanty v něm viděli hráče podobného typu jakým byl Bobby Holík. Tedy neúnavného, pracovitého hokejistu s ideálními fyzickými parametry a šikovnýma rukama. Neuvážili však jeho odolnost vůči zraněním. Měl za sebou již tři otřesy mozku a celou jeho kariéru v NHL ho provázely zdravotní problémy. Dále než na pozici třetího centra nedospěl. Proto je společně s Kanaďanem Daiglem a Američanem DiPietrem řazen jako nejhorší první volba draftu NHL. Nejvýznamnějším počinem v jeho kariéře NHL se stala smolná událost ze zápasu Dallasu s Edmontonem v lednu roku 2007. Štefan jel sám na prázdnou bránu, kterou ovšem minul. Poté uklouzl, a puk mu vzal Aleš Hemský, který těsně před koncem zápasu vyrovnal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrik Štefan (* 16. září 1980, Příbram, Československo) je bývalý český profesionální hokejista. Nastupoval na pozici útočníka. Patřil k velkým talentům českého hokeje, kariéru však ukončil předčasně ze zdravotních důvodů.", "tgt_summary": "Patrik Štefan (born 16 September 1980) is a Czech former professional ice hockey player who was drafted 1st overall by the Atlanta Thrashers in the 1999 NHL Entry Draft.", "id": 778231} {"src_title": "Frutariánství", "tgt_title": "Fruitarianism", "src_document": [{"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Podle výživových specialistů je frutariánská strava vhodná pro dospělé jen po omezenou dobu, nevhodná pro dospívající osoby a zcela nevhodná pro děti.", "section_level": 1}, {"title": "Motivace.", "content": "Někteří frutariáni, kteří se hlásí k židovsko-křesťanským přesvědčením, tvrdí, že frutariánství je původní dietou lidstva ve formě Adama a Evy založená na neobvyklé interpretaci knihy Genesis. Domnívají se, že návrat do podobného ráje bude vyžadovat jednoduchý život a holistický přístup ke zdraví a stravě. Někteří frutariáni říkají, že jíst některé druhy ovoce dělá rostlinám laskavost a že čerstvé ovoce bylo vyvinuto jako potrava k dosažení rozptýlení semen. U některých frutariánů vychází motivace z fixace na utopické minulosti, která předchází agrární společnosti, kdy byli lidé prostí sběrači. Společnou motivací je touha odstranit vnímanou toxicitu z těla.", "section_level": 1}, {"title": "Dentální studie.", "content": "V roce 1979 profesor Alan Walker, paleontolog z Univerzity Johns Hopkins, uvedl, že předběžné studie neoznačené zubní skloviny u raných hominidů naznačují, že předchůdci člověka měli jídelníček složený hlavně z ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Klinická studie.", "content": "V roce 1971 byla publikována krátkodobá studie od B. J. Meyera v Jihoafrickém lékařském časopise, kde se popisuje, jak se zlepšují tukové profily a tolerance glukózy na určité ovocné stravě.", "section_level": 1}, {"title": "Nutriční nedostatky.", "content": "Frutariánství je ještě restriktivnější než veganství nebo RAW strava. Udržování této diety po dlouhou dobu může vést k nebezpečným nedostatkům, kterým se snaží frutariáni předejít pomocí nutričních testů a vitamínových injekcí. Program podpory zdraví na Columbijské univerzitě uvádí, že ovocná strava může způsobit nedostatek vápníku, bílkovin, železa, zinku, vitaminu D, většiny vitamínů B (zejména B12) a esenciálních mastných kyselin. I když ovoce poskytuje zdroj sacharidů, má velmi málo bílkovin a protože bílkoviny nemohou být uloženy v těle jako tuky a sacharidy, frutariáni musejí dávat pozor, aby konzumovali dostatek bílkovin každý den. Když tělo nepřijímá dostatek bílkovin, vynechává aminokyseliny, které jsou nezbytné pro tvorbu tělních bílkovin, které podporují růst a udržování tělních tkání. Konzumace velkého množství ovoce také představuje riziko pro diabetiky nebo pre-diabetiky, kvůli negativnímu účinku, který má velké množství cukru na hladinu cukru v krvi. Takto velké množství cukru znamená, že frutariáni jsou vystaveni vysokému riziku vzniku zubního kazu.", "section_level": 1}, {"title": "Vitamín B12.", "content": "Vitamín B12 nelze získat z ovoce. Podle amerických národních institutů zdraví jsou přírodní potravinové zdroje vitamínu B12 omezeny na potraviny živočišného původu. Stejně jako pro RAW vegany, kteří nekonzumují potraviny obohacené o B12 (například některé rostlinné mléko), frutariáni potřebují zahrnout do stravy doplněk B12, nebo hrozí riziko nedostatku tohoto vitamínu.", "section_level": 1}, {"title": "Otázky růstu a vývoje.", "content": "U dětí může být růst a vývoj v ohrožení. Někteří odborníci na výživu uvádějí, že děti by neměly dodržovat ovocnou dietu. Nutriční problémy zahrnují závažnou podvýživu bílkovinnou energií, chudokrevnost a nedostatky včetně bílkovin, železa, vápníku, esenciálních mastných kyselin a širokého spektra vitamínů a minerálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frutariánství (též fruktoriánství, fruktariánství nebo fruitariánství) je dieta, jedno z méně častých druhů vegetariánství a jedná se o striktní formu veganství, kdy strava zahrnuje pouze ovoce, ořechy, semena, a jiné plody. Při sběru plodů navíc nesmí být zraněna rostlina, a proto jedí někteří frutariáni jen plody, které spadly na zem. Většina frutariánů však zastává názor, že pokud je plod zralý a lze snadno oddělit od dárcovské rostliny, nejedná se o negativní zásah do života rostliny, podobně jako opatrné zkracování nehtů nemá negativní vliv na zdraví či psychiku člověka. Frutariáni běžně jedí jablka, hrušky, hrozny, pomeranče, melouny, banány, rajčata, ale vyhýbají se bramborům nebo luštěninám. Základní myšlenkou frutariánství je uznání rostlin jako plnohodnotných živých organismů, nikoli pouhých \"polověcí\", jak jsou, oproti živočichům, vnímány značnou částí lidí, a to jen na základě větší subjektivně vnímané odlišnosti tělesné struktury.", "tgt_summary": "Fruitarianism () is a subset of dietary veganism that consists entirely or primarily of fruits in the botanical sense, and possibly nuts and seeds, but without animal products. Fruitarian diets are subject to numerous criticisms and health concerns. Fruitarianism may be adopted for different reasons, including ethical, religious, environmental, cultural, economic, and health. There are several varieties of the diet. Some people with a diet consisting of 75% or more fruit consider themselves fruitarians. The health of a fruitarian diet is not supported by scientific evidence, and the diet increases the risk of nutritional deficiencies such as vitamin B12, calcium, iron, zinc, omega-3 and protein.", "id": 1860739} {"src_title": "Podpis", "tgt_title": "Signature", "src_document": [{"title": "Signatář.", "content": "Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název \"pod-pis\"), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují) – v angličtině: \"signatory\".", "section_level": 1}, {"title": "Provedení podpisu.", "content": "Podpisy jsou většinou vlastnoruční a tedy psané na papír, při zasílání e-mailů ale může autor napsat své jméno do e-mailu elektronicky (takový podpis je v dnešní době právně relevantní, vyšší formu ověření pak představuje elektronický podpis), na tištěných listinách, např. v obchodní korespondenci se také často uplatňuje tištěný i vlastnoruční podpis. Podpis je většinou psán písmem, které se běžně používá ve státě, kde je text podepsán, v Česku tedy latinkou. Pokud má nějaké písmo, jako právě latinské, více variant (tiskací a psací písmo), je preferována varianta, většinou užívaná v rukopisech (v Česku psací písmo). Ze středověku i modernější doby jsou známy také podpisy symbolické, většinou kryptogramy jména. V písmech s rozvinutější kaligrafií (arabské písmo, čínské písmo) je podpis většinou kaligraficky velmi vytříbený. Ve středověku byla velkým problémem častá negramotnost, a tím pádem neschopnost určité skupiny obyvatelstva použít podpis. Takové osoby se, pokud to bylo nutné, podepisovaly ustáleným symbolem tří křížků (\"+++\"), tzv. znamení ruky, k němuž byla napsána jinou osobou poznámka, že je vlastnoručně napsal jejich negramotný autor. Většinou však ovšem osoby negramotné neprováděly jednání, při nichž by byl podpis nutný. Celebrity často věnují svým příznivcům na památku své podpisy, zejména podepsané fotografie (někdy společně s dotyčným fanouškem) s věnováním, takovému podpisu se říká autogram. Vyskytuje se i sběratelství autogramů, to se nazývá \"filografie\".", "section_level": 1}, {"title": "Právní souvislosti.", "content": "Podpis se kromě soukromých dopisů většinou nachází na různých právních dokumentech, jako jsou například závěti nebo smlouvy. Podpis se v právu považuje za doklad souhlasu osoby s takto písemně projevenou vůlí. Je však zapotřebí, aby byl umístěn až na konci textu, protože dovršuje dané právní jednání, text následující až za podpisem nemá právní následky. V mezinárodním právu může zástupce státu (např. prezident) podepsat smlouvu za stát, který zastupuje. Pokud je k platnosti nějakého aktu potřeba více podpisů, označují se jako spolupodpisy. Podpis literárního díla se také považuje za důkaz autorství. V dřívějších dobách byl podpis většinou doprovázen pečetí, v moderní době se pečetí užívá jen zřídka. Tak velký význam a tak velkou rozlišovací hodnotu má podpis a rukopis obecně zejména pro svou mimořádně obtížnou padělatelnost (viz Písmoznalectví).", "section_level": 1}, {"title": "Úřední ověřování podpisu.", "content": "Ověřování podpisu, neboli legalizace je úřední ověření skutečnosti, že určitá osoba vlastnoručně podepsala nějakou listinu nebo podpis na listině uznala za vlastní, přičemž tento úkon se odehrál před ověřující osobou. Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy. Legalizaci jako službu provádí v ČR notáři, úředníci pověřeného obecního úřadu a místa Czech POINT, tj. Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podpis (někdy také signatura z latinského \"signare\" – označovat) je ručně psané a často stylizované vypsání jména nebo jiného identifikačního znaku (přezdívky, erbu, monogramu) osoby, která podpis napsala. Zkrácený podpis osoby se nazývá parafa.", "tgt_summary": "A signature (; from , \"to sign\") is a handwritten (and often stylized) depiction of someone's name, nickname, or even a simple \"X\" or other mark that a person writes on documents as a proof of identity and intent. The writer of a signature is a signatory or signer. Similar to a handwritten signature, a signature work describes the work as readily identifying its creator. A signature may be confused with an autograph, which is chiefly an artistic signature. This can lead to confusion when people have both an autograph and signature and as such some people in the public eye keep their signatures private whilst fully publishing their autograph.", "id": 767545} {"src_title": "Helena Bavorská", "tgt_title": "Duchess Helene in Bavaria", "src_document": [{"title": "Mladá léta.", "content": "Narodila se jako třetí potomek bavorského vévody Maxe Josefa a jeho manželky princezny Ludoviky. Jejich manželství ale nebylo šťastné. Vévoda Max byl veselý člověk, který mnoho cestoval, dával přednost společnosti obyčejných lidí a nenechal na pokoji žádnou sukni. Jeho manželka Ludovika se narodila jako královská dcera a domluvený sňatek s požitkářským Maxem se jí rozhodně nezamlouval. Oba manželé byli velmi rozdílní, Ludovika se snažila svým dětem vštípit nějaké vědomosti (podle otcova vzoru) a vévoda Max dělal vše proto, aby se jí to nepodařilo (brával děti do cirkusu, cvičil je v jízdě na koni a hře na citeru). Většinu času trávila \"Néné\" se svými sourozenci Ludvíkem, Alžbětou, Karlem Teodorem, Marii, Matyldou, Sofii a Maxem Emanuelem v mnichovském paláci nebo na venkovském zámečku Possenhofen u Starnberského jezera. Nejbližší vztah měla se svou mladší sestrou Alžbětou, toto pouto přetrvalo po celý život až do Heleniny smrti. Na učení se příliš důrazu nekladlo, matka se sice snažila zajistit vhodné učitele pro své ratolesti, ale tím její iniciativa končila.", "section_level": 1}, {"title": "Sestra císařovny a kněžna z Thurnu a Taxisu.", "content": "Situace se změnila, když se Ludovičina sestra arcivévodkyně Žofie rozhodla, že se její neteř Helena stane manželkou jejího syna rakouského císaře Františka Josefa I. Snažili se rychle dohnat, co by Helena mohla potřebovat jako budoucí císařovna - správně tančit, pohybovat se, oblékat atd. Největší mezery měla ale princezna ve znalosti cizích jazyků, a tak se musela doučit zejména důležité francouzštině a poznat další jazyky podunajské monarchie. Roku 1853 dorazila Ludovika se svými dvěma dcerami Helenou a Alžbětou do Bad Ischlu, aby se uskutečnilo setkání budoucích snoubenců u příležitosti císařových 23. narozenin. Všechny tři dámy držely smutek za nedávno zesnulého vzdáleného příbuzného. Helena působila v černé upjatě a přísně, naproti tomu mladistvá Alžběta, jejíž nevšední krásu černá jen podtrhovala, císaře záhy upoutala. A tak se roku 1854 konala svatba, avšak nikoli Helenina, nýbrž její sestry Alžběty s císařem Františkem Josefem I. Roku 1856 přivedla matka Heleně do cesty Maxmiliána Antonína, syna knížete Maxmiliána Karla z rodu Thurn-Taxisů. Tento rod sídlící v Řezně byl jedním z nejbohatších v monarchii (byli zakladateli poštovní služby, na niž měli monopol). Thurn-Taxisové často pořádali hony pro velkou společnost a jako hostitelé byli vyhlášení. Na jejich jídelní tabuli se člověk mohl setkat jak s nejvyhlášenějšími, tak s nejexotičtějšími lahůdkami vůbec. Také jejich paláce byly krásně a moderně zařízeny, aby jejich návštěvníci měli co nejlepší pohodlí. Maxmilián Antonín a Helena v sobě našli zalíbení, Maxmilián však nebyl Heleně roven rodem (byl pouze kníže a Helena sestra císařovny rakouské), celou záležitost vyvolal Helenin příbuzný, bavorský král Maxmilián II. Bavorský, aby ji mohl opět vyřešit - Helena byla oprávněna, kromě titulu dědičná princezna/kněžna z Thurnu a Taxisu, používat i titul vévodkyně bavorská (Její Královská výsost). 24. srpna 1858 se v Possenhofenu konala velkolepá svatba, po které Helena přesídlila do Řezna. Ve městě byla známa svou péčí o chudé a potřebné lidi, stejně jako v celém Bavorsku, iniciovala zřizování různých spolků a památníků. Princezna byla jak mezi obyčejnými lidmi, tak i mezi svými novými příbuznými velmi oblíbená.", "section_level": 1}, {"title": "Helenin nesnadný život.", "content": "V roce 1890 těžce onemocněla a 16. května v Řezně za přítomnosti své sestry císařovny Alžběty zemřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helena Karolína Tereza, zvaná \"Néné\" (4. dubna 1834, Mnichov – 16. května 1890, Řezno), bavorská vévodkyně a princezna, sňatkem se dočasně stala hlavou domu Thurn-Taxis.", "tgt_summary": "Helene Caroline Therese, Duchess in Bavaria (4 April 1834 – 16 May 1890) of the House of Wittelsbach, nicknamed Néné, was a Bavarian princess and, through marriage, temporarily the head of the Thurn and Taxis family.", "id": 781776} {"src_title": "Sluneční konstanta", "tgt_title": "Solar constant", "src_document": [{"title": "Stanovení velikosti konstanty.", "content": "Nejpřesněji změřená hodnota v době slunečního minima je 1 360,8 ± 0,5 W/m. Při pokusech u určení sluneční konstanty z pozemských pozorování byla konstanta určena s nepřesností 2 % vzhledem k nestabilitě atmosférických podmínek a také proto, že atmosféra nepropouští sluneční záření v celém rozsahu spektra. Při novějších pozorováních (pomocí družic), které umožňují sledovat až 99,9 % spektrálního rozsahu, se zjistily malé změny hodnoty sluneční konstanty v závislosti na sluneční aktivitě, a to o 0,1 %. Tyto změny nemají vliv na momentální počasí. Ovlivňují sice dlouhodobé změny klimatu, nepodílejí se však na současných klimatických změnách 20. a 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Množství energie dopadající na Zemi.", "content": "Celkové množství záření přijímaného Zemí ze Slunce je určeno zemským průřezem (π r), ale jak planeta rotuje, je tato energie distribuována na celý zemský povrch (4 π r). Z toho důvodu je průměrná hodnota množství slunečního záření (tzv. insolace – oslunění) rovna jedné čtvrtině sluneční konstanty – kolem 342 W/m². Konkrétní množství sluneční energie dopadající v daném místě a čase na povrch je ovlivněno stavem atmosféry, zeměpisnou šířkou a ročním obdobím.", "section_level": 1}, {"title": "Historie měření.", "content": "V roce 1884 se Samuel Pierpont Langley pokusil odhadnout velikost sluneční konstanty v Mount Whitney v Kalifornii, pokusil se také eliminovat vliv absorpce energie atmosférou (odečítáním hodnot v různých denních dobách). Dospěl k nesprávné hodnotě 2 903 W/m, snad kvůli matematické chybě. Mezi roky 1902 a 1957, měření prováděná Charlesem Greeley Abbotem a dalšími z různých míst ve vysokých nadmořských výškách určila hodnotu mezi 1 322 a 1 465 W/m (tedy stále až o 8 % chybně). Abbott prokázal, že jedna z Langleyho korekcí byla chybně použita. Kolem roku 1980 satelitní měření vykazovala hodnoty i přes 1370 W/m a měření jednotlivých satelitů se od té doby stále liší v naměřených hodnotách nenavazují. Ještě kolem roku 2000 byla odhadována na 1366 W/m (tj. téměř o 0,5 % více než je současná hodnota). Radiační působení vztažené oproti hodnotám k roku 1750 (odhadované přibližně na 2 W/m) je tedy menší než byla nedávná nejistota měření satelitů v tomto století. Historické rekonstrukce hodnoty se také stále značně liší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sluneční konstanta (taky solární konstanta či zřejmě správnější solární irradiace nebo sluneční irradiace) je tok sluneční energie procházející plochou 1 m², kolmou na směr paprsků, za 1 s ve střední vzdálenosti Země od Slunce měřený mimo zemskou atmosféru. Konstanta zahrnuje celé spektrum slunečního záření, nejen viditelné světlo. Veličinou je hustota zářivého toku. Vzhledem k tomu, že oběžná dráha Země je mírně excentrická, skutečný tok energie na Zemi během roku mírně kolísá. Odchylky proti hodnotě sluneční konstanty činí přibližně +/- 1,7%.", "tgt_summary": "The solar constant (G) is a flux density measuring mean solar electromagnetic radiation (solar irradiance) per unit area. It is measured on a surface perpendicular to the rays, one astronomical unit (AU) from the Sun (roughly the distance from the Sun to the Earth). The solar constant includes all types of solar radiation other than neutrinos, not just the visible light. It is measured by satellite as being 1.361 kilowatts per square meter (kW/m²) at solar minimum (the time in the 11-year solar cycle when the number of sunspots is minimal) and approximately 0.1% greater (roughly 1.362 kW/m²) at solar maximum. The solar \"constant\" is not a physical constant in the modern CODATA scientific sense; that is, it is not like the Planck constant or the speed of light which are absolutely constant in physics. The solar constant is an average of a varying value. In the past 400 years it has varied less than 0.2 percent. Billions of years ago, it was significantly lower. This constant is used in the calculation of radiation pressure, which aids in the calculation of a force on a solar sail.", "id": 1529997} {"src_title": "Casiquiare", "tgt_title": "Casiquiare canal", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Významnou část vody získává oddělením jedné třetiny průtoku od Orinoka na jeho horním toku, 14 km pod obcí La Esmeralda. Vzniká tak přirozený kanál dlouhý přibližně 30 km se spádem 5 m. U města San Carlos de Río Negro se vlévá do řeky Río Negro, jež patří k povodí Amazonky. Spojení dvou veletoků Jižní Ameriky představuje klasický případ bifurkace tj. rozdvojení řek.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Roku 1744 se jezuita otec Roman setkal při své cestě proti proudu Orinoka s několika portugalskými otrokáři z osad při řece Río Negro. Doprovodil je na jejich cestě zpět po kanálu Casiquiare a poté se vrátil stejnou cestou nazpátky k Orinoku. Francouzský cestovatel Charles Marie de La Condamine pak o 7 měsíců později podal Francouzské akademii zprávu o jeho putování a potvrdil tak existenci této vodní cesty, o níž jako první informoval Evropu španělský jezuita, misionář a cestovatel Cristóbal Diatristán de Acuña v roce 1639. Oznámení otce Romana bylo dlouho považováno za nepříliš důvěryhodné. Ověřila je až španělská hraniční komise vedená José Yturriagou a José Solanem y Botem v roce 1756. Roku 1800 řeku prozkoumali německý přírodovědec Alexander von Humboldt a francouzský botanik a lékař Aimé Jacques Alexandre Bonpland Americký geograf a geolog Alexander Hamilton Rice Jr. (1875–1956) z Harvardovy univerzity prozkoumal řeku během expedice v letech 1924–1925. Plavil se vzhůru po Orinoku, splul Casiquiare a poté pokračoval po Río Negro až do města Manaus. Byla to první výprava, která k mapování oblasti použila leteckou fotografii a krátkovlnné rádio. Roku 1968 použila výprava National Geographic Society k průzkumu Casiquiare vznášedlo SR.N6.", "section_level": 1}], "src_summary": "Casiquiare je řeka na jihu Venezuely (stát Amazonas). Je 410 km dlouhá. Povodí má rozlohu 45 000 km. Jedná se vlastně o říční rameno horního toku Orinoka, které teče jižním směrem a ještě ve Venezuele se vlévá do Río Negra, které je levostranným přítokem Amazonky. Vytváří tak jedinečný přirozený vodní kanál mezi říčními systémy Orinoka a Amazonky.", "tgt_summary": "The Casiquiare river () is a distributary of the upper Orinoco flowing southward into the Rio Negro, in Venezuela, South America. As such, it forms a unique natural canal between the Orinoco and Amazon river systems. It is the world's largest river of the kind that links two major river systems, a so-called bifurcation. The area forms a water divide, more dramatically at regional flood stage.", "id": 1812305} {"src_title": "Džódó", "tgt_title": "Jōdō", "src_document": [{"title": "Legenda o původu.", "content": "Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacujoši, který v roce 1605 zápasil s mistrem meče Mijamotou Musašim. Popis jeho zápasů se předával delší dobu ústně, takže nejde o prokazatelná fakta ale spíše legendu, jejíž různá podání se v detailech liší. Gonnosuke vyzbrojený pravděpodobně bó (nebo dlouhým bokkenem) vyzval v roce 1605 na souboj neporazitelného mistra Musašiho, který byl vyzbrojen patrně dlouhým a krátkým mečem. Musaši pravděpodobně zablokoval soupeřovu zbraň takzvaným „x-blokem“ (džudžidome). Gonnosuke tak byl donucen buď se vzdát anebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku, který by však dlouhou holí nestihl odvrátit. Byl tedy poražen, ale Musaši mu daroval život. Zahanbený Gonnosuke prchnul do chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman na Kjúšú. Tam 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci měl údajně boží vnuknutí, na jehož základě vyřezal kulatou hůl dlouhou 4 šaku, dvě sun a jedno bu (necelých 128 cm). Džó bylo delší než běžné meče té doby, ale kratší než rokušaku bó. Větší obratností této tyče Gonnosuke porazil Musašiho ve druhém souboji. Způsob provedení je nejistý, ale džó zablokované pomocí džudžidome lze rychle přetočit mimo bok a stejným pohybem použít druhého konce tyče k protiútoku. Gonnosuke mohl zvítězit právě tímto způsobem. Podle jiných legend však mistr Musaši zůstal po celý život neporažen.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní výcvik.", "content": "Stará škola (neboli korjú) Šintó Musó rjú s více než čtyřsetletou tradicí je stále vyučována. Studium je vedeno formou kat džó proti meči, a zahrnuje přes 60 takovýchto kat stupňující se obtížnosti. V rámci této školy se také vyučuje 12 kat s mečem a další přidružené zbraně, například tandžó (vycházková hǔl), kusarigama (tyč se srpem a závažím na řetězu) či policejní džutte, které ovšem cvičí pouze pokročilí studenti. Dle této školy se v džódó nepořádají žádné turnaje. Mistr Takadži Šimizu vytvořil ve druhé polovině 20. století pro potřeby Japonské federace kendó moderní formu zvanou krátce Seitei džódó nebo též Zen Nihon kendó renmei džódó. Seitei džódó obsahuje 10 mírně upravených kat z Šintó Musó rjú a dvě další katy nejasného původu. Na rozdíl od tradiční formy se v této variantě se pořádají i soutěže ve správnosti a přesnosti provedení kat. Další moderní formou džódó (nijak nesouvisející s tradičními školami) jsou různé styly Aikidžó, cvičené v rámci Aikidó primárně za účelem demonstrace a lepšího pochopení jeho principů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džódó () je japonské bojové umění využívající džó - krátkou hůl z tvrdého dřeva. Džódó znamená v japonštině \"cesta džó\". Starším výrazem pro džódó je džódžucu (杖術) - \"technika džó\". Džó vzniklo jako nástroj profesionálních bojovníků zejména pro boj s katanou. Je ceněno pro extrémní jednoduchost, proměnnou bojovou vzdálenost a množství způsobů, jimiž lze protivníka napadnout. Existovalo více než 70 škol džódžucu, z nichž nejstarší (a jedinou dochovanou) je Šintó Musó rjú, pocházející ze 17. století. Slovo Šintó (神道) v názvu školy znamená \"cesta bohů\", Musó (夢想) je \"vnuknutí\" či \"vize\" a také se může vztahovat k příjmení zakladatele školy (Musó Gonnosuke) a rjú (流) značí myšlenkovou \"školu, směr, styl\". Dvacátý pátý hlavní představitel školy Takadži Šimizu začal používat termín džódó, čímž vyjádřil, že původně bojové umění má sloužit i vyššímu filozofickému účelu. Džó také používají některé další školy jako přidruženou zbraň, ať již jako přípravu na střetnutí se soupeřem používajícím džó, či jako improvizovanou zbraň (například zlomenou naginatu). Délka a rozměry džó závisí na škole, a pohybuje se zhruba mezi 90-150 cm. Džó používané v Šintó Musó rjú má délku 4 šaku 2 sun 1 bu, tj. přibližně 128 cm.", "tgt_summary": ", meaning \"the way of the \"jō\"\", or is a Japanese martial art using a short staff called \"jō\". The art is similar to \"bōjutsu\", and is strongly focused upon defense against the Japanese sword. The \"jō\" is a short staff, usually about 3 to 5 feet (0.9 to 1.5 m) long.", "id": 152953} {"src_title": "Armin Meiwes", "tgt_title": "Armin Meiwes", "src_document": [{"title": "Meiwesův případ.", "content": "Meiwes uveřejnil na internetu v homosexuální seznamce inzerát „Hledám dobře stavěného osmnáctiletého až třicetiletého muže na porážku.“ Na inzerát mu odpověděl homosexuál Bernd Brandes, který pocházel z Berlína a pracoval jako vývojář počítačových čipů u firmy Siemens.", "section_level": 1}, {"title": "Bernd Jürgen Armando Brandes.", "content": "Bernd Brandes se narodil do rodiny uznávaného lékaře a anestezioložky v Berlíně. Když bylo Berndovi 5 let, jeho matka udělala profesní chybu, jejímž následkem zemřel pacient. Neustále si to vyčítala a tak rodina odjela na ostrov Sylt na krátkou dovolenou, aby se dala opět do pořádku. Paní Brandesová ovšem během dovolené při cestě autem najela do stromu a náraz nepřežila. Otec nechtěl věřit tomu, že se jednalo o autonehodu a byl si jistý, že to byla sebevražda. Dále už o smrti manželky se svým synem nemluvil. Ten si postupně vytvořil svoji vlastní verzi události a začal se ze smrti své matky obviňovat. Berndův otec se postupem času opět oženil a i malý Bernd Brandes vycházel se svojí nevlastní matkou dobře. Ve škole neměl Brandes také žádné problémy, po maturitě začal studovat Technickou univerzitu v Berlíně, po jejímž úspěšném absolvování začal pracovat u firmy Siemens jako vývojář počítačových čipů. Po několika vztazích se ženami se se svojí poslední přítelkyní rozešel, protože si uvědomil, že je homosexuál. Od 5. února 2001 byl Brandes v kontaktu s Meiwesem, kterého poznal přes internetovou stránku Canibal Cafe, určenou pro ty, jenž chtějí ochutnat lidské maso, nebo naopak - být snědeni. Bernd Brandes chtěl z tohoto světa úplně zmizet a nezanechat po sobě jedinou vzpomínku ani stopu. Vyčítal si svou neustále rostoucí potřebu sexu a trpěl pravděpodobně vorerafilií, což je sexuální vzrušení z kanibalismu. Napsal závěť, ve které odkázal svůj majetek svému příteli, Renemu Jasnikovi, vzal si v práci den volna a zmizel. Setkali se v březnu 2001 v Meiwesově domě v Rothenburgu nad Fuldou. Meiwes napřed uřízl Brandesovi penis, který pak společně zkonzumovali usmažený se solí, pepřem a česnekem. Poté Meiwes Brandesovi dal velkou dávku alkoholu a analgetik. Po několika hodinách řekl Brandes Meiwesovi, že až upadne do bezvědomí, tak ať ho Meiwes zabije. Tak to Meiwes i udělal.Jeho tělo pak uchovával v mrazáku a postupně ho pojídal. Celou vraždu si natočil videokamerou, video ale nebylo nikdy zveřejněno. Meiwes byl zatčen v prosinci 2002 poté, co se na Internetu pokusil vyhledat další oběti. Později byl odsouzen za zabití (nikoli za vraždu, vzhledem k souhlasu jeho oběti s usmrcením) a odsouzen na osm a půl roku vězení. Případ vzbudil značnou pozornost médií (na jeho základě byla například napsána píseň \"Mein Teil\" od skupiny Rammstein, nebo píseň \"Eaten\" od skupiny Bloodbath). V srpnu 2005 však byl proces na žádosti státního zástupce obnoven a Meiwes byl 9. května 2006 ve Frankfurtu za vraždu odsouzen k doživotnímu vězení. Meiwes ve vězení napsal svoji autobiografii. Mimo jiné z případu vyplynulo, že existuje řada webových stránek, zabývajících se seznamováním osob, které si přejí zabíjet a být zabiti, Meiwes sám prohlásil, že věří, že v Německu existuje asi osm set kanibalů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armin Meiwes (* 1. prosince 1961) je německý kanibal a vrah. Proslul tím, že při setkání na základě inzerátu, podaného na Internetu, zabil a snědl muže.", "tgt_summary": "Armin Meiwes (; born 1 December 1961) is a German former computer repair technician who achieved international notoriety for killing and eating a voluntary victim in 2001, whom he had found via the Internet. After Meiwes and the victim jointly attempted to eat the victim's severed penis, Meiwes killed his victim and proceeded to eat a large amount of his flesh. He was arrested in December 2002. In January 2004, Meiwes was convicted of manslaughter and sentenced to eight years and six months in prison. In a retrial May 2006, he was convicted of murder and sentenced to life imprisonment. Because of his acts, Meiwes is also known as the Rotenburg Cannibal or (The Master Butcher).", "id": 333701} {"src_title": "Ještěrka zední", "tgt_title": "Podarcis muralis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zbarvení je značně rozmanité, ale převládá hnědá barva s výrazným síťováním, samci mají nápadněji zbarvené a sytější břicho, většinou s černými skvrnami. Dorůstá okolo 20 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast rozšíření.", "content": "Ještěrka zední se vyskytuje v západní, střední a jižní Evropě a její oblast rozšíření zasahuje až do západní Asie. Ve střední Evropě žije především na Slovensku a v Maďarsku, v ČR je k zastižení pouze na dvou lokalitách a to ve Štramberském krasu (350–500 m n. m.) v obci Štramberk. Jedná se o stabilní populaci asi 150 jedinců v bývalém vápencovém lomu.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Ještěrka zední obývá slunné, ale zároveň vlhčí okraje listnatých lesů, skalnaté svahy kopců, zarostlé skalky a hromady kamenů, náspy silnic a železnic, ale i přehradní hráze. Lze ji zastihnout i na chemicky neošetřovaných vinicích, zříceninách hradů a polorozbořených zídkách, kde se ráda vyhřívá.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Patrně jde o naši nejmrštnější ještěrku. Nejenže dokáže lézt téměř po kolmých stěnách, ale díky poměrně dlouhým nohám dokonce i výborně skákat. Zimuje jen krátce a dokonce je zdokumentováno, že v příznivějším klimatu na jihu Evropy nemusí hibernovat vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samečkové jsou silně teritoriální a na jaře mezi sebou svádějí drsné boje, při kterých ztrácejí ostražitost a nechají se snadno polapit. Páří se v květnu. V červenci samičky snášejí do jamek v zemi 3–9 vajíček, z nichž se po několika týdnech inkubace líhnou mláďata.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Ještěrka zední se živí hmyzem všeho druhu, pavouky, červy či housenkami. Sama má celou řadu nepřátel, mimo jiné i některé druhy herpetofágních (živících se plazy) užovek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ještěrka zední (\"Podarcis muralis\" (Laurenti, 1768)) je druh z čeledi ještěrkovití. Je kriticky ohroženým druhem plazů České republiky. Živí se hmyzem.", "tgt_summary": "Podarcis muralis (common wall lizard) is a species of lizard with a large distribution in Europe and well-established introduced populations in North America, where it is also called the European wall lizard. It can grow to about in total length.", "id": 1802138} {"src_title": "Vilvoorde", "tgt_title": "Vilvoorde", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Území města bylo pravděpodobně osídleno již kmenem Nerviů a později Římany. Mělo výhodnou strategickou polohu blízko řeky Zenne. Název \"Filfurdo\" se poprvé objevuje v dokumentu z roku 779, kterým Pipin Prostřední postoupil toto území opatství Chèvremont blízko Lutychu. Název pravděpodobně znamenal „vila u brodu“.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve 12. století městečko začalo růst a stalo se předmětem mocenských zájmů brabantských vévodů a pánů z Grimbergenu. Již roku 1192 mu brabantský vévoda Jindřich I. udělil listinu práv, zejména proto, aby si zajistil podporu jeho obyvatel proti mocným Flandrům. Díky právu vybudovat hradby a vyvážet zboží město zaznamenalo výrazný ekonomický růst, založený zejména na výrobě lněných tkanin. Ve 14. století se Vilvoorde díky poloze na řece Zenne stalo důležitým vojenským centrem a mohlo soupeřit s Bruselem a Lovaní o pozici nejvýznamnějšího města v Brabantsku.", "section_level": 2}, {"title": "Od 15. století.", "content": "Od 15. do 19. století město prožívalo období úpadku, zejména kvůli konkurenci Bruselu, krizi textilního průmyslu, epidemiím a důsledkům politických a náboženských válek. S nástupem průmyslové revoluce na konci 18. století začalo další období hospodářského růstu. Město těžilo z blízkosti Bruselu a z dobré dopravní infrastruktury – kolem roku 1830 byly prohloubeny kanály a roku 1835 město získalo železniční spojení. Středověké budovy začaly brzy ustupovat novým stavbám, např. městskou radnici z roku 1489 nahradila neoklasicistní budova. Ve 20. letech 20. století byl znovu rozšířen a prohlouben kanál, lemovaný novými průmyslovými zónami, a byl vybudován přístav pro nákladní lodě. Vilvoorde se stalo (a dodnes je) jednou z největších průmyslových oblastí v okolí Bruselu a počet obyvatel města se za posledních 150 let zpětinásobil. V poslední době měly na město těžký dopad ekonomické krize, zejména v roce 1997, kdy zde automobilka Renault zavřela továrnu. Na začátku 21. století je hospodářství města založeno zejména na sektoru služeb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilvoorde je belgické město v provincii Vlámský Brabant. Podle údajů z 1. ledna 2015 má Vilvoorde 41 097 obyvatel. Jeho rozloha činí 21,47 km² a hustota zalidnění je 1913 obyvatel na km². Součástí obce Vilvoorde je bývalá obec Peutie. Vilvoorde se nachází ve Vlámském regionu a sousedí s obcí Schaerbeek, která je součástí regionu Brusel-hlavní město. Úředním jazykem ve městě (stejně jako v celém Vlámském regionu) je nizozemština, ale žije zde významná frankofonní menšina, kterou zastupuje několik členů městské rady (3 z 31 roku 2000, 2 roku 1994, 3 roku 1988, 4 v letech 1982 a 1976). Vilvoorde má nezanedbatelné národnostní menšiny a přibližně jeden obyvatel z pěti je cizí národnosti nebo cizího původu, zejména ze Španělska a Maroka, ale také z Itálie, Francie, Nizozemska a Portugalska. Každý desátý obyvatel centra města je španělské národnosti a počet Belgičanů se španělskými kořeny je ještě vyšší. Většina příslušníků španělské menšiny přišla po druhé světové válce z andaluské obce Peñarroya-Pueblonuevo.", "tgt_summary": "Vilvoorde (, , historically known as \"Filford\" in English) is a Belgian municipality in the Flemish province of Flemish Brabant. The municipality comprises the city of Vilvoorde proper with its two outlying quarters of Koningslo and Houtem and the small town of Peutie. The nickname for inhabitants of Vilvoorde is Pjeirrefretters (horse eaters) because horse meat (specially steak) is a beloved food in Vilvoorde. The official language of Vilvoorde is Dutch. There is a French-speaking minority of about 20%, concentrated especially in the Koningslo quarter bordering Brussels. The French-speaking minority is represented by 3 members on the 33-seat local council. The city is also home to a large Spanish minority. In the center of the city, 1 out of 10 inhabitants have Spanish nationality and the proportion of Belgians with Spanish roots is even greater. Most immigrated after World War II, from Peñarroya-Pueblonuevo in Andalusia. There is also a large Moroccan community, and many smaller communities of more recent immigrants including Turks, Macedonians and Portuguese. From 2000 until August 1, 2007, the mayor of Vilvoorde was former Belgian prime minister Jean-Luc Dehaene. The mayor since 2013 is Hans Bonte, also a member of the federal House of Representatives.", "id": 826932} {"src_title": "Klíště obecné", "tgt_title": "Ixodes ricinus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Velikost samic se pohybuje od 3,5 do 4,5 mm (po nasátí i více než 1 cm), samečci měří 2,2 – 2,5 mm. Nymfy měří 1,3 až 1,5 mm. Tělo klíštěte se skládá z hlavové části (gnathosoma) a vlastního těla (idiosoma). Hlavovou část tvoří především dopředu směřujícím hypostom (chobotek), chelicery a makadla. Hypostom je pokrytý četnými nazpět směřujícími háčky sloužícími k vlastnímu průniku kůží a k následné fixaci. Po stranách hypostomu jsou párové ostré chelicery umožňující proříznutí kůže hostitele v první fázi přisátí. V klidovém stavu je hypostom kryt přilehlými čtyřčlánkovými makadly, které se při průniku do kůže odklánějí do stran. Dospělci a nymfy mají 4 páry končetin, larvy mají pouze tři páry. Na chodidlech předních nohou se nachází tzv. Hallerův orgán, umožňující detekci CO – klíště díky němu dokáže vyslídit svou oběť. Zatímco u samce je tělo kryté chitinizovaným hřbetním štítkem (scutum), u samice dosahuje štítek do jedné třetiny těla. Zbytek těla samice je tvořen měkkým varhánkovitě složeným, kožovitým útvarem zvaným alloscutulum. Ten může po nasátí krve zvětšit svůj objem až 300×. Samička pak získává podobu ricinového bobu (odtud druhové vědecké jméno). Řitní a pohlavní otvor je uložen na břišní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se na většině území Evropy, na Blízkém východě a v malých oblastech Severní Afriky. Žije nejčastěji ve vlhkých lesích s bujným bylinným a keřovým patrem (např. lužní lesy), ale také na lesních okrajích a na vlhkých loukách. Regionům s výrazně teplým a suchým létem se spíše vyhýbá. Dříve byl jeho výskyt omezen na nížiny a středně položené oblasti, nyní se vyskytuje i ve výškách nad 750 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Dospělá klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě vysoké od dvaceti centimetrů do jednoho metru na stoncích, popř. na nízkých keřících, kde uchycena za zadní nohy trpělivě čekají na procházejícího člověka či zvíře. Jakmile se člověk klíštěte dotkne, to se okamžitě reflexivně přichytí a posléze se zakotví pomocí ozubeného hypostomu v kůži. Proces sání trvá jeden až dva týdny. Klíště dokáže hladovět i déle než jeden rok. Klíště má na svém malém tělíčku několik nepostradatelných struktur:", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Dospělí samci již nepřijímají potravu – jen vyhledávají zvíře, na kterém najdou samici k páření. Samice pak naklade do půdy 1000–3000 vajíček. Šestinohé larvy hned hledají drobná zvířata (ještěrky, ptáky) a několik dní na nich sají. Potom se promění v osminohé nymfy a přisají se na další oběti. Po druhém cyklu po přijímání potravy dospějí. Za příznivých okolností trvá vývoj klíštěte jeden až dva roky.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus klíštěte.", "content": "Klíšťata vyskytující se v České republice musí obvykle vystřídat tři hostitele, než se promění v dospělého jedince. Délka vývojového cyklu klíštěte závisí na konkrétních podmínkách, pohybuje se v rozmezí jednoho až čtyř let. Protože během léta se klíšťata většinou „převlékají“ z jednoho vývojového stadia do druhého, nacházíme jich nejvíce přisátých během jara a na podzim.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění přenášená klíšťaty.", "content": "Klíště obecné není jen parazit sající krev, ale může také přenášet nebezpečné nemoci – lymskou boreliózu, klíšťovou encefalitidu a ehrlichiózu. Všechny tyto choroby mohou vést k trvalému těžkému poškození zdraví, příležitostně dokonce i ke smrti. Infikovaná klíšťata, která mohou roznášet původce těchto nemocí, se vyskytují po celé České republice. Nicméně existují oblasti s vyšším rizikem infekce. Přenáší však i další druhy patogenních mikroorganismů, které způsobují vážné infekční choroby jako např. babéziózu, bartonelózu nebo tularémii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíště obecné (\"Ixodes ricinus\" Linné, 1758) je roztoč patřící do čeledi klíšťatovití (Ixodidae). Živí se sáním krve na savcích, plazech nebo ptácích s typickým tříhostitelským cyklem. Klíšťata figurují jako přenašeči řady infekčních chorob, mezi nejfrekventovanější patří lymská borelióza a klíšťová encefalitida.", "tgt_summary": "Ixodes ricinus, the castor bean tick, is a chiefly European species of hard-bodied tick. It may reach a length of when engorged with a blood meal, and can transmit both bacterial and viral pathogens such as the causative agents of Lyme disease and tick-borne encephalitis.", "id": 1728275} {"src_title": "Paraná (řeka)", "tgt_title": "Paraná River", "src_document": [{"title": "Geografický popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka \"Paraná\" vzniká soutokem zdrojnic Paranaiba a Rio Grande v jižní Brazílii. Tok řeky míří dále jihozápadním směrem až k hranicím Paraguaye a dalších 190 km tvoří přírodní hranici mezi západní částí Paraguaye a jihovýchodní Brazílií. Hned pod soutokem zdrojnic protíná lávovou planinu Paraná a vytváří peřeje a vodopády (Urubupunga – výška 12 m). Nedaleko brazilského města Guaíra byl v minulosti tok přerušen sedmi kaskádami vodopádů Sete Quedas (výška do 33 m), které byly koncem 20. století zatopeny vzdutím gigantické přehradní nádrže Itaipú (druhé nejvýkonnější na světě). Po soutoku s levostranným přítokem Iguaçu vstupuje na území Argentiny, tvoří hranici mezi touto zemí a Paraguayí (468 km) a její tok se mohutným obloukem stáčí západním směrem. U města Posadas vtéká do Laplatské nížiny, kterou pak protéká až k ústí. V místech, kde řeka opouští území Paraguaye, se stáčí opět směrem k jihozápadu a z pravé strany přijímá největší přítok, kterým je řeka Paraguay. Pod soutokem protéká přehradní nádrží Yacyretá a stáčí se do vnitrozemí Argentiny. Na dolním toku dosahuje šířka řeky místy 2 km i více a hloubka 10 až 20 m. V následujících 820 km pokračuje k argentinskému městu Rosario, kde stáčí jihovýchodním směrem a po dalších 500 km vytváří širokou deltu, která se skládá z 11 ramen (největší je Paraná-Guasu). Přibírá zleva řeku Uruguay a vlévá se do zálivu-estuáru Río de la Plata.", "section_level": 2}, {"title": "Povodí.", "content": "Paraná odvádí vodu z velké oblasti střední části Jižní Ameriky. Patří mezi nejvodnější světové řeky a ročně dopraví do zálivu Rio de La Plata stejný objem vody jako např. severoamerická řeka Mississippi. V povodí řeky se nachází řada velkých měst, mimo jiné i Buenos Aires, Rosario, Asunción, Brasília a další. Oblast je bohatá i na celou řadu unikátní přírodních celků – např. mokřady a bažiny v Pantanalu na horním toku řeky Paraguay, vodopády Iguaçu na stejnojmenné řece nebo planina Gran Chaco na hranicích Paraguaye a Bolívie.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je dešťový a režim povodňový. Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí přibližně 15 000 m³/s, maximální 30 000 m³/s a minimální 7000 až 10 000 m³/s. Nejvyšší je od ledna do května, kdy nastávají letní deště v horní části povodí. Druhé nejvyšší období přichází od června do srpna, kdy pro změnu zimní deště přinášejí srážky v dolní části povodí. Celkový roční odtok do oceánu činí přibližně 480 km³ a spolu s řekou Uruguay dosahuje 650 km³. Řeka také unáší mnoho pevných částic (až 150 Mt za rok). Její kalná voda je patrná na otevřeném moři do vzdálenosti 100 až 150 km od břehu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Estuár objevil jako první Evropan v roce 1515 Španěl Juan Dias de Solis. V roce 1520 zde pobýval Fernão de Magalhães. Detailněji se se systémem řeky seznámil S. Cabot, který byl v roce 1526 prvním Evropanem v jejím ústí.", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Dostatek vody a nižší hustota osídlení v některých úsecích řeky vedly v posledních desetiletích ke stavbě mnoha hydroelektráren a přehradních nádrží. Nad soutokem s řekou Iguaçu byla koncem 90. let 20. století postavena největší hydroelektrárna na světě – Itaipú – s instalovaným výkonem 12 600 MW a přehradní nádrží o rozloze 1350 km², hydroelektrárna Yacyretá na hranicích Argentiny a Paraguaye má instalovaný výkon 4050 MW a přehradní jezero o rozloze 1600 km². Další přehradní nádrže jsou postaveny na horním toku řeky v oblasti zdrojnic Paranaiba a Rio Grande.", "section_level": 2}, {"title": "Rybářství.", "content": "Řeka je stále využívána jako významné loviště mnoha druhů sladkovodních ryb. Mezi ekonomicky nejdůležitější patří místní druhy Surubí a Sábalo.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Řeka je využívána jako dopravní tepna zejména na dolním toku, kde mohou díky větší hloubce plout i některé námořní lodě. Až do města Rosario 640 km od ústí mohou plout lodě s ponorem do 7 m a s ponorem 4 m až do města Posadas a při velké vodě až k ústí řeky Iguaçu. Střední a horní tok je na mnoha místech přehrazen vodními nádržemi, na nichž probíhá pouze omezený lodní provoz. Na březích estuáru Río de la Plata leží hlavní města Uruguaye (Montevideo) a Argentiny (Buenos Aires).", "section_level": 2}], "src_summary": "Paraná (, ) je druhá největší řeka Jižní Ameriky po Amazonce. Název \"Paraná\" pochází z jazyka domorodého kmene Tupi a význam tohoto slova lze přeložit jako „\"velká jako moře\"“. Řeka protéká Brazílií (státy São Paulo, Mato Grosso do Sul, Paraná) a Argentinou (provincie Misiones, Corrientes, Entre Ríos, Chaco, Santa Fe, Buenos Aires) a částečně také tvoří státní hranici obou zemí s Paraguayí. Je přibližně 4350 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 2 582 670 km² (větší než Alžírsko).", "tgt_summary": "The Paraná River ( , , ) is a river in south Central South America, running through Brazil, Paraguay, and Argentina for some . It is second in length only to the Amazon River among South American rivers. The name Paraná is an abbreviation of the phrase \"para rehe onáva\", which comes from the Tupi language and means \"like the sea\" (that is, \"as big as the sea\"). It merges first with the Paraguay River and then farther downstream with the Uruguay River to form the Río de la Plata and empties into the Atlantic Ocean. The first European to go up the Paraná River was the Venetian explorer Sebastian Cabot, in 1526, while working for Spain.", "id": 1479570} {"src_title": "Rovno", "tgt_title": "Rivne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1283, kdy bylo součástí Haličsko-volyňského knížectví. V druhé polovině XIV. století se stalo součástí Litevského velkoknížectví, od roku 1569 součástí Polské koruny. Roku 1793 po 2. dělení Polska se Rovno stalo součástí carského Ruska. Roku 1839 sem bylo přesunuto klasické gymnázium, které navštěvoval mj. spisovatel Vladimir Korolenko. V letech 1921–1939 náleželo opět Polsku, po obsazení východní části Polska v roce 1939 se stalo součástí Sovětského svazu (Ukrajinské SSR). V letech 1941–1944 bylo město okupováno nacistickým Německem, které z města učinilo centrum reichskomisariátu Ukrajina. Byly zmasakrovány tisíce rovenských Židů. Proti německé okupaci zde organizoval teroristické akce partyzán Nikolaj Kuzněcov, jemuž zde bylo později zřízeno muzeum a památník (přesunutý roku 1994 na méně exponované místo). Od února 1944, kdy do města vstoupila Rudá armáda, patřilo opět Sovětskému svazu, od roku 1991 pak nezávislé Ukrajině. Tehdy bylo město přejmenováno na \"Rivne\" (do té doby se i v ukrajinštině oficiálně jmenovalo \"Rovno\"). Byly zbudovány pomníky symbolů ukrajinské kultury, jakým je například Taras Ševčenko (1999).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Po 2. světové válce se město stalo jedním z hlavních průmyslových center západní Ukrajiny. Je zde soustředěn těžký strojírenský a chemický průmysl a od 60. let zde funguje obří textilka. Železnice spojující Kyjev a Brest dorazila do Rovna roku 1873, později byla zdvojkolejněna a elektrifikována. Zřízena byla také odbočka na Sarny. Dnes tudy projíždějí především vlaky spojující Volyň s Kyjevem a dalšími místy Ukrajiny, v poslední době bylo zavedeno také rychlé spojení se Lvovem. Přes Rovno vede expresní silnice Lvov – Kyjev. Od roku 1974 funguje ve městě trolejbusová doprava; v roce 1977 bylo otevřeno místní letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Narození v Rovně.", "content": "Jaroslav Jevdokimov (* 1946), zpěvák", "section_level": 1}], "src_summary": "Rovno, někdy též přepisováno z ukrajinštiny Rivne (, , vyslovováno [ruvne], [rovna]) je město ležící v západní části Ukrajiny na historickém území Volyně. Je hlavním městem Rovenské oblasti a Rovenského rajónu. Bylo také známo jako středisko volyňských Čechů.", "tgt_summary": "Rivne (; ; ) is a historic city in western Ukraine and the historical region of Volhynia. It is the administrative center of Rivne Oblast (province), as well as the surrounding Rivne Raion (district) within the oblast. Administratively, Rivne is incorporated as a city of oblast significance and does not belong to the raion. Population: Between World War I and World War II, the city was located in Poland as a district-level (county) seat in Wolyn Voivodeship. At the start of the World War II in 1939, Rivne was occupied by the Soviet Red Army and received its current status by becoming a seat of regional government of Rivne Oblast which was created out of the eastern portion of the voivodeship. During the German occupation in 1941–44 the city was designated as a capital of the German Ukraine (Reichskommissariat Ukraine). In the spring of 1919, it also served as a provisional seat of the Ukrainian government throughout the ongoing war with the Soviet Russia. Rivne is an important transportation hub, with the international Rivne Airport, and rail links to Zdolbuniv, Sarny and Kovel, as well as highways linking it with Brest, Kiev and Lviv. Among other leading companies there is a chemical factory of Rivne-Azot (part of Ostchem Holding).", "id": 1164444} {"src_title": "Müsli", "tgt_title": "Muesli", "src_document": [{"title": "Suché müsli.", "content": "První druh müsli je sypká směs zejména ovesných vloček a kousků různého sušeného ovoce, ořechů a semínek. Běžně obsahuje i jiné obilné vločky, například pšeničné či žitné. Suché müsli je v současnosti běžně dostupné v podobě průmyslově balených směsí, ačkoli řada lidí si ráda připravuje vlastní. Existuje řada druhů müsli, například s medem, různým kořením či čokoládou. Suché müsli lze pohodlně skladovat po řadu let. Jeho příprava je rychlá, stačí je smísit s mlékem, jogurtem či ovocnou šťávou a případně kousky čerstvého ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Čerstvé müsli.", "content": "Druhý typ müsli (původní) představuje čerstvě připravená směs ovesných vloček, předem namočených ve vodě nebo ovocné šťávě, a na jemno nastrouhaného nebo rozmixovaného jablka. Mezi další obvyklé přísady patří na kousky nakrájené nebo strouhané čerstvé ovoce (např. banány, lesní plody, hrozny, mango), sušené ovoce, mléčné výrobky (např. jogurt, smetana, kondenzované mléko, čerstvý sýr, tvaroh), citronová šťáva, strouhané ořechy, semínka, koření (především skořice) a med. K přípravě čerstvého müsli není vhodné čerstvé mléko, neboť se snadno sráží působením kyselin z jablka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "\"Müesli\" vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby. Vzorem mu prý byl podobně “podivný pokrm”, který jemu a jeho manželce podali během túry ve švýcarských Alpách. Bircher-Benner sám jídlo pojmenoval jako „d'Spys“ (švýcarská podoba německého “die Speise”, neboli pokrm). Výraz \"Müesli\" je pak zdrobnělina švýcarského podstatného jména “Mues” (německy “Mus”), tedy kaše. Ve své současné podobě je müsli oblíbeno na Západě od 60. let 20. století v rámci rostoucího zájmu o zdravou a vegetariánskou stravu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Müsli (původně \"Birchermüesli\" nebo \"Müesli\" ve švýcarské němčině, \"Müsli\" ve spisovné němčině, []) je druh pokrmu z obilnin, v některých částech světa oblíbený jako snídaně. Základní verze se skládá z tepelně neupravených ovesných vloček a ovoce. Ve Švýcarsku je jedí též jako lehkou večeři; pojmem \"Birchermüesli complet\" se pak rozumí müsli, chléb s máslem a káva s mlékem. Obsahuje vlákninu. Müsli se připravuje ve dvou hlavních podobách: jako čerstvé a suché.", "tgt_summary": "Muesli ( ; , ) is a cold oatmeal dish based on rolled oats and ingredients like grains, nuts, seeds and fresh or dried fruits. This mix may be combined with one or more liquids like milk, almond milk, other plant milks, yogurt, or fruit juice and left for a time to soften the oats before being consumed. Developed around 1900 by Swiss physician Maximilian Bircher-Benner for patients in his hospital, it is now eaten as a standard breakfast dish, and also in Switzerland as a supper called \"Birchermüesli complet\": muesli with \"Café complet\" (milk coffee, accompanied with bread, butter, and jam. (\"Butterbrot\")).", "id": 867619} {"src_title": "Jazd", "tgt_title": "Yazd", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Klima v Jazdu je velmi suché, místy zde za rok spadne jen 60 mm srážek. Letní teploty mohou dosahovat až 40 °C, zimní naopak nezřídka klesají na nulu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle názoru rozšířeného mezi obyvatelstvem založil Jazd perský král Jazdkart I. z dynastie Sásánovců, ve skutečnosti však bylo město v 5. století n. l. již dávno jedním z kultovních center zarathuštrismu. Jeho počátky sahají jistě do doby před naším letopočtem, někteří historikové považují za zakladatele Alexandra Velikého, jiní Achaimenovce. V roce 642 byl Jazd dobyt Araby, zůstal však stejně jako za Sásánovců důležitým a bohatým centrem – Marco Polo pro něj měl při své návštěvě v roce 1272 jen slova uznání. Město potom krátce sloužilo jako metropole dynastie Muzaffarovců a za vlády kádžárovských šáhů v Persii zde měli svou rezidenci chánové z rodu Bachtjárů. V současnosti má Jazd význam především jako spádové středisko provincie.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Od jiných metropolí Íránu se Jazd svou architekturou značně liší, i když to nemusí být při pohledu na spoustu lidí a aut patrné. Pouštní město Jazd je dodnes centrem staré perské víry, zarathuštrismu, jedním z mála, které si tuto monoteistickou dualistickou náboženskou kulturu zachovalo i přes nápor islámu. Zdejší styl staveb silně ovlivňuje vysoká teplota, která se řeší částečným zapuštěním budov do země a překlenutím menších ulic cihlovými klenbami; střechy s kopulemi tak tvoří jednotné celky a systém ulic připomíná labyrint. Elektřina i voda sem byly zavedeny teprve nedávno, a tak můžeme obdivovat \"klimatizační věže\" či podzemní cisterny zásobené z pramenů íránské vysočiny. Nejstarší částí Jazdu je Staré Město na severovýchodě metropole, v jehož středu stojí monumentální \"Páteční mešita\", původně z 12. století, ale ve 14.–15. století zásadně přestavěná a rozšířená. Její portál s ívánem a dvojicí štíhlých minaretů je nejvyšší v celém Íránu. Za pozornost stojí rovněž bazar v jižní části Starého Města, pro nějž jsou charakteristická četná nekrytá náměstíčka. Zarathuštrismus se v Jazdu prezentuje nejvýznamnějším chrámem \"Ataš Kádé\" (chrám ohně) a dále \"Věžemi ticha\", které stojí na vrcholku za městem a sloužily k pohřbívání (nečisté lidské tělo nesmělo znesvětit posvátný oheň nebo zemi).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Současný Jazd vyniká v mnoha průmyslových odvětvích. Je tu například největší íránská továrna na výrobu optických vláken. Významný je také textilní průmysl (výroba koberců, hedvábí), potravinářský (cukr a celá řada místních specialit), rovněž ve výrobě šperků je Jazd íránskou jedničkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jazd (persky يزد) je jedno z nejstarších měst v Íránu a správní středisko stejnojmenné provincie. Leží asi 280 km jihovýchodně od Isfahánu, v oáze na pomezí pouští Dašt-e Kavír a Dašt-e Lút. V roce 2006 zde žilo zhruba 505 000 obyvatel. Historické jádro města je od roku 2017 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Yazd ( ), formerly also known as Yezd, is the capital of Yazd Province, Iran. The city is located southeast of Esfahan. At the 2011 census, the population was 529,673, and it is currently the 15th largest city in Iran. Since 2017, the historical city of Yazd is recognized as a World Heritage Site by UNESCO. Because of generations of adaptations to its desert surroundings, Yazd has a unique Persian architecture. It is nicknamed the \"City of Windcatchers\" ( \"Shahr-e Badgirha\") from its many examples. It is also very well known for its Zoroastrian fire temples, ab anbars (cisterns), qanats (underground channels), yakhchals (coolers), Persian handicrafts, handwoven cloth (\"Persian termeh\"), silk weaving, Persian cotton candy, and its time-honored confectioneries. Yazd is also known as City of Bicycles, because of its old history of bike riders, and the highest amount of bicycles per capita in Iran. It is reported that bicycle culture is entered and developed from Yazd, in contacting with the European visitors and tourists in the last century.", "id": 1915997} {"src_title": "Perlorodka říční", "tgt_title": "Freshwater pearl mussel", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mlž má silnostěnné lastury, které jsou na okrajích konkávní. Zámek lastury nemá zoubky a délka lastury může dosáhnout 13 cm. Lastury k sobě zcela nepřiléhají a vyčnívá z nich okraj pláště, přijímací a vyvrhovací otvor od sebe nejsou zřetelně odděleny. Mladí jedinci jsou žlutohnědí, v dospělosti mají černou barvu, přírůstové vruby jsou husté a málo zřetelné, perlorodky rostou velmi pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop a způsob života.", "content": "Perlorodka říční obývá chladné potoky s nízkým obsahem živin, nejčastěji s písčitým dnem, do něhož se zahrabává. Živí se filtrací drobných organických částic rostlinného i živočišného původu. Zajímavé je její rozmnožování, jedinci perlorodek mohou mít vyvinuty samčí i samičí nebo pouze samičí pohlavní orgány. Vajíčka, vypuštěná mateřskou perlorodkou, jsou ve vodě oplodněna spermiemi jiných jedinců. Líhnou se z nich mikroskopické larvy glochidie, které žijí 1–2 měsíce paraziticky na žábrách a kůži ryb, zejména pstruhů. Poté hostitele opouštějí a klesnou na dno, kde se mění v maličké perlorodky. Rostou velmi pomalu a mohou se dožít až 150 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stupeň ohrožení.", "content": "Perlorodka říční se vyskytuje na rozsáhlém území Evropy, severní Asie a severovýchodní části Severní Ameriky, ve třech poddruzích: Podle červeného seznamu IUCN se jedná o druh celosvětové ohrožený (EN). V Irsku, Kanadě, Spojených státech (kde žije jen v Nové Anglii), Německu a Rakousku je kriticky ohroženým druhem (CR). V Lotyšsku, Nizozemsku, a Polsku již byla vyhubena. Ve Velké Británii, Finsku a Švédsku je vedena jako vzácný druh. V Asii se vyskytuje na území Ruska (na Sibiři), kde je vedena jako ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Perlorodky v České republice.", "content": "Perlorodka říční žila již ve středověku poměrně hojně v čistých potocích vysočin a hor na území Čech, Moravy a Slezska. Vybírání perel bylo v rukou vrchnosti a poddaným byl lov perlorodek přísně zakázán. Perlový pych se trestal pranýřem, oslí jízdou i peněžitými tresty, nařízení Švihovských z Rýzmberka v 15. století hrozí samozvaným lovcům perel dokonce šibenicí. Perlorodky se prohlížely opatrným pootevřením lastur, tak, aby nebyly usmrceny. Pytláci a žoldnéři však na perlorodky nebrali žádné ohledy, rozřezávali je noži nebo trhali napůl, podle Bohuslava Balbína byly takto na mnoha místech perlorodky za třicetileté války žoldnéři zcela vyhubeny. V 18. století se sběr perel přestal vyplácet, během 19. a 20. století byly perlorodky ohroženy hlavně znečištěním a regulací vodních toků. Stupeň ohrožení v České republice je v současné době kriticky ohrožený (CR). V České republice se perlorodka vyskytuje na dvanácti lokalitách, z toho je nejsilnější populace v NPP Prameniště Blanice. Ostatní méně silné populace jsou: NPP Zlatý potok, PR Bystřina, NPP Lužní potok, NPP Jankovský potok, PR Kladinský potok, PP Horní Malše, Teplá Vltava, PR Na soutoku, NPP Blanice, Rokytnice, Pekelský potok. Jaroslav Hruška v ČR vede od roku 1980 záchranný program perlorodky říční. Vymyslel unikátní způsob reintrodukce perlorodek. Tento způsob spočívá v tom, že se odchytí invadovaní pstruzi a dají se do kádí, dokud z nich nevypadnou juvenilní jedinci perlorodek. Ti se pak vypustí do upraveného úseku potoka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perlorodka říční (\"Margaritifera margaritifera\") je sladkovodní druh mlže z čeledi perlorodkovití, v minulosti významný zdroj říčních perel. Během 20. století začala ve většině svého areálu silně ubývat.", "tgt_summary": "The freshwater pearl mussel (\"Margaritifera margaritifera\") is an endangered species of freshwater mussel, an aquatic bivalve mollusc in the family Margaritiferidae. Although the name \"freshwater pearl mussel\" is often used for this species, other freshwater mussel species can also create pearls and some can also be used as a source of mother of pearl. Most cultured pearls today come from \"Hyriopsis\" species in Asia, or \"Amblema\" species in North America, both members of the related family Unionidae; pearls are also found within species in the genus \"Unio\". The interior of the shell of \"Margaritifera margaritifera\" has thick nacre (the inner mother of pearl layer of the shell). This species is capable of making fine-quality pearls, and was historically exploited in the search for pearls from wild sources. In recent times, the Russian malacologist Valeriy Zyuganov received worldwide reputation after he discovered that the pearl mussel exhibited negligible senescence and he determined that it had a maximum lifespan of 210–250 years. The data of V.V. Zyuganov have been confirmed by Finnish malacologists and gained general acceptance.", "id": 1060916} {"src_title": "Johann Bernoulli", "tgt_title": "Johann Bernoulli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny, která dala světu řadu vynikajících vědeckých osobností. Narodil se v Basileji, kam jeho prarodiče dříve odešli z Antverp kvůli svému náboženskému vyznání (byli protestanty, kdežto Belgie byla katolická). Po absolvování gymnázia se měl původně na přání otce stát obchodníkem, pro takové povolání ale syn neprojevoval velké nadšení. V roce 1683 mu tedy bylo dovoleno zapsat se na studia medicíny na univerzitě v Basileji, kde působil i jeho starší bratr Jacob, tehdy už jako profesor matematiky. Na univerzitě Johann Bernoulli absolvoval kurzy medicíny, tedy oboru, který byl oficiálně hlavním předmětem jeho studia, zároveň se ale čím dál více věnoval studiu matematiky spolu se svým bratrem. Jako jeden z prvních si brzy osvojil tehdy žhavou matematickou novinku - Leibnizův kalkulus. Po dvou letech se už měl údajně plně vyrovnat Jacobovi, co se týče matematických schopností. Roku 1690 zveřejnil svou první publikaci, která se týkala procesu fermentace (její náplň tedy ještě odpovídala jeho původnímu zaměření na medicínu). Ve stejném roce odešel do Ženevy, kde určitou dobu přednášel diferenciální počet. Na podzim 1691 odcestoval do Paříže, kde navázal přátelství s markýzem de l'Hospitalem. Ten brzy rozpoznal Bernoulliovy kvality a uzavřel s ním smlouvu, podle které Bernoulli za pravidelný roční honorář učil de l'Hospitala novým Leibnizovým metodám. Ve vyučování pokračoval i po svém návratu do wentil ve své korespondenci s markýzem. V roce 1696 vydal de l'Hospital historicky první učebnici infinitezimálního počtu (\"Analyse des infiniment petits pour l'intelligence des lignes courbes\"), která byla zcela založena na Bernoulliových myšlenkách, které l'Hospitalovi zprostředkovával. Bernoulli byl dotčen tím, že kniha byla vydána jako l'Hospitalova práce a nebylo zde víceméně vůbec uvedeno, z jakého zdroje ve skutečnosti čerpá. Proti vydávání knihy pod l'Hospitalovým jménem začal ale ostře protestovat teprve po markýzově smrti v roce 1704. \"(Příčinou mohlo být to, že vyplácení štědrého honoráře Bernoullimu bylo možná podmíněno tím, že o této věci pomlčí).\" Nenašlo se ale mnoho lidí, kteří by mu věřili, že je skutečným autorem. Věrohodně potvrzeno to bylo až roku 1922, kdy se našly písemné záznamy dokazující Bernoulliovo autorství. Po návratu z Francie do Švýcarska se oženil s Dorotheou Falknerovou, dcerou z poměrně dobře společensky situované rodiny. V roce 1694 získal doktorát na základě své disertační práce týkající se matematického popisu činnosti svalů. Rovněž už udržoval korespondenci se samotným G. W. Leibnizem. Poměrně temnou stránkou osobnosti Johanna Bernoulliho byly ale jeho rodinné vztahy. Vztah s bratrem Jacobem se začal rapidně zhoršovat, zpočátku zejména kvůli tomu, že Jacob odmítal připustit, že by se mu mladší bratr mohl v matematice vyrovnat. Rozpory přerostly až v otevřené nepřátelství, kdy si oba bratři navzájem napadali svou práci a výsledky a často zřejmě i vzájemně kradli své myšlenky. V roce 1695 už mělo jméno Johanna Bernoulliho věhlas a byla mu nabídnuta profesorská křesla v Halle a v holandském Groningenu. Bernoulli přijal místo profesora matematiky v Groningenu a v říjnu 1695 se sem s manželkou a nedávno narozeným synem (Nicolaus II. Bernoulli) přestěhoval. O rok později formuloval problém brachistochrony a vyzval ostatní matematiky, aby jej vyřešili v co nejkratší době. Řešení nalezli Johann Bernoulli sám, Newton, Gottfried Wilhelm Leibniz, l'Hospital a Jacob Bernoulli. Johannovo řešení původně nebylo správné, a tak se pokusil přivlastnit řešení svého bratra (tím víc se opět zhoršily jejich vztahy), nakonec nalezl správné řešení i sám. V Groningenu se Johann Bernoulli často dostával do různých sporů a šarvátek, zejména ohledně náboženských a filozofických otázek. Jednou byl obviňován z toho, že popírá zmrtvýchvstání, jindy kvůli podporování karteziánské filozofie a údajnému napadání kalvinistické víry \"(přitom Bernoulli vyznával po celý život právě kalvinismus)\". V roce 1705 se s rodinou na přání umírajícího tchána vracel do Basileje. Dva dny před jejich odchodem z Groningenu zemřel v Basileji jeho bratr Jacob, o čemž se dozvěděli během cesty. Už na cestě podnikl Johann kroky k tomu, aby mohl obsadit uvolněné křeslo profesora matematiky na basilejské univerzitě, což se mu nakonec podařilo. Během dalších let pak dostával nabídky i od jiných univerzit včetně nabídky na návrat do Groningenu, všechny ale odmítl a zůstal ve svém rodném městě. V roce 1713, kdy byl v plném proudu spor mezi Newtonem a Leibnizem (oba dříve pravděpodobně nezávisle na sobě objevili kalkulus a nyní se snažili prosadit každý svou verzi přístupu k této matematické disciplíně), se Johann Bernoulli jednoznačně postavil na stranu svého přítele Leibnize a díky jeho podpoře získal Leibnizův kalkulus rozhodující převahu v kontinentální Evropě. Jeho podpora Leibnizových metod byla opodstatněná a ve výsledku v zásadě přínosná, Bernoulli se ale později stavěl proti Newtonovi i v dalších otázkách, kde ovšem Newtonovy teorie byly správné (např. v teorii gravitace), a de facto zdržel přijetí Newtonovy fyziky na kontinentě. Stejně jako kdysi tvrdě soupeřil se svým bratrem, později totéž nastalo ve vztahu k jeho vlastnímu synovi Danielovi (* 1700), možná v ještě větší míře. Daniel byl rovněž excelentní matematik a zejména fyzik a otec na něj žárlil. Poté, co Daniel získal v Paříži cenu, o kterou se ucházel i jeho otec, Johann svého syna vyhodil z domu. Též se pokoušel ukrást některé synovy objevy a vydávat je za vlastní. Největší roztržka mezi nimi se pak týká Danielovy publikace \"Hydrodynamica\". Daniel Bernoulli ji dokončil v roce 1734 a vydal o čtyři roky později, ve stejné době, kdy jeho otec publikoval svou práci \"Hydraulica\". Ten svou knihu ale datoval 1732, aby si zajistil prvenství před synem. Později se ale ukázalo, že nebyla ve skutečnosti publikována dříve než Danielova \"Hydrodynamica\". I přes tyto stránky své povahy byl Johann Bernoulli bezpochyby jedním z největších matematiků všech dob. Spolu se svým bratrem učinili rozhodující objevy v rozvíjející se matematické analýze (kalkulu), Bernoulli nalezl mnoho aplikací této nové disciplíny a významně přispěl k jejímu přijetí a rozšíření v Evropě. Rovněž dosáhl důležitých výsledků při studiu funkce popsané rovnicí formula_1. Věnoval se například i zdokonalování metod námořní navigace. Ve své době získal mimořádnou slávu, byl zvolen členem akademií v Paříži, Berlíně, Londýně, Petrohradě a Bologni. Měl pravděpodobně rozhodující vliv na mladého Leonharda Eulera, který byl později jeho žákem a stal se dalším brilantním matematikem historie. Johann Bernoulli zemřel v Basileji 1. ledna 1748. Byl přezdíván \"„Archimédes své doby“\", toto je i vytesáno na jeho náhrobním kameni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Bernoulli (\"v závislosti na jazyce uváděn též jako Jan, Jean, John\") (6. srpna 1667 Basilej – 1. ledna 1748 Basilej) byl švýcarský matematik, fyzik a lékař. Byl bratrem Jacoba Bernoulliho a otcem Daniela Bernoulliho. Zejména v oblasti matematiky dosáhl mimořádných úspěchů, byl jedním z nejvýznamnějších evropských vědců své doby a historie vůbec. Rovněž byl učitelem dalšího slavného matematika Leonharda Eulera.", "tgt_summary": "Johann Bernoulli (also known as Jean or John; – 1 January 1748) was a Swiss mathematician and was one of the many prominent mathematicians in the Bernoulli family. He is known for his contributions to infinitesimal calculus and educating Leonhard Euler in the pupil's youth.", "id": 333821} {"src_title": "Pfalz D.III", "tgt_title": "Pfalz D.III", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Firma Pfalz Flugzeugwerke byla založena se záměrem vyrábět licenční letouny jiných výrobců jako byly předválečné jednoplošníky Morane-Saulnier a po vyhlášení války pak letouny Roland D.I a D.II. Po příchodu Gehringera na pozici hlavního konstruktéra, firma zahájila vývoj vlastního stíhacího dvouplošníku. Gehringer získal vynikající zkušenosti u firmy Flugzeugbau Friedrichshafen, kde pracoval pod vedením diplomovaného inženýra Theodora Kobera a výsledek vývoje nového letounu byl velmi slibný. V dubnu 1917 firma dokonce předčasně ukončila výrobu zakázky na 100 kusů letounů Roland D.III (dokončeno 30) a začala s výrobou vlastní stíhačky. Pfalz D.III byl nepochybně inspirován tehdejšími Rolandy, zejména skořepinovou konstrukcí trupu z překližky i jeho \"rybím\" tvarem. Potah byl tvořen dvěma vrstvami dýhy vinutými spirálovitě v protichůdném směru. Vinutí se provádělo na formě, která tvořila polovinu trupu, půlky se následně slepily a místa spojů překryly vrstvou tkaniny nasáklou lepidlem. Tato metoda stavby zvaná \"Wickelrumpf\" zaručovala vysokou pevnost a ladné tvary oproti tehdejším běžně používaným konstrukcím. Na druhou stranu byla výrobně pracná a náročná na kvalitu výroby i použitého materiálu. Nevýhodou takto vyrobeného skořepinového trupu byla tendence k zakřivení a kroucení při stárnutí materiálu, zejména při použití nedostatečně vyzrálého dřeva nebo při vysoké vlhkosti prostředí. Tyto problémy způsobovaly naklánění letounu do strany, což vedlo i k haváriím při přistáních.", "section_level": 1}, {"title": "Na frontě.", "content": "Prototyp byl zalétán v květnu 1917 a k operujícím jednotkám, především v Bavorsku, se první stroje dostaly v srpnu. I když významně výkonnější než rané konstrukce Rolandů, byl nový Pfalz považován za výkonově horší než letouny firmy Albatros D.III a D.V. Piloti kritizovali velké síly v řízení, nedostatečnou rychlost, výkon a nízkou stoupavost. Byl také náchylný k přetažení a pádu do vývrtky, ze které byl návrat k ustálenému letu velmi obtížný. Naproti tomu Britové, kteří testovali ukořistěný Pfalz D.III s číslem 4184/17, ocenili jeho manévrovací schopnosti a uváděli lepší reakce v řízení než u tehdejších Albatrosů. Na rozdíl od Albatrosu měl Pfalz celkově pevnější konstrukci. Zatímco Albatrosy měly přetrvávající problémy s pevností dolního křídla a byly vlastním pilotům nebezpečné zejména při střemhlavém letu, Pfalzy s pevnou konstrukcí a dvojitými mezikřídelními vzpěrami (dva závěsy na horním i dolním křídle) v tomto letovém režimu bezpečně dosahovaly vysokých rychlostí. Piloti, kteří do té doby Albatrosy opěvovali pro jejich výkony, začali díky zmíněným vlastnostem dávat přednost Pfalzům. Ze stejného důvodu se také staly oblíbenými pro bezpečnější útoky na pozorovací balóny. Tyto útoky byly především prováděny střemhlavým letem z výšky, kdy byla žádoucí maximální rychlost letounu ve snaze rychle překvapit nepřátelskou obranu a maximálně snížit čas k obranné palbě. Významnější připomínka pilotů, kteří nové Pfalzy používali byla ke kulometům, které byly vnořeny do trupu a jejich poloha znemožňovala opravy zaseknutí mechanizmu za letu. To vedlo k mírné úpravě ve variantě D.IIIa, kde byly kulomety přesunuty na horní kryt trupu. D.IIIa byl od svého předchůdce rozeznatelný také podle zvětšených VOP, měl navíc zkrácené zakončení dolních křídel (\"wingtipů\") a silnější motor Mercedes D.IIIa o výkonu 180 k (134 kW). K operačnímu nasazení se vylepšený D.IIIa dostal v listopadu 1917, koncem prosince jich na frontě sloužilo již 114. Koncem února 1918 u bojových jednotek na západní frontě létalo celkem 261 Pfalzů D.IIIa. Operoval u stíhacích letek Jasta 4, 10, 11, 16b, 18, 20, 21, 23, 24, 30, 32, 34b, 35, 46, 61, 64, 47, 77, 79 a u třech námořních polních stíhacích letek (Marine Feld Jagdstaffeln). Od jara roku 1918 se D.IIIa užívaly rovněž u pilotních škol. Například velitel Jagdgeschwader II, Rudolf Berthold, dával přednost užívání D.IIIa před letounem Albatros D.V, jimiž byla jeho eskadra vyzbrojena. Byla také vyrobena experimentální verze trojplošníku vycházející z typu D.III, ale vykazoval špatné letové výkony a tak bylo od dalšího vývoje upuštěno. Celkem se vyrobilo 260 kusů D.III a 750 kusů D.IIIa. Poslední série D.IIIa byla určena pro Turecko, měla proto zvlášť upravené chladiče. V dubnu 1918 byla výroba obou typů ukončena, aby již výkonově nedostačující stíhačky ve výrobních halách nahradil jejich nový následovník Pfalz D.XII. V červnu 1918 bylo v operačním nasazení přibližně 430 strojů D.IIIa, v srpnu již jen 166 a při uzavření příměří přibližně 100. 12. června 1918 byl jeden Pfalz D.IIIa po přistání v neutrálním Holandsku internován a používalo jej pak holandské vojenské letectvo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pfalz D.III byl německý jednomístný stíhací dvouplošník používaný během první světové války především německými jednotkami Luftstreitkräfte. Jeho konstruktérem byl Rudolph Gehringer a vyráběl se u firmy Pfalz Flugzeugwerke. Nejvíce strojů bylo vyrobeno ve zdokonalené verzi D.IIIa.", "tgt_summary": "The Pfalz D.III was a fighter aircraft used by the \"Luftstreitkräfte\" (Imperial German Air Service) during the First World War. The D.III was the first major original design from Pfalz Flugzeugwerke. Though generally considered inferior to contemporary Albatros and Fokker fighters, the D.III was widely used by the \"Jagdstaffeln\" from late 1917 to mid-1918. It continued to serve as a training aircraft until the end of the war.", "id": 2285507} {"src_title": "Roztoči", "tgt_title": "Acari", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Vzhledem k druhové, ekologické a morfologické rozmanitosti je taxonomie roztočů složitá a prošla četnými taxonomickými revizemi a patrně jimi bude procházet i v budoucnu po dalších fylogenetických analýzách. Analýzy ukazují na monofyletismus roztočů a pavoukovců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Roztoči se vyznačují nečlánkovaným tělem nepatrných rozměrů. Typicky dosahují velikosti od 0,1 do 20 mm. Jejich chelicery jsou tříčlánkové a klepítkovitě zakončené nebo pouze jehlicovité. Často u nich dochází k redukci nohou, takže u nich neplatí, že jich musí mít striktně osm (existují však i druhy roztočů, které mají jen dva páry nohou – např. vlnovníkovci).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Roztoči prodělávají nepřímý vývoj. Z vajíčka se líhne larva, která má jen tři páry nohou, zpravidla nemá vzdušnice a průduchy a dýchá celým povrchem těla. Po prvním svlečení se objevuje čtvrtý pár nohou a vzdušnice (pokud se vzdušnice vyskytují i u dospělců daného druhu). Roztoč se po prvním svleku označuje jako nymfa a může se svlékat ještě dvakrát, takže mohou vznikat tři stupně nymf – \"protonymfa\", \"deutonymfa\" a \"tritonymfa\". U nymf se zpravidla ještě nevyskytuje pohlavní otvor, který se vytváří u dospělce až po svlečení posledního stupně nymfy. U několika druhů je známa partenogeneze nebo ovoviviparie.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mezi roztoče patří řada obtížných parazitů živočichů, rostlin i člověka. Roztoči způsobují parazitární onemocnění (parazitózy), jako je například sarkoptóza, cheyletiellóza, demodikóza. Mnoho druhů žije synantropně, mnoho druhů dravě či saprofágně. Někteří roztoči mohou být mezihostiteli cizopasníků hospodářských zvířat, jiné druhy jsou užitečné, protože jsou půdotvornými – jedná se o půdotvorce nebo dravce – přirozené bioregulátory. Roztoči vyskytující se v obytných prostorách a jejich výkaly jsou častým původcem alergií (alergenem).", "section_level": 1}, {"title": "Roztoči v ČR.", "content": "Na území Česka se vyskytují čtyři podřády:", "section_level": 1}], "src_summary": "Roztoči (\"Acari\") jsou nejrozmanitějším a druhově nejbohatším řádem pavoukovců. Obecně jsou velmi malí (80 μm–1 mm), některé druhy však dosahují délky až 2 cm. Mezi pavoukovci jsou výjimeční způsobem obživy – zatímco všechny ostatní řády se živí dravě, mezi roztoči nalezneme i saprofágy a parazity. Mnoho lidí trpí různými alergiemi, hlavním alergenem domácího prachu jsou právě roztoči. Roztoči a jejich výměšky představují pro alergiky a přecitlivělé osoby velké zdravotní riziko. Roztoče nacházíme v kobercích, čalouněném nábytku, plyšových hračkách a především v našem lůžku a lůžkovinách, kde mají ideální vlhkost, teplo a dostatek obživy Roztoči se živí z 85 % kožními šupinami, ale také plísněmi, bakteriemi a kvasinkami. A zdrojem přísunu vody je pro ně okolní vlhkost. Roztoči vodu nepijí, ale vstřebávají ji povrchem svého těla. Dospělí roztoči \"D.pteronyssinus\" a \"D.farinae\" přežívají za vhodných podmínek několik týdnů. V tomto časovém období se páří 3x–4x. Jsou sexuálně dimorfní (oboupohlavní). Samička za svůj život naklade 40–80 vajíček. Než dosáhne nový jedinec dospělosti a pohlavní zralosti, prochází pěti stádii: vajíčko, larva, protonymfa, trionymfa, dospělý jedinec. Tento vývojový proces trvá 23–30 dní. Věda, která se zabývá studiem roztočů, se nazývá akarologie.", "tgt_summary": "The Acari (or Acarina ) are a taxon of arachnids that contains mites and ticks. The diversity of the Acari is extraordinary and their fossil history goes back to at least the early Devonian period. Acarologists (people who study the Acari) have proposed a complex set of taxonomic ranks to classify mites. In most modern treatments, the Acari are considered a subclass of the Arachnida and are composed of two or three superorders or orders: Acariformes (or Actinotrichida), Parasitiformes (or Anactinotrichida), and Opilioacariformes; the latter is often considered a subgroup within the Parasitiformes. The monophyly of the Acari is open to debate, and the relationships of the acarines to other arachnids is not at all clear. In older treatments, the subgroups of the Acarina were placed at order rank, but as their own subdivisions have become better understood, treating them at the superorder rank is more usual. Most acarines are minute to small (for example, ), but the largest (some ticks and red velvet mites) may reach lengths of . Over 50,000 species have been described (as of 1999) and an estimated million or more species may exist. The study of mites and ticks is called acarology (from Greek /, \"\", a type of mite; and , \"-logia\"), and the leading scientific journals for acarology include \"Acarologia\", \"Experimental and Applied Acarology\" and the \"International Journal of Acarology\".", "id": 1847257} {"src_title": "Exxon Valdez", "tgt_title": "Exxon Valdez", "src_document": [{"title": "Havárie.", "content": "Exxon Valdez ztroskotal 24. března 1989 okolo 00:04 na pobřeží Aljašky v zálivu prince Williama s plným nákladem ropy. Při katastrofě uniklo do moře přes 40 tisíc tun ropy. Tato událost byla jednou z největších ekologických katastrof zaviněných člověkem na světě. Podle odhadů měla nehoda za následek smrt 250 000 mořských ptáků, 2800 mořských vyder, 300 tuleňů, 250 orlů, asi 22 kosatek a miliardy jiker lososů a herinků. Ropa také znečistila celé pobřeží a zapříčinila zničení většiny planktonu v oblasti. Likvidace následků se účastnilo více než 11 tisíc lidí. Stála asi 2 miliardy dolarů. Havárie také způsobila ekonomický kolaps nedalekého na rybolovu závislého města Cordova.", "section_level": 1}, {"title": "Další osud.", "content": "Po nehodě byl poškozený tanker odtažen v červnu 1989 do San Diega (zde byl také postaven). Muselo být opraveno nebo vyměněno 1600 tun ocelových plátů a cena opravy se vyšplhala na 30 miliónů dolarů. Po opravě trvající deset měsíců byl kvůli nežádoucí publicitě přejmenován na Exxon Mediterranean a později na SeaRiver Mediterranean a plul v oblasti Evropy a středního a dálného východu, pod vlajkou Marshallových ostrovů. V roce 2008 byl prodán hongkongské společnosti Hong Kong Bloom Shipping, přejmenován na Dong Fang Ocean, převeden pod panamskou vlajku a přestavěn pro přepravu železné rudy. V dubnu roku 2011 byla loď přejmenována na \"Oriental Nicety\". V roce 2012 poté prodána k sešrotování.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o odškodné.", "content": "Kapitán Joseph Hazelwood byl v roce 1991 shledán vinným ze zavinění nehody z nedbalosti; nepodařilo se prokázat podezření, že by během plavby pil alkohol. Odsouzen byl k pokutě 50 000 dolarů a k 1000 hodinám veřejně prospěšných prací. Žalobu na odškodnění proti společnosti Exxon podalo společně 38 tisíc obyvatel znečištěné oblasti a podnikatelů postižených havárií. Porota v roce 1994 rozhodla o odškodnění ve výši 287 milionů dolarů a sankčním odškodnění ve výši 5 miliard dolarů. Společnost Exxon nesouhlasila s výší sankčního odškodnění a podávala opakovaně různé opravné prostředky. V roce 1996 padlo pravomocné rozhodnutí obsahující částku 2,5 miliard dolarů. Nakonec v červnu 2009 odvolací soud v San Francisku potvrdil verdikt jiného soudu z června 2008 a odsoudil společnost Exxon k zaplacení 507,5 milionu dolarů (cca 9,8 miliardy Kč). Soud také stanovil, že postižení mají právo požadovat z odškodného o úrok 5,9 % ročně od pravomocného rozhodnutí z roku 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Ve filmu Vodní svět byl ztroskotaný tanker Exxon Valdez základnou „čmoudů“, v kanceláři jejich velitele Deacona (Dennis Hopper) visí fotografie Josepha Hazelwooda, vzývaného jako „Svatý Joe“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Exxon Valdez bylo původní jméno tankeru americké ropné společnosti Exxon Mobil podle aljašského přístavu Valdez, pod kterým loď v roce 1989 ztroskotala a způsobila tak velkou ekologickou katastrofu, když z ní do oceánu uniklo 10,9 milionů galonů ropy (asi 41 milionů litrů), což vytvořilo ropnou skvrnu, která následně zasáhla pobřeží. Později byla loď opravena a nesla jména Exxon Mediterranean, SeaRiver Mediterranean, S/R Mediterranean a Mediterranean. Do roku 2012 se plavila pod jménem Dong Fang Ocean a převážela železnou rudu. V roce 2012 prodána k sešrotování.", "tgt_summary": "Oriental Nicety, formerly Exxon Valdez, Exxon Mediterranean, SeaRiver Mediterranean, S/R Mediterranean, Mediterranean, and Dong Fang Ocean, was an oil tanker that gained notoriety after running aground in Prince William Sound spilling hundreds of thousands of barrels of crude oil in Alaska. On March 24, 1989, while owned by the former Exxon Shipping Company, and captained by Joseph Hazelwood and First Mate James Kunkel bound for Long Beach, California, the vessel ran aground on the Bligh Reef resulting in the second largest oil spill in United States history. The size of the spill is estimated to have been , or 257,000 to 750,000 barrels. In 1989, the \"Exxon Valdez\" oil spill was listed as the 54th largest spill in history.", "id": 1493380} {"src_title": "Jenisej", "tgt_title": "Yenisey", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem Malého a Velkého Jeniseje u města Kyzyl na . Od soutoku se řeka nazývá Horní Jenisej () až k Sajansko-sušenské přehradě a pod ní už nese název \"Jenisej\". Teče převážně na sever po hranici Západní a Východní Sibiře. Ústí do Jenisejského zálivu Karského moře. Podle tvaru údolí a koryta, charakteru toku a hydrologického režimu se řeka dělí na tři části.", "section_level": 1}, {"title": "Horní Jenisej.", "content": "Horní tok řeky začíná u soutoku Malého a Velkého Jeniseje a končí v místě, kde odtéká ze Západních Sajan do Minusinské kotliny u vesnice Označennoje. Je dlouhý 474 km. Prvních 188 km teče pod názvem Horní Jenisej (, tuvinsky \"Улуг-Хем\") severní částí Tuvinské kotliny na západ. Řeka se větví na ramena, ve kterých se vyskytují říční prahy. Šířka koryta dosahuje 100 až 600 m, hloubka v klidných úsecích 4 až 12 m a na prazích ne více než 1 m. Pod levým přítokem Chemčik se řeka obrací na sever a v délce 290 km protéká mezi hřbety Západních Sajan. Úzká dolina, místy kaňon, široký přibližně 100 m je od roku 1975 zatopen vodami Sajansko-šušenské přehrady. Nacházelo se zde mnoho prahů (např. \"Děduškin\", \"Džojský\") a především největší \"Velký práh\" u ústí řeky Kazyrsuk. Ten byl 320 m dlouhý, měl spád 2 až 6 m a rychlost toku na něm dosahovala 6 až 8 m/s. Pod ním se nacházely tůně hluboké až 20 m.", "section_level": 2}, {"title": "Střední Jenisej.", "content": "Střední tok začíná u vesnice Označennoje a končí u soutoku s Angarou. Je dlouhý 876 km. Řeka nejprve protéká Minusinskou kotlinou, v níž se říční údolí postupně rozšiřuje a v korytě se objevuje mnoho ostrovů. Pod levým přítokem Abakan šířka doliny dosahuje 5 km, šířka koryta více než 500 m a rychlost toku 2 m/s. Zde začíná vzdutí Krasnojarské přehrady, jež je dlouhá 360 km a vytváří ji hráz s vodní elektrárnou u Divnogorska, kde řeka protíná výběžky Východních Sajan. Hloubka u hráze dosahuje 100 m. Nad hrází do přehrady ústí zprava Tuba a Syda a pod hrází Mana. U Krasnojarsku se výběžky Východních Sajan přibližují až k řece a vytvářejí zde malebné skály, tzv. Stolby. Pod Krasnojarskem se dolina opět rozšiřuje a řeka ztrácí horský charakter, i když se v korytě ještě vyskytují podvodní prahy, jež jsou výběžky Jenisejského krjaže. Na jednom z nich řeka tvoří Kazančinský práh, který je dlouhý 4 km a má spád 3,8 m při šířce koryta 550 až 600 m.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní Jenisej.", "content": "Dolní tok začíná u soutoku s Angarou a končí v ústí. Teče bažinatou Západosibiřskou rovinou z jihu na sever. Je dlouhý 2137 km. Charakter doliny se oproti střednímu toku prudce mění. Zatímco pravý břeh zůstává hornatý, levý je nízký. Šířka koryta je větší než 2 km, hloubka se pohybuje od 10 do 17 m a rychlost toku klesá na 0,8 až 1,1 m/s. Šířka doliny u ústí Dolní Tunguzky je přibližně 40 km a u Dudinky a Usť-Portu až 150 km při šířce koryta 2,5 až 5 km. Minimální hloubka na dolním toku kolísá mezi 5 až 8,5 m. Nad ústím Podkamenné Tunguzky řeka opět protíná výběžky Jenisejského krjaže a vytváří Osinovský práh, kde hloubka klesá na 2,5 m a rychlost vzrůstá na 2 až 3 m/s. Pod prahem řeka protéká skalnatou soutěskou, která je široká 740 m a hloubka zde dosahuje až 60 m. Pod ústím Dolní Tunguzky převažují hloubky 14 až 20 m a u Dudinky 20 až 25 m. Koryto se zde rozděluje na ramena a ostrovy mezi nimi dosahují délky až 20 km. Od ústí řeky Kurejka je už patrný vliv mořského přílivu. Pod vesnicí Usť-Port začíná delta. Brechovské ostrovy rozdělují koryto na množství průtoků, z nichž hlavní jsou čtyři (Ochotský, Kamenný, Velký a Malý Jenisej). Celková šířka koryta dosahuje 50 km. Pod ostrovy pokračuje řeka v jednom korytě, hrdle. Za ústí byl stanoven mys Sopočnaja Karga.", "section_level": 2}, {"title": "Povodí.", "content": "Pro povodí \"Jeniseje\" je charakteristická velká nesouměrnost. Pravobřežní část je 5,6krát větší než levobřežní. Povodí je tvořeno horami jižní Sibiře a převážnou částí Středosibiřské pahorkatiny, kterou pokrývá tajga. Půda v povodí je z převážné části věčně zmrzlá. Povodí řeky na území Ruska zahrnuje 198 620 řek o celkové délce 884 754 km a 126 364 jezer o celkové rozloze 51 835 km².", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou téměř z poloviny sněhové srážky. Podíl dešťových srážek se pohybuje mezi 36 až 38 % a podzemní vody do 16 % a směrem k dolnímu toku klesá. Pro převážnou část toku je charakteristický jarní vzestup hladiny a letní povodně. V zimě průtok prudce klesá, ale dochází k náhlým vzestupům hladiny při uvolnění ledových zátarasů. Na horním toku je charakteristické protáhlé období vzestupu hladiny od jara do léta. Hladina začíná stoupat v květnu, někdy však už v dubnu a na středním toku o něco dříve než na horním. Na dolním toku u Dudinky pak vzestup začíná mezi polovinou května a začátkem června. Rozsah kolísání hladiny činí na horním toku 5 až 7 m, na středním toku 15 až 16 m a na dolním toku až 28 m u Kurejky. Směrem k ústí pak klesá na 11,7 m u Usť-Porta. Celkový roční odtok 624 km³ ho řadí na první místo v Rusku. Maximální průtok u Igarky činí 154 000 m³/s. Průměrný průtok v ústí činí 19 800 m³/s. Nárůst průtoku směrem k ústí zachycuje tabulka: Zamrzat začíná řeka na dolním toku na začátku října a je pro ní charakteristické podzimní putování ledu po řece. Na dolním toku zamrzání končí na konci října, na středním toku a u Krasnojarsku v polovině listopadu a na horním toku na konci listopadu až v prosinci. Na některých úsecích vzniká náledí. Řeka začíná rozmrzat na horním toku na konci dubna, na středním toku v první polovině května a na dolním toku na začátku června. Jarní putování ledu po řece je doprovázené vznikem ledových zátaras.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jenisej je důležitou dopravní tepnou Krasnojarského kraje. Pravidelná vodní doprava je provozována v délce 3 013 km od vesnice Označnnoje k ústí, avšak po dobu osmi měsíců je řeka zamrzlá. Hlavní trasa nákladní dopravy vede mezi Krasnojarskem do Dudinkou. Hlavní přístavy jsou Abakan, Krasnojarsk, Strelka, Lesosibirsk, Jenisejsk, Turuchansk, Igarka, Usť-Port. Do Igarky je možná doprava námořních lodí. Na horním toku je rozvinutá místní vodní doprava okolo hlavního přístavu v Kyzylu. V létě jsou mezi Krasnojarskem, Dudinkou a Diksonem organizovány turistické jízdy na parnících. Řeka se také využívá k plavení dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Přehrady.", "content": "Na řece byly, stejně jako na dalších sibiřských tocích, vybudovány přehradní nádrže s vodními elektrárnami. Jsou to Krasnojarská (1971) a Sajansko-šušenská přehrada (1975).", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V povodí řeky se nacházejí významná naleziště barevných kovů, např. mědi, niklu a chromu.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V řece žije mnoho druhů ryb (síh omul, sleď obecný, nelma obecná, síh muksun, sterleď, jeseter, vyza velká).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jenisej (, evencky \"Иоанеси\" znamená \"Velká voda, řeka\") je řeka na střední Sibiři v Rusku (Tuva, Chakasko, Krasnojarský kraj). Délka řeky od soutoku Velkého a Malého Jeniseje činí 3487 km. Povodí má rozlohu 2 580 000 km² a je sedmé největší na světě.", "tgt_summary": "The Yenisey (, \"Yeniséy\"; , \"Yenisei mörön\"; Buryat: Горлог мүрэн, \"Gorlog müren\"; Tyvan: Улуг-Хем, \"Uluğ-Hem\"; Khakas: Ким суғ, \"Kim suğ\"), also romanised as Yenisei, Enisei, or Jenisej, is the fifth-longest river system in the world, and the largest to drain into the Arctic Ocean. Rising in Mungaragiyn-gol in Mongolia, it follows a northerly course before draining into the Yenisey Gulf in the Kara Sea. The Yenisey divides the Western Siberian Plain in the west from the Central Siberian Plateau to the east; it drains a large part of central Siberia. It is the central one of three large Siberian rivers that flow into the Arctic Ocean (the other two being the Ob and the Lena). The maximum depth of the Yenisey is and the average depth is . The depth of river outflow is and inflow is .", "id": 1413832} {"src_title": "Hr. Ms. De Ruyter (1935)", "tgt_title": "HNLMS De Ruyter (1935)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "\"De Ruyter\" byl postaven jako náhrada za lehký křižník \"Hr. Ms. Celebes\", plánovaný třetí jednotku třídy \"Java\", jejíž stavba byla po první světové válce stornována. Cílem bylo mít v operační službě tři křižníky, aby vždy dva sloužily v Nizozemské východní Indii, zatímco třetí bude v doku v opravě. Křižník \"De Ruyter\" byl projektován v době světové hospodářské krize a silného pacifismu. Vzhledem k finančním problémům země byl vyprojektován jako 5000tunová loď se slabou pancéřovou ochranou a výzbrojí šesti 150mm kanónů. Později byla ještě přidána dělová věž s jedním 150mm kanónem a zároveň bylo zesíleno pancéřování. Plavidlo bylo určeno především pro obranu Nizozemské východní Indie, kde mělo podporovat křižníky starší \"třídy Java\". Přes určitá vylepšení se úspory na kvalitách třídy \"De Ruyter\" projevily a loď měla, na standard lehkých křižníků své doby, příliš slabou výzbroj i pancéřování. Naopak měla kvalitní systém řízení palby. Stavět se \"De Ruyter\" začal 16. září 1933 v loděnici Wilton Fijenoord v Schiedamu. Na vodu byl spuštěn 11. května 1935. Námořnictvo jej převzalo 3. října 1936. Jeho prvním velitelem se stal kapitán A. C. van der Sande Lacoste.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Od počátku druhé světové války sloužil \"De Ruyter\" v Nizozemské východní Indii. Po vypuknutí války s Japonskem se účastnil několika marných pokusů o zastavení japonské invaze. Od 3. února 1942 byl \"De Ruyter\" vlajkovou lodí eskadry americko-britsko-nizozemsko-australských společných spojeneckých sil (ABDA). Do bitvy v Jávském moři vstoupil \"De Ruyter\" jako vlajková loď nizozemského kontradmirála Doormana, který velel eskadře společných spojeneckých sil. Tato eskadra (5 lehkých křižníků a 12 torpédoborců) se při pokusu o napadení japonských invazních svazů, utkala v noční bitvě s japonskou eskadrou složenou z těžkých křižníků \"Nači\" a \"Haguro\" a 14 torpédoborců. Okolo půlnoci byl \"De Ruyter\" zasažen torpédem a ve 2:30 se potopil i s 345 námořníky na palubě, včetně kontradmirála Doormana.", "section_level": 1}, {"title": "Vrak.", "content": "Vrak byl nalezen 1. prosince 2002 v hloubce 69 metrů týmem potápěčů, který pátral po HMS \"Exeter\". 15. listopadu 2016 oznámilo nizozemské ministerstvo obrany, že nadací Karla Doormana (\"Karel Doorman Fonds\") financovaná výprava za účelem nafilmování a vyznačení polohy vraku před 75. výročím bitvy zjistila, že vrak zmizel. Za jeho nelegální likvidací stojí pravděpodobně sběrači kovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hr. Ms. De Ruyter byl lehký křižník nizozemského královského námořnictva. Křižník byl pojmenován po významném nizozemském admirálovi, který se jmenoval Michiel de Ruyter. Byla sedmou lodí tohoto jména.", "tgt_summary": "HNLMS\" De Ruyter\" () was a unique light cruiser of the Royal Netherlands Navy. She was originally designed as a ship with a lighter armament due to financial problems and the pacifist movement. Later in the design stage, an extra gun turret was added and the armor was improved. She was the seventh ship of the Dutch Navy to be named after Admiral Michiel Adriaenszoon de Ruyter. \"De Ruyter\" was laid down on 16 September 1933 at the Wilton-Fijenoord dockyard in Schiedam and commissioned on 3 October 1936, commanded by Captain A. C. van der Sande Lacoste. She was sunk in the Battle of the Java Sea in 1942.", "id": 323191} {"src_title": "Jan Václav Hugo Voříšek", "tgt_title": "Jan Václav Voříšek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Vamberku v rodině ředitele školy, sbormistra a varhaníka. Otec jej také vyučoval hudbě, povzbuzoval ve hře na klavír a pomohl mu získat stipendium pro studium na Univerzitě Karlově v Praze. Ačkoliv obdivoval hudbu W. A. Mozarta, více jej přitahoval romantismus Beethovena. Roku 1813 se přestěhoval do Vídně aby zde mohl studovat právo a doufal, že se zde bude moci setkat s Beethovenem. To se mu jako začínajícímu skladateli skutečně podařilo roku 1814. K dalším význačným hudebníkům a skladatelům, se kterými se setkal patří Louis Spohr, Ignaz Moscheles, Johann Nepomuk Hummel a Franz Schubert s nímž se spřátelil. Studium práva dokončil roku 1822; poté byl jmenován na místo konceptního praktikanta u dvorské vojenské rady. Stal se uznávaným skladatelem orchestrální, vokální a klavírní hudby. Roku 1818 se stal dirigentem Spolku přátel hudby (\"Gesellschaft der Musikfreunde\"). Roku 1822 získal u císařského dvora místo druhého a v roce 1823 prního varhaníka a začal vyučovat hru na klavír. K jeho žákům patřili i lidé z nejvyšších kruhů, především vévoda Zákupský, Napoleon II., zvaný Orlík, syn Napoleona a Marie Luisy. Onemocněl tuberkulózou, nepomohl ani ozdravný pobyt ve Štýrském Hradci v roce 1824. Zemřel roku 1825 ve věku 34 let. Byl pochován na hřbitově ve Währingu, kde byli později také pohřbeni Franz Schubert a Ludwig van Beethoven. Na místě hřbitova se dnes rozkládá park nesoucí jméno Franze Schuberta. Schubertovy a Beethovenovy ostatky byly později přeneseny na vídeňský ústřední hřbitov (\"Zentralfriedhof\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Složil jedinou symfonii. Vznikla roku 1821 a je sepsána v tónině D dur. V minulosti byla přirovnávána k prvním dvěma Beethovenovým symfoniím. Jedná se o raně romantické dílo, jehož bohatá melodická invence našla pokračování v díle Franze Schuberta. Za svého varhanického působení u císařského dvora složil nepříliš rozsáhlou, avšak vynikající mši B dur. Společně s jeho symfonií a krásnou Houslovou sonátou G dur, op. 5, patří k jeho několika málo nahrávaným dílům. První doložené použití pojmu \"Impromptu\" pochází z roku 1817 a má souvislost s jeho dílem; tento výraz tehdy použil časopis \"Allgemeine musikalische Zeitung\" aby popsal jeho klavírní skladbu. Skladby nazývané impromptu později skládali například Schubert a Chopin. Na jeho typicky českou pastorální zpěvnost navázali Bedřich Smetana i Antonín Dvořák.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Václav Hugo Voříšek (11. května 1791 Vamberk – 19. listopadu 1825 Vídeň) byl český hudební skladatel, klavírista a varhaník.", "tgt_summary": "Jan Václav Hugo Voříšek (; \"Johann Hugo Worzischek\", 11 May 1791, in Vamberk, Bohemia – 19 November 1825, in Vienna, Austria) was a Czech composer, pianist and organist.", "id": 2455404} {"src_title": "Ibišek", "tgt_title": "Hibiscus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ibišky jsou stálezelené nebo opadavé keře, polokeře, stromy i byliny se střídavými jednoduchými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou sestávající ze tří nebo více hlavních žilek. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, pětičetné, nejčastěji jednotlivé úžlabní, řidčeji v několikakvětém vrcholovém hroznu. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Koruna je obvykle velká a nápadná, různě zbarvená (zpravidla v odstínech od čistě bílé po temně růžovou, oranžovou a červenou), často s tmavším středem. Květy jsou krátkověké, většinou vydrží jediný den a posléze koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Semeník obsahuje 5 nebo 10 komůrek vlivem vzniku falešných přehrádek. V každém plodolistu jsou tři až mnoho vajíček. Plodem je mnohasemenná tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod ibišek zahrnuje více než 200 druhů a je rozšířen v tropech a subtropech, ale lze ho najít po celém světě. V květeně ČR je zastoupen druhem ibišek trojdílný (\"Hibiscus trionum\"), který vzácně a přechodně zasahuje zejména jako polní plevel na jižní Moravu. Mimo tento druh jsou v jižní Evropě původní ještě 2 druhy: ibišek bahenní (\"Hibiscus moscheutos\", syn. \"H. palustris\") a \"Hibiscus roseus\". Ibišek lípovitý (\"Hibiscus tiliaceus\") je rozměrný keř až strom z pobřeží Tichého a Indického oceánu, rostoucí dnes jako zdomácnělý na tropických pobřežích celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod proskurník (\"Abelmoschus\") se odlišuje zejména kalichem opadavým spolu s korunou a čnělkami v horní části k sobě přitisklými. Ibišek má kalich vytrvalý a čnělky v horní části rozestálé. Oproti rodu mračňák má ibišek v převážné většině případů vyvinut kališek.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrasná rostlina.", "content": "Ibišek syrský je v našich podmínkách na příhodných teplých stanovištích mrazuvzdorný a je pěstován v množství barevných kultivarů. Jako letnička je občas pěstován jednoletý druh ibišek trojdílný (\"Hibiscus trionum\"). Jako pokojová rostlina je nejčastěji pěstován ibišek čínský (\"Hibiscus rosa-sinensis\"). Barevných odrůd bylo vyšlechtěno velké množství a existují i plnokvěté kultivary. Méně často se pěstuje i ibišek dřípený (\"H. schizopetalus\") s ozdobně rozdřípenými korunními lístky. Pro moderní suché byty je vhodnější ibišek dřípený, který na rozdíl od běžného ibišku čínského dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje pro kvetení chladné období vegetačního klidu. V tropických zemích je pěstována celá řada dalších druhů, např. bělokvětý \"Hibiscus arnottianus\", žlutokvěté druhy \"Hibiscus brackenridgei\", Ibišek lípovitý (\"Hibiscus tiliaceus\") a \"Hibiscus calyphyllus\", červenokvětý \"Hibiscus coccineus\", růžovokvětý \"Hibiscus indicus\" a různobarevné kultivary ibišku bahenního (\"Hibiscus moscheutos\").", "section_level": 2}, {"title": "Potravina a léčivka.", "content": "Dužnaté červené kalichy ibišku súdánského (\"Hibiscus sabdariffa\") mají kyselou chuť a jsou používány jako pochutina, potravina i léčivo. Druh pochází z Afriky a je pěstován v tropech po celém světě. Připravují se z něho studené nebo teplé nápoje (karkade, Agua de Jamaica) nebo sirupy, které obsahují velké množství minerálů a vitamínů, včetně vitamínu C. Čaj z ibišku má antioxidační, dezinfekční a protizánětlivé účinky, snižuje pocení, zamezuje ukládání tuku v tepnách, pomáhá redukovat nadváhu či stimuluje paměť. Do rodu ibišek byl dříve řazen i ibiškovec jedlý (\"Abelmoschus esculentus\"), známý jako okra a pěstovaný pro jedlé plody.", "section_level": 2}, {"title": "Vlákno a dřevo.", "content": "Ze stonků indického ibišku konopného (\"Hibiscus cannabinus\") jsou získávána vlákna podobná jutě. Obdobné vlákno poskytují i jiné druhy, zejména \"Hibiscus sabdariffa\" var. \"altissima\". Některé druhy, zejména karibský \"Hibiscus elatus\", poskytují kvalitní a žádané dřevo.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Ibišek vyžaduje slunné stanoviště, mladé rostliny by se ale neměly vystavovat přímému slunci. Obvykle je pro něj také vhodná vyšší vlhkost vzduchu a pravidelná zálivka. U pokojových rostlin je lépe rostlinu v zimních měsících umístit na chladnější, ale přesto slunné místo, a omezit zálivku. Některé druhy ibišku jsou natolik odolné, že rostliny bez problémů přezimují venku, i když mladší keře vyžadují ochranu před mrazem. Ibišky se množí ze semen (odolnější, ale méně kvete) a nebo zakořeněním seříznuté (dřevnaté) větvičky ve vodě. Jako zemina je vhodná hlinitá půda, pro mladší rostliny s trochou rašeliny. Nejčastějšími škůdci jsou svilušky a mšice. Kultivary je nutno množit vegetativně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ibišek (\"Hibiscus\") je rod vyšších dvouděložných rostlin z čeledi slézovité (\"Malvaceae\"). Jsou to dřeviny i byliny s nápadnými květy, rozšířené v tropech a subtropech celého světa. Některé druhy jsou využívány jako okrasné rostliny, dále jako potravina – ibišek syrský, ibišek súdánský (karkade), ibiškovec jedlý (okra), v textilním průmyslu (ibišek konopný) či truhlářství.", "tgt_summary": "Hibiscus is a genus of flowering plants in the mallow family, Malvaceae. The genus is quite large, comprising several hundred species that are native to warm temperate, subtropical and tropical regions throughout the world. Member species are renowned for their large, showy flowers and those species are commonly known simply as \"hibiscus\", or less widely known as rose mallow. Other names include hardy hibiscus, rose of sharon, and tropical hibiscus. The genus includes both annual and perennial herbaceous plants, as well as woody shrubs and small trees. The generic name is derived from the Greek name ἰβίσκος (\"ibískos\") which Pedanius Dioscorides gave to \"Althaea officinalis\" ( 40–90 AD). Several species are widely cultivated as ornamental plants, notably \"Hibiscus syriacus\" and \"Hibiscus rosa-sinensis\". A tea made from hibiscus flowers is known by many names around the world and is served both hot and cold. The beverage is known for its red colour, tart flavour, and vitamin C content.", "id": 1690280} {"src_title": "Leopold I. Vilém", "tgt_title": "Archduke Leopold Wilhelm of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Byl nejmladší syn a sedmý potomek císaře Ferdinanda II. z jeho prvního manželství s Marií Annou Bavorskou. Jeho starší bratr Ferdinand se stal císařem a sestra Cecílie Renata polskou královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Církevní kariéra.", "content": "Od mládí byl Leopold Vilém předurčen k církevní kariéře. Ještě v dětském věku, roku 1625, se stal nástupcem svého strýce arcivévody Leopolda v úřadu pasovského biskupa a ujal se také opatství v alsaských klášterech Murbach a Lüders. O dva roky později v roce 1627 ho svým biskupem zvolila halberstadtská kapitula. V letech 1629–1631 byl opatem v hesenském Hersfeldu. Roku 1629 získal hodnost magdeburského biskupa. V roce 1637 byl zvolen biskupem olomouckým, avšak neměl biskupské svěcení, a proto biskupství spravovali administrátoři z řad kanovníků olomoucké kapituly. Roku 1642 byl zvolen velmistrem řádu německých rytířů, jehož členem byl od svých jedenácti let. Roku 1655 byl zvolen biskupem ve slezské Vratislavi. Jeho činnost na poli církevním byla většinou ryze formální, omezovala se především na reprezentační funkce. Osobní zájmy arcivévody, který nikdy nepřijal vyšší svěcení, směřovaly k vojenství, diplomacii, vysoké politice, sběratelství a umění. Proslul jako mecenáš umění.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemský místodržitel.", "content": "V roce 1639 převzal vrchní velení nad císařskou armádou a snažil se vytlačit z Čech a ze Slezska švédská vojska. V letech 1646–1656 byl místodržícím ve španělském Nizozemí (dnešní Belgie), kdy zastupoval španělského krále Filipa IV.. Zde také naplno rozvíjel své sběratelské aktivity. Po smrti svého bratra císaře Ferdinanda III. uvažoval o kandidatuře na císařský trůn. Stal se také důvěrníkem a rádcem svého synovce Leopolda I. Postupně se stáhl do ústraní a věnoval se reformě Řádu německých rytířů. Zemřel ve věku 48 let a byl pohřben v rodové hrobce Habsburků ve vídeňském klášteře kapucínů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold I. Vilém Habsburský, resp. Rakouský (5. ledna 1614 Štýrský Hradec – 20. listopadu 1662 Vídeň) byl rakouský arcivévoda, který byl biskup, arcibiskup, velmistr řádu německých rytířů a nizozemský místodržitel.", "tgt_summary": "Archduke Leopold Wilhelm of Austria (5 January 1614 – 20 November 1662), younger brother of Emperor Ferdinand III, was an Austrian soldier, administrator and patron of the arts. He held a number of military commands, with limited success, and served as Governor of the Spanish Netherlands, before returning to Vienna in 1656. Despite being nominated as Holy Roman Emperor after Ferdinand's death in 1657, he stood aside in favour of his nephew Leopold I. His main interest was in art, and he patronised artists including David Teniers the Younger, Frans Snyders, Peter Snayers, Daniel Seghers, Peter Franchoys, Frans Wouters, Jan van den Hoecke and Pieter Thijs. His collection of 17th century Venetian and Dutch paintings are now held by the Kunsthistorisches Museum in Vienna.", "id": 2418134} {"src_title": "Umar ibn al-Chattáb", "tgt_title": "Umar", "src_document": [{"title": "Přítel Mohamedův, rádce Abú Bakra.", "content": "Umar ibn al-Chattáb patřil zpočátku k prorokovým odpůrcům, na jeho stranu se ale přidal už za Mohamedova působení v Mekce. Po prorokově smrti to byl právě Umar kdo se rozhodným vystoupením postaral o zvolení svého přítele Abú Bakra prvním chalífou. On a Abú Ubajda byli pak také nejbližšími chalífovými rádci. Před svou smrtí žádal Abú Bakr, aby za jeho nástupce byl zvolen Umar a tato volba také bez obtíží proběhla.", "section_level": 1}, {"title": "Chalífa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výboje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Válka s byzantskou říší.", "content": "Umar pokračoval po svém nástupu v politice vojenských výbojů svého předchůdce. V bitvě u řeky Jarmúku porazila 20. srpna 636 jeho vojska vedená Chálidem ibn al-Valídem početně silnější byzantskou armádu a definitivně ovládla Palestinu a Sýrii. Opevněná města byla postupně dobývána v letech 636 a 637, Jeruzalém se vzdal v roce 638 a Caesarea Maritima v roce 640. Koncem roku 639 vytáhlo vojsko které vedl Amr ibn al-Ás proti Egyptu. V červenci 640 porazili Byzantince u Heliopole, poté oblehli a v dubnu 641 dobyli pevnost Bábiljún na východním břehu Nilu. Amr se svým vojskem pokračoval na Alexandrii. Ta se mu vzdala v druhé polovině roku 642. Během následující zimy pak Arabové obsadili celé egyptské pobřeží. Vyčištění průplavu mezi Nilem a Rudým mořem umožnilo dopravovat obilí z Egypta přímo do přístavů v Hidžázu.", "section_level": 3}, {"title": "Porážka sásánovské říše.", "content": "Vítězství v Sýrii a Palestině dovolila větší nasazení vojenských sil proti sásánovské říši. Chalífa jmenoval nového vojenského velitele Sa‘ d ibn Abí Vakáse. Ten s využitím zkušeností Muthanny, který vedl první arabský vpád v roce 633, vtrhl se svými vojsky roku 637 do Mezopotámie a obsadil ji včetně Ktésifóntu, sídelního města Sásánovců. Série vítězných bitev byla završena v roce 641 bitvou u Nehávandu. Muslimové obsadili Írán, kde jim ještě po nějakou dobu odolávala opevněná města a nepřístupné horské oblasti. Poslední Sásánovec Jazdkart III. byl definitivně poražen za Umarova nástupce Utmána ibn Affána.", "section_level": 3}, {"title": "Organizátor říše.", "content": "Na zvětšujících se územích která chalífát dobyl a okupoval se brzy začali usazovat přistěhovalci především z jihu tehdy přelidněného Arabského poloostrova. To si vyžádalo také rozsáhlé organizační změny ve správě státu. Při své cestě do Sýrie vyhlásil chalífa v Džábiji roku 638 svá rozhodnutí která měla upravit poměry v nových provinciích. V Sýrii, Iráku a Egyptě byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. V právních otázkách jim radili kádí. Umarovým záměrem nebylo obracet místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována, s výjimkou území Arabského poloostrova odkud byli židé a křesťané vypovězeni. Z muslimů měla vzniknout vládnoucí vrstva, která by ovládala dobytá území a pokračovala ve výbojích. Kočovní Arabové uvyklí životu ve stepi špatně snášeli život ve městech, usazovali se proto v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla města Kúfa a Basra v Iráku, nebo Fustát, dnešní Káhira v Egyptě. Ve svých počátcích to byly vojenské tábory plnící zároveň funkci správního střediska provincie. Některá původní města si přesto svou správní funkci udržela (například Damašek v Sýrii). Muslimové ponechali místnímu obyvatelstvu jeho samosprávu. Převzali i byzantskou, případně sásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Jejich zájem se soustředil především na rozdělení válečné kořisti a následné zavedení vlastní daňové soustavy. Muslimové měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně, zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát, který získal jeho jednu pětinu a muslimy kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Chalífa tak chtěl zabránit tomu aby se z Arabů stali usedlí zemědělci a zachovat jejich vojenský potenciál. Nemuslimské obyvatelstvo živící se jinak než zemědělstvím a to, které se vzdalo bez boje a jehož pozemky se tak nestaly válečnou kořistí, platilo daň z hlavy (\"charádž, džizja\"). Pro správu takto získaných prostředků byl v Medíně zřízen zvláštní úřad bojovníků (\"díván al-mukátila, díván al-džajš\"). Rozdělování probíhalo podle seznamu který zohledňoval zásluhy o islám, dobu jeho přijetí, příbuznost s prorokem a účast v bojích. Výlučnost islámu mělo zdůraznit zavedení nového kalendáře, hidžry.", "section_level": 2}, {"title": "Násilná smrt.", "content": "Chalífa Umar byl 3. listopadu 644 smrtelně raněn perským otrokem Abú Lu’lu’ou Fírúzem, když se připravoval řídit ranní modlitbu. Zemřel 7. listopadu 644. Před svou smrtí stanovil radu šesti prorokových druhů, kteří měli mezi sebou vybrat jeho nástupce. Ti se po zdlouhavých jednáních shodli na kompromisním Utmánu ibn Affánovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Umar ibn al-Chattáb, \"Umar I.\" jako chalífa (?585 – 7. listopad 644) byl přítel proroka Mohameda, příslušník kmene Kurajšovců. Od roku 634 do své smrti druhý volený chalífa, duchovní hlava islámu a vládce islámské říše.", "tgt_summary": "Umar (), also spelled Omar (; , \"Umar, Son of Al-Khattab\"; c. 584 CE 3 November 644 CE), was one of the most powerful and influential Muslim caliphs in history. He was a senior companion of the Islamic prophet Muhammad. He succeeded Abu Bakr (632–634) as the second caliph of the Rashidun Caliphate on 23 August 634. He was an expert Muslim jurist known for his pious and just nature, which earned him the epithet Al-Farooq (\"the one who distinguishes (between right and wrong)\"). He is sometimes referred to as Umar I by historians of Islam, since a later Umayyad caliph, Umar II, also bore that name. Under Umar, the caliphate expanded at an unprecedented rate, ruling the Sasanian Empire and more than two-thirds of the Byzantine Empire. His attacks against the Sasanian Empire resulted in the conquest of Persia in less than two years (642–644). According to Jewish tradition, Umar set aside the Christian ban on Jews and allowed them into Jerusalem and to worship. Umar was eventually killed by the Persian Piruz Nahavandi (known as \"’Abū Lu’lu’ah\" in Arabic) in 644 CE. Umar is revered in the Sunni tradition as a great ruler and paragon of Islamic virtues, and some hadiths identify him as the second greatest of the Sahaba after Abu Bakr. He is viewed negatively in the Shia tradition.", "id": 2257262} {"src_title": "Hilsneriáda", "tgt_title": "Hilsner Affair", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vražda a vyšetřování.", "content": "Anežka Hrůzová (narozená 16. dubna 1879) byla devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnice nedaleko od Polné, kde pracovala jako švadlena. Ve středu 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, vracela se po pěšině do Věžničky okolo lesa Březina, domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech, 1. dubna. v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem, tělo ukryl do mlází a zmizel. Měla roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění – neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení. Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní příslušník polenského ghetta Leopold Hilsner (* 10. července 1876), který byl židovského vyznání, pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák. Vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno, našly ji během pátrací akce školní děti, a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, objevila se domněnka, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy na základě středověké pověry, čemuž mohl napomáhat i pitevní nález, který tvrdil: \"Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.\" Tělo bylo pohřbeno 4. dubna 1899 na hřbitově u kostela sv. Barbory za velké účasti veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Odsouzení a omilostnění.", "content": "Proces byl zahájen 12. září a probíhal dále 16. září 1899 u krajského soudu v Kutné Hoře za obrovského zájmu médií a před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Soudní senát byl složen z předsedy senátu dvorského soudního rady Josefa Ježka a soudních radů Františka Budecia a Václava Peška. Posouzení viny obžalovaného spočívalo na dvanáctičlenné porotě, v níž zasedli: Václav Vančura, rolník z Vrdů, Josef Mikolášek, mlynář z Toužic, Emil Javůrek, kupec z Kutné Hory, František Jelínek, rolník z Malína, Václav Runčík, nadlesní z Hraběšína, Tomáš Oupeka, továrník z Kutné Hory, Václav Vondra, rolník z Močovic, František Prokeš, mlynář z Mladotic, František Müller, správce ze Žlebů, Josef svobodný pán Hrubý z Jelení, velkostatkář z Červených Peček a František Štěrba, chemik z Peček, jako náhradníci také Antonín Uher, rolník z Vrbčan a František Moravec, rolník z Hořan. Významnou roli sehrál právní zástupce matky zavražděné, národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a předseda Ústavního soudu. Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda. Hilsnerovým obhájcem byl JUDr. Zdenko Auředníček. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám Hilsner se jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele, ale později své přiznání odvolal. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána. Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl kasačním soudem ve Vídni vrácen k novému projednání. Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti s despektem (např. v Hovorech z Lán), ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako rituální vražda. V novém procesu u Krajského soudu v Písku v říjnu 1900 byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na vraždě další dívky, Marie Klímové z Horní Věžnice, která zahynula před více než dvěma roky. Leopold Hilsner byl 14. listopadu 1900 znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti na šibenici. Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální (i když dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici, netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou). Císař František Josef I. v červnu 1901 prominul trest smrti císařskou milostí a Nejvyšší soud mu proto trest změnil na doživotí. 17. června 1901 byl převezen z písecké věznice do Prahy na Pankrác, kde bývala mužská káznice. Po 18 letech věznění byl Hilsner 24. března 1918 s podlomeným zdravím propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se ve 20. letech živil jako podomní obchodník pod pozměněným jménem Heller, finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk. V archivu prezidentské kanceláře našel berlínský lékař Petr Vašiček doklady, že Hilsner poslal Masarykovi fingované svatební oznámení, podle nějž si bere ve Vídni za ženu učitelku. Současně žádal po Masarykovi finanční příspěvek. Prezident mu vyhověl. Později se ukázalo, že žádná svatba nebyla. Hilsner zemřel ve věku 51 let v Rothschildově nemocnici pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva.", "section_level": 2}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Řada autorů, mimo jiné Jiří Kovtun a Bohumil Černý, kteří se případem zabývali koncem 20. století, tvrdí, že důkazy o Hilsnerově vině nebyly zdaleka dostačující, a zpochybňují některá svědectví. Existovala také řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky (například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící atd.), tato podezření se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat. Jan Hrůza, Anežčin bratr, se údajně na smrtelném loži v roce 1943 přiznal k vraždě své sestry. Důvodem mělo být Anežkou žádané vyplacení věna k její chystané svatbě, což by ho připravilo o nemalou část dědictví. Této verzi údajně na nějakou dobu uvěřil i T. G. Masaryk. Tyto pověsti se pokusil prověřit český historik Bohumil Černý. Zjistil, že Jana Hrůzu na smrtelné posteli zpovídal a poté v roce 1943 pohřbíval ThDr. Anton Janko, katolický kněz ze Ždírce u Polné, který se po válce dobrovolně vystěhoval do Spolkové republiky Německo, přestože mu pro jeho dobrý vztah k Čechům bylo nabídnuto, aby zůstal v Čechách. Podařilo se mu s ním v roce 1968 sejít a ten mu řekl, že se na pohřeb Jana Hrůzy pamatuje. Dále mu sdělil, že sice nesmí vyzrazovat zpovědní tajemství, ale kdyby se při zpovědi dověděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, byl by povinen o tuto očistu usilovat. Údajné přiznání Jana Hrůzy na smrtelné posteli je tedy podle Černého zřejmě jen nepodloženou pověstí. Od roku 1996 se berlínský lékař MUDr. Petr Vašíček snaží o revizi procesu a Hilsnerovu rehabilitaci, spolu s členy Klubu Za historickou Polnou. Prohledával třeboňský archiv, kde jsou materiály píseckého soudu, archiv prezidentské kanceláře a kvůli případu navštívil také Portugalsko a Izrael. V Polné pomáhal odstraňovat plakáty proti Masarykovi a Židům. Italský právník Mario Umberto Morini, který požaduje historickou i justiční rehabilitaci Hilsnera, se domnívá, že by revize procesu měla proběhnout před rakouským soudem, protože konečný rozsudek byl vyhlášen ve Vídni a český stát tehdy neexistoval. K věci se vyjádřilo několik českých ministrů spravedlnosti. V roce 1998 ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová napsala doktoru Vašíčkovi, že v trestní věci Leopolda Hilsnera byl porušen zákon. Podle ní však není možné porušení zákona „odstranit“. Za prvé v době, kdy byl Hilsner odsouzen, neexistovala možnost stížnosti pro porušení zákona. Za druhé případ projednával a rozhodoval jako odvolací nejvyšší soud ve Vídni. Hilsnerově kauze se následně věnovali i ministři spravedlnosti Otakar Motejl a Jaroslav Bureš. Rakouské ministerstvo spravedlnosti v roce 2009 oznámilo, že z české strany nedošlo ke zrušení obou prvoinstančních rozsudků v Kutné Hoře a v Písku, a proto ani Rakousko nevidí žádnou možnost zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve Vídni, a to ani cestou prohlášení, že uvedené rozhodnutí bylo nezákonné. Karel Čapek do své knihy \"Povídky z jedné kapsy\" (1929) zařadil povídku Případ Selvinův. Je stylizovaná jako vyprávění starce, Leonarda Undena, uznávaného literáta, který se jako mladý aktivista zastal člověka, o němž nabyl přesvědčení, že byl ve šlendriánském procesu nespravedlivě odsouzen za vraždu ženy. Dotyčný podezřelý Selvin byl trochu grázlík, trochu podivín, jinak proti němu nebyl postaven žádný přesvědčivý důkaz, ale přesto byl odsouzen. Proces vzbudil široký a světový ohlas a vynesl panu umělci slávu i nenávist ulice. Undenovi se nakonec podařilo dosáhnout obnovení procesu a Selvinova osvobození. Selvin za ním později přišel, poděkoval mu, přiznal se, že vraždu skutečně spáchal, a postupně jej začal vydírat, že se půjde udat, pokud nedostane držhubné. Pan umělec tedy Selvina začal podporovat, až mu zaplatil odcestování do zahraničí. Pseudonymní autor na webu D-Fens v říjnu 2018 vyjádřil tezi a své osobní přesvědčení, že tato povídka je literárním zpracováním toho, k čemu se Čapkovi doznal Tomáš Garrigue Masaryk při popisu své verze událostí procesu s Leopoldem Hilsnerem, a podivuje se nad tím, že zřejmě ještě nikoho před ním taková hypotéza nenapadla. Tato souvislost se však objevila již v knize filmového a literárního kritika Antonína Jaroslava Liehma z dubna 2016, v textu režiséra Jiřího Weisse (v roce 1968 natočil na motivy povídky televizní film Spravedlnost pro Selvina), podle nějž se Karel Čapek jednou Masaryka zeptal, co kdyby Hilsner přišel a řekl, že skutečně použil Anežku Hrůzovou do macesů. Úzký kroužek přátel prý ten dotaz pobavil a Čapek poté napsal povídku případ Selvinův.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Písnička.", "content": "Na toto téma tehdy vznikla i lidová odrhovačka: \"Nekupujte u Židů,\"
\"cukr, kávu, mouku,\"
\"voni nám zavraždili\"
\"modrovokou holku.\"

\"Anežka Hrůzová\"
\"byla zavražděná,\"
\"vod Poldy Hilsnera\"
\"byla podřezaná.\"

\"Zeptejte se Sálusa,\"
\"jak ji táhli do lesa.\"
\"Sálus u ní vartu stál,\"
\"když jí Hilsner podřezal.\"", "section_level": 2}, {"title": "Filmová zpracování.", "content": "Režisér Franz Köhler v roce 1919 o aféře natočil celovečerní film \"Der Fall Hilsner - Případ Hilsner\", v hlavní roli se objevil sám Hilsner. V roce 2016 byl případ zfilmován jako \"Zločin v Polné\" režiséry Viktorem Polesným a Václavem Šaškem.", "section_level": 2}, {"title": "Politické dopady.", "content": "T. G. Masaryk v Čapkově knize rozhovorů \"Hovory s T. G. Masarykem\" ve vydání z roku 1937 (v novějším vydání tato pasáž chybí) říká: „Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů. Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne - nu, musel jsem se bránit.“ Později vzpomínal: „Světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů, znali mě z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympathicky nebo aspoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“", "section_level": 2}, {"title": "Památníky.", "content": "Symbolický hrob Anežky Hrůzové se nachází na místě nálezu jejího těla v lese Březina, je vidět ze silnice mezi Polnou a Věžničkou. Ohraničují ho kameny, nad nimi se tyčí dřevěný kříž. Na stromě visí pamětní cedule pod svatým obrázkem. Je to jedno ze zastavení nově značené naučné Klementovy stezky. V polenském Regionálním židovském muzeu je k zhlédnutí stálá expozice \"Případ Leopolda Hilsnera\". 25. dubna 2002 Hilsnerovi ve Vídni na domě, ve kterém ve 20. letech 20 století bydlel, odhalili pamětní desku. Rakouská ministryně spravedlnosti Maria Berger dne 14. listopadu 2008 odhalila na náhrobním kameni Leopolda Hilsnera ve Vídni pamětní epigram, kterým se pokusila vyjádřit politicko-morální symbolické odčinění údajné justiční křivdy.", "section_level": 2}, {"title": "Akce.", "content": "Na květnou neděli 28. března 1999 sloužili polenský děkan Zdeněk Krček a profesor Tomáš Halík v děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie mši svatou za Anežku Hrůzovou u příležitosti sta let od jejího zavraždění. V roce 1999 uspořádalo Evropské hnutí v ČR na toto téma mezinárodní konferenci v prostorách Karolina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové, a celospolečenskou diskusi s procesy spjatou. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.", "tgt_summary": "The Hilsner Affair (also known as the Hilsner Trial, Hilsner Case or Polná Affair) was a series of anti-semitic trials following an accusation of blood libel against Leopold Hilsner, a Jewish inhabitant of the town of Polná in Bohemia, Austria-Hungary in 1899 and 1900. The affair achieved widespread media publicity at the time, and Tomáš Garrigue Masaryk, then professor at Charles University in Prague also got involved in the case to defend Leopold Hilsner. Hilsner spent 19 years in prison before being pardoned by the Emperor of Austria-Hungary.", "id": 707210} {"src_title": "Peter Bondra", "tgt_title": "Peter Bondra", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Jeho otec pochází z Jakuban v okrese Stará Ľubovňa. V roce 1947 se celá jeho rodina (měl šest sester) vystěhovala na Ukrajinu. On sám uvádí, že tam jeho otec odešel za prací, některé zdroje však tvrdí, že důvodem byla výměna obyvatelstva mezi Československem a SSSR. Vystěhované rodiny osídlovaly místa po volyňských Češích. Petrův otec si na Ukrajině našel manželku Nadeždu, která byla polské národnosti. Ani jeden z nich neměl vztah ke sportu. Spolu měli tři syny – Vladimíra, Juraja a Petra. Když měl Peter tři roky, jeho otec se vrátil i s rodinou na Slovensko, usídlili se v Popradě. Pracoval jako řidič mlékárenského automobilu, jeho manželka v zemědělském družstvu. Své rodné město navštívil jen jednou – jako desetiletý. Rodiče mu nikdy nevyřídili československé státní občanství, úmyslem bylo osvobodit jej od povinné základní vojenské služby. Jeho otec zemřel v roce 1982, po pozdním objevení zápalu slepého střeva.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Je ženatý a s manželkou Ľubou má tři děti – Petru, Davida a Nicholasa. Žijí v americkém státě Maryland v městečku Riva. Oba synové hrají aktivně lední hokej, nosí stejné číslo dresu jako jejich otec.", "section_level": 2}, {"title": "Klubový hokej.", "content": "Je odchovancem Popradu, kde odehrál sezónu 1985/86 v 1. SNHL. V následujícím ročníku debutoval v československé lize jako hráč VSŽ Košice. V další sezóně 1987/88 pomohl tomuto mužstvu vybojovat titul československého mistra.", "section_level": 1}, {"title": "Washington Capitals.", "content": "V roce 1990 si ho vybral v úvodním draftu NHL tým Washington Capitals v 8. kole jako 158. v pořadí. Již v následující sezóně se dostal ve Washingtonu na led NHL a hned se dokázal prosadit. Celkem odehrál za tento klub 14 sezón, dvakrát se stal nejlepším střelcem celé NHL. Je držitelem dvanácti klubových rekordů, např. v počtu dosažený bodů (825), gólů (427), gólů v přesilovkách (137), vítězných gólů (73), gólů v oslabení (32) a hattricků (19). Jeho rekord v počtu gólů v přesilovkách byl překonán až 11.12.2013, kdy v zápase Washington Capital – Tampa Bay Lightning vstřelil 138. přesilovkový gól Alexandr Ovečkin. 5. února 1994 střelil pět gólů v zápase (z toho čtyři za 4 a čtvrt minuty). Největší klubový úspěch zaznamenal v sezóně 1997/98, Washington se probojoval do finále Stanley Cupu, ve kterém podlehl Detroitu 0:4 na zápasy. V průběhu ročníku 2003/04 se jeho klub dostal do vážných finančních problémů a začal se zbavovat nejdražších hráčů. Mezi nimi byl i Peter Bondra s ročním plate 4,5 mil. USD.", "section_level": 2}, {"title": "Ottawa Senators.", "content": "Washington ho vyměnil do klubu Ottawa Senators, kde odehrál zbytek sezóny. Před ročníkem 2005/06 se stal volným hráčem.", "section_level": 2}, {"title": "Atlanta Thrashers.", "content": "Přestože o něj zpočátku jevil zájem jeho bývalý klub Washington Capitals, nakonec podepsal smlouvu s klubem Atlanta Thrashers se zaručeným příjmem jen 505 tisíc dolarů. Stal se spoluhráčem krajana Mariána Hossy. V 60 zápasech střelil 21 gólů a zaznamenal 18 asistencí.", "section_level": 2}, {"title": "Chicago Blackhawks.", "content": "Před následujícím ročníkem se stal volným hráčem, na kontrakt čekal až do prosince 2006, kdy se dohodl s klubem Chicago Blackhawks. Generální manažér klubu Dale Tallon ho označil za osvědčeného kanonýra a skvěle připraveného sportovce, který vnese do týmu rychlost a zkušenosti. Podle deníku \"Chicago Tribune\" měl podobný základní plat jako v Atlantě (500 tisíc), s bonusy 1,5 miliónu dolarů za sezónu. Hned v prvním zápase proti St. Louis Blues skóroval (v přesilovce 5:3) a od mety 500 gólů v NHL ho dělil jediný zásah.", "section_level": 2}, {"title": "500. gól.", "content": "V prosinci 2006 v zápase proti Torontu střelil svůj 500. gól v NHL. Stal se 37. hráčem v historii, pátým Evropanem a druhým Slovákem (po Stanovi Mikitovi – ten však měl již kanadské občanství), který dosáhl tuto hranici. Bondra na to potřeboval odehrát 1050 zápasů v 16 sezónách.", "section_level": 2}, {"title": "Zranění.", "content": "V prosinci 2006 utrpěl zdánlivě menší zranění po střetu s Bradem Stuartem, které ho však poznamenalo až do konce sezóny. Pro přetrvávající bolesti vynechal několik zápasů a v dalších se na ledě objevil jen sporadicky. Z tohoto důvodu se nezúčastnil ani MS 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Konec kariéry.", "content": "29. října 2007 ohlásil v Bratislavě na tiskové konferenci ukončení kariéry, přičemž se stal generálním manažérem slovenské reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Statistiky reprezentace na Mistrovstvích světa a Olympijských hrách: Peter Bondra získal slovenskou státní příslušnost krátce před olympijskou kvalifikací v Sheffieldu (léto 1993), kde pomohl vybojovat účast Slovenska na olympiádě v Lillehameru 1994. Na tomto prvním významném mezinárodním turnaji slovenské reprezentace se však nezúčastnil kvůli klubovým povinnostem ve Washingtonu, protože NHL nebyla přerušená. Reprezentoval na olympijských hrách v Naganu 1998 (ve dvou zápasech neúspěšné kvalifikační části) a ZOH 2006 v Turíně (5. místo). Z obou účastí na mistrovství světa si přivezl medaili – zlato z roku 2002 (Göteborg) a bronz z roku 2003 (Helsinki). Celkově odehrál za Slovensko 47 reprezentačních zápasů, ve kterých střelil 35 gólů.", "section_level": 1}, {"title": "MS 2002.", "content": "Na světovém šampionátu 2002 byl nejlepším střelcem Slovenska, když ze 44 střel dal 7 gólů. V +/- hodnocení získal 12 plusových bodů. 100 sekund před koncem finálového zápasu s Ruskem střelil po přihrávce Žigmunda Pálffyho nejvýznamnější gól v historii slovenského hokeje, stanovil tak na konečných 4:3 a rozhodl tak o zlaté medaili pro Slovensko. Stal se nejlepším střelcem celého šampionátu a členem All Stars týmu.", "section_level": 2}, {"title": "ZOH 2006.", "content": "Slovensko obsadilo na zimní olympiádě v Turíně páté místo. Po kvalitních výkonech v základní skupině, kterou vyhrálo bez ztráty bodu, bylo vyřazené v čtvrtfinále Českem. Peter Bondra odehrál všech 6 zápasů Slovenska. Zaznamenal 4 góly, stal se druhým nejlepším střelcem mužstva po Mariánovi Hossovi.", "section_level": 2}, {"title": "Charita.", "content": "Ve Washingtonu založil s českým spoluhráčem Michalem Pivoňkou charitativní nadaci \"Scoring for Children\", oba za každý bod v zápase přispěli do nadace sumou 100 USD. Jej výtěžek byl určený na pomoc dětem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Bondra (* 7. února 1968, Luck, Ukrajinská SSR, SSSR) je bývalý slovenský profesionální hokejista, mistr světa z roku 2002. Nastupoval na pozici útočníka. Svoji profesionální kariéru zahájil v roce 1988 v týmu československé ligy VSŽ Košice. V roce 1990 byl draftován jako číslo 156 do týmu Washington Capitals, kam v témže roce přestoupil a kde hrál až do roku 2004. Následovalo angažmá v týmech Ottawa Senators a Atlanta Thrashers, ve svém posledním působišti v Chicagu hrál od podzimu 2006. V NHL odehrál celkem 1081 utkání, nastřílel 503 gólů a na dalších 389 přihrál, což ho řadí mezi nejúspěšnější Evropany v historii soutěže, je druhým nejlepším střelcem slovenského původu po Stanu Mikitovi. Se slovenskou reprezentací získal zlatou medaili na mistrovství světa v roce 2002 a také bronz na mistrovství světa v roce 2003. 29. října 2007 na tiskové konferenci v Bratislavě oznámil ukončení aktivní kariéry a nástup do funkce generálního manažera slovenské reprezentace.", "tgt_summary": "Peter Bondra (; born February 7, 1968) is a Soviet-born Slovak former professional ice hockey player. He was the general manager of the Slovakia national team from 2007 to 2011. A two-time 50-goal scorer, Bondra became the 37th player in National Hockey League (NHL) history to score 500 NHL goals. He has the fewest points among all players who reached that milestone with 892.", "id": 773725} {"src_title": "Mistrovství světa cestovních vozů", "tgt_title": "World Touring Car Championship", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Vozy spadají do technické specifikace S2000 a S2000D (pro vozy poháněné naftovým motorem). Jsou přípustné vozy, které mají homologaci jako čtyřmístné a automobilka jich ročně vyrobí alespoň 2500 (určené do běžného prodeje). Obsah motoru je 2000cc, od sezony 2011 budou povoleny i 1600cc turbo. Od sezony 2012 budou povoleny pouze benzínové motory 1600cc turbo, stejné motory jako ve WRC. Jsou zakázány systémy ovládání ventilů (jako VTEC u Hondy nebo Valvetronic u BMW). Na vozech je zakázáno používat materiály jako je titan, keramické materiály a materiály z uhlíkových vláken v případě, že jejích použití není již zavedeno do sériové výroby daného vozu. Dále jsou zakázány systémy pomáhající pilotovi (ABS, ESP, kontrola trakce…).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Každý mezinárodní podnik sestává ze dvou závodů (závod 1 a závod 2), každý o vzdálenosti cca 50km. V každém z obou závodů jsou udělovány body pro prvních osm v cíli: 10 pro prvního, 8 pro druhého, 6 pro třetího a dále 5, 4, 3, 2 a 1. O postavení na startu do druhého závodu rozhoduje pořadí v cíli z prvního závodu, jen prvních osm v cíli v opačném pořadí (vítěz startuje jako osmý a osmý v cíli z pole position, další startuji dle pořadí to je 9. ze závodu 9, 10.-10). První čtyři piloti, kteří získali během závodního víkendu nejvíc bodů (součet z obou závodů), dostávají do svého vozu zátěž 40, 30, 20 a 10 kg. Pátý váhu svého vozu nemění. Piloti, kteří v součtu bodů z obou závodů obsadili šesté až osmé místo mohou ze svého vozu odebrat zátěž 5, 10 a 15kg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa cestovních vozů (WTCC, : \"World Touring Car Championship\") je mistrovství automobilů vycházející ze sériové produkce. Šampionát je pod patronátem Mezinárodní automobilová federace (FIA) a po prvním ročníku v roce 1987, znovu povstal v roce 2005, téměř z popela evropského šampionátu. Mistrovství se účastní nebo účastnili i piloti, kteří jsou známí z jiných motoristických disciplín jako je například Formule 1 nebo Champ Car: Alex Zanardi, Augusto Farfus Jr., Fabrizio Giovanardi, Gabriele Tarquini, Alain Menu, Nicola Larini, Dirk Muller, Jorg Muller, Gianni Morbidelli a mnoho dalších. Ale opravdovým matadorem celé série je Andy Priaulx, vítěz Mistrovství Evropy cestovních vozů (ETCC) 2004 a vítěz WTCC z let 2005 a 2006.", "tgt_summary": "The FIA World Touring Car Championship was an international touring car championship promoted by Eurosport Events and sanctioned by the Fédération Internationale de l'Automobile (FIA). It has had several different incarnations, including a single season in 1987 as the World Touring Car Championship and most recently a world championship (WTCC) that has run between 2005 and 2017. Following the 2017 season, an agreement was reached for the FIA WTCC to become FIA WTCR and use the TCR technical regulations.", "id": 1461326} {"src_title": "Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí", "tgt_title": "ADR (treaty)", "src_document": [{"title": "Základní pojmy.", "content": "Nebezpečné věci (NV) jsou nebezpečné předměty, pro jejichž vlastnosti (hořlavost, žíravost, výbušnost a další) může být jejich přepravou ohrožena bezpečnost osob, majetku a životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah dohody.", "content": "Stanovuje a třídí nebezpečné látky a předměty podle jejich nebezpečných vlastností, stanovuje podmínky pro jejich přepravu, balení a značení a předepisuje používání a vyplňování stanovených průvodních dokladů. Stanovuje požadavky na zabalení kusu, typ a zkoušení obalu, zápisy do přepravních dokladů, dopravní prostředky včetně technických požadavků na vozidlo podle jednotlivých tříd a dále ustanovuje další pravidla jako omezení množství přepravovaných věcí, dozor nad nimi, způsob stání a parkování v noci atd.", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy.", "content": "Albánie, Andorra, Ázerbájdžán, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česká republika, Černá Hora, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kazachstán, Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Makedonie, Maroko, Moldavsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tunisko, Turecko a Ukrajina.", "section_level": 1}, {"title": "Doklady k přepravě ADR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přepravní doklad.", "content": "Obsahuje údaje předepsané ADR pro přepravní doklad, např: pojmenování a identifikační číslo látky – UN číslo, oficiální pojmenování, příp. technický název látky, obalovou skupinu, čísla vzorů bezpečnostních značek, kód omezení pro tunely, dále odesílatel, příjemce atd. Údaje musí být napsány v jazyce odesílatele a není-li tímto jazykem angličtina, němčina nebo francouzština, též anglicky, německy nebo francouzsky (toto ustanovení platí pouze pro mezinárodní přepravu).", "section_level": 2}, {"title": "Písemné pokyny dle ADR.", "content": "Jeden výtisk musí být v kabině řidiče. Musí být podle novely ADR 2011 napsány v jazyce, kterému rozumí řidič. Pokyny pro případ nehody zajišťuje dopravce a jsou jednotné pro všechny členské státy. Pokyny obsahují vzory bezpečnostních značek, hlavní nebezpečí a způsob ochrany před tímto nebezpečím.", "section_level": 2}, {"title": "Výbava vozidla.", "content": "Pro každé vozidlo zakládací klín, jehož rozměry odpovídají hmotnosti vozidla a průměru jeho kol, dva stojací výstražné prostředky, kapalina na výplach očí. Pro každého člena osádky vozidla: výstražnou vestu (např. jak je popsána v EN 471 standard), přenosnou svítilnu, jeden pár ochranných rukavic a ochranu očí (např. ochranné brýle). Dodatečná výbava potřebná pouze pro vybrané třídy: nouzová úniková maska pro každého člena osádky musí být ve výbavě vozidla pro při přepravě nákladu označeného bezpečnostními značkami 2.3 nebo 6.1; lopata ; kryt kanalizace ; sběrná nádoba vyrobená z plastu. Výbava dopravní jednotky práškovými hasicími přístroji: 1 ks 2 kg hasicí přístroj práškový a 1 ks 6 kg hasicí přístroj práškový (v případě vozidel do 3,5 t celk. hmotnosti – 1 ks hasicí přístroj práškový 2 kg; v případě dopravních jednotek s hmotností nad 7,5 t – 2 ks hasicího přístroje 6 kg).", "section_level": 1}, {"title": "Označení vozidel.", "content": "Označení vozidel pomocí oranžové tabulky (oranžový obdélník 40x30 cm orámovaný černým proužkem o síle 1,5 cm), nebo pomocí bezpečnostní značky - čtverec postavený na vrchol různých barev podle třídy nebezpečnosti s piktogramem znázorňujícím nebezpečnost látky.", "section_level": 1}, {"title": "Identifikační čísla NV.", "content": "Identifikační čísla NV se dělí na identifikační čísla nebezpečnosti a na identifikační číslo látky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR z francouzského \"Accord européen relatif au transport international des marchandises Dangereuses par Route\") ukládá podmínky přepravy nebezpečného nákladu. Dohoda ADR vznikla v roce 1957 v Ženevě a ČSSR k ní přistoupila v roce 1987. Upravuje za jakých podmínek je možno zboží přepravovat, bezpečnostní normy apod. Rozděluje zboží podle tříd nebezpečnosti. Podobnou dohodou je RID – dohoda o přepravě nebezpečných věcí po železnici nebo ADN - Přeprava nebezpečných věcí po vnitrozemských vodních cestách.", "tgt_summary": "ADR, formally the European Agreement of 30 September 1957 concerning the International Carriage of Dangerous Goods by Road, is a 1957 United Nations treaty that governs transnational transport of hazardous materials. \"ADR\" is derived from the French name for the treaty: \"Accord européen relatif au transport international des marchandises Dangereuses par Route\"). From 1 January 2021, the treaty will be renamed Agreement concerning the International Carriage of Dangerous Goods by Road as the term \"European\" in the incorrectly may give the impression that the treaty is only open for accession to European states. Concluded in Geneva on 30 September 1957 under the aegis of the United Nations Economic Commission for Europe, it entered into force on 29 January 1968. The agreement was modified (article 14, paragraph 3) in New York City on 21 August 1975, though these changes only took effect on 19 April 1985. A new amended ADR 2011 entered into force on 1 January 2011. Annexes A and B have been regularly amended and updated since the entry into force of ADR. Consequently, to the amendments for entry into force on 1 January 2015 (until June 2017), a revised consolidated version has been published as document ECE/TRANS/242, Vol. I and II. A further revision applies from 1 January 2017 As of 2020, 52 states are party to ADR.", "id": 238906} {"src_title": "Rabanus Maurus", "tgt_title": "Rabanus Maurus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rabanus se narodil v roce 780 šlechtické rodině v Mohuči. Již jako dítě (od roku 788) se vzdělával v náboženství a vědě ve škole tehdy vyhlášeného Benediktinského kláštera ve Fuldě. Po úspěšném ukončení studia působil jako učenec na dvoře Karla Velikého, kde si jej všiml Alkuin, který vedl císařskou dvorní školu v Cáchách. Alkuin nazýval Rabana „Maurus“, podle vzoru zakladatele řádu Benedikta z Nursie, který takto tituloval své oblíbené žáky. Rabanus následoval Alkuina do benediktinského opatství sv. Martina v Tours, aby zde mohl studovat Bibli, liturgii a práva. V roce 801 se vrátil do Fuldy, kde byl vysvěcen a stal se řídícím tamní klášterní školy. Mezi jeho žáky patřili např. Walafrid Strabo nebo Otfried z Weißenburgu. Právě v době, kdy vedl klášterní školu (do roku 822) Rabanus vydal své nejvýznamnější spisy. Nejznámější je kaligram \"De laudibus sanctæ crucis\" („O chvále svatého kříže“, vydáno roku 814). Báseň je dodnes zachována v opisech, které pravděpodobně vznikly přímo pod Rabanovým dohledem. Jeden exemplář se v 17. století dostal do pražské umělecké sbírky císaře Rudolfa II., odkud byl při obléhání Prahy uloupen a odvezen do Švédska. Královna Kristýna Švédská jej později věnovala papežské knihovně ve Vatikánu. Jeho práce vedoucího školy se odráží ve třísvazkovém díle \"De institutione clericorum\" („O vzdělávání duchovních“, vydáno 819). Dne 15. června 822 se stal na 20 let opatem kláštera ve Fuldě, jehož osazenstvo tehdy čítalo na 600 mnichů. Zasloužil se o rozšíření klášterní knihovny. Klášterní škola se stala prestižním centrem vzdělání ve Francké říši. Kromě toho nechal zřídit na 30 kostelů a kaplí pro rolníky, mj. v roce 836 kostel sv. Petra, v němž jsou uloženy ostatky sv. Lioby (Fulda, Hesensko). Rabanus patřil k družině císaře Lothara I., nikoli však Ludvíka Němce, pod jehož vládu Fulda spadala. Poté, co byl zatažen do sporů mezi Ludvíkem Pobožným a jeho synem, vzdal se v roce 842 svého úřadu opata a uchýlil se na Petersberg, kde se soukromě věnoval vzdělávání. I přes názorové rozdíly byl Ludvíkem v roce 847, již jako 67letý, jmenován arcibiskupem v Mohuči. 16. června toho roku nastoupil do úřadu arcibiskupa největší církevní provincie východofranské říše. Krátce po převzetí úřadu svolal první Synod do mohučského opatství sv. Albana, kde se zúčastnění biskupové a opati radili ohledně posilování víry a kázně. Kazatelé byli nabádáni, aby pro prostý lid volili prostá, obyčejným lidem srozumitelná kázání. Rabanus Maurus zemřel 4. února 856 podle tradice ve Winkelu v Rheingau a byl pochován v kostele kláštera Sv. Albana v Mohuči. Brzy začal být považován za svatého. Jeho ostatky nechal roku 1515 mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský převézt do Halle, odkud se později dostaly do Aschaffenburgu. V současné době není místo jeho posledního odpočinku známo.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rabanus Maurus byl především vzdělancem, v jehož osobě se pojilo kompletní vědění oné doby z oblasti filozofické, teologické a z přírodních věd. Přispěl k budování základů nově vznikajícího Německa v období karolínské renesance, tedy v období, kdy se štěpila říše Karla Velikého. Intelektuální bohatství jeho spisů se širokým tematickým záběrem a množství jeho významných žáků mu na počátku 9. století vyneslo titul \"primus praeceptor Germaniae\" (první učitel Německa), jehož oprávněnost však nové historické výzkumy zpochybňují (viz článek od Raymunda Kottje v seznamu literatury). Svatodušní hymnus \"Veni Creator Spiritus (Přijď, Duchu Stvořiteli)\" možná nenapsal přímo on, díky němu se však dochoval a zůstává s jeho jménem spojen. Hymnus zhudebnil skladatel Gustav Mahler ve své 8. symfonii (zvané \"Symfonie tisíců\"). Rabanus Maurus byl významný encyklopedista, vydal encyklopedii De universo (\"O vesmíru“), též: De rerum naturis – „O věcech přírodních“). Jeho zásluha spočívá také ve zprostředkování diskursu křesťanské a antické tradice, kdy dokázal pro antické spisy nacházet nové souvislosti s nastupující dobou. Je typickým představitelem karolinské renesance.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rabanus Maurus (také Hrabanus nebo Rhabanus; asi 780 v Mohuči – 4. února 856 ve Winkelu) byl opatem kláštera ve Fuldě a později arcibiskupem v Mohuči. Patří k největším postavám 9. století. Přátelil se s císařem Lotharem I. a jeho ženou Irmingardou z Tours.", "tgt_summary": "Rabanus Maurus Magnentius ( 780 – 4 February 856), also known as Hrabanus or Rhabanus, was a Frankish Benedictine monk, theologian, poet, encyclopedist and military writer who became archbishop of Mainz in East Francia. He was the author of the encyclopaedia \"De rerum naturis\" (\"\"On the Natures of Things\"\"). He also wrote treatises on education and grammar and commentaries on the Bible. He was one of the most prominent teachers and writers of the Carolingian age, and was called \"Praeceptor Germaniae,\" or \"the teacher of Germany.\" In the most recent edition of the Roman Martyrology (\"Martyrologium Romanum\", 2004, pp. 133), his feast is given as 4 February and he is qualified as a Saint ('sanctus').", "id": 252384} {"src_title": "Henrich Focke", "tgt_title": "Henrich Focke", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Henrichův otec Johann Focke byl zakladatelem Zemského muzea historie umění (dnes \"Focke-Museum\") v Brémách. Henrich byl celý život fascinován velkými možnostmi letectví. Se svým bratrem stavěl modely letadel. V roce 1908 začal studovat konstrukci strojů na Technické univerzitě v Hannoveru, ale studium zakončil získáním diplomu až po skončení první světové války v roce 1920. Za války sloužil nejprve jako infanterista, později u letectva. Už během studia stavěl společně s G. Wulfem, bratrem a dalšími první kluzáky (první v roce 1909) a letadla (\"Focke A III\", 1912). V roce 1921 s G. Wulfem postavili první úředně schválený letoun \"A7\".", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1945.", "content": "Focke, Georg Wulf a Dr. Werner Naumann společně založili v roce 1924 firmu \"Bremer Flugzeugwerke\", která se ještě v tom roce změnila na akciovou společnost Focke-Wulf AG. Cílem firmy bylo zejména bezpečné létání. Do roku 1933 vzniklo 29 různých typů letounů, celkem bylo postaveno asi 140 strojů. Mezi nimi byl A 19 \"Ente\" (\"kachna\"). Využíval patentu z roku 1908, na kterém se podílel bratr \"Wilhelm Focke\". S jedním z postavených strojů v roce 1927 havaroval při testovacím letu Georg Wulf a na následky poranění páteře zemřel. Po fúzi Focke-Wulf s firmou Albatros Flugzeugwerke v roce 1931 začal Henrich Focke pracovat i v oblasti konstrukce vírníků. Sbíral zkušenosti s provozem i stavbou autogyr \"Cierva C.19\" a \"C.30\", které firma vyráběla v licenci. V roce 1931 byl jmenován profesorem. Přednášel i na brémském technickém učilišti. V roce 1933 musel po vnějších tlacích opustit místo ve vedení společnosti Focke-Wulf AG, ale ve stavbě vírníků a předchůdců vrtulníků mohl pokračovat. Výsledkem vývoje bylo představení prvního skutečně letu schopného vrtulníku Fw 61 v roce 1936 v Brémách. Fw 61 mohl, oproti vírníkům startovat i přistávat kolmo. Vedení společnosti Focke-Wulf však ve vývoji této koncepce nevidělo praktický význam a činilo Fockemu různé těžkosti, takže se Henrich i na nátlak akcionářů rozhodl firmu opustit. Henrich Focke společně s akrobatickým mistrem světa Gerdem Achgelisem založil firmu Focke-Achgelis v Delmenhorstu (Hoykenkamp). Ještě před začátkem druhé světové války Focke-Achgelis vypracoval plány na přestavbu civilní nákladní helikoptéry Fa 266 na pozdější vojenskou Fa 223 Drache. V roce 1944 se firma sloučila s Weser-Flugzeugbau GmbH.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Po druhé světové válce v letech 1945 až 1948 byl Focke jako válečný zajatec přinucen pracovat ve Francii. Pracoval jako poradce při přestavbě \"Fa 223\" u státní společnosti \"SNCASE\" v Paříži. Helikoptéra nesla označení S. E. 3000. V té době se vyráběla i jednorotorová S. E. 3101, předchůdce vrtulníku Alouette. V roce 1948 založil Focke konstrukční kancelář v Brémách. Protože však spojenci v Německu nedovolili vyrábět letadla, přenesl své zkušenosti do oboru lodní dopravy a stavebnictví. Mezi lety 1948 a 1958 byl Focke technickým poradcem britského ministerstva letectví pro výrobu vrtulníků. Od roku 1950 pracoval jako konstruktér u \"Norddeutschen Fahrzeugwerke\" ve Wilhelmshavenu. O rok později vyvinul v Amsterdamu Convertiplan, čtyřrotorový letoun s kolmým startem. Od roku 1952 působil čtyři roky v Brazílii ve vývoji dvoumístné lehké helikoptéry \"Beija Flor\" (\"kolibřík\"). Po zastavení projektu v roce 1956 se Focke znovu vrátil do Brém. V roce 1957 si dal patentovat princip „prstencového křídla – koleoptéry“ \"Focke Rochen\" s kolmým startem, na kterém pracoval už od roku 1944. V brémské firmě \"Borgward Automobilwerken\" poté pokračoval ve vývoji vrtulníku s označením Kolibri, který Focke vyvíjel v Brazílii. První let proběhl v roce 1958. Další výzkum musel být zastaven kvůli konkursu vyhlášenému v roce 1961 na firmu Borgward.", "section_level": 1}, {"title": "Focke v důchodovém věku.", "content": "Na přelomu padesátých a šedesátých let postavil v centru města v dílně v zadním traktu aerodynamický tunel a s jeho pomocí se snažil vylepšit vlastnosti vrtulníků. Zde také zkoumal jiné problémy z oboru aerodynamiky, mezi jinými proudění vzduchu při pomalém letu. Tunel byl znovu objeven Kai Steffenem v roce 1997 a dnes je hlavní atrakcí malého muzea. Až do roku 1965 se Henrich Focke věnoval práci jako poradce ve firmě \"Vereinigte Flugtechnische Werke\" (nástupce Focke-Wulf) v Brémách a v \"Německém výzkumném ústavu letectví a vesmír\". Henrich Focke, mnohokrát vyznamenaný a vážený občan zemřel 25. února 1979.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrich Focke (8. října 1890 Brémy – 25. února 1979 tamtéž) byl nejznámější německý konstruktér a průkopník stavby vrtulníků. V roce 1924 založil v Brémách společnost \"Focke-Wulf-Flugzeugbau AG\" a v roce 1937 s Gerdem Achgelisem firmu Focke-Achgelis.", "tgt_summary": "Henrich Focke (8 October 1890 – 25 February 1979) was a German aviation pioneer from Bremen and also a co-founder of the Focke-Wulf company. He is best known as the inventor of the Fw 61, the first successful German helicopter.", "id": 1532934} {"src_title": "Adiže", "tgt_title": "Adige", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na západě Ötztalských Alp nedaleko obce Reschen (Resia) ve výšce asi 1550 m n. m. Krátce po vzniku vtéká do rozlehlého přehradního jezera Reschensee (Lago di Resia, 1482), které je charakteristické z vody vyčnívající kostelní věží původní obce Alt Graun, evakuované a zaplavené v roce 1953 při napouštění jezera po výstavbě přehrady. Nedaleko pod přehradou vytváří řeka přírodní jezero Haidersee (Lago della Muta, 1450). Až k městu Verona teče alpskými údolími, z nichž nejvýznamnějším je dlouhé údolí Vinschgau (Val Venosta). Pod Veronou pak protéká Pádskou nížinou. Několika průtoky je spojená s řekou Pád a při ústí do Benátského zálivu Jaderského moře vytvářejí tyto dvě řeky společnou deltu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Adiže je se svým průměrným ročním průtokem 235 m³/s čtvrtou nejvodnatější řekou v Itálii, po Pádu, Ticinu a Tibeře. Vyšší vodní stavy nastávají na jaře a na podzim, kdy dochází na dolním toku nezřídka k povodním. Průtok v takových případech může dosahovat 3500 až 4000 m³/s. Nejvýznamnějšími přítoky Adiže jsou zleva Passer, Eisack a Avisio a zprava Plima, Falschauer a Noce. Pro regulaci povodňové vlny byl vybudován a v roce 1959 tunel, spojující řeku s jezerem Lago di Garda. Tunel začíná severně od městečka Mori a do jezera ústí jižně od obce Torbole. Od svého vzniku do roku 2017 byl tunel použit 11 krát. Při povodni v roce 1965 proteklo tunelem asi 80 milionů m vody, což způsobilo vzestup hladiny jezera o 21 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je částečně regulovaná zdymadly. Na řece je možná lodní doprava do vzdálenosti 350 km od ústí. Využívá se také k zisku vodní energie. Leží na ní města Merano, Trento, Rovereto a Verona.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Řeka je zmíněna v první sloce písně Deutschlandlied (Das Lied der Deutschen – Píseň Němců), jejíž třetí sloka dnes tvoří německou hymnu. V šestém verši první sloky jsou použita slova \"von der Etsch bis an den Belt\", v českém jazyce \"od řeky Adiže až po Belt\". Tento verš symbolizoval v době, kdy byla báseň jejím autorem Augustem Heinrichem Hoffmannem von Fallerslebenem napsána, oblast rozšíření německého národa. V Jižním Tyrolsku, v autonomní provincii Bolzano, tvoří němčina dosud převažující mateřský jazyk.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adiže (, ladinsky \"Adiç\", benátsky \"Àdexe\", lombardsky \"Adiss\", , ) je řeka v severní Itálii (regiony Trentino-Alto Adige, Benátsko). Je 415 km dlouhá, a je tak druhou nejdelší řekou v zemi po Pádu. Povodí má rozlohu 12 200 km², z čehož se tři čtvrtiny nacházejí v Alpách.", "tgt_summary": "The Adige (; ; ; ; ; ; , or , \"Átagis\") is the second-longest river in Italy, after the Po, rises in the Alps in the province of South Tyrol, near the Italian border with Austria and Switzerland, and flows through most of northeastern Italy to the Adriatic Sea. The river's name is Celtic in origin, from the Proto-Celtic , \"the water\", cognate with the River Tees in England (anciently \"Athesis\", \"Teesa\").", "id": 2441780} {"src_title": "Alfred Jodl", "tgt_title": "Alfred Jodl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako nemanželský syn Therese Baumgärtlerové a Johannese Jodla a teprve v 9 letech po jejich sňatku přijal příjmení po otci. Sehrál klíčovou roli v německých válečných akcích od roku 1939. Byl poradcem Adolfa Hitlera ve všech důležitých vojenských a technických záležitostech. Podepsal bezpodmínečnou kapitulaci Německa 7. května 1945 v Remeši jako vyslanec Karla Dönitze. Poté byl zatčen a uvězněn v zajateckém táboře ve Flensburgu. Poté byl souzen Mezinárodním vojenským tribunálem pro válečné zločiny během Norimberského procesu. Byl odsouzen za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Klíčovým bodem obžaloby bylo zejména, že distribuoval některé zločinné rozkazy, například rozkaz o komisařích. Byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest smrti byl vykonán, jeho žádost o změnu způsobu popravy na zastřelení před popravčí četou byla zamítnuta. Jeho odsouzení vyvolalo rozporuplné reakce, protestoval proti němu např. i hlavní francouzský soudce u tribunálu, Henri Donnedieu de Vabres, který označil popravu vojáka, který nebyl nacistou, za naprosté selhání spravedlnosti. Britský válečný hrdina a politik Airey Neave, který sloužil u Norimberského tribunálu, napsal ve své knize, že si zasloužil vězení, ale ne smrt. V roce 1953 soud v Mnichově, který přezkoumával rozhodnutí Norimberského tribunálu, dospěl k závěru, že se neprovinil válečnými zločiny trestanými podle mezinárodního práva smrtí a zprostil jej 2. března 1953 kompletně viny. Na vysoký nátlak vysokého komisaře USA byl však tento rozsudek napřed zrušen, a až po mimosoudní dohodě advokátů Jodlovy vdovy s americkými okupačními úřady došlo 3. září 1953 k odvolání zrušení rozsudku. Jeho případ zůstává jedním z hlavních argumentů skupin prosazujících názor, že Norimberský tribunál byl nespravedlivý a představuje typický příklad spravedlnosti vítězů. Přes všechny nedostatky však Norimberský proces zůstává přelomovou událostí v mezinárodním právu především proto, že vítězná strana iniciovala a uspořádala nezávislé soudní přelíčení proti válečným zločincům a neuplatnila spravedlnost vítězů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Josef Ferdinand Jodl, rodným jménem \"Alfred Baumgärtler\" (10. května 1890, Würzburg – 16. října 1946, Norimberk) byl německý důstojník zastávající funkci náčelníka operačního štábu německých ozbrojených sil (OKW) za druhé světové války a byl zástupcem Wilhelma Keitela.", "tgt_summary": "Alfred Josef Ferdinand Jodl () (10 May 1890 – 16 October 1946) was a German \"Generaloberst\" who served as the Chief of the Operations Staff of the Armed Forces High Command (Oberkommando der Wehrmacht) throughout World War II. After the war, Jodl was indicted on charges of conspiracy to commit crimes against peace; planning, initiating and waging wars of aggression; war crimes; and crimes against humanity at the Allied-organised Nuremberg trials. The principal charges against him related to his signature of the criminal Commando and Commissar Orders. Found guilty on all charges, he was sentenced to death and executed in Nuremberg in 1946.", "id": 1333480} {"src_title": "Ivo Babuška", "tgt_title": "Ivo Babuška", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ivo Babuška vystudoval fakultu, která byla předchůdkyní Stavební fakulty ČVUT. V roce 1948 se stal stavebním inženýrem. Jeho zájmy o obory matematiky, které poskytovaly nástroje pro řešení praktických úloh stavební mechaniky, ho však v roce 1949 přivedly do Ústavu pro matematiku České akademie věd a umění, dnešního Matematického ústavu AV ČR. V roce 1968 odjel legálně na roční vědecký pobyt do USA, kde již zůstal s celou rodinou (emigrace). Po mnoho let pak pracoval na Marylandské univerzitě v College Parku. Ve Spojených státech pokračoval intenzivně v aplikacích metody konečných prvků do praxe, a zůstal jim věrný dodnes. Od roku 1990, po pádu totalitního komunismu a otevření hranic Československa, jezdí opět do Prahy pravidelně. Dosud působí v Institute for Computational Engineering and Sciences, University of Texas, Austin.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "První významný projekt, k jehož řešení Ivo Babuška v letech 1953–1956 přispěl, byl posouzení mechanického napětí způsobeného uvolňováním tepla při tuhnutí betonu při výstavbě přehradní hráze Orlík. V průběhu řešení tohoto problému vznikla řada disertačních prací celé jedné generace českých numerických matematiků, např. prof. Karla Rektoryse. Počítače v Československu tehdy nebyly, a tak všechny výpočty tehdy prováděla skupina výpočtářek na elektromechanických kalkulačkách. Na ČVUT vyučoval aplikovanou matematiku. Badatelské zaměření Iva Babušky se týká především aposteriorních odhadů chyby přibližného řešení a s tím spojené adaptivní metody konečných prvků, zasloužil se o rozvoj mechaniky kontinua. Vychoval desítky doktorandů, z nichž mnoho se už také proslavilo ve výpočtové matematice v USA nebo v Evropě. Ivo Babuška se proslavil svým dotazem (volně přeloženo „\"Víte, že se nakonec budete muset pod ten projekt podepsat?\"“), který kladl v diskusi všem řečníkům na všech konferencích, které se týkaly aplikací matematiky. V roce 1956 založil časopis \"Aplikace matematiky\" (nyní Applications of Mathematics), který dodnes vydává Matematický ústav AV ČR. Spolu s profesorem Jaroslavem Kurzweilem založil v roce 1962 tradici vědeckých konferencí EQUADIFF. Ty se konají každé čtyři roky po řadě v Praze, Bratislavě a Brně. Ve Spojených státech dlouhá léta organizoval dvakrát ročně neformální konferenci \"Finite Element Circus\", kterou jeho pokračovatelé pořádají nadále. V roce 1994 založil nadaci – cenu pro mladé vědecké pracovníky, kterou uděluje Česká společnost pro mechaniku společně s Jednotou českých matematiků a fyziků. Cena nese Babuškovo jméno a uděluje se, s přispěním jeho vlastních prostředků, každoročně. Profesor Ivo Babuška publikoval více než 300 vědeckých publikací z oblasti matematiky, čísel a mechaniky, zejména v době svého exilu. Několik z jeho knih bylo přeloženo do různých jazyků. Je členem více než 15 mezinárodních redakcí. Náleží mu řada ocenění, mezi něž patří např. cena Humbolt Award Spolkové republiky Německa, udílená matematikům, z českých ocenění např. čestná oborová medaile Bernarda Bolzana za zásluhy v matematických vědách, kterou mu udělila AV ČR. Byl též zvolen čestným zahraničním členem Učené společnosti ČR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Ing. Dr. Ivo Babuška, DrSc. (* 22. března 1926, Praha) je česko-americký matematik a stavební inženýr. Narodil se v rodině architekta a stavitele Milana Babušky. Proslavil se aplikovanou numerickou matematikou. Za svůj přínos v oblasti mechaniky byl odměněn Humboldtovou cenou, udělovanou na Humboldtově univerzitě v SRN. Získal několik čestných doktorátů z různých univerzit světa.", "tgt_summary": "Ivo M. Babuška (born March 22, 1926 in Prague) is a Czech-American mathematician, noted for his studies of the finite element method and the proof of the Babuška–Lax–Milgram theorem in partial differential equations. One of the celebrated result in the finite elements is the so-called Ladyzenskaja–Babuška–Brezzi (LBB) condition (also referred to in some literature as Banach–Necas–Babuška (BNB)), which provides sufficient conditions for a stable mixed formulation. The LBB condition has guided mathematicians and engineers to develop state-of-the-art formulations for many technologically important problems like Darcy flow, Stokes flow, incompressible Navier–Stokes, nearly incompressible elasticity. He is also well known for his work on adaptive methods and the \"p\"- and \"hp\"-versions of the finite element method. He also developed the mathematical framework for the partition of unity methods.", "id": 230969} {"src_title": "Stroboskopický jev", "tgt_title": "Stroboscopic effect", "src_document": [{"title": "Vysvětlení.", "content": "Předpokládejme, že máme k dispozici zdroj přerušovaného světla, tzv. stroboskop s nastavitelnou frekvencí vyzařování jednotlivých záblesků. Dále předpokládejme, že v jeho světle pozorujeme předmět rotující šedesáti otáčkami za sekundu. Pakliže zdroj světla nastavíme právě na šedesát záblesků za sekundu, každý záblesk osvětlí rotující předmět v téže fázi jeho pohybu a nám se bude jevit nehybným. Pro názorné zjednodušení předpokládejme, že pozorujeme kotouč s vyznačeným poloměrem a každý záblesk tuto čáru osvětlí v „horní“ pozici. Pakliže snížíme frekvenci záblesků na 59 za sekundu, každý záblesk osvětlí pozorovaný předmět o něco později, kotouč mezi tím urazí delší dráhu a vyznačená čára proto počne zdánlivě rotovat v kladném smyslu otáčení. Zvýšíme-li naopak frekvenci záblesků na 61 za sekundu, každý záblesk osvětlí o něco dřívější pozici a disk se zdánlivě začne pohybovat proti smyslu otáčení.", "section_level": 1}, {"title": "Efekt paprskového kola.", "content": "Současný filmový průmysl pracuje se zařízeními, tedy kamerami a promítačkami, která pracují s 24–30 okénky za sekundu. Představme si otáčející se kolo s dvanácti paprsky v záběru. Pakliže se toto otočí např. dvakrát za sekundu, dojde při 24 okénkách za sekundu ke shodě s expozicí snímků na filmovém pásu a divákovi se tato kola budou jevit jakožto nehybná. Pakliže kola nepatrně zrychlí, či zpomalí, dojde ke zdánlivému pomalému pohybu vpřed či vzad.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika stroboskopického jevu.", "content": "Stroboskopické přerušování světla je typické pro zářivková svítidla, která jsou (stejně jako žárovky) napájena proudem o frekvenci 50Hz. Ovšem tepelná (tím pádem i světelná) setrvačnost žárovkového vlákna způsobuje, že žárovky „nemrkají“. Toto se netýká zářivek, jejichž světelná emise je založena na jiném principu. Před rozvojem řídící elektroniky bylo běžné, že se výrobní haly osvětlovaly zářivkami nejméně dvou fází proudu (což vede ke střídavému a častějšímu osvětlování prostoru) – touto kombinací se předcházelo případným úrazům, kdy by se v hlučných provozech rotující části strojů mohly zdát být nehybné. Při použití elektronických předřadníků, které napájejí zářivku proudem o frekvenci 30 kHz, není připojování zářivek do více fází nutné.", "section_level": 1}, {"title": "Využití stroboskopického jevu.", "content": "Stroboskopického jevu se využívá kupříkladu při seřizování předstihu u spalovacích motorů (je k tomu potřeba stroboskopická lampa a seřizovací značky). Další běžnou aplikací, využívající stroboskopický jev, je seřizování otáček disků gramofonů. Jejich okraje jsou značené ve specifických intervalech tak, aby se v tyto značky v zabudovaném osvětlení, při správném seřízení otáček, jevily být nehybnými. Existenci tohoto jevu není obtížné pokusně ověřit v domácích podmínkách, kde se běžně vyskytují CRT monitory a obrazovky, či právě zářivky. Roztočí-li se po zatemnění libovolný předmět (ventilátor, karton s vyznačenou ryskou) v blízkosti přerušovaného zdroje světla k otáčkám blízkým frekvenci zdroje světla, budeme pozorovat výše popsané jevy. Stroboskop našel také uplatnění na diskotékách a koncertech, kdy rychlým blikáním dochází k rozfázování pohybů tančících diváků a hudebníků, což může být velice efektní.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"stroboskop\" má své etymologické kořeny v řeckém \"stróbo(s)\" + \"skópos\", tj. otáčení + pozorovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stroboskopický jev patří mezi optické klamy. Ke stroboskopickému jevu může dojít všude tam, kde je spojitý periodický pohyb reprezentován diskrétními (nespojitými) vzorky. Lze jej tedy pozorovat za situace, kdy je pohled na jistý děj zprostředkován prostřednictvím konečného a vhodného počtu vzorků tak, že se frekvence pozorovaného periodického pohybu přiblíží frekvenci zprostředkujícího vzorkování nebo jejímu celočíselnému násobku. Jednou z jeho manifestací je tzv. \"wagon-wheel effect\" (efekt paprskového kola) čili zdánlivá rotace paprskových kol vozů neodpovídající jejich skutečnému pohybu při sledování filmu. (Jednoduše řečeno: kola se nepochopitelně zastaví, či se otáčejí proti směru jízdy.) Jev je způsobován fyziologickými vlastnostmi lidského zraku, zejména setrvačností lidského oka, tatáž vlastnost oka lidem umožňuje spojité vnímání filmového a televizního obrazu, který je ve skutečnosti vytvářen nespojitě (24, resp. 25 navzájem různých obrázků za sekundu).", "tgt_summary": "The stroboscopic effect is a visual phenomenon caused by aliasing that occurs when continuous motion is represented by a series of short or instantaneous samples. It occurs when the view of a moving object is represented by a series of short samples as distinct from a continuous view, and the moving object is in rotational or other cyclic motion at a rate close to the sampling rate. It also accounts for the \"wagon-wheel effect\", so-called because in video, spoked wheels (such as on horse-drawn wagons) sometimes appear to be turning backwards. A strobe fountain, a stream of water droplets falling at regular intervals lit with a strobe light, is an example of the stroboscopic effect being applied to a cyclic motion that is not rotational. When viewed under normal light, this is a normal water fountain. When viewed under a strobe light with its frequency tuned to the rate at which the droplets fall, the droplets appear to be suspended in mid-air. Adjusting the strobe frequency can make the droplets seemingly move slowly up or down.", "id": 1768935} {"src_title": "Per Olov Enquist", "tgt_title": "Per Olov Enquist", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Enquist vyrůstal ve Västerbottenu. Jeho matka Maja Lindgren (1903–1992) byla učitelkou na základní škole, otec Elof Enqvist (1903–1935) zemřel dříve než Per Olof dovršil jeden rok. V padesátých letech se Enquist angažoval v atletice, obzvláště ve skoku do výšky. Po promoci na univerzitě v Uppsale, kde studoval literární vědu, pracoval v letech 1965–1976 jako kulturní kritik v denících Svenska Dagbladet a Expressen i jako televizní moderátor. Po nějakou dobu žil v Kodani, v letech 1970-1971 v západním Berlíně a v roce 1973 v Los Angeles, kde působil jako profesor na Kalifornské univerzitě. V roce 1961 debutoval dílem \"Křišťálové oko\", ale významnější se stal až jeho román z roku 1964 \"Magnetizérova pátá zima\". Mezinárodní průlom dosáhl reportážním románem \"Legionáři\", který byl přeložen do několika jazyků a zfilmován Johanem Bergenstråhlem pod názvem \"Baltutlämningen\". Enquist také psal pro filmové a televizní společnosti, například rukopisy \"Strindberg-život\" nebo filmové scénáře \"Il Capitano\" a \"Hamsun\". Jako dramatik mimo jiné spolupracoval s Ingmarem Bergmanem v Královském dramatickém divadle na hře \"Obrázkáři\" (1998). V tu dobu se také dva roky po sobě (1998, 1999) objevil v Praze ku příležitosti pražského festivalu spisovatelů. V roce 1999 navíc zhlédl premiéru své vlastní hry \"Obrázkáři\" v inscenaci Divadla Komedie.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Enquistova tvorba se potýká s problémem pravdy ve věcech etiky a metodologie, kde ústřední roli hraje napětí mezi subjektivismem, relativitou, absolutnem a (des)iluzí. Je pro ni příkladná narativní, často experimentální forma, která byla nejpronikavější začátkem 60. let, a kterou v \"Magnetizérově páté zimě\" uvedl přimícháním deníkových poznámek do vyprávění. Několik děl pojednává o skutečných osobách a událostech jako například román \"Kniha o Blanche a Marii\", jenž pojednává o Blanche Wittmanové, někdejší pacientce a milence pařížského profesora Jeana Martina Charcota a Marie Curie-Skłodowské, u níž Blanche dělala asistentku. Po dvě desetiletí se Enquist co by novinář vracel v podobě knižních recenzí a vlastních pozorování k tématu vyšetřování vraždy Olofa Palmeho. Tento námět také v roce 1992 zpracoval v prosaické formě ve sbírce esejů \"Kartritarna\". Roku 1997 získal Literární cenu Selmy Lagerlöfové.", "section_level": 1}, {"title": "Dramatická tvorba.", "content": "K psaní divadelních her se dostal Enquist až poté, co se stal uznávaným autorem románů a povídek. Svou první hru napsal v roce 1975 (Noc Tribádek) a od té doby jich vytvořil dalších sedm. Na množství jeho her se autorsky podílel Anders Ehnmark (Chez Nous, Lidé na chodníku). Mezi jednotlivými Enquistovými díly je cítit určitá spojitost. Jeho dramatické postavy mohou mít předobraz v jeho prózách a lze v nich nalézt společné motivy a myšlenky (V hodině rysa, Svržený anděl a Knihovna kapitána Nema) Zajímají ho otázky lidské existence, komplikovaný vztah mezi mužem a ženou, rozumem a skepsí, citem a vírou, láskou a racionalitou. psaní próz i dramat využívá tzv. pseudodokumentární metodu, která se vyznačuje důmyslnou kombinací fakt s fikcí. V jeho textech se často objevují historické postavy jako např. August Strindberg, Knut Hamsun apod. Nezachází s nimi však pietně, chová se k nim jako k běžným postavám, jde na jejich dřeň, a proto mají svou hloubku a jímavost. Není to však nedostatek úcty k těmto postavám, ale touha učinit je živými. Ukázkovým příkladem jsou tři dramata, která se hrála na mnoha švédských i světových scénách a v roce 1981 vyšla knižně pod souborným názvem Triptych: Noc tribádek, Faidra a Ze života žížal. Jejich protagonisté – August Strindberg a jeho první manželka Siri von Essenová v části první, Euripidova antická hrdinka Faidra v části druhé a Hans Christian Andersen, autor vaudevillů Johan Ludvig Heiberg a jeho žena, herečka Johana Luisa Heibergová, v části třetí – jsou postavy historicky či literárně dobře známé, uvažují však jako naši současníci a aktuální jsou i témata, jimiž se zabývají. Je to například láska nebo naopak citová vyprázdněnost, touha po seberealizaci a uznání apod. „Nechci předvádět Faidru do naší doby,“ vysvětluje autor, „ale chci s naší dobou navštívit dobu Faidřinu. Navštívit dějiny a mýtus, jako by to byla nějaká cizí planeta, pozorovat je a pak najednou spatřit, jak je zbarvujeme svým životem, svou současností. Jako bychom je infikovali svými zkušenostmi.“ Jako dramatik spolupracoval Per Olov Enquist úzce s Ingmarem Bergmanem, který množství jeho her zinscenoval.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Dramata", "section_level": 1}, {"title": "Enquistovy hry v Česku.", "content": "Inscenace Enquistových her na českých jevištích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Per Olov Enquist [] (23. září 1934 Hjoggböle, Švédsko – 25. dubna 2020, Vaxholm) byl švédský spisovatel, překladatel, dramatik, filmový scenárista a literární kritik.", "tgt_summary": "Per Olov Enquist, also known as P. O. Enquist, (23 September 1934 – 25 April 2020) was a Swedish author. He had worked as a journalist, playwright and novelist.", "id": 2478567} {"src_title": "Monstrance", "tgt_title": "Monstrance", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Monstrance od vrcholného středověku slouží k vystavování a uctívání svěcené (tzv. konsekrované) hostie v katolickém kostele. Používá se mimo mši (kromě tzv. \"Missa coram Sanctissimo\"), při tzv. (eucharistickém) výstavu, kdy jsou věřící vyzváni k její adoraci (klanění). Obřad se nazývá adorace Nejsvětější svátosti oltářní, kromě klanění při něm znějí sborové modlitby. Během adorace se připomíná symbolika proměnění hostie v Tělo Kristovo. Dříve se ve svátek Božího Těla pořádala četná eucharistická procesí, v nichž byla monstrance nesena pod baldachýnem (\"nebesy\") nebo vezena na voze. Odtud se pro největší monstrance vžilo označení „procesní“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Monstrance se pro hostie používají od 13. století, označovaly se termínem \"monstrantia pro corpore Christi\". Tehdy tuto formu uctívání vyvolala svým zjevením řeholnice sv. Juliána z Lutychu (+1258), která rovněž předložila návrh uctívání ke schválení papeži. Brzy byla monstrance uvedena do praxe církevními představiteli některých regionů, a prosazována také řeholníky a řeholnicemi (s monstrancí bývají vyobrazeniSvatý Norbert nebo sv. Klára). Až do té doby se hostie adorovala bez monstrance, legendárním ctitelem byl starozákonní Melchisedech. Nejstarší dochované monstrance pocházejí z Nizozemí (Belgie) a z Porýní a datují se do 2. poloviny 13. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a popis.", "content": "Monstrance se skládá z několika článků: tvoří ji noha, členěná na podstavnou patku (kruhovou plochou či odstupněnou, laločnatou, cípatou či vykrajovanou) a dřík (válcový, šesti- či osmihranný), projmutý ořechem (latinsky \"nodus\") mezi dvěma prstenci. Ořech může mít tvar kulovitý, zploštělý nebo vázový (pak se noha nazývá balustrová). Na noze je vztyčena prosklená schránka, jež má od středověku do renesance skleněný válec nebo čtvercové okénko, v době barokní mívá okénko kasulový tvar. Gotická architektonická monstrance - má systém věžic, oblouků arkád, vnějších opěráků s vimperky, fiálami a chrliči, připomínající trojlodí či pětilodí gotického chrámu. Skleněný válec je vložený do věže či pod baldachýn mezi opěráky, a proto se monstrance nazývá \"architektonická\". Pod oblouky arkád či ve výklencích nik bývají na soklech umístěny figurky Panny Marie, světců nebo andělů s nástroji Kristova umučení. Na vrcholu může být plastický krucifix, Kalvárie nebo pelikán v hnízdě krmící mláďata svou krví; u vícestupňových věží pod ním ještě ve výklenku Ecce homo, Kristus v hrobě, Pieta . Od pozdní gotiky (kolem 1480) se hostie zvětšuje a vyžaduje skleněné okénko, zpravidla ve čtvercovém architektonickém rámečku. Barokní sluncová monstrance - Původně pravoúhlý rámeček se od barokní doby mění na okénko na oválné, ve tvaru kasulového okénka nebo srdce, zdobí se věncem oblaků mezi anděly či ještě velkou sluncovou paprsčitou svatozáří, podle které se tento typ monstrance nazývá \"sluncová\". Má odlišnou siluetu i modelaci. Dřík nohy může být bez ořechu, tvarován do podoby figury Panny Marie, proroka, světce, archanděla, praotce Jesse s Kristovým rodokmenem, ale také například horníka. Vzácně může mít schránka kompozici Poslední večeře Páně (Augsburg). Ve schránce je hostie upevněna svisle v držátku zvaném lunula (či melchisedech), ve tvaru ležatého půlměsíce, většinou bývá zajištěna svorkami či pérkem, a s kolejnicemi k vysunutí. Lunula podle liturgického předpisu má být zhotovena ze zlata, může být zdobena drahokamy nebo plastickými okřídlenými hlavičkami andělů.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější monstrance.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "K největším exemplářům patří monstrance ze španělských chrámů, a to z Avily, Barcelony či Zaragozy, dosahují výšky kolem 3 metrů. K nejcennějším patří monstrance zhotovené celé ze zlata. V současné době se monstrance zhotovují o výšce do 50 centimetrů a bývají méně zdobené, zpravidla materiálem je pouze pozlacený kov, jsou finančně méně nákladné, pouze lunula má být zlatá.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Nejstarší gotická věžová monstrance ze zlaceného stříbra se dochovala v Sedlci u Kutné Hory a pochází z doby kolem roku 1390. V klášterním muzeu je vystavena její kopie od Jiřího Urbana. Z 15.století pocházejí například monstrance z Mělníka, z Kutné Hory, Mladé Boleslavi,nebo od sv. Michala z Olomouce. Z počátku 16. století monstrance z Malesic u Stříbra, z Bohdanče, Žiželic u Kolína nebo ze Sobotky. V České republice se dochovaly tři barokní monstrance ze zlata:", "section_level": 2}], "src_summary": "Monstrance (z lat. \"monstrare\", předvádět, volněji demonstrovat), jiným termínem \"custodia,\" je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k svatému nářadí a nádobí, uctívanému na oltářích katolických chrámů, latinsky zvaným \"Vasa sacra\". V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků (latinsky \"ostensio\"), byla tedy původně \"ostensorium\", tedy otevřený (zasklený, či křišťálem nebo berylem opatřený) relikviář, také (\"monstrantia pro reliquiis\").", "tgt_summary": "Primula veris, the cowslip, common cowslip, or cowslip primrose (syn. \"Primula officinalis\" Hill), is a herbaceous perennial flowering plant in the primrose family Primulaceae. The species is native throughout most of temperate Europe and western Asia, and although absent from more northerly areas including much of northwest Scotland, it reappears in northernmost Sutherland and Orkney and in Scandinavia. This species frequently hybridizes with other \"Primulas\" such as \"Primula vulgaris\" to form false oxlip (\"Primula\" × \"polyantha\") which is often confused with true oxlip (\"Primula elatior\"), a much rarer plant.", "id": 1000559} {"src_title": "Charles Fourier", "tgt_title": "Charles Fourier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem úspěšného besançonského obchodníka s textilem, o zděděnou rodinnou firmu však velký zájem neměl: od té doby, co zjistil, že jedno jablko v pařížské restauraci stojí tolik, jako na venkovském trhu sto stejných jablek, pohrdal obchodem jako klamáním lidí. Zajímal se o přírodu i umění, nedokázal však získat vyšší formální vzdělání, ztroskotal i jeho pokus o vojenskou kariéru. Živil se jako obchodní cestující; práci vykonával s krajní nechutí, umožnila mu však procestovat velký kus Evropy. Teprve od počátku třicátých let 19. století mohl díky finanční podpoře svých příznivců žít v Paříži jako spisovatel na volné noze. Měl pověst podivínského a samotářského starého mládence, šokoval jak svými nekonvenčními názory, tak neustálými výpady proti uznávaným myslitelům své doby.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1808 vydal v Lyonu své nejvýznamnější dílo \"Teorie čtyř pohybů\". Prohlásil v něm za základní princip světa pohyb, který se dělí na materiální, organický, animální a sociální, přičemž všechny vzájemně souvisejí a musejí být v souladu. Smyslem lidského života je podle Fouriera štěstí, které spočívá v naplnění osobních vášní, což dosavadní stupeň společenského rozvoje znemožňuje. Na rozdíl od jiných některých utopistů Fourier nechtěl individualismus potlačovat, ale využít jej ke všeobecného prospěchu. V jeho představě o ideálním ekonomickém uspořádání proto hrálo velkou roli vzájemné soutěžení. Navrhoval vytvoření velkých statků nazývaných falanstéra nebo Palác harmonie, které by se zabývaly zemědělskou a řemeslnou výrobou; měly by být soběstačné, aby odpadla role překupníků. V budově falanstéry by bydlelo nejméně pět set a nejvíce dva tisíce lidí. Fourier předpokládal zachování soukromého vlastnictví i majetkových rozdílů. Každý ve falanstéře by vykonával to, k čemu má největší vlohy, přičemž by podle harmonogramu vystřídal za den několik různých činností, aby se mu práce neomrzela. Večer po zaměstnání by se osazenstvo falanstéry scházelo k takzvané burze, na které by se podle počtu zájemců sestavily pracovní skupiny na příští den. K životu ve falanstéře by patřily různé hry a kulturní programy ve volném čase. Fourier neusiloval o zrušení rodiny jako instituce (v tom se rozcházel s Robertem Owenem), předpokládal však její rozvolnění, protože většina lidí stejně nestojí o celoživotní monogamii. Proto by měly být při falanstérách zřízeny Dvory lásky, kde by si zájemci mohli volně hledat partnery, při jejichž výběru jim budou radit zkušení „zpovědníci“. Za základní podmínku společenského pokroku prohlásil Fourier emancipaci žen.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogický odkaz.", "content": "Fourier odmítá koncepce filozofie výchovy od Seneky, Condillaca, dokonce i Rousseaua, připomíná, že současná civilizační výchova potlačuje a deformuje schopnosti dítěte a vytváří odpor k práci. Za hlavní roli vzdělávání na základě industriální přitažlivosti považuje vychovat plebejské třídu. Mezi cíle harmonické výchovy řadí: přednost praxi před teorií, využití pobídek vášní (opak donucování a povinnosti), zduraznení na radosti. Člověk bez výchovy je podle Fouriera horší než divoká zvěř, proto je výchova po obživě tou nejdůležitější potřebou člověka. Společnost může být podle Fouriera nedružstevní, drobená nebo družstevní, případně kombinovaná. Rodina je ve fázi civilizace pouze drobeným předstupněm tzv. asociace. Vzhledem k tomu, že je člověk předurčen k společenskému životu, ve fázi společnosti asociací, se rozšíří komunitární principy na vyšší fázi společenství.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální psychologie.", "content": "Podle Fouriera je klíčem k dobře spravované společnosti produktivní transformace vrozených vášní (podstatu vášní nelze změnit (jsou dané Bohem), můžeme pouze pozměnit jejich směrování). Vášnivá přitažlivost usiluje tři cíle: Podmínkou je uvést v soulad 5 smyslových oblastí se čtyřmi afektivními prostřednictvím tří haněných vášní: 1, Kabalista, intrigy, sbližuje vyšší a nižší třídy, plodí prostředky zvyšující schopnosti 2, Papillona, atlernanta, mánie pro rozmanitost, potřeba změny variací a 3, Komposita, rozkoš smyslů i ducha", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie dějin.", "content": "Podle Fourier je společnost v neustálém pohybu-vývoji, usiluje o pokrok. K dosažení univerzální Harmonie lidstvo musí projít 32 etapami a 630 periodami, z nichž každá má svou materiální a ideologickou rys. Civilizaci, nahradí guarantizmus, vázaný na nový systém organizované výroby a distribuce, která přinese princip univerzálního pojištění a právo na práci a zánik spekulativních znalců a obchodníků. Ve finální epoše nastane věčný mír, všeobecná jednota a svoboda žen.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika obchodu.", "content": "Obchod je podle Fouriera organizovaný zvráceně a nesmyslně; je zdrojem zločinů a chyb: bankrotu, pašování, spekulací, hromadění spojeného s hladomory a dvojnásobnými cenami, parasitismu a podvádění. Odsuzuje obchod jako morálně nepřijatelný a věří, že jednou bude vydán potupě a zmizí z lidské společnosti, kam vnáší jen zvrhlost a pustošení. Svoboda obchodu a trhu má důsledky: potraviny s nimiž obchodují mohou kdykoli stáhnout z oběhu, ukrýt je, spálit (uvádí příklad amsterodamskou Východní společnost, která spálila sklady skořice aby dosáhla vzestupu cen). Obchod, volný trh a zneužívání jsou typickými znaky úpadkového stadia Civilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Již za Fourierova života došlo k pokusům o založení falanstéry, zemědělská kolonie, kterou zřídil roku 1832 v Condé-sur-Vesgre jeho žák Victor Considérant, však brzy zkrachovala. Větší ohlas mělo jeho učení v USA, kde Albert Brisbane vydával časopis \"The Phalanx\". Propagátorem fourierismu byl také Horace Greeley, známými komunitami, jejichž vznik inicioval, byly La Réunion v Texasu nebo North American Phalanx v New Jersey. Řada Fourierových nápadů byla natolik výstředních, že se stala předmětem posměchu; plánoval např. zúrodnit Saharu, zbavit světový oceán soli nebo vyšlechtit zvíře zvané „antilev“, které by si zachovalo lví sílu, bylo by však natolik krotké, že by sloužilo jako velmi rychlý a spolehlivý dopravní prostředek. V mnoha ohledech však skutečně předběhl svou dobu: byl průkopníkem feminismu, jako jeden z prvních formuloval všeobecné právo na základní sociální zabezpečení. Fourier byl velmi kritický vůči Velké francouzské revoluci: jednak odmítal revoluční násilí (sám byl v době teroru zatčen a těsně unikl popravě), jednak považoval liberální demokracii za pouhou kosmetickou úpravu zásadně nespravedlivého ekonomického uspořádání.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Marie Charles Fourier (7. dubna 1772 Besançon – 10. října 1837 Paříž) byl francouzský filosof, jeden z hlavních představitelů utopického socialismu, kritik raného kapitalismu. Doporučoval zakládat jakási družstva - falangy (základní jednotka utopické společnosti, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Fourier byl obchodní cestující a účetní na jedné straně, na druhé straně fantasta, vizionář, utopický socialista, vizionář družstevnictví. Do dějin vstoupil jako rozporuplná postava, která jednak vyniká nadčasovou kritikou obchodu a epochy civilizace a jednak fantastickými, do detailů zpracovanými až surrealistickými vizemi o sofistikovaném sociálně psychologickém mechanismu hybných vášní, které řídí společenské vztahy, i celé dějiny lidstva. Lukáš Perný uvadí, že jako normativní ideál projektuje Fourier vzájemně kooperující autonomní a soběstačné komunity, asociace-falangy-falanstéry, ve kterých \"\"vše do sebe zapadá jako ozubená kolečka\".\" Jejich součástí jsou komunitární instituce (tlupy, družiny, série, skupiny; družstev s akcionářské banky, družstevní sklady, všelidové divadlo, preventivní lékařství). Falangy jsou avantgardou, utopické etapy lidstva, \"Harmonie\". V harmonickém stavu nastane jednota individuálního a kolektivního, a mnohé sociální opatření: zrušení chudoby zaručením práva na životního minimum a výživu, společné bydlení, zdravý způsob života, přitažlivá práci, jednotné vzdělání, ochrana přírody a zvířat, práva žen, mír a rovnováha civilizace. Už na začátku 19. století předpověděl klimatické změny, riziko vyhynutí rostlin a živočichů, projektů možnosti ovlivnit revitalizaci krajiny, zôdrazňoval problémy nadvýroby, chudoby, atomizace společnosti a zhoubných následků liberální volno-tržní ekonomiky a její přeměny do obchodní feudality a korporatokracie. Fourierova sociální filosofie je vázána teoreticky především na komunitaristické hodnotové východiska a distributive harmonii produkce a spotřeby. Stanovil tři principy sociální harmonie:", "tgt_summary": "François Marie Charles Fourier (;; 7 April 1772 – 10 October 1837) was a French philosopher, an influential early socialist thinker and one of the founders of utopian socialism. Some of Fourier's social and moral views, held to be radical in his lifetime, have become mainstream thinking in modern society. For instance, Fourier is credited with having originated the word \"feminism\" in 1837. Fourier's social views and proposals inspired a whole movement of intentional communities. Among them in the United States were the community of Utopia, Ohio; La Reunion near present-day Dallas, Texas; Lake Zurich, Illinois; the North American Phalanx in Red Bank, New Jersey; Brook Farm in West Roxbury, Massachusetts; the Community Place and Sodus Bay Phalanx in New York State; Silkville, Kansas, and several others. Fourier later inspired a diverse array of revolutionary thinkers and writers.", "id": 315147} {"src_title": "Sierra Nevada", "tgt_title": "Sierra Nevada (Spain)", "src_document": [{"title": "Podnebí.", "content": "Horká léta a mírné zimy způsobené středomořským klimatem se objevují především v údolích na jižních svazích masivu Las Alpujarras. Severní stráně jsou vyprahlé, téměř polopouštní. Vlhký vzduch od Středozemního moře se přes Sierru Nevadu nedostane. Ve výškách 3000 m a výše se drží sněhová pokrývka od konce října do poloviny května, při obzvláště tuhých zimách až do července. Rozdíly teplot mezi nejvyššími vrcholy a nížinou dosahují i 25 °C. Což sebou přináší rozmanité možnosti pro turistiku. Např. lyžování na svazích hor, kombinované s koupáním v moři třeba o hodinu později. Pro návštěvu masivu a jeho podhůří Las Alpujarras, je nejvýhodnější období březen - červen, kdy ještě do oblasti nedorazila silná vedra (až 40 °C). Říjen i listopad jsou již mírnější, i když vegetace je po horkém létě již značně vyprahlá. Návštěva nejvyšších poloh je ideální během léta, kdy na horách neleží sníh. I v létě zde však mohou padat ojediněle sněhové přeháňky. Poměrně často se zde v letních měsících vyskytují husté mlhy a viditelnost se prudce zhoršuje zapříčiněním jemného prachu. Často udeří i bouřky.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Pohoří je složeno z krystalických břidlic, v nižších částech z pískovců. V některých oblastech vystupují na povrch vápence a dolomity. Nejvyšší vrchol Mulhacén nesl donedávna malý ledovec, památku nejjižnějšího čtvrtohorního zalednění v Evropě. Spekuluje se, zda sněhové pole nacházející se na severu vrcholového hřebenu, je jeho pozůstatkem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Uprostřed horského pásma Sierra Nevada se táhne od jihozápadu k severovýchodu hřeben. Na jižní straně se nachází několik dlouhých a přímých říčních údolí vedoucích k jihozápadu, oddělených dílčími hřebeny, které padají až do vyhlášené oblasti Las Alpujarras. Ze severní strany Alcazaby a Mulhacénu odvádí vodu řeka Río Genil, svahy jsou zde podstatně strmější, údolí mají méně pravidelnou orientaci. Za Genilem směrem na sever leží už jen jeden hřeben Loma de los Papeles, se stejnojmennou horou.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Výstup na nejvyšší vrchol Mulhacén zabere jen několik hodin. Jedná se o překonání pouhých několik desítek metrů převýšení. Centrální hřeben však za jeden den přejít nelze. Celý leží ve výšce nad 3000 m a k severu spadá strmě do doliny Valle de la Estrella. Mnoho hlavních vrcholů je díky parkovišti na vrcholu Veleta snadno dostupných. Jelikož tu není povolené táboření, turisté využívají údolí Cañada de Siete Lagunas a Laguna de Vacares.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Ve vyšších polohách je vody jen málo. Jedinou výjimkou je údolí Cañada de Siete Lagunas pod nejvyšším vrcholem Mulhacénu. Zde se nalézá soustava několika ples ze kterých vytéká malý potůček počase ústící do Río Trevélez. Na opačné, západní straně Mulhacénu jsou další dvě jezírka - Laguna de la Caldera a Laguna de Río Seco u Mendézovy chaty. Na severu hory je menší pleso Laguna de la Mosca. Silné prameny jsou přivedeny do nížin dlouhými akvadukty.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Celý masiv působí velmi suše a vyprahle. V nejnižších pásmech, především v masivu Las Alpujarras, byly v 19. století lesní porosty masivně káceny kvůli výrobě dřevěného uhlí. Dalším zásahem byla epidemie moru na konci 19. stol. Opuštění vinic a půda, která neobděláváním nebyla schopna zadržovat vláhu, degradovala oblast v jakousi polopoušť. Na uměle zavlažovaných půdách a v údolích řek vidíme pěstovat zejména olivy, bavlnu, citrusy a jiné subtropické rostliny. Hojně pěstované jsou tu také fíkovníky a mandloně. V údolích rostou na mnoha místech topoly. Severní svahy pohoří jsou porostlé vyprahlými borovými lesy. Zdejší montánní pásmo se rozkládá ve výškách od 1200 do 2000 m. Převládající dřevinou je zde kaštanovník setý nebo dub. Od 1500 m rostou nízké a skoro bezlisté pichlavé xerofyty (kozinec, kručinka chlupatá a jiné). Lesy ve výšce kolem 1600 m jsou zastoupeny dubem. Od 2000 m se nachází alpinské pásmo se zakrslými dřevinami a keři jako je jalovec, písečnice aj. Z několika druhů trav je nejčastější kostřava. Ve výšce 2800 m rostou na loukách např. fialky (\"Viola nevadensis\") či jitrocel. Rostliny - skalničky ve výškách přes 3000 m jsou bohatě reprezentovány druhy jako jsou pryskyřník, lomikámen, horská lnice atd. Hřeben Mulhacénu je porostlý již jen polopouštním travinami a pichlavými travami.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V masivu Sierra Nevada se nacházejí různé druhy ptactva. Zastoupení zde mají jak středomořské tak severoafrické druhy, pro které je ovšem většinou moře nepřekonatelnou překážkou. Výjimkou jsou dobří letci. Do severoafrické fauny patří zejména hmyz (např. střevlíček). Z větších zvířat jsou tu kamzík, kozorožec ale i divoké prase, jezevec, liška, kočka divoká a další. Z dravců se zde můžeme setkat s orlem skalním, výrem velkým, jestřábem lesním nebo supem.", "section_level": 2}, {"title": "Národní park.", "content": "V roce 1989 byl vyhlášen \"Přírodní park\" (Parque natural de Sierra Nevada) o rozloze 169 239 ha. 11. ledna 1999 vznikl nový \"Národní park\" (Parque nacional de Sierra Nevada) na nejhodnotnějších částech přírodního parku. Nový národní park má rozlohu 86 208 hektarů a je obklopen přírodním parkem.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost a turismus.", "content": "Pohoří Sierra Nevada je oblíbené zejména u lyžařů. Naopak pro svou vyprahlost a je celkem neoblíbená mezi turisty a vyznavačí trekingu. Je zde několik zimních středisek rovnající se těm v Alpách. Ta bývají v provozu většinou 3/4 roku. Zimním sportům se je zde možné věnovat zhruba zpočátku dubna. Zdejší lyžařské středisko Pradollano je s železnou pravidelností dějištěm světového poháru v alpském lyžování. V roce 1996 se zde konalo dokonce mistrovství světa. Celá tato horská oblast kopírující Středozemní moře se vyznačuje vysokými teplotami a výborným počasím. Za příznivých podmínek je dokonce vidět pobřeží s plážemi. V Granadě začíná nejvýše položená silnice v Evropě, která má 46 km ostrých zatáček a její konec je pod vrcholem Veleta (3398 m). Autobusem z Granady se do místních lyžařských center dostanete, vzhledem k převýšení, za zhruba 2,30 hod. Vystoupit z autobusu nebo zaparkovat auto můžete v lyžařském areálu Pradollano, kde je zároveň začátek lanové dráhy. Dál na východ po úbočí hory ve výšce kolem 3000 m pokračuje již pouze prašná neupravovaná silnice (či cesta) a kopíruje masiv Mulhacénu a klesá k jihu poblíž vesnic Capileira, Pampaneira a Bubión. Po té se však již běžně nejezdí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sierra Nevada je pohoří v Andalusii na jihu Španělska, z části leží v provincii Granada a z části v provincii Almería. V roce 1986 bylo pohoří vyhlášeno jako biosférická rezervace UNESCO a v roce 1999 část území jako národní park. Sierra Nevada je po Alpách nejvyšší pohoří v západní Evropě, vrchol Mulhacén (3479 m), je pak nejvyšším v celém kontinentálním Španělsku. Pohoří nese pro rozpálenou Andalusii logický název, který ve španělštině znamená \"„sněžné hory“\". V podhůří se nachází město Granada a poněkud dále města Málaga a Almería. Na západním svahu hory Veleta je lyžařský areál, nejjižnější v Evropě a nejvýše položený na území Španělska. Na stejném místě ve výšce 2800 metrů n. m. najdeme i astronomickou Observatoř Sierra Nevada.", "tgt_summary": "Sierra Nevada (; meaning \"mountain range covered in snow\") is a mountain range in the region of Andalucia, in the province of Granada and, a little further, Málaga and Almería in Spain. It contains the highest point of continental Spain: Mulhacén, at above sea level. It is a popular tourist destination, as its high peaks make skiing possible in one of Europe's most southerly ski resorts, in an area along the Mediterranean Sea predominantly known for its warm temperatures and abundant sunshine. At its foothills is found the city of Granada and, a little further, Almería and Málaga. Parts of the range have been included in the Sierra Nevada National Park. The range has also been declared a biosphere reserve. The Sierra Nevada Observatory and the IRAM radiotelescope are located on the northern slopes at an elevation of .", "id": 2313174} {"src_title": "Zločin a trest", "tgt_title": "Crime and Punishment", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Zločin a trest je román rozdělený na šest částí + epilog. Děj se odehrává v Petrohradu a v závěru románu na Sibiři. Hlavním hrdinou je chudý student Rodion Romanovič Raskolnikov, který naplánuje a provede vraždu staré lichvářky Aljony Ivanovny, kterou chtěl oloupit. Při činu je však vyrušen její sestrou Lizavetou, kterou také zabije sekyrou. Zločin se mu podaří, nezanechá za sebou žádné stopy. I když si svůj čin „filosoficky“ odůvodňuje, uvědomuje si zároveň jeho nesmyslnost a zrůdnost a dostává se do těžkých depresí. Seznamuje se s alkoholikem Semjonem Zacharyčem Marmeladovem a jeho dcerou Soňou. Protože Marmeladov utrácí všechny peníze za alkohol, Soňa musí pro rodinu vydělávat peníze prostitucí. Raskolnikov, který nemůže unést strašné tajemství vraždy, se svěřuje Soně. Ta mu radí, aby se přiznal. Mezitím policejní inspektor Porfirij Petrovič, který vraždu vyšetřuje a je přesvědčen o Raskolnikově vině, zatýká nevinného člověka (Mikolka), který se k vraždě přiznává. To je však zkouška Raskolnikovova svědomí. Ten přesvědčuje sám sebe o morální oprávněnosti svého činu, ale nepočítal s tím, že bude postaven před takovouto volbu. Po vnitřním boji se Raskolnikov přiznává. Je odsouzen na nucené práce na Sibiři. Tam jej doprovází Soňa, která jej miluje. Svou čistou a upřímnou láskou a vírou v Boha způsobuje Raskolnikovo obrácení.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Román je vystavěn na kriminální zápletce, ale ta nemá hlavní význam. Dramatičnost románu netkví v dějové linii, která je poměrně chudá, ale ve vnitřním morálním a psychickém dramatu hlavního hrdiny, který je zachycen ve vnitřních monolozích, snech a nedokončených dialozích. Hlavní ideou díla je polemika s extrémním individualismem, který má své kořeny v německé novověké filosofii a v západním myšlení vůbec. Raskolnikov si svůj zločin vysvětluje teorií o silných a slabých jedincích. Silní jedinci mají právo překračovat meze etických norem, které jsou závazné pro jiné. Zároveň je ve svém pocitu odloučenosti a nadřazenosti nad ostatními ukázán Raskolnikov jako romantický hrdina, avšak již zcela v realistickém duchu Dostojevského tvorby. I když román obsahuje četné pasáže popisující reálie tehdejšího života, má román spád. Hlavní těžiště románu tkví v obrazu vnitřního duševního souboje dobra a zla, idejí a lidskosti, morálky a zvrácenosti. Hlavní hrdina prožívá trýznivé stavy mezi krutou realitou skutečnosti a hrůznou realitou svého snu, které jsou skvěle vykresleny.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik románu.", "content": "Dostojevskij napsal Zločin a trest v německém Wiesbadenu mezi červencem 1865 a únorem 1866. V té době měl velké problémy s dluhy, které si nadělal hazardními hrami, ale také svou snahou pomoci rodině svého zemřelého bratra Michaila (†1864). Myšlenku na napsání románu měl však již od poloviny 50. let, kdy se vrátil z vězení a vyhnanství v Omsku. Do vyhnanství se dostal za svou účast v kroužku utopických socialistů tzv. Petraševců. Po odpykání trestu však Dostojevskij mění radikálně své názory a je přesvědčen, že násilná revoluce nemůže být řešením, protože násilí plodí zlo a zlo páchané ve jménu dobra se nakonec obrátí proti svému původci. Takto bývá často interpretován Zločin a trest. Sám autor o tom píše v dopise nakladateli: Originalita Dostojevského díla překročila hranice Ruska již za jeho života. Jeho dílo mělo vliv nejen na soudobou realistickou tvorbu, ale také na vznik psychologického románu.", "section_level": 1}, {"title": "Nomen omen.", "content": "Dostojevskij při pojmenovávání postav v románu použil jména, která jsou v ruštině víceznačná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zločin a trest ( Преступление и наказание – \"Prestupljenije i nakazanije\") (1866) je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jde o základní dílo ruské realistické literatury 19. století.", "tgt_summary": "Crime and Punishment (pre-reform Russian: ; post-reform ) is a novel by the Russian author Fyodor Dostoevsky. It was first published in the literary journal \"The Russian Messenger\" in twelve monthly installments during 1866. It was later published in a single volume. It is the second of Dostoevsky's full-length novels following his return from ten years of exile in Siberia. \"Crime and Punishment\" is considered the first great novel of his \"mature\" period of writing. Since its publication, it has been acclaimed as one of the supreme achievements in world literature. \"Crime and Punishment\" focuses on the mental anguish and moral dilemmas of Rodion Raskolnikov, an impoverished ex-student in Saint Petersburg who formulates a plan to kill an unscrupulous pawnbroker for her money. Before the killing, Raskolnikov believes that with the money he could liberate himself from poverty and go on to perform great deeds. However, once it is done he finds himself racked with confusion, paranoia, and disgust for what he has done. His justifications disintegrate completely as he struggles with guilt and horror and confronts the real-world consequences of his deed.", "id": 1781171} {"src_title": "André Simone", "tgt_title": "Otto Katz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přelom století.", "content": "Narodil se jako nejmladší ze tří synů v rodině obchodníka s látkami Eduarda Katze (*1864) a jeho manželky Otilie (*1879), rozené Schulhofové, v Jistebnici v rozvětvené větve Katzů. Když bylo Ottovi pět let, rodina se přestěhovala do Prahy, kde otec přijal místo vrchního inspektora v obchodní pojišťovně Assicurazioni generali, v roce 1903 matka odvezla syny do Znojma. Po studiu a po skončení 1. světové války se na přelomu let 1918/1919 zúčastnil revolučních událostí v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "V Německu.", "content": "V roce 1924 začal v Berlíně pracovat v redakci levicového \"Das Tagebuch\", v 1927 byl provozním ředitelem avantgardního \"Proletářského divadla\" v Berlíně (založil Erwin Piscator). Od 1929 byl Otto Katz zaměstnán v nakladatelství Mezinárodní dělnické pomoci, které vedl Willi Münzenberg (1889-1940; šéf propagandy německé KS) a který ho později (1932) vyslal do Moskvy. Zde jako člen Kominterny prošel školením a stal se (?byl?) agentem OGPU (sovětská tajná služba).", "section_level": 2}, {"title": "Ve Francii.", "content": "Po nástupu Hitlera k moci (1933) odešel Willi Münzenberg do Francie, založil tam protifašistické nakladatelství \"Editions du Carrefour\" a povolal k sobě i Otto Katze. Ten přijal jméno André Simone a pod tímto jménem potom dále vystupoval (i v USA a v Mexiku). Ve Francii byl Simone od 1936 v tiskové agentuře-kanceláři, která zprávami a komentáři psala v komunistickém duchu o španělské občanské válce. V roce 1937 agenturu A. Simone sám vedl (agenturu založil Münzenberg se španělským ministrem zahraničí Alvarazem del Vayo). Během své služby pro OGPU se Simone údajně podílel na likvidacích komunistů i nekomunistů. Zmiňován je hlavně jeho záhadně zesnulý blízký spolupracovník Münzenberg. NKVD také poslalo Katze do Hollywoodu „verbovat“ agenty pro Moskvu. Zajímavostí je, že děj filmu Casablanca se částečně inspiroval životem Simoneho. Zanedlouho se o jeho aktivity začala zajímat FBI a tak Katz-Simone „zmizel“ do Mexika. Odjel tam v říjnu 1940 s manželi Kischovými. Činnost André Simona byla vázána především na německou antifašistickou kolonii a německé publikum v zemi; byl zahraničně politickým poradcem odborového předáka Lombarda Toledana; jako československý občan pracoval pro popularizaci Československa a československého antifašistického exilu; jako člen Československo-mexické asociace (\"Asociación checoslovaco-mexicana\") se podílel na ustavení a profilaci tiskového orgánu československé kolonie v Mexiku – \"El Checoslovaco en Mexico.\" Z Mexika André Simone v polovině února 1946 odjel se svou ženou a manželi Kischovými. Po zastávkách v New Yorku, Londýně a Frankfurtu nad Mohanem přijeli 21. března 1946 do Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "V ČSR.", "content": "V Praze se Simone stal komentátorem a vedoucím zahraničního oddělení Rudého práva (údajně zde také byl pověřen dohledem na české komunisty). Zúčastnil se Mírové konference v Paříži (srpen 1946). Když potom Molotov vyjádřil nespokojenost nad „světoběžníkovou“ pařížskou účastí, byl André Simone odsunut z žurnalistického výsluní. Dle tvrzení agenta britské tajné služby E. H. Cooridge se podílel i na retušování „sebevraždy“ Jana Masaryka v březnu 1948. Ve velkém politickém procesu (1951 – 1952) s Rudolfem Slánským a spol. byl též obviněn a odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 popraven. V roce 1963 byl Simone rehabilitován a 30. dubna 1968 mu byl prezidentem ČSSR Svobodou udělen in memoriam Řád republiky, který převzala vdova Ilsa Katzová-Simonová.", "section_level": 2}], "src_summary": "André Simone, vlastním jménem Otto Katz (27. května 1895 Jistebnice – 3. prosince 1952 Praha), byl novinář, spisovatel a politický pracovník. V odboji proti nacismu používal i pseudonym Rudolf Breda.", "tgt_summary": "Otto Katz, also known as André Simone amongst other aliases, was born in Jistebnice south of Prague, Bohemia, on May 27, 1895. He was hanged on December 3, 1952, after he was convicted in the Slánský trial. He was one of the most influential agents of the Soviet Union under Stalin in Western intellectual and artistic circles during the 1930s and 1940s. Known for his many pseudonyms, his seductiveness, his cynicism and versatility, from Paris to Hollywood from Mexico City to London, he participated in all the major Comintern disinformation campaigns in the 1930s, under the leadership of Willi Münzenberg who he eventually usurped after spying on him for the NKVD, if the rumours were to be believed. He became an international spy unconditionally faithful to Stalin, and unlike some of the communist Jewish intellectuals who ran the Comintern at the time, he accepted the German-Soviet Pact and was entrusted with the implementation of secret policies by Stalin's politburo. He was strongly suspected, without conclusive evidence, of involvement as Ramon Mercader's handler in the assassination of Leon Trotsky, and in the supposed murder of Willi Münzenberg who was found hanged in a French forest. Various purges, liquidations and murders required by Stalin during the Spanish Civil War are also attributed to him. He was tried under the name André Simone in the Slánský trial, convicted and eventually hanged in the Ruzyně prison at 3am on December 3, 1952. His body was cremated and his ashes were scattered beside a small road near Prague.", "id": 652364} {"src_title": "Iser Har'el", "tgt_title": "Isser Harel", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Vitebsku, v tehdejším Rusku (dnes Bělorusko), v početné a zámožné rodině, vlastnící ve Vitebsku továrnu na ocet. Přesné datum jeho narození není známo, neboť rodný list se zaznamenaným datem se ztratil za první světové války. Během revoluce a pozdější občanské války se Vitebsk stal několikrát dějištěm bojů mezi bílými a rudými. Iser dokonce slyšel projev Lva Trockého pronesený ve Vitebsku. Už v útlém věku projevoval zájem o bezpečnost židovské komunity a organizoval své spolužáky k obraně proti antisemitským útokům. Poté, co moc v Rusku převzal sovětský režim byl Iserově rodině zabaven veškerý majetek. V 1922 rodina emigrovala ze Sovětského svazu do Dvinsku v tehdy nezávislém Lotyšsku. V Dvinsku Iser dokončil základní školu a začal studovat na střední. Při dospívání si stále více uvědomoval svůj původ a vědomí a proto vstoupil do sionistické mládežnické organizace. V 16 letech se začal připravovat na vystěhování do Izraele. Rok pracoval v zemědělství, aby se mohl zapojit do práce v kibucu. Po tzv. Hebronském masakru v roce 1929 se s přáteli rozhodl neodkládat vystěhování, protože bylo životně nutné posílit židovské osídlení v Palestině. Proto si sedmnáctiletý Iser upravil své doklady tak, aby splňoval podmínky pro britské vízum nutné k vycestování do Palestiny (předpisy vyžadovaly nejnižší věk 18 let). Začátkem roku 1930 se vydal na cestu do Izraele. Projel Evropu ze severu až na jih, kde v Janově nastoupil na loď. Po příjezdu se stal členem nově založeného kibucu nedaleko Tel Avivu. Zde pracoval jako odborník na zavlažování. V roce 1935 kibuc opustil a se svou manželkou Rivkou se usadili v Herzliji (spolu měli jedno dítě, dceru, která v současnosti pracuje pro Šin bet). Zde Har'el vstoupil do Hagany. V té začal pracovat na úkolech především bezpečnostního charakteru. Jeho schopnosti ho brzy přivedly do Šaj, kde se začal zabývat zpravodajskou činností. Díky jeho talentu se mu podařilo přetvořit Šaj na profesionálně pracující zpravodajskou službu. Zavedl systém v analýze, registr získaných informací, ale získal i finance, vybavení a další personál. Původní zaměření Šaj na Araby a britské okupační jednotky rozšířil i na židovské extrémisty či později na sovětské aktivity. Při své činnosti v Šaj se seznámil s budoucím prvním izraelským premiérem Davidem Ben Gurionem. Ten ho v po založení Izraele v roce 1948 pověřil založením Šin bet.", "section_level": 1}, {"title": "Ředitel Mosadu.", "content": "22. září 1952 se Har'el stal druhým ředitelem Mosadu a zároveň prvním, který dostal hebrejský titul \"Memune\" (\"pověřený\"), což je odkaz na jeho pozici, v níž byl zároveň ředitelem Mosadu i Šin bet. Od počátku se všemožně snažil vést Mosad k co nejtěsnější spolupráci se západními zpravodajskými službami, ale zejména s CIA. Zároveň byl patnáct let šéfem vyšetřovatelů pracujících na nalezení A. Eichmanna. Celé vyšetřování skončilo v květnu 1960, kdy komando Mosadu Eichmanna tajně uneslo z Argentiny do Izraele před soud. Ze své funkce odešel po roztržce s Ben Gurionem ohledně kauzy německých vědců pracujících na zbraňových systémech pro Egypt. Zatímco Har'el požadoval, aby se tento případ řešil jako politická kauza, to znamená mezi politiky, Ben Gurion si uvědomoval, že tímto způsobem by se vše prozradilo na veřejnosti. Proto nařídil tajnou akci, při níž měli být němečtí vědci zastrašováni přes své rodiny. V rámci této akce byl ve Švýcarsku zatčen agent Mosadu, když se setkal s dcerou jednoho z vědců. Případu se dostalo velké veřejné publicity. Ben Gurion následně obvinil Har'ela, že celé toto zatčení nastrojil, aby dosáhl svého, tedy zveřejnění celého případu. Po tomto obvinění odeslal rozzlobený Har'el Ben Gurionovi svou rezignaci, kterou, na rozdíl od těch předešlých už nevzal zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po opuštění Mosadu se Har'el zapojil do politické činnosti v nově založené straně Rešima mamlachtit Davida Ben Guriona (pozdějšího Likudu). V následujících volbách, v roce 1969 byl zvolen do Knesetu, kde Rešima mamlachtit získala čtyři křesla. Po Ben Gurionově odchodu přešel do Likudu. Ve volbách v roce 1973 však svůj mandát již neobhájil. Po svém odchodu z veřejného života se začal věnovat psaní knih o zpravodajských službách. Nejznámější z Harelových knih ale zůstává \"Dům v Garibaldiho ulici\", ve které zdokumentoval hon na Eichmanna. Tato kniha vznikla sice už v roce 1965, ale otištěna mohla být až v roce 1975.", "section_level": 2}], "src_summary": "Iser Har'el (: , rodným jménem Iser Halperin; 1912 – 18. února 2003), známý jako Malý Iser, byl v letech 1952 až 1963 ředitelem izraelské zpravodajské služby Mosad a v letech 1948 až 1963 ředitelem Šin bet.", "tgt_summary": "Isser Harel (, 1912 – 18 February 2003) was spymaster of the intelligence and the security services of Israel and the Director of the Mossad (1952–1963). In his capacity as Mossad director he oversaw the capture and covert transportation to Israel of Holocaust organizer Adolf Eichmann.", "id": 2463445} {"src_title": "Festival Sanremo", "tgt_title": "Sanremo Music Festival", "src_document": [{"title": "Pořádání a pravidla.", "content": "Tradičně se koná v divadle Ariston. V současnosti se obvykle koná na přelomu února a března. Trvá pět gala večerů, přičemž ten poslední se nazývá finálový. Po celou dobu provází festivalem moderátorská dvojice. Večerní představení jsou vysílána v přímém přenosu na prvním kanále italské veřejnoprávní televize RAI. Zpravidla se soutěží ve dvou kategoriích - jedna pro již známé zpěváky a druhá pro začínající. Skupiny i dvojice mohou vystupovat v obou kategoriích. Platí, že interpret, který jednou vystoupí v nižší kategorii, by měl v příštím roce (pokud se chce zúčastnit) vystoupit ve vyšší kategorii. O vítězi rozhoduje porota a diváci. Každý soutěžící má jen jednu píseň. Tu zpívá poprvé v zahajovací večer, pokud postoupí, pak i ve finále. Pokud vyhraje, tak ještě jednou. Krom tohoto hlavní soutěžení se udělují i různé ceny za zásluhy a kvality.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěžící.", "content": "Soutěží jen s jednou písní, která nesmí být starší než předešlý ročník festivalu. Píseň musí být v italštině, a proto zde soutěží jen Italové a výjimečně Švýcaři či emigranti. Zahraniční hosté zde nesoutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Záznamy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "58. Sanremo (2008).", "content": "Uskuteční se poslední únorový týden.", "section_level": 2}, {"title": "Moderátoři.", "content": "Již po třinácté Pippo Baudo.", "section_level": 3}, {"title": "57. Sanremo (2007).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Moderátoři.", "content": "Pippo Baudo (narozen 1936) se specializuje na moderování podobných akcí. Sanremo už moderoval dvanáctkrát. Michelle Hunziker pochází z italské části Švýcarska a od roku 1993 moderuje hudební pořady ve švýcarských, německých a italských televizích (např. Německo hledá superstar roku 2003).", "section_level": 3}, {"title": "Speciality.", "content": "Soutěžilo se ve dvou kategoriích: \"campioni\" a \"giovani\". Výsledky se vyhodnocovaly tímto klíčem: 50% bodů dala umělecká porota, 30% diváci pomocí telefonického hlasování a 20% porota kvality.", "section_level": 2}, {"title": "Večery.", "content": "První dva večery byly zahajovací (\"sere iniziale\"). V obou vystupovali zástupci obou kategorií. Třetí večer vystupovali soutěžící z kategorie \"campioni\" v doprovodu jiného populárního italského nebo zahraničního zpěváka. Čtvrtý večer se opět představili všichni soutěžící z kategorie \"giovani\". Jelikož jich bylo jen 12, byly jednotlivé výstupy proloženy vystoupeními nesoutěžících hostů. Velkým překvapením bylo vystoupení Franka Battiata a rozhovor se španělskou herečkou Pénelope Cruz (probíhal v italštině). Zároveň byl vyhlášen vítěz kategorie \"giovani\". V pátý finálový večer opět vystoupilo všech 20 soutěžících kategorie \"campioni\" a byl vyhlášen vítěz.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězi.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční hosté.", "content": "V Sanremu vystoupilo na 280 národních i mezinárodních hostů, někteří z nich i jako soutězící. Výběr těch, kteří se zapsali do historie festivalu: 80.léta: Kate Bush, Barry White, Kiss , Peter Gabriel, Queen, Culture Club , Duran Duran, Frankie Goes To Hollywood, Spandau Ballet, Whitney Houston, Europe, Paul McCartney, Elton John, Joe Cocker, Bon Jovi, Ray Charles, Eros Ramazzotti, Zucchero, Ricchi e Poveri, Albano a Romina Power 90.léta: Alanis Morisette, Aerosmith, Cher, Ricky Martin, Jamiroquai, Bryan Adams, Lionel Richie, Phil Collins, Depeche Mode, Bruce Springsteen, Celine Dion, David Bowie, Madonna, REM, Mariah Carey, Tina Turner, Michael Jackson, Roxette, Metallica, Backstreet Boys 2000 až do současnosti: Shakira, Jennifer Lopez, Take That, Blur, Spice Girls, U2, Robbie Williams, Oasis, Eurythmics, Andrea Bocelli, Il Volo, Beyonce, One Direction, Ellie Goulding, Mika, Nelly Furtado, Skunk Anansie, Ed Sheeran a další", "section_level": 3}], "src_summary": "Oficiální název je Festival italské písně (\"Festival della canzone italiana\"). Pořádá se každoročně od roku 1951 v lázeňském městě Sanremo v Ligurii. První ročníky pořádal rozhlas, od roku 1955 již televize. Festival byl inspirací pro soutěž Eurovize.", "tgt_summary": "The Festival della canzone italiana di Sanremo (\"Italian song festival of Sanremo\") is the most popular Italian song contest and awards ceremony, held annually in the town of Sanremo, Liguria, and consisting of a competition amongst previously unreleased songs. Usually referred to as Festival di Sanremo, or outside Italy as Sanremo Music Festival, it was the inspiration for the Eurovision Song Contest. It is the music equivalent to the \"Premio Regia Televisiva\" for television, the \"Premio Ubu\" for stage performances, and the Premio David di Donatello for motion pictures. The first edition of the Sanremo Music Festival, held between 29 and 31 January 1951, was broadcast by RAI's radio station Rete Rossa, and its only three participants were Nilla Pizzi, Achille Togliani, and Duo Fasano. Starting from 1955, all editions of the festival have been broadcast live by the Italian TV station Rai 1. From 1951 to 1976, the Festival took place in the Sanremo Casino, but starting from 1977, all the following editions were held in the Teatro Ariston, except in 1990, which was held at the Nuovo Mercato dei Fiori. Between 1953 and 1971, except in 1956, each song was sung twice by two different artists, each one using an individual orchestral arrangement, to illustrate the meaning of the festival as a composers' competition, not a singers' competition. During this era of the festival, it was custom that one version of the song was performed by a native Italian artist while the other version was performed by an international guest artist. This became a way for many international artists to debut their songs on the Italian market, including Louis Armstrong, Stevie Wonder, Jose Feliciano, Roberto Carlos, Paul Anka, Yardbirds, Marianne Faithfull, Shirley Bassey, Mungo Jerry, and many others. The festival is used as a way of choosing the Italian entry to the Eurovision Song Contest, and it has launched the careers of some of Italy's most successful singers, including Andrea Bocelli, Paola e Chiara, Il Volo, Giorgia, Laura Pausini, Eros Ramazzotti, and Gigliola Cinquetti.", "id": 1311397} {"src_title": "Ussherova chronologie", "tgt_title": "Ussher chronology", "src_document": [{"title": "Ussherovy metody.", "content": "Chronologie Usshera a ostatních učenců, studujících Bibli, se lišily tak málo, protože používali podobnou metodologii výpočtu klíčových událostí v Bibli. Jejich úloha byla komplikována skutečností, že Bible byla během několika staletí kompilována z několika různých zdrojů, které se lišily verzemi a délkou chronologických mezer, znemožňujících výpočet pomocí jednoduchého součtu biblických věků a dat. Ve svém článku o Ussherově kalendáři James Barr (viz Reference) identifikoval tři odlišné periody, které musel Ussher řešit: Použitím těchto metod, byl Ussher schopen stanovit neupravené datum Stvoření zhruba na rok 4000 př. n. l. Toto datum pak posunul na rok 4004 př. n. l., protože započítal chybu způsobenou Dionysiem Exiguusem, zakladatelem počítání na \"léta Páně\" (náš letopočet). Flavius Iosephus ukázal, že smrt Herodese I. Velikého nastala v roce 4 př. n. l. a proto se Ježíš nemohl narodit po tomto datu. Ježíš se musel narodit mezi lety 37 př. n. l. (kdy se Herodes dostal k moci) a rokem 4 př. n. l. Nakonec Ussher došel výpočtem k závěru, že rokem Kristova narození musel být rok 4 př. n. l. Velkým předmětem teologických diskusí bylo za Ussherových dob také roční období, ve kterém ke Stvoření došlo. Mnoho učenců navrhovalo, že se tak stalo na jaře, kdy začíná chronologie u Babyloňanů, Chaldejců a mnoha dalších kultur. Jiní, včetně Usshera, se domnívali že by spíše příhodnější byl podzim, převážně proto, že na toto roční období připadá začátek židovského roku. Ussher dále zúžil toto datum použitím židovského kalendáře ke stanovení data Stvoření na neděli poblíž podzimní rovnodennosti. Daný den v týdnu byl zjištěn zpětnou kalkulací ze šesti dnů božího tvoření a sedmého dne, kdy Bůh své dílo dokončil a který podle židovské tradice připadá na sobotu – z tohoto důvodu den Stvoření připadá na neděli. Astronomické tabulky, které Ussher používal, byly pravděpodobně Keplerovy \"Tabulae Rudolphinae\" (\"Rudolfínské tabulky\" 1627). Jejich použitím dospěl k závěru, že den rovnodennosti připadl na úterý 25. října, pouze o jeden dříve než tradiční den při stvoření světa, kterým je čtvrtý den v pořadí, středa, kdy podle Bible Bůh stvořil Slunce, Měsíc a hvězdy (Genesis 1:16). Moderní rovnice určují podzimní rovnodennost roku 4004 př. n. l. na neděli 23. října. Ussher formuloval čas Stvoření (soumrak předcházející 23. říjnu) na první stránce latinských \"Annales\" a na první stránce jejich anglického překladu \"Annals of the World\" (1658). Následující citace je založena na obou knihách i se závažnou chybou v anglické verzi z roku 1658 a opravenou odkazem na latinskou verzi publikace (kalendář → období). Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi, Gen. 1, v. 1. V tom případě počátek času, podle naší chronologie, vychází na příchod noci předcházející 23. říjnový den roku 710 Juliánského období. Rok 4004 před narozením Krista. Juliánské období 710.", "section_level": 1}, {"title": "Ussherova historie Země.", "content": "Ussherova chronologie poskytuje následující data pro klíčové události v historii světa:", "section_level": 1}, {"title": "Ussherova chronologie dnes.", "content": "Může to být náhodou, že Ussherova chronologie zůstává i dnes tak dobře známá, zatímco mezi jinými chronologie Scaligeriho a Bedeho se propadly do zapomnění. Počínajíc přibližně rokem 1700 komentované vydání překladu bible vlivného \"krále Jamese\" zahrnovalo i Ussherovu chronologii s anotacemi a křížovými odkazy. První stránka Genesis byla opatřena poznámkou s Ussherovým datem Stvoření, 4004 př. n. l., i když se odhaduje, že Ussherovy \"Annales\" se obrací na bibli z jedné šestiny svého objemu. To je zahrnuto v hojně vydávané Scofieldské referenční bibli. Většina moderních biblí obvykle Ussherovu dataci vynechává, ale je ještě stále v oběhu plno kopií \"bible krále Jamese\". S koncem 18. století, se Ussherova chronologie stále více stávala terčem sílících útoků ze strany příznivců uniformitarianismu, kteří argumentovali, že Ussherova „mladá Země“ je stále méně přijatelná vzhledem k přijímanému pohledu na Zemi jako mnohem starší než je ta Ussherova. Začalo být všeobecně uznáváno, že Země je desítky nebo dokonce stovky milionů let stará. Ussher získal také špatnou pověst mezi bohoslovci; roku 1890 napsal profesor William Henry Green z Princetonu hodně čtený článek do časopisu \"Bibliotheca Sacra\", ve kterém podrobil Usshera silné kritice. Článek ukončil: Skončíme tím, že Svaté Písmo nám nedává žádná data k chronologickému výpočtu minulosti až po Abrahama; a že útržkovité záznamy nestanovují a nebyly zamýšleny pro stanovení jakéhokoliv pevného data, ať už potopy ne stvoření světa. Podobně konzervativní teolog B. B. Warfield dospěl ke stejnému závěru v „Ke starobylosti a jednotě lidstva“,\", kde komentuje že, „je velice nejisté snažit se vyvodit chronologické závěry z genealogických tabulek.“ Nicméně, profesor James Barr (později profesor výkladu svatého písma na Oxfordské univerzitě) v roce 1984 napsal: Mnoho stoupenců mladozemského kreacionismu argumentuje, že Genensis 5 a 11 prezentuje striktně časovou genealogii tak, jak ji uvažoval Ussher, a argumentují že v textu nejsou žádná místa pro mezery. Chronologie arcibiskupa Usshera byla v posledních letech hojně zesměšňována, zahrnujíc divadelní hru \"Kdo seje vítr\" (anglicky \"Inherit the Wind\") (o zápasu mezi vědou a náboženstvím, volně inspirovaná soudním procesem s učitelem Johnem T. Scopsem – tzv. Scopsovým opičím procesem) a novelu \"Dobrá znamení\" (anglicky \"Good Omens\"). Odlišný pohled přichází od Stephena Jaye Goulda, dosud úplně neschvalujícím Ussherovu chronologii, který nicméně napsal.: Budu bránit Ussherovu chronologii jako v jeho době úctyhodný pokus a argumentuji tím, že náš obvyklý výsměch zaznamenává pouze žalostně neušlechtilý úmysl, založený na mylném používání současných kritérií pro posuzování vzdálené a rozdílné minulosti. Ussher představoval jednoho z nejlepších tehdejších vědců. Byl součástí značně velké výzkumné tradice, velkého společenství intelektuálů, kteří směřovali své úsilí k dosažení stanoveného cíle pomocí přijaté metodologie…", "section_level": 1}, {"title": "Lightfootovo stvoření.", "content": "Přesný čas, uváděný často jako Lightfootův okamžik stvoření, 9 hodin dopoledne, a chybný názor, že umístil své Stvoření na stejné datum jako Ussher jsou známy vzhledem k částečně vykonstruovanému 'citátu' Andrewa Dicksona Whita v \"A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom\" (1896): V sedmnáctém století, ve své velké práci, Dr. John Lightfoot, vicekancléř univerzity v Cambridge a jeden z nejvýznamnějších hebrejských učenců své doby, prohlásil, jako výsledek hlubokého a vyčerpávajícího studia Písma svatého, že „nebe a země, střed i obvod byly vytvořeny všechny najednou ve stejném okamžiku spolu s oblaky plnými vody“ a že tato práce byla vykonána a člověk byl stvořen Trojicí 23. října, roku 4004 př. n. l. v devět hodin dopoledne.“ Fráze „tato práce byla vykonána“ a „23. října, roku 4004 př. n. l.“ byly přidány Whitem. Lightfootova skutečná slova jsou na první a třetí stránce \"A few and new Observations upon the Book of Genesis\" (1642). Všechny následují citace pochází z \"The Whole Works of the Rev. John Lightfoot, D. D.\" (13 svazků, 1822 – 1825). Nebe a země, střed a obvod, byly vytvořeny společně ve stejném okamžiku; a mraky plné vody … byly vytvořen ve stejném okamžiku s nimi, ver. 2 [Genesis, kapitola 1]. … Dvanáct hodin bylo děláno nebe, pak přišla temnota; a poté Bůh přikázal a objevilo se světlo nahoře na obzoru, a to tam kde měl být usazen Eden. Ver. 26 [Genesis, kapitola 1].—Muž byl stvořen Trojicí o třetí denní hodině nebo v devět hodin ráno. Tak Lightfootovým momentem stvoření byl soumrak, počátek prvních dvanácti hodin tmy prvního dne Stvoření. Jeho „devět hodin ráno“ naráží na stvoření člověka. Lightfootův den Stvoření, odehrávající se během roku 3929 př. n. l., mohl být vyvozen z poslední strany „Prologemona“ z \"The Harmony of the Four Evangelists, among themselves, and with the Old Testament\" (1644). Citovaný rok musí být odečten od 5573, ne od 5572, pro získání roku 3929, během kterého začal 1 rok světa v den rovnodennosti (podzimní). A nyní se pokoušel dozvědět datum roku, ve kterém dočasně žijeme a tento rok, 1644 , shledává být 5572 od dokončení stvoření a 5573 světového věku, nyní nově začínajícího, toto září, o rovnodennosti. Jediné datum pro rovnodennost uvedené Lightfootem bylo v „soukromém“ nedatovaném kázání nazváno „Posvěcený den Páně“. Že svět byl stvořen o rovnodennosti, to všichni připouštějí, ale liší se v tom, zda se jedná o jedenáctý březen nebo dvanácté září. Podle mne je to beze vší pochyby září. 12. září v Juliánském kalendáři je aplikovatelné pouze poblíž roku 1644, ne roku 3929 př. n. l. Lightfoot patrně nevzal v úvahu, že nadměrná délka Juliánského roku by podstatně posunula datum rovnodennosti v dřívějších miléniích. Když se Lightfoot pokusil vypočítat podzimní rovnodennosti roku 3929 př. n. l., používal, stejně jako Ussher, Rudolfínské tabulky, které umístily rovnodennost na středu 25. října, oproti 22. říjnu použitím moderních výpočtů.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Datace stvoření", "section_level": 1}], "src_summary": "Ussherova chronologie je chronologie historie světa ze 17. století, formulovaná anglikánským arcibiskupem z Armaghu (nyní leží v Severním Irsku), Jamesem Ussherem, který příslušným způsobem interpretoval text bible. Chronologie je někdy, a často uštěpačně, spojována s mladozemským kreacionismem, který tvrdí, že vesmír byl stvořen pouze před pár milénii. Ussherova práce, spíše známá jako \"Annales veteris testamenti, a prima mundi origine deducti\" (\"Anály Starého zákona, vyvozené od prvopočátku světa\"), byla jeho příspěvkem k dlouholeté teologické debatě, týkající se stáří Země. To bylo již přes století hlavní starostí mnoha učenců. Chronologie je někdy také nazývána Ussher-Lightfootovou chronologií, tudíž včetně jména Johna Lightfoota, který vydal podobnou chronologii v letech 1642 – 1644. Toto tedy ve skutečnosti chybné označení je založeno na Ussherově práci a ne na práci Lightfootově. Ussher odvodil, že první den stvoření začal za soumraku předcházejícího neděli 23. října roku 4004 př. n. l. podle proleptického Juliánského kalendáře, blízko podzimní rovnodennosti, zatímco Lihtfoot podobně vypočítal Stvoření také na soumrak poblíž bodu podzimní rovnodennosti, ale roku 3929 př. n. l. Ussherem navrhované datum 4004 př. n. l. se drobně liší od odhadů Ctihodného Bedy (3952 př. n. l.) nebo Ussherova současníka, Scaligeriho (3949 př. n. l.). Ussherův specifický výběr počátečního roku mohl být ovlivněn široce rozšířenou vírou, že Země by měla trvat 6000 let (4000 let před narozením Krista a 2000 let poté), což odpovídá šesti dnům Stvoření na základě Bible - „jeden den s Pánem je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ (2 Petr 3:8); tento pohled byl zcela opuštěn v roce 1997, šest tisíc let po roce 4004 př. n. l. Přesto někteří bibličtí učenci stejně jako určité množství evangelíků se vyslovuje pro písemný výklad bible o stáří Země 6000 let.", "tgt_summary": "The Ussher chronology is a 17th-century chronology of the history of the world formulated from a literal reading of the Old Testament by James Ussher, the Archbishop of Armagh and Primate of All Ireland. The chronology is sometimes associated with young Earth creationism, which holds that the Universe was created only a few millennia ago by God as described in the first two chapters of the biblical book of Genesis. Ussher fell into disrepute in the 19th century. Published in 1650, the full title of Ussher's work in Latin is \"Annales Veteris Testamenti, a prima mundi origine deducti, una cum rerum Asiaticarum et Aegyptiacarum chronico, a temporis historici principio usque ad Maccabaicorum initia producto\" (\"Annals of the Old Testament, deduced from the first origins of the world, the chronicle of Asiatic and Egyptian matters together produced from the beginning of historical time up to the beginnings of Maccabees\"). Ussher's work was his contribution to the long-running theological debate on the age of the Earth. This was a major concern of many Christian scholars over the centuries. The chronology is sometimes called the UssherLightfoot chronology because John Lightfoot published a similar chronology in 1642–1644. This, however, is a misnomer, as the chronology is based on Ussher's work alone and not that of Lightfoot. Ussher deduced that the first day of creation fell upon, October 23, 4004 BC, in the proleptic Julian calendar, near the autumnal equinox. Lightfoot similarly deduced that Creation began at nightfall near the autumnal equinox, but in the year 3929 BC. ", "id": 165025} {"src_title": "Gnóm", "tgt_title": "Gnome", "src_document": [{"title": "Gnómové v magii.", "content": "Patrně Paracelsem počínaje, uvádí se gnómové jakožto bytosti reprezentující živel země (elementálové). Pokročilejší chápání elementálů jako pudových a smrtelných bytostí, které prostředkují styk mezi psychickým a hmotným světem, representuje například dílo Gérarda Encausseho alias Papuse. V jeho pojetí jsou gnómové projevem astrální látky, která oživuje živel země. Jako jejich vládce uvádí génia jménem Gob, ze světových stran pak s nimi koresponduje sever, jejich hieroglyfem je býk, nástrojem meč a souvisejícím temperamentem melancholie. V magickém grimoáru Magia innaturalis, jenž je připisován Faustovi, figurují gnómové jako duchové živlu země, jejichž vládcem je duch Buriel, který se velmi obává světla a jemuž vládne démon Marbuel.Mezi gnómy jsou řazeni i Pigmeové a jejich vládce Urinaphton, kteří jsou na rozdíl od Buriela a některých dalších gnómů mírumilovní. Totožným způsobem rozděluje hierarchii gnómů hermetik a spisovatel Jan Kefer, jenž z Faustových grimoárů čerpal. O gnómech a hierarchiích živlů se zmiňuje i Aleister Crowley ve své knize Liber 777 a František Bardon.", "section_level": 1}, {"title": "Gnóm vs. trpaslík.", "content": "V češtině se původně označení gnóm nevyskytuje a bývalo překládáno jako trpaslík. V některých jazycích, například v angličtině, se ovšem rozlišuje mezi \"\" a \"\" - přičemž pod pojmem \"gnome\" jsou řazeny i bytosti, které čeština obvykle chápe jako trpaslíky či skřítky. Typický gnóm v pojetí lidové kultury je malý človíček se špičatou červenou čepicí a dlouhými vousy. Například zahradní trpaslíci se anglicky nazývají \"garden gnomes\". Naopak \"\" je bytost přejatá ze severské mytologie a representuje řekněme drsnější a méně roztomilou tvář trpasličí podoby.", "section_level": 1}, {"title": "Gnómové ve fantasy.", "content": "Gnómové jsou většinou bytosti podobné lidem, nicméně výrazně menšího vzrůstu. Od trpaslíků (\"\") se odlišují subtilnější tělesnou stavbou a bližším vztahem k magii. Často stojí na straně \"dobra\" či bývají neutrální, což je obvykle odlišuje od rovněž spřízněných goblinů. Pro fyziognomii gnómů jsou také charakteristické výrazné rysy tváře, větší nos i uši a delší ruce. Vynikají v řemeslech, zejména ve vynalézání nových technických udělátek, mechanických strojů, různých pastí či dokonalých mechanických zbraní, ale bývají také vynikajícími alchymisty. Zvláště v RPG hrách je za rozšířenou zbraň gnómů, kterou též vynalezli, považována kuše, ale také různé výbušniny či mechanické nástrahy. Často žijí v podhůří hor v těsném sousedství s trpaslíky, se kterými čile obchodují i spolupracují.", "section_level": 1}, {"title": "Gnómové ve světě Warcraftu.", "content": "Jsou významní tím, že jsou malí a šikovní (například v dolech), jsou většinou řemeslníky, inženýry, ale najdou se i mágové, válečníci a další povolání. Patří k Allianci.", "section_level": 2}, {"title": "Gnómové u J. R. R. Tolkiena.", "content": "V původní verzi knih J. R. R. Tolkiena byl gnómové nazýván jeden z elfských národů (Noldor). Tolkien pojem zavedl, protože odkazuje na tajné znalosti Noldor, ale přestal ho používat, neboť měl strach, že pak bude Noldor přisuzován i vzhled gnómů. Přesto bylo toto slovo použito i ve starších verzích textu Pána prstenů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gnómové jsou mýtické bytosti vyznačující se malým vzrůstem a spřízněností se zemí. Jejich pojetí se nicméně značně liší v pohádkách, magii či fantasy literatuře. V moderní popkultuře často splývají s trpaslíky.", "tgt_summary": "A gnome is a mythological creature and diminutive spirit in Renaissance magic and alchemy, first introduced by Paracelsus in the 16th century and later adopted by more recent authors including those of modern fantasy literature. Its characteristics have been reinterpreted to suit the needs of various story tellers, but it is typically said to be a small humanoid that lives underground.", "id": 2051465} {"src_title": "Massinissa", "tgt_title": "Masinissa", "src_document": [{"title": "Spojenec Kartága.", "content": "Massinissa se narodil v roce 238 př. n. l. jako syn Galy, vládce Massylů, jednoho ze dvou numidských kmenů. Massylové, jako sousedé Kartága, měli k tomuto městu a jeho civilizaci blízko, což předurčilo i Massinissův raný život: své mládí strávil jako rukojmí ve Městě, kde se krom punštiny naučil i řečtině a latině. Všeobecně byl považován za velmi moudrého a schopného muže. Massinissa se prý tady zamiloval do krásné Sofonisbe, dcery předního kartaginského šlechtice, Hasdrubala Giskona. V době vypuknutí druhé punské války bojoval Massinissa ve službách Kartaginců proti Syfakovi, náčelníkovi Masaesylů, druhého numidského kmene ze západní Numidie, který byl s Massyly v trvalých sporech a proto také, logicky, válčil na straně Římanů. Massinissa, jenž měl tehdy zřejmě pouze sedmnáct let, vedl společně s Hasdrubalem Giskonem vojsko složené z Numiďanů a kartaginských žoldnéřů proti Syfakově armádě a dosáhl drtivého vítězství, čímž přiměl Syfaka k uzavření míru s Kartaginci. Poté sloužil v Hispánii jako velitel numidské jízdy v bojích proti Římanům a výrazně se podílel na kartaginských vítězstvích nad oběma Scipiony. Po porážce Hasdrubala Barky v bitvě u Baeculy a jeho následném odchodu do Itálie povýšil Massinissa do hodnosti velitele kartaginské jízdy v Hispánii a v letech 208 až 207 př. n. l. zde vedl úspěšnou gerilovou válku proti Scipionovi Africanovi staršímu a získával tak čas, jenž využili Mago a Hasdrubal Gisko k odvodu a výcviku nového vojska. S čerstvými posilami se oba vojevůdci v roce 206 př. n. l. připojili k Massinissově jízdě a společně se postavili Scipionovi v bitvě u Ilipy, v níž však byla kartaginská moc v Hispánii definitivně zlomena. Scipio zde dosáhl jednoho ze svých nejskvělejších vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Výměna stran.", "content": "Když Gala v tomtéž roce zemřel, jeho synové Massinissa a Oezalces se začali přít o nástupnictví, čehož využil Syfax k dobytí značné části východní Numidie. Mezitím byli Kartaginci vytlačeni z Hispánie a Massinissa usoudil, že vítězství ve válce připadne Římanům a nikoliv Kartagincům, načež se rozhodl spojit se s Římany. K této Massinissově změně stran napomohl i sám Scipio, když propustil na svobodu Massinissova synovce, Massivu, který neuposlechl strýcovy rozkazy, vřítil se do víru boje a upadl do římského zajetí. Hasdrubal Gisko se nyní musel poohlédnout po novém spojenci, kterého záhy nalezl v Syfakovi. Situace se tak úplně obrátila: západní (masaesylská) Numidie byla nyní spojencem Punů, kdežto východní (massylská) jejich nepřítelem. Hasdrubal upevnil Syfakovo spojenectví provdáním své dcery Sofonisbe, do té doby snoubenky Massinissy. Syfax následně znovu pronikl do východní Numidie, porazil Massinissu, vypudil jej ze země a stal se králem obou kmenů. Po Scipionově vylodění v Africe v roce 204 př. n. l. se tak Massinissa mohl k římskému veliteli dostavit pouze jako uprchlík. V bitvě u Bagrades v roce 203 př. n. l. Scipio přemohl vojsko Hasdrubala Giskona a Syfaka a zatímco římský vojevůdce zaměřil nyní svoji pozornost na Kartágo, Gaius Laelius a Massinissa se ihned vrhli do pronásledování poraženého Syfaka, kterého dopadli v Cirtě a následně ho předali do Scipionových rukou. Po Syfakově zajetí se Massinissa mohl konečně oženit se Sofonisbe, avšak Scipio, který pochyboval o její loajalitě, si jí vyžádal do Říma, kde měla být vedena v triumfálním průvodu. Aby jí ušetřil takového ponížení, poslal jí Massinissa jed, kterým se Sofonisbe dobrovolně otrávila. Massinissa si tímto činem vysloužil důvěru Římanů a Scipio ho následně uznal za krále Massylů. V bitvě u Zamy proti Hannibalovi velel Massinissa jízdě na Scipionově pravém křídle. Sám Scipio střetnutí s Kartaginci oddaloval tak dlouho, dokud se Massinissa se svými jezdci nepřipojil k jeho armádě. Bitva samotná se pro Římany nevyvíjela zcela optimálně a již se zdálo, že Hannibal zvítězí. V tomto kritickém momentě se ale Massinissa, který nejdříve z bojiště zahnal kartaginskou jízdu, vrátil zpět a Kartagincům, kteří měli vítězství v boji takřka na dosah ruky, vpadl do týlu a uvedl jejich řady do naprostého chaosu. Tím byla bitva a tedy i celá válka rozhodnuta ve prospěch Římanů. Za svoje služby obdržel Massinissa od Římanů Syfakovo království, což z něho učinilo pána celé Numidie. Kartaginci mu navíc na nátlak Římanů museli odstoupit rovněž Tripolitánii (dnešní severozápadní Libye), takže Numidské království nyní kartaginské državy úplně obkličovalo.", "section_level": 1}, {"title": "Král sjednocené Numidie.", "content": "Po odchodu Římanů z Afriky vytvořil Massinissa z Numidie vlastní království s hlavním městem v Cirtě (dnešní Konstantine). Všechno toto se dělo podle dohody s Římany, kteří usilovali ztrpčovat Kartagincům život spory s jejich sousedy. Massinissa a jeho synové vlastnili rozsáhlé statky po celé zemi. Důležitými městy Massinissovy říše byly Capsa, Thugga (dnešní Dougga), Bulla Regia a Hippo Regius (dnes Annába). Massinissa pokračoval i ve zbytku svého života v rozšiřování své domény. Ještě před svou smrtí stačil vyprovokovat Kartágo (za notného přispění Římanů) k tomu, aby proti němu vojensky zakročilo. Podle Liviova popisu Numiďané přepadli a vyplenili asi sedmdesát měst na jihu a západě území dosud náležejícího Kartagincům. Punové pobouření tímto chováním, proti nim vyslali vojsko, což bylo ale v rozporu s dohodou s Římany, podle níž se Kartágu zakazovalo vést s kýmkoliv válku bez svolení římského senátu. V následném boji ale Kartaginci Numiďanům podlehli a museli s Massinissou uzavřít potupnou smlouvu. Zbytek vojska musel ustoupit beze zbraní zpět do Kartága, na zpáteční cestě byli ale Kartaginci přepadeni a z velké části pobiti Massinissovým synem Gulussou. Římanům to však postačilo jako záminka k zahájení třetí punské války. Teprve nyní si Massinissa patrně uvědomil, že jeho nenávist ke Kartágu usnadnila Římanům šíření jejich vlivu v Africe na úkor jeho vlastní říše. Jen s nechutí tudíž podporoval Římany, zemřel ale krátce po vypuknutí konfliktu v roce 149 př. n. l. Starověké prameny připomínají, že Massinissa se dožil více než 90 let a až do konce svého života prý osobně vedl numidské armády do pole. Za Massinissova nástupce byl ustaven jeho syn Micipsa. Zanedlouho poté byla však Numidie rozdělena Scipionem Africanem mladším do tří menších říší mezi královy syny Micipsu, Gulussu a Mastanabala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Massinissa nebo Masinissa (kolem 238 př. n. l. – 148 př. n. l.) byl náčelníkem východonumidského kmene Massylů a později králem celé Numidie, starověkého severoafrického království ležícím na území dnešního Alžírska a Libye. V letech 213 až 206 př. n. l. byl spojencem Kartága, potom ale přešel na stranu Římanů. Od té doby patřil k nejzarputilejším nepřátelům Punů.", "tgt_summary": "Masinissa, or Masensen, (\"c.\"238 BC – 148 BC)—also spelled Massinissa and Massena—was the first King of Numidia. During his younger years, before he was king, he fought in the Second Punic War (218–201 BC), first against the Romans as an ally of Carthage and later switching sides (206 BC). With Roman support, he united the eastern and western Numidian tribes and founded the Kingdom of Numidia. He is well-known for his role as a Roman ally in the Battle of Zama (202 BC) and as husband of Sophonisba, a Carthaginian noblewoman whom he allowed to poison herself to avoid being paraded in a triumph in Rome. He ruled Numidia for some 54 years until dying at about the age of 90. He was vigorous, leading troops until his death and fathering some 44 sons, and a staunch ally of Rome. Masinissa's story is told in Livy's \"Ab Urbe Condita\" (written c. 27–25 BC). He is also featured in Cicero's Scipio's Dream. His name was found in his tomb of Cirta, modern-day Constantine in Algeria under the form of MSNSN (which has to be read as \"Mas'n'sen\", which means \"Their Lord\"). The Greek historian Polybius, who met him, called him \"the best man of all the kings of our time\". and wrote that \"his greatest and most divine achievement was this: Numidia had been before his time universally unproductive, and was looked upon as incapable of producing any cultivated fruits. He was the first and only man who showed that it could produce cultivated fruits just as well as any other country\". In the following centuries, his territory would become known as the breadbasket of Rome. Masinissa is largely viewed as an icon and an important forefather among modern Berbers.", "id": 1475833} {"src_title": "Camargský kůň", "tgt_title": "Camargue horse", "src_document": [{"title": "Historie plemene.", "content": "Camargští koně pochází z delty řeky Rhôny, z oblasti Camargue. Pravděpodobně zde žijí již od pravěku, jejich kresby (17 000 let staré) byly nalezeny v jeskyních Lascaux a Niaux. V době stěhování národů se křížili s mongolskými, asijskými a berberskými koňmi. Plemeno bylo uznáno až roku 1968.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Toto plemeno je poměrně primitivní, má těžkou hlavu, krátký krk a strmé plece, ale také dobře stavěné nohy se širokými kopyty, která se vůbec nemusí kovat. Měří většinou kolem 142 cm, dospívají velmi pozdě (5-7let), ale jsou dlouhověcí. Co se chodů týká, je toto plemeno velmi pohodlné ve cvalu, krok má dlouhý s vysokou akcí kolen, ale krátký a nepohodlný klus.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Camargský kůň je stále nezbytný pro francouzské pastevce černých býků, kteří se nazývají gardiani. K jejich vybavení patří 11 m dlouhé laso z koňských žíní (používá se v ohradě) a trojzubec (používá se v terénu), používají zvláštní sedla a postroje (například klecové třmeny). Velké využití má i pro koridu.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Domovinou těchto divoce žijících koní jsou vlhké oblasti a slané naplaveniny v deltě řeky Rhôny v jižní Francii. Plemeno se dnes vyskytuje výlučně v kraji Camargue. Předpokládá se, že tito koně jsou přímými potomky prehistorických koní, kteří v těchto končinách žili.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob obživy.", "content": "Kůň je výlučně býložravec a jeho potrava se skládá z rozličných travin a bylin. Chrup koní je proto zcela přizpůsoben přijímání rostlinné potravy. V přední části horní i dolní čelisti má po šesti řezácích, kterými uškubává traviny nebo části rostlin. Kouše pomocí premolárů neboli třenových zubů a molárů čili stoliček, které vyrůstají v zadní části čelisti. Camargští koně se až 22 hodin denně toulají po kraji a při chůzi se neustále pasou.", "section_level": 1}, {"title": "Camargský kůň a člověk.", "content": "Místní obyvatelé používali camargské plemeno jako pasteveckého a jezdeckého koně. Pravidelně každý rok se koná třídění camargských koní. Smysl této akce spočívá ve vyhledávání narozených hříbat, která jsou chycena a označena vypálením znamení (výžehu) se znakem a iniciálami majitelů jejich rodného stáda.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní dospělost u klisny je v 18. měsíci, u hřebce v 1.–2. roce. Období rozmnožování je na jaře, samice je březí 11–13 měsíců. Většinou se rodí jediné hříbě, které zpravidla zůstává u matky po dobu několika měsíců, kdy se o něj matka neúnavně stará.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Camargský kůň žije ve stádech neboli manadách, které se volně pohybují po krajině. V těchto skupinách je vůdčí hřebec, který vyhání mladé hřebečky coby nastávající konkurenci. Tito hřebci se spojují do malých skupin, jakýchsi „mládežnických klubů“, v nichž žijí až do doby, kdy dospějí a jsou schopni si vydobýt vlastní stádo klisen. Při těchto náruživých divokých soubojích jsou hlavními zbraněmi hřebců kopyta a zuby. Živí se především travou, ale také bylinami a listím. Jejich hlasové projevy přecházejí od tichého řehtání až po pronikavé hýkání. Délka života je 20–25 let.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzná plemena.", "content": "Na území Francie žijí ještě dvě další původní polodivoká plemena koní. Kůň mérenský pochází z kraje na východních svazích pyrenejí podél řeky Ariége a svérázný pony Potiok z Baskicka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Camargští koně jsou velmi odolní bělouši nevelkého vzrůstu. Žijí ve slaných bažinách na jihu Francie, kde se živí tvrdými travinami a rákosem. Koně žijí polodivoce, jejich stáda se nazývají manady. Kůň camargský představuje jednoho z asi 200 různých plemen koní a poníků. Ačkoliv se camargský kůň řadí mezi pravé koně, dosahuje jeho výška zřídka 1,42 m, a měl by tedy spíše patřit k poníkům.", "tgt_summary": "The Camargue horse is an ancient breed of horse indigenous to the Camargue area in southern France. Its origins remain relatively unknown, although it is generally considered one of the oldest breeds of horses in the world. For centuries, possibly thousands of years, these small horses have lived wild in the harsh environment of the Camargue marshes and wetlands of the Rhône delta, which covers part of the départements of Gard and Bouches-du-Rhône. There they developed the stamina, hardiness and agility for which they are known today. Traditionally, they live in semi-feral conditions in the marshy land of the region. The Camargue horse is the traditional mount of the \"gardians\", the Camargue \"cowboys\" who herd the black Camargue bulls used for \"courses camarguaises\" in southern France. Camargue horses galloping through water is a popular and romantic image of the region.", "id": 1812593} {"src_title": "Zenwalk", "tgt_title": "Zenwalk", "src_document": [{"title": "Správa balíčků.", "content": "Zenwalk používá stejně jako Slackware a většina ostatních z něho odvozených distribucí systém tgz balíčků. V Zenwalku se pro správu balíčků používá nástroj Netpkg, který rozšiřuje možnosti standardních pkgtools převzatých ze Slackware, lze ho ovládat z příkazové řádky, ale disponuje i intuitivním grafickým rozhraním. Netpkg dokáže příslušné balíčky nejen nainstalovat, ale i stáhnout z internetu, podobně jako známější Swaret nebo Slapt-get. Zenwalk je částečně kompatibilní se Slackware, to znamená, že tgz balíčky vytvořené pro Slackware jdou povětšinou bezproblémově nainstalovat i v Zenwalku, což samozřejmě platí i opačně.", "section_level": 1}, {"title": "Edice.", "content": "Zenwalk existuje ve čtyřech verzích, které se liší svým určením.", "section_level": 1}, {"title": "Standard Edition.", "content": "Standardní verze Zenwalku určená pro použití na Desktopu a notebooku.", "section_level": 2}, {"title": "Live Edition.", "content": "Live Edition je Live CD verze Zenwalk Linuxu. Umožňuje vyzkoušet si Zenwalk bez nutnosti instalace na pevný disk počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Server Edition.", "content": "Serverová verze Zenwalku.", "section_level": 2}, {"title": "Core Edition.", "content": "Zenwalk Core Edition je Zenwalk bez X window systému a grafických aplikací. Je určen pro uživatele s omezeným místem na disku, nebo jako výchozí bod pro instalaci desktopové stanice, nebo serveru. Core Edition umožňuje nainstalovat pouze ten software, který uživatel požaduje.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Zenwalk GNU/Linux vychází z nejstarší dosud vyvíjené linuxové distribuce Slackware. První verze Zenwalku (0.1) vyšla 21. května 2004 pod názvem MiniSlack. Do verze 1.1 se Zenwalk nazýval Minislack, od verze 1.2 vydané 12. srpna 2005 nese současné jméno. Klíčový rozdíl mezi Zenwalkem a jeho „mateřskou“ distribucí Slackwarem byl v použitém Linuxovém jádře. Zenwalk již delší dobu používá jako výchozí jádro řady 2.6, kdežto ve Slackware se jádro této řady objevilo poprvé až ve verzi 11, avšak pouze jako volitelné (jako výchozí až ve verzi 12). Jako výchozí desktopové prostředí je použito Xfce (v repozitářích se samozřejmě vyskytuje také KDE a Gnome), namísto KDE, které je hlavním prostředím ve Slackware.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zenwalk GNU/Linux (dříve MiniSlack) je minimalistická distribuce GNU/Linuxu založená na mnohem starším, zavedeném Slackware, je určen především pro desktopové použití, klade důraz na jednoduchost používání. Tvůrci Zenwalku dbají na to, aby v jejich distribuci nedocházelo k překrývání funkcí software – standardní verze Zenwalku obsahuje pro vykonávání určité činnosti jediný program.", "tgt_summary": "Zenwalk is a Desktop focused Linux distribution founded by Jean-Philippe Guillemin. It is based on Slackware with very few modifications at system level making it 100% compatible with it. Zenwalk aims to be a modern and multi-purpose Linux distribution by focusing on Internet applications, multimedia and programming tools. Additionally, Zenwalk comes with many specialized tools, designed for beginner through advanced users as it offers system configuration via both graphical and command-line operations.", "id": 2051163} {"src_title": "Tommaso Campanella", "tgt_title": "Tommaso Campanella", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v obci Steniano u města Stilo v jihoitalské Kalábrii jako zázračné dítě v rodině negramotného ševce. Před patnáctým rokem života vstoupil do řádu dominikánů, kde přijal jméno Tommaso (ital. Tomáš) na počest Tomáše Akvinského. Věnoval se zejména studiu antické a církevní tradice. Jeho největší zájem posléze upoutal jeho krajan Bernardino Telesio, který byl v opozici k aristotelské filosofii přírody. Campanellův zájem o Telesia a zejména studium přírody se odrazil v jeho vystoupení proti Martovi. G. A. Marta byl právník a peripatetik, který deset let pracoval na díle \"Propugnaculum Aristotelis\", obhajující Aristotela proti Telesiovi. Tommaso však během pouhých sedmi měsíců připravil jako odpověď svůj první spis \"Philosophia sensibus demonstrata\". Na Campanellův život mělo obrovský vliv náhodné setkání s židem Abrahamem, který mu předpověděl mesiášskou úlohu, které Tommaso bezpodmínečně uvěřil. Dále pak víme, že Campanella věřil v astrologické předpovědi a kupříkladu i v existenci démonů, apod. Campanellovy názory uveřejněné v jeho prvním díle \"Philosophia sensibus demonstrata\" jej přivedly do konfliktu s církevními autoritami. Jeho díla byla zaslána k přezkoumání do Sancta officia (Svatého úřadu). Byl obviněn z „pythagorejských názorů“ a ze styků s jakýmsi judaistickým popíračem Krista. Tato obvinění byla natolik závažná, že byl předvolán do Říma, kde byl vězněn až do roku 1597. Po svém propuštění se vrátil do rodné Kalábrie, kde se účastnil spiknutí proti španělské vládě. Campanella pod vlivem různých proroctví, mezi nimi i Jáchyma z Fiore a vlastními astrologickými pozorováními, začíná hlásat konec světa, přicházející zlatý věk a nové království. Sám vystupuje jako prorok a mesiáš. Povstání plánované na 10. Září 1599 bylo tvrdě potlačeno a Campanella obžalovaný nejen z politického zločinu, ale i z kacířství musí opět čelit inkvizici. Ve své obhajobě se odvolával především na svůj spis \"De monarchia Hispanica\". Nic z jeho obrany však nezabíralo, až se mu nakonec podařilo uniknout trestu smrti tím, že předstíral šílenství. Ve vězení strávil dlouhých 27 let. Během věznění napsal většinu nejdůležitějších děl. \"Monarchie ve Španělsku\" (1600), \"Politické aforismy\" (1601), \"Atheismus Triumphatus\" (1605–1607), \"Quod reminiscetur\" (1606?), \"Metaphysica\" (1609–1623), \"Theologia\" (1613–1624), a jeho nejslavnější dílo \"Sluneční stát\" (1602). Ve vězení napsal mimo jiné i spis \"Obrana Galilea\" v době, kdy Galileo Galilei byl povolán před soud, ve víře, že by mu obhájení Galileových názorů pomohlo v jeho případu. Campanella byl konečně propuštěn v roce 1626 díky papeži Urbanu VIII., který osobně intervenoval u Filipa IV. Španělského. Byl převezen do Říma a v roce 1629 získal úplnou svobodu. Žil pět let v Římě, kde byl papežovým osobním rádcem ve věcech astrologie. V roce 1634 po dalším odhaleném spiknutí jeho následovníků v Kalábrii prchá do Francie s pomocí kardinála Barberiniho a francouzského velvyslance de Noailles. Byl přijat u dvora Ludvíka XIII.. Dožil v klášteru Saint Honoré pod ochranou kardinála Richelieua, pobíraje penzi od krále. Jeho posledním dílem byla báseň oslavující budoucí narození Ludvíka XIV.. (\"Ecloga in portentosam Delphini nativitatem\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Philosophia sensibus demonstrata\" (1592).", "content": "Campanellův první spis vydaný jako odpověď proti dílu J. A. Marta \"Propugnaculum Aristotelis,\" ve kterém obhajuje Telesiovy názory proti Aristotelovi. Je zajímavé, že zatímco většina tehdejších filosofů zastávala panteismus, Campanella stejně jako Telesio byl deista. Ve většině dalších otázek patřil Tommaso k typickým renesančním přírodním filosofům 16. století.", "section_level": 2}, {"title": "\"De monarchia christianorum\" a \"De regimine ecclesiae\" (1594–1595).", "content": "Tato díla, která nenavazují na předchozí vývoj u Tommasa, byla zjevně napsána vzhledem k jeho třetímu procesu, s cílem získat si přízeň papeže, kterému jsou věnována. Obhajují a propagují nároky církve nad státem a papeže nad panovníkem.", "section_level": 2}, {"title": "\"Monarchie ve Španělsku\" (1600).", "content": "Tato Campanellova práce hodnotí pozitivně význam a vládu Španělska, s tím, že pouze dva faktory tvoří výjimku a to: Řím a příroda, jelikož Tommaso zastával takzvanou přirozenou teologii. Jeho spis také naplňuje řada proroctví, v nichž hlásá zlatý věk, ve kterém \"panství bude kněžské a papež, nejvyšší kněz, se stane vládcem nad celým světem a všichni králové se mu podrobí.\" V souvislosti s tím napsal i spisek \"Articuli prophetales\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Atheismus triumphatus\" (1605–1607).", "content": "Campanella sám popisuje práci jako \"svazek proti politikům a Machiavelistům\". Ústředním bodem práce je jeho polemika proti nutnosti státu a Machiavelliho pojetí náboženství jako politického vynálezu, užitečné \"beletrie\" navržené kněžími a knížaty k získání a udržení moci. Tato polemika je spojena s nutností provést dalekosáhlé racionální zkoumání, které přechází v přezkoumávání a vyhodnocování všech náboženských vyznání a filosofické doktríny s cílem dokázat, že náboženství, na rozdíl od toho co si politici myslí, je \"přirozená ctnost\" vložená do lidské bytosti. Dalším motivem tohoto výzkumu je zjistit vztah mezi přirozeným náboženstvím a křesťanstvím, což vede k závěru, že mezi křesťanským a přirozeným právem není žádný konflikt, ale naopak hluboká a zásadní shoda. První kapitola se chová jako úvod a stanovuje různé způsoby vyrovnání se s náboženstvím. Od samého počátku stojí v popředí tváří v tvář filosofové a politici. Politici popírají Boha a přirozenost, a tvrdí, že všechna náboženství jsou politického původu. Takové doktríny založené na sebelásce je velmi obtížné vymýtit, protože odmítají jakýkoliv dialog, uzavření v rámci jejich arogantní jistoty, že mají pravdu. Diametrálně odlišní k nim jsou filosofové, kteří věří, že existuje jen jediná pravdivá a jistá pravda, která je společná pro všechny. Druhá kapitola pojednání je jedna z nejslavnějších a nejdiskutovanějších. Obsahuje hustou řadu argumentů proti náboženství obecně a zejména pak proti křesťanství. Tyto námitky jsou prezentovány v tak surové podobě, že vyvolali zmatek a úzkost jak v katolických, tak v protestantských táborech ještě před tím, než byla kniha vůbec publikována. Poté, co byly uvedeny námitky, odpovědi na ně jsou uvedeny v samostatných a uzavřených kapitolách. Ostatní kapitoly první části jsou věnovány prokazování, že náboženství je přirozené a neodmyslitelné v každém aspektu přírody, která je výrazem božské zručnosti. Od axiomu existence Boha jako důvodu a moudrosti rozptýlené v každém aspektu skutečnosti, lze odvodit známky týkající se trojice, která září z každé přirozené entity, rozumnost vtělení, vliv přirozenosti ve světě, což je dějiště a podobizna božství, neexistenci smrti a relativitu zla, které je spojené s nebytím a samo o sobě nutné pro rozlišování mezi věcmi, hlubokou solidaritu lidské bytosti s přírodou, ale zároveň jejich vlastní božství a věhlas, které jim umožňuje povýšit se do vyššího světa. Další na řadu přichází problém nesmrtelnosti duše, který zcela jistě dorazil na cestu, která je odlišné od Aristotelské tradice a že trvá na rozlišovacích schopnostech člověka jako jediné bytosti schopné překonat své vlastní přirozené hranice a získat povědomí o jejich vztahu k nekonečnu. V deváté kapitole Campanella potvrzuje vůči jakémukoliv skeptickému názoru, že existence mnoha falešných náboženství, není dostatečným důvodem pro to, že všechna náboženství jsou v zásadě falešná, stejně jako nedostatek dovedností na straně mnoha lékařů neprokazuje faleš medicíny. Pokud je pravda, že existují rozdíly mezi různými náboženstvími, je také pravda, že lidské bytosti mají přirozený sklon k spravedlnosti a životu v náboženství a že náboženství je část zákonů přírody. Potvrzení toho, že náboženství je přirozené, nám ukazuje, že je nezbytným základem a pojivem, každé politické organizace, která by bez něj nebyla schopna přežít. Ústřední kapitoly se pak snaží dokázat, že pozitivní zákony nejsou nic než jen součást stejného primárního zákona přírody, protože pokud jsou rozumné a spravedlivé, podílejí se na slovu Božím, zdroji veškeré racionality a ctností. Pokud tedy existuje jenom jeden přirozený zákon, a to závisí na unikátnosti věčného zákona, pak všichni lidé, kteří žijí podle důvodu, jsou implicitně i explicitně křesťany. Křesťanství není jen jednou z mnoha sekt, ale spíše jako vysvětlení Božího slova, vyplňuje a zdokonaluje nadpřirozená dogmata víry, které nejsou cizí racionalitě a přírodě. Z křesťanství, ať už z důvodu své jednoduchosti a univerzálnosti morálního poselství, nebo proto, že jeho ceremoniální aparát zdokonaluje a doplňuje přírodu, se vyklube náboženství, které je nejvíce v souladu s přírodou a tudíž otvírá možnost sjednotit všechny víry v jedno univerzální náboženství společné pro všechny národy. Toto dílo si za 30 let, které uběhli od jeho napsání, až do vydaní v roce 1636 prošlo velmi krušným vývojem. Problémy s publikováním začínaje a obviněním z pelagianismu konče. Jeho konečná verze byla vydána v Paříži s věnováním Ludvíku XIII.", "section_level": 2}, {"title": "\"Quod reminiscetur\" (1606?).", "content": "V tomto díle Campanella apeluje na členy všech náboženství světa s cílem přesvědčit je k upuštění od iracionálního uvažování a spojit se v křesťanské racionalitě.", "section_level": 2}, {"title": "\"Metaphysica\" (1609–1623).", "content": "Teologické pojednání o třiceti svazcích, jehož publikování započalo v polovině 19. století a stále probíhá. Jedná se o rozsáhlou a složitou práci, ve které se snoubí všechny jeho nejdůležitější myšlenky a ve které uvádí svou doktrínu \"primalitates\", ustavující principy nejvyššího bytí a všech ostatních stvořených bytostí. Bůh, první nekonečná příčina, má v podstatě obsaženy principy lásky, moci a moudrosti nekonečným způsobem. Každá konečná bytost je složena z těchto stejných primalitates, ale ve způsobu a proporcích, které jsou omezené a diferencované. Nicota neexistuje v Bohu ani mimo něj, ale on ji používá, aby vybudoval konečnost a rozlišovací schopnosti bytostí. Po vysvětlení doktríny primalitates přijdou na řadu tři velké vlivy: nutnost, osud a harmonie, což jsou prostředky, které přenáší božskou ideu, ve všech jejích nekonečných stupních, na tento svět a věci. Ve světle těchto doktrín Campanella přezkoumává základní otázky, jako je vztah mezi nutností a nahodilostí, mezi lidskou svobodou, osudem a prozřetelností, stejně jako problémy týkající se zla a hříchu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sluneční stát\" (1602–1623).", "content": "Campanella v díle opisuje hrubo rovnostářský, beztřídní, soběstačný městský stát řízený osvícenými kněží a filozofy (sofokracie) s přísnou reglementací života, kolektivním plánováním, společenskou organizací práce a všeobecnou vzdělaností. Podle Patrika Ouředníka je Campanellova \"„spasitelská vize společnosti, v níž je sociální realita podřízena stejným mechanickým pravidlům jako běh planet, výslednicí několika zdánlivě protichůdných vlivů, křesťanské kabaly, telesiovského metafyzického naturalismu a mystického chiliasmu, aktivně potíraného Erasmem, Morem i Rabelaisem. S citovanými jej spojuje věrnost katolicismu; avšak Campanellovo katolictví je hluboce poznamenáno cisterciáckým radikalismem a milenialistickým učením Gioacchina da Fiore [...].“\" Toto Campanellovo nejznámější dílo je psáno formou dialogu mezi mořeplavcem z Janova, který doprovázel Kolumba při jeho cestě do Ameriky a rytířem Johanitů. Poprvé se objevilo v latinském překladu jako příloha k \"politica\", publikované ve Frankfurtu v roce 1623. Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské \"umění\" a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu. Čím více tvoří město \"politické entity\", tím šťastnější by bylo, s jeho jednotlivými částmi integrovanými tak, aby tvořily jednotný organismus a jeho jednotlivé údy, diverzifikované podle funkce by byly koordinované tak, aby sloužily veřejnému blahu. Chráněné a bráněné sedmi kruhy stěn, vyrobenými z paláců, které slouží jako byty pro občany, se město nachází v místě s ideálním klimatem, vedoucím k tělesnému zdraví, a na svahu kopce, protože je zde vzduch lehčí a čistší. Jedním z nejvýznamnějších aspektů této komunity je rozdělení práce. Opět se Campanella zabývá explicitní polemikou s Aristotelem, který vyloučil řemeslníky, rolníky a osoby podílející se na manuální práci z kategorie plného občanství a z nejvyšší úrovně ctnosti. Ve městě Slunce není povolání, které je odporné nebo podřadné, všichni mají stejnou důstojnost. A ve skutečnosti, ti pracovníci, kteří jsou povinni vynaložit větší úsilí, jako například řemeslníci a stavitelé, získají více chvály než jiní. Každý musí být seznámen se všemi druhy práce, a pak každý člověk pracuje v tom odvětví, ve kterém ukáže největší zručnost. Nemají žádné služebnictvo a žádná služba se nepovažuje za bezcennou. Jediná věc, která považují za ohavnou, je lenost, a tak dojdou k privilegiu důstojnosti práce a převrátí tak absurdní pojetí šlechty, v souvislosti s nečinností a naopak. Díky rovné dělbě práce postačuje každému člověku strávit prací pouze čtyři hodiny denně. Je důležité, že všichni pracují, protože lenost jednoho bude mít dopady na zisk a úsilí druhých. Občané nevlastní nic, místo toho je vše ve společném vlastnictví, od potravin až po domy, od získání znalostí po výkon činností, od studijní specializace k pobavení, od žen k dětem. Jsou zde \"úředníci\", kteří mají na starosti distribuci všech věcí, kteří dohlíží a ujišťují se, že se tak stane správně a nikdo nemůže vlastnit nic jen pro sebe. Podle nich držení domu nebo rodiny posiluje \"sebelásku\", se všemi strašnými následky, které generuje. Žijí \"spolu jako filozofové\", protože se chtějí vyvarovat všech negativních dopadů, a to nejen na sociální, ale i na morální úrovni, při nerovné distribuci zboží. Jeden z nejpozoruhodnějších a nápaditých aspektů Slunečního státu, které okamžitě upoutá čtenáře, jsou natřené zdi města. Kromě ohraničení a ochrany města jsou hradby také mimořádnou ilustrovanou encyklopedií znalostí. Stěny paláců jsou vymalovány obrazy ze všech umění a věd. Počínaje zdí, která podpírá sloupy chrámu, a která postupně klesá ve velkých kruzích, v návaznosti na pořadí planet od Merkuru k Saturnu, se setkáváme s ilustracemi nebe a hvězd, matematických čísel, každé země na světě a všech zázraků a tajemství minerální, rostlinné a živočišné říše, dokud nedosáhneme lidstva: na vnitřní stěně šestého kruhu umění jsou zastoupené mechanické vynálezy a jejich objevitelé. Campanella se velmi zajímal o všechny geniální objevy, což se projevuje ve Slunečním státu, který poskytuje mnoho příkladů, jako jsou lodě schopné plout bez větru a bez plachet, třmeny, které umožňují řídit koně pouze pomoci jedné nohy a tím nechávají jezdcovi ruce volné a další. Na vnější stěně jsou vyobrazeni zákonodárci, což je velmi čestné místo, jelikož jsou zde spolu s Mojžíšem, Osiris, Jove, Merkur a Muhammad, z nichž mořeplavec z Janova poznává Krista a dvanácti apoštolů. Poznání není uzavřené v knihách a uchováváno na oddělených místech, jako jsou knihovny, ale je vystavené otevřeně o všem na očích. Vizualizace tímto způsobem podporuje rychlejší, jednodušší a efektivnější formy učení, které podtrhuje sugestivní a emotivní síla obrazu. Od útlého věku pobíhají děti v tomto divadle znalostí, přiměřeně naváděné na správné trasy tak, aby se učily radostně, jako kdyby hrály hru, a proto se učí bez úsilí a bolesti. Kromě společného vlastnictví a natřených zdí je dalším charakteristickým rysem Slunečního státu, který je náročnější a mnohem více zneklidňující, Campanella sám jej popisuje jako \"tvrdý a náročný\", komunita manželek. Jedná se o řešení přijaté občany na problematiku příštích pokolení. V ozvěně učení Pythagorejce Ocella Lucana, Campanella říká, že občané Slunečního státu jsou překvapeni, že lidé jsou znepokojeni chovem koní a psů, zatímco zanedbávají svůj vlastní rod. Výchova další generace s sebou nese velký díl odpovědnosti rodičů, a pokud je vykonávána nesprávným způsobem, může vyústit v dlouhý řetězec utrpení. Kromě toho existuje úzká souvislost mezi přirozenými rysy nebo znaky, které jsou vrozené a nejsou proto modifikovatelné, a morálními ctnostmi, které potřebují vhodné podmínky, aby mohly zakořenit a prosperovat. Lidé proto musí respektovat přesné normy a nesmí se řídit pouze individuálními pocity. Občané musí rozlišovat mezi láskou a sexem. Náklonnost mezi muži a ženami, která je založená na základě přátelství a respektu více než na sexuální přitažlivosti, je vyjádřena ve skutcích, které jsou sexualitě velice vzdálené, jako například výměna darů, konverzace či tanec. Sexuální energie, na druhou stranu musí dodržovat přísná pravidla týkající se fyzických a morálních vlastností rodičů a výběru příznivé doby pro početí, určené astrologem. Takové spojení není výrazem osobního, emocionálního nebo vášnivého vztahu, ale spíše je připojeno k sociální odpovědnosti generace a k lásce pro kolektivní komunitu. Náboženské víry občanů, i když zahrnují základní principy křesťanství, jako nesmrtelnost duše a božskou prozřetelnost, tvoří přirozené náboženství, které vytváří jakousi osmózu mezi městem a hvězdami. Chrám je otevřený a není obklopen zdí. V jedné ze svých básní Campanella slibuje: \"Můžu udělat nebe, chrám i hvězdy oltářem.\" Na klenbě kupole chrámu jsou hvězdy zobrazeny společně s jejich vlivem na pozemské záležitosti. Oltář, na kterém je umístěn nebeský a pozemský svět, je v podobě slunce. Modlitby tak směřují k nebi. Úkolem 24 kněží, kteří žijí v místnostech nacházejících se v nejvyšší části chrámu, je pozorování hvězd s pomocí astronomických přístrojů, aby získali povědomí o jejich pohybu. Jejich prací je předpovědět nejpříznivější dobu pro plození potomků a vykonávání zemědělských prací, fungují tak jako střední článek mezi Bohem a lidmi. Dílo vyšlo také v slovenštine v nové edici utopií.", "section_level": 2}, {"title": "\"Obrana Galilea\" (1616).", "content": "Spis vydaný v době Galileova procesu. Když kardinál Bellarmin, oznámil, že učení o pohybu Země odporuje Písmu, vystoupil Campanella se svou \"Obranou Galilea\", kde dokazoval, že Bůh a příroda i způsoby jejich poznání si neodporují a ani nesmí odporovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tommaso Campanella (5. září 1568 Stilo – 21. května 1639 Paříž) (křtěný jako Giovanni Domenico Campanella) byl italský filosof, teolog, astrolog a básník.", "tgt_summary": "Tommaso Campanella (; 5 September 1568 – 21 May 1639), baptized Giovanni Domenico Campanella, was a Dominican friar, Italian philosopher, theologian, astrologer, and poet.", "id": 513499} {"src_title": "Askja", "tgt_title": "Askja", "src_document": [{"title": "Erupce v roce 1875.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předehra sopečné erupce.", "content": "Před tím, než v roce 1875 začala sopka Askja soptit, spala téměř 400 let. Její probuzení mělo podobu erupce, která vyvrhla obrovské mračno sopečného prachu a popela, šířící se postupně nad kontinentální Evropu. Samotné probuzení ale nebylo náhlé. Náznaky, že se v této opuštěné části Islandu něco chystá, přicházely již od začátku 70. let devatenáctého století. Tehdy se země v severovýchodní části ostrova začala významně chvět. V únoru 1874, tedy přibližně rok před erupcí, několik farmářů spatřilo v dáli na horizontu v místech, kde leží Askja, hustou mlhu. V prosinci otřesy zesílily, byly cítit v rozsáhlých oblastech severního Islandu. Začátkem ledna 1875 stoupalo z oblasti Askji mračno kouře, načež oblast severovýchodního Islandu 3. ledna pokryla tenká vrstva sopečného prachu. Byl to neblahý posel nadcházející sopečné erupce. Během let 1874 a 1875 otevřela série zemětřesení v přibližně 100 kilometrů dlouhém pásu protínajícím sopku Askju síť prasklin, po kterých se k povrchu začalo dostávat magma. Dne 18. února 1875 proniklo až na povrch, a to v oblasti Sveinagja přibližně 40 kilometrů od Askji. Sopečná erupce trvala několik měsíců a odhaduje se, že se na povrch dostalo okolo 0,3 km³ lávy. Tato erupce ale nebyla jediná, láva totiž začala vytékat v malém množství i na dalších místech v okolí. Tři dni před tím, než se láva v oblasti Sveinagja začala rozlévat, navštívila Askju čtveřice farmářů z okresu Mývatn. Ti se chtěli dozvědět, co se u Askji odehrává a proč se celé okolí dramaticky otřásá. Odvážlivcům se naskytl pohled na začátek vzniku rozsáhlého sopečného kráteru. Území o velikosti přibližně 3 až 4 hektarů totiž leželo přibližně o deset metrů níže než okolní sopečné pláně. Pozorovatelé spatřili současně i trojici míst svědčících o probíhající sopečné činnosti. V okolí jednoho z nich se nacházel přibližně 85 metrů vysoký sopečný kužel, z jehož středu byly do výšky 350 metrů vyvrhovány úlomky sopečných hornin.", "section_level": 2}, {"title": "Probuzení sopky.", "content": "Askja se naplno probudila k životu v noci z 28. na 29. března 1875, kdy během krátké, přibližně 17 hodin trvající sopečné erupce vyvrhla do atmosféry velké množství sopečného prachu a popela. Takto krátký okamžik stačil k tomu, aby se sopka nesmazatelně zapsala do historie Islandu. Během erupce se na povrch dostala ryolitová láva, tedy tavenina bohatá na křemík. Částečky křemíku se v roztavené hornině spojovaly do malých řetízků, čímž způsobily snížení její pohyblivosti. Tavenina proto nebyla dobře propustná pro sopečné plyny, které se z ní uvolňovaly s poklesem tlaku způsobeného vahou nadložních hornin. V přívodní žíle, po které magma vystupovalo, proto začal dramaticky narůstat tlak. V určitý moment byl tlak plynů v magmatu natolik velký, že překonal soudružnost okolních hornin a následně došlo k velice silnému a dramatickému výbuchu. Během první hodiny sopečné erupce uniklo ze sopky obrovské množství sopečných plynů. Ty během svého úniku trhaly okolní lávu a horniny na malé kousky a unášely je s sebou do okolní atmosféry. Nad místem erupce záhy začalo vznikat mračno sopečného prachu a popela, které neustále rostlo. Přibližně po první hodině sopečná erupce ustala. Po devíti hodinách se znovu ozvala kousek na sever od místa původního výbuchu. Vystupující magma se na novém místě dostalo do kontaktu s podzemní vodou, došlo tak k tzv. freatomagmatické erupci. Magma totiž začalo okamžitě ohřívat vodu, a ta se měnila na páru. Jelikož pára zabírá větší objem než voda, opětovně začal narůstat v podzemí tlak. Došlo k dalšímu výraznému výbuchu s vyvržením mračna sopečného materiálu do atmosféry. Výbuch za sebou zanechal kráter Víti, který je dnes oblíbeným místem ke koupání. Jezero v kráteru totiž obsahuje vodu o teplotě okolo 30 °C. Po tomto výbuchu se sopka na další dvě hodiny odmlčela. Následně se farmářům bydlícím na východě Islandu nejblíže k sopce naskytl děsivý obrázek. K nebi začal z místa erupce růst obrovský sopečný mrak. Askja totiž vstoupila do erupce pliniovského typu, tedy nejničivějšího typu sopečné erupce, které lidstvo zná. Nad sopku náhle vyrostlo kilometry vysoké mračno tvořené směsí žhavých úlomků sopečných hornin a plynů. Vlivem ochlazování žhavého mračna a s tím vznikajících doprovodných hustotních nestabilit mračna došlo ke vzniku pyroklastických proudů – zvláštního druhu proudů tvořených směsí žhavých plynů a sopečných hornin „tekoucích“ krajinou a ničících vše, co jim stálo v cestě. Askja takto běsnila následujících 5 až 6 hodin. Lidstvo v ten den bylo svědkem jedné z nejsilnějších sopečných erupcí, ke které v 19. století došlo. Naštěstí ale k explozi došlo v neobydlené části Islandu, samotná exploze proto nikoho nezabila.", "section_level": 2}, {"title": "Sopečné mračno se vydává na cestu.", "content": "Odhaduje se, že Askja během erupce vyvrhla do atmosféry 1,8 km³ sopečných úlomků, tzv. tefry. Většina vyvrženého sopečného materiálu byla okamžitě odnášena větrem nad východní Island. Přibližně v půl čtvrté ráno začal sopečný prach a popel dopadat na domy a pastviny vzdálené 70 kilometrů východně od Askji. Nejprve přišel příval šedého jemnozrnného prachu měnícího se při kontaktu s vodou na mazlavé bláto, poté začaly padat větší úlomky hnědé pemzy a černé tefry obsahující kousky sopečného skla a bílé krystaly křemene. Spad sopečného materiálu ale s sebou nepřinesl jen kusy sopečných hornin, ale také jedovaté látky, síru, fluor a chlór, které otrávily místní pastviny. Obzvláště tvrdě byla zasažena oblast fjordů na východě země, kde kvůli otravě začala umírat hospodářská zvířata, načež začali strádat i lidé. To podnítilo k odchodu z ostrova tisíce Islanďanů, kteří zamířili převážně do Spojených států amerických a do Kanady. Exploze Askji tak zvětšila množství těch, kteří se na konci 19. a začátku 20. století rozhodli svůj rodný ostrov opustit. Odhaduje se, že mezi roky 1870 až 1915 odešla přibližně čtvrtina populace ostrova, což mělo významné dopady na celý Island. Mračno ale ve svém šíření pokračovalo i mimo území Islandu. Větry ho odnášely dále na východ, krátce na to zasáhlo severní Evropu. V Norsku, Švédsku, Německu či Polsku začali lidé záhy zaznamenávat spad sopečného prachu a přítomnost mračna v atmosféře. (Dnes víme, že to nebylo poprvé, co se materiál z Askji v Evropě objevil. Geologické mapování hornin napříč Evropou odhalilo, že před přibližně 11 tisíci lety se sopečný prach z exploze této sopky dostal až do Rumunska.)", "section_level": 2}, {"title": "Obhlídka místa.", "content": "Mračno nad Evropou dalo vědět, že na Islandu explodovala další sopka. Jako první oblast Askji navštívil William Lord Watts s dvojicí islandských průvodců 16. nebo 17. července 1875. Trojici se naskytl neuvěřitelný pohled. V místě, kde se dříve nacházela „hladká“ sopečná pláň, byl najednou kráter trojúhelníkového tvaru s délkou jedné ze stran okolo dvou kilometrů a obvodem okolo osmi kilometrů. Ze stěn kráteru, odborně nazývaného sopečná kaldera, se stále odlamovaly obrovské skalní bloky a mizely v jeho útrobách. Členové expedice se stali přímými svědky zvětšování kaldery. Další zprávy máme ze 7. a 8. února 1876, kdy se do oblasti vydala dvojice místních farmářů \"Jón Þorkelsson\" a \"Sigurður Kráksson\". I oni odhadovali obvod kaldery na osm kilometrů a hloubku kráteru na 650 až 800 metrů. Dnes se vědci domnívají, že tento odhad byl značně nadhodnocený, protože pozdější expedice zjistily mnohem menší hloubku. Dvojice Islanďanů se rozhodla slézt na dno kráteru, kde objevili jezero s horkou vodou. Na východním a severním okraji jezera našli řadu bublajících pramenů a míst, kde ze země unikala pára. V roce 1876 se do oblasti dostala i vědecká expedice tvořená dánsko-islandskou dvojící geologů Frederickem Johnstrupem a Þorvaldurem Thoroddsenem a poručíkem Corocem, který zhotovil detailní mapy kráteru. Našli protažený, 4,58 x 2,5 km velký sopečný kráter o hloubce 232 metrů, na jehož dně se rozkládalo jezero o průměru přibližně 1394 metrů. Spatřili, jak okolí jezera obkružuje série prasklin a stěnu kráteru protíná žíla sopečného skla v podobě obsidiánu. Trojici se podařilo udělat velice cenné a unikátní pozorování, pozdější expedice tyto útvary již nespatřily. Za pozornost stojí i německá expedice z roku 1907 tvořená Walterem von Knebelem, Maxem Rudloffem a Hansem Spethmanem. První dva jmenovaní vyjeli 10. července na malé lodi na hladinu jezera Öskjuvatn, načež záhadně zmizeli. Do dnešních dní se nepodařilo vysvětlit, co za jejich zmizením stálo. Nicméně v roce 2014 došlo v oblasti kaldery k události, která by mohla být vodítkem: 21. června došlo na svahu Askji k utržení ohromného bloku hornin a jeho následnému sesunutí do jezera. Sesuv způsobil vznik přibližně 30 metrů vysoké vlny, která se přehnala po hladině jezera. Je proto možné, že se dvojice Němců plavila na jezeře zrovna v době, kdy k podobnému sesuvu došlo. Během sopečné erupce Askji z roku 1875 vznikla jedna z nejmladších sopečných kalder, které se na povrchu Země nacházejí. Dříve se vědci domnívali, že kaldera je důsledkem odtoku části magmatu v podzemí do přibližně 60 kilometrů vzdálené oblasti Nýjahraun. Tam totiž došlo mezi únorem a říjnem 1875 k sopečné činnosti doprovázené nepravidelnými výlevy lávy. Nicméně výzkum z roku 2012 tuto představu vyvrací. Dobová pozorování totiž dokládají, že kaldera se utvářela přibližně po čtyřicet let od sopečné erupce. Tedy příliš dlouho na to, aby existovala přímá spojitost se sopečnou činností v oblasti Nýjahraun. Detailní výzkum tvaru kaldery navíc napovídá, že množství vyvrženého materiálu odpovídá přibližně jejímu objemu. Kaldera tedy nejspíše vznikla zřícením bloků hornin do prostoru, který předtím vyplňovalo magma.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečná velikost Askji.", "content": "Když si prohlédnete jezero Öskjuvatn na leteckých či satelitních fotografiích, všimnete si, že se na severu a západě nachází horský pás. Na jeho úpatí začíná hladká lávová pláň. Ta je ve skutečností pozůstatkem starší, přibližně osm kilometrů velké sopečné kaldery, která je dnes z valné části vyplněna právě mladšími lávovými proudy. Na jejím severním okraji je možné rozlišit pozůstatky ještě jedné, nejstarší kaldery, která je dnes pod lávou téměř kompletně skryta. Snímky tedy napovídají, že vznik rozsáhlého sopečného kráteru není pro Askju ojedinělou událostí, docházelo k němu opakovaně v různých dobách. Na Askju se proto není možné dívat jako na jediný kráter s jezerem Öskjuvatn, ale jako na mnohem větší sopku. Askja je totiž součástí rozsáhlého sopečného komplexu, který leží v oblasti tzv. Severní sopečné zóny Islandu. Tato sopečná zóna je přibližně 1800 km² velká a vedle Askji do ní spadá i sopka Krafla či Kverkfjöll. Komplex je přibližně 10 až 15 kilometrů široký a okolo 100 kilometrů dlouhý. Za svůj vznik vděčí přítomnosti rozbíhavého rozhraní dvou litosférických desek, které se od sebe vzdalují přibližně rychlostí dvou centimetrů za rok. Kvůli tomu se pod Askjou odehrávají významné deformace podloží, které jsou mnohem výraznější než v jiných částech Islandu. Po vznikající sérii prasklin může následně stoupat k povrchu magma, které se zde nachází relativně „mělce“ pod povrchem. Kvůli tomu v oblasti dochází k časté sopečné činnosti, jak například dokládá i šestice lávových výlevů, ke kterým v oblasti Askji došlo ve 20. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Současné erupce.", "content": "K poslední erupci Askji došlo v roce 1961, když se na okraji kaldery otevřela prasklina, ze které se vylilo malé množství (přibližně 0,09 km³) bazaltové lávy. Od té doby se začala sopka sesedat. Mezi lety 1983 až 1998 oblast poklesla přibližně o 75 centimetrů, a to pravděpodobně díky tuhnutí magmatu v kůře. Jak totiž magma tuhne, zmenšuje svůj objem. Sesedání by proto značilo, že k sopce neproudí nové magma. V červnu 2010 se ale do oblasti Askji navrátily otřesy země. V dubnu 2012 bylo jezero Öskjuvatn překvapivě bez ledu. Přitom led zpravidla na jezeře vydrží do června či července. Na Islandu se proto začalo zvažovat, jestli se sopka opětovně neprobouzí k životu a jestli pod ní zase nezačalo vystupovat k povrchu magma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Askja je stratovulkán ležící v samém středu islandské Vysočiny. Oblast kolem sopky je přístupná jen několik měsíců v roce. Oblast byla užívaná během tréninku programu Apollo pro přípravu kosmonautů. Askja byla prakticky neznámá až do erupce z 29. března 1875, která spustila vlnu emigrací z Islandu. Tehdy se do atmosféry uvolnilo velké množství sopečného popela a sopečných plynů, které daly vzniknout až 27kilometrovému oblaku zasahujícímu až do stratosféry. Poslední erupce vulkánu Askja se uskutečnila v roce 1961.", "tgt_summary": "Askja () is an active volcano situated in a remote part of the central highlands of Iceland. The name Askja refers to a complex of nested calderas within the surrounding Dyngjufjöll mountains, which rise to , \"askja\" meaning \"box\" or \"caldera\" in Icelandic", "id": 1996626} {"src_title": "Saverio Mercadante", "tgt_title": "Saverio Mercadante", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Altamuře v Apulii, městečku poblíž Bari. V letech 1816 až 1820 studoval v Neapoli u Niccolò Zingarelliho. Začínal jako skladatel symfonické a instrumentální hudby, ale Gioacchino Rossini vycítil jeho operní talent a přivedl jej ke kompozici oper. Pozornost italského publika si získal zejména svoji sedmou operou \"Elisa e Claudio\" (1820) napsanou v Rossiniho stylu. V letech 1829 a 1830 žil ve Vídni, Madridu, Cádizu a Lisabonu. Nezískal však trvalé angažmá a proto vrátil se Itálie. Stal se kapelníkem katedrály v Novaře, a zastával toto postavení až do roku 1839. Na pozvání Rossiniho strávil krátký čas i v Paříži, kde uvedl několik svých oper. Tam poznal díla Giacomo Meyerbeera a Halévyho, což ho přivedlo k úvahám o smyslu opery. Na základě těchto úvah zcela změnil svůj kompoziční styl. Rozhodl se oprostit operu od velkooperních manýrů a soustředit se více na dramatickou složku operního díla. První operou psanou v tomto „reformovaném“ stylu se stala opera \"Il giurnamento\" uvedená roku 1837 v proslulém Teatro alla Scala v Miláně. Tomuto způsobu operní skladby zůstal věrný až do konce života. V roce 1839 se Mercadante stal ředitelem \"Liceo musicale\" v Bologni a o rok později vystřídal svého učitele Zingarelliho ve funkci ředitele konzervatoře v Neapoli, kterou zastával až do konce své životní dráhy. V průběhu šedesátých let mu postupně slábl zrak a roku 1863 zcela oslepl. Jeho opery, které ve své době úspěšně soutěžily s operami Gaetana Donizettiho, Vincenza Belliniho a Giuseppe Verdiho jsou dnes téměř zapomenuty. Občasná provedení nebo nahrávky však bývají velmi úspěšné. Mercadante byl rovněž velmi plodný skladatel chrámové hudby. Jeho skladby byly velmi oblíbené pro svůj jemný a elegantní styl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saverio Mercadante (Giuseppe Saverio Raffaele Mercadante) (16. září 1795, Altamura - 12. prosince 1870, Neapol), byl italský, převážně operní, hudební skladatel.", "tgt_summary": "Giuseppe Saverio Raffaele Mercadante (baptised 17 September 179517 December 1870) was an Italian composer, particularly of operas. While Mercadante may not have retained the international celebrity of Gaetano Donizetti or Gioachino Rossini beyond his own lifetime, he composed as prolific a number of works as either; and his development of operatic structures, melodic styles and orchestration contributed significantly to the foundations upon which Giuseppe Verdi built his dramatic technique.", "id": 783939} {"src_title": "Luigi Cherubini", "tgt_title": "Luigi Cherubini", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život do roku 1805.", "content": "Narodil se v rodině hudebníka. Vážně se začal hudbou zabývat už v šesti letech a ve třinácti zkomponoval Te Deum, Credo, Miserere, mši a Dixit. V osmnácti si získal pozornost velkovévody a později císaře Leopolda II., který mu poskytl trvalou finanční podporu. To mu umožnilo studovat skladbu a kontrapunkt u Giuseppe Sartiho (1729–1802) v Bologni. Giuseppe Sarti byl vyznavačem římské školy a doporučil Cherubinimu, aby nepodlehl lákání neapolské operní školy a za své vzory raději zvolil Palestrinu a jeho současníky. Cherubini tak studoval, opisoval a analyzoval partitury mistrů římské školy, což mu přišlo velmi vhod později ve funkci ředitele pařížské konzervatoře, kdy vystupoval jako přísný strážce zákonů harmonie a kontrapunktu, s jehož autoritou měli potíže i Hector Berlioz a César Franck. Pod vlivem této výchovy probíhala první etapa jeho skladatelské činnosti, ve které psal hudbu převážně na liturgické texty. Nicméně stále více a více ho přitahovalo operní jeviště. Jeho první významná opera , \"Quinto Fabio\", měla premiéru v roce 1780 v Alexandrii. Rychle za sebou následovalo dalších šest oper uvedených v různých italských městech. V roce 1784 byl Cherubini pozván do Londýna, kde zkomponoval a uvedl dvě opery: \"La Finta Principessa\" a \"Giulio Sabino\", které mu vynesly jmenování dvorním skladatelem. Z Londýna odešel do Paříže, která se, kromě krátkého pobytu v Itálii v zimě roku 1787, stala jeho druhým domovem. Přišel sem v době zuřící války stoupenců Picciniho a Glucka, z nichž první představoval typickou italskou operní školu zaměřenou na pěveckou virtuositu, zatímco druhý přinášel nového ducha hudebního dramatu. Neklidná léta 1788 až 1805 prožil i Cherubini ve starostech o svou existenci. Zkomponoval celouřadu oper, ale bez většího úspěchu, snad i proto, že svá díla uváděl v malém divadle \"Theatre de la Foire Saint-Germain\", neboť Velká opera jeho opery nepřijímala. Když v roce 1795 vznikla pařížská konzervatoř byl jmenován jedním z jejích inspektorů. To však nikterak nezmenšilo jeho existenční potíže. V roce 1805 přijal pozvání do Vídně, kde následujícího roku uvedl operu \"Faniska\", která měla velký úspěch. Byla vysoce oceněna nejen publikem, ale i předními vídeňskými skladateli včetně Haydna a Beethovena. Nezískal si však přízeň Napoleona I., který dával přednost lehčí hudbě oper Paisiella a Zingarelliho a to ani po návratu do Paříže novou operou \"Pygmalion\".", "section_level": 2}, {"title": "Život po roce 1805.", "content": "Cherubini svůj neúspěch v boji o uznání těžce nesl a kromě toho onemocněl. Přijal proto pozvání prince de Chimay k rehabilitaci na jeho zámku v Chimay. Prakticky nekomponoval a věnoval se botanice a kreslení. U příležitosti vysvěcení kostela byl požádán o zkomponování slavnostní mše. Výsledkem byla \"Messe in F\", která zcela změnila jeho život. Napsal sice ještě pět oper, ale těžiště jeho práce se přesunulo do oblasti chrámové a symfonické hudby. V roce 1815 ho pozvala Londýnská filharmonická společnost (\"London Philharmonic Society\") do Londýna a objednala symfonii, ouverturu a kompozici pro sbor a orchestr. Úspěch koncertů zvýšil jeho zahraniční prestiž. Kromě toho po nástupu Ludvíka XVIII. na trůn získal i ve Francii konečně postavení odpovídající jeho schopnostem. Byl jmenován královským hudebním superintendantem a ředitelem pařížské konzervatoře. Nejenže v této době vznikla jeho největší díla, ale měl vliv i na výchovu nové generace francouzských hudebních skladatelů, kteří uskutečňovali Cherubiniho ideály. Konzervativní Cherubini se mj. dostal do sporu s mladým Berliozem (jejich spory pokračovaly i po Berliozově odchodu z konzervatoře), ale to už byl spor s nastupujícím novým hudebním směrem – romantismem, pro který stárnoucí umělec nenalezl pochopení. Kromě vrcholných děl chrámové hudby, která je dnes považována za nejcennější Cherubiniho dědictví, dokončil v roce 1835 i své hudebně vědecké a pedagogické životní dílo \"Cours de contrepoint et de fugue\". Zemřel v Paříži 15. března 1842 ve věku 81 let a je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Cherubini zanechal na 450 děl, z nichž téměř sto vyšlo i tiskem. Mezi nimi najdeme 26 mší, 2 rekviem, 6 klavírních sonát, 5 smyčcových kvartet, symfonii, oratorium, 35 oper a 38 motet, řadu litanií, kantát a drobnějších skladeb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maria Luigi Carlo Zenobio Salvatore Cherubini (14. září 1760, Florencie – 15. března 1842, Paříž) byl italský a francouzský hudební skladatel.", "tgt_summary": "Luigi Cherubini ( , ; 8 or 14 September 1760 – 15 March 1842) was an Italian Classical and Romantic composer. His most significant compositions are operas and sacred music. Beethoven regarded Cherubini as the greatest of his contemporaries. His operas were heavily praised and interpreted by Rossini.", "id": 482954} {"src_title": "Stoková síť", "tgt_title": "Sewerage", "src_document": [{"title": "Stokové sítě.", "content": "Jsou rozděleny na čtyři druhy, které se uplatňují dle místního terénu. Všechny tyto soustavy lze kombinovat a tak vytvářet ideální soustavu pro celé odkanalizovávané území.", "section_level": 1}, {"title": "Úchytná soustava.", "content": "Používá se ve větších městech, kde se terén mírně svažuje k většímu toku. Charakteristickým znakem je nábřežní stoka vedoucí podél vodního toku do městské čistírny odpadních vod.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmová soustava.", "content": "Tato soustava se používá pro území, které se prudce svažuje k vodnímu toku. Je charakteristická vedlejšími sběrnicemi vedenými v různé výškové úrovni podél řeky a hlavním sběračem s velkým spádem.", "section_level": 2}, {"title": "Vějířová (větevná) soustava.", "content": "Využívá se pro odvodňování území bez většího vodního toku. Charakteristických znakem je kmenová stoka procházející přibližně půdorysným středem odvodňovaného území do kterého ústí hlavní sběrače jednotlivých větví.", "section_level": 2}, {"title": "Dostředivá (radiální) soustava.", "content": "Používá se hlavně v uzavřených kotlinách, zpravidla v kombinací s nějakou další soustavou. Voda se nejprve shromáždí v přečerpávací stanici, odkud poté je přečerpána výtlačným potrubím do výše položených stok, odkud je odváděna do čistírny odpadních vod.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební provedení stok.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Používané materiály.", "content": "Všechny používané materiály musí být trvanlivé, odolné vůči otěru, korozi, chemickým látkám, mikrobiálnímu působení. Musí být pevné a nepropustné (nežádoucí je prosakování odpadních vod do podzemí i průsaky podzemní vody do stoky). U kanalizačních trub gravitačních stok se používají hrdlové spoje s těsnicím prvkem – pryžovým kroužkem.", "section_level": 2}, {"title": "Průřez stok.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kruhový profil.", "content": "Kruhový profil se používá pro domovní přípojky a menší profily stok.", "section_level": 2}, {"title": "Vejčitý profil.", "content": "Vejčitý profil (mnohdy také označován jako vídeňský vejčitý profil) se používá pro jednotnou kanalizaci. Dolní část je užší, má menší průtočnou plochu, a tak udržuje minimální rychlost proudění (aspoň 0,5 m/s). Při dešti se stoka zaplní celá, průtočná plocha se zvětší, což utlumí vzrůst průtočné rychlosti. Ta by nikdy neměla překročit maximální hodnotu (5–10 m/s dle materiálu). Dolní část stoky, tzv. žlábek, je nejvíc obrušovaná, proto se vykládá odolným materiálem, např. čedičem. VVP se nejčastěji vyrábí z betonu, železobetonu, sklolaminátu (HOBAS) a v neposlední řadě také z kanalizačních cihel. Betonové a železobetonové profily jsou v místech žlábku nejčastěji vykládány keramickými vložkami nebo čedičem kvůli menší drsnosti a také menší obrusovosti stoky. VVP z betonu, železobetonu nebo sklolaminátu se vyrábí jako tvarovky, které se většinou ukládají do písčitého lože. Naopak stoky z kanalizačních cihel se stále zdí tradičním způsobem. Zděné stoky bývají nejčastěji dvou a tří pásové, po dokončení jsou ještě obetonovány. Tímto způsobem byly stoky vystavěny ve Vídni, Baku, Londýně a také v Praze. Po stránce profilu a materiálu jsou původní stoky (kmenové stoky A a B) vejčitého profilu pražského normálu zděné z kanalizačních cihel v 10 třídách dle pražských normálií. Mimořádně se vyskytují i stoky větších profilů.", "section_level": 2}, {"title": "Tlamový profil.", "content": "Tlamový profil se používá pro velké stoky (např. sběrné). Jeho horní část funguje jako mostní profil, tíha materiálu nad stokou se rozkládá do stran, takže zabraňuje zborcení stoky.", "section_level": 2}, {"title": "Provozování stokové sítě.", "content": "Užívání kanalizace se řídí kanalizačním řádem. Provoz kanalizace se řídí provozním řádem. Oba tyto řády vznikají při výstavbě stokové sítě a schvaluje je vodoprávní úřad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stoková síť je soustava trubních rozvodů a dalších zařízení sloužících k odvádění odpadních vod z jednotlivých nemovitostí a z veřejného prostranství do městské čistírny odpadních vod, případně přímo do recipientu. Vystavěním prvních stokových sítí se předcházelo šíření infekčních nemocí jako byl mor a tyfus, které se ve městech vyskytovaly právě z důvodu hromadění odpadních vod a odpadků v ulicích. Ačkoli stoková síť je pouze částí kanalizace, je všeobecně používáno pro stokovou síť právě označení „kanalizace“. Kanalizace Kanalizace – je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Odvádí-li se odpadní voda a srážková voda společně, jedná se o jednotnou kanalizaci. Odvádí-li se odpadní voda samostatně a srážková voda také samostatně, jedná se o oddílnou kanalizaci. Definici kanalizace upravuje zákon č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu (dále jen ZVaK). Kanalizace a její jednotlivé části (mimo přípojek), objekty na kanalizaci a čistírny odpadních vod jsou vodními díly podle vodního zákona č. 254/2001 Sb.", "tgt_summary": "Sewerage is the infrastructure that conveys sewage or surface runoff (stormwater, meltwater, rainwater) using sewers. It encompasses components such as receiving drains, manholes, pumping stations, storm overflows, and screening chambers of the combined sewer or sanitary sewer. Sewerage ends at the entry to a sewage treatment plant or at the point of discharge into the environment. It is the system of pipes, chambers, manholes, etc. that conveys the sewage or storm water. In American colloquial English, \"sewer system\" is applied more frequently to the large infrastructure of sewers that British speakers more often refer to as \"sewerage\".", "id": 2119737} {"src_title": "Národní park Tsavo", "tgt_title": "Tsavo East National Park", "src_document": [{"title": "Tsavo West (západní část).", "content": "Jestli hodláte navštívit tento překrásný park, doporučuje se období ke konci dešťů, kdy se příroda celá zazelená. V ostatních měsících je Tsavo velmi prašné. Tato část se vyznačuje nekonečnými stromovými savanami a celou řadou divokých zvířat. Nejvíce navštěvovaná zkultivovaná část je velmi dostupná z Nairobi a Mombasy. Jednou z hlavních atrakcí jsou vodní plochy nedaleko Kilanguni a Ngulia. Přilákají obzvlášť v období such stovky nejrůznějších druhů zvířat a ptactva. Jestli jste milovníci krokodýlů nebo hrochů, měli byste navštívit prameny Mzima Sprints a okolí nádrže. Dříve tu byla zřízena podvodní pozorovatelna, aby turisté mohli sledovat hroší dovednosti a aktivity. Avšak toto mohutní savci se přesunuli ke vzdálenějšímu konci jezírka. Na své přijdou i obdivovatelé jeskyní a obdivuhodných lávových proudů jako Shetani. Ale nedoporučuje se vydávat do jeskyní bez spolehlivých baterek doprovodu. Jako jinde se zde neustále potlačuje pytláctví. Kolem roku 1960 žilo v této oblasti 8 00 kusů nosorožce černého, ale vlivem pytláků se v 70. letech snížil počet o více než 90% a v roce 1980 zde žilo pouhých 100 kusů těchto vzácných zvířat. A pro tyto zvířata se vytvořil útulek asi pro 50 nosorožců černých, kteří se můžou volně pohybovat, aniž by se báli o svůj život. Uvnitř útulku Ngulia se lze může volně procházet. Vlastně nejde jen o nosorožce, ale byla zde největší populace slonů, ale ta byla téměř celá vydrancovaná pytláky. Pytláctví bylo potlačeno až do roku 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Tsavo East (východní část).", "content": "Zvlněné pláně savany porostlé mohutnými baobaby jsou domovem obrovských stád ,červených´´ slonů. Ale i tady se objevují ziskuchtiví pytláci. Atrakcí parku je přehrada Aruba Dam postavená přes řeku Volta. Tato oblast není moc navštěvovaná turisty, takže tu můžete bez narušování pozorovat a fotografovat divoká zvířata. I tady je lávový proud, ale tentokrát největší na světě Yatta Plateau a okolo jsou skalní útvary vytvořené vodopády Luggards na řece Galana. Je zde monitorován vzácný druh antilop hirola, protože původní prostředí bylo zničeno nadměrným ničením pytláků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Tsavo patří mezi největší v Keni, ale i na světě. Jeho rozloha je 20 821 km. Síť cest v něm měří 2 000 km a není proto divu,že každá křižovatka má pečlivě udržovaný rozcestník a označení. Tsavo National Park se dělí na Západní Tsavo (8 500 km) a Východní Tsavo (11 000 km). Každá část v sobě zahrnuje mnoho dalších rezervací a parků.", "tgt_summary": "Tsavo East National Park is one of the oldest and largest parks in Kenya at 13,747 square kilometres. Situated in a semi-arid area previously known as the Taru Desert it opened in April 1948, and is located near the town of Voi in the Taita-Taveta County of the former Coast Province. The park is divided into east and west sections by the A109 road and a railway. Named for the Tsavo River, which flows west to east through the national park, it borders the Chyulu Hills National Park, and the Mkomazi Game Reserve in Tanzania.", "id": 2257156} {"src_title": "Denisa Rosolová", "tgt_title": "Denisa Rosolová", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Svou atletickou dráhu nastartovala jako malá dívka v Atletickém klubu v Orlové. Pod vedením trenéra Jana Bardase prošla prvními atletickými krůčky (a skoky) až do svého odchodu na sportovní gymnázium Dany a Emila Zátopkových v Ostravě-Zábřehu. V klubu AK SSK Vítkovice trénovala několik let pod vedením trenéra Aleše Dudy. V roce 2009 přestoupila do USK Praha, kde se připravovala v tréninkové skupině Martiny Blažkové. Jejími nejlepšími dosavadními mezinárodními výsledky jsou: Vítězství ve skoku dalekém na juniorském mistrovství světa v italském Grossetu v roce 2004 (výkon 6,61 m), a 3.místo v téže disciplíně na halovém mistrovství Evropy 2007 v anglickém Birminghamu (výkon 6,64 m). Z dalších mezinárodních výsledků to bylo druhé místo ve skoku dalekém na mistrovství světa do 17 let v kanadském Sherbrooke v roce 2003 (výkon 6,40 m; ztráta na první místo pouze 1 cm). Na olympijských hrách v Athénách 2004 reprezentovala ve skoku dalekém (výkon 6,39 m nestačil na postup z kvalifikace). V roce 2006 startovala coby sedmibojařka na atletickém mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu, ale pro zranění kotníku musela ze soutěže odstoupit právě ve své nejsilnější disciplíně, skoku do dálky. V únoru roku 2008 překonala svůj vlastní národní rekord v halovém ženském pětiboji výkonem 4632 bodů. Zároveň se výkonem 8.20 s v běhu na 60 metrů překážek kvalifikovala na halové mistrovství světa do Valencie. V březnu roku 2009 obsadila 10. místo při pětiboji na halovém evropském šampionátu v Turíně. Dne 27. května 2010 na mítinku Zlaté tretry v Ostravě zaběhla osobní rekord na 400 metrů v hodnotě 50,85 sekundy a nominovala se na mistrovství Evropy v atletice 2010 v Barceloně. Na ME v Barceloně se probojovala do finále, kde s časem 50,90 sekundy obsadila 5. místo. Dne 5. března 2011 se na HME v Paříži stala halovou mistryní Evropy v běhu na 400 metrů, a to časem nového osobního rekordu 51,73 sekundy. Na jaře 2012 Denisa znovu změnila disciplínu, začala se věnovat běhu na 400 m překážek. Splnila v této disciplíně kvalifikační limity na ME 2012 v Helsinkách i na OH 2012 v Londýně. Na ME 2012 v Helsinkách pak vybojovala stříbrnou medaili v osobním rekordu na této trati 54,24 sekundy. Navíc přidala bronzovou medaili ze štafety na 4 × 400 m. Na olympijských hrách v Londýně 2012 se v běhu na 400 m překážek probojovala do finále, kde se skončila 7. místě časem 55,27. Na HME 2013 se ve štafetě 4×400 m umístila na bronzové pozici. Štafetu tentokrát rozbíhala, po ní následovaly Jitka Bartoničková, Lenka Masná a Zuzana Hejnová jako finišmanka. Na letní mistrovství světa v Moskvě odjížděla se splněnými limity na tratích 400 m i 400 m překážek. Dala však přednost startu na trati 400 m překážek. V roce 2013 byl její nejlepší výkon na této trati před mistrovstvím světa čas 54,38 s dosažený 6. července na mítinku Diamantové ligy v Paříži. Na mistrovství světa se kvalifikovala i jako členka štafety 4×400 m. Na mistrovství světa v atletice 2013 v Moskvě vypadla v závodu na 400 m př. v semifinále, když ve svém běhu skončila čtvrtá (přímo do finále postupovaly první tři běžkyně) a čas 55,14 s na postup nestačil. Úspěšnější byla, i přes zdravotní problémy v přípravě, na mistrovství Evcropy v Curychu v roce 2014. Probojovala se zde do finále běhu na 400 metrů překážek. Dlouho bojovala s Britkou Childovou o vítězství, nakonec ji až v posledních metrech závodu předstihly Ukrajinka Hanna Titimecová (v osobním rekordu 54,56), i obhájkyně zlata Irina Davydovová (54,60). Rosolová tak skončila čtvrtá v čase 54,70.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2004 chodila s výškařem Jaroslavem Bábou. Dne 13. listopadu 2008 se po roční známosti provdala za českého tenistu Lukáše Rosola a přijala příjmení Rosolová. Na jaře 2011 se však manželé rozvedli. Dne 11. listopadu 2017 se na vyhlášení nejlepšího Atleta roku 2017 zasnoubila s desetibojařem Adamem Sebastianem Helceletem. 15. června 2019 se za něho provdala a přijala příjmení Helceletová. Dne 19. listopadu 2017 oznámila ve svých 31 letech ukončení atletické kariéry z důvodu těhotenství. Ve čtvrtek 17. května 2018 se jim narodila dcera Evelin. Do budoucna by se chtěla věnovat trenérské práci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Denisa Helceletová, dříve Rosolová, rozená Ščerbová, (* 21. srpna 1986 Karviná) je bývalá česká atletka, závodící za atletický klub USK Praha pod vedením trenérky Martiny Blažkové. Věnovala se i víceboji a skoku dalekému, její hlavní disciplínou byl ale zejména sprint (především 200 m a 400 m) a od roku 2012 běh na 400 metrů překážek. V roce 2011 se stala v Paříži halovou mistryní Evropy v běhu na 400 metrů a o rok později vicemistryní Evropy v běhu na 400 metrů překážek. Je několikanásobnou mistryni České republiky „pod otevřeným nebem“ i v hale.", "tgt_summary": "Denisa Helceletová, formerly Rosolová, née Ščerbová () (born 21 August 1986 in Karviná, Czechoslovakia) is a Czech former athlete who has won medals at the European Championships and European Indoor Championships.", "id": 402408} {"src_title": "Rodopsin", "tgt_title": "Rhodopsin", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Rodopsin je transmembránový protein složený z proteinové složky opsinu a karotenové složky retinalu. Retinal je schopný cis-trans izomerie. Cis konfigurace retinalu je pevně vázána na lysinový zbytek opsinového proteinu a představuje klidový stav. Retinal je však schopen prudce reagovat na dopadající fotony světla. Když totiž dojde k absorpci světla cis-retinalem, změní se na all-\"trans\" izomer a uvolní se do cytoplazmy. Změnou konformace rodopsinu se aktivuje G-protein transducin. Ten aktivuje cGMP fosfodiesterázu, která rozkládá cGMP na otevřený GMP. Když však v tyčinkách není cGMP, dojde k uzavření sodíkových iontových kanálů, a tak dochází k hyperpolarizaci membrány. To inhibuje synapse na tyčinkových buňkách a vede to k zastavení produkce jistých neurotransmiterů. Jejich nedostatek způsobí depolarizaci membrány nervových buněk v sítnici a vznik akčního potenciálu v očním nervu. Následně dojde k dodání této informace do mozku. Poté (bez přidávání energie fotonem) probíhá zpětná reakce vzniku rodopsinu: all-trans retinal se mění za pomoci retinal izomerázy na 11-cis retinal, který se váže se skotopsinem a vzniká opět rodopsin. Zpětná syntéza na rodopsin je zapříčiněna nedostatkem světla (přechod ze světla do tmy).", "section_level": 1}, {"title": "Vitamín A.", "content": "Zpětná přeměna all-trans retinalu na 11-cis retinal probíhá lépe za přítomnosti vitamínu A (retinol). Vitamín A se také syntetizuje z retinalu (= aldehyd vitamínu A), který vzniká při rozpadu rodopsinu. Při nedostatku vitamínu A se špatně zpětně produkuje rodopsin, což se může projevit šeroslepostí (hemeralopie). Z toho vyplývá, že staré moudro našich babiček „Jez mrkvičku, abys dobře viděl,“ má pravdivý základ.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Rodopsin se vyskytuje v tyčinkových buňkách všech obratlovců a některých bezobratlých (hlavonožců a některých členovců). U člověka je obsažen v membráně disků, kterých je v tyčince až 2000; v tyčince je asi 100 milionů molekul rodopsinu. Rodopsin absorbuje světlo v celé oblasti viditelného světla s maximem okolo 505 nm. Kanálové rodopsiny vyskytující se u zelených řas se liší svým účelem – fungují jako světlem řízené transmembránové kationtové kanály regulující např. vnitrobuněčnou kyselost. Příbuzné látky se vyskytují i u prokaryot, často s odlišnou funkcí: bakteriorodopsin, proteorodopsin a xanthorodopsin jsou transmembránovými protonovými pumpami zajišťujícími fototrofii, halorodopsin je světlem aktivovanou transmembránovou chloridovou pumpou (u archeí skupiny Halobacteria), senzorické rodopsiny řídí fototaxi (pohyb směrem od zdroje nebo ke zdroji světla) a jejich funkce je tak nejbližší funkci rodopsinu živočichů, xenorodopsin slouží pravděpodobně jako ochranný pigment.", "section_level": 1}, {"title": "Objevitel rodopsinu.", "content": "Rodopsin objevil a popsal německý anatom Heinrich Müller v roce 1851.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodopsin, též rhodopsin, někdy zrakový purpur, oční purpur (z řeckého \"rhodon\" „růže“, \"opsis\" „zrak“; -\"in\" značí sloučeninu) je zrakový pigment citlivý na světlo a nacházející se v tyčinkách sítnice komorového oka obratlovců, hlavonožců a některých členovců. Je to transmembránový protein ze skupiny receptorů spřažených s G-proteinem, obsahující nebílkovinnou složku retinal. Je schopný na základě přicházejícího světla vyvolat v buňce biochemickou dráhu, která směřuje ke vzniku nervových impulsů. Představuje tak základní molekulární princip vidění.", "tgt_summary": "Rhodopsin (also known as visual purple) is a light-sensitive receptor protein involved in visual phototransduction. It is named after ancient Greek ῥόδον (rhódon) for \"rose\", due to its pinkish color, and ὄψις (ópsis) for \"sight\". Rhodopsin is a biological pigment found in the rods of the retina and is a G-protein-coupled receptor (GPCR). It belongs to opsins. Rhodopsin is extremely sensitive to light, and thus enables vision in low-light conditions. When rhodopsin is exposed to light, it immediately photobleaches. In humans, it is regenerated fully in about 30 minutes, after which rods are more sensitive. Rhodopsin was discovered by Franz Christian Boll in 1876.", "id": 1690913} {"src_title": "Škocjanské jeskyně", "tgt_title": "Škocjan Caves", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Řeka Reka mizí v závrtu Velika dolina do země a dále po celou cestu protéká v délce 34 km podzemím na severozápad, do Jaderského moře, kam se vlévá spolu s řekou Timavou, jejímž je přítokem. Obrázek velké řeky mizející za deštivého počasí 160 metrů pod zem je fascinující i děsivý zároveň. Reka překonává v podzemí celkem 26 peřejí a vodopádů. Patrně v raném pleistocénu se zřítil strop jeskyně a vytvořila se Velika dolina hluboká 165 metrů a Mala dolina hluboká 120 metrů. Odděluje je přírodní most, pozůstatek původního stropu jeskyně. Na tomto jakoby mostě se rozkládá starobylá vesnice Škocjan s kamenným kostelíkem sv. Kancijana z roku 1603. Zde se nedaleko domů nachází další vchod do podzemí v podobě 116 metrů hluboké propasti Okroglia. Specifické mikroklima představuje příhodné podmínky pro mnohé živočišné a rostlinné druhy, mezi nimiž je i několik endemitů. Vyskytuje se zde několik druhů netopýrů a macarát jeskynní. V jeskyni se nachází bohatá krápníková výzdoba, nejvyšší stalagmit má 15 metrů. Součástí prohlídky je i obrovská prostora Martelův dom s rozměry 380 metrů délky, 120 metrů šířky a 146 metrů výšky. Prohlídková trasa měří 2.5 kilometru a má 500 schodů. Teplota v suchých částech jeskyň se pohybuje kolem 12 stupňů Celsia, tam kde se vyskytuje voda osciluje teplota od 0 do 20 stupňů. Vlhkost vzduchu je tu 80 až 100 %.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o jeskyních pochází od Poseidoniuse z Apemey, který si někdy kolem roku 60 před Kristem poznamenal, že řeka Timavus pramení v horách, vtéká do nitra země a znovu se objevuje ve vzdálenosti 130 stádií a vteklá do moře. Vzdělanec Janez Vajkard Valvasor rokle popsal roku 1689. První průzkumníci pronikali do podzemí již v 18. století a turisté dorazili do jeskyně roku 1819. První turistické trasy se zde budovaly ve letech 1884 až 1906. Oblast okolo jeskyní je pro archeology velice bohatá, jsou zde nalézány památky od doby před 10 000 lety až po současnost. Drahocenné archeologické nálezy ukazující na vlivy řecké civilizace byly objeveny v Muší jeskyni, kde se nacházel na konci doby bronzové a začátku doby železné jeskynní chrám. V regionu se nacházelo jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Evropě, kde byl uctíván kult posmrtného života a kde se komunikovalo s dušemi předků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Škocjanské jeskyně (Slovinsky \"Škocjanske jame\") je rozsáhlý jeskynní systém vápencových jeskynní v oblasti Kras na jihozápadě Slovinska, zahrnující propadlé závrty, více než 5 km podzemních prostor, jeskyně více než 200 metrů hluboké s mnoha vodopády. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších míst na světě ke studiu krasových jevů ve vápenci. Škocjanské jeskyně jsou chráněné od roku 1980, kdy byla na ploše 0,8 km² vyhlášená přírodní chráněná památka. Od roku 1986 jsou jeskyně na seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 1990 bylo ochranné pásmo rozšířeno na současnou rozlohu a roku 1996 byla na místě vyhlášena chráněná krajinná oblast.", "tgt_summary": "Škocjan Caves (; , ) is a cave system in Slovenia. Due to its exceptional significance, Škocjan Caves was entered on UNESCO’s list of natural and cultural world heritage sites in 1986. International scientific circles have thus acknowledged the importance of the caves as one of the natural treasures of planet Earth. Ranking among the most important caves in the world, Škocjan Caves represents the most significant underground phenomena both on the Karst Plateau and in Slovenia. Following independence from Yugoslavia in 1991, Slovenia committed itself to actively protecting the Škocjan Caves area and established Škocjan Caves Regional Park and its managing authority, the Škocjan Caves Park Public Service Agency.", "id": 1009617} {"src_title": "Enterobacteriaceae", "tgt_title": "Enterobacteriaceae", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Enterobakterie jsou rovné tyčinky 1-6 μm dlouhé a 0,3-1 μm široké, netvoří spory a dle Grama se barví negativně. Pohyblivé druhy mají peritrichní bičíky. Jsou to nenáročné bakterie, chemoautotrofní a většinou prototrofní. Mohou fermentovat glukózu za tvorby plynu a redukují nitráty. Většinou tvoří katalázu, ale oxidáza jsou negativní. Patří mezi mezofilní bakterie, rostou v teplotním rozmezí mezi 18-40 °C, optimální teplota je 37 °C. Nevadí jim vysoká koncentrace žlučových solí, toho se využívá při přípravě výběrově diagnostických půd.", "section_level": 1}, {"title": "Antigenní struktura.", "content": "Enterobakterie jsou gramnegativní bakterie, jejich buněčná stěna tedy obsahuje lipopolysacharidy zakotvené ve vnější membráně. Ty působí jako endotoxiny a stimulují imunitní systém hostitele. Vedlejší polysacharidové řetězce lipopolysacharidů se nazývají O-antigen. V tomto znaku jsou enterobakterie velmi variabilní, existuje velké množství různých forem O-antigenu i v rámci jednoho druhu. U pohyblivých enterobakterií popisujeme antigeny bičíku, tzv. H-antigeny. I u H-antigenu známe mnoho jeho forem. U některých dalších rodů popisujeme i tzv. K-antigen. Podle antigenní struktury jednotlivých enterobakterií dělíme druhy na jednotlivé sérovary.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Enterobakterie nejsou příliš náročné na živiny ani na atmosféru, kultivují se aerobně při 37 °C. Vyrábí se výběrově diagnostické půdy speciálně pro enterobakterie, například Endův a MacConkeyův agar, Deoxycholát-citrátový agar, Salmonella-Shigella agar nebo agar s briliantovou zelení. Druhy, které jsou schopné zužitkovat citronan jako jediný zdroj uhlíku, rostou na Simmonsově citrátovém agaru. Součástí většiny takových půd je laktóza a indikátor pH - roste-li na agaru enterobakterie, která je schopná štěpit mléčný cukr, pH poklesne a dojde ke změně zbarvení agaru (zrůžoví, v případě Endova agaru). Inhibiční sloužkou bývají žlučové soli nebo další látky.", "section_level": 1}, {"title": "Enterobakterie a jejich význam.", "content": "Většina enterobakterií jsou saprofyti a mutualisté trávícího ústrojí, tvoří součást obligátní mikroflóry střeva. Vyskytují se také ve vodě, v půdě a na rostlinách. Tzv. koliformní bakterie, tedy \"Escherichia coli\" a další druhy štěpící laktózu, jsou indikátorem fekálního znečištění pitné vody.", "section_level": 1}, {"title": "Patogenní druhy.", "content": "Mezi enterobakteriemi nalezneme také fakultativní patogeny, které způsobují onemocnění jen u oslabených jedinců, a vyloženě obligátně patogenní organismy, které způsobují závažná onemocnění lidí i zvířat. Některé druhy způsobují nemoci rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Rody.", "content": "\"Údaje z Bergey's manual, 2001\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Enterobacteriaceae, běžně zvaná enterobakterie, je rodově i druhově početná čeleď zahrnující gramnegativní, fakultativně anaerobní tyčinky, z nichž většina žije ve trávicím traktu obratlovců jako přirozená součást mikroflóry střeva. Většina je nepatogenních, ale některé jsou podmíněně patogenní a některé druhy jsou nebezpečnými původci vážných i smrtelných nemocí (např. \"Salmonella\", \"Shigella\", \"Y. pestis\", některé kmeny \"E.coli\") Protože enterobakterie žijící ve střevě se výkaly dostávají do vnějšího prostředí, jejich přítomnost (například ve vodě) ukazuje na fekální znečistění.", "tgt_summary": "Enterobacteriaceae is a large family of Gram-negative bacteria. It was first proposed by Rahn in 1936, and now includes over 30 genera and more than 100 species. Its classification above the level of family is still a subject of debate, but one classification places it in the order Enterobacterales of the class Gammaproteobacteria in the phylum Proteobacteria. Enterobacteriaceae includes, along with many harmless symbionts, many of the more familiar pathogens, such as \"Salmonella\", \"Escherichia coli\", \"Klebsiella\", and \"Shigella\". Other disease-causing bacteria in this family include \"Enterobacter\" and \"Citrobacter\". Members of the Enterobacteriaceae can be trivially referred to as enterobacteria or \"enteric bacteria\", as several members live in the intestines of animals. In fact, the etymology of the family is enterobacterium with the suffix to designate a family (aceae)—not after the genus \"Enterobacter\" (which would be \"Enterobacteraceae\")—and the type genus is \"Escherichia\".", "id": 1507409} {"src_title": "Štefan Osuský", "tgt_title": "Štefan Osuský", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rolnické rodině, která se později zabývala rovněž koželužstvím a obchodem kůžemi. Od roku 1906 žil v USA, kam se provdala jeho sestra za chicagského továrníka slovenského původu Svadíka. V USA studoval teologii ve Springfieldu a na universitě v Chicagu sociální a přírodní vědy a později práva, z nichž získal doktorát v roce 1915. Po ukončení studia se rozhodoval mezi geologií a právem. Zvítězil zájem o politiku a právo a po složení advokátských zkoušek pracoval v advokátní kanceláři v Chicagu. Působil také jako funkcionář slovenských krajanských spolků a po roce 1915, se zapojil do československého zahraničního odboje. V květnu 1916 byl vyslán jako zástupce Slovenské ligy v Americe za Masarykem do Londýna a z jeho pověření pak do Paříže, kde navázal spolupráci s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Osobně podpořil vznik Československé národní rady v roce 1916 a v letech 1917 až 1918 měl na starosti propagační činnost rady jako ředitel pobočky nově vzniklé agentury Československé tiskové kanceláře v Ženevě. Od 8. do 10. dubna 1918 zastupoval v Římě spolu s Milanem Rastislavem Štefánikem slovenský národ na Kongresu utlačovaných národů a v Itálii měl poté na starosti rekrutování dobrovolníků do československých legií v Itálii. Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Spolu Benešem a dalšími tam podepsal prohlášení souhlasu s dosavadním průběhem Masarykovy zahraniční akce. Od ledna 1919 byl pověřen rovněž funkcí generálního tajemníka československé delegace na Pařížské mírové konferenci a za Československo též podpsal v červnu 1920 Trianonskou smlouvu, která řešila poválečné hranice Maďarska. Spolu s Edvardem Benešem zastupoval v letech 1921–1932 Československo v nově vzniklé Společnosti národů, v letech 1919 a 1920 pracoval zároveň jako československý vyslanec ve Spojeném království a od roku 1920 do konce 30. let jako velvyslanec Československa v Paříži. Po Mnichovské dohodě nesouhlasil s postupem Edvarda Beneše a po rozbití Československa v březnu 1939 odmítl vydat pařížský úřad velvyslanectví a začal organizovat československý zahraniční odboj. V říjnu téhož roku podepsal s francouzským premierem Édouardem Daladierem smlouvu o obnovení československé armády ve Francii a v listopadu se stal členem Československého národního výboru založeného v Londýně Benešem. V červenci 1940 byl sice jmenován ministrem exilové vlády, ale jeho vztahy s Benešem se nadále zhoršovaly. Spory, které se týkaly zejména otázek zahraniční politiky, vedení odboje a poválečného uspořádání republiky vedly k tomu, že byl v březnu 1942 odvolán ze svých funkcí a stáhl se z politického života. Přednášel dějiny diplomacie a mezinárodních vztahů v Oxfordu a na jaře 1945 odešel do USA, kde se na Colgate University v Hamiltonu stal řádným profesorem. Po únoru 1948 se angažoval v Radě svobodného Československa a vydal řadu studií a knih o československé politice a mezinárodních vztazích. V roce 1919 se oženil s pěvkyní Národního divadla v Praze Pavlou Vachkovou (1891–1978). V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a v roce 2001 slovenský Řád bílého dvojkříže II. třídy. V roce 1995 o jeho životě natočila Slovenská televize dokument \"Vzpomínka nikdy nezklame\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Štefan Osuský (31. března 1889, Brezová pod Bradlom – 27. září 1973, Herndon u Washingtonu, USA) byl československý a slovenský politik a diplomat slovenského původu.", "tgt_summary": "Štefan Osuský, Ph.D., J.D. (31 March 1889 – 27 September 1973) was an Austro-Hungarian born Slovak lawyer, diplomat, politician and university professor.", "id": 505250} {"src_title": "Blackburn Skua", "tgt_title": "Blackburn Skua", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Roku 1934 vydalo Air Ministry specifikace 0.27/34 na víceúčelový palubní letoun, spojující roli stíhačky a střemhlavého bombardéru. Z pěti leteckých výrobců byl vybrán projekt B-24 (D.B.1) firmy Blackburn. V dubnu 1935 objednalo ministerstvo letectví dva prototypy a v červenci 1936, ještě před jejich dokončením, 190 sériových strojů (L2867-L3056). První let prototypu \"Skua I\" (K5178) provedl F/Lt A. M. „Dasher“ Blake 9. února 1937 z továrního letiště v Brough. Stroj poháněl motor Bristol Mercury IX o výkonu 617 kW s třílistou kovovou vrtulí, hlavňovou výzbroj tvořily čtyři pevné kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm v křídle, střelec ovládal kulomet Lewis Mk.III E. Prvních osm měsíců prototyp procházel zkouškami v Brough, v říjnu přelétl na letiště v Martleshamu se sídlem zkušebního střediska A&AEE (Aeroplane and Armament Experimental Establishment) kde byl testován po dobu dvou měsíců. Počátkem roku 1939 byl přemístěn do Gosportu k dalším zkouškám. Druhý prototyp (K5179) s prodlouženou přídí o 72 cm poprvé vzlétl 4. května 1938. Testy procházel v Martleshamu a RAE (Royal Aircraft Establishment) ve Farnborough. Sériové stroje \"Skua II\", první (L2867) z nich vzlétl v srpnu 1938, poháněly pro nedostatek motorů Mercury pohonné jednotky Bristol Perseus XII o 654 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "FAA začalo první stroje Skua přebírat na podzim 1938, první přezbrojenou jednotkou se stala 800. peruť. V listopadu 1938 nahradilo šest jejich Skuů na palubě letadlové lodi HMS Ark Royal letouny Hawker Osprey a Hawker Nimrod. V prosinci 1938 začala typ přebírat 803. peruť Dne 25. září 1939 bylo sestřelením létajícího člunu Dornier Do 18 letounem Skua od 803. perutě Fleet Air Arm z letadlové lodě HMS Ark Royal dosaženo prvního potvrzeného britského vzdušného vítězství nad Němci ve druhé světové válce. Osádku vítězného letounu tvořil pilot S. B. Even a střelec B. M. Seymoure. Na HMS Ark Royal zároveň sloužila také peruť č. 800, rovněž s letouny Blackburn Skua, dalšími útvary vyzbrojenými tímto typem byla 801. peruť na HMS Furious a pozemní 806. peruť s domovskou základnou v Eastleigh. Podruhé se zapsaly tyto stroje do historie britského námořního letectva 10. dubna 1940, když se 16 letounům Skua II, které odstartovaly z orknejského letiště Hatston, podařilo potopit poškozený německý křižník Königsberg, kotvící u mola Skoltegrund v Bergenu. Rovněž v dubnu pak za velkých ztrát kryly letouny Skua boje britských vojsk u Narviku. V červnu 1940 stroje 801. perutě ze základny Detling v Kentu podporovaly evakuaci armády od Dunkerku. Skuy operující z paluby lodi Ark Royal v červenci 1940 střemhlavě bombardovaly francouzské válečné lodě v přístavu Oran a v září téhož roku se podílely se na střetnutí u Dakaru během něhož došlo k poškození bitevní lodě Richelieu. Ačkoliv si Skuy vedly poměrně dobře proti nepřátelským bombardérům v Norsku a ve Středomoří, ve střetnutích s moderními stíhačkami Bf 109 utrpěly těžké ztráty a v roce 1941 byly staženy z prvoliniové služby. Skua byl nahrazen stíhačkami Fairey Fulmar v březnu 1941 nejprve u 800. perutě na lodi Furious, které mohly nést dvojnásobnou výzbroj a také byly o 80 km/h rychlejší. 801. a 803. peruť přezbrojila z letounů Skua II na stroje Hawker Sea Hurricane v srpnu a květnu 1941. Rovněž 806. peruť se vzdala typu Skua ve prospěch Fulmarů. Skua se mohl prosadit jako střemhlavý bombardér, ale velení námořnictva nerozpoznalo jeho potenciál a navíc preferovalo torpédové bombardéry. Skuy byly nadále používány pro výcvik a tahání terčů. Poslední Skua byl vyřazen ze služby v březnu 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Skua Mk II).", "content": "\"Data podle:\" Fleet Air Arm Archive", "section_level": 1}], "src_summary": "Blackburn B-24 Skua byl britský dvoumístný střemhlavý bombardér vzniklý v 30. letech 20.století. Skua byl prvním celokovovým dolnoplošníkem na palubách britských letadlových lodí. Jednalo se o pokrokově řešený, nicméně podmotorovaný letoun se slabými výkony. Jeho zastaralá koncepce se začala projevovat prakticky již v době prvního použití.", "tgt_summary": "The Blackburn B-24 Skua was a carrier-based low-wing, two-seater, single-radial engine aircraft operated by the British Fleet Air Arm which combined the functions of a dive bomber and fighter. It was designed in the mid-1930s and saw service in the early part of the Second World War. It took its name from the sea bird.", "id": 2448516} {"src_title": "Kortikosteroidy", "tgt_title": "Corticosteroid", "src_document": [{"title": "Druhy kortikosteroidů a jejich funkce.", "content": "Dělí se na tři skupiny: Sekrece kortikosteroidů je řízena adrenokortikotropním hormonem (ACTH) produkovaným adenohypofýzou. V lidském organismu vzniká především kortizol (hydrokortizon). Tento hormon je řazen do skupiny steroidů s výrazným protizánětlivým, antialergickým a imunitu ovlivňujícím účinkem. Jeho základní fyziologickou funkcí je regulace látkové výměny cukrů. Nepřímo ovlivňuje i látkovou výměnu tuků a bílkovin.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V medicíně jsou již několik desítek let používané syntetické látky s vystupňovaným protizánětlivým účinkem. Kortikosteroidy působí po celkovém podání (např. ústy či formou injekce) nebo po podání lokálním, buď na sliznici nebo kůži (kortikosteroidní dermatologika). Po aplikaci na sliznici mají výrazný protizánětlivý účinek, snižují překrvení a vedou ke snížení sekrece nosní sliznice. U neinfekčních onemocnění, např. u alergické rýmy, mají účinek nejen léčebný, ale při včasném podání též účinek preventivní. Vzhledem k jejich účinku na imunitu (mají imunosupresivní účinek, tj. snižují imunitu) jsou nevhodné u akutních i chronických infekcí a jejich lokální nebo celkové podání v takových případech je možné pouze na základě rozhodnutí lékaře. Po jejich aplikaci se mohou vzácně objevit projevy přecitlivělosti na přípravek (pálení v místě aplikace, podráždění nosní sliznice, kýchání, sucho v ústech). Dalšími možnými nežádoucími účinky jsou zarudnutí tváří, kožní vyrážka, vzácně pak může dojít ke zhoršení nitroočního tlaku (u pacientů se zeleným zákalem), výjimečně může dojít (po dlouhodobé aplikaci) k proděravění nosní přepážky.", "section_level": 1}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Mezi nežádoucí účinky patří euforie, bůvolí hrb (buffalo hump), měsíčkovitý tvar obličeje, červené tváře, hypertenze, břišní tuk, ztenčení kůže, tenké ruce a nohy, špatné hojení ran, lehčí pohmožděniny. K dalším příznakům se řadí řídnutí kostí, hyperglykémie, negativní dusíková bilance, infekce, zvýšená chuť k jídlu a s tím spojený přírůstek na váze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kortikosteroidy (kortikosteroidní nebo kortikoidní hormony) jsou steroidní hormony syntetizované z cholesterolu vznikající v buňkách kůry nadledvin. Užívají se při léčbě různých poruch imunity, především pro své protizánětlivé účinky. Kortikosteroidy bývají někdy (nepříliš správně) nazývány i kortikoidy, což jsou syntetické analogy těchto hormonů.", "tgt_summary": "Corticosteroids are a class of steroid hormones that are produced in the adrenal cortex of vertebrates, as well as the synthetic analogues of these hormones. Two main classes of corticosteroids, glucocorticoids and mineralocorticoids, are involved in a wide range of physiological processes, including stress response, immune response, and regulation of inflammation, carbohydrate metabolism, protein catabolism, blood electrolyte levels, and behavior. Some common naturally occurring steroid hormones are cortisol (), corticosterone (), cortisone () and aldosterone (). (Note that aldosterone and cortisone share the same chemical formula but the structures are different.) The main corticosteroids produced by the adrenal cortex are cortisol and aldosterone.", "id": 1570639} {"src_title": "Leo Birinski", "tgt_title": "Leo Birinski", "src_document": [{"title": "Používané varianty jména.", "content": "Leo Birinski – příjmení po matce – zhruba od roku 1908 až do smrti jeho občanské i umělecké jméno. Leo Gottesmann – příjmení po otci – nejméně do roku 1906 je používal jako občanské jméno. Různé pravopisné a jazykové varianty: Leo G. Birinski, Leo Birinsky, Lev G. Birinski, Lav Birinski, Birinszki Leó, Lev Birinszkij, Leon Birinski atd. V českém prostředí je znám pod poruštěným jménem Lev Birinskij. To patrně souvisí s marketingovou a vlasteneckou mystifikací pražského Národního divadla k české premiéře jeho hry \"Mumraj\" roku 1912. Tato satira na ruské poměry, napsaná německy židovským autorem žijícím ve Vídni, by patrně byla v českém Národním divadle neprůchodná, proto byl Birinski prohlášen za židovského autora píšícího rusky a jeho příjmení dostalo ruskou koncovku. Formulace „Rusky napsal Lev Birinskij“ na zdejší divadelní ceduli vstoupila do českých dějin divadla a jen velice obtížně se vyvracela, takže ještě na konci 20. století zde byl Birinski uváděn jako ruský autor.", "section_level": 1}, {"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Varianty místa a data narození.", "content": "Jeho původ je dost nejasný a existuje asi osm, někdy zcela protichůdných, verzí místa a data jeho narození. Podle českých pramenů se narodil roku 1885 v Kyjevě na Ukrajině. Podle německých a rakouských pramenů a podle \"Velké židovské národní biografie\", vydané v Czernowitz, se Birinski narodil v Bukovině – buď přímo v hlavním městě Czernowitz nebo v městečku Storozynetz, a to roku 1880 nebo 1884. Podle amerického filmového slovníku to bylo roku 1882 někde v Rusku. Jednoznačnou odpověď nedávají ani Birinského dobové osobní dokumenty. Ve vídeňských přihláškách k pobytu (zachovalo se jich 18 z let 1904 – 1921) zpočátku uváděl jako datum narození červenec 1884 a jako rodiště střídavě haličská městečka Borszczów nebo Skała. Dne 12. prosince 1914 Birinski náhle změnil identitu a až do definitivního odjezdu z Vídně uváděl jako datum narození 8. červen 1884 a jako rodiště městečko Lisjanka v Rusku (190 km jižně od Kyjeva, dnes Ukrajina). Při příjezdu do USA se imigračním úředníkům prokázal nikaragujským pasem a jako místo narození uvedl přístav Bluefields v Nikaragui. Který z těchto údajů je pravdivý, dnes nelze s jistotou určit, některé z nich však lze vyloučit. Židovské matriky z Czernowitz a z Borszczowa se zachovaly dodnes a podle nich se v těchto obcích prostě nenarodil. Nikaragujská identita vypadá exoticky, ale není věrohodná – roku 1921 odjel z Vídně do Berlína jakožto ukrajinský občan (což lze doložit). Nikaragujské doklady si zřejmě nějakým způsobem opatřil v Německu; jakým, to by byla jen spekulace. Podle rodinných souvislostí se jako Birinského nejpravděpodobnější rodiště jeví Lisjanka. Jeho otec Hersch (Hermann) Gottesmann pocházel z Borszczowa a byl obchodním zástupcem (v přihláškách k pobytu uváděl povolání „Agent“). Roku 1877 se v obci Počapincy (10 km od Lisjanky) oženil s Čarnou Birinskou (nebo Berinskou), dcerou pachtýře z Lisjanky. A v Lisjance se také narodil roku 1889 Leův mladší bratr Mordko. Tamější dobové matriky byly zničeny, takže tato hypotéza zůstane navždy nepotvrzená. Pokud se týče data narození, musíme věřit tomu, jež v souvislosti s Lisjankou uváděl on sám: 8. června 1884 (není však jasné, zda podle juliánského nebo gregoriánského kalendáře). O důvodech náhlé změny jeho identity roku 1914 můžeme jen spekulovat. Pro život v Rakousku-Uhersku bylo určitě jednodušší vystupovat jako rakouský občan haličského původu – o tom zřejmě rakouské úřady přesvědčil, možná i díky haličskému původu otce Hermanna. Po vypuknutí první světové války mu však mohlo hrozit povolání do armády a začalo být výhodnější přiznat původ z Lisjanky. Tím se z něj stal občan nepřátelského státu s povoleným trvalým pobytem ve Vídni. Jde ovšem jen o hypotézu. Osudy rodiny Gottesmannových v prvních letech jeho života můžeme odvozovat jen z nepřímých indicií. Z místa narození jeho mladšího bratra Mordka (1889) lze soudit, že rodina nejméně do konce 80. let zřejmě žila v Lisjance. Někdy před rokem 1900 se patrně přestěhovala do Czernowitz, kde se 1. ledna 1900 narodila jeho nejmladší sestra Hanna (Anna).", "section_level": 2}, {"title": "Vídeňské období.", "content": "Údaj o jeho příchodu do Vídně existuje ve dvou verzích. Podle dobového životopisu, uváděného českými prameny, se to stalo roku 1901. Podle přihlášek k pobytu bratra Mordka přesídlila rodina z Czernowitz do Vídně až v červenci 1904. A tyto údaje se zdají pravděpodobnější. Birinski později (roku 1940 při sčítání lidu v USA) uvedl, že absolvoval tři roky vysoké školy. Pokud je to pravda, musel před tím vystudovat gymnázium. A to by podle ruského modelu (např. v Kyjevě) ukončil asi roku 1902, podle rakouského modelu (např. v Czernowitz) asi roku 1903. Podle dostupných pramenů se zdá, že do Vídně přišel až po absolvování střední školy. Leo se zde přihlásil pod jménem Gottesmann a jako místo narození uvedl Borszczów v Haliči (otcovu rodnou a domovskou obec). Toto příjmení po otci používal nejméně do roku 1906. Nejstarší dokument, v němž se již prezentoval jménem po matce, tedy jako Birinski, je dopis odeslaný z Vídně roku 1908. Tomuto příjmení zůstal věrný až do smrti, pod ním také publikoval, občas ještě v pravopisné variantě Birinsky. Ve Vídni pracoval jako knihkupecký příručí (Handelskommi). Jeho stopa dočasně zmizela na konci roku 1906, kdy ještě pod jménem po otci odjel z Vídně „domů“ (můžeme se dohadovat, zda do Haliče či na Ukrajinu a zda právě v tomto období někde tam nestudoval na vysoké škole). Ve Vídni se znovu prokazatelně objevil v roce 1908, již jako Birinski. Rychle pronikl do tamních uměleckých kruhů, spřátelil se s významnými herci Hugem Thimigem a Josefem Kainzem, kteří mu pomáhali v začátcích jeho umělecké dráhy. Začal překládat a později se věnoval i vlastní dramatické tvorbě. Pro Kainze v posledním období jeho života zřejmě pracoval jako osobní tajemník a pečoval o něj i během jeho fatální nemoci až do Kainzovy smrti v září 1910. Podle přihlášek k pobytu Birinski v té době občas pobýval v Berlíně a v Mnichově, kde patrně navazoval další umělecké kontakty. Z vídeňského období pocházejí jeho tři divadelní hry. Tragédie \"Der Moloch\" byla uvedena v lednu 1910 ve Vídni a ještě v témže roce vydána tiskem, nejprve na pokračování v berlínském měsíčníku Ost und West, posléze pak ve Vídni a v Berlíně dvakrát knižně. Prokazatelně byla uvedena i v Německu a dále v chorvatském a slovinském překladu. Do češtiny byla sice přeložena hned v roce 1910 Vincencem Červinkou, ale z uvedení pražským Národním divadlem nakonec z trochu záhadných důvodů sešlo. O tragédii \"Raskolnikoff\" podle Dostojevského \"Zločinu a trestu\" se sice rovněž psalo již v roce 1910, ale vydána byla asi až v roce 1912 v Mnichově, a to ve formě rozmnoženého strojopisu. Poprvé byla inscenována v dubnu 1913 v Geře (ve Vídni ji uvedli až roku 1917). Některé prameny ji přesto označují za prvotinu. Mimo autorovu domovinu byla v té době uvedena patrně pouze v Německu, Chorvatsku a ve Slovinsku. Český překlad vytvořila roku 2007 podle původního vydání Kateřina Bohadlová, v roce 2009 se uskutečnila česká premiéra. Nejúspěšnější hrou tohoto období se stala komedie – podle samotného autora tragikomedie – \"Narrentanz\". Uvedena byla 28. září 1912 současně v deseti městech. Vzápětí byla hra v Mnichově vydána knižně. Následovalo množství dalších inscenací v celé německojazyčné oblasti, v listopadu byla hra uvedena dokonce v německém divadle v New Yorku. Řadu překladů zahájilo české uvedení pod názvem \"Mumraj\" 1. října 1912 v pražském Národním divadle (překlad Vincenc Červinka), a to za účasti autora. Kromě češtiny lze prokázat existenci dobových překladů do polštiny, slovinštiny, maďarštiny, dánštiny, nizozemštiny a francouzštiny. Tisk se zmiňoval ještě o překladu do angličtiny, a dokonce do japonštiny – jejich existenci ani případné inscenace se však zatím prokázat nepodařilo. Kromě těchto tří her je Birinski podepsán ještě pod úpravou Nestroyovy frašky \"Nur Ruhe!\", která byla uvedena v lednu 1914 ve Vídni a obratem tamtéž vydána knižně (jediný dostupný výtisk vlastní Knihovna Kongresu ve Washingtonu). Oprávněnost uvádění Birinského jako spoluautora však zejména vídeňský kritik a satirik Karl Kraus nemilosrdně odmítl. V březnu 1920 proběhla vídeňským tiskem zpráva o jeho sebevraždě a rozšířila se rychle i do zahraničí. Později se zjistilo, že šlo o fámu, která vznikla záměnou Birinského s jeho mladším jmenovcem (a snad také příbuzným z Haliče) Leonem Gottesmannem. Objevila se nějaká dementi, leč nebyla zřejmě dost důrazná, takže pro většinu encyklopedií Birinského život tehdy skončil. Díky tomu se jeho osobnost rozdělila na dvě slovníková hesla: Birinski – divadelník roku 1920 „zemřel“ a Birinski – filmař se ve 20. letech „z neznáma vynořil“. Skutečný Birinski však v dubnu 1921 definitivně opustil Vídeň a přesídlil do Berlína. A z Vídně odjížděl jako ukrajinský občan.", "section_level": 2}, {"title": "Německé období.", "content": "V Německu se patrně oženil s pianistkou židovského původu Felicií Aschkenasovou, narozenou zřejmě roku 1902 ve Varšavě. Pracoval již téměř výlučně pro film, napsal celou řadu scénářů, a dokonce spolupracoval s Paulem Lenim na režii známého filmu \"Das Wachsfigurenkabinett\" (1923 – 1924). Jeho prvním doloženým dílem z této doby byl scénář pro film \"Tragödie der Liebe\" (režie Joe May, 1922); podle některých pramenů šlo o první promítaný film, v němž si malou roli zahrála Marlene Dietrich. Během německého období se prokazatelně podílel na 13 filmových scénářích, některé z nich daly vzniknout významným filmům: \"Varieté\" (režie E. A. Dupont, 1925) nebo filmy Gennara Righelliho. Pro Righelliho měl psát scénář i k nerealizovanému projektu \"Winnetou\", kde měl titulní roli hrát Wilhelm Dieterle. Během berlínského pobytu napsal divadelní hru \"Der heilige Teufel (Rasputin)\", jež patrně nebyla nikdy uvedena a jejíž německý text se nepodařilo najít. Existuje pouze v pozdější anglické verzi, nalezené v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Americké období.", "content": "Roku 1927 odešel do Spojených států. Podle imigračních seznamů přicestoval 16. září lodí RMS Berengaria společnosti Cunard Line, na niž nastoupil v Cherbourgu, do newyorského přístavu Ellis Island. Při vstupu do země se ze záhadných důvodů prokázal nikaragujským pasem (tedy i tamním občanstvím), v němž měl dokonce zapsáno jako místo svého narození nikaragujské město Bluefields a své první jméno ve tvaru „Leon“. Oficiálně přijel navštívit svého známého Simona Suttu (obchodník s kůžemi z Moskvy, který žil na Manhattanu). Pobyt, původně plánovaný na 6 měsíců, se protáhl až do jeho smrti, tedy na 24 let. Jeho manželka Felicia v doprovodu své matky přicestovala 28. října 1929 rovněž na Ellis Island, také s nikaragujským pasem a také na návštěvu Simona Sutty. O necelý měsíc později podala u vrchního soudu v Los Angeles žalobu o rozvod kvůli „manželovu krutému jednání“. Z pozdějších dokumentů vyplývá, že k rozvodu nakonec nedošlo. Podle imigračních seznamů opustil Birinski americký kontinent jen jednou, když roku 1936 navštívil asi na týden Havaj. Při návratu uvedl, že je rozvedený, židovskou národnost nahradil ruskou, jen nikaragujskému občanství zůstal věrný. A ze stejného pramene známe i jeho tehdejší trvalé bydliště: Hollywood, 3110 Hollyridge Drive. Dne 9. března 1937 odevzdal úřadům v Los Angeles tzv. Declaration of intention (prohlášení o záměru získat občanství USA), v níž kromě nikaragujské příslušnosti uvedl, že na území USA vstoupil s tímto cílem 7. května 1932 autem z Mexika. Při sčítání lidu roku 1940 uvedl nikaragujský původ, rodinný stav: ženatý, vzdělání: tři roky vysoké školy a povolání scenáristy ve filmovém studiu. S manželkou Felicií se zřejmě nerozvedl, ale nežili spolu. Felicia měla koncem 40. let trvalé bydliště prokazatelně v Buenos Aires v Argentině. A to je skoro vše, co je o Birinského americkém pobytu doloženo písemně; žádné významnější informace se nenašly ani v knihovně při Academy of Motion Picture Arts and Sciences, přestože „he worked on some major films“. Přestože ve všech úředních dokumentech, nalezených v USA, Birinski uváděl nikaragujský původ, pravděpodobnější je, že se narodil v ukrajinské Lisjance. Tuto verzi totiž podporují starší prameny a o Birinského původu z Ruska psal v nekrologu i jeho dobrý známý Paul Frank. V USA pokračoval v práci autora filmových námětů, scenáristy a příležitostného režiséra. Prokazatelně se tam podílel na dvanácti scénářích a na osmi nerealizovaných projektech, u několika dalších filmů je jeho podíl nejistý. Jeho prvním americkým dílem se ihned zřejmě stala režie filmu \"Das große Glück\", což byla německojazyčná verze filmu \"A Ship Comes In\" z roku 1928. Další dva projekty, na nichž se podílel, se realizace nedočkaly. V pozůstalosti po Glorii Swanson se zachovaly různé verze scénáře pro nedokončený film \"Queen Kelly\". Jednu z verzí scénáře vytvořil mezi březnem a dubnem 1929 právě on sám. Druhým nerealizovaným projektem měl být film \"The Bargain in the Kremlin\", jehož scénář s „revolučním příběhem“ měl psát pro režiséra Paula Leniho. Některé z filmů patřily podle hollywoodské terminologie mezi tzv. „velké“: na příklad \"Mata Hari\" s Gretou Garbo nebo Mamoulianovy filmy \"The Song of Songs\" (s Marlene Dietrich) a \"The Gay Desperado\". V roce 1936 byl jeden film podle jeho scénáře natočen i ve Francii. On sám si ještě jednou vyzkoušel i filmovou režii v romanci \"Flirtation\" z roku 1934. Koncem roku 1936 proběhla tiskem zpráva, že MPAA v zájmu dobrých vztahů s Velkou Británií podle Haysova kodexu zastavuje práci na filmu \"I Gave My Wife to the King\" o aféře bývalého britského krále Edwarda VIII. a paní Wallis Simpsonové. S námětem jako první přišel právě Birinski. Posledním známým filmem podle Birinského námětu byla špionážní komedie \"The Lady Has Plans\" z roku 1942 s Paulette Goddard. Dva z jeho filmů se staly předlohou pro stejnojmenné rozhlasové hry: roku 1937 to byl \"The Song of Songs\" a roku 1943 \"The Lady Has Plans\". Obě hry byly vysílány v síti CBS (Columbia) v rámci cyklu The Lux Radio Theatre a dodnes se v soukromé sbírce zachovaly jejich nahrávky. Ve Spojených státech se věnoval i psaní divadelních her. V září 1932 si zaregistroval práva na hru \"The Last Czarina\", což zřejmě byla první anglická verze hry \"Der heilige Teufel (Rasputin)\", kterou si přivezl z Německa. Její pozdější verze s názvem \"The Holy Devil (Rasputin)\" se našla v pozůstalosti po novináři a spisovateli Hermanu Bernsteinovi (zemřel v srpnu 1935), který v textu provedl několik především jazykových úprav. Tato hra téměř jistě nebyla nikdy ani inscenována, ani vydána tiskem. Po celou první polovinu 30. let se v newyorském tisku objevovaly zmínky o dalších a dalších chystaných inscenacích Birinského her – pod rozmanitými názvy se však zřejmě skrýval pouze různě přepracovaný a do kulis španělské občanské války přesazený \"Mumraj\". K realizaci skoro jistě ani v jednom případě nedošlo. V lednu 1935 byla v broadwayském divadle Imperial Theatre uvedena jeho hra \"Nowhere Bound\" o lidech deportovaných z USA. Na repertoáru se udržela měsíc, bylo odehráno celkem 15 představení. On sám zde působil zároveň jako spoluproducent inscenace. V září 1944 pak následovala hra \"The Day Will Come\", uvedená v jiném broadwayském divadle National Theatre (dnes Nederlander Theater). Její děj se odehrával v Rusku během druhé světové války, klíčovou situací bylo setkání Adolfa Hitlera s Bludným Židem v opuštěné ruské vesnici. Odehráno bylo cca 20 představení. Kromě toho existují ještě zmínky o hrách \"Clouds over the Continent\" z roku 1937 nebo \"Melodrama in D Minor\" z roku 1943, jejich jevištní realizaci nebo vydání tiskem se však nepodařilo prokázat. Texty těchto her zatím nebyly nalezeny. Poslední stopa po něm a jeho díle tedy pochází z roku 1944. Následujících sedm let jeho života je opět zahaleno mlhou. Podle dochovaného úmrtního listu Leo Birinski zemřel dne 23. října 1951 ve více méně chudinské nemocnici Lincoln Hospital v Bronxu. Úmrtní list poněkud atypicky neobsahuje téměř žádné údaje o zemřelém – pouze informaci, že mu bylo 50 let. Podle všech zjištění mu však v okamžiku smrti muselo být 67 let. A tak i ten poslední úřední dokument o jeho životě zakonzervoval záhadu či omyl zcela v duchu celého jeho životopisu. Pravděpodobně zemřel v bídě a zřejmě zcela osamělý (bez známých dědiců a bez kontaktů s příbuznými). Byl pohřben na newyorském městském hřbitově Potter´s Field na ostrově Hart Island v hromadném hrobu („plot 45, section 2, no. 14“). Paul Frank v nekrologu, otištěném v prosinci 1951 v newyorském německojazyčném týdeníku Aufbau, píše, že Birinski zemřel na mozkovou mrtvici ve věku 69 let, a potvrzuje, že poslední období života strávil v bídě. Tento nekrolog se zřejmě stal zdrojem informací pro „Doylův slovník“. Roku 2009 se podařilo najít Birinského příbuzné, žijící v Izraeli a v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasové hry.", "content": "Nahrávky dvou rozhlasových her se dodnes zachovaly v soukromé sbírce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leo Birinski (patrně 8. června 1884 Lisjanka, Ukrajina, Ruské impérium – 23. října 1951 Bronx, New York City, USA) byl dramatik, filmový scenárista a režisér židovského původu. Působil v Rakousku, Německu a v USA. Jako dramatik dosáhl největší popularity v Evropě v letech 1910 – 1917, pak byl postupně zapomenut. Od 20. do 40. let 20. století pracoval především jako scenárista pro film, nejprve německý, později americký. V USA se však vrátil i k psaní divadelních her. Psal německy, později v USA anglicky. Znovuobjevení českých překladů Birinského her v 60. a pak v 70. letech 20. století v českých antikvariátech podnítilo vznik nových inscenací v Rakousku, v tehdejším Československu, Jugoslávii a Maďarsku. Probudilo však i zájem o jeho životní osudy. Do současnosti se totiž o jeho životě zachovalo jen minimum běžně dostupných informací. Navíc kolem osoby Birinského vždy vznikaly nejrůznější legendy a fámy, jejichž šíření patrně sám podporoval. Například fáma o jeho sebevraždě v roce 1920 dokonce z novinových nekrologů vstoupila i do encyklopedií.", "tgt_summary": "Leo Birinski (June 8, 1884 – October 23, 1951) was a playwright, screenwriter and director. He worked in Austria-Hungary, Germany and in the United States. As a playwright in Europe he gained his biggest popularity in 1910 – 1917, then he was forgotten. From the 1920s to 1940s he worked mainly as a screenwriter, first in Germany, later in the United States, to which he emigrated in September 1927. In the United States he returned to writing the stage plays. He was writing in German and later on in the United States, in English. Until recently, only a minimal amount of information about his life was available. In addition there were many legends and rumours concerning Birinski's person, some of them even spread by himself. For example, the false report of his \"suicide\" in 1920 even found its way from the newspaper obituaries into encyclopedias.", "id": 1025249} {"src_title": "Napoleon II.", "tgt_title": "Napoleon II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Napoleon František prožil první část života jako vytoužený korunní princ francouzského císaře, tu druhou pak jako obtížný vnuk císaře rakouského.", "section_level": 1}, {"title": "Rodiče.", "content": "Když se Napoleon I. stal francouzským císařem, byl na vrcholu své slávy. Dobře si však uvědomoval, že potřebuje dědice, kterého mu jeho manželka císařovna Josefína, ač z prvního manželství děti měla, porodit už nemůže. Z toho důvodu bylo nutné připravit císařův rozvod a francouzští agenti se začali poohlížet po vhodné nevěstě, která by císaři nejen porodila syna, ale také přinesla jeho domu vznešený původ. Poté, co ztroskotaly námluvy s ruskou velkokněžnou, byla navržena arcivévodkyně Marie Luisa z císařského rodu habsbursko-lotrinského, dcera rakouského císaře Františka I. Rakouská vojska už několikrát podlehla Napoleonově \"Grande Armée\", proto se rakouský císař, podporovaný kancléřem Metternichem, považovaným za původce připravovaného sňatku, rozhodl svou dceru za Korsičana provdat. Sňatek Marie Luisy a Napoleona I. se uskutečnil 1. dubna 1810 v Louvru.", "section_level": 2}, {"title": "Malý římský král.", "content": "Porodní bolesti zastihly Marii Luisu při procházce s manželem v zahradách Tuilerií, večer 19. března 1811. Ihned se dostavilo 22 slavnostně oblečených šlechticů atd. (např. strýc Marie Luisy arcivévoda Ludvík), kteří čekali na narození dítěte v předpokoji a posléze měli potvrdit, že dítě nebylo podvrženo. Porod byl komplikovaný, protože dítě leželo v děloze napříč a matka sužovaná bolestmi se obávala, že bude obětována za dítě. Nakonec přišel 20. března 1811 krátce po deváté hodině na svět porodnickými kleštěmi chlapec, který nejevil známky života. Naštěstí začalo dítě po pár minutách v náručí doktora Corvisarta křičet. Na počest narození syna a následníka trůnu byla vypáleno 101 dělových salv. Ještě téhož večera byl chlapec pokřtěn na Napoleona Františka Karla Josefa. Slavnostní křest se konal o šest týdnů později. Otec udělil při narození malému Napoleonovi titul \"král římský\" a císař František Řád svatého Štěpána.", "section_level": 2}, {"title": "Na císařském dvoře.", "content": "Po porážce Napoleona I. a po jeho internaci na ostrově Elba se Marie Luisa podrobila žádosti svého otce Františka I. a svého manžela na Elbu nenásledovala. V květnu 1814 přijela i se synem do Vídně. Rozhodnutím Vídeňského kongresu se Marie Luisa stala vévodkyní italských států Parmy, Piacenzy a Guastally, kam odcestovala a svého čtyřletého syna nechala ve Vídni, aby se o něj staral jeho děd František I. Pod dohledem knížete Metternicha se z něj měl stát správný Rakušan. Jeho matka se znovu vdala, měla další děti a se synem se stýkala zřídka. Napoleonovi II. nebylo dovoleno, aby za matkou jezdil, i když by mu pobyt na jihu dělal dobře – od dětství měl plicní problémy. Napoleon II. umřel 22. července 1832 ve věku 21 let na tuberkulózu. Na Vídeňském kongresu se evropské velmoci usnesly, že Napoleon II. nesmí užívat titul král římský a ani titul princ z Parmy. V roce 1816 bylo po intervenci jeho matky vytvořeno Zákupské vévodství, aby Napoleon II., mohl užívat titul vévoda zákupský. Zákupské vévodství bylo pro něj vytvořeno z panství Zákupy a zaniklo jeho smrtí roku 1832. V roce 1847 formálně převzal panství zpátky císař Ferdinand I. (jako český král Ferdinand V., zvaný Dobrotivý), který ho používal jako letní sídlo. Napoleon II se během svého krátkého života do Zákup nikdy nepodíval. Na jeho památku byl po něm pojmenován na tamním náměstí před rokem 1939 postavený velký hotel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Napoleon František Josef Karel Bonaparte ( \"Napoléon-François-Joseph-Charles Bonaparte\", 20. březen 1811 Paříž – 22. červenec 1832 Vídeň) byl jediný legitimní syn francouzského císaře Napoleona I., který se měl stát jeho nástupcem jako Napoleon II. Při narození dostal titul římský král (\"roi de Rome\"), po otcově abdikaci byl pak nazýván princem z Parmy (1814–17). Zemřel ve Vídni jako vévoda zákupský (od roku 1818) na tuberkulózu hrtanu. Roku 1940 nechal Adolf Hitler přemístit sarkofág s jeho tělem do pařížské Invalidovny a pohřbít vedle jeho otce Napoleona I. Hitler si chtěl tímto činem získat sympatie Francouzů. Napoleon II. měl v Čechách přezdívku Orlík (francouzsky: l’Aiglon = syn orla), kterou však získal posmrtně.", "tgt_summary": "Napoléon François Joseph Charles Bonaparte (20 March 181122 July 1832), Prince Imperial, , known in the Austrian court as Franz from 1814 onward, Duke of Reichstadt from 1818, was the son of Napoleon I, Emperor of the French, and his second wife, Archduchess Marie Louise of Austria. At the time of his birth, by Title III, article 9 of the French Constitution, he was Prince Imperial, but he was also known from birth as the King of Rome, which Napoleon I declared was the courtesy title of the heir apparent. His nickname of L'Aiglon (\"the Eaglet\") was awarded posthumously and was popularized by the Edmond Rostand play, \"L'Aiglon\". When Napoleon I tried to abdicate on 4 April 1814, he said that his son would rule as emperor. However, the coalition victors refused to acknowledge his son as successor, and Napoleon I was forced to abdicate unconditionally some days later. Although Napoleon II never actually ruled France, he was briefly the titular Emperor of the French in 1815 after the second fall of his father. When his cousin Louis-Napoléon Bonaparte became the next emperor by founding the Second French Empire in 1852, he called himself Napoleon III to acknowledge Napoleon II and his brief reign.", "id": 2315094} {"src_title": "Wylieho transliterace tibetštiny", "tgt_title": "Wylie transliteration", "src_document": [{"title": "Souhlásky.", "content": "Wylieho schéma přepisuje tibetské znaky následovně: Poslední písmeno abecedy, nulová souhláska ཨ, se nepřepisuje. Její přítomnost lze jednoznačně poznat z výskytu slabiky, která začíná samohláskou. Shluky souhlásek uvnitř tibetské slabiky lze reprezentovat pomocí písmen připojených před nebo za \"kmenové písmeno.\" Výklad je jednoznačný, pokud známe pravidla tibetského pravopisu. Výjimkou je řetězec \"gy-\", který se může objevit s předponou \"g\" nebo s příponou \"y\". Wylieho schéma zabraňuje chybné interpretaci vložením tečky (\".\") mezi předponu \"g\" a počáteční \"y\". Např. གྱང \"stěna\" je \"gyang\", zatímco གཡང་ \"rokle\" je \"g.yang\".", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Čtyři znaménka samohlásek (zde aplikovaná na tiché písmeno ཨ) se přepisují: Jestliže slabika nemá explicitně vyznačenou samohlásku, vkládá se písmeno \"a\", protože samohláska \"a\" je implicitně v tibetských písmenech obsažena (např. ཨ་ = \"a\").", "section_level": 1}, {"title": "Velká písmena.", "content": "Mnohé starší systémy transliterace tibetštiny zahrnovaly pravidla pro používání velkých písmen. Velkým písmenem se nepsalo první písmeno slova, ale kmenové písmeno, jestliže první písmeno byla připojená souhláska. Tibetské slovníky se řadí podle kmenových písmen a prefixy se často ani nevyslovují, takže znalost kmenové souhlásky může pomoci s výslovností. Tato pravidla ale byla často aplikována nedůsledně a často pouze v případě, že dané slovo by začínalo velkým písmenem podle pravidel běžných v latince (tj. na začátku věty). Protože vnitřní velká písmena byla příliš těžkopádná, jejich přínos ke správné výslovnosti omezený a pravděpodobně nadbytečný pro uživatele schopného používat tibetský slovník, Wylie stanovil, že pokud má slovo začínat velkým písmenem, bude jím skutečně začínat, jak je to zvykem v západních jazycích. Takže např. tibetská buddhistická škola Kagjü se píše \"Bka' rgyud\", nikoli \"bKa' rgyud\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Wylieho transliterační schéma je metoda přepisu tibetského písma do latinky s pomocí znaků dostupných na anglické klávesnici. Jméno jí dal Turrell Wylie, jenž toto schéma upravil v roce 1959. Následovně se z něj stala standardní metoda v pracích o tibetštině, zejména ve Spojených státech. Obvyklé dilema při přepisu cizích písem mezi transkripcí (snaží se adekvátně zachycovat původní hlásky) a transliterací (snaží se zachovat informaci o původním pravopisu) je v případě tibetštiny obzvláště silné, protože tibetština patří k jazykům, kde je pravopis od výslovnosti velmi vzdálen. Tibetský pravopis se ustálil v 11. století, zatímco výslovnost se dále vyvíjela. Starší metody přepisu tibetského písma se pohybovaly někde mezi transkripcí a transliterací, což ale znamenalo, že ani jeden z uvedených cílů nebyl splněn dobře. Wylieho transliterace precizně zachycuje tibetský pravopis, proto je tak dobře přijímána v akademických kruzích. Jejím cílem není naznačit správnou výslovnost tibetských slov.", "tgt_summary": "Wylie transliteration is a method for transliterating Tibetan script using only the letters available on a typical English language typewriter. The system is named for the American scholar Turrell V. Wylie, who created the system and described it in a 1959 paper published in the \"Harvard Journal of Asiatic Studies\". It has subsequently become a standard transliteration scheme in Tibetan studies, especially in the United States. Any Tibetan language romanization scheme faces the dilemma of whether it should seek to accurately reproduce the sounds of spoken Tibetan or the spelling of written Tibetan. These differ widely, as Tibetan orthography became fixed in the 11th century, while pronunciation continued to evolve, comparable to the English orthography and French orthography, which reflect Late Medieval pronunciation. Previous transcription schemes sought to split the difference with the result that they achieved neither goal perfectly. Wylie transliteration was designed to precisely transcribe Tibetan script \"as written\", which led to its acceptance in academic and historical studies. It is not intended to represent the pronunciation of Tibetan words.", "id": 1835959} {"src_title": "Ivan VI. Antonovič", "tgt_title": "Ivan VI of Russia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Následník trůnu.", "content": "Bezdětná carevna Anna Ivanovna (vládla v letech 1730–1740) dlouho řešila problém s následnictvím trůnu a nakonec se rozhodla povolat do Ruska svou teprve třináctiletou neteř Alžbětu Meklenburskou (dceru své starší sestry Kateřiny a vnučku Ivana V.) a za dědice vyhlásit jejího tehdy ještě nenarozeného syna. Alžběta přijala pravoslaví, nové jméno Anna Leopoldovna a ve svých jednadvaceti letech se v roce 1739 provdala za bratrance císařovny Marie Terezie, Antonína Ulricha z rodu brunšvických vévodů. V srpnu 1740 se vytoužený následník skutečně narodil. O dva měsíce později (17. října) carevna Anna I. Ivanovna umírá a na trůn je dosazeno dvouměsíční dítě jako car Ivan VI., za něhož ovšem zpočátku vládl oblíbenec zemřelé carevny, kuronský vévoda Arnošt Jan von Biron. S podporou armády provedla matka malého Ivana Anna Leopoldovna 8. listopadu 1740 převrat a Biron byl poslán do vyhnanství. Za Ivana VI. od této chvíle vládla jeho matka.", "section_level": 2}, {"title": "Krátké panování.", "content": "O rok později, v noci z 24. na 25. listopad proběhl další převrat a na trůn usedla dcera cara Petra I. Velikého jako Alžběta I. Rodina brunšvického vévody byla nejprve vypovězena, ale než k tomu došlo, bylo vypovězení změněno na internaci. Vévoda brunšvický byl nakonec s celou rodinou poslán do Solověckého kláštera na dalekém severu. Pro špatné počasí tam však nedorazili a zůstali v Cholmogorách u Archangelska. Malého cara od rodiny odtrhli a věznili zvlášť (jeho matka zemřela v cholmogorském vyhnanství roku 1746). Jelikož panovala obava, že by se jej mohl pokusit někdo osvobodit, byl ve svých šestnácti letech, tedy v roce 1756, převezen do šlisselburské pevnosti u Petrohradu.", "section_level": 2}, {"title": "Život ve vězení.", "content": "Ve společnosti několika důstojníků žil od této chvíle Ivan VI. pod novým jménem Ivan Grigorij ve zdech nedobytné pevnosti. Celoživotní věznění zanechalo na mladíkovi své následky: trpěl záchvaty zuřivosti, depresemi a halucinacemi. Po smrti carevny Alžběty I. jej chtěl nový car Petr III. osvobodit, ale Ivan VI. byl již tehdy v tak špatném zdravotním a psychickém stavu, že to nemělo žádný smysl. Petr se postaral alespoň o to, aby bylo s Ivanem konečně slušně zacházeno. Sám Petr III. se ovšem zanedlouho ocitl ve vězení, kde byl následně zavražděn a na trůn usedla jeho žena jako carevna Kateřina II. Ta si nechala v roce 1762 Ivana předvést a vedla s ním rozhovor. Poté potvrdila instrukci Petra III. a zopakovala příkaz, který dala před lety Alžběta I. – v případě nemoci neposkytovat tomuto vězni lékařskou pomoc. Byl vydán ještě jeden příkaz. Pokud by se někdo pokusil Ivana osvobodit, měl být carevič neprodleně zbaven života.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "4. července 1764 došlo ve šlisselburské pevnosti ke vzpouře, kterou vedl velitel stráže Vasilij Mirovič. Ten zajal velitele pevnosti a vzbouřené vojáky vedl do části, kde byl vězněn Ivan. Dva strážci, kteří Ivana hlídali – poručík Čekin a kapitán Vlasjev – však stačili splnit carevnin příkaz: Ivan VI. byl ve věku čtyřiadvaceti let ve své cele zavražděn. Na jeho těle bylo nalezeno osm ran šavlí. Dodnes není jisté, zda nebylo celé spiknutí uměle vyvoláno s cílem zlikvidovat nepohodlného právoplatného dědice trůnu. Jisté je, že oba vrazi byli bohatě odměněni a získali doživotní služné. Vůdce povstání Mirovič byl však v září 1764 popraven.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan VI. Antonovič ( – ) byl ruský car v letech 1740–1741. Panovníkem se stal, když mu byly pouhé dva měsíce a sesazen z trůnu byl již po čtrnácti měsících vlády, kterou však fakticky vykonávala jeho matka Anna Leopoldovna jakožto regentka. Od této chvíle až do své tragické smrti byl Ivan vězněn.", "tgt_summary": "Ivan VI Antonovich of Russia (Ioann Antonovich; ; – ) was Emperor of Russia in 1740–41. He was only two months old when he was proclaimed emperor and his mother named regent. Scarcely a year later his first cousin twice-removed, Elizabeth, seized the throne in a coup. Ivan and his parents were imprisoned far from the capital and spent the rest of their lives in captivity. After more than twenty years as a prisoner, Ivan was killed by his guards when some army officers (unknown to Ivan) attempted to free him. His surviving siblings, who had been born in prison, were then released into the custody of their aunt, the Queen of Denmark, but none could live normally after a lifetime of confinement.", "id": 2076531} {"src_title": "Herstal", "tgt_title": "Herstal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky a období Merovejců a Karlovců.", "content": "Blízkost řeky Mázy a dostatek surovin v této oblasti přitahovaly osadníky již od 5. tisíciletí př. n. l. Na konci období Římanů a na začátku období Merovejců se z osady stala pevnost, v té době známá jako \"Héristal\". Řeku Mázu zde protínala důležitá cesta z Tongerenu do Cách a převoz cestujících přes řeku z Herstalu do Jupille pravděpodobně zajišťovala pramice. V 7. století se v Herstalu narodil Pipin II. Prostřední, majordomus Austrasie, Neustrie a Burgundska za merovejského krále Theudericha III. Pipin Prostřední si pravděpodobně vybral Herstal jako hlavní sídlo vzhledem k blízkosti velkých měst jako Tongeren, Maastricht a Lutych. V Herstalu se narodil i jeho syn Karel Martel a pravděpodobně i jeho pravnuk Karel Veliký, který zde žil přinejmenším patnáct let. Karel Veliký později přesunul své sídlo do Cách, a tak skončilo období slávy Herstalu coby hlavního města říše.", "section_level": 2}, {"title": "Od pozdního středověku po současnost.", "content": "Herstal se stal součástí vévodství Dolní Lotrinsko, které bylo na konci 12. století připojeno k Brabantskému vévodství. Navzdory blízkosti Lutychu se území Herstalu stalo součástí biskupství Lutych až roku 1740, kdy jej lutyšský kníže-biskup Georges-Louis de Berghes koupil od Fridricha II. Velikého. V té době byl Herstal známý svými řemeslníky – výrobci keramiky, kováři a hodináři. V 19. století Herstal prožíval období rozvoje průmyslu uhlí a oceli. Světový věhlas mu přineslo založení zbrojovky Fabrique Nationale (FN) roku 1889. Působilo zde také několik výrobců motocyklů. 7. srpna 1914, na začátku první světové války, v Herstalu německá armáda popravila 27 civilních obyvatel a zničila 10 domů. Po druhé světové válce nastalo dlouhé období úpadku těžkého průmyslu, což vedlo k drastickému snížení počtu pracovních míst v těchto oblastech. Na jejím území působí 200 společností, např. Techspace, který vyrábí přesné součástky k raketám Ariane pro Evropskou kosmickou agenturu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Herstal (valonsky \"\") je frankofonní obec v Belgii. Leží na řece Máze ve valonské provincii Lutych. Má 38 772 obyvatel a rozkládá se na ploše 23,54 km² (údaje z 1. července 2013). 1. ledna 1977 byly k Herstalu v rámci politiky slučování obcí v Belgii připojeny obce Milmort, Vottem (kromě několika ulic připojených k Lutychu) a část bývalé obce Liers (druhá část se stala součástí Juprelle). Obec Herstal sousedí s městem Lutych a je součástí jeho aglomerace, která čítá přibližně 600 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Herstal, formerly known as Heristal, or Héristal, is a municipality of Belgium. It lies in the country's Walloon Region and Province of Liège along the Meuse river. Herstal is included in the \"Greater Liège\" agglomeration, which counts about 600,000 inhabitants. Herstal municipality includes the former communes of Milmort, Vottem, and Liers (partly, the other part being incorporated into Juprelle). A large armaments factory, the \"Fabrique Nationale\" or \"FN\", and the biggest industrial zone of Wallonia (Haut-Sart) provide employment locally.", "id": 2128019} {"src_title": "Segmentace paměti", "tgt_title": "Memory segmentation", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ve víceúlohovém systému, který využívá multitasking, je nutné umístit do paměti více procesů najednou. Pokud jsou k dispozici nástroje na virtualizaci paměti, lze vytvořit každému z procesů jeho vlastní adresní prostor, který bude začínat od nuly. Každý proces (resp. jeho strojové instrukce) pak bude pracovat s logickými (virtuálními) adresami, které budou vyjadřovat vzdálenost od začátku tohoto vlastního vyhrazeného adresního prostoru (tj. logická adresa bude pro každý proces začínat od nuly). Logické adresy používané strojovými instrukcemi jsou pak v případě přístupů do paměti automaticky překládány pomocí MMU procesoru na fyzické adresy a zpět. Segmentace používá pro vytvoření logické (virtuální) adresy dva speciální registry – segment a offset, přičemž jejich součet vyjadřuje fyzickou adresu. Segment se nastaví předem (tzv. bázová adresa). Strojové instrukce pak pracují pouze s offsetem (logickou adresou), která vyjadřuje vzdálenost od bázové adresy (segmentu). Segmentový registr je typicky procesu nepřístupný, nastavuje ho operační systém v privilegovaném režimu. Operační systém tak může bez vědomí procesu segment přemístit (např. při tzv. setřásání segmentů), protože logické adresy (offsety) se při přemístění nezmění (viz níže). Každý proces má k dispozici typicky více segmentů, které odpovídají logickému členění adresního prostoru procesu (např. kód programu, knihovny, data, zásobník, halda). Pro přístup do každého z těchto segmentů musí být k dispozici segmentový registr, který uchovává informaci o začátku segmentu. Nepoužívané segmenty mohou být odloženy z paměti na pevný disk (tzv. swapování) – viz virtuální paměť.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana paměti.", "content": "Ochrana paměti je zajištěna mezním registrem na offset (procesor nedovolí použít offset větší, než je hodnota v mezním registru). Změna mezního registru a segment registru je privilegovaná instrukce, takže ji může provést pouze jádro operačního systému. Běžící proces tedy může v neprivilegovaném stavu volně pracovat pouze s offsetem. Pokusí-li se proces běžící v neprivilegovaném režimu provést privilegovanou instrukci (tj. změnu segmentu nebo mezního registru), vyvolá procesor vnitřní přerušení (přičemž obsluha přerušení se nachází uvnitř jádra operačního systému), které tak může dotyčný proces okamžitě ukončit.", "section_level": 1}, {"title": "Fragmentace volného místa.", "content": "Při používání segmentace dochází postupně k fragmentaci volného místa v paměti, kdy je volná paměť rozdělena na více částí, které vznikly uvolněním některých segmentů. Kvůli fragmentaci volného místa nelze vyplnit požadavky procesů na alokaci další paměti nebo pro spuštění dalšího procesu, který má nároky menší, než je součet volného místa, avšak požadované volné místo není k dispozici v souvislém úseku. Pokud segmentový registr spravuje operační systém a procesy (resp. strojové instrukce) používají volně výhradně offset, může být volná paměť defragmentována tzv. \"setřásáním segmentů\", kdy jsou vybrané segmenty nakopírovány na jiná místa v paměti tak, aby došlo ke spojení fragmentovaných volných částí paměti do souvislého úseku. Při kopírování celého segmentu nedojde ke změnám v offsetech, změní se pouze segment registr, který spravuje (a nastavuje) jádro operačního systému. Po překopírování je opravena tabulka dotčených segmentů vedená jádrem. Kopírování segmentů v paměti je velmi náročné na systémové zdroje počítače, a proto je fragmentace jednou z důležitých nevýhod segmentace.", "section_level": 1}, {"title": "Existující implementace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Segmentace procesorů 80286+.", "content": "Segmentace v chráněném režimu na procesorech x86 od Intel 80286 výše vykazuje znaky připomínající reálný mód. Segmentace je povinná a pokud je zapnuto stránkování paměti, provádí se před ním, tedy virtuální adresa se segmentací překládá na lineární adresu, která se stránkováním překládá na fyzickou adresu. Virtuální adresa se skládá ze dvou částí: selektor segmentu a offset. Selektor obsahuje tři příznakové bity a index do tabulky GDT (global descriptor table) nebo LDT (local descriptor table). Selektor je uložen v segmentovém registru, kromě něj obsahuje segmentový registr i „cache“ příslušného řádku z GDT nebo LDT (zvaného descriptor) pro rychlejší vyhodnocování (k této cache nelze programově přistupovat, proto se říká že se nachází v neviditelné části registru).", "section_level": 2}, {"title": "Selektor.", "content": "Když se segmentový registr naplní selektorem nahraje se do jeho neviditelné části deskriptor na který daný selektor v tabulce ukazoval.", "section_level": 3}, {"title": "Tabulky deskriptorů.", "content": "Tabulek deskriptorů může být více. Kromě IDT, která se používá pro interrupty a se segmentací nesouvisí, existuje však pouze jedna kořenová nazvána GDT. Její přímá adresa a limit (limit velikosti tabulky) je v registru GDTR. Je to jediná přímo viditelná přímá adresa v celém systému. Jinak se adresuje jedině přes selektory a deskriptory. V GDT se nachází globální segmety kódové (.code) i datové (.data) a rovněž deskriptor popisující tabulky LDT. Například každý proces může mít svou vlastní tabulku LDT. Dalším deskriptorem v tabulce GDT je TSS (Task State Segment). Do TSS se ukládájí obsahy registrů procesu při přepínání kontextu u multitaskingu. Je to jakási pomyslná záloha běžícího procesu. Existuje ještě deskriptor brány. Ten se používá pokud chce nějaký méně privilegovaný proces přistoupit k paměti s vyššími privilegii. Číslo 0 znamená nejvyšší privilegia a 3 nejnižší privilegia. Např.: Jádro OS běží jako ring 0 a uživatelské programy pod ring 3. V tabulce LDT příslušného procesu jsou uložené deskriptory daného procesu, který tabulku vlastní. Je to jednoduché, pokud chcete přeložit logickou adresu na lineární, je třeba nahrát do segmentového registru příslušný selektor, kterým se budeme odkazovat v tabulce (LDT/GDT) najdeme si příslušnou 32-bitovou bázovou adresu segmentu, který se snažíme zaadresovat. Naše bázová adresa se sečte s adresou efektivní (představte si jako offset v poli) a tím vzniká adresa lineární. Pokud je daný offset větší než je limit segmentu, procesor vyvolá výjimku (druh přerušení), na kterou operační systém obvykle reaguje hlášením chyby aplikaci (v systémech UNIXového typu signálem SIGSEGV) a v případě neošetření ukončením aplikace.", "section_level": 3}], "src_summary": "Segmentace je v informatice metoda správy paměti, kdy je procesu vytvořen virtuální adresní prostor začínající od nuly, čímž odpadá potřeba relokace použitého strojového kódu. Strojové instrukce používají pro adresaci logické adresy (offset). Fyzická adresa operační paměti je získána součtem segment registru a offsetu. Ve většině případů používá každý proces více segmentů, přičemž obsah jednotlivých segmentů odpovídá struktuře paměťového prostoru procesu.", "tgt_summary": "Memory segmentation is a computer (primary) memory management technique of division of a computer's primary memory into segments or sections. In a computer system using segmentation, a reference to a memory location includes a value that identifies a segment and an offset (memory location) within that segment. Segments or sections are also used in object files of compiled programs when they are linked together into a program image and when the image is loaded into memory. Segments usually correspond to natural divisions of a program such as individual routines or data tables so segmentation is generally more visible to the programmer than paging alone. Different segments may be created for different program modules, or for different classes of memory usage such as code and data segments. Certain segments may be shared between programs. Segmentation was originally invented as a method by which system software could isolate different software processes (tasks) and data they are using. It was intended to increase reliability of the systems running multiple processes simultaneously. In a x86-64 architecture it is considered legacy and most x86-64-based modern system software don't use memory segmentation. Instead they handle programs and their data by utilizing memory-paging which also serves as a way of memory protection. However most x86-64 implementations still support it for backward compatibility reasons.", "id": 950965} {"src_title": "Svatý Florián", "tgt_title": "Saint Florian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Za vlády císaře Diokleciána byl jednou z obětí jeho zásahů prostřednictvím čtyř protikřesťanských ediktů z let 303 a 304. Dnešní území Rakouska do té doby patřilo římské provincii Noricum a císař Dioklecián tuto provincii připojil k Panonii. V okolí dnešního Lince, v městě \"Lauriacum\" (neboli Lorch) u soutoku Enže s Dunajem, dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florian dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříci a soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě a jeho bezúhonný život, vydal ho do rukou katů. Ti mu dne 4. května roku 304 přivázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do řeky Enže poblíž římské osady Lauriacum (dnes Lorch, část obce Enns v Rakousku). Pohřeb byl nedaleko Lince, v místech, kde dnes leží městys Sankt Florian, a nad jeho hrobem byl už v 6. století vystavěn augustiniánský klášter. Floriánovo tělo nalezla vdova Valérie. Nad jeho hrobem byl časem vystavěn kostel a benediktinský klášter, později klášter lateránských kanovníků podle řádu sv. Augustina, který nese název tohoto mučedníka \"St. Florian\".", "section_level": 1}, {"title": "Florián jako kult.", "content": "V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání mělo spíš profánní charakter a bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a rustikálních, hlavně pozdně barokních plastik, jako jsou např. světcovy sochy v Lipnici nad Sázavou či ve Slavonicích. Často se objevoval i na morových sloupech ve společnosti morových patronů, jak je tomu třeba v Poličce, Hostivicích nebo Velvarech. Jeho obraz najdeme ve velehradské bazilice, jeho socha zdobí hlavní oltář kostela v Borovanech.", "section_level": 1}, {"title": "Floriánovy ostatky a relikvie.", "content": "Ostatky sv. Floriána byly v 11. století rozděleny, část z nich byla převezena do Říma, část do Krakova (stal se jedním z polských patronů) a z Polska byla za Karla IV. malá část jeho relikvií převezena do chrámu sv. Víta v Praze. Další část relikvií je umístěna v katedrále sv. Václava v Olomouci, a v kostelích na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě, v Horní Rovni a jinde. Tyto maličké kousky Floriánových ostatků měly ve středověku chránit města před požáry, poněvadž Florián, umučený ve vodě, se stal patronem hasičů. Obraz sv. Floriána se objevoval na obecních pečetidlech, městských branách, kostelních věžích, na zvoničkách a jeho sochy se stavěly na návsích a náměstích. K zajímavostem patří i jeden z bočních oltářů ve staroměstském kostele sv. Jakuba. Jako jeden z mála v Praze je zasvěcen sv. Floriánovi.", "section_level": 1}, {"title": "Patron.", "content": "Svatý Florián je považován za patrona profesí, které souvisejí s ohněm – hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. V ikonografii je obvykle znázorňován v oblečení římského důstojníka s nádobou na hašení, případně přímo hasící požár. Jeho kult byl značně rozšířen i v českých zemích a jeho sochy se budovaly na ochranu proti požáru. Katolická církev si jeho památku připomíná 4. května. O jedné z posledních tradic je zmínka z Hané, kde ještě na začátku první poloviny století hlásil ponocný:", "section_level": 1}, {"title": "Frazeologie.", "content": "V němčině existuje tzv. Princip svatého Floriána (\"Sankt-Florian-Prinzip\"), který vyjadřuje úsloví \": „O heiliger St. Florian, verschon mein Haus, zünd andre an.“ (Ó svatý Floriáne, ušetři můj dům, zapal jiný.)\". Pro podobný koncept viz NIMBY (\"Not in my backyard\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Florián z Lorchu (\"Florian von Lorch\") (250, Zeiselmauer-Wolfpassing – 4. květen 304, Lorch) je katolický světec, mučedník. První rakouský mučedník a svatý.", "tgt_summary": "Saint Florian (; 250 – 304 AD) was a Christian holy man, and the patron saint of Linz, Austria; chimney sweeps; soapmakers, and firefighters. His feast day is 4 May. St. Florian is also the patron of Upper Austria, jointly with Saint Leopold.", "id": 884972} {"src_title": "Šachový turnaj ve Wijku aan Zee", "tgt_title": "Tata Steel Chess Tournament", "src_document": [{"title": "Jméno turnaje.", "content": "Turnaj se do roku 1999 jmenoval \"Turnaj Hoogovens\" podle nizozemské hutní společnosti. Po jejím spojení s britskou British Steel vznikla společnost Corus Group, která dala turnaji nové jméno \"Corus Chess Tournament\". V roce 2011 získal turnaj po novém vlastníku oceláren Tata Steel opět nové označení \"Tata Steel Chess Tournament\". Šachové veřejnosti je ale nejlépe známý podle jména místa konání jako \"turnaj ve Wijku aan Zee\". Obvykle se také tímto názvem označuje jen hlavní turnaj, i když ve skutečnosti se jedná o šachový festival s celou řadou menších turnajů nejrůznější úrovně, od profesionálních uzavřených turnajů až pro turnaje pro příchozí.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "Festival obsahuje kromě hlavního velmistrovského turnaje několik (v roce 2007 dva) další uzavřené turnaje, fungující rovněž jako kvalifikace pro superturnaj na příští rok. Dále se v průběhu hraje řada otevřených a jiných doprovodných turnajů. Hlavní turnaj je pravidelně pořádaný systémem každý s každým, výjimkou byl rok 1993, kdy vyřazovacím pavoukem prošel k vítězství Anatolij Karpov, experiment se ale neudržel. Jen dva hráči, kteří patřili mezi mistry světa do rozštěpení mistrovství v roce 1993, turnaj nevyhráli – Vasilij Smyslov a Bobby Fischer.", "section_level": 1}, {"title": "Češi ve Wijku.", "content": "Prvním Čechem v hlavním turnaji byl Čeněk Kottnauer, v roce 1947 obsadil samostatné třetí místo, turnaje se zúčastnil i v letech 1948 (dělil 8.-9. místo), 1954 (po emigraci do Velké Británie dělil 7.-8. místo) a 1962 (dělil 4.-5. místo). Miroslav Filip v roce 1966 obsadil šesté místo se 7,5 body z 15 partií. Nejlepšího výsledku v historii turnaje ve Wijku zaznamenal ale z Čechů Vlastimil Hort, který se v roce 1968 umístil na dělené druhé příčce (9 bodů z 15 partií), výsledek zopakoval v letech 1970 (10,5 z 15) a 1975 (10 z 15, půl bodu od vítězství), kromě toho byl ještě třetí v roce 1972 a čtvrtý v letech 1973, 1982 a 1983. Dále se turnaje zúčastnili Lubomír Kaválek (nejlépe v barvách USA čtvrtý v roce 1970 a 1975), Jan Smejkal (třetí v roce 1975) a slovenský šachista v barvách Československa Ľubomír Ftáčnik (jedenáctý v roce 1985). Turnaj v roce 1975 byl z českého pohledu obzvlášť úspěšný, když za Maďarem Portischem skončil o půl bodu zpět druhý Hort, třetí Smejkal ztrácel na vítěze bod a čtvrtý Kaválek (již za Spojené státy) bod a půl. Po dvacetiletém čekání na dalšího Čecha se do soupisky turnaje vrátil v roce 2007 David Navara, zvítězil nad budoucím mistrem světa Magnusem Carlsenem a obsadil konečnou sedmou pozici. V roce 2012 skončil třináctý, když jedinou výhru zaznamenal proti vítězi turnaje Aronjanovi. Potřetí se turnaje zúčastnil v roce 2016 a skončil desátý, jedinou výhru si tentokrát připsal proti Caruanovi, který v turnaji obsadil druhou příčku, s úřadujícím mistrem světa Carlsenem remizoval.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězové turnaje.", "content": "Nejúspěšnějším hráčem historie turnaje je se sedmi vítězstvími norský velmistr Magnus Carlsen. Beverwijk: Wijk aan Zee: Corus Chess Tournament: Tata Steel Chess Tournament:", "section_level": 1}], "src_summary": "Šachový turnaj v nizozemském městě Wijk aan Zee je prestižní šachový turnaj hraný každoročně na předměstí Beverwijku. Turnaj se zde koná už od roku 1938 a již před koncem 20. století si zajistil spolu s turnajem v Linaresu a turnajem v Dortmundu pověst nejkvalitnějšího turnaje světa. Přezdívá se mu \"šachový Wimbledon\".", "tgt_summary": "The Tata Steel Chess Tournament is an annual chess tournament held in January in Wijk aan Zee, the Netherlands. It was called the Hoogovens tournament from its creation in 1938 until the sponsor Koninklijke Hoogovens merged with British Steel to form the Corus Group in 1999, after which the tournament was called the Corus chess tournament. Corus Group became Tata Steel Europe in 2007. Despite the name changes, the series is numbered sequentially from its Hoogovens beginnings; for example, the 2011 event was referred to as the 73rd Tata Steel Chess Tournament. Top grandmasters compete in the tournament, but regular club players are welcome to play as well. The Masters group pits fourteen of the world's best against each other in a round-robin tournament, and has sometimes been described as the \"Wimbledon of Chess\". Since 1938, there has been a long list of famous winners, including Max Euwe, Bent Larsen, Tigran Petrosian, Paul Keres, Lajos Portisch, Boris Spassky, Mikhail Botvinnik, Mikhail Tal, Viktor Korchnoi, Jan Timman, Anatoly Karpov, Vassily Ivanchuk, Vladimir Kramnik, Garry Kasparov, Viswanathan Anand, Veselin Topalov, Levon Aronian, Sergey Karjakin, and Magnus Carlsen. Of the eight World Chess Champions since 1946, only the names of Vasily Smyslov and Bobby Fischer are missing. In 2001, nine of the top ten players in the world participated. Magnus Carlsen holds the record for most wins at the tournament, with seven titles to his name. Viswanathan Anand is the only other player to have won the event five or more times, and also holds the record of most consecutive games played at the tournament without a loss (70 – from 1998 to 2004).", "id": 1810415} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1993", "tgt_title": "1993 Men's Ice Hockey World Championships", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Itálie – Rusko 2:2 (0:0, 1:0, 1:2) 18. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Itálie: 26:22 Lucio Topatigh, 50:11 Mario Brian Chitarroni Branky Ruska: 54:01 Jan Kaminskij, 58:19 Andrej Chomutov. Rozhodčí: Hearn – Earle, Borman (USA) Vyloučení: 4:2 Diváků: 3 500 18. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švédska: 15:45 Jonas Bergkvist Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Maletroit (FRA) – Janíček (SVK), Rautavuori (FIN) Vyloučení: 2:3 Diváků: 3 000 19. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Kanady: 1:20 Eric Lindros, 29:02 Mike Gartner. Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Nieminen (FIN) – Schim, Dahle (GER) Vyloučení: 7:3 Diváků: 3 500 19. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Ruska: 24:21 Jan Kaminskij, 29:32 Vjačeslav Bykov, 55:00 Sergej Šenděljev, 58:22 Vjačeslav Bykov Branky Rakouska: 18:35 A. Pusnik, 50:32 Heinzle. Rozhodčí: Slapke (GER) – Larssen (NOR), Janíček (SVK) Vyloučení: 9:10 (1:0, 0:1) Diváků: 4 000 20. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švédska: 35:23 Patrik Juhlin Branky Kanady: 27:24 Geoff Sanderson, 45:54 Geoff Sanderson TS, 50:44 Mike Gartner, 59:59 Rod Brind'Amour. Rozhodčí: Hearn – Earle, Borman (USA) Vyloučení: 5:6 (1:1) Diváků: 6 500 20. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Itálie: 25:47 Gaetano Orlando. Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Danko – Janíček (SVK), Rautavuori (FIN) Vyloučení: 10:8 (1:0) Diváků: 3 500 21. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Itálie: 26:57 John Vecchiarelli, 49:36 Carmine Vani Branky Švédska: 9:48 Stefan Nilsson, 21:27 Ulf Dahlén, 24:22 Patrik Juhlin, 48:13 Fredrik Stillman, 52:17 Michael Nylander, 56:37 Ulf Dahlén. Rozhodčí: Slapke – Schimm, Dahle (GER) Vyloučení: 8:7 (2:0) Diváků: 2 600 22. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švýcarska: nikdo Branky Ruska: 5:23 Alexej Jašin, 16:45 Alexej Jašin, 27:13 Ilja Bjakin, 43:47 Andrej Chomutov, 44:13 Ilja Bjakin, 53:50 Sergej Sorokin. Rozhodčí: Hearn (USA) – Larsen (NOR), Rautavuori (FIN) Vyloučení: 7:9 0:2) + Sapožnikov na 5 min a do konce utkání. Diváků: 3 500 22. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Rakouska: nikdo Branky Kanady: 9:51 Shayne Corson, 10:24 Rod Brind'Amour, 12:42 Paul Kariya, 18:22 Garry Galley, 19:11 Eric Lindros, 19:46 Rod Brind'Amour, 20:31 Eric Lindros, 28:56 Eric Lindros, 53:37 Brian Savage, 56:26 Brian Benning, 57:55 Geoff Sanderson. Rozhodčí: Malletrit (FRA) – Schmidt, Dahle (GER) Vyloučení: 1:3 (0:1) Diváků: 7 100 23. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švýcarska: 10:21 Andreas Ton, 32:52 Christian Weber, 34:31 Gil Montandon, 53:09 Alfred Lüthi, 59:51 Thomas Vrabec Branky Rakouska: 37:47 Günther Rozhodčí: Nieminen (FIN) – Earle, Borman (USA) Vyloučení: 4:8 (2:0) Diváků: 7 000 24. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Kanady: 2:21 Dave Gagner, 3:51 Eric Lindros, 12:21 Greg Johnson, 12:31 Adam Greaves, 18:53 Adam Greaves, 35:02 Dave Gagner, 35:44 Eric Lindros, 39:36 Eric Lindros, 47:21 Dave Gagner, 50:22 Eric Lindros, 57:21 Eric Lindros Branky Itálie: 42:19 Martin Pavlů, 54:17 Lucio Topatigh. Rozhodčí: Nieminen (FIN) – Larsen (NOR), Rautavuori (FIN) Vyloučení: 5:2 (1:0, 1:0) Diváků: 5 000 24. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Ruska: 20:32 Ilja Bjakin, 54:48 Valerij Karpov Branky Švédska: 24:52 Mikael Renberg, 26:07 Jonas Bergkvist, 37:07 Markus Näslund, 40:31 Mikael Andersson, 57:45 Mikael Andersson. Rozhodčí: Danko (SVK) – Earle, Borman (USA) Vyloučení: 7:8 (1:0, 0:1) + Larsson na 10 min. Diváků: 10 000 25. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švédska: 22:47 Peter Andersson, 29:08 Jonas Bergkvist, 38:50 Stefan Larsson, 47:49 Mikael Renberg Branky Švýcarska: 3:21 Manuele Celio, 11:37 Patrick Howald, 16:00 Patrick Howald, 28:53 Roman Waeger, 49:07 Roman Waeger, 51:29 Felix Hollenstein. Rozhodčí: Hearn (USA) – Schimm, Dahle (GER) Vyloučení: 4:5 (1:1) Diváků: 6 000 25. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Ruska: 36:24 Valerij Karpov Branky Kanady: 4:28 Kevin Dineen, 12:20 Paul Kariya, 29:40 Eric Lindros. Rozhodčí: Danko (SVK) - Rautavuori (FIN), Janíček (CZE) Vyloučení: 1:2 + Jašin na 5 min. Diváků: 8 600 26. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Rakouska: 10:36 Herbert Hohenberger Branky Itálie: 35:37 Lucio Topatigh Rozhodčí: Hearn – Borman (USA), Larssen (NOR) Vyloučení: 5:3 (0:1) Diváků: 4 500", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Norsko – Německo 0:6 (0:1, 0:2, 0:3) 18. dubna 1993 (15:30) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Norska: nikdo Branky Německa: 11:37 Raimund Hilger, 23:01 Bernd Truntschka, 29:21 Michael Rumrich, 48:28 Dieter Hegen, 50:30 Georg Franz, 58:00 Stefan Ustorf. Rozhodčí: Bokarev (URS) – Castle (CAN), Pfister (SUI) Vyloučení: 9:8 (0:2, 0:1) + Gundersen do konce utkání. Diváků: 10 092 18. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Česka: 46:45 Drahomír Kadlec Branky USA: 53:13 Derian Hatcher Rozhodčí: Sold (SWE) – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 6:9 (0:1) Diváků: 2 200 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Richard Žemlička – Roman Horák, (21. Josef Beránek), Radek Ťoupal, Tomáš Kapusta. USA: Dunham – Beers, Weinrich, Hatcher, Bert, Hauer, Richter, Richards – Amonte, Weight, Olczyk – Turcotte, Modano, Podein – Drury, Plante, Sacco – Moran, Johnson. 19. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Finska: 49:31 Jarkko Varvio, 58:01 Timo Jutila Branky Francie: nikdo Rozhodčí: Savaris (ITA) – Norrman, Eriksson (SWE) Vyloučení: 2:7 (1:0) Diváků: 1 700 20. dubna 1993 (15:30) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Česka: 21:51 Kamil Kašťák, 32:26 Jiří Doležal, 39:10 Petr Hrbek, 48:28 Radek Ťoupal, 57:07 Josef Beránek. Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Loraans – Castle (CAN), Stadler (AUT) Vyloučení: 7:6 (1:0) + Brandl na 10 min a Thomson na 5 min ado konce utkání. Diváků: 10 000 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Richard Žemlička – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta. Německo: Merk – Meyer, Thomson, Mende, Mayr, Niedeberger, Amann, Hiemer, Kienass – Volland, G. Truntschka, Hegen – Rumrich, Brandl, Kummer – Köpf, Doucet, B. Truntschka – Hilger, Ustorf, Franz. 20. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Finska: 24:00 Jarkko Varvio Branky USA: 44:26 Ed Olczyk Rozhodčí: Bokarev (RUS) – Eriksson (SWE), Pfister (SUI) Vyloučení: 7:6 (0:1) Diváků: 2 500 21. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Česka: 9:42 Richard Žemlička, 52:13 Jiří Doležal. Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Moreno (SUI) – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 6:5 (1:0) Diváků: 2 200 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták (41. Roman Horák), Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Richard Žemlička – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta. Norsko: Schistad - Salsten, Andersen, Kristiansen, Karlstad, Jakobsen, Sögaard – Thoresen, Kristiansen, Hoff – Gundersen, Dahlström, Rath – Billkvam, Finstad, Bekkerud – Olsen, Johansen, Knold. 21. dubna 1993 (15:30) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Německa: 0:52 Dieter Hegen, 2:08 Ernst Koopf, 14:12 Bernd Truntschka, 39:20 Dieter Hegen, 41:33 Andreas Volland Branky Francie: 12:22 Franck Pajonkowski, 21:36 Peter Almasy, 47:39 Bruno Saunier. Rozhodčí: Norrman – Eriksson, Sold (SWE) Vyloučení: 4:6 (1:1, 0:1) Diváků: 8 500 22. dubna 1993 (15:30) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky USA: 8:32 Adam Burt, 18:15 Rob Gaudrean, 18:29 Jeffrey Lazaro, 30:54 Adam Burt, 48:03 Shjon Podein, 56:25 Rob Gaudrean Branky Francie: 5:02 Antoine Richer Rozhodčí: Slapke – Schimm, Dahle (GER) Vyloučení: 3:2 Diváků: 1 500 22. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Norska: nikdo Branky Finska: 44:16 Juha Riihijärvi, 52:37 Kari Harila. Rozhodčí: Sold – Norrman (SWE), Pfister (SUI) Vyloučení: 5:7 Diváků: 3 200 23. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Německa: 11:45 Michael Rumrich, 24:45 Dieter Hegen, 36:06 Ernst Koopf Branky Finska: 53:16 Vesa Viitakoski Rozhodčí: Bokarev – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 7:8 (1:0) Diváků: 11 000 24. dubna 1993 (15:30) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Česka: 7:12 Josef Beránek, 25:31 Miloš Holaň, 37:05 Leo Gudas, 42:44 Tomáš Kapusta, 45:21 Martin Hosták, 45:42 Petr Rosol Branky Francie: 28:03 Christian Pouget, 46:49 Arnaud Briand. Rozhodčí: Savarin (ITA) – Castle (CAN), Stadler (AUT) Vyloučení: 4:4 Diváků: 3 500 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Richard Žemlička – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta. Francie: Ylönen – Botteri, Lemoine, Poudrier, Perez, Leblanc, Saunier – Pajonkowski, Richer, Pouget – Barin, Ville, Almasy – Pousse, Lapointe, Dunn – Briand, Maia, Babin. 24. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky USA: 26:25 Tony Amonte, 27:05 Darren Turcotte, 46:05 Jeffrey Lazaro Branky Norska: 11:27 Sven Enok Noersteboe Rozhodčí: Moreno (SUI) – Feofanov (RUS), Pfister (SUI) Vyloučení: 7:4 (1:0) Diváků: 3 200 25. dubna 1993 (15:30) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Česka: 31:04 Petr Hrbek, 45:04 Jiří Doležal, 59:45 Martin Hosták Branky Finska: 37:51 Mika Alatalo. Rozhodčí: Moreno (SUI) – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 9:8 (1:0, 1:0) Diváků: 4 300 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Richard Žemlička – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta. Finsko: Ketterer – Haapakoski, Siren, Jutila, Laukkanen, Hämäläinen, Harila – Säilynoja, Nieminen, Varvio – Riihijärvi, Saarikoski, Viitakoski – Tikkanen, Koivu, Korpisalo – Palo, Peltomaa, Alatalo. 25. dubna 1993 (20:00) – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Německa: 7:12 Raimund Hilger, 11:16 Gerd Truntschka, 11:55 Ernst Koopf, 16:06 Michael Rumrich, 18:45 Benoit Doucet, 46:57 Dieter Hegen Branky USA: 44:06 Derek Plante, 47:30 Craig Johnson, 53:07 Rob Gaudrean. Rozhodčí: Bokarev (RUS) – Castle (USA), Norman (SWE) Vyloučení: 7:11 (2:1, 1:0) Diváků: 11 000 26. dubna 1993 – Dortmund (Westfalenhalle) Branky Francie: 6:45 Antoine Richer, 19:04 Benoit Laporte, 21:07 Peter Almasy, 56:58 Franck Pajonkowski Branky Norska: 10:30 Carl Gunnar Gundersen, 34:22 Pal Kristiansen, 50:56 Marius Rath, 55:30 Pal Kristiansen, 59:47 Pal Kristiansen Rozhodčí: Eriksson (SWE) – Eriksson (SWE), Stadler (AUT) Diváků: 1 200", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Švédsko – USA 5:2 (2:1, 0:1, 3:0) 27. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švédska: 0:37 Mikael Renberg, 8:44 Peter Forsberg, 41:12 Ulf Dahlén, 44:42 Roger Akörström, 53:48 Ulf Dahlén Branky USA: 5:55 Ribert Beers, 22:07 Darren Turcotte. Rozhodčí: Moreno (SUI) – Rautavuori (FIN), Castle (CAN) Vyloučení: 4:4 (2:1) Diváků: 5 800 27. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Německa: 48:25 Dieter Hegen. Branky Ruska: 15:38 Valerij Karpov, 26:17 German Titov, 40:56 Andrej Chomutov, 42:32 Vjačeslav Bucajev, 45:01 Vjačeslav Bykov Rozhodčí: Hearn – Earle, Borman (USA) Vyloučení: 9:8 (1:2) + Neideberger na 10 min. Diváků: 11 000 28. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Kanady: 1:27 Mark Recchi, 26:21 Dave Manson, 44:22 Mark Recchi, 47:28 Dave Gagner, 56:40 Dave Manson Branky Finska: 24:42 Janne Laukkanen Rozhodčí: Bokarev (RUS) – Norrman, Eriksson (SWE) Vyloučení: 5:7 (2:0, 1:0) Diváků: 4 500 28. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Česka: 1:12 Kamil Kašťák, 3:47 Drahomír Kadlec, 24:49 Martin Hosták, 36:23 Martin Hosták, 41:09 Petr Rosol, 51:23 Otakar Janecký, 55:29 Petr Hrbek, 59:06 Petr Hrbek Branky Itálie: 54:18 John Vecchiarelli Rozhodčí: Sold (SUI) – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 5:7 (4:0, 0:1) Diváků: 4 200 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Roman Horák – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta. Itálie: Delfino – De Angelis, Circelli, Oberrauch, di Fiore, Marchetti, Stewart – Chitarroni, Orlando, Topatigh – Zanatta, Vani, Iovio – Vecchiarelli, Pavlu, Mansi.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Česko - Švédsko 3:4 (2:1, 0:1, 1:1 - 0:1 pp) 30. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Česka: 9:59 Jiří Doležal, 14:13 Radek Ťoupal, 59:12 Drahomír Kadlec Branky Švédska: 1:03 Charles Berglund, 24:20 Ulf Dahlén, 42:38 Mikael Renberg, 68:38 Thomas Rundqvist. Rozhodčí: Loraas (CAN) – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 4:6 (1:1) + Näslund na 10 min. Diváků: 9 300 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Petr Hrbek, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta – Roman Horák. Švédsko: Söderström – Kennholt, Stillman, Popovic, P. Andersson, Akeström, Blomsten – Renberg, Rundqvist, M. Andersson – Nylander, Berglund, Dahlén – Näslund, Rorsberg, Bergqvist – Larsson, Nilsson, Julin. 30. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Ruska: 10:29 Dmitrij Juškjevič, 26:47 German Titov, 28:15 Konstantin Astrachancev, 32:44 Vjačeslav Bykov, 37:02 Andrej Chomutov, 43:52 Valerij Karpov, 54:33 German Titov Branky Kanady: 7:07 Shayne Corson, 21:09 Dave Manson, 21:21 Shayne Corson, 40:39 Eric Lindros. Rozhodčí: Hearn (USA) – Eriksson, Norrman (SWE) Vyloučení: 7:7 (1:3) + Šendělev na 5min. – Manson na 10 min. Diváků: 11 000", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Rusko – Švédsko 3:1 (2:0, 1:0, 0:1) 2. května 1993 (15:00) - Mnichov (Olympiahalle) Branky Ruska: 1:39 German Titov, 7:03 Andrej Nikolišin, 27:49 Andrej Chomutov Branky Švédska: 49:36 Mikael Renberg Rozhodčí: Hearn – Earle, Borman (USA) Vyloučení: 7:6 + Blomsten 10 min. Diváků: 10 500", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Česko - Kanada 5:1 (1:1, 2:0, 2:0) 1. května 1993 (19:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Česka: 7:26 Jiří Doležal, 22:50 Tomáš Kapusta, 38:08 Josef Beránek, 41:18 Petr Rosol, 43:48 Petr Rosol Branky Kanady: 2:10 Adam Greaves Rozhodčí: Bokarev (RUS) – Norrman, Eriksson (SWE) Vyloučení: 6:9 (1.0) + Kadlec a Beránek 10 min. Diváků: 6 800 Česko: Petr Bříza – Drahomír Kadlec, Miloš Holaň, Leo Gudas, Miloslav Hořava, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa – Otakar Janecký, Jiří Kučera, Jiří Doležal – Petr Rosol, Martin Hosták, Kamil Kašťák – Jan Čaloun, Petr Hrbek, Roman Horák – Radek Ťoupal, Josef Beránek, Tomáš Kapusta. Kanada: Tugnut – Galley, Smith, MacIver, Manson, Benning, Carkner – Kariya, Lindros, Corson – Recchi, Cagner, Buchberger – Dinnen, Savage, Brind Amour – Jonson, Sanderson, Graves.", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "Švýcarsko – Francie 1:3 (1:1, 0:0, 0:2) 29. dubna 1993 (15:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švýcarska: 6:17 Felix Hollenstein Branky Francie: 13:56 Peter Almasy, 44:43 Peter Almasy, 59:59 Pierrick Maia. Rozhodčí: Sold (SUI) – Janíček (SVK), Rautavuori (FIN) Vyloučení: 2:4 (1:0, 0:1) Diváků: 2 400 29. dubna 1993 (20:00) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Norska: 12:24 Pal Kristiansen, 16:11 Morten Finstad Branky Rakouska: 11:50 Manfred Muehr, 16:37 James Burton, 18:21 Robin Doyle, 24:08 Richard Nasheim, 34:24 Herbert Hohenberger, 42:20 Manfred Muehr. Rozhodčí: Loraas (CAN) – Borman, Castle (CAN) Vyloučení: 3:4 (1:1) Diváků: 2 600 1. května 1993 (14:30) – Mnichov (Olympiahalle) Branky Švýcarska: 30:21 Christian Weber, 45:40 Patrick Howald Branky Norska: 15:33 Ole Eskild Dahlstrøm, 22:01 Arne Billkvam, 27:13 Petter Thoresen, 44:05 Roy Johansen, 58:17 Pal Kristiansen. Rozhodčí: Danko (SVK) – Feofanov, Karabanov (RUS) Vyloučení: 6:5 Diváků: 2 400", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Ruska.", "content": "1. Rusko Brankáři: Andrej Trefilov, Maxim Michajlovskij, Andrej Zujev. Obránci: Alexandr Karpovcev, Alexander Smirnov, Ilja Bjakin, Dmitrij Frolov, Andrej Sapožnikov, Sergej Šenděljev, Dmitrij Juškjevič, Sergej Sorokin. Útočníci: Sergej Petrenko, German Titov, Andrej Chomutov, Jan Kaminskij, Alexej Jašin, Sergej Puškov, Andrej Nikolišin, Valerij Karpov, Konstantin Astrachancev, Vjačeslav Bykov – , Igor Varickij, Vjačeslav Bucajev. Trenér: Boris Michajlov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "2. Švédsko Brankáři: Tommy Söderstrom, Peter Åslin, Mikael Sundlöv. Obránci: Peter Popovic, Arto Blomsten, Fredrik Stillman, Roger Akörström, Stefan Larsson, Peter Andersson, Kenneth Kennholt. Útočníci: Stefan Nilsson, Patrik Juhlin, Thomas Rundqvist, Markus Näslund, Jan Larsson, Peter Forsberg, Charles Berglund, Mikael Renberg, Mikael Andersson, Michael Nylander, Ulf Dahlén, Hakan Ahluend, Jonas Bergkvist Trenéři:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Česka.", "content": "3. Česko Brankáři: Petr Bříza, Roman Turek, Zdeněk Orct. Obránci: Leo Gudas, Miloš Holaň, Drahomír Kadlec, Bedřich Ščerban, Antonín Stavjaňa, Miloslav Hořava, Aleš Flašar. Útočníci: Petr Rosol, Kamil Kašťák, Richard Žemlička, Jiří Kučera, Jan Čaloun, Petr Hrbek, Tomáš Kapusta, – Otakar Janecký, Roman Horák, Martin Hosták, Radek Ťoupal, Jiří Doležal, Josef Beránek. Trenéři: Ivan Hlinka a Jaroslav Walter.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "4. Kanada Brankáři: Bill Ranford, Allain Roy, Ron Tugnutt. Obránci: Garry Galley, Derek Mayer, Norm McIlver, Terry Carkner, Brian Benning, Dave Manson, Geoff Smith. Útočníci: Mark Recchi, Shayne Corson, Geoff Sanderson, Kevin Dineen, Dave Gagner, Kelly Buchberger, Rod Brind'Amour, Paul Kariya, Mike Gartner, Adam Greaves – , Greg Johnson, Brian Savage, Eric Lindros. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "5. Německo Brankáři: Helmut De Raaf, Klaus Merk, Josef Heiss. Obránci: Torsten Kienas, Joerg Mayr, Greg Thomson, Andrea Niederberger, Richard Amann, Ulrich Hiemer, Karsten Mende, Jason Meyer. Útočníci: Thomas Brandl, Ernst Koopf, Andreas Volland, Bernd Truntschka, Raimund Hilger, Benoit Doucet, Gerd Truntschka, Wolfgang Kummer, Georg Franz, Dieter Hegen, Stefan Ustorf, Michael Rumrich. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "6. USA Brankáři: Mike Richter, Michael Dunham, Patrick Jablonski. Obránci: Robert Beers, Erich Weinrich, Brett Hauer, Adam Burt, Ian Moran, Travis Richards, Barron Richter, Derian Hatcher. Útočníci: Darren Turcotte, Mike Modano, Ed Olczyk, Craig Johnson, Doug Weight, Theodore Drury, Jeffrey Lazaro, David Sacco, Shjon Podein, Derek Plante, Rob Gaudreau, Tony Amonte. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "7. Finsko Brankáři: Markus Ketterer, Sakari Lindfors, Ari Sulander. Obránci: Mikko Haapakoski, Timo Jutila, Erik Hämalainen, Janne Laukkanen, Vill Siren, Walteri Immonen. Útočníci: Vesa Viitakoski, Saku Koivu, Jari Korpisalo, Mika Alatalo, Marko Palo, Timo Saarikoski, Kari Harila, Keijo Säilynoja, Juha Riihijärvi, Jarkko Varvio, Mika Nieminen, Esa Tikkanen, Timo Peltomaa, Juhu Ylönen. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "8. Itálie Brankáři: David Delfino, Diego Riva, Bruno Campese. Obránci: Robert Oberrauch, Raphael Constantin Di Fiore, William Stewart, Georg Comploi, Giovanni Marchetti, Anthony Circelli, Pietrangelo Cibien, Michael De Angelis. Útočníci: Mark Michael Cupolo, Emilio Iovio, Maurizio Mansi, Ivano Zanatta, Bruno Zarrillo, Gaetano Orlando, John Vecchiarelli, Carmine Vani, Mario Brian Chitarroni, Lucio Topatigh, Martin Pavlů, Maurizio Bortolussi. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "9. Rakousko Brankáři: Brian Stankiewicz, Michael Puschacher, Claus Dalpiaz. Obránci: Martin Ulrich, Martin Krainz, Karl Heinzle, James Burton, Engelbert Linder, Michael Guentner, Michael Shea, Robin Doyle, Herbert Hohenberger. Útočníci: Andreas Pusnik, Wayne Grouix, Richard Nasheim, Marty Dallman, Manfred Muehr, Gerhard Pusnik, Gunether Lanzinger, Christian Perthaler, Dieter Kalt, Werner Kerth, Wolfgang Kromp. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Francie.", "content": "10. Francie Brankáři: Petri Ylönen, Michael Valliere, Christophe Renard. Obránci: Jean-Phillippe Lemoine, Stephane Boteri, Michel Leblanc, Bruno Saunier, Denis Perez, Joseph Poudrier. Útočníci: Peter Almasy, Bruno Maynart, Steven Woodburn, Stephane Barin, Arnaud Briand, Patrick Dunn, Pierre Pouse, Michael Babin, Benoit Laporte, Pierrick Maia, Christophe Ville, Antoine Richer, Christian Pouget, Franck Pajonkowski. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "11. Norsko Brankáři: Robert Schistad, Jim Martinsen, Sven Harald Arnesen. Obránci: Petter Salsten, Jon Magne Karlstad, Tommy Jakobsen, Kim Soegaard, Sven Enok Noersteboe, Cato Tom Andersen, Pal Kristiansen. Útočníci: Tom Erik Olsen, Geir Hoff, Carl Gunnar Gundersen, Ole Eskild Dahlstrøm, Arne Billkvam, Erik Kristiansen, Trond Magnussen, Petter Thoresen, Morten Finstad, Bjoern Freddy Bekkrud, Roy Johansen, Marius Rath, Per Christian Knold. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "12. Švýcarsko Brankáři: Renato Tosio, Reto Pavoni, Patrick Schoepf. Obránci: Martin Steinegger, Sandro Bertaggia, Martin Rauch, Sven Leuenberger, Rick Tschumi, Samuel Balmero, Patrick Sutter. Útočníci: Patrick Howald, Felix Hollenstein, Roberto Triulzi, Bruno Erni, Andreas Ton, Alfred Lüthi, Gil Montandon, Jörg Eberle, Roman Waeger, Christian Weber, Misko Antisin, Manuele Celio, Thomas Vrabec. Trenér:", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "Polsko - Velká Británie 3:4 (0:1, 2:1, 1:2) 25. března 1993 – Eindhoven 25. března 1993 – Eindhoven 25. března 1993 – Eindhoven 25. března 1993 – Eindhoven 26. března 1993 – Eindhoven 26. března 1993 – Eindhoven 27. března 1993 – Eindhoven 27. března 1993 – Eindhoven 28. března 1993 – Eindhoven 28. března 1993 – Eindhoven 28. března 1993 – Eindhoven 29. března 1993 – Eindhoven 29. března 1993 – Eindhoven 30. března 1993 – Eindhoven 30. března 1993 – Eindhoven 30. března 1993 – Eindhoven 31. března 1993 – Eindhoven 31. března 1993 – Eindhoven 1. dubna 1993 – Eindhoven 1. dubna 1993 – Eindhoven 2. dubna 1993 – Eindhoven 2. dubna 1993 – Eindhoven 3. dubna 1993 – Eindhoven 3. dubna 1993 – Eindhoven 4. dubna 1993 – Eindhoven 4. dubna 1993 – Eindhoven 4. dubna 1993 – Eindhoven 4. dubna 1993 – Eindhoven", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "KLDR - Izrael 14:2 (7:0, 3:0, 4:2) 12. března 1993 – Bled 12. března 1993 – Bled 12. března 1993 – Bled 13. března 1993 – Bled 13. března 1993 – Bled 13. března 1993 – Bled 15. března 1993 – Bled 15. března 1993 – Bled 15. března 1993 – Bled 16. března 1993 – Bled 16. března 1993 – Bled 16. března 1993 – Bled 18. března 1993 – Bled 18. března 1993 – Bled 18. března 1993 – Bled", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "JAR - Maďarsko 2:20 (0:8, 2:4, 0:8) 12. března 1993 – Lublaň 12. března 1993 – Lublaň 12. března 1993 – Lublaň 13. března 1993 – Lublaň 13. března 1993 – Lublaň 13. března 1993 – Lublaň 15. března 1993 – Lublaň 15. března 1993 – Lublaň 15. března 1993 – Lublaň 16. března 1993 – Lublaň 16. března 1993 – Lublaň 16. března 1993 – Lublaň 18. března 1993 – Lublaň 18. března 1993 – Lublaň 18. března 1993 – Lublaň", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Ukrajina - Kazachstán 3:2 (0:1, 2:0, 1:1) 19. března 1993 – Bled 19. března 1993 – Lublaň", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Ukrajina - Lotyšsko 0:2 (0:1, 0:0, 0:1) 21. března 1993 – Lublaň", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Slovinsko - Kazachstán 3:7 (0:3, 0:1, 3:3) 21. března 1993 – Lublaň", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Jižní Korea - Španělsko 7:3 (1:1, 2:1, 4:1) 19. března 1993 – Lublaň", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace o postup do skupiny C.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Estonsko - Litva 6:1 (2:1, 1:0, 3:0) 6. listopadu 1992 – Riga 7. listopadu 1992 – Riga 8. listopadu 1992 – Riga Kazachstán - Ukrajina 5:4 (2:0, 2:2, 1:2)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "6. listopadu 1992 – Minsk 7. listopadu 1992 – Minsk 8. listopadu 1992 – Minsk Chorvatsko - Slovinsko 1:15 (0:5, 1:4, 0:6)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "7. listopadu 1992 – Záhřeb 8. listopadu 1992 – Lublaň Řecko - Turecko 10:2 (4:0, 2:2, 4:0)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "6. listopadu 1992 – Ankara 7. listopadu 1992 – Ankara 8. listopadu 1992 – Ankara", "section_level": 2}], "src_summary": "57. Mistrovství světa v ledním hokeji 1993 se konalo v Německu v Mnichově a Dortmundu ve dnech 18. dubna – 2. května 1993. Mistrovství vyhrál výběr Ruska. Mistrovství se zúčastnilo 32 mužstev, rozdělených podle výkonnosti do tří skupin. V A-skupině startovalo dvanáct účastníků, rozdělených do dvou šestičlenných skupin, z nichž první čtyři postoupily do play off, kde se hrálo o medaile. Týmy, které skončily ve skupině na pátém a šestém místě, hrály o záchranu. Na šampionátu poprvé vystoupila samostatná česká reprezentace (1. ledna 1993 došlo k rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku) a získala bronzové medaile. Nejlepším brankářem šampionátu byl vyhlášen Petr Bříza který udržel průměr obdržených branek na zápas pod číslem 2.", "tgt_summary": "The 1993 Men's Ice Hockey World Championships was the 57th such event sanctioned by the International Ice Hockey Federation (IIHF). Teams representing 32 countries participated in several levels of competition, with an additional six national teams failing to advance from mid-season preliminary qualifying tournaments. The competition also served as qualifications for group placements in the 1994 competition. The top Championship Group A tournament took place in Germany from 18 April to 2 May 1993, with games played in Munich and Dortmund. Twelve teams took part, with the first round being split into two groups of six, with the four best teams from each group advancing to the quarter finals. Russia beat the reigning world champions Sweden to win the World Championships for the first time since entering competition after the dissolution of the Soviet Union at the end of 1991. The bronze medal was won by the Czech Republic, defeating Canada in their first major tournament as an independent country after their split with Slovakia at the beginning of the calendar year. While Latvia had last competed in 1939, this year marked the World Championship debut of three national teams. Kazakhstan, Slovenia, and Ukraine, played for the first time, in Group C. Belarus, Croatia, Estonia, and Lithuania all did not make it out of the autumn qualifiers and had to wait at least another year. Also waiting until the following year was Slovakia, who made their World Championship debut in Group C1 in 1994. Eleven of the twelve openings for the Lillehammer Olympics were established in Group A. Switzerland, by being relegated, was excluded, and the final nation had to qualify in a tournament the next fall. The top two teams from Group B, the Group C champion, the top Asian nation, and Slovakia all were given the opportunity to fill the final vacancy.", "id": 1434556} {"src_title": "Den nezávislosti (Spojené státy americké)", "tgt_title": "Independence Day (United States)", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "2. července 1776 schválil Druhý kontinentální kongres Rezoluci nezávislosti, a tím i oddělení 13 původních amerických kolonií z nadvlády Velké Británie. Autorem rezoluce byl Richard Henry Lee a rezoluce informuje o tom, že kolonie již nejsou pod britskou nadvládou. Dva dny na to, 4. července 1776, byla schválena i Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Za hlavního autora deklarace je považován třetí prezident Spojených států amerických Thomas Jefferson. Cílem deklarace bylo zdůvodnění, proč došlo k vyhlášení nezávislosti. Velká Británie uznala samostatnost USA v roce 1783 Pařížským mírem, čímž byla ukončena i válka za nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Oslavy a zvyky.", "content": "Oficiálním federálním svátkem byl Den nezávislosti uznán až v roce 1941, v tento den tak jsou všechny státní instituce uzavřeny. Američané oslavují vznik svobodných Spojených států přehlídkami, společným grilováním masa, celodenními pikniky, baseballovými zápasy, soutěžemi, koncerty a v závěru dne velkolepými ohňostroji doprovázené národní hudbou a dalšími různými událostmi veřejnými i soukromými, které oslavují historii, vládu a tradice Spojených států. Pyrotechnika se dá koupit na většině území USA, ale v některých státech je pyrotechnika zakázána nebo je omezována. Do těchto států se pak pyrotechnika pašuje. Často se stává, že oslavy pokračují i další dny, zvláště pak pokud 4. červenec není o víkendu, opět ale záleží na konkrétním státu USA. Dekorace jsou laděny do trikolory (červená, modrá, bílá), v Nové Anglii staví pyramidy ze sudů, které jsou po setmění zapalovány. První týden v červenci bývá jeden z nejvíce vytížených období v roce, co se cestování týče. Velvyslanectví USA v Praze hostí u příležitosti Dne nezávislosti tradiční recepci na rezidenci velvyslance, na kterou jsou zvány významné osobnosti kulturního i politického života. V době komunismu nechyběli mezi pozvanými čeští disidenti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Den nezávislosti, anglicky , (v USA známý spíše jako „the Fourth of July“ nebo „July Fourth“) je státní svátek oslavující přijetí Deklarace nezávislosti Spojených států dne 4. července 1776 Druhým kontinentálním kongresem. Touto deklarací Spojené státy uplatnily svou nezávislost na Velké Británii vyhlášením základních práv člověka a soupisem stížností proti britské říši.", "tgt_summary": "Independence Day (colloquially the Fourth of July or July 4th) is a federal holiday in the United States commemorating the Declaration of Independence of the United States, on July 4, 1776. The Continental Congress declared that the thirteen American colonies were no longer subject (and subordinate) to the monarch of Britain, King George III, and were now united, free, and independent states. The Congress had voted to declare independence two days earlier, on July 2, but it was not declared until July 4. Independence Day is commonly associated with fireworks, parades, barbecues, carnivals, fairs, picnics, concerts, baseball games, family reunions, political speeches, and ceremonies, in addition to various other public and private events celebrating the history, government, and traditions of the United States. Independence Day is the national day of the United States.", "id": 243188} {"src_title": "Orlí mlhovina", "tgt_title": "Eagle Nebula", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Orlí mlhovinu je možné díky její velké jasnosti snadno nalézt přibližně 3° západně od hvězdy γ Scuti a přesto, že není běžně viditelná pouhým okem, triedr 10x50 je více než dostačující k zahlédnutí protáhlé světlé skvrny, která obklopuje drobnou hvězdokupu, ve které lze jen stěží rozeznat jednotlivé hvězdy. V dalekohledech o průměru 120 až 150 mm je již hvězdokupa jasnější než mlhovina, která vypadá méně výrazná. Zato hvězdokupu je již možné rozložit na asi 40 hvězd. Další podrobnosti jsou rozeznatelné až v dalekohledech o průměru 200 mm a větších, ve kterých hvězdokupa vypadá jasná a rozsáhlá s několika desítkami jasných hvězd rozptýlených v celé oblasti mlhoviny. Orlí mlhovina má nízkou jižní deklinaci (14° jižně) a je snadno pozorovatelná z většiny obydlených oblastí Země. V severní Evropě a Kanadě, tedy blízko severního polárního kruhu, je ale její pozorování velmi obtížné a například ve střední Evropě zůstává poměrně nízko nad obzorem. V severních zeměpisných šířkách oblasti Středomoří už vychází poměrně vysoko nad obzor a je tedy možné ji zde snadno pozorovat, na jižní polokouli je mlhovina dobře viditelná vysoko na obloze během jižních zimních nocí a v jižní části tropického pásu (přesněji na 14° jižní z. š.) je možno ji vidět dokonale v zenitu. V oblasti mírného pásu severní polokoule je nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze od června do října.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Za objevitele tohoto objektu je označován Jean-Philippe Loys de Chéseaux, který kolem roku 1745 svým dalekohledem pravděpodobně pozoroval pouze ústřední hvězdokupu. Ve svém popisu uvedl jenom hvězdokupu, která leží mezi souhvězdími Hada, Střelce a Antinoa. Souhvězdí Antinoa ovšem bylo na začátku 20. století zrušeno Mezinárodní astronomickou unií a jeho hvězdy dnes tvoří jižní část souhvězdí Orla. Charles Messier hvězdokupu pozoroval o několik let později 3. června 1764 a popsal ji jako mlhavý objekt, který je možné ve středové oblasti rozložit na jednotlivé hvězdy, ale vnější oblasti zůstávají mlhavé. Jako první tak popsal mlhovinu, která středovou hvězdokupu obklopuje, tedy Orlí mlhovinu. William Herschel kupodivu nezanechal podrobný popis této mlhoviny, ale jeho syn John ji popsal jako mračno s hvězdokupou tvořenou stovkou hvězd. Admirál William Henry Smyth tuto oblast také pozoroval, popsal ji jako krásný objekt a uvedl také, že mnoho členů hvězdokupy tvoří dvojhvězdy a že je k jejímu lepšímu pozorování zapotřebí středně velký dalekohled. Francouzský astronom Camille Flammarion hvězdokupu pozoroval i malým dalekohledem a podařilo se mu rozeznat i mlhovinu. V srpnu roku 1875 se Isaacu Robertsovi podařilo pořídit pomocí dalekohledu o průměru 50 cm první astrofotografii tohoto objektu. Na ní je dobře patrná mlhovina, která obklopuje hvězdokupu zvláště na její jihovýchodní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Precesní pohyb souřadnic.", "content": "Ve 21. století se Orlí mlhovina nachází na jižní nebeské polokouli. Je ovšem potřeba dodat, že kvůli jevu známému jako precese zemské osy se souřadnice hvězd a souhvězdí postupem času výrazně mění v závislosti na jejich vzdálenosti od severního a jižního pólu ekliptiky. Rektascenze Orlí mlhoviny je 18h 19m (při ekvinokciu J2000,0), takže je velmi blízko rektascenzi 18h, což je souřadnice, na které většina vesmírných objektů dosahuje během precesního cyklu (platónský rok) své nejnižší deklinace (průsečík ekliptiky a rektascenze 18h také odpovídá zimnímu slunovratu). Deklinace Orlí mlhoviny je zhruba 14° jižním směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní příčinou ionizace plynu mlhoviny, a tedy i jejího záření, jsou velké hmotné hvězdy otevřené hvězdokupy NGC 6611, která se nachází uvnitř mlhoviny. Tyto hvězdy také svým větrem tvarují okolní mračna a při setkání větru s velmi hustými oblastmi mlhoviny tak vznikají dlouhé útvary, jako například Sloní choboty nebo slavné Sloupy stvoření, díky kterým celá mlhovina dostala název \"Orlí\" a které se proslavily hlavně díky snímkům z Hubbleova vesmírného dalekohledu. Přestože tyto objekty nejsou tak husté, jak se původně předpokládalo, vystupují z nich objekty označované EGGs (zkratka z anglického \"Evaporating Gaseous Globules\", tedy vypařující se plynné kuličky), z nichž některé obsahují mladé hvězdné objekty, které jsou znamením stále probíhající tvorby hvězd. Hvězdy ústřední hvězdokupy jsou rozptýlené v oblasti o zdánlivém průměru přibližně 14', přitom v oblasti vzdálené do 4' od geometrického středu hvězdokupy jsou hvězdy výrazně nahuštěné. Mnoho z těchto hvězd se nachází před hlavní posloupností, zatímco nejjasnější hvězdy jsou modří veleobři. Hmotnost členů hvězdokupy je v rozsahu od 2 do 85 formula_1 a odhadované stáří hvězdokupy je 2 ±1 milion let.", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenové pozorování.", "content": "Díky měření rentgenové observatoře Chandra byla oblast mlhoviny důkladně prozkoumána v pásmu rentgenového a infračerveného záření. Část výzkumu se zaměřila na ověření domněnky, zda se opravdu uvnitř mlhoviny nachází snížené množství mladých hvězd s cirkumstelárním diskem, což by mohlo být způsobeno silným ničivým působením hvězdného větru veleobrů ve hvězdokupě. Část těchto objektů je ovšem vyřazena kvůli omezením samotné metody. Velká část rentgenových zdrojů je ukrytá uvnitř Sloupů stvoření a shodují se s mladými hvězdnými objekty středně zčervenalými kvůli temným mračnům, takže vyzařují převážně infračervené záření. Uvnitř mračen byly nalezeny pouze dva silné rentgenové zdroje, které se shodují s protohvězdami v blízkosti Sloupů. Z jedenácti rozpínajících se kuliček, které je možné pozorovat infračerveně, jich má sedm menší než hvězdnou hmotnost. Zbývající čtyři vysílají tak slabé rentgenové záření, že nedosahují ani hodnot vyzařovaných běžně mladými hvězdami typu T Tauri. Proto je možné, že se v těchto kuličkách netvoří žádné hvězdy, nebo jde o velmi mladé objekty, které ještě nezačaly vyzařovat rentgenové záření.", "section_level": 2}, {"title": "Měření vzdálenosti.", "content": "Odhad vzdálenosti ústřední hvězdokupy, a tedy i samotné mlhoviny, je ztížen tím, že extinkce (mezihvězdné zčervenání) ve směru hvězdokupy zeslabuje světlo hvězd jiným způsobem, než je v Galaxii běžné: nejen že ovlivňuje viditelnou oblast záření, nýbrž i na úrovni mezihvězdného prostředí se zdá být velmi vysoká, což může naznačovat, že se ve směru pohledu na hvězdokupu nachází prach s většími zrny, než je obvyklé a že může obsahovat větší podíl křemičitanů a grafitu, než kolik je u mezihvězdného prachu obvyklé. Hodnota extinkce je v rozsahu 3,5 až 4,8 s předpokládanou střední hodnotou 3,75. Z výše zmíněných důvodů se jednotlivé odhady vzdálenosti navzájem liší. V 60. letech 20. století se vzdálenost mlhoviny odhadovala v rozsahu 2 200 pc (7 200 světelných let) a 3 200 pc (10 400 světelných let). Postupem času se tato hodnota výrazně snižovala a na počátku 21. století nejpřesnější odhady uváděly vzdálenost mlhoviny mezi 1 750 pc (5 700 světelných let) a 1 800 pc (5 900 světelných let). Zatímco první měření této vzdálenosti probíhala pomocí výzkumu kinematiky, později se začaly používat fotometrické metody a s nástupem stále přesnějších měřicích přístrojů také měření spektroskopické paralaxy.", "section_level": 1}, {"title": "Významné objekty v mlhovině.", "content": "Dříve, než začal být chápán vztah mezi mlhovinou a v ní vzniklými hvězdami, se výzkum zaměřoval na určení fyzické stavby mlhoviny, aby mohlo být pochopeno působení sil v mlhovině a její obecné fyzické vlastnosti. Mlhovina tak byla zmapována v oblasti rádiových vln a bylo získáno její emisní čárové spektrum a spektrum absorpce OH a neutrálního vodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Sloupy stvoření.", "content": "Sloupy stvoření jsou tři útvary z hustého plynu a prachu, které leží na jihovýchodním okraji mlhoviny. Vznikly působením hvězdných větrů obřích hvězd v ústřední hvězdokupě. Jednotlivé sloupy se označují vzestupným číslováním římskými číslicemi, ve směru od severovýchodu na jihozápad je tedy jejich označení Sloup I, Sloup II a Sloup III. Členitost mlhoviny a rozmístění ionizovaných oblastí byly s příchodem vesmírných dalekohledů podrobně prozkoumány: ionizující záření vycházející z hvězdokupy stlačuje plyn molekulárního mračna a zvyšuje tím jeho povrchový tlak, zatímco proud vypařované ionizované hmoty působí proti hvězdnému větru z opačné strany. Tento jev je tedy zodpovědný za sloupový tvar oblaků. Vítr nejdříve odežene hmotu s menší hustotou, zatímco nejhustější jádro, které je později rázovou vlnou stlačeno, zůstává a odolává působení síly. Snímky pořízené v blízkém infračerveném pásmu přesto ukazují, že první dva sloupy mají poměrně nízkou hustotu, protože se před rozkládajícím působením větrů skrývají za hustšími jádry. Je také možné, že tyto útvary vyztužuje magnetické pole. Jihovýchodně od Sloupů, blízko známého Herbigova–Harova objektu HH 216, leží další útvar molekulární mlhoviny, který se označuje jako Sloup IV. Složené snímky z rentgenové observatoře Chandra a Hubbleova vesmírného dalekohledu ukázaly, že v mlhovině pozorované zdroje rentgenového záření, které pochází z mladých hvězd, leží vně oblasti Sloupů. To naznačuje, že tvorba hvězd mohla vyvrcholit přibližně před milionem let a že se vzniklé hvězdy ještě nestihly ohřát natolik, aby mohly vyzařovat rentgenové záření. Na začátku roku 2007 vědci používající Spitzerův vesmírný dalekohled zjistili, že Sloupy pravděpodobně zničil výbuch supernovy před asi 6 tisíci lety, ale že světlo, které ukáže nový tvar mlhoviny, přiletí k Zemi až za zhruba tisíc let. Usoudili tak z infračerveného snímku mlhoviny, na kterém je vidět rozpínající se mračno horkého prachu, který by mohl pocházet právě z vybuchlé supernovy. Celková hmotnost hustých oblastí Sloupů se odhaduje na 200 formula_1. Objekty nazývané EGGs (Evaporating Gaseous Globules), tedy nejhustější místa ve Sloupech, podle některých výzkumů mohou obsahovat právě vznikající mladé hvězdné objekty, takže jsou to místa, kde právě vznikají hvězdy. Jádra těchto objektů totiž mohou mít hustotu a teplotu podobnou jiným oblastem, ve kterých vznikají protohvězdy. Tyto příznaky probíhající tvorby hvězd ovšem nevypovídají o příčině, která ji spustila, takže není jisté, zda ionizační čelo hvězdných větrů blízkých obřích hvězd má významný vliv na jejich tvorbu či nikoli. V blízkosti Sloupů se nachází 8 zdrojů blízkého infračerveného záření, z nichž čtyři jsou velmi jasné a jejich záření vypovídá o hmotě, která je obklopuje, což je další znamení přítomnosti novorozených hvězd. Z více než 70 známých rozpínajících se plynných kuliček (EGGs) se pouze asi 15% zdá být spojených s mladými málo hmotnými hvězdami, 7 jich obsahuje objekty s menší než hvězdnou hmotností a 4 obsahují objekty o hmotnosti mezi 0,35 a 1 formula_1.", "section_level": 2}, {"title": "Sloup V.", "content": "Severovýchodně od Sloupů stvoření se nachází další velmi protažený sloup hmoty, který je znám pod označením Sloup V a někdy i pod přezdívkou \"špička věže\" (anglicky \"The Spire\"). Na konci tohoto útvaru byl objeven rychle se pohybující chomáč ionizované hmoty, který by mohl být Herbigovým–Harovým objektem. V této oblasti bylo nalezeno také několik vodních maserů, dále pak zdroj označovaný jako G017.0335+00.7479, který leží 5 obloukových minut jižně od jednoho z těchto maserů a jeden pravděpodobně velmi jasný mladý hvězdný objekt označený J181925.4−134535. V roce 2007 byly s pomocí Spitzerova vesmírného dalekohledu nalezeny infračervené protějšky těchto vodních maserů.", "section_level": 2}, {"title": "Hvězdotvorné jevy.", "content": "Jedním z nejvýraznějších znaků probíhající tvorby hvězd v mlhovinách je přítomnost Herbigových–Harových objektů, což jsou malé jasné oblaky v podobě výtrysku poháněného nově zrozenou hvězdou, která se nachází uvnitř takového oblaku. Nejznámějším objektem tohoto druhu v Orlí mlhovině je \"HH 216\". Nachází se blízko Sloupu IV a původně byl označen jako M16-HH1. V roce 2004 byla pomocí výzkumu viditelných emisních čar, oxidu uhelnatého a pohybu plynů objevena rázová vlna, která jde opačným směrem než HH-216 a má modrý posuv o hodnotě -150 km/s, což je přesně opačná hodnota proti HH-216, který má rudý posuv o stejné hodnotě. Mezi těmito objekty se rozprostírá shluk malých oblaků viditelných v optické a infračervené oblasti, jeden oblak viditelný v blízkém infračerveném záření, který leží přesně uprostřed mezi těmito dvěma objekty a jeden vodní maser. Ve středové oblasti byl nalezen také slabý zdroj rentgenového záření, který je pravděpodobně způsoben ohříváním hmoty, která je stlačena mezi viditelný výtrysk a hmotu obklopující hvězdu. Jak bylo výše zmíněno, vrcholky Sloupu I a II uvnitř ukrývají mladé hvězdné objekty, které byly objeveny pomocí infračerveného průzkumu. Mezi nejjasnější z těchto objektů patří \"YSO M16 ES−1\", velmi zčervenalý a velmi svítivý zdroj, který je ukryt ve Sloupu I. Podle některých výzkumů by se uvnitř měla nacházet hvězda před hlavní posloupností, malá skupinka takových hvězd nebo několik hvězd s malou svítivostí. Ze severního a jižního okraje oblaku vychází silné polarizované záření, které je způsobeno výtryskem pocházejícím z ústředního objektu, zatímco mezi těmito dvěma laloky, ze kterých vychází záření, je míra polarizace velmi nízká. Z toho se dá usuzovat, že ústřední objekt může být obklopen diskovým útvarem. Na vrcholu Sloupu II se nachází \"YSO M16 ES−2\", občas v odborných dílech označovaný \"YSO2\", který je méně jasný a méně záhadný než předchozí objekt. Jeho hmotnost je v rozmezí 2 až 5 formula_1. Infračervený výzkum ukázal, že se může jednat o vyvinutější objekt než ES-1, který nevysílá maserové záření, přesněji řečeno maser ve Sloupu II není spojen s tímto objektem. Vnitřní stavba těchto objektů může být podobná, s plochým diskem, který obepíná středový útvar. Jejich rentgenové záření je velmi slabé. Uvnitř Sloupu V byly nalezeny dva útvary spojené s mladými hvězdami. Prvním je P5A, který leží na vrcholu sloupu a Spitzerovu dalekohledu se jej podařilo částečně rozlišit. Je tvořen dvěma složkami, které vysílají infračervené záření a shodují se se dvěma ze tří maserových zdrojů pozorovaných v této oblasti. P5B se naopak nachází na úpatí tohoto sloupu. Západně od Sloupů stvoření leží nejjasnější zdroj infračerveného záření z celé mlhoviny: označuje se IRAS 18152−1346, také vysílá maserové záření, může mít hmotnost kolem 8 formula_1 a svítivost kolem hodnoty asi 1 000 formula_6.", "section_level": 2}, {"title": "Hvězdy.", "content": "HII oblasti ze své podstaty vždy obklopují mladé otevřené hvězdokupy a hvězdné asociace. Vzhledem k tomu, že v jejich nitru vznikají nové hvězdy, nejmladší hvězdy se před rozptýlením do okolního prostoru společně nachází blízko místa svého vzniku. Ústřední otevřená hvězdokupa, která vévodí Orlí mlhovině, je známá jako NGC 6611.", "section_level": 2}, {"title": "NGC 6611.", "content": "Otevřená hvězdokupa NGC 6611 je umístěna uprostřed mlhoviny a tvoří ji zvlášť jasné hvězdy. Obsahuje několik desítek velmi horkých hvězd hlavní posloupnosti spektrální třídy O a B (modrých veleobrů) s odhadovaným stářím sotva 1,8 milionů let (největší z těchto veleobrů je hvězda HD 168076) a značný počet hvězd s menší hmotností, které ale přesto patří mezi obry a součet jejich záření se vyrovná výkonu jediné nejjasnější hvězdy HD 168076. HD 168076 je hlavním zdrojem záření ionizujícího plyn mlhoviny a zároveň i nejhmotnějším členem hvězdokupy a je to veleobr třídy O3-O5V s hmotností 75 až 80 formula_1 a svítivostí 720 000 krát větší než je zářivost Slunce. Členů hmotnějších než 2 formula_1 je ve hvězdokupě přibližně 380. Mnohé z těchto hmotných hvězd tvoří dvojhvězdy a radiální rychlost celé hvězdokupy souhlasí s rychlostí ionizovaného plynu mlhoviny. Pozorované vlastnosti dvojhvězd se zdají být v souladu spíše s akrečním modelem tvorby hvězd než s modelem jejich pozdějšího spojení. Poloměr jádra hvězdokupy je přibližně 0,7±0,1 pc a gravitační dosah hvězdokupy má poloměr 6,5±0,5 pc. Celkový sklon hmotnostní funkce hvězd (funkce poměrného zastoupení hvězd podle jejich hmotnosti) je -1,45 a jeho rozdílná hodnota pro jádro a okrajové části může být způsobena hmotovým rozdělením hvězdokupy. Při započtení pouze členů s hmotností od 5 formula_1 je spodní hranice jejich celkové hmotnosti (1,6±0,3)×10 formula_1. Pokud se uváží, že hvězdy s hmotností v rozsahu od 6 do 12 formula_1představují 5,5 % celkové hmotnosti hvězdokupy v rozsahu 0,1 až 100 formula_1, může se celková hmotnost hvězdokupy odhadnout na přibližně 25×10 formula_1 s průměrnou hustotou 28,5 formula_1 na krychlový parsec. Průměrné stáří členů hvězdokupy je 2 až 3 miliony let, ale jejich opravdové stáří se pohybuje ve větším rozsahu od 1 do 6 milionů let. Podle jiných zdrojů může být stáří menší, kolem 1 milionu let nebo i méně.", "section_level": 2}, {"title": "Hvězdy se zářením Hα a málo hmotné hvězdy.", "content": "Výzkum hvězd může v HII oblastech spočívat i v jejich hledání pomocí záření Hα, které vydávají hvězdy typu T Tauri nebo hvězdy typu Herbig Ae/Be (hvězdy před hlavní posloupností spektrálního typu A nebo B). Podle vědců je silné záření tohoto druhu hvězd způsobeno vzájemným působením těchto hvězd a disku, který je obklopuje, zatímco slabé záření vodíku vzniká v chromosféře mladých hvězd, které ještě nejsou diskem obklopeny. Ve zvláště jasných HII oblastech, jako je Orlí mlhovina nebo mlhovina Carina, může být rozpoznání záření pocházejícího z těchto typů hvězd obtížné kvůli silnému záření v pásmu vodíku, které vydává samotný plyn v mlhovině. Z toho důvodu byl ve hvězdokupě NGC 6611 nalezen pouze zanedbatelný počet hvězd typu Herbig Ae/Be, pouhých 6, z nichž čtyři byly potvrzeny. Při započtení dalších oblastí mlhoviny, včetně Sloupů stvoření, naroste počet těchto zdrojů na 82, z nichž jsou většina nepotvrzené hvězdy typu Herbig Ae/Be rozprostřené v celé pozorované oblasti mlhoviny bez jakéhokoliv náznaku zhuštění. Pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu byly uvnitř mlhoviny určeny polohy hvězd s malou hmotností, jako například hnědých trpaslíků, až do hmotnosti 0,2 formula_1, značného množství hvězd před hlavní posloupností s mírně vyšší hmotností a také bylo objeveno několik stovek dalších nepotvrzených členů hvězdokupy. Počáteční funkce hmotnosti hvězd ve středové oblasti hvězdokupy NGC 6611 se zdá být podle těchto výzkumů plochá v rozsahu od 0,3 do 1 formula_1 s vrcholem mezi 0,4 a 0,5 formula_1 a směrem k oblasti hnědých trpaslíků funkce klesá.", "section_level": 2}, {"title": "Galaktické okolí.", "content": "Orlí mlhovina leží ve vzdálenosti přibližně 5 900 světelných let od Země a nachází se tedy v rameni Střelce, což je galaktické rameno blíže ke středu Galaxie sousedící s ramenem Orionu, ve kterém sídlí Slunce. V rameni Střelce leží také další velmi jasné objekty, jako například mnohé z jasných hvězdokup viditelných mezi souhvězdími Štíra a Kentaura až k mlhovině Carina. Pohled ze Země ve směru na mlhovinu je stíněn mezihvězdným prachem, projevuje se zde i velká vzdálenost, ale přesto je mlhovina zastíněna méně než jiné oblasti v jejím okolí. Ve skutečnosti se poloha mlhoviny promítá na okraj takzvané Orlí trhliny (jejíž jméno je odvozeno od stejnojmenného souhvězdí, nikoli od mlhoviny; známější je sousední Velká trhlina v Labuti), což je dlouhý pás temných mlhovin, který také leží v rameni Orionu jako Slunce a výrazně stíní světlo hvězd v severní části ramene Střelce.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení s mlhovinou Omega.", "content": "Orlí mlhovina a mlhovina Omega se na obloze nachází blízko u sebe, vzdálené pouhých 2,5 stupňů. Porovnáním jejich vzdálenosti je možné dojít k závěru, že se musí nacházet skutečně blízko sebe, navzájem vzdálené několik stovek světelných let. Na základě průzkumu spektrálních čar CO bylo zjištěno, že jsou tyto dvě mlhoviny spojeny slabým mlhavým pásem, který je vidět i na snímcích s dlouhou expozicí a je zřetelný i v blízkém infračerveném pásmu. To může naznačovat, že tyto dvě mlhoviny, ke kterým se připojuje třetí, označovaná jako Oblast III a nacházející se jihozápadně od mlhoviny Omega, mohou být součástí rozsáhlého molekulárního mračna. Tyto mlhoviny představují nejhustější oblasti tohoto mračna a díky tomu v nich probíhá tvorba hvězd. K těmto mlhovinám se dá připočítat i soustava Sh2-54, která je spojená s otevřenou hvězdokupou NGC 6604, jejíž vztah k Orlí mlhovině byl znám již před lety. Vědci také určili časovou posloupnost vývoje tohoto molekulárního mračna: první oblastí, ve které se spustil vývoj hvězd, je ta nejsevernější, shodující se s Sh2-54, ve které před přibližně 4 miliony lety vzniklo několik jasných OB asociací. Následně před 2 až 3 miliony let zasáhla tvorba hvězd oblast Orlí mlhoviny a teprve nedávno, před 1 milionem let, i mlhovinu Omegu. Příčiny tohoto šíření tvorby hvězd mohly být různé: mohlo být způsobeno velkým dominovým efektem, při kterém hvězdný vítr nově vzniklých hvězd stlačil plyn v přilehlých oblastech, který se zhroutil do sebe, nebo mohlo být stlačení způsobeno výbuchem více supernov, které měly původ v nejhmotnějších hvězdách pocházejících z předchozí tvorby hvězd. Další možností může být také stlačení plynů tím, jak soustava mlhovin vstoupila do hustějších oblastí spirálního ramene, ve kterém se nachází. Výše zmíněné molekulární mračno má tvar velké bubliny, ve které se nachází mnoho z mračna vzniklých mladých hvězd. Přesto se zdá, že je tato bublina o několik milionů let starší než samotné mračno, což by znamenalo, že jde o útvar, který byl přítomen již před příchodem mračna. Srážka s touto bublinou, a nikoli její rozpínání, tak mohla být prvotní příčinou spuštění tvorby hvězd v této oblasti. Podle některých autorů může být tato oblast ještě rozsáhlejší a může tak zahrnovat i mlhovinu Lagunu, která také leží v rameni Střelce, ale poněkud blíže k Zemi, a možná i mlhovinu Trifid, i když ta se nachází poněkud dále.", "section_level": 2}, {"title": "OB asociace.", "content": "V blízkosti Orlí mlhoviny jsou známy dvě OB asociace. První se označuje \"Ser OB1\" a obsahuje přes dvacet modrých veleobrů spektrální třídy O a B, z nichž někteří jsou také členy NGC 6611. Jejich magnitudy jsou od 7 do 10 a jejich absolutní magnitudy jsou od -4 do -8. K nim by mohli patřit i dva modří hyperobři HD 168607 a HD 168625, kteří pravděpodobně na sebe navzájem působí. Azimutální složka zbytkové rychlosti většiny hvězd této asociace ukazuje, že se pohybují proti směru otáčení Galaxie, což je typická vlastnost mnoha dalších hvězdných asociací, které patří do ramene Střelce, jako například Sgr OB1, Cru OB1 a Cen OB1. Toto je důležitý důkaz, který směřuje k potvrzení, že spirální ramena obecně, a toto rameno zvláště, vznikají spirálotvorným působením hustotních vln. Druhou asociací je \"Ser OB2\", která je jasnější a zhuštěnější než předchozí. Její součástí je otevřená hvězdokupa NGC 6604, mladá skupina hvězd s odhadovaným stářím 4 až 5 milionů let. Asociace je od Země vzdálena 1 700 parseků (5 500 světelných let), takže je blízko mlhoviny Sh2-54, která je součástí soustavy tvořené Orlí mlhovinou a mlhovinou Omega a jejichž hvězdami je osvětlována. Tato mlhovina je umístěna kolmo k rovině galaktického disku a má rozlohu kolem 30 světelných let. Asociace čítá zhruba stovku obřích hvězd třídy O a B, které leží přibližně 65 parseků severně od roviny Galaxie. S asociací je spojen dlouhý útvar nazývaný \"komín\" (anglicky \"Chimney\"), který je tvořen horkým ionizovaným plynem, což je zcela běžný druh útvaru v Mléčné dráze i v ostatních galaxiích. Tento útvar má délku přibližně 200 parseků a zdá se, že hrál důležitou roli při vzájemném ovlivňování galaktického disku a hala, zejména v oblasti přenosu plynů a fotonů. Mezi členy asociace se nachází několik hvězd velmi známých mezi astronomy, jako například Wolf-Rayetova dvojhvězda CV Serpentis, dvojhvězda HD 166734 a vícenásobná hvězda HD 167971. Silný vítr z jejích hvězd vytvořil rázovou vlnu, která může být zodpovědná za další tvorbu hvězd v této oblasti, v Orlí mlhovině a také za další ještě probíhající děje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Orlí mlhovina (také známá jako Messier 16, M16 nebo NGC 6611) je velká HII oblast v souhvězdí Hada, která obsahuje mladou otevřenou hvězdokupu (NGC 6611) a emisní mlhovinu (IC 4703). Otevřenou hvězdokupu objevil v letech 1745–1746 švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux a mlhovinu Charles Messier v roce 1764. Je to jeden z nejznámějších a nejsnadněji pozorovatelných vesmírných objektů. Hvězdokupa NGC 6611 obsahuje přibližně 60 hvězd mezi 8. až 12. hvězdnou velikostí. Její vzdálenost od Země ještě není známa dostatečně přesně, ale odhady se blíží hodnotě 5 870 světelných let, takže se nachází v rameni Střelce, což je spirální rameno v Galaxii, které tímto směrem prochází. Mlhovina obklopující hvězdokupu obsahuje několik velmi známých útvarů, jako například mlhovinu Sloupy stvoření (nebo jinak Pilíře stvoření), což jsou dlouhé sloupy tmavých plynů, které vznikly působením hvězdných větrů vanoucích z ústřední hvězdokupy. Nachází se v nich také mladé hvězdné objekty, které jsou důkazem stále probíhající tvorby hvězd, i když není jisté, zda je jejich tvorba hvězdným větrem blízkých hvězd podporována nebo potlačována, ani zda vítr tyto jevy vůbec nějak ovlivňuje. Hvězdokupa je složena z velkého počtu velmi horkých a jasných modrých veleobrů, jejichž stáří je sotva 2 až 3 miliony let, tedy méně než tisícina stáří Slunce. Nejjasnější člen hvězdokupy má magnitudu 8,24 a je dobře viditelný i triedrem. Pojmenování Orlí mlhoviny vychází z obrysu Sloupů stvoření nebo dokonce celé mlhoviny, který může připomínat letícího orla s roztaženými křídly. Mlhovina je známa od konce 18. století a patří mezi nejznámější objekty Messierova katalogu. Snadno se fotografuje, a proto se na ni často zaměřují amatérští astrofotografové.", "tgt_summary": "The Eagle Nebula (catalogued as Messier 16 or M16, and as NGC 6611, and also known as the Star Queen Nebula and The Spire) is a young open cluster of stars in the constellation Serpens, discovered by Jean-Philippe de Cheseaux in 1745–46. Both the \"Eagle\" and the \"Star Queen\" refer to visual impressions of the dark silhouette near the center of the nebula, an area made famous as the \"Pillars of Creation\" imaged by the Hubble Space Telescope. The nebula contains several active star-forming gas and dust regions, including the aforementioned Pillars of Creation.", "id": 763594} {"src_title": "Polévka", "tgt_title": "Soup", "src_document": [{"title": "Suroviny.", "content": "Jako suroviny se obvykle používá zelenina, různé druhy masa, luštěniny ad. Polévky bývají buď čiré, mléčné, zahuštěné např. moukou, rozmixovanou zeleninou (krém) apod. nebo také s pevnými – zpravidla vařenými – potravinami, zavářkami, např. rýží, těstovinami apod. Dále se polévka většinou solí, dochucuje kořením a omašťuje různými druhy tuků, např. máslem, nebo zjemňuje smetanou.", "section_level": 1}, {"title": "Podávání.", "content": "Polévka zpravidla předchází hlavní chod (u oběda), v bohatším menu se podává po studeném předkrmu, následovaná případně ještě teplým předkrmem (snackem). Také se může podávat jako samostatné, hlavní jídlo (např. k večeři), pak zpravidla s pečivem resp. chlebem.", "section_level": 1}, {"title": "Typy polévek.", "content": "Polévka je připravována buď tradičním způsobem, kdy jsou ve vodě vyvařeny originální suroviny, nebo se připravuje z instantní směsi. Kvalitní polévka, v níž je vyvařeno maso, ryba či zelenina, se též nazývá vývar. Nevýhodou tradičního vaření polévky je delší příprava, výhodou je to, že suroviny bývají čerstvé a polévka většinou neobsahuje přídatné látky (pokud se nedochucuje masoxem či jinými dochucovacími a solícími přípravky s obsahem těchto látek). Instantní polévka se většinou připravuje 5 až 20 minut prostým vsypáním do studené či vroucí vody, připadně se přidá ještě nějaká doporučená ingredience. Je zhotovována nejen v domácnostech (tzv. pytlíková polévka), ale též v restauracích a stravovacích provozovnách, kam je dodávána v gastro balení. Yaka mein je druh hovězí nudlové polévky, původem z čínských restauracích v New Orleans, skládá se z dušeného hovězího masa, špagetových nudlí, vejce uvařené natvrdo, zelené cibule a cajunského koření, chilli nebo koření Old Bay.", "section_level": 1}, {"title": "Čiré polévky.", "content": "Čirá polévka je vývar z masa, zpravidla jako základ polévky. Podle druhu masa se pak označuje i sama polévka. Nejčastěji se používá maso hovězí nebo drůbeží. Nejznámějším zástupcem v této skupině je hovězí polévka (vývar) neboli bujón, slepičí nebo kuřecí polévka. K vývaru se pak do polévky přidávají přísady: nudlová polévka, polévka s játrovými knedlíčky, fritátová polévka, polévka s uzeným masem, cibulová polévka aj.", "section_level": 2}, {"title": "Zahuštěné polévky.", "content": "Zahuštěné polévky jsou takové polévky, které se při přípravě pomocí různých přísad zahušťují. Jsou to různé krémové polévky nebo polévky zahuštěné jíškou a také polévky zahuštěné jinými přísadami, které se vaří společně s masem. Příkladem může být rýže, brambory, hrách, čočka, fazole nebo jiné luštěniny, zelí, ale také mléko, smetana nebo syrové vejce nebo jen vaječný žloutek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polévka (hovorově \"polívka\") je tekuté až mírně husté a nejčastěji teplé jídlo. Připravuje se vařením různých přísad ve vodě, které předávají chuť, barvu i vůni, nebo v předem připraveném vývaru.", "tgt_summary": "Soup is a primarily liquid food, generally served warm or hot (but may be cool or cold), that is made by combining ingredients of meat or vegetables with stock, or water. Hot soups are additionally characterized by boiling solid ingredients in liquids in a pot until the flavors are extracted, forming a broth. Soups are similar to stews, and in some cases there may not be a clear distinction between the two; however, soups generally have more liquid (broth) than stews. In traditional French cuisine, soups are classified into two main groups: \"clear soups\" and \"thick soups\". The established French classifications of clear soups are \"bouillon\" and \"consommé\". Thick soups are classified depending upon the type of thickening agent used: \"purées\" are vegetable soups thickened with starch; \"bisques\" are made from puréed shellfish or vegetables thickened with cream; cream soups may be thickened with béchamel sauce; and \"veloutés\" are thickened with eggs, butter, and cream. Other ingredients commonly used to thicken soups and broths include egg, rice, lentils, flour, and grains; many popular soups also include pumpkin, carrots, potatoes, pig's trotters and bird's nests. Other types of soup include fruit soups, dessert soups, pulse soups like split pea, cold soups and other styles.", "id": 1106263} {"src_title": "Yamoussoukro", "tgt_title": "Yamoussoukro", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Yamassoukro se nachází ve vnitrozemí státu na břehu ústí řeky Bandama z přehradního jezera Kossou. Město se nachází v průměrné nadmořské výšce 208 m n. m., nejvyšší bod leží ve výšce 275 m n. m., nejnižší pak ve výšce 190 m n. m. a představuje jej hladina Bandamy. Ve dne se teplota vzduchu pohybuje průměrně okolo 28 °C v lednu a 25 °C v červenci. V lednu průměrně spadne 25 mm srážek, v červnu, nejdeštivějším měsíci roku, 608 mm srážek.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Yamassoukro se neřadí dle počtu obyvatel k příliš velkým městům. V roce 1984, kdy se stalo hlavním městem celé země, zde žilo pouze 120 000 obyvatel. Počet občanů zde žijících se zvyšuje velmi pomalu, v roce 2005 jich zde žilo, v porovnání s několikamilionovým Abidžanem, pouze 200 659.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Význam města vzrostl hlavně díky obrovskému vlivu Félixe Houphouët-Boignyho, prvního prezidenta země – ten se tu v r. 1939 stal starostou a v polovině 60. let začal s postupným budováním města. Po přestěhování centra státu zde došlo k vybudování na africké poměry výstavní infrastruktury, jež zahrnuje velice hustou síť ulic a silnic. V roce 1989 byla dokončena stavba baziliky Notre Dame de la Paix, která představuje kopii chrámu Sv. Petra v Římě a největší křesťanský chrám na světě. Navíc se řadí k nejoriginálnějším stavbám na africkém kontinentu. Kromě tohoto svatostánku se zde nachází také protestantská katedrála a velká mešita pro vyznavače islámu. Zajímavou architektonickou památku představuje palác prezidenta Houphoëta-Boignyho. V blízkosti Yamoussoukra se nachází národní park Abokouamékro.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ve městě se nachází několik průmyslových závodů, především ale potravinářské podniky, které se zabývají zpracováváním ryb, dále pak dřevozpracují závody a podniky, jež vyrábí kosmetiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yamoussoukro je oficiálním hlavním městem Pobřeží slonoviny (Côte d'Ivoire). V podstatě se jedná o jeden celý departement. V této původně nevýznamné vesnici jménem N'Gokro (na poč. 20. století měla necelých 500 obyvatel) se r. 1905 narodil pozdější první prezident nezávislého Pobřeží slonoviny, Félix Houphouët-Boigny. Ten 21. března 1983 učinil toto město hlavním městem země. Faktickým hlavním městem je však stále Abidžan.", "tgt_summary": "Yamoussoukro (; ) is one of the two political capitals and administrative capital of Ivory Coast and an autonomous district of the country, while the other capital of the country is Abidjan. As of the 2014 preliminary census, the district had a population of 355,573 inhabitants. Located north-west of Abidjan, the administrative centre on the coast, upon rolling hills and plains, the municipality covers . Prior to 2011, what is now the district of Yamoussoukro was part of Lacs Region. The district was created in 2011 and is split into departments of Attiégouakro and Yamoussoukro. In total, the district contains 169 settlements. Yamoussoukro is a sub-prefecture in Yamoussoukro Department and is also a commune: since 2012, it has been the sole commune in the autonomous district of Yamoussoukro. In the 2014 census, the autonomous district had a population of 355,573. The city of Yamoussoukro (as opposed to the district) had 281,071 inhabitants, making it the fifth-most populous city in Ivory Coast. The governor of the district is Augustin Thiam. Yamoussoukro is usually pronounced \"Yam-So-Kro\" by Ivorians.", "id": 1858690} {"src_title": "Aigisthos", "tgt_title": "Aegisthus", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "Aigisthos je děsivá tragická postava řeckých mýtů, muž, pro kterého se jen těžko hledají slova porozumění. Jeho život je plný násilí, a to vlastního, ale také jeho předků. Jeho předkem byl Tantalos, který proslul tím, že svého syna Pelopa zabil, rozčtvrtil, uvařil a předložil jako pokrm na hostině bohů. Chtěl své hosty jenom vyzkoušet, jsou-li opravdu tak vševědoucí, že poznají, co je jim nabídnuto k snědku. Poznali a Tantalos neušel spravedlivému trestu, navěky trpí v podsvětí Tantalova muka. Jeho syna Pelopa však bohové znovu oživili. Pelops měl syny jménem Átreus a Thyestés. Celý život se přetahovali o vládu v Mykénách a žádný prostředek jim nebyl dost. Thyestés svedl bratrovu manželku Áeropé, aby mu pomohla k trůnu, Átreus ho podfoukl, trůnu se zmocnil a Thyesta vyhnal. Ten s sebou vzal Átreova syna Pleisthena, vychoval ho a později ho přivedl do Mykén, aby zabil svého otce. Stalo se ale, že Átreus zabil mladíka a teprve dodatečně v něm poznal svého syna. Aby se pomstil svému bratru, nalákal Thyesta do Mykén a předložil mu k uvítání příšerné hody: zabil jeho tři syny a předložil mu je na mísách. Bohové pomohli zničenému Thyestovi uprchnout. Átreus ho dal hledat, ale našel jenom jeho posledního syna Aigistha, přivedl ho do Mykén a vychoval ho společně se svými syny Agamemnónem a Meneláem. Ti později Thyesta vypátrali, přivedli ho do Mykén a uvrhli do vězení. Átreus poručil Aigisthovi, aby svého otce zabil. Jenže vězněný Thyestés svého syna poznal a běh osudu se opět změnil: mladý Aigisthos naopak probodl mečem svého strýce Átrea. Potom se Thyestés a Aigisthos zmocnili vlády nad Mykénami. Átreovi synové Agamemnón a Meneláos museli uprchnout a našli si útočiště u spartského krále Tyndarea. Agamemnón se však po několika letech vrátil a zabil Thyesta. Stal se mykénským králem, budoval silné království a na určitý čas se i smířil s vrahem svého otce, Aigisthem. Ten se však nikdy nerozloučil s myšlenkami na pomstu. Poté Agamemnón, který toužil po válečné slávě, zorganizoval velké řecké vojsko, které vytáhlo proti Tróji, aby dovedli zpět krásnou Helenu, manželku Meneláa. Unesl ji Paris, syn trojského krále Priama. Válka trvala dlouhých deset let, nakonec však přinesla Řekům vítězství a Tróji totální zkázu. Aigisthos se války nezúčastnil. Naopak - navštěvoval opuštěnou královu manželku Klytaimnéstru a sváděl ji tak dlouho, až mu podlehla. Spolu pak zosnovali plán, jak se krále zbavit. Když se Agamemnón vracel z války, dal manželce smluvenou zprávu o svém návratu. Aigisthos ho uvítal a uspořádal velkou hostinu na jeho počest, ale v průběhu hodování znamením přivolal dvanáct najatých vrahů, kteří Agamemnona a jeho druhy přímo u stolu zabili. Aigisthos nechal krále spěšně pohřbít a hned se prohlásil mykénským králem. Mykénský lid mu nikdy ten strašný skutek neodpustil. Aigisthova krutá vláda trvala však jenom sedm let, poté se vrátil Agamemnonův syn Orestés. Nepoznán se dostal do hradu a otcova vraha Aigistha i zrádnou matku Klytaimnéstru probodl mečem. Tak skončilo vražedné běsnění, které trvalo několik generací.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "Tato krvavá historie zajímala antické i novodobé autory, žádný z nich však Aigisthovi neprojevil ani známku porozumění. Homér ho nazval záludným zrádcem, jiní (Aischylos, Eurípidés, Sofoklés, Goethe, Sartre) ho nazývali tím, který „\"Mykény bohaté zlatem\"“ proměnil v „\"Mykény zbrocené krví\"“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aigisthos (latinsky \"Aegisthus\") je v řecké mytologii syn mykénského krále Thyesta a jeho vlastní dcery Pelopeii. Je \"záludným zrádcem\" a postava veskrze záporná, která je součástí historie krvavých rodinných bojů o vládu nad Mykénami. Aigisthos nejprve zavraždil svého strýce a zároveň adoptivního otce Átrea, který se svým bratrem Thyestem (skutečným Aigisthovým otcem) vedl dlouholetý lítý boj o mykénský trůn. Když se řečtí hrdinové vypravili do trójské války, Aigisthos svedl k nevěře Klytaimnéstru, manželku jejich vůdce Agamemnona, který byl Átreovým synem. Oba milenci po návratu Agamemnóna zavraždili a Aigisthos usedl na mykénský trůn. Neušel však pomstě od jeho syna Oresta, který zabil Aigistha i svou matku Klytaimnéstru.", "tgt_summary": "Aegisthus (; ; also transliterated as Aigisthos, ) was a figure in Greek mythology. Aegisthus is known from two primary sources of Greek mythology. The first is Homer's \"Odyssey\", believed to have been first written down by Homer at the end of the 8th century BC, and the second from Aeschylus's \"Oresteia\", written in the 5th century, BC.", "id": 2202834} {"src_title": "Erich Loewenhardt", "tgt_title": "Erich Loewenhardt", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Loewenhardt se narodil v rodině lékaře. Vybral si vojenskou kariéru a vtoupil do kadetní školy v Berlíně Lichterfelde. Odtud byl poslán k \"Infanterieregimentu 141\". Na začátku první světové války byla tato jednotka převelena na východní frontu. Už 2. října 1914 byl Loewenhardt povýšen do hodnosti poručíka. Koncem října byl těžce zraněn a až do ledna 1915 byl v nemocnici. Poté se znovu vrátil na frontu. V Karpatech zachránil Loewenhardt pět zraněných německých vojáků; za tuto akci obdržel Železný kříž 2. třídy. Löwenhardt byl přidělen k \"Deutsche Alpenkorps\" a poté na vlastní žádost v říjnu 1915 k letectvu. Po absolvování výcviku a počátečním létání ve funkci pozorovatele získal začátkem roku 1916 pilotní osvědčení a byl převelen k \"Fliegerabteilung\" u dělostřelectva. V březnu 1917 byl přeložen k \"Jagdstaffel 10\", patřící k Richthofenově eskadře. Do konce března 1918 sestřelil 15 nepřátelských letounů. Začátkem dubna 1918 byl Loewenhardt jmenován velitelem jednoho z oddílů \"Jasty 10\". Během krátké doby následovalo mnoho vítězných soubojů. Na konci července 1918 už Loewenhardt létal na novém Fokkeru D.VII a počet jeho vítězství narostl na 47. Mezitím byl zástupcem velitele eskadry. 31. května 1918 byl vyznamenán řádem Pour le Mérite. Posledního vítězství dosáhl sestřelem britského letounu 10. srpna 1918 u města Chaulnes. Erich Loewenhardt byl jedním ze tří německých pilotů s více než 50 sestřely „na kontě“. Při vzdušném boji s 56. perutí Royal Air Force Loewenhardtův stroj srazil s letounem Alfreda Wenze z \"Jasty 11\". Oběma pilotům se sice podařilo vyskočit, ale Loewenhardtův padák se neotevřel. Loewenhardt tak nepřežil, Wenz ano.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Loewenhardt (7. dubna 1897 Breslau  – 10. srpna 1918 u Chaulnes) byl německý stíhací pilot. Po Manfredu von Richthofen a Ernstu Udetovi byl s 54 sestřely třetím nejúspěšnějším německým leteckým esem první světové války.", "tgt_summary": "Erich Loewenhardt (7 April 189710 August 1918) was the 3rd highest German flying ace with 54 victories during the First World War, behind only Manfred von Richthofen and Ernst Udet.", "id": 2031409} {"src_title": "Koga", "tgt_title": "Cog (ship)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Koga byla až 30 metrů dlouhá a její šířka dosahovala 1/3 délky. Loď nebyla kvůli svému tvaru příliš pohyblivá, ale měla vysokou nosnost. Do útrob se vešlo až 200 tun nákladu a ani při tomto zatížení nepřesáhl ponor lodě 3 metry. Na zašpičatělé zádi bylo původně kormidelní veslo, ale od konce 12. století se začalo objevovat zavěšené pákové kormidlo. Existovaly i menší kogy, které byly pohyblivější a užívaly se pro válečné účely k obraně obchodních kog, nicméně jich bylo podstatně méně a typově se příliš nelišily - i obchodní kogy totiž musely být připraveny na obranu proti napadení. Proti vikinskému vzoru měla koga zvýšené boky a na přídi i zádi vysoké kastely, které při bitvách používali lučištníci. Na zádi pod nástavbou byly poměrně pohodlné kajuty. Významnou změnou bylo i snižování počtu vesel a zvyšování významu plachet. První kogy měly jeden stěžeň s jednoduchou ráhnovou plachtou, ale v 15. století už měly kogy běžně tři stěžně a na zadním z nich trojcípou latinskou plachtu převzatou ze Středomoří. Ke konci 15. století byly kogy vyzbrojeny děly. Trup kogy už nebyl tvořen klinkerovou obšívkou jako knarry (kdy se jednotlivé plaňky překrývaly), plaňky trupu se kladly vedle sebe, spáry mezi nimi se vycpávaly koudelí a vymazaly smolou nebo dehtem. Kogy měly ploché dno, takže se někdy za přílivu navedly na mělčinu, kde se odstavily a za odlivu se tak mohly snadno vyložit.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Z kogy byla odvozena anglická obchodní loď, zvaná roundship. Ve Středomoří se koga vyvinula v pevnější a mohutnější hulk. Koga a hulk byly konstrukčně dosti podobné, takže se někdy navzájem zaměňují, podobně jako karavela a karaka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koga byla obchodní nebo válečná loď, která byla používána ve středověku v německé hanze. Její konstrukce vychází z vikinského knarru.", "tgt_summary": "A cog is a type of ship that first appeared in the 10th century, and was widely used from around the 12th century on. Cogs were clinker-built, generally of oak, which was an abundant timber in the Baltic region of Prussia. This vessel was fitted with a single mast and a square-rigged single sail. These vessels were mostly associated with seagoing trade in medieval Europe, especially the Hanseatic League, particularly in the Baltic Sea region. They ranged from about in length with a beam of , and the largest cog ships could carry up to about 200 tons.", "id": 1134723} {"src_title": "Tarim", "tgt_title": "Tarim River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Jménem \"Tarim\" je řeka pojmenovaná pod soutokem řek Jarkend, Chotan a Aksu, přičemž za pramenný tok je považovaná první jmenovaná s horním tokem Raskemdarjou, jež pramení v pohoří Karákóram. Nejvodnější zdrojnicí je však Aksu (70-80%), když druhé dvě zdrojnice v některých letech vysychají. Pod soutokem zdrojnic teče převážně po severním okraji Kašgarské roviny a obtéká ze severu poušť Taklamakan. Na středním a dolním toku se řeka rozděluje na mnohá ramena a průtoky, čímž vytváří neuspořádaný labyrint mělkých koryt a jezer široký až 80 km. V tomto úseku se má charakter mělké, nesplavné pouštní řeky s proměnlivým průběhem hlavního koryta. Na dolním toku se tok \"Tarimu\" přibližuje k řece Končedarja a obě řeky jsou propojeny průtoky s občasným tokem. V letech, kdy převážné množství vody směřuje do řeky Končedarja, naplňuje se jezero Lobnor. Naopak v letech, kdy převážné množství vody směřuje do řeky \"Tarim\", naplňuje se jezero Karakošun a Lobnor se naopak značně zmenšuje nebo vysychá. Jiné z ramen uhýbá k jihu a mizí někde za přehradou Daxihaizi Shuiku. V některých letech řeka končí ve slanisku východně od jezera Karakošun. Většinu povodí ve skutečnosti vyplňují písečné duny pouště Taklamakan. Těsně u řeky se drží odolná keřovitá vegetace a řídký les topolů s podrostem vrb, rakytníku řešetlákového, toještě konopného a lékořice uralské.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "V minulosti do Tarimu ústily řeky Kašgar, Tiznaf a Kerija, jejichž vody se od poloviny 20. století v plném rozsahu využívají na zavlažování popř. se ztrácejí v poušti.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky a na horním toku zdrojnic také ledovce. Nejméně vody má od října do dubna, nejvíce pak od května do září, kdy taje sníh v Ťan-šanu a Kchun-lunu. Od prosince do března bývá řeka zamrzlá. Maximální průtok vody na středním toku u Aralu dosahuje přibližně 2500 m³/s. Objem celkového odtoku činí pod horami přibližně 29 km³ a na dolním toku 4 až 8 km³. Srážky v Tarimské pánvi dosahují pouhých 50 až 100 mm ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je bohatá na ryby (marinka, osman, siven) a její údolí je častou zastávkou stěhovavých ptáků a na dolním toku v rákosových porostech se nacházejí i jejich hnízdiště. Údolí je řídce osídlené, obyvatelé se živí zemědělstvím v oázách (především Jarkandská, Kašgarská, Aksujská), kde využívají na zavlažování vodu z řeky a jejich přítoků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tarim (, transliterováno \"Tarim däryasi\", ) je řeka na západě ČLR v Sin-ťiangu, jedna z nejdůležitějších řek v této autonomní oblasti a nejdelší vnitrozemská řeka ve Střední Asii. Je 2030 km dlouhá od pramenů delší zdrojnice Jarkend. Povodí, které zahrnuje i povodí jezer Lobnor a Karakošun, má rozlohu 951 500 km².", "tgt_summary": "The Tarim River (; ), known in Sanskrit as the Śītā, is an endorheic river in Xinjiang, China. It is the principal river of the Tarim Basin, a desert region of Central Asia between the Tian Shan and Kunlun Mountains. The river historically terminated at Lop Nur, but today reaches no further than Taitema Lake before drying out. It is the longest inland river in China, with an annual flow of or . Its basin is home to nearly 10 million Uyghur and other ethnic minorities.", "id": 673827} {"src_title": "Francisco Tárrega", "tgt_title": "Francisco Tárrega", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ačkoliv vedle hudební teorie studoval Tárrega na madridské konzervatoři hru na klavír, jeho celoživotní láskou i údělem se stala kytara. Mimořádné nadání ho předurčovalo k mezinárodnímu věhlasu, ale on na podobnou kariéru rezignoval. Byl člověkem až chorobně plachým a uzavřeným, který se cítil nejlépe v úzkém kruhu svých žáků a přátel, pro které hrál ve skromném soukromí domova. S výjimkou Paříže a Říma také veřejně koncertoval jen v Barceloně a dalších místech Španělska. Se svou rodinou žil v neustálé nouzi, často odkázán na finanční pomoc bratra Vincenta a barcelonského kroužku ctitelů „Audiciones Tárrega“. Jeho těžké lidské osudy navíc ztrpčovala vleklá oční choroba – není tedy divu, že v posledních letech života byl kritizován pro „melancholický“ repertoár svých koncertů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Žákům věnoval neobyčejnou péči – psal pro ně individuální cvičení, skladby i úpravy. Plodnost Tárregova pedagogického zaujetí osvědčují jména jako M. Llobet, E. Pujol, D. Fortea, P.Roch, J.Robledo, R. Rodés aj., patřící ke špičkovým osobnostem světového kytarového umu počátku 20. století. Tárregův skladatelský rukopis charakterizuje romantická senzitivnost, ozvláštňující lyrikou, zpěvnou melodikou, překvapivě bohatou harmonizací, těžící mistrně z nově odkrytých nástrojových dispozic. Bohatá, vynalézavá invence činí z Tárregy mistra drobnokresby, který i z krátkých preludií,(např. Una Lagrima), capricha (Alborada) či stylizovaných tancůl (Pavana, Adelita, Marieta) vykouzlí skutečné perly kytarové literatury. Tam, kde se jeho skladby nechávají inspirovat bohatou a svéráznou španělskou lidovou tradicí, jiskří ekvilibristickou brilancí cikánského flamenca, podmanivým rytmem a neobyčejnými zvukovými efekty. To platí jak o Caprichu árabe, evokujícím maurský kolorit s vůní Orientu (dle svědectví P. Rocha bylo kdysi hráváno i vojenskými orchestry), tak zejména o strhující Gran jotě. Ta patřila k několika málo skladbám, které získávaly v poválečném Československu nadšené zájemce o kytarovou hru a podílela se tak na vzniku nové, dnes již slavné kapitoly české kytarové historie. Důležitou roli při návratu kytary na koncertní pódia přelomu 19. a 20. století sehrály úpravy skladeb velkých autorů minulosti i Tárregových současníků. Emancipovaly kytaru jako suverénní, rovnocenný nástroj a současně doplňovaly její, v té době nevelký koncertní repertoár. I zde osvědčil Tárrega mimořádný cit při výběru i přizpůsobování skladeb svému nástroji – většinu jeho transkripcí si ale časem po nepodstatných úpravách prstokladů apod. přisvojili pozdější kytaristé zvučných jmen. Protože navíc byla drtivá většina Tárregova díla publikována až po jeho smrti z nejrůznějších opisů, nese většina vedených úprav nepřesné či přímo zavádějící pojmenování. Francisco Tárrega má nepochybně nezastupitelné místo v kytarové historii a nelze ho chápat „pouze“ jako autora Lagrimy a Recuerdos de la Alhambra. V dnešní době jeho tvorbu proslavila nejvíce společnost Nokia, když umísťuje do mobilních telefonů část skladby Gran Vals, označovaný jako Nokia Tune.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisco Tárrega (21. listopadu 1852 Villarreal – 15. prosince 1909 Barcelona) byl španělský virtuos, skladatel, pedagog a jeden z nejvýznamnějších kytaristů své doby. Francisco Tárrega se bezesporu stal klíčovou osobností moderní kytarové historie vůbec. Zásadní reformou techniky hry – od držení nástroje, polohy pravé ruky umožňující nové formy úderu a zvukového odstínění, po neobyčejné, důmyslné a funkční prstoklady, využívající rovnoměrně celého hmatníku, stejně jako osobním vkladem skladatelským a aranžérským otevřel novou epochu kytarou okouzlených generací 19. a 20. století.", "tgt_summary": "Francisco de Asís Tárrega y Eixea (21 November 185215 December 1909) was a Spanish composer and classical guitarist of the Romantic period. He is known for such pieces as \"Recuerdos de la Alhambra\". He is often called \"the father of classical guitar\" and is considered one of the greatest guitarists of all time.", "id": 1082117} {"src_title": "Alvin Kraenzlein", "tgt_title": "Alvin Kraenzlein", "src_document": [{"title": "První úspěchy.", "content": "Alvin Kraenzlein studoval na Wisconsinské a později na Pennsylvanské univerzitě zubní lékařství. Roku 1897 získal svůj první atletický titul na přeboru Amatérské atletické unie (AAU) , když zvítězil v běhu na 220 yardů překážek. V dalších letech ještě získal dalších pět přebornických titulů AAU na krátkých překážkových tratích a ve skoku dalekém a osm titulů I4A (Mezikolejní asociace amatérských atletů Ameriky) na překážkách, v dálce a ve sprintu. A. C. Kraenzlein je tvůrcem současné techniky krátkého překážkového běhu spočívající v tzv. kročném způsobu přeběhu překážek, při němž se švihová noha vede přes překážku přímo, předklání se trup a odrazová noha se při pohybu přes překážku pokrčmo unoží. V roce 1900 se Kraenzlein připravuje na pařížskou olympiádu v Londýně a získává zde britský titul v běhu na 220 yardů překážek a v dálce.", "section_level": 1}, {"title": "2. olympijské hry Paříž 1900.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "110 m překážek.", "content": "Na olympijských hrách 1900 nastoupil 14. července k závodu na 110 m překážek. Této disciplíny se účastnilo celkem devět závodníků ze tří zemí – USA, Francie a Indie. V 1. rozběhu porazil Kraenzlein svého krajana a pozdějšího držitele bronzové medaile Fredericka Moloneye v novém světovém rekordu 15,6 sekundy. Ve finále nastoupil kromě nich další Američan John McLean, který byl nakonec druhý, Francouz Jean Lécuyer a Ind Norman Pritchard, který závod nedoběhl. McLean se na startu ulil, ale startér nechal závod běžet, Kraenzlein však soupeře brzy předběhl a zvítězil opět ve světovém rekordu 15,4 s.", "section_level": 2}, {"title": "Skok do dálky.", "content": "Téhož dne proběhla kvalifikace ve skoku dalekém. Účastnilo se jí 12 skokanů ze šesti zemí. Výkon z kvalifikace se započítával do finále. Kvalifikaci vyhrál Kraenzleinův kolega z družstva USA Meyer Prinstein (7,175 m). Druhý den 15. července byla neděle, kdy měli američtí studenti zákaz sportovních aktivit. Zatímco bezpečně vedoucí muž pole Prinstein zákazu uposlechl, Kraenzlein skákal a o jediný centimetr (7,185 m) Prinsteina porazil. Ze zloby nad ztrátou zlaté medaile Prinstein Kraenzleina napadl, prameny se rozcházejí, zda ho stačil udeřit nebo mu v tom kolegové zabránili. Třetí místo ve skoku dalekém obsadil Brit Patrick Leahy.", "section_level": 2}, {"title": "Běh na 60 m.", "content": "15. července 1900 probíhala i soutěž v nejkratším sprintu na 60 m. Deset závodníků ze šesti zemí absolvovalo nejprve dva rozběhy. V prvním zvítězil Kraenzlein (7,0 s) před krajanem Edmundem Minahanem. Ihned po rozbězích se konalo finále, které bylo strhující bitvou, Kraenzlein zvítězil ve stejném čase jen o prsa před dalším Američanem Johnem Tewksburym, třetí byl Australan Stanley Rowley.", "section_level": 2}, {"title": "Běh na 200 m překážek.", "content": "16. července se Kraenzlein zúčastnil své čtvrté soutěže na olympiádě, 200 m překážek. V této disciplíně bylo 11 účastníků z pěti zemí. V 1. rozběhu měl Kraenzlein chybný start a rozhodčí mu připočetli 1 metr(!), přesto zvítězil poměrně snadno nad Eugenem Choiselem z Francie – čas stanoven na 27,0 s. Ve finále porazil časem 25,4 s o více než sekundu druhého Inda Pritcharda, třetí byl John Tewksbury.", "section_level": 2}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Rok po olympiádě Kraenzlein ukončil sportovní dráhu jako držitel 6 světových rekordů, dokončil univerzitní studia a mnoho let se věnoval praxi stomatologa. Později se ke sportu vrátil jako univerzitní atletický trenér. Zemřel na chorobu srdce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alvin Christian Kraenzlein (12. prosince 1876 Milwaukee, Wisconsin – 6. ledna 1928 Wilkes-Barre, Pensylvánie) byl americký atlet, který na 2. olympijských hrách v Paříži 1900 získal čtyři zlaté medaile.", "tgt_summary": "Alvin Christian \"Al\" Kraenzlein (December 12, 1876 – January 6, 1928), known as \"the father of the modern hurdling technique\", was an American track-and-field athlete, and the first sportsman in the history of Olympic games to win four individual gold medals in a single discipline at the 1900 Summer Olympics in Paris. Before, Carl Schuhmann, a German athlete, won four Olympic titles in gymnastics and wrestling at the 1896 Summer Olympics in Athens. , Alvin Kraenzlein is the only track-and-field athlete who has won four individual titles at one Olympics. Kraenzlein is also known for developing a pioneering technique of straight-leg hurdling, which allowed him to set two world hurdle records. He is an Olympic Hall of Fame (1984) and USA Track & Field (1974) inductee.", "id": 830312} {"src_title": "Muslim Magomajev", "tgt_title": "Muslim Magomayev (musician)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Magomajev se narodil v Baku v divadelní rodině, jeho praotcem byl ázerbájdžánský hudební skladatel Muslim Magomajev, jehož jméno nese ázerbájdžánská filharmonie. Jeho otec scénograf zemřel už v roce 1945 na frontě druhé světové války. Magomajev vystudoval hudební školu při konzervatoři v Baku – obor klavír a skladba a později absolvoval samotnou konzervatoř v oboru zpěv pod vedením Š. Mamedovové. V té době ale už byl známý po celém Sovětském svazu, když s výjimečným úspěchem vystoupil v roce 1962 na závěrečném koncertu přehlídky ázerbájdžánského umění ve Sjezdovém paláci v Moskevském kremlu. V listopadu následujícího roku 1963 vystoupil na svém prvním sólovém koncertu a stal se také sólistou Achundovova ázerbájdžánského divadla opery a baletu v Baku. Jeho operní hvězda měla raketový vzestup – v letech 1964 a 1965 hostoval s úspěchem na scéně milánské La Scaly, ale po návratu odmítl angažmá v moskevském Velkém divadle. V letech 1966 a 1969 si získal i pařížské publikum v divadle Olympia. Dostal tam dokonce nabídku na roční angažmá, ale nedostal z Kremlu povolení k jejímu přijetí. Po návratu do Sovětského svazu nesměl půl roku vystupovat, než ho pozval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov k vystoupení na koncertu k výročí KGB. Magomajev opustil operní scény a začal se věnovat populární hudbě a estrádním vystoupením. Říkal o tom: \"„Našel jsem tam svobodu. Tam se snažíš, aby dnes píseň zněla jinak než včera – to je velká radost!“\" V roce 1969 získal první cenu na festivalu populárních písní v Sopotech a Zlatou desku v Cannes. V roce 1973 byl oceněn titulem národní umělec Sovětského svazu. Magomajev zpíval před vyprodanými stadiony, pořádal zájezdní turné po celé zemi a opakovaně vystupoval v televizi. V roce 1980 zpíval některé z písní na slavnostním zahájení a zakončení letních olympijských her v Moskvě včetně písně na rozloučenou s maskotem her Míšou (\"До свидания, Миша\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opera.", "content": "Mezi nejslavnější role, které Magomajev nastudoval, patřili Figaro v \"Lazebníku sevillském\", Scarpia v \"Tosce\", Mefisto ve \"Faustovi\" nebo Oněgin v \"Evženu Oněginovi\". Disponoval zvučným barytonem, charismatickým vzhledem a slušným hereckým nadáním.", "section_level": 2}, {"title": "Populární hudba.", "content": "I když Magomajev i na koncertech zpíval operní árie, ruské romansy nebo populární italské canzony, nastudoval také množství populárních písní. Magomajev vystupoval také v několika filmech, např. ve filmu \"Nizami\", \"Zpívá Muslim Magomajev\" (\"Поет Муслим Магомаев\") nebo \"Moskva v notách\" (\"Москва в нотах\"), všude ale nikoli v roli, ale jako zpěvák Magomajev. Odmítl také roli Vronského ve filmu režiséra Alexandra Zarchiho podle románu \"Anna Kareninová\". Sám Magomajev složil nejméně dvacet písní a hudbu k několika filmům. Jeho oblíbeným pěvcem byl italský tenorista Mario Lanza, o kterém napsal i několik knih. Podle diskografie na jeho osobních webových stránkách vyšlo v minulosti nejméně 45 dlouhohrajících desek a 15 kompaktních disků. I když některé jeho písně bývají označovány za jeho osobní vyznání – např. \"Melodie\" (\"Мелодия\"), \"Svatba\" (\"Свадьба\") nebo \"Nechvátej\" (\"Не спеши\") – sám odmítl nějakou takovou vybrat.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Manželkou Muslima Magomajeva byla zpěvačka Tamara Siňavská. Jeho zálibou bylo také malování. V roce 1997 po něm a jeho manželce Ruská astronomická společnost pojmenovala dvě planetky ve Sluneční soustavě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muslim Magomajev (: Müslüm Məhəmməd oğlu Maqomayev, : Муслим Магометович Магомаев, 17. srpna 1942, Baku – 25. října 2008, Moskva) byl ázerbájdžánský a ruský zpěvák populární hudby.", "tgt_summary": "Muslim Magometovich Magomayev (Azerbaijani: \"Müslüm Məhəmməd oğlu Maqomayev\", 17 August 1942 – 25 October 2008), dubbed the \"King of Songs\" and the \"Soviet Sinatra\" was a Soviet Azerbajiani baritone operatic pop singer. He achieved iconic status in Russia and the post-Soviet countries for his vocal talent and charisma.", "id": 61140} {"src_title": "Sestercius", "tgt_title": "Sestertius", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Sestercius se poprvé objevuje kolem roku 211 př. n. l. jako malá stříbrná mince, jejíž hodnota byla jedna čtvrtina denáru. Stříbrný denár vážil zhruba 4,5 gramu a jeho hodnota byla desetkrát vyšší než hodnota asu. Přestože byla později hodnota denáru změněna na 16 asů, poměr mezi denárem a sesterciem se nezměnil. Přibližně v roce 23 př. n. l. byl sestercius Augustovou měnovou reformou změněn na větší bronzovou minci. Jako jedno z nejběžnějších platidel byl sestercius používán až do konce třetího století. Většina jich byla vyražena v mincovně v Římě, ale od roku 64 až do roku 79 byly raženy v Lugdunu (dnešní Lyon). Sestercius vážil zhruba 25 – 28 gramů, v průměru měl 32 – 34 mm s tloušťkou přibližně 4 mm. Velmi důležitý byl pro Římany rozdíl mezi bronzem a mosazí. Mosaz nazývali \"orichalcum\" a hodnota tohoto kovu byla dvakrát nižší než hodnota bronzu. Sestercie byli hojně používány až do 3. století, avšak neustále se zhoršovala kvalita kovu, z kterého byly raženy. Pozdní císaři dávali často roztavit staré mince a nechávali z nich vyrazit nové. To však díky tomu, že zinek má nižší teplotu tání než měď, postupně vedlo k vytrácení se zinku ze slitiny. Ten byl proto nahrazován bronzem či dokonce olovem. Sestercie z pozdního období jsou díky tomu tmavší a mají hrubší povrch. Postupný vzrůst inflace, způsobený znehodnocováním stříbrné měny, zapříčinil, že se hodnota sesterciů a menších mincí stále snižovala. Zatímco v prvním století byl nejběžnější drobnou mincí dupondius, mající poloviční hodnotu než sestercius, ve století druhém už se naopak sestercius dostává na jeho místo. Postupem doby se do dříve stříbrných mincí míchalo stále více bronzu a mědi a jejich hodnota stabilně klesala. Jedny z posledních sesterciů dal vyrazit císař Aurelianus. V té době se již hojně používali dvousestercie, ražené od doby Traiana Decia. Poté byly sestercie staženy z oběhu, aby z nic mohly být vyrobeny nové mince – antoniány a během čtvrtého století zmizely z oběhu i poslední exempláře.", "section_level": 1}, {"title": "Početní jednotka.", "content": "Sestercius byl také často používán jako základní jednotka množství. Velké částky byly zaznamenávány v „\"sestertia milia\"“ (tisících sesterciů), přičemž „\"milia\"“ byla často vypouštěno. Majetek výjimečně bohatého politika a vojevůdce pozdní římské republiky, Crassa, se odhadoval na 200 milionů sesterciů. Záznamy v Pompejích ukazují otroka, který byl prodán za 6252 sesterciů. Pro srovnání, běžný plat legionáře byl v prvním století 900 sesterciů ročně, což po odečtení nákladů na stravu a výzbroj znamenalo, že legionář žil ze zhruba 1,5 sestercie na den, což by byl v dnešní měně ekvivalent zhruba 800 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Sběratelská hodnota.", "content": "Sestercie jsou numismatiky vysoce ceněny, neboť díky jejich velikosti jsou portréty císařů poměrně detailní. Jedny z nejcennějších jsou sestercie z let 64 – 68, jelikož portréty Nerona patří k nejpovedenějším vůbec. Série, vyražené Hadrianem (117 – 138) zaznamenávající jeho tažení po Evropě, zase brilantně vykreslují Římskou říši na vrcholu svých sil. Výjimečně kvalitní exempláře mohou stát až několik tisíc dolarů. Avšak díky extrémnímu množství, v jakém byly raženy, se jich zachovalo velmi mnoho, a proto je jejich cena ve srovnání s jinými římskými mincemi relativně nízká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sestercius (latinsky \"sestertius\") byla starověká římská mince. Během římské republiky to byla cenná stříbrná mince, která byla používána jen zřídka. V době principátu byla větší, ne tak cenná a ražená z bronzu nebo z mědi. Název samotný vznikl spojením slov „semis“ (latinsky \"půl\") a „tertius“ (\"třetí\") a znamenal doslova „polovina třetího“ , tedy 2 a ⁄ – hodnota mince v assech.", "tgt_summary": "The sestertius (plural sestertii), or sesterce (plural sesterces), was an ancient Roman coin. During the Roman Republic it was a small, silver coin issued only on rare occasions. During the Roman Empire it was a large brass coin. The name \"sestertius\" means \"two and one half\", referring to its nominal value of two and a half \"asses\" (a bronze Roman coin, singular \"as\"), a value that was useful for commerce because it was one quarter of a denarius, a coin worth ten \"asses\". The name is derived from \"semis\", \"half\" and \"tertius\", \"third\", in which \"third\" refers to the third \"as\": the sestertius was worth two full \"asses\" and half of a third. English-language sources routinely use the original Latin form \"sestertius\", plural \"sestertii\"; but older literature frequently uses \"sesterce\", plural \"sesterces\", \"terce\" being the English equivalent of \"tertius\". A modern shorthand for values in sestertii is IIS (Unicode 𐆘), in which the Roman numeral \"II\" is followed by \"S\" for \"semis\", and the whole struck through; but because this symbol and striking through letters are not always convenient, HS may be used instead, with the horizontal bar of the 'H' representing the strike through the numeral \"II\", rather than the letter \"H\".", "id": 1104216} {"src_title": "Periandros", "tgt_title": "Periander", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, rodina, vláda.", "content": "Jeho otcem byl Kypselos, tyran v Korintu v 2. polovině 7. století př. n. l., a matkou Krateia, samovládcova manželka. Po Kypselově smrti se asi v roce 627 př. n. l. stal samovládcem (tyranem) v Korintu a byl jím až do konce života. Za manželku se vzal Lysidu, dceru Proklea, samovládce v Epidauru; sám ji nazýval Melissou. Měl s ní dva syny, staršího Kypsela, který byl pro slabomyslnost vlády neschopný, a mladšího Lykofrona, jenž zemřel ještě za Periandrova života. Podle Aristotela byl sice tyranem, ale i zdatným válečníkem. Za jeho vlády dosáhl starověký Korint největšího hospodářského a politického rozmachu. Periandros omezil vliv rodových aristokratů, pozvedl zemědělství, řemesla i obchod a zavedl novou peněžní soustavu. Plánoval prokopat Istmos (Korintskou šíji), když se však vybudování průplavu ukázalo příliš obtížným, nechal vystavět kamennou rampu napříč Korintskou šíjí a ta sloužila k přepravování (přetahování) lodí přes souš (diolkos). Tím se lodím, jež se do té doby musely potýkat s nebezpečnými nástrahami při obeplouvání pobřeží Peloponéského poloostrova, podstatně zkrátila trasa plavby. Nechal také rozšířit korintské přístavy a vybudoval silné loďstvo. Korintská umělecká keramika byla exportována po celém řeckém světě. Rozkvětu doznala i kolonizační politika, byly zakládány nové kolonie zejména na západním pobřeží Řecka na cestě do Itálie. Tyto osady zůstávaly ve svazku korintského státu; byl to zárodek jakési říše. Mezi nově založenými osadami vynikala Potedaia na Chalkidice. Na euboiských kolonistech Korinťané dobyli ostrov Kerkyru (pozdější Korfu) a posléze se zmocnili i Epidauru. Se zámořskými státy, jmenovitě s Lýdií a s Egyptem, žil Periandros v přátelských stycích. Starobylou slavnost na počest boha Poseidóna přeměnil na všeřecké isthmické hry, které pak pořádal s velkou okázalostí. Ve vnitřní politice vydával zákony proti soukromému přepychu a omezoval otroctví. Nedovoloval žít v městě každému a zakázal rozkošnictví všeho druhu; kuplířky dával údajně házet do moře. Nevymáhal žádné zvláštní daně a spokojil se s těmi, které plynuly z tržišť a přístavů. Zřídil radu, která dbala o to, aby výdaje nebyly větší než příjmy. Peníze, které získával především vybíráním cel z námořní plavby, používal také na stavbu chrámů a organizaci her. Podporoval kult Dionýsa. Na jeho dvoře tvořil básník Arión, slavný skladatel dithyrambů, sborových zpěvů na Dionýsovu počest. Periandros zemřel patrně v roce 585 př. n. l., údajně ve věku 80 let. Po něm se stal samovládcem v Korintu jeho příbuzný Psammetichos, který byl však již v roce 583 př. n. l. zavražděn. Tyranidu pak nahradila oligarchie, která ponechávala rozhodování bohatým obchodníkům a průmyslníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Historky o jeho životě.", "content": "O Periandrově životě se ve starověku vyprávěla řada historek:", "section_level": 2}, {"title": "Mudrc.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení mezi sedm mudrců.", "content": "Periandros údajně složil naučné básně asi o 2000 verších. Bývá také často řazen mezi sedm mudrců archaického Řecka. V prvním seznamu sedmi mudrců, který je uveden v Platónově dialogu \"Prótagoras\", sice chybí (místo něho je tam Mysón), ale již Démétrios z Faléru ho mezi sedm mudrců řadí a uvádí jeho výroky. Určitým problémem pro zařazení mezi mudrce byla jeho pověst krutého tyrana. Proto někteří starověcí autoři tvrdili, že Periandros z Korintu mudrcem nebyl, tím prý byl jeho stejnojmenný bratranec, jenž pocházel z Ambrakie v západním Řecku. Novodobí historikové zase zpochybňují hodnověrnost starověkých zpráv, které dělají z Periandra zvrhlé násilnické monstrum. Český badatel T. Vítek o tom píše: „I když Periandros asi nebyl žádný andílek, je téměř jisté, že Hérodotos jeho skutečné pohnutky a činy silně zkreslil, místy až diabolizoval, zejména asi kvůli svému přesvědčení, že samovláda morálně korumpuje a kriminalizuje poddané i vládce, i když původně nebyli špatní. Historky, které do nechutných podrobností vykreslují ohavnosti zlovolného tyrana, jsou zjevně fiktivní...\"", "section_level": 2}, {"title": "Výroky.", "content": "Periandrovi je připisována řada mravních naučení a životních rad:", "section_level": 2}], "src_summary": "Periandros (řecky Περίανδρος, asi 665 př. n. l. – 585 př. n. l.) byl samovládce (tyran) ve starověkém Korintu. Bývá řazen mezi sedm mudrců archaického Řecka.", "tgt_summary": "Periander (; ; died c. 585 BC), was the Second Tyrant of the Cypselid dynasty that ruled over Corinth. Periander's rule brought about a prosperous time in Corinth's history, as his administrative skill made Corinth one of the wealthiest city states in Greece. Several accounts state that Periander was a cruel and harsh ruler, but others claim that he was a fair and just king who worked to ensure that the distribution of wealth in Corinth was more or less even. He is often considered one of the Seven Sages of Greece, men of the 6th century BC who were renowned for centuries for their wisdom. (The other Sages were most often considered to be Thales, Solon, Cleobulus, Chilon, Bias, and Pittacus.)", "id": 2404626} {"src_title": "Fakulta", "tgt_title": "Faculty (division)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vzorem pro téměř všechny evropské univerzity na sever od Alp se až do 20. století stala univerzita v Paříži, která se členila na 4 fakulty: Student začínal vždy studiem artistické fakulty, kde se vyučovalo „sedm svobodných umění“, totiž trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a kvadrivium (aritmetika, hudba, geometrie a astronomie), a to obvykle scholastickou, tj. školskou metodou četby, výkladu a disputace (rozprava). Po této přípravě, když se student naučil samostatně studovat a argumentovat, mohl teprve nastoupit na některou ze tří oborových fakult. Tyto funkce v druhé polovině 19. století ale přebraly osmiletá gymnázia a artistická fakulta se přetvořila na další odbornou fakultu, fakultu filosofickou.", "section_level": 1}, {"title": "České fakulty.", "content": "Univerzita Karlova v Praze byla založena v roce 1348 podle vzoru pařížské univerzity také s těmito čtyřmi fakultami, ovšem již roku 1372 se oddělila právnická fakulta a vytvořila až do roku 1419 vlastní univerzitu. Po roce 1409 pak začala univerzita díky odchodu většiny cizích mistrů i žáků upadat a od poloviny 15. století už měla jen fakultu artistickou, která pečovala hlavně o výchovu učitelů. Až o sto let později se na ni obnovily fakulty teologická, právnická i lékařská. Při zestátnění rakouských univerzit v polovině 18. století se začal snižovat význam do té doby dominantní teologické fakulty a fakulty se začaly chápat především jako vzdělávací ústavy pro svobodná a veřejná povolání: lékaře, úředníky, kněze atd. Po reformě pruských univerzit, kterou Rakousko následovalo v polovině 19. století, se prudce rozvíjela hlavně filosofická fakulta, kde se vyučovaly téměř všechny nové vědy, např. psychologie. V roce 1882 se díky rozdělení univerzity počet fakult zdvojnásobil, když jak česká, tak německá univerzita měly všechny čtyři fakulty. Po vzniku první republiky česká univerzita jednala o návrhu filosofické fakulty, aby katolická teologická fakulta přestala být součástí univerzity, a zároveň o žádosti nově vzniklé samostatné evangelické fakulty, aby byla do univerzity zařazena. K tomu však došlo až po roce 1950. Roku 1920 se ale z filosofických fakult obou univerzit oddělily fakulty přírodovědecké, kde se samostatně vyučovaly přírodní vědy, což předznamenalo další specializační vývoj. Po druhé světové válce vznikla nová fakulta pedagogická, z fakulty přírodovědecké se vydělila matematicko-fyzikální studia a z lékařské fakulty farmacie. Samotná lékařská fakulta se pak, kromě vzniku nových fakult v Plzni a v Hradci Králové, rozdělila na fakulty tři (všeobecné lékařství, dětské lékařství a hygiena). Masarykova univerzita v Brně byla založena v roce 1919 se 4 fakultami: právnickou, lékařskou, filozofickou a přírodovědeckou, k nimž roku 1946 přibyla fakulta pedagogická. Založena byla výslovně jako druhá česká univerzita, ačkoli v Olomouci už od roku 1573 působila teologická fakulta. Šlo o pozůstatek původní olomoucké univerzity, která kromě ní měla v letech 1576-1851 fakultu filozofickou a v letech 1827-1855 i fakultu právnickou. Olomoucká teologická fakulta zůstala samostatnou a po roce 1946 z ní vznikla Univerzita Palackého s fakultami lékařskou, filozofickou, přírodovědeckou a pedagogickou. Samostatné pedagogické fakulty byly navíc v 60. let 20. století zakládány v Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové a Ostravě a po roce 1989 z nich začaly vznikat další české univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Faculty v USA.", "content": "V USA se slovo \"faculty\" užívá v poněkud jiném významu, znamená sbor učitelů (profesorů, asistentů, lektorů atd.). Českému slovu \"fakulta\" tak odpovídají spíše výrazy \"college\" nebo \"school\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Fakulta (latinsky \"facultas\" – obor, předmět, disciplína) je oborově vymezená část vysoké školy univerzitního typu, jako je např. fakulta lékařská, filosofická, strojní apod. V České republice není podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, samostatnou právnickou osobou, má však řadu pravomocí, delegovaných na ni její mateřskou vysokou školou. O jejím zřízení, zrušení, rozdělení nebo sloučení s jinou fakultou rozhoduje na návrh rektora akademický senát celé vysoké školy. Fakulta má svůj statut a další předpisy, rovněž má své orgány: akademický senát, děkana (a proděkany) a vědeckou nebo uměleckou radu; rovněž také disciplinární komisi. Akademický senát je samosprávným zastupitelským orgánem a je volen celou akademickou obcí fakulty, výkonným orgánem fakulty je a v jejím čele stojí děkan, který je volen akademickým senátem fakulty a poté jmenován rektorem vysoké školy. Proděkany jmenuje děkan. Fakulta má také svůj vlastní rozpočet a o její chod se stará tajemník fakulty, ten je přímo podřízen děkanovi (obdobně jako kvestor rektorovi). Dále má právo používat vlastní akademické insignie a konat akademické obřady (např. imatrikulace a promoce). Akademickou obec fakulty tvoří všichni její učitelé a studenti zapsaní na dané fakultě.", "tgt_summary": "A faculty is a division within a university or college comprising one subject area or a group of related subject areas, possibly also delimited by level (e.g. undergraduate). In American usage such divisions are generally referred to as colleges (e.g., \"college of arts and sciences\") or schools (e.g., \"school of business\"), but may also mix terminology (e.g., Harvard University has a \"faculty of arts and sciences\" but a \"law school\").", "id": 1755420} {"src_title": "Socialismus 21. století", "tgt_title": "Socialism of the 21st century", "src_document": [{"title": "Teorie – základní principy.", "content": "Definování socialismu 21. století není podle H. Dietericha dosud ukončeno, neboť se stále vyvíjí, je však již možné určit jeho základní principy. Nový socialismus je možný pouze v souvislosti s vysokou úrovní vzdělání, etiky a organizace výrobních sil, je to dlouhodobý projekt.", "section_level": 1}, {"title": "Bolívarovské revoluce ve Venezuele.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hugo Chávez a socialismus 21. století.", "content": "Proces údajně vedoucí ve Venezuele k socialismu 21. století je nazýván bolívarovskou revolucí. Hlavní principy socialismu 21. století vyhlásil venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frias 30. ledna 2005 na V. světovém sociálním fóru v brazilském Porto Alegre a Venezuela se podle tvrzení venezuelského prezidenta stala první zemí, kde je socialismus 21. století uváděn do praxe. Socialismus 21. století podle Huga Cháveze není synonymem pro marxismus. Ideově má vycházet z bolívarovských tradic, které jsou lidem Latinské Ameriky bližší, než evropské pojetí socialismu. Socialismus 21. století se tak do jisté míry přizpůsobil latinskoamerické mentalitě. Tento model socialismu je údajně inspirován křesťanstvím. To ale údajně neznamená, že musí být náboženský, nýbrž že je založen na sociálních myšlenkách evangelií a Nového zákona jako celku; tedy na prvotní mezilidské vzájemnosti, kterou křesťanství do jisté míry přinášelo již od dob Ježíše Krista. Zároveň se však údajně jedná o socialismus zaměřený do budoucnosti a nekopírující minulé modely socialismu, jako např. socialismus z období studené války v polovině 20. století. Podle Hugo Cháveze se nejedná o státní socialismus, jak byl kdysi uplatňován v bývalém Sovětském svazu a Východní Evropě nebo dnes na Kubě. Údajně by měl být více pluralitní a méně státně centralizovaný. Přesto Hugo Chávez podporuje kubánský režim. Socialismem 21. století je tento nový model nazván proto, že je údajně inspirován hodnotami celosvětově uznávanými na počátku nového století. Schválení zmocňovacího zákona, který umožňuje venezuelskému prezidentovi vládnout 18 měsíců prakticky neomezeně prostřednictvím dekretů, je však ostře kritizováno z pozic západních zemí. Tvůrci socialismu 21. století poukazují na dodržování lidských práv, avšak nikoliv jen občanských a politických, ale také ekonomických, sociálních a kulturních, což je ostatně jedno z klíčových témat například i komunismu. Dle slov svých tvůrců je socialismus 21. století založen na solidaritě, bratrství, lásce, spravedlnosti, svobodě a rovnosti. V souvislosti s vyhlášením těchto atributů socialismu 21. století Hugo Chávez také uvedl, že pokud demokracie je mocí lidu a pro lid, nemůže existovat v takovém společenském systému, kde individuální zájmy jsou stavěny nad zájmy kolektivní a kde kapitál je důležitější než lidé.", "section_level": 2}, {"title": "Pět motorů revolučního procesu.", "content": "V rámci bolívarovské revoluce byly realizovány programy boje s negramotností (Mission Robinson, Mission Riba), zavedení bezplatné zdravotní péče pro nejchudší obyvatelstvo (Mission Barrio Adentro), obojí za účasti tisíců kubánských dobrovolníků, a vyvlastnění velkých latifundií a ladem ležící půdy ve prospěch chudých rolníků. Dále dochází ke znovuzestátnění klíčového průmyslu, zejména ropného (za náhradu a s ponecháním menšinového podílu soukromým firmám). 8. ledna 2007 ohlásil Chávez program, soustředěný na pět motorů revolučního procesu. Jsou jimi:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Socialismus 21. století bývá, stejně tak Hugo Chávez, kritizován. A to jak ze strany levicových, tak i pravicových politiků. Krajní levice (ortodoxní marxisté, trockisté) argumentuje tím, že se nejedná o skutečný socialismus, protože nedojde k úplnému vyvlastnění a znárodnění kapitálu. Dále neexistuje revoluční dělnická strana typicky marxistického ražení s vedoucí úlohou ve společnosti, naopak je zde snaha Hugo Cháveze o sjednocení a podřízení si většiny politických stran i odborů. Dojde proto pouze k posílení státního kapitalismu a nerovné postavení dělníků a rolníků zůstane. Venezuelští komunisté se proto odmítli rozpustit do Chávezovy nové strany. Pravice argumentuje tím, že socialismus 21. století je další utopickou ideologii, kterou Hugo Chávez obratně využívá k udržení si své moci. Penězi ze zestátněného ropného průmyslu si pod záminkou péče o školství a zdravotnictví kupuje přízeň chudého obyvatelstva, které tvoří většinu voličů. Státem řízené podniky ztratí mnoho stimulů své motivace a stanou se neefektivními. Opoziční strany namítají, že je demokracie omezována potlačováním nezávislých sdělovacích prostředků a přesunem stále větší moci z parlamentu do rukou prezidenta. Hugo Chávez je označován v lepším případě za populistu, v horším za diktátora a některými americkými politiky je přirovnáván i k Hitlerovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Socialismus 21. století (též socialismus pro 21. století) je nový model socialismu, který se snaží vyvarovat chyb, jež vedly k neúspěchu socialismu koncem 20. století, a zároveň se snaží reagovat na podmínky 21. století. Za duchovního otce tohoto modelu je považován Heinz Dieterich Steffan (1943), levicově zaměřený politolog německého původu, žijící v Mexiku, poradce venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Dalším, kdo se podílel na rozpracování této ideologie, je Michael A. Lebowitz, emeritní profesor ekonomie na Universitě Simona Frasera ve Vancouveru (Kanada), stoupenec marxismu. Podle Heinze Dietericha nezdar socialismu 20. století byl způsoben lidskými chybami a neruší platnost socialismu jako takového. Je třeba vymyslet „nový socialismus“ přizpůsobený podmínkám 21. století.", "tgt_summary": "Socialism of the 21st century () is an interpretation of socialist principles first advocated by German sociologist and political analyst Heinz Dieterich and taken up by a number of Latin American leaders. Dieterich argued in 1996 that both free-market industrial capitalism and 20th-century socialism have failed to solve urgent problems of humanity like poverty, hunger, exploitation, economic oppression, sexism, racism, the destruction of natural resources and the absence of a truly participative democracy. Socialism of the 21st century has democratic socialist elements, but it primarily resembles Marxist revisionism. Leaders who have advocated for this form of socialism include Hugo Chávez of Venezuela, Néstor Kirchner of Argentina, Rafael Correa of Ecuador, Evo Morales of Bolivia and Luiz Inácio Lula da Silva of Brazil. Because of the local unique historical conditions, socialism of the 21st century is often contrasted with previous applications of socialism in other countries, with a major difference being the effort towards a more decentralised and participatory planning process.", "id": 1159825} {"src_title": "Pertinax (císař)", "tgt_title": "Pertinax", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Pertinax, původem z Ligurie, byl synem propuštěnce Helvia Successa a v dětství se mu dostalo širokého vzdělání, takže sám pak nějaký čas vyučoval gramatiku. Později ho ustanovil svým pobočníkem jeden z velitelů císaře Marka Aurelia, Claudius Pompeianus, s jehož pomocí postupoval Pertinax v kariérním žebříčku pomalu vzhůru, až se stal v roce 175 dodatečně zvoleným konzulem (\"consul suffectus\") a roku 192 konzulem řádným. Spolu s Pompeianem se zúčastnil markomanských válek a v bojích se natolik vyznamenal, že jej Marcus Aurelius jmenoval správcem hned několika provincií. Postupně prošel všemi významnými bojišti. V letech 185–187 se mu podařilo zkrotit vzpouzející se britské legie a následně působil v Římě v úřadu městského prefekta (189/190–192).", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "V závěru roku 192 byl zavražděn syn a nástupce Marka Aurelia Commodus a organizátoři spiknutí Laetus a Eclectus vyzvali Pertinaka, aby přijal císařský titul. Poté, co se Pertinax přesvědčil, že je Commodus opravdu mrtev, spěchal do tábora pretoriánů, kde si s Laetovou pomocí získal slibem peněžních darů (každému vojákovi slíbil vyplatit dvanáct tisíc sesterciů) gardisty na svou stranu. Z tábora se ihned vydal do senátu, kde mu senátoři titul jednohlasně potvrdili. Rázně odmítl veškeré pocty, jež mu chtěli senátoři udělit, včetně titulu \"augusta\" pro svou manželku a \"caesara\" pro svého syna.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Největším Pertinakovým problémem byla malá podpora ze strany armádních kruhů. Pretoriáni uznali nový režim spíše s nechutí a jejich velitelé v čele s prefektem Laetem sledovali často vlastní záměry. Po Commodově rozmařilé vládě byla státní pokladna prázdná, což Pertinaka nutilo k úsporným opatřením. Musel dokonce přikročit k prodeji majetku z císařských paláců, soch, zbraní a nábytku, ale ani tak přislíbená suma peněz nepřipadala vojákům vysoká, neboť donativy předchozích císařů byly vyšší. To u nich samozřejmě vyvolávalo nevoli. Prvnímu spiknutí, jehož cílem bylo dosadit na trůn konzula Falcona, ještě Pertinax dokázal odolat. Projevil přitom nezvyklou velkomyslnost, když zabránil senátu odsoudit Falcona k smrti. Druhému spiknutí však již podlehl. Pretoriáni podnícení Laetem vtrhli 28. března 193 do paláce na Palatinu s úmyslem jej zabít. Pertinax se jim postavil, doufaje, že se mu je podaří upokojit, nicméně neuspěl a vojáci jej zavraždili i s jeho rádcem Eclectem, který mu přispěchal na pomoc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Helvius Pertinax (1. srpna 126 Alba Pompeia v Ligurii – 28. března 193 Řím) byl římský císař panující od 31. prosince 192 do 28. března 193, celkově 87 dní. Jeho manželkou byla Flavia Titiana, dcera Tita Flavia Claudia Sulpiciana, synem Publius Helvius Pertinax mladší, pozdější konzul v roce 212.", "tgt_summary": "Pertinax (; Publius Helvius Pertinax; 1 August 126 – 28 March 193) was a Roman soldier and politician who ruled as Roman emperor for the first three months of 193. He succeeded Commodus to become the first emperor during the tumultuous Year of the Five Emperors. Born the son of a freed slave, Pertinax became an officer in the army. He fought in the Roman–Parthian War of 161–166, where his success led him to be promoted to higher-ranking positions in both the military and political spheres. He achieved the rank of provincial governor and urban prefect. He was a member of the Roman Senate, serving at the same time as the historian Cassius Dio. Following the death of Commodus, Pertinax was acclaimed emperor. He attempted to institute several reform measures, although the short length of his time as emperor prevented the success of those attempts. One of those reforms, the restoration of discipline among the Praetorian Guard, led to conflict that eventually culminated in Pertinax's assassination by the Guard. Pertinax would be deified by the emperor Septimius Severus. His historical reputation has largely been a positive one, in line with the assessment of Dio.", "id": 789901} {"src_title": "Marc Gené", "tgt_title": "Marc Gené", "src_document": [{"title": "Začátky kariéry.", "content": "Gené skončil v roce 1987 druhý v Katalánském motokárovém šampionátu, to mu bylo 13 let. O rok později vyhrál Španělský motokárový šampionát. V roce 1989 už jezdil Evropský i Světový šampionát. V roce 1990 vyhrál Gené seniorskou kategorii Španělského motokárového šampionátu, a stal se nejmladším vítězem této kategorie. V roce 1991 zkoušel opět Světový šampionát, skončil však až na 13. místě. Pro rok 1992 se Gené přemístil do Formule Ford, kde ve Španělském šampionátu skončil celkově na 5. místě, když zaznamenal jedno vítězství a dvě pole positions. V roce 1993 skončil na 2. místě v Evropském šampionátu, dosáhl na 3 pódia a jedno vítězství. NA 2. pozici skončil i v sérii Formule Ford Festival. Roku 1994 byl Marc oceněn titulem Nejlepší nováček roku v šampionátu Britské Formule 3, v roce 1995 byl celkově na 10. příčce. O rok později vyhrál šampionát FISA Superformula a v roce 1997 se zúčastnil 5 závodů série Formule 3000, nicméně nedokázal ani jednou bodovat. Roku 1998 vyhrál šampionát Open Fortuna by Nissan.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "Velký průlom udělal Gené v roce 1999, když si zajistil místo u týmu Minardi ve Formuli 1. Ve slabém týmu to pro něj byl těžký rok, ale po několika 9. a 8. místech dokázal při Grand Prix Evropy 1999 získat bod za 6. místo. Byly to první body pro Minardi od roku 1995. Ve stejném týmu pokračoval i v následující sezóně, ale bodový zisk už nedokázal zopakovat. Pro rok 2001 byl již Gené bez závodního angažmá, a tak podepsal smlouvu s týmem Williams jako testovací jezdec. A za tento tým nakonec odjel i několik závodů. Prvním z nich byla Grand Prix Itálie 2003, když nemohl závodit Ralf Schumacher kvůli otřesu mozku. Gené nahradil Schumachera velice dobře, když zaznamenal 4 body za 5. místo. Pro další závod byl již ale Schumacher v pořádku. V následující sezóně se však zranil znovu a Gené místo něj odjel závody ve Francii a Velké Británii. Nezaznamenal žádné body a v roli náhradníka jej vystřídal Antonio Pizzonia. V listopadu 2004 podepsal Marc smlouvu s týmem Ferrari jako testovací jezdec. V této roli se v týmu sešel se svým bývalým stájovým kolegou z Minardi, Lucou Badoerem. V roce 2007 prodloužil Marc s týmem smlouvu. Omezení testování ve Formuli 1 mu ještě více ubralo práci, ale pro rok 2010 je spojován s nově vzniklým týmem Campos Grand Prix.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní závody.", "content": "Gené je také spojen s týmem Peugeot v sériích Le Mans. V roce 2008 měl Marc těžkou nehodu, vyvázl však jen se zlomeným prstem na noze. O rok později usedl do kokpitu Peugeotu společně s Davidem Brabhamem a Alexem Wurzem a společně vyhráli prestižní závod 24h Le Mans. Gené odjel závěrečný úsek závodu a dojel s vozem až do cíle na 1. pozici. Dominance automobilky Audi v této sérii tak byla přerušena. V letech 2008 a 2009 odjel také vytrvalostní závod 1000 km Spa, v roce 2008 závod vyhrál, o rok později skončil na 12. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Marc Gené Guerrero (* 29. května 1974, Sabadell) je závodní jezdec, známý především z Formule 1 a série Le Mans. V současné době je testovacím jezdcem stáje Ferrari. Jeho bratr Jordi je také závodním pilotem, momentálně působí v sérii WTCC. Gené startoval ve Formuli 1 v 36 závodech, nejvíce, dvě sezóny, odjezdil za tým Minardi, se kterým vydřel jeden bod za šesté místo při Grand Prix Evropy 1999. Jako součást spolupráce týmu Scuderia Ferrari a SKY Italia, komentuje Marc Gené závody F1 na stanici SKY Sport.", "tgt_summary": "Marc Gené i Guerrero (born 29 March 1974) is a Spanish professional racing driver. He is best known as a tester for Williams and Ferrari in Formula One, Minardi Formula One driver and factory driver for Peugeot's Le Mans team, with which he won the 2009 24 Hours of Le Mans. His brother Jordi is also a racing driver, competing in the WTCC for SEAT. He had 36 starts in Formula One, mostly through two seasons with the Minardi team, with which he scored a sixth-place finish at the attrition-filled 1999 European Grand Prix. Starting from the 2010 season, Gené commented on Formula One races for Spanish television on Antena 3. In 2013 he became an expert analyst for Sky Sport F1 HD in Italy.", "id": 1078215} {"src_title": "Anglický bulteriér", "tgt_title": "Bull Terrier", "src_document": [{"title": "Stručná charakteristika.", "content": "Pes silné konstrukce, vyvážený, aktivní. Má bystrý, ostražitý, rozhodný a inteligentní výraz. Je udatný, odvážného ducha, milující zábavu. Význačným rysem je klabonosá hlava ve tvaru vejce bez stopu a trojúhelníkovité oči. Bez ohledu na velikost psa musí být jasně vyjádřen pohlavní výraz. Má vyrovnaný temperament a je přístupný disciplíně. Třebaže je tvrdohlavý, je mimořádně přátelský k lidem. Nosní houba je vždy černá. Dnes je kromě bílé barvy schválena také trikolorní (kombinace bílá-černá-hnědá), žlutá, červená, přednost má žíhaná. Barva vždy převládá nad bílými znaky. Mezi zajímavosti patří, že jako jedno z mála plemen nemá bulteriér stanovený žádný výškový ani váhový limit. Důležitá je pouze proporcionalita a celkový vzhled psa. Konkrétně uváděné údaje jsou proto pouze orientační. Průměrní psi dorůstají v kohoutku kolem 50 cm s hmotností pohybující se pod hranicí 30 kg. Feny jsou nižší a lehčí postavy. Můžeme se samozřejmě setkat i se psy většími a těžšími, zpravidla ale nepřesahují 55 cm a 35 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vývoje plemene.", "content": "Anglický bulteriér byl vyšlechtěn Jamesem Hinksem v 19. století v Anglii. Původně vznikl křížením staroanglického buldoka (vyhynulý) a staroanglického „Black and tan“ teriéra, nyní známého pod názvem manchesterský teriér. Hinks k tomuto „Bull and terrier“ hybridu přikřížil bílého anglického teriéra (rovněž dnes neexistující plemeno) za účelem lepšího exteriéru. Často se můžeme setkat s mylnými informacemi, že byl bulteriér vyšlechtěn za účelem boje v aréně, popřípadě na lov prasat, patrně kvůli svému vzhledu. Je nutno zdůraznit, že tvar hlavy bulteriéra je pouze estetická záležitost, se kterou ani původní šlechtitel vůbec nepočítal. Zápasnický původ je sice pravdivý, ale pouze z části. Faktem je, že angličtí „Bull and terriers“ hybridi byli šlechtěni především jako krysaři, nikoliv jako např. americký pitbulteriér pro psí zápasy (resp. pes versus pes). Způsob boje pro krysaře spočíval v zakousnutí co nejvíce krys vhozených do ringu v daném časovém limitu. Proto jsou jakékoliv úvahy o vrozené agresivitě proti psům (či dokonce lidem) naprosto nesmyslné. Hinksův cíl byl vytvořit \"bílého kavalíra\" či \"společníka pravého gentlemana\", který nikdy nevyhledává boj, ale byl schopen ochránit Hinksovu rodinu. První bulteriér byl J. Hinksem představen na výstavě v Chelsea roku 1862. První spolek chovatelů bulteriérů vznikl v roce 1887 a vydal standard plemene, který byl přepracován roku 1895. Ve standardu tohoto plemene byl kladen zvláštní důraz na vytrvalost. Právě pro tuto vlastnost se stal bulteriér „spolutvůrcem“ řady dalších plemen. Snad nejvíce se podílel na prošlechtění erdelteriéra, bostonského teriéra, dandie dinmont teriéra, foxteriéra, irského a skotského teriéra a boxera. Výrazně posílil vytrvalost grejhaunda. Současný vzhled bulteriéra, jmenovitě vejčitý tvar hlavy, pozorujeme od roku 1917, kdy byl představen první pes bez stopu. Na začátku 20. století byly povoleny další barvy srsti, neboť výhradně bílí psi měli závažné zdravotní problémy, se kterými se bohužel potýkají dodnes (především hluchota a kožní problémy, alergie a celková přecitlivělost). V dnešní době je bulteriér vyhledávaným společníkem nejen pro svůj atraktivní a nevšední vzhled, ale především pro svou milující a oddanou povahu. Známých bulteriérů je mnoho, avšak vyniká mezi nimi Sallie Ann Jarrett. Bulteriérka Sallie byla maskotem 11. pensylváského dobrovolnického pěšího pluku a angažovala se ve Válce Severu proti Jihu v Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik psa.", "content": "Bulteriér je velice tvrdohlavý pes, který vyžaduje zvláštní přístup. Výchova by měla být citlivá, ale zároveň důsledná. Vzhledem ke své temperamentní povaze i dobře vycvičený bulteriér občas zkouší, zda pořád platí stanovená pravidla. Bulteriér je velice chytrý a učenlivý pes, který tyto vlastnosti někdy schovává za vlastní tvrdohlavost či znuděnost. Klíčem k rychlému výcviku je udělat z povelů hru, která bude psa bavit, případně zajistit dobrou motivaci (hračka, psí dobroty). Bulteriér není pracovní ani lovecké plemeno. Nevyniká mechanickou poslušností či výraznými čichovými dovednostmi. To ho sice nevylučuje z těchto aktivit, ale setkáme se s ním v této roli spíše jen zřídka. Jeho hlavním uplatněním je společenský aspekt. Je to hluboce milující a oddaný pes, hodící se k dětem. Právě k nim je velice tolerantní díky svému nadprůměrně vysokému prahu bolesti, trpělivosti a něžnosti, což bez povšimnutí dovoluje tahání za uši, ocas a jiné psům nepříjemné věci. Nutností je zajištění dostatku pohybu, nebo jiné vybouření bulteriérovy energie. Kontrastem k téměř až neomezeným fyzickým možnostem je bulteriérova domácí pohodlnost. Tato vlastnost často hraničí až s leností, takže se bulteriér skvěle hodí i do bytu (samozřejmě za předpokladu zmiňované možnosti vybití energie).", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a temperament psa.", "content": "Je nadmíru důležité zdůraznit, že bulteriér není svou podstatou žádnou hrůzostrašnou „bestií\", jak je někdy v médiích prezentováno. Rovněž je důležité připomenout, že za chováním každého psa jakékoliv rasy stojí vždy výchova. Jedná se především o společenské plemeno. Jeho hlavním úkolem je být milým společníkem. Vedle obrovského množství energie dokáže bulteriér svého majitele zahrnout překvapivou dávkou něžnosti. Vyžaduje velmi těsný fyzický kontakt se svou rodinou, proto se absolutně nehodí jako kotcové zvíře. Tento středně velký pes si je plně vědom své síly, je opatrný k malým dětem, starým lidem a menším zvířatům. Zdravé zvíře je vytrvalé, plné síly a odhodlání ke každé aktivitě, kterou provádí. Oplývá nevyčerpatelnou radostí. I přes svou poměrně špatnou pověst plynoucí z nedostatku informací a překrucování faktů médii se hodí k dětem i dalším zvířatům.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o zdraví psa.", "content": "Plemeno anglického bulteriéra je poměrně zdravé a není zatíženo přílišnými problémy. Ovšem žádné plemeno není bez určitých zdravotních problémů a ani bulteriéři nejsou výjimkou. Při kříženi byl použit mimo jiné i dalmatin, který díky svému zbarvení nese genetickou vlohu pro hluchotu. To se samozřejmě promítlo do genů bulteriéra (tedy převážně pro bíle zbarvené typy). Občas se u bulterierů objevují choroby srdce, bíle zbarvení jedinci jsou náchylnější ke kožním problémům a nemocem ledvin. U některých se může projevit dědičné zatížení na luxaci pately, někteří psi mají předkus.", "section_level": 1}, {"title": "Výživa psa.", "content": "Bulteriér je náročný na výživu, především v prvním roce života. Při dobré výživě je štěně ve věku 6 měsíců vysoké téměř jako dospělý pes. Postava a hlava se však formují někdy až do tří let psa. Vzhledem k mohutné konstituci psa musíme štěněti zajistit dostatek vápníku, aby se vyvinula pevná kostra a odolné chrupavky. V neposlední řadě je vápník důležitý pro správné postavení uší, které se vzpřimují v období přezubování, tedy v době velice náročné na spotřebu živin. U dospělého psa musíme dbát hlavně na správnou krmnou dávku, protože bulteriéři mají sklony k tloustnutí. S tím samozřejmě souvisí dostatek pohybu a aktivita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bulteriér je psí plemeno. V rámci Mezinárodní kynologické federace (FCI) je zařazen do kategorie 3, tj. mezi teriéry, pod číslem standardu 11. Jsou známí svým temperamentem, oddaností a odvahou. Chovají se ve dvou variantách: nad 35,5 cm v kohoutku (standardní bulteriér) a pod 35,5 cm (miniaturní bulteriér). Pro svůj mohutný vzhled je znám jako \"gladiátor mezi psy\".", "tgt_summary": "The Bull Terrier is a breed of dog in the terrier family. There is also a miniature version of this breed which is officially known as the Miniature Bull Terrier.", "id": 1734628} {"src_title": "Wisława Szymborská", "tgt_title": "Wisława Szymborska", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Bninu u Poznaně (nyní součásti Kórniku). Její rodiče byli Wincenty Szymborski (1870–1936) – správce zakopanských panství hraběte Zamoyského (těsně před narozením dcery Wisławy byl přemístěn do Kórniku, aby uspořádal tamější finanční záležitosti) a Anna Maria roz. Rottermundová (1890–1960). Od roku 1924 rodina Szymborských bydlela w Toruni, od r. 1929 nebo 1931 v Krakově v Radziwiłłowské ul.; Wisława tam začala chodit do Obecné školy Józefy Joteykové v ul. Podwale č. 6, poté od září 1935 do Gymnázia Sester Uršulinek ve Starowiślné 3-5. Po vypuknutí 2. světové války pokračovala ve vzdělávání na tajných kurzech a od roku 1943 nastoupila do práce jako úřednice na železnici, aby se vyhnula pracovnímu nasazení v říši. V této době také poprvé ilustrovala knížku (učebnici angličtiny \"First steps in English\" Jana Stanisławského) i začala psát povídky a občas básně. Od roku 1945 se účastnila literárního života Krakova; podle básnířčiných vzpomínek na ní měl největší vliv Czesław Miłosz. V tomto roce také zahájila studium polonistiky na Jagelonské univerzitě a později přešla na sociologii. Studium ale nedokončila z důvodu těžké hmotné situace. První básně otiskla v krakovském Polském Deníku, později v Boji (Walka) a v Generaci (Pokolenie). Tou dobou Szymborska byla spojená s prostředím akceptujícím socialistickou realitu. V letech 1947 až 1948 byla tajemnicí osvětového dvojtýdeníku Krakovská síň (Świetlica Krakowska) a mimo jiné se zabývala knižními ilustracemi. V dubnu 1948 se vdala za básníka Adama Włodka. Novomanželé se ubytovali v krakovské „kolonii spisovatelů“ v Krupniczí ulici. Neopakovatelné klima tohoto společenství mělo inspirující vliv na její tvorbu. S manželem se rozvedla v roce 1954. V roce 2012 zemřela, byla pochována na hřbitově 'Cmentarz Rakowicki' v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Roku 1949 první svazeček Szymborské básní Básně (Wiersze) (podle jiných pramenů Šití praporů (Szycie sztandarów)) nebyl přijat k tisku, protože „nedomnívám socialistické potřeby“. Knižním debutem se stal svazek básní Proto žijeme (Dlatego żyjemy) vydaný roku 1952 s básněmi jako Mládeži budující Novou Huť (Młodzieży budującej Nową Hutę)\" nebo Lenin. Szymborska byla přijata do Svazu polských spisovatelů. Byla členkou Polské sjednocené dělnické strany (PSDS; PZPR až do roku 1966. V roce 1953 podepsala společnou rezoluci skupiny členů krakovské organizace ZKP, odsuzující duchovní odsouzené v procesu kněží krakovské kurie. Již v r. 1957 Szymborska navázala kontakty s pařížskou Kulturou a Jerzym Giedroyciem. V roce 1964 se Szymborska ocitla mezi signatáři státními orgány podvrženého protestu odsuzujícího Rádio Svobodná Evropa za odvysílání Dopisu 34. V roce 1975 podepsala protestní dopis 59, ve kterém přední polští intelektuálové protestovali proti změnám v ústavě, které zařazovaly ustanovení o vedoucí roli PSDS a věčném spojenectví se SSSR. Szymborska je neoddělitelně spojena s Krakovem a mnohokrát zdůrazňovala své pouto s tímto městem. V letech 1953 až 1981 byla členem redakce revue Literární život (Życie Literackie), kde od roku 1968 vedla stálou rubriku Nepovinná četba (Lektury nadobowiązkowe), která byla později publikována i v knižní formě. V letech 1981–1983 byla také členkou redakční rady krakovského měsíčníku List (Pismo).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Básně Szymborské mají jedinečnou lyriku s hlubokou intelektuální reflexí, obsahující často zřetelný filozofický podtext. Její tvorbu charakterizuje preciznost slova, lapidárnost, časté užití ironie, paradoxu, posměchu anebo žertovného odstupu pro vyjádření hlubokých obsahů. Autorka se často obrací k moralistickým tématům a uvažuje o existenciální situaci člověka jednotlivce i lidského společenství. Laureátka Goetheho ceny z roku 1991 a později také Herderovy ceny. Přímluvcem poezie Szymborské v Německu je Karl Dedecius, překladatel polské literatury. Výbor Nobelovy ceny ve zdůvodnění přiznání ceny básnířce napsal: „za poezii, která s ironickou přesností umožňuje historickým i biologickým souvislostem projevit se ve fragmentech lidské skutečnosti“. Byla členkou Syndikátu polských spisovatelů (Stowarzyszenie Pisarzy Polskich). Roku 1996 obdržela titul Člověk roku týdeníku Wprost. V roce 2011 obdržela na Wawelu z rukou polského prezidenta, Bronisława Komorowského, nejvyšší polské státní vyznamenání řád bílé orlice ('Order Orła Białego').", "section_level": 1}], "src_summary": "Wisława Szymborská, Maria Wisława Anna Szymborska (2. července 1923 Bnin, Polsko – 1. února 2012 Krakov, Polsko) byla polská básnířka, esejistka, literární kritička a překladatelka francouzské literatury, laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1996. Szymborskou do češtiny překládá zejména Vlasta Dvořáčková, ale i jiní překladatelé, např. Bogdan Trojak.", "tgt_summary": "Maria Wisława Anna Szymborska (; 2 July 1923 – 1 February 2012) was a Polish poet, essayist, translator and recipient of the 1996 Nobel Prize in Literature. Born in Prowent, which has since become part of Kórnik, she later resided in Kraków until the end of her life. In Poland, Szymborska's books have reached sales rivaling prominent prose authors: although she once remarked in a poem, \"Some Like Poetry\" (\"Niektórzy lubią poezję\"), that no more than two out of a thousand people care for the art. Szymborska was awarded the 1996 Nobel Prize in Literature \"for poetry that with ironic precision allows the historical and biological context to come to light in fragments of human reality\". She became better known internationally as a result of this. Her work has been translated into English and many European languages, as well as into Arabic, Hebrew, Japanese, Persian and Chinese.", "id": 2331648} {"src_title": "Jídelní příbor", "tgt_title": "Cutlery", "src_document": [{"title": "Západní civilizace.", "content": "Jídelní příbor, jehož základními prvky jsou lžíce, nůž a vidlička, se používá především v kulturní oblasti civilizace vycházející z evropského kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Už ve starověku se v Evropě používala jako jídelní nástroj lžíce, později se k jídlu začal používat také nůž. Příbor současného evropského typu se objevil až v 17. století. Nejprve byly příbory vyráběny ze dřeva a v bohatších domácnostech také ze stříbra (železo nenacházelo uplatnění, neboť rychle podléhalo korozi). Dnes se používají většinou příbory z nerezové oceli a v nezanedbatelné míře také plastové příbory.", "section_level": 2}, {"title": "Zakládání na stůl.", "content": "Jídelní příbory jsou umisťovány při prostírání vedle talíře podle pořadí podávaných chodů. Blíže talíři se pokládají příbory, kterými se bude jíst později. Na jednu stranu talíře se pokládají maximálně tři kusy. Pokud je menu delší, přikládají se další příbory až v průběhu stolování.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob umístění.", "content": "Příbor se prostírá tak, aby byl snadno v pravý čas připraven ke konzumaci daného chodu. Tzn. na správné straně a rukojetí k ruce, tak aby urazila co nejmenší vzdálenost. Některé další příbory se umisťují např. na pečivový talířek (dezertní nůž), podšálek (např. kávová či moka lžička) atp.", "section_level": 3}, {"title": "Rybí příbor.", "content": "Vidlička rybího příboru má kratší, ale širší zuby, nůž je bez ostří (rybu obvykle nemusíme krájet), s hrotovitou špičkou. Pomocí tohoto nože stahujeme maso z kostí, jež přidržujeme vidličkou. Když máme čisté maso na jedné straně talíře a kostičky na straně druhé (nebo je dáváme na zvláštní odkládací talířek), položíme nůž šikmo na talíř, vidličku vezmeme do pravé ruky a s její pomocí jíme jak maso, tak příkrm. Můžeme si vypomoci kouskem chleba v levé ruce. Rybí příbor se dá ovšem docela dobře nahradit dvěma velkými vidličkami. Každou kostičku, která vnikne do úst, vyjmeme pomocí vidličky: kosti stále klademe na jedno a totéž místo na talíři, pokud nemáme u ruky už zmíněný odkládací talířek na kosti.", "section_level": 2}, {"title": "Příbory k sýru.", "content": "Pro tvrdý sýr zakládáme dezertní vidličku a nůž. Pro sýr měkký postačí jen dezertní nůž. Sýr odkrojíme nožem, naneseme jej na kousek ulomeného chleba, který jsme ev. nejprve potřeli máslem, a celé sousto vkládáme do úst.", "section_level": 1}, {"title": "Příbor na ovoce.", "content": "K ovoci podáváme příbor na ovoce nebo příbor dezertní. Drobné ovoce jako jsou maliny, ostružiny, lesní jahody a borůvky, jíme čajovou lžičkou. Jiné ovoce, jako jsou třešně, jahody, rybíz, angrešt, jíme rukou, v tom případě přikládáme na stůl misku (fingerbowle) s vodou na omytí prstů.", "section_level": 1}, {"title": "Asijská civilizace.", "content": "V Asii jsou nejpoužívanějším jídelním nástrojem jídelní hůlky, které se vyrábí ze dřeva a mohou být zdobené různými ornamenty a znaky. Hůlky se zakládají buďto na speciální podstavec, nebo do nádoby k tomu určené. Dnes se kvůli západním fast food trendům vyrábí i balené hůlky z plastu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jídelní příbor je sada nástrojů, které se používají při manipulaci s jídlem. Slouží k porcování a vkládání jídla do úst. Základní části příboru jsou lžíce, nůž a vidlička. Příbor může obsahovat i různé přídavné náčiní – různě tvarované nože, vidličky a kleště. V asijském stolování a kuchyni jsou naopak běžné hůlky. Celkem se uvádí až 200 různých druhů náčiní. Odhaduje se, že evropským příborem jí asi 900 milionů lidí a asijské jídelní hůlky používá asi 1,2 miliardy lidí. Asi 4,2 miliardy lidí jí bez příboru rukama.", "tgt_summary": "Cutlery includes any hand implement used in preparing, serving, and especially eating food in Western culture. A person who makes or sells cutlery is called a cutler. The city of Sheffield in England has been famous for the production of cutlery since the 17th century and a train – the \"Master Cutler\" – running from Sheffield to London was named after the industry. Bringing affordable cutlery to the masses, stainless steel was developed in Sheffield in the early 20th century. Cutlery is more usually known as silverware or flatware in the United States, where \"cutlery\" usually means knives and related cutting instruments. Although the term \"silverware\" is used irrespective of the material composition of the utensils, the term \"tableware\" has come into use to avoid the implication that they are made of silver. The major items of cutlery in Western culture are the knife, fork and spoon. These three implements first appeared together on tables in Britain in the Georgian era. In recent times, hybrid versions of cutlery have been made combining the functionality of different eating implements, including the spork (spoon / fork), spife (spoon / knife), and knork (knife / fork) or the sporf which combines all three.", "id": 213957} {"src_title": "JavaServer Faces", "tgt_title": "JavaServer Faces", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Už název technologie napovídá, že tento framework se používá k oddělení definice uživatelského rozhraní (faces) od programování aplikační logiky v jazyce Java. Faces jsou soubory speciálních XML značek, kterým se specifikují odkazy na Java beans uložené v aplikačním serveru.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelské rozhraní.", "content": "Při psaní těchto XML souborů se používají speciální XML značky, které se importují z tzv. Tag Library Description (TLD) souborů. Každý TLD soubor je součástí nějaké JavaServer Faces knihovny. Sun Microsystems specifikoval základní knihovnu tagů pro výpis textu, vstup textu, combo box, atd. pro základní použití. Implementaci této základní specifikace můžeme najít např. v aplikačním serveru od Sunu, nebo v rámci projektu MyFaces od Apache Software Foundation, a jinde. Vzhledem k možnosti používání několika různých JSF knihoven je samozřejmostí vyřešení konfliktů v názvech tagů. Většina knihoven se nedrží pouze specifikace od Sunu, ale přidává mnohá rozšíření. K odlišení tagů se stejným jménem se požívá prefix tagu, kterým si programátor pojmenoval importovanou knihovnu: Tento příklad by vygeneroval klasický „Hello world!“ příklad, tj. HTML GUI, kde je pouze uvedený text. Jako hodnoty pro atribut value se samozřejmě nepoužívají statická data, ale odkazy na dynamicky generovaná data z Java beanů. Tento příklad už pracuje sofistikovaněji. JSF framework si vyhledá backing bean se jménem Slovnik a získá hodnotu standardním Java Bean mechanizmem: Slovnik.getPozdrav().", "section_level": 1}, {"title": "Aplikační logika.", "content": "Aplikační logika spočívá v konfiguraci Webové aplikace a implementaci backing beanů (standardní Java Beans). Na této úrovni již programátora vůbec nezajímá kdo a jakým způsobem zobrazí informace uživateli, nebo jakým způsobem je od uživatele získá. O toto se stará vrstva uživatelského rozhraní (vizte výše). Konfigurace JSF je poměrně jednoduchá – stačí vytvořit soubor faces-config.xml v rámci adresáře WEB-INF Vaší Webové aplikace. Zde nakonfigurujete mapování Vašich backing beanů na jména, která budete používat v odkazech na data v definicích GUI, atd. Příklad faces-config.xml Beany běží na serveru, nikoliv u uživatele. Uživatel tedy nemusí mít vůbec nainstalované Java Runtime Environment. Jediné, co musí mít, je HTML prohlížeč. Další základní a důležitou funkčností JSF je systém navigace – přechodu z jednoho pohledu na druhý. Tu lze, kromě obvyklých pevných odkazů na další pohled, definovat navigačními pravidly (Navigation Rules). V definici GUI jsou uvedeny, místo odkazů na JSF soubory, akce. Výstup těchto akcí (textový klíč) je potom použit k rozpoznání, na jaký pohled přejít. Opět lze specifikovat specifikovat pevný, statický klíč nebo metodu na backing beanu, která vrací java.lang.String, tedy dynamický klíč v závislosti na provedené akci. Definice pravidel ve faces-config.xml Statický příklad V tomto příkladě dojde k přesunu vždy na /web/viewA.jsp. Dynamické rozhodování V tomto případě JSF nejdříve zavolá metodu MujBean.sportkaAction a podle toho, jaký klíč tato metoda vrátí se rozhodne, jaká stránka bude zobrazena jako další.", "section_level": 1}, {"title": "JSF komponenty.", "content": "Každý JSF tag má interně v rámci dané knihovny přiřazeno několik Java tříd. Soubor těchto tříd se nazývá \"komponenta\". Tato skupina obsahuje Tag – která zpracuje nový napsaný tag a atributy předá Java reprezentaci tagu. Tato reprezentace obstarává aplikační logiku tagu (jako konverzi hodnot na text, volání action metod, validaci a přípravu pro „vykreslení“ informace). O vykreslování se postará třetí třída Renderer. Ta zapíše do výstupu vlastní HTML kód a data z reprezentace tagu.", "section_level": 1}, {"title": "Cyklus JSF.", "content": "Celý proces od dotazu uživatelova prohlížeče k přijetí odpovědi (GUI) od serveru, resp. naší aplikace, probíhá v několika fázích:", "section_level": 1}], "src_summary": "JavaServer Faces (zkratka JSF) technologie byla vyvinuta společností Sun Microsystems, Inc. Je součástí Java 5 Enterprise Edition. Hlavní myšlenkou je možnost čistějšího vývoje profesionálních Web aplikací. Vývojáři definují uživatelský interface pomocí speciálních XML tagů, kterým jsou předávána data k zobrazení / editaci ze standardních Java beanů. Takto je rozdělena Web aplikace čistě na uživatelské rozhraní (GUI) a aplikační logiku (business logic).", "tgt_summary": "JavaServer Faces (JSF) is a Java specification for building component-based user interfaces for web applications and was formalized as a standard through the Java Community Process being part of the Java Platform, Enterprise Edition. It is also a MVC web framework that simplifies construction of user interfaces (UI) for server-based applications by using reusable UI components in a page. JSF 2 uses Facelets as its default templating system. Other view technologies such as XUL or plain Java can also be employed. In contrast, JSF 1.x uses JavaServer Pages (JSP) as its default templating system.", "id": 136669} {"src_title": "Eduard von Böhm-Ermolli", "tgt_title": "Eduard von Böhm-Ermolli", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky vojenské kariéry.", "content": "Eduard Böhm se narodil 12. února roku 1856 v italském městě Ancona jako nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Georga Böhma (1813–1893) a jeho ženy Marie Josephy, dcery milánského stavitele Guiseppe Ermolliho. Jeho otec, jenž sloužil v rakouské armádě, se osobně vyznamenal v bitvě u Novary roku 1849 a při odchodu do výslužby byl povýšen jako major v záloze do šlechtického stavu (14. září 1885), čímž si jeho rodina přidala ke jménu titul \"\"von\"\". Současně s tím obdržela povolení připojit si ke jménu dívčí jméno své manželky \"\"Ermolli\"\". Od té doby se jeho rodina, která se mezitím přestěhovala do posádkového města Opava jmenovala \"\"Böhm-Ermolli\"\". Mladý Eduard mezitím dokončil obecnou školu v Opavě a roku 1870 nastoupil nejprve na kadetku v St. Pöltenu a poté na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Tu dokončil 1. září roku 1875 a byl zařazen jako poručík (\"Leutnant\") ke 4. pluku dragounů „polního maršála arcivévody Albrechta“ (\"Dragoner-Regiment 4 \"Feldmarschall Erzherzog Albrecht\"\"), kde byl jmenován velitelem jezdecké čety 2. eskadrony. Během následujících 3 roků odváděl příkladnou službu a na základě kladného hodnocení svých nadřízených byl na podzim roku 1878 přijat na válečnou školu ve Vídni. Tu dokončil na počátku května roku 1880 a zároveň byl povýšen do hodnosti nadporučíka (\"Oberleutnant\"). Povinnou důstojnickou praxi vykonával následně u 21. pěší brigády ve městě Lvov. Odtud však v dubnu roku 1882 přestoupil k 15. jízdní brigádě v uherském městě Debrecínu. V Uhrách zůstal pouze do ledna roku 1884, kdy byl převelen k vojenskému zeměpisnému úřadu ve Vídni, kdy byl po vykonání následné zkoušky v dubnu téhož roku povýšen na rytmistra (\"Rittmeister\") a na krátkou dobu odvelen do Brna k X. sboru. Jeho následujícím služebním místem se mu stal generální štáb (\"Generalstabskorps\"), čímž získal značné konexe v generálských kruzích a další povýšení tím bylo téměř na dosah. Díky svým znalostem z vídeňského zeměpisného úřadu byl v květnu roku 1888 převelen do korutanského města Klagenfurt, kde převzal funkci velitele zdejšího vojenského oddělení zabývajícího se mapováním zdejších oblastí. Na počátku května roku 1889 byl však převelen ke 13. hulánskému pluku (\"Ulanen-Regiment 13\") pod velením plukovníka Hermanna hraběte Nostitze-Rienecke, který se nacházel v Brzezanech na Ukrajině. Böhm zde zaujmul pozici velitele 1. eskadrony. I zde dosáhl skvělých výsledků a stal se jedním z nejlépe hodnocených nižších důstojníků pluku. A proto byl v dubnu roku 1891 převelen zpět do Vídně a zařazen ke štábu generálního inspektorátu jezdectva. Povýšení na sebe nenechalo dlouho čekat a Böhm-Ermolli byl již k počátku května téhož roku povýšen na majora. Za nedlouho na to byl k počátku května roku 1895 povýšen do hodnosti podplukovníka (\"Oberstleutnant\") a na podzim téhož roku se vrátil na západní část Ukrajiny do Haliče, aby převzal velení 13. hulánského pluku, který se mezitím přemístil do města Brody. Dne 1. května 1912 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva (\"General der Kavallerie\") a jmenován velitelem 1. sboru v Krakově. Od 25. prosince 1911 byl též císařsko-královským tajným radou.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po výbuchu první světové války bylo mu svěřeno velení 2. armády, a tuto funkci zastával až téměř do konce války. Později velel i armádnímu seskupení, od 1. května 1916 v hodnosti generálplukovníka (\"Generaloberst\"). Roku 1917 mu byl přiznán dědičný titul svobodného pána a členství v panské sněmovně a konečně 31. ledna 1918 byl jmenován polním maršálem. Jeho posledním velitelskou funkcí se stalo velení na okupované Ukrajině s velitelstvím v Oděse. Po kapitulaci a rozpuštění armády se Böhm-Ermoli usadil v Opavě. Jelikož Československo převzalo právní, finanční a jiné závazky bývalé monarchie na svém území, byl pro účely pensijního zabezpečení posuzován na úrovni generála I. hodnostní třídy/armádního generála československé armády ve výslužbě.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Po Mnichovské smlouvě se v roce 1938 stal občanem Německa. Byl jako jediný žijící rakousko-uherský polní maršál povýšen i do hodnosti polního maršála nacistického Německa (1940) a byl jmenován velitelem opavského 28. pěšího pluku. Když ve věku 85 let zemřel, byl mu uspořádán státní pohřeb ve Vídni, při němž maršál Wilhelm Keitel zastupoval německou armádu. Byl pohřben v Opavě a jeho hrob je dodnes zachován, sekce č.5 - Městský Hřbitov - Opava.. Během své skvělé kariéry byl mnohokrát vyznamenán. Byl komandérem Vojenského řádu Marie Terezie (179. promoce), nositelem velkokříže Královského uherského řádu sv. Štěpána, držitelem řádu Pour le Mérite s dubovými ratolestmi a mnohých jiných nejvyšších domácích i zahraničních řádů a vyznamenání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Generalfeldmarschall Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli (12. února 1856 Ancona, tehdy Církevní stát, dnes Itálie – 9. prosince 1941 Opava) byl voják z povolání rakousko-uherské armády v hodnosti polní maršál (\"Feldmarschall\"). Zároveň se jednalo o jednoho z nejschopnějších velitelů rakousko-uherské armády v době první světové války. V období druhé světové války mu byla osobně německým kancléřem Adolfem Hitlerem propůjčena hodnost německé armády \"Generalfeldmarschall\" (polní maršál). Mezi jeho nejvýznamnější vyznamenání můžeme zařadit Pour le Mérite s dubovými ratolestmi nebo Vojenský řád Marie Terezie.", "tgt_summary": "Eduard Freiherr von Böhm-Ermolli (12 February 1856 – 9 December 1941) was an Austrian general during World War I who rose to the rank of field marshal in the Austro-Hungarian Army. He was the head of the Second Army and fought mainly on the front of Galicia during the entire conflict. On 30 October 1940, Böhm-Ermolli was made a German \"Generalfeldmarschall\".", "id": 2004232} {"src_title": "François-Joseph Lefebvre", "tgt_title": "François Joseph Lefebvre", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lefebvre byl synem mlynáře z alsaského Ruffachu. Otec mu zemřel, když bylo Françoisovi 8 let a ten pak byl vychováván strýcem-farářem, který se synovci snažil poskytnout vzdělání, čemuž však ten úspěšně vzdoroval. V roce 1773 vstoupil do francouzské gardy a roku 1792 jako kapitán do revoluční armády a již v prosinci 1793 byl brigádním generálem a v lednu 1794 divizním generálem. Roku 1783 se oženil s prostou, ale inteligentní ženou, pradlenou Catherine Hubscherovou, která mu postupně porodila 14 dětí, z nichž tři zemřely v kojeneckém věku. Manželství bylo vzorné a Catherina byla svým neokázalým vystupováním a vtipnými odpověďmi proslulá a Napoleonem velmi oblíbená (madamme Sans Gene). Velel na Sáře a Mosele, zejména však na Sambře a Maase. Obvykle jako velitel předvoje. V bitvě u Fleurus (24. června 1794) velel pravému křídlu. Roku 1796 zvítězil nad Rakušany u Altenkirchen. Roku 1799 vedl sbor v Jourdanově armádě a byl nucen podstoupit s 8000 muži boj u Stockachu proti 30 000 Rakušanů. Těžce raněn zorganisoval spořádaný ústup a odjel se léčit do Paříže. Zde obdržel velení Vnitřní armády tvořené 17. divizí (byl tedy nominálně i velitelem pařížské posádky) v jejímž čele 19. brumaire (10. listopadu 1799) spolu s Leclercem d'Ostin vtrhl do Rady pěti set a osvobodil ohroženého předsedu Luciena Bonaparte. Napoleon Bonaparte, ke kterému Lefebvre věrně přilnul, jej jmenoval roku 1800 členem senátu v kterém pak působil až do Restaurace. Byl v první vlně jmenován maršálem (29. květen 1804). V pruském tažení roku 1806 velel v bitvě u Jeny gardovému dělostřelectvu a po bitvě u Pruského Jílového mu Napoleon svěřil obléhání a dobytí Gdaňsku (Danzig) a po obsazení města (27. května 1807) jej jmenoval vévodou z Gdaňsku. V roce 1808 velel Lefebvre 5. armádnímu sboru ve Španělsku a zvítězil v bitvě u Duranga (31. října 1808), celkově však si na Pyrenejském poloostrově nevedl příliš úspěšně. Pak byl jmenován velitelem bavorské armády a v této funkci se podílel na bitvách u Eggmühlu a Wagramu, když předtím porazil Rakušany v bitvě u Abensbergu, následně potlačil povstání v Tyrolsku (Andreas Hofer). Roku 1812 velel v ruském tažení Staré gardě a roku 1814 po vpádu Spojenců do Francie svěřil mu Napoleon velení celého levého křídla armády – velmi zdatně si v této funkci vedl v bitvách u Montmirail, Arcis-sur-Aube a Champeaubert a podřídil se Bourbonům až po abdiklaci Napoleonově. Ludvíkem XVIII. byl 4. června 1814 jmenován pairem. Jelikož se během Sta dní opět bez váhání přidal k Napoleonovi a byl s Davoutem jediným, kdo jej vítal na nádvoří Tuilerií, ztratil po bitvě u Waterloo post paira i maršálskou hodnost. Ludvík XVIII. mu však hodnost maršála roku 1816 vrátil a roku 1819 byl Lefebvre opět jmenován pairem. Žil střídavě v Paříži a na svém venkovském sídle zámku Combault. Zemřel v Paříži na městnání srdeční (asthma cardiale) a je pohřben na hřbitově Pére Lachaise, v sousedství hrobu Massenova.", "section_level": 1}], "src_summary": "François-Joseph Lefebvre, vévoda z Gdaňsku (25. října 1755 v Rouffachu (Alsasko – Francie) – 14. září 1820 v Paříži), byl francouzský revoluční generál a maršál Francie v době Francouzského císařství a restaurace Bourbonů.", "tgt_summary": "François Joseph Lefebvre ( , ; 25 October 1755 – 14 September 1820), Duc de Dantzig, was a French military commander during the Revolutionary and Napoleonic Wars and one of the original eighteen Marshals of the Empire created by Napoleon.", "id": 2358759} {"src_title": "Peter Benenson", "tgt_title": "Peter Benenson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jediný syn Harolda Solomona a Flory Benensové se narodil v Londýně. Jeho otec, vojenský úředník, zemřel, když Benensovi bylo 9 let. V šestnácti letech pomáhal se spolužáky založit fond pro děti, které osiřely díky španělské občanské válce. Před druhou světovou válkou začal studovat Univerzitu v Oxfordu, poté studium přerušil a v letech 1941 až 1945 pracoval v Bletchley Park, britském centru pro „luštění“ šifer. V tomto období poznal i svoji první ženu, Margaret Anderson. Po demobilizaci v roce 1946 začal Benenson praxi jako advokát, stal se členem Labour Party a neúspěšně kandidoval ve volbách. Byl jedním z britských právníků, kteří založili organizaci JUSTICE, která se zabývá lidskými právy a reformou práva. V roce 1958 konvertoval k římskokatolické církvi. Následujícího roku onemocněl a odstěhoval se do Itálie kvůli rekonvalescenci. V roce 1961 byl Benenson šokován a rozzloben článkem v novinách, ve kterém stálo, že dva portugalští studenti z města Coimbra byli odsouzeni k sedmi letům vězení za to, že si připili na svobodu (to se stalo během diktátorského režimu Antonia de Oliveiry Salazara). Napsal Davidu Astorovi, redaktorovi \"Observeru\". 28. května vyšel Benensonův článek „Zapomenutí vězni“, který žádal čtenáře, aby psali dopisy vyjadřující podporu studentům. Ke koordinaci takovýchto kampaní psaní dopisů byla založena v červenci v Lucemburku organizace Amnesty International. Na prvním setkání byl Benenson a dalších 6 lidí. Odezva na článek byla ale tak ohromná, že během roku se skupiny píšící dopisy zformovaly ve více než deseti zemích. Zpočátku byl Benenson jmenován generálním tajemníkem AI. Kvůli zdravotním problémům ale v roce 1964 odstoupil. Poté se stal poradcem prezidenta Mezinárodního výboru. V roce 1966 začal ostatní členy výboru obviňovat, že jejich vedení je nesprávné. Šetření bylo zakončeno v Dánsku v roce 1967; obvinění byla odmítnuta a Benenson vystoupil z AI. Ačkoli Benenson poté již v organizaci nebyl znovu aktivní, usmířil se osobně s jinými lidmi z výboru. Zemřel v roce 2005 v Oxfordu ve věku 83 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter James Henry Solomon Benenson (31. července 1921 – 25. února 2005) byl anglický právník a zakladatel lidskoprávní organizace Amnesty International.", "tgt_summary": "Peter Benenson (31 July 1921 – 25 February 2005) was a British lawyer, human rights activist and the founder of human rights group Amnesty International (AI). Benenson refused all honours but in his 80s, largely to please his family, he accepted the Pride of Britain Award for Lifetime Achievement in 2001.", "id": 1336870} {"src_title": "Varšavské staré město", "tgt_title": "Warsaw Old Town", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Varšavské staré město bylo založeno ve 13. století. Původně bylo obklopeno hliněným valem, před rokem 1339 bylo opevněno cihlovými hradbami. Město vyrostlo kolem královského hradu. Tržní (Staroměstské) náměstí vzniklo na konci 13. nebo na počátku 14. století, společně s ulicí, spojující hrad s novým městem na severu. Do roku 1817 byla nejvýznamnější stavbou čtvrti radnice, postavená před rokem 1429. Následně byla přestavěna v roce 1701 Tylmanem z Gamerenu a v roce 1817 zbourána. Od 19. století nesou čtyři strany Staroměstského náměstí jména čtyř Poláků, kteří zde kdysi žili: Ignacy Zakrzewski (jih), Hugo Kołłątaj (západ), Jan Dekert (sever) a Franciszek Barss (východ). V 19. století ztratilo Staré město v důsledku rychlého rozvoje Varšavy svůj význam obchodního a správního centra města. Většina Starého města byla zanedbávána a osídlena chudšími obyvateli města. Místní orgány se o čtvrť začaly zajímat teprve poté, co Polsko po 1. světové válce znovu získalo samostatnost. V roce 1918 se královský hrad stal opět sídlem nejvyšších státních orgánů, tentokrát polského prezidenta a jeho kancléřství. Koncem 30. let, když byl starostou Stefan Starzyński, začaly městské orgány navracet Starému městu jeho bývalou krásu. Částečně byl obnoven barbakán a Staroměstské náměstí. Tyto snahy vzaly za své v okamžiku vypuknutí 2. světové války. Během Invaze do Polska (1939) byla většina čtvrti vážně poškozena německou Luftwaffe, která záměrně cílila na obytné a historicky významné oblasti v rámci teroristického bombardování. Po dobytí Varšavy byly části Starého města obnoveny, ale ihned po Varšavském povstání (srpen – říjen 1944) byla celá čtvrť systematicky zapálena a zničena německou armádou. Povstání nyní připomíná socha „malého povstalce“, která stojí na historických hradbách Starého města. Po 2. světové válce bylo Staré město ještě jednou do detailů obnoveno. Byl použit veškerý využitelný materiál. Suť byla proseta a získané ozdobné součásti byly vsazeny na svá původní místa. K rekonstrukci byla použita veduta Bernarda Bellota z 18. století stejně jako studentské meziválečné kresby. Varšavské staré město bylo v roce 1980 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako \"výjimečný příklad téměř úplné rekonstrukce historického vývoje od 13. do 20. století\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Varšavské staré město (Polsky: Stare Miasto, „Starówka“) je nejstarší historickou čtvrtí města Varšavy. Je ohraničeno Gdaňským nábřežím na březích Wisly a ulicemi Grodzka, Mostowa a Podwale. Je to jedna z nejvýznamnějších turistických atrakcí města. Ve středu čtvrti se nachází Staroměstské náměstí, kde lze nalézt tradiční polské restaurace, kavárny a obchody. Okolní ulice mají středověkou atmosféru, lze tu najít městské hradby, barbakán a katedrálu Svatého Jana.", "tgt_summary": "Warsaw Old Town ( and colloquially as \"Starówka\") is the oldest part of Warsaw, the capital city of Poland. It is bounded by the \"Wybrzeże Gdańskie\" (Gdańsk Boulevards), along with the bank of the Vistula river, \"Grodzka\", \"Mostowa\" and \"Podwale\" Streets. It is one of the most prominent tourist attractions in Warsaw. The heart of the area is the Old Town Market Place, rich in restaurants, cafés and shops. Surrounding streets feature medieval architecture such as the city walls, St. John's Cathedral and the Barbican which links the Old Town with Warsaw New Town.", "id": 496764} {"src_title": "Melvin Sheppard", "tgt_title": "Mel Sheppard", "src_document": [{"title": "Melvin Sheppard na olympiádě 1908 v Londýně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běh na 1500 m.", "content": "13. července se konaly semifinálové běhy na 1500 m. Prezentovalo se celkem 41 závodníků, rozdělených do osmi rozběhů, z nichž vítězové postupovali do finále. Ve 2. rozběhu měl Sheppard šest soupeřů. Vpředu běželi dlouho Britové Butterfield a Lee, ale dvojice Američanů si vedla dobře takticky. Při zvonění do posledního kola Brity předběhli a Sheppard zvítězil v novém olympijském rekordu 4:05,0 min před krajanem Johnem Halsteadem. Ve finále zvolil Brit Fairbairn-Crowford taktiku jít od začátku do čela, což se mu dařilo do 500 m. Pak odpadl a bitva o vítězství se strhla mezi britskými závodníky Haroldem Wilsonem a Normanem Hallowsem a Sheppardem. Všichni tři byli na začátku cílové rovinky na stejné úrovni, ale Sheppard pak ještě zrychlil a ve vylepšeném olympijském rekordu 4:03,4 min zvítězil před Wilsonem a Hallowsem.", "section_level": 2}, {"title": "Běh na 800 m.", "content": "Semifinálové boje (rozběhy) na 800 m byly na pořadu 20. července. 37 běžců bylo rozděleno do osmi běhů, z nichž pouze vítěz postupoval přímo do finále. Běželo se již na klasickém 400 m dlouhém atletickém oválu. Ve druhém běhu nastoupil Sheppard Kanaďanu Parkesovi a Britu Jamesi Lintottovi, který s ním držel po celý závod krok a zaostal za ním jen o 8 desetin sekundy. Druhý den se konal finálový běh. Na první místo se po 15 metrech dostal zase Brit Ivo Fairbairn-Crowford, ale ten byl tak vyčerpán, že na konci 1. kola náhle vystoupil mimo dráhu a byl diskvalifikován. Pak se už dostal do čela Sheppard v závěsu před Italem Emiliem Lunghim a Britem T. Justem. Čas prvního kola byl 53 sekund. Nejdřív odpadl Just, který nakonec skončil pátý. Lunghi se snažil, ale na vítězného Shepparda nestačil. Třetí skončil Hanns Braun z Německa. Sheppard vytvořil časem 1:52,8 min nový olympijský rekord.", "section_level": 2}, {"title": "Olympijská štafeta.", "content": "Závod v olympijské štafetě se běžel v Londýně poprvé v historii. Sestával ze čtyř úseků: 200 m, 200 m, 400 m a 800 m, tj. celkem 1600 m. K běhu se přihlásilo celkem sedm zemí. Američané v sestavě William F. Hamilton, Nathaniel Cartmell, John Taylor a Melvin Sheppard nastoupilo ve 3. rozběhu proti Kanadě a týmu Velké Británie a Irska. Američané šli dopředu od prvního úseku, po Hamiltonovi Cartmell jejich náskok ještě zvýšil, Taylor náskok udržel a Brit Just neměl proti Sheppardovi šanci, skončil více než 20 m za ním. Ve finále USA nastoupily proti Německu a Maďarsku. Po prvním úseku měl Hamilton na Maďara Simona náskok skoro šest metrů. Cartmell zvýšil náskok Američanů ještě víc, stejně pak Taylor. Sheppard začal druhou polovinu štafety asi 15 m před Maďarem Bodorem, jehož předstihl Němec Braun, takže USA zvítězily v čase 3:29,4 min, 2. Německo, 3. Maďarsko.", "section_level": 2}, {"title": "Mel Sheppard na olympiádě 1912 ve Stockholmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běh na 800 m.", "content": "Prezentovalo se 48 závodníků, pro něž pořadatelé připravili devět rozběhů. První dva z každého postupovali do semifinále, z nichž postupovali čtyři nejlepší do finále. V sedmém rozběhu nastoupil Mel Sheppard a skončil pohodlně druhý za Britem Jamesem Soutterem. Z prvního semifinále se pak dostal do finále ze třetího místa za krajanem Jamesem Edwinem Meredithem a Němcem Hannsem Braunem. Do finále se dostal kromě šesti Američanů jen Kanaďan George Brock a Němec Braun. První čtyři Američané měli čas lepší dosavadního Sheppardova olympijského rekordu. Zvítězil J. E. Meredith před Sheppardem, třetí byl Ira Davenport.", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4x400 m.", "content": "Premiéry této štafety na olympiádě se účastnilo sedm zemí. Vítězné týmy tří semifinále stanovily složení finálového běhu. V prvním Velká Británie ustavila olympijský rekord 3:19,0 min vítězstvím nad Kanadou. Američané ve složení Mel Sheppard, Edward Lindberg, James Edwin Meredith a Charles Reidpath nemuseli podat proti Němcům vrcholný výkon, třetí semifinále vyhrála Francie před Švédskem a Maďarskem. Američané ve finále olympijský rekord Britů vylepšili na 3:16,6 min, druhá byla Francie, až třetí Velká Británie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Melvin Whinfield Sheppard (5. září 1883 Almonesson Lake, New Jersey – 4. ledna 1942 New York) byl americký atlet, trojnásobný olympijský vítěz ze 4. letních olympijských her v Londýně a olympijský vítěz z 5. letních olympijských her ve Stockholmu v bězích na středních tratích. Mel Sheppard chtěl sloužit u newyorské policie, ale byl odmítnut kvůli slabému srdci. Přes údajné zdravotní problémy získal v letech 1906 až 1908 tři tituly mistra AAU (Amatérskíé atletické unie) na 880 yardů. Tak se stal jedním z favoritů na nadcházející olympijské hry v Londýně. O čtyři roky později měl za sebou další dva tituly AAU na 880 yardů (1911 a 1912) a do Stockholmu jel znovu v roli favorita. Na své „půlce“ získal však pouze stříbro, a tak to vynahradil účastí ve zlaté štafetě na 4×400 m. Po skončení atletické dráhy se stal Sheppard právníkem. Kromě jiného obhajoval ve slavném procesu únosce dětí slavného průkopníka létání Ch. Lindbergha, Bruno Hauptmanna. Sheppard žil po celý život v New Yorku, kde ve čtvrti Queens také zemřel.", "tgt_summary": "Melvin Whinfield \"Peerless Mel\" Sheppard (September 5, 1883 – January 4, 1942) was an American athlete, member of the Irish American Athletic Club and winner of four gold medals and one silver medal at the 1908 Summer Olympics and 1912 Summer Olympics. Along with Henry Taylor of the United Kingdom, he was the most successful athlete at the 1908 Olympics.", "id": 2363812} {"src_title": "Kanár divoký", "tgt_title": "Atlantic canary", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Kanár divoký žije ještě dnes na Kanárských ostrovech, Azorách a Madeiře. Typickým biotopem jsou zahrady, vinice a křovinaté stráně. Jeho zpěv je příjemné cvrlikání, které ovšem nelze srovnávat se zpěvem dnešních šlechtěných kanárů. Vyhýbá se bezlesým krajinám, protože k úspěšnému hnízdění potřebuje stromy nebo keře. Hnízdo staví většinou samice. K vystýlání stavby z mechu a větviček používá světlý materiál a bílá vlákna. Divoce žijící kanáři žijí v době hnízdění v párech, v další části roku však tvoří hejna až o padesáti jedincích, případně i více. Divoký kanár je “bratrancem” evropského zvonohlíka zahradního (Serinus serinus). V minulosti byl některými autory považován jen za jeho zeměpisnou formu. Pravděpodobnější však je, že skutečně jde o zcela samostatný druh. Chovatelé vědí, že příbuznost obou ptáků není tak blízká, jak se na pohled zdá, protože při křížení kanára se zvonohlíkem nejsou všechny samice plodné .", "section_level": 1}, {"title": "Historie domestikace.", "content": "Kanár je považován za nejdéle domestikovaného klecního ptáka. Člověk domestikoval jiné druhy ptáků, například kura domácího, sice již tak dávno, že se dnes můžeme jen dohadovat, kdy se to asi stalo, ale to šlo vždy o tvory “užitečné”, neboli jedlé. V klecích člověk držel ptáky také již dávno, avšak získával je vždy jen z přírody. Teprve kanára začal v klecích i odchovávat. Muselo to být výhodné, praktické a výnosné. Tyto podmínky u kanára byly splněny a začala tak vlastně i historie chovatelství ptáků, potažmo i historie ochrany přírody, protože bez odchovů v zajetí by asi kanár ve své domovině nepřežil. Tato historie začíná rokem 1479, kdy Španělé dobyli Kanárské ostrovy. Pro velký zájem byli potom kanáři chováni ve Španělsku, především v klášterech a obchod s nimi byl vázán přísnými pravidly. Samice se nesměly vyvážet, a to dokonce pod trestem smrti. Přesto byl monopol Španělů asi po stu let zlomen. V mnoha publikacích se zmiňuje teorie ztroskotání lodi vezoucí kanáry u břehů Korsiky. Zde se měli kanáři křížit s místními zvonohlíky zahradními. Postupně se tito kříženci měli dostat přes Elbu do Itálie. Podle této teorie by domestikovaní kanáři byli potomky divokých kanárů a zvonohlíků zahradních . Původně se kanáři pěstovali pro svůj zpěv. Za těchto téměř 600 let, kdy je kanár chován v klecích, došlo k jeho velké přeměně. Jeho zpěv se téměř nepodobá zpěvu jeho divokých příbuzných a jeho podoba již vůbec ne. Téměř každé plemeno má svou specifickou historii. Kanárů je nepřeberné množství, a bylo proto nutné zavést nějaký způsob, jak je uspořádat, aby se člověk mohl orientovat", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Kanár je v kleci nenáročný chovanec. Používají se (dle možností, vybavení, plemene kanára i názorů chovatelů) nejrůznější metody chovu (voliérový chov, střídavý chov, párový chov nebo chov oddělený). O jejich výhodách a nevýhodách vedou chovatelé sáhodlouhé debaty. Při párovém chovu je minimální rozměr klece pro jeden pár přibližně 50 × 35 × 40. Klece bývají vybaveny několika bidly, krmítky a napáječkami. Výhodná je zásuvka usnadňující čištění. Klasická směs pro krmení kanárů sestává asi ze 30 % řepky, 30 % lesknice, 18 % loupaného ovsa a menších podílů lnu, semence, slunečnice, máku případně dalších zrnin (perila, niger...). Důležité je předkládat také písek s drcenými skořápkami nebo sépiovou kost. V době hnízdění se podávají máčené, klíčené nebo vařené zrniny doplněné vaječnou míchanicí a zeleným krmením (ptačinec, smetánky, brokolice...), ovocem (jablko, banán...) nebo zeleninou (mrkev, salát, sladká paprika...) Ptáky motivuje ke hnízdění délka dne okolo 12–14 hodin a zavěšení umělých hnízd. Samice hnízdo vystýlá nabídnutým materiálem (světlá vlákna, cupovaný papír...) a snáší 3–6 vajec na kterých sedí 13–14 dnů. Vylíhnutá mláďata většinou v hnízdě krmí oba rodiče a samice je hlavně v počátku neustále zahřívá. Mláďata sama začínají přijímat potravu ve stáří 21–24 dnů. Většina chovatelů nechává ptáky hnízdit přibližně 3x za sezonu. V zajetí se kanár dožívá při správném ošetřování asi 10 výjimečně i 14 let .", "section_level": 1}, {"title": "Chovatelské směry.", "content": "Dnes se chov kanárů ubírá čtyřmi základními směry podle toho, proč je vlastně v klecích pěstujeme, zda pro zpěv (zpěvní kanáři), či barvu (barevní kanáři) nebo postavu (postavoví kanáři). Posledním zvláštním chovatelským směrem jsou kříženci kanárů s jinými pěnkavovitými ptáky (nebo i kříženci pěnkavovitých mezi sebou). Ve všech skupinách existuje dále více variací a to jak u zpěvu, tak i u jejich postav. Například nejmenší postavoví kanáři měří 9 cm, největší pak 23 cm. Zdaleka nejvíce variací však najdeme u skupiny kanárů, které pěstujeme pro jejich barvu. Tady došlo dokonce k rozšíření palety barev tak, že se chovatelům podařilo zkřížit jihoamerického čížka ohnivého s kanárem a získat plodné jedince. Tento čížek je totiž červený, zatímco kanár nemá žádné vlohy ukládat červené barvivo ve svém peří. Proto dnes máme i červené kanáry", "section_level": 1}, {"title": "Zpěvní kanáři.", "content": "Nejstarším chovatelským směrem je chov zpěvných kanárů. Po dlouhou dobu (stovky let) byla u nich prováděna selekce směřující k pěknému, pokud možno dokonalému zpěvu.", "section_level": 1}, {"title": "Barevní kanáři.", "content": "Barevní kanáři se dále dělí na dvě základní skupiny:", "section_level": 1}, {"title": "Melaninoví.", "content": "Melaninoví kanáři mají stejně jako divoký kanár v peří obsažený nějaký druh barviva melaninu. Ten je ovšem často redukován jednotlivými mutacemi. Melaninové mutace lze prakticky libovolně kombinovat s jednotlivými variantami základní lipochromové barvy. Takže výsledná barva kanára může být například Bíloisabelový-saténový nebo červenočerný-jaspisový. Jednotlivé melaninové mutace mají svou typickou dědičnost (např. recesivní vázané na pohlaví, volně recesivní nebo dominantní). Klasické řady: Neklasický melanin:", "section_level": 2}, {"title": "Lipochromoví.", "content": "Lipochromoví kanáři nemají ve svém peří žádný melanin a zůstává jim pouze základní barvivo lipochrom, který je u bílých kanárů ještě dále redukován. Ve zpěvu většiny červených kanárů i po desítkách generací zaznívá nepříjemně ostrý (řezavý) nádech, jako pozůstatek po jejich prapředkovi čížkovi ohnivém. Mezi nejnovější mutace patří kanáři červenozobí (rudozobí?)", "section_level": 2}, {"title": "Postavoví kanáři.", "content": "U tohoto chovatelského směru je rozhodující typický tvar postavy nebo charakter a kresba opeření. Zatímco ve Francii, Itálii nebo zemích Beneluxu se chovatelé snažili vytvořit bizarní tvarově neobvyklá plemena, v Británii vznikala uhlazená tvarově dokonalá a často obří plemena postavových kanárů. Postavoví kanáři se opět dělí do několika skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci.", "content": "Oblíbenou chovatelskou disciplínou je chov kříženců kanára s dalšími pěnkavovitými ptáky. Nejsnadnější je křížení kanáří samičky s čížkem lesním nebo stehlíkem obecným. Obtížnější jsou kříženci s dalšími pěnkavovitými ptáky nebo křížení kanářích samců se samicemi pěnkavovitých ptáků. Kříženci jsou ceněni pro neobvyklý vzhled, vybarvení nebo zpěv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanár divoký (\"Serinus canaria\") je druh menšího ptáka z čeledi pěnkavovitých. Divoký kanár je o něco větší než zvonohlík zahradní. Svrchní strana těla a boky jsou hnědě čárkované. Samec má žluto zelenou hlavu i hruď a žluté čelo, tváře a nadoční proužek. Kostřec je sytě žlutý. Spodek těla je bělavě světlý. Samice je zbarvená podobně, ale barvy jsou méně výrazné, hlava je šedivější a prsa jsou naspodu méně žlutá. Mladí ptáci jsou hnědí s tmavším žíháním.", "tgt_summary": "The Atlantic canary (\"Serinus canaria\"), known worldwide simply as the wild canary and also called the island canary, common canary, or canary, is a small passerine bird belonging to the genus \"Serinus\" in the finch family, Fringillidae. It is native to the Canary Islands, the Azores, and Madeira. Wild birds are mostly yellow-green, with brownish streaking on the back. The species is common in captivity and a number of colour varieties have been bred. This bird is the natural symbol of the Canary Islands, together with the Canary Island date palm.", "id": 988245} {"src_title": "Komunistická strana Kuby", "tgt_title": "Communist Party of Cuba", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik první historické komunistické strany.", "content": "Založena byla roku 1925, mezi jejími zakladateli figurovali Julio Antonio Mella (tajemník Svazu univerzitních studentů - FEU), Blas Roca, Anibal Escalante a Fabio Grobart. Téhož roku vznikl na Kubě Svaz odborů, který komunisté po boji proti anarchosyndikalistům ovládli. PCC se postavila do opozice vůči diktátorskému režimu Gerarda Machada a částečně tak získala sympatie kubánského obyvatelstva. Ty však pozbyla nejen kvůli dogmatickému sektářství (stalinizace Kominterny) a neochotě spojit se s ostatními složkami protidiktátorského hnutí (Studentské direktorium, ABC, atd.). V roce 1929 byl vůdce strany Julio Antonio Mella zavražděn agenty kubánské vlády. Významní členové:", "section_level": 2}, {"title": "Účast v Batistově vládě.", "content": "V polovině 30. letech přijala strategii vytváření Lidových front a aktivně podpořila Fulgencia Batistu. Roku 1940 se PCC spojila s Revolučním svazem v Revoluční komunistický svaz. Poté, co se stal Batista prezidentem, se stali zástupci PCC jako první komunisté v Jižní Americe členy vlády (1940-44, ministři bez portfeje). Ministrem se tehdy stal i její člen a pozdější ministr Castrovy vlády Carlos Rafael Rodríguez. Významní členové:", "section_level": 2}, {"title": "Přeměna na umírněnou socialistickou stranu PSP.", "content": "Během II. světové války byla strana ovlivněna ideologií Earla Browdera (tajemník Komunistické strany USA). Browderismus hlásal přeměnu extrémních komunistických stran na umírněnější mezitřídní hnutí. V roce 1944 tak komunisté přijali nový název: Lidová socialistická strana (\"Partido Socialista Popular, PSP\"). Po odchodu Batisty se komunisté stali znovu pololegální stranou, po jeho návratu (puč roku 1953 tolerovaný USA) dokonce ilegální. Komunisté (Lidoví socialisté) se tedy ocitli znovu v opozici. Nadále protestovali proti násilnému boji s vládou. Například Castrův útok na kasárny Moncada označili za maloburžoazní pučismus. Významní členové:", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení stran do ORI, kubánské verze národní fronty.", "content": "Do protibatistovské fronty tvořené partyzány z Hnutí 26. července (Barbudos), Studentským direktoriem, Ortodoxní stranou a odbory vstoupili až během revoluce v roce 1958. Dva roky po vítězství povstalců (1961) byli pohlceni do uskupení nazvaného Sjednocené revoluční organizace (ORI), ve kterém vedoucí úlohu převzal činitel PSP Aníbal Escalante. Kubánský politický život směřoval k vytvoření politické strany pod vedením komunistů, což se nelíbilo ostatním složkám ORI. V roce 1962 označil Castro situaci za neudržitelnou a Escalante odešel do Moskvy. Poté byl vliv prosazující závislost na SSSR omezen a hlavní slovo uvnitř ORI připadlo Fidelu Castrovi.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik druhé Komunistické strany Kuby PCC.", "content": "V roce 1965 byly Revoluční organizace přejmenovány na Komunistickou stranu Kuby PCC. Na Kubě tak vznikla nová KSK, jediná povolená strana na ostrově. Opětovné sblížení se SSSR bylo demonstrováno Castrovým schválením sovětské invaze do Československa. I nadále však PCC prosazovala vlastní politický kurz ne vždy přijatelný pro Sovětský svaz. Jednalo se hlavně o vysílání bojových jednotek na podporu reformních, prosocialistických či antiamerických vlád ve Třetím světě (odkaz Che Guevary a teorie vytvoření \"Dvou, tří, mnoha nových Vietnamů\"). Na domácím území jediná vládnoucí strana prosazovala oficiálně ideu marxismu-leninismu, značnou roli hrál již zmíněný internacionální protiimperialismus, ale i kubánský nacionalismus. Souhrnně se této ideologii říká castrismus. Po pádu východoevropských režimů prodělala i Komunistická strana Kuby krizi, její pozice však zůstaly nedotčené. Oficiální noviny strany se nazývají Granma (Babička) podle názvu lodi, s níž přistála u břehů Kuby skupina povstalců roku 1956). Pětileté sjezdy strany se konaly velmi nepravidelně. Poslední, 7. sjezd Komunistické strany Kuby se konal v dubnu 2016.", "section_level": 2}], "src_summary": "Komunistická strana Kuby (španělsky \"Partido Comunista de Cuba\", zkratka \"PCC\") je v současné době jediná legálně působící politická strana na Kubě.", "tgt_summary": "The Communist Party of Cuba is the ruling political party in the Republic of Cuba. It is a communist party of the Marxist–Leninist model. The Cuban constitution ascribes the role of the party to be the \"leading force of society and of the state\". Since April 2011, the First Secretary of the Central Committee has been Raúl Castro, younger brother of the previous First Secretary Fidel Castro, who died on 25 November 2016. The Second Secretary has been José Ramón Machado Ventura.", "id": 1956375} {"src_title": "Autorita", "tgt_title": "Authority", "src_document": [{"title": "Různé interpretace pojmu autorita.", "content": "Autorita jako jedna z forem uskutečňování moci byla předmětem zájmu mnoha myslitelů napříč historií, počínaje antickými filozofy s Platónem v čele. V novodobých dějinách se touto problematikou zabýval například John Locke. Ve svém díle „Dvě pojednání o vládě“ polemizuje nad autoritou monarchů. Jejich postavení bylo odvozováno od Adama, Locke však tuto domněnku vyvrací. Tvrdí, že Bůh Adamovi nepropůjčil autoritu nad jeho potomky, ani nad světem. Poukazuje také na to, že zde neexistuje žádná dědická posloupnost v této věci. Kulturní antropolog B. Malinowski vnímal autoritu jako prostředek k prosazení norem. Zároveň zdůrazňuje roli sankcí při jejich vynucování. Na Weberovo klasické rozdělení autority na autoritu založenou na charismatu, tradici a racionální legitimitě reagovali autoři jako Ann R. Willnerová, která se zabývala absencí charismatického typu autority u žen. Přesto zmiňuje některé výjimečné ženy, jako třeba Evu Perónovou. Na Weberovo pojetí autority reagoval také Edward A. Shils, který poukázal na to, že vědomí legitimní autority vyžadují vládnoucí i ovládaní. Vládnoucí vrstva potřebuje autoritu k ospravedlnění vlastních kroků, a zároveň od ní odvozuje své postavení. Naopak ovládaní vnímají autoritu jako prostředek, díky kterému nacházejí vyšší smysl v podřízení se příkazům shora.", "section_level": 1}, {"title": "Autorita přirozená a formální.", "content": "Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že \"mají autoritu\" nebo \"jsou autoritou\". Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností řeči. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle. Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí. Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává přirozenou čili neformální autoritu, jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a psychologie: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí. Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo náčelníka, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat poslušnost ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a válka, byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o formální autoritě, která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je soudce, který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, jeho výrok však platí, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá. Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat poslušnost, hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: statečnost, prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu.", "section_level": 1}, {"title": "Autorita a moc.", "content": "Hranice mezi pojmy autorita a moc je tenká, ale jasně definovaná. Autorita musí obsahovat prvek legitimity, tj. vychází z práva nadřízených dávat rozkazy podřízeným, kteří toto právo přirozeně akceptují. Mocí na rozdíl od autority rozumíme uplatňování vlastních zájmů jedinců či skupin i přes odpor druhých. Často bývá spojena s přímým užitím síly, jako například když čínští držitelé moci potlačili demokratické hnutí na náměstí Tchi-en-an-men.", "section_level": 1}, {"title": "Typy legitimní moci.", "content": "Max Weber, německý sociolog, rozdělil autoritu na 3 základní typy – racionální, tradiční a charismatickou.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika autority.", "content": "S nástupem novověkého individualismu a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že Thomas Hobbes postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“. Protože státní i církevní autority jednaly často autoritářsky, to znamená vyžadovaly poslušnost i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím. Významná politická filosofka Hannah Arendtová přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít, což v poslední době prokazuje i etologie, výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního diktátora, potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou společnost; americký sociolog Amitai Etzioni hovoří o povolnosti (\"compliance\"). Americký psycholog Stanley Milgram ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí. Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokážou falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena.", "section_level": 1}, {"title": "Milgramův experiment.", "content": "Experiment byl prezentován jako výzkum vlivu fyzického trestu na schopnost učení, ovšem reálně se jednalo o zkoumání poslušnosti vůči autoritě. Subjekty, na kterých byl experiment prováděn, odpověděly na inzerát vyzývající k účasti na vědecké studii, za kterou jim bylo přislíbeno finanční ohodnocení. Do laboratoře byly poslány dva subjekty, z nichž jeden byl opravdový respondent, druhý herec. Bylo jim řečeno, že jeden subjekt bude pokládat otázky, druhý bude odpovídat, a pokud odpoví špatně, bude fyzicky potrestán elektrošoky. Nejprve bylo losem potřeba určit, kdo bude „učitel“ a kdo „učící se“, přičemž los byl záměrně připraven tak, aby učitelem byl opravdový respondent. Subjektům byla poté ukázána místnost s generátorem napětí o škále 15 až 450 voltů a elektrické křeslo, do něhož byl následně připoután druhý subjekt. Cílem experimentu bylo ukázat, kolik procent respondentů bude pokračovat v navyšování elektrického napětí jen proto, že jim bylo autoritou řečeno, aby pokračovali. Ve výsledku Stanley Milgram zjistil, že nejméně 65 % respondentů bylo ochotno dojít až k horní hranici 450 voltů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovo autorita (z lat. \"auctor =\" tvůrce, činitel; a \"auctoritas\" = moc, vliv) označuje buď osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi, nebo také jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají. V angličtině a dalších jazycích může znamenat také úřad, pověřený rozhodováním v nějaké věci. Tradičně se rozlišují dva typy autorit: Důležitým znakem autority je, že nepoužívá násilí, což znamená, že tam, kde je zapotřebí nátlaku, se nejedná o autoritu. Autoritativní osobnost má své postavení dané, ovšem její vůdčí charakter je autoritou pouze ve chvíli, je-li uznán oběma stranami. V sociologii pak označuje pojem autorita legitimní moc jedné osoby nebo skupiny nad druhou, která vyplývá z víry, tradice nebo výjimečného charakteru dané osoby nebo skupiny. Jako autorita se tedy označuje taková osoba či instituce, která má přirozenou vážnost a rozhodující vliv. Autorita se může opírat o různé skutečnosti. V archaické společnosti autorita závisí na věku, tedy na větších životních zkušenostech. Moderní společnost se naopak snaží odloučit autoritu od konkrétních osob a spojit ji s neosobním úřadem.", "tgt_summary": "Authority is the legitimate power which one person or group possesses and practices over another. A civil state usually makes this formal by way of a judicial branch and an executive branch of government. In the exercise of governance, the terms \"authority\" and \"power\" sometimes are inaccurately used as synonyms. The term \"authority\" identifies political legitimacy, which grants and justifies the right to exercise power of government; and the term \"power\" identifies the ability to accomplish an authorized goal, by way either of compliance or of obedience; hence, authority is the power to make decisions and the legitimacy to make such legal decisions and order their execution.", "id": 1558936} {"src_title": "Columbus (modul ISS)", "tgt_title": "Columbus (ISS module)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vedení Evropské kosmické agentury (ESA) schválilo program Columbus v roce 1985. Od té doby byly vypracováno množství studií a návrhů. Původně zahrnoval program Columbus letovou konfiguraci: samostatná vědecká kosmická stanice obsluhovaná raketoplánem Hermes, který by stanici periodicky navštěvoval kvůli údržbě a vyzvedávání vědeckých výsledků, modul APM (') a polární platforma (' – pohybuje se po polární dráze). Koncem roku 1989 vypracoval hlavní dodavatel MBB-ERNO návrh rozpočtu na projekt, cena však byla pro ESA příliš vysoká. Po dalších rozpočtových škrtech (a zrušení francouzského programu Hermes) zbyl z projektu jen modul APM, přejmenovaný na Columbus. Polární platforma byla řešena samostatně s francouzským satelitem Helios. ESA se rozhodla provozovat laboratoř Columbus jako součást Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Na stavbě modulu se podílela italská firma Alcatel Alenia Space a německá společnost MBB-ERNO. Alenia vyrobila vlastní tělo modulu, mechanické systémy, systémy podpory života a tepelné systémy. Německý partner vyrobil všechny letecké systémy a software. Konstrukce použitá u laboratoře vychází z víceúčelového transportního modulu MPLM, postaveného pro NASA společností Alcatel Alenia Space. V roce 2000 byl modul dopraven do Brém v Německu, kde se dokompletoval a kde proběhly testy systému. Zpoždění výroby a startu zařízení proti původně plánovaným termínům bylo způsobeno problémy při vývoji, požadovanými změnami v designu (ESA) a problémy se starty raketoplánů. Největší úpravy prodělaly externí platformy EPF (\"\"). Modul měl také obsahovat zařízení pro přímé komunikační spojení se Zemí, které mělo zároveň sloužit jako záložní pro ISS, kvůli vysoké ceně však nebylo realizováno.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "ESA vybrala jako hlavního dodavatele laboratoře \"Columbus\" firmu EADS Astrium Space Transportation . Modul byl postaven v závodě v Brémách v Německu. Letové konstrukce, ochranu proti mikrometeoritům, aktivní a pasivní řízení teplot, řízení vnitřního prostředí, další výbavu a odpovídající podpůrná pozemní zařízení vyrobila společnost Alcatel Alenia Space v Turíně v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Laboratoř tvoří válcovitý modul s oběma konci kónickými. Má v průměru 4,5 m a jeho délka je 7 m. Tvar modulu je velmi podobný víceúčelovému transportnímu modulu MPLM (\"\"), oba byly navrženy pro přepravu v nákladovém prostoru raketoplánu. Jedna kónická strana je vybavena laboratorní technikou a počítači, v protějším konci je umístěn průlez, kterým bude laboratoř spojena s modulem Harmony.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumné aktivity a hlavní cíle.", "content": "Po zprovoznění modulu \"Columbus\" budou aktivity v laboratoři koordinovány s pozemním řídícím střediskem (\") v Oberpfaffenhofenu v Německu ve spolupráci s dalšími operačními centry v Evropě. Laboratoř může být vybavena deseti skříňovými moduly s vědeckými experimenty (\"). Podle dohody s NASA může Evropská kosmická agentura využívat 51 % vědecké kapacity laboratoře. ESA bude využívat pět skříňových vědeckých modulů, dalších pět skříní je určeno pro výzkumy NASA. Čtyři tyto moduly jsou umístěny na přídi, čtyři jsou na zádi a dva v horní části laboratoře. Další tři skříňové moduly jsou určeny pro podporu života a pro chladicí systémy a zbývající skříně slouží jako ukládací prostory. Navíc lze z vnější strany laboratoře umístit čtyři plošiny pro vědecké přístroje. Každá externí plošina je namontovaná na adaptéru, na který je možno umístit menší instrumenty a experimenty o hmotnosti až 227 kg. Pro modul Columbus jsou připraveny následující skříňové experimentální moduly: První externí zařízení namontovaná na Columbus jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Odklad startu.", "content": "Kvůli poškození raketoplánu Atlantis při bouři s krupobitím 26. února 2007 došlo k odkladu i následujících startů raketoplánů k Mezinárodní vesmírné stanici. Nový termín startu letu STS-122 s laboratoří Columbus byl stanoven na 6. prosince 2007. Zhruba šest hodin před plánovaným startem byl oznámen další odklad nejméně o jeden den z důvodu poruchy dvou ze čtyř senzorů stavu paliva. Po dalším jednodenním odkladu NASA oznámila, že se start kvůli přetrvávajícím technickým problémům se senzory uskuteční až v příštím roce, nejdříve 2. ledna 2008. O několik dní později byl termín startu posunut na 10. ledna. Začátkem ledna agentura NASA oznámila, že raketoplán odstartuje nejdříve 24. ledna, nakonec se raketoplánu Atlantis podařilo úspěšné odstartovat 7. února 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Předstartovní příprava a start.", "content": "Při přípravě k letu byl modul umístěn na Kennedyho vesmírném středisku v budově \"\". Asi šest měsíců před plánovaným startem prodělal \"Columbus\" závěrečná testování. 10. listopadu 2007 byl raketoplán Atlantis na mobilním transportéru dopraven na startovací rampu 39A a do jeho nákladového prostoru byla umístěna 12. listopadu laboratoř. Posádka Mezinárodní vesmírné stanice provedla 24. listopadu výstup do vesmíru (EVA), při kterém astronauti Peggy Whitsonová a Daniel Tani odstranili z pravobočního připojovacího uzlu modulu Harmony tepelný kryt a připravili tak stanici na přijetí evropské laboratoře. Laboratoř \"Columbus\" dopravil na ISS raketoplán Atlantis při letu 1E (mise STS-122). Start byl kvůli závadě přídavné palivové nádrže ET odkládán, 7. února 2008 raketoplán s laboratoří v nákladovém prostoru úspěšně odstartoval.", "section_level": 1}, {"title": "Columbus na ISS.", "content": "11. února se uskutečnil výstup do vesmíru, kterého se zúčastnili astronauti Rex Walheim a Stanley Love. Hlavním úkolem tohoto výstupu bylo vyzvednout laboratoř Columbus z nákladového prostoru raketoplánu a připojit jej ke stanici. Astronauti nejdříve odpojili modul od elektrického vedení napájející vytápění laboratoře, namontovali na něj zařízení PDGF (\"\") sloužící k připojení staničního manipulátoru SSRMS a sejmuli ochranné kryty. Columbus pak byl vyzvednut staničním manipulátorem a přenesen k bočnímu připojovacímu místu modulu Harmony. Tím se stala evropská laboratoř součástí Mezinárodní vesmírné stanice. 12. února posádka raketoplánu Atlantis a dlouhodobá posádka ISS Expedice 16 zahájily práce na oživování laboratoře. Astronauti Schlegel a Eyharts, reprezentující Evropskou kosmickou agenturu (ESA), vstoupili do modulu jako první ve 14:08 UTC. 15. února proběhl další výstup do otevřeného vesmíru, při kterém namontovali astronauti Rex Walheim a Stanley Love na venkovní platformu modulu Columbus zařízení pro výzkum Slunce Solar Monitoring Observatory (SMO/SOLAR) a multifunkční platformu European Technology Exposure Facility (EuTEF).", "section_level": 1}], "src_summary": "Columbus je vědecká laboratoř navržená jako součást Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Je to největší příspěvek Evropské kosmické agentury (ESA) na stavbě ISS. \"Columbus\" byl postaven v Evropě a do Kennedyho kosmického střediska byl letecky dopraven těžkým dopravním letadlem Airbus Beluga. Start se uskutečnil 7. února 2008 raketoplánem Atlantis při letu STS-122. Navržená životnost modulu \"Columbus\" je deset let.", "tgt_summary": "Columbus is a science laboratory that is part of the International Space Station (ISS) and is the largest single contribution to the ISS made by the European Space Agency (ESA). Like the \"Harmony\" and \"Tranquility\" modules, the \"Columbus\" laboratory was constructed in Turin, Italy by Thales Alenia Space. The functional equipment and software of the lab was designed by EADS in Bremen, Germany. It was also integrated in Bremen before being flown to the Kennedy Space Center (KSC) in Florida in an Airbus Beluga. It was launched aboard Space Shuttle \"Atlantis\" on February 7, 2008 on flight STS-122. It is designed for ten years of operation. The module is controlled by the Columbus Control Centre, located at the German Space Operations Centre, part of the German Aerospace Center in Oberpfaffenhofen near Munich, Germany. The European Space Agency has spent €1.4 billion (about US$2 billion) on building \"Columbus\", including the experiments it carries and the ground control infrastructure necessary to operate them.", "id": 558274} {"src_title": "Boeing 367-80", "tgt_title": "Boeing 367-80", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ původně začal vznikat na základě studie modelu 367, doplněného o šípová křídla a ocasní plochy a poháněného proudovými motory, ale v průběhu vývoje se z něj stal zcela nový typ, jemuž s původním pístovým strojem zůstala shodná jen horní část trupu. Konstrukce křídla o šípovitosti 35° byla ovlivněna proudovými bombardéry B-47 a B-52, ale u modelu 367-80 bylo řešeno jako dolnoplošné, s výrazným vzepětím, a jeho konstrukce se vyznačovala vyšší tuhostí. 22. dubna 1952 bylo vedením společnosti rozhodnuto dokončit rozestavěný prototyp, označený jako model 367-80, na náklady Boeingu, které nakonec dosáhly ceny 16 miliónů dolarů, a to i bez zajištěných objednávek aerolinek. Slavnostní roll-out proběhl 15. května 1954 v Rentonu. Týden po vytažení z hangáru zalétávací pilot Tex Johnston během pojížděcích testů vylomil levou podvozkovou nohu. Závada byla vyhodnocena jako únava a vada materiálu. Samotný první let se uskutečnil 15. července 1954 a proběhl bez závad. Tři týdny po zalétání selhaly během přistání 367-80 brzdy, nefungoval ani nouzový okruh. T. Johnston vyjel s prototypem z VPD s následným mírným poškozením stroje. Hydraulický systém byl poté celkově rekonstruován. Další problémy nastaly při zkouškách opakovaného přistání, během nichž byly měřeny teploty brzd. Při jednom opakovaném vzletu došlo v hladině 6600 m k silné explozi a otřesu stroje. Pilot doprovodného letounu North American F-86 Sabre zjistil vycházející kouř z podvozkové části. Některé pneumatiky kol se přehřály, explodovaly a začaly hořet. Vysunutím podvozku se podařilo oheň uhasit a Johnsonovi se podařilo přistát na zbytek nepoškozených kol. „Dash Eighty“ (N70700) měl do té doby na dopravních strojích neuplatněnou mechanizaci křídla. Na náběžné hraně vnější části křídla byly Kruegerovy klapky, které se automaticky vysouvaly při vysunutí vztlakových klapek na více než 9°. Samotné vztlakové klapky byly dvouštěrbinové Fowlerova typu a dělily se na čtyři sekce. Nad nimi byly na horní straně křídla čtyři sekce spoilerů, které při diferenciální výchylce fungovaly spolu s křidélky, nebo při současné výchylce při vysunutých vztlakových klapkách fungovaly jako rušiče vztlaku. Vnější části křídla nesly křidélka pro nižší rychlost, která se automaticky blokovala v neutrální poloze při zasunutí vztlakových klapek. K dalším novinkám u velkých dopravních letounů patřily i stabilizátor vodorovné ocasní plochy, nastavitelný v rozmezí ± 8°, čtyřkolý vozík na hlavních nohách podvozku a posilovače směrovky. Čtveřice motorů Pratt & Whitney JT3C o tahu po 19,13 kN byla zavěšena na pylonech pod křídlem o šípu 35° v samostatných gondolách. Pohonné jednotky se tak dostaly daleko od křídla a jejich gondoly nevytvářely interferenci proudění. Také samotná hmotnost motorů byla rozložena rovnoměrně po rozpětí křídla a jako zdroje hluku byly poměrně daleko od kabiny. Další výhodou tohoto Boeingova umístění pohonných jednotek byla nízká vzdálenost od země s lepší přístupností během údržby. 6. srpna 1955 během předvádění stroje zástupcům leteckých společností shromážděným na seattleském setkání IATA provedl zkušební pilot Johnston s letounem dva výkruty, aby demonstroval ovladatelnost typu. I když byl 367-80 někdy označován jako prototyp Boeingu 707, jednalo se spíše o technologický demonstrátor sloužící k ověření koncepce a konstrukčních postupů, a předvedení transportního proudového letounu zájemcům z řad aerolinek i představitelům vojenského letectva, na který posléze navázaly jak civilní dopravní Model 707, tak vojenský tankovací a transportní KC-135 Stratotanker a čistě transportní C-135 Stratolifter. Stroj 367-80 nebyl nikdy vybaven pro dopravu cestujících. Měl sice na levé straně trupu vyklápěcí vrata, která se později uplatnila u modelu 707-320C, která však sloužila především pro manipulaci s měřícími aparaturami. Podlaha kabiny nebyla ani uzpůsobena pro převoz nákladů a prostor kabiny nebyl přetlakován, podobně jako u vojenských KC-135. Běžně stroj nebyl vybaven ani radarem a motory zpočátku neměly obraceče tahu. Již po prvních zkušebních letech prototyp ověřovalo americké vojenské letectvo s vestavěným tankovacím zařízením ráhnového typu. Prvním zákazníkem se tak podpisem kontraktu na 29 strojů tankovací verze dne 1. září 1954 stalo USAF. Tato varianta byla v továrně označena Model 717-100A a nesla vojenské označení KC-135 Stratotanker. Společnost Boeing však stále doufala v uplatnění typu jako dopravního a nabízela jej jako „první velký dopravní tryskový letoun“. Prvním civilním zákazníkem se tak stala až letecká společnost Pan American World Airways, která 13. října 1955 podepsala kontrakt s firmou Boeing na 20 letounů 707 v hodnotě 269 miliónů dolarů. Ihned nato byly zahájeny práce na projektu Model 707. Vzhledem ke zkouškám provedeným se strojem 367-80 byla sériová výroba modelů 707 i 717 zahájena přímo, bez stavby prototypů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Dash Eighty zůstal v majetku firmy Boeing a až do osmdesátých let 20. století sloužil jako létající laboratoř. Zkoušely se na něm nové vztlakové klapky a nové náběžné hrany pro typy Boeing 707 a Boeing 727 a různé typy pohonných jednotek pro budoucí dopravní letouny. Svého času létal se třemi různými motory najednou (vnější JT3C, levý vnitřní J75 a pravý vnitřní J57), nebo při testech pro Model 727 s pátou pohonnou jednotkou na levé straně zadní části trupu. Testoval i několik typů radiolokátorů instalovaných v přídi, různé typy podvozku a kol. Po 2 350 letových hodinách a 1 691 vykonaných letech byl letoun roku 1969 stažen z provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing 367-80 (označován též jako Dash 80) je prototyp amerického čtyřmotorového letounu, vyroběný společností Boeing, aby demonstroval výhody proudového pohonu pro komerční letectví. Posloužil jako základ pro létající tanker KC-135 a především dopravní letoun Boeing 707. Byl vyvíjen od roku 1951 firmou Boeing a poprvé vzlétl v roce 1954. Jeho cena 16 milionů dolarů (odpovídá dnešním 152 milionům dolarům) představovala pro společnost Boeing obrovské riziko, jelikož té době nebylo žádných zákazníků. Vznikl pouze jeden exemplář, který se dochoval a v současné době je vystaven v Udvar-Hazy Center ve Virginii.", "tgt_summary": "The Boeing 367-80, known simply as the Dash 80, is an American quadjet prototype aircraft built by Boeing to demonstrate the advantages of jet propulsion for commercial aviation. It served as basis for the design of the KC-135 tanker and the 707 airliner. The Dash 80 first flew in 1954, less than two years from project launch. Its US$16 million cost (equivalent to $ million today) was an enormous risk for Boeing, which at the time had no committed customers. Only one example was built, which has been preserved and is currently on public display at the Udvar-Hazy Center in Virginia.", "id": 55378} {"src_title": "Křída (hornina)", "tgt_title": "Chalk", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Křída vzniká rozpadem schránek mořských mikroorganismů. Nejčastěji jde o planktonické foraminifery a hlavně kokolity (schránky řas řádu \"Coccolithophoridaea\") ale i jiné organické zbytky. Tyto organismy měly původně kalcitovou (ne aragonitovou) schránku. Protože je kalcit stabilní a nepodléhá v běžných povrchových podmínkách přeměnám, nedošlo k její výraznější diagenetické přeměně a v důsledku platformního režimu nebyla litifikována na vápenec. Nejznámější souvrství křídy vznikala v druhohorách a nejmladší období této geochronologické jednotky je po nich i pojmenováno – křída. Usazování křídy pokračovalo i do spodního paleogénu. Souvrství vznikala většinou v poměrně mělkých (epikontinentálních) mořích, v hloubkách do 300 m. Místy křída postupně přechází do pískovců, které tvořily okraje pánví. Hornina podobného složení se může vysrážet i v jezerech, ta je označována jako jezerní křída. V křídách se běžně nacházejí rohovce a pazourky. Jde o tmavé zaoblené útvary nepravidelného tvaru, které vznikaly vyluhováním SiO hmot v hornině kyselinou křemičitou a zpětným vysrážením těchto roztoků na jiných místech, často okolo jehlic zkamenělých ježovek. Může též obsahovat vyluhovaný pyrit a další minerály. Někdy se v křídě nachází i příměs glaukonitu, který ji může zabarvit do zelena.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Křída je nezpevněná hornina bílé nebo světle šedé barvy. V porovnání s jíly, se kterými se často vyskytuje, je více odolná vůči sesouvání a může proto vytvářet strmé útesy. Křída je značně pórovitá, a může proto zadržovat poměrně velký objem podzemní vody, může tedy být přirozeným zdrojem pitné vody. Pórovitost křídy má význam i při vyhledávaní ložisek ropy, protože v jejích pórech se mohou hromadit i kapalné uhlovodíky, jejichž směsí je i ropa.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Křída se těží od pravěku pro rozličné účely. Používá se k neutralizaci kyselých půd, jako plnidlo v chemickém a farmaceutickém průmyslu. Využívá se také k výrobě křídy jako psací potřeby (dnes je však převážná část křídy na tabuli vyráběna ze sádrovce) nebo k výrobě leštících prášků.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Křída se vyskytuje hlavně v slabě zpevněných nebo nezpevněných souborech uhličitanů. Ty se nacházejí v platformních oblastech západní Evropy, kde se usazovaly hlavně ve svrchní křídě a místy i v spodním paleogénu. Křída je známa zejména z hornin svrchní křídy Britských ostrovů, severní Francie ale i Belgie, Holandska, Dánska (Møns Klint). Křídové útesy tvoří pobřeží průlivu La Manche, na německé Rujáně i jinde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křída je usazená hornina, drobivý, pórovitý a slabě zpevněný ekvivalent vápence, vyznačující se vysokým stupněm čistoty, s obsahem uhličitanu vápenatého až nad 90 %.", "tgt_summary": "Chalk is a soft, white, porous, sedimentary carbonate rock, a form of limestone composed of the mineral calcite. Calcite is an ionic salt called calcium carbonate or CaCO. It forms under reasonably deep marine conditions from the gradual accumulation of minute calcite shells (coccoliths) shed from micro-organisms called coccolithophores. Flint (a type of chert) is very common as bands parallel to the bedding or as nodules embedded in chalk. It is probably derived from sponge spicules or other siliceous organisms as water is expelled upwards during compaction. Flint is often deposited around larger fossils such as Echinoidea which may be silicified (i.e. replaced molecule by molecule by flint). Chalk, as seen in Cretaceous deposits of Western Europe, is unusual among sedimentary limestones in the thickness of the beds. Most cliffs of chalk have very few obvious bedding planes unlike most thick sequences of limestone such as the Carboniferous Limestone or the Jurassic oolitic limestones. This may indicate very stable conditions over tens of millions of years. Chalk has greater resistance to weathering and slumping than the clays with which it is usually associated, thus forming tall, steep cliffs where chalk ridges meet the sea. Chalk hills, known as chalk downland, usually form where bands of chalk reach the surface at an angle, so forming a scarp slope. Because chalk is well jointed it can hold a large volume of ground water, providing a natural reservoir that releases water slowly through dry seasons.", "id": 1279085} {"src_title": "Clunyjská reforma", "tgt_title": "Cluniac Reforms", "src_document": [{"title": "Situace ve francké říši před reformou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Karla Velikého.", "content": "Během vlády Karla Velikého došlo na území francké říše k nebývalému rozvoji kulturního i duchovního života. Karel se považoval za nejvyššího pána církve, disponoval veškerými světskými i církevními statky a obsazoval biskupské i klášterní funkce bez ohledu na to, zdali dosazená osoba byla laik či mnich. Věnoval pozornost církevním záležitostem, kdy s pomocí učenců uvedl do praxe pravidla pro fungování biskupské organizace, stanovil základy výchovy a působení kléru i normy klášterního života v souladu s benediktinskou řeholí. V Karlově díle pokračoval jeho syn Ludvík, který stejně jako otec zasahoval do církevních otázek. S pomocí Benedikta Aniánského prosadil reformu kléru i kanovnického života. Během jeho vlády bylo prostřednictvím tzv. cášských synod (816–819) zavedeno povinné využívání benediktinské řehole všemi kláštery v říši (\"Capitulare monasticum\").", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnické kostely.", "content": "V 6. a 7. století se začaly objevovat vlastnické kostely. Jejich princip tkvěl v tom, že šlechtici stavěli na svých državách kostely, kláštery či kaple, které považovali za svůj majetek a duchovního správce za svého poddaného, se kterým mohli nakládat podle své vůle. Vlastnictví církevních staveb mělo ekonomický podtext, neboť je vlastník mohl pronajmout, prodat, postoupit, náležely mu bohoslužebné poplatky i dávky. Jediným zakázaným počinem bylo jejich světské využití. Vlastnické kostely byly trnem v oku biskupům. Přestože duchovní správci jimi byli vysvěceni, a tudíž jim měli být podřízeni, v praxi museli respektovat nařízení světského pána a moc biskupů značně upadala. K nápravě a k odčinění došlo až poté, co v polovině 8. století museli biskupové odevzdat část církevního majetku příznivcům Karla Martela jako léno. Jako náhradu za způsobenou újmu pak obdrželi od krále i šlechticů značný majetek, včetně některých královských kostelů, které začali obratem považovat za své vlastní a využívali je především k osobnímu prospěchu. Institut vlastnických kostelů tímto krokem nevymizel, pouze získal nová závazná pravidla znamenající zvýšení dohledu biskupů nad jejich fungováním, což se projevilo mimo jiné tím, že vlastničtí kněží mohli být ustanoveni pouze s jejich souhlasem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad francké říše a úpadek mnišství.", "content": "Období rozkvětu říše netrvalo dlouho a již Karlovi vnuci si rozdělili impérium na tři samostatná vévodství respektující jazykové a regionální odlišnosti. Takto rozdělená říše se jen s velkým úsilím bránila častým vojenským nájezdům Maďarů na jihu, či Normanů. Normané působili především na západě a drancovali opatství v povodí velkých francouzských řek. Spolu s rozpadem říše nastává také úpadek duchovního i mnišského života; kláštery jsou vypleněny, chátrají a přestávají být centry duchovního života a vzdělanosti. Protože papežství je ve značném úpadku, představení postižených klášterů hledají ochranu u místních šlechtických rodin, čímž se na nich postupně stávají závislými. Tato situace je typická především pro západní část říše, kde slabý panovník svěřuje církevní majetek doposud loajálním šlechticům, kteří jej využívají ke svému užitku, neboť kláštery jim povinně odvádějí poplatky a desátky. Ve východní části říše je situace příznivější, neboť oslabení královské moci zde není tak fatální jako na západě. Postupem času se politická situace všeobecně stabilizuje, nicméně řeholní život se vrací do normálu velmi pomalu. Vlivem několikaletého bezvládí je mnišská komunita v úpadku: někteří mniši neumí číst ani psát, nejsou schopni porozumět kánonu a ani jej nedokáží vyložit věřícím.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek papežské moci a nešvary v církvi.", "content": "Neutěšená situace panuje i v římské církvi, kdy od konce vlády papeže Mikuláše I. nastává období označované jako saeculum obscurum. Papežský stolec je ovládán římskými šlechtickými rodinami a ocitá se v nejhlubší krizi od počátku své existence. Úpadek postihuje i církev, která se potýká s problémy plynoucími z laické investitury a s ní souvisejícím ovlivňováním a zesvětšťováním církevního života. Především v Itálii a západní části říše jsou běžně obsazovány biskupské stolce rodinnými příslušníky vládnoucí šlechty bez ohledu na potřeby církve; na biskupské stolce bývají uváděny i děti ze šlechtických rodin. Dalšími problémy jsou simonie a nedodržování celibátu, kdy členové kléru běžně žijí manželským životem – v Itálii a Francii lze dokonce najít ženaté biskupy.", "section_level": 2}, {"title": "Monastická reforma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení kláštera Cluny a jeho autonomie.", "content": "V roce 910 vévoda Vilém I. Akvitánský založil klášter Cluny. Důvody, které ho k založení kláštera vedly, uvádí v zakládací preambuli: Zakládací listinou dále stanovil, že klášter není podřízen žádnému světskému či duchovnímu pánu, ale pouze a přímo papeži. Na důkaz podřízenosti klášter odváděl Římu lenní poplatek: každý pátý rok 10 solidů na udržování světla v lampách hořících u hrobů sv. Petra a Pavla. Papež však nebyl vlastníkem kláštera, pouze garantem jeho svobody a nezávislosti na světské moci. Úzké spojení s papežem inicioval první opat kláštera Berno a zakladatel Vilém. Právě tito dva měli největší podíl na udělení veškerých papežských privilegií. Dalším krokem k autonomii bylo i to, že si po smrti opata měli mniši zvolit jeho nástupce sami, aniž by kdokoliv zvenčí do jejich volby mohl zasahovat. Tato svoboda nebyla v případě prvních čtyř opatů využita, a nástupce si před svou smrtí určili odcházející opati.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní myšlenky reformy.", "content": "První pokusy o nápravu neutěšeného stavu monasticismu podnikli opati z benediktinského kláštera v Cluny na počátku 10. století. Původní snahou byl návrat k důslednějšímu dodržování benediktinské řehole, kterou považovali za jedinou správnou cestu k naplnění křesťanské myšlenky. Další částí reformy byl požadavek soběstačnosti a nezávislosti klášterů na laické šlechtě a předání pravomocí souvisejících se správou kláštera opatovi. Tuto část nebylo jednoduché prosadit, protože vše záleželo na dobré vůli zakladatele, který se musel dobrovolně zříci veškerých zásahů do záležitostí kláštera. Později byl přidán další bod – boj proti simonii. V souvislosti s tímto církevním nešvarem je nutné zmínit, že k problému laické investitury se clunyjská reforma stavěla méně radikálně (snad díky příbuzenským vazbám mezi clunyjskými mnichy a šlechtou) a varovala pouze před jejím zneužíváním, nikoliv před investiturou laiků jako takovou. Z Cluny se také ozývaly další, na tu dobu velmi radikální názory, vyslovující se proti obchodu s otroky, požadující právo na azyl v kostelích, ostře kritizující cizoložství nebo podporující dodržování neděle jako dne volna.", "section_level": 2}, {"title": "Pax Dei a treuga Dei.", "content": "Důležitým prvkem reformy byl boj proti zneužívání soudní svépomoci – krevní mstě a právu záští. Svépomocí byla chápána přímá pomoc příslušníku rodu v tom, aby bylo dosaženo zadostiučinění a náhrady za bezpráví spáchaném na členu jeho rodiny. Zášť nebyla v té době chápána jako zlořád, ale jako zakotvený, často užívaný zvyk, který skýtal možnost zneužití, stejně jako krevní msta. Ta se stávala osudnou pro postižené rodiny a představovala možnost, jak si jednotlivé strany konfliktu mohly vyřizovat legálně účty, často i bez reálné příčiny. Obě formy soudní svépomoci (krevní msta i záští) byly starými germánskými zvyky, které neodstranilo ani přijetí křesťanství. Jako součást trestního práva je nebylo možné odstranit, snahou reformy bylo proto alespoň minimalizovat jejich dopady. Tato reformní myšlenka nalezla podporu nejen mezi opaty, papeži, císaři a králi, ale i mezi šlechtou, které nárůst násilí znemožňoval obchod a omezoval i hospodářský život či ekonomický rozvoj. Zvláště církevní autority si byly vědomy toho, že v momentě, kdy je královská moc oslabena, musí ji zastoupit spolupráce lokálních autorit. Výsledkem snahy o obnovení pořádku se stalo hnutí \"pax Dei\" (Boží mír), kdy si zástupci všech zúčastněných stran slibovali vzájemně před Bohem zachování míru a klidu zbraní a vyslovovali podporu případnému zásahu proti každému, kdo by tento mír porušil. Církev působila na zúčastněné především prostřednictvím apelů na náboženské smýšlení, hrozila církevními tresty a naopak těm, kteří se pravidlům podřídí, slibovala odměnu. Zvláštní ochrana díky \"pax Dei\" patřila svatyním, špitálům, tržištím, brodům a silnicím a každému, kdo se na těchto místech dopustil násilí, hrozila exkomunikace. Opatření mělo ochránit především osoby označované jako \"pauperes\", označující chudé nejenom v ekonomickém slova smyslu. V praxi se jednalo o nejnižší kleriky, např. vdovy, sirotky a další osoby, které nebyly schopny se samy bránit. Specifickou formu \"pax Dei\" představovala \"treuga Dei\" (Boží příměří) spočívající v tom, že některé válečné činy, původně zakázané pouze na určitých místech ve vztahu k určité kategorii osob, byly nově také zakázány v určitých dnech. V praxi to znamenalo například zákaz používání zbraní během období půstu a Velikonoc, v době adventu a Vánoc a každý týden počínaje středečním večerem a konče pondělním ránem.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření myšlenky reformy.", "content": "Clunyjské opatství mělo od svého založení silnou vazbu na papežský stolec, což přinášelo oboustranné výhody a postupem času také vyneslo Cluny na čelní místo mezi ostatními kláštery. Za svůj úspěch vděčilo Cluny především opatům. Každý z nich vedl opatství tak, aby bylo ukázkovým příkladem bezmezné zbožnosti, sebezapření, věrnosti mnišskému ideálu a aby bylo vzorem ostatním klášterům benediktinské řehole. Clunyjští opati pro svou loajalitu papežskému stolci byli papežem pověřeni, aby se ujali reformy a obnovy monastických obcí. Během reformace se utvářely přátelské vztahy mezi jednotlivými kláštery a díky častým cestám opatů a mnichů se myšlenka nezávislosti klášterní instituce úspěšně šířila.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter klášterů clunyjské kongregace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Způsob rozšiřování kongregace.", "content": "Společnou snahou opatů bylo zreformované kláštery si podřídit, a to buď přímo (místo opatů se ustanovovali převoři odpovídající se opatovi Cluny) nebo nepřímo (pokud klášter měl ve svém čele opata, tento byl zavázán přijmout zvyklosti a řídit se pokyny Cluny jako nadřízené instance). Cluny se stalo centrem reformy a počet klášterů postupně podřízených konfederaci (převyšující 2 000) svědčí o jeho významu a moci. Jednotlivé kláštery postupně dosahovaly exempce (vynětí z pravomoci diecézních biskupů), a byly tak podřízené Římu. Nehrozilo tím, že budou zneužity ke světským cílům králem či šlechtou. Se stejným záměrem byly přebírány od původních vlastníků některé vlastnické kostely a kláštery a zařazeny do clunyjské kongregace. Kromě těchto stabilních klášterů existoval také proměnlivý okruh satelitních ústavů, jež se staly součástí kongregace po přijetí clunyjské observance, avšak následně získaly svou nezávislost zpět. Některé další dobrovolně přijaly clunyjskou praxi, aniž by se kdy vzdaly autonomie či se správně podřídily Cluny. Rozrůstání clunyjského impéria probíhalo dvěma cestami: buď jako nevyžádaný dar od velmožů vlastnících klášter či opatství, nebo v momentě, kdy sám klášter požádal o pomoc, aby do něj byli vysláni mniši, kteří by zavedli clunyjskou observanci.", "section_level": 2}, {"title": "Život v klášterech clunyjské kongregace.", "content": "Život v reformovaných klášterech nebyl ničím převratným. Jednalo se vlastně o návrat ke kořenům monastické tradice v souladu s řeholí sv. Benedikta a s přihlédnutím k reformě Benedikta Aniánského. Důraz byl kladen na duchovní důstojnost a pořádek, jenž byl ve výčtu mnišských ctností výše než askeze. Téměř veškerý čas řeholníci trávili v liturgických modlitbách či bohoslužbách, ve kterých především nacházeli svou čest a důstojnost. Aby tyto hodnoty byly ještě více podpořeny, dbalo se v Cluny na dokonalý přednes chvalozpěvů, výzdobu liturgických oděvů a interiéru kostela (především pak chóru). Najdeme zde však odchylku oproti reformě Benedikta Aniánského, kterou byl přístup řeholníků k manuální práci. Většina mnichů byla šlechtického původu a podle dřívějších zvyklostí šlechtici nepracovali a přenechávali manuální práci nevolníkům či klášterním řemeslníkům. Denní režim byl stanoven do nejmenších podrobností, včetně přesných časů na modlitbu, práci i půst a spánek. Jídelníček mnichů tvořila zelenina a moučné pokrmy, denně bylo na stole víno, naopak velmi sporadicky v něm lze najít sýr a ryby, striktně zakázáno bylo maso čtyřnohých zvířat. Během větší části dne bylo zachováváno mlčení a mniši se mezi sebou dorozumívali posunky. Pozoruhodná byla na tehdejší dobu nevídaná úroveň hygieny, kdy již v noviciátu se museli mniši denně mýt a česat a z tohoto důvodu byly na několika místech v klášteře k dispozici umyvadla a ručníky. Nebyla opomíjena ani charitativní činnost, kdy klášter poskytoval trvalé přístřeší a jídlo osmnácti chudým, kterým mniši denně myli nohy. Součástí klášterního života byly také obláti, kteří často představovali pro svou rodinu určitou investici do kláštera, která měla zaručit četná duchovní privilegia. V Cluny byli tito chovanci školeni, aby dokázali profesionálně zpívat propracované bohoslužby. Cluny během 200 let existence nashromáždilo značný duchovní majetek, čímž vzniklo rozsáhlé duchovní impérium, nikoliv řád v původním smyslu slova. Jednalo o naplnění a zhmotnění myšlenky sv. Benedikta, podle níž je klášter rodinnou komunitou žijící pod vedením otce (opata). Ačkoliv se clunyjští opati všemožně snažili, zvětšující kongregaci postupem času nemohli efektivně zvládat a řídit. Postupně se vytrácel vztah mezi mateřským klášterem a podřízenými ústavy, clunyjský opat zastával jen formální funkci monarchy. Přetrvávala povinnost jednotlivých klášterů platit do clunyjské pokladny daň (census). Zajímavostí je, že Cluny vděčíme za některé liturgické svátky: například se zde prvně slavily památka zesnulých nebo slavnost Těla a Krve Páně doprovázená eucharistickým průvodem. Církví byla přijata až o 300 let později.", "section_level": 2}, {"title": "Zakládání klášterů ve středověku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důvody pro zakládání klášterů.", "content": "Samotný akt zakládání klášterů byl běžným jevem středověkého šlechtického života. Založení kláštera bylo motivováno mimo jiné snahou donátora o spásu svou a členů své rodiny. Hlavním důvodem byla představa zástupných zásluh a všeobecně uznávaný názor, že je nutné odčinit nebo napravit své hříchy. Zásluha, která díky modlitbám a dobrým skutkům připadla tomu, kdo je vykonal, mohla být přenesena na i jiné osoby (tzv. zásluhy v zastoupení). Bezesporu založení a zaopatření mnišské komunity představovalo čin, který mohl dárci i jeho rodině zajistit neomezený zdroj přímluv a obětí. Kýženého Božího odpuštění bylo možné dosáhnout pokáním, které však bez patřičného odčinění bylo nedosažitelné. Existovala i možnost, kdy pokání bylo zaměňováno za milodary chudým, účast na pouti nebo je bylo možné vykonat v zastoupení, což v praxi fungovalo tak, že kajícník si mohl najít pomocníky, kteří budou konat dobré skutky jeho jménem. Tento rys feudální společnosti pomůže pochopit, proč byly tak hojně zakládány a hmotně zaopatřovány kláštery – založením kláštera či zaopatřením mnišské komunity si mohl být zakladatel jist, že prostřednictvím kajícného života mnichů trávících svůj život v ústraní a v modlitbách, budou jeho hříchy dostatečně odčiněny. Dalším důvodem zakládání klášterů (především v oblasti Galie v 7. století) bylo jejich využívání k zaopatření těch rodinných příslušníků, kteří nemohli být uspokojeni jinak. Vstupovali do nich mužští potomci, které nebylo možné vybavit půdou, aniž by došlo k nebezpečnému rozdrobení majetku, nebo ženy, pro které se nepodařilo najít vhodný manželský svazek. Kláštery byly místem, kde mniši žijí odloučeni od světa, aby zde naplňovali ideu dokonalého života v souladu s Božím přikázáním. V duchu požadavku \"ora et labora\" (modli se a pracuj) se později v důsledku rozrůzňování řeholí setkáváme v klášterech i s opisováním knih, uměleckou tvořivostí a s určitými typy vědecké práce, takže ve středověku lze o klášterech hovořit také jako o centrech vzdělanosti a kultury. Důležitou roli hrají také na poli sociálním, kdy pečují o nemocné; poskytují jim stravu, oblečení, hygienické potřeby – vše, co nemocným nemůže obstarat vlastní rodina. V pozdějším období některé z klášterů zakládají hospice a také klášterní školy, zajišťující alespoň základní vzdělanost populace.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova klášterů a rozvoj monastického hnutí.", "content": "Krátce po založení clunyjského opatství docházelo k postupné obnově dalších, původně opuštěných klášterů. V polovině 10. století se začala znovu těšit oblibě jejich podpora, obnova či zakládání nových kostelů, klášterů či opatství. Ke vstupu do řádu se hlásilo stále více mužů, pro které život v klášteře představoval jednu z mála alternativ k životu strávenému na lovu či v boji. Všeobecně měly kláštery dostatek adeptů na vstup – noviců z řad můžu i žen. Všichni budoucí mniši i mnišky následovali cestu spásy, pokání, kterou nalezli v přijetí řeholního života. Pokud se skutečně zřekli světa v souladu s řeholí a zachovávali věrnost svému povolání, mohli se svým způsobem cítit jako v ráji a prostřednictvím modliteb být v neustálém spojení s Bohem.", "section_level": 2}, {"title": "Opaté kláštera Cluny.", "content": "Ačkoliv za úspěchem reformy stáli především opaté, je nutné zmínit i několik dalších faktorů, které se na úspěchu reformy podílely. Například autoři Suchánek a Drška ve svém díle \"Církevní dějiny\" uvádějí, že nespornou výhodou bylo politicky stabilní klima doby, kdy clunyjská reforma vznikala a dále se rozvíjela. Podle nich lze hovořit o období, kdy nedocházelo k velkým politickým změnám, téměř celé 11. století vládla říší sálská dynastie a ve Francii pak dynastie kapetovská. Za bojů o investituru stáli v čele kláštera pouze dva opati (Odilo a Hugo). Žádný z opatů nebyl netečný k politickým a společenským záležitostem, každý z nich dbal na udržení vstřícných a oboustranně výhodných vztahů mezi duchovním i světským světem. Velmi dobře vycházeli s královským či císařským dvorem, stejně tak i s papežským stolcem. Ve 2. polovině 11. století se angažovali v císařsko-papežských sporech.", "section_level": 1}, {"title": "Odo.", "content": "Odon (926–944), v pořadí druhý opat kláštera, byl do Cluny povolán z kláštera Baume, kde působil jako novicmistr. Během svého působení dbal zejména na dodržování mlčenlivosti a nepřetržité hlasité odříkávání modliteb. Mniši museli žalmy předříkávat všude, kde byli, nikoliv pouze na bohoslužbách. V roce 931 za účelem podpory klášterní reformy získal od papeže Jana XI. privilegium umožňující, aby Cluny smělo přijímat uprchlíky z jakéhokoliv jiného kláštera, kteří hledali místo s přísnější observancí. Díky tomu, že Odon tak vytrvale požadoval papežský souhlas se svým konáním směřujícím k obnově klášterního života, vytvořil se mezi ním a Římem pevný vztah. Zejména proto, že o souhlas žádal v době, kdy byl papežský vliv na církve severu Evropy dosti zanedbatelný. Pro svou loajalitu papežskému stolci byl Odon později požádán, aby reformoval kláštery v Římě, což svědčí o prestiži, již u papeže měl.", "section_level": 2}, {"title": "Odilo.", "content": "Během působení Odila (961/2-1049) se začínají utvářet základní rysy klášterního impéria a clunyjské zvyklosti jsou uváděny do praxe v četných klášterech a opatstvích především ve Francii, Itálii a Španělsku. Díky svému vlivu dosahuje privilegiem uděleným v roce 998 papežem Řehořem V. vyčlenění Cluny z diecézní pravomoci. Privilegium ustanovuje, že žádný biskup nesmí v opatství celebrovat mši nebo kohokoli vysvětit na kněze, není-li k tomu pověřen opatem. Další krok k nezávislosti představuje rok 1024, kdy je klášteru papežem Janem XIX. přiznána úplná exempce, čímž se opatství ocitá výlučně v pravomoci papežského stolce a spolu s ostatními kláštery kongregace je zbaveno biskupského dohledu. Exempce se vztahuje i na všechny clunyjské mnichy bez ohledu na to, kde právě sídlí.", "section_level": 2}, {"title": "Hugo.", "content": "Hugo (1048?-1109) se stal clunyjským novicem ve věku necelých 15 let, o pět let později byl ustanoven převorem. Za jeho vlády dosáhlo Cluny vrcholu moci a společenské prestiže a příznivá finanční situace umožnila vzniknout velkolepým stavbám jako je nový dormitář, refektář, ubytovna pro hosty, jež mohla ubytovat 45 mužů a 30 žen. Církevní historik Blažej Ráček popisuje ve svém díle dnes již neexistující katedrálu takto: „Byla 555 lokte dlouhá, měla pět podélných a dvě příčné lodi, pět věží a byla bohatě vyzdobena prací sochařskou. Byla perlou románského umění a o třetinu delší než chrám sv. Petra v Římě.“ Během Hugovy 60 let trvající vlády se začíná tvořit komplikovaná a rozsáhlá síť vazeb mezi Cluny a podřízenými kláštery. Je vyvíjen tlak na degradaci podřízených klášterů, aby se staly pouhým převorstvím. O moci a vlivu Cluny svědčí i jména podléhajících starobylých a bohatých opatství Vézelay či Moissac, kterým je výjimečně ponechán jejich původní status.", "section_level": 2}, {"title": "Petr Ctihodný.", "content": "Vláda Petra Ctihodného (1122–1156) představuje vrchol moci kláštera, který je však poznamenán střetem nové a staré vlny monasticismu. Nový směr je reprezentován cisterciáckým řádem, který sám sebe označuje za jediného autentické vykladače Benediktovy řehole, což kontrastuje s tradicí Cluny nárokující si stejnou funkci. Složitost této doby dokumentují literární díla z pera představitelů obou znesvářených stran: Petra Ctihodného a Bernarda z Clairvaux. Ten ve svém díle \"Apologia\" (\"Obrana\") vyčítá clunyjským mnichům například nedostatek křesťanské lásky, nadbytek delikátního jídla, kvalitní a drahocenné oděvy, okázalost opatů a jejich družin či extravaganci výzdoby kostelů. Nepřímo tak naznačuje, že Cluny není věrné benediktinské řeholi. Částečně jako reakci na jeho kritiku, částečně v souladu se svým svědomím, Petr Ctihodný navrhuje některé reformy kongregace, například přísnější režim, charakteristické půsty, zřeknutí se konzumace masa, prodloužení doby povinné mlčenlivosti, zákazu vstupu světských kněží i laiků do klauzury, prodloužení noviciátu z týdne na měsíc (zjevně z ekonomických důvodů se nesnaží tuto dobu vrátit na jeden rok, jak předepisuje řehole). Tyto snahy měly posílit asketický život, avšak uvnitř hnutí se setkaly s kritikou. Celkově toto období v sobě skrývá rozpor mezi tradičním mnišstvím, charakterizovým umírněnou askezí, pečlivě propracovanými obřady a společenskou angažovaností na jedné straně a novým směrem, kde u nově vznikajících řádů najdeme výraznější askezi, neboť své počátky odvozují od tradice pouštního mnišství, které je s askezí bytostně spjato. Výrazněji deklarují chudobu, jejímž symbolem má být manuální práce bez ohledu na postavení řeholníka a dále prostota a odloučení mnichů od světa.", "section_level": 2}, {"title": "Clunyjská reforma a její vztah ke gregoriánskému reformnímu hnutí.", "content": "Nejenom kláštery, ale také papežství spělo postupně ke své reformě, která vstoupila do rozhodující fáze v době pontifikátu Řehoře VII. Během svého mnišského života se seznámil s církevním reformním hnutím, šířícím se v lotrinských kruzích, a určitý čas strávil v samém centru reformy v Cluny. V letech 1046–1073 soustředil své síly na vnitřní obrodu církve a získání její svobody a nezávislosti. Jeho přáním byla čistá svatá církev, avšak několikrát se přesvědčil, že tohoto může dosáhnout pouze církev osvobozená od světské moci. Clunyjští se s myšlenkami gregoriánského hnutí rychle ztotožnili, protože jejich ideál svobodné a nezávislé církve se shodoval s Řehořovým. Všichni clunyjští mniši přímo ve službách papeže i v jednotlivých klášterech podporovali tak jeho záměry beroucí si za cíl očištění církve od zlořádů a její ochranu od problémů způsobených laickou investiturou. Zde však bylo možné vysledovat určité pnutí, neboť šíření clunyjské reformy bylo závislé na zápalu zbožných světských panovníků a existovala zde také tradice velmi hlubokých a významných vztahů mezi králi, císaři a clunyjskými opaty. Cluny proto v této věci zaujímala zdrženlivější postoj, spolu s velkou dávkou nestrannosti. Opat Hugo pak prokázal i značné diplomatické dovednosti, když si zachoval důvěru obou znepřátelených stran, tedy papeže Řehoře i císaře Jindřicha, a ačkoliv neúspěšně, pokoušel se mezi nimi zprostředkovat smír. Jak je z výše uvedených faktů vidět, Cluny stálo vždy po boku papeže, nicméně spojenectví dosáhlo svého vrcholu v osobě Oda, bývalého velkopřevora v Cluny, který se stal papežem a po vysvěcení přijal jméno Urban II.", "section_level": 1}, {"title": "Gorze.", "content": "Ve stejné době jako Cluny se dostává do popředí i klášter Gorze. Oba kláštery si byly velmi podobné, oba se řídily benediktinskou řeholí, oba nepovažovaly za nutnou manuální práci řeholníků. Existovaly však rozdíly v důrazu a v praxi, kdy Cluny bylo ve vztahu k liturgiii pokrokovější, naopak v Gorze a jeho dceřiných klášterech, rozkládajících se především na území dnešního Německa, nebyl liturgický vývoj tak košatý, naopak větší důraz se zde kladl na vzdělanost. Hlavní rozdíl však spočíval v jejich vztahu k laickému světu. Kláštery pod sférou vlivu Gorze vděčily za svou existenci a bohatství německým knížatům a především králům. Většina ze 140 klášterů byla podřízena králi nebo některému biskupovi, tudíž zde bylo postavení zakladatele nebo ochránce nebývale pevné. Role ochránce byla v Německu dědičná a nesla s sebou i právo jurisdikce na území opatství. Ochránce jmenoval král nebo jiný významný šlechtic, pod jehož pravomoc opatství spadalo. Jeho moc tak významně omezovala svobodu a v podstatě opatovi znemožňovala svobodnou a nezávislou správu. Role ochránce byla pro Německo 11. století typická a ostře kontrastovala s Cluny, kde byly kláštery kongregace zcela vyjmuty z pravomoci zakladatele a tím se od jeho vlivu zcela oprostily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clunyjská [] reforma je hnutí katolické církve v 10.-12. století, jehož snahou bylo upevnění autority církve a papežské moci. Reforma silně ovlivnila klášterní, duchovní a kulturní život v západní části středověké Evropy.", "tgt_summary": "The Cluniac Reforms (also called the Benedictine Reform) were a series of changes within medieval monasticism of the Western Church focused on restoring the traditional monastic life, encouraging art, and caring for the poor. The movement began within the Benedictine order at Cluny Abbey, founded in 910 by William I, Duke of Aquitaine (875–918). The reforms were largely carried out by Saint Odo (c. 878 – 942) and spread throughout France (Burgundy, Provence, Auvergne, Poitou), into England (the English Benedictine Reform), and through much of Italy and Spain.", "id": 1469002} {"src_title": "Gerhard Fieseler", "tgt_title": "Gerhard Fieseler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fieseler se narodil ve městě Glesch (dnes část města Bergheim) v Severním Porýní-Vestfálsku jako syn tiskaře Augusta Fieselera a Kathariny Fieselerové z Koblenze. Od svých šesti let pomáhal v otcově tiskárně v Bonnu. V mládí se díky svému zájmu o techniku věnoval stavbě modelů letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Stíhací pilot.", "content": "Na začátku první světové války vstoupil dobrovolně k \"Fliegerabteilung\" v Berlíně-Johannisthalu. Díky nedostatku pilotů a tehdejšímu nařízení se zařadil do výcviku létání. Při nehodě, která se stala při výcviku se těžce zranil a z nemocnice byl propuštěn až v únoru 1916, poté působil jako pozorovací pilot. V říjnu 1916 byl Fieseler přidělen k \"Fliegerabteilung 243\" a později převelen k \"Fliegerabteilung 43\". Následovalo přeškolení na jednomístné letouny a v květnu 1917 přesun na makedonskou frontu k \"Jastě 25\". Zde dosáhl Gerhard Fieseler 20. srpna 1917 svého prvního vítězství ve vzdušném souboji. Jižně od obce Prilip sestřelil nepřátelský Nieuport 17; do konce války přidal ještě 18 dalších vítězství. Byl vyznamenán Zlatým záslužným křížem a Železným křížem 1914 druhé a první třídy.", "section_level": 2}, {"title": "Akrobacie.", "content": "Po skončení války nastoupil opět do tiskárny, ale toužil po tom vrátit se k létání. Kvůli podmínkám z Versailles však nebylo letectvo ve Výmarské republice povoleno až do roku 1922. Fieseler v roce 1926 tiskárnu v Eschweileru zavřel a pracoval jako instruktor létání pro společnost \"Raab-Katzenstein\" v Kasselu. Zde se zdokonaloval v létání a jako mnoho válečných pilotů se věnoval i akrobacii. V roce 1927 předváděl v Curychu v té době odvážné kousky a začal se věnovat i prvkům vyšší akrobacie; předváděl jako jeden z prvních tři obrácené přemety za sebou. O rok později navrhl svůj první akrobatický letoun – Fieseler F1, vyrobený firmou Raab-Katzenstein. Koncem 20. let se podílel na vývoji a návrhu letounu Raab-Katzenstein RK-26 Tigerschwalbe, který byl nabídnut a poté odprodán švédské společnosti \"AB Svenska Järnvägverkstaderna\" (\"ASJA\"). Ta počátkem 30. let vyrobila 25 kusů letounů ASJA SK 10 pro švédské letectvo. V roce 1930 však společnost Raab-Katzenstein zkrachovala a Fieseler se rozhodl postavit „na vlastní nohy“. Začal s penězi ušetřenými za akrobatická vystoupení. Koupil společnost \"Segelflugzeugbau Kassel\" vyrábějící kluzáky a 1. dubna 1930 ji přejmenoval ji na Fieseler Flugzeugbau (od roku 1939 \"Gerhard-Fieseler-Werke GmbH\"). Ačkoliv ještě nějakou dobu pokračoval ve výrobě větroňů, od roku 1932 se začal věnovat výrobě sportovních letounů podle vlastních návrhů. S jedním z nich, dvouplošníkem Fieseler Fi 2 „Tiger“, se v roce 1934 zúčastnil prvního Mistrovství světa v letecké akrobacii v Paříži. Zvítězil a domů si přivezl prémii 100 000 francouzských franků, které investoval do rozvoje své firmy. Po mistrovství, na kterém zahynuli dva z jeho soupeřů, však akrobacie nadobro zanechal.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslník.", "content": "Nejen díky členství v NSDAP získal v roce 1935 Fieseler kontrakt na stavbu licenčních letadel pro znovu budovanou Luftwaffe. Skutečný úspěch následoval o rok později, když zvítězil v soutěži vypsané \"Technickým oddělením\" o návrh pozorovacího a spojovacího letounu s krátkým startem i přistáním. Tento nový letoun měl používat řadový motor Argus As 10 o výkonu 240 koní. Ten se zakrátko začal vyrábět jako Fieseler Fi 156 \"Storch\"; do konce války jich bylo celkem vyrobeno 2 549. Dalšími známými typy letadel, které se vyráběly u firmy Fieseler i jiných v licenci byly: Gerhard Fieseler byl 29. května 1944 sesazen z funkce ředitele společnosti Fieseler-Werke, důvodem bylo nedosažení produkce podle plánu Luftwaffe. V té době měla společnost více než 10 000 pracovníků, mimoto i několik tisíc nuceně nasazených nizozemských dělníků ve třech továrnách v Kasselu. Po druhé světové válce byl Fieseler nějakou dobu v zajišťovací vazbě v USA. Po propuštění znovu zprovoznil část své firmy a vyráběl součástky pro automobilový průmysl. Gerhard Fieseler zemřel v Kasselu ve věku 91 let. Je po něm pojmenována akrobatická figura, vydal i autobiografii \"Meine Bahn am Himmel\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Gerhard Fieseler (15. dubna 1896 – 1. září 1987) byl německý stíhací pilot, letecké eso v první světové válce, první mistr světa v letecké akrobacii, konstruktér a výrobce letadel.", "tgt_summary": "Gerhard Fieseler (April 15, 1896 – September 1, 1987) was a German World War I flying ace, aerobatics champion, and aircraft designer and manufacturer.", "id": 488708} {"src_title": "Paličkování", "tgt_title": "Bobbin lace", "src_document": [{"title": "Ruční paličkování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nářadí, pomůcky a zpracovávaný materiál.", "content": "Většinou se zpracovává skaná bavlněná příze v jemnosti cca 20-50 tex, zčásti i barvená, v menší míře se používají také lněné nebo hedvábné příze. Příze je navinuta na paličky různých tvarů a velikostí, jednotlivé nitě jsou zachyceny špendlíky zapíchnutými v polštáři (\"herduli\"). Na herduli je upevněn také podvinek tj. papír s nákresem předlohy, podle které se zhotovuje \"vazba krajky\". Nezbytná pracovní pomůcka jsou háčky různých jemností, kterými se ovládají (“\"házejí\"”) nitě při vlastním paličkování.", "section_level": 2}, {"title": "Technika paličkování.", "content": "K základním prvkům vazební techniky se obvykle počítá (viz \"nákresy vpravo\"): kroucení (1) – přehazování pravé nitě přes levou (v jednom páru) křížení (2) - přehazování levé nitě přes pravou (ve dvou párech) polohod (3) – současné kroucení a křížení (ve dvou párech) hod (4) – spojení dvou polohodů Z těchto prvků se dá tvořit velký počet vazebních kombinací a efektů. Ke známým vazbám patří např. \"plátno\", \"řetízek\", \"síť\", \"dírková vazba\". Vazba dává paličkovanému výrobku základní strukturu, která je obvykle doplněna různými efekty jako jsou pikotky, \"pavoučky\", \"vločky\", \"obtahovačky\" (rámečky ze silnější niti) apod.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy ručně paličkovaných krajek.", "content": "Technika paličkování se vyvinula v 16. století, kdy se začala vyrábět v Itálii, v Nizozemí a ve Španělsku. Jednotlivé druhy a varianty dostávaly nejčastěji jméno podle místa nebo regionu, ve kterém se začaly vyrábět a označení jim zůstalo i když se výroba přesunula jinam a nebo se jen (třeba amatérsky) napodobovaly. K nejznámějším jménům patří: \"Point d'Angleterre\" , bruselská , mechelenská , \"anglická\" , chantilly , valencienská , \"florentská\", \"španělská\", vamberecká, torchonská , \"cluny\" aj. Originály těchto druhů se v 21. století najdou jen v muzeích. Ruční paličkování se asi od začátku 20. století zachovalo jen jako umělecké řemeslo a napodobeniny klasických vzorů se zhotovují amatérsky ve volném čase. V České republice jsou v 21. století v tomto oboru významnou událostí každoroční \"Bienale české krajky\" ve Vamberku, kde se vystavuje a hodnotí 30-50 nejnovějších prací, mezi kterými jsou obvykle z cca ze 2/3 ručně paličkované krajky. Dále se konají dvakrát ročně krajkářské trhy , na jaře a na podzim v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Strojní paličkování.", "content": "Strojní výroba je nesrovnatelně rychlejší a levnější než ruční paličkování, některé strojové výrobky jsou tak věrné napodobeniny, že je i odborníci mohou zaměnit s ručně paličkovanými krajkami. V minulých stoletích se vyráběly také krajky se strojně paličkovanou půdicí zdobenou ručně vypracovanými ornamenty. Za nejstarší stroj na výrobu průhledných textilií se považuje \"síťovací stroj\" angličana \"Heathcoata\" patentovaný v roce 1808, na kterém se nechala vyrábět jen síťová struktura s šestihrannými očky nazvaná tyl (podle francouzského města Tulle). Asi o 30 let později vyvinul na jejím základě Angličan \"Leavers\" bobinetový stroj (podrobněji popsaný v článku Bobinet). Na stroji se napodobuje paličkování s pomocí člunečků s přízí, která se protahuje mezi osnovními nitěmi. Na těchto zařízeních se dají zhotovit i složitější vzory krajek, v 21. století se nabízejí na prodej tímto způsobem vyrobené valencienské krajky, chantilly aj. V 80. letech 19. století zkonstruovalo několik různých vynálezců modifikaci splétacího stroje, paličkovací stroj (zvaný také torchonský), který pracuje na principu mechanického paličkování. Na tomto se dají zhotovit krajky s jednoduššími vazbami, např. torchonská. Asi od poloviny 20. století jsou paličkované krajky stále častěji nahrazovány pletenými průhlednými textiliemi z rašlových strojů. Tyto mohou paličkované výrobky jen imitovat, jsou však podstatně levnější a mají téměř neomezené možnosti vzorování. V 21. století se vyrábějí prakticky všechny běžně používané krajky se síťovým podkladem na těchto strojích. Bobinetové a paličkovací stroje se uplatňují jen pro speciality a luxusní zboží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paličkování (angl.: \"bobbin lace,\" něm.: \"Klöppeln\") je způsob spojování většího počtu (3-800) nití vzájemným překřížením a stáčením. Paličkování se provádí jako ruční práce nebo na speciálních strojích, jeho účelem je zhotovení plošné průhledné textilie - krajky.", "tgt_summary": "Bobbin lace is a lace textile made by braiding and twisting lengths of thread, which are wound on bobbins to manage them. As the work progresses, the weaving is held in place with pins set in a lace pillow, the placement of the pins usually determined by a pattern or pricking pinned on the pillow. Bobbin lace is also known as pillow lace, because it was worked on a pillow, and bone lace, because early bobbins were made of bone or ivory. Bobbin lace is one of the two major categories of handmade laces, the other being needlelace, derived from earlier cutwork and reticella.", "id": 487400} {"src_title": "Chan Tengri", "tgt_title": "Khan Tengri", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ačkoli je vrchol o více než 400 metrů nižší v porovnání s nedaleko od něj ležící Džengiš Čokusu, byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší vrchol Ťan-šanu, dokonce ještě pět let poté, co byly oba tyto vrcholy poprvé zdolány. Vrchol byl údajně znám již starověkým cestovatelům. Prvním Evropanem, který vrchol spatřil, byl během výpravy v letech 1856–1857 ruský geograf a cestovatel Petr Petrovič Semjonov-Ťanšanský. Jeho popis centrálního Ťan-šanu pak k oblasti přitahuje pozornost mnohých dalších cestovatelů, výzkumníků a horolezců. Expedice do centrálního Ťan-šanu pak podnikli v roce 1864 Nikolaj Alexejevič Severcov, v roce 1869 Alexandr Vasiljevič Kaulbars, v roce 1876 Alexej Nikolajevič Kuropatkin, a o deset let později Andrej Nikolajevič Krasnov. Rušno zde bylo na přelomu 19. a 20. století, kdy zde v roce 1900 působila maďarská expedice zoologů Gyorgy Almášiho a Rudolfa Stummera von Traunfels a ve stejný rok italové Scipione Borghese a Jules Brocherel. V roce 1902 změřil výšku vrcholu na 7193 m n. m. Vasilij Vasiljevič Sapožnikov a o první výstup na vrchol se neúspěšně pokusil německý horolezec a geograf Gottfried Merzbacher. Horolezci se k  vrcholu vrátili znovu až na konci 20. let. V roce 1929 působila v oblasti expedice ukrajinské akademie věd s horolezeckou částí výpravy pod vedením Michaila Timofějeviče Pogrepeckého, který se neúspěšně pokusil o vrchol. O dva roky později se Pogrebeckij v čele nové expedice do centrálního Ťan-šanu vrátil a 11. září 1931 spolu s Borisem Tjurinem a Franzem-Josephem Zaubererem vrchol zdolal cestou z jihu a po západním hřebenu. Tato trasa je dnes normální výstupovou cestou z jihu. Znovu byl vrchol zdolán v roce 1936 skupinou Jevgenije Kolokolnikova. V roce 1943 probíhalo v oblasti topografické mapování, při kterém byla změřena výška Chan Tengri na dnes udávanou hodnotu 6995 metrů, a zároveň výška piku Pobědy na 7439 metrů. Chan Tengri, do té doby považovaný za nejvyšší vrchol Ťan-šanu, tím přišel o toto své prvenství. Horolezci se na Chan Tengri vrátili znovu až v roce 1954, kdy byla hora poprvé zdolána od severu skupinou Vladimira Šipilova. Тento výstup obdržel v daném roce 2.–3. místo na mistrovství SSSR v horolezectví v kategorii výškových výstupů. Od 60. let bylo na Chan Tengri učiněno dalších 23 prvovýstupů (výstupů novou cestou), z nichž tři získaly první místo v rámci šampionátu SSSR v horolezectví: v roce 1964 výstup ze severu skupinou Kirilla Kuzmina a výstup skupiny Borise Romanova přes Mramorové žebro z jihu (dělené první místo); v roce 1974 pak výstup severní stěnou skupiny Eduarda Myslovského. Dne 5. srpna 2004 se ze svahu hory Čapajeva, pod kterou vede jižní normálka na Chan Tengri mezi výškovými kempy C2 a C3 (cca 5000 m n. m.), uvolnila mohutná lavina, v níž zahynulo pět českých a jeden ruský horolezec. V roce 2013 se na Chan Tengri neblaze proslavil mladý polský horolezec Artur Kozlowski (24 let), který nedodržoval bezpečnostní a morální zásady vysokohorských výstupů. Naposledy byl spatřen na konci července 2013 v C3 ve stanu, který patřil jedné české expedici. Do dnes nebylo jeho tělo nalezeno. Většina horolezců, kteří se v současnosti o výstup na vrchol Chan Tengri pokouší pochází z bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska. Další početnou skupinou jsou nepochybně Poláci a i Čechů se tu každoročně vystřídá dost. Nejmladším českým horolezcem (17 let), kterému se podařilo dostat se na vrchol hory, je Michal Kadeřábek. Na Chan Tengri stanul v srpnu roku 2011 spolu s dalšíma dvěma horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup k vrcholu.", "content": "Na Chan Tengri se chodí ze severní a nebo jižní strany – ze severní nebo jižní větve ledovce Inylček. Přístup na obě tato místa je komplikovaný a náročný – do tábora na jižním Inylčeku je to od konce sjízdné cesty údolím Inylčeku ještě více než 50 km náročným terénem. Pozemní přístup na severní větev ledovce je pak zablokován jezerem Merzbachera. Proto se do obou táborů létá nejčastěji vrtulníkem, a to buď z heliportu Maida Adyr (asi 4-6h od Karakolu, vrtulník zde během sezóny létá přibližně jednou za 2-5 dní), nebo z Karkary na kyrgyzsko-kazašské hranici. Vrchol hory je umístěn v pohraničním pásmu Kyrgyzstánu a Kazachstánu. Ke vstupu do této oblasti je potřeba získat speciální povolení. Toto povolení je povinné a je kontrolováno vojenskou hlídkou na hranicích pohraniční oblasti, při cestě do Maida Adyr nebo Karkary. Momentální situace (rok 2014) je v Kyrgyzstánu nastavena tak, že o povolení lze žádat pouze prostřednictvím místních cestovních kanceláří Tian Shan Travel nebo Ak-Sai Travel, u kterých je nutné si zaplatit balíček služeb. K dispozici jsou dva balíčky: Tian Shan Travel – malý za 760 euro a velký za 1200 euro, Ak-Sai Travel je o něco dražší. Oba mají v sobě poplatek za helikoptéru, místo na stan v BC, vysílačkové spojení se základním táborem a použití fixních lan. Velký balíček navíc poskytuje zdarma jídlo a pronájem stanu v BC. Za další poplatky si pak lze zařídit výstup s horským vůdcem, avšak ta nemusí být vždy spolehlivá.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové cesty.", "content": "Na Chan Tengri vede nejméně 25 různých výstupových cest. Většina horolezců si však vybírá mezi severní a jižní normální výstupovou trasou (tzv. „\"normálkou\"“), které se setkávají v C3 a pokračují přes západní hřeben až na vrchol. Všechny těžší a náročnější úseky obou normálek jsou zajištěny fixními lany, což umožňuje výstup absolvovat bez nutnosti vlastního jištění pomocí „jumarování“. Pro výstup tedy není nutností brát vlastní lano, jištění, či dva technické cepíny. Stačí mačky, blokant, sedák, slaňovací pomůcka, helma a jeden cepín. Severní normálka je technicky obtížnější, avšak objektivě bezpečnější cesta. Obtížnost této výstupové trasy je stupně III nebo IV ve stupnici UIAA, D v západoalpské klasifikaci a 5B v klasifikaci ruské. Jižní normálka je technicky jednodušší, ale výstup mezi postupovými tábory C1 a C3 je objektivně nebezpečný, neboť jednak prochází ledopádem, kde hrozí pád seraků, a dále je ohrožován pádem lavin z vrcholu Čapajeva. Obtížnost této trasy je stupně III UIAA, D západoalpské a 5A ruské klasifikace. Útok na vrchol bývá většinou absolvován z tábora C3 (5800 m n. m.), odkud ale cesta trvá opravdu dlouho, přibližně 7-9h nahoru a 3-4h dolů. Z tohoto důvodu se standardně vyráží kolem čtvrté hodiny ranní. Někteří horolezci chodí do C3 bez stanu využívají „jeskyně“ na přespání, tedy v navátém sněhu vyhloubené záhraby. Někdy se využívá ještě čtvrtého výškového tábora (C4) na jedné z mnoha skalnatých plošin cestou na vrchol (6100, 6200, 6400, 6700 m n. m.) Jeho použití zkracuje délku trasy ve vrcholový den. Výstupové cesty z jihu jsou: Výstupové cesty ze severu jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Chan Tengri (, , , , pinyin Hán-téng-gé-lǐ-fēng, český přepis chan-tcheng-ke-li-feng, v překladu \"Pán nebo Vládce nebes\", hora nazývána také jako Kan-Tau z kazašského , v překladu \"krvavá hora\" dle červenavého zbarvení vrcholových skal) je s 6995 m n. m. (s vrcholovým ledovcem 7010 m n. m.) nejvyšší horou Kazachstánu a druhým nejvyšším vrcholem středoasijského pohoří Ťan-šan. Nachází se na jihovýchodě země na hranici s Kyrgyzstánem a bývá považována za nejsevernejší sedmitisícovku. Díky svému tvaru poměrně pravidelné pyramidy patří tato hora mezi nejpůsobivější světové vrcholy a někdy je označována za jednu z nekrásnějších hor světa.", "tgt_summary": "Khan Tengri is a mountain of the Tian Shan mountain range. It is located on the China—Kyrgyzstan—Kazakhstan tripoint, east of lake Issyk Kul. Its geologic elevation is , but its glacial cap rises to . For this reason, in mountaineering circles, including for the Soviet Snow Leopard award criteria, it is considered a 7,000-metre peak. Khan Tengri is the second-highest mountain in the Tian Shan, surpassed only by Jengish Chokusu (means \"Victory peak\", formerly known as Peak Pobeda) (7,439 m). Khan Tengri is the highest point in Kazakhstan and the third-highest peak in Kyrgyzstan, after Jengish Chokusu (7,439  m) and Avicenna Peak (7,134 m). It is also the world's most northern 7,000-metre peak, notable because peaks of high latitude have a shorter climbing season, generally more severe weather and thinner air.", "id": 458056} {"src_title": "Alice Masaryková", "tgt_title": "Alice Masaryková", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Studovala na Střední soukromé škole dívčího spolku Minerva a v červenci 1898 maturovala na chlapeckém Akademickém gymnáziu. Poté jeden rok hospitovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Studia však po roce zanechala, kvůli špatnému zraku, a protože postrádala společnost, duchovní rozměr a zároveň byla nespokojená, že nemůže pomáhat lidem. Přešla na filozofickou fakultu a vystudovala filosofii, sociologii a historii na Karlově univerzitě v Praze, kde v roce 1903 promovala jako čtvrtá doktorka vůbec. Studia si prohloubila na univerzitách v Berlíně, Lipsku a Chicagu. Kvůli zahraničním politickým aktivitám jejího otce profesora Masaryka v průběhu první světové války byla v letech 1915–16 vyšetřována a vězněna. Propuštěna byla na nátlak amerického velvyslance ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné působení v Československu.", "content": "Po vzniku Československa se aktivně zúčastnila veřejného a politického života. V letech 1918–1919 byla poslankyní Revolučního národního shromáždění Republiky československé, kde ač Češka byla členkou slovenské parlamentní reprezentace (slovenští poslanci Revolučního národního shromáždění ještě nebyli organizováni podle stranických klubů). Na mandát v parlamentu rezignovala v září 1919. V roce 1919 založila Československý červený kříž a 20 let byla jeho předsedkyní. Za jejího působení vyvíjela tato organizace rozsáhlou zdravotnickou, charitativní a sociální činnost. Velmi se angažovala v ošetřovatelském školství, založila i Českou ošetřovatelskou školu. Alice Masaryková jednak aktivně podporovala vzdělávání ošetřovatelek a financování školy, jednak svým postavením a angažovaností pomáhala zvyšovat prestiž školy i ošetřovatelské profese. Její zásluhou přijely do Prahy roku 1920 tři americké sestry, které pomáhaly vybudovat na vysoké úrovni ošetřovatelskou školu v Praze. První česká ošetřovatelská škola byla po mnoho let zdrojem dobře vzdělaných diplomovaných sester nejprve pro Všeobecnou nemocnici v Praze, později pro další zdravotnické služby v nemocniční i v komunitní péči na celém území republiky. V roce 1919 založila první Vyšší sociální školu v ČSR, v níž se připravovali v jednoročním studiu sociální pracovnice a pracovníci pro práci v terénu. Postupně ji také absolvovala řada diplomovaných sester, které začaly samostatně pracovat v lidovýchově a později kolem r. 1929 v Ošetřovatelské a zdravotní službě v rodinách. Stály dobře připraveny pro ošetřování i sociální a výchovnou práci v čele poraden, návštěvní služby a dalších terénních služeb, které zřizoval především Československý červený kříž. V roce 1921 se postarala o vznik českých odnoží britského hnutí křesťanské mládeže YMCA a YWCA. Po smrti své matky se Alice Masaryková věnovala vedení „prezidentské“ domácnosti svého otce, spolupracovala s Josipem Plečnikem na úpravách Hradu a jeho zahrad. S pražskou ošetřovatelskou školou byla spjata po celý život. Pravidelně se účastnila sjezdů absolventek, předávání diplomů a dalších významných událostí až do r. 1948, kdy byla nucena odejít do ústraní.", "section_level": 2}, {"title": "Osud v emigraci.", "content": "Po komunistickém převratu v Československu a nevyjasněné smrti jejího bratra Jana Masaryka odešla koncem roku 1948 do emigrace a od roku 1950 žila v USA. Majetek v Československu jí byl po emigraci zabaven, včetně domu v Lánech, který nechala postavit pro Československý červený kříž. Se svými neteřemi Annou a Herbertou Masarykovými, které žily v Československu, byla stejně jako sestra Olga pouze v písemném kontaktu. Alice Garrigue Masaryková zemřela 29. listopadu 1966 v Chicagu ve svých 87 letech. Její urna byla v roce 1994 z iniciativy Českého červeného kříže převezena do vlasti a uložena do rodinného hrobu v Lánech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alice Garrigue Masaryková (3. května 1879, Vídeň, Rakousko-Uhersko – 29. listopadu 1966, Chicago, USA) byla veřejná činitelka, zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže, bojovala za zlepšení sociální situace a vzdělávaní žen. Byla dcerou Charlotte Garrigue a Tomáše Garrigua Masaryka.", "tgt_summary": "Alice Masaryková or Alice Garrigue Masaryk (3 May 1879 – 29 November 1966) was a Czech teacher, sociologist and politician. She is a prominent figure within the field of applied sociology and known to many as the daughter of Tomáš Garrigue Masaryk and the First Lady of Czechoslovakia.", "id": 2280675} {"src_title": "Invalidovna (Paříž)", "tgt_title": "Les Invalides", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ludvík XIV. inicioval vznik domu pro staré či nemocné vojáky rozkazem z 24. listopadu 1670. Název je odvozen zkrácením původního \"hôpital des invalides\" (nemocnice pro invalidy). Architektem byl Libéral Bruant. Za místo bylo vybráno tehdejší předměstí Paříže. Než však byla stavba roku 1676 dokončena, projekt se postupně rozšířil – přední část měřila 196 metrů a celý komplex měl 15 nádvoří, největší \"cour d'honneur\" (čestné nádvoří) bylo určeno k vojenským přehlídkám. Dále byla postavena kaple, při jejíž stavbě asistoval již starému Bruantovi Jules Hardouin-Mansart, který stavbu v roce 1679, již po Bruantově smrti, podle Bruantových návrhů dokončil. Kaple je známá jako \"Église Saint-Louis des Invalides\". Krátce po dostavbě kaple pro veterány Ludvík XIV. přikázal Mansartovi vybudovat oddělenou soukromou královskou kapli, všeobecně nazývanou podle nejvýraznějšího znaku \"Église du Dôme\" (Kostel s kopulí). Tato stavba, dokončená 1708, je považována za triumf francouzské barokní architektury, vzorem byla Bazilika svatého Petra v Římě. Interiér kopule byl vymalován (dokončeno 1705) Le Brunovým žákem Charlesem de La Fosse (1636–1716). Malby znázorňují tehdejší představu vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Institution Nationale des Invalides (Národní ústav invalidů).", "content": "Národní ústav pro invalidní válečné veterány. Budovy tohoto úřadu jsou stále součástí komplexu Invalidovny. Institut zahrnuje:", "section_level": 1}, {"title": "Musée de l'Armée (Armádní muzeum).", "content": "Vojenské museum francouzské armády, jehož budova je též součástí Invalidovny.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobky.", "content": "Nejvýznamnější hrobkou Invalidovny je hrobka Napoleona Bonaparte (1769–1821) v kryptě pod Mansartovým dómem. Napoleon byl po bitvě u Waterloo internován na Sv. Heleně, kde r. 1821 i zemřel a byl pochován. Devatenáct let po jeho smrti (1840) však král Ludvík Filip umožnil návrat ostatků zpět do Francie a jejich uložení v kapli sv. Jeronýma v Paříži. Jelikož renovace Invalidovny trvala mnoho let, byly Napoleonovy ostatky přesunuty na honosnější místo pod kopulí až v roce 1861. Návrat ostatků Napoleonových do Francie byl obrovskou událostí, jak dokládá literatura: \"Na Svaté Heleně císař svým druhům předpověděl:\" „\"Znovu uslyšíte, jak v Paříži křičí Ať žije císař!\"“ \"A dav, když spatřil, jak za rakví pochodují veteráni slávy, zdravil je křikem, před nímž se kdysi na bojištích třásli nepřátelé, neboť jim oznamoval, že Napoleon je tady – a že je porazí:\" „\"Ať žije císař!\"“ \"Granátníci, myslivci ze staré gardy, císařovnini dragouni, dragouni de la mort, červení kopiníci, ti všichni pochodovali, vypínali prsa a zvedali hlavu k této poslední přehlídce, k tomuto defilé duchů. A jejich srdce bilo o překot, zatímco doprovázeli císaře k dómu zářícímu zlatem, který bude od nynějška chránit jeho věčný spánek. \"Maršál Moncey, správce Invalidovny, se ve věku osmdesáti sedmi let nechal donést ke katafalku.\" \"Už týden prosil svého lékaře:\" „\"Doktore, dám Vám polovinu svého majetku, jen když se dožiji chvíle, vidět zase císaře.\"“ \"U vchodu do dómu vykročil naproti průvodu král Ludvík-Filip. Na jeho žádost položil Bertrand Napoleonův meč na rakev a Gourgaud k němu přidal legendární Napoleonův klobouk.\" \"Když dlouhá mše skončila, Moncey zašeptal:\" „\"A teď se vraťme zemřít …\"“, Napoleon Bonaparte, André Castelot. V Invalidovně však není pohřben jen Napoleon, jsou zde pochováni také někteří členové jeho rodiny, několik důstojníků, kteří sloužili pod jeho velením a další francouzští vojenští hrdinové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Invalidovna (francouzsky \"Hôtel National des Invalides\") je komplex budov v Paříži v 7. obvodu zahrnující Muzeum Armády, které se vztahuje k francouzské vojenské historii, dále pak vojenskou nemocnici a domov pro válečné veterány, což byl i původní účel budov. Dnes je to také místo, kde jsou pohřbeni někteří z největších válečných hrdinů Francie. Zdejší Dóm je katedrálním kostelem Francouzského vojenského ordinariátu.", "tgt_summary": "Les Invalides (), formally the Hôtel national des Invalides (The National Residence of the Invalids), or also as Hôtel des Invalides, is a complex of buildings in the 7th arrondissement of Paris, France, containing museums and monuments, all relating to the military history of France, as well as a hospital and a retirement home for war veterans, the building's original purpose. The buildings house the Musée de l'Armée, the military museum of the Army of France, the Musée des Plans-Reliefs, and the Musée d'Histoire Contemporaine, as well as the Dôme des Invalides, a large church, the tallest in Paris at a height of 107 meters, with the tombs of some of France's war heroes, most notably Napoleon.", "id": 1031538} {"src_title": "Omnium (cyklistický víceboj)", "tgt_title": "Omnium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Omnium bylo vyřazeno z profesionálního mistrovství světa na konci 70. let 20. století. Dál se ale omnia jezdila v národních podmínkách, zvláště populární byla ve Velké Británii. Byla pořádána také v Česku a nachází se ve dvou variantách v programu mistrovství Evropy. Do programu mistrovství světa vrátila Mezinárodní cyklistická unie UCI omnium při jednání v Salzburgu v roce 2006. O jeho znovuzařazení se zasadil člen exekutivy UCI a bývalý belgický cyklista Patrick Sercu, který v 70. letech vyhrál v této disciplíně poslední titul mistra světa. Omnium se vrátilo do jiné epochy dráhové cyklistiky, která vyniká mnohem větší specializací. V roce 2007 vyhrál první omnium zařazené do programu mistrovství světa po bezmála 40 letech český cyklista Alois Kaňkovský.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Na rozdíl od řady jiných vícebojů (např. atletického desetiboje či sedmiboje nebo moderního pětiboje) nejsou pro jednotlivé disciplíny určené bodovací tabulky, ale rozhoduje pouze pořadí v částech omnia. O konečném pořadí rozhoduje součet pořadí v jeho částech. Důvodem je, že v některých případech nelze výsledek normalizovat (bodovací závod, hladký závod ad.) tak, jako v disciplínách měřených na čas – stíhacím závodě či kilometru s pevným startem. V případě rovnosti bodů rozhoduje o vítězi lepší součet časů v závodech s měřeným časem. Podle pravidel UCI musí oddělovat jednotlivé části omnia alespoň půlhodinová přestávka, která ale může být kratší po disciplínách, u kterých se předpokládá kratší zotavení – například po závodu na 200 metrů s letmým startem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy omnií.", "content": "Na mistrovství světa je zařazeno omnium zahrnující disciplíny v plné škále všestrannosti: Závod na 200 metrů a na kilometr s pevným startem jsou považované za sprinterské disciplíny, zbylé za vytrvalostní, i když délka stíhacího závodu je oproti běžným pravidlům pro specialisty o čtvrtinu zkrácena. Na mistrovství Evropy se závodí ve dvou samostatných omniích – sprinterském a stíhačském. Sprinterské omnium se skládá z těchto částí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Omnium je název pro víceboj v dráhové cyklistice. Omnium mělo vždy zvláštní prestiž, protože vyžaduje vyrovnanost výkonů v různých oborech. V roce 2007 se vrátilo do programu mistrovství světa v dráhové cyklistice. Od roku 2012 je omnium součástí olympijských her. Součástí závodu bude bodovací závod na třicet kilometrů, stíhací závod na čtyři kilometry, 200 m s letmým startem, vylučovací závod, scratch a závod na 1 km s pevným startem. Název disciplíny pochází z latinského \"omnium\", česky \"všechno\".", "tgt_summary": "An omnium (from Latin: of all, belonging to all) is a multiple race event in track cycling. Historically the omnium has had a variety of formats. In recent years, road racing has also adopted the term to describe multi-day races that feature the three primary road race events (time trial, mass start and criterium).", "id": 1787997} {"src_title": "Saint-Étienne", "tgt_title": "Saint-Étienne", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Až do oblasti Saint-Étienne je v délce 322 km splavněna největší francouzská řeka Loira, množství vody však během roku silně kolísá od průtoku 25 až 10 000 m3/min.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Saint-Étienne (sẽtẹtjen / sentétijen) se nazývá podle prvního křesťanského mučedníka Štěpána, který byl kolem roku 35 v Jeruzalémě ukamenován. Dříve těžba uhlí – město vyrostlo na dnes už vyčerpaných uhelných dolech. Město bylo známé výrobou zbraní, nožů, strojů, především textilních, a tkaním hedvábných stuh (hedvábnický průmysl). Průmysl hutnický, strojírenský, textilní – s doly se zavíraly i zbrojovky, továrny na bicykly a na textilní stroje. Průmysl optický. Výroba automobilů, pancéřovaných ploten. Kamenolomy. Pro tuto někdejší baštu francouzských komunistů nebylo snadné najít nové investice a vymanit se tak z hospodářské deprese. Na přelomu 18. a 19. století, brzy po založení École Polytechnique v Paříži, následovala polytechnika v Saint-Étienne. Diecése byla založena až v roce 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Město má řadu kvalitních muzeí a galerií: Museum of Modern Art, Museum Art & Industry, Museum the Mine, Museum of old Saint-Etienne, Les Ateliers et le Conservatoire des Meilleurs Ouvriers de France, Museum Urban Transport, Astronef, Planetarium, Mémorial de la Résistance et de la Déportation. Musée d´art et d´Industrie přiblíží průmyslové pozadí města včetně vývoje Jacquardova revolučního textilního stavu. Rozlehlá moderní budova Musée de Beaux-Arts či Musée d´Art Moderne na severním okraji města je jedno z nejlepších muzeí výtvarného umění ve Francii, navržené od architekta Guicharda. Má staré umění, impresionisty, postimpresionisty, evropské umění 1900–1945, klasické moderní francouzské umění po roce 1945 a velkou kolekci soudobého amerického umění včetně Andy Warhola a Franka Stelly. Z dalších osobností moderního i současného umění jsou zastoupeni mj. Monet, Kupka, Braque, Picasso, Delaunay, Hartung, César, Dine, Judd, Merz, Dubuffet, Picabia, Ernst, Miró, Rodin, Calder, Léger, Soulages, Kandinský, Polke, Arp, Richier, Oldenbourg. Muzeum moderního umění figuruje mezi velkými institucemi národními a mezinárodními jako specializované v umění moderním a současném. Co do velikosti a významu druhá sbírka ve Francii pro umění moderní, s více než 15 000 výtvarnými díly (kresby, sochařská díla, zařízení interiéru), které prezentují umělce slavné a prestižní, stejně jako jsou ve sbírce důležitá základní fotografická díla (od Nadara do našich dnů). K tomu se připojuje sbírka 900 děl designu, jedna z nejvýznačnějších ve Francii, věnovaná pracím designérů a architektů, jako jsou Eames, Le Corbusier, Prouvé… Z (post)moderních staveb posledního období lze uvést Cité de Design na Rue Javelin-Pagnon č. 3 pro město, departement a region jako objednatele. Architekty jsou LIN Finn Geipel a Julia Andi. 200 m dlouhý a plochý prosklený objekt (hala), kombinovaný s vylehčenou kovovou věží, byl vytvořen pro Design Biennale a poté pro potřeby École Supérieure d´Art et Design de Saint-Étienne. Dům je umístěn mezi Place d´Armes a areálem bývalé továrny. Skleněný plášť včetně střechy je kombinován z trojúhelníkových dílců v kovové nosné příhradové konstrukci v 11 různých modulech. Objekt má skvělé experimentální teplotní řešení pohlcující či transformující sluneční záření, řešen je v kombinaci s fotovoltaickými panely, využitím podzemního tepla a chlazení.", "section_level": 1}, {"title": "Historické jádro města.", "content": "Mezi nejvýznamnější památky patří Place Boivin, tzv. dům Františka I. s renesanční výzdobou. Dalšími památkami jsou románský kostel Grand Église z 15.–19. století a farní kostel z 20. století povýšený na katedrálu Saint-Charles Borromée (svatého Karla Boromejského) v roce 1970.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Turistická kancelář města", "section_level": 1}], "src_summary": "Saint-Étienne je město na středovýchodě Francie, 60 kilometrů jihozápadně od Lyonu. \"Saint-Étienne\" se nachází ve Francouzském středohoří. Podle sčítání lidu z roku 1999 má město 180 210 obyvatel, v celé metropolitní oblasti však podle stejného zdroje žije 321 703 lidí. Velmi známý je místní fotbalový klub AS Saint-Étienne který vyhrál desetkrát francouzskou ligu.", "tgt_summary": "Saint-Étienne (; , ; ) is a city in eastern central France, in the Massif Central, southwest of Lyon in the Auvergne-Rhône-Alpes region, on the trunk road that connects Toulouse with Lyon. Saint-Étienne is the capital of the Loire department and has a population of approximately 172,023 (2013) in the city itself and over 508,000 in the metropolitan area (2011). In the last years Saint-Étienne made important transformations for transitioning from a 19th-century industrial city to the 21st century \"European capital of design\". This approach led to important urban renovations of the main districts of the city.", "id": 1923099} {"src_title": "Raflézie", "tgt_title": "Rafflesia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Raflézie jsou dvoudomé bezlisté byliny, parazitující na kořenech a kmenech lián rodu tetrastigma z čeledi révovité (\"Vitaceae\"). Do hostitele rostlina prorůstá spletí vláken připomínajících houbové mycelium. Květy jsou jednotlivé, pravidelné, jednopohlavné a vyrůstají přímo z kmene či kořenů hostitelské liány. Okvětí je tvořeno 5 masivními plátky, srůstajícími na bázi v trubku a ve střední části květu tvořícími manžetu. Na dně vnitřní části květu je rozšířený střední sloupek, na jehož vrchní straně jsou specializované výrůstky, sloužící k rozptylování zápachu pro přilákání opylovačů. Pod límcem tohoto středního sloupku jsou u samčích květů ukryty tyčinky (v počtu 5 až mnoho). Semeník v samičích květech je spodní, srostlý ze 4 až 8 plodolistů, s mnoha komůrkami vznikajícími tvorbou druhotných přepážek se síťovitou strukturou. Plodem je bobule. Rod zahrnuje 16 druhů a je rozšířen v jihovýchodní Asii. Nejznámějším představitelem tohoto rodu je raflézie Arnoldova (\"Rafflesia arnoldii\"), jejíž květ dosahující přes 1 metr v průměru a vážící 10 kg je největším a nejtěžším květem v rostlinné říši.", "section_level": 1}, {"title": "Opylování.", "content": "Proces opylování byl studován na druhu \"Rafflesia pricei\". Opylení je zprostředkováno bzučivkami z rodů \"Lucilia\" and \"Chrysomya\". Bylo zjištěno, že mouchy jsou lákány jak pachem, připomínajícím zahnívající maso, tak i vzhledem květů. Když moucha navštíví vnitřek samčího květu, kde jsou pod límcem centrálního sloupku ukryty prašníky, je navedena okrajem opatřeným štětinami tak, že se jí nalepí pyl na hřbetní část trupu. Průsvitná okénka na vnitřní části manžety okvětí napomáhají hmyzu v orientaci uvnitř květu. Když potom pylem obtížená moucha navštíví samičí květ a prodere se pod zvětšeným okrajem středního sloupku květu, pyl z jejího hřbetu se setře na bliznu. Opylení jsou tak schopny zajistit jen velké mouchy. Květ mouchám nic na oplátku neposkytuje, pouze je přelstí vidinou potravy a možnosti naklást vajíčka do mršiny. Jedním z důvodů vzácnosti těchto rostlin v přírodě může být i nízká šance na úspěšné opylení, neboť k tomu musí vykvést poblíž sebe samčí i samičí květ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raflézie (\"Rafflesia\") je rod tropických parazitických rostlin z čeledi rafléziovité. Jsou to nezelené a bezlisté byliny s obrovskými květy, parazitující na liánách rodu tetrastigma. Vyskytují se v počtu 16 druhů v jihovýchodní Asii.", "tgt_summary": "Rafflesia is a genus of parasitic flowering plants in the family Rafflesiaceae. It contains approximately 28 species (including four incompletely characterized species as recognized by Willem Meijer in 1997), all found in Southeast Asia, mainly in Indonesia, Malaysia, Thailand and the Philippines. It was first discovered by French surgeon and naturalist Louis Deschamps in Java between 1791 and 1794, but his notes and illustrations, seized by the British in 1803, were not available to western science until 1861. It was later found in the Indonesian rainforest in Bengkulu, Sumatra by an Indonesian guide working for Joseph Arnold in 1818, and named after Sir Stamford Raffles, the leader of the expedition.", "id": 1243330} {"src_title": "Kaley Cuoco", "tgt_title": "Kaley Cuoco", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Kaley Cuoco se narodila v Camarillu rodičům Gary Carmine Cuoco a Layne Ann Wingate. Její otec má italské předky a její matka anglické a německé. S modelingem začala již v šesti letech. Jako dítě soutěžila v amatérském tenisu. Přestala hrát v 16 letech. Její mladší sestra Briana soutěžila v páté sérii americké soutěže \"The Voice\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svou hereckou kariéru začala s filmem \"\" (1992), kde hrála Connie Reinhardt. Dále se Kaley objevila například ve filmech \"Perfektní záskok\" (1997), \"Growing Up Brady\" (2000), \"Can't Be Heaven\" (2000), \"Lucky 13\" (2001) nebo \"Sedmé nebe\" (2001). V roce 2002 získala roli Bridget Hennessy, nejstarší dcery, v americkém sitcomu \"8 jednoduchých pravidel\". V roce 2004 přišla další role - dcera guvernérky Amanda Williams v katastrofickém filmu \"10,5\". V tom samém roce si zahrála Maralee Rodgers v \"Debating Robert Lee\". V roce 2005 získala roli Billie Jenkins, mladé čarodějky, která se dostane k sestrám Halliwellovým, v populárním seriálu \"Čarodějky\". V roce 2007 získala roli naivní blondýnky Penny v seriálu stanice CBS Teorie velkého třesku. V tom samém roce získala roli ve filmu stanice Lifetime \"Tlustá jako já\", který měl premiéru 8. ledna 2007. Zahrála si ve dvou epizodách seriálu \"Útěk z vězení\". O rok později si zahrála v hororovém filmu \"Killer Movie\". V roce 2010 se objevila ve filmu \"Penthouse.\" V roce 2011 moderovala předávání cen Teen Choice Awards a v roce 2012 a 2013 moderovala předávání cen People's Choice Awards. V roce 2015 se objevila ve filmech \"Dokonalý svědek, s. r. o., Všechny cesty vedou do hrobu\" a svůj hlas propůjčila filmu \".\"", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Při práci na seriálu \"Teorie velkého třesku\" chodila po dva roky s hercem Johnnym Galeckim, představitelem Leonarda Hofstadtera. V říjnu 2011 se zasnoubila s Joshem Resnikem, zásnuby však odvolali v březnu 2012. Následně začala chodit s tenistou Ryanem Sweetingem a v září 2013 se zasnoubili. Vzali se 31. prosince 2013 v Santa Susaně v Kalifonii. Během manželství používala jméno ve tvaru Kaley Cuoco-Sweeting. 25. září 2015 pár oznámil rozvod. Dvojice byla rozvedena v květnu 2016. Od března 2016 chodí s Karlem Cookem a od listopadu 2017 byli zasnoubeni. V červnu roku 2018 proběhla jejich svatba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaley Christina Cuoco (* 30. listopadu 1985, Camarillo, Kalifornie) je americká herečka a modelka. Její nejznámější role jsou Bridget Hennessy v sitcomu \"8 jednoduchých pravidel\", Billie Jenkins v seriálu \"Čarodějky\" a Penny v sitcomu \"Teorie velkého třesku\". Za roli Penny získala ceny People's Choice Award a Critics' Choice Television Award. V říjnu 2014 získala hvězdu na slavném Hollywoodském chodníku slávy.", "tgt_summary": "Kaley Christine Cuoco ( ; ; born November 30, 1985) is an American actress and producer. After a series of supporting film and television roles in the late 1990s, she landed her breakthrough role as Bridget Hennessy on the ABC sitcom \"8 Simple Rules\" (2002–2005). Thereafter, Cuoco voiced Brandy Harrington on \"Brandy & Mr. Whiskers\" (2004–2006) and appeared as Billie Jenkins on the final season of the television series \"Charmed\" (2005–2006). She later starred as Penny on the CBS sitcom \"The Big Bang Theory\" (2007–2019), and received Satellite, Critics' Choice, and People's Choice awards for the role. Cuoco made her film debut in the thriller television film \"\" (1992). Her film work includes \"Virtuosity\" (1995), \"Toothless\" (1999), \"Can't Be Heaven\" (1999), \"Alley Cats Strike\" (2000), \"Growing Up Brady\" (2000), \"Crimes of Fashion\" (2004), \"The Hollow\" (2004), \"Lucky 13\" (2005), \"To Be Fat like Me\" (2007), \"Cougar Club\" (2007), \"Killer Movie\" (2008), \"The Penthouse\" (2010), \"Hop\" (2011), \"Authors Anonymous\" (2014), and \"The Wedding Ringer\" (2015). She received a star on the Hollywood Walk of Fame in 2014 and in October 2017 founded Yes, Norman Productions.", "id": 1684926} {"src_title": "Anežka Římská", "tgt_title": "Agnes of Rome", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "O krásnou, vznešenou dívku z křesťanské rodiny se ucházelo mnoho mladíků, mezi nimiž byl nejhorlivější syn římského prefekta. Anežka však všechny odmítla, protože se již ve třinácti letech rozhodla zasvětit pouze Ježíši Kristu. Prefekt, kterému si syn stěžoval, ji postavil před soud, kde byla nucena zříci se křesťanství. Anežka se nebránila, protože věřila v pomoc Boží. Proto byla odvlečena do nevěstince, kde byla svlečena do naha a ponechána napospas mladíkům včetně prefektova syna. Zázrakem jí však rychle narostly vlasy a zakryly její nahotu. Pověst o zvláštní dívce se roznesla po celém tehdejším Římě. Anežka byla postavena před nejvyššího soudce, a ten ji odsoudil pro pobuřování a rozhněvání římských bohů k trestu smrti. Roku 304 byla sťata mečem na Domitianově stadionu. Po popravě jí rodiče pohřbili v katakombách severně od města, které dnes nesou její jméno. U hrobu drželi stráž a brzy po pohřbu se jim tu zjevil sbor svatých panen, mezi nimiž byla také Anežka, držící na ruce beránka.", "section_level": 1}, {"title": "Svatořečení a chrámy.", "content": "Málokterá z římských panenských prvomučednic začala být uctívána tak brzy jako Anežka Římská. Legenda o jejím životě a martyriu se začala psát již během 4. století. Zasloužil se o to sv. Ambrož, uváděna je také v Kalendáři mučedníků (martyrologiu) z roku 354. V téže době, asi roku 342, dala dcera císaře Konstantina I. Velikého Konstancie vystavět nad Anežčiným hrobem baziliku \"Sant´Agnese fuori le mura\" (Sv. Anežky za hradbami). Původní stavba, která se nacházela nedaleko Konstanciina mauzolea (Santa Costanza) byla zničena, ale papež Honorius I. dal v 7. století nedaleko odtud na \"Via Nomentana\" postavit novou baziliku, zasvěcenou sv. Anežce. Kostel s věží a hřbitovní zdí se dodnes dochoval s úpravami z let 1590 -1610; roku 1855 jej papež Pius IX. prohlásil za zázračný. Každoročně na svátek sv. Anežky 21. ledna jsou v něm požehnána dvě jehňátka, z jejichž vlny jsou později utkána pallia pro nově vysvěcené arcibiskupy. V letech 1651-1672 byl na místě Anežčiny popravy na dnešní Piazza Navona vystavěn z rozhodnutí papeže Inocence X. honosný barokní chrám \"Sant'Agnese in Agone\" (\"na závodišti\") s kupolí mezi dvěma věžemi, který v letech 1652-1657 projektovali římští architekti Girolamo a Carlo Rainaldi. Od roku 1657 stavbu převzal významný architekt Francesco Borromini. Anežčino martyrium je v kapli zpodobeno na bílém mramorovém reliéfu od Alessandra Algardiho. V českých zemích se sv. Anežka Římská slavila od raného středověku, k pozoruhodným vyobrazením patří gotický deskový obraz od Mistra Theodorika v kapli Sv. ostatků na Karlštejně s relikviářovou schránkou v rámu dole uprostřed. Relikvie jsou zastoupeny v relikviářích ze Svatovítského pokladu i původem ze Svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Od konce 15. století začala být Anežka Římská ve skupinách vyobrazených světců na oltářních retáblech zástupnou patronkou za Anežku Českou, kterou nebylo možno slavit samostatně, protože nebyla blahořečena ani svatořečena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sv. Anežka Římská (291 – 304, Řím) byla jednou z nejdříve uctívaných raně křesťanských světic z období pronásledování křesťanů za císaře Diocletiana. Bývá zobrazována s beránkem na ruce, případně s dlouhými vlasy.", "tgt_summary": "Agnes of Rome () is a virgin martyr, venerated as a saint in the Roman Catholic Church, Eastern Orthodox Church, the Anglican Communion, and Lutheranism. She is one of seven women who, along with the Blessed Virgin, are commemorated by name in the Canon of the Mass. Agnes is depicted in art with a lamb, evoking her name which resembles the Latin word for \"lamb\", \"agnus\" (the given name is Greek, from \"hagnē\" ἁγνή \"chaste, pure\"). She is also shown with a martyr's palm. She is the patron saint of girls and chastity. Agnes' feast day is 21 January.", "id": 2199478} {"src_title": "Alžběta Lukrécie Těšínská", "tgt_title": "Elizabeth Lucretia, Duchess of Cieszyn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla dcerou Adama Václava a Alběty Kurlandské. Roku 1610 společně s otcem přešla z luterské víry na víru katolickou. Roku 1617 jí zemřel otec, o rok později byla proti své vůli provdána za Gundakara z Lichtenštejna († 1658). Jejich manželství bylo nešťastné a od roku 1626 žili manželé ve formálním odloučení. Roku 1625 nečekaně zemřel Alžbětin bratr, poslední těšínský Piastovec Fridrich Vilém. Alžběta vedla spory s císařem, aby mohla vládnout nad Těšínskem jako dědičná kněžna. Během její vlády bylo Těšínsko několikrát zplundrováno vojsky v průběhu třicetileté války, což vedlo k hospodářskému úpadku země. Mimo titulu kněžny Těšínské měla také titul princezna Lichtenštejnská.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Alžbětě Lukrécii se ze svazku s Gundakarem z Lichtenštejna narodily tři děti. Krátce po narození nejmladšího syna se manželé rozešli. Marie Anna se provdala proti otcově vůli za příslušníka českého šlechtického rodu, o osm let mladšího Jindřicha Viléma Šlika.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těšínské knížectví.", "content": "Jako kněžna Těšínská vlastnila vsi a panství v Těšínském knížectví. Po její smrti připadlo vše Koruně české, resp. na její nositele rod Habsburků jako uvolněné léno. Kněžna usilovala u císařského dvora o změnu dědického práva z mužské linie, také na ženskou, kdy by mohlo knížectví dědit i její dcera, nebo některá z případných vnuček. V roce 1639 vede spor o panství Orlová s Hedvikou ze Schaffhausenu.", "section_level": 2}, {"title": "Mince a mincovny.", "content": "Za svého života usilovala o ražbu vlastních mincí. Ty byly raženy od roku 1638, se svolením císaře Ferdinanda III. Habsburského. Kdy na aversu byl císařský portrét s textem, a na reversu byl symbol Těšínska - orlice a popis. K ražbě došlo až v roce 1642 v Těšíně, kde se razilo do roku 1655. V roce 1643 pak ve Skočově (\"Skoczów, Polsko\"), kde se razilo do roku 1649. Razily se menší mince - oboly, krejcary, a větší - tolary a jejich násobky., vč. dukátů", "section_level": 2}, {"title": "Movitá pozůstalost.", "content": "Po její smrti byl proveden soupis jejího movitého majetku (zbrojnice, mešní výbava a oděvy). Vzhled osobní pečeti - ze dne 2. července 1646 na listině pro Smilovice, s textem: \"\"Tomu na svědomí jsme k tomuto listu pečeť naši knížecí přivěsiti dáti a v něm se rukou naši vlastní knížecí podepsati ráčili.\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Legenda.", "content": "Bývá ztotožňována s tzv. \"\"Černou kněžnou\"\" ze slezských lidových pověstí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Lukrécie (něm. Elisabeth Lukretia, pol. Elżbieta Lukrecja) (1. června 1599 – 19. května 1653) byla těšínskou kněžnou, poslední z rodu Piastovců.", "tgt_summary": "Elizabeth Lucretia of Cieszyn (; ; ); 1 June 1599 – 19 May 1653), was a reigning Duchess of Cieszyn (Teschen, Těšín) from 1625 until her death. Born as the third child and second daughter of Adam Wenceslaus, Duke of Cieszyn (by his wife Elisabeth, daughter of Gotthard Kettler, Duke of Courland), she was the last ruler of Cieszyn from the Polish Piast dynasty.", "id": 46375} {"src_title": "Glóbus", "tgt_title": "Globe", "src_document": [{"title": "Zobrazení.", "content": "Skutečný tvar Země (geoid) bývá u glóbu nahrazen koulí. Existují ale i glóby, které zachovávají skutečný tvar Země, případně dokonce glóby plasticky reprezentující i zemský reliéf. Plastické glóby mají ale výrazně zkresleny relativní výšky terénu v pohořích (ve skutečnosti jsou v daném poměru mnohem nižší). Zobrazení Země na glóbu je poměrně realistické (v porovnání s rovinnou mapou) - je zároveň úhlojevné (tj. zachovává velikosti úhlů) i délkojevné (všechny vzdálenosti odpovídají skutečným vzdálenostem, zmenšeným v daném měřítku). Na glóbu tak lze měřit délky v libovolném směru bez nebezpečí zkreslení. Nejvhodnější pro měření je ohebné papírové pravítko. Glóby jsou zpravidla zhotoveny tak, že jsou otáčivé kolem osy, která odpovídá ose otáčení Země, je na nich tudíž možné demonstrovat otáčení Země kolem její osy. Staré globy jsou kromě toho obepjaty rovníkovou a poledníkovou kružnicí, na nichž lze odečítat zeměpisné souřadnice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle Cicerona používal nebeský glóbus už Archimédés (+ 212 př. n. l.). Nebeskou klenbu je snažší pozorovat. Mezi obratníky ji lze během roku spatřit celou bez cestování. Strabón uvádí, že terestrický glóbus zhotovil Kratés z Mallu (kolem 150 př. n. l.). Nejstarší zachovaný nebeský glóbus je součást sochy Apollóna Farnéského ze 2. století, což je římská kopie starší řecké předlohy. Z téže doby pochází i římský bronzový nebeský glóbus o průměru 11 cm, dnes v muzeu v Mohuči. Římský globus jako symbol světa se stal předlohou pro panovnická jablka panovníků. Konstrukci nebeského glóbu popsal v dopise pozdější papež Gerbert z Aurillacu (+1003) a z 12. století se zachovaly arabské globy Starého světa. Dva nebeské glóby koupil roku 1444 kardinál Mikuláš Kusánský, k roku 1477 je doložen terestrický glóbus, zhotovený pro papeže Sixta IV. Z roku 1492 pochází nejstarší zachovaný glóbus Země od Martina Behaima s pomocí malíře Georga Glockendorna, který si objednala městská rada v Norimberku a dnes je vystaven v tamním muzeu. Mezi nejstarší patří dále Hunt-Lenoxův měděný glóbus o průměru asi 12,5cm, dnes vystavený v New York Public Library. Byl vyroben v západní Evropě kolem roku 1510 a je na něm už zobrazena Jižní Amerika. Od norimberského astronoma Schönera pocházejí tři globusy z roku 1515, 1520 a 1525. Zemský globus vytvořil také Leonardo da Vinci (1516). Od poloviny 16. století se velké terestrické glóby těšily velké oblibě a vyráběly se zejména v Německu, v Holandsku a v Itálii. Výrobu podstatně zdokonalil vlámský kartograf, geograf a vydavatel map Gerhard Mercator (+1594), autor Mercatorova zobrazení, který začal dutou dřevěnou kouli polepovat pruhy potištěného papíru. Vyráběl glóby pro významné evropské panovníky, jako byl císař Karel V. Mezi nimi byl i nebeský globus z křišťálu s vyrytými a pozlacenými hvězdami. Slavným výrobcem byl také františkánský mnich Vincenzo Coronelli (+1718). Od poloviny 18. století začal globus ztrácet vědecký význam a stal se spíše školní pomůckou.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost a měřítko.", "content": "Nejčastěji se globusy vyrábějí s průměrem 15 až 40 cm (často s obvodem 1 m), čemuž odpovídá také měřítko, které lze vypočítat z poměru poloměru glóbu a poloměru Země (6378 km). Tak glóbus s průměrem 20 cm bude mít měřítko 1:64 000 000 a model s průměrem 40 cm bude mít měřítko 1:32 000 000.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení glóbů podle.", "content": "Obsahu Měřítka Provedení", "section_level": 1}, {"title": "Převýšení u plastických glóbů (reliéfní).", "content": "Tento typ globu působí efektním dojmem, jelikož jeho povrch není hladký, ale zobrazuje povrch Země plasticky, ve 3D. Měřítko převýšení nemůže odpovídat měřítku glóbusu, protože například u modelu s průměrem 40 cm a měřítkem 1:32 000 000 by Mt. Everest představoval hrbolek o výšce 0,28mm. Převýšení se tedy musí několikanásobně zvětšit.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie výroby.", "content": "Lepení: Kdysi se glóby vyráběly nalepením tištěné mapy na dutou kouli, obvykle ze dřeva. Papírová mapa byla rozvržena do určitého počtu čočkovitých úseků, které se pak navlhčily a nalepovaly od pólu k pólu. Čím víc úseků a čím byly užší, tím lépe mohly ke kouli přiléhat, nalepování však bylo pracnější. Termovakuové tvarování: K výrobě se používá plastová fólie, na kterou se natisknou mapy například severní a jižní polokoule. Výroba probíhá tak, že se dvě plastové fólie vloží do vakuového lisu, kde se zahřejí a tím se fólie stává tvárnou. Vyčerpáním vzduchu se fólie přisají k matrici a získají tak tvar koule, případně s reliéfem. Po odříznutí přebytečného materiálu vznikne úzký proužek podél rovníku, který slouží ke spojení obou polokoulí. Na závěr se glóby natřou bezbarvým lakem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glóbus (lat. \"globus\", koule) je v kartografii zmenšené prostorové, nejčastěji kulové, znázornění určitého vesmírného tělesa (zemský glóbus, měsíční glóbus, glóbus Marsu) pomocí kartografických prostředků. Mezi nejčastější patří glóby zemského tělesa a nebeské sféry (hvězdné glóby). Glóby řadíme mezi \"skutečně trojrozměrná znázornění\" vyjadřující třetí rozměr pomocí hmotných prostředků (patří sem i reliéfní mapy, modely reliéfu). Mezi glóby lze zařadit i mnohostěnné modely (nepravé glóby) a výřezy (vrchlíky), které zobrazují pouze určitou část zemského povrchu, např. polární oblasti.", "tgt_summary": "A globe is a spherical model of Earth, of some other celestial body, or of the celestial sphere. Globes serve purposes similar to some maps, but unlike maps, do not distort the surface that they portray except to scale it down. A model globe of Earth is called a \"terrestrial globe\". A model globe of the celestial sphere is called a \"celestial globe\". A globe shows details of its subject. A terrestrial globe shows landmasses and water bodies. It might show nations and major cities and the network of latitude and longitude lines. Some have raised relief to show mountains and other large landforms. A celestial globe shows notable stars, and may also show positions of other prominent astronomical objects. Typically, it will also divide the celestial sphere into constellations. The word \"globe\" comes from the Latin word \"globus\", meaning \"sphere\". Globes have a long history. The first known mention of a globe is from Strabo, describing the Globe of Crates from about 150 BC. The oldest surviving terrestrial globe is the Erdapfel, wrought by Martin Behaim in 1492. The oldest surviving celestial globe sits atop the Farnese Atlas, carved in the 2nd century Roman Empire.", "id": 1510563} {"src_title": "Líska obecná", "tgt_title": "Corylus avellana", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Líska je rozložitý keř vysoký obvykle 3–4 m, ale může dorůstat až 8 m. Koruna může dosahovat až 10 m v průměru. Borka (kůra) je hnědošedá, relativně hladká, pouze ve stáří rozpraskaná. Maximální věk lísky je 80 až 100 let. Listy jsou opadavé, střídavě postavené, mírně chlupaté, vejčité až kulaté s hrotem na konci. Okraj mají dvojitě pilovitý. Řapík je 1–2 cm dlouhý. Kvete brzy od února do dubna ještě před vyrašením listů. Samčí květy jsou výrazné 3 až 7 cm dlouhé jehnědy. Samičí květenství jsou nenápadné pupence s malou vyčnívající fialovočervenou bliznou. Plody jsou typické hnědé oříšky, které dozrávají koncem léta. Vyrůstají samostatně nebo častěji ve skupinách až po 5 kusech. Jsou kulovité s malým hrotem na konci a kryje je zvonkovitý zelený až hnědozelený obal tvořený srostlými listeny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Oblast rozšíření lísky pokrývá velkou část Evropy, Malé Asie a Kavkazu. Na severu zasahuje areál rozšíření až na Orkneje a v Norsku až k polárnímu kruhu. Ve Švédsku je rozšířena do 64. stupně a ve Finsku do 63. stupně zeměpisné šířky. Líska je v jižních oblastech rozšířena v podstatně vyšších nadmořských výškách než v severních oblastech. Horní hranice rozšíření v pohořích jako jsou Krušné hory nebo Vogézy je 800 metrů, v severních Alpách 1200 m, v Korutanech 1600 m a v Makedonii až 1500 m. V ČR roste líska prakticky po celém území, od nížin do podhůří, nejčastěji na okrajích lesů, v křovinách, okolích cest i u vodních toků. Uchytí se na hlinitých a výživných spíše alkalických půdách s dostatkem vláhy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Často se vysazuje zejména pro své hospodářské využití, ale i pro okrasu. Existuje několik kultivarů, které se množí řízkováním nebo roubováním. Snáší i znečištěnější ovzduší.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oříšky.", "content": "Hlavním využitím lísky jsou její plody. Obsahují kolem 60 % tuků a až 20 % cukrů. Používají se v potravinářství hlavně při výrobě čokolád a dalších cukrovinek. Olej z lisování oříšků se kromě potravinářství používá i v kosmetice a malířství. Většina v obchodní síti prodávaných ořechů však pochází z příbuzné lísky největší (\"Corylus maxima\"), jejich největším světovým producentem je černomořský region v Turecku.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo lísky je poměrně měkké, ale dobře ohebné. Používá se hlavně v řezbářství a košíkářství. Dříve se používalo i v nábytkářství; dnes tato oblast použití zůstává vyhrazena spíše pro lidové umění.", "section_level": 2}, {"title": "Kořenový systém.", "content": "Líska obecná má velmi silně rozvětvený kořenový systém. Mimo hlavního kořene tvoří silné postranní kořeny, které se nacházejí nepříliš daleko ale v blízkosti povrchu. Nejhustší síť kořenů je v hloubce 30–40 cm. Průměrná délka kořenů je tři až čtyři metry. Proto má líska negativní vliv na sousední plodiny. Tvoří ektomykorhizu s následujícími houbami: lanýž černovýtrusý (\"Tuber melanosporum\"), lanýž letní (\"Tuber aestivum\"), lanýž zimní (\"Tuber brumale\"); ale také muchomůrka růžovka (\"Amanita rubescens\"), hřib smrkový (\"Boletus edulis\") a \"Cenococcum geophilum\".", "section_level": 1}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Používají se zejména listy, které se sbírají v červenci. Obsahují silici, třísloviny, sacharidy, jim příbuzné glykosidy a další látky, které mají léčivý vliv zejména na trávicí soustavu – působí protiprůjmově, močopudně a svíravě (např. při zánětech střev). V dnešní době se však k těmto účelům příliš nevyužívá, zejména pro svůj relativně nízký účinek. Líska obecná má nejen vysoké množství antioxidantů, ale také vysokou koncentraci zdravých tuků, které mohou zvýšit antioxidační potenciál a snížit hladinu cholesterolu v krvi. Vysoký obsah mastných kyselin, vlákniny, antioxidantů, draslíku a hořčíku v lískových ořeších pomáhá také relativně normalizovat krevní tlak.", "section_level": 2}, {"title": "Lidová kultura.", "content": "Líska bývá spojována s moudrostí, bůh Hermés z ní má vyrobenu svojí hůl caduceus. Stejně tak nosí lískovou hůl Ódin a nosili ji keltští soudci. Je s ní také spojován Thór, jehož kladivo mělo topůrko právě z lísky a pruty byly zapichovány kolem Thingu. Bývá také spojována s podsvětím. Keltové v době halštatské pokládali své mrtvé na lože z lískových větví a Alamani zapichovali lískové pruty do hrobů. V severní Evropě před příchodem křesťanství se mladíci převlékali během zimního slunovratu do kožešin a bičovali lidi a dobytek lískovými pruty. Měli ztělesňovat duchy mrtvých. V lidové víře je to také keř chránící před škodlivou magií a přírodními katastrofami. Antroposofové vysazovali lísku jako ochranu kolem Goetheana. Především však byla spojována s ochranou před hady, podle legendy sv. Patrik vyhnal hady z Irska pomocí lískové hole. Zároveň se však pod kořeny starých lísek napadených jmelím nachází \"haselwurm\" (lískový červ), had s bílou korunkou, jehož snědení dodá člověku zázračnou moudrost a moc. Lískové pruty slouží také k přivolání deště, jak ukazují i inkviziční protokoly z 17. století, kde je napsánoː „Ďábel předal čarodějnici lískový prut a poručil jí, aby s ním mrskla o vodu v potoce. Poté nastala průtrž mračen.“ Zároveň sloužily i k uklidnění počasí. Dále je líska spojována s plodností a sváděním. Lískový prut byl věšen nad postel manželům na léčení bezdětnosti a těhotné ženy nosily větvičku s oříšky. V němčině znamená „\"in die Haseln gehen\"“ tedy „\"jít do lískového keře\"“ jít souložit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Líska obecná (\"Corylus avellana\") je keř z čeledi břízovité. Vyskytuje se v Evropě, v přilehlých oblastech Asie a v severní Africe. Je blízce příbuzná s habrem obecným, který býval dříve řazen také do čeledi lískovitých. Rodové jméno \"avellana\" odkazuje na starobylé italské město Abella (v současnosti Avella), v provincii Avellino v Kampánii. Tento region je pěstováním lísky obecné znám od starověku.", "tgt_summary": "Corylus avellana, the common hazel, is a species of hazel native to Europe and western Asia, from the British Isles south to Iberia, Greece, Turkey and Cyprus, north to central Scandinavia, and east to the central Ural Mountains, the Caucasus, and northwestern Iran. It is an important component of the hedgerows that were the traditional field boundaries in lowland England. The wood was traditionally grown as coppice, the poles cut being used for wattle-and-daub building and agricultural fencing. Common hazel is cultivated for its nuts. The name hazelnut applies to the nuts of any of the species of the genus \"Corylus\", but in commercial settings a hazelnut is usually that of \"C. avellana\". This hazelnut or cob nut, the kernel of the seed, is edible and used raw or roasted, or ground into a paste. The cob is round, compared with the longer filbert nut.", "id": 128504} {"src_title": "Avia BH-33", "tgt_title": "Avia BH-33", "src_document": [{"title": "BH-33.", "content": "Avia BH-33 (vojenské označení B-33.1 až 6) byl československý dvouplošný stíhací letoun, který vznikl montáží hvězdicového motoru Jupiter na upravený drak stíhacího letadla Avia BH-21. První takto upravený letoun byl v roce 1926 označen BH-21J (J jako Jupiter), a po jeho zkouškách pak byl v roce 1927 vyroben prototyp BH-33.1. Od BH-21 se kromě motoru lišil především použitím pevné části svislé ocasní plochy (BH-21 ji neměla), kdežto dřevěný překližkou potažený hranatý trup zůstal. Díky výkonnějšímu motoru se výrazně zvýšila stoupavost a poněkud i rychlost. Zkoušky však prokázaly, že montáž výkonnějšího motoru na starý drak BH-21 nepřináší očekávané zlepšení a bude zapotřebí výraznějších úprav. Byl vyroben prototyp a dalších 5 letadel objednaných MNO k armádním zkouškám, několik dalších letadel vyrobila Avia jako předváděcí pro nabízení v zahraničí. Letadla byla osazena hvězdicovými devítiválcovými motory Jupiter verzí IV až VII (Bristol Jupiter → licence Gnome Rhône → licence Walter). Sériová výroba BH-33 pro čs. armádu nebyla objednána. Licenční výrobu BH-33 však objednalo Polsko, které potřebovalo stíhací letadla na překlenutí doby, než budou k dispozici letadla z vlastního vývoje. Pro jejich volbu licence BH-33 byla rozhodující dřevěná konstrukce, na kterou byly polské továrny zařízené, a motor Jupiter IV, kterých mělo Polsko dostatek. V Polsku vyrobené letouny se jmenovaly PWS-A, a bylo jich vyrobeno 50ks. První byly dodány v roce 1930, poslední byly vyřazeny až v roce 1938.", "section_level": 1}, {"title": "BH-33E.", "content": "Bylo zřejmé, že hranatý dřevěný trup je omezujícím prvkem letadla, takže v roce 1929 byl zalétán prototyp Avia BH-33E (vojenské označení B-33.7 až 12), který měl nový trup smíšené konstrukce (kovová konstrukce obdélníkového průřezu, vně dřevěné podélníky k dosažení zaobleného průřezu, vše potaženo plátnem), motor byl hvězdicový Jupiter verzí VI nebo VII. Přes tuto modernizaci objednalo MNO k armádním zkouškám jen 6 letadel, několik kusů vyrobila Avia jako předváděcí pro nabízení v zahraničí. Sériová výroba BH-33E pro čs. armádu nebyla objednána. Zájem o BH-33E však projevilo Království SHS (později Jugoslávie), které koupilo 24 letadel, a dalších 22 vyrobilo v licenci se silnějšími motory Jupiter 9AD (480HP). Letadla se v Jugoslavii nazývala Avija Jupiter. Několik zbylých Jugoslávských BH-33E se zúčastnilo bojů druhé světové války, ale nedosáhly žádného sestřelu, a nejméně dvě byla ve vzdušném boji s mnohem modernějšími protivníky zničena. Na útoky proti partyzánům byla používána nejméně do roku 1943. Čtyři ze svých letadel Jugoslavie prodala Řecku, kdy byla v roce 1935 použita v boji s protivládními povstalci. Letoun B-33.9 byl pokusně osazen motorem BMW Hornet, bylo mu přiděleno vojenské označení B-133, ale po zkouškách byl přestavěn zpět na B-33.9 s motorem Jupiter VI. Jeden předváděcí BH-33E a dva BH-33 koupila i Belgie (kde Avia doufala v zakoupení licence jako u BH-21). Belgické letectvo licenci nekoupilo, ale koupená letadla používalo až do roku 1936, kdy byl BH-33E prodán do Španělska.", "section_level": 1}, {"title": "Ba-33.", "content": "Většího zájmu MNO se dočkal až typ Avia BH-33L (vojenské označení Ba-33), což byl BH-33E přepracovaný pro třířadový dvanáctiválcový motor Škoda L, a zalétaný v roce 1929. Tento motor byl preferován MNO i firmou Avia, protože od roku 1929 již Avia patřila do koncernu Škoda, pro který bylo výhodné dodávat i vlastní motor (kdežto Jupitery vyráběl Walter). S motorem Škoda L (500HP) s čelním chladičem a pevnou dřevěnou vrtulí letoun dosahoval rychlosti 315 km/h. Byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety vz.28 (Vickers upravený pro čs. střelivo ráže 7,92) nad motorem, střílejícími okruhem vrtule. Trup byl smíšené konstrukce potažený plátnem, přední část kryta hliníkovými panely, pilotní prostor otevřený. Křídla byla dřevěná, vyztužená vzpěrami a dráty, bez klapek, křidélka jen na spodním křídle. Podvozek kolový pevný s ostruhou, v zimě bylo možno vyměnit kola za lyže. Letadlo Ba-33 bylo schopné veškeré akrobacie (stejně jako B-33). Československé armádě bylo dodáno 82ks Ba-33, a sloužily u všech stíhacích pluků, kde až do nástupu B-534 tvořily páteř čs. stíhacího letectva. Poté byly používány k výcviku pilotů. Dle stránek Letecké nehody vojenských strojů České a Československé republiky na letounech Ba-33 zahynulo 11 čs. letců, z toho jeden při závodech kolem Malé dohody a Polska, a dvanáctý letec zahynul na starším B-33.3. Některé stroje létaly až do okupace, kdy je zabavilo Německo. Nejsou však záznamy, že by tak stará letadla Němci ještě používali. Několik letadel zůstalo v majetku Slovenského štátu. Jeden z předváděcích BH-33L se dostal až do Číny, kde byl zabaven Japonskou armádou, prohlášen za válečnou kořist a používán v bojích s Čínou. Firma Škoda se však s ukořistěním letounu nesmířila, a Japonsko jí za něj nakonec slušně zaplatilo. Tento BH-33L se tak stal jediným čs. letounem, který kdy létal v japonském letectvu. Letadla Ba-33 byla ve službě spolehlivá a oblíbená, přestože ve třicátých letech již poměrně zastaralá. Československý letecký průmysl, který v polovině dvacátých let za světovou špičkou příliš nezaostával, již ve třicátých letech nedokázal držet krok v konstrukci stále složitějších letadel, a až do druhé světové války stále sériově vyráběl plátnem potažené dvojplošníky s pevným podvozkem, zatímco vyspělé firmy již vyráběly celokovové jednoplošníky se zatahovacím podvozkem a stavitelnými vrtulemi. Poznámka k označení typu: Tovární označení letadel Avia bylo BH, protože takto značili svoje letadla konstruktéři Ing. Pavel Beneš a Ing. Miroslav Hajn. Avia BH-33L byla jejich poslední konstrukcí u Avie, takže další letadla Avia již toto označení nenesla. Označení BH se ještě krátce objevilo u Pragy, kam oba konstruktéři přešli. Vojenské označení letadel Avia bylo B (prý podle majitele p. Miloše Bondyho), protože A už mělo Aero. Číslo za tečkou je číslo konkrétního letadla.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Avia BH-33, BH-33E a BH-33L (Ba-33) byly československé dvouplošné stíhací letouny, které konstrukčně vycházely z úspěšného typu Avia BH-21, a byly vybaveny hvězdicovými i řadovými motory. V roce 1929 3 letouny řady BH-33 obsadily 2.-4. místo v závodě Okolo Malé dohody a Polska. Druhý byl škpt. K. Mareš (Walter Jupiter VII), třetí a čtvrtý byli jugoslávští piloti Bajdak a Šinčič (oba s Walter Jupiter IV).", "tgt_summary": "The Avia BH-33 was a biplane fighter aircraft built in Czechoslovakia in 1927. It was based on the BH-21J which demonstrated promising results by combining the original BH-21 airframe with a licence-built Bristol Jupiter radial engine. Other than the peculiar Avia hallmark of having an upper wing with a shorter span than the lower, it was utterly conventional, even featuring a tail fin for the first time in a Pavel Beneš and Miroslav Hajn design (previous aircraft had a rudder but no fin).", "id": 105669} {"src_title": "Narcis a Goldmund", "tgt_title": "Narcissus and Goldmund", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V románu s námětem ze středověku a s nepřehlédnutelným novoromantickým laděním se Hermann Hesse zabývá problémem harmonizace pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Ústřední dvojice postav této knihy, mnich Narcis a umělecky nadaný Goldmund, symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad ducha a těla. I když by se postoje asketika a umělce mohly zdát nesmiřitelnými a navzájem nepochopitelnými, Narcis a Goldmund nás přesvědčují o naprostém opaku. Dokazují, že duch nemůže žít bez těla a tělo bez ducha stejně jako svět potřebuje umělce i myslitele. Ve své knize popisuje Hesse silné citové pouto mezi pohledným osiřelým mladíkem Goldmundem, kterého otec předurčil ke kněžství, a vynikajícím zbožným myslitelem Narcisem. Narcis se snaží Goldmundovi otevřít oči a dokázat mu, že život mnicha není nic pro něj. Připomíná proto Goldmundovi jeho matku, která bývala kočovnou tanečnicí a utekla od jeho despotického otce. Goldmund konečně porozumí a vyslyší volání svého srdce – zanechá Narcise v klášteře a sám se vydá na dlouhou pouť. Objevuje ženský svět se vší jeho sexualitou, sváděním a láskou. Pozná desítky žen a zjistí, že s jejich pomocí je schopen ve svém nitru vytvářet obrazy, které dokáže umělecky ztvárnit. Vrátí se sice načas do kláštera, ale jeho vrtkavá duše znovu zatouží po volnosti cestování. Jeho poslední pouť se ale nevydaří, Goldmund se vrátí do kláštera těžce nemocen a zanedlouho poté umírá v Narcisově náruči. Umírá dříve, než stačí vytvořit obraz, který ho provází už od počátku jeho poutě a který je mu nejdražší. Je to obraz jeho zapomenuté matky, který ztotožňuje s obrazem pramáti Evy a s obrazem Madony. Matka je také pro něj personifikací průběhu lidského života. Na smrtelném loži Goldmund Narcisovi o své matce říká: \"„Ona byla život, láska, rozkoš, byla i strach, hlad, pud. Teď je z ní smrt“\" (tato a další citace v textu jsou z překladu Vratislava Slezáka). Kniha je zpočátku psána formou filozofických dialogů mezi Goldmundem a Narcisem. Později se dialogy vytrácí ale epické vyprávění o Goldmundově putování si i nadále ponechává filozofický ráz. Celý román pak končí Narcisovým znejistěním, zda jím zvolený život byl správný: \"A pak nemocný ještě jednou otevřel oči a dlouho se díval příteli do tváře. Loučil se s ním očima. A s pohybem, jako by se pokoušel potřást hlavou, zašeptal: „Ale jak jednou chceš zemřít, Narcisi, když nemáš matku? Bez matky se nedá milovat. Bez matky se nedá zemřít“. Co později ještě šeptal, tomu už se nedalo rozumět. Oba poslední dny seděl Narcis u jeho ložem dnem i nocí, a díval se, jak dohasíná. Goldmundova poslední slova mu planula v srdci jako oheň\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Narcis a Goldmund \"(1930, Narziß und Goldmund)\" je román německo-švýcarského spisovatele Hermanna Hesseho, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946.", "tgt_summary": "Narcissus and Goldmund (; also published as Death and the Lover) is a novel written by the German–Swiss author Hermann Hesse which was first published in 1930. At its publication, \"Narcissus and Goldmund\" was considered Hesse's literary triumph; chronologically, it follows \"Steppenwolf\".", "id": 2240125} {"src_title": "Brännball", "tgt_title": "Brännboll", "src_document": [{"title": "Historie brännballu v ČR.", "content": "Brännball je kolektivní pálkovací hra, která pochází ze Švédska. V překladu to znamená: „spálený míč“. Do České republiky tato hra přišla v roce 1990 spolu se švédskou firmou IKEA, která za spolupráce s Českou Asociací Sportu Pro Všechny vydala první česky psaná pravidla brännballu. Původní švédská pravidla byla totiž pouze obrázková, což bylo nedostačující pro pořádání soutěží. První oficiální mistrovství republiky v brännballu se uskutečnilo 23.9. 2000 v Brně – Pisárkách.", "section_level": 1}, {"title": "Základní charakteristika brännballu.", "content": "Brännball je pálkovací hra podobná softballu nebo baseballu, se kterými má jak společné rysy, tak i určité odlišnosti. Například zde zcela chybí tzv. outovaní. Dále v této hře mohou bodovat i hráči v poli. Je tak mnohem dynamičtější, a to i pro méně sportovně zdatné jedince. Brännball se hraje většinou na rozlehlé travnaté ploše, ideální je fotbalové hřiště. Proti sobě hrají dvě jedenáctičlenná družstva ve dvou směnách (na pálce, v poli) po 12 minutách.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální pravidla 2007 vydaná ČASPV.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapitola 1 - Definice.", "content": "§ 1. Box pálkařů: Je území pro pálkaře v zámezí mezi místem pro odpal a metou č.1 ve vzdálenosti 4 m od hlavní čáry. § 2. Dvoumetový odpal: Pálkař a ostatní běžci na metách postoupí o dvě mety vpřed, oproti metám které drželi v okamžiku odpalu. § 3. Hra: Je povel rozhodčího k zahájení hry, nebo k opětnému zahájení hry po přerušení na pokyn rozhodčího. Aby hra mohla být zahájena, musí být hráči-polaři v poli, jeden z hráčů - pálkařů v místě pro odpal, bränner za hlavní čarou, ostatní pálkaři v boxu pro pálkaře. § 4. Meta: Plocha ve vnějším poli, která je vymezena prodlouženými čarami vnitřního pole. § 5. Meta brännera: Je vyznačený čtverec vně vnitřního pole, před hlavní čarou o rozměrech 1 x 1 m, vzdálen 1 m od hlavní čáry a 5,5 m od cílové mety. § 6. Místo pro odpal: Území ve vnějším poli uprostřed mezi první a cílovou metou v délka 4 m a šířka 1 m. § 7. Odpal: Je udeření pálkou do míče s vlastním nadhozem, nebo zasažení (teč) pálkou nadhozeného míče. § 8. Pálkoviště: Je část hřiště ve tvaru obdélníka ve vnitřním poli, na hlavní čáře, uprostřed mezi první a cílovou metou o rozměrech 16 x 6 m. § 9. Vnější pole: Je část hřiště vně obdélníku 20 x 28 m (vnitřní pole) z vnějších stran ohraničené místem pro diváky dle místních podmínek. § 10. Vnitřní pole: Část hřiště o rozměrech 20 x 28 m. § 11. Výseč pro odpal: Navazuje na \"místo pro odpal\" je tvořena dvěma čarami směrem do hřiště, které svírají úhel 90°, na hlavní čáře je ohraničena dvěma kužely ve vzdálenosti 4 m. Délka obou čar svírající 90° směrem do hřiště je dána velikostí vnějšího pole, musí přesahovat vnitřní pole, pro orientaci rozhodčích jsou obě čáry ve vnějším poli zvýrazněny kužely barevně odlišnými od kuželů vyznačujících mety.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola II. – Hřiště.", "content": "§ 1.: Hřiště na brännball by měla být volná plocha s doporučenými rozměry 60 x 60 m s travnatým, pískovým nebo mlatovým povrchem nenáročným na rovnost. Podél hlavní čáry a bočních čar (20 m) by mělo být vyznačeno zázemí v pruhu širokém 9 m. § 2.: Nelze-li dodržet uvedené rozměry hřiště, nebo jsou na hřišti překážky. Smí se soutěž – utkání sehrát na hřišti menším s vyznačením překážek a úpravou pravidel (dvoumetový odpal). S úpravou pravidel musí pořadatel seznámit všechny vedoucí družstev, hráče a rozhodčí. § 3.: Vnitřní pole má rozměry 28 x 20 m. Spojnice met a hlavní čára (rovnoběžná se spojnicí met č. 2 a 3) se značí vždy s přesahem v rozích o 3 m. § 4.: Všechny čáry (lajny), jsou součásti hřiště a met. Vyznačují se v šířce 5 - 10 cm, včetně mety brännera. Metu brännera je možné vyznačit vhodným kobercem. § 5.: Meta č. 1, 2 a 3 je plocha ve vnějším poli,která je vymezena prodlouženými čarami vnitřního pole v délce 3 m Konce přesahujících čar v délce 3 m a jejich průsečík jsou označeny kužely. § 6.: Meta brännera o rozměrech 1 x 1 m je mezi cílovou metou a krajním bodem místa pro odpal - bližším k cílové metě - ve vzdálenosti jeden metr od hlavní čáry a 5,5 m od cílové mety a 5,5 m od krajního bodu pro odpal.(viz plánek) Pro turnaje je doporučeno vyznačit metu brännera pevně připevněným kobercem. § 7.: Na hlavní čáře uprostřed mezi cílovou metou a metou č. 1 v délce 4 m je vyznačeno dvěma kužely (barevně odlišnými od kuželů označujících mety) místo pro odpal a kolmicemi z krajních bodů směrem do vnějšího pole v délce 1 m. § 8.: Z krajních bodů místa pro odpal směrem do vnitřního pole s vrcholovým úhlem 90° je vyznačena výseč pro odpal. Délka čar označující výseč je dána velikostí vnějšího pole. Na konci vyznačení výseče jsou kužely shodné barvy s kužely vyznačující místo pro odpal. Vyznačení výseče musí přesahovat rozměry vnitřního pole. § 9.: Pálkoviště je vyznačeno ve tvaru obdélníku 16 x 6 m (viz obrázek). Do tohoto prostoru smí vstoupit hráči-polaři až po provedení odpalu. § 10.: Území pro trenéra - vedoucího družstva pálkařů je vyhrazeno v zámezí (5 m od hlavní čáry) za boxem pálkařů. Z jiného prostoru je rozhodčí povinen tyto činovníky vykázat. § 11.: Území pro trenéra - vedoucího družstva hráčů v poli je vyhrazeno mezi metou č. 1 a č. 2. Minimálně 5 m od spojnice met č. 1 a č. 2. § 12.: Území pro diváky, je řádně vyznačeno páskou – vápnem. Území pro diváky vymezí pořadatel, dle možností - doporučeno 9 m od spojnice met č. 3 a cílovou metou.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola III. – Výzbroj a výstroj.", "content": "§ 1.: Míč - pro hru je určen je tenisový míček, žluté nebo bílé barvy. § 2.: Pálka, je vyrobena z jednoho kusu dřeva, rukojeť je povolené opatřit páskou. Rozměry pálky jsou uvedeny na obrázku, jiné rozměry, tvary a úpravy nejsou oproti nákresu povoleny. § 3.: Mety jsou označeny kužely stejné barvy dle nákresu hřiště. Meta č. 1, 2 a 3 jsou vyznačeny třemi kužely, cílová meta je označena dvěma kužely. § 4.: Výseč pro odpal je vyznačena čtyřmi kužely barevně odlišenými od kuželů na metách. § 5.: Sportovní úbor. Všichni hráči družstva musí mít stejný úbor, stejné barvy, střihu a úpravy. § 6.: Sportovní obuv. Všichni hráči musí být při hře obuti. Obuv má být plátěná, kožená nebo imitace těchto materiálů. Podrážky musí být hladké. S výstupky na podrážkách jsou povoleny jen gumotextilní kopačky. Hráči s jinou obuví nemohou k utkání nastoupit.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola IV. – Hráči a náhradníci.", "content": "§ 1.: Družstvo se skládá z jedenácti hráčů a dvou náhradníků, družstva mohou být koedukovaná. § 2.: Hráči jednotlivých družstev jsou označeni viditelnými čísly (1 až 13) dle pořadí na pálce. § 3.: Pořadí hráčů na pálce určuje trenér (vedoucí družstva - kapitán) a zapíše jej před utkáním do Protokolu o utkání. § 4.: V utkání je povoleno vystřídat nejvýše dva hráče, kteří musí být uvedeni v protokolu před utkáním. Střídání povoluje rozhodčí. § 5.: Hráč, který byl vystřídán, se nesmí hry v témž utkání znovu zúčastnit. Byl-li střídán hráč na pálce, náhradník musí nastoupit na stejné místo v pořadí na pálce střídajícího hráče. § 6.: Minimální počet hráčů na hřišti je devět. Klesne-li v družstvu počet hráčů méně jak devět, utkání je kontumováno.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola V. – Hrací doba.", "content": "§ 1.: Utkání se hraje na dva poločasy, jeden poločas v délce 12 minut hrubého času. § 2.: Rozhodčí může prodloužit každý poločas, v němž podle jeho mínění byl čas promeškán střídáním, přepravou zraněných hráčů z hrací plochy nebo z jiných příčin. § 3.: O prodloužení doby hry informuje rozhodčí zapisovatele a může, ale nemusí o prodloužení vyrozumět kapitány - trenéry. § 4.: Pořadatel je povinen zajistit při utkání časomíru na viditelném místě.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola VI. – Hra.", "content": "§ 1.: Zahájení hry. O tom,které družstvo nastoupí v utkání první na pálku a které do pole se rozhoduje losováním a to buď pomocí mince nebo jiným způsobem. Pro urychlení hry mohou být dány posty družstev (pálka – pole) již rozlosováním. § 2.: O způsobilosti hřiště pro zahájení hry rozhoduje výhradně hlavní rozhodčí. § 3.: V utkání vítězí družstvo, které dosáhlo v platné hře většího počtu bodů. § 4.: Dosažení bodu družstvem hráčů na pálce: § 5.: Dosažení bodů družstvem hráčů v poli:", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola VII. – Odpalování.", "content": "§ 1.: Pálkaři odpalují na pokyn hlavního rozhodčího v předem určeném pořadí podle protokolu. Porušení tohoto pravidla znamená zisk pěti bodů pro polaře. (ostatní hráči-pálkaři musí být v boxu pálkařů nebo na metách). § 2.: Pálkař si nadhazuje sám vlastním nadhozem.Počet nadhozů je omezen prvním dobrým odpalem. § 3.: Při dobrém odpalu musí pálkař stát v prostoru místa pro odpal (4 m území). § 4.: Dobrý odpal je odpálení, po němž míč: § 5.: Splněním podmínek dobrého odpalu je odložení pálky v místě pro odpal, odložení pálky mimo určené místo: pálkař je spálený a jde na metu č. 1. § 6.: Dobrý dopal ohlašuje hlavní rozhodčí dobrý odpal a signalizuje upažením s praporkem. § 7.: Přejde-li míč při dobrém odpalu mezi diváky do bočních stran hřiště, nebo nastane pro hráče v poli při získání míče jiná překážka a míč není dosažitelný, přizná rozhodčí pálkaři dvoumetový odpal. Poznámka: Před utkáním musí pořadatel seznámit rozhodčí, hráče a vedoucí se situací kdy rozhodčí přizná hráči dvoumetový odpal. § 8.: Dvoumetový odpal, pálkař a ostatní běžci na metách postoupí o dvě mety vpřed oproti metám, které drželi v okamžiku odpalu - nejkratší cestou. § 9.: Chybný odpal – je odpálení míče, po němž míč: § 10.: Při chybném odpalu pálkaři zůstávají na původních metách – vyběhnuvší pálkaři se musí vrátit na mety a nejsou spáleni. § 11.: Při dobrém odpalu pálkař vybíhá a snaží se co nejdříve došlápnout za prodlouženou hlavní čáru vymezující cílovou metu s došlapem na mety č. 1, 2, a 3 Čáry lajny vymezující vnitřní pole hřiště musí pálkař obíhat z vnější strany. § 12.: Při dosažení cílové mety nohou - proběhnutí získává pálkař bod (další viz Body). § 13.: Pálkaři se smí pohybovat pouze ve vnějším poli. Běží-li pálkař uvnitř hřiště a tím si zkrátí dráhu, musí se vrátit na metu č.1. § 14.: Při obíhání met se mohou pálkaři předbíhat. § 15.: Pálkař „musí“ došlápnout na metu, (prostor ve výseči přesahujících čar vně vnitřního pole) dříve, než bränner stojí na svoji metě alespoň jednou nohou, drží ve vzpažené ruce míček a zvolá hlasitě, Bränn (Spálený) – Porušení tohoto pravidla znamená, že se hráči, kteří nestojí na metách musí vrátit zpět na první metu. Polaři získávají za každého vracejícího se hráče (spálený) jeden bod. § 16.: Na metě může stát jeden i více hráčů. § 17.: Nastane-li situace, Nikdo není na pálce (všichni pálkaři jsou na metách), jde odpalovat hráč dle Protokolu o utkání. Hráč s nejmenším počtem odpalů a s nejnižším pořadovým číslem. § 18.: Jestliže běžci – pálkaři, úmyslně překáží v cestě na metu hráč v poli-soupeř, rozhodčí přizná podle svého mínění poškozeným hráčům–pálkařům počet met, které by dosáhli, kdyby polař nepřekážel. § 19.: Předčasný výběh – opustí-li pálkař-běžec metu před odpalem, odpal se opakuje, všichni hráči se vrátí na původní mety. § 20.: Předčasný odpal:", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola VIII. – Hráči v poli.", "content": "§ 1.: Hráči v poli jsou libovolně rozmístěni ve vnitřním i vnějším poli, mohou stát i za základní čarou. Při odpalu nesmí stát žádný hráč území pálkoviště. § 2.: Do pálkoviště mohou polaři vstoupit po odpalu. § 3.: Hráči v poli mohou zastavit pálkaře v dalším postupu jediným možným způsobem – Zastavením hry. § 4.: Zastavená hra je, je-li bränner na svoji metě alespoň jednou nohou,drží ve vzpažené ruce míček a hlasitě zvolá Bränn. Bränner se nesmí dotýkat jinou části těla země. § 5.: Bränner, spoluhráč hráčů v poli, se pohybuje ve vnějším poli jen za hlavní čarou. Nesmí vstoupit ani sebrat míček z vnitřního pole (trest 4 body). § 6.: Výměna brännera je povolena spoluhráčem ve vnitřním poli i novým střídajícím hráčem. Střídání i výměna je povolena jen se souhlasem rozhodčího. § 7.: Brání-li pálkař – běžec úmyslně hráči v poli při chytání odpáleného míče nebo přihrávce (kopnutí a podobně) - pálkař je spálený a vrací se na metu č. 1.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodčí.", "content": "Utkání řídí nestranně sbor rozhodčích podle pravidel brännballu a rozpisu příslušné soutěže – turnaje. Složení sboru rozhodčích: Během utkání, včetně přestávky v polovině utkání, nikdo ze sboru rozhodčích nesmí hovořit s diváky, trenéry, vedoucími a hráči. Hráči, trenéři, vedoucí a ostatní členové družstev jsou povinni se řídit na hřišti a v jeho okolí - hracím prostoru, pokyny členů sboru rozhodčích, tito mohou přikázat činovníkům družstev cokoliv, co je nezbytné pro uplatnění těchto pravidel. Všichni rozhodčí mají při rozhodování praporek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brännball je kolektivní pálkovací hra, která pochází ze Švédska. Má určité rysy společné se softballem nebo baseballem, ovšem i některé odlišnosti, které hru dělají mnohem dynamičtější. Hrají proti sobě dvě 11 členná družstva na 2 směny po 12 minutách.", "tgt_summary": "Brännboll (); Brennball in Germany, rundbold in Denmark, brennball or slåball in Norway) is a bat-and-ball game played on amateur level throughout Sweden, Finland, Norway, Denmark and Germany, mostly on fields and in public parks, but it is also part of the PE curriculum in some areas. The name is derived from the act of catching a player between two bases at the end of a batting round, referred to as \"burning\" them (\"bränna\"), roughly equivalent to being run out in cricket or out in baseball. The world championship, called Brännbollscupen, is an annual event in the Swedish city of Umeå.", "id": 2356123} {"src_title": "Kolotoč", "tgt_title": "Carousel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší kolotoče vznikly patrně v jižním Německu počátkem 18. století jako otáčivé sloupy, na nichž byly na řetízcích zavěšeny koše, případně koníci a loďky pro návštěvníky. Rychle se rozšířily po evropském kontinentu i do Velké Británie. Nejstarší zachovaný plošinový kolotoč se nachází v Hanau u Frankfurtu n/M a je z roku 1780. Plošinové kolotoče se stavěly v zábavních parcích a byly poháněny ručně nebo koňmi. Roku 1861 byl v Anglii postaven první kolotoč na parní pohon, koncem století se objevil i elektrický pohon. Od konce 19. století se kolotoče rozšířily také do USA a vznikla řada technických zdokonalení, včetně mechanických hudebních automatů (orchestrion), které pohyb kolotoče doprovázejí cirkusovou hudbou. Ve druhé polovině 20. století vznikly složitější kolotoče s hydraulickým naklápěním a dalšími pohyby.", "section_level": 1}, {"title": "Řetízkový kolotoč.", "content": "Původně jen otáčivý sloup se sedadly na řetízcích nebo provazech byl brzy doplněn horní plošinou, na niž se dalo zavěsit víc sedadel. Dolní pevná plošina není pohyblivá a slouží jen k nasedání a vystupování. Při otáčení se sedátka s návštěvníky vlivem odstředivé síly vyklánějí od osy a návštěvníci se na nich mohou navíc různě houpat, chytat za ruce, takže mají pocit volného pohybu vzduchem. Je určen větší mládeži a dospělým. Největší řetízkový kolotoč se nalézá od roku 2013 v americkém zábavním parku Six Flags Over Georgia ve státě Georgie. Lidé se zde na tomto kolotoči baví ve výšce 70 metrů nad povrchem země.", "section_level": 1}, {"title": "Plošinový kolotoč.", "content": "Otáčivá kruhová plošina může být umístěna v pevném stavení nebo stanu, anebo se otáčí i střecha kolotoče. Na plošině jsou upevněna sedadla, lavičky, nebo častěji koníčci, autíčka nebo vagónky. Plošinové kolotoče jsou určeny především pro malé děti, rodiče je mohou na plošině doprovázet i držet. V Praze stojí historický letenský kolotoč s koníčky z roku 1892, který je už mnoho let zavřen a čeká na rekonstrukci. Mnoho podobných pouličních kolotočů je v provozu v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Naklápěcí kolotoče.", "content": "V polovině 20. století se objevily složitější kolotoče s hydraulickým naklápěním plošiny, kde se návštěvníci musí připoutávat. Plošina se roztočí ve vodorovné rovině a postupně sklopí až do svislé roviny. Zejména v zábavních parcích se vyskytují ještě složitější zařízení, kde se otáčivý pohyb kombinuje s dalšími pohyby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolotoč, dříve také karusel, je zábavní atrakce, na níž jsou návštěvníci vystaveni otáčivému pohybu a působení odstředivé síly. Kolotoče se staví jako pevné (stacionární), anebo častěji jako mobilní, které se převážejí od místa k místu. Rozlišují se kolotoče řetízkové, plošinové a naklápěcí.", "tgt_summary": "A carousel (American English: from French \"carrousel\" and Italian \"carosello\"), roundabout (British English), or merry-go-round, is a type of amusement ride consisting of a rotating circular platform with seats for riders. The \"seats\" are traditionally in the form of rows of wooden horses or other animals mounted on posts, many of which are moved up and down by gears to simulate galloping, to the accompaniment of looped circus music. This leads to one of the alternative American names, the galloper (however see ‘direction of rotation’ below). Other popular names are jumper, horseabout, and flying horses. Carousels are commonly populated with horses, each horse weighing roughly 100 lbs (45 kg), but may include a variety of mounts, for example pigs, zebras, tigers, or mythological creatures such as dragons or unicorns. Sometimes, chair-like or bench-like seats are used, and occasionally mounts can be shaped like aeroplanes or cars. The \"roundabouts\" or \"merry-go-rounds\" installed in playgrounds are usually somewhat different devices: simple, child-powered rotating platforms with bars or handles to which children can cling while riding.", "id": 2225779} {"src_title": "Hermann Hoth", "tgt_title": "Hermann Hoth", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Narodil se 12. dubna roku 1885 v braniborském městě Neuruppin jako syn zdravotního důstojníka a po dokončení základního vzdělání nastupuje studium na gymnáziu. Po jeho dokončení vstupuje roku 1904 do pruského kadetního sboru v hodnosti \"Fähnrich\" (Praporčík) a je zařazen ke 72. pěšímu pluku (\"Infanterie-Regiment Nr. 72\") v saském městě Torgau. Avšak již v dubnu téhož roku byl dosazen na vojenskou školu ve Gdaňsku, kde zůstal až do ledna následujícího roku a následně na to byl povýšen do hodnosti \"Leutnant\" (poručík). Po opuštění vojenské školy se vrátil zpět ke svému 72. pěšímu pluku a v roce 1907 se stal pobočníkem velitele II. praporu. Dne 1. října, 1910 nastoupil na vojenskou akademii. Akademii dokončil úspěšně 21. července roku 1913 a hned poté byl zařazen ke 3. pluku pěšího dělostřelectva (\"Fussartillerie-Regiment Nr. 3\"), kde zůstal až do 17. září téhož roku. Ještě předtím je 19. června, 1912 byl povýšen do hodnosti \"Oberleutnant\" (nadporučík). Poté se na krátkou chvíli vrátil do funkce pobočníka velitele II. praporu u 72. pěšího pluku než byl k 1. říjnu jmenován pobočníkem velitele pluku. Tuto funkci zastával až do 1. dubna 1914 než byl dosazen do Velkého generálního štábu, kde zůstal až do počátku srpna. Dne 8. listopadu téhož roku byl povýšen do hodnosti \"Hauptmann\" (kapitán). Až do 20. března roku 1916 střídal různé štábní funkce a poté byl jmenován velitelem praporu u 342. pěšího pluku (\"Infanterie-Regiment Nr. 342\"). Poté působil jako velitel 49. výcvikového leteckého praporu až do října téhož roku a hned na to byl převelen do štábu vrchního velitele vzdušných sil, kde zůstal až do posledního roku 1. světové války. Následně na to byl převelen do štábu 30. pěší divize, kde se stal velitelem jejích operací. Zde zůstal až do konce srpna roku 1919. Služba v první světové válce mu vynesla mnoho vyznamenání, včetně obou stupňů železného kříže (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po prohrané 1. světové válce vstoupil do Reichswehru. V letech 1935–1939 velel 18. pěší divizi dislokované v Lehnici (Legnica, Liegnitz). Krátce nato povýšil na generálporučíka a velitele sboru. Války v Polsku roku 1939 se zúčastnil na čele XV. tankového sboru v rámci německé 10. armády, kde se vyznamenal. Vedl si neméně úspěšně i v tažení do Francie v roce 1940. Za tažení proti Sovětskému svazu převzal velení nad 3. tankovou skupinou. U prostých vojáků, kteří ho volali „papá Hoth“, byl oblíben, protože se staral o svoje lidi a často za nimi jezdil do prvních linií. Přispěl velkou měrou k úspěchu obkličovacích bitev v prostoru Minska, Smolenska a Vjazmy. V červenci 1941 dobyl Vitebsk. V zimě 1941–1942 se spolupodílel na obranných bojích na jižní Ukrajině (velel 17. armádě). Nechyběl ani při největší tankové bitvě u Kurska (operace Zitadelle, 1943) jako velitel 4. tankové armády, velení byl Hitlerem zbaven po prohře u Kyjeva. V dubnu 1945 dostal za úkol odzbrojit se zbytky 4. tankové armády 1. divizi ROA (Vlasovci) v Krušných horách. To však neučinil, protože mu už zbývalo pouze několik praporů. Po válce byl šest roků vězněn za válečné zločiny; psal knihy o vojenských dějinách.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "V roce 1956 vydává knihu \"Panzer-Operationen\" (Tankové operace)", "section_level": 1}], "src_summary": "Hermann „Papa“ Hoth (12. dubna 1885 – 26. ledna 1971) byl veterán první světové války a důstojník Wehrmachtu za druhé světové války. Dosáhl hodnosti Generaloberst (generálplukovník) a byl držitelem mnoha vojenských vyznamenání, včetně rytířského kříže s dubovými ratolestmi a meči.", "tgt_summary": "Hermann Hoth (12 April 1885 – 25 January 1971) was a German army commander and war criminal during World War II. He fought in the Battle of France and as a panzer commander on the Eastern Front. Hoth commanded the 3rd Panzer Group during Operation Barbarossa in 1941, and the 4th Panzer Army during the Wehrmacht's 1942 summer offensive. Following the encirclement of the 6th Army in the Battle of Stalingrad in November 1942, Hoth's panzer army unsuccessfully attempted to relieve it during Operation Winter Storm. After Stalingrad, Hoth was involved in the Third Battle of Kharkov, the Battle of Kursk in the summer of 1943 and the Battle of Kiev. Hoth implemented the criminal Commissar Order during the invasion of the Soviet Union. After the war, Hoth was convicted of war crimes and crimes against humanity in the High Command trial and sentenced to 15 years. He was released on parole in 1954.", "id": 1540183} {"src_title": "Magdalena (řeka)", "tgt_title": "Magdalena River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka pramení na jihu Kolumbie v Centrální Kordilleře a prvních 100 km má charakter horské řeky. Stéká ze svahů And na rozhraní mezi Centrální a Východní Kordillerou a do města Nape pokračuje severním směrem (640 km) v mezihorské propadlině mezi těmito dvěma hřbety, která je široká 30 až 60 km. Níže se dolina řeky rozšiřuje a pod městem El Banco vtéká řeka do propadliny Momposino s množstvím bažin a jezer. Vytváří zde dvě ramena. Západní vodnější rameno Lobo přijímá levé přítoky (Cauca, San Jorge) a východní rameno Mompos přijímá pravý přítok Sesar (na břehu tohoto říčního ramene leží mimo jiné i město Santa Cruz de Mompox figurující na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). Do Karibského moře se vlévá u významného kolumbijského přístavu Barranquilla. Magdalena je splavná pouze na svém dolním toku. Největším levostranným přítokem je řeka Cauca.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok vody v místech, kde řeka vtéká do Karibské nížiny činí 8000 až 10 000 m³/s. Nejvyšší je od dubna do května a od září do listopadu, kdy jsou zaplavovaná rozsáhlá území na dolním toku. Nejnižší je od prosince do března a od července do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pravidelná vodní doprava končí na dolním toku u peřejí u města On. Lodě tak jezdí téměř 880 km z Barranquilly do města La Dorada. Další úsek umožňuje dopravu pro lodě s malým ponorem mezi městy Neiva a ústí při velké vodě. Na dolním toku byl vybudován 113 km dlouhý plavební kanál Dique k přístavu Cartagena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magdalena () je nejdelší řeka na území Kolumbie, v severozápadní části Jižní Ameriky. Název je odvozen od biblické postavy Marie Magdaleny. Je 1540 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 260 000 km².", "tgt_summary": "The Magdalena River (, ; Less commonly \"Rio Grande de la Magdalena\") is the principal river of Colombia, flowing northward about through the western half of the country. It takes its name from the biblical figure Mary Magdalene. It is navigable through much of its lower reaches, in spite of the shifting sand bars at the mouth of its delta, as far as Honda, at the downstream base of its rapids. It flows through the Magdalena River Valley. Its drainage basin covers a surface of , which is 24% of the country's area and where 66% of its population lives.", "id": 337678} {"src_title": "Trójský kůň", "tgt_title": "Trojan Horse", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příčina (záminka) války.", "content": "Když trójský princ Paris unesl krásnou Helenu, manželku spartského krále Meneláa a odmítl vyjednávat o navrácení její i královské pokladnice, shromáždili Řekové pod velením mykénského krále Agamemnona obrovské vojsko. Čítalo 1184 lodí a sto tisíc mužů. Po celých devět let Řekové (Achájci) obléhali Tróju, drancovali její široké okolí, avšak Trója statečně odolávala obléhání.", "section_level": 2}, {"title": "Desátý rok.", "content": "V desátém roce již válečníci byli unavení a hovořilo se o návratu do vlasti. Nespokojení bojovníci navrhovali, aby se boj rozhodl mezi jeho hlavními aktéry a tak se proti sobě postavili Meneláos a Paris. Jenom zásahem bohů nebyl Paris zabit, po něm v lítých soubojích padl hrdina Patroklos rukou Hektora, nejstaršího syna trójského krále Priama. Patrokla pomstil Achilleus, který byl posléze zabit podivným zásahem Paridovým. Výsledek války stále nebyl rozhodnut. Tehdy navrhl Odysseus, aby se pokusili Tróju dobýt lstí. Navrhl postavit velkého dřevěného koně, v němž se ukryjí vybraní bojovníci. Tohoto koně potom dostat za nedobytné hradby města. Je třeba říci, že za autora nápadu bývá považován také věštec Kalchás či věštec Prylis (jemu tu myšlenku vnukla sama Athéna). Zdá se však, že Odysseus si všechny zásluhy přivlastnil.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba koně.", "content": "Stavby dutého dřevěného koně ze smrkových prken se ujal zkušený tesař Epeios. Na jednom boku byly skryté dveře, na druhém boku nápis s velikými rytými písmeny: „\"V naději na bezpečný návrat domů věnují toto vděční Řekové bohyni \"“ (Graves). Do jeho břicha se ukryla skupina odvážných bojovníků, přičemž jsou uváděny různé počty mužů počínaje číslem 24 nebo 30 až 50, dokonce i nepravděpodobných tři tisíce mužů. Mezi nimi jsou jmenování Meneláos, Odysseus, Diomédes, Sthenelos, Akamás, Thoás, Echión a Neoptolemos. Jako poslední tam vstoupil Epeios, „\"vytáhl za sebou žebřík a protože uměl ovládat padací dveře, usadil se vedle zámku\"“ (Graves).", "section_level": 2}, {"title": "Řecká lest.", "content": "Ostatní řecká vojska lstivě spálila tábor a odplula z dohledu z trójského pobřeží. Na břehu zůstal jediný Řek Sinón, který měl připravenu historku o tom, že je dezertér. Po rozednění Trójané viděli kouřící zbytky tábora, prázdné moře a velikého koně. Brzy objevili Sinóna a ten jim tvrdil, že kůň je darem bohyni Athéně. Trójané se rozdělili na ty, kteří ho chtěli okamžitě zatáhnout za městské hradby, ale také silné hlasy proti. Mezi nimi Kassandra prohlásila, že v koni jsou schovaní ozbrojenci – zase jí však nikdo nevěřil. Totéž tvrdil i další věštec Láokoón a vrhl na koně oštěp, až zbraně vevnitř zachrastily. Ten prý řekl „\"Ať je to cokoliv, bojím se Danaů, i když přinášejí dary\"“ – z toho se dodnes zachovalo rčení Danajský dar. Řek Sinón před Trójany rozvinul secvičené řeči, které připravil lstivý Odysseus. Láokoón stále nevěřil, ale bůh Apollón poslal na něj i jeho dva syny dva obrovské hady, kteří ho umlčeli. Trójané to vše vzali jako potvrzení Sinonových řečí. Pak už jim nestálo nic v cestě – koně dotáhli za městské hradby. Museli je pobořit, protože městskými branami by kůň, vystavěný z trupů lodí, neprošel. Trójané se radovali, že dlouhá válka skončila a jejich město zůstalo zachováno. Podle italského námořního archeologa Francesca Tiboni byla „Trójským koněm“ ve skutečnosti obchodní loď. Podle Tiboniho se výraz „kůň“ nebo také „hroch“ (pro oba pojmy existovalo v řečtině slovo hippos), používal přeneseně pro označení obchodní lodi, kterou na přídi zdobila galionová figura připomínající koňskou hlavu. „Řecký geograf Pausanias už ve druhém století našeho letopočtu píše, že je nevěrohodné, že by Řeky napadlo použít jako dar koně, a to dokonce ani tehdy, kdyby socha koně byla použita jen v rámci legendy,“ tvrdí Tiboni. Podle athénské archeoložky Eleny Stylianouové však tak nebo tak už dnes není možné oddělit fakta od fikce, zvlášť ne pak, je-li řeč o legendě založené na téměř 3000 let starém eposu – jehož autentičnost je navíc rovněž sporná.", "section_level": 2}, {"title": "Zkáza je završena.", "content": "Jakmile lidé za hradbami usnuli, bojovníci opustili břicho koně. Echión vyskočil první, upadl a zlomil si vaz. Ostatní vylezli po provazovém žebříku, běželi otevřít brány města, pobíjeli stráže. Mezitím Sinón dal ohňové znamení vojsku a loďstvu, které se rychle vrátilo k Tróji. Té noci byli krutě a nemilosrdně vražděni obyvatelé a zejména členové královské rodiny, z mužů se nezachránil nikdo. Ženy byly vzaty do otroctví. Trója lehla popelem. Trójská válka skončila.", "section_level": 2}, {"title": "Historické interpretace.", "content": "Italský námořní archeolog Francesco Tiboni vyslovil v roce 2019 v článku publikovaném ve vědeckém časopise \"Archaeologia Maritima Mediterranean\" tezi, že legenda vznikla chybou v překladu a ve skutečnosti nešlo o koně, ale o obchodní loď. Podle Tiboniho existovalo v řečtině pro pojmy „kůň“ a zároveň i „hroch“ slovo „hippos“, které se však používalo přeneseně pro označení obchodní lodi, kterou na přídi zdobila galionová figura připomínající koňskou hlavu. Podobnou tezi podle Tiboniho vyslovil už řecký geograf Pausaniás. Tyto obchodní lodě byly v té době (spolu s drahými kovy) běžnou poctou, kterou poražení vzdávali hold svému silnějšímu nepříteli. Ve Vergiliově eposu Aeneis se mluví o ostražitých Trójanech, kteří volají po tom, aby byl řecký dar „potopen“ (ne spálen jako u Homéra). Stejný poznatek vyslovil i historik umění Andrea Cionci v italských novinách La Stampa. Athénská archeoložka Elena Stylianou zdůrazňuje, že tak jako tak už dnes není možné oddělit fakta od fikce, zvlášť ne, je-li řeč o legendě založené na téměř 3000 let starém eposu, jehož autentičnost je navíc rovněž sporná. Zde se podle ní zabýváme z poloviny historií a z poloviny mytologií, takže si tu kdokoli může interpretovat cokoli tak, jak se mu zlíbí, a co se opravdu stalo, nezjistíme pravděpodobně nikdy.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "Trójský kůň se v podobě metafory stal pojmenováním pro člověka či věc, sloužící v nějaké situaci jako nástroj lsti pro něčí oklamání, k rozvrácení příslušného prostředí apod., případně z opačného pohledu pro obratně vymyšlenou lest, která se stala východiskem z obtížné situace. V informatice se pak tento přenesený význam používá specificky pro označení typu škodlivého počítačového programu, viz Trojský kůň (program).", "section_level": 1}, {"title": "Trójský kůň v umělecké tvorbě.", "content": "Písně: -Trójský kůň – hudební skupina Bezinky Filmy: -Kolik váží Trójský kůň? – 2008 -Dobrodružství v barvách: Trójský kůň – 1997", "section_level": 1}], "src_summary": "Trójský kůň je v řecké mytologii předposlední akt deset let trvající trójské války. Skupinka obléhajících Řeků (kteří se u Homéra nazývají Achájové, Danaové) pod vedením Odysseovým se ukryla do velkého dřevěného koně a zbytek odplul do úkrytu. Když Trójané vtáhli koně do města, Odysseovi lidé otevřeli bránu a učinili tak poslední krok ke zničení hrdého města Trója. Šlo vlastně o speciálně zkonstruovaný a použitý válečný stroj, který Řekům posloužil jako válečná lest a překvapení. Příběh je stručně vylíčen v Homérově \"Odysseji\" (VIII. 493–515) a dále rozvinut ve Vergiliově \"Aeneidě\" (II., 49 nn).", "tgt_summary": "The Trojan Horse is a story from the Trojan War about the subterfuge that the Greeks used to enter the independent city of Troy and win the war. In the canonical version, after a fruitless 10-year siege, the Greeks constructed a huge wooden horse and hid a select force of men inside, including Odysseus. The Greeks pretended to sail away, and the Trojans pulled the horse into their city as a victory trophy. That night the Greek force crept out of the horse and opened the gates for the rest of the Greek army, which had sailed back under cover of night. The Greeks entered and destroyed the city of Troy, ending the war. Metaphorically, a \"Trojan horse\" has come to mean any trick or stratagem that causes a target to invite a foe into a securely protected bastion or place. A malicious computer program that tricks users into willingly running it is also called a \"Trojan horse\" or simply a \"Trojan\". The main ancient source for the story is the \"Aeneid\" of Virgil, a Latin epic poem from the time of Augustus. The event is also referred to in Homer's \"Odyssey\". In the Greek tradition, the horse is called the \"wooden horse\" ( in Homeric/Ionic Greek (\"Odyssey\" 8.512); , in Attic Greek).", "id": 2125316} {"src_title": "Obeidská kultura", "tgt_title": "Ubaid period", "src_document": [{"title": "Rozdělení a popis Vývoje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obeidské vlivy mimo jižní Mezopotámii.", "content": "V Sýrii se Obeidská kultura projevila v období Amuk D a Amuk E, nalézáme zde malovanou obeidskou keramiku. Na pobřeží Sýrie je obdobnou smíšenou kulturou Ras Šamra IV A. V maloasijské Kilikii známe obeidskou kulturu z Mersinu. Jižněji, v Libanonu a v Palestině známe obeidský vliv z Byblu a z ghassúlsko-beerševské kultury. Variantou obeidské kultury na severu Íránu byla pisdelijská kultura, v Luristánu kultura města Tepe Giyanu.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "Obeidská kultura se vyznačuje rozsáhlými osídlenými vesnickými osadami, obytnými obdélníkovými domky s úzkými pokoji a vzhledem prvních chrámů veřejné architektury v Mezopotámii. Vybavení domácnosti obsahovalo výraznou jemnou křišťálovou nebo zelenožlutou keramiku zdobenou geometrickými vzory v hnědé nebo černé barvě; nástroje byly často vyrobeny z tvrdě vypálené hlíny, ale na severu byl použit i kámen a někdy i kov. Vesnice tvořily specializovaní řemeslníci (hrnčíři, tkalci a kováři), přestože většina obyvatelstva byla sezónními pastýři zemědělci. Později přišel vzestup elitní třídy náčelníků, která byla spojena s řízením chrámů a sýpek, zodpovědných za udržování společenského pořádku. Zdálo by se, že různé kolektivní metody, možná příklady toho, co Thorkild Jacobsen nazýval primitivní demokracií, ve kterém byly spory dříve vyřešeny prostřednictvím rady svých vrstevníků, už nebyly dostatečné pro potřeby místní komunity. Obeidská kultura vznikla na jihu, ale stále má jasné spojení s dřívějšími kulturami v oblasti středního Iráku. Vzhled obeidského lidu byl někdy spojen s takzvaným sumerským problémem, který se týkal původu sumerské civilizace . Bez ohledu na etnický původ této skupiny tato kultura poprvé viděla jasné tripartitní sociální rozdělení mezi trvale usazenými rolníky přicházejícími ze severu, kočovnými pastýři závislých na jejich stádech a rybáři z arabského pobřeží, žijící v rákosích. Během období 5000-4000 př.nl začal pohyb směrem k urbanizaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obeidská kultura (6500-3800 př. n. l.) je obecný název pro prehistorické období v Mezopotámii, vyznačující se poprvé v této oblasti velice blízkými znaky materiální kultury na značně rozlehlém území při řekách Eufrat a Tigris. Její vlivy jsou patrné i mimo vlastní nížinu (starý Sumer), sahají do hor na severozápadě, severu i na okraj Íránské vysočiny. Kultura je nazvána podle naleziště Tell al-Ubajd (též Obeid, el-Obejd, Ubaid), které leží poblíž zřícenin sumerských měst Uru a Eridu.", "tgt_summary": "The Ubaid period (c. 6500–3800 BC) is a prehistoric period of Mesopotamia. The name derives from Tell al-'Ubaid where the earliest large excavation of Ubaid period material was conducted initially by Henry Hall and later by Leonard Woolley. In South Mesopotamia the period is the earliest known period on the alluvial plain although it is likely earlier periods exist obscured under the alluvium. In the south it has a very long duration between about 6500 and 3800 BC when it is replaced by the Uruk period. In North Mesopotamia the period runs only between about 5300 and 4300 BC. It is preceded by the Halaf period and the Halaf-Ubaid Transitional period and succeeded by the Late Chalcolithic period.", "id": 1201070} {"src_title": "Povídka o Sinuhetovi", "tgt_title": "Story of Sinuhe", "src_document": [{"title": "Exempláře a struktura textu.", "content": "\"Povídka o Sinuhetovi\" se ve starověku těšila velké oblibě; také proto je známa z řady fragmentů různé délky z různých období. Základní verze částí textu jsou zaznamenány na hieratických papyrech berlínského muzea č. 3022 a 10499 pocházejících z doby kolem roku 1785 př. n. l., tedy z přelomu 12. a 13. dynastie, a na ostraku v Ashmolean Museum z doby Nové říše. Řada zlomků pochází z Dér el-Medíny. Povídka se vyznačuje krásnou dikcí a pečlivou skladbou. Svou formou napodobuje standardní formu životopisů hodnostářů zaznamenávaných v hrobkách, a to tak dokonale, že „bychom se téměř mohli domnívat, že jde o opis biografického nápisu z velmožovy hrobky;“ nescházejí ani obvyklá prohlášení o Sinuhetově péči o strádající. Aidan Dodson v této souvislosti připouští několik možných variant vzniku textu: může jít o fiktivní romanci, která využívá formu daného literárního žánru; pak je možné, že byla vytvořena na základě jiných soudobých životopisů, do dnešní doby nedochovaných. Nebo je skutečným, byť značně rozšířeným hrobovým nápisem – pak by mohlo jít o značně „přizdobené“, ale na pravdě založené vyprávění, nebo o skutečný původní příběh, jehož seškrtáním by vznikl hrobový nápis. Na druhou stranu je k tomu třeba dodat, že i kdyby snad kdysi Sinuhet skutečně žil, nejspíše by jeho životní příběh byl pro potřeby literárního textu natolik přepracován, „že by z původního námětu asi mnoho nezůstalo.“ Do textu jsou zasazeny i dva chvalozpěvy na panovníka a opis královského dekretu, jimiž jsou od sebe odděleny jednotlivé epizody, takže oslava krále tvoří kostru celého příběhu. Lze vysledovat i náznaky veršů, což ovšem není možné dostatečně ocenit, neboť až na výjimky není známo, jak byla egyptština vyslovována.", "section_level": 1}, {"title": "Děj povídky.", "content": "Sinuhet vystupuje jako vysoký úředník za vlády Amenemheta I., prvního panovníka 12. dynastie. O jeho původu není v textu nic bližšího uvedeno, nicméně tituly napovídají, že patří ke staré, vysoce postavené rodině. Spolu s vojskem, jemuž velí nejstarší královský syn Senusret, se vrací z vítězného tažení do Libye. Sinuhet náhodně vyslechne tajné sdělení o králově násilné smrti určené následníkovi, a protože se v důsledku toho obává o svůj život, rozhodne se raději, že uprchne z Egypta. Jeho cesta je nelehká: skrývá se v křoví, aby nikoho nepotkal, plaví se na loďce bez vesla, obává se vojenských hlídek střežících opevnění tzv. Vládcových zdí, často putuje v noci. Nakonec se dostává do Asie a po roce a půl putování oblastí kolem Byblu vstupuje do služeb beduínského náčelníka a přijímá kočovný způsob života. Požívá velké důvěry, stane se jeho rádcem a statečným velitelem jeho oddílů. Je vyzván k souboji s obrovským nepřítelem – \"„silákem země Recenu, … jemuž nebylo rovno (a jenž) porazil celou zemi“\", který mu chce odejmout dobytek ve prospěch svého kmene. Sinuhet jej ale porazí – prostřelí mu hrdlo šípem a \"„složí ho jeho vlastní sekerou.“\" Tuto pozoruhodnou epizodu někteří badatelé pokládají za předobraz o tisíc let mladšího biblického vyprávění o boji Davida s Goliášem. Po svém vítězství se Sinuhet stává hrdinou a získává velké bohatství. Stále více však touží vrátit se domů. Pověst o něm se mezitím dostane až k Amenemhetově nástupci Senusretovi I., který Sinuheta dopisem vyzve, aby se vrátil. Na důkaz své přízně mu pošle bohaté dary a zdůrazňuje, že útěk byl Sinuhetovým vlastním nepochopitelným a bezdůvodným rozhodnutím a že se ve skutečnosti nikdy nedopustil ničeho, za co by se měl obávat trestu: \"„Tento plán ti přineslo (jen) tvé (vlastní) srdce. Nebylo to v mém srdci proti tobě… Vrať se do Egypta! Uvidíš (znovu) hlavní město, ve kterém jsi vyrostl!“\" Sinuhet v odpovědi zdůrazňuje svou oddanost panovníkovi a prohlašuje, že si je vědom, že nikým nebyl k útěku nucen a že vlastně nebylo nic, co by mu reálně hrozilo – bylo \"„to jako stav snu… Nebál jsem se, nikdo mne nepronásledoval, neslyšel jsem žádné výčitky, mé jméno nebylo slyšeno z úst herolda. Přesto jsem měl po těle husí kůži, mé nohy mě unášely pryč.“\" Sinuhet poté předává vše, co má, svým potomkům a je znovu přijat ke dvoru. Dostává se mu mimořádných poct, královská rodina jej zahrnuje nevídanou osobní přízní: \"„Není jiných mužů nízkého původu, pro které by bylo učiněno něco podobného.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Historický kontext.", "content": "Děj povídky je zasazen do doby vlády Senusreta I.; není však možné s jistotou říci, kdy příběh skutečně vznikl. Vzhledem k datování nejstarších známých exemplářů textu je jisté, že vychází z dvorské kultury 12. dynastie. Badatelé zejména poukazují na fakt, že výslovně uvedená primární motivace Sinuhetova útěku – vražda Amenemheta I. – je zmiňována i v jiném literárním díle, v \"Naučení Amenemheta I. synovi\". Zjevným cílem tohoto textu, sepsaného jménem samotného zavražděného krále, bylo ospravedlnit následníka trůnu z podezření z účasti na spiknutí a veřejně vyjádřit vůli, aby se Senusret stal jeho nástupcem; proto je více než pravděpodobné, že text vznikl nedlouho po této události. Obdobně tomu \"Povídka o Sinuhetovi\" na několika místech královraždu truchlivě připomíná, opěvuje Senusreta jako právoplatného nástupce a zdůrazňuje, že zpráva o králově smrti jej zastihla nečekaně a že následník nesměl \"„ztratit ani okamžik“\". Navíc autoři obou skladeb – jak Amenemhetova naučení tak povídky – použili stejný postup: využili zavedenou literární formu (v jednom případě naučení, ve druhém životopisu), ale pro své potřeby ji naplnili novým obsahem s jasným politickým záměrem. To vše svědčí pro to, že podobně jako uvedené \"Naučení\" mohla i povídka vzniknout nedlouho po Amenemhetově smrti, možná dokonce i na vládní objednávku.", "section_level": 1}, {"title": "Historicita osoby Sinuheta.", "content": "Otázka Sinuhetovy historicity již patrně nikdy nebude zcela zodpovězena a to jediné, co tedy prozatím máme, jsou jen předpoklady. Pro historicitu by mohla vypovídat forma díla, tj. autobiografie. Dalším možným důkazem je očividná znalost autora dobových poměrů na blízkém východě, kde se značná část příběhu odehrává. Značí to, že povídka byla sepsána v době, kdy se odehrává, nebo krátce po ní, čili v době, kdy mohl Sinuhet žít a sepsat svůj příběh. Proti historicitě naopak vypovídá skutečnost, že krom přepisů povídky, nebo odkazů na ni, neexistují žádné jiné zdroje o Sinuhetovi. A také již prve uvedená autobiografičnost vyprávění může být snadno vyvrácena oblíbeností životopisu jako literárního žánru v Egyptě. Oba tyto fakty tvoří společně silný argument proti historičnosti Sinuheta a proto je na základě dosud známých skutečností Sinuhet považován za fiktivní postavu. Všechno to jsou však zatím pouze nepřímé důkazy a tak nad Sinuhetem a jeho historičností stále visí (patrně nevyřešitelný) otazník. Nezdá se pravděpodobné, že by se nalezl nějaký jednoznačnější důkaz pro tu či onu možnost. Je však vhodné zde připomenout, že pro podobné nepřímé důkazy bylo za fiktivní považováno celé město, než bylo H.Schliemannem roku 1870 objeveno.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka textu.", "content": "Ukázka textu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Povídka o Sinuhetovi je moderní označení staroegyptského literárního díla neznámého autora sepsaného jako autobiografické vyprávění muže jménem Sinuhet (v původním znění Sanehet, v překladu z egyptštiny „Syn sykomory“). Je jednou z jazykově i literárně nejvytříbenějších staroegyptských literárních památek; např. český egyptolog Zbyněk Žába ji pokládal za „snad i nejkrásnější“. V moderní době se jí volně inspiroval finský spisovatel Mika Waltari ke svému nejznámějšímu dílu – k historickému románu \"Egypťan Sinuhet\". Přes shodu jmen ovšem obě literární postavy prožívají zcela jiné osudy, jsou zasazeny do jiné doby a mají rozdílnou charakteristiku. Příběh pochází z doby Střední říše a svou formou napodobuje v této době velmi oblíbený specificky egyptský literární žánr životopisu. Sinuhet vystupuje jako prototyp loajálního úředníka za vlády Amenemheta I., po jehož násilné smrti z obav o svůj život prchne do ciziny. Zde prožívá mnohá dobrodružství, dosáhne uznání i bohatství, stále však touží po návratu domů a po příležitosti sloužit u dvora novému panovníkovi. Amenemhetův nástupce se doslechne o Sinuhetově oddanosti a vyzve ho k návratu; zanedlouho jej také skutečně s nebývalými poctami přijme jako nejpřednějšího z dvořanů. Zatímco dřívější badatelé měli za to, že příběh je vyprávěním o skutečných osudech Sinuheta, třebaže literárně zpracovaným, nebo alespoň připouštěli možnost reálné existence hlavního hrdiny, převažuje dnes názor, že \"Povídku o Sinuhetovi\" nelze pokládat za skutečný životopis a že Sinuhet není reálnou, ale pouze fiktivní literární postavou se zřejmými politicko-propagandistickými rysy. Svědčí pro to také fakt, že jednotlivá témata a náměty jsou v příběhu používány a rozvíjeny způsobem, který je typický i pro ostatní soudobá díla zcela literárního charakteru. Autor vyprávění ovšem použil řadu neobvyklých prvků a prokazatelně byl velice dobře obeznámen se soudobými reáliemi života v Egyptě a v Levantě, protože informace a líčení v příběhu obsažené jsou ve shodě se svědectvím archeologických nálezů a písemných pramenů o době, do níž je zasazen, tj. o přelomu 20. a 19. století př. n. l. To vše povídce dodává na čtivosti a už ve starověku ji učinilo jedním z nejoblíbenějších literárních děl vzdělaných Egypťanů, o čemž svědčí řada dochovaných přepisů. Velká pozornost badatelů byla povídce věnována s ohledem na možné paralely s některými starozákonními příběhy, neboť její vznik spadá přibližně do období, do nějž bývá kladena doba patriarchů.", "tgt_summary": "The Story of Sinuhe (also known as Sanehat) is considered one of the finest works of ancient Egyptian literature. It is a narrative set in the aftermath of the death of Pharaoh Amenemhat I, founder of the 12th dynasty of Egypt, in the early 20th century BC. It was composed around 1875 BC, although the earliest extant manuscript is from the reign of Amenemhat III, c. 1800 BC. There is an ongoing debate among Egyptologists as to whether or not the tale is based on actual events involving an individual named Sinuhe (Egyptian: z3-nht \"son of the sycamore\"), with the consensus being that it is most likely a work of fiction. Due to the universal nature of the themes explored in \"Sinuhe\", including divine providence and mercy, its anonymous author has been described as the \"Egyptian Shakespeare\" whose ideas have parallels in biblical texts. \"Sinuhe\" is considered to be a work written in verse and it may also have been performed. The great popularity of the work is witnessed by the numerous surviving fragments.", "id": 2003206} {"src_title": "Džengiš Čokusu", "tgt_title": "Jengish Chokusu", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Nachází se na hřebenu Kokšaal-Tau Centrálního Ťan-Šanu na hranici Kyrgyzstánu a Číny, jihovýchodně od jezera Issyk-kul a 16 km jihozápadně od druhé nejvyšší hory pohoří Chan Tengri. Z geologického pohledu jde o nejsevernější sedmitisícový vrchol na Zemi, neboť u severnějšího Chan Tengri překračuje výšku sedmi tisíc metrů pouze ledovcová čapka. Okolí hory je silně zaledněno, ze severních úbočí hory stéká ledovec Inylček, který je se svou délkou 62 km čtvrtý nejdelší na Zemi (ref- z anglické).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast centrálního Ťan-Šanu historicky tvořila přirozenou hranici mezi sférou vlivu Ruska a Číny. Ačkoli carská vojska v průběhu 19. století několikrát vstoupila do západní Číny, oblasti na jih a východ od vrcholu vždy zůstaly součástí Číny. Před topografickým měřením v roce 1943 byl za nejvyšší vrchol Ťan-Šanu považován Chan Tengri. Při příležitosti 20. výročí založení Komunistického svazu mládeže v roce 1938 byla do oblasti centrálního Ťan-Šanu vyslána horolezecká expedice s cílem najít a zdolat nejvyšší vrchol celého pohoří. 19. 9. 1938 pak členové této expedice L. Gutman, E. Ivanov a A. Sidorenko z ledovce Zvězdočka vrchol zdolali, pomocí starého leteckého altimetru určili jeho výšku na 6900 metrů a pojmenovali Štít 20 let Komsomola. V průběhu roku 1943 probíhal v oblasti topografický průzkum, který určil přesnou výšku vrcholu 7439 metrů, což z vrcholu dělalo nejvyšší vrchol Ťan-Šanu a druhý nejvyšší vrchol Sovětského svazu. Na počest ruského vítězství u Stalingradu byl vrchol přejmenován na Pik Pobedy (Štít vítězství). Vzhledem k velkému výškovému rozdílu měření došlo ke zpochybnění předešlého výstupu. Nicméně později byl výstup z roku 1938 uznán. Po druhé světové válce bylo vyvinuto značné úsilí o zlezení tohoto oficiálně dosud nezlezeného vrcholu. V roce 1955 došlo na vrcholu ke katastrofě, kdy většina účastníků kazašské expedice vedené E. M. Kolokolnikovem zahynula ve výšce 6900 metrů ve sněhové bouři. První nezpochybnitelný úspěšný výstup byl uskutečněn v roce 1956 týmem sovětských horolezců pod vedením Vitalije M. Abalakova. V roce 1958 byl vrchol poprvé dosažen východním hřebenem skupinou I. Erokina, v roce 1961 skupina D. Medzmarišviliho otevřela novou cestu po západním hřebenu, která je dnes používána jako klasická. Nebezpečí této cesty spočívá mimo jiné ve velmi dlouhém postupu po hřebenu ve výškách kolem 7000 metrů. První úspěšný traverz celého vrcholového hřebenu byl uskutečněn v roce 1970. První výstup z jižní - Čínské - strany byl uskutečněn čínskou expedicí v roce 1977. Všechny výstupové trasy jsou náročnými horolezeckými výstupy obtížnosti 5B nebo vyšší ruské škály. Hora je považována za nejobtížnější sedmitisícovku v bývalém Sovětském svazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džengiš čokusu nebo Tömür (kyrgyzsky \"Жеңиш чокусу, Žeŋiš čokusu,\" ujgursky تۆمۈر, transliterováno \"Tömür,\" čínsky 托木尔峰, pinyin \"Tuōmù'ěr Fēng,\" český přepis \"Tchuo-mu-er-feng)\", známý též pod ruským názvem Pik Pobědy \"(Пик Победы),\" v překladu „Štít vítězství“, je se 7439 m nejvyšší horou Kyrgyzstánu a celého pohoří Ťan-šan.", "tgt_summary": "Jengish Chokusu (, , , ; ; , \"Pik Pobedy\", ) is the highest mountain in the Tian Shan mountain system at . It lies on the Kyrgyzstan–China border between the raion of Ak-Suu, in the Issyk-Kul Region of far Eastern Kyrgyzstan and Wensu County, Xinjiang, China. It is part of the Kakshaal Too, the highest part of the Tian Shan and located southeast of lake Issyk Kul.", "id": 380237} {"src_title": "Segway", "tgt_title": "Segway", "src_document": [{"title": "Fungování a ovládání.", "content": "Elektromotory pohánějící vozidlo jsou napájeny Ni-MH nebo Li-ion akumulátory. Díky akumulátorovému pohonu je velmi tiché a nevytváří spalovací zplodiny. Stabilitu ve vzpřímené poloze zajišťuje soustava gyroskopických senzorů řízená mikroprocesorem, která 100× za sekundu vyhodnocuje polohu základny a na základě těchto informací ovládá stabilizační elektromotory tak, aby byla plošina neustále v rovině. Segway dosahuje maximální rychlosti až 20 km/h. Nové modely mají i bezdrátový ovladač s vlastním zabezpečovacím režimem. K ovládání se nepoužívají žádné pedály ani páčky, ovládá se náklonem těla. Mírným náklonem vpřed jezdec způsobí pohyb dopředu, a čím větší tento náklon je, tím rychleji jede. Brzdění se provádí opětovným narovnáním jezdce do vzpřímené polohy, nakloní-li se dozadu, pojede vzad. Zatáčení je ovládáno náklonem řídítek do stran. Zvládnutí ovládání je pro většinu lidí intuitivní a je otázkou několika málo minut. Přístroj byl zkonstruován tak, aby zvládl jakýkoliv terén venku i uvnitř budov. Snadno zvládne i schody, výtah a eskalátory.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Segway je využíván k užitkové i turistické a zážitkové dopravě osob, obsluze průmyslových a logistických areálů, zajištění bezpečnosti rozsáhlých prostor i marketingovým akcím. V turisticky atraktivních městech prosperují půjčovny segwayů. Do roku 2012 je údajně zařadilo do svého vybavení přes 150 policejních sborů na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v Česku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Využití policejními sbory v Česku.", "content": "V České republice začala své příslušníky-pochůzkáře vybavovat vozítky Segway řada městských policií. Pěstská policie v Praze 1 je v roce 2011 používala již sedmým rokem. Má celkem 3, z toho jeden jí věnovala městská část a dva další přidělila centrála městské policie. Městská policie v Plzni převzala do užívání první dva segwaye v červenci 2008. Městská police v Olomouci do svého vybavení 4 vozítka pořídila v roce 2011 za 760 tisíc Kč věnovaných nadací Bezpečná Olomouc. Městská police Karlovy Vary nasadila segwaye do služby 10. června 2012 u příležitosti Karlovarského karnevalu, zkušebně je použila již v roce 2009 během filmového festivalu. Dalšími městy, kde je městská policie využívá, je Znojmo či Slaný. Pražské městské policii trvá nabití baterií údajně asi 10 hodin, vydrží pak po celou směnu (karlovarská městská policie uvádí dojezd 38 km na jedno nabití.) Pražská městská policie je využívá zejména v lokalitách pěších zón a v místech, kde je hustý turistický ruch. Výhodou je výhled strážníka přes davy lidí. V zásobníku má policejní segway rozšířenou zdravotní výbavu. Použitelné jsou segwaye údajně i při zásazích proti prchajícím pachatelům, třeba kapsářům a podvodníkům, protože rychlostí i výdrží pachatele překonají. Provozní náklady jsou i po 7 letech provozu minimální. V roce 2014 prezentovala svůj záchranářský segway soukromá záchranná služba Trans Hospital. Pořídila si ho především k využití na kulturních a podobných akcích.", "section_level": 3}, {"title": "Turistické využití v Česku.", "content": "Turistickým využitím segwayů je v České republice známá především Praha, kde působila řada půjčoven segwayů. Část půjčoven je sdružena v Asociaci Segway, která své členy svazuje etickými pravidly, podle nichž se například skupinky turistů mohou pohybovat pouze společně s instruktorem. Asociace Segway uvedla, že se jezdí omezenou rychlostí 6–8 kilometrů za hodinu, každý klient projde zaškolením a provádí se test na alkohol. Městská část Praha 1 má podle radního Jiřího Veselého nejvíce problémů s těmi půjčovnami, které členy asociace nejsou. Rovněž Jiří Večeřa z asociace provozovatelů segwayů v květnu 2015 uvedl, že problémy způsobují především provozovatelé, kteří stojí mimo asociaci, zejména provozovatelé z Ruska. Deník Metro v květnu 2015 v článku prezentujícím postoje městské části Praha 1 uvedl odhad, že se ulicemi Prahy pohybuje 300 segwayů. Asociace Segway ČR začátkem roku 2016 (stejně jako v roce 2014) uváděla 9 členů. Podle článku iDnes.cz a zprávy ČTK z července 2016 však sdružovala asociace 25 firem a plošný zákaz by připravil o zaměstnání asi 300 lidí. Z 9 firem, které prezentoval web Asociace Segway ČR, měla do roku 2016 každá jedno své výchozí stanoviště pro vyjížďky. Z toho 5 firem mělo výchozí místo na Starém Městě (Segway Trip – Zuzana Eliášová na Ovocném trhu čo. 15, PSH RENT s.r.o. na Křižovnickém náměstí u čo. 1, Segway Point Praha firmy GSI Distribution s.r.o. na Staroměstském náměstí u Mikulášské ulice, SG Point firmy Sg-point.info s.r.o. před Prašnou bránou a Segway Rent firmy VPROV s.r.o. u hotelu Intercontinental), jedna firma na Novém Městě (Green Lemon s.r.o. na adrese Myslíkova 22, navíc Segway Point Praha, GSI Distribution s.r.o. měla na adrese Rašínovo náměstí čo. 40 provozovnu pro celodenní pronájmy) a tři firmy na Malé Straně (PragueOnSegway.com firmy Feel Good Services s.r.o. na adrese Vlašská čo. 2, Segway Experience s.r.o. na adrese Mostecká čo. 4 a Prague Segway Tours na Maltézském náměstí čo. 7). Většina nabízených tras měla pevně stanovené trasy a pravidelné časy odjezdů, některé firmy však fungovaly i jako půjčovny, byť vozítka vždy půjčovaly i s průvodcem. Některé trasy byly tematicky zaměřené (například na filmová místa nebo na mosty), program některých tras byl spojen s návštěvou partnerských restaurací, muzeí a podobně, případně se speciálním programem (únikové hry) atd. Délka nabízených projížděk se pohybovala v rozmezí od půl hodiny do tří hodin, cena v závislosti na délce projížďky, počtu účastníků a dalších faktorech od 500 do 1370 Kč za hodinu. Většina projížděk byla jen po území Pražské památkové rezervace, ale v nabídkách byla i pětihodinová Karlštejn Tour za 3600 Kč (Segway Experience s.r.o.), celodenní pronájem byl nabízen už od 3500 Kč (Segway Point Praha).", "section_level": 3}, {"title": "Pořizovací náklady.", "content": "Nákupní cena transportéru Segway v České republice v roce 2011 byla kolem čtvrt milionu, roční provoz měl přijít asi na 16 tisíc Kč. Městská policie Plzeň je nakoupila za 275 tisíc za kus. Pražská městská policie je údajně získala za 113 tisíc korun za kus.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "James Heselden, který v prosinci 2009 získal většinový podíl ve společnosti Segway, byl v září 2010 ve věku 62 let nalezen mrtvý v řece Wharfe poblíž Leedsu, poblíž něj byla nalezena i dvojkolka. Policie dospěla k závěru, že s ní spadl z devítimetrového srázu nad řekou, což údajně potvrdil i jeden očitý svědek. Policie ani Heseldenova rodina neshledali žádné známky toho, že by mělo jít o něco jiného než o nehodu. Podle vyjádření pražské záchranné služby z roku 2014 je úrazů spojených s provozem segwayů minimum a dochází k nim jen ojediněle. Ve středu 5. března 2014 odpoledne sjelo v Praze na Kampě u Sovových mlýnů turistům vypůjčené vozítko do plavební komory. Byl povolán hasičský potápěč a jeřáb, který jej za asistence policie vylovil, a zpráva o události prošla významnými zpravodajskými médii. Ke zranění nedošlo. Radní městské části Praha 1 pro oblast bezpečnosti a veřejného pořádku Ivan Solil 9. prosince 2015 uvedl, že Nemocnice na Františku od dubna eviduje přes 50 zraněných, kteří se dostali do nějaké kolize se segwayisty.", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní úprava provozu v Evropě.", "content": "Ve Velké Británii nejprve zakázali segwayům provoz „po ulicích a silnicích“, avšak poté rozhodli, že se jedná o motorové vozidlo, a proto nesmí užívat ani chodníky. K rozhodnutí přispěla smrtelná nehoda majitele firmy Segway v září 2011. Podle časopisu Týden byl zákaz užívat chodníky a pěší zóny vydán současně se zákazem užívat silnice, a to počátkem roku 2011. Rakousko charakterizovalo segway do 25 km/h jako motorové jízdní kolo (Elektro-Fahrrad). Do šíře 80 cm smí vozítka segway používat jízdní pruh pro cyklisty. Je-li vozítko širší nebo není-li cyklistický pruh k dispozici, musí použít vozovku. Jízda po chodníku je nepřípustná (mimo potřeby k zaparkování) a pokuta za ní se pohybuje až do výše 726 €. Platí stejná pravidla vybavení jako pro jízdní kola. Mimo to musí řidič dodržovat hranici 0,8 promile. Věková hranice platí od 12 let bez doprovodu rodičů. V Rakousku se doporučuje uzavřít pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel nebo se pojistit přes motoklub ÖAMTC-Touring. V Německu a Nizozemsku je segway v podobném postavení jako moped, přičemž na chodníku smí jet rychlostí chůze, na cyklostezce rychleji. V Dánsku pro ně platí stejná pravidla jako pro malé motocykly, tedy například dovršení věku šestnácti let a povinná přilba, má přibýt povinnost mít brzdy a světla. Jiří Veselý, radní pro dopravu Prahy 1, v lednu 2014 uvedl, že podle vzkazu Rady Evropy se ke sjednocení legislativy ohledně této problematiky neschyluje.", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní úprava provozu v Česku.", "content": "Ministerský návrh novely českého zákona o silničním provozu z října 2014 zařízení zahrnul pod název osobní přepravník se samovyvažovacím zařízením a ten zahrnul jej pod obecnější pojem osobní přepravní prostředek, pod který mají spadat též „obdobná zařízení“. Vládní verze návrhu termín „osobní přepravní prostředek“ nahradila termínem „osobní technický prostředek“. Vládní návrh novely z dubna 2015 navrhoval legislativní zkratku „osobní přepravník“ pro „osobní přepravník se samovyvažovacím zařízením nebo obdobné technické zařízení“. Definitivní znění zákona č. 48/2016 Sb., účinného od 20. února 2016, zavádí v § 2 písmenu nn) zákona 361/2000 Sb. pojem osobní technický prostředek, který definuje jako osobní přepravník se samovyvažovacím zařízením, nebo obdobné zařízení. Takto zavedení termín „osobní technický prostředek“ však není nikde v zákoně ani jednou použit, v novém § 60a však je místo toho v odst. 1 pro tentýž význam (osobní přepravník se samovyvažovacím zařízením nebo obdobné technické zařízení) zavedena legislativní zkratka osobní přepravník.", "section_level": 1}, {"title": "Výklad ministerstva dopravy a návrhy změn.", "content": "Česká legislativa až do roku 2015 segway výslovně nezmiňovala a vzhledem k tomu, že termíny „vozidlo“ a „motorové vozidlo“ jsou v Zákoně o provozu na pozemních komunikacích definovány kruhem, nebylo možné ze zákona přímo vyvodit, které dopravní prostředky do těchto definic spadají. Odbor provozu silničních vozidel Ministerstva dopravy ČR a po něm i někteří další úředníci a správní úřady (například odbor správních činností městského úřadu Třebíč) od podzimu 2010 uvádějí, a to bez odvolání na jakoukoliv oporu v zákonných ustanoveních, jako oficiální svůj názor: „Zařízení segway není motorovým ani nemotorovým vozidlem. Podle platných předpisů je považováno za chodce. Při provozu na pozemních komunikacích se tedy na uživatele zařízení segway vztahují práva a povinnosti chodce. Je však nezbytné uvést, že uvedené platí jen v případě, kdy je zařízení užíváno v módu chůze.“ Podle Marka Illiaše z Ministerstva dopravy České republiky však toto zařízení vzhledem ke své konstrukci prakticky není schopné splnit případné požadavky na schválení vozidla. Podle Aktuálně.cz zdůvodnil mluvčí ministerstva dopravy Jakub Ptačinský tvrzení, že segway není vozidlem, tím, že není jako vozidlo homologován. V lednu 2014 mluvčí ministerstva dopravy Tomáš Neřold uvedl, že ministerstvo připravuje novelu zákona o silničním provozu, která by měla segway definovat, avšak naznačil, že ministerstvo i nadále hodlá na segwaye nahlížet jako na chodce. Za jízdní kolo je prý podle názoru ministerstva považovat nelze, protože „jde o výrazně odlišné zařízení“. V červnu 2014 Martin Novák z tiskové oddělení ministerstva uvedl, že aby segway mohl být brán jako vozidlo, musel by mít světlo, zvonek a ukazatel směru. Podle návrhu novely zákona mají pod pojem chodec spadat též osoby pohybující se na lyžích, kolečkových bruslích, skateboardu nebo osobním transportéru segway anebo jiném obdobném zařízení, přičemž v § 53 mají být uvedeny speciální povinnosti chodce, který se pohybuje na technickém prostředku, který by mohl ohrozit provoz na chodníku. Podle komentáře mluvčího by do této kategorie měla spadat též jednokolka či boty s kolečky. Konečné rozhodnutí podle sdělení ministerstva z konce srpna 2014 ještě nepadlo, uvažuje se i možnost, že by provoz na chodníku byl povolen jen v pomalejším módu zhruba do 8 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Odlišná stanoviska.", "content": "Ing. Petr Moos zastává názor, že segwaye na chodník nepatří. Od dubna 2012 městská část Praha 1 evidovala nárůst počtu stížností, že jezdci na segwayi ohrozili jak sebe, tak chodce a další účastníky silničního provozu. Za rok 2013 evidovala městská část podle mluvčí Blažkové několik desítek stížností na provoz segwayů. Podle zástupce starosty městské části Praha 1 Daniela Hodka se radnice Prahy 1 domnívá, že segway se specifikací, způsobem pohybu ani rychlostí chodci v praxi nepřibližuje, a přesto na něj výklad ministerstva takto nahlíží, což chtěl v roce 2012 Daniel Hodek změnit. V lednu 2014 Lidovky.cz citovaly jako argument městské části Praha 1, že dvoukolka má elektromotor a dokáže vyvinout maximální rychlost 20 kilometrů v hodině, a proto by měla jezdit mimo místa vyhrazená pro pěší. Pokutu za rychlou jízdu nelze podle ředitele městské policie v Praze 1 Miroslava Stejskala ukládat také proto, že strážníci nejsou technicky schopni měřit rychlost mezi nulou a 20 kilometry za hodinu. Místostarosta Hodek v červnu 2012 informoval média, že chce prostřednictvím orgánů městské části iniciovat u ministerstva dopravy zákaz používání segwayů na chodnících a pěších zónách. V lednu 2014 radní Jiří Veselý pro Lidovky.cz uvedl, že městská část chce problém vyřešit do konce volebního období ,tedy do podzimu 2014. Jedná s magistrátem o vytvoření vyhlášky, která by v některých ulicích provoz segwayů zakázala podobně, jako jsou omezeny pouliční umělecké produkce. Proti připravované změně zákona protestoval a segwaye chtěl vykázat z chodníků spolek Pro jedničku, jehož předsedkyní byla zastupitelka Kateřina Klasnová. Město Praha prosazovalo do zákona úplně novou kategorii „osobní transportér“.", "section_level": 2}, {"title": "Místní regulace provozu v Praze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Praha 1.", "content": "V pátek 15. srpna 2014 se v Praze na Kampě u hlavních příjezdových cest od Újezdu a od Werichovy vily na základě rozhodnutí odboru dopravy městské části Praha 1 objevila první dopravní značka zakazující provoz segwayů. Má podobu dopravní značky Zákaz vstupu chodců s dodatkovou tabulkou s textem „JEN ZAŘÍZENÍ SEGWAY“ a původně byla umístěna pod zákazovou dopravní značkou s příkazem cyklistům sesednout z kola. Podle iDnes.cz se soubor umístěných značek mnohým zdá nesrozumitelný. Mluvčí městské policie Jan Čihák uvedl, že proti tomuto vyznačení ohledně segwayů městská policie nic nemá. Bývalý expert Besipu Robert Šťastný uvedl, že v instalovaných značkách problém nevidí. Mluvčí městské části Veronika Blažková uvedla, že jediný, kdo může rozhodovat, zda je značka správná či ne, je ministerstvo dopravy, se kterým odbor dopravy městské části komunikuje, a určitě by to neměli řešit cyklisté. Mluvčí ministerstva dopravy Martin Novák o týden později uvedl, že značení na Praze 1 pravděpodobně rozumí jen jeho autoři a na občany může působit spíše jako nová vlna abstraktního umění a že pokud by některá obec potřebovala konzultaci, je ministerstvo k dispozici. Praha 1 též zakázala vjezd do průchodu Richterova domu mezi Michalskou ulicí a Malým náměstím. Praha 1 v červenci 2015 též navrhovala, aby vozítka Segway mohla jezdit jen ve vymezených oblastech, navíc s povolenkami a vybavená GPS sledováním se záznamem trasy. Poté, co Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona, který později dostal číslo 48/2016 Sb. a nabyl účinnosti 20. února 2016, radní městské části Praha 1 pro oblast bezpečnosti a veřejného pořádku Ivan Solil uvedl, že až zákon vejde v platnost, Praha 1 bezodkladně naváže na jednání s hlavním městem Prahou s cílem vydání obecně závazné vyhlášky (podle zákona to má být nařízení obce), která by měla reflektovat několikaleté negativní zkušenosti obou radnic a měla by být účinným nástrojem pro městskou policii, která ponese hlavní tíži účinné regulace v ulicích Prahy. Na otázku televizní moderátorky ČT 9. prosince 2015 uvedl, že restrikce zcela jistě zahrne široký okruh okolo hlavního centra, to znamená Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Malostranské náměstí. Od 15. srpna 2014 zakázal generální ředitel Národní knihovny ČR Ing. Tomáš Böhm vjezd samobalančních dvoukolek známých pod názvem segway do areálu Klementina. Povolil však pěším, aby tuto dvoukolku vedli vedle sebe, čímž podle něj neohrozí sebe ani ostatní. Podobně je rozhodnutím vlastníka vyznačen zákaz provozu segwayů u vjezdů do areálu Tyršova domu na Malé Straně, centra České obce sokolské.", "section_level": 3}, {"title": "Vyšehrad.", "content": "Městská část Praha 2 u čtyř vstupů pevnosti Vyšehrad (před Cihelnou bránu ve Vratislavově ulici, před Táborskou bránou, před tunýlky v Lumírových sadech a od Ústavu pro matku a dítě v Podolí) v červenci 2015 osadila dopravní značku, podle ČTK jde o značku zákaz vjezdu s doplňkovým textem „segway“, podle vyobrazení jde o značku „Jiný zákaz“ s nápisem SEGWAY. Toto řešení vyhodnotil odbor dopravy městské části jako jediné srozumitelné pro provoz a pro možný postih, ostatní možnosti vyhodnotil jako matoucí.", "section_level": 3}, {"title": "Širší centrum Prahy.", "content": "19. července 2016 přijala Rada hlavního města Prahy po dlouhé přípravě nařízení hlavního města, podle kterého je v celé Pražské památkové rezervaci i na některých dalších územích rozšířeného centra města zakázán provoz osobních přepravníků (ve smyslu zákonné definice). Nařízení nabylo účinnosti 3. srpna 2016, fakticky však začíná platit až s umístěním příslušného zákazového dopravního značení. Už původní záměr města uzavřít pro Segwaye na základě možnosti dané zákonem od února 2016 celé území Pražské památkové rezervace by se dotkl téměř všech dosavadních tras a výchozích bodů vyjížděk, nakonec byla zakázaná oblast ještě významně rozšířena o předměstské čtvrti. Ještě před umístěním dopravního značení, začátkem srpna 2016, spustilo město Praha oficiální letákovou informační kampaň „Segway No Way“, čímž vznikl zmatečný stav, kdy fakticky zákaz ještě neplatil, magistrát a městská policie však o něm mluvila jako o platném, avšak nevymahatelném, a městská policie prý podle magistrátu do té doby turisty na segwayích informovala, že se dopouštějí přestupku. TSK hl. m. Prahy začátkem srpna uvedla, že zatím nedostala od magistrátu a radnic příslušný pokyn k rozmístění značek. Podle zprávy ze 14. listopadu 2016 nebyla k projektu zónového značení, zpracovanému TSK hl. m. Prahy, podána žádná připomínka (lhůta pro podání přípomínek končila 17. listopadu 2016), takže do týdne TSK očekávala schválení dokumentu a zahájení realizace značení. Podle projektu má jít o 610 zónových značek na 250 místech. Výroba a osazení značek má stát přes 4 miliony Kč. Ve čtvrtek 24. listopadu 2016 vydal odbor dopravy MHMP o zavedení značení opatření obecné povahy, které má nabýt účinnosti po 14 dnech od vydání. První značka byla umístěna v pátek 25. listopadu 2016 odpoledne na Hradčanech na nároží ulic U Prašného mostu a Jelení. Značení by mělo být rozmístěno do dvou týdnů, než opatření obecné povahy nabude účinnosti. Někteří provozovatelé se přeorientovali na elektrické koloběžky, jízdní kola a tříkolky, někteří v centru Prahy jízdy na segwayích dále nabízejí, ale zájemce pak převezou na území mimo zákaz. To však městská policie stíhá jako porušení tržního řádu či neoprávněný zábor veřejného prostranství. Část podnikání se přemístila do Prahy 2, která leží z velké části mimo zónu zákazu. Někteří provozovatelé se po zákazu segwayů v centru Prahy začali přesouvat do Prahy 2, například do Riegrových sadů. Asociace Segway však uvedla, že neví o tom, že by nějaká společnost provozovala segway tours na území Prahy 2. Praha 2 v reakci na vzniklou situaci tvrdí, že když v minulém roce projednávala původní návrh nařízení, ještě nevěděla, že se zóna zákazu rozroste také o sousední oblast Prahy 3 i Prahy 4 a v Praze 2 tak vznikne jediná lokalita v blízkosti centra, kam vozítka mohou. Praha 2 se proto obrátila „na magistrát“ se žádostí, aby byla připojena k celoplošnému zákazu. Náměstek primátorky Petr Dolínek slíbil, že magistrát začne prověřovat možnost úpravy městské vyhlášky s tím, že by se to mohlo legislativně stihnout k 1. červenci 2017, což je ale na hraně. Praha 2 chce prozatím umístit značky zákazu segwayů před vstupy do parků, přičemž místostarosta pro životní prostředí Václav Vondrášek tvrdil, že cesty v parcích jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi. Následně se v lednu 2017 rozhodla i Praha 10 požádat magistrát, aby byl zákaz rozšířen o Vršovice, o oblast na východě vymezenou ulicemi U zdravotního ústavu, Benešovská, Ruská, Bělocerkevská, U Slavie, U Vršovického hřbitova a Bohdalecká. Představitelé městské části snahu odůvodnili tím, že na základě zákazu v přilehlých oblastech se provozovatelé přesunou na místo nejblíže centru, které není dosud zakázané.", "section_level": 3}, {"title": "Žaloba asociace Segway.", "content": "Na konci června 2016 Asociace Segway v souvislosti s připomínkovým řízením k chystanému nařízení města oznámila, že zvažuje v případě zákazu provozu segwayů podat na Prahu žalobu o zaplacení vzniklých škod. 5. ledna 2017 se Asociace Segway nechala slyšet, že do týdne podá kvůli vyhlášce žalobu, protože považuje zákaz za protzákonný. To byla jediná informace, kterou byla mluvčí Asociace oprávněna sdělit – k tomu, zda se asociace obrátí na ministerstvo dopravy, jak dříve avizovala, se nevyjádřila. 4. února 2017 oznámila Zuzana Eliášová, mluvčí Asociace Segway zastupující 25 provozovatelů, že asociace podala žalobu ohledně vyhlášky plošně omezující vjezd segwayů. Obsah a argumentaci podané žaloby však zpráva ČTK blíže nepopisovala. Městský soud v Praze v dubnu 2017 žalobu, kterou se sdružení (zastoupené Pavlem Říčkou) domáhalo zrušení zákazu, odmítl s tím, že nařízení obce nepodléhá přezkumu soudem a nelze proti němu podat žalobu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Segway [segvej], přesněji Segway PT (Personal Transporter), je dvoukolový elektrický dopravní prostředek pro jednu osobu a přiměřený náklad, využívající ke svému pohybu dynamické stabilizace. Vynalezl jej americký podnikatel a vynálezce Dean Kamen. Vyrábí je od roku 2001 firma Segway Inc. v New Hampshire v USA.", "tgt_summary": "The Segway PT (originally Segway HT) is a two-wheeled, self-balancing personal transporter manufactured by Segway Inc. It was invented by Dean Kamen and brought to market in 2001. \"HT\" is an initialism for \"human transporter\" and \"PT\" for \"personal transporter\".", "id": 2459836} {"src_title": "Pupienus", "tgt_title": "Pupienus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "V otázce Pupienova původu nejsou dnes odborníci zajedno. Někteří v něm vidí příslušníka plebejské rodiny, jenž za svůj vzestup vděčil výlučně vlastním schopnostem, existují však i názory, že jeho předkové patřili do řad urozenců či přinejmenším k zámožnějším kruhům. Hlavní potíž je v tom, že náš nejpodrobnější pramen, Historia Augusta, obsahuje množství nedůvěryhodných údajů a zbylé prameny hovoří o Pupienovi jen stručně. Přesto se na základě současného stavu poznání zdá, že jeho rodina nebyla nevýznamná, a on sám byl přijat mezi patricie asi již za vlády Septimia Severa. Pupienus absolvoval během svého života obvyklou civilní úřední kariéru, oženil se s Pescennií Marcellinou a nabyl díky tomuto svazku značného jmění. Po prétuře a konzulátu (\"consul suffectus\") spravoval jako místodržitel obě Germánie a provincii Asia a roku 234 dosáhl řádného konzulátu; současně ho jmenovali do funkce prefekta Říma, důležité vzhledem k metropolitnímu charakteru města. Povahou byl prý spíše strohý a přísný, což způsobilo, že jako městský prefekt nebyl u lidu příliš v oblibě.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Během konfliktu mezi senátem a císařem Maximinem Thrákem patřil Pupienus k dvacetičlennému senátnímu kolegiu, určenému k obraně Itálie před vpádem císařských jednotek. Tehdy byl zcela jistě rozhodným Maximinovým protivníkem a stoupencem vzdorocísaře Gordiana v Kartágu, o jeho dřívějších politických postojích však není známo nic. Po Gordianově smrti ho senátoři asi v březnu 238 zvolili novým vzdorocísařem proti Maximinovi – jeho kolegou v úřadě se stal senátor Caelius Balbinus. Římský lid však nebyl s volbou spokojen a zvláště ho pobouřilo Pupienovo jmenování, protože se obával jeho přísnosti. Bránil oběma císařům vyjít z radnice a požadoval, aby byla moc svěřena někomu z Gordianova rodu. Císaři proto nechali na Kapitol přivést třináctiletého Gordianova vnuka téhož jména a prohlásili jej \"caesarem\". Toto gesto lid uspokojilo.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Přibližně v dubnu 238 vpadl do Itálie Maximinus Thrax, který dosud pobýval v Panonii, aby bránil tamní hranice před různými zadunajskými etniky; jeho záměrem bylo senátní revoltu co nejrychleji potlačit. Oba císaři si rozdělili povinnosti tak, že u lidu méně oblíbený Pupienus vytáhl do boje proti Maximinovi, zatímco Balbinovi připadla starost o Řím. Když Pupienus dospěl do Ravenny a shromažďoval tam další oddíly, dorazila k němu zpráva, že Maximinus byl zabit při obléhání Aquileje vlastními vojáky. Jeho hlavu a hlavu jeho syna poslal císař spolu se zprávou o vítězství do Říma a sám vyrazil k Aquileji. Tam se mu dostalo slavnostního přivítání a i Maximinovi vojáci mu odpřisáhli věrnost, zlákáni slibem peněžních darů. Nato část vojáků propustil domů a se zbylými se vrátil do hlavního města, kde byl přivítán jako triumfátor. Třebaže dějepisci píší, že společná vláda obou císařů se vyznačovala umírněností a u lidu si získali velkou úctu, vojáci těžce nesli, že musejí poslouchat císaře jmenované senátem a rovněž jim byla trnem v oku Pupienova germánská osobní stráž. Zosnovali tedy proti panovníkům spiknutí. Jeho úspěchu napomohl i fakt, že vztahy mezi oběma císaři byly dosti napjaté a každý se snažil strhnout svrchovanou moc na sebe. Asi v červnu 238, zhruba dva měsíce po Maximinově pádu, vtrhli nespokojení pretoriáni do paláce na Palatinu s úmyslem císaře zabít. Pupienus chtěl povolat na pomoc svou germánskou stráž, ale Balbinus se proti tomu postavil, protože se domníval, že ji nechce použít k obraně, nýbrž proti němu. Zatímco se takto dohadovali, vpadli vojáci do jejich pokojů a vyvlekli je nahé na ulici, kde je všemožně uráželi a týrali. Jakmile se o tom dozvěděli Pupienovi Germáni, vyrazili oběma na pomoc. Přišli však pozdě, protože pretoriáni oba císaře zabili a novým vládcem provolali mladého Gordiana III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Clodius Pupienus Maximus (asi 164 – červen 238 Řím) byl římský císař vládnoucí spolu se svým kolegou Balbinem asi od března do června roku 238, podle některých údajů 99 dní.", "tgt_summary": "Pupienus (Marcus Clodius Pupienus Maximus; born c. 165/170 – 29 July 238) was Roman emperor with Balbinus for three months in 238, during the Year of the Six Emperors. The sources for this period are scant, and thus knowledge of the emperor is limited. In most contemporary texts Pupienus is referred to by his cognomen \"Maximus\" rather than by his second nomen (family name) Pupienus.", "id": 900753} {"src_title": "Fairey Albacore", "tgt_title": "Fairey Albacore", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ byl vyvinut podle specifikací S.41/36, na třímístný stroj, který by ve službě nahradil \"Fairey Swordfish\". Přes krytou kabinu a aerodynamičtější tvar však byl \"Albacore\" stále letounem dvouplošné koncepce, která už byla ve světě na ústupu. Nárůst výkonů proti typu \"Swordfish\" byl jen malý a s novějšími typy, jako byl Douglas TBD Devastator, nebo Nakadžima B5N se nemohl vůbec srovnávat. První ze dvou prototypů vzlétl 12. prosince 1938. Produkce první série 98 kusů začala v roce 1939. První \"Albacory\" byly poháněny motory \"Bristol Taurus II\", zatímco pozdější kusy dostaly výkonnější verzi \"Taurus XII\". Během produkce nedocházelo k zásadním změnám konstrukce. Celkem bylo postaveno 800 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Jako první dostala typ \"Albacore\" k tomu účelu zformovaná 826. squardrona FAA a od března až do konce roku 1940 je užívala k útokům proti lodní dopravě, přístavům a k doprovodu konvojů v Lamanšském průlivu. Na letadlových lodích typ začal sloužit v roce 1941. Hlavním problémem byla nejprve spolehlivost motorů \"Taurus\", což se ale později podařilo vyřešit a stroj měl podobnou spolehlivost jako \"Swordfish\" s jeho motorem \"Bristol Pegasus\". Přesto byl méně oblíbený. Celkem bylo typem \"Albacore\" vyzbrojeno 15 squadron FAA, které operovaly hlavně ve Středomoří. Letouny \"Fairey Albacore\" se aktivně účastnily takových operací, jako byla bitva u Matapanu, bitva u El Alameinu, obrany Malty či vylodění spojenců na Sicílii a v Salermu. Od září 1941 do června 1943 operovala z maltského letiště \"Hal-Far\" 828. squadrona FAA, která i přes neustálé bombardování ostrova napadala především italskou lodní dopravu a Sicílii. V roce 1943 byl \"Fairey Albacore\" nahrazen novým typem \"Fairey Barracuda\". Poslední operační squadronou byla \"841. squadrona FAA\", která po dobu své existence operovala z pozemních základen v oblasti Lamanšského průlivu a byla deaktivována koncem roku 1943. Kanadské královské letectvo stroje převzalo a použilo ve stejné roli během invaze do Normandie. Stroje byly používány při hlídkování, průzkumu a při protiponorkových akcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairey Albacore byl britský dvojplošný torpédový bombardér z období druhé světové války, stavěný v letech 1939 až 1943 pro britské námořní letectvo Fleet Air Arm. Měl být původně náhradou za stroj Fairey Swordfish, který sloužil od roku 1936. Přesto, že se jednalo o letoun s řadou nových prvků, který měl krytou kabinu a aerodynamický tvar, postrádal kvality \"Swordfishů\", a tak byl ze služby paradoxně stažen dříve, než výše uvedený typ. Na rozdíl od typu \"Swordfish\" ho během války ve službě nahradil torpédový bombardér Fairey Barracuda.", "tgt_summary": "The Fairey Albacore was a British single-engine carrier-borne biplane torpedo bomber built by Fairey Aviation between 1939 and 1943 for the Royal Navy Fleet Air Arm and used during the Second World War. It had a crew of three and was designed for spotting and reconnaissance as well as level, dive, and torpedo bombing. The Albacore, popularly known as the \"Applecore\", was conceived as a replacement for the Fairey Swordfish, which had entered service in 1936. However, the Albacore served alongside the Swordfish and was retired before it, being replaced from 1944 by two monoplane designs, the Fairey Barracuda and Grumman Avenger.", "id": 819464} {"src_title": "Georges Mouton de Lobau", "tgt_title": "Georges Mouton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Georges Mouton vstoupil roku 1792 jako dobrovolník do francouzské armády. Roku 1797 byl velitelem praporu, a roku 1800 již plukovníkem. Napoleon jej jmenoval roku 1805 v boulogneském táboře brigádním generálem a brzy poté i svým adjutantem. V taženích roku 1805 i 1806–1807 byl stále v těsné blízkosti císaře. Vyznamenal se v bitvách u Jeny a Friedlandu, kde byl těžce raněn. Po Tylžském míru roku 1807 byl povýšen na divizního generála a jmenován generálním inspektorem pěchoty a v prosinci 1807 se stal velitelem pozorovacího sboru v Pyrenejích. 1808 byl velitelem divize ve Španělsku. Ve válce roku 1809 rychlým pochodem a dobytím Landshutu (21.4.1809) zamezil spojení sboru Hilleova s arcivévodou Karlem. V bitvě u Aspern dobyl 21. května 1809 v čele gardových fyzilírů Esslingen a tím umožnil záchranu armády organizovaným ústupem na ostrov Lobau. Za statečnost a iniciativu v bitvě jej Napoleon povýšil do šlechtického stavu s titulem hrabě z Lobau.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k Waterloo.", "content": "Roku 1812 byl jako generální adjutant jedním z mála Napoleonových průvodců při návratu z ruského tažení do Paříže. Následující rok bojoval u u Lützenu a Budyšína, poté převzal po Vandammovi (po jeho zajetí v bitvě u Chlumu) zbytky jeho sboru a s ním se účastnil bitvy u Lipska. Po bitvě se uzavřel v Drážďanech spolu s maršálem Gouvionem Saint-Cyr a po obklíčení a kapitulaci prožil zbytek války v rakouském zajetí. Po uzavření míru se vrátil do Francie a po návratu Napoleona z Elby převzal nejprve velení l. pěší divize a poté velení VI. sboru armády. Byl jmenován pairem. Na čele svého sboru bojoval u Ligny a u Waterloo. Zde padl do zajetí Angličanů.", "section_level": 1}, {"title": "Restaurace.", "content": "Po restauraci byl nucen emigrovat a až do roku 1818 žil v Belgii. Po obdržení povolení k návratu pak žil ve své vlasti zcela v soukromí, až roku 1828 byl zvolen za departement Meurthe poslancem sněmovny, kde proslul svými liberálními postoji. Roku 1830 přivítal revoluci a stal se členem municipální komise, která provizorně nahradila vládu. 26. prosince 1830 převzal po Lafayettovi velení národní gardy, v jejímž čele pak 1832 a 1834 potlačil nepokoje. 30. června 1831 obdržel maršálskou hůl a roku 1833 byl jmenován pairem. Zemřel v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Mouton, hrabě de Lobau (21. únor 1770 v Pfalzburgu, Lotrinsko – 21. listopad 1838 v Paříži) byl francouzský generál, pair a maršál Francie.", "tgt_summary": "Georges Mouton, comte de Lobau (21 February 1770 – 27 November 1838) was a French soldier and political figure who rose to the rank of Marshal of France.", "id": 790806} {"src_title": "Úvěr", "tgt_title": "Credit", "src_document": [{"title": "Smlouva o úvěru.", "content": "Úvěrový vztah mezi \"úvěrující\" bankou (či případným jiným poskytovatelem) a \"úvěrovanou\" osobou vznikne uzavřením \"smlouvy o úvěru\". U obvyklých úvěrů jsou podmínky, které musí žadatel o úvěr splnit, standardizované a odvíjejí se od toho, zdali se jedná o fyzickou či právnickou osobu (u fyzických osob jsou jednodušší, neboť se nejedná o velké sumy a navíc těchto úvěrů se poskytuje mnoho). Banka si například zjistí u klienta jeho osobní údaje a finanční situaci. U právnických osob se také analyzuje podíl vlastního a cizího kapitálu ve firmě, zkoumá se podíl krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých zdrojů. Nakonec je pak proveden tzv. přepočet bonity, tj. přepočtou se různé analýzy (likvidity, bonity, rentability aj.), ten se srovná s ostatními výsledky a poskytovatel se rozhodne, zdali může bezpečně úvěr poskytnout. V rozhodování se kromě již provedené analýzy klienta zohledňuje také i teritoriální příslušnost klienta a další kritéria. Po sepsání a podpisu smlouvy pak může klient čerpat úvěr podle uvedených podmínek. Poskytovatel úvěru sleduje plnění těchto podmínek. Smlouva o úvěru je v českém právu upravena v § 2395–2400 občanského zákoníku a platí jak pro podnikatele, tak pro nepodnikající osoby. Nedohodne-li se úvěrující a úvěrovaný jinak, musí být peněžní prostředky vráceny i spolu s úrokem v měně, v jaké byly poskytnuty. Také lhůta jak pro poskytnutí, tak pro vrácení úvěru je předmětem vzájemné dohody, není-li nic smluveno, je třeba peníze poskytnout bez zbytečného odkladu a vrátit do jednoho měsíce od žádosti o jejich vrácení. Vrácení je možné i před uplynutím smluvené doby, přičemž úroky se platí vždy jen za skutečnou dobu půjčení. Úvěr lze vázat i na určitý účel, jestliže jej ale v takovém případě úvěrovaná osoba použije na něco jiného, může úvěrující chtít peníze včetně úroků okamžitě zpátky.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy úvěru.", "content": "V České republice existují základní dva druhy úvěrů. Prvním jsou \"bankovní úvěry\", které poskytují bankovní instituce. Dohled nad bankovními úvěry provádí Česká národní banka. Bankovní úvěry mají větší požadavky na bonitu klienta a zajištění úvěru a naopak jsou výhodnější, co se týče úrokových sazeb. Druhým typem úvěrů jsou \"nebankovní\", které může žadatel získat jak od společností, které se jejich poskytováním zabývají primárně, tak od dalších právnických osob i fyzických osob, pokud se jedná přímo o investory. Dohled nad nebankovními úvěry provádí Česká obchodní inspekce. Výhoda nebankovních úvěrů spočívá v menší náročnosti na bonitu klienta a zajištění úvěru – malé krátkodobé půjčky jsou poskytovány bez ručitele a požadavku na příjem. Naopak mezi nevýhody nebankovních úvěrů patří vyšší úroková sazba a důraz na včasné splácení. Úvěry lze také odlišovat podle toho, komu se poskytují: podnikatelské, mezibankovní, pro občany, úvěry státům, obcím či jiným samosprávným korporacím. Lze je odlišovat i podle měny, ve které byly poskytnuty, na úvěry v domácí nebo cizí měně (devizové). Podle doby, na kterou se poskytují, se rozlišují úvěry krátkodobé (splatné do 1 roku), střednědobé úvěry (splatné 1–4 roky) a dlouhodobé (splatné nad 4 roky). Druhy úvěru podle formy poskytnutí a splácení: Podle účelu, na který se poskytují, se nakonec liší úvěry účelové a neúčelové. Účelové úvěry (je konkrétně vymezeno, na co bude úvěr použit) financují konkrétní potřebu klienta (může mezi ně patřit úvěr na automobil, úvěr na vybavení bytu, vybavení provozovny…). Účelové úvěry se více používají u podnikatelů, spadají sem i hypoteční úvěry, které představují až 100 % ceny nemovitosti s dobou splatnosti až 40 let. Mezi neúčelové úvěry patří např. \"kontokorentní úvěr\" (kontokorent). Poskytuje se k běžnému účtu a splácení probíhá jednoduše – na účet přichází prostředky a tím se úvěr platí. Mívá ovšem vyšší úrokovou sazbu. Dalšími neúčelovými úvěry jsou \"kreditní karty\", které slouží k čerpání z úvěrového účtu, jenž se zřizuje samostatně a lze je získat i v bance, kde úvěrovaná osoba nemá svůj běžný účet. Úrokové sazby jsou také poměrně vysoké (pohybují se v sazbě 20–26 % p. a.). Na základě měsíčního vyúčtování je majitel karty povinen hradit minimální částku, uvedenou ve smlouvě (5–10 % z celkové dlužné částky). Vyšší splátky se mění podle toho, kolik činí aktuální výše dlužné částky. \"Osobní půjčky\" jsou určeny pro občany, nikoliv pro podnikatele. Většinou se nevyžaduje ručitel, ani jiné zajištění a peníze jsou klientovi vypláceny v hotovosti nebo na běžný účet. Osobní půjčky mají pevně stanovené měsíční splátky, dlužník je průběžně posílá na účet instituce, která mu je poskytla. Posledním zvláštním typem neúčelového úvěru je tzv. \"americká hypotéka\", kde je úvěr zajištěn zástavou nemovitosti. Maximální výše tohoto úvěru může činit 70 % jeho odhadní ceny, doba splatnosti je 3–20 let a úroková sazba je vyšší než u běžných hypoték, ale nižší než u spotřebitelských úvěrů.", "section_level": 1}, {"title": "Spotřebitelský úvěr.", "content": "Právo poskytuje spotřebitelům zvláštní ochranu a tak např. byla zákonem o spotřebitelském úvěru tomu, kdo nabízí tzv. spotřebitelský úvěr, stanovena povinnost uvádět v mj. reklamě tyto informace:", "section_level": 2}, {"title": "Zajištění úvěru.", "content": "Úvěry mohou či nemusí být zajištěné. Jejich zajištění však zvyšuje věřiteli jistotu, že v případě problémů na straně dlužníka dostane pohledávané peníze zpět a nese s sebou zpravidla nižší úrok. Banka si může nechat prověřit bonitu klienta či stanovit úvěrům limity. U některých úvěrů tak dlužník ručí zastavením svého (většinou nemovitého) majetku bance (akcesorické zajištění), jindy například směnkou nebo uzavřeným životním pojištěním s případným plněním ve prospěch banky. V případě abstraktního zajištění přímá vazba mezi úvěrem a zajištěním neexistuje – v takovém případě se ale nejedná o konkrétní směnku, ale v podstatě jakoukoliv, která bance zajistí vrácení vlastních peněz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úvěr je podobně jako zápůjčka formou dočasného poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím na principu návratnosti úvěrovanému (podle starší terminologie obchodního zákoníku věřitel a dlužník) , který je ochoten za tuto půjčku po uplynutí nebo ještě v průběhu doby splatnosti zaplatit určitý úrok. Funkcí úvěru je přerozdělování volných finančních prostředků a současně jimi banky ovlivňují množství peněz v oběhu. V podniku je to nejčastější cizí kapitálový zdroj. Kredit vzniklý bankovním úvěrem tvoří kolem 95 % oběživa prvního světa. Poskytování úvěru patří mezi základní činnosti bank; je to hlavní položka jejich aktiv, která jim zajišťuje příjmy. Banky však nejsou jediné, kdo může úvěr poskytovat. Úvěry lze podmínit (tj. účelové úvěry), a to pořízením konkrétní věci, využitím určité služby atp. (řadí se sem např. hypoteční úvěry). Mezi poskytovatelem úvěru a cílovým klientem může figurovat i zprostředkovatel, který má za povinnost sjednat klientovi úvěr od investora (poskytovatele). Tento prostředník pracuje obvykle za úplatu.", "tgt_summary": "Credit (from Latin \"credit\", \"\"(he/she/it)\" believes\") is the trust which allows one party to provide money or resources to another party wherein the second party does not reimburse the first party immediately (thereby generating a debt), but promises either to repay or return those resources (or other materials of equal value) at a later date. In other words, credit is a method of making reciprocity formal, legally enforceable, and extensible to a large group of unrelated people. The resources provided may be financial (e.g. granting a loan), or they may consist of goods or services (e.g. consumer credit). Credit encompasses any form of deferred payment. Credit is extended by a creditor, also known as a lender, to a debtor, also known as a borrower.", "id": 51263} {"src_title": "HC Kometa Brno", "tgt_title": "HC Kometa Brno", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení klubu.", "content": "V únoru roku 1953 byla Rudá hvězda Brno, tehdy hrající Krajský přebor, rozhodnutím ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka posílena, vyčleněna jako sportovní rota ozbrojených složek MNB, spadající administrativně i hospodářsky do RH Praha. Klub byl po dohodě pro sezónu 1953/1954 zařazen do nejvyšší soutěže. Historicky první mužstvo se skládalo z hráčů dvou brněnských klubů – Sokola Zbrojovky Brno I (Bronislav Danda, Slavomír Bartoň, Bohuslav Sláma, Zdeněk Chocholatý, Jiří Zamastil, Arnošt Machovský, Zdeněk Trávníček) a Sokola GZ Královo Pole (Vlastimil Bubník, Ladislav Olejník a František Vaněk). Dále to pak byli hráči z Plzně (Čeněk Liška a Stanislav Sventek), z Budějovic (Jiří Kolouch), z Ostravy (Zdeněk Návrat) a z Kladna (Bohumil Prošek). Historicky první přátelský zápas sehrála Rudá hvězda se Spartakem Švermou Jinovice. Po dvou brankách Bartoně, jedné Zamastila a Návrata, Rudá hvězda vyhrála svůj historicky první zápas 4:2.", "section_level": 2}, {"title": "Éra mistrů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 1953/1954.", "content": "Rudá hvězda byla v soutěži přiřazena do skupiny B. Postupně se tedy utkala s mužstvy Vítkovic, Tatry Smíchov, Karlových Varů, Plzně a Pardubic. Rudá hvězda odehrála svůj první zápas ve skupině 2. kolem, protože 1. kolo odehrálo až 2. prosince. Jak se již zmiňovalo Rudá hvězda odehrála své první utkání v lize 2. kolem venku v Karlových Varech. Místní Dynamo rozprášila 6:1. 3. kolo již klub odehrál doma Za Lužánkami, kde se postavilo plzeňskému Spartaku, kterého tentokráte rozdrtilo v konečném výsledku 14:3. Dohrávku 1. kolo Rudá hvězda odehrála opět doma, proti Tatře Smíchov. Tu po třech brankách Bartoně, dvou Dandy, jednoho Bubníka a Zamastila porazila 7:2. V dalším kole odjížděla Rudá hvězda do Pardubic. Dynamo sice po první třetině dostalo pouhé dva góly, ale po dalším dvou třetinách odcházeli z domácího ledu s výpraskem 2:8. Historicky první prohra přišla hned v dalším kole, když Rudá hvězda nestačila venku na Vítkovice, prohrála 3:2. Rudá hvězda si ale spravila reputaci hned v dalším kole Za Lužánkami, když v přestřelce s Karlovými Vary vyhrála 8:6. Další kolo klub odehrál v Plzni. Spartak jako by se nepoučil z prvního zápasu, znovu prohrál vysokým výsledkem tentokráte 2:11. Dohrávku 6. kola odehrála Rudá hvězda na domácí půdě Tatry Smíchov. To že po první třetině prohrávala Rudá hvězda 2:1 bylo už samo o sobě překvapení, ale to že v dalších dvou třetinách dostala dalších sedm gólů nemohl před utkáním očekávat ani největší optimista. Tatra Smíchov v konečném součtu vyhrála překvapivě 9:2! O čtyři dny později hrála Rudá hvězda další kolo doma proti Pardubicím. Zde si spravili svoji pokaženou reputaci po vysokém debaklu z minulého kola výhrou 4:1. Poslední kolo ve skupině odehrála Rudá hvězda opět doma, tentokráte proti Baníku Vítkovice. Rudá hvězda po napínavém utkání vyhrála 4:3. Skupinu celkově Rudá hvězda vyhrála s náskokem 4 bodů před Vítkovicemi a v klidu se mohla připravovat na finálovou skupinu o celkové prvenství. Ve finálové skupině se měla Rudá hvězda postupně utkat s mužstvy Olomouce, Ústředního dómu armády, Českých Budějovic, Vítkovic (společně s Rudou hvězdou postoupily ze skupiny B) a Spartakem Sokolovo Praha. Finále se hrálo turnajovým způsobem jednokolově v Praze a v Brně. První zápas odehrála Rudá hvězda 3. února proti Olomouci. Nad Křídly vlasti, jak se klub jmenoval, vyhrála 5:3. Druhý zápas Rudá hvězda odehrála tentokráte proti pražské ÚDA, nad níž vyhrála 6:4. V třetím zápase se Rudá hvězda připravovala na mužstvo Českých Budějovic, ani oni ovšem nebyli pro Rudou hvězdu rovnocenným soupeřem; vyhrála 4:1. Čtvrtý zápas odehrála Rudá hvězda tentokráte proti známému soupeři ze skupiny – Baníku Vítkovice, Rudá hvězda vyhrála 5:1. Byl to již čtvrtý zápas, který Rudá hvězda vyhrála. V pátém zápase na ni čekal v zápase o mistrovský titul poslední soupeř - Spartak Sokolovo Praha. Napínavý duel skončil remízou 1:1, bohužel pro Rudou hvězdu byl výsledek přijatelnější pro soupeře. Ten díky lepšímu skóre získal svůj druhý titul v nejvyšší soutěži. Rudá hvězda tedy zakončila svoji historicky první sezónu celkovým druhým místem.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1954/1955.", "content": "Před začátkem sezóny odešlo z Rudé hvězdy pět hráčů konkrétně Stanislav Sventek a Čeněk Liška do Plzně, kteří se vrátili zpět do mateřského oddílu, Zdeněk Chocholatý do Spartaku ZJŠ Brno, Arnošt Machovský a Zdeněk Kopsa. Přišli František Mašlaň z Prostějova, Jan Kasper z pražského ÚDA, Karel Šůna z Budějovic, Rudolf Scheuer z Králova Pole, Ladislav Chabr z Chomutova a Miroslav Rys z ČH Bratislava. Během sezóny odešel Miroslav Rys do mateřského Kladna. Rudá hvězda začala ligu ve skupině A, kde se postupně utkala s mužstvy pražské Tankisty, Olomouce, Vítkovic, Králova Pole, Pardubic, brněnské Zbrojovky a ostravského Baníku. Skupinu Rudá hvězda vyhrála s náskokem 3 bodů na pražskou Tankistu. Jediná prohra v celé sezóně přišla na ledě Pardubic. Místnímu Dynamu Rudá hvězda podlehla vysoko 9:4. Finálový turnaj se hrál až po světovém šampionátu v Ostravě. První překvapení přišlo hned prvním zápasem, když Rudá hvězda s Tankistou jenom remizovala 2:2. Za dva dny mělo přijít předčasné finále mezi Spartakem Sokolovo Praha a Rudou hvězdou. Brněnští vyhráli 8:2 a zničili Spartaku sny o obhajobě titulu. Poslední zápas o titul mezi Chomutovem a Brnem se odehrál v pátek 18. března 1955. Chomutov sice prvně vedl 2:1, ale v páté minutě třetí třetiny dává Rudá hvězda dvě branky a otočila zápas ve svůj prospěch. Vítězný gól dával František Vaněk na 4:3. Po zápase mohlo Brno slavit svůj první titul mistra republiky. Většinu branek v sezóně obstarala útočná formace Bubník - Bartoň - Danda.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1955/1956.", "content": "Před sezónou z klubu nikdo neodešel, Rudá hvězda posílila svoji útočnou sílu příchodem Jaroslava Pavlů z Plzně. Rudá hvězda opět ovládla skupinu suverénním způsobem, tentokráte ztratila jenom dva body prohrou s Tankistou Praha na svém ledě 1:2. Finále se na rozdíl od minulých ročníků nehrálo turnajovým způsobem v jednom místě konání, ale soupeři se utkali každý dvakrát systémem doma-venku. V prvním kole Rudá hvězda vyhraje nad Chomutovem vysoko 7:1. V druhém kole přijížděla Rudá hvězda na led Spartaku Sokolovo Praha, známého soupeře ze sezón minulých. Rudá hvězda překvapivě vyhrála 5:0 a o titulu se zdálo býti již rozhodnuto. Jenže ve čtvrtém kole prohraje Rudá hvězda venku na ledě Chomutova 2:4 a o titulu se znova muselo rozhodnout v zápase mezi RH a Spartakem Sokolovo. Tentokráte začala Rudá hvězda opět dobře, vedla již po první třetině 2:0. Jenže soupeř se nechtěl jen tak vzdát, dokázal vyrovnat a dokonce se dostat ve 49. minutě do vedení. V 53. minutě opustil led hráč Spartaku Karel Gut a Rudá hvězda jakoby znovu ožila. V posledních sedmi minutách vstřelili její hráči čtyři branky a zvítězili 6:3. Poslední zápas s Vítkovicemi již nemohl zvrátit to, že Rudá hvězda získala již svůj druhý titul mistra republiky. Za zmínku stojí účast klubu na Spenglerově poháru. Sedm let měla československá mužstva zákaz startu v soutěži, ale až v tomto ročníku byla povolena účast jednomu klubu. Rudá hvězda dostala přednost před Spartakem Sokolovo. Prvně porazila Inter Milán vysoko 6:0. Poté se vypořádala s domácím Davosem 8:3 a jako třešničkou na dortu porazila německý Füssen 11:1. Slavný a zároveň nejstarší evropský pohár směřoval po výhře do Brna.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1956/1957.", "content": "Před začátkem sezóny klub posílil Václav Pantůček ze Spartaku Sokolovo Praha. V průběhu sezóny do klubu přišel Rudolf Potsch z Králova Pole. Právě Pantůček nahradil v první útočné formaci Slavomíra Bartoně. Rudá hvězda získala již svůj třetí titul mistra republiky, i když ne tak suverénně jako minulý dvě sezóny. Druhý Spartak Sokolovo ztrácel na první místo pouhé dva body. Z 26 zápasů 19 vyhrála, 3 remizovala a 4 prohrála při skóre 155:54 a zisku 41 bodů. Rudá hvězda také byla u nejvyššího výsledku v lize, porazila Spartak Motorlet Praha 17:2. Nejlepším střelcem Rudé hvězdy se stal nováček v týmu Václav Pantůček s 27 brankami.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1957/1958.", "content": "Před začátkem sezóny se vrátil do mateřského Chomutova Ladislav Chabr. Do týmu přišel Vladimír Nadrchal z Pardubic, budoucí brankářská hvězda klubu, a z juniorského týmu Karel Skopal s Vladimírem Šubrtem. Rudá hvězda získala svůj čtvrtý titul mistra republiky, ale mezi veřejností se již začínaly objevovat hlasy kritizující její profesorský hokej. Jediná černá kaňka na celkovém výkonu byla vysoká prohra v Chomutově 7:0. Největších vítězství klub dosáhl s mužstvy Spartaku Motorletu Praha a Baníku Ostrava shodně 14:3.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 1958/1959.", "content": "Z týmu odešli před začátkem sezóny hráči Zamastil a Kolouch, kteří odešli do brněnské Zbrojovky a Bohumil Prošek, který se vrátil zpět do mateřského Kladna. Do týmu přišli odbýt vojenskou službu hráči Černý z Plzně, Ševčík z Vítkovic a Richter z brněnské Zbrojovky. Z juniorské týmu pak přišel Ivo Winkler. Ročník ligy měl velmi nečekaný vývoj. Do vedení se sice v prvních kolech dostal Spartak Sokolovo, ale od 14. kola se dostalo na čelo Kladno a toto místo už nepustilo. Rudá hvězda se připravila o promluvení do bojů nejvyšších ostudnou porážkou 1:9 na Kladně. Poté prohrála i se sestupujícím týmem HC Brnem 1:2. Celkově skončila Rudá hvězda na druhém místě.", "section_level": 3}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Stadion.", "content": "Momentálně Kometa trénuje a hraje v DRFG Areně. S nedávnými úspěchy se ale začaly objevovat informace, že by ráda postavila stadion nový, nedaleko parku Lužánky. Dle momentálních plánů by za novým stadionem mohla stát brněnská architektonická kancelář A PLUS, člen skupiny DRFG, tedy jednoho z momentálních vlastníků klubu. Má v plánu ze stadionu udělat nejmodernější stavbu tohoto druhu v České republice. Tento atelier mimo jiné stojí i za projektem Univerzitního kampusu Masarykovy univerzity nebo střediskem CEITEC, stejně jako stála u prvních návrhů pražské O2 arény. V roce 2015 pak byl zveřejněn první návrh celého areálu.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Stručný přehled.", "content": "Zdroj:", "section_level": 3}, {"title": "Jednotlivé ročníky.", "content": "Zdroj:", "section_level": 3}, {"title": "Celkový přehled výsledků v nejvyšší soutěži.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Bilance s jednotlivými soupeři v nejvyšší soutěži.", "content": "klub se účastní sezony 2020/21.", "section_level": 3}, {"title": "Účast v mezinárodních pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovské sestavy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "HC Kometa Brno (celým názvem: Hockey Club Kometa Brno) je klub ledního hokeje z České republiky, sídlící v moravské metropoli Brně. Založen byl v roce 1953 pod názvem TJ Rudá hvězda Brno a zpočátku patřil pod československé ministerstvo vnitra. V roce 1962 se z klubu po přesunu pod firmu ZKL stal civilní tým. Ve své historii získal (jako Rudá hvězda Brno, ZKL Brno a pod dnešním názvem Kometa Brno) celkově 13 titulů mistra Československa (11×) a České republiky (2×), což ho pasuje do pozice nejúspěšnějšího hokejového klubu v zemi. Také na mezinárodní scéně je pak Kometa Brno nejúspěšnějším českým klubem, a to se třemi tituly z Evropského hokejového poháru. HC Kometa Brno odehrává své domácí zápasy v hale Rondo (sponzorským názvem DRFG Arena) s kapacitou 7 700 diváků. Éra 50. a 60. let 20. století, kdy klub vybojoval všechny své československé tituly, byla následována průměrnou sedmou dekádou a poté osmým desetiletím, kdy se klub pohyboval na hraně mezi nejvyšší a druhou nejvyšší soutěží. Od roku 1992 hrála Kometa dlouhodobě, s výjimkou jedné extraligové sezóny a jednoho druholigového ročníku, ve druhé nejvyšší české soutěži, 1. lize. V roce 2009 prohrála ve finále 1. ligy, následně ovšem odkoupila extraligovou licenci od Orlů Znojmo. Od sezóny 2009/10 působí Kometa Brno trvale v Extralize, české nejvyšší soutěži ledního hokeje, kterou v letech 2017 a 2018 vyhrála.", "tgt_summary": "HC Kometa Brno (\"Comet\" in English) is a professional ice hockey team based in Brno, Czech Republic. They play in the Czech Extraliga. Kometa is the most successful ice hockey club in the Czech Republic with 13 Czechoslovak (and Czech) league championship titles. Holding three European Cup titles, Kometa ranks as the most successful Czech club in international ice hockey. The team HC Kometa Brno has won two Czech championships seasons, capturing the title in both 2016–2017 and in 2017–2018.", "id": 1895766} {"src_title": "Lithium-iontový akumulátor", "tgt_title": "Lithium-ion battery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První experimenty prováděl G. N. Lewis v roce 1912. Návrh proběhl roku 1960, poté byla baterie vyvíjena hlavně v Bellových laboratořích. První prodejní verzi vyrobila firma Sony v roce 1991. Dnes mnoho lidí vidí ve vývoji bateriových akumulátorů možnost, jak vyřešit nestabilní dodávku energie z obnovitelných zdrojů (především solární a větrné elektrárny). Inovátorská firma Tesla ze stejného důvodu vyrobila obří bateriové úložiště Tesla Megapack. Jde o obří Li-Ion baterii, která by měla z trhu vytěsnit potřebu paroplynových elektráren.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Anoda je vyrobena z uhlíku, katoda je oxid kovu a elektrolyt je lithiová sůl v organickém rozpouštědle. Základní zjednodušená chemická reakce: formula_1 Uvnitř každé běžně prodávané baterie (\"battery packu\") je čip, který hlídá stav a kontroluje průběh nabíjení. Zásoby lithia se odhadují na pokrytí výroby akumulátorů pro 10 miliard automobilů. Při odhadovaném počtu automobilů a životnosti akumulátorů nelze očekávat pokrytí spotřeby do konce 21. století, pokud se od poloviny století budou vyrábět pouze elektromobily.", "section_level": 1}, {"title": "Napětí.", "content": "Jmenovité napětí Li-ion článku dané normami je 3,6 V, případně 3,7 V (USA), v případě baterií s více sériově zapojenými články pak jeho násobky (7,2-10,8-14,4-18 V), někteří výrobci uvádí i jiné hodnoty nerespektující tyto standardy. Skutečné výstupní napětí záleží na typu článku, stupni nabití a dalších faktorech, může se pohybovat např. mezi 4,2 a 3–2,5 V. Klesající napětí může sloužit k zjištění (indikaci) míry vybití akumulátoru a být regulováno pomocnou elektronikou. Tato elektronika také kontroluje překročení konečného nabíjecího i vybíjecího napětí, které jej může nenávratně zničit, tedy jej odpojí při překročení mezní hodnoty (např. 4,2 V) při nabíjení a při poklesu pod stanovenou hodnotu při vybíjení. Nezbytná elektronika však může akumulátor znehodnotit při jeho uskladnění ve vybitém stavu, protože sama jej může malým odběrem vybít pod stanovenou mez. Regulace pracovního napětí kromě mezních hodnot (zničení, exploze) může sloužit k prodloužení životnosti akumulátoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lithium-iontová baterie (zkráceně Li-Ion baterie) je druh nabíjitelné baterie běžně používané ve spotřební elektronice. Kvůli vysoké hustotě energie vzhledem k objemu se výborně hodí pro přenosná zařízení. V současnosti je to v této oblasti asi nejpoužívanější typ. Chemický princip je velmi podobný jako v lithium-polymerových bateriích.", "tgt_summary": "A lithium-ion battery or Li-ion battery (abbreviated as LIB) is a type of rechargeable battery. Lithium-ion batteries are commonly used for portable electronics and electric vehicles and are growing in popularity for military and aerospace applications. A prototype Li-ion battery was developed by Akira Yoshino in 1985, based on earlier research by John Goodenough, Stanley Whittingham, Rachid Yazami and Koichi Mizushima during the 1970s1980s, and then a commercial Li-ion battery was developed by a Sony and Asahi Kasei team led by Yoshio Nishi in 1991. In the batteries, lithium ions move from the negative electrode through an electrolyte to the positive electrode during discharge, and back when charging. Li-ion batteries use an intercalated lithium compound as the material at the positive electrode and typically graphite at the negative electrode. The batteries have a high energy density, no memory effect (other than LFP cells) and low self-discharge. They can however be a safety hazard since they contain a flammable electrolyte, and if damaged or incorrectly charged can lead to explosions and fires. Samsung was forced to recall Galaxy Note 7 handsets following lithium-ion fires, and there have been several incidents involving batteries on Boeing 787s. Chemistry, performance, cost and safety characteristics vary across LIB types. Handheld electronics mostly use lithium polymer batteries (with a polymer gel as electrolyte) with lithium cobalt oxide () as cathode material, which offers high energy density, but presents safety risks, especially when damaged. Lithium iron phosphate (), lithium ion manganese oxide battery (, , or LMO), and lithium nickel manganese cobalt oxide ( or NMC) offer lower energy density but longer lives and less likelihood of fire or explosion. Such batteries are widely used for electric tools, medical equipment, and other roles. NMC and its derivatives are widely used in electric vehicles. Research areas for lithium-ion batteries include extending lifetime, increasing energy density, improving safety, reducing cost, and increasing charging speed, among others. Research has been under way in the area of non-flammable electrolytes as a pathway to increased safety based on the flammability and volatility of the organic solvents used in the typical electrolyte. Strategies include aqueous lithium-ion batteries, ceramic solid electrolytes, polymer electrolytes, ionic liquids, and heavily fluorinated systems.", "id": 1912252} {"src_title": "Douglas B-18 Bolo", "tgt_title": "Douglas B-18 Bolo", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1934 Americké letecké síly objednaly vývoj bombardovacího letounu, který by nahradil tehdy do služby zaváděný typ Martin B-10. Měl být schopný unést dvojnásobný náklad pum na dvojnásobnou vzdálenost, než byl schopen B-10. Firma Douglas na základě této objednávky vyvinula model \"DB-1\", který se v soutěži střetl s letouny Boeing \"Model 299\" (pozdější Boeing B-17 Flying Fortress) a projektem Martin Model 146. Přestože byl prototyp Boeingu považován za nejlepší, během testů havaroval, což částečně pokazilo dobrý dojem, jež na velení USAAC udělal. Navíc v té době doznívala Velká hospodářská krize a pro typ DB-1 hrála jeho nižší cena $58 500 oproti $99 620 za Boeing Model 299. V lednu 1936 proto byla objednána sériová výroba DB-1, pod armádním označením B-18. Konstrukce B-18 byla, kromě několika modifikací, totožná s dopravním letounem Douglas DC-2. Jeho rozpětí bylo o 1,4 m větší, trup byl hlubší, aby se do něj lépe vešel náklad pum a šestičlenná posádka. Díky vyššímu trupu se z letounu stal středoplošník. Výzbroj se skládala z trojice kulometů ráže 7,62 mm, které byly ve střelištích v nose letounu, v horním a dolním střelišti.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "V roce 1940 byla letouny B-18 vybavena většina Amerických bombardovacích squadron. Mnoho z nich, které byly ve stavu 5. a 11. bombardovací skupiny na Havaji, bylo později zničeno při útoku na Pearl Harbor. Do roku 1942 byly B-18 v prvoliniové službě vystřídány bombardéry B-17. Proto bylo 122 kusů B-18A upraveno na protiponorkový boj. Stanoviště bombometčíka bylo odstraněno a místo něj byl radar. Někdy byly vybaveny detektory magnetických anomálií. Tyto letouny sloužily, pod označením B-18B, v Karibské oblasti. Dva letouny byly v roce 1942 předány brazilskému letectvu. Kanadské královské letectvo získalo 20 B-18A, které byly používány k protiponorkovým hlídkám nad Atlantikem. Dne 2. října 1942 se americkému B-18B podařilo u břehů Francouzské Guyany potopit německou ponorku \"U-512\". Do konce války se hlídkovým B-18 podařilo potopit ještě dvě ponorky. Přitom kanadské B-18A se celkem jedenáctkrát pokusily o útok na německou ponorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglas B-18 Bolo byl americký střední bombardér, který létal koncem 30. let a v době druhé světové války. První prototyp letounu, který byl založen na konstrukci dopravního letounu Douglas DC-2, vzlétl v dubnu 1935, do výzbroje armády byl zařazen o rok později. Jednalo se o stroj, který byl nedostatečně vyzbrojen a který měl slabý pohon. Po vypuknutí války byl užíván k druhořadým účelům, a to buď jako dopravní či jako hlídkový letoun. Celkem bylo vyrobeno 350 kusů.", "tgt_summary": "The Douglas B-18 Bolo is an American medium bomber which served with the United States Army Air Corps and the Royal Canadian Air Force (as the Digby) during the late 1930s and early 1940s. The Bolo was built by the Douglas Aircraft Company, based on its DC-2, and was developed to replace the Martin B-10. By 1940, it was considered to be underpowered, to have inadequate defensive armament, and to carry too small a bomb load. Many were destroyed during the attacks on Pearl Harbor and the Philippines in December 1941. In 1942, the surviving B-18s were relegated to antisubmarine, transport duty, and training. A B-18 was one of the first American aircraft to sink a German U-boat, on 22 August 1942 in the Caribbean.", "id": 1975432} {"src_title": "Brendan Perry", "tgt_title": "Brendan Perry", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal v Austrálii a na Novém Zélandu. Je hudebním samoukem, nikdy nenavštěvoval žádnou hudební školu, učil se od maorských a polynéských domorodých hudebníků. Původně byl učitelem na prvním stupni základní školy. S Lisou Gerrard tvořil i partnerskou dvojici, po jejich rozchodu se přestěhoval z Londýna do Irska, kde v objektu bývalého kostela vybudoval vlastní hudební studio \"Quivy Church\". Kromě hudebních produkcí tam pořádá různé výstavy a workshopy, např. organizoval festival samby.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "V roce 1977 se pod uměleckým jménem \"Ronnie Recent\" stal vedoucím členem punk rockové novozélandské hudební skupiny The Scavengers. Původně hrál na basovou kytaru, od roku 1978 se stal hlavním zpěvákem. V roce 1979 se skupina přestěhovala do australského Melbourne a změnila název na Marching Girls.", "section_level": 2}, {"title": "Dead Can Dance.", "content": "Brendan Perry opustil Marching Girls v roce 1981, kdy s Lisou Gerrard založil skupinu Dead Can Dance. Původně tuto skupinu ještě tvořili bubeník Simon Monroe (také z Marching Girls) a baskytarista Paul Erikson. V roce 1982 se skupina přestěhovala do Londýna, Simon Monroe však zůstal v Austrálii. Na prvních nahrávkách a koncertech na bicí hrál Peter Ulrich, krátce na to se do Austrálie vrátil i Paul Erikson a ze skupiny se stalo pouhé duo Brendana Perryho a Lisy Gerrard. První album (nesoucí název skupiny) vydali v únoru 1984 u společnosti 4AD. Následovalo dalších 6 studiových alb, jedno koncertní album a 4 výběrová alba.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "V roce 1998 se s Lisou Gerrard rozešli a dále se věnovali každý svým sólovým projektům. Ještě téhož roku Brendan Perry vydal u společnosti 4AD sólové album \"Eye of the Hunter\", které obsahuje jak Perryho vlastní písně, tak i předělávky písní Tima Buckeleye. Vydání tohoto alba podpořil koncerty v Irsku, Velké Británii a v USA. Vydání dalšího alba, které se mělo jmenovat \"Zun Zun\", však bylo opakovaně odkládáno a od roku 2003 o něm nejsou žádné nové zprávy. Na dalším projektu (na jehož vydání má práva vydavatelství 4AD) by měl spolupracovat s Lancem Hoganem a bubeníkem Davidem Kuckhermannem. Brendan Perry se podílel na projektech jiných umělců, působil i jako producent např. v projektu \"Elijah´s Mantle\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Brendan Michael Perry (* 30. června 1959, Whitechapel, Londýn) je zpěvák a multiinstrumentalista anglo-irského původu (matka Irka, otec Angličan), spolu s Lisou Gerrard tvořil hudební skupinu Dead Can Dance.", "tgt_summary": "Brendan Michael Perry (born 30 June 1959) is a British singer and multi-instrumentalist best known for his work as half of the duo Dead Can Dance with Lisa Gerrard.", "id": 658297} {"src_title": "Chaláfská kultura", "tgt_title": "Halaf culture", "src_document": [{"title": "Tell Chaláf.", "content": "Lokalita Tell Chaláf leží poblíž vesnice R'as al 'Ayn v údolí řeky Chábúr, tvořící současnou hranicí s Tureckem. Jak nazývali původní obyvatelé svoji osadu není známo, dnešní označení Tell Chaláf lze přeložit jako „vrch vytvořený z bývalého města“. Tell Chaláf byl objeven r. 1899 německým diplomatem baronem Maxem von Oppenheimem, který zdejší oblast zkoumal s ohledem na plánovanou stavbu Bagdádské dráhy. V té době byla Sýrie pod tureckou svrchovaností. Oppenheim se vrátil k průzkumu místa v letech 1911–1913 a znovu 1929, kdy už Sýrie byla pod správou Francie. Mnoho nálezů Oppenheim nechal odvézt do Berlína. Roku 2006 začal nový průzkum Tell Chaláfu, syrsko-německou expedici \"Skorpionentor\" vedou Lutz Martin (Vorderasiatisches Museum Berlín), Mirko Novák (Univerzita Tübingen), Jörg Becker (Univerzita Halle) a Abd al-Masih Bagdo za syrské ředitelství starověkých památek. M. von Oppenheim založil před 2. světovou válkou v Berlíně speciální muzeum Tell Chaláfu, ale to bylo úplně zničeno spolu s většinou artefaktů při bombardování Berlína na konci války. Byla to jedna z nejhorších ztrát v historii architektury. Zachráněný zbytek byl restaurován a uložen ve sbírkách Pergamonského muzea. Další trosky se opravují postupně a projekt záchrany má být hotov v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Pro chaláfskou kulturu je typická kulatá stavba tholos s tlustou zdí z lepenice (směs bláta a slámy) na kamenných základech. Tholy jsou nejlépe prozkoumány z Arpáačije a Tell Turlu. V Arpáačiji (vrstvy 10, 9) má tholos průměr mezi 4 až 7 metry, v Tell Turlu je již větší, průměr má 10 metrů, navíc má obdélníkovou předsíň o délce postupně až 19 metrů. Místnost byla zřejmě sklenutá a měla snad sedlovitou střechu. Šlo o obytné domy, spojené (v Tell Turlu) s obilnicemi, pecemi a ohništi. Chrám je v tomto období znám z Tell Asvádu, šlo o obdélníkovou stavbu, na jejímž čelním místě byly umístěny býčí rohy. V poslední vrstvě v Arpačijji (6) již nenacházíme tholy, uprostřed obce je rozsáhlý dům se dvorem s keramickou pecí. Mohl to být také chrám, třebaže původní známky ukazovaly spíše na dům nějakého předáka, obchodníka a současně hrnčíře. Ulice v Arpáačiji byly dlážděny a vedly jimi kanály.", "section_level": 1}, {"title": "Keramika.", "content": "Keramika je již velmi dokonalá a umožňuje chaláfskou kulturu rozdělit do tří stupňů. V prvním stupni nacházíme naturalistické náměty (stáda zvěře, táhnoucí ptáci, škorpióni, osli, leopard, had, ale i muži, tanečnice). Tento stupeň je typický pro původní, tedy syrskou oblast chaláfské kultury. Ve druhém stupni přichází chaláfská kultura i do horní Mezopotámie a keramika se postupně geometrizuje. Jde o šachovnice, trojúhelníky, hvězdice, růžice, maltézské čtverce, ale převládá schematizovaná býčí hlava, tzv. búkránium. Objevuje se bílý nátěr. Ve třetím stupni je malba polychronní, náměty jsou zcela geometrické, tvary nádob jsou elegantní, okraje mírně ven vyklenuté. Jde o mísy, poháry, talíře a bezuché amfory.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský život.", "content": "Podle podobnosti kultur lze soudit, že lidé chaláfské kultury přišli z východní Malé Asie z oblasti údajně nejstarších měst světa Hacilar a Çatal Hüyük. Lidé zde pěstují len a obilí, bez letní pšenice, na konci období se objevuje šestiřadý ječmen. Chová se tur domácí, koza a snad i ovce. Rozvíjí se řemesla, pokrok dosáhlo tkaní lněných látek, v pozdějších fázích se rozvíjí i řezbářství a metalurgie. Jako symboly aktivní plodnosti jsou uctívána některá zvířata – divoký býk, zebu, vepř a holub, svědčí pro to množství sošek. Pasivní plodnost je zobrazována soškami žen. Sošky jsou většinou hliněné, jen vzácně kamenné. Mrtví jsou v chaláfské kultuře pohřbíváni do země ve skrčené poloze zpravidla v domech, někdy je hrob vyzděn, jsou v něm milodary – nádoby, lampičky, u dětských hrobů hračky, u dospělých hliněné sošky. Významný je dálkový obchod. Z dosti značné dálky se dováží obsidián a materiál na výrobu perel. Archeologové předpokládají, že obchodním centrem chaláfské kultury bylo Tilki-tepe u Vanského jezera. Chaláfská kultura zaznamenala stopy v Kilikii (Mersin) i na pobřeží Sýrie (Ras Šamra). Podle rozšíření chaláfského zboží můžeme říci, že tato kultura byla nejvýznamnější prehistorickou kulturou Přední Asie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaláfská kultura je archeologická kultura v severní Mezopotámii z období středního chalkolitu, která se objevuje asi na konci 6. tisíciletí př. n. l. a ve 2. polovině 5. tisíciletí je postupně nahrazena severní variantou obeidské kultury. Je nazvána podle naleziště Tell Chaláf (arab. تل حلف) ve východní Sýrii, kde bylo její ohnisko a odkud se šířila k západu, východu a severu. Význam této kultury je v tom, že základem života společnosti byla poprvé na Blízkém východě zemědělská výroba. Chaláfská kultura následovala v severním Iráku předchozí chassunskou kulturu, která ještě náležela pozdnímu neolitu. Je datována zhruba do let 5050 - 4300 př. n. l. Její nejvýznamnější lokality jsou kromě Tell Chaláfu Tell Šagar Bazar, Tell Brak a Tell Asvád v Sýrii, Karchemiš a Tell Turlu na horním Eufratu, Tilki-tepe u jezera Van, ve vlastní Mezopotámii Tell Chassuna, Arpáčija, Ninive a Tepe Gaura.", "tgt_summary": "The Halaf culture is a prehistoric period which lasted between about 6100 BC and 5100 BC. The period is a continuous development out of the earlier Pottery Neolithic and is located primarily in the fertile valley of the Khabur River (Nahr al-Khabur), of south-eastern Turkey, Syria, and northern Iraq, although Halaf-influenced material is found throughout Greater Mesopotamia. While the period is named after the site of Tell Halaf in north Syria, excavated by Max von Oppenheim between 1911 and 1927, the earliest Halaf period material was excavated by John Garstang in 1908 at the site of Sakce Gözü, then in Syria but now part of Turkey. Small amounts of Halaf material were also excavated in 1913 by Leonard Woolley at Carchemish, on the Turkish/Syrian border. However, the most important site for the Halaf tradition was the site of Tell Arpachiyah, now located in the suburbs of Mosul, Iraq. The Halaf period was succeeded by the Halaf-Ubaid Transitional period which comprised the late Halaf (c. 5400–5000 BC), and then by the Ubaid period.", "id": 2485835} {"src_title": "Svatá Monika", "tgt_title": "Saint Monica", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Monika byla berberského původu. Narodila se v řimské Africe. Její rodiče jí vychovali v duchu křesťanství, jako mladá dívka byla provdána za staršího pohanského úředníka Patricia. Podle Augustina to byl vlídný muž, ovšem občas se záchvaty vzteku, taktéž byl Monice nevěrný. Augustin píše, že navzdory rozmachu domácího násilí v tehdejší době nebyla Monika od svého manžela nikdy bita, protože byla vůči němu poslušná. Zpočátku nevycházela dobře se svou tchyní, ale poté si jí získala svou zdvořilostí, trpělivostí a jemností. Monika se každý den cvičila v trpělivosti. Radila ostatním ženám, které jejich manželé bili, aby raději držely jazyk za zuby, než jim pyšně čelily. Monika nakonec Patricia i jeho matku obrátila na křesťanství a zmírnila jeho násilnou povahu. Porodila mu tři děti: Augustina, Navigia a Perpetuu. Augustin jí dělal radost svým úspěchem jako učenec a učitel, ale zahanboval ji svou prostopášností. Stal se manicheicem a po deset let žil se svou milenkou. Monika jej poslala za biskupem, aby ho usvědčil z jeho chyb, ale ten nebyl schopen Augustina přesvědčit, a tak Monice pouze doporučil, aby se dále modlila. Řekl jí, že není možné, aby „mohl zahynout syn tolika slz“. Monika se za Augustinovo obrácení modlila téměř 17 let. Rok po svém křtu v roce 370 zemřel Moničin manžel Patricius a ona se připojila k Augustinovi v Itálii. Tam se jí o nějaký čas později dostalo radosti vidět svého syna v jeho 33 letech, jak se nechává pokřít od biskupa Ambrože. Ne o mnoho později ve svých 56 letech umírá v přístavu Ostia, kde se s Augustinem připravovala na návrat do Afriky. Řekla mu: \"„Ve skutečnosti byla jen jediná věc, pro kterou jsem si přála ještě chvíli setrvat v tomto životě, a to abych tě mohla viděla jako katolického křesťana předtím, než zemřu. Můj Bůh na to odpověděl více než jasně, takžte tě teď vidím, jak jsi jeho služebníkem a zavrhuješ všechna dřívější uspokojení. Co více bych zde mohla ještě dělat?“\" Před její smrtí se jí ptali, kde chce být pohřbena. Odpověděla: \"„Pochovejte si mě kam chcete, ale nezapomínejte na mne u oltáře Páně.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Původně byla pohřbena v Ostii, ale roku 1430 byly její ostatky převezeny do Říma a uloženy v kostele Sant'Agostino. Moničina památka byla do římského kalendáře vložena okolo roku 1550 a určena na 4. květen – den, kdy si ji připomínal sv. Augustin. Od 5. května se pak slavilo \"obrácení svatého Augustina\". Přesný den její smrti je neznámý. Při revizi kalendáře v 1969 byl její svátek přesunut jako památka na 27. srpen, den před připomínkou sv. Augustina. Ostatní církve slaví její svátek buď 4. května nebo také 27. srpna. Město v Kalifornii Santa Monica bylo pojmenováno po ní, neboť misionáři na místo dorazili poprvé právě v den jejího svátku.", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazení.", "content": "Bývá zobrazována s vdovským závojem, knihou, křížem, někdy anachronicky s růžencem v ruce, někdy také v augustiniánském hábitu - na počest sv. Augustina. Často je zobrazena rozmlouvající se svým synem Augustinem. I když nebyla umučena, občas bývá zobrazena s palmou - znakem mučedníků. Má se tím naznačit její utrpení, které prožívala nad svým synem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatá Monika (Monika z Tagasty, 332 Thagaste, dnes Souk-Ahras v Alžírsku - 387 Ostia Antica) je křesťanská světice a matka sv. Augustina, který rozsáhle popsal její počestnost a život s ní ve svých Confessiones. Její svátek se slaví v římskokatolické církvi 27. srpna, v některých jiných pak také 4. května.", "tgt_summary": "Saint Monica (c.331/2−387) (AD 322–387) was an early Christian saint and the mother of St. Augustine of Hippo. She is remembered and honored in the Catholic and Orthodox Churches, albeit on different feast days, for her outstanding Christian virtues, particularly the suffering caused by her husband's adultery, and her prayerful life dedicated to the reformation of her son, who wrote extensively of her pious acts and life with her in his \"Confessions\". Popular Christian legends recall Saint Monica weeping every night for her son Augustine.", "id": 889637} {"src_title": "Ilona Štěpánová-Kurzová", "tgt_title": "Ilona Štěpánová-Kurzová", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1899–1919, dětství ve Lvově.", "content": "Narodila se ve Lvově v hudební rodině jako jediná dcera klavírních pedagogů Viléma a Růženy Kurzových. Hře na klavír se učila již od raného dětství u svých rodičů. Svou koncertní dráhu zahájila v necelých deseti letech Mozartovým Korunovačním koncertem D dur za řízení Oskara Nedbala s orchestrem vídeňských Tonkünstlerverein 14. března 1910 ve Lvově, opakovala ho 8. prosince 1910 s Oskarem Nedbalem ve Vídni a 19. prosince 1910 v pražském Rudolfinu s Českou filharmonií pod vedením Dr. Zemánka. Samostatnými koncerty ve Lvově, Praze a Vídni zahájila od r. 1911 bohatou koncertní činnost trvající až do vypuknutí druhé světové války. V Berlíně poprvé vystoupila 27. února 1913 v Bechsteinově sále, kde hrála díla J. S. Bacha, R. Schumanna, F. Schuberta a F. Liszta. V letech 1913–1919 i přes válečné útrapy uskutečnila řadu vystoupení sólově, s předními orchestry (např. Česká filharmonie, Lvovský vojenský orchestr) a komorními soubory (např. s Českým kvartetem) na nesčetných koncertech ve vlasti i v cizině; kromě Polska, které jí bylo druhým domovem, se nejvíce uplatňovala ve Vídni a v Berlíně. Ilona Kurzová získala od svých rodičů profesionální mistrovství, jež však ona sama později obohatila vlastním, osobitým přínosem – hlubokým vnitřním prožitkem a poezií. Souhrn těchto vlastností z ní učinil jednu z nejoblíbenějších pianistek své doby. Ukrajinská revoluce, která vypukla na podzim roku 1918 a trvala až do jara následujícího roku, poměry ve Lvově zcela rozvrátila. Po celou dobu zuřila ve městě občanská válka, Lvov byl obležen a několikrát dobýván. 19. března 1919 byl dům Kurzových zasažen dělostřeleckým granátem, který ale nevybuchl. V srpnu 1919 proto Kurzova rodina ze Lvova odchází, nejdříve do Vídně, a pak, když byl Kurz jmenován, podobně jako Janáček, profesorem na pražské mistrovské škole se služebním přidělením do Brna, se Ilona Kurzová se svými rodiči ocitla v Brně.", "section_level": 2}, {"title": "1919–1925, vrchol kariéry klavírní virtuózky, pobyt v Brně.", "content": "Po návratu do vlasti se koncertní činnost Ilony Kurzové ještě zintenzivnila. Nastudovala jedenáct klavírních koncertů s orchestrem a její všestranný a rozsáhlý repertoár zahrnoval stěžejní díla světové literatury všech stylových období (proslula zvláště svou interpretací Chopinových skladeb). Z české klavírní literatury hrála předně díla J. Suka, V. Nováka, B. Smetany, A. Dvořáka, ale i kompozice dalších českých autorů (K. B. Jirák, B. Vomáčka). Řadu skladeb uvedla v premiéře: krátce po svém návratu do vlasti dne 9. prosince 1919 hrála v Obecním domě první provedení Dvořákova klavírního koncertu g moll v úpravě V. Kurze s Českou filharmonií pod taktovkou V. Talicha. Pokračovala nesčetná řada vystoupení sólových, s předními orchestry (například Českou filharmonií, Varšavskou filharmonií, Šakovou filharmonií, orchestrem hudebního spolku v Táboře) a komorními soubory (například s Českým, Ševčíkovým, Pražským kvartetem a s jinými) ve vlasti i v cizině (vystoupení v Polsku, Německu, Rakousku, Holandsku). Ze společných zájezdů s Českým kvartetem vyrostlo celoživotní přátelství Ilony Kurzové a Josefa Suka. 28. června 1922 získala Ilona Štěpánová diplom mistrovské školy státní konzervatoře hudby v Praze. V pražském kulturním prostředí se Ilona Kurzová sblížila s vynikajícím českým pianistou, skladatelem, pedagogem a muzikologem Václavem Štěpánem, který znamenal pro pianistku další obohacení její veřejné činnosti, příklon k interpretaci soudobé hudby a mnoho samostatných koncertů z literatury pro dva klavíry.", "section_level": 2}, {"title": "1925–1937, mateřství, odchod do Prahy.", "content": "Ilona Kurzová a Václav Štěpán uzavřeli sňatek dne 21. června 1924. Na oddacím listě jsou jako svědci uvedeni Josef Suk a Vítězslav Novák. Dne 28. května 1925 se manželům Štěpánovým narodil v Brně syn Pavel, který po svých rodičích zdědil velké hudební nadání. Novomanželé se záhy stěhují do Prahy, kde si koupili byt v novostavbě budovy Umělecké besedy na Malé Straně. Mateřství a ovzduší domova, kde se cítila šťastna, začalo Ilonu Štěpánovou pomalu odpoutávat od pódia. Přesto, že svou koncertní činnost do značné míry omezila, vyvolalo každé její vystoupení velkou pozornost. V Berlíně uskutečnila v roce 8. prosince 1926 světovou premiéru Janáčkova Concertina (česká premiéra v Brně 16. 2. 1926), z ruské literatury uvedla poprvé 21. března 1926 v Obecním domě v Praze s Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha Prokofjevův třetí klavírní koncert C dur. Velmi intenzivně se věnovala také reprodukci ostatní české klavírní tvorby, zejména Smetany, Dvořáka, Suka a Nováka. Již v druhé polovině dvacátých let začala Ilona Štěpánová soukromě vyučovat, k čemuž zdědila po svých rodičích všechny předpoklady i velkou lásku.", "section_level": 2}, {"title": "1937–1975, přechod k pedagogické práci, založení katedry klávesových nástrojů HAMU v Praze.", "content": "Koncertní kariéru Ilona Štěpánová ukončila v roce 1937, tedy po 27 letech. V té době jí umírala maminka (Růžena Kurzová zemřela 2. února 1938 v Praze), těžce nemocný byl i Václav Štěpán, Evropa stála na pokraji nové války. Rozhodla se věnovat rodině a pedagogické práci. Po smrti svého chotě dr. V. Štěpána (zemřel 24. 11. 1944) vedla jeho žáky na mistrovské škole pražské konzervatoře; po smrti jejího otce (Vilém Kurz umírá 25. května 1945) přešli i jeho žáci do její třídy. V roce 1946 byla založena pražská Akademie múzických umění, kde byla Ilona Štěpánová jmenována jako jedna z prvních profesorkou klavírní hry a pomáhala zde formovat katedru klávesových nástrojů. Žila v ústraní, vyučovala většinou ve svém bytě. Její žáci se dnes se intenzivně uplatňují v koncertním životě doma i v zahraničí a vychovávají další žáky. Z Kurzovy školy si pianistka přinesla úctu před skladatelovým záměrem, projevující se v precizní interpretaci notového zápisu a respektování skladatelova stylu, krásnou zvučnou kantilénu a brilanci technického provedení. Českou klavírní školu obohatila o hluboký niterný prožitek, barevnost a plasticitu úhozových nuancí, kterou jí umožnilo naprosté uvolnění celého hracího aparátu kombinované s uvědomělou fixací některých jeho částí tam, kde to určitý druh úhozu, odpovídající charakteru očekávaného zvuku, vyžaduje. Své pedagogické názory, založené na celoživotní umělecké činnosti, shrnula v díle Klavírní technika. Zemřela v Praze dne 25. září 1975 ve věku 75 let a byla pochována na vyšehradském hřbitově v Praze. Pokračovatelem rodinné tradice se stal její syn Pavel Štěpán.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Repertoár.", "content": "Ilonu Kurzovou jako pianistku charakterizovala hluboká, vzácná hudebnost a velká inteligence, která se u ní pojí se silným fondem citovým a bohatou fantasií i s předními znaky Kurzovy školy: plastikou a výrazností podání, úhozovou barvitostí a technickou dokonalostí. Byla umělkyní všestrannou, která s touž přesvědčivostí tlumočila klavírní literaturu v celé její šíři, od klasiků až po tvorbu nejnovější. Zvláště blízký vztah měla k dílu Chopinovu;její poetický přednes Chopina byl velmi ceněn i v Polsku. Nastudovala a hrála 11 klavírních koncertů. Výběr stěžejních děl z repertoáru Ilony Štěpánové-Kurzové: Klavírní koncerty s doprovodem orchestru: Další repertoár (výběr):", "section_level": 2}, {"title": "Klavírní technika.", "content": "Více než 20 let pracovala Ilona Štěpánová na díle \"Klavírní technika\" (Praha 1979). Tato poblikace, doplněná metodickým výkladem, navazuje částečně na Kurzovy \"Technické základy klavírní hry\" (Praha 1924), které místy cituje. Jednotlivé složky klavírní techniky rozebírá do nejmenších podrobností, přičemž vychází přímo z příkladů z koncertní klavírní literatury. Každá z osmnácti sérií se zabývá jedním technickým problémem v progresivně seřazených cvičeních.Vývoj světového trendu klavírní hry potvrdil správnost jejích názorů a vzniklo tak vyčerpávající kompendium, kterým by se jistě ráda pochlubila leckterá hudební velmoc.", "section_level": 2}, {"title": "Žáci.", "content": "Zjištění žáci prof. Ilony Štěpánové-Kurzové:", "section_level": 1}, {"title": "Absolventi HAMU a mistrovské školy Pražské konzervatoře.", "content": "Renata Arnetová, Dagmar Baloghová, Amalie Buriánová, Alena Fišerová, Karel Friesl, Ludmila Hladíková-Šimková, Zdeněk Hnát, Alena Hršelová-Jílková, Marta Hrtoňová- Toaderová, Ilja Hurník, Viera Janárčeková-Kunzová, Bony Jedličková, Jaroslav Jiránek , Věra Jůzlová,František Kůda, Zorka Lochmanová-Zichová, Anna Máchová-Heryánová, Martina Maixnerová, Jan Marcol, Ludmila Melkusová, Ivan Moravec, Mirka Pokorná, Zdenka Průšová, Dana Pustinová, Jana Roubalová-Hurníková, Hana Spurná, Ivana Stanovská-Krkošková, Božena Steinerová, Magda Šnaiderová-Vlková, Josef Špaček, Magda Štajnochrová, Helena Těsárová-Hořejšová, Pavel Tesařík, Martin Vojtíšek, Jan Vrána, Václav Zelený, Rudolf Zeman", "section_level": 2}, {"title": "Soukromí žáci.", "content": "Dagmar Brlíková, Anna Dítětová, Emma Doležalová, Libuše Drtinová, Žofie Fierlová, Soňa Hokešová, Eva Holubářová-Bruderhans, Jan Hořejší, Dagmar Illnerová, Rokyta Illnerová, Ladislav Jásek, Hana Jedličková-Friedlová, Jiří Jirouš, Naďa Jiroušová, Milan Klíčník, Jarmila Kozderková, Libuše Křepelová, Ladislav Kubík, Jiří Mareček, Herberta Masaryková, Eva Mullerová-Šťastná, Zorka Pauerová, Jiří Pinkas, Petr Pokorný, Prychoďko Ondrej, Magda Rejchlová, Pier Ruhlman, Dagmar Rydlo-Ottová, Jan Rypl, Vlasta Slavická, Dana Šetková, Eva Šůlová-Švecová, Hana Tadrová, Todo Emiko, Ota Urban, Otakar Vondrovic", "section_level": 2}, {"title": "Syntetické práce, studie, články.", "content": "Benešová, Eva: Klavírní škola Viléma Kurze. Diplomová práce. FF UK, Praha 1988", "section_level": 2}, {"title": "Dobové kritiky a recenze (denní tisk, hudební časopisy).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Česká periodika.", "content": "Čas, České slovo, Dalibor, Hudební revue, Lidové noviny, Moravská orlice, Národní listy, Národní politika, Smetana, Svoboda, Venkov, Hudební rozhledy", "section_level": 3}, {"title": "Polská periodika.", "content": "Dzennik Polski, Gazeta lwowska, Gazeta narodowa, Kuryer lwowski,Przeglad Lwow, Przeglad muzyczny, Slowo Polskie, Wiek nowy", "section_level": 3}, {"title": "Německy psaná periodika.", "content": "Allgemeine Musikzeitung, Berliner Borsencourier, Berliner Borsenzeitung, Berliner Tageblatt, Deutsches Volksblatt Wien, Fremdenblatt Wien, Morgenpost, Neue Freie Presse, Oster-Sonntagzeitung, Union Prag, Volkszeitung", "section_level": 3}, {"title": "Holandská periodika.", "content": "Algemmeen Handelsblad, Telegraaf Amsterdam", "section_level": 3}], "src_summary": "Ilona Štěpánová-Kurzová (19. listopadu 1899 Lvov – 25. září 1975 Praha) byla česká klavírní virtuózka a hudební pedagožka. Koncertovala zejména v období mezi dvěma světovými válkami, po druhé světové válce se stala spolu s Františkem Maxiánem zakladatelkou katedry klávesových nástrojů Akademie múzických umění v Praze. Byla matkou pianisty Pavla Štěpána.", "tgt_summary": "Ilona Štěpánová-Kurzová (19 November 1899 in Lviv – 25 September 1975 in Prague) was a Czech concert pianist and piano teacher, a professor at the Prague Academy of Arts. Her students included Ivan Moravec. Ilona Štěpánová-Kurzová was the mother of pianist Pavel Štěpán.", "id": 1060323} {"src_title": "Lilek", "tgt_title": "Solanum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lilky mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, keře, liány i malé stromy. Některé druhy jsou trnité. Rostliny jsou lysé nebo s oděním tvořeným jednoduchými, větvenými, hvězdovitými nebo žláznatými chlupy. U některých druhů jsou chlupy žahavé. Listy jsou jednoduché nebo zpeřené, střídavé (někdy na květonosných větvích zdánlivě vstřícné) nebo po dvou, většinou řapíkaté, s celistvou, zubatou, laločnatou nebo členěnou čepelí. Květenství jsou zdánlivě úžlabní (ve skutečnosti se tvoří na vrcholu lodyhy, který je přerůstán postranní větví a odsunut do zdánlivě postranního postavení), většinou hroznovitá, latovitá, okolíkovitá nebo svazečky, případně jsou květy jednotlivé. Květy jsou většinou pravidelné nebo řidčeji dvoustranně souměrné, pětičetné, oboupohlavné nebo jednopohlavné. Kalich je zakončen 5 nebo 10 cípy. Koruna je pěticípá, kolovitá nebo široce zvonkovitá. Tyčinek je pět, jsou přirostlé v bázi korunní trubky, mají velmi krátké nitky a dlouhé prašníky. Semeník je srostlý ze dvou plodolistů, někdy však vlivem tvorby falešné přehrádky obsahuje 4 komůrky. Vajíček bývá mnoho, čnělka je krátká, s drobnou bliznou. Plodem je suchá nebo dužnatá bobule obsahující mnoho plochých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje okolo 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste ve Střední a Jižní Americe. V České republice se (včetně druhů krátkodobě zavlékaných nebo zplaňujících) vyskytuje celkem 19 druhů lilků, z nichž většina je nepůvodní. Nejhojnějším druhem je lilek potměchuť, rozšířený v teplejších oblastech celé republiky, a lilek černý, který zde zdomácněl jako archeofyt. Z dalších archeofytů se zde vyskytuje lilek vlnatý (\"S. decipiens\"), lilek žlutý (\"S. villosum\") a lilek křídlatý (\"S. alatum\"). Některé další pěstované druhy v ČR zplaňují: lilek brambor (\"S. tuberosum\"), lilek rajče (\"S. lycopersicum\"), lilek borůvkový (\"S. scabrum\"), lilek vejcoplodý (\"S. melongena\"), lilek nádherný (\"S. pyracanthos\"), llilek ozdobný (\"S. capsicastrum\"), nebo jsou spíše jen přechodně zavlékány: lilek leskloplodý (\"S. physalifolium\"), lilek americký (\"S. americanum\"), lilek hulevníkolistý (\"S. sisymbriifolium\"), lilek sodomský (\"S. linneanum\"), lilek zobanitý (\"S. cornutum\"), lilek karolínský (\"S. carolinense\") a lilek trojkvětý (\"S. triflorum\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy lilků neobsahují nektar a nabízejí opylovačům pouze pyl. Ten je z prašníků vytřásán speciálním mechanismem, který je znám jako \"buzz pollination\". Hmyz dosedne zespodu na květ a rychlými vibracemi hrudi jej rozechvěje, pyl vypadává a zachycuje se na ochlupení hmyzu. Lilek potměchuť je opylován zejména čmeláky. Tomuto způsobu opylování napomáhá také tvar květu s korunními lístky otočenými nazpět. Semena drobnoplodých druhů (lilek černý, lilek potměchuť) šíří ptáci konzumující plody. Některé druhy jsou šířeny i netopýry, např. lilek \"Solanum rugosum\" v Latinské Americe listonosem krátkoocasým. V tropech vyhledávají plody lilků také opice. Některé druhy mají dlouze ostnité plody, které se šíří na srsti zvířat. Patří mezi ně mj. severoamerický lilek \"Solanum rostratum\". Lilky jsou zejména v Latinské Americe živnými rostlinami celé řady druhů motýlů a můr. V Evropě se jimi živí housenky lišaje smrtihlava (\"Acherontia atropos\"), osenice stepní (\"Euxoa obelisca\") a obaleče zimolezového (\"Adoxophyes orana\").", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Lilky jsou vesměs více či méně jedovaté rostliny. Hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, které mají dráždivé účinky na zažívací trakt a bývají akumulované především v nedozrálých plodech. Otravy se projevují zejména nevolností, zvracením, břišními křečemi a průjmy, v některých případech byly zaznamenány i halucinace, delirium a koma. Po požití většího množství se dostavují i dýchací potíže, deprese a zrychlený tlukot srdce. Vážnější stavy se léčí intravenózním dodáním tekutin a elektrolytů a podáváním antiemetik. Převážná většina otrav lilky u lidí souvisí s konzumací nedozrálých plodů, u řady druhů jsou však jedovaté i zralé plody. Hlavními alkaloidy bramboru je α-solanin a α-chakonin, které představují 95% obsažených alkaloidů. Nejtoxičtější je α-chakonin. Jedovatá je celá rostlina s výjimkou hlíz. Toxiny jsou obsaženy i v nevařených bramborových klíčcích a zelených částech hlíz. Symptomy jsou podobné jako u jiných lilků. Lákavě zbarvené bobule lilku višňového (\"S. pseudocapsicum\"), pěstovaného jako okrasná rostlina, bývají příčinou otrav zejména u dětí. Hlavní účinnou látkou je solanokapsin, látka strukturně příbuzná solaninu. Druh \"Solanum dimidiatum\" v Texasu způsobuje neurologické onemocnění krav známé pod názvem \"syndrom šílené krávy\" (\"crazy cow syndrome\"). Učinnými látkami jsou nortropanové alkaloidy ze skupiny kalysteginů. V brazilském pantanalu bývá příčinou otrav dobytka lilek \"Solanum glaucophyllum\". U některých divoce rostoucích druhů lilku se údaje o jedovatosti v různých zdrojích významně liší. Je to i případ zralých plodů lilku černého, které jsou v některých zdrojích uváděny jako jedlé (např. ), jinde jako jedovaté (např.). Podobné je to i s lilkem americkým (\"S. americanum\"). Druh pochází patrně z Jižní Ameriky a je rozšířen i v jiných částech tropů. Podle některých zdrojů se listy, plody i mladé stonky konzumují (např. ), podle jiných je rostlina silně jedovatá a bývá příčinou otrav dobytka (např. ). Některé cizokrajné druhy lilku mají na povrchu žahavé chlupy, které při kontaktu s pokožkou způsobují dermatitidy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Některé druhy lilku náležejí mezi staré kulturní rostliny. V mimotropických zemích jsou hospodářsky nejvýznamnější lilek brambor a lilek rajče. Brambor pochází z jihoamerických And. Do Španělska byl přivezen ve 2. polovině 16. století a v průběhu 100 let byly již brambory jako okopanina široce pěstovány v řadě evropských zemí. Jsou také významným zdrojem škrobu. Rajče pochází rovněž ze západních oblastí Jižní Ameriky. První písemné zmínky pocházejí z poloviny 16. století. V současnosti jsou rajčata pěstována po celém světě. Hlavními producenty jsou Čína, USA a Indie. Lilek rajčenka (\"S. betaceum\") je keř až strom pocházející z jihoamerických And. Je pěstován zejména v horských oblastech tropické Jižní Ameriky a Asie pro plody, známé pod názvem rajčenka nebo tamarilo. Syrové se konzumují jako příjemně aromatické ovoce, lze je také různě upravovat jako zeleninu. Druh je také pěstován jako meziplodina na citrusových a kávových plantážích. Lilek vejcoplodý (\"S. melongena\") je stará kulturní rostlina, pocházející z Asie. Zralé plody jsou používány jako zelenina. V jižní a jihovýchodní Asii jsou plody součástí mnoha místních pokrmů. V České republice jsou známy pod názvem baklažán nebo lilek. Lilek borůvkovitý (\"S. scabrum\") je pěstován jako drobné ovoce zahrádkáři i v České republice. Lilek etiopský (\"S. aethiopicum\") je v tropické Africe i v některých jiných oblastech světa (např. v Brazílii) významnou zeleninou. Vznikl domestikací z divokého druhu \"Solanum anguivi\". Konzumují se nedozrálé plody, v některých oblastech i listy. Lilek \"Solanum mammosum\" pochází ze severu Jižní Ameriky a pěstuje se zejména v Americe a Asii pro plody, používané jako zelenina. Plody jihoamerického lilku peruánského (\"S. muricatum\"), zvané pepino, se používají jako ovoce i zelenina. Z Jižní Ameriky pochází také lilek quitský (\"S. quitoense\") neboli narančila. \"Solanum sessiliflorum\" je stará kulturní rostlina, jejíž divoké populace nejsou známy. V Latinské Americe je označován jako \"cocona\" (kokona). Z Jižní Ameriky pochází i \"Solanum torvum\", pěstované v Americe i Asii jako zelenina. Zvláštní oblibě se těší v Thajsku a Indonésii. Z tropické Asie pochází druh \"Solanum lasiocarpum\", jehož chlupaté plody se používají k okyselení ragú a jiných místních pokrmů. Z dalších jihoamerických druhů slouží jako ovoce např. plody \"Solanum hyporhodium\", \"S. topiro\", \"S. ambrosiacum\" a \"S. grandiflorum\". Jedlé plody poskytuje také australský druh \"Solanum linearifolium\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Lilek jasmínovitý (\"S. jasminoides\") je pěstován jako okrasná kbelíková nebo truhlíková rostlina. Lilek višňový (\"S. pseudocapsicum\") je v poslední době oblíbený jako pokojová rostlina s nápadně barevnými plody. Existují i běloplodé kultivary. Sytě modrými květy se vyznačuje lilek modrý (\"S. rantonnetii\", syn. \"Lycianthes rantonnetii\"), známý též jako hořcový stromek, a pěstovaný jako balkónová a kbelíková rostlina. Některé nápadné druhy jsou pěstovány ve sbírkách botanických zahrad, např. lilek nádherný (\"S. pyracanthos\") s listy i stonky nesoucími nápadné oranžové trny. V tropech a subtropech se některé druhy lilku vysazují jako okrasné rostliny. Patří mezi ně např. lilek quitský (\"S. quitoense\") a druhy \"Solanum erianthum\", \"S. seaforthianum\", \"S. wendlandii\" a \"S. wrightii\". Celá řada druhů lilku je využívána v místní a domorodé medicíně v zemích celého světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lilek (\"Solanum\") je početný rod rostlin z čeledi lilkovité. Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými či zpeřenými střídavými listy a pětičetnými, většinou pravidelnými květy. Plodem je bobule s mnoha semeny. Rod zahrnuje asi 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste v tropech a subtropech, zejména v Latinské Americe. Jediným původním druhem v květeně České republiky je lilek potměchuť, další druhy zde žijí zdomácněle. Lilky jsou vesměs více nebo méně jedovaté rostliny, hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, zejména solanin. Hospodářsky nejvýznamnějšími kulturními druhy jsou lilek brambor a rajče jedlé. Řada dalších druhů poskytuje plody jako ovoce nebo se využívá jako zelenina, mezi známější náleží lilek vejcoplodý (baklažán, lilek), lilek rajčenka (rajčenka) a lilek peruánský (pepino). Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny nebo mají význam v medicíně.", "tgt_summary": "Solanum is a large and diverse genus of flowering plants, which include three food crops of high economic importance, the potato, the tomato and the eggplant. It also contains the nightshades and horse nettles, as well as numerous plants cultivated for their ornamental flowers and fruit. \"Solanum\" species show a wide range of growing habits, such as annual and perennials, vines, subshrubs, shrubs, and small trees. Many formerly independent genera like \"Lycopersicon\" (the tomatoes) and \"Cyphomandra\" are now included in \"Solanum\" as subgenera or sections. Thus, the genus today contains roughly 1,500–2,000 species.", "id": 1143647} {"src_title": "Východofranská říše", "tgt_title": "East Francia", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Utváření Východofranské říše zasahuje až do vleklých sporů o nástupnictví mezi potomky Karla Velikého. Ludvík I., \"Zbožný\", (778-840) bojoval proti jeho synům o nadvládu nad Franskou říší, kterou na počátku roku 830 definitivně ztratil. Jeho syn Ludvík II. (\"Němec\"), který již od roku 831 vládl v Vévodství bavorském, Durynsku, Franckém vévodství a Vévodství saském, převzal v roce 833 regentství ve východní části Franské říše. Poté vybudoval království a soudržnost kmenů resp. kmenových vévodství ve svém vladařském dosahu. Verdunskou smlouvou z roku 843 zapsal Ludvík Němec do dějin Evropy Východní Franky coby samostatné království. Jméno \"regnum Francorum orientalium\" se však objevuje až o něco později, přesněji v roce 920, kdy Karel Dobrý a Jindřich I. Ptáčník uzavřeli bonnskou smlouvu. Karel směl svou říši nazývat \"Regnum Francorum occidentalium\", („Království západních Franků“). Germánská Východofranská říše byla poněkud odlišná od romanizované Říše západofranské. Byla z větší části položená mimo antické Imperum Romanum a její podobu jí vtiskly zejména sebevědomé kmeny a kmenoví vévodové. Tato vlastnost se výrazně táhne celými německými dějinami.", "section_level": 1}, {"title": "Regnum Teutonicorum.", "content": "Od 10. století byla Východofranská říše označována též jako \"regnum Teutonicorum\". Toto označení se však prosadilo teprve v 11. století, tedy od dob Sálské dynastie. Výraz \"regnum\" označoval nejprve obecně „vládu, dosah moci, království“ a samotná jednotlivá vévodství se v oněch časech označovala jako \"regnum\". Jako „Teutonici“ (společný výraz pro německy mluvící kmeny) byla říše chápána hlavně pouze, když vojsko složené z germánských vojáků táhlo přes Alpy do Itálie. Okolo panovníka se seskupili Frísové, Starosasové, Lotrinkové, Durynkové, Frankové, Alemáni a Bavoři. Celkem vzato, byla \"Východofranská říše\" (\"Svatá říše římská\") rovnocenným nástupnickým státem podle tradice franské a podle tradic antického Římského impéria.", "section_level": 1}], "src_summary": "Království východních Franků (latinsky \"regnum Francorum orientalium\") je oficiální název státního útvaru, který je obecně znám pod názvem Východofranská (někdy též Východofrancká) říše, a to až do začátku 12. století, také jen jako Východní Franky (latinsky \"Francia orientalis\") a od Od 11. století také znám jako Království Němců (latinsky \"Regnum Teutonicorum\"), je původcem, resp. předchůdcem, středověkého Německého království a Svaté říše římské.", "tgt_summary": "East Francia (Latin: \"Francia orientalis\") or the Kingdom of the East Franks (\"regnum Francorum orientalium\") was a precursor of the Holy Roman Empire. A successor state of Charlemagne's empire, it was ruled by the Carolingian dynasty until 911. It was created through the Treaty of Verdun (843) which divided the former empire into three kingdoms. The east–west division, enforced by the German-Latin language split, \"gradually hardened into the establishment of separate kingdoms\", with East Francia becoming the Kingdom of Germany and West Francia the Kingdom of France.", "id": 1311648} {"src_title": "Pečenga", "tgt_title": "Pechenga (urban-type settlement), Murmansk Oblast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území Pečengy se nachází na severozápadě Ruské federace, na hranici s Norskem a Finskem u Barentsova moře. Oblast byla původně osídlena Sámy. V roce 1533 byl při ústí řeky Pečengy založen Pečengský klášter a oblast se stala součástí Archandělské gubernie, 1920 přešla pod Finsko a po Pokračovací válce připadla roku 1944 Sovětskému svazu. Pečengský klášter byl založen svatým Trifonem, který se snažil pokřesťanštit sámské obyvatelstvo. V roce 1572 obývalo klášter asi 50 mnichů. 1583 byl klášter zničen Švédy. Území bylo následně osidlováno Pomory a jinými Rusy. V 19. století byl obnoven klášter. Roku 1920 po smlouvě z Tartu připadlo Pečenga Finsku. V roce 1916 byla započata výstavba silnice ze Sodankylä přes Ivalo do přístavu Liinahamari, která byla dokončena roku 1931. Pečenga byla od té doby turisticky vyhledávanou destinací, protože se stala jediným přístavem u Barentsova moře dosažitelným automobilem. V roce 1921 byly v Pečenze objeveny zásoby niklu. Roku 1934 pak začala těžba francouzskými a kanadskými společnostmi. Během zimní války okupoval Pečengu Sovětský svaz. Po následné mírové smlouvě z Moskvy připadla SSSR jen část Rybářského poloostrova (finsky \"Kalastajasaarento\"). V roce 1941, během pokračovací války, byla Pečenga využívána nacistickým Německem jako základna pro útoky na Murmansk. Roku 1944 Pečengu opět okupovala Rudá armáda. Pařížskou smlouvou z roku 1946 připadla Pečenga opět Sovětskému svazu. V současnosti je Pečenga stále důležitou oblastí díky nezamrzajícímu přístavu v Liinahamari a díky zásobám niklu. Po válce SSSR zvýšil jeho těžbu, což mělo špatné dopady na životní prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečenga (rusky Пече́нга/\"Pečenga\", norsky \"Petsjenga\", a švédsky \"Petsamo\", severosámsky \"Beahcán\", skoltskou sámštinou \"Peäccam\") je sídlo městského typu s asi 3000 obyvateli v Murmanské oblasti v Pečengském rajónu v Rusku.", "tgt_summary": "Pechenga (; Finnish and ; ; ; ) is an urban locality (an urban-type settlement) in Pechengsky District, Murmansk Oblast, Russia. Municipally, it is incorporated as Pechenga Urban Settlement of Pechengsky Municipal District. Population:", "id": 456157} {"src_title": "Plot", "tgt_title": "Fence", "src_document": [{"title": "Právní úprava v českých zemích.", "content": "Podle občanského zákoníku z roku 1811 platilo pro povinnost tzv. „pravidlo pravé ruky s orientací na vchod“, podle něhož každý vlastník budovy nebo městské zahrady byl povinen se postarat na pravé straně od svého hlavního vchodu o nutné uzavření (oplocení) svého prostoru a o oddělení od cizího prostoru. Účinností nového občanského zákoníku č. 141/1950 Sb dne 1. ledna 1951 tato povinnost přestala platit, dosud je však v mnoha místech dodržována jako zvykové právo. Do občanského zákoníku 40/1964 Sb., který se v původním znění oplocením nezabýval, se s účinností od 1. dubna 1983 dostala úprava v § 130, která povinnost plotit vázala pouze na stavebně-právní nebo soudní rozhodnutí. Porevoluční velká novela 509/1991 Sb., která překodifikovala celé vlastnické právo, v § 127 v odst. 1 stanoví obecnou povinnost, že vlastník pozemku nesmí obtěžovat ostatní (např. pronikáním chovaných zvířat na jejich pozemky) a v odst. 2 uvádí, že je-li to účelné a nebrání-li to účelnému využívání sousedních pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit. O oplocení pozemků pojednával § 12 vyhlášky 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, nová vyhláška 268/2009 Sb. obsahuje takovou úpravu v § 7: (1) Oplocení pozemku nesmí svým rozsahem, tvarem a použitým materiálem narušit charakter stavby na oploceném pozemku a jejího okolí a nesmí omezovat rozhledové pole sjezdu připojujícího stavbu na pozemní komunikaci. (2) Provedení oplocení pozemku nesmí ohrožovat bezpečnost osob, účastníků silničního provozu a zvířat. (3) V záplavových územích nesmí typ oplocení pozemku a použitý materiál zhoršovat průběh povodně, oplocení pozemku musí být zejména snadno demontovatelné, bez pevné podezdívky a musí umožnit snadný průchod povodňových průtoků. § 127 odst. 2 je v českém občanském zákoníku jediné místo, kde se, bez bližší definice, vyskytuje slovo plot, a to jen ve slovesné formě „oplotit“. Při výkladu nelze automaticky předpokládat, že plot musí být stavbou ve smyslu § 119, odst. 2, t. j. nemovitou stavbou, spojenou se zemí pevným základem, anebo movitou stavbou. Výklad termínu plot je spojen s účelem, kvůli němuž v konkrétním případě má dojít k oplocení. Podle § 3, odst. 1 c) vyhlášky č. 85/1976 Sb. je oplocení drobnou stavbou, t. j. vztahuje se na ni jen ohlašovací povinnost, pokud si stavební úřad nevyhradí nutnost stavebního povolení. Rozhodnutím soudu o povinnosti oplotit pozemek není nahrazen příslušný postup podle stavebního zákona, byť stavební úřady jsou jím při svém rozhodování vázány. Věcí okolností a výkladu je, kdy se plot považuje za součást budovy, kdy za součást pozemku a kdy za právně samostatnou stavbu. Povinností údržby oplocení se občanský zákoník nijak výslovně nezabývá, lze ji odvozovat z obecných ustanovení například o povinnosti odvrácení škody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plot či oplocení je volně stojící stavba, která má za úkol zabránit nebo omezit pohyb přes nějakou hranici. Na rozdíl od zdi je jednodušší na konstrukci. Stejně jako zeď některé druhy plotů zabraňují nejenom pohybu ale i průhledu, jiné umožňují částečný nebo úplný pohled skrz oplocení. Plot je také prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě. Ploty mají různé užití:", "tgt_summary": "A fence is a structure that encloses an area, typically outdoors, and is usually constructed from posts that are connected by boards, wire, rails or netting. A fence differs from a wall in not having a solid foundation along its whole length. Alternatives to fencing include a ditch (sometimes filled with water, forming a moat).", "id": 2362209} {"src_title": "Žofie Frederika Bavorská", "tgt_title": "Princess Sophie of Bavaria", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodila se jako čtvrtá ze šesti dcer bavorského krále Maxmiliána I. Josefa a jeho druhé manželky Karolíny Bádenské. Byla dvojčetem Marie Anny Bavorské, pozdější saské královny.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 4. listopadu 1824 se ve Vídni provdala za do ní zamilovaného rakouského arcivévodu Františka Karla, druhorozeného syna císaře Františka I. a jeho druhé manželky princezny Marie Terezy Neapolsko-Sicilské. Arcivévoda Karel byl malý a hubený, stejně jako jeho bratr císař Ferdinand I. měl příliš velkou hlavu. Arcivévodkyně Žofie se proto manželství zdráhala, ale když jí dal více času, aby ho poznala, zjistila, že má milou povahu a dobrý charakter. Její rozhodnutí bylo šťastné, nejenže si vybrala vysoce postaveného ženicha z rodu Habsburků, ale našla v něm i milujícího a vtipného partnera. V prvních létech manželství pět jejích těhotenství skončilo 5 let za sebou potratem, léčila se proto v lázních Bad Ischl; léčba byla úspěšná a po týdnech trávených téměř bez pohybu na lůžku se dne 18. srpna 1830 po čtyřiceti osmi hodinách bolesti a pomocí kleští narodilo vytoužené dítě – František Josef, pozdější císař. Proti pravidlům té doby svého maličkého dokonce i kojila (to císařovna Alžběta nedělala). Druhé těhotenství probíhalo klidně a porod byl bez komplikací. Ferdinand Maxmilián („Maxi“) přišel na svět 6. července 1832. Rok poté se jí narodil 31. července další syn, pokřtěný jako Karel Ludvík („Karl“). Po něm následovala 27. října 1835 milovaná „Ännchen“, Anička, arcivévodkyně Marie Anna. Jako jediná holčička mezi bratry se stala středem pozornosti celé rodiny, zemřela však v necelých pěti letech. Ztrátu tohoto dítěte Žofie nikdy nepřekonala (ještě po pětadvaceti letech vyprávěla o dívence svému vnukovi Rudolfovi). Pár měsíců po smrti dcerky porodila mrtvého chlapce a o dva roky později přišel na svět poslední potomek, Ludvík Viktor, a byl to všemi rozmazlovaný benjamínek (říkalo se mu mazlivými jmény, rodiče mu říkali „Bubi“ a sourozenci „Hetzi“ nebo „Luzziwuzzi“). Žofie i František Karel se nechtěli od dětí nadlouho vzdalovat a rozhodli se vzít jejich výchovu do vlastních rukou, a to až do školního věku, čímž se od stavovsky rovných současníků neobvykle lišili (obvykle byly děti v neustálé péči guvernantek a vychovatelů). Ale Žofie se odlišovala i v dalších ohledech. Pokud člen rodiny (manžel nebo dítě) onemocněl, ujala se péče o nemocného sama, dokonce i při nakažlivých nemocích (pečovatelský personál byl v karanténě, nikoliv arcivévodkyně Žofie, která nemocného neopouštěla ani v noci). Mimořádně půvabná, inteligentní a přitažlivá arcivévodkyně měla na vídeňském dvoře řadu oddaných ctitelů. Mezi ně patřil např. kancléř Metternich, s nímž se shodovala i v politických otázkách. Jejich blízkost byla očividná, což mělo za následek šíření klepů a pověstí. Dalšími obdivovateli krásné a chytré Žofie byli švédský král Gustav IV. Adolf, Gustav Vasa, který přišel do Vídně roku 1826 a mladý císařův vnuk „Orlík“, Napoleon (1811–1832, syn Napoleona Bonaparta a císařovy dcery Marie Luisy), který žil na vídeňském dvoře a který se do své o šest let starší tety zamiloval. Jejich blízkost byla očividná, což mělo za následek šíření pověstí o jejich vztahu, připisovalo se mu také otcovství jejích dětí Františka (pozdější rakouský císař František Josef I.) a Maxmiliána (pozdější mexický císař Maxmilián I.). (Podobně se ovšem spekulovalo i o jejím vztahu s Gustavem Vasou a o jeho otcovství těchto jejích synů). Důkazy pro tato tvrzení neexistují, je však jisté, že Orlíkova předčasná smrt (22. července 1832) Žofii těžce zasáhla; poté se změnila v chladnou a ctižádostivou ženu. Její manžel byl druhorozeným synem císaře Františka I. Špatný zdravotní stav jeho staršího bratra Ferdinanda I. (zvaného Dobrotivý) mu dával šanci na císařský trůn. Ferdinand I., od roku 1835 rakouský císař a 1836 český král, se sice v roce 1831 oženil s princeznou Marií Annou Savojskou, lékaři mu však nedávali šanci na potomka. Potomstvo a pokračování rodu tedy měl zajistit jeho mladší bratr a Žofiin manžel, arcivévoda František Karel. Do vývoje evropské politické situace i do jejího osobního života zasáhl rok 1848. Dne 2. prosince se novým rakouským císařem stal Žofiin syn František Josef (jako František Josef I.), když prostoduchý a politicky slabý Ferdinand I. pod stále sílícím tlakem abdikoval a svého manžela dokázala Žofie přimět k tomu, aby se i on vzdal trůnu v synův prospěch.", "section_level": 2}, {"title": "Tchyně.", "content": "Žofie zasahovala do řízení státních záležitostí, nemenší měrou však i do osobního života svého syna. Třiadvacetiletý císař František Josef měl přání se co nejdříve oženit a založit vlastní rodinu. Protože se sám po nevěstě příliš rozhlížet nemohl, požádal matku, aby mu seznámení s katolickými princeznami pomohla připravit. Činila tak ráda a diskrétně. Úzkostlivě si dala záležet na výběru své budoucí snachy. Setkání se odehrávala vždy v soukromí a dotyčné dámy přijížděly se svými rodiči a netušily, oč vlastně jde. Počátkem padesátých let tak František Josef poznal několik dam, ale žádná se mu dost nelíbila. První kandidátkou byla Františkova sestřenice z druhého kolena Alžběta Františka, dcera uherského palatina Štěpána Františka, Žofie však jako neústupná odpůrkyně Maďarů zasáhla proti. Zaměřila se na Německo, kde pruský král Fridrich Vilém IV. měl neteř Annu ve věku jejího syna, ta však již byla zasnoubená a Hohenzollernové neměli zájem o dynastické spojení s Habsburky. Po tomto neúspěchu se obrátila ke svému rodu, k bavorským Wittelsbachům. Spoléhala na svou sestru Ludoviku, která měla dcery na vdávání – Helenu a Alžbětu. I když Žofiinou favoritkou měla být starší Helena, František Josef si vybral mladší Alžbětu. V létě 1853 pozvala arcivévodkyně Žofie do Ischlu na oslavu císařových narozenin svou sestru Luisu se čtyřmi nejstaršími dětmi. Historický omyl, že Žofie měla raději Helenu (Nené) či dokonce tajně připravovala zásnuby, je dnes již vyvrácen. Vše se konalo ve strohém ceremoniálním tónu. Žofie příbuzné uvítala v hotelu a sledovala úpravu obou neteří a znovu byla, jako před pěti lety, okouzlena půvabem mladší z nich. Zavedla příbuzné do domu, kde se v toaletním pokoji setkali hosté s přítomnými. Zde se František Josef spontánně zamiloval do Alžběty. Rodiče chtěli dopřát co nejvíce soukromí svým zamilovaným dětem a na večeři oddělili lidi z doprovodu, aby je nesledovali a neposlouchali. V následujících dnech příbuzní přihlíželi rostoucí lásce mladého páru. „… Láska snoubenců roste každou hodinu takovou rychlostí, že bys tomu nevěřil! Jednou, zatímco jsem seděla s Luisou ve vedlejším pokoji na sofa, řekla náhle: ,Ale teď už to uvnitř zachází moc daleko!', a oni tam spolu stáli v pevném objetí, zaměstnání dlouhým polibkem…“ (arcivévodkyně Žofie svému synovi Ferdinandovi Maxmiliánovi, který se jako jediný setkání v Ischlu nezúčastnil). Žofie i po svatbě (1854) nadále zasahovala do rodinných záležitostí syna a bylo i jejím přičiněním, proč manželství, zpočátku velmi šťastné, ztroskotalo. Zasahovala do soukromého života novomanželů a vynutila si možnost podílet se na výchově vnoučat, což Alžbětu velmi zraňovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Sklonek života.", "content": "Její život nebyl prost zvratů a tragédií, z nichž největší byla poprava jejího druhorozeného syna Maximiliána jako mexického císaře 19. června 1867 v Querétaru. Od toho okamžiku se stáhla do ústraní. Na sklonku života zažila Žofie ještě vznik rakousko-uherského dualistického státu (1867), prohlášení pruského krále Viléma I. německým císařem (18. ledna 1871), vyhlášení Pařížské komuny a stále razantnější projevy liberálů. Svého mladšího syna přežila o pět let. V roce 1872 onemocněla zápalem plic, když si po návštěvě divadla šla v lehkém nočním oděvu sednout na balkon, kde usnula; když se následujícího rána probudila, byla již těžce nemocná. Utrpěla „mozkové křeče“ a ztratila dočasně řeč. Zemřela 28. května 1872 ve Vídni a byla uložena k poslednímu odpočinku ve zdejší kapucínské kryptě vedle svého syna Maxmiliána a Napoleona II. (sarkofág s jeho tělem však nechal roku 1940 Adolf Hitler přemístit do pařížské Invalidovny).", "section_level": 2}], "src_summary": "Žofie Frederika Dorothea Vilemína (27. leden 1805 Mnichov – 28. květen 1872 Vídeň) byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů, rakouská arcivévodkyně a matka rakouského císaře Františka Josefa I.", "tgt_summary": "Princess Sophie of Bavaria (Sophie Friederike Dorothea Wilhelmine; 27 January 1805 – 28 May 1872) was born to King Maximilian I Joseph of Bavaria and his second wife Caroline of Baden. She was the identical twin sister of Princess Maria Anna of Bavaria, Queen of Saxony as wife of Frederick Augustus II of Saxony. Her eldest son Franz Joseph reigned as Emperor of Austria, and King of Hungary; her second son Maximilian reigned as Emperor of Mexico.", "id": 1512976} {"src_title": "Franz von der Trenck", "tgt_title": "Baron Franz von der Trenck", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako třetí syn podplukovníku Johannu Trenckovi (* mezi léty 1646 a 1706, † 1740), pruskému šlechtici z Pomořanska, který sloužil v rakouské armádě a v roce 1683 bojoval v bitvě u Vídně proti Turkům, a Anně Marii, rozené Kettlerové. Franz von der Trenck se podle vyprávění jevil po porodu jako mrtvé novorozeně. Porodní bába jej vykoupala v červeném víně a on prý skutečně ožil. Otec ho již v sedmi letech začal brát na cesty po vojenských garnizonách, zatímco své dva starší syny nechal vychovávat doma. Spolu s otcem byl Franz svědkem vítězství Evžena Savojského nad Turky v bitvě u Bělehradu v r. 1717, po níž habsburská armáda obsadila téměř celé Srbsko, tehdejší součást Osmanské říše. Matka prosadila synovo právo na vzdělání, a tedy byl poté, co odjel s otcem do uherské Šoproně, dán na výchovu k jezuitům. Po studiu v Šoproni a Požeze ovládal celkem pět jazyků, během života je rozšířil o další dva. Stal se milovníkem anglické literatury, psal básně a hrál výborně na housle.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Franz Trenck i jeho dva bratři se stali stejně jako jejich otec vojáky. Po vojenském výcviku nastoupil František v roce 1727 do pluku hraběte Pálffyho v hodnosti praporčíka. Roku 1729 vstoupil do uherského pěšího pluku. Během služby se zamiloval do Josefíny von Tillier (1711–1737), dcery polního podmaršálka Josefa Maxmiliána von Tilliera, velitele pevnosti Petrovaradín. Přes otcův nesouhlas se sňatkem se s ní František Trenck v roce 1731 oženil a usadil se na rodovém panství ve Slavonii. Měli spolu celkem čtyři děti, z nichž však první tři zemřely v kojeneckém věku a během šesti let manželství jeho žena i s nejstarší dcerkou zemřely na mor. Baron si v době manželství oblíbil pronásledování zbojníků a loupežníků v panských lesích. Společně se svým vojskem, tzv. pandury, byl stále lačnější po krvi. Za své násilnosti dostal pokutu, kterou odmítl zaplatit, podle tehdejších zvyků byl za urážku soudu uvězněn. Z vězení ho dostal až jeho švagr von Tiller. Trenck zuřil; navíc se během pobytu ve vězení nakazil žloutenkou. Habsburská armáda o bojovníka jeho charakteru nestála, proto odešel válčit na straně Ruska do armády carevny Anny Ivanovny v rusko-turecké válce. Vyznamenal se v boji s Turky a krymskými Tatary. S maršálem Burkhardem Christophem von Münnichem (1683–1767), který velel ruské armádě, měl ale časté spory. Stýkal se s prodejnými dívkami a po rvačce s jedním z nadřízených a urážce jeho mladé manželky byl odsouzen nejprve k trestu těžkého žaláře, posléze k trestu smrti. Trest mu byl později zmírněn ve vyhnanství na Sibiř a nakonec byl roku 1740 na přímluvu Münnicha definitivně vyhoštěn z Ruska. Někdy mezi lety 1740–1741 se vrátil za svým 88letým otcem do Uher a opět porušoval zákony, když surově vraždil loupeživé zbojníky. Dovolání našel u arcivévodkyně Marie Terezie, která mu povolila naverbovat jeden tisíc chorvatských pandurů, žijících v oblasti, kde se nacházela vojenská hranice habsburské říše s Turky. Jako vojenský velitel byl velice úspěšný ve válce o dědictví rakouské proti Prusku, Francii a Bavorsku. Trenckovi panduři byli ovšem krutí. Drancovali, loupili a vraždili. Spáchali např. pogrom v České Lípě nebo zavraždili více než čtyřicet obyvatel bavorského městečka Cham. Do jeho pluku posléze nastoupil Ernst Gideon von Laudon, s nímž se spřátelil v Rusku, v hodnosti kapitána a jeho vojsko se rozrostlo o 1500 hlav na celkový počet 2500 vojáků. Trenck však urazil generála von Löwenwalda. V roce 1745 byl uvězněn v Kladsku a po křivých svědectvích ho odsoudil uplacený soud k trestu smrti. Byl to i trest za prohranou bitvu u Žďáru z 30.září 1745, kde i přes dvojnásobnou přesilu vojáků rakouská armáda prohrála. Trenckovy panduři měli vpadnout pruské armádě do týlu, místo toho začali plundrovat pruský tábor, v kterém kromě jiného ukořistili armádní pokladnu. Marie Terezie nechala rozsudek přezkoumat a trest mu byl zmírněn na doživotní žalář na brněnském hradě Špilberku. Měl tu veškerý komfort. Byly mu přiděleny dvě místnosti, měl dostatek jídla i vody, v neděli chodil obědvat k veliteli pevnosti. Později mu bylo umožněno svobodně bydlet v Brně, kde však 4. října 1749 zemřel. Svůj majetek rozdělil. Část daroval městu Cham, kde tak řádili jeho panduři, část věnoval na mše za svou hříšnou duši, na stavbu vězeňské kaple, chudým a roční dceři svého osobního sluhy, který s ním na Špilberku také pobýval. Trenckovo tělo bylo uloženo do kapucínské hrobky v Brně, kde došlo přirozenou cestou k jeho mumifikaci. Tělo je zde k vidění v prosklené rakvi. V roce 2017 bylo tělo ve Fakultní nemocnici v Brně podrobeno tomografickému vyšetření pod vedením Vlastimila Válka.", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtný odkaz.", "content": "Podle Trencka jsou pojmenovány chorvatská brandy a pivo.", "section_level": 1}, {"title": "V umění.", "content": "Franz von der Trenck je jednou z postav českého fantasy románu \"Zlatý kříž\" (česky vyšlo v roce 2008) od Pavla Renčína. Spisovatel Karel May ztvárnil jeho život v knize \"Pandur und Grenadier,\" vydané roku 1883 (česky vyšlo v roce 1922 pod názvem \"Baron Trenck\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz, svobodný pán von der Trenck (1. ledna 1711, Reggio di Calabria – 4. října 1749, Brno) byl dobrodruh a vojenský velitel.", "tgt_summary": "Baron Franz von der Trenck (German: \"Franz Freiherr von der Trenck\", Croatian: \"Barun Franjo Trenk\") (Reggio di Calabria. January 1, 1711 – Brno. October 4, 1749) was an Austrian soldier.", "id": 783613} {"src_title": "Jean-Charles Pichegru", "tgt_title": "Jean-Charles Pichegru", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jean-Charles Pichegru studoval u minoritů a působil jako učitel matematiky klášterní školy v Brienne. Nosil řádový oděv, ale vysvěcen nebyl. Vyučoval též na vojenské škole v Brienne, ale Napoleon Bonaparte nepatřil k jeho žákům. Roku 1783 vstoupil jako voják do dělostřeleckého pluku v Auxerre. S nadšením se přidal k revoluci, stal se v Besanconu předsedou jednoho politického revolučního klubu. Byl jmenován velitelem praporu národní gardy a v jeho čele bojoval v Rýnské armádě. Zde se vyznamenal, přešel roku 1792 do generálního štábu a roku 1793 se stal divizním generálem. V říjnu 1793 byl jmenován velitelem Rýnské armády a ve spolupráci s generálem Lazarem Hochem v prosinci 1793 přinutil Rakušany k ústupu, když ovládl opevněné weissenburské Wissembourg linie, obsadil Landavu a Lauterburg. V únoru 1794 byl jmenován vrchním velitelem franc. Severní armády a vybojoval vítězství u Montcastelu a Meninu (26. a 29. dubna 1794), porazil Rakušany pod princem Bedřichem Josiášem Sasko-Koburským a Brity pod druhorozeným synem brit. krále vévodou z Yorku. 18. května 1794 u Courtrai a pak v červnu Clerfayta v dnešní Belgii u Rousselaere a Hoogleedenu. Po vítězství Jourdana 26. června 1794 u Fleurusu, překročil Pichegru Šeldu, obsadil Bruggy, Ostende, Gent a Oudenaarde, poté 18. října 1794 překonal se 40 000 muži Másu a 27. prosince 1794 dobyl za vydatné pomoci mrazu ostrov Bommel a byl oslavován holandskými patrioty jako osvoboditel. V březnu 1795 povolán jako vojenský velitel Paříže, kde na předměstích potlačil lidové povstání 1. dubna 1795 (12. germinalu r. III) a poté se vrátil k Rýnské armádě a obsadil Mannheim. Zde se setkal s agentem monarchistů Fauche-Borelem, jednal s ním a obdržel velké sliby od prince de Condé odměnou za pomoc při opětném dosazení Bourbonů na francouzský trůn. Od této chvíle vedl operace pasivně a pomalu a zamezil plnému využití francouzských vítězství. Tímto svým jednáním se stal podezřelý, ale nové direktorium jej odeslalo jako vyslance do Švédska. Pichegru ale tuto funkci nepřijal a stáhl se do soukromí v rodišti. Roku 1797 se stal členem a dokonce předsedou Rady pěti set, ale po státním převratu 18. fructidoru (4. září 1797) byl zatčen a odsouzen k deportaci do Cayenne ve Francouzské Guayaně v jižní Americe. V červnu 1798 se mu spolu se sedmi společníky podařil útěk do Paramariba a odtud odplul do Velké Británie. O rok později se přidal k rakouské a ruské armádě a bojoval pod Rimským-Korsakovem. Poté žil krátce v Německu a vrátil se do Velké Británie. Tam navázal staré kontakty s Bourbony a spolu s Georgesem Cadoudalem navrhl atentát na prvního konsula Francie. V převlečení se oba vrátili do Paříže (1804), kde Pichegru navázal kontakty s generálem Moreauem, ale 28. února byl po tuhém odporu přesile četníků zatčen. Před skončením soudního procesu byl Pichegru nalezen ve své cele v Templu zardoušen vlastní kravatou. Zda se jednalo o sebevraždu či o vraždu – kravatu si měl dvoumetrový silák ukroutit kolem krku hůlkou, což nezní věrohodně – není dodnes zcela rozhodnuto. V roce 1816 byla mu v Arbois odhalena socha.", "section_level": 1}, {"title": "Zkamenělá kořist.", "content": "V roce 1794 ovládl Pichegru město Maastricht a zmocnil se také fosilního bohatství tohoto holandského území. Konkrétně získal lebku obřího mořského plaza mosasaura, objevenou roku 1770 Johannem Hoffmannem v křídových lomech u města Maastricht. Ta pak byla roku 1795 převezena do Paříže jako válečná kořist a zkoumal ji slavný Georges Cuvier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Charles Pichegru (16. února 1761, Arbois, Franche-Comté, Francie – 5. dubna 1804, Paříž, Francie) byl francouzský generál období revolučních válek, který sehrál vedoucí roli v dobytí Rakouského Nizozemí, dnešní Belgie, i severního (svobodného) Nizozemí. Později se spojil s roajalisty a plánoval atentát na Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "Jean-Charles Pichegru (16 February 1761 – 5 April 1804) was a distinguished French general of the Revolutionary Wars. Under his command, French troops overran Belgium and the Netherlands before fighting on the Rhine front. His royalist positions led to his loss of power and imprisonment in Cayenne, French Guiana during the Coup of 18 Fructidor in 1797. After escaping into exile in London and joining the staff of Alexander Korsakov, he returned to France and planned the Pichegru Conspiracy to remove Napoleon from power, which led to his arrest and death. Despite his defection, his surname is one of the names inscribed under the Arc de Triomphe, on Column 3.", "id": 1769872} {"src_title": "František Karel Habsbursko-Lotrinský", "tgt_title": "Archduke Franz Karl of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Šlo o druhorozeného syna císaře Svaté říše římské Františka II. (1768–1835), který je spíše znám pouze jako rakouský císař František I., a jeho druhé manželky, princezny Marie Terezy Neapolsko-Sicilské (1772–1807).Oba rodiče byli dětmi potomků Marie Terezie, František I. se narodil jako syn Leopolda II. a Marie Tereza byla dcerou Marie Karolíny.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek.", "content": "V zájmu zachování vládnoucí dynastie v přímé linii, protože starší bratr Františka Karla nemohl mít žádné potomky, bylo nutné, aby se pro něj našla vhodná nevěsta. Bavorský král Maxmilián I. Josef měl hned několik krásných dcer, z nichž jedna už byla rakouskou císařovnou (Karolína Augusta byla manželkou Františka I.). Volba padla na jeho druhou nejmladší žijící dceru, Žofii. Františka Karla rozhodně nepředcházela pověst krasavce a jeho budoucí ženu více lákala vyhlídka stát se císařovnou, než jeho manželkou. 4. listopadu 1824 se František Karel ve Vídni oženil s bavorskou princeznou Žofií (1805–1872), dcerou bavorského krále Maxmiliána I. Josefa a jeho druhé ženy, princezny Karolíny Bádenské.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "V dějinách Habsburské monarchie nehrál žádnou významnou roli, byl pouze bratrem rakouského císaře a později se stal otcem dalšího rakouského císaře. V dětství se o něm uvažovalo jako o možném budoucím následníkovi, protože jistou dobu panovaly obavy, zdali se jeho ve vývoji opožděný bratr Ferdinand bude moci ujmout vlády. Později se ale ukázalo, že tyto obavy byly liché. Za bratrovy vlády se František Karel účastnil zasedání státní rady a po jeho smrti se měl stát dalším rakouským císařem, protože Ferdinand nemohl mít děti. On sám nebyl nijak pronikavě inteligentní a už od počátku manželství s Žofií bylo jasné, že v rodině bude „nosit kalhoty“ ona, což se později, za revoluce roku 1848 i za vlády jejich syna Františka Josefa I., potvrdilo. Po bratrově abdikaci na rakouský trůn se pod Žofiiným vlivem 2. prosince 1848 vzdal trůnu ve prospěch syna Františka Josefa. František Karel se velmi zajímal o kulturu a umění. Často vystupoval jako patron umění a na jeho počest je v Linci po něm pojmenováno proslulé muzeum, Francisco-Carolinum. Zemřel ve Vídni roku 1878, pravděpodobně na rakovinu střev. Přežil jak svou ženu, která zemřela v roce 1872, tak všechny své sestry. Jako poslednímu z Habsburků bylo po jeho smrti srdce uloženo do stříbrného poháru v kostele Augustiniánů, vnitřnosti do měděné schráně v chrámu sv. Štěpána a tělo do kapucínské krypty ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Karel Josef Habsbursko-Lotrinský (17. prosinec 1802 Vídeň – 8. březen 1878 Vídeň) byl rakouský arcivévoda a otec rakouského císaře Františka Josefa I.", "tgt_summary": "Archduke Franz Karl Joseph of Austria (17 December 1802 – 8 March 1878) was a member of the House of Habsburg-Lorraine. He was the father of two emperors: Franz Joseph I of Austria and Maximilian I of Mexico. Through his third son Karl Ludwig, he was the grandfather of Archduke Franz Ferdinand of Austria – whose assassination sparked the hostilities that led to the outbreak of World War I – and the great-grandfather of the last Habsburg emperor Karl I.", "id": 1193331} {"src_title": "Lucien Bonaparte", "tgt_title": "Lucien Bonaparte", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po svém dětství ve Francii, kde se jej otec neúspěšně snažil umístit v prestižních školách - vojenské v Brienne a kněžském semináři v Aix-en-Provence (kde nebyl přijat pro svou tělesnou slabost, nekázeň a svéhlavost), se vrátil do Ajaccia a zde studuje soukromě pod dozorem svého otce a svého strýce - kněze. Nadchl se pro revoluci a patří mezi nejradikálnější republikány. Roku 1792 odjíždí do kontinentální Francie do Toulonu a zde se stal zakladatelem jakobínského klubu a jedním z jeho plamenných řečníků. Pak se stává předsedou revolučního výboru v městečku St. Maximin a zde se seznamuje se svou první ženou, dcerou místního hostinského. Když Výbor pro veřejné blaho začíná útočit proti církvi, odkládá Lucien své křestní jméno a místo něj přijímá jméno Brutus. Přes své mládí patří k blízkým spolupracovníkům bratrů Robespierrových a proto je po pádu hrůzovlády zatčen 27. července 1794 v Aix en Provence a před guillotinou jej zachránila jen intervence jeho matky a bratra Napoleona. Za Korsiku je zvolen ve dvaadvaceti letech poslancem „Rady pěti set“ a později i jejím předsedou. Po domluvě s Napoleonem prosadil přeložení zasedání 9. listopadu 1799 do Saint-Cloud a zasedání předsedal. Stal se jedním z nejvýznamnějších pomocníků svého bratra při státním převratu 18. brumaire a jeho zvolení Prvním konsulem 10. listopadu 1799. V prvním manželství byl od roku 1794 ženat s Christinou Boyerovou, která mu porodila dvě děti a roku 1801 zemřela (puerperální sepse). Lucien byl za Konsulátu nejprve krátce ministrem vnitra a roku 1800 byl jmenován vyslancem ve Španělsku. Společně s Manuelem de Godoy (1767-1851) - prvním ministrem Španělska a nejvlivnější osobnosti království vyprovokovali přepadení Portugalska v tzv. pomerančové válce (\"Guerra de la Naranjas\"), ale místo obsazení státu vynutili si oba protagonisté vysoké odškodnění pro svou potřebu a podepsali mírnou mírovou smlouvu v Badajozu. Napoleon, po informaci o postupu Luciena nazval svého bratra darebákem a zlodějem. Na Lucienův popud byla roku 1803 obnovena činnost \"Academie francaise\" a on sám byl jejím členem v letech 1803-1816. Proti vůli svého bratra se roku 1803 tajně oženil podruhé s Alexandrinou de Blechamps, vdovou po bankovním spekulantovi Joubethonovi, který před věřiteli utekl na Haiti a tam zemřel na žlutou zimnici. Alexandrina byla vzdělaná, o 3 roky mladší než Lucien a oba k sobě zahořeli láskou na první pohled, která jim vydržela do smrti. Z tohoto manželství pocházelo 10 dětí. Po těchto příhodách zůstal vztah Napoleona k Lucienovi trvale napjatý a Lucien se stáhl do soukromí - od roku 1804 žil na svém rozsáhlém statku v Caninu. Když roku 1810 chtěl vycestovat do USA, padl do anglického zajetí a byl v něm držen až do roku 1814. V Anglii mu bylo dáno k užívání luxusní venkovské sídlo Thorngrove ve Worcestershire. Po propuštění z Anglie byl papežem Piem VII. povýšen a přiznán mu titul princ z Canina a z papežské vůle se stal suverénním vládcem svých rozsáhlých pozemků v Caninu. Přes předchozí ostré rozpory obou bratrů Lucien Napoleona při návratu z Elby podpořil a prosazoval jeho zájmy na Apeninském poloostrově. Po druhém - definitivním - pádu Napoleona byl Lucien v Turíně na rozkaz sardinského krále zatčen, ale po intervenci papeže propuštěn. V důsledku nástupu Bourbonů na francouzský trůn byl Lucien Bonaparte roku 1816 vyhoštěn z Francie a zbaven svého členství v Akademii. Zbytek života prožil v Itálii. Lucien Bonaparte byl literárně činný, uveřejnil díla prozaická i poetická. Nejznámějším dílem byl svého času román \"”La Tribu indienne”\" (Indiánský kmen) a epos \"Charlemagne\" o životě Karla Velikého. Jeho nejstarší syn Charles Lucien, narozený 2 měsíce po svatbě rodičů roku 1803, byl světoznámým ornitologem a jeho prapravnučka Marie Bonapartová byla průkopnice psychoanalýzy a nejslavnější žačka Sigmunda Freuda. Jeho další syn Louis Lucien Bonaparte byl jedním ze zakladatelů novodobé lingvistiky a hlavním iniciátorem baskického národního obrození.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Lucien Bonaparte na stránkách Francouzské akademie", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucien Bonaparte, narozen jako \"Luciano Buonaparte, princ z Canina\" (21. března 1775, Ajaccio, Korsika – 29. června 1840, Viterbo, dnes Itálie), byl mladší bratr Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "Lucien Bonaparte, Prince Français, 1st Prince of Canino and Musignano (born Luciano Buonaparte; 21 May 1775 – 29 June 1840), the third surviving son of Carlo Bonaparte and his wife Letizia Ramolino, was a French statesman, who served as the final President of the Council of Five Hundred at the end of the French Revolution. Lucien was a younger brother of Joseph and Napoleon Bonaparte, and an older brother of Elisa, Louis, Pauline, Caroline and Jérôme Bonaparte. Lucien held genuinely revolutionary views, which led to an often abrasive relationship with his brother Napoleon, who seized control of the French government in 1799, when Lucien was 24.", "id": 970024} {"src_title": "Jean-Louis-Ebenezer Reynier", "tgt_title": "Jean Reynier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Svým vzděláním inženýr, vstoupil roku 1792 do tvořící se armády revoluce k dělostřelectvu. Brzy se stal důstojníkem a sloužil jako adjutant v generálním štábu Severní armády a roku 1795 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1796 byl náčelníkem štábu Rýnské armády, které velel Moreau. Vyznamenal se při ústupu k Rýnu a v bitvě u Biberachu a byl povýšen na divizního generála. Roku 1798 velel divizi za egyptské výpravy a roku 1799 se zúčastnil syrského tažení. Ponechán Bonapartem v Egyptě, v bitvě u Helipolisu (20. března 1800) pod velením Klébera rozhodl svým zásahem o vítězství. Kléberovým nástupcem generálem Menouem, s nímž míval rozpory, byl po porážce u Alexandrie 21. března 1801 zatčen a poslán zpět do Francie. Tam pro duel s Menouovým náhradníkem generálem d´Estaingem , jehož zabil, upadl do Bonapartovy nepřízně a byl odeslán na svůj statek v departementu Nievre. Teprve koncem roku 1805 obdržel rozkaz převzít velení divize určené do Neapole. Vyznamenal se u Gaëty roku 1806 a při obsazení Neapolska, ale Kalárii musel v důsledku porážky od Britů u Maidy (4. července 1806) vyklidit. Poté převzal vrchní velení v Neapoli a roku 1809 se stal ministrem války neapolského krále Joachima Murata. Ve válce s Rakouskem roku 1809 byl postaven v čelo armádního sboru a vyznamenal se zejména v bitvě u Wagramu. Poté převelen na Pyrenejský poloostrov, kde velel 2. sboru v Portugalsku. V ruském tažení roku 1812 mu přenechal Napoleon velení 7. sboru (složeného převážně ze Sasů), který se na Volyni spojil s Rakušany pod Schwarzenbergem. Roku 1813 stál v čele sboru Rýnského spolku a bojoval u Grossgörschenu, Budyšína, Grossbeerenu a Dennewitzu. V bitvě u Lipska byl pověřen krytím ústupu a padl 19. října do zajetí. Brzy vyměněn, přijel zpět do Paříže, ale již vážně nemocný a zemřel 27. února 1814. Jeho spis \"„De l’Égypte apres la Bataille d´Helipolis“\" vydali jeho dědicové jako \"Mémoires sur l’ Égypte\" (Paříž 1827).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě Jean Louis Ebenezer de Reynier (14. ledna 1771 v Lausanne, dnes Švýcarsko — 27. února 1814 v Paříži, Francie) byl francouzský generál období napoleonských válek.", "tgt_summary": "Jean Louis Ebénézer Reynier (14 January 1771 – 27 February 1814) rose in rank to become a French army general officer during the French Revolutionary Wars. He led a division under Napoleon Bonaparte in the French Campaign in Egypt and Syria. During the Napoleonic Wars he continued to hold important combat commands, eventually leading an army corps during the Peninsular War in 1810-1811 and during the War of the Sixth Coalition in 1812–1813.", "id": 1827442} {"src_title": "Satludž", "tgt_title": "Sutlej", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Vytéká ze severozápadního cípu tibetského jezera Rakas u posvátné hory Kailás. Pramenné toky přitékající do jezera i pozdější přítoky odvodňují celé okolí hory, a tak i když význam Kailásu je mimo jiné zdůvodňován počátkem čtyř velkých a posvátných jihoasijských řek, hora sama leží celá v povodí Satludže. Závěry údolí většiny pramenných toků leží v nadmořské výšce kolem 5600 m. Horní tok Satludže protéká širokou kotlinou, která odděluje Himálaj od Transhimálaje. U Tsaparangu se ve výšce 3600 m zakusuje do himálajského masívu a úzkými soutěskami si proráží cestu do indického Himáčalpradéše. Divoký tok je zde charakterizován spoustou peřejí. Od indické hranice ho sleduje stará \"Hindustan-Tibet Road.\" Na hranici Himáčalpradéše a Paňdžábu je několik vodních děl, která využívají energii řeky, než opustí Himálaj. U města Rúpar pak Satledž vtéká do Paňdžábské roviny, po které teče až k ústí. Mezi městy Firózpur a Sulaimanke tvoří hranici mezi indickým a pákistánským Paňdžábem, dál teče po pákistánském území. Hlavní přítoky jsou Bjás a Čanáb zprava; posledních 96 km toku od soutoku s Čenábem nese jméno Pandžnad.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Na horním toku převládá sněhovo-ledovcový zdroj vody, v nižších částech toku jsou to pak především dešťové srážky, které jsou způsobeny převážně letním monzunem s maximem v červenci a srpnu. Průměrný průtok vody u města Rúpar činí 500 m³/s a maximální 20 000 m³/s. Níže po toku se pak zmenšuje, jelikož na území Paňdžábu se voda z řeky a jejích přítoků v hojné míře využívá na zavlažování.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Od řeky se odpojují velké zavlažovací kanály (Dipalpur, Pakpattan, Pandžnád, Sirhind, Bikaner), ve kterých při velké vodě protéká 100 až 300 m³/s vody. Z důvodu regulace toku bylo koryto řeky přehrazeno přehradními nádržemi (Firózpur, Islam, Pandžnad). Vodní doprava je možná při velké vodě na oddělených úsecích. Na konci horského úseku v Indii byl vybudován velký hydrotechnický komplex Bhakra-Nangal. Na řece leží města Nangal, Phillaur (Indie), Bahávalpur (Pákistán).", "section_level": 1}], "src_summary": "Satludž, Satledž nebo Satladž (tibetsky གླང་ཆེན་ཁ་འབབ, wylie \"Glang chen kha abb,\" \"Langqên Kanbab (Langqên Zangbo),\" \"Langčhen,\" čínsky 象泉河, pinyin \"Xiàngquán Hé,\" český přepis \"Siang-čchüan-che,\" urdsky ستلج, \"Satludž,\" hindsky सतलुज, \"Sataludža [Satludž],\" paňdžábsky ਸਤਲੁਜ, \"Sataludža [Satludž],\" v sanskrtu सुटुद्रि, \"Suṭudri,\" anglicky \"Sutlej)\" je řeka v ČLR (Tibetská autonomní oblast), v Indii (státy Himáčalpradéš a Paňdžáb) a v Pákistánu (provincie Paňdžáb). Na dolním toku pod soutokem s Čanábem se nazývá Pandžnad a pod tímto názvem je největším levým přítokem Indu. Je přibližně 1500 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 395 000 km².", "tgt_summary": "The Sutlej River (alternatively spelled as \"Satluj\" River) (Sanskrit: शतद्रु नदी \"Shatadru nadee\"; Hindi: सतलज नदी \"satalaj nadee\"; ; Satluj nadi; ; \"darya-e-sutlej\") is the longest of the five rivers that flow through the historic crossroads region of Punjab in northern India and Pakistan. The Sutlej River is also known as Satadree. It is the easternmost tributary of the Indus River. The waters of the Sutlej are allocated to India under the Indus Waters Treaty between India and Pakistan, and are mostly diverted to irrigation canals in India. The mean annual flow is 14 million acre feet (MAF) in the upstream of Ropar barrage located across the Sutlej River downstream of Bhakra dam. There are several major hydroelectric projects on the Sutlej, including the 1,325 MW Bhakra Dam, the 1,000 MW Karcham Wangtoo Hydroelectric Plant, and the 1,500 MW Nathpa Jhakri Dam. The river basin area in India is located in Himachal Pradesh, Punjab, Jammu and Kashmir and Haryana states.", "id": 2237351} {"src_title": "Statistická fyzika", "tgt_title": "Statistical physics", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Například při studiu systému, která se skládá z velkého počtu mikročástic, nejsme schopni řešit soustavu pohybových rovnic pro všechny částice, ani zadat příslušné počáteční či okrajové podmínky. Jde tedy o problém s neúplnou (či parciální) informací, u kterého jsme namísto detailní mikroskopické informace o systému odkázáni na neúplný (makroskopický) popis daného systému. Proto statistická fyzika používá popis pomocí teorie pravděpodobnosti, či (tradičněji, avšak méně přesně i obecně řečeno) matematické statistiky . Statistickou fyziku lze přitom uplatnit ze dvou opačných a stejně užitečných hledisek: Můžeme zadat (postulovat) makroskopické vlastnosti daného fyzikálního (mikro)systému a studovat otázku, jaké jsou pravděpodobnosti jednotlivých stavů mikrosystému při zadaném neúplném popisu. Anebo obráceně – můžeme zadat (postulovat) pravděpodobnosti jednotlivých mikroskopických stavů systému a studovat otázku, jaké makroskopické vztahy jsou se zadaným mikroskopickým popisem slučitelné. Obě uvedená hlediska jsou důležitá pro hlubší pochopení mnoha dalších oblastí fyziky – zejména termodynamiky a kvantové mechaniky. Protože u reálných (nejen fyzikálních) systémů jsme téměř bez výjimky odkázáni jen na makroskopickou úroveň popisu a neúplnou informaci, je zřejmé, že základní schéma statistické fyziky je mimořádně obecné a není nikterak omezeno na oblast fyzikálních soustav složených z mnoha částic. Bylo proto již velmi úspěšně použito i v mnoha oblastech mimo fyziku – například v teorii optimalizace, při studiu ekologických i sociálních systémů, v ekonomice, evoluční teorii a genomice, kosmologii, atp.", "section_level": 1}, {"title": "Entropie.", "content": "Jeden ze zásadních poznatků statistické fyziky se týká i samotného pojmu entropie. Přímo z metody MaxEnt vyplývá, že veličina zvaná entropie je definována teprve tehdy, když je zadána úroveň popisu daného systému. Jinými slovy – když je zadán soubor veličin, které se na daném systému zachovávají, a současně je smluveno, jakou mikroskopickou úroveň popisu máme na mysli. Entropie tedy není veličina, která by měla nějakou hodnotu nezávisle na zvolené úrovni popisu systému. Právě neujasněnost v úrovni popisu vedla v historii statistické fyziky ke zdánlivým paradoxům (např. Maxwellův démon a Laplaceův démon) a principiálním teoretickým potížím i slepým uličkám (souvisejícími např. s pojmy ergodická hypotéza či Boltzmannova kinetická rovnice). Jak přesvědčivě ukázal zejména Jaynes, pokud důsledně vymezíme, jakou makroskopickou i mikroskopickou úroveň popisu uvažujeme, pak žádný z uvedených paradoxů ani principiálních obtíží nevzniká. Základním pracovním nástrojem statistické fyziky, pomocí kterého uvádíme do vztahu makroskopickou a mikroskopickou úroveň popisu, je metoda maximální entropie. U této metody vycházíme ze zadání makroskopických veličin, které se v daném systému zachovávají, a poté konstruujeme příslušné rozložení pravděpodobností pro jednotlivé mikroskopické stavy systému. Používáme k tomu exponenciální zobrazení, které se ve statistické fyzice obvykle nazývá Gibbsovo velké kanonické rozdělení a které je speciálním případem Jaynesovy metody maximální entropie (MaxEnt). Tato metoda umožňuje jednotné odvození všech typů pravděpodobnostních rozložení, která se běžně ve fyzice i jiných oblastech vyskytují: Gaussovo (normální), Boltzmannovo, Maxwellovo, Zipfovo, Lévyho či mocninná rozdělení, atd. Naopak – obrátíme-li schéma a zadáme pravděpodobnostní rozdělení, lze metodou MaxEnt snadno ukázat, jaké makroskopické veličiny se u zadaného systému nutně zachovávají (viz zákony zachování).", "section_level": 1}], "src_summary": "Statistická fyzika je jednou z centrálních oblastí teoretické fyziky. V tradičnějším pojetí se zabývá zkoumáním vlastností makroskopických systémů či soustav, přičemž bere v úvahu mikroskopickou strukturu těchto systémů. Obecněji statistická fyzika uvádí do vztahu dvě úrovně popisu fyzikální reality – a to úroveň makroskopickou a mikroskopickou. Zakladateli byli Ludwig Boltzmann a Josiah Willard Gibbs.", "tgt_summary": "Statistical physics is a branch of physics that uses methods of probability theory and statistics, and particularly the mathematical tools for dealing with large populations and approximations, in solving physical problems. It can describe a wide variety of fields with an inherently stochastic nature. Its applications include many problems in the fields of physics, biology, chemistry, neuroscience, and even some social sciences, such as sociology and linguistics. Its main purpose is to clarify the properties of matter in aggregate, in terms of physical laws governing atomic motion. In particular, statistical mechanics develops the phenomenological results of thermodynamics from a probabilistic examination of the underlying microscopic systems. Historically, one of the first topics in physics where statistical methods were applied was the field of mechanics, which is concerned with the motion of particles or objects when subjected to a force.", "id": 1976726} {"src_title": "Sergio Ramos", "tgt_title": "Sergio Ramos", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sevilla.", "content": "Sergio začínal s velkým fotbalem v Seville kde už od sedmnácti let hrál za “ béčko“. O rok později se dostal až do prvoligového týmu kde svými výkony upoutal pozornost velkých klubů a to především madridského Realu. Sevilla za Ramose požadovala 27 milionů eur, což se zdálo Realu mnoho a tak jeho přestupu předcházela dlouhá jednání. Přestup byl nakonec stvrzen 5 minut před koncem přestupní období. Požadovaná cena byla nakonec splněna a Sergio se stal po pěti letech španělským hráčem, který přišel do Realu a zároveň se stal šestým nejdražším v historii. Real si však byl svojí investicí jistý.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid.", "content": "Sergio se od začátku jevil jako velmi talentovaný obránce, kterému nechyběla píle a pracovitost. I díky tomu se dostal do španělské reprezentace a zahrál si i na Mistrovství světa 2006 v Německu, kde sice nijak nezazářil, ale své možnosti jednoznačně naznačil. Od této chvíle z něj začínal růst hráč světového měřítka. V klubu s ním velmi dobře pracovali a trenéři s ním stále více počítali na pravou stranu obrany královského klubu. Sergio Ramos se tak konečně začal prosazovat a ukazovat svůj nesporný talent. Vynikal hlavně svou velmi dobrou technikou a fyzickou kondicí, dokázal útočit i bránit a obě tyto činnosti zvládnout kvalitně. Dostal do základní sestavy Realu Madrid a posléze i španělské reprezentace. I po nástupu Manuela Pellegriniho na místo trenéra Realu si udržel místo v základní sestavě. Jeho velkou výhodou byla také univerzálnost. I když se nejlépe cítil na místě pravého obránce, dokázal zaskočit na místě stopera a zápas navíc dokázal odehrát velmi kvalitně. Trenér José Mourinho jej začal stavět na pozici stopera po boku Pepeho a vytvořil jednu z nejlepších stoperských dvojic současnosti. Nic na tom nezměnil ani lodivod Carlo Ancelotti, který tým převzal po Mourinhovi v roce 2013. Ligový titul v sezóně 2013/14 sice s královským klubem nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale stal se vítězem Ligy mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid. K vítězství přispěl velmi důležitou vyrovnávající brankou ve třetí minutě nastaveného času, kdy dokázal hlavičkou usměrnit míč k tyči. Rovněž vyhrál s Realem Copa del Rey 2013/14. Na začátku sezóny 2014/15 se v Superpoháru UEFA střetl vítěz Ligy mistrů a Evropské ligy z uplynulé sezóny a Real mohl opět slavit, když porazil Sevillu 2:0. Ve španělském Superpoháru už sice Real úspěšný nebyl, městský rival Atlético mu vrátil porážku z květnového finále a z poháru se tentokrát radovali rojiblancos. Veleúspěšný rok 2014 zakončil Ramos se svým týmem vítězstvím na Mistrovství světa klubů v Maroku, kde se v obou zápasech prosadil svým typickým zakončením, tedy hlavou. Po sezóně 2014/15 se po odchodu Ikera Casillase stal kapitánem Realu. V sezóně 2015/16 nezískal ligový titul ani španělský pohár, po dvou letech však vyhrál Ligu mistrů UEFA. Ve finále, opět proti městskému rivalovi Atleticu Madrid, otevřel skóre hlavičkou na 1:0. Zápas po 90 i 120 minutách skončil 1:1, kopaly se penalty. Sergio Ramos svoji penaltu proměnil a Real Madrid vyhrál 5:3, jelikož za Los Colchoneros neproměnil jedenáctku Juanfran. Ve finále se stal mužem zápasu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Španělska přezdívaném \"La Furia Roja\" debutoval 26. 3. 2005 v Salamance v přátelském zápase proti týmu Číny (výhra 3:0). Se španělskou reprezentací vyhrál dvakrát Mistrovství Evropy (2008 a 2012) a jednou Mistrovství světa (2010). Zúčastnil se i MS 2006 v Německu. Trenér Vicente del Bosque jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Španělé jakožto obhájci titulu vypadli po dvou porážkách a jedné výhře již v základní skupině B. Vicente del Bosque jej nominoval i na EURO 2016 ve Francii, kde byli Španělé vyřazeni v osmifinále Itálií po porážce 0:2. Ramos plnil na turnaji roli kapitána a nastoupil ve všech 4 zápasech svého mužstva.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Ramos patří mezi nejvíce faulující fotbalisty ve vrcholových soutěžích. V dubnu 2016 obdržel 21. červenou kartu v historii. Občas můžete slyšet že,kopl tu penaltu jako Ramos\" to je kvůli penaltovému rozstřelu z 25.dubna 2012 proti FC Bayern Mnichov kdy Ramos ohromě přestřelil bránu což zavinilo vyřazení Real Madrid v semifinále Liga mistrů UEFA.Ve finále se pak utkal FC Bayern Mnichov s Chelsea FC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergio Ramos García [serchijo rámos garsíja] (* 30. března 1986, Camas, Španělsko) je španělský fotbalový obránce a reprezentant hrající za španělský klub Real Madrid. Vítěz ME 2008 v Rakousku a Švýcarsku, ME 2012 v Polsku a Ukrajině a MS 2010 v JAR.", "tgt_summary": "Sergio Ramos García (; born 30 March 1986) is a Spanish professional footballer who plays for and captains both Real Madrid and the Spanish national team as a centre back. He has also played as a right back earlier in his career. Ramos is widely regarded as one of the best defenders of his generation, and has also received praise for his passing and goalscoring capabilities. After emerging through Sevilla's youth academy and spending two seasons with the senior side, Ramos moved to Real Madrid in the summer of 2005. Since then, he has gone on to become a mainstay for Real Madrid, and has won 21 major honours, including four La Liga titles and four UEFA Champions League titles, becoming one of La Liga's top goalscorers from a defensive position. He played a crucial part in the build-up to all four UEFA Champions League wins, being named in the competition Squad of the Season each time. He also notably scored the equalizer in the 93rd minute of the 2014 UEFA Champions League Final. Ramos has been named to the FIFPro World11 ten times; a record for a defender, and the third-most all-time. He has also been elected to the UEFA Team of the Year eight times; also a record for a defender, and third-most all-time. Additionally, Ramos has been named La Liga's Best Defender a record five times, and to the La Liga Team of the Season in 2015–16. Internationally, Ramos represented the Spanish national team at four World Cups and three European Championships. He won the 2010 FIFA World Cup and the UEFA European Championship in 2008 and 2012, being named to the FIFA World Cup Dream Team in 2010, and the UEFA Euro Team of the Tournament in 2012. He made his first appearance for Spain at the age of 18 and, in 2013, he became the nation's youngest player to ever reach 100 caps. Ramos currently holds the record as the most capped player in the history of the Spanish national team, and is his country's tenth-highest all-time goalscorer.", "id": 343523} {"src_title": "Rudolf Clausius", "tgt_title": "Rudolf Clausius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Clausius se narodil v Köslinu (nyní Koszalin v Polsku) v provincii Pomořansko v Prusku. Jeho otec byl protestanský pastor a školní inspektor a Rudolf studoval ve škole svého otce. Po několika letech odešel studovat na gymnázium do Stettinu (dnes polský Szczecin). Clausius byl graduován na Berlínské univerzitě v roce 1844, kde studoval matematiku a fyziku spolu s G. Magnusem, L. Dirichletem, J. Steinerem a dalšími. Rovněž studoval historii s Leopoldem von Ranke. V roce 1847 obdržel doktorát na univerzitě v Halle za práci o optických jevech v atmosféře Země. Poté se stal profesorem fyziky na Královské dělostřelecké a inženýrské škole v Berlíně a soukromým docentem na Berlínské univerzitě. V roce 1855 se stal profesorem na ETH Zürich, švýcarský spolkový ústav v Zürichu, kde působil do roku 1867. Během roku 1867 se přesunul na univerzitu ve Würzburgu a o dva roky později na univerzitě v Bonnu. V roce 1870 Clausius organizoval záchranné sbory ve prusko-francouzské válce. Byl zraněn v boji a skončil s trvalými následky. Za své služby byl oceněn Železným křížem. Jeho žena, Adelheid Rimpham, zemřela při porodu v roce 1875, odešla a zanechala mu na starost šest dětí. Pokračoval ve výuce, ale měl poté méně času na výzkum. V roce 1886 se znovu oženil se Sophií Sack a zplodil dalšího potomka. Dva roky později, dne 24. srpna 1888, zemřel v německém Bonnu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Clausiova doktorská práce zabývající se refrakcí světla vysvětlovala, proč je vidět modrá obloha přes den a mnoho odstínů červené při východu a západu slunce (kromě dalších jevů) díky odrazu a refrakci světla. Později Lord Rayleigh dokázal vysvětlit, že se jedná ve skutečnosti o rozptyl světla, bez ohledu na to, se Clausius svými matematickými vyjádřeními mnohem více přiblížil než jiní badatelé. Jeho nejslavnější práce \"Über die bewegende Kraft der Wärme\" (\"O hybné síle tepla\") byla publikována v roce 1850, a pojednávala o mechanické teorii tepla. Ve své práci ukazoval Clausius na rozpory mezi Carnotovým principem a konceptem zachování energie. Clausius přeformuloval dva zákony termodynamiky, aby překonal zjištěné rozpory (třetí zákon předložil Walther Nernst mezi lety 1906–1912). Tato práce jej mezi vědci proslavila. Clausiovo nejslavnější vyjádření druhého zákona termodynamiky bylo v Německu publikováno v roce 1854, a v Anglii v roce 1856. V roce 1857 Clausius přispěl prací na poli kinetické teorie vylepšením Krönigova velmi jednoduchého kinetického modelu plynů zahrnutím translačního, rotačního a vibračního pohybu molekul. Ve své práci představil koncept \"střední volné dráhy\" částic. Clausius odvodil Clausiusovu–Clapeyronovu rovnici z termodynamiky. Tento vztah charakterizuje fázové změny mezi dvěma stavy látek v pevném a kapalném skupenství, původně vztah odvodil v roce 1834 Émile Clapeyron.", "section_level": 1}, {"title": "Entropie.", "content": "V roce 1865 Clausius podal první matematickou verzi konceptu entropie a zároveň ji dal její jméno. Použil, dnes již opuštěnou jednotku \"Clausius\" (symbol Cl) pro entropii. Clausius vybral slovo „entropie“, protože řecký význam slova znamená \"přeměněný obsah\" (\"\"). Význačnou práci, ve které představil v roce 1865 koncept entropie, končí shrnutí prvního a druhého termodynamického zákona slovy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Rudolf Julius Emanuel Clausius (2. leden 1822 – 24. srpen 1888), byl německý fyzik a matematik, který je považován za zakladatele termodynamiky. Na základě prací Jouleových a Carnotových formuloval pojem entropie (roku 1865) a princip jejího růstu, který je základem druhé věty termodynamiky.", "tgt_summary": "Rudolf Julius Emanuel Clausius (; 2 January 1822 – 24 August 1888) was a German physicist and mathematician and is considered one of the central founders of the science of thermodynamics. By his restatement of Sadi Carnot's principle known as the Carnot cycle, he gave the theory of heat a truer and sounder basis. His most important paper, \"On the Moving Force of Heat\", published in 1850, first stated the basic ideas of the second law of thermodynamics. In 1865 he introduced the concept of entropy. In 1870 he introduced the virial theorem which applied to heat.", "id": 1359075} {"src_title": "Levin August von Bennigsen", "tgt_title": "Levin August von Bennigsen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bennigsen byl syn plukovníka Levina Friedricha von Bennigsen a jeho ženy Henrietty Marie von Rauchhaupt. Ze strany matky byl pravnuk saského maršála Hanse Adama von Schöning. Po krátké výuce privátním učitelem odešel 10letý Benningsen roku 1755 jako páže na hannoverský dvůr. Již o 4 roky později byl přijat do hannoverské pěší gardy jako praporčík. V poslední bitvě sedmileté války - v bitvě u Freibergu roku 1762 bojoval již v hodnosti kapitána. V tomtéž roce zemřel jeho otec a Benningsen převzal dědictví - statek Banteln. Vystoupil z armády, ale neprojevil žádné obchodní nadání, ani zájem o hospodářství. Roku 1768 se oženil s Friederikou Amalií, dcerou hannoverského vyslance ve Vídni Georga Friedricha von Steinberg. Roku 1772 statek zkrachoval a byl prodán v konkursu a tak Benningsen přijal nabídku carevny Kateřiny II. a roku 1773 vstoupil do ruské armády v hodnosti majora a v ruských službách zůstal až do r. 1818. Roku 1776, krátce po smrti své první ženy se Benningsen žení podruhé. Jeho žena Elisabeth Meyerová však jen několik týdnů po svatbě též umírá. A tak Benningsen opět uzavírá sňatek roku 1777. Jeho třetí ženou se stává Amalie Oelgarde, dcera hannoverského ministra Augusta Wilhelma von Schwichfeldt. Již následující rok je pod velením maršála hraběte Rumjanceva zapojen do tažení proti Turkům a roku 1778 povýšen na podplukovníka a přeřazen ke kavalerii. Dále se vyznamenal pod Potěmkinem a roku 1790 povýšen na plukovníka. Pak roku 1792 velí jezdeckému oddílu v Litevsku a podílel se na porážce Poláků v bitvě u Soly, za což je povýšen na generálmajora. Od carevny Kateřiny II. obdržel velkostatek u Minsku. Dále po bojích v Persii povýšen na generálporučíka roku 1798 a poté roku 1802 na generála jezdectva. Benninggsen byl duší spiknutí proti carovi Pavlu I. a celou akci zavraždění cara 23. března roku 1801 organizoval a koordinoval. Přímo u činu vraždy nebyl přítomen. Nástupcem cara Pavla Alexandrem I. byl jmenován generálním guvernérem Litevska. Roku 1805 byl postaven do čela severní armády na pomoc Rakousku, ale u Breslau (Wroclaw, Vratislav) obdržel rozkaz k návratu v důsledku bratislavského míru. Potřetí ovdověl a čtvrtou manželkou se stala Marie Leonarde von Andrzejkowicz. S ní měl jednoho syna - Alexandra, narozeného roku 1809. Roku 1806 je Benningsen v čele silného armádního sboru táhnoucího na pomoc Prusům, a v bitvě u Pultusku při útoku francouzské armády pod Napoleonem zachránil včasným ústupem ruskou armádu před zničením (26.12.1806). Car Alexandr jej jmenoval 1. lednem 1807 vrchním velitelem armády. V této funkci svedl 7. a 8.a února 1807 proti Napoleonovi jednu z nejstrašnějších bitev napoleonských válek v mrazu a vánici u Preussisch Eylau (Pruské Jílové). Po dvoudenních bojích byl sice přinucen k ústupu, ale ten proběhl zcela organizovaně a Napoleon již neměl sil k jeho pronásledování. Pak však 14. června roku 1807 utrpěl Benningsen jednu z nejtěžších porážek v bitvě u Friedlandu, po které následoval tylžský mír. Po podepsání míru Benningsen vystoupil z armády a žil životem velkostatkáře na svých panstvích. Roku 1812 byl však na přání Kutuzova jmenován náčelníkem generálního štábu. Účastnil se bitvy u Borodina a odrazil pak Murata u Tarutina, přesněji u Vinkova (18.10.1812). Ostré spory s Kutuzovem vyústily v několikaměsíční dovolenou Benningsenovu. Ale již začátkem roku 1813 je opět Alexandrem povolán jako velitel rezervní armády tvořící se v Polsku a s touto armádou obsadil Benningsen Velkovévodství varšavské, porazil maršála Gouviona Saint-Cyr u Dohna (česky Donín) a spěchal k Lipsku, kde se podílel na bojích Bitvy národů. Osobně přijal kapitulaci saského krále Friedricha Augusta I.. Ještě v Lipsku byl povýšen carem Alexandrem do stavu ruských hrabat. Pak obsadil Hamburg, Magdeburg, Torgau, Wittenberg a po prvním pařížském míru byl převelen do Besarabie jako velitel jižní armády, zajišťující hranici s Tureckem. Roku 1818 pak odešel do výslužby. Žil se svým synem Alexandrem na statku Banteln, blízko svého rodného města, kde též ve věku 81 let zemřel. Ještě dnes v bantelnském kostele visí na stěně obraz, znázorňující slavného generála na bitevním poli u Hamburku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě Levin (Leontij Leonťjevič) August Theophil von Bennigsen (10. února 1745 v Braunschweigu, dnes Německo - 3. prosince 1826 v Banteln (okres Alfeld) u Hildesheimu, dnes Německo) byl generál ruské armády německého původu.", "tgt_summary": "Levin August Gottlieb Theophil Graf von Bennigsen (, also Лео́нтий Лео́нтьевич Бе́ннигсен (\"Leóntii Leónt'yevich\"); 10 February 1745 – 3 December 1826) was a German general in the service of the Russian Empire.", "id": 2019787} {"src_title": "Marie Josefa Bavorská", "tgt_title": "Maria Josepha of Bavaria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pocházela z rodu Wittelsbachů, byla dcerou císaře Karla VII. a Marie Amálie Habsburské, dcery Josefa I.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "Byla vybrána jako vhodná manželka pro Josefa, syna císaře Františka Štěpána a jeho manželky Marie Terezie. Oba budoucí manželé byli úzce příbuzensky spřízněni (bratranec a sestřenice), jejich rodiče, Josefova matka Marie Terezie a matka Marie Josefy Marie Amálie, byly dcerami bratrů Karla VI. a Josefa I. Ti byli syny císaře Leopolda I. Josef se po brzké smrti své první manželky Isabely Parmské, kterou velmi miloval, i když ona jeho cit neopětovala, ženit nechtěl. Jeho matka Marie Terezie si však nový sňatek s bavorskou princeznou přála, a proto na Josefa, kterému se Marie Josefa nezamlouvala, naléhala. Pro Marii Terezii měla Marie Josefa význam zejména územní, neboť byla žhavou dědičkou Bavorska.", "section_level": 1}, {"title": "Dvouleté manželství.", "content": "Svatba mezi 26 letou princeznou a mladým vdovcem se konala 13. ledna 1765 v Mnichově. Půl roku nato zemřel Josefův otec, a mladí manželé se tak stali panovníky Svaté říše římské. Manželství s Josefem II., které trvalo dva roky, nebylo šťastné a zřejmě ani nebylo naplněno. Josef se své manželce vyhýbal a jeho komnaty byly od jejích vzdálené. Někdy dokonce lezl oknem, aby se jí vyhnul. Shledával svou druhou manželku neatraktivní, obtloustlou, s nehezkými zuby a pletí, a vyhledával jinou občasnou ženskou společnost. Když se po Vídni rozšířila nepravdivá fáma, že je Marie těhotná, údajně Josef prohlásil: \"\"jak by k tomu přišla...? \"\". Když roku 1767 Marie Josefa onemocněla neštovicemi, kterým podlehla i Josefova první žena, ani se neobtěžoval navštívit ji. Stejné onemocnění se projevilo také u její tchyně Marie Terezie, která však nemoc, na rozdíl od Marie Josefy, překonala. Tělo Marie Josefy bylo uloženo do Císařské hrobky ve Vídni, Josef II. se pohřbu nezúčastnil. Ještě jednou hrála nemilovaná císařovna v životě svého manžela roli, když roku 1778/79 vznesl neoprávněný nárok na Bavorské kurfiřtství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Josefa Antonie Walburga Felicitas Regula Bavorská (30. březen 1739, Mnichov – 28. květen 1767, Vídeň) byla manželka císaře Josefa II. a císařovna Svaté říše římské.", "tgt_summary": "Maria Josepha of Bavaria (Maria Josepha Antonia Walburga Felicitas Regula, 20 March 173928 May 1767) was Holy Roman Empress, Queen of the Romans, Archduchess of Austria, Grand Duchess of Tuscany, etc. by her marriage to Joseph II, Holy Roman Emperor. By birth, she was a Princess and Duchess of Bavaria as the daughter of Charles VII, Holy Roman Emperor, Elector of Bavaria, and Archduchess Maria Amalia of Austria.", "id": 1472720} {"src_title": "Marie Tereza Neapolsko-Sicilská", "tgt_title": "Maria Theresa of Naples and Sicily", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Marie Tereza byla nejstarší dcerou neapolsko-sicilského krále Ferdinanda I. z rodu Bourbon-Obojí Sicílie (1751–1825) a jeho manželky Marie Karolíny Habsbursko-Lotrinské (1752–1814) (dcera Marie Terezie). Vyrůstala v početné rodině, do jejího sňatku se narodilo dalších 15 sourozenců, z nichž však většina zemřela v dětském věku.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek s Františkem I..", "content": "Dne 15. srpna 1790 se v Neapoli konala svatba \"per procurationem\" obou starších dcer krále Ferdinanda I. s jejich bratranci, syny císaře Svaté říše římské Leopolda II. a jeho manželky Marie Ludoviky. Mladí manželé byli nejbližšími příbuznými, protože nevěstina matka Marie Karolína a ženichův otec Leopold II. byli sourozenci, stejně jako nevěstin otec Ferdinand I. a ženichova matka Marie Ludovika. Luisa Maria se provdala za toskánského velkovévodu Ferdinanda III. a Marie Tereza za rakouského arcivévodu Františka. Po náhlé smrti císaře Leopolda II. v roce 1792 se František stal novým císařem Svaté říše římské jako František II.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovna.", "content": "Korunovace Františka na císaře se konala 14. července, poté se manželský pár přesunul do Prahy, kde byl 9. srpna korunován František a tři dny na to, 12. srpna 1792, proběhla korunovace české královny. Nová císařovna si plnými doušky užívala společenského života a veselí, které jí nové postavení přinášelo, stejně jako kdysi její teta Marie Antoinetta. Pořádala večírky, divadelní představení, ve kterých sama vystupovala, a jen málo dbala rad své matky, která se dceru snažila mírnit v jejich výstřelcích. Marie Tereza zemřela krátce po porodu své poslední dcery Amálie Terezy 13. dubna 1807.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Marie Tereza porodila svému muži dvanáct dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti. Oba synové, jak následník Ferdinand, tak jeho bratr František Karel, byli vývojově zaostalí, starší z nich navíc trpěl těžkou formou epilepsie. Všechny ostatní přeživší děti se nevyznačovaly přílišnou inteligencí. Dnes jsou známější především dvě starší děti, francouzská císařovna Marie Luisa a rakouský císař Ferdinand V., a v Brazílii pak bývalá císařovna Marie Leopoldina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Tereza Neapolsko-Sicilská (6. červen 1772 Neapol – 13. duben 1807 Vídeň) se v roce 1790 provdala za rakouského arcivévodu Františka a o dva roky později, v roce 1792, se po jeho boku stala císařovnou Svaté říše římské, českou a uherskou královnou.", "tgt_summary": "Maria Theresa of Naples and Sicily (6 June 1772 – 13 April 1807) was the last Holy Roman Empress and the first Empress of Austria by marriage to Francis II, Holy Roman Emperor. She was the eldest daughter of Ferdinand IV & III of Naples and Sicily (later Ferdinand I of the Two Sicilies) (1751–1825) and Marie Caroline of Austria (1752–1814).", "id": 463557} {"src_title": "Prezident Slovenské republiky", "tgt_title": "President of Slovakia", "src_document": [{"title": "Pravomoci prezidenta Slovenské republiky.", "content": "Prezident především zastupuje Slovensko navenek, dojednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Tuto svou pravomoc může přenést na vládu (a do nynějška tak učinili všichni slovenští prezidenti). Přijímá, pověřuje a odvolává vedoucí diplomatických misí. Svolává ustanovující schůzku NR SR. Může rozpustit NR SR, podepisuje zákony, jmenuje vládu a další státní funkcionáře, soudce, profesory, generály atd. Uděluje vyznamenání, odpouští a zmírňuje tresty, vyhlašuje referendum. Je hlavním velitelem ozbrojených sil, vypovídá válku (na základě rozhodnutí NR SR) a uzavírá mír, nařizuje mobilizaci ozbrojených sil, vyhlašuje válečný stav nebo výjimečný stav atd.", "section_level": 1}, {"title": "Volba prezidenta Slovenské republiky.", "content": "Způsob volby prezidenta je upravený především v Ústavě Slovenské republiky, v článcích 101 až 107 a v zákoně č. 46/1999 Z.z. o způsobu volby prezidenta Slovenské republiky, o lidovém hlasování o jeho odvolání a o doplnění některých dalších zákonů. Prezidenta Slovenské republiky volí slovenští občané v přímých volbách tajným hlasováním na pět let. Právo volit prezidenta mají občané, kteří mají právo volit do NR SR. Kandidáta na prezidenta navrhuje nejméně 15 poslanců NR SR nebo aspoň 15 000 občanů, na základě petice. Návrh musí být odevzdán předsedovi NR SR nejpozději 21 dní od vyhlášení voleb. Za prezidenta může být zvolený každý občan, který je volitelný do NR SR a v den voleb dosáhl věk 40 let. Za prezidenta je zvolený kandidát, který získá nadpoloviční většinu platných hlasů oprávněných voličů. Pokud ani jeden kandidát nezíská potřebnou většinu, koná se do 14 dní druhé kolo voleb. Do druhého kola postupují dva kandidáti, kteří získali v prvním kole nejvyšší počet hlasů. Zvolený kandidát se ujímá funkce složením slibu před NR SR do rukou předsedy Ústavního soudu Slovenské republiky v poledne v den, kdy se má skončit volební období předcházejícího prezidenta. Stejná osoba může být zvolená za prezidenta nejvíce ve dvou po sobě následujících obdobích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prezident Slovenské republiky je hlavou Slovenské republiky. Reprezentuje Slovenskou republiku navenek i uvnitř a svým rozhodováním zabezpečuje řádný chod ústavních orgánů.", "tgt_summary": "The president of the Slovak Republic () is the head of state of Slovakia and the commander-in-chief of the Armed Forces. The president is directly elected by the people for five years, and can be elected for a maximum of two consecutive terms. The presidency is largely a ceremonial office, but the president does exercise certain limited powers with absolute discretion. The president's official residence is the Grassalkovich Palace in Bratislava.", "id": 2407673} {"src_title": "Access Control List", "tgt_title": "Access-control list", "src_document": [{"title": "Bezpečnostní modely založené na ACL.", "content": "Jednou ze základních otázek při tvorbě bezpečnostního modelu založeného na ACL je otázka, jak bude možno editovat samotné ACL. Systémy, které používají ACL, se dají klasifikovat do dvou kategorií: volitelné () a povinné (). Systémy s volitelným řízením přístupu umožňují tvůrci či vlastníkovi objektu plně řídit přístup k objektu, včetně například úpravy ACL tak, aby přístup získal kdokoli jiný. U povinného řízení přístupu (též „nevolitelné řízení přístupu“) jsou všechny operace podmíněny i omezeními stanovenými operačním systémem ještě nad rámec omezení definovaných v ACL. Tradiční systémy ACL stanovují oprávnění uživatelům jednotlivě, takže systém s velikým počtem uživatelů se poněkud obtížně spravuje. Modernějším přístupem pak jsou bezpečnostní modely založené na tzv. \"rolích\", kdy jsou oprávnění přidělována rolím (např. „správce“, „sekretářka“) a uživatelům jsou přidělovány jednotlivé role. Tato alternativa k ACL modelu se označuje jako role-based access control (RBAC).", "section_level": 1}, {"title": "Systém souborů založený na ACL.", "content": "Seznam je datová struktura, obvykle tabulka obsahující položky specifikující práva uživatele nebo skupiny k určitým objektům, jako jsou programy, procesy, nebo soubory. Tyto položky známé jako položky pro řízení přístupu (ACE) ve Windows, OpenVMS a Mac OS X operačních systémech. Každý dostupný objekt obsahuje identifikátor v ACL. Specifická přístupová práva rozhodují o povolení nebo oprávnění, jako který uživatel ma právo čtení, zápisu, nebo provedení objektu. V některých provedeních může ACL řídit, zdali může uživatel nebo skupina uživatelů měnit ACL na nějaký objekt. Přestože ACL je standardem POSIX, jeho implementace v různých operačních systémech se výrazně liší. Ochranné koncepty POSIX .1e a .2c byly staženy, když se stal jejich rozsah příliš široký, a práce by nebyla kompletní, ale dobře propracované části definující ACL se široce implementovaly a známe je jako „POSIX ACL“.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové sítě.", "content": "U počítačových sítí se jako ACL označuje seznam pravidel popisující porty nebo (síťové) démony, které jsou dostupné na počítači (či jiném zařízení na síťové vrstvě), a u každé seznam zařízení a sítí, které mohou tuto službu používat. ACL mohou být jak na konkrétních serverech, tak i na routerech. Zpravidla existují oddělená ACL pro příchozí a odchozí data. Viz též firewall.", "section_level": 1}], "src_summary": "ACL (anglicky access control list, česky doslova \"seznam pro řízení přístupu\") je v oblasti počítačové bezpečnosti seznam oprávnění připojený k nějakému objektu (např. souboru). Seznam určuje, kdo nebo co má povolení přistupovat k objektu a jaké operace s ním může provádět. V typickém ACL specifikuje každý záznam v seznamu uživatele a operaci. Například: Záznam v ACL [\"Pepa, smazat\"] pro soubor \"XYZ\" dává uživateli \"Pepa\" právo \"smazat\" soubor \"XYZ\". U bezpečnostního modelu používajícího ACL systém před provedením každé operace prohledá ACL a nalezne v něm odpovídající záznam, podle kterého rozhodne, zda operace smí být provedena.", "tgt_summary": "An access-control list (ACL), with respect to a computer file system, is a list of permissions attached to an object. An ACL specifies which users or system processes are granted access to objects, as well as what operations are allowed on given objects. Each entry in a typical ACL specifies a subject and an operation. For instance, if a file object has an ACL that contains , this would give Alice permission to read and write the file and Bob to only read it.", "id": 2359989} {"src_title": "Prussian Blue", "tgt_title": "Prussian Blue (duo)", "src_document": [{"title": "Historie kapely.", "content": "Lynx (rys) a Lamb (jehně) poprvé předvedly svůj zpěv na neonacistickém festivalu \"Eurofest\" 2001. O rok později se začaly učit hrát na hudební nástroje (Lamb hraje na kytaru a Lynx na housle). V tom samém roce byly představeny v show americké kabelové televize VH1 s názvem Inside hate rock. V roce 2003 se objevily v dokumentu BBC režiséra Louise Therouxea nazvaném \"Louis a nacisté\" o antisemitismu a neonacismu ve Spojených státech. Lynx, Lamb a jejich matka April se také ještě téhož roku objevily v hororu \"Dark Walker\". Ke konci roku 2004 nahrály své debutové CD s názvem \"Fragment of future\" (útržek budoucnosti) u nahrávací společnosti Resistance Records. O rok později vydávají své druhé album \"The path we chose\" (cesta, co jsme si zvolily), na kterém je více tradičního rocku spolu s akustickou a elektrickou kytarou. Většina skladeb postrádá rasový a nacionalistický podtext, který byl slyšet z jejich prvního alba \"Fragment of future\". 20. října 2005 Prussian blue vystoupily v populární show televizní stanici ABC Primetime. Na svém DVD \"Blond hair, blue eyes\"(blond vlasy, modré oči) , vydaném v roce 2005, představily tři své videoklipy a několik živých vystoupení. Krátce na to se duo vydalo na turné po USA. 22. srpna se objevily opět v Primetime na ABC. V roce 2006 se dvojčata, jejich matka April, nevlastní otec Mark Harrington a jejich malá nevlastní sestra Dresden přestěhovali z kalifornského Bakersfieldu do Kallispelu v Montaně, protože matka dospěla k závěru, že Bakersfield na její vkus \"není dost bílý\". Část lidí z Kallispel chodila po městě a rozdávala lidem letáky, varující před Prussian blue a jejich názory pod transparenty s hesly \"Nechceme tu nenávist!\". Někteří lidé, kteří se podíleli na kampani zaměřené proti nově příchozí rodině Gaedových, dostali výhrůžné dopisy od různých rasistických skupin. Společnost pro lidská práva v Montaně naplánovala shromáždění na protest proti Prussian blue a jejich názorům.", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie.", "content": "Duo má silné vazby na National Vanguard, americkou nacionalistickou organizaci, založenou členy National Aliance. Jejich ideologie se dá popsat jako rasistická a hlásající nadřazenost bílé rasy. \"The Daily Telegraph\" informoval, že dvojčata na jevišti běžně hajlují a publikum nezůstává pozadu – tyto projevy nejsou v USA zakázány. Lynx a Lamb, stejně jako kterýkoli jiný zástupce National Vanguard, se považují za bílé separatisty. Podle zpráv televizní stanice ABC Lynx a Lamb nechodí do běžné školy, ale jsou vzdělávány soukromě doma svou matkou April, aktivní členkou National Vanguard. Dědeček dvojčat nosí hákový kříž na přezce opasku, má ho na dveřích svého pick-upu a zaregistroval si ho jako cejch na svůj dobytek. Lynx a Lamb mají nevlastní sestru. Její celé jméno zní Dresden Hale Harrington, narozena 19. července 2004. Její první jméno je podle města Drážďany v Německu, druhé jméno má podle nacionalisty Matta Hala. Během rozhovoru pro ABC Prussian blue tvrdily, že věří tomu, že \"Adolf Hitler byl velký muž s dobrými plány, které měly za cíl zkvalitnit genetický základ německého národa\", a že \"Holokaust je příliš nafukovaný mýtus\". Protože duo 'nežije o žebrácké holi', Lynx a Lamb se rozhodly věnovat nějaké peníze na postižené hurikánem Katrina.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Kapela se pojmenovala podle pruské modře. V rozhovoru pro Vice Magazine dvojčata uvádějí: \"V našich žilách proudí pruská krev, také naše oči jsou modré a pruská modř je zkrátka hezká barva.\" Jedním dechem ovšem dodávají že se inspirovaly \"diskusemi o absenci pruské modři\" (zbytkové látky po Cyklonu B) \"v údajných plynových komorách koncentračních táborů\". \"Myslíme si, že to může lidi přimět, aby začali přemýšlet o některých nepřesnostech mýtu o Holocaustu\". Absence pruské modři v plynových komorách je jedním ze stěžejních argumentů popíračů Holocaustu, kteří tvrdí, že se Holokaust, pochopitelně pokud přiznají, že nějaký vůbec existoval, musel odehrávat jinak a čísla obětí musejí být daleko menší. Tyto řeči jsou ovšem brány jako mylné a pseudohistorické většinou lidí, kteří se zabývají skutečnou historií. Lynx a Lamb samy uvádějí svůj původ jako anglický, německý a islandský.", "section_level": 1}, {"title": "Texty a jejich vliv.", "content": "Většina skladeb z jejich prvního alba \"Fragment of future\" (útržek budoucnosti) je rasistického a nesnášenlivého charakteru. Převážnou část z nich napsal David Lane, Ian Stuart a Ken McLellan. Dvě z těchto písní oslavují známé nacistické pohlaváry a neonacistické aktivisty, například Rudolfa Hesse a Roberta Jay Matthewse. Jeden další song napsala Lamb a jmenuje se \"Sacrifice\" (obětování). Debutový singl jejich druhého alba, \"The Stranger\" (cizinec), je zhudebněná báseň Rudyarda Kiplinga, která se těší oblibě mezi pravicovými extrémisty. V roce 2006 Prussian blue bylo vydáno prostřednictvím NPD další album nazvané \"Fot the fatherland\" (za vlast). 23. září 2006 vydaly nový singl nazvaný \"Stand up\" (povstaň) jako jejich příspěvek pro iniciativní hnutí \"za osvobození Matta Hala\", který si odpykává svých 190 let pobytu za mřížemi. CD vydalo Condemned Records. Dívky se začaly v neonacistickém hnutí angažovat velmi brzy. Lynx zveřejnila svou báseň \"What must be done\" (co musí být dokončeno) ve Vice Magazinu v roce 2003, tedy když jí bylo deset let.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy v médiích.", "content": "Roku 2003 se dvojčata objevila v dokumentárním snímku BBC \"Louis a nacisté\" dokumentaristy Louise Therouxea. Lynx a Lamb se nechaly inspirovat při sepsání hry na Broadwayi \"\" o dvou sestrách, Blonche a Evě, které dělají muziku podobnou jako Prussian blue a jejichž duo se jmenuje White Noise. Hra je ale míněna k šíření povědomí o nebezpečnosti rasismu a bubblegum pop music. Na dvojčata se také nepřímo naráží v jedné z epizod seriálu Zákon a pořádek, když v pokoji antisemiticky smýšlejícího teenagera visí plakát fiktivního dua \"Dresden Angels\", páru blonďatých dívek držících kytary a nad hlavami jim vlající \"Reichskriegflagge\" 5. prosince byla vysílána epizoda amerického seriálu \"Boston legal\", kde Allan Shore je zapojený do případu vztahujícího se k neonacistickému otci dvojčat, které mají vlastní kapelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prussian Blue bylo americké teenagerské duo, vzniklé roku 2003. Jeho členky Lynx Vaughan Gaede a Lamb Lennon Gaede se narodily 30. června 1992 ve Fresnu, v Kalifornii. Skupina je hlavně proslulá svými radikálními názory otevřeně podporujících neonacismus.", "tgt_summary": "Prussian Blue was an American white nationalist, Neo-Nazi pop duo formed of Lynx Vaughan Gaede and Lamb Lennon Gaede, fraternal twins born on June 30, 1992, in Bakersfield, California. The duo Prussian Blue was formed in early 2003 by their mother April Gaede, who now goes by April Harrington. The twins referred to the Holocaust as a myth and promoted Holocaust denial and their group was described as racist and white supremacist. Lynx and Lamb were about 14 when they decided to cease touring. In a 2011 interview with \"The Daily\", a U.S. and Australian news app, the twins renounced their previous politics.", "id": 2287514} {"src_title": "Hanif Kureishi", "tgt_title": "Hanif Kureishi", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v Londýně a na místní univerzitě King's College studoval filozofii. Jeho nejslavnějším dílem je \"Má krásná pradlenka\", jedná se o filmový scénář vyprávějící o homosexuálním chlapci pákistánsko-britského původu, který vyrůstá v Londýně 80. letech 20. století, film režíroval Stephen Frears. Scénář získal cenu newyorských filmových kritiků a byl také nominován na Oskara. Jeho kniha \"Buddha z předměstí\" z roku 1990 (český překlad Jana Pařízka vyšel 1997) získala prestižní cenu Whitbread Award za nejlepší románovou prvotinu a v podobě televizního seriálu ji uvedla britská televizní stanice BBC, autorem hudby k seriálu byl David Bowie. Kniha \"Intimacy\" z roku 1998 vzbudila pohoršení, česky vyšla v překladu Viktora Janiše pod názvem Byli jsme si blízcí v roce 2000. V příběhu se mimo jiné objevuje muž, který opouští manželku a dva malé syny, neboť cítí, že ho jeho žena fyzicky i emocionálně odmítá. Dalo by se říct, že vlnu nevole nevyvolala kniha jako taková, ale spíš fakt, že odráží autorův život - sám Kureishi totiž předtím opustil manželku a dva malé syny. V letech 2000 - 2001 byl román volně adaptován do filmové podoby. Film Intimacy, česky Intimita, režírovaný Patricem Chéreauem, sklízel úspěchy například na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu: získal Zlatého medvěda za Nejlepší film, Stříbrný medvěd putoval do rukou Kerry Foxové, která zvítězila v kategorii Nejlepší herečka. Také tento film byl velice kontroverzní, zejména kvůli otevřeným sexuálním scénám. V roce 2005 přeložil Niki Karimi knihu do perštiny. Jeho drama \"Matka\" převedl do filmové podoby Roger Michell. Získalo společnou první cenu v sekci Director’s Fortnight (Čtrnáct dní režisérů) na Filmovém festivalu v Cannes. V dramatu jsou zobrazeny mezigenerační vztahy, ovšem hrdinové si v jistém slova smyslu vymění role: sedmdesátiletá anglická dáma (Anne Reid) svede (Daniela Craiga), přítele své třicetileté dcery, která pracuje jako řemeslnice. Sexuální scény byly ve filmu kvůli obavám z cenzury nahrazeny realistickými kresbami. Jeho scénář k filmu \"Venuše\" se dočkal následujících ocenění: Oskar, cena Britské akademie pro filmové a televizní umění (BAFTA), cena Cechu televizních herců (Screen Actors Guild), cena Asociace filmových kritiků (Broadcast Film Critics Association); nominaci na Zlatý Glóbus v kategorii Nejlepší herec získal za svou roli v tomto filmu Peter O'Toole. Je ženatý a má tři syny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanif Kureishi (* 5. prosince 1954, Londýn) je dramatik, scenárista a spisovatel pákistánsko-britského původu. Ve svých dílech se zaměřuje na problematiku rasy, nacionalismu, imigrace a lidské sexuality.", "tgt_summary": "Hanif Kureishi, CBE (born 5 December 1954) is a British playwright, screenwriter, filmmaker and novelist of Pakistani and English descent. In 2008, \"The Times\" included Kureishi in their list of \"The 50 greatest British writers since 1945\".", "id": 955237} {"src_title": "Ceratopsidae", "tgt_title": "Ceratopsidae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Všichni ceratopsidi byli čtyřnozí býložravci s charakteristicky rohatými hlavami a krčními „límci“. Měli mohutnou hlavu s dobře vyvinutými rohy a obvykle vážili několik tun. Jejich biodiverzita (druhová rozmanitost) byla velmi vysoká. Stejně jako ostatní neptačí dinosauři vymřeli na konci křídy, zhruba před 66 miliony let. Významná ornamentace lebečních límců ceratopsidů plnila zřejmě účel signalizační, nikoliv ale rozpoznávací, jak ukazuje studie z roku 2018. Nejtypičtějším a nejvíce charakteristickým znakem této skupiny je mohutná lebka s výrazným \"límcem\". Díky tomuto anatomickému prvku se někteří rohatí dinosauři stali suchozemskými živočichy s největší známou lebkou vůbec. Velmi dlouhou lebku najdeme například u rodů \"Titanoceratops\" (2,65 m), \"Torosaurus\" (2,77 m) nebo \"Eotriceratops\" (3,0 m).", "section_level": 1}, {"title": "Paleoekologie.", "content": "Ceratopsidi byli většinou stádní tvorové a tvořili zřejmě početné sociální skupiny. Tomu napovídá také fakt, že mnoho jejich druhů bylo popsáno i z velkých „lůžek kostí“ s pozůstatků stovek nebo dokonce tisíců jedinců (\"Styracosaurus\", \"Centrosaurus\" ad.). Mezi největší ceratopsidy patřil \"Eotriceratops\", dosahující délky možná až přes 10 metrů. Většina druhů však dosahovala délky v rozmezí 5-8 metrů. Nejvýznamnějšími predátory těchto býložravců byli velcí tyranosauridi. Typickým znakem je velmi rychlý vývoj a vznik nových druhů ceratopsidů. Míra rychlosti jejich evoluce dokonce překonává míru rychlosti evoluce mnoha současných savců.", "section_level": 1}, {"title": "Paleogeografie.", "content": "Ceratopsidi byli značně rozšířenou skupinou ptakopánvých dinosaurů, známou především ze západu Severní Ameriky. Zatím je známý pouze jeden východoasijský rod - \"Sinoceratops\" z Číny. Možným asijským ceratopsidem je také rod \"Turanoceratops\" z Uzbekistánu. Jediným potenciálním zástupcem, známým z jižní polokoule, je argentinský rod \"Notoceratops\" (jediná dochovaná fosilie tohoto taxonu je však dnes již ztracena).", "section_level": 1}, {"title": "Všežravost ceratopsidů.", "content": "Někteří badatelé, například britský paleo-umělec Mark Witton, předpokládají, že ceratopsidi snad občas vyhledávali i masitou stravu. Dle jeho názoru mohli například ohlodávat zdechliny za pomoci svých silných zobákovitých čelistí. Přímá fosilní evidence pro tuto hypotézu však zatím chybí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ceratopsidae („rohaté tváře“ z řeckého \"kerat-\" [\"keras\"] „roh“ + \"ops\" „tvář“, česky ale také „ceratopsidi“) byli početnou skupinou ptakopánvých rohatých dinosaurů, žijících v období svrchní křídy na území dnešních USA a Číny. Nejznámějším a zároveň jedním z největších zástupců je rod \"Triceratops\".", "tgt_summary": "Ceratopsidae (sometimes spelled Ceratopidae) is a family of marginocephalian dinosaurs including \"Triceratops\", \"Centrosaurus\", and \"Styracosaurus\". All known species were quadrupedal herbivores from the Upper Cretaceous, mainly of Western North America and are characterized by beaks, rows of shearing teeth in the back of the jaw, and elaborate nasal horns and a thin parietal-squamosal shelf that extends back and up into a frill. The group is divided into two subfamilies. The Chasmosaurinae are generally characterized by long, triangular frills and well-developed brow horns. The Centrosaurinae had well-developed nasal horns or nasal bosses, shorter and more rectangular frills, and elaborate spines on the back of the frill. These horns and frills show remarkable variation and are the principal means by which the various species have been recognized. Their purpose is not entirely clear. Defense against predators is one possible purpose – although the frills are comparatively fragile in many species – but it is more likely that, as in modern ungulates, they may have been secondary sexual characteristics used in displays or for intraspecific combat. The massive bosses on the skulls of \"Pachyrhinosaurus\" and \"Achelousaurus\" resemble those formed by the base of the horns in modern musk oxen, suggesting that they may have butted heads. Centrosaurines have frequently been found in massive bone beds with few other species present, suggesting that the animals might have lived in large herds.", "id": 2109246} {"src_title": "Alexandre Koyré", "tgt_title": "Alexandre Koyré", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V Rostově na Donu a v Tbilisi získal humanitní vzdělání a znalost klasických jazyků. Roku 1908 odešel do Göttingenu, kde na tamější univerzitě studoval filosofii u Edmunda Husserla a matematiku u Davida Hilberta. Roku 1911 přešel na pařížskou Sorbonnu, za války bojoval v ruské armádě. Po I. světové válce se oženil a usadil v Paříži, kde spolupracoval mj. s Gastonem Bachelardem a Alexandrem Kojèvem, který po něm převzal přednášky o Hegelovi. Opakovaně pobýval a přednášel také v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky novověké vědy.", "content": "Koyré se sice věnoval hlavně počátkům novověké vědy, začal však jako historik náboženství a odtud čerpal hlubší porozumění pro myšlenky a vývoj věd od 16. století, jak o tom svědčí například jeho kniha \"Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu\". Byl totiž přesvědčen, že i spisy vědců je třeba chápat na pozadí jejich doby. Zabýval se zejména Galileim, Descartesem, Platónem a Newtonem a ve své nejslavnější knize \"Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru\" (původně přednášky v USA z roku 1959) popsal proměny pohledu na svět od Mikuláše Kusánského a Giordana Bruna k Newtonovi. Koyré odmítal „positivistickou“ představu, že by ke změnám v pohledu na svět vedla experimentální fakta. Podle něho jde především o změnu teoretického pohledu, který pak vede i výběr a uspořádání experimentů. Ukázal také, že lidé jako Galileo experimentovali podstatně méně, než se obvykle soudí, a že jejich experimenty byly často jen myšlenkové. Například slavný pokus s pádem koulí z věže v Pise sice Galileův životopisec stručně zmiňuje, Koyré však doložil, že se patrně nikdy nekonal. Galilei totiž věděl, že pokus už před ním dělal Benedetti a že hliněná koule dopadla později než kovová.", "section_level": 1}, {"title": "Problém přirozeného světa.", "content": "Podobně jako Husserl a Patočka, zabýval se i Koyré problémem „dvojího světa“, v němž moderní člověk žije: vedle světa běžného života, Husserlova \"Lebenswelt\", chápeme svět také v pojmech abstraktní matematizované vědy, která důležité části lidského světa (hodnoty, intuice, krásu, lidské vztahy apod.) z metodických důvodů vypouští. Přitom – jak Koyré ukázal – dokonce i při vědeckých objevech hrají tyto stránky důležitou roli.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Koyré ovlivnil řadu historiků a filosofů, zejména T. Kuhna, jehož slavná práce o vědeckých revolucích se o Koyrého silně opírá, nebo teoretického fyzika P. Feyerabenda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Koyré (původním jménem Александр Владимирович Койракский, \"Aleksandr Vladimirovič Kojrakskij\") (29. srpna 1892, Taganrog, Rostovská oblast Ruska – 28. dubna 1964, Paříž) byl historik a filosof vědy ruského původu, který po většinu života působil v Paříži.", "tgt_summary": "Alexandre Koyré (, ; 29 August 1892 – 28 April 1964), also anglicized as Alexander Koyre, was a French philosopher of Russian origin who wrote on the history and philosophy of science.", "id": 1713549} {"src_title": "Proces (informatika)", "tgt_title": "Process (computing)", "src_document": [{"title": "Správa procesů.", "content": "Moderní operační systémy umožňují spustit zároveň více procesů (textový editor, tabulkový procesor, e-mailový klient apod.), což nazýváme multitasking – multiprocessing. Pokud je v počítači méně procesorů, než je běžících procesů, musejí se procesy na procesorech střídat, což označujeme jako změnu kontextu. Protože programátor nepředpokládá, že by byla změněna data v průběhu vykonávání programu, je při přepínání procesů důležité uchovat všechny informace potřebné pro opětovné obnovení procesu přesně v místě a ve stavu, kde bylo jeho vykonávání přerušeno tak, aby běžící proces tuto změnu nepoznal (až na časové zpoždění mezi dvěma strojovými instrukcemi, mezi kterými došlo ke změně kontextu). Tyto informace se pro každý proces ukládají do tabulky PCB (), která je spravována jádrem operačního systému. Změna kontextu je poměrně náročná operace, a proto byla zavedena vlákna (), která mají režii na přepnutí nižší. Uspoří se zejména na tom, že thready sdílejí jeden paměťový prostor. To jim též umožňuje velmi rychlou a efektivní vzájemnou komunikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus procesu.", "content": "Životní cyklus procesu probíhá podle diagramu stavových přechodů. U několika soupeřících procesů je zařazení k běhu řízeno pravidly: časová kvanta, priorita, či bez možnosti přerušení. Přepínání procesů je značně časově náročné a může vyhovovat jen pro toleranci událostí s dlouhou latencí (například přístup na disk).", "section_level": 1}, {"title": "Základní stavy procesů.", "content": "Následující stavy procesů se vyskytují ve všech víceúlohových systémech:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířené stavy procesů.", "content": "Dva přidané stavy jsou dostupné pro procesy v systémech, které podporují střednědobé plánování procesů () s podporou virtuální paměti. V obou stavech je celý proces odsunut z vnitřní paměti na pevný disk, je-li vnitřní paměti nedostatek (). Je chybou považovat stránkování paměti za střednědobé plánování, protože v tomto případě se odkládá celý proces. Běžné současné operační systémy rozšířené stavy procesů nepoužívají (například řada Windows NT, Mac OS X nebo Linux).", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace mezi procesy.", "content": "Komunikace mezi procesy (IPC, \"Inter-Process Communication\", též \"meziprocesová komunikace\") označuje mechanismy, pomocí kterých mezi sebou procesy komunikují a sdílí data. Komunikace může být u procesů velice frekventovaná. Některé procesy vytvářejí výstupy, které jiným procesům mohou předávat jako vstupy. Proces nebo aplikaci můžeme podle úlohy v IPC označit jako klienta nebo jako server. Proces zastupující roli klienta si vyžádá službu od jiné aplikace nebo procesu. Na požadavky klienta nebo více klientů odpovídá server. Mnohdy aplikace zastupují obě tyto role. Je možné aby oba spolu komunikující procesy běžely na jiných zařízeních s jiným operačním systémem. Komunikace pak musí probíhat prostřednictvím určitých protokolů pomocí počítačové sítě, sběrnice, bezdrátově i jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na začátku 60. let 20. století se řídící počítačový software vyvinul z monitorovacího (např. IBM IBSYS) na výkonný (exekutivní) řídící software. Počítače se stávaly rychlejšími a výkonnějšími, avšak tehdejší výpočetní čas počítačů nebyl úsporný ani plně využívaný. To byl důvod, proč se stala technika multiprogramování potřebnou a nezbytnou. Multiprogramování umožnilo souběžnost několika programů. Nejdříve běželo více programů na jediném procesoru, jako výsledek základní jednoprocesorové počítačové architektury, kdy sdílely vzácné a limitované hardwarové zdroje a souběžnost sériové povahy (střídání). Na pozdějších systémech s více procesory mohlo běžet více programů již paralelně. Programy se skládají ze sekvencí instrukcí pro procesory. Jeden procesor může spustit v jeden čas pouze jednu instrukci, a tak je nemožné spustit více programů ve stejný čas. Program může vyžadovat nějaký systémový zdroj, jako například vstupní zařízení, nebo může zahrnovat nějakou pomalou operaci jako je posílání výstupu (příkazu) na tiskárnu, což by vedlo k nečinnosti procesoru (čekání, až tiskárna bude potřebovat další data). Aby mohl být procesor stále využíván, je provádění takovéhoto procesu pozastaveno a operační systém po tuto dobu využije procesor k běhu jiného programu. Uživateli pak může připadat, že programy běžely ve stejný okamžik (odtud termín „paralelní“). Krátce poté byla představa „programu“ rozšířena na význam „vykonávání programu a jeho kontextu“. Tím byl zrozen samotný koncept procesu, který se také stal nezbytným pro vznik reentrantního programování. O něco později přišly ještě vlákna. S příchodem konceptů jako je sdílení času, počítačová síť a vícejádrové procesory se sdílenou pamětí, ustoupilo staré multiprogramování před opravdovým multitaskingem (víceúlohový systém), multiprocesingem (víceprocesorový systém), a později také před vícevláknovými aplikacemi ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Proces () je v informatice název pro spuštěnou instanci počítačového programu. Proces je umístěn v operační paměti počítače v podobě sledu strojových instrukcí vykonávaných procesorem. Obsahuje nejen kód vykonávaného programu, ale i dynamicky měnící se data, která proces zpracovává. Program může na jednom, ale i více počítačích běžet v podobě jednoho či více procesů s různými daty (například vícekrát spuštěný webový prohlížeč zobrazující různé stránky). Správu procesů vykonává operační systém, který zajišťuje jejich oddělený běh, přiděluje jim systémové prostředky počítače a umožňuje uživateli procesy spravovat (spouštět, ukončovat atp.).", "tgt_summary": "In computing, a process is the instance of a computer program that is being executed by one or many threads. It contains the program code and its activity. Depending on the operating system (OS), a process may be made up of multiple threads of execution that execute instructions concurrently. While a computer program is a passive collection of instructions, a process is the actual execution of those instructions. Several processes may be associated with the same program; for example, opening up several instances of the same program often results in more than one process being executed. Multitasking is a method to allow multiple processes to share processors (CPUs) and other system resources. Each CPU (core) executes a single task at a time. However, multitasking allows each processor to switch between tasks that are being executed without having to wait for each task to finish. Depending on the operating system implementation, switches could be performed when tasks perform input/output operations, when a task indicates that it can be switched, or on hardware interrupts. A common form of multitasking is time-sharing. Time-sharing is a method to allow high responsiveness for interactive user applications. In time-sharing systems, context switches are performed rapidly, which makes it seem like multiple processes are being executed simultaneously on the same processor. This seeming execution of multiple processes simultaneously is called concurrency. For security and reliability, most modern operating systems prevent direct communication between independent processes, providing strictly mediated and controlled inter-process communication functionality.", "id": 2387161} {"src_title": "Dikobraz jihoafrický", "tgt_title": "Cape porcupine", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dikobraz jihoafrický je ve svém areálu největším hlodavcem. Samice jsou v průměru ještě o jeden kilogram těžší než samci. Tmavá, přiléhavá a hrubá srst, která kryje břicho a končetiny, přechází na hlavě a na hřbetě ve hřívu, kterou zvířata v rozčilení naježí. Na zádi a ocase je srst přeměněna v tuhé, černo-bílé ostny, které mohou být až 50 cm dlouhé. Některé z kratších bodlin na ocase jsou navíc duté a když jimi dikobraz zatřese, vydávají chřestivý zvuk. Ostny jsou usazené v kůži jen velmi volně a snadno se uvolňují, rychle ale dorůstají.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Je hojný v celé subsaharské Africe, vyskytuje se až do výšky 2000 m n. m všude tam, kde je nějaký vegetační kryt. Obývá křoviny, savany i lesy, dává však přednost kamenitým oblastem, kde přes den snadno nachází úkryt.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Dikobraz jihoafrický je aktivní převážně v noci, přes den odpočívá v doupatech pod kameny, v opuštěných norách hrabáče nebo si vyhrabává vlastní, až 20 m dlouhé nory. Jsou buď samotáři, nebo žijí v malých rodinných skupinkách do 6 jedinců. Jsou to převážně býložravci, vyhrabávají kořeny, hlízy a cibule rostlin, pojídají ovoce a také okusují kůru ze stromů. V oblastech, kde je nedostatek fosforu, také okusují kosti. Samice je březí 3 měsíce a pak v noře vystlané trávou vrhne 1–4 dobře vyvinutá mláďata. Mladí dikobrazi jsou osrstění, mají otevřené oči a prořezané zuby, měkké ostny ztvrdnou až několik hodin po narození. Matka je kojí 3 nebo 4 měsíce, mláďata rychle rostou a v roce věku už mají plnou velikost. Samci pohlavně dospívají mezi 8 až 18 měsíci, samice mezi 6 až 16 měsíci věku. Dikobraz jihoafrický je na hlodavce dlouhověký a dožívá se 12–15 let V případě ohrožení se dikobraz naježí a začne výhrůžně chrastit ostny. V případě, že to nepřítele neodežene, pokusí se jej nabodnout na ostny, které se při zapíchnutí do kůže snadno uvolňují. Dikobraz tak může způsobit i těžká zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V rámci Evropy je dikobraz jihoafrický chován přibližně v pěti desítkách zoo. Nejvíce přitom ve Španělsku a Spojeném království. V Česku chovají tento druh tři zoo: Zoo Praha, Zoo Dvůr Králové a od roku 2019 také Zoo Ostrava.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Dikobraz jihoafrický je v Zoo Praha chován od roku 2003. První mládě se narodilo o rok později. První odchov čistokrevných jedinců se však datuje až do roku 2013. V roce 2017 se ve dvou vrzích narodila tři mláďata. V průběhu roku 2018 byla odchována čtyři mláďata. Ke konci roku 2018 bylo chováno pět jedinců. V červnu 2019 se narodilo jedno mládě a další následovalo v říjnu téhož roku. Mládě přišlo na svět i v dubnu 2020. Obývá expozici v tzv. labyrintu u pavilonu Afrika zblízka v horní části areálu zoo.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v Zoo Ostrava.", "content": "Nová expozice Tsavo pro dikobrazy jihoafrické a mangusty byla u vjezdu do safari otevřena 1. července 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dikobraz jihoafrický (\"Hystrix africaeaustralis\") je běžný druh dikobraza, rozšířený po celém území subsaharské Afriky s výjimkou pouštních oblastí na jihozápadním pobřeží.", "tgt_summary": "The Cape porcupine (\"Hystrix africaeaustralis\") or South African porcupine, is a species of Old World porcupine native to central and southern Africa.", "id": 1094202} {"src_title": "Ostrov mrtvých", "tgt_title": "Isle of the Dead (painting)", "src_document": [{"title": "Námět obrazu.", "content": "Böcklin namaloval celkem pět verzí obrazu mezi léty 1880 a 1886. V každé verzi je na obraze skalnatý ostrov strmě vystupující z moře, který je uprostřed porostlý smutečními cypřiši. Do skal jsou zapuštěny výklenky, které slouží jako pohřební komory. K ostrovu se blíží loďka se stojící postavou v bílém, bílou rakví a veslařem. Podle řecké mytologie je převozníkem Charón a voda okolo řeka smrti Acherón, přes kterou převáží Charón bíle zahaleného zemřelého k uložení do hrobu. Vizuálním předobrazem této malby byly Böcklinovi, toho času žijícímu ve Florencii, Pontinské ostrovy, skupina vulkanických ostrovů nedaleko Capri.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh pěti verzí.", "content": "Arnold Böcklin dokončil první verzi obrazu v květnu 1880 na objednávku mecenáše Günthera Alexandera, nicméně obraz si nakonec ponechal. Ještě v průběhu práce na prvním obraze dostal Böcklin v roce 1880 objednávku od Marie Berny, pozdější hraběnky z Orioly, na vytvoření „obrazu ke snění“. Böcklin jí vyhotovil druhou verzi Ostrova mrtvých, ze začátku ještě bez rakve a bílé postavy, které ovšem brzy do této i do první verze doplnil. Druhou verzi poté nazval \"Ostrov hrobů\" (Die Gräberinsel). Třetí verze vznikla roku 1883 pro Böcklinova galeristu Fritze Gurlitta, který chtěl dosáhnout prodejního úspěchu s rytinou tohoto díla od Maxe Klingera. Tato třetí verze byla roku 1933 nabídnuta na uměleckém trhu k prodeji, kde si ji zakoupil Adolf Hitler, který tento obraz velmi obdivoval. Dílo nejdříve umístil v Berghofu na Obersalzbergu, od roku 1940 pak obraz visel v Novém říšském kancléřství. Kvůli finanční tísni vznikla v roce 1884 čtvrtá verze úspěšného námětu, kterou později koupil sběratel umění baron Heinrich Thyssen a umístil ji do berlínské pobočky své banky. Tam bylo také dílo zničeno během bombardování Berlína za druhé světové války, zachovala se pouze černobílá fotografie. Pátou verzi obrazu si roku 1886 objednalo Muzeum výtvarných umění v Lipsku, kde visí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Obraz je silně autobiograficky ovlivněn. Téma smrti hrálo v Böcklinově životě i díle vždy důležitou roli. Za svého života ztratil osm ze svých čtrnácti dětí, on sám onemocněl tyfem a utrpěl záchvat mrtvice. Od třetí verze výše opatřoval Böcklin vždy jednu z pohřebních komor na obraze svými iniciálami. Někteří kritici v tom spatřují lítost nad koncem evropské kultury na prahu přetechnizovaného 20. století. I ve svých dalších obrazech se totiž Böcklin věnuje smrti a konci, například ve svém \"Portrétu umírající Kleopatry\" nebo \"Smrti hrající na housle\". Morbidní atmosféra obrazu Ostrov mrtvých dosáhla v depresívní atmosféře konce století velké popularity, kterou si obraz udržuje dodnes. Všechny verze díla měly rovněž velký vliv na pozdější malíře a dodnes existuje nespočet nových interpretací.", "section_level": 1}, {"title": "Údaje pěti verzí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ostrov života.", "content": "Roku 1888 dokončil Arnold Böcklin obraz s názvem \"Ostrov života\" (\"Die Lebensinsel\"). Představuje, možná jako určitý protipól, rovněž malý ostrov, na němž se ovšem rozpustile koupou bohové, plavou labutě, prochází skupinky lidí a ostrov porostlý bujnou přírodou. Tento obraz visí stejně jako první verze Ostrova mrtvých v Muzeu umění v Basileji.", "section_level": 2}, {"title": "Převzetí námětu.", "content": "Díla klasické hudby", "section_level": 2}], "src_summary": "Ostrov mrtvých (německy \"Die Toteninsel\") je název pravděpodobně nejznámějšího obrazu švýcarského malíře Arnolda Böcklina. Jméno obrazu pochází z dopisu samotného Böcklina svému prvnímu zadavateli z roku 1880.", "tgt_summary": "Isle of the Dead () is the best-known painting of Swiss Symbolist artist Arnold Böcklin (1827–1901). Prints were very popular in central Europe in the early 20th century—Vladimir Nabokov observed in his 1936 novel \"Despair\" that they could be \"found in every Berlin home\". Böcklin produced several different versions of the mysterious painting between 1880 and 1901, which today are exhibited in Basel, New York City, Berlin and Leipzig.", "id": 1770316} {"src_title": "Lexa Doig", "tgt_title": "Lexa Doig", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lexin otec je původem Skot, její matka pochází z Filipín. Narodila se a vyrůstala v Torontu v Ontariu, kde její rodina vlastní část zdejšího divadla. Ve věku svých devíti let, po zhlédnutí opery \"Porgy a Bess\", zatoužila stát se herečkou. V šestnácti letech se přihlásila do modelingového konkurzu a byla přijata. Před tím, než v průběhu posledního ročníku předčasně ukončila studium střední školy, točila hlavně reklamy a věnovala se modelingu. Hrála v divadle v \"Romeovi a Julii\" a \"Jezinkách a bezinkách\", během zkoušení pro televizní a filmové role.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Lexa Doig hrála v několika reklamách a měla malou roli ve filmu producenta Gena Roddenberryho \"Earth: Final Conflict\", ale její první velká role byla v seriálu Williama Shatnera \"TekWar\", kde hrála \"cowgirl\", specialistku na sledování a získávání informací. Lexa Doig dostala roli Tiny Backus v krátkém seriálu \"CI5: The New Professionals\". V roce 2000 hrála v dalším Roddenberryho seriálu \"Andromeda\" dvojroli umělé inteligence hvězdné lodě zobrazované na obrazovkách, či jako hologram a vlastní vtělení lodě jménem Rommie. V roce 2001 si hrála v hororu \"Jason X\" a poté v několika epizodách deváté a desáté řady \"Hvězdné brány\" doktorku Carolyn Lam. Později se objevila v roli profesorky Wendy Paulsonové v druhé řadě seriálu \"The 4400\". V roce 2010 si zahrála v šesti dílech seriálu \"V\" doktorku Leah Pearlman. V roce 2012 si zahrála teroristku v kanadském sci-fi seriálu \"Continuum\". V roce 2017 získala vedlejší roli Talie al Ghul v páté sérii seriálu \"Arrow\". Jednu z hlavních rolí získala v seriálu \"The Arrangement\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "2. srpna 2003 se vdala za hvězdu seriálu Hvězdná Brána Michaela Shankse. 13. září 2004 se jim narodila dcera Mia Tabitha a v březnu 2006 syn Samuel David. Rodina žije střídavě v Torontu a Vancouveru, kde Michael Shanks točí \"Stargate\" s plány na stěhování do Los Angeles v blízké budoucnosti. Jejími hobby jsou četba, jízda na kolečkových bruslích a hraní RPG (Dungeons and Dragons). Lexa a její manžel spolupracují s charitativní organizací Multiple Sclerosis Society of Canada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandra Lecciones „Lexa“ Doig (* 8. června 1973, Toronto) je kanadská herečka, známá spíše pod jménem Lexa Doig. Asi její nejznámější role je ze seriálu \"Andromeda\" \"Rommie\", dále pak ze seriálu \"Hvězdná brána\" jako Dr. Carolyn Lam.", "tgt_summary": "Alexandra Lecciones Doig (born June 8, 1973) is a Canadian actress. She portrayed the title role in the 2000–2005 Canadian-American science fiction-adventure television series \"Andromeda\". She also portrayed the female lead role of Rowan in the science fiction-action horror film \"Jason X\" (2001), the tenth installment of the \"Friday the 13th\" film series and currently appears in the Aurora Teagarden mystery films on the Hallmark Movies & Mysteries Channel.", "id": 1968149} {"src_title": "Willis Lee", "tgt_title": "Willis Augustus Lee", "src_document": [{"title": "Život a vojenská kariéra.", "content": "Willis Lee se narodil v malém městečku Natlee ve státě Kentucky. Roku 1908 dostudoval Americkou námořní akademii. Během dalších dvaceti let sloužil na řadě lodí a potom na pevnině jako výzbrojní inspektor. Zároveň reprezentoval americkou armádu i USA ve sportovní střelbě. Ve dvacátých letech byl velícím důstojníkem na třech torpédoborcích a posléze navštěvoval Námořní válečnou školu. Ve třicátých letech byl přeřazen k námořní cvičné divizi, velel lehkému křižníku \"USS Concord\". Na počátku roku 1942 byl povýšen do hodnosti kontradmirála a stal se asistentem náčelníka štábu velitele amerického námořnictva. V srpnu 1942 byl kontradmirál Lee poslán do Pacifiku, aby zde velel divizi bitevních lodí. Se svou vlajkovou lodí \"USS Washington\" se úspěšně zúčastnil bitvy u Guadalcanalu v noci ze 14. na 15. listopadu 1942. V prosinci 1944 byl jmenován viceadmirálem a velitelem rychlých bitevních lodí Pacifické flotily. V květnu 1945 byl vyslán do Atlantiku s pověřením velet speciální jednotce zabývající se vývojem metod boje s japonskými kamikaze. Během této služby podlehl 25. srpna 1945 srdečnímu záchvatu. Je pohřben společně se svou manželkou Mabelle Allen Leeovou (1894 – 1949) v 6. sektoru vojenského Arlingtonského hřbitova ve Washingtonu, D.C..", "section_level": 1}, {"title": "Willis Lee na olympiádě v Antverpách.", "content": "Willis A. Lee byl nejúspěšnějším sportovcem 7. olympijských her 1920. Všechny úspěchy však získal v soutěžích družstev; navíc sportovní střelba měla v Antverpách plných 21 disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Libovolná puška – 3 polohy – družstva.", "content": "70 závodníků ze 14 zemí tvořilo pětičlenná družstva pro závod, v němž se udělovaly dvě sady medailí – pro jednotlivce a družstva. Střílelo se vstoje, vkleče a vleže na vzdálenost 300 m. Účastnilo se i mladé Československo, které skončilo na předposledním místě. Vyhrál tým USA ve složení Morris Fisher, Carl Townsend Osburn, Dennis Fenton, Lloyd Spooner a Willis Lee, celkem dosáhl 4876 b., druhé skončilo Norsko, třetí Švýcarsko. Prameny neuvádějí pořadí Willise Lee v soutěži jednotlivců.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská puška – vstoje na 300 m – družstva.", "content": "Této soutěže se účastnilo celkem 15 zemí po pěti členech každého družstva. I v této soutěži bylo Československo předposlední, zvítězilo Dánsko s 266 body. Tým USA skončil druhý (255 b.) ve složení: Carl Townsend Osburn, Lawrence Adam Nuesslein, Lloyd Spooner, Willis Lee a Thomas Brown. Bronzovou medaili získalo Švédsko.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská puška – vleže na 300 m – družstva.", "content": "V této soutěži startovalo 15 pětičlenných družstev. Vítězné USA (289 b.) střílely v sestavě Carl Townsend Osburn, Lloyd Spooner, Morris Fisher, Willis Lee a Joseph Jackson. Za Američany skončila Francie, třetí bylo Finsko. Československo obsadilo 10. příčku.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská puška – vleže na 300 m a na 600 m – družstva.", "content": "Závodilo 14 družstev po pěti závodnících (Československo se zlepšilo na 8. místo). Zvítězil tým USA (573 b.) ve složení Joseph Jackson, Willis Lee, Gunnery Ollie Schriver, Carl Townsend Osburn a Lloyd Spooner. Druzí byli Norové, třetí Švýcaři.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská puška – vleže na 600 m – družstva.", "content": "V této soutěži střílelo 70 závodníků ze 14 zemí (Československo skončilo jedenácté). Zvítězily opět USA (Dennis Fenton, Gunnery Ollie Schriver, Willis Lee, Lloyd Spooner a Joseph Jackson), druhá byla Jihoafrická unie, třetí Švédsko.", "section_level": 2}, {"title": "Malorážka na 50 m – družstva.", "content": "V konkurenci 10 pětičlenných družstev opět dominovali střelci z USA (1899 b.) ve složení Lawrence Adam Nusslein, Arthur Rothrock, Willis Lee, Dennis Fenton a Gunnery Ollie Schriver. Druhé skončilo Švédsko, třetí Norsko.", "section_level": 2}, {"title": "Střelba na běžícího jelena – družstva.", "content": "V této soutěži se prezentovala jen 4 družstva (20 závodníků). Zvítězilo Norsko (178 b.) před Finskem, na USA zbyla bronzová medaile za 158 b. V týmu startovali Thomas Brown, Lawrence Adam Nusslein, Lloyd Spooner, Carl Townsend Osburn a Willis Lee.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojstřel na běžícího jelena – družstva.", "content": "Mezi čtyřmi družstvy vyhrálo Norsko (343 b.), na USA zbylo poslední, čtvrté místo. USA s Willisem Lee mělo stejné složení jako v předchozí disciplíně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Willis August Lee (11. května 1888, Natlee, Kentucky – 25. srpna 1945) byl admirál Námořnictva USA za druhé světové války a sportovní střelec. Na 7. letních olympijských hrách 1920 v Antverpách získal pět zlatých, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.", "tgt_summary": "Willis Augustus \"Ching\" Lee Jr. (May 11, 1888 – August 25, 1945) was a vice admiral of the United States Navy during World War II. Lee commanded the American ships during the second night of the Naval Battle of Guadalcanal (November 14–15, 1942) and turned back a Japanese invasion force headed for the island. The victory ended Japanese attempts to reinforce their troops on Guadalcanal, and thus marked a turning point in both the Guadalcanal Campaign and the Pacific War itself. Lee was also a skilled sport shooter, and won seven medals in the 1920 Olympics shooting events (including five gold medals), tied with teammate Lloyd Spooner for the most anyone had ever received in a single games. Their record stood for 60 years. He was the most successful athlete at the 1920 Olympics.", "id": 670958} {"src_title": "Zákožka svrabová", "tgt_title": "Sarcoptes scabiei", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Samečci žijí na povrchu kůže nebo v mělkých chodbičkách. Zde dochází ke kopulaci, po níž odumřou. Samičky se zavrtávají pomocí klepítek (chelicer) do vrstev pokožky \"stratum spinosum\" nebo \"stratum granulosum\", kde žijí tři až šest týdnů. Za života nakladou asi padesát 160–190 × 84–103 µm velkých vajíček do vyvrtaných chodbiček. Vývojový cyklus trvá 12 až 21 dnů. Vývoj obou pohlaví probíhá přes jedno larvální a dvě nymfální stadia. Z vajíček se po třech až pěti dnech líhnou larvy, které jsou asi 140–210 µm dlouhé a 100–160 µm široké, mají tři páry končetin a žijí převážně ve vyvrtaných chodbičkách. Larvy se postupně mění na tzv. nymfální stadia (protonymfa, tritonymfa), která mají již čtyři páry končetin jako dospělí jedinci (imaga), jsou však menší a pohlavně nediferencovaná. Protonymfa je 180–300 µm dlouhá a 130–250 µm široká, tritonymfa 180–300 µm dlouhá a 160–270 µm široká.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "V odborné literatuře existují dva různé přístupy k systemizaci poddruhů zákožky svrabové. Jednotlivé poddruhy jsou morfologicky prakticky nerozeznatelné, přičemž rozsah jejich hostitelů je omezen. Za příznivých podmínek se však mohou přenést i na jiného hostitele, kde většinou způsobí jen dočasné onemocnění. Z tohoto důvodu jsou poddruhy přiřazovány podle autora buď jednomu, nebo více poddruhům. Podle jednoho přístupu se všechny zákožky svrabové přiřazují jednomu druhu \"Sarcoptes scabiei\" a ten je podle hostitele přiřazen příslušnému poddruhu (např. \"Sarcoptes scabiei\" var. \"hominis\" – zákožka svrabová lidská; \"Sarcoptes scabiei\" var. \"canis\" – zákožka svrabová psí atd.). Podle jiného přístupu jsou zástupci přiřazeni jednotlivým druhům, např. \"Sarcoptes scabiei\" – zákožka svrabová lidská, \"Sarcoptes canis\" – zákožka svrabová psí, \"Sarcoptes equi\" – zákožka svrabová koňská atd.", "section_level": 1}, {"title": "Svrab lidský.", "content": "U člověka je původcem zákožka \"Sarcoptes scabiei\" var. \"hominis\" (\"Sarcoptes scabiei\"). Projevuje se nepříjemným svěděním a kožními změnami v podobě oděrek (exkoriací), pupínků a skvrn. Šíří se hlavně v kolektivech, kde žijí lidé v těsném kontaktu (rodiny, jesle, internáty, domovy seniorů, nemocnice, sociální ústavy). Nejčastější cesta přenosu je mezi sexuálními partnery. Imunitně oslabení jedinci mohou být k nákaze náchylnější. Statistika ÚZIS dokládá, že svrab je nejvíce rozšířeným profesním onemocněním mezi zdravotníky; četnost výskytu onemocnění se ve srovnání s rokem 2000 zvýšila (2002). U člověka, který je nakažen poprvé, se nákaza neprojeví ihned, může uplynout i několik týdnů, než se objeví první kožní příznaky. U osob s opakovanou nákazou se příznaky objevují dříve. Nejprve mírné pocity svědění se stupňují zejména v noci na lůžku a při prohřátí těla (sport), kdy zákožky zvyšují svou aktivitu. Samičky lezou po kůži, během několika minut se do ní zavrtávají a ve spodních vrstvách kůže si razí chodbičky, ve kterých každý den kladou 1 až 2 vajíčka. Z nich se líhnou larvy, které žijí na povrchu těla. Z larev se během 18 až 23 dnů vyvinou nové samičky, které se opět zavrtávají nebo se mohou přenést na dalšího hostitele.", "section_level": 1}, {"title": "Svrab prasete divokého.", "content": "Původcem svrabu prasete divokého je roztoč \"Sarcoptes scabiei\" var. \"suis\" (\"Sarcoptes suis\"). Je jednou z nejmenších zákožek, samička je dlouhá 0,4–0,5 mm a široká 0,3–0,4 mm, sameček je asi o třetinu menší. K nakažení dochází po kontaktu s nemocným zvířetem, případně po kontaktu s předmětem, čerstvě infikovaným nemocným zvířetem (zálehy, otěrové stromy, krmná zařízení). Selata se infikují od matky. K propuknutí onemocnění dochází především v oblastech s vysokou populační hustotou černé zvěře či u divokých prasat držených v oborních či farmových chovech s nízkou úrovní hygieny a kvantitativně či kvalitativně špatnou výživou. Výskyt svrabu u černé zvěře ve volnosti byl zjištěn např. v roce 2008 v okresech Litoměřice či Příbram; v oborních, resp. farmových chovech černé zvěře byl svrab opakovaně zjištěný v letech 2009 a 2010 na jižní Moravě. Onemocnění začíná většinou na hlavě v okolí očí, na ušních boltcích, na spodní straně břicha či na vnitřních plochách předních končetin a v pokročilých případech se může rozšířit téměř na celý povrch těla. Na postižených místech vypadává srst, dochází ke zvýšené sekreci lymfy, tvorbě typických strupovitých nálepů a vzniká tzv. papulózní (též papulární) dermatitida. V důsledku silné svědivosti a následného úporného škrabání vznikají drobná poranění kůže, následně pokrytá strupy, dochází ke zhrubnutí kůže a vzniku kožních řas. Poranění kůže jsou často komplikována sekundární bakteriální infekcí. Kvůli silnému svědění jsou nemocná zvířata neklidná, zhoršuje se jejich tělesná kondice a v důsledku zánětlivých procesů v kůži dochází k zaostávání v růstu, hubnutí a u selat může docházet i k úhynům. Dospělá zvěř v dobré kondici dokáže klinické příznaky onemocnění překonat, často však zůstává zdrojem infekce pro ostatní zvěř. Choroba je přenosná na člověka, u kterého dochází k obdobným příznakům, původce onemocnění (\"Sarcoptes suis\") se však u člověka dále nerozmnožuje a onemocnění během několika týdnů odezní. Diagnostika svrabu u divokých prasat je založena na parazitologickém vyšetření kožních seškrabů, možné je také serologické vyšetření ELISA testem. Léčba svrabu u volně žijící černé zvěře je velmi problematická vzhledem k pohybové, resp. migrační aktivitě divokých prasat, znemožňující opakované podání léčiva v několika po sobě následujících dnech. V oborních chovech lze svrab úspěšně léčit perorální aplikací ivermektinu (CERMIX).", "section_level": 1}, {"title": "Svrab (prašivina) lišek.", "content": "Prašivinu lišek, resp. sarkoptový svrab lišek způsobuje \"Sarcoptes scabiei\" var. \"vulpes\" (\"Sarcoptes vulpes\"). Podle jiného zdroje je jím \"Sarcoptes scabiei\" var. \"canis\" (\"Sarcoptes canis\"). Vývoj zákožky od vajíčka až po pohlavně zralého jedince trvá u samečků dva týdny a u samiček tři týdny. K přenosu dochází většinou tělesným kontaktem, při němž se přenášejí larvy pohybující se po pokožce napadeného jedince. Lišky jsou k prašivině velmi vnímavé, zákožky přednostně osídlují řídce ochlupená místa na spodní straně těla, ale také ušní boltce, okolí loketního a hlezenního kloubu a oháňku. Při generalizovaném průběhu onemocnění se zákožkami vyvolané změny mohou vyskytovat po celém povrchu těla. V pokročilém stadiu dochází k plošnému prořídnutí až vypadávání srsti. Objevují se oděrky a dochází k povrchovému krvácení. Postupně dochází ke ztluštění kůže, zvýšení sekrece lymfy, vznikají zánětlivá ložiska (papuly) s následnou tvorbou strupů. Průvodním znakem onemocnění je vysoká svědivost, zvířata se snaží postižená místa škrabat, olizovat či vykusovat. Nemocné lišky hubnou a v průběhu tří měsíců hynou. Onemocnění je přenosné na psy, vlky, kočky a člověka. Léčba se neprovádí. Vzhledem k vysoké nakažlivosti onemocnění a možnosti přenosu na psy je nutné zamezit kontaktu loveckých psů s uhynulou či ulovenou „prašivou“ liškou. U člověka může dojít k infekci těmito zákožkami (většinou po kontaktu s nemocným psem), po přerušení kontaktu však vymizí do čtyř týdnů. Prašivina se výrazně podílí na regulaci početních stavů lišek, pokles výskytu tohoto onemocnění v některých oblastech se dává do souvislosti s tzv. „plošným odčervováním spárkaté zvěře“ preparátem CERMIX s obsahem ivermektinu, který se tímto způsobem dostává do potravních řetězců volně žijící zvěře.", "section_level": 1}, {"title": "Svrab (prašivina) kamzíků.", "content": "Prašivina kamzíků je rozšířena hlavně v Alpách (Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko). Původcem je zákožka \"Sarcoptes scabiei\" var. \"rupicaprae\" (\"Sarcoptes rupicaprae\"), která může cizopasit rovněž u kozorožců a koz domácích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zákožka svrabová (\"Sarcoptes scabiei\" L., 1758) je parazitický roztoč, který způsobuje onemocnění zvané svrab (sarkaptóza, lid. prašivina). Jedná se o ektoparazita z čeledi zákožkovitých (Sarcoptidae), který žije ve svrchních vrstvách kůže, kde si vrtá chodbičky způsobující svědění. Živí se tkáňovým mokem a uvolněnou rohovinou. Do chodbiček též ukládá vajíčka, ze kterých se později líhnou larvy. \"S. scabiei\" parazituje u lidí a asi 47 dalších savců ze sedmi různých řádů po celém světě. Z domácích zvířat se vyskytuje nejčastěji u psů a prasat. Jedná se o jednoho z nejvíce patogenních parazitických roztočů vůbec, a zejména u volně žijících psovitých šelem (např. liška, vlk, kojot) mohou masivní invaze dosáhnout značné mortality.", "tgt_summary": "Sarcoptes scabiei or the itch mite is a parasitic mite (an arthropod) that burrows into skin and causes scabies. The mite is found in all parts of the world. Humans are not the only mammals that can become infected. Other mammals, such as wild and domesticated dogs and cats (in which it is one cause of mange) as well as ungulates, wild boars, bovids, wombats, koalas, and great apes are affected. The Italian biologists Giovanni Cosimo Bonomo and Diacinto Cestoni showed in the 17th century that scabies is caused by \"Sarcoptes scabiei\"; this discovery of the itch mite in 1687 marked scabies as the first disease of humans with a known microscopic causative agent. The disease produces intense, itchy skin rashes when the impregnated female tunnels into the stratum corneum of the skin and deposits eggs in the burrow. The larvae, which hatch in three to 10 days, move about on the skin, moult into a nymphal stage, and then mature into adult mites. The adult mites live three to four weeks in the host's skin.", "id": 1880352} {"src_title": "Nakadžima Ki-27", "tgt_title": "Nakajima Ki-27", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V červnu 1935 Generální štáb armádního letactva vyhlásil soutěž mezi firmami Nakadžima, Micubiši a Kawasaki na dodání dvou prototypů pokročilého stíhacího letounu, který by nahradil dvouplošníky Kawasaki Ki-10 (Typ 95). Zadání znělo na celokovový jednoplošník vyzbrojený dvojicí kulometů ráže 7,7 mm, který by dosahoval rychlosti 450 km/h a vystoupal do výšky 5000 m za 6 minut. Ze soutěže vzešly typy Nakadžima Ki-27, Kawasaki Ki-28 a Micubiši Ki-33 (modifikace námořního typu A5M). Nakadžima využila koncepci svého jednoplošníku Ki-11, který byl neúspěšný právě v soutěži, ze které byl vybrán typ Kawasaki Ki-10. Pro letoun byl zvolen vzduchem chlazený devítiválcový hvězdicový motor Nakadžima Ha-1a Kotobuki a pevný podvozek.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp Ki-27, přímo konstrukčně navazující na prototyp stroje Nakadžima PE, vzlétl 15. října 1936 na letišti Odžima. Zlepšení ovladatelnosti konstruktéři zajistili postupným zvětšením rozpětí z 10,4 až na 11,31 m a úpravou koncového profilu křídla. Porovnávacích zkoušek v listopadu 1936 se již zúčastnil také druhý prototyp. Přestože měl menší rychlost i stoupavost než jeho konkurenční stroje, díky svým výborným manévrovacím schopnostem byl na jaře 1937 vyhlášen vítězem soutěže. Společnost Nakadžima následně získala objednávku na 10 předsériových exemplářů Ki-27a, které se od prototypů lišily ve tvaru SOP a krytu kabiny. Pohon zajišťoval výkonnější motor Ha-1b s dvoupolohovou stavitelnou vrtulí. Sériová výroba byla zahájena v továrně Nakadžima ve městě Ota v prosinci 1937. V průběhu roku 1939 začala společnost dodávat upravené Ki-27b, které obdržely zcela prosklený polokapkovitý kryt kabiny. Inovace se týkala také možnosti instalovat pod centroplán závěsníky pro čtyři pumy po 25 kg a později i přídavné nádrže. Ki-27 KAI byla odlehčená verze s vyšší rychlostí (475 km/h), vyvinutá kvůli zpoždění vývoje typu Nakadžima Ki-43, vznikla pouze ve dvou kusech v polovině roku 1940. Celková produkce výrobce Nakadžima dosáhla počtu 2017 strojů včetně předsériových. Dalších 50 letounů dodala v období mezi prosincem 1938 a únorem 1939 firma Tačikawa. Další stroje přímo vycházející z Ki-27 vyráběla společnost Manšu Hikóki Seizó K. K. v Mandžusku.", "section_level": 1}, {"title": "Manšu Ki-79.", "content": "Letecká továrna v mandžuském Charbinu dodávala letectvu japonské císařské armády stroje příbuzné typu Ki-27. Letouny čtyř verzí byly určeny k pokračovacímu výcviku. Jednomístnou variantu Manšu Ki-79a a dvoumístnou Ki-79b poháněl motor Hitači Ha-13a. Jednomístná verze Ki-79c s pohonnou jednotkou Hitači 22 a dvoumístná Ki-79d s motorem Hitači 24 měla místo celokovové poloskořepinové konstrukce ocelovou kostru trupu s překližkovým potahem.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První tři Ki-27a převzala jednotka 1. Čútai 2. Hikó-Daitai v dubnu 1938, která operovala v severní Číně. Jedním z mnoha útvarů, přejímající od července 1938 Ki-27a, obzvláště vynikl 77. stíhací pluk s původní dislokací v Nankingu. Poté pluk zasahoval do bojů v Malajsku a Barmě. Stroj byl do počátku druhé světové války hlavním stíhacím typem japonské armády. V době svého vzniku se jednalo o moderní letoun, který neměl během svého nasazení při napadení Číny v roce 1938 žádnou konkurenci. To trvalo do roku 1939, kdy se mu v bitvě s Rudou armádou u Chalchyn golu stal silným protivníkem sovětský Polikarpov I-16. Zde se ukázaly jeho hlavní nedostatky spočívající v nedostatečné výzbroji, pancéřování a chybějící ochraně palivových nádrží. Letoun Ki-27 však přesto stále zůstával ve výzbroji a to především pro své skvělé možnosti v manévrovém boji, vlastnosti u japonského velení velice ceněné. Typ 97 se účastnil počátku druhé světové války v Pacifiku. Doprovázel například bombardéry mířící na Singapur. Brzy poté byl nahrazován moderními typy a dosloužil při výcviku. V některých bojových jednotkách létal až do roku 1943. Na konci války byl používán k sebevražedným náletům proti spojeneckým silám. Typ Ki-27 byl také bojově používán letectvy Thajska, od září 1942 do léta roku 1943 Mandžukua a několik ukořistěných kusů používala i Čína. Stroje Ki-27 thajského letectva za války hlásily poškození jednoho stroje P-51 Mustang a sestřelení jednoho P-38 Lightning.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Základní údaje Ki-27b podle publikace \"Japanese Aircraft of the Pacific War\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima Ki-27 (: 中島 キ-27) byl japonský jednomotorový jednomístný stíhací letoun užívaný armádním letectvem do roku 1940. Tento první stíhací jednoplošník armádního letectva byl označen jako stíhací letoun typ 97 (九七式戦闘機, \"97šiki sentóki\"). Jeho spojenecký kódový název zněl Nate.", "tgt_summary": "The was the main fighter aircraft used by the Imperial Japanese Army Air Force up until 1940. Its Allied nickname was \"Nate\", although it was called \"Abdul\" in the \"China Burma India\" (CBI) theater by many post war sources; Allied Intelligence had reserved that name for the nonexistent Mitsubishi Navy Type 97 fighter, expected to be the successor to the carrier-borne Type 96 (Mitsubishi A5M) with retractable landing gear and an enclosed cockpit.", "id": 730323} {"src_title": "Nakadžima Ki-43", "tgt_title": "Nakajima Ki-43", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp letounu poprvé vzlétl 12. prosince 1938 (někdy také uváděn leden 1939) z letiště Ojima, v únoru a březnu 1939 následovaly další dva prototypy. Armádní letectvo převzalo první tři stroje ke zkouškám na jaře 1939 po nichž byl vydán souhlas k výrobě desetikusové ověřovací série. První předsériový stroj byl připraven ke zkušebním letům v listopadu 1939. Pohon obstarával dvouhvězdicový čtrnáctiválec Nakadžima Ha-25 o výkonu 700 kW s dvoulistou kovovou stavitelnou vrtulí, oproti prototypům byla o 7% snížena hmotnost a zmenšen průřez prodlouženého trupu. Změn doznal i kabinový kryt, který byl po přepracování jednodušší, ostruhové kolo mělo demontovaný zatahovací systém. Druhý předsériový stroj měl pokusně zabudovaný výkonnější motor Ha-105 o výkonu 808 kW, osmý obdržel bojové vztlakové klapky typu Fowler a desátý ověřovací Ki-43 dohotovený v září 1940 nesl dva synchronizované kulomety typ 1 (Ho-103) ráže 12,7 mm. Nové stroje prověřovali zkušební piloti na základně armádního letectva v Tačikawě a s kvalitami lehkého stíhacího letounu byli spokojeni. Sériová výroba letounů Nakadžima Ki-43-Ia byla v továrně Nakadžima Hikóki K. K. zahájena v dubnu 1941, s motorem Ha-25 pohánějícím u prvních kusů nestavitelnou dvoulistou dřevěnou vrtuli, výzbroj obstarávaly vzhledem k nedostatku kulometů Ho-103 dva synchronizované typ 89 ráže 7,7 mm a na závěsnících pod centroplánem mohly být zavěšeny dvě lehké pumy. Jako první na nové Hajabusy přezbrojily od června do listopadu 1941 jednotky 59. a 64. sentai v počtu 59 strojů, které byly přemístěny na ostrov Phu Quoc u pobřeží Kambodže, aby kryly výsadkové operace japonské armády 8. prosince 1941. Od 13. prosince operovaly z letiště Kota Bharu. Následující subvarianta Ki-43-Ib byla vyzbrojena jedním kulometem typ 89 a jedním Ho-103, po zvýšení dodávek Ho-103 byla do výroby zařazena verze Ki-43-Ic se dvěma kulomety střílejícími okruhem vrtule ráže 12,7 mm (Ho-103), které používala např. 50. sentai dislokovaná v Barmě. V únoru 1942 vzlétl první z pěti prototypů Ki-43-IIa se zabudovanou pohonnou jednotkou Nakadžima Ha-115 s dvoustupňovým kompresorem a třílistou stavitelnou kovovou vrtulí. Mezi další úpravy patřilo vyztužené křídlo se zmenšeným rozpětím, které obdrželo palivové nádrže s jednoduchými gumovými ochrannými obaly. Pilotní sedadlo již bylo pancéřované a dosavadní teleskopické zaměřovače nahradily modernější gyroskopické. Změn doznaly také polohy vstupních otvorů ke karburátoru a kompresoru motoru. Výroba ve městě Ota v prefektuře Gumma započala v listopadu 1942 souběžně s továrnou 1. armádního leteckého arzenálu v Tačikawě, kde byla produkce po zhotovení 49 strojů z kapacitních důvodů v listopadu 1943 ukončena. Tyto stroje byly např. ve výzbroji 25. sentai, která v létě roku 1943 operovala z čínského letiště Jogai u Nankingu. Třetím výrobcem Ki-43 se stala společnost Tačikawa Hikóki K. K., která do srpna roku 1945 dodala celkem 2629 licenčních letounů. Od května roku 1943 byl sériově vyráběn typ Ki-43-IIb u kterého byl trubkový chladič za vrtulovým kuželem zaměněn za voštinový na spodní části motorového krytu. Závěsníky pum byly přemístěny blíže ke koncům křídla. Na modifikaci Ki-43-II KAI, jejíž prototypy se zkoušely od června do srpna 1943, byly uplatněny všechny změny prováděné při výrobě Ki-43-II a staly se standardem. Další podstatnou změnou byly individuální ejektory výfuků, které nahradily původní sběrný prstenec, který vyúsťoval do jedné roury na bocích. Tato úprava přidala letounu na rychlosti cca 10 km/h. Od května 1944 bylo postupně zkoušeno deset prototypů verze Ki-43-IIIa s motorem Ha-115-II o výkonu 904 kW, jejíž výrobu převzala již jen firma Tachikawa, která ještě v létě 1945 zkoušela dva prototypy přepadové verze Ki-43-IIIb s výškovými motory Ha-112 (920 kW) a výzbrojí dvou kanónů Ho-5 ráže 20 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima Ki-43 byl japonský jednomotorový jednomístný armádní stíhací letoun užívaný ve druhé světové válce. Neoficiální japonské bojové jméno bylo Hajabusa (隼, \"Sokol stěhovavý\") a dlouhé označení bylo stíhací letoun typu 1 (一式戦闘機 \"ičišiki sentóki\"). Spojenci typu přidělili kódový název Oscar. Ki-43 byl pokračováním typu Nakadžima Ki-27. První prototyp stroje vzlétl roku 1939, letoun se však začal sériově vyrábět až roku 1941. Ukázalo se, že se jedná o extrémně obratný stroj, který však měl slabou výzbroj a pasivní ochranu. Po počátečních úspěších se Američané naučili s Ki-43 bojovat a sláva tohoto letounu rychle pohasínala. Přesto byl vyráběn až do srpna roku 1945 v celkovém množství 5919 kusů. Ke konci války byl využíván také k sebevražedným útokům útvarem Šinbu-tai č. 19.", "tgt_summary": "The Nakajima Ki-43 \"Hayabusa\" (隼, \"Peregrine Falcon\", \"Army Type 1 Fighter\" (一式戦闘機)) was a single-engine land-based tactical fighter used by the Imperial Japanese Army Air Force in World War II. The Allied reporting name was \"Oscar\", but it was often called the \"Army Zero\" by American pilots because it bore a certain resemblance to the Mitsubishi A6M Zero, the Imperial Japanese Navy's counterpart to the Ki-43. Both aircraft had generally similar layout and lines, and also used essentially the same Nakajima Sakae radial engine, with similar round cowlings and bubble-type canopies (the \"Oscar\"'s being distinctly smaller and having much less framing than the A6M). While relatively easy for a trained eye to tell apart with the \"finer\" lines of the Ki-43's fuselage — especially towards the tail — and more tapered wing planform; in the heat of battle, given the brief glimpses and distraction of combat, Allied aviators frequently made mistakes in enemy aircraft identification in the heat of a dogfight, reportedly having fought \"Zeros\" in areas where there were no Navy fighters. Like the Mitsubishi-produced A6M Zero, the radial-engined Ki-43 was light and easy to fly and became legendary for its combat performance in East Asia in the early years of the war. It could outmaneuver any opponent, but did not have armor or self-sealing tanks, and its armament was poor until its final version, which was produced as late as 1945. Allied pilots often reported that the nimble Ki-43s were difficult targets but burned easily or broke apart with few hits. In spite of its drawbacks, the Ki-43 shot down more Allied aircraft than any other Japanese fighter and almost all the JAAF's aces achieved most of their kills in it. Total production amounted to 5,919 aircraft. Many of these were used during the last months of the war for kamikaze missions against the American fleet.", "id": 314259} {"src_title": "Nakadžima Ki-84", "tgt_title": "Nakajima Ki-84", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ Ki-84 byl japonskou armádou objednán 29. prosince 1941, jako budoucí náhrada v té době do služby zaváděného typu Nakadžima Ki-43 Hajabusa. Nový typ si měl zachovat výbornou obratnost svého předchůdce a obecně dosahovat vyšších výkonů. Také měl mít pancéřování kabiny letounu a samosvorné obaly nádrží, což byly velké slabiny typu Ki-43. Vývoj nového typu vedl Tei Kojama, jenž stál i u zrodu typů Ki-43 a Nakadžima Ki-44. První prototyp byl dokončen v březnu roku 1943 a o pět týdnů později zalétán. Zkoušky probíhaly úspěšně a brzy byly dokončeny další dva prototypy letounu. V září roku 1943 proběhl cvičný souboj prototypu Ki-84 s letounem Ki-44 a s německým Focke Wulfem 190 A5, který byl rozebraný přepraven do Japonska. Major Jasuhiki Kuroe, který pilotoval prototyp Ki-84, ho shledal jako nejlepší. Sériové výrobě typu předcházely dvě předsérie, které byly vyrobeny mezi srpnem roku 1943 a březnem roku 1944. Poté už začala sériová výroba typu, jež trvala až do konce války. Celkem bylo postaveno 3514 kusů Ki-84.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ki-84 byl robustní dolnoplošník s kapkovitým překrytem pilotní kabiny a záďovým podvozkem, jehož hlavní nohy se zatahovaly směrem k trupu. Problémem letounu byla křehká konstrukce podvozku, jehož zhroucení bylo častou příčinou nehod při operacích z polních letišť. Letoun poháněl dvouhvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválec Nakadžima Ha-45 (ve verzích Ha-45-11, Ha-45-12 či později výkonnější Ha 45-21), který roztáčel čtyřlistou vrtuli. Jeho výkon bylo možné krátkodobě zvýšit pomocí vstřikování směsi vody a metanolu. V případě pohonné jednotky měl typ po celou svou operační službu problémy s tlakem palivové soustavy, jenž někdy způsoboval pokles výkonu motoru. Výbzroj typu se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů typu Ho-103 ráže 12,7 mm nad motorem a dvou kanónů Ho-5 ráže 20 mm v křídle. Pod křídlem byly dva závěsníky, na které bylo možné zavěsit dvě pumy o hmotnosti 250 kg či některou z nich zaměnit za přídavnou nádrž. Postupně byly vyvinuty také zdokonalené varianty letounu. Do části letounů byl montován výkonnější motor Nadakžima Ha 45-25 o výkonu 2000 hp. Nasazení proti americkým těžkým bombardérům B-29 si vynutilo zesílení výzbroje letounu. Verze Ki-84-Ib měla místo synchronizovaných kulometů další dva 20mm kanóny Ho-5 (celkem tedy čtyři) a verze Ki-84-Ic měla dva z 20mm kanónů vyměněny za dva kusy typu Ho-105 ráže 30 mm. Tyto dvě verze měly dřevěné skořepinové zadní části trupu s kýlovkami a vodorovnými stabilizátory a také demontovatelné koncové oblouky křídla. Překližka se také uplatnila u různých krytek, palubní desky a krytů podvozku. Střední a příďová část trupu i nosné plochy zůstaly celokovové. Pohon zajišťovaly dvouhvězdicové osmnáctiválce Nakadžima Ha-45 verzí 21, 23, nebo 25 s nízkotlakým vstřikováním paliva o maximálním výkonu 1397-1470 kW. K sériové výrobě výškové verze Ki-84-III s motorem Ha 45Ru s turbokompresorem už nedošlo. Vyráběna nebyla ani verze Ki-84N (také Ki-117) s motorem Nakadžima Ha 44-13 o výkonu 2500 hp a zvětšeným rozpětím. Poslední dva projekty výškové verze byly označeny Ki-84P a Ki-84R. Verze Ki-106 byla pokusem o výrobu letounu z nestrategických surovin. Její konstrukční řešení dostala na starost firma Tačikawa Hikoki K.K. První prototyp celodřevěného stroje zalétal v červenci 1945 major Yasuhito Kuroe. Do draku byl instalován motor Nakadžima Ha-45-21 o výkonu 1463 kW pod duralovou kapotou. Hlavňovou výzbroj tvořily dva synchronizované kanóny Ho-5 ráže 20 mm v trupu nad motorem a po jednom v každé polovině křídla. Následující tři prototypy byly z důvodu odlehčení vybaveny pouze trupovými kanóny. Zjednodušeny byly rovněž vztlakové klapky původně dělené. Ki-113 byl nedokončený prototyp verze Ki-84 postavené pro změnu s ocelovou kostrou a potahem. Nedokončený zůstal i prototyp verze Ki-116 s řadovým motorem Micubiši Ha 112-II.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Pro ověření vlastností letounu byla také v říjnu 1943 vytvořena experimentální \"čútai\" vyzbrojená typem Ki-84, která však nebyla nasazena v bojové oblasti. Výsledky testování byly velice pozitivní. První řadovou jednotkou, která byla typem vyzbrojena byla 22. sentai, která byla nejprve krátce nasazena v Číně a stala se zde pro Američany nepříjemným překvapením. Poté byly letouny nasazeny především při obraně Filipín a Okinawy. Na Filipíny byla soustředěna většina jednotek s moderními Ki-84 (jednalo se o 1., 11., 29., 51., 52., 71., 72., 73. a 200. sentai), přičemž letouny byly nasazeny především jako stíhací bombardéry proti pozemním cílům a americké invazní flotile. V boji tyto jednotky ztratily většinu svých letadel a musely být poté staženy do Japonska k přeskupení a vyzbrojení. Řada jednotek poté bránila Japonsko před útoky amerických bombardérů. Působily také na Okinawě, v Barmě, Číně, Thajsku, Mandžusku, Indočíně, Indonésii a řada jednotek skončila svou bojovou činnost na Tchaj-wanu. Po skončení války používaly ukořistěné kusy jak Kuomintang, tak komunistické síly. Letoun byl testován i v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje Ki-84-Ia.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "Dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový osmnáctiválec Nakadžima Ha-45 Model 21 o maximálním výkonu 1990 koní (1463,64 kW)", "section_level": 2}], "src_summary": "Nakadžima Ki-84 Hajate (Čerstvý vítr) (: 四式戦闘機, \"Jon šiki sentóki\") byl japonský armádní stíhací letoun užívaný ve druhé světové válce. Plný název sériových letounů byl Armádní stíhací letoun Typ 4 Model 1A Hajate, ve spojeneckém kódu byl označen Frank. Jednalo se o robustní a rychlý letoun s dobrou pasívní ochranou pilota, se silnou výzbrojí a dlouhým doletem. Když se roku 1944 střetli s Ki-84 Američané, byli nemile překvapeni výkony nového soupeře. Avšak v té době měli již nad Japonci takovou početní převahu, že je nasazení jakéhokoliv moderního stroje nemohlo ohrozit.", "tgt_summary": "The Nakajima is a single-seat fighter flown by the Imperial Japanese Army Air Service in the last two years of World War II. The Allied reporting name was \"Frank\"; the Japanese Army designation was . The Ki-84 is generally considered the best Japanese fighter to operate in large numbers during the conflict. The aircraft boasted high speeds and excellent maneuverability with an armament (up to two 30 mm and two 20 mm cannon) that gave it formidable firepower. The Ki-84's performance matched that of any single-engine Allied fighter it faced, and its operational ceiling enabled it to intercept high-flying B-29 Superfortress bombers. Pilots and crews in the field learned to take care with the plane's high-maintenance Nakajima Homare engine and a landing gear prone to buckling. The difficulties of Japan's situation late in the war took a toll on the aircraft's field performance as manufacturing defects multiplied, quality fuel proved difficult to procure and experienced pilots grew scarce. Nevertheless, a well-maintained Ki-84 was Japan's fastest fighter. A total of 3,514 aircraft were built.", "id": 2259127} {"src_title": "Nakadžima Ki-44", "tgt_title": "Nakajima Ki-44", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Byl vyvíjen již od roku 1938, první prototyp (výr. č. 4401) zalétal tovární šéfpilot Hajaši v srpnu roku 1940 na letišti Ojima u města Ota. Nevyzbrojený stroj poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválec Nakadžima Ha-41 o výkonu 919 kW. Při jeho konstrukci byl kladen důraz na rychlost a stoupavost. Letoun byl navržen s poměrně malou nosnou plochou. Brzy poté se do letových zkoušek zapojily další dva prototypy (4402 a 4403), zároveň byla také zahájena výroba prvních sedmi předsériových exemplářů (4404 až 4410). První ze sedmi předsériových Ki-44-Ia byl dokončen v červnu 1941, další následovaly v červenci a srpnu. Stroje byly zklamáním, nedosahovaly ani zdaleka předpokládaných výkonů. Proto následovaly postupné úpravy, letoun byl vybaven silnějším motorem, byla posilněna výzbroj (první verze nesla jen kulomety). 28. ledna 1942 byla objednána velkosériová výroba Ki-44-Ib v počtu 40 kusů. Olej motorů dosavadních verzí se chladil v trubkovém prstencovém chladiči umístěném před válci těsně za vrtulí. Následující subverze Ki-44-Ic již nesla chladič oleje umístěný ve spodní části krytu motoru. Vybaveny byly také zjednodušenými kryty kol podvozku bez sklopných spodních částí. Výroba Ki-44-Ib byla ukončena v říjnu 1942. Zástavbou nového, silnějšího dvouhvězdicového čtrnáctiválce Nakadžima Ha-109 s dvoustupňovým kompresorem o vzletovém výkonu 1117 kW do draku Ki-44-Ia vznikla verze Ki-44-II. Pět prototypů a tři předsériové stroje byly společností Nakadžima dodány koncem léta a na podzim 1942. Úprava zahrnovala rovněž zesílení podvozku, pancéřování kolem schránek nábojů v trupu, zadní části pilotního sedadla a použití jednoduchých samosvorných obalů nádrží paliva. Nesly výzbroj dvou kulometů vz. 89 ráže 7,7 mm v trupu a dvou Ho-103 ráže 12,7 mm po jednom v každé polovině křídla. První sériové letouny opouštěly montáž v úpravě Ki-44-IIa se smíšenou výzbrojí jako prototypy a předsériové stroje. Produkce byla ukončena po vyrobení 30 strojů v listopadu 1942. Od prosince tohoto roku výroba přešla na typ Ki-44-IIb s hlavňovou výzbrojí čtyř kulometů Ho-103, která se pak velkosériově vyráběla déle než dva roky. Od začátku roku 1943 zasahovaly do dokončovaných Ki-44-IIb krátké série pozdější úpravy označované celkově Ki-44-IIc. Ta měla ve výzbroji různé typy kanónů ve směsi s kulomety. Ki-44-IIc tak původně označovalo verzi vyzbrojenou 12,7 mm kulomety Ho-103 v trupu a dvěma kanóny Ho-5 vz. 1 ráže 20 mm po jednom v každé polovině křídla. Většinu z přibližně 400 postavených Ki-44-IIc však představovaly letouny vyzbrojené dvojicí Ho-103 v trupu a dvěma kanóny Ho-203 vz. 3 ráže 37 mm v křídle. Šóki s kanóny Ho-203 byly nakonec odeslány do Anšanu v Mandžusku, kde útočily na letouny USAAF Boeing B-29 Superfortress. Další letecký kanón, který byl v omezeném množství instalován na Ki-44-IIc, byl Ho-301 ráže 40 mm, opět po jednom v každé polovině křídla. Již v prvních měsících roku 1943 začaly konstrukční práce na modifikaci Ki-44-III s dvouhvězdicovým osmnáctiválcovým motorem Nakadžima Ha-145 o vzletovém výkonu 1470 kW. Prototyp poprvé vzlétl v červnu 1943 a společnost Nakadžima pak vyrobila šest předsériových letounů ve dvou variantách. Ki-44-III s párem synchronizovaných kanónů Ho-5 v trupu a dvěma v křídle a Ki-44-IIIa rovněž s trupovými Ho-5, ale se dvěma křídelními Ho-203. Letoun byl zamýšlen jako přepadový stíhač a tomu byly vyladěny jeho výkony. Vyznačoval se (na japonské poměry) vysokou rychlostí, velmi dobrou stoupavostí a silnou výzbrojí, cenou za to byla horší manévrovatelnost, vysoká přistávací rychlost a nedobrý výhled z kabiny při pojíždění. Celková produkce dosáhla 1225 kusů, poslední dva vyrobené stroje byly předány na začátku ledna 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Dne 15. září 1941 začal na vojenském letišti ve Fuse výcvik vybraných elitních pilotů, kteří prošli vzdušnými boji v Číně a Chalchin-Golu na devíti strojích Ki-44-Ia (výr. č. 4402 až 4410). Tato pokusná rota, nazvaná „Kawasemi“, se po ukončení výcviku přesunula do jižní Číny a 30. listopadu přiletěla do Kantonu. Po zahájení války v Tichomoří se jako součást nově utvořeného 12. hikodanu (letecké divize) přemístili do jižní Francouzské Indočíny, aby podpořili japonské vylodění v Malajsku. Nejstarší nasazený letoun (4402) zde pilotoval kadet Micumoto od 3. roje letky „Ledňáčků“, starší seržant Itó od 2. roje usedal do 4404. Velitel 1. roje major Sakagawa převzal 4405, velitel 2. roje kapitán Jinbó pak 4406 a velitel 3. roje kapitán Jasuhiko Kuroe 4408. O první uznaný sestřel nového typu K-44 se postaral již na začátku ledna 1942 kapitán Kuroe, když poblíž Džóhóre Bárú severně od Singapuru sestřelil jeden ze tří hlídkujících Brewsterů Buffalo spojených perutí č. 21 a 453 RAAF se sídlem v Sembawangu. V květnu 1942 se z „Ledňáčků“ ustavila 47. nezávislá stíhací letka japonského armádního letectva (Dokuricu hikó čútai), která začala přebírat nově vyráběné Ki-44-Ib, včetně několika Ki-44-Ic. Po náletu bombardérů North American B-25 Mitchell pod velením Jamese H. Doolittla na Tokio 18. dubna 1942 byla 47. letka okamžitě stažena do Japonska. Současně obdržela další Šóki a byla povýšena na 47. pluk se základnou na letišti Narimasu u Tokia, kde měla napříště jako součást 10. hikodanu zabránit podobným útokům. Koncem války 47. pluk pod velením Noboru Okudy vzlétal proti bombardérům B-29. V létě roku 1942 začaly na typ Ki-44 přecházet také 9. a 87. sentai (pluk) japonského armádního letectva. Pluk č. 9 původně operoval v okolí čínského Tainei se stíhacími Kawasaki Ki-10, od roku 1938 se začal přezbrojovat na letouny Nakadžima Ki-27, s nimiž se účastnil bojů proti sovětským vojskům u Chalchin-Golu v létě 1939. V Mandžusku také přešel na Ki-44-I, s nimiž se vrátil do Číny. Do konce II. světové války měl základnu na letišti Jogai u Nankinu. Pluk č. 87 byl založen v čínském Charbinu v březnu 1941 se stroji Ki-27. První nové Ki-44 převzal v červenci 1942. V roce 1943 byl se svými Šóki převelen do Palembangu, odkud chránil naftová pole a rafinérie na Sumatře jako součást 9. letecké divize (hikodanu) do podzimu 1944. Pak byl stažen na japonské ostrovy, kde je bránil před americkými nálety. Operoval přitom jako součást východního obranného sektoru do porážka Japonska v srpnu 1945. Pouze o několik týdnů později po 9. a 87. pluku se na Ki-44 začala přezbrojovat také 85. sentai, umístěná rovněž v Nankinu, kde zařadila do své výzbroje v červenci 1942 své první Šóki. Založena byla s Ki-27 v Číně. Koncem roku se pluk přesunul do Kantonu a zůstal tam až do jara 1945, kdy byl přesunut do Koreje. V tomto období již byl převážně vyzbrojen stroji Nakadžima Ki-84. V době ukončení války měl základnu v Soulu. V červenci 1942 se utvořila další obranná jednotka na domácích ostrovech, 246. stíhací pluk. Do léta 1943 byl vyzbrojen typem Ki-27, kdy na letišti Hjógo dostal nově vyrobené Ki-44-II. V říjnu 1944 se na několik týdnů přemístil na letiště Byoto na ostrově Formosa, poté operoval na Filipínách. Odtud byl 246. stíhací pluk v prosinci odvolán zpět do Japonska k doplnění stavů. Sloužil pak s několika Ki-84 u středního obranného sektoru Japonska na letišti Tajšá v prostoru měst Ósaka a Kóbe proti B-29. Šóki používal do svého rozpuštění v srpnu 1945. V roce 1944 Japonci vyslali do Číny mimo jiné rovněž 22. stíhací armádní pluk, který vznikl v březnu v japonském městě Fussa. Od počátku jeho výzbroj tvořily Ki-44-IIb, zanedlouho však převzal i první Ki-84. V srpnu byl převelen do čínského Chan-kchou, v září již sloužil na Filipínách. Po japonské porážce na tomto souostroví se 22. pluk vrátil do Japonska, kde se v roce 1945 stal součástí východního obranného sektoru se základnou v Chosenu. Před skončením války se přesunul do Koreje, kde byl na letišti Kimpo po kapitulaci rozpuštěn. V létě 1944 převzala své první Ki-44-IIb 29. sentai při svém doplnění na armádní letecký pluk. Z Číny byl pluk na podzim 1944 odeslán na Filipíny společně s několika Ki-84. Po úspěšné americké invazi na ostrovy byl na začátku roku 1945 poslán na Formosu, kde operoval z letiště Tajchu až do japonské kapitulace. 70. stíhací pluk japonského armádního letectva, založený v červenci 1941 s Ki-27, přelétl v červenci 1944 po přezbrojení na Ki-44-IIb do Mandžuska. Zde bylo do jeho stavu zařazeno rovněž několik Ki-84. Na přelomu let 1944-45 se jednotka přesunula na mateřské ostrovy, kde se stala součástí západního obranného sektoru jako součást 12. letecké divize. Rozpuštění 70. stíhacího pluku proběhlo po ukončení válečného konfliktu na letišti Macudo v prefektuře Čiba. Během léta a začátkem podzimu 1944 užíval po několik týdnů typ Ki-44-II 59. pluk. V této době útvar operoval v Mandžusku a následně přešel na stroje Ki-84. Přibližně ve stejném období roku 1944 sloužily Šóki u 64. „Kató sentai“ pod velením Tatea Katóa. Působila tehdy v Thajsku. Začátkem roku 1945 sloužilo na domácím území Japonska celkem sedm pluků s Ki-44-II, jeden na Formose a v Číně již jen 9. a 85. pluk. Ještě v březnu byl na Ki-44-II převážně přezbrojen 23. pluk, ustavený v říjnu 1944 s letouny Nakadžima Ki-43. K jeho rozpuštění došlo po skončení války ve městě Čiba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima Ki-44 Šóki (v překladu „Démon“), ve spojeneckém kódu znám jako Tojo, (podle japonského ministerského předsedy Hideki Tódža) byl japonský jednomotorový jednomístný dolnoplošný stíhací letoun vyvinutý firmou Nakadžima a užívaný japonským armádním letectvem ve druhé světové válce.", "tgt_summary": "The Nakajima Ki-44 \"Shoki\" (鍾馗, \"Demon\") was a single-seat fighter-interceptor developed by the Nakajima Aircraft Company and operated by the Imperial Japanese Army from 1942 to 1945 during World War II. Its official designation is Army Type 2 Single-Seat Fighter (二式単座戦闘機) and its Allied reporting name was Tojo. The design and development of the Ki-44 differed greatly to other Japanese fighters of the time, incorporating speed and rate-of-climb in preference to maneuvrability. This was a result of a need for a heavy fighter aircraft that followed a more offensive doctrine and the Ki-44 is often classified as an Air Defence Fighter. Its development ran almost in parallel to its predecessor, the lighter and nimble Nakajima Ki-43, and yet the two aircraft differed. The Ki-44 had a higher landing speed and was less maneuverable. These were concerns for pilots who would compare it to the Ki-43 or Ki-27 which were far more agile and responsive. As a result, the Ki-44 was first restricted to pilots with at least 1000 hours of flying time due to its tricky handling characteristics. However, it was later found that younger pilots who had not been instilled with the extensive aerobatic training of earlier cadres could manage the aircraft perfectly well, so the restriction was removed. Nonetheless, the Ki-44 was the fastest climbing Japanese fighter at the time. While there was performance restrictions at high altitude, it was a useful B-29 Superfortress interceptor and is commonly associated with Home Island defence operations. It was superior to the Ki-43 in that it was capable of matching Allied aircraft in climbs and dives, giving pilots more flexibility in combat and greater pilot confidence than the Ki-43; the basic armament of four 12.7mm machine guns or two 12.7mm guns and two 20 mm cannons (or, in a few aircraft, two Ho-301 40mm cannons of limited range) was far more powerful to the older Ki-43's two 12.7mm machine guns. Production of the Ki-44 would terminate in late 1944 in favour of the more advanced Nakajima Ki-84, and when the war ended, only three Sentai units were still equipped with them. Despite more than 1,200 aircraft built, none have survived the war.", "id": 2115404} {"src_title": "Tabák virginský", "tgt_title": "Nicotiana tabacum", "src_document": [{"title": "Popis rostliny.", "content": "Tabák virginský je kulturní rostlina, která patrně vznikla spontánním zkřížením \"N. sylvestris\" a \"N. tomentosa\". Jedná se o jednoletou rostlinu vysokou až 2 m. Listy jsou podlouhle vejčité až kopinaté, se zvlněnými okraji, v horní části lodyhy jsou přisedlé, ve spodní krátce řapíkaté. Lodyha i listy jsou pokryty krátkými žláznatými chlupy. Nálevkovité květy s pěticípou, zpravidla kalně červenou korunou, jsou uspořádány do latovitého květenství. Plody jsou vejčité, dvoupouzdré tobolky, které jsou obklopeny vytrvávajícím kalichem a za zralosti pukají dvěma chlopněmi. Tobolka obsahuje četná drobná semena, v jednom gramu jich je až 13 tisíc.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování tabáku.", "content": "Tabák virginský se pěstuje ze semen. Tabákové rostliny jsou velmi citlivé na klima a složení půdy, proto je jejich pěstování náročné. Liší se podle toho, jestli se rostliny pěstují na tabák doutníkový nebo cigaretový. Pro cigaretový tabák jsou vhodnější lehké, hlinitopísčité, dostatečně provzdušněné půdy, neboť se stoupajícím suchem stoupá i obsah nikotinu. Doutníkový tabák naopak vyžaduje hojnější dešťové srážky, při nedostatku přirozených srážek je třeba porost zavlažovat uměle. Tabák je možné pěstovat i několik let po sobě na stejném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Tabákové listy.", "content": "Nejprve se sklízí tabák cigaretový, a to asi 60 – 65 dní po vysazení sazenic na pole, když listy začnou žloutnout. Tabák doutníkový se sklízí postupně. Nejprve se otrhávají největší spodní listy, tzv. listy pískové. Potom se sklízejí střední listy a po 10 – 14 dnech se sklidí většina listů. Nakonec se sklízejí nejhornější nejmenší listy a listy úžlabní. Listy se sklízí postupně proto, že jejich kvalita je velmi rozdílná. Nejhorší kvalitu mají listy pískové, nejkvalitnější jsou naopak listy střední. Sklizené listy obsahují 75 – 95% vody, kyselinu citrónovou a jablečnou, 0,6 – 6% nikotinu a nikotianin, který spolu s éterickými oleji dodává kouři některých tabákových výrobků příjemnou vůni. Sklizené listy se suší v uzavřených sušárnách. Listy jsou zavěšeny na závěsných rámech, mezi kterými cirkuluje uměle vháněný teplý vzduch. Cigaretové tabáky se suší na světle, doutníkové ve tmě. Poté nastává fermentace, při níž se obsah nikotinu výrazně snižuje, jelikož je vázán na kyselinu jablečnou a citrónovou, kterých při fermentaci ubývá. Listy se poté dosušují a balí pro transport do továren, kde se zpracovávají.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky a fyziologické účinky.", "content": "Sušené listy tabáku obsahují několik látek ze skupiny alkaloidů. Ty jsou v různých částech rostlin vázány v podobě solí karboxylových kyselin. Nejznámější z nich je pyridinový derivát nikotin. Nikotin je psychoaktivní látkou se stimulačními účinky pro CNS. Způsobuje vazokonstrikci periferních kapilár kůže, mozku, myokardu, placenty a penisu. Dále stimuluje žaludeční sekreci a střevní peristaltiku, má antidiuretické účinky a relaxuje kosterní svalstvo. Nikotin je návykovou látkou se všemi úrovněmi závislosti (fyziologickou, psychologickou a sociálně kulturní). Samotný nikotin není karcinogenní, to však neplatí pro deriváty vznikající jeho nedokonalým spalováním. Nikotin je doprovázen i dalšími alkaloidy, především nicotirinem, nornikotinem a anabasinem, které tvoří přibližně 8 – 12 % celkových alkaloidů tabáku. Kromě alkaloidů obsahuje tabák virginský také velké množství redukujících cukrů.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Listy se používají na výrobu cigaret, doutníků, dýmkových tabáků a na šňupací a žvýkací tabáky. Vyvařením listů vzniká vodní roztok, který se používá do přípravků k hubení živočišných škůdců rostlin. Z tabákových semen se tlačí technický i potravinový olej. V současné době je tabák pěstován ve všech světadílech od rovníku až po teplejší oblasti mírného klimatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tabák virginský (\"Nicotiana tabacum\"), stejně jako tabák selský, pochází z Jižní a Střední Ameriky. V Evropě se pěstoval nejprve jako léčivá a okrasná rostlina, později pro své jedovaté alkaloidy v listech. V 17. století se tabák rozšířil i do Asie a Afriky. Latinské jméno rostliny a alkaloidu (nikotin) jsou pojmenovány podle francouzského velvyslance v Portugalsku Jeana Nicota, který dovezl tabák na francouzský dvůr.", "tgt_summary": "Nicotiana tabacum, or cultivated tobacco, is an annually-grown herbaceous plant. It is found in cultivation, where it is the most commonly grown of all plants in the genus \"Nicotiana\", and its leaves are commercially grown in many countries to be processed into tobacco. It grows to heights between 1 and 2 meters. Research is ongoing into its ancestry among wild \"Nicotiana\" species, but it is believed to be a hybrid of \"Nicotiana sylvestris\", \"Nicotiana tomentosiformis\", and possibly \"Nicotiana otophora\".", "id": 1310663} {"src_title": "Diferencovatelnost", "tgt_title": "Differentiable function", "src_document": [{"title": "Neformální úvod.", "content": "Funkce je diferencovatelná, pokud se dá na okolí každého bodu aproximovat lineární funkcí, odpovídající tečné přímce nebo rovině. Znamená to, že funkce je spojitá, nemá \"hroty\" a v žádném směru neroste nekonečně rychle. Funkce jedné reálné proměnné jsou diferencovatelné, pokud mají v daném bodě konečnou derivaci. Ilustrativní příklady:", "section_level": 1}, {"title": "Formální definice diferencovatelnosti funkce.", "content": "Funkce f je diferencovatelná na množině M, pokud pro každé formula_6 existuje její diferenciál formula_7. Funkce je \"spojitě diferencovatelná\", pokud se diferenciál mění bod od bodu spojitě. Funkce f definovaná na otevřené množině \"U\" je \"k krát spojitě diferencovatelná\", pokud má všechny parciální derivace k-tého řádu spojité. Značíme formula_8.", "section_level": 1}, {"title": "Popis diferencovatelných funkcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Funkce jedné reálné proměnné.", "content": "Funkce formula_9 je v bodě formula_10 diferencovatelná právě tehdy, existuje-li konečná derivace funkce formula_11 v bodě formula_12. Konečnost derivace je důležitá, neboť například funkce signum má v nule nekonečnou derivaci, ale ne diferenciál. Funkce formula_9 je na diferencovatelná na intervalu formula_14 s krajními body formula_15 Tedy funkce na jednorozměrném intervalu je diferencovatelná, pokud má konečnou derivaci ve všech vnitřních bodech i konečné jednostranné derivace v obou koncových bodech intervalu. Funkce \"f\" je spojitě diferencovatelná, pokud její derivace \"f' \" je spojitá. Někdy se diferencovatelnost uvažuje jen na otevřených intervalech, a pak v definici nejsou druhá a třetí podmínka.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce více reálných proměnných.", "content": "Postačující podmínka pro existenci diferenciálu funkce formula_18 v bodě \"c\" je existence a spojitost parciálních derivací \"f\" na okolí \"c\". Diferenciál se obvykle definuje na vnitřních bodech definičního oboru. Pokud existují na otevřené množině spojité parciální derivace \"f\" podle všech proměnných, je \"f\" spojitě diferencovatelná.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce na hladké varietě.", "content": "Funkce \"f\" definovaná na hladké varietě M je diferencovatelná, pokud pro každou mapu formula_19 je složení formula_20 diferencovatelná.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazení mezi vícerozměrnými prostory.", "content": "Zobrazení formula_21 je diferencovatelné, pokud je diferencovatelná každá jeho složka. Podobně pro zobrazení mezi libovolnými hladkými varietami.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hladká funkce.", "content": "Funkce \"f\" se nazve hladká na otevřené množině U, pokud má všechny (parciální pro funkci více proměnných) derivace všech řádů. Značíme formula_26.", "section_level": 2}, {"title": "Holomorfní funkce.", "content": "Obdobou diferencovatelné funkce v oboru komplexních čísel je holomorfní funkce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diferencovatelnost je v matematice vlastnost reálných funkcí anebo obecnějších geometrických struktur. Diferencovatelná funkce v bodě je v matematické analýze taková funkce, která má v určitém bodě diferenciál. Obdobně lze definovat diferencovatelnost na intervalu, případně na celém definičním oboru.", "tgt_summary": "In calculus (a branch of mathematics), a differentiable function of one real variable is a function whose derivative exists at each point in its domain. As a result, the graph of a differentiable function must have a (non-vertical) tangent line at each interior point in its domain, be relatively smooth, and cannot contain any break, angle, or cusp. More generally, if \"x\" is an interior point in the domain of a function \"f\", then \"f\" is said to be \"differentiable at x\" if the derivative \"f\" ′(\"x\") exists. This means that the graph of \"f\" has a non-vertical tangent line at the point (\"x\", \"f\"(\"x\")). The function \"f\" may also be called \"locally linear\" at \"x\", as it can be well approximated by a linear function near this point.", "id": 2410018} {"src_title": "Herbář", "tgt_title": "Herbarium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo „herbář“ je počeštěné latinské \"herbarium\", od slova , česky „bylina“. Zprvu byl tedy herbář chápán jako kniha o léčivých rostlinách. Nejstarší taková kniha, vzniklá na území dnešního Česka, je \"Herbář aneb Bylinář\" Pietra Andrea Mattioliho, vydaný v Praze roku 1562 Jiřím Melantrichem z Aventina a do češtiny přeložený Tadeášem Hájkem z Hájku. Tento herbář obsahuje černobílé dřevoryty rostlin s popisy. Od 17. století se pak význam herbáře posouvá k dnešnímu pojetí, tedy sbírka sušených rostlin. Carl Linné vysílal své žáky do různých končin, aby tam sbírali rostliny, lisovali je a sušili, a následně skladovali. První herbáře vytvořené Čechy jsou herbář rostlin ze Sibiře a ruských stepí od Petra Simona Pallase a herbář moravského misionáře Jiřího Camela, obsahující kolekci rostlin z Filipín. Prvním „českým“ herbářem se pak na počátku 18. století stává kolekce sušených rostlin Jana Františka Bečovského, kněze řádu křížovníků s červenou hvězdou. Z poloviny 18. století pak pochází první regionální herbář z Klatovska Jana Nepomuka Boháče. Při založení Národního muzea roku 1818 vzniká i jeho herbář (viz Herbář Národního muzea). Hlavními sběrateli jsou Kašpar Šternberk, Jan Svatopluk a Karel Bořivoj Preslovi, Bedřich Berchtold, Filip Maxmilián Opiz a Václav Beno Seidl. K tomu je záhy přikoupen herbář Tadeáše Haenkeho obsahující kolekce z Filipín, Mexika, Kalifornie a And). Roku 1825 vychází na základně podrobného rozboru mnoha specialistů kniha s černobílými vyobrazeními (česky „Haenkeho pozůstalost“). Významné jsou též Opizovy kolekce obsahující řadu typů. Ve stejné době se rodí i centrální herbář dnešní Karlovy Univerzity. Jeho jádro je vytvořeno z kolekce Jana Christiana Mikana (tvořený kolekcí rostlin z Čech a okolí Rio de Janeira), kolekce Karla Bořivoje Presla – obsahující hlavně kapradiny (\"Polypodiophyta\") a čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"), bobovité (\"Fabaceae\") a lobelkovité (\"Lobeliaceae\") – a sbírka rostlin ze Severní Ameriky, zakoupená Janem Palackým. Počátkem století 19. vzniká též velmi důležitá instituce pro laickou veřejnost i botanizující odborníky: Výměnný ústav rostlin. Tato instituce založená r. 1819 F. M. Opizem slouží pro výměnu herbářových položek a je první svého druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Typy herbářů.", "content": "Tradičním herbářem je \"sbírka sušených rostlin\" (někdy nabízená digitálně přes internet) na bílých čtvrtkách. S rozvojem botanizování a technických možností se však rozvíjí i možnosti pro kolekce rostlin. V poslední době je to hlavě fotografie a video. Pravdou je, že kvalitní herbáře jsou většinou postaveny na suchých rostlinách a obsahují k tomu jako doplněk nějaký jiný typ kolekce. Zde jsou typy herbářů:", "section_level": 2}, {"title": "Typy herbářových sbírek.", "content": "Herbářové sbírky jsou subjednotky herbáře, které bývají seřazeny systematicky.", "section_level": 2}, {"title": "Herbáře.", "content": "V současnosti existuje na světě několik set veřejných herbářů a tisíce neveřejných, patřících soukromým osobám. Každý veřejný herbář má svůj mezinárodní kód složený z velkých písmen a dále osobu odpovědnou, která se nazývá kurátor. Seznam herbářů, jejich kódů a počty druhů lze nalézt v mezinárodním seznamu Index herbariorum. Některé herbáře též vydávají vlastní periodikum.", "section_level": 1}, {"title": "Současné české herbáře.", "content": "V současné době se v nachází v České republice 43 státních nebo veřejných herbářů. Největším herbářem je herbář Karlovy Univerzity, obsahující 2 200 000 (2006) herbářových položek z celého světa. Seznam největších herbářů v ČR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Herbář je soubor herbářových položek. Může být tvořen sušenými rostlinami, sušenými semeny a plody, fotografiemi rostlin, plody naloženými v lihu, atd. Zásadní součástí každé položky je scheda – etiketa obsahující zásadní informace o datu a místu sběru, název rostliny, název herbáře a kdo položku sebral popř. určil. Při revizi herbáře odborníkem se vedle schedy vlepují revizní lístky, do původní schedy se nezasahuje. Herbáře jsou důležité pro výuku botaniky. Herbář bylo původně označení lékařské knihy, popisující rostliny, drogy a jejich účinky. Dnes je tento termín v botanice označení pro sbírku uchovávaných rostlin či jejich částí. Obvykle bývají vysušené a vylisované a přilepené na papíře, ovšem mohou existovat i jiné formy (například rostliny uchovávané v alkoholu či jiném konzervačním prostředku, týká se např. vodních rostlin, které by se po vysušení sami sobě už moc nepodobaly). V mykologii je možno použít týž termín pro sbírku hub.", "tgt_summary": "A herbarium (plural: herbaria) is a collection of preserved plant specimens and associated data used for scientific study. The specimens may be whole plants or plant parts; these will usually be in dried form mounted on a sheet of paper (called \"\"exsiccatae\"\") but, depending upon the material, may also be stored in boxes or kept in alcohol or other preservative. The specimens in a herbarium are often used as reference material in describing plant taxa; some specimens may be types. The same term is often used in mycology to describe an equivalent collection of preserved fungi, otherwise known as a fungarium. A xylarium is a herbarium specialising in specimens of wood. The term hortorium (as in the Liberty Hyde Bailey Hortorium) has occasionally been applied to a herbarium specialising in preserving material of horticultural origin.", "id": 832883} {"src_title": "Rusalka (Dvořák)", "tgt_title": "Rusalka (opera)", "src_document": [{"title": "Libreto.", "content": "Když začal Jaroslav Kvapil pracovat na libretu Rusalky, měl již napsáno několik operních libret (například \"Deboru\" zhudebněnou Josefem Bohuslavem Foersterem). Původně však psal toto libreto pro Aloise Jiránka, což byl český skladatel působící na Ukrajině. Ale po dokončení si uvědomil, že napsal opravdový skvost a tak libreto Jiránkovi neposlal, ale nabídl ho několika českým autorům - Oskaru Nedbalovi, Josefu Sukovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi a Karlu Kovařovicovi. Ani jeden z nich však neměl o libreto zájem. Dvořák byl v té době považován za mistra, proto si mu Kvapil netroufl své dílo nabídnout. Až když Národní divadlo zveřejnilo inzerát, že Dvořák shání libreto k zhudebnění, tak jej prostřednictvím tehdejšího ředitele divadla Františka Adolfa Šuberta nabídl Dvořákovi. Toho toto téma velmi zaujalo a po poradě se svým přítelem Emanuelem Chválou ho přijal. Kvapil tvrdil, že se při psaní tohoto díla nechal inspirovat především Erbenovou Kyticí a co nejvíce se přiblížit k české tradici. Ale nacházíme zde hned několik děl, kterými se zjevně inspiroval – Hans Christian Andersen a jeho \"Malá mořská víla\", Friedrich de la Motte Foqué a jeho povídka \"Undine\", Gerhart Hauptmann a jeho drama \"Potopený zvon\". Ale v době, kdy byly vztahy mezi Čechy a Němci napjaté, se nelze divit, že nepřiznává německé vlivy ve svém díle. Nejdná se ale o první Kvapilovu práci na toto téma. Již ve svých předchozích dílech se zabýval odlišností různých světů. Například v \"Princezně Pampelišce\" můžeme pozorovat královskou dceru, která je ochotná se všeho vzdát, jen aby mohla žít po boku milovaného muže, nakonec ale slábne a umírá, protože není schopná žít v nuzných podmínkách. V Rusalce toto téma ještě prohlubuje a staví proti sobě dva odlišné světy, lidský a nadpřirozený. Kvapil zde čerpá více inspirace z období fin de siècle, než z romantické tradice. V tomto libretu autor bohatě využívá jazykové prostředky a citlivě odstiňuje výraz a náladu každého výstupu. Velmi charakteristická je i lyričnost, která pak byla Dvořákovi inspirací při komponování.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Začátek prvního dějství se odehrává na palouku v lese poblíž jezera, který je osvícen měsíčním světlem a na němž tančí lesní žínky (\"„Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou!“\"). Pak přichází Vodník a laškuje s žínkami, které ale po chvíli prchnou a přichází za ním Rusalka (\"„Hastrmánku, tatíčku“\"), odhaluje mu svou lásku k mladému muži, jež se chodí koupat do jejich jezera (\"„Sem často přichází“\") a po kterém touží tak, že je ochotná se kvůli němu stát člověkem, tedy zříci se své nadpřirozenosti, aby mohla dobýt jeho srdce. Vodník je zarmoucen (\"„Prodána člověku!“\") a posílá jí za Ježibabou. Zde se Rusalka na chvíli zamyslí a vede monolog k měsíci, který prosí o doručení svého milostného vzkazu milému (slavná árie \"„Měsíčku na nebi hlubokém“\"). Následuje přivolání Ježibaby a dialog s ní, kdy ji prosí o pomoc, ale Ježibaba si z ní utahuje. Nakonec Ježibaba přistoupí na dohodu, ale Rusalka se musí takřka všeho vzdát (\"„Průsvitný svůj vodní šat“\" - \"„Něma budeš“\"). A to není to nejhorší, protože jestli si nezíská Princovu lásku, tak je jejím osudem být jeho zhoubou a sama bude věčně prokletá. Ale to všechno je Rusalka schopná přijmout, protože věří v pravost a čistotu lásky dvou bytostí (\"„Čistou lidskou duší, moje láska všechna kouzla zruší!“\"). Ježibaba ji tedy zve k sobě do chalupy, kde probíhá Rusalčina proměna v člověka (\"„Čury mury fuk!“\"). Všechno kolem utichne, jen z dálky se ozývají lovecké rohy a později zpěv jednoho z lovců (\"„Jel mladý lovec“\"). Na scénu vbíhá Princ a udiveně se rozhlíží kolem sebe v dojmu, že zahlédl něco podivného. Pak usedá zadumán k jezeru a opět se ozývá zpěv Lovce, načež z lesa vychází skupina lovců, které Princ posílá zpátky na hrad a sám zůstává v lese u jezera. O chvílí později z chaty vyjde Rusalka, jejímž zjevem je Princ omámen (\"árie „Vidino divná přesladká“\"). Ta je zmatená, protože nemůže promluvit. Dokonce slyší nářek svých sester a Vodníka z jezera. Schoulí se bezradná do Princova náručí, který ji utěšuje a skládá jí komplimenty. Nakonec ji vzývá, aby ho následovala (\"„Pohádko má, pojď se mnou!“\") a Rusalka s ním odchází od jezera na jeho hrad. Druhé jednání začíná na hradě scénou starého, zvědavého Hajného a mladého, naivního Kuchtíka, kteří při přípravě hostiny komentují aktuální situaci na zámku a především kritizují Rusalku, která se jim příčí (\"„Holka je ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená, to by byla čistá žena.“\"), ale nakonec i Prince a jeho změnu. Přestanou až ve chvíli, kdy přichází Princ s Rusalkou a vede k ní tesklivý monolog (\"„Již týden dlíš mi po boku“\"). Později se zde objeví Cizí kněžna, která Prince nemiluje, ale pro svou hrdost bojuje o jeho přízeň (\"„Zda na chvíli princ vzpomene si přec, že hostitelem též je milenec“\"). Princ je z Kněžny rozrušen a uvádí ho do rozpaků výtkami na mlčenlivost Rusalky. Princovy emoce vygradují až k tomu, že se sám oboří na zmatenou Rusalku a pak spolu s Kněžnou odchází a nechávají ji samotnou. Rusalka je zmatená a zarmoucená, protože si uvědomuje, že Prince ztrácí a pomalu také odchází mezi sloupovím zámku. Ze zámku se ozve slavnostní hudba a ze zámku vychází trubači, princova družina, svatební hosté a spousta dalších lidí, spolu s Princem, který se ztrácí ve svůdných pohledech Kněžny. Všichni se seskupí v parku a tančí polonézu. Po tanci odcházejí zpět do zámku. Ze zámeckého jezera se vynoří Vodník, který pozoroval celé dění, je velmi znepokojen a zarmoucen (\"„Celý svět nedá ti, nedá vodní čím říše rozkvétá!“\"). Pak se opět vrací celá společnost, tentokrát i s Rusalkou po boku Prince a zpívá se sbor \"„Květiny bílé po cestě“\", který Rusalce působí velké bolesti. Po dozpívání se celá společnost opět přesouvá do zámku, ale Rusalka zmatená a zarmoucená prchá k jezeru, kde se setkává s Vodníkem, kterému se bezradná svěřuje se svým trápením(\"„Ó marno to je a prázdnota je v srdci mém“\"). Ten ale ví, že jí nemůže pomoct, protože by na ni uvalil věčnou kletbu, konejší ji tedy ve svém náručí. Poblíž se ale objeví Princ s Kněžnou a vedou intimní rozhovor - ve chvíli, kdy se Princ chystá vášnivě obejmout Kněžnu, se Rusalka rozběhne a obejme Prince. Ten ji však hrubě odstrčí, což Vodníka rozzuří a ukáže se Princi a zjevuje mu, že si přivodil vlastní záhubu (\"„V jinou spěš náruč spěš a spěš, objetí jejímu neujdeš“\"), pak odvádí Rusalku s sebou. Zmatený Princ se vrhne Kněžně k nohám a žádá ji o spasení. Ta však opouští zámek s pocitem triumfu a zanechává Prince samotného. Na začátku třetího jednání je Rusalka o samotě u jezera a truchlí nad svým krutým osudem (\"„Necitelná vodní moci“\") a tam ji nachází Ježibaba. Lituje Rusalku a dává jí kázání o nenapravitelnosti lidské povahy. Rusalka jí žádá o radu a tak jí Ježibaba odhalí, že jediným řešením je \"„zahubit toho, jež ji oklamal“\" a podává jí nůž, kterým má Prince zabít. Rusalka to ale striktně odmítá, zahazuje nůž do jezera a volí si věčné utrpení, jen aby Princ, kterého stále miluje, mohl být šťastný. U jezera se objevuje Hajný a Kuchtík. Stará Háta je poslala k Ježibabě pro radu, protože Princ, kterého proklel Vodník, onemocněl. Pomlouvají před Ježibabou Rusalku, označují ji za čarodějnici a Vodníka za ďábla, ale ten se vynoří z jezera, protože všechno slyšel. Je rozzuřený a proklíná lidské pokolení (\"„Pomstím se, pomstím“\"). Hajný a Kuchtík prchají pryč a Ježibaba se smíchem zachází do chatrče. Setmí se a na palouku se sejdou lesní žínky, čekají na Vodníka. Když přijde, tak se na něj hned vrhnou, ale ten nemá náladu si s nimi hrát a přeruší je (\"„Nelaškujte plaše, děti zlatovlasé“\") a naříká nad ztrátou Rusalky. Pak se zanoří do jezera a spolu s ním zajde i měsíc. Lesní žínky prchají. K jezeru se připotácí zmatený Princ a hledá Rusalku (\"„Bílá moje lani“\"). Poznává, že je to místo, kde se poprvé setkal s Rusalkou, volá ji, nakonec ale padne znaven k zemi. Zjevuje se Rusalka a volá na něj. On jako omámen neví, jestli je to skutečnost nebo sen, pak ji žádá o odpuštění. Rusalka mu vysvětluje, že jediná věc, kterou mu může dát, je zkáza. Ale to je jediná věc, po které Princ touží (\"„Nechci se vrátit, zemru rád“\"). A tak ho Rusalka objímá, což Prince zabíjí, avšak je šťastný (\"„Umírám šťasten, umírám ve tvém objetí“\"). Ještě se z jezera ozve sténání Vodníka, litujícího Rusalku. Operu uzavírá modlitba Rusalky za Princovu duši (\"„Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všecko, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj!“\").", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Motivy zakleté víly/dívky, která nesmí s princem, do něhož se zamilovala promluvit, můžeme najít například v pohádce \"Malá mořská víla\" Hanse Christiana Andersena nebo v příběhu zakleté princezny Odetty v pohádkovém baletu \"Labutí jezero\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusalka je název romantické pohádkové opery Antonína Dvořáka. Tuto operu autor psal v závěrečném období své tvorby, kdy se věnoval pohádkovým námětům (např. předchozí opera Čert a Káča). Dílo vznikalo ve spolupráci s Jaroslavem Kvapilem, který je autorem libreta. V tomto díle se objevují pohádkové motivy v postavách Rusalky, Vodníka nebo Ježibaby, které se mísí se světem lidí (postavy Prince nebo Cizí kněžny). Premiéra proběhla v Národním divadle 31. března 1901 v obsazení nejlepších sólistů té doby (roli Rusalky jako první zpívala Růžena Maturová). Tato opera je považována za klenot české opery v Čechách i ve světě. V průběhu své existence byla uvedena na předních světových scénách. Gustav Mahler, jež byl v době vzniku této opery dirigentem vídeňské Dvorské opery, projevil o toto dílo zájem a už v roce 1910 byla českým souborem poprvé provedena ve Vídni. Nejznámější árie z této opery je zpěv Rusalky k Měsíci: \"Měsíčku na nebi hlubokém\", nejznámějším sborem pak píseň \"Květiny bílé po cestě\". Velmi známá je též i árie vodníkova \"Celý svět nedá ti, nedá\", dále árie ježibaby \"Čáry mury fuk\" a prince \"Vidino divná, přesladká\". Podle serveru Operabase je v Čechách na pátém místě před Janáčkovými \"Příběhy Lišky Bystroušky\" a za Smetanovou \"Prodanou nevěstou\" na prvním, Verdiho \"La Traviatou\" a \"Nabuccem\" na druhém a třetím a Mozartovou operou \"Le Nozze di Figaro\" na čtvrtém místě. Ve světě je na třicáté druhé příčce, což je krásné umístění, když vezmeme v potaz všechny světově uváděné opery. Z českých oper je však v počtu tou nejvíckrát uvedenou, na čtyřicáté příčce je pak Smetanova Prodaná nevěsta.", "tgt_summary": "Rusalka (), Op. 114, is an opera ('lyric fairy tale') by Antonín Dvořák. The Czech libretto was written by the poet Jaroslav Kvapil (1868–1950) based on the fairy tales of Karel Jaromír Erben and Božena Němcová. A rusalka is a water sprite from Slavic mythology, usually inhabiting a lake or river. \"Rusalka\" was the ninth opera Dvořák composed. It is one of the most successful Czech operas, and represents a cornerstone of the repertoire of Czech opera houses. Dvořák had played viola for many years in pit orchestras in Prague (Estates Theatre from 1857 until 1859 while a student, then from 1862 until 1871 at the Provisional Theatre). He thus had direct experience of a wide range of operas by Mozart, Weber, Rossini, Lortzing, Verdi, Wagner and Smetana. For many years unfamiliarity with Dvořák's operas outside the Czech lands helped reinforce a perception that composition of operas was a marginal activity, and that despite the beauty of its melodies and orchestral timbres \"Rusalka\" was not a central part of his output or of international lyric theatre. In recent years it has been performed more regularly by major opera companies. In the five seasons from 2008 to 2013 it was performed by opera companies worldwide far more than all of Dvořák's other operas combined. The most popular excerpt from \"Rusalka\" is the \"Song to the Moon\" (\"\") from act 1, which is often performed in concert and recorded separately. It has also been arranged for violin and used on film sound tracks.", "id": 332186} {"src_title": "Paul de Barras", "tgt_title": "Paul Barras", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1755 ve Fox-Amphoux, jako potomek jedné z nejstarších šlechtických rodin v Provenci. Vstoupil do královské armády a sloužil v zámoří (Ille de France, Pondichery). V roce 1783 se vrátil zpět do Francie v hodnosti kapitána a odešel do civilu. Žil pak v Paříži životem bonvivána. Zcela náhodou se účastnil pádu Bastilly a jeho milenka zpěvačka Sophia Arnauld jej seznámila s Mirabeauem, který jej uvedl do politiky. Byl zvolen do konventu kde se připojil roku 1792 k Hoře a hlasoval pro popravu Ludvíka XVI.. Jako člen Výboru pro veřejné blaho se roku 1794 podílel spolu s Tallienem a Fouchéem rozhodujícím způsobem na pádu Robespierra a jeho druhů a stal se předsedou Konventu. Byl znám svou zkorumpovaností a úplatností. Roku 1795 byl v čele státu, jako člen Direktoria (5 direktorů), kde byl nejvýraznější osobností. Po státním převratu 18. fructidoru roku V (4. září 1797) převzal v Direktoriu moc triumvirát: Barras, Louis Marie de La Revelliere-Lepeaux a Jean–Francois Reubell. Barras často střídal milenky, jedou z nich byla Joséphine de Beauharnais, pozdější manželka Napoleona Bonaparte. V době royalistického povstání v Paříži roku 1795 ve svízelné, téměř bezvýchodné situaci ohrožení vlády pověřil Barras neznámého generála Bonaparta velením nad jednotkami věrnými vládě. Generál Bonaparte povstání brutálně, ale profesionálně dokonale potlačil. Bonapate se dvořil Josephině, ta ale váhala si vzít neznámého generála, mj. i z důvodu, že byla o šest let starší, než on. Barras ji velmi přemlouval, aby se za generála vdala z důvodů, že se Josephiny chtěl mít na perspektivního generála vlivný kontakt. Prosadil i jmenování generála Bonaparta velitelem Italské armády (1796) a později i prosadil egyptskou výpravu (1798). Státní převrat 18. brumaire VIII (9. listopadu 1799), přinutil Barrase k odstoupení a ten pak byl Napoleonem z Francie vypovězen. Žil v Belgii a později v Římě. Navrátil se do Francie až po pádu Napoleonově. Koncem života uveřejnil v Chaillot své Paměti (Memoires). Je pohřben na pařížském hřbitově Pere-Lachaise.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul-François-Jean-Nicolas, vikomt de Barras (30. června 1755 ve Fox-Amphoux – 29. ledna 1829 v Chaillot) byl francouzský politik a nejvlivnější člen Direktoria.", "tgt_summary": "Paul François Jean Nicolas, vicomte de Barras () (30 June 1755 – 29 January 1829), commonly known as Paul Barras, was a French politician of the French Revolution, and the main executive leader of the Directory regime of 1795–1799.", "id": 621426} {"src_title": "Peter Šťastný", "tgt_title": "Peter Šťastný", "src_document": [{"title": "Klubový hokej.", "content": "Peter Šťastný patří mezi nejvýznamnější postavy slovenského hokeje v historii. Svoji hokejovou kariéru začínal v roce 1974 v klubu HC Slovan Bratislava, kde spolu se starším bratrem Mariánem a mladším bratrem Antonem vytvořili obávanou útočnou trojici. Ve zlaté éře bratislavského hokeje se Slovanu pod vedením bratrů Šťastných podařilo v sezóně 1978/79 prolomit hegemonii českých klubů a získat titul mistra Československa. V následující sezóně získal Peter Zlatou hokejku - ocenění pro nejlepšího hokejistu Československa. V roce 1980 se Peter spolu s bratrem Antonem rozhodli odejít hrát hokej do NHL. O rok později je následoval i nejstarší z bratrů - Marián. Bratři Šťastní začali svou profesionální kariéru v dnes už neexistujícím klubu Quebec Nordiques. Odehráli v něm společně čtyři sezóny. Stali se tak druhým bratrským triem hrajícím v jednom klubu NHL po bratrech Bentleyových, kteří hráli za Chicago Blackhawks v čtyřicátých letech 20. století. Peter Šťastný odehrál za Quebec celkem 10 sezón. V sezóně 1989/90 přestoupil do New Jersey Devils a v sezóně 1993/94 zase do klubu St. Louis Blues, kde následující sezónu ukončil svoji profesionální hráčskou kariéru. Na klubové úrovni působil až do roku 2000 jako skaut klubu St. Louis Blues pro Evropu. Během své kariéry v NHL se Peter Šťastný stal druhým nejproduktivnějším hráčem osmdesátých let 20. století. Celkem v základní části NHL odehrál 977 zápasů a získal 1 239 bodů za 450 gólů a 789 přihrávek. K tomu ještě odehrál 93 zápasů v play off, kde získal 105 bodů za 33 gólů a 72 asistencí.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Peter Šťastný je jediným hráčem, který na vrcholných mezinárodních soutěžích (mistrovství světa, olympijské hry, Kanadský pohár) reprezentoval postupně 3 země (přičemž v každé soutěži reprezentoval 2 země, byť na MS hrál za Slovensko pouze v B-skupině). Na reprezentační úrovni sehrál mezi roky 1976 a 1995 celkem 141 zápasů, v nichž vstřelil 72 gólů:", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa.", "content": "Skupina A: Skupina B:", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Peter Šťastný je ženatý. Má slovenské i kanadské občanství. Žije v USA a na Slovensku. S manželkou Darinou mají čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Oba jejich synové jsou profesionálními hokejisty, starší Yan je hráčem HC CSKA Moskva, mladší Paul působí v klubu Vegas Golden Knights Yan reprezentoval USA na Mistrovství světa v ledním hokeji 2005 ve Vídni, 2006 v Rize i 2011 v Bratislavě a Košicích a Paul na Mistrovství světa v ledním hokeji 2007 v Moskvě a na Mistrovství světa v ledním hokeji 2013 ve Stokholmu a Helsinkách", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Šťastný (* 18. září 1956 Bratislava) je jednou z nejvýznamnějších osobností slovenského hokeje. Reprezentoval Československo, Kanadu a Slovensko. Je vítězem Kanadského poháru a dvojnásobným mistrem světa. V osmdesátých letech 20. století byl druhým nejproduktivnějším hráčem NHL po Waynu Gretzkém. Do roku 2005 působil více než 4 roky jako generální manažer Slovenského svazu ledního hokeje. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy. Od roku 2004 je poslancem Evropského parlamentu.", "tgt_summary": "Peter Šťastný (; born 18 September 1956), also known colloquially as \"Peter the Great\" and \"Stosh\", is a retired Slovak-Canadian professional ice hockey player who played in the National Hockey League (NHL) from 1980 to 1995. Stastny is the second highest scorer of the 1980s, after Wayne Gretzky. During his time with the Quebec Nordiques, Stastny became a Canadian citizen. From 2004 to 2014, he served as a Member of the European Parliament for Slovakia. During his NHL career, he played with the Quebec Nordiques, New Jersey Devils, and St. Louis Blues. He was inducted into the Hockey Hall of Fame in 1998 and ranks 34th all time in NHL points (and second overall for players born in Slovakia). In 2017, Šťastný was named one of the '100 Greatest NHL Players' in history. He is the father of current Vegas Golden Knights forward Paul Stastny.", "id": 342978} {"src_title": "Jerome Klapka Jerome", "tgt_title": "Jerome K. Jerome", "src_document": [{"title": "Rodina a mládí.", "content": "Narodil se jako čtvrté dítě do rodiny laického kazatele otci Jerome Clapp Jeromovi a matce Marguerite Jeromové, své prostřední, neanglicky znějící jméno Klapka dostal na počest rodinného přítele maďarského generála Györgya Klapky. Neměl lehké dětství, jak sám píše ve svém životopisu \"Čas mého života\" (\"My Life and Times\"). Vyrůstal v chudých poměrech společně se sestrami Paulinou a Blandinou a bratrem Miltonem, který brzy zemřel. Začátkem sedmdesátých let, když mu bylo patnáct, ztratil otce a z finančních důvodů byl donucen zanechat studií na střední škole a začít si vydělávat na živobytí sám. Uchytil se jako dělník u železniční společnosti London and North Western Railway, kde setrval čtyři roky, dále pak pracoval také jako učitel, balič a jako ochotnický herec pod uměleckým jménem Harold Crichton v kočovné herecké společnosti. Po třech letech společnost opustil a začal psát drobné eseje a krátké humoristické příběhy, bez většího úspěchu.", "section_level": 1}, {"title": "Autorské začátky a první úspěchy.", "content": "Jeho prvním větším dílem byla kniha \"Na jevišti a bez angažmá\" (\"On the Stage and Off\", 1885), ve které čerpal ze svých zkušeností z doby, kdy putoval s kočovnou divadelní společností po Anglii. Z knihy vyplývá, že v té době byl evidentně bez větších finančních prostředků. Na skutečný úspěch na literárním poli si musel počkat do svých třiceti, kdy začal časopis \"Home Chimes\" vydávat seriál příběhů o výpravě třech vodáků po řece Temži, který pak vyšel knižně pod názvem \"Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)\". Po deseti letech pak vydal její volné pokračování \"Tři muži na toulkách\", kde popisoval cestování po Německu. Tyto dvě knihy patří bezesporu k tomu nejznámějšímu, co kdy napsal. V roce 1892 začal vydávat ilustrovaný měsíčník \"Lenivec\" (\"The Idler\") a od roku 1893 redigovat společenský časopis \"Dnes\" (anglicky \"Today\"). Oběma časopisům se zpočátku dařilo, roku 1897 musel ale vydávání obou periodik ukončit. Své zkušenosti z celého podniku zúročil v knize \"Tommy a spol\" (\"Tommy and CO\", 1904).", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější léta.", "content": "Postupem času došlo v jeho tvorbě k jistému zvážnění a k posunu od komiky ke snaze čtenáře více kultivovat (například sbírka povídek \"Host z pokoje do dvora ve třetím poschodí\" nebo \"Láska Ulricha Nebendahla\"). Definitivní obrat ale nastává po vypuknutí první světové války. Přihlásil se do armády jako dobrovolník, pro svůj věk však nebyl přijat. Začal tedy jezdit jako řidič ambulance u francouzského Červeného kříže. Po návratu z první světové války přestal definitivně psát humoristické romány, zato však vydal dva romány sociální, a to \"Všechny cesty vedou na Kalvárii\" (\"All Roads Lead to Calvary\", 1920) a \"Anthony John\" (\"Anthony John\", 1922). Zemřel roku 1927 na následky krvácení do mozku, které bylo způsobeno těžkým úrazem při cestě z Devonu do Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "21. června 1888 si vzal za manželku Gregorinu Henriettu Stanleyovou. Stalo se tak pouze devět dní poté, co se rozvedla se svým prvním manželem. Do manželství si přivedla malou dcerku Elsii, jež v roce 1921 předčasně zemřela. Svatební cestu, která pak posloužila jako jeden z podkladů k \"Třem mužům ve člunu\", absolvovali novomanželé plavbou po řece Temži.", "section_level": 1}, {"title": "Tři muži.", "content": "V roce 1889 přinesl do redakce časopisu \"Home Chimes\" rukopis jakéhosi průvodce po horním toku Temže s titulkem \"The Story of the Thames\", který by připomínal historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis zamlouval, nicméně přiměl jej (tehdy třicetiletého) aby podstatně zkrátil historické pasáže a namísto nich přidal veselé příhody třech veslařů, třech kamarádů George, Harrise, samotného Jeroma a jeho psa Montmorencyho. Tento nápad se mu zalíbil a pod novým titulem \"Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)\" (\"Three Man in a Boat to Say Nothing of the Dog\") začal vycházet v časopisu seriál, který se pro svou obrovskou popularitu u čtenářů brzy dočkal i knižní edice. Sám autor byl takovým úspěchem překvapen a dle svých vlastních slov měl některá svá díla za mnohem lepší, ale proč se stali populární \"Tři muži ve člunu\", neví. Po zhruba deseti letech vydal volné pokračování s názvem \"Tři muži na toulkách\" (\"Three Man on the Bummel\"), kde popisoval cyklistický výlet třech přátel po Německu, přičemž zavítali i do Rakouska-Uherska a do Prahy. I v tomto vyprávění se řídil radou redaktora z \"Home Chimes\" a popsal hlavně veselé vyprávění z cesty, v závěru však vyjádřil svoji nelibost nad některými obyčeji v té době v Německu panujícími. Jako příklad uváděl bezmeznou poslušnost vůči nejrůznějším předpisům a nařízením, byť jakkoliv nesmyslným (lavičky vyhrazené pouze dospělým v městských parcích). Žádné jiné jeho dílo se nestalo takovým bestsellerem jako vyprávění o třech mužích a do značné míry tyto dvě knihy zastínily jeho ostatní tvorbu. První překlad \"Třech mužů ve člunu\" do českého jazyka vytvořil tehdejší soudce a pozdější protektorátní prezident Emil Hácha, spolu se svým bratrem Theodorem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jerome Klapka Jerome (2. května 1859, Walsall, Staffordshire – 14. června 1927, Northampton) byl anglický spisovatel a redaktor, známý zejména pro své humoristické povídky a cestopisy (jeho německý životopisec Walter Gutkess uvádí 49 knižních titulů a divadelních her). Jeho nejznámějším dílem jsou \"Tři muži ve člunu\" a volné pokračování \"Tři muži na toulkách\".", "tgt_summary": "Jerome Klapka Jerome (2 May 1859 – 14 June 1927) was an English writer and humourist, best known for the comic travelogue \"Three Men in a Boat\" (1889). Other works include the essay collections \"Idle Thoughts of an Idle Fellow\" (1886) and \"Second Thoughts of an Idle Fellow\"; \"Three Men on the Bummel\", a sequel to \"Three Men in a Boat\", and several other novels.", "id": 1964757} {"src_title": "Loubinec pětilistý", "tgt_title": "Parthenocissus quinquefolia", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Loubinec pětilistý je popínavá dřevina podobná vinné révě. V českých podmínkách obvykle šplhá do výšky 8–15 metrů, jinak v ideálních případech (záleží na klimatických podmínkách, půdě a podložce ke šplhání) až ke třiceti. Mladé větve a pupeny jsou načervenalé (u podobného loubince popínavého jsou zelené). Listy jsou střídavé, opadavé, dlanitě složené, pětičetné, jednotlivé lístky jsou vejčitě kopinaté až podlouhlé, jejich okraj je pilovitý. Na podzim dochází před opadem k jejich výraznému zbarvení do červena. Pro šplhání a přichycování na podkladu vytváří úponky s 5–8 rameny (podobný loubinec popínavý má jen 3–5 ramen), které jsou zakončeny přísavnou destičkou (u loubince popínavého přísavné destičky chybí). Ta při kontaktu s hladkou podložkou vylučuje tmelící látku sloužící k upevnění rostliny. Kůra je žlutohnědá. Květy jsou malé a zelené, v postranních vrcholících, kališních lístků je 5, korunní lístky jsou volné a je jich také 5. Tyčinek je 5. Semeník je dvoupouzdrý, srostlý se žláznatým terčem. V České republice kvete od července do září. Plodem jsou tmavě modré až černé bobule, které jsou většinou neojíněné a obsahují po 2–3 semenech (u loubince popínavého bývá bobule ojíněná, se 3–4 semeny).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a výskyt.", "content": "Loubinec pětilistý pochází ze Severní Ameriky, oblast jeho přirozeného výskytu se nachází v její střední a východní části. Přibližně ji lze vymezit jako prostor od Guatemaly na sever přes východní Mexiko, západní okraj areálu představují Texas, Jižní Dakota a Utah, severozápadní hranicí pak je Manitoba. Na severu je okrajem areálu jihovýchodní Kanada. Z Ameriky byl loubinec pětilistý na počátku 17. století přivezen do Evropy, kde byl vysazován jako okrasná rostlina. V České republice je občas vysazován a zřídka zplaňuje. Mnohem hojnější druh je loubinec popínavý (\"Parthenocissus inserta\"), který nebyl od loubince pětilistého v ČR dříve odlišován nebo byl odlišován špatně. Dříve byl udáván hojný výskyt loubince pětilistého (jako zdomácnělé rostliny) např. z lužních lesů, později se zjistilo, že drtivá většina těchto výskytů patří druhu loubinec popínavý. V Květeně ČR (Koblížek 1997) a klíči ke květeně (Koblížek 2002) se pojetí druhů, popisy a další údaje značně liší. Vzhledem k tomu, že jde o stejného autora, musíme považovat dílo z roku 2002 za správnější.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Bobule loubince pětilistého jsou pro člověka (jakožto i ostatní savce) slabě jedovaté, ovšem vzhledem k jejich odporné chuti příliš nehrozí, že by se jimi někdo otrávil. Jedovatost bobulí se nevztahuje na ptáky, pro mnohé ptačí druhy představují plody loubince důležitý zdroj potravy přes zimu. Rostlina má rozsáhlé využití v rámci léčitelství, indiáni ji používají k léčbě průjmů, obtíží při močení, vodnatosti a křečí čelistních svalů. Toxikologické informační středisko u plodů uvádíː „\"Téměř nejedovaté plody – nebezpečná může být dávka nad 20 plodů (bobulí, semen). Po větším požitém množství se podává aktivní uhlí. Nebývá nutná hospitalizace (jen u mimořádně citlivých osob při závažných příznacích), u zdravých jedinců se objevují nanejvýš zažívací potíže\".“", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Loubinec pětilistý (\"Parthenocissus quinquefolia\"), lidově známý jako psí víno, je popínavá rostlina z čeledi révovitých. V ČR je občas využívána jako okrasná popínavá rostlina k výzdobě zdí.", "tgt_summary": "Parthenocissus quinquefolia, known as Virginia creeper, Victoria creeper, five-leaved ivy, or five-finger, is a species of flowering plant in the grape family, Vitaceae. It is native to eastern and central North America, from southeastern Canada and the eastern United States west to Manitoba and Utah, and south to eastern Mexico and Guatemala.", "id": 2046010} {"src_title": "Žebravé řády", "tgt_title": "Mendicant orders", "src_document": [{"title": "Žebraví bratři.", "content": "Zřeknutí se majetku a spoléhání se na žebrotu jako na způsob obživy znamenalo odtržení se od jednoho z nejzákladnějších principů tradičního monasticismu. Kázání a poskytování duchovní péče byl raison d´être žebravých mnichů. Jasně dokazovali, že angažovaný křesťan dokáže žít ve světě běžných lidí, ale přesto do něj nepatřit. Již nebylo třeba unikat z lidského světa a uzavírat se do odlehlých klášterů. Jediné, bez čeho se nebylo možné obejít, bylo, aby se káli a žili ve shodě s evangeliem. Nezbytným předpokladem této misijní činnosti bylo zřeknutí se veškerého majetku a s ním přicházející pohyblivost oproti mnichům, kteří byli vázáni k domu, v němž složili své sliby. Konzervativnější protivníci nazývali tyto mnichy \"gyrovagi\" – potulní. Např.svatý Benedikt k nim choval nejhlubší opovržení. Takovíto mniši však měli volnost pohybu a mohli putovat od kláštera ke klášteru, z provincie do provincie, za účelem kázání čí studia, podle toho co jim předepsali jejich představení.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský kontext.", "content": "Celých 150 let před rokem 1200 zažívala Evropa dlouhé období hospodářské a demografické expanze, díky bohatství plynoucímu z obchodu a výroby se začala města markantně rozrůstat a nabývat dnešní moderní podoby. Právě v těchto podmínkách začal vzrůstat antiklerikalismus a náboženský nonkonformismus. Společnost byla mobilnější, kritičtější a její horní vrstvy blahobytnější, než kdy předtím. Mezi laiky se začala šířit gramotnost a přestala být výsadou církve. Nová vrstva gramotných a vzdělanějších laiků začala kriticky nahlížet na rozumové a mravní nedostatky duchovenstva, to vyvolalo napětí mezi tradičními premisami mnišské spirituality a tužbami laického lidu, ve kterém se právě probudilo vědomí jeho křesťanského povolání. Na tyto potřeby laického lidu nebyla církev vybavena. Diecézní a farní struktura byla uzpůsobena především potřebě venkovského obyvatelstva. Většina duchovních byla převážně z řad svobodných rolníků a z hlediska míry vzdělání příliš nepřevyšovala úroveň jejich venkovských farníků. Právě tuto mezeru měli zaplnit žebraví bratři. V prostředí měst, přístupném novým myšlenkám, se vedle toho začala šířit různá nekonformní hnutí obviňovaná z hereze, jimž nedokázali sekulární duchovní úspěšně vzdorovat. Kacířství bylo všude a církev čelila krizi. Objevovaly se nové radikální podoby laické zbožnosti, inspirující se nezprostředkovaným výkladem Nového zákona, jehož části kolovaly v různých neoficiálních překladech a potenciálně ohrožovaly hierarchickou strukturu církve. Otázkou bylo, zda je tento bouřlivý nával nadšení možné usměrnit, aby sloužil věci pravověří. Papež Inocenc III. riskoval mnohé, když udělil podmínečné svolení určitým skupinám žebravých laických kazatelů, nakonec se mu to však vyplatilo.", "section_level": 1}, {"title": "Noví evangelisté.", "content": "Kromě žebravých mnichů existovalo ještě několik skupin potulných hlasatelů evangelia. Jejich společným znakem byla nová, radikálnější interpretace apoštolského života. Její podstatnou součástí byla dobrovolně přijímaná chudoba a ideál kazatelské misie, obracející lidi k nové víře. Ve starém ideálu byl odhalen nový rozměr, a to následování Ježíše po vzoru jeho pozemského života, tak jak jej vyjevuje evangelium. Docházelo ke znovuobjevení doslovného smyslu evangelia. Podnět k formování skupin evangelistů, často vycházel ze zámožných a vyhraněnějších sfér laických obyvatel měst. Zakladatelem jedné takové skupiny byl Valdès, obchodník a bankéř z Lyonu. Po náhodném vyslechnutí příběhu svatého Alexia, jenž se vzdal všeho a oddal se chudobě z lásky k Bohu, vyhledal Valdès jistého učence a požádal ho o radu, jak má změnit svůj život. Mistr ho odkázal na úryvek z evangelia „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19, 21) Poté Valdès učinil radikální krok: část svého majetku přepsal na svou ženu, dvěma dcerám dal věno a poslal je do kláštera, a zbytek rozdal chudým přímo na ulici. Následně se stal potulným kazatelem, který kázal přímo v ulicích a živil se žebrotou a zanedlouho začal získávat první žáky. Když byl roku 1181 vyzván, aby se za svou činnost zodpovídal legátské synodě, konající se toho roku v Lyonu, přihlásil se k pravé víře a k tomu, že ani on, ani jeho stoupenci nebudou nikdy hromadit peníze, potraviny či šatstvo a že budou žít v úplné chudobě. Byli označováni za valdenské nebo také za Lyonské chudé. Setkali se však s nepřátelstvím ze strany kněží, a tak mnozí z nich později propadli radikálnímu antiklerikalismu. Další skupinou snažící se o návrat k evangeliu byli humiliáti. Jednalo se o řeholní bratrstvo, jenž získalo množství přívrženců ve městech Lombardie a Benátska. Zajímavostí je, že papež povolil kázání i laickým členům bratrstva, byť s určitými omezeními. Povolení kázat laikům bylo první svého druhu. Většina autorit církve však toto povolení brala jako zásah do svých pravomocí a snahu o jejich uzurpaci, což považovali za podvratnou činnost a herezi a snažili se tuto výhradu laikům opět odepřít. Lucius III. pak roku 1184 valdenské i humiliáty vyobcoval spolu s dalšími sektami z církve. Jeho nástupce Inocenc III. nicméně humiliáty opět rehabilitoval a s církví smířil i umírněné a kompromisu nakloněné křídlo valdenských, které začalo být označováno za Katolické chudé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žebravé řády neboli mendikanti (z \"lat. mendicans\" – žebrající) je označení řeholních řádů, které se zřekly vlastnictví nejen na úrovni jednotlivců, ale i společenství jako celku (řádu). Na rozdíl od nežebravých řádů (např. cisterciáků, benediktinů nebo premonstrátů) tedy nedisponují pozemkovým ani jiným majetkem k zabezpečení provozu svých klášterů, nýbrž jsou závislé na vlastní práci a darech dobrodinců. Kláštery žebravých řádů vznikají od počátku 13. století. Ze středověku dodnes přetrvaly čtyři velké mendikantské řády, uznané Druhým lyonským koncilem (1274): dominikáni (schválení 1216) a františkáni (1223), kteří působili od počátku ve městech, karmelitáni (1245) a augustiniáni-poustevníci (1256). Tridentský koncil (1545-1563) povolil vlastnění majetku všem žebravým řádům s výjimkou františkánů a kapucínů. Žebravé řády kladou důraz na asketický způsob života, chudobu, odříkání, ale také na službu bližním, a to jak hmotnou (provozování špitálů – Milosrdní bratři), tak duševní (vyučování), a duchovní (pastorace, misie). Přiklání se k podobě apoštolského života (lat. \"vita apostolica\"). Významná je i činnost kazatelská, např. dominikánům se říkalo bratři Kazatelé, pro působení Svatého Dominika a jeho kázání proti herezi katarů a albigenských na jihu Francie.", "tgt_summary": "Mendicant orders are, primarily, certain Christian religious orders that have adopted a lifestyle of poverty, traveling, and living in urban areas for purposes of preaching, evangelization, and ministry, especially to the poor. At their foundation these orders rejected the previously established monastic model. This model prescribed living in one stable, isolated community where members worked at a trade and owned property in common, including land, buildings and other wealth. By contrast, the mendicants avoided owning property at all, did not work at a trade, and embraced a poor, often itinerant lifestyle. They depended for their survival on the goodwill of the people to whom they preached. The term \"mendicant\" is also used with reference to some non-Christian religions to denote holy persons committed to an ascetic lifestyle, which may include members of religious orders and individual holy persons.", "id": 2111090} {"src_title": "Aengus", "tgt_title": "Aengus", "src_document": [{"title": "Aengusův obor působnosti.", "content": "Aengus je, podobně jako velšský Mabon archetypálním \"mladým mužem\" či \"božským mladíkem\". Aengus fungoval jako bůh plodnosti a úrody. Na základě své úlohy v mýtech je pokládán za patrona milenců v nesnázích (bývá označován za irského boha lásky, ale také osudné lásky, která může skončit smrtí), a přestože sám nebyl zobrazován jako bard, je také patronem básníků a hudebníků.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty o Aengusovi.", "content": "V jednom z nejstarších mýtů, ve kterých vystupuje, pomohl Aengus prchajícím milencům Diarmuidovi a Grainne uniknout před hněvem Grainnina manžela Fionna MacCumhala, když pro ně u něj vyprosil slitování. Také pomohl smrtelné dívce Étain, do které se zamiloval bůh Midir, přestože už měl za manželku Fuamnach. Fuamnach Étain ze žárlivosti několikrát proklela - proměnila ji v jezírko, červa a v purpurovou mouchu, kterou nakonec nechala odfouknout magickým větrem. Aengus ji však zachránil a ubytoval ve svém paláci na řece Boyne. Svou mocí kletbu částečně zrušil, takže Étain od soumraku do úsvitu znovu nabývala lidské podoby. Posléze byla jako moucha znovu odfouknuta a spadla do poháru s pitím, které pak i s mouchou vypila Etar. Étain se znovu narodila o 1000 let později, ale Midir si ji nakonec našel i v její nové inkarnaci. Také sám Aengus byl zasažel „nedosažitelnou“ láskou - zamiloval se do Caer Ibormeith, dívky, kterou viděl ve snu. Nakonec se mu ji podařilo vypátrat u jezera, kde se každý druhý rok o svátku Samhain spolu se svými družkami měnila v labutě. Caeřin otec Aengusův zájem o svou dceru odmítl, a tak se Aengus o Samhainu také proměnil v labuť a spolu s Caer zazpívali kouzelnou labutí píseň, která celé Irsko uspala na tři dny. Během této doby oba uprchli do Aengusova sídla na Boyne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aengus (čti \"óngas\" nebo \"eingas\") je irský keltský bůh z rodu Tuatha Dé Danann, syn Dagdy a Boann. Dalšími variantami jeho jména jsou Oenghus a Aonghus. Jeho příjmení je MacOg (Mac In Óc), což znamená \"syn mladých\" nebo \"syn panny\". Toto přízvisko získal kvůli okolnostem, jež doprovázely jeho narození. Aby se o Boannině těhotenství nedozvěděl její manžel Nechtan, Dagda přinutil slunce, aby stálo na nebesích po devět měsíců, takže měl Nechtan pocit, že uplynul jediný den.", "tgt_summary": "In Irish mythology, Aengus or Óengus, also called Mac ind Óic, is one of the Tuatha Dé Danann and probably originally a god associated with youth, love and poetic inspiration. The son of The Dagda and Boann, he is also known as Maccan Óc (\"the young boy\" or \"young son\"), and corresponds to the Welsh mythical figure Mabon and the Celtic god Maponos. He plays a central role in five myths reported by medieval Irish texts.", "id": 80613} {"src_title": "Micubiši J2M", "tgt_title": "Mitsubishi J2M", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V září 1939 byly vydány specifikace 14-Ši na přepadový stíhací letoun, který by byl schopen zasahovat proti těžkým bombardovacím letounům. V dubnu 1940 byly specifikace upřesněny. Na japonské straně poprvé zahrnovaly ochranu pilota zadní pancéřovou deskou. Ve specifikaci také byla určena minimální rychlost 600 km/h v 6 000 m, přistávací rychlost 130 km/h, délka vzletu ne větší než 300 m, výdrž ve vzduchu minimálně 45 minut na plný výkon a výzbroj dvou kanónů ráže 20 mm a dvou kulometů puškové ráže 7,7 mm. Šéfkonstruktér společnosti Micubiši, Džiró Horikoši, zahájil práce na projektu letounu výběrem vhodné pohonné jednotky. Volba padla na dvouhvězdicový čtrnáctiválec Micubiši MK4C-A Kasei 13 s třílistou vrtulí. V konstrukci bylo uplatněno nově vyvinuté křídlo s laminárním profilem, vybavené vztlakovými klapkami.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První z prototypů Micubiši J2M1 Kjókúsen vzlétl 20. března 1942. Tovární i bojoví piloti testovali nové stroje na továrním letišti Suzuka a podle jejich připomínek byly prototypy upravovány a modifikovány. Čtvrtý vyrobený exemplář byl upraven na verzi J2M2 Kjókúsen-Kai s motorem MK4R-A Kasei 23a se systémem přímého vstřikování paliva a směsi metanolu a vody. Zadní část trupu byla zvýšena, úpravou prošly palivové nádrže, umístění sedačky pilota a tvar větrného štítku na překrytu kabiny. Sériová výroba stroje objednaného pod označením Micubiši J2M2 model 11 Raiden dala za rok 1943 141 kusů. Letouny byly vyzbrojeny dvojicí kulometů typ 97 v trupu a dvěma kanóny typ 99 model 2 v křídle. Od této verze byly zavedeny čtyřlisté stavitelné vrtule Sumitomo VDM o průměru 3,30 m. Na výrobní lince je na přelomu let 1943-44 doplnil J2M3 model 21 Raiden s lokálně zesíleným křídlem s instalovanou dvojicí kanónů typ 99 model 1 a 2 ráže 20 mm v každé polovině. Kulomety v trupu již byly vynechány. Subverze J2M3a model 21A Raiden měla v křídle celkem čtyři kanóny typ 99 model 2 s vyšší kadencí střelby. Na jaře roku 1944 vznikla verze J2M6 model 31 Raiden s inovovaným krytem kabiny, která byla vyzbrojena dvěma páry kanónů typ 99 model 1 a 2, subverze J2M6a model 31A Raiden se čtyřmi kanóny typ 99 model 2 s dlouhými hlavněmi. Souběžně s J2M6 byl vyvíjen J2M5 model 33 Raiden s výkonnějším výškovým motorem Kasei 26a s třístupňovým kompresorem. Subverze J2M5a model 33A měla na vnější pozici v křídle kanóny ráže 30 mm. Snaha o další zvýšení výkonů Raidenu ve velkých výškách vedla k verzi J2M4 model 32 Raiden ze srpna 1944 s motorem MK4R-C Kasei 23c s turbokompresorem. Tato pohonná jednotka udržovala v hladině 9200 m výkon 1059 kW. Stroje měly na levé straně přední části trupu lapač vzduchu, na pravé pak samotný turbokompresor.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První jednotkou vyzbrojenou Raideny se stala 381. Kókútai se základnou v Tojohaši u Nagoje. Spojenci se s těmito letouny setkali až v druhé polovině roku 1944 nad Marianami. Hlavní oblastí nasazení byly Japonské ostrovy, kde měly stroje díky výborné stoupavosti zasahovat proti létajícím pevnostem B-29. Účinnost J2M však nesplnila očekávání, letoun byl poměrně náročný na pilotáž pro piloty zvyklé na pomalejší letadla s malým plošným zatížením a japonští piloti neměli moc času na přeškolení na tento jinak dobrý letoun. Celkem bylo vyrobeno 476 kusů všech verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (J2M3).", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Micubiši J2M Raiden (: 雷電, \"Hrom\") byl jednomotorový stíhací letoun japonského císařského námořního letectva užívaný ve druhé světové válce. Spojenci mu přidělili kódové jméno Jack.", "tgt_summary": "The Mitsubishi J2M \"Raiden\" (雷電, \"Lightning Bolt\") is a single-engined land-based fighter aircraft used by the Imperial Japanese Navy Air Service in World War II. The Allied reporting name was \"Jack\".", "id": 1053004} {"src_title": "Gotha G.V", "tgt_title": "Gotha G.V", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Operační nasazení předchozího typu G.IV poukázalo na problémy s palivovými nádržemi uvnitř motorových gondol. Při havarijním přistání mohlo dojít k protržení nádrže a rozlití benzínu na horký motor. V době kdy se 75% havárií letounů odehrálo během přistání, byla tato hrozba velmi akutní. V reakci na to přišla továrna Gotha s novým typem G.V, který měl palivovou nádrž uvnitř trupu a nyní menší motorové gondoly byly postaveny na vzpěrách nad dolním křídlem. G.V se dočkal operačního nasazení v srpnu 1917. Nenabízel žádné zlepšení výkonů oproti G.IV a navíc byl o 450 kg těžší kvůli rozšířenému vybavení. Navíc nízká kvalita benzínu neumožnila motorům Mercedes D.IVa dosažení maximálních výkonů. Další letouny Gotha řady G.V však předvedly schopnost ustáleného letu s jedním motorem. V únoru 1918 továrna testovala zdvojené vodorovné i svislé ocasní plochy. Nové zdvojené VOP, známé jako \"Kastensteuerung\", umožnily letounům G.V stabilizovaný let s jedním motorem na plný výkon. Následovala varianta G.Va vybavená podobnými ocasními plochami, navíc s mírně menším nosem a příďovým podvozkem. Všech 25 vyrobených letounů G.Va bylo nasazeno v operaci \"Bogohl 3\" (nový název pro \"Kagohl 3\"). Po G.Va následoval typ G.Vb, který byl schopen pojmout více užitečného nákladu a dosahoval maximální vzletové hmotnosti 4550 kg. Pro bezpečnější přistání měl zdvojené páry podvozkových kol, tzv. \"Stossfahrgestell\". Tato verze hlavního podvozku se natolik osvědčila, že jím byly zpětně vybaveny i starší letouny G.V nasazené v operaci \"Bogohl 3\". Idflieg objednal 80 kusů G.Vb a první byly dodány k operaci \"Bogohl 3\" během června 1918. Ještě před uzavřením příměří stihla továrna všechny objednané letouny vyrobit, ale poslední série se již na frontu nedostala a místo toho byly tyto stroje zabaveny Spojenci jako válečná kořist.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotha G.V byl německý dvouplošný dvoumotorový bombardér používaný jednotkami Luftstreitkräfte během první světové války. Letoun vyráběla firma Gothaer Waggonfabrik AG; později také ve verzích se zdvojenými ocasními plochami G.Va a G.Vb.", "tgt_summary": "The Gotha G.V was a heavy bomber used by the \"Luftstreitkräfte\" (Imperial German Air Service) during World War I. Designed for long-range service, the Gotha G.V was used principally as a night bomber.", "id": 1693136} {"src_title": "Knižní vazba", "tgt_title": "Book cover", "src_document": [{"title": "Měkká vazba.", "content": "Měkká vazba se dělí na čtyři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V2.", "content": "Spolu s V1 nejrozšířenější typ vazby. Jednotlivé listy jsou lepeny a vsazeny do měkkých desek. Této vazbě se říká též brožovaná, knihy s vazbou V2 jsou nazývány paperback. Používají se tři základní typy lepidel: - vodou ředitelná disperzní lepidla (polyvinylacetáty), - tavná lepidla na bázi kopolymerů vinylacetátů a etylenu, - polyuretanová lepidla.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V3.", "content": "Vazba podobná V1 s tím rozdílem, že k sešití jsou používány shora umístěné skobičky a celek se pak upevňuje do obálky.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V4.", "content": "Jedná se o měkkou vazbu, která se svými parametry blíží tuhé vazbě V8. Jednotlivé bloky jsou sešity niťovkou a ty pak sešity nebo slepeny.", "section_level": 2}, {"title": "Polotuhá vazba.", "content": "Polotuhá vazba se dělí na dva základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V5.", "content": "Je vazba s deskami z lehčí lepenky která je mírně odsazena od hřbetu - knižní blok je buď lepen, nebo sešit nití, vazba je podobná V2. Dnes se již téměř nepoužívá.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V6.", "content": "To jsou leporela.", "section_level": 2}, {"title": "Tuhá vazba.", "content": "Tuhá vazba se dělí na tři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V7.", "content": "Poloplátěná vazba, kdy na potažení desky je použit papír a na hřbet plátno.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V2V8.", "content": "Takzvaná falešná vazba V8 je lepená vazba V2 v tvrdých deskách.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V8.", "content": "Šitá vazba v tvrdých deskách. Tzv. celoplátěná vazba, tj. z jednoho materiálu. Na potažení desek může být použit papír (lakovaný, laminovaný ...), nebo jiné materiály, např. plátno nebo kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V9.", "content": "Tuhá vazba s deskami z plastu. Podrobné technické informace naleznete např. zde:", "section_level": 2}], "src_summary": "Knižní vazbou rozumíme: Základní dělení knižních vazeb je na měkké a tuhé. Tuhé vazby jsou odolnější, ale jejich výroba je náročnější a dražší. Proto se v poslední době rozšířilo používání měkkých vazeb (\"paperback\"), což umožnilo snížit náklady na tisk knih. Souvislost je zde i s poplatky za autorská práva, která se mohou lišit pro vydání v měkké vazbě a v tuhé vazbě. Dále se měkké i tuhé vazby dělí podle způsobu spojení na lepené a šité.", "tgt_summary": "A book cover is any protective covering used to bind together the pages of a book. Beyond the familiar distinction between hardcovers and paperbacks, there are further alternatives and additions, such as dust jackets, ring-binding, and older forms such as the nineteenth-century \"paper-boards\" and the traditional types of hand-binding. The term \"Bookcover\" is often used for a book cover image in library management software. This article is concerned with modern mechanically produced covers.", "id": 2382438} {"src_title": "Karolína Augusta Bavorská", "tgt_title": "Caroline Augusta of Bavaria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Šarlota Augusta byla mladší dcerou pozdějšího bavorského krále Maxmiliána I. Josefa a jeho první manželky Augusty Vilemíny. Měla tři starší sourozence, bratra Ludvíka a dvě sestry Augustu Amálii (1788–1851), Amálii Marii (1790–1794), a mladšího bratra Karla Teodora (1795–1875). Krátce po narození Karolínina bratra Karla jejich matka zemřela a ovdovělý otec se po roce oženil s princeznou Karolínou Frederikou Bádenskou (1776–1841). Z tohoto manželství přišlo na svět několik dětí, ale dospělosti se dožilo pouze pět dcer: Alžběta Ludovika (1801–1873), Amálie Augusta (1801–1877), Marie Anna Leopoldina (1805–1877), Žofie Frederika Dorothea Vilemína (1805–1872) a Ludovika Vilemína (1808–1892). Poslední dvě sestry se staly matkami pozdějšího rakouského císařského páru, Františka Josefa I. a Sissi.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Württemberská princezna.", "content": "V roce 1808 byla Šarlota provdána za württemberského následníka trůnu a pozdějšího krále Viléma I. (1781–1864). Nešťastné manželství bylo v srpnu 1814, po Napoleonově pádu, württemberským soudem rozloučeno a roku 1815 anulováno papežem.", "section_level": 2}, {"title": "Královna a císařovna.", "content": "Dne 24. září 1816 se Šarlota provdala za rakouského císaře Františka I., přijala jméno Karolína Augusta, a stala se jeho čtvrtou manželkou. Manželství s Františkem bylo šťastné, Karolína se láskyplně starala o všechny své nevlastní děti. Roku 1817 podnikli manželé cestu na Moravu, kde pobyli hlavně v Kroměříži a Olomouci. Druhá jejich cesta na Moravu proběhla až roku 1820, kdy celý týden (od 1. května) strávili v Brně. Roku 1825 byla v Bratislavě korunována uherskou královnou. Císařovna Karolína Augusta podporovala sňatek, který se uskutečnil roku 1824, své mladší sestry Žofie s mladším synem císaře Františka I. a pravděpodobným následníkem trůnu, protože starší Ferdinand byl dlouho považován za neschopného vlády, Františkem Karlem. Jejich manželství bylo uzavřeno roku 1824. Obě ženy si dobře rozuměly, Karolína měla také velmi dobré vztahy s Žofiinými dětmi, mj. i se starším synem, pozdějším císařem Františkem Josefem I., a byla také jedním z mála členů Arcidomu, který dobře vycházel i se ženou Františka Josefa Sissi.", "section_level": 2}, {"title": "Vdova.", "content": "Po Františkově smrti se Karolína Augusta věnovala péči o mládež, pomáhala chudým a nemocným a na jejich podporu založila nadace ve Štýrském Hradci, Salzburgu a v Praze. Dále pomohla se založením nadace pro výchovu služebných.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Díky zájmu Karolíny Augusty o literaturu bylo ve Dvorním divadle roku 1825 uvedeno Grillparzerovo drama \"Sláva a pád krále Otakara\". Další Grillparzerovo dílo \"Věrný služebník svého pána\" bylo od autora císařským dvorem odkoupeno a tím zabráněno jeho uvedení. Jméno rakouské císařovny Karolíny Augusty dnes nese gymnázium v Rosenheimu a muzeum v Salzburku, kde pobývala po smrti manžela. Na její počest bylo v roce 1817 pojmenováno nově založené první pražské předměstí Karlín (německy \"Karolinenthal\"). R. 1818 po ní tepelský opat Reitenberger v Mariánských Lázních přejmenoval původně Nový pramen, nyní Karolinin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karolína (Šarlota) Augusta Bavorská (8. února 1792 Mannheim – 9. února 1873 Vídeň) byla rodem bavorská princezna z rodu Wittelsbachů a jako čtvrtá manželka rakouského císaře Františka I. rakouská císařovna a česká a uherská královna.", "tgt_summary": "Princess Caroline Augusta of Bavaria (; Mannheim, 8 February 1792 – 9 February 1873 in Vienna) was an Empress consort of Austria by marriage to Francis I of Austria. She was a daughter of King Maximilian I Joseph of Bavaria and Princess Augusta Wilhelmine of Hesse-Darmstadt. She married Crown Prince William of Württemberg, whom she divorced, and Emperor Francis I of Austria.", "id": 2077018} {"src_title": "Windows 2.0", "tgt_title": "Windows 2.0", "src_document": [{"title": "Windows 2.0.", "content": "Windows 2.0 byly vydány 23. listopadu 1987. Tato verze již umožňovala vzájemné překrývání oken jednotlivých aplikací. Dále byly představeny nové funkce pro manipulaci s okny – tzv. minimalizace a maximalizace. V neposlední řadě byla sjednocena a vylepšena podpora klávesových zkratek (symbolizována podtrženým písmenem v nabídkách). První verze aplikací Microsoft Word a Microsoft Excel pro Windows byly určeny právě pro Windows 2.0. Vývojářská podpora se podstatně zvýšila s touto verzí. V lednu 1988 byly vydány Windows 2.03.", "section_level": 1}, {"title": "Windows 2.1x.", "content": "27. května 1988 byly vydány Windows/286 2.1 a Windows/386 2.1. Tyto verze byly navrženy tak, aby mohly využívat specifických vlastností procesorů Intel 80286 a Intel 80386. V březnu 1989 spatřily světlo světa Windows 2.11 a přinesly zejména změny ve správě paměti (drobnějšího charakteru), rychlejší tisk a řadiče postscriptu.", "section_level": 1}, {"title": "Windows/286.", "content": "Součástí tohoto systému byl ovladač HIMEM.SYS, který umožnil umístit část jádra systému Windows do prvních 64 KB paměti a uvolňuje tak přibližně 50 KB pro programy Windows. Rovněž byla přidána podpora pro několik karet EMS (zde se nejedná se o funkci přímo vztaženou k procesoru Intel 80286).", "section_level": 2}, {"title": "Windows/386.", "content": "Tato verze Windows byla mnohem pokročilejší než její předchůdci. Největším přínosem byla podpora chráněného režimu jádra, nad kterým běžely aplikace a rozhraní (GUI) jako samostatné úlohy ve virtuálním režimu 8086. To umožnilo běh několika aplikací pro systém DOS souběžně (místo toho, aby zůstávaly potlačeny v pozadí). Každá z běžících aplikací pro DOS mohla použít tolik konvenční paměti, kolik bylo dostupno před tím, než byl spuštěn systém Windows (bez několika kilobytů horní paměti). Aplikace pro Windows již mohly běžet paralelně díky kooperativnímu multitaskingu. Windows 386 také poskytovaly emulaci rozšířené paměti za využití vlastnosti správce paměti 80386 k tomu, aby se RAM nad 640 KB chovala jako rozšířená (prolomení hranice 640 KB) v minulosti podporovaná pouze přídavnými kartami a všeobecně používaná aplikacemi pro DOS (přepsáním souboru WIN200.BIN souborem COMMAND.COM bylo možné použít emulaci rozšířené paměti v operačním systému DOS bez spuštění grafického rozhraní Windows). Neexistovala zde virtuální disková paměť, takže všechny spuštěné aplikace se musejí vejít do dostupné fyzické paměti. Microsoft doporučil dokoupit přídavnou paměť pokud aplikacím často docházela volná operační paměť. Ani jedna z těchto verzí nepracovala se správci paměti pracujícími v režimu DOS jako např. CEMM nebo QEMM ani s nástavbami systému, které byly vybaveny vlastním správcem paměti běžícím v chráněném režimu. Toto bylo opraveno ve verzi 3.0, která byla kompatibilní s VCPI ve standardním režimu a s DPMI v rozšířeném režimu 386. Windows 3.0 byly také schopny využívat modul pro přímý zápis do rozšířené paměti DWEMM, což umožnilo výrazně rychlejší a \"hladší\" chod grafického uživatelského rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Vydané verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádná vydání.", "content": "Různé verze Windows 2.x byly nahrazeny Windows 3.0 v květnu 1990.", "section_level": 2}], "src_summary": "Windows 2.x je 16bitový operační systém s grafickým uživatelským rozhraním (GUI) vydaný jako nástupce systému Windows 1.0. Pro běh systému byl vyžadován MS-DOS verze 3.0 nebo vyšší, 512 kB operační paměti nebo více, grafická karta, disketová mechanika a pevný disk.", "tgt_summary": "Windows 2.0 is a 16-bit Microsoft Windows GUI-based operating environment that was released on December 9, 1987, and the successor to Windows 1.0.", "id": 600142} {"src_title": "Kajsa Bergqvistová", "tgt_title": "Kajsa Bergqvist", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Jejími největšími úspěchy jsou bronzová medaile z letních olympijských her v Sydney 2000, tituly mistryně světa (2005), mistryně Evropy (2002), halové mistryně světa (2001, 2003) a halové mistryně (2000) a vicemistryně (2002) Evropy. V dětství se věnovala fotbalu, později v atletice začínala jako vícebojařka. Svůj talent uplatňovala již na dorosteneckých a juniorských šampionátech. Ve sbírce má zlatou medaili z evropského olympijského festivalu mládeže z roku 1993. O rok později získala stříbrnou medaili na juniorském mistrovství světa v Lisabonu, kde prohrála s Ruskou Olgou Kaliturinovou jenom díky horšímu technickému zápisu. V roce 1995 vybojovala stříbro také na ME juniorů v maďarském městě Nyíregyháza, kde se o cenný kov podělila s Ruskou Julijou Ljachovovou. Obě překonaly 189 cm. Reprezentovala na letních olympijských hrách 1996 v Atlantě, kde skončila v kvalifikaci. Další stříbrnou medaili vybojovala na prvním ročníku nového atletického šampionátu. Historicky první ME do 23 let se uskutečnilo ve finském Turku v roce 1997. Ve finále překonala 193 cm, zatímco vítězná Ruska Ljachovová 197 cm. Kvůli zdravotním problémům s přetrženou achillovkou se nemohla zúčastnit olympijských her v Athénách v roce 2004. Sedmkrát se zúčastnila mistrovství světa v atletice. Jen v jednom případě neprošla kvalifikací, v roce 1995 na světovém šampionátu v Göteborgu. Na MS 1999 ve španělské Seville se podělila s Češkou Zuzanou Hlavoňovou a Američankou Tishou Wallerovou o čtvrté místo. Na dalších dvou šampionátech (Edmonton 2001, Paříž 2003) získala vždy bronz. Zlaté medaile se dočkala na MS 2005 v Helsinkách, kde mj. získala její krajanka Emma Greenová bronz. Poté, co překonala napoprvé výšku 202 cm se pokoušela překonat světový rekord Bulharky Kostadinovové, avšak 210 cm neskočila.", "section_level": 1}, {"title": "Halový světový rekord.", "content": "Od 4. února 2006 je držitelkou halového světového rekordu ve skoku do výšky, jehož hodnota je 208 cm. V německém Arnstadtu po čtrnácti letech vymazala z prvního místa historických tabulek výkon 207 cm, který skočila Němka Heike Henkelová 8. února 1992 v Karlsruhe.", "section_level": 2}, {"title": "Ukončení kariéry.", "content": "31. prosince 2007 se v Jihoafrické republice provdala za svého přítele, režiséra Månse Herngrena. Krátce na to 7. ledna 2008 oznámila oficiální konec své atletické kariéry. V letech 2001 – 2008 žila v Monaku.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "Patří mezi sedm výškařek celé historie, které mají skočeno v hale i pod širým nebem 205 cm a více. Totéž dokázaly jen Bulharka Stefka Kostadinovová, Němka Heike Henkelová, Belgičanka Tia Hellebautová, Chorvatka Blanka Vlašičová, Ariane Friedrichová z Německa a Ruska Anna Čičerovová. Dvoumetrovou hranici a vyšší zdolala celkově 52 krát.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Manželství s o jedenáct let starším Månsem Herngrenem skončilo rozvodem na začátku roku 2011. V prosinci téhož roku oznámila Bergqvistová svoji homosexuální orientaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kajsa Margareta Bergqvistová (švédsky IPA: ; 12. října 1976, Sollentuna) je bývalá švédská atletka, která soutěžila ve skoku do výšky.", "tgt_summary": "Kajsa Margareta Bergqvist (; born 12 October 1976 in Sollentuna, Stockholm) is a Swedish former high jumper. She won one bronze medal in the Olympic Games, one gold and two bronze medals in the World Championships in Athletics and one gold and one bronze in the European Championships. Her personal outdoor record of 2.06 m, set in Germany in 2003, is also a Swedish record. Her indoor record of 2.08 m, set at the Hochsprung mit Musik meeting in 2006, is the world indoor record.", "id": 807600} {"src_title": "SRV záznam", "tgt_title": "SRV record", "src_document": [{"title": "Formát záznamu.", "content": "SRV záznam obsahuje následující informace: Příklad SRV záznamu může vypadat takto: Toto ukazuje na server jménem sipserver.example.com poslouchající na portu 5060 pro připojení pro SIP protokol . Priorita je zde 0, a váha 5.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělování zátěže pomocí SRV.", "content": "Priorita je podobná jako priorita MX záznamu. Klienti vždy použijí SRV záznam s nejnižší prioritou a záznamy s jinou prioritou použijí pouze, když se spojení s hostitelem nezdaří. Takto může mít služba určený „fallback“ server, který bude použit jen pokud hlavní server selže. K tomu je potřeba pouze další SRV záznam s vyšší prioritou než má primární SRV záznam. Pokud má služba více záznamů se stejnou prioritou, klienti použijí váhu, aby určily, kterého hostitele použít. Váha je relevantní pouze ve vztahu k ostatním váhám pro službu a pouze mezi záznamy se stejnou prioritou. V následujícím příkladě hodnoty priorita a váha zajišťují rozdělení zátěže a odkaz na záložní službu. První čtyři záznamy sdílejí prioritu 10, takže klienti použijí váhu k rozhodnutí ke kterému hostiteli se připojit. Součet všech čtyř hodnot je 100, takže bigbox.example.com bude použit v 60% dotazů. Ostatní dva, smallbox1 a smallbox2, budou použity ve 20% dotazů, přičemž smallbox2 má zátěž rozloženu do dvou instancí a každá z nich bude použita v 10% dotazů. Pokud bude bigbox nedostupný, zbylí dva hostitelé si rozdělí zátěž rovnoměrně, takže každý z nich bude využíván v 50% dotazů. Pokud všechny tři hostitelé s prioritou 10 budou nedostupní, použije se záznam s nejvyšší (nejnižší číslo) prioritou, což je backupbox.example.com. Ten by se měl nacházet jinde než ostatní tři a měl by být odolný vůči zavadám, které by mohly vyřadit předcházející tři stroje (například napojen na jiný elektrický okruh, připojen k síti jinou cestou,…). Mělo by být zmíněno, že rozdělování zátěže poskytované je značně limitováno, protože poskytované informace jsou statické. Aktuální zátěž serverů není brána v úvahu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "SRV záznamy jsou často používány klienty Microsoft Windows 2000 k nalezení serveru, který poskytuje požadovanou službu. Například při pokusu o přihlášení klienta do domény je hledán SRV záznam pro službu LDAP. Typická odpověď serveru je následující: SRV záznamy jsou běžně používány ve spojení s následujícími standardizovanými protokoly:", "section_level": 1}, {"title": "Podpora.", "content": "Podpora v obecně rozšířených aplikacích.", "section_level": 1}], "src_summary": "SRV record (SRV záznam nebo také Service record) je jedna z kategorií dat v Internetovém systému domén upřesňující informace (jméno hostitele a číslo portu) o dostupných službách. Jeho definici lze nalézt v . Nové internetové protokoly jako například SIP a XMPP často vyžadují podporu SRV od klientů. Implementace klientů starších protokolů (např. LDAP, SMTP) může podporu SRV záznamů přidat.", "tgt_summary": "A Service record (SRV record) is a specification of data in the Domain Name System defining the location, i.e., the hostname and port number, of servers for specified services. It is defined in RFC 2782, and its type code is 33. Some Internet protocols such as the Session Initiation Protocol (SIP) and the Extensible Messaging and Presence Protocol (XMPP) often require SRV support by network elements.", "id": 1467959} {"src_title": "Edesské hrabství", "tgt_title": "County of Edessa", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křižácká základna.", "content": "Roku 1097 Balduin z Boulogne opustil se svým vojskem hlavní voj, který zatím táhl na jih na Antiochii a Jeruzalém. Odešel nejprve do Kilíkie, poté na východ do Edessy. Tady přesvědčil (či spíše donutil) zdejšího řeckého vládce Thorose z Edessy, aby ho adoptoval a určil svým nástupcem. Thoros se hlásil k řeckému pravoslaví, kvůli čemuž nebyl oblíben zdejším arménským obyvatelstvem, vyznávajícím monofyzitismus. Thoros byl krátce po přijetí Balduina zavražděn, ačkoliv není zcela jisté, jestli s tím měl tenkrát Balduin cokoliv společného. V každém případě byl teď Balduin samostatným vládcem. Přijal titul, na který byl zvyklý z Francie - hrabě. Roku 1100 zemřel Balduinův starší bratr Godefroi z Bouillonu, který vládl v Jeruzalémě jako Ochránce Božího hrobu a Balduin byl o Vánocích 1100 korunován králem. Své hrabství předal svému bratranci Balduinovi Le Bourg. Ten uzavřel spojenectví s Joscelinem z Courtenay, který byl pánem hradu Turbessel, důležitého mocenského centra proti seldžuckým Turkům. Nově příchozí páni ze západní Evropy navázali dobré vztahy s místním arménským obyvatelstvem a nebránili se ani vzájemným sňatkům; první tři páni z Edessy byli ženatí s Arménkami. První manželka Balduina I. zemřela roku 1097 v Maraši. Po svém triumfu v Edesse se oženil s Ardou, vnučkou Konstantina Roupedina z Arménie, Balduin Le Bourg byl ženatý s dcerou Gabriela z Melitenu Morfií a Joscelin z Courtenay se oženil s Konstantinovou dcerou.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty s muslimskými sousedy.", "content": "Balduin II. (Balduin Le Bourg) se rychle zapojil do událostí v Sýrii a Antiochii. V roce 1103 pomohl Bohemundovi I. z Antiochie dostat výkupné od tureckého rodu Danišmendovců a o rok později společně s Bohemundem zaútočili na byzantská teritoria v Kilíkii. Později v roce 1104 turecký vládce Mosulu zaútočil na edesské hrabství a v bitvě u Harránu Balduina II. a Joscelina porazil a oba je zajal. Bohemundův synovec Tankred se stal regentem hrabství a vládl se zdejším guvernérem Richardem ze Salerna. Roku 1108 byli Joscelin a Balduin II. za výkupné propuštěni a Balduin II. začal neprodleně bojovat o znovuzískání svého města, kde se mezitím pohodlně usadil Tankred a k předání vlády Balduinovi se vůbec neměl. Tankred byl však nakonec poražen za pomoci několika zdejších emírů, kteří Balduinovi vypomohli. V roce 1110 dobyl země na východ od Eufratu Maudúd z Mosulu, nicméně stejně jako útoky předtím nebyl ani tento následován tažením přímo na Edessu. V roce 1118 zemřel jeruzalémský král Balduin I. a na jeho místo nastoupil jeho synovec, edesský hrabě Balduin II., jako Balduin II. Jeruzalémský. Ačkoliv se objevovala tvrzení, že právoplatný nástupce je Balduinův starší bratr Eustach z Boulogne, ten byl však ve Francii a o královský titul nestál. Edessa byla o rok později předána Joscelinovi, který byl roku 1122 znovu zajat a uvězněn. Balduina II., který se pokusil svého soukmenovce osvobodit, čekal stejný osud – porážka a vězení. Jeruzalém se octl bez krále. Nicméně roku 1123 se Joscelinovi podařilo svým věznitelům uprchnout a Balduina II. následujícího roku osvobodit.", "section_level": 2}, {"title": "Pád Edessy.", "content": "V roce 1131 Joscelin padl v bitvě a jeho místo zaujal jeho syn, Joscelin II. z Edessy. V té době ovšem muslimský vládce Zengí sjednotil turecká centra Aleppo a Mosul a začal Edessu ohrožovat. Zatím se Joscelin II. snažil zabezpečit svou zemi a žádal o pomoc Antiochijské knížectví a hrabství Tripolis, kde však byl odmítnut. Zengí město roku 1144 oblehl a o Vánocích téhož roku jej dobyl. Joscelin II. vládl dál na západě a v září 1146 se mu podařilo využít Zengího smrti k znovudobytí Edessy. Město však dlouho neudržel, ještě v listopadu 1146 bylo ztraceno a Joscelinovi se podařilo zachránit pouze holý život. V roce 1150 byl Joscelin II. zajat Zengího synem Núr ad-Dínem a vězněn v Aleppu až do své smrti celých devět let. Joscelinova žena poté prodala pevnost Turbessel a odjela i s rodinou do Jeruzaléma. Území opuštěného panství byla rozdělena mezi Núr ad-Dína a ikonyjského sultána. Hrabství Edessa bylo prvním státem založeným křižáky na Blízkém východě, zároveň však také prvním, který byl ztracen. Pád města zpět do rukou muslimů měl za následek druhou křížovou výpravu.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo a demografie.", "content": "Edessa byla největším státem, který křižáci ve Svaté zemi založili, měl však z nich nejmenší počet obyvatel, přibližně asi deset tisíc. Hrabství se v době své největší rozlohy rozkládalo od Antiochijského knížectví na západě a podél Eufratu na východ. Jih a východ země byl pod silným vlivem muslimských center Mosulu, Aleppa a Jaziry (město v severním Iráku). Obyvatelé byly převážně Asyřané a Arméni, hlásící se k monofyzitizmu, dále zde bylo silné zastoupení řeckých ortodoxních a muslimů. Ačkoliv křesťanů západního ritu bylo v zemi velmi málo, prakticky jen páni přicházející z Francie a jejich doprovod, byl v Edesse dosazen latinský patriarcha.", "section_level": 1}, {"title": "Vazalská panství v Edesse.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Panství Tubesselské.", "content": "Turbessel bylo původně panství Joscelina I. v době, když ještě nevládl přímo v Edesse. Z tohoto centra se spravovala oblast hrabství Edessy na západ od Eufratu a také střežila hranice s Antiochií. Turbessel se stal „exilovým“ sídlem edesského hraběte v době, kdy hlavní město padlo do rukou Turků. Hrad i se zbývající částí panství byl prodán Byzantincům těsně před tím, než bylo dobyto muslimy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Edesské hrabství (latinsky ', starofrancouzsky ') bylo jedním z křižáckých států, založeným během první křížové výpravy v Edesse, městě s antickou historií a dlouhou křesťanskou tradicí. Hrabství Edessa se lišilo od ostatních křižáckých států ve Svaté zemi, a to tím, že bylo vnitrozemské, bylo vzdálené od ostatních křižáckých držav a bylo obklopené muslimským územím. Polovina jeho území, včetně hlavního města, se nacházela na východ od Eufratu. Západní polovina hrabství byla správně a vojensky kontrolována z pevnosti Turbessel.", "tgt_summary": "The County of Edessa (Latin: \"Comitatus Edessanus\") was one of the Crusader states in the 12th century. Its seat was the city of Edessa (present-day Şanlıurfa, Turkey). In the late Byzantine period, Edessa became the centre of intellectual life within the Syriac Orthodox Church. As such it also became the centre for the translation of Ancient Greek philosophy into Syriac, which provided a stepping stone for the subsequent translations into Arabic. When the Crusades arrived, it was still important enough to tempt a side-expedition after the Siege of Antioch. Baldwin of Boulogne, the first Count of Edessa, became King of Jerusalem, and subsequent counts were his cousins. Unlike the other Crusader states, the County was landlocked. It was remote from the other states and was not on particularly good terms with its closest neighbor, the Principality of Antioch. Half of the county, including its capital, was located east of the Euphrates, far to the east, rendering it particularly vulnerable. The west part of the Euphrates was controlled from the stronghold of Turbessel. The eastern border of Edessa was the Tigris, but the County may not have extended quite that far. The fall of Edessa in 1144 was the first major setback for Outremer and provoked the Second Crusade. All the later Crusades, however, were troubled by strategic uncertainties and disagreements. The Second Crusade did not even try to recover Edessa, calculating it to be strategically better to take Damascus. But the campaign failed and Edessa was lost for the Christians. Today, the city is called Şanlıurfa and is part of modern-day Turkey; it retains nothing of its former importance To Christianity. The Oriental Orthodox community largely disappeared after the Armenian Genocide during World War I.", "id": 1565552} {"src_title": "Antonín Panenka", "tgt_title": "Antonín Panenka", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Poprvé nastoupil k ligovému zápasu v necelých dvaceti letech za Bohemians Praha. Jeho prvním reprezentačním startem byl kvalifikační zápas na mistrovství světa v roce 1973 proti Skotsku. Roku 1976 díky jím proměněné rozhodující penaltě ve finále proti Západnímu Německu získalo Československo titul mistrů Evropy. Jeho slavné penaltě se říká „vršovický dloubák“ (zatímco ve světě se používá pojem „Panenka goal“ nebo „Panenka kick“). Sám sebe kopajícího penaltu ztvárnil v malé roli v českém filmu \"Sonáta pro zrzku\" (1980). V roce 1980 byl vyhlášen československým fotbalistou roku. V roce 1981 odešel z Bohemians do Rapidu Vídeň, s nímž do svého odchodu roku 1985 vyhrál dvakrát rakouskou ligu a třikrát rakouský pohár a roku 1985 se probojovali do finále Poháru vítězů pohárů. V tomto finále proti Evertonu Panenka nastoupil jako střídající hráč. V sezoně 1983/84 byl nejlepším ligovým střelcem Rapidu Vídeň (dal o jednu branku více, než proslulý kanonýr Hans Krankl). Po návratu do vlasti se stal asistentem trenéra a funkcionářem v Bohemians. Roku 2008 získal Cenu Václava Jíry. Dne 28. října 2008 mu prezident ČR Václav Klaus udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy I. stupně. V doplňovacích volbách do Senátu PČR v roce 2014 kandidoval jako nestraník za subjekt „Nezávislí pro Prahu 10 - Hnutí pro lepší Desítku“ v obvodu č. 22 – Praha 10. Se ziskem 13,44 % hlasů skončil na 4. místě a nepostoupil tak ani do druhého kola.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Antonín Panenka debutoval v A-mužstvu Československa 26. 9. 1973 v kvalifikačním zápase v Glasgowě proti reprezentaci Skotska (prohra 1:2). Zúčastnil se mistrovství Evropy 1976 v Jugoslávii (zisk titulu), mistrovství Evropy 1980 v Itálii (zisk bronzové medaile) a mistrovství světa 1982 ve Španělsku. Na ME 1980 dal ve skupině gól Řecku a na MS 1982 dal góly z penalt Kuvajtu a Francii (to byly jediné góly Československa na tomto MS). Celkem odehrál v letech 1973–1982 za československý národní tým 59 zápasů a vstřelil 17 gólů.", "section_level": 1}, {"title": "Panenkova penalta.", "content": "Slavná proměněná penalta Antonína Panenky se zapsala do historie fotbalu ve finále mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976, v němž se československý tým střetl s mužstvem Západního Německa. Za stavu 2:2 po prodloužení následoval penaltový rozstřel (první v historii finále evropských šampionátů). Čtyři českoslovenští a tři němečtí fotbalisté proměnili, ovšem čtvrtý německý hráč Uli Hoeneß přestřelil bránu. Antonín Panenka byl v situaci, kdy mohl Československu zajistit první titul v historii. Rozběhl se, čímž předstíral prudkou ránu, německý brankář Sepp Maier skočil do strany, zatímco Antonín Panenka míč lehce podkopl a poslal jej dloubáčkem doprostřed brány. Titul tak získalo Československo. Stejný trik Panenka použil již dříve a vůbec prvním „exekutorem“ byl jeho kolega z Bohemians Štefan Ivančík.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a ohlasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní medaile.", "content": "V rámci sběratelské série medailí Československé fotbalové legendy vyrazila Česká mincovna zlatou čtvrtuncovou medaili i Antonínu Panenkovi. Medaile byly vyraženy v únoru 2016 v omezeném množství 200 kusů. Autorem averzu medaile je Martin Dašek a reverzu Asamat Baltaev.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antonín Panenka (* 2. prosince 1948 Praha) je bývalý československý fotbalista a reprezentant, mistr Evropy z Jugoslávie 1976. V roce 1980 byl vyhlášen československým fotbalistou roku. Členem prestižního Klubu ligových kanonýrů se stal po změně pravidel klubu v listopadu 2016. Kromě známého pokutového kopu (penalty) je po něm pojmenován i španělský fotbalový časopis \"Panenka\".", "tgt_summary": "Antonín Panenka (born 2 December 1948) is a Czech former footballer who played as an attacking midfielder. He played most of his career for Czech club Bohemians Prague. Panenka won UEFA Euro 1976 with Czechoslovakia. In the final against West Germany, he scored the winning penalty in the shootout with a softly-chipped ball up the middle of the goal as the goalkeeper dived away; this style of penalty is now called the Panenka penalty. In 1980, he won Czechoslovak Footballer of the Year and his team finished third at Euro 1980.", "id": 602303} {"src_title": "Ivan I. Kalita", "tgt_title": "Ivan I of Moscow", "src_document": [{"title": "Panování.", "content": "Ivan Kalita byl schopným vládcem a protřelým diplomatem. Dokázal obratně shromáždit značné finanční prostředky, a to zřejmě především díky tomu, že daně, které odváděla ruská knížectví do Zlaté hordy, procházely jeho rukama, neboť chán Uzbek mu udělil privilegium vybírat pro něj daně na území všech ruských knížectví. Díky tomu bohatl nejen kníže, ale prospívala celá jeho země. Získané prostředky použil na další rozšiřování území moskevského knížectví (kupoval vesnice a snad i celá knížectví), okázalou výstavbu v sídelním městě (nové dubové hradby), ale také k podplácení představitelů Zlaté hordy, aby je přiměl jednat v jeho zájmu. Prestiž Moskvy jako velkoknížecí rezidence se výrazně zvýšila, když se tu roku 1328 natrvalo usídlil metropolita řeckého původu Theognost (rusky Feognost), představený celé ruské církve. Ivanova politika byla velmi pragmatická. Žádný z jeho předchůdců nebyl tak loajální k chánům Zlaté hordy jako on. Na počátku své vlády neváhal využít živelného povstání, které vypuklo roku 1327 v Tveru, a na příkaz chána Uzbeka se postavil do čela tatarské kárné expedice, která zpustošila nejenom Tver a široké okolí, ale také další ruské země. Intrikoval v Hordě proti svému soupeři tverskému knížeti Alexandru Michailoviči, kterého vystřídal roku 1328 na velkoknížecím stolci. Toto odsouzeníhodné jednání Ivana Kality přineslo – můžeme-li věřit pozdějšímu letopisci – jeden velmi pozitivní výsledek, neboť Tataři \"přestali bojovat proti ruské zemi a zabíjet křesťany a křesťané se zotavili z veliké trýzně a mnohých svízelů … a nastalo od těch dob ticho veliké po celé zemi\". To se ovšem týkalo především moskevského knížectví, jehož území se tatarské nájezdy vyhýbaly. Ivan I. Kalita byl prvním ruským knížetem, o němž víme, že zanechal závěť. V ní rozdělil moskevské knížectví, které bylo jeho dědičným majetkem – \"otčinou\" na rovné díly mezi své tři syny Semjona Hrdého, Ivana a Andreje. Rezidenční město Moskvu měli spravovat společně. Semjon kromě toho získal od chána Uzbeka \"jarlyk\" na titul moskevského knížete i veliké Vladimirské knížectví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan I. Daniilovič zvaný Kalita, (1288 – 31. března 1341) pocházel z dynastie Rurikovců. Byl synem knížete Daniila, syna Alexandra Něvského a mladším bratrem velikého knížete vladimirského Jurije III. Daniiloviče. Kníže moskevský od roku 1325, od roku 1328 veliký kníže vladimirský.", "tgt_summary": "Ivan I Daniilovich Kalita (Russian: Ива́н I Даниилович Калита; 1 November 1288 – 31 March 1340 or 1341) was Grand Duke of Moscow from 1325 and Vladimir from 1332.", "id": 489997} {"src_title": "Nakadžima J9N Kikka", "tgt_title": "Nakajima Kikka", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Od roku 1943 Japonsko jednalo s Německem o předávání výsledků výzkumu a vývoje. Později japonce zaujaly především letouny Me 262A a Me 163B a bylo dohodnuto pomocí ponorek převézt do Japonska dva kusy Me 163B, proudové a raketové pohonné jednotky a kompletní technickou dokumentaci. Ponorky, které vezly části strojů a dokumentaci z Německa však byly postupně potopeny, takže se do Japonska dostala jen část fotodokumentace, fotografie motoru BMW 003 a útržky technických podkladů. Na podkladě německé dokumentace se podařilo sestrojit motor Išikawadžima Ne-20 s tahem 4,66 kN. První funkční prototyp motoru Ne-20 se rozběhl 26. března 1945, přičemž u dalších výrobců vznikaly i jiné varianty motorů založených na konstrukci BMW 003. O vývoji stroje, odpovídajícího německému Me 262, bylo ve firmě Nakadžima rozhodnuto v září 1944. Nakonec byl v Japonsku vytvořen stroj, který byl německým vzorem inspirován, ale jinak s ním měl málo společného. Letoun byl celkově menší, měl odlišně tvarovaný trup a na rozdíl od Me 262 měl přímé křídlo (pro uložení v nouzových krytech ho bylo možné složit). Podvozek byl příďový, přední noha se sklápěla dozadu a hlavní podvozkové nohy se sklápěly směrem k trupu. Hlavní podvozkové nohy byly plně kryty trojdílným krytem, přední noha jednodílným krytem. Brzdy pocházely z typu Micubiši A6M. Pilotní kabinu kryl kapkovitý překryt. Palubní deska i ovladače byly dřevěné. Při startu mohly být použity dvě pomocné startovací rakety. Prototyp byl dokončen v květnu 1945 a pojížděcí zkoušky probíhaly v červenci na letecké základně Kisarazu. Letoun poprvé vzlétl 7. srpna 1945 a po přistání letoun jeho pilot Susumu Takaoka nešetřil chválou. Už při druhém letu 11. srpna ovšem došlo k havárii. Letoun startoval i s pomocnými raketovými motory, při startu měl potíže a při pokusu o jeho přerušení nestihl včas zabrzdit, opustil startovací dráhu, v příkopu přišel o podvozek a zastavil se až na břehu Tokijského zálivu. Prototyp byl těžce poškozen a o několik dní později Japonsko kapitulovalo. Další kusy se již do konce války nepodařilo dokončit, a tak si několik rozestavěných letounů odvezli Američané jako válečnou kořist ke zkouškám do USA. Díky tomu se jeden exemplář dochoval v National Air and Space Museum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima J9N Kikka (: 中島 橘花, : \"Pomerančový květ\") byl prototyp japonského dvoumotorového útočného a stíhacího stroje, jehož koncepce byla inspirována německým letounem Messerschmitt Me 262.", "tgt_summary": "The was Japan's first jet aircraft. It was developed late in World War II and the first prototype had only flown once before the end of the conflict. It was also called .", "id": 804582} {"src_title": "Ratiboř (Slezské vojvodství)", "tgt_title": "Racibórz", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ratiboř patří k nejstarším městům ve Slezsku. Na pravém břehu Odry ležící hrad i s předhradím Ostrog měl chránit říční brod na důležité obchodní stezce z Moravy do Krakova. Poprvé jej zmiňuje Gallus Anonymus v roce 1108 v souvislosti s výpravou Boleslava Chrabrého do Moravy. Na základě kladského míru z roku 1137, který specifikoval moravsko-slezskou hranici na Cině, připadla Ratiboř polskému králi Boleslavu III. Křivoústému. Ten o rok později zemřel a rozdělil království mezi syny – Slezsko získal Vladislav II. Vyhnanec a stal se tak zakladatelem slezské větve Piastovců. Dalším dělením mezi Vladislavovy potomky vzniklo roku 1172 samostatné Ratibořské knížectví zahrnující v té době také Těšínsko a Osvětimsko a Kozelsko. Prvním ratibořským knížetem byl Měšek I. Křivonohý. Ratibořské knížectví bylo roku 1202 sloučeno s Opolskem (tzv. Opolsko-ratibořské knížectví) a po smrti Vladislava I. Opolského v roce 1281 se opět osamostatnilo. V té době začalo sbližování slezských knížectví s českým státem. Přemysl Ratibořský roku 1292 složil lenní hold českému králi Václavovi II. a jeho syn Lešek opět roku 1327 složil lenní slib Janu Lucemburskému. Od té doby tedy Ratiboř patřila pod Země Koruny české. Roku 1336 Lešek zemřel a Jan Lucemburský knížectví udělil opavskému vévodovi Mikuláši II. z vedlejší větve Přemyslovců. Tak došlo k sloučení Ratibořska s Opavskem, které trvalo až do roku 1377. Poslední Přemyslovec Valentin Hrbatý uzavřel v roce 1511 dědickou smlouvu s Janem II. Dobrým a Jiřím Braniborsko-Ansbašským, v důsledku které Opolsko a Ratibořsko – opět a tentokrát natrvalo sloučené roku 1521 – připadla Hohenzollernům a později spadla pod přímou vládu Habsburků. Samotné město vzniklo na protějším břehu Odry a získalo městské výsady v roce 1217 podle vlámského práva (roku 1299 nahrazené magdeburským). Zakladateli Ratiboře byli osadníci z německých zemí a Nizozemí a až do 20. století si uchovala převážně německý charakter. Ve středověku se jednalo o jedno z největších slezských měst – odhady mluví o třech tisících obyvatel ve 14. století. Dlouholeté období prosperity města ukončila až třicetiletá válka, během níž byla Ratiboř několikrát těžce poničena. Po slezských válkách připadla Ratiboř spolu s většinou Slezska v roce 1742 Prusku. V pruském a později německém státu byla od roku 1816 sídlem okresu, jehož součástí bylo rovněž Hlučínsko. Významným milníkem v dějinách města byla výstavba Vilémovy dráhy (Opolí – Ratiboř – Bohumín) v letech 1846–1848, jež byla součástí tehdy nejkratšího železničního spojení mezi Vídní a Berlínem. To přispělo rozvoji průmyslu – za zmínku stojí mj. továrna na čokoládu Franza Sobtzicka (1868, v současnosti cukrářské závody Mieszko) nebo továrna na uhlíkové elektrody Hardmuth (1895, dnes Cobex). V roce 1890 ve městě žilo 20 737 obyvatel, z toho 88 % Němců. Po připojení obcí Bosatz (1900), Altendorf (1902), Ober-Ottitz (1909) a Plania (1910) stoupl počet obyvatel na 38 424. Po první světové válce se etnicky smíšené Ratibořsko stalo předmětem územních sporů mezi Německem, Polskem a Československem. 20. března 1921 se konal plebiscit, který měl rozhodnout o rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko. 87,98 % voličů v obvodu Ratiboř-město se vyslovilo pro setrvání v Německu. Po konečném rozdělení regionu v roce 1922 probíhala nová státní hranice pouhé tři kilometry východně od Ratiboře – dnešní městská část Brzezie už patřila Polsku. Zároveň byla Československu bez plebiscitu přiznána jižní část ratibořského okresu – Hlučínsko. V roce 1927 byly přičleněny Studen, Proschowitz a Ostrog. Mezi lety 1934 až 1942 bylo v rámci protipovodňové ochrany vytvořeno nové koryto Odry východně od města, v důsledku čehož se Plania a Ostrog ocitly na umělém ostrově mezi novým a původním korytem Odry. Dvouměsíční sovětské obléhání od 29. ledna do 31. března 1945 (dělostřelba a letecké bombardování) a následná devastace dobytého města sovětskými jednotkami obrátily Ratiboř v trosky. Bylo zničeno až 85 % zástavby. Po druhé světové válce se Ratibořsko opět stalo předmětem sporu, tentokrát mezi Polskem a Československem. Československé jednotky byly připraveny obsadit území a 10. května se začala v Ratiboři organizovat československá okresní správa, nakonec bylo ovšem Sověty rozhodnuto o předání moci na celém bývalém německém území Polsku. V následujících letech byl proveden částečný odsun německého obyvatelstva, včetně německy smýšlejících Moravců. Nemalá část jich však zůstala a Ratibořsko je dodnes významným střediskem německé menšiny v Polsku. V rámci poválečné obnovy městského centra vznikla nová zástavba hlavního náměstí a Dlouhé ulice (Długa) ve stylu socialistického realismu. V roce 1949 vznikla továrna na parní kotly Rafako (zkratka od Raciborska Fabryka Kotłów). Od roku 2019 je Rafako, které prošlo po pádu socialismu úspěšnou transformací, také výrobcem elektrobusů. Dalšími velkými ratibořskými podniky jsou Kolzam – původně železniční opravny, které od roku 1973 také vyrábějí železniční vozidla – a chemické závody Pollena založené na bázi předválečné továrny na mýdlo Adolfa Hofmanna, nyní součást koncernu Henkel. Současnou rozlohu získala Ratiboř v roce 1975 připojením vesnic Brzezie, Miedonia, Sudół a Markowice. Teprve po připojení těchto obcí dosáhl počet obyvatel města předválečného stavu (51 tisíc v roce 1933, 46 tisíc v roce 1975). Během povodně v roce 1997 byla Ratiboř jedním z nejvíce zasažených měst. 9. července 1997 bylo zaplaveno až 60 % území města, v centru a ve čtvrtích Ostróg a Płonia voda místy dosahovala prvního patra. Pro zvýšení povodňové ochrany začala v roce 2012 výstavba poldru \"Racibórz\", kvůli níž musely zaniknout vesnice Nieboczowy a Ligota Tworkowska.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Historicky byla Ratiboř železničním uzlem regionálního významu. V současnosti je ovšem pravidelný osobní provoz pouze na trati č. 151 Kędzierzyn-Koźle – Bohumín, na které se nachází stanice \"Racibórz\" (hlavní ratibořské nádraží) a zastávka \"Racibórz Markowice\". Přímé vlakové spojení má Ratiboř mj. s Bohumínem, Opolím, Katovicemi, Rybnikem, Bílskem-Bělou a Vratislaví. Od roku 2018 zde zastavují i vlaky NightJet Berlín – Vídeň. Trať č. 177 do Hlubčic se zastávkou \"Racibórz Studzienna\" slouží od roku 2000 jenom nákladní dopravě. Úplně zlikvidovány byly trať č. 176 spojující \"Racibórz Markowice\" přes Brzezie s Olzou (2015) a trať č. 193 do Křenovic (1994), která navazuje na české straně na železniční trať Kravaře ve Slezsku – Chuchelná. Přes Ratiboř prochází státní silnice č. 45 Opolí – Chałupki/Bohumín, a také okresní silnice do Rybniku (935), Hlivic (919), Ketře (416), Křenovic (917 a směrem na Opavu (916). Městskou autobusovou dopravu zajišťuje \"Przedsiębiorstwo Komunalne (Komunální podnik)\" na deseti denních linkách. Příměstská doprava je v gesci dopravního podniku \"PKS Racibórz\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ratiboř ( Racibórz, \"Ratibor\", , slezskoněmecky \"Rattebor\") je město v jižním Polsku ve Slezském vojvodství, sídlo okresu Ratiboř. Leží na řece Odře ve vzdálenosti 10 km od českých hranic a 28 km severně od Ostravy. Je vedle Opolí jednou ze dvou historických metropolí Horního Slezska a spolu s Opavou sídlem euroregionu Silesia. V roce 2017 v něm žilo 55 189 obyvatel. Jedná se o důležité středisko německé menšiny v Polsku, k níž se při sčítání lidu 2011 hlásilo 9,7 % obyvatel okresu Ratiboř, a také město se silnou slezskou identitou – ke slezské národnosti se v témž sčítání hlásilo 22,8 % obyvatel. Z geomorfologického hlediska se většina území města rozkládá na Slezské nížině.", "tgt_summary": "Racibórz (, , ) is a town in Silesian Voivodeship in southern Poland. It is the administrative seat of Racibórz County. With Opole, Racibórz is one of the historic capitals of Upper Silesia, being the residence of the Dukes of Racibórz from 1172 to 1521.", "id": 1492951} {"src_title": "Pečivo", "tgt_title": "Pastry", "src_document": [{"title": "Ingredience k pečení.", "content": "Ingrediencí, kterých se k pečení využívá, je obrovské množství – lze použít prakticky všechny.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Existuje několik druhů dělení, jak je možno pečivo členit. Mezi nejčastější patří na: Někdy je za tmavé pečivo považován také chléb (zpravidla s vyšším obsahem žitné mouky, která způsobuje tmavší zbarvení těsta). Častěji se však výraz tmavé pečivo používá jako synonymum pro pečivo celozrnné.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy pečiva.", "content": "Pečivo lze kategorizovat podle několika kritérií: Tyto rozdíly jsou dány surovinami, přísadami jako např. kořením, použitím oleje, kvasnic/kvásku, vody nebo mléka (i kyselého), způsobem tepelné úpravy, tedy délkou pečení a teplotou, dalšími úpravami po dopečení i způsobem konzumace. Ačkoli se u pečiva už podle názvu předpokládá pečení v uzavřené peci, za pečivo lze považovat lívance (rychle připravené na pánvi a na otevřeném vzduchu) i knedlíky (vařené ve vodě) nebo langoše (smažené pod hladinou oleje). Společnými body pro definici pečiva jsou a) tepelná úprava a b) těsto s velkým podílem obilné mouky. Například za pečivo ještě lze považovat bramborové placky, tedy obilné těsto s dodatkem brambor, ale už ne bramboráky, brambory zahuštěné moukou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První doklady o obilí pro účely stravování jsou doloženy od samého počátku zemědělství, ba ještě do dob sběračů. Ovšem co bylo nalezeno jako obilí, by nám dnes připadalo jen jako tráva: a) šlo o širou směs zrn, b) obilí, jak je známe dnes, prošlo značnou šlechtitelskou proměnou. Podstatným milníkem v historii pečiva byl přechod od pečení na kameni k vynálezu pece: Ta se svou tepelně akumulační schopností přinesla vyšší teploty, rovnoměrnější pečení ze všech stran, trvalejší teplo s možností pečení různých pečiv jak teplota po vyhřátí a ometení uhlíků zvolna klesá, méně proměnlivé prostředí a v neposlední řadě také vyšší účinnost a úspory energie, paliva. Za hlavní evropské obiloviny pro potraviny lze označit žito a pšenici. S postupem doby je vidět nárůst podílu využívání pšenice na úkor žita: Podíl světlého pšeničného pečiva se dlouhodobě zvyšuje. S módou racionální výživy v západním světě lze pozorovat znovuobjevování tmavého pečiva, tedy žitné mouky a dalších alternativ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečivo je druh jídla, který se připravuje pečením případně smažením (např. koblihy, lívance, palačinky). Vyrábí se z různých druhů těsta s obsahem obilné mouky v závislosti na druhu, který se připravuje.", "tgt_summary": "Pastry is a dough of flour, water and shortening (solid fats, including butter) that may be savoury or sweetened. Sweetened pastries are often described as \"bakers' confectionery\". The word \"pastries\" suggests many kinds of baked products made from ingredients such as flour, sugar, milk, butter, shortening, baking powder, and eggs. Small tarts and other sweet baked products are called pastries. Common pastry dishes include pies, tarts, quiches, croissants, and pasties. The French word pâtisserie is also used in English (with or without the accent) for the same foods. Originally, the French word \"pastisserie\" referred to anything, such as a meat pie, made in dough (\"paste\", later \"pâte\") and not typically a luxurious or sweet product. This meaning still persisted in the nineteenth century, though by then the term more often referred to the sweet and often ornate confections implied today. Pastry can also refer to the pastry dough, from which such baked products are made. Pastry dough is rolled out thinly and used as a base for baked products. Pastry is differentiated from bread by having a higher fat content, which contributes to a flaky or crumbly texture. A good pastry is light and airy and fatty, but firm enough to support the weight of the filling. When making a shortcrust pastry, care must be taken to blend the fat and flour thoroughly before adding any liquid. This ensures that the flour granules are adequately coated with fat and less likely to develop gluten. On the other hand, overmixing results in long gluten strands that toughen the pastry. In other types of pastry such as Danish pastry and croissants, the characteristic flaky texture is achieved by repeatedly rolling out a dough similar to that for yeast bread, spreading it with butter, and folding it to produce many thin layers.", "id": 1966527} {"src_title": "Hledání min", "tgt_title": "Minesweeper (video game)", "src_document": [{"title": "Cíl hry a pravidla.", "content": "Cílem hry je odhalit všechna políčka obsahující minu nebo, ještě přesněji, odkrýt všechna políčka, která minu neobsahují (po odkrytí všech se políčka s minami označí sama). To, jestli nějaké neodkryté políčko minu obsahuje, či nikoli, se hráč dozví tak, že na ně klepne levým tlačítkem myši. Pokud políčko minu neobsahuje, objeví se číslo, které ukazuje, kolik min se celkem nachází na osmi políčkách s ním sousedících (pokud žádná, objeví se jen prázdné políčko). Je-li zřejmé, že některé neodkryté políčko obsahuje minu, lze jej pro větší přehlednost označit vlajkou, kterou hráč přidá klepnutím pravého tlačítka myši na dané políčko. Vlajka zároveň hráči zabraňuje v případném dalším neúmyslném odkrytí políčka. Hra končí vítězstvím, pokud se podaří odkrýt všechna políčko neobsahující minu, nebo prohrou v případě odkrytí tlačítka s minou.", "section_level": 1}, {"title": "Obtížnosti.", "content": "Ve hře jsou tři původní obtížnosti + jedna vlastní.", "section_level": 1}, {"title": "Cheaty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zastavení času.", "content": "U starších verzí (před Windows XP) fungovalo zastavení času tím způsobem, že při držení stisknutých obou tlačítek myši současně hráč stiskl klávesu Esc. Tím se zastavilo odpočítávání času a hráč už mohl hledat miny neomezeně dlouho, počítal se mu zastavený čas. Ve Windows XP je k zastavení času nutno klepnout na ikonu hry a po vysunutí rozevírací nabídky stisknout klávesovou zkratku Win+D. Po klepnutí na minimalizované okno Hledání min čas opět stojí.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá změna nejlepších časů.", "content": "Tabulku nejlepších časů lze také editovat přímo. U starších verzí byla tato tabulka uložena v souboru winmine.ini, ve Windows XP je třeba změnu provést v systémových registrech. Je to však doporučováno pouze pro zkušené uživatele. Používá se program regedit (Start→Spustit→„regedit“) a adresa je HKEY_CURRENT_USER\\Software\\Microsoft\\winmine.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazení pole pod kurzorem.", "content": "Pravděpodobně u všech verzí Hledání min ve Windows funguje následující pomůcka: po zadání řady kláves „X, Y, Z, Z, Y, Enter, Shift“ se pomocí levého horního bodu na obrazovce dá zjistit, co se skrývá na poli pod kurzorem – pokud je bod černý, je na poli mina; pokud je bílý, pole je bezpečné.", "section_level": 2}, {"title": "NP-úplnost.", "content": "V roce 2000 publikoval Richard Kaye důkaz, že zjištění, zda k zobrazené pozici ve hře existuje nějaké možné rozmístění min, je NP-úplný problém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hledání min (anglicky Minesweeper) je počítačová hra, obsažená v operačním systému MS Windows, dále v některých distribucích Linuxu, ale i jinde, například ve vývojovém prostředí MS Visual FoxPro.\"(Poznámka: Tento článek je zaměřen na verzi obsaženou v MS Windows.)\"", "tgt_summary": "Minesweeper is a single-player puzzle video game. The objective of the game is to clear a rectangular board containing hidden \"mines\" or bombs without detonating any of them, with help from clues about the number of neighboring mines in each field. The game originates from the 1960s, and has been written for many computing platforms in use today. It has many variations and offshoots. Some versions of \"Minesweeper\" will set up the board by never placing a mine on the first square revealed. \"Minesweeper\" for versions of Windows protects the first square revealed; from Windows 7 onward, players may elect to replay a board, in which the game is played by revealing squares of the grid by clicking or otherwise indicating each square. If a square containing a mine is revealed, the player loses the game. If no mine is revealed, a digit is instead displayed in the square, indicating how many adjacent squares contain mines; if no mines are adjacent, the square becomes blank, and all adjacent squares will be recursively revealed. The player uses this information to deduce the contents of other squares, and may either safely reveal each square or mark the square as containing a mine.", "id": 1158132} {"src_title": "Isabela Habsburská", "tgt_title": "Isabella of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Isabela byla dcerou burgudského vévody Filipa Sličného (1478–1506) a jeho manželky, královny Kastilie a Leónu, Jany I. (1479–1555). Její rodiče měli bouřlivé manželství, ač se z počátku zdálo, že bude šťastné. Filip si nenechal ujít žádné potěšení a jeho žárlivá manželka mu byla neustále v patách, proto se Filip, za podpory svého tchána, aragonského krále Ferdinanda II., snažil prohlásit Janu za šílenou. Po Filipově smrti byla královna „šílená“ žalem uzavřena v klášteře, kde strávila zbytek života, a vládu nad Kastilií a Leonem převzal její otec. Isabela měla pět sourozenců: Eleonoru (1498–1558), Karla (1500–1558), Ferdinanda (1503–1564), Marii (1505–1558) a Kateřinu (1507–1578). Dětství prožila na dvoře své tety Markéty, která byla nizozemskou místodržitelkou, spolu s bratrem Karlem a sestrami Eleonorou a Marií. Její druhý bratr Ferdinand a nejmladší sestra Kateřina zůstali ve Španělsku, Ferdinand na dědečkově dvoře, kde se mu dostalo výchovy pro budoucího španělského krále, a Kateřina s matkou v klášteře. Isabelina teta Markéta byla velmi vzdělaná žena a všem dětem poskytla laskavou péči i skvělé vzdělání, jejím učitelem byl \"Adriaan Florenszoon Boeyens\" (pozdější papež Hadrián VI.) Nemohla je však uchránit politických sňatků, které osnoval její otec, císař Maxmilián I., pro svá vnoučata.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek.", "content": "Hlavní motivací pro uzavření sňatku bylo politické hledisko a rozšiřování vlivu. Proto císař Maxmilián na nic nečekal a začal vyjednávat s mladým dánským a norským králem Kristiánem II., nehledě na to, že se o něm šířily znepokojující zvěsti. Kristián byl považován za největšího zpustlíka své doby. Volba padla na Maxmiliánovu druhou vnučku. 11. července 1514 se tedy Isabela \"per procurationem\" provdala za dánského a norského krále Kristiána II., jehož při obřadu zastupoval její dědeček císař Maxmilián. O rok později, 12. srpna 1515, se v Kodani sňatek mezi Isabelou a Kristiánem zopakoval za jejich osobní účasti. Vztahy mezi králem a nevěstinou rodinou však zůstaly chladné.", "section_level": 2}, {"title": "Dánská královna Alžběta.", "content": "Isabela byla korunována na dánskou královnu a přijala jméno \"Alžběta\". Kristián svou ženu nemiloval a otevřeně udržoval poměr s Holanďankou Dyveke Sigbritsdatter, jejíž rodina, které král udělil vysoké státní posty, udělala královně ze života peklo. Vztahy mezi manžely se zlepšily po Dyvekině smrti roku 1517. Roku 1520 se spolu s manželem stali také královnou a králem švédským.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt v Gentu.", "content": "Roku 1523 byl král Kristián II. svržen a na trůn nastoupil jeho strýc Frederik I. Bývalá královna Alžběta odmítla velkorysou nabídku nového krále, aby i s dětmi v Dánském království zůstala, a s manželem opustila zemi. Rodina odešla do Flander a nakonec se usadila v Lier v dnešní Belgii. Teprve 24letá Isabela ukončila svou životní pouť 19. ledna 1526 v Gentu. Pohřbena v klášteře sv. Petra u Gentu a v roce 1883 byly její ostatky převezeny do Odense a uloženy v Katedrále sv. Knuda. Po smrti Isabelly předal Kristián své a Isabelliny děti v roce 1526 do péče jejich pratety Markéty Habsburské, nizozemské místodržitelky. Roku 1531 odcestoval zpět do Skandinávie, neboť se chtěl pokusit o znovuzískání dánského trůnu. Jeho snaha nebyla úspěšná, Kristián byl jat a po dlouholetém věznění zemřel; do Flander se již nevrátil. Po smrti Markéty Habsburské v roce 1530 se o další výchovu dětí starala nová místodržitelka habsburského Nizozemí, Isabellina mladší sestra Marie Habsburská.", "section_level": 2}], "src_summary": "Isabela Habsburská nebo také Alžběta (18. července 1501 Brusel – 19. ledna 1526 Gent) byla rakouská arcivévodkyně, sňatkem se stala královnou švédskou, norskou a dánskou (\"Kalmarská unie\").", "tgt_summary": "Isabella of Austria ( 18 July 1501 – 19 January 1526), also known as Elizabeth, was queen of Denmark, Norway and Sweden as the wife of King Christian II. She was the daughter of King Philip I and Queen Joanna of Castile and the sister of Emperor Charles V. She was born at Brussels. She ruled Denmark as regent in 1520.", "id": 1547009} {"src_title": "Kremže", "tgt_title": "Krems an der Donau", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leží v údolí Dunaje, na soutoku řeky Kremže a Dunaje, na východním konci romantického údolí Wachau a na hranici tzv. Waldviertelu (\"Lesní čtvrti\") směrem na západ a Weinviertelu, (\"Vinné čtvrti\") směrem na východ.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a starověk.", "content": "První písemná zmínka o Kremži (jako \"Urbs Cremisia\") je z roku 995 a odkazuje k římskému původu. Osídlení na území města je však daleko starší. Roku 2005 byl v Kremži na Strážním vrchu (\"Wachtberg\") nalezen dětský hrob z mladšího paleolitu (starý 27.000 let), obsahující kostry dvou kojenců, překryté lopatkou mamuta a s bohatými milodary. Spolu s Willendorfskou Venuší, která byla nalezena asi o 25 km západněji, jde o jeden z nejstarších archeologických nálezů na území Rakouska.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Přibližně od roku 1000 se na území města usídlili kupci, na jejichž ochranu zde byl vystavěn strážní hrad a roku 1014 založen farní chrám, jehož patronem je svatý Vít. Ve středověku byla Kremže důležitým řemeslnickým a obchodním centrem, především obchodu se solí. Zásadní význam pro rozvoj města mělo období vlády českého krále Přemysla Otakara II., kdy byly ve stylu rané gotiky dobudovány kostely dominikánů (místní část Kremže) a ve Steinu minoritů, který byl prvním klášterem tohoto řádu, založeným severně od Alp. Honosné domy si zde začali stavět městští či dvorští úředníci. Nejvýznamnější a nejlépe dochovaný věžový dům Gozzoburg patřil královskému soudci Gozzovi. Uvnitř jsou k vidění raně gotické klenby a nástěnné malby, mezi nimi i nejstarší známé zobrazení moravské orlice, znaku Markrabství Moravského a českého lva, znaku Českého království. Dalším vrcholem rozkvětu středověkého města bylo období vlády císaře Fridricha III. ve 3. čtvrtině 15. století, kdy město získalo soudní pravomoc a znak. Z této doby se dochoval městský špitál s Fridrichovým emblémem AEIOV vytesaným nad vchodem.", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "V 16. století zde proběhla náboženská reformace a celé město bylo protestantským centrem kraje. Proti tomu povolal hrabě Michael Althan roku 1616 jezuity, jejichž klášter po zrušení převzali piaristé, kteří dodnes vedou zdejší piaristické gymnasium. Již roku 1612 se ve městě na obranu protireformace usídlili také kapucíni. Klášter kapucínů zvaný \"Und\" slouží od svého zrušení v r. 1783 jako vinařské centrum, v kostele je stylová vinárna. Koncem třicetileté války v roce 1645 město dobyla švédská armáda pod vedením vojevůdce, generála a polního maršála Lennarta Torstensona (1603–1651) při tažení na Vídeň. 11. listopadu roku 1805 se nedaleko Kremže pod hradem Dürnstein střetla císařská vojska s napoleonskou armádou pod vedením generála Mortiera.", "section_level": 2}, {"title": "19.-20. století.", "content": "Na okraji území byla počátkem 19. století objevena ložiska uhlí, nad nimiž byl po roce 1850 zbudován hnědouhelný důl, který se rozsahem nemohl rovnat severočeským ani slezským dolům, ale patřil k ojedinělým v Rakousku. Roku 1872 byla Kremže napojena na rakouskou železniční síť. Za Třetí říše byla Kremže připojením okolních obcí výrazně zvětšena a také díky průmyslu se formálně stala metropolí Dolnodunajské župy, v jejímž rámci se z ní stal městský okres. Po druhé světové válce se proto stala statutárním městem. Město utrpělo bombardováním 6. dubna 1945, kdy bylo zničeno nádraží a zahynulo 106 místních občanů, jejich památce byl v minoritském kostele ve Steinu zbudován památník.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je město Kremže památkovou rezervací a spolu s celou \"Kulturlandschaft Wachau\" součástí Světového dědictví UNESCO. Roku 1992 byla v budově někdejší Tabákové režie založena Dolnorakouská univerzita postgraduálního studia, při ní v roce 2005 vystavěn univerzitní kampus pro tři fakulty, z nichž největší je fakulta medicíny. Pod univerzitou byla v 80. letech 20. století k budovám vězení z roku 1850 (někdejšího kláštera redemptoristů) zbudována jedna z největších a nejmodernějších věznic v Rakousku, zahrnující také uměleckořemeslné dílny a vězeňskou prodejnu pro veřejnost. Město je tradičním střediskem zemědělské a vinařské produkce celé oblasti. Profituje zejména z pěstování bílého vína odrůdy Veltlínské zelené a v posledních letech také Chardonnay v údolí Wachau, jež reprezentují desítky vinařů a centrální vinné sklepy (Kloster Und) v budově někdejšího kostela a kláštera kapucínů. Další specialitou je palírna ovocných destilátů \"Bailloni\", proslulá zejména produkcí meruňkových destilátů (40%), likérů (30%), sirupů a marmelád. Významnou složkou příjmů města je turistický ruch, včetně vyhlídkové lodní dopravy po Dunaji z Kremsu do Melku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kremže (německy Krems an der Donau) je páté největší město Dolních Rakous, přibližně 70 kilometrů západně od Vídně. Je statutárním městem a správním střediskem (nikoli však součástí) okresu Kremže-venkov. Kremže má univerzitu a věznici. Žije zde obyvatel. Kremžská hořčice (\"Kremser Senf\") skutečně pochází původně z Kremže, ač dnes se již zde nevyrábí.", "tgt_summary": "Krems an der Donau (; ) is a town of 23,992 inhabitants in Austria, in the federal state of Lower Austria. It is the fifth-largest city of Lower Austria and is approximately west of Vienna. Krems is a city with its own statute (or \"Statutarstadt\"), and therefore it is both a municipality and a district.", "id": 836829} {"src_title": "Rudolf IV. Habsburský", "tgt_title": "Rudolf IV, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf byl prvním synem vévody Albrechta II. a Johany z Pfirtu, narodil se jako první dítě po patnáctiletém manželském soužití rodičů, což bylo patřičně oslaveno, neboť jeho příchod na svět znamenal rovněž vyvrácení fámy o otcově impotenci. Jako pětiletý byl 1344 zasnouben s Kateřinou, dcerou Karla IV. Zasnoubení obě strany potvrdily 1348, ale teprve po dosažení Rudolfovy fyzické zletilosti se o Velikonocích 1353 konala v Praze svatba. Po otcově smrti roku 1358 převzal vládu v habsburských zemích a od jejího počátku dával najevo, že hodlá vlastní rod mocensky povznést. Neváhal se přitom uchýlit k použití listinných fals, zhotovených v letech 1358/59. Jejich prostřednictvím hodlal rozšířit své pravomoci a výsady na úkor císaře Svaté říše římské. Soubor privilegií, vydaných samotným Caesarem a Neronem, však Karla IV. nepřesvědčil o oprávněnosti Rudolfových nároků. Aliance, kterou uzavřel s polským králem Kazimírem III. Velikým a uherským králem Ludvíkem I. Velikým, byla sice namířena proti Karlu IV., nicméně ten ji roku 1364 zmařil sjednáním smlouvy o vzájemném nástupnictví mezi Lucemburky a Habsburky v případě úplného vymření jedné z dynastií. Roku 1363 přiměl Rudolf tyrolskou hraběnku Markétu Maultasch, dceru někdejšího českého krále Jindřicha Korutanského, aby Habsburkům postoupila Tyroly. Následný spor s Wittelsbachy o toto území přerušilo roku 1364 uzavřené příměří. Celé Rudolfovo počínání charakterizuje snaha, ba přímo posedlost vyrovnat se Karlovi IV. Projevilo se to např. roku 1359 v zahájení přestavby monumentálně pojaté katedrály svatého Štěpána ve Vídni, roku 1365 v zřízení vídeňské univerzity i v záměru vybudovat ucelený komplex habsburských držav, které by sahaly od horního Rýna až k uherské hranici. Vévoda Rudolf zemřel v mladém věku, nestačil zplodit žádné potomky. Vdova Kateřina se sice znovu provdala, ale byla pohřbena vedle svého muže ve Vévodské hrobce v dómu sv. Štěpána ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf IV. Habsburský (1. listopadu 1339 – 27. červenec 1365 Milán) byl rakouský a korutanský vévoda a hrabě tyrolský z dynastie habsburské.", "tgt_summary": "Rudolf IV (1 November 1339 – 27 July 1365), also called Rudolf the Founder (), was a scion of the House of Habsburg who ruled as duke of Austria (self-proclaimed archduke), Styria and Carinthia from 1358, as well as count of Tyrol from 1363 and as the first duke of Carniola from 1364 until his death. After the Habsburgs got nothing from the decree of the Golden Bull in 1356, he gave order to draw up the \"Privilegium Maius\", a fake document to empower the Austrian rulers.", "id": 809793} {"src_title": "Albrecht I. Habsburský", "tgt_title": "Albert I of Germany", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Získal zřejmě dobré vzdělání, uměl psát a patrně ovládal i základy latiny. Od roku 1274 jako vladař spravoval Horní země a byl zde i v období otcovy války s českým králem Přemyslem Otakarem II. Téhož roku se také oženil s Alžbětou, dcerou Menharda II. a sestrou Jindřicha Korutanského z rodu Menhardovců. Z tohoto spokojeného manželství vzešlo dvanáct dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatná vláda.", "content": "Roku 1281 se Albrecht stal říšským správcem Rakouska a Štýrské marky a roku 1282 mu otec dal v léno Rakousko, Štýrskou marku, Korutany, Kraňsko a Slovinskou marku, kde měl vládnout společně se svým mladším nezletilým bratrem Rudolfem. Toto dvojvládí brzy narazilo na odpor a bylo 1. června 1283 v Rheinfeldenském rodovém řádu zrušeno a vystřídáno samostatnou vládou Albrechta. V roce 1286 se Habsburkové Korutan zřekli a v léno je dostal Albrechtův tchán Menhard II.", "section_level": 1}, {"title": "Boje o německou korunu.", "content": "Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben. Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu. Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého. Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka. Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě. Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska. Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude. Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka. Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení. Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech. České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií. Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky. Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko. Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat. V listopadu 1295 Albrecht vážně onemocněl. Protože lékaři předpokládali, že původcem nemoci je jed, rozhodli se pro drastickou, ale v té době obvyklou léčbu. Aby se zabránilo šíření otravy v organismu a aby z něj vyšly jedovaté látky, byl Albrecht pověšen za nohy. Následkem této léčby přišel o jedno oko, které nevydrželo krevní nával. Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky. Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska, i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného. Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského. Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo. Albrecht se pak římské koruny dočasně vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení jednomyslným zvolením rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem. Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o uherskou a českou korunu.", "content": "Stejně jako otec, i Albrecht se pustil do mocenského boje s českými Přemyslovci. Na počátku 14. století totiž drželi tři královské koruny – českou, polskou a uherskou. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Král Václav Albrechtovy podmínky rezolutně odmítl s poukazem na svrchovanost své vlády. V létě roku 1304 se situace v Uhrách stala tak vážnou, že byl Václav II. donucen pro svého syna, uherského krále, společně s vojskem dojet. Nedlouho nato v říjnu 1304 vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici – Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta Václava II. nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc (tuberkulóza) a v roce 1305 zemřel. Brzy po Václavově smrti došlo k dohodě mezi Albrechtem a novým českým králem Václavem III. Jediným jeho ziskem se stalo Chebsko, které se vrátilo k Říši jako bývalá zástava, za podmínky zachování všech majetků, které zde čeští králové získali. Naopak Albrecht potvrdil českým králům vládu v Polsku. Když český král Václav III. byl po své nedlouhé vládě v roce 1306 zavražděn, Albrecht po jeho smrti české země prohlásil za odumřelé léno a udělil je svému synovi Rudolfovi III. (bez ohledu na právo české šlechty zvolit si sami krále). Po Rudolfově brzké smrti v roce 1307 se Habsburkové znovu snažili o získání českých zemí, kterým nyní vládl Jindřich Korutanský, ale tato snaha skončila v roce 1308 Albrechtovou smrtí. Byl zavražděn svým synovcem Janem (Parricidou). Po smrti bylo Albrechtovo tělo převezeno nejdříve do Bruggu a poté do cisterciáckého opatství Wettingen. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového krále Jindřicha VII. pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v katedrále ve Špýru. Na místě vraždy založily Albrechtova vdova Alžbeta a dcera Anežka klášter Königsfelden. Habsburská moc byla značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v léno svěřeny jejich vlastní (rakouské) země, natož země české. Dante Alighieri Albrechta ve své \"Božské komedii\" umístil do \"Očistce\" a v kapitole o Ráji hovoří o jeho ničení \"pražského státu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht I. Habsburský (červenec 1255 – 1. květen 1308) byl římský král a rakouský a štýrský vévoda, nejstarší syn hraběte a později římského krále Rudolfa I. a Gertrudy z Hohenbergu.", "tgt_summary": "Albert I of Habsburg () (July 12551 May 1308), the eldest son of King Rudolf I of Germany and his first wife Gertrude of Hohenberg, was a Duke of Austria and Styria from 1282 and King of Germany from 1298 until his assassination.", "id": 486665} {"src_title": "Ghatam", "tgt_title": "Ghatam", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ghatam je keramická nádoba s krátkým a širokým hrdlem. Průměr ghatamu bývá 35 - 50 cm, otvoru hrdla měří 10 - 15 cm. Obvyklá tloušťka stěny je 5 - 10 mm, u některých nástrojů však přesahuje 2 cm. Na zvuk nástroje má kromě tvaru a rozměrů vliv také použitá keramická hlína, její složení, postup výroby a vypalovací teplota. Pro zlepšení zvuku těla nástroje se do keramické hlíny někdy přidávají kovové piliny. Existují dva základní typy ghatamů. V jihoindických městech Manamadurai a Panruti se vyrábějí nástroje, která obsahují v hlíně mosazné příměsi. Mají proto kovový zvuk, tvrdý povrch a jsou velmi trvanlivé. Jejich stěny jsou silné, nástroje jsou těžké a hra na ně je náročná. Proto jsou dnes oblíbené ghatamy vyráběné v okolí Madrasu. Tyto nástroje mají tenčí stěny, jsou proto lehčí a lze na ně snáze hrát rychlé a složité rytmy. Nástroje z Madrasu mají však méně výrazný zvuk a jsou křehčí. Hráči mívají i několik desítek ghatamů různého ladění a vybírají nástroj podle základního tónu hrané skladby.", "section_level": 1}, {"title": "Technika hry.", "content": "Tradičně se při hře na ghatam sedí na zemi, nástroj se drží v klíně a otvor směřuje k břichu hráče. Někdy se nástroj otáčí a otvor pak směřuje vzhůru nebo vodorovně směrem k posluchačům. Hluboký zvuk zvaný „gumki“ vzniká při úderu otevřenou dlaní na hrdlo. Při přitisknutí otvoru k holému břichu vzniká hlubší tón. Množství vyšších tónů vzniká při úderech na různá místa těla nástroje. Při těchto úderech se používají prsty, dlaně, zápěstí nebo i klouby prstů a nehty.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ghatam se pravděpodobně vyvinul z keramických nádob používaných v domácnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ghatam je bicí hudební nástroj používaný především v jihoindické karnátacké hudbě, kde se objevuje nejčastěji ve spojení s bubnem mridanga. Dnes se používá v celé Indii především pro doprovod zpěvu, ale i smyčcových nebo dechových nástrojů. Kromě názvu ghatam se lze setkat i s označením gatham či gattam, podobné jsou i nástroje matki, matka nebo noot z Kašmíru. Podle Sachs-Hornbostelovy klasifikace hudebních nástrojů patří ghatam současně mezi aerofony a idiofony.", "tgt_summary": "The ghaṭam ( \"ghatam\", \"ghaṭah\", \"ghatam\", \"ghatam\", , \"ghatam\") is a percussion instrument used in various repertoires across India. A variant played in Punjab and known as \"gharha\" as is a part of Punjabi folk traditions. Its analogue in Rajasthan is known as the \"madga\" and \"pani mataqa\" (\"water jug\"). The ghatam is one of the most ancient percussion instruments of India. It is a clay pot with narrow mouth. From the mouth, it slants outwards to form a ridge. Made mainly of clay backed with brass or copper filings with a small amount of iron filings, the pitch of the ghatam varies according to its size. The pitch can be slightly altered by the application of plasticine clay or water. Although the ghatam is the same shape as an ordinary Indian domestic clay pot, it is made specifically to be played as an instrument. The tone of the pot must be good and the walls should be of even thickness to produce an even tone. Ghatams are mostly manufactured in Manamadurai, a place near Madurai in Tamil Nadu. Though this instrument is manufactured in other places like Chennai and Bangalore, too, Manamadurai ghatams have special tonal quality. It is believed that the mud is of special quality. The Manamadurai ghaṭam is a heavy, thick pot with tiny shards of brass mixed into the clay. This type of ghaṭam is harder to play but produces a sharp metallic ringing sound which is favored by some players.", "id": 1212846} {"src_title": "Eleonora Habsburská", "tgt_title": "Eleanor of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Eleonora byla dcerou burgundského vévody Filipa Sličného (1478–1506) a jeho manželky, královny Kastilie a Leónu, Jany I. (1479–1555). Její rodiče měli bouřlivé manželství, ač se z počátku zdálo, že bude šťastné. Filip si nenechal ujít žádné potěšení a jeho žárlivá manželka mu byla neustále v patách, proto se Filip, za podpory svého tchána, aragonského krále Ferdinanda II., snažil prohlásit Janu za šílenou. Po Filipově smrti byla královna „šílená“ žalem uzavřena v klášteře, kde strávila zbytek života, a vládu nad Kastilií a Leonem převzal její otec. Eleonora měla pět sourozenců: Karla (1500–1558), Izabelu (1501–1526), Ferdinanda (1503–1564), Marii (1505–1558) a Kateřinu (1507–1578). Dětství prožila na dvoře své tety Markéty Habsburské, která byla nizozemskou místodržitelkou, spolu s bratrem Karlem a sestrami Izabelou a Marií. Její mladší bratr Ferdinand a nejmladší sestra Kateřina zůstali ve Španělsku, Ferdinand na dědečkově dvoře, kde se mu dostalo výchovy pro budoucího španělského krále, a Kateřina s matkou v klášteře. Eleonořina teta Markéta byla velmi vzdělaná žena a všem dětem poskytla laskavou péči i skvělé vzdělání. Nemohla je však uchránit politických sňatků, které pro svá vnoučata osnoval její otec, císař Maxmilián I.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "Politikou Habsburků bylo uzavírat výhodná manželská spojení příslušníků rodu pro zdárnou budoucnost dynastie, od útlého Eleonořina věku se tedy její rodina snažila udat dobře i ji na poli politických sňatků: mezi adepty na jejího ženicha byli anglický král (Jindřich VII. nebo Jindřich VIII.), francouzský král (Ludvík XII. nebo František I.) či polský král Zikmund I. Starý.", "section_level": 2}, {"title": "Portugalská královna.", "content": "Žádný z předchozích plánů nevyšel a nakonec se Eleonora 7. března 1519 v Lisabonu provdala za portugalského krále Manuela I., muže o téměř třicet let staršího. Byla jeho již třetí manželkou a jeho první dvě ženy byly Eleonořiny tety Isabela Aragonská a Marie Aragonská, mladší sestry její matky. Z manželství se narodily dvě děti: Manuel I. zemřel jako oběť moru v Lisabonu 13. prosince roku 1521, dva a tři čtvrti roku po jejich sňatku a půl roku po narození jejich mladší dcery. Eleonoře bylo sotva 23 let a rozhodla se vrátit ke svému bratrovi Karlu V., byla však nucena zanechat v Portugalsku svou dceru Marii, v té době pouze půlroční dítě. Nevrátila se k ní po mnoho let a vztahy mezi matkou a dcerou byly na dálku obtížné, hlavně pro mladou infantku, která nikdy matce neprominula, že ji opustila.", "section_level": 3}, {"title": "Francouzská královna.", "content": "Rivalita mezi Eleonořiným bratrem, španělským králem a císařem Svaté říše římské Karlem V. a francouzským králem Františkem I. uvrhla Evropu do krvavého boje o moc. Poté, co španělský monarcha v roce Františka I. 1525 zajal a uvěznil po vítězné bitvě u Pavie, přinutil ho k uzavření Madridského míru v roce 1526. František však dohodu brzy vypověděl a nepřátelství mezi oběma zeměmi se obnovilo. Nakonec v roce 1530 došlo k uzavření míru z Cambrai (zvaného též \"dámský mír\" proto, že jej podepsaly Luisa Savojská matka Františka I. a Markéta Habsburská, teta Karla V. Jednou z klauzulí této smlouvy bylo, že František I., v té době již vdovec (jeho první žena Klaudie Francouzská zemřela roku 1524), se ožení s arcivévodkyní Eleonorou, portugalskou královnou vdovou. V té době Eleonora ztratila veškerý elán: cítila se nemocná, choulostivá, navíc byla postižena elefantiázou, v důsledku které měla zbytnělé a deformované nohy. Svatba se uskutečnila 5. srpna 1530 v opatství Veien v Akvitánii. Z tohoto svazku nevzešli žádní potomci, třebaže oba manželé z předchozích manželství děti měli. Eleonořin život na rozmařilém francouzském dvoře plném intrik byl nelehký a svízelný: musela snášel odmítavý a pohrdavý postoj manžela, který věnoval svou pozornost jiným ženám. František I. zemřel v Rambouillet 31. března roku 1547 v 52 letech. Ovdovělá Eleonora bez dětí z tohoto manželství se neprodleně vrátila k bratru Karlovi V.", "section_level": 3}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Po dlouhá léta se Eleonora snažila za Karlovy pomoci získat svolení portugalského krále (Manuelova syna Jana III.) k tomu, aby její dcera Marie mohla žít s ní, ten ale vydal souhlas teprve v roce 1555. Doba odloučení však byla příliš dlouhá – když se po Eleonořině návratu do Španělska v roce 1557 matka s dcerou ve španělském Badajozu konečně setkaly, odmítnuvši žít s matkou, rozhodla se Marie po třech týdnech vrátit do Portugalska. Pro Eleonoru, jejíž zdraví se předcházející době zhoršilo, to byla velká rána, která zřejmě uspíšila její smrt, zemřela při návratu z Badajozu v místě Talavera la Real 18. února 1558. K poslednímu odpočinku byla uložena v \"Panteónu infantů (Panteón de Infantes)\" v klášteře El Escorial.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eleonora Habsburská (15. listopadu 1498, Lovaň – 18. února 1558, Talavera la Real, Kastilie) byla rodem rakouskou arcivévodkyní a španělskou infantkou a sňatkem královnou portugalskou a posléze francouzskou.", "tgt_summary": "Eleanor of Austria (15 November 1498 – 25 February 1558), also called Eleanor of Castile, was born an Archduchess of Austria and Infanta of Castile from the House of Habsburg, and subsequently became Queen consort of Portugal (1518–1521) and of France (1530–1547). She also held the Duchy of Touraine (1547–1558) in dower. She is called \"Leonor\" in Spanish and Portuguese and \"Eléonore\" or \"Aliénor\" in French.", "id": 229199} {"src_title": "Pokroková strana pracujícího lidu", "tgt_title": "Progressive Party of Working People", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strana byla založena roku 1926 pod jménem Komunistická strana Kypru (CPC). Komunistická strana podporovala nezávislost Kypru a odmítala \"enosis\" (spojení s Řeckem) které bylo hlavním cílem většiny řeckokyperských nekomunistů. Strana přešla do ilegality roku 1931 když britská koloniální správa zavedla omezení občanských práv následované nacionalistickým nepokoji. Roku 1941, vedení podzemí komunistické strany založilo AKEL. V prvních obecních volbách roku 1943 (předtím byli starostové jmenováni) se kandidáti AKELu stali starosty Limassolu (Ploutis Servas) a Famagusty (Adam Adamantos). AKEL podporoval postupný proces, v němž by i přes vlastní vládu a ústavu Kypr zůstával kolonií a pomalu by směřoval k sebeurčení a Enosis. Po selhání jednání o podpoře ústavy přijatelné pro všechny členy v roce 1949 AKEL změnil politickou linii a začal podporovat Enosis bez postupných kroků. Na konci padesátých let se AKEL postavil proti násilné taktice protibritského odbojového hnutí EOKA. EOKA označila AKEL jako kolaboranty. Několik představitelů AKELu bylo zavražděno a označeno za zrádce a to včetně příznivce AKELu Savase Menikoua, který byl ukamenován. Okolo roku 1958 nacionalistická organizace tureckých Kypřanů TMT začala tlačit na Turky v AKELu, aby ze strany odešli. Novinář Fazil Onder byl zabit a ředitel tureckého úřadu PEO Ahmet Sadi byl nucen se přestěhovat do Velké Británie, aby si zachránil život. V prvních prezidentských volbách nezávislého Kypru nasadil AKEL kandidáta Ioannise Kliridise proti Makariovi III., která zvítězil. Poslední turecký Kypřan, který byl členem ústředního výboru, Derviş Ali Kavazoğlu byl zabit TMT v roce 1965. Ve volbách do Sněmovny 27. května 2001 získala strana 34, 7 % hlasů a 20 z 56 křesel. Po volebním vítězství byl generální tajemník AKELu Dimitris Christofias zvolen předsedou Sněmovny reprezentantů, poprvé v historii Kyperské republiky. Kromě AKELu byl podporován Hnutím za sociální demokracii (EDEK) a Demokratickou stranou (DIKO). Koalice těchto tří stran pokračovala. V prezidentských volbách v roce 2003 AKEL, DIKO a EDEK docílili zvolení kandidáta strany DIKO – tím byl Tassos Papadopoulos – prezidentem Kypru. Od té doby je AKEL činnou součástí kyperské vlády se čtyřmi ministry. Kypr vstoupil do EU v roce 2004, současně s mimo jiné Českou republikou. AKEL je v Evropském parlamentu členem frakce Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice. V evropských parlamentních volbách roku 2004 na Kypru byli za AKEL zvoleni 2 poslanci; Adamos Adamou a Kyriacos Triantaphyllides. AKEL obhájil post nejsilnější politické strany na ostrově ve volbách v roce 2006, i když ztratil dvě křesla – získal 18 křesel s 32, 3 % hlasů. V druhém kole prezidentských voleb konajících se 24. února 2008 byl zvolen prezidentem Kyperské republiky generální tajemník AKELu Dimitris Christofias. Dle oficiální výsledků získal 53, 36 % hlasů. Jeho oponent, pravicový Ioannis Kasoulides, 46, 64 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pokroková strana pracujícího lidu (řecky: Ανορθωτικό Κόμμα Εργαζόμενου Λαού, transkripce \"Anorthotiko Komma Ergazomenou Laou\", zkratka AKEL) je kyperská komunistická strana. Podporuje nezávislý, demilitarizovaný a neutrální Kypr a federální řešení kyperského problému. Kladou důraz na sbližování s tureckými Kypřany. Strana podporovala vstup do Evropské unie, byť s určitou rezervovaností.", "tgt_summary": "The Progressive Party of Working People (, \"Anorthotikó Kómma Ergazómenou Laoú\" (AKEL); ) is a Marxist–Leninist, communist political party in Cyprus. AKEL is one of the two major parties in Cyprus, and it supports an independent, demilitarized, and non-aligned Cyprus, and a federal solution of the internal aspect of the Cyprus problem. It places particular emphasis on rapprochement with the Turkish Cypriots. It supported entry into the European Union with certain reservations. Initially supportive of the Annan Plan in 2004, the AKEL ultimately opposed the plan because the UN Security Council did not provide guarantees on post-reunification security. As a strong supporter of welfare benefits and nationalization, AKEL successfully put into practice several social measures to support the economic welfare of Cypriots during the late-2000s financial crisis, such as increasing low pensions by 30% and strengthening the welfare benefits given to university students to €12 million per year. Overall, €1.2 billion were spent on welfare benefits during the first three years that AKEL was in power, with various improvements made in social welfare provision. The party is now in opposition following the 2013 election. The party's candidate was defeated in the 2018 presidential election against the incumbent president.", "id": 366493} {"src_title": "Kobra 11", "tgt_title": "Alarm für Cobra 11 – Die Autobahnpolizei", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "První pilotní film (\"Bomby na 92. kilometru\") sledovalo v roce 1996 na RTL 10 miliónů lidí. V tomto díle spolu byli vrchní komisař \"Frank Stolte\" (Johannes Brandrup) a vrchní komisař \"Ingo Fischer\" (Rainer Strecker). V druhé epizodě byl však \"Ingo\" zastřelen a ve třetí epizodě ho nahradil vrchní komisař \"Semir Gerkhan\" (Erdoğan Atalay), který je hlavní postavou seriálu nepřetržitě již přes 20 let. Na konci 1. série neznámo jak od týmu dálniční policie odešel \"Frank\", který se ale znovu objevil v epizodě 21. série (\"Riziko\"), kde prozradil, že důvodem jeho dřívějšího odchodu bylo přesunutí do BKA. Ve 2. sérii přišel vrchní komisař \"André Fux\" (Mark Keller), který v seriálu působil do konce 3. série, kdy byl na Mallorce postřelen harpunou a zmizel v hladinách moře. \"Andrého\" tělo nebylo nalezeno a v pilotním filmu 18. série (\"Zmrtvýchvstání\") se objevil a zachránil \"Semirovi\" a jeho dětem život. Během let, kdy se se \"Semirem\" neviděl, se ale z důvodu atentátu na svou manželku a dceru dal na dráhu zločinu. Na konci tohoto pilotního dílu \"André\" v Alpách spadl do propasti a zemřel. Ve 4. sérii ho nahradil vrchní komisař \"Tom Kranich\" (René Steinke), ten na konci 6. série po atentátu, při kterém zahynula jeho těhotná snoubenka \"Elena\", odešel. V 9. sérii se vrátil, v pilotním díle 11. série (\"Na život a na smrt\") byl ale zastřelen. 7. a 8. sérii, zatímco byl \"Tom\" pryč, byl \"Semirovým\" mladým parťákem čerstvě vystudovaný komisař \"Jan Richter\" (Christian Oliver), který na konci 8. série neznámo jak odešel. V prvním díle 9. sérii bylo oznámeno, že \"Jan\" odešel do zahraničí. Po \"Tomu Kranichovi\" nastoupil k dálniční policii vrchní komisař \"Chris Ritter\" (Gedeon Burkhard), který zemřel na konci 12. série (\"Mezi nepřáteli\"). Jeho nástupcem se ve 13. sérii stal vrchní komisař \"Ben Jäger\" (Tom Beck). Ten stál po boku \"Semira\" až do konce 18. série, tehdy odešel, jelikož kvůli záchraně \"Semira\" musel postřelit svou přítelkyni. Rozhodl se tedy odcestovat do USA, aby se mohl naplno věnovat hudební kariéře. V pilotním filmu druhé poloviny 18. série (\"Revoluce\") přišel \"Semirův\" 7. parťák, vrchní komisař \"Alex Brandt\" (Vinzenz Kiefer). V polovině 20. série \"Alex\" odešel od policie a odcestoval do Brazílie, aby našel svoji matku. V pilotním filmu druhé poloviny 20. série (\"Kobro, je to na vás!\") ho nahradil \"Semirův\" 8. parťák, mladý komisař \"Paul Renner\" (Daniel Roesner). Toho do týmu doporučila bývalá šéfová \"Engelhardtová\". \"Paul\" chtěl být od raného mládí policistou, když mu bylo 8 let, \"Semir\" mu zachránil život. \"Paul\" odešel na konci 24. série a se svou rodinou se vydal na Nový Zéland, aby mohl být se svým otcem, který trpí Alzheimerovou chorobou 9. parťákem \"Semira\" se ve 25. řadě stane poprvé žena, a to \"Vicky Reisingerová\" (Pia Stutzenstein). V prvních epizodách seriálu hrála šéfku dálniční policie \"Katharina Lamprechtová\" (Almut Eggert). Ta v šesté epizodě 2. série neznámo jak odešla a od sedmé epizody ji nahradila šéfová \"Anna Engelhardtová\" (Charlotte Schwab). Ta ve 13. sérii (\"Zrada\") odešla, v seriálu se ale ještě dvakrát objevila, a to v pilotním filmu 20. série (\"Kobro, je to na vás!\"), k výročí 20 let \"Semira\" u policie, a poté ve 21. sérii (\"Šéfová\"). Její nástupkyní se ve 13. sérii (\"Okno\") stala \"Kim Krügerová\" (Katja Woywood). Ta ke konci 24. řady kvůli neshodám se \"Semirem\" odešla od dálniční policie a stala se policejní prezidentkou. V posledním dílu této série ale podlehla střelnému zranění. V seriálu působily zatím čtyři sekretářky. Prvních šest epizod 2. série hrála \"Regina Christmannová\" (Nina Weniger), která neznámo jak odešla. V sedmé epizodě ji nahradila \"Andrea Schäferová\", od 8. série \"Gerkhanová\" (Carina Wiese), která poté, co otěhotněla a narodilo se jí dítě, také odešla, a to ve třetí epizodě 10. série, ale v seriálu se objevuje dál po boku svého manžela \"Semira\". Na její místo nastoupila \"Petra Schubertová\" (Martina Hill). Poslední výměna se konala po smrti \"Toma\", se kterým měla \"Petra\" vztah, a proto odešla v pilotním díle 11. série. Místo ní přišla \"Sussana Königová\" (Daniela Wutte). Ta v 7. epizodě 24. série odešla od policie kvůli rodině. V prvním pilotním filmu působili policisté \"Thomas 'Tommy' Rieder\" (Günter Schubert) a \"Marcus Bodmer\" (Uwe Büschken), v tomto díle přišla také \"Anja Heckendornová\" (Claudia Balk). V druhé epizodě se objevil \"Jochen Schulte\" (Matthias Freihof). Na konci 1. série všichni neznámo jak odešli. Ve 2. sérii je nahradili \"Horst Hotte Herzberger\" (Dietmar Huhn) a \"Manfred Meier-Hofer\" (Sven Riemann), ten v šesté epizodě 2. série neznámo jak odešel. V sedmé epizodě ho nahradil \"Dieter Bonrath\" (Gottfried Vollmer). V 15. sérii v epizodě (\"Výš, dál, rychleji!\") přišla \"Jenny Dornová\" (Katrin Heß), která v 16. sérii nahradila \"Hotteho\", který zachránil \"Bena\" před smrtí a sám přišel o život. Když v 19. sérii zemřel při akci \"Dieter\", \"Jenny\" dávala vinu sobě. Později se \"Jenny\" stala komisařkou a ve 21. sérii dostala na starosti mladého policistu \"Finna Bartelse\" (Lion Wasczyk), který čerstvě dokončil policejní akademii. Oba během 24. série u týmu dálniční policie skončili. Ve 23. sérii nastoupila na oddělení \"Semirova\" nemanželská dcera \"Dana Wegenerová-Gerkhanová\" (Gizem Emre), která čerstvě dostudovala policejní akademii. Od 7. série v seriálu hraje technik \"Hartmut Freund\" (Niels Kurvin).", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "České znění seriálu je produkováno postupně od roku 1998, kdy byly nadabovány první dvě řady, na kterých se jako režisérka podílela Kateřina Fuková. Od 3. do 18. řady, tedy do roku 2014, byl režisérem Libor Hruška, od roku 2015 do roku 2018, od 19. řady do 22. řady byl režisérem Tomáš Tintěra. Od roku 2018 a od 23. řady je režisérem Martin Těšitel. Hlavním překladatelem \"Kobry 11\" je Ivan Hanuš, který nepřekládal pouze první (překladatel: Vladislav Čejchan) a čtvrtou sérii (překladatel: Ondřej Lábr). Na překladu 16. a 17. řady se kromě Hanuše podílel také Jiří Pondělíček. Dabing byl vyráběn v několika studiích: 1. a 2. sérii vyrobila Agentura Smrček Production (pro ČNTS Nova), 3. řadu firma Produkce (pro CET 21), sezóny 4–9 společnost Česká produkční 2000 (pro CET 21). Od desáté řady produkuje české znění pro CET 21 studio DW Agentura.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Natáčení financuje RTL a zajišťuje ho firma Action Concept. RTL stojí jedna epizoda okolo 10 miliónů korun. V čele Action Concept stojí Hermann Joha, který do seriálu vymýšlí kaskadérské kousky a zároveň společnost založil. Při natáčení seriálu se spolupracuje s policií. 1. a 2. série se natáčely v Berlíně a v jeho okolí, scény na dálnici se točily na opuštěné části dálnice A115 vedoucí do bývalého hraničního přechodu mezi NDR a Západním Berlínem. Policejní stanice byla ve skutečnosti restaurace. Od 3. série se natáčí v Kolíně nad Rýnem a v okolí Kolína nad Rýnem. Seriál se natáčí na 16 mm film, kterého bylo již spotřebovaného zhruba 1500 km. Na natáčení pracuje akční a dramatický tým, dva režiséři a dalších cca 100 lidí, kteří jsou plně nasazeni. Akční scény jsou snímány až 16 kamerami a při náročných akčních scénách se využívá digitální technika. Jedna epizoda se průměrně natáčí 3 týdny, 10 sekund na obrazovce se připravuje cca 10 hodin (od příprav natáčení až po finální úpravy). Od počátku natáčení bylo zničeno přes 3000 vozů, v počtu akčních scén s automobily byly překonány všechny dosavadní rekordy, auta jsou kupována z autobazarů, nová auta darují výrobci, která se pro potřeby natáčení upravují. Spotřebuje se v průměru 10 až 25 automobilů na jednu epizodu. Kanceláře dálniční policie jsou vybudovány v ateliéru. Jedna epizoda se točí cca 10 až 18 dní pilotní díl se točí cca 25 až 30 dní. Kvůli natáčení jsou poměrně často uzavírány německé dálnice. V roce 2005 postavili filmaři vlastní dálnici – Areál FTL GmbH (největší filmová kulisa Evropy). Čtyřproudá silnice se dvěma oddělenými pásy je dlouhá kilometr. Na obou koncích jsou udělané smyčky pro otočení. Projet celý úsek kolem dokola tak znamená urazit celkem 2,3 km. Na filmové dálnici nechybí krajnice, svodidla, patníky, nakreslené jízdní pruhy, nájezd a sjezd, parkoviště i záliv pro nouzové stání. Nejdražší epizoda byla \"Poslední závod\" z 19. řady, kde se natáčelo na závodišti DTM, a ve které si zahrál také Ralf Schumacher.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Na World Stunt Awards 2004 získal pilotní film seriálu \"\" „Most smrti“ cenu za nejlepší akci v zahraničním filmu. V letech 2003, 2004, 2005, 2007, 2009, 2011, 2012, 2015 a 2017 získal seriál cenu Taurus World Stunt Award za nejlepší akční zahraniční seriál a kaskadérské kousky.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "První pilotní film \"Bomby na 92. kilometru\" měl v Německu premiéru 12. března 1996. Sledovalo ho přes 10 500 000 lidí. Průměrná sledovanost jedné epizody v Německu je 8 milionu diváků, v ČR 1,5 milionu diváků, jednu epizodu sleduje průměrně 9,5 % Němců, 53 % všech fanoušků seriálu jsou ženy. Seriál je s velkým úspěchem vysílán v mnoha zemích světa. Pilotní díl 4. série \"Pekelná jízda na dálnici A4\" je až na jednotlivé detaily téměř přesnou kopií amerického filmu Auto na útěku (Runaway Car). První oficiální DVD Kobra 11 vyšlo 25. října 2004. Obsahovalo pilotní filmy \"Křest ohněm\" (7. série) a \"Na věky věků\" (8. série) a bonusové materiály z dílny Action Concept. V epizodách \"Stíny minulosti\" (6. série), \"Falešné přátelství\" (8. série), \"Za každou cenu\" (8. série), \"Pod palbou\" (10. série) a \"Turbo a Tacho\" (15. série) se objevuje bývalá policejní drogová fena Johannes (fena Chayenne), která trpí klaustrofobií, kvůli alergii na kokain ji předčasně vyloučili ze služby a může se pominout, když cítí drogy. Johannes patří kamarádce Andrey Schäferové-Gerkhanové a pomohl/a vyřešit případy s drogami.", "section_level": 1}, {"title": "Parodie.", "content": "\"Alarm für Kebap 11 – Die Dönerpölizei\" je parodie na seriál Kobra 11. René Steinke je komisař \"Murat\" a Erdoğan Atalay je komisař \"Ali\". Všichni mluví s tureckým přízvukem. Konečná věta je vždy stejná: „Alder, ich schwööör’!“. Další parodie byly v pořadech Switch – TV gnadenlos parodiert, Switch reloaded nebo Show Martina Hill.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy Kobra 11.", "content": "Knihy z tohoto seriálu vycházely v minulosti v Německu, ale i v České republice. Knihy napsal K. Pittermann. Byly vydány celkem tři knihy a v každé z nich je osm příběhů. Knihy obsahují chyby např. Simir místo Semir. V první knize je osm z šestnácti dílů 4. série: \"Pekelná jízda na dálnici A4\" (kde se dozvíme, jak přišel Tom Kranich), \"Schumannova velká šance\", \"Zajíc a ježek\", \"Na útěku\", \"Ztracené vzpomínky\", \"Černá růže\", \"Janina\" a \"Chata u jezera\". Ve druhé knize je osm ze sedmnácti dílů 5. série: \"Černá vdova\", \"Rychlost\", \"Láska až za hrob\", \"Falešná hra\", \"Tina a Aysim\", \"Krátké štěstí\", \"Závodní stáj\" a \"Bistro TruckStop\". Ve třetí knize je osm ze sedmnácti dílů 6. série: \"Štvanice\", \"Modré období\", \"Černé ovce\", \"Smrt novináře\", \"Otec a syn\", \"Hluboký pád\", \"Stíny minulosti\" a \"Rozloučení\".", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové hry.", "content": "Bylo vydáno zatím jedenáct počítačových her Kobra 11.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobra 11 (v německém originále Alarm für Cobra 11 – Die Autobahnpolizei) je německý akční kriminální televizní seriál o fiktivním kriminálním oddělení dálniční policie. V Německu ho vysílá televize RTL, v Česku je seriál vysílán na stanicích Nova Group: Nova (1998–2012), Nova Cinema (2009–2012) a Nova Action (od 2012). Z důvodu časové náročnosti tvorby seriálu se začaly natáčet i méně úspěšné epizody s druhým týmem policistů – vznikl seriál \"\". Oba seriály se odehrávají v Kolíně nad Rýnem a okolí, ale 1. a 2. řada se odehrávala v Berlíně a okolí.", "tgt_summary": "Alarm für Cobra 11 – Die Autobahnpolizei (; ) is a long-running, popular German television series about a two-man team of highway police (Autobahnpolizei), originally set in Berlin and since 1999 in the area of Cologne in North Rhine-Westphalia. The series has been broadcast in 120 countries worldwide.", "id": 487263} {"src_title": "Karpathos", "tgt_title": "Karpathos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2011 žilo v obci 6226 obyvatel, z čehož připadalo 5981 na hlavní ostrov Karpathos a 45 na ostrov Saria. Hlavním a největším městem ostrova je město Karpathos (do roku 1953 zvaný Pigadia). Celý ostrov tvoří jednu obec, která se skládá ze dvou obecních jednotek a ty dále z komunit a jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel jednotlivých komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je převážně kamenitý a hornatý s menším množstvím zeleně. Nejvyšší horou Karpathosu je Kali Limni (1215 m n. m.), na kterou vede cesta z vesnice Lastos Ta se vine mezi kameny a trnitými keříky, označená mnoha kamennými mužíky až k sedlu pod vrcholem. Z vrcholu jsou za dobrého počasí výhledy. Ostrov je ošlehaný větrem, protože po většinu dní v roce na něm fouká. S tím souvisí i to, že se na moři často tvoří vlny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dostupnost ostrova je letecky nebo trajektem. Hlavním zdrojem příjmů místních obyvatel je turistika a na ostrově je zázemí pro turisty (hotely, restaurace, pláže. Pláže jsou v okolí hlavního města kamenité s horším vstupem do vody. Na východní straně ostrova je mnoho menších pláží, přičemž k některým se lze dostat vcelku pohodlně autem, nebo lodí, zatímco k jiným lze dojet pouze na čtyřkolce, nebo jeepem. Ty je možné pronajmout v půjčovnách, které se nacházejí především v hlavním městě. Na západní straně ostrova jsou písečné pláže, kde je díky větru možné surfování. V roce 2014 se na ostrově nacházelo pouze pět bankomatů v hlavním městě a tři čerpací stanice. Ostrov je sídlem Řeků, kteří se na stáří vracejí z USA, kam dříve emigrovali. Kupují pozemky a staví na nich pravé americké montované domy. Mnoho vesnic si ale dochovalo osobitý ráz Řecka, a celý ostrov je i díky tomu považován za místo pro klidnou dovolenou, spojenou s pěší turistikou nebo možností projet ho autem a poznat tak jeho romantickou, byť větrem ošlehanou tvář. Kromě hlavního města je druhou obecní jednotkou na ostrově starořecká vesnice Olympos. Další zajímavá místa, která lze na ostrově navštívit, jsou pozůstatky větrných mlýnů (anemomylos), která jsou nejen v Olympu, ale například blízko u křižovatky před vesnicí Spoa, směrem na Messochori. Jeden z nich je opravený a funkční, slouží jako malé muzeum, kde vstupné můžete zaplatit například objednávkou kávy. Čerstvé ryby jsou k zakoupení v malém rybářském přístavu Finiki, kde rybáři v noci vyjíždějí na moře, a ráno sítě vytahují a úlovek jejich ženy a dcery připravují i pro turisty v několika tavernách ve vesničce. Najdete ji kousek od letoviska Arkassa na západním pobřeží ostrova. Nedaleko na malém výběžku obklopeném z jedné strany kamenitou a z druhé písečnou pláží, je archeologické naleziště Arkassa Ancient Acropolis. Z jeho téměř stolového vrcholu jsou krásné výhledy na moře i kopce na pevnině. Na konci silnice na severu ostrova, kde dál pokračuje po 4 km již jen cesta pro terénní vozidla, je vesnice Avlona, rozesetá pod skalnatými kopci. Nachází se v rezervaci, jejích součástí jsou i zátoky, kde žijí lachtani. V rezervaci je mnoho rostlin a ptactva, kteří jsou chránění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karpathos (druhý pád \"Karpathu\") () je řecký ostrov, který leží v Egejském moři východně od Kréty. Je druhý největší v Dodekanech po Rhodu. Těsně k němu přiléhá malý ostrov Saria, který spolu s ním tvoří jednu obec. Jihozápadně od něj se nachází ostrov Kasos, který spolu s obcí Karpathos tvoří regionální jednotku Karpathos. Ostrov má rozlohu 324,7 km².", "tgt_summary": "Karpathos (, ), also Carpathos, is the second largest of the Greek Dodecanese islands, in the southeastern Aegean Sea. Together with the neighboring smaller Saria Island it forms the municipality of Karpathos, which is part of the Karpathos regional unit. Because of its remote location, Karpathos has preserved many peculiarities of dress, customs and dialect, the last resembling those of Crete and Cyprus. The island has also been called Carpathus in Latin and Scarpanto in Italian.", "id": 1500482} {"src_title": "Varolův most", "tgt_title": "Pons", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Most je součástí mozkového kmene. Leží před mozečkem a prodlouženou míchou, od které ho odděluje rýha, z níž vystupují hlavové nervy VI-VIII. Na rozhraní mostu a prodloužené míchy leží přední a zadní kochleární jádra a více vpředu a mediálně jádra vestibulární statoakustického nervu (\"medialis, lateralis, superior et inferior\").", "section_level": 1}, {"title": "Dráhy mostu.", "content": "Most má spoje vedoucí do mozečku (\"fibrae pontis transversae\"), procházejí jím také vzestupné lemniskové dráhy (\"propriorecepční lemniscus medialis, sluchové corpus trapezoideum a lemniscus lateralis\"), dráhy spinothalamická a spinocerebelární a fasciculus longitudinalis medialis, který je asociační kmenovou dráhou.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologie.", "content": "Varolův most je přítomen pouze v mozku savců. Ovládá některé reflexivní činnosti – u člověka konkrétně slzení, slinění a reflex zužování zornice. Navozuje také tzv. REM fázi spánku – úseky, kdy dochází k rychlému pohybu očí (Rapid eye movement) a zdají se sny. Most řídí zejména tyto funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Rohovkový reflex.", "content": "Způsobí ho mechanické podráždění působící na řasy, víčka, spojivky a rohovku. Je vyvolán díky dostředivým vláknům V. hlavového nervu (\"n. trigeminus\") a odstředivými (z mozku vedoucími) motorickými vlákny VII. hlavového nervu (\"n.facialis\"), které inervují m. orbicularis oculi. Jednostranný podnět způsobí oboustranné zúžení oční štěrbiny. Jedná se o nepodmíněný reflex, který se může ale změnit v podmíněný. Pak jakýkoli předmět blížící se k oku vyvolá rohovkový reflex.", "section_level": 2}, {"title": "Okulokardiální reflex.", "content": "Jedná se o reflex, který způsobí zpomalení tepu při stlačení očních bulbů a je zprostředkován prodlouženou míchou. Může se použít v rámci první pomoci např. při fibrilacích srdce. Dojde přitom k podráždění větví vagu, které zpomalí srdeční činnost (negativní chronotropní vliv).", "section_level": 2}, {"title": "Řízení dýchání.", "content": "Dýchání podléhá volní kontrole mozkové kůry, která skrze kortikospinální dráhy ovlivňuje motoneurony dýchacích svalů v míše. Mimo toto řízení ještě existuje automatická regulace z ústředí v prodloužené míše a mostu. Rytmické střídání vdechu a výdechu je možné kvůli aktivaci jedné skupiny dýchacích svalů a útlumu druhé. To je možné jen díky reciproční inervaci, kdy aktivace jednoho míšního motoneuronu způsobí současně přes inhibiční interneuron útlum druhého motoneuronu, který ovládá antagonistický sval. Dechové centrum má v prodloužené míše přední a zadní část. Ze zadního oddílu vycházejí v blízkosti nc. tractus solitarii zkříženě vzruchy k motoneuronům (C3-C5) nervus frenicus (\"bráničního nervu\"). Normálně je dýchání regulováno dostředivými vagovými vlivy a impulsy z vyšších částí mozkového kmene, k nimž patří: Vdechové neurony vysílají série signálů v intervalech 12-15 sekund/min, kdežto výdechové (exspirační) neurony se samy spontánně nevybíjejí a podráždí se až příchodem vzruchů z různých zdrojů. Tyto děje závisí na řadě podmínek, předně na \"pH krve\" a nasycení krve kyslíkem. Snížení tlaku kyslíku v krvi tlumí činnost dýchacího centra, které je jednou z vůbec nejcitlivějších mozkových struktur, na tento krevní plyn. Naopak překyselení organizmu (\"acidóza\") nebo jeho \"celková hypoxie\" způsobí skrze aferentní vlákna z chemoreceptorů stimulaci dechového centra.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie mostu.", "content": "K typickým poruchám mozkového kmene patří \"alternující hemiplegie\" u prodloužené míchy \"hypoglosová\" (postihující XII. hlavový nerv), u mostu \"trigeminová a abducentová\" (V. a VI. hlavový nerv), které jsou provázeny příznaky stejnostranné obrny daného hlavového nervu a protistranné obrny končetin. Při poškozeních zadních částí mostu jsou poškozena jádra hlavových nervů, při předních poškozeních pak pyramidové dráhy. Poškození hlavových nervů (díky těmto jádrům) pak vyvolá motorické poruchy: Rozsáhlé poškození mozkového kmene vede (podle druhu a výšky uložení) ke složitým poruchám nepodmíněných, životně důležitých reflexů, které řídí základní funkce krevního oběhu a dýchání. Při oboustranném poškození se objevují příznaky \"bulbární paralýzy\", které mohou vést až k úplné zástavě dechu a srdeční činnosti, při kterých nastává smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Varolův most (latinsky \"pons Varoli\") je částí zadního mozku (rhombencephalon). Je umístěn v dolní části mozku a bezprostředně navazuje na prodlouženou míchu. Z druhé strany na něj navazuje střední mozek. Tyto 3 části dohromady tvoří tzv. mozkový kmen – jím procházejí všechny dráhy nervů z mozku do míchy. Střední část Varolova mostu je tvořena především motorickými vlákny, okolo ní je šedá mozková kůra. Vystupuje z něj trojklaný nerv. Je pojmenován podle italského anatoma C. Varolia, (1543 – 1575).", "tgt_summary": "The pons (Latin for \"bridge\") is part of the brainstem, and in humans and other bipeds lies inferior to the midbrain, superior to the medulla oblongata and anterior to the cerebellum. The pons is also called the pons Varolii (\"bridge of Varolius\"), after the Italian anatomist and surgeon Costanzo Varolio (1543–75). This region of the brainstem includes neural pathways and tracts that conduct signals from the brain down to the cerebellum and medulla, and tracts that carry the sensory signals up into the thalamus.", "id": 1907291} {"src_title": "Laurent Gouvion de Saint-Cyr", "tgt_title": "Laurent de Gouvion Saint-Cyr", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Otec Laurentův byl řezník, který se později zabýval koželužstvím. Jeho syn od dětství vynikal v matematice. Ve svých životních plánech váhal mezi technickým vzděláním s cílem civilní inženýrské kariéry a – jelikož byl i nadaným kreslířem – uměleckou činností. Po krátkých studiích, kde mu překážela jeho těkavost, odjel roku 1782 do Říma studovat malířství. Ani tam nevydržel a vrátil se zpět do Paříže, kde sklízel určité úspěchy jako herec. Pro lepší efekt přidal k svému jménu přídomek Saint Cyr.", "section_level": 2}, {"title": "V revoluční armádě.", "content": "V roce 1792 vstoupil do revoluční armády a na základě svého vzdělání matematického a kreslířských schopností se stal ihned kapitánem. Když generál Custine viděl jeho přesné náčrty terénu, byl Gouvion převelen do štábu armády a zde reprezentantem lidu zařazen jako náčelník generálního štábu armády generála Fereye. Již 5. března roku 1794 byl brigádním generálem a po 5 dnech (!) divizním generálem. Od 1. června 1796 velel levému křídlu armády generála Moreaua a u Alterkirchenu svedl 4. června svou první samostatnou bitvu, v níž s použitím lsti porazil Rakušany. Poté u Biberachu (2. října 1796) rozhodl bodákovým útokem i bitvu, která byla jediným vítězstvím v průběhu slavného ústupu Moreaua k Rýnu. Na přelomu let 1796 a 1797 spolu s Desaixem úspěšně bránil opevněný tábor u Kehlu. Po odvolání Moreaua v souvislosti s Pichegruovou aférou se stal vrchním velitelem rýnské armády generál Hoche a po jeho náhlé smrti 15. září 1797 převzal velení Laurent Gouvion Saint Cyr. Po míru v Campo Formio (17. října 1797) krátce velel armádě v Římě a pak se vrátil na rýnskou frontu, kde roku 1799 bojoval pod Jourdanem se střídavými úspěchy. Pak byl 25. června 1799 odvelen na hroutící se italskou frontu, kde byl velitelem levého křídla armády v bitvě u Novi (15. srpna 1799). Zde chladně, s matematickou přesností odrážel jeden útok nepřítele za druhým až do rozkazu k ústupu. Jeho jednotky zůstaly plně bojeschopné. V této bitvě se však projevila i jeho negativní vlastnost – egoismus, nezájem o osud vojáků –, když zcela plánovitě a s chladnou hlavou ponechal osudu Watrinovu divizi ničenou nepřítelem, i když jí mohl snadno pomoci. Pro tuto příhodu začal být u velké části velitelů armády považován za bezcharakterního člověka. Po úspěšné bitvě u Albana se mu podařilo ovládnout Janov (15. prosince 1799), za což byl Napoleonem obdarován vzácnou šavlí, původně vyrobenou pro tureckého sultána. Roku 1800 Saint Cyr opět bojoval s rýnskou armádou pod Moreauem, ale byl raněn a léčil se v Paříži. Tam se stal 20. září 1800 členem válečného výboru Státní rady. V roce 1802 byl vyslancem v Portugalsku.", "section_level": 2}, {"title": "Císařství.", "content": "V roce 1805 se účastnil Napoleonovy korunovace v Milánu a pod velením Masseny se účastnil bojů proti 3. koalici na italské frontě. Připojil se k Josephovi Bonaparte po jeho jmenování králem Neapolským a velel jeho armádě. Roku 1807 velel rezervnímu sboru a 17. srpna 1808 byl povolán jako velitel 7. sboru do Španělska, kde bojoval úspěšně v Katalánsku. Obsadil město Roses, osvobodil obklíčené jednotky generála Duhesme v Barceloně a porazil Španěly u Molins del Rey a poté u Igualady. Poté velel v bitvě u Valls (25. února 1809), kde na hlavu porazil generály Caldagnese a Theodora von Reding a oba generály zajal. Španělská armáda musela ustoupit za Ebro. Úspěšný vojensky, nebyl úspěšný politicky a vedl spory s ostatními veliteli, kteří jej převážně osobně nenáviděli. Byl proto Napoleonem vystřídán Augereauem, za což se urazil, nepočkal na příjezd nového vrchního velitele a odjel do Francie. Proto byl Napoleonem postaven mimo službu a bez nároku na penzi odeslán do domácího vězení na svém statku. Teprve roku 1811, při příležitosti narození Napoleonova syna („král Římský“), byl Gouvion opět pozván do Paříže a obdržel zpětně svůj generálský plat i své místo ve Státní radě. Roku 1812 obdržel opět velení, když byl postaven do čela 6. sboru, složeného převážně z Bavorů a Sasů. S ním byl podřízen velení maršála Oudinota. Celá Oudinotova armáda měla bránit ze severu přístup k hlavnímu tahu Velké armády na Moskvu. Když 16. srpna 1812 vypukla bitva u Polocka, vedl si Oudinot velmi váhavě a nerozhodně. Po jeho zranění však převzal velení Saint Cyr a brilantním vedením armády Rusy porazil. Za tuto akci byl Gouvion Saint Cyr povýšen do hodnosti maršála císařství. O dva měsíce později porazil Saint Cyr Rusy pod velením generála Wittgensteina opět ve 2. bitvě u Polocka, ale byl raněn a jeho sbor byl spojen se sborem maršála Lefebvrea. V tažení roku 1813 se účastnil bitvy u Lipska (16.–19. října 1813) a poté se stal velitelem Drážďan (Dresden), obklíčených vojsky generála Tolstého. Zde podepsal 14. listopadu 1813 čestnou kapitulaci, jejíž podmínky však nebyly dodrženy a maršál se svými vojsky byl zadržován v Rakousku až do abdikace Napoleona.", "section_level": 2}, {"title": "Po Napoleonově pádu.", "content": "Po návratu do Francie vládl již Ludvík XVIII.; ten jmenoval Saint Cyra pairem a ponechal mu maršálskou hodnost. Pověřil jej velením armádního sboru s velitelstvím v Orleans. Když se Napoleon vrátil z Elby, Gouvion se mu nepodřídil a nutil vojáky dále nosit na uniformě odznak bourbonské lilie. Pak se stáhl do soukromí na své sídlo. Po bitvě u Waterloo byl opět jmenován pairem a nepěkně se podepsal na osudu maršála Neye. Byl jmenován ministrem války (6. července – 26. září 1815). Později byl ještě jednou ministrem války v období 12. září 1817 až 19. listopadu 1819. Během své funkce modernizoval armádu a prosadil zákony zdokonalující odvodní systém a služební postup. Byl též ministrem námořnictva, ale pro spory s ostatními ministry odstoupil a zcela se stáhl do soukromí. Věnoval se pak zemědělství a psaní pamětí na svém statku na ostrově Hyeres. Tam též zemřel a je pohřben na hřbitově Pere-Lachaise.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Maršál Saint Cyr patří bezpochyby mezi nejzajímavější a nejrozporuplnější osobnosti revolučních válek a prvního císařství. Vrozený strategický cit byl potencován jeho matematickými a bezpochyby i uměleckými sklony a činí jej jedním z takticky i strategicky nejschopnějších generálů Napoleonových. Jeho vynikající schopnosti byly však vyváženy jeho neoblíbeností u vojska, jeho samolibostí, nezájmem o osud raněných, o stravu a hygienickou úroveň mužstva. Po bitvě obvykle jiný velitel chodil mezi mužstvo a zajímal se o průběh bojů z pohledu mužstva, organizoval péči o raněné, sběr padlých. Saint Cyr místo toho trávil o samotě mnoho hodin a hrál na housle, vždy dlouho do noci. Pro své noční aktivity byl ve Velké armádě znám pod přezdívkou „Hibou“ (tj. sova, ale též morous). Vystupoval teatrálně skromně, rádoby chudobně, zůstal v něm trvale velký kus herce. Pojem kolegialita, vstřícnost, pomoc bližnímu zůstaly mu pojmy neznámými. Napoleon jej neměl v lásce pro jeho okázale republikánské smýšlení (také jen předstírané) a pro jeho soustavný oportunismus. Odmítl podepsat petici generálů podporující zřízení císařství, odmítl i svou účast na korunovaci Napoleonově, odmítal pomoci na bojišti, opustil armádu před příjezdem nástupce. Gouvionův charakter lze dokreslit i jeho podílem na odsouzení maršála Neye. Se svým okolím měl neustálé spory – s kolegy, s nadřízenými i podřízenými – a to mu zůstalo po celou jeho kariéru, včetně činnosti ministerské. Byl jedním ze zakladatelů moderní defenzivní taktiky a současně jejím mistrným interpretem. Již r. 1799 pronesl Moreau: „zatímco Desaix umí bitvy vyhrávat, Saint-Cyr je umí neprohrávat“ a Napoleon na Svaté Heleně o Saint-Cyrovi: „Nepopiratelný ve svých vojenských kvalitách... byl to defenzivní velitel... sloužil především svému světu, do kterého se uzavíral.“ Mezi Napoleonovými maršály zůstane zapsán jako geniální, anetický psychopat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laurent, markýz Gouvion de Saint-Cyr [\"lórán guvion d'sein sýr\"] (13. dubna 1764 v Toul, Francie – 17. března 1830 Hyères, Francie) byl francouzský generál, maršál Francie v době prvního císařství a ministr války i ministr námořnictva Francie v době restaurace.", "tgt_summary": "Laurent de Gouvion Saint-Cyr, 1st Marquis of Gouvion-Saint-Cyr (13 April 1764 – 17 March 1830) was a French commander in the French Revolutionary and Napoleonic Wars who rose to Marshal of the Empire and Marquis.", "id": 105082} {"src_title": "Émile Loubet", "tgt_title": "Émile Loubet", "src_document": [{"title": "Život a politická kariéra.", "content": "Narodil se v roce 1838. V roce 1863 získal doktorát z práv. Po pádu druhého císařství a nastolení třetí republiky v roce 1870 se stal vytrvalým podporovatelem Léona Gambetty a současně starostou Montélimaru. V roce 1876 byl za Montélimar zvolen do poslanecké sněmovny a rok později byl jako poslanec znovuzvolen – ačkoli v tom samém roce přestal být kvůli sporům s vládou starostou města. V roce 1885 vstoupil do Senátu. V letech 1887–1888 byl ministrem ve vládě Pierra Tirarda. V roce 1892 jej prezident a současně jeho osobní přítel Sadi Carnot požádal o sestavení nové vlády – tento kabinet však padl už po několika měsících v důsledku tzv. Panamské aféry. Sám Loubet se nicméně stal ministrem vnitra v nové vládě Alexandra Ribota. Loubetova reputace coby státníka a silného a srozumitelného řečníka postupně rostla, díky čemuž se v roce 1896 stal předsedou Senátu a v roce 1899 dokonce francouzským prezidentem – získal 483 hlasů, zatímco bývalý předseda vlády Jules Méline, jeho jediný vážný soupeř, získal pouhých 279 hlasů. Loubet tak v úřadu nahradil Félixe Faureho. Počátek jeho prezidentství ovlivňovaly dozvuky Dreyfusovy aféry, jemuž byl v roce 1899 po obnoveném procesu v Rennes uložen nový dlouholetý trest vězení; Loubet však tento trest na návrh ministra války markýza de Gallifet Dreyfusovi prominul. Dalším politickým tématem třetí republiky se stala odluka církve od státu; již v dubnu 1905 byl odvolán francouzský velvyslanec ve Vatikánu a v červenci téhož roku rozluku odhlasovala poslanecká sněmovna. Loubet zemřel v roce 1929 ve věku 90 let v Montélimaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Émile Loubet (30. prosince 1838, Marsanne, Drôme – 20. prosince 1929, Montélimar, Drôme) byl francouzský politik, v roce 1892 několik měsíců předseda vlády a v letech 1899 až 1906 francouzský prezident.", "tgt_summary": "Émile François Loubet (; 30 December 183820 December 1929) was the 45th Prime Minister of France and later President of France. Trained in law, he became mayor of Montélimar, where he was noted as a forceful orator. He was elected to the Chamber of Deputies in 1876 and the Senate in 1885. He was appointed as a Republican minister under Carnot and Ribot. He was briefly Prime Minister of France in 1892. As President (1899–1906), he saw the successful Paris Exhibition of 1900, and the forging of the Entente Cordiale with the United Kingdom of Great Britain and Ireland, resolving their sharp differences over the Boer War and the Dreyfus Affair.", "id": 2303245} {"src_title": "Pierre Richard", "tgt_title": "Pierre Richard", "src_document": [{"title": "Začátky v kabaretu.", "content": "Původně studoval kurzy dramatického herectví u Jeana Vilara a Charlese Dullina, ztvárnil i několik vážných rolí, například v Divadle Bruyère. Brzy ho však zlákal kabaret. \"\"Kabaret je čistá a upřímná věc. Vaším jediným ředitelem je publikum. Když se směje, jste přijat. Když ne, máte padáka,\"\" vysvětlil později své rozhodnutí. Vystupoval poté v řadě kabaretů v pařížské Latinské čtvrti - v L’Écluse, v Galerii 55, v Cheval d'or, v Bobinu, často spolu s Jeanem Yannem, Jacquesem Fabbrim, Jacquesem Dufilhem či Victorem Lanouxem, v Bobinu pak po boku šansoniéra Georgese Brassense. V 60. letech si jeho skečů povšimli televizní tvůrci a byl pozván do televizních varieté Jean Christopha Avertyho, Pierra Koralnika či Jacquese Roziera, s nímž později natočil i film \"Les Naufragés de l'île de la Tortue\".", "section_level": 1}, {"title": "Zrod typického hrdiny.", "content": "V televizi si ho vyhlédl Yves Robert a svěřil mu první větší filmovou roli ve filmu \"Alexandre le bienheureux\". Zde měl Richard ztvárnit roli obyčejného parašutisty, ale Yves Robert se nechal přesvědčit, aby Richarda nechal parašutistu zahrát jako poněkud pomateného a popleteného. Velmi se jeho pojetím pobavil a odhalil jeho obrovský komický potenciál pro film. Přesvědčil ho, ať připraví filmový scénář, kde by richardovský popleta dostal maximální prostor, a slíbil, že film zprodukuje. Richard stvořil postavu, v níž se snažil uctít svůj velký vzor - Charlieho Chaplina - ale do níž vložil i něco osobitého. Tak vznikl roku 1970 film \"Roztržitý\" (\"Le Distrait\") a jeho ústřední postava ztřeštěného reklamního tvůrce Pierra Malaqueta, kterou pak Pierre Richard varioval ve svých dalších snímcích 70. let. Pierre Richard využil Robertova produkčního zázemí (Yves Robert má ve filmu i cameo roli, Pierrova strýčka) a svůj první velký film i režíroval (krom toho, že napsal scénář a ztvárnil hlavní roli). Využil hodně postupů klasické grotesky a kabaretní klauniády. Šťastnou ruku měl, když ke spolupráci přizval hudebního skladatele Vladimira Cosmu, který jeho komiku podtrhl nezaměnitelnými hudebními motivy - tato spolupráce vydržela léta a Cosma napsal hudbu k většině Richardových komedií. Přestože snímek nebyl typicky \"filmový\", měl obrovský úspěch, jen ve Francii ho zhlédlo 1 424 216 diváků a neznámý začátečník Pierre Richard se stal přes noc miláčkem Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Velký blondýn.", "content": "Film Richarda zcela pohltil. Po úspěchu Roztržitého se rozhodl natočit další film znovu sám, ve stejném produkčním týmu Yvese Roberta. Chtěl však, aby snímek působil tentokrát více filmově a méně divadelně. \"Život plný malérů\" (\"Les Malheurs d'Alfred\") představil znovu typického richardovského smolaře, ale Richard po něm chtěl tentokrát více než čistou komiku, již nechtěl \"gag pro gag\", ale žádal \"naivitu, která by odhalovala absurditu světa, v němž žijeme\" - konkrétně snímek parodoval svět televizní zábavy a velkou šou, která byla tehdy ve Francii v módě (zhruba na způsob Her bez hranic či českého cyklu Dva z jednoho města z 80. let). Film byl také založen na napětí mezi Pařížany a zbytkem Francie, proto nebyl tolik přenosný přes hranice jako některé jiné klasické \"richardovky\". Pravý opak platil u dalšího Richardova filmu, rovněž z roku 1972, kde se režie znovu ujal Yves Robert a scénář napsal Francis Veber. Oba ubrali ze živelné komiky Pierra Richarda, ale přidali parodii špionážních filmů, což zafungovalo na nejširší publikum - \"Velký blondýn s černou botou\" (\"Le Grand Blond avec une chaussure noire\") z Richarda udělal mezinárodní hvězdu. Ve snímku již hrála řada hvězd francouzského filmu, v čele s Jeanem Rochefortem, a Richard se k nim definitivně přiřadil. Zajímavostí je, že Robert chtěl do hlavní role původně obsadit komika Claude Riche, ale Francis Veber přesvědčil režiséra, aby vsadil na Richarda. Právě Veber pak sehrál v Richardově kariéře důležitou roli, když režíroval řadu jeho pozdějších slavných filmů. François Perrin, seriózní muzikant, který se omylem a zcela proti svému naturelu dostane do osidel francouzských tajných služeb, se vrátil ještě několikrát: jednak ve volném pokračování \"Návrat velkého blondýna\" (\"Le Retour du grand blond\") z roku 1974, a potom v několika dalších filmech se postava jmenovala stejně (byť charakter se mírně lišil). Richard takto postupoval často, také jméno François Pignon se objevuje ve více filmech, ač nejde o stejné postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Zamilovaný blázen.", "content": "Po Blondýnovi, kde musel svou původní dravou komiku trochu zkrotit a upozadit, se Richard rozhodl natočit komedii ve svém původním ztřeštěném stylu - \"Hořčice mi stoupá do nosu\" (\"La Moutarde me monte au nez\"). Na tomto filmu prvně spolupracoval s legendárním režisérem Claudem Zidim, který se v té době proslavil komediemi se skupinou Les Charlots. Zidi pochopil, jak účinné může být spojení richardovského nešiky s určitou romantickou linií. V \"Hořčici\" proto hrdina usiluje o srdce Jane Birkinové, ve Francii velmi populární anglické herečky (mimo jiné díky jejímu partnerství se zpěvákem a hercem Serge Gainsbourgem). Tento model Richard a Zidi zopakovali rok poté v \"Náhradníkovi\" (\"La Course à l'échalote\"), znovu s Jane Birkinovou, a ve vlastní režii ho Pierre Richard vytěžil na maximum ve filmu \"Jsem nesmělý, ale léčím se\" (\"Je suis timide mais je me soigne\"), kde jako bankovní úředníček Pierre Renaud (i toto jméno použil Richard ve více filmech) usiluje tentokrát o Mimi Coutelierovou.", "section_level": 1}, {"title": "Humor sociálně-kritický.", "content": "Richard však chtěl od svých hrdinů i více než komerční úspěch. Od \"Života plného malérů\" se pokoušel do svých filmů dostat i sociálně-kritický tón. Roku 1973 se poprvé o tvrdší satiru pokusil ve filmu \"Nevím nic, řeknu všechno\" (\"Je sais rien, mais je dirai tout\"), kde chtěl poukázat na pokrytectví a lži zbrojního průmyslu. Ve snímku \"Uvidíme vše\" (\"On aura tout vu\") se rozhodl prozkoumat ledví jiného pochybného byznysu - pornografického. Tuto linii své tvorby však dovedl ke skutečně funkčnímu tvaru až pod vedením Francise Vebera ve snímku \"Hračka\" (\"Le Juet\") z roku 1976. Ač šlo o první Veberův režijní pokus, vznikl jeden z nejuznávanějších Richardových filmů. Richard upozadil svou dravou komiku, sloužil příběhu, a do popředí vystoupila myšlenka - film zkoumal, jak bohatství mění charakter jeho nositele, ovšem i těch \"dole\", kteří jsou ochotni se prodávat do služeb bohatých a popřít svou lidskou podstatu.", "section_level": 1}, {"title": "Ve dvojici s Gerardem Depardieu.", "content": "Sedmdesátá léta pak uzavřel dvěma klasickými \"potrhlými\" komediemi pod vedením slavného režiséra Gérarda Ouryho - \"Útěkem\" (\"La Carapat\") a \"Ránou deštníkem\" (\"Le Coup du parapluie\"). Přitom však cítil, že jak potenciál klasické ztřeštěnosti, tak sociální kritiky, vyčerpal. Na prahu 80. let tak stál před nutností svůj rejstřík obohatit, posunout se někam dál. \"\"Moje kariéra mířila nutně ke komice, která vyvolá emoci, při níž je možno se smát i plakat,\"\" komentoval tento svůj posun. Ve spolupráci s Francisem Veberem našel i praktické řešení, jak nový koncept naplnit: partnerství s \"drsňákem\" francouzského filmu Gérardem Depardieuem, jehož sláva přetekla i za oceán a otevřela i Richardovi cestu k americkému publiku. V 80. letech spolu Richard a Depardieu natočili pod Veberovým vedením tři filmy, které se všechny staly trháky: \"Kopyto\" (\"La Chèvre\"), \"Otec a otec\" (\"Les Compères\") a \"Uprchlíci\" (\"Les Fugitives\"). V \"Kopytu\" Richard ještě použil svůj klasický repertoár poplety a klauna, a Depardieu mu sloužil jako chladná stěna, na níž budou klaunské kontury dobře vidět. V \"Otec a otec\" se však začala psychologie obou postav prohlubovat, Richard zjemnil svůj přístup a Depardieu získal více prostoru. Vrcholem tohoto zjemňování se stali \"Uprchlíci\", kde se již třeskutý humor snoubí s hlubokou lidskostí, a film konečně dokonale naplňuje základní Richardův cíl 80. let: pobavit i dojmout současně. Filmy s Depardieuem byly také zdaleka komerčně nejúspěšnější v Richardově kariéře - dohromady na ně jen ve Francii přišlo do kina přes 16 milionů diváků. Dekádu Richard nicméně uzavřel klasickou situační komedií \"Nalevo od výtahu\" (\"À gauche en sortant de l'ascenseur\"), v níž se vrátil spíše k divadelní poetice (film se ostatně celý odehrává v jediné lokaci). Tím se účet \"klasických richardovek\" uzavřel. Spolu s osmdesátými lety ukončil Richard i své příspěvky do zlatého fondu francouzského i světového filmového humoru. Jeho pozdější tvorba se přesunula spíše k vážnější a dramatičtější poloze, filmy nicméně většinou nezaznamenaly takový komerční úspěch. Za roli ve francouzsko-gruzínském filmu \"Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře\" (\"Les Mille et Une Recettes du cuisinier amoureux\") z roku 1997 však kupříkladu získal Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon na Filmovém festivalu v Karlových Varech.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita filmů.", "content": "Richardovy filmy byly přijímány v různých kulturních okruzích různě. V anglosaských zemích byly méně populární než například ve střední Evropě, což dokazuje hodnocení na nejpopulárnějších filmových databázích. V různých kulturních okruzích také uspěly různé jeho filmy: Zatímco na spíše anglosaské databázi Internet movie database jsou nejvýše hodnoceny trochu vážnější \"Hračka\", dvojice špiónských parodií s velkým blondýnem a snímky ve dvojici s Gérardem Depardieuem, na českých databázích bodují i snímky s typicky ztřeštěným richardovským hrdinou (\"Roztržitý\", \"Hořčice mi stoupá do nosu\", \"Jsem nesmělý, ale léčím se\"). Na největší francouzské databázi \"Allo cine\" je to podobné, bodují tam ovšem i snímky, které nejsou v Česku ani v anglosaském světě tolik populární (\"Útěk\", \"Všechno uvidíme\", \"Mrak v zubech\"). Filmy \"Kopyto\", \"Roztržitý\", \"Otec a otec\", \"Uprchlíci\", \"Velký blondýn s černou botou\" a \"Jsem nesmělý, ale léčím se\" jsou ovšem v první richardovské desítce největší světové, francouzské i dvou největších českých internetových filmových databázích.", "section_level": 1}, {"title": "Château bel eveque - Pierre Richard.", "content": "Venkovskou usedlost zakoupil slavný herec a režisér roku 1978 u městečka Gruissan, jež je ve vinařském regionu Languedoc, Corbieres.Původních 12 ha vinic bylo jen velmi obtížně rozšířeno na současných 20 ha v zařazení AOC při roční produkci 80 000 lahví. Díky středomořskému podnebí a snaze o zachování maximálního podílu ručních prací vznikají vína, jež jsou odborníky řazena mezi nejlepší Corbières na trhu. Vinařství Pierra Richarda pravidelně získává ocenění doma i v zahraničí a je držitelem několika prestižních zlatých medailí z Paříže.V Čechách je Pierre Richard patronem restaurace \"Mon Rouge Pif\", která nese název po jeho prvním vínu. Má syna Christopha De Fayse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Richard, rodným jménem \"Pierre Richard Charles Léopold Defays\", (* 16. srpna 1934 Valenciennes, Francie) je francouzský herec, komik, režisér, vinař a příležitostný zpěvák. V 70. a 80. letech 20. století proslul v řadě filmových komedií, kde povětšinou ztvárnil potrhlé, roztržité a nesmělé hrdiny. Roku 2006 získal nejprestižnější francouzskou filmovou cenu - Césara - za celoživotní dílo.", "tgt_summary": "Pierre Richard (born Pierre-Richard Maurice Charles Léopold Defays; 16 August 1934) is a French actor, film director and screenwriter, best known for the roles of a clumsy daydreamer in comedy films. Richard is considered by many, such as Louis de Funès and Gérard Depardieu, to be one of the greatest and most talented French comedians in the last 50 years. He is also a film director and occasional singer.", "id": 1138919} {"src_title": "Nikolaj Nikolajevič Polikarpov", "tgt_title": "Nikolai Polikarpov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po absolvování gymnázia ve městě Orel studoval v Sankt-Petěrburgu na Polytechnickém institutu mechaniku, konstrukci lodí a letadel. Po získání diplomu v roce 1916 nastoupil do místní továrny zabývající se stavbou lodí a letadel. V březnu 1918 přešel do Moskvy na centrální správu vojenského letectva, kde byl zodpovědný za zavádění letadel do sériové výroby a výstavbu nových továren k jejich výrobě. Od srpna toho roku přešel do továrny \"Dux\", která byla v té době největší sovětskou společností vyrábějící letadla. Zde zodpovídal za konstrukci a zkoušky materiálů. Koncem roku byl letoun Dux R-1 (přestavba stroje De Havilland D.H.4) připraven k létání, avšak chyběly ještě motory. Polikarpov se v roce 1919 stal členem Technické Komise vojenského letectva a pracoval zde v několika výborech. V lednu převzal Polikarpov konstrukční kancelář vytvořenou z bývalých pracovníků zrušené firmy Dux. Vyvíjela se tu menší verze letounu Dux R-1 vybavená motory Liberty 12. První vlastní konstrukcí byla stíhačka Polikarpov I-1, samonosný jednoplošník. Protože Polikarpov nebyl členem komunistické strany, byl za krátký čas této vedoucí funkce zbaven. V říjnu 1929 byl Polikarpov uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Po dvou letech čekání na vykonání rozsudku byl přemístěn do speciální konstrukční kanceláře OGPU (známé jako „Šaraška“) ve věznici Butyrka a rozsudek byl změněn na 10 let nucených prací. V červnu 1931 byl na základě amnestie společně s dalšími odsouzenými propuštěn. V Butyrce společně s Dmitrijem P. Grigorovičem pracoval na vývoji letounu Polikarpov I-5. V dalších letech pracoval i v konstrukční kanceláři Andreje Tupoleva. Nikolaj Nikolajevič Polikarpov zemřel v roce 1944 na následky rakoviny žaludku.", "section_level": 1}, {"title": "Letadla N. N. Polikarpova.", "content": "Nejznámějšími typy Polikarpovových strojů jsou Polikarpov Po-2 (1927), I-15 a Polikarpov I-16 (1933), první moderní stíhač se zatahovacím podvozkem. Polikarpov se podílel na vývoji téměř 70 různých typů letadel. V roce 1943 se stal profesorem na Centrálním aerodynamickém institutu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Nikolajevič Polikarpov (; 8. června 1892, vesnice Georgijevskoje, Orlovská gubernie – 30. července 1944, Moskva) byl sovětský letecký konstruktér.", "tgt_summary": "Nikolai Nikolaevich Polikarpov (; – 30 July 1944) was a Soviet aeronautical engineer and aircraft designer, known as the \"King of Fighters\". He designed the I-15 series of fighters, and the I-16 Ishak ( phonetically close to its or designation) \"Little Donkey\" fighter.", "id": 2258903} {"src_title": "Japonský paleolit", "tgt_title": "Japanese Paleolithic", "src_document": [{"title": "Kamenné nástroje.", "content": "Japonský paleolit je také jedinečný v tom, že obsahuje nejranější známé kamenné nástroje a broušené kamenné nástroje na světě z doby asi 30 000 let př. n. l., přičemž se jedná o technologii, obvykle spojenou s počátkem neolitu (před asi 12 000 lety) ve zbytku světa. Vzhledem k této jedinečnosti, období paleolitu v Japonsku přesně neodpovídá tradiční definici paleolitu založené na technologii opracovávaných kamenných nástrojů. Japonské paleolitické nástroje totiž vykazují mezolitické a neolitické rysy už v době 30 000 let př. n. l. Není přesně známo, proč byly tyto nástroje vytvořeny v Japonsku tak brzy. Mohlo tomu však napomoci to, že se jednalo o dobu spojenu s teplejším klimatem na celém světě (před 30 000–20 000 lety), z kterého mohli mít prospěch právě Japonské ostrovy, byť jistě nejen ony. V tomto období (mezi 29 a 25 tisíci let př. n. l.) vznikla unikátní, patrně nejstarší známá keramika světa, Věstonická Venuše.", "section_level": 1}, {"title": "Paleoantropologie.", "content": "Paleolitická populace v Japonsku, stejně jako pozdější populace Džómonského období, je pravděpodobně příbuzná s pravěkou paleo-asijskou skupinou lidí, která zabírala velkou část Asie, než došlo k rozšíření populací charakteristických dnešních lidí Číny, Koreje a Japonska. Stavba kostry poukazuje na mnoho podobností s jinými domorodými lidmi z asijského kontinentu. Zubní struktura patří do skupiny Sundadont, rozšířené především mezi pravěkými obyvateli jihovýchodní Asie (kde současné populace patří do skupiny Sinodont). Rysy lebky mají tendenci být silnější, s poměrně vyklenutýma očima. Domorodé populace Ainu, dnes většinou omezeny na severním ostrově Hokkaidó, se zdají být potomky těchto paleolitických populací, a vykazují rysy, které byly v minulosti ozačovány jako rysy caucasoidní rasy, ale dnes jsou obecně spíše považovány za součást této rané paleolitické populace. Genetická analýza dnešní populace není jednoznačná a uvádí značné množství genetického míšení mezi nejstarší populací v Japonsku a pozdějšími příjezdy lidí. Odhaduje se, že 10 až 20% genetické výbavy dněšní japonské populace pochází z domorodé populace Džómonského období, a zbytek pochází z pozdějších stěhování lidí z Asijského kontinentu, zejména z období Jajoi.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "Studie období paleolitu v Japonsku nebyla zahájena až donedávna – první paleolitické naleziště bylo objeveno až po skončení druhé světové války. Vzhledem k dřívějšímu předpokladu, že lidé v Japonsku nežili před obdobím Džómon, vykopávky obvykle končily na začátku Džómonské vrstvy litosféry (14 000 let př. n. l.) a nepokračovalo se hlouběji. Od prvního paleolitického nálezu, učiněného Tadahirem Aizawem, bylo nalezeno kolem 5000 dalších paleolitických nalezišť, některé z nich na stávajících Džómonských archeologických nalezišťích. Studium japonského paleolitu se vyznačuje vysokou úrovní stratigrafických informací v důsledku sopečné povahy souostroví. Velké erupce inklinují k pokrytí ostrovů vrstvou popela, která je snadno datovatelná a lze ji nalézt po celé zemi. Důležitou vrstvou popela je vrstva z erupce sopky Aira-Tanzawa, která pokryla celé Japonsko zhruba před 21 000–22 000 lety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Začátek Japonského paleolitu (: 旧石器時代, \"kjúsekki džidai\") se datuje do období zhruba 50 000–30 000 let př. n. l., kdy byly nalezeny nejstarší kamenné nástroje a končí kolem roku 14000 př. n. l., na konci poslední doby ledové, což odpovídá začátku období Džómon. V této době se ostrovy oddělovaly od pevniny. Kontakty s pevninou byly mezi Hokkaidem a Sibiří přes La Pérousův průliv. Na jihu z Koreje přes Cušimský průliv. Odtud sem přicházeli budoucí obyvatelé. Ti lovili mamuty, slony a vysokou zvěř. Byla zde vysoká sopečná činnost. Popel dal vzniknout úrodné půdě v nížině Kantó. Většina vědců souhlasí s tím, že před asi 40 000 roky byly japonské ostrovy díky zamrznutí oceánu spojeny s asijskou pevninou. Z archeologických nálezů vyplývá, že mezi lety 35 000 a 30 000 př. n. l. přišli lidé druhu \"Homo sapiens\" na japonské ostrovy z východní a jihovýchodní Asie. Tito lidé byli lovci a sběrači a uměli vyrábět kamenné nástroje. Kamenné nářadí, bydliště a lidské fosilie z tohoto období byly nalezeny na všech ostrovech Japonska. Nejstarší lidské kosti byly objeveny v Hamamatsu. Radiouhlíková metoda ukázala, že fosílie jsou staré asi 14 000 až 18 000 let. Významná naleziště: Akaši, Ušikawa, Mikabi, Hamakita, Kuzu", "tgt_summary": "The is the period of human inhabitation in Japan predating the development of pottery, generally before 10,000 BC. The starting dates commonly given to this period are from around 40,000 BC; although any date of human presence before 35,000 BC is controversial, with artifacts supporting a pre-35,000 BC human presence on the archipelago being of questionable authenticity. The period extended to the beginning of the Mesolithic Jōmon period, or around 14,000 BC. The earliest human bones were discovered in the city of Hamamatsu in Shizuoka Prefecture, which were determined by radiocarbon dating to date to around 18,000–14,000 years ago.", "id": 88241} {"src_title": "Franz Ziereis", "tgt_title": "Franz Ziereis", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Franz Ziereis se narodil v Mnichově. Jeho otec byl drožkářem a padl v první světové válce. F. Ziereis strávil 8 let na základní škole a poté se stal učněm a poslíčkem v obchodním domě. V tomto období zároveň studoval večerní obchodní školu. Od roku 1922 pracoval jako dělník v truhlárně. V roce 1924 ztratil zaměstnání a proto se rozhodl stát profesionálním vojákem. Dne 1. dubna 1924 podepsal dvanáctiletý závazek ke službě v tehdejší německé armádě. Po vypršení závazku byl 30. září 1936 v hodnosti šikovatele propuštěn z armády.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra u SS.", "content": "Po ukončení vojenské kariéry vstoupil do SS. V hodnosti Obersturmführera se se stal výcvikovým instruktorem oddílů Totenkopfverbände, určených ke strážní službě v koncentračních táborech. Od roku 1937 byl velitelem 22. setniny Totenkopfverbände detašované v Braniborsku. Ještě téhož roku byl během výcviku vážně zraněn na koleni, což si vyžádalo delší hospitalizaci. V březnu 1938 se zúčastnil v řadách mobilních jednotek Totenkopf obsazení Rakouska. Na počátku června 1938 byl převelen jako instruktor ke standartě (jednotka o síle pluku) \"Thüringen\".", "section_level": 1}, {"title": "Mauthausen-Gusen.", "content": "Z rozkazu Theodora Eickeho, velitele jednotek Totenkopf a inspektora koncentračních táborů, vystřídal 9. února 1939 Alberta Sauera ve funkci velitele koncentračního tábora Mauthausen-Gusen. Podle pozdějších výpovědí vězňů proslul značnou krutostí a bezohledností, měl dovolit svému jedenáctiletému synovi střílet vězně zepředu. Dne 25. srpna 1939 byl povýšen do hodnosti Sturmbannführera a 20. dubna 1944 za své „výjimečné úspěchy ve funkci velitele tábora“ získal hodnost Standartenführera. Dne 3. května 1945, dva dny před osvobozením tábora americkou armádou, Ziereis společně se svým synem a manželkou uprchl. Podle přísežného prohlášení jiného vězně z Mauthausenu, Hanse Maršálka, byl 22. května 1945 americkými vojáky vypátrán ve své lovecké chatě v průsmyku Pyhrn v Horních Rakousích. Pokusil se uprchnout, ale byl 3x postřelen do břicha a vážně zraněn. Po svém zatčení byl dopraven do americké nemocnice zřízené v táboře Gusen I, kde byl v přítomnosti velitele 11. obrněné divize Seibela, bývalého vězně a lékaře Dr.Koszeinskiho a dalšího neznámého polského občana 6-8 hodin vyslýchán Marsalkem v noci z 22. na 23. května. Přiznal se k vraždě asi 4 tisíc vězňů, mezi jinými zařazováním do oddílů trestných prací, hloubením tunelů nebo řízením pojízdné plynové komory. Kromě toho řekl, že z tetované lidské kůže byla vyrobena stínítka lamp, knižní obaly a kožená pouzdra.. Druhá, kratší verze popisu událostí z fotoalba amerického lékařského důstojníka maďarského původu narozeného ve Vídni a absolventa vídeňské lékařské fakulty Oscara Rotha se s Marsalkovou verzí shoduje v podstatných bodech. Ziereis zemřel 25. května.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Ziereis (13. srpna 1905 – 24. května 1945) byl velitelem koncentračního tábora Mauthausen-Gusen od roku 1939 až do osvobození v květnu 1945.", "tgt_summary": "Franz Xaver Ziereis (13 August 1905 – 24 May 1945) was the commandant of the Mauthausen concentration camp from 1939 until the camp was liberated by the American forces in 1945.", "id": 1508261} {"src_title": "Vyhrazený jízdní pruh", "tgt_title": "Bus lane", "src_document": [{"title": "Česko a Slovensko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V Československu byly vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy městské hromadné přepravy osob a trolejbusy poprvé explicitně legislativně zavedeny s účinností od 1. ledna 1976 vyhláškou č. 100/1975 Sb., o pravidlech silničního provozu, která nahradila předchozí vyhlášku č. 80/1966 Sb. Od 1. ledna 1976 byla v příloze zavedena dopravní značka D 32a „Návěst před vyhrazeným jízdním pruhem“ a D 32b „Konec vyhrazeného jízdního pruhu. Na vozovce měl být jízdní pruh označený nápisem BUS. Ve spodní části značky mohla být vyznačena doba, po kterou je jízdní pruh vyhrazen. Význam značek byl stanoven v dílu II části I článku 6 odst. 25 vyhlášky č. 100/1975 Sb. Vozidla jedoucí ve vyhrazeném jízdním pruhu byla postavena zcela na roveň tramvajím v tramvajovém pásu. Na svislé dopravní značce bylo znázorněno vodorovné dopravní vyznačení počátku vyhrazeného jízdního pruhu. Od 1. ledna 1990 vstoupila v účinnost nová vyhláška, č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu). Podoba dopravních značek D 19a „Vyhrazený jízdní pruh“ a D 19b „Konec vyhrazeného jízdního pruhu“ se podle ní přiblížila dnešní podobě. Nápis BUS na nich byl nahrazen modrým kruhem s grafickým znázorněním autobusu, jízdní pruhy byly znázorněny jiným způsobem, v průběhu, nikoliv v místě rozdělení. Současně bylo umožněno, aby v prostoru křižovatky byl pruh vyznačen jen vodorovným dopravním značením. Význam dopravní značky byl stanoven v příloze vyhlášky v části I článku 4 odst. 12. Od téhož data vozidla jedoucí ve vyhrazeném jízdním pruhu ztratila přednost před souběžnými vozidly při odbočování, avšak pouze v tom případě, není-li vyhrazený jízdní pruh veden po tramvajovém pásu. S účinností od 1. ledna 2001 provoz upravil nový český zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, vstoupila v účinnost až 31. ledna 2001 – do té doby platila souběžně s novým zákonem i stará vyhláška č. 99/1989 Sb. Podoba dopravních značek se změnila jen lehce (orámování a proporce). V § 12 odst. (1) písm. x) vyhláška č. 30/2001 Sb. umožnila vyznačit na značce i jízdní pruhy v protisměru a umožnila vyznačit vyhrazený jízdní pruh pro jiný druh vozidla nebo pro určitý účel. Na Slovensku zákon č. 315/1996 Zb., o premávke na pozemných komunikáciách, vstoupil v účinnost 1. dubna 1997. Dopravní značky definuje nyní vyhláška č. 225/2004 Z. z. z 29. března 2004. Dopravní značky D 52a a D 52b provedením víceméně odpovídají českým dopravním značkám IP 20a a IP 20b. Příloha vyhlášky, díl II. článek 4 odst. 41, však ani nyní neumožňuje vyhradit jízdní pruh pro jiná vozidla než autobusy MHD a trolejbusy. Pravidla provozu v jízdním pruhu zůstala stejná jako při rozdělení Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Značení v Česku.", "content": "V Česku se vyhrazené jízdní pruhy označují dopravní značkou IP 20a podle vyhlášky č. 30/2001 Sb. Zároveň musí být vyhrazený jízdní pruh vyznačen též vodorovným dopravním značením, a to podélnou čarou souvislou nebo přerušovanou a nápisem nebo symbolem, který spadá ve vyhlášce pod označení V 15 „Nápisy na vozovce“, zpravidla nápisem BUS, nebo symbolem jízdního kola (V 14 „Jízdní pruh pro cyklisty“). V prostoru křižovatky se vyhrazený jízdní pruh vyznačuje jen vodorovným dopravním značením. Podle § 12 odst. 1 písm. z) vyhlášky č. 30/2001 Sb. značka IP 20a v základním provedení, v němž je v modrém kruhu bíle zobrazen boční pohled na autobus, vyhrazuje jízdní pruh pouze pro autobusy městské hromadné dopravy osob nebo trolejbusy. Takto vyhrazený jízdní pruh tedy nemohou využívat k jízdě například autobusy dálkové a meziměstské dopravy nebo zájezdové autobusy. V případě jízdního pruhu vyhrazeného pro jiný druh vozidla nebo pro určitý účel se do modrého kruhového pole ve značce vyznačí příslušný symbol vozidla nebo vhodný nápis. Používá se pro vyznačení jízdních pruhů pro cyklisty, v Liberci v Riegrově ulici je jako vyhrazený jízdní pruh pro tramvaje označen tramvajový pás. Platnost svislé dopravní značky vyhrazující jízdní pruh končí na vzdálenější hranici nejbližší následující křižovatky, pokud není dříve ukončena dopravní značkou IP 20b „Konec vyhrazeného jízdního pruhu“, IP 16 nebo IP 17 „Uspořádání jízdních pruhů“, IP 18a „Zvýšení počtu jízdních pruhů“, IP 18b „Snížení počtu jízdních pruhů“, IP 18c „Jízdní pruh pro pomalá vozidla“ nebo IP 19 „Řadicí pruhy“.", "section_level": 2}, {"title": "Podobné způsoby vyhrazení.", "content": "Kromě „vyhrazeného jízdního pruhu“ existuje také „přikázaný jízdní pruh“. K jeho označení je určená značka C 12a, v základním provedení je na ní zobrazen nákladní automobil, ale jiným symbolem nebo nápisem lze jízdní pruh přikázat i pro jiný druh vozidla nebo pro určitý účel. Vzhledem ke shodě podoby značky tak značka „Stezka pro cyklisty“ (C 8a) může být zároveň značkou přikázaného jízdního pruhu pro cyklisty. Na přikázaný jízdní pruh mohou vjet řidiči jiných vozidel jen při objíždění, odbočování, vjíždění na pozemní komunikaci nebo vyjíždění z ní, přičemž nesmějí ohrozit ani omezit v jízdě řidiče vozidla, pro nějž je jízdní pruh označen. Od vyhrazeného jízdního pruhu se přikázaný jízdní pruh liší tím, že řidič označeného vozidla jej nejen smí, ale také musí použít. Řidiči jiných vozidel na tento jízdní pruh nemohou vjíždět při předjíždění. Řidič jedoucí v přikázaném jízdním pruhu nemá přednost před souběžně jedoucími vozidly (čímž se přikázaný jízdní pruh liší pouze od vyhrazeného JP vedeného po tramvajovém pásu). Přejíždí-li řidič z přikázaného jízdního pruhu do přilehlého JP, nemají řidiči jedoucí v tomto přilehlém pruhu obecně stanovenou povinnost mu to umožnit zpomalením nebo zastavením vozidla. Není stanoveno, že jízda jinou rychlostí v přikázaném jízdním pruhu se nepovažuje za předjíždění. Na přikázaném jízdním pruhu nelze použít světelné signály pro tramvaje, v přikázaném jízdním pruhu není obecně zakázáno zastavení a stání, za neoprávněné použití přikázaného jízdního pruhu není stanoven specifický bodový postih, Speciální dopravní značka je určena také pro vyznačení jízdního pruhu pro pomalá vozidla, zejména na rychlostních silnicích. Provoz v jízdním pruhu lze omezit nebo vyhradit také například dopravní značkou „omezení v jízdním pruhu“. Takto mohou být například z levého pruhu vyloučeny nákladní automobily nebo vozidla větší šířky nebo malé konstrukční rychlosti. Na značce se používá symbol zákazové nebo příkazové dopravní značky, může být použit například i symbol značky „Přikázaný jízdní pruh“. Podobně lze určení jízdních pruhů vyznačit také na dopravních značkách, které určují uspořádání jízdních pruhů před křižovatkou. Přikázaný jízdní pruh, jízdní pruh pro pomalá vozidla a jízdní pruh vymezený dopravní značkou „Omezení v jízdním pruhu“ nebo jinými dopravními značkami stanovujícími uspořádání jízdních pruhů (IP 16 až IP 19) nespadají pod termín „vyhrazený jízdní pruh“.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz v Česku.", "content": "Pravidla pro provoz ve vyhrazeném jízdním pruhu stanoví zejména § 14 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Jízdní pruh vyhrazený pro určitý druh vozidel požívá podobné ochrany jako tramvajový pás, tedy ostatní vozidla na něj mohou vjíždět nebo jej přejíždět jen ve vyjmenovaných případech a jejich řidiči přitom nesmí ohrozit ani omezit v jízdě vozidlo jedoucí ve vyhrazeném jízdním pruhu. Podle § 21 odst. 5 musí odbočující řidič dát přednost vozidlům ve vyhrazeném jízdním pruhu. Pokud je vyhrazený jízdní pruh veden po tramvajovém pásu, má vozidlo, které z něj odbočuje nebo jinak mění směr jízdy, přednost před souběžně jedoucími vozidly za obdobných podmínek jako tramvaj. V letech 1976–2000 platila tato přednost i pro vozidlo jedoucí v samostatném vyhrazeném jízdním pruhu. Přejíždí-li řidič z vyhrazeného jízdního pruhu do přilehlého jízdního pruhu, jsou řidiči v tomto jízdním pruhu povinni mu to umožnit, on je však nesmí ohrozit. V místě, kde se sbíhá vyhrazený jízdní pruh s tramvajovým pásem, není přednost jednoznačně určena, protože ustanovení pravidel vzájemně kolidují. Provoz silničních vozidel jedoucích ve vyhrazeném jízdním pruhu může být za určitých okolností řízen světelnými signály pro tramvaje. § 72 zákona č. 361/2000 Sb. připouští jejich použití v jízdních pruzích vyhrazených pro autobusy MHD nebo trolejbusy, § 14 odst. 4 pro vyhrazené jízdní pruhy vyznačené na tramvajovém pásu. Ve vyhrazeném jízdním pruhu je podle § 27 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb. zakázáno zastavení a stání. Za neoprávněné použití vyhrazeného jízdního pruhu je v bodovém systému stanoven 1 trestný bod. Vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty mohou, podobně jako stezku pro cyklisty, užívat kromě cyklistů (za něž jsou považováni i jezdci na koloběžce) podle § 57 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. také osoby na lyžích, kolečkových bruslích nebo obdobném sportovním vybavení.", "section_level": 2}, {"title": "Situace v jednotlivých městech.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Samostatné vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy MHD. Některé z nich jsou vyhrazeny pouze po omezenou denní dobu. Vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy MHD na tramvajových pásech Člen Rady hlavního města Prahy Radovan Šteiner na setkání s novináři dne 22. 11. 2007 oznámil, že se připravuje vysoce kapacitní autobusový tah na trase Želivského – Jižní Město, jehož projekt mimo jiné zahrnuje vyznačení vyhrazených jízdních pruhů pro autobusy v celkové délce přibližně pěti kilometrů a úpravu světelné signalizace ve prospěch preference pro autobusy na 17 křižovatkách. Směrem ke stanici metra Kačerov plánuje město necelé 3 kilometry jízdních pruhů pro autobusy. V únoru 2009 bylo vyhrazený jízdní pruh V Holešovičkách jako první v Praze zkušebně vyhrazen i pro vozidla taxislužby, následně i na části Strakonické ulice. Od května 2009 bylo určení rozšířeno pro autobusy PID, jízdní kola a taxi v ulicích Českobrodská, Duškova, Horňátecká, Vrchlického, Vysočanská a Zálesí; v ulicích Kukulova a Ke Krči bylo vyhrazení rozšířeno pouze o taxislužbu. Vodorovné značení těchto pruhů má být upraveno až během léta 2009. Využití vyhrazených jízdních pruhů vozidly taxislužby omezuje městská vyhláška pouze na ty provozovatele, jejichž vozidla vyhovují požadavkům městské vyhlášky.", "section_level": 3}, {"title": "České Budějovice.", "content": "Vzniká tzv. Koridor MHD pro autobusy a trolejbusy (www.koridormhd.cz). Zatím existují krátké úseky, de facto rozšířené zastávky. Vozidla MHD elektronicky komunikují se semafory - jejich provoz je řízen světelnými signály pro tramvaje. Systém tak umožňuje zastavit na křižovatce provoz vozidel i přecházení chodců a pustit do křižovatky vozidlo MHD. Vedení koridoru MHD v Č. Budějovicích není bez kontroverzí. Jeho cílem je rychlé spojení sídliště Máj s centrem a nádražími. Jeho vedení proto kritizovali obyvatelé sídliště Vltava. Preferenční pruhy navíc končí před křižovatkami a za nimi už nepokračují. To způsobuje dopravní kolapsy zejména na křižovatce Senovážné nám. a Na Sadech x Lannova/Kanovnická. Vozidlo MHD nemůže buď do pruhu vjet, nebo po vyjetí z pruhu zůstane stát v křižovatce, většinou tak, že zablokuje ostatní vozidla. Preferenční pruhy jsou také (zne)užívány autobusy jiných dopravců než DP České Budějovice.", "section_level": 3}, {"title": "Plzeň.", "content": "Od 19. prosince 2017 je na Karlovarské ulici v úseku od křižovatky s Lidickou u Lékařské fakulty UK po Rondel ve směru do centra vyhrazen pravý ze 3 jízdních pruhů pro autobusy a složky IZS. Pruh byl v druhé polovině roku 2017 vybudován právě pro tento účel. V budoucnu by na něj měl navázat třetí pruh na mostu generála Pattona.", "section_level": 3}, {"title": "Německo.", "content": "V Německu upravuje provoz Straßenverkehrs-Ordnung (StVO) vyhlášený 16. listopadu 1970 ve Spolkovém věstníku I, str. 1565. Prováděcím předpisem, který stanoví dopravní značky, je Všeobecný administrativní předpis k pravidlům silničního provozu (Allgemeine Verwaltungsvorschrift zur Straßenverkehrs-Ordnung, VwV-StVO) na základě § 6, odst. 1 č. 3 zákona o silničním provozu (Straßenverkehrsgesetz, StVG). Zvláštní jízdní pruh pro autobusy linkové dopravy vyznačuje modrá kruhová dopravní značka č. 245 „Linkové autobusy“ (podobná dopravní značce „Stezka pro cyklisty“, ale se symbolem autobusu). Do pojmu linkové dopravy zde spadají i označená vozidla školní dopravy nebo dopravy tělesně postižených. Dodatkovou tabulkou „TAXI frei“ nebo se symbolem cyklisty a textem „frei“ je možno vyhrazený jízdní pruh zpřístupnit i vozidlům taxislužby nebo cyklistům.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "V Rakousku upravuje provoz spolkový zákon č. 159/1960 z 6. července 1960 „Pravidla silničního provozu“ (Straßenverkehrsordnung 1960, StVO). Dopravní značky stanoví nařízení č. 238/1998 z 29. července 1998 „Předpis k dopravním značkám“ (Straßenverkehrszeichenverordnung 1998, StVZVO]. Jsou zavedeny dopravní značky §53/24 Silnice pro autobusy (podobná německé značce pro vyhrazený jízdní pruh) a §53/25 Jízdní pruh pro autobusy (vzdáleně podobná české značce pro vyhrazený jízdní pruh). Tyto dopravní značky umožňují provoz nejen hromadné linkové dopravě, ale i vozům taxislužeb, sanitním vozům, vozidlům silničních služeb při pracovních jízdách a vozidlům zajišťujícím svoz odpadu. Dodatková tabulka může platnost značky rozšířit o autobusy okružních linek městem, živnostníky nebo jednostopá vozidla. Pokud to bezpečnost, snadnost a plynulost dopravy vyžaduje, je jízdní pruh k dispozici i pro ostatní dopravu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vyhrazený jízdní pruh je jízdní pruh na pozemní komunikaci, který je příslušnou dopravní značkou určen pouze pro některé druhy vozidel nebo jen pro stanovený účel. Vyhrazení může platit nepřetržitě nebo jen po vymezenou dobu. Základním typem vyhrazeného jízdního pruhu je pruh vyhrazený pro autobusy městské hromadné dopravy nebo trolejbusy. Jeho hlavním účelem, často v kombinaci s detekcí vozidel světelným signalizačním zařízením, bývá preference veřejné hromadné dopravy, aby se její vozidla nezdržovala v dopravních zácpách vytvořených osobními nebo nákladními automobily, někdy je účelem též vyšší bezpečnost chodců na přechodech. Obvykle bývá vyznačen buď na pravé, nebo na levé straně části vozovky pro příslušný směr, v závislosti na umístění zastávek a na dalším směru jízdy. Vyhrazený jízdní pruh pro autobusy MHD bývá často veden po tramvajovém pásu, což umožňuje užívání společných (tzv. sdružených) zastávek s tramvajemi. V mnoha zemích světa tvoří síť vyhrazených jízdních pruhů nebo i samostatných komunikací pro autobusy rychlý páteřní dopravní systém obdobný metru nebo příměstské železnici. V americké angličtině se označuje jako BRT (Bus rapid transit), v Německu metrobus (metropolitní autobus). Zvlášť rozšířený je tento typ dopravního systému v Jižní Americe, ale je zastoupen též v Severní Americe, Austrálii a Novém Zélandu a Asii. V Evropě je rozšířen zejména ve Francii, ale vyskytuje se i ve Spojeném království a v Nizozemsku. V australském Adelaide některé úseky jsou konstruovány jako speciální drážní těleso pro autobusy, tento systém se označuje jako O-Bahn Busway. V mnoha zemích je obvyklé i zřizování vyhrazených jízdních pruhů pro vozidla taxislužby nebo pro veřejnou dopravu včetně taxislužby. V Praze je podobná preference taxislužby předmětem diskuse. Vyhrazené jízdní pruhy jako součást vozovky se zřizují i pro cyklisty tam, kde není možné zřídit oddělenou stezku pro cyklisty, zpravidla na pravé straně vozovky. Samostatný jízdní pruh pro cyklisty může být vyznačen i na stezce pro chodce a cyklisty; v takovém případě se v Česku nepoužívá dopravní značka pro vyhrazený jízdní pruh, ale speciální varianta dopravní značky Stezka pro chodce a cyklisty. Zřejmě první vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy byly zavedeny kolem roku 1962 v německém Wiesbadenu a brzy poté v Hamburgu a dalších německých městech. Od 1. března 1971 byly zaneseny i do německých pravidel silničního provozu, od ledna 1976 i do československých.", "tgt_summary": "A bus lane or bus-only lane is a lane restricted to buses, often on certain days and times, and generally used to speed up public transport that would be otherwise held up by traffic congestion. Bus lanes are a key component of a high-quality bus rapid transit (BRT) network, improving bus travel speeds and reliability by reducing delay caused by other traffic. A dedicated bus lane may occupy only part of a roadway which also has lanes serving general automotive traffic; the related term busway describes a roadway completely dedicated for use by buses.", "id": 590261} {"src_title": "Danilo Di Luca", "tgt_title": "Danilo Di Luca", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se v Spoltore v provincii Pescara, poprvé se k cyklistice dostal ve čtyřech letech, když ho rodiče vzali na závody, kterých se účastnil jeho nejstarší bratr Aldo. Také on si přál závodit a tak mu roku 1984 otec koupil starší kolo a Danilo vyhrál hned první závody, kterých se zúčastnil. Začal ho trénovat Licio Del Gallo, který objevil a trénoval Christiana Leoneho, Ruggera Marzoliho nebo Donata Giulianiho. Danilo tu vydržel po celou dobu své juniorské dráhy. V roce 1998 v barvách benátského týmu Record Cucine Caneva získává řadu úspěchů v amatérském pelotonu. Stal se mistrem Itálie a vyhrál Giro d'Italia baby, určené amatérským cyklistům. Na podzim získal bronz na mistrovství světa do 23 let (za dalšími později úspěšnými profesionály Ivanem Bassem a Rinaldem Nocentinim) a dostal nabídku profesionálního angažmá. V roce 1999 získal první cenný skalp, když zvítězil v jedné etapě závodu Giro d'Abruzzo, a celou řadu dalších kvalitních umístění, např. druhá místa v konečném pořadí Giro di Lombardia a jedno druhé místo v etapě Gira d'Italia. V roce 2000 poprvé vyhrál jednu etapu Giru a především zaznamenal celkové vítězství na Giro di Lombardia. V roce 2002 přestoupil do předního týmu Saeco a i tam dostával hodně příležitostí. Znovu patřil mezi nejaktivnější, ale vítězství mu unikala. Mezi výjimky patřil jeden etapový primát na Vueltě 2002. Ke zlomu v jeho kariéře došlo až přestupem do týmu Liquigas-Bianchi. Na jaře 2005 získal vítězství v Amstel Gold Race, ve Valonském šípu a v celkovém pořadí etapového závodu Kolem Baskicka. Na Giru pak zvítězil ve dvou etapách, několik dní strávil v růžovém trikotu vedoucího jezdce a v celkové klasifikaci mu nakonec patřilo čtvrtém místo. Všechny tyto výsledky mu pomohly také k vítězství v celoročním hodnocení seriálu UCI ProTour. Na tyto úspěchy v následujícím roce nedokázal navázat. Tour de France nedokončil kvůli infekci prostaty a na Vueltě zaznamenal jen jedno vítězství v první horské etapě.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství na Giro d'Italia 2007 a první doping.", "content": "Na vrchol se vrátil v roce 2007, kdy vyhrál závod z Milána do Turína a hlavně jarní klasiku Liége-Bastogne-Liége. Na Giru d'Italia byl první ve dvou etapách, celkem 13 dní vedl celkové pořadí a stal se celkovým vítězem, když porazil o necelé dvě minuty Andyho Schlecka. \"„Jel jsem chytře, ani jednou jsem se nedostal do úzkých. Je potřeba dospět do určitého věku a naučit se prohrávat. Velké porážky vás hodně naučí,“\" řekl po vítězství. Hned poté se ale stal terčem prvních vážných dopingových podezření, kvůli kterým vzdal i účast na mistrovství světa, byl vyškrtnut z průběžného prvního místa UCI ProTour a v zimní přestávce si odpykal první tříměsíční trest za účast v tzv. aféře Oil for Drugs, spojené se jménem lékaře Carla Santuccioneho.", "section_level": 2}, {"title": "Dvouletý trest v roce 2009 a další kariéra.", "content": "Po přestupu do stáje LPR Brakes-Ballan se Di Luca znovu propadl ve výsledcích. Výjimkou bylo Giro d'Italia v roce 2009, které dokončil na druhém místě a kde vyhrál bodovací soutěž, ale na konci června 2009 bylo oznámeno, že v Di Lucových dopingových vzorcích byly nalezeny stopy varianty EPO zvané CERA. Jeho výsledky byly anulovány a Di Luca v únoru 2010 obdržel dvouletý zákaz činnosti (do června 2011). Trest mu byl ale v říjnu 2010 zkrácen na devět měsíců, což ve skutečnosti znamenalo, že se mohl okamžitě vrátit do závodů. Zaznamenal už ale jen drobnější úspěchy. V roce 2013 získal jeho nový tým Vini Fantini-Selle Italia divokou kartu k účasti na Giru d'Italia. V jeho průběhu ale Mezinárodní cyklistická unie oznámila pozitivní nález při jeho mimosoutěžním odběru v dubnu 2013, Di Luca musel ze závodu odstoupit a jeho angažmá ve stáji Vini Fantini skončilo. Šéf stáje Luca Scinto ho příkře odsoudil:\" „Je to blázen. Idiot a kretén, co by se měl nechat vyšetřit, protože je nemocný a potřebuje pomoct. K tomu není co více říci. Dali jsme mu druhou šanci a věřili mu také sponzoři, ale on to vrátí takhle.“\" 5. prosince 2013 oznámil Italský olympijský výbor, že za třetí dopingový prohřešek byl Di Luca potrestán doživotním zákazem činnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Danilo Di Luca (* 2. leden 1976, Spoltore) je italský profesionální silniční cyklista, vítěz Giro d'Italia 2007 a vítěz UCI ProTour z roku 2005. Několikrát se provinil proti dopingovým pravidlům, až byl v roce 2013 potrestán doživotním zákazem činnosti.", "tgt_summary": "Danilo Di Luca (born 2 January 1976) is a former Italian professional road racing cyclist, best known for winning the 2007 Giro d'Italia, but also for several positive doping tests, the last of which resulting in a lifetime ban from the sport. Di Luca is also one of six riders to have won each of the three Ardennes classics; he won the Amstel Gold Race and La Flèche Wallonne in 2005, and Liège–Bastogne–Liège in 2007. During his career, Di Luca rode for the Riso Scotti, , , , , , and squads. Di Luca's career was also dogged by numerous infractions, involving three separate suspensions in relation to doping. In 2007, Di Luca was suspended for three months towards the end of the season, for visiting previously banned doctor Carlo Santuccione, which later escalated into the Oil for Drugs case. In 2009, at the Giro d'Italia, Di Luca tested positive on two different occasions for CERA, and was given a backdated – to July 2009 – two-year ban in February 2010, which was later reduced to nine months. His third positive test came just before the 2013 Giro d'Italia, when he tested positive for erythropoietin (EPO) in an out-of-competition test. Di Luca expressed surprise at the test results, but he was given a lifetime ban in December 2013. Danilo Di Luca wrote his autobiography \"Bestie da Vittoria\", which means \"Beasts for victories\". Such book is also a denunciation of the use of doping substances among cyclists and the use of anti-doping controls as a way to manipulate competition results.", "id": 640697} {"src_title": "Adelbert von Chamisso", "tgt_title": "Adelbert von Chamisso", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako šesté ze sedmi dětí do šlechtické rodiny hraběte Louise Marie de Chamissot na zámku Boncourt v oblasti Champagne. Jeho rodina v roce 1790 zchudla a v roce 1792 opustila Francii. Na útěku před revolucionáři prošla celá rodina Holandsko a jižní Německo. Jejich novým domovem se v roce 1796 stal Berlín, kde se dva z Adelbertových starších bratrů stali učiteli. Chamisso zde studoval na Francouzském gymnáziu a později se živil jako prodavač a malíř květin. Pak se stal pážetem u princezny Luisy Friederiky Pruské a v roce 1801 důstojníkem pruské armády, v té době si říkal Ludwig von Chamisso. Když však měl bojovat proti své francouzské vlasti, z armády vystoupil a věnoval se studiu přírodních věd a literatuře. Léta 1815–1818 strávil na cestě kolem světa. Tato expedice ruského kapitána Otto von Kotzebue financovaná hrabětem Nikolajem Rumjancevem prozkoumávala Polynésii a Hawaii. Chamisso kartograficky zdokumentoval velkou část pobřeží Aljašky, byl po něm pojmenován nově objevený ostrov Chamisso. Popsal způsob života Eskymáků a obyvatel Aleut a všechna svá (nejen) přírodovědná pozorování pak vydal knižně v díle \"Cesta okolo světa\" (mimochodem slovo parka označující oděvní součást se poprvé objevilo právě v tomto díle). Nakonec se v roce 1819 stal ředitelem botanické zahrady v Berlíně. Pokračoval však ve své literární práci a spolu s Gustavem Schwabem vydával Německý almanach Múz. Byl členem berlínské lóže Svobodných zednářů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ačkoli byla Chamissovou mateřštinou francouzština, nezapomenutelná díla vytvořil v němčině. Jeho nejznámějším dílem je fantastická povídka \"Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (Peter Schlemihls wundersame Geschichte)\" s autobiografickými prvky, která vyšla v roce 1814. Toto dílo se nachází někde mezi romantickou pohádkou a realistickou novelou. Vypráví o chudém Petrovi, který prodá ďáblu za bezedný měšec svůj stín. Společnost jím začne pohrdat a Petr se ocitá v osamění. Nakonec nalezne uspokojení v badatelské práci. Příběh ukazuje, jak často lidé pohrdají jakoukoli odlišností a jak nesnadné může být napravit vlastní zdánlivě nevinný omyl. Povídka byla zpracována v roce 2013 v Českém rozhlasu jako šestidílná četba na pokračování. V překladu Jiřího Konůpka a režii Lídy Engelové četl Miroslav Táborský. Od roku 1985 nese jeho jméno Cena Adalberta von Chamisso, kterou jsou v Německu vyznamenáváni spisovatelé píšící německy, jejichž mateřským jazykem však není němčina, příp. osoby, které se svým literárním dílem významně zasloužily o mezikulturní dialog.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Charles Adélaïde de Chamissot de Boncourt, známý jako Adelbert von Chamisso [šamiso] (30. ledna 1781 Châlons-en-Champagne – 21. srpna 1838 Berlín), byl německý básník a botanik.", "tgt_summary": "Adelbert von Chamisso (; 30 January 178121 August 1838) was a German poet and botanist, author of \"Peter Schlemihl\", a famous story about a man who sold his shadow. He was commonly known in French as Adelbert de Chamisso (or Chamissot) de Boncourt, a name referring to the family estate at Boncourt.", "id": 1073375} {"src_title": "Podivuhodný příběh Petra Schlemihla", "tgt_title": "Peter Schlemihl", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Chudý Petr se setká s podivným starým mužem, který jej požádá, aby mu prodal svůj stín. Nabízí mu za něj bezedný měšec, a protože Petr považuje stín za cosi bezcenného, rád nabídku přijme. Lidé si však brzy všimnou, že nemá stín, a začnou jím pro jeho odlišnost pohrdat, vysmívat se mu a stranit se ho. Petr zjišťuje, že udělal chybu, a postupně si uvědomuje, že podivín, který od něj stín odkoupil, nebyl obyčejný muž, ale ďábel. Uprchne tedy z města a usadí se na venkově, kde mu jeho věrný sluha Bendl pomáhá před lidmi utajit jeho odlišnost. Petr se díky svému nezměrnému bohatství stane na vsi oblíbený. Zamiluje se do Míny, ale když ji požádá o ruku, jeho druhý, zrádný sluha Raskal prozradí lidem, že Petr nemá stín. Mína a zejména její rodiče Petra zavrhnou a otec slíbí její ruku Raskalovi, který si v Petrových službách naloupil značné jmění. Petra vyhledá ďábel a nabídne mu, že s ním jeho stín smění za jeho duši. Petr váhá, protože nechce Mínu Raskalovi nechat, ale nakonec odmítne. Ďábel na něj nadále naléhá, avšak Petr ho zavrhne a vyhodí bezedný měšec do propasti. Po tomto činu se cítí lépe, ale stále je bezradný a neví, co si počít. Za poslední peníze si koupí staré boty -- a náhle zjistí, že jsou to sedmimílové. Uvědomí si, že s nimi může snadno procestovat celý svět, a tak se stane badatelem a sbírá po světě botanické vzorky. Jednoho dne onemocní a dostane se do nemocnice, kterou za jeho peníze postavil jeho věrný sluha Bendl a v níž je Mína ošetřovatelkou. Dozví se, že Raskal si Mínu skutečně proti její vůli vzal, ale později skončil za své zločiny na popravišti. Petr tak žije po zbytek života sice osaměle, ale celkem spokojeně, protože nachází uspokojení ve své badatelské práci.", "section_level": 1}, {"title": "Motivy.", "content": "Fantastický příběh, stojící na pomezí mezi romantickou pohádkou a realistickou novelou, obsahuje celou řada autobiografických prvků. Také Adalbert von Chamisso se cítil v Německu vyčleněn ze společnosti, protože byl pouhý přistěhovalec a do konce života se nedokázal zbavit francouzského přízvuku. Přitom se několikrát ocitl před volbou, zda se vrátit do rodné Francie, kde by jeho situace byla nejistá, nebo zůstat v Německu, kde měl stálý příjem. Zůstal v Německu, kde se v období francouzské revoluce a napoleonských válek často setkával s pohrdáním a netolerancí. A stejně jako románový Petr i Chamisso nacházel uspokojení v badatelské práci. Příběh ukazuje, jak často lidé pohrdají jakoukoli odlišností a jak nesnadné může být pokusit se napravit vlastní, zdánlivě nevinný omyl.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno titulního hrdiny.", "content": "Jméno Petra Schlemihla bylo do němčiny převzato z hebrejštiny, kde slovo \"šlemíl\" znamená \"bohumil, boží miláček,\" ale označuje se jím \"nešika\" či \"smolař\". Podle názora autora překladu z roku 1921 by proto bylo vhodnější uvádět jméno titulního hrdiny v původní neponěmčené podobě, tedy \"Petr Šlemíl\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (\"Peter Schlemihls wundersame Geschichte\") je nejznámější dílo německého romantického spisovatele a botanika Adelberta von Chamisso (1781–1838). Pohádková novela s autobiografickými prvky byla poprvé vydána v roce 1814. V češtině vyšel už v několika překladech, prozatím naposledy v roce 1981 v nakladatelství Odeon.", "tgt_summary": "Peter Schlemihl is the title character of an 1814 novella, \"\" (\"Peter Schlemihl's Miraculous Story\"), written in German by exiled French aristocrat Adelbert von Chamisso.", "id": 2276673} {"src_title": "Jocelyn Bellová Burnellová", "tgt_title": "Jocelyn Bell Burnell", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Je nejstarší ze čtyř dětí. Její otec, architekt, pracoval krátce na Armaghské obsevatoři v Severním Irsku. Susan měla příležitost navštěvovat observatoř. Po dosažení základního vzdělání (1956) byla poslána do dívčí internátní školy v anglickém Yorku. Psala anglickému astronomovi Bernardu Lovellovi (1913–2012) na rádiovou observatoř Jodrell Bank v anglickém Cheshire. Žádala ho o radu, jak se stát radioastronomkou. Poradil jí, aby studovala fyziku nebo elektroniku. Po zdárném dokončení studia fyziky na universitě v Glasgow ve Skotsku a přešla na Univerzitu v Cambridgi, kde začala postgraduální studium na získání titulu PhD. Připojila se k týmu pěti dalších lidí a začala dvouletou práci na stavbě radioteleskopu pro pozorování kvasarů, který v červenci 1967 započal se systematickým prohlížením oblohy. 28. listopadu téhož roku zachytila Bellová Burnellová pulsující rádiový signál. Jeho zdroj byl později identifikován jako neutronové hvězdy, pulsar. Ale jen Antony Hewish, její nadřízený a vedoucí zmíněného vědeckého týmu, dostal za tento objev Nobelovu cenu za fyziku, což kritizoval například Fred Hoyle (pravděpodobně za tuto kritiku nedostal Nobelovu cenu, ale William Alfred Fowler ano). V lednu tým zveřejnil výzkumný článek, ve kterém oznámil objev pulsarů. V roce 1969 se stala výzkumnou pracovnicí na universitě v Southamptonu v Anglii. Zabývala se studiem a sledováním vesmíru v oblasti gama záření. Vdala se a přijala příjmení Bellová Burnellová. V roce 1974 přešla do Mullardovy laboratoře pro vědecký výzkum vesmíru a pracovala v oblasti rentgenové astronomie. Při tom používala dat z britské družice Ariel V. Roku 1982 se stala se vedoucí výzkumnou pracovnicí Královské observatoře ve skotském Edinburghu. Ke sledování galaxií používala družice EXOSAT a byla odpovědná za provoz teleskopu na Havaji, pojmenovaném po Jamesi Clerku Maxwellovi. V roce 1989 dostala od Královské astronomické společnosti v Londýně Hershelovu medaili za objev pulsarů. V roce 1991 opustila místo na Královské observatoři a stala se profesorkou fyziky na Veřejné universitě v Milton Keynes v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jocelyn Bellová Burnellová, plným jménem Susan Jocelyn Bell Burnell, rozená Susan Jocelyn Bell (* 15. července 1943 Belfast) je severoirská astrofyzička, která objevila nový typ hvězdy – pulsar.", "tgt_summary": "Dame Susan Jocelyn Bell Burnell (; born 15 July 1943) is an astrophysicist from Northern Ireland who, as a postgraduate student, co-discovered the first radio pulsars in 1967. She was credited with \"one of the most significant scientific achievements of the 20th century\". The discovery was recognised by the award of the 1974 Nobel Prize in Physics, but despite the fact that she was the first to observe the pulsars, Bell was not one of the recipients of the prize. The paper announcing the discovery of pulsars had five authors. Bell's thesis supervisor Antony Hewish was listed first, Bell second. Hewish was awarded the Nobel Prize, along with the astronomer Martin Ryle. Many prominent astronomers criticised Bell's omission, including Sir Fred Hoyle. In 1977, Bell Burnell played down this controversy, saying, \"I believe it would demean Nobel Prizes if they were awarded to research students, except in very exceptional cases, and I do not believe this is one of them.\" The Royal Swedish Academy of Sciences, in its press release announcing the 1974 Nobel Prize in Physics, cited Ryle and Hewish for their pioneering work in radio-astrophysics, with particular mention of Ryle's work on aperture-synthesis technique, and Hewish's decisive role in the discovery of pulsars. Bell Burnell served as president of the Royal Astronomical Society from 2002 to 2004, as president of the Institute of Physics from October 2008 until October 2010, and as interim president of the Institute following the death of her successor, Marshall Stoneham, in early 2011. In 2018, she was awarded the Special Breakthrough Prize in Fundamental Physics. Following the announcement of the award, she decided to give the whole of the £2.3 million prize money to help female, minority, and refugee students seeking to become physics researchers, the funds to be administered by the Institute of Physics. The resulting bursary scheme is to be known as the \"Bell Burnell Graduate Scholarship Fund\".", "id": 155494} {"src_title": "Bon-Adrien-Jeannot de Moncey", "tgt_title": "Bon-Adrien Jeannot de Moncey", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Moncey byl synem parlamentního soudce, který chtěl, aby jej syn následoval v kariéře. Mladý Moncey však vstoupil v 15 letech do armády, odkud byl otcem vzápětí vykoupen, ale opět v roce 1769 se nechal zlákat k četnictvu. To z kázeňských důvodů musel opustit, ale okamžitě vstoupil do armády. Roku 1789 byl již kapitánem. Po bojích v Pyrenejích byl roku 1794 povýšen na brigádního generála a tentýž rok na divizního generála. Úspěšně si vedl na pyrenejské frontě a obsadil Fuenterrabii, San Sebastian a Tolosu a 17. října 1794 zvítězil nad Španěly v bitvě u Villanova a roku 1795 přinutil Španěly k příměří v San Sebastianu a nakonec k Basilejskému míru. Roku 1796 převzal funkci velitele 11. pěší divize v Bayonne a poté byl jmenován velitelem 15. divize se sídlem v Lyonu. Roku 1797 byl inaktivován pro podezření z royalismu. To se zakládalo jen na faktu, že Moncey se choval velmi slušně, a to i k monarchistům. Direktorium jej aktivovalo až roku 1799 a po převratu 9. listopadu (18. brumaire) téhož roku se zcela přiklonil k Napoleonovi Bonaparte. V tažení roku 1800 překročil se sborem 20 000 mužů svatogodhardský průsmyk a porazil Rakušany u Monzambana a Rovereda, ale nechal se oklamat rakouským generálem Loudonem a zavinil vyklouznutí celého rakouského sboru z obklíčení, načež byl vrchním velitelem generálem Brunem odvolán. Po Lunevillském míru (1801) se Moncey stal generálním inspektorem četnictva a v této funkci setrval celých 14 let. Roku 1804 byl povýšen do hodnosti císařského maršála (19. května) a roku 1808 se stal vévodou z Conegliana. Téhož roku odjel na Pyrenejský poloostrov, aby se podílel na španělské kampani. Jako velitel sboru táhl na Valencii, porazil Španěly v průsmyku Almanza, ale Valencii neobsadil. Podílel se pak na dobývání Zaragozy, které dokončil maršál Lannes a která kapitulovala 21. února 1809. Pro nesouhlas s tažením do Ruska neobdržel v letech 1812 a 1813 žádné velení a byl využit jen jako inspektor rezervních sborů. Až roku 1814 byl jmenován generálmajorem národní gardy v Paříži a pomáhal hájit město proti spojencům (Clichy, Montmartre). Za restaurace Bourbonů byl Ludvíkem XVIII. jmenován pairem a v této funkci byl potvrzen Napoleonem během Sta dnů. Po bitvě u Waterloo rozhodně odmítl svou účast na odsouzení maršála Neye svým slavným dopisem Ludvíkovi XVIII. Dopis se stal prvořadou společenskou i vnitropolitickou senzací a Moncey za sepsání sklidil nenávist royalistů, kteří celé prohlášení označili za propagaci bonapartismu. Dopis začíná: Za to byl zbaven hodnosti maršála Francie a ztratil též svou funkci paira, byl zatčen a vsazen do vězení v pevnosti Ham. Křivda byla však příliš do očí bijící, a proto byl po několika měsících věznění propuštěn do domácího vězení.", "section_level": 1}, {"title": "1816 – 1842.", "content": "Roku 1816 byla mu vrácena hodnost maršála. Od roku 1819 již opět zasedal v komoře pairů, kde byl jedním z hlavních reprezentantů oposice. Roku 1820 převzal funkci velitele 9. pěší divize a roku 1823 dokonce byl velitelem expedičního 4. sboru ve Španělsku, se kterým obsadil Barcelonu a celé Katalánsko. Roku 1825 (29. května) byl vrchním velitelem slavnosti korunovace Karla X.. Přivítal Červencovou revoluci roku 1830 a Ludvík Filip jej jmenoval roku 1833 guvernérem pařížské Invalidovny (po smrti maršála Jourdana). V této funkci pak zažil největší událost svého života - převezení ostatků Napoleonových z ostrova Svaté Heleny do Paříže. Po skončení slavnosti pronesl známý výrok \"„a nyní půjdeme zemřít“\". Mezi generály a maršály císařství byl proslulý svým pevným, čistým charakterem, slušným vystupováním a vysokým společenským standardem. Jako voják byl obezřetný, pečlivý, starostlivý, ale bez agresivní jiskry a bez smyslu pro vyšší taktiku a strategii. Zemřel v Paříži ve věku 88 let a ze všech Napoleonových maršálů se dožil nejvyššího věku. Je pohřben v kryptě pařížské Invalidovny. Titul vévody z Conegliana pak zdědil jeho zeť Alphonse Auguste Duchesne Gillevoisin, 2. vévoda z Conegliana (1791-1878).", "section_level": 2}], "src_summary": "Bon Adrien Jeannot de Moncey, vévoda z Conegliana (31. července 1754 v Palise (usedlost Moncey) u Besançonu – 20. dubna 1842 v Paříži) byl francouzský voják, maršál Francie, účastník francouzských revolučních a napoleonských válek.", "tgt_summary": "Bon-Adrien Jeannot de Moncey (or Jannot de Moncey), 1st Duke of Conegliano, 1st Baron of Conegliano, Peer of France (31 July 1754 – 20 April 1842), was a prominent soldier in the French Revolutionary Wars and a Marshal of the Empire during the Napoleonic Wars. He later became governor of the Hôtel des Invalides. MONCEY is one of the names inscribed under the Arc de Triomphe, on Column 33.", "id": 454615} {"src_title": "Jean Gabin", "tgt_title": "Jean Gabin", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Paříži a vyrůstal ve vesničce Mériel v okrese Seine-et-Oise asi 35 kilometrů od Paříže. Byl synem kabaretních bavičů, matka zemřela, když mu bylo čtrnáct let. Nejprve pracoval jako dělník a pomocná síla, ale v devatenácti letech vstoupil na přání svého otce do showbusinessu v proslulém pařížském kabaretu Folies Bergère. Před tím, než odešel sloužit základní vojenskou službu v námořnictvu, pokračoval ve vystupování v rozličných menších rolích. Po dokončení své vojenské služby v r. 1925 se oženil s herečkou Marie-Louise Bassetovou, jejich bezdětné manželství však trvalo jen čtyři roky. Vrátil do zábavního průmyslu a pracoval pod uměleckým jménem \"Jean Gabin\" v téměř v každém z pařížských kabaretů, kromě toho vystupoval i v operetách. Stal se členem souboru, který cestoval po Jižní Americe, a po svém návratu do Francie našel práci v Moulin Rouge. Byl partnerem slavné Mistinguett. Díky svým výkonům se dostával do povědomí lidí, díky čemu se dostavily i lepší divadelní role, které vedly k jeho účinkování nejprve v krátkometrážních němých filmech (od roku 1928). Film ho lákal více než divadelní práce, protože se nerad učil dlouhé texty a před publikem trpěl trémou.", "section_level": 2}, {"title": "Zvukový film a válka.", "content": "O dva roky později přešel snadno po příchodu zvukového filmu ke společnosti Pathé Frères, kde natočil film \"Chacun sa Chance\". Hrál zde vedlejší role a v následujících čtyřech letech natočil asi tucet filmů. V r. 1933 zemřel jeho otec a Gabin se oženil tanečnicí Jeanne Mauchainovou. Prvního uznání se mu dostalo až ve filmu \"Maria Chapdelaine\" režiséra Juliena Duviviera, se kterým pracoval od r. 1934. Romantický hrdina v jeho podání ve válečném dramatu \"La Bandera\" z roku 1936 z něj udělal hlavní hvězdu a následující Duvivierův film \"Pépé le Moko\" z roku 1937 mu získal mezinárodní věhlas. V témže roce natočil Jean Renoir svůj významný snímek \"Velká iluze\", protiválečný film, který měl velký komerční úspěch a s příznivými kritikami běžel v New Yorku po nevídaných šest měsíců. Byl zahrnut nabídkami z amerického Hollywoodu, nicméně, všechny je odmítal až do příchodu druhé světové války. S postupem německé okupace se přidal k Jeanu Renoirovi a Julienu Duvivierovi ve Spojených státech. Během svého působení v Hollywoodu, si začal žhavý milostný románek s americkou filmovou herečkou a zpěvačkou německého původu Marlene Dietrichovou. V roce 1943 bylo francouzským soudem zrušeno jeho druhé manželství. Nicméně, jeho filmy natočené v Americe nebyly příliš komerčně úspěšné. Jeho složitá osobnost a příliš velké ego mu v jeho hollywoodské kariéře dost uškodily, když pracoval pro RKO Pictures. Před začátkem jednoho z filmů například požadoval na poslední chvíli, aby Marlene Dietrichová získala jednu z hlavních rolí, což studio odmítlo. Když nechtěl ze svého požadavku slevit, byl vyhozen a filmování bylo stornováno. V dubnu 1943 se přidal ke Svobodným Francouzům, francouzským osvobozeneckým silám generála Charlese de Gaulla a po boku západních spojenců pak bojoval v severní Africe. Účastnil se invaze v Normandii a byl jedním z těch, kteří opět osvobodili Paříž.Jako příslušník 2. francouzské tankové divize generála Leclerca se dostal až k Hitlerovu Orlímu hnízdu v Berchtesgadenu. Na konci války byl vyznamenán Vojenským řádem a francouzským Válečným křížem.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po válce musel v jednačtyřiceti letech začínat znovu. Hrál ve dvou filmech s Marlene Dietrichovou, ale jejich vztah již byl u konce. V roce 1949 se po krátké známosti oženil s Christiane Fournierovou, manekýnkou módního domu Lanvin. Měli spolu tři děti: Florence (1949), Valérie (1952) a Mathiase (1955). V roce 1949 získal hlavní roli ve filmu Reného Clémenta \"Au-Delà Des Grilles\", který byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Za roli ve filmu Noc je mým královstvím (1951) získal cenu pro nejlepšího herce na filmovém festivalu v Benátkách. V r. 1952 si splnil svůj velký sen, když zakoupil v Normandii statek a začal se zde věnovat chovu koní. Začátkem 60. let se jeho statek La Pichonniere stal terčem protestů místních zemědělců. V roce 1976 ho krátce před svou smrtí prodal. V r. 1954 dosáhl velký úspěch t ve filmu \"Nesahejte na prachy\" režiséra Jacquese Beckera, který sklidil uznání rovněž u filmové kritiky a přinesl mu další ocenění na Benátském festivalu. Následovaly další úspěšné filmy padesátých let, jako \"Bídníci\", \"Burziáni\" a především první kriminální filmy s titulní postavou komisaře Maigreta. Také v posledních desetiletích jeho kariéry mu jeho známost a věhlas vylepšily především divácky úspěšné kriminální filmy jako \"Paša\", \"Sicilský klan\", \"Slunce rošťáků\" nebo \"Dva muži ve městě\". Zaujal i ve snímcích \"Tulák Archimedes\" či v situační komedii \"Tetovaný\", jediném společném filmu s Louisem de Funèsem. Jeho úplně posledním filmem se stala známá kriminální komedie \"Svatý rok\". Po dobu své 40 let dlouhé herecké kariéry natočil přibližně stovku filmů. Jako jedna z největších hvězd francouzského filmu byl v roce 1960 jmenován důstojníkem Řádu čestné legie. a v r. 1976 mu byla udělena další státní vyznamenání. V 15. listopadu 1976 zemřel na infarkt ve své rezidenci na pařížském předměstí Neuilly nad řekou Seinou. Na své přání byl kremován se všemi vojenskými poctami a jeho popel byl rozprášen do moře. Ve městě Mériel bylo zřízeno Muzeum Jeana Gabina, s pamětními exponáty z dob jeho úspěšné filmové kariéry a vojenské slávy. V roce 1987 mu byl posmrtně udělen Čestný César.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Gabin, rodný m jménem Jean-Alexis Moncorgé (17. května 1904, Paříž – 15. listopadu 1976, Neuilly-sur-Seine, Hauts-de-Seine) byl francouzský divadelní a filmový herec a zpěvák.", "tgt_summary": "Jean Gabin (; 17 May 190415 November 1976) was a French actor and sometime singer. Considered a key figure in French cinema, he starred in several classic films including \"Pépé le Moko\" (1937), \"La grande illusion\" (1937), \"Le Quai des brumes\" (1938), \"La bête humaine\" (1938), \"Le jour se lève\" (1939), and \"Le plaisir\" (1952). Gabin was made a member of the Légion d'honneur in recognition of the important role he played in French cinema.", "id": 1733854} {"src_title": "Ray Ewry", "tgt_title": "Ray Ewry", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jako malý chlapec onemocněl dětskou obrnou a byl upoután na invalidní vozík. Ve čtrnácti letech se konečně naučil znovu chodit a aby své nohy posílil, pokoušel se skákat. V roce 1890 vstoupil Ewry na Purdue University. Stal se zde mj. členem bratrstva studentů „Sigma Nu“. Na univerzitě hrál americký fotbal a byl kapitánem týmu atletů. Když dostudoval r. 1896 vodní inženýrství, odebral se do New Yorku a začal závodit za \"New York Athletic Club\". V letech 1898–1910 získal patnáct národních mistrovských titulů. Svými medailovými zisky na olympiádách se stal nejlepším skokanem z místa v historii a na jeho velikosti neubírá nic ani fakt, že tyto skoky byly záhy z atletiky vyřazeny a dnes jsou považovány za kuriozitu. Pro jeho neuvěřitelnou skokanskou schopnost mu přezdívali „člověk – žabák“. Závodil skoro do svých čtyřiceti let, v roce 1912 mu byla nabídnuta možnost závodit na další olympiádě, ale necítil se již v kondici. Ewry je držitelem světových rekordů ve skocích do výšky z místa (165 cm, od 16. července 1900) a do dálky z místa (347 cm, od 3. září 1904), roku 1938 však byly tyto disciplíny ze sledovaných SR vyškrtnuty. V roce 1983 byl Ray Ewry zapsán do Americké olympijské síně slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Ray Ewry na olympijských hrách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2. letní olympijské hry 1900, Paříž.", "content": "Všechny skokanské soutěže z místa se v Paříži uskutečnily během jediného dne (16. července), v nichž Ewry získal tři zlaté medaile, což je dosavadní unikát.", "section_level": 2}, {"title": "Skok daleký z místa.", "content": "Soupeři Raye Ewryho byli tři skokani. Ray Ewry zvítězil výkonem 330 cm, druhý skončil další Američan Irving Baxter, třetí byl Francouz Emile Torcheboeuf.", "section_level": 3}, {"title": "Trojskok z místa.", "content": "V této disciplíně startovalo deset skokanů ze čtyř zemí, což byla ve skocích z místa nejreprezentativnější účast. Až na medailisty ostatní skokani závodili i v klasickém trojskoku. Zvítězil Ray Ewry výkonem 10,58 m, druhý byl Irving Baxter, třetí Robert Garrett, také Američan.", "section_level": 3}, {"title": "Skok vysoký z místa.", "content": "Pouze tři skokani měli sílu skákat i do výšky z místa, vesměs Američané. Zvítězil Ray Ewry výkonem 165,5 cm (SR mu byl „zkrácen“ na 165 cm), druhý byl do třetice Irving Baxter, třetí Lewis Sheldon.", "section_level": 3}, {"title": "3. letní olympijské hry 1904, Saint Louis.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skok daleký z místa.", "content": "Všichni čtyři účastníci závodu byli z USA. Ray Ewry zvítězil, když zlepšil svůj dosavadní olympijský rekord na 347 cm, druhý byl Charles King, třetí John Biller.", "section_level": 3}, {"title": "Trojskok z místa.", "content": "I zde se utkali pouze čtyři domácí závodníci. Ray Ewry skočil 10,54 m a vyhrál, druhý byl Charles King, třetí Joseph Stadler.", "section_level": 3}, {"title": "Skok vysoký z místa.", "content": "Skok vysoký měl mezinárodní účast, když kromě čtyř domácích atletů skákal i Maďar Gönczy. Ray Ewry skočil „jen“ 160 cm, druhý za ním byl Joseph Stadler, třetí Lawson Robertson, vesměs Američané.", "section_level": 3}, {"title": "4. letní olympijské hry 1908, Londýn.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skok vysoký z místa.", "content": "Rekordních 23 skokanů se postavilo ke skoku vysokému z místa v Londýně. Zvítězil Ray Ewry výkonem 157 cm, o druhé místo se shodnou výškou 155 cm podělili Američan John Biller a Řek Konstantinos Tsiklitiras.", "section_level": 3}, {"title": "Skok daleký z místa.", "content": "V této disciplíně startovalo dokonce 25 atletů. Zvítězil Ray Ewry výkonem 333 cm, druhý skončil Řek Konstantinos Tsiklitiras, třetí Martin Sheridan z USA.", "section_level": 3}], "src_summary": "Raymond Clarence Ewry (14. října 1873 Lafayette, Indiana – 29. září 1937 New York) byl americký atlet, který závodil v disciplínách skoků z místa. Na olympijských hrách v letech 1900, 1904 a 1908 získal rekordních osm zlatých medailí ve skoku vysokém, dalekém a v trojskoku. Kromě toho získal dvě prvenství (ve skoku dalekém z místa a skoku do výšky z místa) na neoficiálních mezihrách v Athénách roku 1906, která nepatří do statistik MOV.", "tgt_summary": "Raymond \"Ray\" Clarence Ewry (October 14, 1873 – September 29, 1937) was an American track and field athlete who won eight gold medals at the Olympic Games and two gold medals at the Intercalated Games (1906 in Athens). This puts him among the most successful Olympians of all time.", "id": 1234016} {"src_title": "Nitridování", "tgt_title": "Nitriding", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Povrch se nasycuje atomárním dusíkem, získaným např. rozkladem čpavku na vodík a dusík, při teplotě přibližně 500-550 °C. Vzhledem k uvedené teplotě lze nitridovat pouze oceli, které mají teplotu popouštění vyšší. Nitridovaná ocel také musí obsahovat legury, které nitridaci podporují a tvrdé nitridy vytvářejí. Těmi jsou zejména hliník a chrom, ale také molybden, nikl, vanad a titan. V sortimentech lze najít speciální oceli přímo k nitridaci určené. Nejužívanější jsou oceli s 1 % Al a 1,5 % Cr a 0,3 % až 0,4 % uhlíku, což jsou dle ČSN oceli 14 340 a 15 340, které se popouštějí při 650 °C. V povrchové vrstvě oceli (do 0,1 mm) vznikají velmi tvrdé nitridy, které zvyšují její tvrdost (až 1200 HV). Na rozdíl od cementování nevzniká homogenní ohraničená nasycená vrstva, ale tvrdost směrem do hloubky postupně ubývá bez ohledu na dobu nitridace. Proto eventuální přebroušení povrchu je možné pouze do hloubky max. 0,02 mm. Řezné nástroje se nitridují do hloubky jenom několika setin milimetru, aby nehrozilo vyštípnutí křehkého břitu. Větší hloubky nitridace se používají u tvářecích nástrojů. Hluboké nitridování je pochod trvající velmi dlouho, a proto je drahý, nitridové vrstvy tloušťky cca 0,3 mm se dosáhne asi za 30 hodin (0,5 mm – 50 hodin).
Plochy, které je třeba chránit před nitridací (např. závity), se natírají speciální barvou.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Tvrdost dosažená nitridací převyšuje tvrdost dosaženou kalením. Při nitridaci a následném pomalém ochlazení nedochází k žádné deformaci součástky. Nitridovaná vrstva nemá negativní vliv na únavovou pevnost. Nevýhodou jsou zejména vyšší náklady jak na samotnou nitridaci, tak na přípravu, neboť součástky musejí být dokolale čisté a odmaštěné. Nitridace se stala velmi užívanou metodou zpracování obrobků zejména proto, že trendem v obrábění je opracování (soustružení a zejména frézování) předem zušlechtěných polotovarů, čímž odpadají náklady na dodatečné zušlechťování (někdy i rovnání deformovaných součástek) a dokončovací operace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nitridování je chemické vytvrzení povrchu zušlechtěné oceli nasycením dusíkem. Tímto způsobem se zpracovávají předem zušlechtěné (kalené a popuštěné) a na hotovo opracované ocelové díly, které mají odolávat zvýšenému otěru, jako jsou: ozubená kola, vačky, činné části nástrojů, přípravků a upínačů, čepy hřídelů pro kluzná ložiska ap.", "tgt_summary": "Nitriding is a heat treating process that diffuses nitrogen into the surface of a metal to create a case-hardened surface. These processes are most commonly used on high-carbon, low-alloy steels. They are also used on medium and high-carbon steels, titanium, aluminium and molybdenum. In 2015, nitriding was used to generate unique duplex microstructure (Martensite-Austenite, Austenite-ferrite), known to be associated with strongly enhanced mechanical properties Typical applications include gears, crankshafts, camshafts, cam followers, valve parts, extruder screws, die-casting tools, forging dies, extrusion dies, firearm components, injectors and plastic-mold tools.", "id": 1076804} {"src_title": "Northbridge", "tgt_title": "Northbridge (computing)", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Severní most zajišťuje komunikaci mezi CPU, pamětí RAM (řadič paměti), AGP portem nebo PCI Express sběrnicí a také zajišťuje spojení s jižním mostem. Některé severní můstky obsahují integrované grafické karty. Protože různé procesory a paměti vyžadují rozdílnou signalizaci, pracuje severní můstek pouze s jedním nebo se dvěma typy procesorů a zpravidla pouze s jedním typem paměti RAM. Existují čipsety, které podporují dva druhy paměti RAM, které jsou dostupné při přechodu na nový standard. Například severní můstek čipsetu NVIDIA nForce2 bude spolupracovat pouze s procesory Duron, Geode NX, Athlon a Athlon XP spojenými s DDR SDRAM. Čipset Intel i875 bude pracovat pouze se systémy užívající procesory Pentium 4, Pentium M, Celeron nebo Celeron M, které mají frekvenci vyšší než 1,3 GHz a DDR SDRAM pamětí. Čipset Intel i915g pracují pouze s procesory Pentium 4 a Celeron, ale mohou používat paměti DDR nebo DDR2.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Severní můstek je na základních deskách základním prvkem, který určuje rychlost, druh procesorů, jejich množství a druh paměti RAM, který bude použit. Ostatní faktory, jako jsou regulace napětí a počet konektorů, také hrají roli. Prakticky všechny čipsety podporují pouze jednu procesorovou sadu s maximálním množstvím paměti RAM, měnícím se podle druhu procesoru a typu základní desky. Éra prvních Pentií měla často omezení na 128 MB. Architektura procesoru Pentium Pro umožňovala adresovat více než 4 GB paměti (36 bitů, což umožňuje adresovat až 64 GB paměti), avšak základní desky takové množství fyzické paměti RAM obvykle nepodporovaly. Severní můstek je obvykle schopen propojení s jedním nebo se dvěma různými jižními můstky, což ovlivňuje výsledné možnosti a nabízené technologie základní desky.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední vývoj.", "content": "Řadič paměti RAM, který byl standardně umístěn v severním můstku, byl u architektury AMD64 přesunut přímo do procesoru. Ostatní výrobci, jako je Intel a IBM, také začlenili tuto změnu do svých nových procesorů. Výhledem do budoucnosti je SOC (System On Chip), což dále sníží počet komponent na základní desce. Větší čipy však omezují univerzálnost řešení, mají větší počet pinů a jsou složitější. Současné vysokorychlostní sběrnice jsou sériové (PCIe, SATA), což naopak složitost snižuje. V budoucnu můžeme očekávat návrat ke standardnímu připojení ostatních obvodů přes sběrnici (nejspíše PCI Express), které by navíc mohly být sloučeny do jediného Super I/O kontroléru. Ušetřené vývody mohou být také použity pro další integrovaná rozhraní, jako SATA, USB, IDE, SDIO čtečky karet a řadiče PCI.", "section_level": 1}, {"title": "Severní můstek a přetaktování.", "content": "Severní můstek hraje důležitou roli v tom, jak dalece mohou být počítače (pře)taktovány. Jejich frekvence je stanovena pro procesor jako základní, od níž se jeho vlastní frekvence odvíjí (pomocí násobičů). Vzhledem k vysoké integraci vyžaduje severní můstek obvykle samostatné aktivní chlazení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northbridge (Severní můstek) je také znám jako systémový řadič. Je jedním ze dvou základních čipů na základní desce. Druhý se nazývá jižní můstek a společně je označujeme jako tzv. čipset. Dělení čipsetu na severní most a jižní most je běžné, ačkoli existují i čipy, které obsahují oba najednou za cenu vyšší složitosti při výrobě.", "tgt_summary": "A northbridge or host bridge is one of the two chips in the core logic chipset architecture on a PC motherboard, the other being the southbridge. Unlike the southbridge, northbridge is connected directly to the CPU via the front-side bus (FSB) and is thus responsible for tasks that require the highest performance. The northbridge, also known as Memory Controller Hub, is usually paired with a southbridge. In systems where they are included, these two chips manage communications between the CPU and other parts of the motherboard, and constitute the core logic chipset of the PC motherboard. On older Intel based PCs, the northbridge was also named external memory controller hub (\"MCH\") or graphics and memory controller hub (\"GMCH\") if equipped with integrated graphics. Increasingly these functions became integrated into the CPU chip itself, beginning with memory and graphics controllers. For Intel Sandy Bridge and AMD Accelerated Processing Unit processors introduced in 2011, all of the functions of the northbridge reside on the CPU, while AMD FX CPUs still require external northbridge and southbridge chips. Separating the different functions into the CPU, northbridge, and southbridge chips was due to the difficulty of integrating all components onto a single chip. In some instances, the northbridge and southbridge functions have been combined onto one die when design complexity and fabrication processes permitted it; for example, the Nvidia GeForce 320M in the 2010 MacBook Air is a northbridge/southbridge/GPU combo chip. As CPU speeds increased over time, a bottleneck eventually emerged between the processor and the motherboard, due to limitations caused by data transmission between the CPU and its support chipset. Accordingly, starting with the AMD Athlon64 series CPUs (based on the Opteron), a new architecture was used where some functions of the north- and southbridge chips were moved to the CPU. Modern Intel Core processors have the northbridge integrated on the CPU die, where it is known as the uncore or system agent.", "id": 2015618} {"src_title": "Složené oko", "tgt_title": "Compound eye", "src_document": [{"title": "Stavba složených očí.", "content": "Složené oči jsou složeny z ommatidií, což jsou jednotlivá, navzájem si podobná očka, která samostatně vnímají obraz. Každé z ommatidií je trvale zaměřeno nepatrně jiným směrem (jedinec nemůže ovlivnit zaměření jednotlivého ommatidia). Z těchto jednotlivých obrazů pak živočich poskládá celkový obraz. Počet ommatidií je druhově závislý, u společenského hmyzu se může lišit i v závislosti na specializaci jednotlivce. Obvyklý počet ommatidií ve složeném oku přesahuje 5 000. V literatuře se běžně udává rozmezí od šesti (někteří mravenčí dělníci) do téměř 28 000 (některé druhy vážek) ommatidií v jednom složeném oku, tyto hodnoty je nutno chápat jako extrémní a přiblíží se k nim jen velmi málo druhů využívající tento typ očí. Počet ommatidií je limitován jednak velikostí oka a jednak nejmenším možným průměrem ommatidia. Při zmenšení tohoto průměru pod určitou mez je obraz pozměněn difrakčními (ohybovými) jevy, který vycházejí z fyzikálních vlastností světla.", "section_level": 1}, {"title": "Vidění složeným okem.", "content": "Důsledkem vidění pomocí mnoha očí je mozaikovitý obraz, dalším důsledkem je nemožnost zaostřit a obraz živočicha se složeným okem je neostrý. Důsledkem této neostrosti je i neschopnost vidět malé předměty, tato schopnost je oproti lidskému zraku snížena několikanásobně (např. u vos bývá udáváno zhruba 25krát). Důležitou výhodou tohoto zraku je zvětšení zorného pole, které je v některých případech tak velké, že hmyz vidí i dozadu, čímž snižuje pravděpodobnost, že bude překvapen predátorem. Pohyb je vnímán jako přechod z jednoho očka do druhého, to co je mezi nimi pak živočich nevidí. To umožňuje vnímat více impulzů a lépe a včas na pohyb reagovat. Počet impulzů za sekundu je druhově závislý a pohybuje se mezi 8 a 200 fps (např. u včel), nejběžnější hodnota je mezi 60 a 120 fps (pro srovnání, člověk vnímá pohyb jako plynulý při 24 fps). Hmyzu tak pohyb většinově připadá pomalejší než lidem. Tato hodnota udává při kolika impulzech za sekundu je pohyb vnímán jako plynulý.", "section_level": 1}, {"title": "Vidění barev.", "content": "Vnímání barev pomocí složených očí je radikálně odlišné od vnímání barev běžného u člověka. Tento rozdíl je způsoben jinými zrakovými pigmenty. Hmyz tak vnímá barvy, které člověk nedokáže vnímat (ultrafialové světlo) a zároveň nevnímá barvy které člověk vnímá (červenou barvu). Se složeným okem jsou většinově spojeny dva typy pigmentů, pomocí nichž je možno vnímat barvy. První z nich reaguje na ultrafialové (vlnová délka cca 360 nm) a modré světlo (cca 480 nm) a druhý typ reaguje na zelené a žluté světlo (cca 550 nm). Některé druhy hmyzu (např. motýli) mají i třetí druh pigmentů a vnímají tak rozmezí od ultrafialového po zelené světlo (tj. 360 až 580 nm). Člověk vnímá vlnové délky v rozmezí mezi 400 a 750 nm. To znamená, že živočichové se složeným okem nevidí červenou barvu. Schopnost vnímat ultrafialové světlo je pro hmyz velmi důležitá, neboť mnoho květů obsahuje ultrafialové barvy, kterými se snaží přilákat hmyz. Motýli tuto barvu často využívají na svých křídlech k přilákání partnera.", "section_level": 2}, {"title": "Navigace.", "content": "Složené oko je schopno vnímat i polarizované světlo, tato schopnost je zajímavá především pro létající hmyz, který díky této schopnosti používá zrak k navigaci. Je totiž schopen určit polohu Slunce či Měsíce i v případě, že jsou tato tělesa skryta za mraky. Tato schopnost je rovněž využívána k určení času. Zároveň noční létající hmyz tuto schopnost využívá k udržení přímého směru letu a ke směrové orientaci. Tento jev využívají např. včely při návratu do úlu, proto stačí velmi malý posun úlu a včely, které byly mimo úl nenajdou cestu zpět. Při letu je intenzita světla víceméně stejná v obou očích, pokud tomu tak není, vyrovná svoji dráhu rychlejším pohybem křídel na jedné straně. Toto chování vede k tomu, že hmyz naráží na umělé osvětlení, protože takové osvětlení je příliš blízko a každé oko tak vnímá jinou intenzitu světla, neustálá korekce tohoto jevu skončí srážkou s tímto světelným zdrojem. Není tedy pravdou, že hmyz je světlem přitahován, jedná se pouze o chybu v jeho navigačním chování.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhodnocování vjemů.", "content": "U složeného oka dochází k základnímu zpracování informace již v oku a teprve poté je informace předána mozku. Takové předvyhodnocování je zaměřeno na rozlišení a zesílení kontrastů a umožňuje rychlejší reakci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení složených očí.", "content": "Jednotlivá ommatidia jsou od sebe oddělena pláštěm, který obsahuje pigmentové buňky. Podle způsobu jak se tyto pigmentové buňky chovají lze rozdělit tyto oči na dva základní typy.", "section_level": 1}, {"title": "Apoziční složené oko.", "content": "Je takové oko, které má v plášti jednotlivých ommatidiích pigmentové buňky pohlcující světlo. To znamená, že při osvětlení jednoho ommatidia nedochází k přechodu světla do sousedních ommatidií. Tento typ očí nalezneme zpravidla u denních živočichů, kteří jsou aktivní při dostatku světla.", "section_level": 2}, {"title": "Superpoziční složené oko.", "content": "Superpoziční oko má pigmentu pohlcující světlo méně a při osvětlení jednoho ommatidia proniká světlo i do sousedních ommatidií, čímž dochází k zesílení světla. Pokud intenzita světla dosáhne určité (druhově rozdílné) meze, chová se superpoziční oko jako apoziční oko. Rozdíl v chování superpozičního a apozičního oka způsobuje, že u apozičního oka dopadá na jednotlivé ommatidium světlo z výrazně menšího zorného úhlu a jejich obraz je tedy výrazněji neostřejší a více mozaikovitý. Superpoziční oko poskytuje méně mozaikovitý a ostřejší obraz, což je vykoupeno větším zkreslením a zpravidla i menším počtem ommatidií. Superpoziční oko se zpravidla vyskytuje u nočních živočichů, kteří spoléhají spíše na jiné smysly než je zrak.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštnosti.", "content": "Někteří dobří letci, zpravidla se jedná o živočichy, kteří mají extrémně vysoký počet ommatidií (zhruba nad 20 000), mají v rámci složeného oka ommatidia zorganizována do určitých specializovaných oblastí. Zploštění těchto oblastí vyrovnává zkreslení a mozaikovitost vidění, takový hmyz pak na určitou vzdálenost vidí ostře. Toto je důležité jen u dobrých letců, aby nenarazili do překážky nebo se nestali obětí predátora. U některých druhů hmyzu lze najít přechod od primitivních forem očí ke složenému oku. U Scutigeromorpha se vyskytuje tzv. pseudosložené oko, které se podobá složenému oku, ale je to pouze shluk oček zvaných ocelli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Složené oči (fasetové) jsou typy očí, které jsou hlavním zrakovým orgánem u korýšů a naprosté většiny hmyzích dospělců, u velké většiny vývojových stádií hmyzu s nedokonalou proměnou (u vývojových stádií hmyzu s dokonalou proměnou se tato forma zraku nevyskytuje). Tento druh zraku je zaměřen na jiné priority než je tomu u člověka, a proto je vnímání okolí výrazně odlišné. Velkou výhodou složených očí je schopnost lépe vnímat pohyb a velký zorný úhel. Další výhodou je možnost fungování i při mikroskopické velikosti, kdy by efektivní funkci jednoduchých očí znemožnil ohyb světla na otvoru panenky. I při značné relativní velikosti pokrývají složené oči jen povrch hlavy. Nevýhodou složených očí je ale značná neostrost a mozaikovitost pohledu.", "tgt_summary": "A compound eye is a visual organ found in arthropods such as insects and crustaceans. It may consist of thousands of ommatidia, which are tiny independent photoreception units that consist of a cornea, lens, and photoreceptor cells which distinguish brightness and color. The image perceived by this arthropod eye is a combination of inputs from the numerous ommatidia, which are oriented to point in slightly different directions. Compared with single-aperture eyes, compound eyes have poor image resolution; however, they possess a very large view angle and the ability to detect fast movement and, in some cases, the polarization of light.", "id": 1077751} {"src_title": "British Taylorcraft Auster", "tgt_title": "Taylorcraft Auster", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp vzlétl roku 1939, vyráběl se od roku 1940 do roku 1946. Byly vyrobeny varianty Auster Mk.I, dva kusy Auster Mk.II s motorem Lycoming 0-290-3 o 96 kW a 467 exemplářů Auster Mk.III s pohonnými jednotkami de Havilland Gipsy Major I o stejném výkonu. Po dodání většího počtu motorů Lycoming se instalovaly do 255 letounů Auster Mk.IV. Odlišovaly se od starších strojů tvarem přídě a vybavením kabiny, která byla třímístná. Přední dvě sedadla zůstala vedle sebe s úplným dvojím řízením, třetí sedadlo bylo uprostřed vzadu. Délka letounu se zmenšila z původních 7,10 na 6,83 m. Třímístná zůstala i poslední válečná verze Auster Mk.V s vybavením pro lety bez vnější viditelnosti, zalétána v prototypu na konci roku 1943. Její výroba skončila v lednu 1946 s celkovou produkcí 780 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Na počátku války převzalo RAF 14 předchůdců řady I až V Taylorcraft Plus C s motory Lycoming o výkonu 40 kW, které sloužily jako spojovací. Potíže s opravami těchto amerických pohonných jednotek vedly mateřský závod k instalaci britských motorů Blackburn Cirrus Minor o 59 kW. Stejné motory mělo i 8 letounů Plus D, mobilizovaných v roce 1940. Používaly se již zkušebně jako dělostřelecké pozorovací. Následně RAF objednalo sérii 100 dvoumístných strojů pod názvem Auster AOP Mk.I (Air Observation Post). Prototyp byl zalétán v květnu 1942 a sériové letouny přicházely do služby v srpnu, nejprve k 654. peruti. Po 2. světové válce sloužily tři Austery v Československu pod označením K-61.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Auster Mk.V", "section_level": 1}], "src_summary": "British Taylorcraft Auster byl britský jednomotorový hornoplošník smíšené konstrukce s pevným podvozkem ostruhového typu, užívaný ve druhé světové válce jako spojovací a pozorovací letoun.", "tgt_summary": "The Taylorcraft Auster was a British military liaison and observation aircraft produced by the Taylorcraft Aeroplanes (England) Limited company during the Second World War.", "id": 1745161} {"src_title": "Česká kinematografie", "tgt_title": "Cinema of the Czech Republic", "src_document": [{"title": "Němý film.", "content": "Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území Česka byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě. Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od roku 1898 natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským natočil téhož roku tři krátké filmové skeče \"Dostaveníčko ve mlýnici\", \"Výstavní párkař a lepič plakátů\" a \"Smích a pláč\". První stálé kino v Praze založil Viktor Ponrepo v roce 1907, v domě U Modré Štiky. Předtím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce.", "section_level": 1}, {"title": "Zvukový film před druhou světovou válkou.", "content": "První český zvukový film – Tonka Šibenice byl natočen jako němý a ozvučen ve Francii. Premiéru měl 27. února 1930. Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu \"Když struny lkají\". V září 1930 se v Československu konaly krajně pravicovým tiskem vyvolané nacionalistické demonstrace Čechů proti filmům mluveným v němčině. Vedly k zákazu všech potenciálně pobuřujících německých filmů v Československu, včetně protiválečného snímku \"Na západní frontě 1918\" (režie Georg Wilheim Pabst). Stát ve 30. letech omezoval import zahraničních filmů a protežoval domácí tvůrce. V roce 1932 byl zaveden kontingentní systém, byla stanovena kvóta, podle níž směl za jeden film vyrobený v Československu jeho výrobce dovézt 7 zahraničních filmů. Později byla kvóta snížena na 1:5. Roku 1934 byl kontingentní systém zrušen a nahradil jej registrační systém; regulace dovozu byla zrušena, importéři za jeden dovezený film nadále platili registrační poplatek 20 tisíc korun. Tyto peníze se přes Fond pro podporu domácí výroby dostávaly formou dotací k československým tvůrcům. V roce 1933 byly zprovozněny ateliéry A-B Barandov.", "section_level": 1}, {"title": "Kinematografie za Protektorátu.", "content": "Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 došlo k první ze tří emigračních vln. Československo opustil herec a režisér Hugo Haas. Ve Spojených státech se jako experimentální filmař a dokumentarista uplatnil Alexander Hackenschmied, který v exilu používal příjmení Hammid. Do USA odešli též Jiří Voskovec, Jan Werich a skladatel Jaroslav Ježek. Válečné dokumentaristice se ve Velké Británii po dobu války věnoval Jiří Weiss. Ostravský rodák Karel Reisz se jako dítě dostal do Británie s pomocí Nicholase Wintona a v šedesátých letech byl klíčovou postavou hnutí Free Cinema. Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 byla zavedena tuhá cenzura. Okupanti zřídili dohlížecí instituci Českomoravské filmové ústředí. Okamžitě začali s arizací a germanizací českého filmového průmyslu. Titulky a plakáty musely být česko-německé. Filmy s židovskými herci nesměly být promítány a filmoví pracovníci museli být přezkušováni z němčiny. Nacisté už na počátku války vyvlastnili barrandovské ateliéry. Někteří filmaři, stejně jako další umělci, byli před rokem 1945 pro protinacistickou činnost popraveni; mezi nimi Vladislav Vančura a herečka Anna Letenská.", "section_level": 1}, {"title": "Film po druhé světové válce.", "content": "Mezi nejslavnější filmy z 50. let patří: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Císařův pekař - Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou, Vynález zkázy, Pyšná princezna a Byl jednou jeden král... Už v průběhu války české intelektuální kruhy diskutovaly o možnosti zestátnění filmového průmyslu, někteří umělci v tomto kroku viděli naději na nezávislost tvorby na komerčních zájmech producentů. K zestátnění došlo krátce po osvobození, ještě před komunistickým převratem. Dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatření v oblasti filmu stanovil: „1) K provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických (…), k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů, jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát. (2) K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát.“ Po následující čtyři desetiletí tak výrobu, dovoz i distribuci filmů v Československu plně kontroloval stát. V roce 1947 byl natočen první český barevný film, šlo o jiráskovské drama \"Jan Roháč z Dubé\" (režie Vladimír Borský). V témže roce byla také v Praze založena Filmová fakulta Akademie múzických umění známá jako FAMU. Po Únoru 1948 odešla do zahraničí další vlna emigrantů. Režisér František Čáp se stal jedním ze zakladatelů jugoslávské kinematografie. Jako nezávislý dokumentarista se živil v zahraničí Ladislav Brom. Ve čtyřicátých a padesátých letech byl československý film především nástrojem komunistické propagandy. Náznak změny se objevil koncem 50. let; lehce společensky kritické filmy \"Tři přání\" (1958, režie Ján Kadár a Elmar Klos), \"Zde jsou lvi\" (1958, režie Václav Krška), \"Škola otců\" (1957, Ladislav Helge) a \"Zářijové noci\" (1956, režie Vojtěch Jasný) byly zkritizovány na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a následně staženy z distribuce.", "section_level": 1}, {"title": "Kinematografie za normalizace.", "content": "V letech 1968–1970 odešla v reakci na okupaci Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v roce 1968 do zahraničí řada významných režisérů. Vlast tak opustili Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jana Boková, Václav Reischl, Otakar Votoček, Bernard Šafařík, Jan Němec a další. Odmlčet se musel Pavel Juráček, na několik let i Jiří Menzel a Věra Chytilová. Miloš Forman odešel do Spojených států již v roce 1967, na základě smlouvy americké společnosti Paramount s českou institucí Filmexport. Mezi lety 1970 a 1989 tento exodus spolu s cenzurou způsobily úbytek filmů obsahujících uměleckou autorskou výpověď, česká kinematografie přestala získávat pozitivní ohlasy ze zahraničí; za celou dobu se dočkala pouze jedné nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a to za Menzelův film \"Vesničko má středisková\" (1985). Dominujícími žánry byly lidové komedie a detektivky. Výjimkou byla například filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, ta se do dneška každoročně vysílá na Vánoce v několika evropských zemích, například v Německu, Švýcarsku, Španělsku, Švédsku a Norsku.", "section_level": 1}, {"title": "Český film po roce 1989.", "content": "V prvních letech po sametové revoluci došlo k postupné privatizaci filmového průmyslu. Prvním filmem vyrobeným mimo státní monopol byl \"Tankový prapor\" (1991, režie Vít Olmer), který produkovala společnost Bontonfilm. Byla plně odstraněna státní cenzura, filmaři se zato nově museli vyrovnávat s tržním prostředím. Ve filmech se začal objevovat product placement. Na přelomu století se objevují první filmy natočené videokamerou, mimo jiné \"Láska shora\" (2002, režie Petr Marek).", "section_level": 1}], "src_summary": "Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území Česka. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna. Snímky \"Obchod na korze\" (1965), \"Ostře sledované vlaky\" (1967) a \"Kolja\" (1996) získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, šest dalších se dostalo do užší nominace. Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný.", "tgt_summary": "Czech cinema is the name for cinematography of Czech Republic, as well as the Czech cinematography while it was a part of other countries. \"The Fabulous World of Jules Verne\" is considered the most successful Czech film ever made a it was soon after its release distributed to 72 countries in the world and received widespread attention. \"Marketa Lazarová\" was voted the all-time best Czech movie in a prestigious 1998 poll of Czech film critics and publicists.", "id": 2006581} {"src_title": "Jindřich I. de Guise", "tgt_title": "Henry I, Duke of Guise", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Již ve třinácti letech se zúčastnil obléhání města Orléans. Právě zde se pravděpodobně pod vlivem prožitého zrodila jeho celoživotní nesmiřitelná zášť vůči hugenotům. V témže roce zdědil po otci vévodský titul a funkci nejvyššího hofmistra krále (\"Grand Maître de France\"). Jako patnáctiletý bojoval v Uhrách proti vojsku tureckého sultána. Po návratu do vlasti se stal významným představitelem katolické strany ve francouzských náboženských sporech. V letech 1567–1572 bojoval v bitvách u Saint-Denis a Jarnacu. V bitvě u Moncontouru ubránil město Poitiers proti admirálu Colignymu. Nebyl příznivcem uzavření míru s hugenoty, k němuž došlo v Saint-Germain, již z toho důvodu, že jím nenáviděný admirál Coligny se svými přáteli po jeho sjednání získával stále větší vliv u francouzského dvora. Vliv Colignyho natolik rostl, že se Jindřich de Guise rozhodl spojit s Kateřinou Medicejskou, bigotní katolickou francouzskou královnou. Měl poměr s její dcerou Markétou a roku 1570 se dokonce ucházel o její ruku, ale neuspěl a upadl v nemilost, král Karel IX. jej chtěl nechat zavraždit. Sňatkem s Kateřinou Klévskou, kmotřenkou Kateřiny Medicejské, se však opět rehabilitoval. Vítězství konzervativních katolických Španělů roku 1571 nad Turky v bitvě u Lepanta začalo posilovat katolicismus ve Francii a zdálo se být určitým signálem k akci. Kateřina Medicejská, sama katolička, se obávala posílení vlivu hugenotů, a proto se rozhodla znesvářené strany uklidnit sňatkem své dcery Markéty s hugenotem Jindřichem Navarrským. Kateřina byla dobře informovaná, věděla, že Jindřich Navarrský, ač hugenot, není náboženským fanatikem a byl by v budoucnu ochoten podpořit kompromisní náboženskou politiku. Sňatek Markéty a Jindřicha se měl uskutečnit v srpnu roku 1572. V průběhu příprav na tuto svatbu, kterou měli katolíci s hugenoty ve Francii dosáhnout určité formy smíru, se však Coligny spolu s hugenotskými povstalci začali připravovat na tažení proti Španělům do Nizozemska. Admirál Coligny chtěl navíc u krále získat podporu francouzských vojsk. Tato situace byla jak pro Jindřicha de Guise, tak pro Kateřinu Medicejskou nepřijatelná. Jediná možnost, jak dostat manipulovatelného krále Karla IX. z vlivu Colignyho, byla fyzická likvidace admirála.", "section_level": 1}, {"title": "Sektářské násilí.", "content": "Dne 22. srpna 1572, v době všeobecného veselí, kdy se v Paříži shromáždil výkvět hugenotské šlechty, se nejspíš na příkaz Jindřicha de Guise pokusil jeden z jeho nohsledů o vraždu admirála Colignyho. Atentátník vystřelil na Colignyho, avšak velmi nepřesně – admirál byl postřelen do ramene. Situace se vyostřila, mezi hugenoty a katolíky to jiskřilo, král Karel IX. osobně navštívil postřeleného Colignyho, jež mu vyložil, že tento atentát je prací Guisů. Za této situace byla Kateřina Medicejská i její syn Jindřich, vévoda z Anjou, ochotni přistoupit na plán, s nímž si Jindřich de Guise pohrával, a jež je i „nejznámějším“ jeho počinem – do dějin vstoupil pod názvem Bartolomějská noc. Karel IX., snadno manipulovatelný a zmatený král, dal souhlas k úderu. Cílem celé akce bylo vyhladit hugenotské spiknutí a vhodně s tím i některé nepohodlné katolické předáky. V noci z 24. na 25. srpna 1572 byly domy hugenotů, kteří měli být povražděni i s dětmi a veškerým služebnictvem, označeny před dveřmi bílými kříži. Pařížská lůza zfanatizovaná kázáním katolických kněží placených Guisem si měla našít na rameno pruh bílé látky, aby se v noci navzájem nepobila. Na znamení zvonu kostela Saint-Germain-l'Auxerrois vrazil Jindřich de Guise do domu, kde Coligny v Paříži přebýval a kde čekali vrazi. Admirál byl zabit a vyhozen z okna na dvůr domu. Když se de Guise ujistil, že je Coligny doopravdy mrtev, vydal se na krvavou jízdu noční Paříží. Útok na bezbranné svatební hosty trval do dopoledních hodin 25. srpna 1572. Rozsah akce byl ohromný, Jindřich de Guise měl městskou radou sestavený seznam více než 3000 hugenotů a s nimi se paktujících katolíků. Valná většina padla za oběť brutální jízdě katolických vrahů. Muži, ženy i děti byli buď ubiti na místě a nebo ještě za živa vláčeni k řece Seině, kam se všechna těla házela. Jediní, kdo byli ušetřeni, byli Jindřich Navarrský, pozdější francouzský král, a Ludvík de Condé. Oba pod nátlakem ještě v noci přestoupili ke katolictví. Španělský král Filip II. či papež Řehoř XIII. tento vývoj přijali s nadšením a náležitě oslavili.", "section_level": 1}, {"title": "Katolická liga.", "content": "10. října 1575 byl Jindřich de Guise v bitvě u Dormansu zraněn v obličeji a od té doby byl znám jako „Le Balafré“, do češtiny přeloženo „Zjizvený“. Stal se z něj neohrožený oponent hugenotů a významná osoba – roku 1576 zformoval „Katolickou ligu“. Katolická liga byla vyjádřením Jindřichova nesouhlasu s dalším ujednáním míru s hugenoty v Beaulieu. Jindřichův politický talent, neohroženost a sžíravá touha po (z jeho pohledu) čisté víře kontrastovaly s neschopností a slabostí stále ještě panujícího krále Jindřicha III. Guise, u nějž se spekulovalo o tom, že je potomkem Karla Velikého, si začal brousit zuby na francouzský trůn. Rozhořela se válka tří Jindřichů – Jindřicha III., stávajícího krále (nastoupil po smrti bratra Karla IX. v roce 1574], Jindřicha de Guise a Jindřicha Navarrského, pozdějšího krále Jindřicha IV. Guise velmi vypočítavě bojoval za nástupnictví Karla Bourbonského. Viděl v něm loutku, která mu později pomůže na trůn. Král Jindřich III. si dobře uvědomoval, že nemá sílu na vedení války a chtěl rozhodnutí nechat na generálních stavech. Svolal je na zámku Blois. Ovšem záhy pochopil, že i zde budou mít přívrženci Katolické ligy a vévody de Guise převahu. Navíc zjistil, že se Jindřich de Guise proti němu tajně domlouvá se španělským králem Filipem II., který finančně podporoval vojska Guisových katolíků. Jindřich III. se rozhodl nechat mocného vévodu de Guise zavraždit. Spolehl se na kruh jemu oddaných 45 gaskoňských mladých šlechticů a v roce 1588 vydal příkaz k jeho zavraždění. Král tak sám, byť z jiných důvodů, potrestal strůjce Bartolomějské noci. Jindřich zemřel dýkou na zámku Blois 23. prosince 1588. Spolu s ním byl zavražděn i jeho bratr Ludvík. Hugenoti došli alespoň malého zadostiučinění za události v roce 1572. Kateřina Medicejská neunesla psychický tlak, jenž na ní vyvinul Karel Bourbonský a jiní šlechtici postižení smrtí Guisů, a tři týdny po vraždě Jindřicha de Guise zemřela také.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "4. října 1570, ve svých 20 letech, se oženil s o dva roky starší Kateřinou Klévskou. Za osmnáct let manželství spolu měli spolu 14 dětí, žádný porod nebyl vícečetný. První syn Karel, jenž se stal jeho nástupcem, se narodil hned roku 1571. Třináctá dcera Ludvíka Markéta se narodila 1588 a pohrobek František Alexandr se narodil ještě 7. února 1589. Je silně pravděpodobné, že nebýt Jindřichova zavraždění, nebyl by František Alexandr jeho posledním potomkem. Manželé spolu měli po prvorozeném synu Karlovi v roce 1572 syna Jindřicha, který zemřel ve dvou letech věku. 3. listopadu 1573 zemřela při porodu dcera Kateřina. V roce 1575 se narodil Ludvík, pozdější Ludvík III., kardinál de Guise, remešský arcibiskup. 1. ledna 1576 další syn, v pramenech uváděný rovněž jako Karel, zemřel při porodu. Dcera Marie, narozená 1577, zemřela jako pětiletá. V roce 1578 se narodil Claude, pozdější vévoda de Chevreuse. V roce 1579 se narodila dcera Kateřina, která zemřela rovněž v raném věku. V roce 1580 zemřela manželům při porodu dcera Kristýna. Devátý syn František, narozený v roce 1581, zemřel jako jednoletý. Dcera Renata, narozená 1585, se dožila dospělosti a zemřela v roce 1626 v Remeši, kde byl její bratr Ludvík až do své smrti v roce 1621 arcibiskupem. Renata se stala jeptiškou řádu sv. Petra. Jana, narozená 1586, sice zemřela až v roce 1636, ale byla rovněž nevěstou boží, jeptiškou v Jouarre. Pak v roce 1588 následovala Ludvíka Markéta, která se později provdala za Františka, prince z Conti. 7. února 1589 se narodil pohrobek František Alexandr. František Alexandr zemřel ve 24 letech, byl rytířem maltézského řádu. Jindřich de Guise hleděl do hrobu svým sedmi dětem, jeho žena Kateřina Klévská se dožila na svou dobu úctyhodných 85 let a přežila 11 svých dětí. Zemřela v roce 1633. Přežil ji jen prvorozený Karel z Guise, Claude, vévoda z Chevreuse, a Jana, jeptiška v Jouarre.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich I. Lotrinský, vévoda z Guise, řečený \"Zjizvený\" (31. prosince 1550, Joinville – 23. prosince 1588, zámek Blois) byl nejstarším synem Františka z Guise a Anny z Este. Byl příslušníkem vévodského rodu Guise, jedné z nejvlivnějších francouzských šlechtických rodin své doby, která byla příbuzensky spjata s Bourbony (Jindřichovým pradědečkem byl František z Bourbonu) a tím vzdáleně i s královským rodem Kapetovců. Jindřich se stal vůdcem Katolické ligy za francouzských náboženských válek 16. století. Je považován z jednoho z možných organizátorů vraždy admirála de Colignyho, která vedla k masakru hugenotů v roce 1572. Sám Jindřich de Guise byl rovněž zavražděn, a to na příkaz krále Jindřicha III.", "tgt_summary": "Henry I, Prince of Joinville, Duke of Guise, Count of Eu (31 December 1550 – 23 December 1588), sometimes called \"Le Balafré\" (\"Scarface\"), was the eldest son of Francis, Duke of Guise, and Anna d'Este. His maternal grandparents were Ercole II d'Este, Duke of Ferrara, and Renée of France. Through his maternal grandfather, he was a descendant of Lucrezia Borgia and Pope Alexander VI. In 1576 he founded the Catholic League to prevent the heir, King Henry of Navarre, head of the Huguenot movement, from succeeding to the French throne. A key figure in the French Wars of Religion, he was one of the namesakes of the War of the Three Henrys. A powerful opponent of the queen mother, Catherine de' Medici, he was assassinated by the bodyguards of her son, King Henry III.", "id": 1458643} {"src_title": "Junkers F 13", "tgt_title": "Junkers F 13", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj stroje F-13 započal již v den německé kapitulace 11. listopadu 1918, kdy profesor Hugo Junkers zadal ing. Otto Reuterovi vypracování návrhu na civilní dopravní letoun. Projekt J-12, vycházející z vojenského J-10 byl zamítnut, Junkersem byl přijat až zcela nově koncipovaný projekt J-13 pro dva piloty a čtyři cestující. Ve společnosti Junkers Flugzeug und Motorenwerke A.G. (oficiální název od 24. dubna 1919) v Dessau započali se stavbou hned tří prototypů současně, z nichž jeden byl určen pro pevnostní zkoušky. Před dohotovením prvních prototypů bylo označení změněno na Junkers F-13, kdy písmenem F továrna Junkers nadále označovala jednomotorové dopravní letouny. První let F-13, pokřtěného \"Annelise\", proběhl 25. června 1919 s pohonnou jednotkou Mercedes D-IIIa o výkonu 117 kW, krátce nato následovaný druhým strojem \"Herta\" (imatrikulace D-1, později D-183). Již 13. září 1919 dosáhl pilot Monz se strojem \"Annelise\" neoficiálního (Německo tehdy nebylo členem FAI) světového výškového rekordu vystoupáním do hladiny 6750 m s osmi osobami. K výkonu F-13a dopomohl rovněž nový motor BMW IIIa o výkonu 132 kW. Sériová produkce typu probíhala v letech 1919 až 1932 v celkovém počtu 322 exemplářů. V rozmezí těchto let vzniklo mnoho variant s poměrně složitým systémem označování změn draku a pohonných jednotek. Za typové číslo Junkers uváděl souhláskami variantu draku, samohláskami variantu motoru. Jako první takto označovaný letoun byl zkonstruován Junkers F-13ba s motorem Junkers L-2 o výkonu 147 kW. Označení e pak bylo přiděleno verzi s motorem Junkers L-5 o 228 kW, i pro variantu s pohonnou jednotkou BMW-IV o výkonu 236 kW, o s BMW-Va o 265 kW, u s motorem Pratt & Whitney Wasp o výkonu 330 kW, y s Armstrong Siddeley Puma o 169 kW a ä pro F-13 s pohonem Armstrong Siddeley Jaguar o výkonu 323 kW atd. Podle typu přistávacího zařízení, kolový podvozek, lyže, nebo plováky se uplatňovaly zkratky L, S a W.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "V Německu F-13 sloužily u tradičního tuzemského dopravce Lufthansa v počtu 55 kusů, která poslední stroje vyřadila z pravidelné linky Vratislav-Jelenia Góra (tehdy Breslau a Hirschberg) až v roce 1938. F-13 používaly také Junkersovy společnosti Junkers Luftverkehr a dopravní pobočka v Íránu Junkers Luftverkehr Persien. Zde F-13a v roce 1924 používalo také íránské vojenské letectvo. Už v roce 1920 se typ podařilo prostřednictvím Johna Larsena exportovat do USA pod označením JL-6. Pro americkou poštovní správu létalo osm exemplářů na spoji New York-Chicago-Omaha a na některých úsecích dálkové linky New York-San Francisco. V roce 1921 získal pilot E. A. Stinson na JL-6 vytrvalostní rekord 26 h 19,5 min. Největší počet F-13 (49 letounů) se dostalo do SSSR, kam první kusy Junkers dodal v roce 1922. V tomto a následujícím roce byly nasazeny na lince Moskva-Nižnij Novgorod (Gorkij). Poté zakoupila společnost Dobrolet 10 strojů F-13, které létaly mezi Moskvou a Kazaní, Taškentem a Alma Atou, Bucharou, Chivou a Dušanbe. V SSSR byly tyto letouny používány rovněž dopravními společnostmi Ukrvozduchpuť a Zakavia. V roce 1924 zakoupilo Ministerstvo veřejných prací na III. mezinárodní letecké výstavě v Praze jeden exemplář Junkers F-13ci (výr. č. 741, L-BALH) se zvětšeným rozpětím křídla, který byl osazen motorem Walter W-IV. Uvažovalo se i o zakoupení licence, ale československé továrny v té době nebyly připraveny na komplikovanou stavbu celokovového letounu. Letoun původní imatrikulace D-431 pojmenovaný Steissvogel, vyrobený v roce 1925 a krátce vlastněný společností Junkers byl s imatrikulací L-BALH využíván ČSA do roku 1927. Byl zkušebně nasazen u ČSA avšak do pravidelného provozu na tratě nebyl nikdy nasazen. V roce 1928 byl vojenským letectvem využíván ke zkouškám radiostanic a v letech 1931 až 1933 létal s imatrikulací OK-ALH v Moravskoslezském Aeroklubu Brno. Letoun byl z leteckého rejstříku vyřazen 5. ledna 1934 po letecké havárii 7. září 1933. Polsko odebralo 16 strojů, kde sloužily u společností Aero-Targ Poznan a PLL Aerolot, používány byly rovněž u Danziger Luftpost Svobodného města Gdaňsk. K dalším civilním uživatelům patřila např. švýcarská letecká společnost Ad Astra Aero, britská firma Imperial Oil Ltd., nebo brazilské aeorlinky Varig, kde byl poslední letoun F-13 (PP-VAG) vyřazen až v roce 1948. Stroje Junkers F-13 využívala také řada vojenských letectev, mj. Bolívie, Číny, Švédska (1928-1943) a Finska (jednotka LeLv 44).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Junkers F 13 (D-1608) byl osobním letounem průkopníka letectví v Československé republice, velkopodnikatele a zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati. Stal se mu osudným. Dne 12. července 1932 došlo na firemním letišti v Otrokovicích k vážné letecké katastrofě. Jejími oběťmi se stali dva zakladatelé zlínského letectví: továrník Tomáš Baťa a šéfpilot Jindřich Brouček. Jejich letadlo Junkers F 13 se krátce po startu brzy ráno, při plánovaném letu do města Möhlin, za snížené viditelnosti v údolí řeky Moravy, zřítilo do prostoru pomocných závodů továrny necelý kilometr od letiště. Replika letounu Junkers F 13 je k vidění v budově Památníku Tomáše Bati ve Zlíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers F.13 (také známý jako F 13) bylo německé jednomotorové dopravní letadlo, které poprvé vzlétlo 25. června 1919. Bylo to první civilní letadlo, které bylo celé pokryto vlnitým plechem a jako první mělo bezpečnostní pásy pro cestující. Mělo velmi pokročilý design. Výroba Junkersů F 13 byla zastavena v roce 1932. Bylo vyrobeno kolem 60 různých variant. Letoun byl používán mnoha aeroliniemi po celém světě.", "tgt_summary": "The Junkers F 13 was the world's first all-metal transport aircraft, developed in Germany at the end of World War I. It was an advanced cantilever-wing monoplane, with enclosed accommodation for four passengers. Only 322 were manufactured. It was in production for thirteen years and in commercial service for almost twenty.", "id": 799523} {"src_title": "Izabela Bourbonská", "tgt_title": "Elisabeth of France (1602–1644)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Izabela, jako dcera francouzského a navarrského krále Jindřicha IV. a jeho manželky Marie Medicejské, byla příslušnicí vládnoucího domu Bourbonů. Vyrůstala společně s pěti sourozenci: Ludvíkem (1601–1643), Kristinou Marií (1606–1663), Nikolasem (1607–1611), Gastonem (1608–1660) a Henriettou Marií (1609–1669).", "section_level": 2}, {"title": "Dohodnutý sňatek.", "content": "V důsledku prošpanělské politiky vedené královnou regentkou Marií Medicejskou byl dohodnut dvojitý královský sňatek stvrzující spojenectví Francie a Španělska. Samotnému sňatku předcházelo dne 9. listopadu 1615 slavnostní předání princezen na neutrálním území: na západním úpatí Pyrenejí protéká řeka Bidassoa, která tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií; v jejím řečišti se nachází Bažantí ostrov (Ile des Faisans), kde se na okamžik setkala španělská infantka Anna a francouzská princezna. Zde byla Izabela Bourbonská, kterou se její matka, na rozdíl od bratra Ludvíka, neobtěžovala doprovodit, předána Filipu III. a ve Španělsku se provdala za prince Asturského, budoucího krále Filipa IV. Tehdy Izabela viděla svého bratra Ludvíka XIII. naposledy. Oba sňatky se uskutečnily \"per procurationem (v zastoupení)\" současně téhož dne 25. listopadu – Izabely a Filipa v Burgose, Anny a Ludvíka v Bordeaux.", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "Ve Španělsku si francouzská princezna Alžběta změnila jméno na jeho španělskou podobu \"Isabela\". Po smrti svého tchána Filipa III. 31. března 1621 se stala královnou Španělska a Portugalska. Vynikala fyzickou krásou, vysokým intelektem a ušlechtilou povahou, které jí získaly lásku španělského lidu. Z počátku se do politických záležitostí nevměšovala a věnovala se svým zálibám. Měla ráda básně a umění vůbec. Velký zájem projevovala o divadlo. Ke konci svého života, v období politické krize byl jejím přičiněním osvobozen králův oblíbenec hrabě Olivares.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Její manželství nepatřilo k vydařeným. Filip ji často podváděl a měl řadu potomků z levého boku, na veřejnosti se k ní vždy choval zdvořile. Isabela mu do své smrti roku 1644 porodila osm dětí – šest dcer a dva syny; z nich však pouze druhý syn a nejmladší dcera přežily dětská léta. I následník trůnu, asturský princ Baltazar Karel, který byl díky svojí vysoké inteligencí a vůli vládnout považován za velkou naději španělské monarchie, však zemřel předčasně ve svých šestnácti letech. Jediným přeživším potomkem tak zůstala nejmladší dcera Marie Tereza, jež se stala manželkou svého bratrance francouzského \"\"Krále Slunce\"\" Ludvíka XIV. Po smrti manželky i syna a následníka Baltazara Karla se Filip roku 1649 znovu oženil se svou neteří Marií Annou Habsburskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izabela Bourbonská či Alžběta Bourbonská (: \"Élisabeth de France\", \"Élisabeth de Bourbon\", španělsky \"Isabel de Borbón\"), (22. listopadu 1602, Fontainebleau – 6. října 1644, Madrid), francouzská princezna a provdaná královna španělská, portugalská, neapolská a sicilská.", "tgt_summary": "Elisabeth of France or Isabel of Bourbon (22 November 1602 – 6 October 1644) was Queen Consort of Spain (1621 to 1644) and Portugal (1621 to 1640) as the first spouse of King Philip IV of Spain. She served as regent of Spain during the Catalan Revolt in 1640-42 and 1643-44. She was the eldest daughter of King Henry IV of France and his second spouse Marie de' Medici.", "id": 679996} {"src_title": "Saltasaurus", "tgt_title": "Saltasaurus", "src_document": [{"title": "Rozměry.", "content": "Saltasauři byli na poměry současných živočichů velmi mohutní tvorové, na poměry titanosaurních sauropodů ale byli naopak relativně malí. \"S. loricatus\" byl asi 8,5 metru dlouhý a kolem 2,5 tuny vážící býložravý sauropodní dinosaurus (podle jiných odhadů však dosahoval délky asi 12 metrů a hmotnosti přes 5 tun).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"Saltasaurus\" byl charakteristický svojí vysokou lebkou, která se směrem k čenichu prudce snižovala. Podobně jako jiní zástupci čeledi Saltasauridae, i tento rod měl velkou prsní kost, poměrně krátký ocas a krk, zato však široký trup. Kromě kostěných pozůstatků z přibližně 20 exemplářů známe i jeho kostěné pancéřování, které mu chránilo hřbet a boky. To se skládalo z velkého množství malých kostěných desek a větších kostěných hrbolů. Nevýhodu malé velikosti mu vynahradila schopnost vztyčit se na delší dobu na zadní končetiny, přičemž se opíral o ocas. Podobné kostěné pancéřování, jaké měl \"Saltasaurus\", už bylo zjištěné u mnoha dalších rodů a je pravděpodobné, že obrnění byli mnozí další dinosauři čeledi Saltasauridae. Krk saltasaurů a jiných titanosaurů bývá někdy zobrazovaný podobně jako krk rodu \"Diplodocus\", tedy v jedné vodorovné linii s trupem. Takto ho sice titanosauři nejčastěji nosili po dobu chůze, je však pravděpodobné, že ho dokázali natáhnout i zdvihnout do korun stromů, i když ne tak prudce jako u čeledi Brachiosauridae. Svědčí o tom i velikost předních končetin, které nejsou o mnoho menší než zadní končetiny.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "\"Saltasaurus\" je hlavní \"postavou\" ve čtvrtém díle amerického televizního dokumentu \"Dinosaur Planet\" z roku 2003 (díl \"Alfiino vejce\", v českém vydání \"Nebezpečný život saltasaura\"). Patří k poměrně dobře známým rodům sauropodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saltasaurus („ještěr z provincie Salta“) byl rod menšího sauropodního dinosaura z kladu Titanosauria. Žil v období geologického věku maastricht před asi 72 až 68 miliony let, tedy v období pozdní svrchní křídy. Jeho fosilie byly objeveny v argentinských provinciích Salta a Rio Negro a dále ve státě Uruguay (pokud se skutečně jedná o rod \"Saltasaurus\").", "tgt_summary": "Saltasaurus (which means \"lizard from Salta\") is a genus of titanosaurid sauropod dinosaur of the Late Cretaceous Period of Argentina. Small among sauropods, though still heavy by the standards of modern creatures, \"Saltasaurus\" was characterized by a short neck and stubby limbs. It was the first genus of sauropod known to possess armour of bony plates embedded in its skin. Such small bony plates, called osteoderms, have since been found on other titanosaurids.", "id": 2466869} {"src_title": "Joseph Anton von Maffei", "tgt_title": "Joseph Anton von Maffei", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joseph Anton Maffei byl synem italského šlechtice a obchodníka z Verony. \"Palazzo Maffei\" dodnes stojí na veronském náměstí \"Piazza delle Erbe\". Jeho otec do Mnichova přišel podnikat ve velkoobchodě s tábákem, Joseph Anton pak v obchodě dále pokračoval. V roce 1835 byli Maffeiové mezi zakládajícími akcionáři \"Bayerische Hypotheken- und Wechselbank\". O rok později založil Anton v mnichovském Anglickém parku firmu na výrobu lokomotiv \"J. A. Maffei\". Jeho snahou a velkým přáním bylo, aby se Bavorsko stalo konkurenceschopným ve výrobě lokomotiv. Z malé firmy vznikl celosvětově proslulý výrobce. Mimo jiné se firma Maffei podílela i na stavbě železniční trati Mnichov–Augsburg a také podporovala J. U. Himbsela při stavbě soukromé dráhy Mnichov–Starnberg. V roce 1851 uvedla společnost Maffei do provozu na Starnberském jezeře svůj první parník \"Maximilian\". Do roku 1926 postavila celkem 44 parou poháněných lodí. V roce 1864 vyrobila svou pětistou lokomotivu. Maffei byl i mnichovským magistrátním radou a zasadil se i o stavbu luxusního hotelu \"Bayerischer Hof\". Ke známými typům lokomotiv z produkce firmy Maffei patří bavorské rychlíkové \"S 2/6\" (rychlostní rekord v roce 1907: 154 km/h) a \"S 3/6\", dnes vystavené v \"Deutsche Museum\" v Mnichově (S 3/6) a v muzeu dopravy v Norimberku (S 2/6). Joseph Anton rytíř von Maffei zemřel 1. září 1870, jeho hrob je dnes na mnichovském hřbitově \"Alter Südfriedhof\" (Starý jižní hřbitov). Na firmu \"J. A. Maffei\" byl v roce 1930 vypsán konkurs a o rok později se sloučila s firmou Krauss, vznikla tak společnost Krauss-Maffei. \"Villa Maffei\" ve Feldafingu (u Starnberského jezera) slouží dnes jako muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Anton von Maffei (4. září 1790, Mnichov – 1. září 1870, tamtéž) byl německý průmyslník, konstruktér a podnikatel. Anton von Maffei, Joseph von Baader (1763–1835) a baron Theodor von Cramer-Klett (1817–1884) patří mezi nejdůležitější průkopníky železniční dopravy v Bavorsku.", "tgt_summary": "Joseph Anton von Maffei (4 September 1790 – 1 September 1870) was a German industrialist. Together with Joseph von Baader (1763–1835) and Baron Theodor Freiherr von Cramer-Klett (1817–1884), Maffei was one of the three most important railway pioneers in Bavaria.", "id": 1622945} {"src_title": "Armand Peugeot", "tgt_title": "Armand Peugeot", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Historie podnikání rodiny Peugeot sahají až do 15. století. Rodina v roce 1810 přestavěla svůj obilný mlýn ve vesnici Vandoncourt na malou továrnu vyrábějící válcovanou ocel a velké množství dalších ocelových výrobků, nářadí, pil a pilových listů ale i žehliček a mlýnků na kávu. V roce 1850 se začal používat typický znak lva. Armand Peugeot byl synem Émile Peugeota (1815–1874) a Wilhelminy roz. Ehrmannové (1818–1893).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Peugeot byl v roce 1881 na stáži u anglické firmy v Leedsu. Tam také začal poznávat novinky v oblasti jízdních kol. V roce 1895 ukončil studium na École Centrale, strojařské škole v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikání.", "content": "Prvním vyrobeným dopravním prostředkem firmy \"Peugeot Fréres Aînés\" bylo v roce 1882 jízdní kolo \"Le Grand Bi\". Už o sedm let později firma vyrobila 19 000 kol a po prezentaci na Světové výstavě vzrostla poptávka natolik, že si Peugeot otevřel v paříži vlastní obchod. Armand se už dříve začal zajímat i o automobily a po setkání s Gottliebem Daimlerem a dalšími nadšenci, byl přesvědčen o jejich životaschopnosti. První Peugeotův automobil (parní tříkolka) byl vyroben v roce 1889 ve spolupráci s Léonem Serpolletem a představen na Světové výstavě v Paříži. Parní pohon byl těžký, objemný a před jízdou vyžadoval dlouhotrvající přípravy, takže od něj bylo brzy upuštěno ve prospěch druhého prototypu osazeného benzínovým spalovacím motorem. V roce 1890 byl vyroben první čtyřkolový automobil poháněný Daimlerovým benzinovým motorem a o rok později začala sériová výroba automobilů značky. V dalším roce bylo vyrobeno dalších 29 automobilů bylo vyrobeno v roce 1892, už ve firmě \"Les Fils de Peugeot Frères\". Peugeot v tomto roce jako první použil u benzinem poháněného automobilu celogumové pneumatiky (pneumatiky plněné vzduchem přišly až v roce 1895). Vozy prozatím vypadaly spíš jako kočáry bez koní a řídily se pomocí páky. 2. dubna 1895 založil firmu \"Société Anonyme des Automobiles Peugeot\" s továrnou v Audincourtu. O dva roky později se Peugeot přestal spoléhat na Daimlera a vyrobil první vlastní motory pro \"Typ 15\". Dále následovala mnohá vylepšení: motor se od roku 1901 montoval pod kapotu v přední části vozu místo pod vůz, začal se používat volant a auta vypadala mnohem více jako současná. V roce 1903 Peugeot začal s výrobou motocyklů, které jsou s touto značkou vyráběny dodnes. V roce 1910 se firmy Armanda a Eugèna (\"Lions Peugeot\") sloučily a vznikla tak \"Société des Cycles et Automobiles Peugeot\". Za dva roky založila továrnu v Sochaux. Firma začala kromě osobních automobilů vyrábět také autobusy. Když v roce 1913 odcházel z vedení firmy, byla největším francouzským výrobcem s 10 000 ročně vyrobenými vozy. Během první světové války se firma Peugeot zaměřila na zbrojní výrobu a stala se hlavním dodavatelem zbraní a vojenských dopravních prostředků od jízdních kol a tanků až po nábojnice. Pohřben je na hřbitově Père-Lachaise. Armand Peugeot byl v roce 1999 uveden do Automotive Hall of Fame.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armand Peugeot (26. března 1849, Hérimoncourt – 2. ledna 1915, Neuilly-sur-Seine) byl průmyslník, průkopník automobilismu a zakladatel francouzské firmy Peugeot.", "tgt_summary": "Armand Peugeot (; born 26 March 1849 – died 2 January 1915) was an industrialist in France, pioneer of the automobile industry and the man who transformed Peugeot into a manufacturer of bicycles and, later, of automobiles. He was accepted into the Automotive Hall of Fame in 1999.", "id": 1679470} {"src_title": "Dominique Joseph Vandamme", "tgt_title": "Dominique Vandamme", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vandamme byl synem chirurga z Casselu. Na přímluvu maršála Birona byl přijat na elitní \"École militaire\" v Paříži, ale školu opustil. Vstoupil do armády roku 1788 jako prostý voják koloniálního pluku. Po výcviku pak 2. února 1789 nastoupil v přístavu Lorient na palubu lodi \"L'Uranie\", která jej transportovala na ostrov Martinique (31. března 1789). Po vypuknutí revoluce, nadšen revolučními ideály se vrací seržant Vandamme zpět do Francie. V roce 1792 založil jednotku dobrovolníků, která nesla název Chasseurs du Mont-Cassel, kterou vedl a díky svým organizačním schopnostem ji i sebe v jejím čele proslavil. Příkře stoupal k výšinám pařížské společnosti, ve které byl pověstný svou dokonale padnoucí elegantní uniformou. Jako velitel praporu bojoval roku 1793 na belgické frontě a účastnil se bitvy u Handschoote (8. září 1793). Za statečnost v bitvě se stal 27. září 1793 již brigádním generálem. Roku 1796 velel brigádě Duhesmovy divize u Rýnské armády a roku 1799 jako divizní generál velel levému křídlu armády bojující na Dunaji a po neshodách s generálem Moreauem byl převelen do Holandska pod velení generála Brunea. S ním pak bojoval v bitvě u Bergenu (19. září 1799). V letech 1800 až 1801 bojoval na horním Rýnu a obdržel velení nad 16. divizí (Vandammova divize). Roku 1805 se účastnil tažení proti třetí koalici. Během bitvy u Slavkova (2. prosince 1805) Vandammova divize jako součást Soultova IV. sboru mistrovsky realisovala rozhodující útok na střed nepřátelské fronty (tzv. Skok lva) a dobyla návrší Staré vinohrady (zatímco divize Saint-Hilaire dobyla Praci). Po bitvě byl však Vandamme vyšetřován pro nezákonné obohacování a drancování a následně byl odeslán zpět do Francie. Z té doby pochází slavný Napoleonův výrok: \"„…s Vandammem jsou samé potíže, kdybych měl dva Vandammy, dal bych jednoho zastřelit, ale jelikož mám jen jednoho, rád si ho ponechám“\". V letech 1806 až 1807 velel divizi, později samostatnému sboru, s kterým obsadil Slezsko. Za to byl roku 1808 povýšen do šlechtického stavu s titulem hrabě z Unebourgu. Do roku 1809 zůstal vojenským velitelem Slezska. Roku 1809 velel divizi württemberské armády a účastnil se bitev u Abensbergu (19. dubna 1809), Landshutu (20. dubna 1809), Eckmühlu (22. dubna 1809) a Wagramu(5. a 6. července 1809), kde byl i raněn. Tentýž rok byl jmenován generálním inspektorem francouzské kavalerie. Během ruského tažení roku 1812 velel vestfálské armádě, ale pro spory s králem Jeromem a pro podporu rabování byl 6. srpna 1812 z velení odvolán. Roku 1813 byl velitelem ve Vestfálsku a Dolním Sasku. Byl proslulý nesmírnou odvahou, histrionstvím, nevázaným způsobem života, tvrdostí až brutalitou, zanedbáváním discipliny, neúctou k majetku v obsazených zemích a stal se, spolu s jinými veliteli (Lepic, Lassale, Joachim Murat aj.), do jisté míry bájnou postavou armády. Po bitvě u Drážďan (Dresden) – 26. a 27. srpna 1813 – byl Vandamme Napoleonem pověřen úkolem pronásledovat s 30 000 muži poraženou armádu spojenců do Čech. Byl však u Chlumce (též Chlumec a Přestanov, něm. Kulm – 29. a 30. srpna 1813) zaskočen Rusy (generál Ostermann-Tolstoj) a po boji, kdy část armády se probojovala zpět k Velké armádě, byl Vandamme nucen se s 10 000 muži a 81 kanóny vzdát. Po zajetí byl přiveden k caru Alexandrovi a následně se odehrála proslulá strašná scéna, kdy car zhurta Vandammovi do tváře vmetl nadávky jako lupič a násilník a Vandamme silným hlasem zcela klidně odpověděl \"„ano, jsem násilník a loupežník, ale nikdy v životě jsem si nepotřísnil ruce krví vlastního otce!!!“\" (narážka na to, že Alexandr nastoupil na trůn po zavraždění svého otce, které sice asi přímo neorganizoval, ale patrně o jeho přípravách věděl). Bledý třesoucí se car nechal zajatce odvést a transportovat až na sibiřské hranice do města Kazaň. Po pádu Napoleona se vrátil Vandamme zpět do Francie a během Sta dnů byl Napoleonem jmenován pairem a obdržel velení nad 3. sborem, podléhaje velení maršála Grouchyho. Bojoval v bitvě u Ligny (16. června 1815) a poté s Grouchym u Wavre (18. června 1815) porazil Prusy (gen. Thielmann), zatímco hlavní část armády krvácela u Waterloo. Po druhé restauraci byl generál Vandamme jedním z četných důstojníků, které postihlo nařízení z 12. ledna 1816 a byl nucen opustit Francii. Žil krátce v Bruselu, pak v USA a teprve 1. ledna 1825 se vrátil do Francie, kde pobýval ve svém rodném městě. Tam též zemřel. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominique Joseph René Vandamme, hrabě z Unebourgu, event. někdy též Van Damme, (5. listopadu 1770 Casselu, departement Nord; Francie – 15. července 1830, tamtéž) byl francouzský generál v době prvního císařství.", "tgt_summary": "General Dominique-Joseph René Vandamme, Count of Unseburg (5 November 1770, Cassel, Nord15 July 1830) was a French military officer, who fought in the Napoleonic Wars. He was a dedicated career soldier with a reputation as an excellent division and corps commander. However he had a nasty disposition that alienated his colleagues; he publicly criticized Napoleon, who never appointed him marshal.", "id": 1669806} {"src_title": "Aurora (křižník)", "tgt_title": "Russian cruiser Aurora", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "\"Aurora\" byla třetím a posledním křižníkem třídy \"Pallada\" (měla sesterské lodě \"Pallada\" a \"Diana\"). Postavena byla v Petrohradu v letech 1897–1903 (kýl byl založen 4. června 1897, spuštěna na vodu byla 24. května 1900).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní pancéřovou ochranou lodi byla pancéřová paluba o síle 50–75 mm, jejíž šikmé části zasahovaly až pod čáru ponoru. Hlavní výzbroj lodi tvořilo osm 152mm kanónů vzor 1892, zbraně kryly pancéřové štíty (po jednom byly na přídi a na zádi, zbylých šest bylo na bocích trupu). Dále loď nesla 24 kusů 75mm děl a osm 37mm děl. Nesla také tři 381mm torpédomety (po jednom na přídi a na bocích). Páru dodávalo 24 vodotrubných kotlů Belleville vytápěných uhlím. Pohon zajišťovaly tři tříválcové sdružené parní stroje s trojnásobnou expanzí a s přímým pohonem šroubů. Vnější lodní šrouby měly průměr 4.09m a prostřední lodní šroub měl průměr 3,50 m. Při zkouškách loď dosáhla maximální rychlosti 19,2 uzlu, při 135 ot/min a výkonu strojů po 3870 koních. (Maximální výkon každého ze strojů byl 4100 k, tedy cca 3016 kW, ale při 150 ot/min. Tohoto výkonu se ale na lodi nikdy nepodařilo dosáhnout, takže 20uzlové rychlosti předpokládané v projektu nikdy nemohlo být dosaženo.)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvním bojovým nasazením lodi byla rusko-japonská válka. \"Aurora\" byla přeřazena z Baltského loďstva do nově zformované 2. pacifické eskadry. Ta byla, pod velením admirála Rožestvenského, vyslána z Evropy na Dálný Východ, kde Japonské císařské námořnictvo zablokovalo zdejší ruskou eskadru v přístavu Port Arthur. Celý náročný přesun trval od října 1904 do května 1905 a během přesunu byla loď lehce poškozena v  Incidentu na Dogger Bank. Bojový křest lodi nastal v bitvě u Cušimy, ve které japonské námořnictvo drtivě zvítězilo. Lodi se podařilo probít z bojiště a byla poté krátce internována v Manile (to samé provedly křižníky \"Oleg\" a \"Žemčug\"). Po návratu k Baltskému loďstvu loď sloužila k výcviku a podnikla řadu zámořských plaveb. V roce 1911 se například v Bangkoku účastnila oslav korunovace thajského krále Rámy VI.. \"Aurora\" byla bojově nasazena také v první světové válce, přičemž operovala v Baltském moři. Dne 7. listopadu 1917 na Leninův rozkaz vystřelil křižník \"Aurora\" salvu slepých nábojů jako signál pro dělostřelecký pluk, který zahájil útok na Zimní palác. Byla tak zahájena Říjnová revoluce. Od roku 1922 křižník sloužil jako výcviková loď. V průběhu druhé světové války byly lodní zbraně demontovány a použity k pozemní obraně Leningradu (Petrohradu), loď samotná byla zakotvena v přístavu Oranienbaum, poškozena bombardováním a potopena. Po válce byl křižník v letech 1945–1947 opraven a natrvalo zakotvil na řece Něvě v Leningradu jako symbol Říjnové revoluce. Byl používán k výcviku a v roce 1957 se stal muzeem. V lednu 2013 oznámil ministr obrany Ruské federace generál Sergej Šojgu rozhodnutí o celkové renovaci lodi. Dne 21. září 2014 byla Aurora odtažena do opravárenského doku Kronštadtských loděnic Ministerstva obrany Ruské federace. Loď, která slouží jako muzeum, byla po opravách vrácena na své původní stanoviště v Petrohradu v sobotu 16. července 2016. V průběhu oprav byl zrenovován trup křižníku a na lodi bylo instalováno moderní protipožární zařízení a 52 bezpečnostních kamer.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Aurora byla vybavena elektrickými měřidly firmy Erich Roučka (od roku 1945 Metra Blansko).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aurora ( Аврóра, správným přepisem Avrora) je ruský chráněný křižník třídy \"Pallada\", který v současnosti slouží jako muzeum v Petrohradu. Loď byla nasazena v rusko-japonské válce, první světové válce a v roce 1917 se stala symbolem bolševické revoluce v Rusku. Od roku 1957 slouží jako muzeum.", "tgt_summary": "Aurora () is a 1900 Russian protected cruiser, currently preserved as a museum ship in Saint Petersburg. \"Aurora\" was one of three cruisers, built in Saint Petersburg for service in the Pacific. All three ships of this class served during the Russo-Japanese War. \"Aurora\" survived the Battle of Tsushima and was interned under US protection in the Philippines, and eventually returned to the Baltic Fleet. The second ship, , was sunk by the Japanese at Port Arthur in 1904. The third ship, , was interned in Saigon after the Battle of the Yellow Sea. One of the first incidents of the October Revolution in Russia took place on the cruiser \"Aurora\", which reportedly fired the first shot, signalling the beginning of the attack on the Winter Palace.", "id": 2146264} {"src_title": "Vagová stimulace", "tgt_title": "Vagus nerve stimulation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Elektrickou stimulací vagového nervového stimulátoru se zabýval již v osmdesátých letech 19. století neurolog J.L. Corning. V té době se předpokládalo, že je epileptický záchvat způsobem žilní hyperémií (překrvením) mozku. Lékaři používali manuální kompresi krkavice, a později podvázání této tepny, k ukončení záchvatu. J.L. Corning vyvinul několik instrumentárií jednak pro dočasnou kompresi krkavice, která měla vést k ukončení záchvatu, jednak pro dlouhodobou kompresi, která měla působit preventivně. Později začal kombinovat karotickou kompresi s jinými technikami snižující průtok krve mozkem např. transkutánní (přes kůži působící) elektrickou stimulací vagového nervu a krčního sympatiku. Nežádoucími účinky byla bradykardie, nevolnost a synkopa. Corningova transkutánní stimulace nebyla neurology všeobecně přijata a tyto metody byly ke konci 19. století opuštěny. K znovuzavedení terapeutického použití VNS docházelo od osmdesátých let 20. století. První implantace vagového stimulátoru byla provedena v roce 1988. V Evropské unii byla VNS ke klinickému použití schválena v roce 1994, v USA v roce 1997. Do roku 2015 bylo celosvětově implantováno přes 100 000 stimulátorů vagového nervu.", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "V USA je léčba VNS schválena jako přidatná léčba u farmakorezistentních (tedy na léčbu nedostatečně odpovídajících) epilepsií s fokálními záchvaty (dříve tzv. parciální) u pacientů starších 12 let. V Evropské unii a Kanadě je VNS schváleno použití VNS pro přidatnou léčbu u farmakorezistentních epilepsií zejména se záchvaty fokálními a fokálními přecházejících do bilaterálních tonicko-klonických záchvatů (dříve tzv. sekundárně generalizované) či se záchvaty generalizovanými. Používá se u pacientů, u kterých nelze provést resekční operační zákrok. VNS patří mezi paliativní metody léčby epilepsie, jejíž cílem je dosáhnout významné kontroly záchvatů a zvýšit kvalitu života. Druhou méně rozšířenou indikací je v klinické praxi léčba rezistentní deprese.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Přesný mechanismus účinku zatím není známý. Je popsáno několik dílčích efektů, které vysvětlují antikonvulzivní působení:", "section_level": 3}, {"title": "Stimulační parametry a stimulační režimy.", "content": "Základními stimulačními parametry VNS jsou: výstupní intenzita pulzů, šířka a frekvence stimulačních pulzů, délka stimulační periody (on-time) a perioda mezi stimulacemi (off time).", "section_level": 3}, {"title": "Efektivita léčby.", "content": "Existuje mnoho studií prokazující efektivitu léčby pomocí VNS. Zásadními studiemi byly dvě kontrolované randomizované studie z 90. let 20. století, které deklarují účinnost VNS. Od té doby vznikaly další studie různé vědecké síly. Prospektivní randomizovaná studie realizovaná ve 28 evropských a kanadských centrech publikovaná v r. 2014 uvádí signifikantní zlepšení kvality života i kontrolu záchvatů. Podle registru pacientů s VNS (VNS Therapy Patient Outcome Registry), který obsahoval data od více než 5000 pacientů, docházelo u pacientů ke zlepšení bdělosti, pozáchvatového stavu, kumulace záchvatů, poruch nálad, verbální komunikace, školních a profesních výsledků a paměti. Podle velkého japonského registru pacientů s VNS, zahrnujícího 362 dětí a dospělých, se během tříletého období zvyšuje procento respondérů každý rok z 55,8% na 57,7%, respektive 58,8%. Paralelně k tomu se zvyšuje kvalita života pacientů z 44,3% na 51,1%, respektive 54.7% po třech letech léčby VNS. Conversely, a smaller prospective series of 39 adults followed-up for 1 year found that only 26% achieved a ≥50% reduction in seizure frequency [28]. https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1525505016303821", "section_level": 3}], "src_summary": "Vagová stimulace neboli vagová nervová stimulace (VNS) je léčebná metoda, jejíž principem je elektrická stimulace vagového (bloudivého) nervu. Využívá se v léčbě farmakorezistentní epilepsie a rezistentní deprese. Použití VNS u dalších chorob nebo chorobných stavů je ve fázi výzkumu - jde např. o Alzheimerova chorobu, sepsi, obezitu, diabetes, autoimunitní choroby jako je např. revmatoidní artritida a Crohnova choroba, kardiovaskulární onemocnění.", "tgt_summary": "Vagus nerve stimulation (VNS) is a medical treatment that involves delivering electrical impulses to the vagus nerve. It is used as an add-on treatment for certain types of intractable epilepsy and treatment-resistant depression. Frequent side effects include coughing and shortness of breath. Serious side effects may include trouble talking and cardiac arrest.", "id": 2229591} {"src_title": "Pistole", "tgt_title": "Pistol", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Podle V. Machka je slovo \"pistole\" v mnoha jazycích převzato z francouzštiny nebo italštiny, v češtině koncem 16. století. Francouzské \"pistolet\" a italské \"pistola\" však pochází z českého píšťala, a užívá se od dob husitských válek. Husité byli první, kteří palné zbraně ve velkém měřítku používali. Existují ale i jiné výklady jeho vzniku: ze starofrancouzského \"pistallo\", tj. hruška u sedla, u níž byly pistole původně nošeny, nebo podle toskánského města Pistoia.", "section_level": 1}, {"title": "Spoušťové systémy pistolí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednočinné (SA) pistole.", "content": "U pistolí s jednočinným spoušťovým mechanizmem (single action) je třeba před prvním výstřelem natáhnout kohout palcem nebo pohybem celého závěru. Pro další střelbu je pak již kohout napnut pohybem závěru po výstřelu. Při stisku spouště je uvolněn kohout, který pomocí zápalníku aktivuje zápalku a odpálí náboj. Tento systém je nazýván jednočinný (single action) právě proto, že spoušť provádí jen jednu činnost – uvolnění kohoutu. Chod jednočinné spouště je lehký a krátký, a proto v tomto režimu lze dosahovat velmi přesných zásahů. Pro obranu nejsou jednočinné pistole a revolvery příliš vhodné, protože natahování kohoutu může snížit rychlost prvního výstřelu. Nevhodné je i nošení zajištěné pistole s nábojem v komoře a nataženým kohoutem, ten by se např. nevhodnou manipulací mohl náhodně uvolnit a zbraň vystřelit. Nošení zajištěné zbraně s napnutým kohoutem, jak je oblíbeno především u Američanů, se nazývá \"Cocked and locked\" (doslova: napnutý a zajištěný), je to ovšem nevhodné – kvůli bezpečnosti i kvůli působení stresového faktoru – v situaci, kdy jde člověku o život se může stát i to, že střelec zapomene, že zbraň je zajištěna a ve stresu nedokáže včas odhalit proč je momentálně nefunkční. Pistole systému SA jsou např. Colt 1911, FN Browning HP, Beretta 70 a pod.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojčinné (DA, SA/DA) pistole.", "content": "U pistolí s dvojčinným spoušťovým mechanizmem (double action) je možné střílet promáčknutím spouště bez ručního napínání kohoutu. Pokud je zbraň označena jako dvojčinná (DA), pak to znamená, že kromě DA režimu disponuje i SA režimem, což je poněkud zavádějící a nelogické. Proto se také někdy používá výraz SA/DA. Stiskem spouště se napíná kohout, když kohout dosáhne své zadní polohy, tak se uvolní a odpálí náboj. Chod spouště v tomto režimu je mnohem delší a tvrdší než v jednočinném. To má negativní vliv na přesnost střelby, protože dlouhá a tvrdá spoušť zvyšuje pravděpodobnost strhnutí výstřelu. Rychlost palby je ovšem větší, což je pro obranu výhodné, protože většina obranné střelby se odehrává na vzdálenost několika metrů. Většina DA pistolí umožňuje palbu také v SA režimu. U DA (SA/DA) pistolí se DA režim může použít jen při prvním výstřelu, tj. náboj je v komoře a kohout je vypuštěný. Další střelba se pak vede v SA režimu, protože kohout je napínán pohybem závěru po každém výstřelu. Další výhodou je možnost položení prstu na kohout při zasouvání do pouzdra. Toto umožňuje pocítit natahování (posouvání) kohoutu vlivem cizího předmětu, který tlačí na spoušť. Lze tak přerušit zasouvání zbraně do pouzdra a zabránit tak nechtěnému výstřelu. Typickým příkladem dvojčinné pistole je CZ 75, Beretta 92 a pod.", "section_level": 2}, {"title": "Výhradně dvojčinná spoušť (Double Action Only - DAO).", "content": "U pistolí s výhradně dvojčinným spoušťovým mechanizmem se každé napnutí bicího mechanizmu provádí promáčknutím spouště po dlouhé dráze a přes poměrně velký odpor. Po každém výstřelu zůstane bicí mechanismus vypuštěný, tj. nenapnutý, a musí se opět napínat spouští. DAO spouště se používají většinou u malých obranných pistolí, ale není to pravidlem (např. pistole CZ 100 je pistole ráže 9mm Para). Výhodou tohoto řešení je jednodušší manipulace a vyšší bezpečnost – zbraň má pouze jeden stále stejný a poměrně velký odpor spouště, což téměř vylučuje možnost nechtěného výstřelu. Tyto zbraně obvykle nemají žádnou manuální pojistku, což je výhoda pro netrénovaného střelce ve stresové situaci. Pistolím se systémem DAO se také někdy říká \"nabij a zapomeň\" – uživatel zbraně jednoduše natáhne náboj do komory a o nic dalšího se nestará – zbraň je s neustále vypuštěným bicím mechanizmem bezpečná a přesto neustále v pohotovosti – stačí pouze stisknout spoušť, sice přes větší odpor a po dlouhé dráze, ale jinak odpadá jakákoli další manipulace se zbraní. Nevýhodou je nižší přesnost, protože dlouhý a tvrdý chod spouště může vést střelce ke strhnutí výstřelu, ale většina obranné střelby se stejně odehrává na velmi krátkou vzdálenost. Příkladem DAO pistolí jsou například CZ 100, CZ 92, CZ 45. Novou variantu DAO spouště představuje systém DAK – Double Action Kellerman, který se objevil u pistolí SIG. Jedná se klasický DAO mechanismus, který je ovšem vyladěný tak, že odpor spouště činí pouze 30 Newtonů.", "section_level": 2}, {"title": "Částečně předepnutý mechanismus.", "content": "Částečně předepnutý mechanismus se objevuje pouze u samonabíjecích pistolí. Před výstřelem je bicí mechanizmus částečně napnut (většinou při natažení závěru). Při stisku spouště se dále napíná a pak je uvolněn (jako u DA). Částečné předepnutí je vlastně modifikace DAO systému, zachovává všechny jeho výhody, ale odstraňuje příliš dlouhý chod spouště. Průkopníkem tohoto řešení byla firma Glock, která ho používá u všech svých pistolí pod názvem Safe Action. Jedinou nevýhodou tohoto systému je to, že pokud při výstřelu selže náboj, není možné vystřelit znovu promáčknutím spouště. Např. Glock 17.", "section_level": 3}, {"title": "Částečně předepnutý hybridní mechanismus.", "content": "Částečně předepnutý hybridní mechanismus odstraňuje nevýhodu mechanismu Safe Action. Pokud při výstřelu selže náboj, je možné promáčknout spoušť v režimu DA. Tento mechanismus nabízí např. nový model Taurus 24/7.", "section_level": 3}, {"title": "Dnešní pistole podle druhů střelby.", "content": "Nejvýznamnějším výrobcem ručních střelných zbraní a tedy i pistolí v ČR je Česká zbrojovka a.s., Uherský Brod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pistole je krátká ruční palná zbraň. První pistole byly jednoranové a používaly černý střelný prach. V 19. století se objevily víceranové pistole a jako náplň se začal užívat nově objevený bezdýmný střelný prach. Oproti revolverům a jiným krátkým palným zbraním (např. derringerům) se moderní pistole vyznačují ve valné většině samonabíjecí konstrukcí. Prakticky všechny moderní pistole užívají horizontálně posuvný, blokový závěrový mechanismus.", "tgt_summary": "A pistol is a type of handgun, which is a short-barrelled projectile weapon inclusive of the revolver and the derringer. The English word was introduced in ca. 1570—when early handguns were produced in Europe—and derives from the Middle French \"pistolet\" (ca. 1550). The most common type of pistol in modern times is the semi-automatic pistol, while the older single-shot pistols are now far less common and used primarily for hunting, and the fully automatic machine pistols are rare due to strict laws and regulations governing their manufacture and sale.", "id": 715488} {"src_title": "Clas Thunberg", "tgt_title": "Clas Thunberg", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Thunberg začínal s rychlobruslením poměrně pozdě, až ve svých 18 letech. Než se plně věnoval sportu, vedl neurvalý život, byl náruživým kuřákem a pijanem. Ale už od prvního evropského rychlobruslařského šampionátu ve víceboji, kdy mu bylo 28 let, se stal na deset let nejlepším rychlobruslařem světa. Vynikl hlavně na tratích od 500 do 5 000 metrů. Nikdy nevyhrál desetikilometrovou trať, přestože v Chamonix na ní získal olympijské stříbro. Thunberg zůstal jediným olympijským vítězem rychlobruslařského víceboje, protože tato disciplína byla záhy zrušena. V letech 1923 až 1931 získal Thunberg svými vítězstvími ve víceboji pět titulů rychlobruslařského mistra světa a také čtyři evropské tituly. Když ve dvou závodech zvítězil i na olympiádě ve Svatém Mořici, stal se nejstarším rychlobruslařským olympijským vítězem historie (takřka 35 let). Nejméně úspěšný byl během své kariéry v roce 1927, kdy byl ve víceboji na MS i ME poražen a odsunut na stříbrnou pozici mladým Norem Berntem Evensenem. Tehdy už Thunberg na delších tratích nezávodil. Navzdory svým výkonům Thunberg nikdy nestál v čele rychlobruslařského žebříčku Adelskalender, který hodnotí rychlobruslaře podle jejich maximálních výkonů na jednotlivých tratích. Za jeho kariéry držel čelo tohoto žebříčku stále Nor Oscar Mathisen, který vytvořil své světové rekordy za 1. světové války, Thunberg byl v Adelskalenderu nejvýš druhý.", "section_level": 1}, {"title": "Clas Thunberg na olympijských hrách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zimní olympijské hry 1924 v Chamonix.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "500 metrů.", "content": "Závod se konal 26. ledna 1924 jako první disciplína Her. Mezi 27 účastníky dosáhl nejlepšího času 44,0 s Američan Charles Jewtraw, který se tak stal prvním vítězem zimních olympiád v historii. Za ním skončil Nor Oskar Olsen (44,2 s), o třetí místo se dělil Clas Thunberg s dalším Norem Roaldem Larsenem (44,8 s).", "section_level": 3}, {"title": "1 500 metrů.", "content": "Závod se jel 27. ledna a byl soubojem finských a norských bruslařů. O více než sekundu v něm zvítězil Clas Thunberg (2:20,8 min). Druhý skončil Nor Larsen (2:22,0 min), třetí další Nor Sigurd Moen (2:25,6 min).", "section_level": 3}, {"title": "5 000 metrů.", "content": "Závod se jel 26. ledna. Dva Finové předčili trojici Norů, až za nimi skončil Američan Bialas. Zvítězil Clas Thunberg (8:39,0 min), druhý byl jeho krajan Julius Skutnabb (8:48,0 min), třetí Nor Larsen (8:50,2 min).", "section_level": 3}, {"title": "10 000 metrů.", "content": "27. ledna se jel nejdelší rychlobruslařský závod. I tady zcela dominovali Seveřané, Finové si vyměnili pozice z 5 km, zvítězil Julius Skutnabb (18:04,8 min) před Thunbergem (18:07,8 min), třetí byl Roald Larsen z Norska.", "section_level": 3}, {"title": "Víceboj.", "content": "Na základě výsledků čtyř individuálních závodů bylo vypočítáno pořadí ve víceboji. Zvítězil Clas Thunberg (5,5 b.) jasně před Roaldem Larsenem (9,5 b.) a J. Skutnabbem (11 b.).", "section_level": 3}, {"title": "Zimní olympijské hry 1928 ve Svatém Mořici.", "content": "Rychlobruslení ve Svatém Mořici mělo smůlu na led, kvůli němu musel být zrušen závod na 10 km. Víceboj byl již z olympijského programu stažen.", "section_level": 2}, {"title": "500 metrů.", "content": "Závod na 500 m byl velmi vyrovnaný, byly proto uděleny dvě zlaté medaile a místo stříbrné se udělovaly hned tři medaile bronzové: Shodného vítězného času 43,4 s dosáhli Clas Thunberg a Nor Bernt Evensen, o třetí místo se podělili časem 43,6 s John Farrell (USA), Jaakko Friman (Finsko) a Roald Larsen (Norsko).", "section_level": 3}, {"title": "1 500 metrů.", "content": "V závodě na 1 500 metrů zvítězil Clas Thunberg časem 2:21,1 min, druhý byl Nor B. Evensen (2:21,9 min), třetí jeho krajan Ivar Ballangrud (2:22,6 min).", "section_level": 3}], "src_summary": "Arnold Clas Robert Thunberg (5. dubna 1893 Helsinky – 28. dubna 1973 Helsinky) byl finský rychlobruslař. Na I. zimních olympijských hrách 1924 v Chamonix získal tři zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili, na II. zimních olympijských hrách 1928 ve Svatém Mořici k nim přidal další dvě zlaté medaile.", "tgt_summary": "Arnold Clas (\"Classe\") Robert Thunberg (5 April 1893 – 28 April 1973) was a Finnish speed skater who won five Olympic gold medals – three at the inaugural Winter Olympics held in Chamonix in 1924 (along with a silver and a bronze medal) and two at the 1928 Winter Olympics held in St. Moritz. He was the most successful athlete at both of these Winter Olympics, sharing the honour for 1928 Winter Olympics with Johan Grøttumsbraaten of Norway. No other athlete ever won such a high fraction of all Olympic events at a single Games. He was born and died in Helsinki.", "id": 394673} {"src_title": "Závod míru", "tgt_title": "Peace Race", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Probíhal vždy v květnu od roku 1948, nejdříve na trase Varšava – Praha a Praha – Varšava. Byl organizován státními deníky-orgány komunistických stran: \"Trybuna Ludu\" (Polsko, dříve \"Głos Ludu\") a \"Rudé právo\" (Československo) a také cyklistickými svazy Polska a Československa. Od roku 1952 se stal spoluorganizátorem německý deník-orgán SED \"Neues Deutschland\" a cyklistický svaz NDR. Od té doby vedla trasa závodu mezi městy Varšava, Berlín a Praha (každoročně začínal v jednom z nich). V letech 1985–1986 byl spoluorganizátorem také sovětský deník \"Pravda\" a cyklistický svaz SSSR (roku 1985 se jely etapy v Moskvě a 1986 v Kyjevě, přičemž v Kyjevě byli cyklisté přinuceni startovat, přestože jen o několik dní dříve došlo k černobylské havárii, a všichni účastníci i diváci byli zasaženi radioaktivním spadem). Pro ročník 1989 se plánovala nová trať Paříž–Moskva, která měla připomenout dvousté výročí Velké francouzské revoluce. Pořadatelé počítali s účastí profesionálních jezdců i financováním závodu sponzorskými firmami. Mezinárodní cyklistická unie však návrh zamítla. Od roku 1993 byl závod organizován pouze v Česku, přičemž část etap vedla v Polsku a Německu. V roce 2004 trasa závodu poprvé vedla přes území Belgie. V roce 2005 se závod z důvodu finančního krachu nekonal. V roce 2006 trasa závodu poprvé vedla přes území Rakouska – start byl 13. května v Linci, cíl – 20. května v Hannoveru. Od roku 2007 byl z finančních důvodů ukončen.", "section_level": 1}, {"title": "Individuální výsledky.", "content": "Legenda:", "section_level": 1}, {"title": "Závod míru v kultuře.", "content": "Povídka „Když ti to nejede“ z knihy Oty Pavla \"Plná bedna šampaňského\" popisuje závodníka Jana Veselého v 10. ročníku Závodu míru. Podle námětu Oty Pavla vznikl roku 1962 film Poslední etapa", "section_level": 1}, {"title": "Závod míru U23.", "content": "Závod míru U23 jakožto etapový závod pro jezdce kategorie mužů do 23 let od roku 2013 na Jesenicku pořádá společnost TTV sport group. V letech 2013–2015 se jednalo o tříetapový podnik se zázemím v Lázních Jeseník (Priessnitzovy léčebné lázně) s tratěmi převážně na území Česka. V letech 2014 a 2015 přibyla etapa se startem v polských Głuchołazech. Závod byl v roce 2013 a 2014 zařazen v kategorii UCI 2.2U. Pro rok 2015 byl v kalendáři UCI zapsán pod názvem \"Závod Míru U23 / Course de la Paix U23\" v kategorii \"UCI Nations' Cup\", tedy nejvyšší mužské kategorii závodů Mezinárodní cyklistické unie, ve které startují převážně národní výběry.", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská soutěž.", "content": "Několikadenní etapový závod určený pro juniory se každoročně konal v severočeském městě Terezíně a jeho okolí pod názvem Závod míru mládeže. Tento závod se koná dodnes pod mírně pozměněným názvem Závod míru juniorů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Audio/Video:", "section_level": 2}], "src_summary": "Závod míru (slovensky \"Preteky mieru\", rusky \"Велогонка Мира\", polsky \"Wyścig Pokoju\", německy \"Friedensfahrt\", francouzsky \"Course de la Paix\") byl největší amatérský cyklistický závod po 2. světové válce ve východní Evropě. Konal se od roku 1948, zprvu na území Polska a Československa, od 50. let se přidalo také východní Německo a v 80. letech i Sovětský svaz. Poslední ročník 2006 byl závodem kategorie 2.HC UCI. Od roku 2007 byl závod z finančních důvodů ukončen.", "tgt_summary": "The Peace Race (, , , (), , , , ) was an annual multiple stage bicycle race held in the Eastern Bloc states of Czechoslovakia, East Germany, and Poland. First organized in 1948, it was originally created with the intent of relieving tensions existing between Central European countries following the interwar period and World War II. Maintained by the three states ruling Communist parties' newspapers (\"Rudé právo\", \"Neues Deutschland\", and \"Trybuna Ludu\"), it was dubbed to be the \"world's biggest amateur cycling race\" and \"Tour de France of the East\". Following the fall of Communism in 1989, the Peace Race was no longer state-sponsored and organizers faced trouble with gathering funds. The event was last held in 2006.", "id": 1904692} {"src_title": "PPS (samopal)", "tgt_title": "PPS submachine gun", "src_document": [{"title": "Výroba a použití.", "content": "Tato materiálově nenáročná zbraň se začala vyrábět roku 1942 v primitivních podmínkách obklíčeného Leningradu pod označením Sudajev PPS-42. Tato verze byla vyrobena pouze v menším počtu kusů a v létě roku 1943 byla nahrazena vylepšeným typem Sudajev vzor 43 (PPS-43). Jen do konce roku 1943 bylo vyrobeno přes 46 tisíc kusů. Výroba byla zaváděna i jinde v SSSR a do konce války bylo vyrobeno okolo 2 milionů kusů. Po druhé světové válce byly přebytečné samopaly dodávány do spřátelených rozvojových zemí v Evropě, Asii i Africe. Samopal byl licenčně vyráběn v Číně pod názvem typ 54 a v Polsku jako wz. 1943 nebo wz. 1943/52 s dřevěnou pažbou. Ve Finsku probíhala výroba kopií v ráži 9 mm pod označením Konepistooli m/44 a tento finský model byl později kopírován i v Německu pod názvem DUX-53 a DUX-59.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Téměř celý samopal Sudajev byl zhotoven z kovu. V porovnání s předchozím samopalem Špagin PPŠ-41 je lehčí, kompaktnější a lépe ovladatelný. Spotřeba materiálu byla oproti modelu PPŠ dvakrát menší a třikrát se snížil čas potřebný k výrobě jednoho kusu. Ve velké míře je u tohoto typu využito technologie lisování a svařování. Vrchní část těla, plášť hlavně a úsťová brzda byly vylisovány z jednoho plátu kovu. Do střední části byl vložen blok oceli, do něhož byla zalisována hlaveň. Vývrt hlavně byl pro prodloužení životnosti chromovaný. Na přední části hlavně byly kruhové otvory chlazení hlavně. Sklopná ramenní opěrka byla připevněna na zadní části pouzdra závěru. Pistolová rukojeť byla vyrobena u prvních kusů ze dřeva, později byla vyráběna z černého plastu. Velmi jednoduché hledí ze dvou různě vysokých plátků se zářezy je určeno pro střelbu na vzdálenosti do 100 m a do 200 m. Páčka pojistky je umístěna před jazýčkem spouště. Segmentový schránkový zásobník pojmul 35 nábojů. Spoušťové ústrojí umožňuje pouze střelbu dávkou. Poměrně nevelká rychlost střelby - 500-600 ran/min (700-900 ran/min u PPŠ-41 ) umožňovala po získání cviku střílet jednotlivými ranami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samopal PPS-43 (rusky \"Пистолет-пулемёт Судаева\" / \"Pistolet-pulemjot Sudajeva\", česky \"Samopal Sudajeva\") byla sovětská automatická palná zbraň konstruktéra Alexeje Sudajeva. Byl určen zejména jako výzbroj výsadkových a tankových jednotek, kde měl nahradit méně skladný a těžší samopal Špagin PPŠ-41. Vyráběl se i v letech po druhé světové válce a byl používán v mnoha zemích světa.", "tgt_summary": "The PPS (Russian: ППС – \"Пистолет-пулемёт Судаева\" or \"Pistolet-pulemyot Sudayeva\", in English: \"Sudayev's submachine-gun\") is a family of Soviet submachine guns chambered in 7.62×25mm Tokarev, developed by Alexei Sudayev as a low-cost personal defense weapon for reconnaissance units, vehicle crews and support service personnel. The PPS and its variants were used extensively by the Red Army during World War II and were later adopted by the armed forces of several countries of the former Warsaw Pact as well as its many African and Asian allies.", "id": 337071} {"src_title": "Kaučukovník brazilský", "tgt_title": "Hevea brasiliensis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jak napovídá jeho název v angličtině, \"Pará rubber tree\", domovem kaučukovníku brazilského je Amazonie. Příbuzné stromy však využívali např. také Olmékové ve středním Mexiku. V Evropě byl strom znám již od dob K. Kolumba, ale latex z kaučukovníku brazilského se začal využívat až v průběhu 18. století, kdy byla objevena jeho schopnost skvěle vygumovat text napsaný tuhou. Větší nárůst poptávky byl zaznamenán v souvislosti s vynálezem galoší v roce 1825 a především po objevu vulkanizace ve 40. letech 19. století, což vedlo ke zbohatnutí brazilských oblastí Belém a Manaus. Objevitel Henry Wickham ve službách Britského impéria v 70. letech 19. stol. tajně vyvezl z Belému do Británie 70 tisíc semen stromu. Vzešlo jich sice málo, pouhých 2000 bylo postupně rozesláno na Cejlon, do Indie, Britského Malajska a Indonésie. Největším producentem na světě se mělo stát a také stalo Britské Malajsko. Britský botanik a dlouholetý ředitel Botanické zahrady v Singapuru a neúnavný propagátor kaučukovníku Henry Nicholas Ridley jako první přišel s návodem, jak efektivně získávat kaučuk, aniž by se ubližovalo stromu. Cena přírodního kaučuku na světovém trhu je provázána s cenou ropy. Thajsko, Indonésie a Malajsie se společně podílí na 72 % ze celosvětové produkce.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stromu a plantáže.", "content": "V divoké přírodě strom vyrůstá do 30 metrů. Bílý či dožluta zbarvený kaučuk se nachází v kůře, před floémem. Kaučukové cévy běží kůrou spirálovitě pravotočivě nahoru, pod úhlem 30 stupňů do výšky zhruba 15 metrů. Na plantážích pěstované kaučukovníky jsou z důvodu odebírání latexu výrazně nižšího vzrůstu. Po 30 letech jsou pokáceny pro výrazný pokles produkce, dřevo může být následně ještě využito (nábytek). Na rozdíl od plantáží palmy olejné kaučukovníky poskytují prostředí spíše podporující biologickou diverzitu. Strom vyžaduje tropické či subtropické klima s minimem 1200 mm srážek, ale nesmí být za žádných okolností vystavený mrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Strom pochází z tropické Jižní Ameriky z oblasti Amazonské pánve. Je přirozeně rozšířen v Brazílii, Bolívii, Peru, Venezuele a Kolumbii. Roste jako součást tropických deštných lesů v nadmořských výškách do 500 metrů. Často roste na periodicky zaplavovaných stanovištích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaučukovník brazilský (\"Hevea brasiliensis\"), také Pará rubber tree, sharinga, seringueira, je tropický strom čeledi pryšcovité, jehož latex je využívaný jako zdroj přírodního kaučuku.", "tgt_summary": "Hevea brasiliensis, the Pará rubber tree, \"sharinga\" tree, seringueira, or, most commonly, the rubber tree or rubber plant, is a flowering plant belonging to the spurge family Euphorbiaceae. It is the most economically important member of the genus \"Hevea\" because the milky latex extracted from the tree is the primary source of natural rubber.", "id": 452353} {"src_title": "Louis Chevrolet", "tgt_title": "Louis Chevrolet", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Louis-Joseph Chevrolet byl druhým dítětem francouzsko-švýcarského páru otce Josepha-Féliciena a matky Marie-Anne Angéline (rozené Mahon). Narodil v La Chaux-de-Fonds v kantonu Neuchâtel. V roce 1886 se rodina přestěhovala ze Švýcarska do burgundského města Beaune. V té době mladý Louis rozvíjel své znalosti z oboru mechaniky a zajímal se o cyklistické závody. Mezi lety 1895 a 1899 pracoval jako mechanik v obchodě s jízdními koly firmy Roblin. Poté odešel do Paříže, kde však pobyl jen krátce a v roce 1900 se vydal do kanadského Montréalu. Následující rok přešel do New Yorku, kde nejprve krátce pracoval u svého známého taktéž švýcarského přistěhovalce, aby záhy přešel do Brooklynu k pobočce francouzské firmy De Dion-Bouton. V roce 1905 se oženil se Suzanne Treyvoux; pár měl dva syny. V témže roce byl najat jako jezdec firmy Fiat. V roce 1907 byl Chevrolet angažován firmou The Autocar Company ve Filadelfii, pravděpodobně pro tajný projekt vývoje revolučního závodního vozu s pohonem předních kol. Jeho závodní kariéra pokračovala ve stáji firmy Buick, stal se přítelem a spolupracovníkem majitele Williama C. Duranta, který v roce 1908 založil General Motors. Chevrolet se s v roce 1909 s vozem Buick účastnil závodu do vrchu Giants Despair Hillclimb v Pensylvánii. V Buick Motor Company měl možnost naučit se vše o konstrukci automobilů, formálního vzdělání v oboru měl nedostatek. Poté se pustil do vývoje motoru pro vlastní vůz. Ve vlastní dílně na \"Grand River Boulevard\" v Detroitu stavěl šestiválec s rozvodem OHV. S Williamem Durantem společně v Detroitu 3. listopadu 1911 založili podnik Chevrolet Motor Car Company. Partnery a investory byli William Little (výrobce automobilů Little) a Dr. Edwin R. Campbell, Durantův zeť. V roce 1912 se přidal Samuel McLaughlin, majitel a ředitel firmy \"McLaughlin Car Company of Canada Ltd\". V roce 1915 však mezi Chevroletem a Durantem došlo k roztržce v otázkách konstrukce a Chevrolet svůj podíl Durantovi prodal. O rok později se firma sloučila s Durantem vlastněnými General Motors. V roce 1916 založili Louis Chevrolet a jeho bratři Gaston a Arthur firmu Frontenac Motor Corporation, která navrhovala a vyráběla závodní automobily a také závodní součásti pro vozy Ford model T. Ve stejném roce se Louis stal viceprezidentem a hlavním inženýrem továrny \"American Motors Corporation\" (nijak nesouvisí s v roce 1954 vzniklou firmou American Motors sloučením Nash Motors a Hudson Motor Car Company) v Newarku v New Jersey. Ta od roku 1918 vyráběla vozy v továrně v Plainfieldu v New Jersey. V roce 1923 se ale sloučila s \"Bessemer Motor Truck Company of Pennsylvania\" do \"Bessemer-American Motors Corporation\", která však nevydržela ani rok a poté se sloučila s firmami Winther a Northway to \"Amalgamated Motors\". Tyto společnosti však brzy zanikly. Louis Chevrolet se i při své zaneprázdněnosti účastnil závodění. Jeho partnerem se stal Howard E. Blood a společně založili firmu Cornelian. Ta se plně soustředila na výrobu malých vozů pro závody Indy 500, pro poruchu motoru se v ročníku 1915 jejich vůz řízený Louisem umístil na 20. místě. Závodu se Louis účastnil ještě jako švýcarský občan, americké občanství získal až v červnu 1915. Celkem se závodu zúčastnil čtyřikrát, jeho nejlepším výsledkem bylo sedmé místo v roce 1919. Louisův mladší bratr Gaston (1892–1920) s vozem Frontenac v závodě 500 mil Indianapolis zvítězil v roce 1920. Louis Chevrolet zemřel 6. června 1941 v Detroitu na následky komplikací spojených s operací nohy, která vedla až k její k amputaci. Spolu se svými bratry je pohřben v Indianapolis v Indianě. Muzeum Indianapolis Motor Speedway ve Speedway má u svého vchodu památník věnovaný úspěchům Louise Chevroleta. Památník, navržený Fredem Wellmanem a vytvořený Adolphem Wolterem, vznikl v letech 1968–1970 a instalován byl na jaře 1975. Uprostřed památníku je bronzová Chevroletova busta se závodní čepicí a brýlemi spočívající na mramorovém sloupu a žulové základně. Za své zásluhy byl v roce 1969 uveden do Automotive Hall of Fame, v roce 1992 byl uveden do International Motorsports Hall of Fame.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Chevrolet (25. prosince 1878, La Chaux-de-Fonds, Neuchâtel – 6. června 1941, Detroit, Michigan) byl švýcarsko-americký automobilový závodník a spoluzakladatel firmy Chevrolet Motor Car Company, v současnosti patřící koncernu General Motors.", "tgt_summary": "Louis-Joseph Chevrolet (; December 25, 1878 – June 6, 1941) was a Swiss-American race car driver, co-founder of the Chevrolet Motor Car Company in 1911, and a founder in 1916 of the Frontenac Motor Corporation.", "id": 1323301} {"src_title": "Thoralf Skolem", "tgt_title": "Thoralf Skolem", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Skolem pocházel z farmářské rodiny. Jeho otec byl učitelem na národní škole. Skolem studoval střední školu v Kristianii (nynější Oslo). Na Universitě v Kristianii pak studoval matematiku, fyziku, chemii, zoologii a botaniku. V roce 1909, začal pracovat jako asistent fyzika Kristiana Birkenlanda, známého pracemi o magnetické sféře elektronů. V roce 1918 se stal docentem matematiky a byl zvolen do Norské akademie věd a učitelství. V roce 1927 se oženil s Edith Wilhelmine Hasvold. Až do roku 1930 učil na Universitě v Oslu. Poté se věnoval výzkumu v Bergenu. V roce 1938 se vrátil do Osla, kde byl jmenován profesorem a učil algebru a číselnou teorii, příležitostně také matematickou logiku. Byl zakládajícím redaktorem časopisu 'Mathematicae Scandinavica'. Po roce 1957, v důchodu absolvoval několik cest do Spojených států, kde vyučoval až do smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Matematika.", "content": "Skolem publikoval kolem 180 článků na téma diofantických rovnic, teorie grup, teorie svazů, teorie množin a matematické logiky. Většinou publikoval v norských časopisech s omezeným mezinárodním oběhem, takže jeho výsledky byly občas nově objevované později jinde. Příkladem je věta Skolema–Noetherové, charakterizující automorfismy jednoduchých algeber. Skolem publikoval důkaz již v roce 1927, ale Emmy Noether, považovaná původně za autora, to objevila nezávisle na Skolemovi o pár let později. Matematiky potěšila Skolemova mříž (???) používaná k mapování (???) v teorii svazů. Skolem byl průkopníkem teorie modelů. V roce 1920 přispěl další svou větou, Lowenheim–Skolemovou větou: jestliže teorie prvního řádu má jakýkoli nekonečný model, pak má model libovolné (větší či menší) nekonečné velikosti (rovné alespoň počtu symbolů jazyka této teorie). Důsledkem této věty je Skolemův paradox: Existuje spočený \"svět matematiky\" (tj. model ZFC) a v něm platí Cantorova věta o tom, že neexistuje bijekce mezi přirozenými a reálnými čísly. V roce 1933 a později se věnoval problémům nestandardních modelů v aritmetice a teorii množin. Je považován za průkopníka teorie počítačové vědy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thoralf Albert Skolem (23. května 1887 Sandsvær – 23. března 1963 Oslo) byl norský matematik, který proslul pracemi v oblasti matematické logiky a teorie množin.", "tgt_summary": "Thoralf Albert Skolem (; 23 May 1887 – 23 March 1963) was a Norwegian mathematician who worked in mathematical logic and set theory.", "id": 2115226} {"src_title": "László Rajk", "tgt_title": "László Rajk", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "László Rajk se narodil v roce 1909 v sedmihradském Székelyudvarhely (dnes Odorheiu Secuiesc, Rumunsko). Do komunistické strany vstoupil v mladém věku; za svoje politické názory byl vyloučen z university. Bojoval ve španělské občanské válce a po porážce republikánů byl internovaný ve Francii do roku 1941, kdy se pak vrátil do Maďarska. Stal se tajemníkem ilegální komunistické strany. V prosinci 1944 byl zatčen, ale před popravou ho zachránil jeho bratr Endre. V roce 1946 byl Rajk ustanoven ministrem vnitra a založil státní bezpečnostní organizaci ÁVO (později ÁVH). Od srpna 1948 byl ministrem zahraničních věcí. Po roztržce mezi SSSR a Titovou Jugoslávií byl Rajk 30. května 1949 zatčen.", "section_level": 1}, {"title": "Proces s László Rajkem.", "content": "V procesu se sedmi dalšími, který byl inscenován sovětskými poradci Lichačovem a Makarovem vyslanými do Maďarska Stalinem, byl László Rajk obviněn jako titoista, zrádce a špión, který chtěl nastolit v Maďarsku kapitalistický systém. Proces se konal od 16. září do 24. září, 1949 ve velké hale budovy odboru kovodělníků v Budapešti. Rajk učinil doznání ve smyslu obžaloby, poté, co jej zmínění poradci před procesem přesvědčili, že dostane jen mírný trest. Navzdory tomu Rajk spolu s obviněnými Dr. Tiborem Szönyim a Andrásem Szalaiem byli odsouzeni k smrti. Další podobné inscenované procesy s \"titoisty\" a \"buržoazními nacionalisty\" podle přímých instrukcí sovětských poradců pokračovaly v Bulharsku s Trajčo Kostovem (1949), v Polsku s Władysławem Gomułkou a v Československu s Gustávem Husákem (1954) a Rudolfem Slánským (1952).", "section_level": 1}, {"title": "Rehabilitace.", "content": "V březnu 1956 byl Rajk rehabilitován a 6. října 1956 znovu pohřben spolu se svými dvěma společníky, kteří byli odsouzeni k smrti. Tato událost byla protestem proti vládě Mátyáse Rákosiho a vedla k Maďarskému povstání, které začalo 23. října 1956.", "section_level": 1}], "src_summary": "László Rajk (8. května 1909, Székelyudvarhely – 15. října 1949, Budapešť) byl maďarský ministr vnitra a zahraničních věcí, odsouzený ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a popraven.", "tgt_summary": "László Rajk (8 March 1909 – 15 October 1949) was a Hungarian Communist politician, who served as Minister of Interior and Minister of Foreign Affairs. He was an important organizer of the Hungarian Communists' power (for example, organizing the State Protection Authority (ÁVH)), but he eventually fell victim to Mátyás Rákosi's show trials.", "id": 412221} {"src_title": "Hanomag", "tgt_title": "Hanomag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmu na výrobu malých parních strojů a slévárnu s názvem \"Eisen-Giesserey und Maschinenfabrik Georg Egestorff\" založil 6. června 1835 Georg Egestorff v obci Linden, od roku 1920 městské části Hannoveru. Společnost vyráběla především zemědělské stroje. V 70. letech 20. století převzal zbylou výrobu manažer Horst-Dieter Esch a včlenil ji společně s dalšími výrobci stavebních strojů do svého holdingu IBH. Vznikl tak jeden z největších světových koncernů vyrábějících stavební stroje. IBH však skončil v konkursu. Esch byl v březnu 1984 zatčen a v říjnu toho roku odsouzen zemským soudem v Koblenzi k sedmi a půl rokům odnětí svobody, s pokutou ve výši 90 000 německých marek. V roce 1989 skomírající firmu Hanomag koupil japonský výrobce stavebních strojů Komatsu. V roce 1995 se společnost přejmenovala na Hanomag Komatsu AG a v současnosti vyrábí stroje pod značkou „Komatsu“.", "section_level": 1}, {"title": "Lokomotivy a parní stroje.", "content": "Firma Hanomag patřila několik desítek let (až do roku 1920) k největším německým výrobcům lokomotiv. Továrna Georga Egestorffa vyrobila svou první parní lokomotivu „Ernst August“ v roce 1846, k otevření železniční trati společnosti \"Königlich Hannöversche Staatseisenbahnen\" z Lehrte do Hildesheimu. V následujících letech produkovala továrna stroje pro státní železniční společnosti Braunschweigu a Hannoveru. Po Egestorffově smrti v roce 1868 koupil továrnu v Lindenu Bethel Strousberg, získal tak pro jím ovládané železniční společnosti dodavatele lokomotiv. Začal ihned s rozšiřováním výroby, normalizací náhradních dílů a zvyšováním produktivity práce. Od začátku výroby do roku 1870 bylo vyrobeno 500 lokomotiv. V roce 1871 však Bethel musel kvůli zrušeným dodávkám lokomotiv do zahraničí firmu prodat. Konsorcium bank převedlo společnost na akciovou s názvem \"Hannoversche Maschinenbau-Actien-Gesellschaft vormals Georg Egestorff\". V následujících letech bylo Hannoverské království anektováno Pruskem a tak firma vyráběla především pro pruské státní železnice. Od roku 1894 byl Hanomag také exkluzivním dodavatelem lokomotiv pro \"Großherzoglich Oldenburgische Staatseisenbahnen\". Z nejznámějších lokomotiv vyráběných v období před první světovou válkou lze zmínit pruské řady \"S 1\", \"S 5.1\", \"S 7\", \"S 9\", \"G 8\", a \"G 10\". Lokomotiv řady G 8.1 bylo v Linden vyrobeno nejvíce – 999 kusů a její podíl na výrobě činil přesně 20 %. Důležitými odběrateli Hanomagu byly zahraniční společnosti; v období před první světovou válkou Hanomag exportoval téměř 40 procent své produkce, zejména do Bulharska a Rumunska. Lokomotivy Hanomag odebíraly i důlní a soukromé železniční společnosti. V roce 1880 Hanomag vyrobil prototyp první dieselové lokomotivy na světě. Po problémech s patentováním se firma vrátila k výrobě parních lokomotiv. V roce 1922 znamenala změna vedení společnosti i útlum výroby lokomotiv. Hlavním důvodem byla snížená poptávka po těchto strojích, které byly ve velkých počtech vyráběny během války. Výroba skončila 29. června 1931. Za celou dobu výroby Hanomag postavil 10 578 lokomotiv. Nejvyšší výrobní číslo lokomotivy Hanomag však bylo 10 765; což vzniklo jako následek zrušené zakázky. Výroba lokomotiv Hanomag a s ní spojené provozy byly odprodány firmě Henschel v Kasselu.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební a zemědělské stroje.", "content": "Nezávisle na produkci lokomotiv probíhala výroba široké škály strojů: Nejznámějšími produkty Hanomag jsou dodnes traktory. Od roku 1912 do roku 1971 opustilo brány hannoverské továrny více než 250 000 traktorů s motory s výkonem od 12 do 92 koní. Mimoto se traktory Hanomag vyráběly licenčně v argentinské firmě \"Barreiros\".", "section_level": 1}, {"title": "Automobily Hanomag.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hanomag 2/10 PS „Kommissbrot“ 1925 - 1928.", "content": "V roce 1924 představila firma malý vůz neobvyklé konstrukce – Hanomag 2/10 PS a následujícího roku začala sériová výroba. Svým tvarem, podobným bochníku chleba, si vysloužil posměšnou lidovou přezdívku „Komissbrot“ (komisárek). Vůz měl hmotnost pouhých 370 kilogramů a pro posádku nebyl příliš komfortní. Přestože nebyl ani nijak zvlášť technicky dokonalý, jeho největší výhodou byla nízká cena, stál podle provedení mezi 2000 a 2500 říšských marek a zásluhou nízké ceny se vyráběl až do roku 1928. Celkem bylo vyrobeno 15 775 těchto lidových vozů. Vůz měl kapalinou chlazený jednoválec s rozvodem OHV o objemu 499 cm³, který poskytoval maximální 7,4 kW a umožňoval maximální rychlost 60 kilometrů v hodině. Používal magnetodynamové zapalování Bosch. Zadní náprava byla poháněna v oleji uloženým řetězem a nebyl použit diferenciál. Rám vozu byl svařen z uzavřených ocelových profilů. Některé vozy byly dodány i jako neúplné stavebnice určené k domácí dostavbě. Tak se rozšířilo i rčení: \"Ein bißchen Blech, ein bißchen Lack, und fertig ist der Hanomag!\" (\"Trochu plech, trochu lak, hotový je Hanomag\").", "section_level": 2}, {"title": "Hanomag 3/16 PS 1929 - 1938.", "content": "Hanomag v roce 1928 začal vyrábět mnohem komfortnějšího nástupce vozu 2/10. Pod teď už tradiční kapotou měl čtyřválcový motor o objemu 745 cm³ s výkonem 16 koní. Pomocí třístupňové převodovky poháněl opět zadní nápravu (bez diferenciálu). Karoserie sestávala z kostry z tvrdého dřeva pokryté ocelovým plechem. Později vznikl i kabriolet s nouzovým sedadlem, a v zimě 1929/30 byla představena limuzína se silnějším motorem.", "section_level": 2}, {"title": "Hanomag Rekord 1934 - 1938.", "content": "V roce 1934 uvedla firma na trh vůz střední třídy „Rekord“ s motorem o objemu 1,5 litru. Měl prostornou celoocelovou karoserii a byl stěžejním produktem firmy až do roku 1938. Od roku 1937 byl Rekord osazen diskovými koly, měl zvýšený výkon a karoserie nabyla aerodynamičtějších tvarů. V roce 1936 byl představen „Rekord Diesel“ s motorem 1910 cm³. Společně se současníkem Mercedes-Benz 260 D patří Hanomag Rekord k prvním sériově vyráběným osobním automobilům s dieselovým motorem.", "section_level": 2}, {"title": "Partner (1951).", "content": "Na frankfurtském mezinárodním autosalónu v roce 1951 představila firma model Hanomag „Partner“, se kterým se chtěla vrátit mezi výrobce osobních vozů. Ačkoliv byl po technické stránce na svou dobu moderní, byl o něj tak malý zájem, že se nikdy do sériové výroby nedostal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hanomag (Hannoversche Maschinenbau AG) byla německá společnost založená v roce 1835. Během své historie vyráběla lokomotivy, nákladní automobily, traktory, osobní automobily, vojenskou techniku a stavební stroje.", "tgt_summary": "Hanomag (Hannoversche Maschinenbau AG, ) was a German producer of steam locomotives, tractors, trucks and military vehicles in Hanover. Hanomag first achieved international fame by delivering numerous steam locomotives to Finland, Romania and Bulgaria before World War I and making of first tractor Hanomag R26 in 1924 in Germany. In 1925, they added automobiles to their line, additionally moving in 1931 into the production of construction machinery. Since 1989, the company has been part of the Komatsu company.", "id": 1060477} {"src_title": "Meluzína (mytologie)", "tgt_title": "Melusine", "src_document": [{"title": "Obsah pověsti podle Jana z Arrasu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elinas a Présine.", "content": "Skotský král Elinas v lese potká vílu Présine, sestru Morgany, která je známá z legendy o králi Artušovi, jehož je sestrou. Présine Elinasovi slíbí bohatství a moc, pokud si ji vezme za ženu, ale nikdy ji nebude chtít spatřit při porodu. Elinas si Présine vezme a žijí spolu šťastně a spokojeně, avšak jednoho dne Elinas na slib zapomene. Présine jej proto musí opustit a i se třemi dcerami odejde na bájný ostrov Avalon. Když její dcery dospějí, rozhodnou se otce potrestat a zavřou jej do nitra kouzelné hory. Présine však stále Elinase miluje, a proto na každou ze svých dcer uvalí prokletí:", "section_level": 2}, {"title": "Raymondin a Meluzína.", "content": "Jednoho dne rytíř Raimondin v lese potká Meluzínu. Právě prožívá velký smutek, protože nedopatřením při lovu kance usmrtil svého strýce. Meluzína k němu promluví vlídnými slovy a slíbí, že mu pomůže stát se velikým a mocným vládcem, pokud ji nikdy nebude chtít vidět v sobotu. Raimondin si Meluzínu vezme a díky jejím kouzlům a moudrosti se mu skutečně podaří získat rozsáhlé panství. Meluzína za pomoci zázraku postaví několik hradů, z nichž nejslavnější je Lusignan, zúrodní krajinu a založí několik měst a klášterů. Také svému muži porodí celkem deset synů, kteří mají nadpřirozené schopnosti a mnozí z nich nesou nějaké stigma, naznačující jejich vílí původ (jedno oko, kančí zub aj.). Čtyři synové se pak stanou mocnými vládci v cizích zemích – jejich příběh se vždy odvíjí podle téměř identického schématu: syn přijede do říše, jíž vládne starý král s jedinou dcerou a která je sužována útoky nevěřících. Syn pomůže králi v boji, za což získá ruku dcery a stane se králem. Takto ovládli Meluzínini synové následující území: Zbývající synové měli poněkud jiné osudy: Meluzína s Raimondinem tedy žije po mnoho let šťastně, avšak jednoho dne Raimondina přesvědčí jeho bratr, že Meluzína jej každou sobotu podvádí. Raimondin tedy Meluzínu tajně pozoruje a s hrůzou zjistí, že se jeho žena každou sobotu proměňuje v hada. Když poté Meluzíně její prokletí vyčte, Meluzína se s nářkem promění do své hadí podoby a odletí z Lusignanu pryč. Jen někdy v noci se vrací, aby se postarala o své nejmladší syny, v té době ještě nedospělé. Raimondinova bratra za jeho podlé našeptávání probodne jeho synovec Geoffroy. Sám Raimondin je zdrcen ztrátou milované ženy i tím, že hanebně porušil přísahu. Proto uskuteční kajícnou pouť do Říma a poté se uchýlí k poustevnickému životu v Montserratu. Tři dny před smrtí se mu zjeví Meluzína, aby jej upozornila na blížící se konec. Od těch dob se zjevuje na Lusignanu vždy, když má hrad změnit majitele, nebo některému z potomků svých synů tři dny před smrtí. Protože z jejích potomků povstal slavný křižácký rod Lusignanů a především rody Valois a Lucemburkové, Meluzína slouží jako jejich ochránkyně a někdy se zjevuje i s poselstvím, které má jejím potomkům pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Pozadí vzniku příběhu.", "content": "Jan z Arrasu vytvořil Historii o Meluzíně na objednávku. Sepisoval ji v l. 1392-1393 a jde o kompilaci nejrůznějších evropských pověstí, které mu byly dobře známy. Je zřejmé, že sepsání pověsti bylo objednáno s propagačním záměrem – mělo doložit, že rody Lusignanů, Valois a Lucemburků mají společný nadpřirozený původ, a proto by měly stanout v čele veškerého křesťanstva. Na konci 14. století pod vlivem sílící turecké expanze zaznívaly stále intenzivněji hlasy, volající po uspořádání nové křížové výpravy pod vedením francouzského krále. \"Historie o Meluzíně\" měla tuto myšlenku podpořit. Jakousi křížovou výpravu se poté skutečně podařilo uspořádat, a to pod vedením uherského krále Zikmunda Lucemburského. Sám francouzský král Karel VI., stižený od r. 1392 těžkou duševní poruchou, se jí zúčastnit nemohl, ale do války táhlo mnoho mladých francouzských rytířů. Spojenecká vojska však byla rozdrcena v r. 1396 v bitvě u Nikopole. Poté se Francie musela potýkat s Anglií v obnovených konfliktech stoleté války a Evropou zmítalo papežské schizma, takže nadějný plán na křížovou výpravu postupně zanikl. Kromě toho \"Historie o Meluzíně\" sledovala ještě jeden cíl – měla zajistit, aby Francie nikdy neopustila oblíbený hrad vévody z Berry Lusignan, který spadal do sféry ohrožení Angličany v průběhu stoleté války.", "section_level": 1}, {"title": "Původ pověsti.", "content": "Dílo Jana z Arrasu bylo syntézou, vycházející z lidových pověstí, vyprávěných v okolí Lusignanu, a ze starších mytických příběhů, které Jan z Arrasu dobře znal. Kolem r. 1330 byla poprvé zaznamenána prastará pověst, že se na hradě Lusignan zjevuje bytost, která je napůl ženou, napůl hadem. Vznikla tak pověst o víle, která v sobě zahrnuje prvky celé řady starších mytologických bytostí a příběhů. Proměna víly-ženy ve zvíře se objevuje prakticky v každé mytologii, přičemž toto zvíře může být téměř libovolné. Také motivy zákazu, který nesmí být porušen, jinak víla zmizí, je v pověstech velmi častý. Zde jsou některé mytologické bytosti, které s Meluzínou souvisejí: Původ jména Meluzína je neznámý. Předpokládá se, že vzniklo z „mére de Lusignan“ nebo „mére de Lusigne“ tj. „matka Lusignanu“ - i když Jan z Arrasu naopak tvrdí, že hrad Lusignan dostal jméno podle Meluzíny. Nicméně původ jména samotného hradu je nejistý.", "section_level": 1}, {"title": "Další osud pověsti.", "content": "Jan z Arrasu nebyl jediným, kdo zpracoval pověst o Meluzíně. V r. 1401, tedy jen 8 let po sepsání Historie o Meluzíně, sepsal básník Coudrette tutéž pověst. Příběh je zpracován velmi podobně, ale protože byl objednán pánem z Parthenay, je zde větší důraz kladen na Meluzíniny mladší syny, z nichž jeden měl být prapředkem parthenayského rodu. Do střední Evropy se pověst dostala přes Německo, kde příběh v r. 1456 zpracoval Thüring von Ringoltingen. Jeho verze pověsti brzy vyšla i tiskem a stala se obecně známou. Právě z Thüringovy verze vycházela i první dochovaná česká verze pověsti z r. 1595. Vůbec první české vydání z r. 1555 se nedochovalo. Díky několika zpracováním se meluzínská pověst stala nesmírně populární a mnohé šlechtické rody se snažili najít i mezi svými předky některého z Meluzíniných synů. Postupně tak Meluzína pronikla i do lidové mluvy a kvůli naříkavému hlasu, s nímž opouštěla své panství, se tak začalo říkat kvílení větru a postupně se stala i synonymem pro silný vítr. V českých zemích panoval zvyk při kvílení meluzíny vyhodit z okna hrst mouky nebo soli, aby neškodila a navařila kaši pro své malé syny. Na Moravě se měla vyskytovat na zámku Velké Losiny. Meluzína se tak stala běžnou součástí českého folklóru, např. František Martin Pelcl ji ve spise r. 1791 zařadil mezi zlé bůžky vedle ďasa a polednice. Obrat \"s meluzínou sůl lízat\" byl eufemismem pro \"zemřít\".", "section_level": 1}, {"title": "Bílá paní.", "content": "Pověst o bílé paní, matce šlechtického rodu, která se zjevuje po své smrti a zvěstuje tak noviny svým potomkům, zřejmě úzce souvisí s pověstí o Meluzíně a pravděpodobně se rozšířila v české mytologii až po rozšíření populárního meluzínského mýtu do českých zemí. Nejznámější bílá paní se zjevovala rodu Rožmberků a také pánům z Hradce, ale později i mnoha jiným šlechtickým rodům, takže svou bílou paní má téměř každý český hrad a zámek.", "section_level": 1}, {"title": "Meluzína v heraldice a ikonografii.", "content": "V ikonografii bývá Meluzína nejčastěji zobrazována v klíčových momentech života, tedy jako: Jako meluzína se v heraldické terminologii označuje ženská polopostava se dvěma rybími ocasy. Jak už bylo řečeno, jde o novověkou interpretaci, kdy byly okolnosti meluzínského mýtu do značné míry zapomenuta a zakletá víla začala být zaměňována s mořskou pannou a sirénou. V této terminologii je mořská panna ženská polopostava s jedním rybím ocasem, zpravidla držící hřeben a zrcátko, siréna je pak meluzína (panna s dvěma ocasy) s ptačími křídly. Můžeme ještě podotknout, že meluzína i siréna mohou být snadno zaměněny s prorokem Jonášem, který bývá v heraldice zobrazován jako mužská korunovaná polopostava, požíraná jednou nebo dvěma rybami. Sirénu pak může být obtížné odlišit od harpyje, s níž byla až do 8. století vzhledem v zásadě identická, heraldicky je harpyje pták s ženskou hlavou a prsy. Nicméně ve středověku byla meluzína v heraldice zobrazována zcela odlišně, a to jako drak nebo dračí hlava v kádi. Klenot erbu s drakem v kádi užívala například francouzská větev Lucemburků z Ligny. Zdá se, že i prostý heraldický drak může mít v některých rodech, spřízněných s meluzínským mýtem, přímou souvislost – připomeňme například uherský rytířský Dračí řád, založený králem Zikmundem Lucemburským", "section_level": 1}], "src_summary": "Meluzína je mytologická postava, víla, která má místo nohou hadí ocas. Zjevuje se prý na hradě Lusignanu v západní Francii. Poprvé se pod tímto jménem objevuje ve spisu \"Historie o Meluzíně\", který roku 1393 sepsal knihař Jan z Arrasu na objednávku vévody Jana z Berry, vévodkyně Marie z Baru a jejich bratrance, moravského markraběte Jošta Lucemburského. Od těch dob se Meluzína vyskytuje v mnoha pověstech a tajemných příbězích. Často se objevuje také v heraldice jako heraldická figura.", "tgt_summary": "Melusine () or Melusina is a figure of European folklore and mythology, a female spirit of fresh water in a sacred spring or river. She is usually depicted as a woman who is a serpent or fish from the waist down (much like a mermaid). She is also sometimes illustrated with wings, two tails, or both. Her legends are especially connected with the northern and western areas of France, Luxembourg, and the Low Countries. The House of Luxembourg (which ruled the Holy Roman Empire from AD 1308 to AD 1437 as well as Bohemia and Hungary), the Counts of Anjou and their descendants the House of Plantagenet (kings of England) and the French House of Lusignan (kings of Cyprus from AD 1205–1472, and for shorter periods over Armenia and Jerusalem) are said in folk tales and medieval literature to be descended from Melusine. One tale says Melusine herself was the daughter of the fairy Pressyne and king Elinas of Albany (now known as Scotland). Melusine's mother leaves her husband, taking her daughters to the isle of Avalon after he breaks an oath never to look in at her and her daughter in their bath. The same pattern appears in stories where Melusine marries a nobleman only after he makes an oath to give her privacy in her bath; each time, she leaves the nobleman after he breaks that oath. Shapeshifting and flight on wings away from oath-breaking husbands also figure in stories about Melusine. According to Sabine Baring-Gould in \"Curious Tales of the Middle Ages\", the pattern of the tale is similar to the Knight of the Swan legend which inspired the character \"Lohengrin\" in Wolfram von Eschenbach's \"Parzival\".", "id": 20490} {"src_title": "Myšice křovinná", "tgt_title": "Wood mouse", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Obývá skoro celou kontinentální Evropu kromě severní Skandinávie a Finska. Žije i na Islandu a na středomořských ostrovech. V Asii proniká až do Číny, Mongolska a severní Indie. Vyskytuje se také v severozápadní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Myšice křovinná je jedním z našich nejběžnějších drobných savců. Žije na prakticky celém českém území od nížin až po subalpinské pásmo hor – např. v Krkonoších až do téměř 1500 m n. m.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Tato myšice váží 13-38 g. Dosahuje délky těla 75–110 mm; ocas je o něco kratší (70–105 mm). Je na něm 150–180 rohovinových kroužků. Má velké ušní boltce, šedohnědý, lehce nahnědlý kožíšek, na břiše špinavě bílý, přičemž hranice přechodu barev mezi boky a břichem není ostrá. Mívá také žlutou skvrnu na hrdle, která je však oproti myšici lesní menší a nezasahuje na přední končetiny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Obývá světlé a suché lesy, křovinatá místa na krajích polí, křoviny podél vod, ale také parky a okraje měst a vesnic. Žije i v horách především v křovinatých místech podél cest. V zimě se přestěhovává k lidským obydlím (pokud jsou blízko), nebo přímo do nich. Vyskytuje se i v centrech velkoměst. Jako tzv. pionýrský druh je jedním z prvních savců osidlujících zdevastované nebo naopak rekultivované plochy (smetiště, opuštěné lomy, výsypky dolů apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Myšice křovinná velmi dobře šplhá i skáče – většinou se pohybuje rychlými skoky. Dovede také plavat. Za potravou se vydává po setmění. Žije v málo organizovaných společenstvích. Skupinám dominuje dospělý samec, jehož relativně velké teritorium překrývá teritoria většiny podřízených samic.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně semeny – často konzumuje zásoby zrní. Potravu doplňuje některými drobnými plody, kořínky, hmyzem i dalšími bezobratlými – umí např. nahlodávat ulity hlemýžďů a vykusovat jejich těla. Živočišná složka u ní tvoří významnější podíl především na jaře a v létě. Zelené části rostlin požírá jen málo. Často si dělá zásoby, například pecek třešní. Zimu stejně jako ostatní myšice nepřespává a dožívá se až 3 let.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Staví si hnízdo v noře, kterou si vyhrabává nejčastěji v měkkých půdách. Doupě má 2 až 3 východy. Někdy se však hnízdo nachází na zemi. Samice vrhá mimo zimní období až třikrát ročně 2 až 9 mláďat (obvykle 4–7). Ta se rodí holá a slepá; váží 1–2 g. Od 6. dne se jim pokrývá hřbet šedohnědou srstí a po několika dalších dnech světlejší srstí i břicho. Ve 12 dnech jim rostou přední zuby; oči se jim otvírají po 12–14 dnech.", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Myšici v Česku loví draví ptáci a sovy, ale i krkavcovití. Ze savců jsou to především drobné lasicovité šelmy, ale např. i lišky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Myšice křovinná (\"Apodemus sylvaticus\") je myšice asi stejně velká jako myš domácí. Ve starší odborné literatuře byla označována jako myš lesní, což svádí k záměně s myšicí lesní – jinou velmi příbuznou a velmi podobnou myšicí.", "tgt_summary": "The wood mouse (\"Apodemus sylvaticus\") is a murid rodent native to Europe and northwestern Africa. It is closely related to the yellow-necked mouse (\"Apodemus flavicollis\") but differs in that it has no band of yellow fur around the neck, has slightly smaller ears, and is usually slightly smaller overall: around 90 mm (3.54 in) in length and 23 g in weight. It is found across most of Europe and is a very common and widespread species, is commensal with people and is sometimes considered a pest. Other common names are long-tailed field mouse, field mouse, common field mouse, and European wood mouse.", "id": 1706977} {"src_title": "Brassaï", "tgt_title": "Brassaï", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Ve věku 3 let se s rodiči odstěhoval na rok do Paříže, kde jeho otec, profesor literatury, učil na Sorboně. Přestože byl velmi malý, utkvěly mu v paměti mnohé obrázky z té doby (cirkus Buffalo Bill, první automobily, divadla či vítání španělského krále Alfonse XIII).", "section_level": 2}, {"title": "Studia.", "content": "Studoval malbu a sochařství na Akademii výtvarných umění v Budapešti. V sedmnácti letech narukoval ke kavalérii bojující v první světové válce. V armádě se setkal s maďarskými intelektuály, např. hudebním skladatelem Bélou Bartókem. V roce 1920 Brassaï odešel do Berlína, kde pracoval jako novinář. Současně studoval na Akademii výtvarných umění v Berlíně-Charlottenburgu.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž.", "content": "V roce 1924 se odstěhoval do Paříže, kde zůstal po zbytek svého života. Francouzštinu se učil četbou knih Marcela Prousta. Stal se novinářem, žil v bohémské čtvrti Montparnasse a mezi jeho přátele patřili lidé jako Henry Miller, Léon-Paul Fargue či Jacques Prévert. Velký vliv na Brassaïe měl v té době jeho krajan žijící také v Paříži, maďarský fotograf André Kertész. Brassaïova práce a láska k Paříži a jejímu nočnímu životu jej přivedly k fotografii. Noční městská scenérie s pohledy do ulic za svitu lamp pro něj byly výzvou. Sám později napsal: „Až fotografie mi umožnila zcela pochopit pařížské noci, ulice a zahrady – i v dešti a v blátě.“ Pseudonym „Brassaï“ zvolil podle svého rodiště (maďarsky Brassó). Pod tímto jménem vydal v roce 1932 svou první publikaci s názvem „\"Paris de nuit\"“ (\"Noční Paříž\"). Kniha měla obrovský ohlas a Henry Miller ve své eseji Brassaïe nazval „okem Paříže“. K tématům z nočních ulic přibyly obrázky ze života současné pařížské „high society“ – prostředí „intelektuální“ scény, baletu, opery. Považuje se tak za průkopníka noční fotografie. Brassaï fotografoval mnohé velké umělce – své přátele, například malíře Salvadora Dalího, Pabla Picassa, Henri Matisse, Alberta Giacomettiho nebo spisovatele Jeana Geneta a Henriho Michauxe. V roce 1937 byl osloven uměleckým ředitelem Alexeyem Brodovivitchem a editorem francouzské mutace časopisu \"Harper’s Bazaar\", Carmelem Snowem, aby s magazínem spolupracoval jako fotograf. Brassaï nabídku přijal a ve spolupráci pak pokračoval 25 let. Není nepodstatné, že Brassaï získal absolutní volnost a svobodu při výběru fotografovaných „objektů“. Proslavené jsou především fotografie umělců z jejich ateliérů (Georges Braque, Bernard Buffet, Pierre Soulages nebo Pierre Bonnard). V roce 1939 Brassaï vytvořil sérii portrétů Pabla Picassa pro časopis \"Life\". Brassaï se stal uznávaným a váženým fotografem, což dokazovalo i množství samostatných výstav ve Spojených státech – v Rochesteru (\"George Eastman House\"), New Yorku (\"Museum of Modern Art\") a Chicagu (\"Art Institute of Chicago\"). Byl úspěšný i ve filmu a literatuře. V roce 1956 získal za svůj film „\"Tant qu’il y aura des betes\"“ ocenění „nejoriginálnější film“ na festivalu v Cannes. V roce 1978 získal od francouzského ministerstva kultury cenu „Grand Prix National de la Photographie“ v Paříži. Byl autorem sedmnácti knih a nespočetných článků. Brassaïova novela \"Histoire de Marie\" (\"Mariin příběh\") byla vydána s předmluvou Henry Millera. Jeho \"Dopisy rodičům\" a \"Hovory s Picassem\" byly přeloženy do angličtiny a publikovány za podpory \"University of Chicago Press\". K příležitosti umělcových osmdesátých narozenin v roce 1979 byla zorganizována rozsáhlá retrospektivní výstava v New Yorku a v Londýně. Brassï zemřel 8. července 1984 ve věku 84 let ve svém domě na Francouzské Riviéře poblíž Nice. Je pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Brassaï byl oceňován již za svého života jako jeden z největších fotografů dvacátého století. Byl jedním z nejvýznamnějších fotografů „francouzské školy“. Na Paříž pohlížel jako na objekt – majestátní a vznešené místo neohraničených možností. Jeho fotografie poskytují citlivý, a přesto často extrémně dramatický „rozbor“ lidských životů v lesku pařížských ulic a nekonečně spletitých „uliček postranních“, a to jak doslova, tak obrazně.", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupení ve sbírkách.", "content": "Jeho díla jsou zastoupena v následujících veřejných sbírkách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Brassaï (vlastním jménem Gyula Halász) (* 9. září 1899 Braşov, maďarsky Brassó, Sedmihradsko, součást Rakousko-Uherska, dnešní Rumunsko – 8. července 1984 Beaulieu-sur-Mer, Alpes-Maritimes, Francie) byl fotograf, sochař, medailér, a spisovatel. Spolu s exilovými maďarskými fotografy László Moholy-Nagyem a André Kertészem byl významným evropským avantgardním fotografem.", "tgt_summary": "Brassaï (; pseudonym of Gyula Halász; 9 September 1899 – 8 July 1984) was a Hungarian–French photographer, sculptor, medalist, writer, and filmmaker who rose to international fame in France in the 20th century. He was one of the numerous Hungarian artists who flourished in Paris beginning between the world wars. In the early 21st century, the discovery of more than 200 letters and hundreds of drawings and other items from the period 1940 to 1984 has provided scholars with material for understanding his later life and career.", "id": 631825} {"src_title": "Věra Menčíková", "tgt_title": "Vera Menchik", "src_document": [{"title": "Šachová kariéra.", "content": "V devíti letech jí otec věnoval šachovou soupravu a naučil ji hře. V 15 letech skončila druhá v šachovém turnaji, který organizoval školní klub. Když jí bylo 15, její otec v důsledku revolučních změn, jež nastaly v Rusku po VŘSR, ztratil mlýn, který vlastnil, a zároveň s tím dům, kde rodina žila. Manželství se rozpadlo a on se vrátil do Čech. Matka s dcerami se přestěhovala do Anglie, kde se usídlila v Hastingsu. Přesto však Věra Menčíková celý život reprezentovala Československo. V rozporu s tím je fakt, že ve startovní listině Mistrovství světa 1927 byla uvedena jako Ruska a ve startovní listině Mistrovství světa 1939 jako Angličanka. Nejprve ji trénoval Drewitt později se stal jejím nejdůležitějším šachovým učitelem Géza Maróczy. V roce 1937 se vdala za Rufuse Stevensona, jež byl editorem Britského šachového magazínu a později tajemníkem Britské šachové federace. Zahynula spolu s matkou a sestrou Olgou Menčíkovou, rovněž šachistkou, při německém raketovém ostřelování Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "Od roku 1927 do roku 1944 první nositelka titulu ženské mistryně světa v šachu. Získala titul mistra Ústřední jednoty československých šachistů (ÚJČS) v roce 1933 podle stejných klasifikačních pravidel jako muži.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže jednotlivkyň.", "content": "V lednu roku 1926 vyhrála dívčí mistrovství Londýna a její sestra Olga byla třetí. O rok později titul obhájila před Olgou", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "V roce 1925 vyhrála dva zápasy s mistryní Velké Británie Priceovou. Vyhrála také dva zápasy o titul mistryně světa s Grafovou a zápas s Miesesem", "section_level": 2}, {"title": "Turnaje mistrovství světa žen.", "content": "Titul mistryně získala poprvé v roce 1927 a šestkrát ho obhájila v turnajích, když z 83 partií jich 78 vyhrála, čtyřikrát remizovala (s Michellovou v roce 1927 a s Wolf-Kalmarovou v roce 1930 a s Laubertovou a se Schwartzmannovou v roce 1939) a prohrála pouze s Henschelovou v roce 1930.", "section_level": 2}, {"title": "Turnaje mužů.", "content": "Považuje se za první ženskou šachistku historie, která se mohla úspěšně účastnit mužských mistrovských soutěží.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže družstev.", "content": "Zúčastnila se několika zápasů družstev, ve kterých hráli muži a které byly organizovány tzv. Scheveningským systémem.", "section_level": 1}, {"title": "Klub Věry Menčíkové.", "content": "Věra Menčíková byla první ženou, která se mohla úspěšně účastnit silně obsazených mužských turnajů. Její vstup do této sféry byl provázen nedůvěrou a posměšky ze strany řady šachových mistrů. Když nastoupila do turnaje v Karlových Varech (1929), vídeňský mistr Albert Becker v žertu navrhl, aby mistři, které Menčíková porazí v turnajové partii, utvořili klub pojmenovaný jejím jménem. Tento svůj nápad brzy shledal velmi nešťastným, protože se vzápětí stal jeho prvním členem a ostatní účastníci turnaje jej s velkou škodolibostí jmenovali „předsedou na tři roky“. Nadšený z toho nebyl, nicméně později to už nesl lépe, konec konců byla to vybraná společnost, jejíž vedení po Beckerovi převzal jako „doživotní předseda“ Max Euwe, mistr světa v šachu v letech 1935–1937 (jako tehdy jediný člen klubu, kterého Menčíková porazila dvakrát, v letech 1931 a 1932). Členy klubu se postupně stali další (vel)mistři věhlasných jmen, např. Jacques Mieses, Frederick Yates, Friedrich Sämisch, Samuel Reshevsky, Mir Sultan Khan či Karel Opočenský.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "V roce 1996 při příležitosti 90. výročí jejího narození vydala Česká pošta poštovní známku s Věrou Menčíkovou s hodnotou 6 Kč. Objevila se rovněž na známkách Jugoslávie a Madagaskaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věra Menčíková (, provdaná , , (16. února 1906 v Moskvě – 27. června 1944 v Londýně) byla československo-britská ženská šachová mistryně světa. Narodila se v Moskvě ve smíšené rodině. Její otec byl Čech, jmenoval se František Menčík a narodil se v Bystré nad Jizerou. Její matka byla Angličanka a jmenovala se Olga Illingworth.", "tgt_summary": "Vera Frantsevna Menchik (; ; 16 February 1906 – 26 June 1944) was a British-Czechoslovak-Russian chess player who became the world's first women's chess champion. She also competed in chess tournaments with some of the world's leading male chess masters, with occasional successes including two wins over future world champion Max Euwe.", "id": 1149930} {"src_title": "Alexandr Rodčenko", "tgt_title": "Alexander Rodchenko", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Rodčenko se narodil v Petrohradě v dělnické rodině. V roce 1902 se přestěhovali do Kazaně, kde studoval \"Kazaňskou školu umění\" pod vedením Nikolaje Fešina a Georgie Medveděva a \"Stroganovův Institut\" v Moskvě. Pod vlivem suprematisty Kazimira Maleviče vytvořil první abstraktní kresby v roce 1915. V roce 1916 se účastnil výstavy \"Bouře\" organizované Vladimirem Tatlinem. Rodčenko byl tehdejší vládou v roce 1920 jmenován ředitelem zodpovědným za reorganizaci uměleckých škol a muzeí. V letech 1920 – 1930 učil na Vyšších technicko-uměleckých ateliérech. V roce 1921 se stal členem skupiny \"Produktivisté\", která obhajovala začlenění umění do každodenního života. Zanechal malby aby se mohl věnovat grafickému designu plakátů, knih a filmů. Byl hluboce ovlivněn myšlenkami a praktikami filmového tvůrce Dzigy Vertova, se kterým intenzivně spolupracoval v roce 1922. Ovlivněný fotomontážemi německých dadaistů, Rodčenko zahájil vlastní experimenty s tímto médiem. Nejprve v roce 1923 využíval nalezených obrázků, od roku 1924 začal také fotografovat. Jeho první publikovanou fotomontáží byla ilustrace Majakovského básně \"O tomto\" v roce 1923. Od roku 1923 do roku 1928 Rodčenko s Majakovským (kterého několikrát portrétoval) úzce spolupracoval na designu a layoutu publikací konstruktivistických umělců \"LEF\" a \"Nový LEF\". Mnoho jeho fotografií se objevilo a bylo použito na těchto časopisech jako obálky. Jeho snímky eliminovaly zbytné detaily, zdůrazňovaly dynamické diagonální kompozice a byly zaujaty umístěním a pohybem předmětů v prostoru. Ve 20. letech byly Rodčenkovy práce abstraktní do té míry, že byly nefigurativní. Ve třicátých letech s měnícími se stranickými požadavky na umělecké praktiky, se soustředil na sportovní fotografii a snímky z přehlídek a jiných pohybů s choreografií. V roce 1928 se Rodčenko připojil ke skupině Okťabristů, () ale po třech letech byl vyloučen a obviněn z formalismu. Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny \"Říjen\" (\"Okťabr\"). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. Využívali speciální techniky, například Sabatierův efekt, porušení citlivé vrstvy retikulací (zvrásnění, mřížkování), fokalk (tepelná destrukce citlivé vrstvy skleněné fotografické desky) a struktáž (kresba fotografickými roztoky – vývojkou nebo ustalovačem). V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky. Působil v redakci sovětského magazínu \"SSSR na strojke\", který vycházel ve čtyřech jazykových mutacích v letech 1930–1941. Ve své době měl tento časopis nezanedbatelné místo v historii fotožurnalistiky za svůj významný přínos v publikování obrazových zpráv. V pozdních 30. letech se vrátil k malování, skončil s fotografováním v roce 1942 a ve 40. letech vytvářel abstraktní expresionistická díla. V těchto letech pokračoval s organizací fotografických výstav pro vládu. Zemřel v Moskvě v roce 1956. Hodně z grafického designu 20. století bylo ovlivněno jedním mužem – Alexandrem Rodčenkem. Například jeho portrét Lilji Brik z roku 1924 inspiroval velký počet dalších prací, včetně obálek mnoha hudebních alb. Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Michajlovič Rodčenko (5. prosince 1891, Petrohrad – 3. prosince 1956, Moskva) byl sovětský fotograf a výtvarník, jeden z nejuniverzálnějších představitelů konstruktivismu, produktivismu a novinářské fotografie, kteří se objevili po Velké říjnové revoluci. Vymýšlel také plakáty pro kina, továrny a knižní nakladatele. Než se zaměřil na fotomontáže a fotografii, pracoval jako sochař, malíř a grafik. Jeho fotografie byly sociálně angažované, inovativní svou formou a odlišné od malířské estetiky. Pro své analyticko-dokumentární soubory využíval často záběry ze zvláštních úhlů – obvykle shora nebo zdola. Fotografii považoval za mnohostranné médium, které nejlépe odráží možnosti aktivního oka.", "tgt_summary": "Aleksander Mikhailovich Rodchenko (; – December 3, 1956) was a Russian artist, sculptor, photographer and graphic designer. He was one of the founders of constructivism and Russian design; he was married to the artist Varvara Stepanova. Rodchenko was one of the most versatile Constructivist and Productivist artists to emerge after the Russian Revolution. He worked as a painter and graphic designer before turning to photomontage and photography. His photography was socially engaged, formally innovative, and opposed to a painterly aesthetic. Concerned with the need for analytical-documentary photo series, he often shot his subjects from odd angles—usually high above or down below—to shock the viewer and to postpone recognition. He wrote: \"One has to take several different shots of a subject, from different points of view and in different situations, as if one examined it in the round rather than looked through the same key-hole again and again.\"", "id": 1372405} {"src_title": "Theo van Gogh (obchodník)", "tgt_title": "Theo van Gogh (art dealer)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Theo van Gogh se narodil jako syn faráře holandské reformované církve Theodora van Gogha a jeho ženy, dcery knihaře Anny Cornelie, rozené Carbentové, (1819–1907). Od roku 1872 se svým, o čtyři roky starším bratrem Vincentem udržoval rozsáhlou korespondenci. Vincent tehdy pracoval v Haagské filiálce uměleckého obchodu Goupil & Cie. 1. ledna 1873 do bruselské pobočky téhož podniku nastoupil jako učeň Theo. Zatímco Vincent v červnu přešel do londýnské filiálky, Theo začal pracovat ve filiálce haagské. Tato filiálka byla původně založena Theovým strýcem, ale později ji pro svou rozsáhlou síť uměleckých obchodů získal velký francouzský umělecký obchod Goupil. Zde se Theo jako obchodník s uměním osvědčil, a byl proto povolán do hlavního obchodu firmy v Paříži. Zde pracoval do roku 1890. Po tragické smrti svého bratra Vincenta van Gogha podal Theo v práci výpověď; o několik týdnů později u něj propuklo šílenství, kdy se pokusil v záchvatu zuřivosti zabít svou ženu a dítě. Theo byl internován na psychiatrické klinice v Passy, odkud ho manželka odvezla na zotavenou zpět do Holandska. Koncem roku 1890 byl Theo raněn mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a 25. ledna 1891 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Význam Theo van Gogha.", "content": "Kromě děl tehdy běžného akademického umění Theo nakupoval a vystavoval jako prakticky jediný v Paříži obrazy řady dnes slavných, v té době však ještě zcela odmítaných, ba opovrhovaných malířů. Vedle bratra Vincenta jimi byli impresionisté, například Claude Monet a Edgar Degas. Z poimpresionistů pak Paul Gauguin, Paul Cézanne, Henri de Toulouse-Lautrec, Henri Rousseau, Camille Pissarro a Georges Seurat. Nákupem jejich děl je Theo výrazně finančně podporoval a přispíval k jejich popularitě. Navíc se jeho obchod stal místem setkávání a diskusí těchto tvůrců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodorus (Theo) van Gogh (1. května 1857, Zundert u Bredy – 25. ledna 1891, Utrecht) byl mladší bratr malíře Vincenta van Gogha (1853–1890) a významný, v Paříži působící holandský obchodník s obrazy. Od roku 1880 byl hlavním mecenášem Vincenta van Gogha.", "tgt_summary": "Theodorus \"Theo\" van Gogh (; 1 May 1857 – 25 January 1891) was a Dutch art dealer. He was the younger brother of Vincent van Gogh, and Theo's unfailing financial and emotional support allowed his brother to devote himself entirely to painting. Theo died at the age of 33, six months after his brother died at the age of 37. Theo is widely known for his influence on his brother; however, this often overshadows the significant impact that Theo made on the art world as a renowned art dealer: Theo played a crucial role in the introduction of contemporary Dutch and French art to the public.", "id": 2164012} {"src_title": "Marie Anna Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "Archduchess Maria Anna of Austria (1738–1789)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "6. října 1738 porodila arcivévodkyně Marie Terezie svému manželovi toskánskému velkovévodovi Františku Štěpánovi Lotrinskému druhou dceru, která byla následujícího dne pokřtěna jmény \"Marie Anna Josefa\", ale v rodině jí říkali Marianna. Vyrůstala v početné rodině, mezi její sourozence patřili např. budoucí panovníci Svaté říše římské Josef II. a Leopold II. nebo pozdější francouzská královna Marie Antoinetta. Mezi sourozenci nezaujímala výsadní postavení, protože nebyla ani vytoužený následník Josef ani matčina oblíbená dcera Marie Kristina, s nimiž měla po Josefově sňatku s Isabelou Parmskou velmi špatné vztahy (údajně proto, že neměla švagrovou ráda, což se jejího zamilovaného bratra dotklo). Naopak dobře vycházela se sestrami, pozdější neapolsko-sicilskou královnou Marií Karolínou a parmskou vévodkyní Marií Amálií, stejně jako s bratry, budoucím císařem Leopoldem II. a biskupem Maxmiliánem.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a život ve Vídni.", "content": "Každé dítě Marie Terezie dostalo po narození svůj vlastní dvůr v čele s vychovatelem či vychovatelkou, kterým udělovala pokyny přímo Marie Terezie. Jejím výchovným krédem byla poslušnost, zbožnost a kázeň. Kladla také velký důraz na zdravou stravu, osobní hygienu a dostatečný pohyb na čerstvém vzduchu, což byly na tehdejší dobu velmi pokrokové myšlenky. Marianninou vychovatelkou se stala hraběnka Belruptová a personál tvořili jedna komorná, tři služebné a jeden sluha. Malá princezna nebyla jazykově nadaná, nikdy se nenaučila pořádně německy ani francouzsky. Zato měla umělecké a vědecké sklony - výborně tančila, dobře zpívala, hrála divadlo, kreslila a malovala akvarely. Také hodně četla a později se zabývala fyzikou, mechanikou, chemií, botanikou a mědirytectvím. Pro přírodní vědy ji získal její učitel, dvorní rada Ignác Antonín Born, pro lov a numismatiku zase její otec, jehož sbírky mincí zdědila a rozšířila. Sama také napsala odbornou příručku o pamětních mincích vydaných za vlády Marie Terezie. Krátce poté, co Marianna dosáhla dospělosti, nastal v jejím životě osudový zlom. V roce 1757 prodělala těžký zápal plic, přičemž dokonce přijala za přítomnosti rodiny poslední pomazání. Tato nemoc zřejmě měla za následek tuberkulózu páteře, došlo k zkřivení držení těla a následně ke vzniku hrbu. Naděje na sňatek byly ty tam, a tak se mladá arcivévodkyně pustila do studia, hlavně mechaniky a botaniky. 2. února 1766 se stala, z pověření Marie Terezie, představenou Ústavu šlechtičen na Hradčanech s částkou 20 000 zlatých ročně. Ona sama však Prahu nikdy nenavštívila a jako záminka jí posloužilo chatrné zdraví. Místem jejího života se měl stát Klagenfurt, který navštívila v roce 1765, třebaže proti tomu stáli jak matka, tak císařský bratr. Nakonec ale dala Marie Terezie příkaz ke stavbě paláce ve Völkermarktu na předměstí Klagenfurtu. Stavba vyrostla pod taktovkou dvorního architekta Nikolase, svobodného pána z Pacassi, podle vzoru Hetzendorfského zámku u Vídně. V roce 1767 se Marianna stala členkou \"Mědirytecké akademie\" ve Vídni a o dva roky později \"velkovévodské Akademie umění\" ve Florencii.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Klagenfurtu.", "content": "Po matčině smrti se rozhodla opustit Vídeň, prodala sbírky minerálů univerzitě v Budě, rozsáhlou knihovnu nechala začlenit do \"Vídeňské univerzitní knihovny\" a početnou sbírku hmyzu zrušila. Nakonec rozpustila dvůr a půl roku po matčině smrti se vydala do Klagenfurtu, kam dorazila s dvaadvaceti členy doprovodu 25. dubna 1781. Zde žila skromný život pod ochranou představené Alžbětinek, své přítelkyně Xaverie Gasserové. Jeptiškou se sice stát nechtěla, i když se jednou nechala namalovat v řádovém oděvu, ale účastnila se duchovních cvičení jeptišek i svatého přijímání. Trochu kulturního života si však dopřála také. Ve svém zámku Annabichl uspořádala několik plesů a v roce 1782 vyjížďku na saních. Stejně jako ve Vídni se i zde obklopovala svobodnými zednáři, mezi něž patřil jak její otec, tak dvorní rada Born či správce jejího dvora František Josef Enzenberg. Účastnila se zednářských setkání a podporovala je. Proto byla v roce 1783 na její počest v Klagenfurtu založena zednářská lóže „U dobročinné Marianny“. Enzenberg nadchl Mariannu pro archeologii, pročež investovala 30000 zlatých do vykopávek u Maria Saalu. Některé z nalezených věcí si ponechala, ale většinu odeslala své sestře na Sicílii, kam však nikdy nedopluly - loď se i s archeologickými nálezy potopila v Jaderském moři. Ze sourozenců ji navštívili bratři Maxmilián, Josef II. (1783), Leopold (1784) a sestra Marie Amálie z Parmy, s kterou si také dopisovala. Návštěvy však pouze nepřijímala, ale také je sama vykonávala. Po návratu z jedné z nich, kdy ji obyvatelé slavnostně přivítali zpět v Klagenfurtu, pronesla: \"„Jsem mezi vámi tak šťastná. Tak dobrá a otevřená srdce jsem ještě nikde nenalezla. Čtyřicet let jsem žila ve Vídni a nikdo mi tam nedal najevo, že mě má rád.“\" S padesáti tisíci, které ji přidělil bratr Josef, se počala věnovat pomoci bližním. Darovala velké peněžní částky na chudé, jimž je přiděloval zemský hejtman. Zasadila se o opravu klášterního a farního kostela v Klagenfurtu, částečně hrazenou ze státního náboženského fondu. V roce 1783 nechala na vlastní náklady opravit budovu kláštera. Naplánovala také výstavbu nemocnice, kterou její bratr zamítl, ale o pár let později uvolnil finanční prostředky na rozšíření stávajícího klášterního špitálu. Krátce před svou smrtí ještě zorganizovala, spolu se sestrou, neapolsko-sicilskou královnou Marií Karolínou, dodávky levného obilí z jižní Itálie pro neúrodou postižené Korutany. Marie Anna neměla pevné zdraví, prodělala několik zápalů plic a nemocná páteř ji způsobovala problémy s dýcháním a kašel. Chůze pro ni byla problematická, ke konci života se pohybovala na vozíku, což způsobovala i její nadváha. Trpěla také migrénami a nespavostí. 3. listopadu 1789 přijala poslední pomazání a o šestnáct dní později zemřela. Její majetek zdědil Alžbětinský klášter.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve sbírce nerostů a zkamenělin této šlechtičny se nacházel také vůbec první objevený exemplář druhohorního ptakoještěra (dnes má vědecké jméno \"Aurorazhdarcho micronyx\"). Později se nacházel ve sbírkách maďarských univerzit a přezdívalo se mu Pester Exemplar. Byl objeven někdy mezi rokem 1757 a 1779 a ve sbírkách arcivévodkyně jej zkoumal i její učitel, geolog a mineralog Ignác Born.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Informace obsažené v článku pocházejí z knihy od Friedricha Weissensteinera, Dcery Marie Terezie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (6. října 1738, Vídeň – 19. listopadu 1789, Klagenfurt) byla dobročinnou a sociálně angažovanou dcerou královny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána, která se nikdy neprovdala. Je považována za druhou zakladatelku Alžbětinského kláštera v Klagenfurtu.", "tgt_summary": "Archduchess Maria Anna of Austria (Maria Anna Josepha Antonia; 6 October 1738 – 19 November 1789) was the second child of Francis I, Holy Roman Emperor, and Maria Theresa, Queen of Hungary and Bohemia. As a child, and for a time the eldest surviving child, she was heiress presumptive, but she suffered from ill health and physical disability, and did not marry. In 1766 she became abbess of the \"Frauenstift\" in Prague. Soon thereafter she moved to Klagenfurt and remained there for the rest of her life. Her palace in Klagenfurt, the \"Mariannengasse\", now houses the Episcopal Palace.", "id": 1291817} {"src_title": "Africká fialka", "tgt_title": "Saintpaulia", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Africkou fialku objevil baron Walter von Saint Paul-Illaire v Tanzanii. Baron sebrané africké fialky poslal do Německa svému otci, který je předal Hermannu Wendlandovi, řediteli Královské botanické zahrady v Herrenhausenu. Wendland jako první africkou fialku zařadil do čeledi podpětovitých (\"Gesneriaceae\") a pojmenoval rodovým názvem \"Saintpaulia\" na počest Saint Paulovy rodiny. O rok později byly fialky vystavovány na mezinárodní zahradnické výstavě v Belgii. Ve 20. století se dostaly africké fialky do Spojených států, kde se začaly pěstovat ve velkém. Později začaly vznikat i kluby a společnosti amatérských pěstitelů afrických fialek. Tyto rostliny zaujaly velké množství lidí na celém světě a například jen Finsko ročně vyprodukuje a prodá milion rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina dorůstá výšky 10-15 cm a průměru nejčastěji 20-40 cm (největší odrůdy mohou dosahovat průměru až 60 cm, miniaturní jen 6-15 cm a mikrominiaturní méně než 6 cm). Listy africké fialky jsou křehké a pokryté jednoduchými chlupy. Některé druhy vytvářejí přízemní listovou růžici. Obvyklé jsou také rostliny s větvenou lodyhou. Základní tvar listu je srdčitý či vejčitý s tupou špičkou. Listy mohou být vroubkované, celokrajné nebo lžícovitě prohnuté. Fialky mohou mít i různé barvy listů. Nejčastěji nacházíme listy v mnoha různých odstínech zelené, avšak může se na nich objevovat i barva bílá, žlutá, béžová, růžová či na rubové straně vínově červená. Květy vyrůstají v řídkých vidlanech, popřípadě jednotlivě. Jsou rozlišeny na kalich a korunu. Kalich je tvořen pěti kališními lístky, koruna vznikla srůstem pěti korunních plátků. Podstatnými částmi květu jsou rostlinné reprodukční orgány: tyčinky a pestík. Tyčinky jsou samčí reprodkuční orgány, které se skládají z nitky a prašníku. Pestík je samičí reprodukční orgán, který vzniká srůstem plodolistů. Sestává z blizny, čnělky a semeníku. Barevná škála květů je velmi široká. Výjimkou nejsou ani květy žíhané. Přestože rostlina může kvést kdykoliv během roku, v období od listopadu do března vytváří zpravidla méně květů.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky na stanovištní podmínky.", "content": "Pro pěstování afrických fialek je třeba dodržovat vhodnou zálivku, složení substrátu pro mladé a dospělé rostliny, světelné i teplotní podmínky a vhodné hnojení.", "section_level": 1}, {"title": "Světlo.", "content": "Světlo je velmi důležitým činitelem pro život rostliny. Africké fialky v přírodě rostou na okrajích lesů a pasek, proto vyžadují jasné rozptýlené světlo. Většinou se pěstují na okenních parapetech, které jsou po část dne ozařované slunečními paprsky. Je však třeba chránit rostliny před poledním úpalem. Některé druhy se před přímým žárem chrání uzavíráním růžice listů. Listy mohou žloutnout a ztrácet přirozený lesk. Často také dochází k deformacím listových čepelí a květů. Při nedostatku světla rostlina přestává kvést nebo kvete jen zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Teplota.", "content": "Ve volné přírodě rostou fialky v rozmezí 15 až 27 °C. Klesne-li teplota pod 15 °C na delší dobu, listy se začnou kroutit dolů, květy budou deformované a bez výrazného zbarvení. Teplota v rozmezí 20–25 °C je pro pěstování fialek nejvýhodnější. Pro založení květů jsou optimální teploty 20 až 22 °C ve dne a 18 až 20 °C v noci. Rostlina špatně snáší náhlé změny teploty a průvan. Sníží-li se teplota pod 10 °C, rostlina začne hynout nebo přestane růst.", "section_level": 2}, {"title": "Substrát.", "content": "Africké fialky se vyskytují ve vlhkých tropických lesích ve skalních štěrbinách či převisech. Většinou rostou na kamenitém nebo hlinitém podkladu. Hybridní fialky se nejčastěji pěstují ve speciálně sestavených směsích, substrát musí být lehký a provzdušněný. V silně kyselých půdách rostlinám vadnou poupata a žloutnou listy. Ideální jsou substráty kyselé (pH 5,5) až neutrální (pH 7).", "section_level": 2}, {"title": "Vlhkost vzduchu.", "content": "Vlhký vzduch je velmi důležitý faktor pro kvetení fialek. V teplém a suchém vzduchu rostliny příliš neprospívají. Pokud se fialky nacházejí v prostorech s nízkou vlhkostí vzduchu, je třeba tuto vlhkost zvýšit, a to buď rozmístěním několika lahví s vodou mezi rostliny (odpařováním vody z lahví se zvýší vlhkost) nebo zvlhčovat vzduch rosením (rosení navíc fialkám smývá nečistoty z listů).", "section_level": 2}, {"title": "Zálivka.", "content": "Africké fialky snášejí mnohem lépe sucho než nadbytek vody. Časté zalévání a přemokřování vede k uhnití rostliny. Zemina se však nesmí nechat ani přeschnout. Rostlina se zalévá jednou až dvakrát týdně a zalévání je vhodnější provádět do misky. Přibližně jednou za měsíc je vhodné rostliny zalít vrchem, aby došlo k propláchnutí solí nahromaděných na povrchu zeminy. Zaléváme zásadně vodou o pokojové teplotě nebo o něco málo teplejší. Příliš studená voda může způsobit nachlazení kořenů a hnědnutí listů.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Nadbytek i nedostatek živin způsobují poruchy metabolismu rostliny, proto musí být výživa afrických fialek vyvážená. V období plné vegetace je třeba hnojit častěji a v období odpočinku se rostlina hnojí jen velmi málo. Základními živinami jsou draslík, dusík a fosfor. Draslík (K) reguluje vodní režim, má vliv na odolnost rostliny vůči chladu a suchu i vůči některým houbovým chorobám. Dusík (N) se do půdy dostává rozkladem organické hmoty a jeho nedostatek vede k nadměrnému vytahování listů a stonků nebo k nedostatečnému růstu a žloutnutí listů rozkladem chlorofylu. Nadbytek dusíku způsobuje nepřiměřený růst rostlin, které tak málo kvetou, jsou tmavě zelené a mohutné. Fosfor (P) plní v rostlinném těle roli přenašeče energie, při jehož nedostatku fialka přestává růst.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Podobně jako ostatní rostliny i africké fialky trpí chorobami a škůdci. Není jich sice mnoho, ale při jejich větším výskytu mohou způsobit potíže. Vhodné je provádění pravidelných preventivních postřiků proti chorobám a škůdcům. Substrát pro výsevy a množení se navíc nechává sterilizovat teplem. Nové rostliny, které pocházejí z cizího prostředí, je vhodné izolovat od ostatních po dobu čtyř týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci.", "content": "Známé druhy afrických fialek:", "section_level": 1}], "src_summary": "Africká fialka (\"Saintpaulia\") je pokojová rostlina, která byla objevena na svazích dnešní Tanzanie v roce 1892. Za dobu od objevení bylo vyšlechtěno odhadem kolem 20 000 odrůd. Výhodou této rostliny je její nenáročné pěstování a snadné množení. Lze ji pěstovat při pokojových teplotách po celý rok i v bytech s ústředním topením.", "tgt_summary": "Streptocarpus\" sect. \"Saintpaulia is a section within \"Streptocarpus\" subgenus \"Streptocarpella\" consisting of about ten species of herbaceous perennial flowering plants in the family Gesneriaceae, native to Tanzania and adjacent southeastern Kenya in eastern tropical Africa. The section was previously treated as a separate genus, but molecular phylogenetic studies showed that it was nested within the genus \"Streptocarpus\". Species and cultivars are commonly called African violets (although they are not closely related to true violets) or saintpaulias. They are commonly used as indoor houseplants, but can also be kept as outdoor plants in certain climates. Several of the species and subspecies of the section are endangered, and many more are threatened, as their native cloud forest habitats are cleared for agriculture. The conservation status of \"Streptocarpus ionanthus\" has been classed as near-threatened.", "id": 1734919} {"src_title": "Floydův–Warshallův algoritmus", "tgt_title": "Floyd–Warshall algorithm", "src_document": [{"title": "Algoritmus.", "content": "Floydův–Warshallův algoritmus porovnává všechny možné cesty v grafu mezi všemi dvojicemi vrcholů. Pracuje tak, že postupně vylepšuje odhad na nejkratší cestu do té doby, než je zřejmé, že odhad je optimální projde všechny možnosti. Mějme graf formula_1 s vrcholy formula_2 očíslovanými 1 až N. Dále mějme funkci formula_3, která vrací nejkratší možnou cestu z formula_4 do formula_5 s použitím pouze vrcholů 1 až formula_6 jako mezivrcholů. Pomocí této funkce chceme najít nejkratší cestu mezi všemi dvojicemi formula_4 a formula_5 s použitím mezivrcholů 1 až formula_9. Na nejkratší cestu máme dva kandidáty: buď je nejkratší cesta v množině vrcholů formula_10, nebo existuje cesta jdoucí z formula_4 do formula_9, a poté z formula_9 do formula_5, která je lepší (kratší) než ta stávající. Nejlepší cesta z formula_4 do formula_5 používající pouze vrcholy 1 až formula_6 je definována funkcí formula_18. Délka nejlepší cesty z formula_4 do formula_9 a poté do formula_5 je pak zřejmě součet délek nejkratší cesty z formula_4 do formula_9 a nejkratší cesty z formula_9 do formula_5. Funkci formula_18 pak můžeme rekurzivně definovat takto: Algoritmus nejprve spočte formula_29 pro všechny dvojice i a j, poté pro všechny dvojice spočte formula_30 atp. dokud nedosáhne k = N, kdy jsme našli nejkratší cesty pro všechny dvojice vrcholů formula_4 a formula_5 v grafu formula_1. Asymptotická časová složitost algoritmu je formula_34. Při počítání k-té úrovně můžeme přepsat informace vytvořené (k – 1)-ní úrovní, což je optimalizace. Algoritmus v obou případech používá kvadratické množství paměti vůči počtu vrcholů grafu. Asymptotická paměťová složitost je tedy formula_35.", "section_level": 1}, {"title": "Pseudokód.", "content": "1 // Předpokládáme funkci \"cenaHrany\"(i, j) vracející cenu hrany z i do j", "section_level": 1}], "src_summary": "Floydův–Warshallův algoritmus (známý také jako Royův–Floydův algoritmus) je počítačový algoritmus používaný pro nalezení nejkratších cest v orientovaném grafu s hranami různých obecných (kladných) vah. Jediný průchod algoritmu spočte nejkratší cestu mezi všemi dvojicemi vrcholů. Floydův–Warshallův algoritmus je typickým příkladem dynamického programování. Algoritmus poprvé popsali Robert Floyd a Stephen Warshall.", "tgt_summary": "In computer science, the Floyd–Warshall algorithm (also known as Floyd's algorithm, the Roy–Warshall algorithm, the Roy–Floyd algorithm, or the WFI algorithm) is an algorithm for finding shortest paths in a weighted graph with positive or negative edge weights (but with no negative cycles). A single execution of the algorithm will find the lengths (summed weights) of shortest paths between all pairs of vertices. Although it does not return details of the paths themselves, it is possible to reconstruct the paths with simple modifications to the algorithm. Versions of the algorithm can also be used for finding the transitive closure of a relation formula_1, or (in connection with the Schulze voting system) widest paths between all pairs of vertices in a weighted graph.", "id": 1034243} {"src_title": "Bartholomew Ulufa'alu", "tgt_title": "Bartholomew Ulufa'alu", "src_document": [{"title": "Počátky politické činnosti.", "content": "B. Ulufa'alu založil odborové hnutí \"Solomon Islands General Worker' Union\", v době získání nezávislosti ostrovů r. 1978 byl vůdcem tohoto hnutí. R. 1975 založil Národně demokratickou stranu (NADEPA), která byla na odbory úzce navázána, a současně ji vedl.Již o rok později získala tato strana 8 křesel v zákonodárném sboru a Ulufa' alu se stal jeho poslancem za východní část Honiary. V následujících volbách r. 1980 tato strana ve volbách propadla, získala jen dva mandáty a přešla do opozice. Již roku 1981 se však Ulufa'alu stává ministrem financí ve vládě Solomona Mamaloniho. Když musel r. 1984 rezignovat, věnoval se obchodu a stál v čele Komerční komory Šalomounových ostrovů a Asociace farmářů. Po roztržce uvnitř strany r. 1988 založil Ulufa'alu Liberální stranu Šalomounových ostrovů. V letech 1989–1990 byl členem parlamentní opozice, r. 1990 rezignoval na místo v parlamentu, když přijal nabídku premiéra Mamaloniho na dobře placené místo premiérova poradce. Členem parlamentu za okrsek Aoke/Langa Langa se stal opět roku 1997 a jako poslanec setrval do svého odchodu z politiky r. 2006. Roku 1997 vystřídal Solomona Mamaloniho v úřadě premiéra.", "section_level": 1}, {"title": "V úřadě premiéra.", "content": "Ve své funkci musel řešit zpočátku vleklé ekonomické potíže země. Bylo nutné přejít k reformním krokům a zároveň bojovat s rozšířenou korupcí. Ve druhé polovině své vlády čelil etnickému konfliktu, který se na ostrově Guadalcanal vystupňoval ke konci roku 1998, když militantní nacionalisté začali s výhrůžnou kampaní i násilnými akcemi proti přistěhovalcům z ostrova Malaita. Během následujících let mnoho Malaiťanů skutečně Honiaru opustilo a vrátilo se na svůj ostrov. R. 1999 na Guadalcanalu zformovali Malaiťané svoji milici (\"Malaita Eagle\"). Na situaci reagovala vláda B. Ulufa'alua ke konci roku vyhlášením čtyřměsíčního výjimečného stavu. Současně se bezvýsledně snažila situaci vyřešit smírem. Roku 2000 byl premiér unesen členy milice \"Malaita Eagle\" a donucen na úřad rezignovat. Jeho nástupcem se stal dosavadní ministr financí Manasseh Sogavare. Etnický konflikt pokračoval na Šalomounových ostrovech do roku 2003, kdy intervence australské armády nastolila klid a pořádek.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Poslední léta byl ministrem financí ve vládě Manasseha Sogavara. Rezignoval v říjnu 2006 vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a krizi ve vztazích s Austrálií, načež přešel do opozice. Již několik let trpěl stále se zhoršujícím diabetem, zčásti oslepl a r. 2004 mu byla amputována noha. Na následky těžké cukrovky také 25. května 2007 zemřel. Bart Ulufa'alu byl na ostrovech často označován jako národní hrdina a hodnocen jako osobnost s velkým rozhledem, odvahou a nápaditostí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bartholomew Ulufa'alu (25. prosince 1950 – 25. května 2007 Honiara) byl politik Šalomounových ostrovů a premiér od 27. srpna 1997 do 30. června 2000. Ulufa'alu vychodil střední školu v Aruligo, poté získal bakalářský titul ekonomie na Univerzitě Papuy Nové Guineje (UPNG), za svých studií byl mj. předsedou Studentské unie této univerzity.", "tgt_summary": "Bartholomew (Bart) Ulufa'alu (25 December 1950 – 25 May 2007) was the fifth Prime Minister of the Solomon Islands from 27 August 1997 to 30 June 2000.", "id": 2328045} {"src_title": "Johannes Zukertort", "tgt_title": "Johannes Zukertort", "src_document": [{"title": "Šachová kariéra.", "content": "Zukertort se narodil v Lublinu. Navštěvoval gymnázium ve Vratislavi, kde se ve třinácti letech naučil hrát šachy. Měl velké a všestranné nadání. Byl vynikající lékař, znal dvanáct jazyků, byl i hudebním kritikem a autorem několika filosofických prací. Rozhodl se ale pro šachovou kariéru. V šachu se stal žákem Adolfa Anderssena, se kterým sehrál mnoho tréninkových partií a s nímž i redigoval šachový časopis. Stejně jako Anderssen se domníval, že základem šachu jsou kombinace, a spolu se svým učitelem tak patřil k představitelům tzv. romantického stylu šachu. Postupně se vypracoval mezi nejlepší hráče své doby. Zukertort působil také jako publicista. V letech 1867 – 1871 redigoval s Adolfem Anderssenem \"Neue Berliner Schachzeitung\" a spolupracoval s Jeanem Dufresnem na učebnici šachové hry \"Lehrbuch des Schachspiels\" (1884), která vyšla během následujících deseti let v šesti vydáních. Byl i vynikajícím hráčem partií naslepo (dokázal naslepo sehrát 16 partií současně). Přehled Zukertortových významných zápasů a turnajů:", "section_level": 1}, {"title": "Souboj o titul mistra světa.", "content": "Po vítězství Zukertorta na turnaji v Londýně roku 1883 ho Wilhelm Steinitz, který byl považován za neoficiálního mistra světa, vyzval k oficiálnímu zápasu o titul. Spor nastal o místě konání, Zukertort chtěl hrát v Londýně, tam ale zase nechtěl hrát Steinitz, který žil v USA. Nakonec se tento historicky první zápas o titul mistra světa v šachu konal s tříletým zpožděním až v roce 1886. Zápas se hrál se ve třech městech v USA. První část Zukertort s přehledem vyhrál, když z pěti partií získal 4 body. Poté už se mu nedařilo a Steinitz se stal vítězem poměrem 10:5 (=5). Plánované odvety v Londýně se Zukertort již nedožil.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr Zukertortova života.", "content": "Porážku v zápase o titul mistra světa Zukertort špatně nesl a přičítal ji špatnému americkému podnebí. Zdá se však, že se začal projevovat i jeho zhoršený zdravotní stav, v jehož důsledku nevydržel nervově náročný zápas a kvůli kterému nemohl později hrát náročné turnaje. V Londýně v roce 1887 byl sice ještě čtvrtý, ale na mezinárodním mistrovství Německa ve Frankfurtu v tom samém roce skončil až šestnáctý z jednadvaceti účastníků. Ke konci života tak Zukertort žil v bídě. 19. června roku 1888 se při šachové partii zhroutil (prý hlady) a o den později zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Hermann Zukertort (7. září 1842, Lublin – 20. června 1888, Londýn) byl německý šachový mistr (od roku 1878 měl britské občanství), jeden z nejlepších světových šachistů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století.", "tgt_summary": "Johannes Hermann Zukertort (Polish: \"Jan Hermann Cukiertort\"; 7 September 1842 – 20 June 1888) was a leading Polish-German-British chess master. He was one of the leading world players for most of the 1870s and 1880s, and lost to Wilhelm Steinitz in the World Chess Championship 1886, which is generally regarded as the first World Chess Championship match. He was also defeated by Steinitz in 1872 in an unofficial championship. Zukertort filled his relatively short life with a wide range of other achievements as a soldier, musician, linguist, journalist and political activist.", "id": 124532} {"src_title": "Léon Bonnat", "tgt_title": "Léon Bonnat", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Od roku 1846 do roku 1853 žil v Madridu, kde měl jeho otec obchod z knihami. Zde studoval u Federica de Madrazo y Kuntz. Ve věku 21 let přešel do ateliéru Léona Cognieta v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Historické malby a malířská technika.", "content": "Jeho historické malby svým účinným, zlatavým, koloritem a harmonicky působící barevností dokládají španělské malířské vzdělání. (Diego Velázquez a Španělští realisté) Nejsou koketní, ale energicky modelované, přehledné, ostře osvětlené a velce komponované. Vychází zcela z intencí hladké akademické malby, ale je poměrně expresivní a naturalistický. Často zobrazují děje z bible a antické mytologie, ale i žánrové výjevy z Itálie a Orientu. Roku 1869 obdržel v Paříži za svou malbu čestné uznání. Roku 1874 vytvořil plátno \"ukřižovaný Kristus\", které bylo pro svůj vyhraněný naturalismus běžnými diváky i uměleckou kritikou téměř odmítnuto. V Paříži se tehdy tradovalo, že malíř ukřižovaného maloval podle skutečné mrtvoly, kterou v ateliéru přibil na kříž.", "section_level": 2}, {"title": "Portrétní malba.", "content": "Od roku 1875 se věnoval především portrétní malbě, kterou si u pařížské společnosti získal velké uznání. (namaloval kolem 200 portrétů) Mezi jeho mistrovské práce patří portréty Louse Pasteura, Alexandra Dumase mladšího, Adolpha Thierse, Victora Huga, Dominiqua Ingresa, Hippolyta Taina, a také oficiální portréty Julesa Grévyho, Julesa Ferryho, Armanda Fallièrese, Adolpha Thierse a Émila Loubeta.", "section_level": 2}, {"title": "Žáci.", "content": "Ve svém ateliéru vyučoval řadu žáků. Od roku 1880 byl profesorem na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts K jeho žákům patřili například Georges Braque, Gustave Caillebotte, Raoul Dufy, Thomas Eakins, Stanhope Alexander Forbes, Othon Friesz, Charles Laval, Raimond Lecourt, Adolphe-Frédéric Lejeune, Auguste Leroux, Alphonse Osbert, Pierre-Gaston Rigaud, Henry Siddons Mowbray, Henri de Toulouse-Lautrec, Gustav Wentzel a Henri-Achille Zo. K modernímu malířství však měl vysloveně negativní vztah a díla mnoha svých bývalých žáků zcela odmítal. Ve věku 89 let umírá v Monchy-Saint-Éloi v departmentu Oise. Byl pochován na hřbitově 'Cimetière Saint-Etienne' v Bayonne.", "section_level": 2}], "src_summary": "Léon (Joseph Florentin) Bonnat, (* 20. červen 1833, Bayonne – 8. září 1922, Monchy-Saint-Éloi, Oise) byl francouzský akademický malíř, portrétista.", "tgt_summary": "Léon Joseph Florentin Bonnat (20 June 1833 – 8 September 1922) was a French painter, Grand Officer of the Légion d'honneur and professor at the Ecole des Beaux Arts.", "id": 1631639} {"src_title": "Mötley Crüe", "tgt_title": "Mötley Crüe", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "80. léta.", "content": "Mötley Crüe vznikla v roce 1981 v Los Angeles, potom co byl baskytarista Nikki Sixx vyhozen ze skupiny London, ve které začínal spolu s Lizzie Grey v roce 1979. Ještě předtím ho Blackie Lawless vyhodil ze své skupiny Sister. London byla také i první skupina kytaristů Guns N' Roses Izzyho a Slashe, stejně jako bubeníka skupiny Cinderella Freda Couryho. Bubeník Tommy Lee byl zase ve skupině nazvané Suite 19 s kytaristou/zpěvákem Gregem Leonem, který krátce na to nahradil Randyho Rhoadse ve skupině Quiet Riot. Nikki a Tommy se rozhodli hrát spolu, ale Leon jejich návrh odmítl. Nikki a Tommy se setkali s kytaristou Mickem Marsem (v té době vystupoval ještě pod svým jménem – Bob Alan Deal), ke kterému se dostali přes inzerát v L.A. novinách, kde stálo: \"Hlučný, drsný, agresivní kytarista je volný\". Když ho poprvé potkali, tak Nikki okamžitě poznamenal: \"Nemůžu tomu uvěřit! To je další chlapík jako my!\" Micky si rychle připravil věci a zahrál úvodní riff k písní Stick to Your Guns. Byl to Mick, který přišel s názvem skupiny. Kým ve své bývalé kapele White Horse jeden ze členů vešel a nazval skupinu \"a motley looking crew\" (tj. nesourodě vypadající parta). Mick si název zapsal na papír i s originálním hláskovaním Mottley Crew. Název tedy přijali, když se Micky přidal k Nikkimu a Tommymu v roce 1981. Avšak o této skupině se vede mnoho diskusí, když navrhovala název Christmas. Podle Nikkiho to byl jeho nápad, myslel si že také povědomé a populární slovo v názvu by přitáhlo fanoušky. Tommy a Vince Neil se znali už od střední školy, kterou navštěvovali ve West Covina. Předtím vystupovali v různých \"garážových\" kapelách. Mick navrhl, aby Neila najali potom, co viděl jeho vystoupení se skupinou Rock Candy ve Starwoodu. Vince nejprve odmítl, když ho pozvali na konkurz. Potom, jako by to osud chtěl, se Rock Candy rozpadli, Vince po telefonátu od Tommyho přijal pozvání na konkurz. Krátce na to potkali svého prvního manažéra Allana Coffmana. Coffmanův švagr Robert \"Stick\" Crouch byl jeden ze členu co zajišťovali aparaturu pro skupinu a Coffman vlastnil společnost na uzavírání smluv Grass Valley, plánoval investovat nějaké peníze v zábavním odvětví. Jejich první vydaný singl se nazýval \"Stick to Your Guns/Toast of the Town\", který vydala pod nahrávací společností Leathür Records, která měla uzavřenou propagační a distribuční dohodu s Greenworld Distribution v Torrance. V listopadu 1981 vydali debutový album Too Fast for Love a prodalo se 20 000 kopií. Coffman a jeho společník Eric Greif připravili turné po Kanadě, zatímco využívají úspěch kapely na klubové scéně v L.A., aby se dohodli s několika nahrávacími společnostmi. Nakonec v roce 1982 podepsali smlouvu s Elektra Records. Na naléhání Elektry bylo album nanovo nahráno producentem Royem Thomasem Bakerem a znova vyšlo 20. srpna 1982. Kanadské turné způsobilo toužebný efekt zatímco národní titulky v novinách zaplnily zprávy o zatknutí skupiny na letišti v Edmontonu za pokus o vstup do země zfetovaní a policie přišla též na koncert kvůli údajné bombě na jevišti, tento podvod připravil Greif. V roce 1983 se změnil management, Doug Thaler a Doc McGhee vyměnili Coffmana. McGhee je známý jako manažér skupiny KISS, který připravil jejich návrat v roce 1996. Greif následně všechny zažaloval na nejvyšším soudu v L.A., soud se táhl několik let a shodou okolností se manažérem znova stal London, manažer původní Nikkovy skupiny. Coffman byl obžalován investory, kterým předtím prodal akciový kapitál ve skupině. Coffman poté vyhlásil bankrot zatímco dům aspoň třikrát předtím založil, aby překryl výdavky skupiny. Po odehrání na US Festivalu skupina dobyla Ameriku. Víc však byli známý za své „vyvádění v zákulisí“, šokující oblečení, vysokými podpatky, velké množství makeupu, nekonečné alkoholové a drogové prohřešky než za svou hudbu. Jejich mix metalu a glam rocku vyprodukoval několik masově prodávaných alb během 80. let včetně Shout at the Devil (15. října, 1983), Theatre of Pain (13. července, 1985) a Girls, Girls, Girls (13. července, 1987). Skupina měla také potyčky se zákonem a problémy v osobním životě. V roce 1984 Vince zdemoloval své auto na cestě do obchodu s alkoholem. Byla to čelní havárie a jeho spolujezdec Nicholas \"Razzle\" Dingley, bubeník skupiny Hanoi Rocks, se zabil. Vince byl obviněn z neúmyslného zabití a odsouzen na 30 dní ve vězení (Strávil jen 18 dní). V roce 1987 se Nikki téměř smrtelně předávkoval heroinem. Odvezli ho do nemocnice, cestou ho však vyhlásili právně za mrtvého, ale jeden medik odmítl dále nepokračovat v oživovaní a dvě injekce adrenalinu do srdce ho oživili. Těch pár minut \"na druhé straně\" ho inspirovaly k napsání písně \"Kickstart My Heart\", která se umístila na 18. místě v žebříčku Mainstream U.S. chart a nacházela se na albu Dr. Feelgood. Jejich způsob života téměř rozbil skupinu dokud Doug Thaler a Doc McGhee nezasáhli, odmítli evropské turné a všechny členy poslali na rehabilitaci s výjimkou Micka, který už se z toho dostal. Po \"očistění\" se Mötley Crüe dostali na vrchol vydáním pátého alba Dr. Feelgood v září roku 1989. V říjnu toho roku se stal jejich jediným albem, které se umístilo na první příčce a svou pozici si udrželo 109 týdnů. Doc McGhee byl ve stejném roce vyhozen po nedodržení několika slibů v souvislosti s Mírovým hudebním festivalem v Moskvě.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Svoje šesté album Decade Of Decadence vydali 14. října 1991. Album bylo jen jakási „pozornost“ pro fanoušky, zatímco pracovali na úplně odlišném novém albu. Avšak Vince byl v roce 1992 vyhozen, což samozřejmě způsobilo pokles skupiny v komerčních úspěších. V roce 1994 vydávají album Mötley Crüe s novým zpěvákem Johnem Corabim (bývalý člen skupin Angora a The Scream), které se umístilo v top 10. Doug Thaler byl manažérem až do roku 1994, dokud se skupina nerozpadla potom co jejich album nenaplnilo komerční očekávání. Kapela se znova spojila v roce 1997, když jejich současný manažér Allen Kovac a Neilův manažér Bert Stein dohodli setkání mezi Vincem, Tommym a Nikkim. Po usmíření vydali album Generation Swine, které sice debutovalo na 4. příčce a i napříč vystoupení skupiny na American Music Awards tak album utrpělo komerční neúspěch, který částečně zapříčinilo vydavatelství Elektra Records nedostatkem podpory. Skupina krátce na to opustila Elektru a založila si vlastní vydavatelství Mötley Records. V 90. letech byli Mötley Records pravděpodobně známější díky ženám, se kterými se oženili tři členové z kapely. Nikki a Tommy se oženili s bývalými slečnami Playboye a hvězdami seriálu Pobrežní hlídka. Tommy si vzal Pamelu Anderson a Nikki Donnu D'Errico. Vince, aby nezůstal pozadu, se oženil s Heidi Mark. Obě manželství Nikkiho i Tommyho skončily rozvodem, když Donna D'Errico požádala o rozvod na začátku roku 2006. Skupinu také zastihlo mnoho tragédií. V roce 1994 Vince utrpěl asi nejhorší ránu, když jeho dcera Skylar Neil zemřela na rakovinu. Vince spolu se svou bývalou manželkou Sharisou Ruddellovou (striptérka a zápasnice v bahně) krátce na to zažalovali společnost Rocketdyne za ukládaní chemického odpadu způsobující rakovinu v blízkosti jejich někdejšího domu v Simi Valley. Na druhé straně si Tommy odseděl šest měsíců ve vězení kvůli znásilnění své tehdejší manželky Pamely Anderson. V roce 1998 po vypršení smlouvy s Elektra Records zabezpečilo kapele úplnou kontrolu nad svou budoucností. Obsahovalo to také vlastnictví všech verzí původních alb. V roce 1999 skupina znova vydala všechny alba pod názvem \"Crücial Crüe\". Limitovaná edice obsahovala i dema a nevydané písně. V tomto roce Tommy odchází, aby se věnoval sólové kariéře, což znova vystupňovalo napětí mezi ním a Vincem. Nahradil ho Randy Castillo, který hrál na několika albech Ozzyho Osbourna. Avšak Randy zemřel na rakovinu 26. března 2002. Předtím nevyměňovali žádnou náhradu což vyústilo do přestávky v roce 2001 po jejich turné na podporu nedávno vydaného alba New Tattoo. Album se v žebříčku umístilo na 41. místě a prodalo se z něj méně než 150 000 kopií. Bubeníčka Samantha Maloney s nimi vystupovala během turné, což se ukázalo jako zlý nápad, protože spolu prožili menší aférku a jeho tehdejší manželka Donna to zjistila. Je známá během spolupráce s Courtney Love ve skupině Hole, kde v roce 1998 nahradila původní bubeníčku Patty Scheme. Samantha se poté vydala na turné s Love na podporu alba \"America's Sweetheart\". Mötley Crüe vydali po vystoupení v Salt Lake City DVD \"Lewd, Crüed & Tattooed\".", "section_level": 2}, {"title": "2004–2007.", "content": "Během následujících šesti let hrál Nikki ve skupinách 58 a Brides of Destruction, když Tommy vytvořil kapelu Methods of Mayhem a vystupoval jako sólový umělec. Vince pokračoval v turné také jako sólový umělec, většinou hrával písně Mötley Crüe. Mick, který má těžkosti se zády kvůli chorobě zvané ankylozující spondylitida, se v roce 2001 odebral do ústraní. V tomto roce vydávají svou autobiografii \"The Dirt\", která se umístila v první desítce nejlépe se prodávajících knih na seznamu New York Times. Kniha také přitáhla novou generaci fanoušků. Stala sa posvátnou „biblí“ pro rockery na celém světě a připravuje se její filmová podoba, když o ní projevili zájem Paramount a MTV. V roce 2004 vyšla kniha \"Tommyland\", na které Tommy spolupracoval. Anglický pořadatel Mags Revell se pokoušel znova spojit členy Mötley Crüe. Začal s reklamou, která v podstatě ukázala jak hodně fanoušci chtějí, aby se skupina zase spojila. Po několika setkáních s managementem, v září 2004 Nikki vyhlásil, že se s Vincem vrátili do studia a začali pracovat na novém materiálu. V prosince 2004 všichni čtyři původní členové ohlásili turné, které začalo 14. února 2005 v San Juan, Portoriko. Poslední album skupiny Red, White & Crüe vyšlo v únoru 2005 a obsahuje nejoblíbenější písně kapely a navíc tři novinky (If I Die Tomorrow, Sick Love Song a novou verzi písně od The Rolling Stones Street Fighting Man). Vznikla menší polemika, když se tvrdilo, že Tommy ani Mick na albu nevystupovali, ale zastoupili je bubeník skupiny Vandals Josh Freese a bývalý člen Beautiful Creatures, kytarista DJ Ashba. Avšak dokument televize VH1 poté ukázal, že Tommy Lee opravdu hrál některé z těch písní. Album vydané v Japonsku obsahovalo bonus, píseň I'm a Liar (and That's the Truth). Red, White & Crüe se umístilo v žebříčku na šestém místě a stalo se platinovým. Turné překvapilo, stalo se jedním z největších turné v roce 2005, vydělalo 33 mil. dolarů a stalo se 8. nejúspěšnějším toho roku. Skupina musela přidat další šňůru koncertů, aby splnila požadavky fanoušků. Vystupovali na takových pódiích jako KROQ Weenie Roast a Live 8, 25. října vydali DVD Carnival of Sins z koncertu v Grand Rapids, Michigan. Spolu se skupinou Motörhead vystoupili 10. prosince v Perthu, Austrálie, kde zahráli píseň Anarchy in the U.K., první singl od Sex Pistols. Nikkiho dlouho očekávaná kniha \"The Heroin Diaries\" by měla vyjít v roce 2006. 26. ledna 2006 byla oceněná hvězdou na Hollywoodském chodníku slávy při příležitosti 25. výročí skupiny. V roce 2006 by mělo vyjít jejich nové album, jehož producentem bude Bob Rock. 19. června 2006 se na stránce Motley.com objevila zpráva, že se skupina vydá na americké turné se skupinou Aerosmith. Turné začne 14. září v Holmdel, New Jersey.", "section_level": 2}, {"title": "2008- Reunion.", "content": "Členové se po The Final Tour necházeli vůbec a to až do roku 2018. Tehdy začaly práce na snímku The Dirt. Snímek ale oslovil novou generaci fanoušků a začala obrobvská internetová petice za návrat Mötley Crüe. Dne 19.listopadu kapela potvrdila již plnohodnotný reunion a potvrdili rovněž turné pro rok 2020 s Poison a Def Leppard.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz skupiny.", "content": "Mötley Crüe byli často označovaní za protagonisty \"hair metalu\" a porovnávaní s takovými skupinami jako Warrant, Poison, Whitesnake a Faster Pussycat. Ale ve skutečnosti se jejich hudba víc přibližovala ke kapelám Cheap Trick a New York Dolls. Skupiny jako Poison ve skutečnosti vznikly jako odezvy na úspěch Mötley Crüe a jsou jim za mnoho dlužní. Jako vedoucí skupina hair metalu byli Mötley Crüe velmi kritizovaní hudebním průmyslem i přesto, že byli klíčovými strůjci rock and rollu v 80. letech a získali velmi početnou základnu fanoušků. Mötley Crüe se často stávají inspirací pro mnohé umělce. Například Green Day, Moby, Murderdolls, Wednesday 13 a Marilyn Manson je vyzdvihovali za alba Too Fast for Love a Shout at the Devil. Také se však stali námětem mnohých hudebních videoklipů za svůj glam rockový vzhled, kde je parodovali mnozí rozliční hudebníci. Kromě hudby, Mötley Crüe také stanovili míru dekadentního rock and rollového chování. Po vydání The Dirt byli známí jako jedna z nejdekadentnějších a sebezničujících skupin v rockové historii, i když ne největší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mötley Crüe je americká heavy metalová skupina z Los Angeles založená roku 1981. Je považována za jednu z nejúspěšnějších amerických metalových skupin, prodala 41 mil. alb po celém světě, z toho 25 mil.v USA. V roce 2015 skupina ohlásila poslední turné a ukončila činnost. Poslední vystoupení proběhlo ve Staples Center v Los Angeles 31. prosince 2015. V roce 2019 kapela oznámila návrat po úspěchu dokumentu o kapele \"The Dirt\" na platformě Netflix.", "tgt_summary": "Mötley Crüe is an American heavy metal band formed in Los Angeles in 1981. The group was founded by bassist Nikki Sixx, drummer Tommy Lee, lead guitarist Mick Mars and lead singer Vince Neil. Mötley Crüe has sold over 100 million albums worldwide. They have also achieved seven platinum or multi-platinum certifications, nine Top 10 albums on the \"Billboard\" 200 chart (including 1989's \"Dr. Feelgood\", which is Mötley Crüe's only album to reach number one), twenty-two Top 40 mainstream rock hits, and six Top 20 pop singles. The band experienced several short-term lineup changes in the 1990s and 2000s; these included the introduction of vocalist John Corabi (who was Neil's replacement from 1992 to 1996) and drummers Randy Castillo and Samantha Maloney, both of whom filled in for Lee during his absence from the band from 1999 to 2004. The members of Mötley Crüe have often been noted for their hedonistic lifestyles and the androgynous personae they maintained. Following the hard rock and heavy metal origins on the band's first two albums, \"Too Fast for Love\" (1981) and \"Shout at the Devil\" (1983), the release of its third album \"Theatre of Pain\" (1985) saw Mötley Crüe joining the first wave of glam metal. The band has also been known for their elaborate live performances, which features flame thrower guitars, roller coaster drum kits, and heavy use of pyrotechnics. Mötley Crüe's most recent studio album, \"Saints of Los Angeles\", was released on June 24, 2008. What was planned to be the band's final show took place on New Year's Eve, December 31, 2015. The concert was filmed for a theatrical and Blu-ray release in 2016. After two-and-a-half years of inactivity, Neil announced in September 2018 that Mötley Crüe had reunited and was working on new material. On March 22, 2019, the band released four new songs on the soundtrack for its Netflix biopic \"The Dirt\", based on the band's \"New York Times\" best-selling autobiography. The soundtrack went to Number 1 on the iTunes All Genres Album Chart, Number 3 on \"Billboard\" Top Album and Digital Album sales chart, Number 10 on Billboard Top 200, and Top 10 worldwide. The autobiography returned to \"New York Times\" Best Seller list at number 6 on Nonfiction Print and number 8 on Nonfiction Combined Print & E-Book.", "id": 1179810} {"src_title": "Samarra", "tgt_title": "Samarra", "src_document": [{"title": "Samarra v pravěku a starověku.", "content": "Nejstarší osídlení Samarry sahá do období samarrské kultury v chalkolitu (asi 5500 - 4800 př. n. l.). Archeologická lokalita s hliněnými domy je rozsáhlá (asi 10 km²) a dala kultuře jméno, ale nejvýznamnější nálezy této kultury patří lokalitě Tell es Sauván. V samarrské kultuře se objevují stopy po umělém zavlažování a pěstování lnu, byla již usedlá a měla jistou sociální strukturu. Významná je především svou jemnou keramikou s ornamentací na tmavém pozadí, ve výzdobě se kombinují geometrické motivy s postavami žen, zvířat a ptáků. Tato keramika byla prvním typem rozšířeným ve značné části Blízkého východu. Asyrské město Sur-marrati, které nechal zbudovat král Sinacherib kolem roku 690 př. n. l., se dnes většinou ztotožňuje s nalezištěm al-Huwaysh na druhém břehu Tigridu naproti dnešní Samaře. Později je oblast Samarry osídlena zřídka, místo se objevuje v historických pramenech pod řeckým pojmenováním \"Souma\" (Klaudios Ptolemaios), latinským \"Sumere\" (Ammianus Marcellinus), syrským \"Sumra\" (Michal Syrský). Možnost růstu obyvatel zaznamenala oblast v době, kdy byl rozšířen kanál Nahrawan vytvořením severní větve Qatul al-Kisrawija. Stavba je připisována sásánovskému králi Husravovi I. (531-578). Na památku dokončení této stavby byla u kanálu jižně od Samarry postavena věž a u severní větve zase palác s parkem pro pořádání honů. Mladší kanál Qatul Abi al-Jund postavil abbásovský chalífa Hárún ar-Rašíd, dokončen byl r. 796.", "section_level": 1}, {"title": "Abbásovská epocha.", "content": "Roku 836 upadli do nemilosti abbásovského chalífy al-Mu'tasima mamlúci, turečtí a arménští žoldnéři v abbásovském vojsku, kteří v Bagdádu začali vyvolávat nepokoje. Al-Mu'tasim přemístil své sídlo do nově vybudovaného města Samarra (založeno 833) severozápadně od Bagdádu. Samarra pak byla hlavním městem abbásovské islámské říše do r. 896. Al-Mu'tasimův nástupce al-Wathiq vytvořil ze Samarry čilé obchodní středisko, město bylo rozšířeno i za chalífy al-Mutawakkila. V této době byla vybudována slavná Velká mešita se spirálovitým minaretem (852). Al-Mutawakkil postavil i palác a rozlehlý park pro svého syna al-Mu'tazze. Za vlády al-Mu'tadida se abbásovská vláda znovu vrátila do Baghdádu. Samarra poté prožívá dlouhé období úpadku, které se prohloubilo po 13. století, kdy se koryto Tigridu od města oddálilo.", "section_level": 1}, {"title": "Islámské památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mešita al-Askaríja.", "content": "V Samaře se nalézá jedna z nejvýznamnějších šíitských mešit světa, mešita al-Askaríja, postavená r. 944. Mešita je současně mauzoleem desátého a jedenáctého šíitského imáma Ali al-Hadiho a Hasana al-Askariho. Jsou zde uloženy i ostatky „tajného“ imáma Muhammada al-Mahdiho, který byl dvanáctým a posledním šíitským imámem. To učinilo ze Samarry významné poutní místo šíitů. Navíc tu jsou pohřbeny dvě příbuzné proroka Muhammada a šiítských imámů Hakíma Chatún a Narjis Chatún, které jsou vysoce zbožňovány šíitskými i sunnitskými muslimy. Přestože obyvatelé Samarry jsou převážně sunnité s jinými náboženskými praktikami nežli šíité, mají v úctě své předky pochované v al-Askaríji a před invazí USA do Iráku v roce 2003 šíité nikdy neměli problémy s přístupem ke svým svatým místům. Ústřední místo zaujímala do svého zničení r. 2006 zlatá kopule s oslňujícím leskem. Měla obvod 68 m a bylo na ní 72 000 plátků zlata, jednalo se o jednu z největších kopulí islámského světa. Mešita měla dva zlaté minarety vysoké 36 m. Má světlou fasádu s jednoduchou bílou, modrou a tyrkysovou výzdobou. Minarety byly celé pozlacené a byly na nich i věžní hodiny ze zlata. Zřítily se po výbuších 14. června 2007. Nádvoří je široké a zdi pokryty modrými dlaždicemi.", "section_level": 2}, {"title": "Velká mešita s minaretem.", "content": "Velká mešita byla jednou z největších mešit islámského světa a její spirálovitý minaret al-Malwejía zůstává dosud dominantou města. Mešita byla postavena r. 852 z cihel a hlíny. Její obdélníkový areál má rozměry 240 x 160 m, obvodové zdi 10 m vysoké a 2,65 m silné měly 44 věží. Nádvoří obklopovaly ze všech stran arkády. Většina z nich byla obrácena směrem k posvátné Mekce. Mešita je dnes do značné míry v ruinách. Minaret se vypíná ve vzdálenosti 27 m severně od mešity do výše 52 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Chalífova rezidence.", "content": "Svoji rezidenci nechal postavit chalífa al Mu'tasim r. 835 na dohled Tigridu a měla 700 m dlouhou čelní stěnu. Dnes zde můžeme spatřit pouhá tři klenutá průčelí, střední o půdorysu 17,5 x 8 m a výšce 12 m. Tato část je nezývána \"Bab al-'Amma\" (Lidové brány), neboť zde chalífa přijímal hold a žádosti svého lidu.", "section_level": 2}, {"title": "Mešita Abú Dulúfa.", "content": "Na konci ústřední městské ulice Al-Adham, 22 km severně od centra města, se dosud zachovaly zbytky Abú Dulúfovy mešity s pěkným nádvořím a malým 19 m vysokým spirálovitým minaretem. Byla postavena r. 860 al-Mutawkkilem jako malá napodobenina Velké mešity a jejího minaretu.", "section_level": 2}, {"title": "Palác al-Ma'shouq.", "content": "Palác je umístěn na východním břehu Tigridu asi 10 km severozápadně od Samarry. Cihlový palác leží na vyvýšenině nad řekou a má arkády nesoucí střechu. Spirálovitá cesta vede ke komnatám paláce, celá je lemována ornamenty s hliněnými arabeskami. Zevnitř jsou oblouky i pilíře přilepeny ke zdem. Tento palác, někdy nazývaný jako Palác lásky (Al-Ashiq), postavil chalífa al-Mu'tamid r. 889 těsně předtím, než opustil Samarru a vrátil se do Bagdádu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Ve 20. století bylo pro Samarru důležité vybudování umělého jezera Tharthar na Tigridu, jehož přehrazení zamezilo častým záplavám v oblasti Bagdádu. Mnoho obyvatel oblasti muselo tehdy ze svých vesniček odejít a zvýšilo počet obyvatel Samarry.", "section_level": 1}, {"title": "Zničení kopule mešity al-Askaríja 2006.", "content": "Samarra je jedním z důležitých míst provincie Salah ad-Dín. Po invazi USA v roce 2003 se dříve klidné a snášenlivé město stalo jedním ze středisek tzv. Sunnitského trojúhelníku a sunnitského odporu. Napětí mezi sunnity a šíity vyvrcholilo 26. února 2006, kdy byla zlatá kopule mešity al-Askaríja zničena při bombovém útoku, který stál životy stovky lidí. Žádná politická či teroristická skupina se k útoku nepřihlásila, ale předpokládá se pozadí jedné ze sunnitských organizací mudžáhedinů.", "section_level": 2}, {"title": "Zničení minaretů mešity al-Askaríja 2007.", "content": "14. června 2007 kolem osmé hodiny ranní místního času došlo v mešitě al-Askaríja ke dvěma novým detonacím. Ty měly za následek destrukci obou zlatých minaretů, které se krátce nato zřítily. Útok se odehrál za přítomnosti hlídek policistů, kteří objekt předchozího útoku střežili.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samarra (arabsky سامراء ) je město v Iráku. Leží na východním břehu Tigridu v guvernorátu Saladdín 125 km severozápadě od Bagdádu, v roce 2002 mělo 201 700 obyvatel. Středověcí islámští spisovatelé předpokládali, že jméno \"Samarra\" vzniklo z arabského výrazu \"Sarre men ra'a\" (tj. \"radost pro každého, kdo vidí\"). Tuto frázi později arménští vojáci obrátili na \"Samarra\", doslova \"smutek pro každého, kdo vidí\".", "tgt_summary": "Samarra (, \"\") is a city in Iraq. It stands on the east bank of the Tigris in the Saladin Governorate, north of Baghdad. In 2003 the city had an estimated population of 348,700. During the sectarian violence in Iraq (2006–07), Samarra was in the \"Sunni Triangle\" of violence. In the medieval times, Samarra was the capital of the Abbasid Caliphate and is the only remaining Islamic capital that retains its original plan, architecture and artistic relics. In 2007, UNESCO named Samarra one of its World Heritage Sites.", "id": 1948358} {"src_title": "Vojtěch Preissig", "tgt_title": "Vojtěch Preissig", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Po skončení studia na pražském reálném gymnáziu (maturita 1892) a dokončení následného studia (1892 až 1897) na pražské Uměleckoprůmyslové škole odjel Vojtěch Preissig v roce 1898 do Paříže. Tady se (mimo jiné) vyučil tiskařskému řemeslu. Do Prahy se vrátil až roku 1903 a to již jako renomovaný grafik. Ve Spojených státech amerických působil od roku 1910 v New Yorku. V roce 1916 dostal Preissig nabídku místa ve Wenthworth institutu v Bostonu a až do roku 1924 tu pracoval ve funkci vedoucího grafického uměleckého oddělení. Během první světové války byl Preissig činný v československém zahraničním odboji, politicky se angažoval od roku 1917, kdy pracoval pro odbočku Československé národní rady dislokovanou v New Yorku. Pro tuto odbočku vytvářel vizuální propagační kampaň (soubory plakátů a pohlednic). Také organizoval nábor českých a slovenských dobrovolníků do československé zahraniční armády ve Francii. Po vstupu Spojených států do první světové války se Viktor Preissig podílel i na propagační kampani americké armády. Po skončení první světové války vytvořil Preissig (v roce 1919) soubor návrhů na československou státní vlajku, ale žádný z jeho návrhů nebyl akceptován. Ve dvacátých letech dvacátého století se věnoval volné tvorbě jakož i knižní grafice. Po návratu do Československa (1931) pracoval ve třicátých letech dvacátého století jako spolupracovník uměleckého oddělení Památníku osvobození a rovněž se věnoval volné tvorbě. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Preissig aktivně zapojil do ilegální protiněmecké odbojové činnosti. Společně se svojí dcerou Irenou Bernáškovou byl v roce 1940 zatčen gestapem a za ilegální činnost vězněn v nacistických koncentračních táborech. Následkem celkového fyzického vyčerpání zemřel v koncentračním táboře Dachau v polovině roku 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobný životopis.", "content": "Narodil se ve vile Jakobi v obci Světec. Jeho otec byl důlní inženýr Eduard Preissig (1838-??), matka Berta, rozená Augustinovičová (1844-??). Rodiče s celkem osmi dětmi se v roce 1884 se přestěhovali do Prahy. Od jedenácti let studoval na 1. české reálce v Ječné ulici v Praze, kde v roce 1892 odmaturoval. V maturitním vysvědčení má oznámkované kreslení: „výborný, – práce vynikají hojností a dokonalým provedením“. Od roku 1892 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Bedřicha Ohmanna, kde svoje studium dokončil roku 1897. O rok později odjel přes Vídeň a Mnichov do Paříže, aby spolupracoval s Alfonsem Muchou a studoval grafické techniky v soukromých ateliérech Emila Delauna a Augusta Schmida. V roce 1903 se vrátil zpět do Prahy a začal pracovat v České slévárně písma. Od roku 1905 měl vlastní grafický ateliér, právě grafické práce ve stylu secese z těchto let jsou z jeho tvorby nejznámější. Vynikající byly jeho ilustrace, grafické úpravy knih a plakáty. Vojtěch Pressig založil časopis \"Česká grafika\", dále byl ve Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Vlivem finančních problémů (byl mu soudní exekucí zabaven ateliér) odjel v roce 1910 do Spojených států. Zde byl pedagogem na škole Art Students League a reklamním grafikem. Později učil na Kolumbijské univerzitě. Za pobytu v USA se zabýval typografií a vytvářel abstraktní kompozice, které se blíží pozdějšímu op-artu než tehdejší geometrické abstrakci. Typografii i vyučoval na Wentworth Institut v Bostonu. Experimentoval s asamblážemi – kolážemi z běžných předmětů, otiskoval materiály. První Pressigovo písmo bylo koncipováno kolem roku 1912, zavedeno bylo 1925 Státní tiskárnou v Praze. Během 1. světové války žil v USA a podporoval aktivně protirakouský odboj; tvořil náborové plakáty do Československých legií. V kampani za svobodu Československa roku 1918 použil své nové plakátové písmo (verzálky). Ve 20. letech vznikla více než polovina Preissigových ex libris. Po dlouhotrvajících neúspěších definitivně skončil s grafikou roku 1934. Poté se soustředil na malbu. Více experimentoval s abstrakcí. Roku 1933 byla v Praze v Topičově salonu uspořádána úspěšná Preissigova retrospektivní výstava a ve Světci u Bíliny bylo otevřeno Preissigovo museum. Roku 1931 se vrátil do Prahy a jeho tvorba se transformovala do abstraktní malby.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a protinacistický odboj.", "content": "Dne 30. července 1901 se oženil; s manželkou Irenou, rozenou Vaňousovou ze Žacléře (1882-??) měl tři dcery. Vojtěška se narodila v Paříži (1902-??), prostřední Irena provdaná Bernášková (1904-1942) a nejmladší Yvona (1907-??) se narodily v Praze. Během nacistické okupace byl členem ilegální skupiny. Se svou dcerou Irenou Bernáškovou jako člen odbojové skupiny vydával ilegální časopis \"V boj\", byl autorem několika kreseb na jeho titulní straně. S výrobou časopisu pomáhaly obě další dcery i širší příbuzenstvo. Roku 1940 byl zatčen gestapem, později odveden do koncentračního tábora Dachau, kde po třech letech zahynul. Dcera Irena byla popravena v roce 1942 v Berlíně.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Preissigova potřeba vidět svět v celku, zkoumat souvislosti mezi člověkem a přírodou, kosmickými zákonitostmi, zásadním způsobem motivovala jak jeho tvorbu, tak i osobní postoj k životu. Zkoumal vzájemné vztahy barev a tvarových konstrukcí, čímž přivedl secesní ornamentiku k novému geometrickému významu. Objevoval nové možnosti tisku z výšky při otisku struktur koláží. V nich poprvé použil provázky, smirkový papír, piliny a nitě. Některé koláže – matrice pro tisk – se zachovaly. Název jim byl dán až dodatečně po Preissigově smrti. Dodržoval tyto zásady: Cestou malby uvažoval o obecnějších rovinách tvorby a života, o jejich podstatě. Sledoval vztahy světla, barvy, linie a prostoru, rytmy zrodu a zániku. A znovu experimentoval. Barvy na plátno stříkal, nanášel v silných vrstvách, vymýšlel postupy vytváření rozpraskaných a plasticky modelovaných linií.", "section_level": 1}, {"title": "Typografie.", "content": "Po návratu do Prahy (1903) pracoval v České slévárně písma. Pro potřeby svého ateliéru zakoupil písma \"Arlington\", \"Cheltenham\", \"Pabst\", \"Post\" a \"Roycroft\", ke kterým přikresloval česká diakritická znaménka. Během amerického pobytu navrhl první verzi své antikvy (1912). Preissigova antikva byla realizována v roce 1925 v písmolijně Státní tiskárny v Praze a byla prvně použita k tisku přednášky prezidenta republiky T.G. Masaryka při otevření Ústavu slovanských studií v Paříži (písmo bylo v roce 1999 digitalizováno Františkem Štormem a Otakarem Karlasem).", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní desky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní deska – V. Preissig.", "content": "Pamětní deska je umístěna v obci Světec na zdi zámku u pravého vchodu směrem ze zámeckého nádvoří. Na desce je nápis:", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní deska V. Preissig a I. Bernášková.", "content": "Pamětní deska je umístěna na domě na adrese: Jihovýchodní VIII 944/11, 141 00 Praha – Záběhlice. Za protektorátu se ulice jmenovala Südoststrasse VIII. a bydlel zde Vojtěch Preissig. V jeho bytě se připravovala k vydání a od konce roku 1939 se zde i vydávala - od čísla 28 - \"spořilovská\" varianta ilegálního časopisu V boj. Deska sestává z centrálního horního nápisu: VOJTĚCH PREISSIG A JEHO DCERA IRENA \"PANÍ INKA\". Pod ním se nachází reliéf dvou tváří z profilu; oba hledí směrem doprava. Blíže k pozorovateli je reliéf V. Preissiga, za ním v pozadí pak reliéf jeho dcery I. Bernáškové. Podél levého svislého okraje reliéfu jsou uvedeny informace o Vojtěchu Preissigovi: Podél pravé svislé hrany centrálního reliéfu jsou údaje o jeho dceři Ireně Bernáškové:", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "‎", "section_level": 2}], "src_summary": "Vojtěch Preissig (31. července 1873 Světec (okres Teplice) – 11. června 1944 Dachau, Německo) byl český grafik, typograf, malíř, ilustrátor, účastník protirakouského i protinacistického odboje.", "tgt_summary": "Vojtěch Preissig (31 July 1873 – 11 June 1944) was a Czech typographer, printmaker, designer, illustrator, painter and teacher. He studied in Prague at the School of Applied Industrial Art (in Friedrich Ohmann's Decorative Architecture workshop) from 1892 to 1896 and at the School of Decorative Architecture from 1897 to 1898.", "id": 1505168} {"src_title": "Jarníkův algoritmus", "tgt_title": "Prim's algorithm", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Algoritmus začíná s jedním vrcholem a postupně přidává další a tím zvětšuje velikost stromu do té doby, než obsahuje všechny vrcholy.", "section_level": 1}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Jednoduchá implementace s použitím reprezentace grafu pomocí matice sousednosti a prohledáváním pole cen má časovou složitost \"O(V)\". S použitím binární haldy a seznamu sousedů dosáhneme složitosti \"O(E log V)\", kde E je počet hran a V je počet vrcholů. S použitím sofistikované Fibonacciho haldy složitost snížíme až na \"O(E + V log V)\", což je obzvláště rychlé u grafů, kde \"E\" je formula_18. na začátku jsou všechny vrcholy nastaveny na status \"dosud neviděn\", startovní vrchol je umístěn do grafu a všechny hrany do haldy tak, aby vracela hranu s nejnižší vahou.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace v pseudokódu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S použitím haldy.", "content": "Pro každý \"vrchol\" v \"grafu\" V popisu algoritmu výše, Cyklus selže pokud halda vrátí nulu. Seznam sousedů je vytvořen tak, aby mohl vrátit orientovaný graf.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz správnosti.", "content": "Nechť formula_19 je souvislý, ohodnocený graf. S každou iterací Jarníkova algoritmu je přidána hrana, která spojuje vrchol v podgrafu s vrcholem mimo podgraf. Jelikož je formula_19 souvislý, musí existovat cesta mezi všemi dvojicemi vrcholů. Nechť výstup Jarníkova algoritmu je formula_21 a formula_22 je minimální kostra grafu formula_19. Jestliže formula_24, pak formula_21 je minimální kostra grafu. V opačném případě, nechť formula_26 je první hrana přidaná během konstrukce formula_21, která není v formula_22 a formula_4 je množina vrcholů spojených hranami přidanými před formula_26. Pak jeden konec hrany formula_26 je v formula_4 a druhý není. Jelikož formula_22 je kostra grafu formula_19, pak musí existovat cesta v formula_22 spojující oba konce hrany. Někde v této cestě se musí objevit hrana formula_36 spojující vrchol ve formula_4 s vrcholem, který není ve formula_4. Ve chvíli, kdy je formula_26 přidána k formula_21 by mohla být místo ní přidána také formula_36, pokud by ovšem vážila méně. Jelikož ale byla přidána formula_26, můžeme soudit, že Nechť formula_44 je graf získaný odstraněním formula_36 a přidáním formula_26 z formula_22. Je snadné ukázat, že formula_44 je souvislý, má stejný počet hran jako formula_22 a celková váha hran není vyšší než u formula_22. formula_44 je tudíž minimální kostra grafu formula_19 a obsahuje formula_26 a všechny hrany přidané předtím při konstrukci formula_4. Opakováním těchto kroků nakonec zjistíme, že minimální kostra grafu formula_19 je identická s formula_21. Tímto jsme tedy dokázali, že formula_21 je minimální kostra grafu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jarníkův algoritmus (v zahraničí známý jako Primův algoritmus) je v teorii grafů algoritmus hledající minimální kostru ohodnoceného grafu. Najde tedy takovou podmnožinu hran grafu, která tvoří strom obsahující všechny vrcholy původního grafu a součet ohodnocení hran z této množiny je minimální. Poprvé algoritmus popsal Vojtěch Jarník roku 1930, později byl znovuobjeven roku 1957 Robertem Primem a poté ještě jednou roku 1959 Edsgerem Dijkstrou. V zahraničí se téměř výlučně používá označení \"Primův algoritmus\", vzácně pak \"Jarníkův algoritmus\" nebo \"DJP algoritmus\".", "tgt_summary": "In computer science, Prim's (also known as Jarník's) algorithm is a greedy algorithm that finds a minimum spanning tree for a weighted undirected graph. This means it finds a subset of the edges that forms a tree that includes every vertex, where the total weight of all the edges in the tree is minimized. The algorithm operates by building this tree one vertex at a time, from an arbitrary starting vertex, at each step adding the cheapest possible connection from the tree to another vertex. The algorithm was developed in 1930 by Czech mathematician Vojtěch Jarník and later rediscovered and republished by computer scientists Robert C. Prim in 1957 and Edsger W. Dijkstra in 1959. Therefore, it is also sometimes called the Jarník's algorithm, Prim–Jarník algorithm, Prim–Dijkstra algorithm or the DJP algorithm. Other well-known algorithms for this problem include Kruskal's algorithm and Borůvka's algorithm. These algorithms find the minimum spanning forest in a possibly disconnected graph; in contrast, the most basic form of Prim's algorithm only finds minimum spanning trees in connected graphs. However, running Prim's algorithm separately for each connected component of the graph, it can also be used to find the minimum spanning forest. In terms of their asymptotic time complexity, these three algorithms are equally fast for sparse graphs, but slower than other more sophisticated algorithms. However, for graphs that are sufficiently dense, Prim's algorithm can be made to run in linear time, meeting or improving the time bounds for other algorithms.", "id": 1253678} {"src_title": "Stronghold Crusader", "tgt_title": "Stronghold: Crusader", "src_document": [{"title": "Jednotky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křižáčtí vojáci.", "content": "Křižáci se verbují v kasárnách a ke svému zrekrutování potřebují příslušné zbraně, proto může trvat déle než u Arabů, než se postaví evropské vojsko. Jsou celkem nenároční na peníze a je jich celkem více, než arabských žoldnéřů. Některé doplňkové evropské jednotky je mohou verbovat ještě v spolku techniků, sídle razičů nebo katedrále. Evropský lučištník je lehkou levnou střeleckou jednotkou. Jeho výhodou je především jeho rychlost a cena. Nemá žádné brnění, a proto moc nevydrží. Je ideální obrannou jednotkou v kombinaci se střelci s kuší. Je účinný zejména proti jednotkám, které nemají brnění. Je schopný kopat vodní příkop. Kopiník je levná pěší jednotka která se dá použít do první linie. Je celkem rychlý a v obranném nebo útočném postoji se může sám od sebe rozběhnout. Jeho sprint hráč nemůže ovládat. Jeho síla spočívá v kvantitě. Nemá brnění, proto skoro nic nevydrží. Je schopný lézt na žebříky a kopat vodní příkop. Voják s palcátem je ideální jednotka pro frontální útok. Díky své lehké zbroji je odolnější než Kopiník, zejména vůči lukostřelcům. Je výjimečně rychlý a dává velké poškození. Je schopný lézt na žebříky a kopat vodní příkop. Střelec s kuší je ideální obranná střelecká jednotka. Díky své zbroji je velmi pomalý a jeho kuše se pomalu nabíjí. Za to však jeho střely jsou velmi přesné a účinné i proti obrněným jednotkám. Dost vydrží a dá velkou práci ho z hradeb sestřelit. K útoku se vůbec nehodí, protože nejspíš zemře ještě dříve, než stihne vystřelit. Neleze na žebříky ani nekope vodní příkop. Halapartník je jednotka určená k obraně hradu, díky svému brnění hodně vydrží, ale halapartna není ideálním útočným nástrojem, kterým by se způsobovalo velké poškození. Je rychlý jako střelec s kuší a může kopat vodní příkop, neleze však na žebříky. Elitní jednotka každého vojska. Je nejpomalejší jednotka ze hry, jeho útok je však zdrcující a také hodně vydrží. Hodí se k obraně ale i k útoku. Nekope vodní příkop ani není schopný vylézt na žebřík. Rytíř na koni velmi rychlá a odolná jednotka. Kvůli svému koni není schopný vylézt ani na hradby, natož na žebřík a kopat příkop. Nevyleze proto ani na sídlo lorda a nehodí se proto jako hlavní jednotka pro úplnou likvidaci nepřítele. Hodí se spíše pro záškodnické útoky na nepřátelskou ekonomiku. Technici jsou jednotky sloužící ke stavbě obléhacích strojů. Nemají brnění, proto nic nevydrží a při napadení se vůbec nebrání. Je schopný kopat vodní příkop a neleze na žebříky. Tato levná jednotka nese žebřík, po kterém mohou některé jednotky vylézt na nepřátelské hradby. Je velmi rychlý, ale nic nevydrží a není schopný vykopat vodní příkop. Raziči jsou jednotky určené k obléhání nepřátelského hradu. Vykopou tunel až k nepřátelským hradbám, kde následně svůj tunel strhnou a tak hradby poškozují. Jsou relativně rychlí, ale než zmizí pod zemí jsou při kopání tunelu zranitelní. Díky svému krumpáči se dají použít jako slabá útoční jednotka. Mnich je pomalá a levná jednotka, moc toho nevydrží a ani nemá velký útok, přesto ve větším množství se s ním dá zaútočit. Hráči ho většinou najímají ve chvílích, kdy je jejich hrad ve smrtelné křeči, kdy nejsou zbraně a na žoldáky nejsou peníze, jako poslední obrannou linii.", "section_level": 2}, {"title": "Arabští žoldáci.", "content": "Na rozdíl od evropských jednotek Arabové nepotřebují ke svému najmutí zbraně. Jediným kritériem pro jejich nájem jsou peníze. Žoldáky používají všichni arabští hrdinové a v omezené míře někteří křižáci. Arabské jednotky nejsou z valné většiny přesným ekvivalentem svých evropských protějšků. Všechny jsou k mání ve stanovišti žoldnéřů. Jednotka na první pohled stejná jako evropský lučištník. Liší se jen tím, že nekope vodní příkop. Je také o trochu odolnější (vydrží například ránu z balisty na věžích nebo z kuše, zatímco evropský lučištník ani jednu) a střílí rychleji. Střelec z praku je nejlevnější střelec ve hře. Má malý dostřel a způsobuje malá zranění, přesto ve větším počtu dokáže napáchat velké škody. Podobně jako lučištníci je účinný proti jednotkám, které nemají brnění. Otrok je nejlevnější pěší jednotka ve hře. Je ozbrojen hořící pochodní a používá se ve větším počtu při útoku na nepřátelské budovy, které zapálí. Když má nepřítel mnoho hořlavých bodů blízko sebe, tak mu stačí zapálit jednu a oheň mu zničí celý hrad. Jsou velmi zranitelní především vůči lučištníkům. Jako jediné arabské jednotky jsou schopny vykopat vodní příkop. Nájemný vrah je taktickou útočnou jednotkou. V blízkosti nepřátel se dokáže částečně zneviditelnit a uniknout nepřátelské pozornosti. Používá kotevní háky, díky kterým vyšplhá na nepřátelské hradby a otevře brány. Stěžejní jednotka arabského pěšího útoku. Nemá těžké brnění jako evropský rytíř, proto je i o něco rychlejší, ale je více zranitelný, zejména vůči střelcům z kuše. Výhodný když je málo železa. Jediný útočný střelec ve hře. Díky svému oři je lučištník na koni velmi rychlý a na rozdíl od všech ostatních střelců dokáže střílet za jízdy. Je také odolnější než ostatní lučištníci. Velmi efektivní při větším množství, když jich máte hodně, dokážou nepřátelský hrad doslova \"vystřílet\". Nejdražší jednotka ve hře. Je velmi pomalý a má malý dostřel. Na své nepřátele vrhá láhve s řeckým ohněm, čímž je velmi účinnou zbraní při obraně hradu.", "section_level": 2}, {"title": "Lord.", "content": "Lord je hlavní osobou v hradu. Během bojových misí, nebo momentálního ohrožení je jeho místo na svém sídle. V dobách míru, nebo mapách jen pro stavění se lord potuluje kolem usedlosti po celé mapě. Jde ho označit a nařídit mu, aby se přesunul, kam chce hráč. Rovněž může bojovat a žádná jednotka se mu sama o sobě nemůže rovnat, vůči početní přesile je však zranitelný. V běžných bojových misích jde každému hráči o to, zabít nepřátelského hrdinu a nenechat si zabít svého. Lordova smrt většinou znamená konec hry (pokud tvůrcem mapy není nastaveno jinak).", "section_level": 2}, {"title": "Hrdinové.", "content": "Stronghold crusader původně obsahuje osm počítačových soupeřů, tři Araby a pět křižáků. Někteří z nich byli již v ostatních verzích Strongholdu. Kromě nich se ještě na internetu dají sehnat i bonusoví králové a kteří se musejí do hry instalovat. Každý z hrdinů staví jiný hrad a každý hrdina může stavět svůj hrad v různých modifikacích, verbuje jiné bojovníky a používá odlišnou strategii.", "section_level": 1}, {"title": "Křižáci.", "content": "Zde je přehled a charakteristika křižáckých velitelů. Oproti Arabům jsou křižáci více různorodí, protože evropských jednotek je více než arabských. Někteří křižáci jsou schopni využívat arabské žoldnéře.", "section_level": 2}, {"title": "Krysa.", "content": "Krysa je nejlehčím protivníkem ve hře. Jeho malý hrad neobsahuje téměř žádné věže. Jako jediný soupeř může mít otevřený vstup do hradu pomocí schodů. Vyrábí a útočí jen kopiníky a evropské lučištníky a není schopen používat obléhací stroje ani arabské žoldnéře. Jeho výhodou jsou relativně malé intervaly mezi jednotlivými útoky a pokud je v nepřátelském týmu více Krys, může být hráč pod útokem v jednom kuse. Díky také malé pořizovací ceně svých jednotek je Krysa schopen udržet pohromadě větší množství peněz. Těží jen dřevo a kámen a nestaví žádné stavby, kterými by si zvedal popularitu, či donucovací prostředky, aby jeho lid více pracoval.", "section_level": 3}, {"title": "Had.", "content": "Hadův je středně silný soupeř známý z minulých dílů Stronghold. Jeho hrad velmi připomíná větší verzi hradu Krysy, obklopenou vodním příkopem. Had je spíše než opravdový soupeř především nebezpečný záškodník, který je schopen využívat v omezené míře arabské žoldnéře, a to arabské lučištníky, střelce z praku a především arabské otroky, které Had vysílá na sebevražedné mise, které ochromí ekonomiku soupeře a srazí ho na kolena. Z křižáckých jednotek vyrábí kopiníky a evropské lučištníky, inženýry a muže s žebříky, je také schopen používat obléhací zbraně, a to katapult. Jeho nebezpečnost spočívá především v jeho zákeřných útocích jeho otroků, proto je nejnebezpečnější v týmu, kde má silnější spojence, kteří ho ochraňují. Jeho frontální útoky, byť za podpory obléhacích zbraní, jsou proti mohutným opevněním takřka bezzubé. Další jeho nevýhodou je, že neudrží pohromadě své peníze. Těží dřevo, kámen, příležitostně dehet (ale jen k prodeji, není schopný jej použít k obraně svého hradu). Stejně jako Krysa nestaví stavby ovlivňující popularitu ani pracovní výkonnost obyvatel.", "section_level": 3}, {"title": "Prase.", "content": "Další starý známý z předchozích Strongholdů – Prase. Prase se dá soudit jako středně obtížný soupeř. Vyrábí jen evropské vojáky s palcátem a střelce z kuše, čímž má vyvážené vojsko pro útok i obranu. V jeho hradu se už dá najít několik velkých věží, schopných nést obranné stroje. Prase jich ovšem nevyužívá, proto útočníkovy obléhací stroje jsou před obránci v bezpečí. Hrad chrání nízká zeď bez cimbuří, která je snadná k překonání. Není schopný využívat Araby. Těží dřevo, kámen, železo, ze kterého vyrábí zbraně a dehet na prodej. Stejně jako Krysa a Had tak ani Prase nastaví budovy k ovlivnění popularity ani k ovlivnění pracovního tempa svých poddaných.", "section_level": 3}, {"title": "Vlk.", "content": "Vlk, Lupus, Krásný tesák… nejstrašlivější ze všech lordů ve hře, a taky nejtěžší ze všech ostatních. Obrana jeho hradu využívá vše, co lze použít, tedy pasti s kůly, rozmazaný dehet, připravený spálit útočící vojsko. Staví tři velikosti hradu, které se dají vidět ještě v různých modifikacích, a to lehký, střední a těžký. Lehký hrad má průměrně silné hradby, srovnatelné se Lvím srdcem, či Saladinem. Střední hrad je snad nejtěžší dobýt, má obranu naprosto vyváženou v silnější verzi, než lehký hrad. Achillovou patou těžkého hradu je paradoxně jeho velikost. Hrad je tak velký, že rozmístit jednotky k jeho obraně spolkne spoustu vojáků, peněz, ale hlavně času, proto klíčem k úspěchu zdolat tento hrad je soupeřova rychlost. Vlk verbuje do svého vojska rytíře, halapartníky, evropské lučištníky, střelce s kuší, z Arabů pak arabské lučištníky a lučištníky na koni. Z obléhacích strojů využívá katapulty a obléhací praky, kolem hradu mívá rozmístěny zápalné balisty. Těží dřevo, kámen, železo a dehet. Staví si ve svém městě náboženské stavby a hospody kvůli popularitě a šibenice kvůli výkonnosti svého lidu, je to krutovládce.", "section_level": 3}, {"title": "Lví srdce.", "content": "Richard Lví srdce je novinkou ve Stronghold Crusader. Patří mezi těžké protivníky. Verbuje evropské lučištníky, halapartny a rytíře a nemůže používat arabské žoldnéře. Jeho hrad je obdélníkového tvaru a na svých velkých věžích mívá balisty a praky, také rád používá techniky s vroucím olejem, což je smrtící zbraň, pokud ji útočník podcení, nebo přehlédne. Jeho nevýhodu je, že nevyrábí střelce s kuší a na svých hradbách a věžích moc lučištníků také nemá (obvykle prak), jeho hlavní obranná linie je až sídlo uvnitř hradu. Těží dřevo, kámen, železo a příležitostně dehet (ale jen na prodej, nepoužívá ho k obraně hradu, podobně jako Had). Ve městě staví náboženské stavby a zahrady kvůli popularitě, zahrady však snižují produktivitu práce jeho poddaných.", "section_level": 3}, {"title": "Král Filip.", "content": "Král Filip je středně silný protivník, o něco silnější než Had. Nepoužívá arabské žoldáky. Verbuje do svých řad evropské lučištníky, kopiníky, inženýry a rytíře na koních. Z obléhacích strojů používá katapult. Podobně jako útok Hada nebo Krysy se i Filipův útok jeho kopiníků dá celkem snadno odrazit, avšak jeho rytíři na koních jsou velmi odolní a dokáží napáchat velké škody na ekonomice. Jeho hrad se vzhledem podobá hradu Lvího srdce, na věžích mívá zásadně balisty. Těží dřevo, kámen a železo. V hradu si staví náboženské stavby a zahrady, které mu zvyšují popularitu, ale nemá tak velkou produktivitu práce svých dělníků.", "section_level": 3}, {"title": "Císař Bedřich.", "content": "Fridrich I. Barbarossa je velmi silný soupeř, nejpodobnější Vlkovi ze všech ostatních hrdinů. Jeho hrad je velký s obrannými stroji na vrcholech a vodním příkopem. Verbuje do svého vojska rytíře, halapartníky, evropské lučištníky, střelce s kušemi a rytíře na koních. Na rozdíl o Vlka není schopen najímat arabské žoldnéře. Je celkem slušný hospodář, má vždy k dispozici dost peněz i ostatních zásob. Jeho velkou nevýhodou je malá rychlost v budování armády. Pokud se na něj zaútočí rychle, většinou se neubrání a jeho naditá pokladnice nabízí jeho přemožiteli bohatou kořist. Pokud se mu však dá dost času na vybudování obrany, je jeho dobývání velmi obtížné. Jeho útok se nijak neliší od útoku Vlka či Lvího srdce. Těží dřevo, kámen, dehet a železo. Staví v hradu náboženské stavby a hospody kvůli popularitě, nestaví však zahrady ani šibenice, čímž by nějak ovlivňoval produktivitu práce svých lidí.", "section_level": 3}, {"title": "Šerif.", "content": "Tento lord je středně těžký protivník, je podobný Praseti. Jeho hrad je rozdělen na sídlo a vlastní město, zatímco sídlo je velmi silně opevněno, město je opevněno slabě. Šerif verbuje jak Araby tak i křižáky, vojáky s palcátem, střelce s kuší a inženýry, z Arabů pak arabské otroky, arabské lučištníky, nájemné vrahy a vrhače ohně. Používá obléhací stroje, především katapult. Těží dřevo, kámen, železo a dehet, který rozmazává kolem svého hradu. Ve městě si staví náboženské stavby a hospody kvůli popularitě, a šibenice kvůli produktivitě práce.", "section_level": 3}, {"title": "Maršál.", "content": "Maršál je další středně silný, až těžký protivník. Jeho obrana je podobná Králi Filipovi, kdežto útok se neliší od Vlka, Lvího srdce, či Bedřicha. Verbuje si evropské lučištníky, rytíře a rytíře na koních. Maršálův hrad nemá na svých věžích obranné stroje ale mnoho lučištníků. Těží dřevo, kámen a železo.", "section_level": 3}, {"title": "Opat.", "content": "Opat je zajímavý hrdina, jako jediný v celé hře používá k boji mnichy, a to i jako svou hlavní jednotku. Mniši, kteří se rekrutují k katedrále nejsou nijak silnou, rychlou, ani odolnou jednotkou, zato jsou výjimečně levní a nevyžadují žádné zbraně, díky tomu Opat je schopen šetřit své peníze. Kromě nich Opat staví už jen evropské lučištníky. Jeho město je poměrně veliké, na věžích nechybí balisty a vodní příkop. To však nevyváží nepřítomnost lepších jednotek a to dělá z Opata velmi lehkého soupeře. Ve městě si staví hlavně náboženské stavby, dále hospody a některé verze jeho hradu mají v ulicích šibenice.", "section_level": 3}, {"title": "Arabové.", "content": "Na rozdíl od křižáků Arabové nemohou používat v boji tolik různých taktik, jako jejich evropské protějšky, především proto, že mají téměř jen jedinou jednotku použitelnou pro frontální útok a to arabského bojovníka. Proto jsou útoky arabských vládců skoro všechny stejné, přesto jsou tu některé aspekty, typické pro každého arabského hrdinu.", "section_level": 2}, {"title": "Sultán.", "content": "Sultán patří mezi nejlehčí arabské soupeře. Jeho malý hrad je stavěný do kruhu a mívá jednu, dvě, nebo taky žádnou vysokou věž. Verbuje do svého vojska arabské bojovníky, střelce z praku, v omezené míře arabské lučištníky. Sultán je dobrým hospodářem, i přes velkou pořizovací cenu arabské armády i fakt, že nevyrábí žádné jídlo, ale vše musí kupovat si dokáže udržet své peníze. Nepoužívá obléhací stroje. Těží dřevo a kámen. Ve svém hradu si potrpí na zahrady, které mu udržují popularitu, ale snižují produktivitu práce jeho dělníků. Nikdy není schopen zasypat nebo vykopat vodní příkop.", "section_level": 3}, {"title": "Kalíf.", "content": "Kalíf patří mezi středně silné soupeře, je silnější než Sultán. Kalífová záliba je v ohni, ve svém repertoáru má všechny myslitelné jednotky pracující s ohněm, otroky, vrhače ohně, zápalné balisty, techniky s vroucím olejem, z ostatních jednotek verbuje arabské bojovníky a arabské lučištníky. Jeho hrad je obdélníkového tvaru a mnoha vysokými strážními věžemi, kolem kterého je rozmazán dehet, který Kalífovi dovoluje odrazit zbrklý útok nepřítele. Není dobrým hospodářem, jeho peníze se vždy velmi rychle rozkutálí. Stejně jako Had je i Kalíf nebezpečný díky zákeřným útokům svých otroků. Z obléhacích strojů používá katapult a zápalnou balistu. Těží dřevo, kámen, železo a dehet. Z budov na ovlivnění popularity staví hospody a jinak šibenice.", "section_level": 3}, {"title": "Saladin.", "content": "Saladin už se zařazuje mezi silné soupeře, srovnatelné se Lvím srdcem, Vlkem, či Bedřichem. Staví si veliký hrad s kruhovými věžemi, kde jsou přítomny balisty a praky. Z arabských jednotek rekrutuje arabské bojovníky, nájemné vrahy, arabské lučištníky, lučištníky na koni, vrhače ohně a v omezené míře otroky, které využívá jen na kopání vodního příkopu. Otroky téměř nepoužívá k boji a jeho útoky Kalífova nebo Hadova stylu jsou velmi vzácné. Těží dřevo, kámen, železo a dehet. Jako jeden z mála arabských pánů vyrábí ze železa meče a štíty, podobně jako křižáčtí hrdinové, není však schopen postavit kasárny, aby evropské vojáky rekrutoval, proto zbraně vyrábí jen k prodeji. Ze staveb ovlivňujících popularitu staví hospody, dále pak zahrady, díky tomu nemá ze svých dělníků velkou produktivitu práce.", "section_level": 3}, {"title": "Emír.", "content": "Emír je těžký protivník podobný Saladinovi. Jako jediný Arab staví kasárny a rekrutuje evropské lučištníky, z arabských jednotek verbuje arabské lučištníky, arabské bojovníky, lučištníky na koni a vrhače ohně. Jeho hrad je do tvaru osmiúhelníku, který má v rozích velké kruhové věže s praky. Těží dřevo, kámen, železo a dehet. Ve svém hradu má hospody a zahrady, které mu udržují popularitu, ale také snižují pracovní tempo jeho lidu.", "section_level": 3}, {"title": "Wazir.", "content": "Wazir je těžký soupeř, podobný Saladinovi a svým vzhledem je to Kalífův „bratr“. Má hrad ve tvaru hvězdy s vysokými strážními věžemi a kruhovými věžemi bez obranných nástrojů a okolí hradu je vymazáno dehtem. Verbuje arabské bojovníky, arabské lučištníky, lučištníky na koni, vrhače ohně, inženýry a otroky, které podobně jako Saladin k boji příliš nepoužívá. Ve svém hradu si staví hospody kvůli popularitě, zároveň však má také šibenice, kterými nutí svůj lid, aby více pracoval.", "section_level": 3}, {"title": "Nizar.", "content": "Nejzvláštnější a nejodlišnější z arabských hrdinů. Jako jediný z nich nepoužívá k boji arabské bojovníky, místo nich má jako hlavní jednotku nájemného vraha. Tato skutečnost z něj dělá jen středně silného soupeře a jeho útoky podobně jako u Hada jsou spíše záškodnického charakteru, i když Nizarovy útoky vás dokáží poměrně překvapit díky tomu, že nájemní vrahové jsou velmi nevypočitatelní. Verbuje arabské lučištníky, nájemné vrahy a otroky. Jeho hrad se o všech ostatních hradu ve hře velmi liší, protože téměř nemá hradby, místo nich Nizar kope kolem svého města veliké vodní příkopy, až se z města stane ostrov spojený s ostatní pevninou jen jednou, či více branami, před které dává často dřevěné pasti. Staví po městě několik strážných vysokých věží, ke kterým vedou samostatné schody. Těží dřevo, kámen, železo a dehet. Ve městě staví hospody a zahrady, které mu udržují popularitu a snižují pracovní nasazení jeho lidu.", "section_level": 3}, {"title": "Kampaně.", "content": "Stejně jako většina RTS her obsahuje i Stronghold crusader množství navzájem propojených kampaní. Odehrávají se během první, druhé a třetí křížové výpravy a popisují i konflikty mezi jednotlivými křižáckými státy.", "section_level": 2}, {"title": "První kampaň – Příjezd do Svaté země (Palestiny).", "content": "Kampaň sleduje postup první křížové výpravy. Mise jsou velmi různorodé a jsou určeny pro začátečníky a bojuje se s evropskými bojovníky.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá kampaň – Saladinovo vítězství.", "content": "Tato kampaň sleduje vojenský postup sultána Saladina. Všechny mise v této kampani jsou útočné a zaměřené na dobývání. Kampaň je určena především na seznámení se s arabskými jednotkami.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí kampaň – Královská křížová výprava.", "content": "Tato kampaň sleduje události po Saladinově dobytí Jeruzaléma a postup evropských králů při třetí křížové výpravě.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá kampaň – Křižácké státy.", "content": "Tato kampaň nekopíruje přesně historická tažení na Blízký východ. Odehrává se po třetí křížové výpravě a popisuje konflikty mezi jednotlivými křižáckými pány v Levantě. Zdejší mise se od těch předchozích velmi liší, protože ty už nejsou obranné ani zaměřené na ekonomiku, ale skutečné boje mezi hráčem a jeho počítačovými protivníky. Hráč musí vybudovat od základu svůj hrad, začít těžit, rozběhnout ekonomiku a vyrábět vojsko. Na mapě je přítomen hrad soupeře, který začal také od nuly a kterého je nutno zničit. V misích jsou poprvé odblokovány všechny stavby a hráč může bojovat jak s evropskými, tak arabskými jednotkami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stronghold Crusader je samostatný datadisk, rozšiřující hru od Firefly Studios z roku 2001 \"Stronghold\" a sám nevyžaduje instalaci původní Stronghold. Od svého předchůdce se liší tím, že se neodehrává v Evropě, ale na Blízkém východě během křížových výprav. Také přibylo několik arabských jednotek, budov a počítačových soupeřů. Hra obsahuje čtyři historické kampaně o celkem dvaceti scénářích, křížovou výpravu o padesáti provázaných bojových misích a mnoho map pro samostatný scénář. Dále také editor pro výrobu vlastních map a multiplayer. Pohled na mapu je z ptačí perspektivy a dá přiblížit, či upravit pohled ze čtyř směrů.", "tgt_summary": "Stronghold: Crusader is the successor to Firefly Studios's 2001 real-time strategy video game \"Stronghold\". \"Crusader\" has much in common with the original \"Stronghold\", but differs from its predecessor in the fact that the game is no longer set in England, instead being set in the Middle East during the Crusades. The game features a multitude of new Arabian units that can be purchased in a new building, the mercenary post. Though the Arabian troops do not require any weapons to produce, they are rather expensive. The game was also released as \"Stronghold Warchest\". This version was a compendium of \"Stronghold\" and an enhanced version of \"Stronghold: Crusader\", containing additional characters and an additional Crusader Trail. \"Stronghold Warchest\" was only released in a limited number of countries (e.g. USA or Poland), meaning players in the rest of the world have never encountered the second Crusader Trail, or second set of characters. This changed when an updated version of \"Stronghold Crusader\", \"Stronghold: Crusader Extreme\" was released in early 2008.", "id": 1940569} {"src_title": "Galileovy transformace", "tgt_title": "Galilean transformation", "src_document": [{"title": "Matematické vyjádření.", "content": "Pro pohyb ve směru rovnoběžném s osou x platí: Pro čas platí formula_2 ve chvíli, kdy počátky inerciálních vztažných soustav splývají. Tato transformace tedy považuje čas za neměnný a mění pouze prostorové souřadnice.", "section_level": 1}, {"title": "Inverzní transformace.", "content": "K vyjádření události v soustavě \"S' \" prostřednictvím souřadného systému soustavy \"S\" můžeme použít tzv. inverzní Galileiho transformaci.", "section_level": 2}, {"title": "Transformace rychlosti.", "content": "Předpokládejme, že v soustavě \"S\" se pohybuje hmotný bod rychlostí formula_4, jejíž složky jsou formula_5, formula_6 a formula_7. Složky rychlosti formula_4 soustavě \"S' \" získáme derivací vztahů pro Galileiho transformaci, tzn. To odpovídá vztahu pro skládání rychlostí z klasické mechaniky.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Galileiho transformace sice odpovídá našim zkušenostem, narušuje však postuláty (speciální) teorie relativity. Ukazuje se např., že vztahy popisující elektrické a magnetické jevy mají při použití Galileiho transformace v obou soustavách zcela rozdílné tvary, což odporuje prvnímu postulátu. I druhý postulát je porušen, neboť dostaneme-li při měření rychlosti světla podél osy \"x\" v soustavě \"S\" hodnotu formula_12, bude podle výrazu pro transformaci rychlosti v soustavě \"S' \" rychlost světla formula_13. Galileiho transformace je přijatelná pouze pro malé rychlosti ve srovnání s rychlostí světla, tzn. formula_14. Pro velké rychlosti je však nutno použít Lorentzovu transformaci. Platnost Galileiho transformace se tedy omezuje na klasickou mechaniku, zatímco v teorii relativity se používá Lorentzova transformace. Galileiho transformace však svůj význam neztratila, neboť člověk se ve svém okolí běžně setkává spíše s rychlostmi malými, a pro běžnou potřebu (např. technické praxe) je Galileiho transformace postačující.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galileovy transformace jsou transformační rovnice umožňující pomocí souřadnic \"x\", \"y\", \"z\", \"t\" nějaké události \"U\" v inerciální vztažné soustavě \"S\" vyjádřit souřadnice \"x' \", \"y' \", \"z' \", \"t' \" téže události v jiné inerciální vztažné soustavě \"S' \", která se vzhledem k původní soustavě \"S\" pohybuje konstantní rychlostí \"v\".", "tgt_summary": "In physics, a Galilean transformation is used to transform between the coordinates of two reference frames which differ only by constant relative motion within the constructs of Newtonian physics. These transformations together with spatial rotations and translations in space and time form the inhomogeneous Galilean group (assumed throughout below). Without the translations in space and time the group is the homogeneous Galilean group. The Galilean group is the group of motions of Galilean relativity acting on the four dimensions of space and time, forming the Galilean geometry. This is the passive transformation point of view. In special relativity the homogenous and inhomogenous Galilean transformations are, respectively, replaced by the Lorentz transformations and Poincaré transformations; conversely, the group contraction in the classical limit of Poincaré transformations yields Galilean transformations. The equations below are only physically valid in a Newtonian framework, and not applicable to coordinate systems moving relative to each other at speeds approaching the speed of light. Galileo formulated these concepts in his description of \"uniform motion\". The topic was motivated by his description of the motion of a ball rolling down a ramp, by which he measured the numerical value for the acceleration of gravity near the surface of the Earth.", "id": 239433} {"src_title": "Mamilárie", "tgt_title": "Mammillaria", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stonek.", "content": "Rostou jednotlivě nebo odnožují až tvoří nízké trsy. Stonek je buď kulovitý, protáhlý až ve stáří, nebo již od mládí válcovitý. Běžný průměr jednotlivých stonků kulovitých druhů je 2 až 15 cm (bez trnů) a výška u válcovitých okolo 30 cm, několik druhů dosahuje 60 cm výšky. Větší rozměry jsou vzácné, průměr 25 až 30 cm dosahují \"M. grusonii\" a \"M. winterae\". Nejmenší druhy mohou kvést již při velikosti 1 cm. Mnoho druhů v dolní části stonku odnožuje nebo roste trsovitě. Trsy mohou mít až 1 m v průměru. Známá \"M. gracilis\" tvoří odnože i v horní části stonku. Zajímavé je dichotomické dělení, kdy se postupně růstový vrchol stranově protáhne a rozdělí na dva, až vzniknou dvě nové hlavy stonku, např. u \"M. parkinsonii, M. perbella, M. celsiana, M. karwinskiana\". Některé druhy mají pletiva, epidermis a cévní svazky velmi měkké, označují se jako měkkomasé. Tělní šťáva některých druhů na vzduchu dostává mléčné zbarvení (tvoří latex) a tuhne v žlutavou hmotu. U sekce \"Galactochylus\" (nově \"Mammillaria\") se tak chová šťáva z celého stonku, zatímco u sekce \"Subhydrochylus\" nepravidelně hlavně šťáva z cévních svazků. Sekce \"Hydrochylus\" latex netvoří. Stonky jsou většinou zelené, výraznější pigmentace bývá jen u druhů s řídkým otrněním. Povrch těla je členěn do kuželovitých výstupků, bradavek, počeštěně z latinského názvu mamil. Jsou od sebe zcela oddělené (tím se liší od žeber rozpadlých do hrbolů např. u rebucií) a jsou uspořádány do spirály. Mohou být krátce kuželovité, kónické, značně protáhlé, prohnuté či kyjovité, širší na konci. Nejmenší mají jen několik mm (skupina \"M. crucigera\"), nejširší až 2 cm a nejdelší až 5 cm (\"M. longimamma\"). Nejmenší tvoří jen malou část objemu stonku na povrchu, naopak u podrodu \"Dolichothele\" dlouhé mamily tvoří většinu stonku. Na vrcholu každé mamily se nachází vegetační bod zvaný areola. U mamilárií došlo k jejímu rozdělení na část nesoucí trny na vrcholu mamil a generativní část nazývanou axila, která se přesunula k bázi mamily. Oddělení areoly a axily je dokonalé na rozdíl od ostatních rodů z mammilloidní vývojové větve (rody \"Coryphantha\", \"Escobaria\", \"Pelecyphora\", \"Neolloydia\" a \"Ortegocactus\"), u kterých může být areola a axila ještě spojena zřetelnou brázdou s vlnou. Areola nese trny, případně chlupy a vlnu, axila bývá holá nebo se zde tvoří vlna a někdy štětiny. Z axil se vyvíjí květy a později plody, ze starých axil na bázi vyrůstají odnože.", "section_level": 2}, {"title": "Trny.", "content": "jsou velmi různorodé a mnohdy velmi ozdobné. Na jedné rostlině mohou být až tři druhy trnů, okrajové, které bývají početnější, slabší, světlé a výrazné barevné středové trny, z nichž jeden může být ještě silnějí a výraznější nebo háčkovitý. Střední trny mohou být různě zbarveny na špičce, ve středu a u báze a mohou tak mít tři různé barvy v délce. Trny mohou být velmi silné, tvrdé ale řídké, často doplněné hustou vatou. Nebo mohou být slabé, ale početné a rostlinu značně halící. Trny mohou být přeměněné ve vlasy a rostlinu zahalovat do chlupaté koule, např. u oblíbené \"M. bocasana\". Několik druhů, např. \"M. herrerae, M. humboldtii, M. lasiacantha, M. magallanii, M. solisoides, M. stella-de-tacubaya\" má trny velmi početné, přitisklé, bělostné, zcela rostlinu obalují a vytvářejí vzhled bílé koule. Unikátní trny má “labutěnka“ \"M. plumosa\". Jsou mnohonásobě zpeřené a připomínají bělostné ptačí peří. Mírně zpeřené trny mají i další druhy, např. \"M. schiedeana, M. pennispinosa\". Trny může ještě doplňovat hustá vata a štětiny. Husté otrnění, vlna, vata umožňuje rostlinám na exponovaných stanovištích vytvořit příznivější chladnější mikroklima kolem stonku.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Z axil pak v době květu vyrůstají jednoduché souměrné květy s velkým počtem tyčinek. Květy rostou v kruzích. Barva a tvar květu se je velmi různá: bílá, smetanová, růžová, červená nebo purpurová. Několik druhů kvete i žlutě.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plody se tvoří a dozrávají zanořené ve stonku. Po dosažení zralosti, případně po období klidu na začátku další růstové sezony jsou vytlačeny na povrch. Až druhým rokem jsou vytlačeny plody \"M. bombycina\". Plody jsou podlouhlé, válcovité, kyjovité, málokdy oválné, někdy drobné, jindy relativně značně velké. Nejdelší plody má \"M. bocasana\", až 4 cm dlouhé, tenké, fialové. Plody jsou holé, bez chlupů a šupin. Na vrcholu zůstává zbytek květu. Mají silnější masitou stěnu, někdy vysychavou, uvnitř dutinu se šťávou a semeny. Plody většiny druhů jsou zbarveny červenými barvivy anthokyany červeně, oranžově, fialově, narůžověle. Jen u málo druhů zůstávají zelené bez červených odstínů, většinou u druhů z podrodu Dolichothele. Zelené plody mají \"M. baumii, M. brachytrichion, M. carmenae, M. carretii, M. decipiens, M. melaleuca, M. heidiae, M. longiflora, M. surculosa\", zelenobílé \"M. backebergiana\" a \"M. vetula\", zelenožluté \"M. solisioides\" a plody žluté má \"M. longimamma\". Počet semen v plodu se různí podle druhů, od deseti až po několik set drobných semen. Plody mnoha druhů jsou jedlé. Několik druhů mamilárií, \"M. deherdtiana\" ( včetně subsp. \"dodsonii\"), \"M. luethyi, M. napina, M. saboe \"(subsp.\" goldii, haudeana\"),\" M. sanchez-mejoradae, M. tepexicensis\" a \"M. theresae\" zralé plody nevytlačují ze stonku. Semena se uvolňují až po odumření okolních mamil na bázi stonku nebo po uhynutí rostliny. Např. \"M. deherdtiana\" roste na malých holých vrcholových paloucích na pahorcích z denudovaných vápenců, okolí je porostlé dubovým lesem. Zde již růst nemůže. Zadržování semen je adaptací na prostorové omezení lokality, kdy šíření semen do okolí nemá smysl a nová generace může růst až po úhynu rodičovské. Jev, kdy plody zůstávají ukryty ve stonku rostliny se nazývá kryptokarpie. Jev, kdy jsou semena uvolněna až po úhynu polykarpické mateřské rostliny se nazývá serotinie.", "section_level": 2}, {"title": "Život v extrémních podmínkách.", "content": "Jedná se o CAM rostliny, které mají přes den průduchy zavřené, což jim umožňuje bránit ztrátám vody výparem. V noci se průduchy otevírají a mamilárie (podobně jako ostatní sukulenty) přijímají oxid uhličitý. Ten je vázán do sloučeniny malátu, který je v průběhu dne štěpen v Calvinově cyklu na pyruvát. Tyto cykly jsou součástí fotosyntézy a umožňují rostlině výrobu energie. CAM je anglická zkratka pro \"Crassulacean Acid Metabolism\", tedy „metabolismus kyselin tlusticovitých (\"Crassulaceae\") rostlin“, u kterých byl tento cyklus pozorován poprvé. CAM cyklus je obměnou Hatch-Slackova cyklu u tzv. C rostlin. Mimo CAM cyklus chrání před horkem a velkým výparem i tlustá pokožka a pletiva nasáklá vodou. Také členitost jejich povrchu, včetně trnů a vlny, umožňuje mamiláriím vytvářet odlišné mikroklima v těsné blízkosti jejich povrchu. Jsou díky tomu schopné přežít vysoké teploty běžné na stanovištích, kde se vyskytují. Jak bylo zjištěno z pozorování některých mamilárií (např. \"M. pectinifera\", \"M. napina\", \"M. hernandezii\", \"M. crucigera\", \"M. dixanthocentron\" \"M. supertexta\") v údolí Tehuacán v Mexiku, teplota půdy v místech, kde tyto rostliny rostou, dosahuje až 52 °C. Také bylo zjištěno, že rostliny rostoucí vertikálně ve skalách jsou proti takto vysokým teplotám chráněny a teplota okolní půdy bývá v průměru o 14 °C nižší.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Název rodu \"\" je latinského původu. „Mamilla“ totiž značí bradavku, což souvisí s charakteristickými výrůstky na povrchu mamilárií. Z těchto bradavek pak u takových druhů vyrůstají vlasy a trny. V češtině se běžně používá jméno mamilárie. Starší český název tohoto rodu je cecuň. Latinské rodové označení ' zavedl v roce 1812 anglický botanik Adrian Hardy Haworth (1767–1833) ve své knize ' s použitím typového jedince \"Mammillaria simplex\" Haw., který vznikl vyčleněním \"Cactus mammillaris\" (L., 1753) do samostatného rodu. \"Cactus mammillaris\" je starší název, který použil Carl Linné v roce 1753 jako typový druh pro rod \"Cactus\" ve své knize \"\". S označením „\"mammillaris\"“ (tedy bradavčitý) tak nepřichází při svém popisu druhu Haworth, ale použil ho již Carl Linné v roce 1753. Linnéův taxon \"C. mammillaris\" je starší než Hawortův \"M. simplex\", a tak mu někteří autoři dávají přednost a Haworthův taxon je v tom případě označován jako mladší synonymum. Aby problémům nebyl konec, rodové jméno \"Mammillaria\" bylo v roce 1809 (tedy o tři roky dříve než Haworthem) použito k označení zcela odlišného rodu. Anglický botanik John Stackhouse jím totiž označil rod řas dnes známý jako \"Gigartina\". Aby neexistovala dvě rodová jména s označením \"Mammillaria\", pro kaktusy a řasy, označení \"Mammillaria\" pro řasy se přestalo používat a bylo nahrazeno rodovým jménem \"Gigartina\". To bylo pak i stvrzeno v roce 1930 na mezinárodním botanickém kongresu. Ještě předtím se v roce 1923 botanici Nathaniel Lord Britton a Joseph Nelson Rose pokusili zavést nové označení pro tento rod kaktusů, tak aby je odlišily od řas – Neomammillaria. To je dnes považováno za homonymum. V roce 2000 bylo jméno \"Mammillaria\" pro rod kaktusů právoplatně zapsáno do Mezinárodního kódu botanické nomenklatury, jako chráněné pro rod \"Cactus\". V průběhu více jak 160 let, které následovaly po popisu první mamilárie, došlo k podstatnému překlasifikovávání tohoto rodu. Botanici byli odkázáni hlavně na popisy dostupných zástupců. První snahy spadají do roku 1837, kdy německý botanik Ludwig Pfeiffer rozdělil rod \"Mammillaria\" na 2 skupiny na základě vzhledu trnů.", "section_level": 2}, {"title": "Současná klasifikace.", "content": "Postupně následují studie dalších botaniků a nadšenců do kaktusů až po druhou polovinu 20. století, kdy přichází se svojí klasifikací anglický botanik David Richard Hunt. Ten rozdělil rod \"Mammillaria\" na 6 podrodů, 3 sekce a 14 sérií. Objevují se i další pokusy o systém. Zajímavá je např. Buxbaumova teorie vývojového stupně Mammillaria z roku 1951. Klasifikace Huntova popisuje 6 podrodů (\"Mammilloydia\", \"Oehmea\", \"Dolichothele\", \"Cochmiea\", \"Mamillopsis\" a \"Mammillaria\") přičemž podrod \"Mammillaria\" dále dělí na tři sekce: \"Hydrochylus\", \"Subhydrochylus\" a \"Mammillaria\" a ty na série. Sekce \"Hydrochylus\" je rozdělena do 8 sérií, jmenovitě \"Longiflorae\", \"Ancistracanthae\", \"Stylothelae\", \"Proliferae\", \"Lasiacanthae\", \"Sphacelatae\", \"Leptocladodae\" a \"Decipeintes\". Sekce \"Subhydrochylus\" pak do 3 sérií: \"Heterochlorae\", \"Polyacanthae\" a \"Supertextae\"; sekce \"Mammillaria\" pak také do 3: \"Leucocephalae\", \"Mammillaria\" a \"Polyedrae\". Důležitý zvrat pak přináší taktéž, dnes uznávaná klasifikace J. M. Lüthyho. Ten používá detailní morfologický popis, včetně biochemických a stanovištních dat. V letech 1995 a 2001 vypracovává klasifikaci, ve které rozlišuje 5 podrodů (\"Oehmea\", \"Dolichothele\", \"Cochemiea\", \"Phellosperma\" a \"Mammillaria\") 6 sekcí a 22 sérií. Podrod \"Cochemiea\" dělí na série \"Ancistracanthae\", \"Barchella\" a \"Cochemiea\"; podrod \"Phellosperma\" je rozdělen na sekce \"Archiebnerella\" (se sériemi \"Phellosperma\" a \"Zephyranthoides\"), \"Kraninzia\" (se sériemi \"Herrerae\", \"Longiflorae\" a \"Pectiniferae\") a sekci \"Mammillopsis\". Poslední podrod \"Mammillaria\" je pak rozdělen do tří sekcí. Sekce \"Cylindricothelae\" se dělí na série \"Bombycinae\", \"Stylothelae\", \"Proliferae\", \"Lasiacanthae\" a \"Sphaclatae\". Sekce \"Conoidothelae\" pak na série \"Leptocladodae\", \"Decipeintes\", \"Heterochlorae\", \"Rhodanthae\", \"Polyacanthae\" a \"Supertextae\". Poslední sekce \"Mammillaria\" je pak tvořena 3 sériemi: \"Leucocephalae\", \"Mammillaria\" a \"Polyedrae\". Tyto dvě poslední klasifikace, tedy Lüthyho a Hunta, se pak běžně používají při klasifikacích zástupců rodu \"Mammillaria\" a běžně slouží jako výchozí body pro další fylogenetické studie. Poslední etapou zkoumání taxonomie mamilárií a příbuzných taxonů je pak rozvoj metod porovnávání struktury DNA. Zatím poslední studii v tomto oboru provedli Butterworth a Wallace (2004), kteří zkoumali sekvence chloroplastové DNA u 113 zástupců rodu \"Mammillaria\" a 12 jiných druhů kaktusů z rodů \"Ortegocactus\", \"Pelecyphora\", \"Neolloydia\", \"Escobaria\", \"Coryphantha\", \"Ferocactus\" a \"Stenocactus\". Výsledky ukázaly míru příbuzenských vztahů jednotlivých druhů a podruhů, včetně těch, které nejsou v současnosti řazeny do rodu \"Mammillaria\". Vzhledem k běžnému použití několika klasifikací najednou není přesný počet mamilárií znám.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Areál výskytu.", "content": "Centrem výskytu je Mexiko a jižní část USA. Menším počtem druhů areál pokračuje na ostrovy karibské oblasti a několika málo druhy, \"M. colombiana, M. mammillaris, M. nivosa\", zasahuje až do Jižní Ameriky na pobřeží Kolumbie a Venezuely. Mamilárie osídlily velmi různorodé biotopy, od pobřežních útesů až do výšek nad 3000 m n. m. (\"M. deherdtiana\" subsp. \"dodsonii\"). Rostou na otevřených skalních výhonech, v puklinách skalních stěn, v nánosech rozpadavých hornin, více však v zákrytu křovin nebo větších kaktusů, v řídkých suchých borových a dubo-borových lesích, nebo i v mechových porostech. Obývají jak zásadité rozpadlé vápencové sutě, tak kyselé humózní půdy a lesní hrabanku. Větší část druhů má poměrně malý areál výskytu nebo několik málo izolovaných nalezišť a lze je označit za endemity. Menšina druhů (např. \"M. compresa, M. mystax, M. parkinsonii\") má rozsáhlou oblast výskytu, kde různě varírují, tvoří různé formy ( např. \"M. prolifera\") nebo polyklonální mikrodruhy (např. \"M. celsiana\"). Rozsáhlou oblast výskytu mají druhy rostoucí na ostrovech karibské oblasti (např. \"M. colombiana\" roste od Mexika přes Honduras, Guatemalu, Jamajku až po Kolumbii a Venezuelu.).", "section_level": 2}, {"title": "Příklady výskytu.", "content": "Mamilárie osídlily nejrůznější stanoviště. Rostliny rostou na teplých a slunných stanovištích v propustných až písčitých půdách, jiné v humózních (\"M. boodii\") či vertikálně ve vápencových skalách (\"M. crucigera\" ). Častý je i výskyt na plochých vápencových kopcích (\"M. napina\", \"M. candida\", \"M. pectinifera\",) Některé samostatně, jiné ve společnosti jiných rostlin (\"M. carnea\", \"M. gaumeri\") či v lese (\"M. carmenae\", \"M. dealbata\", \"M. nejapensis\"). Některé ve vysokých horách (\"M. dodsonii\", \"M. deherdtiana\", \"M. glasii\"), jiné na pobřeží (\"M. gaumeri\"). Řada druhů je v přírodě těžko odhalitelná, protože roste zahloubená v zemi pod příkrovem trav, mechů a spadaného listí či jehličí (\"M. solisioides\", \"M. napina,\" \"M. hernandezii\"). Například u druhu \"Mammillaria pectinifera\" bylo zjištěno, že preferuje otevřená stanoviště s nižší přítomností ostatních rostlin, \"Cnidoscolus tehuacanenesis\", \"Gomphrena decumbens\" a \"Cassia pringlei\" byly rostliny nalezené pouze v parcelkách s \"M. pectinifera\". Dále se zjistilo, že tato mamilárie preferuje hlubší půdy s nižším procentem povrchové kamenitosti. Důležitým faktorem je pak půdní vlhkost a pH. V tomto případě rostlo více mamilárií v parcelkách, kde dosahovala půdní vlhkost 11 % a reakce půdního roztoku 7,1. Zde je však třeba uvést, že procento nasycení půdy vodou nevypovídá nic o dostupnosti vody pro rostlinu, pouze o stanovišti. Dostupnost vody pro rostlinu určují hlavně vlastnosti půdy – vyšší podtlak znamená méně vody pro rostlinu. Jílovitá půda se potom jeví rostlině z aridních půd jako suchá a písčitá, tedy propustná půda, jí nabízí více dostupné vody. Jiným případem je \"Mammillaria nejapensis\", která roste v opadavých lesích jižního Mexika, kde se k ní dostává slunce pouze od listopadu do května, kdy je les bez listů. V humusových naplaveninách ve státě Tamaulipas roste \"M. meiacantha\", značné proměnlivosti dosahuje \"M. dealbata\". Někteří zástupci druhu \"M. delbata\" se vyskytují v suchých a horkých údolích, jiní vystupují do hor, kde rostou v lesích s borovicí a dubem.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "Etnobotanické studie z počátku minulého století ukázaly, že \"M. grahamii\" Engelm. byla mezi Apači Chiricahua a Mescalero používána jako potrava a léčivka. Plody se jedly čerstvé, sušené nebo vařené. Dužninu plodů konzumovaly hlavně děti jako přesnídávku, vařená rostlina se pak přidávala na bolavé a hnisající uši. Některé druhy byly také podrobeny fytochemickým analýzám. Nalezené látky ukazují na možnost použití výtažků ve medicíně. Například u rodu \"M. heyderi\" Muehlenpf. byly nalezeny látky působící proti bolesti uší a hlavy, hluchotě, navozující vidiny, či způsobující dlouhověkost.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Vzhledem k tomu, že jsou mamilárie pěstovány jako okrasné rostliny, stávají se tak cenným sběratelským artiklem. To v poslední době vede ke snižování jejich počtu ve volné přírodě, ale také ničení přirozených stanovišť, kde se tyto druhy vyskytují. Zavala-Hurtado \"et al\". (2003) například uvádí, že \"M. pectinifera\" byla od 80. let 19. století intenzivně sbírána na přirozených stanovištích a v současné době jsou tak známé pouze 3 populace tohoto druhu s celkovým počtem asi 200 jedinců. Mnohé druhy se vyskytují v tak malých populacích, že se často stává, že jsou buď nalezeny a popsány později než v ostatních případech, nebo jsou popsány a pak na několik let ztraceny, než dojde k objevení nových přirozených stanovišť. To byl například případ druhu \"M. carmenae\", která byla poprvé popsána v padesátých letech 20. století, ale znovu objevena na přirozeném stanovišti až v roce 1976. Mezi vlivy, které snižují počet mamilárií ve volné přírodě, je vyjma sběru uváděno hlavně ničení přirozených stanovišť. K tomu dochází hlavně v důsledku orby polí, pastvy dobytka a stavby silnic. Přesné studie na rozšíření mamilárií však stále chybí, a tak není možné určit, jestli ten či onen druh se vyskytuje v malém počtu z přirozeného důvodu (bioticky/abiotický vliv), či je toto rozšíření ovlivněno člověkem (antropický vliv). Z přirozených důvodů působících na malé rozšíření druhu jsou pak uváděny specifické požadavky na prostředí, které se vyskytuje jen na malém území či malá schopnost šířit semena, která je některým druhům vlastní. Vzhledem k malému počtu některých mamilárií na přirozených stanovištích jsou tyto druhy v různých zemích chráněny jak ze zákona zařazením do červených seznamů, tak je jejich obchod na mezinárodním poli omezován prostřednictvím úmluvy CITES (\"\" česky \"Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin\"). Některé druhy se dostávají do červených seznamů i v důsledku důležitosti v historii a kultuře daného území, tak jak je tomu například v Mexiku. V současné době (2009) se na červeném seznamu IUCN nachází 25 druhů mamilárií, mezi něž patří například \"Mammillaria albicoma\", \"M. herrerae\" či \"M. luethyi\". Z tohoto počtu je 9 druhů „kriticky ohrožených“ (\"Critically Endangered\" – CR), 6 druhů „ohrožených“ (\"Endangered\" – EN), 7 druhů „mírně ohrožených“ (\"Vulnerable\" – VU), \"Mammillaria glochidiata\" a \"M. guillauminiana\" jsou uváděny jako „v přírodě vyhynulé“ (\"Extinct in the Wild\" – EW). Na mexickém červeném seznamu \"NORMA Oficial Mexicana NOM-059-ECOL-2001\" je pak asi 118 druhů a poddruhů mamilárií zařazených do kategorií „kriticky ohrožený“ (\"En peligro de extinción\" – P), „ohrožený“ (\"Amenazadas\" – A) a „pod zvláštní ochranou“ (\"Sujetas a protección especial\" – Pr). Právě do kategorie pod zvláštní ochranou jsou řazeny druhy a poddruhy, který mají výrazný význam v historii či kulturách Mexika. Mexický červený seznam má jednodušší způsob řazení rostlin do červeného seznamu a tak obsahuje více jednotek, nežli červený seznam IUCN. Podobná situace je i v jiných zemích, které mají své červené seznamy ohrožených druhů rostlin. Co se týče úmluvy CITES, je většina mamilárií chráněna proti obchodování. V případě potřeby mamilárií za účelem obchodování na mezinárodních trzích je tak třeba vždy zjistit jaký status má v daných zemích ten či onen druh, prostřednictvím webu CITES.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Správné podmínky pěstování mamilárií vychází jednak z pěstitelské zkušenosti a podmínek, jakých jsou běžní pěstitelé bez drahého vybavení schopni dosáhnout, ale také ze stanovištních podmínek jednotlivých druhů ve své domovině. Například při pěstování mamilárií v ČR je nutné nějakým způsobem rostliny udržovat v době nepříznivých světelných, ale i teplotních podmínek – v období zimy. Obecně se doporučuje jako u jiných kaktusů udržovat rostliny v klidovém stavu při teplotách do 10 °C na světle a bez zálivky. Za nejnižší možnou teplotu u ochmýřených mamilárií je pak považováno 5 °C. Se zvyšováním intenzity světla v mírném pásu, tedy na jaře je možné postupně začít kaktusy zalévat. Období růstu těchto rostlin je soustředěno na jaro, léto a počátek podzimu. Doporučuje se zálivku postupně zvyšovat. Ta by měla vrcholit v průběhu léta a pak být postupně snižována. Stejně tak se u ochmýřených mamilárií doporučuje v období léta mírné rosení. Přihnojování pak také patří doprostřed léta. Obecně se doporučuje pěstovat kaktusy u okna či ve sklenících, kde je dostatek světla. Teploty by měly být v sezóně v rozsahu 25–35 °C, konkrétní teploty však závisí na teplotách a podmínkách v jakých ten či onen druh roste na přirozeném stanovišti. Půdy by měly být propustné, tvořené kombinací zeminy, listovky a písku spíše kyselé, i když studie dokazují, že některé mamilárie z vápencových skal Údolí Tehuacan vyžadují půdy neutrální až zásadité. U druhů tvořících populace pak je potřeba širší květináč, aby byla umožněna tvorba odnoží.", "section_level": 1}, {"title": "Přesazování.", "content": "Mladší mamilárie se přesazují jednou ročně vždy na jaře, starší pak jednou za dva roky. Kořeny je možno zkrátit až o třetinu a nechat zahojit. Poté se začíná zalévat až po několika dnech od zasazení rostlin do nového substrátu – výrazně se začíná zalévat až po prvních projevech růstu, u některých rostlin, zejména u ročních semenáčků, se provádí otužovaní vysazením zálivky až do období zcvrkávání rostlin a následné pokračování v zálivce.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Mamilárie se často uvádí jako velmi nenáročné kaktusy. Pokud jsou přesazovány pravidelně každý rok do nového substrátu není třeba tak časté hnojení. Při použití hnojiv se sledují cíle dobře vypadajících rostlin, či se používají rostlinné regulátory pro podporu odnožování či kvetení rostlin. Hnojiva a rostlinné regulátory se podávají v zálivce podle návodu a také podle reakce rostlin na použitá hnojiva a jejich výši. Vše je nutno kontrolovat, aby nedošlo k přehnojení a oslabení rostliny.", "section_level": 2}, {"title": "Množení.", "content": "Mamilárie stejně jako ostatní kaktusy je možno rozmnožovat generativně, tedy semeny či vegetativně tedy řízky nebo odnožemi. Generativní rozmnožování je velmi časté u pěstitelů, protože dává nové genotypy. Možné je také cílené sprašování různých druhů za účelem vzniku nových genotypů. Pro zajištění úrody plodů a semen je často nutné, v umělých podmínkách opylovat štětečkem, protože neexistují přirozené mechanismy opylení. Výhodou množení semeny je také možnost tato semena uchovávat několik let a šířit tak druhy mezi pěstiteli. Opět záleží na druhu a tedy na počtu let, po které jsou tato semena viabilní. Na základě zkoumání jevu zvanému v angličtině \"serotiny\" (česky \"uchovávání semene rostlinou\"), bylo zjištěno, že semena druhů \"Mammillaria hernandezii\", \"M. napina\" a \"M. solisioides\" měly ještě po 8 letech 70% klíčivost. Semena se uchovávají v dormantním stavu v chladu, suchu a temnu a vysévají v mírném pásmu umělých podmínek na počátku jara – tedy na počátku vegetativního období. Faktu, že semena v chladu, suchu a temnu nebudou klíčit, napomáhají i četné vědecké studie (např. Cervera, J. Carlos \"et al\". (2006), Flores, J.; Jurado, E. a Arredondo, A. (2006)). Obecně před klíčením se doporučuje semena dezinfikovat a následně klíčit při teplotě půdy 20–25 °C. V případě vegetativního rozmnožování se používají odnože (u odnožujících mamilárií) či řízky (u mamilárií rostoucích jednotlivě).", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Mamiláriím v kultuře můžou škodit houby, ale i živočichové. Přesné choroby nebyly zatím přesně definovány. Mezi nejdůležitější choroby a škůdce patří sviluška, červec, puklice či hniloba.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování \"in vitro\".", "content": "Rozmnožování a pěstování \"in vitro\" se používá nejčastěji v laboratorních podmínkách při výzkumu. Používají se buďto agarové plotny bohaté na živiny a růstové regulátory, je možno použít i tekutá média (viz obrázek).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mamilárie (\"Mammillaria\"), též cecuně, je rod stonkových sukulentních rostlin z čeledi kaktusovité (\"Cactaceae\"). Je druhově nejbohatším rodem čeledi. Přesný počet uznávaných druhů se liší podle použité klasifikace. Z moderní klasifikace Pilbeam uznává 181 druhů, Hunt rozlišuje 145 druhů, starší taxonomické klasifikace a praktičtí kaktusáři rozlišují okolo 300 druhů. Centrem výskytu rodu \"Mammillaria\" je Mexiko a jižní státy USA. Rod několika málo druhy zasahuje do ostrovů Karibské oblasti a dále až po sever Jižní Ameriky do Kolumbie a Venezuely. Mamilárie jsou poměrně malé, při zemi rostoucí rostliny s oválným stonkem. Rostou jednotlivě nebo v trsech. Mamilárie jsou základním rodem pro kaktusáře a jsou i základem nabídky kaktusů v obchodech pro širokou veřejnost. Pěstují se poměrně snadno. Sběr rostlin v hlavní domovině v Mexiku je jako u všech kaktusů zakázán. Několik druhů je zapsáno do seznamu CITES.", "tgt_summary": "Mammillaria is one of the largest genera in the cactus family (Cactaceae), with currently 200 known species and varieties recognized. Most of the mammillarias are native to Mexico, but some come from the southwest United States, the Caribbean, Colombia, Venezuela, Guatemala and Honduras. The common name \"pincushion cactus\" refers to this and the closely related genus \"Escobaria\". The first species was described by Carl Linnaeus as \"Cactus mammillaris\" in 1753, deriving its name from Latin \"mammilla\", \"nipple\", referring to the tubercles that are among the distinctive features of the genus. Numerous species are commonly known as globe cactus, nipple cactus, fishhook cactus or pincushion cactus though such terms may also be used for related taxa, particularly \"Escobaria\".", "id": 413406} {"src_title": "Čestmír Vycpálek", "tgt_title": "Čestmír Vycpálek", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Odchovanec Novoměstského SK okusil nejvyšší soutěž jako pravé křídlo poprvé ve Slavii, poté byl na hostování v SK Židenice, poté opět ve Slavii (kde byl spoluhráčem mj. Bicana, Kopeckého, Hemeleho), v roce 1946 přestoupil do italského Juventusu Turín a o rok později do Palerma, za něž hrál rok Serii B a posléze Serii A. V roce 1952 přestoupil do klubu Parma FC, kde hrál dva roky Serii C a poté znovu Serii B. Svoji bohatou hráčskou kariéru ukončil jako hrající trenér Parma FC v Serii B ve 37 letech v roce 1958.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Jeho čistě trenérská kariéra začala v Palermu u místního klubu \"US Città di Palermo\" (1958/59 s ním ze 2. místa za Atalantou Bergamo postoupil ze Serie B do Serie A, kde jej také v sezoně 1959/60 vedl). Dále trénoval menší kluby US Siracusa, AC Nuova Valdagno, palermské juniory, Juve Bagheria a GS Mazara 1946, až se dostal k trenérské činnosti u mládeže v klubu Juventus Turín. V roce 1971 se stal hlavním trenérem seniorského mužstva a hned se s ním probojoval do finálového dvojzápasu Veletržního poháru s Leeds United (28. května 1971 v Turíně 2:2, 3. června 1971 v Leedsu 1:1 – vyhrál Leeds United podle pravidla o větším počtu branek vstřelených na hřišti soupeře). V dalších dvou sezonách se s Juventusem stal dvakrát italským šampionem (1971/72 a 1972/73). V roce 1973 vedl klub v celkem 3 pohárových finále: 30. května 1973 v bělehradském finále PMEZ (prohra s Ajaxem Amsterdam 0:1) a ve dvou římských: 1. července 1973 ve finále italského poháru (1:1 s AC Milán, prohra na penalty) a 28. listopadu 1973 i ve finále Interkontinentálního poháru proti argentinskému Independiente Buenos Aires (prohra 0:1), když vítěz PMEZ 1972/73 Ajax Amsterdam odmítl nastoupit. Juventus už nikdy neopustil, dále byl jeho sportovním ředitelem, technickým ředitelem i šéfem skautů. Do klubu, přezdívaného Stará dáma, přivedl třeba Conteho, Schillaciho a mnohé další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čestmír Vycpálek (* 15. května 1921, Praha – 5. května 2002, Palermo) byl český, resp. československý fotbalista a trenér. Šlo o strýce českého trenéra Zdeňka Zemana, který je synem jeho sestry Květuše. V Itálii proslul kromě fotbalových úspěchů svou přátelskou povahou, otevřeností a bezprostředností. To vše navzdory tomu, že měl pohnutý život: za 2. světové války byl v koncentračním táboře v Dachau a na začátku 70. let mu zahynul syn Cestino při leteckém neštěstí v Palermu. Oporou mu byla česká manželka – paní Hana.", "tgt_summary": "Čestmír Vycpálek (Prague, 15 May 1921 – Palermo, 5 May 2002) was a Czech football player and manager who played as a midfielder. He was an uncle of noted football manager Zdeněk Zeman.", "id": 137164} {"src_title": "Galacie", "tgt_title": "Galatia", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Galacie hraničila na severu s Bithýnií a Paflagonií, na východě s Pontem, na jihu s Kappadokií a Lykáonií a na západě s Frýgií. Země se nacházela na velké maloasijské centrální plošině, jejíž nadmořská výška kolísá mezi 600 až 1 000 metry, a skládala se ze dvou oblastí, oddělených řekou \"Halys\" (dnešní Kızılırmak). Menší východní region obtéká Halys, zatímco větší západní území je odvodňováno převážně řekou \"Sangarios\" (Sakarya) a jejími přítoky. Na severu Galacie se rozprostírají planiny s poměrně dobře obdělávatelnou půdou, jež sahají až k holým svahům Paflagonských hor na severu. Většinu zbývajícího teritoria Galacie však představují bezútěšné a neúrodné vysočiny, jež protínají drobné vodní toky, a směrem k jezeru Tuz Gölü na jihu pozvolna přecházejí v rozlehlou bezlesou rovinu. Tyto vysočiny nejsou příliš vhodné k provozování zemědělství a umožňují pouze pastevectví velkých stád ovcí a koz. Klimatické podmínky jsou velice extrémní, jelikož tuhé mrazivé zimy se střídají s velmi horkými léty. Roční úhrny srážek jsou zde nejnižší v celé Anatolii. Města se zde vyskytují jen řídce a ve značné vzdálenosti od sebe. Nejvýznamnějším střediskem antické Galacie byla \"Ankyra\" (Ankara), nynější hlavní město Turecka.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keltská Galacie.", "content": "Ve druhé polovině 4. století př. n. l. pronikli Keltové do nitra Balkánského poloostrova, nicméně jejich vpád byl odražen, načež byli zatlačeni za Dunaj. O dvě generace později, zhruba kolem roku 280 př. n. l., se Keltové opět vypravili na jih. V roce 279 př. n. l. se ohromná masa těchto barbarů rozdělila na dvě části. První pod vedením náčelníka Brenna napadla Makedonii a po vítězství nad Ptolemaiem Keraunem tuto zemi zcela zpustošila. Galatové poté udeřili na Řecko, kde způsobili veliké zděšení. Teprve v roce 278 př. n. l. byla jejich invaze zastavena u Delf a konečně v následujícím roce je Antigonos II. Gonatás rozdrtil na Helléspontu. Druhá skupina Keltů vedená náčelníky Leonnoriem a Lutariem si mezitím podrobila Thrákii a vydrancovala četná řecká města na pobřeží včetně Byzantia a Lýsimacheie. Patrně v roce 278 nebo 277 př. n. l. se tito Keltové, čítající asi 10 000 bojovníků a stejný počet žen a dětí, přeplavili do Malé Asie, kam je pozval bithýnský král Níkomédés I. Ten využil Galatů jako žoldnéřů nejprve v dynastickém boji proti svému bratrovi, uzurpátorovi Zipoetovi, a po jeho porážce je Níkomédés přiměl k účasti na konfliktu se seleukovskou říší. Řada seleukovských spojenců (například město Mílétos) padla pak za oběť řádění těchto barbarů. Seleukovský král Antiochos I. se ale rozhodl obnovit svoji otřesenou hegemonii v Malé Asii a v roce 275 př. n. l. svedl s Galaty tzv. bitvu slonů. Početně silnější barbaři byli v tomto střetnutí přemoženi díky nasazení ohromného množství hrozivých válečných slonů. Po této pohromě hrozilo Galatům úplné vyhlazení, ovšem Níkomédés a Antiochos uzavřeli v témže roce smír, načež byla barbarům přidělena k usídlení severovýchodní část Frýgie. Nově příchozími soukmenovci z Evropy posílení Galatové poté podpořili pontského krále Mithridata I. v jeho boji s ptolemaiovským vojskem, za což od něho získali západní Kappadokii. Ve vnitrozemí Anatolie tak vzniklo rozsáhlé keltské teritorium, jež bylo od tohoto okamžiku zváno Galacií. V dalších desetiletích sužovali Galatové západní polovinu Malé Asie a plenili zemi jako spojenci nebo častěji jako žoldnéři ve službách různých soupeřících helénistických králů. K tomu jim napomáhala zvláště ústřední poloha jejich území, které představovalo ideální základnu k nájezdům do okolních krajin. Galatové se tak ukázali být trvalým zdrojem neklidu v regionu. Ve třicátých letech 3. století př. n. l. podpořili Antiocha Hieraxe, odpadlého seleukovského prince, ovládajícího Malou Asii. Hierax se pokusil zdolat pergamského krále Attala I., jenž však někdy kolem roku 232 př. n. l. uštědřil Galatům sérii vážných porážek, čímž je přinutil k poslušnosti. Na počest svého vítězství nad barbary nechal Attalos zhotovit v Pergamu řadu uměleckých děl a staveb oslavujících jeho triumf. Jedním z těchto děl byla socha \"Umírající Gal\". Vnitřní uspořádání galatské společnosti a státu popsal ve svém díle řecký zeměpisec Strabón. Galatové se i v Asii sdružovali podle své kmenové příslušnosti a jejich území bylo proto rozděleno na tři části: střední Galacie náležela kmeni Tektoságů (\"Tectosages\"), jejichž hlavním centrem byla Ankyra. Okolí západněji ležícího města Pessinús, jež bylo střediskem kultu bohyně Kybelé, osídlili Tolistobogiové (\"Tolistobogii\"). Trokmové (\"Trocmii\") kontrolovali okolí města Tavium na východě. Území každého z kmenů se členilo do čtyř tetrarchií, jež spravovali náčelníci (tetrarchové) spolu s jim podřízenými soudci a veliteli. Moc tetrarchů byla takřka neomezená s výjimkou hrdelních zločinů, které byly souzeny před radou 300 stařešinů vybíraných ze všech dvanácti tetrarchií. Jednání tohoto shromáždění se konala v posvátném dubovém háji zvaném \"Drynemeton\" („posvátná půda“), který se nacházel zhruba třicet kilometrů jihozápadně od Ankyry. Vlastní populace Galacie neměla ryze keltský původ. Před příchodem Keltů byla západní Galacie obývaná Frygy, zatímco na východě žili Kappadokové a jiné domorodé národy. Původní obyvatelstvo představovalo většinu venkovské populace a téměř veškeré obyvatele měst. Místním lidem byla ponechána držba dvou třetin půdy, z níž museli odvádět část produkce svým keltským pánům, kterým patřila zbývající jedna třetina. Rovněž veškerý obchod a řemeslná výroba spočívaly v rukou domorodců. Z hlediska okolního světa byli ztotožňováni se svými vládci a byli tudíž nazýváni „Galatové“. Galatští otroci, s nimiž se čile obchodovalo na antických tržištích, se rekrutovali výhradně z tohoto porobeného obyvatelstva. Keltští dobyvatelé, jejichž počet byl poměrně zanedbatelný, tvořili třídu vojenské aristokracie. Ta se nezdržovala ve městech, nýbrž sídlila v hrazených vesnicích, kde se ve svých pevnostech a v obklopení soukmenovců zdržovali náčelníci. Galatové byli výteční válečníci, respektovaní jak svými řeckými nepřáteli, tak později Římany. Často byli najímáni jako žoldnéři a leckdy se na obou stranách účastnili četných bitev období helénismu. V důsledku pozdějšího poklesu bojovnosti Keltů nastalo jejich postupné splynutí s původními obyvateli a přijetí místního náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Římská nadvláda.", "content": "K prvnímu kontaktu mezi Galaty a Římany došlo během syrské války na počátku 2. století př. n. l. Galatové, kteří po Attalově smrti v roce 197 př. n. l. obnovili své ničivé útoky do Anatolie, se tohoto konfliktu zúčastnili jako spojenci Antiocha III., posledního seleukovského krále, usilujícího o obnovení kontroly nad Malou Asií. Po římském vítězství v bitvě u Magnésie však Gnaeus Manlius Vulso podnikl válečné tažení, jež v roce 189 př. n. l. zlomilo odpor Galatů. Jejich vojenská moc od tohoto okamžiku nepřetržitě upadala. V první polovině 1. století př. n. l. se Galacie zmocnil pontský král Mithridatés VI. Během Lucullových a Pompeiových kampaní proti Mithridatovi osvědčili Galatové svoji loajalitu vůči Římanům, pročež byla Galacie v roce 64 př. n. l. uznána za klientský stát Říma. Někdejší státní zřízení bylo nahrazeno ustavením společné vlády tří náčelníků (chybně titulovaných tetrarchové). Nicméně ani toto uspořádání dlouho nevydrželo, neboť jeden z těchto náčelníků jménem Déiotaros, jenž byl současníkem Julia Caesara, se učinil pánem celé země a Římané ho formálně uznali za galatského krále. Po zavraždění třetího krále Amynta v roce 25 př. n. l. byla Galacie začleněna Augustem do římské říše jako jedna z jejích provincií. Poblíž Ankyry byl v této době vybudován chrám zasvěcený Augustovi (\"Monumentum Ancyranum\"), na jehož stěnách se nám dochovala značná část díla \"Res Gestae Divi Augusti\". Někdy po roce 70 byla Galacie sloučena s Kappadokií v jediný velký správní celek, který přetrval do roku 117, kdy byly tyto země opět rozděleny. Za Diocletiana byla kolem roku 295 z Galacie vyčleněna další, jižněji položená provincie. Během administrativní reorganizace mezi léty 386 až 395 byla Galacie rozčleněna, čímž vznikly dvě nové provincie – \"Galatia Prima\" a \"Galatia Salutaris\". Třebaže se jednalo o jednu z ekonomicky nejvíce stagnujících částí říše, jen málokterá provincie projevovala vůči Římu tak vysokou míru oddanosti jako Galacie. Pro zdejší obyvatelstvo bylo charakteristické praktikování římsko-keltského polyteismu, příznačného pro všechna keltská území. V 1. století se Galacie stala jedním z raných center křesťanství. Pravděpodobně kolem roku 55 navštívil tuto zemi apoštol Pavel, jenž místním křesťanským komunitám adresoval \"List Galatským\". Nejpozději od konce 2. století se v galatských městech a posléze i na venkově začalo šířit užívání řečtiny a řecká kultura. Ovšem až ve 4. nebo 5. století, po přesunu ústředí vlády na východ římské říše, prostoupila řecká civilizace ve své křesťanské formě celou Galacií. Přesto ještě svatý Jeroným napsal na konci 4. století, že Galatové z Ankyry mluví stejnou řečí jako Treverové z Trevíru. Pořečtění Galacie zavdalo Francisi Baconovi a jiným renesančním spisovatelům podnět k užití nepřesného označení \"Gallo-Graeci\" („Galo-Řekové“), případně \"Gallo-Graecia\" („Galo-Řecko“). V následujících staletích tvořila Galacie strategicky důležitou součást byzantské říše. Po porážce Byzantinců v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 se normanský žoldnéř Roussel de Bailleul pokusil vzkřísit nezávislost Galacie. Brzy nato ale toto území zaplavili seldžučtí Turci, což přivodilo zánik zdejší pozoruhodné syntézy řecké a keltské kultury.", "section_level": 2}], "src_summary": "Galacie (latinsky \"Galatia\") byla ve starověku vnitrozemské území, rozkládající se v hornaté centrální Anatolii, které je dnes součástí Turecka. Keltové, pro něž Helénové užívali jména Galatové (Γαλάται, \"Galatai\"), se na počátku 3. století př. n. l. zmocnili východní poloviny Frýgie, kterou osídlili a vytvořili místní vládnoucí vrstvu. Tato oblast byla proto od oněch dob nazývána Galacií, případně „Galií Východu“.", "tgt_summary": "Galatia (; , \"Galatía\", \"Gaul\") was an ancient area in the highlands of central Anatolia, roughly corresponding to the provinces of Ankara and Eskişehir, in modern Turkey. Galatia was named after the Gauls from Thrace (cf. Tylis), who settled here and became its ruling caste in the 3rd century BC, following the Gallic invasion of the Balkans in 279 BC. It has been called the \"Gallia\" of the East, Roman writers calling its inhabitants \"Galli\" (\"Gauls\" or \"Celts\").", "id": 1713558} {"src_title": "Oskar I.", "tgt_title": "Oscar I of Sweden", "src_document": [{"title": "Vzdělání a zájmy.", "content": "Od Karla XIII. dostal Oskar titul vévody ze Södermanlandu. Tento titul měl původně podle tradice náležet Karlovu staršímu bratru, ten však v té době pobýval ve francouzském Pau a ke švédské následnické rodině se nepřipojil. Oskar se rychle naučil švédsky. Jeho značný vrozený talent byl dále rozvíjen kvalitním vzděláním. Brzy se stal autoritou v politicko-společenských otázkách. V roce 1839 napsal sérii článků na téma lidového vzdělání a roku 1841 se v anonymní práci \"„Om Straff och straffanstalter“\" zasadil za reformu věznic. Během vlády svého otce byl dvakrát vicekrálem v Norsku. Působil také jako hudební skladatel. V letech 1832–1834 dokončil romantickou operu \"Ryno, bludný rytíř\", kterou započal předčasně zesnulý skladatel Eduard Brendler.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "19. července 1823 se oženil s princeznou Josefinou von Leuchtenberg, dcerou vévody Eugèna de Beauharnais (a tedy vnučkou francouzské císařovny Joséphine de Beauharnais) a jeho manželky, bavorské princezny Augusty. Z jejich manželství vzešlo pět potomků. Prvním dítětem narozeným z manželství následnického páru byl 3. května 1826 syn. Korunní princ Karel Ludvík Evžen (1826 – 1872) usedl po otci na švédský trůn jako Karel XV. a na trůn norský jako Karel IV. Josephine chtěla pro své děti nejlepší vzdělání, proto zajistila, aby se Karlovým učitelem stal filozof a profesor univerzity v Uppsale Christopher Jacob či z Norska pocházející Otto Aubert. Především Aubert seznámil Karla s mnoha vědními disciplínami, např. s filozofií Schlegela. Dále se narodil \"zpívající princ\" Gustav (1827 – 1852), pozdější vévoda upplandský. Gustav zdědil hudební talent svého otce a stal se z něj výborný zpěvák a pianista. Pod pseudonymem G°°°° psal hudební skladby. Třetí syn a budoucí král švédský a norský Oskar II. (1829 – 1907) vystudoval universitu v Uppsale, stal se z něj velmi oblíbený a osvícený panovník. Jediná dcera Evženie (1830 – 1889) byla rovněž velmi muzikální, skládala hudební díla a zpívala. Zajímala se také o umění, především sochařství a malbu. Posledním potomkem byl Karel August Mikuláš (1831 – 1873), který se stal vévodou z Dalarny a armádním generálem.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V roce 1824 a 1833 byl korunní princ dvakrát vicekrálem v Norsku. Formálně postavil obě království do rovné pozice, když zavedl nové vlajky se společným znakem unie a nový unijní erb. Většina zákonů za jeho vlády byla směřována k zlepšení švédské ekonomické situace. Stavovský Riksdag ho roku 1857 ocenil jako panovníka, který se zasloužil o růst blahobytu země jako žádný z jeho předchůdců. V zahraniční politice prosazoval nacionální principy. Roku 1848 podporoval Dánsko v první šlesvické válce proti Prusku, poskytl švédsko-norské jednotky do Fynu a severního Šlesvicka (1849–1850), a zprostředkovával příměří z Malmö z 26. srpna 1848. Byl také jedním z ručitelů poctivosti Dánska (Londýnský protokol z 8. května 1852).", "section_level": 1}, {"title": "Konec života.", "content": "V roce 1857 se Oskar I. stáhl z veřejného života z důvodu špatného zdravotního stavu (trpěl rakovinou mozku). Neabdikoval však, ale ustanovil regentem svého nejstaršího syna Karla, vévodu ze Skåne. Oskar I. ve Stockholmu zemřel o dva roky později, 8. července roku 1859. Na švédský trůn po něm nastoupil jeho nejstarší syn jako Karel XV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar I., narozen jako \"Joseph François Oscar Bernadotte\", (4. červenec 1799 v Paříži – 8. červenec 1859 ve Stockholmu) byl švédský a norský král od roku 1844 až do své smrti v roce 1859. Byl jediným synem Karla XIV. Jana a jeho ženy Desiderie. Když byl v říjnu 1810 Bernadotte zvolen švédským korunním princem, Oskar a jeho matka se přestěhovali z Paříže do Stockholmu (v červenci 1811).", "tgt_summary": "Oscar I (4 July 1799 – 8 July 1859) was King of Sweden and Norway from 8 March 1844 until his death. He was the second monarch of the House of Bernadotte. The only child of King Charles XIV & III John, Oscar inherited the thrones upon the death of his father. Throughout his reign he would pursue a liberal course in politics in contrast to Charles XIV, instituting reforms and improving ties between Sweden and Norway. In an address to him in 1857, the Riksdag declared that he had promoted the material prosperity of the kingdom more than any of his predecessors.", "id": 1748617} {"src_title": "Prefixová notace", "tgt_title": "Polish notation", "src_document": [{"title": "Aritmetika.", "content": "Výraz pro sčítání čísel jedna a dvě je v prefixové notaci zapsán jako „+ 1 2“. Ve složitějších výrazech operátory předcházejí svým operandům, ale operandy se mohou v netriviálních výrazech vkládat do sebe. Například, výraz v tradiční infixové notaci může být zapsán v prefixové notaci jako nebo jednoduše Protože jsou všechny jednoduché operátory v aritmetice binární (alespoň v aritmetickém kontextu), jakýkoliv prefixový zápis je jednoznačný a používání závorek je zbytečné. V předchozím příkladě, protože jsou závorky v infixové notaci požadované, jejich posun nebo jejich odstranění může podstatně změnit význam a výsledek celého výrazu. Nicméně příslušný zápis v prefixové notaci bude zapsán Proces sčítání je odložen dokud oba operandy odčítání nejsou zpracovány. Jako v jakékoliv notaci, nejvnitřnější výrazy jsou zpracovány jako první, ale v prefixové notaci mohou být „nejvnitřnější“ výrazy zadány prostým pořadím operandů. Na rozdíl od podobné postfixové notace (známé jako reverzní polská notace), prefixová notace nebyla příliš užívána v komerčně vyráběných kalkulátorech. Prefixová notace je často vyučována jako první koncepční krok při výuce programovacích jazyků, které ji užívají.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové programování.", "content": "Prefixová notace má široké uplatnění v jazyce Lisp, kde jsou závorky požadovány v případě pohyblivých operandů. Související postfixová notace (neboli \"reverzní\" polská notace) je používána ve spoustě zásobníkových programovacích jazyků a je ovládací princip některých kalkulátorů firmy Hewlett-Packard.", "section_level": 1}, {"title": "Pořadí operací.", "content": "Pořadí operací je definováno přímo ve struktuře prefixované notace a může být jednoduše odvozena. Jediná věc, kterou musíme mít na paměti je, že operace je aplikována prvním operandem na druhý operand. To není problém u operací, kde můžeme provést záměnu operandů, ale pro ostatní jako je dělení a odčítání je tento fakt velmi důležitý. Například následující výraz se čte jako „Vyděl číslo 10 číslem 5“. Tudíž řešením je číslo 2 a nikoliv ½ v případě špatné analýzy příkladu. Prefixová notace je zvláště populární v operacích se zásobníkem skrze schopnost lehce rozeznat pořadí operací bez nutnosti jejich závorkování. K určení pořadí operací není potřeba pamatovat si jejich hierarchii jako u běžné infixové notace. Místo toho stačí jeden pohled přímo na zápis ke zjištění, který operátor vyřešit první. Čtením výrazu zleva doprava zjistíme první operátor a vyřešíme jím první dva operandy. Jestliže je před těmito operandy nalezen další operátor, starý operátor je umístěn stranou dokud není vyřešen nový operátor. Tento proces se opakuje, dokud nejsou vyřešeny všechny operátory. V celém výrazu musí být o jeden operand více než je operátorů. Když máme vyřešeno, operátor a dva operandy jsou nahrazeny novým operandem (výsledkem řešení). Protože byl jeden operátor a dva operandy odstraněny a přidali jsme nový operand, znamená to, že stále máme o jeden operand víc než operátorů, umožňuje nám to pokračovat ve výpočtu. To je hlavní teorie užívání zásobníků v programovacích jazycích k řešení příkladů v prefixové notaci, třebaže máme k dispozici různé algoritmy k řešení procesu. Další příklad ilustruje komplexní řešení výrazu v prefixové notaci.", "section_level": 1}, {"title": "Polská notace v logice.", "content": "Následující tabulka ukazuje zápis logických výrazů. „Tradiční“ zápis se začal používat v letech 1970 a 1980.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prefixová notace (známá též jako polská notace) je způsob zápisu logických, aritmetických a algebraických výrazů. Její charakteristikou je především zápis operátorů vlevo před operandy. Protože je pořadí operátorů fixní, syntaxe nepotřebuje žádné závorky a zápis je tedy jednoznačný. Polský logik Jan Łukasiewicz vymyslel tuto notaci okolo roku 1920, proto je tato notace známá jako polská notace. Tento způsob není v logice příliš používán, zato byl znovuobjeven v informatice.", "tgt_summary": "Polish notation (PN), also known as normal Polish notation (NPN), Łukasiewicz notation, Warsaw notation, Polish prefix notation or simply prefix notation, is a mathematical notation in which operators \"precede\" their operands, in contrast to the more common infix notation, in which operators are placed \"between\" operands, as well as reverse Polish notation (RPN), in which operators \"follow\" their operands. It does not need any parentheses as long as each operator has a fixed number of operands. The description \"Polish\" refers to the nationality of logician Jan Łukasiewicz, who invented Polish notation in 1924. The term \"Polish notation\" is sometimes taken (as the opposite of \"infix notation\") to also include reverse Polish notation. When Polish notation is used as a syntax for mathematical expressions by programming language interpreters, it is readily parsed into abstract syntax trees and can, in fact, define a one-to-one representation for the same. Because of this, Lisp (see below) and related programming languages define their entire syntax in prefix notation (and others use postfix notation). A quotation from a paper by Jan Łukasiewicz, \"Remarks on Nicod's Axiom and on \"Generalizing Deduction\"\", page 180, states how the notation was invented: I came upon the idea of a parenthesis-free notation in 1924. I used that notation for the first time in my article Łukasiewicz(1), p. 610, footnote. The reference cited by Łukasiewicz is apparently a lithographed report in Polish. The referring paper by Łukasiewicz \"Remarks on Nicod's Axiom and on \"Generalizing Deduction\"\" was reviewed by Henry A. Pogorzelski in the \"Journal of Symbolic Logic\" in 1965. Heinrich Behmann, editor in 1924 of the article of Moses Schönfinkel, already had the idea of eliminating parentheses in logic formulas. Alonzo Church mentions this notation in his classic book on mathematical logic as worthy of remark in notational systems even contrasted to Alfred Whitehead and Bertrand Russell's logical notational exposition and work in Principia Mathematica. In Łukasiewicz's 1951 book, \"Aristotle's Syllogistic from the Standpoint of Modern Formal Logic\", he mentions that the principle of his notation was to write the functors before the arguments to avoid brackets and that he had employed his notation in his logical papers since 1929. He then goes on to cite, as an example, a 1930 paper he wrote with Alfred Tarski on the sentential calculus. While no longer used much in logic, Polish notation has since found a place in computer science.", "id": 2224374} {"src_title": "Leopold VI. Babenberský", "tgt_title": "Leopold VI, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1194 se Leopold na rozdíl od svého otce a staršího bratra Fridricha zúčastnil výpravy císaře Jindřicha do jižní Itálie a Sicílie. V době Leopolda VI. pokračoval babenberský zájem o oblast Středomoří. Snad z toho důvodu Leopold zrušil zasnoubení s dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a v roce 1203 se po vzoru svého děda Jindřicha Jasomirgotta oženil s byzantskou princeznou Theodorou, vnučkou (či snad praneteří?) byzantského císaře Izáka II. Angela. Ve sporech mezi Štaufy a Welfy na přelomu 12. a 13. století stál na štaufské straně a teprve po smrti Filipa Švábského přešel na stranu Oty IV. V létě roku 1211 se přidal spolu s bavorským vévodou Ludvíkem ke vznikajícímu „společenství“ císařových nepřátel v jehož jádru stál český král Přemysl Otakar I. Začátkem září se spolu s ostatními sešel v Norimberku, kde zvolili (či spíše předběžně vyvolili) sicilského krále Fridricha za německého císaře. Poté, co se ale císař Ota urychleně vrátil do Německa, Leopold ale znovu vystoupil na jeho straně. V roce 1217 se zúčastnil křížové výpravy do Svaté země. Také se podílel na protikatarském tažení do jižní Francie. Pravděpodobně v roce 1219 přijela na Leopoldův dvůr Anežka, dcera českého krále Přemysla Otakara I. Měla si zde „zjemnit dvorské mravy“ před plánovaným sňatkem s Jindřichem, synem císaře Fridricha II. Rakouský vévoda se však těžko smiřoval s myšlenkou, že dcera českého krále se měla stát manželkou budoucího římského císaře. S pomocí Ludvíka Durynského se mu podařilo dosáhnout, že z plánovaného sňatku sešlo a za Jindřicha se v listopadu 1225 v Norimberku provdala Leopoldova dcera Markéta. Zároveň se jeho syn Jindřich oženil s Ludvíkovou sestrou Anežkou Durynskou. Zemřel 28. června 1230 při mírovém jednání v San Germanu. Zatímco měkké tkáně byly pohřbeny v Monte Cassinu, jeho kosti byly převezeny a pohřbeny v cisterciáckém klášteře Lilienfeld, který roku 1202 založil, a kde je pohřbena i jeho dcera Markéta. Počátkem 21. století se stal jednou z postav historického románu spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Dítě z Apulie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold VI. Babenberský (1175/1176 – 28. červenec 1230 San Germano) byl vévodou štýrským od roku 1194 (po smrti otce), vévodou rakouským od roku 1198 (po smrti bratra). Byl druhorozeným synem Leopolda V. z rodu Babenberků.", "tgt_summary": "Leopold VI (, 15 October 1176 – 28 July 1230), known as Leopold the Glorious (), was the Duke of Styria from 1194 and the Duke of Austria from 1198 to his death in 1230. He was a member of the House of Babenberg. Like his predecessors, he attempted to develop the land by founding monasteries. His most important foundation is Lilienfeld in the Lower Austrian valley of the Traisen river, where he was buried after his death. Besides that, he supported the then highly modern Mendicant Orders of the Franciscans and Dominicans.", "id": 1059019} {"src_title": "Luděk Pachman", "tgt_title": "Luděk Pachman", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Luděk Pachman se stal roku 1944 mistrem ÚJČS, mezinárodním mistrem roku 1950 a titul velmistra mu byl udělen roku 1954. Hrál v šesti mezipásmových turnajích. Sedmkrát vyhrál mistrovství Československa v šachu (1946, 1953, 1957, 1959, 1961, 1963 a 1966). Zvítězil nebo obsadil čelná místa v řadě dalších silných turnajů (vyhrál například v Bukurešti 1949, v Mar del Plata, Santiagu de Chile a v Sarajevu 1959, v Mariánských Lázních 1960, v Sarajevu 1961 a v Athénách 1968). V období 1952–1966 osmkrát reprezentoval Československo na šachových olympiádách a v letech 1959–1967 působil jako redaktor \"Československého sportu\". Ačkoli byl zprvu sám komunistou, po událostech roku 1968 změnil své přesvědčení a stal se aktivním antikomunistou a členem katolické církve. Byl několikráte zatčen, vězněn a mučen, nakonec roku 1972 donucen emigrovat do Spolkové republiky Německo, kde vedle své šachové činnosti působil i v emigrantských politických kruzích a v CDU-CSU. V roce 1976 mu bylo odebráno československé občanství, a tak reprezentoval SRN na šachové olympiádě a roku 1978 se stal mistrem SRN. V Německu také působil jako šéfredaktor časopisu \"Das Schach-Archiv\", stálý spolupracovník deníku \"Die Welt\" a dalších německých listů. Po sametové revoluci se vrátil do vlasti a zapojil se do politických kampaní KDU-ČSL. Před rozpadem Československa mluvil o možnosti opětovného připojení Podkarpatské Rusi. Podílel se na založení nakladatelství \"ŠACHinfo\". Žil střídavě v Německu a v Praze, od roku 1998 pouze v Německu. O svém členství v komunistické straně po změně svého přesvědčení napsal: \"„Patřil jsem k podivnému společenství lidí, pro které jakési budoucí vidiny jsou vším a současné utrpení milionů ničím, kteří nenávist vydávají za vyšší lásku a násilí za vyšší svobodu, nadekretované formule za pravdu a mít vlastní odlišný názor za zločin.“\" Spisovatel Josef Škvorecký zachytil Pachmanovy životní osudy a názorový přerod v příběhu šachového velmistra Bukavce, jedné z četných vedlejších postav svého románu \"Mirákl\", inspirovaných skutečnými osobami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luděk Pachman, též po emigraci Ludek Pachman (11. května 1924, Bělá pod Bezdězem – 6. března 2003, Pasov) byl československý a od roku 1972 německý mezinárodní šachový velmistr, šachový teoretik, pedagog, publicista a politický aktivista, bratr mezinárodního velmistra kompozičního šachu Vladimíra Pachmana.", "tgt_summary": "Luděk Pachman (German: Ludek Pachmann, May 11, 1924 in Bělá pod Bezdězem, today Czech Republic – March 6, 2003 in Passau, Germany) was a Czechoslovak-German chess grandmaster, chess writer, and political activist. In 1972, after being imprisoned and tortured almost to death by the Communist regime in Czechoslovakia, he was allowed to emigrate to West Germany. He lived the remainder of his life there, and resumed his chess career with considerable success, including playing in the Interzonal in 1976 and winning the West German Championship in 1978.", "id": 1906326} {"src_title": "Leopold V. Babenberský", "tgt_title": "Leopold V, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a první roky vlády.", "content": "Leopold byl starším synem Jindřicha II. Jasomirgotta a jeho druhé ženy Theodory, dcery Andronika Komnena a neteře byzantského císaře Manuela I. V roce 1174 se oženil s Helenou, dcerou uherského krále Gejzy II., zatímco bratr jeho manželky uherský král Štěpán byl ženatý s Leopoldovou starší sestrou Anežkou. Leopoldův otec Jindřich Jasomirgott si 29. listopadu 1176 při pádu z koně zlomil nohu. Po úrazu žil ještě šest týdnů než 13. ledna 1177 na následky zranění zemřel. Po jeho smrti se stal rakouským vévodou jako starší syn právě Leopold, který si v únoru nechal od císaře Fridricha nechal udělit své země v léno. Již v následujícím roce pomáhal vybojovat české knížectví svému bratranci Bedřichovi. Spolu s moravským údělníkem Konrádem vpadl v červnu 1178 na Olomoucko a pokusil se dokonce dobýt i Olomoucký hrad. Vzájemné spojenectví bylo potvrzeno i sňatkem Leopoldova mladšího bratra Jindřicha s Bedřichovou nevlastní sestrou Richenzou. Roku 1179 s Bedřichem jako s novým českým knížetem uzavřel na říšském sjezdu v Chebu dohodu, která znamenala rozdělení sporného pomezního hvozdu na Vitorazsku a Leopoldovi se tak podařilo stabilizovat severní hranici svých držav. Roku 1182 podnikl mladý vévoda pouť do Svaté země. Zvolil nesnadnou cestu přes Uhry do Byzance. Jestli zde, jako syn jedné z byzantských princezen, získal nějakou podporu, která by usnadnila jeho další cestu, není známo. Každopádně dorazil bez zvláštních obtíží až do Jeruzaléma. Na zpáteční cestu se vydal po moři do Apulie a odtud po jaderském pobřeží domů do Rakouska, kam dorazil na konci roku 1182. Z této cesty si domů přivezl relikvii svatého Kříže, kterou věnoval svému oblíbenému cisterciáckému klášteru v Heiligenkreuz.", "section_level": 2}, {"title": "Georgenberské úmluvy.", "content": "V srpnu roku 1186 uzavřel se svým vzdáleným příbuzným štýrským vévodou Otakarem IV. smlouvu, která mu zajišťovala po Otakarově smrti veškeré štýrské dědictví. Jednání trvala několik dnů či dokonce týdnů než dospěla 17. srpna k dohodě jež byla vyjádřena ve dvou dokumentech. Později tuto dohodu pojistil i úpravou postavení štýrských ministeriálů zakotvenou ve smlouvě. Tato ujednání na začátku roku 1187 schválil na říšském sněmu v Řezně i císař (a Leopoldův bratranec) Fridrich I. Barbarossa. V letech 1188–1189 probíhaly těžké boje mezi Leopoldem a uherským králem Bélou III. Důvodem pohraničních sporů byly hrady štýrských šlechticů ležící na uherském území a také plánované převzetí Štýrska Babenberky.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí křížová výprava.", "content": "Brzy po katastrofické porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu a následujícím obsazení Jeruzaléma Turky, stala se v Evropě znovu aktuální otázka křížové výpravy. Když císař Fridrich Barbarossa vyhlásil třetí křížovou výpravu přislíbil se k ní připojit i vévoda Leopold. Ještě předtím se spolu s vévodou Fridrichem Švábským, synem císaře Fridricha Barbarossy, a würzburským biskupem Gottfriedem zaručil byzantskému poselstvu za mírové úmysly výpravy vůči Byzanci. V důsledku toho pak poselstvo přislíbilo podporu a zásobování výpravy na byzantském území. Leopold se nemohl z důvodu probíhajícího nepřátelství s Uhry připojit k výpravě hned od počátku a na cestu do Svaté země se vydal teprve v srpnu 1190. Když na jaře roku 1191 dospěl Leopold k obleženému Akkonu, stal se zde velitelem zbytku říšských vojsk. Už během předchozího obležení Akkonu se zde především z německy mluvících křižáků ustanovilo špitální bratrstvo, ze kterého se později vyvinul Řád německých rytířů. V dalších letech patřili babenberští vévodové k jeho velkým příznivcům. Poté co k Akkonu dorazila francouzská armáda pod vedením Filipa II. Augusta a anglická armáda vedená Richardem Lví Srdce, Leopoldův význam při obléhání Akkonu výrazně poklesl. Když byl Akkon konečně 12. července 1191 dobyt, došlo k rozepřím, při kterých vojáci Richarda Lví srdce (snad na jeho přímý rozkaz) strhli z hradeb zástavu vévody Leopolda, se zdůvodněním, že pouhý vévoda nemůže vyvěsit svůj praporec vedle korouhve jejich krále. Leopoldův příspěvek k dobytí Akkonu byl totiž pouze symbolický. Z počátku 14. století pochází legenda o údajném hrdinském boji Leopolda V., který jako první stanul na hradbách Akkonu. Byl přitom tolik potřísněn krví zabitých nepřátel, že jen bílý pruh v místech opasku prozrazoval původní barvu jeho oblečení. Památku jeho hrdinského boje měl budoucím generacím připomínat podle legendy babenberský erb – bílé břevno v červeném poli. Uražený vévoda se po dobytí Akkonu vydal na podzim roku 1191 na cestu zpět a ještě před koncem roku dorazil zpět do vlasti. Když brzy po Leopoldově návratu z křížové výpravy zemřel 8. května 1192 Otakar IV. Štýrský bez potomků, došlo k naplnění dříve sjednané dohody. O málo později Jindřich VI. udělil Leopoldovi a jeho synu Fridrichovi dědictví po Otakarovi v léno a on se mohl bez obtíží ujmout Štýrska.", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí Richarda Lví srdce.", "content": "Po uzavření příměří se Saladinem se Richard Lví srdce rozhodl pro návrat do Anglie. Třetí křížová výprava sice skončila v zásadě neúspěšně, protože se nepodařilo osvobodit Jeruzalém, ale zprávy z domova nutily Richarda k co možná nejrychlejšímu návratu. Důvodem k tak rychlému návratu pak byly především intriky jeho mladšího bratra Jana, který se v době Richardovy nepřítomnosti pokoušel o získání anglické koruny. Také francouzský král Filip II., který se z křížové výpravy vrátil už roku 1191, se snažil systematicky podkopávat Richardovu moc v Normandii. Richard se vydal na cestu ze Svaté země 9. října 1192 v době, která z důvodu blížící se zimy už byla zcela nevhodná pro bezpečnou plavbu. Na začátku listopadu se zastavil na ostrově Korfu, kde pravděpodobně získal aktuální informace o dění v Evropě, a dále pokračoval jen v doprovodu několika věrných. Doprovázeli jej rytíři Balduin z Béthune a Vilém L’Étang, duchovní Filip z Poitou a několik templářů. Po ztroskotání lodi na jadranském pobřeží (někde mezi Aquileiou a Benátkami) pokračovali v další cestě převlečeni za poutníky. Situace byla o to složitější, že cesta vedla přes území Menharta Gorického a Leopolda Babenberského, kteří oba byli s Richardem znepřáteleni. Přes všechny komplikace se Richardovi málem podařilo dosáhnout českých zemí, jejichž tehdejší kníže Přemysl Otakar I. byl zapojen do připravované proticísařské koalice. Krátce před Vánoci 21. prosince byl ale Richard nedaleko Vídně ve vesnici Erdberg zajat vévodou Leopoldem a uvězněn na hradě Dürnstein patřícímu Hadmaru II. z Kuenringu. O Richardově zajetí informoval Leopold ihned císaře Jindřicha, který obratem zpravil i francouzského krále Filipa II. Ti oba měli na Richardově zajetí největší zájem a patřili pravděpodobně i k jeho hlavním iniciátorům. Jako důvod zajetí uváděl Leopold kromě již zmíněné rozepře u Akkonu i Richardovo zajetí kyperského knížete Izáka, který byl Leopoldovým bratrancem a také podezření, že se Richard nějakým způsobem podílel na zavraždění jeruzalémského krále Konráda z Montferratu. Dne 6. ledna 1193 se v Řezně Leopold spolu se svým vznešeným zajatcem setkal s císařem Jindřichem. Jindřich chtěl Richarda získat do svých rukou, ale Leopold se cenné kořisti nechtěl tak lehce vzdát. Teprve po dlouhém vyjednávání bylo 14. února 1193 dohodnuto, že Richard dá za své propuštění císaři 100 000 hřiven stříbra a polovinu z této částky dostane Leopold Babenberský jako věno Richardovy neteře Eleonory Bretaňské, která se provdá za jeho syna. Sňatek měl proběhnout na svátek sv. Michaela současně s předáním první poloviny výkupného. Pokud by se nevěsta ženichovi nezamlouvala, měl být Richard svého slibu zbaven. Zároveň anglický král slíbil propuštění Izáka Komnéna a jeho dcery. Zárukou splnění podmínek mělo být 200 rukojmí, kteří neměli být propuštění dříve, dokud Leopold nebude zbaven exkomunikace, kterou na něj uvalil papež za porušení nařízení o nedotknutelnosti křižáka. Do císařských rukou byl Richard Lví Srdce předán Leopoldem ve Špýru 22. března 1193 během velikonočního shromáždění dvora. Při pozdějších jednáních mezi císařem a Richardem Lví srdce bylo výkupné zvýšeno na 150 000 hřiven, ze kterých mělo být co nejdříve předáno 100 000 hřiven. Za zbývajících 50 000 hřiven (z toho 20 000 pro Leopolda) měl císař získat 60 rukojmí a Leopold 7 rukojmí. Po obdržení uvedené částky a předání rukojmí měl být Richard propuštěn. Větší část požadovaného výkupného (pravděpodobně se jednalo o 100 000 hřiven) se podařilo doručit do Říše ještě před Vánoci roku 1193 a Richard měl být propuštěn v polovině ledna 1194. Císař se však snažil Richardovo propuštění protahovat, a tak byl anglický král propuštěn na svobodu až 4. února 1194. Za příslib ročních peněžních důchodů získal Richard spojenectví s mnoha německými knížaty mezi kterými byl i Leopold V. Babenberský. Peníze, které Leopold z anglického výkupného získal, posloužily k otevření nových stříbrných dolů ve Štýrsku, k reformě mince a k opevnění, případně založení několika měst. Dne 4. února 1194 byl Richard Lví srdce konečně propuštěn ze zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Exkomunikovaný Leopold nehodlal vrátit výkupné obdržené od Richarda, tak jak požadoval papež. Dokonce v září 1194 vyhrožoval popravením rukojmí, pokud Richard okamžitě nepošle slíbenou nevěstu pro jeho syna. V prosinci se tak Eleonora Bretaňská spolu s dcerou Izáka Komnéna vydaly v doprovodu Balduina z Béthune do Rakouska. Vánoční svátky 1194 trávil Leopold ve Štýrském Hradci. Zde 26. prosince 1194 utrpěl při pádu z koně otevřenou zlomeninu holenní kosti. Přes veškeré lékařské pokusy se nepodařilo ránu zacelit. Noha se zanítila a lékaři doporučili její amputaci. Nikdo však nebyl ochoten amputaci provést. Zoufalý vévoda nakonec sám přiložil na svou nohu sekyru a nařídil svému sluhovi, aby do ní udeřil palicí. Sněť mezitím pokročila a amputace přišla pozdě. V předtuše blížící se smrti a také proto, že stále zůstával v církevní klatbě, která na něho byla uvalena, povolal k sobě salcburského arcibiskupa Vojtěcha, který po Leopoldově pokání a příslibu propuštění rukojmích a vrácení výkupného z něho klatbu sňal. Jen pár dní poté vévoda Leopold zemřel. Vévodova smrt zároveň znamenala konec plánů sňatku jeho syna Fridricha s Eleonorou Bretaňskou, protože když se Balduin z Béthume dověděl o Leopoldově smrti, rozhodl o jejich návratu zpět. Podle svého přání byl Leopold V. pohřben v rodovém klášteře v Heiligenkreuz, který založil jeho děd. Po jeho smrti přešly Rakousy na jeho staršího syna Fridricha a Štýrsko na mladšího Leopolda. Mezi svými příznivci jej uváděl i německý básník Walter von der Vogelweide.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold V. Babenberský (1157 – 31. prosince 1194 Štýrský Hradec) byl v letech 1177 až 1194 vévoda rakouský a v letech 1192 až 1194 vévoda štýrský, pocházející z rodu Babenberků. Rakouským vévodou se stal po smrti svého otce Jindřicha II. Jasomirgotta na počátku roku 1177. Na konci 70. let se aktivně zapojil do bojů o český knížecí trůn. V roce 1186 uzavřel se štýrským vévodou Otakarem Georgenberské úmluvy, na jejichž základě v roce 1192 přešlo Štýrsko pod vládu Babenberků. Během svého života dvakrát putoval do Svaté země. Poprvé v roce 1182 a podruhé v roce 1190 v rámci třetí křížové výpravy. Proslavil se především zajetím anglického krále Richarda Lví srdce při jeho návratu z kruciáty. Za porušení církevního přikázání o nedotknutelnosti křižáka byl papežem Celestýnem III. exkomunikován. Zemřel na konci roku 1194 na následky pádu z koně.", "tgt_summary": "Leopold V (1157 – 31 December 1194), known as the Virtuous (), a member of the House of Babenberg, was Duke of Austria from 1177 and Duke of Styria from 1192 until his death.", "id": 1360030} {"src_title": "Juan Gris", "tgt_title": "Juan Gris", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Madridu, kde mezi lety 1902 a 1904 studoval technické kreslení na Escuela de Artes y Manufacturas (škola umění a řemesel). Během této doby kreslil do místních novin. Mezi lety 1904 a 1905 studoval malířství u akademického malíře José Maria Carbonera. V roce 1906 se přestěhoval do Paříže, kde se spřátelil s Henri Mattissem, Georgesem Braquem a Fernandem Légerem. Z roku 1915 pochází jeho portrét od Amedea Modiglianiho. V Paříži se Gris stal následovníkem svého krajana Pabla Picassa, který byl také jeho přítelem. Jeho portrét Picassa z roku 1912 představuje velice významné kubistické dílo, jehož autorem není Picasso ani Braque. I přes to, že Picassa pokládal za svého učitele, Gertrude Steinová vzpomíná, že Gris byl „člověk, kterého by se Picasso rád zbavil“. Gris posílal své ponuře humorné ilustrace do časopisů jako \"Le Rire\", \"L'assiette au beurre\", \"Le Charivari\" a \"Le Cri de Paris\" a vážně začal malovat v roce 1910. Do roku 1912 si vytvořil osobitý kubistický styl. Z počátku maloval ve stylu analytického kubismu, ale po roce 1913 začal jeho obrat ke kubismu syntetickému, jehož se stal významným představitelem. Často používal techniku papier collé. Na rozdíl od Picassa a Braquea, jejichž obrazy byly monochromatické, používal Gris jasné a vyvážené barvy v nových zajímavých kombinacích podobně jako jeho přítel Henri Matisse. Gris vytvořil většinu svých estetických teorií mezi lety 1924 a 1925. Svou rozhodující přednášku \"Des possibilités de la peinture\" (\"možnosti malby\") přednesl na Sorboně roku 1924. Nejdůležitější jeho výstavy se konaly v Galerie Simon v Paříži a v Galerie Flechtheim v Berlíně v roce 1923 a v Galerie Flechtheim v Düsseldorfu v roce 1925. Zemřel v Boulogne-Billancourt na jaře roku 1927 ve věku čtyřiceti let.", "section_level": 1}], "src_summary": "José Victoriano González-Pérez (23. března 1887, Madrid, Španělsko – 11. května 1927, Boulogne-Billancourt, Francie), známější jako Juan Gris, byl španělský malíř a sochař. Většinu života strávil ve Francii. Jeho dílo je úzce spjato s kubismem.", "tgt_summary": "José Victoriano (Carmelo Carlos) González-Pérez (23 March 1887 – 11 May 1927), better known as Juan Gris (; ), was a Spanish painter born in Madrid who lived and worked in France most of his life. Closely connected to the innovative artistic genre Cubism, his works are among the movement's most distinctive.", "id": 1600040} {"src_title": "Vysoké Taury", "tgt_title": "High Tauern", "src_document": [{"title": "Poloha a geologie.", "content": "Celou severní hranici pohoří tvoří tok řeky Salzach. Východní ohraničení probíhá po ose údolí Grossarltal, Murwinkel a Katschtal. Na jihu jsou to údolí Möltall, Iseltal a Tauerntal. Na západě uzlovým sedlem Birnlücke přecházejí Vysoké Taury do Zillertálských Alp. Základním stavebním prvkem celého pohoří jsou krystalické břidlice a žula.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení pohoří.", "content": "Vysoké Taury bývají obvykle děleny do devíti skupin: Ankogelgruppe se rozkládá na území spolkových zemí Salcbursko a Korutany na ploše 1 350 km² a přímo navazuje na Nízké Taury. Nejvyšší vrcholem je mohutně zaledněný Hochalmspitze (3 360 m), který tvoří se sousedním Ankogelem (3 256 m) srdce masivu. Celá část Ankogel gruppe je dobře dostupná jak silnicemi (vysokohorská silnice Maltatalstrasse) tak železnicí (tunel mezi Böcksteinem a Mallnitz). Goldberggruppe navazuje na předchozí celek dále na západ. Leží na území Salcburska a Korutan. Svou celkovou rozlohou 750 km² patří mezi nejmenší masivy Vysokých Taur. Nejvyšším vrcholem je Hocharn (3 254 m), ležící ve středu hřebene. Dalším významným vrcholem je Hoher Sonnblick (3 106 m), který je vyhledávanou lyžařskou destinací s lyžováním na ledovci. Na jižní straně masivu bylo vybudováno několik velkých přehradních nádrží (Weisseee, Wurtenspeicher, Zirmsee, Grosssee), které mají značný význam pro zásobování elektrickou energií. Glocknergruppe od předchozího horského celku odděluje vysokohorská silnice Grossglockner Hochalpenstrasse. Tato oblast leží na území spolkových zemí - Korutan, Salcburska a Východních Tyrol a to na ploše 1 200 km². Nejvyšším vrcholem této skupiny, Vysokých Taur, ale i celého Rakouska je dominantní skalně - ledový zub Grossglockner (3 798 m). Zde se také nacházejí největší a nejmohutnější ledovce a hory celého pohoří. Do nitra pohoří vede Glocknerská Alpská silnice, která končí přímo u ledovce Pasterze. Granatspitzegruppe je malá skupina ležící mezi Glockner Gruppe a Venediger Gruppe, od nichž je oddělena od prehistorie využívanými sedly Kalser Tauern (2 515 m, od Glockner Gruppe) a Felber Tauern (2 481 m, od Venediger Gruppe). Nejvyšší horou skupiny je Großer Muntanitz (3 232 m), název nese podle Granatspitze (3 086 m) ležící na hlavním hřebeni Vysokých Taur. I zde najdeme obří ledovcové plochy (Fuschnitz Kees, Fuscherkar Kees a Karling Kees). Kreuzeckgruppe je nejnižší skupinou celých Vysokých Taur. Leží na jihovýchodě pohoří mezi řekami Moell a Dráva. Nejvyšším vrcholem je Mölltaler Polinik (2 784 m). Rieserfernergruppe leží na jihozápadě pohoří již na území Itálie. Nejvyšším vrcholem je Collalto (Hochgall) (3 436 m). Schobergruppe se nachází na jih od nejvyššího masivu Glockneru. Je plošně nejmenší (400 km²), ale velmi rozmanitá a divoká skupina Vysokých Taur. Na tak malé ploše ční k nebi mnoho krásně formovaných štítů. Ledovce v této části Taur také najdeme, ale rozhodně nejsou tak významné jako v jiných skupinách. Nejvyšším vrcholem je Petzeck (3 283 m) ve východním hřebeni. Turisticky nejvyhledávanější je Hochschober (3 242 m). Venedigergruppe je druhou nejvyšší skupinou Vysokých Taur. Mohutně zaledněný masiv se vypíná do výšky 3 666 m n. m. díky své nejvyšší hoře Grossvenedigeru. Z celkové plochy 1 250 km² tvoří 90 km² ledovce. Tento horský celek se dotýká (ba je i přesahuje) hranice s Itálií. Na území Venediger Gruppe najdeme jeden z nejzajímavějších přírodních fenoménů Rakouska - vodopády Krimmler Fälle, které svou výškou takřka 400 metrů patří mezi největší v Evropě. Turistickými východisky skupiny jsou vesnice Matrei, Mittersill a Krimml. Villgratengruppe leží v jižní části východního Tyrolska a zčásti zasahuje do Itálie. Patří k nejníže položeným částem Vysokých Taur, nejvyšším vrcholem je Weiße Spitze (2 963 m).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoké Taury () jsou nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří tak jakousi páteř Rakouských Alp. Hřeben s celkovou délkou 200 km nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Celá oblast je bohatě zaledněna. Největším ledovcem je Pasterze. S plochou 18,5 km² je jedním z nejmohutnějších ledovců ve Východních Alpách. V roce 1981 bylo území o celkové rozloze 1834 km² vyhlášeno za Národní park Hohe Tauern (největší Alpský vůbec). Území parku zasahuje do několika masivů. Chráněno je tak celkem 120 vysokých vrcholů a 169 ledovců. V podskupině Hafner Gruppe, která je součástí skupiny Ankogel Gruppe, se nachází nejvýchodnější třítisícovka celých Alp. Je jí Mittlerer Sonnblick s výškou rovných 3000 m. Celková rozloha pohoří Vysoké Taury je 4950 km².", "tgt_summary": "The High Tauern (pl.; , ) are a mountain range on the main chain of the Central Eastern Alps, comprising the highest peaks east of the Brenner Pass. The crest forms the southern border of the Austrian states of Salzburg, Carinthia and East Tyrol, with a small part in the southwest belongs to the Italian province of South Tyrol. The range includes Austria's highest mountain, the Grossglockner at above the Adriatic. In the east, the range is adjoined by the Lower Tauern. For the etymology of the name, see Tauern.", "id": 661628} {"src_title": "Thomas Robert Bugeaud", "tgt_title": "Thomas Robert Bugeaud", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bugeaud de la Piconnerie pocházel ze staré šlechtické rodiny, usazené řadu generací v Périgordu. Roku 1804 vstoupil jako granátník do gardy a bojoval jako podporučík u Slavkova (2. prosince 1805) a v následujícím tažení na sebe upozornil v bitvě u Pultusku (26. prosince 1806). Po Tylžském míru bojoval na Iberském poloostrově pod Suchetem u Leridy (13. května 1810), Tortosy, a Tarragony (červen 1811). Osobně se vyznamenal jako velitel praporu 13. září 1811 u Cruz de Ordal a roku 1814 již bojuje jako plukovník. Roku 1815 během Sta dní vedl předvoj Alpské armády maršála Sucheta. Během Restaurace zůstal inaktivní a žil na svém statku La Durante (Dordogne), kde se kromě hospodářství věnoval edukaci modernizace zemědělství a vzdělávání prostého lidu. Roku 1830 se přidal na stranu Ludvíka Filipa a roku 1831 byl jmenován \"marechal de camps\" (cca generálmajor) a poslancem v parlamentu za Perigueux. Roku 1832 byl jmenován velitelem brigády pařížské posádky a brzy poté pověřen velením v Blaye, kde byla tehdy vězněna vévodkyně de Berry. Když byl Bugeaud v parlamentu poslancem Dulongem obviněn z dohledu na věznění vévodkyně, Bugeaud Dulonga v souboji zastřelil (1834). V parlamentu byl Bugeaud zásadním odpůrcem všeobecného hlasovacího práva, volební reformy, svobody tisku a hlasoval pro zvýšení rozpočtu ministerstva války. Roku 1836 byl pověřen velením armády v Oranu proti Abd al-Kádirovi. Osvobozením sboru, který byl v Tasně obklíčen Abd al-Kádirovými jednotkami a vítězstvím na řece Sika (6. července 1836) byl povýšen na generálporučíka. Během tažení se udála příhoda, která Bugeauda proslavila mezi vojáky a dodnes ožívá v písni: Během bojů byl 2. pluk spahiů utábořen v Nefthah, místě mezi Mescarou a Saidou. Tam byl náhle překvapivě přepaden. Bugeaud, který s plukem nocoval, vyrazil okamžitě ze stanu, ale zapomněl si sundat noční čepec, tak celou dobu úspěšně bojoval. Kapitán Chambry ještě téže noci napsal píseň \"„La Casquette du pére Bugeaud“ \"(“Čepice otce Bugeauda“), na melodii slavnostního pochodu, který vznikl 1812 „\"Aux Champs (en marchant)\"“ („Do pole pochodem“), která dodnes je známa a zpívána. \"As tu vu, la casquette, la casquette, As tu vu, la casquett' au pèr' Bugeaud? Si tu ne l'as pas vue, la voilà Elle est sur sa tête Si tu ne l'as pas vue, la voilà Il n'y en a pas deux comme ça. Elle est fait', la casquette la casquette, Elle est fait' avec du poil de chameau!\" Viděls čepici, tu čepici, viděls čepici otce Bugeauda? Kdyžs ji neviděl tak tedy Je na jeho hlavě Kdyžs ji neviděl, tak ejhle Nikde podobnou neuvidíš Je udělaná, ta čepice, ta čepice Je udělaná z velbloudí srsti, Ta čepice otce Bugeauda Bugeaud se vrátil do Francie po skončení bojů, ale již na jaře byl povolán zpět do Oranu potlačit opětovné povstání. Uzavřel s Abd el Kaderem 31. května 1837 Tasenskou smlouvu o vyhovující správě provincie a tím vzal opozici ve Francii vítr z plachet. O celé akci sepsal \"„Mémoire sur notre établissement dans la province d’Oran par suite de la paix“\" (Pamětní spis o naší posici v provincii Oran v důsledku míru. Paříž, 1838). V únoru 1838 opět zasedl v parlamentní lavici a energicky se zasazoval roku 1840 za opevnění Paříže. Koncem roku 1840 byl jmenován guvernérem Alžírska a velmi úspěšně se prosadil jako generál, ale hlavně jako organizátor. Po vypuknutí války s Marokem, vtáhl s vojskem na území protivníka a dosáhl rozhodného a rozhodujícího vítězství v bitvě u Isly (14. srpna 1844), které mu přineslo i titul vévoda z Isly, když maršálskou hůl obdržel již rok před touto bitvou (1843). Roku 1847 se vrátil zpět do Francie. V noci z 23. na 24. února 1848 byl pověřen vojenským velením Paříže. S chladnou hlavou a rozvážně navrhl ofenzivní operační plán k potlačení revoluce, ale byl 24. února 1848 písemným rozkazem krále Ludvíka-Filipa, doručeným v 10 hodin dopoledne přinucen k ústupu a brzy poté odvolán z velení. Pak se neúspěšně pokoušel krále ovlivnit, aby neodstupoval. Byl zvolen poslancem Národního shromáždění a zde reprezentoval extrémní pravici. Zemřel 9. června 1849 na choleru. V Alžíru mu byl postaven roku 1852 památník a další památník stojí v Perigueux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas-Robert Bugeaud, markýz de la Piconnerie, vévoda d'Isly (15. října 1784 v Limoges – 9. června 1849 v Paříži) byl francouzský generál a maršál Francie.", "tgt_summary": "Thomas Robert Bugeaud, marquis de la Piconnerie, duc d'Isly (15 October 178410 June 1849) was a Marshal of France and Governor-General of Algeria.", "id": 954635} {"src_title": "Korosteň", "tgt_title": "Korosten", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Podle A. I. Sobolevského je původní název Iskorosteň složené slovo skandinávského původu, v němž \"iskoro\" znamená útes a \"steň\" kámen.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Korosteň je jedno z nejstarších ukrajinských měst: zmínky sahají k roku 914, kdy bylo sídelním městem Drevljanů. Jak vypráví Nestorův letopis, roku 945 dala město zničit kněžna Olga Kyjevská, mstíc se tak za smrt svého muže knížete Igora, kterého zabili Drevljané při povstání vedeném knížetem Malem. V důsledku toho město ztratilo svůj význam a stalo se součástí kyjevského knížectví. V roce 1370 město ovládl Litevský velkovévoda a podřídil je Lublinskému svazu, jehož součástí bylo do roku 1569. Prosperující obchodní a řemeslnické centrum se od roku 1589 řídilo Magdeburským právem. Během Chmelnického povstání v roce 1649 je ovládli rebelové, po vyhlášení míru roku 1667 byla obnovena polská moc. V roce 1793 se Iskorosteň stala součástí Ruské říše. V roce 1894 v tomto městě v Ovruchovském újezdu Volyňské provincie žilo 2467 obyvatel, byla zde jedna zděná budova továrny, pivovar, vodní mlýn, škola, čtyři obchody, hospoda, pravoslavný kostel, dvě židovské modlitebny a 295 dvorů. V roce 1902 sem byly dovedeny koleje železnice, v roce 1909 byla otevřena továrna na porcelán. V listopadu roku 1917 se městečka zmocnili bolševici a přejmenovali je na Korosteň. Později Korosteň obsadily postupující rakousko-německé vojenské jednotky, které zůstaly na Ukrajině až do listopadu 1918. 12. února 1918 zde byl zaveden malý znak Ukrajiny (trojzubec na modrém pozadí). Na památku této události je na nástupišti centrální železniční stanice instalována pamětní deska. Mezi 8. a 12. říjnem 1920 ve městě a v okolí probíhaly boje polsko-sovětské války. Za druhé světové války bylo město zničeno nejdříve ustupující armádou wehrmachtu a po ní roku 1943 také Rudou armádou. Ve městě jsou desítky hromadných hrobů a památníků obětem občanské a druhé světové války. Roku 1986 bylo obyvatelstvo po příliš pozdě vyhlášené evakuaci těžce zasaženo radiací z havárie Černobylské elektrárny, vzdálené asi 90 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je Korosteň průmyslovým centrem. V okolí se těží granit, ve městě je chemická továrna na prací prášky a kosmetiku, strojírenská továrna a obnovená továrna na porcelán). Každoročně v září se zde koná festival bramborových placek", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je železničním uzlem – tratě odtud vedou na Kyjev, Žytomyr, Sarny, Šepetivku a přes Ovruč do běloruského Mazyru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korosteň (ukrajinsky a rusky Коростень, ; historický název: \"Iskorosteň\") je město na severozápadě Ukrajiny v rovinaté krajině historického regionu Polesí, asi 90 km severně od Žytomyru. Administrativně spadá pod Žytomyrskou oblast a je centrem jednoho ze severních rajónů této oblasti. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Korosten (, historically also \"Iskorosten\" ) is a historic city and a large railway node in the Zhytomyr Oblast (province) of northern Ukraine. It is located on the Uzh River. Korosten serves as the administrative center of the Korosten Raion (district), though administratively it is not part of the raion and is incorporated as a city of regional significance. Its population is approximately , 63525 (January 1, 2018 est.)", "id": 549429} {"src_title": "Dolomity", "tgt_title": "Dolomites", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pohoří za své jméno vděčí francouzskému učenci, mineralogovi a dobrodruhovi Déodatu de Dolomieu (1750–1801), který si jako první všiml odlišného složení horniny, z níž jsou Dolomity složeny. Chemické složení dolomitu (který je zde spolu s kalcitem horninotvorným minerálem) je CaMg(CO). Kuriozitou ovšem je, že název dolomit byl později přenesen na všechna pohoří, vytvořená z horniny se stejným chemickým složením. Turistický název Dolomity se ale ujal teprve po 1. světové válce. Z bojů této války zbyla v horách řada pevnostních staveb a dodnes viditelných pozůstatků bojů. V 5 Torri a Mount Lagazuoi je dokonce otevřené muzeum války.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Plocha Dolomit – 4 750 km² je vymezena tokem řeky Rienz (na severu), východní hranici tvoří Piava. Od jižně ležících Fleimstálských Alp je dělí řeky Cismon a Brenta. Severní ohraničení Dolomit tvoří údolí Val Pusteria. Nejvýznamnější řeky území Adige a Isarco tvoří západní hranici pohoří. Pohoří leží na území třech provincií - Belluno, Trento a Bolzano.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a geomorfologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Specifický morfologický tvar Dolomit je dobře známý. Nad určitou nadmořskou výškou převládají vertikální zlomy nad horizontálními takovým způsobem, že zde hory vystupují do výšky v až gotických tvarech. Vznik této krajiny je dost komplexní a ne zcela izolovaný od hlavních geologických událostí, které zahrnovaly celou jižní alpskou oblast. Vývoj alpinského vrásnění v sobě nesl řadu zlomů a zhroucení skalní masy, vyvýšeních, hydrologických, oceánografických, podnebných, sopečných a biologických změn. Všechny tyto události lze nalézt v jednotlivých geologických vrstvách, které představují nesporný záznam o sledu těchto změn v chronologických pořadích, kde nejstarší jsou dole a nedávné nahoře.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Hory mají dosti hluboký a poměrně jednotný geologický základ, na kterém sestávají další vrstvy a sedimenty. Základ sestává z metamorfovaných hornin, nebo krystalické břidlice patřící do nejstarších formací odvozených z prehistorických kamenných mas. Tyto základní horniny byly díky velkému tlaku, vysoké teplotě postupně zatlačovány do velmi hlubokých vrstev. Nad tímto základem se rozkládá obrovský talíř porfyrické skály zvaný „Bolzanoa“ (ignimbrit, tuf a láva) vsazený v důsledku obrovského a dlouhého období sopečné činnosti během permu (zhruba před 250 miliony lety). Tento porfyrický talíř je největší oblasti porfyru v Alpách a Evropě, který se rozkládá nalevo od údolí Valle dell'Adige z Merana do Pergine a pokračuje na východ k Agordu. Oblast poryfyrického talíře zaujímá plochu kolem 1500 km². Nad tímto porfyrickým talířem jsou písčité depozity se stmelenými říčními naplaveninami. Ty jsou vloženy spolu s vápenitými depozity vzniklými z rozšiřujícího se druhohorního moře zvaného Tethys, které existovalo před více jak 180 miliony lety. Na dně tohoto moře, v různých hloubkách, při různé slanosti a teploty vody s pomocí nové vulkanické činnosti, se vytvářely skály a masivy, které se postupně formovaly až do dnešní podoby. V Dolomitech jsou přítomny čtyři hlavní geomorfologické procesy:", "section_level": 2}, {"title": "Dolomit.", "content": "Dolomit chemicky sestává z uhličitanu vápenatého a hořečnatého. Skály jsou zde složeny z dolomitu obsahujícího 50 - 90% karbonátů. Ten nahradil samotný uhličitan vápenatý procesem výměny nazvané diageneze. To také způsobuje rozličné tvary dolomitských vrcholů, věží, říms či nakloněných rovin. Skalní stěny jsou méně odolné proti erozi a tak získávají na své strmosti a hřebeny na rozeklanosti.", "section_level": 2}, {"title": "Glaciál.", "content": "Na změně a vzhledu Dolomit měla svůj vliv také doba ledová, která zde během čtvrtohor působila celkem čtyřikrát. Ledovce formovaly hluboká údolí a zároveň narušily již tak dost křehké skalní masivy.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Pro svou odlišnou stavbu, vegetaci a charakter dělíme Dolomity na dvě základní skupiny. Východní a Západní Dolomity, které jsou od sebe odděleny spojnicí Val Badia – Campolongo – údolí Cordevole (Agordino). V masivu se nachází více jak 40 malých ledovců. Jediným opravdovým ledovcem je Ghiacciao del Marmolada na nejvyšší hoře Dolomit.", "section_level": 1}, {"title": "Východní Dolomity.", "content": "Východní Dolomity tvoří několik velmi vysokých pohoří a představují koncentraci štítů, rozeklaných hřebenů a hlubokých údolí. Na severu je to skupina Dolomiti di Sesto (Sextenské Dolomity) s nejslavnějším útvarem Dolomit – Tre Cime di Lavaredo. Na tuto část navazuje na jihu menší samostatná skupina Cadini. Jižně od těchto hor leží zajímavý, jen zřídka navštěvovaný horský hřeben Marmole, který bezprostředně sousedí se samostatnými celky skládajícími se prakticky ze dvou samostatných vrcholů Antelao a hradby Sorapis. Údolí řeky Boite odděluje svým charakterem poněkud odlišnou jižní část Dolomit. Zde leží vedle sebe hory Monte Pelmo a Civetta s navazujícím masivem Moiazza. Jižně od údolí Cordevole se nalézají spletité hřebeny masivů Tamer, Pramper, Talvena a Bosconero zakončené poslední vysokou částí Monte Schiara (Dolomiti Bellunesi). Město Cortina d´Ammpezzo leží takřka uprostřed Dolomit a je obklopeno dalšími významnými skupinami Východních Dolomit. Monte Cristallo se nachází na severu, na západě vyrůstá mohutná hradba skupiny Tofana tvořící s menším masivem Fanis jeden celek. Naproti na jihu je skupina Nuvolau – Averau. Dále na severu patří pod Východní Dolomity ještě horské masivy Sannes, Fanes a Dolomiti di Braies. Celá východní část je dobře zpřístupněna hustou sítí horských silnic přes vysoko položená sedla (Falzarego, Tre Croci, Cibiana apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Západní Dolomity.", "content": "Doliny Badia a Cordevole oddělují východní část Dolomit od západní. Zde leží zcela ve středu nejvyšší vrchol celých Dolomit: Marmolada. Severně od tohoto masivu je barikáda masivu Sella s navazujícími horskými celky Puez – Odle, Resciesa, Plose a Luson, z nichž mnohé již postrádají typický dolomitický charakter. Západ území tvoří rozlehlé plošiny Sciliar a Alpe di Siusi. K jihu leží protáhlý masiv Cattinacio a osamělé Sasso Lungo, malý Latemar, ale především divoce rozeklaný masiv Dolomiti di Pala. Dále k jihu se Dolomity celkově snižují. Jsou zde masivy Sole, Le Vette Feltrine, Cismon a Monte Grappa. Komunikační spojení je odpovídající pouze na severu (sedla Pordoi, Sella, Gardena, Campagnolo a Rolle). Jih území je značně nepřehledný a relativně i špatně dostupný.", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Dolomity jsou protkány četnými a někdy i hlubokými dolinami. Geologicky nejzajímavější je údolí Fassatal, které je uloženo na žulovém základě a vyskytují se zde nejrozmanitější plutonické a sedimentérní horniny. Na sever od údolí Pustertal směřují spojená údolí Gadertal a Ennebertal, na západ od řeky Eisack se nachází údolí Grödnertal. Jihozápadně od řeky Adiže je to údolí Avisia, které se spojuje s údolím Fassatal na horním konci, dále údolím Fleimstal a nejníže s dolinou Val Fembra. Jih Dolomit je lemovám dolinou Val Sugano, kde protéká řeka Brenta. Na jihozápadě potom směřuje podle řeky Brenta dolina Cordevole Val d'Agordo a podél řeky Boite údolí Ampezztal, které je jedním z nejmalebnějších v celých Dolomitech a je také podle toho navštěvováno.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "Největší řekou, odvodňující severní a západní část Dolomit je Adige. Pramení pod sedlem Reschenpass, v oblasti centrálních Dolomit jižně od Bolzana do ní ústí největší přítok Eisack. Druhou největší řekou, která odvodňuje horstvo na východě, je Piava. Vody z jižní oblasti odvádí říčka Brenta, pramenící v jezeru Lago di Caldonazzo. Všechny tyto řeky ústí do Jaderského moře poblíž Benátek.", "section_level": 2}, {"title": "Jezera.", "content": "I když jsou Dolomity vyprahlé, na jezera jsou poměrně bohaté. Uvést lze například Lago di Misurina, Lago di Braies nebo Toblacher See.", "section_level": 2}, {"title": "Správní uspořádání.", "content": "Správní uspořádání Dolomit je zajímavé z hlediska skladby obyvatelstva. Provincie Bolzano je osídlena Němci, jižně od průsmyku Salurn v provincii Trento žijí téměř výhradně Italové. V centru Dolomit, v oblasti Cortiny d´Ampezzo, to jsou převážně Ladinové, příbuzní švýcarských Rétorománů. Od konce první světové války jsou v Dolomitech zavedeny dva úřední jazyky – němčina a italština. Pojmenování většiny míst, řek a hor je proto většinou dvojjazyčné. Zajímavostí je že v údolích Val Badia a Val Gardena je studium ladinštiny povinné ve školách ještě dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Dolomity mají tisíciletou historii a kulturu, která s menšími obměnami přetrvává na mnohých místech dodnes. Tato historie spolu s důležitými faktory jako je např. krása krajiny či drsné klima se přímo odráží na celé oblasti a jejích obyvatelích. Oddanost a pohostinství, určitý smysl sounáležitosti a láska k horám se dědila po generace již od prvních obyvatel Monti Pallidi a ještě dnes je pozorovatelná na lidech žijících v dolomitských údolích, kde stále dodržují tradice jako jsou dobové slavnosti, legendy, dřevařská práce a jiná typická řemesla. Stále více se zde hledí na ochranu životního prostředí, což se dotýká např. architektury staveb, použitých materiálů, které se v jistém moderním pojetí vracejí ke svým kořenům.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Dolomity jsou turisticky velmi vyhledávané. Mají zde své místo milovníci zimních sportů, horolezci, turisté, ale i obdivovatelé historických památek i moderních středisek. Hlavními centry jsou: Rocca Pietore ležící hned vedle nejvyšší hory Marmolada regionu Veneto, Alleghe, Falcade, Auronzo, Cortina d'Ampezzo, Arabba, Ortisei a San Martino di Castrozza. Pohoří je propojeno řadou dálkových cest, z nichž jedna z nejslavnějších je Alta Via 1 (na její absolvování je třeba až 8 dní a spojuje také několik horských chat).", "section_level": 1}, {"title": "Via ferraty.", "content": "Mnoho lidí dnes navštěvuje Dolomity kvůli množství zajištěných cest „via ferrata“. Ferraty mají v pohoří velkou tradici. Zde se pravděpodobně za první světové války zrodila myšlenka zajištěných cest, které měly zprvu pouze napomáhat pohybu vojáků v nepřístupném terénu, jakým Dolomity jistě jsou.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Dolomity jsou také rájem horolezců. Zde se psala historie světového horolezectví. V létě zde lze absolvovat mnoho výstupů od lehoučkých, skoro chodeckých až po nejextrémnější výstupy. V zimě jsou pak Dolomity velmi tvrdým terénem. Horolezecky významné jsou severní stěny skupiny Tre Cime/Drei Zinnen, jižní stěna Marmolady, velmi populární je skupina Sella, Tofana a řada dalších. Mnoho významných prvovýstupů zde vykonali i čeští a předtím českoslovenští horolezci. Nejznámějším prvovýstupem československých horolezců je Cesta přes Rybu v Jižní stěně Marmolady, československé dvojice Jindřich Šustr a Igor Koller.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Z fauny lze v lesích Dolomit spatřit jelena evropského, na travnatých svazích píská svišť horský a skalami a stráněmi se prohánějí stáda kamzíků. Opravdovými vládci horských pustin jsou kozorožci. V dřívějších dobách bylo vcelku běžné setkat se zde i s medvědem hnědým, který odsud již prakticky vymizel. V poslední době jsou však hlášeny případy, kdy byla tato šelma na území Dolomit spatřena. Mezi další, drobnější živočichy obývající oblasti Dolomit jsou např. lasice, kuna, zajíc a veverka. Z ptáků můžeme vidět koroptve, orli skalní, havrany a vrány. V lesích poletují datli, tetřevi a sovy. Množství pestrobarevných motýlů a pstruzi v řekách jen dokládají barevnost zdejšího života.", "section_level": 2}, {"title": "Flora.", "content": "Skalnaté vrcholy Dolomitů kontrastují se zelenými loukami a lesy rostoucích na jejich úpatích. V Dolomitech roste více jak 1500 různých druhů rostlin, převládají zde rozsáhlé druhově rozmanité lesy, na alpinských loukách roste nespočet horských květin. V nejvyšších nadmořských výškách se objevují pinie a mechy, o něco níže můžeme pozorovat borovici kleč. V pásmu lesů se daří červeným a skotským jedlím, modřínům, borovicím. Listnaté lesy jsou tvořeny porosty buků, bříz, vrb, cedru a olše šedé. Méně se zde vyskytují také dub, habr, javor a jasan. Na jaře je zde vidět exploze barev z padesáti různých druhů orchidejí a tisíců květin na vysokých alpských pastvinách. V Dolomitech roste mnoho endemických druhů, léčivých rostlin i hub. Tuto rozmanitost zapříčinilo také skalní vápencové podloží. Rozkládá se na území Provincie Belluno, tento přírodní park byl založen v roce 1990, rozloha 11 000 ha. Oblast: do území parku patří hory v dolinách Val D'Ampezzo, od sedla Passo Falzarego k sedlu Passo Tre Croci, zahrnujíc také masiv Tofana, dolinu Val Travennanzes, masiv Croda Rossa, dolinu Val Padeon a oblasti Foses, Lerosa, Cianco de Crosc, Ra Stua a Antruiles. Rozkládá se na území Provincie Pordenone a bývalé provincie Udine, založen v roce 1996, rozloha 36 950 ha. Oblast: Údolí Val Cellina, Valle del Tagliamento, Val Tramontina, Val Colvera včetně věží Toro, hřebene Monfalconi, vrcholu Monte Duranno, vrcholu Cima dei Preti (2703 m) a Monte Pramaggiore (2479 m).", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Rozkládá se na území provincie Trento, založen v roce 1967, rozloha 19 711 ha. Oblast: území na jihu od hřebene Lagorai a Pale di San Martino. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1980, rozloha 25 680 ha. Oblast: území vedle dolin Pustertal, Val di San Cassiano, Val di Landro a sousedí s parkem Parco Naturale Dolomiti d'Ampezzo. Součástí parku jsou skupiny Fanes-Sennes, Dolomiti di Braies, Sasso della Croce a vrchol Dürrenstein. Rozkládá se na území Provincie Belluno, založen byl v roce 1990, plocha parku je 32 000 ha. Oblast: zahrnuje území poblíž dolin Val Cismon a Valle del Piave a území táhnoucí se směrem k jezeru Lago del Mis. Mezi masivy chráněné parkem patří Vette Feltrine, Monti del Sole, Schiara a Talvena. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1978, plocha parku činí 9400 ha. Oblast: zahrnuje horskou skupinu Odle-Puetz, dolinu Villnösstal, masivy Sasso di Putia, Gardenaccia (2500 m), Sassongher (2665 m), Sas Rigais (3025 m). Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1982, plocha parku je 11650 ha. Oblast: údolí Pustertal, části dolin Valle di Landro a Valle di Sesto, chráněné území také zahrnuje celou řadu skalních masivů jako např. Cima Undici, Croda dei Baranci, Dreischusterspitze, Croda dei Toni a severní stěny Tre Cime di Lavaredo. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1974, je nejmenším přírodním parkem Dolomit s rozlohou 6386 ha. Oblast: zahrnuje zejména skupinu Sciliar (2662 m), Alpe di Ciapit, Rosengarten, Siusi a údolí Val Ciamin. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, rozloha 6500 ha, Oblast: území vedle dolin Val d'Adige, Val di Cembra a masivy Sella di San Lugano a Chiusa di Salorno", "section_level": 2}], "src_summary": "Dolomity (, ) jsou jedním z horských masivů Italských Alp. Rozkládá se v severní části Itálie, na východ od Bolzanské kotliny. Pohoří nemá jednolitý hřeben, skládá se z mnoha menších, často velmi rozličných horských skupin. Oblast charakterizují typické dolomitické prvky jako stolový povrch některých masivů, srázné stěny, věžovité vrcholy, rozeklané skalní hřebeny a takřka bizarní tvary některých štítů. Na území Dolomit jsou snad všechny typy horské krajiny – od horských luk po skalní masivy s ledovci. Dolomity byly zapsány v roce 2009 na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "The Dolomites ( ; Ladin: \"Dolomites\"; ; : ) are a mountain range located in northeastern Italy. They form part of the Southern Limestone Alps and extend from the River Adige in the west to the Piave Valley (Pieve di Cadore) in the east. The northern and southern borders are defined by the Puster Valley and the Sugana Valley (Italian: \"Valsugana\"). The Dolomites are nearly equally shared between the provinces of Belluno, South Tyrol and Trentino. Other mountain groups of similar geological structure are spread along the River Piave to the east – \"Dolomiti d'Oltrepiave\"; and far away over the Adige River to the west – \"Dolomiti di Brenta\" (Western Dolomites). A smaller group is called \"Piccole Dolomiti\" (Little Dolomites), located between the provinces of Trentino, Verona, and Vicenza (see map). The Dolomiti Bellunesi National Park and many other regional parks are located in the Dolomites. In August 2009, the Dolomites were declared a UNESCO World Heritage Site.", "id": 209118} {"src_title": "Schopnost", "tgt_title": "Skill", "src_document": [{"title": "Rozbor.", "content": "Schopnosti jako celek vystupují v jednotlivých kognitivních procesech a ovlivňují výsledek těchto procesů. Schopnosti lze vymezit jako dispozice k průběhu kognitivních (poznávacích) procesů, jako dispozice, které určují (determinují) kvantitu a kvalitu výsledku těchto procesů. Jinými slovy, jsou dispozicemi k plnění kognitivních úloh. Výsledný výkon člověka však není pouze funkcí těchto dispozic. Výkon je ovlivněn řadou dalších proměnných. Zjednodušeně řečeno, z jedné třetiny je kvantita a kvalita výkonu dána úrovní nutných schopností (včetně talentu), z další třetiny vlastnostmi nevýkonové povahy, především vlastnostmi charakterovými jako například vytrvalostí, rozhodností, cílevědomostí. Z další třetiny pak může výkon ovlivnit náhoda: například pokud budu z iracionálních důvodů svému vedoucímu nesympatický a ten mi nebude důvěřovat, nebude můj výkon hodnotit spravedlivě. A naopak. Mezi zmíněné náhody patří vše, co nemohu zcela ovlivnit – rodina, do níž se narodím, genetické dispozice, vliv vychovatelů a učitelů, vliv vrstevníků, vliv společnosti a režimu apod. Schopnosti v širším slova smyslu jsou vlastně dispozice k jistému typu prožívání a chování. Schopnosti (tedy talent) mohou být obecné a specifické. Obecné se projevují ve více situacích a v řadě intelektuálních dovedností. Specifické schopnosti se váží na konkrétní kognitivní činnosti, někdy se označují jako dovednosti. Specifické schopnosti se projevují ve specifických situacích.", "section_level": 1}, {"title": "Míra schopností.", "content": "Jednotlivé schopnosti mají vrozený a získaný podklad. Rozlišujeme vlohy, nadání, schopnosti a talent. Vloha a nadání jsou spíše vrozené. Schopnosti a talent jsou současně vrozené a získané (rozvíjené). Rozlišujeme také míru zastoupení určité schopnosti – její šířku i hloubku. Pokud vloha dostane šanci se rozvinout, hovoříme o schopnosti. Schopnosti se rozlišují od nadání; středně rozvinuté schopnosti se označují jako talent a mimořádně rozvinuté schopnosti jako genialita. Pozn.: Toto dělení je poplatné starší české psychologické literatuře. V současné světové psychologii rozhodně není takto jednoznačné. Častěji se v ní setkáváme s rozdělením specifického talentu (hudební, výtvarný) od poměrně obecného nadání (gifted children, gifted people), které je specifickým souborem kognitivních i prožitkových odlišností takovýchto lidí (vyšší inteligence, rychlé učení, zvýšená citlivost), která je předurčuje k rychlejšímu a lepšímu zvládnutí mnoha schopností, vědomostí a aktivit. Velmi zajímavé teorie o tomto tématu podává Dabrowski.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení schopností.", "content": "Schopnosti člověka je možné dělit podle úhlu pohledu různými způsoby. K základním schopnostem patří dílčí znalosti, svébytnou je znalost kódování (gramotnost), která umožňuje různé typy komunikace. Z dílčích znalostí se skládá komplexnější vzdělanost. Výkon v jednotlivých činnostech podmiňují kvality jednotlivých typů inteligence. Schopnost užití znalostí v praxi je nazývána dovedností. Jiné možné třídění schopností: Všeobecná a společností očekávána schopnost je inteligence – schopnost účelně jednat, rozumně myslet a řešit situace. Dále také Nebo také na", "section_level": 1}], "src_summary": "Schopnosti jsou vlastnosti osobnosti, které jsou rozvinuté výcvikem, vzděláním nebo zkušeností. Jsou důležité pro kvalitní rozvoj a využití při určitých činnostech. Člověk se s nimi nerodí, schopnosti je třeba těmito činnostmi utvrzovat a dále rozvíjet. Jádrem schopností jsou vrozené vlohy (dispozice). V psychologii se schopnosti obecně vymezují jako souhrn předpokladů jednotlivých duševních funkcí k určité činnosti (vyřešení problému, orientace v situaci a odpovídající reagování na její podmínky atd.). Není-li vloha aktualizována (rozvíjena), pak se možnost přetvořit ji ve schopnost ztrácí. Například netrénovaná hudební vloha může zůstat nerozvinutá – latentní. Bez každodenního mnohahodinového tréninku hry na hudební nástroj zůstane nadání nevyužité.", "tgt_summary": "A skill is the ability to perform an action with determined results often within a given amount of time, energy, or both. Skills can often be divided into domain-general and domain-specific skills. For example, in the domain of work, some general skills would include time management, teamwork and leadership, self-motivation and others, whereas domain-specific skills would be used only for a certain job. Skill usually requires certain environmental stimuli and situations to assess the level of skill being shown and used. People need a broad range of skills to contribute to the modern economy. A joint ASTD and U.S. Department of Labor study showed that through technology, the workplace is changing, and identified 16 basic skills that employees must have to be able to change with it. Three broad categories of skills are suggested and these are technical, human, and conceptual. The first two can be substituted with hard and soft skills, respectively.", "id": 1932726} {"src_title": "Glam rock", "tgt_title": "Glam rock", "src_document": [{"title": "Zakladatelé.", "content": "V USA byl glam rock populární ve městech New York, Detroit a Los Angeles. Tento styl tam reprezentovali Alice Cooper, New York Dolls, Wayne County a později hlavně Kiss. Fanoušci glam rocku se odlišovali od členů hnutí hippies okouzlujícím (\"glamorous\") oblečením, které bylo inspirováno sci-fi, hollywoodskou kulturou a oblečením bisexuálů. Glam rock je charakterizován jako fádní, uspávající balada i rozpustilé vysokoenergetické rock and rollové stylizace ovlivněné hudbou Rolling Stones, přičemž ve zpěvu dominují pokřiky (většinou se pokřikuje krátká část refrénu, která je zároveň názvem skladby). Hlavním tématem textů byla sexualita, drogy, vědecká fantastika a revoluce teenagerů (např. \"Children of the Revolution\" od T. Rex a \"Teenage Rampage\" od Sweet). Během tehdejších reforem práv homosexuálů v Británii a bojů mezi nimi a newyorskou policií během nepokojů v USA nazvaných \"Stonewall Riots\", byla sexuální nejednoznačnost efektivní metodou jak šokovat publikum. Některé hudební skupiny začaly tento efekt využívat. Svým mimozemsky působícím blýskavým oblečením a make-upem se snažily vyvolat dojem, že pocházejí z jiné civilizace. Nejznámějším takovýmto mimozemšťanem byl David Bowie v období prezentace alba \"The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars\" a alba \"Aladdin Sane\" během let 1972–73. Na začátku roku 1972 tento umělec, zpěvák, skladatel radikálně změnil svůj hudební styl, vzhled a prohlásil před médii, že je bisexuál. I když by se znaky glam rocku daly najít u průkopníků populární hudby jako byli Elvis Presley, Rolling Stones, Little Richard, The Kinks, Pink Floyd barretovské éry a dalších, za oficiálního zakladatelé tohoto stylu je všeobecně považován Marc Bolan se skupinou T. Rex. Do britské vlny vzniku žánru jsou zahrnováni kromě Davida Bowieho i Queen, Elton John, Slade, Mud, Gary Glitter, Sweet, Mott the Hoople a první sestava Roxy Music s Brianem Enem. Americká vlna glam rocku je reprezentovaná hlavně proto-punkovou kapelou New York Dolls, jejichž rock, ovlivněný hudbou Rolling Stones, byl propojený s jejich vyparáděným, vždy ještě kousek mužsky působícím šviháckým, uličnickým výrazem. Premiéru v prezentaci glam rocku v ženském podání získala maličká Suzi Quatro z Detroitu, hrající na obrovskou baskytaru. Koncem 60. a začátkem 70. let začal svou hudební kariéru v Detroitu další americký představitel Iggy Pop. Hlavním tahounem v USA se stal Alice Cooper (také z Detroitské rockové scény), který poprvé dokonale zkombinoval nejdůležitější komponenty glam rocku a to tvrdou rockovou hudbu, vzhled transvestity a teatrální provokativní vystoupení. Alice Cooper byl velmi úspěšný, ale komiksové nahození členů skupiny KISS, která vznikla roku 1973 v New Yorku, dokázalo z glam rocku vytvořit nejpopulárnější fenomén americké rockové mládeže začátku 70. let. V Británii byl glam rock populární jak na popové, tak i na rockové scéně. Některé glamové skupiny vydaly k nablýskanému svátku – Vánocům – singly (Slade nahráli \"Mery Christmass Everybody\", Wizzard nahráli \"I Wish It Could Be Chistmass Everyday\", skupina Mud nahrála \"Lonely This Christmass\", Gary Glitter nahrál \"Another Rock N‘ Roll Christmass\" …), které se hrají během Vánoc dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Glam rock v divadle a ve filmu.", "content": "Pro rozvoj a popularizaci glam rocku hrály důležitou úlohu i divadlo a kinematografie. Tony Zanetta byl známý jako scénograf a příležitostný producent alternativního divadla \"Off Off Brodway\", kde hrávali kromě mnohých jiných kontroverzních umělců té doby i travesti-star Jackie Curtis a Wayne County. Hrál s nimi postavu B. Marlowa v díle Andyho Warhola nazvaném \"Pork\". V 70. letech byl producentem turné Davida Bowieho. Manažoval Bowieho \"Ziggy Stardust Tour\" číslo 1, 2 a 3 a produkoval jeho dvě další turné: \"Diamond Dogs\" a \"Young American\". Image a vystupování transvestity Wayne Countyho byly inspirací pro Bowieho projekty z těchto časů. Další významnou postavou newyorského undergroundu a spolupracovníkem Tonyho Zanetty byl Leee Black Childers. Začátkem 70. let byl fotografem a manažerem vystoupení Jackieho Curtise (který vystupoval spolu s Penny Arcade a Patti Smith) v divadle \"LaMaMa\". Oblékaní a vzhled Jackieho Curtise byly vzorem pro vzhled a oblékání hvězd glam rocku. Zanetta manažoval \"Pork\" v divadle \"LaMaMa\" a v \"Roundhouse Theatre\" v Londýně. Childers se stal oficiálním fotografem Bowieho projektu \"Ziggy Stardust\", strávil sezónu s Iggym Popem, byl fotografem pro magazín \"Rock Scene\", později se stal manažerem bývalého člena skupiny New York Dolls, Johnyho Thunderse a skupiny Heartbeakers. Spolupráce osobností alternativní divadelní scény, ikony Pop artu Andyho Warhola a jejich schopnost šokovou terapií přes média zpopularizovat za jiných okolností sporné projevy idolů, zviditelnění glam rocku velmi pomohla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glam rock (známý také jako Glitter Rock) je styl rockové hudby, který se objevil po éře hippies na začátku 70. let. Zpočátku, mezi roky 1970–1973 byli hlavní představitelé z Británie. Byli to hlavně David Bowie, T. Rex, Slade, Sweet, Alice Cooper, Gary Glitter, Roxy Music, Silver Head, New York Dolls a Mott the Hoople.", "tgt_summary": "Glam rock is a style of rock music that developed in the United Kingdom in the early 1970s performed by musicians who wore outrageous costumes, makeup, and hairstyles, particularly platform shoes and glitter. Glam artists drew on diverse sources across music and throwaway pop culture, ranging from bubblegum pop and 1950s rock and roll to cabaret, science fiction, and complex art rock. The flamboyant clothing and visual styles of performers were often camp or androgynous, and have been described as playing with nontraditional gender roles. Glitter rock was a more extreme version of glam. The UK charts were inundated with glam rock acts from 1971 to 1975. The March 1971 appearance of T. Rex frontman Marc Bolan on the BBC's music show \"Top of the Pops\", wearing glitter and satins, is often cited as the beginning of the movement. Other British glam rock artists include David Bowie, Mott the Hoople, Sweet, Slade, Mud, Roxy Music and Gary Glitter. Those not central to the genre, such as Elton John, Rod Stewart and Freddie Mercury of Queen, also adopted glam styles. In the United States the scene was much less prevalent, with Alice Cooper and Lou Reed the only American artists to score a hit. Other American glam artists include New York Dolls, Sparks, Suzi Quatro, Iggy Pop and Jobriath. It declined after the mid-1970s, but influenced other musical genres including punk rock, glam metal, New Romantic, deathrock and gothic rock.", "id": 206144} {"src_title": "Ibrahim Ferrer", "tgt_title": "Ibrahim Ferrer", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Ibrahim Ferrer se narodil v roce 1927 Aurelii Ferrerové jako nemanželské dítě. Matka zemřela, když bylo Ibrahimovi 12 let. Od té doby si jako sirotek musel vydělávat na živobytí sám, kromě prodeje novin a sladkostí a čištění bot již v té době vystupoval také jako pouliční hudebník. Ve 14 letech založil se svým bratrancem hudební skupinu \"Los Jóvenes del Son\" a vystupovali spolu při různých příležitostech v okolí svého bydliště. Ibrahim Ferrer vystupoval začátkem 50. let ve skupinách \"Conjunto Sorpresa\" a \"Conjunto Wilson\", za skutečný začátek jeho profesionální kariéry je možno považovat až jeho příchod do skupiny Pacha Alonsa \"Maravilla de Beltran\" v roce 1953. V roce 1957 se zpěvák přestěhoval ze Santiaga de Cuba do Havany. Vystupoval s vynikajícím kubánským hudebníkem Beny Moré a v roce 1959 obnovil spolupráci se skupinou Pacha Alonsa, která již nyní také vystupovala v Havaně pod názvem \"Los Bocucos\". Tato spolupráce pak trvala s přestávkami přes tři desetiletí. Po skončení kubánské revoluce se finanční situace hudebníků zhoršila a Ibrahim Ferrer si musel opět přivydělávat. Hudební kariéru ukončil v roce 1991 a pracoval jako čistič bot. V roce 1996 přicestoval na Kubu americký kytarista a producent Ry Cooder, který zde spolu se svým kubánským spolupracovníkem, hudebníkem Juanem de Marcos González, hledal pro svůj nový projekt Buena Vista Social Club už téměř zapomenuté kubánské umělce. Juan de Marcos oslovil Ibrahima Ferrera a ten souhlasil s obnovením své kariéry. Spolu s Compayem Segundem, kterému bylo tehdy 89 let, Rubénem Gonzálezem (77 let), Omarou Portuondo a dalšími hudebníky natočili v roce 1997 v havanském studiu Egrem hudební album \"Buena Vista Social Club\", které o rok později získalo cenu Grammy. Celosvětovou popularitu pak hudebníkům z Buena Vista Social Clubu přinesl stejnojmenný dokumentární film Wima Wenderse z roku 1999. První sólové album po obnovení své hudební kariéry natočil Ibrahim Ferrer v roce 1999. Album se jmenovalo \"Buena Vista Social Club Presents: Ibrahim Ferrer\" a prodalo se v počtu více než 1,5 miliónu nosičů. Za své druhé sólové album \"Buenos Hermanos\" z roku 2003 obdržel Ferrer o rok později cenu Grammy. Po celou dobu Ibrahim Ferrer také koncertoval, vystoupení Buena Vista Social Clubu v Carnegie Hall v USA je zachyceno na stejnojmenném dokumentárním filmu Wima Wenderse. Zpěvák podnikl také několik turné, při svém evropském turné zavítal v roce 2004 také do Prahy. S vydáním své poslední sólové desky \"Mi Sueño\" zpěvák váhal; poslední práce na desce pak dokončil nedlouho před svou smrtí. Ibrahim Ferrer zemřel v roce 2005 ve věku 78 let v havanské nemocnici nedlouho po svém návratu z evropského turné. Byl pochován na hřbitově Kryštofa Kolumba v Havaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ibrahim Ferrer Planas (20. února 1927, San Luís u Santiaga de Cuba, Kuba – 6. srpna 2005, Havana, Kuba) byl kubánský zpěvák stylů son, guaracha, bolero a latin jazz. Známý kubánský hudebník spoluúčinkoval na hudebním albu \"Buena Vista Social Club\", které produkoval Ry Cooder a které získalo v roce 1998 cenu Grammy. Toto album a stejnojmenný dokumentární film natočený o rok později přinesly Ferrerovi v závěru jeho kariéry mezinárodní úspěch.", "tgt_summary": "Ibrahim Ferrer (February 20, 1927 – August 6, 2005) was a Cuban singer who played with Los Bocucos for nearly forty years. He also performed with Conjunto Sorpresa, Chepín y su Orquesta Oriental and Mario Patterson. After his retirement in 1991, he was brought back in the studio to record with the Afro-Cuban All Stars and Buena Vista Social Club in March 1996. He then toured internationally with these revival groups and recorded several solo albums for World Circuit before his death in 2005.", "id": 2085218} {"src_title": "Hmoždíř", "tgt_title": "Mortar and pestle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historikové jsou přesvědčeni, že nejstarší nalezené hmoždíře pochází z doby 35 000 let před naším letopočtem. První hmoždíře měly podobu jen kamenného důlku s kamenným tloučkem. Používal se ve středověkých kuchyních, ale velmi často se s ním lze setkat i v současnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kovové hmoždíře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mosaz.", "content": "Nejčastěji jsou hmoždíře vyrobeny z mosazi. Většina mosazných hmoždířů má na spodní straně vyraženo číslo které značí velikost hmoždíře. Lze se setkat s případy, kdy je mosazný hmoždíř zasazen v zemi, kdy sloužil k uzemnění rádia.", "section_level": 2}, {"title": "Bronz.", "content": "Méně často jsou hmoždíře vyrobeny z bronzu. Bronzové hmoždíře bývají dražší než mosazné. Ty nacházely využití především v lékárnách. Většinou se dělaly ze zvonoviny nebo z bronzu s 10% příměsí cínu. Bronz na hmoždíře nesmí obsahovat olova a jiné jedovaté přísady. Dříve se mohlo stát že slévárník chtěl ušetřit drahý cín pro sebe a namísto toho dal do slitiny olovo.", "section_level": 2}, {"title": "Zinek.", "content": "Původní lékárenské hmoždíře se vyráběly ze zinku, který se dal povrchově dobře upravovat. Zinkové hmoždíře nejsou tak pevné jako bronzové, a při pádu na zem docházelo k prasknutí těla hmoždíře.", "section_level": 2}, {"title": "Litina.", "content": "Litinové hmoždíře se ve velkém začaly vyrábět v době první světové války. Litinovým hmoždířům se také říká \"náhražkové\", neboť byly výměňovány za mosazné, ze kterých se dělaly výstelky do děl. Litina však není pro výrobu hmoždířů příliš vhodná kvůli rychlé korozi, zejména při zpracování kyselých materiálů.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní kovy.", "content": "Ostatní kovy jako cín se nehodí na hmoždíř z důvodu malé pevnosti. V laboratořích se používají spíše porcelánové misky či méně často speciální titanové hmoždíře.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní materiály.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sklo, porcelán a keramika.", "content": "V dnešní době se už většinou kovové hmoždíře nevyrábějí z důvodu vysoké ceny a možné koroze. Daleko častěji je využíván porcelán jako levný materiál, chemicky netečný k potravinám a chemikáliím. Porcelánové laboratorní náčiní podobné hmoždíři se nazývá třecí miska. Kvůli chemické netečnosti se používá na hmoždíře také kámen a sklo.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo je velice levný materiál, který se používá především na velké hmoždíře. Tlouk může mít na konci ocelovou kouli. Dodnes ho používají v kuchyních afrických států či v některých rozvojových zemích. Dříve se takovýto hmoždíř používá se mimo jiné také k výrobě másla. Ten se pak nazývá máselnice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hmoždíř (či moždíř) je nádoba, sloužící k roztloukání a drcení koření nebo krystalických látek. Jeho příslušenstvím je podlouhlá palička s rozšířeným koncem, která se nazývá tlouk, tlouček nebo trdlo. V přeneseném významu se slovo moždíř používá i pro označení krátkého děla velké ráže, které střílí vrchní skupinou úhlů.", "tgt_summary": "Mortar and pestle are implements used since ancient times to prepare ingredients or substances by crushing and grinding them into a fine paste or powder in the kitchen, laboratory, and pharmacy. The \"mortar\" () is a bowl, typically made of hard wood, metal, ceramic, or hard stone, such as granite. The \"pestle\" (, ) is a heavy and blunt club-shaped object. The substance to be ground, which may be wet or dry, is placed in the mortar, where the pestle is pressed and rotated onto it until the desired texture is achieved.", "id": 1028916} {"src_title": "Henri Moissan", "tgt_title": "Henri Moissan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henri Moissan se narodil v pařížské židovské rodině. Studoval v Meaux. Po pádu Pařížské komuny se zapsal na farmaceutickou školu v Paříži, kde získal diplom lékárníka druhé třídy. Zabýval se současně chemií, jeho zájem jej přivedl do laboratoře aplikované anorganické chemie Národního přírodovědeckého muzea Edmonda Frémyho, zde se seznámil s prací a studoval u H. S-C. Devilleho a Henri Debraye. Pracoval také v laboratoři Pierre-Paula Dehéraina i na Sorbonně. Zabýval se kyanidy, oxidy železa, sloučeninami chromu a fluoru, karbidy, silicidy, hydridy a mnoha dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Existence fluoru byla v té době známa už mnoho let, ale všechny snahy o přípravu tohoto prvku ztroskotaly. Když se chemikům povedlo oddělit fluor od sloučeniny, ten okamžitě reagoval s prvkem ve své blízkosti. Pouze zlato nepropouštělo atomy fluoru. Moissanovi se podařilo oddělit fluor elektrolýzou roztoku hydrogenfluoridu draselného (KHF) a kyseliny fluorovodíkové. Tato směs byla nutná, protože kyselina fluorovodíková je nevodič. Přístroj na elektrolýzu byl vybaven platino-iridiovými elektrodami. Platinu zchladil a udržoval teplotu přístroje na -50 °C. Výsledkem byla izolace vodíku (na záporných elektrodách) od fluóru, který se tvořil na kladných elektrodách. Tento proces se stále využívá při výrobě fluoru. Chování fluoru studoval velmi podrobně. V roce 1904 objevil Moissan v meteoritickém kráteru Barringer v Arizoně dosud neznámý minerál (karbid křemíku), který se svými vlastnostmi podobal diamantu. Je také druhým nejtvrdším přírodním materiálem. Minerál byl pojmenován po svém nálezci – moissanit. Moissan zemřel v Paříži, krátce po návratu ze Stockholmu, kde obdržel Nobelovu cenu. Není jasné, zda jeho náhlou smrt nezpůsobily jeho experimenty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand Frédéric Henri Moissan [\"ánri moasá\"] (28. září 1852 – 20. února 1907) byl francouzský chemik, který v roce 1906 získal Nobelovu cenu za chemii za izolování fluoru ze sloučeniny.", "tgt_summary": "Ferdinand Frédéric Henri Moissan (28 September 1852 – 20 February 1907) was a French chemist who won the 1906 Nobel Prize in Chemistry for his work in isolating fluorine from its compounds. Moissan was one of the original members of the International Atomic Weights Committee.", "id": 486321} {"src_title": "Kardašovova škála", "tgt_title": "Kardashev scale", "src_document": [{"title": "Základní škála (tři kategorie).", "content": "
Civilizace typu I: (\"planetární civilizace\") dokáže využívat a hospodařit s veškerými zdroji své domovské planety. Využívá veškerou energii získávanou od nejbližší hvězdy na povrchu dané domovské planety . Ovládla mechanismy obnovitelných zdrojů a s nimi spojeny opakující se přírodní cykly. Například v systému Země–Slunce je předpokládaná hodnota energie dopadající na povrch Země blízko 7×10 W což je přibližně o pět řádů vyšší množství než je v současnosti získáváno (odhad přibližně 4×10 W). Astronom Guillermo A. Lemarchand prohlásil, že tato úroveň se blíží současné pozemské civilizaci s využíváním energetického rozměru ekvivalentního slunečnímu záření dopadající na Zemi v rozmezí 10 až 10 wattů.
Civilizace typu II: (\"hvězdná civilizace\") dokáže využívat veškerou energii získávanou od nejbližší hvězdy, jak na povrchu všech planet dané soustavy, tak i v prostředí kosmu v rozmezí dané hvězdné soustavy (nejznámějším hypotetickým konceptem je Dysonova sféra, zařízení schopné v celku obklopit celou hvězdu a úspěšně přenést získávanou energii k určené planetě, či kosmické lodi. Lemarchand prohlásil tento typ za civilizaci schopnou využívat a přenášet veškerou radiaci vycházející z nejbližší hvězdy. Množství využívané energie by bylo přirovnatelné k jasu Slunce, kolem 4×10 erg/sec (4×10 W).
Civilizace typu III: (\"galaktická civilizace\") dokáže kontrolovat a hospodařit s energií v rámci celé domovské galaxie. Dle Lemarchanda by se jednalo o civilizaci hospodařící s výstupy přirovnatelnými k vyzařované energii celé galaxie kolem 4×10 erg/sec (4×10 W)
Podstata škály je jen hypotetická a považuje spotřebu energie v rámci velkých čísel kosmu. Byla navržena v roce 1964. Různé rozšíření této škály byly od té doby navrhnuty , včetně širšího rozmezí úrovní typů civilizací (typ 0, typ IV, typ V) a použití jiných měřítek od rozmezí využívání energie a s tím spojeným technologickým rozvojem, jeden z nejstarších pozůstatků o využívání techniky připomínající počítače je mechanismus z Antikythéry. Dále by s tím souvisela i úroveň vyspělosti v oborech zemědělství, zdravotnictví, letectví, informačních technologií, průmysl, ale také politika, filosofie .", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj způsobů získávání energie.", "content": "Metody civilizace typu I:
Metody civilizace typu II:
Metody civilizace typu III:", "section_level": 1}, {"title": "Současná pozice Země na Kardašovově škále.", "content": "V současné době lidé na Zemi nedosáhli přiřazení na Kardašovově škále na úrovni typu civilizace 1. Fyzik a futurista Michio Kaku odhaduje, že lidé by mohli dosáhnout statutu planetární civilizace do 100 až 200 let , na úroveň civilizace typu II by se Země mohla dostat do několika tisíc let, součástí civilizace typu III by se Země, dle jeho odhadů mohla stát do sto tisíc let až do jednoho milionu let. V rozhovoru s ním nazvaném \"Zničí lidstvo samo sebe?\" přes internetový portál \"Big Think\" řeší možná nebezpečí a výzvy přechodu na planetární civilizaci (typu I). Carl Sagan navrhl definovat mezilehlé hodnoty (nezačleněné původně do Kardašovovy škály) přes interpolace a explorace hodnoty dané nad pro typ I (10 W), typ II (10 W), a typ III (10 W), které by byly vsazeny do rovnice:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření modelu.", "content": "Bylo navrhnuto mnoho rozšíření hypotetických civilizací a modifikací ke Kardašovově škále. nejbližší přímé navázaní na původní škálu přidáním hypotetického typu civilizací IV. typu, která se dokáže zásobit a využívat tak ohromné množství energie, že dokáže ovládat celý vesmír. Hypotetická je vědeckofantastická domněnka, že by taková civilizace dokázala vytvořit velmi dokonalou simulaci celého vesmíru. Dalším je V. typ, který by dokázal vytvořit a udržovat síť propojení mezi souborem více vesmírů. Rozšíření obsahuje i civilizaci typu 0, která je ještě těsně před vstupem do Kardašovovy škály. Celkový výstup energie viditelného vesmíru je v rozsahu kolem 10 W. Taková vše obklopující civilizace překračuje hranice spekulací založené na současném vědeckém poznání a nemusí být možná.
Jiní navrhovali změnu v užívání měřítka například za úspěšnou schopnost \"ovládání\" systémů, v rozsahu používaných informací, nebo také v pokroku využívání velmi malých rozměrů v současném pochopení fungování i těch větších fyzikálních systémů.
Byla navrhnuta jiná měřítka než výstup a užívání čisté energie. Jedno z nich je \"ovládání\" a rozšíření po planetách, galaxiích spíše než braní v úvahu samotnou energii. S tím je spojená dovednost civilizací vytvářet inženýrské stavby v astronomickém rozsahu a také terraformovat planety a přizpůsobovat přírodní okolí přítomnosti potřeb dané civilizace.
Alternativně navrhl Carl Sagan další úpravu škály přidáním k míře užívání energie také možnosti a úroveň přístupu ke kolekci informací, skladování informací, přenášení informací dané civilizace . Lidské společenství našlo cenově nejefektivnější a technologicky pokrokové rozšiřování znalostí v schopnostech ovládání manipulovat s prostředím ve velmi malých dimenzích a rozměrech. Pro pozorování velmi malých rozměrů se používá obdoba světelných mikroskopů a těmi jsou elektronové mikroskopy. Spíše více než na úrovni velkých systémů, rozvoj těchto technologií se neustále stupňuje a tato klasifikace je obrazně směrována do mikroskopických rozměrů a ještě dále od typu I-minus po typ Omega-minus:
V rámci této škály je civilizace na Zemi s širokými znalostmi v odvětvích chemie a biologie, biochemie již přes úroveň typu III-minus, typ IV-minus, (který má široké praktické fyzikální využití) byl pozorován v rozvoji nanotechnologií, genetického inženýrství, vědě o materiálech a polovodičích. Zatímco typ V-minus je svědkem rozvoje ve fyzikálních teoriích pole a jaderné fyziky. Typ VI-minus má předběžný výzkum v oblasti částicové fyziky s vytvářením velkých urychlovačů částic jako je například Velký hadronový urychlovač.
Robert Zubrin rozšířil a adaptoval Kardašovovu škálu na odkaz, jak rozšířená civilizace ve vesmíru je, spíše než na její využití energie.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Dle astronoma Carla Sagana se Země nachází ve škále na úrovni integrace na úroveň civilizace typu I. Bylo argumentováno, že z důvodu nedostatečných znalostí nedokážeme prozatím porozumět technologicky vyspělejším civilizacím (ETI), a proto nedokážeme předpovídat jejich chování. Proto Kardašovova škála nemusí být podstatná či praktická pro klasifikaci extraterestrických civilizací. Tento argument je blíže rozveden v knize Evolving the Alien: The Science of Extraterrestrial Life. Kardašov také vypočítal zhruba orientačně časy, kdy by se mohla lidská civilizace zařadit do typu I (2200), typu 2 (5200) a typu 3 (17800). Vzhledem k obtížnostem mezihvězdného cestování však je možné, že nebude typ 3 dosažitelný ve zmíněné době; pokud nebude možné vyvinout nadsvětelný pohon, tak se dosažení tohoto stupně protáhne až na milióny let. Možnost okliky pro civilizace třetího typu by bylo využívaní technologie tzv. \"cestování skrz \"červí díry - Einstein–Rosenův most\"“ , kdy by tato metoda i byla potřeba pro tento typ civilizace na rozšíření do nové galaxie, mezi galaxiemi jsou ohromné vzdálenosti například od Mléčné dráhy ke galaxii v Andromedě to má být kolem 2 537 000 světelných let. Vůbec se ve vesmíru objevují často velké prázdné úseky mezi kupami a nadkupami galaxií, kde se dle předpokladů nevyskytuje žádná hmota, nazývané právě prázdnoty. Galaxie Mléčná dráha spolu s dalšími galaxiemi má spadat pod místní skupinu galaxií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kardašovova škála je stupnice, kterou navrhl v 60. letech 20. století sovětský a ruský astronom Nikolaj Semjonovič Kardašov pod zaujetím z tří až čtyř procentního nárůstu světové spotřeby energie. Kardašovova stupnice pojednává o úrovni rozvoje dané civilizace. Je používaná především ve vědeckofantastické tvorbě. Dále je využívána SETI a futurologii, protože její rozměr je nejlépe aplikovatelný pro civilizace velmi vyspělé. Každá z civilizací se může zařadit do tří typů; hlavním měřítkem je množství energie, které je schopná využít. Mezi jednotlivými stupni toto množství exponenciálně narůstá. Získaná energie je spotřebována různými procesy, mezi kterými jsou hlavní různé druhy komunikace. Nicméně je nutné podotknout, že metoda nebyla prokázána a důkazy jsou neznámé, mezi první pokusy o číselné vyjádření počtu civilizací v galaxii je Drakeova rovnice.", "tgt_summary": "The Kardashev scale is a method of measuring a civilization's level of technological advancement based on the amount of energy they are able to use. The measure was proposed by Soviet astronomer Nikolai Kardashev in 1964. The scale has three designated categories:", "id": 1858160} {"src_title": "Limerik", "tgt_title": "Limerick (poetry)", "src_document": [{"title": "Původ pojmu.", "content": "Přestože podle Oxfordského slovníku angličtiny je užití termínu \"limerick\" pro poetický útvar poprvé doloženo až v květnu 1896, bylo pojmu \"limerick\" pro tento typ básně použito už v listopadu 1880 v novinách Saint John Daily News. Proč se však právě termínu \"limerik\" užívá pro tuto básnickou formu, stále ještě není rozřešeno, žádnou z hypotéz se doposud nepodařilo plně potvrdit. Krom teorie Ernesta Weekleyho o složenině z \"limmer\" a \"learic\" či hledání původu ve společenské zábavě se sloganem \"„Won't you come to Limerick“\" je možno zmínit i Žáčkem uváděnou variantu, že vymýšlení praštěných říkanek prý bývalo oblíbenou zábavou námořníků v přístavních krčmách, a \"„... nejpraštěnější říkanky vymýšleli mořští vlci v irském Limericku...“\" (Jiří Žáček: \"99 dědečků a 1 babička\", Šulc a spol, 2001). Irské kořeny limeriku pak hledají i irští patrioti, konkrétně u \"Fili na Maighe\", okruhu gaelských básníků 18. století vzniklého kolem básníků Seana O’Tuamy a Andriase MacCriatha v Killmallocku (v hrabství Limerick). Ve městě Limericku se tak v roce 2013 pořádalo pod záštitou University of Limerick \"Mistrovství světa v limeriku\", které ředitelka Centra spisovatelů Limericku Fiona Clark Echlin avizovala mottem Limerik zpátky do Limericku! \"(Limerick back to Limerick!)\".", "section_level": 1}, {"title": "Forma a obsah.", "content": "Limerik je báseň o pěti verších na dva rýmy struktury \"a-a-b-b-a\". V tvůrčí praxi je v limeriku časté užití kratších třetího a čtvrtého verše, metrum limeriku odpovídá akcentačním zvyklostem jazyka, v němž je napsán, limeriky anglické jsou zpravidla psány amfibrachem či anapestem. Limeriky obvykle spojuje především hravost a snaha pobavit autora i čtenáře. Krom pevného počtu veršů a rýmového schématu pro tvorbu limeriků závazné normy neexistují, přestože se takové tendence objevovaly a objevují, obsahové (Gershon Legman prosazoval pro limerik podmínku obscénnosti) či formální (předpisující metrum či počet stop ve verši). Někteří learovští tradicionalisté někdy uváděli, že archetypální \"kanonický limerik\" v prvním verši prezentuje protagonistu, definuje jej kvalifikačním adjektivem a domicilem coby rýmovým slovem, v druhém verši popisuje protagonistovu aktivitu, ve třetím a čtvrtém verši pointuje a pátý verš je již pouze variantou verše prvního, včetně totožného rýmového slova. Faktem ovšem je, že tato kritéria ve skutečnosti nesplňují ani mnohé limeriky samotného Edwarda Leara (27, 30, 58, 83, 105...).", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Limerik je především limerikem. Svá označení však nacházejí i některé specifické typy limeriků; limeriky předlearovské tak někdy bývají označovány jako \"protolimeriky\", je znám i \"metalimerik\" (limerik o limeriku), \"replylimerik\" (limerik jako odpověď na jiný limerik), \"autolimerik\" (limerik autora sama o sobě), \"reminilimerik\" (limerik citující v jednom verši jiného autora), \"reverselimerik\" (schématu a-b-b-a-a, který se dá po verších číst shora dolů i naopak), a \"antilimerik\" (porušující počet veršů či rýmové schéma). Zcela svébytným je pak Merrittův slavný Pelikán, se slovními hříčkami půvabnými a specifickými tak, že do češtiny zůstal nepřeložen i po víc než století. Limerik stále inspiruje. Snad Wikipedie unese příklad českého učitele (dnes na penzi) mnohaletého ředitele střední školy v Sokolově a též někdejšího starosty tohoto města PaedDr. Karla Černíka. Ten píše několik limeriků denně a to již mnoho let. Za rok jich tak napíše cca 700. Příklad viz níže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limerik je hravý poetický útvar o pěti verších s rýmovou strukturou \"a-a-b-b-a\". Jako forma je známý už od autorů antických (Aristofanés, Horatius, Macrobius) i středověkých (Tomáš Akvinský), v Anglii je doložen od století 17. \"(A Book of Madrigales, 1606, Barten Holyday's play Technogamia, 1618\" anebo u Shakespearova \"Jaga)\" a od 18. století i v Irsku. Populárním se stal limerik doprovázený kresbou v Anglii v první polovině 19. století. Tiskem vyšly první soubory limeriků v Anglii v dvacátých letech 19. století. Nejprve kniha \"Historie šestnácti podivuhodných starých žen (John Harris & Son, 1820)\" anonymního autora, bezprostředně po ní dvě knihy limeriků pravděpodobně Sharpových (Richard Scrafton Sharp, 1775–1852): \"Anekdotky a dobrodružství patnácti gentlemanů (Marshall, 1821), Anekdotky a dobrodružství patnácti mladých dam (E. Marshall, ca 1822)\". V těchto knihách každý limerik vždy fungoval společně s kresbou (verše jako komentáře ke kresbě či kresba coby ilustrace k básni). Jimi byl inspirován autor více než dvou stovek ilustrovaných limeriků Edward Lear, který zejména svou Velkou knihou nesmyslů \"(A Book of Nonsense, Thomas McLean, 1846)\" tuto formu proslavil. Přestože ji nevymyslel ani nepojmenoval (pojem \"limerik\" sám nikdy nepoužil, a své limeriky nazýval \"\"nonsense rhymes\"\" anebo \"\"nonsense pictures and rhymes\"\"), na rozšíření obliby limeriků má Edward Lear stěžejní zásluhu. Z Anglie se pak limerik rozšířil po celém světě, kdy jej psali a píší mj. Rudyard Kipling, Lewis Carroll, W. S. Gilbert, Isaac Asimov, H. G. Wells, Karel Kryl, Jiří Žáček, Anatol Bělkin, Julian Tuwim, Mark Freidkin, Miroslav Macek, Wendy Cope, Salman Rushdie, Zach Weiner...", "tgt_summary": "A limerick () is a form of verse, usually humorous and frequently rude, in five-line, predominantly meter with a strict rhyme scheme of AABBA, in which the first, second and fifth line rhyme, while the third and fourth lines are shorter and share a different rhyme. The following example is a limerick of unknown origin: The form appeared in England in the early years of the 18th century. It was popularized by Edward Lear in the 19th century, although he did not use the term. Gershon Legman, who compiled the largest and most scholarly anthology, held that the true limerick as a folk form is always obscene, and cites similar opinions by Arnold Bennett and George Bernard Shaw, describing the clean limerick as a \"periodic fad and object of magazine contests, rarely rising above mediocrity\". From a folkloric point of view, the form is essentially transgressive; violation of taboo is part of its function.", "id": 1052368} {"src_title": "Rotačka", "tgt_title": "Rotary printing press", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První rotační stroje vznikly v 19. století a rozšířily se hlavně v USA pro tisk novin, kdy jako první zkonstruoval v roce 1845 tiskový rotační stroj Američan Robert Hoe, ale teprve Marinoni použil nekonečný pás papíru, na který se dalo tisknout oboustranně. Klasická (\"horká\") sazba pro tisk z výšky se otiskla a odlila do zakřivených segmentů, které se montovaly na tiskový válec. Od poloviny 20. století se u rotačních kotoučových strojů stále víc prosazoval ofsetový tisk (z plochy), při němž se na hladké desce vytvoří hydrofilní (smáčené vodou a netisknoucí) a hydrofobní (mastné a tisknoucí) plošky, které rozdílně přijímají barvu a podle toho pak také tisknou. Ofsetová sazba se snáze vytváří, zejména při použití počítačů, nepracuje s olovem a snadno umožňuje vícebarevný tisk. Protože se obraz přenáší nepřímo, prostřednictvím přenosového válce, není sazba zrcadlově obrácená. V poslední době se vyvíjejí i jiné principy rotačního tisku, například tzv. bezvodý ofset, kdy není nutné mít ve stroji vlhčící zařízení a separace barvy na tiskových a netiskových prvků dochází odlišnými vlastnosti silikonu a materiálu tiskových prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Princip tiskové technologie ofset.", "content": "Ofset funguje na základě odlišných fyzikálně-chemických vlastností tisknoucích a netisknoucích prvků, odpudivost vody a mastnoty. Tisková deska se skládá z ploché desky, proto tisk z plochy, tisknoucích prvků (fotocitlivá vrstva) a netisknoucí prvky (eloxovaný hliník). Tiskový prvek je oleofilní a zároveň je hydrofóbní, ale pouze s použitím vlhčícího roztoku, kdy netisknoucí prvek je hydrofilní a zároveň oleofóbní, pokud nejde o bezvodý ofset. Barva není mísitelná ve vlhčícím roztoku, tvoří tedy vzájemně emulzi, za normálních podmínkách. Vlhčící roztok je polární látka, která má vysokou smáčenlivost, tedy nízké povrchové napětí. Záměrem je, aby smáčecí úhel vlhčícího roztoku byl co nejmenší. Čím nižší povrchové napětí, tím je roztok rovnoměrněji navlhčen a tím je kvalitnější výsledný obraz. Vlhčící zařízení nanese tenký film vlhčícího roztoku na netisknoucí místa a poté navalovací válce nanesou tenký film barvy na tisknoucí místa. Vzniklý obraz na formě se přenese na přenosový válec (gumový povrch) a z něj na potiskovaný materiál. Při vysoké rychlosti jsou první dva kroky spojovány a vlhčící roztok je emulgován do tiskové barvy. Po nanesení filmu na formu dochází k selekci kapalin dle povrchu tisknoucích a netisknoucích prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Ofsetový kotoučový stroj.", "content": "Kotoučový ofsetový stroj je rozměrově dosti veliký tiskový stroj s automatickým odvíjením papíru. Název kotoučový stroj je odvozen právě od kotouče papíru, kdy je papír odvíjen z role. Většinou se skládá z jedné či více tiskových věží, které jsou vzájemně propojeny do jednoho celku. Každá tisková věž je schopna vyrobit přesně daný počet stran (např. 16), počet tiskových věží v kotoučovém stroji tedy určuje celkový počet stran produktu (novin). Kotoučové stroje se dnes většinou používají pro tisk novin, časopisů a jiných vysoko nákladových tiskovin. Používaný papír je většinou papír gramáže 45 g/m2, dodávaných v rolích. Tiskovina vyrobená na rotačním stroji mívá na spodní části strany malé vpichy, způsobené speciálními kovovými jehlami (tzv. punkturami), které slouží pro podávání či držení novin při průchodu již zkompletovaného výtisku v poslední části rotačního stroje, tzv. skládacím aparátu, kde probíhá složení a oříznutí produktu na koncový formát. Právě tento skládací aparát je typický pro novinové rotační stroje. Válce rotačky se otáčejí rychlostí více než 10 otáček za sekundu, což odpovídá rychlosti tisku kolem 40.000 výtisků za hodinu. V dnešní době se jako tisková technika převážně používá offset, a to i při tisku novin. Novinový tiskový stroj se skládá z těchto částí: odvíječ papíru, tisková věž - tisková jednotka, dráha papíru, skládací zařízení a velín.", "section_level": 1}, {"title": "Odvíječ papíru.", "content": "Umožňuje odvíjení pásu papíru z role a udržuje ho ve stálém napnutí. Odvíječ umožňuje výměnu kotouče ve stroji. Kotoučové stroje mohou mít více odvíječů. Tak je možné tisknout několik archů najednou a v dokončovacím aparátu zknihařit dohromady. Tím se zvyšuje produktivita stroje, protože se tiskne na více pásů papíru současně.", "section_level": 2}, {"title": "1.    Odvíjecí jednotka STOP.", "content": "V této jednotce se provádí výměna kotouče papíru v klidu. Pro výměnu kotouče je nutné celý stroj úplně zastavit. To znamená uvést stroj do klidu, kdy není produkční. Po výměně kotouče se opět musí stroj postupně rozjet až do vyčerpání role papíru. Kvůli novému rozjezdu přibývá makulatura. Většinou se používá na tisk samolepících folií.", "section_level": 3}, {"title": "2.    Odvíjecí jednotka pro přelepení v klidu.", "content": "Tato odvíjecí jednotka obsahuje také pouze rameno pro jeden kotouč, ale za odvíječem se nachází jednotka zásoby papíru, tj. amorfní jednotka. Odvíječ se zastaví, provede přelepení papíru na novou roli a znovu spustí. Po dobu výměny kotouče se papír čerpá ze zásobárny papíru. To umožní tisk v plné rychlosti i při výměně kotouče.", "section_level": 3}, {"title": "3.    Odvíječ NONSTOP „letmý přelep“.", "content": "V této jednotce se nacházejí dva nebo tři kotouče při chodu stroje. Otočné rameno ke konci kotouče přibližuje kotouč nový s oboustrannou lepicí páskou. Rameno papír přitiskne k pásu papíru a v tu chvíli starou roli odsekne rotační nůž. Tento způsob umožňuje tisk za plného chodu stroje, bez zdržení a mít role ve stroji v zásobě.", "section_level": 3}, {"title": "Vtahovací jednotka.", "content": "Je to soustava válců jak poháněných tak přítlačných a s pružným povrchem. Vtahovací jednotka může být součástí odvíječe, ale většinou bývá až za ním jako samostatná část. Má za úkol vtahovat do stroje pás papíru a udržovat ho ve správném napnutí a synchronizovat jeho rychlost se strojem. Dále pomáhá tlumit rušivé změny v napnutí pásu (např. vlnění) a stabilizuje polohu pásu. Pás napíná jak příčně tak podélně a to na hranici přetržení. Vtahovací jednotka musí být pro každý pás samostatná. Součást této jednotky je tzv. tanečník. Je to válec s pružným upevněním do vertikálního pohybu. Slouží pro odstranění rušivých vlivů a napíná pás papíru.", "section_level": 2}, {"title": "Tisková věž - Tisková jednotka.", "content": "U kotoučového tisku mohou být tiskové jednotky postaveny jak horizontálně (za sebou), tak vertikálně (nad sebou). Jsou podobné jako u archového tisku s malými odlišnostmi. U kotoučového tisku se používají čtyřválcové tiskové jednotky guma/guma, pětiválcové (jsou nejvariabilnější), šestiválcové (ypsilonka), satelitní neboli devítiválcová. U časopiseckého stroje (horizontální uspořádání) jsou tiskové jednotky stálé, neměnné. Nejčastější tisková jednotka se skládá ze dvou formových válců, dvou přenosových válců, které slouží i jako protitlakové válce. U formových válců je barevníková soustava válců a vlhčící zařízení. Díky protilehlému rozložení válců jedna tisková jednotka tiskne v barvě 1/1, tedy obě strany současně potiskne jednou barvou.", "section_level": 2}, {"title": "Barevník.", "content": "Kvůli vyšším rychlostem tisku je řešen jiným způsobem než u archového tisku. Kvůli vysoké rychlosti se na rozdíl od archových se u barevníků pro kotoučový tisk neobjevuje lízač. Většinou se používá filmový barevník, který má lízač nahrazen filmovým válcem. Ten mívá povrch se spirálovou drážkou. Druhá možnost je použít barevník s rastrovým válcem založené na technologii anicolor. Třetí možnost je použít injector systém. U něho je barva pomocí čerpadla vháněna do trysek a nanášena na první roztírací válec.", "section_level": 2}, {"title": "Vlhčící zařízení.", "content": "Převážně se používají turbovlhčící systémy, tryskové vlhčící zařízení (soustava trysek, které stříkají vlhčící roztok na distribuční válec). Existují také vlhčící zařízení s kartáčovými válci, které nastřikují vlhčící roztok přímo na distribuční válec vlhčícího systému. Vlhčící roztok by měl být mírně kyselý pH 5.", "section_level": 2}, {"title": "Sušicí tunel.", "content": "Toto zařízení není potřeba u novinových strojů. Bývá v podobě sušicího tunelu. V něm se ohřívá vzduch pomocí plynových hořáků. Papír tunelem prochází mezi tryskovými tyčemi, kterými na papír fouká horký vzduch (papír je na vzduchovém polštáři). Průměrná teplota bývá 130 °C. Po sušicím tunelu následuje silikonovací jednotka. Protože papír je po výstupu ze zařízení přesušený, je velice křehký, silikonovací jednotka na papír nanese tekutý silikon. Papír se tím zvlhčí. Po vlhčení se lépe skládá a silikon zároveň zabrání otěru barvy o válce. Po silikonavací jednotce se nachází chladicí zařízení. Je to soustava válců, které jsou duté, a je do nich vháněná studená voda. Papír se ochladí na původních 30 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Dráha papíru.", "content": "Potištěný papír, který vychází z tiskové věže, vchází na dráhu papíru, která se někdy nazývá obracecí či řezací částí stroje. Zde se pás papíru, který je prozatím ve stejné šíři jako role papíru, dle požadavků na finální produkt (počet stran, počet knih a jejich skladba ve výtisku) řeže, obrací či převádí na další dráhy. Na dráze papíru jsou také umístěny různé kontrolní a dignostické prvky tiskového stroje (skenery upravující soutisk CMYK, měření tahů drah papíru, čidla reagující na přetržení papíru). Tyto dráhy papíru jsou většinou umístěny nad tiskovými věžemi, jedná se tedy o nejvýše položenou část tiskového stroje (zhruba 10 metrů nad zemí). Již upravené pásy papíru poté vstupují do skládacího zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Dokončovací agregát.", "content": "Kotoučové stroje jsou vybaveny skládacími a dokončovacími jednotkami, které jsou konstruovány na míru podle typu zakázek. Pomocí těchto jednotek je možné pás skládat do složek, knihařit složky, nanášet lepidlo… Výstupem stroje jsou již hotové publikace. Pás se rozřeže podélně na pásy užší a to kotoučovými noži. Jednotlivé pásy papíru je možné snášet i souběžně na sebe a knihařit najednou. Papír se ke skládacímu zařízení vede pomocí soustavy vodících tyčí (umožňují změnit polohu pásu, obrátit jej). Papír se vede do nejdůležitější částí skládacího zařízení, skládací trojhran (trychtýř). Z trojhranu putuje papír složený podélným lomem mezi tahové válce, které lom zafixují. Složený pás putuje do skládacího válce, kde se pomocí jehlového a řezacího válce pás příčně nařeže a pak složí. Lom se provádí pomocí skládacího nože, který vmáčkne papír do klapky. Tím skládání může skončit a složený papír jde pomocí vykladače ze stroje. Pokud chceme ale více lomů, tak nám zaváděcí klapka po druhém lomu zavede papír dál. Tam pomocí skládacích nožů následují další lomy. Po posledním lomu papír opět putuje vykladačem na transportní systém, ze kterého jsou výtisky odebírány. Některé transportní systémy umožňují i vkládání příloh tištěných na jiném stroji. Místo skládacího a dokončovacího aparátu může být jen nožový aparát na nařezání pásu na archy a následné stohování na paletu. Také může být na konci stroje dutinka s navíječem a pás papíru se opět navine. To se využívá nejčastěji na samolepicích foliích a etiketách. Vykladač jednotlivých složek může být do baličky, odkud balíky jedou po pásu. Také se publikace řetězy vedou do bubnů, kde probíhají vklady. Většinou je možné vložit jen dva až tři vklady najednou.", "section_level": 2}, {"title": "Velín.", "content": "V dnešní době jsou všechny funkce a pochody rotačního stroje plně ovládány právě z velínu a zejména z bezpečnostních důvodů se tiskaři při samotném tisku na stroji nepohybují. Při tzv. předtiskové přípravě do rotačního stroje \"zavede\" tiskař papír a založí tiskové desky, což se pochopitelně děje před samotným spuštěním stroje k tisku. Při tzv. výjezdu stroje pak tiskaři pomocí ovládacích pultů provádějí zabarvování novin a kontrolují je pomocí digitálních nátisků či denzitometrů, což jsou přístroje na měření tloušťky barevného filmu na výtisku. Dále tiskaři provádějí korekce \"pasování\", což je nastavení tiskových desek, respektive formových válců, do identické pozice (ve smyslu soutisku barev CMYK), aby bylo dosaženo dokonalého překrytí všech čtyř barevných separátů na sebe. V případě špatně nastaveného soutisku dochází k tzv. rozpasování, což se projeví vychýlení některé z barev z obrázku a celkovou nečitelností strany. Novinový rotační stroj však už ze své konstrukce a použitého papíru není schopen tak kvalitního soutisku a zabarvení jako např. stroje archové. Dále je z velínu možno ovládat celou řadu nastavení tiskového stroje (dopouštění tiskové barvy, nastavení formátu novin, nastavení středů tiskových stran, barevníkové zóny atd.) Elektronická kalibrace umožňuje rychlejší a efektivnější nastavení stroje. Úpravy stroje (např. zóny barevníku) se projeví až po několika stech výtisků a počítačem se tyto makulatury sníží.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kotoučový stroj, amatérsky řečeno rotačka, je typ tiskového stroje, u něhož je potiskovaný materiál odvíjen z role a skrze stroj je protahován jako pás papíru. Slovo rotačka je technologie jakéhokoliv rotačního tisku, který má formu i tlakové médium ve formě válce. Kotoučový stroj je již specifikovaná technologie rotačního tisku, kdy je potiskovaný materiál odvíjen z role. \"Dále již kotoučový ofsetový stroj.\" Papír navinutý na roli je levnější než řezaný na archy papíru a proto jsou náklady za papír na tisk nižší. Tato tisková technologie využívá rotačních formových i tlakových válců proti sobě, díky tomu umožňuje i tisk na obě strany zároveň. Kotoučový ofsetový stroj se uplatňuje především při tisku vysokých nákladů a tisku vysokou rychlostí (až 50 000 ks/h). Těmito stroji se nejčastěji tisknou periodika (noviny, časopisy) kvůli jejich vysokému nákladu a podmínkám pro časové nároky na expedici. Často se používají jako obalovou tisková technika a na tisk merkantilních tiskovin. Nevýhoda je při tisku vysoký podíl makulatury. Výsledkem tisku jsou knihařské složky na knihaření nebo sešité složky do vazby V1, protože stroj obsahuje skládací a dokončovací aparát. Kotoučový ofset se dělí do tří skupin podle typu produkce na časopisecké (heatset), novinové (coldset) a formulářové a speciální.", "tgt_summary": "A rotary printing press is a printing press in which the images to be printed are curved around a cylinder. Printing can be done on various substrates, including paper, cardboard, and plastic. Substrates can be sheet feed or unwound on a continuous roll through the press to be printed and further modified if required (e.g. die cut, overprint varnished, embossed). Printing presses that use continuous rolls are sometimes referred to as \"web presses\".", "id": 515454} {"src_title": "Gzip", "tgt_title": "Gzip", "src_document": [{"title": "Souborový formát.", "content": "Gzip je založený na algoritmu DEFLATE [di'fleit], který je kombinací LZ77 a Huffmanova kódování. DEFLATE byl určený k nahrazení LZW a dalších patenty zatížených algoritmů pro kompresi dat, který měl v té době omezenou použitelnost komprese a dalších populárních archivátorů. Dále se termínem gzip rozumí souborový formát, jehož obsahem je: Ačkoliv formát souboru také povoluje společné vícenásobné proudové kaskády (jsou jednoduše dekomprimovány, jako kdyby šlo o jednu), gzip je normálně používán ke kompresi jednotlivých souborů. Komprimované archivy jsou typicky tvořeny kompletací sbírek souborů do jednotlivých tar archivů a potom jsou komprimovány do archivu pomocí gzipu. Výsledný .tar.gz nebo .tgz soubor se nazývá tarball ['taːˌboːl]. Gzip by se neměl zaměňovat s formátem archivů ZIP, vyvinutým společností PKWARE, Inc., byť i ten používá metodu DEFLATE (ZIP jich umí více, tato je z nich nejrozšířenější). Formát ZIP může držet sbírky souborů bez externího archivátoru, ale je to méně kompaktní než komprimované tarbally držící stejná data, protože komprimuje soubory individuálně a nemůže využít nadbytečnost mezi soubory (pevná (SOLID) komprese). Zlib je DEFLATE algoritmus ve formě knihovny, která zahrnuje podporu formátu souboru gzip a lehkou kategorii formátu v jeho API. Proudový formát zlib, DEFLATE a formát souboru gzip byly standardizovány jako , a . Odpovídajíci program pro dekomprimaci \"zagzipovaných\" souborů je gunzip ['ganˌzip]. Oba příkazy, codice_1 a codice_2, vykonají to samé.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní použití.", "content": "Protokol HTTP/1.1 povoluje klientům, aby volitelně žádali o kompresi obsahu ze serveru. Standardně sám specifikuje dvě kompresní metody: „gzip“ (obsah zabalený v gzip proudu) a „deflate“ (obsah v syrovém, bezhlavičkovém DEFLATE proudu). Oba jsou podporovány mnoha HTTP klientskými knihovnami a většinou moderních prohlížečů. Komprimace musí být povolena v hlavičce HTTP_ACCEPT_ENCODING, kterou vysílá server. Počínaje 90. let začal získávat nad gzipem větší popularitu bzip2, souborová kompresní utilita založená na Burrows-Wheelerově transformaci. Ta produkuje značně menší soubory (zvláště pro zdrojový kód a další uspořádaný text), byť za cenu zvýšené spotřeby paměti a času na zpracování (až do faktoru 4). Soubory komprimované pomocí bzip2 mají standardně příponu .bz2, často se pak vyskytují v kombinaci s utilitou tar [taː(r)] jako .tar.bz2 či .tbz nebo .tb2. AdvanceCOMP a 7-Zip užívá implementaci DEFLATE, která produkuje .gzip soubory kompatibilní s lepšími stupni komprese než gzip sám, za cenu větší spotřeby procesorového času.", "section_level": 1}], "src_summary": "gzip (výslovnost [džiː'zip]; akronym z GNU zip) je aplikační software užívaný pro kompresi dat. Program je freesoftwarovou náhradou za kompresní program používaný již v raném Unixovém systému, určený pro projekt GNU. Gzip byl vytvořen Jean-loup Gaillyem a Markem Adlerem. Verze 0.1 byla poprvé veřejně představena 31. října 1992. Verze 1.0 následovala v únoru 1993.", "tgt_summary": "gzip is a file format and a software application used for file compression and decompression. The program was created by Jean-loup Gailly and Mark Adler as a free software replacement for the compress program used in early Unix systems, and intended for use by GNU (the \"g\" is from \"GNU\"). Version 0.1 was first publicly released on 31 October 1992, and version 1.0 followed in February 1993.", "id": 1429881} {"src_title": "Violkovité", "tgt_title": "Violaceae", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V mírném pásu je čeleď známa především podle rodu violka, který je ale svým bylinným vzrůstem a morfologií květů v rámci čeledi výjimkou. Většina zástupců čeledi roste v tropech a jedná se o dřeviny, z nichž řada druhů ani nemá dvoustranně souměrné květy a violku ani vzdáleně nepřipomíná.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Zástupci violkovitých jsou převážně keře, polokeře a stromy, v menší míře i liány (např. \"Achietea\") nebo byliny (violky, některé druhy rodu \"Hybanthus\"). Dřevo stromovitých zástupců je spíše měkké a světlé, kůra bývá hladká a bez prasklin. Listy jsou jednoduché, střídavé nebo vstřícné, řapíkaté nebo řidčeji téměř přisedlé, s nápadnými, vytrvalými nebo opadavými palisty. Čepel listů je celistvá nebo výjimečně zpeřeně členěná, celokrajná, pilovitá nebo vroubkovaná, se zpeřenou nebo výjimečně dlanitou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné až silně dvoustranně souměrné, jednotlivé nebo v úžlabních, vrcholových nebo i kauliflorních (rod \"Leonia\") květenstvích různých typů, případně jednotlivé. Kalich je složený z 5 volných lístků, za plodu vytrvalý. Koruna je pětičetná. Korunní lístky jsou stejné nebo nestejné, volné nebo na bázi srostlé. U některých rodů s dvoustranně souměrnými květy včetně violek jsou květy otočené o 180° (resupinátní), s nejspodnějším korunním lístkem vakovitě vydutým nebo přeměněným v ostruhu. Tyčinek je 5 (výjimečně jen 3), nitky mohou být volné nebo srostlé do trubičky. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 (2 až 5) plodolistů, s jedinou komůrkou s paritální placentací a jednou čnělkou. V každém plodolistu je jedno nebo několik vajíček. Plodem je tenkostěnná nebo častěji kožovitá až dřevnatá tobolka pukající 3 (2 až 6) chlopněmi, řidčeji bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 1100 druhů ve 29 rodech. Je rozšířena po celém světě. Největším rodem je violka (\"Viola\"), kosmopolitní rod zahrnující přes 400 druhů, rozšířených v mírném pásu i v horských polohách tropů. Zbývající rody jsou až na výjimky (některé subtropické druhy \"Hybanthus\") tropické. Další velké rody jsou \"Rinorea\" (160 druhů) a \"Hybanthus\" (100 druhů). Tyto 3 největší rody zahrnují v klasickém pojetí asi 93 % všech druhů čeledi. V tropických deštných lesích rostou violkovité jako keře a menší stromy, zpravidla nedosahující korunního patra pralesa. Vyskytují se i v horských a mlžných lesích. Rod violka dosahuje největší druhové diverzity v jihoamerických Andách, kde některé druhy dosahují nadmořských výšek až okolo 6000 metrů a blíží se hranici věčného sněhu. V Evropě je čeleď zastoupena pouze rodem violka. V květeně České republiky se celkově vyskytuje asi 23 druhů violek (\"Viola\"), některé další druhy jsou pěstovány jako zahradní rostliny a občas zplaňují.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Violkovité nejsou z hlediska obsahových látek příliš prozkoumány a platí to zejména pro dřevnaté zástupce. U druhu \"Hybanthus enneaspermus\" byly zjištěny alkaloidy a saponiny. Violky obsahují různé prchavé sloučeniny, triterpeny aj. U některých violkovitých byla zjištěna akumulace různých kovů, zejména hliníku (\"Allexis\", \"Amphirrhox\"), niklu (\"Hybanthus\", \"Rinorea\", \"Agatea deplanchei\") a zinku (některé violky).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy většiny zástupců čeledi jsou opylovány hmyzem, zejména motýly, včelami a čmeláky. Některé violky z vysokých poloh And jsou opylovány drobnými mouchami. Jihoamerická popínavá violka \"Viola arguta\" má červené květy a je opylována pravděpodobně kolibříky. Část druhů tvoří v květech nektar, u některých však nektar chybí a opylovačům poskytují pouze pyl. U mnohých druhů violek se vyvíjejí mimo normálních květů i tzv. kleistogamické květy, které jsou drobnější a méně nápadné než normální květy, ani v největším rozkvětu se plně neotevírají a dochází v nich k samoopylení. Tobolky řady druhů se otevírají explozivně a vystřelují semena až do vzdálenosti 2 metrů. Semena některých druhů violek a dalších zástupců čeledi (např. \"Rinorea\") jsou šířena mravenci, kteří je vyhledávají pro dužnatý výrůstek, nazývaný masíčko neboli karunkula. Semena jihoamerického druhu \"Paypayrola grandiflora\" jsou uzavřena v zářivě oranžovém míšku a jsou roznášena ptáky. Ptáci rozšiřují také semena tropických druhů s bobulemi. Semena některých violkovitých jsou šířena také vzduchem a vodou. Některé druhy rodu \"Rinorea\" mají na listech domatia, obývaná symbiotickými roztoči.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasických taxonomických systémech byla čeleď violkovité řazena do řádu violkotvaré (\"Violales\"), obsahujícího větší počet čeledí, z nichž některé byly v systému APG přesunuty spolu s čeledí violkovité do obsažného řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Podle výsledků fylogenetických studií je nejblíže příbuznou skupinou čeleď mučenkovité (\"Passifloraceae\"), zahrnující v novém pojetí i čeledi \"Malesherbiaceae\" a \"Turneraceae\". Za bazální větev čeledi \"Violaceae\" je považován rod \"Fusispermum\". Rody \"Rinorea\" a \"Hybanthus\" jsou v současném pojetí parafyletické a čeká je taxonomická revize. V současné taxonomii je čeleď \"Violaceae\" členěna do 3 podčeledí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Violkovité nemají velký ekonomický význam. Různé druhy a kultivary violek jsou oblíbenými zahradními rostlinami. Violka vonná je občas sbírána jako léčivá rostlina. Oddenky a kořeny \"Hybanthus ipecacuanha\" byly využívány jako náhražka hlavěnky dávivé (\"Psychotria ipecacuanha\"), používané v minulosti jako emetikum. Dávivý účinek mají i kořeny některých jiných rodů (\"Anchietea\", \"Calyptrion\"). Plody jihoamerického druhu \"Leonia glycycarpa\" jsou jedlé.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Afrohybanthus\", \"Agatea\", \"Allexis\", \"Amphirrhox\", \"Anchietea\", \"Calyptrion\", \"Cubelium\", \"Decorsella\", \"Fusispermum\", \"Gloeospermum\", \"Hekkingia\", \"Hybanthopsis\", \"Hybanthus\", \"Isodendrion\", \"Ixchelia\", \"Leonia\", \"Mayanaea\", \"Melicytus\", \"Noisettia\", \"Orthion\", \"Paypayrola\", \"Phyllanoa\", \"Pigea\", \"Pombalia\", \"Rinorea\", \"Rinoreocarpus\", \"Schweiggeria\", \"Scyphellandra\", \"Viola\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Violkovité (\"Violaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Jsou to dřeviny i byliny s jednoduchými, střídavými nebo vstřícnými listy. Květy mohou být dvoustranně souměrné nebo pravidelné, uspořádané v květenstvích různých typů. Plodem je nejčastěji tobolka. Čeleď zahrnuje asi 1100 druhů ve 29 rodech. Je rozšířena po celém světě, s největším zastoupením v tropech. V České republice se stejně jako v celé Evropě vyskytuje pouze rod violka.", "tgt_summary": "Violaceae is a family of flowering plants established in 1802, consisting of about 1000 species in about 25 genera. It takes its name from the genus \"Viola\", the violets and pansies. Older classifications such as the Cronquist system placed the Violaceae in an order named after it, the Violales or the Parietales. However, molecular phylogeny studies place the family in the Malpighiales as reflected in the Angiosperm Phylogeny Group (APG) classification, with 41 other families, where it is situated in the parietal clade of 11 families. Most of the species are found in three large genera, \"Viola\", \"Rinorea\" and \"Hybanthus\". The other genera are largely monotypic or oligotypic. The genera are grouped into four clades within the family. The species are largely tropical or subtropical but \"Viola\" has a number of species in temperate regions. Many genera have a very restricted distribution.", "id": 262784} {"src_title": "Oxid berylnatý", "tgt_title": "Beryllium oxide", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Oxid beryllnatý utvořený při vysokých teplotách (>800 °C) je netečný, ale může být snadno vytěsněn hydrogenfluoridem amonným (NHHF) nebo horkým roztokem koncentrované kyseliny sírové (HSO) a sulfidem amonným. Oxid beryllnatý se extrahuje tepelným rozkladem přirozeně se vyskytujících minerálů jako beryl nebo bertrandit. Komerčně jsou běžně dostupné materiály čistoty vyšší než 99%.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a využití.", "content": "Oxid beryllnatý kombinuje vynikající elektrické izolační vlastnosti spolu s vysokou tepelnou vodivostí. Je také vysoce resistentní proti korozi. Vysoká toxicita práškového oxidu berylnatého při vdechování a vysoké náklady na výrobu však omezují jeho použití mimo aplikace, které nevyužívají uvedené jedinečné vlastnosti. Oxid beryllnatý je jednou z nejdražších surovin používaných při výrobě keramiky především díky nákladům spojeným k zamezení toxických účinků prachu při manipulaci během výroby. V elektronických aplikacích se BeO nejčastěji používá jako elektronický podklad při výrobě účinných chladičů pro svou vysokou tepelnou vodivost a vysoký elektrický odpor. Materiál se využívá především ve vysokonapěťových elektrických zařízeních nebo přístrojích s vysokou hustotou elektronických obvodů jako jsou počítače s vysokou výpočetní rychlostí. Vzhledem k tomu, že BeO je propustný pro mikrovlnné záření, může být použit pro okna nebo antény mikrovlnných komunikačních systémů a mikrovlnných trub. Podobně, protože je propustný pro rentgenové záření, může být použit při výrobě oken u těchto přístrojů a technologií využívajících vysoce energetické záření (rentgeny, vysoce účinné lasery...). BeO má specifické vlastnosti, které jsou atraktivní pro jaderně energetické aplikace, jako je nízký záchytný průřez pro neutrony s vysokou schopností jejich moderování. V praxi je značně hodnocen pro použití při vysokoteplotní plynem chlazené reaktory, žádné aplikace v civilních jaderných reaktorech však nejsou známy. Nízká hustota BeO jej činí atraktivním pro letecké a vojenské aplikace jako jsou gyroskopy a zbraně. Odolnost vůči roztaveným kovům umožňuje jeho použití jako žáruvzdorného materiálu v hutních aplikacích, například pro tavení kovů vzácných zemin.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Oxid beryllnatý je karcinogenní, především pokud se přijme s potravou nebo je inhalován do plic, kdy může způsobit chronickou nemoc tzv. beryliózu. Vdechování jemných částic způsobuje systémovou, zejména respirační chorobu, výše zmíněnou beryliózu, jejíž závažnost souvisí spíše než s délkou expozice s dobou, kdy se onemocnění poprvé projeví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid beryllnatý (BeO) je bílý, zejména při vdechnutí prudce jedovatý prášek, nebo čirá, ve vodě nerozpustná krystalická látka. Má tvrdost 9 podle Mohse, stejně jako korund-safír, tedy oxid hlinitý (AlO), kterému je některými svými vlastnostmi podoben, je drahokam. Nachází se však v přírodě vzácně (ve Švédsku), jmenuje se bromellit. Lze jej získat z beryllia zapálením v kyslíku nebo žíháním beryllnatých sloučenin, které snadno odštěpují kyselinový zbytek, například z dusičnanu beryllnatého. Slitiny oxidu beryllnatého, které jsou velmi stabilní, mají keramické vlastnosti. Je totiž velmi odolný vůči žáru, a je polymorfní. Oxid beryllnatý byl původně anglicky nazýván jako \"glucina\". Je to pro sladkou chuť ve vodě rozpustných sloučenin beryllia, podle které poznavali přítomnost tohoto prvku první, o jeho vysoké toxicitě nepoučení badatelé.", "tgt_summary": "Beryllium oxide (BeO), also known as beryllia, is an inorganic compound with the formula BeO. This colourless solid is a notable electrical insulator with a higher thermal conductivity than any other non-metal except diamond, and exceeds that of most metals. As an amorphous solid, beryllium oxide is white. Its high melting point leads to its use as a refractory material. It occurs in nature as the mineral bromellite. Historically and in materials science, beryllium oxide was called glucina or glucinium oxide.", "id": 214899} {"src_title": "11. dobrovolnická divize tankových granátníků SS „Nordland“", "tgt_title": "11th SS Volunteer Panzergrenadier Division Nordland", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "I když německá propaganda hlásala mezinárodní charakter 5. SS-Panzer Division „Wiking“, ve skutečnosti bylo mužstvo z 90% tvořeno Němci. V nové divizi byl záměr zvýšit procento zahraničních dobrovolníků, a to také ve velení. Mužstvo tak tvořili z 40% členové rozpuštěných zahraničních legií, 35% \"Volksdeutsche\" (Němci žijící mimo území Německé říše) a 25% \"Reichsdeutsche\" (Němci pocházející z území Říše). V průběhu druhé světové války tak v divizi sloužili Dáni, Maďaři, Nizozemci, Norové, Estonci, Finové, Francouzi, Rumuni, Španělé, Švédové, Švýcaři a Britové. Na základě rozkazu OKW k založení III. (Germanische) SS-Panzerkorps ze začátku roku 1943, byla v únoru 1943 vytvořena Kampfverband Waräger. Ještě téhož měsíce byla přejmenována na Germanische-Freiwilligen-Division. V dubnu 1943 na SS-Panzer Grenadier Division 11 (Germanische) a v červenci na 11. SS-Panzergrenadier Freiwilligen Division „Nordland“. Konečný název divize obdržela v říjnu 1943, a to 11. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division „Nordland“. Původní název pro divizi „Waräger“, byl změněn na „Nordland“ samotným Adolfem Hitlerem. Důvodem byly bojové zásluhy pluku „Nordland“, který byl stažen z divize „Wiking“ a posloužil jako základ divize „Nordland“. Po skončení výcviku a zformování jednotek, byla divize přesunuta do Chorvatska, kde se zapojila do akcí proti Titovým partyzánům. Koncem listopadu 1943 se pluk „Danmark“ zúčastnil těžkých bojů s 5000 partyzány poblíž města Glina. Během této doby obdržel SS-Panzer Abteilung 11 jméno „Herman von Salza“ na počest čtvrtého velmistra Řádu německých rytířů. Dne 25. listopadu obdržela divize rozkaz k přesunu na východní frontu a 22. prosince zaujala své postavení v rámci skupiny armád Sever, které velel polní maršál Walter Model.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na Narvě.", "content": "Divize „Nordland“, spolu s ostatními částmi III. (Germanische) SS-Panzerkorps zaujala postavení poblíž Leningradu, kde se zapojila do pokusu o zastavení sovětského útoku, jehož hlavním cílem bylo prolomení blokády Leningradu. To se nakonec podařilo a divize se musela stáhnout k městu Oranienbaum (nyní Lomonosov). 14. ledna 1944 byla německá fronta znovu prolomena a divize „Nordland“ se musela stáhnout do města Narva v Estonsku, kterým protéká řeka Narva, podél níž byla budována nová obranná linie. Počátkem února začali Sověti útočit směrem na město a tím začala bitva na Narvě. Tato bitva vešla ve známost jako „Bitva evropských SS“, protože se jí zúčastnilo velké množství dobrovolníků z celé Evropy. Obránci na linii Narvy čítali 50 000 mužů. Proti nim vrhlo sovětské velení 200 000 vojáků. Hlavní útok byl zahájen 13. února proti pravé straně narvské obranné linie. Současně byl také zahájen obojživelný útok z Baltského moře poblíž Mereküla, který ale divize „Nordland“ rozdrtila. Následujících pět měsíců divize SS podstoupily mnoho tvrdých bojů, které bránily Sovětům v postupu. V březnu 1944 Sověti zničili most přes Narvu a odřízli německé jednotky na nepřátelské straně. To netrvalo dlouho, poněvadž 11. ženijní prapor SS postavil pod těžkou palbou most provizorní. Po zahájení sovětské operace Bagration v červnu 1944 se divize stáhla na linii Tannenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Linie Tannenberg.", "content": "Linie Tannenberg byla uchycena kolem tří strategických vrchů. Od západu k východu to byl vrchol 69.9, granátnický a sirotčí vrchol. Sirotčí vrchol chránil město Narva. Od 27. července 1944 divize „Nordland“ společně s 6. SS-Freiwilligen Sturmbrigade Langemarck a Kampfgruppe Strachwitz z divize Großdeutschland držely sirotčí vrchol. Navzdory tomu, že v boji padl velitel divize „Nordland“ SS-Gruppenführer Fritz von Scholz a následně i velitelé pluků „Norge“ a „Danmark“, se sirotčí vrchol podařilo udržet a do 29. července zničit 113 sovětských tanků. III. (Germanische) SS-Panzerkorps krvácel při obraně linie Tannenberg až do 14. září, kdy byl stažen do Lotyšska k obraně hlavního města Rigy. K němu dorazil 22. září a zabránil tak obklíčení 18. armády. Riga padla 12. října a do konce měsíce se zbývající jednotky Waffen-SS stáhly do kuronské kapsy. V této kapse sváděla divize od října do prosince 1944 těžké obranné boje a její síla klesla na 9000 mužů. V lednu 1945 obdržela divize rozkaz k přesunu do přístavu Libau u Baltského moře, odkud byla dopravena do Pomořanska", "section_level": 1}, {"title": "Východní Prusko a Pomořansko.", "content": "Začátkem února 1945 dorazily k divizi posily, mezi nimi i Britische Freikorps (58 mužů), a vybavení. 16. února se divize zapojila do operace Sonnenwende, jejímž cílem bylo zničit sovětský výběžek do německých liníí a osvobodit německé jednotky obklíčené ve městě Arnswalde. Tuto operaci původně zamýšlel Generaloberst Guderian jako masivní protiútok na celé frontě, ale Hitler ji následně zredukoval na útok lokální. Zpočátku dosáhla divize taktického překvapení a podařilo se jí ve všech sektorech dostat až k jezeru Ihna. Nicméně když si Sověti uvědomili, co se děje, odpor začal zesilovat a postup se zpomalil. 17. února divize dosáhla města Arnswalde a osvobodila vyčerpanou posádku. Během několika následujících dnů se podařilo evakuovat civilisty. 21. února vydal SS-Obergruppenführer Felix Steiner rozkaz III. (Germanische) SS-Panzerkorps ke všeobecnému ústupu do oblasti kolem Stargardu a Štětína na severním toku řeky Odry. Sovětská ofenzíva z 1. března tlačila divizi „Nordland“ a III. (Germanische) SS-Panzerkorps před sebou. I přes vážné ztráty, které Sovětům způsobily, musely se stáhnou k městu Altdamm (Dąbie) do poslední obranné pozice na východní straně Odry. Následujících 14 dní divize „Nordland“ držela město i za cenu vysokých ztrát. 19. března se divize stáhla za Odru. Během těchto bojů byly pluky „Norge“ a „Danmark“ téměř vyhlazeny. Proto byla divize stažena na západ k doplnění stavů. Zde obdržela několik vozidel a mužstvo doplnil personál Luftwaffe a Kriegsmarine. Dále se k ní připojilo asi 300 mužů z 33. Waffen-Grenadier Division der SS „Charlemagne“ (franzözische Nr. 1) a 275 mužů Spanische Freiwilligen Kompanie Der SS 101.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva o Berlín.", "content": "16. dubna se divize přesunula na linii východně od Berlína. Navzdory nedávnému doplnění mužstva nedosáhla divize zdaleka plného stavu a s výjimkou Francouzů a Španělů neměli noví rekruti žádné bojové zkušenosti. Od 17. do 20. dubna se divize zapojila do boje na frontě, která se neustále stahovala kolem města. 22. dubna byla divize zatlačena až do parku Tiergarten v centru Berlína. Zbytky pluků „Norge“ a „Danmark“ a část 11.ženijního praporu se pokusily bránit mosty přes řeku Sprévu. Po odhodlané ale marné obraně se stáhly do vládní čtvrti. Mezitím směřoval hlavní sovětský útok na park Treptow, který bránila druhá část 11. praporu a několik zbylých tanků SS-Panzer Abteilung 11 „Herman von Salza“. SS-Obersturmbannführer Paul-Albert Kausch vedl tanky a obrněná vozidla do protiútoku, který sice na chvíli Sověty zastavil, ale všechna německá bojová technika byla zničena. 26. dubna se obránci ve vládní čtvrti stáhli k Reichstagu a přitom způsobili postupující Rudé armádě velké ztráty. Pár dalších dnů se přeživší muži divize drželi proti ohromné přesile. 30. dubna ve 20:00 hodin obdržel velitel divize „Nordland“ zprávu o sebevraždě Adolfa Hitlera a vydal rozkaz, aby se bojeschopní muži pokusili probít na západ. Několika malým skupinám se to podařilo a vzdali se Američanům na západním břehu Labe. Do 1. května se Rudé armádě podařilo Reichstag vyčistit od posledních obránců a potlačit jakýkoliv organizovaný odpor ve městě. Přeživší příslušníci divize „Nordland“, kteří se vzdali Rusům byli posláni na východ a už je nikdo neviděl. Ti kteří se vzdali západním spojencům, byli vydáni do svých zemí. Někteří nebyli potrestáni, jiní skončili ve vězení a někteří dostali trest smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "11. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division „Nordland“ byla divize Waffen-SS, z převážné části tvořená zahraničními dobrovolníky. Po celou druhou světovou válku působila na východní frontě.", "tgt_summary": "The 11th SS Volunteer Panzergrenadier Division Nordland () was a Waffen-SS division recruited from foreign volunteers and conscripts. It saw action, as part of Army Group North, in the Independent State of Croatia and on the Eastern Front during World War II.", "id": 1251446} {"src_title": "Kaguja (sonda)", "tgt_title": "SELENE", "src_document": [{"title": "Pojmenování sondy.", "content": "Sonda byla až do června 2007 oficiálně označována jako \"SELENE\" (zkratka z \"SELenological and ENgeneering Explorer\", Lunární a inženýrský průzkumník) tedy jménem řecké bohyně Měsíce. Spolu s přesným určením data startu však byla přejmenována na Kaguja, což je jméno japonské pohádkové princezny, která přišla na Zemi z Měsíce. Podobné přejmenování proběhlo po úspěšném vypuštění subsatelitů \"Okina\" (翁) (původně \"RSTAR\") a \"Óna\" (嫗) (\"VRAD\"), \"stařeček\" a \"stařenka\", podle pohádkových postav, které princeznu Kaguju (赫映) adoptovali a vychovali.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda byla vypuštěna 14. září 2007 v 01:31:01 UT pomocí nosné rakety H-IIA z kosmodromu Tanegašima. Krátce po vypuštění byla korekčním manévrem umístěna na přechodnou dráhu s perigeem ve výši 956 km a apogeem v 232 960 km. Na oběžné dráze kolem Země došlo k rozložení solárních panelů a k vysunutí vysokoziskové antény. Bylo provedeno několik korekčních motorických manévrů, které měly sondu po 2,5 oběhu kolem Země navést na dráhu k Měsíci. Dne 3. října 2007 sonda dosáhla výchozí selenocentrické polární dráhy s periseleniem ve výši 120 km a aposeleniem ve 13 000 km. 9. října v 00:36 UT došlo k oddělení retranslačního submodulu Okina a jeho umístění na dráhu 115 × 2 400 km. Subsatelit má za úkol kromě retranslace vysílání také měřit magnetické pole a spolu s druhou subdružicí Óna sledovat gravitační pole Měsíce. K oddělení subdružice Óna (původně \"VRAD – Very Long Baseline Interferometry Radio\") došlo 12. října v 04:28 UT. Zařízení určené pro měření vlastností lunární ionosféry bylo umístěno na dráze 127 × 895 km. Oddělení obou subsatelitů sledovala palubní kamera sondy. Po dalších dvou korekcích byla 19. října vlastní sonda úspěšně navedena na kruhovou dráhu ve výši 100 km nad měsíčním povrchem. Do konce října byly rozvinuty antény lunárního magnetometru a radaru a vysunuta kamera pro pozorování svrchní atmosféry a plazmatu – zbytek systémů měl být zprovozněn do konce roku 2007. Předpokládalo se, že sonda bude plnit svůj vědecký program minimálně po dobu jednoho roku. První pozorování povrchu bylo uskutečněno pomocí HDTV kamery s vysokým rozlišením 31. října 2007 v oblasti severního pólu a Oceanus Procellarum. Získaná data byla zpracována do krátkého videa a tří fotografií, které především díky dobrému rozlišení neměly do té doby v historii průzkumu Měsíce obdoby. Svoji činnost sonda ukončila 10. června 2009 18:25 UTC dopadem na měsíční povrch.", "section_level": 1}, {"title": "Přístroje na palubě.", "content": "Kromě vědeckých přístrojů umístila JAXA na palubu sondy tabulku se jmény a vzkazy, které v rámci kampaně „Přání na Měsíc“ (\"„“\") mohli zájemci poslat se sondou. Bylo sebráno 412 627 jmen a zpráv, které byly vytištěny na desku o rozměrech 280 mm x 160 mm, o velikosti písma 70 µm na znak. Deska byla namontována pod solární panely a chladicí panely sondy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaguja ( かぐや (赫映) - podle mýtické postavy princezny 赫映姫 Kagujahime z báje 竹取物語 (Taketorimonogatari), dříve známá jako SELENE) byla lunární mise japonské agentury JAXA. Šlo o nejkomplexnější misi na průzkum našeho přirozeného satelitu od dob projektu Apollo. Primární mise byla plánována na jeden rok a během něj sonda velmi přesně zmapovala povrch Měsíce, získala podrobná topografická i gravitační měření a studovala podpovrchovou strukturu stejně tak jako možnou tenkou atmosféru našeho satelitu. Součástí sondy byly i dva malé subsatelity \"Okina\" a \"Óna\", které s hlavní sondou prováděly výzkumy lunárního magnetického a gravitačního pole a působily jako retranslační stanice. Činnost sondy byla ukončena dopadem na povrch Měsíce 10. června 2009.", "tgt_summary": "SELENE (; Selenological and Engineering Explorer), better known in Japan by its nickname , was the second Japanese lunar orbiter spacecraft following the Hiten probe. Produced by the Institute of Space and Astronautical Science (ISAS) and the National Space Development Agency (NASDA), the spacecraft was launched on September 14, 2007. After successfully orbiting the Moon for a year and eight months, the main orbiter was instructed to impact on the lunar surface near the crater Gill on June 10, 2009.", "id": 1969746} {"src_title": "Krak de Montréal", "tgt_title": "Montréal (castle)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad byl vystavěn jeruzalémským králem Balduinem I., kvůli zabezpečení oblasti po králově tažení v této oblasti (během kterého dobyl Akabu na pobřeží Rudého moře). Hrad byl pojmenován na počest krále Mont Royal a měl strategickou polohu na kopci v edomské planině na poutních a karavanních trasách ze Sýrie do Arábie. Balduin I. z hradu mohl v oblasti kontrolovat obchod, poutníky a obchodníky, kteří museli žádat povolení, pokud chtěli oblastí cestovat. Hrad zůstával v majetku králů v Jeruzalémě až do roku 1142, kdy se stal součástí Panství Oultrejordain. V té době se také centrum panství přesunulo do Keraku, mocnější pevnosti na severu. Hradu velel Philippe de Milly a po něm Renauld de Chatillon, který se oženil se Stephanií de Milly. Renauld hrad použil ke svým útokům proti bohatým karavanám arabských obchodníků. Když Renauld viděl, že nepřišla žádná odveta ze strany muslimů, nechal vystavět flotilu lodí a nechal se přeplavit na druhý břeh Rudého moře, ovládaný fátimovským Egyptem, aby dál po souši zaútočil na Mekku. Tímto svým pokusem o ovládnutí nejsvatějšího místa všech muslimů si Renauld vysloužil nelibost zdejšího sultána Saladina, který na království jeruzalémské zaútočil v roce 1187. Rok po dobytí Jeruzaléma Saladinem byl obležen i Krak de Montréal. Během obléhání bylo obráncům řečeno, aby za jídlo prodali své ženy a děti do otroctví. Lidé v hradu začali postupně z nedostatku soli ztrácet zrak. Kvůli kopci Saladin nemohl použít své obléhací stroje, ale po téměř dvou letech obléhání hrad v květnu 1189 padl. Přeživším obráncům se pak navrátily jejich prodané rodiny. Mamlúci poté Krak de Montréal přestavěli, tak, že z původního křižáckého opevnění zbylo jen velmi málo. Ačkoliv hrad nebyl nikdy plně dokončený, je známo, že hrad měl tři zdi, které se částečně zachovaly. V současné době v hradu pracuje italský archeologický tým z florentské univerzity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krak de Montréal (francouzsky \"Crac de Montréal\", arabsky \"Šobak\") je křižácký hrad nacházející se v oblasti „Idumaea“ (Edóm) na východním břehu Mrtvého moře (dnes Ma'anský governorát v Jordánsku).", "tgt_summary": "Montréal (; ) is a Crusader castle on the eastern side of the Arabah, perched on the side of a rocky, conical mountain, looking out over fruit trees below. The ruins, called Shoubak (), are located in modern town of Shoubak in Jordan.", "id": 418490} {"src_title": "Atari Portfolio", "tgt_title": "Atari Portfolio", "src_document": [{"title": "Konfigurace.", "content": "Počítač je postaven na CPU 80C88 běžícím na 4.9152MHz. Operační systém je variantou MS-DOS pojmenovanou DIP-DOS 2.11. Portfolio má RAM 128K a ROM 256K, ve které je OS a vestavěné programy. Paměť RAM se dělí na systémovou paměť a RAMdisk. LCD zobrazovač má rozlišení 40x8 znaků nebo 240x64 bodů a je monochromatický, nepodsvícený. Do expazního slotu po pravé straně počítače se dá zasunout paralelní, sériový nebo MIDI interface. K dispozici je také modul s přídavnou RAM 512KB. Z neoriginálního Atari vybavení je asi nejznámější 3,5\" disketová jednotka vyvinutá českou firmou. Jako hlavní medium pro výměnu dat Portfolio používá RAM karty, které jsou dostupné ve velikostech 32, 64 a 128KB. Karty sice nejsou kompatibilní se standardem PC-card, ale jsou stejné jako dřív používala firma Roland ve svých syntezátorech. Operační systém je standardně ve 3 jazycích (angličtina, francouzština, němčina). Existuje česká lokalizace, spočívající ve výměně ROM a nahrazení francouzštiny češtinou. Takto upravené portfolio používá znakovou sadu Kamenických. Vestavěné programy jsou textový editor, tabulkový kalkulátor (kompatibilní s Lotus 1-2-3), adresář, plánovací kalendář a jednoduchý komunikační program pro přenos souboru pomocí paralelního rozhraní. Na Portfolio je bohatá knihovna programů od souborových managerů, přes hry až po např. emulátor terminálu. Pro Portfolio se stále vyvíjí nový software a hardware. Jedním z doplňků tak může být například čtečka CompactFlash karet, kterou lze používat místo originálních RAM karet.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Atari Portfolio si zahrálo roli ve filmu , kde jej John Connor používá k vyřazení bezpečnostního systému bankomatu a později k otevření dveří laboratoře Cyberdyne Systems.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atari Portfolio je první palmtop kompatibilní s IBM PC. Počítač nevyvinula přímo firma Atari, ale společnost DIP (Distributed Information Processing), kterou založili bývalí zaměstnanci Psion.", "tgt_summary": "The Atari Portfolio (Atari PC Folio) is an IBM PC-compatible palmtop PC, released by Atari Corporation in June 1989. This makes it the world's first palmtop computer.", "id": 770205} {"src_title": "Sremski Karlovci", "tgt_title": "Sremski Karlovci", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město leží v historické oblasti Srem, kterou snad v 6. století osídlili Slované. Ve středověku zde vznikla uherská pevnost Karom, kterou roku 1521 dobyli Osmané a roku 1679 dobyli zpět Habsburkové. V období od 16. listopadu 1698 do 29. ledna 1699 se zde konal kongres, kde byl podepsán Karlovický mír mezi státy tzv. Svaté ligy (Rakousko, Polsko, Benátská republika a Rusko) a Osmanskou říší. V 18. století zde Habsburkové usazovali pravoslavné Srby z Chorvatska a v 18. století se město stalo ohniskem srbského národního hnutí. Roku 1713 bylo založeno pravoslavné arcibiskupství s patriarchou Srbské pravoslavné církve, do jehož jurisdikce patřili všichni pravoslavní v Rakousku. Sremski Karlovci jsou sídlem prvního srbského gymnázia (1791) a druhého nejstaršího pravoslavného semináře (1794). Na zdejším gymnáziu studoval i romantický básník Branko Radičević. V květnu 1848 se ve Sremských Karlovcích konala tzv. \"Májová demonstrace\", která prosazovala větší autonomii Srbů v rámci Uher. V roce 1918 rozhodli poslanci většinové srbské národnosti o připojení Sremu k Chorvatsku, s nímž se roku 1929 stal součástí Jugoslávie. Po přepadení nacisty se oblast stala součástí loutkového Chorvatského království a roku 1944 dobyli Karlovice partyzáni.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické jádro města má řadu barokních staveb z 18. století, zejména srbské pravoslavné kostely svatých Petra a Pavla (Dolní kostel, 1718), Horní kostel (1745), katedrála (1762) a Mírová kaple (1817) a katolický kostel Svaté Trojice (1765). Radnice je z roku 1811, pravoslavný seminář z roku 1891 a patriarchův palác z roku 1894. Vedle městského muzea je zde malé muzeum včelařství a národopisné muzeum německých kolonistů, banátských Sasů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město se nachází na břehu řeky Dunaje, na starém silničním tahu mezi Novým Sadem a Bělehradem. Silnice č. 100 prochází okrajem obce severo-jižním směrem z Petrovaradína přes Sremské Karlovce do obce Banstol a dále na jih. Veřejnou dopravu mezi městem a nedalekým Novým Sadem, resp. dalšími obcemi v okolí zajišťují autobusy. Sremski Karlovci mají k dispozici vlastní přístav na řece Dunaji. Městem prochází železniční trať Bělehrad–Subotica, v Sremských Karlovcích se nachází nádraží, které spolu s celou tratí procházelo kolem roku 2020 generální rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "Podle sčítání v roce 2011 žilo v Karlovcích 6 820 Srbů, 576 Chorvatů, 182 Maďarů a řada dalších menšin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sremski Karlovci (česky též Sremské Karlovice, \"Сремски Карловци\", \"Karlowitz\", nebo \"Carlowitz\", \"Srijemski Karlovci\", \"Karlóca\", \"Karlofça\") je město a opština v autonomní provincii Vojvodina v Srbsku. Nachází se na pravém (jižním) břehu Dunaje, asi 70 km severozápadně od Bělehradu a 10 km jihovýchodně od Nového Sadu. V roce 2002 mělo město 8 839 obyvatel. Ve městě je několik škol a kostelů, palác patriarchy a několik muzejí. V jeho blízkosti se nachází nejvýchodnější cíp pohoří Fruška gora (Stražilovo).", "tgt_summary": "Sremski Karlovci (, , ) is a town and municipality located in the South Bačka District of the autonomous province of Vojvodina, Serbia. It is situated on the banks of the Danube, from Novi Sad. According to the 2011 census results, it has a population of 8,750 inhabitants. The town has traditionally been known as the seat of the Serbian Orthodox Church in the Habsburg Monarchy. It was the political and cultural capital of Serbian Vojvodina after the May Assembly and during the Revolution in 1848.", "id": 1366135} {"src_title": "Mezinárodní telekomunikační unie", "tgt_title": "International Telecommunication Union", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ITU byla založena 17. května 1865 v Paříži, tehdy jako Mezinárodní telegrafní unie, na popud francouzské vlády z potřeby koordinace telegrafního provozu v Evropě. Toho dne totiž byla na Mezinárodní telegrafní konferenci podepsána Mezinárodní telegrafní konvence. Zakládající dokument podepsaly evropské státy (i francouzský císař a ruský car) vyjma Spojeného království. Byla tím přijata mezinárodní Morseova abeceda (odlišná od původní americké). Později se působnost ITU rozšířila na celý svět. Po vynálezu telefonu a rádia se její působnost rozšířila o koordinaci telefonního a později radiokomunikačního provozu. V roce 1924 byl zřízen Mezinárodní poradní sbor pro telegraf – CCIT a Mezinárodní poradní sbor pro telefon – CCIF, které byly v roce 1956 spojeny pod názvem CCITT. V roce 1927 byl zřízen Mezinárodní poradní sbor pro radiokomunikace – CCIR. V roce 1934 přijala Unie svůj dnešní název a v roce 1947 se stala odbornou organizací OSN (Specialized Agency) a byl zřízen Mezinárodní úřad pro zápis kmitočtů – IFRB (\"International Frequency Radio Board\"). ITU je ze všech organizací OSN nejstarší. Sídlem ITU se stala Ženeva. Nejvyšším orgánem je Konference vládních zmocněnců.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a činnosti.", "content": "Současná organizační struktura byla přijata v roce 1993. Existují tři sektory Unie – Radiokomunikace (ITU-R), dříve CCIR, Normalizace v telekomunikacích (ITU-T, dříve CCITT) a Rozvoj telekomunikací (ITU-D). Každý ze tří sektorů ITU pracuje prostřednictvím konferencí a zasedání studijních skupin, kde delegáti z členských zemí vypracovávají doporučení sloužící jako základ pro koordinovaný provoz globálních telekomunikačních sítí a služeb. Studijní skupiny, vytvořené z expertů členských zemí, z důležitých telekomunikačních provozních organizací a výzkumných a vědeckých ústavů z celého světa zajišťují technickou práci Unie a připravují podrobné studie, které jsou základem pro vytvoření uznávaných doporučení ITU.", "section_level": 1}, {"title": "ITU-R.", "content": "ITU-R vypracovává technické charakteristiky pozemních a kosmických bezdrátových služeb a systémů a vypracovává provozní postupy. Rovněž vypracovává důležité technické studie, které slouží jako základ pro rozhodnutí v právních předpisech projednávaných na radiokomunikačních konferencích.", "section_level": 2}, {"title": "ITU-T.", "content": "V ITU-T experti připravují technické specifikace pro telekomunikační systémy, sítě a služby, včetně jejich provozu, fungování a údržby. Jejich práce rovněž pokrývá vytvoření tarifních zásad včetně metod účtování používaných při poskytování mezinárodních služeb.", "section_level": 2}, {"title": "ITU-D.", "content": "Experti z ITU-D zaměřují svou práci na přípravu doporučení, názorů, směrnic, příruček a zpráv, které poskytují pracovníkům provádějícím rozhodování v rozvojových zemích týkající se vývoje strategií a politiky pro management sítí. Každý sektor má svůj vlastní aparát, který zajišťuje realizaci pracovního plánu sektoru a koordinuje činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Úřad pro normalizaci telekomunikací.", "content": "Úřad pro normalizaci telekomunikací (anglicky \"Telecommunication Standardization Bureau\", \"TSB\") poskytuje sekretariát pro práci v sektoru ITU-T a služby pro účastníky prací ITU-T, rozšiřuje informace o mezinárodních telekomunikacích a vypracovává dohody s mnoha mezinárodními normalizačními organizacemi. ITU-T (normalizace v telekomunikacích) zajišťuje tyto činnosti:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Švýcarská poštovní správa pro potřeby sekretariátu v roce 1958 vydala první edice známek ve švýcarské měně a typickém provedení. Jsou opatřeny nápisem UNION INTERNATIONALE DES TELECOMMUNICATIONS a dalším označením HELVETIA. Motivy jsou zejména z oblasti spojů, případně se zobrazením budovy, kde úřad sídlí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní telekomunikační unie (ITU – ', UIT\"' – \"Union internationale des télécommunications\") je specializovaná agentura OSN zabývající se problematikou informačních a komunikačních technologií.", "tgt_summary": "The International Telecommunication Union (ITU; or UIT), originally the International Telegraph Union (), is a specialized agency of the United Nations that is responsible for issues that concern information and communication technologies. It is the oldest global international organization. The ITU coordinates the shared global use of the radio spectrum, promotes international cooperation in assigning satellite orbits, works to improve telecommunication infrastructure in the developing world, and assists in the development and coordination of worldwide technical standards. The ITU is also active in the areas of broadband Internet, latest-generation wireless technologies, aeronautical and maritime navigation, radio astronomy, satellite-based meteorology, convergence in fixed-mobile phone, Internet access, data, voice, TV broadcasting, and next-generation networks.", "id": 2009131} {"src_title": "Hlubotisk", "tgt_title": "Intaglio (printmaking)", "src_document": [{"title": "Princip hlubotisku.", "content": "Tento princip se poprvé k tisku uplatnil v 15. století v podobě mědirytu. Do měděné destičky se obraz zahluboval rydlem, samozřejmě ručně. Z mědirytiny se posléze vyvinuly další varianty grafických technik jako mědilept, suchá jehla, akvatinta aj. Podobnou technikou je pak ocelorytina či ocelotisk. Tato technika se pro velkou výdržnost tiskové formy, dobrou reprodukci jemných pérovek a obtížnou napodobitelnost používá při tisku cenin. Dále do kategorie tisku z hloubky patří tamponový tisk. Jedná se o nepřímý tisk pomocí silikonového pružného tampónu, který ze zahloubené ploché formy přenáší barvu většinou na vícerozměrné předměty. Využívá se především při potisku reklamních a jiných předmětů (propisky, zapalovače, hrnečky). \"Rotační stírací hlubotisk\" vynalezl v roce 1890 Karel Klíč. Tato tisková technika byla odvozena z Klíčova vynálezu heliogravury, kde byl obraz přenášen na měděnou destičku s přitaveným asfaltovým práškem pomocí světlocitlivého tzv. pigmentového papíru, na který byl obraz nakopírován z tónového diapozitivu. Tisknoucí prvky jsou pak zahloubeny leptáním FeCl. Asfaltový prášek vytvořil zrno potřebné k reprodukci polotónu před vynálezem autotypie. \"Klasický hlubotisk\" využívá také pigmentového papíru a leptání, ale asfaltové zrno je nahrazeno tzv. hlubotiskovou sítí, která obraz rozdělí do pravidelných linek – tzv. nosných můstků, které pak při tisku slouží jako opěrný systém pro hlubotiskový stěrač. Barva nanesená na tiskovou formu se totiž z netisknoucích míst musí odstranit právě tímto stěračem. Klasický hlubotisk využívá tisknoucích prvků o stejné velikosti, ale s různou hloubkou. Tónové odstíny pak nejsou vyjádřeny velikostí bodů, jako u jiných moderních tiskových technik, ale množstvím (nánosem) transparentní tiskové barvy. Tímto způsobem lze optimálně reprodukovat tónové předlohy. Z \"klasického\" hlubotisku byl později odvozen hlubotisk \"autotypický\". Tónový diapozitiv byl zde nahrazen autotypickým (rastrovým) a tisknoucí prvky měly tedy různou velikost a stejnou hloubku. Formy se stále leptaly. Odpadlo kopírování hlubotiskové sítě, která nebyla potřeba díky autotypické síti diapozitivu. Poslední a dnes nejpoužívanější variantou je hlubotisk \"poloautotypický\", kde jsou tisknoucí prvky ryty diamantovou kónickou jehlou a liší se tedy velikostí i hloubkou.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskové formy.", "content": "Základem tiskové formy je ocelový válec, na nějž se galvanicky vylučují vrstvy dalších kovů – niklu, mědi a následně po zhotovení obrazu ještě chromu. Kovy se na ocelový válec vylučují v elektrolytu – vodivém roztoku (většinou roztoky kyselin HNO, HSO…), prostřednictvím stejnosměrného elektrického proudu (viz druhá příloha). Katodou je v vždy pokovovaný válec, anodou například granule z mědi. Ocelové jádro se nejprve ponikluje, pak se nanáší základní vrstva mědi, následně většinou dělicí vrstva a pak tzv. \"Ballardova slupka\". Jedná se o tenkou vrstvu mědi, do které se vytvoří tisknoucí prvky a následně se povrch pochromuje. Po tisku je možné pochromovanou Ballardovu slupku naříznout a díky dělicí vrstvě sloupnout. Následuje další galvanické nanášení slupky, tvorby tisknoucích prvků atd… Existují i jiné varianty, ale Ballardův systém je asi nejpoužívanější.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba tisknoucích prvků.", "content": "U klasického hlubotisku se na speciální papír s vrstvou zcitlivené želatiny nakopírovala negativní hlubotisková síť a následně obraz tónového diapozitivu. Pak se vrstva s vykopírovaným obrazem přenesla na povrch poměděného válce a přes reliéf želatiny se leptalo. Díky tónovému podkladu byla želatina různě utvrzena a proto se při dodržení správného času leptání docílilo různé hloubky tisknoucích prvků. U autotypického hlubotisku se ovrstvoval přímo formový válec (většinou ovrstvovacím prstencem), na vrstvu se pak nakopíroval autotypický diapozitiv a následovalo leptání FeCl. U poloautotypického hlubotisku se používají elektronicky řízené rycí automaty, které zhotovují jamky diamantovou jehlou, která kmitá obrovskou rychlostí (4000 kmitů za sekundu i více). Obraz se ryje ve šroubovici. Rycí jehla se posouvá po délce otáčejícího se válce. Dříve měly rycí automaty snímací část pro skenování předlohy a rycí část. Dnes není snímací část nutná, ryje se na základě digitálních dat v počítači. Tisknoucí prvky se také mohou zhotovovat vypalováním laserem či elektronovým paprskem. Dominantní technologií je však dnes rytí diamantem. U všech technologií se forma po zhotovení tisknoucích prvků a případných korekturách ještě galvanicky chromuje pro větší výdržnost.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskové stroje.", "content": "Většinou se setkáme s \"kotoučovými \"hlubotiskovými stroji, ať už v obalovém tisku, nebo při tisku periodik. Výjimku tvoří například archové stroje pro potisk obalů na cigarety, či některé speciální stroje pro tisk cenin. Setkat se můžeme i se stroji, které tiskové techniky kombinují (opět např. u cenin). Základní části hlubotiskových strojů se např. od ofsetových příliš neliší. Rozdíl je v konstrukci tiskové jednotky. Ta se skládá z \"tlakového\", většinou volně zavěšeného \"kovového válce\", \"formového válce\", \"stěrače\" a \"barevníku\". Každá tisková jednotka má své sušicí zařízení s intenzivním odsáváním nasyceného vzduchu. Odsátý vzduch nasycený odpařenými rozpouštědly je veden do rekuperačního zařízení, kde se z něj zpětně získávají rozpouštědla za vzniku tepla, které lze použít například pro vytápění tiskárny. Barevníky hlubotiskových strojů jsou relativně jednoduché. Barva má velmi nízkou viskozitu a není ji třeba roztírat. Velmi často se jedná o jeden ponorný navalovací válec, který se brodí v barvě a tu nanáší na válec formový. V barvě však může být částečně ponořen přímo válec formový a nebo se používají varianty, kdy je barva na formový válec nastřikována tryskami. Moderní barevníky jsou vybaveny zásobníkem s cirkulací a filtrací barvy. Často jsou barevníky se zásobníky mobilní a lze je přemisťovat mezi tiskovými jednotkami. Důležitou součástí jednotky je stěrač (rakle). Jedná se o většinou ocelový nůž. Který stírá přebytečnou barvu z netisknoucích prvků. Stěrač má velký vliv na kvalitu tisku. Jeho postavení (pozitivní, negativní), sklon, přítlak a také boční pohyb, který stěrač musí vykonávat, ovlivňuje množství nanášené barvy a tudíž i gradační hodnoty tisku, kontrast, ostrost…Stěrače jsou dnes k formovému válci přistavovány pneumaticky. Jejich přítlak je tedy regulován pomocí stlačeného vzduchu. V hlubotisku bývají tiskové jednotky řazeny za sebou, tlakový válec je v horní části jednotky, pod ním je válec formový a barevník je úplně vespod. Pás papíru je bezprostředně po tisku veden nad tiskovou jednotku, kde je vertikálně umístěné sušicí a odsávací zařízení. Díky sušení jsou jednotlivé tiskové věže velmi vysoké, samotná tisková část je však pouze v jejich spodní části. Kotoučové stroje pak mají samozřejmě odvíječe (často s automatickou výměnou rolí), vtahovací jednotky atd. podobně jako jiné kotoučové stroje. Na konci stroje bývá integrovaný skládací aparát, řezání na archy či navíjení do role. Všechny varianty se v hlubotisku používají – záleží na tištěném sortimentu. Samozřejmostí jsou elektronická zařízení pro kontrolu vedení pásu strojem, soutisku a vybarvení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlubotisk (také \"intaglio\" či \"tisk z hloubky\") je tisková technika pracující na principu tisku z hloubky. Tisková forma je reliéfní a tiskové prvky jsou zahloubeny pod úroveň prvků netisknoucích – je tomu tedy opačně než u tisku z výšky. Tisková místa jsou zaplněna řídkou rychle zasychající barvou a při tisku dochází k převzetí barvy potiskovaným materiálem, ponejvíce papírem. K fixaci barvy na papíru dochází odpařením těkavých rozpouštědel. Podobně jako u knihtisku existuje také nepřímý hlubotisk. Podle typu formy může být hlubotisk plochý nebo rotační, i když v poslední době naprosto převládá rotační hlubotisk. Hlubotisk se používá jen k tisku vysokých nákladů z důvodů náročnosti technologie přípravy a vysokých nákladů na výrobu tiskové formy (laserová gravura, chromování). V zájmu vysokých rychlostí tisku se jedná prakticky jen o kotoučový nekonečný tisk, proto bývají hlubotiskové linky osazovány výsekovou jednotkou s automatickým snášecim a vykládacim zařízením.", "tgt_summary": "Intaglio ( , ) is the family of printing and printmaking techniques in which the image is incised into a surface and the incised line or sunken area holds the ink. It is the direct opposite of a relief print. Normally, copper or zinc plates are used as a surface or matrix, and the incisions are created by etching, engraving, drypoint, aquatint or mezzotint. Collagraphs may also be printed as intaglio plates.", "id": 2031713} {"src_title": "Racek středomořský", "tgt_title": "Yellow-legged gull", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podobně jako další velké druhy racků pelichá racek středomořský dvakrát do roka – před zimou probíhá pelichání částečné, na konci hnízdění pak pelichání úplné. S postupem věku jsou tak rozlišitelné čtyři typy šatu – juvenilní/1. roku, šat 2. roku, šat 3. roku a šat adultní. Ve všech šatech se racek středomořský podobá příbuzným druhům, určování v terénu vyžaduje dobré podmínky pozorování a zaznamenání kombinace více znaků. Obecně je racek středomořský mohutný racek se štíhlou zadní částí těla, často výrazně hranatou hlavou a mohutným hákovitým zobákem. Nohy jsou delší než u racka stříbřitého, složená křídla zasahují dále za ocas. V šatu juvenilním a prvního roku je hlava a spodina bělavá, hřbet a křídla hnědá se světlou kresbou jednotlivých per. Od příbuzných druhů se liší tmavou maskou kolem oka, kontrastně skvrnitou spodinou křídel, kresbou velkých loketních letek a tmavými vnitřními ručními letkami. Ocasní páska kontrastuje s bílým kořenem ocasu a na konci je bíle lemovaná. Zobák je černý, duhovka tmavá. V šatu druhého roku je hřbet šedý, křídla stále s hnědými pery, hlava a spodina jsou čistě bílé. Oko začíná být světlé, kolem oka a na bocích může stále zůstávat patrné skvrnění. Zobák je světlejší, s tmavou špičkou. V šatu třetího roku už ptáci připomínají dospělé, jen rozsah černé kresby na křídlech je větší a často mají zachovány zbytky tmavé ocasní pásky. Na krajní ruční letce se může objevit malá bílá skvrna u špičky. Dospělí ptáci mají bílou hlavu, tělo a ocas, šedý hřbet a šedá křídla s černou kresbou ručních letek. Tato kresba je na krajní letce nejrozsáhlejší a směrem dovnitř se zmenšuje; na rozdíl od racka stříbřitého zasahuje obvykle na šest letek. Ve srovnání s rackem bělohlavým zasahuje černé zbarvení na letkách blíže ke kořenům per, černá kresba je tak rozsáhlejší. U špičky krajní letky je bílá skvrna různého rozsahu, u populací z Jaderského moře je častější celá bílá špička. Zobák je oranžový, s červenou skvrnou na dolní čelisti (zasahuje i na horní čelist). Duhovka je světlá, nohy žlutavě zabarvené. V zimě se může objevit skvrnění v okolí oka a tmavá kresba na zobáku.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Volání zní jako „aau--kja-kja-jak“, při vyrušení „gag-ag-ag“, varování opakované „kiou“. Hlas je podobný racku žlutonohému, hlubší a chraptivější než u racka stříbřitého. Volání se skládá z 14-25 slabik (oproti 8-14 slabikám u racka stříbřitého).", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie a fylogeneze.", "content": "V minulosti byl racek středomořský společně s rackem bělohlavým (\"Larus cachinnans\") považován za pouhý poddruh racka stříbřitého (\"Larus argentatus\"). Novější výzkumy nejprve ukázaly, že jde o dva samostatné druhy a středomořská populace byla považována za poddruh racka bělohlavého (jako \"Larus cachinnans michahellis\"). Další výzkumy ukázaly, že i tyto dvě populace jsou nezávislými druhy. Studie v Turecku dále ukázaly, že přes občasné křížení existuje jen omezený genetický tok mezi rackem středomořským a východními populacemi, které byly odděleny jako samostatný druh, racek arménský (\"Larus armenicus\"). Následující studie jižních žlutonohých populací ukázala, že jde o zcela samostatné, geneticky izolované skupiny. Jedním centrem původu jsou atlantské ostrovy, odkud racci dvakrát kolonizovali oblast Středozemního moře. První kolonizací vznikl racek arménský, jehož DNA je výrazně starší; při druhé kolonizaci pak vznikl dnešní racek středomořský. Oproti tomu východní populace velkých žlutonohých racků pocházejí z aralsko-kaspického centra, kde se v dávné době vyvinul dnešní racek bělohlavý. V dobách meziledových došlo k jeho rozšíření na sever, kde vytvořil izolované formy \"heuglini/taimyrensis\" a při zpětné kolonizaci původního areálu pak formu \"barabensis\". Tyto středoasijské formy nejsou s rackem středomořským přímo příbuzné. Atlatské a středomořské populace jsou si geneticky velmi podobné, není tedy důvod rozlišovat je jako samostatné druhy. Pozornost si zaslouží populace, hnízdící na pobřeží Portugalska a severního Španělska, někdy rozlišovaná jako ssp. \"cantabricus\". Mimo genetických analýz bylo dalším poznatkem, podporujícím samostatnost obou (pod)druhů, nalezení kontaktní zóny na pobřeží Černého moře v roce 1996. Severně od rumunské Constancy byly zjištěny dvě populace, lišící se zbarvením, vzhledem i způsobem hnízdění. Racci středomořští zde hnízdí na střechách (již více než 100 let), zatímco racci bělohlaví v pobřežních lagunách. Přes dlouhodobý vzájemný kontakt zůstaly oba druhy izolované a nekříží se.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "V současné době jsou obvykle rozlišovány dva poddruhy:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdní areál zahrnuje pobřežní a jezerní oblasti od Francie a Holandska po Balkánský poloostrov a Polsko, mimo to hnízdí na ostrovech v Atlantském oceánu (Azory, Madeira, Kanárské ostrovy), na pobřeží severní Afriky od Mauretánie po Egypt, na východním pobřeží Středozemního moře (Izrael, Libanon) a na jihozápadním pobřeží Černého moře na sever po Rumunsko.", "section_level": 2}, {"title": "Expanze po pobřeží Atlantského oceánu.", "content": "V polovině sedmdesátých let 20. století se začali šířit racci ze středomořského pobřeží Francie a odtud kolonizovali atlantské pobřeží. Koncem 90. let hnízdilo na atlantském pobřeží na sever po Normandii 80 párů; další ptáci hnízdí ve vnitrozemí Francie na sever po Massif Central. V Británii zahnízdil pták ve smíšeném páru s rackem žlutonohým v roce 1992, první čistý pár byl zaznamenán v roce 1995. Od té doby hnízdí téměř každoročně, v posledních letech v průměru pět párů (většina smíšených), bez náznaků další expanze. V Belgii bylo hnízdění čistých párů zaznamenáno poprvé v roce 2002, kdy dva páry vyvedly celkem šest mláďat v přístavu Zeebrugge; další dva ptáci zde hnízdili ve smíšených párech s rackem stříbřitým a rackem žlutonohým. Jde o první hnízdění čistých párů na pobřeží Severního moře. Od roku 1985 hnízdí smíšené páry v Nizozemsku, první čistý pár byl zaznamenán v roce 2011. Oba rodiče byli kroužkovaní – samec pocházel z Itálie, samice ze Švýcarska. Vyvedené mládě bylo 14. července 2012 pozorováno na skládce odpadků v Norfolku (Velká Británie).", "section_level": 3}, {"title": "Šíření do vnitrozemí.", "content": "Podobně jako u kolonizace atlantského pobřeží stála na počátku kolonizace vnitrozemí populace středomořského pobřeží Francie. V polovině sedmdesátých let 20. století se začala šířit na sever podél údolí řeky Rhôny do Švýcarska. V Itálii kolonizovali Gardské jezero. V roce 1987 zahnízdil poprvé na bavorské straně dolního Innu; v roce 1990 byla nalezena dvě hnízda u Ebensee v Rakousku a v roce 1991 zahnízdil poprvé na rakouské straně Innu. V současné době hnízdí v Rakousku každoročně do 10 párů (mimo oblast Linze také na Bodamském jezeře a v okolí Neziderského jezera). V roce 1984 zahnízdil poprvé na Slovensku. V Polsku byl racek středomořský poprvé zaznamenán v 80. letech 20. století, původní záznamy o hnízdění nerozlišují tento druh od racka bělohlavého. V současné době hnízdí podle v Polsku všeho 5-10 párů, včetně smíšených párů s rackem bělohlavým a rackem stříbřitým. Samice, hnízdící v roce 2004 se samcem racka bělohlavého u Jankowic byla kroužkována v roce 1997 jako mládě v kolonii v severní Itálii jižně Benátek. V roce 2012 hnízdily v Polsku 4 páry, z toho tři smíšené – všechny na jezeře Mietkowském.", "section_level": 3}, {"title": "Mimohnízdní výskyt a šíření.", "content": "Šíření hnízdního areálu podél pobřeží Atlantského oceánu a do vnitrozemí předcházela expanze nehnízdících ptáků v době pohnízdní potulky. V Británii (konkrétně v Essexu) začal být racek středomořský pravidelným hostem od začátku 70. let 20. století; v srpnu a září 1973-74 bylo v ústí Temže pozorováno až 12 ex. Ptáci přiletovali začátkem července a zůstávali do poloviny října, jednotliví pak přezimovali. Od poloviny 80. let došlo k nárůstu počtu, v roce 1989 přesáhl 150 ex. a v roce 1991 zde bylo zjištěno více než 400 ex. Vrchol výskytu spadal do přelomu srpna a září. V Kentu byl poprvé pozorován 22. srpna 1974, od roku 1982 začaly počty ptáků výrazně stoupat. Vrchol výskytu byl zjištěn mezi 10. a 29. červencem. V Belgii se vyskytuje každoročně především koncem léta až několik stovek jedinců. V Rakousku se pravidelně vyskytují stovky ptáků, především na Dunaji a Emži; v oblasti Abwindenu a Astenu se na podzim zdržuje až 700 ptáků. Do vnitrozemí začali pronikat ptáci v sedmdesátých letech 20. století podél řeky Rhôny nejprve do Švýcarska a pak dále do Rakouska. V devadesátých letech zaletovalo po vyhnízdění na Ženevské jezero ve Švýcarsku až 10 000 ex., až 1 000 ex. bylo pozorováno na Neziderském jezeře a přes 500 ex. na Bodamském jezeře. Řada ptáků zde v současné době přezimuje; např. v letech 1998-2007 zimovalo ve Švýcarsku v průměru 2 710 racků středomořských. Vzácně zaletuje na pobřeží Skandinávie; ve Švédsku byl do roku 1997 pozorován 12×, od té doby se vyskytuje pravidelně od července do listopadu (max. 40 ex. v roce 2000 v provincii Skane). Podobný charakter má výskyt v Dánsku. Zatoulaní ptáci byli zaznamenáni v Estonsku, Norsku, Finsku a na Islandu.", "section_level": 2}, {"title": "Zálety do Severní Ameriky.", "content": "Prvním záznamem z území Severní Ameriky je zástřel jedince 16. srpna 1973 na Madeleine Islands v kanadské provincii Quebec. Tento jedinec byl původně považován za křížence mezi rackem americkým (\"Larus smithsonianus\") a rackem žlutonohým (\"Larus fuscus\") poddruhu \"graellsii\", opětovné prošetření dokladu potvrdilo, že jde o racka středomořského, patřícího k ssp. \"atlantis\". Druhým záznamem bylo pozorování dospělého ptáka od 16. ledna do 15. dubna 1985 na Newfoundlandu, třetím byl pravděpodobně se vracející dospělý pták ve státě Washington v zimách 1989/90 až 1992/93. Od té doby je v malých počtech pozorován na východním pobřeží na jih po Floridu a Texas.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Racci, kteří se začali objevovat v 80. letech na Ostravsku patří s největší pravděpodobností k tomuto druhu. V současné době jsou velká hejna až několika tisíc ptáků známa z Ostravska a Břeclavska. Ptáci se objevují od konce června, výskyt vrcholí v srpnu a září, většina se od října vrací zpátky na jih.", "section_level": 2}, {"title": "Hnízdění.", "content": "V ČR pravidelně hnízdí v počtu do 5 párů. První hnízdění bylo zaznamenáno v roce 1990 na Novomlýnských nádržích, hnízdo se dvěma vejci bylo zničeno. Od roku 1996 zde hnízdí pravidelně (1996 – 1 pár, 1997 – asi 2 páry, 1998 – 3 páry, 1999-2000 5-7 párů). Mimo to hnízdil v roce 1998 na Starém jezeře na Třeboňsku, v roce 2002-2003 na rybnících u Hodonína.", "section_level": 3}, {"title": "Tah.", "content": "Racek středomořský je stálý až potulný pták. Podle převažujících názorů byly středomořské populace původně stálé, migrace se vyvinula až během expanze areálu ve druhé polovině 20. století. Přelety mladých ptáků na větší vzdálenosti se začaly objevovat až v 70. letech 20. století. V současné době ptáci pravidelně táhnou po vyhnízdění k severu, kde starší ptáci pelichají a po dokončení pelichání se v říjnu vracejí zpět do oblasti hnízdišť. Ptáci, hnízdící na pobřeží Atlantského oceánu v jihovýchodním Biskajském zálivu (ssp. \"lusitanicus\") jsou převážně stálí, 69% bylo zaznamenáno do 50 km od hnízdních kolonií, nejdelší zaznamenaný tah byl 680 km. Nejvzdálenější nálezy pocházejí z jihozápadního pobřeží Francie (Olonne), východního Španělska (okolí Valencie) a středního Portugalska. V západním Středomoří byl racek středomořský považován za stálého, protože nebyl pozorován jeho tah přes Gibraltarskou úžinu. Při kroužkování ptáků na Columbretských ostrovech bylo zjištěno, že se mladí ptáci po dosažení vzletnosti posunují na sever podél pobřeží Středozemního moře a po dosažení pobřeží Francie přeletují kontinentem na pobřeží Atlantiku, kde se rozptylují od severního Portugalska po Bretaň. Dospělí ptáci jsou stálí nebo se posunují na sever později v sezóně. Ptáci, hnízdící na pobřeží Chorvatska, táhnou v létě a na podzim převážně na sever na pobřeží Baltského a Severního moře; největší zaznamenaná vzdálenost byla 1958 km. Mimo okolní státy bylo nejvíce ptáků zaznamenáno v Rakousku a dále v Maďarsku, Německu a Polsku; na severním pobřeží byli chorvatští ptáci zaznamenáni od severovýchodní Francie po Lotyšsko. Mladí ptáci opouštějí kolonie v červenci; v zimě se většina ptáků vrací do oblasti Středomoří, část jednoletých ptáků zůstává na severu i v zimě a během následujícího jara. Starší ptáci se v zimě zdržují do 200 km od hnízdních kolonií. V hnízdní době jsou pozorování ze střední a severní Evropy jen sporadická. Mladí ptáci severoafrické populace (Alžírsko) využívají podle prvních výsledků kroužkování dvě tahové cesty. Jedinci z východního Alžírska táhnou na sever až severozápad do východního Španělska a poté vnitrozemím do Biskajského zálivu. Ptáci ze západního Alžírska táhnou stejným směrem do Alboránského moře a Cádizského zálivu na jihu Španělska, kde tráví léto. Koncem podzimu a v zimě se vracejí zpět do severní Afriky.", "section_level": 2}, {"title": "Početnost a trendy.", "content": "Celková populace je odhadována na 630 až 768 tisíc párů, z toho v Evropě hnízdí 310 až 580 tisíc párů. Ve Španělsku hnízdilo po roce 2000 celkem asi 100 tisíc párů (z toho 66 tisíc na atlantském pobřeží, 33 566 párů na středomořském pobřeží a 4037-4656 párů na Kanárských ostrovech. Na Azorských ostrovech byla v roce 2004 populace odhadnuta na 4249 párů, což představuje 60% nárůst oproti roku 1984. V Portugalsku hnízdilo v polovině 90. let 22 510 párů, dalších 10 až 30 tisíc párů pak na Gibraltaru. Na středomořském pobřeží Francie hnízdilo v roce 1920 asi 300 párů, od té doby počty rostly: 1950 – 2 000 párů, 1970 – 9 000 párů, 1983 – 21 700 párů, kolem 1990 – asi 24 000 párů. Na atlantském pobřeží hnízdilo v polovině 90. let 80 párů. V Itálii hnízdilo v devadesátých letech asi 30 tisíc párů, dalších 4 400 párů hnízdilo na Korsice a 8 750 párů na Sardinii. V letech 1988-1992 proběhlo sčítání na koloniích v severovýchodním Jaderském moři mezi Istrií a severní Dalmácií, sečteno bylo 12 257 až 14 167 párů.   devadesátých let byly populace na Balkáně odhadovány takto: Chorvatsko – 50 tisíc párů, Řecko – 15 tisíc párů, Bulharsko – 4 274 párů (1992). Ve vnitrozemí hnízdilo ve Švýcarsku v letech 2007-2011 celkem 794-1029 párů. Na Blízkém východě existují malé kolonie v Libanonu, 20-25 párů hnízdí v Izraeli. Na pobřeží Afriky hnízdí (údaje z devadesátých let) 10 párů v Mauretánii, 6 325 párů v Maroku, 2 500 párů v Alžírsku, 600-700 párů v Tunisku, několik stovek párů v Libyi; malé kolonie existují také v Egyptě.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdní biologie.", "content": "Racci středomořští často zakládají hnízdní kolonie na ostrovech, přednost dávají ostrovům nerušeným lidskou činností, větším a vzdálenějším od pobřeží. Ke stavbě hnízd si vybírají vyvýšená místa s hustší vegetací, vzdálenější od břehů ostrova. Jedním z hlavních faktorů k tomuto výběru je podle všeho ochrana před zaplavením hnízda. V jižní Francii hnízdí převážně na velkých vápencových ostrovech u pobřeží; upřednostňují přitom ostrovy v blízkosti preferovaných zdrojů potravy. Velikost kolonie je různá, v největší francouzské kolonii hnízdí až 6 111 párů; velké kolonie jsou podle výzkumů také nejstarší. Rovněž v Maroku hnízdí především na skalnatých ostrovech a strmých útesech, přičemž se vyhýbají rušení člověkem, ale drží se v dostupu k antropickým zdrojům. Během růstu populace racků středomořských došlo k širšímu využívání hnízdění na budovách přímo ve městech; například v Itálii došlo k širšímu využití tohoto prostředí od konce osmdesátých let 20. století. Ve městě Livorno bylo zaznamenáno obvykle izolované hnízdění (na každé střeše jediný pár), racci se však chovali koloniálně při obraně hnízd. Hnízdění ve městech vede k růstu často nepříznivých interakcí s člověkem. Asi měsíc před snášením vajec přiletují ptáci na místo hnízdění a začínají tokat. Snůška se skládá ze 2-3 vajec na kterých sedí rodiče 27-31 dnů. Mláďata se líhnou na přelomu dubna a května (Livorno, Itálie), vzletnosti dosahují 35-40 dnů od vylíhnutí a krátce poté se osamostatňují. Hnízdí jednou do roka.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Racci středomořští využívají rozmanité zdroje potravy, svou strategii přizpůsobují momentální potravní nabídce. K potravě patří především ryby, bezobratlí, měkkýši, vejce, drobní obratlovci. Velkou roli v potravě hrají odpadky na skládkách. Studie z oblasti Benátek ukázala, že racci využívají obvykle více zdrojů potravy, jak přírodních, tak antropogenních. Potrava nevyvedených mláďat nebyla závislá na odpadcích. Racci v Biskajském zálivu krmí svá mláďata převážně rybami (60% potravy), druhým důležitým zdrojem jsou odpadky (30%). Dospělí ptáci loví ve větší míře také kraby. Na středomořském pobřeží Španělska tvořili podstatnou část potravy mláďat drobní bezobratlí, ptáci široce využívali také skládky a odpady z rybářského průmyslu. Racci středomořští mohou být také významnými predátory – na ostrově Selvagem Grande tvořili hlavní část jejich potravy buřňáčci běločelí (\"Pelagodroma marina\"), následovaní suchozemskými plži a dalšími druhy buřňáků. Energeticky představovali mořští ptáci 82,5 % potravy místní populace. V západním Středomoří je racek středomořský na některých místech významným predátorem buřňáčka malého (\"Hydrobates pelagicus\"), v deltě Ebra ve velké míře vybírá hnízda rybáků obecných. V kolonii u ostrova Malta je rovněž hlavní potravou buřňáček malý, mimo to využívají místní racci jako zdroj potravy ptáky, přeletující na jarním tahu Středozemní moře (kořistí se mimo jiné stává rorýs obecný, slavík obecný, linduška lesní, křepelka polní, bekasina otavní, slípka zelenonohá a další druhy menších ptáků). Je pravděpodobné, že omezení antropických zdrojů v budoucnosti povede ke zvýšené predaci mořských ptáků. Jednou ze strategií, kterou používají racci středomořští, je kleptoparazitismus – ptáci ve smíšených koloniích napadají jiné druhy, které přinášejí mláďatům potravu a okrádají je o ni. V malé míře byl zaznamenán kleptoparazitismus například vůči rackům Audouinovým v západním Středomoří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Racek středomořský (\"Larus michahellis\") je jedním z druhů velkých racků, patřících do okruhu racka stříbřitého (\"Larus argentatus\"), se kterým byl v minulosti spojován. Podobně jako u dalších velkých racků mají dospělí jedinci šedá záda, šedá křídla s černými špičkami letek a žlutý zobák s červenou skvrnou na dolní čelisti. Nohy dospělých ptáků jsou jasně žluté. Mladí jedinci jsou převážně hnědí s tmavě skvrnitými zády. Hnízdí převážně v oblasti Středozemního moře, dále v přilehlých částech Atlantského oceánu a Černého moře.", "tgt_summary": "The yellow-legged gull (\"Larus michahellis\"), sometimes referred to as western yellow-legged gull (to distinguish it from eastern populations of yellow-legged large white-headed gulls), is a large gull of Europe, the Middle East and North Africa, which has only recently achieved wide recognition as a distinct species. It was formerly treated as a subspecies of either the Caspian gull \"L. cachinnans\", or more broadly as a subspecies of the herring gull \"L. argentatus\". The genus name is from Latin \"Larus\" which appears to have referred to a gull or other large seabird, and the species name honours the German zoologist Karl Michahelles.", "id": 556611} {"src_title": "Aden Abdullah Osman Daar", "tgt_title": "Aden Adde", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Osman se narodil roku 1908 v Beledweyne. Své vzdělání získal na státní škole v Mogadišu, které tehdy bylo hlavním městem Italského Somálska. V letech 1929–1941 zastával různá úřednická místa ve správě kolonie. Současně se věnoval vlastním obchodům. V únoru 1944 založil Somálský klub mladých (později byl přejmenován na Somálskou ligu mladých), stal se členem jeho vedení a v roce 1946 byl jmenován tajemníkem sekce této strany v rodném Belet Weyne. Jako zástupce Somálského klubu mladých (SYL) byl v letech 1951–1956 přerušovaně v Teritoriální radě a v roce 1953 byl jmenován viceprezidentem této rady. V roce 1954 se stal předsedou SYL, úřad zastával do r. 1956. Když byla r. 1956 Teritoriální rada změněna v Zákonodárné shromáždění, byl do něho zvolen ve všeobecných volbách za okres Belet Weyne a shromáždění ho zvolilo svým předsedou. V květnu 1958 byl znovu zvolen do funkce předsedy SYL a tento úřad zastával společně s funkcí předsedy Zákonodárného shromáždění do 1. července 1960. Post předsedy si udržel i poté, co se Zákonodárné shromáždění změnilo ve shromáždění ústavodárné.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol politické kariéry.", "content": "Jako předseda tohoto shromáždění vyhlásil Osman 1. července 1960 nezávislost Somálska a následné sjednocení dřívějšího Italského a Britského Somálska. Národním shromážděním byl na jeden rok zvolen prozatímním prezidentem a následně byl na tu samou funkci zvolen na dalších šest let. Své zájmy zaměřil na legislativu, ekonomiku a sociální oblast. Mluvil italsky, anglicky a arabsky. Hrál důležitou roli v domácí i zahraniční politice. Osman odstoupil z úřadu po porážce ve volbách r. 1967. Byl první z vůdců mladých afrických zemí, který tak učinil, a zároveň posledním v Somálsku. O dva roky později uchopil moc v zemi Mohamed Siad Barre a udržel si ji až do r. 1991, kdy ho svrhla armáda. To předznamenalo čtrnáctileté období anarchie v zemi, která přetrvává dodnes. Aden Abdullah Osman zemřel 8. června 2007 ve věku 99 let v nemocnici v keňském Nairobi. Zanechal po sobě osm dětí. Na jeho počest bylo ještě téhož roku přejmenováno mezinárodní letiště Mogadišu na „mezinárodní letiště Adena Abdullaha Osmana“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aden Abdullah Osman Daar, známý též jako Aden Adde (1908 Beledweyne, Italské Somálsko – 8. června 2007 Nairobi, Keňa), byl somálský politik, v letech 1960–1967 první prezident Somálska.", "tgt_summary": "Aden Abdulle Osman Daar (, ) (December 9, 1908 – June 8, 2007), popularly known as Aden Adde, was a Somali politician who served as the first president of Somalia from July 1, 1960 to July 6, 1967. A leader of the Mudug Regional Council, he was the first President of the Somali Republic present-day known as Somalia. He previously served in the Somali Youth League In 1944. In 1946, he was named Secretary of the party's section in Beledweyne, Somalia. In 1951, the Mudug Regional Council appointed him for the Regional Council, and two years later, he became Vice President of the Regional Council. In 1944, he joined the Somali Youth League. From 1954 until 1956, he was the President of the Somali Youth League. He was re-elected in May of 1958, and he continued to hold this position simultaneously along with that of President of the Legislative Assembly until 1960. Osman Daar was born in Beledweyne, Somalia. He studied at government schools, and worked as a community organizer. Somalia was colonized by the Italian government from 1889 to 1941. From 1929 to 1941, Osman Daar served in the Italian Colonial Administration advocating for Somalia's independence from colonization. He was a proponent for the oneness and unity of all Somalis. In 1960, Osman Daar garnered national attention, and won the favor of the Somali people. He was formally and democratically elected as the first president of Somalia in July 1, 1960. On July 1, 1960, the United Nations approved Somalia's independence, and subsequently united with the former \"British protectorate\" of northern Somalia, which had already victoriously obtained its independence on June 26, 1960. His administration was focused on dismantling the legacy of colonialism and fostering unity among the Somali people.", "id": 485790} {"src_title": "Lakšmí Mittal", "tgt_title": "Lakshmi Mittal", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Otec byl nepříliš významným obchodníkem a v nevelkém domě žilo 20 příslušníků širší rodiny. Na lepší časy se začalo blýskat až v okamžiku, kdy vstoupil do obchodního partnerství v malé ocelárně v Kalkatě. Vydělával již dost peněz na to, aby mohl Lakšmímu zaplatit i studium ekonomie. Ten se po studiích vrátil do rodinného podniku a pomáhal při jeho expanzi do Indonésie, nicméně zakrátko se rozhodl jít svojí vlastní cestou.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatelská činnost.", "content": "Mittalovo heslo zní „časy se mění, ocel je věčná“. Mittalova strategie byla založena především na restrukturalizaci a modernizaci upadajících oceláren. Levně koupil, zainvestoval a z prodělávajících továren se rázem staly továrny ziskové. Zároveň však myslel i na suroviny, a proto jeho snahou bylo zakoupit co nejvíce dolů na železnou rudu a uhlí. Díky tomu mohl dosáhnout podílu až 40% samozásobitelství, což je nejvíce v oboru. K nejzajímavějším převzetím patří Mittalovy akvizice v Irsku, kde koupil ocelárnu za 1 libru (asi 40 korun) spolu s jejími dluhy a v Kazachstánu, kde dokázal z naprosto ztrátové ocelárny v Temirtau udělat ziskový podnik produkující téměř sedm milionů tun oceli ročně. V roce 2003 koupil Mittal ostravskou Novou huť. Do množství zemí, kde podniká, tak přibyla i Česká republika, kde zaměstnává zhruba devět tisíc lidí. O dva roky později se pak jeho společnost stala největším výrobcem oceli poté, co koupil americkou International Steel Group. V roce 2006 se nejdiskutovanějším tématem ocelářského světa stala Mittalova snaha o „nepřátelské“ převzetí světové dvojky v oboru, Arceloru. Záležitost byla uzavřena 25. června 2006, kdy správní rada Arceloru schválila sloučení s holdingem Mittal. Skupina ArcelorMittal se stala největší ocelářskou skupinou na světě, která vyrábí asi 110 milionů tun oceli ročně. Mittal je znám svým sklonem k utrácení, za rodinné sídlo ve viktoriánském stylu v Londýně, utratil neuvěřitelných 128 milionů dolarů, což je největší částka, kterou kdy kdo za nákup nemovitosti k soukromému bydlení zaplatil. Zároveň neskrblí ani při podpoře labouristické strany. V roce 2003 věnoval Tonymu Blairovi na kampaň 125.000 liber. A šestidenní pompézní svatba jeho dcery Vanishi ve Versailles se s cenou 55 milionů dolarů stala nejdražší svatbou všech dob. Jeho jmění bylo v roce 2006 odhadováno na cca 25 miliard dolarů (Mittalova rodina vlastní 88 % akcií Mittal Steel). V roce 2007 vydělal několik miliard a jeho majetek je nyní odhadován na 32 miliard dolarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lakšmí Mittal (लक्ष्मी निवास मित्तल) (často se i v českém tisku používá anglický přepis jména Lakshmi Mittal; * 15. června 1950, Sadulpur, Rádžastán, Indie) je šéf a majoritní akcionář firmy ArcelorMittal, největší ocelářské skupiny na světě. Jeho jméno je odvozeno dle hinduistické bohyně Lakšmí.", "tgt_summary": "Lakshmi Niwas Mittal (; born 15 June 1950) is an Indian steel magnate, based in the United Kingdom. He is the chairman and CEO of ArcelorMittal, the world's largest steelmaking company. Mittal owns 38% of ArcelorMittal and holds an 20% stake in Queens Park Rangers F.C.. In 2005, \"Forbes\" ranked Mittal as the third-richest person in the world, making him the first Indian citizen to be ranked in the top ten in the publication's annual list of the world's richest people. In 2007, Mittal was considered to be the richest Asian person in Europe. He was ranked the sixth-richest person in the world by \"Forbes\" in 2011, but dropped to 82nd place in March 2015. He is also the \"57th-most powerful person\" of the 72 individuals named in \"Forbes\"' \"Most Powerful People\" list for 2015. His daughter Vanisha Mittal's wedding was the second-most expensive in recorded history. Mittal has been a member of the board of directors of Goldman Sachs since 2008. He sits on the World Steel Association's executive committee, and is a member of the Global CEO Council of the Chinese People's Association for Friendship with Foreign Countries, the Foreign Investment Council in Kazakhstan, the World Economic Forum's International Business Council, and the European Round Table of Industrialists. He is also a member of the board of trustees of the Cleveland Clinic. In 2005 \"The Sunday Times\" named him \"Business Person of 2006\", the \"Financial Times\" named him \"Person of the Year\", and \"Time\" magazine named him \"International Newsmaker of the Year 2006\". In 2007, \"Time\" magazine included him in their \"Time 100\" list. In 2019, Forbes named him in the list of India's Richest 2019.", "id": 328732} {"src_title": "Walliské Alpy", "tgt_title": "Pennine Alps", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Sever území je dán tokem řeky Rhôna, který odděluje \"Walliské Alpy\" od Bernských Alp. Jižní okraj je tvořen hlubokým údolím Valle d'Aosta. To tvoří hranici mezi \"Walliskými\" a Grajskými Alpami. Krátkou západní hranici s masivem Mont Blanc tvoří údolí Val Ferret. Na východě je od Lepontských Alp dělí řeka Toce (Val Antigorio, Val d´Ossola a Lago Maggiore).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologicky je pohoří tvořeno hned několika typy hornin – vulkanickými, sedimentárními a metamorfovanými. Typickým zástupcem je zelený serpentit a amfibolity. V masivu Monte Rosy však můžeme narazit na několik minerálů – arsenopyrit, argentifer a další.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení pohoří – horopis.", "content": "Pohoří pro svou velkou rozlohu (8 300 km²) a mnohdy zcela odlišnou tvář dělíme na několik celků.", "section_level": 1}, {"title": "Zalednění.", "content": "\"Walliské Alpy\" jsou nejvíce zaledněným masivem Alp. Většina velkých ledovců je soustředěna na sever území (Švýcarsko). Největšími ledovci jsou Findelgletscher, Glacier Otemma, Zmuttgletscher, Gornergletscher. Jejich povrch je dnes 112 km². Na italské straně je zalednění minimální. Pouze v oblasti hlavního hřebene najdeme v pásmu Matterhorn – Breithorn – Monte Rosa.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisticky je pohoří velmi dobře zpřístupněno. Do závěru všech severních dolin vedou dobré silnice, podhorské obce a sportovní střediska jsou připravena ubytovat mnoho tisíc hostů. Největší turistický nápor narazíme především ve dvou nejslavnějších centrech pohoří – Saas-Fee a v Zermattu. Zde je preventivně zaveden zákaz vjezdu motorových vozidel. Jezdí zde originální elektromobily. Opak je v dolinách Aniviers, Hérens, Bagnes či Binntal. V nich narazíme na člověka jen zřídka. V dolinách Valtournenche, Gressoney, Valsesia a Anzasca je díky lanovkám možno snadno a pohodlně dospět až k ledovému dechu hor. Vzhledem k profilu pohoří s množstvím velmi vysokých hor, těžko schůdných sedel a ledovci, se běžná turistika příliš neprovozuje. Jedná se zde o vysokohorskou turistiku či horolezectví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walliské Alpy, také Penninské Alpy (, , ) představují vedle skupiny Mont Blanc nejvýznamnější a také nejvíce vyhledávanou oblast Alp. Obrovské území tohoto gigantického valu vysokých štítů a mohutných ledovců je geograficky rozděleno mezi Švýcarsko a Itálii. Na území \"Walliských Alp\" se nachází více jak 35 vrcholů vyšších 4000 metrů. Pohoří se tak svou průměrnou výškou zařazuje na první místo v Evropě.", "tgt_summary": "The Pennine Alps (, , , ), also known as the \"Valais Alps\", are a mountain range in the western part of the Alps. They are located in Switzerland (Valais) and Italy (Piedmont and the Aosta Valley).", "id": 323899} {"src_title": "Ilýrie", "tgt_title": "Illyria", "src_document": [{"title": "Původ Ilyrů.", "content": "První historické zmínky o Ilyrech pocházejí z počátku 5. století př. n. l. od řeckého historika Hekataia z Mílétu, který popsal několik ilyrských kmenů, mezi nimi například Japygy (sídlící v jižní Itálii) či Taulanty. Hérodotos označil Ilyry ve svých Dějinách za sousedy Triballů, Dardánů a Makedonců. Původ Ilyrů se pokouší vysvětlit dvě teorie: podle první a převládající došlo patrně v době eneolitu k proniknutí indoevropských kmenů na Balkán, kde se smísily s místním obyvatelstvem a výsledkem toho byl vznik Ilyrů a Thráků. K etnogenezi těchto národů mělo tudíž dojít až na Balkáně. Dále ovšem existuje starší teorie tzv. „ilyrské invaze“, podle níž měla někdy po roce 1300 př. n. l. nastat velká migrace ilyrských kmenů z rovin střední Evropy (z dnešního Maďarska) směrem na jihozápad, do prostoru jejich pozdějšího osídlení. Hojný výskyt názvů thráckého původu v Ilýrii vedl mnoho badatelů k závěru, že původními obyvateli tohoto území byli Thrákové, kteří byli později buď podrobeni, nebo vytlačeni právě Ilyry. Tento vpád měl zapříčinit přesun thráckých kmenů na východ, tím však byli dominovým efektem uvedeni do pohybu jednak Frýgové, kteří se následně usadili v centrální Malé Asii, a jednak Dórové, čímž začala dórská invaze do Řecka.", "section_level": 1}, {"title": "Ilyrská společnost, náboženství a kultura.", "content": "V době železné se Ilyrové žijící v horských oblastech věnovali pastevectví dobytka, zatímco v nížinách se pozvolna prosazovalo zemědělství. Ilyrská společnost se členila do rodových svazů. Na základě archeologických nálezů lze doložit, že jednotlivým kmenům vládli lokální náčelníci, jejichž rodiny zaujímaly vůči ostatnímu obyvatelstvu privilegované sociální postavení. V náboženství Ilyrů sehrávalo významnou roli obětování lidí. Podle starověkého historika Arriána prý ilyrský náčelník Kleitus před tím, než svedl bitvu s Alexandrem Velikým, obětoval tři chlapce, tři dívky a tři berany. O vlastních božstvech toho není mnoho známo. Ilyrské město \"Rhizón\" (nynější Risan v Černé Hoře) mělo prý vlastního ochránce jménem Medauras, jenž byl vyobrazován jako jezdec na koni nesoucí dlouhé kopí. Podle řecké mytologie byl Illyrios, syn Kadma a Harmonie, vládcem Ilýrie a praotcem všech Ilyrů. V 6. století př. n. l. se na pobřeží Ilýrie začali usazovat první řečtí osadníci. Vzájemné vztahy mezi Ilyry a řeckými obcemi (\"poleis\") sice nenabývaly vždy jen mírových podob, přesto docházelo od jejich vzniku k šíření řeckého kulturního vlivu v Ilýrii. Domorodé elity nakupovaly od Řeků jejich keramiku a jiné luxusní výrobky. Ve velkých a bohatě vybavených mohylových hrobech v severní Albánii a v okolí Ochridského jezera bylo nalezeno mnoho artefaktů jako třeba zbraně, různé ornamenty, kusy oděvů či keramické nádoby, včetně zboží importovaného z Řecka. Ilyrové věřili, že všechny tyto předměty jsou nezbytné k cestě zemřelé osoby do posmrtného života. Sílící řecký vliv se projevoval také ve vzniku a výstavbě prvních opevněných sídel (například \"Byllis\" nebo \"Berat\"). Současně probíhaly zásadní změny v hospodářství a ve struktuře ilyrské společnosti. Řemesla a obchod získávala na významu a Ilyrové se postupem času stále více orientovali na námořní plavbu v Jaderském moři. V souvislosti s tím nastal rovněž rozmach pirátství.", "section_level": 1}, {"title": "Ilyrská království.", "content": "Od konce 5. století př. n. l. se v Ilýrii zformovalo mnoho drobných knížectví, která se příležitostně slučovala v mocnější, avšak obvykle jen krátkodobě trvající státní útvary. Zhruba od 4. století př. n. l. vzrůstá počet písemných zpráv řeckých historiků týkajících se Ilyrů. Z této doby je znám také ilyrský král Bardyllis, který válčil s Molossy v Épeiru. V roce 359 př. n. l. zahynul v boji s ním makedonský král Perdikkás III. Klíčovými městy jeho království byl \"Lissus\" (dnešní Lezha v Albániei) a \"Epidamnos\" (taktéž známý jako \"Dyrrhachium\", dnes Durrës / Drač). Nicméně Perdikkův nástupce Filip II. Makedonský dokázal Bardyllise rozhodně porazit, načež Makedoňané získali kontrolu nad územím sahajícím až k Ohridskému jezeru. V roce 335 př. n. l. odrazil Filipův syn Alexandr Makedonský vojsko ilyrského náčelníka Kleita. Ilyrští kmenoví vůdci a vojáci poté doprovázeli Alexandra na jeho výpravě proti perské říši. Po Alexandrově smrti bylo nezávislé ilyrské království obnoveno. V roce 312 př. n. l. obsadil král Glaukias Epidamnos. Ve druhé polovině 3. století př. n. l. se jádro ilyrského království nacházelo poblíž dnešního albánského města Skadar (starověká \"Scodra\"), přičemž zahrnovalo velkou část severní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Za královny Teuty napadli Ilyrové římské obchodní lodě plavící se v Jaderském moři, čímž poskytli Římanům záminku k vojenskému zásahu na Balkáně. V následných ilyrských válkách, odehrávajících se v letech 229 až 219 př. n. l., si Římané podmanili ilyrské osady v údolí řeky Neretvy a účinně tak odstranili hrozbu pirátství. Ilýrie si nicméně nadále udržela nezávislost. Za vlády Gentia, jenž byl posledním ilyrským králem, však od Ilyrů odpadli v roce 180 př. n. l. Dalmatové. Po porážce Gentiova vojska v roce 168 př. n. l. se Římané zmocnili jeho hlavního města Scodry. Ilyrský král byl zajat a o tři roky později přiveden do Říma. Jižní Ilýrie se po roce 167 př. n. l. stala formálně nezávislým římským protektorátem. Rovněž Dalmatové byli někdy kolem roku 156 př. n. l. přinuceni poddat se Římu.", "section_level": 1}, {"title": "Pod nadvládou Římanů.", "content": "Pro Římany měla Ilýrie značný strategický a hospodářský význam. Na pobřeží leželo mnoho důležitých obchodních středisek. Hlouběji ve vnitrozemí se pak nacházela bohatá naleziště zlata, stříbra a železné rudy. V Ilýrii začínala klíčová římská silnice na Balkáně: via Egnatia, která vedla z města Dyrrhachium až do Byzantia na východě. V 1. století př. n. l. zde byla ustavena římská provincie \"Illyricum\", jež zaujímala pruh území od města Lissus až k poloostrovu \"Histria\" na severu. V roce 59 př. n. l. bylo Illyricum společně s Předalpskou Galií a Galií Narbonensis svěřeno do správy Juliu Caesarovi. Vnitrozemní oblasti si Římané podrobili teprve za Augusta, kdy byly hranice Illyrica posunuty během panonských válek (\"Bellum Pannonicum\") až k řece Dunaji. Poté, co Tiberius rozdrtil v roce 9 nebezpečné panonské povstání, do něhož se zapojili i Ilyrové, byla provincie Illyricum rozpuštěna a její teritorium rozděleno mezi nově utvořené provincie \"Pannonia\" na severu a \"Dalmatia\" na jihu. Od tohoto momentu zůstávaly místní kmeny loajální vůči Římu, což přispělo k pozvolnému rozšíření latinské kultury a romanizaci obyvatelstva. Zdejší muži, kteří byli z dřívějších dob proslulí pro svoji agresivní náturu a vojenskou zdatnost, sloužili velice ochotně jako vojáci v římských legiích. Za císařství se proto Ilýrie stala jedním z klíčových rezervoáru lidských zdrojů pro římskou armádu. Z tohoto regionu pocházelo mnoho význačných římských císařů, mezi něž náleželi Decius, Claudius II. Gothicus, Aurelianus, Diocletianus, Konstantin Veliký, stejně jako byzantští císaři Anastasius I. a Justinián I. Buď za Konstantina I., nebo za vlády jeho syna Konstantia II. byla z italské prefektury vydělena prefektura Illyricum, která zahrnovala Noricum, Panonii, Krétu a celý Balkánský poloostrov, kromě Thrákie. Od 5. století trpěla Ilýrie ničivými útoky Vizigótů, Hunů a Ostrogótů. Když pominula doba nájezdů těchto barbarských kmenů, objevili se na západním Balkáně Slované. Ti se mezi 6. a 8. stoletím trvale usadili na někdejším území Ilyrů a postupně asimilovali zbytky místního obyvatelstva, které přečkalo předchozí vpády. V současnosti se v této oblasti nacházejí státy Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Srbsko. Asimilaci se ubránily pravděpodobně pouze kmeny v jižní Ilýrii – na území dnešní Albánie – které si tak zřejmě zachovaly svůj původní jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Užívání slova \"Illyria\" bylo znovu vzkříšeno za Napoleona Bonaparta, který vytvořil tzv. ‚Ilyrské provincie‘, jež v letech 1809 až 1813 náležely k území Francie. Po skončení napoleonských válek až do roku 1849 nesla jedna z částí rakouského císařství označení Ilyrské království. Především v chorvatských politických a literárních kruzích vznikla v 19. století idea ilyrismu – panslovanská myšlenka nezávislosti a sjednocení všech jižních Slovanů.", "section_level": 1}, {"title": "Ilyrové a Albánci.", "content": "Teorie příbuzenství starověkých Ilyrů a současných Albánců zůstává dosud velice sporná. Hlavně albánští, ale i někteří zahraniční historikové jsou toho názoru, že albánština je moderní verze někdejšího ilyrského jazyka. Protože se ale dochovalo jen velmi málo nápisů v ilyrštině, je značně obtížné prokázat spojitost mezi těmito jazyky. Vedle teorie ilyrského původu Albánců se také zvažuje možnost jejich pozdějšího příchodu do kdysi Ilyry osídlených oblastí. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, podle níž sice existuje určitá vazba mezi Ilyry a dnešními Albánci, nicméně přítomnost Ilyrů na území dnešní Albánie představovala jen jeden z řady prvků působících v rámci etnogeneze albánského národa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ilýrie (albánsky \"Iliria\"; řecky Iλλυρία, \"Illyría\"; latinsky \"Illyricum\") bylo ve starověku území rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů – starověkého národa indoevropského původu, dorozumívajícího se ilyrskými jazyky. Vymezení kmenů, které lze s jistotou označit za ilyrské, činí historikům dodnes vážné potíže, neboť před dobytím Římany se Ilyrové nikdy zcela nesjednotili, a proto nelze přesně stanovit hranice jejich země. Například Delmatové, kteří jazykově náleželi k Ilyrům, byli jen po určitý čas poddanými ilyrských králů, přičemž během vlády Gentia, posledního ilyrského krále, nabyli opět nezávislosti. Samotní Římané označovali za Ilýrii západní část Balkánského poloostrova kromě Řecka. Mezi Ilyry byly řazeny také některé poměrně odlišné etnické skupiny jako Liburni či Panonové. Už ve starověku se navíc pro území západního Balkánu často užívalo i názvu Dalmácie.", "tgt_summary": "In classical antiquity, Illyria (; , \"Illyría\" or , \"Illyrís\"; , see also: \"Illyricum\") was a region in the western part of the Balkan Peninsula inhabited by numerous tribes of people collectively known as the Illyrians. Besides them, this region was also settled, in various times, by some tribes of Celts, Goths and Thracians. Illyrians spoke Illyrian languages, a group of Indo-European languages, which in ancient times perhaps had speakers in some parts in Southern Italy. The geographical term Illyris (distinct from \"Illyria\") was used to define approximately the area of northern and central Albania down to the Aoös valley, including in most periods much of the lakeland area.", "id": 305074} {"src_title": "Srdečná dohoda", "tgt_title": "Entente Cordiale", "src_document": [{"title": "Nástin událostí.", "content": "Koloniální rozpory mezi Francií a Velkou Británií vyvrcholily na podzim roku 1898 Fašodskou krizí, po které se francouzský ministr zahraničních věcí Théophile Delcassé rozhodl ustoupit Velké Británii, neboť si byl vědom, že bez její podpory není schopen prosadit žádné významnější cíle své zahraniční politiky. Po rozpoutání rusko-japonské války (1904) došlo k intenzivnějším jednáním mezi oběma evropskými koloniálními velmocemi. Francie ani Velká Británie se nechtěly války na Dálném Východě účastnit (obě totiž byly vázány spojeneckými smlouvami s bojujícími stranami: rusko-francouzská a britsko-japonská aliance). Definitivní vyřešení sporů tak korunovala vzájemná dohoda z 8. dubna 1904. Nedořešeny byly jen malé otázky (Nové Hebridy, Newfoundland, západní Afrika), ale podstatné bylo především jádro smlouvy, které sestávalo z „koloniálního obchodu“. Francie se vzdala svých mocenských ambicí v Egyptě výměnou za možnost svého nerušeného zájmu v Maroku. Současně se obě země dohodly na svobodné plavbě Suezským průplavem (resp. došlo k potvrzení konvence z roku 1888, která tento status určila), a svoboda plavby byla přiznána také Gibraltarskému průlivu. Marocký Tanger získal status mezinárodního města. Dalšími dvěma konvencemi došlo ke kompromisnímu vyřešení otázky Siamu a Nového Foundlandu. Siam byl rozdělen podél řeky Menam, a zatímco západní část připadla Velké Británii, východní část, která se nacházela v blízkosti Francouzské Indočíny, se stala francouzskou sférou vlivu. Pokud jde o Nový Foundland, Francie si podržela práva rybolovu v tamních vodách, ale vzdala se svých privilegií a výsad na pobřeží, za což získala teritoriální zisky v západní Africe a rovněž rozšíření práv plavby po Čadském jezeře. Velká Británie uznala francouzský protektorát nad Madagaskarem. Dohodu podepsali francouzský velvyslanec v Londýně Paul Cambon a britský ministr zahraničí lord Lansdowne. Původní text dohody neměl žádné další politické či vojenské implikace a nebyl namířen proti Německu. Jeho jednání v průběhu první a druhé marocké krize však prohloubilo francouzsko-anglickou spolupráci, jež vyústila do společných jednání generálních štábů s potencionalitou aktivního konfliktu s Německem. Formální spojeneckou smlouvu Francie a Velká Británie podepsaly až po zahájení první světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srdečná dohoda ( \"Entente cordiale\") byla smlouva o koloniích uzavřená mezi Francií a Velkou Británií na zámku v Clouds nedaleko Londýna 8. dubna 1904. Jednalo se o 3 konvence, jejich prostřednictvím byly odstraněny britsko-francouzské rozpory v mimoevropských oblastech (Francie získala volné ruce pro svou politiku v Maroku, zatímco Británie získala volné ruce v Egyptě, jehož součástí byl od roku 1899 i Súdán). Dohoda ukončila \"tradiční\" nepřátelství obou velmocí, vytvořila předpoklady pro další spolupráci a spojenectví a stala se zárodkem Trojdohody.", "tgt_summary": "The Entente Cordiale () (English: Cordial Agreement) was a series of agreements signed on 8 April 1904 between the United Kingdom and the French Republic which saw a significant improvement in Anglo-French relations. Beyond the immediate concerns of colonial expansion addressed by the agreement, the signing of the Entente Cordiale marked the end of almost a thousand years of intermittent conflict between the two states and their predecessors, and replaced the \"modus vivendi\" that had existed since the end of the Napoleonic Wars in 1815 with a more formal agreement. The Entente Cordiale was the culmination of the policy of Théophile Delcassé, France's foreign minister from 1898, who believed that a Franco-British understanding would give France some security against any German system of alliances in Western Europe. Credit for the success of the negotiation belongs chiefly to Paul Cambon, France's ambassador, and to the British foreign secretary Lord Lansdowne. The most important feature of the agreement was that it recognised that the UK was in full control of Egypt and likewise France in Morocco (with the proviso that France's eventual dispositions for Morocco include reasonable allowance for Spain's interests there). At the same time, Britain ceded the Los Islands (off French Guinea) to France, defined the frontier of Nigeria in France's favour, and agreed to French control of the upper Gambia valley, while France renounced its exclusive right to certain fisheries off Newfoundland. Furthermore, French and British proposed zones of influence in Siam (Thailand), which was eventually decided not to be colonised, were outlined, with the eastern territories, adjacent to French Indochina, becoming a proposed French zone, and the western, adjacent to Burmese Tenasserim, a proposed British zone. Arrangements were also made to allay the rivalry between British and French colonists in the New Hebrides. ", "id": 1763439} {"src_title": "Antonov An-12", "tgt_title": "Antonov An-12", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vyvinut byl z typu Antonov An-8 a šlo o vojenskou verzi letounu Antonov An-10. První prototyp poprvé vzlétl 16. prosince 1957. Mezi lety 1957 a 1973 bylo vyrobeno celkem 1248 ks An-12 mnoha vojenských i civilních verzí. Verze An-12BP vstoupila do služby u sovětského letectva v roce 1959. Tento čtyřmotorový hornoplošník, zkonstruovaný v SSSR (na dnešní Ukrajině), vybavený zadními nákladovými dveřmi, měl u sovětských vojsk dobrý ohlas. Létal však i u civilních uživatelů a byl vyráběn i v Číně. Univerzální An-12 sloužil v Afghánistánu a fungoval jako letadlo ECM (elektronické vedení boje) a také jako experimentální letadlo. Jeho piloti jsou názoru, že tažný kůň An-12 \"Cub\" je nenahraditelný. Toto těžkotonážní turbovrtulové letadlo se sice na rozdíl od svého amerického protivníka C-130 již čtvrt století nevyrábí, piloti však plány na nahrazení An-12 proudovými dopravními stroji považují za předčasné. An-12 je v bývalém SSSR důvěrně známý a je stále používán jako vojenské nákladní letadlo. Aeroflot navíc používá malý počet An-12 jako nákladní stroje. Na rozdíl od C-130 nemá civilní An-12 přetlakovou kabinu a používá jiný způsob pro nakládání vzadu, který potřebuje přídavné pozemní vybavení. Navíc nemůže jako C-130 přistávat na nezpevněných plochách v blízkosti boje s délkou pouze 1 500 m. Pokud je však k dispozici pomocné vybavení a letiště, je An-12 šampiónem mezi dopravními letadly své třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka Indie s Pákistánem 1971.", "content": "Ve válce v roce 1971 mezi Indií a Pákistánem měly An-12 za úkol napadat pákistánská vojska a obrněná vozidla. Indie přestavěla některé An-12BP na provizorní bombardovací letadla. Ze zadních otvorů bylo shazovaných 16 tun bomb na paletách.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronický boj.", "content": "Verze pro elektronické vedení boje, označované v NATO jako Cub-C má aktivní vysílače pro rušení telekomunikace a radaru. Navíc může shazovat radarové klamné cíle (Chaff) a mást tak radarový průzkum.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze do ČSSR.", "content": "Stroj An-12 byl nasazen také při invazi do ČSSR, když 20. srpna 1968 před 22h přistál na Ruzyňském letišti a sloužil pak pro elektronické navádění letadel. 227 transportních letadel An-12 bylo dále použito k výsadkům.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (An-12BP).", "content": "Podle \"Global Aircraft\", \"Airliners.net\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonov An-12 (v kódu NATO \"Cub\") je sovětský čtyřmotorový turbovrtulový transportní letoun. Jde o vojenskou verzi civilního Antonovu An-10. Po více než tři desetiletí byl An-12 standardním nákladním a výsadkovým transportním letounem sovětského letectva. Celkem bylo postaveno 1 234 ks. Dva letouny An-12 sloužily i v československém letectvu a po rozdělení země v roce 1993 si každý stát ponechal jeden z letounů. V ČR zůstal stroj s vojenskou imatrikulací 2105 a na Slovensku 2209.", "tgt_summary": "The Antonov An-12 (Russian: Антонов Ан-12; NATO reporting name: Cub) is a four-engined turboprop transport aircraft designed in the Soviet Union. It is the military version of the Antonov An-10 and has many variants. For more than three decades the An-12 was the standard medium-range cargo and paratroop transport aircraft of the Soviet air forces. A total of 1,234 were eventually built.", "id": 840646} {"src_title": "Prohledávání do šířky", "tgt_title": "Breadth-first search", "src_document": [{"title": "Jak funguje.", "content": "Prohledávání do šířky je algoritmus či metoda, která postupuje systematickým prohledáváním grafu přes všechny uzly. Nepoužívá při svém prohledávání žádnou heuristickou analýzu. Pouze prochází všechny uzly a pro každý projde jejich všechny následovníky. Přitom si poznamenává předchůdce jednotlivých uzlů a tím je poté vytvořen strom nejkratších cest k jednotlivým uzlům z kořene (uzlu v kterém jsme začínali). Z hlediska algoritmu, veškeří následovníci uzlu získaní expandujícím uzlem jsou vkládani do FIFO fronty. FIFO fronta znamená, že první uzel, který do fronty vstoupil jí také první opustí. V typických implementacích jsou uzly, které nebyly ještě objeveny, označeny jako FRESH. Uzly které se dostávají do fronty, které jsou v této chvíli právě vyšetřovány na jejich následníky jsou označeny jako OPEN a naposled uzly, které z fronty byly už vybrány a už s nimi nebudeme pracovat, jsou označeny jako CLOSE. Close uzly již nikdy v tomto běhu algoritmu nebudou prozkoumávany, mají vyplněné všechny informace. To znamená vzdálenost od kořenového (počátečního) uzlu, stav uzlu (CLOSE) a předchůdce.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná implementace v pseudokódu.", "content": "1 void BFS (Graph G, Node s) {", "section_level": 1}, {"title": "Popis algoritmu.", "content": "Na počátku algoritmu se provede inicializace. Poté se nastaví počáteční hodnoty pro jediný uzel, u kterého známe všechny informace a to pro počáteční uzel (viz stav při inicializaci). Nyní se rozběhne cyklus, který běží dokud je FIFO fronta neprázdná. Neprázdná fronta znamená, že máme stále uzly s kterými pracujeme, jelikož do této fronty jsou vkládány pouze uzly s kterými nyní pracujeme. Na počátku cyklu z fronty vyjmeme uzel. Pro všechny následníky tohoto uzlu budeme zjišťovat jestli mají stav FRESH. Stav FRESH znamená, že uzel nebyl ještě nalezen ani prozkoumán. Když bude tato podmínka týkající se stavu splněna, nastaví se informace pro tyto uzly. Stav OPEN, vzdálenost od počátku o jedna větší než uzel kterého je tento uzel následník. Vzdálenost je větší právě o jedna z důvodu, že je mezi těmito uzly pouze jedna hrana. Naposled se pro tyto následníky uzlu (u) nastaví předchůdce právě na hodnotu (u). Po nastavení všech těchto vlastností je uzel vložen do fronty. Když jsou prohledáni všichni následníci daného uzlu, tak se uzel uzavře, stav uzlu se bude rovnat CLOSE.", "section_level": 2}, {"title": "Použité datové struktury.", "content": "1) FIFO fronta - fronta, do které jsou ukládány uzly s kterými právě pracujeme. To znamená, ve frontě jsou uzly,", "section_level": 2}, {"title": "Stav při inicializaci.", "content": "Všechny tyto datové struktury jsou na počátku algoritmu inicializované. Fifo fronta je inicializovaná jako prázdná fronta. V poli vzdáleností mají všechny prvky na počátku hodnotu nekonečno. Nekonečno je nastaveno proto, jelikož by cesta byla nekonečně daleká neboli, že neexistuje. Opačná hodnota nula je nastavena na začátku pouze uzlu počátečnímu, z kterého bude algoritmus začínat svůj běh. Nulová vzdálenost znamená, že se jedná o totožný uzel. Pole stavů je nastaveno na počátku na hodnoty FRESH pro všechny uzly mimo prvnímu který má stav OPEN. Pole předchůdců je nastaveno na null pro všechny uzly. Nakonec se do fronty vloží uzel s (startovací uzel). Velikosti jednotlivých polí jsou nastaveny na velikost schodnou s počtem uzlů v grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Asymptotická časová složitost algoritmu je O(|\"V\"| + |\"E\"|), kde \"V\" je množina vrcholů a \"E\" je množina hran grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Prostorová složitost.", "content": "Prostorová složitost je O(|\"V\"| + |\"E\"|). Řečeno jinak, prostorová složitost je formula_1, kde B je nejvyšší stupeň větvení stromu a M je nejvyšší délka cesty ve stromě. Tento velký nárok na prostor ve srovnání s nárokem prohledávání do hloubky je důvod, proč je prohledávání do šířky nepraktické pro rozsáhlejší problémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prohledávání do šířky (anglicky \"Breadth-first search\", zkráceně \"BFS\") je grafový algoritmus, který postupně prochází všechny vrcholy v dané komponentě souvislosti. Algoritmus nejprve projde všechny sousedy startovního vrcholu, poté sousedy sousedů atd. až projde celou komponentu souvislosti.", "tgt_summary": "Breadth-first search (BFS) is an algorithm for traversing or searching tree or graph data structures. It starts at the tree root (or some arbitrary node of a graph, sometimes referred to as a 'search key'), and explores all of the neighbor nodes at the present depth prior to moving on to the nodes at the next depth level. It uses the opposite strategy as depth-first search, which instead explores the node branch as far as possible before being forced to backtrack and expand other nodes. BFS and its application in finding connected components of graphs were invented in 1945 by Konrad Zuse, in his (rejected) Ph.D. thesis on the Plankalkül programming language, but this was not published until 1972. It was reinvented in 1959 by Edward F. Moore, who used it to find the shortest path out of a maze, and later developed by C. Y. Lee into a wire routing algorithm (published 1961).", "id": 2064148} {"src_title": "Paul Signac", "tgt_title": "Paul Signac", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Paul Signac se narodil 11. listopadu 1863 v Paříži. Absolvoval kurz architektury. V osmnácti letech se rozhodl pro kariéru malíře. Rozhodnutí učinil poté, co se zúčastnil výstavy obrazů Clauda Moneta. Miloval moře a rád ho také maloval. Plavil se kolem pobřeží Evropy a maloval krajiny, které ho na jeho cestách zaujaly. V pozdějších letech také namaloval řadu akvarelů francouzských přístavních měst. V roce 1884 se setkal s Claudem Monetem a Georgesem Seuratem. Byl zaujat systematickými pracovními metodami Seurata a jeho teorií barev a stal se jeho věrným podporovatelem, přítelem a obhájcem jím popisovaných technik neoimpresionismu a pointilismu. Pod Seuratovým vlivem opustil krátké tahy štětcem typické pro impresionismus, aby experimentoval s metodou řady malých teček jasných barev, které se měly kombinovat a míchat nikoli na plátně, ale v oku diváka, což je definující rys pointillismu. Mnoho Signacových obrazů jsou krajinomalby francouzského pobřeží. Signac velmi rád maloval mořské pobřeží, říční krajinu, přístavy. Každé léto opustil Paříž, odcestoval na jih Francie do vesnice Collioure nebo do St. Tropez, kde si koupil dům a kam zval své přátele. Paul Signac, Albert Dubois-Pillet, Odilon Redon a Georges Seurat byli mezi zakladateli Salonu nezávislých. Sdružení vzniklo v Paříži 29. července 1884 a pořádalo velké výstavy se sloganem:„Žádná porota ani ceny“ (Sans jury ni récompense). Účelem Salonu nezávislých založeného na tomto principu bylo umožnit všem umělcům prezentovat bez omezení svá díla a vystavit je svobodnému veřejnému posouzení. Po další tři desetiletí jejich každoroční výstavy určovaly umělecké trendy počátku 20. století. V roce 1905 na Salonu nezávislých vystavoval Henri Matisse proto-fauvistický obraz \"Luxe, Calme et Volupté (Luxus, klid a potěšení).\" Pracoval v divizionistické technice v jasných barvách. Matisse obraz namaloval v roce 1904, po létě stráveném prací v St. Tropez na francouzské riviéře ve společnosti Paula Signaca a Henri-Edmonda Crosse. Obraz je Matissovým nejdůležitějším dílem, ve kterém použil divizionistickou techniku obhajovanou Signacem. Matisse tuto techniku poprvé přijal po přečtení Signacovy eseje \"d'Eugène Delacroix au Néo-Impressionnisme\" z roku 1898. Signac koupil dílo po výstavě Salonu nezávislých v roce 1905. V roce 1908 byl Signac zvolen předsedou 24. Salonu. V roce 1886 se Signac v Paříži setkal s Vincentem van Goghem. V roce 1887 oba umělci společně pravidelně jezdili do Asnières-sur-Seine, kde malovali kavárny nebo okolí řeky. Van Gogh zpočátku obdivoval Signacovu techniku volné malby. V březnu 1889 Signac navštívil Van Gogha v Arles. Příští rok Signac podnikl krátkou cestu do Itálie, kde navštívil Janov, Florencii a Neapol. V roce 1888 se Signac po seznámení s díly Élisée Recluse, Petra Kropotkina a Jeana Gravese přiklonil k myšlence anarchismu. Ti všichni podporovali a rozvíjeli myšlenky anarchistického komunismu. Se svými přáteli Angrandem Crossem, Maximilienem Lucem a Camillem Pissarrem přispěl k článku Jeana Gravese \"Les Temps Nouveaux\" v \"New Times\". Jeho finanční podpora byla značná; v letech 1895 až 1912 posílal pravidelně šeky a daroval své obrazy do pěti loterií. Signacův obraz z roku 1893, \"In the Time of Harmony\" (\"Ve věku harmonie\") byl původně nazván \"In the Time of Anarchy\" (\"Ve věku anarchie\"), ale politická represe zaměřující se na anarchisty ve Francii v této době ho přinutila změnit název dříve, než dílo mohlo být vystaveno v galerii. Signac miloval plavbu. Cestovat začal v roce 1892, navštívil se svou malou lodí téměř všechny přístavy Francie, plavil se do Nizozemska a kolem Středozemního moře až do Konstantinopole. Vrátil se do St. Tropez, který „objevil“. Signac si z pobytu v různých přístavech přivezl zpět živé, barevné akvarely, načrtnuté v rychlosti v plenéru. Z těchto náčrtů tvořil velká studiová plátna, která jsou pečlivě zpracována v malých, mozaikových čtverečcích barvy, zcela odlišných od jednotlivých pestrobarevných bodů, které Seurat používal dříve. Sám Signac experimentoval s různými médii. Stejně jako olejomalby a akvarely vytvářel lepty, litografie, a mnoho náčrtů perem a inkoustem složených z malých pracných teček. Neoimpresionisté ovlivnili příští generaci: Signac inspiroval Henri Matisse a André Deraina, a tak hrál rozhodující roli ve vývoji fauvismu. Jako prezident Salonu nezávislých od roku 1908 až do své smrti, Signac povzbuzoval mladší umělce jako byl Matisse, aby vystavovali svá kontroverzní díla ve stylu fauvismu a kubismu. Signac sloužil jako porotce s Florencem Meyerem Blumenthalem při udělování Prix Blumenthal (Ceny Blumenthal), udělované v letech 1919 až 1954 malířům, sochařům, dekoratérům, rytcům, spisovatelům a hudebníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dne 7. listopadu 1892 se Signac oženil s Berthe Roblès na radnici 18. pařížského obvodu. Svědci svatby byli Alexander Lemonier, Maximilien Luce, Camille Pissarro a Georges Lecomte. V listopadu 1897 se Signac přestěhoval do nového bytu v Castel Béranger, který mu postavil Hector Guimard. O něco později, v prosinci téhož roku, získal dům v Saint-Tropez zvaný La Hune. Zde si Signac nechal postavit velké studio, které slavnostně otevřel 16. srpna 1898. V září 1913 si pronajal dům v Antibes, kde se usadil s Jeanne Selmersheim-Desgrange, neoimpresionistickou malířkou. Dne 2. října 1913 se jim narodila dcera Ginette. St. Tropez a apartmán v Castel Beranger přenechal Berthe: po zbytek života zůstali přáteli. Signac uznal Ginette jako svou legitimní dceru 6. dubna 1927. Do té doby byla nelegitimní dcerou. Jeho vnučka Françoise Cachin se stala uměleckou historičkou. Paul Signac zemřel na sepsi v Paříži 15. srpna 1935 ve věku 71 let. Jeho tělo bylo zpopelněno a pohřbeno 18. srpna na hřbitově Père Lachaise. Některé známé obrazy jsou: \"In the Time of Harmony\" (\"V čase harmonie\"), \"Femmes au puits\" (\"Ženy u studny\"), \"Port St. Tropez\" (\"Přístav St. Tropez\"), \"The Papal Palace\" (\"Papežský palác\") a \"The Demolisher\" (\"Bourač\"). V roce 2010 bylo v hotelu Spaander ve Volendamu kde se připravovala výstava mnoha obrazů, objeveno dosud neznámé Signacovo dílo. Signac zřejmě tímto obrazem platil za svůj pobyt v roce 1894. Olej bez názvu v ceně 100 000 EUR, představující pohled na přístav, byl pověšen v recepci hotelu na rezavém hřebíku.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatel.", "content": "Signac zanechal několik důležitých děl o teorii umění, mezi nimi je \"Od Eugène Delacroixe k Neoimpresionismu\", publikované v roce 1899; monografie věnovaná Johanovi Barthold Jongkindovi (1819–1891), vydaná v roce 1927; několik úvodů do katalogů uměleckých výstav; a mnoho dalších dosud nepublikovaných spisů. Politicky byl anarchista, stejně jako mnoho jeho přátel, včetně Félixe Fénéona a Camille Pissarra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Signac, rodné jméno Paul Victor Jules Signac, (11. listopadu 1863, Francie, Paříž – 15. srpna 1935, Francie, Paříž) byl francouzský malíř. Patří k nejvýznamnějším mistrům neoimpresionismu. Ve spolupráci s Georgesem Seuratem pomohl vyvinout pointillistický styl.", "tgt_summary": "Paul Victor Jules Signac ( , , ; 11 November 1863 – 15 August 1935) was a French Neo-Impressionist painter who, working with Georges Seurat, helped develop the Pointillist style.", "id": 693954} {"src_title": "Suka", "tgt_title": "Sukkah", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pobyt v suce připomíná biblické vyprávění o tom, jak židé putovali čtyřicet let pouští, než se usadili v Zaslíbené zemi. Suka přitom znázorňuje obtíže cesty, ale je též podobenstvím boží ochrany, která „jako oblak“ obklopovala Izrael. Židovský filosof Maimonides tvrdil, že pobyt v suce je každoroční připomínkou skutečnosti, že snadný život mohou vystřídat horší časy.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Stavba Suky začíná po skončení svátku Jom kipur a povinnost pobývat v této chýši připadá na první noc svátku Sukot, kdy se odříkávají požehnání při vstupu dovnitř a při jídle (Kiduš, nad vínem, nad chlebem). O prvním večeru se též před Šehechejanu říká požehnání nad pobytem v suky (\"lejšev ba-suka\"). V diaspoře je o druhém večeru toto pořadí obrácené. V případě, že hrozí, že by radost ze splnění příkazu zkazilo špatné počasí, sní se jídlo v domě. Suka má mít minimálně tři stěny, včetně části pro vchod, a její střechu tvoří \"schach\", což je vrstva přírodního materiálu. Stěny by měly být dostatečně pevné, aby snesly sílu normálního větru. Lze je postavit z dřevěných prken, kamene, cihel nebo tyčí spojených plátnem, závěsem či jiným materiálem. Stěny se však nemusí stavět zvlášť pro suku. Všechny nebo alespoň některé mohou tvořit např. stěny domu, garáže, atd. Suka musí být tak veliká, aby v ní alespoň jeden člověk mohl pohodlně sedět a jíst. Minimální povolená výška činí deset dlaní (cca 3 stopy nebo 1 metr) a maximální dvacet loktů (cca 36 stop nebo 10 metrů). Co do zastavěné plochy žádná omezení nejsou. V Izraeli se zejména v kibucech a u hotelů stavějí suky úctyhodných rozměrů. V zastavěných čtvrtích se suky staví na balkonech, ale je třeba dbát na to, aby nad střechou suky nebyl další balkón. V takovém případě by nebyla splněna micva. Většina bytů ve čtvrtích zbožných židů má speciální sukové balkóny, které přes sebe vzájemně nepřečnívají. Z pohledu Halachy je však nejdůležitější zastřešení (\"schah\").", "section_level": 1}, {"title": "Střešní materiál.", "content": "Střešní materiál (hebr. \"schach\") musí být přírodní a podle Halachy musí vyrůstat ze země. Před použitím na zastřešení musí být odseknut nebo odřezán. Materiál na pokrytí střechy se liší v závislosti na klimatických podmínkách. Používají se však hlavně větve, listoví, sláma, bambus, etc. V teplých oblastech např. středozemí a Izraele se používají palmové větve. Naopak v oblastech mírného podnebí se používají například větve z jehličnanů. Obecně platí, že větve by měly být položeny dost nahusto, aby skýtaly stín, zároveň však musí umožňovat pohled na hvězdy. Ty symbolizují „oblak Slávy“, který v jeden a týž okamžik zahaluje a zjevuje Boží přítomnost. Na stavbu střechy je však zakázáno vše co nesplňuje podmínku micvy a to např. látka, kůže, kov, kožešiny nebo hlavní větve.", "section_level": 2}, {"title": "Dekorace.", "content": "Podle tradice se suka slavnostně vyzdobuje. Fantazii se přitom meze nekladou. Používá se ovoce, plody Izraele, čtyři druhy, barevné papírové ozdoby, speciálními obrázky či kresby (Jeruzaléma, Chrámu, slavných talmudských učenců, biblických motivů atd.), girlandy, pláštíky na Tóru, svatební baldachýny, vystřihovánky, ušpizin s formulace, které vítají slavnostní „hosty“, atd. Čím složitější, tím lepší. Pro děti skýtá výzdoba suky možnost, jak se vyřádit a oblíbit si svátek Sukot.", "section_level": 2}, {"title": "Ušpizin.", "content": "Jako ušpizin se nazývá sedm „svatých hostů“, které pán domu (\"ba'al ha-bajit\") tradičně vítá o svátku Sukot. Tato myšlenka se zakládá na zákoně o pohostinnosti (\"hachnasat orchim\"), který dodržoval Abrahám. Když se vejde do suky, je zvykem odříkat speciální formuli, která zve patriarchy a čtyři další biblické osobnosti, aby se duchovně zúčastnili rodinné oslavy svátku. V současné době věší často zbožní židé do suky nástěnné desky a schémata znázorňující ušpizin i s textem předepsaného „uvítání“. Všechny tyto „svaté hosty“ spojuje skutečnost, že část svého života strávili putováním bez jistoty přístřešku. Přicházejí v následujícím pořadí: Stejně jako jindy v roce, tak i během svátku Sukot se dbá na pohostinnost a do suky se lidé snaží zvát hosty. Kromě rodinných příslušníků a přátel i ty, kteří z různých důvodů nemají vlastní suku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suka (: , doslova „budka“, „stánek“ nebo „chýše“) je dočasné obydlí, které židé používají během svátku Sukot. Společně se čtyřmi druhy se jedná o nejdůležitější a nedílnou součást tohoto svátku. Zákony o stavbě suky a o dodržování svátku Sukot obsahuje traktát Suka v Mišně a v Talmudu. V Bibli je suka zmíněna v Leviticu: Podle přikázání Tóry musí všichni nábožensky plnoletí muži (po Bar micva) v suce sedět nebo pobývat. Na ženy a dívky se tato povinnost nevztahuje, ale pokud chtějí, tak mohou také v suce pobývat. Zbožní židé v suce nejen jedí, ale po dobu trvání svátku také spí. Nemocní, lidé na cestách, ženy a nezletilí jsou z plnění této micvy vyňati, i když ženy a nezletílí se běžně přidávají k mužům.", "tgt_summary": "A or succah (; ; plural, \"\" or \"sukkos\" or \"sukkoth\", often translated as \"booth\") is a temporary hut constructed for use during the week-long Jewish festival of Sukkot. It is topped with branches and often well decorated with autumnal, harvest or Judaic themes. The Book of Vayikra (Leviticus) describes it as a symbolic wilderness shelter, commemorating the time God provided for the Israelites in the wilderness they inhabited after they were freed from slavery in Egypt. It is common for Jews to eat, sleep and otherwise spend time in the \"sukkah\". In Judaism, Sukkot is considered a joyous occasion and is referred to in Hebrew as \"Yom Simchateinu\" (the day of our rejoicing) or \"Z'man Simchateinu\" (the time of our rejoicing), and the sukkah itself symbolizes the frailty and transience of life and its dependence on God.", "id": 2075131} {"src_title": "Georg Büchner", "tgt_title": "Georg Büchner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Georg Büchner byl nejstarší ze šesti dětí obvodního lékaře Ernsta Karla Büchnera a jeho ženy Louise Caroline Büchnerové, rozené Reußové. Všem se během života dostalo uznání: V roce 1816 se rodina přestěhovala do Darmstadtu, kam otec nastoupil jako obvodní lékař. Od roku 1821 učila osmiletého Georga jeho matka, a to čtení, psaní a počítání. Přiblížila mu základy Bible a učila jej také mnoho lidových písní, které později hrály důležitou roli v jeho dílech. Díky své matce se seznámil s díly Friedricha Schillera, s jehož náhledem na svět se měl Büchner v průběhu života kriticky zaobírat. Poněkud obtížný vztah měl naproti tomu Georg Büchner k otci. Ernst Büchner byl přesvědčený stoupenec Napoleona, a to proto, že ukončil revoluční bouře. Místo ve zdravotní radě získal svou vlastní pílí, a proto byl i ke svým dětem přísný. Přestože se v gymnaziálním vysvědčení Georga Büchnera objevují dobré známky z latiny a řečtiny, nezajímal se příliš o tyto starověké jazyky. O to víc si vážil v té době ve školách zanedbávaných přírodních věd, až na matematiku, ve které vykazoval pouze podprůměrné snažení. Jednou si zapsal na okraj sešitu: „Živote! K čemu je třeba těch mrtvých hloupostí?“ Nejintenzivněji se věnoval historii, především historii Francouzské revoluce, která později našla uplatnění v jeho díle \"Dantonova smrt\". Nejspíše v zimních měsících přelomu roku 1829/30, sepsal Büchner v rámci rétorického cvičení v hodině němčiny kompozici „Smrt čtyř set hrdinů z Pforzheimu“. Koncem září roku 1830 přednesl u příležitosti školní oslavy „Řeč na obranu Cata z Utiky“, jenž byl vášnivým zastáncem Římské republiky. Cato spáchal z lásky ke svobodě sebevraždu, přesněji proto, že podle něj byli lidé pod Césarovou vládou pouze otroky.", "section_level": 2}, {"title": "Studium ve Štrasburku.", "content": "9. listopadu 1831, ve věku 18 let, se Georg Büchner zapsal na fakultu medicíny na Štrasburské univerzitě, aby zde do roku 1833 studoval anatomii. Bydlel v domě evangelického faráře Johanna Jakoba Jaeglého, známého rodiny z matčiny strany, a seznámil se zde s jeho dcerou Vilemínou (Wilhelmine). V prosinci zažil ve Štrasburku příjezd poražených generálů polského povstání, které bylo potlačeno carskými oddíly. Tyto a další události popsal v listech rodičům. Büchner zastával čím dál častěji názor politické svobody. Jedním z takových případů byla jeho přednáška z 24. května 1832 o politických poměrech v Německu, pronesená před studentským spolkem. Téhož roku se tajně zasnoubil s Vilemínou Jaeglé (1810-1880), které psal tzv. \"Fatální dopisy\". V nich formuluje Büchner svůj program člověka jako „Subjektu“ dějin: Člověk nemůže aktivně zasáhnout do všepohlcujícího procesu dějin, nýbrž stává se pouhou hračkou, „pěnou na vlně“. Roky strávené ve Štrasburku nazval později Büchner svými nejšťastnějšími, neboť ve Francii v době Červencové revoluce bylo politické klima mnohem otevřenější než v Darmstadtu. Není prokázané, zda byl členem francouzské \"Společnosti lidských práv\", jisté však je, že mu byla předlohou pro společnost, kterou později založil.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzita Gießen.", "content": "V listopadu 1833 přestoupil Georg Büchner na univerzitu v Gießenu, protože byly povoleny pouze dva roky studia v zahraničí (mimo Hesensko-Darmstadtsko). Zde v Hesenském velkovévodství bezprostředně zažil šikanu a násilnosti ve státě. Od této chvíle již nemohl událostem pouze přihlížet. V tomto období začínají Büchnerovy zdravotní potíže. Nepoznamenal ho pouze odchod od jeho milé, ale především ho neuspokojovala celková situace. V porovnání se Štrasburkem mu učitelé v Gießenu neměli co nabídnout. Sice zde vyučoval Justus Liebig chemii, ale Büchner se zajímal pouze o filosofii a medicínu. Později mu byl jeden z jeho učitelů, doktor Johann Bernhard Wilbrand, předlohou k omezenému a nelidskému Doktorovi v dramatu \"Vojcek\". Ani se studenty nebyl spokojen. Sice se zde objevovaly opoziční snahy, ty však nebyly pro Büchnera dostatečně radikální. Krom toho kritizoval, že studenti nechtějí svůj spolek rozšiřovat. Büchner se přimlouval za to, aby byli přizváni i měšťané. Proto založil spolu s bývalými kamarády ze studií v Darmstadtu (kteří v té době stejně jako on studovali v Gießenu), dalšími studenty – mezi nimi August Becker a Friedrich Jacob Schütz – a několika řemeslníky tzv. „Společnost pro lidská práva“. Tato tajná organizace byla založena podle francouzského příkladu a za cíl si kladla převrat politických poměrů. Připojilo se však jen málo členů. Již na počátku roku 1834 byl Büchner představen Friedrichu Ludwigu Weidigovi, vůdci opozice Hesensko-Darmstadtska. Docházelo však čím dál častěji k neshodám. Weidig se přikláněl k tomu, aby ve spolku byli také majetní liberálové, průmyslníci a obchodníci, protože jen tak byla prý šance realizovat revoluční myšlenky. Naproti tomu Büchner zastával názor, že hlavním problémem byla materiální nerovnost a chudoba lidí na venkově. A právě proto byl oponentem koalice s majetnými. V červenci 1834 vyšel \"Posel hesenského venkova\" (\"Der Hessische Landbote\"), který sepsal Büchner v době pobytu v Badenburgu (Gießen) a který byl proti jeho vůli kompletně přepracován F.L.Weidigem. Jedná se o leták, který pod heslem \"„Mír chýším! Válku palácům!“\" vybízel hesenské venkovany k revoluci proti útlaku. Weidig vyškrtl pasáže, které byly v konfliktu s názory liberálních spojenců, čímž vzal spisu podle Büchnera jeho základní záměr. I přes zmírnění Weidigovými škrty byl spis mnohými liberálními a průmyslovými odpůrci ostře kritizován. U venkovanů měl však úspěch, pročež byl v září 1834 vydán druhý náklad, jehož obsah však byl ještě více zmírněn členem Společnosti Leopoldem Eichelbergem. Spis se vyznačuje tím, že používá statistiky a tím jasně a přehledně ukázal venkovanům, že svými daněmi financují přemrštěné výdaje dvora. V srpnu byl Karl Minnigerode, jeden z členů Společnosti, chycen se 150 výtisky a uvězněn. 4. srpna byl na příkaz univerzity Büchnerův pokoj v jeho nepřítomnosti prohledán. Den poté byl Büchner vyslýchán, avšak ne uvězněn.", "section_level": 2}, {"title": "Útěk do Štrasburku.", "content": "Roku 1835 sepsal Büchner během pěti týdnů \"Dantonovu smrt\" (\"Dantons Tod\") a poslal rukopis Karlu Gutzkowi s prosbou o rychlé publikování. Potřeboval totiž peníze na plánovaný útěk. \"Dantonova smrt\" popisuje ztroskotání Francouzské revoluce. V rozporu s historickým Dantonem, který neuspěl kvůli taktické chybě, rozpozná literární Danton už od začátku nesmyslnost svého počínání. Poté, co Georg Büchner nereagoval na obsílku friedberského vyšetřujícího soudce, byl na něj vystaven zatykač, a tak 9. března utekl přes Weißenburg do Štrasburku. Peníze na útěk však neměl z \"Dantonovy smrti\", protože vyšetřování se vyostřila již před uzavřením dohody. Na poslední chvíli se svěřil Büchner své matce, která mu peníze dala. Jeho otec s ním po útěku sice přerušil veškeré kontakty, dovolil však matce, aby ho i nadále finančně podporovala. \"Dantonova smrt\" byla publikována na konci července 1835. Ještě toho léta přeložil dvě dramata: \"Lucretia Borgia\" a \"Marie Tudorovna\" od Victora Huga. Na podzim se zabýval povídkou \"Lenz\", ve které popisuje duševní utrpení spisovatele Jakoba Michaela Reinholda Lenze. V zimě roku 1835 se věnoval znovu výzkumu. Zkoumal nervový systém ryb a následující rok dokončil svou disertaci „Pojednání o nervovém systému parmy obecné“. Na jaře představil svou práci během několika přednášek Společnosti pro přírodní vědu. Na základě toho byl přijat jako člen a práce byla společností publikována. V tomtéž období vznikla veselohra \"Leonce a Lena\", se kterou se chtěl zúčastnit soutěže vyhlášené vydavatelstvím Cotta’sche Verlagsbuchhandlung. Zmeškal ale uzávěrku a rukopis obdržel zpět nepřečtený.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední měsíce v Curychu.", "content": "Koncem července 1836 předložil Büchner filozofické fakultě Univerzity Curych svou práci pod francouzským názvem: \"„Mémoire sur le systéme nerveux du barbeau“\" (Cyprinus Barbus L.) a byl 3. září 1836 na základě posudku profesorů Lorenze Okena, Heinricha Rudolfa Schinze, Carla Löwiga a Oswalda Heera v nepřítomnosti jmenován doktorem filozofie. 18. října 1836 se přesunul do Curychu, 5. listopadu 1836 měl zkušební přednášku \"„O lebečních nervech“\" a byl jmenován soukromým docentem. Jeho přednášku \"„Zootomické demonstrace“\", během které vyučoval na základě vlastnoručně připravených preparátů anatomii ryb a obojživelníků, navštěvovalo jen málo studentů. Jeden z nich, August Lüning, na ně však ještě o 40 let později nadšeně vzpomínal. Ještě ve Štrasburku, před přestěhováním do Curychu, začal Georg Büchner pracovat na \"Vojckovi\". Náčrtky vzal s sebou do Švýcarska, dílo však zůstalo pouze ve fragmentech. Na následující semestr plánoval Büchner další přednášku, ke které však již nedošlo. 2. února 1837 těžce onemocněl na tyfus, možná se nakazil při práci na svých preparátech. Jeho sousedi, němečtí uprchlíci Caroline a Wilhelm Schulzovi, se kterými se přátelil od doby, kdy opustil Štrasburk, se o něj starali a zpravili o situaci Vilemínu Jaeglé. Georg Büchner zemřel 19. února za přítomnosti své nevěsty a manželů Schulzových. Pohřben byl na městském hřbitově „Krautgarten“ v Curychu, na místě současného Domu umění. Rozloučit se s ním přišlo několik stovek lidí, krom jiných také kolegové z univerzity a oba curyšští starostové. Ostatky z původního hřbitova byly roku 1875 přemístěny na tzv. „Germaniahügel“ (Germánský vrch).", "section_level": 2}, {"title": "Historie vydání.", "content": "Čtrnáct let po smrti Georga Büchnera vydal jeho bratr Ludwig \"Spisy z pozůstalosti\". \"Vojcek\" mezi nimi nebyl, krom jiného proto, že písmo bylo vybledlé a z větší části nečitelné. Rakouský spisovatel Karl Emil Franzos publikoval roku 1879 dílo \"Georg Büchner: Sebrané spisy a ručně psaná pozůstalost\", čímž byl fragment poprvé v silně přepracované úpravě zpřístupněn veřejnosti. Na základě sporů Vilemíny Jaeglé a Büchnerových sourozenců o pozůstalost zveřejnil domněnku, že Büchnerova snoubenka zničila dílo \"Pietro Aretino\" z odporu k ateistickým tendencím díla. K tomu však neexistují žádné podklady. Ona sama uvedla, že získala zpět výhradně osobní korespondenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Georg Büchner (17. října 1813 v Goddelau, Hesenské velkovévodství – 19. února 1837 v Curychu) byl německý, respektive hesenský spisovatel, lékař, vědec a revolucionář. Navzdory tomu, že stačil za svůj krátký život napsat pouze několik děl, patří k nejvýznamnějším spisovatelům tzv. doby předbřeznové (tj. doby před březnem 1848) a německé literatury vůbec.", "tgt_summary": "Karl Georg Büchner (17 October 1813 – 19 February 1837) was a German dramatist and writer of poetry and prose, considered part of the Young Germany movement. He was also a revolutionary and the brother of physician and philosopher Ludwig Büchner. His literary achievements, though few in number, are generally held in great esteem in Germany and it is widely believed that, had it not been for his early death, he might have joined such central German literary figures as Johann Wolfgang von Goethe and Friedrich Schiller at the summit of their profession.", "id": 1247555} {"src_title": "Prsten", "tgt_title": "Ring (jewellery)", "src_document": [{"title": "Materiály.", "content": "Prsten je nejčastěji vyroben z kovu: Prsten může být celý", "section_level": 1}, {"title": "Podoba, tvar a výzdoba.", "content": "Prsten se skládá z obroučky a hlavy, je-li hlava tvořena drahokamem, pak se nazývá osazna či krapna. Prsten bývá na obroučce zdoben různými plastickými motivy, zvláště ornamenty, hlavičkami šelem, pletencem, lístkovými motivy nebo rytými nápisy (které mohou být na vnější nebo vnitřní straně obroučky). Hlava prstenu může být osazena drahými kameny broušenými do podoby pečetní plochy tzv. intaglie, nebo do nejrůznějších tvarů brusů. Od středověku se drahokamy v prstenech někdy nahrazovaly dubletami (tabulky křišťálu s barevnou fólií) nebo imitacemi, tj. skelnými pastami.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Prsteny odedávna neslouží primárně jako ozdoba, ale jako nositelé určitého významu: ochranného, záslibného, magického či náboženského. Například podle řecké mytologie mají prsteny připomínat hrdinství Titána Prométhea, který pro lidi ukradl božský oheň a za to byl potrestán přikováním ke skále; poté, co ho hrdina Héraklés osvobodil, musel jako připomínku svého trestu nosit na prstě kovový článek řetězu, jež ho poutal, se vsazeným kamínkem ze skály, ke které byl přikován. Na Prométheovu počest pak lidé začali nosit prsteny. Ve starověkém Řecku měly prsteny vždy symbolickou hodnotu a v mytologii měly některé zvláštní prsteny magickou moc, kterou propůjčovaly svým nositelům jako například králi Gýgovi.", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "Při výběru prstenu je třeba dát pozor na jeho správnou velikost. Tu pomohou určit ve zlatnictví pomocí měřicích kroužků. Doma lze určit velikost pomocí provázku, který omotáme kolem prstu a následně změříme jeho délku nebo pomocí papírových proužků s předtištěnými hodnotami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prsten je šperk v podobě malého kroužku navlékaného na prst ruky nebo nohy, podobně jako se náramek navléká na zápěstí a předloktí paže.", "tgt_summary": "A ring is a round band, usually of metal, worn as ornamental jewellery. The term \"ring\" by itself always denotes jewellery worn on the finger; when worn as an ornament elsewhere, the body part is specified within the term, e.g., earrings, neck rings, arm rings, and toe rings. Rings always fit snugly around or in the part of the body they ornament, so bands worn loosely, like a bracelet, are not rings. Rings may be made of almost any hard material: wood, bone, stone, metal, glass, gemstone or plastic. They may be set with gemstones (diamond, ruby, sapphire or emerald) or with other types of stone or glass. Although some wear rings as mere ornaments or as conspicuous displays of wealth, rings have symbolic functions concerning marriage, exceptional achievement, high status or authority, membership in an organization, and the like. Rings can be made to sport insignia which may be impressed on a wax seal or outfitted with a small compartment in which to conceal things. In myth, fable, and fiction, rings are often endowed with spiritual or supernatural significance.", "id": 1843762} {"src_title": "Michel Chossudovsky", "tgt_title": "Michel Chossudovsky", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Chossudovsky se narodil ruskému židovskému emigrantu, kariernímu diplomatu Evgeny Chossudovsky a Irské protestantce Rachel Sullivan. Byl přijat na univerzitu v Ottavě v roce 1968. Učil jako hostující profesor na akademické půdě v západní Evropě, Jižní Americe a Jihovýchodní Asii, fungoval jako ekonomický poradce ve vládách rozvojových zemí a pracoval jako konzultant pro mezinárodní organizace včetně projektů jako je Rozvojový program OSN (UNDP), Africká rozvojová banka, Africký institut Spojených národů pro ekonomický rozvoj a plánování (AIEDEP), Fond obyvatelstva OSN (UNFPA), Mezinárodní organizace práce (ILO), Světová zdravotnická organizace (WHO), Ekonomický výbor OSN pro Latinskou Ameriku a Karibskou oblast (ECLAC). V roce 1999 se Chossudovsky přidal k Mezinárodnímu fondu pro výzkum míru a budoucnosti jako poradce. Chossudovsky je bývalý prezident Kanadské asociace výzkumu Latinské Ameriky a Karibiku. Je členem organizací, které zahrnují Výbor na fiskální a ekonomické reformy (COMER), Geopolitická drogovou hlídku (OGD) a Mezinárodní koncil lidského zdraví (IPHC). Je aktivním členem protiválečného hnutí v Kanadě, rozsáhle psal o válce v Jugoslávii. Byl angažován v propagaci alternativních teorií o útocích na New York z 11. září 2001. Jeho článek \"Pravda skrytá za 9/11: Kdo je Usáma bin Ládin\" byl pravděpodobně vůbec první, který zpochybňoval Bushovo trvání na tom, že bin Ladin je za útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon zodpovědný. Je častým přispěvatelem do periodik \"Le Monde diplomatique\", \"Third World Resurgence\" (Vzkříšení třetího světa) a \"Covert Action Quarterly\" (Čtvrtletník tajných operací). Jeho publikace byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Jeho poslední kniha nese název \"America's \"War on Terrorism“\" (Americká „Válka proti terorismu“). Píše v angličtině a francouzštině.", "section_level": 1}, {"title": "Centrum pro výzkum globalizace.", "content": "V roce 2001 založil centrum pro výzkum globalizace a stal se ředitelem a redaktorem. Se sídlem v Montrealu se popisuje jako \"nezávislá výzkumná a mediální organizace\", která poskytuje analýzy, které nejsou pokryty mainstreamovými médii. Centrum pro výzkum pro výzkum globalizace je známo propagací konspiračních teorií a nepravd. Mezi konspirační teorie, které zastává jsou o novém světovém řádu, očkování, spiknutí farmaceutistického průmyslu, použití jaderných zbraní USA v Iráku a Afghánistánu, geneticky modifikovaných rostlin, které jsou k odlidnění země, Islámském státu vytvořeným CIA, chemtrails, HAARP, popírání genocidy v Bosně, Rwandě, nasazení chemických zbraní v Sýrii, které vlády Spojených států, Velké Británie, Turecka, Saúdské Arábie, Francie, Izraele připisují připisují Bašáru Asadovi, a mnoha dalších včetně dlouhodobých spekulací o invazi USA do Íránu . Foreign Policy poznamenává, že centrum prodává knihy a videa, která mají 'odkrývat' jak útoky 11. září byly s 'největší pravděpodobností operace tajných služeb' k 'dalším cílům korporátní globalizace'.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Chossudovsky (* 1946) je kanadský ekonom, poradce, novinář a spisovatel literatury faktu. Je emeritním profesorem ekonomie na univerzitě v městě Ottawa . Od roku 2001, je prezident a ředitel Centra pro výzkum globalizace, které publikuje konspirační teorie a falešné zprávy Chossudovsky sám je propagátorem konspiračních teorií o 11. září..", "tgt_summary": "Michel Chossudovsky (born 1946) is a Canadian economist, author and conspiracy theorist. He is professor emeritus of economics at the University of Ottawa and the president and director of the Centre for Research on Globalization (CRG), which publishes conspiracy theories. Chossudovsky has promoted 9/11 conspiracy theories. In 2017, the Centre for Research on Globalization was accused by NATO information warfare specialists of playing a key role in the spread of pro-Russian propaganda. The CRG was also accused of spreading Chinese propaganda.", "id": 1289156} {"src_title": "Erik Mongrain", "tgt_title": "Erik Mongrain", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Erik Mongrain se naučil na kytaru jako samouk ve věku 14 let. Jako chlapec se zajímal především o sporty, ale zaujala ho kytara a začal se učit sám hrát podle sluchu. Erik začal hrát na elektrickou kytaru, ale poté, co vyslechl díla Johanna Sebastiana Bacha se začal se zajímat i o kytaru klasickou. Naučil se číst noty a začal komponovat. Erik Mongrain se brzy inspiroval dílem skupiny Metallica, Jimiho Hendrixe a Kurta Cobaina. Když mu bylo 18 let, slyšel dílo kytaristy Dona Rosse a řekl: „Byl to pro mne objev, našel jsem se v tom.“ Později byl Erik ovlivněn Michaela Hedgeseem. Erik také začal experimentovat s technikou známou jako lap tapping, při které hráč položí kytaru na svůj klín a poklepává na struny na hmatníku oběma rukama.", "section_level": 1}, {"title": "Současné dílo.", "content": "Erik Mongrain hraje na živých koncertech ve Spojených státech, Kanadě a v Británii. Začínal s pouliční produkcí, a pokračuje ve vystoupeních na ulicích a v metru a současně hraje na koncertech i v televizi. Erikova hudba bude součástí dokumentu z produkce Lance Trumbulla pro Everest Peace Project. V nedávné době se objevil na úvodní stránce Guild Magazine. Vyšel o něm článek na Le Journal de Montréal a na Journal Espagnol Granada, kde psali: „návštěvník (Granady) … objevuje dobré hudebníky, někdy skvělé, kteří dotvářejí skvělou atmosféru města … jedenadvacetiletý Erik Mongrain, je jedním z nich… Tento mladý interpret nehraje obvyklým způsobem, místo toho si klade svou kytaru na kolena jako klávesnici… před objevem tohoto způsobu hry, známé jako ‚tapping‘, studoval klasickou kytaru jako samouk“ Erik vydal své první album \"Fates\" v prosinci roku 2006 na své internetové stránce jako soubor písní, které je možno zakoupit a stahovat jednotlivě. CD disk ve fyzické podobě byl vydán v červnu 2007 (v Japonsku v květnu). Mongrain byl pozván na premiéru kampaně «World Music Heritage», kytarovým duem Gontiti organizovanou státní japonskou rozhlasovou a televizní korporací NHK, vysílání začalo v květnu 2007. Záznam byl natočen v ulicích Montrealu a v bazilice svatého Josefa, která je známá svou dobrou akustikou. V létě 2008 byl Mongrain na turné v Evropě a to ve Francii, Belgii, Německu a ve Velké Británii. Vystupoval také ve své vlasti v provincii Québec. Mezitím společnost iVideoTune natočila čtyři klipy, mimo jiné i \"Equilibrium\", jeho poslední skladbu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erik Mongrain (* 12. dubna 1980 v Montrealu, Québec, Kanada) je kanadský skladatel a kytarista známý svým jedinečným stylem hry na akustickou kytaru a svým používáním techniky „lap-tapping“ na westernové kytaře.", "tgt_summary": "Erik Mongrain (born April 12, 1980 in Montreal, Quebec, Canada) is a Canadian composer and guitarist. He has a unique and dark acoustic style, with a wide array of different techniques, approaches and textures reminiscent of Michael Hedges.", "id": 1758632} {"src_title": "Břidlice", "tgt_title": "Slate", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Břidlice se dříve používaly jako krytina na pokrývání střech, v současnosti je toto využití omezeno na opravy historických staveb nebo specifické oblasti s tradičním použitím břidlice (např. Bretaň ve Francii a některé oblasti Belgie). Dříve se z nich vyráběly břidlicové psací tabulky pro použití ve školách, na něž se psalo pisátkem (rydlem, kaménkem). Z břidlice se též vyrábějí desky pro kulečníkové stoly, břidlicové brousky. Břidlice může být upravena do střešních tašek ve stylu šindelů nebo střešních tašek s určitým tvarem. Břidlice lze dělit na tenčí pláty, které jdou následně snadno stohovat. Tvar, barva i povrch zůstávají po rozdělení stejný. Největší rozmach zažily břidlicové střechy v Evropě od roku 1870 do první světové války, za což břidlice vděčí své extrémně nízké absorbitě vody. Index absorbity vody je pouhých 0,4% nebo míň, což dělá z břidlice voděodolný materiál. V dnešní době se břidlice řadí mezi luxusnější střešní krytiny. Vyniká především přirozenou přírodní krásou a trvanlivostí. Trvanlivost střechy z břidlicového šindele nebo tašek se odhaduje až na stovky let. Díky velmi nízké absorbitě vody je materiál velmi odolný i v průběhu mrazů. Díky své nízké vodivosti má navíc i izolační vlastnosti. Přichycení břidlicových tašek pak probíhá pomocí hřebíků nebo speciální háků, které jsou velmi podobné těm, které mají běžné střešní tašky. V Anglii probíhala fixace pomocí dvojitých hřebů do dřevěných latí, popř. přímo na dřevěné bednění, tedy podkladnou vrstvu z dřevěných prken. Hřebíky byly nejdříve z mědi, později pak z hliníku a dalších nereznoucích alternativ. Trvanlivost takové střechy byla při správné instalaci klidně i 80 až 100 let. Někteří dodavatelé břidlice navíc zmiňují další výhody, pokud má taška z břidlice vlastní hák", "section_level": 1}, {"title": "Další využití břidlice ve stavebnictví.", "content": "Kromě střech jsou pak kusy břidlice používány též jako obklad nebo dlažba. Velké využití mají v exteriérech jako vhodná dlažba pro chodníky, schody nebo skládaný obklad, tzv. wall cladding. Před nebo po instalaci dlaždic se navíc používají různé chemické nátěry, které výrazně zlepšují odolnost dlaždic vůči vlhkosti či mrazu. Navíc pomáhají i různě zahradit nedokonalý povrch obkladů. Kromě dlažby a obkladů se břidlice používala dokonce i jako zdící materiál v 19. století ve Velké Británii. Konkrétně v oblastech Blaenau Efestiniog a Bethesda ve Wales. Díky svým vlastnostem a nízké absorbitě vlhkosti se navíc břidlice používala i pro podřezávání a dodatečnou hydroizolaci zdí. V současnosti se břidlice používá především jako obklad nebo dlažba, často v kombinaci s dalšími materiály. Břidlicové střechy již patří spíše mezi luxusní střešní krytiny pro svou náročnost na dovoz a současně i instalaci na krov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Břidlice je označení pro usazené částečně metamorfované horniny s jemnou zrnitostí vzniklé z jílovců a prachovců. Obsahuje především minerály biotit, muskovit a andalusit. Pokud jsou břidlice dále vystaveny vyššímu tlaku a teplotě, vznikají z nich přeměnené horniny označované jako krystalické břidlice. Břidlice mívají černou až šedou barvu; vyznačují se dobrou rovinnou štěpností, takže z nich lze snadno vytvářet tenké desky. Relativní permitivita ε břidlice je 6,5 až 7,5. Díky dobrým izolačním vlastnostem včetně izolace vůči elektřině, se břidlice používala i jako součást různých elektrických rozvaděčů a relé pro elektrické motory. Někteří pak používají dodnes břidlice pro ostření nožů. V místech těžby břidlice se kvalitní pláty břidlice používaly i pro náhrobní kameny. Břidlice obsahují metan, který je možno těžit jako tzv. břidlicový plyn. Hořlavé ropné břidlice se využívají jako nepříliš kvalitní palivo. V Česku se hojně vyskytují např. v Nízkém Jeseníku a Barrandienu. Díky nízké tepelné vodivosti se z moravských břidlic vyráběly soustružením za druhé světové války i těsnící kroužky pro německé rakety V-2. V protikladu k břidlicím stojí skaliny, tj. metamorfované horniny se všesměrovou strukturou, které proto nelze štípat. Břidlice také může obsahovat fosilie organismů.", "tgt_summary": "Slate is a fine-grained, foliated, homogeneous metamorphic rock derived from an original shale-type sedimentary rock composed of clay or volcanic ash through low-grade regional metamorphism. It is the finest grained foliated metamorphic rock. Foliation may not correspond to the original sedimentary layering, but instead is in planes perpendicular to the direction of metamorphic compression. The foliation in slate is called \"slaty cleavage\". It is caused by strong compression causing fine grained clay flakes to regrow in planes perpendicular to the compression. When expertly \"cut\" by striking parallel to the foliation, with a specialized tool in the quarry, many slates will display a property called fissility, forming smooth flat sheets of stone which have long been used for roofing, floor tiles, and other purposes. Slate is frequently grey in color, especially when seen, en masse, covering roofs. However, slate occurs in a variety of colors even from a single locality; for example, slate from North Wales can be found in many shades of grey, from pale to dark, and may also be purple, green or cyan. Slate is not to be confused with shale, from which it may be formed, or schist. The word \"slate\" is also used for certain types of object made from slate rock. It may mean a single roofing tile made of slate, or a writing slate. They were traditionally a small, smooth piece of the rock, often framed in wood, used with chalk as a notepad or notice board, and especially for recording charges in pubs and inns. The phrases \"clean slate\" and \"blank slate\" come from this usage.", "id": 2034010} {"src_title": "Soluňské království", "tgt_title": "Kingdom of Thessalonica", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Po dobytí Konstantinopole.", "content": "Po pádu Konstantinopole do rukou křižáků roku 1204 se očekávalo jak křižáky, tak Byzantinci, že se vůdce čtvrté křížové výpravy Bonifác z Montferratu stane novým byzantským císařem. Nicméně Benátčané pociťovali, že Bonifác je příliš těsně vázán k Byzantskému císařství stejně jako jeho bratr Konrád z Montferratu, který byl ženatý s příslušnicí byzantské císařské rodiny. Benátčané potřebovali za císaře někoho, s kým by mohli snadněji manipulovat. S jejich podporou byl císařem nově zřízeného Latinského císařství zvolen Balduin IX. Flanderský.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Soluňského království.", "content": "Bonifác tuto situaci, leč neochotně, akceptoval. Vydal se proto dobýt Soluň, po Konstantinopoli druhé největší město Byzantské říše. Bonifác nejprve soupeřil s latinským císařem Balduinem, který si na Soluň také brousil zuby, ale Bonifác spor vyhrál tak, že vyměnil svá přisvojená území na Krétě s Benátčany za Soluň. Následně vytáhl na město a později v roce 1204 jej dobyl a zřídil si zde své panství – Soluňské království, které bylo vazalským státem k latinskému císařství, ačkoliv titul \"král\" nebyl nikdy oficiálně používán. Pozdější zdroje ze 13. a 14. století naznačují, že si Bonifác dělal na Soluň nároky, protože se jeho mladší bratr Renier oženil v roce 1180 s Marií Komnenovnou Království se rozkládalo při Egejském pobřeží v Thrákii, Thessálii a Makedonii. Hranice ve vnitrozemí byli však velmi proměnné, protože Soluňské království bylo prakticky po celou dobu své existence neustále ve válečném stavu s Bulharskem, které chtělo dobýt zbytky Byzantské říše pro sebe a jedním z řeckých nástupnických států byzantské říše, Epirským despotátem. Království se také muselo z počátku vypořádat s útoky sesazeného byzantského císaře Alexia III., který obsadil Korint, ten byl však rychle poražen. Po zlikvidování hrozby, kterou představoval Alexios III. Bonifác dobyl ostrov Euboja, kde vybudoval vazalské Negropontské panství a pomohl několika dalším křižákům při ustavení Athénského vévodství a Achajského knížectví, které se staly vazaly Soluňského království.", "section_level": 2}, {"title": "Lombardské povstání.", "content": "Bonifácova vláda trvala méně než dva roky. Poté byl bulharským carem Kalojanem vlákán do léčky a 4. září 1207 zabit. Vláda přešla na Bonifácova syna Demetria, který však byl v té době nezletilý, proto za něj vládli příslušníci nižší šlechty lombardského původu. Tito šlechtitci pod vedením regenta Umberta II. započali spiknutí za účelem dosazení Bonifácova staršího syna Viléma VI. na trůn a otevřeného odtržení od latinského císaře Jindřicha Flanderského. Jindřich roku 1209 vpochodoval do země a spiklence donutil, aby se mu podrobili. Následně Jindřichův bratr Eustach se stal regentem za nezletilého Demetria.", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Epirským despotátem a pád království.", "content": "Této situace využil epirský despota a bývalý Bonifácův spojenec Michael I. Komnenos Dukas a v roce 1210 se svými bulharskými spojenci zaútočil. Jindřich Flanderský Michaela a Bulhary odrazil, ale po Michaelově smrti v roce 1214 jeho bratr a nástupce Theodor Komnenos Dukas znovu na Soluňské království zaútočil. Válka trvala dalších devět let, kdy Theodor postupně dobyl území celého království, kromě samotné Soluně a latinský císař musel na obranu území Soluňského království šetřit, protože byl příliš zaneprázdněn bojem se stále mocnějším Nikájským císařstvím v Anatolii. V roce 1224 Theodor konečně dobyl samotnou Soluň a území Soluňského království se stalo součástí Epirského despotátu; v témže roce dosáhl Bonifácův syn Demetrios dostatečného věku, aby se mohl chopit vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Soluňští králové v letech 1204 až 1224.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Titulární soluňští králové po roce 1224.", "content": "O titul soluňského krále se přihlásil rod z Montferratu a ti ho drželi až do roku 1284, kdy přešel na burgundské vévody. Latinský císař Balduin II. slíbil dát titul Hugovi IV., pokud by se znovu stal latinským císařem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soluňské království (italsky \"Regno di Tessalonica\", řecky Βασίλειον Θεσσαλονίκης) byl křižácký stát vzniklý po čtvrté křížové výpravě na území bývalé (a později znovu obnovené) Byzantské říše. Existence Soluňského království trvala jen dvacet let.", "tgt_summary": "The Kingdom of Thessalonica () was a short-lived Crusader State founded after the Fourth Crusade over conquered Byzantine lands in Macedonia and Thessaly.", "id": 1057557} {"src_title": "Správa dokumentů", "tgt_title": "Document management system", "src_document": [{"title": "Obvyklé úkoly.", "content": "Typický systém pro správu dokumentů řeší následující problémy", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání modelů.", "content": "Systémy EDM mají z principu databázové jádro. Podle toho, jestli jsou založeny na relačním, dokumentovém nebo objektovém modelu, vyplývají také jejich výhody a omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Relační model.", "content": "EDM systémy založené na relačním modelu využívají následujících prostředí (v abecedním pořadí): Aplikace", "section_level": 2}, {"title": "Dokumentový model.", "content": "EDM systémy založené na dokumentovém modelu využívají následujících prostředí Aplikace Výhodou tohoto modelu je distribuovaný systém, tzn. že aplikace může být umístěna na více než jednom serveru, co umožňuje snadné vyjmutí dílčích částí archivu, snadná zálohovatelnost, přenositelnost, a využívání této části bez nebo s omezeným síťovým připojením.", "section_level": 2}, {"title": "Objektový model.", "content": "EDM systémy založené na objektovém modelu využívají následujících prostředí Aplikace", "section_level": 2}, {"title": "Systém pro správu dokumentů ve stavebnictví.", "content": "Specifikum dokumentů ve stavebnictví jsou grafické podklady - především výkresy. K jednotlivým výkresům mají rovněž přístup oddělené skupiny lidí od investorů až po specialisty. Avšak sledování změn ve výkresech neprobíhá jako u textových dokumentů, naopak vyvstává požadavek zobrazit původní i novou verzi překryvnou formou, což je nejvýhodnější. Problematiku v současnosti posouvá i nový model práce s výkresy. BIM (Building information model) říká, že projekt stavby se nemá skládat z výkresů a ostatních dokumentů, ale jediného stavebního modelu, který v sobě implementuje všechny informace o stavbě, a to 4 rozměrnou formou - tj. 3 rozměrný informační model stavby vyvíjející se v čase. Časem se však nemyslí pouze verzování informačního modelu stavby, ale taktéž postup výstavby v čase (harmonogram stavby).", "section_level": 1}], "src_summary": "Správa dokumentů nebo také Systém pro správu dokumentů (' nebo '), je počítačový systém určený ke správě elektronických dokumentů a/nebo zdigitalizovaných papírových dokumentů, tj. např. dokumentů převedených do digitální podoby skenováním. Termín \"správa dokumentů\" se překrývá s termínem \"systém pro správu obsahu\". Zatímco systémy pro správu obsahu obvykle pomáhají uživatelům s procesem tvorby dokumentu, systémy pro správu dokumentů oproti tomu obsah dokumentů neřeší a berou dokumenty jako atomické prvky.", "tgt_summary": "A document management system (DMS) is a system used to receive, track, manage and store documents and reduce paper. Most are capable of keeping a record of the various versions created and modified by different users (history tracking). In the case of the management of digital documents such systems are based on computer programs. The term has some overlap with the concepts of content management systems. It is often viewed as a component of enterprise content management (ECM) systems and related to digital asset management, document imaging, workflow systems and records management systems.", "id": 807052} {"src_title": "Panonie", "tgt_title": "Pannonia", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo a hospodářství.", "content": "Oblast byla původně obývána ilyrskými kmeny, které Římané nazývali Panony (\"Pannonii\"). Tito Ilyrové se podle tvrzení dobových pramenů, v nichž jsou popisováni jako zloději a lupiči, netěšili u Římanů příliš velké vážnosti. Od 4. století př. n. l. vliv Ilyrů pozvolna slábl v důsledku přílivu převážně keltských kmenů: Noriků a Bojů na severu a Skordisků, Dáků a Bastarnů na jihu. Někdy v době kolem přelomu letopočtu začaly do Panonie proudit ze severu germánské kmeny Kvádů a Markomanů, k nimž se později přidali ještě Langobardi. Panonie byla poměrně řídce osídlenou zemí. Římané ji proto zúrodnili vysušováním bažin, regulováním řek a kácením lesů. Dále zde vytvořili síť silnic, spojujících města, vzniklá původně z vojenských táborů a posádek legií. Díky těmto opatřením se Panonie už v době principátu změnila v hustě obydlenou a hospodářsky prosperující provincii. Proměnu zaznamenala také skladba obyvatelstva: usadilo se tu mnoho římských občanů, příchozích z různých, leckdy i exotických koutů říše, a to buď jako vojáci sloužící v legiích, nebo jako obchodníci usilující o podíl na obchodu s jantarem (viz Jantarová stezka). Po skončení služby obdrželi vysloužilí legionáři půdu, na níž si stavěli vily, což byly v podstatě bohatě vybavené selské dvory s obytnými částmi různé velikosti (tzv. \"Pars urbana\"). Vojáci si často z vlasti přinášeli své zvyky a náboženství. Jelikož někdy kolem roku 100 pocházelo mnoho zdejších legionářů z provincie Sýrie, došlo v této době v Panonii k značnému rozšíření syrských božstev a kultů. Po roce 251 byla Panonie pravidelně pustošena opakujícími se nájezdy Germánů, což přimělo velkou část obyvatelstva k odchodu do bezpečnějších části římské říše. Jedním z nejdůležitějších exportních artiklů Panonie bylo dřevo. Mezi další významné produkty náležely obiloviny, především oves a ječmen, z kterého zdejší lidé vařili pivo nazývané \"sabaea\". Pěstováno bylo rovněž víno a olivy. Panonie byla proslulá taktéž pro svůj chov loveckých psů. Třebaže starověcí historikové se nijak nezmiňují o zdejším nerostném bohatství, zřejmě se zde nacházely doly na železnou rudu a stříbro. Hlavními řekami v provincii byly \"Dravus\" (Dráva), \"Savus\" (Sáva) a \"Arrabo\" (Raab) spolu s Dunajem (latinsky \"Danubius\"), do něhož všechny tři předchozí vtékaly.", "section_level": 1}, {"title": "Římská provincie.", "content": "O Panonii existuje jen velice málo historických údajů až do roku 35 př. n. l., kdy byli její obyvatelé, spojenci kmene Dalmatů, napadeni Octavianovými legiemi, které dobyly osadu \"Siscia\" (dnešní Sisak v Chorvatsku). Území si však smělo ještě nějakou dobu ponechat nezávislost. Teprve v letech 12 až 9 př. n. l. byla Panonie Římany definitivně podrobena a začleněna do provincie \"Illyricum\". Hranice římského impéria tím byly posunuty až k řece Dunaji. V roce 6 n. l. Panonové, stejně jako Dalmatové a další ilyrské kmeny, povstali. Vzpoura byla potlačena Tiberiem a Germanicem po několika velice náročných taženích, jež trvala celkem tři roky. Po skončení povstání bylo území provincie Illyricum rozděleno mezi nově vzniklé provincie \"Pannonia\" na severu (hlavním městem bylo \"Carnuntum\") a \"Dalmatia\" na jihu. Datum jejich rozdělení není známo, pravděpodobně se tak stalo někdy mezi roky 20 a 50 n. l. Panonie byla bráněna římskými a spojeneckými (\"auxilia\") legiemi, neboť blízkost barbarské hrozby si vyžadovala přítomnost velkého počtu vojsk. Z téhož důvodu bylo na břehu Dunaje postaveno mnoho pevností a pohraničních kastel. Někdy mezi léty 102 až 107, v průběhu dáckých válek, rozdělil Traianus provincii na Horní Panonii (\"Pannonia superior\") a Dolní Panonii (\"Pannonia inferior\"), jejímž správním centrem se stalo město \"Aquincum\" (dnešní Budapešť). Dalšími významnými sídly byly: \"Cibalae\" (Vinkovci), \"Mursa\" (Osijek), \"Poetovio\" (Ptuj), \"Savaria\" (Szombathely), \"Scarbantia\" (Sopron), \"Singidunum\" (Bělehrad), \"Sirmium\" (Sremska Mitrovica) a \"Vindobona\" (Vídeň). Za císaře Marca Aurelia byla provincie v letech 166 až 180 zle postižena markomanskými válkami. 9. dubna roku 193 byl v Carnuntu provolán císařem místodržitel Horní Panonie, Septimius Severus. V této době byl prý v provincii velmi populární kult slunečního boha Sola, taktéž nazývaného \"Sol Invictus\" („nepřemožitelné slunce“). Také byla objevena řada artefaktů potvrzujících přítomnost vyznavačů Mithrova kultu a římských bohů. Největšího rozkvětu dosáhla Panonie v první polovině 3. století, kdy Carnuntum obývalo pravděpodobně kolem 40 000 lidí. Panonové a Keltové byli v této době již zcela romanizováni. Historik a tehdejší místodržitel v Panonii, Cassius Dio, charakterizoval zdejší obyvatelstvo jako statečný a velice prchlivý lid. První doklady o křesťanech a křesťanských mučednících (\"martyrech\") pocházejí zhruba z roku 250. Krize říše ve 3. století a s tím spojené války, epidemie a hladomory ukončily období prosperity provincie, kvůli čemuž drasticky poklesl počet obyvatel. Poté, co Gótové porazili v roce 251 císaře Decia, zaplavili barbaři celý Balkánský poloostrov. Teprve po vítězství v bitvě u Naissu v roce 269 dokázali císaři Claudius II. Gothicus a Aurelianus zatlačit Góty zpět za Dunaj, kde měli setrvat příštích 100 let. Nicméně kmeny Juthungů, Markomanů a Vandalů i nadále ohrožovaly římskou hranici na Dunaji. Za Diocletiana byla provincie rozdělena do čtyř částí. Vznikly tak nové politicko-správní jednotky \"Pannonia Prima\" na severozápadě, \"Pannonia Valeria\" na severovýchodě, \"Pannonia Savia\" na jihozápadě a \"Pannonia Secunda\" na jihovýchodě. V roce 308 se v Carnuntu za Diocletianova předsednictví konal kongres císařů, jenž měl urovnat rozpory mezi jednotlivými panovníky v rámci vládního systému tetrarchie. Na počátku 4. století byla provincie opět napadena Markomany a ve třicátých letech Vandaly. Aby znovu osídlil vylidněná území, usadil Konstantin I. mnoho Vandalů na římském území při řece Dunaji. Kolem roku 350 byl severozápad provincie postižen ničivým zemětřesením. S prohlubujícím se úpadkem římské moci se intenzita barbarských útoků ještě zvyšovala. V letech 357 a 374 podnikli Markomani další nájezdy do Podunají. Panonie byla zasažena taktéž válkou Valentiniana I. se Sarmaty a Kvády v polovině sedmdesátých let. Nepřetržité válčení a z toho plynoucí přítomnost cizích i spřátelených armád měla katastrofální dopad na hospodářství provincie. Kdysi kvetoucí panonská města upadala. Historik Ammianus Marcellinus popsal Carnuntum na konci 4. století jako „pustnoucí, špinavé hnízdo“. Po roce 375 byli v Panonii jako \"foederati\" postupně usídleni Alani, Germáni a Hunové. V roce 395 byly Vindobona a Carnuntum vydrancovány Markomany. Ti byli o rok později Stilichonem usazeni jako foederati v dnešním Burgenlandu. V roce 405 přepadli Panonii Radagaisovi Gótové, následovalo povstání místních rolníků a otroků. Do roku 410 byla však římská vláda obnovena, načež byla zahájena výstavba opevnění na ochranu před očekávaným náporem Hunů. Již o 10 let později se ale velká část Panonie nacházela v jejich rukou. V roce 433 byla pak Hunům tato země oficiálně postoupena výměnou za to, že poskytli pomoc římskému vojevůdci Aetiovi během bojů o moc v Římě. Po Hunech, kteří ovládali Panonii až do Attilovy smrti v roce 453, kontrolovali provincii nejprve Ostrogóti, pak Langobardi a nakonec Avaři.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Kolem roku 800 zřídil Karel Veliký v Panonii avarskou marku k zabezpečení hranic franské říše před avarskými útoky. O sto let později byla marka dobyta nomádskými Maďary, kteří si zde po porážce v bitvě na řece Lechu v roce 955 založili vlastní stát, existující dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní význam názvu.", "content": "Název provincie se dochoval v některých dnešních geografických názvech a příležitostně se používá i pro celou oblast. Název Pannonia nese i pár rychlíků, který do 12. prosince 2008 byl jediným přímým železničním spojením České republiky s oblastí Balkánu. Do roku 2008 jezdily jako rychlíky R374/375 mezi Prahou a Bukureští, do počátku 90. let pokračovaly přes Československo až do Berlína a přes Rumunsko do bulharské Sofie. Od prosince 2008 byl zkrácen do Budapešti, odkud část jeho vozů pokračuje v českých rychlících Amicus a Metropol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panonie (latinsky Pannonia) byla mezi léty 9–433 provincií římské říše, jež zhruba do poloviny 1. století nesla název \"Illyricum inferius\". Na severu a východě byla Panonie ohraničena řekou Dunajem, která ji oddělovala od krajů obývaných germánskými a sarmatskými kmeny. Na západě sousedila s Noricem a Itálií, zatímco na jihu a jihovýchodě s Dalmácií a Moesií. Provincie zahrnovala západní polovinu dnešního Maďarska, Burgenland a část Vídeňské pánve v Rakousku, Srem v Srbsku a slovinské a chorvatské území mezi řekami Drávou a Sávou. Podle římského historika Cassia Diona bylo prý jméno Panonie odvozeno ze slova \"panni\" (latinsky šátek), což poukazovalo na místní zvyk týkající se odívání. Avšak dle názoru Julia Pokorneho, rakouského badatele a keltologa, pochází slovo Panonie z ilyrského výrazu pro bažinu, vodu nebo močál. Pojem Panonie se používá dodnes (například Panonská pánev), přičemž Panonií se v maďarštině někdy označuje část Maďarska ležící na západ od Dunaje.", "tgt_summary": "Pannonia () was a province of the Roman Empire bounded on the north and east by the Danube, coterminous westward with Noricum and upper Italy, and southward with Dalmatia and upper Moesia. Pannonia was located in the territory of present-day western Hungary, eastern Austria, northern Croatia, north-western Serbia, northern Slovenia and northern Bosnia and Herzegovina.", "id": 2476399} {"src_title": "Evropská knihovna", "tgt_title": "European Library", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Portál Evropské knihovny byl vytvořen ve spolupráci 9 národních knihoven a CENL (Konference knihovníků evropských národních knihoven) v rámci projektu TEL (Evropská knihovna: Brána ke znalostem Evropy). TEL projekt započal v roce 2001, byl ukončen v roce 2004 a financován 5. rámcovým programem Evropské komise. V projektu byly zapojeny národní knihovny Finska, Německa, Itálie (Florencie a Řím), Nozozemska, Portugalska, Slovinska, Švýcarska a Spojeného království. Portál TheEuropeanLibrary.org byl spuštěn 17. března 2005 s návštěvou více než 500 000 uživatelů v čase kratším než jeden rok. V současnosti je možno prostřednictvím portálu prohledávat sbírky 23 národních knihoven a sbírky dalších 21 národních knihoven je možno prohlížet prostřednictvím portálových hyperlinků. Národní knihovny Rakouska, Chorvatska a Srbska se připojily v červenci 2005. Národní knihovny 10 nových členských států Evropské unie se staly plnými členy Evropské knihovny v rámci projektu TELMEMOR (The European Library: Modular Extensions for Mediating Online Resources) (2005 -2007). O d 1. ledna 2006 se Národní knihovna Estonska a Lotyšska a Dánská královská knihovna staly plnými členy konsorcia. Od července 2006 jsou Národní knihovna České republiky, Slovenské republiky a Maďarska schopny zobrazit své digitální zdroje v portálu, Kypr, Litva, Malta a Polsko zpřístupnily své digitální sbírky v prosinci 2006. Evropská knihovna učinila další krok směrem k rozšíření v projektu EDL (Evropská digitální knihovna). Projekt připojí digitální sbírky zbývajících 9 národních knihoven EU a EFTA. EDL projekt započal v září 2006. Další zapojené země jsou buď členy Evropské unie nebo Evropského sdružení volného obchodu: Belgie, Řecko, Island, Irsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Norsko, Španělsko a Švédsko. Kromě pomoci s plným zapojením těchto zemí do Evropské knihovny je projekt zacílen na vícejazyčnost a podnikl první krok směrem k Evropskému registru metadat a vytváří podmínky pro digitalizační úsilí národních knihoven. EDL projekt uskutečnil dva úspěšné workshopy se zaměřením na technologické a politické souvislosti společného zpřístupnění kulturního dědictví digitálních serverů jako Evropské digitální knihovny. Projekt EDL je financován Evropskou komisí z programu eContentplus a je osmnáctiměsíční.", "section_level": 1}, {"title": "Plány.", "content": "V nejbližší budoucnosti je cílem Evropské knihovny stát se centrální bránou ke všem elektronickým zdrojům 47 evropských národních knihoven. 2. března 2006 Evropská komise vydala tiskové prohlášení uvádějící, že Evropská knihovna bude zajišťovat infrastrukturu pro Evropskou digitální knihovnu a službu v přístupu ke sbírkám největších vlastníků kulturního dědictví (knihovny, archivy a muzea) v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledávací nástroje.", "content": "Portál Evropské knihovny neustále přizpůsobuje služby novým uživatelům a prezentuje výsledky národních knihoven. V počátcích byl portál v experimentální fázi přístupný pomocí prohlížeče Windows Internet Explorer 6.0. Od června 2005 mohou návštěvníci využívat prohlížečů Windows Internet Explorer, Camino, Netscape, Mozilla a Firefox. Další prohlížeče jako např. Opera, Safari a Galeon ještě nejsou kompatibilní s portálem Evropské knihovny (kvůli parsování XML na straně klienta). Portál Evropské knihovny řídí Kancelář evropské knihovny v prostorách Nizozemské královské knihovny v Haagu v čele s Jill Cousins, ředitelkou Evropské knihovny. Od března 2007 je možné umístit na vlastní webové stránky vyhledávací box Evropské knihovny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská knihovna (http://www.theeuropeanlibrary.org/portal/ \"The European Library\", zkratka \"TEL\") je webovou službou, která nabízí přístup ke zdrojům 47 národních knihoven v Evropě, včetně Vatikánu. Zdroje jsou klasické i digitální a obsahují knihy, časopisy, zvukové dokumenty a další sbírky. Portál Evropské knihovny nabízí zdarma vyhledávání a dodávání metadatových záznamů a také digitálních dokumentů. Evropskou knihovnu spravuje konsorcium 23 národních knihoven, které podporují a rozvíjejí služby portálu. Evropská knihovna je branou ke sbírkám evropských národních knihoven. Umožňuje jednoduchou a účinnou cestu, jak se dostat k velmi kvalitním informačním zdrojům z různých oborů. Evropská knihovna otevírá svět znalostí, informací a kultury ze všech evropských národních knihoven.", "tgt_summary": "The European Library is an Internet service that allows access to the resources of 49 European national libraries and an increasing number of research libraries. Searching is free and delivers metadata records as well as digital objects, mostly free of charge. The objects come from institutions located in countries which are members of the Council of Europe and range from catalogue records to full-text books, magazines, journals and audio recordings. Over 200 million records are searchable, including 24 million pages of full-text content and more than 7 million digital objects. Thirty five different languages are represented among the searchable objects. The content of the European Library was frozen on 31 December 2016, with no new updates after that date.", "id": 1841337} {"src_title": "Serpentinit", "tgt_title": "Serpentinite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Serpentinity vznikly přeměnou peridotitů, pyroxenitů a olivinických gaber při procesu serpentinizace. Je to nízkoteplotní, většinou autometamorfní proces, při němž dochází k oxidaci a hydrataci na křemík chudých mafických a ultramafických hornin. Dochází k němu většinou už na mořském dně. Na křemík chudé minerály v peridotitech, hlavně olivín a Mg-pyroxeny se mění na minerály serpentinové skupiny (antigorit, chryzotil a lizardit), brucit a magnetit. Vznikají i poměrně vzácné minerály jako awaruit (NiFe). Horniny při tom absorbují velké množství vody a v puklinách narůstající minerály serpentinové skupiny způsobují jejich další rozpukání. K serpentinizaci dochází i při kontaktní metasomatóze na styku intruziv s dolomity. Dochází při tom k změně hustoty horniny z 3,3 na 2,7 g/cm a zároveň k nárůstu objemu až o 40 %. Je to exotermická reakce, při které se uvolňuje velké množství energie. Může dojít k nárůstu teploty až o 260 °C, což má za následek vznik nevulkanických hydrotermálních žil. Při vzniku magnetitu dochází k reakcím uvolňujícím vodík. Karbonáty a sulfáty jsou redukovány a vzniká metan a sirovodík. Vodík, metan a sirovodík jsou zdrojem energie pro chemotrofní mikrorganismy na dně oceánů.", "section_level": 1}, {"title": "Složení a vlastnosti.", "content": "Serpentinity mají tmavězelenou, zelenou až téměř černou barvu. Texturu mají všesměrnou, zřídka břidličnatou. Bývají často masivní. Pukliny v serpentinitech jsou často vyplněny chryzotilem, jehož vlákna jsou orientována kolmo na stěny pukliny. Vlastní serpentinitová masa je tvořena odrůdami serpentinu a to antigoritem, lizarditem nebo chryzotilem. Z vedlejších minerálů bývá přítomen olivín, pyroxeny, méně chlority a mastek, magnezit, chromit, granát a další. Přítomny bývají i sekundární nerosty, jako různé formy křemene, magnetit a dolomit. Serpentinity s dokonalou břidličnatostí přecházejí do serpentinitových břidlic. Chemickým složením se serpentinity řadí k ultrabazickým horninám, resp. metaultrabazickým horninám. Na Slovensku jsou známy výskyty v Spišsko-gemerském rudohoří, kde jsou vázány na obdukované zbytky meliatika u Dobšiné, Kobeliarova, Jasova, Jaklovců. Nacházejí se i v „kohútské zóně“ veporika u Cinobaně, Klenovce a jinde. Známe jsou i výskyty v podloží východoslovenské pánve (u obce Zbudza) a jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Velká ložiska se ve světě nacházejí na Urale v Rusku (Baženěvskoje), v Québecu (Thetford Belt, Jeffrey Mine) v Kanadě a v Kalifornii v USA a v Jihoafrická republika (převážně amfibolové-krokidolitové azbesty). Největšími producenty azbestu jsou Rusko, Čína, Kanada a Kazachstán.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Z houževnatých hadců se vyrábí drcené kamenivo, taktéž se využívá jako dekorační kámen, nebo k výrobě speciálních druhů betonu pohlcujících radiaci. V minulosti se také využíval k získávání azbestu. Hadcový azbest, těžený v Dobšiné, se používal k výrobě azbestocementové krytiny. Slabě zvětralé, jemně vzorované bloky je možno použít k výrobě drobných ozdobných nábrusů nebo jako dekorační kámen (ofikalcit). Na některá ložiska jsou vázána reziduální ložiska niklu. V minulosti se serpentinit těžil pro obsah serpentinových minerálů. Z chryzotilu, který se nacházel v jeho puklinách se vyráběl azbest. Ve 21. století se ve většině západních zemí od těžby serpentinitu pro karcinogenitu některých typů azbestu (hlavně amfibolový) upustilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serpentinit nebo hadec je druh metamorfované horniny, která vznikla z ultrabazických hornin, zejména olivínovců (peridotitů) metasomatickým procesem serpentinizace, při které se olivín přeměnil na serpentin. K této specifické přeměně docházelo při zvýšené teplotě za přínosu vody, někdy i SiO. Skládá se ze serpentinu, magnetitu, granátu, pyroxenu a amfibolu. U světlejších partií některých hadců se setkáváme s atraktivními síťovitými a skvrnitými vzory, které připomínají kůži hada. Jinak jsou hadce obvykle dost tmavé, černozelené až černé. Bývají celistvé, matné nebo smolně lesklé. Jejich stavba je většinou všesměrná. U některých hadců jsou přítomné vyrostlice granátu či pyroxenu. Slabě zvětralé, jemně vzorované vzorky je možno použít na výrobu drobných ozdobných výbrusů. Vzhledem k větší tvrdosti a obsahu akcesorií je výsledek poměrně pěkný. V některých hadcích se vyskytují žíly vyplněné hadcovým azbestem, jehož vlákna jsou orientována kolmo k průběhu pukliny. Jindy jsou přítomné žíly bílého až béžového magnezitu. Termín zavedl Alexander von Humboldt v roce 1823 podle latinského výrazu \"serpens\" (had).", "tgt_summary": "Serpentinite is a rock composed of one or more serpentine group minerals, the name originating from the similarity of the texture of the rock to that of the skin of a snake. Minerals in this group, which are rich in magnesium and water, light to dark green, greasy looking and slippery feeling, are formed by serpentinization, a hydration and metamorphic transformation of ultramafic rock from the Earth's mantle. The mineral alteration is particularly important at the sea floor at tectonic plate boundaries.", "id": 1218241} {"src_title": "Tighina", "tgt_title": "Bender, Moldova", "src_document": [{"title": "Název města.", "content": "Oficiální název města je podle úřadů Republiky Moldavsko \"Tighina\". Tento název pochází z rumunštiny a byl používán v obdobích do roku 1538 a 1919 až 1940. Úřady Podněsterské Moldavské republiky, které mají ve městě skutečnou moc, oficiálně užívají názvy \"Bendery\" v ruském a ukrajinském jazyce a \"Bender\" v moldavském jazyce. Tento název pochází z turečtiny a znamená \"přístavní město\", byl užíván v letech 1538 až 1919 a posléze od roku 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemné zprávy o městě pochází z roku 1408, náleželo tehdy k Moldavskému knížectví, jehož východní hranici tvořil Dněstr. V roce 1538 dobyla město vojska Osmanské říše. Za turecké nadvlády zde byla vystavěna pevnost. Po Bukurešťském míru, uzavřeném roku 1812, město připadlo Ruskému impériu, jehož součástí bylo do ruku 1918, kdy ho v rámci obsazení celé Besarábie zabralo Rumunsko. Po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop se Besarábie dostala do sféry sovětských zájmů. Rudá armáda město obsadila 23. 6. 1940 a to se stalo součástí nově vyhlášené Moldavské sovětské socialistické republiky (MSSR). Po vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem město obsadila dne 23. 6. 1941 rumunská a německá vojska. Město se stalo opět součástí Rumunska. Rudá armáda město dobyla 26. 8. 1944 v rámci Jaselsko-kišiněvské operace. Město znovu připadlo MSSR. Po jednostranném vyhlášení Podněsterské Moldavské sovětské socialistické republiky jako svazové republiky Sovětského svazu 2. 9. 1990 se město stalo její součástí. Bylo těžce poškozeno během podněsterského konfliktu v letech 1991 až 1992, především během bitvy o Bendery, která proběhla ve dnech 19. - 21. 7. 1992. Podněsterská vojska spolu s ruskou 14. armádou, jejíž posádka se nacházela v Benderské pevnosti město uhájila. Od té doby je součástí Podněstří. Židovská menšina, která tvořila počátkem 20. století okolo třetiny obyvatelstva (ještě v roce 1989 to bylo 5 %), téměř vymizela.", "section_level": 1}, {"title": "Benderská pevnost.", "content": "Pevnost se rozkládá zhruba na dvaceti hektarech nad pravým břehem Dněstru. Vystavěna byla v 16. století. Jedná se vůbec o jednu z nejvýznamnějších památek na území Podněsterské Moldavské republiky. Roku 2008 začala plánovaná rekonstrukce. Malá část pevnosti je přístupná veřejnosti, většinu využívá podněsterská a ruská 14. armáda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tighina čili Bendery (moldavsky také \"Бендер/Bender\", rusky \"Бендеры\", ukrajinsky \"Бендери\") je město v Moldavsku, ve skutečnosti však náležející k mezinárodně neuznané Podněsterské Moldavské republice. Žije v něm 103 000 obyvatel, převážně Rusů (45 %), Ukrajinců (20 %), Moldavanů (25 %) a Bulharů (5 %). Město, na rozdíl od zbytku Podněstří, leží na pravém břehu Dněstru a vytváří tak předmostí hlavního města neuznané republiky Tiraspolu. Se zbytkem podněsterského území je spojeno pouze jediným mostem. Město tvoří důležitý dopravní uzel - jedná se o nejvýznamnější přístav na Dněstru, městem prochází trať Kišiněv - Oděsa a odpojují se zde trati na Căușeni a Cahul. V Benderech je provozována trolejbusová doprava. Síť tvoří pět městských a jedna meziměstská linka, která spojuje Bendery s Tiraspolem, ležícím na protějším břehu Dněstru. Meziměstská linka byla dokončena roku 1993.", "tgt_summary": "Bender (; or Tighina (Romanian) \"de facto\" official name Bendery (, ); also known by other alternative names) is a city within the internationally recognized borders of Moldova under \"de facto\" control of the unrecognized Pridnestrovian Moldavian Republic (Transnistria) (PMR) since 1992. It is located on the western bank of the river Dniester in the Romanian historical region of Bessarabia. Together with its suburb Proteagailovca, the city forms a municipality, which is separate from Transnistria (as an administrative unit of Moldova) according to Moldovan law. Bender is located in the buffer zone established at the end of the 1992 War of Transnistria. While the Joint Control Commission has overriding powers in the city, Transnistria has \"de facto\" administrative control. The fortress of Tighina was one of the important historic fortresses of the Principality of Moldova. It is also the home town of former president of Romania, Prof. Dr. Emil Constantinescu.", "id": 1592377} {"src_title": "Dunaújváros", "tgt_title": "Dunaújváros", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dunapentele.", "content": "Toto území bylo osídleno od dávných časů. Když západní Maďarsko bylo součástí římské provincie \"Pannonia\", stálo v těchto místech město s vojenskou posádkou \"Intercisa\". Brzy po usídlení maďarských kmenů v panonské nížině počátkem 10. století zde byla založena osada \"Pentele\", pojmenovaná podle řeckého svatého Pantaleona. V letech 1541 až 1688 pod vládou Osmanské říše v patnáctileté válce byla obec zpustošena. Během bojů za osvobození od habsburské nadvlády vedených Ferencem II. Rákóczim bylo místo zničeno opět. 18. století přineslo obci prosperitu, roku 1830 dostala právo pořádat dva trhy týdně, o rok později však vypukla epidemie cholery. Roku 1833 udělil Ferdinand V. obci Pentele městská práva.", "section_level": 2}, {"title": "Sztálinváros.", "content": "Po druhé světové válce komunisty ovládaná Maďarská lidová republika začala program industrializace země, zaměřený na hutní, zbrojní a chemický průmysl. Roku 1949 byl Dunaújváros vybrán za místo největšího ocelárenského komplexu. Původně se uvažovalo o lokalitě poblíž Moháče, ale zhoršující se maďarsko–jugoslávské vztahy vedly k posunu podniku do vnitrozemí. Pro zaměstnance hutí bylo potřeba postavit nové město pro 25 000 lidí. Stavba města počala 2. května 1950 u Dunapentele. Během jediného roku stavbaři postavili přes 1 000 bytů a průmyslový závod byl ve stavbě. Roku 1952 město bylo přejmenováno, podle tehdejší praxe na \"Sztálinváros\", („Stalinovo město“). Roku 1954 byl otevřen železárenský podnik a městská populace se vyšplhala na 27 772 obyvatel; z toho 85 % v nových panelových bytech, 4 200 osob však stále obývalo provizorní objekty pro ubytování stavebních dělníků. V novém městě začala fungovat městská autobusová doprava, kulturní a sportovní zařízení, základní škola Endre Ságváriho byla svého času největší ve střední Evropě. Roku 1956 výstavbu přerušilo zemětřesení a povodeň. V říjnu 1956 v zemi začalo Maďarské povstání. Z různých míst v okolí vysílala nelegální radiová stanice \"Rákóczi\". Po vstupu sovětských vojsk do Maďarska byl vyhlášen výjimečný stav, obyvatelé se pokoušeli o obranu před okupanty. Rudoarmějci město dobyli 7. listopadu 1956. Po dobu povstání se městu vrátil název Dunapentele. Po skončení povstání město platilo za „výkladní skříň“ maďarského socialismu a stalo se cílem mnoha zahraničních návštěv, například Jurije Gagarina nebo indonéského prezidenta Sukarna. Roku 1960 město oslavilo teprve desáté výročí, přesto čítalo 31 000 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Dunaújváros.", "content": "26. listopadu 1961 město dostalo současný název \"Dunaújváros\" jako následek Stalinova úmrtí (1953) a Maďarského povstání (1956). Komplex DUNAFERR je stále rozhodujícím podnikem maďarského hutního průmyslu a největším zaměstnavatelem v okolí. Nejvíce lidí zde žilo v roce 1980 (60 700), od té doby počet obyvatel klesl o čtvrtinu na 45 000 (2017). 21. století však přineslo i rozvoj dopravní infrastruktury: od roku 2006 město spojuje s Budapeští dálnice M6, přes Dunaj se staví první most v okolí, stejné konstrukce jako Most Apollo v Bratislavě. V provozu je Jihokorejská továrna na pneumatiky Hankook.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dunaújváros (v letech 1952–1961 \"Sztálinváros\", , v doslovném překladu „Dunajské nové město“) je město v centrálním Maďarsku na březích Dunaje v župě Fejér, asi 70 km jižně od Budapešti. Dunaújváros je jedním z nejmladších měst Evropy, bylo postaveno v padesátých letech v rámci industrializace země, v místě dřívější vesnice Dunapentele. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Dunaújváros (; formerly known as \"Dunapentele\" and \"Sztálinváros\"; ) is an industrial city in Fejér County, Central Hungary. The city is best known for its steelworks, which is the largest in the country.", "id": 2129467} {"src_title": "Tatra 87", "tgt_title": "Tatra 87", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Typ 87.", "content": "V roce 1936 byly vyrobeny první dva prototypy T 87 pro zkoušky a v roce 1937 dalších pět vozů ověřovací série. Tatra 87 byla oficiálně představena v roce 1937. Od roku 1938 se již T 87 vyráběla sériově. V roce 1940 byly vyrobeny i dva kabriolety pro případné použití v armádě. Po válce pokračovala sériová výroba T 87 s drobnými změnami na karoserii až do roku 1950. V roce 1948 byla zmodernizována přední část karoserie, do většího vyklenutí v blatnících byly zapuštěny světlomety až po úroveň krycího skla. Vozy dostaly nové nárazníky, které s karosérií tvořily kompaktnější celek. Standardně měl tento model i odsouvací díl střechy nad předními sedadly. V této úpravě se vůz dodával až do roku 1950 a to pouze pro potřebu státních a stranických orgánů. Oproti svému předchůdci byl nový vůz výrazně lehčí (o 330 kg), objem motoru byl naproti tomu zvýšen, výsledkem byla vyšší maximální rychlost i zrychlení. Typ 87 byl také kratší a užší s kratším rozvorem. Hmotnost se podařilo snížit zejména použitím lehkých materiálů a slitin (blok motoru a převodovky i některé další díly byly odlity z Elektronu, extrémně lehké slitiny hořčíku). Oproti předchůdci měla T 87 zlepšené také chlazení oleje, motor byl vybaven plnoprůtokovým filtrem oleje, náporovým chladičem oleje a dvojitým spádovým karburátorem. Motor byl uložen pod aerodynamicky ještě vylepšenou zadní kapotou se stabilizační plochou ve tvaru ploutve. Maximální rychlostí 160 km/h se Tatra 87 řadila mezi nejrychlejší vyráběné vozy své doby. Konkurenční vozy této třídy však používaly motory s téměř dvojnásobným objemem a spotřebou okolo 20 litrů paliva. Tatra 87 měla díky aerodynamickému tvaru spotřebu jen 12,5 litru. Celkem bylo za třináct let (s přerušením výroby v důsledku druhé světové války) vyrobeno 3 023 vozů tohoto typu, z toho 1 371 do roku 1945, zbylých 1 652 vozů po roce 1946. V roce 1948 bylo vyrobeno nejvíce vozů, okolo 700. Model byl také úspěšně exportován, například do Maďarska, Rumunska, SSSR, Belgie, Německa, Rakouska, Francie, Švédska, Jihoafrické republiky, Egypta, Argentiny nebo dokonce i Austrálie. Pokračovatelem T 87 byl modernější vůz T 603.", "section_level": 2}, {"title": "Typ 87-603.", "content": "V období let 1950 až 1953 byly některé vozy T 87 osazeny novým motorem T 603 A, používaným později v „šestsettrojkách“. Motor poskytoval vozu dostatečný výkon k vyvinutí maximální rychlosti téměř 170 km/h. Tyto vozy nesly označení \"Tatra 87-603\".", "section_level": 2}, {"title": "Majitelé některých vozů.", "content": "Mezi majiteli vozů bylo mnoho známých osobností:", "section_level": 1}, {"title": "Technická data.", "content": "Typ 87 modely 1937 – 50 Typ 87-603 model 1950", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatra 87 je automobil vyšší třídy vyráběný československou automobilkou Tatra v letech 1937 až 1950. Jde o luxusní aerodynamický automobil, následníka modelu T 77 A. Své kvality prokázala Tatra 87 v letech 1947–1950, kdy s tímto vozem stříbrné barvy podnikli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Podle amerického listu The New York Times je sběratelským autem roku 2010, když porazila silnou konkurenci 651 vozů.", "tgt_summary": "The Tatra 87 (T87) was a car built by Czechoslovak manufacturer Tatra. It was powered by a rear-mounted 2.9-litre air-cooled 90-degree overhead cam V8 engine that produced 85 horsepower and could drive the car at nearly . It is ranked among the fastest production cars of its time. Competing cars in this class, however, used engines with almost twice the volume, and with fuel consumption of 20 liters per 100 km (11.8 mpg). Thanks to its aerodynamic shape, the Tatra 87 had a consumption of just 12.5 litres per 100 km (18.8 mpg). After the war between 1950 and 1953, T87s were fitted with more modern 2.5-litre V8 T603 engines. The 87 was used by Hanzelka and Zikmund for their travel through Africa and Latin America from 1947 to 1950.", "id": 954300} {"src_title": "Pravidlo pravé ruky", "tgt_title": "Right-hand rule", "src_document": [{"title": "Směr spojený s uspořádanou dvojicí směrů.", "content": "Jedna z verzí pravidla pravé ruky se užívá v situacích, kde provádíme nějakou operaci s vektory a a b, při které záleží na pořadí operandů a výsledek operace je vektor c, který je na a i b kolmý. Nejběžnějším příkladem je vektorový součin. Pravidlo pravé ruky předepisuje tento postup pro určení jednoho ze dvou možných směrů:", "section_level": 1}, {"title": "Směr spojený s rotací.", "content": "Jiná podoba pravidla pravé ruky se používá v situacích, kde se vektor přiřazuje určité rotaci tělesa, tekutiny nebo magnetického pole. Na druhou stranu pokud známe vektor dané rotace, s pomocí pravidla pravé ruky určíme směr rotace. Pravidlo lze použít i pro určení typu šroubovice. Prsty pravé ruky sledujeme její závity a pokud se ruka pohybuje ve směru který ukazuje palec, jde o pravotočivou šroubovici. V opačném případě jde o levotočivou šroubovici. (V tomto případě však o pravé pravidlo pravé ruky nejde).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pravidlo můžeme použít k určení směru výsledku vektorového součinu. Díky tomu nachází široké využití ve fyzice — všude tam, kde se objevuje vektorový součin. Seznam veličin, jejichž určování je spojeno s pravidlem pravé ruky: Síla, kterou působí magnetické pole na vodič, který se v tomto poli nachází se určuje pomocí Flemingova pravidla \"levé\" ruky.", "section_level": 1}, {"title": "Levá ruka.", "content": "V některých případech je vhodné použít opačnou konvenci, kde jeden z vektorů má opačný směr a tak vytváří trojici, kterou znázorníme levou rukou. Například některé metamateriály mají zápornou permitivitu a permeabilitu, což jim dodává zvláštní elektromagnetické vlastnosti. V běžných materiálech se magnetické pole řídí pravidlem pravé ruky, avšak tyto metamateriály se chovají právě opačně.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice a fyzice je pravidlo pravé ruky běžná mnemotechnická pomůcka, která usnadňuje zapamatování znaménkové konvence pro vektory v pravotočivém souřadném systému. Existuje několik variací pravidla, ale všechny se vztahují k volbě nějaké konvence.", "tgt_summary": "In mathematics and physics, the right-hand rule is a common mnemonic for understanding orientation of axes in three-dimensional space. Most of the various left- and right-hand rules arise from the fact that the three axes of three-dimensional space have two possible orientations. One can see this by holding one's hands outward and together, palms up, with the fingers curled, and the thumb out-stretched. If the curl of the fingers represents a movement from the first or \"x\"-axis to the second or \"y\"-axis, then the third or \"z\"-axis can point along either thumb. Left- and right-hand rules arise when dealing with coordinate axes, rotation, spirals, electromagnetic fields, mirror images, and enantiomers in mathematics and chemistry.", "id": 1387364} {"src_title": "Střečkovití", "tgt_title": "Botfly", "src_document": [{"title": "Morfologie, biologie a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podkožní střečci.", "content": "Dospělí jedinci jsou mohutné mouchy o velikosti mezi 11–16 mm. Tělo mají pokryté hustými chloupky. Jednotlivé druhy se liší odlišným zbarvením chloupků na hrudi a zadečku a dále velikostí. Rovněž nohy jsou silně ochlupené. Na zadečku mají samičky teleskopicky vysunovatelné kladélko. Dospělé a oplozené samičky střečků \"Hypoderma bovis\" nalétávají na pasoucí se zvířata za teplých a slunných dnů od května do srpna. Samičky si sedají na srst zvířat a kladou vajíčka 400–800 na spodní části těla (břicho, nohy a slabiny). Skot je vysoce citlivý na vysokou frekvenci zvuku \"H. bovis\", plaší se a prchá, mluvíme o tzv. střečkování. Přitom střečci zpravidla trvale pronásledují plašící se kusy. Z vajíček lpějících pevně na srsti se během 3–5 dnů líhnou larvy I. instaru. Pomocí ústních háčků a enzymů pronikají larvy pod kůži a postupně migrují podkožím dorsálním směrem (k páteři). Migrace larev I. instaru trvá 5–7 měsíců. Mohou vnikat i do páteřního kanálu, kde se usazují přes zimu. Koncem zimy a začátkem jara se larvy dostávají z páteřního kanálu do podkoží v oblasti hřbetu a bederní krajiny, kde dozrávají a vytvářejí typické tzv. střečkové boule. Larvy se zde dvakrát svlékají až do larev III. instaru, které dosahují velikosti až 30 mm. Vyzrálé larvy III. instaru pomocí enzymů narušují kůži, aktivně opouštějí hostitele a vypadávají na zem, kde ihned kuklí na půdě. Po 40–60 dnech se z kukel na půdě líhnou dospělé mouchy, které mají zakrnělé ústní ústrojí, ale stále mohou sát tekutiny, spíše však tráví zásoby získané během larválního vývoje. Ihned se v teplých dnech shromažďují a páří se. Celý vývoj trvá tedy jeden rok. U druhu \"H.lineatum\" přečkávají larvy zimu v jícnu hostitele. \"H. diana\" a \"H. acteon\" migrují do páteře zcela výjimečně. Larvy jsou v podkoží na hřbetu.", "section_level": 2}, {"title": "Nosní a hltanoví střečci.", "content": "Dospělé mouchy jsou zavalitého těla o velikosti 10–17 mm a jsou pokryté jemnými hustými chloupky, které jim dávají podobu čmeláků. Jednoduché a složené oči jsou vyvinuty. Kladélko samiček je krátké a nevysunovatelné. Samičky nekladou vajíčka nýbrž již živé larvy. Všechna stádia larev mají ústní háčky a navíc na zadních článcích mají trny, které slouží k pevné fixaci na sliznici a brání jejich vyfrkání hostitelem. Oplozené samičky nalétávají na ovce či zvěř za teplých, slunných dnů na vyvýšených místech od května do června. Samičky se přiblíží k nozdrám hostitele a za letu vystřikuje kladélkem shluky larev (30–40 larev) v kapce do nozder nebo do okolí. Larvy I. instaru (velikost 1 mm) se ihned pomocí háčků a trnů migrují do nosních dutin hostitele, kde se usazují a přečkávají zimu. Koncem zimy a začátkem jara se postupně přeměňují na larvy II. a III. instaru a zvětšují svou velikost. Larvy se mohou dostat do bočních nosních dutin, hltanu a hlavových dutin a poškodit i obaly mozkové. Larvy se živí hlenem, který je produkován podrážděnou sliznicí. Na jaře jsou zralé larvy III. instaru vyfrkovány a vykašlány ven, kde se ihned kuklí na půdě. Po 3 týdnech až 2 měsících se líhnou dospělé mouchy. - všechny druhy rodu \"Gasterophilus\" parazitují u koňovitých", "section_level": 2}], "src_summary": "Střečkovití (lidově střečci) jsou čeledí dvoukřídlého hmyzu, jehož larvy žijí parazitickým způsobem života. Jde o velké mouchy podobnė včele. Jejich larvy prodělávají vývoj v podkoží, nosních dutinách a hltanu přežvýkavců, případně koní, hlodavců a zajícovců nebo v trávicím ústrojí lichokopytníků. Zatímco larvy střečků vyvolávají onemocnění zvířat (střečkovitost), dospělé mouchy jsou neškodné, mají zakrnělé ústní ústrojí, které jim dovoluje jen sání rostlinných šťáv; brzy hynou.", "tgt_summary": "Botflies, also known as warble flies, heel flies, and gadflies, are a family of flies technically known as the Oestridae. Their larvae are internal parasites of mammals, some species growing in the host's flesh and others within the gut. \"Dermatobia hominis\" is the only species of botfly known to parasitize humans routinely, though other species of flies cause myiasis in humans.", "id": 279637} {"src_title": "Johann Jakob Bachofen", "tgt_title": "Johann Jakob Bachofen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "jBachofen se také zabýval filologií a etnografií. Teorie evolucionismu ho zaujala natolik, že věnoval své celoživotní úsilí vypracovaní schéma vývoje rodiny. V knize „Mateřské právo“ (německy \"Das Mutterrecht\", 1861) předkládá dnes už klasickou teorii evoluce rodiny. Od roku 1841 byl profesorem práva na Basilejské univerzitě. Po létech zapomnění Bachofena a jeho dílo znovuobjevil Ludwig Klages. Jeho teorii matriarchátu přejala řada dalších intelektualů, zejména Lewis Henry Morgan, Bedřich Engels, Thomas Mann, Jane Ellen Harrison, Erich Fromm, Robert Graves, Rainer Maria Rilke, Joseph Campbell, Otto Gross, Julius Evola a Walter Benjamin. Bachofen byl zjevně nakloněn matriarchálnímu principu, zatím co patriarchální nenáviděl. Přes to byl jako protestant, věřící v pokrok a rozum, přesvědčen o nadřazenosti patriarchátu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dějiny antropologického myšlení ovlivnil zejména tím, že jako první ve své knize \"Mateřské právo\" (Das Mutterrecht) z roku 1861, vyslovil hypotézu o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem. Podle jeho názoru, bylo na začátku lidských dějin rodičovství zajištěno pouze matkou, protože v této společnosti byly sexuální vztahy strukturovány promiskuitně (\"hetérismus\"). Pokrevní příbuznost se tak dala odvodit pouze od matky. Ženy se tak staly autoritou, která vedla k matriarchátu. Dle něj se vytvářelo i náboženství, representované bohyní mateřské postavy (Věstonická venuše). Stav prvotní promiskuity (\"hetérismus\") Bachofen vydedukoval z chrámové prostituce, o níž byl přesvědčen, že představuje přežitek, dokumentující promiskuitní podmínky v raném období vývoje lidské společnosti. Moc v této době údajně měli v rukou muži, kterým daný stav vyhovoval, a proto jej neměli v úmyslu měnit. Díky vývoji náboženství, jež Bachofen považoval za hybnou sílu dějin, se však ženy postupně vymanily z nadvlády mužů a nastolily společenské uspořádání založené na matriarchátu, ve kterém se jméno a původ potomků odvozoval z ženské linie, matrilinearity. Zmocnily se vlády nejdříve v rodině a později i ve společenské hierarchii. Lidská společnost tak vstoupila do období nadvlády žen – \"gynaikokracie\", ve které převládala práva matky a hodnoty mateřské lásky. Teprve mnohem později, muži znovu získali dominující postavení a zahájili tak období rodového zřízení založené na patrilinearitě – patriarchát. Na počátku tohoto historického období, byla promiskuita nahrazena monogamií (alespoň co se týče žen). Toto vývojové schéma Bachofen spekulativně ilustroval materiálem získaným ze studia primitivních společností, antické, egyptské, římské, řecké kultury a výkladem jejich mýtů.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "slovensky", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Jakob Bachofen (22. prosinec 1815, Basilej – 25. prosinec 1887, tamtéž) byl švýcarský právník (zakladatel právní komparatistiky) a historik náboženství.", "tgt_summary": "Johann Jakob Bachofen (22 December 1815 – 25 November 1887) was a Swiss antiquarian, jurist, philologist, anthropologist, and professor for Roman law at the University of Basel from 1841 to 1845. Bachofen is most often connected with his theories surrounding prehistoric matriarchy, or \"Das Mutterrecht\", the title of his seminal 1861 book \"Mother Right: an investigation of the religious and juridical character of matriarchy in the Ancient World.\" Bachofen assembled documentation demonstrating that motherhood is the source of human society, religion, morality, and decorum. He postulated an archaic \"mother-right\" within the context of a primeval Matriarchal religion or \"Urreligion\". Bachofen became an important precursor of 20th-century theories of matriarchy, such as the Old European culture postulated by Marija Gimbutas from the 1950s, and the field of feminist theology and \"matriarchal studies\" in 1970s feminism.", "id": 1641197} {"src_title": "Gertruda Babenberská (1226–1288)", "tgt_title": "Gertrude of Austria", "src_document": [{"title": "První manželství.", "content": "Dlouho se vyjednávalo o sňatku Gertrudy s nejstarším synem českého krále Václava I. Fridrich II. Bojovný ovšem nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi I. slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě na Litavě, přičemž Vladislav se stal jeho nástupcem. Vévodství si příliš neužil, protože 3. ledna 1247 náhle zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Fridrichem Bádenským.", "content": "V roce 1248 se dvaadvacetiletá vévodkyně vdala znovu. Jejím manželem se stal Heřman VI. Bádenský z rodu Zähringenů, kterému rok po svatbě porodila syna Fridricha. V roce 1250 se jí narodilo druhé dítě, dcera Anežka. Heřman Bádenský sice byl schopný získat určitou kontrolu nad vévodstvími, nedokázal si ovšem poradit s opozicí šlechty. Gertruda se proto s dětmi odebrala do Míšně. Gertruda byla zřejmě zapojená i do Heřmanovy smrti – byl otráven 4. října 1250. Getruda se ocitla mimo přízeň kurie, když se odmítla dále provdat za Florise, bratra Viléma Holandského, což bylo papežovo přání. Její teta Markéta Babenberská se v roce 1252 vdala za českého prince Přemysla a rakouská šlechta přijala novomanžele jako nové vládce. Gertruda tak rychle ztrácela svůj vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o babenberské dědictví.", "content": "Potřetí se Babenberkovna provdala za příbuzného uherského krále Bély IV., Romana Haličského – v červenci 1252, jen několik měsíců po své tetě. V roce 1253 se jí narodila dcera Marie. Roman Haličský ovšem svou manželku i dceru, po neúspěšných pokusech prosadit se jako rakouský vévoda, opustil a vrátil se do Uherska. V roce 1254 získala Gertruda část Štýrska, které bylo pod uherskou nadvládou. Babenberkovna snad doufala, že Béla IV. synovi znovu udělí vévodský titul. Jelikož se ovšem ona ani její syn nevzdali nároků na babenberské země, Přemysl Otakar II. je ze svého území (Štýrsko bylo tehdy už pod jeho kontrolou) v roce 1267 vyhostil. Gertrudin syn Fridrich byl nakonec společně s posledním Štaufem Konradinem, o kterém se uvažovalo jako o novém římském králi, popraven Karlem z Anjou v roce 1268. Přemysl Otakar II., někdejší manžel Markéty Babenberské, se tak zbavil dvou soupeřů o moc. Nic ovšem nesvědčí o tom, že by byl nějak v jejich popravě zapletený, ačkoliv se tento předpoklad dokonce dostal do kronik (např. \"„Steirische Reimchronik“\", což je Štýrská rýmovaná kronika Otakara Štýrského). Gertruda se v roce 1269 odebrala do Míšně. Její práva na babenberské země ztratila na významu úplně, když Rudolf I. Habsburský udělil Rakousko a Štýrsko v léno svým dětem. O šest let později Gertruda zemřela jako abatyše u sv. Afry v Míšni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gertruda Babenberská (1226 – 24. duben 1288) byla (titulární) vévodkyně rakouská a štýrská a moravská a bádenská markraběnka. Společně se svou tetou Markétou byla držitelkou \"Privilegia minus\", které po smrti posledního babenberského vévody Fridricha II. roku 1246 nabylo aktuálnosti. V bojích o babenberské dědictví se angažovali prakticky všichni sousední vládcové, císař a papež. Dědičné nároky na rakouské a štýrské vévodství uplatňovala vedle Gertrudy také její teta Markéta Babenberská jako nejstarší příslušnice rodu Babenberků (na základě tzv. Privilegia minus z roku 1156). Vládu měla zdědit dcera vévody, otec Gertrudy ovšem vévodou nebyl, takže Markétin nárok byl legitimnější.", "tgt_summary": "Gertrude of Austria (also named \"Gertrude of Babenberg\") (1226 – 24 April 1288) was a member of the House of Babenberg, Duchess of Mödling and later titular Duchess of Austria and Styria. She was the niece of Duke Frederick II of Austria, the last male member of the Babenberg dynasty. She was, according to the Privilegium Minus the first in line to inherit the Duchies of Austria and Styria after the death of childless Frederick, but these claims were disputed by her aunt Margaret.", "id": 63897} {"src_title": "Pavel Alexejevič Rotmistrov", "tgt_title": "Pavel Rotmistrov", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Narodil se 6. července 1901 ve vesnici Skovorovo, Seližarský okres ve Tverském kraji. Vystudoval čtyřtřídní základní školu a do říjnové revoluce pracoval jako nosič v Samaře. Vypracoval se, stal se z něj proslulý tankový velitel a dosáhl hodnosti Hlavního Maršála tankových vojsk SSSR, pracoval i ve vysokých státních funkcích.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné období.", "content": "V roce 1919 vstoupil do Rudé armády a byl zařazen do Samarského pracovního (ženijního) pluku. Zúčastnil se bojů u Bugumloj. A taktéž v roce 1919 vstoupil do ruské bolševické strany (pozdější KSSS). Dokončil vojensko-inženýrský kurz a byl odeslán k 16. armádě, sloužil u 42. pluku Západního frontu. Zde se zúčastnil potlačení Krondštadské vzpoury, kde byl zraněn. Poté absolvoval Smolenskou pěchotní školu a byl odeslán do Rjazaně jako politruk roty 149. střeleckého pluku. Poté byl převelen do Vladimiru jako politruk jízdní rozvědky a odsud byl poslán na vojenskou školu VCIK. Od roku 1924 působil jako velitel čety u 31. pluku, 11. střelecké divize. V roce 1927 byl odeslán na Frunzeho akademii, kterou úspěšně dokončil v roce 1931. Následovalo umístění ve štábu Zabajkalské střelecké divize v Čitě a v roce 1933 byl jmenován zástupcem náčelníka štábu OKDVA zmíněné divize. Počátkem roku 1937 byl jmenován velitelem pluku a koncem roce 1937 byl převelen do Moskvy na místo lektora taktiky na Vojenské akademii motorizace a mechaniky RKKA. V prosinci 1940 byl jmenován zástupcem velitele 5. tankové divize, 3. mechanizovaného sboru Pobaltského vojenského okruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V květnu 1941 se stal náčelníkem štábu 3. mechanizovaného sboru a v této funkci ho zastihl začátek Velké vlastenecké války. Průběhu 2 měsíců se účastnil bojů s 11. armádou v Šaulajské operaci, kde se celý štáb ocitl v obklíčení. Když se z něj části 3. sboru probily, byl sbor rozpuštěn. Byl jmenován velitelem 8. tankové brigády Severozápadního frontu. Počátkem roku 1942 byl jmenován velitelem nově se formujícího 7. tankového sboru a ten byl později zařazen do svazku 5. tankové armády. Ta byla nasazena v prostoru Jelce proti německé 11. tankové divizi, kterou úspěšně rozdrtila. Poté, co byl 7. sbor zařazen do stavu 1. gardové armády, kde se v Stalingradském tažení 7. sbor vyznamenal v oblasti Račkovskij, následně pak i při porážce německé skupiny armád Don. To již velel mechanizované skupině složené ze 3 sborů. V únoru 1943 byl převelen do funkce velitele právě se formující 5. tankové armády a s ní se pak účastnil bojů u Prochorovky. Za bojů v během bitvy v Kurském oblouku byl povýšen a nyní již jako generálplukovník se s 5. armádou účastnil bojů na Dněpru v sestavě Stepního frontu. V říjnu pak jeho tanková armáda zaútočila na Pjatichatky, Krivoj Rog a osvobodila Kirovohrad. V lednu se pak účastnil Korsunsko-ševčenkovské operace a 21. února 1944 byl jmenován maršálem tankových vojsk, nakonec v srpnu 1944 byl jmenován zástupcem velitele tankových a mechanizovaných vojsk Rudé armády, v této funkci setrval až do konce 2. světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce byl jmenován velitelem tankových vojsk v Německu a v této funkci setrval až do roku 1948. Poté byl jmenován velitelem tankových vojsk na Dálném Východě. Od roku 1956 působil jako velitel Akademie tankových vojsk v Moskvě, zde také publikoval a obhájil doktorát, v roce 1958 byl jmenován profesorem. V roce 1962 obdržel titul Hlavní Maršál tankových vojsk a v roce 1965 mu bylo uděleno vyznamenání Hrdina SSSR. V roce 1968 přešel ze zdravotních důvodů do skupiny Generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR. V roce 1982 zemřel a byl se všemi poctami pohřben na Novoděvičském hřbitově v Moskvě. Jde o autora několika knih a nositele mnoha vysokých vojenských a státních vyznamenání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Alexejevič Rotmistrov (6. července 1901, Skovorkovo – 6. dubna 1982) byl ruský voják, maršál tankových vojsk, hrdina SSSR a vojenský pedagog.", "tgt_summary": "Chief marshal of the armored troops Pavel Alexeyevich Rotmistrov (; 6 July 1901 in Skovorovo – 6 April 1982) was a Soviet military commander of armoured troops in the Red Army during and following World War II, known for leading the 5th Guards Tank Army at the Battle of Prokhorovka.", "id": 1424689} {"src_title": "Václav Svěrkoš", "tgt_title": "Václav Svěrkoš", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svou kariéru odstartoval Václav Svěrkoš ve FK VP Frýdek-Místek. Ve čtrnácti letech přestoupil do Baníku Ostrava, kde prošel mládežnickými kategoriemi, jeho talentu si všimli i trenéři mládežnických výběrů, které v dorosteneckém věku reprezentoval. Do prvního týmu se začal prosazovat v roce 2001, v sezoně 2002/03 si vystřílel zahraniční angažmá, jeho čtrnácti branek (král ligových střelců) si všimli zahraniční skauti, kteří se začali vyptávat na jeho dostupnost. V létě roku 2003 přestoupil do Borussie Mönchengladbach. Ve své premiérové sezoně v bundeslize nastřílel 9 branek ve 31 zápasech, stal se nejlepším střelcem mužstva a nejvíc zaujal v zápase domácího poháru proti VfB Stuttgart, když špičkovému klubu z Německa vstřelil hattrick. O rok později, kdy Borussie bojovala o záchranu, zakončil sezonu se sedmi zásahy. V té době už několik let nastupoval za reprezentaci do 21 let. Po těchto dvou slušných sezonách přišel Svěrkošův pád a postupně se začal vytrácet ze sestavy Borussie Mönchengladbach. Nepomohlo mu ani krátké hostování v Herthě Berlín a poté ani v Austrii Vídeň. V Německu už proto nechtěl dále pokračovat a odmítl prodloužit smlouvu. Po sezoně odmítl nabídku pražské Sparty a vrátil se do mateřského Baníku Ostrava. Ostravský klub jej koupil v létě roku 2007 za 30 milionů korun jako výraznou posilu do útoku. Hned ve své první sezoně po návratu se především díky vydařenému jaru stal s patnácti trefami nejlepším ligovým střelcem a byl povolán do přípravy české reprezentace na EURA 2008. Po Euru měl několik nabídek, dokonce již odletěl podepsat smlouvu se Saturnem moskevská oblast, nicméně na místě se rozhodl nepodepsat a proto i následující ligový ročník zahájil v Ostravě. Celý podzim sezóny 2008/2009 o něj jevilo zájem francouzské FC Sochaux. Nakonec zde přestoupil 6. prosince 2008 za zhruba 50 miliónů korun. V roce 2011 se ovšem vrátil zpět do svého mateřského klubu, kde podepsal smlouvu na 5 let. Na podzim 2014 však ukončil profesionální hráčskou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Svěrkoš prošel mládežnickými reprezentacemi České republiky od výběru do 15 let až po jedenadvacítku. Bilance: V A-mužstvu debutoval 27. května 2008 v domácím přípravném utkání s Litvou. Trenér Karel Brückner jej poslal do druhého poločasu místo Milana Baroše, ČR na stadionu v Edenu vyhrála 2:0. V dubnu 2009 prošel aférou, kdy se po prohraném kvalifikačním zápase na Mistrovství světa se Slovenskem skupina fotbalistů odebrala na večírek ve společnosti mladých dam, což neuniklo pozornosti fotografů. Na základě této aféry byl Svěrkoš společně s Barošem, Feninem, Ujfalušim, Kováčem a Matějovským 8. dubna 2009 dočasně vyloučen z reprezentace.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2008.", "content": "Václav Svěrkoš se zúčastnil EURA 2008, kde odehrál jediný zápas základní skupiny. Hned v zahajovacím utkání šampionátu vstřelil v 71. minutě jediný gól utkání s domácím Švýcarskem (čili dal první gól celého šampionátu). Ve středu hřiště vystihl Tomáš Galásek švýcarskou rozehrávku a hlavou vysunul Svěrkoše za obranu. Střelci míč sice sjel z nártu, ale i tak zamířil k tyči a švýcarský brankář Benaglio byl bezmocný. Václav Svěrkoš se dostal na hřiště v 56. minutě, když nahradil na hrotu útoku Jana Kollera. Český tým však oba následující zápasy s Portugalskem (1:3) a Tureckem (2:3) prohrál (do žádného z nich Svěrkoš nezasáhl) a skončil na nepostupovém 3. místě základní skupiny, do čtvrtfinále postoupilo Portugalsko společně s Tureckem. Góly Václava Svěrkoše za A-mužstvo české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Václav Svěrkoš (* 1. listopadu 1983, Třinec) je bývalý český fotbalový útočník a reprezentant. Mimo ČR působil na klubové úrovni v Německu, Rakousku, Francii a Řecku. Je ženatý, s manželkou Janou má dceru Ninu.", "tgt_summary": "Václav Svěrkoš (; born 1 November 1983) is a Czech former professional football striker. He was the opening scorer in the Euro 2008 tournament.", "id": 2128045} {"src_title": "Johann Strauss starší", "tgt_title": "Johann Strauss I", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Johann Strauss st. se narodil v rodině majitele hostince, ale jeho otec zemřel krátce po jeho narození. V rodinném hostinci se od malička dostával do kontaktu s muzikanty, kteří ho zaujali. Hrát na housle se začal pravděpodobně učit sám. Rodině se jeho zájem o hudbu příliš nezdál a jeho matka s nevlastním otcem rozhodli, že ho dají na knihaře. Toto studium však Straussovi vůbec nevyhovovalo. Přidal se tedy do kapely Michaela Pamera, a koncem roku 1819 přestoupil k Josefovi Lannerovi, který rychle poznal jeho talent. Roku 1825 se oženil s dcerou hostinského Anne Streim (*30.8.1801- V tom období začal i komponovat. Krátce na to spolu přestali Lanner a Strauss dobře vycházet a koncem roku 1825 Strauss z orchestru odešel. Založil si vlastní orchestr, se kterým se veřejnosti představil v létě 1826. Sympatie publika si získal rychle a od roku 1827 jeho skladby začaly vycházet v tištěné podobě. Orchestr si rozšiřoval a přísně od něj vyžadoval důkladnost a dobré ladění. Pozdvihl valčík na novou uměleckou úroveň. Navíc byl i mistrem reklamy, díky čemuž se stal nejpopulárnějším muzikantem ve Vídni. V roce 1834 poprvé odešel na zahraniční turné do německých zemí, a seznámil se s o 10 let mladší Emilli Trampusch (*29.7.1814 – † 1865), dcerou vojenského lékaře. V roce 1837 potom do Francie a Anglie. Všude ho provázel obrovský úspěch. Od roku 1838 odešel od své manželky, a se E. Trampusch žil ve volném svazku až do jeho smrti, měli spolu 7 děti. Po Lannerově smrti roku 1843 se stal hudebním ředitelem dvorních bálů (K.k. Hofballmusikdirektor). V revolučním roce 1848 se sice snažil ve svém podnikaní využít revoluční nálady obecenstva, ale i kvůli svému postavení se nikdy nepostavil proti Habsburské moci. V srpnu 1848 navíc koncertoval pro císaře Ferdinanda a složil i slavný \"Radeckého pochod ()\", na počest maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče, který se vítězně vrátil z potlačení povstání v italských državách monarchie. Takto se otevřeně postavil na stranu císařské moci, čímž značně poklesla jeho popularita v očích veřejnosti. Po revoluci Strauss odešel z dusné atmosféry Vídně na zahraniční turné. 19. 9. 1849 měl svůj poslední koncert u Sperla. Od své nejmladší dcery se nakazil spálou a o 6 dnů později umírá na mozkovou mrtvici. Zemřel 25. září 1849. Nejslavnější skladbou Johanna Straussa je zmíněný \"Radeckého pochod\", který nemůže chybět ani jeden rok na programu tradičního Vídeňského Novoročního koncertu. Známe jsou také valčíky \"Das Leben ein Tanz\", \"Die vier Temperamente\" nebo \"Loreley-Rheinklänge\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Strauss starší (14. března 1804 Vídeň – 25. září 1849 Vídeň), byl rakouský hudební skladatel. Skládal hlavně taneční hudbu – valčíky a polky. Jeho nejstarší syn, Johann Strauss mladší, pokračoval v jeho stopách a jeho sláva překročila otcovu. Skladateli byli i jeho mladší synové, Josef a Eduard.", "tgt_summary": "Johann Strauss I (; also Johann Baptist Strauss, Johann Strauss Sr., the Elder, the Father; March 14, 1804 – September 25, 1849) was an Austrian Romantic composer. He was famous for his waltzes, and he popularized them alongside Joseph Lanner, thereby setting the foundations for his sons to carry on his musical dynasty. He is perhaps best known for his composition of the Radetzky March (named after Joseph Radetzky von Radetz).", "id": 570218} {"src_title": "Michael Haydn", "tgt_title": "Michael Haydn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Michael Haydn se narodil v roce 1737 v dolnorakouském městečku Rohrau poblíž maďarských hranic. Jeho otcem byl kolář Mathias Haydn, který pracoval také jako \"Marktrichter“, což je úřad podobný starostovi. V roce 1745 Michael Haydn vstoupil do sboru katedrály Sv. Štěpána ve Vídni, kde jeho bratr Joseph působil jako sopránový sólista už od roku 1740. Podle nařízení sbormistra v kostele, Johanna Adama Karla Reuttera byl Joseph pověřen, aby hudebně vzdělával svého bratra. Společně byli ve sboru tři roky. Když Josephův hlas zmutoval, Michael za něho nastoupil jako sólista a zůstal ve svatoštěpánském sboru až do roku 1755. V roce 1757 byl povolán do Velkého Varadína (Grosswardein, dnes rumunské město Oradea) do služby arcibiskupa Sigismunda jako sbormistr, v roce 1762 přijal místo vedoucího orchestru u arcibiskupa Hieronyma v Salzburgu, později se stal ještě varhaníkem v kostele sv. Petra v Salzburgu, který patřil benediktinům. Během prvních let své služby nevykonával podle mínění zaměstnavatele svou práci dostatečně, a proto byli přijati i další hudebníci, mezi nimiž byli i Leopold Mozart a jeho syn Wolfgang. Díky své manželce Marii Magdaleně Lipp změnil Haydn později svůj laxní přístup a začal se práci plně věnovat.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo (výběr).", "content": "Haydn psal téměř ve všech hudebních formách, od komorní hudby přes orchestrální, ale jeho zálibou bylo skládat hudbu církevní na liturgické texty. Hudebnímu doprovodu těchto textů nepochybně věnoval největší úsilí. Michael Haydn měl averzi k tisku svých děl, a tak většina jeho skladeb zůstala v rukopise. Kompletní sbírka nepublikovaných prací Michaela Haydna je nyní uchovaná v knihovně benediktinského kláštera sv. Petra v Salzburgu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Michael Haydn (14. září 1737 Rohrau — 10. srpen 1806 Salzburg) byl rakouský hudební skladatel a mladší bratr Franze Josepha Haydna. Složil 24 mší, 2 rekviem, 114 graduále, 67 offertorií, 30 symfonií, mnoho oratorií a několik oper. Byl také učitelem Carla Maria von Webera a Antona Diabelliho.", "tgt_summary": "Johann Michael Haydn (; 14 September 173710 August 1806) was an Austrian composer of the Classical period, the younger brother of Franz Joseph Haydn.", "id": 115655} {"src_title": "Sirotek", "tgt_title": "Orphan", "src_document": [{"title": "Postavení sirotků ve společnosti.", "content": "V historii docházelo k nárůstům počtů \"sirotků\" vždy v období válek, kdy muži padli ve válce a ženy, vdovy, tak zůstávaly opuštěny s dětmi, \"sirotky\". Péče o \"sirotky\" je a byla vždy projevem solidarity, soucítění a empatie. Napříč všemi lidskými pokoleními se nese mravní povinnosti se o tyto sociálně znevýhodněné spoluobčany, spolubratry, postarat. Již staří Izraelité měli s ohledem na \"sirotky\" (a vdovy) nastavena pravidla kmenového společenství, která by \"sirotky\" chránila a zajišťovala jim přežití - viz Sirotci v Bibli. \"Sirotek\" je společností chápán jako slabý a bezbranný jedinec, který by jinak bez pomoci neměl nikde zastání, a který na pomyslném žebříčku nouze stojí velmi vysoko. Bez poskytnuté pomoci a ochrany by si každý k němu mohl cokoliv dovolit aniž by následovala odplata.", "section_level": 1}, {"title": "Sirotek a péče o něj.", "content": "V českých krajích až do třicátých let 20.století, jak uvádí kroniky, bývalo zvykem mít na obci fond pro \"sirotky\", ze kterého se platilo těm, kteří se \"sirotka\" ujali pokud neměl příbuzné. Platilo, že se každá obec starala o \"svoje\" \"sirotky\". Nezřídka byli \"sirotci\" umisťování do sirotčinců, ve kterých platila přísná kázeň. Dnešní dětské domovy se spíše snaží nahradit rodinu a připravit \"sirotka\" na vstup do samostatného života. Právní předpisy definují adopci, osvojení, trvalou pěstounskou péči a nově (od 2014) také pěstounskou péči na přechodnou dobu, dále upravují výši \"sirotčího\" důchodu, který je vyplácen do doby ukončení studií, podmínky péče o tyto děti.", "section_level": 1}, {"title": "Sirotci a SOS dětské vesničky.", "content": "První SOS dětská vesnička pro \"sirotky\" byla postavena v letech 1968-1969 poblíž Doubí u Karlových Varů. O její vznik se zasloužil, projekt zrealizoval a prvním ředitelem vesničky v Doubí se stal písecký rodák Miloslav Ciboch (nar. 11. 5. 1925). Smyslem SOS dětských vesniček bylo a je nahradit opuštěným dětem rodinu v prostředí, které se rodinnému co nejvíce podobá. Tomu odpovídal koncept samostatných domků tvořících malou vesničku. Každý domek obývá jedna náhradní maminka (nezřídka řádová sestra), která je za chod rodiny odpovědná a má všemožnou podporu ze strany vesničky. Vytváří se tak společenství náhradní rodiny, často z dětí -sourozenců- posbíraných z různých dětských domovů (v případě vícečetných rodin). O situaci dnes a kde všude jsou další vesničky se lze dočíst na stránkách Sdružení SOS dětských vesniček.", "section_level": 1}, {"title": "Sirotci v Bibli.", "content": "Sirotek, ať v jednotném či množném čísle, je v Písmu Svatém zmíněn celkem 36krát na různých místech a v různých souvislostech. Z toho 34krát ve Starém Zákoně a 2krát v Novém Zákoně, konkrétně v NZ ve verších Jan 14,18 a Jakub 1,27. Jako chování se k \"sirotku (sirotkům)\" je uváděno (kralický překlad), že \"sirotka trápit nebudete...\" 2.M.22,22; \"nepřevrátíš soudu sirotku...\" 5.Moj 24,17; \"vysvobozuji sirotka...\" Job 29,12; \"Otec jest sirotků a obhájce vdov...\" Žalm 68,6; ale i \"buďtež děti jeho sirotci...\" Žalm 109,9; \"Hospodin sirotku a vdově pomáhá...\" Žalm 146,9; \"v tobě smilování nalézá sirotek..\" Ozeáš 14,3. Jasně zde vystupuje snaha \"sirotky\" chránit a pomáhat jim, neboli dát najevo, že Bůh \"sirotky\" miluje a střeží jako \"oko v hlavě\". Lze se zde také setkat s pojmem \"siroba\" ve smyslu osiření - zůstat opuštěn, například ve verši 1.Samuelova 15,33. Na roveň tak zde bývají \"sirotky\" stavěni vedle vdov - podobný případ osamění a nezaopatření. FILM: Pollyanna 1960", "section_level": 1}], "src_summary": "Sirotek je dítě, kterému zemřeli oba jeho rodiče. Těmto dětem se říká \"úplný sirotek\", někdy se lze setkat s termínem \"oboustranný sirotek\" - zvláště v soudní praxi. Pokud dítěti zemře jen jeden rodič, pak se mu říká \"polosirotek\", adekvátně také \"jednostranný sirotek\". Obecně se však označení polosirotek moc nepoužívá. Jednoduše se takovéto děti nazývají sirotci. V sociální práci se lze setkat také s pojmem \"sociální sirotek\". V takovém případě se jedná o dítě, jehož jeden nebo i druhý rodič jsou naživu, ale nechtějí se, nebo nemohou se, o dítě starat (například výkon trestu, ústavní léčba, děti odložené do baby boxů a pod.).", "tgt_summary": "An orphan (from the ) is a child whose parents have died, are unknown, or have permanently abandoned them. In common usage, only a child who has lost both parents due to death is called an orphan. When referring to animals, only the mother's condition is usually relevant (i.e. if the female parent has gone, the offspring is an orphan, regardless of the father's condition).", "id": 147068} {"src_title": "Rolls-Royce Kestrel", "tgt_title": "Rolls-Royce Kestrel", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj motoru.", "content": "Motor vzniká v roce 1927, kdy firma pracovala na typové řadě motorů „F“ (F.X, F.XI, F.XII a F.XIV — „nešťastné“ číslo XIII bylo vynecháno), který měl být nástupcem motorů Rolls-Royce Falcon (ty vznikly ve verzích Falcon I až III). Jako první britský vodou chlazený letecký motor měl řady válců odlité společně v jednom bloku (tzv. \"monoblok\"), na místo do té doby obvyklých samostatných válců, jednotlivě opatřených navařenými chladicími plášti vyrobenými z plechu. Inspirací pro toto řešení byl motor Curtiss D-12, dovezený do Británie firmou Fairey (poháněl její letoun Fairey Felix), ovšem provedení u „Royce“ bylo dále zdokonaleno. U nového motoru tak bylo možné oproti starší konstrukcím se samostatnými válci zmenšit rozteče mezi nimi, takže nový motor s bloky válců odlitými z hliníkové slitiny byl lehčí (v bloku byly vložené tenkostěnné ocelové válce, které byly v přímém styku s chladicí kapalinou, proudící blokem). Do výroby se zprvu dostal ve třech řadách, Kestrel I (původně F.XI), Kestrel II (F.XII) a Kestrel III (F.XIV). Hlavním rozlišovacím prvkem těchto řad byl převod reduktoru, 1,582 u Kestrelu I, 1,81 u Kestrelu II a 2,105 u Kestrelu III. Z řady variant lze zmínit alespoň přeplňované řady MS a S (ty se navzájem lišily převodem kompresoru a kompresním poměrem, řady MS měly převod kompresoru 1÷5,5 a kompresní poměr 5,50 zatímco S měly převod 1÷10 a kompresní poměr 6,00). Vývoj ovšem pokračoval dále k verzím Kestrel IV až XII a XIV až XVI (jak vidíme číslo 13 opět použito nebylo) a Kestrel XXX, které se vyznačovaly dále zvýšenými výkony a řadou drobných i větších úprav konstrukce.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tento motor poháněl mj. tyto letouny — Avro 604 Antelope, Blackburn Sydney, Fairey Firefly II a Fairey Firefly III, Fairey Fleetwing, Fairey Fox, Fairey Hendon, Gloster Gnatsnapper II, Handley Page Heyford, Hawker Audax, Hawker Demon, Hawker Fury I a Fury II (Kestrel IIS, resp. Kestrel VI), Hawker Hardy, Hawker Hart, Hawker Hartbeest, Hawker Hind, Hawker Nimrod, Hawker Osprey, Miles Master, Short Singapore II a Singapore III, Supermarine Scapa, Supermarine Southampton IV či Westland Wizard II, nebo nizozemské Fokker C.X a D.XVII. Také ale můžeme jmenovat, mimo jiné, i prototypy německých letounů Junkers Ju 87, Messerschmitt Bf 109 a Heinkel He 112 a československý prototyp stíhačky Praga E-45.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rolls-Royce Kestrel byl vidlicový dvanáctiválec (s válci svírajícími úhel 60°), vodou chlazený pístový letecký motor o zdvihovém objemu 21,23 litru, vyráběný během 30. let 20. století britskou firmou Rolls-Royce Ltd.. Celkem bylo postaveno 4750 motorů Kestrel všech verzí.", "tgt_summary": "The Kestrel or type F is a 22-litre (1,342 cu in) 700-horsepower (520 kW) class V-12 aircraft engine from Rolls-Royce, their first cast-block engine and the pattern for most of their future piston-engine designs. Used during the interwar period, it provided excellent service on a number of British fighters and bombers of the era, such as the Hawker Fury and Hawker Hart family, and the Handley Page Heyford. The engine also sold to international air forces, and it was even used to power prototypes of German military aircraft types that were later used during the Battle of Britain. Several Kestrel engines remain airworthy today.", "id": 647479} {"src_title": "Askánci", "tgt_title": "House of Ascania", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Zakladatelem rodu byl hrabě Esico z Ballenstedtu, který okolo roku 1056 připojil ke svým državám hrabství Orlamünde a území v Sasku zděděné po Billunzích. Jeho vnuk Ota zv. Bohatý založil saské město Freiberg a zahájil askánskou kolonizaci slovanských zemí ve středním Polabí (pozdější Braniborsko). Askánskou nadvládu tohoto území dovršil Albrecht I. Medvěd. Dobyl území Severní marky na pravém břehu Labe a vypudil slovanský kmen Havolanů. Na jejich dobytém hradišti zbudoval hrad Špandavu.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenský růst.", "content": "V letech 1138–41 byl Albrecht I. Medvěd vévodou saským a dědictvím po slovanském knížeti Přibyslavovi a výboji získal lužickou a Severní marku. Roku 1157 zakládá Braniborské markrabství a stává se jejím prvním markrabětem. Synové Albrechta I. Medvěda se stali zakladateli jednotlivých linií askánského rodu. Ota I. zdědil Braniborsko, Heřman I. Orlamünde, Albrecht hrabství Ballenstedt a Bernhard III., pozdější vévoda saský zdědil hrabství Aschersleben. Syn Bernharda III. Jindřich zdědil Anhaltsko a jeho druh syn Albrecht Sasko. Ota III. získal Budyšínsko jako věno manželky Boženy (Beatrix), dcery českého krále Václava I. Roku 1180 byl saský vévoda Jindřich Lev sesazen císařem Fridrichem Barbarosou. Saské vévodství pak císař rozdělil mezi hraběte Bernharda III., který tím získal titul vévody saského a kolínského arcibiskupa. Roku 1296 Albrecht II. rozdělil saské vévodství na dvě části. Bylo vytvořeno vévodství sasko-lauenburské, které získali synové jeho bratra Jana I. a vládli v něm společně do roku 1305 a vévodství sasko-wittenberské, kde vládli potomci Albrechta II. a měli kurfiřtský hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Anhaltští Askánci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové anhaltští (1863–1918).", "content": "Od roku 1603 do roku 1863 bylo Anhaltsko rozděleno do těchto hrabství a to Anhaltsko-Bernburg, Anhaltsko-Desavsko, Anhaltsko-Zerbstsko (vytvořeno roku 1544, zaniklo připojením k Anhaltsku-Desavsku roku 1796), Anhaltsko-Köthen a Anthatsko-Plötzkau (zaniklo roku 1665, připojeno k Anhaltsku-Zerbst). V roce 1806 již zbyla jen hrabství Anhaltsko-Bernburg, Anhaltsko-Desavsko a Anhaltsko-Köthen. Ty Napoleon povýšil na vévodství. Když v roce 1847 vymřela vládnoucí linie v Anhaltsku-Köthenu, bylo toto vévodství připojeno k Anthaltsku-Desavsku. Situace se opakovala v roce 1863, když vymřela vládnoucí linie v Anhaltsku-Bernburgu a tak opět i toto vévodství připadlo k Anhaltsku-Desavsku, to se pak, jako jediné zbylé anhaltské vévodství, přejmenovalo na Anhaltské vévodství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Askánci (německy \"Askanier\") jsou německý šlechtický rod švábsko-franského původu. Do roku 1320 vládli v Braniborském markrabství, do roku 1486 v Orlamünde, do roku 1422 v Sasku-Wittenbersku, do roku 1689 v Sasku-Lauenbursku a do roku 1918 v Anhaltsku. Současnou hlavou rodu je princ Eduard Anhaltský z anhaltské větve rodu. Askánci jsou také známí jako Anhaltší nebo Anhaltská dynastie podle Anhaltska, což byla země, které vládli nejdéle ze všech.", "tgt_summary": "The House of Ascania () is a dynasty of German rulers. It is also known as the House of Anhalt, which refers to its longest-held possession, Anhalt. The Ascanians are named after Ascania (or Ascaria) Castle, known as \"Schloss Askanien\" in German, which was located near and named after Aschersleben. The castle was the seat of the County of Ascania, a title that was later subsumed into the titles of the princes of Anhalt.", "id": 1146985} {"src_title": "Mickaël Tavares", "tgt_title": "Mickaël Tavares", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Do Slavie si ho přivedl z Francie Karel Jarolím na testy, ve kterých uspěl a podepsal se sešívanými dvouletý kontrakt. V sezoně 2007/2008 získal se Slavií mistrovský titul a byl pozván i na reprezentační sraz Senegalu, který by mohl reprezentovat vzhledem ke kořenům jeho otce Tonyho Tavarese, který je senegalskou fotbalovou legendou. Na začátku roku 2009 pak přestoupil do německého Hamburku. Danou sezonu však začal ve Slavii a ta v ní získala mistrovský titul. Stal se tak podruhé mistrem ČR. V lednu roku 2010 odešel na hostování s opcí do 1. FC Norimberk. V říjnu 2012 přestoupil do londýnského Fulhamu, který vedl Tavaresův bývalý trenér z Hamburku Martin Jol. Tavaresovi však nebyla v lednu 2013 nabídnuta nová smlouva a z klubu odešel bez jediného zápasu za A-tým. V létě 2014 byl po ročním angažmá v nizozemském RKC Waalwijk bez angažmá, testoval ho klub FK Mladá Boleslav, který tou dobou vedl Karel Jarolím, jenž hráče dobře znal z doby působení ve Slavii Praha. Testy dopadly úspěšně a Tavares debutoval v lize za Boleslav 16. srpna 2014 proti 1. FK Příbram (výhra 4:1). Za Mladou Boleslav poprvé skóroval v 1. české lize 31. října 2014 proti Bohemians 1905, vstřelil vítězný gól na konečných 1:0. V české Synot lize odehrál za Boleslav 13 zápasů a dal 1 gól. V lednu 2015 odešel do australského klubu Sydney FC, kde se setkal se svým bratrancem Jacquesem Fatym. V průběhu dubna 2016 pak oba v rozmezí týdne přestoupili do gosfordského týmu Central Coast Mariners poté, co byl zvažován Mikaëlův přestup do čínského týmu Guangzhou Evergrande FC. V roce 2018 se vrátil zpět do Francie, kde momentálně nastupuje za US Sénart-Moissy.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Tavares byl nominován v květnu 2008 na přátelský zápas Kapverd proti Lucembursku, ale utkání se v dresu Kapverd nezúčastnil. V roce 2009 debutoval v národním týmu Senegalu, za který hrál i jeho otec Tony Tavares, zvaný \"Zagallo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Mickaël Zidro Tavares (* 25. října 1982, Villeneuve-Saint-Georges, Francie) je francouzsko-senegalský fotbalový záložník, který je v současnosti hráčem US Sénart-Moissy Hraje zpravidla ve středu zálohy, kde má spíše defenzivní úkoly, avšak i směrem dopředu dokáže být nebezpečný. Jeho velkou předností je vynikající stabilita v osobních soubojích, také dlouhé přesné nakopávané míče. Této přednosti využil například při dlouhém pasu na Stanislava Vlčka při postupovém zápase Slavie Praha proti Ajaxu Amsterdam v zápase 3. předkola Ligy mistrů 2007/08.", "tgt_summary": "Mickaël Zidro Tavares (born 25 October 1982) is a Senegalese footballer who plays as a defensive midfielder for French lower-league side Sénart-Moissy. He has 25 caps for the Senegalese national team.", "id": 2339486} {"src_title": "Suchoj T-4", "tgt_title": "Sukhoi T-4", "src_document": [{"title": "Zbraň proti letadlové lodi.", "content": "Letadlové lodě v současnosti představují jednu z nejúčinnějších zbraní vůbec. Vyznačují se vysokou mobilitou, která jim umožňuje zasahovat globálně na všech mořích a oceánech. Jejich letecká skupina může provádět koncentrované útoky na velkou vzdálenost, stejně jako napadat jednotlivé cíle, od sebe i velmi vzdálené. Dokáže bojovat proti pozemním i námořním objektům, letadlům, ponorkám nebo řízeným střelám s plochou dráhou letu. Konstrukce letadlové lodě je ale složitá a její stavba nesmírně nákladná, proto SSSR zařadil do výzbroje námořnictva letadlové lodě až relativně pozdě, kdy mu to umožnil pokrok v technologii a současně i ekonomické podmínky. Musel se ale nějak vypořádat s hrozbou představovanou letadlovými loděmi USA, Velké Británie a Francie, které běžně křižovaly ve Středozemním moři a na všech oceánech, obklopujících území SSSR – s výjimkou Severního ledového. Na počátku 60. let 20. století byl hlavní sovětskou zbraní proti letadlovým lodím osvědčený proudový bombardér Tupolev Tu-16 verze KS, nesoucí střely Raduga KS-1 s doletem 90 km. Právě v této době přišly do výzbroje US Navy famózní stíhací letouny McDonnell F-4 „Phantom II“, vyznačující se mimo jiné i neobvykle velkým doletem, který umožnil rozšířit pásmo činnosti protivzdušné stíhací ochrany svazů letadlových lodí na vzdálenost 320 km. „Phantom“ byl pro bombardér Tu-16 nebezpečným protivníkem. Možnost úspěšného napadení lodí střelou KS-1 se stala čistě hypotetickou. Náhrada v podobě letounů Tupolev Tu-22 byla kvůli hromadícím se konstrukčním potížím v nedohlednu. Navíc, Tu-22 byl sice schopen dosáhnout rychlosti M=1,5 (1 640 km/h) v „čisté“ konfiguraci a jeho střely Raduga Ch-22 měly mít dolet až 550 km, ale i tento letoun byl oprávněně považován za příliš zranitelný protiakcí stíhací ochrany napadené lodě. Řešením se měl stát nový stroj, schopný zaútočit natolik vysokou rychlostí, aby protivník už neměl čas na hrozbu zareagovat. Podmínkou byla i schopnost úderu na takovou vzdálenost, kdy ke zničení nepřátelských letadlových lodí dojde ještě před vzletem jejich útočné skupiny. Do konkurzu se přihlásily konstrukční kanceláře Tupolev s projektem „135“, Jakovlevův typ Jak-33 a Suchoj T-4. Vítězem byl vyhlášen projekt Pavla Suchoje.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Šéfkonstruktérem nového typu byl na podzim 1962 jmenován N. S. Čerňakov, který měl zkušenosti s používáním titanu na třímachových řízených střelách. Mnoho problémů zvláště v oblasti metalurgie a obrábění bylo již vyřešeno v souvislosti s vývojem letounu MiG-25, proto byla zvolena obdobná skořepinová konstrukce svařovaná z niklové oceli a titanových slitin. Ne vše vyvinuté pro dvacetitunový letoun schopný pouze krátkých výletů za hranici M=3 lze beze zbytku aplikovat na takřka čtyřikrát těžší stroj, který se měl pohybovat rychlostí 3 000 km/h celé hodiny. Tak se například v SSSR nenašel vhodný materiál pro zasklení kabiny, který by odolal aerodynamickému ohřevu (Ostatně, i čelní sklo MiGu-25 se za letu rychlostmi M=3,2 navzdory chlazení ofukováním studeným vzduchem natavovalo.), proto měl T-4 sklopnou příď, podobně jako britský Fairey Delta 2 nebo dopravní „Concorde“ a Tu-144. Za letu byla příď ve zdvižené poloze. Do rychlosti 600 km/h mohl pilot využívat alespoň omezený výhled periskopem instalovaným ve stropě kabiny, pak se zasouval i ten a let probíhal výhradně podle přístrojů. Při vzletu a přistání se příď i s vestavěným radiolokátorem sklopila dolů a odkryla výhled rozměrným čelním oknem. Pro Suchoj T-4 bylo vyvinuto analogové elektrohydraulické řízení, předchůdce současného digitálního systému „řízení po drátě“ – \"FBW\" (fly-by-wire, v SSSR označované \"EDSU\"), bez mechanické vazby mezi řídící pákou a kormidly. Nicméně, mechanický systém byl ponechán jako záložní a konstruktéři pro jistotu navrhli letoun s malou zásobou vrozené stability. Ovládání pomocí záložního systému sice vyžadovalo více síly a stroj byl současně velice citlivý na hrubé zásahy, nicméně i po vysazení EDSU pilot mohl dovést svůj letoun zpět na základnu. Potíže trvale působil i vývoj astronavigačního systému a také zaměřovačů využívajících radiolokátor dalekého dosahu, který měl být schopen odlišit letadlovou loď od ostatních plavidel svazu. Stavba prototypu byla zahájena v prosinci 1965, pojížděcí zkoušky začaly 20. dubna 1972. První vzlet prototypu se uskutečnil 22. srpna 1972 s osádkou Vladimir Iljušin a N. A. Alferov.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoušky prototypu.", "content": "Už první let prokázal, že Suchoj T-4 má se systémem EDSU dobré letové vlastnosti, je snadno řiditelný a za letu stabilní. Rychlost zvuku byla poprvé překonána 6. srpna 1973 (M=1,28), do konce zkoušek se podařilo dosáhnout M=2,8. Prototyp nalétal celkem 10 hodin 20 minut při deseti zkušebních letech. Již tehdy bylo jasné, že ani SSSR si nemůže dovolit pořízení tak nákladného jednoúčelového letounu. (Ačkoli se uvažovalo také o průzkumné variantě, vybavené optickými nebo infračervenými čidly a radarem s bočním vyzařováním.) Posledním hřebíčkem do rakve nadějného stroje byla zákulisní jednání mezi velením sovětského letectva a konstrukční kanceláří Tupolev, která chtěla uplatnit svůj typ Tu-22M a připravit cestu pro nově připravovaný Tu-160 (kód NATO: „Blackjack“). Veškeré práce na projektu Suchoj T-4 skončily 28. ledna 1976. Dva rozestavěné prototypy byly sešrotovány, první exemplář z letových zkoušek předán do Muzea letecké techniky v Moninu. V úloze stroje pro ničení letadlových lodí byl T-4 nahrazen podstatně méně výkonným letounem Tupolev Tu-22M, který přišel do výzbroje sovětského letectva od roku 1978. Protože i jeho možnosti útoku na bráněné letadlové lodě jsou silně limitované, už v 80. letech začaly být „dvaadvacítky“ považované jen za podpůrný prostředek a hlavní tíha případného boje s letadlovými loděmi přešla na jaderné ponorky třídy Antěj (kód NATO: „Oscar II“ ), vyzbrojené střelami s plochou dráhou letu P-700 „Granit“ (kód NATO: SS-N-19 „Shipwreck“).", "section_level": 1}, {"title": "Popis a technická data letounu.", "content": "Suchoj T-4 „Sotka“ ( člunek tkalcovského stavu ) je čtyřmotorový letoun určený k ničení letadlových lodí pomocí dvojice řízených střel Ch-45, případně v dalších verzích k průzkumu při vysokých rychlostech. Konstrukce letounu je poloskořepina, svařená z niklové oceli a titanových slitin. Trup má v přední části prostor určený k instalaci radiolokátoru dalekého dosahu. Celá příď se během vzletu a přistání sklápí pomocí hydromotorů, za letu se napřímí a pilot může kromě malých bočních oken využívat do rychlosti 600 km/h periskop ve stropě kabiny. Další let probíhá výhradně podle přístrojů. Následuje přetlaková kabina osádky, která je kvůli možnosti přežití v případě dehermetizace letounu oblečena do výškových skafandrů. Díky vysokému stupni automatizace systémů a velmi specifickému způsobu předpokládaného nasazení stačí k ovládání tak velkého stroje pouze dva letci, pilot a navigátor / operátor zbraňových systémů. Vstup do kabiny je zleva, dozadu odklápěnými kryty. Oba členové osádky sedí na vystřelovacích sedadlech K-36, mírně vlevo od podélné osy letounu. Za kabinou je úsek palubní elektroniky, vybavený klimatizací. Zbytek trupu vyplňují palivové nádrže. Letoun má bezocasou koncepci s malými destabilizátory v přední části trupu. Křídlo je třídílné ve tvaru písmene delta, umístěné pod trupem letounu. Ovládání zajišťují řídící plochy (tzv. elevony) na odtokové hraně, spojující funkci křidélek i vztlakových klapek. Přední část centroplánu slouží jako další palivová nádrž. Protože u delta – křídla se při nadzvukových rychlostech projevuje posun centra vztlaku směrem vzad, automatický systém aktivně vyvažuje letoun přečerpáváním paliva z předních do zadních nádrží (Při zpomalení se palivo vrací zpět). Ocasní plochy tvoří pouze dvojdílná směrovka s výrazně šípovým kýlem. Pohon letounu obstarávají čtyři dvouproudové motory Kolesov RD-36-41 s přídavným spalováním, umístěné pod společným krytem pod křídlem. Regulovatelné vstupy jsou vybaveny generátory rázové vlny a slouží vždy pro dvojici motorů současně. Výstupní trysky lze nastavit v závislosti na rychlosti a výšce letu. Speciální palivo je odolné vůči vysokým teplotám. Údaje o statickém tahu motoru RD-36-41 se v pramenech liší, nejčastěji uváděná hodnota činí 135 kN ( 61 kN s přídavným spalováním). Pilot ovládá letoun řídící pákou prostřednictvím elektrohydraulického systému EDSU s umělou stabilitou, v nouzi mechanicky. Na T-4 se uplatnil vysoký stupeň automatizace, mimo jiné u nastavování režimu práce motorů. Hydraulická kapalina je schopná odolávat vysokým teplotám. Do potrubí jsou vřazeny dilatační členy, kompenzující teplotní roztažnost materiálů při aerodynamickém ohřevu letounu. Prototyp nebyl vybaven radiolokátorem ani jinými detekčními, zaměřovacími nebo průzkumnými systémy. Letoun měl nést pod trupem dvojici řízených střel Ch-45 s raketovým motorem na TPH (tuhé pohonné hmoty), předpokládaným doletem 600 km a rychlostí 3 000 – 3 600 km/h. Předpokládala se jaderná hlavice nebo konvenční trhavě-kumulativní nálož o hmotnosti 600 kg ( někdy je uváděno 500 kg). Pro T-4 byl připravován i speciální podtrupový kontejner pro pumy nebo palivo, podobný, jaký nesl americký bombardér Convair B-58 „Hustler“. Dojezd letounu zkracovala čtveřice brzdících padáků, vypouštěná z kužele zakončujícího trup. Ve spojení s účinnými brzdami na kolech hlavního podvozku dokázaly zkrátit doběh po přistání na 800 – 900 m. Suchoj T-4 byl vybaven systémem nouzového vypouštění paliva, hasicími systémy hydrauliky, motorů, rozvodů paliva i samotných nádrží, plněných inertním dusíkem z tlakových lahví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suchoj T-4 „Sotka“ byl prototyp sovětského letounu, speciálně určeného k boji proti letadlovým lodím. Vývoj probíhal na přelomu 60. a 70. let 20. století. Stroj měl dosahovat rychlostí řádu M=3, předpokládala se výzbroj tvořená dvojicí protilodních střel dalekého dosahu s konvenční nebo jadernou hlavicí. Letoun zůstal pouze ve stadiu prototypu. V literatuře je také někdy označován jako „Izdělije 100“ (výrobek 100).", "tgt_summary": "The Sukhoi T-4, or \"Aircraft 100\", or \"Project 100\", or \"Sotka\" was a Soviet high-speed reconnaissance, anti-ship and strategic bomber aircraft that did not proceed beyond the prototype stage. It is sometimes called the Su-100.", "id": 939035} {"src_title": "Ivangorod", "tgt_title": "Ivangorod", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky města spadají do roku 1492, kdy nechal moskevský velkokníže Ivan III. postavit na pravém břehu řeky Narvy, přímo proti livonskému levobřežnímu městu Narvě, ruskou pevnost Ivangorod, aby zabezpečil získané území před hrozbou vojenské síly Livonské konfederace a ochránil severní přístup k důležitému správnímu centru Novgorodu. Malý čtvercový hrad se čtyřmi rohovými věžemi byl postaven za pouhé dva měsíce, ale již v roce 1496 Švédové poslali proti proudu Narvy 70 lodí a po zdrcující dělostřelecké palbě tato pevnost padla. Jelikož si Rusko nemohlo dovolit nechat tento důležitý přístup nekrytý, ještě v tomtéž roce obsadilo ruiny a zahájilo velkorysou přestavbu. Plocha hradu při ní byla rozšířena osmkrát, hradby zesíleny a zvýšeny na 19 metrů. I v dalších letech byla pevnost ještě několikrát přestavována a posílena předsunutým opevněním. Když na začátku roku 1558 zahájil car Ivan IV. Livonskou válku, proti vojenskému paktu Livonské konfederace s Polsko-litevskou unií, byla z této pevnosti po dlouhou dobu ostřelována Narva. Důkladně opevněné město s vlastním hradem však odolávalo až do července, kdy je po sérii ničivých požárů Rusové dokázali obsadit a vybudovali most přes řeku spojující obě opevnění. V následujících stoletích už byla historie obou sídel těsně provázána, ačkoliv jejich držení přecházelo střídavě do různých rukou. Švédské království, které získalo oblasti původního Livonska a vedlo s Carským Ruskem řadu mnohaletých územních válek, drželo Ivangorod mezi lety 1581–1590 a 1612–1704. V listopadu roku 1700 v jeho blízkosti proběhla bitva u Narvy, při níž početně výrazně silnější ruské síly utrpěly v mrazivé vánici drtivou porážku, ale to již byla obě sídla chápána především jako neocenitelné zázemí, ve kterém vítězná švédská armáda také přečkala zimu a Ivangorod považovali pouze za součást města Narvy. Staré hraniční pevnosti s nepočetnou posádkou totiž nedokázaly vzdorovat moderním mnohatisícovým armádám s dělostřeleckou výzbrojí a tak zanikaly nebo nalezly nové uplatnění, v tomto případě jako opevněné předměstí. Oficiálně byl Ivangorod součástí města Narvy od roku 1649 až do 1945, kdy byla řeka Narva určena za vnitřní administrativní hranici mezi Sovětským svazem a jednou z jeho autonomních republik - Estonskou republikou. Hranice se tak vrátila přesně do míst, kudy procházela v roce 1492, z hlediska jeho městského statutu se tím ale nic nezměnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Narvské předměstí Ivangorod stalo malým městečkem Ruské federace s počtem pouhých 10.000 obyvatel, zatím co Narva se 65.000 obyvatel je třetím největším městem Estonské republiky. V současné době je most mezi městy Narva a Ivanogorod významným hraničním přechodem mezi Ruskou federací a Evropskou unií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivangorod nebo Ivanohrad (rusky \"Ивангород\", estonsky \"Jaanilinn\", finsky \"Iivananlinna\") je město v ingerské části Leningradské oblasti Ruska. Leží na řece Narvě naproti estonskému městu Narva, které je také partnerským městem. Přes řeku vede most tvořící hraniční přechod mezi Evropskou unií a Ruskou federací.", "tgt_summary": "Ivangorod (; ; ) is a town in Kingiseppsky District of Leningrad Oblast, Russia, located on the right bank of the Narva River by the Estonia–Russia border, west of St. Petersburg. Population: Ivangorod is a major border crossing point and a railway station by the Tallinn–St. Petersburg line. It is located just opposite to the Estonian town of Narva. The town is the site of the Ivangorod Fortress, a prominent fortification monument of the 15th and the 16th centuries.", "id": 2435946} {"src_title": "Alexandr malý", "tgt_title": "Rose-ringed parakeet", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asie a Afrika.", "content": "Hnízdí v savanách Afriky a jižní Asie. Dále se vyskytuje v Indii, Srí Lance, je vysazen na Mauriciu, na Středním východě, Singapuru, Japonsku, Seychelských ostrovech, ve Spojených státech a Novém Zélandu. Jeho přirozeným biotopem jsou listnaté oblasti a kulturní krajina. V Indii sídlí i na úpatí Himalájí, nevadí mu proto ani mrazivé teploty.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "V Evropě je tento papoušek považován za nežádoucí invazní druh. V tomto případě se jedná o potomky dovezených jedinců, kteří byli vypuštĕni z lidské péče. Alexandři se rychle množí a vytlačují původní druhy ptáků, kterým zabírají hnízdní dutiny, ale usazují se i ve štěrbinách u oken a na fasádách domů. Ve Španělsku dokonce ničí tamní populace netopýrů. Podle posledních čísel z roku 2017 se v Evropě vyskytuje až 85 tisíc jedinců tohoto druhu. Papoušci žijí volně, především v městských parcích v Belgii, Německu, Francii, Nizozemsku, Španělsku, Portugalsku, Turecku, Itálii, Řecku a Velké Británii. V centru Amsterodamu je alexandr šestým nejčastějším ptákem. V Londýně je alexandrů už více než 32 tisíc. O tom jak se zde objevili existují tři teorie. Jedna tvrdí, že utekli z filmového studia při nátáčení filmu Africká královna z roku 1951, druhá, že pár alexandrů vypustil Jimmi Hendrix jako geesto svobody a třetí teorie tvrdí, že šlo o hromadného vypuštění domácích mazlíčků, kvůli faktu, že tito papoušci dokáží být opravdu hluční. Ať už se tito papoušci dostali do Velké Británie jakkkoliv, faktem je, že jejich populace narostla natolik, že od roku 2008 mohou obyvatelé Londýna papoušky střílet, aniž by k tomu potřebovali nějaké speciální povolení. Francie, uvažuje o méně drastickém postupu, chtěla by ptáky hromadně sterilizovat nebo odchytávat. Chce se vyhnout přímému zabíjení ptáků, protože řada Francouzů s alexandry malými sympatizuje. V roce 2018 se mezi země s výskytem Alexandra malého zařadilo také Polsko, kde ornitologové nahlásili první nález hnízdění v místě vzdáleném jen 20 km od českých hranic. Mohlo by se zdát, že alexandrům budou vadit zimní mrazy, ale neděje se tak. Alexandři dokáží vydržet teploty až -20° C.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V umělém chovu v ČR jej můžete vidět v některých zoologických zahradách, například v Zoo Tábor. Volný výskyt tohoto papouška je hlášen pouze ojediněle. Hnízdění zatím nebylo zpozorovnáno.", "section_level": 2}, {"title": "Hlas.", "content": "Hlučný pták, často se ozývá vřískavým „krí-krí-krí“.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Alexandři malí žijí v hejnech, v místech, kde je dostatek potravy, a bezpečné místo k odpočinku. Na stanovištích, kde nocují, jich můžeme potkat i stovky. Alexandři velice dobře létají, ale jen málokdy létají do větších vzdáleností. Živí se semeny, bobulemi, plody, květy a nektarem. Velká hejna bývají postrachem především pro pěstitele ovoce, kterým dokáží zdecimovat úrodu. Při období rozmnožování, které trvá 22–24 dnů a je 2× do roka, otáčí samice očima i hlavou tak dlouho, než si jí samec všimne, začne pochodovat a krmit ji ze zobáku. Pár hnízdí v dutině stromů, kterou si sám vydlabe, nebo použije opuštěnou dutinu datlů či vousáků, a mnohdy zahnízdí i s nimi. Samice snáší 3–5 vajec a sedí na nich 22 dní. 7 týdnů po vylíhnutí opouštějí mláďata hnízdo. Samci získávají svůj typický černý kroužek kolem krku až když dospívají, zhruba po jednom roce života. Alexandr malý se dožívá cca 25 let. Je to hlučný pták, často se ozývá vřískavým „krí-krí-krí“.", "section_level": 1}, {"title": "Mutace.", "content": "Při chovu alexandrů malých vzniklo především několik barevných mutací, které jsou u chovatelů velice časté. Z původní zelené vzniklo několik jiných zbarvení jako např. žlutá, čistě bílá (bez obojku), pastelově modrá, isabela s modrou, šedá, isabela s šedou, šedozelená, olivově zlatá a krémová mutace s červenýma očima. Nejžádanější a nejpopulárnější je však žlutá a modrá mutace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandr malý (\"Psittacula krameri\"), známý též pod názvem alexander malý, je vybarvený pták z čeledi papouškovití (Psittacidae). Měří 40–41 cm a váží zhruba 140 g. Samicím chybí růžový límec, černá kresba v obličeji a mají kratší ocasní pera. Jeho původní domovinou je Asie, ale byl vysazen i v Evropě a Americe, kde je považován za invazivní druh.", "tgt_summary": "The rose-ringed parakeet (\"Psittacula krameri\"), also known as the ring-necked parakeet, is a medium-sized parrot in the genus Psittacula, of the family Psittacidae. It has disjunct native ranges in Africa and South Asia, and is now introduced into many other parts of the world where feral populations have established themselves and are bred for the exotic pet trade. The rose-ringed parakeet is sexually dimorphic. The adult male sports a red and black neck ring, and the hen and immature birds of both sexes either show no neck rings, or display shadow-like pale to dark grey neck rings. Both sexes have a distinctive green colour in the wild, and captive bred ringnecks have multiple colour mutations including blue, violet and yellow. Rose-ringed parakeets measure on average in length, including the tail feathers, a large portion of their total length. Their average single-wing length is about . In the wild, this is a noisy species with an unmistakable squawking call. Captive individuals can be taught to speak. They are a herbivorous and non-migratory species. One of the few parrot species that have successfully adapted to living in disturbed habitats, it has withstood the onslaught of urbanisation and deforestation. As a popular pet species, escaped birds have colonised a number of cities around the world, including Northern and Western Europe. These parakeets have also proven themselves capable of living in a variety of climates outside their native range, and are able to survive low winter temperatures in Northern Europe. The species is listed as least concern by the International Union for Conservation of Nature (IUCN) because its population appears to be increasing, but its popularity as a pet and unpopularity with farmers have reduced its numbers in some parts of its native range.", "id": 1572397} {"src_title": "Jantarová stezka", "tgt_title": "Amber Road", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Pojmenování Jantarové stezky v dalších jazycích: (litevsky \"Gintaro kelias\", polsky \"Szlak Bursztynowy\", německy \"Bernsteinstraße\", maďarsky \"Borostyánút\", rusky \"Янтарный путь\", slovensky \"Jantárová cesta\", italsky \"Via dell'Ambra\". Označení \"Jantarová stezka\" se objevuje poprvé v písemných zprávách římských autorů Tacita a Plinia Staršího. Plinius přináší zprávu o urozeném Římanovi, který se za Neronovy vlády vypravil po Jantarové cestě k pobřeží Baltského moře s cílem získat zde jantar a dopravit ho do Říma. V době římské, tj. v době prvních čtyř století našeho letopočtu, byla stezka patrně využívána nejintenzivněji.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jantar byl pravěkými i starověkými civilizacemi používán především k výrobě šperků a ozdobných předmětů, a to nejen pro jeho efektní vzhled, ale i pro magickou moc, jež mu byla připisována; někdy se užíval i jako kadidlo, neboť po zahřátí vydává příjemnou vůni a má i dezinfekční účinky. Nalezen byl až v Egyptě, v pohřební výbavě Egyptského faraona Tutanchamona, a mohl být dopravován až do svatyně boha Apollóna v starořeckých Delfách. Od Černého moře cesta pokračovala do Asie. Tato část cesty byla zároveň součástí Hedvábné stezky, další významné starověké obchodní cesty. Ve středoevropském prostoru nejstarší ojedinělé doklady jantaru jsou z období mladšího paleolitu (jeskyně Pekárna na okraji Moravského krasu), ve větší míře se vyskytují v pozdním eneolitu (lid kultury zvoncovitých pohárů – především tzv. knoflíky s V-vrtáním), nacházejí se v době bronzové (např. náhrdelníky z Blučiny). Velké obliby doznává jantar v době halštatské, kdy kromě hotových výrobků (náhrdelníky z jantarových perel různých velikostí, závěsky, hlavice bronzových jehlic aj.) jsou známy ze sídlišť i dílny za zpracování jantaru (např. Brno-Královo Pole, Kuřim, Prostějov) s nálezy suroviny, polotovarů, odpadu i nepodařených výrobků. V místech výskytu na baltském pobřeží byl ovšem jantar těžen již od neolitu, místa těžby byla i východisky velmi intenzivního obchodu s touto surovinou, a to zhruba od 2. poloviny 2. tisíciletí př. n. l.; cílovou stanicí tohoto obchodu byly Řecko a Itálie, kde byl jantar vysoce ceněn jako surovina s magickou mocí. V době laténské byl nepochybně intenzivní obchod s jantarem jedním z důvodů vzniku a rozkvětu především moravských oppid, která tvořila nejdůležitější střediska obchodu na trase Jantarové stezky v této oblasti. Např. na keltském oppidu Staré Hradisko byl výskyt jantaru tak masivní, že zde byl ve středověku dokonce těžen a prodáván jako kadidlo; to se promítlo v označení lokality jako \"”hora Kadidlná”\" v zemských deskách olomouckého kraje z roku 1519, či jako \"”Hradisco, ubi myrrha effoditur”\" (latinsky – Hradisko, kde je nacházena myrha) na slavné mapě Moravy J. A. Komenského z roku 1627. V polovině posledního století před začátkem letopočtu se však v jižním sousedství Moravy, kterou můžeme do té doby považovat za nejvýhodnější tranzitní území, mění politická situace. Dochází ke konfliktu Keltů s norickým královstvím, dácké Burebistovo království expandovalo snad až po řeku Moravu, do té doby byl intenzívní obchod s římským územím podvázán a posléze se dostal pod kontrolu Římanů; naddunajská keltská oppida tak pozbývala jednu ze svých nejdůležitějších funkcí. Je možné, že vedle dalších vlivů (tlak Germánů a Dáků na sousední území) to byl jeden z důvodů, proč Keltové Moravu opustili.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Jantar byl z místa těžby na polském baltském pobřeží přepravován po obchodní trase, která po překonání polského území prošla nynější Moravou, sledovala východní obvod alpského masivu a končila na severním pobřeží Adriatického moře. V západnějších oblastech pozdější keltské oikumeny je hojnost výskyt jantaru zpočátku spíše malá, zvětšuje se teprve později, počínaje 6. stoletím př. n. l., kdy patrně zásah východních stepních nomádů do Karpatské kotliny způsobil alespoň částečný přesun obchodní trasy směrem k západu. V době Římské říše vycházela hlavní větev Jantarové stezky ze severoitalské Aquileie, která byla střediskem obchodu s jantarem, podél východní strany Alp vedla k Dunaji, pokračovala patrně po levém břehu Moravy a dále Moravskou bránou (z Pustějova v tomto prostoru pochází zajímavý nález velkého kusu surového jantaru společně s řeckou mincí) do Slezska a na sever přes Kalisz a Toruň k Baltskému moři. Jiná větev zřejmě od Dunaje směřovala přes Devín u Bratislavy Povážím, přes Vlárský průsmyk se napojila na výše uvedenou trasu a pokračovala po ní dál přes Polsko až k dolní Visle a na baltské pobřeží. O intenzitě tohoto dálkového obchodu vypovídá nález u Vratislavi, kde byla objevena tři velká skladiště z pozdně laténské fáze przeworské kultury, obsahující přes 2900 kg jantarové suroviny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jantarová stezka nebo též jantarová cesta je označení prastaré obchodní trasy spojující sever Evropy (pobřeží Baltu) s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Jantar, jakožto důležitá komodita a vysoce ceněná surovina s magickou mocí, která dala komunikaci jméno, byl po této trase dopravován od Baltu na jih, do Itálie, Řecka a dále Egypta dlouho před naším letopočtem a po něm. Třebaže ze severu byl dovážen především jantar, předmětem obchodu byly i jiné suroviny jako med, kožešiny, snad i otroci; z jihu pak to byly luxusní výrobky středomořských dílen.", "tgt_summary": "The Amber Road was an ancient trade route for the transfer of amber from coastal areas of the North Sea and the Baltic Sea to the Mediterranean Sea. Prehistoric trade routes between Northern and Southern Europe were defined by the amber trade. As an important commodity, sometimes dubbed \"the gold of the north\", amber was transported from the North Sea and Baltic Sea coasts overland by way of the Vistula and Dnieper rivers to Italy, Greece, the Black Sea, Syria and Egypt over a period of thousands of years.", "id": 569705} {"src_title": "Tasemnice bezbranná", "tgt_title": "Taenia saginata", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Tělo tasemnice se skládá ze skolexu (hlavičky) a vlastního těla tvořeného přibližně 1000–2000 proglotid (články). Na skolexu jsou čtyři přísavky a oproti \"Taenia solium\" zde chybí rostellum s háčky. Dosahuje délky nejčastěji 3–5 metrů, maximálně 12 metrů. Jeden článek (proglotid) je 0,5 cm široký a 1–2 cm dlouhý. Proglotidy procházejí určitým vývojem, přičemž proglotidy lokalizované blíže skolexu jsou nezralé, naopak na konci těla tasemnice jsou již články plně zralé s vajíčky. Každý článek představuje samostatnou reprodukční jednotku, jež obsahuje samčí a samičí pohlavní orgány (hermafrodité). Zralý článek obsahuje asi 50 000 – 80 000 vajíček. Děloha \"T. saginata\" se rozštěpuje do 12 až 32 větví, což je jeden z hlavních diagnostických znaků pro odlišení od \"T. solium\". Podobně jako u ostatních tasemnic, \"T. saginata\" nemá vyvinuté střevo ani ústa, chybí tedy klasická trávicí soustava. Potravu přijímá povrchem těla přes tegument. Vajíčko měří 20–50 µm a obsahuje larvu zvanou onkosféra. Vajíčka všech zástupců rodu \"Taenia\" jsou morfologicky neodlišitelná. Larvální stádium, které se nachází v kosterní svalovině mezihostitele se označuje jako cysticerkus, nebo také boubel či uher. Morfologicky se jedná o oválný, měchýřkovitý útvar, transparentní až mléčné barvy, o velikosti 5–10 mm, vyplněný čirou tekutinou a obsahujicí jeden skolex. Po určitém období cysticerkus odumírá, vazivovatí a kalcifikuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Dospělé tasemnice žijí v tenkém střevě člověka. Zralé články s oplodněnými vajíčky se postupně oddělují od těla tasemnice a odcházejí samovolně nebo s faeces do vnějšího prostředí. Vajíčka se uvolňují z dělohy článku již ve střevě nebo až ve vnějším prostředí z uschlého článku. Mezihostitel (skot) se nakazí pozřením vajíček nebo celých článků. V duodenu mezihostitele se larva uvolní z obalu vajíčka a penetruje stěnou střevní do krevního oběhu (případně lymfatického), kterým jsou onkosféry rozneseny do všech orgánů, především do svaloviny. Ve svalové tkáni se z ní zhruba za 10 týdnů vyvine boubel (\"cysticercus bovis\"). \"Cysticercus\" je složen z jednoho skolexu invaginovaného do měchýřku. Definitivní hostitel (člověk) se nakazí pozřením tepelně neupraveného hovězího masa (např. tatarský biftek, krvavý steak) s boubelemi. Ve střevě definitivního hostitele se skolex přichytí a vyvine se v dospělého jedince. Dospělá tasemnice může bez použití léčby žít ve střevě člověka řadu let, pravděpodobně až 20–25 let. Celý vývojový cyklus a šíření parazita vždy úzce souvisí se zemědělským prostředím. Často jsou nakaženi právě pracovníci v zemědělství, kteří jsou následně zdrojem infekce pro skot. K přenosu dochází buď přímou fekální kontaminací krmiv a stájí skotu infikovanými jedinci, nebo nepřímou kontaminací pastvin a vody z lidských fekálií (např. hnojení, nedostatečné čištění odpadních vod). Vzhledem k obrovskému počtu vylučovaných vajíček produkovaných z jedné tasemnice, stačí jeden infikovaný člověk k zamoření celého chovu skotu.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze a příbuzné druhy.", "content": "Tasemnice bezbranná patří do významného rodu \"Taenia\", jež zahrnuje ještě další dvě tasemnice parazitujicí u člověka a to je \"T. asiatica\" a \"T. solium\". Dle posledních poznatků je \"T. saginata\" velmi blízká s druhem \"T. asiatica\", který se vyskytuje v jihovýchodní Asii. Původně se řadila \"T. asiatica\" jako poddruh \"T. saginata\", dnes se již považuje za samostatný sesterský druh. Zatímco \"T. saginata\" se vyskytuje po celém světě a její vývojový cyklus je vázán na přežvýkavé sudokopytníky, \"T. asiatica\" lze najít pouze v jižní a východní části Asie a mezihostitelem tohoto druhu je prase domácí či divoké, ale i další zvířecí druhy. Relativně více fylogeneticky vzdálená je tasemnice dlouhočlenná, jejíž mezihostitelem je opět prase. \"T. solium\" je však považována za nejnebezpečnější tasemnici pro člověka vůbec právě kvůli tomu, že způsobuje neurocysticerkózu člověka. Vztah člověka a těchto tří druhů tasemnic sahá daleko do minulosti, ještě do období prvních předků lidí v Africe. Je také důkazem toho, že předchůdci lidí na Africkém kontinentě se živili masem. Domestikace skotu a prasat před 10000 lety však způsobila rozšíření tasemnic \"Taenia\" spp. do všech částí světa. Vajíčka tasemnic \"Taenia\" spp. byly identifikovány ve stolici lidí v odobí neolitu. Není však zřejmé, zda se jednalo o tasemnici bezbrannou či dlouhočlennou.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky a vliv na zdraví hostitele.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U člověka.", "content": "Infekce tasemnicí bezbrannou probíhá nejčastěji bez příznaků nebo se může projevit bolestmi břicha, nevolností, slabostí, hubnutím, průjmem, zácpou či svěděním anu. Vzhledem k faktu, že tasemnice bezbranná nezpůsobuje cysticerkózu jako je tomu u příbuzné tasemnice dlouhočlenné, ani se nepřenáší mezi lidmi, nemá žádný významný vliv na veřejné zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "U skotu.", "content": "Infekce skotu larválními stadii tasemnice bezbranné, označované jako bovinní cysticerkóza nebo také uhřivost skotu, probíhá zpravidla subklinicky. Nicméně, globálně má uhřivost skotu velký ekonomický dopad na produkci skotu, právě kvůli konfiskaci masa na jatkách. Celosvětově mohou dosahovat ztráty v důsledku bovinní cysticerkózy až 2 miliard US dolarů ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Tasemnice bezbranná se vyskytuje po celém světě. Nejvyšší prevalence je v rozvojových zemích. Mezi oblasti s nejvyšší prevalencí u lidí patří oblasti Centrální a Východní Afriky, země jako je Etiopie, Demokratická republika Kongo a Keňa. Hyperendemická oblast je také v Kavkazském regionu a státech bývalého Sovětského svazu ve Střední Asii. Z Evropských států je taenióza nejvíce rozšířená v oblastech kolem Středozemního moře. Například v některých částech Srbska a Černé Hory byla hlášena až 65% prevalence u dětí. Na území ČR se výskyt taeniózy lidí i cysticerkózy skotu zhruba od 70. let 20. století stále snižuje. Zatímco v letech 1976–1985 záchyt uhřivosti v ČR nepřesahoval 2 %, v roce 2000 celorepublikový průměr uhřivosti skotu nebyl vyšší než 0,2 %. Za období 1983–1988 bylo v ČR nakaženo tasemnicí bezbrannou celkem 2 360 lidí, v letech 1992–1994 to bylo jen 315 případů. V roce 2011 bylo diagnostikováno v celé ČR 9 případů taeniózy lidí, v roce 2012 pouze 6 případů.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U lidí.", "content": "Na počátku vlastní diagnostiky se vychází z anamnestických údajů pacienta: např. nález článků ve stolici, nevolnost, průjem, pacient si je vědom konzumace tatarského bifteku, krvavého steaku atd. Mezi základní diagnostické metody patří výtěr z konečníku a koprologické metody, při nichž se detekuje přítomnost vajíček. Vajíčka tasemnice bezbranné, \"T. solium\" a \"T. asiatica\" jsou morfologicky neodlišitelná. V případě pozitivního nálezu vajíček \"Taenia\" spp. je nutno přistoupit k dalším metodám. Přesná druhová diagnostika taeniózy je nezbytná z důvodu vysoké nebezpečnosti \"T. solium\" (riziko neurocysticerkózy). V případě, že je k dispozici zralý proglotid uvolněný z pacienta, je možno rozlišit \"T. saginata\" a \"T. solium\" na základě počtu větví dělohy. V mnohých případech lze s jistotou určit o jaký druh se jedná. V případě, že počet větví se pohybuje mezi 11–16, je doporučováno potvrzení druhu tasemnice molekulárními (PCR, nebo PCR-RFLP) nebo enzymatickými metodami. Pro izolaci DNA a následnou PCR metodu lze použít vzorek trusu, proglotid či vajíčka. Mezi další používané metody patří Westernblot a ELISA. ELISA existuje ve třech typech: detekce antigenu ze séra, detekce specifických protilátek ze séra a detekce koproantigenu ze stolice.", "section_level": 2}, {"title": "Cysticerkóza u skotu.", "content": "Bovinní cysticerkóza se diagnostikuje nejčastěji až postmortálně na jatkách při veterinární prohlídce masa (Viz Kapitola Prevence). Při epidemiologickém screeningu u živých zvířat se používá ELISA. Podobně jako u lidí lze detekovat antigen či protilátky ze séra. Přestože se uvádí citlivost ELISA metod až 10× vyšší než při prohlídce na jatkách, senzitivita testu je nízká u slabých infekcí. Například sensitivita antigen-ELISA je až 100 % při 50 a více cysticercích v jatečném těle. Při nižším počtu cysticerků je však nižší než 50 %. Proto ELISA hraje větší roli spíš na úrovni chovů než při individuální diagnostice.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Lékem volby proti tasemnici bezbranné je praziquantel, dále se používá niklosamid. Přestože dle jedné studie může být i albendazol účinný při podání 400 mg po dobu 3 dnů, je doporučován spíše k terapii neurocysticerkózy. Světová zdravotnická organizace, jakož i další medicínská literatura, doporučují nejčastěji jednorázové podání praziquantelu v dávce 5–10 mg/kg. Pro potvrzení úspěšnosti léčby je nutné provést kontrolní vyšetření stolice po 1–3 měsících od aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Preventivní opatření před infekcí \"T. saginata\" u lidí spočívá především na veterinární prohlídce poráženého skotu, tepelné upravě hovězího masa či jeho mražením. Chovaný skot lze chránit před infekcí vajíčky tasemnice především důsledným čištěním odpadních vod a zamezením kontaminace pastvin, prostorů chovu a krmiv pro skot lidskými fekáliemi. Vakcína pro skot je ve vývoji.", "section_level": 1}, {"title": "U lidí.", "content": "Prohlídka jatečného skotu a masa v souvislosti s výskytem uhřivosti má relativně dlouhou historii. Již ze středověku jsou známé hygienické kodexy měst, kterými byl zakázán prodej uhřivého masa. Legislativně řešená prohlídka masa s ohledem na diagnostiku cysticerkózy skotu je známá např. v Německu od roku 1903. V současnosti se vyšetřování skotu na jatkách ve státech Evropské unie řídí dle Směrnice Rady 64/433/EEC o hygienických otázkách obchodu s čerstvým masem uvnitř Společenství, pozměněnou pozdější směrnicí 95/23/EC z 22. června 1995. S ohledem na cysticerkózu skotu je povinnost vyšetřit každý kus poráženého skotu starší 6 týdnů. Prohlídka mimo jiné zahrnuje naříznutí a vizuální posouzení vzhledu svaloviny jazyka, jícnu, hlubokých a povrchových žvýkacích svalů, bránice, srdce a osrdečníku. Právě tyto orgány jsou predilekční místa výskytu cysticerků \"T. saginata\" u skotu. Přesto je citlivost této metody některými autory odhadována jen na 10–50 %. Zejména při slabých infekcích proto může být cysticerkóza při veterinární prohlídce přehlídnuta. Dle nedávné studie, 6 přídatných řezů srdcem může citlivost vyšetření na jatkách zvýšit až dvojnásobně. V případě nálezu boubelí během veterinární prohlídky na jednom z predilekčních míst musí veterinář provést tzv. diagnostické řezy (naplátkování velkých svalových celků – plece, kýty, kotlety/roštěnce, krkovice/vysokého roštěnce. V případě slabé infekce (do 20 cysticerků v celém jatečném těle) jsou z lidské spotřeby vyloučeny napadené části (např. srdce, jazyk) a zbylé tkáně lze využít ke spotřebě po úpravě chladem. Úprava chladem představuje mražení veškerého masa po dobu minimálně 10 dní a při teplotě −20 °C. Při silnější infekci (nad 20 cysticerků) je celé jatečné tělo konfiskováno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tasemnice bezbranná (\"Taenia saginata\", 1782) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae. Definitivním hostitelem je člověk, mezihostitelem skot. Dospělí jedinci se lokalizují v tenkém střevě člověka, kde se živí tráveninou. Člověk se nakazí pozřením nedostatečně tepelně upraveného hovězího masa s boubelemi. Jedná se o zoonózu. Hlavním preventivním opatřením před nákazou člověka je krom tepelné úpravy masa také veterinární prohlídka poráženého skotu, při které se nařezávají svaly na predilekčních místech (žvýkací sval, sval jazyka) a sleduje se přítomnost boubelů. Lékem volby proti \"T.  saginata\" je praziquantel.", "tgt_summary": "Taenia saginata (synonym Taeniarhynchus saginatus), commonly known as the beef tapeworm, is a zoonotic tapeworm belonging to the order Cyclophyllidea and genus \"Taenia\". It is an intestinal parasite in humans causing taeniasis (a type of helminthiasis) and cysticercosis in cattle. Cattle are the intermediate hosts, where larval development occurs, while humans are definitive hosts harbouring the adult worms. It is found globally and most prevalently where cattle are raised and beef is consumed. It is relatively common in Africa, Europe, Southeast Asia, South Asia, and Latin America. Humans are generally infected as a result of eating raw or undercooked beef which contains the infective larvae, called cysticerci. As hermaphrodites, each body segment called proglottid has complete sets of both male and female reproductive systems. Thus, reproduction is by self-fertilisation. From humans, embryonated eggs, called oncospheres, are released with faeces and are transmitted to cattle through contaminated fodder. Oncospheres develop inside muscle, liver, and lungs of cattle into infective cysticerci. \"T. saginata\" has a strong resemblance to the other human tapeworms, such as \"Taenia asiatica\" and \"Taenia solium\", in structure and biology, except for few details. It is typically larger and longer, with more proglottids, more testes, and higher branching of the uteri. It also lacks an armed scolex unlike other \"Taenia\". Like the other tapeworms, it causes taeniasis inside the human intestine, but does not cause cysticercosis. Its infection is relatively harmless and clinically asymptomatic.", "id": 67749} {"src_title": "Vareniklin", "tgt_title": "Varenicline", "src_document": [{"title": "Použití a dávkování.", "content": "Vareniklin je určen pro léčbu závislosti na nikotinu. Vedle nikotinových náhražek (např. nikotinové náplasti) a bupropionové či nortriptylinové léčby (jedná se primárně o antidepresiva) je jedním z léčebných prostředků pro odvykání kouření a léčbu závislosti na tabáku. Vareniklin se užívá ve formě 0,5 mg a 1 mg tablet. Dávkování je různé od 0,5 mg do 2 mg denně v závislosti na postupu léčby. První tři dny se užívá pouze 0,5 mg denně, následně čtyři dny 2× denně a od druhého týdne pak 1 mg tablety dvakrát denně.", "section_level": 1}, {"title": "Délka léčby.", "content": "Celá léčba s vareniklinem by měla trvat minimálně 12 týdnů. Při předčasném skončení léčby hrozí riziko návratu ke kouření. Lékař může rozhodnout o prodloužení léčby na šest měsíců a postupném snižování dávky, zvláště pokud by se u pacienta objevovaly abstinenční příznaky spojené s odvykáním. Studie ukázaly, že šance na dlouhodobou abstinenci je po 12týdenní léčbě zhruba čtyřnásobně vyšší oproti odvykání kouření bez farmakoterapie.", "section_level": 1}, {"title": "Účinek vareniklinu.", "content": "Vareniklin je nový, vysoce selektivní parciální agonista nikotin-acetylcholinových receptorů α4β2. Brání nikotinu navázat se na nikotinové receptory α4β2 a zároveň vyvolá uvolnění určitého množství dopaminu. Vareniklin se řadí mezi parciální agonisty, poskytuje dopaminovou stimulaci a snižuje tím abstinenční příznaky nedostatku nikotinu v těle. Hladina dopaminu, který vylučuje, je nižší než množství dopaminu vylučovaného následkem přísunu nikotinu z cigarety. Přesto je dostatečná, aby odvykajícímu kuřákovi pomáhala lépe zvládat abstinenční příznaky. Antagonistický vliv vareniklinu způsobuje blokaci příjemných pocitů po vykouření cigarety, které jsou způsobeny právě vylučováním návykového množství dopaminu. Cigareta kuřákovi mnohem méně chutná a antagonistický vliv je tak prevencí případného relapsu.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Vareniklin se s vysokou afinitou a selektivitou váže na acetylcholin-nikotinové receptory α4β2. Účinnost vareniklinu při odvykání kouření spočívá především v jeho agonistické aktivitě na α4β2 nikotinových receptorech, přičemž zároveň svojí antagonistickou aktivitou brání nikotinu, aby se na receptory navázal. Elektrofyziologické studie in vitro a neurochemické studie in vivo prokázaly, že vareniklin se váže na α4β2 nikotinové receptory v mozku a stimuluje je k aktivitě, která při kouření vzniká působením nikotinu. Intenzita této aktivity je ovšem mnohem nižší než při stimulaci nikotinem. Vareniklin také blokuje schopnost nikotinu aktivovat receptory α4β2 a stimulovat mesolimbický dopaminergní systém, což je mechanismus umocňující návyk a pocit odměny po vykouření cigarety. Vareniklin je vysoce selektivní a váže se silněji na α4β2 receptory než na běžné nikotinové receptory nebo jiné mozkové nenikotinové receptory či transportéry.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší účinky léčby vareniklinem.", "content": "Vzhledem k tomu, že odvykání kouření bývá samo o sobě spojováno s nepříznivými abstinenčními příznaky, nelze během studií plně odhalit, které vedlejší příznaky způsobuje pouze nedostatek nikotinu a které farmakoterapie. Léčba vareniklinem se ovšem soustřeďuje a podporuje právě omezení abstinenčních příznaků vzniklých nedostatkem nikotinu. Vareniklin má výskyt závažnějších nežádoucích účinků. Část z nežádoucích účinků, jako nausea, podrážděnost, nespavost nebo bolest hlavy se projevuje především během prvního týdne léčby, posléze většina z nich sama odezní. Nevolnosti se daří většinou předejít zapitím tablety dostatečným množstvím vody (cca 2 dcl). Hmotnostní přírůstek zaznamenaný ve 12 týdenních studiích byl maximálně 3 kg, tedy podobně jako u placeba. Nedoporučuje se podávání během těhotenství, protože dosavadní studie zatím dostatečně neprokázaly potenciální riziko pro člověka. Vareniklin může mít také v některých případech střední vliv na schopnost řídit a obsluhovat stroje. Pacientům se proto doporučuje, aby na začátku léčby neřídili a neovládali náročné stroje, dokud si neověří, zda přípravek neovlivňuje jejich schopnost tyto činnosti vykonávat. Závažné vedlejší účinky, pozorované v USA, uváděné výrobcem v příbalové informaci a SÚKL zahrnují například myšlenky na sebevraždu, deprese, zažívací problémy různého typu. Lék má známé interakce s jinými léky. Jsou to Theofylin, Warfarin, Inzulin a Cimetidin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vareniklin (prodávaný pod obchodním názvem Champix v Evropě a Kanadě, nebo Chantix v USA) je lékem na předpis určeným k léčbě závislosti na nikotinu při odvykání kouření. Vareniklin je zároveň prvním lékem bez obsahu nikotinu, který byl účelně vyvinut pro odvykání kouření. Tento lék je prvním parciálním agonistou nikotinových receptorů. Odvykání kouření s tímto přípravkem přináší čtyřnásobně vyšší šanci na úspěch oproti odvykání bez farmakoterapie a je v současné době nejúspěšnějším způsobem léčby závislosti na nikotinu. Agonistická aktivita vareniklinu zmírňuje abstinenční příznaky nedostatku nikotinu a jeho antagonistická funkce snižuje pocit uspokojení z kouření a tím kuřákovu vazbu na cigaretu. Vareniklin je k dostání již od března 2007 pod názvem Champix i v České republice. Výrobcem je farmaceutická společnost Pfizer.", "tgt_summary": "Varenicline (trade name Chantix and Champix) is a prescription medication used to treat nicotine addiction. It both reduces craving for and decreases the pleasurable effects of cigarettes and other tobacco products. It is a high-affinity partial agonist for the α4β2 nicotinic acetylcholine receptor subtype (nACh) that leads to the release of dopamine in the nucleus accumbens when activated, and therefore, has the capacity to reduce the feelings of craving and withdrawal caused by smoking cessation. In this respect it is similar to cytisine and different from the nicotinic antagonist bupropion and nicotine replacement therapies (NRTs) like nicotine patches and nicotine gum. It is estimated that varenicline successfully helps one of every 11 people who smoke remain abstinent from tobacco at six months.", "id": 1555557} {"src_title": "Fasetová klasifikace", "tgt_title": "Faceted classification", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Název \"f. klasifikace\" pochází z nepříliš zdařilého anglického překladu \"faceted classification\", vhodnější překlad by byl \"multiaspektová kategorizace\". Je to kategorizačný systém organizující pojmy do více kategorií (tříd) z různých aspektů (hledisek, faset) a syntetizující zápis pojmu kombinací názvů těchto kategorií. Jedná se o analyticko-syntetický kategorizačný systém, který umožňuje zatřídění komplexních pojmů. Při obsahové analýze pojmu se definují jednotlivé aspekty (témata, hlediska) a jejich podstatné charakteristiky. Faseta je generická hierarchie kategorií (pojmů, tříd). Pojmy jsou definovány prostřednictvím nejbližšího nadřazeného pojmu a druhových specifik (vlastností a vztahů). Na nejvyšší úrovni jsou definovány axiomaticky. Použití více faset umožňuje víceaspektové členění. Příkladem běžně používaných aspektů obecného účelu jsou například \"čas\", \"místo\" a \"forma\". Dvojtečkové třídění navržené Shiyali Ramamritou Ranganathanem je příkladem \"f. klasifikace\" použité pro potřeby knihoven. Zřejmě nejvýznamnější příklad vyžití \"f. klasifikace\" je fasetová navigace webovými stránkami (např. VuFind), který umožňuje uživateli postupovat v hierarchii kategorií od vyšší do nižší a zároveň při tom volit pořadí aspektů kterými prochází nižší podkategorie.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pro organizaci informací se využívají dva základní přístupy ke kategorizaci: redukcionistické enumerativní a multiaspektové. Enumerativní kategorizace obsahuje vyčerpávající soubor záznamů pro všechny pojmy. Multiaspektová \"f. klasifikace\" používá soubor sémanticky soudržných aspektů (hledisek), které jsou kombinovány podle potřeby tak, aby se vytvořil komplexní pojem. Tímto způsobem \"f. klasifikace\" není omezena na již definované pojmy. To dělá \"f. klasifikaci\" nejen flexibilní, ale umožňuje také komplexněji zatřídit entity. Aspekty jsou stanoveny tak, aby reprezentovali „jasně definované, vzájemně se vylučující a kolektivně vyčerpávající aspekty pojmu. Předpokladem je, že jakákoliv entita nebo třída může být analyzována podle jednotlivých témat (tj. hledisek, vlastností nebo charakteristik).“ Existuje jen málo čistě \"f. klasifikací.\" Prvním z nich je dvojtečkové třídění obecné kategorizace znalostí pro knihovny S. R. Ranganathana. Některé další \"f. klasifikace\" jsou specifické pro speciální témata, jako je Slovník umění a architektury a \"f. klasifikace\" témat bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které vytvořil D. J. Foskett pro Mezinárodní organizaci práce. Většina knihovnických systémů kombinuje enumerativní a multiaspektové kategorizační přístupy. Deweyův desetinný systém, systém Knihovny Kongresu, a Mezinárodní desetinné třídění, všechny jmenované používají enumerativní kategorizačný systém a v některých místech zavádějí více aspektů. Povolené aspekty se různí podle oblasti předmětu. Tyto aspekty se zaznamenávají jako tabulky, které představují opakující se typy dělení v rámci oblasti předmětu. Obecné aspekty mohou být použity všude tam kde je to vhodné, jako např. geografické členění tématu. Ostatní tabulky aspektů se vztahují pouze na konkrétní oblasti. Aspekty tak lze kombinovat, aby vznikl komplexní odkaz na pojem. \"F. klasifikace\" vykazuje mnoho stejných problémů jako ostatní kategorizace založené na hierarchii. Některé pojmy by mohly patřit do více než jednoho hlediska, takže jejich umístění v kategorii se může zdát být pro libovolné. To také smeřuje ke komplexnímu záznamu, protože každý aspekt musí být rozlišitelný jako záznam.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledávání.", "content": "Vyhledávání v systémech s \"f. klasifikací\" umožňuje uživateli procházet informace po více cestách odpovídající různým hlediskám uspořádání. To kontrastuje s taxonomiemi, ve kterém hierarchie kategorií jsou pevná a neměnná. Je také možné použít různé aspekty k filtrování vyhledávání a tím dosáhnout snadnější nalezení požadovaných výsledků.", "section_level": 1}], "src_summary": "nebo-li multiaspektová kategorizace je multiplikativní (vícenásobný) způsob kategorizace (zatřídění), tzn. že umožňuje zatřídění entity (objektu) do více kategorií (tříd). Tento systém je v protikladu s taxonomiemi, které jsou redukcionistické (entita nemůže patřit víc než jedné třídě), enumerativní (vyčerpávající výčet) a rigidní (pevné a neměnné). Fasetový přístup k organizaci znalostí se mezi odborníky diskutoval v průběhu celého 20. století. V praxi se ale fasetový princip jevil dlouho jako implementačně problematický - pro lineární fyzické uspořádání např. knih na regále a pro vizualizaci takto koncipovaného systému organizace znalostí byl těžko použitelný. V současném virtuálním síťovém prostředí webu jsou však vytvořeny technologické podmínky pro využití jeho předností.", "tgt_summary": "A faceted classification is a classification scheme used in organizing knowledge into a systematic order. A faceted classification uses semantic categories, either general or subject-specific, that are combined to create the full classification entry. Many library classification systems use a combination of a fixed, enumerative taxonomy of concepts with subordinate facets that further refine the topic.", "id": 470846} {"src_title": "Pjotr Leonidovič Kapica", "tgt_title": "Pyotr Kapitsa", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Pjotr Leonidovič Kapica se narodil 8. července 1894 v Kronštadtu v besarabsko-volyňské rodině vojenského inženýra Leonida Petroviče Kapici (moldavsky \"Leonid Petrovici Capiţa\") a jeho ženy Olgy Jeronimovny Kapici z ukrajinské urozené rodiny Stěbnických (ukrajinsky \"Стебницькі\"). Vedle ruštiny Kapicova rodina ovládala i rumunštinu.. V roce 1918 absolvoval Petrohradskou vysokou školu polytechnickou. Již na studiích si jeho nadání všiml známý fyzik A. F. Ioffe, který jej podporoval v začátcích profesionální kariéry. Po studiích tady pracoval do roku 1921 na katedře elektromechaniky. Ve své první práci navrhl nový způsob přípravy tzv. Wollastonových drátů – velice tenkých zlatých nebo platinových drátků (o průměru menším než 1 μm). Tyto dráty se získávají tažením drátů ve stříbrném obalu. Kapica navrhl elektrolytické rozpouštění stříbra, aby zmenšil nebezpečí přetržení vlasového drátku. V další své práci popsal Kapica originální konstrukci rentgenového spektrometru. Byl jím upraven tak, že se intenzita rentgenových paprsků odražených od krystalu mnohonásobně zvýšila. Třetí práce se týkala metody určení magnetického momentu atomu. Spolu s N. N. Semjonovem navrhl metodu založenou na interakci magnetického momentu atomu s nehomogenním magnetickým polem. Stejnou metodu použili pro měření magnetického momentu Otto Stern a Walther Gerlach při měření magnetického momentu protonu.", "section_level": 2}, {"title": "Práce v Cambridge.", "content": "Na přímluvu Ioffeho mohl Kapica v roce 1921 vycestovat do Velké Británie, kde získal místo v Cavendishově laboratoří v Cambridge. Jejím ředitelem byl v té době Ernest Rutherford. V říjnu 1922 založil svůj cambridgeský seminář (tzv. Kapicův klub) o problematice magnetických polí.V roce 1923 ho napadlo umístit Wilsonovu komoru do silného magnetického pole a pozoroval zakřivení dráhy částic alfa. V červnu 1923 obhájil doktorskou dizertační práci na toto téma. Začátkem roku 1925 byl jmenován zástupcem ředitele Cavendishovy laboratoře pro výzkum v oblasti magnetizmu. Pro tyto výzkumy potřeboval extrémně silné magnetické pole. To ho v roce 1924 přivedlo ke konstrukci solenoidu, ve kterém se mu podařilo s pomocí přechodového jevu (prudkým zabrzděním rotoru dynama) na dobu asi 10 ms vytvořit magnetické pole o intenzitě 32 T. Díky velmi krátkému proudovému pulsu v solenoidu nedocházelo k jeho kritickému přehřátí a zničení. V roce 1925 se stal Kapica členem Trinity College a v roce 1929 byl zvolen za člena Královské společnosti a členem-korespondentem Akademie věd SSSR. Jedním z jeho objevů při výzkumu fyzikálních vlastností látek v silných magnetických polích je zákon lineární změny magnetického a elektrického odporu různých kovů. Tento tzv. Kapicův zákon, objevený v roce 1928, byl mikroskopicky hlouběji zdůvodněn až po třiceti letech, kdy byla stanovena topologická struktura Fermiho ploch v kovech. Při vložení monokrystalů vizmutu do silného magnetického pole poprvé pozoroval tzv. anomální magnetostrikci – vizmut se při použití magnetického pole ve směru tzv. trigonální osy prodlužuje, zatímco je-li pole k této ose kolmé, vizmut se zkracuje. V letech 1933–34 byl Kapica ředitelem pro něj zřízené Mondovy laboratoře (The Royal Society Mond Laboratory) kterou prosadil E. Rutherford. Zde pokračoval ve výzkumu vlivu silného magnetického pole na látky a též se zabýval fyzikou nízkých teplot. Navrhl originální metodu zkapalňování helia – helium se ochlazovalo konáním práce ve speciálním expanzním stroji – detanderu.", "section_level": 2}, {"title": "Práce v Sovětském svazu.", "content": "V roce 1934 byl na přednáškovém pobytu v Sovětském svazu. Jeho pas byl však zadržen a nebylo mu dovoleno opustit zemi. Díky jeho vlivným zahraničním kontaktům (a zejména pomoci Rutherforda) mu bylo posléze nabídnuto, aby vytvořil Institut fyzikálních problémů při Sovětské akademii věd – s vybavením zakoupeným sovětskou vládou z Mondovy laboratoře v Cambridge. Kapicovi pak již nebylo povoleno vrátit se do Anglie, ani cestovat do zahraničí. V Sovětském svazu se dále Kapica zabýval tématy, které ho zaměstnávaly v Cambridge. Z ústavu vytvořil špičkové fyzikální pracoviště na světové úrovni. Při experimentech s tekutým heliem objevil v roce 1937 jeho supratekutost. To vedlo ve svém důsledku ke vzniku nového fyzikálního oboru – kvantové fyziky kondenzovaného stavu. K rozpracování teorie supratekutosti brzy nato významně přispěl Lev Davidovič Landau, jehož propuštění z vězení krátce předtím zdůvodňoval Kapica právě jeho schopnostmi pro tento naléhavý úkol. V letech 1939–1945 byl Kapica profesorem na moskevské univerzitě. Od r. 1939 byl řádným členem Akademie věd SSSR. V roce 1941 při experimentálním studiu tepelné výměny v kapalném heliu zjistil, že při přestupu tepla z pevné látky do kapalného helia se objeví na rozhraní konečný rozdíl teploty. Tento jev byl nazván Kapicův skok. V roce 1946 se odmítl Kapica zúčastnit vývoje sovětské atomové bomby, a proto byl odvolán z funkce ředitele Ústavu fyzikálních problémů a zbaven možnosti zde pracovat. Na své chatě si proto zařídil malou laboratoř a pokračoval ve vědecké práci. Zpočátku se věnoval mechanice a hydrodynamice, ale koncem 40. let se začal zabývat konstrukcí výkonných vysokofrekvenčních generátorů. Podle svých výpočtů zkonstruoval vysokofrekvenční generátory planotron a nigitron. Během výzkumu vlivu vysokofrekvenčního elektromagnetického pole na látky přišel na myšlenku použít ho k ohřevu plazmatu. Při umístění baňky s plynným heliem do vysokofrekvenčního pole vznikl totiž v baňce jasně svítící výboj a baňka se roztavila. V lednu 1955 (dva roky po Stalinově smrti) se mohl Kapica vrátit na místo ředitele Institutu fyzikálních problémů, kterým pak byl až do své smrti. Pokračoval ve výzkumech v oblasti elektroniky velkých výkonů a fyziky plazmatu. K nigitronu připojil komoru, která představovala vysokofrekvenční rezonátor a plnil ji různými plyny (heliem, vodíkem, deuteriem). Uprostřed komory vznikl šňůrový plazmový výboj o teplotě asi 1 milion K. Pokoušel se tak způsobit řízenou termonukleární fúzi. Na téma termonukleární fúze pak publikoval řadu vědeckých článků. Pjotr Leonidovič Kapica zemřel 8. dubna 1984 v Moskvě ve věku 90 let.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kapica se po smrti své první ženy a dvou synů během chřipkové epidemie krátce po 1. světové válce v roce 1927 znovu oženil s Annou Alexejevnou Krylovovou, dcerou významného matematika Alexeje Nikolajeviče Krylova, a měl dva syny. Byl známý svým odvážným občanským postojem. V roce 1938 pomohl riskantní intervencí zachránit několik svých kolegů před smrtí ve stalinských věznicích (L. D. Landau, V. A. Fock), nebál se korespondenčně polemizovat s nejvyššími vládnoucími místy včetně Stalina. V seznamu jeho korespondence bylo nalezeno přes 300 položek, z toho 50 samotnému Stalinovi. Odmítl spolupracovat na vývoji atomové bomby, na vlastní žádost byl uvolněn z členství ve výboru pro využití atomové energie. Byl členem mírových iniciativ (např. Pugwashského hnutí) a podporoval čisté životní prostředí. V r. 1973 odmítl (jako jediný) podepsat dopis členů Akademie věd SSSR odsuzující občanské postoje a aktivity A.Sacharova.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pjotr Leonidovič Kapica ( – 8. dubna 1984) byl sovětský experimentální fyzik, zabývající se fyzikou nízkých teplot (kryogeniky) a jevů probíhajících v plazmatu. Přispěl též k rozvoji fyziky silných magnetických polí, kvantové fyziky kondenzovaného stavu a elektroniky. Za zásadní vynálezy a objevy v oblasti fyziky nízkých teplot byl v roce 1978 odměněn Nobelovou cenou. Spolu s ním obdrželi Nobelovu cenu Arno Allan Penzias a Robert Woodrow Wilson (za objev reliktního mikrovlnného záření).", "tgt_summary": "Pyotr Leonidovich Kapitsa or Peter Kapitza (Russian: Пётр Леонидович Капица, Romanian: Petre Capiţa ( – 8 April 1984) was a leading Soviet physicist and Nobel laureate, best known for his work in low-temperature physics.", "id": 1302719} {"src_title": "Maxmilián Josef Bavorský", "tgt_title": "Duke Maximilian Joseph in Bavaria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Šlo o syna bavorského vévody Pia Augusta a jeho ženy Amálie Luisy, princezny a vévodkyně z Arenbergu.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jeho výchovy se finančně ujal bavorský král Maxmilián I. Josef. V roce 1817 nastoupil Max do mnichovského Královského výchovného ústavu pro studující, kde se v něm probudil velký zájem o literaturu – sám se začal v průběhu studia věnovat literární činnosti. Od roku 1825 navštěvoval přednášky na univerzitě v Landshutu a v Mnichově. V té době se stal Max také majitelem 9. řadového pěšího pluku. V roce 1828 se oženil se sestřenicí svého otce Ludovikou Vilemínou, dcerou krále Maxmiliána I. Josefa. Tento sňatek byl dohodnut již v době, kdy byli budoucí novomanželé ještě dětmi. Max a Ludovika Vilemína spolu nakonec měli devět dětí, z nichž do historie nejvýrazněji zasáhla jejich dcera Alžběta, manželka císaře Františka Josefa I. Jejich manželství bylo ale po celou dobu nešťastné. Max měl řadu milenek a nebyl vůbec rodinný typ. Svým nemanželským dětem často věnoval větší pozornost než dětem manželským. Navíc z tehdejšího hlediska byl podivín – etiketa mu moc neříkala, rád se oblékal do lidového kroje a udržoval styk s prostými lidmi a měšťany, což mu jeho příbuzní nemohli odpustit. Ve svém oblíbeném paláci v Possenhofenu kolem sebe shromažďoval umělce a vědce, sám psal pod pseudonymem \"Phantasus\" básně, novely a dramata. Byl považován za veselého kumpána – rád dobře jedl a pil a na hostinách pro přátele nešetřil. Založil „stolní společnost“, jejíž smysl spočíval v tom, že v roli krále Artuše předsedal svým čtrnácti přátelům a vzájemně soutěžili v tom, kdo víc sní a vypije, případně kdo uloví víc zvěře na honu. V roce 1845 vstoupil do společnosti \"Stará Anglie,\" která měla za úkol pečovat o družnost a humor. Byl také velkým znalcem a podporovatelem bavorské lidové hudby a údajně velmi dobře hrál na citeru. Právě jeho družnost a nenucené užívání radovánek stálo v cestě spokojenému manželství – jeho žena uvažovala vždy spíše prakticky a střízlivě. V červnu roku 1888 ho postihl první záchvat mrtvice. Na následky dalšího záchvatu zemřel 15. listopadu 1888.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "V roce 1828 se oženil s nejmladší dcerou bavorského krále Maxmiliána I. Josefa, Ludovikou a měl s ní devět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxmilián Josef (\"Maximilian Herzog in Bayern\", též \"Maxmilián Josef Bavorský\") (4. prosince 1808, Bamberk – 15. listopadu 1888, Mnichov) byl bavorský vévoda z vedlejší falcké rodové linie Wittelsbachů z Birkenfeldu-Zweibrückenu, jehož titul formálně zněl vévoda v Bavorsku (nikoli tedy vévoda Bavorský „\"von Bayern\"“, ale „\"in Bayern\"“). Od roku 1845 užívali členové této větve oslovení „\"královské Výsosti\"“. Otec císařovny Alžběty, zvané Sisi.", "tgt_summary": "Duke Maximilian Joseph in Bavaria (4 December 1808 – 15 November 1888), known informally as Max in Bayern, was a member of a junior branch of the House of Wittelsbach and a promoter of Bavarian folk-music. He is most famous today as the father of Empress Elisabeth of Austria (\"Sisi\") and great-grandfather of King Leopold III of Belgium.", "id": 1226336} {"src_title": "Antonov An-124", "tgt_title": "Antonov An-124 Ruslan", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Roku 1966 Sověti rozhodli o vývoji letounu s parametry podobnými americkému Lockheed C-5 Galaxy (nosnost 122 tun). Vývojem byla pověřena konstrukční kancelář Antonov se sídlem v Kyjevě. Ta rozpracovala projekt čtyřmotorového letounu An-124 a šestimotorového An-126, přičemž roku 1972 byl upřednostněn ten první. Stavba prototypu však musela být odložena, než pokročí vývoj potřebných technologií. Práce na prototypu byly zahájeny roku 1979. První prototyp poprvé vzlétl 24. prosince 1982 v Kyjevě. Posádku tvořilo osm osob, přičemž pilotoval zkušební pilot V. Těrskij. Do zkoušek se postupně zapojily celkem tři prototypy. Na tovární zkoušky v letech 1986–1989 navázaly zkoušky státní. Do služby byl vojenský transportní letoun An-124 přijat v lednu 1986. Západní veřejnosti byl letoun poprvé představen roku 1985 na Pařížském aerosalonu. Tehdy byl na zemi vystaven druhý prototyp (CCCP-82002). Za letu byl veřejnosti předveden na stejném aerosalonu roku 1987. Na začátku roku 1986 byla zahájena sériová výroba, která byla rozdělena do dvou závodů: Aviastar-SP v Uljanovsku a výrobní závod společnosti Antonov v Gostomelu u Kyjeva. V roce 1992 proběhla certifikace civilní verze An-124-100. Sériová výroba byla zastavena roku 2004. Aviastar-SP do roku 2003 vyrobil 20 letadel a výrobní závod Antonov do roku 2004 vyrobil dalších 36 letounů. V září 2004 vlády Ruska a Ukrajiny oznámily plány na obnovenou výrobu modernizované veze An-124-100M. Do roku 2020 měly obě továrny společně dodat až 80 letounů. Dne 25. dubna 2007 byla Mezistátním leteckým výborem certifikována modernizovaná verze letounu, označená An-124-150. Verze vznikla s rusko-ukrajinské spolupráci na základě požadavků společností Antonov Airlines a Voga-Dnepr. Letouny jsou vybaveny tzv. skleněným kokpitem a moderní avionikou, umožňující zmenšení jejich posádky z šesti na čtyři osoby. Dále mají na vybraných místech zesílený drak a inovované pohonné jednotky D-18T 4. série. Modernizovaný letoun přepraví 150 tun nákladu na vzdálenost 5000 km, což je o 30 tun více, než jeho starší verze. Snadnější je také jeho údržba. Roku 2008 Antonov a jeho ruský partner United Aircraft Corporation (UAC) oznámily záměr obnovení výroby An-124. Důvodem byl silný a rostoucí zájem o jím nabízené přepravní schopnosti. Dohodu o obnově výroby letounu roku 2008 podepsaly také vlády Ruska a Ukrajiny. UAC později spolupráci zrušil, ale později přípravy znovu obnovil, údajně na rozkaz prezidenta Medveděva. Přípravy znovu přerušila anexe Krymu Ruskou federací v roce 2014, po které ruští dodavatelé s Antonovem (součást ukrajinského koncernu Ukroboronprom) přerušili spolupráci. Společnost Antonov plánuje samostatnou výrobu letounu, pro kterou musí nahradit původně ruské díly. Naopak Rusko údajně plánuje An-124 nahradit nově vyvinutým domácím letounem Il-106.", "section_level": 1}, {"title": "An-124 a NATO.", "content": "Od 23. března 2006 jsou letouny An-124 společností Antonov Airlines a Volga-Dnepr pronajímány v rámci programu Severoatlantické aliance (NATO) pro strategickou přepravu SALIS (\"Strategic Airlift Interim Solution\"). Šest těchto letadel, podle nových zdrojů deset letadel, má základnu na letišti Lipsko/Halle (\"Flughafen Leipzig/Halle\") v Německu. Doposud nebylo možno tyto letouny nahradit, např. stroji typu Airbus A400M. Letadla využívala hlavně Bundeswehr, např. pro dopravu vojáků do Afghánistánu a zpět nebo pro pomoc Kurdům. Využívají je také Kanada, Česko a další členské státy NATO.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "An-124 je hornokřídlý čtyřmotorový letoun s klasickými ocasními plochami. Křídlo má superkritický profil. Má mnohokolový podvozek příďového typu, který mu umožňuje operace i z méně kvalitních vzletových a přistávacích ploch. Trup je hermetizovaný. Ve své přední části je rozdělený na dvě paluby. Na horní palubě je umístěn zejména kokpit a prostory posádky. Spodní paluba slouží pro uložení nákladu. Manipulaci s nákladem usnadňuje příďová a záďová nakládací rampa. Vnitřní manipulační systém umožňuje nakládku bez potřeby dalšího pozemního vybavení. V konstrukci letounu jsou široce uplatněny kompozitní materiály, což proti hliníku snížilo hmotnost o více než šest tun. Nákladní prostor má délku 36,5 m, šířku 6,4 m a výšku 4,4 m, objem převyšuje 1000 m³, nosnost 120 tun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonov An-124 Ruslan (v kódu NATO: \"Condor\") je strategický transportní letoun vyvinutý v 70.–80. letech 20.století společností Antonov. Jeho primárním odběratelem bylo sovětské letectvo, přičemž po skončení studené války vznikla rovněž civilní varianta letounu. An-124 jsou velmi žádané pro strategickou přepravu velkých nákladů. S letounem bylo ustanoveno 21 světových rekordů (mimo jiné v nosnosti – 171 219 kg do výšky 10 750 m, vzdálenost 21 180,92 km na uzavřené trati). Do příchodu stroje Boeing 747-8F byl An-124 po 30 let největším sériově vyráběným nákladním letadlem. Zároveň byl druhým největším letadlem ve službě, neboť větší An-225 (mimochodem z velké části založený na An-124) byl vyroben v jediném exempláři.", "tgt_summary": "The Antonov An-124 Ruslan (; NATO reporting name: Condor) is a strategic airlift quadjet. It was designed in the 1980s by the Antonov design bureau in the Ukrainian SSR, then part of the Soviet Union (USSR). Until the Boeing 747-8F, the An-124 was, for thirty years, the world's heaviest gross weight production cargo airplane and second heaviest operating cargo aircraft, behind the one-off Antonov An-225 Mriya (a greatly enlarged design based on the An-124). The An-124 remains the largest military transport aircraft in current service. The lead designer of the An-124 (and the An-225) was Viktor Tolmachev. During development it was known as \"Izdeliye 400\" (\"Product #400\") in house, and \"An-40\" in the West. First flown in 1982, civil certification was issued on 30 December 1992. In July 2013, 26 An-124s were in commercial service with 10 on order. In August 2014, it was reported that plans to resume joint production of the Antonov An-124 had been shelved due to the ongoing political tensions between Russia and Ukraine. The sole remaining production facility is Russia's Aviastar-SP in Ulyanovsk. The various operators of the An-124 are in discussions with respect to the continuing airworthiness certification of the individual An-124 planes. The original designer of the An-124 is responsible for managing the certification process for its own products, but the Russia-Ukraine conflicts are making this process difficult to manage.", "id": 1981786} {"src_title": "Klasický mor prasat", "tgt_title": "Classical swine fever", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "Původcem je RNA virus rodu Pestivirus z čeledi Flaviviridae. Virus měří 40 nm, je antigenně jednotný a je velmi podobný příbuznému pestiviru způsobující slizniční chorobu skotu.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologie.", "content": "K viru jsou vnímavé všechny kategorie prasat bez rozdílu věku, přičemž mladá prasata a divoká prasata jsou vnímavější. Zdrojem viru je nemocné zvíře (často divoké prase), veškeré jatečné produkty ze zpracovaní nakažených prasat, včetně zmraženého vepřového masa. Virus je vylučován u prasat všemi sekrety a exkrety do vnějšího prostředí, kde je virus velmi odolný, pokud se nachází v biologické materiálu. Virus se přenáší často pomocí vektorů, jimiž jsou potkani, člověk, ptáci nebo krev sající členovci. Virus proniká též přes placentu, dochází tak přenosu z matky na plod. Při šíření moru prasat na velké vzdálenosti hraje klíčovou roli člověk. Maso v podobě salámů (např. čabajky) dovezené ze zahraničí a zkrmené prasatům (jako zbytky) bývá mnohdy příčinou zavlečení nákazy a vzniku epizootie .", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "V ČR je národní referenční laboratoř pro klasický mor prasat na Státním veterinárním ústavu v Jihlavě, kam se zasílají vzorky na vyšetření (konkrétně celé prase do hmotnosti 50 kg nebo vzorek z mandlí, plicní mízní uzliny, sleziny, ledviny, mozku a kosti). Metody diagnostiky:", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Terapie se neprovádí (vyhlášení ohniska a utracení všech zvířat v ohnisku, viz níže). Ve všech zemích EU a většině dalších zemích je očkování zakázáno. Prevence spočívá v ochraně státu před zavlečením a důsledných hygienických opatřeních v chovech prasat. Při výskytu moru prasat se označí pozitivní chov jako ohnisko nákazy, vymezí se 3 km ochranné pásmo (obvykle území celé obce) a pásmo surviellence (10 km) . Všechna zvířata v zasaženém chovu se musí utratit, ve vymezených pásmech platí daná pravidla dle zákona 166/1999 Sb.a příslušných vyhlášek. Při výskytu moru u divokých prasat se vymezuje tzv. pásmo zamoření (katastr obce, kde byl pozitivní jedinec odloven či nalezen uhynulý) a pásmo ochranné (dle migrační vzdálenosti divokých prasat: 30–40 km).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasický mor prasat (též mor prasat) je vysoce nakažlivé virové onemocnění prasat (domácích i divokých) s vysokou morbiditou i mortalitou. Onemocnění se manifestuje horečkou, hemoragickou diatézou, postižením centrálního nervového systému, potraty, či atypickou formou bez příznaků.", "tgt_summary": "Classical swine fever (CSF) or hog cholera (also sometimes called pig plague based on the German word ) is a highly contagious disease of swine (Old World and New World pigs). It is mentioned as a potential bioweapon.", "id": 2022323} {"src_title": "Germaine Tailleferre", "tgt_title": "Germaine Tailleferre", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako \"Marcelle Taillefesse\" v Saint Maur Des Fossés v Île-de-France. Protože ji její otec odmítl podporovat ve studiu hudby, změnila si v mládí jméno na \"Tailleferre\". Na klavír se zpočátku učila hrát doma se svou matkou (v té době již komponovala své první krátké skladby) a ve studiu pokračovala na pařížské konzervatoři, kde se setkala s Louisem Dureyem, Francisem Poulencem, Dariem Milhaudem, Georgem Auricem a Arthurem Honeggerem. Na konzervatoři zvítězila v několika soutěžích a napsala 18 krátkých skladeb \"Petit livre de harpe de Madame Tardieu\" pro Carolinu Tardieuovou, asistující profesorku hry na harfu. Stala se členkou Pařížské šestky, jejíž členové vydali společné album klavírních skladeb (slavné „Album des Six“). Pět členů také spolupracovalo na hudbě k \"Les Mariés de La Tour Eiffel\" od Jeana Cocteaua. Cocteau sice původně přidělil složení hudby Auricovi, ten ale postupoval pomalu, takže Cocteau rozdělil práci i mezi ostatní členy skupiny. Durey se spolupráce nezúčastnil, protože v tu dobu nebyl v Paříži. V roce 1923 začala Tailleferre trávit hodně času s Mauricem Ravelem v jeho domě v Monfort-L'Amaury. Ravel ji dodal odvahu k účasti na soutěži \"Prix de Rome\". V roce 1925 se vdala za Ralpha Bartona, amerického karikaturistu, a přestěhovala se na Manhattan. Ve Spojených státech zůstala do roku 1927, kdy se s manželem vrátila do Francie. Krátce nato se rozvedli. Během 20. let napsala Tailleferreová několik významných děl – \"Koncert č. 1 pro klavír a orchestr\", \"Concertino pro harfu\", balety \"Le Marchand d'Oiseaux\", \"La Nouvelle Cythère\", \"Sous le Ramparts d'Athènes\"; vytvořila také průkopnickou hudbu k několika filmům, včetně \"B'anda\", kde použila africké motivy. 30. léta byla ještě plodnější – \"Koncert pro dva klavíry, sbor, saxofony a orchestr\";\"Koncert pro housle a orchestr\", opery \"Zoulaïna\" a \"Le Marin de Bolivar\"; a mistrovská \"La Cantate de Narcisse\" ve spolupráci s Paulem Valérym. Hudbu napsala také k filmu \"Le Petit Chose\" Maurice Clocha a řadě dokumentům. Po propuknutí druhé světové války byla nucena zanechat většinu svých děl v domě v Grasse, kromě nedávno dokončených \"Třech etud pro klavír a orchestr\". Přes Španělsko a Portugalsko se dostala do Ameriky a válečná léta strávila ve Filadelfii. Po válce, v roce 1946, se vrátila do Francie a komponovala orchestrální a komorní hudbu, balety \"Paris-Magie\" a \"Parisiana\" (pro Královský balet v Kodani); opery \"Il était un Petit Navire\" , \"Dolores\", \"La Petite Sirène\" (na motivy příběhu Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla ) a \"Le Maître\"; hudební komedii \"Parfums\", \"Koncert des Vaines Paroles pro baryton, klavír a orchestr\", \"Koncert pro soprán a orchestr\", \"Concertino pro flétnu, klavír a orchestr\", \"Koncert č. 2 pro klavír a orchestr\" , \"Koncert pro dvě kytary a orchestr\", druhá \"Sonáta pro housle a klavír\", \"Sonáta pro harfu\" a mnoho filmové a televizní hudby. Většina těchto skladeb nebyla za jejího života publikována. V roce 1976 přijala místo doprovazečky v hudebních a pohybových hodinách na pařížské soukromé škole \"École alsacienne\". V posledním období svého života se soustředila zejména na menší formy, kvůli postupující artritidě v rukou. Přesto však vytvořila \"Sonátu Champêtre pro hoboj, klarinet, fagot a klavír\"; \"Sonátu pro dva klavíry\"; sborová díla; variace pro dva klavíry nebo orchestr, řadu dětských písní (na texty Jeana Tardieua) a skladby pro mladé klavíristy. Jejím posledním významnějším dílem je \"Koncert de la Fidelité pro koloraturní soprán a orchestr\", jehož premiéra se konala v Pařížské opeře rok před její smrtí. Germaine Tailleferre zemřela 7. listopadu 1983 v Paříži. Je pochována v Quincy-Voisins, Seine-et-Marne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Germaine Tailleferre (19. dubna 1892, Saint-Maur-des-Fossés, Francie – 7. listopadu 1983, Paříž) byla francouzská skladatelka, jediná žena v Pařížské šestce.", "tgt_summary": "Germaine Tailleferre (; 19 April 18927 November 1983) was a French composer and the only female member of the group of composers known as \"Les Six\".", "id": 279433} {"src_title": "Barvení textilií", "tgt_title": "Dyeing", "src_document": [{"title": "Vlastnosti barviv.", "content": "Žádaný barevný odstín, afinita k danému druhu vlákna a stálost vybarvení (na světle a ve vodě) jsou nejdůležitější kriteria, podle kterých se vyvíjejí a vybírají barviva pro několik desítek druhů textilií. Podle chemické struktury se dělí barviva do těchto základních skupin: Kyselá, kyselá mořidlová a kovokomplexní, kationická, přímá (substantivní), reaktivní, sirná, kypová, disperzní, barviva vyvíjená na vlákně, pigmenty, optické zjasňovací prostředky a speciální barviva pro směsi vláken (na tzv. \"uni odstín\"). Výběr barviva vyhovujícího všem jmenovaným požadavkům je složitý, zejména u textilií ze směsi vláken různého původu. Všeobecně platí například:", "section_level": 1}, {"title": "Strojní zařízení.", "content": "Textilní materiál se předkládá k barvení ve velmi rozmanité formě, od tekutiny ke spřádání chemického vlákna přes vlákennou vločku, přízi, tkaninu, pleteninu a netkaný textil až k hotovým výrobkům (klobouky, punčochy). Pro vybavení barevny je rozhodující zaměření výroby: přetržitá (klasická), polokontinuální nebo kontinuální. Při diskontinuálním postupu se používají víceúčelové aparáty. V těch se barví menší partie přímo v barvicí lázni, která buďto cirkuluje nebo se v ní pohybuje barvený materiál (např. \"džigr\" nebo \"hašple\"). Proces je spojen s dlouhodobou fixací barviva (barvivo se „vytahuje“ postupně z lázně na materiál). Barvicí zařízení na polokontinuální nebo kontinuální výrobu je sestaveno jako linka z několika jednoúčelových strojů (např. fulár, sušička, pařák, prací stroj, sušička). Barvivo se nejdříve na fuláru nanese impregnací na textilii (klocování) a pak se fixuje působením horkého vzduchu nebo chemickými prostředky. Barvicí aparáty a kontinuální linky jsou zpravidla přizpůsobeny na určitou formu výrobků (příze na křížem soukaných cívkách, pleteniny, koberce atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Voda v barevně textilií.", "content": "Při barvení se spotřebuje na příklad u bavlněných textilií až 190 litrů vody na kilogram barveného materiálu. Surová voda se musí před použitím upravovat, aby vyhověla určitým požadavkům daným především druhem barveného materiálu. Musí pak mít například určitou kyselost (pH), smí obsahovat jen omezené množství železa, manganu atd. Po průchodu barevnou je voda zatížena především rozpuštěnými chemickými látkami. Čištění odpadních vod probíhá v několika fázích, ve kterých se často kombinují různé způsoby odstraňování nečistot, zejména způsob: mechanický, chemický, fyzikální, biologický, reverzní osmóza atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barvení je zušlechťování textilních výrobků, které jim má dodat barvu určitých vlastností. Po dlouhá tisíciletí se k barvení používaly výtažky z nerostů (\"okr\"), rostlin (\"indigo\") nebo zvířat. Teprve v 19. století byla vyvinuta syntetická barviva, která postupně zcela nahradila přírodní látky a z barvířského řemesla se stalo rozsáhlé průmyslové odvětví. Později se i strojní vybavení bareven přizpůsobilo rychle rostoucímu počtu (zejména) umělých textilních vláken a formám výrobků.", "tgt_summary": "Dyeing is the application of dyes or pigments on textile materials such as fibers, yarns, and fabrics with the goal of achieving color with desired color fastness. Dyeing is normally done in a special solution containing dyes and particular chemical material. Dye molecules are fixed to the fiber by absorption, diffusion, or bonding with temperature and time being key controlling factors. The bond between dye molecule and fiber may be strong or weak, depending on the dye used. Dyeing and printing are different applications; in printing, color is applied to a localized area with desired patterns. In dyeing, it is applied to the entire textile. The primary source of dye, historically, has been nature, with the dyes being extracted from animals or plants. Since the mid-19th century, however, humans have produced artificial dyes to achieve a broader range of colors and to render the dyes more stable to washing and general use. Different classes of dyes are used for different types of fiber and at different stages of the textile production process, from loose fibers through yarn and cloth to complete garments. Acrylic fibers are dyed with basic dyes, while nylon and protein fibers such as wool and silk are dyed with acid dyes, and polyester yarn is dyed with disperse dyes. Cotton is dyed with a range of dye types, including vat dyes, and modern synthetic reactive and direct dyes.", "id": 1637608} {"src_title": "Karola Vasa-Holstein-Gottorpská", "tgt_title": "Carola of Vasa", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Karola se narodila jako dcera Luisy Amélie Bádenské (dcery velkovévodkyně Stéphanie de Beauharnais a jejího manžela Karla Bádenského) a jejího manžela, švédského prince Gustava Vasy (syna krále Gustava IV. Adolfa a jeho manželky Frederiky Bádenské). Její rodiče se vzali 9. listopadu 1830 v Karlsruhe v Bádenském velkovévodství. Sourozence neměla, starší bratr zemřel krátce po narození. Karolin otec, švédský korunní princ, byl synem krále Gustava IV. Adolfa, svrženého v roce 1809. Po králově abdikaci (13. března 1809) se rodina uchýlila do Vídně, kde se mladý Gustav stal rakouským generálem a používal titul \"Princ Vasa\", který mu v roce 1829 udělil císař František I. poté, co kvůli protestům švédského krále Karla XIV. musel přestat užívat titulu \"švédský kníže\". Princ Vasa často pobýval s arcivévodkyní Žofií, což mělo za následek šíření pověstí o jejich vztahu, připisovalo se mu dokonce otcovství jejích dětí Františka (pozdější rakouský císař František Josef I.) a Maxmiliána (pozdější mexický císař Maxmilián I. Mexický). Karola hovořila plynně německy, francouzsky a anglicky a trochu švédsky. V roce 1852 proti vůli svého otce konvertovala ke katolicismu. Ve svém mládí byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Ucházel se o ni Napoleon III., její otec však se proti tomuto sňatku postavil; měl dceři říci: \"\"jestli se za něj provdáš, za dvacet let budeš na mizině, zbavená všeho\".\" Byla to prorocká slova a roku 1870 mohl Gustav říci: \"\"všechno jsem předpověděl\".' Nakonec bylo rozhodnuto provdat Karolu za saského korunního prince Alberta, který za tím účelem přijel v lednu roku 1853 do Vídně. Po lednových zásnubách se 18. června téhož roku uskutečnila svatba. Jejich manželství zůstalo bezdětné. V roce 1873 zemřel Albertův otec Jan I. Saský a Albert nastoupil na saský trůn jako král Albert I. Saský. V roce 1876 navštívil Sasko švédský král Oskar II. Následujícího roku 1877 zemřel Karolin otec, princ Gustav Vasa, což znamenalo konec nárokům Karoliny rodiny na švédskou korunu; v roce 1884 díky ní proběhlo oficiální smíření s švédskou panující dynastií Bernadotte a ostatky jejího otce a bratra Ludvíka byly převezeny do Stockholmu a pohřbeny v královské hrobce. Karola a její manžel pak navštívili Stockholm v roce 1888. Karolin otec se nikdy nevzdal svých dědičných práv ke švédskému trůnu a Karola bývá často označována za švédskou princeznu - \"poslední Vasovnu\", což není správné; poslední skutečná Vasovna byla královna Kristina I. Švédská, jež zemřela roku 1689; Karola náležela k rodu Holstein-Gottorp. Král Albert zemřel v roce 1902 a na saský trůn nastoupil jeho mladší bratr Jiří I. Saský. Karola zemřela o pět let později, 15. prosince 1907.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "Královna Karola byla v Sasku velmi populární, a to i díky svému aktivnímu působení na poli dobročinnosti a osvěty. V roce 1867 jako korunní princezna spolu s Marií Simon založila \"Albertův spolek (Albert-Verein)\". Založila školu pro zdravotní sestry u Lipské brány (1869), nemocnici \"Carola Haus\" (1878), spolek pro vzdělávání žen \"Johannes-Verein\" (1884), domov pro staré, choré a bezmocné \"Gustavheim\" v Niederpoyritz (1887), školu pro dívky \"Lehrertöchterheim Carola-Stift Klotzsche\" (1892) a domov pro handikapované \"Amalie hus Löbtau\" ve Friedrichstadtu (1896).", "section_level": 2}], "src_summary": "Karola (5. srpen 1833, Schönbrunn – 15. prosinec 1907, Drážďany), celým jménem německy \"Caroline Friederike Franziska Stephanie Amelie Cecilie\", rozená princezna Vasa-Holstein-Gottorpská a jako manželka krále Alberta Saského saská královna.", "tgt_summary": "Carola of Vasa (Karoline Frederikke Franziska Stephanie Amalia Cecilia; 5 August 1833 at Schönbrunn – 15 December 1907 at Dresden) was a titular princess of Sweden, and the queen consort of Saxony. She was the last Queen of Saxony.", "id": 898530} {"src_title": "Albrecht I. Medvěd", "tgt_title": "Albert the Bear", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady moci.", "content": "Albrecht byl jediný syn Oty Bohatého, hraběte z Bellenstedtu a Eiliky, dcery Magnuse Billunga, vévody saského. Roku 1123 zdědil po otci významná území v severním Sasku a po smrti matky, roku 1142, pak polovinu území rodu Billungů. Albrecht byl loajální vazal svého příbuzného, Lothara I., vévody saského, od kterého kolem roku 1123 obdržel markrabství lužické.", "section_level": 2}, {"title": "Účast na českém tažení.", "content": "Roku 1125 se Lothar III., římský král a budoucí císař, dostal do sporu s českým knížetem Soběslavem I., ohledně Soběslavova nástupnického práva. Celý spor vyvrcholil vojenským tažením krále do Čech. Albrecht Medvěd se tohoto tažení zúčastnil. V bitvě u Chlumce, roku 1126, bylo Lotharovo vojsko Soběslavem poraženo. Lothar i Albrecht Medvěd byli dokonce krátce nedobrovolnými hosty českého knížete.", "section_level": 2}, {"title": "Markrabí Severní marky a vévoda saský.", "content": "Po smrti Albrechtova švagra, Jindřicha II. (†1128), markraběte Severní Marky, usiloval Albrecht o získání jeho území. Zaútočil na Uda, Jindřichova dědice a Lothar III. mu za trest odňal vládu v Lužici. Navzdory tomu Albrecht dále Lotharovi III. loajálně sloužil a roku 1132 se zúčastnil jeho římské jízdy do Itálie, završené císařskou korunovací. Roku 1134 byl Albrecht Medvěd za své služby císařem odměněn Severní markou, která v té době byla opět bez vládce. Po smrti císaře Lothara III. (†1137), došlo k výrazným mocenským změnám v říši. Císařskou korunu získal na dlouhá léta rod Hohenštaufů a jejich rivalové, Welfové, byli zbaveni moci a valné části nabytých území. Římský král Konrád III. roku 1137 odňal Jindřichu Pyšnému vévodství saské a udělil je Albrechtovi Medvědovi, jehož nárok na toto území byl založen na dědictví po Billunzích. Albrecht Medvěd byl však vévodou saským pouhých pět let (do roku 1142). Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, vytrvale uplatňoval na římském králi nároky na Sasko po svém otci a Konrád III. Jindřichovy nároky posléze akceptoval a roku 1142 mu Sasko vrátil. Albrecht Medvěd byl nucen Sasko opustit a uchýlil se na čas na jih Německa. Po uzavření smíru s Jindřichem Lvem a uznáním jeho vlády v Sasku byl Albrecht Medvěd odškodněn hrabstvím vímarským a orlamündským. V této době byl Albrechtu Medvědu udělen titul říšského arcikomorníka, který byl později základem pro přiznání kurfiřtského hlasu markraběte braniborského.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Polabskými Slovany a markrabství braniborské.", "content": "Po ovládnutí Severní Marky zaměřil Albrecht Medvěd úsilí také na ovládnutí sousedních území, obývaných pohanskými Polabskými Slovany. První mocenský tlak vyvinul vůči sousednímu slovanskému kmeni Stodoranů, jemuž vládl kníže Pribislav, později pokřtěný na Jindřicha. Donutil ho podstoupit svému synovi oblast Suchá (\"něm. Zauche\"). Roku 1147 se jako jeden z hlavních vojenských velitelů (vedle Jindřicha Lva a dánských princů Svena a Knuta) zúčastnil křížové výpravy proti Polabským Slovanům. Po smrti Pribislava-Jindřicha (†1151) a s pomocí jeho vdovy Petruše ovládl hlavní město Branibor. Následovalo období, v němž o moc nad Stodoranskou zemí vedl boj se synovcem Pribislava-Jindřicha Jackem (Jaxou) z Kopníku. Tomu se roku 1154, údajně za pomoci Poláků, podařilo dobýt Branibor zpět. Roku 1157 však již Albrecht Medvěd ovládl Branibor definitivně. Spojením území Severní Marky a nově dobytých územích založil roku 1157 novou Braniborskou marku a stal se první braniborským markrabětem jako Albrecht I. Na dobytém hradišti na území dnešního Berlína vybudoval hrad Špandavu.", "section_level": 2}, {"title": "Stáří a smrt.", "content": "Roku 1158 vykonal Albrecht Medvěd pouť do Svaté země. Roku 1162 se zúčastnil vojenského tažení císaře Fridricha Barbarossy a dobývání Milána. Zemřel 13.11.1170 pravděpodobně ve Stendalu a je společně s chotí pohřben v bývalém benediktinském klášteře Ballenstedt.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Albrecht Medvěd se roku 1124 oženil se Sofií z Winzenburgu († 25.3.1160) a s ní měl následující děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht I. Medvěd, též zvaný Sličný (německy: \"Albrecht der Bär\"; 1100 – 18. listopad 1170) z rodu Askánců, syn hraběte Oty Bohatého. Byl markrabě Severní marky, od roku 1157 první markrabě braniborský jako Albrecht I., vévoda saský 1138–1142, hrabě z Ballenstedtu.", "tgt_summary": "Albert the Bear (; 1100 – 18 November 1170) was the first margrave of Brandenburg from 1157 to his death and was briefly duke of Saxony between 1138 and 1142.", "id": 417281} {"src_title": "Clement Dodd", "tgt_title": "Coxsone Dodd", "src_document": [{"title": "Začátky v hudebním průmyslu.", "content": "Dodd se začal hudbě věnovat v polovině padesátých let minulého století, kdy provozoval soundsystém \"The Downbeat\" poblíž obchodu svých rodičů. Postupem času začal s cíleným nahráváním domácích interpretů, zprvu ve snaze napodobit americké r'n'b. Tyto rané nahrávky nebyly určeny k běžnému prodeji a Dodd je přehrával exkluzivně na diskotékách. Teprve po čase došlo ke změně této praxe a nahrávky se dostaly do běžného prodeje. Zhruba ve stejné době se vyprofiloval osobitý hudební styl ska a Dodd, jenž v roce 1963 založil na Brentford Road v Kingstonu Studio One, se stal jedním z jeho průkopníků.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební inovace v šedesátých letech.", "content": "Ve svém studiu často používal jako doprovodné hudebníky členy The Skatalites. K jeho nejznámějším vokalistům patřili Bob Andy, Jackie Opel, Bob Marley, Marcia Griffiths, Ken Boothe, Alton Ellis, John Holt a další. Po roce 1965 opadla horečka okolo ska a do centra pozornosti se dostal nový hudební žánr rocksteady. Přestože v éře rocksteady nedosáhl takových úspěchů, zůstal předním jamajským producentem a svou pozici ještě posílil v roce 1968 s nástupem reggae.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "S příchodem nové generace producentů, zejména Joe Gibbse, Bunny Lee, Lee Perryho a dalších, ztratil Coxsone svou vedoucí úlohu, přestože až do začátku osmdesátých let vyprodukoval řadu pozoruhodných desek. Ačkoli tuto informaci nikdy oficiálně nepotvrdil, předpokládá se, že pod pseudonymem Specialist vydal několik dubových alb. Se zhoršující bezpečnostní situací na Jamajce se však rozhodl přestěhovat do New Yorku a jeho vliv definitivně upadnul. Ačkoli se produkci věnoval až do své smrti (v devadesátých letech se dokonce vrátil na Jamajku), velkých úspěchů již nedosáhl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clement Seymour „Sir Coxsone“ Dodd (26. ledna 1932 - 5. května 2004) byl jamajský hudební producent, zakladatel Studio One. Podílel se na rozvoji jamajské hudby všech forem od ska, rocksteady, reggae, dubu a dancehallu. Jeho osudovým soupeřem byl Duke Reid.", "tgt_summary": "Clement Seymour \"Sir Coxsone\" Dodd (26 January 1932 – 4 May 2004) was a Jamaican record producer who was influential in the development of ska and reggae in the 1950s, 1960s and beyond. He was nicknamed \"Coxsone\" at school due to his talent as a cricketer (his friends compared him to Alec Coxon, a member of the 1940s Yorkshire County Cricket Club team).", "id": 488008} {"src_title": "Jindřich Lev", "tgt_title": "Henry the Lion", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Převzetí území Welfů.", "content": "Po smrti císaře Lothara III., přišli Welfové v bojích o královskou korunu o svá území. Jindřich Lev byl v době smrti svého otce, Jindřicha Pyšného, nezletilý. Jindřichu Pyšnému udělil Sasko a Toskánsko doživotně jeho tchán, císař Lothar III. Roku 1137 Jindřich Pyšný Sasko ztratil. Římský král Konrád III. udělil saské vévodství Albrechtu Medvědovi, synovi dcery posledního billunžského vévody Magnuse. Roku 1138 Konrád III. odňal Jindřichu Pyšnému i Bavorsko a udělil jej svému nevlastnímu bratru, rakouskému markraběti Leopoldu IV. Jindřich Lev se však nevzdal svých nároků a Konrád III. mu roku 1142 navrátil Sasko. Roku 1152 uzavřel Jindřich Lev mír s Hohenštaufy. O dva roky později získal od císaře Barbarossy příslib vrácení Bavorska, pokud jej Jindřich Lev vojensky podpoří při tažení do Itálie. Roku 1156 císař Bavorsko vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Boje proti Polabským Slovanům.", "content": "Koncem léta roku 1147 se Jindřich Lev zúčastnil spolu s Albrechtem I. Medvědem, markrabětem braniborským, a dánskými princi Svenem a Knutem křížové výpravy proti Polabským Slovanům. Na obranu proti více než stotisícovému křižáckému vojsku se postavili obodritský kníže Niklot a pomořanský kníže Ratibor v opevněných městech Dubín a Dymín. Přes dlouhotrvající obléhání se města nepodařila dobýt a na podzim byla výprava bez většího úspěchu ukončena. Roku 1160, poté co se Jindřich Lev vrátil z tažení z Itálie, kde se zúčastnil dobývání Milána, zahájil nové tažení proti Obodritům. Tohoto tažení se zúčastnil také Jindřichův spojenec, dánský král Valdemar I. Veliký. Během tohoto tažení Jindřichovi vojáci zabili obodritského knížete Niklota. Soustavnými vojenskými výboji se Jindřichovi podařilo v nadcházejících dvaceti letech ovládnout Obodritsko (dnešní Meklenbursko), které roku 1167 udělil v léno poslednímu obodritskému knížeti Pribislavovi.", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Svaté země.", "content": "V letech 1172–73 vykonal vévoda Jindřich Lev za doprovodu šlechticů a církevních hodnostářů výpravu do Byzance a Jeruzaléma. V Konstantinopoli se setkal a jednal s byzantským císařem Manuelem I. Komnenem.", "section_level": 2}, {"title": "Italská tažení a obvinění ze zrady.", "content": "Jindřich Lev dlouho a věrně podporoval svého staršího příbuzného, císaře Fridricha I. Barbarossu v jeho úsilí upevnit moc císařské koruny a v opakovaných válkách s lombardskými městy a papežem. Několikrát se se svými vojenskými oddíly účastnil bojů císaře Fridricha v Itálii. Roku 1174 ale odmítl pomoci Fridrichovi v novém, již pátém tažení do Lombardie, protože byl zaneprázdněn záležitostmi bezpečnosti jeho vlastních hranic na východě. Nepovažoval toto nové italské tažení za potřebné, přestože mu Fridrich nabídl jako odměnu Goslar, zámožné říšské město na jihu Saska, o něž Jindřich Lev dlouho usiloval. Tažení Fridricha Barbarossy do Lombardie skončilo naprostým nezdarem. V bitvě u Legnana, blízko Milána, kde se dne 29. května 1176 střetl s vojsky lombardské ligy, utrpěl císař drtivou porážku. Císař byl v bitvě raněn a dokonce se věřilo, že padl. Po návratu z Lombardie císař obvinil Jindřicha Lva ze zrady a z neúspěchu tažení.", "section_level": 2}, {"title": "Soud a odnětí statků.", "content": "Jindřichovi Lvovi se podařilo spojením dvou vévodství, Saska a Bavorska, a dobytím důležitých území na severu a východě Německa na Polabských Slovanech vytvořit mocný stát, na který se stále větší nedůvěrou pohlížela ostatní říšská knížata a někteří církevní představitelé. Po legnanské porážce přerostla nevraživost knížat vůči Jindřichovi v otevřené nepřátelství a ve zformování společenství, v jehož čele byl halberštatský biskup Ondřej. Císař se pokusil neklid v říši řešit smírčím soudem, který se konal roku 1179 ve Wormsu. Jindřich Lev, přestože byl před soud povolán, se nedostavil. 15. ledna 1180 nad ním proto císař vynesl říšský acht. Fridrich pak s císařskou armádou napadl Sasko a přinutil Jindřicha Lva podrobit se. 13. dubna 1180 mu v Gelnhausenu odňal Sasko a 24. června téhož roku v Řezně i Bavorsko. Vévodství bavorské pak přešlo na důvěrníka z družiny Fridricha I. Barbarossy, Otu z rodu Wittelsbachů. Otovi potomci pak v Bavorsku vládli až do roku 1918. Sasko bylo rozděleno mezi kolínského arcibiskupa a hraběte z Anhaltu.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a návrat.", "content": "Roku 1182 císař Fridrich Barbarossa uvalil na Jindřicha Lva vyhnanství z říše. Jindřich Lev odešel do exilu do Normandie, pod záštitu svého tchána, anglického krále Jindřicha II. Nejpozději roku 1184 však začal vyjednávat návrat. Pozadím vyjednávání bylo spojenectví císaře Barbarossy s Balduinem V., hrabětem hennegavským, proti francouzskému králi, proti kterému císař hledal podporu i u anglického krále Jindřicha II. Spojenectví sice zakrátko ztroskotalo a od plánovaného tažení císařova syna Jindřicha (budoucího císaře Jindřicha VI.) proti Francii sešlo, důsledkem jednání nicméně bylo, že Jindřichu Lvovi byly v říjnu 1185 vráceny državy v Lüneburku a Brunšvicku. Roku 1188 se Jindřich Lev jako vazal císaře odmítl zúčastnit třetí křížové výpravy a byl opět na tři roky vypovězen do exilu. Po odchodu císaře na křižácké tažení a jeho smrti vyprovokovala Jindřichova manželka Matylda Jindřichův předčasný návrat z exilu a vznesení požadavků na jeho původní území. Jindřich Lev se vrátil do Saska, tam zmobilizoval své věrné vojsko a dobyl a vydrancoval říšské město Bewick. Prostřednictvím kolínského a míšeňského arcibiskupa se mu podařilo získat zpět polovinu důchodů z Lübecku, musel však zbořit opevnění Brunšviku a Lübecku a jeho synové se museli zúčastnit italského tažení Jindřicha VI. V bojích proti Adolfu Holštýnskému a císaři Jindřichu VI. roku 1192 opět ztratil téměř všechna získaná území. Roku 1194 se Jindřich Lev usmířil s Jindřichem VI. a mohl se zase vrátit na své statky v Brunšviku, kde 6. srpna 1195 zemřel. Byl pohřben po Matyldině boku v katedrále v Brunšviku. Vápencový náhrobek z počátku 13. století je umístěn v hlavní lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné vztahy.", "content": "Jindřich Lev byl dvakrát ženat. Roku 1147 se jeho manželkou stala Klementina († 1167), dcera Konráda I., vévody ze Zähringenu, s níž měl děti Gertrudu, Jindřicha a Richenzu. 1. února 1168 se oženil s Matyldou, dvanáctiletou dcerou anglického krále Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské. S Matyldou měl děti Richenzu (Matyldu), Jindřicha, Lothara, Otu (budoucí císař Ota IV.) a Viléma.", "section_level": 1}, {"title": "Brunšvický lev.", "content": "Kolem roku 1166 nechal vévoda Jindřich Lev vyrobit pro svoji brunšvickou rezidenci bronzovou sochu lva. Vévoda se ke zhotovení sochy inspiroval sochou kapitolské vlčice. Brunšvický lev je jednou z nejvýznamnějších středověkých plastik té doby severně od Alp. Socha je 2,79 m dlouhá a 1,78 m vysoká a váží 880 kg. Síla stěn je až 12 mm. Originál sochy je dnes uložen na hradě Dankwarderode. V současné době existuje několik kopií sochy. Je to především kopie na místě původní sochy na nádvoří brunšvického hradu. Další kopie jsou ve městech Goslar, Lübeck či Ratzeburg. Věhlas sochy lva dal pravděpodobně vzniknout české legendě o Bruncvíkovi a lvu (Brunšvik, staroněmecky Bruneczwig – Bruncvík).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Lev (německy: \"Heinrich der Löwe\"; 1129 – 6. srpna 1195, Brunšvik) byl příslušník německého šlechtického rodu Welfů, vévoda saský jako Jindřich III. 1142–1180, vévoda bavorský jako Jindřich XII. 1156–1180. Byl synem Jindřicha \"Pyšného\", vévody saského, bavorského a markraběte toskánského, a jeho manželky Gertrudy Saské. Jindřich Lev byl svého času nejmocnější říšský kníže, nejprve spojenec, posléze rival dynastie Hohenštaufů. V době své největší moci vládl na obrovském území, rozprostírajícím se od pobřeží Severního moře a Baltského moře až k Alpám a od Vestfálska až do Pomořan. Území získal dědictvím a jeho rozšířením v bojích s Polabskými a Pomořanskými Slovany. Císař Friedrich I. Barbarossa mu roku 1180 odňal vládu v Sasku a Bavorsku, jako trest za jeho zradu.", "tgt_summary": "Henry the Lion (; 1129/1131 – 6 August 1195) was a member of the Welf dynasty and Duke of Saxony, as Henry III, from 1142, and Duke of Bavaria, as Henry XII, from 1156, the duchies which he held until 1180. He was one of the most powerful German princes of his time, until the rival Hohenstaufen dynasty succeeded in isolating him and eventually deprived him of his duchies of Bavaria and Saxony during the reign of his cousin Frederick I Barbarossa and of Frederick's son and successor Henry VI. At the height of his reign, Henry ruled over a vast territory stretching from the coast of the North and Baltic Seas to the Alps, and from Westphalia to Pomerania. Henry achieved this great power in part by his political and military acumen and in part through the legacies of his four grandparents.", "id": 271254} {"src_title": "Šangri-La", "tgt_title": "Shangri-La", "src_document": [{"title": "Místa spojovaná se Šangri-La.", "content": "Několik míst v buddhistickém Himálaji mezi severní Indií a Tibetem si nárokuje postavení inspirace pro vytvoření Hiltonovy legendy – důvod je zřejmý, snaha o přilákání co největšího počtu turistů. V čínské tradici se lze se Šangri-La setkat u básníka Tchao Čchiena v jeho sbírce \"Příběh Údolí broskvového květu\". Druhým místem, kde se mohla nacházet skrytá údolí Šangri-La, jsou tibetské hory Kunlun. Velmi oblíbeným místem, které mohlo být inspirací pro vznik této legendy, je údolí Hunza v severním Pákistánu, blízko čínských hranic, které Hilton navštívil několik let před zveřejněním \"Ztraceného obzoru\". Jednalo se o izolované údolí plné zeleně, obklopené horami a uzavřené na západním konci Himálaje, což velmi blízce odpovídá popisu v Hiltonově knize. Díky této popularitě vzniklo v nedalekém údolí Skardu velké turistické středisko nazvané Šangri-La. Od roku 1933 vzniklo mnoho moderních pseudolegend založených na Šangri-La díky knihám a filmům založeným na Hiltonově románu. Nacistické Německo bylo legendou Šangri-La velmi zaujato, protože doufalo v nalezení starobylé „nadřazené rasy“, příbuzné nebo podobné árijské rase. Vyslalo do Tibetu sedm různých expedic, z nichž nejslavnější v roce 1938 vedl Ernst Schäfer. Zážitky rakouských členů SS Heinricha Harrera a Petera Aufschnaitera jsou dobře známé díky knize \"Sedm let v Tibetu\" a stejnojmennému filmu.", "section_level": 1}, {"title": "V moderní době.", "content": "V roce 1942 prezident Spojených států Franklin Delano Roosevelt, zjevně pod vlivem Hiltonova románu, pojmenoval prezidentovo útočiště později známé jako Camp David \"Shangri-La\". Po Doolittlově náletu na Tokio prezident odpověděl na otázku odkud startovala letadla: \"Shangri-La\". V narážce na předchozí zmínky americké námořnictvo na konci války pojmenovalo letadlovou loď třídy Essex \"Shangri-La\".", "section_level": 1}, {"title": "In Search of Myths and Heroes.", "content": "O expedici jdoucí po stopách vzniku legendy Šangri-La vypráví dokumentární seriál Velké Británie „In Search of Myths and Heroes“ (Po stopách mýtů a hrdinů), 2005. Michael Wood se vydává na romantické a poutavé cesty do minulosti, aby prozkoumal čtyři nejslavnější mýty světa, kterými jsou: Šangri-La, zlaté rouno, královna ze Sáby a svatý grál. Putování ho zavede na nejodlehlejší a nejobdivuhodnější místa na zemi. Navštíví fantastickou krajinu západního Tibetu, hory v Gruzii a Kavkaz, jižní Irák, Etiopii, pobřeží Jemenu, Africký roh a řadu dalších oblastí. Během svého pátrání se Michael Wood ponoří do minulosti, aby oddělil skutečnost od fikce a odhalil historickou pravdu. Pro odhalení pravdy o legendární osadě Šangri-La se Michael ve 2. části dokumentu vydává do Tibetu přes území západního Nepálu, ovládané komunistickou stranou. Po stovkách kilometrů po nezpevněných cestách nakonec přijíždí k pozoruhodným rozvalinám ztraceného města, které považuje za skutečnou inspiraci, jež podnítila vznik mýtu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šangri-La je smyšleným místem, které se objevuje v knize \"Lost Horizon\" (1933, v češtině \"Ztracený obzor\") od britského autora Jamese Hiltona. Šangri-La je v této knize popsáno jako tajemné údolí nacházející se na západním konci pohoří Kchun-lun-šan, které je vedeno klášterem lámů. Šangri-La se stalo synonymem pro ráj na zemi, ale jedná se také o mytickou himálajskou utopii, zemi žijící v neustálém míru a štěstí, izolovanou od okolního světa. Toto slovo také připomíná snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele tzv. Západního světa místem záhad a tajemství. Příběh o Šangri-La je také založen na mýtu o městě Šambala, který má své místo v tibetské buddhistické tradici.", "tgt_summary": "Shangri-La is a fictional place described in the 1933 novel \"Lost Horizon\" by British author James Hilton. Hilton describes Shangri-La as a mystical, harmonious valley, gently guided from a lamasery, enclosed in the western end of the Kunlun Mountains. Shangri-La has become synonymous with any earthly paradise, particularly a mythical Himalayan utopia – a permanently happy land, isolated from the world. In the novel, the people who live at Shangri-La are almost immortal, living hundreds of years beyond the normal lifespan and only very slowly aging in appearance. The name also evokes the imagery of the exoticism of the Orient. In the ancient Tibetan scriptures, the existence of seven such places is mentioned as \"Nghe-Beyul Khembalung\". Khembalung is one of several \"beyuls\" (hidden lands similar to Shangri-La) believed to have been created by Padmasambhava in the 9th century as idyllic, sacred places of refuge for Buddhists during times of strife (Reinhard, 1978). This city is also mentioned as Eternalia in Keeper of the Lost Cities.", "id": 337727} {"src_title": "Hana Bradyová", "tgt_title": "Hana Brady", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 16. května 1931 v Praze do rodiny sekulárních židovských maloobchodníků Karla a Markéty Bradyových, která žila v Novém Městě na Moravě. Měla o tři roky staršího bratra Jiřího. Ke konci roku 1940 byla Hanina matka zatčena gestapem a krátce vězněna v Jihlavě, poté převezena do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. V září následujícího roku si gestapo přišlo i pro Hanina otce. Poté, co ztratila oba rodiče, se jí a jejího bratra ujal strýc Ludvík, který pro svůj árijský původ nebyl terčem nacistických deportací (přesto však tím, že pomáhal Židům, značně riskoval). Dne 14. května 1942, krátce před jejími jedenáctými narozeninami, přišla Haně obsílka, že se musí dostavit do deportačního centra v Třebíči, odkud byla po čtyřech dnech čekání spolu se svým bratrem a ostatními transportována do terezínského ghetta. V Hlavní pevnosti, v tzv. „dětském domově L410“ strávila další dva roky. Občas pomáhala s lehkými pracovními úkoly, navštěvovala tamní lekce šití. Z tehdejšího období se po ní zachovalo 5 kreseb (viz dále). Později, kdy byly v ghettu povoleny vycházky, se mohla stýkat se svým bratrem, ke kterému se ještě více přimkla. Dne 23. října 1944 byla transportována do koncentračního tábora v Osvětimi - Březince. Jeden z důstojníků (podle Jiřího Bradyho přímo doktor Mengele) jí při rozřazování určil stranu, která končila v plynových komorách (její smrt v den příjezdu potvrdily i některé z Haniných spoluvězeňkyň, které Osvětim přežily). Její bratr Osvětim přežil a později pomohl dát dohromady detaily ze života své sestry.", "section_level": 1}, {"title": "Hanin kufřík.", "content": "V roce 1999, kdy se v Japonsku o holocaustu příliš nemluvilo, byla v Tokiu zorganizována beseda na toto téma; ta iniciovala vznik hnutí (převážně dětí) s cílem nezapomenout na hrůzy 2. světové války, nazvaného \"Mladá křídla\". Ke konci roku 2000 byl jako jedna z památek muzea holocaustu z Osvětimi do Tokia přivezen právě kufřík Hany Bradyové s popisem (její jméno, datum narození atd.); později se podařilo vypátrat i pět obrázků, které namalovala v Terezíně. Ředitelka muzea, Fumiko Išioka (), se rozhodla zjistit příběh majitelky tohoto kufříku. Průběh jejího téměř ročního pátrání sepsala producentka Karen Levine v knize \"Hanin kufřík - Příběh dívky, která se nevrátila\". Anotace knihy „Hanin kufřík“ od Karen Levineové: „Příběh sourozenců Hanky a Jiřího Bradyových, kteří se po deportaci rodičů rázem octli sami v Novém Městě na Moravě. Ovšem po několika měsících i je – desetileté židovské děti odvezli do terezínského ghetta. Jiří nakonec díky mnoha šťastným náhodám válku přežil, v osmačtyřicátém před komunisty utekl do Kanady, kde se postupem času vypracoval na respektovaného podnikatele. Až desítky let po válce ho kontaktovala Fumiko Išioka, zakladatelka tokijského centra pro zkoumání holocaustu, která pátrala po původu kufru se jménem Hanna. Ta po několika letech pátrání našla Jiřího a zrekonstruovala i osud jeho mladší sestry.“ Po několika letech dcera Jiřího Bradyho, Lara Brady, zjistila, že kufřík, který byl mezitím vystavován po celém světě, zřejmě není pravý. Vypadal trochu jinak a především výrazně zachovaleji, než na fotkách, které dodalo muzeum v Osvětimi. Na přímý dotaz pak ředitelství muzea odpovědělo, že Hanin kufřík byl mezi předměty zničenými v roce 1984 při požáru výstavy v anglickém Birminghamu. Na základě inventárních fotografií pak byla vyrobena replika (na nový podobný kufr byly namalovány shodné nápisy), kterou muzeum později zapůjčilo do Japonska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hana Bradyová (16. května 1931 Praha – 23. října 1944 Osvětim - Březinka) (v poněmčené formě Hanna Brady, též dívka, která se nevrátila) byla židovská dívka, která zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi – Březince. Její památka se stala symbolem židovské perzekuce 2. světové války a 1,5 milionu obětí z řad židovských dětí.", "tgt_summary": "Hanička \"Hana\" Brady (born Hana Bradyová; 16 May 1931 – 23 October 1944) was a Czechoslovakian Jewish girl murdered in the gas chambers at German concentration camp at Auschwitz, located in the occupied territory of Poland, during the Holocaust. She is the subject of the 2002 non-fiction children's book \"Hana's Suitcase\", written by Karen Levine.", "id": 235316} {"src_title": "Geografie Ukrajiny", "tgt_title": "Geography of Ukraine", "src_document": [{"title": "Rozloha.", "content": "Ukrajina je s rozlohou 603 700 km² největším ze států, jejichž celé území leží na území Evropy. Sousedící evropská část Ruska (jehož většina území se nachází v Asii), má však rozlohu 3,953 milionu km² a je tak více než šestkrát větší než Ukrajina.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "Celková délka říční sítě je okolo 170 000 km. Největší hustota je v Ukrajinských Karpatech, ve vysočině Doněcký krjaž a na západě Polesí. Celkem 22 523 řek je delších než 4 km a z toho 117 je delších než 100 km. Většina jich patří do úmoří Azovského a Černého moře a jen 4 % území patří k úmoří Baltského moře. Hlavní vodní tepna je Dněpr s přítoky (Pripjať, Desna, Teteriv, Ros, Sula, Psjol, Vorskla a Inhulec), který protíná Ukrajinu ze severu na jih a dělí ji na dvě části. Jeho povodí tvoří severní a střední část země a zaujímá přibližně polovinu rozlohy republiky. Jihozápadní svahy Středoruské vysočiny a severní svahy Doněckého Krjaže patří k povodí Severního Donce (pravý přítok Donu). S jižních svahů Doněckého Krjaže stékají nevelké řeky do Azovského moře. Řeky na západě a jihozápadě země patří k povodím Jižního Buhu a Dněstru. Zakarpatská oblast patří do povodí Tisy (přítok Dunaje). Na území Černovické oblasti pramení řeka Prut. Na samém jihozápadě protéká po hranici s Rumunskem Dunaj, většina jeho delty však náleží Rumunsku). Řeky jižní stepní části v létě částečně vysychají (s výjimkou největších) a dolní levý břeh Dněpru (západně od řeky Moločna) postrádá povrchový odtok. Zdrojem rovinných řek jsou především tající sníh (50 až 80 %), zatímco u horských řek to jsou deště. Rovinné řeky mají jasně vyhraněné jarní zvýšení hladiny a nízké stavy v létě, nevýznamný podzimní nárůst a opět zimní snížení stavu. Průměrný roční odtok je 1 až 4 l/s z 1 km². V zimě většina řek zamrzá. Led vydrží 2 až 3,5 měsíce. Při oblevách někdy řeky v zimě rozmrzají. Velké řeky se využívají pro lodní dopravu a na mnohých řekách (Dněpr, Dněstr, Jižní Buh) jsou hydroelektrárny. Pro zavlažování a zásobování průmyslových objektů a měst vodou byly vybudovány kanály (Severní Doněc-Donbas, Dněpr-Krivoj Rog, Dněpr-Donbas a také Severokrymský kanál).", "section_level": 2}, {"title": "Jezera, limany, přehradní nádrže.", "content": "Na Ukrajině je více než 7 000 jezer (s rozlohou 0,1 km² a větších). Jejich celková rozloha je 2 000 km². Největší rozlohu mají jezera v Budžaku v údolích Dunaje (Jalpuh, Kahul, Katlabuch), Dněpru, Děsny a Pripjati. Na pobřeží Černého a Azovského moře se rozkládají jezera Sasyk, Šahany, Alibej; v okolí Oděsy leží limany Kujalnycký, Chadžybejský a Dněsterský, který je svou rozlohou (360 km²) největší přirozenou vodní plochou Ukrajiny. Ve Volyni a Polesí je mnoho krasových jezer (Sviťazské, Pulemecké). V Ukrajinských Karpatech je nejvýznamnější jezero Siněvir. Na Ukrajině je více než 21 000 rybníků a přehrad. Největší jsou Kremenčucká (2 250 km²), Kachovská (2 155 km²), Kyjevská (922 km²) a Kamjanská (567 km²).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ukrajina je stát ve východní, částečně i ve střední Evropě. Je druhým největším státem Evropy po Ruské federaci a největším státem, jehož celé území se nachází v Evropě. Jižní hranice je tvořena Azovským a Černým mořem, mezi něž vybíhá Krymský poloostrov.", "tgt_summary": "The geography of Ukraine varies greatly from one region of the country to another, with the majority of the country lying within the East European Plain. Ukraine is the second-largest country by area in Europe (after the Russian Federation). Its various regions have diverse geographic features ranging from highlands to lowlands, as well as climatic range and a wide variety in hydrography.", "id": 2149623} {"src_title": "Alfonso López Michelsen", "tgt_title": "Alfonso López Michelsen", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "López Michelsen se narodil v Bogotě, střední školu vystudoval na \"Gimnasio Moderno\", posléze studoval v řadě světových měst: v Paříži, v Londýně, v Bruselu a v Santiagu de Chile. Na \"Universidad del Rosario\" v Bogotě pak absolvoval práva. Během prezidentování svého otce se zaměřil na politické právo a snažil se získat profesuru na \"Universidad del Rosario\". Roku 1938 se oženil v Bogotě s Cecílií Caballero Blanco. Usídlili se na haciendě ve městě Engativá poblíž hlavního města (dnes je součástí Bogoty). Tehdy vstupuje López Michelsen do politiky jako městský radní.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Roku 1959 zakládá López Michelsen Liberálně revoluční hnutí (MRL) jako reakci na smlouvu své Liberální strany s konzervativci pro vytvoření Národní fronty. López Michelsen byl pověřen vedením nové strany a v roce 1962 za ni kandidoval na úřad prezidenta země. Volby však prohrál s konzervativním kandidátem Guillermo Leónem Valenciou. V roce 1966 je zvolen senátorem a roku 1967 se vrací do Liberální strany. López Michelsen je pověřen prezidentem Carlosem Lleras Restrepou, aby jako guvernér vedl správu nově vytvořené provincie Cesar na severu země. V této oblasti, kde měl své kořeny po babičce, spoluzakládá spolu se skladatelem Rafaelem Escalonou a novinářem Consuelem Araujem tradici festivalu \"Vallenato Legend Festival\", jedné z nejvýznamnějších kulturních událostí Kolumbie (vallenato je druh lidové hudby původně ze severu Kolumbie). Guvernérem provincie Cesar byl López Michelsen pouhý rok, v letech 1969 - 1970 vykonával ve vládě prezidenta C. Llerase Restrepy funkci ministra zahraničních věcí Kolumbie.", "section_level": 1}, {"title": "López Michelsen prezidentem Kolumbie.", "content": "Liberální strana Lópeze Michelsena vybrala v roce 1974 za svého kandidáta na prezidenta republiky, když ho po porážce bývalého prezidenta Llerase Restrepy ve stranických primárkách podpořil další kandidát a pozdější prezident Julio César Turbay Ayala. Alfonso López Michelsen prezidentské volby vyhrál, když porazil své soupeře, konzervativce Álvaro Gómeze Hurtada a kandidátku levicové strany ANAPO Marii Eugénii Rojasovou. V době jeho úřadu dochází k přijetí řady úsporných programů v ekonomice a byly učiněny kroky k překonání nerovnoměrné distribuce příjmů.", "section_level": 1}, {"title": "Další léta.", "content": "Jako předseda Liberální strany kandidoval do úřadu prezidenta v roce 1978 i pro další období. Byl však poražen kandidátem Konzervativní strany Belisariem Betancurem. V Liberální straně pak López Michelsen pracoval až do počátku 90. let, kdy se rozhodl odejít na odpočinek. Byl pak ještě aktivním dopisovatelem novin \"El Tiempo\", v nichž se často kriticky vyjadřoval k současné politice v zemi. V roce 2006 se v době krize v Liberální straně po kolumbijských volbách ještě vrací do politiky. Umírá 22. července 2007 na srdeční záchvat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfonso Antonio Lázaro López Michelsen, 30. června 1913 Bogota - 11. července 2007 Bogota, byl kolumbijský politik a prezident republiky v letech 1974 - 1978, povoláním právník a novinář. Byl synem kolumbijského prezidenta z let 1934 - 1938 a 1942 - 1945 Alfonsa Lópeze Pumajero.", "tgt_summary": "Alfonso López Michelsen (30 June 1913 – 11 July 2007) was a Colombian politician and lawyer who served the 24th President of Colombia from 1974 to 1978. He was nicknamed \"El Pollo\" (The Chicken), a popular Colombian idiom for people with precocious careers.", "id": 852082} {"src_title": "Římské občanství", "tgt_title": "Roman citizenship", "src_document": [{"title": "Struktura společnosti.", "content": "V dobách římské republiky a v počátcích římského císařství byli lidé žijící na území římského státu členěni do několika rozličných společenských tříd a skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby nabytí občanství.", "content": "Možnosti získání římského občanství:", "section_level": 1}, {"title": "Práva a povinnosti.", "content": "Seznam soukromých a veřejných práv se během let různě měnil, následuje pouze výčet nejdůležitějších: Římští občané nemohli být odsouzeni k trestu smrti, ledaže by byli uznáni vinnými z velezrady (\"perduellio\"). Pokud byl římský občan obviněn z tohoto zločinu, měl právo být předveden před soud v Římě. Avšak, i když byl shledán vinným, nesměl být usmrcen na kříži. (Takže, ačkoliv byli Svatý Pavel i Svatý Petr odsouzeni za tentýž delikt, tresty, jež podstoupili, byly odlišné. Svatý Pavel byl setnut, zatímco Svatý Petr byl jako Neříman ukřižován.) Nositel římského občanství byl oprávněn a zároveň i zavázán ke konání vojenské služby v římských legiích. Nicméně v pozdějších dobách byly rekrutovány i osoby postrádající římské občanské právo. Římané měli rovněž povinnost platit stanovené daně a museli se dostavit ke sčítání lidu prováděnému censorem.", "section_level": 1}, {"title": "Popření občanských práv.", "content": "Všechna výše zmíněná práva byla ovšem leckdy jednoduše ignorována. Možná nejkřiklavější případ přehlížení těchto práv spadá do doby správcovství Gaia Verra na Sicílii. Ten byl zpraven o tom, že místní římští občané mají v úmyslu odcestovat do Říma a stěžovat si tam na Verrovo hrubé zneužívání pravomocí, jež se projevovalo uložením příliš vysokých daní a systematickým drancováním celé provincie. Nato Verres nařídil jejich vsazení do vězení. Když se pak tito občané dožadovali soudního řízení (v němž by se mohli odvolat do Říma), Verres jejich žádost zamítl a obvinil je z velezrady. Poté je nechal zmrskat a ukřižovat. Nebozí občané během vykonávání trestu vytrvale opakovali: „Jsem římský občan“, nikdo však nezasáhl na jejich obranu. Cicero později Verra za tyto jeho skutky předvolal před soud, avšak Verres se vyhnul spravedlnosti útěkem z Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Občanství jako prostředek romanizace.", "content": "Římské občanství bylo využíváno rovněž jako nástroj zahraniční politiky a kontroly dobytého území. Koloniím a spojencům byly leckdy udělovány různé formy okleštěného římského občanství, přičemž existovalo několik rozdílných druhů těchto občanství. Velkorysé rozdávání občanství spojencům a podrobeným nepřátelům se ukázalo být podstatným krokem v procesu romanizace. Tento počin byl jedním z nejefektivnějších politických prostředků a originální politickou myšlenkou, neboť představoval jednu ze základních příčin římského úspěchu. Příslib podílu na výhodách plynoucích z římského občanství přiměl poražené národy působit ku prospěchu římské moci a odradil je tak od usilování o svržení římské nadvlády. Neboli jak napsal anglický historik Edward Gibbon „Jejich ctižádost, místo aby rušila klid státu, se úzce družila k jeho bezpečí a velikosti.“ Díky tomu Římané dokázali zužitkovat svá velkolepá vojenská vítězství a založit světovládnou říši, čímž se odlišovali od Athén či Sparty. Předchůdcem Římanů v uplatňování této politiky byl Alexandr Veliký, který usiloval o smísení Makedonců a Řeků s Peršany, Egypťany a Syřany, aby tak asimiloval národy poražené perské říše. Avšak po Alexandrově smrti se jeho nástupci odvrátili od této politiky. Myšlenka asimilace a odvrácení poražených nepřátel od nebezpečných povstání tak byla realizována až prostřednictvím rozšíření římského občanství. Místo aby vyčkávali nevyhnutelné vzpoury podmaněných kmenů a států jako třeba Sparta v případě heilótů, učinili Římané jimi dobytý svět skutečně římským. Zásadní událostí při šíření římského občanství byla spojenecká válka v letech 90 až 88 př. n. l., v níž italští spojenci povstali proti Římu. Na jejím konci obdrželi občanství, na základě zákona \"Lex Plautia Papiria\", všichni svobodní Italové (s výjimkou Předalpské Galie). V roce 212 pak císař Caracalla vydal edikt Constitutio Antoniniana, jímž udělil občanství všem svobodným mužům v římské říši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římské občanství byl privilegovaný status, zajišťující svobodným obyvatelům starověkého Říma soubor určitých práv a povinností. Je poměrně obtížné uvést zevšeobecňující definici římského občanství, neboť rozsah oprávnění a povinností v něm obsažených, stejně jako možnosti jeho dosažení se v průběhu římských dějin často měnily v důsledku legislativní činnosti.", "tgt_summary": "Citizenship in ancient Rome () was a privileged political and legal status afforded to free individuals with respect to laws, property, and governance.", "id": 106304} {"src_title": "Eredivisie", "tgt_title": "Eredivisie", "src_document": [{"title": "Formát.", "content": "Soutěž je složena z celkem 18 týmů z nichž pouze vítěz postupuje přímo do základní skupiny Ligy mistrů UEFA. Vicemistr hraje 4. předkolo (Play–off) nemistrovské části této soutěže. Třetí tým postupuje do 4. předkola, čtvrtý tým pak do 3. předkola Evropské ligy UEFA. Týmy na 5. – 8. místě sehrají \"kvalifikaci\" o jedno místo ve 2. předkole této soutěže. Další místo ve 4. předkole Evropské ligy UEFA zaujímá vítěz nizozemského fotbalového poháru (KNVB beker), což může v případě kvalifikace finalistů do pohárů z vyšších ligových pozic, připadnout šestému týmu v lize. V případě, že vítěz KNVB bekeru se kvalifikuje do pohárů jiným způsobem, do Evropské ligy jde finalista. Ten se zařadí do 2. předkola a vítěz „kvalifikace“ ho nahradí ve 3. předkole. Nejhorší tým soutěže sestupuje do Eerste Divisie, druhé nejvyšší soutěže, a další dva musí sehrát dvoukolovou baráž o setrvání v soutěži s dalšími týmy z Eerste Divisie. Vítěz soutěže má také právo startovat v nizozemském Superpoháru (Johan Cruijff Schaal), kde ho vyzve vítěz KNVB bekeru.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky fotbalu v Nizozemsku.", "content": "Dnes je fotbal v Nizozemsku považován za nejpopulárnější sport. Za jeho zakladatele a propagátora v této zemi je považován Pim Mulier, který v 14 letech osvětlil svým vrstevníkům a ostatní mládeži ve městě Haarlem pravidla fotbalu a zároveň v roce 1879 založil nejstarší nizozemský klub Haarlemsche Football Club (Koninklijke HFC). V průběhu následujících 30 let nabral fotbal v této zemi nebývalé popularity, z čehož pramenil vznik dalších klubů jako HVV Den Haag (1883), RAP (1887) a jiných. Právě tyto kluby stály za vznikem první společné ligové soutěže, která dostala název \"Nederlands landskampioenschap voetbal\" (Nizozemské národní fotbalové mistrovství). Od sezony 1888, kdy byla založena se konala prakticky nepřetržitě (vyjma II. sv. války) až do roku 1956, kdy ji při restrukturalizaci ligového systému nahradila právě Eredivisie. O pouhý rok později (1889) byl založen nizozemský fotbalový svaz \"Koninklijke Nederlandse Voetbal Bond\" (KNVB), který se v roce 1904 stal spolu s národními svazy z Francie, Belgie, Dánska, Španělska, Švédska a Švýcarska, zakládajícím členem FIFA. Nejslavnější kluby byly zakládány až po roce 1900 a jako první právě na přelomu století AFC Ajax. Feyenoord byl založen roku 1908 a PSV Eindhoven dokonce až 1913. V této době ovládali nejvyšší soutěž jiní. HVV Den Haag měl v sezoně 1913–14 již 10 mistrovských titulů a této mety tedy dosáhl ještě před ziskem premiérového titulu kohokoliv z dříve jmenovaných klubů. K jeho smůle byl pro něj titul z roku 1914 tím posledním.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionalizace a založení Eredivisie.", "content": "Ajax získal svůj první titul v roce 1918, jako první z \"velké trojky\", ale i přes velkou ztrátu na vedoucí týmy byl v roce 1947 na druhém místě se ziskem 8 titulů. V roce 1954 byla založena \"Nederlandse Beroeps Voetbal Bond\", profesionální hráčská asociace, která udělala z tehdy amatérské nejvyšší soutěže, soutěž výhradně profesionální. Včasné zavedení profesionální soutěže se později ukázalo jako klíčová výhoda oproti ostatním zemím. V roce 1955 byl založen Pohár mistrů evropských zemí a nizozemské kluby byly v mezinárodním srovnání mnohdy lepšími. To se ale plně ukázalo až v 70. letech. S novými pravidly nastala i změna celého ligového systému. Nejvyšší soutěž, která do té doby byla rozdělena na více skupin, jejichž čelní týmy bojovaly o konečný titul mistra, se sjednotila do jediné. V sezoně 1956/57 vznikla Eredivisie (Čestná divize) s 18 členy a zároveň s ní i taktéž profesionální Eerste Divisie (První divize) s 16 členy. V prvním ročníku zvítězil AFC Ajax, který po 10 letech získal svůj 9. titul. Poté získali své jediné tituly z Eredivisie DOS (později fúzován na FC Utrecht) a svůj šestý a doposud poslední i Sparta Rotterdam. V sezoně 1959/60 dosáhl svého jubilejního 10. titulu AFC Ajax, jenž se dotáhl na dotehdy nejúspěšnější klub HVV Den Haag.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období nizozemského fotbalu.", "content": "V sezoně 1963/64 získal mistrovský titul DWS a až na jedinou výjimku (1980–81 AZ Alkmaar '67) to bylo naposled na dlouhých 45 let, co zvítězil někdo mimo \"velkou trojku\" AFC Ajax, Feyenoord a PSV Eindhoven. Tato dlouhá nadvláda měla mimo jiné pozitivní vliv i na celý nizozemský fotbal, který díky častým účastem těchto tří klubů v Evropských pohárech pomalu vystoupal až na čelo Evropského fotbalu. Prvním klubem, který se probojoval až do finále Poháru mistrů evropských zemí 1968/69 byl AFC Ajax. V duelu hraném na Santiago Bernabéu však podlehl AC Milán 1–4. V domácí soutěži však titul nezískal a do PMEZ se v následující sezoně 1969/70 probojoval Feyenoord. A nezůstalo jen u toho. Klub z Rotterdamu vyřadil obhájce AC Milán již ve 2. kole a přes další soupeře dokráčel taktéž až do finále, kde tentokrát porazil skotský Celtic FC a stal se prvním nizozemským klubem, jenž získal velkou evropskou trofej. AFC Ajax se ovšem nenechal svým rivalem zahanbit a jako reakci na jeho úspěchy odstartoval jednu z nejúžasnějších sérií úspěchů, jakou v klubovém fotbale známe. Nejprve nahradil Feyenoord na pozici mistra ligy, v PMEZ 1970/71 postupně přešel přes všechny soupeře a nakonec zvítězil ve finále 2–0 nad Panathinaikos FC. V sezoně 1971–72 sice nedosáhl na titul v domácí soutěži, kde svůj 10. titul získal Feyenoord, ale po finálové výhře nad FC Internazionale Milano obhájil titul z Poháru mistrů. Na podzim navíc ovládl v souboji s argentinským CA Independiente Interkontinentální pohár a v ročníku 1972/73 dokázal potřetí v řadě zvítězit v Poháru mistrů evropských zemí. Tentokrát odešel jako poražený Juventus FC. Své tříleté kralování světovému fotbalu, během kterého získal AFC Ajax 11 velkých trofejí, zakončil ziskem Superpoháru UEFA 1973. S odchodem Johana Cruyffa z Ajaxu do FC Barcelona v roce 1973, nastal u nizozemských klubů celkový ústup ze slávy. Ne však úplný. Feyenoord (1973/74) i PSV Eindhoven (1977/78) zvítězili v Poháru UEFA a zářila především Nizozemská fotbalová reprezentace, která zvítězila v Mistrovství Evropy 1976 a v Mistrovství světa 1974 i 1978 odešla poražena až ve finále.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr minulého století a Eredivisie dnes.", "content": "I v 80. letech patřil nizozemský fotbal k tomu nejlepšímu v Evropě, i když nebyl na samém vrcholu. V sezoně 1980–81 narušil po dlouhé době \"hegemonii tří\" AZ Alkmaar, který získal svůj premiérový titul. O rok později si AFC Ajax jako první připsal 20. titul a na počest toho začal nad své logo umisťovat dvě zlaté hvězdy. Navíc se dva roky v řadě probojoval do finále Poháru vítězů pohárů a druhou účast, tu v sezoně 1986/87 proměnil v zisk trofeje. Eredivisie v té době již dominoval PSV Eindhoven, který během 7 ročníků v letech 1986–1992 získal 6 mistrovských titulů. V ročníku 1987/88 navíc získal titul v Poháru mistrů evropských zemí, jako třetí nizozemský klub, když ve finále porazil na penalty Benfiku. Devadesátá léta i počátek 21. století je prakticky ve znamení dvou klubů – AFC Ajax a PSV Eindhoven. Ajax od roku 1990 získal 9 titulů, PSV 10 titulů z Eredivisie. Zbylé čtyři \"volné\" trofeje si rozdělili Feyenoord, který výrazně ustoupil ze své slávy a v posledních letech mocně expandující AZ Alkmaar s FC Utrecht. Na mezinárodním poli byl i v nedávné době úspěšnější Ajax. V sezoně 1991/92 vyhrál poprvé Pohár UEFA, tedy poslední ze 4 velkých evropských trofejí, a v sezoně 1994/95 si naplno vzpomněl na svou slávu z počátku 70. let. Triumfoval v Eredivisie i v domácím superpoháru, poté počtvrté v historii triumfoval v Lize mistrů UEFA (dříve PMEZ, ve finále porazil 1–0 AC Milán) a následné vyhrál Superpohár UEFA i Interkontinentální pohár. Zisk pěti trofejí za jediný rok, byl však posledním velkým úspěchem, kterého Ajax na mezinárodním poli dosáhl. Doposud poslední evropskou trofej tak pro Nizozemsko získal Feyenoord, který v roce 2002 získal Pohár UEFA. Eredivisie mezitím několikrát změnila svůj oficiální název. V letech 1990 – 99, zněl oficiální název soutěže PTT Telecompetitie [pe.te.ˈteː ˈteː.lə.kɔm.pə.ˌti.(t)si] (podle sponzora PTT Telecom). Poté zněl název KPN Telecompetitie [ˌka.pe.ˈjɛn ˈteː.lə.kɔm.pə.ˌti.(t)si] a v roce 2000 se změnil na KPN Eredivisie [ˌka.pe.ˈjɛn ˈeː.rə.di.ˌvi.zi]. V letech 2002–2005 konečně Holland Casino Eredivisie [ˈɦɔ.lɑnt ka.ˈsi.noː eː.rə.di.ˌvi.zi]. Od sezony 2005/06 je hlavním sponzorem soutěže loterijní společnost \"Sponsorloterij\", která nepožadovala, aby soutěž nesla její jméno, takže její název dnes zní jednoduše \"Eredivisie\". Už pod tímto názvem se odehrálo několik posledních ročníků, ve kterých jsem mohli být svědky zisku 20. titulu PSV Eindhoven (2006/07), byli tu mistři AZ Alkmaar (2008/09) i FC Utrecht (2009/10) a také se AFC Ajax zařadil mezi opravdové evropské top velkokluby, když získal svůj 30. mistrovský titul (2010/11). Zdálo se, že ztráta suverenity \"velké trojky\" přinese soutěži nový náboj. Ale v letech 2011–2014 dominoval AFC Ajax.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové v jednotlivých ročnících.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eredivisie ( [ˈeː.rə.di.ˌvi.zi], v doslovném překladu: \"Divize cti\") je nejvyšší nizozemská fotbalová ligová soutěž a stojí na vrcholu nizozemského ligového systému. Vznikla v roce 1956, jako plně profesionální ligová soutěž, při restrukturalizaci nizozemského ligového systému jako jeho nejvyšší patro. Plynule tak navázala na předchozí \"Nederlands landskampioenschap voetbal\" (Nizozemské národní fotbalové mistrovství), které se pravidelně konalo již od roku 1888 a vítěz byl korunován nizozemským mistrem od roku 1898, což z ní dělá jednu z nejstarších ligových soutěží světa. Stejně tak je nizozemským mistrem korunován i vítěz Eredivisie. Podobně jako v Portugalsku se i zde vytvořil tzv. „kult velké trojky“, do které patří AFC Ajax, PSV Eindhoven a Feyenoord. Od roku 1964 (celkem 55 ročníků), dokázaly narušit nadvládu těchto tří nejúspěšnějších klubů, a získat mistrovský titul, pouze dva jiné – AZ Alkmaar (1981, 2009) a FC Twente (2010). Aktuálním mistrem po sezoně 2018/19 je AFC Ajax.", "tgt_summary": "The Eredivisie (; \"\"Honour Division\"\" or \"\"Premier Division\"\") is the highest echelon of professional football in the Netherlands. The league was founded in 1956, two years after the start of professional football in the Netherlands. As of the 2019–20 season it is ranked the 9th best league in Europe by UEFA. The top division consists of 18 clubs. Each club meets every other club twice during the season, once at home and once away. At the end of each season, the two clubs at the bottom are automatically relegated to the second level of the Dutch league system, the \"Eerste Divisie\" (First Division). At the same time, the champion and number two of the \"Eerste Divisie\" are automatically promoted to the Eredivisie. The number 16 club of the bottom of the Eredivisie goes to separate promotion/relegation play-offs with eight high-placed clubs from the \"Eerste Divisie\". The winner of the Eredivisie claims the Dutch national championship. Ajax Amsterdam has won most titles, 26 (34 national titles). PSV Eindhoven are next with 21 (24), and Feyenoord Rotterdam follow with 10 (15). Since 1965, these three clubs have won all but three Eredivisie titles (the 1981 and 2009 titles went to AZ and FC Twente won the 2010 title). Ajax, PSV and Feyenoord are known as the \"Big Three\" or \"Traditional Top Three\" of Dutch football. They are the only ones in their current forms to have appeared in every edition of the Eredivisie since its formation. A fourth club, FC Utrecht, is the product of a 1970 merger between three of that city's clubs, one of which, VV DOS, had also never been relegated out of the Eredivisie. ", "id": 911167} {"src_title": "Handley Page V/1500", "tgt_title": "Handley Page V/1500", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj H.P.15.", "content": "Typ vznikl pod dojmem německých leteckých útoků na Velkou Británii, včetně hlavního města Londýna. Výsledkem byl požadavek \"Air Board\" na konstrukci letounu schopného dosáhnout s pumami na palubě německého hlavního města. Firma odpověděla projektem „zvětšeného Handley Page O/400“, s dvojnásobnou vzletovou hmotností proti typu O/400 a poháněného buď dvěma motory Rolls-Royce Condor nebo Siddeley-Deasy Tiger. Na základě projektu byla technickými požadavky \"Air Board’s Specification A.3(b)\" zadána stavba tří prototypů typu \"Handley Page Type V\" (firma zpočátku svoje konstrukce značila podle pořadí písmeny abecedy), které dostaly přidělena sériová čísla B9463 až B9465. Protože vývoj uvažovaných motorů se protahoval a neměly být k dispozici pravděpodobně dříve než v roce 1919, byla konstrukce přepracována na použití čtyř slabších motorů Rolls-Royce Eagle VIII, přičemž motory byly montovány v tandemu, s dvěma tažnými a dvěma tlačnými motory (letoun tak na první pohled vypadal jako dvoumotorový). Vzhledem k nedostatku prostoru ke stavbě tak rozměrného letounu u mateřské firmy byla konstrukce a stavba přemístěna do Belfastu, k firmě Harland & Wolff Limited. Konstrukce probíhala pod vedením George R. Volkerta, podíleli se na ní mj. i Francis Arcier, S. T. A. Richards a \"Captain\" T. M. Wilson, RN (pevnostní výpočty). Prototyp poprvé vzlétl 22. května 1918, za jeho řízením byli \"Captain\" Vernon E. G. Busby, RAF a Jack Hathaway. Již 8. června stroj byl, při svém třináctém zkušebním letu, zcela zničen při havárii a následném požáru. Pět ze šesti mužů na palubě stroje přitom přišlo o život, včetně \"Capt.\" Busbyho. Havárie se pochopitelně projevila na zdržení dodávek sériových letounů. Výroba přitom byla objednána ještě před zalétáním prototypu, již 27. ledna 1918 byla objednána stavba 20 letounů u Harland & Wolff Ltd. a dalších dvacet mělo být postaveno firmou William Beardmore & Co. Ltd. Celkem bylo do konce války objednáno 210 sériových letounů, ale s koncem války byla větší část kontraktů stornována. Stroj sériového čísla J6573, dodatečně sestavený u firmy Handley Page z dílů dodaných od Harland & Wolff, byl poháněn motory Napier Lion II. Objednávka na 50 strojů poháněných těmito motory (40 z nich mělo být vyrobeno u Grahame-White Aviation Ltd.) rovněž patřila mezi stornované. Na jednom z prvních letounů (pravděpodobně sériového čísla F8281) byly zkušebně namontovány čtyři motory Galloway Atlantic o vzletovém výkonu 500 hp (373 kW), ale s blížícím se koncem války byla jeho výroba zrušena a stroj zpětně dostal motory Rolls-Royce Eagle VIII. Zajímavou kapitolou ve vývoji typu Handley Page V/1500 také je, že jeho velké nosnosti mělo být využito k dopravě zcela nového typu letecké pumy. Doposud byly nejběžnějšími trhavé pumy s hmotností 112 liber (1 cwt, tedy 50,8 kg) typu HE RL, 230 lb (104 kg), 520 lb (235,9 kg) pumy HE LC a 550 lb (249,5 kg) pumy HE HC. Stroje Handley Page O/400 také byly schopné nést zcela nové pumy o hmotnosti 1650 lb (748,4 kg) typu SN a 1800 lb (816,4 kg) typu SN (Mod). Ale H.P.15 měl být schopen nést zcela novou pumu SN Major o hmotnosti 3360 liber (1524 kg). Menší množství strojů mělo být upraveno pro nesení jediné této pumy. S tímto nákladem měly být schopné zároveň unést dostatečné množství paliva k tomu, aby mohly ze základen v Norfolku bombardovat Berlín — pouze díky uzavření příměří tedy bylo německé hlavní město ušetřeno leteckých náletů, coby odvety za stejné počínání německého letectva. Britské bombardéry se s pumami na palubě poprvé dostaly nad Berlín až v noci z 25. na 26. srpna 1940 (byť s podstatně méně přesvědčivým kalibrem — prozatím), opět v odvetu za německý nálet na Londýn.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Původně se uvažovalo o vyzbrojení dvou až tří squadron \"Independent Air Force\". V utajení byl na základně Bircham Newton zformován 86. Wing (součást 27. Group), který měly tvořit 166. a 167. squadrona Royal Air Force. První sériové letouny dostala 166. squadrona v říjnu 1918 (k datu podepsání příměří RAF převzalo sedm strojů). Pro plánovaný nálet na Berlín by stroje ze stávajících základen operovaly na samé hranici svého doletu, proto byly posádky instruovány, aby se v případě nadměrné spotřeby paliva nevracely zpět ale pokračovaly dále a přistály v Československu, v okolí Prahy. Dva stroje 166. squadrony byly 9. listopadu 1918 připraveny k náletu na Berlín, každý se čtyřmi 250lb pumami zavěšenými v pumovnici, ale kvůli špatnému počasí byl nálet odložen o dva dny. Jedinou bojovou akcí typu V/1500 se nakonec stal nálet na afghánský Kábul provedený 24. května 1919 strojem sériového čísla J1936 (ten na přelomu let 1918 a 1919 vykonal etapový přelet do Indie).", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Třetí prototyp (s/n B9465), posléze upravený do podoby sériového stroje a dodaný s novým sériovým číslem J1936, pokřtěný »HMA \"Old Carthusian\"«, přelétl mezi 13. prosincem 1918 a 16. lednem 1919 přes Egypt do Indie. Za řízením byli \"Maj\". A. S. C. MacLaren a \"Capt\". Robert Halley, na palubě ještě byli další tři členové osádky a také \"Brig\".-\"Gen\". Norman Duckworth Kerr MacEwen (později \"Air Vice-Marshal\", CMG, DSO). Další stroj který si zaslouží naši pozornost nesl sériové číslo F7140, který nesl jméno »\"Atlantic\"«. Byl upraven pro chystaný nonstop přelet Atlantiku — na jaře 1919 vypukla doslova závodní horečka, kterou vyvolala cena 10 000 liber šterlinků (což tehdy byla závratná suma) vypsaná listem \"Daily Mail\" již roku 1913. V osádce letounu mj. byli pilot \"Squadron Leader\" Herbert George Brackley, DSO, DSC (bývalý velitel 214. squadrony RAF), pětapadesátiletý \"Vice-Admiral\" Mark Edward Frederick Kerr, CB, MVO, \"Major\" Geoffrey Ingram Taylor a \"Major\" Nor Jens Tryggve Herman Gran, MC (mj. i účastník nešťastné antarktické expedice kterou vedl \"Capt\". Robert Falcon Scott, CVO, RN, který také navíc 30. července 1914 přelétl ze Skotska do Norska přes Severní moře — na jednoplošníku Blériot XI!). Pro problémy s chladiči se opozdili — muselo se čekat na náhradní díly a se svým strojem se znovu dostali do vzduchu až 18. června, čtyři dny po vzletu Johna Williama Alcocka a Arthura Whitten Browna na stroji Vickers Vimy.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Poznámka — \"mimo uvedené zakázky byly firmou Handley Page dodány další tři stroje — J1935 \"(\"ex- 2. prototyp\"),\" J1936 \"(\"ex- 3. prototyp\")\" a J6573\" (\"u Handley Page sestaven a zalétán z uskladněných dílů dodaných od firmy Harland & Wolff, z bloku E4312-E4323\") Celkem objednáno (bez prototypů) 210 strojů; s koncem války byla většina zakázek stornována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Handley Page V/1500 (Handley Page H.P.15) byl britský těžký čtyřmotorový bombardér, zařazený do výzbroje \"Královského letectva\" v samém závěru I. světové války.", "tgt_summary": "The Handley Page V/1500 was a British night-flying heavy bomber built by Handley Page towards the end of the First World War. It was a large four-engined biplane, which resembled a larger version of Handley Page's earlier O/100 and O/400 bombers, intended to bomb Berlin from East Anglian airfields. The end of the war stopped the V/1500 being used against Germany, but a single aircraft was used to carry out the first flight from England to India, and later carried out a bombing raid on Kabul during the Third Anglo-Afghan War. It was colloquially known within the fledgling Royal Air Force as the \"Super Handley\". The V/1500 which was shipped to Canada to attempt a transatlantic flight was flown in the US, and in 1919 crash-landed in a field at Mount Jewett, Pennsylvania. Photos appeared in the 20 February 1969 issue of the \"Bradford Journal\" newspaper.", "id": 1892785} {"src_title": "Ermanarich", "tgt_title": "Ermanaric", "src_document": [{"title": "Historické prameny.", "content": "Král Ermanarich je zmiňován ve dvou římských pramenech, v písemnostech Ammiana Macellina a v \"Getice\", díle gótského historika Jordana ze 6. století. S odkazem na Ammianovo dílo, byl Ermanarich \"nejbojovnější král\", který pravděpodobně spáchal sebevraždu poté, co nedokázal zastavit agresi Hunů, kteří jeho území napadli v 70. letech 4. století. Jeho království bylo zničeno a jeho lid upadl na 75 let do hunského poddanství. Podle Jordana zase Ermanarich vládl zemi zvané Oium. Dále zmiňuje zabití mladé ženy jménem Sunilda ušlapáním koňmi za to, že byla Ermanarichovi nevěrná. Na to její dva bratři, Sarus a Ammius, krále vážně zranili a nechali ho nezotaveného čelit hunských hordám. Různé verze a variace tohoto výkladu lze nalézt v pozdější středověké germánské literatuře, např. v anglické a skandinávské (Jonakrovi synové). Jordanes napsal, že Ermanarich úspěšně vládl Gótům až do své smrti, kdy mu bylo 110 let. V mnoha germánských příbězích je Ermanarich vystaven útokům Bickeho, Bikky nebo Sifky, který chtěl odplatu za znásilnění jeho ženy. Také v některých příbězích o Dietrichu Bernském vystupuje Ermanarich jako jeho strýc, který mu ukradl království.", "section_level": 1}, {"title": "Ermanarichova jména.", "content": "Ermanarichovo jméno v jeho přirozeném jazyce, gótštině znělo pravděpodobně \"Aírmanareiks\". Protože však byl velmi frekventovanou postavou germánské literatury již od 13. století, je možné se setkat s různými tvary jména v latinském a germánském jazyce. V Jordanově \"Getice\" je uváděna latinská podoba jména \"Ermanaricus\". Ve staroanglickém eposu \"Beowulf\" je uváděna germánská podoba jména, \"Eormenric\". Germánská podoba jména je i ve středověké němčině jako \"Ermenrich\". Mimo tato jména je známe také jako Hermanarich, Erminrich, Emmerich, Ermanrik apod. Protože také jméno \"Heiðrekr\" je synonymem k Ermanarichovi, může být král identickou postavou s Heiðrekrem Ulfhamrem ze ságy Hervarar, řečeným vládcem Gótů na dlouhé časy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ermanarich (gótsky Aírmanareiks, Ermanaricus, staroanglicky Eormenric, staronorsky Jǫrmunrekr) (3. století - 376) byl král germánského kmene Gótů, přezdívaný gótský \"Alexandr\". Vládl gótskému kmeni Greutungů na území Skýtie, která se nacházela na území dnešní Ukrajiny. Hranice jeho království nejsou zcela zřetelné. S největší pravděpodobností je tvořily řeky Dněstr s Donem. Moderní historici předpokládali, že vládl říši sahající od Baltského moře k Černému moři, na východ říše sahala až k pohoří Ural.", "tgt_summary": "Ermanaric (; or \"Hermanaricus\"; ; ; died 376) was a Greuthungian Gothic King who before the Hunnic invasion evidently ruled a sizable portion of Oium, the part of Scythia inhabited by the Goths at the time. He is mentioned in two Roman sources; the contemporary writings of Ammianus Marcellinus and in \"Getica\" by the 6th-century historian Jordanes. Modern historians disagree on the size of Ermanaric's realm. Herwig Wolfram postulates that he at one point ruled a realm stretching from the Baltic Sea to the Black Sea as far eastwards as the Ural Mountains. Peter Heather is skeptical of the claim that Ermanaric ruled all Goths except the Tervingi, and furthermore points to the fact that such an enormous empire would have been larger than any known Gothic political unit, that it would have left bigger traces in the sources and that the sources on which the claim is based are not nearly reliable enough to be taken at face value.", "id": 1706453} {"src_title": "Hysterie", "tgt_title": "Hysteria", "src_document": [{"title": "Starověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Egypt.", "content": "Hysterické poruchy jsou popsány v egyptských papyrech, konkrétně v Kahunském papyru (pochází z 20. století př. n. l., dochoval se ve zlomcích) a v papyru Ebersově (v podstatě učebnice lékařství ze 16. století př. n. l.). V tehdejším lékařství převažoval názor, že příčinou morbidních duševních stavů u žen jsou posuny dělohy v těle. Lékař se pak snažil dosáhnout návratu dělohy do původní polohy, a to nepřímým působením, hlavně vykuřováním a inhalacemi. Užití symbolů boha Thovta při léčbě svědčí o sepětí lékařské a náboženské praxe: v různých částech Egypta byly nalezeny voskové sochy zobrazující ibise, ptáka zasvěceného Thovtovi, které se používaly jako votivní sošky nebo ke vkládání do tělních dutin.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "Hippokratova pojednání o ženských chorobách v mnohém připomínají popisy z egyptských papyrů. Dýchací obtíže, dušení nebo záchvaty u žen se vysvětlují polohou dělohy, nepřímo sexuální abstinencí. Věřilo se, že děloha může negativně ovlivnit srdce nebo v obzvlášť závažných případech i mozek. Lékař musí nejprve pochopit postavení dělohy a pak aplikovat libovonné nebo páchnoucí výpary na spodní část břicha a hlavu pacienta. Ale za nejlepší lék byl považován vstup do manželství. Platón v dialogu \"Timaios\" říká: „děloha, poněvadž to jest živý tvor žádostivý plození, kdykoli zůstává dlouho bez plodu [...] bloudě všudy po těle, ucpává průchody dechu a překáží dýchání“. Také Aretaios z Kappadokie (1. století n. l.) pokládal dělohu za jakéhosi samostatného tvora („živoucí věc uvnitř živoucí věci“).", "section_level": 2}, {"title": "Řím.", "content": "Aulus Cornelius Celsus už vysvětluje hysterii nikoli putováním dělohy, ale jako důsledek patologického působení mezi vnitřními orgány. Galén pak jednoznačně odmítá myšlenku putování dělohy. Vychází z dobové teorie čtyř tělesných šťáv a zdůrazňuje úzký vzájemný vztah mezi myslí a tělem: příčinou poruchy je retence sekretu v děloze, což kazí krev a nevyhnutelně vede k podráždění nervů. Galén jako první z lékařů uznával i mužskou formu hysterie, plynoucí ze zadržování spermatu. „Zcela zpozdilým musíme shledat názor, přetvářející dělohu do jakéhosi zvířete.“ „Hysterická vášeň, toť jeden název, avšak její podoby jsou mnohé a nespočitatelné.“", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a počátek novověku.", "content": "Tomáš Akvinský rozděluje psychopatologické jevy podle původu na přirozené (hysterii zde neuvádí) a nepřirozené. Hysterie mohla snadno být ztotožněna s démonickými projevy a ženy běžně obviňovány z čarodějnictví. Lékař, alchymista a astrolog Arnald z Villanovy ve své době jako jeden z mála zastával přirozený původ mnohých onemocnění, u nichž tou dobou převládal názor, že jde o projevy posedlosti ďáblem. Teprve Paracelsus (1493–1541) zařazuje hysterii mezi duševní nemoci. V pojednání \"O nemocech rozrušujících rozum\" odmítá myšlenku, že nemoci způsobuje ďábel, a rozvíjí komplikované iatrochemické vysvětlení nemoci: děloha, není-li vyživována, „ztrácí svou pravou podstatu a chladne“ a tělo postupně zachvacují násilné křeče. Navíc se v děloze tvoří kyselina a z ní povstávají páry a výpary, které otravují všechny ostatní orgány. Zajímavé je, že Paracelsus byl první, kdo se zabýval také nevědomou (imaginativní) složkou hysterie. Ambroise Paré je připomínán především jako chirurg; v chápání hysterie se vracel k Hippokratově a Galenově humorální teorii. Domníval se, že převaha žluči v těle vede k nemoci zvané \"furor uterinus\". Dochází k zaškrcení dělohy a nemoc se přenáší do dalších orgánů. Parého metody léčení byly svérázné: pacientku položil na záda, nahlas křičel její jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Vykuřoval také dělohu pomocí speciálního pesaru zasunutého do vaginy. Skotský lékař Robert Whytt (1714–1766) položil základy vědecké neurologie. V pojednání „On Nervous, Hypochondriac, or Hysteric Diseases, to which are prefixed some Remarks on the Sympathy of the Nerves“ odmítal tehdejší převládající představu „animálních duchů“ a nervové obtíže definoval jako choroby způsobené „neobvyklou jemností a nepřirozenou citlivostí“ nervů. Jako léčbu doporučoval dietu, cvičení a rozptýlení a pro utlumení nadměrné vzrušivosti opium. Philippe Pinel je považován za zakladatele novodobé ústavní psychiatrie. Uplatňoval tzv. morální léčbu: na choromyslného nazíral jako na dítě, které je třeba přimět k tomu, aby si osvojilo požadováné chování. Ve své \"Nosographii\" (\"Nosographie philosophique ou méthode de l'analyse appliquée à la médecine\") rozdělil nemoci mysli a těla do pěti tříd: horečky, záněty, krvácivé poruchy, organické léze a neurózy. Hysterii kategorizoval jako „ženskou genitální neurózu“. Podle Pinela lze vést mezi mužskými a ženskými neurózami paralelu, neboť příznaky, jako jsou sterilita, frigidita a nymfomanie (u mužů satyriasis), lze pozorovat u obou pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Jean-Martin Charcot.", "content": "Jean-Martin Charcot ve svých 37 letech nastoupil do Hôpital de la Salpêtrière v Paříži, kde byly stovky pacientů trpících duševní nemocí. Poté, co vedení ústavu sloučilo oddělení pacientů s epilepsií a hysterií do jedné části s názvem „Quartier des simples epileptiques“, se během několika dní u hysterických pacientů objevil výrazný nárůst epileptických epizod. Charcot zavedl novou kompromisní diagnózu „hysteroepilepsie“ (později ji opustil). Postupně na základě systematického klinického pozorování stanovil obecné rysy hysterických projevů a rozlišil velké a malé hysterické záchvaty („hysteria maior“ a „hysteria minor“; symptomy „hysteria minor“ jsou znecitlivění kůže, zúžení zorného pole a hemianestézie). Charcot odmítal chápání hysterie coby poruchy typicky ženské a zdůrazňoval, že nemá nic společného s dělohou. Charcotův věhlas začal poněkud upadat po zveřejnění jeho studií o hypnóze. Charcotův zájem o hypnózu byl motivován hledáním nových diagnostických metod. Studie, které prováděl na Salpêtrière se svými asistenty, nejprve přinášely senzační výsledky. Avšak Hippolyte Bernheim, profesor na univerzitě v Nancy, Charcotovy teorie odmítal. Později se objevila i podezření, že Charcotovi asistenti instruovali pacienty, aby hysterické reakce předstírali.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky psychoanalýzy.", "content": "Sigmund Freud spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem pracoval na případu Anny O., jednom z nejslavnějších případů hysterie. Freuda zaujaly Charcotovy práce o hysterii a na jejich základě dospěl k přesvědčení, že hysterické příznaky vznikají tehdy, když traumatická zkušenost vede nevědomě ke vzniku tělesných symptomů. Freud od hypnoterapie nakonec přešel k metodě rekonstrukce potlačených vzpomínek prostřednictvím jejich výkladu a volných asociací.", "section_level": 1}, {"title": "Ústup ze scény.", "content": "Za jakýsi „zlatý věk“ hysterie je možno označit 19. století. Počátkem dvacátého století počet případů hysterie v Evropě a Severní Americe výrazně klesl; jako příčina se někdy udává společenská emancipace od represivní viktoriánské kultury, vyšší „psychologická gramotnost“ a lepší porozumění neurologickým onemocněním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hysterie (ze starořeckého ὑστἐρα [hystera] – děloha) je neurotická porucha, kterou charakterizuje citová labilita a sebestřednost se sklonem k teatrálnímu chování a afektům. Jiné příbuzné pojmy jsou: konverzní porucha, konverzní hysterie, somatizační porucha nebo psychoreaktivní syndrom. Pojem „hysterie“ jako psychologický termín je dnes považován za zastaralý a nevhodný hlavně proto, že je etymologicky spjat s ženským pohlavím, a také kvůli tomu, že postupně získal pejorativní význam. V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 byl nahrazen skupinou diagnóz „disociativní (konverzní) poruchy“ (F44), resp. diagnózou „histrionská porucha osobnosti“ (F60.4).", "tgt_summary": "Hysteria colloquially means ungovernable emotional excess and can refer to a temporary state of mind or emotion; however, beginning in 1900 B.C., hysteria was considered a diagnosable physical illness in females and then in the 1500s shifted to a mental illness. Many influential psychiatrists such as Sigmund Freud and Jean-Martin Charcot dedicated research to hysteria patients. Currently, most doctors practicing Western medicine do not accept hysteria as a medical diagnosis. The blanket diagnosis of hysteria has been fragmented into myriad medical categories such as epilepsy, histrionic personality disorder, conversion disorders, dissociative disorders, or other medical conditions. Furthermore, social deviances, such as deciding not to wed, are no longer considered psychological disorders.", "id": 463204} {"src_title": "Ville Ritola", "tgt_title": "Ville Ritola", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Ville Ritola se narodil v malé obci Peräseinäjoki, která dnes splynula s městem Seinäjoki, v jihozápadním Finsku. Když bylo mladíkovi sedmnáct let, emigroval za svými sedmi sourozenci do USA. Ve Spojených státech vstoupil do krajanského sportovního klubu \"Finnish-American Athletic Club\", kde se setkal a trénoval společně s Hannesem Kolehmainenem, který po olympiádě v roce 1912 pobýval v USA. Kolehmainen si Ritolova talentu povšiml a v roce 1920 mu radil, aby se stal členem finského olympijského družstva na LOH v Antverpách. Ritola však prohlásil, že se ještě necítí být tak dobrým.", "section_level": 1}, {"title": "Ritola na olympijských hrách 1924, Paříž.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běh na 5 000 m.", "content": "Závodu se zúčastnilo 38 závodníků z 22 zemí. Ville Ritola v něm svedl urputný souboj se svým krajanem Paavo Nurmim a v boji o zlato s ním prohrál o pouhé dvě desetiny sekundy. Nurmi doběhl v novém olympijském rekordu 14:31,2 min, Ritola měl čas 14:31,4 min, třetí byl Švéd Edvin Wide o půl minuty zpět (15:01,8 min).", "section_level": 2}, {"title": "Běh na 10 000 m.", "content": "Výsledky uvádějí celkem 36 závodníků ze 17 zemí. Ville Ritola byl v závodě suverénem a získal si značný náskok, nakonec vyhrál v novém světovém a olympijském rekordu 30:23,2 min. Za ním skončil opět Švéd Edvin Wide (30:55,2 min), třetí byl další Fin Eero Berg (31:43,0 min).", "section_level": 2}, {"title": "3 000 m překážek.", "content": "Běh absolvovalo 19 závodníků z 9 zemí. Excelovali opět Finové: Ville Ritola vyhrál suverénně v olympijském rekordu 9:33,6 min, za ním skončil Elias Katz (9:44,0 min), třetí byl Francouz Paul Bontemps (9:45,2 min).", "section_level": 2}, {"title": "3 000 m družstva.", "content": "Devět družstev se postavilo na běh, v němž se pořadí nejlepších tří závodníků z každé země sčítalo a tým s nejmenším počtem bodů vyhrál. Po rozbězích následovalo finále čtyř nejlepších družstev. Zvítězilo Finsko ve složení Paavo Nurmi, Ville Ritola, Elias Katz, Sameli Tala, Frej Liewendahl a Eino Seppälä (8 b.), druhá byla Velká Británie, třetí USA.", "section_level": 2}, {"title": "Přespolní běh 10 km – jednotlivci.", "content": "Startovalo 38 závodníků z 10 zemí. Pole běžců se velmi brzy roztrhalo a vpředu běželi osamoceně dva Finové. Paavo Nurmi zvítězil s velkým náskokem (čas 32:54,8 min) před Ville Ritolou (34:19,4 min), až minutu za ním doběhl třetí Američan Earl Johnson (35:21,0 min).", "section_level": 2}, {"title": "Přespolní běh 10 km – družstva.", "content": "Startovalo celkem sedm družstev, ale klasifikovány mohly být pouze země, jimž doběhli tři závodníci do cíle, jejich pořadí se sčítalo a zvítězilo družstvo s nejmenším počtem takto získaných bodů. Zvítězili Finové (Paavo Nurmi, Ville Ritola, Heikki Liimatainen; Eero Berg, Väinö Sipilä a Eino Rastas nebyli pro týmovou soutěž klasifikováni). Druhé byly USA, třetí Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Ritola na olympijských hrách 1928, Amsterdam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běh na 5 000 m.", "content": "Běželo celkem 36 závodníků ze 17 zemí. Trojice medailistů mezi sebou svedla urputný souboj, v němž se Ville Ritolovi podařilo oplatit časem 14:38,0 min Paavo Nurmimu (14:40,0 min) porážku z Paříže, třetí skončil stejně jako v Paříži Švéd Edvin Wide (14:41,2 min).", "section_level": 2}, {"title": "Běh na 10 000 m.", "content": "Na start se postavilo 24 závodníků z 12 zemí. Paavo Nurmi se tentokrát zúčastnil i „desítky“ a zvítězil v olympijském rekordu 30:18,8 min, druhý byl Ritola jen o pár metrů za Nurmim (30:19,4 min). Třetí byl opět Švéd Wide.", "section_level": 2}, {"title": "Běh na 3 000 překážek.", "content": "Ville Ritola v závodě, v němž dominovali jeho krajané (1. Toivo Loukola, 2. Paavo Nurmi, 3. Ove Andersen), neuspěl a obsadil až 9. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní Ritolovy sportovní úspěchy.", "content": "Protože Ville Ritola žil po většinu života v USA, nikdy se neúčastnil mistrovství své vlasti. Řadu medailí však získal na národních mistrovských soutěžích AAU (Amatérská atletická unie) USA. Byl mistrem na 6 mil r. 1927, na 10 mil v letech 1922, 1923 a 1925–1927, na 2 000 yardů překážek v letech 1923, 1926 a 1927 a v přespolním běhu v letech 1922, 1923 a 1925–1927. Ritola se rozloučil se sportovní kariérou po olympiádě 1928. Do rodného Finska se vrátil až roku 1971 a zemřel v Helsinkách ve věku 86 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilho („Ville“) Eino Ritola (18. ledna 1896 Peräseinäjoki – 24. dubna 1982 Helsinky) byl finský atlet, běžec především na vytrvalostních tratích. Ritola získal na 8. letních olympijských hrách 1924 v Paříži a následující olympiádě 1928 v Amsterdamu celkem osm medailí, z toho pět zlatých a tři stříbrné. Patří do trojice slavných „Létajících Finů“ desátých a dvacátých let po boku Paava Nurmiho a Hannese Kolehmainena.", "tgt_summary": "Vilho \"Ville\" Eino Ritola (18 January 1896 – 24 April 1982) was a Finnish long-distance runner. Known as one of the \"Flying Finns\", he won five Olympic gold medals and three Olympic silver medals in the 1920s. He holds the record of winning most athletics medals at a single Games – four golds and two silvers in Paris 1924 - and ranks second in terms of most athletics gold medals at a single Games.", "id": 656093} {"src_title": "Johnny English", "tgt_title": "Johnny English", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Johnny English pracuje jako asistent britského tajného agenta 1. Při jedné misi však Jednička zemře a všichni agenti mu na pohřbu vzdávají hold. Hlídat má Johnny English a jeho pravá ruka Bough. Když však na pohřbu cosi bouchne, zabije to všechny až na jednoho: Johnnyho Englishe, smolaře s velkým S. Johnnyho srdce pak zahoří láskou, když potká na výstavě britských korunovačních klenotů jednu z jejich restaurátorek, ve skutečnosti však francouzskou agentku Lornu Campbellovou. Během jejich povídání ale někdo klenoty ukradne a Johnny jakožto jediný agent má jasný cíl: Pokud možno se nezabít a sehnat klenoty. Jenže jak, když Johnny neví co je nebezpečí a co je strach, když neví vlastně vůbec nic?", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Celosvětově film vydělal 160 milionů dolarů. Během premiérového víkendu v USA tržby dosáhly 9,1 milionu dolarů, čímž snímek obsadil 5. místo v návštěvnosti, za premiérou \"Mizerů II\" a reprízovanými filmy \"\", \"Liga výjimečných\" a \"\". Ze 118 recenzí na agregátoru Rotten Tomatoes film obdržel hodnocení 33 %, více než 400 tisíc uživatelů jej průměrně ohodnotilo 50 procenty. Filmová kritička Mirka Spáčilová na iDNES.cz 17. dubna 2003 film ocenila 65 procenty. Uvedla mimo jiné: „[P]okud jde o zápletku, ta je sice křiklavě kostrbatá, jak zákony bláznivé komedie kážou, ale k opravdu groteskní absurditě jí krůček chybí. Což však neznamená, že by Johnny English nerozesmál. […] Leckomu může zprvu vadit, že mlčenlivý „Bean“ tentokrát mluví. A mluví dost. Naštěstí Atkinson i se svým hluboko posazeným hlasem čaruje a pak, jeho blízkým spojencem se tady stává slovní humor v onom pověstném ostrovním duchu, suchý jako troud.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Johnny English je britský film, akční komedie natočená Peterem Howittem roku 2003. Scénář napsali Neal Purvis, Robert Wade (scenáristé čtyř bondovek) a William Davies. V hlavních rolích účinkovali Rowan Atkinson, Natalie Imbruglia a Ben Miller. Svou britskou premiéru měl 6. dubna 2003, v Česku byl uveden 17. dubna 2003. Na významný americký trh jej uvedla společnost Universal od 18. července 2003.", "tgt_summary": "Johnny English (taglined in some countries as \"Little Brother of James Bond\") is a 2003 spy action comedy film directed by Peter Howitt and written by Neal Purvis, Robert Wade and William Davies. It is a British-French venture produced by StudioCanal and Working Title Films, and distributed by Universal Pictures. Starring Rowan Atkinson in the title role, Natalie Imbruglia, Ben Miller and John Malkovich, it is the first instalment of the \"Johnny English\" film series and serves as a parody/homage to the spy genre, mainly the James Bond film series as well as Atkinson's Mr. Bean character. The character is also related to Atkinson's bumbling spy character from a series of adverts in the United Kingdom for Barclaycard in the 1990s. Released theatrically in the United States on 18 July 2003, the film met with mixed reviews from critics but was commercially successful, having grossed $160 million worldwide against a budget of $40 million. The film was released in the United Kingdom on 11 April 2003 and topped the country's box office for the next three weekends, before being overtaken by \"X2\". Due to its commercial success, it was followed by two sequels, \"Johnny English Reborn\" and \"Johnny English Strikes Again\", in 2011 and 2018, respectively.", "id": 2474432} {"src_title": "MiG-27", "tgt_title": "Mikoyan MiG-27", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "MiG-23BN, útočná varianta sovětského stíhacího letounu MiGu-23, byl jen přechodným řešením, které nesplnilo očekávání jak konstruktérů, tak ani zákazníků. Sovětské letectvo mělo mnohem vyšší požadavky, hlavně co se týče nosnosti a rozmanitosti integrované výzbroje. Zvýšené nároky byly rovněž na vzletové a přistávací charakteristiky, ale také jednoduchost pilotáže. Šéfkonstruktérem projektu vývoje nového letadla se stal G. A. Sedov a stroj dostal označení MiG-23BM (M jako modernizovaný). První dva prototypy byly postaveny na bázi MiG-23B s motory AL-21F-3. Letadla prošly značnými úpravami, z nichž nejvýznamnější byly konstrukční změny podvozku a přívodů vzduchu do motoru. Na konstrukčních pracích se započalo roku 1969, roku 1970 vzlétl první prototyp a o rok později začala sériová výroba. I když se jednalo o podobný stroj, jakým byl sovětský letoun Suchoj Su-17, byl i tento stroj z politických důvodů souběžně též vyráběn. Od 1988 byl MiG-27 vyráběný v licenci v Indii, kde bylo vyprodukováno 165 kusů. Tyto stroje dostaly název MiG-27 Bahadur, jejich část byla vyexportována na Srí Lanku.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Měnitelná geometrie křídel umožnila letadlu, aby dosahovalo požadované vlastnosti při letech v nízkých výškách, což bylo pro přímou podporu pozemních jednotek klíčové. Pohon MiGu-27 zajišťuje motor R-29B-300 o tahu 78,5 kN, resp. 112,8 kN za použití přídavného spalování. Letadlo dosahuje na úrovni moře rychlost 1350 km/h (Mach 1,09), přičemž jeho maximální rychlost ve výšce 8000 m je 1 810 km/h (Mach 1,5). Stoupavost stroje je 200 m/s a jeho dostup 15 600m. Bojový rádius letounů MiG-27 je 780 km. MiG-27K je vyzbrojen neřízenými raketami S-5, S-8, S-13, S-24. Z řízených střel typu vzduch-země může nést následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikojan-Gurevič MiG-27 (v kódu NATO: „Flogger-D/J“) je sovětský útočný a bitevní letoun s měnitelnou geometrií křídel, který dodnes slouží v některých státech světa. Je uzpůsoben k činnosti v malých výškách a k vedení útočného boje proti pozemním cílům.", "tgt_summary": "The Mikoyan MiG-27 (; NATO reporting name: Flogger-D/J) is a variable-geometry ground-attack aircraft, originally built by the Mikoyan-Gurevich design bureau in the Soviet Union and later licence-produced in India by Hindustan Aeronautics as the Bahadur (\"Valiant\"). It is based on the Mikoyan-Gurevich MiG-23 fighter aircraft, but optimised for air-to-ground attack. Unlike the MiG-23, the MiG-27 did not have widespread use outside Russia, as most countries opted for the Mikoyan-Gurevich MiG-23BN and Sukhoi Su-22 instead. It remains in service only with the Kazakh Air Forces in the ground attack role. All Russian, Indian and Ukrainian MiG-27s have been retired.", "id": 156399} {"src_title": "Suchoj Su-7", "tgt_title": "Sukhoi Su-7", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Pavel Suchoj začal kariéru leteckého konstruktéra ve 30. letech 20. století v ruském vývojovém leteckém úřadě (v ruštině \"OKB\"), který řídil v té době Andrej Tupolev. V době německé invaze do SSSR v létě 1941, se Suchoj vypracoval na vedoucího své vlastní konstrukční kanceláře. Avšak přesto, že se mu podařilo navrhnout několik slibných konstrukcí, z mnoha důvodů ani jedna z nich neuspěla, přičemž v roce 1949 bylo výsledkem zavření konstrukční kanceláře. V roce 1953 se, po Stalinově smrti, podařilo Suchoji vrátit do čela své konstrukční kanceláře. Prvním úkolem obnovené kanceláře byl vývoj nové taktické a záchytné stíhačky pro vzdušné síly SSSR (VVS). Základem obou strojů měl být pokročilý motor \"AL-7F\" s přídavným spalováním, který se vyvíjel v továrně na výrobu motorů, jejíž šéfem byl Archip Ljulka. Na základě doporučení získaných od Ústředního institutu aerodynamiky a hydrodynamiky (CAGI) Suchoj představil dva konstrukční návrhy, které byly velmi podobné, až na rozdílné uspořádání nosné plochy. První z nich měl delta křídlo, a tovární písmeno \"T\" (jako treugolnyj - trojúhelníkovitý). Byl zvažován k použití v roli taktické a zároveň i záchytné stíhačky, a nesly označení T-1 a T-3, přičemž T-3 (záchytný stíhač) měl zabudovaný radar. Druhý návrh obsahoval šípové křídlo, a byl označován jako \"S\" (strelovidnyj - šípovitý). Jako prototyp taktické stíhačky byl označen S-1. Oba stroje měly v přední části otvor pro přístup vzduchu k motoru a výfuk v zadní části, šípovité ocasní plochy a bublinový překryt kabiny. Jak se ukázalo, výběr delta křídla pro záchytnou stíhačku byl dobrým krokem pro kvalitní výkon ve velkých výškách. Návrh T-1 byl zanechán, ale koncept záchytného stíhače T-3 se později vyvinul do stroje Suchoj Su-9. Koncept S-1, se šípovitým křídlem, poskytoval lepší ovladatelnost v menších výškách, čímž ho dělal vhodným na roli taktické stíhačky. Bylo uděleno povolení k zahájení vývoje, přičemž první prototyp a stroj na pozemní zkoušky byly postaveny v roce 1955. Prototyp S-1 se poprvé vznesl 8. září 1955, pilotovaný zkušebním pilotem \"A. G. Kočetkovem\". Koncept S-1 byl pro sovětské letectvo velkým krokem vpřed, ale zkušební lety neprobíhaly až tak hladce. Motory AL-7F se ukázaly problematickými. Přesto bylo evidentní, že stroj měl vysoký potenciál; během zkušebního letu v dubnu 1956 s ním dosáhl pilot\" V. N. Machalin\" rychlosti 2 170 km/h v přímém letu, což bylo mnohem více než stanovovaly požadavky. Ještě předtím než byl stroj odeslán k vojsku na letové zkoušky, bylo uděleno povolení k produkci malé série, určené na zkoušky, pod názvem Su-7. Letadlo bylo představeno 24. června 1956 na letecké přehlídce na letišti Tušino u Moskvy. Pozorovatelé NATO mu udělili kódové označení \"\"Fitter\"\", což bylo později po zavedení novějších verzí Su-7 upravené na \"\"Fitter-A\"\". Verze \"\"Fitter-A\"\" byla jednou z prvních sovětských nadzvukových stíhaček a trpěla podobnými omezeními jako v té době mnoho jejích protivníků - nízká výdrž, malý dolet a omezený náklad zbraní (1 000 kg). Typická výzbroj Su-7 zahrnovala: Let bez přídavných palivových nádrží byl možný, přičemž vznikl dodatečný prostor pro nesení dalších zbraní, ale to tak dramaticky zkrátilo dolet, že tato konfigurace se téměř nepoužívala. Letadla Su-7 trpěla vysokou vzletovou a přistávací rychlostí a při troše neopatrnosti se mohlo zřítit i přes relativně vysoké rychlosti a narazit na přistávací dráhu. Kvůli tomu byly zavedeny dvojité brzdící padáky, což po přistání umožnilo prudce snížit rychlost a zamezit nehody. Na zkrácení vzletu se používaly rakety Rato, které byly po vzletu odhozeny, ale kvůli své vysoké ceně byly používány jen zřídka. Letadlo také trpělo tuhým řízením, které však bylo kompenzováno spolehlivým a efektivním autopilotem. Mezi jeho kladné vlastnosti patřil například dvojitý kanón NR-30 jehož střelba byla nesmírně účinná. Střílel náboje ráže 30 × 155 mm, což bylo více než srovnatelný západní kanón ADEN/DEFA, střílející náboje ráže 30 × 113 mm. Letadlo bylo zároveň velmi stabilní zbraňovou platformou, bylo snadno ovladatelné, schopné letět velmi rychle a hladce těsně nad zemí a bylo nebezpečné pro jakéhokoliv protivníka, který se na něj odvážil v malé výšce zaútočit. Bylo velmi odolné, což je pro útočný bombardér velkou výhodou, jeho motor AL-7F mohl nasát i větší předměty a nepoškodil se, co by v případě srovnatelného západního motoru skončilo jeho destrukcí. Říká se, že na letadle nebylo ani jediné označení \"nestoupat\" a pitotova trubice byla tak pevná, že se na ní daly dělat shyby.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Su-7BM.", "content": "Zjistíc nedostatky u Su-7 předložilo sovětské vojenské letectvo požadavek na prodloužení doletu ještě předtím, než byl \"Su-7B\" zařazen do první linie. Výsledkem byl \"Su-7BM\", přičemž písmeno \"M\" znamenalo \"modernizovaný\". Měl instalované křídlové nádrže, jež zvýšily zásobu neseného paliva na 3 755 litrů. Také byly upraveny podkřídelní závěsníky, aby byly schopny nést čtyři 620 litrové přídavné nádrže, používané při přeletech. Jiná zlepšení zahrnovala systém pro snížení nebezpečí nasátí cizího předmětu do motoru, za použití výfukových plynů z motoru, hnané přes potrubí do přední části, který čistil cestu před letadlem; autopilota, vylepšenou avioniku; motor\" AL-7F-1-150\" s tahem větším o 5% při použití přídavného spalování a vystřelovací sedadlo \"KS-3\". Su-7BM byl do služby zařazen v roce 1963, přičemž do roku 1965 jich bylo postaveno 290.", "section_level": 2}, {"title": "Su-7BKL a Su-7BMK.", "content": "Další sériově vyráběnou verzí byl Su-7BKL. Hlavní změnou oproti předchozím verzím byl nový podvozek určený k provozu v drsných podmínkách, s větším předním hydraulicky ovladatelným kolem a pomocnými ližinami přidanými na hlavní podvozkové nohy, určené pro operace na rozbahněném a zasněženém terénu. Byly zkoušeny i stroje s čistě ližinovým podvozkem, které byly překvapivě velmi zdařilé, avšak zůstalo při klasické formě podvozku. Zásoba neseného paliva byla opět zvětšena přidáním nádrže do trupu, zvýšíc tak nesené množství paliva na 4 030 litrů. Byly také zavedeny objemnější přídavné palivové nádrže, které mohly pojmout 950 a později až 1 150 litrů paliva; takové nádrže mohl Su-7BKL nést jen dvě. Další změny zahrnovaly: Od konce 60. let často nesl Su-7 kontejner s radarovým rušičem \"SPS-141\". Su-7BKL byl sériově vyráběn od roku 1965, přičemž do zastavení výroby v roce 1971 bylo vyrobeno 267 ks. Exportní verze Su-7BKL se nazývala \"Su-7BMK\", který byl zaveden do výroby spolu s Su-7BKL. Byl velmi podobný jako Su-7BKL, kromě podvozku, který byl převzat z verze Su-7BM a neměl zbraňový počítač. Celkem bylo do roku 1971 vyrobených 441 Su-7BKL.", "section_level": 2}, {"title": "Su-7U a Su-7UMK.", "content": "V době kdy byl Su-7 ve velkých množstvích zaváděn do služby v letectví SSSR, hlavním sovětským pokročilým cvičným letadlem byl MiG-15UTI, který byl vnímán jako stroj s nedostatečným výkonem, potřebným aby se piloti vyškolili na nadzvukové letouny, které se v 60. letech dostávaly do služby. Po vypracování několika projektů v roce 1964, bylo konstrukční kanceláři Suchoj v roce 1964 uděleno povolení na vývoj dvoumístné cvičné verze Su-7, která měla interní označení \"\"U-22\"\", přičemž písmeno \"U\" znamenalo \" učebnyj\" - cvičný. Byly postaveny 2 prototypy, a první z nich se vznesl 25. října 1965, pilotovaný zkušebním pilotem \"J.E. Kukuševem\". Tento stroj byl zaveden do sériové výroby jako \"Su-7U\", v roce 1966, přičemž do skončení výroby v roce 1971 bylo postaveno 367 ks. Některé z nich byly přiděleny k protivzdušné obraně, která byla oddělenou součástí vzdušných sil SSSR. Šlo o zvláštní krok, protože protivzdušná obrana neměla ve výzbroji žádné Su-7, ale kvůli nedostatku nadzvukových cvičných letadel se musela spokojit se strojem Su-7U. Stroji bylo v kódovém označení NATO přiděleno jméno \"\"Moujik\"\" (Mužik). Stroj Su-7U konstrukčně vycházel z verze \"Su-7BM\", s avionikou, dvojitým brzdícím padákem a úchyty na pomocné vzletové rakety Rato převzatými ze stroje \"Su-7BKL\". Trup byl rozšířen o 20 cm, aby se vytvořilo místo pro druhý kokpit. Za kokpitem se táhl viditelný tunel, ve kterém byla uložena kabeláž a palivové vedení ve snaze oddělit jich co nejvíc od horkého motorového prostoru. Mezi předním a zadním kokpitem byla bariéra, přičemž instruktor na zadním sedadle komunikoval s žákem na předním sedadle pomocí interkomu. Obě části kokpitu byly samostatně přetlakované. Zadní sedadlo nebylo vyvýšené a tak měl instruktor velmi špatný výhled směrem dopředu. Aby se tento nedostatek odstranil, byl zabudován periskop, který se vztyčil po vysunutí podvozku. Žák i učitel seděli na vystřelovacích sedačkách KS-4, které obsahovaly systém postupného opuštění letadla, ve snaze zabránit kolizi při současné katapultaci obou pilotů. Podvozek byl upraven přidáním kapalného chladicího systému, což umožňovalo opakované vzlety a přistání, jak to cvičení vyžadovalo. Ve skutečnosti bylo letadlo schopné boje, ponechalo si svůj dvojitý kanón \"NR-30\" a bojovou avioniku, i když přidání druhého sedadla snížilo zásobu neseného paliva a snížilo kapacitu nesených zbraní. Do tohoto stroje byl zabudován motor \"AL-7F-1-200\". Paralelně s cvičným Su-7U byla od roku 1968 až do konce výroby vyráběna i exportní verze Su-7UMK, přičemž bylo vyrobeno 44 ks. Až na drobné rozdíly v avioniky byla shodná s Su-7U a zachovala si kódové označení NATO \"Moujik\".", "section_level": 2}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Přestože Su-7 nebyl v SSSR nikdy bojově nasazen, zúčastnil se několika konfliktů v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Egypt.", "content": "Egypt obdržel kolem 64 ks verze \"Su-7BMK\", které byly po začátku šestidenní války v červnu 1967 k dispozici, přičemž několik jich bylo zničeno na zemi. Avšak Sověti velmi rychle znovu vyzbrojili egyptské vzdušné síly do původní velikosti a Su-7 se ukázal být užitečným letadlem během lokálních šarvátkách v následujících letech. Zúčastnil se útoků na izraelské cíle na Sinajském poloostrově a po útoku velkou rychlostí unikal na domovské základny, aby se vyhnul stíhačkám izraelských vzdušných sil. Byl také použit na taktický průzkum, nesouce kontejner osazený britskými kamerami Vinten. Tato verze posloužila během války Jom Kippur. Egypťané byli s letadlem tak spokojeni, že v 80. letech mnohá z nich modernizovali vylepšenou avionikou.", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "Indické vzdušné síly použily své \"Su-7 Fitter-A\" během Indo-Pákistánské války v roce 1971, kdy uskutečnil téměř 1 500 vzletů, přičemž ani jeden nebyl ztracen i přes intenzivní protileteckou palbu. Dva stroje byly zasaženy pákistánskými střelami Sidewinder a oběma se podařil bezpečný návrat na základnu. Celkově je možné říci, že piloti si Su-7 oblíbili, i když si uvědomovali některá jeho omezení a některým dělala problém vysoká přistávací rychlost. I přesto, že Sověti považovali první verze Su-7 za jen o něco lepší než starší stroje MiG-17, postupným vývojem byly do výzbroje zařazované nové verze Su-7, nahradily starší a tyto pak sloužily spolehlivě až do 80. let, kdy byly postupně vyřazovány ze služby.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Su-7 se stal jednou z největších opor taktického letectva SSSR. Byl také vyvezeno do mnoha zemí Varšavské smlouvy, i jiných spřátelených zemí, jako například do Afghánistánu, Alžírska, Kuby, Egypta, Indie, Iráku, Libye, Severní Koreje, Sýrie a Vietnamu. Jedním z nejspokojenější zákazníků byla Indie, která zakoupila 230 ks verze \"Su-7BMK\" a \"Su-7UMK\". Ve vzdušných silách SSSR a zemích Varšavské smlouvy byly první verze Su-7 ponechány v tovární barvě kovu. To však nebylo pro nízko letící útočné letadlo praktické a tak bylo vyvinuto množství kamuflážních schémat, většina zahrnovala bleděmodrou spodní část trupu a kamuflážní pole různých barev na vrchu stroje, které se lišily od země k zemi, podle oblasti ve které sloužil. V současné době zůstal letoun ve službě pouze v Severní Koreji.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Su-7BKL).", "content": "Zdroj: Green, Suchoj", "section_level": 1}], "src_summary": "Suchoj Su-7 (V kódu NATO \"Fitter-A\") byl sovětský proudový taktický bombardér, který vznikl v padesátých letech 20. století. První prototyp vzlétl roku 1955 a letoun se začal sériově vyrábět od roku 1957. Původně byl zamýšlen jako taktický stroj určený pro manévrový vzdušný souboj, ale v této roli se neujal. Na druhou stranu se brzy objevila verze Su-7B, která se v 60. letech stala hlavním sovětským stíhacím bombardérem a útočným letounem. Su-7 byl ve své jednoduchosti robustní, ale mezi jeho nedostatky patřily krátký dolet a slabší výzbroj. Bylo počítáno s tím, že tento stroj bude schopný provádět jaderné útoky a že budou muset operovat z nezpevněných vzletových ploch. Proto byl podvozek vybaven koly s nízkotlakými pneumatikami a doplněn hydraulicky vysouvatelnými ližinami. Letouny Suchoj Su-7 byly i ve výzbroji Československé lidové armády.", "tgt_summary": "The Sukhoi Su-7 (NATO designation name: Fitter-A) is a swept wing, supersonic fighter aircraft developed by the Soviet Union in 1955. Originally, it was designed as a tactical, low-level dogfighter, but was not successful in this role. On the other hand, the soon-introduced Su-7B series became the main Soviet fighter-bomber and ground-attack aircraft of the 1960s. The Su-7 was rugged in its simplicity but its shortcomings included short range and light weapon load.", "id": 1620868} {"src_title": "Vennbahn", "tgt_title": "Vennbahn", "src_document": [{"title": "Vznik a počátky trati.", "content": "Hlavní a dvě vedlejší trati vznikly na základě německé vyhlášky z 15. května 1882. Šlo o hlavní trať z Cách (stanice Röthe Erde) přes Walheim, Raeren a Monschau do St. Vith a Prümu, vedlejší trať z Raerenu do Eupenu a další vedlejší trať z Walheimu do Stolbergu. Pro soustavu těchto tratí se vžil název Vennbahn, protože některé úseky tratí procházejí oblastí mokřadů (něm. „venn“ = mokřad) Hohes Venn, které jsou v současnosti přírodní rezervací Deutsch-Belgischer Naturpark. První úsek trati z Cách do Monschau (48 km) byl otevřen 30. července 1885. 3. srpna 1887 byla dokončena trať z Raerenu do Eupenu i do Herbesthalu. Zájmy místních majitelů průmyslových závodů urychlily vybudování další trati do Walheimu (13 km), která byla otevřena 21. prosince 1889. Rostoucí frekvence dopravy na začátku 20. století si vyžádala zdvojkolejnění tratí. V průběhu první světové války byly tratě Vennbahn intenzivně využívány německou armádou z důvodu zamýšlené invaze do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Stav po 1. světové válce.", "content": "Porážka Německa v roce 1918 a následně podpis Versailleské smlouvy způsobily změnu hranic v celé oblasti. Mezinárodní hranice se posunuly na východ a bývalá německá teritoria, včetně okresů Eupen a Malmédy, připadla Belgii. V období od 23. ledna 1920 do 4. ledna 1923 se speciálně ustanovená komise snažila vyřešit hraniční spor mezi Německem a Belgií v této oblasti. 1. listopadu 1921 byla k belgickému území připojena sekce tratě Raeren – Kalterherberg a 6. listopadu 1922 byla železnice inkorporována společně s pozemky, po kterých vedla, a také s příslušnými drážními budovami. Tato trať překračuje území okresů Cáchy a Monschau, tím vzniklo pět zmíněných exkláv, které i nadále zůstaly územní součástí Německa. Protože belgická železniční trať obsluhovala obyvatele Německa, bylo potřeba přijmout mnohá speciální opatření, aby se na jedné straně zabezpečila práva Belgie jako suverénního státu a práva německého obyvatelstva na druhé straně. Zjednodušila se daňová politika, Belgičané pracující na železnici, případně žijící na jejích pozemcích, nepodléhali německému daňovému systému a nepodstupovali celní formality při překračovaní území. Podobně i cestující, kteří cestovali do destinací v Německu získali všechny výhody přepravních a tarifních podmínek státu. Vlakové soupravy vypravovaly Belgické železnice (SNCB), pasová kontrola probíhala v obou hraničních stanicích. Nákladní vlaky měly na tomto úseku zakázáno zastavit. V roce 1925 byla vybudována trať z Eupenu, čímž se zrušila celní kontrola při cestování z Belgie.", "section_level": 1}, {"title": "2. světová válka.", "content": "S nástupem nacismu v 30. letech 20. století začala doprava na Vennbahn upadat, což mělo za následek opětovné zjednokolejnění vedlejších tratí. 18. května 1940 byla východní část Belgie znovu připojena k Německu a 2. července 1940 byla Vennbahn triumfálně znovuotevřena jako výhradně německá trať. Během 2. světové války byla trať na mnoha úsecích těžce poškozena. Celý systém tratí byl po válce zrekonstruován a uveden do provozu v roce 1970, i když některé úseky zanikly.", "section_level": 1}, {"title": "Konec 20. století a současnost.", "content": "10. prosince 1973 byla v Bruselu podepsána nová mezinárodní dohoda, kterou se zjednodušily přepravní podmínky na trati. Dohoda vstoupila v platnost 1. února 1974. V důsledku dezolátního stavu některých úseků, limitované výšky tunelových portálů a vzniku nové trati přes Botzelaerský tunel se frekvence dopravy v 80. a 90. letech 20. století výrazně snížila, mnohé úseky byly úplně uzavřeny. Na konci 20. století se přilehlé regiony dohodly na zachování tratí z Eupenu do Raerenu, do Weywertzu a do Büllingenu z důvodu jejich přínosu pro cestovní ruch v dotčené oblasti. Opravy tratí byly hrazeny z grantů Evropského regionálního rozvojového fondu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vennbahn je název soustavy železničních tratí a zároveň skupiny pěti německých exkláv vytvořených belgickou železniční tratí, která prochází územím Německa mezi městy Rötgen a Monschau, jižně od Cách. Železniční trať je spolu s přilehlým územím vlastnictvím Belgie, což způsobilo vznik pěti navzájem oddělených exkláv, které jsou izolovány od zbytku Německa. Jedná se tyto exklávy: Munsterbildchen, Rötgener Wald (vytváří jižní část katastrálního území města Rötgen), Rückschlag, Mützenich, Ruitzhof. Administrativně náleží spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko.", "tgt_summary": "The Vennbahn (, \"Fen Railway\") is a former railway line that was built partly across what was then German territory by the Prussian state railways. It is now entirely in Belgium, because the trackbed of the line, as well as the stations and other installations, were made provisional Belgian territory in 1919 (permanent in 1922) under an article of the Treaty of Versailles. This had the effect of creating six small exclaves of Germany on the line's western side, of which five remain. The treaty (not the location of the trackbed, \"per se\") also created one small Belgian counter-enclave, a traffic island inside a three-way German road intersection near Fringshaus. The route is now a cycle way.", "id": 2395564} {"src_title": "Jean Stablinski", "tgt_title": "Jean Stablinski", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Rodiče Jeana Stablewského se počátkem 30. let vystěhovali z Polska za prací do Francie. Otec zde našel práci v dolech na severu země. Chlapec po smrti otce začal také pracovat na dole, ale vyučil se betonářskému řemeslu. Už od dětství tíhl k závodění na jízdním kole a ve čtrnácti letech se vydal se svým starým těžkým cestovním kolem na první závod. Když v tomto závodě kolo rozbil a sám se ošklivě zranil, otec mu závodění zakázal, ale posléze získal oporu ve své matce, a tak mohl začít se skutečným závoděním. Cyklističtí trenéři si jeho talentu povšimli a jako dorostenec začal závody vyhrávat. V roce 1948 získal francouzské občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Závod míru 1952.", "content": "Ve Francii počátkem 50. let závodila řada dobrých cyklistů polského původu. Polští pořadatelé Závodu míru r. 1952 pozvali k účasti v pelotonu tým francouzských Poláků, v němž Jean Stablewski nemohl chybět. Ve svých dvaceti letech patřil k hvězdám 5. ročníku závodu. Vyhrál dvě nejdelší etapy: 2. května Lodž - Katowice (223 km) a 11. května Hřensko - Plzeň (210 km). V Katovicích oblékl žlutý trikot vedoucího jezdce a vezl jej čtyři etapy až do Lipska. Celkově skončil třetí.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Úspěch v Závodě míru přivedl Stablewského do profesionálního pelotonu. Jean si záhy změnil jméno na Stablinski. Jako profesionál závodil patnáct let (1953 - 1968). Kromě vítězství na španělské \"Vueltě\" a na Mistrovství světa v italském Salò di Garda r. 1962 vyhrál čtyřikrát mistrovství Francie. Celkem dvanáctkrát se účastnil Tour de France, nejlépe skončil na 7. místě v r. 1961. V r. 1966 vyhrál úvodní ročník cyklistického maratonu (302 km) \"Amstel Gold Race\" na trati Breda - Meerssen v Nizozensku. Na sklonku kariéry r. 1967 obsadil 8. místo na Giro d'Italia. Francouzi mu říkali prostě - \"Polák\" (\"Le Polac\"). Zkušenosti mu během 60. let umožnily pomáhat k vítězstvím nejlepšímu cyklistovi té doby Jacquesovi Anquetilovi, byl dobrým organizátorem. Jeho koníčkem bylo fotografování a každou volnou chvíli se mu věnoval. Starý fotoaparát byl jeho cenou ze Závodu míru 1952.", "section_level": 1}, {"title": "Po skončení kariéry.", "content": "Po skončení aktivní dráhy se Stablinski věnoval obchodu s cyklistickým materiálem, na sport však nezanevřel a byl cyklistickým činovníkem ve francouzských klubových týmech. Jean Stablinski zemřel 22. července 2007 v Lille.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Stablinski, původním jménem Jean Stablewski, 21. května 1932 Thun-Saint-Amand - 22. července 2007 Lille, byl francouzský silniční cyklista polského původu. Byl mistrem světa v silničním závodě jednotlivců v roce 1962 a vítězem Závodu kolem Španělska (Vuelta a España) v roce 1958.", "tgt_summary": "Jean Stablewski (21 May 1932, Thun-Saint-Amand – 22 July 2007), known as Jean Stablinski, was a French professional cyclist from a family of Polish immigrants. He rode from 1952 to 1968, winning 105 races as a professional. He won the national road championship four times - 1960, 1962, 1963 and 1964. He was also world road champion in 1962, and won the Vuelta a España in 1958.", "id": 2282644} {"src_title": "Komule Davidova", "tgt_title": "Buddleja davidii", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Místem původního rozšíření komule Davidovy je jihovýchodní Čína (především provincie Če-ťiang, Chu-nan, Chu-pej, Jün-nan, Kan-su, Kuang-si, Kuang-tung, Kuej-čou, S’-čchuan, Šen-si, Ťiang-si, Ťiang-su) a Tibet. Objevena byla na hranicích Číny s Tibetem v roce 1887 a semena poprvé přivezli do Evropy roku 1893. Vypěstované rostliny se ukázaly vhodné pro zahradnictví, proto začalo jejich množení a rozšiřování. V Česku roste komule Davidova od roku 1911; první keř vysadili v zámeckém parku v Průhonicích. Komule se postupně rozšířila téměř po celé Evropě, roste od Středozemního moře na jihu po severní Norsko a od západního Španělska po Bulharsko na východě. Druh byl zaznamenán také na jihu Afriky, v Zambii, Zimbabwe a Jihoafrické republice. V Severní Americe roste na východním a západním pobřeží Kanady i Spojených států, téměř po celé Střední Americe a na severu Ameriky Jižní. Vyskytuje se skoro ve všech státech Austrálie, na Novém Zélandu i na Havaji. Ve většině těchto zemí se integrovala do tamní přírody. V Česku se časem stala oblíbenou okrasnou dřevinou mnoha botanických zahrad, parků i zahrad soukromých, odkud má tendenci se šířit do volné přírody, kde zplaňuje; v roce 2000 byl zjištěn její nekontrolovaný růst též v české krajině.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "V místě svého původu, v Číně, roste na horských křovinatých svazích v nadmořské výšce od 800 do 3000 m. Rostlina je tolerantní k širokému spektru podmínek, daří se jí v pásmu mírném i subtropickém. Nejlépe prospívá na slunném a výhřevném stanovišti s dostatečně vlhkou a propustnou půdou zásobenou vápníkem, například na skládkách stavebního odpadu; nevadí jí ani znečištěné ovzduší. Je-li rostlina v polostínu, málo kvete a následně v zimním období snáze namrzá. S příchodem jara obvykle dobře regeneruje a mívá roční přírůstky větví až 2 m dlouhé. Obvykle začíná kvést ve věku dvou let. Ploidie druhu je 4x = 2n = 76. Tento fanerofyt raší poměrně pozdě, obvykle až v květnu, a kvete od července do září.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Keř vysoký 2 až 5 m s mírně čtyřhrannými letorosty, které jsou na koncích porostlé krátkými, šedoplstnatými, hvězdovitými chlupy, vyrůstá z bohatě větvených, ale nepříliš hlubokých kořenů. Kůra je brázditá, vláknitá, šedavě hnědá až načernalá. Listy s krátkými řapíky vyrůstají vstřícně, jejich čepele jsou vejčitě kopinaté, dlouhé 8 až 18 cm a široké 5 až 8 cm, na bázi jsou klínovité, na konci zašpičatělé, po okraji hustě pilovité, na líci tmavě zelené a lysé, na rubu šedavě plstnaté a mají 9 až 14 párů žilek. Květy jsou oboupohlavné a vytvářejí úzká hroznovitá květenství vyrůstající na koncích letorostů, vonné květy mají krátké stopky s čárkovitými listenci. Květenství je válcovité, přímé nebo na konci převislé, dlouhé 10 až 30 cm a široké 3 až 5 cm. Zvonkovitý kalich je asi 3 mm dlouhý a jeho čtyři zelené, špičaté cípy jsou hustě chlupaté. Řepicovitá koruna má úzkou trubku asi 10 mm dlouhou, na konci s lemem rozšířeným do čtyř laloků, u botanického druhu mají korunní lístky barvu lila (pastelově fialovou). Čtyři tyčinky s drobnými prašníky jsou kratší než korunní trubka, dvoudílný semeník je protáhle vejčitý, čnělka nese kyjovitou bliznu. Rostlina není samosprašná a tvorba semen je závislá na opylovačích. Květy produkují hodně nektaru a proto mají opylovačů dostatek, jsou to hlavně včely, motýli (denní i noční), sršně a v Americe i kolibříci. Plod je hnědá, úzce vejčitá, dvoupouzdrá, vícesemenná tobolka, asi 7 mm dlouhá a na vrcholu zašpičatělá. Otevírá se dvěma chlopněmi a obsahuje asi 3 mm velká, nahnědlá semena s křidélky. Rozložitý keř vyprodukuje za sezónu několik miliónů semen, která jsou zralá již asi tři týdny po opylení, zimu však přečkávají v uzavřených tobolkách na rostlině a jsou uvolňována až s příchodem jara. Více než 95 % semen je rozptýleno dále než 10 m od rostliny, mohou také být po dopadu roznášena vodou. V půdě si zachovávají vysokou životnost asi 2,5 roku, poté rychle klesá. Nemají vrozenou dormanci a pro klíčení potřebují světlo, teplotu od +6 do +25 °C a vlhkost. Rostliny se velice snadno reprodukují též bylinnými nebo dřevitými řízky z větví nebo odkopky z kořenů. Kvete na letošních výhonech a proto je doporučen každoroční jarní řez, po kterém dobře regeneruje, pozdější má negativní vliv na kvetení následného roku.", "section_level": 1}, {"title": "Invazní schopnosti.", "content": "Komule Davidova má potenciál pro rychlou expanzi na nová území. Pravidelně uzrávají velká množství semen, jejich rozptylování větrem a vysoká míra klíčivosti pozitivně přispívají k šíření. Vytvářejí houštiny na neobhospodařovaných plochách podél železnic i silnic a lehká semena se úspěšně šíří podél dopravních koridorů. Jsou rozvážena společně s nákladem nebo prostě rozfoukávána prouděním vzduchu jedoucích vozidel. Po dopadu na místa s narušenou půdou jsou ochotná tolerovat širokou škálu fyzických podmínek, vyklíčit a brzy vykvést. Je za invazní druh považována hlavně v Austrálii a na Novém Zélandu, kde silně konkurují původní vegetaci, brání ji v růstu i rozmnožování. Na severním novozélandském ostrově bylo v národním parku Urewara shledáno až 2500 rostlin na ploše 1 hektaru (jedna rostlina na 4 m²).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jelikož komule Davidova v současné době patří mezi nejoblíbenější zahradní rostliny a je hojně vysazována, stala se pro zahradnický průmysl hospodářsky významnou rostlinou. Oblibu si získala kvůli nenáročnosti pěstování, dlouhé době kvetení, barevným a vonným květům a atraktivitě pro motýly. Bylo vyšlechtěno přes devadesát kultivarů s rozdílnými tvary a barvou květů či listů, odlišnou morfologií či odolností vůči chladu. Nyní existují i rostliny s neplodnými semeny. Květenství tak mohou být tvořena květy s barvou od bílé po tmavě fialovou, případně jsou dvoubarevná; některé kultivary mají panašované listy. U některých odrůd dosahují květenství délky až 80 cm. Listy keřům okusuje skot i kozy, na rozdíl od jelení zvěře. Jsou ožírány slimáky a vysávány mšicemi, molicemi a roztoči. Pokud jde o hmyz, napadají je nosatci rodů \"Cleopus\", \"Gymnaetron\", \"Merus\" a klopušky rodu \"Campylomma\".", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Druhou komulí, v české krajině vysazovanou jen vzácně, je komule střídavolistá. Ta se odlišuje, jak již druhové jméno napovídá, především střídavě vyrůstajícími listy, nižším a rozložitějším růstem keře a růžově purpurovými květy sestavenými do hustých, kulovitých svazečků na větvích z předešlého roku. Ploidie tohoto druhu je 2n = 38.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komule Davidova (\"Buddleja davidii\") je opadavý, nepravidelně stavěný keř s dlouhými letorosty, který v létě kvete mnoha drobnými, nafialovělými květy. Ty přitahují velké množství motýlů; odtud pochází jedno z jeho lidových jmen - motýlí keř. Je jedním ze dvou druhů rodu komule, které se v České republice pěstují jako okrasné rostliny. Dřevina dostala rodové jméno na počest anglického klerika a botanika Adama Buddlea a druhové jméno podle svého objevitele, francouzského misionáře a botanika Armanda Davida.", "tgt_summary": "Buddleja davidii (spelling variant \"Buddleia davidii\"), also called summer lilac, butterfly-bush, or orange eye, is a species of flowering plant in the family Scrophulariaceae, native to Sichuan and Hubei provinces in central China, and also Japan. It is widely used as an ornamental plant, and many named varieties are in cultivation. \"B. davidii\" is named after the French missionary and explorer in China, Father Armand David, who was the first European to report the shrub. It was found near Ichang by Dr Augustine Henry about 1887 and sent to St Petersburg. Another botanist-missionary in China, Jean-André Soulié, sent seed to the French nursery Vilmorin, and \"B. davidii\" entered commerce in the 1890s. \"B. davidii\" was accorded the RHS Award of Merit (AM) in 1898, and the Award of Garden Merit (AGM) in 1941.", "id": 1963146} {"src_title": "Estonská vlajka", "tgt_title": "Flag of Estonia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Estonska bylo osídleno již v 1. století. V roce 1212 dobyli pevnost Toompea v dnešním Tallinnu Dánové a země se tak dostala pod jejich vliv. V roce 1219 bylo severní Estonsko připojeno k Dánsku a zbytek země ovládl řád livonských rytířů, který v roce 1237 spojil své území s územím řádu německých rytířů. Během livonských válek (1558–1583) bylo území rozděleno mezi Švédsko a Kuronsko. Po Severní válce (1721) připadlo Estonsko Rusku, které ho rozčlenilo na Estonskou (ve zdroji chybně uvedena Kuronská) na severu dnešního Estonska a Livonskou (dnešní jižní Estonsko) gubernii a začalo užívat ruskou vlajku. 29. září 1881 bylo založeno v Tartu studentské sdružení \"Vironia\" (viz historický kraj Virumaa). Při této příležitosti byla poprvé vyvěšena modro-černo-bílá vlajka, shodná se současnou estonskou vlajkou. Podle jiného zdroje byla vlajka touto společností poprvé představena 4. června 1886 obyvatelům města Otepää. Barvy symbolizovaly nebe, zemi a sníh. Tato vlajka díky pokrokovým myšlenkám sdružení znárodněla a stala se symbolem boje za nezávislost. V roce 1896 byla zakázána ale po bolševické revoluci (7. listopadu 1917), oddělení Estonska od Ruska (28. listopadu 1917) a vyhlášení nezávislosti (24. února 1918) byla (až) 27. června 1922 uzákoněna státní vlajkou. Poměr stran byl stanoven na 7:11. Barvy ale byly vykládány odlišně: modrá symbolizovala vzájemnou důvěru a věrnost, černá předchůdce Estonců a bílá touhu po svobodě. 21. června 1940 obsadila sovětská vojska na základě smlouvy s hitlerovským Německem Pobaltí. O den později byla připojena nově vzniklá Estonská sovětská socialistická republika k Sovětskému svazu a zavedena nová vlajka svazové republiky podle vzoru sovětské vlajky a použití dosavadní vlajky bylo zakázáno. Nová vlajka byla tvořena červeným listem o poměru 1:2 se žlutým srpem a kladivem v horním rohu, nad kterým byly žluté iniciály ENSV (). Na mezinárodním poli se užívala pouze sovětská vlajka. V letech 1941–1944 bylo území okupováno Německem (patřilo pod Říšský komisariát Ostland) a užívalo jeho vlajku. Poté byly vráceny předválečné vlajky. 6. února 1953 byla zavedena nová vlajka Estonské SSR. Vlajku o poměru 1:2 tvořil nadále červený list se srpem a kladivem v horním rohu. Nad ně přibyla červená, žlutě lemovaná, pěticípá hvězda stejně jako na sovětské vlajce. V dolní části byla vlajka doplněna modrým, zvlněným pruhem a přes něj ještě dvěma úzkými, bílými (stejně zvlněnými) proužky. Při velkých společenských změnách v Sovětském svazu v druhé polovině 80. let bylo usnesením Estonského nejvyššího sovětu povoleno 23. června 1988 užívat tradiční estonské vlajky. Charakter státní vlajky však měla i nadále vlajka Estonské SSR. 12. března 1990 vyhlásilo Estonsko svrchovanost v rámci Sovětského svazu. 8. května 1990 byl název země změněn na \"Estonská republika\" a byl přijat zákon o státní symbolice. 16. října 1990 byla vlajka s konečnou platností uzákoněna v podobě z let 1922–1940. 20. srpna 1991 pak byla vyhlášena úplná nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky estonských krajů.", "content": "Estonsko je členěno na 15 krajů (), které mají své vlajky. Vlajky krajů jsou tvořeny bílo-zelenou bikolórou, kde jsou v bílém pruhu umístěny znaky příslušných krajů. Názvy oblastí jsou na různých mapách uvedeny s koncovkou -maa, označující estonský kraj. Všechny vlajky krajů mají poměr stran 7:11.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Estonska je horizontální trikolóra tří barev: modré, černé a bílé. Poměr stran vlajky je 7:11. Barvy estonské vlajky symbolizovaly v původní verzi nebe (modrá barva), zemi (černá) a sníh (bílá), později však byly vykládány i odlišně. Prezidentská vlajka je státní vlajka doplněná velkým státním znakem.", "tgt_summary": "The national flag of Estonia () is a tricolour featuring three equal horizontal bands of blue (top), black, and white. The normal size is . In Estonian it is colloquially called the \"\"sinimustvalge\"\" (), after the colours of the bands. First adopted on 21 November 1918 after its independence, it was used as a national flag until 1940 when the Soviet Union occupied Estonia. After World War II, from 1944 to 1990, the Soviet Estonian flag consisted first of a generic red Soviet flag with the name of the republic, then changed to the red flag with a band of blue water waves near the bottom. The Estonian flag, which was also used by the Estonian government-in-exile, was officially re-adopted 7 August 1990 one year before its official restoration of independence.", "id": 2345450} {"src_title": "Arnold van Gennep", "tgt_title": "Arnold van Gennep", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arnold Van Gennep se narodil roku 1873 v německém Ludwigsburku. Od roku 1879 ale pobýval ve Paříži, kde studoval lingvistiku, egyptologii, arabistiku, sociologii a dějiny náboženství přírodních národů. Roku 1897 odchází Van Gennep na čtyři roky do Polska, kde působí jako lektor francouzštiny. Později se vrací zpět do Francie, ve které pracuje jako tlumočník ve státní správě. V roce 1904 získává Van Gennep doktorát na Sorbonně na základě výzkumu tabu a totemismu na Madagaskaru a rozsáhlých prací o australských mýtech a legendách. Roku 1912 se stěhuje do Švýcarska, kde je jmenován profesorem etnologie (volkskunde) na univerzitě v Neuchâtelu. Po třech letech profesury však z univerzity odchází kvůli své kritice neutrality Švýcarska za první světové války. Po svém odchodu z postu profesora sloužil Arnold Van Gennep ve francouzské armádě a následně byl krátce zaměstnán na francouzském ministerstvu zahraničí. Nakonec se však rozhodl usadit ve francouzském Bourg-la-Reine a živit se jako badatel na volné noze. Nikdy nepůsobil ve Francii v akademické funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Van Gennep sám sebe považoval hlavně za etnologa, respektive folkloristu. Z části byl ovlivněn sociologickou školou Émile Durkheima, kterou později v některých postojích kritizoval. Původně se zabýval studiem mimoevropských kultur, zejména australských a afrických, později však zkoumá hlavně folklorní tradice ve frankofonních zemích. Zřejmě i proto je jeho výzkum religionistiky založen hlavně na folkloristickém materiálu. Kromě řady deskriptivních prací publikoval také příspěvky ohledně metodologie. Zastával názor, že folkloristika nemá pracovat pouze s texty, ale také zkoumat sociální skupiny. Jeho nejznámějším dílem se stala publikace Přechodové rituály (Les rites de passage), vydaná v roce 1909. V té se Arnold Van Gennep zabývá studiem, popisem a klasifikací obřadů, které symbolizují přechod jedince či skupiny z jedné sociální pozice do druhé. Studiem tohoto tématu, které mu přineslo věhlas, se však později paradoxně přestal zabývat.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Asi nejznámější dílo Van Gennepa je \"Les rites de passage\" (\"Přechodové rituály\"). Zabývá se v něm klasifikací rituálů, čímž zasahuje jak do etnologie, tak do religionistiky", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "česky", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles-Arnold Kurr Van Gennep (24. dubna 1873 – 7. května 1957) byl francouzský antropolog, religionista a etnolog. Často se o něm mluví jako o zakladateli moderní francouzské etnologie.", "tgt_summary": "Arnold van Gennep, in full Charles-Arnold Kurr van Gennep (23 April 1873 – 7 May 1957) was a Dutch-German-French ethnographer and folklorist.", "id": 603122} {"src_title": "Avia S-199", "tgt_title": "Avia S-199", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po druhé světové válce zůstalo na území Československa značné množství draků z německých letounů Messerschmitt Bf 109G a K. Jelikož chyběly originální německé motory Daimler-Benz DB 605 (jejich obrovská zásoba byla zničena během dodnes neobjasněného požáru bývalého cukrovaru v Krásném Březně, který předcházel ústeckému masakru), bylo rozhodnuto o osazení těchto draků motory Jumo 211 (s československým označením M-211F). Výrobou těchto letadel byla pověřena pražská továrna Automobilové závody, n. p., závod 2 (Avia) a Letecké závody, n. p., výroba Letňany (Aero). Kormidla a křidélka dodávaly také Letecké závody, n. p., výroba Letňany, avšak z výrobních prostor bývalého Letovu, Letecké závody, n. p., výrobna Malešice dodávaly pohonné jednotky M-211 a Letecké závody, n. p., výrobna Jinonice vrtule i s kužely. Výkony letounů však byly problematické, a tak si stroj u československých pilotů vysloužil přezdívku „Mezek“. Zálet upraveného stroje (C-210) provedl 25. dubna 1947 tovární zalétávací pilot Petr Široký. Letouny se vyráběly od roku 1947 do roku 1949 a celkem bylo vyrobeno 450 kusů jednomístných S-199 a 82 kusů dvoumístné verze označené CS-199.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "První sériové letouny byly dodávány od 2. února 1948 k leteckým plukům 7 a 8 3. letecké divize v Brně, kam bylo do 2. dubna přelétnuto minimálně 32 strojů. Další dodávky pokračovaly také v následujících měsících. Od 14. dubna 1948 byly zahájeny přelety S-199 do Českých Budějovic k LP 4 a Stíhacímu výcvikovému středisku, fungujícímu v rámci LP 5. Oba pluky byly součástí 2. letecké divize. Do 29. července přelétlo minimálně 37 strojů do Českých Budějovic, v témže období byly první S-199 dodány také k LP 1 ve Zvolenu, náležejícímu do svazku 4. letecké divize a k Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a Pardubicích. Současně pokračovaly dodávky i k LP 4 po jeho přemístění z Českých Budějovic do Plzně, k němuž došlo na konci července 1948. Do roku 1949 tak všechny tehdy existující stíhací pluky nahradily doposud používanou bojovou techniku výhradně letouny S-199. 30. června 1949 k nim přibyl LP 3 u 3. letecké divize v síle dvou letek, posílený ještě téhož roku o letku třetí. „Mezky“ počátkem roku 1949 obdrželo také Bezpečnostní letectvo, které je nasadilo u svých Leteckých hlídek. Monopolní postavení S-199 ve výzbroji Československého letectva skončila rokem 1951, kdy bylo zahájeno přezbrojení na proudovou techniku. Dnem 1. června 1951 se S-199 staly výhradní výzbrojí nově ustavené 22. letecké divize, v jejíž sestavě se nacházely letecké pluky 3, 4 a 18. Divize byla určena k součinnosti s bitevním a bombardovacím letectvem k podpoře bojové činnosti pozemního vojska. Kromě toho typ sloužil ještě v Leteckém učilišti, v původní čistě stíhací roli u 51. leteckého pluku v období 1951-1953, a od 1. listopadu 1953 u 6. leteckého stíhacího pluku proudového jako dočasná výzbroj do jara 1955. V létech 1953 až 1955 operovaly S-199 také u 3. letky 45. dělostřeleckého průzkumného pluku. Poslední stroje dosloužily počátkem léta 1955 u 6. stíhacího leteckého pluku, 45. dělostřeleckého průzkumného pluku a 1. i 2. leteckého školního pluku Leteckého učiliště. Když roku 1948 vznikl stát Izrael, OSN zakázala dovoz zbraní do oblasti Blízkého východu. Zbraně se tam začaly dostávat nelegálně a jediným státem, který se rozhodl pro zbrojní podporu Izraele, bylo tehdejší Československo. Byla zahájena akce DI (Důvěrné Izrael), v jejímž rámci bylo do Izraele tajně dodáno z ČSR mimo jiné i 24 letounů S-199 nebo letouny Supermarine Spitfire. Šlo o součást izraelské Operace Balak. Tyto dodávky umožnily Izraelcům během první arabsko-izraelské války obhájit svůj nový stát. První úspěšnou misí byl útok čtyř Avií 101. peruti Chel Ha Avir na arabská vojska u mostu Gešer ad Halom („Až sem“), díky kterému zastavili postup Arabů na Tel Aviv. Židé letoun přezdívali \"Sakin\" nebo \"Meser\" („Nůž“) nebo prostě \"Messerschmitt\".", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje podle díla \"Illustrated Guide to the Israeli Air Force\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Avia S-199 byl poválečný československý jednomístný jednomotorový stíhací letoun, jehož konstrukce se skládala z draku německého stíhacího letounu Messerschmitt Bf 109G osazeného motorem Jumo 211 původně určeným pro bombardéry, i s vrtulí. Slabší motor zhoršil výkony, těžká (byť zmenšená) vrtule zhoršila letové vlastnosti. Vzniklo tak pilotážně náročné letadlo, se kterým měli především piloti mnoho starostí. V době od prodeje Spitfirů Izraeli až do příchodu MiGu-15 však S-199 tvořil základ československého stíhacího letectva.", "tgt_summary": "The Avia S-199 is a propeller-driven fighter aircraft built after World War II, notable as the first fighter obtained by the Israeli Air Force, and used during the 1948 Arab-Israeli War. Constructed in Czechoslovakia, with parts and plans left over from Luftwaffe aircraft production, the aircraft had numerous problems and was generally unpopular with its pilots. Czechoslovak pilots nicknamed it \"Mezek\" (\"Mule\"), while in Israel it was officially known as the \"Sakeen\" (\"knife\" in Hebrew). In practice, the aircraft was more often called Messerschmitt or \"Messer\" (which also means \"knife\", in German and Yiddish).", "id": 1221891} {"src_title": "Dominique Jean Larrey", "tgt_title": "Dominique Jean Larrey", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Larrey pocházel z malého pyrenejského městečka Beadean, kde byl otec měšťanem. Ve 13 letech však osiřel a výchovu převzal strýc Alexis, který byl šéfchirurgem v Toulouse a tam založil první vojenskou nemocnici. Larrey vstoupil u něho do učení a po šesti letech pak odešel studovat medicinu do Paříže, kde byl jeho učitelem přednosta chirurgie v Hôtel-Dieu Pierre Joseph Desault. Larrey vstoupil roku 1787 jako chirurg do služeb námořnictva a jeho prvním postem byla funkce lodního lékaře na fregatě La Vigilante. Brzy však opouští námořnictvo a od roku 1788 byl sekundářem v Invalidovně, kde jeho představeným a přítelem byl Sabatier. Roku 1794 se Larrey oženil - jeho vyvolenou byla Marie Elisabeth Laville-Lerouxová nadaná malířka. Roku 1792 se stává Larrey chirurgem I. třídy (obdoba dnešní atestace) a slouží jako armádní chirurg u rýnské armády a brzy je jmenován hlavním chirurgem pod velením generála Custina. Roku 1794 byl pak hlavním chirurgem 14. armády a současně reorganizoval studium na \"L’Ecole de chirurgie et d’anatomie\" v Toulonu a stal se profesorem na \"L’Ecole militaire de sante Val-de-Grace\" v Paříži (1796). Jeho novátorský přístup k zdravotní armádní službě narážel na hradbu nepochopení, až mladý generál Bonaparte mu nechal volnou ruku pro organizační změny. Larrey se stal roku 1798 šéfchirurgem při Bonapartově tažení do Egypta a zde se proslavil úspěšnou operací těžkého poranění ramene generála Fugiere v pozemní bitvě u Abukiru (25. července 1799). Jakoby spjat s Napoleonem neviditelnou pupeční šňůrou je účasten všech dalších tažení Napoleona. Roku 1802 se stává hlavním chirurgem konsulské gardy a současně generálním inspektorem zdravotní služby armády. Roku 1805 pak je jmenován hlavním chirurgem císařské gardy. Roku 1809 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem baron. Stal se osobním lékařem Napoleona (spolu s Corvisartem a chirurgem Yvanem) Napoleona provázel i na jeho posledním tažení a v bitvě u Waterloo (18. června 1815) byl zajat. Jelikož exterierem (postavou) připomínal Napoleona měl být omylem zastřelen. Byl však pobočníkem maršála Blüchera poznán, protože 2 roky předtím zachránil jeho synovi život, byl s poctami přijat Blücherem i Wellingtonem, propuštěn a čestnou eskortou doprovozen do Francie. Během restaurace se veřejně neangažoval a uvítal roku 1830 revoluci. V době monarchie Ludvíka-Filipa zaujal opět čelné místo v organizaci zdravotní služby armády a na sklonku života ještě absolvoval inspekční cestu do Alžírska. Paradoxně zemřel na sněť po poranění dolní končetiny při návratu z Alžírska v městě Lyonu stár 76 let. Tělo bylo převezeno do Paříže a na hřbitově Pere Lachaise odpočívá dodnes. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku v Paříži. Roku 1850 odhalila nemocnice Val-de-Grace v Paříži Larreyovu sochu a v Beaudeanu v jeho rodném domě je dnes Larreyovo museum. O obrovském respektu, který si Larrey vydobyl svědčí i fakt, že Napoleon ve své závěti mu odkázal 100 000 franků, ale hlavně Napoleonův výrok: \"“Larrey c’est l’homme le plus vertueux, que j’aie connu”\" (Larrey je nejčestnější člověk, jakého jsem poznal). Larrey je autorem vysoce zajímavých, čtivých, skromných pamětí (\"Memoires de chirurgie militaire et campagnes\" Paříž, Smith 1812 -1 817, 4 svazky. 5. svazek Waterloo pak vyšel v Paříži, nakl. Bailliere roku 1841 reedice celých pamětí Remanences, Paříž 1983) Larreyův syn Hyppolite byl též vojenským lékařem a stal se osobním chirurgem Napoleona III.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako vojenský chirurg se zabýval vylepšením organizace vojenské zdravotní služby a vypracoval roku 1793 ideu \"“ambulance volante”\" tedy létajících či lépe mobilních ambulancí. Tuto myšlenku přes tvrdý odpor svým rostoucím vlivem plně prosadil až ve Velké armádě a tím nejen že zásadně ovlivnil vývoj válečné mediciny, ale stal se zakladatelem oboru, kterému dnes říkáme akutní medicína. Myšlenka vycházela z osobního pozorování, že voják ošetřený brzy po zranění má mnohem větší šanci na přežití, než ten který je léčen až po mnoha hodinách. Také si všiml, že velká ztráta krve je významné \"signum mali ominis\" a proto kladl důraz na okamžité zastavení krvácení. Za tím účelem navrhl sanitní vůz tažený koněm či mulou, který by vyjížděl ještě v průběhu boje na bojiště. Tam personál ošetřoval raněné a zajistil transport imobilních do lazaretu umístěného těsně za bojištěm. Toto bylo zcela nové revoluční pojetí organizace lékařské polní služby, jelikož do té doby byly lazarety umístěny v hlubokém zázemí a byly proslulé svými špatnými léčebnými výsledky, které z velké části souvisely s pozdním léčebným zásahem. Plným právem tak je historie válečné chirurgie dělena na období před Larreyem a po Larreyovi. Odpor proti novinkám byl jak z důvodů své revolučnosti, tak i proto, že zdravotní personál tehdy nepožíval žádné ochrany v boji a byl vystaven stejnému či mnohdy většímu risiku jako řadový frontový voják (Červený kříž byl založen až roku 1863). Larreyova vstřícnost, soucítění s poraněným a obětavost byly proslulé až legendární a získaly si úctu a respekt vojáků a politiků všech bojujících stran. Larrey byl též prvním, který nedělal vůbec žádný rozdíl mezi vlastním a nepřátelským zraněným. S jeho jménem je spojena též řada pokrokových chirurgických metod, hlavně resekčních a amputačních. Při neexistenci anestesie bylo nutno co nejvíce zkrátit operační dobu (tedy zkrátit traumatický stres). V tomto směru jeho manuální virtuosita byla neuvěřitelná. Dokázal amputovat horní končetinu za l minutu. Tak během bitvy u Borodina (7. září 1812) provedl 200 amputací horních či dolních končetin. Po Larreyovi je nazvána zeslabená oblast bránice pod osrdečníkem (\"fissura Larreyi\"), kterou navrhl Larrey (teoreticky) jako vhodnou k punkci a evakuaci hemoperikardu. Je známa též Larreyova hernie. Při nešťastném tažení roku 1812 si v krutém mrazu všiml, že hluboce ochlazené (nikoli omrzlé) operační pole (rána) je částečně anestezováno čehož při své činnosti využil a stal se tak vlastně jedním z předchůdců kryochirurgie. Všiml si také, že voják, který utrpěl úder do břicha (franc. choque) a neměl žádné poranění zevní byl nápadně bledý a pokryt studeným potem což bylo spojeno s vysokou úmrtností. Tento stav nazýval \"symptome de choque\" a je tak autorem současného pojmu šok. Při naprosté neznalosti bakterií, natož pak asepse a antisepse si všiml, že rány často převazované, častěji se zanítí a jsou východiskem septického stavu. Proto razil menší zlo a rány převazoval velmi zřídka. Larrey se nesoustředil pouze na válečnou chirurgii, ale ovládal obor chirurgie v celém tehdejším rozsahu, prováděl i abdominální operace (v roce 1805 provedl spolu s Percym na jižní Moravě místnímu zemědělci kolostomii) a byl i zručným porodníkem. Jeho mobilní ambulance byly později zaváděny ve všech moderních armádách a i slavné Mobile Army Surgical Hospital (M.A.S.H.) v USA byly budovány na myšlenkách Larreyových.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominique Jean Larrey (8. července 1766 Beaudéan – 25. července 1842 Lyon) byl francouzský vojenský lékař a chirurg, zakladatel akutní mediciny.", "tgt_summary": "Baron Dominique Jean Larrey (; 8 July 1766 – 25 July 1842) was a French surgeon in Napoleon's Grande Armée and an important innovator in battlefield medicine and triage. He is often considered the first modern military surgeon.", "id": 535829} {"src_title": "CONMEBOL", "tgt_title": "CONMEBOL", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1916 se uskutečnil první ročník Mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale (turnaj je nyní znám pod názvem Copa América), který byl uspořádán na výročí argentinské Májové revoluce. Zástupci všech čtyřech účastníků tohoto mistrovství se během turnaje sešli a 9. července 1916 (sedmý den konání mistrovství a zároveň na svátek argentinské nezávislosti) se dohodli na založení organizace CONMEBOL. Prezidentem organizace se stal Héctor Rivadavia. Zakládajícími členy byli Argentina, Brazílie, Chile a Uruguay. Během dalších let se přidávaly i další národní asociace. Jako poslední se v roce 1952 přidala Venezuela. Avšak Guyana, Surinam a Francouzská Guyana se členy CONMEBOL nestaly, ačkoliv leží geograficky v Jižní Americe. Tyto tři národní asociace se staly z historických a kulturních důvodů členy CONCACAF. Se současnými deseti členy je tak CONMEBOL nejméně početnou konfederací.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní týmy.", "content": "Hlavní soutěží pro mužské národní týmy je Copa América, jejíž první ročník se konal v roce 1916 pod názvem Mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale. CONMEBOL pořádá také mládežnická mistrovství Jižní Ameriky do 20, do 17 a do 15 let. Pro ženské národní týmy pořádá Campeonato Sudamericano Femenino a také Mistrovství Jižní Ameriky žen do 20 a 17 let. Ve futsale pořádá turnaj Copa América de Futsal a Mistrovství Jižní Ameriky ve futsale hráčů do 20 let. Campeonato Sudamericano Femenino de Futsal je ženskou obdobou futsalového mistrovství.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové.", "content": "CONMEBOL také pořádá dvě nejdůležitější klubové soutěže v Jižní Americe: Pohár osvoboditelů (Copa Libertadores), jenž se koná od roku 1960 a byl do roku 1966 znám jako Copa de Campeones; a Copa Sudamericana, která se koná od roku 2002, kdy byla založena jako nástupce Supercopy Sudamericana (založena 1988). Třetí soutěž, Pohár CONMEBOL, se konal od roku 1992 a byl zrušen v roce 1999. V ženském fotbale pořádá Copa Libertadores de Fútbol Femenino, a to od roku 2009. Od roku 1989 se navíc koná Recopa Sudamericana, kde se utkává minulý vítěz Copa Libertadores s vítězem Copa Sudamericana. Mezi lety 1960 a 2004 navíc CONMEBOL spolupořádala se zónou UEFA Interkontinentální pohár, ve kterém se utkával vítěz Copa Libertadores a Ligy mistrů UEFA. Od roku 2005 byl tento pohár nahrazen Mistrovstvím světa ve fotbale klubů pořádaným FIFA.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam soutěží.", "content": "Národní týmy: Klubové: Zrušené:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihoamerická fotbalová konfederace ( CONfederación SudaMEricana de FútBOL, \"Confederação Sul-Americana de Futebol\") známá pod zkratkou CONMEBOL je hlavní řídící organizací jihoamerického fotbalu, futsalu a plážového fotbalu. Je jednou ze šesti kontinentálních konfederací pod FIFA a je z nich nejstarší. Její sídlo se nachází ve městě Luque v Paraguayi a jejím současným prezidentem je Alejandro Domínguez. CONMEBOL má na starosti organizování a vedení jihoamerických fotbalových turnajů. Členové CONMEBOL vyhráli devětkrát mistrovství světa ve fotbale (Brazílie 5x, Argentina a Uruguay 2x), týmy z CONMEBOL vyhrály 22x Interkontinentální pohár a třikrát mistrovství světa ve fotbale klubů. S deseti členskými národními asociacemi je nejmenší regionální konfederací. Ale spolu s UEFA je z hlediska fotbalovosti jednou z nejsilnějších.", "tgt_summary": "The South American Football Confederation (CONMEBOL, ; ; or CSF) is the continental governing body of football in South America (apart from Guyana, Suriname, and French Guiana), and it is one of FIFA's six continental confederations. The oldest continental confederation in the world, its headquarters are located in Luque, Paraguay, near Asunción. CONMEBOL is responsible for the organization and governance of South American football's major international tournaments. With 10 member football associations, it has the fewest members of all the confederations in FIFA. CONMEBOL national teams have won nine FIFA World Cups (Brazil five, Uruguay two, and Argentina two), and CONMEBOL clubs have won 22 Intercontinental Cups and four FIFA Club World Cups. Argentina and Uruguay have won two Olympic gold medals each, and Brazil has won one Olympic gold medal. It is considered one of the strongest confederations in the world. The World Cup qualifiers of CONMEBOL have been described as the \"toughest qualifiers in the world\" for their simple round-robin system, entry of some of the top national teams in the world, leveling of the weaker national teams, climate conditions, geographic conditions, strong home stands, and passionate supporters. Currently, the Confederation is planning to create the first women's qualification to the FIFA Women's World Cup to replace the Copa América Femenina. Juan Ángel Napout (Paraguay) was the president of CONMEBOL until 3 December 2015 when he was arrested in a raid in Switzerland as part of the U.S. Justice Department's bribery case involving FIFA. Wilmar Valdez (Uruguay) was interim president until 26 January 2016 when Alejandro Domínguez (Paraguay) was elected president. The Vice presidents are Ramón Jesurum (Colombia), Laureano González (Venezuela), and Arturo Salah (Chile).", "id": 1797331} {"src_title": "Jakovlev Jak-11", "tgt_title": "Yakovlev Yak-11", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V polovině roku 1944 vzneslo VVS i námořní letectvo požadavek na projekt nového dvoumístného cvičného letounu. Jakovlevova konstrukční kancelář na tento požadavek zareagovala v roce 1945 vývojem prototypu Jak-3UTI, přičemž vycházela ze skušeností s letounem Jak-3U. Zachovány zůstaly společné prvky s typem Jak-3U a Jak-3, zejména původní křídlo o rozpětí 9,4 m. Pohon zajišťoval hvězdicový sedmiválec Švecov AŠ-21 chlazený vzduchem, který roztáčel dvoulistou vrtuli VIŠ-111V-20 o průměru 3 m. Celokovový stroj měl dlouhý překryt společný pro obě kabiny. Výzbroj tvořil kulomet UBS se 100 náboji a letoun mohl nést dvě 100kg pumy FAB-100. Koncem roku 1945 s uspokojivými výsledky Jak-3UTI testoval pilot G. M. Klimuškin, stroj se však v této podobě sériově nevyráběl. Z tohoto modelu však na podzim roku 1946 vznikl typ Jak-11. Jednalo se o vylepšenou verzi s delším krytem motoru. Po Klimuškinových podnikových zkouškách byl nový typ v říjnu 1946 představen ve Vědecko-výzkumném institutu sovětského letectva pro letové zkoušky, kde během testů splnil všechny požadované specifikace. Sériová výroba byla přidělena do Leningradu a Saratova s prvními dodávkami v polovině roku 1947.", "section_level": 1}, {"title": "Popis konstrukce.", "content": "Přední část trupu byla potažena překližkou, zadní plátnem. Jeho nosnou konstrukci tvořily ocelové trubky, na zádi překližka. Každá z kabin měla odsuvný kryt a oba piloti měli k dispozici kompletní sadu přístrojů včetně rádia RSI-3M/4M. Křídlo s dvěma kovovými nosníky a profilem Clark YH mělo vzepětí 5°. Potah mezi náběžnou hranou a předním nosníkem tvořil 2 mm duralový plech, poté se tloušťka potahu snižovala na 1 mm. Z duralu byly také ocasní plochy, křidélka a veškeré pohyblivé plochy. Motor AŠ-21 byl upevněn do lože pomocí pryžových silentbloků. Chladič oleje o objemu 39 l byl chlazen pomocí otvorů v kořenech křídla. Palivo bylo uloženo ve dvou 173 l nádržích v křídle se sběrnou nádrží o objemu 13,5 l. Zatahovací podvozek byl vybaven pneumatikami o rozměrech 600×180 mm, pevné ostruhové kolo pak 255×110 mm. Pod levou částí motorového krytu byl uložen kulomet UBS se 100 náboji a na jednu z výztuh krytu kabiny byl instalován fotokulomet PAU-22.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Roku 1953 prodal Sovětský svaz licenci letounu Československu a v továrně Let Kunovice byl stroj vyráběn pod označením LET C-11. V letech 1953–1956 zde bylo vyrobeno 707 kusů vyzbrojených kulometem ŠKAS. V Sovětském svazu se vyráběl v letech 1947–1956 a celkem zde bylo vyrobeno 3859 kusů. V roce 1951 přišla Jakovlevova OKB s verzí Jak-11U s motorem AŠ-21 bez vrtulového kuželu a tříkolovým zatahovacím podvozkem příďového typu. Přední noha se zatahovala směrem dozadu do šachty pod motorem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Letoun se používal pro výcvik pilotů stíhacích letadel, pro nácvik střelby, fotoprůzkum i bombardování. Kromě SSSR a Československa bylo letadlo používáno v zemích Varšavské smlouvy, ve spřátelených rozvojových zemích, ale též i v Österreichische Luftstreitkräfte. Další uživatelé byli Afghánské vzdušné síly, Albánské vzdušné síly, Alžírské letectvo, Bulharské letectvo, Letectvo Čínské lidové republiky, Egyptské vojenské letectvo, Indonéské letectvo, Irácké letectvo, Jemen, Maďarské letectvo, Polské letectvo, Rumunské letectvo, Letectvo Korejské lidové armády, Somálsko, Syrské arabské vzdušné síly a Letectvo Vietnamské lidové osvobozenecké armády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakovlev Jak-11 (V kódu NATO \"Moose\") byl sovětský cvičný letoun, dvoumístný jednomotorový dolnoplošník se záďovým zatahovacím podvozkem poháněný hvězdicovým motorem Švecov AŠ-21.", "tgt_summary": "The Yakovlev Yak-11 (; NATO reporting name: \"Moose\") is a trainer aircraft used by the Soviet Air Force and other Soviet-influenced air forces from 1947 until 1962.", "id": 1359236} {"src_title": "Valdemar I. Veliký", "tgt_title": "Valdemar I of Denmark", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Valdemarovým otcem byl dánský princ Knut Lavard, syn Erika I. Valdemarova otce dal zřejmě zavraždit Magnus Nilsson těsně předtím, než se Valdemar narodil. Jeho matka Ingeborg Kyjevská syna pojmenovala po svém dědovi, kyjevském knížeti Vladimírovi II. V roce 1146, když bylo Valdemarovi patnáct let, král Erik III. Dánský abdikoval a rozpoutala se občanská válka. O trůn se ucházeli Sven III., syn Erika II., a Knut V., syn Magnuse Nilssona. Valdemar nejdříve podporoval Svena, poté ale vytvořil alianci s Knutem, který ho zvolil za svého spoluvládce. Tato válka trvala zhruba deset let a Valdemar se během ní (od roku 1152) stal šlesvickým vévodou. V roce 1157 se trojice dohodla, že si zemi rozdělí mezi sebou. Sven III. pořádal slavnost pro Knuta, Valdemara a biskupa Absalona, během které se jich chtěl všech zbavit. Podařilo se mu zbavit se Knuta, Absalon a Valdemar unikli. Valdemar se vrátil do Jutska, kam Sven rychle vedl invazi. Valdemar ho bitvě u Grathe Hede porazil a Sven byl na útěku zřejmě rolníky zabit. Valdemar tak přežil další dva uchazeče o trůn a stal se jediným dánským králem. V roce 1158 byl Absalon zvolen biskupem z Roskilde a Valdemar z něj udělal svého nejbližšího rádce. Roku 1168 dobyl pohanský ostrov Rujána a jeho středisko Arkona bylo z podnětu dánského arcibiskupa Absalona zničeno. Socha boha Svantovíta byla rozsekána a spálena před zraky slovanských obyvatel. Na celém ostrově byla provedena násilná christianizace. Valdemar se velmi angažoval v procesu kanonizace svého otce, což se mu roku 1169 za papeže Alexandra III. zdařilo. Zemřel o dvanáct let později a byl uložen k poslednímu odpočinku v klášteře Ringsted. Ovdovělá Sofie se podruhé vdala za durynského lantkraběte Ludvíka a na dánský trůn usedl Valdemarův syn Knut.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Valdemarovou manželkou byla Sofie z Novgorodu (asi 1141–1198). Jejich dětmi byli:", "section_level": 1}], "src_summary": "Valdemar I. Veliký (14. leden 1131 – 12. květen 1182, Vordingborg) byl původně vévoda šlesvický, od roku 1154 kníže jutský a od roku 1157 dánský král, první představitel královské dynastie Valdemarů, jež v letech 1157–1241 dovedla Dánsko k výraznému politickému a hospodářskému rozmachu.", "tgt_summary": "Valdemar I of Denmark (14 January 1131 – 12 May 1182), also known as Valdemar the Great (), was King of Denmark from 1146 until his death in 1182. The reign of King Valdemar I saw the rise of Denmark, which reached its zenith under his second son, and successor, King Valdemar II of Denmark.", "id": 1755286} {"src_title": "Podkovářství", "tgt_title": "Farrier", "src_document": [{"title": "Podkovárna.", "content": "Podkovárna byla zpravidla místnost u kovárny, kam se vešlo zvíře i s majitelem a s podkovářem. Podkovárna vyžaduje rovnou podlahu a oddělení od výhně, protože zvířata se bojí otevřeného ohně. Pokud podkovárna nebyla spojena s kovárnou, byla výheň ve zvláštní místnosti také. Zařízení podkovárny bylo velmi prosté, v podkovárně je pouze kozlík (tj. třínohá židlička), malá kovadlina a stůl na nářadí.", "section_level": 1}, {"title": "Podkovářské nářadí.", "content": "Podkováři nepotřebují velké množství nářadí. Větší část nářadí, které potřebují, je součástí každé kovárny. Podkovářské nářadí lze rozdělit podle účelu na nářadí sloužící k podkování a nářadí sloužící k výrobě podkov.", "section_level": 1}, {"title": "Nářadí k podkování.", "content": "K podkování zvířete je třeba snímacích kleští, které slouží k sundání podkovy; jedná se o velké obloukovité kleště, které jsou určeny pouze k tomuto účelu. Dále podkovář potřebuje podkovářské kleště, což jsou silné kleště se zhruba dva centimetry dlouhým ostřím, které slouží ke štípání podkováků. Poslední kleště, které jsou používány při podkování, jsou štípací kleště s třícentimetrovým ostřím, sloužící k úpravě rohoviny kopyta. K úpravě rohoviny a vyřezání chodidel slouží tzv. kopytní nože, kterých je více druhů různé velikosti. Na úpravu rohoviny je dále třeba několika speciálních tzv. podkovářských rašplí. Vyloženě speciálními nástroji jsou podkovářská kružítka, která slouží k přidržování žhavé podkovy, a podkovářský struh, který slouží k úpravě nášlapné části kopyta. K přitloukání podkov se používá podkovářské kladívko, což je vlastně menší palička.", "section_level": 2}, {"title": "Nářadí k výrobě podkov.", "content": "Výroba podkov je vlastně téměř kovářská práce, k níž je potřeba klasického kovářského nářadí, tj. výhňové kleště, úzké kovářské kleště, kovářské kladivo, sekáče a průbojníky (na díry pro podkováky), závitník na vyřezání závitů pro šroubové ozuby pro zimní podkování a pilník na konečnou úpravu podkov.", "section_level": 2}, {"title": "Historie podkovářství.", "content": "Za první podkováře jsou považováni Keltové, kteří vynikali zpracováním kovů. Právě oni začali vyrábět kovové podkovy. Historie podkovářství je spjata s kovářstvím; prakticky ve všech zemích tuto práci dříve vykonávali kováři a teprve v 19. století vzniklo podkovářství jako specializované řemeslo (např. na území Rakouska-Uherska se tak stalo v roce 1874). K vyčlenění došlo proto, že nesprávné podkování může způsobit až zchromnutí zvířete; tím, jak se především městští kováři stávali úzce specializovaní na několik činností, byla jejich zručnost v tomto oboru značně snížena. V dnešní době se podkování týká prakticky pouze koní, dříve vesničtí podkováři nepodkovávali pouze koně, ale i jiná zvířata (krávy a prasata). S rozvojem velkých chovů dobytka a s vytlačením pracovních koní došlo k velkému omezení tohoto řemesla, což způsobilo velký nedostatek podkovářů. S problémem nedostatku podkovářů se tak nesetkáváme pouze na úrovni amatérského chovu, ale i na úrovni profesionálních závodních chovů.", "section_level": 1}, {"title": "Podkování koní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prohlídka zvířete.", "content": "Samotnému podkování předchází podrobná prohlídka zvířete, jež je velmi důležitá, neboť správné podkování je závislé na správném vyhodnocení této prohlídky. Pro její účely je nutno mít nějaký rovný povrch, aby zvíře stálo co nejrovněji. Podkovář musí znát účel, k němuž je zvíře určeno, protože podle tohoto stanoví typ podkovy. Dále musí vidět, jak jsou vyvinuty nohy a kopyta, jaký má kopyto tvar a jak je kvalitní. Dalším významným znakem, kterého si podkovář všímá, je velikost kopyta vzhledem ke stavbě zvířete a vzhledem k ostatním kopytům. Dále si všímá opotřebení a poškození kopyt, nárůstu rohoviny a průběhu osy prstu. Při prohlídce koně potřebuje podkovář vidět, jak zvíře našlapuje při normální chůzi a při klusu. Jak při stání, tak při chůzi i klusu musí podkovář prohlížet kopyto ze všech stran. Poté je nutno prozkoumat přímo kopyto a starou podkovu. Pokud se tato činnost provádí správně, je časově náročná a vyžaduje značné znalosti nejen kovařiny, ale i anatomie koně.", "section_level": 2}, {"title": "Sejmutí staré podkovy.", "content": "Po dokončení prohlídky je nutno sundat starou podkovu. Před samotným sundáním podkovy je nutno celé kopyto pečlivě očistit a omýt vodou; to se dělá proto, aby byly dobře vidět nýty podkovy a aby se do kopyta zbytečně nezanášely nečistoty. Sundání podkovy je fyzicky velmi náročná činnost, při které je nutno udržet kopyto. Levou rukou (leváci pravou) pevně uchopí kopyto, poté sekáčem a kladívkem napřímí (otevřou) nýty všech hřebů – podkováků. Je nutno napřímit vždy všechny, protože podkova se nemůže páčit. Po otevření nýtů se kleštěmi v zadní části uchopí celá podkova a plynulým pohybem se zvedá směrem od kopyta, čímž se docílí nadzvednutí podkováků (hřebů připevňujících podkovu). Podkova se nesmí strhávat násilně a není možné podkováky uvolňovat trhavými pohyby, protože takové chování poškozuje kopyto, může poškodit klouby a způsobuje neklid koně. Po uvolnění podkováků se podkova kladívkem přiklepne zpět a povytažené podkováky se již mohou chytnout za hlavy a vytáhnout. Po vyndání všech podkováků podkova odpadne. V případě zdravých kopyt se postupně sundají všechny podkovy a teprve poté se kůň znovu okuje. Pokud je jedno kopyto nemocné, sejme se napřed podkova z nemocného kopyta, poté se provede kompletní podkování nemocného kopyta a teprve poté podkovář podková ostatní nohy. Tento postup se volí, protože kůň není nucen stát na nemocném kopytu a v okamžiku, kdy na něj stoupá, má již novou podkovu.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava kopyta.", "content": "Po sejmutí podkov podkovář prohlédne kopyto a podkovu, podle rovnoměrnosti opotřebení a podle předchozí prohlídky určí způsob podkování koně. Poté připraví kopyto k podkování, to znamená, že nejprve kopytním nožem a štípacími kleštěmi odstraní přebytečnou a odumřelou rohovinu, upraví střel, čímž zdravé kopyto získá přirozený a rovnoměrný tvar. Tyto práce lze také dělat struhem a sekáčem na rohovinu. Nakonec se rašplí srovná podkovonosný okraj, případně srazí ostrá hrana okolo kopyta. U nezdravého kopyta lze správnou úpravou, která ho přibližuje ke správnému tvaru, nemoc potlačit nebo vyléčit. Úspěšnost léčby koňských kopyt je tak z velké části závislá na správném ořezání.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava podkovy.", "content": "Po oštípání přebytečné rohoviny a zarovnání chodidla rašplí si podkovář natvaruje podkovu. Účelem je přizpůsobit podkovu pro chodidlo tak, aby celý podkovonosný okraj kopyta byl položen na horní ploše podkovy. Podkova musí kopírovat vnější hranu kopyta v jeho nejširší části, v patkových částech pak přesahuje chodidlo podle určení koně (u jezdeckých koní je přesah minimální (někdy i necelý milimetr), zatímco u tažných koní může být až 11–12 milimetrů. Dříve podkovář vyráběl buď celou podkovu, nebo dotvářel pouze ohnutý a rýhovaný polotovar od kováře. Ve 20. století se rozmohla strojová výroba a tak jsou sériově vyráběné podkovy prakticky hotové – včetně otvorů, čapek, zakončení a dokonce i označené (P, L). Ručně vyráběné podkovy jsou dražší, ale jejich výhodou je, že jsou dělány přesně na kopyto a zvláště u nemocných a atypických kopyt mohou zvířeti výrazně lépe vyhovovat.", "section_level": 2}, {"title": "Připasování podkovy.", "content": "Po vykování, natvarování nebo vyhlazení nosného okraje pokud byla podkova již použita využije podkovář zbytkové teploty oceli to znamená, že má barvu (je tmavě červená) a přiloží podkovu ke kopytu. Přidržení podkovy u kopyta musí být krátké a dostatečně silné. Provádí se za pomocí podkovářského kružítka. Podkovář druhou rukou omakem kontroluje,  zda podkova kopíruje hranu kopyta a dodržuje zamýšlený přesah. Pokud by podkova neměla dostatečnou barvu, došlo by k popálení podkovářovi ruky, jelikož ocel bez barvy se ke kůži a masu přiškvaří!!!!! Naopak pokud je podkova příliš teplá dochází k vzplanutí kopyta. To podkovář nesmí dopustit, ač to u některých vidíme a jejich snahou je srovnání a splynutí nosného okraje. Po sundání podkovy je vidět, zda podkova přilehla přesně. V místech, kde podkova nepřiléhá, jsou patrna světlejší místa. Pokud podkova nepřiléhá, musí podkovář svou práci opravit. V žádném případě nesmí podkovář přizpůsobovat kopyto podkově. Vždy se podkova upravuje danému kopytu!!!!! Když podkova dokonale sedí, přitluče se podkováky. Počet podkováků je závislý na účelu a velikosti koně a pohybuje se od pěti do devíti. Velikost podkováků je závislá na tomtéž a pohybuje se mezi 41 a 77 milimetry; použití jiné velikosti je zcela ojedinělé. Jiný počet se nepoužívá nikdy. Přikování samotné musí být provedeno co nejpřesněji. Podkovář přiloží podkovu na kopyto a pomocník, který drží nohu koně, ji palci přidrží na obou ramenech podkovy. Podkovář pak nasadí podkovák tak, aby kopíroval směr kopyta, což je nutné proto, aby nedošlo k poškození měkké části kopyta. Poté podkovář podkovářským kladívkem přitluče podkovu. Dokud podkovák v měkké části kopyta vydává při přitloukání hluboký, tlumený zvuk, je nutno ho přitloukat lehkými údery, když se podkovák dostane do tvrdé části kopyta, začne vydávat vysoký a jasný zvuk. V této fázi již není nutno podkovu přidržovat a lze zatloukat větší silou. Pokud by podkovák vydával dlouho tlumený zvuk a byl tedy zatloukán do měkké části, musí být ihned vytažen. Cílem zatloukání je, aby vyšla zhruba jedna třetina podkováku ze stěny, pokud se tak nestane je nutno podkovák ihned vyndat. V okamžiku, kdy je podkovák zatlučen, musí se část podkováku, která vyšla z kopyta, ohnout směrem ke kopytu, aby se o ní kůň nebo podkovář nepoškrábali. Po zaražení předních dvou podkováků se kůň nechá došlápnout, aby se zjistilo, zda se podkova neposunula. Pokud se podkova posune málo, lze toto posunutí srovnat poklepem kladívka z boku a doražením podkováků, při větším posunu bylo nutno podkovu vyndat a znovu přitlouci. Poté se přitlučou zadní a nakonec ostatní podkováky. Podkováky se do kopyta zarážejí minimálně pět milimetrů a maximálně čtyři centimetry v závislosti na velikosti kopyta. Pokud je ve zcela výjimečných případech zvolen jiný způsob zatlučení, znamená to nějaké omezení související s léčbou kopyta. Vzdálenost všech podkováků musí být stejná, to lze nedodržet jen při větších poškozeních kopyt. Po zaražení všech podkováků je nutno ještě upravit zatlučení hřebů tak, aby dokonale zapadly do rýhy v podkově, poté se přidrží na špičce podkováku konec rašple a kladivem se pevně přirazí. Pak se kleštěmi hned u kopyta štípou vyšlé části podkováků, poté se orašpluje trochu rohoviny u konců podkováků, ty se vypilují do čtverce a rašplí se ohnou a zatlučou do kopyta. Pokud nejsou dokonale v kopytě, je nutno je ještě zapilovat pilníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Prohlídka zvířete.", "content": "Po přikování podkovy je nutno znovu prohlédnout zvíře jak při chůzi, tak při běhu a zkontrolovat, zda zvíře nekulhá. Pokud kulhá, je nutné podkovu sejmout, odhalit problém a koně překovat. Dále je třeba zkontrolovat, zda kůň rovnoměrně došlapuje, zda koni vyhovují rozměry a tvar podkovy.", "section_level": 2}, {"title": "Dokončovací práce.", "content": "Pokud prohlídka dopadne dobře, zarovná podkovář pilníkem všechny nerovnosti a okraje u podkovy. Poté podkovář podkovářským tmelem zaplní všechny díry v kopytní rohovině a přetře kopyto mastným hadrem. Díry se zalepují především kvůli tomu, aby nedocházelo k dalšímu poškozování rohoviny. Natírání mastnotou je věc čistě estetická, neboť kopyta se pěkně lesknou a zvýrazní se jejich zbarvení. Pokud je třeba vyspravit nějakou větší část kopyta, je nutno ji napřed pečlivě umýt, poté odmastit, což se dělá buď odmašťovacím přípravkem, nebo se dané místo rychle přejede rozžhaveným plíškem. Poté se poškozené místo zalije rozehřátým tmelem, který má konzistenci husté kaše. Při takové činnosti je nutno tmel rychle chladit vodou, aby koně nepálil a ten nebyl neklidný; zároveň s tím je třeba tmel zarovnávat. Po ukončení tmelení se takové místo ještě rychle přejede do hněda rozpáleným plíškem, čímž se uhladí povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní způsoby okutí koně.", "content": "V zimě nebo v horách je potřeba okout koně tak, aby byl jistý na klouzavém terénu. Proto se používá tzv. \"okutí na ostro\", což znamená, že se buď použijí podkovy s ostrým hmatcem anebo se ozuby a hmatec přiostří. Další možností, jak tento problém vyřešit, je využít našroubovací či nasouvací ozuby. Odlišně od standardu se dále kovají staří koně, protože kůň ve stáří nedostatečně zvedá nohu, což může vést k jeho zakopnutí. To se zpravidla řeší speciálně ohnutou podkovou. Speciální podkovy dostávají i koně s různými zdravotními problémy – pokud má kůň nějak nemocné kopyto, je to často zohledňováno při způsobu okutí i při samotném postupu. V takových případech může dojít k nedodržení některých postupů, které jsou běžné. V případě nemocného kopyta je velmi důležité správné seříznutí a tvar podkovy, která pak umožňuje koni méně namáhavou chůzi.", "section_level": 2}, {"title": "Ortopedické podkování.", "content": "Je podkování nohy koně speciální podkovou, která má za úkol eliminovat vady a nemoci kopyta. Provádí ve většině případů ve spolupráci s veterinářem. Nejčastější podkovy pro ortopedické kování jsou zámkové (zastavení mechaniky kopyta, podpora střelu), částečné (zamezení opotřebování kopyta v exponovaném místě), podkova na schvácené kopyto a další.", "section_level": 1}, {"title": "Podkování skotu.", "content": "Zhruba do druhé světové války se podkováři starali i o úpravu paznehtů skotu, tato práce postupem času přešla na veterináře. Navíc je výrazně častější, že se zvíře s problémy kopyt porazí, protože jeho reálná hodnota díky velkochovům výrazně poklesla. Problémy s paznehty vznikají kvůli ustájení zvířat, což výrazně snižuje jejich pohyb a tím i obrušování rohoviny, ta pak nadměrně narůstá a bylo třeba ji odstraňovat. K odstranění muselo docházet zhruba jednou ročně, jinak zvíře přestalo našlapovat na patní část kopyta a paznehty tak nesly příliš velkou váhu, což způsobovalo zranění, která se velmi problematicky hojí. Skot si, na rozdíl od koně, nenechá zvednout nohu, proto je třeba zvolit jiný způsob úpravy kopyt. Při odstraňování přebytečné rohoviny nebylo nutno nohu příliš pečlivě prohlížet. Samotné odstraňování se dělalo tak, že se noha zvířete opřela o špalek a podkovář napřed dlátem odsekal přebytečnou rohovinu, kopyto pak ještě upravil pomocí kopytního nože a štípacích kleští a konečnou úpravu pak udělal pomocí struhu a rašple. Pokud byl skot využíván i pracovně, bylo třeba ho podkovat, což zvýšilo jeho tažnou sílu. Sundání podkovy a přikování nové probíhalo velmi podobně jako u koní. Nejvýraznějším rozdílem je důkladnost prvotní prohlídky a to, že se skot koval výhradně za studena, protože anatomie kopyta skotu neumožňuje nasazení za tepla. Podkovy používané pro skot se výrazně lišily od koňských (je to sudokopytník), při dělání podkov pro skot nebyla nutná taková přesnost, protože se zpravidla podkovávalo zdravé zvíře, od něhož se očekávala pouze síla do tahu, nikoli běh. V dnešní době se podkování skotu už prakticky nevyskytuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podkovářství je řemeslo úzce související s kovářstvím, které se zabývá výrobou a připevněním podkov ke kopytům a paznehtům zvířat, v dnešní době především koním. Podkova chrání kopyto před nadměrným opotřebením, podkování do jisté míry může napravit nepravidelné postoje a nesprávný chod koně, snižuje namáhání kloubů a šlach. Dnes převládá názor, že u rekreačních koní není podkování nezbytné (tzv. bosonožci). Odpůrci kování dokonce tvrdí, že podkova může snížit schopnost koňského kopyta tlumit nárazy. U koní, které podávají nějaký výkon (práce v lese, dostihy) je však i dnes podkova nutná a užitečná. Při některých onemocnění kopyt je dokonce nezbytná (tzv. ortopedické podkování).", "tgt_summary": "A farrier is a specialist in equine hoof care, including the trimming and balancing of horses' hooves and the placing of shoes on their hooves, if necessary. A farrier combines some blacksmith's skills (fabricating, adapting, and adjusting metal shoes) with some veterinarian's skills (knowledge of the anatomy and physiology of the lower limb) to care for horses' feet.", "id": 2038782} {"src_title": "FK BATE", "tgt_title": "FC BATE Borisov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slavným a úspěšným se klub stal až po znovuzaložení roku 1996. Až poté získal první titul ve nejvyšší běloruské lize. V roce 1999 se poprvé probojoval do evropských pohárů a o dva roky později do hlavní soutěže Poháru UEFA. V ročníku 2008/09 prošel přes tři předkola Ligy mistrů, když postupně vyřadil Valur, RSC Anderlecht a Levski Sofia čímž se stal historicky prvním klubem z Běloruska, který se probojoval do hlavní fáze Ligy mistrů. Skupinu, ve které narazil na věhlasné soupeře Real Madrid, Juventus FC a FK Zenit Sankt-Petěrburg, zakončil klub se ziskem tří bodů na posledním místě . Následující dva ročníky vedly po vypadnutí ze 3. předkola k následnému postupu do základních skupin Evropské ligy. V prvním případě se ještě postup do 3. kola i přes zisk sedmi bodů nepodařil a tým skončil ve skupině třetí. O poznání lepšího výsledků dosáhli hráči běloruského mistra o rok později, kdy se jim podařilo postoupit ze skupiny obsazené Dynamem Kyjev či holandským AZ Alkmaar. Ve třetím kole pak po dvou remízách vypadl klub s Paris Saint-Germain FC. V právě probíhající sezoně se klub podruhé v historii probojoval do základní skupiny Ligy mistrů. Ve třech po sobě jdoucích předkolech vyřadil mistry svých zemí Linfield FC, FK Ekranas i rakouský SK Sturm Graz. Do základní skupiny mu pak los v Nyonu přisoudil soupeře FC Barcelona, AC Milán a českého mistra FC Viktoria Plzeň. Na své soupeře však nestačil a ve skupině skončil poslední se dvěma body a skóre 2:14.", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k 3. květenu 2020\"", "section_level": 1}, {"title": "Postavení klubu v jednotlivých sezonách.", "content": "\"Od znovuzaložení klubu roku 1996\"", "section_level": 1}], "src_summary": "FK BATE Borisov (: ФК БАТЭ Барысаў), je běloruský fotbalový klub sídlící ve městě Borisov. Působí v nejvyšší běloruské soutěži Vasšaja liga, kde v posledních 13 sezonách vždy získal mistrovský titul. Celkem má na kontě 15 běloruských titulů, což ho řadí první pozici (druhé FK Dinamo Minsk 7x) historické tabulky. FK BATE patří k předním a nejtradičnějším klubům Běloruska. Založen byl roku 1973, později zanikl a roku 1996 byl znovuzaložen. Název \"BATE\" pochází od názvu hlavního sponzora, jímž jsou závody na výrobu automobilových součástek (Borisov Works of Automobile and Tractor Electric Equipment). Domácí zápasy hraje od roku 2014 na stadionu Borisov Arena s kapacitou cca 13 100 míst, předtím to byl Horodskij Stadion s kapacitou 5 500 diváků. Kromě patnácti titulů v domácí soutěži je největším úspěchem klubu dvojnásobná účast v základní skupině Ligy mistrů UEFA z ročníků 2008/09 a 2011/12. Při druhé účasti narazil tento klub mimo jiné i na českého mistra FC Viktoria Plzeň.", "tgt_summary": "FC BATE Borisov (, ; , \"FK BATE Borisov\" ) is a professional Belarusian football team from the city of Barysaw. The club competes in the Belarusian Premier League, of which they are the league's most successful club with 15 titles, including 13 won consecutively. The club has also won four Belarusian Cups and four Belarusian Super Cups. BATE is the only Belarusian team to have qualified for the group stage of the UEFA Champions League (2008–09, 2011–12, 2012–13, 2014–15 and 2015–16) and one of two to qualify for the group stage of the UEFA Europa League (2009–10, 2010–11, 2017–18 and 2018–19), along with Dinamo Minsk. The club's home stadium is Borisov Arena, which was opened in 2014.", "id": 1848303} {"src_title": "Auguste Piccard", "tgt_title": "Auguste Piccard", "src_document": [{"title": "Životopisná data.", "content": "Auguste Piccard i jeho dvojče Jean Felix se narodili ve švýcarské Basileji. Už jako dítě se zajímal o vědu. Studoval fyziku na ETH v Curychu, v roce 1910 získal doktorát a stal se asistentem na technice. V době první světové války sloužil zpočátku u letectva, později odešel do Curychu přednášet na vojenskou akademii. V letech 1917‑1922 vyučoval experimentální fyziku na své alma mater. V roce 1922, kdy se mu narodil syn Jacques, se stal profesorem fyziky na univerzitě v Bruselu. Zde přednášel až do odchodu do důchodu v roce 1954. V době druhé světové války se po okupaci Belgie vrátil do Švýcarska, kde pracoval jako konstruktér. V roce 1954 se usadil ve švýcarské vesnici Chexbres na břehu Ženevského jezera, kde v roce 1962 zemřel. Za svou práci byl ve Francii vyznamenán Řádem čestné legie a v Belgii Leopoldovým řádem.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumná činnost.", "content": "V roce 1927 se Auguste Piccard účastnil Solvayovy konference. Kromě jeho průkopnických experimentů ve stratosféře, se také zabýval jadernou fyzikou. V roce 1917 předpověděl existenci třetího izotopu uranu, který nazval „Actinuran“. Ten skutečně v roce 1937 objevil Arthur Jeffrey Dempster a identifikoval jej jako izotop U. Piccard mimo jiné navrhl i přesný seismograf. Už od mládí se zajímal o balonové létání. Do roku 1914 absolvoval šest letů, při nichž prováděl různá měření, která ho přivedla k myšlence na využití balonu pro let do stratosféry. První let stratosférickým balonem uskutečnil v roce 1932. V průběhu dalších letů shromáždil velké množství údajů o kosmickém záření, zabýval se měřením fyzikálních podmínek ve vrchních vrstvách atmosféry, prozkoumal vznik ozónu, formování ozónové vrstvy, šíření radiových vln a další jevy. Kromě toho fotografoval zemský povrch z do té doby nedostupné výšky a vytvořil sérii jedinečných snímků. Ještě před druhou světovou válkou zahájil práce na vývoji zařízení, které by umožnilo ponor do velkých hloubek pod vodní hladinu. V říjnu 1948 proběhly první úspěšné zkoušky s batyskafem. Při stavbě nového batyskafu a dalších experimentech mu pomáhal jeho syn Jacques.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordman v balónu.", "content": "Byl průkopníkem moderního výzkumu ve stratosféře. První let v obyčejném balonu absolvoval již v roce 1912. V roce 1930 se rozhodl studovat ve velké výšce kosmické záření. Balon plněný vodíkem o objemu 14 tisíc krychlových metrů a váze 700 kg byl dobře připraven. Vzduchotěsná gondola balónu, vyrobená ze slitiny hliníku a cínu, byla vytápěna s pomocí slunečního záření a mohla se otáčet ke Slunci buď tmavou, či bílou stranou. Měla tvar koule o průměru přes dva metry a osm pozorovacích okének. Veškeré přístroje byly upevněny zvenčí. Kvůli nepříznivému počasí byl let odložen. Spolu s asistentem Paulem Kipferem se stratosférickým balónem \"FNRS-1\" chystali ještě v Augsburgu na balónu 27. května 1931 různé úpravy (těsnost), když se balón závanem větru utrhl, vystoupal s nimi do výšky 15 785 m. Nefungovala regulace teploty, tlaku a měřicí přístroje, poté začal docházet kapalný kyslík. Až při západu Slunce ochlazený balón začal klesat a přistál na ledovci v Rakousku. Následující rok 18. srpna 1932 s belgickým fyzikem Maxem Cosynsem podruhé vzlétl v balónu, tentokrát ze švýcarského města Dübendorf. Dosáhli nového světového rekordu – 16 940 metrů. Celkem uskutečnil 27 letů a jeho poslední rekord měl hodnotu 23 000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordman s batyskafem.", "content": "Zabýval se vývojem batyskafů (\"FNRS-2\" a \"Trieste\"), k hloubkovému výzkumu moří. Batyskaf Trieste postavený podle jeho projektu se poprvé ponořil v roce 1954. V roce 1960 dosáhl rekordní hloubky téměř 11 000 m, když v průběhu pěti hodin sestoupil na dno Mariánského příkopu. Jeho jménem pojmenoval jeho syn Jacques Piccard turistický mezoskaf \"Auguste Piccard (PX-8)\", který byl uveden do provozu na Ženevském jezeře v rámci \"Schweizerische Landesausstellung\" (EXPO 1964).", "section_level": 1}], "src_summary": "Auguste Piccard (28. ledna 1884, Basilej – 24. března 1962, Lausanne) byl švýcarský vědec, fyzik a vynálezce batyskafu. Průkopník stratosférických letů v balonu.", "tgt_summary": "Auguste Antoine Piccard (28 January 1884 – 24 March 1962) was a Swiss physicist, inventor and explorer, known for his record-breaking helium-filled balloon flights, with which he studied the Earth's upper atmosphere. Auguste was also known for his invention of the first bathyscaphe, \"FNRS-2\", with which he made a number of unmanned dives in 1948 to explore the ocean's depths. Piccard's twin brother Jean Felix Piccard is also a notable figure in the annals of science and exploration, as are a number of their relatives, including Jacques Piccard, Bertrand Piccard, Jeannette Piccard and Don Piccard.", "id": 237133} {"src_title": "Ísafjörður", "tgt_title": "Ísafjörður", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží na severozápadě Islandu v regionu Vestfirðir (\"\"západní fjordy\"\") v obci Ísafjarðarbær, která je odvozena od názvu města. Se svými 2 742 obyvateli v roce 2006 je největším městem regionu i obce. Nachází se 220 km severně od Reykjavíku a 235 km západně od Akureyri. Je obklopen horami Eyrarfjall (731 m) a Kirkjubólsfjall (832 m). Podnebí v Ísafjörðuru je chladnější od zbytku Islandu, přesto průměrná zimní denní teplota neklesne pod nulu. Průměrné zimní teploty jsou od -2°C v noci do 0 °C přes den, letní od 10 °C v noci do 13 °C přes den. Průměrný roční úhrn srážek je 1028 mm, z toho nejméně srážek spadne v květnu, nejvíce v říjnu. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 76 až 81 %.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem vede silnice, která spojuje osady Suðavík (22 km od města na východ) a Bolungarvík (14 km od města na severozápad). 3,5 km od města začíná 9 km dlouhý tunel Breiðadals-og Botnsheiðagöng postavený roku 1996, který spojuje vesnice Flateyri, Suðureyri a ostatní části na jihu regionu s městem. Ísafjörður má také své letiště, ze kterého se nejčastěji létá do Reykjavíku a Keflavíku. Leží v nadmořské výšce 2 m. (IATA: IFJ, ICAO: BIIS)", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Velký význam pro město je rybolov. Město je jedno z největších rybářských oblastí na Islandu. Obrovský pokles rybaření v 80. letech 20. století vedl obyvatelstvo k tomu, aby si našli práci jinde a tím se počet obyvatel zmenšoval a ještě zmenšuje. Důvodů bylo mnoho. Přístav také slouží trajektům, které plují do nedalekých osad, stejně tak slouží turistům k prohlížení okolní krajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Přes svou malou rozlohu a malým počtem obyvatel má Ísafjörður dost městskou atmosféru. Ísafjörður má hudební školu i nemocnici. Dřívější stará budova nemocnice nyní slouží jako kulturní centrum s knihovnou. Nedávno se město mělo stát známé i mimo Island jako centrum pro alternativní hudbu. Každoroční festival \"Aldrei fór ég suður\" (\"\"já nikdy nešel na jih\"\") byl založen okolními, ale i zahraničními hudebníky. Univerzitním centrem regionu je Háskólasetur Vestfjarða. Do univerzity chodí studenti z celého regionu. Byla založena v březnu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Ve městě jsou jedny z nejstarších domů na Islandu postaveny v 18. století. V jedné z nich je Mořské Muzeum. V centru města je kostel Ísafjarðarkirkja (\"\"Kostel na ledovém fjordu\"\"). Její konstrukce je betonová. Jejím architektem byl Hróbjartur Hróbjartsson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ísafjörður je rybářské město, nacházejícím se na severozápadním pobřeží Islandu. Leží na malé ploché písčině (islandsky: Eyri) ve fjordu Skutulsfjörður, který se na konci setká s velkým fjordem Isafjarðardjúp. Název znamená v překladu \"\"ledový fjord\"\". Podle knihy Landnámabók, která popisuje osidlování Islandu, byl fjord, ve kterém se nyní město nachází, poprvé obydlen norským Vikingem Helgi Magri Hrólfssonem v 9. století. Městský status získal v roce 1786.", "tgt_summary": "Ísafjörður (pronounced , meaning \"ice fjord\" or \"fjord of ice\", ice in plural genitive) is a town in the northwest of Iceland. The oldest part of Ísafjörður with the town centre is located on a spit of sand, or \"eyri\", in Skutulsfjörður, a fjord which meets the waters of the larger fjord Ísafjarðardjúp. With a population of about 2,600, Ísafjörður is the largest settlement in the peninsula of Vestfirðir (Westfjords) and the administration centre of the Ísafjarðarbær municipality, which includes – besides Ísafjörður – the nearby villages of Hnífsdalur, Flateyri, Suðureyri, and Þingeyri.", "id": 2284908} {"src_title": "Scalable Link Interface", "tgt_title": "Scalable Link Interface", "src_document": [{"title": "Realizace.", "content": "SLI podporuje dva, tři nebo čtyři grafické procesory (GPU) pro sdílení výkonu při zobrazování 3D počítačové grafiky v reálném čase. Ideálně jsou na základní desku nasazeny stejné GPU aby obsahovaly dostatek PCI-Express slotů, nastavené v master-slave konfiguraci. Všechny karty jsou stejně zatížené a data z každé karty jsou odeslána do hlavní (master) karty přes konektor zvaný SLI Most. Pro příklad, v zapojení dvou grafických karet, hlavní karta pracuje na vrchní části obrazu a podřízená karta (slave) pracuje na spodní části obrazu. Když podřízená karta udělá svou část práce, odešle jí do hlavní karty, kde se obraz zkombinuje než se odešle do monitoru. SLI Most je použit k omezení šířky pásma a přímé odesílání dat mezi grafickými kartami. Je možná používat SLI i bez propojení přes SLI most (např. 7100GS nebo 6600GT) s ovladači NVIDIA Forceware verze 80.XX nebo novější. Protože tyto karty nepoužívají tak velkou šířku pásma, data mohou být přenesena přes čip datové sběrnice na základní desce. Avšak pokud nepoužijeme SLI most u nejnovějších karet, jejich výkon bude velice snížen z nedostatku šířky pásma. NVIDIA po dohodě s vývojáři her vytvořila několik herních profilů, které automaticky zapnou SLI v případě potřeby většího výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "SLI metody.", "content": "SLI lze využít v těchto modech:", "section_level": 1}, {"title": "Split Frame Rendering (SFR).", "content": "Po analýze se renderovaný obraz rozdělí tak, aby zatížení grafických karet bylo 50/50. Aby to bylo možné, obraz je rozdělen horizontálně podle jeho geometrie. Například pokud je na horní půlce obrazu prázdná obloha, dělicí čára se posune níže, aby se vybalancovala zátěž grafických karet. Tato metoda nefunguje tak dobře jako AFR.", "section_level": 2}, {"title": "Alternate Frame Rendering (AFR).", "content": "Každá grafická karta zpracovává celé snímky v pořadí - jedna GPU zpracovává každý sudý snímek, druhá karta zpracovává každý lichý. Když podřízená karta dodělá svou práci, pošle svá data přes SLI most do hlavní karty, která zobrazí výsledek. Ideálně se tímto čas na zpracování zkrátí na půl, a tedy zdvojnásobí výkon karet. I přesto, že AFR může zobrazit více snímku za sekundu než SFR, muže občas způsobovat „trhání“ obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "SLI Antialiasing.", "content": "Samostatná metoda, která má dvojnásobně vylepšit vyhlazovací výkon, rozdělením vyhlazovací zátěže mezi dvě grafické karty, nabízející lepší kvalitu obrazu. Jedna GPU poskytne vyhlazovací vzorek, který je posunut (například vpravo nahoru) a druhá GPu použijte tento vzorek aby posunula svůj vzorek na opačnou stranu (dolu doleva). Následným spojením těchto dvou výsledků je poskytnut mnohem kvalitnější obraz. Tuto metodu nelze využít pokud chceme vyšší počet snímku za sekundu, naopak počet snímku muže klesnout v závislosti na výsledné kvalitě obrazu. Pokud použijeme tuto metodu, SLI Antialiasing může poskytnout tyto možnosti vyhlazování: SLI 8×, SLI 16×, a SLI 32× (dostupné pouze na novějších nebo nejnovějších modelech GPU počínajících u 8800 série). Po použití Quad SLI mužem využít vyhlazování SLI 64×.", "section_level": 2}, {"title": "Hybrid SLI.", "content": "Další metoda, který nezvýší počet snímku za sekundu. Sestava skládající se z IGP (integrovaný grafický procesor) a GPU na MXM (mobilní PCI modul). IGP může pomoct GPU pro zvýšení výkonu, když je laptop zapojen do napájení ze sítě. Naopak pokud dojde k odpojení napájení ze sítě, MXM modul se vypne, aby se zmenšila spotřeba energie. Hybrid SLI je také v dostupný na základních deskách pro desktop počítače a počítačích s oddělenou PCI-E kartou. NVIDIA má také podobnou technologii zvanou Nvidia Optimus.", "section_level": 2}], "src_summary": "Scalable Link Interface (SLI) je technologie umožňující propojení více grafických karet na jedné základní desce (s podporou této technologie) tzv. SLI můstkem tak, aby se obě karty či více karet (maximálně, ale 4 karty s limitem 4 GPU) podílely na vykreslování scény za účelem dosažení vyšší rychlosti renderování. Samotná technologie je poměrně stará, poprvé se objevila u karet 3dfx Voodoo 2, kde však zkratka SLI znamenala „Scan-Line Interleaving“ a rovněž princip byl odlišný od dnešní technologie SLI. Společnost 3dfx Interactive postupně ztrácela své postavení a byla odkoupena společností nVidia. Původní SLI společnosti 3dfx funguje tak, že každá z karet renderuje jiný řádek tj. jedna sudé a jedna liché. Příslušnost sudých nebo lichých řádků se určuje pomocí čísla slotu. Nižší (pci0) je lichý tj. první. Výsledná velikost paměti snímku (framebuffer) takto spojených karet byla rovna součtu kapacit snímkových pamětí jednotlivých karet (2MB + 2MB = 4MB), paměť pro textury se však nesčítala (měly by být spojovány pouze karty stejného výrobce se stejnou kapacitou pamětí - 6MB a 6MB dalo dohromady 6MB pro textury a v případě karet s 6MB a 8MB byla výsledná kapacita pro textury rovněž pouze 6MB - limitující je karta s menší kapacitou paměti pro textury). Při spojení dvou karet Voodoo 2 bylo mimo vyšší výkon možné dosáhnout vyššího rozlišení 1024x768 bodů oproti původním 800x600 bodů s jednou kartou. Technologie SLI společnosti nVidia nevykresluje prokládaně jednotlivé řádky ale rozděluje celý obraz v určitém poměru, přičemž je zohledněna složitost jednotlivých částí scény (každá karta potom renderuje část scény). V případě soustavy 4 karet (4-Way SLI) je rozdělen obraz na kvadranty. Obsah paměti takto zapojených karet je duplicitní a výsledná velikost grafické paměti se tedy nenavyšuje (výsledná velikost je dána kartou s nejmenší kapacitou grafické paměti). Při zapojení SLI může docházet v určitých případech k nepříjemnému lehkému trhání obrazu, které se neprojeví na FPS ani jeho průběhu (tzv. \"micro stuttering\").", "tgt_summary": "Scalable Link Interface (SLI) is a brand name for a multi-GPU technology developed by Nvidia for linking two or more video cards together to produce a single output. SLI is a parallel processing algorithm for computer graphics, meant to increase the available processing power. The initialism SLI was first used by 3dfx for Scan-Line Interleave, which was introduced to the consumer market in 1998 and used in the Voodoo2 line of video cards. After buying out 3dfx, Nvidia acquired the technology but did not use it. Nvidia later reintroduced the SLI name in 2004 and intended for it to be used in modern computer systems based on the PCI Express (PCIe) bus; however, the technology behind the name SLI has changed dramatically.", "id": 2332200} {"src_title": "AMD Phenom", "tgt_title": "AMD Phenom", "src_document": [{"title": "Změna modelového označení.", "content": "Modelová čísla nové řady procesorů byla změněna z PR systému, který byl používán u předchůdce Phenomu a to u Athlon 64 X2. Schéma číslování pro novější procesory Athlon X2 je čtyř číselný kód modelu. Jako rozlišovací znak jednotlivých skupin procesorů slouží první číslice kódu modelu. Některé procesory Athlon X2 používají BE prefix (např. Athlon X2 BE-2400) a některé procesory Sempron používají LE prefix (např. Sempron LE 1200):", "section_level": 1}, {"title": "Modely.", "content": "AMD vydalo už druhou verzi Phenomu, se jménem Phenom II.", "section_level": 1}, {"title": "K10.", "content": "Specifikace Technologie a jména jader", "section_level": 2}, {"title": "Chyba v TLB.", "content": "Před vydáním Phenomů byla objevena chyba v TLB (), která může u čtyř jádrových procesorů společnosti AMD způsobit ve výjimečných případech systémové zamrznutí. Phenom byl díky této chybě vylepšen a zahrnuje krokování „B2“ a „BA“. Jsou tam BIOS a softwarové pracovní cykly aby se tomuto problému předešlo a to vyřazením TLB. Pracovní cykly však zatěžují procesor a způsobují výkonové ztráty (minimálně 10%). Mnozí testeři potvrdili, že se ta chyba projevuje jenom v daných případech (virtualizace a výkon CPU na 100%). Většina uživatelů na ni nenarazí, ale může se výjimečně projevit. Tyto ztráty nebyly prozkoumány u prvních předběžně uvolněných Phenomů. Počítá se s tím, že výkon prvních Phenomů, které se dostaly k uživatelům, bude trochu nižší. Procesory s odstraněnou chybou mají na konci modelového čísla „50“ (např. 9650 s krokováním „B3“) a byly uvedeny na trh 27. března 2008. Dceřiná společnost AMD vydala záplatu pro Linux Kernel, která přijímá minimální funkční testování k překonání této chyby softwarovou emulací přístupných a nepřístupných bitů. Což způsobuje malé ztráty výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí modely.", "content": "Budoucí modely budou představeny v druhé polovině roku 2008. AMD předpokládá spuštění série 45 nm procesorů. Od října 2007 jsou veřejnosti známa pouze kódová jména. To jsou Deneb FX pro Phenom FX, Deneb pro čtyř jádrové procesory, Heka pro tří jádrové procesory Phenom a Regor pro Athlon X2. U těchto procesorů se předpokládá, že budou dostupné na konci roku 2008 nebo na začátku roku 2009, s podporou paměti DDR3 a předpokládá se, že budou mít větší sdílenou L3 cache (6 MB) stejně tak jako implementaci Socketu M3 pro jednoprocesorový systém a Socket G3MX pro dva procesory s Quad FX platformou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Procesor AMD Phenom byl oficiálně společností AMD představen spolu s grafickými kartami Radeon řady HD2900. Jedná se o variantu architektury K10, která je určena pro stolní počítače. Phenomy se objevily ve 4. čtvrtletí roku 2007 jako nástupce Athlonů s jádry K8. Na jednom kusu křemíku jsou integrována až čtyři jádra. Dvoujádrová varianta má kódový název „Kuma“, čtyřjádrová má název „Agena“, resp. „Agena FX“. První dvě jmenované varianty jsou určeny do socketu AM2+, avšak pasují i do současného socket AM2, i když s mírně nižším výkonem paměťového řadiče a L3 cache. „Agena FX“ je určena do socketu F1207+, což umožňuje propojení procesorů na jedné základní desce pomocí HT a stavbu víceprocesorových stanic (FASN8). Ve hře je také tříjádrová varianta „Toliman“, která má jedno ze čtyř jader vypnuto (pravděpodobně nejslabší nebo vadné). Každé jádro má 64 kB L1 cache pro data, 64kB L1 pro strojové instrukce a 512 kB společné L2 cache. Jádra sdílejí ještě L3 cache o velikosti 2 MB. Phenom obsahuje klasické rozšiřující instrukce pro x86 od MMX po SSE3 a navíc speciální rozšíření SSE4A vyvinuté společností AMD. Je vyráběn 65 nm technologií. Společnost AMD v prosinci 2008 uvedla nástupce AMD Phenom II.", "tgt_summary": "Phenom is the 64-bit AMD desktop processor line based on the K10 microarchitecture, in what AMD calls family 10h (10 hex, i.e. 16 in normal decimal numbers) processors, sometimes incorrectly called \"K10h\". Triple-core versions (codenamed \"Toliman\") belong to the Phenom 8000 series and quad cores (codenamed \"Agena\") to the AMD Phenom X4 9000 series. The first processor in the family was released in 2007.", "id": 1748793} {"src_title": "Presbyopie", "tgt_title": "Presbyopia", "src_document": [{"title": "Vznik onemocnění.", "content": "Oko při pohledu na blízko akomoduje, čočka svojí pružností zvyšuje svoji optickou mohutnost a umožňuje zaostření na blízko. V průběhu života se ale v čočce, krom jiných změn, usazují látky bílkovinné povahy, které mají za následek snížení její pružnosti, a tedy zhoršení schopnosti zaostřit na blízko. Vzniká stařecká vetchozrakost. Doba nástupu obtíží závisí hlavně na tom, jaký je zrak před jejím vznikem.", "section_level": 1}, {"title": "Typy léčby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezzásahová léčba.", "content": "Při dalekozrakosti (hypermetropie) a nošení plusových brýlí (spojky) se projevují obtíže jako první a lidé si nejdříve chodí pro brýle „na čtení“. To jsou opět spojky, ale silnější než předtím. Často jsou potřeba i brýle „na střední vzdálenosti“. Ve vyšším věku potřebují brýle na čtení lidé s emetropií, tedy s „normálním zrakem“, kteří doposud brýle nenosili. U krátkozrakých se projevuje vada nejpozději. Ve stáří se jim zdánlivě zlepší zrak a na blízko si svoje dosavadní minusové brýle (rozptylky) sundavají. Jako ostatní ale časem potřebují i oni brýle nejen na dálku, ale i na blízko a často i na střední vzdálenosti. Brýle, které se používají, jsou buď určeny na jednu vzdálenost, ale pak jsou potřeba často dvoje, nebo i troje (i vícery). Dále existují brýle, které kombinují dvě a více čoček s rozdílnou mohutností v jedné. Známé jako \"bifokály\" nebo \"trifokály.\" Někdy jsou konstruovány jako čočka s postupnou změnou ohniska, kdy se mění ohnisko plynule při pohledu dolů nebo opět nahoru.", "section_level": 2}, {"title": "Chirurgický zákrok.", "content": "Další možností je operačně, za pomocí laseru, změnit optikou mohutnost rohovky a tím i celého oka, a dosáhnout tak snížení potřebného množství brýlí jen na jedny či dvoje. Existuje i možnost chirurgicky změnit ostrost každého oka jinak, takže jedním je vidět ostře na dálku a druhým na blízko. Zde je nutno velmi pečlivě pomocí kontaktních čoček vyzkoušet, jak by toto řešení pacientovi vyhovovalo. Ne každý se s tímto řešením dobře vyrovná. Také je nutno zvážit riziko případných pooperačních komplikací. Poslední možností je implantace zvláštní nitrooční čočky. Výměna původní čočky z důvodu presbyopie se nazývá PRELEX (presbyopia lens exchange). Speciální nitrooční čočka ale může být implantována i během běžné operace katarakty. Multifokální nitrooční čočky, pracují buďto na základě difrakce - difrakční multifokání čočky, nebo na základě refrakce - refrakční multifokální čočky. V obou případech je pacient po implantaci schopen vidět ostře na všechny vzdálenosti zároveň. Z počátku se proto může objevit pocit nevolnosti. Difrakční čočky mají na povrchu soustředné vrypy které fungují jako ohybová mřížka. Na sítnici vytvoří dva obrazy - jeden z blízkých z druhý ze vzdálených předmětů. Difrakční čočky pracují pouze s nultým a prvním difrakčním maximem a proto jsou schopny zužitkovat pouze 80% přicházejícího světla. Častým problémem jsou dysfotoptické jevy halo a glare. Refrakční multifokální čočky mají obvykle tvar pěti soustředných kroužků. Tyto kroužky mají různé dioptrie umožňují vidět ostře na všechny vzdálenosti, tedy i na střední. Díky střídání kroužků na blízko a na dálku jsou navíc nezávislé na velikosti zornice. Dysfotoptické jevy jsou méně časté než u difrakčních čoček. Multifokální čočky jsou kontraindikovány pacientům s astigmatismem. Nejnovější multifokální čočky se proto vyrábí zároveň i jako torické. Akomodační čočky představují nejmodernější metodu korekce presbyopie. Jejich funkce je inspirovaná samotným procesem akomodace v oku. Dosahuje se s nimi menší addice, zato však zachovávají přirozené vidění jako s původní čočkou. Výskyt dysfotoptických jevů i jiných komplikací je minimální a pacienty jsou subjektivně vnímány velmi pozitivně.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo pochází z řeckého πρέσβυς \"presbys\" \"starý člověk\" (srovnej presbyter) a ὤψ \"ōps\" \"vidění\" ( ὠπός \"ōpos\"))", "section_level": 1}], "src_summary": "Presbyopie, neboli starším českým názvem \"stařecká vetchozrakost\" (český název se prakticky nepoužívá, i vzhledem k tomu, že příliš zdůrazňuje stáří pacienta, ačkoliv se vyskytuje již ve věku, kdy se jen málokdo cítí být staříkem) je oční vada, která se objeví u každého člověka ve vyšším věku jako projev přirozené degenerace materiálu oční čočky. První příznaky presbyopie se objevují přibližně kolem 45. roku věku a uvádí se, že kolem 60 let se situace často stabilizuje a dále se již podstatněji nemění. Není to tedy oční vada v pravém smyslu slova, ale spíše přirozený důsledek stárnutí organizmu.", "tgt_summary": "Presbyopia is a condition associated with the aging of the eye that results in progressively worsening ability to focus clearly on close objects. Symptoms include difficulty reading small print, having to hold reading material farther away, headaches, and eyestrain. Different people will have different degrees of problems. Other types of refractive errors may exist at the same time as presbyopia. Presbyopia is a normal part of the aging process. It occurs due to hardening of the lens of the eye, causing the eye to focus light behind rather than on the retina when looking at close objects. It is a type of refractive error along with nearsightedness, farsightedness, and astigmatism. Diagnosis is by an eye examination. Treatment is typically with eyeglasses. The eyeglasses used have higher focusing power in the lower portion of the lens. Off the shelf reading glasses may be sufficient for some. Contact lenses may also occasionally be used. People over 40 are at risk for developing presbyopia and all people become affected to some degree. Around 25% of people (1.8 billion globally) are currently affected. The condition was mentioned as early as the writings of Aristotle in the 4th century BC. Glass lenses first came into use for the problem in the late 13th century.", "id": 2453435} {"src_title": "Dinárské hory", "tgt_title": "Dinaric Alps", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Systém začíná na severu na jižním úpatí Julských Alp, od nichž je oddělen údolími Soče a jejího přítoku Idrijce a okrajem Lublaňské kotliny. Táhne se obloukovitě od severozápadu k jihovýchodu v délce asi 700 km mezi pobřežím Jaderského moře a nížinou podél řeky Sáva (Posavina) – celý tento rozsáhlý horský makroreliéf je tedy ohraničen dvěma rozsáhlými sníženinami, na severu je to Panonská pánev, na jihozápadě Jadranská pánev, která je vyplněna mořem. Na východě jej ukončuje tektonická linie Drin – Peć a řeky Ibar a Velika Morava. V severních oblastech je horské pásmo užší (35 km) a poměrně nižší (1200 – 1800 m), směrem k JV se rozšiřuje až na 250 km (u Dubrovniku) s největší výškou 2694 m (Maja e Jezercës). Jadranská část tohoto systému spadá strmě k moři, kdežto vnitrozemské svahy se snižují povlovně k Panonské pánvi.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Příčná údolí řek Rječina, Kupa či Neretva, Prača a Západní Morava dělí systém na tři části: Severozápadní, střední a jihovýchodní. Kromě těchto tří základních částí patří do Dinárského systému ještě následujících šest horských subsystémů:", "section_level": 2}, {"title": "Geologické složení.", "content": "Celá tato rozsáhlá oblast má dost komplikované geologické složení. Dinárská soustava byla vyvrásněna alpsko-himálajským orogénem, ovšem začátkem neogénu byla téměř zarovnána denudací a následně etapovitě zdvihána a přitom silně rozčleněna říční erozí. Proto jsou zde charakteristické zarovnané povrchy ve třech výškových úrovních a také hluboká říční údolí, soutěsky a kaňony (Tara, Neretva, Diva Grabovica, Krka, Zrmanja, Piva, Morača). Převládajícím stavebním prvkem ve většině skupin jsou vápenec a dolomit s četnými krasovými tvary (jeskyně, sloje, závrty, ponorné řeky). Největší rozmanitost takových útvarů a speleologických objektů je v oblasti Velebitu. Z propastí jsou to Jazben u Gorice -(518 m), Puhaljka (-318 m), Mamet (-206 m), z jeskyní Postojnska jama, Manita, Jama vodarica, Cerovačke pečine aj. Dinárský kras má rozlohu 55 600 km². Z typických krasových tvarů jsou význačná především rozsáhlá polje (Livanjsko polje 405 km², Nevesinjsko polje 189 km², Popovo polje 185 km²).V centrální části Černé hory došlo horotvorným procesem k vytvoření mnoha skupin, pro něž jsou charakteristické rozsáhlé, vysoko položené vápencové náhorní plošiny (1500 – 1700 m) doprovázené hlubokými údolími a strmými stěnami. Tato stavba je příznačná pro Durmitor, Sinjajevinu, Moračské hory a další oblasti. V některých místech doprovázejí vápenec jílovo – slínovité vrstvy, břidlice nebo pískovec. Tuto charakteristiku mají masivy Bjelašnica, Igman, Treskavica, Bjelasice a Prokletije. Vnitřní pásma soustavy jsou však často složena z jiných hornin – Rudné hory (Vlašič, Vranica, Bitovnja), flyšové hory (Kozara). Zpravidla jsou nižší a mají erozně denudační reliéf s hustou říční sítí.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima jednotlivých oblastí je rozdílné a závisí na zeměpisné šířce, nadmořské výšce, expozici svahů a dalších vlivech. Nejvyšší horské oblasti mají alpinské podnebí, charakterizované krátkým a svěžím létem a dlouhými, na sníh bohatými zimami. Podzim bývá teplejší než jaro, atmosférických srážek je dostatek. Nejvyšší horské partie bývají dlouho pod sněhem, na jaře i v létě se zde vyskytují mlhy. Takové alpinské klima má např. horská skupina Bjelašnica nad Sarajevem (průměrná teplota nižší než 0 °C bývá po dobu šesti měsíců, průměrná roční teplota je 0,7°C). Na Bjelašnici byla rovněž naměřena nejnižší teplota na území bývalé Jugoslávie : -41,8 °C (17. 2. 1946). Subalpinské podnebí (v horstvech od 1000 m do 2000 m) je teplejší, také rozdíly maximálních a minimálních teplot jsou menší. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 5 – 7 °C. Takové podnebí je typické např. pro Durmitor. Horské oblasti s mírným kontinentálním klimatem, obvykle ne vyšší než 1000 m, mívají dlouhé a teplé léto a krátké zimy, často jen s malým množstvím sněhu. Průměrná roční teplota přesahuje 7 °C, v červenci činí průměr 18 °C i více, v lednu -1 °C. Podobné podmínky jsou ve všech přímořských horských oblastech, tj. na Velebitu, Bioći, Lovćenu i jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Dinárské hory tvoří rozvodí mezi Jaderským a Černým mořem. Ve vnitrozemských skupinách, kde je vápenec doprovázen břidlicí je vody hojně (Igman, Bjelašnica, Treskavica, Trebevič, Jahorina). Zvlášť centrální část celého systému je odvodňována významnými řekami. Do Jaderského moře tečou Zrmanja, Krka, Cetina, Neretva a Drin. K úmoří Černého moře náleží sávské přítoky Una, Vrbas, Bosna a Drina (se zdrojnicemi Piva a Tara a s přítokem Lim) a také Západní Morava a její přítok Ibar. Vápencová část horstva (Snježnik, Velika Kapela, Velebit, Biokovo, Prenj, Orjen) je téměř bez vody a jsou pro ni typické ponorné řeky a potoky. Řada z nich končí jako podmořské vyvěračky. Největší množství ponorných řek je ve Velebitu. Na mořském pobřeží u Dubrovníka vyvěrá řeka Trebišnjica, jejíž ponor je na Popovom polji. Mnoho horských skupin je bohatých na jezera a plesa – v Durmitoru se nachází Crno jezero, Zminje jezero a Malo jezero, v Prenji Boračko jezero, v Bjelasici Biogradsko jezero a Pešića jezero, ve Vranici Prokoško jezero, na rozhraní Magliće a Volujaku Trnovačko jezero a v Prokletije Plavsko jezero. Největším je Skadarské jezero, které leží na západních úbočí masívu Prokletije na hranicích Černé hory a Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Flora Příroda celé oblasti je značně pestrá. Rozlišujeme zde tři rostlinná pásma : přímořské, horské a kontinentální. Přímořská vegetace je velmi chudá, roste převážně na skalách. Chudost vegetace na přímořských svazích však není způsobena jen klimatickými podmínkami (vichřice, odvívání), přispělo k ní hlavně dlouholeté pasení koz a ovcí. V horském pásmu se střídá lesní vegetace s travnatými porosty a rostlinami skalních stěn. Zjara svahy rozkvetou ranými cibulovitými rostlinami (krokusy, ladoňky). Později vynikají až metr vysoká květenství bílého asfodelu nebo žluté vysoké hořce. Nápadné jsou také česneky (žlutý a červený). Bohatě je zastoupena i květena alpinská (lomikámen, modrouška, hořec dinárský, zvonek, protěž aj.). Vnitrozemské svahy jsou bohaté na bukové lesy, v nižších polohách převažují bukové a borové lesy. Vyskytují se i jedlové porosty, kdežto smrků je poměrně málo (endemitní smrk Pančicův v povodí Driny). Tyto porosty jsou charakteristické pro oblast Veliké Kapely, Velebitu, Prenje, Durmitoru a dalších horstev. Fauna I fauna je rozdílná na přímořských svazích a ve vnitrozemských oblastech. Nalezneme zde velké množství endemitů a glaciálních reliktů, zvlášť \"motýl\"ů a brouků. V mnoha horských oblastech \"dinárského\" žijí medvědi, vlci či lišky (Prenj, Bjelašnica, Igman, Trebevic, Durmitor, Bjelasica, Vraca). Téměř všude lze potkat vysokou zvěř a uvidět kamzíka či divoké prase. Hojní jsou hadi, ještěrky atd. Ochrana přírody Rozmanitost krajinných typů i mimořádnou pestrost živostního prostředí pro živočichy podmiňuje také rostlinstvo. Na mnoha místech byla vyhlášena chráněná území a národní parky. Jde např. o oblasti: Paklenica ve Velebitu u Zadaru, Durmitor, Lovćen a Biogradska gora v Černé hoře, Kozara a Sutjeska v Bosně a Hercegovině.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Tím že bývalá Jugoslávie (na které Dinárské hory leží) byla mnohonárodnostní stát je dána i značná odlišnost současného obyvatelstva. Severní oblasti obývají Slovińci a Chorvaté, střední a jižní Srbové, Černohorci, Albánci a Bosňané. Na jednotlivých územích žije řada etnických skupin, vzešlých z původních obyvatel. Např. v okolí Makarské v oblasti Biokova jsou to Dalmatinci. Ti se živili převážně zemědělstvím a rybolovem. Oblast Durmitoru obývají původní obyvatelé Černé hory – Pivljané a Drobnjakové, oblast Komů pak černohorské národnostní skupiny Vasojevičové a Kučové. Celým regionem vedla už ve starověku řada důležitých obchodních cest a jednotlivé oblasti se stávaly předmětem rozmanitých mocenských zájmů. Téměř na každém kroku zde narazíme na památky z jednotlivých epoch lidské činnosti už od dob antiky. V nedávné době došlo k rozpadu Jugoslávie, státu uměle založeného po 1. světové válce, a několik let se vlekly válečné spory o rozdělení území i o nové územní uspořádání následních státních celků. Až do dnešních dnů dosud nejsou všude přesně vymezeny státní hranice a příslušnost jednotlivých horských oblastí ke konkrétním nově vzniklým státům není zcela jasná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dinárské hory (též \"Dinárská planina, Dinárské pohoří\", \"Dinárské Alpy, Dinaridy\"; slovinsky \"Dinarsko gorovje\"; srbsky \"Динарске планине\" Dinarskije planine; chorvatsky \"Dinarsko gorje;\" albánsky \"Malet Dinarike;\" bosensky \"Dinaridi\", \"Dinarske Alpe\") jsou složitě větvená soustava horských pohoří umístěných na severozápadě Balkánského poloostrova, mezi Panonskou pánví a Jaderským mořem. Název celá soustava získala podle jednoho z dílčích pásem – Dinara planiny. Z velké většiny se rozkládají na území bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Srbsko) a také v Albánii. Celý systém je dlouhý 700 km.", "tgt_summary": "The Dinaric Alps (; , , , ), also commonly Dinarides, are a mountain range in Southern and Southeastern Europe, separating the continental Balkan Peninsula from the Adriatic Sea. They stretch from Italy in the northwest through Slovenia, Croatia, Bosnia and Herzegovina, Serbia, Montenegro, Kosovo to Albania in the southeast. The Dinaric Alps extend for approximately along the Western Balkan Peninsula from the Julian Alps to the northwest in Italy, downwards to the Šar and Korab massif, where their direction changes. The Albanian Alps, or Prokletije, is the highest section of the entire Dinaric Alps; this section stretches from Albania to Kosovo and eastern Montenegro. Maja Jezercë is the highest peak and is located in Albania, standing at above the Adriatic. The Dinaric Alps are one of the most rugged and extensive mountainous areas of Europe, alongside the Caucasus Mountains, Alps, Pyrenees, Carpathian Mountains and Scandinavian Mountains. They are formed largely of Mesozoic and Cenozoic sedimentary rocks of dolomite, limestone, sandstone and conglomerates formed by seas and lakes that once covered the area. During the Alpine earth movements that occurred 50–100 million years ago, immense lateral pressures folded and overthrust the rocks in a great arc around the old rigid block of the northeast. The main tectonic phase of the orogenesis in the area of the Dinaric Karst took place in Cenozoic Era (Paleogene) as a result of the Adriatic microplate (Adria) collision with Europe, and the process is still active. The Dinaric Alps were thrown up in more or less parallel ranges, stretching like necklaces from the Julian Alps as far as northern Albania and Kosovo, where the mountainous terrain subsides to make way for the waters of the Drin River and the plains of Kosovo.", "id": 1451359} {"src_title": "Kroužkování", "tgt_title": "Bird ringing", "src_document": [{"title": "Kroužky.", "content": "Ptačí kroužky jsou obvykle malé plechové hliníkové nebo ocelové proužky, na kterých jsou lisem vyraženy základní identifikační údaje vztahující se ke kroužku - unikátní alfanumerický kód, země původu, identifikace příslušné kroužkovací stanice, popř. další evidenční údaje. Ptačí kroužky jsou obvykle ptákům připevňovány na nohu, a to nejčastěji na tarsus. K tomu, aby byl výzkum prováděn efektivně a seriózně musí být vedena systematická a velmi podrobná evidence všech kroužků jakož i velmi jasná a naprosto přesná evidence všech kroužkovaných ptáků, a to, pokud možno, koordinovaně v rámci všech zemí světa.", "section_level": 1}, {"title": "Odchyt a značkování.", "content": "Po šetrném odchycení (zpravidla do ornitologické sítě) příslušného jedince je pták ornitologickým specialistou pečlivě prohlédnut, popř. i zvážen a změřen. Zároveň s tím je i identifikován podle svého biologického druhu (specie), a pokud je to možné, je určeno jeho pohlaví a přibližný věk. Pokud již odchycený jedinec kroužek má z nějakého předchozího kroužkování (tzv. zpětný odchyt neboli retrap), je do evidence zapsán jeho odchyt, jsou zapsány identifikační údaje z jeho kroužku a pták je puštěn na zpět na svobodu. Pokud ještě žádný kroužek nemá a jedná se o druh, který je předmětem výzkumu, respektive je schválen pro kroužkování, potom je mu šetrným způsobem na nožičku připevněn kroužek příslušné velikosti, který se jemně secvakne kleštěmi tak, aby mu z nohy během života nepadal a ani nijak zvlášť nepřekážel nebo jej nezraňoval. Veškeré údaje se pečlivě zaevidují a pták je vypuštěn na svobodu.", "section_level": 1}, {"title": "Odchytová zařízení.", "content": "Pro odchyt ptáků za účely kroužkování se používají zpravidla ornitologické nárazové sítě. Ty se umisťují do míst, kde lze předpokládat pohyb ptáků a to nejlépe mezi vegetaci tak, aby z pohledu ptáka byly co nejméně viditelné. Velmi používanou metodou je odchyt pomocí nárazových sítí v rákosinách, kde lze odchytit velké množství nocujících ptáků. Mimo nárazových sítí se při odchytu ptáků používají i další zařízení, jako například sklopné pasti opatřené návnadou, nebo velké víceméně permanentní pasti typu Helgoland pro odchyt velkého množství migrujících jedinců. Zejména při ochytu bahňáků se používají „vrše“ (anglicky \"walk-in trap\"), do kterých bahňáci sami vstoupí, ale už z nich nenaleznou cestu ven. Nejen při výzkumu bahňáků se používají i tzv. „kanónové sítě“, kdy jsou ptáci nejprve ornitology vlákáni do cílového prostoru pasti, kam je na ně pomocí dálkového ovládání vystřelena složená síť. Některé ptáky (jako např. mláďata v budkách nebo labutě) je možno odchytávat i do rukou.", "section_level": 2}, {"title": "Další metody značení.", "content": "Pro účely individuálního rozpoznávání jedinců je pro určité druhy výzkumu vhodné ptáky označovat také barevnými rozlišovacími kroužky popř. dalšími metodami individuálního značení, jako jsou různé krční límce používané zejména pro vrubozobé nebo křídelní značky a nebo tzv. „vlaječky“ používané zejména pro bahňáky. Ty bývají doplněny i o alfanumerický kód. Pro menší druhy ptáků se často používají kombinace dvou nebo tří barevných kroužků, které se umisťují na nohu jedince a nesou tak jedinečný barevný kód, který lze odečítat v terénu např. pomocí dalekohledu. Pro koordinaci značení bahňáků, kteří mnohdy migrují na velké vzdálenosti mezi kontinenty, byly vytvořeny manuály obsahující barevná schémata k odlišení země kroužkování daného jedince.", "section_level": 2}, {"title": "Národní kroužkovací stanice.", "content": "Hlavní národní kroužkovací stanicí v České republice je již dlouhou dobu zoologické oddělení Národního muzea v Praze, které také vede všechny potřebné evidence a provádí pravidelné vyhodnocování všech zachycených kroužků (a to i ze záchytů od mrtvých respektive uhynulých ptáků) a provádí to jak u kroužků vlastních (tedy pocházejících z naší národní kroužkovací stanice) tak i kroužků z jiných zemí, tedy z cizích kroužkovacích stanic. Vzhledem k tomu, že ptáci migrují (přelétají z místa na místo) po celém světě neznajíce žádných geografických hranic musí být tato vědecká činnost mezinárodně řízena a koordinována a musí být též zajištěna mezinárodní pravidelná výměna všech získaných informací respektive dobré sdílení všech potřebných dat. Jinak by tato činnost neměla vůbec žádný efekt a ztratila by svůj praktický smysl.", "section_level": 1}, {"title": "Česká společnost ornitologická.", "content": "Práci spojenou s kroužkováním ptáků provádí, mimo jiné, též řada odborných nadšenců z řad amatérských ornitologů, kteří jsou sdruženi v České společnosti ornitologické. Jedná se o odborné občanské sdružení zabývající se, mimo jiné, zejména výzkumem života ptáků, dále též ochranou ptačích druhů či osvětovou činností na poli ochrany přírody. Česká společnost ornitologická také úzce spolupracuje s řadou profesionálních odborných zoologických pracovišť i občanských sdružení. Jedná se, kromě již zmíněného Národního muzea v Praze, také o katedry zoologie jednotlivých vysokých škol či univerzit (přírodovědné fakulty), zoologické zahrady, odborné ústavy Akademie věd ČR apod. Z občanských sdružení je vhodné připomenout především Český svaz ochránců přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Kroužkování je mimo již psané také technika při tvorbě šperků a historické kroužkované zbroje. K výrobě se používají prefabrikované kroužky z barveného obecného kovu, bižuterního kovu bez obsahu niklu, pro historickou zbroj také ze železa. Kroužky se podle různých technik spojují dohromady a vytvářejí tak nepřeberné množství ozdobných řetízků i plošných útvarů. Pro manipulacis kroužky se používají nejčastěji ketlovací kleště, nebo speciální prstýnky z otvory pro snadné rozevírání kroužků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kroužkování je pomocná specializovaná vědecká činnost, kterou lze jednoduše popsat jako evidenční značkování ptáků (týká se ptáků žijících divoce i chovaných v zajetí buď v zoologických zahradách, nebo i hospodářsky) a letounů. Tato činnost pak slouží zoologům, a z nich pak zejména ornitologům, k podrobnému výzkumu života jednotlivých ptačích druhů. Byly to právě ornitologické kroužky, které v minulosti vědcům objasnily systém pravidelné ptačí migrace a další nejasnosti z jejich života. Poprvé vědecky použil kroužkování v roce 1899 Hans Christian Cornelius Mortensen.", "tgt_summary": "Bird ringing or bird banding is the attachment of a small, individually numbered metal or plastic tag to the leg or wing of a wild bird to enable individual identification. This helps in keeping track of the movements of the bird and its life history. It is common to take measurements and examine conditions of feather molt, subcutaneous fat, age indications and sex during capture for ringing. The subsequent recapture or recovery of the bird can provide information on migration, longevity, mortality, population, territoriality, feeding behavior, and other aspects that are studied by ornithologists. Other methods of marking birds may also be used to allow for field based identification that does not require capture.", "id": 157470} {"src_title": "Tehelné pole", "tgt_title": "Tehelné pole (1939)", "src_document": [{"title": "Plánovaná rekonstrukce.", "content": "Po poslední rekonstrukci v 90. letech 20. století se kapacita snížila na 30 087 sedících fanoušků. V roce 2006 bylo rozhodnuto, že chátrající starý stadion bude zbořen a na jeho místě bude postaven nový moderní stadion vhodný pro mezinárodní akce a turnaje. První idea byla, že se začne bourat v průběhu 2008/2009, dokončení výstavby nového stadionu bylo plánováno na 4. čtvrtletí 2010. Hlavním investorem měly být firmy J&T a akciová společnost Národný futbalový štadión a.s. Firmy se začaly vymlouvat na nedostatek financí a že postavení nebude možné postavit bez finanční pomoci státu. Požadavek byl na cca 30 mil. eur, což premiér Robert Fico odmítl s odkazem na světovou finanční krizi. V červenci 2009 nakonec vláda změnila názor a vyčlenila na stavbu nového stadiónu 69,12 mil. eur. Bourací práce se očekávaly na přelomu března a dubna 2010 s tím, že nový stadion bude dokončen v květnu 2012 s kapacitou 22 000 diváků s možností zvýšení na 30 000 diváků. Nakonec se nerealizovalo nic. Podle informací z listopadu 2011 se \"Národný futbalový štadión (NFŠ)\" měl začít stavět v průběhu roku 2012 a měl by být postaven na místě současného Tehelného pole. Projekt s jeho realizací měl mít připravený majitel ŠK Slovan Bratislava Ivan Kmotrík a současně i investor, obdržel podporu i od primátora hlavního města SR Milana Ftáčnika. Plánovaná kapacita byla 20 000 míst, cena 55 miliónů eur, stavba měla trvat 15–17 měsíců. Bourací práce nakonec začaly 10. července 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy U21.", "content": "V roce 2000 stadion hostil několik zápasů Mistrovství Evropy hráčů do 21 let poté, co bylo pořadatelství přiřknuto Slovensku. Byly to následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tehelné pole byl fotbalový stadion Slovanu Bratislava ve slovenském hlavním městě Bratislavě ve stejnojmenné čtvrti. Stadion býval za federálních časů druhým největším domácím stadionem, vešlo se sem až 50 000 diváků. Byl vybudován v letech 1939–1940 a měl vyčleněno až 13 000 míst na sezení.", "tgt_summary": "Tehelné pole was a neighborhood in Bratislava, Slovakia, characterized by the presence of several sports facilities. Administratively, the neighborhood belongs to Nové Mesto borough, situated around 5 km north-east of the centre. The German and Hungarian names for this locality are \"Ziegelfeld\" and \"Téglamező\".", "id": 9232} {"src_title": "Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání", "tgt_title": "United Nations Convention against Torture", "src_document": [{"title": "Historie přijetí úmluvy.", "content": "Této úmluvě předcházela Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, kterou přijalo Valné shromáždění OSN dne 9. prosince 1975. Valné shromáždění požádalo Komisi pro lidská práva o sledování, zda jsou učiněny veškeré nezbytné kroky pro zajištění dodržování Deklarace. O dva roky později (8. prosince 1977) požádalo Valné shromáždění Komisi pro lidská práva, aby vypracovala návrh úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání v souladu se zásadami obsaženými v Deklaraci. Komise zahájila zasedání v roce 1978 a hlavní návrh úmluvy předložilo Švédsko. Skupina se scházela až do roku 1984. Valné shromáždění dne 10. prosince 1984, na doporučení Třetího výboru, hlasovalo a úmluva byla přijata a připravena k podpisu. V platnost vstoupila 26. června 1987 ratifikací 20 států.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah úmluvy.", "content": "Úmluva má za cíl zabraňovat mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání po celém světě a hájit tak lidská práva. Obsahem úmluvy jsou jednak ustanovení hmotněprávní, která specifikují závazek státu zabránit mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání na území pod jeho jurisdikcí, jednak ustanovení organizační a procesní povahy. Úmluva je rozdělena na tři části a má 33 článků. Část I. (články 1–16) obsahuje v článku 1 definici mučení, které představuje jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou. Zavazuje smluvní strany k přijetí účinných opatření, které zabrání mučení na celém území pod jejich jurisdikcí. Dále mimo jiné obsahuje, že stát nesmí vydat, vypovědět či vrátit osobu jinému státu, má-li podezření, že by jí následně hrozilo mučení. Popisuje proces trestního řízení v případě, že nějaká osoba spáchala některý z trestných činů uvedených v čl. 4. Trestné činy uvedené v článku 4 musí být zahrnuty do každé extradiční smlouvy, kterou daný stát sjedná. Trestní řízení musí být provedeno příslušnými orgány a to urychleně a nestranně. Státy jsou si navzájem zavázány poskytnout pomoc v trestním řízení a poskytnutí všech důkazů. Státy jsou povinny zajistit, učební materiály a informace týkající se zákazu mučení osobám, které se vyskytují v profesi, ve které by mohlo dojít k mučení.  V případě, že osoba se stala obětí mučení, má právo podat stížnost. Oběť má právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění. Strany jsou rovněž povinny zabránit dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a zkoumat jakékoliv tvrzení o takovém zacházení v rámci své pravomoci. Část II. (články 17–24) popisuje volbu členů do Výboru proti mučení, postup šetření systematického mučení a řešení sporů mezi smluvními stranami. Část III. (články 25–33) upravuje ratifikaci úmluvy, kdy vstoupí úmluva v platnost, změny této úmluvy a  její vypovězení.", "section_level": 1}, {"title": "Výbor proti mučení.", "content": "Úmluva disponuje vlastním kontrolním mechanismem - \"Výborem proti mučení\", který hodnotí každé čtyři roky na základě zpráv předkládaných smluvními státy podle čl. 19 úmluvy praktické uplatňování úmluvy. Využít může i podklady poskytnuté specializovanými orgány a mezinárodními či nevládními organizacemi. Po vyhodnocení podkladů a projednání se zástupci států výbor vydá doporučení, která by smluvní státy měly naplňovat. Výbor se schází dvakrát ročně v Ženevě.  Na každém zasedání zkoumá zprávy států, které jsou smluvními stranami úmluvy.  Každá zpráva je zkoumána ústně v přítomnosti jednoho nebo více zástupců státu. Každý stát, jehož zpráva bude projednávána na zasedání, je předem informován o hlavních otázkách, které chce Výbor projednávat.  Po přezkoumání každé zprávy, Výbor přijme své závěry a doporučení.  Výbor může rovněž přijmout obecné připomínky týkající se zvláštních ustanovení této úmluvy, nebo otázky týkající se jejich provádění. Výbor proti mučení rovněž zřídil pracovní skupinu, která připravuje posouzení jednotlivých sdělení a dává doporučení Výboru. Výbor proti mučení se skládá z deseti expertů vysokého morálního charakteru a uznávaných schopností v oblasti lidských práv, působících v něm jako soukromé osoby. Experti musí mít právnické zkušenosti. Experti jsou voleni státy, které přijaly úmluvu a z každého státu může být jen jeden zástupce. Členové Výboru jsou voleni tajným hlasováním na zasedání států, svolávaných generálním tajemníkem OSN. Členové jsou voleni na čtyři roky, mohou být zvoleni opakovaně v případě, že budou znovu navrženi. Kromě toho úmluva zakotvuje i další kontrolní procedury - provedení důvěrného šetření, posouzení oznámení státu a posouzení oznámení jednotlivců.", "section_level": 1}, {"title": "Podpisy a ratifikace.", "content": "Ke dni 30. července 2014 přijalo Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání 155 států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání je mezinárodní smlouva, která byla přijata Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1984 v New Yorku. Úmluva vstoupila v platnost 26. června 1987 poté, co byla ratifikována 20 státy. Československo úmluvu podepsalo 8. září 1986 a následně ratifikovalo Federálním shromážděním Československé socialistické republiky a prezidentem. Úmluva byla vyhlášena vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí ČSSR č. 143/1988 Sb. Česká republika závazky plynoucí z úmluvy při svém vzniku převzala.", "tgt_summary": "The Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (commonly known as the United Nations Convention against Torture (UNCAT)) is an international human rights treaty, under the review of the United Nations, that aims to prevent torture and other acts of cruel, inhuman, or degrading treatment or punishment around the world. The Convention requires states to take effective measures to prevent torture in any territory under their jurisdiction, and forbids states to transport people to any country where there is reason to believe they will be tortured. The text of the Convention was adopted by the United Nations General Assembly on 10 December 1984 and, following ratification by the 20th state party, it came into force on 26 June 1987. 26 June is now recognized as the International Day in Support of Victims of Torture, in honor of the Convention. Since the convention's entry into force, the absolute prohibition against torture and other acts of cruel, inhuman, or degrading treatment or punishment has become accepted as a principle of customary international law. As of October 2019, the Convention has 169 state parties.", "id": 860746} {"src_title": "Jílové minerály", "tgt_title": "Clay mineral", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jílové minerály jsou podobně jako fylosilikáty tvořeny vrstvami tetraedrů a oktaedrů. Tetraedry (čtyřstěny) jsou molekuly tvořené křemíkem obklopeným 4 atomy kyslíku (SiO). Spojením několika tetraedrů, sdílením 3 okrajových kyslíků, mohou vzniknout větší destičky tvořené tetraedry, ve kterých se nesdílené kyslíku nacházejí na stejné straně, zatímco druhou stranu tvoří hexagonální mřížka sdílených atomů kyslíku. Oktaedrická vrstva je tvořena dvěma vrstvami blízko sebe se nacházejících kyslíků nebo hydroxylových kationtů, mezi nimiž se nachází jeden kation (XO). Tímto kationem (X) může být hliník, železo nebo hořčík. Kvůli různému podílu nábojů kationtů (např. Al, Fe, Fe) jsou rozeznávána dioktaedrická (s trojmocnými kationty) a trioktaedrická uspořádání (s bivalentními ionty). Spojováním vrstev oktaedrů a tetraedrů lze vytvořit různé typy vrstevnatých struktur, což má v přírodě za následek existenci různých typů jílových minerálů. Zajímavostí je že 1 g smektitu může mít díky komplikované rozvrstvené struktuře jeho minerálů povrch 500 až 850 m², přičemž illit, jehož krystaly jsou větší, má při stejné hmotnosti povrch jen 7 až 30 m².", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Jílové minerály se dělí na tyto skupiny (za hlavní jílové minerály, tvořící jílovité sedimenty jsou považovány především první 3 skupiny):", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Jíly vznikají přestavbou struktury jiných minerálů nebo hornin, nejčastěji chemickým zvětráváním nebo hydrotermálně. Zvětráváním živců vzniká kaolinit, zvětráváním slíd illit a zvětráváním vulkanického skla smektit. K nahromadění jílů pak může docházet dodatečnou erozí kůr zvětrávání a přesunu tohoto materiálu do sedimentační pánve.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jílové minerály mají velký hospodářský význam. Tvoří základ půd a mnoha usazených hornin. Jsou použitelné jako účinný indikátor geologických procesů (např. charakter a rychlost zvětrávání, (paleo) klima, PT podmínky diageneze a anchimetamorfózy a další). Používají se při výrobě keramiky a porcelánu. Využívají se jako absorbenty ropy, plnidla (bílá barva), vrtné výplachy, izolanty a jiné. Důležité je jejich použití při peletizaci železných rud. Některé lze považovat za nanomateriály (např. smektit).", "section_level": 1}, {"title": "Lokality.", "content": "V Čechách se jíly nacházejí blízko Žatce, Loun, v chebské a budějovické pánvi. Kvalitní kaolin se v České republice nachází a těží v okolí Kadaně, Podbořan, Karlových Varů, Plzně a Znojma. Významným ložiskem bentonitu v ČR je lokalita Rokle u Kadaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jílové minerály jsou široce definovaná skupina hydratovaných hlinitokřemičitanů s rozvrstvenou strukturou (tzv. fylosilikáty), tvořenou tetraedricky a oktaedricky uspořádanými molekulami s kationty (K, Mg, Na, Fe a jiné). Tvoří mikroskopické (méně než 2 um) šestiúhelníkové plotýnkové částice podobné slídě. Vyskytují se však v jemnozrnných agregátech, po smíchání s vodou s různým stupněm plasticity, což je jedna z jejich nejcharakterističtějších vlastností. Pro některé je typické bobtnání (montmorillonit). Tvoří jednu ze základních složek usazených hornin a půd. Vznikají běžně zvětráváním (například ze živců) nebo nízkoteplotní hydrotermálních alterací. Jde o druhotné minerály vznikající většinou v rámci půdotvorného procesu ze seskvioxidů. Většinou mají krystalickou strukturu, pouze alofány jsou amorfní. Přesná definice termínu jílový minerál však neexistuje. K přesnému určení jílových minerálů je nutná rentgenová prášková difrakční analýza.", "tgt_summary": "Clay minerals are hydrous aluminium phyllosilicates, sometimes with variable amounts of iron, magnesium, alkali metals, alkaline earths, and other cations found on or near some planetary surfaces. Clay minerals form in the presence of water and have been important to life, and many theories of abiogenesis involve them. They are important constituents of soils, and have been useful to humans since ancient times in agriculture and manufacturing.", "id": 1808955} {"src_title": "Oudenaarde", "tgt_title": "Oudenaarde", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik města.", "content": "Město bylo založeno roku 974 císařem Otou II. jako obrana německých území Svaté říše římské před Francií. Stalo se součástí opevněné linie na řece Šeldě a zároveň tvořilo jedno z hraničních měst mezi Svatou říší římskou a Francií na území Vlámska (další hraniční města byla Valenciennes a Antverpy). Město se rozrůstalo velice rychle, již v roce 1005 mělo několik kostelů a stalo se největším městem vévodství Lotharingie. V roce 1033 dobyl město vévoda Balduin IV. Flanderský, který tak získal důležitou pozici pro postup na císaře Jindřicha III. Černého, vládce Svaté říše římské. V roce 1047 založila manželka Balduina V. Flanderského v Oudenaarde benediktýnské opatství, a tak společně upevnili dobytou pozici jeho otce. V tomto období se do města stěhovaly rodiny obchodníků a řemeslníků z Francie, které překročily řeku Šeldu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkvět.", "content": "Od 11. století se ve městě začaly vyrábět zdobné tapiserie, které přispěly k prudkému rozkvětu města. Podstatný vliv na rozvoj a slávu města měla také výhodná pozice na řece Šeldě. V Oudenaarde postupně vyrostlo několik kostelů, klášterů a nemocnice. Ve středověku bylo známé jako kolébka flanderských hrabat a sídlo šlechty, neboť obrana byla zajištěna z jihu i severně od Gentu. V letech 1526 - 1537 byl v Oudenaarde postavena radnice a známý kostel svaté Walburgy. V roce 1522 zde několik měsíců pobýval král Karel V., kterému se později narodila dcera Markéta Parmská, místodržitelka Nizozemí.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek a novodobé dějiny.", "content": "Obyvatelstvo Oudenaarde se v polovině 16. století vzbouřilo proti protestantské reformaci, přidalo se na stranu Gentu a společně bojovali proti císaři Karlu V. Roku 1582 bylo město dlouhodobě obléháno a nakonec se ho Markétin syn Alexander Farnese Parmský vzdal. Uprchlo odtud množství obyvatelstva, řemeslníků, obchodníků i šlechty. Protireformace přinesla do města nový společenský život a na krátkou dobu obnovila výrobu gobelínů. Největší sláva se mu již ale nevrátila. Francie zaútočila na Oudenaarde hned třikrát během následujícího století. Další významnou kapitolou v historii města byla v roce 1708 bitva u Oudenaarde, součást válek o dědictví španělské. Stalo se tak provincií Habsburků. Po roce 1790 trpělo Oudenaarde, stejně jako jiná města, následky Velké francouzské revoluce. První světovou válku dokumentuje několik památníků, které připomínají poničení částí města při bojích.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Radnice Oudenaarde postavená v gotickém slohu a její zvonice byly v roce 1999 připsány na seznam světového dědictví UNESCO. V radnici se nachází unikátní kolekce tapiserií. Je zde také řada kostelů, mezi nejvýznamnější patří kostel Panny Marie z Pamele postavený v roce 1234 na břehu Šeldy a kostel svaté Walburgy. Ve městě sídlí také muzeum cyklistického závodu Kolem Flander. Od roku 2008 je Oudenaarde domovem nejmenšího belgického pivovaru \"Smisje Brewery\", který dříve sídlil v Bruggách.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Mezi nejvýznamnější společenské události ve městě patří každoročně pořádaná pivní slavnost. Ta se koná vždy v červnu. Dalšími významnými událostmi jsou hudební festivaly a zemědělský veletrh. Na jaře zde vždy startuje ženská část závodu Kolem Flander (\"Ronde van Vlaanderen voor Vrouwen\") a mužská část tudy prochází až ke kopci Koppenberg. Každých deset let je na náměstí \"Grote Markt\" pořádán květinový festival, kdy se na ploše náměstí zobrazí z květin obrazec. Poslední se uskutečnil v roce 2005. Ve městě působí fotbalový klub K.S.V. Oudenaarde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oudenaarde () je město v belgické provincii Východní Flandry ve Vlámském regionu. Současně leží také ve Vlámském jazykovém společenství, kde se hovoří převážně vlámskou nizozemštinou. K městu je přidruženo celkem 13 obcí, které tvoří jeho předměstí. V roce 2013 zde žilo přes 30 tisíc obyvatel. Město bylo známé především výrobou tapiserií a textilním průmyslem. Tato odvětví se rozvíjela až do 18. století, největší rozkvět a slávu zažily gobelíny v 16. století. Dnes je Oudenaarde známé především jako perla vlámských Arden.", "tgt_summary": "Oudenaarde (, French \"Audenarde\", English sometimes \"Oudenarde\") is a Belgian municipality in the Flemish province of East Flanders. The municipality comprises the city of Oudenaarde proper and the towns of Bevere, Edelare, Eine, Ename, Heurne, Leupegem, Mater, Melden, Mullem, Nederename, Volkegem, Welden and a part of Ooike. From the 15th to the 18th century, but especially in the 16th century, Oudenaarde was a world-known centre of tapestry production. The town's name, meaning “old field”, still lingers on in “outnal”, an obsolete English term for a kind of brown linen thread.", "id": 614215} {"src_title": "Tornio", "tgt_title": "Tornio", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Delta řeky Tornionjoki byla osídlena záhy po konci poslední doby ledové. Do 19. století byla oblast obydlena Kemijskými Sámy. Město pojmenováno po řece i pojmenováno, přičemž název je odvozen od finského slova \"torni\" (věž). Tornio bylo oficiálně založeno pod švédským jménem Torneå roku 1621 švédským králem Gustavem II. Adolfem na ostrově Suensaari (Vlčí ostrov). Ačkoli bylo město díky své obchodní poloze na čas nejbohatším městem švédské říše, počet jeho obyvatel po staletí nepřesáhl 500. Během 18. století bylo město navštíveno mnohými expedicemi ze střední Evropy zabývajícími se prozkoumáváním arktických oblastí. Nejdůležitější expedicí byla ta z let 1736-1737 vedená členem francouzské akademie Pierrem Louisem Moreau de Maupertuis, která přišla k řece Tornio měřením dokázat zploštělost Země směrem k pólům. Laponský obchod začal v 18. století upadat, čímž se zmenšovalo i bohatství města. Největší ztráty ale město utrpělo během poslední války mezi Švédskem a Ruskem v roce 1808, kdy Finsko a s ním i Tornio připadlo ruské říši. Švédové pak počali rozvoj vesnice Haparanda na své straně hranice. Během ruské nadvlády město nebylo příliš významné (s výjimkou krymské války a 1. světové války, kdy bylo město důležitou křižovatkou pro transport zboří a osob). Během 1. světové války byla železnice mezi Haparandou a Torniem jedinou železniční tratí spojující Rusko se západními spojenci. Ačkoli po finském osamostatnění v roce 1917 počet obyvatel začal stoupat, město spíše upadalo. Nesehrálo žádnou roli ve finské občanské válce, avšak zažilo těžké pouliční boje během laponské války mezi Finskem a Německem. Rychlé osvobození finskou armádou patrně uchránilo město před vypálením Němci, které potkalo mnoho laponských měst. Po 2. světové válce našlo mnoho lidí zaměstnání díky úspěchu místního pivovaru Lapin Kulta a ocelárně Outokumpu. Vzrostl i turismus. Město je centrem západolaponského školství. Ve Torniu (a v Kemi) sídlí univerzita aplikovaných věd. Tornio a Haparanda mají společnou historii jako partnerská města a hodlají se spojit v jediné město EuroCity. Nové městské centrum je v současnosti budováno na švédsko-finské hranici a mnoho obecních služeb je využíváno společně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tornio (severosámsky \"Duortnus\", švédsky \"Torneå\") je obec ve finské provincii Lappi (Laponsko). Počet obyvatel obce činil v roce 2006 22 331. Rozloha obce činí 1 227,09 km² (43,85 km² připadá na vodní plochy). Hustota zalidnění dosahuje 18,8 obyvatel na km². Na západě obec hraničí se švédskou obcí Haparanda (finsky \"Haaparanta\"), avšak obyvatelstvo je finskojazyčné.", "tgt_summary": "Tornio (; ) is a city and municipality in Lapland, Finland. The city forms a cross-border twin city together with Haparanda on the Swedish side. The municipality covers an area of , of which is water. The population density is , with a total population of (). It borders the Swedish municipality of Haparanda (in ). In spite of being a border city Tornio is unilingually Finnish with a negligible number of native Swedish speakers, although this does not count vast numbers of bilinguals who speak Swedish as a second language, with an official target of universal working bilingualism for both border municipalities.", "id": 1021352} {"src_title": "Otto von Bismarck (CDU)", "tgt_title": "Otto Christian Archibald von Bismarck", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bismarck byl synem Herberta von Bismarcka a vnukem bývalého kancléře Otty von Bismarcka. Po maturitě (1915) studoval práva v Berlíně a Kielu, kde absolvoval taktéž své referendářské období. Jeho vzdělávání bylo přerušeno v letech 1917–1918 v důsledku služby v armádě. V letech 1921–1923 byl správcem dědičného dvoru ve Fridrichsruhu a taktéž vlastníkem Schönhausenu. V roce 1927 vstoupil do státních služeb. Službu vykonával v Stockholmu (do roku 1928) a v Londýně. Poté následovala v letech 1937–1940 pozice vedoucího politického oddělení úřadu pro styk s cizinou. V roce 1935 se stal členem organizace Anglo-German Fellowship (Anglo-německý spolek). Do roku 1943 působil na německém velvyslanectví v Římě, poté byl poslán do dočasné výslužby. Poté opět začal obhospodařovat rodinné sídlo ve Fridrichsruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Politické zařazení.", "content": "V dobách Výmarské republiky příslušel k DNVP. V srpnu roku 1933 se přidal k NSDAP. V roce 1952 vedl rozhovory s Fridrichem Middelhauvem o možností vstupu do FDP, při kterých mu byla nabídnuta i možnost kandidatury do Bundestagu. Nakonec se rozhodl k členství v CDU.", "section_level": 1}, {"title": "Poslanec.", "content": "Od května 1924 do roku 1928 byl poslancem Reichstagu. Poslancem Bundestagu byl v letech 1953 až 1965. Zde byl činný v zahraničním výboru, ve výboru pro celoněmeckou a berlínskou problematiku a ve výboru pro atomovou problematiku. V parlamentu zastupoval volební obvod Lauenberg. Jeho vnuk Carl-Eduard je nyní poslancem Bundestagu za CDU. Von Bismarck byl taktéž členem parlamentního shromáždění rady Evropy. Zde působil v letech 1959–1960 a 1961–1966 jako viceprezident. Od roku 1957 do roku 1961 byl předsedajícím německé parlamentní společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto \"Christian Archibald Fürst (kníže)\" von Bismarck (* 25. září 1897 v Schönhausenu; † 24. prosince 1975 v Friedrichsruhu) byl německý politik (DNVP, později CDU) a diplomat.", "tgt_summary": "Otto Christian Archibald, Prince of Bismarck (25 September 1897 in Schönhausen, Brandenburg – 24 December 1975), was a German politician and diplomat, and the Prince of Bismarck from 1904 to his death.", "id": 2068538} {"src_title": "Napier Lion", "tgt_title": "Napier Lion", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Firma Napier se v roce 1915 zapojila do výroby motoru R.A.F.3a, o rok později začaly, na základě vládní zakázky, jednání o licenční výrobě tehdy vyvíjeného motoru Sunbeam Arab. Bylo ovšem zřejmé že ani jeden z nich není zrovna špičkovou konstrukcí na výši doby, takže majitel firmy, Montague Stanley Napier (1870 – 1931, nejmladší syn Jamese Murdocha Napiera a vnuk zakladatele firmy Davida Napiera), začal se svými spolupracovníky zvažovat zahájení vývoje vlastního motoru, který měl mít po všech stránkách lepší vlastnosti a vyšší výkony. Práce byly skutečně zahájeny v červenci 1916. Nový motor se ve své koncepci vyznačoval řadou zajímavých a progresivních prvků, mj. uspořádáním válců ve třech řadách po čtyřech válcích (do tvaru písmene W), což vedlo ke zkrácení klikové skříně a klikového hřídele, a tedy i k úspoře hmotnosti a zmenšení rozměrů motoru, navíc kompaktní motor usnadňoval zástavbu do draku letounu (kratší klikový hřídel byl výhodnější i z hlediska snížení nebezpečí torzních kmitů). K snížení hmotnosti motoru přispělo i rozsáhlé použití hliníkových slitin, včetně použití pístů z Al. slitin (podobně tomu bylo například u osmiválců Hispano-Suiza či u rotačních motorů Bentley B.R.1 a B.R.2), čímž konstruktéři zemí Dohody významně předběhli německé konstruktéry (kupř. na motorech Mercedes D.IIIa byly použity hliníkové písty až v polovině roku 1918). Neméně nezvyklá byla krátkozdvihová koncepce, kdy zdvih pístů byl kratší než vrtání válců (tj. zdvihový poměr \"L÷D\" byl nižší než 1). V následujícím roce se začal zhoršovat zdravotní stav M. S. Napiera, který tak byl nucen, ve věku 47 let, výrazně omezit svoji aktivní činnost a nadále se zabýval spíše jen základními otázkami vedení firmy. Většinu času poté strávil ve francouzském Cannes, kde byl až do své smrti 22. ledna 1931. Vedení vývoje nového motoru tak převzal A. J. Rowledge, nový šéfkonstruktér, pod jehož vedením byl vývoj motoru úspěšně dokončen (později jeden z významných techniků pracujících na vývoji leteckých motorů u firmy Rolls-Royce Limited, kam nastoupil v roce 1928). Konstrukce motoru Lion patřila patrně k největším obchodním úspěchům firmy, ve 20. letech poháněl značné procento letounů ve výzbroji britského Královského letectva. V době největší poptávky, během roku 1927, firma dodávala 50 motorů měsíčně (\"!\"), což byla výroba na meziválečná léta nevídaná. Dominantní postavení neměl pouze v kategorii jednomotorových stíhacích letounů. Žádná pozdější konstrukce, a to včetně motoru Sabre, nedosáhla takového rozšíření. Motor se ale dostal do povědomí široké veřejnosti zejména díky rychlostním soutěžím, kdy závodní „speciály“ Lion VII dopomohly Britům k získání řady vítězství. Tyto motory poháněly závodní letouny Gloster III, Gloster IV, Gloster VI Golden Arrow, Supermarine S.4 a Supermarine S.5. Známý je zejména poslední z nich, s nímž Britové vyhráli v roce 1927 Schneider Trophy (soutěž o Schneiderův pohár).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Ze skutečně dlouhého seznamu lze kupříkladu uvést letouny Airco D.H.4, Airco D.H.9, Avro 539, Avro 555, Avro 566, Avro 567, Avro 571, Avro 572, Blackburn Blackburn, Blackburn Dart, Blackburn Ripon, Blackburn Swift, English Electric M.3 Ayr, Fairey III, Fairey Fawn, Fokker DC.I, Handley Page O/400, Handley Page V/1500, Handley Page Hendon, Handley Page Hyderabad, Hawker Horsley, Micubiši 1MT, Micubiši B1M1, Parnall Pike, Parnall Possum, Parnall Puffin, Supermarine Sea Lion, Supermarine Seagull, Supermarine Seal, Supermarine Sheldrake, Supermarine Southampton, Supermarine Swan, Vickers Vernon, Vickers Victoria, Vickers Viking, Vickers Virginia, Vickers Vivid, Vickers Vixen, Westland Dreadnought či Westland Walrus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Napier Lion byl dvanáctiválcový letecký motor s válci do W vyvinutý a vyráběný firmou D. Napier & Son Ltd., šlo jeden z nejrozšířenějších typů leteckých motorů během 20. let XX. století.", "tgt_summary": "The Napier Lion was a 12-cylinder, petrol-fueled 'broad arrow' W12 configuration aircraft engine built by D. Napier & Son from 1917 until the 1930s. A number of advanced features made it the most powerful engine of its day and kept it in production long after other contemporary designs had been superseded. It is particularly well known for its use in a number of racing designs, for aircraft, boats and cars.", "id": 1692190} {"src_title": "Marc-Vivien Foé", "tgt_title": "Marc-Vivien Foé", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Foé začal svou fotbalovou kariéru v kamerunském týmu Canon Yaoundé. Zúčastnil se i Mistrovství světa ve fotbale v roce 1994, což neuniklo pozornosti vedení týmu RC Lens, kterého si ho k sobě přetáhlo a Foé zde byl dlouhou dobu oporou týmu. Měl se stát poté jedním z největších přestupů roku 1998, kdy o něj měl zájem Manchester United FC, ale těsně před přestupem si zlomil nohu. Díky tomuto zranění zmeškal i fotbalové mistrovství v témže roce. Do Anglie se ale přece jen podíval, a to do týmu West Ham United FC. Zde setrval dvě sezony a poté se stěhoval zpět do Francie, do Olympique Lyon. Po dvou sezonách byl uvolněn na hostování do týmu Manchester City FC, kde zůstal až do své smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "26. červen 2003 se stal pro Marca osudným. Zkolaboval během utkání Konfederačního poháru FIFA při zápase s týmem Kolumbie v 71. minutě zápasu. Oživovací manévry byly marné, nepovedlo se ho zachránit. Foé zemřel na následky srdečního selhání. Lékařské testy poté potvrdily, že v těle nebyly nalezeny žádné drogy. O půl roku (25. ledna 2004) později zemřel na stejnou příčinu i Miklós Fehér.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání, uznání, památníky.", "content": "Jeho smrt vzbudila na veřejnosti velký zármutek, šok a zároveň snahu o zachování jeho památky. Během semifinále turnaje, při kterém Foé zemřel, reprezentanti Francie vztyčili ukazováčky směrem k nebi poté, co Thierry Henry vstřelil branku na znamení věnování střeleckého úspěchu Foému. Spousta předních funkcionářů navrhovala, aby byl Konfederační pohár FIFA přejmenován na Pohár Marca Viviena-Foé. Padl i návrh, že stadion, na kterém zemřel (Stade Gerland), má být pojmenován po něm. Bývalý manažer Manchester City FC Kevin Keegan uvedl ve známost, že číslo dresu, ve kterém Foé hrál (23) bude navždy vyřazeno z kádru. Foému je také věnována plaketa na zdi v pamětních zahradách týmu Manchester City. Po pohřbu v Kamerunu byl prezidentem tohoto státu vyznamenán za zásluhy při reprezentování své země. Jeho první evropský klub, RC Lens, po něm pojmenoval ulici v blízkosti svého stadionu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Foé za kamerunskou reprezentaci odehrál 64 zápasů, v nichž vstřelil 8 branek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marc-Vivien Foé (1. května 1975, Nkolo, Kamerun – 26. června 2003, Lyon, Francie) byl kamerunský fotbalista, který nastupoval především v záložních řadách fotbalového týmu.", "tgt_summary": "Marc-Vivien Foé (1 May 1975 – 26 June 2003) was a Cameroonian professional footballer, who played as a midfielder for both club and country. Foé had success in France's Division 1 and England's Premier League, before his sudden death during an international competitive match which shocked the football community worldwide. He was posthumously decorated with the Commander of the National Order of Valour.", "id": 1757560} {"src_title": "Pressurized Mating Adapter", "tgt_title": "Pressurized Mating Adapter", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Přechodový tunel PMA má tvar kosého komolého kužele s užší válcovou částí na konci. Jeho celková délka je 2,388 m. Největší průměr činí 2,486 m a nejmenší 1,600 m. Na širším konci je stykovací uzel CBM (\"Common Berthing Mechanism\") určený pro spojování modulů ISS, na jeho užším konci je umístěno aktivní stykovací zařízení APAS (\"Androgynous Peripheral Attach System\") pro spojení americké a ruské části ISS (PMA-1) nebo pro připojování přistávajících raketoplánů (PMA-2, PMA-3). Když raketoplán přistává ke stanici, jejich vzájemná rychlost je řádově centimetry za sekundu. Jakmile dojde k doteku s PMA, západky automaticky spojí obě tělesa. Když se vzájemný pohyb zastaví, astronaut z raketoplánu pevně uzamkne raketoplán ke stanici.)", "section_level": 1}, {"title": "PMA-1.", "content": "Pomocí robotické ruky raketoplánu připojila posádka STS-88 modul Zarja k adaptéru PMA-1. Opačná strana PMA-1 již byla spojena k zádi amerického modulu Unity. PMA-1 v současné době trvale spojuje tyto dva první komponenty stanice.", "section_level": 1}, {"title": "PMA-2.", "content": "PMA-2 se používal pro připojování přistávajícího raketoplánu ke stanici. Při vynesení do vesmíru byl připojen k přední části Unity. V únoru 2001 byl při misi STS-98 adaptér PMA-2 od Unity odpojen a na jeho místo byla připojena laboratoř Destiny. Adaptér byl přesunut na příď Destiny. Odpojením adaptéru PMA-2 od Unity bylo poprvé vyzkoušeno stykovací zařízení CBM (\"Common Berthing Mechanism\") při rozpojování dvou komponent ISS. 23. října 2007 odstartovala mise STS-120, při které byl na ISS dopraven modul Harmony (dříve známý jako Node 2). Tento modul byl 14. listopadu posádkou stanice připojen k přídi laboratoře Destiny místo PMA-2, adaptér byl přesunut na přední část Harmony.", "section_level": 1}, {"title": "PMA-3.", "content": "V říjnu 2000 byl při misi STS-92 dopraven spojovací tunel PMA-3 na stanici. Zpočátku byl připojen na spodní část (směrem k Zemi) modulu Unity. O jeden a půl měsíce později parkoval u PMA-3 raketoplán Endeavour při misi STS-97 (přivezl solární panely P6). K tomuto tunelu byl také připojen raketoplán Atlantis, když při misi STS-98 byl přesunován tunel PMA-2 z Unity k Destiny. PMA-3 byl posádkou STS-102 v březnu 2001 přenesen k bočnímu portu modulu Unity, aby uvolnil místo pro očekávaný nákladový zásobovací modul Leonardo MPLM-1 (Multipurpose Logistics Module). 30. srpna 2007 byl adaptér přesunut zpět na spodní port Unity. K boku Unity byl dočasně připojen modul Harmony, který k ISS dopravila posádka mise STS-120 v říjnu 2007. Po umístění Node 3 k modulu Unity v roce 2009 či 2010 bude PMA-3 přesunut na svou finální pozici u Node 3.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hermetizované propojovací tunely PMA vyvinula firma Boeing. Podobný se již používal pro připojování amerických raketoplánů k ruské kosmické stanici Mir.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pressurized Mating Adapter (též PMA) je hermetizovaný propojovací tunel s aktivním stykovacím zařízením na Mezinárodní vesmírné stanici. Slouží k připojování raketoplánů k ISS nebo k vzájemnému spojení modulů. Na Mezinárodní vesmírné stanici jsou použity tři spojovací adaptéry PMA. První dva byly vyneseny do vesmíru spolu s modulem Unity při misi STS-88. Adaptér PMA-3 startoval s STS-92.", "tgt_summary": "The Pressurized Mating Adapter (PMA) is a spacecraft adapter that converts the Common Berthing Mechanism (CBM) used on the US Orbital Segment to APAS-95 docking ports. There are three PMAs located on the International Space Station (ISS). The first two PMAs were launched with the \"Unity\" module in 1998 aboard STS-88. The third was launched in 2000 aboard STS-92.", "id": 1630707} {"src_title": "Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská", "tgt_title": "Elisabeth Christine of Brunswick-Wolfenbüttel", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Alžběta Kristýna přišla na svět na konci srpna roku 1691 jako prvorozená ze čtyř dcer brunšvicko-wolfenbüttelského vévody Ludvíka Rudolfa a jeho manželky Kristýny Luisy Öttingenské. Měla tři mladší sestry: Šarlotu Augustu (*/† 1692), Šarlotu Kristýnu (1694-1715) a Antonii Amálii (1696-1762).", "section_level": 1}, {"title": "Ve Španělsku.", "content": "1. srpna 1708 se v Barceloně provdala za španělského krále Karla III. (VI.) Habsburského. Cílem sňatku bylo posílení protifrancouzské koalice, protože v té době se vedly války o dědictví španělské a Karel byl pretendentem trůnu. Do roku 1711 žili manželé ve Španělsku, problémem ovšem bylo, že Alžběta byla protestantka – to bylo v katolickém Španělsku nepřijatelné. Karlova manželka tak musela změnit vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Královna a císařovna.", "content": "V roce 1711 kdy zemřel Karlův starší bratr, císař Josef I., Alžbětin manžel jako bratrův nástupce se pak jako Karel VI. ujal vlády nad habsburskou monarchií a získal i trůn římského císaře. Opustil Španělsko a Alžbětu Kristýnu nechal v zemi jako svou místodržitelku. Až v roce 1713, kdy již bylo jasné, že Karel svůj boj o španělské království v důsledku změny mocensko-politických podmínek v Evropě prohrál, opustila Španělsko i Alžběta a zbytek života prožila v Rakousku. 18.10. 1714 byla v bratislavském Dómu sv. Martina korunovaná uherskou královnou. V září 1723 byli oba manželé v Praze korunováni českým králem a královnou. Alžběta Kristýna přežila svého manžela o deset let, své dny dožila na císařském dvoře ve Vídni u starší dcery Marie Terezie, která se stala otcovou nástupkyní na trůně. Pochována je v Císařské hrobce.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Alžběta Kristýna na svého prvního potomka čekala dlouho: až v roce 1716, osm let po svatbě, se jí narodil syn Leopold Jan, který však žil jen několik měsíců (* 13.4.1716, † 4.11.1716). Po něm už následovaly jen tři dcery:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Kristýna (28. srpna 1691, Brunšvik – 21. prosince 1750, Vídeň) byla brunšvicko-wolfenbüttelskou princeznou z dynastie Welfů a provdanou císařovnou Svaté říše římské, královnou německou, českou, uherskou, chorvatskou, sardinskou, neapolskou a sicilskou. Byla manželkou Karla VI. a její dcera Marie Terezie se stala první a jedinou ženou na habsburském trůně.", "tgt_summary": "Elisabeth Christine of Brunswick-Wolfenbüttel (28 August 1691 – 21 December 1750) was Princess of Brunswick-Wolfenbüttel, Holy Roman Empress, German Queen, Queen of Bohemia and Hungary; and Archduchess of Austria by her marriage to Emperor Charles VI. She was renowned for her delicate beauty and also for being the mother of Empress Maria Theresa. She was the longest serving Holy Roman Empress.", "id": 2439108} {"src_title": "Jakovlev Jak-42", "tgt_title": "Yakovlev Yak-42", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Po menším Jak-40 to byl pro smolenskou konstrukční kancelář teprve druhý návrh dopravního letadla. Letoun vyvužil zcela nový dvouproudový motor Lotarjov D-36 s velkým obtokovým poměrem 5,34:1, mající oproti jiným sovětským motorům té doby velmi nízkou spotřebou paliva i příznivé emisní a hlukové parametry. O jeho kvalitě svědčí i to, že jeho pokračovatel Ivčenko D-436 je po roce 2010 osazován do nově vyvinutých letounů Antonov An-148. Letoun byl vybaven na svou dobu pokročilou avionikou, autopilotem udržujícím letovou hladinu s přesností 10 m, a jako jeho předchůdce byl schopen přistávat a vzlétat z nezpevněných ranvejí. Letoun si zachoval nezvykle nízkou přistávací rychlost pod 210 km/h, takže pro brzdění na krátkých drahách nebyl třeba obraceč tahu (Jak-40 ho měl na prostředním motoru, ale u většího Jaku-42 by znamenal neefektivní zátěž). Určitou slabostí byla omezená maximální vzletová hmotnost, takže při plném obsazení nebylo možné naplnit palivové nádrže na plnou kapacitu a značně to omezovalo dolet. To zčásti vyřešila modernizace pod označením Jak-42D (\"daľnij\" – dálkový), kde byla díky posílení konstrukce vzletová hmotnost zvýšena; vyráběla se od počátku 80. let, od roku 1988 výhradně, celkem zhruba 120 kusů. Dalšími slabšími stránkami jsou poněkud nižší rychlost i dostup, což však na krátkých letech nepřináší citelná omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První prototyp Jak-42 (imatrikulace CCCP-1974), ještě s šípovitostí křídla jen 11°, zalétal Arsenij Leonidovič Kolosov 7. března 1975 a nesplnil zpočátku všechna očekávání. Druhý a třetí prototyp (CCCP-42303) již měly definitivní šípovitost 23°. Letoun byl zaveden do služby až 22. prosince 1980 na lince Moskva–Krasnodar; od července 1981 rovněž na mezinárodní linky Leningrad–Helsinky a Doněck–, respektive Kyjev–Praha. Nadějné vyhlídky letounu ovlivnila tragická nehoda v červnu 1982, při které vinou chybně navrženého ovládacího systému došlo ke ztrátě kontroly nad vodorovnou ocasní plochou, a následně až do října 1984 bylo všech 38 vyrobených strojů uzemněno. Přestože to byla v historii jediná ztráta způsobená závadou stroje, Jak-42 už nikdy nedosáhl masového rozšíření: vyrobilo se ho méně než 190 ks, násobně méně než předchozích srovnatelných typů, které tak zůstaly v provozu až do přelomu století. Po opětovném uvedení do provozu byl stroj modernizován, byla zavedena i verze pro nákladní dopravu, stejně jako v 90. letech populární salónní VIP verze. Do verze Jak-42(D)-100 byla též kvůli exportu nabízena zahraniční avionika. Byly rozpracovány i další verze, dokonce Jak-242 se dvěma motory pod křídlem (vycházející z dalšího projektu Jak-42M s prodlouženým trupem a novým křídlem), jejímu dokončení ale zabránilo prudké zhoršení ekonomiky po rozpadu SSSR; vzdáleným pokračovatelem je Irkut MS-21. Vyvezlo se pouze 8 kusů do Číny (mj. pro vojenské letectvo) a 4 na Kubu. V červenci 2018 bylo v komerčním provozu 23 strojů Jak-42. Provozovaly je Ižavia (10), KrasAvia (9), Black Sea Airlines (2) a Turuchan (2). Čtyři stroje ukrajinské společnosti DonbassAero byly zničeny v říjnu 2014 během bojů o letiště Doněck. V letech 1994–1996 měla letouny Jak-42 pronajaty česká společnost Škoda Air pro charterové lety z letiště Brno-Tuřany.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie.", "content": "V letech 1982–2011 došlo k osmi vážným haváriím Jaku-42 s celkem 570 ztrátami na životech.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Jak-42D (rozměrově se nelišil od původní verze)", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakovlev Jak-42 je sovětský třímotorový proudový dopravní letoun pro zhruba 100 cestujících na krátké tratě z konce 70. let. Vychází z typu Jak-40, oproti kterému je větší a má šípovitá křídla (23°). Byl to první sovětský stroj s moderními dvouproudovými motory, zamýšlený jako náhrada za zastarávající letouny první generace Tupolev Tu-134, respektive turbovrtulové Antonov An-24 a Iljušin Il-18. Označení v kódu NATO je Clobber.", "tgt_summary": "The Yakovlev Yak-42 (; NATO reporting name: \"Clobber\") is a 100/120-seat three-engined mid-range passenger jet. It was the first airliner produced in the Soviet Union to be powered by modern high-bypass turbofan engines.", "id": 2021004} {"src_title": "Senusret III.", "tgt_title": "Senusret III", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Za jeho vlády panoval v Egyptě klid a mír, dokončil správní reformu, zděděnou strukturu správních oblastí nomů změnil, zemi rozdělil na tři oblasti Dolní Egypt, Horní Egypt a jižní část ležící za Elefantinou (dnešní Asuán) až po severní Nubii. Vládu nad těmito oblastní měl koncil jmenovaný faraónem, převážně sestávající z vezírů, odpovědných za jednotlivé správní úřady. Tím se mu podařilo potlačit neustále vzrůstající vliv nomarchů a bohatnoucí vrstvy úředníků , kteří projevovali neustálou snahu oslabit centrální vládu, přivlastnit si větší podíl na moci a bohatství země. V šestém roce vlády zahájil úpravu prvního kataraktu na Nilu (asi 3 km jižně od Asuánu), aby uvolni cestu kanálem na Nilu do Nubie . V osmém roce vlády ovládl Nubii s požitím hrubé vojenské síly a získal dobytím rozsáhlých území a obrovskou kořistí ve zlatě a otrocích. Vytyčil nové hranice říše asi 32 km jižně od prvního kataraktu nechal na výšinách u Nilu postavit pevnost Semna a další jižněji u Kummah Senusret dokončoval projekt zúrodnění oblasti kolem Fajúmské oázy, stavbu zavlažovacích kanálů, které pak byly správci krajů udržovány. Faraon také zavedl regulaci pěstování zemědělských plodin a informace byly předávány vezírovi, správci centrálních zásob a přerozdělování chrámům a paláci faraona.", "section_level": 1}, {"title": "Pyramida a chrámy.", "content": "Se slávou Senusreta III. ostře kontrastují nepatrné zbytky jeho pyramidy původně vysoké asi 60 m. Prvotně byla prozkoumána Morganem v roce 1894. Dal si ji postavit na starém pohřebišti u Dahšúru, poměrně daleko od sídelního města a zvolil její rozměry, které byly obvyklé u pyramid králů Střední říše. Podle nejnovějších archeologických zkoumání si nechal Senusret III. postavit zádušní chrám v Abydosu. Chrám sestával z podzemní hrobky a zádušního komplexu, kde se jeho kult, zároveň se zvětšujícím se významem uctívání boha Osirise, se po jeho smrti, udržoval po další dvě století. Nicméně existují pochybnosti, zda zde byl skutečně pohřben. Nicméně hrobka sloužila k pohřbívání členů jeho rodiny. Další stavby připisované Senvusretovi jsou, chrám zasvěcený bohu Amonovi v Karnaku a v Thebách chrám věnovaný sokolímu bohu Montu, který renovoval a podstatně rozšířil. Zvětšil počet pevností v Nubii kolem jižní hranice říše, aby reguloval imigraci, chránil obchodní cesty po Nilu a dovoz surovin z místních zdrojů. V Bubastis obnovil tamní chrám kočičí bohyně Bastet", "section_level": 1}, {"title": "Artefakty.", "content": "Již při výzkumu paramidy Sensusreta II. byl náhodně objeven poklad šperků a osobních potřeb princezny Sithathoryunet sestry Senvusreta III. zejména obdivuhodné šperky. Mezi nálezy byly i šperky se jménem Senusreta III., patrně dar od bratra.
Pozdější výzkumy hrobky Senusreta III. v Abydosu odhalili další šachtový hrob připisovaný princezně Mereret, kde se rovněž nacházely šperky se jménem Senusreta III. a Amenmheta III.. Šperky vkládané polodrahokamy, zlaté ornamentální plakety, dřevěné skříňky s uměleckými intarziemi dokládají vysokou úroveň řemeslné práce. Do značné míry s tím korespondují nástěnné reliéfy v hrobkách vysokých úředníků již v předchozích dynastiích, například vezíra Mereruka ze 6. dynastiez 6. dynastie, tedy téměř před půl tisíciletím. Kultura starověkého Egypta si tedy právem zaslouží obdiv následníků.", "section_level": 1}, {"title": "Artefakty.", "content": "Válečné úspěchy, skutečné i domnělé, odnesl čas; zachovaly se však umělecké výtvory z jeho doby. Šperky jeho dcer jsou pouze jedním z dokladů mistrovství tehdejších umělců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senusret III. (též Senvosret III.), byl pátým významným panovníkem 12. dynastie ve střední říši. Vládl v letech ~1872 - 1839 př. n. l.)", "tgt_summary": "Khakaure Senusret III (also written as Senwosret III or the hellenised form, Sesostris III) was a pharaoh of Egypt. He ruled from 1878 BC to 1839 BC during a time of great power and prosperity, and was the fifth king of the Twelfth Dynasty of the Middle Kingdom. He was a great pharaoh of the Twelfth Dynasty and is considered to be, perhaps, the most powerful Egyptian ruler of the dynasty. Consequently, he is regarded as one of the sources for the legend about Sesostris. His military campaigns gave rise to an era of peace and economic prosperity that reduced the power of regional rulers and led to a revival in craftwork, trade, and urban development. Senusret III was among the few Egyptian kings who were deified and honored with a cult during their own lifetime.", "id": 505078} {"src_title": "Roman Turek", "tgt_title": "Roman Turek", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Hokeji se věnoval od dětství a už od 7 let chytal za mládežnické kluby ve Strakonicích. V roce 1986 přešel do juniorského týmu TJ Motor České Budějovice, kde zůstal do roku 1988. Během vojenské prezenční služby hrál za VTJ Písek. Roku 1988 vyhrál s českým týmem do 18 let mistrovství Evropy. Do NHL byl vybrán při draftu v roce 1990 týmem Minnesota North Stars. Chytal však za extraligové HC České Budějovice až do roku 1995 (jen na jednu sezonu tým spadl do 1. ČNHL). V roce 1994 získal Zlatou hokejku pro nejlepšího českého hokejistu roku. V sezóně 1995-96 chytal za tým norimberských tygrů, EHC Norimberk. V letech 1993-1996 se účastnil hokejových mistrovství, v roce 1996 pomohl týmu získat zlatou medaili na mistrovství světa ve Vídni. Roku 1994 se účastnil také olympiády v norském Lillehammeru a roku 1996 Světového poháru, kde český tým skončil až osmý. Díky těmto úspěchům se dostal do NHL, do týmu Dallas Stars na tři sezóny, ale jen jako náhradník za Eda Belfoura (v sezóně 1997-98 krátce chytal za tým IHL Michigan K-Wings). Jako náhradník v Dallasu Stars vyhrál i Stanley Cup v roce 1999. Za tuto sezónu získali Roman Turek a Ed Belfour cenu William M. Jennings Trophy. Po zisku Stanley Cupu byl prodán do St. Louis Blues, kde chytal jako brankářská jednička. Zde chytal dvě sezóny (1999-2000 a 2000-2001), v první získal opět Jennings Trophy. Poté odešel do Calgary Flames, které pomohl dostat se do finále play-off NHL s Tampou Bay Lightning (prohráli až v sedmém zápase). Ve Flames zůstal až do výluky v sezóně 2004-2005, v níž hrál za HC České Budějovice. V Českých Budějovicích po této sezóně zůstal. Svůj odchod z NHL ohlásil 9. srpna 2005. V roce 2010 oznámil konec kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Roman Turek používá jako hlavní motiv na svých maskách maskota hudební skupiny Iron Maiden, Eddieho. Odtud pochází i jeho hojně používaná přezdívka \"Eda\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Roman Turek (* 21. května 1970 Strakonice) je bývalý hokejový brankář. Naposledy hrál za HC České Budějovice v extralize. Předtím hrál 9 let v NHL v týmech Dallas Stars, St. Louis Blues, a Calgary Flames. Roku 1996 se stal mistrem světa na mistrovství světa ve Vídni, s Dallasem Stars vyhrál Stanley Cup v roce 1999 a obdržel William M. Jennings Trophy v letech 1999 a 2000. Věnoval se trénování, působil jako asistent trenéra a trenér brankářů u týmu ČEZ Motor České Budějovice. Později začal pracovat ve funkci prezidenta klubu ČEZ Motor České Budějovice.", "tgt_summary": "Roman Turek (born May 21, 1970) is a Czech former professional ice hockey goaltender who played for the Dallas Stars, St. Louis Blues and Calgary Flames in a nine-year National Hockey League (NHL) career. He last played in the Czech Extraliga for HC České Budějovice.", "id": 35722} {"src_title": "Nicolas Flamel", "tgt_title": "Nicolas Flamel", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Flamel je označován za autora alchymistické knihy \"Kniha hieroglyfických obrazů\", která byla vydána v Paříži roku 1612 pod názvem \"Livre des figures hiéroglypiques\" a v Londýně roku 1624 pod názvem \"Exposition of the Hieroglyphicall Figures\".", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "Během jeho poklidného života se mu jedné noci ve snu zjevil anděl a ukázal mu knihu s podivnými hieroglyfy na každé sedmé stránce. „Flamele,“ řekl mu anděl, „dobře si tuto knihu prohlédni; ničemu z ní neporozumíš, vůbec ničemu, ty ani mnozí další, ale nadejde den, kdy tam uvidíš, co nikdo jiný.“ Když Flamel vztáhl po knize ruku, anděl zmizel ve zlatém oblaku. O mnoho let později se mu dostala do rukou velmi veliká zlacená kniha s podivnými znaky, vyrytými do listů z tenké kůry. Desky byly z umně opracované mědi, s podivnými literami a číslicemi. Flamel v ní rozpoznal knihu, kterou kdysi spatřil v onom podivném snu. Na prvních stránkách se v ní zlatým písmem pravilo, že ji sepsal „Žid Abraham, kněz, levita, astrolog a filosof pro národ židovský, jenž byl z Božího dopuštění rozprášen mezi Galy, pozdrav“. Flamel podivnou knihu okamžitě koupil za dva floriny. Měla jednadvacet stran. Na každé sedmé straně byly jen obrazce. Texty byly pro Flamela nesrozumitelné, neboť nebyly psány latinkou. Flamel soudil, že autor knihy odhalil Židům umění trasmutace kovů, aby byli s to platit daně Římanům. Dohadoval se rovněž, že kniha podává návod na Velké dílo. Po 21 letech marných pokusů si náhle uvědomil, že nejvhodnějším vykladačem této knihy by byl Žid. A jak najít vhodnějšího než tím, že se připojí ke zbožným poutníkům, kteří se každoročně vydávají do kostela Saint-Jacques-la-Boucherie na cestu do Compostely ve Španělsku. Na cestu se vydal roku 1378. Po vykonání pobožnosti v chrámu svatého Jakuba v Compostele navštívil se svou pečlivě opatrovanou knihou celou řadu tamních synagog, ale bezvýsledně. Avšak jeho štěstí (nebo osud) se obrátilo na zpáteční cestě. V Leónu se seznámil s boloňským obchodníkem, který ho poslal za svým přítelem zvaným Maitre Cynches, židovským konvertitou. Ten v knize rozpoznal dávno postrádaný spis \"Eš mezaref\" rabi Abrahama, text, který kabalisté pokládali za navždy ztracený. Oba noví přátelé odcestovali do Paříže, aby tam originální dokument rozluštili. Na této cestě však mistr zemřel. Flamelovi tedy trvalo další tři roky, než se mu podařilo dovést své experimenty ke zdárnému konci. Když pak došlo na předposlední stadium se substancí ve skleněné nádobce v peci, s tlukoucím srdcem a zatajeným dechem pozoroval měnící se barvy. Objevovaly se ve správném pořadí jak to bylo popsáno ve spisu: od šedé k černé, od černé k bílé. Bílá se zjevila jako kulatá zář okolo okraje černé atd. a pak všechno zbělelo. Dosáhl stadia bílého elixíru. S pomocí své ženy Perenelly zaznamenal, že okolo poledního v pondělí 17. 1. 1383 dosáhli transmutace přidáním bílé substance do půl libry roztaveného olova a tyglíku. Výsledným produktem bylo ryzí zlato, čistší než zlato z dolů. Po tomto úspěchu vrátil Flamel zbytek bílého elixíru zpět do nádoby a pokračoval v zahřívání. Znovu se jedna po druhé objevovaly správné barvy a 25. 4 dovršil své dílo a pomocí rudého kamene proměnil rtuť ve stejné množství ryzího zlata. Se získaným zlatem se stal Flamel nejbohatším mužem v Paříži, avšak jeho pohádkové bohatství zůstalo velkým tajemstvím. Ve své poslední vůli Flamel odkázal peníze na založení čtrnácti špitálů, výstavbu tří kaplí a obdarování sedmi kostelů. Odkud tohle nesmírné bohatství pocházelo? Tvrdívalo se, že z alchymického zlata. Tvrdí se, že Perennelle zemřela roku 1397 nebo 1404 a byla pohřbena na Hřbitově neviňátek. Flamel žil do roku 1418. Jistý Paul Lucas však ve svém díle Voyage au Levant píše, že se s manželi Flamelovými setkal v roce 1705 a později v roce 1761 se účastnili představení v pařížské Opeře. Flamel je také zmiňován jako žijící postava v knize Harry Potter a kámen mudrců, která se odehrává na konci 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicolas Flamel (mezi 1330–1340, Paříž – 1417/1418) byl francouzský písař, notář, obchodník s rukopisy a alchymista. Svou kariéru zahájil jako veřejný písař a notář v Paříži nejprve v blízkosti Hřbitova Neviňátek a později naproti kostelu Saint-Jacques-la-Boucherie, v ulici, které se pak začalo říkat Rue des Ecrivains. Otevřel si dílnu poblíž domu zvaného \"A la Signe de la Fleur de Lys\" („Dům u Lilie“), kde kopíroval rukopisy a knihy.", "tgt_summary": "Nicolas Flamel (; 1330 – 22 March 1418) was a French scribe and manuscript-seller. After his death, Flamel developed a reputation as an alchemist believed to have discovered the philosopher's stone and to have thereby achieved immortality. These legendary accounts first appeared in the 17th century. According to texts ascribed to Flamel almost 200 years after his death, he had learned alchemical secrets from a Jewish \"converso\" on the road to Santiago de Compostela. He has since appeared as a legendary alchemist in various fictional works.", "id": 710997} {"src_title": "Filip I. Francouzský", "tgt_title": "Philip I of France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn francouzského krále Jindřicha I. a jeho manželky Anny Kyjevské, dcery kyjevského knížete Jaroslava I. Moudrého. V kapetovském rodě nezvyklé jméno Filip, které při křtu dostal, bývá spojováno s byzantským vlivem na kyjevském dvoře, případně s úctou, které se apoštol Filip v Kyjevě těšil. Ještě za života svého otce byl v sedmi letech korunován spolukrálem v Remeši. Když jeho otec 4. srpna 1060 zemřel, stal se Filip bez komplikací jeho nástupcem. Vzhledem k věku mu byl za poručníka určen jeho strýc flanderský hrabě Balduin V. Významnou roli hrála také královna vdova, která o svůj vliv přišla brzkým sňatkem s hrabětem Rudolfem z Valois. Když Filip v roce 1067 dosáhl patnácti let, převzal ve Francii vládu. Po smrti flanderského hraběte (a svého bratrance) Balduina VI. zasáhl do otázky nástupnictví, ale po prohře v bitvě u Casselu, ve které padl Filipem podporovaný Arnulf III. Flanderský, byl nucen ustoupit a uznat vládcem Flander Roberta I. Nové spojenectví zpečetil králův sňatek s Robertovou nevlastní dcerou Bertou. V dalších letech se Filipovi podařilo získat Vexin. Hlavním cílem jeho politiky se však stala snaha o rozdělení Anglie a Normandie. Proto podporoval vzpouru Roberta II. Normanského proti jeho otci Vilému Dobyvateli. To se splnilo v roce 1087, když Robert po smrti Viléma Dobyvatele získal Normandii a druhý syn Vilém Rufus Anglii. Když se však Robert rozhodl vydat na první křížovou výpravu zastavil Normandii svému bratru Vilémovi, aby získal peníze na vyzbrojení vojska. Anglie a Normandie tak byly opět sjednoceny v jedněch rukou. Roku 1092 Filip zapudil svou manželku Bertu. Důvodem podle soudobého kronikáře Viléma z Malmesbury bylo prý také to, že zapuzená královna byla příliš tlustá. Její nástupkyní se měla stát Bertrada z Montfortu, která ale byla již provdaná za Fulka z Anjou. Filip ji tedy nejprve unesl a poté se s ní oženil. Z tohoto důvodu byl na synodě v Autunu Filip exkomunikován. O rok později na koncilu v Clermontu, který vyhlásil křížovou výpravu, potvrdil exkomunikaci i papež Urban II. O dva roky později se král zdánlivě \"cizoložství zřekl\" a získal papežské odpuštění. Exkomunikován byl znovu roku 1099 a roku 1104 či 1105 složil společně s Bertradou v Paříži další planou přísahu, že se od sebe odloučí. Král zemřel sužován tloušťkou v létě 1108 v Melunu a byl na své přání pohřben mimo tradiční kapetovské pohřebiště v klášteře Saint-Benoît-sur-Loire.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip I. Francouzský (1052 — 29./30. července 1108 Melun) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, nejstarší syn Jindřicha I. a Anny Kyjevské, vládl 1060-1108.", "tgt_summary": "Philip I (c.1052 – 29 July 1108), called the Amorous, was King of the Franks from 1060 to 1108. His reign, like that of most of the early Capetians, was extraordinarily long for the time. The monarchy began a modest recovery from the low it reached in the reign of his father and he added to the royal demesne the Vexin and Bourges.", "id": 1508325} {"src_title": "Robert II. Francouzský", "tgt_title": "Robert II of France", "src_document": [{"title": "Počátky vlády.", "content": "Robert byl jediným synem královského páru a na matčino naléhání začal jako chlapec navštěvovat katedrální školu v Remeši, kde vyučoval Gerbert z Aurillaku. Robertův otec a zároveň zakladatel kapetovské dynastie Hugo Kapet hned po svém nástupu na trůn roku 987 začal usilovat o Robertovu korunovaci. Jako důvod uvedl plánovanou invazi proti maurské armádě, která útočila na jeho spojence, hraběte barcelonského. Tudíž Francie potřebuje dva panovníky, pro případ, že by se Hugo už z výpravy nevrátil. Podle francouzského mnicha a kronikáře Glaubera však pouze starý Hugo potřeboval schopnou oporu, která mu pomůže zvládnout zpupnou šlechtu. Nakonec dosáhl svého a Robert byl již koncem roku 987 v Orléansu korunován francouzským králem. Část svých vladařských povinností převzal už roku 990, ale samostatně vládl až od roku 996, kdy jeho otec zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Zapuzené manželky.", "content": "Hugo Kapet plánoval pro svého syna vznešenou nevěstu z Byzance, ale nakonec vzal \"zavděk\" Rozalou, bohatou vdovou po flanderském hraběti. Svatba se konala v Melunu roku 988 a nevěsta byla téměř dvakrát tak stará než ženich a také zřejmě již neplodná, což byl asi důvod jejího zapuzení o tři roky později. Na jaře roku 996 se mladík znovu oženil. Vyvolenou se stala Berta, čerstvá vdova po Odovi z Blois. Byla Robertova sestřenice a byli tedy příbuzní v nižším, než v sedmém stupni příbuzenství a mimo to byl Robert kmotrem jednoho z Bertiných synů. Manželům se narodil potomek, který údajně měl \"husí krk a husí hlavu\" a záhy, roku 999, zemřel. Papež Řehoř V. sňatek nemohl uznat, a proto Roberta exkomunikoval. Robert se nejdříve snažil vzdorovat, ale nakonec jej nový papež Silvestr II. přesvědčil a bezdětnémanželství roku 1000 anuloval. Robert se potřetí oženil roku 1004. Mladá královna Konstancie, dcera Viléma Provensálského králi dala vytoužené potomky, ale musela se vyrovnávat s tím, že manžel ve skutečnosti styky s Bertou nikdy nepřerušil. Rivalita mezi oběma ženami zasahovala na královský dvůr. Obětí se stal Hugo z Beauvais, kterého nechala Konstancie s pomocí Fulka Nerry přímo před očima krále zavraždit. Ještě roku 1008 či 1010 byla Berta Burgundská v Robertově doprovodu při cestě do Říma. Král chtěl žádat o papežský dispens, aby se mohl k Bertě vrátit. Mise byla neúspěšná a král se vrátil k vroucně se modlící Konstancii. Konstancie dala králi čtyři syny a Robert věren politice svého otce nechal nejstaršího Huga roku 1017 korunovat spolukrálem. Po Hugově nečekané smrti roku 1025 nastoupil na jeho místo mladší syn Jindřich, původně určený pro burgundské vévodství. Roku 1027 byl korunován spolukrálem a korunovace pošramotila již tak napjaté vztahy mezi jeho rodiči. Konstancie preferovala volbu mladšího Roberta, ale králův nápad byl podpořen Odem z Blois a Vilémem Akvitánským. Soudobý kronikář popisuje královnu jako \"svárlivou, slávychtivou a zlatem posedlou\" ženu. Roku 1030 popíchla své syny ke vzpouře proti otci, kdy Jindřich a Robert obsadili důležitá místa ve Francii a v Burgundsku. Dočasný smír skončil královou smrtí a vzplanula občanská válka o královský trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert II. Francouzský zv. \"Pobožný\" (francouzsky \" Robert II le Pieux\", 970–974, Orléans – 20. července 1031, Melun) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn Huga Kapeta a Adély, dcery akvitánského vévody Viléma zv. \"Koudelová hlava\".", "tgt_summary": "Robert II (27 March 972 – 20 July 1031), called the Pious () or the Wise (), was King of the Franks from 996 to 1031, the second from the House of Capet. He was born in Orléans to Hugh Capet and Adelaide of Aquitaine. Robert distinguished himself with an extraordinarily long reign for the time. His 35-year-long reign was marked by his attempts to expand the royal domain by any means, especially by his long struggle to gain the Duchy of Burgundy. His policies earned him many enemies, including three of his sons. He was also known for his difficult marriages: he married three times, annulling two of these and attempting to annul the third, prevented only by the Pope's refusal to accept a third annulment.", "id": 35681} {"src_title": "24. horská divize SS „Karstjäger“", "tgt_title": "24th Waffen Mountain Division of the SS Karstjäger", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Původně se jednalo o 50člennou jednotku SS určenou k boji v horách, která vznikla v červnu 1942. V srpnu 1942 obdržela jednotka název SS-Karstwehr Kompanie. O tři měsíce později je jednotka rozšířena na velikost praporu o 480 mužích pod názvem SS-Karstwehr Bataillon. Od května do září 1943 byl prováděn výcvik praporu v korutanském Arnoldsteinu.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Z výcviku byla jednotka urychleně poslána do Tarvisia, kde se zúčastnila odzbrojení italské posádky. Při této akci utrpěla jednotka u Ugovizza první ztráty. Od října 1943 do června 1944 byl prapor umístěn ve městě Gradisca d'Isonzo a zapojil se do protipartyzánských akcí v okolí Terstu, Udine, Gorizie, na Istrijském poloostrově a v Piedicolle. V červnu 1944 bylo poblíž Cividale del Friuli italskými partyzány umučeno 15 vojáků. Dne 18. července 1944 vydal Heinrich Himmler rozkaz k rozšíření SS-Karstwehr Bataillon na divizi. Tím vznikla 1. srpna 1944 24. Waffen-Gebirgs (Karstjäger) Division der SS. Himmler požadoval pro divizi 6 600 mužů rozdělených do 2 pluků (Waffen-Gebirgsjäger Regiment der SS 59 a 60), přičemž síla jednotky byla pouze 874 mužů. Proto byla 5. prosince 1944 divize opět redukována na Waffen-Gebirgs Brigade der SS (Karstjäger) se sílou 3000 mužů. V lednu 1945 bojovala jednotka proti partyzánům a Britům v Julských Alpách. 10. února 1945 byla jednotka opět prohlášena za divizi – 24. Waffen-Gebirgs Division der SS „Karstjäger“. V březnu 1945 následovaly další protipartyzánské akce na Istrijském poloostrově. Zbytky divize byly v dubnu 1945 včleněny do bojové skupiny (\"Kampfgruppe\") Harmel. Její součástí byly i zbytky 7. SS-Freiwilligen-Gebirgs Division „Prinz Eugen“) ustupující z Jugoslávie. Kampfgruppe ustoupila přes Slovinsko do Arnoldsteinu v Rakousku. Dne 8. května 1945 se Kampfgruppe vzdala britské 6. obrněné divizi.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné zločiny.", "content": "Dne 2. května 1945 zavraždili příslušníci divize 51 obyvatel Avasinis, jako reakci na útoky partyzánů.", "section_level": 1}], "src_summary": "24. Waffen-Gebirgs Division der SS „Karstjäger“ byla německá horská divize Waffen-SS za druhé světové války. Vznikla 1. srpna 1944 rozšířením z SS-Karstwehr-Bataillonu. Mužstvo tvořili Rakušané, Maďaři, Slovinci, Italové, Španělé, Ukrajinci, Jugoslávci, říšští Němci a \"Volksdeutsche\" (Němci žijící mimo území Říše) z Banátu a Rumunska.", "tgt_summary": "The 24th \"Waffen\" Mountain Division of the SS \"Karstjäger\" was a German mountain infantry division of the \"Waffen\"-SS, the armed wing of the German Nazi Party that served alongside, but was never formally part of, the Wehrmacht during World War II. Named \"Karstjäger\" (\"Karst Hunter\"), it was one of the 38 divisions fielded by the \"Waffen\"-SS. Formed on 18 July 1944 from the SS Volunteer \"Karstwehr\" Battalion, its nominal strength was never more than theoretical and the division was soon reduced to the \"Waffen\" Mountain (\"Karstjäger\") Brigade of the SS. Throughout its existence as a battalion, division and brigade, it was primarily involved in fighting partisans in the Karst Plateau on the frontiers of Yugoslavia, Italy, and Austria; the mountainous terrain required specialised mountain troops and equipment. Founded in 1942 as a company, the unit consisted mainly of \"Volksdeutsche\" (ethnic Germans/Austrians) from Yugoslavia and the South Tyrol province of Italy. Although focused on anti-partisan operations, it also saw action in the wake of the Italian surrender when it moved to disarm Italian troops in Tarvisio and protect ethnic German communities in Italy. In addition, at the end of the war it successfully fought to keep passes into Austria open, allowing German units to escape the Balkans and surrender to British forces. The remnants of the unit became some of the last Germans to lay down their arms when they surrendered to the British 6th Armoured Division on 9 May 1945. A joint Italian-German study implicated the division in 23 separate war crimes involving the killing of a total of 277 people between the Italian surrender and the end of the war.", "id": 357837} {"src_title": "Bitva u kunduraských olivových hájů", "tgt_title": "Battle of the Olive Grove of Kountouras", "src_document": [{"title": "Pozadí bitvy.", "content": "Dne 13. dubna 1204 vojska čtvrté křížové výpravy dobyla Konstantinopol, hlavní město Byzantské říše. Vůdce výpravy Bonifác z Montferratu, který byl vyšachován z možnosti stát se novým latinským císařem, dobyl Soluň a založil si zde svůj vlastní křižácký stát Soluňské království. Vilém ze Champlitte Bonifáce následoval a v dobytí Soluně mu pomohl. Poté pokračoval dále na jih, až dorazil do Morey. Zde se spojil s Geoffreyem z Villehardouinu, který se plavil do Messenie na své cestě z Palestiny. Francouzští rytíři společně táhli za dobytím Peloponésu, známého nyní spíše jako Morea. Nejprve dobyli Messenii, kterou držel Jan Kantakouzenos. Vilém a Geoffrey poté obsadili všechna důležitá města na západním Peloponésu bez většího odporu. Řekové z Arkádie, Lakónie a Argolidy, které vedl Michael Komnenos Dukas, který byl toho času guvernérem \"Peloponésského thematu\", a Michael Kantakouzenos, syn zesnulého Jana Kantakouzena, se pokusili křižákům postavit na odpor a jejich postup u kunduraských olivových hájů zastavit.", "section_level": 1}, {"title": "Popis bitvy.", "content": "Podle \"Morejské kroniky\" bylo Latinů (tj. franských křižáků) sedm set, zatímco „Byzantinců“ (Římanů, resp. byzantských Řeků i řeckých Slovanů) čtyři tisíce, jezdců i pěších řadových vojáků. Geoffrey z Villehardouinu, strýc křižáka Geoffreye, společníka Viléma ze Champlitte, ve své \"Kronice\" uvádí, že Michaelovo vojsko čítalo pět tisíc mužů, zatímco křižáků mělo být desetkrát méně. V každém případě, navzdory citelné početní nevýhodě francouzští rytíři bitvu vyhráli. Odpor Řeků byl zcela ochromen a vzápětí začala do křižáckých rukou padat jedna byzantská pevnost za druhou. Toho času Michael Komnenos Dukas, pokud byl bitvy přítomen, se poté stáhl do Epiru a založil zde Epirský despotát. Přesná poloha kunduraských olivových hájů je neznámá. Křižák a kronikář Geoffrey z Villehardouinu se zmiňuje, že místo bitvy bylo vzdáleno jeden den od pevnosti Modon (Methoni).", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Bitva u kunduraských olivových hájů byla rozhodující pro dobytí Peloponésského poloostrova křižáky. Po tomto vítězství pro křižáky v Morei už nic nepředstavovalo vážnou hrozbu. Vítězové byli v Andravii přijati lidem i církví. Poslední ohniska odporu představovala obrana pevností v Nauplionu a Akrokorintu, které měl nyní pod kontrolou nezávislý zdejší despota Leo Sgouros. Vilém ze Champlitte poté vybudoval svůj křižácký stát Achajské knížectví, který s výjimkou benátských měst na pobřeží zabíral většinu Peloponésu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u kunduraských olivových hájů (nebo také u kunduroských olivových hájů) se odehrála v Messenii na Peloponésu na jaře roku 1205 mezi francouzskými křižáky a místními řeckými vládci. Skončila drtivým vítězstvím francouzských rytířů a zlomením řeckého odporu. Poté co účastníci čtvrté křížové výpravy 13. dubna 1204 dobyli Konstantinopolis a rozvrátili tak na čas Byzantskou říši, jejíž císařský dvůr odplul do Nikáje, se skupina pěti až sedmi set křižáků (z toho někteří rytíři) se pod velením účastníků výpravy Viléma ze Champlitte a Geoffreye z Villehardouinu střetla s vojskem pěti tisíc peloponéských Řeků a Melingů (řeckých Slovanů), které vedl jistý Michael, ten bývá někdy identifikován jako Michael Komnenos Dukas, synovec byzantského císaře a budoucí zakladatel Epirského despotátu. Tato bitva rozhodla o osudu zbytku Peloponésu, který tak padl do křižáckých rukou a stal následně základem nového křižáckého státu Achajské knížectví.", "tgt_summary": "The Battle of the Olive Grove of Kountouras took place in the summer of 1205, in Messenia in the Morea peninsula, between the Frankish Crusaders and the local Byzantine Greeks, resulting in a victory of the Franks and the collapse of the local resistance. In 1204, Constantinople, the capital city of the Byzantine Empire was taken by the Crusaders of the Fourth Crusade and the Republic of Venice. This led to the collapse of the Byzantine Empire and the establishment of the Latin Empire and other Crusader states in Greece. Meanwhile, a Crusader force of between 500 and 700 knights and infantry under the command of William of Champlitte and Geoffrey I of Villehardouin advanced into the Morea to deal with Byzantine resistance. In the olive grove of Kountouras in Messenia, they confronted an army of around 4,000–5,000 local Greeks and Slavs under the command of a certain Michael, sometimes identified with Michael I Komnenos Doukas, the founder of the Despotate of Epirus. In the ensuing battle, the Crusaders emerged victorious, forcing the Byzantines to retreat and crushing resistance in the Morea. This battle paved the way for the foundation of the Principality of Achaea.", "id": 1963675} {"src_title": "Klášter Nea Moni", "tgt_title": "Nea Moni of Chios", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Do dnešní doby se dochoval hlavní kostel (katholikon) zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, dva menší kostely (kostel sv. Kříže a kostel Aghia Panteleimona), obydlí mnichů (kelia), trapeza – jídelna mnichů a podzemní cisterna pro shromažďování dešťové vody. Klášter je obehnán hradbami a střežen obrannou věží. Architektura hlavního kostela je oktagonálního typu, který se dnes nalézá pouze na ostrovech Chios a Kypr. Nejcennější součástí kláštera jsou původní mozaiky. Hlavními tématy mozaikových obrazů je Spasitel (Pankrator), obrazy ze života Ježíše Krista a archandělé Michael a Gabriel. Na zlatém pozadí vystupují postavy neobyčejně plasticky. Pozoruhodná je jednota dramatického výrazu a obvyklé byzantské jednoduchosti kresby. Představují dokonalou ukázku středního období byzantského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Byzantský klášter Nea Moni byl vybudován v 11. století byzantským císařem Konstantinem IX. Monomachem. Konstantin (1000? – 1055) žil nějakou dobu ve vyhnanství na ostrově Lesbos. Podle legendy jej ve vyhnanství navštívili tři mniši, kteří přinesli zázračnou ikonu s obrazem Panny Marie a předpověděli mu, že jeho vyhnanství je jen dočasné a že se stane byzantským císařem. Konstantin (tehdy ještě pouze Monomachos) slíbil, že pokud se tak stane, postaví klášter na místě, kde byla ikona nalezena. Jakmile se stal císařem (1042) slib splnil. Nejen to. Klášteru poskytl značný majetek a příjmy, takže se stal nejvýznamnějším a nejbohatším klášterem v Egejském moři. Stavba trvala 12 let a císař zemřel před jejím dokončením. Nicméně sláva a moc kláštera přetrvala až do roku 1822, kdy byl vypleněn Turky. Zkázu dokonalo zemětřesení v roce 1881. Klášter byl v roce 1990 společně s kláštery Dafnion (u Athén) a Hossios Loukas (u Delf) zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nea moni () je byzantský klášter na ostrově Chios v Egejském moři. V roce 1990 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. V roce 2011 měl 2 stálé obyvatele. Náleží ke komunitě Karyes v obecní jednotce Omiroupoli.", "tgt_summary": "Nea Moni (, lit. \"New Monastery\") is an 11th-century monastery on the island of Chios that has been recognized as a UNESCO World Heritage Site. It is located on the Provateio Oros Mt. in the island's interior, about 15 km from Chios town. It is well known for its mosaics, which, together with those at Daphni and Hosios Loukas, are among the finest examples of \"Macedonian Renaissance\" art in Greece.", "id": 2225614} {"src_title": "OGame", "tgt_title": "OGame", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Hráč se může bezplatně zaregistrovat pod jménem a heslem. Každý herní vesmír je rozdělen na galaxie, ty jsou rozděleny na hvězdné systémy a ty se dále dělí do nejmenších oblastí – samotných planet. Každý systém má 15 pozic pro možné planety. Pozice hráče v tomto světě se pak označuje číselně, např. 1:111:11 – takový hráč je v první galaxii, 111. systému a na 11. planetě. Na počátku hry je hráč postaven do role budovatele své první planety o určité velikosti, jež má určitou pozici ve vesmíru. Musí se postarat o vybudování zařízení, zásobujících jeho planetu materiálem, jako doly a elektrárny. Hlavní tři materiály jsou kovy, krystaly a deuterium. Pak může hráč přistoupit k budování jeho továren a může začít vyvíjet technologie. Hráč se pak dostává do stádia, kdy je hlavní náplní hry interakce s jinými hráči a vylepšování úrovně vyspělosti všeho na planetě. Hráči mohou zakládat aliance, mohou vyhlašovat války, bojovat mezi sebou, obchodovat, či se navzájem vykořisťovat. Víceméně je snahou hráče dostat se na vyšší pozice ve statistikách. Ve hře mohou hráči také podnikat expedice do neprobádaného prostoru nebo po velkých bitvách mohou také vzniknout k planetám měsíce. Hru lze hrát spoustou různých strategií.", "section_level": 1}, {"title": "Temná hmota.", "content": "Pokud hráč chce, může si za reálné Peníze prostřednictvím např. SMS nebo PayPalu pořídit tzv. Temnou hmotu (hráč ji může získat i na expedicích). Ve hře je popisována jako tajemná vysokoenergetická vesmírná substance, jež má vysokou cenou. Hráč může Temnou hmotu prodat a tím si pořídit do hry dočasná vylepšení (např. při vylepšení \"geolog\" je na hráčovu planetu najmut geolog, jenž svými schopnostmi zvýší produkci všech dolů). Díky Temné hmotě může také hráč zvýšit krátkodobě svou produkci dolů nebo získat suroviny.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam českých vesmírů.", "content": "V minulosti hry proběhlo několik slučování vesmírů. K datu 4. listopadu 2016 je v provozu devět vesmírů: Již nefunkční vesmíry:", "section_level": 1}], "src_summary": "OGame (nebo také Ogame) je browserová MMO textová počítačová hra z prostředí budoucnosti. V současnosti v české verzi existuje 16 serverů (ve hře nazývaných vesmíry). Hra byla dokončena roku 2000 a GameForge hru vydalo o dva roky později – 3. října 2002. Hra je z většiny bezplatná a dostupná v mnoha jazykových verzích. V současnosti má několik desítek milionů hráčů po celém světě.", "tgt_summary": "OGame is a browser-based, money-management and space-war themed massively multiplayer online browser game with over two million accounts. OGame was created in 2002 and is produced and maintained by Gameforge. OGame is available in multiple languages, and different nationalities have their own communities. The game does not differ between the nationality communities except in rare cases. Players are generally informed of news, rule changes, or new versions through the official forums. As of January 19, 2011, OGame.org has a total of 52 universes, including ten universes using the new redesign. More are being added periodically. The Ogame prOgame universe (Universe 35) has been discontinued as an exclusive for paying members, so anyone may now sign up for it.", "id": 1386457} {"src_title": "Gabriela Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "Gabriela von Habsburg", "src_document": [{"title": "Vzdělání, osobní vývoj a politická činnost.", "content": "Po maturitě roku 1976 v Tutzingu (Bavorsko) studovala v letech 1976 – 1978 filosofii na Mnichovské univerzitě a následně v letech 1978 – 1982 umění na Akademii výtvarného umění v Mnichově (Akademie der bildenden Künste in München) u Roberta Jacobsena a Eduarda Paolozziho. V roce 2001 získala profesuru na Akademii umění Tbilisi, Gruzie a v letech 2001 až 2005 podepsala učitelskou smlouvu na Letní akademii v Neustadt an der Donau. Od roku 2005 také smlouvu na Akademii Bad Reichenhall. Vedle toho vyučuje od roku 2004 umění na BOS Scheyern. Dne 26. května 2007 jí gruzínský prezident Michail Saakašvili udělil gruzínské občanství. 6. listopadu 2009 bylo v gruzínském parlamentu schváleno jmenování Gabriely Habsbursko-Lotrinské do funkce velvyslankyně Gruzie ve Spolkové republice Německo. Od 22. března 2010 je Gabriela Habsbursko-Lotrinská německým Zahraničním úřadem akreditována jako velvyslankyně a od té doby žije přes týden v Berlíně a na víkendy se vrací do svého sídla v Bavorsku na Štarnberském jezeře. Od března 2010 rovněž zastupuje Gruzii v Mezinárodní radě jednoty Rakouské zahraniční služby.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Gabriela Habsbursko-Lotrinská je čtvrtým potomkem Oty Habsburského (1912-2011) a Reginy Sasko-Meinigenské (1925-2010). Gabriela se vdala za německého právníka Christiana Meistera (* 1. září 1954) civilně 30. srpna 1978 v Pöckingu a církevně 5. září 1978 v St. Odile. V roce 1997 se rozvedli a manželství bylo kanonicky anulováno. Gabriela byla jediná ze sedmi dětí svých rodičů, jejíž manžel neměl titul, ani neměl aristokratický původ. Spolu mají tři děti (1 syna a 2 dcery): Po smrti své matky převzala Gabriela Habsbursko-Lotrinská v únoru 2010 její úřad velmistryně Řádu hvězdového kříže, který je spojen s titulem \"Nejvyšší strážkyně řádu\".", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Gabriela Habsbursko-Lotrinská měla a má ročně více výstav v různých státech Evropy a USA. Od roku 1990 je též výrazně aktivní v někdejších komunistických zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriela Habsbursko-Lotrinská (německy \"Gabriela von Habsburg-Lothringen\", * 14. října 1956 Lucemburk) je rakouská arcivévodkyně habsbursko-lotrinská, německá sochařka a profesorka umění. Má německé a gruzínské občanství, trvale žije v Bavorsku, poblíž Starnberského jezera. Tvoří především abstraktní skulptury z ušlechtilé oceli, ale částečně též grafiky a litografie. V roce 2007 získala gruzínské občanství a od roku 2009 je velvyslankyní Gruzie v Německu. Je vnučka rakouského císaře Karla I.", "tgt_summary": "Gabriela von Habsburg (born 14 October 1956) is an abstract sculptor, working mainly in stainless steel as well as stone-printed lithography. She was the ambassador of Georgia to Germany from 2009 to 2013. She is the granddaughter of Charles I, the last emperor of Austria.", "id": 128938} {"src_title": "Jaderný výbuch", "tgt_title": "Nuclear explosion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "K prvnímu člověkem způsobenému jadernému výbuchu došlo dne 16. července 1945 na poušti v Novém Mexiku, USA. Šlo o výbuch testovacího zařízení implozního plutoniového typu zvaného \"The Gadget\" v rámci testu Trinity, jenž směřoval k vývoji jaderné bomby. Uvolněná energie se odhaduje na 20 kilotun TNT (84 TJ). Ještě tentýž rok 6. srpna a 9. srpna byla jaderná bomba použita ve válečném konfliktu. Od roku 1945 došlo k více než 2 000 testovacím jaderným výbuchům. V roce 1964 podepsaly všechny jaderné a mnoho nejaderných států smlouvu omezující testování jaderných zbraní. Zavázaly se, že upustí od zkoušek jaderných zbraní v zemské atmosféře, pod vodou a ve vesmírném prostoru. Povoleny zůstaly jaderné zkoušky pod zemí. Podzemní testy nadále probíhaly v SSSR (do roku 1990), ve Velké Británii (do roku 1991), v USA (do roku 1992) a ve Francii a Číně (do roku 1996). Indie a Pákistán provedly své dosud poslední jaderné výbuchy v roce 1998. Zatím poslední jaderný výbuch nastal v září 2017 v Severní Koreji a šlo opět o test.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky jaderného výbuchu.", "content": "Energie uvolněná detonací jaderné zbraně v troposféře lze rozdělit do čtyř kategorií Bezprostředně po výbuchu se rychlostí světla šíří silné elektromagnetické záření všech délek, včetně nebezpečného rentgenového a gama záření a spalujícího infračerveného záření. Záření dopadnuvší na okolní předměty zvyšuje jejich teplotu až ke vznícení nebo roztavení. Následuje rázová vlna, tedy tlaková vlna šířící se v atmosféře, obecně v prostředí. Boří okolní domy, trhá stromy, odnáší i velké předměty. Následně se do okolí rozptýlí produkty jaderného štěpení, tedy rozmanité látky, které radioaktivně zamoří okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderný výbuch je důsledek prudkého uvolnění energie ze záměrně rychlé jaderné reakce. Jadernou reakcí může být štěpná reakce, jaderná fúze nebo několikafázová kombinace obou. Dosud bylo vždy k zahájení jaderné fúze použito štěpné reakce a čistě fúzní výbuch je zatím fikce. Atmosférické jaderné výbuchy jsou spojovány s „atomovým hřibem“, i když samotný hřib může nastat i při velkých chemických explozích a jsou možné jaderné exploze bez hřibu. Nukleární výbuch produkuje značnou radiaci a množství radioaktivního odpadu.", "tgt_summary": "A nuclear explosion is an explosion that occurs as a result of the rapid release of energy from a high-speed nuclear reaction. The driving reaction may be nuclear fission or nuclear fusion or a multi-stage cascading combination of the two, though to date all fusion-based weapons have used a fission device to initiate fusion, and a pure fusion weapon remains a hypothetical device. Atmospheric nuclear explosions are associated with mushroom clouds, although mushroom clouds can occur with large chemical explosions. It is possible to have an air-burst nuclear explosion without those clouds. Nuclear explosions produce radiation and radioactive debris.", "id": 2057719} {"src_title": "Peruánské námořnictvo", "tgt_title": "Peruvian Navy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Peruánské námořnictvo bylo založeno 8. října 1821 vládou José de San Martína a jeho prvním nasazením byla účast v boji za nezávislost země.", "section_level": 2}, {"title": "První tichomořská válka.", "content": "Roku 1864 vypukla válka se Španělskem, jehož loďstvo zabralo dne 14. dubna 1864 peruánské ostrovy Chinca. To mělo za následek nespokojenost peruánského obyvatelstva, která roku 1865 přerostla v povstání. Povstání se stalo roznětkou války mezi Španělskem a koalicí tvořenou Peru, Ekvádorem, Chile a Bolívií. K otevření bojů došlo 14. ledna 1866 v námořní bitvě u ostrova Chiloé, ve které triumfovaly spojené síly Peru a Chile. Chilská korveta \"Esmeralda\" mezitím v bitvě u Papuda obsadila španělský škuner \"Covadonga\" a spojenecká eskadra odrazila španělský útok v námořní bitvě u Abtaa. Oslabené španělské loďstvo se vzmohlo na březnové ostřelování a blokádu peruánských přístavů Valparaiso a Callao, v bitvě u Callao přitom utrpělo značné ztráty, které ho přinutily ke stažení z oblasti. Tím konflikt skončil.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá tichomořská válka.", "content": "V druhé tichomořské válce v letech 1879–1883, známé též jako válka o ledek, se střetly někdejší spojenci. Konfliktem se odehrával mezi Chile a koalicí Peru s Bolívií. Příčinou války byly spory mezi Chile a Peru o výnosná naleziště ledku v andské provincii Atacama, ve které byly doposud nejasně vytyčené státní hranice. Námořnictvo Peru přitom bylo v té době výrazně slabší, než u jeho rivala Chile a Bolívie neměla lodě, kterými by ho mohla posílit. V únoru 1879 došlo k chilskému útoku na bolivijský přístav Antofagasta. Dne 21. května 1879 vyplul velitel peruánského loďstva námořní kapitán Miguel Grau Seminario s obrněncem \"Huáscar\" a fregatou \"Independencia\" narušit blokádu peruánského přístavu Iquique. V bitvě u Iquique se střetly s dvojicí starých chilských dělových člunů, z nichž jeden potopily, ovšem za cenu ztráty fregaty \"Independencia\", která v boji najela na útes a musela být vyhozena do povětří. Blokáda byla přerušena, ovšem Peruánci výrazně oslabeni. Kapitán Grau byl s \"Huáscarem\" a korvetou \"Unión\" velice aktivní a dovedl dlouho znepokojovat nepřítele. Až 8. října 1879 ho zaskočilo a porazilo silnější chilské námořnictvo, se kterým se utkal v námořní bitvě u Angamosu. Námořní kapitán Miguel Grau v bitvě utrpěl smrtelná zranění a stal se peruánským národním hrdinou. Jeho vlajková loď \"Huáscar\" byla zajata a dokonce nasazena proti Peru (v Chile se dochovala dodnes). Po zničení peruánského loďstva došlo k pozemní fázi. Ta započala vyloděním chilského vojska a následující \"bitvou u Pisaguy\", kterou Chile vyhrálo. Jeho armáda následně obsadila celé území provincie Atacamy a navíc i peruánské provincie Arica a Tacna. Zde se vojenské jednotky nezastavily a postoupily až k hlavnímu městu Limě, kterou po ostřelování dobyly. Po několika dalších střetech skončila válka porážkou Peru, které ztratilo provincie Tarapacá, Tacna a Arica, zatímco Bolívie přišla o své ledkové oblasti a tím též přístup k moři.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na počátku 20. století došlo k částečné obnově a modernizaci námořnictva. Ve Velké Británii byly zakoupeny chráněné křižníky \"Almirante Grau\" a \"Coronel Bolognesi\" a ve Francii též dvojice ponorek \"Ferré\" a \"Palacios\". K omezenému nasazení námořnictva došlo během konfliktů s Kolumbií (1911 a 1932) a Ekvádorem (1941-1942). Do druhé světové války se Peru okrajově zapojilo teprve v únoru 1945, kdy vyhlásilo válku Německu a Japonsku a zabavilo majetek jejich občanů žijících v zemi. Námořnictvo bylo v té době nepočetné a již zastaralé. Věnovalo se zejména hlídkování v oblasti vlastních námořních tras. V průběhu 50. let se námořnictvu podařilo z USA získat několik nových plavidel, pocházejících z druhé světové války. Jednalo se o tří americké eskortní torpédoborce třídy \"Cannon\", dvě kanadské fregaty třídy \"River\", americkou fregatu třídy \"Tacoma\" a čtyři americké ponorky. Na prahu 60. let byly vyřazeny oba zcela zastaralé chráněné křižníky, které nahradila dvojice lehkých křižníků třídy \"Crown Colony\" — \"Coronel Bolognesi\" a \"Capitán Quiñones\", zakoupených v letech 1959–1960 ve Velké Británii. Další posilou ze stejné doby byly rovněž dva americké torpédoborce třídy \"Fletcher\", které v roce 1969 posílily dvě jednotky třídy \"Daring\" z Velké Británie. Ke zlomu ve vývoji námořnictva došlo v 70. letech, kdy začalo jeho výrazné posilování a modernizace, vedoucí k tomu, že se dnes řadí mezi regionální námořní mocnosti. V Nizozemsku byly zakoupeny starší válečné lodě — dva lehké křižníky — \"Almirante Grau\" (ex \"De Ruyter\") a \"Aguirre\" (ex \"De Zeven Provincien\") a osm torpédoborců tříd \"Holland\" a \"Friesland\". Nakoupeny však byly i nově postavené jednotky — čtyři fregaty italské třídy \"Lupo\", šest ponorek německého typu \"209\" a šest raketových člunů francouzského třídy \"Velarde\" (PR-72P) (Peru je klasifikovalo jako korvety). Tyto lodě tvoří jádro námořnictva. Roku 2017 byl vyřazen lehký křižník \"Almirante Grau\", který sloužil jako vlajková loď. Jádro námořnictva tvoří sedm fregat italského typu \"Lupo\", z nichž část byla odkoupena po jejich vyřazení z italského námořnictva a šest korvet třídy \"Velarde\", odvozených z francouzského typu \"PR-72\". Zásadní posilou je velká výsadková loď \"Pisco\". Peru rovněž udržuje silné ponorkové loďstvo, které aktuálně tvoří šestice ponorek německého typu \"209\".", "section_level": 2}, {"title": "Plánované akvizice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plovoucí muzea.", "content": "Jako plovoucí muzeum byla zachována peruánská ponorka \"Abtao\" třídy \"Sierra\", vyřazená ze služby roku 1998. Dodnes se zachovala též obrněná věžová loď \"Huáscar\", zajatá loďstvem Chile v bitvě u Angamosu za druhé tichomořské války. Plavidlo je dodnes vedeno ve stavu chilského námořnictva a snahy Peru o jeho navrácení byly neúspěšné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peruánské námořnictvo (španělsky \"Marina de Guerra del Perú\") je součástí peruánských ozbrojených sil. Hlavní námořní základnou námořnictva je přístav Callao. Vlajkovou lodí peruánského námořnictva je fregata \"Montero\". Peruánské námořnictvo bylo založeno 8. října 1821 vládou José de San Martína a jeho prvním nasazením byla účast ve válce o nezávislost. Námořnictvo se v 19. století účastnilo několik válce, po porážce od Chile v druhé tichomořské válce však bylo dlouhodobě oslabeno. Teprve od 70. let 20. století proběhla jeho výrazné rozšíření a modernizace, takže se Peru zařadilo mezi regionální námořní mocnosti.", "tgt_summary": "The Peruvian Navy (, abbreviated MGP, literally \"Peruvian War Navy\") is the branch of the Peruvian Armed Forces tasked with surveillance, patrol and defense on lakes, rivers and the Pacific Ocean up to from the Peruvian littoral. Additional missions include assistance in safeguarding internal security, conducting disaster relief operations and participating in international peacekeeping operations. The \"Marina de Guerra del Perú\" celebrates the anniversary of its creation in 1821 on October 8 and also commemorates the decisive Battle of Angamos, the final part of the naval campaign of the War of the Pacific between Peru and Chile at the end of 1879.", "id": 2175782} {"src_title": "Tupolev Tu-16", "tgt_title": "Tupolev Tu-16", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na konci čtyřicátých let byl Sovětský svaz pevně odhodlaný soutěžit se Spojenými státy ve schopnostech strategického bombardování, ale jediným sovětským bombardérem byl v té době Tupolev Tu-4 - kopie amerického B-29 Superfortress. Vývoj výkonného proudového motoru Mikulin AM-3 vedl k možnosti velkého, proudového bombardéru. Konstrukční kancelář Tupolev začala pracovat na prototypu \"Tu-88\" („letoun N“) v roce 1950. Tu-88 poprvé vzlétl 27. dubna 1952. Po vítězství v soutěži s letounem Iljušin Il-46 byla v prosinci 1952 schválena výroba. Na svou dobu se jednalo o poměrně moderní letoun. První sériové bombardéry vstoupily do služby u sovětského letectva v roce 1954 a dostaly servisní označení Tu-16. NATO letouny označilo jako \"Badger-A\". Dostal nové, velké šípové křídlo a dva výkonné proudové motory Mikulin AM-3 do každého kořenu křídla. Mohl nést jednu velkou konvenční pumu FAB-9000 o hmotnosti 9 000 kg (20 000 lb) (ruský ekvivalent britské pumy Grand Slam) nebo různé jaderné zbraně na vzdálenost přibližně 4 800 km (3 000 mil). Výroba probíhala ve 3 leteckých závodech - v Kazani, Kujbyševu a Voroněži. Ačkoli Tu-16 začal službu jako výškový bombardér shazující volně padající pumy, byl v polovině padesátých let vybaven nosit rané sovětské řízené střely. Verze Tu-16KS-1 (Badger-B) mohla nést rakety AS-1 v bojovém rádiusu 1 800 km. Tyto velké zbraně byly aerodynamicky podobné stíhačce MiG-15 a vybavené buď jadernou nebo konvenční hlavicí s dosahem asi 140 km (85 mil). Byly určeny k použití hlavně proti letadlovým lodím amerického námořnictva a jiným velkým lodím. Letouny Tu-16 byly dále vyzbrojovány novějšími a pokročilejšími raketami, zatímco jejich označení se několikrát změnilo. Letoun měl univerzální konstrukci a tak vznikl v mnoha specializovaných variantách pro průzkum, námořní hlídkování, shromažďování elektronických informací (ELINT) a elektronický boj (ECM). V letech 1954–1962 bylo ve třech závodech v SSSR postaveno celkem 1 507 letadel. Civilní adaptace Tupolev Tu-104 sloužila v sovětském Aeroflot. Tu-16 byl také vyvážen do Indonésie, Egypta a Iráku. Do roku 1993 sloužil v sovětském letectvu i námořním letectvu a následně ruských silách. Letouny vyráběla bezlicenčně i Čína jako \"Xian H-6\". Tu-16 bylo vyrobeno 1 509 kusů a většina z nich je dnes vyřazena. Několik se dochovalo jako muzejní exponáty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tupolev Tu-16 (V kódu NATO „Badger“) byl sovětský dvoumotorový dálkový bombardér z 1. poloviny 50. let 20. století. Ve službě byl více než 40 let a čínská verze Xian H-6 zůstává nadále ve službě u letectva ČLR.", "tgt_summary": "The Tupolev Tu-16 (NATO reporting name: Badger) was a twin-engined jet strategic heavy bomber used by the Soviet Union. It has flown for more than 60 years, and the Chinese licence-built Xian H-6 remains in service with the People's Liberation Army Air Force.", "id": 123971} {"src_title": "Árón plamatý", "tgt_title": "Arum maculatum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalou rostlinu s horizontálním vřetenovitým oddenkem, rostliny proto tvoří víceméně souvislé a husté porosty. Listy jsou řapíkaté, střídavé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou hrálovité až střelovité, žilnatina je zpeřeně větvená. Na čepeli jsou většinou velké černé skvrny, vzácněji skvrny chybí (u podobného árónu východního skvrny chybí vždy). Je to jednodomá rostlina s jednopohlavnými květy. Květy jsou v květenstvích, ve ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno nápadným listenem, který tvoří toulec. Stopka květenství dosahuje cca do 1/2 až 3/4 délky řapíku listu (u árónu východního to je do 3/4-4/5). Otevřená část toulce je 3,5-5x delší než uzavřená (u árónu východního to je mnohem méně, jen 1,5-2x delší). Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály. Naspodu palice jsou samičí květy, nad nimi je úsek samčích květů a nad nimi soubor sterilních květů v podobě brvitých výrůstků na cibulkovité bázi. Nahoře je palice prodloužená v bezkvětý kyjovitý výrůstek. Okvětí chybí. Tyčinek je 3-4, prašníky jsou většinou žluté (árón východní je má většinu fialové). Gyneceum je složeno z 1 plodolistu, je monomerické, semeník je svrchní. Plodem jsou červené bobule uspořádané do plodenství. Jedná se o tetraploida s počtem chromozómů 2n=56 (árón východní je diploid, 2n=28).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Árón plamatý roste v Evropě, chybí na úplném jihu a neroste ani v severní Evropě (na sever dosahuje cca po nejjižnější Švédsko). Jeho rozšíření je díky taxonomickým problémům těžké přesně stanovit, zvláště ve východní části areálu. Mapka rozšíření je zde: (viz jen subsp. \"maculatum\"), je ji však nutné brát trochu s rezervou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR roste roztroušeně v západní části republiky, od nížin do podhůří. Najdeme ho nejčastěji v luzích a vlhčích typech mezofilních listnatých lesů, vyžaduje spíše živné a hlubší půdy. Na Moravě zřejmě zcela chybí, je nahrazen druhem árón východní (\"Arum cylindraceum\"). V četných publikacích však údaje o árónu plamatém z Moravy najdeme. Je tomu tak proto, že dříve lidé druhy nerozlišovali, popřípadě je rozlišovali špatně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Árón plamatý (\"Arum maculatum\") je druh jednoděložné rostliny z čeledi árónovité (\"Araceae\"). Občas se vyskytují i jiné fonetické varianty rodového jména, hlavně áron, někdy i aron nebo arón, které jsou asi nesprávné. Kaplan in Kubát (2002) i Dostál (1989) udává árón (oboje dlouhé).", "tgt_summary": "Arum maculatum is a common woodland plant species of the family Araceae. It is widespread across most of Europe, as well as Turkey and the Caucasus. It is known by an abundance of common names including snakeshead, adder's root, arum, wild arum, arum lily, lords-and-ladies, devils and angels, cows and bulls, cuckoo-pint, soldiers diddies, priest's pintle, Adam and Eve, bobbins, naked girls, naked boys, starch-root, wake robin, friar's cowl, sonsie-give-us-your-hand, jack in the pulpit and cheese and toast. The name \"lords-and-ladies\" and other gender-related names refer to the plant's likeness to male and female genitalia symbolising copulation.", "id": 24662} {"src_title": "Gabriel Tarde", "tgt_title": "Gabriel Tarde", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tarde se narodil ve městě Sarlat v departementu Dordogne v jiho-západní Francii. Studoval práva v Toulouse a později v Paříži. Mezi lety 1869 a 1894 byl soudcem právě v Dordogne. Zatím co pracoval jako soudce, zajímal se o kriminologii a psychologický základ kriminálního chování. Kriminologické studie mu sloužily jako základ pro jeho sociologické práce. V osmdesátých letech 20. století si korespondoval s mnoha zástupci kriminální antropologie, a i díky tomu se později stal hlavním představitelem francouzské školy kriminologie. Od roku 1894 pak působil na ministerstvu spravedlnosti v Paříži jako ředitel úřadu pro trestní statistiku. Roku 1900 se pak stal profesorem moderní filozofie na Collège de France. Jako takový byl jedním z nejvýznamnějších kritiků Durkheimovi práce.Kromě Durkheima ale kritizoval i např. Cesara Lombrosu, který tvrdil, že zločinné sklony jsou vrozené a fyziologicky rozpoznatelné. Tarde na rozdíl od něj zastával ve své práci Criminalité comparée názoru, že na kriminální jednání má velký vliv prostředí, kde subjekt žije.Zemřel roku 1904 v Paříži ve věku 61 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a teorie.", "content": "Fenomén nápodoby umožňuje Tardovi vysvětlit nadindividuální povahu společnosti, přičemž však - na rozdíl od Émila Durkheima - společnost nechápe jako bytost svého druhu, ale považuje ji pouze za souhrn jednotlivců. Právě procesy nápodoby, opozice a přizpůsobení, které jednotlivce vzájemně propojují, vytvářejí specifičnost společnosti jako celku. Mechanismus nápodoby probíhá dle Tarda následovně: inovativní prvky, které se v individuálním jednání čas od času objeví, se někdy ujmou a jsou napodobovány druhými; tato nápodoba se pak šíří z centra inovace v soustředných kruzích; tyto kruhy z různých center se vzájemně protínají a vzniká mezi nimi opozice; výsledkem jejich soupeření je vždy určitá forma vzájemného přizpůsobení, čímž vzniká odlišná kvalita a tak další inovace, jež se opět začíná šířit. Tarde se podobně jako např. Charles Horton Cooley domníval, že proces modernizace povede ke stále dokonalejší rovnováze mezi společností a individui a připisoval velkou úlohu rozvoji veřejného mínění podporovaného masmédii, přičemž mínění veřejnosti jako publika, jehož členové jsou oddělení v prostoru a čase, výslovně odlišoval od psychiky davu, jenž je shromážděn v určitém čase na určitém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel Tarde (12. března 1843, Sarlat-la-Canéda – 12. května 1904, Paříž) byl francouzský sociolog a sociální psycholog. Proslul především svou formulací teorie nápodoby, která měla v jeho pojetí ambici vysvětlit veškeré společenské procesy.", "tgt_summary": "Gabriel Tarde (; in full Jean-Gabriel De Tarde; 12 March 1843 – 13 May 1904) was a French sociologist, criminologist and social psychologist who conceived sociology as based on small psychological interactions among individuals (much as if it were chemistry), the fundamental forces being imitation and innovation.", "id": 2144295} {"src_title": "Vévodství Naxos", "tgt_title": "Duchy of the Archipelago", "src_document": [{"title": "Dobytí a zřízení Egejského vévodství.", "content": "Italské městské státy, mezi nimi zejména Janovská republika, Pisa a Benátská republika soustředili svůj imperiální zájem na egejské ostrovy již dávno před čtvrtou křížovou výpravou (1204). Italští obchodníci měli své obchodní stanice v Konstantinopoli a italští piráti často ve 12. století útočili na osadníky v Egejském moři. Po pádu Konstantinopole a (dočasném) vyvrácení Byzantské říše křižáky roku 1204 Benátčané, kteří na této výpravě měli lví podíl, mohli své plány v Egejském moři realizovat. Vévodství Naxos bylo založeno v roce 1207 vůdcem benátské flotily, která čtvrtou křížovou výpravu do Konstantinopole doprovázela, Marcem Sanudem, synovcem benátského dóžete Enrica Dandola. Dobytí Kyklad byl od Marca Sanuda nezávislý a velmi riskantní podnik, ke kterému neměl od latinského císaře Jindřicha Flanderského svolení. Na jeho výpravě Marca doprovázel jeho bratranec Marino Dandolo, bratři Andrea(Ondřej) a Geremia(Jeremiáš) Ghisiové, a také Ravano delle Carceri, pán z Euboje a Philocalo Navigaioso, pán z Lémnu. Pro svou kampaň si Sanudo zařídil zapůjčení devíti galér z benátského loďstva. Sanudova flotila zakotvila v přístavu Potamidides na severozápadě Naxu a odtud Benátčané dobyli většinu ostrova. Východní ortodoxní Řekové přesto pokračovali v odporu a zřídili si tábor kolem pevnosti Apalyros. Marco Sanudo Apalyros oblehl. Navzdory podpoře hlavních rivalů Benátek v Itálii Janovanů, pevnost po pěti až šesti týdnech obléhání padla. Poté co byl v roce 1210 obsazen celý ostrov, Marco a jeho spolubojovníci brzy dobyli Milos a ostatní ostrovy v Kykladském souostroví a Marco Sanudo se prohlásil \"Vévodou Egejského moře\" nebo také \"Vévodou z Naxu\" a centrum své moci zřídil na Naxu. Sanudo zde vybudoval mocnou pevnost a Kyklady rozdělil na padesát šest provincií, které podělil jako léna mezi své spolubojovníky. Většina z nich vládla velmi autonomně a nejspíš platili Sanudovi nějaké dávky. Carcerimu a Navigaoisovi poté byly jejich ostrovy uděleny jako léno samotným latinským císařem, díky čemuž se fakticky stali vazaly Latinského císařství. Marco Sanudo se poté také stal vazalem císaře v Konstantinopoli raději, než být vazalem Benátek. Dobyvatel Marco Sanudo vládl dvacet let (1207 - 1227). Ve svém osobním držení měl ostrovy Naxos, Páros, Antipáros, Milos, Sifnos, Kythnos, Ios, Amorgos, Kimolos, Sikinos, Syros a Folegandros. Bratranec Dandolo držel ostrovy Andros, Tinos, Mýkonos, Skyros, Skopelos a Serifos. Bratři Ghisiové měli v držení ostrov Cea. Théru spravoval Jacopo Barozzi, Anafi Leonardo Foscolo, Kythiru Marco Venier a Antikytheru držel Jacopo Viaro.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativa, ekonomika a náboženství.", "content": "Spolu s novými pány přišel do země západoevropský feudalismus, což způsobilo zpřetrhání starého byzantského systému vlastnictví půdy zvaného \"Pronoia\". Obyvatelé povětšinou žili se svým novým benátským panstvem relativně v klidu a míru. Marco Sanudo a jeho nástupci na trůnu prováděli vůči Řekům velmi smířlivou a uvážlivou politiku, udělujíce jim dokonce léna ve snaze je ke státu více připoutat. Benátčané s sebou do země přinesli také katolictví. Avšak jako ve všech křižáckých státech byli křesťané západního vyznání v Naxoském vévodství pouze menšinou, většinu tvořili původní Řekové pravoslavného, tj.ortodoxního vyznání. Marco Sanudo na Naxu jmenoval jako hlavního oficiálního náboženského představitele latinského arcibiskupa, ale ani Sanudo ani jeho nástupci se nepokoušeli ortodoxní řeckou většinu na katolictví obrátit násilím. Přesto však vévodové z Naxu omezili vliv východního kléru a nechali vyloučit všechny východní křesťany z významných státních pozic. Takto náboženským klíčem rozdělení křesťané postupně vytvořili sociální rozvrstvení, kde katolíci tvořili vládnoucí vrstvu ve městech, zatímco řečtí ortodoxní převažovali na venkově. Početné katolické minority tam žijí dodnes. Římskokatolická diecéze Naxos vznikla ve 13. století, od roku 1522 byla arcidiecézí. Velkou starostí egejských Benátčanů byly nákladné obchodní cesty na ostrovy daleko od Anatolie, které nyní mohli ovládat, ačkoliv zůstávaly součástí Latinského císařství a později obnovené Byzantské říše až do doby, kdy je ve 14. století definitivně dobyli Turci a připojili je k Osmanské říši. Mimo zajišťování ochrany obchodních námořních tras pro obchodní lodě Benátčané exportovali do Benátek korund a mramor, které se těžili na Naxu. Některá latinská feudální práva na Naxu a dalších ostrovech se zachovala až do roku 1720, kdy je zrušili osmanští Turci.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější historie.", "content": "\"Anály\" latinského Egejského vévodství se při popisování historie vévodství soustřeďují především na rodiny Sanudo, Dandolo, Ghisi, Crispo a Sommaripa, Venier a Quirini, Barozzi a Gozzadini. Na Naxu se vystřídalo celkem dvacet jedna vévodů jako vazalové latinských císařů i villehardouinských knížat z Achaje, Anjouovců v Neapolském království (1278) a po roce 1418 Benátské republiky. V roce 1236 bylo Vévodství Naxos nominálně uděleno Guillaumu II. z Villehardouinu, budoucímu achajskému knížeti. Vévoda Marco II. Sanudo ztratil ve prospěch Byzantské říše, jejíž flotilu vedl na konci 13. století admirál italského původu Licario, mnoho ostrovů, kromě Páru a Naxu. V roce 1317 zaútočila Katalánská společnost na zbytky vévodství. Roku 1383 příslušníci rodu Crispi vedli otevřené ozbrojené povstání a z naxoského trůnu svrhli dynastii Carceri- Niccolo II. vládl 1364-71 jako manžel vévodkyně Florentie I. Sanudo (1361-71), poté v l.1371-83 Niccolo III. Carceri. Během vlády vévodů z dynastie Crispi se sociální systém a zemědělství rozložily úplně a dominanci získalo pirátství.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek a osmanské dobytí.", "content": "Ještě před tím, než bylo za vlády posledního vévody z Naxu Giacoma IV. sultánem Selimem II. (1566-1574) dobyto, bylo vévodství přinuceno osmanským Turkům platit tribut. Sultán jmenoval posledního zástupce státu Egejské vévodství, portugalského žida Josefa Nasiho, který vládl v letech 1566 - 1579. Josef Nasi se oženil se svou sestřenicí, doñou Reynou Nasi, dědičkou rodu Mendesů, který poskytl Nasimu i jeho majetku útočiště po Alhamberském dekteru o vyhnání židů. Po Josefově smrti roku 1579 sultán vyvlastnil většinu vdovina majetku, který čítal asi devadesát tisíc dinárů, které měla vyhrazeny ve své ketubě. Spolu se zbytkem svého dědictví doña Reyna držela také hebrejský knihtisk, nejprve ve svém paláci v Belvederu a později na předměstí Konstantinopole. Vláda západních křesťanů po tomto datu však nebyla zcela vymýcena. Rod Gozzadini z Bologny, který vládl na ostrově Sifnos dále nesli titul „vévody z Naxu“. Pod benátskou správou zůstaly i některé další menší ostrovy v Kykladském souostroví. Ostrov Tenos Benátčané drželi až do roku 1714. Poslední benátské přístavy v Moreji (Peloponésu) byly dobyty roku v roce 1718. Dalmátský šlechtic Gaspar Graziani začal někdy po roce 1519 nosit titul „vévoda z Naxu“, který pravděpodobně ztratil buď v roce 1619, když získal titul moldavského knížete, nebo o rok později, když byl popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Další benátská území v egejském moři.", "content": "Některá další území kontrolovala Benátská republika přímo jako svou kolonii a ne jako součást Vévodství Naxos či Latinského císařství. Od vůdce čtvrté křížové výpravy Bonifáce z Montferratu roku 1204 Benátky odkoupily Krétu a od roku 1207 do roku 1211 ji dobývali od Maltézana Enrica Pescatora, který Krétu ovládl roku 1206. Giacomo Tiepolo zde byl ustanoven jako první vévoda. Benátky také kontrolovaly většinu ostrova Eubója, kde měli své obchodní kolonie a dále ovládaly několik přístavů na řecké pevnině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vévodství Naxos, známé také pod názvem Egejské vévodství (italsky a řecky ) byl křižácký stát založený Benátčanem Marcem Sanudem v letech po čtvrté křížové výpravě roku 1207 na Kykladských ostrovech v Egejském moři. Centrum státu se nacházelo na ostrovech Naxos a Páros.", "tgt_summary": "The Duchy of the Archipelago (, ), or also Duchy of Naxos or Duchy of the Aegean, was a maritime state created by Venetian interests in the Cyclades archipelago in the Aegean Sea, in the aftermath of the Fourth Crusade, centered on the islands of Naxos and Paros. It included all the Cyclades (except Mykonos and Tinos). In 1537 it became a tributary of the Ottoman Empire, and was annexed by the Ottomans in 1579; however, Christian rule survived in islands such as Siphnos (conquered by the Ottomans in 1617) and Tinos (conquered in 1715).", "id": 2110137} {"src_title": "Anne Desclos", "tgt_title": "Anne Desclos", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se do dvojjazyčné rodiny v Rochefort v Charente-Maritime a v raném věku začala číst francouzsky a anglicky. Po absolvování pařížské Sorbony,pracovala jako novinářka až do roku 1946, kdy se přidala ke Gallimard Publishers, kde pracovala jako redakční sekretářka a tam také získala svůj pseudonym Dominique Aury. Jako zanícená čtenářka anglické a americké literatury Desclos buďto přeložila nebo představila francouzským čtenářům díla slavných autorů, jako jsou např. Algernon Charles Swinburne, Evelyn Waugh, Virginia Woolfová, T. S. Eliot, Francis Scott Fitzgerald a mnoho dalších. Stala se vysoce uznávanou literární kritičkou a byla členkou mnoha porot udílejících literární ocenění. Její milenec a zaměstnavatel Jean Paulhan učinil poznámku o tom, že žádná žena není schopna napsat erotický román. Aby Desclos dokázala, že se mýlil, napsala sadomasochistický ilustrovaný román s názvem Histoire d'O (\"Příběh O\"), který byl publikován pod pseudonymem Pauline Réage v červnu 1954. Nejenom, že tento kontroverzní román dokázal, že se Paulhan mýlil, ale zaznamenal také komerční úspěch. Vzbudil také spekulace o pravé identitě autorky. Mnozí pochybovali, o tom, že se jedná o tak rezervovanou, intelektuálně založenou a skoro puritánskou ženu, jakou byla Dominique Aury. K tomu všemu, obrázkový obsah knihy zažehl tak velkou kontroverzi, že následující březen státní představitelé vznesli obvinění za oplzlost vůči vydavateli a záhadnému autorovi, který byl roku 1959 vyveden ze soudní síně. Nicméně soudce nařídil veřejný zákaz této knihy a její omezení prodeje mladistvým. Po vypršení veřejného zákazu v roce 1967 vydala závěr Příběhu O s názvem \"Retour à Roissy\", a to opět pod pseudonymem Pauline Réage. Podle současného životopisu zpracovaného Angie Davidem, Desclos toto pokračování nenapsala. V roce 1975 dělala Anne Desclos rozhovor na téma erotických knih s autorkou a novinářkou Régine Deforgesová, v té době stále nebylo jasné, že je autorkou Příběhu O. Autorství přiznala až čtyřicet let po vydání knihy v rozhovoru pro magazín The New Yorker. V některých částech svého života vedla aktivní bisexuální život. Anne Desclos zemřela v Corbeil-Essonnes v Île-de-France.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "V roce 2000 Guido Crepax zkombinoval její Příběh O s nejznámějším dílem Markýze de Sade Justýna a vytvořil z nich ilustrovanou verzi románu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Desclos (23. září 1907, Rochefort, Francie – 27. dubna 1998, Corbeil-Essonnes) byla francouzská novinářka a spisovatelka píšící pod pseudonymy \"Dominique Aury\" a \"Pauline Réage\".", "tgt_summary": "Anne Cécile Desclos (23 September 1907 – 27 April 1998) was a French journalist and novelist who wrote under the pseudonyms Dominique Aury and Pauline Réage, and is best known for her erotic novel \"Histoire d'O\" (\"Story of O\").", "id": 1971463} {"src_title": "Mahidol Adunjadét", "tgt_title": "Mahidol Adulyadej", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Princ Mahidol byl 69. potomek krále Čulalongkorna a sedmý královny Savang Vadhany. Jeho matka navíc adoptovala čtyři další prince, jejichž matky, vedlejší královy ženy, zemřely. Mezi nimi prince Rangsita Prayulsaka (pozdějšího Prince z Čainatu), který byl blízkým přítelem prince Mahidola během jeho dětství. V pozdější době hrál důležitou roli v Mahidolově kariéře a byl jmenován regentem jednoho z Mahidolových synů – Bhumibola.", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "Stejně jako ostatní synové krále Čulalongkorna zahájil své vzdělání na Královské škole uvnitř Velkého Paláce. Ve třinácti letech obdržel titul Princ ze Songhla. V roce 1905 byl poslán do Londýna a po roce a půl na Harrow School se přesunul do Německa, kde na přání svého otce začal v Postupimi studovat Královskou pruskou přípravnou školu. Poté pokračoval ve vojenském vzdělávání na Imperiální vojenské akademii Gross Lichterfelde v Berlíně. Na další přání, tentokráte svého nevlastního bratra, krále Vajiravhuda, začal navštěvovat Mürwickou Námořní akademii ve Flensburgu. Během tamního studia vyhrál soutěž v designu ponorek. Roku 1912 byl povýšen na nadporučíka (lieutenant) jak v „Imperiálním Německém Námořnictvu“ tak i v „Královském Thajském Námořnictvu“. Princ se vrátil do Thajska na začátku první světové války v roce 1914 a byl přijat jako učitel na Královské námořní akademii. Jeho zájem o menší plavidla trval, včetně ponorek a torpédových lodí, avšak tím se dostával do konfliktů s jinými důstojníky, většinou s těmi, kteří studovali v Británii a preferovali větší lodě. Princ cítil, že jeho odborné znalosti nebudou nikdy využity rezignoval pouhých devět měsíců po vstupu do námořnictva.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví v Thajsku.", "content": "Pak vstoupil na scénu jeho nevlastní bratr a starý přítel princ Rangsit. V tu dobu byl šéfem Královské lékařské akademie. V té době lékařství a veřejné zdraví nemělo příliš mnoho zastánců, lékařství v Thajsku tak velmi zaostávalo za úrovní západních standardů. Lékařská akademie a její nemocnice Siriraj byla malá, přeplněná, bez peněz, bez dostatečného množství personálu a špatně technicky zásobená. Princ Rangsit, princ nižší královské třídy (jeho matka nebyla šlechtického rodu), si myslel, že kdyby někdo více známý a z vyšší královské třídy, jako byl princ Mahidol, podporoval zlepšení situace v lékařství a veřejném zdraví v Thajsku, mohlo by se zvýšit zájem veřejnosti a zvýšit přísun peněz. Strategicky pozval prince Mahidola na výlet lodí po bangkockých kanálech Bangkok Yai a Bangkok Noi. Nemocnice Sirijah byla po cestě a tak svého nevlastního bratra pozval, aby se kolem porozhlédl. Poté co poznal jeho reakci na neutěšený stav nemocnice, požádal ho o pomoc. Tehdy Mahidolova odpověď nebyla příliš pozitivní a rovněž naznačil, že o lékařství neví takřka nic. Avšak po pár dnech změnil názor a souhlasil. Také se rozhodl že bude v tomto oboru studovat.", "section_level": 2}, {"title": "Studium medicíny.", "content": "Princ Mahidol tedy odjel studovat veřejné zdravotnictví na Harvard University v Massachusetts. Požádal také prince Rangsita, aby vybral čtyři studenty, kteří by odjeli s ním. Dva studenty medicíny by podporoval on sám a dvě studentky - zdravotní sestry – které by podporovala jeho matka, královna Savang Vadhana. A tak se potkal s 18letou zdravotní sestrou, slečnou Sangwal Talabhat, budoucí manželku prince Mahidola a matku dvou budoucích králů Thajska. Mahidol se pečlivě staral o svěřené studenty a tak se mohl sblížit se slečnou Talabhat, která jej o tři roky později následovala do Thajska na pohřeb královny Saovabhy. Během návštěvy se vzali a jejich sňatku požehnal jeho nevlastní bratr král Vajiravhud. Po návratu na Harvard získal roku 1921 certifikát ve Veřejném zdravotnictví. Po skončení studií odjel na krátkou dobu do Edinburghu, ale také byl požádán thajskou vládnou, aby pomohl spojit se s Rockenfellerovou nadací, která nabízela finanční a technickou pomoc k vylepšení vzdělávání v medicíně a veřejném zdravotnictví v Thajsku. Jeho první potomek, princezna Galyani Vadhana, se narodila v Londýně roku 1923. Ve stejném roce se vrátil do Thajska jako generální ředitel univerzitního oddělení Ministerstva školství. Mimo své administrativní povinnosti také vyučoval na Královské lékařské akademii. Roku 1925 odjel do německého Heidelbergu kvůli léčbě svých ledvin než se opět měl vrátit na Harvard ke studiu medicíny. Při pobytu v Heidelbergu se mu narodil první syn princ Ananda Mahidol. A jeho nejmladší syn princ Bhumibol se narodil v Massachusetts v roce 1927; šest měsíců poté princ Mahidol získal s vyznamenáním titul Doktora medicíny. Do Thajska se vrátil v prosinci 1928.", "section_level": 2}, {"title": "Lékař.", "content": "Jedna z prvních věcí, které udělal po návratu bylo zavedení stipendia pro studenty na poli medicíny, ošetřovatelství a veřejného zdravotnictví. Také se chtěl vrátit do nemocnice Siriraj jako praktikující lékař, ale jeho status prince se stal problémem a zdálo se, že je příliš významný na to, aby pracoval jako lékař. To jej neodradilo a vybral si jinou nemocnici ve více rovnostářském prostředí – misijní McCormickovu nemocnici v Čiang Mai. Pracoval tam ve dne v noci jako a jeho pacienti jej přátelsky nazývali „Mo Čao Fa“ (Princ Doktor).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Ale čas plynul a jeho ledviny se znovu ozvaly. Tři týdny po zahájení své práce odjel do Bangkoku, aby se zúčastnil pohřbu svého strýce a už se nemohl do Čiang Mai vrátit. Byl mu navíc zjištěn jaterní absces a jeho zdraví se pomalu zhoršovalo. Princ Mahidol zemřel 24. září 1929 v paláci Sapathum. Posmrtně mu byl dál titul Princ Otec (Somdej Pra Mahitalathibet Adulyadejvikrom Pra Boromaradžačanok) Jeho odkaz přetrvává do dnešních dnů. Studenti posílaní díky stipendiím do světa jsou klíčoví hráči v moderní thajské medicíně, mnoho z nich jsou významní učitelé, někteří pomáhají zakládat nové lékařské školy a univerzity. Královská lékařská akademie se později stala Lékařskou fakultou při nemocnici Siriraj. Byla to klíčová fakulta Lékařské Univerzity po jejím založení v roce 1943. Roku 1969 byl královským výnosem změněn název univerzity na Mahidolovu Univerzitu a Univerzitu prince ze Songhla. Na památku stého výročí od narození roku 1992 byla vytvořena Cena prince Mahidola, která je mezinárodní cenou na poli medicíny, veřejného zdravotnictví a sociálních služeb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeho Výsost Princ Mahidol Adunjadét ze Songkhla (Somdej Čao Fa Mahidol Adulyadej Kromma Luang Songkhla Nakarin – „thajsky – สมเด็จฯ เจ้าฟ้ามหิดลอดุลยเดช กรมหลวงสงขลานครินทร“) (1. ledna 1892 – 24. září 1929) byl otec thajských králů Anandy Mahidola (Rama VIII) a Pchúmipchona Adunjadéta (Rama IX). Také byl nazýván otcem moderní medicíny a veřejného zdraví Thajska.", "tgt_summary": "Mahitala Dhibesra Adulyadej Vikrom, the Prince Father ( , 1 January 1892 – 24 September 1929), formerly Mahidol Adulyadej, Prince of Songkla () or Mahidol Songkla, was the father of King Ananda Mahidol (Rama VIII) and King Bhumibol Adulyadej (Rama IX) of Thailand. He was also regarded as the father of modern medicine and public health of Thailand. He also founded the House of Mahidol or the present Royal Family of Thailand. Prince Mahidol was the 69th child of King Chulalongkorn and the 7th of Queen Savang Vadhana. His mother also adopted four other royal princes whose commoner mother (Chao Chom Manda) had died; among them was Prince Rangsit Prayulsak, later Prince of Chainat, who became a very close friend of Prince Mahidol during his childhood. Later in their lives, Prince Rangsit would play a pivotal role in Mahidol's career, and would later be appointed regent to one of Mahidol's sons, Bhumibol.", "id": 1158388} {"src_title": "Jevpatorija", "tgt_title": "Yevpatoria", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Prvním sídlem na území Jevpatorije byla řecká kolonie \"Kérkintis\". Patřila do Pontské říše císaře Mithriada VI., zvaného též \"Eupatór\". Z tohoto přízviska byl po dobytí Krymu Ruským impériem vytvořen ruský (a dnes současně ukrajinský) název Jevpatorija (Евпато́рия; , - Євпат́орія). V některých jazycích včetně starší češtiny se objevuje též název Eupatoria vycházející z řecké podoby jména. V krymské tatarštině a dalších turkických jazycích nese město název Kezlev, který byl utvořen patrně od chazarského názvu \"Güzliev\" (doslova „krásný dům“), názorů však existuje více.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny a pamětihodnosti.", "content": "Město má přes 2500 let dlouhou historii, na jejímž počátku stojí řecká kolonie Kérkintis. Později město náleželo Pontu, v raném středověku pak říši Chazarů, poté Krymskému chanátu. V závěru 18. století dobyla město (stejně jako celý Krym a jižní Ukrajinu – tzv. Novou Rus) vojska Ruského impéria. Roku 1784 pak město získalo současný název, který, podobně jako Oděsa či Sevastopol, vychází z řečtiny a měl symbolizovat návaznost Ruské říše na vyspělou řeckou civilizaci. Roku 1855 se poblíž města odehrála Bitva u Jevpatorije, jedna z bitev krymské války. Největší rozkvět město zažilo v 2. polovině 19. století a na začátku století 20., kdy se dočkala mj. divadla (1910), musea, tramvajové dopravy a železnice (1915). 20. století pak přineslo rozvoj rekreační a lázeňské infrastruktury. Na Štědrý den roku 2008 došlo v jednom z místních panelových domů k výbuchu plynu, který usmrtil 27 osob. Na místo tragédie se dostavil i prezident Juščenko a premiérka Tymošenková. Jevpatorija má množství architektonických památek, mezi něž patří pravoslavný kostel Sv. Mikuláše z konce 19. století, ze starších památek pak mešita \"Džuma-Džami\", \"tekiye\" dervišů, chrámový komplex (kenesa) krymských Karaimů a další. Pobýval zde také polský básník Adam Mickiewicz a napsal zde jeden ze svých \"Krymských sonetů\".", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "V Jevpatoriji nejsou žádné velké průmyslové podniky. Převažují malé a střední podniky, zejména potravinářské. Jevpatorija je spojena frekventovanými příměstskými vlaky se Saki a Simferopolem. V letní sezóně sem navíc denně míří několik přímých vlaků zejména z Moskvy a Kyjeva. Dosažitelná je také autobusem. Funguje zde námořní přístav. Ve městě je také v provozu nevelká síť tramvajové dopravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jevpatorija je lázeňské město v mělkém Kalamitském zálivu Černého moře v rovinaté západní části Krymu založené Ruskem v roce 1784, Dnes je sporné území považovaného za část Ukrajiny, ale od Krymské krize je znovu ovládané Ruskem. V roce 2006 zde žilo 106 500 obyvatel.", "tgt_summary": "Yevpatoria (; ; ) is a city of regional significance in Western Crimea, north of Kalamita Bay. Yevpatoria serves as the administrative center of Yevpatoria Municipality, one of the districts (\"raions\") into which Crimea is divided. Population:", "id": 1574164} {"src_title": "Zánět dásní", "tgt_title": "Gingivitis", "src_document": [{"title": "Gingivitida – zánět dásní.", "content": "Nejběžnějším onemocněním dásní a přilehlých tkání je gingivitis neboli zánět dásní. Trpí jím až 90 % dospělé populace. Způsobuje jej zejména nedostatečná ústní hygiena. Mezi rizikové skupiny patří hlavně těhotné ženy, špatně kontrolovaní diabetici, osoby užívající orální antikoncepci, kortikoidy či některé speciální léky. Neléčený zánět dásní se časem rozvíjí v závažnější onemocnění – v tzv. parodontitis (lidově parodontóza), které je příčinou úbytku kosti kotvící zuby a následně vede až k jejich ztrátě. Zánět dásní způsobují bakterie, které se hromadí v ústech a vytvářejí tzv. zubní plak – tenkou vrstvu, která přilne na povrch zubů. Není-li zubní plak pravidelně odstraňován, postupně ztvrdne a změní se v zubní kámen. Ten pak dráždí dáseň a poskytuje větší prostor pro růst bakteriální infekce. Je-li onemocnění dásní zachyceno v počáteční fázi, lze jej úplně vyléčit. U neléčeného pacienta však zubní kámen postupně roste a dráždí okolní dáseň, která reaguje ústupem. Počáteční gingivitida tak vyústí v parodontitidu, kde společně s dásní ustupuje i kostěné lůžko zubů, které se působením bakterií postupně rozkládá a následně dochází ke ztrátě zubů.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky a stanovení diagnózy.", "content": "Příznaky zánětu dásní lze rozpoznat velmi jednoduše. Dásně jsou zanícené, rudé a oteklé. Snadno krvácí a mohou být měkké, ale ve většině případů nebolí. Lékař obvykle rozpozná zánět dásní pouhým pohledem do pacientových úst. Závažnost postižení dásní lékař určí měřením jejich krvácivosti. Toto vyšetření stomatolog provádí pomocí zakulacené sondy a je zcela bezbolestné. Stupeň krvácení pak lékař vyhodnocuje u všech zubů, přičemž součet za celou ústní dutinu reprezentuje tzv. PBI index, který objektivně vypovídá o stavu dásní, respektive o kvalitě ústní hygieny. Platí jednoduché pravidlo: špatná ústní hygiena = silné krvácení z dásně, optimální ústní hygiena = žádné krvácení z dásně.", "section_level": 1}, {"title": "Stupeň závažnosti krvácení dásní.", "content": "Stupeň závažnosti krvácení (0–4) je zaznamenáván u každého mezizubního prostoru. Po zápisu se sečte celkový počet bodů a vyhodnotí se závažnost onemocnění dásní. Cílem zubního lékaře nebo dentální hygienistky, kteří provádějí kromě profesionálního čištění zubů – odstraňování zubního kamene, též výuku techniky čištění zubů, je snížit součet bodů alespoň pod 15. Index krvácení z dásně je možné snížit na nulu, tedy na stupeň naprostého uzdravení, a to za předpokladu, že má mezizubní prostor hladké stěny a může být důkladně vyčištěn nití nebo mezizubním kartáčkem.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba zánětu dásní.", "content": "Léčba spočívá v důsledné ústní hygieně. Zubní lékař nebo zubní hygienistka provede ordinační čištění zubů, které kromě eliminace zubního plaku odstraní i zubní kámen, čímž se zlepší možnosti dokonalého odstraňování zubního povlaku v domácích podmínkách. Nezbytná je spolupráce pacienta s lékařem, a to zejména v oblasti dokonalého provádění ústní hygieny zahrnující čištění zubů správnou technikou a čištění prostorů mezi zuby mezizubními kartáčky a zubní nití. Doporučovaným zakončením každodenní ústní hygieny je výplach ústní dutiny ústní vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevencí vzniku zánětlivého onemocnění dásní je jednoznačně pravidelně a správně prováděná ústní hygiena. Profesionální ústní hygienu v ordinaci zubního lékaře nebo u dentální hygienistky je vhodné podstoupit každých 6 měsíců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zánět dásní (odborně gingivitida) je infekce vyvolaná bakteriemi zubního plaku, který se tvoří na zubech a dásních. Tyto bakterie uvolňují agresivní a jedovaté látky. Tělo se bakteriím brání tzv. zánětem. Ten se projevuje zčervenáním, podrážděním, otoky, bolestí. Tělo pumpuje do zanícených dásní obranné krvinky. Dáseň je zvětšená (oteklá), proto křehká. U takto nemocných dásní dochází snadněji k jejich poranění a krvácení. Na vzniku zánětu dásní se může podílet také kouření, stres, cukrovka, vyšší věk, nebo genetické dispozice. Zánět dásní se může stát počátečním stádiem parodontitidy. Preventivně i léčebně je velmi důležitá zubní hygiena, hlavně čištění zubů pomocí kartáčku a mezizubních kartáčků. Po vyčištění zubů – tj. odstranění plaku – lze také použít speciální zubní pasty, ústní vody, masážní roztoky.", "tgt_summary": "Gingivitis is a non-destructive disease that causes inflammation of the gums. The most common form of gingivitis, and the most common form of periodontal disease overall, is in response to bacterial biofilms (also called plaque) that is attached to tooth surfaces, termed \"plaque-induced gingivitis\". Most forms of gingivitis are plaque-induced. While some cases of gingivitis never progress to periodontitis, periodontitis is always preceded by gingivitis. Gingivitis is reversible with good oral hygiene; however, without treatment, gingivitis can progress to periodontitis, in which the inflammation of the gums results in tissue destruction and bone resorption around the teeth. Periodontitis can ultimately lead to tooth loss.", "id": 666309} {"src_title": "Common rail", "tgt_title": "Common rail", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prototyp systému common rail vyvinul koncem 60. let Švýcar Robert Huber. Ve vývoji v období let 1976 až 1992 pokračovala Spolková vysoká technická škola v Curychu. V polovině devadesátých let Dr. Shohei Itoh a Masahiko Mijaki z firmy Denso vyvinuli common rail pro velká nákladní vozidla. Prvním prakticky použitelným systémem označeným \"ECD-U2 Common Rail\" byl vybaven automobil Hino Raising Ranger. V devadesátých letech spolupracovaly na vývoji firmy Magneti Marelli, Výzkumné centrum Fiat a Elasis, tato fáze skončila v roce 1994. Koncem roku 1993 zakoupila patenty německá firma Robert Bosch GmbH a pokračovala ve výzkumu a vývoji pro uvedení do sériové výroby. V roce 1997 přišly na trh první modely osobních automobilů, nejprve 1. října Alfa Romeo 156 1.9 JTD a později i Mercedes-Benz E 320 CDI.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Na rozdíl od běžných systémů, kde jde palivo pomocí čerpadla vedeno z palivové nádrže nízkotlakovým potrubím přes jemný čistič paliva do vysokotlakých čerpadel jednotlivých válců a z nich pak vysokotlakým potrubím rovnou do vstřikovače, je v systému common rail palivo vedeno z vysokotlakového čerpadla do zásobníku tlaku – \"rail\", který je jeden společný – \"common\" pro všechny válce motoru. Ze zásobníku je palivo rozvedeno k jednotlivým vstřikovačům ve válcích. Vysokotlaké čerpadlo je u common rail jedno, obvykle třípístové nebo u větších motorů dvě. Čerpadla musí být dimenzována na dodávku maximálního výkonu, tlak v zásobníku je udržován ventilem a přebytečné palivo se vrací do sání čerpadla či do nádrže. U nejmodernějších provedení tohoto systému dosahuje vstřikovací tlak 1 800 barů, ke konci roku 2007 se vyráběly systémy s tlakem okolo 2 000 barů. Tato soustava je velmi vhodná pro současné víceválcové motory s přímým vstřikem paliva. Správný moment, kdy se má palivo vstříknout do válce, a jeho množství určuje elektronická řídicí jednotka v každém válci motoru prostřednictvím vstřikovačů. Vstřikovače byly v prvních dvou generacích řízeny pomocí elektromagnetického ventilu. První generace systému common rail z roku 1997 používala tlak 1 350 barů, druhá generace z roku 2001 už 1 600 bar. Třetí generace s novými, ještě přesnějšími a rychlejšími piezo-inline vstřikovači byla představena v roce 2003. Modifikacemi a vylepšení se dosáhlo na rozdělení systému na dvě základní větve, podle toho jaký princip je využit u vstřikovačů. Jedná se systémy založené na piezoelektrickém nebo magnetickém jevu. V roce 2017 dosahují aktuální maximální tlaky používané v common rail systému 3000 bar. Common rail se uplatňuje ve stále větším počtu automobilů, začal se používat i v nákladních vozech, jedním z prvních výrobců byla firma MAN (modelové řady \"TGS\", \"TGX\"). V současnosti vyrábí systémy common rail společnosti Bosch, L'Orange, Delphi, Denso, Magneti Marelli a Siemens-VDO.", "section_level": 1}, {"title": "Užití ve vozidlech.", "content": "Výrobci automobilů označují své vozy vybavené systémem Common rail různě (řazeny abecedně):", "section_level": 1}], "src_summary": "Common rail (také Common-Rail) je systém přísunu paliva do vznětových ale i zážehových motorů. V podstatě se jedná o vysokotlakový zásobník, jímž je trubka (common rail), která vydrží vysoký tlak pumpy paliva. Je obyčejně většího průměru, tak aby v ni nedocházelo ke kolísání tlaku paliva, které ubývá při vstřiku. Palivo vstřikované do válce jemněji rozptýlené více menšími otvory vstřikovače k tomu potřebným vyšším tlakem tvoří lépe hořlavou směs, čímž se dosahuje vyšší účinnosti motoru, vyššího točivého momentu a výkonu, menších emisí a nižší hlučnosti a vibrací - to i díky vyrovnanosti jednotlivých válců eliminací přípravy dávky paliva pro válce odděleně - zdroj tlaku je jeden a zbývá tak rozptyl ve velikosti dávky a časování daný vedením, vstřikovačem a rozdíly v geometrii jednotlivých válců. Oproti jiným systémům je tlak paliva vytvářen nezávisle na otáčkách motoru a vstřikovaném množství paliva a je vždy dostatečný – právě díky zásobníku tlaku.", "tgt_summary": "Common rail direct fuel injection is a direct fuel injection system for diesel engines. It features a high-pressure (over ) fuel rail feeding solenoid valves, as opposed to a low-pressure fuel pump feeding unit injectors (or pump nozzles). Third-generation common rail diesels now feature piezoelectric injectors for increased precision, with fuel pressures up to . High pressure injection delivers power and fuel consumption benefits over earlier lower pressure fuel injection, by injecting fuel as a larger number of smaller droplets, giving a much higher ratio of surface area to volume. This provides improved vaporization from the surface of the fuel droplets, and so more efficient combining of atmospheric oxygen with vaporized fuel delivering more complete combustion. In petrol engines, it is used in gasoline direct injection engine technology.", "id": 402702} {"src_title": "Gaston Bachelard", "tgt_title": "Gaston Bachelard", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bachelard se narodil v chudé rodině, po maturitě a vojenské službě pracoval od roku 1907 v Paříži na poště a ve volném čase studoval matematiku, fyziku a chemii. Tři roky strávil na frontě a byl vyznamenán Válečným křížem za statečnost. Po válce dokončil studia a v letech 1919 až 1930 učil v Bar-sur-Aube fyziku a chemii. Zároveň studoval filosofii a promoval 1927 disertací \"O aproximativním poznání\". Roku 1930 nastoupil na univerzitu v Dijonu a roku 1940 se stal profesorem dějin a filosofie vědy na pařížské Sorbonně. Roku 1951 byl vyznamenán Řádem čestné legie a 1955 byl zvolen členem \"Académie des sciences morales et politiques\". Měl dceru Suzanne Bachelard (1919 - 2007). Spolu s ní je pochován na hřbitově v obci Bar-sur-Aube.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Bachelard byl ve vědě i ve filosofii autodidakt a řada jeho knih má blízko k poezii. Jeho rané práce se týkají filosofie vědy: kolem roku 1900 došlo ve vědě k několika převratným proměnám pohledu na svět a Bachelard se tuto schopnost vidět nově snažil uplatnit i ve filosofii. Jak vědy musí i filosofie být tvořivou činností, musí být otevřená novým náhledům. Bachelard se hlásil k Descartovu racionalismu, ale jak empirismus tak racionalismus mohou postihnout jen jisté stránky skutečnosti. Filosofie potřebuje vědu a věda potřebuje filosofii, aby věděla, co dělá. Empirické a teoretické poznání se tedy doplňují a podmiňují a Bachelard hovoří o „surracionalismu“. Vědecké poznání se od běžného smyslového poznání ostře liší tím, že je založeno na hypotézách, že je kritické a nezaujaté. Není spojité, nýbrž podléhá „mutacím“, kdy se vědci musí zbavit „epistemologických bariér“ (\"obstacle épistémologique\"); proto jsou dějiny vědy plné „epistemologických přeryvů“. Ani skutečnost a zejména čas nejsou spojité, nýbrž vždy přetržité, neboť jen tak v nich mohou vznikat nové počátky. „Jenom nicota je skutečně spojitá.“ Tuto otevřenost pro nové sdílí věda a filosofie s poezií, s básnickou imaginací. „Ve vývoji vskutku tvořivém platí jen jeden obecný zákon, a to že u kořene každého pokusu o další vývoj je vždy nějaká nehoda (\"accident\").“ V této souvislosti se Bachelard zprvu hodně zabýval psychoanalýzou, později se s ní však rozešel, protože vědecká i básnická inspirace pochází podle něho z věcí, ne z vlastního nevědomí. Jako dlouholetý učitel se Bachelard zabýval také didaktikou, kde kladl hlavní důraz na probouzení „nezištného zájmu“ o poznání, na výchovu k otevřenosti a k vlastní aktivitě:", "section_level": 1}, {"title": "Působení.", "content": "Bachelard měl velký vliv na dvě generace francouzských filosofů i vědců. Jeho přímým žákem a nástupcem byl Georges Canguilhem. Na Bachelardovu epistemologii a teorii vědy navázali Alexandre Koyré, Thomas Kuhn, který rozvinul jeho pojem „epistemologického zlomu“, Michel Foucault, Roland Barthes i Emmanuel Lévinas, který převzal představu nespojitého času vždy nových počátků. Zda se Bachelardovou myšlenkou poznávání jako „přibližování“ (\"connaissance approchée\") inspiroval Karl Popper, není jisté. Oba se však účastnili 8. filosofického kongresu v Praze (1934), kde Bachelard na toto téma přednášel. Bachelardovy práce o imaginaci oceňovali postmodernističtí a hermeneutičtí filosofové, mj. Paul Ricœur v díle \"Živá metafora\"; mezi spisovateli se k Bachelardovu odkazu hlásí např. romanopisec Michel Tournier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaston Bachelard (27. června 1884, Bar-sur-Aube, Champagne – 16. října 1962, Paříž) byl francouzský filosof a spisovatel 20. století. Zabýval se hlavně filosofií vědy, epistemologií a poetikou, protože vědu a básnickou imaginaci pokládal za dvě rovnocenné cesty lidského růstu.", "tgt_summary": "Gaston Bachelard (; ; 27 June 1884 – 16 October 1962) was a French philosopher. He made contributions in the fields of poetics and the philosophy of science. To the latter he introduced the concepts of \"epistemological obstacle\" and \"epistemological break\" (\"obstacle épistémologique\" and \"rupture épistémologique\"). He influenced many subsequent French philosophers, among them Michel Foucault, Louis Althusser, Dominique Lecourt and Jacques Derrida, as well as the sociologist Pierre Bourdieu. For Bachelard the scientific object should be constructed and therefore, different from the positivist sciences, information is in continuous construction. Empiricism and rationalism are not regarded as dualism or opposition but complementary, therefore studies of a priori and a posteriori or in other words reason and are dialectic and are part of scientific research.", "id": 410849} {"src_title": "Christopher Tolkien", "tgt_title": "Christopher Tolkien", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Christopher Tolkien se narodil v Leeds v Anglii jako třetí a nejmladší syn J. R. R. Tolkiena. Jeho matkou byla Edith Tolkienová. Během druhé světové války sloužil jako pilot u Royal Air Force a potom studoval angličtinu na Oxfordské univerzitě. V dětství mu otec vyprávěl příběhy o Bilbu Pytlíkovi, v mládí mu potom Christopher dával zpětnou vazbu na \"Pána prstenů\". Měl za úkol vytvořit mapy Středozemě do knih z otcových někdy i protikladných nákresů. Hlavní mapu nakreslil v 70. letech, aby opravil některé chyby a opomenutí. V letech 1964 až 1975 byl jako jeho otec docentem a tutorem na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2001 obdržel žádost o vyjádření svého postoje k filmové trilogii \"Pán prstenů\" režírované Peterem Jacksonem. Vyjádřil obavy, že ve filmovém zpracování nemusí zůstat podstata díla, ale zdůraznil, že je to jenom jeho názor. Christopher žil ve Francii se svou druhou ženou Baillie Tolkienovou, která se podílela jako editorka na vydání knihy \"Dopisy Dědy Mráze\" (\"The Father Christmas Letters\"), díla J. R. R. Tolkiena. Mají dvě děti, Adama a Rachel. Jeho syn z prvního manželství, Simon Tolkien, je advokát a romanopisec. Zemřel 16. 1. 2020 V noci ze středy na čtvrtek v nemocnici v Draguignanu na jihovýchodě Francie, kde od 70. let minulého století žil.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "J. R. R. Tolkien napsal velké množství prací spojených se Středozemí, které však nebyly za jeho života publikovány. Přestože původně zamýšlel vydat \"Silmarillion\" spolu s \"Pánem prstenů\" a některé části díla již byly dokončeny, zemřel v roce 1973 aniž by práci dokončil. Po smrti svého otce se Christopher pustil do organizace jeho poznámek, z nichž některé byly napsány na kousky použitého papíru před půl stoletím. Většina z nich byla psána ručně, občas dokonce přes napůl vymazané dřívější náčrty. Jméno postavy se běžně změnilo i během jediného textu. Christopher se přiznal, že někdy hádal, co tím jeho otec myslel. Spolu s Guyem Gavrielem Kayem, který mu pomáhal v letech 1974 až 1975, připravil \"Silmarillion\" na vydání v roce 1977. \"Silmarillion\" je často diskutovaná kniha, protože její finální podobu upravil Christopher, aby seděla do kánonu Středozemě. \"Silmarillion\" byl následován \"Nedokončenými příběhy Númenoru a Středozemě\" v roce 1980 a \"Historií Středozemě\" s 12 díly v letech 1983 a 1996. V září 2006 oznámil Christopher Tolkien vydání nové knihy \"Húrinovy děti\" založené na otcových poznámkách z let 1918 až 1959. Práce nad touto knihou mu trvala 30 let. V dalším desetiletí vydal poslední dvě díla zkompletovaná z otcových návrhů: \"Beren a Lúthien\" a \"Pád Gondolinu\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher John Reuel Tolkien (21. listopadu 1924 Leeds, Spojené království – 16. ledna 2020 Draguignan, Francie) byl anglický spisovatel a editor, nejmladší syn spisovatele J. R. R. Tolkiena. Ve známost vešel především jako editor otcových posmrtně vydaných děl. Pro vydání připravil knihy \"Silmarillion\", \"Nedokončené příběhy\", \"The History of Middle-earth\", \"Húrinovy děti\", \"Beren a Lúthien\" a \"Pád Gondolinu\". Nakreslil rovněž mapy pro \"Pána prstenů\", které podepsal iniciály C. J. R. T.", "tgt_summary": "Christopher John Reuel Tolkien (21 November 1924 – 16 January 2020) was an English and French academic editor. He was the son of author J. R. R. Tolkien and the editor of much of his father's posthumously published work. Tolkien drew the original maps for his father's \"The Lord of the Rings\".", "id": 1558981} {"src_title": "Cykas japonský", "tgt_title": "Cycas revoluta", "src_document": [{"title": "Botanická charakteristika.", "content": "S kmenem dosahujícím u největších rostlin 5 m výšky. se řadí mezi středně velké cykasy. U mladších rostlin má podobu typické hnědé koule, ze které raší koruna „palmových“ listů, tak tvrdých, že si je nezkušené oko může splést s plastem. Kmen se může u starších rostlin větvit. Samčí šišky dorůstají velikosti 30-60 cm, samičí do 20 cm. Rozeznat od sebe samce a samici cykasu bez šišek není možné, rostliny se vzhledově neliší. Listy zpeřené, tvrdé, temně zelené a na koncích lehce podvinuté. To je také jeden ze znaků, který jej odlišuje od jiných cykasů, např. druhu \"Cycas taitungensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště a rozšíření.", "content": "Původní areál cykasu japonského je ostrov Kjúšú (Kyushu) v jižním Japonsku a ostrovech známých jako Jižní japonské souostroví. V poslední době se objevily i zprávy o jeho výskytu na jihovýchodě Číny v provincii Lianjiang. Cykas japonský roste na svazích s vápencovým podkladem, plně vystaven slunci. Občas se objevuje i v lesích, ale vždy na vápenci. Převažující subtropické počasí má mírné léto s teplotami ve stínu 26-33 °C a chladné zimy od 7-20 °C. Podobné teploty jsou tedy doporučeny, pokud chceme, aby rostlina dobře rostla (nad topením). Tyto rostliny jsou ovšem schopny přežít kratší snížení teploty až na -10 °C (některé zprávy mluví i o nižších teplotách). I proto je například v prodeji v Holandsku můžete najít v zimě vystavené venku. Nižším teplotám odolává především kmen, u listů může dojít k poškození mrazem. Ještě odolnější je podobný čínský druh cycas panzhihuaensis, který odolává těžkým mrazům a sněhu.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pěstování běžně dostupných cykasů je jednoduché, nicméně pro dosažení nejlepšího vzhledu je potřeba se s nimi naučit zacházet. Rostliny v našich domácích podmínkách vytvářejí obvykle jednou za rok vrh listů, které rostou ze středu a odvíjejí lístky podobně jako listy kapradin. Vzhledem k hlubokému a mohutnému hlavnímu kořenu jsou doporučovány vysoké květináče, které nemusí být příliš široké, musí ovšem zůstat prostor pro vystoupení korálovitých kořenů na povrch. Absolutní podmínkou pro pěstování cykasů je prodyšná půda, kterou voda proteče, zůstane vlhká, ale nikoliv zbytečně dlouho mokrá. Škodí jim přílišné vlho a zcela zásadně nesnášejí mokro a chlad současně. Hlavní příčinou jejich úmrtí je proto uhnití kořene ve vlhkém prostředí, které ne vždy lze zpočátku poznat na samotné rostlině. Hlínu je tedy třeba namíchat s kaménky či jiným hrubým materiálem jako je pemza či perlit. Případně lze nouzově využít prodyšné směsi pro palmy nebo pro kaktusy. Naopak občasné úplné vyschnutí půdy po běžné dovolené rostlinám zásadně neuškodí, pokud se nejedná o úplně mladé exempláře. Rostliny dobře snášejí zanedbávání a nezalévání. Uškodit jim může přílišná péče spojená s přeléváním, přílišným hnojením a příliš výživnou hutnou půdou. Problémy při pěstování doma: Pro další růst jsou nicméně nutné další faktory – teplo a světlo – bez nich je obtížné dosáhnout vyrašení nových listů, typický problém v našich podmínkách. Na jaře (v březnu) se tedy doporučuje rostliny umístit na teplá a světlá místa, například k oknu nad topení a začít rostlinu více zalévat. To by mělo být dobrým popudem pro zahájení růstu. Teplo musí být zajištěno i v noci, což v ČR může být problémem obzvláště venku. Naopak, teplo by nemělo být v zimě (opět problém ve vytápěných bytech). Teplo totiž rostlinu donutí vyhnat nové listy příliš brzo (v lednu či únoru), kdy je nedostatek denního světla. Cykasy držené v teple, ale v polostínu vytvářejí protáhlé nepěkné listy (podstatně delší než listy původní), které se po vyzrátí a zatvrdnutí již nikdy nezmění a je možné je tedy odstřihnout. V případě zahájeného rašení nového vrhu listů je proto potřeba rostlinu okamžitě umístit alespoň dočasně na velmi teplé a velmi světlé místo do doby než mladé měkké listy zatvrdnou, poté ji můžete vrátit zpět. Pokud je toto místo u okna s jedním směrem světla, je vhodné rostlinu otáčet, aby se vytvořily pravidelné listy. Bez tepla ovšem rostlina nemusí na jaře nasadit. Tyto rostliny rostou velmi pomalu. Nejrychlejším růstem pozorovaným ve vynikajících podmínkách komerčního pěstování v jižním Texasu byl přírůstek kmene 3 cm za rok a tři vrhy listů ve stejném období. V domácích podmínkách se občas může dosáhnout dvou vrhů listů za rok a pomalejšího růstu. Zájemcům o větší rostliny je tedy doporučováno přímé zakoupení staršího cykasu. I z tohoto důvodu jsou v Japonsku z cykasů vytvářeny oblíbené bonsaje, sbírány jsou i vzácné odrůdy se zlatými novými listy případně odrůdy s tvarově odlišnými šiškami. Rostliny jsou především v Holandsku prodávány i bez listů a většiny kořenů, pouze jako „špalek“ – čistý kmen. Pro jejich zakořenění je potřeba držet rostlinu v teple.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Cykasy jsou dvoudomé rostliny, které se rozmnožují semeny, případně i oddělením kmenových výhonků. Samčí rostlina kvete šiškami, samičí rostlina falešnými šiškami tvořenými zpeřenými listy držícími semena – tzv. megasporofyly. Opylování je v přírodě vázáno na specifický druh hmyzu, v zajetí je možné umělé opylování. Cykas japonský se v domácnosti může množit postranními odnožemi, odebranými v období zimního odpočinku, které zakořeňují v půdě smíchané s hrubším pískem a ve velkém teple (kolem 30 °C). Toto množení není ovšem zcela jednoduché.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Kmen je zdrojem škrobovitého sága, které se používá k přípravě potravy. Škrob se také z cykasů v minulosti průmyslově vyráběl. V Japonsku se z něj na ostrově Rjúkjú vyrábí druh sake a pojídána byla v minulosti i semena po zpracování. Části cykasů jsou ovšem jedovaté a před konzumací musí být speciálně proprány a dále upraveny. Nebezpečné je nicméně pouze přímé pojídání rostlin, zejména vnitřku semen po vypeckování. Známé otravy cykasy způsobují selhání jater a ledvin, ochrnutí a je studována jejich role v takzvané Guamské nemoci. Některé sloučeniny cykasů jsou rakovinotvorné.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Stavy cykasu japonského (\"C. revoluta\") v přírodě stále klesají, jedná se o chráněnou rostlinu, řazenou na seznam ohrožených rostlin IUCN do kategorie „téměř ohrožený“. Je proto zařazen na seznam ohrožených druhů CITES II. Obchod s nimi je tedy kontrolován. Tento cykas se nicméně poměrně dobře pěstuje, rostliny z obchodů nejsou odebrány z přírody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cykas japonský (\"Cycas revoluta\" Thunb., 1782), je rostlina pocházející z jižního Japonska. Je nejznámějším druhem mezi třemi stovkami známých druhů cykasů. Ty patří k nejstarším rostlinám na světě a na zemi se objevily poprvé v době permu před 250 miliony let. Pro řadu prehistorických prvků bývají označovány jako živoucí fosílie. Cykas japonský je vzácnou rostlinou, chráněnou před mezinárodním obchodem zařazením na seznam CITES II. Cykas japonský je běžně dostupný v obchodní síti v ČR.. Pod slovem „cykas“ si proto každý vybaví právě tuto rostlinu. V poslední době se na trhu objevil i další z cykasů, keják otrubnatý. Rostliny, pěstované botanickými zahradami a sběrateli, se při dobré péči dožívají značného věku. Cykasy japonské jsou přitom velmi dlouho žijící stromy, přičemž některé propočty ukazují na možnost 2000 let života. Délka života starých cykasů v japonských zahradách se odhaduje na více než 1100 let. Určování věku cykasů je však složité, protože tyto stromy nemají letokruhy. Dvoutisícileté odhady spočívají především na propočtech z počtu jizev po listech a znalostech průměrné rychlosti růstu. I když v zahraničí bývá cykas japonský někdy neodborně označován jako \"ságová palma\" s palmami nemají cykasy nic společného, snad kromě vzhledu, tvořeného drsným kmenem s korunou lesklých, temně zelených listů. Pravé ságo je přitom škrobovitý prášek, který se vyrábí ze středu kmene palem Metroxylon sagu.", "tgt_summary": "Cycas revoluta (Sotetsu [Japanese ソテツ], sago palm, king sago, sago cycad, Japanese sago palm), is a species of gymnosperm in the family Cycadaceae, native to southern Japan including the Ryukyu Islands. It is one of several species used for the production of sago, as well as an ornamental plant.", "id": 1312844} {"src_title": "Spyker F1", "tgt_title": "Spyker F1", "src_document": [{"title": "Zakoupení týmu Midland F1.", "content": "Zhruba v polovině sezony 2006 se začalo v paddocku mluvit o případném prodeji týmu Midland, jehož majitelem byl rusko-kanadský podnikatel Alex Shnaider, jenž původně tým koupil od Eddieho Jordana. Shnaider skutečně zvažoval prodej svého týmu za zhruba $128 milionu. Týmy formule 1 se staly mnohem cennějšími vzhledem k tomu, že od roku 2008 bude moci ve formuli 1 závodit pouze dvanáct týmů. 9. září 2006 byl ohlášen prodej týmu Midland, nizozemské společnosti Spyker Cars, za $106,6 milionu. Pro zbytek sezony zůstali jezdci Christijan Albers a Tiago Monteiro a navíc Spyker podepsal s Albersem smlouvu na příští rok. Oficiální název týmu byl podle pravidel FIA, které nedovolují změnu názvu týmu během sezony, ale dovolují, aby jméno sponzora týmu bylo před jeho názvem, změněn na Spyker MF1 Team od Grand Prix Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Sezona 2007.", "content": "Už při výše zmiňované Grand prix Číny bylo ohlášeno, že šéfem týmu pro rok 2007 zůstane Colin Kolles. Michiel Mol, člen představenstva Spyker Cars, se stal novým ředitelem. Od konce sezony 2006 byl výkonným technickým ředitelem jmenován Mike Gascoyne. Druhým pilotem týmu se stal Adrian Sutil, který byl v sezoně 2006 jedním z testovacích jezdců. 1. února byly podepsány smlouvy se závodníky Adriánem Vallésem, Fairuzem Fauzym, Giedo van der Gardem a Markusem Winkelhockem, kteří se stali testovacími a zároveň náhradními jezdci týmu. Hlavními sponzory týmu se staly společnosti Etihad Airways a Aldar Properties z Abú Zabí, ze Spojených arabských emirátů. Oficiální název týmu bude Etihad Aldar Spyker F1 Team. 10. července byl ze své smlouvy se Spykerem uvolněn Christijan Albers, kvůli nedostatku sponzorských peněz. Michiel Mol své rozhodnutí označil „za jedno ze svých nejtěžších rozhodnutí své kariéry“. O dva dny později už Christian Klien testoval Spyker, ale náhradníkem, pouze pro evropskou Grand Prix na Nürburgringu, byl jmenován Markus Winkelhock. Během Grand Prix Evropy se díky silné deštivé přeháňce a správné volbě pneumatik dostal Markus Winkelhock na 6 kol do čela závodu. Ovšem od příštího závodu, Grand Prix Maďarska, a až do konce sezony byl na uvolněné místo po Albersovi jmenován Sakon Jamamoto. 14. srpna firma Spyker Cars oznámila, že zvažuje prodej části nebo celého týmu formule 1, kvůli nestálým finančním potížím. Pro Grand Prix Turecka byl naplánován start nové B-specifikace vozu. Jenže model F8-VIIB neprošel zátěžovými zkouškami zadní části vozu, které musí splňovat každý vůz formule 1, a tak je jeho premiéra odložena na Grand Prix Itálie. Indický obchodník Vijay Mallya, vlastník letecké společnosti Kingfisher Airlines, která sponzoruje Toyotu, a ředitel Spykeru Michiel Mol 2. září uvedli, že představenstvo týmu Spyker souhlasilo s prodejem týmu skupině kupců, která si říká Orange India za přibližně $110 milionu. Odkoupení týmu by mělo být dokončeno během měsíce. 21. září byl oficiálně potvrzen prodej týmu za 88 milionu eur (123 mil. $) Do závodu v Itálii byla poprvé nasazena specifikace B (F8-VII-B) letošního modelu Spykeru. V japonské Grand Prix získal Spyker svůj první bod ve formuli 1. Adrian Sutil závod dokončil na devátém místě, ale Vitantonio Liuzzi s vozem týmu Toro Rosso, který dojel před ním na bodovaném osmém místě, byl po závodě penalizován přičtením 25 sekund k výslednému času za předjíždění při vyvěšených žlutých vlajkách.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Spyker F1 byla nizozemská automobilová stáj Formule 1, vlastněná nizozemským výrobcem sportovních vozů Spyker Cars. Stáj existovala a závodila pouze jedinou sezonu, a to v roce 2007; poté byla prodána skupině indických investorů a stal se z ní tým Force India. Spyker byl vytvořen de facto v září 2006 odkoupením podílu v týmu Midland F1 (nástupci Jordanu). Na konci sezony 2006 byl Spykeru prodána i zbylá část stáje. O rok později, na podzim 2007, už byli novými vlastníky Indové.", "tgt_summary": "The Spyker F1 Team, known as the Etihad Aldar Spyker F1 Team for sponsorship reasons, was a Formula One team that competed in the 2007 Formula One World Championship, and was created by Spyker Cars after their buyout of the short-lived Midland F1 (formerly Jordan Grand Prix) team. The change to the Spyker name was accompanied by a switch in racing livery from the red and white previously used by Midland, to an orange and silver scheme—already seen on the Spyker Spyder GT2-R—orange being the national colour and the auto racing colour of the Netherlands. At the end of the 2007 season the team was sold and renamed Force India.", "id": 1721188} {"src_title": "Imám", "tgt_title": "Imam", "src_document": [{"title": "Historie imámů.", "content": "Nauka o imámech hlásá, že prvním imámem a zároveň prorokem byl Adam, dále to byli například Noe, Abrahám, Mojžíš, Ježíš a Muhammad. Dvanáct imámů, kteří žili po Muhammadově smrti, jsou čistě jen imámy a nikoli proroky. Prvním imámem byl v šiitské tradici Alí. Druhým byl jeho syn Hasan, který se nechal uplatit a předal úřad imáma svému bratrovi Husajnovi, jenž je považován za třetího pravověrného imáma. Husajn byl však zajat po bitvě u Karbalá. V zajetí moc života neužil, jelikož byl popraven a jeho hlava vystavena na dvoře Umajovců v Damašku. Čtvrtým imámem byl jeho syn Ali, Zajn al-Ábidín, který přežil jako malý chlapec bitvu u Karbalá. Pátým imámem byl Muhammad al-Bákir, jenž byl stejně jako otec politicky neprůbojný. Nakonec byl otráven. Šestým imámem byl jeho syn Dža'far as-Sádik. Ten je vysoce ceněn, neboť šlo o váženého intelektuála. Šíři jeho znalostí dokládá i skutečnost, že vyučoval Abu Hanafiju či Málika ibn Anase. Období jeho života můžeme rozdělit na dvě etapy. V první etapě si za vlády umajovců upevňoval své postavení a ve druhé etapě za Abbásovců se musel skrývat, neboť byl pronásledován. Jeho syn Músá al-Kázim se stal sedmým imámem. Po jeho smrti se imamátu ujal jeho syn Alí ar-Ridá, který byl pozván na abbásovský dvůr a byl jmenován korunním princem. Devátým imám je Muhammad at-Takí, který byl synem Ar-Ridy. Byl údajně otráven svou manželkou, dcerou abbásovského chalífy. Desátý imám, Alí al-Hadí, žil v jakémsi domácím vězení, kam byl deportován abbásovským chalifou. Tam žil spolu se svým synem, jedenáctým imámem, jenž na základě této události dostal přízvisko Askarí (armáda). Jmenoval se Hasan al-Askarí. Údajně měl syna imama Muhammada al-Mahdího, který se ztratil a má se znovu objevit. Šíitští dvanáctníci věří, že nezemřel, ale byl ukryt bohem a že je to mahdí, spasitel lidstva a očekávají jeho příchod v soudný den.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam prvních 12 imámů.", "content": "Všech 12 prvních imámů pocházelo z kmene Banu Hášim tj. současní Hášimovci", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti imáma.", "content": "Šíité argumentují, že úřad imámů je důležitý a oprávněný z těchto důvodů: Podle šíitské teologie byl Bůh sám osamělý, a proto vyřkl slovo. Ze slova vzniklo světlo a to se rozdělilo na dvě poloviny. Jednou polovinou byl Muhammad a druhou Alí. Z nich vznikly duše, které obsadily těla a následně vzniklo vše pozemské, materiální. Úřad imáma má splňovat tři hlavní atributy: Od šestého imáma se traduje nauka, že imám nevolí svého nástupce, ale ten je volen Bohem. Imám se pouze od Boha dozví jméno svého nástupce. Zajímavostí je, že na světě může být v jeden čas pouze jeden imám, takže nástupce se stává imámem až po smrti předchozího. Problematická byla také otázka zjevení, neboť zjevení příslušelo pouze prorokům, avšak pokud se imám vyjádřil k něčemu, co nebylo v Knize, či hadithech, šlo o tzv. boží našeptávání, neboli nižší zjevení a to bylo nutno akceptovat, neboť imám je neomylný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imám () byl původně titul představeného muslimské obce, později titul všeobecně uznávaného znalce a učitele koránu (asi jako dnešní profesor) – dnes muslimský duchovní, u sunnitů ještě čestný titul zakladatele náboženské nebo právnické školy a u šiítů nejvyšší duchovní představený. Imám také byl do roku 1962 titul duchovního nebo světského nezávislého arabského vladaře na úrovni knížete. Sunnité věří, že prorok měl za úkol přijmout zjevení a že byl taktéž pověřen vedením obce, avšak toto bylo po jeho smrti ukončeno. Naproti tomu šíité tvrdí, že vedením obce byl dále pověřen imám.", "tgt_summary": "Imam (; '; plural: ') is an Islamic leadership position. It is most commonly used as the title of a worship leader of a mosque and Muslim community among Sunni Muslims. In this context, imams may lead Islamic worship services, serve as community leaders , and provide religious guidance. In Yemen, the title was formerly given to the king of the country. For Shi'a Muslims, the Imams are leaders of the Islamic community or ummah after the Prophet. The term is only applicable to the members of \"Ahl al-Bayt\", the family of the Islamic Prophet Muhammad, designated as infallibles.", "id": 318561} {"src_title": "Vídeňský les", "tgt_title": "Vienna Woods", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vídeňský les byl pravděpodobně obydlen od 8. století. Pod vlivem Avarů se slovanské obyvatelstvo vyrovnalo s germánskou migrací, za kterou vděčí jména některých vesnic jako Döbling, Liesing nebo Gablitz. Vídeňský les byla knížecí honitba, ale začátkem 16. století získala oblast také význam v lesnictví. Od roku 1840 nastal v oblasti také průmyslový rozvoj. V roce 1870 byly předloženy plány pro vykácení většiny lesů, ale to způsobilo rozsáhlý odpor veřejnosti. Vedoucí postavou tohoto odporu byl Josef Schöffel (1832–1910). V roce 1987 primátor Vídně a hejtmani Dolního Rakouska a Burgenlandu podepsali Vídeňské prohlášení celé oblasti Vídeňského lesa za chráněný region.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Pohoří zaujímá plochu 1200 km². Město Vídeň tvoří východní hranici masivu. Od sousedních Türnitzských Alp na západě je odděluje údolí říčky Traisen, jižní hranici tvoří tok řeky Gölsen.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologicky je pohoří tvořeno především vápencem, který je na severu doplněn červenohnědým pískovcem a břidlicí. V pohoří také nalezneme přírodní jeskyně jako např. Dreidärrischenhöhle (\"jeskyně tří bláznů\").", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Lesy na severu sestávají z velké míry z buků, dubů a habrů, zatímco v jižním pásmu pohoří jsou to jehličnany, ve většině případů borovice a jedle. Pohoří má i své přírodní parky. A to Föhrenberge (tzn. \"Sosnové hory\") a Sandstein Wienerwald, který leží blízko městečka Purkersdorf, asi 20 km západně od Vídně. Celé území Vídeňského lesa je chráněná oblast, především pak Lainzer Tiergarten (rozsáhlý park obydlený černou zvěří a dalšími lesními zvířaty) a Schwarzenbergpark, který byl vytvořený již během 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší vrchol.", "content": "Nejvyšším vrcholem je Schöpfl (893 m) vypínající se v jihozápadní části pohoří nad obcí St. Corona am Schöpfl. Na zcela zalesněný vrchol vede silnice z Mitterschöpflu k observatoři Leopolda Figla (pro veřejnost uzavřená). Na vrcholu je vyhlídková věž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vídeňský les () je první horský masiv na samotném východě alpského oblouku, ležící v bezprostřední blízkosti Vídně v Rakousku. Svým charakterem zaoblených zalesněných pahorků jako skutečné Alpy zdaleka nevypadá. Připomene spíše českou Šumavu nebo Beskydy. Celá oblast Vídeňského lesa slouží především Vídeňanům jako přirozené přírodní zákoutí a v rámci „skutečných“ Alp nemá výrazný význam.", "tgt_summary": "The Vienna Woods (; Central Bavarian: \"Weanawoid\") are forested highlands that form the northeastern foothills of the Northern Limestone Alps in the states of Lower Austria and Vienna. The long and wide range of hills is heavily wooded and a popular recreation area with the Viennese.", "id": 1956109} {"src_title": "Good Bye, Lenin!", "tgt_title": "Good Bye, Lenin!", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Je 7. říjen 1989 a Německá demokratická republika slaví své 40. narozeniny. Alex si vzal v práci volno a popíjí v parku, zatímco na hlavní třídě duní vojenská přehlídka. Večer se vydává na protirežimní demonstraci. Jeho matka, Christiane Kernerová, která se po emigraci svého muže do Západního Berlína stane zapřisáhlou socialistkou a vstoupí do SED, se chystá na předávání státních cen do Paláce republiky. Cestou do Paláce republiky se její taxík dostane do zácpy vytvořené demonstrací, Christiane vystupuje, protestuje u policistů proti zákroku proti demonstrantům a v tom uvidí svého syna jak je zatýkán Stasi. Postihne ji téměř smrtelná srdeční příhoda a upadne do kómatu. Alex za matkou pravidelně dochází do nemocnice, kde se seznámí s ošetřovatelkou Larou (pocházející ze Sovětského svazu) a zamilují se do sebe. Christiane se probere po osmi měsících. Berlínská zeď mezitím padla a doktoři se obávají, že Christiane by další šok nepřežila. Alex se o ní začne starat a spolu s přáteli vytváří falešné televizní zprávy, které přehrává pomocí video přehrávače ukrytého ve vedlejší místnosti. Postupně pro ni vytvářejí takové prostředí, aby nepřišla na to, že starý režim je již v propadlišti dějin, což je velice náročné, protože s příchodem západní marky zmizelo z obchodů veškeré \"socialistické\" zboží. Jednoho dne zesílí Christiane natolik, že může vyjít ven. Alex se svou sestrou Arianou ji rychle najdou a v televizi jí pustí další zprávu, ve které vyhlásí, že západní občané utíkají na východ. Christiane si přeje jet na chatu a toho večera dostane další infarkt. Když se Christiane probudí, Lara jí poví pravdu. Christiane pochopí, čím vším si musel její syn projít, když pro ni vytvářel odlišný svět a jak moc ji miluje a rozhodne se, že mu neřekne, že to ví. Christiane o tři dny později v klidu zemře (shodou okolností v den znovusjednocení Německa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Good bye, Lenin! je německá filmová komedie s prvky dramatu z roku 2003. Natočil ji režisér Wolfgang Becker podle scénáře, na kterém se podílel společně s Berndem Lichtenbergem. Film měl premiéru 17. listopadu 2003. Snímek získal v Berlíně Evropskou filmovou cenu za rok 2003.", "tgt_summary": "Good Bye Lenin! is a 2003 German tragicomedy film, directed by Wolfgang Becker. The cast includes Daniel Brühl, Katrin Saß, Chulpan Khamatova, and Maria Simon. The story follows a family in East Germany; the mother (Saß) is dedicated to the socialist cause and falls into a coma in October 1989, shortly before the November revolution. When she awakens eight months later in June 1990, her son (Brühl) attempts to protect her from a fatal shock by concealing the fall of the Berlin Wall and the collapse of communism. Most scenes were shot at the Karl-Marx-Allee in Berlin and around Plattenbauten near Alexanderplatz. \"Good Bye, Lenin!\" received numerous honours, including 2003's European Film Award for Best Film and German Film Award for Best Feature Film.", "id": 1901569} {"src_title": "Gutensteinské Alpy", "tgt_title": "Gutenstein Alps", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Gutensteinské Alpy jsou na severu ohraničeny řekou Gölsen a údolím Triestingtal od Vídeňského lesa. Na východě končí Vídeňskou pánví. Oddělení od pohoří Rax na jihu tvoří údolí Sierningbachstal mezi městy Ternitz a Puchberg, sedlo u Mamauwiese dolina Schwarzatal. Západní hranici tvoří údolí potoka Unrecht Traisen, který tak odděluje pohoří od sousedních Türnitzských Alp", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Pohoří dělíme na několik horských celků. Zcela na západě území to je skupina Riesalpe. V blízkosti městečka Lilienfeld se vypíná nejvyšší vrchol pohoří Reisalpe (1 399 m). Přístup na něj vede po mýtné silnici na Brennalm, odtud 2 hod. na vrchol. Východně od této skupiny leží další poměrně vysoká část hor zvaná Unterberg s nejvyšším vrcholem Unterberg (1 342 m), ležící v samém středu protáhlého hřebene. Turisticky nejatraktivnějšími horskými celky Gutensteinských Alp jsou dva protáhlé skalnaté hřebeny Dürre Wand (\"Suchá stěna\") a především Hohe Wand (\"Vysoká Stěna\"). Zatímco prvně jmenovaný hřeben je vyšší a bohatě zalesněný, Hohe Wand představuje vápencovou stěnu 8 km dlouhou otevřenou k východu, ve které naleznou všichni vyznavači lezení a jištěných cest svá místa.", "section_level": 2}, {"title": "Nejvyšší vrcholy.", "content": "Nejvyšší vrcholy Gutensteinských Alp jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Důležité řeky pohoří jsou Traisen na západě, Gölsen a Triesting na severu a Schwarza na jihu horské skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Velká část Gutensteinských Alp je tvořena vápencem vytvořeného ve středním triasu a tzv. Gutensteinským dolomitem. Tyto relativně hrubozrnné horniny způsobují částečné zabarvení jednotlivých vrstev masivu. Na jihovýchodu a severozápadě pohoří také nalezneme jejich konglomeráty - horniny vzniklé v období křídy. Ve vápencích jsou četná hloubení či jeskyně (\"Einhornhöhle\" u Dreistettenu) a jeskynní nálezy železné rudy (jeskyně u Brunna). Na několika místech také obnažený vápenec tvoří působivé skalní stěna a galerie.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Převážná část Gutensteinských Alp je hustě zalesněná a lesy jsou pečlivě obhospodařovávány. Ve vyšších polohách najdeme především smrky a modříny, v nízkých polohách buky a na suchých stanovištìch borovice.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Pohoří je důležitá rekreační oblast pro obyvatelé Vídně, Wiener Neustadt a St. Pölten. Především Hohe Wand na východě s velkým množstvím značených stezek, lezeckých cest (na 500 cest) a Klettersteigů jakož i turistických chat a výletních restaurací. Oblíbený cíl jsou také vodopády Myrafälle a soutěska Steinwandklamm (mezi městy Pernitz a Furth). V oblasti města Lilienfeld a Kloster Alpe se nachází lyžařské středisko s několika vleky a lanovkou na vrchol Muckenkogel (1 305 m).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gutensteinské Alpy jsou pohoří ležící jihozápadně od Vídně v Rakousku. Bezprostředně navazují nad údolím Piesting na Vídeňský les a představují již o něco atraktivnější a svým částečně skalnatým charakterem přece jen hornatější oblast východního výběžku Alp.", "tgt_summary": "The Gutenstein Alps () are a mountain range in the Eastern Alps in Central Europe, and the northeasternmost part of the Northern Limestone Alps, reaching heights over 1,000 m.", "id": 321563} {"src_title": "Horská chata", "tgt_title": "Mountain hut", "src_document": [{"title": "Chaty v Alpách.", "content": "V Alpách patří mnoho horských chat alpskému spolku Alpenverein. Řada jich je také soukromých. Většinou se spravování chat dědí po generacích, takže vlastníkem či správcem je řadu let jedna rodina. Členové spolku Alpenverein mají na takovýchto chatách obvykle 50% slevu na ubytování a mnohdy i částečnou slevu na jídlo či pití.", "section_level": 1}, {"title": "Chaty ve Vysokých Tatrách.", "content": "Ve Vysokých Tatrách patří horské chaty z velké části spolkům Slovenský horolezecký spolok JAMES a Klub slovenských turistov. Členové těchto spolků a Českého horolezeckého svazu mají na takovýchto chatách přibližně 50% slevu na ubytování a mnohdy i částečnou slevu na jídlo a pití.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy chat.", "content": "Chaty bývají různých velkostí a cenových tříd. Od obrovské stavby (Chamanna Diavoleza, Švýcarsko, 234 lůžek) až po malé dřevěné původní chatky (Dom na Kofcah, Slovinsko, 16 lůžek). Některé se prezentují futuristickým vzhledem (Refuge de la Sella 2, Francie). Mnoho horských chat již používá solární kolektory jako hlavní či vedlejší zdroj elektrické energie. Řada chat používá jako zdroj elektrické energie externí elektrocentrálu. K zásobování používají některá stavení nákladní lanovky a tam kde to není možné i vrtulník. V Tatrách ještě pořád slouží tzv. nosiči.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Umístění chat je různé. Jsou v údolích, kde se jim mnohdy říká polany (\"alm\", \"planina\", \"alp\"), kdekoli v horách či přímo na vrcholech (Matras Haus, Rakousko, vrchol Hochkönig). Slouží tak většinou jako opěrné body při výstupech na horské vrcholy. Na Slovensku jsou za horské chaty považovány Bilíkova chata, Chata pod Rysmi, chata Pod Soliskom, Chata pri Popradskom plese, horský hotel Sliezsky dom, Chata pri Zelenom plese, Rainerova chata, Skalnatá chata, Téryho chata, Zamkovského chata, Zbojnická chata (Vysoké Tatry), Chata Plesnivec (Belianské Tatry), Žiarska chata (Západní Tatry), Kamenná chata pod Chopkom, Chata generála Milana Rastislava Štefánika, Útulna Ďurková (Nízké Tatry), Chata pod Borišovom (Velká Fatra), chata Pod Chlebom, chata pod Kľačianskou Magurou, chata Pod Suchým, chata Na Grúni (Malá Fatra).", "section_level": 1}], "src_summary": "Horská chata (německy \"Hütte\" nebo \"Baude\", italsky \"Rifugio\", francouzsky \"Refuge\" či \"Cabane\", slovinsky \"Koča\", rétorománsky \"Chamanna\") je stavení či budova sloužící turistům či horolezcům jako ubytovací zařízení, občerstvovací stanice, nebo jako pouze zastávka při túře. Chata se skládá většinou z restaurace či jídelny, noclehárny (lager), pokojů, toalet a různých servisních místností (kuchyně, sklad atd.). Často je součástí chaty terasa či zimní prostor sloužící v době když je chata uzavřena. Na chatě je obvykle možnost zjištění kvalitní předpovědi počasí. V Krkonoších se nazývají boudy.", "tgt_summary": "A mountain hut is a building located high in the mountains, generally accessible only by foot, intended to provide food and shelter to mountaineers, climbers and hikers. Mountain huts are usually operated by an Alpine Club or some organization dedicated to hiking or mountain recreation. They are known by many names, including alpine hut, mountain shelter, mountain refuge, mountain lodge, and mountain hostel. Mountain huts can provide a range of services, starting with shelter and simple sleeping berths. Some, particularly in remote areas, are not staffed, but others have staff which prepare meals and drinks and can provide other services, including providing lectures and selling clothing and small items. Mountain huts usually allow anybody to access their facilities, although some require reservations. While shelters have long existed in mountains, modern hut systems date back a century and a half. The Swiss Alpine Club has built huts since 1863. In the United States, the Appalachian Mountain Club built its first hut at Madison Spring in New Hampshire in 1889.", "id": 457937} {"src_title": "Kloub", "tgt_title": "Joint", "src_document": [{"title": "Anatomie kloubu.", "content": "Kloub se skládá z dvou styčných ploch dvou kostí krytých chrupavkou. Jedna plocha se nazývá kloubní hlavice (vypouklý konec jedné kosti) a druhá kloubní jamka (vyhloubený konec druhé kosti). Součástí velkých kloubů bývá i meniskus či labrum (kolenní, resp. ramenní kloub), což jsou měkčí okraje kloubních jamek, jež slouží lepší artikulaci kloubu a jemnému dopružení při rotacích a torzích kloubu. Jinou součástí je kloubní pouzdro, které kloub obepíná, je zesíleno vazy, z vnitřní strany ho vystýlá synoviální membrána produkující synoviální tekutinu (kloubní maz), která zmírňuje tření, vyživuje kloubní chrupavky a zajišťuje pevné přilnutí kloubních ploch k sobě. V kloubech jednoduchých se stýkají dvě kosti, v kloubech složených se stýkají více než dvě kosti nebo jsou mezi ně vsunuty pohyblivé chrupavčité destičky. Ty vyrovnávají nerovnosti v zakřivení styčných ploch a zároveň umožňují současné provádění dvou různých pohybů v kloubu (ohýbání a otáčení).", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Klouby napomáhají pohybu končetin, lokomoci člověka, sebeobsluze apod. Pokud jsou klouby používány patřičně, jejich činnost je celoživotní. Při přetěžování kloubů, chronicky zkrácených svalech či nefyziologickém používání kloubů (po nesprávných drahách), dále vlivem špatného vyživení kloubu či kloubním onemocněním, chrupavčitý povrch kloubu degeneruje. Spolu s tím tuhnou okolní vazy a šlachy svalů, kloub ztrácí své rozsahy, pružnost (\"joint-play) a bolest začíná i v okolních tkáních (např. v tíhových váčcích a svalech). To vede ke snížené pohyblivosti člověka, čímž se kloubní omezení dále zacykluje. V časných stádiích kloubní bolesti a u raných artróz je metodou volby manuální fyzioterapie - konkr. měkké techniky, jemná kloubní mobilizace a individuální cvičení. Napomáhá i balneoléčba, plavání, lehká svižná chůze, hluboká ventilace aj.", "section_level": 1}, {"title": "Kloubní blokády.", "content": "Při náhlých přetíženích kloubu či dlouhodobém zaujímání nefyziologických poloh (předsunuté držení hlavy u monitorů, vyjímání nákladů z kufru vozu apod.), může dojít ke kloubním blokádám a tím k bolestivým omezením pohybu (svůj vliv může mít i stres, atmosférický tlak, vliv výživy aj.). Nejčastěji se blokují krční a bederní páteř, žebra a sakro-iliakální skloubení pánve. O strukturálních příčinách blokád bylo vysloveno více teorií, nejpřesvědčivěji působí teorie mechanického slepení chrupavčitých ploch kloubů. O metodiku kineziologického vyšetření, odstranění kloubních blokád a cvičení se jako jedna z prvních zasadila tzv. Pražská myoskeletální škola.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy kloubů.", "content": "Druhy kloubů podle počtu kostí, které spojují Druhy kloubů podle tvaru kloubních ploch", "section_level": 1}, {"title": "Propriorecepce.", "content": "Těla živočichů mají receptory pro uvědomění si polohy vlastních končetin, umožňují propriorecepci.", "section_level": 1}, {"title": "Klouby lidského těla.", "content": "Menší klouby se vyskytují mezi jednotlivými články prstů dolních a horních končetin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kloub \"(articulatio)\" je spojení a zároveň ohebné místo vzájemně se stýkajících dvou nebo více kostí. Slouží k pohybu určité části těla.", "tgt_summary": "A joint or articulation (or articular surface) is the connection made between bones in the body which link the skeletal system into a functional whole. They are constructed to allow for different degrees and types of movement. Some joints, such as the knee, elbow, and shoulder, are self-lubricating, almost frictionless, and are able to withstand compression and maintain heavy loads while still executing smooth and precise movements. Other joints such as sutures between the bones of the skull permit very little movement (only during birth) in order to protect the brain and the sense organs. The connection between a tooth and the jawbone is also called a joint, and is described as a fibrous joint known as a gomphosis. Joints are classified both structurally and functionally.", "id": 112773} {"src_title": "Technické textilie", "tgt_title": "Technical textile", "src_document": [{"title": "Materiál.", "content": "Při volbě vhodného materiálu jsou skoro výlučně rozhodující jeho fyzikální a chemické vlastnosti. Vedle téměř všech druhů běžných umělých vláken se často používají vlákna speciálně modifikovaná pro technické účely jako: aramidy, uhlíková vlákna, mikro- a nanovlákna, keramická, kovová vlákna atd. Z přírodních vláken se uplatňuje např. juta a bavlna (pytlovina a obaly), konopí (lana) a hedvábí (padáky). Čištěné a recyklované textilní odpady (výčesky, trhané ústřižky tkanin a pletenin) jsou vhodná výplň pro různé druhy technických textilií.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Z netkaných textilií všeho druhu se vyrábí více než dvě třetiny pro technické účely. Technické tkaniny a pleteniny jsou zpravidla vyrobeny jednoduchou vazební technikou. Barvení, pokud je vůbec nutné, se provádí většinou ve vlákenné hmotě. Některé obaly a autoplachty se potiskují. Všechny provaznické výrobky a lana se řadí k technickým textiliím. K jejich výrobě se používá technika splétání, oplétání, stáčení nebo kablování. Šicí nitě pro průmyslové účely nebo chirurgii se vyrábí a zušlechťují poměrně nákladnou speciální technologií. Světová spotřeba vláken k výrobě technických textilií vzrostla od roku 1995 do roku 2010 ze 14 na 22 milionů tun. Obchodní obrat odvětví obnášel v roce 2011 cca 195 miliard € (do roku 2017 se zvýšil na cca 210 miliard), 27 států EU se na něm podílelo s 22 a Česká republika s 1,1 miliardou €. Podle způsobu výroby se podílely (v roce 2010) na technických textiliích: tkaniny, pleteniny a provaznické výrobky 49 %, netkané textilie 35 % a kompozity 16 %.", "section_level": 1}, {"title": "Použití technických textilií.", "content": "Přibližné podíly v roce 2017:", "section_level": 1}], "src_summary": "Technické textilie (TT) je souhrnné označení pro textilní materiály a výrobky, jejichž hlavním účelem je plnění určité technické funkce. (Jejich estetické nebo dekorativní vlastnosti jsou méně důležité).", "tgt_summary": "A technical textile is a textile product manufactured for non-aesthetic purposes, where function is the primary criterion. Technical textiles include textiles for automotive applications, medical textiles (e.g., implants), geotextiles (reinforcement of embankments), agrotextiles (textiles for crop protection), and protective clothing (e.g., heat and radiation protection for fire fighter clothing, molten metal protection for welders, stab protection and bulletproof vests, and spacesuits). The sector is large, growing, and supports a vast array of other industries. The global growth rate of technical textiles is about 4% per year, which is greater than the growth rate of home and apparel textiles, which are growing at a rate of 1% per year. Currently, technical textile materials are most widely used in filter clothing, furniture, hygiene medicals and construction material.", "id": 1493543} {"src_title": "Autopoiesis", "tgt_title": "Autopoiesis", "src_document": [{"title": "Vznik pojmu.", "content": "Jako profesor molekulární biologie hledal Maturana odpověď na otázku, co znamená „vznik života“, čili čím se živé liší od neživého. Přitom pochopil, že buňka je „autonomní, do sebe uzavřená dynamika molekulárních procesů sebeprodukce, otevřená průtoku molekul.“ Vzniká, když se v důsledku vlastní dynamiky stane oddělitelnou entitou, a to tak, že si vlastními operacemi vytvoří hranici a existuje pak jako autonomní totalita v molekulárním médiu, s nímž má neustálé vzájemné výměny. Autopoietický systém je dynamická složená entita, tvořící jednotu jako uzavřená síť produkcí vlastních složek tak, že Autopoiéze tedy není vlastnost živých systémů, nýbrž sám způsob jejich bytí: jakmile se zastaví, systém hyne a zaniká. Autopoietický systém tedy není souhrn svých složek, neboť ty se neustále vyměňují, nýbrž vznik a udržování určité organizace těchto výměn. Je určen svojí strukturou, nikoli svými složkami či materiálem. V tomto ohledu se buňka podobá třeba tornádu, anebo na druhé straně společenskému klubu, kde se členové střídají a zůstává jen jistá organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Rysy autopoietických systémů.", "content": "Podstatným rysem autopoietických systémů je tedy konzervace, uchovávání a udržování jednak autopoiéze samé, jednak adaptací, což jsou podstatné podmínky existence živých systémů. Maturana dokonce hovoří o „zákonech konservace“. Živé systémy jsou tedy historické v tom smyslu, že uchovávají autopoiézi, to jest 1) život sám a adaptace, a 2) reprodukci života ve specifické formě uprostřed neustálých změn všeho ostatního. Autopoietický systém tedy existuje ve dvojí oblasti, totiž „navenek“ jako organismus, uchovávající svoji identitu, a „uvnitř“, kde se realizuje jako koordinace složitých procesů. Maturana trvá na tom, že autopoietické systémy jsou „strukturálně vázané“ na své prostředí, že se vždy mění v „operační koherenci“ s ním, což je podle něho výměr adaptace. Žijí jen potud, pokud uchovávají svou organizaci a adaptační vztah ke svému prostředí, což je jejich „kognitivní doména“. Systém vzniká v okamžiku, kdy se začne konservovat jeho organizace a adaptační vztah k prostředí. Organismus tedy není celek o sobě, nýbrž jen ve vztahu ke svému prostředí. Identitu určitého organismu tvoří určitý způsob vedení života, který se uchovává ve strukturálních vazbách na prostředí. Tento vztah nelze popsat pomocí vstupů a výstupů jako ve fyzice, neboť vnější působení nerozhoduje o tom, co se v jeho důsledku v systému stane. Vnitřní chování systému je určeno jeho strukturou a vnější podněty mohou jen spouštět změny, dané touto strukturou. Takové změny pak Maturana považuje za poznání (\"cognition\"). Proto si ani lidský pozorovatel nemůže činit nárok, že by viděl něco, co existuje nezávisle na něm, neboť i jeho poznání je určeno jeho vlastními možnostmi (například možnostmi jeho smyslů, přístrojů nebo jazyka).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk a poznání.", "content": "Jazyk je pro člověka specifický způsob života v pospolitosti, jímž koordinujeme koordinovaná chování mezi sebou. Jako lidské bytosti žijeme v praxi řeči (Maturana užívá novotvar „\"languaging\"“ jako sloveso), v níž teprve vystupují předměty a jež tak vytváří „domény sdílených předmětů“ či „domény intersubjektivity“, a to v libovolně velkém počtu. První z nich vzniká v jazykové hře matky s dítětem. Obvyklé pojetí poznání jako poznání něčeho, co existuje nezávisle na mně, má problém s vědomím sebe sama, neboť „já“ neexistuji nezávisle na sobě. Musí proto sebe sama rozdvojovat na „já“ a „sebe“, na subjekt a objekt, a v důsledu toho si představovat sebe jako předmět, věc. Naopak chápeme-li poznání jako vztah, jenž se u člověka děje řečí, snadno nahlédneme, že i „já“ vzniká v řeči stejně jako jakékoli jiné téma, je vědomí sebe přirozeným důsledkem řeči.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Maturanovo pojetí autopoiéze je založeno na jiném chápání poznání a tudíž i vědy. Ústředním tématem poznání není skutečnost, nýbrž zkušenost, neboť „skutečnost“ je jen výkladový pojem, vytvořený pro vysvětlení zkušenosti. Co se nám skutečně „dává“ je zkušenost a nic jiného. Zkušenost si také vykládáme na základě koherence této zkušenosti – jejích opakování, pravidelností a soudržnosti, případně zákonitostí. Také věda se zabývá výkladem zkušeností pozorovatelů a je jen kulturní zvyk naší civilizace, že chceme pro všechno hledat vnější příčiny. Vědecký postup spočívá podle Maturany v následujících krocích: Tento postup nazývá Maturana „kritériem ověření“ (criterion of validation) a neopírá se o předpoklad nezávisle existující skutečnosti jako běžné chápání vědecké metody. „Jako vědci říkáme, že aplikujeme experimentální vědeckou metodu, jenže co skutečně děláme je aplikace kritéria ověření vědeckých vysvětlení. Vědecké výklady tedy nevysvětlují nezávislou skutečnost, nýbrž zkušenosti pozorovatele.“", "section_level": 1}, {"title": "Autopoiéze ve společenských vědách.", "content": "Maturanův odvážný a neobvyklý koncept vyvolal mnoho diskusí, hlavně v teorii vědy. Našel však významné uplatnění jako výkladový princip v sociologii. Maturana už naznačil podstatné podobnosti mezi buňkou a např. klubem (viz výše), domníval se však, že autopoiéze ve vlastním slova smyslu je možná jen na molekulární úrovni, neboť jen ta má tyto rysy sama v sobě a nemusí se opírat o jiné vrstvy jsoucna. To je v očích jiných vědců omyl, neboť i molekulární úroveň se v jistém smyslu „opírá“ o vlastnosti (nebo lépe „specifický způsob bytí“) atomů, a to velmi podobně, jako se společnost „opírá“ o specifické vlastnosti a schopnosti lidí. Na tomto základě vybudoval německý sociolog Niklas Luhmann velmi vlivnou „systémovou teorii společnosti“ jako autopoietického vydělování jejích subsystémů (např. vědy, práva, hospodářství nebo náboženství). Princip autonomního fungování, „operačního uzavření“ a udržování organizace a adaptací při neustálém střídání osob, stejně jako význam vnějších vztahů a vzájemného působení s okolím je zde možná ještě nápadnější a dovoluje nové pohledy na fungování lidských společností a institucí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autopoiesis nebo autopoiéze (z řec. \"autos\", sám, a \"poiein\", dělat, tvořit) je nový epistemologický pojem, který chce vystihnout povahu systémů, jež nelze vysvětlit z vnějších příčin, nýbrž které vznikají a udržují se díky své vlastní struktuře. Pojem vytvořil chilský molekulární biolog Humberto Maturana se svým žákem F. Varelou v roce 1973 původně na vysvětlení živé buňky jako procesu, který se organizuje a udržuje sám. Maturana tím rozumí, že se Později se tento koncept ukázal jako plodný i v jiných oblastech a je například základem teorie systémů německého sociologa Niklase Luhmanna.", "tgt_summary": "The term autopoiesis () refers to a system capable of reproducing and maintaining itself. The original definition can be found in \"\" (1st edition 1973, 2nd 1980): The term was introduced in 1972 by Chilean biologists Humberto Maturana and Francisco Varela to define the self-maintaining chemistry of living cells. Since then the concept has been also applied to the fields of cognition, systems theory, architecture and sociology.", "id": 1861292} {"src_title": "Mjasiščev M-4", "tgt_title": "Myasishchev M-4", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po druhé světové válce dal Sovětský svaz přednost vývoji strategického bombardéru dlouhého doletu schopného nést jaderné zbraně. Jejich prvním letadlem byl Tupolev Tu-4, kopie amerického B-29 Superfortress. Tu-4 byl ale nouzovým řešením, protože na rozdíl od amerických strategických bombardovacích sil, které mohly operovat ze základen ve spojeneckých zemích v blízkosti SSSR, postrádal dolet k dosažení kontinentálního území Spojených států. Zkušenosti z korejské války navíc prokázaly, že bombardéry s pístovými motory jsou extrémně náchylné k zachycení stíhacími letouny. S pokrokem západních proudových bombardérů jako B-47 Stratojet a Vickers Valiant byl konstruktér Vladimir Mjasiščev na jaře 1951 pověřen vývoje strategického dálkového bombardéru (Strategičeskij Dahlnij Bombardirovščik). Prototyp vzlétl 20. ledna 1953 a v březnu 1954 byl předán ke státním přejímacím zkouškám, přičemž výroba začala později ve stejný rok. Do služby vstoupil v roce 1955 s tím, že bylo vyrobeno 34 letounů včetně dvou prototypů. M-4 byl vyroben převážně z leteckých hliníkových slitin s některými částmi z oceli a hořčíku. Měl šípové křídlo s úhlem 35 stupňů a původně jej poháněly čtyři motory Mikulin AM-3A s maximálním tahem 85,8 kN (8 750 kgp; 19 290 lbf), ale později byl modernizován na proudové motory RD-3M-500 o maximálním tahu 93,2 kN (9 500 kgp; 20 940 lbf). V trupu a křídle bylo zabudováno 18 palivových nádrží o celkové kapacitě 123 600 litrů (32 610 amerických galonů) paliva, což letounu poskytovalo dolet 9 500 km (5 900 mil), ačkoli nedosahoval původně specifikovaného doletu 12 000 km (7 500 mil). Užitečné zatížení bylo 24 tun (26,4 tun) v různých konfiguracích. Obranná výzbroj se skládala ze šesti kanónů AM-23 ráže 23 mm s kadencí 1 250 ran za minutu. Dvojice byla v ocasní věži s posádkou se 400 náboji na jednu zbraň a další dvojice v dálkově ovládaných věžích na horní a spodní části trupu, každá s 300 náboji na zbraň. Letadlo mělo osmičlennou posádku: v jeho přídi seděl navigátor/bombometčík; pilot a kopilot v pilotní kabině; obsluha radaru/navigátor, palubní technik/střelec, radiooperátor/střelec a obsluha střelecké věže v oddílu za pilotní kabinou a ocasní střelec.", "section_level": 1}, {"title": "3M.", "content": "Ačkoliv měl M-4 menší dolet než Tupolev Tu-95, měl větší rychlost a užitečné zatížení, což byly dostatečné výhody pro další zlepšování konstrukce. V roce 1954 bylo uděleno schválení pro přebudovaný M-4, který vzlétl 27. března 1956 a státní zkoušky zahájil na začátku roku 1958. Mjasiščev 3M (\"Bison-B\") byl poháněn čtyřmi proudovými motory Dobrynin RD-7, které měly stejný tah jako motory RD-3M, ale byly o 25 % úspornější z hlediska spotřeby paliva a tak byl dolet zvýšen na 11 500 km při zkouškách; k dalšímu zvýšení doletu byla také do nosu letadla přidána sonda pro tankování paliva za letu, čímž byl dolet prodloužen na 15 000 km. Užitečné zatížení bylo nicméně sníženo z 24 na 18 tun. Letoun dostal nový radar a lepší navigační i zbraňový systém. Střed trupu byl přepracován, aby se snížila hmotnost a zlepšila aerodynamika. Křídlo mělo větší rozpětí a nosnou plochu. Letounů Mjasiščev 3M („Bison-B“) bylo postaveno 74.", "section_level": 2}, {"title": "Tanker.", "content": "Od počátku byl zřejmý nedostatečný dolet M-4 a Mjasiščev začal zkoumat tankování paliva za letu. V roce 1955 byl druhý výrobený letoun upraven na hadicový tankovací systém a první výrobní letoun byl vybaven sondou v nose letadla, další dva byly přestavěny pro zkoušky v následujícím roce. Od konce padesátých let byla flotila M-4 přeměněna na tankovací pomocí hadicového systému (HDU) s palivovými nádržemi v pumovnici a odstraněním veškeré obranné výzbroje. Podobné přestavby byly provedeny u flotily strojů 3M v 70. a 80. letech, kdy se letouny 3MS-1 „Bison-B“ staly tankery označené „3MS-2“ a 3MN-1 se staly tankery „3MN-2“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mjasiščev M-4 \"Molot\" ( – „kladivo“, USAF/DoD reporting name „Type 37“, v kódu NATO „Bison“) byl sovětský strategický bombardér z počátku 50. let 20. století. První prototyp stroje vzlétl 20. ledna 1953. První sériově vyráběné stroje byly do výzbroje sovětského letectva zařazeny roku 1956. Do roku 1963 bylo vyrobeno 93 kusů. Část letounů byla postupně vyřazena, část byla přestavěna na létající tankery.", "tgt_summary": "The Myasishchev M-4 \"Molot\" (), USAF/DoD reporting name \"Type 37\", NATO reporting name Bison) was a four-engined strategic bomber designed by Myasishchev and manufactured by the Soviet Union in the 1950s to provide a Long Range Aviation bomber capable of attacking targets in North America.", "id": 1855831} {"src_title": "Cykas", "tgt_title": "Cycas", "src_document": [{"title": "Výskyt rodu \"Cycas\".", "content": "Hlavní skupina cykasů pochází z Asie, další z Austrálie a jediný druh roste na Madagaskaru a východním pobřeží Afriky (\"Cycas thouarsii\").", "section_level": 1}, {"title": "Botanická charakteristika.", "content": "Cykasy se na první pohled se podobají podsaditějším palmám, a také rodové jméno „“ označuje v řečtině druh palmy. Většina druhů vytváří nevětvené či větvené nadzemní kmeny, přičemž u několika druhů mohou být kmeny i podzemní takže koruna listů vyrůstá jakoby přímo ze země. Listy jsou jednoduché, velmi výjimečně zpeřené (\"Cycas multipinnata\") a uspořádány spirálovitě. Nejviditelnějším rozdílem oproti většině ostatních cykasů je, že rod cykas jako takřka jediný z rodů cykasů má v lístcích středovou žílu (oproti např. zamiím či encephalartosům) a naopak postrádají druhotné žilky. Středovou žílu mají mezi cykasorosty již jen velmi vzácné tři druhy v rodech stangerie a čigua.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Cykasy jsou dvoudomé rostliny, které se rozmnožují semeny, případně i oddělením kmenových výhonků. Samčí rostlina vytváří šištice. Samičí rostlina vytváří semena na megasporofylech ve dvou možných uspořádáních, podle kterého se také druhy v této čeledi rozdělují na dvě podskupiny: Opylování je v přírodě vázáno na specifický druh hmyzu, v zajetí je možné umělé opylování.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování cykasů.", "content": "Pěstování běžně dostupných cykasů je jednoduché. Rostliny v našich domácích podmínkách vytvářejí obvykle jednou za rok vrh listů, které se odvíjejí ze středu podobně jako listy kapradin. Vzhledem k hlubokému a mohutnému hlavnímu kořenu jsou doporučovány vysoké květináče, které nemusí být příliš široké, musí ovšem zůstat prostor pro vystoupení korálovitých kořenů na povrch. Absolutní podmínkou pro pěstování cykasů je prodyšná půda, kterou voda proteče, zůstane vlhká, ale nikoliv zbytečně dlouho mokrá. Škodí jim přílišné vlhko a zcela zásadně nesnášejí mokro a chlad současně. Hlavní příčinou jejich úmrtí je proto uhnití kořene ve vlhkém prostředí, které ne vždy lze zpočátku poznat na samotné rostlině. Hlínu je tedy třeba namíchat s kaménky či jiným hrubým materiálem jako je pemza či perlit. V případě, že nemáte zkušenosti s cykasy, lze nouzově využít prodyšné směsi pro palmy nebo pro kaktusy, detailní popis substrátů ovšem najdete na některých specializovaných stránkách viz odkazy pod tímto textem. Pro další růst jsou nicméně nutné další faktory - teplo a světlo - bez nich je obtížné dosáhnout vyrašení nových listů, typický problém v našich podmínkách. Na jaře se tedy doporučuje rostliny umístit na teplá a světlá místa. To by mělo být dobrým popudem pro zahájení růstu. Teplo musí být zajištěno i v noci, což v ČR může být problémem obzvláště venku. Není třeba příliš hnojit. Cykasy držené v teple ale polostínu vytvářejí protáhlé nepěkné listy (podstatně delší než listy původní), které se po vyzrátí a zatvrdnutí již nikdy nezmění a je možné je tedy odstřihnout. V případě zahájeného rašení nového vrhu listů je proto potřeba rostlinu okamžitě umístit alespoň dočasně na preferované velmi teplé a velmi světlé místo do doby než mladé měkké listy zatvrdnou, poté ji můžete vrátit zpět. Pokud je toto místo u okna s jedním směrem světla, je vhodné rostlinu otáčet, aby se vytvořily pravidelné listy. Bez tepla ovšem rostlina nemusí na jaře nasadit. Byla by škoda, kdyby vrh listů vyšel nazmar, protože na další budete čekat opět rok. Podrobnější informace o pěstování lze nalézt u popisu každého druhu, např. u nejznámějšího druhu cykas japonský (c. revoluta).", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Cykasy jsou považovány za živoucí fosílie. Rod cykas je spřízněn s dalšími čeleděmi cykasů, fylogenetické studie nicméně ukázaly, že čeleď \"Cycadaceae\" je nejstarší ze všech dalších skupin současných cykasů. To dokazuje i jejich primitivnější uspořádání samičích megasporofylů (volné plodolisty u čeledi cykasovité oproti šišticím u ostatních čeledí).", "section_level": 1}, {"title": "Rod \"Cycas\" v Česku.", "content": "V současnosti největším, nejstarším a na nejvyšší cenu oceněným cykasem z rodu \"Cycas\" v České republice je pravděpodobně 200 let starý cykas indický (Cycas circinalis), který vlastní Botanická zahrada Univerzity Karlovy v Praze (Na Slupi). Tamní vzrostlé stromy byly znaleckým posudkem ohodnoceny každý na 1 000 000 Kč. Jedná se tedy o pravděpodobně nejdražší známé rostliny v Česku. Tyto cykasy jsou zasazeny ve volné zemi a jsou tedy prakticky nepřesaditelné, což ovlivnilo i nedávnou rekonstrukci skleníků, které musely být obestavěny kolem nich.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy cykasů.", "content": "Je uznáváno celkem 98 druhů cykasů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cykas (\"Cycas\") je rod rostlin z čeledi cykasovité (\"Cycadaceae\"). Rod cykas obsahuje přibližně 98 druhů cykasů a dalších přibližně 8 poddruhů z Asie a Austrálie a Afriky. Jménem cykasy je nicméně označováno více než 300 druhů rostlin v širší třídě cykasy. Nejznámějším cykasem je cykas japonský (\"Cycas revoluta\"), pocházející z jižního Japonska. Jako jediný z tohoto rodu je běžně dostupný i v prodejnách v ČR. Jedná se o prastarou a primitivní skupinu přežívající od doby permu (asi 250 milionů let). I proto jsou, vedle kapradin a přesliček, základem pravěkých sekcí řady botanických zahrad a jsou známy jako tzv. živoucí zkameněliny, rostliny s řadou prehistorických znaků.", "tgt_summary": "Cycas is a genus of plants belonging to a very ancient lineage, the Cycadophyta, which are not closely related to palms. ferns, trees or any other modern group of plants. They are evergreen perennials which achieved their maximum diversity in the Jurassic and Cretaceous periods, when they were distributed almost worldwide. At the end of the Cretaceous, when the non-avian dinosaurs became extinct, so did most of the cycas in the Northern Hemisphere. \"Cycas\" is the type genus and the only genus recognised in the family Cycadaceae. About 113 species are accepted. \"Cycas circinalis\", a species endemic to India, was the first cycad species to be described in western literature, and was the type of the generic name, \"Cycas\". The best-known \"Cycas\" species is \"Cycas revoluta\".", "id": 1839598} {"src_title": "Antoine Quentin Fouquier-Tinville", "tgt_title": "Antoine Quentin Fouquier-Tinville", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fouquier de Tinville, který si během revoluce změnil jméno na Fouquier-Tinville, pocházel z bohaté rodiny staré francouzské šlechty. Studoval práva a od roku 1765 pracoval na královské státní prokuratuře. Roku 1774 zakoupil, po vyplacení bohatého dědictví, úřad státního návladního v Grand Châtelet a o rok později se oženil se svou sestřenicí, s kterou pak měl pět dětí. Po smrti své první ženy se oženil podruhé a roku 1783 musel opět úřad prodat. Vysoce zadlužen přijal místo u královské policie a roku 1789 se stal komisařem. Poté na přímluvu svého bratrance Camille Desmoulinse se stal 17. srpna 1792 předsedou sboru žalobců. Když byl založen revoluční tribunál (10. března 1793), byl Fouquier de Tinville jmenován veřejným žalobcem tribunálu a úřad vykonával až do 28. července 1794. Spolu s Robespierrem sloužil jako hlavní nástroj revolučního teroru. Navenek se kryl maskou nezávislosti, nestrannosti a neúplatnosti, ve skutečnosti jeho žaloby sledovaly směr politického větru a Robespierrových objednávek. Nikdy však nehleděl na svůj osobní prospěch. Na smrt poslal více než 2400 nevinných, ať již byli hebertisty, girondisty, dantonisty či monarchisty. Mezi odsouzenými byl i jeho vlastní bratranec Camille Desmoulins a královna Marie-Antoinetta. Třebaže pocházel z šlechtické, králi věrné rodiny a s mnohými oběťmi byl v příbuzenském či přátelském vztahu, své obžaloby vznášel vždy tvrdě bez jakéhokoli pohnutí či slitování a nebral ohled na původ, stav, stáří či pohlaví obžalovaných. Osobně se podílel na Robespierrově pádu 27. července 1794, ale tímto dnem začal i jeho vlastní pád, neboť již 1. srpna 1794 byl na příkaz Národního konventu a osobního angažování Frérona zatčen a bylo s ním a 23 spoluobžalovanými zahájeno soudní řízení. Jeho obrana byla postavena na tvrzení, že všechny činy prováděl na příkaz Výboru pro veřejné blaho. V jednom z nejdelších procesů období revoluce, trvajícím 41 dní, byl odsouzen k trestu smrti a za obrovské účasti veřejnosti byl 7. května 1795 spolu s 15 spoluviníky popraven. O neblahé proslulosti Fouquier-Tinvilla vypovídá i citát: \"„Cožpak se mezi námi nenajde jediný Fouquier-Tinville, který by zkrotil zdivočelé řady kontrarevolucionářů?“\" V. I. Lenin (Dějiny 20. století, P. Johnson)", "section_level": 1}], "src_summary": "Antoine Quentin Fouquier de Tinville (12. června 1746, Hérouel (dnes Foreste, departement Aisne) – 7. května 1795, Paříž) byl francouzský revolucionář a veřejný žalobce revolučního tribunálu během francouzské revoluce. Dnes přeneseně symbol krutosti a bezcitnosti.", "tgt_summary": "Antoine Quentin Fouquier de Tinville (10 June 17467 May 1795) was a French prosecutor during the Revolution and Reign of Terror periods.", "id": 1436341} {"src_title": "Markus Winkelhock", "tgt_title": "Markus Winkelhock", "src_document": [{"title": "Závodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské kategorie.", "content": "Markus začínal v juniorských formulových kategoriích. V letech 1998–2000 závodil ve Formuli König, německém mistrovství Formule Renault a v Eurocupu Formule Renault. Od roku 2001 závodil v německém mistrovství Formule 3, ve kterém pokračoval až do roku 2003, kdy se toto mistrovství přeměnilo ve F3 Euroseries. Nejlepším umístěním v celkové klasifikaci šampionátu bylo 4. místo v roce 2003. O rok později zkusil štěstí v DTM (viz níže). V roce 2005 závodil ve WS Renault 3.5 .", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní vozy.", "content": "V roce 2004 začal závodit v německém mistrovství cestovních vozů DTM s vozem AMG Mercedes-Benz CLK. Ovšem s netovárním vozem se mu nepodařilo získat žádný bod,a tak se o rok později vrátil k formulím. V roce 2007 se do DTM vrátil. Startoval ve čtyřech závodech s vozy Audi A4 DTM 05 a DTM 07.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "V lednu 2006 podepsal smlouvu testovacího a zároveň náhradního jezdce týmu Midland F1 pro sezonu 2006. Zúčastnil se pátečních volných tréninků v Bahrajnu, Austrálii, Německu a Maďarsku. Pro sezonu 2007 znovu podepsal smlouvu testovacího jezdce s týmem Spyker F1. Také odjel pár závodů DTM. Poté, co byl ze Spykeru po britské grand prix uvolněn Christijan Albers, zaujal Markus jeho místo. Bylo dohodnuto, že ho nahradí pouze v evropské grand prix s tím, že pro zbytek sezony Alberse nahradí Sakon Jamamoto.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vedení svého prvního závodu ve formuli 1.", "content": "Markus se do evropské grand prix kvalifikoval na poslední, 22. místo, vedle svého týmového kolegy Adriana Sutila. Ale při zavádějícím kole, kdy všechny ostatní vozy měly obuty pneumatiky na sucho, byl Markus povolán do boxů k výměně pneumatik na přechodné. Poté, co všichni ostatní jezdci museli na konci prvního kola kvůli silnému dešti jet do boxů na výměnu pneumatik, se Markus postupně dostal do vedení závodu s náskokem přes půl minuty. Poté, co déšť ještě více zhoustl byl na trať vyslál safety car. Za chvíli musel být závod přerušen kvůli velkému množství vody na trati a několika haváriím. Závod byl znovu restartován poté, co déšť zmírnil. Winklehock a jeho tým zvolili start na pneumatikách do mokra a věřili, že přijde další déšť. I tak tým dobře věděl, že bude Winkelhock hned předjet rychlejšími vozy. Tak se také stalo, po prvním kole se propadl na šesté místo. Markus nakonec musel po třinácti odjetých kolech odstoupit ze závodu, kvůli poruše hydrauliky.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Markus Winkelhock (* 13. června 1980, Stuttgart) je německý pilot Formule 1, který jel jedinou velkou cenu za tým Spyker. Markus je synem Manfreda Winkelhocka a synovcem Joachima Winkelhocka, bývalých pilotů formule 1, kteří závodili v osmdesátých letech 20. století.", "tgt_summary": "Markus Winkelhock (born 13 June 1980) is a German professional racing driver, who has taken part in one Formula One Grand Prix, which he briefly led. He is the son of Manfred Winkelhock and nephew of Joachim Winkelhock, both of whom were Formula One drivers in the 1980s. Having switched to sports and touring car racing, he has also won the FIA GT1 World Championship in 2012 with team-mate Marc Basseng.", "id": 2046348} {"src_title": "Georges Cadoudal", "tgt_title": "Georges Cadoudal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Cadoudal byl synem mlynáře v bretaňském městečku Brechu. Studoval ve Vannes, ale roku 1793 se připojil k povstání royalistů ve Vendée a v Bretani. Velel oddílu Bretonců v Anjouské armádě de Bonchampse, po jehož smrti po 2. bitvě u Choletu byl podřízeným Stofflet. Pod ním v X.-XII. [1793] absolvoval celý tragický pochod královských a katolických armád Dolní Bretaní k přístavům [Avranches],[Granville] a zpět na dolní Loiru. V roce 1794 byl sice zajat, ale podařilo se mu uprchnout a se svými bratry i dalšími vedl drobnou partyzánskou válku. Po neúspěšném vylodění roajalistů na Quiberon v létě [1795] se jako 24letý stal vůdcem povstalců v Dolní Bretani jako generál Královské a katolické armády v bretaňském kraji Morbihan. V roce 1796 sice musel po zajetí a popravách Stofflet i Charette a jeho bratrů složit zbraně, ale roku 1799 byl organizátorem a vůdcem nového povstání. Teprve po porážkách povstalců u Grandchamp a u Elven (leden 1800), když všichni významnější šuani se již podřídili republice, uzavřel i Cadoudal s generálem Brunem (9. února 1800) dohodu o ukončení povstání a opustil svou jednotku. První konzul Bonaparte mu nabídl hodnost generála republiky, on ale odmítl a odjel do Londýna, kde ho hrabě z Artois jmenoval generálporučíkem. Georges poté několikrát přistál ve Francii a agitoval silně pro roajalisty, organizoval nepokoje a připravoval povstání. Zda stál i za atentátem prostřednictvím „pekelného stroje“ roku 1800, není jasné, on toto obvinění odmítl. Připravoval však jistě další atentát na prvního konzula. Za tím účelem přistál 21. srpna 1803 s Charlesem Pichegru a dalšími spiklenci nedaleko Biville na pobřeží Normandie. A v přestrojení se jim podařilo dosáhnout Paříže, kde vedl obnovenou ilegální síť roajalistů. Spiknutí však bylo prozrazeno a Pichegru 28. února 1804 zatčen. Intenzivní pátrání Pierre Francois Réal politické policie ministerstva spravedlnosti po Cadoudalovi slavilo úspěch a i on byl po honičce s policií, kdy kladl odpor střelbou, zatčen 9. března 1804. V procesu byl shledán vinným z pokusu vraždy prvního konsula a se svými dvanácti spoluobviněnými 10. června 1804 odsouzen k trestu smrti. Následně byl 25. června 1804 gilotinou popraven a jeho poslední slova pod ní byla \"„Vive le roi“\" (Ať žije král). Po restauraci byla rodina Cadoudalů povýšena do šlechtického stavu a Georges in memoriam jmenován Maršálem Francie. V odboji tento veliký silný mlčenlivý muž, jehož poslouchali i šlechtici, vynikal silou, odvahou, rázností a lstivou vynalézavostí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Cadoudal (1. ledna 1771 Brech u Auray – 25. června 1804 Paříž) byl francouzský generál, náčelník šuanů ve francouzské revoluční občanské válce.", "tgt_summary": "Georges Cadoudal (; 1 January 1771 – 25 June 1804), sometimes called simply Georges, was a Breton politician, and leader of the \"Chouannerie\" during the French Revolution. He was posthumously named a Marshal of France in 1814 by the reinstated Bourbons. Cadoudal means in Breton language \"warrior returning from the fight\".", "id": 1452131} {"src_title": "Wes Montgomery", "tgt_title": "Wes Montgomery", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Na začátku své hudební dráhy cestoval Wes Montgomery s orchestrem vibrafoninsty Lionela Hamptona a hraje na všech nahrávkách tohoto orchestru z let 1948–50. Pak se vrátil do rodného Indianapolis a až do roku 1957 vůbec nenahrával. V prosinci 1957 se opět objevil v nahrávacím studiu. Tentokráte se svými bratry Monkem a Buddym a trumpetistou Freddiem Hubbardem (pro kterého to bylo první nahrávání). Hodně desek z let 1957–1959, na kterých hraje se svými bratry Monkem (baskytara) a Buddym (vibrafon, klavír) vyšla na labelu \"Pacific Jazz\". Od roku 1959 nahrává Montgomery pro label Riverside Records a to až do roku 1963, kdy tato nahrávací společnost zbankrotovala. Nahrávky z tohoto období jsou jazzovými fanoušky a kritiky považovány za Montgomeryho nejlepší a nejvlivnější. Dvě nahrávací session z ledna 1960, které byly vydány na albu \"The Incredible Jazz Guitar of Wes Montgomery\". Montgomery na nich hraje s kvartetem pianisty Tommyho Flanagana, basisty Percyho Heatha a bubeníka Alberta “Tootie” Heatha. Na tomto albu je asi nejslavnější Montgomeryho skladba \"Four on Six\". Téměř všechna Montgomeryho práce pro label Riverside byla s malými jazzovými tělesy, většinou to byla kvartety nebo kvintety. Většinou dohromady hráli svižné swingové skladby a pomalé melancholické balady. V roce 1964 přechází Montgomery na dva roky k Verve Records. Během těchto let hraje Montgomery většinou s různými orchestry a jeho hudba se pomalu začíná přesouvat od jazzu k pop music. Jedinou významnou výjimkou bylo živé album \"Smokin’ at the Half Note\", které nahrál společně s Winton Kelly Triem. Jeho živé koncerty, které odehrál během této doby, byly ale stále velmi nadprůměrné. Svědčí o tom například i audio i video nahrávky z roku 1965 z jeho koncertního turné po Evropě. Po dvou letech u Verve začal Montgomery vydávat u A&M Records. Jeho hudební kariéra tak definitivně sklouzla k popu. Všechna tři alba, které během nahrávání pro Verve vydal (vyšla v letech 1967 a 68) obsahovala většinou orchestrální cover verze známých popových hitů v orchestrálním hávu (\"Scarborough Fair\", \"I Say a Little Prayer for You\", \"Eleanor Rigby\" a další). Byly to instrumentálky, kde melodickou linku hrála právě Montgomeryho kytara. Tyto nahrávky byly sice nejprodávanější ze všech za celou jeho kariéru, kritika je ovšem zavrhla. Svými inovativními sólovými riffy ale i přesto inspiroval mnoho jazzových kytaristů.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Leslie “Wes” Montgomery (6. března 1923, Indianapolis, Indiana – 15. června 1968, tamtéž) byl americký jazzový kytarista, několikrát oceněný cenou Grammy. Během svého života si vypracoval svou vlastní techniku hry na kytaru. Mezi svými kytarovými vzory ho uvádějí takoví kytaroví velikáni jako např. Carlos Santana, Jimi Hendrix, Pat Metheny, George Benson nebo Joe Satriani.", "tgt_summary": "John Leslie \"Wes\" Montgomery (March 6, 1923 – June 15, 1968) was an American jazz guitarist. One of the most influential guitarists of the twentieth century, Montgomery was known for an unusual technique of plucking the strings with the side of his thumb and his extensive use of octaves, which gave him a distinctive sound. Montgomery often worked with his brothers Buddy (Charles F.) and Monk (William H.) and with organist Melvin Rhyne. His recordings up to 1965 were oriented towards hard bop, soul jazz, and post bop, but around 1965 he began recording more pop-oriented instrumental albums that found mainstream success. His later guitar style influenced jazz fusion and smooth jazz.", "id": 586324} {"src_title": "Charles-Joseph de Flahaut", "tgt_title": "Charles Joseph, comte de Flahaut", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rodina.", "content": "Oficiálně byl synem Alexandra Sebastiena hraběte de Flahaut de La Billarderie, popraveného guillotinou v Arrasu v únoru 1793 a jeho manželky Marie-Adélaïde Filleul, později známé jako markýza de Souza. Ve skutečnosti byl jeho otcem pravděpodobně pozdější státník hrabě Charles de Talleyrand-Périgord. Pro tuto domněnku hovoří časová shoda mezi známým vztahem Talleyranda k matce Charlese Josepha a jeho narozením, fyzická podoba, křestní jméno narozeného, ale i úzká spolupráce mezi Talleyrandem a Charlesem de Flahaut až do Talleyrandovy smrti roku 1838.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra do roku 1815.", "content": "Po popravě manžela vzala ovdovělá hraběnka de Flahaut Charlese Josepha roku 1793 s sebou do exilu, kde zůstal až do roku 1798. Po návratu do Francie vstoupil jako dobrovolník do armády a tentýž rok, po bitvě u Marenga (14. června 1800), obdržel důstojnický patent. Stal se adjutantem Muratovým a roku 1805 byl v bitvě u Landbachu zraněn. Po bitvě u Friedlandu (14. června 1807) dostal kříž Čestné legie a vrátil se do Paříže. Sloužil pak ve Španělsku a v Německu. Vyznamenal se v bitvě u Wagramu (5. a 6. července 1809) a byl povýšen na plukovníka a jmenován baronem císařství. Během Napoleonova pobytu ve Varšavě roku 1807 navázal Flahaut milostný vztah k Anně hraběnce Potocké, ve kterém hraběnka toužila pokračovat po svém přesídlení do Paříže. Flahaut ale mezitím navázal intimní vztah k Hortense de Beauharnais, nevlastní dceři a švagrové Napoleona I. a v letech 1806–1810 královně holandské. Ze vzájemného vztahu se narodil 21. října 1811 syn Charles Auguste Louis Joseph Demorny, pozdější vévoda de Morny, významný politik Druhého císařství a tedy poloviční bratr Napoleona III. Flahautovo otcovství Napoleona III. samého je m.j. z časových důvodů vysoce nepravděpodobné až nemožné. Flahaut bojoval statečně v ruské kampani roku 1812 a roku 1813 byl povýšen na brigádního generála. Poté se stal Napoleonovým adjutantem a téhož roku po prohrané bitvě u Lipska (16.-19. října 1813) byl opět povýšen na divizního generála a jmenován hrabětem císařství. V bitvě u Hanau (30. října 1813) se vyznamenal svým hrdinstvím a poté byl Napoleonem pověřen úlohou zprostředkovatele jednání se spojenci. Po abdikaci Napoleona v dubnu 1814 se Flahaut podřídil nové vládě, ale byl v září 1814 ze státní služby propuštěn. Až do návratu Napoleona z ostrova Elby žil v soukromí s Hortense de Beauharnais. Během vlády Sta dní byl reaktivován a pověřen poselstvím do Vídně za účelem návratu císařovny Marie Louisy. Byl však už ve Stuttgartu zatčen a přinucen k návratu do Francie. Napoleon jej jmenoval pairem, opět se stal císařovým adjutantem a s ním bojoval u Ligny (16. června 1815) a u Waterloo (18. června 1815).", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra po roce 1815.", "content": "Poté se ještě svým vlivem v komoře pairů snažil prosadit nástupnictví Napoleona II. Vlivem Talleyrandovým nebyl přinucen k exilu, ale žil pod přísným policejním dohledem. Proto odešel do emigrace a žil nejprve v Německu. Poté odešel do Anglie, kde se oženil s Margaretou dcerou admirála George Keitha, l. vikomta Keitha. Francouzský vyslanec protestoval proti sňatku, ale jediným výsledkem protestu bylo Flahoutovo odevzdání důstojnického patentu. Jeho nejstarší dcera Emily Jane se později provdala za Henry Petty-Fitzmaurice, 4. markýze z Lansdowne. Roku 1827 se rodina vrátila do Francie a roku 1830 mu Ludvík-Filip vrátil hodnost generálporučíka a jmenoval jej opět francouzským pairem. Roku 1831 byl krátce vyslancem v Berlíně a poté žil v Antverpách na dvoře prince Ferdinanda Philippa, vévody z Orleansu. Roku 1837 se Flahaut stal princovým vrchním štolbou. Po princově smrti roku 1841 byl Flahaut poslán do Vídně, kde zastával funkci vyslance až do únorové revoluce roku 1848. Po vyhlášení obnovené Francouzské republiky byl z diplomatických i armádních služeb propuštěn a žil v soukromí. Po státním převratu Napoleona III. dne 2. prosince 1851 byl opět aktivován (jeho syn vévoda de Morny se stal ministrem vnitra) a jmenován roku 1853 senátorem, roku 1854 velkokancléřem Čestné legie a v letech 1860-1862 vyslancem Francie v Londýně. Poté odešel definitivně do penze a žil až do své smrti v roce 1870 v Paříži.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles Auguste Joseph, hrabě de Flahaut de La Billarderie (21. dubna 1785 Paříž — 1. září 1870 Paříž) byl francouzský generál a diplomat.", "tgt_summary": "Auguste-Charles-Joseph de Flahaut de La Billarderie, comte de Flahaut (21 April 17851 September 1870) was a French general during the Napoleonic Wars, a statesman, and late in life French ambassador to the Court of St James's.", "id": 415949} {"src_title": "Rudá řeka", "tgt_title": "Hong River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Jünnanské vysočině v provinci Jün-nan jižně od města Ta-li a na horním a středním toku teče převážně v hluboké dolině. Koryto oplývá velkým množstvím peřejí. Na dolním toku protéká přímořskou nížinou. Ústí do zálivu Bakbo Jihočínského moře, přičemž vytváří deltu Bakbo o rozloze přibližně 15 000 km². Hlavní přítoky jsou řeka Lo zleva a Černá řeka zprava.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdroj vody je dešťový. Řekou protéká nejvíce vody v období letního monzunu. Průměrný průtok vody činí přibližně 3800 m³/s a maximální 35 000 m³/s. Při povodních se úroveň hladiny zvedá o 10 až 12 m. V deltě je hlavní tok i jednotlivá ramena obehnána hrázemi na ochranu před povodněmi. Řeka unáší ročně až 130 Mt pevných částic, které dávají její vodě charakteristický červený odstín.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Voda z řeky se ve velké míře využívá na zavlažování a to především pro potřeby pěstování rýže. Vodní doprava je možná na dolním toku. Do města Hanoj, které leží ve vzdálenosti 175 km od moře mohou plout námořní lodě. Na řece leží města Cho-kchou (ČLR), Laokaj, Jenbaj, Hanoj a v deltě Haiphong (Vietnam).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V průběhu války ve Vietnamu zde operovalo americké letectvo. Říkali si \"river rats\", tedy říční krysy. Řeka v průběhu války dostála několika přezpěvů známé lidové písně Red River Valley (v česku známa pod ekvivalentem Červená řeka). \"\"Come and sit by my side at the briefing,\" \"We will sit there and tickle the beads,\" \"Then we'll head for the Red River Valley,\" \"And today I'll be flying Teak lead,\" \"To the valley he said we are flying,\" \"With a Thud of the plane to the earth,\" \"Many jockeys have flown to the valley,\" \"And a number have never returned\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudá řeka (, ) je řeka na jihu ČLR (Jün-nan) a na severu Vietnamu (Hanoj, Hung Yen, Nam Dinh, Thai Binh, Hai Phong). Je dlouhá 1183 km, z čehož je 510 km na území Vietnamu. Povodí má rozlohu přibližně 158 000 km².", "tgt_summary": "The Hong River (; ), also known as the Red River, the and ( \"Mother River\") in Vietnamese, and the (, \"\" Nguyên Giang) in Chinese, is a river that flows from Yunnan in Southwest China through northern Vietnam to the Gulf of Tonkin. According to C. Michael Hogan, the associated Red River Fault was instrumental in forming the entire South China Sea at least as early as 37 million years before present.", "id": 844894} {"src_title": "Konfederace afrického fotbalu", "tgt_title": "Confederation of African Football", "src_document": [{"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní.", "content": "Hlavní soutěží pro mužské národní týmy je Africký pohár národů, jehož první ročník se konal v roce 1957. Od roku 2009 navíc pořádá Africké mistrovství národů, v kterém mohou hrát pouze hráči hrající za týmy v lize daného státu. CAF také organizuje mládežnické soutěže pro týmy do 23 let, do 20 let a do 17 let. Pro ženské národní týmy Mistrovství Afriky ve fotbale žen a dále mládežnické Mistrovství Afriky ve fotbale žen do 20 let a Mistrovství Afriky ve fotbale žen do 17 let. Spolu se zónou UEFA pořádá UEFA/CAF Meridian Cup pro mládežnické týmy. Ve futsale pořádá Mistrovství Afriky ve futsalu a v plážovém fotbale Mistrovství Afriky v plážovém fotbale. CAF je také zodpovědná za fotbalový turnaj na Afrických hrách.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové.", "content": "CAF dále pořádá dvě nejdůležitější klubové soutěže v Africe – Ligu mistrů CAF, která se poprvé konala v roce 1964 a byla do roku 1997 hrána pod názvem Pohár mistrů afrických zemí. Dále Konfederační pohár CAF pro vítěze národních pohárů a nejvýše umístěné týmy v lize, které se nedostaly do Ligy mistrů. Poprvé se konal v roce 2004 a byl následníkem Poháru vítězů pohárů afrických zemí (konaného od roku 1975). Třetí soutěž – Pohár CAF se poprvé konal v roce 1992 a v roce 2004 byl sloučen s Konfederačním pohárem CAF. V Superpoháru CAF se od roku 1992 utkává vítěz Ligy mistrů s vítězem Konfederačního poháru CAF.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální federace.", "content": "CAF se dále dělí na regionální federace, které jsou přímo podřízeny CAF.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konfederace afrického fotbalu (CAF, : \"Confederation of African Football\") je hlavní řídící organizací afrického fotbalu, futsalu a plážového fotbalu. Je jednou ze šesti kontinentálních konfederací pod FIFA a patří spolu s UEFA mezi největší z nich. Sdružuje 54 národních fotbalových asociací z celé Afriky. Ačkoliv byla CAF založena pouze o tři roky déle než UEFA, čeká ji ještě dlouhá cesta k tomu, aby byla plně konkurenceschopná na mezinárodní úrovni. Od mistrovství světa ve fotbale 1998 má CAF na závěrečném turnaji alokováno 5 míst (na mistrovství světa ve fotbale 2010 měla navíc šesté místo pro pořadatelskou JAR). CAF byla založena 8. února 1957 v súdánském Chartúmu. Spoluzakladateli byli Egyptská fotbalová asociace, Etiopská fotbalová federace, Jihoafrická fotbalová asociace a Súdánská fotbalová asociace. Sídlo bylo několik měsíců v Chartúmu, ale poté, co zde vypukl požár, bylo přestěhováno do Káhiry. Prvním prezidentem se stal Abdel Aziz Abdallah Salem. V současnosti má CAF 54 členských asociací a dva přidružené členy (Zanzibar a Réunion).", "tgt_summary": "The Confederation of African Football or CAF () is the administrative and controlling body for African association football. CAF represents the national football associations of Africa, runs continental, national, and club competitions, and controls the prize money, regulations and media rights to those competitions. CAF is the biggest of the six continental confederations of FIFA. Since the expansion of the number of teams at the World Cup finals to 32 in 1998, CAF has been allocated five places, though this was expanded to six for the 2010 tournament in South Africa, to include the hosts. CAF was established on 8 February 1957 at the Grand Hotel in Khartoum, Sudan, by Egyptian, Ethiopian, South African and Sudanese FAs, following former discussions between the Egyptian, Somali, South African and Sudanese FAs earlier on 7 June 1956 at the Avenida Hotel in Lisbon, Portugal. Its first headquarters was situated in Khartoum for some months until a fire outbreak in the offices of the Sudanese Football Association when the organization moved near Cairo, Egypt. Youssef Mohamad was the first general secretary and Abdel Aziz Abdallah Salem the president. Since 2002, the administrative center has been located in 6th of October City, Cairo, Egypt. CAF currently has 56 member associations: 54 are full members, while Zanzibar and Réunion are associate members (see the CAF Members and Zones section below). The current CAF President is Ahmad Ahmad from Madagascar, who was elected on 16 March 2017. The 1st Vice-President is Amaju Melvin Pinnick from Nigeria, the 2nd Vice-President is called Constant Omari Selemani from RD Congo and the 3rd Vice-President is Fouzi Lekjaa from Morocco. Current CAF General Secretary is Moroccan Hajji Mouad since 11 April 2019.", "id": 961822} {"src_title": "Tennengebirge", "tgt_title": "Tennen Mountains", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na východě odděluje Tennengebirge potok Lammerbach od vyššího a známějšího masivu Dachsteinu. Na západě tvoří hranici velké údolí řeky Salzach oddělující od sebe Tennengebirge a Berchtesgadenské Alpy, severní hranici pohoří vytváří opět potok Lammerbach, tentokráte zde rozděluje masiv s pohořím Salzkammergutberge. Dá se říci že na jihu hory Tennengebirge zakončuje dálnice A10.", "section_level": 1}, {"title": "Jeskyně.", "content": "Pohoří Tennengebirge je mimořádně bohaté na jeskyně. Zde jsou nejznámější z nich :", "section_level": 1}, {"title": "Prameny a vodopády.", "content": "Veškeré významnější prameny se nalézají na severním straně pohoří. Největší je pramen řeky Schwarzbach (\"Černá řeka\") blízko Oberscheffau. Další velké prameny jsou Infang Waterhöle blízko Unterscheffau / Kuchlbach a prameny Dachser a Tricklfall blízko městečka Abtenau. Zde se také poblíž nachází solné prameny Kochsalzquelle. Velká část krasových vod se přímo vlévá do potoka Lammerbach. Po většinu roku tyto prameny vykazují jen malé množství vody (kromě Schwarzbachu) nebo jsou dokonce vyschlé. Během tání sněhu nebo po delším dešti se hladina vody uvnitř hor zvedne a obrovské prameny se stávají aktivními. Oblast o rozloze asi 120 km² je odvodňována pod zemí. Na povrchu se projevuje právě prameny. Během jednoho roku vyvřou prameny v pohoří Tennengebirge asi 200 000000000 litrů vody. To vychází zhruba na 30 litrů na každého člověka na planetě. Většina této vody v květnu pomáhá při formování silných vodopádů.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Pohoří Tennengebirge nabízí přechody celé náhorní planiny zpřístupněné hned několika značenými stezkami, jednou dokonce dálkovou trasou (\"Tenngau Trekking Extrem\"). Velkým nebezpečím při putování po náhorní plošině je nedostatek vody a mlha, která zobtížní orientaci. Pro horolezce je oblast také pravým rájem. Zejména vrchol Hochthron (také umělé zajištění) a jižní stěny masivu. V zimě je oblast náhorní plató ideální pro skialpinistické přechody.", "section_level": 1}, {"title": "Chaty.", "content": "K dispozici je zde mnoho horských chat. Nejnavštěvovanější chatou v pohoří je jednoznačně Heinrich-Hackel-Hütte, na jižním okraji hor, pro svou snadnou dostupnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tennengebirge jsou pohořím nacházejícím se v Rakouských Alpách ve spolkové zemi Salcbursko u města Bischofshofen. Je to skalnatý hřeben, vedoucí ze severu na západ. Geograficky se hory zařazují do Východních Alp. Jde ó vápencovou náhorní plošinu o ploše 60 km². Nad výškou 2000 m n. m. má plošina ještě rozlohu 37 km². Od roku 1982 je oblast prohlášena za chráněnou. Vzhledem k velkému výskytu vápence se zde nalézá mnoho krasových útvarů - jeskyně, propasti atd. Na západě masivu nalezneme největší ledovou jeskyni na světě - Eisriesenwelt.", "tgt_summary": "The Tennen Mountains () is a small, but rugged, mountain range in the Northern Limestone Alps, which lies in front of the Eastern Alps for its entire length. It is a very heavily karstified high plateau, about 60 km² in area, with many caves. The range is located in Austria in the district of Salzburg near Bischofshofen. Some 37 square kilometres of the Tennen plateau are above the 2,000 metre line and that part of the range within the state of Salzburg was turned into a nature reserve in 1982.", "id": 848593} {"src_title": "Web Map Service", "tgt_title": "Web Map Service", "src_document": [{"title": "Princip funkce WMS.", "content": "Základním principem WMS jsou vzájemné interakce a to stroj-stroj a stroj-člověk. V nejvyšším vrcholu této komunikace je mapový server. Pokud podporuje WMS službu můžeme hovořit o WMS serveru. V jeho úložišti jsou uskladněna georeferencovaná data (GeoTIFF, SHP, databázová data, aj.), v nastavení jsou popsány možnosti WMS serveru a v databázi jsou uloženy atributové informace o geografických objektech (objekty u nichž je známa poloha v souřadnicovém referenčním systému a dále k nim existují atributy). Nejčastěji se pro označení souřadnicového referenčního systému (CRS - Coordinate Reference System) využívá dataset EPSG. Klient je potom software, který komunikuje se serverem za účelem získání informací. K této komunikaci využívá Hyper Text Transfer Protocol (HTTPs), resp. jeho metody dotazů, jimiž jsou GET a POST. Klient si poté zpracuje informace, které mu server zpřístupnil. Jedná se o rastrová data. Tyto informace pomocí definovaného uživatelského rozhraní zpřístupní uživateli. Jedná se o interakci člověk-stroj (resp. uživatel-klient).", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy dotazů (dle OGC).", "content": "U dotazu GetMap a GetFeatureInfo vyžaduje specifikace (záleží dle použité verze WMS) ještě další povinné parametry, které mapovému serveru řeknou podrobnější informace o daném dotazu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie WMS.", "content": "První oficiální dokument popisu WMS (verze 1.0.0) vydalo OGC dne 19 května 2000. V současné době je nejrozšířenější verze 1.1.1 z roku 2002. Protože OGC je jen tvůrcem, správcem a inovátorem tohoto standardu, tak není organizací, jež by ho prohlásila za normu. Jako mezinárodní norma byl standard WMS přijat úřadem International Organization for Standardization (ISO) pod označením ISO 19128 Geographic Information: Web Map Service v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"základní informace\" České \"WMS servery\" \"WMS klienti\" Otevřený software \"software - WMS server\" \"WMS seznamy serverů\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Web Map Service (dále jen WMS) znamená v překladu webová mapová služba. Jedná se o standard vyvinutý a dále rozšiřovaný Open Geospatial Consortium (OGC). Služba pracující na principu klient-server umožňuje sdílení geografické informace ve formě rastrových map v prostředí Internetu. Výsledkem požadavku např. GIS softwaru na WMS server jsou primárně obrazová data v nejrůznějších formátech (JPEG, TIFF, PNG, aj.), které zobrazují tematické geografické informace (tematickou mapu - vrstvu), nebo mohou být výsledkem překrytu více vrstev (mapová kompozice). Skutečnost, že je obrázek georeferencován umožní jeho správnou prezentaci. Georeferencováním v tomto případě můžeme chápat jako jednoznačně daný referenční souřadnicový systém a souřadnicový obdélník (box), který obsahuje požadovaný obrázek, v tomto systému.", "tgt_summary": "A Web Map Service (WMS) is a standard protocol developed by the Open Geospatial Consortium in 1999 for serving georeferenced map images over the Internet. These images are typically produced by a map server from data provided by a GIS database.", "id": 907208} {"src_title": "Národní park Bavorský les", "tgt_title": "Bavarian Forest National Park", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nationalpark Bayerischer Wald se původně rozkládal na ploše 13 100 ha v oblasti mezi Roklanem a Luzným. V roce 1997 bylo území NP rozšířeno o oblast severozápadně od Roklanu přes Falkenstein až k Bayerisch Eisensteinu. Uvnitř území NP leží pouze čtyři obce – Waldhäuser, Guglöd, Neuhütte a Zwieslerwaldhaus. Na území NP se nachází také jedno ze tří ledovcových jezer Bavorského lesa – Roklanské. Nejvyšším bodem národního parku je Roklan (1453 m). Národní park leží na východě Bavorska v zemských okresech Regen a Freyung-Grafenau.", "section_level": 1}, {"title": "Vegetace.", "content": "Více než 90 % plochy NP pokrývá les – především horský smíšený smrkovo-bukovo-jedlový les ve výškách 750–1200 m n. m., ale také rašelinné a podmáčené smrčiny v údolních polohách a horské smrčiny ve vrcholových partiích. Jen malými ostrovy v tomto lesním moři jsou kamenná moře, skalní hradby či horské pastviny (tzv. Schachten). Značná část plochy parku (v současnosti asi čtvrtina a počítá se s rozšířením) byla ponechána jako přírodní laboratoř vývoje lesa, kde člověk do vývoje lesních společenstvech přímo nezasahuje. Horský les se tak vyrovnává s větrnými polomy či napadením kůrovcem přirozenou obnovou odumřelého lesa. Nejcennějším a nejstarším lesním chráněným územím NP je pralesovitý zbytek horského smíšeného lesa na svazích Roklanu (jezerní stěna), chráněný od roku 1914 či Mittelsteighütte, a Höllbachgespräng v masivu Falkensteinu. Na území NP se nacházejí také rašeliniště – nejrozsáhlejším z nich je Grosser Filz - Klosterfilz u Riedlhütte na jižním okraji NP, dalšími významnými rašeliništi jsou Zwieselter Filz a Latschenfilz navazující na Modravské slatě.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Při jižním okraji NP u obce Neuschönau se nachází středisko Hans-Eisenmann-Haus, k němuž patří i rozsáhlý areál malých obor pro zvěř – Tierfreigelände. Jsou zde soustředěny druhy zvířat, které na území NP žijí anebo žily v minulosti – zubr, vlk, medvěd, rys, kočka divoká, vydra, bobr, další běžnější druhy lesní zvěře – prase divoké, jelen, ptáci (tetřev hlušec, dravci – sokol stěhovavý, pěvci, čáp černý, sovy – výr velký, puštík).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nationalpark Bayerischer Wald (česky Národní park Bavorský les) byl vyhlášen 7. října 1970 a po svém rozšíření v roce 1997 má rozlohu 24 250 ha. Společně s Národním parkem Šumava, se kterým sousedí na severu a východě, tvoří jeden z největších (932,8 km²) bilaterálních národních parků Střední Evropy. Sídlem správy NP je město Grafenau ležící asi 10 km od hranice parku.", "tgt_summary": "The Bavarian Forest National Park () is a national park in the Eastern Bavarian Forest immediately on Germany's border with the Czech Republic. It was founded on 7 October 1970 as the first national park in Germany. Since its expansion on 1 August 1997 it has covered an area of 24,250 hectares. Together with the neighbouring Czech Bohemian Forest the Bavarian Forest forms the largest contiguous area of forest in Central Europe.", "id": 1817503} {"src_title": "Jean-Baptiste Bessières", "tgt_title": "Jean-Baptiste Bessières", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bessières byl synem chirurga, který sídlil v jihofrancouzském malém městečku Praysacu (dnes cca 2500 obyv.) a žil v skromných majetkových poměrech. Jean-Baptiste byl tichý poslušný, zbožný chlapec a byl určen též k dráze chirurga. Vystudoval na slavné lékařské fakultě v Montpelier, ale musel si pak na živobytí přivydělávat i bradýřstvím a vlásenkářstvím. Nadšen revolučními myšlenkami vstoupil roku 1790 jako prostý voják (spolu se svým celoživotním přítelem, pozdějším maršálem Muratem) do konstituční gardy Ludvíka XVI. Po rozpuštění královské gardy (1792) vstoupil do armády a sloužil pak v Pyrenejích a roku 1794 byl povýšen na kapitána. Jeho hvězdná hodina udeřila, když potkal generála Bonaparte v roce 1796 a účastnil se jeho prvního italského tažení. Zde se vyznamenal a upozornil na sebe svého vrchního velitele, který mu svěřil vytvoření a velení jezdecké gardové jednotky. S generálem Bonaparte se v hodnosti plukovníka účastnil i egyptského tažení v letech 1798-1799. Při kampani se vyznamenal zejména v bojí u St. Jean d’ Acre (21. března – 21. května 1799) a v pozemní bitvě u Abukiru (25. července 1799). S Bonapartem se vrátil do Francie a při převratu 18. brumaire (9. listopadu 1799) stál pevně na jeho straně. V bitvě u Marenga (14. června 1800) zazářil spolu s generálem Kellermannem provedením jezdeckého útoku, kterým přinutil Rakušany k ústupu. Jako poslední z budoucích císařských maršálů byl povýšen roku 1800 do hodnosti brigádního generála a pak 13. září 1802 na divizního generála. Konečně 19. května 1804 byl jmenován maršálem císařství. Po návratu z Egypta navázal v rodném Prayssacu známost se svou příbuznou Marie-Jeanne Lapeyriere, krásnou, oduševnělou praktikující katoličkou a mezi oběma vzniklo pevné citové pouto, které vydrželo až do Bessieresovy smrti (svatba 1801). V tažení 1805 proti Rakousku a Rusku i v taženích 1806-1807 proti Prusku a Rusku velel gardové kavalerii. V bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) spolu s generálem Rappem vedl slavný útok proti jízdní gardě velkoknížete Konstantina. V bitvě u Jeny (14. října 1806) vedl se zdarem jezdecký sbor. Byl mimořádným vyslancem císaře Napoleona roku 1808 při účasti na svatbě Jeroma krále vestfálskéhgo s princeznou Kateřinou Württemberskou ve Stuttgartu. V květnu 1809 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem vévoda z Istrie. V letech 1808-1809 velel ve Španělsku I. sboru a byl úspěšný. Ve spolupráci s generálem Lassalem zvítězil v bitvě u Medina del Rio Seco (14. července 1808). Ve válce roku 1809 proti Rakousku velel reservnímu jízdnímu sboru, na jehož čele vítězně bojoval u Landshutu (20. dubna 1809) a Eckmühlu (Eggmühlu, 21.a 22. dubna 1809). V bitvách u Aspern (Esslingen 21.a 22. května 1809) a u Wagramu (5. a 6. července 1809) vedl nejvýznamnějšé jezdecké útoky a u Wagramu byl raněn. Po Schönbrunnském míru (14. října 1809) byl Bessieres pověřen vrchním velením v Holandsku, kde předtím kapitulovaly anglické jednotky zablokované na ostrově Walcheren. Roku 1811 byl maršál Bessieres guvernérem Kastilie a Leonu, ale roku 1812 následoval Napoleona v čele silného jezdeckého sboru na ruské tažení. Na ústupu z Moskvy osvědčil statečnost a chladnokrevnost. Vyznamenal se především obranou hlavního stanu v bojích u Malojaroslavce (24. a 25. října 1812) při útoku 8000 kozáků. V německém tažení roku 1813 se stal vrchním velitelem celého francouzského jezdectva. Když mezi Weissenfelsem a Lützenem u vesnice Rippach l. května 1813 byla jeho jednotka ostřelována Wintzingrodeovou artilerií popojel maršál Bessieres poněkud kupředu na svém koni, aby nepřátelskou baterii lépe identifikoval. Dělová koule dopadla na pole před ním. Odrazila se od země a zasáhla maršála do hrudníku, který zcela roztříštila. Maršál zemřel téměř okamžitě. Maršál Bessieres je pohřben v kryptě pařížské Invalidovny a jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku. Je málo známo, že maršál Bessieres byl jako jeden z mála Napoleonových maršálů hluboce věřícím aktivním křesťanem a svým přesvědčením se nikdy netajil. Jeho synovi odkázal Napoleon I. na Svaté Heleně 100 000 franků. Roku 1845 postavilo jeho rodné město Prayssac na náměstí maršálovu sochu, která je ozdobou náměstí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Maršál Bessieres byl velmi rozvážný velitel, čestný, slušný člověk, který postupem času se vypracoval mezi nejuznávanější jezdecké celebrity Velké armády. Nesmírně statečný, dobrý taktik bez integrujících strategických ambicí. Zůstal celý život skromný, bez touhy po penězích, absolutně věrný svému veliteli a vzoru Napoleonovi. Císař si Bessierese vážil a jeho smrtí byl zarmoucen. Po jeho smrti Napoleon prohlásil \"„Bessieres a vecu comme Bayard et il est mort comme Turenne”\" (Bessieres žil jako Bayard a zemřel jako Turenne).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Baptiste Bessières (6. srpna 1768 v Prayssacu (Francie) — 1. května 1813 Rippach u Lützenu, dnes SRN), vévoda z Istrie. Byl francouzský maršál doby prvního císařství.", "tgt_summary": "Jean-Baptiste Bessières, 1st Duke of Istria (6 August 17681 May 1813) was a Marshal of the Empire of the Napoleonic Era. His younger brother, Bertrand, followed in his footsteps and eventually became a divisional general. Their cousin, Géraud-Pierre-Henri-Julien, also served Napoleon I as a diplomat and Imperial official.", "id": 1420058} {"src_title": "Pierre Jean David d'Angers", "tgt_title": "David d'Angers", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "První výuku kreslení obdržel od svého otce, povoláním řezbáře a poté odešel do Paříže, kde se pracně živil nejprve jako kameník a později jako pomocník v ateliéru sochaře Rolanda. Roku 1810 jej do svého výukového ateliéru přijal slavný malíř David. Již roku 1811 získal reliéfem \"Epaminondova smrt\" římskou cenu. V Římě jej zaujala především antika, která mu sloužila jako vzor pro raná díla. Pracoval jistý čas i v ateliéru Antonia Canovy. Teprve roku 1816 se vrátil zpět do Paříže, kde rozvinul svoji další činnost. Svou sochou Ludvíka Condé umístěnou v zámeckém parku ve Versailles, dílem nabitým tehdy nezvyklým nábojem pohybu a života, se postavil do protikladu vůči tehdy vládnoucímu klasicistnímu pojetí tvorby a pak zůstal celý život věrný svému realismu, jenž postupem času stále silněji zdůrazňoval fyziognomii pohybu a emocí. Plodnost jeho fantazie a lehkost technického projevu ovlivnily rozsah jeho díla, které nezřídka sklouzlo do rutiny. Roku 1828 navštívil Výmar, roku 1834 Mnichov, Stuttgart, Berlín a Drážďany. Výsledkem první cesty byla busta Johanna Wolfganga von Goetheho, z druhé cesty pocházejí busty Friedricha Wilhelma Josepha von Schellinga, Johanna Heinricha von Danneckera, Ludwiga Tiecka a Christiana Daniela Raucha, všechny v nadživotní velikosti. Goethova busta, kterou umělec roku 1831 zaslal básníkovi jako dar, je dnes vystavena ve výmarské knihovně. V letech 1835 až 1837 pracovat d'Angers na výzdobě národního pohřebiště Pantheonu v Paříži. S věkem rostl jeho zájem o fyziognomii a on pořádal doslova hon na všechny známé i méně známé osoby a osobnosti, aby je mohl portrétovat, přinejmenším na medailonech. Jejich kompletní sbírka, jež se dnes nachází v Louvru, čítá 550 děl. Politicky byl příznivcem radikální opozice, spolu s Carnotem vydal \"Paměti Bertranda Barérese\" a byl členem konstituanty v roce 1848. Po státním převratu Napoleona III., byl vypovězen z Francie, ale později obdržel povolení k návratu a dožil v Paříži. V jeho rodném městě bylo založeno muzeum nesoucí jeho jméno, kde jsou všechna jeho díla v odlitcích či skicách. Umělcova socha v životní velikosti je dílem L. Noela. Busty: Basrelief:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Jean David, zvaný David d'Angers (12. března 1788 v Angers – 5. ledna 1856 v Paříži) byl francouzský sochař.", "tgt_summary": "Pierre-Jean David (12 March 17884 January 1856) was a French sculptor, medalist and active freemason. He adopted the name David d'Angers, following his entry into the studio of the painter Jacques-Louis David in 1809 as a way of both expressing his patrimony and distinguishing himself from the master painter.", "id": 143965} {"src_title": "Mil Mi-10", "tgt_title": "Mil Mi-10", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po úspěších předchozích strojů Mi-4 a zejména Mi-6 byla v roce 1958 pověřena Milova OKB vývojem specializovaného „létajícího jeřábu“, jenž by byl schopen přepravy rozměrného nákladu vážícího až 15 000 kg. Náklad o hmotnosti 12 000 kg měl vrtulník dle požadavků dopravit na vzdálenost 250 km. Helikoptéry v roli létajícího jeřábu nacházely uplatnění v sovětském hospodářství, neboť odváděly neocenitelnou práci při složitých montážních operacích. Milův typ V-10 konstrukčně vycházel z Mi-6, od něhož převzal hlavní i ocasní rotor, turbohřídelové motory Solovjov D-25V, transmise, reduktor a další systémy. Měl vysoký čtyřbodový podvozek s velkým rozchodem, k němuž byla připevněna nákladová plošina. Na té mohl stroj přepravovat vojenskou (nebo i civilní) techniku, např. mobilní odpalovací zařízení raketových systémů. První ze dvou letových prototypů V-10 byl dokončen v roce 1959, zkušební let proběhl 15. června 1960. V květnu 1962 byl však zničen při havárii zaviněné poruchou olejového čerpadla reduktoru. Souběžně probíhaly testy na neletovém prototypu. Třetí prototyp (druhý letový) měl již zdvojená kola na všech podvozkových nohách a nově také výsuvný nouzový výstup z pilotní kabiny. Obě tyto inovace byly zahrnuty i do pozdějších sériových strojů. V červenci 1961 se druhý prototyp objevil na veřejné letecké přehlídce v Tušinu. 23. září 1961 zvedl náklad o hmotnosti 15 103 kg do výše 2 326 m, což byl světový rekord v nosnosti. Poté proběhly ještě některé úpravy (instalace nových listů hlavního rotoru, nový podvozek s krytými vzpěrami, řešení životnosti pohonných jednotek a reduktoru). Následovaly státní zkoušky v r. 1964. I když bylo rozhodnuto o výrobě v Rostově na Donu (závod č. 168) již v roce 1961, armáda ztratila zájem o jeho hlavní roli - přepravu taktických raketových komplexů. Sériová výroba se v Rostově na Donu rozeběhla po státních zkouškách v roce 1964, první sériový stroj vzlétl v září téhož roku. Přednost ve výrobě dostával typ Mi-6 (jenž měl širší uplatnění), přesto se zkonstruovalo celkem 40 strojů Mi-10. Pro civilní leteckou společnost Aeroflot se vyrobilo v Rostově 15 ks verze Mi-10K (v kódu NATO Harke B), která měla snížený podvozek bez nákladové plošiny a navíc prosklenou kabinu operátora pod přídí trupu. Dva další stroje Mi-10K byly upraveny z verze Mi-10. Kvůli ztrátě zájmu o transport raketových systémů se Mi-10 stal prakticky neupotřebitelným, proto bylo 20 ks předěláno na verzi Mi-10PP pro vedení radioelektronického boje.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenští uživatelé.", "content": "SSSR", "section_level": 2}, {"title": "Civilní uživatelé.", "content": "SSSR Nizozemsko USA", "section_level": 2}], "src_summary": "Mil Mi-10 (kód NATO \"Harke\") byl sovětský těžký přepravní a montážní vrtulník z počátku 60. let 20. století. První prototyp stroje vzlétl 15. června 1960, sériová výroba začala v roce 1964. Konstrukčně vycházel z těžkého transportního typu Mil Mi-6. Stroje byly na svou dobu vybaveny kvalitním navigačním vybavením, které jim dovolovalo činnost i v obtížných meteorologických podmínkách. Ovládání nákladního jeřábu usnadňovaly televizní kamery a obrazovka umístěná na přístrojové desce pilota. Vrtulníky byly používány k přepravě různých ocelových konstrukcí, potrubních součástí a dokonce i motorových záchranných člunů nebo lehkých montovaných domků pro dělníky na stavbách v neosídlených oblastech Sovětského svazu.", "tgt_summary": "The Mil Mi-10 (NATO reporting name Harke), given the product number izdeliye 60, is a Soviet military transport helicopter of flying crane configuration, developed from the Mi-6, entering service in 1963.", "id": 2096874} {"src_title": "Piz Bernina", "tgt_title": "Piz Bernina", "src_document": [{"title": "Výstupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasické cesty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Obtížnost výstupu z Itálie i Švýcarska je oficiálně ohodnocen stupněm PD. K výstupu je nutno mít ledovcovou výzbroj a ovládat techniku slaňování a jištění. Výstup začíná na konce silnice vedoucí ze Sondria do oblasti přehradní nádrže Campomoro. Odtud stoupá cesta k chatě Rif. Carate Brianza (2662 m). Zde končí většina vystupujících turistů. Skutečným opěrným bodem výstupu je však výše položená horská chata Rif. Marinelli Bombardieri (2813 m). Trasa výstupu dále vede po ledovci Scerscen Superiore a ke konci velmi strmě stoupá zajištěnou cestou (obtížnost C) k chatě Rif. Marco e Rosa (3609 m). Výstup dále vedeme sněžným polem k prvním skalám pod hřebenem Spallagrat. Ty přelézáme – II (UIAA) a dostáváme se tak na hřeben, kde čeká ještě lezení ve skále obtížnosti II–III (UIAA). Jištění se zde doporučuje vlastní (nýty, slaňovací kruhy instalovány). Tím dosáhneme předvrcholu La Spalla (4020 m). Dále prudce doprava úzkým sněhovým hřebenem Spallagrat pod skalnatý vršek. Již lehčím lezením kruchými skálami na vrchol. \"Délka\": Campomoro – Rif.Carate Brianza (3 hod.) – Rif. Marinelli (1 hod.) – Rif. Marco e Rosa (3 hod.) – Piz Bernina (2.30 hod.) – sestup (6 hod.) – Celkem 15–16 hod. Nutno rozdělit do dvou dní.", "section_level": 3}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Přístup na chatu Marco e Rosa ze švýcarské strany je obecně brán jako těžší. Avšak cesta je daleko frekventovanější. Jako výchozí bod se dá považovat žel. stanice Morteratsch na Rhétské dráze nedaleko Pontresiny. Cesta vede lehce k chatě Rif. Boval (2495 m). Od chaty pokračuje podle ledovce Morteratsch, později sejde přímo na něj. Traverzuje se téměř po celé šířce až skalnatý „ostrov“ Isla Persa. Dále sestupuje na ledovec Pers a přechází ho ve směru z dálky viditelného komplexu chaty Diavolezza. Výhodnější (ale ne nutné) je dosažení chaty a napojení na ledovcových chodník odsud. Od chaty stoupá chodník sněhovým svahem a cesta nastupuje na výraznou skalnatou hranu Fotezzagrat (I–II. UIAA). Po překonání hřebene dosahuje cesta horního patra ledovce Pers, který traversuje, v západním směru pod věží Crast Agüzza, až do sedla Fuorcla Cresta Agüzza (3601 m). Dalším 300metrovým traversem dosahuje chatu Marco e Rosa. Odtud pokračuje výstup stejně jako italská varianta. \"Délka\": žel. stanice Morteratsch – Boval (2 hod.) – Diavolezza (2 hod.) – Marco e Rosa (5 hod.) – Piz Benina (2.30 hod.) – sestup 8 hod. – celkem 19.30 hod. Nutno rozdělit minimálně do dvou dní.", "section_level": 3}, {"title": "Horolezecké cesty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Biancograt.", "content": "Oficiální hodnocení obtížnosti hovoří o stupni AD s lezeckými partiemi III (UIAA). Údolní varianta trasy Biancograt (Bílý hřeben) vede přímo z Pontresiny k hotelu Roseggletscher (9 km). Ještě cestou na okraji ledovcové morény míjí chatu Chamanna Tschierva (2573 m) (nocleh vhodný). První část cesty vede na sedlo Fuorcla Prievlusa. Dříve se chodilo přímo ledovcem a na závěr lezením v ledovém kuloáru. Dnes je obvyklý směr výstupu nejdříve pěšky po značené stezce vlevo od ledovce (ve směru výstupu) a na závěr lezením zajištěnou trasou (via ferrata) po skále vlevo od sedla. Dosažení sedla může být orientačně velmi obtížné. Trasa výstupu pokračuje hřebenem přímo přes skály. Některé překážky na hraně obchází zleva, jiné zprava. Takto místy velmi exponovaně dosahuje sněhový hřeben Biancograt. Ten je zpočátku široký, později se zužuje. Terén je velmi strmý a nafoukaný sníh zde často tvoří mohutné převěje. Podle schopností horolezce a podmínek v terénu lze tento úsek překonat za 1.30 hodiny nebo také za 4 hodiny. Strmost sněhu či ledu zde dosahuje až 55°. Na jeho konci cesta pokračuje opět po skále. Nejprve asi 15 m slanění a dále traverz skal zleva ve stupni III (UIAA). Dále výstup vzhůru a asi 25 m ledovou policí obchází skalní věže v hřebeni. Zpět na hřeben a ledovým kuloárem nebo skalami zpět. K vrcholu vede krátká ale prudká sněhová hrana.", "section_level": 3}], "src_summary": "Piz Bernina (4049 m n. m.) je nejvyšší vrchol Východních Alp a zároveň jediný s výškou přesahující 4000 m. Leží na hranici Švýcarska a Itálie. Ve Švýcarsku náleží do kantonu Graubünden a v Itálii do provincie Sondrio. Na jih, do Itálie, spadá spolu s vrcholem Piz Roseg skalnatými stěnami až 1000 m vysokými a k severu zase vysutými ledovci opancéřovanou severní stěnou. Piz Bernina je vzdálenostně nejbližším čtyřtisícovým vrcholem z České republiky. Z Piz Bernina je dohledné Monte Viso v Kottických Alpách, 291 km vzdálené.", "tgt_summary": "Piz Bernina or Pizzo Bernina () is the highest mountain in the Eastern Alps, the highest point of the Bernina Range, and the highest peak in the Rhaetian Alps. It rises 4,048.6 m (13,283 ft) and is located south of Pontresina and near the major Alpine resort of St. Moritz, in the Engadin valley with the massif partially in Italy. It is also the most easterly mountain higher than in the Alps, the highest point of the Swiss canton of Graubünden, and the fifth-most prominent peak in the Alps. The minor summit () known as La Spedla is the highest point in the Italian Lombardy region. The mountain was named after the Bernina Pass in 1850 by Johann Coaz, who also made the first ascent. The prefix \"Piz\" comes from the Romansch language in Graubünden; any mountain with that name can be readily identified as being located in southeastern Switzerland.", "id": 1140218} {"src_title": "Albert Hofmann", "tgt_title": "Albert Hofmann", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Vystudoval chemii na Universitě v Curychu. Zajímal se hlavně o chemii rostlin a zvířat a později prováděl výzkum chemické struktury běžné živočišné látky chitinu, za což dostal doktorát. Hofmann se připojil k farmaceutickochemickému oddělení laboratoří Sandoz (nyní Novartis) a studoval léčivou bylinu ladoňku a houbu paličkovici nachovou (námel) s cílem rafinovat a syntetizovat jejich aktivní složky k farmaceutickým účelům. Jeho bádání v oblasti kyseliny lysergové, centrální součásti námelových alkaloidů, nakonec vedla v roce 1938 k syntéze LSD-25. O pět let později, při opakování syntézy téměř zapomenuté látky 16. dubna 1943, Dr. Hofmann objevil psychedelické účinky LSD, když si nedopatřením potřísnil kůži na zápěstí roztokem LSD-25. Tři dny na to Hofmann záměrně požil 250 mikrogramů LSD, dávku, od které očekával podstatně nižší účinek, než jaký se potom dostavil (pověstný „Cyklistický den“ – cesta na kole z laboratoře domů pod vlivem nechtěně několikanásobně předávkovaného LSD, za doprovodu své asistentky). Následovala série experimentů, ke kterým se připojili rovněž kolegové Dr. Hofmanna. Poprvé pak napsal o svých experimentech 22. dubna. Stal se ředitelem oddělení přírodních produktů v laboratořích firmy Sandoz a odjel studovat halucinogenní látky objevené v mexických houbách, jež se rovněž vyskytovaly i v jiných rostlinách užívaných domorodci. To vedlo k syntéze psilocybinu – aktivní látky mnoha tzv. „magických hub“. Hofmann se rovněž začal zajímat o semínka mexických rostlin druhu \"Rivea corymbosa\", která domorodci nazývali Ololiuhqui. Byl překvapen tím, že našel aktivní sloučeninu ergin (amid kyseliny lysergové), úzce související s LSD. V roce 1962 odjel společně se ženou Anitou a Robertem Gordonem Wassonem do jižního Mexika hledat rostlinu „Ska Maria Pastora“, později známou jako Salvia divinorum. Získal rovněž vzorky těchto rostlin, ale nikdy se mu nepodařilo identifikovat jejich aktivní chemikálie. Nazýval LSD „lékem pro duši“ a byl znechucený celosvětovou prohibicí, která jeho objev zašlapala do země. Tvrdil také, že LSD bylo 10 let velmi úspěšně používáno v psychoanalýze. Droga byla později spojena s hnutím Hippies, neférově démonizována vládami, kterým hnutí oponovalo. Hofmann uznal, že by LSD mohlo být nebezpečné v nesprávných rukách. Byl rovněž autorem stovek vědeckých článků a napsal několik knih (nebo se na nich podílel). Kniha „LSD: My Problem Child“ (LSD: Moje problémové dítě) je částečnou autobiografií a popisuje Hofmannovu slavnou cestu na kole z práce domů. U příležitosti jeho stých narozenin 11. ledna 2006 byl středem pozornosti na mezinárodním sympoziu, které bylo uspořádáno jako připomínka objevu LSD. „Myslím si, že v lidské evoluci nebylo tak důležité objevení této látky – LSD“, řekl Hofmann. „Je to pouze nástroj k přeměnění nás v to, co bychom měli být.“ Zemřel ve svých 102 letech na selhání srdce dne 29. dubna 2008. Až do své smrti zastával zásadu žití člověka v souladu s přírodou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Hofmann (11. ledna 1906, Baden, Švýcarsko – 29. dubna 2008, Burg im Leimental, Švýcarsko) byl vědec známý jako „otec LSD“.", "tgt_summary": "Albert Hofmann (11 January 1906 – 29 April 2008) was a Swiss scientist known best for being the first known person to synthesize, ingest, and learn of the psychedelic effects of lysergic acid diethylamide (LSD). Hofmann was also the first person to isolate, synthesize, and name the principal psychedelic mushroom compounds psilocybin and psilocin. He authored more than 100 scientific articles and numerous books, including \"LSD: Mein Sorgenkind\" (LSD: My Problem Child). In 2007, he shared first place with Tim Berners-Lee in a list of the 100 greatest living geniuses, published by \"The Daily Telegraph\" newspaper.", "id": 2013648} {"src_title": "Edita Gruberová", "tgt_title": "Edita Gruberová", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pochází z bratislavské Rače. Je dcerou otce německého původu a maďarské matky. Otec se zachránil před odsunem přijetím slovenské národnosti, ale později byl z politických důvodů vězněn. Studovala na bratislavské konzervatoři, kde byla její pedagožkou Mária Medvecká, a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V roce 1968 debutovala ve Slovenském národním divadle v úloze Rosiny v opeře \"Lazebník sevillský\". Po ukončení studia ale na bratislavské scéně stálé angažmá nezískala a ze studií v Sovětském svazu sešlo kvůli okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Zpívala tedy v Banské Bystrici.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční angažmá.", "content": "V roce 1970 získala první roli ve Vídeňské státní opeře, kde pohostinsky vystoupila poprvé 7. února jako Královna noci v Mozartově \"Kouzelné flétně\", její výkon jí prakticky okamžitě zajistil ve Vídni stálé angažmá. Kvůli omezování při cestování do Vídně ze strany komunistického režimu se rozhodla Československo 23. března 1971 definitivně opustit. Královnu noci s úspěchem zpívala v roce 1973 i na festivalu v anglickém Glyndebourne a rok později také v Salzburgu pod taktovkou Herberta von Karajana, ve Vídni ale dostávala spíš menší role. Průlomem pro její mezinárodní kariéru tak byla nová vídeňská inscenace opery Richarda Strausse \"Ariadna na Naxu\" v roce 1976, v níž pod vedením dirigenta Karla Böhma zazářila v roli Zerbinetty (již před tím roli nastudovala pro starší vídeňskou inscenaci). Následovala vystoupení v newyorské Metropolitní opeře, milánské La Scale, v Královské opeře v Londýně, v Pařížské opeře, Bavorské státní opeře a v řadě dalších. Její první vystoupení v Praze se uskutečnilo již v roce 1979 na festivalu Pražské jaro. K příjezdu původně nedostala vstupní vízum, ale vídeňský soubor pohrozil zrušením celého vystoupení, a tak mohla Zerbinettu předvést i před českým publikem. V dalších letech doplňovala svůj repertoár, nastudovala na 60 velkých rolí, převážně koloraturních, nejvíce italského repertoáru verdiovského, ale i starších autorů (Donizetti, Bellini aj.), a také mozartovské role. Sama si stanovila hranice svého hlasového oboru hlavní rolí ve Verdiho \"Traviatě\" nebo Massenetově \"Manon\", které nepřekročila. Ke svému původu se hlásila i v době, kdy o ni československý stát zájem nejevil. Při jednom silvestrovském uvedení operety \"Netopýr\" Johanna Strausse mladšího, vysílaném v 70. letech televizí, přednášela ona i další pěvkyně slovenského původu (Lucia Poppová) dialogy nikoli německy, ale v „bratislavském dialektu“. Po pádu komunistického režimu opakovaně koncertovala v Československu a po jeho rozpadu i v obou nově vzniklých státech. Ve Vídni, kde ztvárnila více na 45 rolí a vystoupila ve více než 600 představeních, je čestnou členkou operního souboru. V současnosti tam i ve světě s největší oblibou zpívá v koncertních provedeních oper, kde může publiku \"„lépe zprostředkovat soustředění na hudbu“\", od kterého při jevištních uvedeních často odvádí pozornost scéna či režie. Věnuje se také interpretaci písní (mj. koncert na festivalu Pražské jaro v květnu 2006). Kariéru operní pěvkyně ukončila v březnu 2019. Po svém posledním představení měla padesátiminutový potlesk. Dále se věnuje koncertnímu zpěvu a výuce.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Edita Gruberová žije v současnosti v Curychu, odkud se ale nezřídka vrací na návštěvy do Bratislavy. Má dvě dcery, jejím prvním manželem byl hudební vědec Štefan Klimo. Později byl jejím životním partnerem rakouský dirigent a klavírista Friedrich Haider, se kterým často spolupracovala při operních představeních, koncertech a písňových recitálech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Edita Gruberová (* 23. prosinec 1946, Bratislava) je slovenská operní pěvkyně. Jedná se o celosvětově proslulou koloraturní sopranistku, čestnou členku Vídeňské státní opery. Aktivní operní kariéru ukončila v březnu 2019.", "tgt_summary": "Edita Gruberová (born 23 December 1946) is a Slovak coloratura soprano. She had enjoyed huge success in roles such as Zerbinetta in \"Ariadne auf Naxos\" and Queen of the Night in \"The Magic Flute\". In her later career, she explores heavier roles in the Italian bel canto repertoire, such as the title role in \"Lucia di Lammermoor\", Elvira in Bellini's \"I Puritani\", or Elisabetta in Donizetti's \"Roberto Devereux\".", "id": 2171829} {"src_title": "Tom Fogerty", "tgt_title": "Tom Fogerty", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Byl starším bratrem Johna Fogertyho, zpěváka a kytaristy skupiny CCR. Tom Fogerty začal hrát rock and roll na střední škole, stejně jako bratr John Fogerty. Každý z bratrů měl v té době svou skupinu. Tomova skupina, \"Spider Webb and the Insects\", podepsala smlouvu s hudebním vydavatelstvím Del-Fi Records, ale v roce 1959 se rozpadli, aniž by vydali jakoukoliv gramofonovou desku. Tom začal účinkovat jako sólový zpěvák v Johnově skupině \"The Blue Velvets\" a vydali v letech 1961-1962 tři SP u firmy Orchestra Records. V polovině 60. let se skupina přejmenovala na The Golliwogs a nahrávali u Fantasy Records, Tom a John se v sólovém zpěvu střídali. V roce 1968 se skupina přejmenovala na Creedence Clearwater Revival, John se stal jediným sólovým zpěvákem a hlavním dodavatelem písniček. Během několikaleté činnosti skupiny Creedence Clearwater Revival zpíval Tom doprovodné vokály a psal písničky, ale nahrána byla pouze jedna, (Walk on the Water). Nedostatek příležitosti a dlouhodobé spory s bratrem jej vedly k opuštění CCR v roce 1971. Po rozpadu skupiny začal Tom nahrávat sólově. Ačkoliv John hrál několik kytarových partů na Tomových sólových albech, zůstali si odcizeni. Tom zahořkl, protože jeho zásluhy byly přehlíženy. V dobách „před CCR“, účinkoval Tom jako zpěvák, skladatel a vedoucí skupiny. Měl pouze pár hitů jako Goodbye Media Man a Joyful Resurrection. Tom Fogerty nahrával v roce 1971 u Fantasy Records a jeho sólový debut, album \"Tom Fogerty\" dosáhlo 78. pozice v žebříčku Billboard Hot 200. Na tomto albu hráli Jerry Garcia a Merl Saunders, dále pak Stu Cook (bývalý baskytarista) a Doug Clifford (bubeník CCR). V roce 1973 vystupoval na následujícím albu, \"Zephyr National\", i John Fogerty. Po zbytek života žil Tom Fogerty ve Scottsdale v Arizoně a to docela komfortně, díky honorářům z dob CCR. Býval občasným telefonním hostem v lokální radiové stanici KSLX. V roce 1990 Tom Fogerty zemřel ve věku 48 let na AIDS, když byl infikován při transfuzi krve. Po jeho smrti byla vydána kompilace nazvaná The Very Best of Tom Fogerty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tom Fogerty (9. listopadu 1941 Berkeley, Kalifornie – 6. září 1990 Scottsdale, Arizona), byl americký hudebník, doprovodný kytarista skupiny Creedence Clearwater Revival.", "tgt_summary": "Thomas Richard Fogerty (November 9, 1941 – September 6, 1990) was an American musician, best known as the rhythm guitarist for Creedence Clearwater Revival. He was posthumously inducted into the Rock and Roll Hall of Fame in 1993.", "id": 1177583} {"src_title": "Korunní princ Rudolf", "tgt_title": "Rudolf, Crown Prince of Austria", "src_document": [{"title": "Narození.", "content": "Když se 24. dubna 1854 císař František Josef I. oženil s mladičkou, teprve šestnáctiletou wittelsbašskou princeznou Alžbětou, všeobecně se očekávalo, že mladá císařovna porodí po dlouhých desetiletích korunního prince. Naposledy se totiž lid mohl radovat z narození korunního prince v předešlém století, když se narodil Ferdinand „Dobrotivý“ (i když v r. 1830 při narození Františka Josefa se dalo předpokládat, že právě on též jednou usedne na trůn.) Po předchozích dvou těhotenstvích, kdy se narodily dcery, 21. srpna 1858 přišel na svět vytoužený korunní princ, Rudolf František Josef", "section_level": 1}, {"title": "Od dětství vojákem.", "content": "To, že se hned při svém narození stal Rudolf plukovníkem, svědčí o císařově opravdové lásce k armádě, neboť takovéto pocty nebyly u Habsburků (a ani jiných vládnoucích rodů) zvykem. Již ve dvou letech přijal korunní princ v Hofburgu delegaci svého pluku, a když mu kapitán řekl, že by bylo vhodné, aby jako velitel jel na koni, malý Rudolf neváhal a přerušil jej s tím, že má", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská výchova.", "content": "V šesti letech Rudolf dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra, jenž byl zároveň i vychovatelem, necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Rudolf byl odloučen od své sestry Gisely, čímž se narušilo silné citové pouto k jedinému členu rodiny, se kterým si rozuměl. Otec byl příliš ponořen do svých státnických i vojenských povinností a matku vídal Rudolf zřídkakdy. Císařovna Alžběta totiž rezignovala na neustálé spory se svou tchyní Žofií, a raději často cestovala a o děti se téměř nestarala. Až když viděla a přímo se zhrozila, jak na Rudolfa působí tvrdý Gondercourtův vojenský dril – např. když ho v noci budil výstřelem z pistole, poléval ho studenou", "section_level": 1}, {"title": "Výuka.", "content": "Jako osmiletý měl Rudolf řadu reprezentačních povinností – např. navštěvoval sirotčince a školy, v kterých zkoušel stejně staré žáky. Aby stíhal velké nápory učiva, často vstával o čtvrté hodině ranní. Velmi ho zajímal dějepis včetně dějin 18. a 19. století (revoluce let 1789 a 1848). Rudolfův učitel Menger se v něm snažil prohloubit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. V Rudolfových sešitech je proto patrný odpor ke šlechtě i duchovenstvu, které stavěl do protikladu k vědě, vzdělání a občanství. Protivila se mu francouzština, řeč nobility. Rudolfův učitel dějepisu Josef Zhisman ho nadchnul pro myšlenku krále ne z Boží milosti, nýbrž zvoleného. Rudolf viděl vzor takového panovníka v Josefovi II., čímž", "section_level": 1}, {"title": "Na cestách.", "content": "24. července 1877 zakončil Rudolf studia a jeho novým nejvyšším hofmistrem se stal Karel hrabě Bombelles, věrný služebník Habsburků, kandidát arcivévody Karla Ludvíka a potažmo i arcivévody Albrechta. Latour předložil vyúčtování výdajů za výchovu a přidružené výdaje komory korunního prince od listopadu 1864 do konce roku 1877 – celkem 388 546 zlatých 55 krejcarů. Rudolfa velmi mrzelo, že nemohl dál studovat, jak by si to přál (a jak bylo dopřáno jeho vrstevníkovi v Berlíně, korunnímu princi Vilémovi, budoucímu císaři Vilémovi II.), a že se z něj měl stát voják. I přesto, že Bombelles ho neustále lákal od knih ven do přírody či za milostnými dobrodružstvími, knihy Rudolf neodbýval. Velmi želel odchodu svého hofmistra Latoura, \"„milého starouška“\", jak mu Rudolf říkal, a tak jako malou náplast na Rudolfovo psychické povzbuzení", "section_level": 1}, {"title": "Rudolf a ženy.", "content": "Na zpáteční cestě navštívili berlínský dvůr, kde Rudolf spolu se svým vrstevníkem Vilémem Pruským navštívil několik plesů. Jedna z hohenzollernských princezen ho charakterizovala jako nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého. Vážný obličej z něj dělal staršího, narudlé řídké vlasy byly přímo ošklivé. Mluvil překotně, byl sice zdvořilý, ale chladný, až pohrdavý. Rudolf si na základě toho, že se o jeho osobu jakožto korunního prince zajímaly tucty žen, vytvořil svůj obraz o ženách jako takových – většinou jimi pohrdal. Ženy se mu staly pouze nástrojem k uspokojení jeho fyzických potřeb.", "section_level": 1}, {"title": "Ornitologie.", "content": "Rudolfovým obrovským koníčkem byla odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání \"Lovy na orly\". V patnácti letech se osobně seznámil na vídeňské Světové výstavě s nejslavnějším ornitologem té doby Alfredem Brehmem, který se stal Rudolfovým častým hostem v jeho rezidenci na Hradčanech. Spolu vedli různé diskuse a účastnili se různých výprav a lovů, např. do Uher, do Španělska, Středomoří atd. Přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v roce 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích", "section_level": 1}, {"title": "Pražská aféra.", "content": "Do Prahy Rudolf přijel v roce 1878, kdy sem narukoval jako c. k. plukovník pěšího pluku č. 36. Bydlel na Hradčanech. Češi si od pobytu proslovanského korunního prince slibovali porozumění mezi Prahou a Vídní. Rudolf se v Praze nevěnoval jenom vojenským povinnostem a psaní politických spisů. I přes všechnu práci užíval své relativní volnosti. Účastnil se různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Když se Rudolf zamiloval do", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "Jestli o této aféře věděl císařský dvůr ve Vídni, není známo, jisté ale je, že pro Rudolfa hledali nevěstu. Jelikož rovnorodých vládnoucích katolických rodů nebylo mnoho, dostal se rakousko-uherský vyslanec hrabě Chotek v 1879 i na bruselský dvůr, kde žila v úvahu připadající patnáctiletá princezna Štěpánka (Stephanie), druhá dcera belgického krále Leopolda II. Rudolf se tak v březnu 1880 vydal tam, kam byl nasměrován – do Bruselu. Námluvy byly velmi chladné, bledá a nepříliš vzhledná Štěpánka se mnoho Rudolfovi nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf", "section_level": 1}, {"title": "První roky manželství.", "content": "Rudolf se i přes pozdější Stefaniiny výčitky snažil v prvních letech manželství o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý, což vyplývá z mnoha dopisů přátelům. Stefaniino postavení v rodině přesto bylo podivné. Na rakouském dvoře ze Stefanie moc nadšeni nebyli. Císařovna Alžběta Stefanií, tou „ošklivou nemotorou“ či „morální zátěží“, opovrhovala, Rudolfova sestra Marie Valérie ji též odmítala, později se od společného soužití se Stefanií odklonil i", "section_level": 1}, {"title": "Novinář.", "content": "Jak známo, Rudolf psal vedle vědeckých prací i politické články, v nichž kritizoval otcovu politiku. Tyto články vycházely v deníku \"Neues Wiener Tagblatt\", samozřejmě anonymně. Vydavatel Moriz Szeps, s nímž se Rudolf spřátelil, dokonce pro zachování Rudolfovy anonymity jeho rukopisy přepisoval a teprve přepisy putovaly dále k tisku, zatímco originál směřoval zpět k Rudolfovi. Názory Szepsovy i Rudolfovy byly tak podobné, že odlišit autorství článků je mnohdy obtížné.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Přestože Rudolf byl považován za významnou a vlivnou osobnost, on sám musel při každé příležitosti zdůrazňovat, že tomu tak není, že je jak v politice, tak i ve vědě jen neinformovaným diletantem, byť plným zájmu. Na druhé straně ale to, že se stýkal s různými vědci, politiky a spisovateli, ho nutilo k tomu, aby se dál vzdělával.", "section_level": 1}, {"title": "Encyklopedie.", "content": "Rudolf plánoval napsat monumentální lidovou encyklopedii o Rakousku-Uhersku, na níž měla pod jeho záštitou pracovat duchovní elita země. Vydáním takové encyklopedie chtěl u všech národností říše podpořit lásku k vlasti. Toto dílo, \"Rakousko-uherská monarchie slovem i obrazem\", zkráceně nazývané \"Dílo korunního prince\", k němuž sezval plno odborníků, mělo 24 svazků a bylo dokončeno dlouho po Rudolfově smrti, až v roce 1902. První plány na toto dílo pravděpodobně vyšly od arcivévody Jana", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Rudolfa tížilo, že za svůj vojenský postup nevděčí svým schopnostem, nýbrž tomu, že byl tím, kým byl. Proto se aspoň snažil být dobrým vojákem. Jeho vojenská kariéra byla následující: od 1. dne života plukovník a majitel 19. pěšího pluku, 1878 plukovník 36. pěšího pluku v Praze, 1879 i velitelem 36. pluku, 1880 generálmajor, 1881 velitel 18. pěší brigády v Praze, 1882 polní podmaršálek, 1883 velitel 25. divize pěších vojsk ve Vídni, 1888 generální inspektor pěšího vojska – tedy kariéra, na níž jiní potřebovali okolo půlstoletí služby a mimořádných vojenských výkonů. Rudolf", "section_level": 1}, {"title": "Názory na politiku Rakouska-Uherska.", "content": "Co se týče sympatií a politiky vůči národům, Rudolf si oblíbil Uhry, naopak nebyl přítelem politiky německého kancléře Otty Bismarcka. Ohledně Balkánu uvažoval o sjednocení Jihoslovanů pod Rakouskou říší, ovšem ne z toho důvodu, aby se Rakousko-Uhersko dále rozrostlo, nýbrž proto, že tyto chudé země podle něj potřebovaly ke svému rozvoji ochranu a pomoc silného státu. Rudolf byl důkladně sledován a informace o jeho osobě putovaly kupř. i k Bismarckovi. O Rudolfovi podávaly informace i osoby, které by Rudolf podezíral až naposledy (např. Maďar László Szögyenyi, sekční šéf v ministerstvu zahraničí). Oficiální politické agenty se zručností a rafinovaností „vodil za nos“, ale proti špehům byl bezbranný, protože ani nevěděl, kdo je na něho nasazen. Proto byly na místě Rudolfovy zašifrované dopisy i noční schůzky ve vídeňském Hofburgu. Když na počátku roku 1888 zemřel probismarckovsky orientovaný německý císař Vilém I. a jeho liberální syn Fridrich III. trpěl těžkou chorobou a dalo se očekávat, že do několika měsíců nastoupí na trůn opět probismarckovsky orientovaný Fridrichův syn Vilém II., Rudolfovi se rozplynul sen o demokratické Evropě. Ve spojenectví Rakousko-Uherska s Pruskem (Dvojspolek) a později i Itálií (Trojspolek) viděl krok, který směřoval k zániku Rakouska. Nemohl pochopit, že císař nejde ve", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "Korunního prince mezitím postihla zdravotní katastrofa – oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a močového měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci – s největší pravděpodobností tehdy nevyléčitelné kapavky – a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf dobře uvědomoval, a oslabovala i jeho vůli. Navíc strach z otce byl příliš velký, než aby ho dokázal požádat o laskavost, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887", "section_level": 1}, {"title": "Nepochopený, touha po smrti.", "content": "Na konci roku 1888 již bylo hodně patrno, že Rudolf nemůže počítat ani s žádnou podporou obyvatelstva monarchie. Jedny si popudil svým prožidovským postojem i přáteli z řad Židů (útoky v novinách byly takřka na denním pořádku), druhé pak tím, že byl Habsburk. Antisemitský postoj v monarchii byl v té době velmi výrazný. Nechtíc do něj byla zatažena i císařovna Alžběta, vášnivá obdivovatelka židovského básníka Heinricha Heineho, když se rozhodla věnovat na stavbu Heinova památníku v Düsseldorfu nemalý obnos. Rudolf nad počinem této krásné paní, s níž si vlastně nerozuměl, pociťoval obrovskou pýchu i radost, hrdost, úctu i synovskou lásku. Svého židovského přítele novináře Moritze Szepse v prosinci 1888 poslal do Paříže, aby tam od Heinových příbuzných zakoupil autografy tohoto básníka. Těžko říci, zda císařovna 11 Heinových dopisů jako Rudolfův dárek ocenila, zda pocítila, jak na ní Rudolf lpí synovskou láskou. Zřejmě ne, Alžběta byla příliš zaměstnána zásnubami své", "section_level": 1}, {"title": "Nešťastné manželství.", "content": "K tíživé situaci přispívaly i manželské neshody. I když zpočátku bylo manželství se Stefanií ne-li šťastné, tedy alespoň bezkonfliktní, postupem doby se však Štěpánčin názor vyhraňoval. Neschvalovala Rudolfův styl života, jeho intelektuální ambice ani jeho známé. Rudolf se alespoň snažil, aby navenek vše vypadalo dobře. Co ale nedovedl, bylo být manželce věrný. A Stefaniiny žárlivé", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na smrt.", "content": "Rudolf hodně pracoval, a jelikož byl lačný i požitků, každá minutka mu byla drahá, neustále spěchal. Večer či v noci, když přišel pozdě domů, po dlouhé hodiny pracoval, a aby se udržel vzhůru, pil ledově vychlazené šampaňské smíchané s koňakem, chodil spát ve 2 nebo 3 ráno a za 3 hodiny znovu vstával. Tak to šlo každý den. Navíc byl neustále vysílán na namáhavé služební cesty po celé říši, měl i různé reprezentační povinnosti. Hektický Rudolfův život posledních let měl jediný uklidňující bod – Mizzi Casparovou, ženu, k níž se vždy rád vracel a již opravdu miloval. To bylo jméno, které ještě po desetiletích vyvolávalo u Stefanie pocity nenávisti. Pravděpodobně se Rudolf začal s Mizzi stýkat roku 1886. Čím se stával nešťastnější, neúspěšnější a nemocnější, tím více Rudolf hledal útěchu v ošumělých výčepech na pokraji Vídně, u skleničky vína s Mizzi a hospodským zpěvákem Bratfischem, jehož si najal jako fiakristu, aby nebyl odkázán na služby dvorských kočárů, a následně pak v jejím domě, jenž si pořídila za 60 000 zlatých (pravděpodobně Rudolfova půjčka od barona Hirsche). S Mizzi poprvé, v létě 1888, hovořil o společné sebevraždě zastřelením v Husarském chrámu u Mödlingu (což se mělo stát jakousi demonstrací – tento chrám je totiž památník za padlé u Aspern a Wagramu, přičemž na hřebenu střechy je nápis \"„Za", "section_level": 1}, {"title": "Životní ztroskotání.", "content": "Císařští rodiče neměli ponětí o tom, že uvažuje o sebevraždě, ačkoli o tom často mluvil a dával to najevo. Například jednou za přítomnosti hraběnky Festeticsové, Alžbětiny dvorní dámy, nechal zapálit všechny lustry v sále. Když z toho hraběnku začaly bolet oči a upozornila na to Rudolfa, ten jen odvětil: \"„Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, bude temna dost!“\". Jediný z jeho blízkých, kdo si něčeho všiml, byla Rudolfova manželka. Přímo se zhrozila nad manželovým vzezřením, když se v lednu 1889 vrátila z cesty po Středozemním moři. V předtuše nejhoršího se dala u císaře ohlásit komorníkem k okamžité audienci, ačkoliv jinak nebylo", "section_level": 1}, {"title": "Mayerling.", "content": "V posledních dnech života vystupoval naprosto stejně jako dřív, žádná změna v jeho chování nebyla patrná. V sobotu 26. ledna 1889 v ranních hodinách byl na audienci u svého otce – o čem tam spolu hovořili, se již nikdy nedozvíme, každopádně tam údajně padla slova z úst císařových \"„Nejsi hoden stát se mým nástupcem.“\" V domě Vetserových též toho dne došlo ke skandálu, když Mariina matka dala otevřít objevenou dceřinu skříňku se závětí a výše zmiňovanými předměty. Jeho odhodlání skoncovat se životem bylo 27. ledna již pevné a nezvratné. Vše dělal s velkým překotem, hon v Mayerlingu přesunul již na 29. a 30. leden. Dělal si pořádek ve svých papírech, kompromitující písemnosti zničil nebo je dával do úschovy přátelům. Na večerním soiré na německém velvyslanectví ve Vídni na počest narozenin Viléma II. si přítomní všimli, jak se Rudolf změnil, jeho stav byl přímo odstrašující – vypadal sklíčeně, smutně, s námahou zadržoval slzy. Naproti tomu baronesa Mary Vetserová tam přímo oslňovala, byla tou svůdnicí, jež se nebojí žádné sokyně, její krása tam vítězně zářila stejně jako její černé oči, jejichž pohled si byl vědom své moci i pocty, že smí vyprovodit korunního prince na jeho poslední cestě. Navíc při závěru tohoto večera došlo ještě k hádce mezi Rudolfem a Stefanií, když Rudolf nedokázal obrátit oči od stojící Mary. Poté strávil noc u Mizzi Casparové, kde vypil velmi mnoho šampaňského. Když ve 3 hodiny ráno odcházel, proti svým zvyklostem jí udělal na čelo křížek. Naposledy ji požádal o společnou smrt v Husarském chrámu. Mizzi se tomu jen smála a nevěřila mu, když jí řekl, že se v Mayerlingu zastřelí. V pondělí 28. ledna opět pilně pracoval. Službu konajícímu adjutantovi byl nápadný povrchní způsob, jímž vyřizoval vojenské záležitosti. Vymluvil se na prudké bolesti hlavy a požadoval", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Okolo posledních hodin života korunního prince se vyskytla řada nejasností (neboť dvůr z pochopitelných důvodů neměl zájem na tom vypustit do světa pravou příčinu princova skonu), různých podvrhů o zaručeně pravých příčinách Rudolfova skonu, různá mnohdy až fantastická svědectví. Jedno", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "Je po něm pojmenován léčivý Rudolfův pramen v Mariánských Lázních. Životní příběh korunního prince Rudolfa posloužil také několikrát jako námět pro filmaře. V americkém televizním seriálu \"Mayerling\" z roku 1957 hráli hlavní postavy Mel Ferrer (Rudolf) a Audrey Hepburnová (Mary Vetserová). Tento seriál se bohužel do dnešních dob nedochoval. Nejznámější je stejnojmenný film z roku 1968 režiséra Terence Younga s Omarem Sharifem a Catherinou Deneuve v hlavních rolích. Rudolfova postava v dětském věku se v roce 2010 objevila i v druhém dílu televizního filmu \"Císařovna Sissi\". V roce 2006 vznikl v režii Roberta Dornhelma film \"Korunní princ\" (The Crown Prince), kde titulní role ztvárnili Max von Thun (Rudolf) a Vittoria Puccini (Mary). V dalších rolích se objevili Omar Sharif (Max Korn) a Klaus Maria Brandauer (císař František Josef I.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Korunní princ Rudolf (21. srpna 1858 zámek Laxenburg u Vídně – 30. ledna 1889, Mayerling) byl syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské, rakouský arcivévoda (\"Erzherzog\") a následník trůnu rakousko-uherského mocnářství.", "tgt_summary": "Rudolf, Crown Prince of Austria (21 August 1858 – 30 January 1889), was the only son and third child of Emperor Franz Joseph I and Elisabeth of Bavaria. He was heir apparent to the Imperial throne of the Austro-Hungarian Empire from birth. In 1889, he died in a suicide pact with his mistress, Mary \"Freiin\" von Vetsera, at the Mayerling hunting lodge. The ensuing scandal made international headlines. He was named after the first Habsburg King of Germany, Rudolf I, who assumed the throne in 1273.", "id": 986121} {"src_title": "Nockberge", "tgt_title": "Gurktal Alps", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na severu tvoří hranici dlouhé údolí zvané Lungau, kterým protéká řeka Mura. Na východě celou soustavu pohoří dělí od sousedních Lavanttalských Alp řeka Gurk. Jih odděluje od hraničních Villašských hor a Karavanek údolí Unterdrautal a jezero Ossiacher See. Západní hranici tvoří horský průsmyk Katschberg (1 641 m n. m.), kterým vede vysokohorská silnice.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Nejvyšší skupinou je opuštěný a takřka liduprázdný masiv dlouhého hřebene Gurktaler Alpen s vrcholem Eisenhut (2 441 m n. m.). Na něj na severozápadě navazuje celek Nockberge (Grosser Rosenock, 2 440 m n. m.) připomínající svými holými a zelenými vrcholy některé z nižších slovenských pohoří. Jižně od Gurktaler Alpen leží menší a nižší hřeben Wimitzer Berge (Hocheck, 1 338 m n. m.), který je bohatě zalesněn. Další horskou skupinu pohoří nalezneme mezi jezery Ossiacher See a Milstätter See a je jí Afritzer Berge (Wöllaner Nock (2 145 m n. m.) Posledním horským celkem je skupina Metnitzer Berge s nejvyšším vrcholem Grobenzen (1 870 m n. m.) nacházející se jižně od řeky Mury.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Pro svou mírně se svažující krajinu a kopce byly Nockberge odpradávna využívány k pastevectví a salašnictví. Celá staletí se zde lidé živili jako horníci a hutníci (železo, stříbro). Dnes je zde hlavním hospodářským odvětvím turismus. Hlavním turistickým sídlem oblasti jsou lázně Bad Kleinkirchheim. Vedle něho jsou také turisticky navštěvována města Turrach, Falkert, Afritz a Innerkrems. Oblast Nockberge je známa také svými léčivými prameny. Lázně Karlbad, ležící na trase Nockalmstrasse, jsou pokládány za nejstarší léčivé koupele v Rakousku. Metody koupelí a aplikace (pramenitá voda a horké kameny) se nemění už od 17. století. Pro velkou odlehlost zde také není zavedena elektřina. V zimě jsou hory využívány hlavně skialpinisty a běžkaři pro nenáročný terén. V létě je zde rozvinutá pěší turistika a jízda na horských kolech. Placenou horskou silnici Nockalmstrasse využívají k rekreaci automobilisté, motocyklisté a jezdci na elektrokolech. Oblast je bohatá na jezera (např. Wörthersee, Milstätter See, Ossiacher See, Turacher See, Egelsee, Brunnach See aj.) Ačkoliv leží ve vyšších nadmořských výškách, v létě je v nich voda teplá a čistá. Využívají se proto k plavání a dalším vodním sportům. V zimě se na nich upravují tratě pro dálkové bruslení.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Nejvýznamnější placená silnice vedoucí přímo středem Národního parku Nockberge je jistě Nockalmstrasse (otevřená v r. 1980), dosahující nadmořské výšky 2 040 m (otevřena 8 - 18 hod.). Jiná mýtná silnice vystupuje pozvolna až na vrchol Wöllaner Nock. Další placenou silnici najdeme u jezera Ossiacher See na vrchol Gerlitzen (1 909 m n. m., známé lyžařské středisko). Státní silnice č. 95, spojující města Tamsweg a Feldkirchen in Kärnten, překonává uprostřed masivu Gurktalských Alp silniční sedlo Turracher Höhe (lanovky, vleky, 1 783 m n. m.). Asi nejpoužívanější komunikací, vedoucí pohořím Nockberge, je silnice překonávající strmé až 16% stoupání k horskému středisku Katschberg ležícím ve stejnojmenném silničním sedle. Skrz tuto horu vede také dálniční tunel Katschbergtunnel (délka 5 439 m).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohoří Nockberge (známá část Gurktalských Alp, v překladu něco jako \"Knedlíkové hory\") je rozlehlé horské pásmo ležící na jih od hlavního alpského hřebene. Nachází se ve spolkových zemích Korutany a Štýrsko, severozápadně od řeky Drau v Rakousku. Několik jeho horských celků je přirozeným horským zázemím větších korutanských měst jako je Spittal an der Drau, Villach a Klagenfurt. Pohoří je možné charakterizovat jako oblé, zelené kopce připomínající svými tvary Nízké Tatry či Roháče. Část hor se nalézá v národním parku Nockberge.", "tgt_summary": "The Gurktal Alps (, ) are a mountain range of the Central Eastern Alps in Austria, named after the valley of the Gurk River.", "id": 1546043} {"src_title": "Juraj Herz", "tgt_title": "Juraj Herz", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství na Slovensku a koncentrační tábor.", "content": "Jeho rodiče byli židovského původu, ale v roce 1943 se nechali z obav před transportem pokřtít. Rodina se skrývala v německé vesnici Eisdorf, nechali je u sebe nezištně němečtí sedláci. Pak se k Herzovým dostala zpráva, že už se nemají čeho obávat, a tak se vrátili domů, do Kežmarku. Tam je okamžitě zatkli Hlinkovi gardisté a následoval transport do koncentračního tábora. Původně byla rodina spolu v Ravensbrücku, později je rozdělili. Celá rodina přežila, matku osvobodili Britové, otce Američani a Juraje, který byl mezitím přesunut do Sachsenhausenu, Rusové. Když se Herzovi po válce vrátili, z gardistů byli partyzáni, Eisdorf už neexistoval a všichni Němci byli odsunuti. Prožitky z koncentračního tábora pro něj znamenaly jakýsi předěl, který přehlušil všechny jeho vzpomínky z dětství. On sám říká, že pak už nebyl dítě. „V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policista a když se ho ostatní děti ptali, jak to, že ho pustí a je ne, on řekl: Herz může, ten už všechno prožil.“ Rozčarování z poválečného vývoje na Slovensku a současný obdiv některých Slováků k Tisovu režimu u něho vyvolal jistou averzi k jeho rodišti.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě v oboru fotografie. Úspěšně složil v roce 1954 zkoušky na herectví na VŠMU, ale rektor Ján Borodáč mu oznámil, že ho nemohou přijmout kvůli jeho zevnějšku, kvůli němuž by v tehdejším hereckém repertoáru neměl co hrát. Poté se přihlásil do Prahy na DAMU na oboru režie a loutkoherectví, kde ho přijali do ročníku s Janem Švankmajerem, se kterým po vojně krátce dělal experimentální divadlo v Semaforu. Herecky debutoval ve filmu Zbyňka Brynycha \"Každá koruna dobrá\". Režisér si při natáčení všiml jeho zájmu a nabídl mu místo asistenta režie, kde Herz strávil dva roky prací na filmech \"Transport z ráje\" a \"Neschovávejte se, když prší\". Další dva roky pracoval jako pomocný režisér pro Jána Kadára na filmech \"Obžalovaný\" a \"Obchod na korze\". Také Kadárova přímluva na Barrandově mu pomohla natočit jeho první film \"Sběrné surovosti\".", "section_level": 2}, {"title": "60. léta.", "content": "První nabídku na samostatnou režii dostal v polovině 60. let od Jaromila Jireše, který ho přizval k natáčení povídkového filmu \"Perličky na dně\" podle povídek pro film nově objeveného Bohumila Hrabala. Na celku se měli podílet jednotlivými krátkými filmy režiséři tzv. československé nové vlny, vesměs absolventi FAMU. Již od počátku se potýkal s problémy, krom Jireše a Schorma ho všichni absolventi prestižní FAMU přehlíželi, Kadár se za něho musel zaručit a Herz si musel sehnat svého kameramana, než mohl začít natáčet vlastní povídku, kterou nazval \"Sběrné surovosti\". Vzhledem k tomu, že spolupráce s ním i s Bohumilem Hrabalem byla shledána přínosnou, začal jednat o natočení filmu podle novely Ostře sledované vlaky, ale z toho nakonec sešlo. Sběrné surovosti překročily stopáž 30 minut, proto byly, podobně jako povídka Ivana Passera, promítány samostatně (před německou detektivkou). Paradoxně je tak vidělo zřejmě víc diváků, protože \"Perličky na dně\" neměly vysokou návštěvnost. Svůj první celovečerní film \"Znamení raka\" natočil na motivy knihy \"Poslední večeře\" (1966) Hany Bělohradské, což byla zdravotní sestra a spisovatelka. Kniha z prostředí nemocnice vypráví mimo jiné o lékařích alkoholicích, protekčně dosazených komunisty v nadřízených funkcích a senilních profesorech, kteří určují politiku kliniky. Natáčení filmu téměř skončilo katastrofou. Představitel hlavní role skončil před postprodukcí na protialkoholní léčebně a postsynchronní dabing dělal Jiří Sovák. Lékaři byli rozhořčení postavou nekvalifikovaného lékaře komunisty (v podání Ilji Prachaře) a proti filmu protestovali. Zákazu filmu zabránil dr. Charvát, vlivný ředitel zařízení, kde se natáčelo, který i přes své výhrady, že film ukazuje věci, které by pacienti neměli vědět, film podpořil jako podařené umělecké dílo. Na výsledném sestřihu filmu se také nepříznivě podepsala schvalovací komise, která vyžadovala vystřihnout většinu scén se sexuálním podtextem. V roce 1968 natočil v Itálii vystřižené scény znovu za peníze italského producenta, ale nedostal příležitost konečný střih dokončit. Finální verzi filmu nikdy neviděl. Na \"Znamení raka\" navázal hudební komedií \"Kulhavý ďábel\" o rok později, kde si napsal titulní roli ďábla Asmodeje, ale film opět poznamenala schvalovací komise. Scénář byl tak moc pozměněn, že jej nechtěl natočit, ale produkce ho k tomu přinutila.", "section_level": 2}, {"title": "Spalovač mrtvol.", "content": "Svůj asi nejznámější film, \"Spalovač mrtvol\", natočil podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse, u které ho zaujal hlavně název, méně potom obsah. Proto dva roky s Fuksem pracoval na pozměněném scénáři. Během příprav, natáčení i dokončování filmu měl poprvé za svou kariéru úplně volné ruce a film natočil zcela podle svých představ a chuti, jako hororovou komedii. „Jediný film, který je takový, jaký jsem ho chtěl, je Spalovač mrtvol, s výjimkou jedné scény. Film původně končí vizí záběrem na hlavní postavu, která se stává spalovačem pro Stranu - nikdy jsem nezmínil, že jde o nacistickou stranu, vždycky to byla prostě jen Strana. Pak přišla ruská okupace a my udělali delší konec: dva zaměstnanci krematoria sedí v kavárně v Reprezentačním domě a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. Zaměstnanci mluví o panu Kopfrkinglovi, byl to tak milý pán, co se s ním stalo? Další záběr ukazuje Muzeum v troskách. Velké okno odráží smutné tváře lidí po zničení Muzea a mezi nimi je zpátky pan Kopfrkingl a usmívá se. Natočili jsme to a promítli řediteli Barrandova v roce 1969, který byl proti a nařídil vystřižení. Netuším, kam se sekvence poděla; možná ji ředitel spálil, protože se bál následků.“ Film putoval pár týdnů po svém uvedení do trezoru. „A najednou získal na strašlivé aktuálnosti, protože byl o konformistovi. Po srpnu se nejžádanějšími typy stali právě konformisté. Najednou byl zoufale aktuální: o lidech, kteří otáčeli. Proto ho zakázali.“ S Fuksem připravili další dva scénáře podle knih, \"Příběh kriminálního rady\", pro který plánoval obsadit do rolí otce a syna opět Rudolfa Hrušínského a jeho syna Jana. Další scénář byl založen na novele \"Myši Natálie Mooshabrové\". Komunisti ale další spolupráci Herze se spisovatelem zakázali.", "section_level": 2}, {"title": "Normalizace.", "content": "Po \"Spalovači\", v době nastupující normalizace, byl ve špatné situaci. Dostal nabídku natáčet na Slovensku televizní film \"Sladké hry minulého léta\". Opět přišly problémy. Při natáčení se potýkal s faktem, že většina obsazených herců byli alkoholici. Potom film vyhrál v Monte Carlu cenu Grand Prix pro nejlepšího režiséra a kameramana Doda Šimončiče, což přímo pro něj osobně znamenalo odměnu 10 000 švýcarských franků. Československá televize na něm tuto peněžní odměnu vysoudila. Poté mu bylo na Barrandově umožněno natočit apolitický film \" Petrolejové lampy\" podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. I přesto cenzura při schvalování hotového filmu vystřihla scénu, kde Štěpa táhne na zádech svého těžce nemocného manžela poté, co nedokázal spáchat sebevraždu. Ústřednímu dramaturgu Ludvíku Tomanovi totiž připadalo, že postavy spolu souloží. Do titulní role obsadil Ivu Janžurovou, kterou považoval za nejlepší českou herečku a znal ji ze \"Znamení raka\". Po Petrolejových lampách se rozhodl natočit film na motivy románu \"Jessie a Morgiana\" Alexandra Grina. Grinův příběh pojednává o dvou sestrách, jedné hodné a druhé zlé, ale on sám rozšířil děj tak, že se jedna ze sester uprostřed filmu probudí a zjistí, že žádnou sestru nemá a nikdy neměla. Schvalovací komise proti této verzi jedné schizofrenní osoby zakročila a scénář k filmu \"Morgiana\" musel dějově odpovídat předloze. Natáčení bylo obtížné a jemu se výsledný film nelíbil. Využil ho hlavně jako příležitost zkoušet filmové triky ve scénách, kde se setkávají obě sestry. Za film byl nicméně odměněn cenou Zlatý Hugo v Chicagu a od režimu neumožněním dalšího natáčení filmů, protože se kritikům film zdál příliš sadomasochistický, morbidní a strašidelný. Dva roky pracoval v Československé televizi a znovu mohl začít točit film teprve poté, co ruská delegace v Praze zhlédla \"Morgianu\" a pochvalně se o ní vyjádřila. Zrušení zákazu filmování pro něj znamenalo podmínku – může jako režisér pracovat, pokud natočí film z prostředí dělnické třídy. V roce 1974 tento problém vyřešil zfilmováním knihy \"Inventura u Světlušek\" autorky Jaromíry Kolárové pod názvem \"Holky z porcelánu\". Ani tento film nebyl bez problémů. Při schvalovacím procesu mu komise vytkla, že z příslušnic dělnické třídy udělal prostitutky, a další spolupráci s Kolárovou mu komunisté zakázali, ale návštěvnost \"Holek z porcelánu\" byla výborná, a tak byl vzat na milost, směl opět točit filmy bezkonfliktní: pohádky, komedie. Předchozím filmem objevil mladou herečku Dagmar Veškrnovou. Oblíbil si ji a obsadil ji do své nové kriminální komedie \"Holka na zabití\". Jejich další spolupráce, připravovaný projekt „Automatická holka“, už ale nevyšla, protože opět přišel zákaz filmovat. K další práci se dostal, když v roce 1976 přijal nabídnutý scénář pro \"Den pro mou lásku\", který už šest režisérů odmítlo, protože byl špatný. Aby se vyhnul točení politicky motivovaných filmů, natočil dvě pohádky. Nabídli mu scénář k nové verzi filmu \"Kráska a zvíře\", který chtěl dělat kvůli příležitosti využít hororové scény. Film si přejmenoval na \"Panna a netvor\", aby tím zdůraznil odklon od nevinné pohádkové předlohy. Rozpočet byl vysoký, proto další pohádku \"Deváté srdce\" natočil ve stejných kulisách. Oba filmy se točily na přeskáčku a natáčení obou trvalo 90 dní mezi roky 1978 a 1979. Komedii \"Buldoci a třešně\" natočil z existenčních důvodů, plat řadového režiséra třetí kategorie na Barrandově totiž nepostačoval k obživě jeho rodiny. Měl sice pravidelný příjem i když netočil, ale pro rodinu to nestačilo. O natočení ho požádal bývalý ministr vnitra. Ten umožnil natáčet v Nizozemsku, Rakousku a Itálii. Hrála v něm řada českých komediálních herců, jako byl Dvořák, Šimek, Sobota, Veškrnová nebo Bohdalová. Při natáčení tragicky zemřel herec Jiří Hrzán. Na vyznění filmu se podepsal špatný scénář. Spisovatel Josef Nesvadba mu nabídl k natočení svou povídku „Upír LTD“, podle které v roce 1981 vznikl první hororový film \"Upír z Feratu\". Název odkazoval k slavnému expresionistickému filmu \"Upír Nosferatu\". Na výsledku se opět podepsalo vystřižení řady drastických scén komunistickou cenzurou. V roce 1984 natočil film \"Straka v hrsti\". Původně scénář napsal tehdy zakázaný autor Antonín Přidal. Schválení scénáře i následné filmování šlo hladce, režisér dokonce mohl operovat s rozpočtem kolem 20 miliónů, přičemž potřeboval 4. Poté, co vyšlo najevo, že se nejedná o další středověkou pohádku, ale o velmi těžko stravitelnou stylizovanou středověkou satiru, měl film problémy již při postprodukcí. Poté byl okamžité umístěn na 13 let do trezoru. Zákaz filmu byl pro Herze poslední kapkou. Rozhodl se, že odejde ze země. Opět ho postihl zákaz natáčet filmy, ale mezitím dostal ze Slovenska nabídku natočit komedii \"Sladké starosti\". Ta se následně stala vůbec nejznámější slovenskou komedií.", "section_level": 2}, {"title": "Zastihla mě noc.", "content": "Narazil na scénář Jaromíry Kolárové, se kterou měl zakázáno spolupracovat. Zaujalo ho jedno slovo – Ravensbrück. Tam byl nacistický koncentrační tábor, ve kterém byl on sám v dětském věku internován, proto začal vyvíjet snahu o natočení filmu právě o tomto tématu. Musel přesvědčit ředitele Barrandova a režiséry, kteří již byli pro film vybráni – Jireše a Balíka. Scénář popisoval osud komunistky Jožky Jabůrkové, ale on sám scénář přepsal tak, že spíše než osud Jabůrkové připomínal osud Mileny Jesenské a podle tohoto scénáře film \"Zastihla mě noc\" také natočil. \"Zastihla mě noc\" si dobyl značný úspěch dokonce i na Západě. Také z něho o deset let později okopíroval Steven Spielberg scénu do svého \"Schindlerova seznamu\" s ženami jdoucími do sprch a obávajícími se, že se jedná o plynovou komoru. V této době se již začal připravovat na emigraci do západního Německa. Musel ještě natočit koprodukční pohádku \"Galoše šťastia\". Při natáčení se seznámil se svou druhou ženou Terezou Pokornou. Řekl jí, že chce emigrovat. Natočil pro peníze televizní seriál \"Gagman\", protože nevěděl, jaké to bude v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra v Německu.", "content": "S Němci už před emigrací spolupracoval. Začali dělat se Slováky pohádky a na něj se obrátili, aby natočil Andersenovy \"Galoše štěstí\". Emigroval v roce 1987. Jeho působení na Západě, na rozdíl od jeho československých děl, už nijak vody nerozvířilo. Natočil zde např. dvě epizody ze seriálu o komisaři Maigretovi (\"Maigret a hlava muže\" – 1994, \"Maigret staví past\" – 1995), několik dalších televizních filmů, pohádky \"Hloupá Augustina\", \"Žabí král\" (na které spolupracoval s Janem Švankmajerem) a koprodukční pohádku s ČR \"Císařovy nové šaty\".", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Česka.", "content": "Po \"Císařových nových šatech\" mu v Německu nabídl český producent Karel Dirka adaptaci knihy \"Pasáž\" autora Karla Pecky. Problém byl najít dobrý scénář, nejdřív se příběh pokoušel adaptovat německý scenárista, ale výsledek se mu nezamlouval, tak se scénář pokusil napsat Lubor Dohnal, ale ani tomu se nedařilo. Celý tento proces trval dva roky a producent to vzdal. Potom potkal francouzského producenta, pro kterého režíroval epizody ze seriálu \"Maigret\". A ten mu nabídl tutéž knihu k zfilmování. Zprvu ji odmítl, ale nakonec se nechal přesvědčit. Pokoušel se pracovat s francouzským scenáristou a pojmout film jako příběh v kafkovském stylu bez politického vyznění knihy. Nakonec se rozhodl napsat scénář sám, což byl jeho první vlastní scénář. Sám označuje \"Pasáž\" a \"Spalovače mrtvol\" jako jediné dva filmy v kariéře, při kterých mu do natáčení a postprodukce nikdo nezasahoval. V Čechách byl ohlas negativní, film byl uváděn, navíc kvůli špatnému distributorovi, v kinech pouze týden. Jinde ve světě zaznamenala \"Pasáž\" pozitivní ohlasy. Proto dostával nabídky na další projekty ve Francii a Litvě. Premiéra \"Pasáže\" vedla k uspořádání retrospektiv jeho tvorby. Zpětný zájem o jeho starší filmy vedl k nárůstu mezinárodní obliby \"Spalovače mrtvol\", který se stal ve Francii druhým nejnavštěvovanějším filmem roku. I přesto se odmlčel a další nabídku na film přijal v roce 2008. Šlo o horor podle scénáře Martina Němce původně nazvaný \"Tma\", během natáčení přejmenovaný na \"T. M. A.\". Tento horor se zaměřuje na dvojici, která se přestěhovala do opuštěného domu, a hraje v něm důležitou roli vypořádání se se zločiny spáchanými Němci během druhé světové války. Po jeho dokončení plynule přešel k natáčení filmu \"Habermannův mlýn\", který zachycuje osud českého Němce před, během a po druhé světové válce. Zemřel ve věku 83 let.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Slovenský prezident Andrej Kiska Juraji Herzovi v lednu 2017 předal Řád Bílého dvojkříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juraj Herz (4. září 1934 Kežmarok – 8. dubna 2018) byl český režisér, scenárista a herec židovského původu, narozený na Slovensku. Pocházel ze židovské rodiny, byl pokřtěn, pak byl ateistou. Studoval fotografii na Umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a později režii a loutkoherectví na DAMU v Praze. V letech 1960–1961 hrál a režíroval v pražském divadle Semafor. Od roku 1961 působil jako asistent režie a později i jako režisér v Praze na Barrandově. V roce 1987 odešel do Německa, kde pracoval zejména pro televizi. V pozdějších letech žil opět převážně v Česku a točil další filmy. Byl členem Evropské filmové akademie. Na filmech spolupracoval s kameramany jako Stanislav Milota, Jozef Šimončič nebo Jiří Macháně. Dobře se znal a spolupracoval také s výtvarníkem a režisérem Janem Švankmajerem. Ve své práci byl ovlivněn především de Sicovým filmem \"Zloději kol\" a Felliniho \"8 a půl\". Jeho dílo se řadí k československé nové vlně a vyznačuje se prvky hororu, specifického humoru a erotiky. Mezi jeho nejznámější filmy patří na Oscara navržená hororová komedie \"Spalovač mrtvol\", televizní film \"Sladké hry minulého léta\", za který získal Zlatou nymfu a Grand Prix na MTF Monte Carlo, drama \"Petrolejové lampy\", které bylo uvedené na FF v Cannes, pohádka \"Panna a netvor\" nebo první český horor \"Upír z Feratu\". Za své celoživotní dílo také obdržel v roce 2009 Českého lva. V roce 2010 obdržel na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus za dlouholetý umělecký přínos světové kinematografii.", "tgt_summary": "Juraj Herz (4 September 1934 – 8 April 2018) was a Slovak film director, actor, and scene designer, associated with the Czechoslovak New Wave movement of the 1960s. He is best known for his 1968 horror/black comedy \"The Cremator\", often cited as one of the best Czechoslovak films of all time, though many of his other films achieved cult status. He directed for both film and television, and in the latter capacity he directed episodes of a French-Czech television series based on George Simenon's Maigret novels.", "id": 52221} {"src_title": "Typ 99 (tank)", "tgt_title": "Type 99 tank", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Představení tanku proběhlo v říjnu 1999 během národní přehlídky. Poté byl zařazen do služby pro provozní zkoušky, na jejichž základě měl být vývoj tanku dokončen. Tato výrobní verze byla pojmenována Typ 98, název pozdější verze zněl Typ 98G. Konečná vývojová verze byla pojmenována Typ 99 a představena v roce 2001. Oficiální označení výrobce je pravděpodobně ZTZ-99. Tank je též znám pod pracovním označením WZ-123 MBT. Cena za jeden kus je více než 16 milionů jüanů (v roce 2006 1,6 mil. EUR nebo 2 miliony USD). Nejenom kvůli jeho vysoké ceně nebude tank zaveden do služby ve vysokém počtu, tak jako dřívější modely (např. Typ 59).", "section_level": 1}, {"title": "Typ 98.", "content": "Po nákupu 100 tanků T-80 z Ruska v srpnu 2007 bylo rozhodnuto včlenit některé jeho rysy do další generace čínských bojových tanků (MBT), protože tehdejší generace čínských tanků byla oproti němu již technicky zastaralá. Výsledkem byl nový tank s podvozkem podobajícím se podvozku tanků T-72 nebo T-80.", "section_level": 1}, {"title": "Typ 98.", "content": "Tento model je jedinečný mezi čínskými návrhy, jelikož má 4 členy posádky, a to kvůli absenci automatického nabíjení. Důvodem bylo, že Čína vyvinula vlastní munici v západním stylu, kdy hlavice a její pohon tvoří jeden celek, místo dvou oddělených částí. To mělo za následek, že Rusy vyrobené automatické nabíjecí zařízení nemohlo být použito. Proto je u tohoto typu tanku nabíjení ruční, místo automatického jako u Typu 90.", "section_level": 2}, {"title": "Typ 98G.", "content": "Hlavní změnou je vytvoření nového systému automatického nabíjení vhodného pro čínskou munici, takže posádka mohla být zmenšena na tři muže. Pohonná jednotka s převodovkou je domácí 150HB, což je vznětový (dieselový) motor o výkonu 1 200 k (883 kW).", "section_level": 2}, {"title": "Typ 99.", "content": "Poslední typ byl postaven na základě Typu 98G, a to vylepšením pohonu. Byl do něho vložen vodou chlazený dieselový motor o výkonu 1 500 k.", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "Vzhled byl ovlivněn ruským T-72 a německým Leopardem 2. To přináší novinky do ČLA (Čínská Lidová Armáda), jako je např. svažování pancéřování věže pro větší ochranu. Prostor řidiče je vpředu, bojový prostor přímo za ním a pohon v zadní části; je to kombinace vlastností ruských a západních tanků. Pro možnost většího množství munice je věž tanku oproti Typu 90 větší, což mělo za následek vznik mezery mezi věží a podvozkem. To může být velkou nevýhodou během bitvy (stejně jako např. převis na německém Leopardu 2 a Izraelské Merkavě). Odkrytím upevnění věže se zvyšuje pravděpodobnost kritického zásahu zepředu. Výsledný efekt však nebude srovnatelný se situací během druhé světové války, jelikož moderní kineticko-energetické protipancéřové podkaliberní střely (APFSDS) se chovají jinak než tradiční průbojné střely plné ráže. Vlastností Leopardu 2A5 a 2A6 je také klín na přední straně věže, který je úmyslně konstruován takovýmto způsobem proto, aby při zásahu střelu APFSDS odklonil. Toto místo je zásahem extrémně ohroženo, potřebný klín tudíž zabrání průniku do věže. Tento projektil stálé odevzdá kinetickou energii do věže, ale ne způsobem, který by mohl způsobit průnik přes pancíř. V nástavbách Typu 99 také postrádáme rysy, často použité na západních MBT, které minimalizují škody od víceúčelových střel na chemicko-energetické bázi (HEAT). Příkladem může být pancíř přepážky oddělující prostor posádky od paliva a munice. Vrchní deska konstruována na odvod tlaku pro případ výbuchu také chybí. Toto může vést k zmenšení funkčnosti v boji, jak se ukázalo v roce 1991 při válce v Zálivu. Tank má též aktivní laserovou obranu. Konstruktéři říkají, že je tank schopen zjistit jeho zaměření pomocí laseru a poté pak přesné umístění tohoto útočníka, zatímco výkonný laser může poškodit nebo zničit nepřátelskou optiku. Laser může být též použit pro bezpečné komunikační zařízení. Hlavním konstruktérem Typu 99 je Ču Jušeng (祝榆生), rodák z Čchung-čchingu, který ztratil pravou ruku při nehodě během zkoušek minometné munice v lednu 1948. Když v polovině 80. let práce na projektu začaly, byl Ču Jušeng už v důchodu, ale vzhledem k nedostatku zkušených konstruktérů se vrátil. Zástupcem hlavního konstruktéra byl Wang Čerung (王哲荣). Za svou práci dostali po roce 2000 ocenění od Čínské zbrojní skupiny (Chinese Arms Industrial Group Co.).", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbrojí je 125mm dělo s hladkým vývrtem (tzv. smoothbore) s automatickým nabíjením. Navzdory původním zprávám, že půjde o licencovanou ruskou zbraň 2A46, jde nakonec o dělo odvozené z čínského 120mm děla z hladkým vývrtem. Automatické nabíjení je nicméně vyvinuto z ruského automatického podavače z T-80 pro použití čínské munice. Střelivo použitelné v tomto tanku zahrnuje podkaliberní průbojné střely s šípovou stabilizací (APFSDS), kumulativní protipancéřové střely (HEAT) a tříštivotrhavé střely (HE-FRAG). Čína má údajně také původně ruské AT-11 vlastní výroby, což jsou laserem naváděné protitankové řízené střely (ATGM), které mohou být odpalovány z 125mm děla. Číňané také zkušebně vyrobili protipancéřová podkaliberní střelu obsahující průbojné jádro z ochuzeného uranu (tzv. DU jádro), použitelnou v Typu 99.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Současné kompozitní pancéřování Typu 99/ZTZ-99 je neznámé. Existují také rozdíly mezi pancéřováním ukázaném na nynějším Typu 99 a jednom, který byl viděn v roce 2004. Další zajímavostí je nápadná podoba čelního pancíře Typu 99 a pancéřování věže pákistánského tanku Al-Khalid, které se skládá s několika pancířů složených z ERA (reaktivní pancíř Blazer). Je to ale pouze spekulace. Jiná teorie říká že pancíř není ERA, ale kompozitní vrstvy v jednom tvaru. Soudí se, že takové bloky jsou příliš velké, aby mohly být použitelné podobně jako ERA, potom by jeden výbuch vedl vytvoření jedné velké nechráněné plochy. Dalším faktorem je, že armády východního bloku měly dva druhy přídavných pancířů. Docházelo tak k používání ERA bloků ve válečném stavu a kompositních v době míru, protože údržba ERA bloků během provozních podmínek je drahá a nebezpečná.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Typ 99 je poháněn vodou chlazeným dieselovým motorem s turbodmychadlem o výkonu 1 500 hp, odvozeným od německého MB871ka501. Bojová hmotnost tanku činí 54 t, poměru výkonu a hmotnosti je tedy 27,78. Nejvyšší rychlost je 80 km/h a 60 km/h při průjezdu terénem. Zrychlení z 0 na 32km/h je za 12 sekund. Převodovka má 7 stupňů pro jízdu dopředu a jeden vzad.", "section_level": 2}], "src_summary": "Typ 99 je známý také podle označení ZTZ-99 a WZ-123, je postaven na základě vylepšení Typu 98G, patří do třetí generace bitevních tanků postavených armádou Čínské lidové republiky. Oproti starším typům tanků jako je Typ 59, Typ 69/79 a Typ 88 se navýšila palebná síla, mobilita a opancéřování. Přestože se neočekává výroba ve velkém počtu kvůli jeho ceně v porovnání s ekonomičtějším typem 96, je nejpokročilejším bitevním tankem vyvinutým Čínou. Finanční náročnost typu ZTZ-99, jenž je oproti typu ZTZ-96 minimálně třikrát dražší, vedla k rozhodnutí vyzbrojit jimi pouze vybrané útvary čínské armády, která disponuje asi 600 tanky tohoto typu (stav k roku 2014).pancíř není z Al2O3", "tgt_summary": "The Type 99 MBT () or ZTZ-99 is a Chinese third generation main battle tank (MBT). The vehicle was a replacement for the aging Type 88 introduced in the late 1980s. The Type 99 MBT was China's first mass-produced third generation main battle tank. Combining modular composite armour and tandem-charge defeating ERA, 125 mm smoothbore gun with ATGM-capability, high mobility, digital systems and optics, the Type 99 represents a shift towards rapid modernisation by the PLA. The tank entered People's Liberation Army (PLA) service in 2001. The People's Liberation Army Ground Force (PLAGF) is the sole operator of the Type 99. Three main versions of the Type 99 have been deployed, the Type 98 prototype, Type 99 and the Type 99A. The Type 99's deployment has been lessened due to its high cost, with the Type 96 tank seeing service as the primary main battle tank of the PLA.", "id": 192614} {"src_title": "Raymond Barre", "tgt_title": "Raymond Barre", "src_document": [{"title": "Počátky politické kariéry.", "content": "Barre se narodil na Réunionu ve francouzské římsko-katolické rodině. Od roku 1946 žil ve Francii. V Paříži vystudoval \"Institut politických studií\" (\"Institut d'Etudes Politiques de Paris\"). V letech 1951 - 1954 vyučoval v Tunisu, poté se stal profesorem Univerzity v Caen (1954 - 1963). V této době mu vyšla kniha \"Politická ekonomie\". Záhy se profiloval v pravém středu politického spektra. V letech 1959 - 1962 byl ředitelem oddělení na ministerstvu průmyslu a obchodu. V roce 1967 ho prezident Charles de Gaulle vybral do funkce místopředsedy Evropské komise pro ekonomiku a finance. Jako evropský komisař působil v Bruselu do roku 1973. Počátkem roku 1976 byl Barre pověřen řízením ministerstva zahraničního obchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Raymond Barre jako premiér.", "content": "26. srpna 1976 byl jmenován francouzským prezidentem Valéry Giscard d'Estaingem vedením nové vlády a zároveň ministrem hospodářství a financí. Veřejnosti ho představil jako „nejlepšího ekonoma Francie“. Barre pak byl dosud jediným ministerským předsedou, který vedl dvě po sobě následující vlády. V roce 1981 pustil sice úřad ministra hospodářství, ale vládu vedl až do prezidentských voleb 1981. Počátky jeho úřadu jsou spojeny rozpory mezi stranou \"Giscardovců\" a neogaullisty (RPR) vedenými J. Chirakem, které rozdělovaly většinu ve francouzském parlamentu. Vítězství francouzské pravice ve volbách roku 1978 bylo proto poněkud překvapivé. Barre zároveň čelil ekonomické krizi. Hájil restriktivní politiku snižování inflace a veřejných výdajů a průmyslové restrukturalizace, omezil především těžební a hutní průmysl. V konfrontaci s odbory nepoužíval diplomatického jazyka a jejich vůdce vyzýval, aby od nadávek přešli k tvrdé práci. Nepopulární politika přinesla Barremu mezi Francouzi málo sympatií, po svém neopatrném výroku k bombovému útoku v pařížské synagóze r. 1980 byl navíc obviněn z antisemitismu.", "section_level": 1}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Po skončení ve vrcholné funkci byl Barre zvolen poslancem parlamentu v départementu Rhône za Unii pro francouzskou demokracii (UDF). Setrval zde až do roku 2002. V osmdesátých letech soupeřil o vůdcovství ve francouzské pravici s Jacquesem Chirakem. V roce 1986 po všeobecných volbách přenechal Chirakovi sestavení nové vlády a sám neúspěšně kandidoval za UDF na úřad francouzského prezidenta v roce 1988 proti Jacquesi Chirakovi a Françoisi Mitterrandovi. V letech 1995 - 2001 byl starostou Lyonu. Barre byl zřejmě jediným francouzským politikem, který dosáhl tak vysokého úřadu, aniž by stál v čele některé politické strany. Zemřel 25. srpna 2007 ve věku 83 let v pařížské vojenské nemocnici \"Val-de-Graaace\", kam byl převezen po problémech se srdcem z nemocnice v Monaku 11. dubna 2007. Raymond Barre měl s manželkou Evou, jež byla maďarského původu, dva syny - Oliviera a Nicholase, rád poslouchal Mozartovu hudbu a díval se na westerny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymond Barre (12. dubna 1924 Saint-Denis, Réunion – 25. srpna 2007 Paříž) byl francouzský politik, ministerský předseda v letech 1976 - 1981, evropský komisař pro ekonomiku a finance 1967 - 1973 a starosta Lyonu 1995 - 2001.", "tgt_summary": "Raymond Octave Joseph Barre (; 12 April 192425 August 2007) was a French centre-right politician and economist. He was a Vice President of the European Commission and Commissioner for Economic and Financial Affairs under three Presidents (Rey, Malfatti and Mansholt) and later served as Prime Minister under Valéry Giscard d'Estaing from 1976 until 1981. As a candidate for the presidency in 1988, he came in third and was eliminated in the first round. He was born in Saint-Denis, in the French island of Réunion, then still a colony (it became an overseas department in 1946).", "id": 760562} {"src_title": "Galleria degli Uffizi", "tgt_title": "Uffizi", "src_document": [{"title": "Sbírky.", "content": "Galleria degli Uffizi zachycuje průřezově výtvarnou tvorbu od antického Říma po baroko. Mezi slavnými autory, jejichž díla lze v této galerii spatřit, jsou: Giotto, Beato Angelico, Masaccio, Piero della Francesca, Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Lucas Cranach starší, Albrecht Dürer, Michelangelo Buonarroti, Raffael Santi, Tizian, Paolo Veronese, Peter Paul Rubens, Caravaggio, Rembrandt aj. Hlavní pozornost turistů a návštěvníků poutají Medicejská Venuše, Boticelliho Zrození Venuše nebo Tizianova Venuše Urbinská. Galerie začíná v nejvyšším patře antickými sochami a renesančními portréty tehdejších současníků. Pro návštěvníka může být uspořádání dosti nepřehledné, protože v horním patře se s antikou míchá gotické umění quattrocenta, renesanční umění italských mistrů, tzv. „německá škola“ a pokračuje do nižších pater barokním uměním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stavbu paláce započal pro toskánského velkovévodu Cosima I. Medicejského v roce 1560 slavný italský architekt, dvorní malíř Medicejských a životopisec florentských umělců Giorgio Vasari. Měly v něm být umístěny kanceláře florentských úřadů, odtud název \"Uffizi\", t.j. kanceláře. Arkády (italsky \"galleria\") v horních patrech byly později zaskleny a sloužily jako výstavní místnosti vévodových sbírek, takže slovo galeria dostalo význam výstavní místnosti, muzea výtvarných umění. Po Vasarim pokračoval ve stavbě Alfonso Parigi starší a po něm Bernardo Buontalenti. Palác byl dokončen v roce 1581. Je to stavba ve tvaru písmene U sestávající z kanceláří, z nichž každá byla pro 13 administrativních pracovníků. Vnitřní nádvoří je úzké a dlouhé a na konci se otvírá k řece Arno stěnou v dórském stylu, která člení prostor, aniž jej omezuje. Vasari zvýraznil perspektivu dlouhého prostoru použitím průběžných říms mezi patry a pod střechou. Výklenky mezi sloupy a pilíři byly v 19. století vyplněny sochami slavných umělců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galleria degli Uffizi je světoznámá galerie výtvarného umění v italské Florencii, prototyp renesanční galerie. Je umístěna v Paláci Uffizi, dlouhé budově, rozdělené úzkým dvorem, která spojuje hlavní náměstí (Piazza della Signoria) a Starou radnici (Palazzo Vecchio) s nábřežím řeky Arno. Je to nejnavštěvovanější galerie ve Florencii a fronta u vstupu může zabrat i několik hodin.", "tgt_summary": "The Uffizi Gallery (; , ) is a prominent art museum located adjacent to the Piazza della Signoria in the Historic Centre of Florence in the region of Tuscany, Italy. One of the most important Italian museums and the most visited, it is also one of the largest and best known in the world and holds a collection of priceless works, particularly from the period of the Italian Renaissance. After the ruling house of Medici died out, their art collections were gifted to the city of Florence under the famous \"Patto di famiglia\" negotiated by Anna Maria Luisa, the last Medici heiress. The Uffizi is one of the first modern museums. The gallery had been open to visitors by request since the sixteenth century, and in 1765 it was officially opened to the public, formally becoming a museum in 1865. Today, the Uffizi is one of the most popular tourist attractions of Florence and one of the most visited art museums in the world.", "id": 427062} {"src_title": "Wetterstein", "tgt_title": "Wetterstein", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Ohraničení pohoří na jihu je dáno tokem řeky Inn, na západě tvoří hranici silniční sedlo Fernpass a údolí potoka Loisach, kterým je ohraničeno i ze severu. Na východě dělí od masivu Karwendel potok Drahn Bach.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Pohoří se vyjma dvou hlavních celků Wetterstein a Mieminger Kette dělí ještě na několik menších celků – hřebenů, stýkajících se v jednom bodě, vrcholu Zugspitze. Na severu je to malá skupina Riffelwandkamm a nejvyšší patro pohoří, Zugspitze-Platt-Umrahmunggruppe, kde leží nejvyšší vrchol pohoří a zároveň nejvyšší vrchol Německa – Zugspitze (2 962 m). Na tuto vysokou skupinu plynule navazuje hřeben Wetersteinkamm, který končí u města Mittenwald, na hranicích. Hřeben Mieminger Kette se dělí na dva podcelky – západní masiv Grünstein a východní hřeben Hohe Munde. Nejvyšší vrchol masivu je Hochplattig (2 768 m). Poslední skupinou je Arnstock v blízkosti města Scharnitz.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Kombinace horských luk a strmých skal se zdá být jedinečnou jako životní prostor pro mnohé druhy zvířat, jako je např. kamzík, svišť, zmije obecná, orel skalní či kuna lesní, kterých zde žije mnoho druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "V pohoří si přijdou na své především milovníci horolezectví a zajištěných cest, ale i sváteční turisté využívající četné lanovky. Také zde najdeme několik jezer (např. Seebeseen). Německá sekce horského spolku Alpenverein spravuje v pohoří Wetterstein celkem 6 chat: Münchner Haus (2 964 m), Meilerhütte (2 366 m), Knorrhütte (2 052 m), Kreuzeckhaus (také známá jako Adolf-Zoeppritz-Haus, 1 652 m), Höllentalangerhütte (1 379 m) a Reintalangerhütte (1 366 m). Mimo tyto se turistům nabízejí také horské chaty patřící turistickým klubům a přátelům přírody (\"Naturfreunde\"): Schachenhaus (1 866 m) a Wiener Neustädter Hütte (2 209 m). Najdeme zde také několik bivaků: Waxensteinhütte (také Aiplehütte). V dolině Oberreintalkar je Oberreintal hütte, dále Schüsselkarbiwak (2 530 m) a Hoellentalgrat hütte. V pohoří Wetterstein je ještě pár soukromých chat: např. Kreuzjochhaus odkud je jedno z nejhezčích panoramat „Bavorských Alp“ v létě a v zimě se jedná o velmi oblíbené místo lyžařů ležící nad střediskem Garmisch-Partenkirchen.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Wetterstein je horolezecky významné pohoří. Z jižní strany je důležitá 400metrová stěna Schüsselkarspitze, ze severní strany je mnoho krásných a významných horolezeckých túr v údolí Oberreintal s horolezeckou chatou Oberreintalhütte.. Pro horolezce hledající pohodové lezení s pohodlným přístupem je pak dobrým cílem severní stěna Alpspitze a Bernadeinwand. Mezi zajímavé cíle, i na zimu, patří Jubiläumsgrat, částečně zajištěný hřeben táhnoucí se přes několik vrcholů mezi Alpspitze a Zugspitze. Túry v severní části pohoří jsou popsány v horolezeckém průvodci Wetterstein Nord.", "section_level": 2}, {"title": "Zajištěné cesty.", "content": "V masivu Wetterstein nalezneme nepřeberné množství zajištěných cest všech obtížností, zde jen výběr těch nejzajímavějších:", "section_level": 2}], "src_summary": "Wetterstein je masivní vápencové pohoří nacházející se na hranicích Německa (Bavorsko) a Rakouska (Tyrolsko). Pohoří tvoří dva souběžně ležící hřebeny Wetterstein a Mieminger Kette (někdy bývá řazen jako samostatný masiv), převyšující své okolí o více než 2 000 m. Hřeben Mieminger Kette leží již celým svým územím v Rakousku. Pohoří se svými strmými štíty z kompaktního vápence je oblíbené mezi horolezci a vysokohorskými turisty.", "tgt_summary": "The Wetterstein mountains (), colloquially called Wetterstein, is a mountain group in the Northern Limestone Alps within the Eastern Alps. It is a comparatively compact range located between Garmisch-Partenkirchen, Mittenwald, Seefeld in Tirol and Ehrwald along the border between Germany (Bavaria) and Austria (Tyrol). Zugspitze, the highest peak is at the same time the highest mountain in Germany. The Wetterstein mountains are an ideal region for mountaineers and climbers. Mountain walkers sometimes need to allow for significant differences in elevation. The proximity of the range to the south German centres of population, the scenic landscape and its good network of cable cars and lifts mean that the mountains are heavily frequented by tourists for most of the year. There are, however, places in the Wetterstein that are rarely or never visited by people.", "id": 2218482} {"src_title": "Iljušin Il-76", "tgt_title": "Ilyushin Il-76", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Základní požadavky na nový transportní letoun pro vojenské letectvo SSSR byly jeho velitelstvím navrženy a schváleny 28. června 1966. OKB S. V. Iljušina dostala 27. listopadu 1967 nařízení na vývoj a výrobu armádou koncipovaného stroje, který bude schopen nést užitečné zatížení 40 tun (88 000 lb) na vzdálenost 5 000 km (2700 NMI; 3 100 mil) v době kratší než šest hodin, který je schopen pracovat z krátké a neupravené dráhy a bude schopen vyrovnat se s nejhoršími povětrnostními podmínkami (např. na Sibiři a v arktické oblasti Sovětského svazu). Ve výzbroji měl nahradit upravené dopravní typy Iljušin Il-12D, Iljušin Il-14T i turbovrtulové An-12 a Antonov An-22. Na podzim 1969 byla maketa Il-76 v měřítku 1:1 předvedena maketní komisi. V prosinci téhož roku byl typový návrh odsouhlasen s následnou realizací stavby prvního prototypu. V roce 1970 byl vedením projektu pověřen Iljušinův zástupce, šéfkonstruktér Genrich Vasilijevič Novožilov.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Slavnostní roll-out se konal v březnu 1971 a ihned poté byla zahájena první etapa pozemních testů. K záletu prvního prototypu (imatrikulace SSSR-86712, výr. č. 01-01) došlo 25. března 1971 se zkušební osádkou velitele E. I. Kuzněcova z továrního letiště Chodynka. Po úspěšném dokončení zkušebního programu byl podroben únavovým testům konstrukce a kompletně rozlámán. Druhý létající prototyp (SSSR-86711, 01-03) z tovární haly vyroloval v dubnu 1973. Po další návštěvě aerosalonu v Paříži byl v závěru zkoušek při pojíždění poškozen a následně zrušen. Sériová produkce Il-76 byla zahájena v roce 1973 a probíhala ve výrobním závodě č.84 v Taškentu v Uzbekistánu. K úvodnímu vzletu prvního sériového stroje (SSSR-76500, 033401016) došlo 8. května 1973 se zkušební osádkou A. M. Ťurjumina. Po ukončení všech zkoušek byl stroj odstaven na základně v Žukovském a sešrotován. Druhý sériový letoun (SSSR-76501, 033401019) vzlétl v říjnu 1973 s již instalovanou kabinou střelce s dvojicí kanónů GŠ-23 ráže 23 mm a na zádi umístěným naváděcím radarem pod SOP. V prosinci 1976 byly do provozu uvedeny další dva sériové exempláře (SSSR-76502, 063407206 a SSSR-76503, 063408209), které sloužily ke školení prvních osádek. Pravidelné lety na linkách Aeroflotu byly zahájeny 26. září 1977. V roce 1990 byly vyvinuty modernizované varianty MF, TF, ale kvůli finančním problémům hlavního odběratele – ruského letectva – nebyly vyrobeny ve velkém. Prototyp delší varianty Il-76MF s větší kapacitou poprvé vzlétl 1. srpna 1995. Produkce byla zastavena kolem roku 1997. Některá obchodní letadla byla, počínaje rokem 2004, modernizována na Il-76TD-90VD, s využitím nových motorů \"PS-90\" pro splnění evropských norem hluku. V roce 2005 ČLR v Rusku objednala 34 nových Il-76MD a 4 tankery Il-78, a v továrně v Taškentu bylo dokončeno 16 neúplných strojů. Produkce Il-76 se nachází v nové továrně v Uljanovsku v Rusku, ve spolupráci s továrnou ve městě Taškent. Poslední zásadní modernizace, Il-76MD-90A (Il-476), má zvýšit užitnou hodnotu letounu (úspora paliva, větší vzletová hmotnost 210t, zvýšený dolet). Toho je dosaženo mimo jiné díky novým motorům PS-90A, přepracovanému křídlu, moderní avionice atd. První let se uskutečnil 22. září 2012.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Il-76 si zahrál ve Speciálu ze Středního východu pořadu Top Gear s britskou premiérou 26. prosince 2010. Na začátku pořadu s ním moderátoři i s auty přistávají na irácké letiště v otevřeném nákladovém prostoru. Po dobu cca pěti minut jsou tam dobře vidět některé detaily z vnitřku letadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iljušin Il-76 (kód NATO „Candid“) je sovětský, resp. ruský čtyřmotorový transportní letoun z počátku 70. let 20. století, který byl vyvinutý jako náhrada za turbovrtulové Antonovy An-12. První prototyp stroje vzlétl 25. března 1971 a ještě téhož roku byl předveden na aerosalonu v Paříži. Sovětské letectvo obdrželo první sériové kusy v roce 1974. O dva roky později byla zalétána civilní verze pro Aeroflot, postupně vznikaly různé obměny. Výroba modernizovaného letounu pokračuje i v současnosti, v roce 2012 poprvé vzlétla hluboce modernizovaná verze Il-76MD-90A (Il-476).", "tgt_summary": "The Ilyushin Il-76 (; NATO reporting name: Candid) is a multi-purpose four-engine turbofan strategic airlifter designed by the Soviet Union's Ilyushin design bureau. It was first planned as a commercial freighter in 1967, as a replacement for the Antonov An-12. It was designed to deliver heavy machinery to remote, poorly served areas. Military versions of the Il-76 have been widely used in Europe, Asia and Africa, including use as an aerial refueling tanker or command center. The Il-76 has seen extensive service as a commercial freighter for ramp-delivered cargo, especially for outsized or heavy items unable to be otherwise carried. It has also been used as an emergency response transport for civilian evacuations as well as for humanitarian aid and disaster relief around the world. Because of its ability to operate from unpaved runways, it has been useful in undeveloped areas. Specialized models have also been produced for aerial firefighting and zero-G training.", "id": 1611593} {"src_title": "Dornier Do 26", "tgt_title": "Dornier Do 26", "src_document": [{"title": "Design a vývoj.", "content": "Elegantní Do 26, někdy také nazýván jako „nejkrásnější hydroplán všech dob“, byl celokovové konstrukce. Trup měl středový kýl a typický „stupeň“, křídlo lomené do M bylo umístěno nahoře trupu, pod křídly byl vybaven plně zatahovatelnými stabilizačními plováky. Jeho čtyři dieselové motory Junkers Jumo 205C Diesel byly uloženy po dvojicích v tandemu, dva přední motory poháněly tažné vrtule a dva zadní poháněly tlačné vrtule na prodloužených hřídelích. Byly umístěny ve dvojitých gondolách na horní straně křídla. Zadní (tlačné) motory se mohly elektricky vychýlit až o 10° směrem nahoru během startu a přistání, aby tak zabránily kontaktu mezi třílistou vrtulí a vodou odstřikovanou od předních vrtulí. Ocasní plochy byly konvenčního designu s pevným vodorovným stabilizátorem a jednoduchým kýlem se směrovkou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1937 si \"Lufthansa\" objednala tři Do 26, které byly navrženy ke vzletu pomocí katapultu ze speciálních zásobovacích lodí. Jejich úkolem měla být doprava pošty přes oceán. První prototyp Do 26 V1 (D-AGNT), pokřtěný \"Seeadler\" (Mořský orel), vzlétl s motory Jumo 205C o výkonu 466 kW (635 k) 21. května 1938 s třílistými stavitelnými vrtulemi Junkers-Hamilton. Pilotem byl kapitán Erich Gundermann. Druhý prototyp, Do 26 V2 (D-AWDS, \"Seefalke\") (Mořský sokol), se silnějšími motory Jumo 205E o 515 kW (700 k) následoval 23. listopadu 1938. Pilotem byl kapitán Egon Fath. Oba byly dokončeny a předány \"Lufthanse\" před vypuknutím druhé světové války. Díky protestům USA, Lufthansa nemohla provozovat tato letadla na zamýšlené trase mezi Evropou a USA, místo toho byly používány v roce 1939 k přepravě pošty mezi Bathurstem a Natalem v Jižní Africe. Významnou civilní akcí Do 26 V2 \"Seefalke\" byl 14. února 1939 let veterána \"Lufthansy\" kapitána \"Graf Schack von Wittenau\", který se rozhodl pro charitativní let do Chile. Na palubě měl 580 kg zdravotnických potřeb a léků pro oběti zemětřesení. Trasu dlouhou 10 700 km absolvoval za 36 hodin. Třetí letoun, Do 26 V 3 (D-ASRA, \"Seemöwe\") (Mořský racek), byl dokončen těsně před začátkem druhé světové války a poprvé vzlétl 16. srpna 1939. Zatímco první dva prototypy byly čistě poštovní verzí Do 26A, V3 měl kabinu pro 4 cestující, vrtule VDM a byl označován jako Do 26B. Vzhledem k vypuknutí války ho už přebírala Luftwaffe, která jej nechala provizorně vyzbrojit kulomety MG 15 a nasadila ho jako dálkový průzkumný Do 26C. Další tři stroje měly být původně dodány Lufthanse ve verzi pro dopravu jak pošty, tak 8 cestujících. Přebírala je však už Luftwaffe upravené jako dálkové průzkumné Do 26D. Kvůli své zvýšené hmotnosti byly vybaveny výkonnějšími motory Jumo 205D po 647 kW (880 k). Byly zalétány v roce 1940: Do 26 V4 (P5+DF) 25. ledna, Do 26 V5 (P5+DG) 24. dubna a Do 26 V6 (P5+DH) 29. července. Tyto stroje byly vybaveny obrannou výzbrojí, která se skládala z kanónu MG 151 ráže 20 mm v příďovém střelišti a ze tří kulometů MG 15 ráže 7,9 mm instalovaných po jednom ve dvou střelištích na hřbetě trupu a jedním pod trupem. Všech šest Do 26 bylo zařazeno k 1. Staffel Küstenfliegergruppe 406, později přejmenované na 1.Kü.Fl.Gr.506. Prvních pět strojů se účastnilo německé invaze do Dánska a Norska (operace Weserübung). Při ní byly ztraceny první tři Do 26 (V1, V2 a V3). Nejprve byl 9. května 1940 sestřelen letoun V2 (ex \"Seefalke\") nad Tepkölenfjordem – po nouzovém přistání byli jeho osádka (s pilotem Schack von Wittenau) i deset převážených horských myslivců zajati. Poté byly 28. května potopeny letouny V1 (ex \"Seeadler\") a V3 (ex \"Seemöwe\") na svém kotvišti v Rombaksfjordu poblíž Narviku, když je objevily tři Hurricany Mk.I z 46. perutě RAF vedené novozélandským kapitánem (později plukovníkem) P. G. Jamiesonem, DSO, DFC se stužkou. V5 byl zničen 16. listopadu 1940 (celá posádka zahynula) při nočním katapultovém startu z lodi \"Friesenland\" v Brestu. Osud čtvrtého a šestého stroje (V4 a V6), které byly v roce 1944 stále přiřazeny ke Zkušební jednotce (\"Erprobungsstelle\") v Travemünde, je nejasný.", "section_level": 1}, {"title": "Pozůstatky.", "content": "Vraky letadel V1 \"Seeadler\" a V3 \"Seemöwe\" byly po válce nalezeny v norských vodách nedaleko Narviku. Vrak \"Seemöwe\" byl vyzvednut, trup a křídla letounu \"Seeadler\" zůstala na místě, jako atrakce pro potápěče. Některé části letounu \"Seeadler\", včetně kokpitu a vrtulí jsou vystaveny ve válečném muzeu v Narviku; jiná vrtule je k vidění v leteckém klubu v norském Bodø.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Data podle: \"Němeček\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dornier Do 26 byl celokovový dvoumotorový hornoplošný létající člun. Vyráběn byl před a během druhé světové války německou firmou Dornier Flugzeugwerke. Měl čtyřčlennou posádku a byl konstruován pro přepravu 500 kg pošty nebo 4 cestujících na trase mezi Lisabonem a New Yorkem.", "tgt_summary": "The Dornier Do 26 was an all-metal gull-winged flying boat produced before and during World War II by \"Dornier Flugzeugwerke\" of Germany. It was operated by a crew of four and was intended to carry a payload of 500 kg (1,100 lb) or four passengers on the Lisbon to New York route.", "id": 909479} {"src_title": "Levandule lékařská", "tgt_title": "Lavandula angustifolia", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Podle biolib.cz je pro rostlinu s označením \"Lavandula angustifolia\" používáno více rozdílných názvů, například \"Lavandula officinalis\", \"Lavandula vera\" nebo \"Lavandula spica\". Jednoznačný EPPO kód druh identifikuje označením LAVAN", "section_level": 1}, {"title": "České názvy.", "content": "Podle biolib.cz je pro rostlinu s označením levandule lékařská používáno více rozdílných českých odborných názvů, například levandule klasnatá nebo levandule úzkolistá.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Levandule je silně vonný, 60–120 cm vysoký, bohatě větvený, vytrvalý polokeř.", "section_level": 1}, {"title": "Lodyha a list.", "content": "Lodyhy na dřevnaté bázi jsou hustě bělavě chlupaté. Chlupy hvězdicovitého tvaru jsou výše čtyřhranné. Listy má vstřícné s podvinutým okrajem, 2–6 cm dlouhé, čárkovitě kopinaté až podlouhle kopinaté, na rubu žláznatě tečkované. Jsou zelené, v mládí šedoplstnaté, později olysávají.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Lichopřesleny květů má uspořádány vrcholově na dlouze stopkatých přerušovaných klasech. Podkvětní listeny jsou 3–4 mm dlouhé, kosočtverečné až obvejčité, výrazně žilnaté, hnědofialově zabarvené. Květy jsou souměrné, krátce stopkaté s podlouhle trubkovitým, třináctižilným, 4,5–7 mm dlouhým kalichem. Ušty jsou nestejné, horní s obsrdčitým chlupatým hustě kadeřavě fialovým přívěskem. Dvoupyská koruna s dvou až trojzubým horním pyskem je 8–12 mm dlouhá, souměrná, modrá až fialová. Tyčinky jsou v květu 4, dvě mnohem kratší (dvoumocné), nitkami přirostlé ke koruně. Semeník je svrchní a 4dílný. Tvrdky leskle hnědé. Doba kvetení je především v červnu, červenci až srpnu.", "section_level": 2}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Největší význam má jako tradiční léčivá a aromatická rostlina. Drogou je květ, který obsahuje třísloviny a silice s několika terpeny, působící fytoncidně. V České republice lze tento druh volně pěstovat, droga má však slabší účinky. Za relativně silný anxiolytický efekt, indukovatený inhalací aromatických sloučenin uvolňovaných hlavně z čisté silice je zodpovědný terpenový alkohol linalool, jehož mechanizmus účinku není zatím dobře zmapován, ale hovoří se o efektu na GABA receptory. Potence této substance po inhalaci je porovnatelná s konvenčními benzodiazepiny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tato rostlina se vyskytuje na vysluněných svazích, ojediněle vystupuje až k hranici lesa a často je pěstovaná v kultivarech. Původně se vyskytovala pouze v západním Středozemí, ale kulturou se rozšířila po celém Středozemí. Tradiční oblastí pěstování je jihovýchodní Francie v Provence, ale pěstuje se i v mnoha dalších zemích jižní Evropy, v Alžírsku aj.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Levanduli vyhovují hlinitopísčité půdy. Nemá ráda přemokření. Dobře snáší sucho. Při pěstování můžeme substrát nechat téměř vyschnout. Při pěstování v květináči, musí být květináč, pro správný vývoj rostliny, alespoň dvojnásobné šířky.", "section_level": 1}, {"title": "Generativní rozmnožování.", "content": "Semena se předpěstovávají v pařeništi, vyklíčí zhruba do 5 týdnů. Asi 10centimetrové rostlinky se přemístí na záhon o sponu 50 cm. Levanduli stačí zalévat zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetativní rozmnožování.", "content": "Vegetativně se druh množí řízkováním. Vegetativní rozmnožování umožňuje zachování znaků kultivaru, má velký význam v zahradnické velkovýrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Kultivary.", "content": "Bylo vyšlechtěno mnoho kultivarů s různými vlastnostmi. Na plantážích se pěstuje mnoho různých kříženců a jejich rozšíření odpovídá na proměnlivé požadavky trhu během času. Kultivary se ve velkovýrobě množí vegetativně, řízkováním.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Nálev z květu levandule se přidává do koupele – již v antickém Římě ji přidávali do koupele (latinské \"lavare\" znamená mýt, umývat se). Levandule se také vkládá mezi oblečení v šatníku, které krásně provoní a zároveň odpuzuje šatní moly. Uplatní se v kosmetickém průmyslu (vonné oleje, parfémy). Používá se i v kuchyni, hlavně ve Francii, Španělsku, Itálii, je jednou ze součástí provensálského koření. Květ levandule je pro své zklidňující účinky přidáván do směsí bylinek užívaných při bolestech hlavy, nespavosti, nervozitě a závratích. Mírně snižuje krevní tlak. Masáže oleji z levandule pomáhají při revmatických bolestech a mají povzbuzující účinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Levandule lékařská (\"Lavandula angustifolia\") je aromatická a léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých (\"Lamiaceae\"). Lidově se levandule nazývá také jako \"dulenka\", \"devandule\", \"špikanard\" nebo \"špikrnát\".", "tgt_summary": "Lavandula angustifolia (lavender most commonly true lavender or English lavender, though not native to England; also garden lavender, common lavender, narrow-leaved lavender), formerly \"L. officinalis\", is a flowering plant in the family Lamiaceae, native to the Mediterranean (Spain, France, Italy, Croatia etc.).", "id": 1102066} {"src_title": "Pisonovo spiknutí", "tgt_title": "Pisonian conspiracy", "src_document": [{"title": "Pozadí a příprava.", "content": "Mezi nejvyšší vrstvou římských obyvatel panovala silná nespokojenost s Neronovým způsobem vládnutí. Ke spiknutí přispěla skutečnost, že Seneca a Gaius Calpurnius Piso byli donašečem obviněni, že organizují spiknutí s cílem svrhnout císaře. Toto obvinění se neprokázalo, snad i proto, že Nero nechtěl po zapuzení své manželky Octavie vyvolávat novou vlnu pobouření odsouzením dvou tak známých osobností. Poté se Seneca stáhl do ústraní, Piso se, na rozdíl od něho, zaměřil na hledání spojenců. Aby se ale vyhnul podezření, pobýval často ve své vile v Baiae, kde i přes napjatý vztah býval Nero častým hostem. Se svými spojenci komunikoval prostřednictvím spojek. Plán neměl konkrétnější obrysy, ale když hrozilo že bude odhalen, spiklenců se zmocnila panika a vznikl plán zavraždit Nerona přímo v Pisonově vile v Baiae. Proti tomu se postavil Piso, tvrdě, že něco takového jako hostitel nemůže připustit. Přestože pravděpodobným důvodem byla jeho obava z toho, kdo by se po Neronově smrti mohl chopit moci v Římě, byl schválen plán, že císař bude zabit v Římě při hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Vyzrazení.", "content": "Plán však vyzradil Scaevinův propuštěnec Milichus a jeho manželka, kteří dalšího účastníka spiknutí, Flavia Scaevina, udali. Milichus vypověděl, že dostal od Scaevina příkaz nabrousit dýku, připravit obvazy na rány a prostředky na zastavení krve, a že Scaevinus pořídil závěť, vystrojil hostinu a oblíbené otroky propustil na svobodu. Nic konkrétního však nevěděl a Scaevinovi se zpočátku dařilo podezření lehce odrážet. Protože však vypovídal odlišně od dalšího spiklence, kterého Milichova manželku udala – Antonnia Natala, byli oba podrobeni mučení. Natalis přiznal, že spiknutí se účastnili Piso a Seneca. Scaevinus přidal udání básníka Lucana, Quintiana a další jména. Na základě těchto výpovědí byli mnozí účastníci spiknutí popraveni, jiní přinuceni spáchat sebevraždu. Lateranovi sťali hlavu, Piso si podřezal žíly. Natalis, který na Pisonovu žádost navštívil Senecu, při mučení vypověděl, že Seneca se přímo nezapojil, ale prohlásil, že jeho život je spjat s Pisonovým zdarem. To císaři stačilo a ačkoli Seneca ve skutečnosti ke spiklencům nepatřil, musel na císařův rozkaz spáchat sebevraždu. Zabil se i básník Lucanus. Zprávu o neúspěchu Pisonova pokusu skoncovat s Neronovým režimem přijaly urozené vrstvy s pocitem zklamání i strachu z dalších represí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pisonovo spiknutí z roku 65, v jehož čele stál Gaius Calpurnius Piso z římské rodiny Calpurniů, bylo namířeno proti římskému císaři Neronovi. Spiknutí bylo vyzrazeno a jeho vůdci byli popraveni nebo přinuceni spáchat sebevraždu.", "tgt_summary": "The conspiracy of Gaius Calpurnius Piso in AD 65 was a major turning point in the reign of the Roman emperor Nero (reign 54–68). The plot reflected the growing discontent among the ruling class of the Roman state with Nero's increasingly despotic leadership, and as a result is a significant event on the road toward his eventual suicide and the chaos of the Year of the Four Emperors which followed.", "id": 2073940} {"src_title": "Arado Ar 232", "tgt_title": "Arado Ar 232", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp Ar 232 V1 (VD+YA) se dvěma motory BMW 801 MA o vzletovém výkonu 1176 kW absolvoval první zkušební lety v červnu 1941. Letoun byl řešen jako celokovový hornoplošník s objemným trupem, na který navazoval nosník dvojitých ocasních ploch. Klasický zatahovací příďový podvozek byl doplněn 22 pevnými koly o malém průměru umístěnými pod trupem, která umožňovala vzlet i přistání v těžkém terénu. Druhý prototyp Ar 232 V2 (VD+YB) již nesl jeden kulomet MG 131 ráže 13 mm v prosklené přední části trupu, identická zbraň se nacházela ve střelišti pod nosníkem ocasních ploch a hlavňovou výzbroj doplňoval kanón MG 151/20 ráže 20 mm v otočné hřbetní střelecké věži. Třetí prototyp Ar 232 V3 (VD+YC) absolvoval svůj první let v květnu 1942 již jako čtyřmotorový se zabudovanými hvězdicovými devítiválcovými vzduchem chlazenými pohonnými jednotkami BMW Bramo 233 R-2 Fafnir. Letoun měl o 1,7 m zvětšené rozpětí a jen 20 pevných pomocných kol. Stal se prototypem sériové verze B. Sériová výroba byla zahájena variantou Ar 232 B-0, jejíž první exemplář byl rovněž považován za prototyp, proto byl také označován jako Ar 232 B-01, nebo Ar 232 V4. V květnu 1943 zalétaný pátý sériový letoun Ar 232 B-05 (také označovaný Ar 232 V8) obdržel čtyři francouzské motory Gnôme-Rhône 14M po 515 kW a přídavné palivové nádrže. Létal jako meteorologický ze základny Banak v severním Norsku. V Norsku byl pokusně nasazen také Ar 232 B-08 (Ar 232 V11), který měl hlavní podvozek nahrazený pevnými lyžemi. Design letounu byl navržen se skoro všemi konstrukčními prvky, které jsou dnes považovány za standardní u moderních transportních letadel, včetně nízko položeného krabicovitého trupu, zadní nákladové rampy, vysoko umístěné ocasní části pro snadný přístup k nákladu a podvozku pro operace na nezpevněných letištích. I když měla Luftwaffe zájem o náhradu či alespoň doplnění svých zastaralých Junkersů Ju 52/3 m, měly vzhledem k válečným událostem transportní letouny jen nízkou prioritu a Luftwaffe si jich objednala jen malé množství.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Koncem roku 1942 převzala jedna z letek začleněných do Ergänzungstransportgeschwader pod velením Oberstleutnanta Fabiunkeho první dva prototypy spolu se čtyřmi Ar 232 B-0. Letka Ar 232, jejímž velitelem byl major Pelz, zásobovala obklíčenou 6. armádu u Stalingradu až do momentu její kapitulace 2. února 1943. Prvním ztraceným strojem Ar 232 se stal krátce po stalingradské porážce první prototyp, který havaroval při přeletu nad Německem. V březnu 1944 posílily Ar 232 v Oděse umístěný útvar I./TG 5, které velel Major Günther Mauss. Koncem roku pak byla doplňovací letka Majora Pelze rozpuštěna a letouny byly převeleny k Transportstaffel 5 pod velením Hauptmanna Wasserkrafta. TSt. 5 často vzájemně spolupracovala s jednotkou I./KG 200, která rovněž používala „Tausendfüsslery“. V průběhu jedné společné akce 5. září 1944 byl u Moskvy zničen nárazem do stromů s následným požárem jeden Ar 232 B-0, který převážel sabotéry. V březnu 1945 byla TSt. 5 přeznačena na 14./TG 4, která disponovala mimo jiné čtyřmi Ar 232 B-0 a prvním prototypem Ar 232 V1. Brzy však byla rozpuštěna a její stroje převzala I./KG 200. 8. května 1945 byly všechny Ar 232, kromě jednoho kusu, zničeny vlastními osádkami. Poslední přeživší Ar 232 přeletěl Feldwebel Funk do Velké Británie, kde byl v říjnu a listopadu vystaven ve Farnborough spolu s dalšími ukořistěnými letouny.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Ar 232B).", "content": "\"Data podle:\" enwiki", "section_level": 1}], "src_summary": "Arado Ar 232 Tausendfüssler (: \"Stonožka\") byl první skutečně moderní transportní letoun navržený a vyrobený v malé sérii německou firmou Arado během druhé světové války.", "tgt_summary": "The Arado Ar 232 \"Tausendfüßler\" (German: \"Millipede\"), sometimes also called \"Tatzelwurm\", was a cargo aircraft, designed and built in small numbers by the German firm Arado Flugzeugwerke during World War II. The design introduced, or brought together, almost all of the features now considered to be \"standard\" in modern cargo transport aircraft designs, including a box-like fuselage slung beneath a high wing; a rear loading ramp (that had first appeared on the December 1939-flown Junkers Ju 90 V5 fifth prototype four-engined transport via its \"Trapoklappe\"); a high-mounted twin tail for easy access to the hold; and various features for operating from rough fields. Although the \"Luftwaffe\" was interested in replacing or supplementing its fleet of outdated Junkers Ju 52/3m transports, it had an abundance of types in production at the time, and did not purchase large numbers of the Ar 232.", "id": 570168} {"src_title": "Klaksvík", "tgt_title": "Klaksvík", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, kde dnes Klaksvík leží bylo osídleno již v době Vikingů, jak dokazují výzkumy. Také zde byl místní veřejný soud, tzv. várting. První záznamy pocházejí z roku 1584. Původně zde stály čtyři statky, kolem kterých se vytvořily vesnice: Tyto vesnice se nakonec roku 1938 spojily do jediného města – Klaksvíku. Díky velkému rozvoji města zde vznikl centrální sklad pro všechny ostrovy v okolí. Roku 1960 byl Klaksvík nejdůležitější rybářský přístav Faerských ostrovů. V dubnu roku 2006 byl otevřen podmořský tunel Norðoyatunnilin, který město spojuje s Leirvíkem na ostrově Eysturoy.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Klaksvík leží na ostrově Borðoy, největším z faerských severních ostrovů. Město se nachází v údolí u malého fjordu mezi horami Myrkjanoyrarfjall (689 m), Háafjall (647 m), Hálgafelli (503 m) a Klakkur (414 m), které Klaksvík vděčí za své jméno. Klakkur je vrchol hory a vík je záliv.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vedle rybářského průmyslu poskytuje obživu obyvatel Klaksvíku také pivovarnictví, ve městě sídlí firma Föroya Bjór. Druhá pivovarnická firma, Restorffs Bryggjarí, sídlí v Tórshavnu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Z Klaksvíku se do hlavního města Tórshavnu na ostrově Streymoy dostanete po cestě přes ostrov Eysturoy, mezi Borðoy a Eysturoy je podmořský tunel Norðoyatunnilin, mezi Eysturoy a Streymoy je most. Mezi Klaksvíkem a Leirvíkem na ostrově Eysturoy funguje také námořní doprava. Jízda autobusem do Tórshavnu trvá cca 1,5 hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Jednou z nejznámějších památek Klaksvíku je Christianskirkjan z roku 1963 s volně stojící zvonicí. Kostel má cca 4000 let starou křtitelnici. Nedaleko kostela se nachází muzeum Norðoya Fornminnissavn umístěné ve starém obchodním domě z roku 1838. V ulici Skúlavegur je škola s velkým bronzovým reliéfem Børn og bátur (Děti a loď). Rozměry reliéfu jsou 1,7 × 4,6 metrů a roku 1976 ho vytvořil faerský umělec Fridtjof Joensen (narozen roku 1920). Vzdálenější zajímavostí Klaksvíku je les Viðarlundin úti í Grøv, nacházející se na jihovýchodě města. Založen byl roku 1980 a pokrývá plochu 3,3 ha. Na kraji lesa teče potok, u kterého se smí grilovat. Nedaleko něj jsou na louce zbytky základů oválné stavby z doby Vikingů. V lednu 2006 byl les značně rozšířen směrem na severovýchod. Les nyní zasahuje až k vodopádu, kde se můžete koupat. Klaksvík má od roku 1915 vlastní regionální noviny – Norðlýsið. Na hudební festival Summarfestivalur přichází ročně tisíce návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový tým KÍ Klaksvík, také zde se zde nachází šachový tým Klaksvíkar Talvfelag (KTF).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaksvík (dánsky: \"Klaksvig\", islandsky: \"Klakksvík\") je druhé největší město na Faerských ostrovech a také je hlavním městem severních ostrovů. Leží na ostrově Borðoy. Ve městě je rozvinutý rybářský průmysl, roku 2007 zde žilo 4 666 obyvatel. Klaksvík byl vytvořen spojením čtyř vesnic. V roce 2006 byl postaven podmořský tunel, který spojuje Klaksvík a Leirvík.", "tgt_summary": "Klaksvík is the second largest town of the Faroe Islands behind Tórshavn. The town is located on Borðoy, which is one of the northernmost islands (the Norðoyar). It is the administrative centre of Klaksvík municipality.", "id": 1605206} {"src_title": "Welwitschie podivná", "tgt_title": "Welwitschia", "src_document": [{"title": "Vznik názvu.", "content": "Welwitschia je pojmenovaná po svém objeviteli, jímž byl průzkumník, botanik, cestovatel a lékař jménem Friedrich Welwitsch (1806 - 1872), který ji nalezl v roce 1859 při svých výzkumných cestách pro portugalskou vládu po jižní Angole. Welwitsch, vlastním jménem Friderik Velbič, byl příslušníkem tv. korutanských Slovinců (slov. Koróški Slovénci, něm. Kärntner Slowenen) žijících po dlouhá léta v rakouských Korutanech.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Je to endemit Namibské pouště na západním Atlantickém pobřeží Namibie a Angoly v jižní Africe. Rostlina roste výhradně v extrémním pouštním ekosystému. K moři přiléhající část této oblasti se také nazývá pobřeží Koster (Skeleton Coast). Nejvíce jsou welwitschie rozšířené v oblasti Cabo Negro mezi 15 až 16 ° jižní šířky v Angole, rozptýlená populace roste mezi 20 až 24 ° jižní šířky v Namibii. Většina exemplářů není od pobřeží Atlantského oceánu vzdálená více než 80 km. Rostou ve vyschlých řečištích, otevřených pláních i ve svazích a na kopcích, kde je plný sluneční svit po 300 dnů v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Podnebí v těchto opuštěných končinách je vskutku nehostinné. V některých létech neprší vůbec, dlouhodobý roční průměr spadu dešťových srážek je zde od 20 mm na pobřeží až po 120 mm ve vnitrozemí (v Praze 550 mm), denní teplota vzduchu zde dosahuje až 50 °C a v noci klesá jen na 7 °C. Nedostatkovou vodu rostliny získávají svými listy z pravidelných mlh, které se cca 300 dnů v roce táhnou v ranních hodinách od pobřeží asi 130 km do vnitrozemí. Vznik těchto mlh a bezdeštného počasí je způsobován střetem studeného vzduchu přicházejícího od oceánu a teplého z pouště, teplá vrstva se drží nahoře a vlhká chladná zasahuje do vnitrozemí. Předpokládá se, že takto si welwitschie snižují deficit dešťových srážek o 50 mm za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Welwitschie jsou dvoudomé jednopohlavné vytrvalé rostliny s krátkým stonkem, dlouhým kořenem a se dvěma stále dorůstajícími listy. Při pohledu z dálky mají vzhled nevzhledné, neuspořádané hromádky odpadků.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek, kořen.", "content": "Dřevnatý stonek bývá běžně vysoký maximálně do 50 cm, nahoře má vegetační vrchol, který dorůstá do tvaru konkávního disku s vlnitými okraji o průměru výjimečně i přes 1 metr. Vyrůstají z něho brachyblasty nesoucí rozmnožovací orgány uspořádané do šištic. Stonek přirůstá velice pomalu, cca 1 mm za rok, je to ovlivněno místními podmínkami. Někdy je jeho vrchol v úrovni terénu. Stonek vychází z hluboko sahajícího mohutného kůlovitého kořene, který za silných větrů ukotvuje rostlinu v nestabilní písčité zemině a pomáhá získávat podzemní vodu z hloubky až 18 metrů. Podle Chrise Bornmana však kořen dosahuje jen do hloubky, která se zhruba rovná rozpětí živých listů od špičky po špičku. Kořen může mít u starých exemplářů v průměru i přes 1 metr, vespod je zakončen tenkým, až 3 m dlouhým vlasem. Těsně pod povrchem má kořen široce rozvětvené kořenové vlásečnice, které absorbují vodu listy nashromážděnou z rosy a svedenou do půdy. Horní část kořene slouží jako rezervoár vody.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy welwitschie jsou nejdelší z celé rostlinné říše. Po vyklíčení zajišťují dva děložní lísky fotosyntézu po dobu asi 1,5 roku. Až dosáhnou délky 25 až 35 cm, začnou vyrůstat z bazálních meristémů dva pravé listy. Ty na bázi neustále dorůstají a na svých koncích se vlivem přírodního prostředí neustále třepí a odumírají, mnohdy se dělí do několika pruhů a vypadá to, že je listů více. Vypadají jako dvě tenké pokroucené stuhy, jsou ale silně sklerenchymatizované a spíše připomínají dřevo. Svým nahloučením okolo středu rostliny zavlažují kořen zkondenzovanou vodou z rosy, zastiňují půdu v nejbližším okolí, udržují ji vlhkou a chrání ji před větrnou erozí, která je na otevřených pláních obzvláště silná. Uvnitř listů jsou četné, podélně vedené cévy které se různě napojují nebo končí slepě v mezofylu. Povrch listů je opatřen mnoha dýchacími průduchy, až 22 000 na 1 cm². Na rozdíl od většiny pouštních rostlin které mají průduchy pro snížení výparu vody jen na spodní straně odvrácené od slunce, mají je welwitschie na obou stranách. Průduchy zajišťují nejen dýchání (O a CO), ale také pro rostlinu získávají životodárnou vláhu z mlh. Průduchy se při vlhkém vzduchu otvírají a při suchém zavírají, rostliny dýchají jen v noci. Nejdelší nalezené listy jsou dlouhé 6,2 m (živá i odumřelá část) a široké 1,8 m. Nejvyšší rostlina je vysoká 1,8 m, jiná je zase široká 7,8 m. List roste při dobrých klimatických podmínkách rychlostí 8 až 15 cm za rok, z toho se odvozuje nejdelší věk od 500 do 1000 let. Datování radiouhlíkovou metodou C stanovilo max. stáří na 500 až 600 let. Mnohdy uváděná stáří 1500 nebo 2000 let nemají vědecká zdůvodnění.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Protože welwitschie patří k nahosemenným rostlinám, je jasné, že nemají květ, ten je výsadou krytosemenných. Vajíčka samičích rostlin nejsou zcela holá, bez ochrany, jsou kryta obalem připomínajícím listen (proto této skupině rostlin říkáme také obalosemenné). Pro zjednodušení budeme zde nepřesně nazývat její reprodukční orgány květem a proces vedoucí k oplodnění kvetením. Vlastní kvetení je závislé na teplotě, je aktivováno až při teplotě 38 °C. Nutno připomenout, že jsou to rostliny dvoudomé, jedna welwitschie má samčí a některá jiná samičí květy. Menší samčí i větší samičí květy jsou tvořeny šišticemi lotosové až zelenomodré barvy a obsahují dostatek sladkého nektaru který obsahuje z 50 % cukry. Samčí šištice má čtyři řady semenných šupin, v jejichž paždí je 6 tyčinek nitkami srostlými k sobě, každá nese na vrcholu tři prašníky. Samčí květy obsahují poměrně málo pylu. Samičí šištice má také čtyři řady šupin, v paždí každé je po jednom vajíčku se dvěma obaly, z nichž jeden je trubičkovitě protažen a připomíná čnělku v květu krytosemenných rostlin. V době uvolňování pylu se vytváří polinační kapka, která zrychluje vniknutí pylového zrna do vajíčka. Zárodečníky se v gametofytu nevytvářejí. Opylování, tj. přenesení pylu ze samčí rostlin na samičí, zajišťují převážně ploštice (\"Probergrothius (= Odontopus) sexpunctalis\") z čeledi ruměnicovitých a různé vosy, brouci, mouchy i motýli. Takto mohou být navzájem opyleny i rostliny hodně od sebe vzdálené. Květy ve velkém navštěvují mravenci, ti se ale na opylení nepodílejí. Hmyzosnubné opylování je zde zvláštnosti, protože nahosemenné rostliny bývají převážně opylovány větrem. Při dozrání semen se šištice mění v plodovou semennou šišku. Semena, jen s malým množstvím endospermu, dozrávají ve třech obdobích: v červenci/srpnu, prosinci a květnu/dubnu. Velké welwitschie vytvářejí 60 nebo 100 samičích šištic a mohou vyprodukovat i 10 000 semen, přitom úspěšnost opylení je asi 50 %. Semena jsou zralá asi za 9 měsíců po opylení. Plodová šiška se rozpadá a semena s blanitými křídly, dosahující velikosti 35 x 25 mm, jsou roznášena větrem. Zůstávají životaschopná po mnoho let, vyklíčí jen po déletrvajících deštích. Protože v tamních podmínkách intenzivní déšť přichází někdy i v intervalech desítek let, je v některých oblastech hodně rostlin stejně starých. Mnoho semen, odhaduje se více než 80 %, je během čekání na vyklíčení zničeno rozšířenou plísní kropidlák černý (\"Aspergillus niger\").", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Semena welwitschie jsou tvořena vlastním semenem a blanitou slupkou skládající se z okřídlených segmentů. Tento tvar semene umožňuje intenzivním poryvům větru vanoucích touto oblastí rozšiřovat je do širokého okolí. Většina semen má malou šanci na vzklíčení, asi jen 50 % je schopno vyklíčit a asi 80 % bývá infikováno houbovými chorobami, semena také konzumuje hmyz a drobná pouštní zvířata. Předpokládá se, že v přírodě jen 1 % semen vyklíčí a vyvine se z něj zralá rostlina, která má už minimum nepřátel. Přestože žije a rozmnožuje se welwitschie tak zvláštním způsobem, není příliš náročné ji vypěstovat v domácích podmínkách, semena se nabízejí ke koupi na internetu. Semena zasazena po důkladném navlhčení v propustného substrátu, s velikosti zrn 2 až 5 mm, vypustí děložní lístky již po týdnu. Při dalším pěstování je nutno při zálivce dodržet dvě zásady: zemina nesmí přeschnout (rostlina nemá k dispozici mlhu) a zemina nesmí být přemokřena (rostlina přemokření v poušti nezažívá). Můžeme ji v bytě pěstovat na parapetu okna orientovaného k jihu, vyžaduje co nejvíce slunce. I v ideálním prostředí welwitschie roste velice pomalu, pěstitelské úspěchy jsou málo zřetelné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přímý užitek z této rostliny mají pouze cestovní kanceláře, hlavně jihoafrické, které k největším exemplářům pořádají nejrůznější druhy zájezdů. Domorodci dříve v době nedostatku potravy pekli v horkém popelu středy samičích rostlin, říkali jim pouštní cibule (herero onyanga). Antilopy a nosorožci při nedostatku vody žvýkají listy a tvrdá vlákna vyplivují. Přestože ekonomický přínos welwitschie je minimální, zaslouží si tento prastarý raritní endemit, jako každý jiný druh, zůstat zachován na Zemi i pro další lidská pokolení.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Roste sice velice pomalu a jen na ohraničeném území, není tam ale vzácná. Nic nenasvědčuje tomu, že welwitschie je ohrožená nebo je dokonce před vyhynutím. Přesto je v Angole i v Namibii chráněna zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Welwitschia je jedním ze zázraků evoluce. Původně šlo pravděpodobně o strom rostoucí v pralese. Před miliony lety prales ustoupil a kvůli klimatickým změnám se z této oblasti stala poušť. Welwitschie byla jedinou rostlinou onoho pralesa, která byla schopna se natolik změnit a přizpůsobit, aby novým drsným podmínkám odolala.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Někteří odborníci rozlišují dva poddruhy Welwitschie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Welwitschie podivná (\"Welwitschia mirabilis\") (také velvičie) je vytrvalá stálezelená rostlina. Je jediným žijícím zástupcem rodu welwitschie i čeledi welwitschiovité. Čeleď přísluší do fylogeneticky velmi prastarého řádu liánovcotvaré, kterému jsou nejblíže příbuzné jehličnany z řádu borovicotvarých.", "tgt_summary": "Welwitschia is a monotypic gymnosperm genus, comprising solely the distinctive \"Welwitschia mirabilis\", endemic to the Namib desert within Namibia and Angola. The plant is commonly known simply as welwitschia in English, but the name tree tumbo is also used. It is called \"kharos\" or \"khurub\" in Nama, \"tweeblaarkanniedood\" in Afrikaans, \"nyanka\" in Damara, and \"onyanga\" in Herero. \"Welwitschia\" is the only living genus of the family Welwitschiaceae and order Welwitschiales, in the division Gnetophyta. Informal sources commonly refer to the plant as a \"living fossil\".", "id": 1167632} {"src_title": "Tapír čabrakový", "tgt_title": "Malayan tapir", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dospělý jedinec dorůstá až 250 cm délky a 110 cm výšky. Jeho tělo chrání tlustá kůže, porostlá krátkou jemnou černou a bílou srstí. Zatímco trup tapíra je bílý, hlava, krk a končetiny černé. Tvarem těla, pohybem a způsobem života se vzdáleně podobá praseti, přestože s ním není geneticky příbuzný. Z jeho velké zužující se hlavy se zužujícími se čelistmi zploštělých zubů přizpůsobených ke žvýkání tvrdé rostlinné potravy a malými, téměř chobůtkovitými ústy, vystupují nosní kosti, vytvářející oporu pro měkké části nosu. Do stran orientované velké černé oči a kratší, zašpičatělé uši, schopné registrovat zvuky nezávisle na sobě, mu poskytují informace o případném nebezpečí v jeho okolí. Na zadních nohou mají 3 prsty, z nichž největší je prostřední, na předních pak 4 prsty, na třetím, nejvyvinutějším z nichž je nejlépe patrné kopýtko. Na rozdíl od tapíra jihoamerického má tapír indický protáhlejší čenich, na průřezu je tvarovaný podobně jako sloní chobot.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Tapír čabrakový je býložravec s noční aktivitou. Přes den hledá stín pod porostem keřů a menších stromů, za potravou vyráží až navečer. Tapír žije v menších stádech, můžeme však narazit i na samotáře. Jeho typickým a původním prostředím jsou subtropické a tropické pralesy, přizpůsobil se ale i na savany porostlé řídkou vyšší vegetací. Tapír čabrakový se vyskytuje v Malajsku, na Sumatře a v Thajsku. Téměř vždy se ale vyskytuje v dosahu vody, v níž dokáží v případě nutnosti výborně plavat. Ve svém teritoriu mají tapíři vyšlapané cesty, po nichž jsou za potravou schopni putovat až do svahů hor. Živí se rostlinnou potravou, skládajících se z listí většinou zemědělských plodin a bylinných výhonků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Po oplodnění jsou samice tapíra 390 až 395 dnů březí. V jednom vrhu přivedou na svět jedno, výjimečně dvě mláďata. Ta jsou od narození černobíle pruhovaná a velice hravá. Jejich jídelníček, zpočátku tvořený mateřským mlékem postupně přechází na jejich přirozenou bylinnou stravu. V době jejich největší zranitelnosti ztrácí jejich matka bázlivost a je schopná je ochránit i před většími šelmami.", "section_level": 1}, {"title": "Objevení.", "content": "Zatímco americké tapíry objevili evropští cestovatelé již v 16. století, musel si tapír čabrakový na objevení počkat do 19. století. Číňané a Malajci ho však znali daleko dříve, již před naším letopočtem. Ve staré čínské literatuře je nazýván \"me\". Evropská věda však těmto zprávám nevěnovala pozornost. Vědci 18. a počátku 19. století, např. Georges Cuvier, měli tapíry natolik spojené s Jižní Amerikou, že možnost existence asijských tapírů přímo popírali. Roku 1817 britský přírodovědec a guvernér Singapuru sir Thomas Stamford Raffles na Sumatře získal tapíří kůži. Jeho spolupracovníci Pierre-Médard Diard a Alfred Duvaucel ji však spolu s dalšími odcizenými přírodninami poslali lodí do Francie. Tam pak zoolog Anselme Gaëtan Desmarest tapíra čabrakového popsal. Raffles zatím krádež odhalil a podnikavé Francouze nechal deportovat, ale prvenství ve vědeckém popisu tapíra čabrakového již nezískal.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V evropských zoologických zahradách lze spatřit tohoto tapíra málokdy, jen ve 24 zařízeních. Jeho počty dosahují kolem 50 jedinců (51 ks: 29 samců a 21 samic v roce 2016). V Česku v současné době (březen 2018) tapíra čabrakového chová Zoo Praha (aktuální chov od 2010, odchov 2015), Zoo Zlín (dříve 1978–1984, první odchov 1981; aktuální chov od srpna 2013, odchov 2016) a také Zoo Ústí nad Labem (od května roku 2016). V Česku byl dříve k vidění např. v Zoo Liberec(chován v letech 1970–1976), Zoo Dvůr Králové n.L. (1972–1980) a v Zoo Ostrava (1974–1992). Ve Dvoře Králové i Ostravě došlo k odchovu.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Historicky první tapír čabrakový přišel do pražské zoo v roce 1967 ze zoo v bavorském Norimberku. Byla jím samice Isolda, běžně nazývaná taky jako Šosina. V roce 1973 přicestoval ze Stuttgartu samec Béďa. Roku 1976 se narodilo mládě, které ale ještě téhož dne uhynulo. Chov byl přerušen v roce 1994 úhynem samce Bédi. V moderní historii Zoo Praha jsou tapíři čabrakoví chováni od roku 2010, kdy přišel sourozenecký pár samice Indah a samec Vasan ze skotské Zoo Edinburgh. V dubnu 2011 dosavadního samce vystřídal nepříbuzný Niko z Norimberka (narozen 1996 v Tierparku Berlin), čímž mohly začít snahy o rozmnožení druhu. Úspěch se dostavil 15. 10. 2015, kdy se narodilo první mládě, které se podařilo odchovat. Samec dostal jméno Budak Puntja, jednoduše zkráceně zvaný Punťa. V březnu 2018 odcestoval do Zoo Taipei na Tchaj-wanu, kde dostal jméno Moke. V neděli 19. 4. 2020, v době uzavření zoo z důvodu epidemie koronaviru, se narodilo historicky druhé mládě tapíra čabrakového v historii Zoo Praha. Jde opět o samce. Po narození tohoto mláděte kurátor Pavel Brandl uvedl, že ročně se v evropských zoo narodí jen asi čtyři mláďata. Těsně před opětovným otevřením zoo dne 27. 4. 2020 byl mladý sameček pokřtěn jako Morse, a to v upomínku toho, že právě na tento den připadá jak Den Morseovy abecedy, tak Světový den tapírů. Původně žila první samice Isolda v místech, kde se dnes v horní části zoo nachází pavilon hrochů. Po vybudování pavilonu velkých savců ve spodní části areálu se přestěhovala a veškerá zvířata tohoto druhu se již nacházela tam. Současná expozice je umístěna v expozičním celku Vodní svět a opičí ostrovy u jižního vstupu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tapír čabrakový (\"Tapirus indicus\"), někdy též tapír indický, je savec patřící do řádu lichokopytníků, čeledi tapírovitých. Na rozdíl od svých příbuzných, obývajících Latinskou Ameriku, žije v Jihovýchodní Asii.", "tgt_summary": "The Malayan tapir (\"Tapirus indicus\"), also called the Asian tapir, Asiatic tapir, Oriental tapir, Indian tapir, or piebald tapir, is the largest of the four widely-recognized species of tapir and the only one native to Asia. The scientific name refers to the East Indies, the species' natural habitat. In the Malay language, the tapir is commonly referred to as \"cipan\", \"tenuk\" or \"badak tampung\".", "id": 69291} {"src_title": "Dolný Kubín", "tgt_title": "Dolný Kubín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za nejstarší se považuje osídlení lidem lužické kultury ve střední a mladší době bronzové z 9. až 7. století př. n. l. Hmotná kultura halštatského lidu oravského typu z 7. až 4. století př. n. l. je v obci zastoupena nálezy na ulici Medzihradské. Dokazují rolnicko-pastýřskou osadu. Našli se tu i úlomky z římské keramiky z období přelomu letopočtu do 4. století. Je zde zastoupena i laténská kultura. Obydlí tvořily čtyři řady chat střídané přechody, prvotními ulicemi. Obyvatelé se zaobírali chovem dobytka a pěstováním prosa a hrachu. V předvelkomoravském období byly na Trtinách a Ostrej skale opevněná hradiště. Tudy vedla významná obchodní cesta spojující Jadran s Baltem. Dokladem je nález keltských mincí a kupeckých potřeb. Ve středověku tuto obchodní cestu nazývali solnou, protože se využívala na dovoz soli a jiného zboží. První písemná zmínka pochází z 6. ledna 1314 v listině magistra Donča pro liptovské zemany. V roce 1325 magistr Donč daroval revúckým zemanům Vyšný Kubín. Začali dějiny rodů Kubínyů a Mešků, jejichž potomci žijí na Oravě dodnes. Po rozdělení Kubína se Dolný Kubín rozvíjel jako poddanská obec Oravského hradu. Byl královským majetkem. Ve 14. století byly založeny obce, které v současnosti tvoří příměstské části Dolního Kubína: Záskalie, Malý Bysterec, Beňova Lehota, Medzihradné, Srňacie, Mokraď a Kňažia. Veľký Bysterec byl městečkem o 220 let dříve než Dolný Kubín, v dalším období však nerozvíjel městská práva a výsady a klesl až na úroveň ostatních částí, kdy v roce 1599 je zmiňován jako dědina. Malý Bysterec se od roku 1355 vyvíjel jako zemanská osada. V roce 1380 se pro tuto obec stal Dolný Kubín duchovním střediskem. Založili tu římskokatolickou farnost, postavili kostel a zasvětili ho svaté Kateřině Alexandrijské. Dolný Kubín se od počátku rozvíjel jako řemeslnicko-rolnická osada. Rozvoj řemesel a trhů umožnila vynikající poloha na obchodní cestě, která spojovala slovenské města s polskými obchodními středisky. Nejdéle živilo Dolnokubíňany kamenické řemeslo. Reformaci na Oravu přinesli Turzové. V roce 1558 se stali majiteli oravského panství a dolnokubínský kostel sv. Kateřiny Alexandrijské v té době patřil evangelíkům. Působila tu latinská škola, kterou navštěvovali jen chlapci. Palatin Juraj Turzo podporoval rozvoj Dolního Kubína. Svolával sněm župního shromáždění oravské šlechty, ačkoli župním sídlem do roku 1683 byla Veličná. V roce 1604 zpustošili Dolný Kubín Bočkajovi hajduci, kteří bojovali proti palatinovi Turzovi. Podpálili obec, zbylo jen sedm domů, z toho čtyři byly poškozeny. Obyvatelé se před hajduky ukryli v lesích, aby si zachránili život. V roce 1624 žilo v Dolním Kubíně 67 rodin, asi 340 obyvatel. Dne 14. května 1632 hrabě Kašpar Illesházy povýšil Dolný Kubín na městečko za roční poplatek 400 zlatých a udělil mu právo konat týdenní trhy v neděli a dva výroční jarmarky na sv. Kateřinu a Květnou neděli. Zároveň Dolnokubíňanům přikázal opravit školu, nemocnici s útulkem a stavět pěkné domy. Dne 14. prosince 1633 dostal Dolný Kubín městské privilegium od panovníka Ferdinanda II., který povolil další dva jarmarky. Městské výsady poskytly Dolnímu Kubínu hospodářský a kulturní růst. Ale v neklidném 17. století, naplněném náboženskými válkami a povstáními, se ocitl nejednou na pokraji bídy. Dolný Kubín zažíval období plné reformace a protireformace. Reformační hnutí dostalo tvrdý úder potlačením Pikovha povstání v roce 1672 a smrtelný na podzim roku 1683 od litevského vojska polského krále Jana Sobieského, které procházelo Oravou s cílem pomoci Habsburkům proti Turkům. Litevci se k poddaným chovali násilnicky, dobyvačné, nechávali za sebou spáleniště. Město bylo v takové nouzi, že až po pěti letech si dalo vyhotovit nové pečetidlo, neboť původní shořelo v rychtářově domě. Z litevského úpadku se město vzpamatovalo až v 90. letech 17. století. Dne 30. června hrabě Juraj Erdődy vydal Dolnímu Kubínu privilegium na vybírání mýtného na dolnokubínském brodě. V roce 1712 udělil císař Karel VI. Habsburský městu i pouťové privilegium. Město se stalo sídlem Oravské župy. Během Rákociho povstání v roce 1709 zkonfiskovali evangelíci kostel sv. Kateřiny na dva měsíce. Pak byl vrácen katolíkům a evangelíci z městečka chodili 75 let do leštinského artikulární kostelíka. Toleranční patent Josefa II. jim vrátil náboženskou svobodu a svůj kostel si postavili v Dolním Kubíně v roce 1784. V 18. století nastalo klidnější mírové období, ale přišel hladomor a morové epidemie. Roky 1715 - 1716 jsou na Oravě známé jako zamrzlé roky. Ještě v červnu mrzlo a nová zima přišla v září, nastal hladomor. V roce 1719 měl Dolný Kubín 85 domů a 350 obyvatel. V průběhu 18. století Dolný Kubín výrazně změnil svou tvář. Dokončil se městský dům nazývaný Ratus, v roce 1726 postavili novou nemocnici, městský pivovar na místě dnešního evangelického kostela, v letech 1757 - 1758 župní dům, byt župního lékaře, lékárna, kasárna, první dřevěný most přes řeku Oravu, tržnici, mandl, faru, evangelickou školu. Na ochranu před požáry bylo od roku 1730 zakázáno používat otevřený oheň v krbech. V roce 1776 se Dolný Kubín stal sídlem slúžnovského úřadu. Vlastnit grunt patřilo ke kritériím pro udělení měšťanského listu a práva volit rychtáře a městské přísežné. Zakládání cechů - obuvníci - 1675, krejčí a obuvníci - 1715. Koncem 18. století vytvořili sdružený cech. Cech byl zrušen v roce 1871, kdy vznikla Řemeslná společnost a Okresní živnostenské společenství. Obchodem se zabývali židé. Hospodářská politika Josefa II. umožnila rozvoj židovského podnikání a náboženskou svobodu. Výstavba domu rabína a lázní. Začátkem 19. století se přes městečko stavěla královská cesta od Kraľovian na Trstené. V roce 1811 zde postavili poštovní úřad a v roce 1826 židovskou synagogu. V roce 1813 se přehnala městem povodeň, začalo se s budováním vodní nádrže na Oravě. Velký rozmach začal v roce 1852, kdy do městečka přišel přednosta císařsko-královského Stolického úřadu František Patočník. Koncem 19. století byl Dolný Kubín pěkným župním městečkem. V roce 1886 renovovali katolický kostel sv. Kateřiny, který patřil mezi osm nejkrásnějších památek gotiky na Slovensku. V letech 1893 - 1895 postihly náměstí dva velké požáry. Znovu postavili župní dům, židovskou synagogu a evangelický kostel. Vzhled náměstí dotvořila budova státních škol (dnešní gymnázium), barokní budova Čaplovičového knihovny. V 30. letech 19. století se Dolný Kubín stal střediskem oravských národovců. Ctiboch Zoch, Juraj Matuška a Leopold Bruck založili v roce 1837 \"Společnost vychovatelské v evangelickém Bratrstvo Oravském\". Členy byli: Pavel Zoch, Pavel Cancrini, Jan Gregorič, Alexander Ruttkaj, Václav Jesenský, Ján Ziman, Ludvík Medzihradský, Daniel Krman, Juraj Šipka, Karel Sándor a další. V roce 1858 vznikla v Dolním Kubíně \"Společnost Čaplovičovej knihovny\", která se starala o cenný dar Vavřince Čaploviče městu a Oravě. Knihovna měla 45 000 svazků. Na počátku 20. století měl Dolný Kubín 1674 obyvatel a 211 domů. Vznik Československé republiky na podzim roku 1918 Dolnokubíňané radostně uvítali. Vytvořili místní národní radu, v níž působil Ignác Radlinského, dr. Vladimír Pivko, Ladislav Nádas - Jégeho, Aurel Styk, Fridrich Medzihradský, Jan Trnkócy, Pavel Samuel Novák, Pavol Országh Hviezdoslav, dr. Jan Smetanay, Jan Diežka, Emil Kňažovič a Július Ballo. Vydávali noviny Naše Orava. V roce 1919 byl založen kulturně-vzdělávací spolek Hviezdoslavova beseda, jejímž čestným členem byl i Hviezdoslav. Pořádala koncerty, literární večírky, loutkové divadélka. Ze svého fondu kupovala knihy, noviny a časopisy, podporovala chudé nadané studenty a po smrti básníka usilovala o stavbu pomníku nad jeho hrobem. V roce 1936 se zasloužila o postavení sochy P. O. Hviezdoslava před budovou Čaplovičovského knihovny. Bohatou kulturně-osvětovou činnost vyvíjel v Dolním Kubíně ženský spolek Živena, který vznikl z podnětu Kornelie Pivkové dne 27. června 1920. Další spolky byly: dobrovolnický hasičský spolek (1874), Spolek oravských akademiků, ochotnický, hudební a pěvecký spolek a další. Po skončení II. světové války se Dolný Kubín změnil na významné průmyslové centrum celé Oravy V letech 1960 - 1996 zahrnoval okres Dolný Kubín téměř celou slovenskou část Oravy, mimo tento okres ležela tehdy pouze oravská obec Valaská Dubová.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části.", "content": "Město se skládá z 10 městských částí: Banisko, Beňova Lehota, Brezovec, Kňažia, Malý Bysterec, Medzihradné, Mokraď, Staré mesto, Veľký Bysterec a Záskalie. K městu patří i osady Jelšava a Srňacie.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Město má 19 661 obyvatel. Z národnostního hlediska je Dolný Kubín homogenní s převahou obyvatelstva slovenské národnosti (až 97%). Rozdělení obyvatelstva pod vyznání je následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolný Kubín (, ) je slovenské město v okrese Dolný Kubín v Žilinském kraji a centrum slovenské části Oravy. V roce 2011 zde žilo přes 19 661 obyvatel. Leží na řece Oravě a na železniční trati Kraľovany — Trstená.", "tgt_summary": "Dolný Kubín (; ) is a town in northern Slovakia in the Žilina Region. It is the historical capital of the Orava region.", "id": 1440707} {"src_title": "Bregenzský les", "tgt_title": "Bregenz Forest Mountains", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Západní hranici tvoří řeka Rýn a to od Bodamského jezera kam ústí po soutok s řekou Ill. Rýn je zároveň hranicí mezi Východními a Západními Alpami. Řeka Ill tvoří hranici na jihozápad od jeho ústí do Rýna po soutok s řekou Lutz v údolí Grosses Walsertal. Na jihu odděluje Bregenzský les tok Luztzu až k soutoku s potokem Faschinabach. Na východě je orografická hranice poněkud komplikovaná. Sleduje tok potoka Faschinabach až na sedlo na Faschinajoch, které rozděluje masivy Bregenzský les a Lechquellengebirge. Hranice pohoří potom pokračuje podél potoka Argenbach, který ji ukončuje svým ústím do větší říčky Bregenzer Ache u obce Schrecken. Ze severu je ohraničení Bregenzského lesa dáno státní hranicí s Německem.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Bregenzský les zaujímá ve Východních Alpách plochu 700 km² a řadí se tak k menším horským skupinám Alpského systému. Pohoří je rozdělováno dle spolku Alpenverein na tyto menší celky:", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší vrcholy.", "content": "Ve skupině Bregenzského lesa se nachází 12 vrcholů vyšších 2 000 m:", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "V pohoří Bregenzský les jen málokteré horské chaty nabízejí možnost přenocování. Tento fakt je zapříčiněn tím, že většina horských túr je kratších než půl dne a lidé většinou chodí jen na otočku na chatu a poté se vrací zpět do údolí. Údolí zde nejsou hluboká a tudíž nevzniká mezi vrcholy a výchozími body velké převýšení. Až na vrchol hory Diedamskopf (2 090 m) vyjíždí lanová dráha, s jednou přestupní stanicí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajištěné cesty.", "content": "Geologická stavba a raliéf krajiny není přímo ideální pro zajištěné cesty (\"klettersteigy\"). Přesto jich zde několik zajímavých nalezneme:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bregenzský les je pohoří a zároveň geografická oblast na samém západě Rakouska ve spolkové zemi Vorarlbersko. Svým charakterem oblých lesnatých, jen místy holých vrchů připomíná např. pohoří Malá Fatra. Bregenzský les avšak není na rozdíl od svého slovenského kolegy tvořen jedním hřebenem. Geologicky jej díky dolomitické a vápencové stavbě řadíme k Severním vápencovým Alpám.", "tgt_summary": "The Bregenz Forest Mountains, also the Bregenzerwald Mountains (), are a range of the Northern Limestone Alps, named after the town of Bregenz. The Bregenz Forest Mountains are entirely located in the Austrian state of Vorarlberg.", "id": 387806} {"src_title": "Chorsábád", "tgt_title": "Dur-Sharrukin", "src_document": [{"title": "Historie Města.", "content": "Roku 713 př. n. l. Sargon nařídil výstavbu nového paláce a města 20 km od Ninive na úpatí Gebel Musri. Zakoupil půdu, a aby přilákal dostatečný počet pracovníkú pro stavbu, rozhodl se anulovat jejich dluhy. Půda v okolí města byla zkultivována a byly zde založeny olivovníkové plantáže za účelem zvýšení produkce oleje ( v té době pro Asýrii nedostatečné). Město mělo obdélníkový půdorys o rozměrech 1760 * 1635 m. Ohraničená plocha zahrnovala 3 čtvereční kilometry, či 700 akrů. Délka obranných zdí dosahovala 16280 asyrských délek, hodnota čísla odpovídala numerickému vyjádření Sargonova jména. Zdi města byly opravdu masivní a obsahovaly 157 věží pro zvýšení obranyschopnosti. Do města se dalo vstoupit jednou ze sedmi vstupních bran. Na obezděné terase se nacházely chrámy a královský palác. Hlavní chrámy byly zasvěceny bohům Nabuovi, Šamašovi a Sinovi, zatímco Adad, Ningal a Ninurta měli menší svatyně. Chrámová věž, zikkurat, zde byla také postavena. Palác byl vstavěn do pevnosti na východním okraji města a obsahoval 209 síní a nádvoří. Byl zkrášlen sochami a reliéfy na zdech, brány byly ozdobeny sochami okřídlených býků šédu. Obytné domy ve městě byly postaveny z nepálených cihel. Dvůr byl do Dúr Šarrukínu přemístěn roku 706 př. n. l., i když město ještě nebylo úplně dokončeno. Sargon byl zabit během bitvy roku 705 př. n. l.. Jeho syn a nástupce Sinacherib projekt opustil, a přemístil hlavní město i s jeho administrací do města Ninive. Město Dúr Šarrukín nebylo nikdy dokončeno a bylo opuštěno, když o století později padla celá Asyrská říše.", "section_level": 1}, {"title": "Vykopávky.", "content": "Město bylo poprvé nalezeno francouzským konzulem v Mosulu, Paul-Émilem Bottaou v roce 1843. Botta věřil, že Chorsábád je biblickým Ninive. Na místě probíhaly vykopávky v letech 1842–1844 a později 1852–1855, přičemž nálezy byly posílány do pařížského Louvru. Další vykopávky zde prováděl americký tým z Oriental Institute, Chicago v letech 1928–1935.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dúr Šarrukín (\"\"Pevnost Sargonova\"\"), v současnosti Chorsábád, bylo hlavní město Asýrie (respektive Novoasyrské říše) za vlády Sargona II. Asyrského. Chorsábád je nyní vesnice v severním Iráku, 15 km severovýchodně od Mosulu, která je dodnes obývána Asyřany.", "tgt_summary": "Dur-Sharrukin (\"Fortress of Sargon\"; , Syriac: ܕܘܪ ܫܪܘ ܘܟܢ), present day Khorsabad, was the Assyrian capital in the time of Sargon II of Assyria. Khorsabad is a village in northern Iraq, 15 km northeast of Mosul. The great city was entirely built in the decade preceding 706 BC. After the unexpected death of Sargon in battle, the capital was shifted 20 km south to Nineveh.", "id": 414847} {"src_title": "Dagen H", "tgt_title": "Dagen H", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vlevo se ve Švédsku jezdilo oficiálně od roku 1734. Ve 20. století však narostla automobilová doprava a obyvatelé také stále více cestovali do sousedních zemí; v sousedních zemích Švédska, Norsku, Dánsku a Finsku, se již mnohem dříve jezdilo vpravo. Protože po pravé straně se jezdilo i ve většině evropských zemí, začalo se také ve Švédsku přemýšlet o zavedení pravostranné dopravy. Toto téma přišlo na přetřes vícekrát. V roce 1955 došlo k referendu, při němž však většina národa, konkrétně 82,9 %, hlasovala proti zavedení pravostranné dopravy. Již roku 1954 bylo ovšem rozhodnuto, že se má pravostranná doprava definitivně zavést. V roce 1961 byly vypočítány náklady na tuto změnu. Gösta Hall je vyčíslil na 2,7 milionů švédských korun. O tři roky později, 10. května 1963, bylo stanoveno datum přeložení dopravy na 3. září 1967.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "Již záhy byl rozdán objemný informační materiál, jenž měl připravit obyvatelstvo na nadcházející změnu. V noci z 2. na 3. září 1967 byla veškerá soukromá doprava zakázána. Jednotlivá města si sama stanovila konkrétní časy. Stockholm zakázal soukromé cesty autem mezi 10 h druhého září do 15 h třetího září. V Göteborgu začal zákaz soukromých jízd platit v sobotu v 15 h do neděle 15 h. Pro Borås platil zákaz jízdy od 16 do 12 h a Karlstad si ho ustanovil od 16 do 6 h. V 4 hodiny 45 minut se veškerá doprava musela zastavit, v 5 hodin přejela vozidla na druhou stranu a v 5 hodin 15 minut mohla pokračovat v cestě – už po pravé straně silnice. V hodině přechodu se po ulicích nacházelo mnoho lidí, kteří chtěli být svědky této historické události. Média to označovala jako lidovou slavnost a přirovnávala ke karnevalu. Přítomno bylo i mnoho zahraničních korespondentů, aby ve své vlasti podali o přeložce zprávu. Uskutečnil se i přenos přes satelit do Ameriky. U silnic byly vztyčeny šestihranné dopravní značky s písmenem H, aby řidiči pamatovali, že se nyní mají držet na pravé straně. Přechod proběhl celkem hladce a z pozdějších průzkumů vyplynulo, že počet dopravních nehod od zavedení pravostranné dopravy značně klesl.", "section_level": 1}, {"title": "Kuriozum.", "content": "Jak vyplývá z archivu švédské televize, uvažovalo se podle britských reportérů i ve Velké Británii o zavedení pravostranné dopravy, až se Británie stane členem společného trhu – pokud změna ve Švédsku proběhne bez potíží. Potíže ve Švédsku sice nenastaly, ale jak je dobře známo, Velká Británie se drží levostranné dopravy dodnes, což lze vysvětlit větší hustotou osídlení Británie, a tudíž mnohem hustší dopravou. Navíc mají britská auta volant na pravé straně.", "section_level": 1}, {"title": "Tramvajová doprava ve Švédsku.", "content": "Přeložení dopravy z levé na pravou stranu znamenalo v mnoha švédských městech konec tramvajové dopravy. Dnes provozují tramvaje již jen tři města, a to Göteborg, Norrköping a nyní i Stockholm, kde se v roce 1991 znovu zprovoznila linka 7 (Djurgårdslinjen).", "section_level": 1}, {"title": "Metro a roslagsbanan.", "content": "Metro a (uzkorozchodný městský vlak) jezdí vlevo dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dagen H znamená ve švédštině \"den vpravo\", přičemž se zkratka H vztahuje na švédské slovo \"höger\" – vpravo, pravý, a označuje den, kdy Švédsko přešlo z levostranné k pravostranné dopravě. Tato změna nastala v neděli 3. září 1967 v 5 hodin ráno.", "tgt_summary": "Dagen H (H day), today usually called \"Högertrafikomläggningen\" (\"The right-hand traffic diversion\"), was the day on 3 September 1967, in which the traffic in Sweden switched from driving on the left-hand side of the road to the right. The \"H\" stands for \"\"Högertrafik\"\", the Swedish word for \"right traffic\". It was by far the largest logistical event in Sweden's history.", "id": 1195945} {"src_title": "Nindžucu", "tgt_title": "Ninjutsu", "src_document": [{"title": "Zenový buddhismus.", "content": "Významnou součástí ninjutsu je kromě fyzického přípravy (bu-džucu) i tzv. duchovní příprava, a to zejména skrze meditace. Zprofanované již jsou meditační pozice rukou, které mají připomínat jednotlivé síly, které je potřeba si uvědomovat, zopakovat si je, připravit se na ně, využít je jako inspirace pro předpokládané situace, ba dokonce je lze vnímat i jako duchy, ke kterým se lze modlit: Do duševní přípravy spadá i smíření se se situací, její přijetí, že když si možné i špatné důsledky bojovník uvědomí předem, je na ně pak připraven a během boje pak nejen nejsou překvapením, při kterém by zdržovalo vymýšlení správné reakce, nýbrž i smířením se s možností neúspěchu, ohrožení bojovníka ba i jeho smrti. Díky duševní této přípravě (a vypořádání si osobních vztahů) pak bojovník dosahuje až nadlidských schopností, zejména rychlých reakcí. Tato příprava je součástí mnohem obecnějšího japonského chápání role bojovníka (a vůbec přístupu k životu), cesty bojovníka (bu-dó), jež vychází z japonského zen-buddhismu. O ninžích se mluví i pohrdavě, jako o fanaticích schopných všeho, jako o sektě Amidovců (Amida Buddha). Zmiňuje je tak např. James Clavell ve své knize Šógun, kde zajatý ninja raději spáchá sebevraždu, než aby cokoli vyzradil, ba vůbec vyslovil jediné slovo: Udusil se prý vlastní krví, když si rozkousal jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "18 umění Nindžucu (Nindža džúhakkei).", "content": "Podle Budžikanu bylo 18 schopností nindži poprvé sepsáno ve svitcích \"Togakure Rjú\" a dle Budžinkanu se tyto svitky staly směrnicí pro všechny školy nindžucu, které poskytovaly kompletní výcvik. Podle Budžinkanu však se schopnosti nindžů často studovaly zároveň s 18 samurajskými schopnostmi. I přes to, že některé schopnosti jsou shodné pro obě umění, byly používány k jiným účelům. 18 schopností nindžů:", "section_level": 1}, {"title": "Školy nindžucu.", "content": "Budžinkan Dódžó, kterému předsedá Masaaki Hacumi, je jednou ze 3 organizací, jež vyučují nindžucu. Přesto Hacumi prohlásil, že umění nindžucu upravil tak, aby lépe vyhovovalo modernímu světu. Jeho dódžó sestává z devíti oddělených škol tradičních japonských bojových umění, z nichž pouze 3 učí skutečná nindžucká umění. Jsou ještě 2 další známé organizace, které vyučují nindžucu. Jsou to Genbukan, vedený Šótó Tanemurou, jenž opustil Budžinkan v roce 1984, a Džinenkan, vedený Fumio Manakou, jenž opustil Budžinkan v roce 1996. Oba dosáhli tzv. Menkjo Kaidenu, tj. certifikátu potvrzujícího znalost všeho, co jejich škola vyučuje, a tudíž mohou sami učit. Dále existuje škola nindžucu Banke Shinobinoden, jejímž vůdcem je sōke Jinichi Kawakami. Ten o sobě tvrdí, že je posledním sōkem a jediným dědicem autentického ninjutsu z provincie Iga. Nindžovské umění špionáže se dnes již nevyučuje, protože je v dnešní době nepoužitelné a také proto, že láká jedince s nereálnými představami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ninjutsu (: 忍術), doslova přeloženo „umění nindžů“ také se dá přeložit jako „vytrvalé umění - nin jutsu“ (též „umění skrývat se“), byl ve feudálním Japonsku termín pro soubor schopností, které ovládala skupina lidí známých jako nindžové – jedinci speciálně vycvičení pro rychlé zneškodnění protivníka i holýma rukama (džú-džucu), špionáž, atentáty, sabotáže (typicky žhářství) a partyzánský boj (přepady ze zálohy). Nindžucu začalo jako soubor schopností nutných k přežití, který vytvořila skupina lidí žijících v japonské provincii Iga. Tito lidé byli soběstační a měli silný kladný vztah k přírodě. Tyto techniky byly využívány k lovu a boji a vyvinuly se až na strategický základ bojových umění nindžucu. Nindžovské klany toto umění používaly k zajištění svého přežití v období politických nepokojů. Nindžucu také zahrnovalo umění převleků, úniku, maskování, lukostřelby, medicíny, výbušnin a jedů. Uživatelé nebo spíše mistři tohoto umění pracovali jako nájemní vrazi a byli spojováni s aktivitami, které byly vždy považovány za nečisté a zločinecké, a v případě dopadení jim hrozila krutá smrt. I přesto, že nindžucu bylo možná ovlivněno čínským souborem principů od Sun-c’, je nindžucu považováno za původní japonské umění.", "tgt_summary": ", sometimes used interchangeably with the modern term , is the strategy and tactics of unconventional warfare, guerrilla warfare and espionage purportedly practiced by the ninja. \"Ninjutsu\" was a separate discipline in some traditional Japanese schools, which integrated study of more conventional martial arts (\"taijutsu\") along with \"shurikenjutsu\", \"kenjutsu\", \"sōjutsu\", \"bōjutsu\" and others. While there is an international martial arts organization representing several modern styles of \"ninjutsu\", the historical lineage of these styles is disputed. Some schools claim to be the only legitimate heir of the art, but \"ninjutsu\" is not centralized like modernized martial arts such as judo or karate. Iga Ryu claims to be the oldest recorded form of ninjutsu, and claims to have survived past the 16th century.", "id": 1490085} {"src_title": "Abd-ru-shin", "tgt_title": "Abd-ru-shin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Oskar Ernst Bernhardt se narodil v hornolužickém městečku Bischofswerda v Sasku nedaleko českých hranic. Pocházel z dobře situované rodiny majitele koželužství a hostince. Rodiče mu určili dráhu obchodníka. Po absolvování obchodní školy se stal nejdříve samostatným podnikatelem a později podílníkem ve firmě zaměřené na export a import. To mu umožnilo v letech 1900 až 1914 cestovat téměř po celém světě. V roce 1897 se oženil s Marthou Oeser, s kterou měl dvě děti, Herberta a Edith. Po delším pobytu v USA (1911-12) kvůli studiím odcestoval do Velké Británie. Tam ho však zastihlo vypuknutí první světové války. Jako německého občana ho v roku 1915 internovali do internačního tábora na ostrově Man. Tam setrval až do roku 1919. V první světové válce mezitím padl jeho devatenáctiletý syn. Cestování se mu stalo podnětem k započetí spisovatelské činnosti. Své dojmy z cest zpracoval v románech, cestopisech a divadelních hrách. Odpovědi na podstatné otázky života začal sepisovat v roce 1923 v podobě přednášek. Uveřejňoval je pod jménem Abd-ru-shin. Tyto přednášky se staly základem jeho hlavního díla \"Ve Světle Pravdy - Poselství Grálu\" (první verze vyšla v roce 1926). V září 1924 se po rozvodu se svou první ženou Martou, oženil s vdovou Marií Freyer, která do manželství přivedla tři děti, Irmgard (Irmingard), Alexandra a Elisabeth. V roce 1928 koupil bývalý myslivecký dům v tyrolském Vomperbergu nedaleko Innsbrucku. Časem se do blízkosti Abd-ru-shinova nového sídla přestěhovali jeho nejbližší spolupracovníci, čímž postupně začala vznikat osada Grálu. Tato se měla stát ukázkou myšlenky, že mezi lidmi různých stupňů vzdělanosti, různých náboženství a národností může vzniknout radostné působení v plné harmonii, jestliže je spojuje stejný duchovní cíl. Tento společný cíl podle něj přináší jím napsané Poselství Grálu. V den anšlusu Rakouska 12. března 1938 byl Abd-ru-shin zatčen a umístěn ve vazbě v Innsbrucku, odkud byl propuštěn v září téhož roku. Vyšetřován ve vazbě byl už v roce 1936, kvůli údajnému devizovému přečinu. Po 4 měsících vazby byl propuštěn, když se prokázala jeho nevina. Několikrát byl obviněn z manipulace s lidmi za účelem získání jejich majetku a bylo na něj podáno několik obvinění od zástupců místní katolické církve. Všechna tato obvinění byla nakonec u soudu vyvrácena. Tehdy se též ukázalo, že byl vězněn i v letech 1901 a 1902. Osada Grálu byla zabavena, jeho majetek vyvlastněn a nacisté zakázali rozšiřování Abd-ru-shinova učení. Po těžkém věznění byl se svou rodinou z Rakouska vyhoštěn a byl mu přikázán nucený pobyt v Německu / německá strana Krušných hor v Saském lázeňském městečku Kipsdorf (místní část města Altenberg)/ pod stálým policejním dohledem. Měl zakázáno veřejně šířit své učení a ani jeho stoupenci ho nesměli navštěvovat. Na následky tělesného a duševního strádání, způsobeném nepřátelstvím lidí a pronásledováním nacisty, zemřel v Kipsdorfu 6. prosince 1941. Pohřben byl 11. prosince v Bischofswerdě. V roce 1949 bylo tělo převezeno do Vomperbergu, kde je pohřben v hrobce ve tvaru malé pyramidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar Ernst Bernhardt, píšící pod pseudonymem Abd-ru-shin (18. dubna 1875 Bischofswerda, Německo – 6. prosince 1941 Kipsdorf, Německo), byl německý spisovatel, omylem uváděný jako zakladatel Hnutí grálu.", "tgt_summary": "Oskar Ernst Bernhardt, also known as Abd-ru-shin or Abdruschin (18 April 1875, Bischofswerda, Kingdom of Saxony, German Empire – 6 December 1941, Kipsdorf, Ore Mountains, Germany), is best known as the author of the \"\". After a brief commercial training Oskar Ernst Bernhardt began his literary activity while still a young man. Some of his literary works included \"The Bracelet\", \"Annita\", \"The Adventurer\", and \"Diamonds\". Some of his works would later preview the ideas he would publish in the Grail Message. For example, \"Diamonds\" is a comedy featuring a bet in which the main character must tell the truth for twenty-four hours, in order to win one million dollars. The plot highlighted the hypocrisy of everyday social life. While traveling, he was often led to foreign countries. In 1915 he was interned in England. Released in 1919, he first went to Dresden, later to Bavaria and in 1923 began to write the first lectures of the Grail Message. In 1928 he settled in Vomperberg, Tyrol. There he wrote \"In the Light of Truth: The Grail Message\". In 1936, Abd-ru-shin was arrested unfairly \"because of infractions of currency laws.\" Previously, he had been unfairly accused of similar crimes. Specifically, he was charged for fraud, or \"cheating and falsification of documents.\" The settlement ended when the Nazis got angry at him. Many of his former members were also angry with him. His followers failed him by turning to the darkness. In 1938, Abd-ru-shin was arrested after Austria came under German occupation.", "id": 1081723} {"src_title": "Umění fugy", "tgt_title": "The Art of Fugue", "src_document": [{"title": "Charakteristika díla, historie vzniku.", "content": "Rukopis, na němž Bach pracoval od počátku čtyřicátých let 18. století, má podobu čtyřhlasé partitury, většinou bez udání temp, dynamiky či jiných pokynů pro interpretaci. Tiskem byl vydán Bachovými syny až po otcově smrti, v r. 1751. Známa je ale i starší verze (takzvaný Berlínský autograf) a opisy některých částí. Celý cyklus vyrůstá z jednoho základního tématu v d moll, které je ve srovnání s méně rozsáhlou Hudební obětinou jednodušší a zvoleno tak, aby bylo možné co nejdokonaleji uplatnit veškeré techniky kontrapunktického umění.", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastěji diskutované otázky.", "content": "Umění fugy je vrcholem barokní polyfonie a jedním z nejdokonalejších hudebních celků všech dob. Zároveň ale jen málokteré Bachovo dílo bylo tak často předmětem diskusí a sporů. Argumentace se mnohdy odvíjí spíše ve spekulativní rovině a používá absolutních ostrakizujících soudů, zejména pokud jde o osobnost muzikologa Wolfganga Graesera. Nezpochybněn zůstává ale fakt, že Graeser převratně přispěl ke znovuobjevení Umění fugy hudební veřejností. Účelové interpretace nezůstal během polemiky ušetřen ani základní historický zdroj - první vydání Umění fugy z roku 1751 - a některé další prameny. Dílo bylo dlouho považováno za teoretickou práci, určenou pouze ke studiu. Vědecké spory se tedy týkaly nejprve otázky, zda je vůbec možné Umění fugy provést, a dále zejména instrumentace, pořadí a autenticity jednotlivých částí cyklu a také problému, zda a jak rekonstruovat závěrečnou Fugu a 3 soggetti, před jejímž dokončením Bach zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "V rukopisu Umění fugy není Bachem uveden žádný konkrétní nástroj (s výjimkou často diskutované verze Contrapunctu XIII). Známý holandský cembalista Gustav Leonhardt vyslovil v roce 1952 jako jeden z prvních názor, že cyklus byl psán pro klávesový nástroj, nejspíše pro cembalo. Nejčastěji citovaným argumentem je skutečnost, že dílo jako celek je možno na cembale provést, a dále i fakt, že se polyfonní skladby pro klávesové nástroje zaznamenávaly obdobným způsobem partiturní notace. Zároveň se však připouští, že některé části Umění fugy přesahují možnosti jediného nástroje a že faktura řady fug svědčí spíše ve prospěch varhan. Již od roku 1927, kdy bylo dílo zásluhou Wolfganga Graesera poprvé provedeno, a to ve verzi pro více nástrojů a nástrojových skupin, se však diskutuje i o jiných možnostech instrumentace, které by - při respektování Bachova notového textu - dokonaleji ozřejmily jednotlivé hlasy a jejich souvztažnosti, a tím i celou složitou stavbu díla. Umění fugy bylo tak již nastudováno v nejrůznějších nástrojových kombinacích, v orchestrálních i komorních verzích (například pro 2 klavíry, 2 cembala, smyčcové kvarteto aj.). Je prestižní součástí repertoáru všech významných interpretů staré hudby, od cembalistů a varhaníků až po ansámbly, včetně předních reprezentantů autentické interpretace. V Československu Umění fugy podle autentických pramenů poprvé souborně provedl a nahrál Munclingerův ansámbl Ars rediviva (1966 a 1979), obě nahrávky pro Supraphon.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé části Umění fugy.", "content": "Stejně jako o instrumentaci diskutuje se i o pořadí jednotlivých částí cyklu. Důvodem je zejména skutečnost, že toto pořadí není v základních historických zdrojích (tedy ve vydání z r.1751 a v tzv. Berlínském autografu) stejné. První vydání z r.1751 obsahovalo tyto části: Nejčastějšími tématy polemik jsou čtyřhlasá verze třinácté fugy, určená pro 2 claveciny, která je v prvním vydání z roku 1751 zařazena za Contrapunctus XIII, a závěrečný čtyřhlasý chorál, který Bach podle dobových svědectví diktoval na smrtelném loži a který byl v prvním vydání připojen za nedokončenou Fugu a 3 soggetti. Některé názory (např.Christoph Wolff) chorál odmítají jako stylově nekompatibilní, ale zároveň nezavrhují pokusy rekonstruovat (dokomponovat) chybějící část závěrečné fugy a dokonce vyslovují domněnku, že Bach tuto fugu dokončil na jiné stránce rukopisu, která se ztratila. O rekonstrukci závěru Fugy a 3 soggetti se pokusila již řada hudebníků a muzikologů včetně Huga Riemanna, Helmuta Walchy či Zoltána Göncze. Podle slov Bachova žáka Johanna Friedricha Agricoly v nekrologu z r.1754 měla celý cyklus dovršit ještě další fuga se čtyřmi tématy, jako syntéza předchozích (\"Seine letzte Krankheit hat ihn verhindert, seinem Entwurfe nach, die vorletzte Fuge völlig zu Ende zu bringen, und die letzte, welche 4 Themata enthalten, und nachgehends in allen Stimmen Note für Note umgekehrt werden sollte, auszuarbeiten.\" - \"Jeho poslední nemoc mu zabránila, aby, podle svého náčrtu, zcela dokončil předposlední fugu a aby vypracoval tu poslední, která měla obsahovat čtyři témata a být postupně ve všech hlasech notu za notou obrácena.\"). Zde se znovu nabízí Graeserova teze centrální symetričnosti půdorysu Umění fugy, tím spíše, že Bach v závěrečném období svého života tímto způsobem přepracoval jiný, menší cyklus (\"Canonische Veränderungen über Vom Himmel Hoch\"). Odpůrci této teorie interpretují dvě fugy, o nichž Agricola píše, jako dvě části Fugy a 3 soggeti. Nejpodrobněji informuje o celé problematice pětisvazkové dílo Waltera Kolnedera \"Die Kunst der Fuge – Mythen des 20. Jahrhunderts\". Připomíná zároveň skutečnost, že základním pramenem zůstává vydání z r.1751, uskutečněné pod dohledem Bachových synů, zejména Carla Philippa Emanuela, který Umění fugy chápal nejen jako dovršení umělecké, ale i lidské cesty svého otce. Z tohoto pohledu není chorál jen dodatkem, „náhradou“ za nedokončenou fugu, ale i symbolickým uzavřením celku, jedním z možných řešení, o němž Milan Munclinger napsal: \"… Dnes již nemůžeme zjistit, bylo-li to Mistrovo přání - rozhodně to bylo řešení citlivé a i hudebně působivé: vždyť na ten do prázdna doznívající takt tenorového partu nedokončené fugy navazuje chorál v témže hlase i tónině a dává tragickému (z našeho dnešního pohledu) torzu smířlivé vyznění, velmi „bachovské“: ve třech hlasech se chorální téma v úryvcích stále vrací, kánonicky zpracováváno vždy se svým obratem (jako v některých číslech Umění fugy) - jako neodbytná myšlenka, skládající jednotlivé úryvky v jediný proud, jediný smysl: ve vrchním hlase zní melodie duchovní písně „Před Tvůj trůn tímto předstupuji“ („Vor Deinen Thron tret´ ich hiermit“) … Dodnes ještě neutichly „učené“ spory o tom, je-li Umění fugy jen dílem teoretickým nebo živou hudbou … Existuje více než sto zpracování díla, která „přebudovávají“ původní pořadí čísel; každé takové řešení je provázeno vědeckým zdůvodněním a každé je jiné … Jen jednotlivé hlasy nádherných a dokonalých kontrapunktů se rozvíjejí před našima očima k neslýchaně bohatému, a přece pevnou zákonitostí předem přesně určenému životu. Takovou hudbu můžeme dnešnímu posluchači odpovědně tlumočit jedině tehdy, budou-li všechny prostředky reprodukce vycházet pouze z vnitřního dění hudby, z jejího nejvlastnějšího obsahu, aby jen jim zas nazpět sloužily. Vše ostatní - hledání „efektu“, „barev“, „osobitosti pojetí“ - jen odvádí pozornost posluchače něčím vnějším nebo svévolně z vnějšku vneseným od skutečné podstaty díla. Tím větší pozornost je ovšem nutno věnovat smyslu každé hudební fráze, každého vstupu nebo obratu. Hudba Umění fugy nezná „výplně“ nebo prázdné figurace: každá nota má v kontextu svůj přesný význam a jednotlivé hlasy jsou na sebe vázány ve složitých, stále proměnlivých vztazích melodických a rytmických; na jejich vystižení závisí životnost, poutavost a především pravdivost provedení … Myslím, že před interpretem této hudby nestojí úkol „zpestřovat“ ji a učinit ji „zajímavější“, nýbrž pokorně tlumočit co nejvíce z jejího překypujícího bohatství. To samo je úkolem dostatečně velkým.\" (Průvodní slovo Milana Munclingera k nahrávce Ars rediviva z roku 1979).", "section_level": 1}, {"title": "Recepce.", "content": "Prvního vydání se - podle poznámek C.P.E.Bacha - prodalo během následujících pěti letech jen třicet kusů. V letech 1801 a 1802 vyšlo Umění fugy v Paříži a v Curychu. V r.1838 vydal dílo Carl Czerny ve spolupráci se známým hudebním nakladatelstvím Peters. O třicet let později se objevilo vydání pro varhany. V polovině 20.století se již pozornost zaměřovala na speciální problematiku, např. srovnání historických zdrojů a pozdějších vydání. Vycházely ale také další verze pro smyčcový kvartet, smyčcový orchestr, pro komorní obsazení s autentickými nástroji a podobně. Bachovo Umění fugy inspirovalo řadu umělců v oblasti hudby a baletního umění, výtvarného umění, literatury a filmu. Jedna z nejznámějších reminiscencí je součástí Mozartových preludií k Bachovým fugám (\"Sechs Präludien und Fugen für Streichtrio\", KV 404 a). Byly napsány kolem roku 1782 a zpracovávají tři fugy z \"Dobře temperovaného klavíru\" (\"Wohltemperiertes Klavier\"), jednu ze sonát pro varhany, Contrapunctus VIII z Umění fugy a také fugu Bachova syna Wilhelma Friedemanna. Celý cyklus i jeho jednotlivé části nahrálo mnoho významných komorních ansámblů, např. Trio Pasquier nebo Trio Grumiaux. V Československu dílo souborně provedla Munclingerova Ars rediviva. Témata Fugy a 3 soggetti zpracoval ve své \"Fantasia contrappuntistica\" Ferruccio Busoni.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Autory nejstarších studií o Umění fugy jsou např. Moritz Hauptmann (1841), James Higgs (1877) nebo Hugo Riemann (1894). Mezi odbornými publikacemi 20. století si stále zachovává svůj prvořadý význam studie Waltera Kolnedera. Výběr z literatury (řazeno chronologicky):", "section_level": 1}, {"title": "Významné interpretace.", "content": "Umění fugy patří spolu s Hudební obětinou k nejzávažnějším, ale také velmi složitým hudebním dílům. Každé nové nastudování hledá většinou vlastní řešení, vyžadující rozsáhlé odborné znalosti a podrobné studium pramenů. Patrně nejstarším zvukovým záznamem vůbec je nahrávka Rothova kvarteta z roku 1935. Jiné významné nahrávky (podle obsazení, řazeno chronologicky, v závorce uveden rok): Gunnar Johansen (1952), Gustav Leonhardt (1953; 1969 +Bob Van Asperen), Kenneth Gilbert (1989), Ton Koopman (1996 +Tini Mathot), Pieter Dirksen (2002), Sébastian Guillot (2006) Charles Rosen (1967), Tatiana Nikolayeva (1992), Walter Riemer (2006) - nahrávka na kladívkové křídlo mozartovského období Helmut Walcha (1956), Glenn Gould (1962, pouze část), Lionel Rogg (1970), Marie-Claire Alainová (1974), Herbert Tachezi (1977), André Isoir Roth Quartett (1934-5), Quartetto Italiano (1985), Juilliard String Quartet (1989), Keller Quartett (1998), Emerson Quartet (2003) Hermann Scherchen (1949, Orchestre de Radio Beromunster, History, International Music Company; 1965, Orchestre de la RTSI Lugano, Accord; 1965, Wiener Symphoniker+ Wiener Rundfunkorchester, Millenium; 1965, CBC Toronto Chamber Orchestra, Tahra) - Karl Ristenpart (1960/65, Saarländer Kammerorchester, Accord) - Karl Münchinger (1965/85, Stuttgarter Kammerorchester, Decca) - Milan Munclinger (1966, Ars rediviva, Supraphon; 1979, Ars Rediviva, Supraphon) - Nevill Marriner (1974/8, Academy of St. Martin in the Fields, Philips) - Reinhard Goebel (1984, Musica Antiqua Köln, Archiv Produktion), Jordi Savall (1986, Hesperion XX, Astrée-Auvidis). Podrobněji:Přehled nahrávek Umění fugy na stránkách Bachovy společnosti", "section_level": 1}], "src_summary": "Umění fugy (Die Kunst der Fuge, BWV 1080) je slavný cyklus čtrnácti fug (v originálu: Contrapunctus) a čtyř kánonů Johanna Sebastiana Bacha. Jde o jeho poslední dílo.", "tgt_summary": "The Art of Fugue (or The Art of the Fugue; ), BWV 1080, is an incomplete musical work of unspecified instrumentation by Johann Sebastian Bach (1685–1750). Written in the last decade of his life, \"The Art of Fugue\" is the culmination of Bach's experimentation with monothematic instrumental works. This work consists of 14 fugues and 4 canons in D minor, each using some variation of a single principal subject, and generally ordered to increase in complexity. \"The governing idea of the work\", as put by Bach specialist Christoph Wolff, \"was an exploration in depth of the contrapuntal possibilities inherent in a single musical subject.\" The word \"contrapunctus\" is often used for each fugue.", "id": 841803} {"src_title": "Beaune", "tgt_title": "Beaune", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Beaune je prastaré keltské a později římské sídlo (castrum), městská práva však dostalo až roku 1203. Od 14. století bylo (vedle Dijonu) sídlem mocných burgundských vévodů, kteří ovládali také Flandry a kteří postavili dodnes zachovanou městskou hradbu. Když roku 1477 zemřel poslední z nich, francouzský král Ludvík XI. město po delším obléhání dobyl a připojil k Francii. Množství historických památek svědčí o bohatství a slávě města.", "section_level": 1}, {"title": "Víno.", "content": "Oblast okolo Beaune je známá pro burgundské víno a Beaune sám je znám pro výroční dražby vín pořádané beaunským hospicem.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hospic v Beaune.", "content": "Bývalá nemocnice a chudobinec je hlavní turistickou atrakcí Beaunu. Byla založena 4. srpna 1443 Nicolasem Rolinem, kancléřem burgundského vévody, a jeho ženou a otevřen v roce 1452. Manželé k obsluze nemocných založili zvláštní řád, jehož jeptišky se v hospicu staraly o chudé a nemocné až do roku 1993, kdy byla otevřena nová. Poté se z nemocnice stalo muzeum lékařské péče s různými nástroji, s historickou lékárnou a kuchyní. V kontrastu se strohou vnější fasádou je vnitřek dvora bohatý: má dvě patra dřevěných galerií a charakteristickou střechu s polévanými pestrými taškami ve flanderském slohu. Ve velkém sále (Salle des povres, 50 x 14 m, výška 16 m) se dvěma řadami lůžek po stranách, s bohatým dřevěným stropem a kaplí se konají také koncerty. Na oltáři této kaple byl původně slavný oltářní obraz (polyptych) Posledního soudu, připisovaný flámskému malíři Rogierovi van der Weyden, který je dnes vystaven v obrazárně hospice. Beaunské nemocnice stále spravují nadační jmění asi 60 ha vinic, jejichž úroda se každý rok třetí neděli v listopadu prodává na charitativní „dražbě při svíčkách“. Z výnosu, který činí několik milionů EUR, se částečně financují nemocnice a starobinec města Beaune.", "section_level": 2}, {"title": "Chrám Notre-Dame.", "content": "Kapitulní chrám Panny Marie (\"Notre Dame\") je hlavní kostel v Beaune. Je to velká trojlodní stavba s věží nad křížením a věncem kaplí kolem chóru, postavená v přechodném románsko-gotickém slohu někdy mezi lety 1150 a 1230. Ve stejné době vznikl i zčásti zachovaný kanovnický dům se zbytkem křížové chodby. Po požáru roku 1272 byl kostel částečně přestavěn, v dalších staletích se k němu přistavěla pozdně gotická západní předsíň (narthex) a několik kaplí. Na stěnách chóru je galerie pozdně středověkých tapiserií, utkaných kolem roku 1500 v Tournai, s výjevy ze života Panny Marie. V hlavním vchodu jsou původní pozdně gotická vyřezávaná vrata.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum vína.", "content": "Je umístěno v komplexu historických budov asi 150 m jihovýchodně od chrámu (\"Rue de l'Enfant\" 7) a má celoroční výstavu historie a současnosti burgundského vinařství a výroby známé Dijonské hořčice.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Města v Burgundsku-Franche-Comté]] [[Kategorie:Obce v departementu Côte-d'Or]] [[Kategorie:Francouzské podprefektury]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Beaune [vysl. \"bón\"] je historické město na východě Francie v departmentu Côte-d'Or a regionu Burgundsko-Franche-Comté, středisko vinařské oblasti \"Côte d´Or\". Má 22 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Beaune () is the wine capital of Burgundy in the Côte d'Or department in eastern France. It is located between Paris and Geneva. Beaune is one of the key wine centers in France, and the center of Burgundy wine production and business. The annual wine auction of the Hospices de Beaune is the primary wine auction in France. (The hospice structure, in the town center, being one of the best preserved renaissance buildings in Europe.) The town is surrounded by some of the world's most famous wine villages, while the facilities and cellars of many producers, large and small, are situated in the historic center of Beaune itself, as they have been since Roman times. With a rich historical and architectural heritage, Beaune is considered the \"Capital of Burgundy wines\". It is an ancient and historic town on a plain by the hills of the Côte d'Or, with features remaining from the pre-Roman and Roman eras, through the medieval and renaissance periods. Beaune is a walled city, with about half of the battlements, ramparts, and the moat, having survived in good condition. The central \"old town\" or \"vieille ville\" is extensive. Historically Beaune is intimately connected with the Dukes of Burgundy. Landmarks in Beaune include the old market (les Halles), the 15th-century Hospices, the Beffroi (clock tower), and the collegiate church of Notre Dame. Beaune is the main center for the \"Burgundian tile\" polychrome renaissance roofing style of the region.", "id": 1026061} {"src_title": "Louis Baraguey d'Hilliers", "tgt_title": "Louis Baraguey d'Hilliers", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Baraguey pocházející ze starého rodu nižší šlechty, vstoupil 1783 do královské armády a sloužil jako kadet v alsaském pěším pluku. Roku 1787 byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti – stal se podporučíkem. Po výbuchu revoluce však v žebříčku hodností začal prudce stoupat. Tak roku 1791 byl poručíkem, o rok později již kapitánem, ale tentýž rok byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Stal se zástupcem náčelníka štábu armády generála Custina a později Alexandra Beauharnaise a v dubnu 1793 se stal brigádním generálem. Bohužel s pádem generála Custina i Beauharnaise byl zatčen i d’Hilliers a každým dnem hrozila mu poprava, která neminula oba jeho představené. Od gilotiny jej zachránil jen převrat 9. termidoru (27. července 1794) a tím pád Robespierra a hrůzovlády. V roce 1795 bojoval proti royalistickým povstalcům na pařížském předměstí Saint-Antoine, poté však byl suspendován, zatčen a postaven před válečný soud. Tribunálem byl však zproštěn viny. Po skončení procesu sloužil v Cherbourgu u západní armády pod velením generála Hochea a poté byl převelen k italské armádě generála Bonaparte. Zde mu vrchní velitel svěřil dvě půlbrigády s nimiž obsadil Bergamo a v květnu 1797 Benátky a byl tam jmenován guvernérem. Za své vynikající výsledky byl v březnu 1797 povýšen do hodnosti divizního generála. V dalším roce se účastnil egyptské výpravy, ale po dobytí Malty byl poslán s vítěznými trofejemi a kořistí zpět do Francie. Dne 27. června 1798 byla však jeho fregata La Sensible napadena britskou přesilou a generál d’Hilliers byl v boji zraněn a padl do zajetí. Dopraven do Portsmouthu byl pro zranění propuštěn na čestné slovo. Po návratu do Francie byl již 31. července 1798 zatčen a obviněn z paktování se s nepřítelem a opět stanul před válečným soudem a opět byl zproštěn viny. Následujícího roku byl jmenován náčelníkem štábu rýnské armády a operoval pod Mac Donaldem. V roce 1801 byl jmenován generálním inspektorem pěchoty a roku 1804 obdržel hodnost generálplukovníka dragounů. V tažení 1805 velel záložní kavalérii a vynikl u Elchingen (14. října 1805) a poté byl jmenován velitelem Ingolstadtu. Roku 1808 se stal podruhé guvernérem Benátek a v tažení 1809 sloužil pod místokrálem Evženem. Vynikl v bitvě u Raabu (14. června 1809). Po uzavření Schönbrunnského míru (14. října 1809) byl jmenován vrchním velitelem v Tyrolsku, kde významně přispěl k zklidnění situace. V roce 1810 jej Napoleon převelel do Španělska a Baraguey tam převzal velení armády v Katalánsku. V roce 1809 byl mu udělen titul hrabě císařství. Během ruské kampaně 1812 byl nejprve dosazen do funkce guvernéra Smolensku a při ústupu se stal velitelem divize 9. sboru maršála Victora. V tíživé situaci musel část své divize nechat kapitulovat před Rusy (9. listopadu 1812) za což upadl do Napoleonovy nemilosti. Byl zbaven funkce a měl být postaven před válečný tribunál. V přípravě k procesu, zcela zdeptaný depresemi a vyčerpán prodělanou ruskou kampaní onemocněl \"„fievre inflamatoire et nerveuse“\" („zánětlivá a nervová horečka“), což mohl být tyfus a zemřel v Berlíně asi na předávkování opiem, které bylo v té době standardním lékem průjmových onemocnění. Baraguey d´Hilliers je jedním z 558 důstojníků a generálů, jejichž jména jsou vyryta na Vítězném oblouku v Paříži. Jeho syn Achille se stal v době Napoleona III. Maršálem Francie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Baraguey d'Hilliers (13. srpna 1764 v Paříži — 6. ledna 1813 v Berlíně) byl francouzský generál, období napoleonských válek.", "tgt_summary": "Louis Baraguey d'Hilliers (13 August 1764 – 6 January 1813) was a French Army general who fought in the French Revolutionary Wars and the Napoleonic Wars. He was the father of Achille Baraguey d'Hilliers, a Marshal of France, and the father-in-law of General Damrémont, governor-general of Algeria.", "id": 1787999} {"src_title": "Pošvatky", "tgt_title": "Plecoptera", "src_document": [{"title": "Typické znaky.", "content": "Představitelé řádu \"Plecoptera\" mají ploché, měkké tělo, jsou nenápadně zabarvení. Typická je pro tento rod kombinace hnědé či šedé barvy, přičemž šedohnědá barva je patrně nejčastější. Zadeček je normálně vyvinut, bez anomálií, je zakončen dvěma dlouhými přívěsky. U pohlavních orgánů se vyskytují štety, které mají pomocné kopulační funkce. Hruď je rozdělena zřetelně na přibližné třetiny. Zadohruď a středohruď jsou prakticky identické, předohruď se od nich odlišuje tím, že je lehce zploštělá a vytváří tak plochý šíjový štít. Na hrudi jsou umístěny tři páry nohou, které mohou být dlouhé a štíhlé nebo krátké a silné. Chodidla jsou vždy tříčlánková, přičemž tyto články bývají zpravidla stejné, u některých rodů je prostřední článek zkrácen. Pošvatky mají dva páry křídel, která jsou stejně dlouhá, zadní pár je však širší. Samečci mohou mít oproti samičkám křídla různě zkrácena. Na křídlech je patrné zřetelné prvotní rozvětvení, některé druhy ho mají doplněno a příčné, méně patrné žilky. Křídla pošvatky skládají na plocho přes zadeček. Ústní ústrojí je kousací, přičemž kusadla mají prvotní tvar a i na třetím páru jsou zřetelně vyvinuty obě sanice. Ústa jsou doplněna pětičlennými čelistními makadly a tříčlennými pyskovými makadly. Tykadla jsou dlouhá, nitkovitá. Zajímavým jevem je velmi malý rozvoj nervové soustavy, která je potlačena velmi rozvinutou pohlavní soustavou. Anatomickou zvláštností je fakt, že žaludek není sací, ale svalnatý a je spojen s malpigickými žlázami.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Pošvatky mají zajímavý způsob namlouvání, samci tlučou zadečkem do země a samičky jim na to odpovídají, tyto námluvy mohou trvat poměrně dlouhou dobu. Tento tlukot pošvatky vnímají pomocí smyslových orgánů, které jsou umístěny v nohách. Samičky po oplodnění shromáždí vajíčka na zadečku a takto spojená do chuchvalců je nakladou do vody. Počet vajíček je individuální, zpravidla se jedná o několik set oplodněných vajíček. Z těch se po druhově rozdílné době vylíhnou nymfy. Obvyklá doba líhnutí se pohybuje mezi čtyřmi až šesti týdny, ale některé druhy mají tuto dobu až tři měsíce. Vylíhlé larvy jsou pak prakticky stejné jako dospělí jedinci, rozdíly jsou v pozdějších stadiích tak nepatrné, že je pro laika prakticky nemožné určit zda jde o larvu, či dospělého jedince. Tyto rozdíly spočívají nejčastěji v jiném způsobu dýchání a obživy. Z toho pramení rozdíly ve vyvinutí kusadel. Jediným opravdu podstatným rozdílem jsou nevyvinutá křídla. Larvální stadium trvá až čtyři roky a během něho se larva třicet pětkrát svléká. Proměna je nedokonalá. Larvy žijí celý svůj život ve vodě, většina larev dýchá pouze povrchem těla, pouze větší druhy mají na spodní straně hrudi, zadečku nebo nohách žaberní chvosty. Larvy jsou zpravidla masožravé, ale vyskytují se i larvy býložravé a zcela výjimečně se vyskytuje i všežravost. V posledním larválním stadiu larvy opustí vodu a vylezou na břeh, kde proběhne poslední svlečení a tím i přeměna v dospělce.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Vzhledem k tomu, že dospělci žijí velmi krátce, samci týden až dva, samice o málo déle, je způsob života redukován na rozmnožovací úlohu. Ačkoli mají křídla, nejsou dobrými letci a létají pouze výjimečně na krátké vzdálenosti. Žijí poblíž vody jak na rostlinách, tak pod kůrou, kameny atp.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Larvy jsou zpravidla masožravci, méně často býložravci a výjimečně všežravci. Dospělci nejčastěji pouze pijí, jinak nepřijímají potravu vůbec, v takovém případě žijí ze zásob. Druhy, které přijímají potravu, se živí řasami a lišejníky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pošvatky jsou celosvětově rozšířeny, většina druhů však žije v mírném nebo chladném podnebném pásu. Drtivá většina druhů žije v horských či podhorských oblastech u chladnějších vodních toků či ploch, kde probíhá jejich larvální vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Larvy i dospělci jsou důležitou složkou potravního řetězce především pstruhovitých ryb. Z tohoto hlediska je lze považovat za nezastupitelné. Zároveň jejich larvy brání přemnožení jiným druhům (např. komárům). Larvy pošvatek velice citlivě reagují na znečištění vody a bývají považovány za jeden z ukazatelů čistoty vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pošvatky (Plecoptera) je řád celosvětově rozšířeného hmyzu. Velikost jeho příslušníků se pohybuje mezi pěti a 65 milimetry. Pošvatky v larválním stadiu žijí čtyři roky, jako dospělci zhruba týden. Odhadovaný počet známých druhů je kolem dvou tisíc, u počtu druhů v České republice se lze v literatuře setkat s číslem 105 a 115, přičemž není vysvětlováno, co tento rozdíl způsobuje; za převažující lze považovat údaj o 115 druzích. Tento řád je systematicky rozdělen na patnáct čeledí. Pošvatky jsou jedním z primitivnějších řádů létajícího hmyzu, řazených do sběrné kategorie Polyneoptera.", "tgt_summary": "The Plecoptera are an order of insects, commonly known as stoneflies. Some 3,500 species are described worldwide, with new species still being discovered. Stoneflies are found worldwide, except Antarctica. Stoneflies are believed to be one of the most primitive groups of Neoptera, with close relatives identified from the Carboniferous and Lower Permian geological periods, while true stoneflies are known from fossils only a bit younger. Their modern diversity, however, apparently is of Mesozoic origin. Plecoptera are found in both the Southern and Northern Hemispheres, and the populations are quite distinct, although the evolutionary evidence suggests species may have crossed the equator on a number of occasions before once again becoming geographically isolated. All species of Plecoptera are intolerant of water pollution, and their presence in a stream or still water is usually an indicator of good or excellent water quality.", "id": 1750632} {"src_title": "Hugo von Hofmannsthal", "tgt_title": "Hugo von Hofmannsthal", "src_document": [{"title": "Původ, soukromý život a rodina.", "content": "Hofmannsthal se narodil ve Vídni v roce 1874. Měl židovské a italské předky. Šlechtický titul udělil císař Ferdinand I. Dobrotivý v roce 1835 již jeho židovskému pradědečkovi Isaaku Löwu Hofmannovi (1759-1849), pocházejícímu z jižních Čech, který se stal průkopníkem hedvábnického průmyslu v Rakousku. Syn a dědic Isaaka Hofmanna, Augustin Emil von Hofmannsthal, přestoupil na římsko-katolickou víru a oženil se s Italkou Petronillou Ordioni. Otec spisovatele Huga von Hofmannsthala, Hugo August Peter šlechtic von Hofmannstahl (1841-1915), byl zprvu nemanželského původu a byl legitimován až po sňatku svého otce s Rakušankou z velmi zámožné rodiny, Annou Fohleutner (1849-1904). Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě a stal se ředitelem hypotéční banky \"Oesterreichische Central-Boden-Credit-Bank\". V důsledku hospodářské krize v roce 1873 (ještě před Hugovým narozením) ztratila rodina veškerý majetek a byla pak odkázána na příjmy otce z jeho bankovní činnosti. V roce 1901 se Hofmannsthal oženil s Gertrudou Schlesinger, dcerou vídeňského bankéře. Gertruda byla židovského původu, ale před vstupem do manželství konvertovala ke křesťanství. Po sňatku se usadili ve městě Rodaun a měli spolu tři děti. Hofmannsthalův syn Franz spáchal v roce 1929 sebevraždu, sám Hugo zemřel dva dny po této smutné události na mrtvici. Byl pochován na vídeňském hřbitově Kalksburg (Kalksburger Friedhof). Dcera Christiane von Hofmannsthal se začátkem roku 1929 provdala za německého indologa Heinricha Zimmera, který učil postupně na univerzitě v Greifswaldu a na Heidelberské univerzitě, posléze se stal členem (\"fellow\") Balliol College na Oxfordské univerzitě (1939-1940). Poté se rodina přestěhovala do New Rochelle ve státě New York (USA) a Heinrich Zimmer pak byl hostujícím profesorem na Columbia University. Syn Raimund von Hofmannsthal se v roce 1933 oženil s Avou Alice Muriel Astor, dcerou amerického magnáta Johna Jacoba Astora IV., který byl před svou smrtí při potopení lodě \"Titanic\" považován za nejbohatšího muže světa. S Avou Astor se rozvedl v roce 1939 a později se znovu oženil s Angličankou Elizabeth Paget, dcerou Charlese Pageta, 6. markýze z Anglesey.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hugo von Hofmannsthal začal psát básně již v útlém věku. Ve věku sedmnácti let se setkal s básníkem Stefanem Georgem, v jehož časopisu \"Blätter für die Kunst\" (Listy pro umění) bylo vydáno několik Hofmannsthalových básní. Hugo studoval nejprve právo, později filologii ve Vídni, po promoci v roce 1901 se však rozhodl, že se bude naplno věnovat spisovatelství. Spolu s Peterem Altenbergem a Arthurem Schnitzlerem se poté stal členem skupiny Mladá Vídeň (\"Jung Wien\"). V roce 1900 se Hofmannsthal poprvé setkal s německým hudebním skladatelem Richardem Straussem (* 1864 – † 1949). Hofmannsthal později napsal libreta pro Straussovy stěžejní opery \"Elektra\" (1909), \"Růžový kavalír\" (\"Der Rosenkavalier\", 1911), \"Ariadna na Naxu\" (1913), \"Žena beze stínu\" (\"Die Frau ohne Schatten\", 1919), Egyptská Helena (\"Die ägyptische Helena\", 1927) a \"Arabella\" (uvedena až po jeho smrti, 1933). V roce 1912 přepracoval Hofmannsthal anglickou poučnou hru z 15. století s názvem \"Everyman\" na hru \"Jedermann\", pro kterou poté napsal Jean Sibelius scénickou hudbu. V této podobě se hra stala hlavním představením Salzburského festivalu, který Hofmannsthal založil spolu s Maxem Reinhardtem v roce 1920. Jeho pozdější hry vzbudily rostoucí zájem o náboženská, obzvláště římskokatolická, témata. Hofmannsthal si dopisoval s Otakarem Březinou, znal se s F. X. Šaldou, měl hluboký vliv na Karla Tomana. Pavel Eisner ho charakterizoval v \"Československé vlastivědě\", ve svazku Písemnictví, následujícími slovy: „poslední korunní princ rakouského genia, lyrik, dramatik a prosaik Hugo von Hofmannsthal, jehož předkem byl jihočeský Žid.\"", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Libreta.", "content": "Napsal libreta pro opery Richarda Strausse:", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka z díla.", "content": "\"Německý originál\": \"Český překlad\":", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo Laurenz August Hofmann šlechtic von Hofmannsthal, známý spíše pod zkrácenou podobou svého jména Hugo von Hofmannsthal (1. února 1874, Vídeň, Rakousko – 15. července 1929, Rodaun, Rakousko), byl rakouský romanopisec, libretista, básník, dramatik a esejista. Svá díla nejprve vydával také pod pseudonymem Loris a Theophil Morreu.", "tgt_summary": "Hugo Laurenz August Hofmann von Hofmannsthal (; 1 February 1874 – 15 July 1929) was an Austrian prodigy, a novelist, librettist, poet, dramatist, narrator, and essayist.", "id": 2091184} {"src_title": "Dee Dee Bridgewater", "tgt_title": "Dee Dee Bridgewater", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ačkoliv pochází z Memphisu v americkém státě Tennessee, vyrůstala ve městě Flint (stát Michigan). Její otec, Matthew Garrett, byl jazzový trumpetista a učitel na Manassaské střední škole a prostřednictvím jeho hudby pronikla k jazzu již v raném věku. V šestnácti letech se stal členkou r'n'b a rockového tria zpívajícího po michiganských klubech. V osmnácti studovala na Michigan State University a poté na University of Illinois at Urbana-Champaign. V roce 1969 vyrazila se svou jazzovou kapelou na turné po Sovětském svazu. V následujícím roce se setkala s trumpetistou Cecila Bridgewaterem, za kterého se později provdala. Po svatbě se pár přestěhoval do New Yorku, kde hrál Cecil ve skupině Horace Silver's Band. V roce 1971 se stala členkou jazzové kapely Thad Jones /Mel Lewis Big Band, kde působila jako hlavní vokalistka. Následující léta poznamenala začátek její jazzové kariéry a vystupovala s mnoha ze skvělých jazzových hudebníků té doby, jako byli např. Sonny Rollins, Dizzy Gillespie, Dexter Gordon, Mach Roach a další. V roce 1974 jí vyšlo její první vlastní album nazvané \"Afro Blue\". V témže roce účinkovala na Broadwayi v muzikálu \"The Wiz\" (adaptace slavné dětské knihy \"Čaroděj ze země Oz\"), obsazeném výhradně afroamerickými herci. Za svou roli hodné čarodějnice Glindy vyhrála v roce 1975 cenu Tony jako nejlepší herečka ve vedlejší roli. Následně se objevila v několika dalších divadelních představeních. Po svém francouzském turné v roce 1984 s muzikálem \"Sophisticated Ladies\" se v roce 1986 přestěhovala do Paříže. Ve stejném roce se objevila v muzikálu \"Lady Day\", kde ztělesnila jinou slavnou jazzovou zpěvačku Billie Holidayovou. Za tuto roli byla nominována na cenu Laurence Oliviera. Na konci osmdesátých a začátku devadesátých let se vrátila ze světa muzikálu zpět k jazzu. V roce 1990 účinkovala na Montreux Jazz Festivalu a o čtyři roky později začala konečně spolupracovat s Horace Silverem, kterého již dlouhou dobu předtím obdivovala, a vydali album \"Love and Peace: A Tribute to Horace Silver\". V roce 1997 nahrála album \"Dear Ella\", kterým vzdala hold zpěvačce Elle Fitzgeraldové a které jí o rok později vyneslo cenu Grammy za nejlepší jazzové vokální album. Rovněž její další album \"Live at Yoshi's\" se dočkalo nominace na Grammy. Zajímavým albem je \"Red Earth\" z roku 2007, na němž jsou patrné prvky inspirované africkou hudbou.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jedná se o první Američanku, která byla slavnostně jmenována členkou Nejvyšší rady frankofonie (Haut Conseil de la Francophonie). Dále obdržela ve Francii cenu Award of Arts and Letters a v roce 1975 získala cenu Tony za nejlepší ženský muzikálový herecký výkon ve vedlejší roli za již zmíněnou úlohu čarodějky Glindy v muzikálu \"The Wiz\" .", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Má tři děti, Tulani Bridgewater (z manželství s Cecilem Bridgewaterem), Chiny Moses (z manželství s divadelním, filmovým a televizním režisérem Gilbertem Mosesem) a Gabriela Duranda (ze současného manželství s francouzským koncertním pořadatelem Jean-Marie Durandem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dee Dee Bridgewater, rodným jménem Denise Eileen Garrett (* 27. května 1950, Memphis, Tennessee) je americká jazzová zpěvačka a herečka. Jedná se o držitelku tří cen Grammy a ceny Tony. Má vlastní rozhlasovou show \"JazzSet with Dee Dee Bridgewater\" a působí jako velvyslankyně OSN v Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO).", "tgt_summary": "Dee Dee Bridgewater (née Denise Garrett, May 27, 1950) is an American jazz singer. She is a three-time Grammy Award-winning singer-songwriter, as well as a Tony Award-winning stage actress. For 23 years, she was the host of National Public Radio's syndicated radio show \"JazzSet with Dee Dee Bridgewater\". She is a United Nations Goodwill Ambassador for the Food and Agriculture Organization.", "id": 509079} {"src_title": "FileZilla", "tgt_title": "FileZilla", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hlavními součástmi jsou správce míst v síti, záznam zpráv, zobrazení souborů a fronta přenosů. Správce míst umožňuje uživateli vytvořit přehledný seznam FTP serverů obsahující údaje jako jsou číslo portu, použitý protokol a přihlašovací údaje. Pro běžné přihlášení se ukládá přihlašovací jméno a nepovinně i heslo. Záznamník zpráv je umístěn v horní části okna, zobrazuje příkazy poslané programem a odpovědi serveru. Grafické rozhraní poskytuje průzkumník umístěný pod záznamem zpráv. Uživatel může pracovat se soubory stejným způsobem jako například v průzkumníku Windows. Může prohlížet soubory a adresáře na obou stranách (server, klient) a přetahovat soubory mezi místním a vzdáleným počítačem. Fronta přenosů v dolní části okna zobrazuje stav každého aktivního přenosu souboru. Od verze 2.2.23 používá program kódování Unicode. Z toho důvodu program již nelze spustit na systémech Windows 98/ME.", "section_level": 1}, {"title": "Časové atributy souboru.", "content": "FileZilla umožňuje zachování časových atributů přenesených souborů (např. datum a čas poslední změny souboru), pokud je to možné.", "section_level": 1}, {"title": "Stahované.", "content": "Časové atributy souboru mohou být zachovány pouze pokud cílová jednotka podporuje tyto informace a je použita novější verze FileZilly. Například na jednotkách se systémem souborů FAT32 nebo NTFS je možné zachovat původní informace, které byly na serveru.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Projekt FileZilla založil Tim Kosse společně s dvěma spolužáky jako školní IT projekt v lednu roku 2001. Ještě předtím, než začali psát kód se dohodli, pod jakou licencí bude uvolněn. Rozhodli se pro open-source, protože již existovalo mnoho komerčních FTP klientů a nemysleli si, že by se program prodával. Alfa verze byla uvolněna ke konci února roku 2001. Všechny podstatné součásti program obsahoval ve verzi beta 2.1. Třetí verze FileZilly přinesla podporu pro jiné operační systémy než Windows - macOS a Linux.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "česky: anglicky:", "section_level": 1}], "src_summary": "FileZilla Client je freewarový multiplatformní klient pro protokol FTP vyvíjený pod open source licencí. Jeho binární soubory jsou dostupné pro operační systémy Windows, Linux a macOS. Podporuje přenosy FTP, SFTP a FTPS (FTP přes SSL/TLS). 10. srpna 2007 se stal 12. nejpopulárnějším softwarem ke stažení na serveru SourceForge.net . FileZilla Server je sesterský produkt. Je to FTP server podporovaný stejným projektem. Podporuje taktéž FTP a FTP přes SSL/TLS. Zdrojový kód FileZilly je sdílen na webových stránkách projektu SourceForge. Server SourceForge vyhlásil projekt FileZilla projektem měsíce listopadu 2003.", "tgt_summary": "FileZilla is a free software, cross-platform FTP application, consisting of FileZilla Client and FileZilla Server. Client binaries are available for Windows, Linux, and macOS, server binaries are available for Windows only. Both server and client support FTP and FTPS (FTP over SSL/TLS), while the client can in addition connect to SFTP servers. FileZilla's source code is hosted on SourceForge and the project was featured as \"Project of the Month\" in November 2003. However, there have been criticisms that SourceForge bundles malicious software with the application.", "id": 136429} {"src_title": "Naginata", "tgt_title": "Naginata", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín naginata se poprvé objevil v Kodžiki okolo roku 750 n.l. a byl používán mnichy Sóhei (válečnými mnichy) v období Nara. S největší pravděpodobností byla zbraň odvozena od čínské předlohy Guan Dao. Na malbách bojišť namalovaných během Tengjó no Ran v roce 936 lze vidět naginatu v boji. V roce 1086, v knize Óšú Gosanmenki (\"Deník třech let v Óšú), byla naginata v boji poprvé zaznamenána. V tomto období byla naginata bojovníky považována za extrémně efektivní zbraň. V době Gempejské války (1180 - 1185), ve které proti sobě stáli klany Taira a Minamoto, vzrostla pověst naginaty na velkou úroveň. Jízdní bitvy se staly více důležitými a naginata se prokázala velmi účinnou při srážení a zneškodňování jezdců. Rozšířenost naginaty jako zbraně na bitevním poli vedla k zavedení sune-ate (holenic) jako součásti zbroje. Vzestup naginaty v Japonsku se dá považovat za ekvivalentní k vzestupu kopí v Evropě také jako zbraně používané proti jízdním jednotkám. Skvělým příkladem role ženy v japonské kultuře a bojových uměních v tomto období je Itagaki, jež, známá pro její schopnosti, vedla posádku 3000 mužů hradu Toeizakajama. 10 000 válečníků klanu Hódžó zaútočilo na hrad. Itagaki vedla své muže z hradu, kde se jim podařilo zabít velké množství nepřátel, než byli přemoženi. V období Edo, když se naginata stávala pro muže méně užitečnou, stala se symbolem společenského postavení žen ze samurajské třídy. Funkční naginata byla často součástí věna samurajské nevěsty. Přesto, že se od samurajských žen neočekávalo, že budou bojovat jako normální vojáci, očekávalo se od nich, že budou bránit své domovy v době, kdy jejich manželé budou pryč, ve válce. Naginata je považována za zbraň hodící se ženám, protože umožňuje udržet mužského protivníka v určité vzdálenosti, kde mu jeho větší výška, váha a tělesná síla dává menší výhodu. V 17. století, v době, kdy rostla popularita střelných zbraní se popularita naginaty značně zmenšila. Přesto ale došlo k poslednímu použití naginaty v boji až v roce 1868 v Aizu a v 1876 v Sacumě. V obou případech je používaly ženy. Kvůli vlivu pozápadňování po reformách Meidži se hodnota bojových umění dočkala velkého poklesu. Od této doby se při výcviku zaměřovalo hlavně na sílu mysli a těla. V období Šówa se výcvik s naginatou stal součástí veřejného školství. Výcvik japonských bojových umění byl na 5 let zakázán Spojenci po japonské kapitulaci na konci druhé světové války. Po zrušení zákazu v roce 1950, byla vyvinuta moderní forma výcviku s naginatou známá jako Atarašii naginata. Od druhé světové války byla naginata praktikována jako sport se zvláštním zaměřením na etiketu a disciplínu, spíše než na bojový výcvik.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Naginata, stejně jako mnoho jiných zbraní, se dá přizpůsobit tak, aby seděla k postavě jejího vlastníka. Většinou je ratiště stejně dlouhé jak vysoký je uživatel naginaty a na ně navazuje čepel dlouhá 2 nebo 3 šaku (jedno šaku = 30,3 cm). Na rozdíl od většiny dřevcových zbraní je ratiště oválného tvaru, takže umožňuje snadno směrovat ostří čepele a bývá dlouhé od 1,5 do 2,1 m. Čepel je obvykle zakřivená, občas silně u špičky. Stejně jako u japonských mečů byly čepele naginat kaleny s různým stupněm tvrdosti na ostří a na tupé straně tak, aby se čepel netupila a zároveň byla schopna absorbovat nárazy. Některé čepele naginat byly transformovány na čepele wakizaši katan. Povšimněte si také druhého konce naginaty. Na tomto konci je išizuki, nákončí (často špičaté). To činí z naginaty účinnou zbraň nezávisle na tom, kterým koncem se bojuje. V současném naginatadžucu jsou 2 hlavní konstrukce cvičné naginaty. První, kihon jo je vyřezána z jednoho kusu japonského Bílého dubu a užívá se k nacvičování sestav. Je velmi lehká a nemívá záštitu (cuba) mezi čepelí a ratištěm. Druhý typ, šiaj jo, užívá podobné ratiště, ale čepel je vyrobena z bambusu a dá se vyměňovat, protože bambus se může zlomit při tvrdém nárazu. Tento druhý typ je užíván v atarašii naginata, bambusová čepel je k protivníkovi značně milostivější než dřevěná nebo kovová. Mnoho napodobenin naginaty dostupných veřejnosti nejsou ve skutečnosti naginaty, jak lze odhadnout z výše popsaných detailů správné konstrukce. Tyto napodobeniny mají konkrétně kratší, kulaté ratiště, velmi krátké čepele a jsou sešroubované.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Naginata se dá použít k bodání, ale vzhledem k jejich těžišti umístěnému téměř uprostřed se s nimi často točí, aby se využila jejich délka. Zakřivená čepel je efektivní při sekání, protože má delší ostří než by měla čepel rovná. V rukou schopného uživatele, vysokého 1,5 m, je naginata schopna pokrýt prostor 35 m za předpokladu, že ratiště je dlouhé 1,5 m, čepel je dlouhá 1m a uživatel dosáhne 1 m od sebe. Naginaty se na bojišti často užívaly k vytvoření volného prostoru. Mají několik situačních výhod oproti meči. Dosáhnou dále, což umožňovalo jejich uživateli zůstat mimo dosah protivníka. Dlouhé ratiště umožňovalo zbraň zvednout více než meč, což dávalo naginatě schopnost efektivnějšího sekání, než v případě meče. Váha zbraně dávala úderům větší sílu i přesto, že obvykle je u zbraně váha považována za nevýhodu. Meče se na druhé straně dají použít k rychlejšímu zaútočení, mají delší ostří (a tím pádem větší útočnou plochu a menší plochu, kterou je možno chytit) a lze je precizněji kontrolovat v rukou zkušeného šermíře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naginata (: なぎなた nebo 薙刀) je tradiční japonská zbraň používaná samuraji. Naginata je v moderním Japonsku spojovaná se ženami a ženy ji zde skutečně studují více než muži, zatímco v Evropě a v Austrálii je boj s naginatou praktikován hlavně (ale ne výlučně) muži. Naginata se skládá z dřevěného ratiště a čepele na jeho konci; je podobná čínskému Guan dao nebo Evropské halapartně nebo ještě lépe tzv. kůse. Obvykle měla naginata mezi čepelí a ratištěm i záštitu podobnou záštitě meče - cuba. Umění boje s naginatou se nazývá naginatadžucu. Dnešní boj s naginatou je většinou modernizovaná forma Gendai Budó nazývaná atarašii naginata (dosl. Nová naginata) ve kterém se také soutěží. Použití naginaty je také vyučováno v Budžinkanu a v některých školách korjú. Uživatelé naginaty mohou nosit modifikovanou verzi ochranné zbroje převzaté od uživatelů kendó známé jako bógu.", "tgt_summary": "The naginata (, ) is a pole weapon and one of several varieties of traditionally made Japanese blades (\"nihonto\"). \"Naginata\" were originally used by the samurai class of feudal Japan, as well as by ashigaru (foot soldiers) and sōhei (warrior monks). The naginata is the iconic weapon of the onna-bugeisha, a type of female warrior belonging to the Japanese nobility. Naginata for fighting men and warrior monks were ō-naginata. The kind used by women was called ko-naginata. Since the \"naginata\" with its pole is heavier and much slower than the Japanese sword, the blade of the \"ko-naginata\" was smaller than the male warrior's \"ō-naginata\" in order to compensate for the lesser height and upper body strength of a woman than an armoured male samurai.", "id": 336235} {"src_title": "PDCA", "tgt_title": "PDCA", "src_document": [{"title": "Jednotlivé kroky PDCA.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Naplánuj.", "content": "V rámci prvního kroku celého cyklu jde na základě předešlého prověření stávajících podmínek o stanovení cílů (zpravidla náprava dosavadních nedostatků). Nechybí určení nezbytných úkolů, opatření, nástrojů a procesů k dosažení právě stanovených cílů. Součástí plánu by měly být navržené i konkrétní způsoby řešení a nejvhodnější z nich připraveno pro realizaci. V neposlední řadě musí být zajištěno personální obsazení projektu kvalifikovanými pracovníky.", "section_level": 2}, {"title": "Proveď.", "content": "Tento krok spočívá v implementaci vytvořeného plánu, kdy dochází k realizaci navrženého řešení a zapracování nových procesů. Zároveň se přistupuje ke sběru a měření dat resp. výsledků realizace pro jejich zpracování v dalších krocích. Žádná realizovaná změna není provedena bez patřičné dokumentace.", "section_level": 2}, {"title": "Ověř.", "content": "Krok ověření je krokem kontroly. Nasbíraná data z předešlé fáze podléhají analýze a hlubšímu zkoumání. Reálné výsledky jsou porovnávané s výsledky očekávanými pro zjištění rozdílů. Hledají se odchylky implementace od plánu, přičemž je na reálných výstupech vyhodnocena vhodnost a úplnost plánu pro provedení celkového zdokonalení. Důležitou roli zde hraje i možnost grafického zpracování dat z několika po sobě následujících cyklů. Grafy umožňující zobrazit trendy v tomto případě zjednodušují vypozorování nastaveného vývoje, z čehož se dají vyvodit důležité informace pro další postup. A právě takové informace jsou důležité pro následující krok.", "section_level": 2}, {"title": "Jednej.", "content": "Krok jednání, tj. akce, uzavírá celý cyklus. Je založen na jednoduchém a logickém postupu. Bylo-li v kroku ověření prokázáno, že realizace stanoveného plánu přinesla pozitivní výsledky zdokonalující původní standard, pak se tento postup uvedený v plánu stává novým standardem, podle kterého se bude organizace nadále řídit. Může však dojít i k situaci, kdy ověření neprokáže žádný pozitivní přínos nového plánu oproti původnímu standardu. V takovém případě se nepřistupuje na přechod k novému standardu a způsob řízení či realizace pracovního postupu vychází i nadále ze standardu původního. Výjimkou není ani moment, kdy krok ověření přinese něco naprosto neočekávaného, s čím plán nepočítal a nemělo z něj dle předpokladů vyplynout. Nezáleží na tom, jestli je zjištěný fakt pozitivní či negativní, v danou chvíli by neměl být trvale zaveden. Naopak by měl být zahrnut do nového cyklu PDCA tak, aby byl dodatečně detailně prostudován. Některé zdroje popisující teorii PDCA cyklu uvádějí, že tento poslední krok zahrnuje i provedení úprav (anglický ekvivalent \"Adjustments\"). Toto tvrzení je nicméně zavádějící, neboť jde proti základní myšlence PDCA cyklu. Ta totiž říká, že každá změna musí být nejprve detailně naplánována, realizována, ověřena a až po prokázání jejího přínosu uvedena v nový standard. Jakékoli úpravy provedené až v závěrečném kroku tento koloběh tedy zcela porušují.", "section_level": 2}, {"title": "Fakta o PDCA.", "content": "Autorem PDCA cyklu je doktor W. Edwars Deming, který je považován za tvůrce mnoha moderních metod vedení kvality. Nicméně on sám autorství této problematiky odkazuje jeho duchovnímu otci Walteru A. Shewhartovi (pozn. od něj právě název Shewhartův cyklus). Sám Deming ve své pozdější kariéře modifikoval cyklus PDCA na PDSA. Měl totiž pocit, že slovo „\"check\"“ zdůrazňuje především kontrolu nad celkovou analýzou. Samotný koncept PDCA je založen na vědecké metodě, kterou ve své práci rozvinul Francis Bacon (Novum Organum, r. 1620). Tato vědecká metoda by se dala popsat jako \"hypotéza-experiment-hodnocení\", jinými slovy \"naplánuj-proveď-ověř\". Shewhart poté (r. 1930) na základě zmíněné metody od Francise Bacona popsal výrobu pod „kontrolou“ (pozn. statistickou kontrolou) jako proces o třech krocích: \"specifikace-výroba-kontrola\". Z uvedeného zcela vyplývá, jak moc je charakteristika výroby Shewharta odvozena z vědecké práce Bacona. Shewart k uvedenému ještě dodává, že statistik „musí napomoci ke změně poptávky (po zboží) a to ukázáním, jak si je míra tolerance zákazníků blízká se zvyšováním kvality výrobků“. Tento fakt jasně poukazuje na to, jak Shewhart, oddaný analytik, přijímal opatření až na základě závěrů z provedeného hodnocení. Podle Deminga během přenášek na začátku padesátých let jeho japonští posluchači zjednodušili názvy fází na dnes známé \"naplánuj-proveď-ověř-jednej\". Jak už bylo jednou řečeno, Deming posléze preferoval spíše cyklus pojmenovaný \"naplánuj-proveď-nastuduj-jednej\", neboť tato verze se v anglické konotaci více blíží významu slova \"ověř\" nežli \"zkontroluj\". Základním principem vědecké metody PDCA je její cykličnost. Ať už je plán z cyklu schválen nebo vyřazen, přichází na řadu nový cyklus, který zohledňuje nové poznatky z cyklu předešlého. Tento koloběh PDCA se neustále opakuje, čímž organizace postupně dosahuje cíle - dokonalý provoz a kvalitní výstup výroby. Dalším základním předpokladem PDCA je jasné oddělení jednotlivých fází. Pokud by jednotlivá měření výsledků nebyla od souběžných činností řádně oddělena, pak by zde hrozilo jejich zkreslení. Proto je během cyklu nezbytné dodržovat chronologický postup. PDCA ale i další přístupy řešící problémy kvality jsou známé jako systémy rozvíjející kritické myšlení. Ve společnosti Toyota mají pro tento názor trefné vyjádření: „Nejdříve je nutné, aby se vyvinuli lidé, až pak se mohou vyvinuty automobily“. Toyota i jiné firmy aplikující do výroby obdobné metody mají jasno v tom, že pracovní síla řešící problémy a zároveň využívající PDCA je schopna rychleji inovovat a dát firmě náskok před konkurencí. Implementace podobné metody vytváří v organizaci kulturu založenou na řešení problémů, čímž se etabluje i jakási skupina kritiků, jejichž postřehy posouvají kvalitu procesů a výrobků zase o kus dál. Deming neustále kladl důraz na opakovatelnost směřující ke zdokonalení systému. Proto by PDCA cyklus měl být opakovaně implementován ve spirále zvyšujících se poznatků o systému, který se soustředí na vymezení cíl. Každý cyklus by tak měl být danému cíli blíže než ten předešlý. Jednoduše si to lze představit na pružině, u které každá další smyčka zastupuje jeden cyklus PDCA. Každý ukončený cyklus tak znamená navýšení vědomostí o systému, který je metodou zkoumán. Tento přístup je založen na přesvědčení, že naše vědomosti a schopnosti jsou sice omezeny, ale dají se zlepšovat. Obzvláště v počátcích nových projektů nebývají klíčové informace známy. Avšak PDCA poskytuje zpětnou vazbu k prvotním předpokladům a navyšuje tak povědomí o skrývajících se problémech. Spíše, než udělat „hop a trop“ pro dosažení dokonalého cíle hned na první pokus, je lepší jít správným směrem alespoň přibližně, nežli jít špatným směrem úplně. Díky zlepšujícímu se vědomí o systému lze s postupem času přistoupit na úpravu či úplnou změnu cíle. Zkrátka přístup PDCA pomůže organizaci dosáhnout jakéhokoli cíle, který si zvolí. Rozsah změny, resp. míra zdokonalení je klíčovým faktorem v dnešním světě konkurence. PDCA umožňuje provést obrovské skoky ve výkonnosti stejně jako metoda Kaizen, která však využívá drobných, ale zato častých vylepšení. Ve Spojených státech amerických je PDCA přístup obvykle spojován s velkými projekty zahrnující taktéž velkou časovou a personální náročnost. S rozsahem projektů roste i očekávání manažerů, že dojde ke zdokonalení procesů v adekvátní míře vynaloženého úsilí. Nicméně platí, že vědecká metoda PDCA může být užita pro všechny druhy projektů a aktivity vedoucí ke zlepšení.", "section_level": 1}], "src_summary": "PDCA (z anglického \"plan-do-check-act\" tedy \"naplánuj-proveď-ověř-jednej\") je iterativní (tj. opakující se, cyklická) metoda vedení založená na čtyřech základních krocích. Využívají ji ty firmy, jejichž cílem je dosáhnout neustálého zdokonalování týkajícího se například procesů, kvality výrobků, služeb, aplikací atp. PDCA bývá také známá pod názvy jako Demingův okruh/cyklus, Shewhartův okruh/řídicí cyklus anebo PDSA (z anglického \"plan-do-study-act\" neboli \"naplánuj-proveď-nastuduj-jednej\"). V případě cyklu PDSA jde v podstatě o shodný proces, přičemž pojem \"ověř\" (PDCA) a \"nastuduj\" (PDSA) zde mají obdobný význam. Jinou formou PDCA je cyklus o pěti krocích – OPDCA (z anglického \"observe-plan-do-control-act\" neboli \"pozoruj-naplánuj-proveď-ověř-jednej\"). V některých případech bývá krok \"pozorování\" nahrazen komplexnějším vyjádřením \"„pochopení stávajících podmínek“.\"", "tgt_summary": "PDCA (plan–do–check–act or plan–do–check–adjust) is an iterative four-step management method used in business for the control and continuous improvement of processes and products. It is also known as the Deming circle/cycle/wheel, the Shewhart cycle, the control circle/cycle, or plan–do–study–act (PDSA). Another version of this PDCA cycle is OPDCA. The added \"O\" stands for \"observation\" or as some versions say: \"Observe the current condition.\" This emphasis on observation and current condition has currency with the literature on lean manufacturing and the Toyota Production System. The PDCA cycle, with Ishikawa’s changes, can be traced back to S. Mizuno of the Tokyo Institute of Technology in 1959.", "id": 317360} {"src_title": "Klaus Wowereit", "tgt_title": "Klaus Wowereit", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Po maturitě roku 1973 studoval Wowereit práva na Svobodné univerzitě Berlín, kde roku 1979 studium úspěšně ukončil. V roce 1981 složil druhou státní zkoušku a pracoval jako zaměstnanec berlínského senátu. Od roku 1993 žije Klaus Wowereit ve vztahu s neurochirurgem Jörnem Kubickim. Uzavřeli spolu i sňatek. Zvolením Wowereita do funkce se stal Berlín třetím velkým evropským městem s nynějším nebo bývalým starostou, který se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Kromě Berlína to jsou Paříž se starostou Bertrandem Delanoëm a Hamburk s bývalým starostou Olem von Beustem. Tito tři politikové jsou nebo byli ve funkci od roku 2001. Do té doby byl největším městem se starostou s otevřenou LGBT orientací Winnipeg v Kanadě s Glenem Murrayem v čele.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Již jako žák gymnázia se Klaus Wowereit angažoval v SPD. Roku 1979 začal Wowereit svou politickou kariéru v berlínské čtvrti Tempelhof, kde se v roce 1984 stal nejmladším radním v historii Berlína. Po zvolení do berlínské poslanecké sněmovny roku 1995 se stal zástupcem předsedy a 1999 předsedou frakce strany SPD. Po ztroskotání velké koalice SPD a CDU se Wowereit stal za podpory PDS a Zelených nástupcem Eberharda Diepgena a vrchním starostou Berlína; v následujících předčasných volbách roku 2001 byl pak potvrzen. SPD se pod jeho vedením po 30 letech stala opět nejsilnější politickou stranou ve městě. K dalšímu jeho potvrzení došlo při berlínských volbách let 2006 a 2011. Wowereit tak byl nejdéle působícím šéfem vlády ze všech spolkových zemí v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Klaus Wowereit v médiích.", "content": "Klaus Wowereit, který měl roku 2001 nastoupit ve volbách proti dlouholetému a i mimo Berlín známému primátoru Eberhardu Diepgenovi, byl poměrně neznámým politikem. Během mimořádného sjezdu SPD 10. června 2001 u příležitosti těchto voleb však získal rázem známost nejen v Berlíně, ale i mimo město, když jako první německý vrcholný politik vůbec veřejně prohlásil „Jsem gay – a tak to je v pořádku“ („\"Ich bin schwul – und das ist auch gut so\"“). Jeho homosexualita byla přinejmenším zasvěceným kruhům známa a hrozilo tedy nebezpečí, že tato okolnost bude proti němu v krátkém volebním boji zneužita. Svou otevřeností však získal velké sympatie a jeho popularita trvá dodnes. Wowereit, který rád vystupuje na veřejnosti a nechybí ani při takových příležitostech jako je každoroční velký průvod v Berlíně Christopher Street Day, se dlouhodobě nalézá na vrcholných pozicích žebříčku nejoblíbenějších politiků města. Jeho pozdější vyjádření, že současná Spolková republika by dnes již snesla homosexuálního kancléře, potvrdil průzkum veřejného mínění, který provedl institut Emnid v září 2007. Podle výsledků by s takovým kancléřem souhlasilo 79% obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Wowereit (* 1. října 1953 v Berlíně) je berlínský a německý politik, člen SPD a v letech 2001–2014 vládnoucí starosta hlavního města Berlína (\"Regierender Bürgermeister\").", "tgt_summary": "Klaus Wowereit (born 1 October 1953) is a German politician, member of the SPD (Social Democratic Party), and was the Governing Mayor of Berlin from 21 October 2001 to 11 December 2014. In 2001 state elections his party won a plurality of the votes, 29.7%. He served as President of the Bundesrat (the fourth highest office in Germany) in 2001/02. His SPD-led coalition was re-elected in the 2006 elections; after the 2011 elections the SPD's coalition partner changed from the Left to the Christian Democratic Union. He was also sometimes mentioned as a possible SPD candidate for the Chancellorship of Germany (\"Kanzlerkandidatur\"), but that never materialized.", "id": 2425470} {"src_title": "Gabriel Marcel", "tgt_title": "Gabriel Marcel", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Marcel studoval filosofii u Henri Bergsona a v letech 1912 až 1923 učil na středních školách. Pak se věnoval filosofii, literatuře, literární a hudební kritice. Napsal 14 divadelních her (těm se však nedostalo většího ohlasu či ocenění) a řadu filosofických esejů. Velkým podnětem k promýšlení základních lidských otázek mu byla první světová válka. Současně si vedl jakýsi filosofický deník, jenž vyšel později pod názvem \"Journal métaphysique\" (1927). Jsa vychován nevěřícím otcem (matka, původem židovka, Marcelovi zemřela, když mu byly 4 roky), konvertoval roku 1929 ke katolicismu. Po druhé světové válce byl hojně překládán, cestoval a přednášel. 1949 byl vyznamenán Velkou cenou za literaturu Francouzské akademie, 1958 Velkou cenu za literaturu a 1958 obdržel Erasmovu cenu. V roce 1968 navštívil Prahu a přednášel na Karlově univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Velkým tématem Marcelova myšlení i literární tvorby je tajemství lidské existence a byl patrně první, kdo použil pojem existencialismus. Sám však toto označení později odmítal: hovořil spíše o „novosókratismu“ či „filosofii dialogu“. V jedné ze svých nejznámějších knih, „Být a mít“ (\"Être et avoir\", 1935), rozebírá rozdíl mezi tím, čím jsme a co máme; na jeho myšlenky navázal později Erich Fromm. Marcel ostře kritizoval Descarta, že svým \"cogito\" „uzavírá člověka do ulity osamění“, ačkoli člověk se sám k sobě dostává jen oklikou přes druhého, a to v lásce. Tímto důrazem na „spolupřítomnost“ a „intersubjektivitu“ je blízký židovským myslitelům Martinu Buberovi a Emmanuelu Lévinasovi, ale také Karl Jaspersovi a Paul Ricoeurovi, s nimiž měl přátelské styky. Rozdíl mezi problémem a tajemstvím vymezuje Marcel takto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel Marcel (7. prosince 1889 Paříž – 8. října 1973 Paříž) byl francouzský spisovatel, dramatik a personalistický filosof; bývá řazen mezi představitele křesťanského existencialismu.", "tgt_summary": "Gabriel Honoré Marcel (1889–1973) was a French philosopher, playwright, music critic and leading Christian existentialist. The author of over a dozen books and at least thirty plays, Marcel's work focused on the modern individual's struggle in a technologically dehumanizing society. Though often regarded as the first French existentialist, he dissociated himself from figures such as Jean-Paul Sartre, preferring the term \"philosophy of existence\" or \"neo-Socrateanism\" to define his own thought. \"The Mystery of Being\" is a well-known two-volume work authored by Marcel.", "id": 528859} {"src_title": "Ornát", "tgt_title": "Chasuble", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Původ ornátu není zcela znám. Patrně se vyvinul z tzv. paenuly, což byl pozdně římský vlněný plášť. Protože je paenula kónického (zvonového) tvaru, byly i první ornáty kónické. Tento střih však příliš nevyhovoval časté gestikulaci při bohoslužbě, a tak se na západě začal po bocích těla ornát zkracovat, aby byla manipulace usnadněna. Tak se ve středověku (v době gotiky) vyvinul typ ornátu, který je po bocích zkrácen asi na polovinu původní délky a končí někde pod lokty. Nazýváme jej gotický ornát nebo \"ornát gotického střihu\". Z římského vzoru byl převzat také svislý pruh na přední straně, tzv. \"kolumna\" či \"colonna\" k zakrytí švu. Na zadní straně se aplikuje tzv. \"dorsální kříž\", často vidlicového tvaru. K dalšímu zkracování ornátu (kasule) došlo po Tridentském koncilu v souvislosti se zaváděním stále tvrdších tkanin, protkávaných kovovým vláknem či plošně vyšívaných, stejně tak k projmutí tvaru. Upravuje se postupně v době baroka na tzv. „barokní ornát“ nebo \"ornát barokního střihu\" (na bocích zkrácen tak, že končí někde mezi lokty a rameny), jehož vrcholnou fází je tzv. „římský ornát“, lidově nazývaný „basička“ nebo „housličky“. Přední část měla vystřiženou látku, aby byl prostor na sepnutí rukou, aniž by došlo k ohnutí látky. Dorzální (zadní) stranu zdobil kříž, který býval vyšitý na celou výšku i šířku ornátu.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe v římskokatolické církvi.", "content": "Před II. vatikánským koncilem (1962-1965) se více používaly ornáty tzv. barokního střihu, ale mohl se nosit i gotický střih (mimo období mezi lety 1925-1957, kdy byl gotický střih ornátu zakázán). Záleželo na knězi, jaký střih ornátu si vezme. Po II. vatikánském koncilu došlo ke zjednodušení liturgie a s tím souviselo i zjednodušení liturgického oděvu, takže se tato situace spíše otočila a více se začaly používat tzv. gotické střihy. Ovšem je opět na knězi, jaký střih si zvolí. Navíc přinesla liturgická reforma i zrušení povinnosti nosit k ornátu manipul. Ornáty jsou v liturgických barvách. Bílý ornát se používá při příležitosti různých svátků a slavností, zelený ornát se používá v liturgickém mezidobí, červený ornát při svátku mučedníků a svatodušních svátcích, fialový ornát v době postní a adventní, černý ornát při pohřbech a na svátek všech věrných zemřelých (lze užívat i fialový ornát). Slavnostní ornát muže být též zlatý. Na III. neděli adventní a IV. neděli postní se může užívat růžového ornátu. Na některých místech se též užívá modrého ornátu (nebo alespoň bílého s modrými prvky) na marianské svátky, tato barva však není v předpisech uvedena.", "section_level": 1}, {"title": "Ornát v protestantském prostředí.", "content": "Ornát, jakožto bohoslužebné roucho, je užíván i v anglikánské církvi a některých církvích luteránských. Vždy jej užívaly a dodnes užívají například luteránské národní církve ve Skandinávii. Němečtí luteráni používali ornát asi do 18. století, kdy jej nahradili talárem. Rovněž jej využívaly některé protestantské církve v Severní Americe, kde ovšem v polovině 20. století zvítězila na ornátem alba se štólou. V rámci anglikánské církve se ornát zcela běžně užívá až od oxfordského hnutí v 1. polovině 19. století, spíše se s ním však setkáme v \"high church\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ornát, častěji také kasule (nebo kázule), je svrchní liturgické mešní roucho užívané kněžími v římskokatolické církvi (ale také v anglikánské a v některých luteránských církvích). Celebrant si jej obléká jako svrchní roucho na albu a může být doplněno štólou. Ekvivalentem u řeckokatolické a pravoslavné církve je tzv. felón (felonion), což je liturgický oděv střihem připomínající pláštěnku, a má stejný původ jako západní ornát.", "tgt_summary": "The chasuble () is the outermost liturgical vestment worn by clergy for the celebration of the Eucharist in Western-tradition Christian churches that use full vestments, primarily in Roman Catholic, Anglican, and Lutheran churches. In the Eastern Orthodox Churches and in the Eastern Catholic Churches, the equivalent vestment is the phelonion. \"The vestment proper to the priest celebrant at Mass and other sacred actions directly connected with Mass is, unless otherwise indicated, the chasuble, worn over the alb and stole\" (\"General Instruction of the Roman Missal\", 337). Like the stole, it is normally of the liturgical colour of the Mass being celebrated.", "id": 2460805} {"src_title": "Mars Observer", "tgt_title": "Mars Observer", "src_document": [{"title": "Konstrukce sondy, vybavení.", "content": "Vlastní tělo a elektronická část Mars Observeru vycházela z konstrukce družic Satcom-K a DMSP/TIROS. Hlavní část měla tvar kvádru o rozměrech 2,1 × 1,5 × 1,1 m. V průběhu přeletové fáze byla ramena vysokoziskové antény, magnetometru (MAG/ER) a gama spektrometru (GRS) rozložena jen částečně. Při plném rozvinutí měla ramena MAG/ER A GRS délku 6 m. Anténa byla umístěna na ramenu o délce 5,5 m, čímž bylo zajištěno, že anténa nebude zastiňovat solární panely sondy. Změny orientace zajišťovaly čtyři raketové motory. Informace o poloze zařízení určovalo čidlo horizontu (určovalo směr nadiru, když sonda pracovala na oběžné dráze), čest hvězdných čidel, gyroskopy a akcelerometry (pro měření změny polohy a rychlosti) a box s pěti slunečními čidly. Napájení zajišťoval šestidílný solární panel o rozměrech 7,0 × 3,7 m. V průběhu přeletové fáze mise byly roztaženy jen čtyři díly, protože byla sonda blíže ke Slunci. Během období, kdy bude sonda pracovat ve stínu planety byly k dispozici dvě niklo-kadmiové baterie, každá o kapacitě 43 Ah. Během prvních čtyř měsíců od vstupu na orbitální dráhu byla naplánována měření pomocí přístrojů MAG/ER, GRS a termálního spektrometru TES (\"Thermal Emission Spectrometer\") a pak po dosažení finální oběžné dráhy měla sonda začít mapovat povrch. To mělo probíhat během jednoho marťanského roku.", "section_level": 1}, {"title": "Přeletová fáze.", "content": "Fáze letu mezi Zemí a Marsem byla především využita ke kontrole a kalibraci přístrojů a zařízení. Probíhal také sběr dat pomocí MAG/ER a GRS a experiment s výzkumem gravitačních vln. Kontakt se sondou Mars Observer byl z neznámých důvodů ztracen 21. srpna 1993, tři dny před plánovaným vstupem na oběžnou dráhu, a nikdy už nebyl obnoven. Není známo, zda byla sonda schopna pomocí automatického programu vstoupit na oběžnou dráhu Marsu nebo jestli kolem planety jen proletěla a nyní se nachází na heliocentrické dráze. Spekulovalo se, že pravděpodobně došlo k explozi v palivovém potrubí v průběhu tlakovacích procedur při přípravě na spuštění motoru sondy, který měl korigovat vstup na oběžnou dráhu. Předpokládá se, že se palivo vlivem netěsných ventilů smíchalo s okysličovadlem mimo spalovací komoru. Přestože nebyly splněny primární cíle mise, probíhalo měření a sběr dat až do chvíle ztráty kontaktu. Celková cena mise Mars Observer včetně vývoje, konstrukce, startu a pozemní podpory se odhaduje na 980 miliónů dolarů. Některé přístroje a experimenty však využily následující tři sondy k Marsu - Mars Global Surveyor, který startoval v roce 1996, Mars Odyssey (2001), a Mars Reconnaissance Orbiter (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mars Observer byla vědecká sonda NASA určená pro geologický průzkum a studium klimatu planety Mars z oběžné dráhy. Odstartovala 25. září 1992 pomocí rakety Titan 3 z letecké základny \"Eastern Test Range\" na mysu Canaveral. Tři dny před vstupem na oběžnou dráhu planety byl se sondou ztracen rádiový kontakt a už nikdy nebyl obnoven.", "tgt_summary": "The Mars Observer spacecraft, also known as the Mars Geoscience/Climatology Orbiter, was a robotic space probe launched by NASA on September 25, 1992, to study the Martian surface, atmosphere, climate and magnetic field. During the interplanetary cruise phase, communication with the spacecraft was lost on August 21, 1993, three days prior to orbital insertion. Attempts to re-establish communication with the spacecraft were unsuccessful.", "id": 2135768} {"src_title": "Clichy", "tgt_title": "Clichy, Hauts-de-Seine", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Paříž, Levallois-Perret, Saint-Ouen a Asnières-sur-Seine. Od Paříže město odděluje Boulevard périphérique.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní členění.", "content": "Město je podle INSEE rozděleno na šest částí: \"Centre ville\", \"Bac d’Asnières – Valiton – Fournier\", \"Berges de Seine – Quartier Nord\", \"Victor-Hugo – République\", \"Entrée de ville\" a \"Moreuil - Gambetta\".", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V Clichy se nachází nádraží Clichy-Levallois na trati z Paříže do Le Havru a stanice metra Mairie de Clichy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město je známé pod jménem Clippiacum již od 6. století, jako sídlo merovejských králů. V období francouzské revoluce neslo název \"Clichy-la-Patriote\". V okolí probíhaly těžké boje během bitvy o Paříž roku 1814.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Clichy je tradiční baštou socialistů, kteří ovládají místní radnici nepřetržitě od roku 1947. V letech 1983 až 1985 zastával úřad starosty Jacques Delors.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Clichy má hlavní sídlo kosmetická firma L'Oréal, výrobce propisovaček BiC a maloobchodní řetězec Monoprix. Podle statistiky z roku 2011 činí průměrný měsíční příjem na osobu 26 591 euro.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Clichy patří mezi pařížská předměstí s vysokou koncentrací přistěhovalců: podle sčítání roku 2001 se pětina zdejších obyvatel narodila mimo Evropskou unii. Hustota obyvatel patří k nejvyšším ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Nachází se zde divadlo a kino \"Rutebeuf\". Významnou stavbou moderní architektury je Maison du Peuple de Clichy z roku 1938, který navrhl Jean Prouvé. Henry Miller popsal svůj zdejší pobyt v románu \"Tiché dny v Clichy\", který roku 1990 zfilmoval Claude Chabrol. François Truffaut natočil v Clichy svůj film \"Poslední metro\" (1980).", "section_level": 1}], "src_summary": "Clichy je francouzské město v departementu Hauts-de-Seine, v Île-de-France. Bývá také neoficiálně nazýváno Clichy-la-Garenne pro odlišení od jiného města v pařížské aglomeraci Clichy-sous-Bois.", "tgt_summary": "Clichy (, ; sometimes unofficially Clichy-la-Garenne, ) is a commune in the northwestern suburbs of Paris, France. It is located on the Seine, from the centre of Paris. In 2017, it had a population of 61,070. Located in Clichy are the headquarters of the L'Oréal Group, the world's largest company in cosmetics and beauty, Bic, one of the biggest pen producers in the world, as well as Sony France, a large electronics and media company.", "id": 809203} {"src_title": "Arcivévoda", "tgt_title": "Archduke", "src_document": [{"title": "Titul.", "content": "Tento titul vznikl původně ve tvaru \"Pfalzerzherzog\" (arcivévoda falcký) ze základu titulu vévoda (něm. ) za Rudolfa IV. Habsburského v listině Privilegium maius z roku 1359. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovila, která říšská knížata měla právo volit císaře. Toto právo bylo spojeno s řadou dalších privilegií. Jelikož Rakousku nebyla ve Zlaté bule přiznána žádná práva, nechal si Rudolf jednoduše zhotovit falešné \"Privilegium maius\", které mu mimo jiné propůjčovalo titul , což jej de facto stavilo na úroveň kurfiřtů. Tento titul však císař Karel IV., jeho tchán, neuznal. Jako první zavedl titul \"arcivévoda\" () v roce 1414 Arnošt Železný. Teprve habsburský císař Friedrich III. potvrdil tento titul na den Tříkrálový roku 1453 a povýšil jej tím na platný zákon. Od té doby bylo Rakousko arcivévodstvím a titul se stal charakteristickým pro dynastii Habsburků. Titul rakouského arcivévody od dob Fridrichova syna Maxmiliána I. užívali všichni příslušníci rodu. Latinská podoba byla v mužském rodě používána i pro ženy z habsburského rodu. V němčině se používá ženská podoba (arcivévodkyně). Titul arcivévody nebo arcivévodkyně obdržely i ty, které se do habsburského rodu přivdaly. Rakousko bylo arcivévodstvím až do roku 1918 – titul se vztahoval na dnešní spolkové země Horní a Dolní Rakousko, jež byly již delší dobu spravovány odděleně. Pro celek habsburských zemí byl v roce 1804 vytvořen titul \"Rakouské císařství\", jemuž bylo Rakouské arcivévodství podřízeno. V titulatuře vládnoucích Habsburků nicméně zaujímal arcivévodský titul stále prominentní postavení. Po rozpadu monarchie v roce 1918 byli Habsburkové nuceni vzdát se nároků na vládu v Rakousku. V Rakouské republice je užívání šlechtických titulů (tedy i arcivévodského) zakázáno, nicméně členové dynastie, sídlící v zemích, kde je užívání šlechtických titulů povoleno, titul arcivévody nadále užívají. Syn Maxmiliána I. arcivévoda Filip I. se v roce 1496 oženil s dědičkou spojených španělských království Janou a roku 1505 byl potvrzen jako kastilský král. Tím se titul rakouského arcivévody stal nedílnou součástí titulatury španělských králů. Od Filipových synů Karla a Ferdinanda se habsburský rod rozdělil na španělskou a rakouskou větev. Zatímco v rakouské větvi měli titul arcivévody všichni členové rodu, ve španělské jej užíval pouze španělský král. Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. roku 1700 užívali dále všech titulů Bourboni, kteří ve Španělsku vládli od války o španělské dědictví. I oni sebe nazývali arcivévody rakouskými (), ačkoliv v Rakousku nevládli. Proti tomu marně několikrát protestovali diplomaté rakouských Habsburků, již se cítili ohroženi případnými územními nároky ze strany Španělska. Rakouskými arcivévody pak byli i příslušníci dalších rodů, kteří vládli ve Španělsku. Jelikož podle španělské ústavy jsou stále platné i historické a zaniklé tituly, mohl by se tedy i současný španělský král takto titulovat, nicméně tak nečiní. Posledním španělským králem, který titulu arcivévody užíval, byl Alfons XIII., který abdikoval v roce 1931.", "section_level": 1}, {"title": "Arcivévodská koruna.", "content": "Na jednom z portrétů je Rudolf IV. vyobrazen s „arcivévodskou korunou“, kterou však ve skutečnosti neměl. Arnošt Železný tedy nechal zhotovit korunu a také když zemřel arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský roku 1595, byla jedna vyrobena. Konečná podoba zemské koruny Arcivévodství rakouského, tzv. , je ovšem z roku 1616, zhotovená na zakázku tyrolského místodržícího Maxmiliána III. a od té doby byla uchovávána v klášteře Klosterneuburg. Při každém vzdávání dědičného holdu novému zemskému správci byla převezena do Vídně, naposledy roku 1835. Kromě toho se zachovaly ještě dvě další arcivévodské koruny, jedna v Mariasteinu poblíž Wörgli v Tyrolsku a ve Štýrsku. Z další koruny, kterou nechal zhotovit císař Josef II. pro svou korunovaci římským králem, se zachoval jen skelet, který je k vidění v Schatzkammer ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcivévoda ( / zkr. \"Ehzg.\", v češtině občas i arcikníže) byl v letech 1453 až 1918 titul (hodnost) panovníků Rakouska jako \"Arcivévoda rakouský\" (něm. , / zkr. \"A.A.\"), od roku 1463 jako vedlejší titul habsburských římsko-německých císařů, po roce 1806 titul rakouských císařů a také titul všech mužských i ženských příslušníků vladařského domu Habsburského a Habsbursko-Lotrinského. Od počátku 16. století do roku 1931 titul rakouského arcivévody užívali též španělští králové. Rakouští vládci, kteří byli nositeli tohoto titulu, jsou jmenovitě uvedeni v seznamu arcivévodů rakouských. Hodnost arcivévody je nižší než král a vyšší než vévoda.", "tgt_summary": "Archduke (feminine: Archduchess; German: \"Erzherzog\", feminine form: \"Erzherzogin\") was the title borne from 1358 by the Habsburg rulers of the Archduchy of Austria, and later by all senior members of that dynasty. It denotes a rank within the former Holy Roman Empire (962–1806), which was below that of Emperor, King, and (debatably) a Grand Duke and above that of Duke and Prince. The territory ruled by an Archduke or Archduchess was called an Archduchy. All remaining Archduchies ceased to exist in 1918.", "id": 2312609} {"src_title": "Titův oblouk", "tgt_title": "Arch of Titus", "src_document": [{"title": "Architektonické rysy.", "content": "Zhotovil jej pravděpodobně Domitianův oblíbený architekt Rabirius, jenž je často spojován s výstavbou slavného Kolosea, avšak z historického hlediska není tento fakt ničím doložený. Celá stavba je široká 13,50 metrů, vysoká 15,40 metrů a do hloubky měří rovných 4,75 metrů. Klenutý průchod je 8,30 metrů vysoký a přesně 5,36 metrů široký. Z každé strany je oblouk obsazen vroubkovanými kompozitními sloupy, které stojí na čtvercovém podstavci. Oblouk je rozdělen na několik částí, jimž dominují dva historické reliéfy na vnitřní straně stavby. Na pravém reliéfu (čelem do Fora Romana) je vyobrazen triumfální návrat císaře Tita z bitvy v Jeruzalémě. Panna, představující Řím, vede Titův vůz tažený čtyřspřežím a nad císařem drží bohyně vítězství Victorie vavřínový věnec. Na levém reliéfu se nachází římské vojsko při slavnostním průvodu v Římě, židovští zajatci a mnoho trofejí z Jeruzalémského chrámu, z nichž nejvýraznější je sedmiramenný svícen a posvátné pozouny. Uprostřed kazetového podhledu je znázorněn Titus, nyní však nikoliv jako císař, ale jako bůh. Ještě na konci starověku byla na dvou velkých pilířech umístěna sousoší, avšak během středověkých přestaveb byla zničena. Také oblouková atika byla původně korunovaná sousoším, pravděpodobně sloním čtyřspřežím.", "section_level": 1}, {"title": "Nápisy.", "content": "V horní části oblouku z východní strany (od Kolosea) je zřetelné originální věnování od římského senátu: Na západní straně přibyl v roce 1823 nápis oslavující papeže Pia VII., jako zachránce Titova oblouku:", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana.", "content": "V dnešní době se může zdát, že oblouk přežil mnoho staletí bez větší újmy, avšak opak je v tomto případě pravdou. Místo pravidelné údržby byl ve středověku vystaven pustošení a v 11. století byl dokonce připojen k mohutné obranné zdi. K rekonstrukci dal pokyn až v roce 1821 velký milovník antiky papež Pius VII. Nelehkého úkolu se ještě téhož roku ujal italský architekt Giuseppe Valadier. Mezi lety 1822 - 1823 došlo k přestavbě druhé strany oblouku (směrem do Fora Romana). Na rekonstrukci horní části, kde se nachází nápis Pia VII., byl místo obvyklého mramoru úmyslně použit travertin, takže tato část se barevně výrazně liší od zbytku stavby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titův oblouk je jedním ze čtyř vítězných oblouků nacházejících se v římském komplexu chrámů a budov Forum Romanum a je i jakousi vstupní bránou na Forum. Mohutný oblouk nechal vystavět císař Domitianus roku 81 krátce po náhlé smrti jeho staršího bratra Tita a měl připomínat velké Titovo vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce v roce 70. Titův triumfální oblouk se stal inspirací pro ostatní světové vítězné oblouky vznikající převážně v 16. století.", "tgt_summary": "The Arch of Titus (; ) is a 1st-century AD honorific arch, located on the Via Sacra, Rome, just to the south-east of the Roman Forum. It was constructed in 81 AD by the Emperor Domitian shortly after the death of his older brother Titus to commemorate Titus's official deification or \"consecratio\" and the victory of Titus together with their father, Vespasian, over the Jewish rebellion in Judaea. The arch contains panels depicting the triumphal procession celebrated in 71 AD after the Roman victory culminating in the fall of Jerusalem, and provides one of the few contemporary depictions of artifacts of Herod's Temple. It became a symbol of the Jewish diaspora, and the menorah depicted on the arch served as the model for the menorah used as the emblem of the state of Israel. The arch has provided the general model for many triumphal arches erected since the 16th century—perhaps most famously it is the inspiration for the Arc de Triomphe in Paris, France.", "id": 185148} {"src_title": "Snake River Plain", "tgt_title": "Snake River Plain", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Snake River Plain může být rozdělena na tři základní celky : západní, centrální a východní. Západní část je velká tektonická propadlina nebo riftové údolí široké 48 až 64 km a vyplněné několik kilometrů mocnými sedimenty, které leží na ryolitu a bazaltu a jsou překryty bazaltem. Západní oblast byla zformována přibližně 11 až 12 miliónů let během erupce ryolitové lávy a /Ignimbrite/. Západní planina není stejná jako \"North American Plate\" a leží ve \"vyšším úhlu\" k centrální a východní části. Východní část sleduje cestu \"North American plate\" přes geologické hot spoty nyní soustředěné v Yellowstonském národním parku. Topograficky je tato oblast depresí, která přerušuje pánev a pásové pohoří. Podklad je tvořen převážně bazalty, které byly vyvrženy během erupce velkého štítového vulkánu. Pod bazalty se nachází ryolity a ignimbrity, které vznikly během přechodu litosféry přes hot spot. Východní část je velmi podobná oblasti Tempe Terra na Marsu, pro kterou slouží jako srovnávací oblast. Centrální oblast je podobná té východní, ale jsou zde rozdíly v tloušťce vrstvy jezerních a říčních sedimentů, které jsou slabší, včetně známé \"Hagerman fossil beds\". \"Island Park\" a \"Yellowstone Calderas\" vznikly jako pozůstatek enormně silné ryolito-ignibritové erupce, během které se uvolnilo až 2 500 km popela. Mladší sopky, které soptily po hot spotu, překryly planinu mladými výlevy bazaltické lávy, včetně oblasti známé jako Craters of the Moon National Monument and Preserve.", "section_level": 1}, {"title": "Dopad na klima.", "content": "Oblast ovlivňuje klima v YNP a přilehlých oblastech jižně a západně od YNP. Jak Yellowstone hot spot postupovala skrz Idaho zanechal za sebou 70 km široký kanál skrz Rocky Mountains. Tento kanál tvoří mezeru mezi Cascade Range a Sierra Nevada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Snake River Plain je unikátní geologická lokalita převážně v americkém státu Idaho, která se táhne do vzdálenosti okolo 640 kilometrů. Oblast se nachází poblíž Yellowstonského národního parku a v historii se zde uplatňoval silný vulkanismus, který vytvořil téměř všechny vulkanické jevy na jednom místě. Planina se navíc velmi nápadně podobá mnohým oblastem na Marsu, což má za následek zvýšený zájem ze strany planetologů a geologů, kteří se snaží porozumět zdejším procesům, aby je pak mohli použít pro modelování procesů na jiných planetách. Plošina má na mapě tvar hodně otevřeného písmene U a táhne se rameny od severozápadu k severovýchodu. Rozpíná se na 640 km západním směrem mezi severní hranicí Wyomingu a hranici státu Idaho-Oregon. Jedná se tvarově o mísovitou depresi, která se rozkládá na téměř čtvrtině rozlohy státu Idaho. Nacházejí se zde 3 velké vytlačené kupy východně od města Arco, největší je Big Southern Butte. Oblast se původně referovala pod názvem \"Snake River Valley\" nebo \"Snake River Basin\", nicméně od roku 1902 F.C. Russell začal používat pro název oblast \"Snake River Plains\", který se později změnil na \"Snake River Plain\". Oblast je odvodňována řekou Snake River, která skrz ní protéká. Většina velkých měst v Idaho jsou umístěny právě v oblasti Snake River Plain a sídlí tady taky \"Idaho National Laboratory\". Díky veliké koncentraci lidského osídlení a množství geotermálních a ropných vrtů je podloží velmi dobře prozkoumané a zmapované. V současnosti existuje několik rozdílných teorií, které se zaobírají vznikem oblasti od deprese, poklesu či riftu.", "tgt_summary": "The Snake River Plain is a geologic feature located primarily within the U.S. state of Idaho. It stretches about westward from northwest of the state of Wyoming to the Idaho-Oregon border. The plain is a wide, flat bow-shaped depression and covers about a quarter of Idaho. Three major volcanic buttes dot the plain east of Arco, the largest being Big Southern Butte. Most of Idaho's major cities are in the Snake River Plain, as is much of its agricultural land.", "id": 1300975} {"src_title": "Elio de Angelis", "tgt_title": "Elio de Angelis", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Římě 26. března 1958 v rodině váženého a zámožného stavitele Giulia de Angelise, který nebyl jen stavitelem, ale také pětinásobný mistr světa v závodech motorových člunů. Již v útlém mládí prokázal nadání ve hře na piano a stal se z něj skvělý pianista. V roce 1972, ve svých 14 letech začal závodit na motokárách a o dva roky později získal titul italského šampióna ve třídě 100 cm³ a spolu s Riccardo Patresem a Eddie Cheeverem dostal šanci v národním týmu. V roce 1975 se stal vicemistrem světa a o rok později mistrem Evropy, navíc získal i Trofej CSAI ve třídě 100 cm³ a titul národního šampióna ve třídě 125 cm³ Super. Za podpory svého otce se v roce 1977 dostal do formule 3. Hned ve třetím závodě zvítězil. Nejvíce ve formuli 3 na sebe upozornil v závodě v Monaku, kde nestačil pouze na Didiera Pironiho. V polovině roku dostal od svého otce zcela nový monopost Ralt RT1 a k prvnímu vítězství z Mugella přidal další tři vítězství v Monze, Misanu a Maggiore. V první sezóně formule 3 získal titul italského šampióna a sedmé místo v mistrovství Evropy. Tentýž rok dostal šanci ve formuli 2, kde v týmu Scuderia Everest nahradil Lamberta Leoniho. S vozem Ralt RT1, který poháněl motor Ferrari Dino, zazářil hned v prvním závodě v Misanu, kde v první jízdě na 30 kol po souboji o čelní pozice dojel na čtvrtém místě. Ve druhé jízdě po kolizi s Cheeverem dojel patnáctý a v celkovém součtu obou jízd získal celkově osmé místo. Poslední dva závody sezóny si odbyl v Estorilu a Doningtonu, v prvně jmenovaném musel odstoupit v prvním kole a v Doningtonu si dojel na 10. místě. Koncem roku získal Bronzovou přilbu jako ocenění časopisu Autosprint. V roce 1978 dostal příležitost testovat vozy Ferrari a za jejich podpory absolvovat celý seriál mistrovství Evropy formule 2. Šasi Chevron však vykazovalo značné výkyvy ve výkonnosti a jeho vůz trpěl poruchami a tak jediným úspěchem bylo třetí místo v předposledním závodě v Misanu. Morální podporou mu bylo vítězství s vozem formule 3 v Monaku, kde si ho všiml Jackie Stewart a představil ho Kenu Tyrrellovi. Koncem roku získal Zlatou přilbu jako ocenění časopisu Autosprint.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "První možnost svézt se s vozem formule 1 dostal během testování motoru Ferrari Dino pro F2, na dráze ve Fioranu si ho všiml jak Gilles Villeneuve tak i Mauro Forghieri, hlavní konstruktér Ferrari. Brzy testoval vůz Ferrari 312T3 s kterým najezdil přes 500 testovacích kilometrů. V časech na jedno kolo zaostával za Villeneuvem o 0,2 s. Ve Ferrari pro něj ale místo nebylo, a tak začal vyjednávat s britskými týmy. Ken Tyrrell mu nabídl smlouvu a slíbil třetí vůz pro Grand Prix Kanady 1978, ale nakonec vůz připraven nebyl. Přes přítele Nikiho Laudu vyjednával s týmem Brabham, ale sponzor Parmalat si přál Nelsona Piqueta. Nakonec si zajistil místo v týmu Shadow. Svůj debut si odbyl v Grand Prix Argentiny 1979, v kvalifikaci porazil nejen svého týmového kolegu Jana Lammerse, ale také Claye Regazzoniho, Laudu a Jamese Hunta. Startoval z 16 místa a do cíle dojel na 7.místě. Sezónu zakončil čtvrtým místem v deštivém Watkins Glen, přesto nebyl spokojený a rozhodl se ze smlouvy u Shadow vyvázat a začal startovat v sérii Procar s vozem BMW M1.", "section_level": 2}, {"title": "Lotus.", "content": "Následující rok mu místo nabídl Colin Chapman v týmu Lotus. Získal tak místo v úspěšném týmu po boku Maria Andrettiho. V prvním závodě s vozem Lotus dojel na 5. místě a v Brazílii na 2. místě. Poprvé dosáhl na stupně vítězů. V této sezóně dokázal ještě několikrát bodovat a překonal zkušenějšího Andrettiho, který dokázal získat jen jeden bod. Rok 1981 byl pro celou stáj neúspěšný. Ze stáje odešel Mario Andretti, de Angelise doplnil v týmu Nigel Mansell. Potíže se nevyhnuli ani novému konceptu Lotus 88, vozu se dvěma šasi, byl prohlášen za ilegální a než byl přepracován, museli jezdci závodit s konkurencí s rok starými vozy. Přesto dokázal s vozem pravidelně bodovat, což mu vyneslo 8. místo v šampionátu. Rok 1982 začal stávkou jezdců v Kyalami, při které Elio bavil své kolegy klavírním vystupováním. Znovu dokázal pravidelně bodovat a v Grand Prix Rakouska 1982 si připsal své první vítězství. Již v kvalifikaci s motorem bez turba získal 7. místo hned za vozy s turbem. V závodě pak jeho soupeře potkaly technické problémy a tak pět kol před cílem se dostal do vedení, které si pak ohlídal před dotírajícím Rosbergem až do cíle s nejtěsnějším rozdílem 5 setin vtěřiny. V týmu se slavilo, ale Colin Chapman krátce na to podlehl infarktu. Tým Lotus prožíval jedno těžké období a přestože získal přeplňované turbomotory Renault, výsledkově se mu nedařilo. Elio de Angelis dokončil 2 z 15 závodů. Oba jezdci zahájili sezonu se starým typem 91 a 92, od druhého závodu měli být konkurencí s novým motorem Renault. Spásou pro tým byl příchod konstruktéra Gerarda Ducarouge, který přizpůsobil Lotus 91 novému motoru a označil ho jako 94T. S tímto vozem dokázal Elio dojet v Monze na bodovaném místě a Brands Hatch si vyjel pole position, nebýt kolize s Partesem, mohl si připsat i vítězství. Později se Lotusu podařilo vyřešit všechny potíže a opět se stát konkurenceschopným. V úvodu sezóny 1984 Elio získal druhé pole position a v závodě dojel na třetím místě. Jeho Lotus patřil mezi nejlepší a nestačil jen na dvojici McLarenu. Elio zaznamenal nejúspěšnější sezonu, když získal třetí místo v šampionátu. Na konci sezóny došlo v týmu k neshodám, po které odchášel Nigel Mansell a ani Elio s novým vedením nevycházel. Jeho novým kolegou se mu stal Ayrton Senna. Začátek sezóny mu vyšel fantasticky, po prvních čtyřech závodech byl v čele šampionátu a v Grand Prix San Marina si dojel pro své druhé vítězství. Přesto se veškerá pozornost týmu soustředila na Sennu, a tak Elio musel tým opustit, přesto dokázal v šampionátu dojet pátý.", "section_level": 2}, {"title": "Brabham.", "content": "S podporou firem Olivetti a Armani odešel do týmu Brabham. Brabham BT55 byl nejnižším vozem ve startovním poli, prot i uložení motoru bylo nakloněno. Ale nový koncept konstruktéra Gordona Murraye trpěl řadou nedostatků. Vůz neměl trakci, motor se nedostatečně chladil i mazal a tak v prvním závodě dojel na 8. místě, v dalších třech závodech nedojel. Po Grand Prix Monaka se tým rozjel k testování do Paul Richard. Elio de Angelis byl na trati sám, když mu v rychlosti okolo 300 km/h ulétlo zadní přítlačné křídlo, monopost skončil po sérii kotrmelců o 200 m dál za svodidly koly vzhůru a vzňal se. Zabezpečení okruhu bylo nedostatečné, a tak první, kdo se k němu dostal, byl Alan Jones, Alain Prost a Nigel Mansell. Kvůli ohni se jim nepodařilo rychle obrátit vůz. To se podařilo až po 10 minutách, následně museli čekat dalších 30 minut na záchranný vrtulník. Přestože příčinou jeho smrti bylo poškození mozku následkem nedostatku kyslíku, v oficiální zprávě stálo: „Vážná poranění hlavy a hrudníku“. Elio de Angelis plánoval, že po skončení kariéry ve formuli 1 by se stal hudebním skladatelem.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky F1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position", "section_level": 1}], "src_summary": "Elio de Angelis (26. března 1958, Řím – 15. května 1986, Marseille) byl italský automobilový závodník. V letech 1979–1986 pilot Formule 1. V mládí se stal mistrem Evropy v motokárách. Kromě automobilových závodů byl také excelentním pianistou.", "tgt_summary": "Elio de Angelis (26 March 1958 – 15 May 1986) was an Italian racing driver who participated in Formula One between and , racing for the Shadow, Lotus and Brabham teams. He was killed in an accident while testing the Brabham BT55 at the Paul Ricard circuit, near the \"commune\" of Le Castellet, France, in 1986. De Angelis was a very competitive and highly popular presence in Formula One during the 1980s, and is sometimes referred to as Formula One's \"last gentleman player\".", "id": 579422} {"src_title": "Jensen Ackles", "tgt_title": "Jensen Ackles", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se Alanu Rogerovi a Donně Joan Acklesovým, má bratra a sestru, pochází z irsko-britské rodiny. Vystudoval střední školu Lloyda V. Berknera v Richardsonu v Texasu, kde byl také hráčem baseballu a lakrosu. Před tím, než se odstěhoval do Los Angeles, kde se stal hercem, měl v plánu vystudovat sportovní medicínu a být psychoterapeutem. Na plno se tedy začal věnovat herectví a dostal role v seriálech \"Mr. Rhodes\", \"Sladké údolí\" (orig. \"Sweet Valley High\") a \"Cybill\". Po nich přišla role pro něj doslova vyšitá, a to v seriálu \"Tak jde čas\" (orig. \"Days of Our Lives\"), za kterou byl oceněn a nominován při mnoha slavnostních vyhlášeních. V roce 2000 s natáčením tohoto seriálu skončil a věnoval se sériím o slavné zpěvačce Marilyn Monroe. V roce 2005 hrál v hororu \" Cesta ke zlu\" (orig. \"Devour\"), který vyšel na DVD a v roce 2007 v \"psychologické komedii\" \"Ten Inch Hero\", která je nezávislým snímkem a doposud byla možnost ji vidět jen na festivalech. O její další distribuci se jedná. Poté se zúčastnil konkurzu k seriálu \"Smallville\", kde se ucházel o hlavní roli Clarka Kenta, ale nakonec zvítězil Tom Welling. V seriálu se přesto objevil a to v roli Jasona Teaguea. Zahrál si i roli C. J. v seriálu \"Dawsonův svět\" (orig. \"Dawson's Creek\"). Jeho prozatím největší a nejznámější rolí je Dean Winchester, jedna z hlavních postav v seriálu \"Lovci duchů\" (orig. \"Supernatural\"). V roce 2009 hrál v remaku hororu \"Krvavý Valentýn\" (orig. \"My Bloody Valentine\") a v roce 2010 daboval anglický originál kresleného filmu \"Batman vs. Red Hood.\" Jensen má za sebou i první divadelní roli, když se představil v inscenaci \"Pár správných chlapů\" v roli vojáka Daniela Kaffeeho v roce 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1998 chodil s herečkou Jessicou Simpson. Během let 2003 až 2005 chodil s polskou modelkou Joannou Krupou. Od roku 2006 chodil s herečkou Danneel Ackles (Harris), se kterou se oženil 15. května 2010. Mají spolu dceru Justice Jay (nar. 30. května 2013) a dvojčata, syna Zeppelin Bram a dceru Arrow Rhodes (nar. 2. prosince 2016). Ackles je spolumajitelem pivnice v Dripping Springs v Texasu. Jedná se rodinný podnik, který vlastní se svojí manželkou a příbuznými. Název jejich podniku je Family Business Beer Company\".\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Jensen Ross Ackles (* 1. března 1978, Dallas, Texas) je americký herec. Proslavil se především jako Dean Winchester v seriálu \"Lovci duchů,\" Eric Brady v telenovele \"Tak jde čas,\" za kterou získal několik nominací na cenu Daytime Emmy, dále jako Jason Teague v seriálu \"Smallville\" a Alec McDowell v seriálu \"Dark Angel\". Zahrál si také ve filmu \"Krvavý Valentýn.\"", "tgt_summary": "Jensen Ross Ackles (born March 1, 1978) is an American actor, singer and director. He has appeared on television as Dean Winchester in The CW horror fantasy series \"Supernatural\", Eric Brady in \"Days of Our Lives\", which earned him several Daytime Emmy Award nominations, Alec/X5-494 in \"Dark Angel\" and Jason Teague in \"Smallville\". He also starred as the lead in the box office success \"My Bloody Valentine 3D\" and provided the voice of Jason Todd in the popular animated film \"\".", "id": 1791051} {"src_title": "Wilsonova mlžná komora", "tgt_title": "Cloud chamber", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Podle Wilsonova vyjádření vznikl popud k vynálezu při jeho pobytu v observatoři na skotském vrchu Ben Nevis v roce 1894. Pozoroval tam různé světelné jevy na mlze a mracích, obklopujících často observatoř. Po návratu do Cambridge se rozhodl jevy uměle reprodukovat v laboratoři. Wilson sestavil svou aparaturu z několika lahví, které umožňovaly během krátkého okamžiku snížit tlak vzduchu o desítky procent. Díky této expanzi poklesla teplota sytých par pod rosný bod a začala vznikat mlha. Podle prací Johna Aitkena (1880) věděl, že podchlazené páry se srážejí na kondenzačních jádrech. Po řadě pokusů se kvůli vysrážení vody kolem částic prachu tyto částice smyly do vody a mlha dále při poklesu tlaku nevznikala. Wilson dále zjistil, že i po vyčištění vzduchu se při expanzi o více než 25 % začala mlha opět tvořit. Při expanzích ještě větších se mu dokonce podařilo získat mlhu podobných vlastností, jako na Ben Nevisu. Tento výzkum jej ale nezaujal tolik, jako vznik mlhy při nízkých podtlacích. V roce 1896 požádal Wilson kolegu J. Thompsona o zapůjčení aparatury produkující rentgenové záření, jehož výzkum v Cambridgi právě započal. Pokusem ověřil, že toto záření zajistí vznik kondenzačních jader. Tento objev publikoval v témže roce. V následujících letech Wilson svou aparaturu zdokonaloval. Rozhodl se, že je třeba dráhy částic zachytit během krátkého okamžiku. Proto svou aparaturu vybavil obloukovou lampou s mohutným kondenzorem, mechanikou pro rychlý pokles tlaku a fotoaparátem. První pozorování tímto zdokonaleným typem komory provedl v roce 1911. V dalších letech pozoroval řadu dalších druhů částic a záření, jeho objev ale nezískal širší ohlas. Větší rozvoj výzkumů pomocí Wilsonovy komory pozvolna začal až po 1. světové válce. Nejdůležitějším zdokonalením bylo vložení komory mezi póly magnetu. Díky tomu bylo možno studovat elektrické vlastnosti částic na základě zakřivení jejich dráhy magnetickým polem. Komora byla v dalších letech dále zdokonalována, ale ve druhé polovině 20. století byla postupně vytlačena dokonalejší bublinkovou komorou.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Moderní mlžné komory jsou stále využívány a vyvíjeny. Přestože v dnešní době byly ve vědě nahrazeny elektronickými přístroji, názornost mlžné komory zůstává nepřekonána. Nové technologie umožňují zobrazování mlžných stop v nevídaném kontrastu a jsou tak využívány především jako učební pomůcky a nástroje pro popularizaci radioaktivity. Jedny z nejmodernějších mlžných komor vyrábí česká společnost Nuledo, která mezi své klienty řadí například i CERN ve Švýcarské Ženevě, kde je mlžná komora umístěna na výstavě Microcosm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilsonova mlžná komora je fyzikální přístroj umožňující pozorovat dráhy elektricky nabitých částic. Částice prolétávající vzduchem obsahujícím podchlazené páry v něm zanechávají stopu v podobě vysrážených kapiček vody. Tyto stopy lze následně vyfotografovat. Přístroj vynalezl Charles Thomson Rees Wilson počátkem 20. století, první pozorování jím uskutečnil v roce 1911. Za tento objev obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu za fyziku. Ve druhé polovině 20. století byla mlžná komora postupně vytlačena dokonalejší bublinkovou komorou.", "tgt_summary": "A cloud chamber, also known as a Wilson cloud chamber, is a particle detector used for visualizing the passage of ionizing radiation. A cloud chamber consists of a sealed environment containing a supersaturated vapor of water or alcohol. An energetic charged particle (for example, an alpha or beta particle) interacts with the gaseous mixture by knocking electrons off gas molecules via electrostatic forces during collisions, resulting in a trail of ionized gas particles. The resulting ions act as condensation centers around which a mist-like trail of small droplets form if the gas mixture is at the point of condensation. These droplets are visible as a \"cloud\" track that persists for several seconds while the droplets fall through the vapor. These tracks have characteristic shapes. For example, an alpha particle track is thick and straight, while an electron track is wispy and shows more evidence of deflections by collisions. Cloud chambers played a prominent role in experimental particle physics from the 1920s to the 1950s, until the advent of the bubble chamber. In particular, the discoveries of the positron in 1932 (see Fig. 1) and the muon in 1936, both by Carl Anderson (awarded a Nobel Prize in Physics in 1936), used cloud chambers. Discovery of the kaon by George Rochester and Clifford Charles Butler in 1947, also was made using a cloud chamber as the detector. In each case, cosmic rays were the source of ionizing radiation.", "id": 534703} {"src_title": "Kchun-lun-šan", "tgt_title": "Kunlun Mountains", "src_document": [{"title": "Vymezení a členění.", "content": "Kchun-lun-šan je na západě (75°v.d.) ohraničen údolím horního toku řeky Jarkend a táhne se na východ až k pramenům Žluté řeky neboli Chuang-che (Huang He) (105°v.d.). Kchun-lun-šan se člení na Západní Kchun-lun-šan, Akar-Čekyl-tagh, Arka-tagh, Bokalyk-tagh, Bajankaru a Aňe Mačhen.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší hory.", "content": "Výšky některých kchunlunských vrcholů byly na počátku 21. století korigovány, často o několik set metrů směrem dolů. Starší prameny mylně uvádějí výšky až 7 723 m, což by Kchun-lun činilo třetím nejvyšším pohořím světa. Podle nových měření se nejvyšším vrcholem stává Nan Pou (7 167 m) v Západním Kchun-lunu (leží v povodí řeky Kerija na ujgursko-tibetské hranici na , pouhých 50 km východně od sporného území Aksai Čin). Podle jiných pramenů (, ) se tato hora jmenuje Liou-š’-šan (Liuši Šan) nebo Kchun-lun-nü-šen-feng (\"Kūnlún Nǚshén Fēng\", 昆仑女神峰, doslova „Kunlunská bohyně“). Někdy bývá ke Kchun-lunu nesprávně přiřazován Kašgarský hřeben a jako nejvyšší kchunlunský vrchol uváděn Kongur (7 719 m), ten však ve skutečnosti náleží k Pamíru. Dalšími významnými vrcholy Kchun-lunu jsou Ulug Mustagh (6 987 m, podle starších měření 7 723 m) v hřebenu Arka-tagh, Bokalyk-tagh (6 860 m, podle starších měření 7 720 m) ve stejnojmenném hřebenu a Mustagh (6 710 m, podle strších měření 7 282 m) v Západním Kchun-lunu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologický vývoj.", "content": "Horská pásma Kchun-lunu začala vznikat již během prvohor a tento proces pokračoval při kimmerském vrásnění. Na jejich formování se podílela kolize Sibiřské a Severočínské desky. Jsou tvořeny rulami, žulami a krystalickými břidlicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Západní Kchun-lun je odvodňován do Tarimské pánve prostřednictvím řek Jarkend, Karakaš (\"Černá nefritová řeka\"), Jurunkaš (\"Bílá nefritová řeka\") a Kerija, které zanikají v poušti Taklamakan. Jižní svahy západní části pohoří spadají na Tibetskou plošinu, která je rovněž bez odtoku. Hřeben Bajankara, jižní větev Kchun-lunu, tvoří rozvodí mezi dvěma nejdelšími čínskými řekami, Jang-c’-ťiang (Čchang-ťiang) a Chuang-che.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kchun-lun-šan (čínsky: pinyin \"Kūnlún Shān\", znaky zjednodušené 昆仑山, tradiční 崑崙山, český přepis \"Kchun-lun-šan\"; tibetsky ཁུ་ནུ་རི་རྒྱུད, wylie \"Khu nu ri rgyud,\" český přepis \"Khunu rigjü\"; ujgursky كۇئېنلۇن تاغ تىزمىسى, transliterováno \"Kuenlun tagh tizmisi\"; mongolsky \"Хөндлөн Уулс,\" transliterováno \"Chöndlön Uuls)\" je pohoří na hranicích Tibetu a Ujgurska dosahující maximální výšky přes 7 000 m. Má podobu málo členěného horského hřebene s vysokými sedly o délce 3 000 km. Je sedmým nejvyšším pohořím na světě.", "tgt_summary": "The Kunlun Mountains (, ; , \"Khöndlön Uuls\"; ) constitute one of the longest mountain chains in Asia, extending for more than . In the broadest sense, the chain forms the northern edge of the Tibetan Plateau south of the Tarim Basin. The exact definition of this range varies. An old source uses Kunlun to mean the mountain belt that runs across the center of China, that is, Kunlun in the narrow sense: Altyn Tagh along with the Qilian and Qin Mountains. A recent source has the Kunlun range forming most of the south side of the Tarim Basin and then continuing east south of the Altyn Tagh. Sima Qian (\"Records of the Grand Historian\", scroll 123) says that Emperor Wu of Han sent men to find the source of the Yellow River and gave the name Kunlun to the mountains at its source. The name seems to have originated as a semi-mythical location in the classical Chinese text \"Classic of Mountains and Seas\".", "id": 1438821} {"src_title": "Jiří Dopita", "tgt_title": "Jiří Dopita", "src_document": [{"title": "Hokejová kariéra.", "content": "Debut v nejvyšší československé soutěži prožil v ročníku 1989/90 v dresu HC Dukla Jihlava. Od následujícího ročníku nastupoval za HC Olomouc, kde se již výrazněji v extralize prosadil. Do National Hockey League byl draftován v roce 1992 za 133. pozice týmem Boston Bruins. Za tento tým však nikdy nenastoupil a v roce 1993 přestoupil do Eisbären Berlín působící v německé bundeslize a po její transformaci v DEL. Na jaře 1994, poté, co jeho klub již skončil sezónu v německé lize, se vrátil na výpomoc do Olomouce a odehrál v play-off sezóny 1993/94 dvanáct utkání s bilancí čtyř gólů a sedmi asistencí, čímž Olomouci výrazně pomohl k historickému ligovému titulu. Tato výpomoc, v té době však obvyklá, byla kritizovaná a později vedla spolu s dalšími případy k pravidlu o uzavření soupisek extraligových týmů ještě před koncem základní části. Počínaje sezónou 1995/96 se vrátil do české extraligy jako hráč HC Vsetín, se kterým v následujících šesti letech získal pět ligových titulů. Koncem devadesátých let byl považován (mimo jiné např. hokejovým magazínem Hockey News) za nejlepšího hokejistu působícího mimo NHL. Angažmá v nejrespektovanější lize však odolával, přestože byl opětovně vybrán v draftu v roce 1999 týmem New York Islanders. Zlákat se nechal až v roce 2001 do týmu Philadelphia Flyers, který mezitím právo na něj v NHL získal. K přesvědčení odejít do Ameriky napomohl jeho bývalý spoluhráč ze Vsetína Roman Čechmánek, který tou dobou za Flyers hrával. Svůj debut v NHL prožil 4. října 2001 proti Floridě, ten se mu nepovedl, protože se při něm zranil a nepřipsal si žádný bod. Část první sezóny vynechal kvůli zranění kolene, nasbíral celkem v 52 utkáních 27 bodů. Po sezóně byl vyměněn do Edmontonu Oilers. Tam se však vůbec neprosadil a po sezóně se definitivně vrátil do Česka. Nastupoval za Pardubice (s týmem získal svůj sedmý český mistrovský titul), Znojmo a Kometu Brno V květnu 2006 se stal majoritním vlastníkem tehdy prvoligového klubu HC Olomouc. Tam také po ukončení působení v extralize od sezóny 2011/2012 pokračoval v kariéře. Brzdily jej však stále více zdravotní problémy, především s kolenními klouby a nastupoval k omezenému počtu utkání. Na konci sezóny 2012/2013 oznámil ukončení aktivní kariéry ve 44 letech a stal se asistentem trenéra u A-týmu Olomouce. Z osobních důvodů tento post během letní přípravy na sezonu 2015/2016 opustil. Dne 16. prosince 2015 odprodal svůj podíl v olomouckém klubu a již následující den byl jmenován hlavním trenérem klubu HC Oceláři Třinec, který vedl do konce sezóny 2015/2016. Od sezóny 2016/2017 trénoval klub VHK ROBE Vsetín, kde působil do roku 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní obvinění.", "content": "V listopadu 2015 policie obvinila Dopitu ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění olomouckého hokejového klubu. Podle kriminalistů uvedl Dopita v účetních knihách, zápisech a jiných dokladech v letech 2006 až 2012 nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, čímž ohrozil majetková práva sdružení Hockey Club Olomouc. Již v prosinci téhož roku státní zástupce obvinění zrušil a vrátil případ policii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Dopita (* 2. prosince 1968 Šumperk) je český hokejový trenér a bývalý útočník, reprezentant, olympijský vítěz z Nagana a trojnásobný mistr světa. Byl majitelem klubu HC Olomouc, kde po ukončení aktivní kariéry působil i v roli asistenta trenéra. V letech 2016–2020 trénoval klub VHK ROBE Vsetín.", "tgt_summary": "Jiří Dopita (, born 2 December 1968 in Šumperk, Czechoslovakia) is former Czech professional ice hockey player, and currently hockey coach. He has played in the Czech Elite League most of his career. He briefly played in the National Hockey League. Dopita has primarily played center throughout his career.", "id": 2339873} {"src_title": "Karimatka", "tgt_title": "Sleeping pad", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Karimatka chrání před vlhkem a chladem od země a zajišťuje relativní pohodlí při odpočinku. Pěnové karimatky se dají využít i ke zdravotnickým účelům, například jako provizorní dlaha při fixaci zlomenin, včetně fixace hlavy při podezření na zlomeninu krční páteře.", "section_level": 1}, {"title": "Pěnové karimatky.", "content": "Od běžného pěnového materiálu typu molitan používaného v postelích se liší tím, že má uzavřené póry a tím pádem nenasává vlhkost a vodu a lépe izoluje. Pěnové karimatky se dělí na dvě kategorie. Jednoduché z pěnového polyetylénu (PE) jsou levné, dostupné, používané třeba i jako podložky na cvičení. Vylepšením jsou podložky z etylenvinylacetátu (EVA, Evazote), který je mechanicky trvanlivější, má jemnější pórovitou strukturu a uzavřené póry. Nevýhodou je horší skladnost zvlášť u silnějších modelů a omezený komfort. Významnou výhodou všech pěnových podložek je, že žádné poškození, propíchnutí či propálení neznamená konec izolace. Další evolucí, ne už materiálovou, ale konstrukční, jsou profilované karimatky, které dále zlepšují pohodlí, izolaci a případně praktičnost při skládání.Tloušťka pěnových karimatek bývá kolem 1 cm a nosí se složené do válce, ale některé typy se skládají jako harmonika. Úspěšnost izolace karimatek uvádí tepelný odpor R. Hmotnost pěnových spacích podložek se pohybuje od 59 g do nějakých 300 g.", "section_level": 1}, {"title": "Nafukovací a samonafukovací.", "content": "Později se začaly vyrábět také spací podložky nafukovací i samonafukovací, které se často označují jako nafukovačka nebo samonafukovačka. Samonafukovací podložky mají uvnitř pěnu nebo konstrukci, která při rozvinutí a otevření ventilu způsobí samovolné nasání vzduchu dovnitř, takže po několika minutách lze ventil uzavřít a podložku použít, případně předtím lehce dofouknout. Nafukovačky se musí aktivně nafukovat. Samonafukovací podložky se vyrábějí v tloušťkách od 1 do cca 5 cm, nafukovací pro turisticko horolezecké účely až 6,3 cm. Výhodou nafukovaček a samonafukovaček je lepší skladnost ve sbaleném stavu, vyšší komfort ležení a lepší izolační schopnosti, nevýhodou nebezpečí propíchnutí ostrými předměty v podkladu a propálení například jiskrou od ohně či svíčkou, cigaretou nebo dotekem žhavého vařiče. Také je nelze použít jako nouzovou dlahu. Drobná díra nebo propálenina u pěnové karimatky nepředstavuje obvykle problém. Hmotnost nafukovací podložek se pohybuje kolem 400 g a více.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci.", "content": "Vynálezcem a průkopníkem samonafukovacích podložek je firma Cascade Design, která je začala vyrábět pod značkou Therm-a-Rest. Tyto podložky se považují etalon kvality. (Samo)nafukovací podložky prodávají pod svými značkami i další firmy, jako například Mammut, Yate, i český Jurek. V uživatelských testech vychází značka Therm-a-rest obvykle jako nejlepší. Výrobu pěnových podložek zvládla již řada firem a nabídka je velmi široká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karimatka je spací podložka užívaná zpravidla pod spacím pytlem při přespávání nebo bivakování v přírodě, například při turistice, vodáctví nebo horolezectví a horolezeckých expedicích. Název pochází od prvního výrobku tohoto druhu, žluté pěnové podložky s uzavřenými póry Karrimat, uvedené na trh britskou firmou Karrimor v roce 1966. Spací podložky později začaly vyrábět i jiné firmy a v jiných barvách, ale i pro ně se vžil název karimatka.", "tgt_summary": "In camping, a ground pad, sleeping pad, thermal pad, sleeping mat, or roll mat is lightweight pad, common among hikers, backpackers and budget travelers, often used in conjunction with a sleeping bag. Its purpose is to provide padding and thermal insulation. All types currently available use air as their primary form of insulation. In its simplest form a sleeping pad consists of a foam-like material that is about half a centimeter thick (about a quarter of an inch). The dimensions of the pad are usually about the same length as a sleeping bag and a little wider. Slight variations in design can be found, such as rippling in the foam, but these do not significantly affect the pad's thermal properties. A common misconception is that the pads are primarily for creating a more comfortable sleeping or sitting area. Instead, the primary purpose of the pad is to prevent the loss of body heat into the ground while sleeping. The materials used are typically filled with air pockets, slowing down the conduction of heat through the pad, as air is one of the best (and cheapest) insulators.", "id": 2125946} {"src_title": "Pavel Telička", "tgt_title": "Pavel Telička", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pochází z rodiny bývalého českého komunistického diplomata Františka Teličky, který v době jeho narození působil v kubánském oddělení velvyslanectví ČSSR ve Washingtonu. František Telička byl členem KSČ a byl evidován jako spolupracovník StB „TYL“, který sloužil pod diplomatickým krytím v Argentině, Velké Británii a USA, kde se Pavel Telička narodil.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "V roce 1986 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Vstoupil do KSČ a pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR. V letech 1991 až 1995 pracoval ve Stálé misi České republiky při EU. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí a v roce 1999 1. náměstkem ministra a státním tajemníkem pro evropské záležitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vyjednávání o vstupu ČR do EU.", "content": "V době přístupových rozhovorů o vstupu České republiky do Evropské unie vedl český vyjednávací tým a poté se stal velvyslancem a vedoucím Stálé mise ČR při EU. V roce 2004 byl za Českou republiku krátce členem Prodiho Evropské komise. Proti Teličkovu jmenování eurokomisařem se neúspěšně stavěla KDU-ČSL, která kritizovala jeho komunistickou minulost.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikání.", "content": "V prosinci 2004 spoluzaložil lobbistickou firmu BXL Consulting v Bruselu, které byl spolumajitelem a ředitelem. Na mimořádné valné hromadě České rugbyové unie v prosinci 2006 byl zvolen do pozice jejího prezidenta. Na tuto funkci předčasně rezignoval v květnu 2009. Od 11. září 2007 je členem představenstva těžařské společnosti New World Resources, pod níž spadá i OKD. Od prosince 2008 do prosince 2011 byl členem dozorčí rady společnosti RPG Byty. Dne 1. dubna 2014 oznámil, že jeho firma BXL Consulting je v likvidaci (tzn. valná hromada rozhodla o likvidaci společnosti dne 7. ledna 2014). Učinil tak dle svých slov proto, aby byl čistý a jasný řez mezi podnikáním a zahájením politických aktivit. Je členem Trilaterální komise.", "section_level": 2}, {"title": "Poslanec Evropského parlamentu (od 2014).", "content": "V srpnu 2013 se stal tváří hnutí ANO 2011, které založil Andrej Babiš. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 pak kandidoval jako lídr tohoto hnutí. Ještě před volbami na začátku května 2014 Andrej Babiš prohlásil, že pokud hnutí ANO volby do EP vyhraje, měli by koaliční partneři přistoupit na to, že eurokomisařem za Českou republiku bude právě Pavel Telička. Hnutí ANO volby skutečně vyhrálo a Telička byl zvolen poslancem Evropského parlamentu s třetím nejvyšším počtem hlasů (50 784 preferenčních hlasů, tj. 20,77 % hlasů z celé kandidátky). Dne 11. července 2014 však hnutí ANO 2011 od nominace Teličky na post českého eurokomisaře upustilo a novou kandidátkou se stala Věra Jourová, která nakonec v Komisi i zasedla. Telička je v Evropském parlamentu členem Výboru pro dopravu a cestovní ruch (TRAN). Byl také hlavním vyjednavačem, který úspěšně dostal hnutí ANO 2011 do Evropské frakce ALDE. Dne 18. ledna 2017 byl v prvním kole volby zvolen na dvouapůlleté období jedním ze 14 místopředsedů Evropského parlamentu, když získal 313 z celkem 680 hlasujících europoslanců. Po Miroslavu Ouzkém, Liboru Roučkovi a Oldřichu Vlasákovi se tak stal čtvrtým Čechem v této funkci. Dne 14. května 2017 rezignoval na pozice zahraničněpolitického mluvčího hnutí ANO a předsedy jeho zahraničněpolitické komise. Funkce podle něj ztratily smysl. V říjnu 2017 zcela ukončil spolupráci s hnutím ANO 2011, a to kvůli názorové neshodě s předsedou hnutí Andrejem Babišem. V únoru 2019 oznámil, že zakládá nové politické hnutí HLAS, za nějž bude kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2019. Nakonec se stal lídrem kandidátky. Získal sice 17 448 preferenčních hlasů, ale hnutí jako celek obdrželo jen 2,38 % hlasů. V červnu 2019 byl zvolen prvním předsedou hnutí HLAS.", "section_level": 2}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Telička kritizoval tureckou invazi do Afrínu v Sýrii, která začala v lednu 2018 a je namířena proti syrským Kurdům. Telička prohlásil, že „Přestože je Turecko pro Evropskou unii strategickým partnerem, trvám na tom, že není na místě otevírat nové kapitoly přístupových rozhovorů.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Telička (* 24. srpna 1965 Washington, USA) je český politik, bývalý diplomat a lobbista, od května do listopadu 2004 člen Evropské komise, v letech 2014 až 2019 poslanec Evropského parlamentu a v letech 2017 až 2019 místopředseda Evropského parlamentu. V roce 2014 byl zvolen jako nestraník za hnutí ANO 2011, v roce 2019 založil hnutí Hlas, jemuž od června 2019 předsedá.", "tgt_summary": "Pavel Telička (born 21 August 1965) is a Czech lobbyist, politician and Member of the European Parliament (MEP) from the Czech Republic. He previously served as European Commissioner for Health and Consumer Protection from May 2004 to November 2004. He was a member of the ANO 2011, part of the Alliance of Liberals and Democrats for Europe until 2017 when he quit amid disagreements with leader Andrej Babiš. He served as a Vice President of the European Parliament from January 2017 until 2019.", "id": 2195098} {"src_title": "Erwin Huber", "tgt_title": "Erwin Huber", "src_document": [{"title": "Vzdělání a povolání.", "content": "Po maturitě na reálce v Dingolfingu absolvoval nejprve studijní praxi v bavorské finanční správě. Poté působil na finančních úřadech v Dingolfingu, Landshutu a v Mnichově. Od roku 1968 do roku 1973 navštěvoval večerní gymnázium v Mnichově (v roce 1971 musel opakovat třídu). V roce 1973 složil maturitu. V návaznosti studoval na Ludwig-Maxmilian Universität v Mnichově obor národního hospodářství, v kterém získal v roce 1978 vysokoškolský titul. Erwin Huber je ženatý, má dvě děti, žije v Reisbachu. Erwin Huber je od roku 2004 čestným členem katolického studentského K.D.St.V Oeno-Danubia v Cartellverband (CV).", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Huber byl od roku 1972 členem obvodního sněmu v okrese Dingolfing-Landau. Od roku 1978 je poslancem Bavorského zemského sněmu. V roce 1987 byl zvolen zastupujícím generálním sekretářem CSU a v letech 1988–1994 zastával funkci generálního sekretáře. Od roku 1988 patří Huber k předsednictvu a prezidiu CSU a taktéž je od roku 1993 předsedou krajské organizace v Dolním Bavorsku. V říjnu 1994 byl Huber ustanoven ministrem zemské vlády a vedoucím Bavorského zemského kancléřství, do této funkce jej jmenoval Edmund Stoiber, předseda Bavorské vlády. Od listopadu 1995 do října 1998 byl bavorským ministrem financí. Od 6. října 1998 se opět vrátil do funkce zemského ministra a vedoucího bavorského zemského kancléřství. Od 14. října 2003 se stal odpovědným za spolkové záležitosti a správní reformu.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidatura na předsedu strany.", "content": "Poté, co se v roce 2005 Edmund Stoiber nestal ministrem ve vládě Angely Merklové, přestal být Erwin Huber pouhým nástupcem Stoibera, nýbrž také jeho soupeřem. Spolu s Günterem Becksteinem byli nejslibnějšími kandidáty. Huber také převzal ministerstvo hospodářství a dopravy. Po oznámení, že Stoiber k 30. září opouští místo předsedy CSU byl ve volbě spolu s Gabriele Pauliovou a Horstem Seehoferem považován za nejslibnějšího kandidáta. Do této funkce byl také 58,19% delegátů CSU 29. září 2007 zvolen.", "section_level": 1}, {"title": "Politické poměry uvnitř CSU.", "content": "Huber je považován v CSU za silně konzervativního – zejména v otázce rodiny – a hospodářských otázkách za liberálního. Třebaže ho velké množství straníků chválí, zejména díky nekompromisnímu počínání během správní reformy si udělal zapřisáhlé nepřátele v Bavorské vládě. Patří mezi věrné stoupence Angely Merkelové, která mu nabídla místo Vedoucího spolkového kancléřství ve svém kabinetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erwin Huber (* 26. července 1946, Reisbach) je německý politik (CSU). Od listopadu 2005 je bavorským ministrem hospodářství, dopravy, spojů a technologie. 29. září 2007 byl zvolen za předsedu CSU.", "tgt_summary": "Erwin Huber (born 26 July 1946) is a German politician. He was chairman of the Christian Social Union of Bavaria from 2007 to 2008.", "id": 154460} {"src_title": "Chebsko", "tgt_title": "Egerland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 6. století se zde objevuje sporadické slovanské osídlení, pravděpodobně jde o kmen Hbanů, to je však potlačeno následnou německou kolonizací ze západu. V roce 973, kdy je založeno pražské biskupství, území Chebska náleží pod správu biskupství v Řezně. Od časného středověku je také součástí franské, později bavorské pohraniční marky Nordgau, která je od druhé poloviny 11. století už markrabstvím, kde vládnou hrabata z Giengen, nazývaní též Děpoldici. Děpold III. založil klášter ve Waldsassen, vybudoval chebský hrad a v jeho darovací listině z roku 1135 je poprvé doložen název Chebska (\"regio Egere\"). Po jeho smrti s územím Nordgau začal disponovat římskoněmecký král Konrád III., který je později roku 1149 rozdělil a chebskou část dal jako věno Adély, dcery Děpolda III., jejímu muži a svému synovci Fridrichu Švábskému, pozdějšímu císaři Fridrichovi I. Barbarossovi. Tak se Chebsko osamostatnilo a dostalo do držení rodu Štaufů. V této době bylo zhruba třikrát větší, než pozdější jádro, které českému státu zbylo, zahrnovalo nejen území děkanátu Cheb, ale i děkanátu Wunsiedel. Západní hranice tedy zasahovala až k pramenům řeky Ohře (německy \"Eger\", od níž má Chebsko své německé pojmenování). Císař Fridrich I. Barbarossa měl Cheb v oblibě, často zde setrvával a nejpozději roku 1179 z chebského hradu vytvořil císařskou falc. Z ní pak celé Chebsko za nepřítomnosti panovníka spravoval fojt (\"judex provinciarum\").", "section_level": 1}, {"title": "České Chebsko.", "content": "Roku 1206 slíbil Filip Švábský, římskoněmecký král z rodu Štaufů, Chebsko Václavu I. jako věno své dcery Kunhuty, k jeho postoupení ale nedošlo a vážně se ho začal domáhat až syn Václava I., Přemysl Otakar II. Na základě plné moci od římskoněmeckého krále Richarda Cornwallského se Chebska roku 1266 zmocnil, ale už roku 1276 se ho musel kvůli říšské klatbě (\"aberacht\"), uvalené na něj králem Rudolfem Habsburským, vzdát. Václav II., který si vzal Rudolfovu dceru Gutu, toto území na základě předchozí sňatkové úmluvy získal podruhé (1291). Držel ho ale opět jen krátce, do roku 1304, kdy Chebsko v rozporu se zástavní smlouvou dobyl král Albrecht I. Definitivně ho pro Čechy získal až Jan Lucemburský v roce 1322 za vojenskou pomoc Ludvíku Bavorovi v bitvě u Mühldorfu. Tehdy se také od něj odloučily části území, které se převážně dostaly do rukou říšských purkrabí v Norimberku, zbytek byl říšskou zástavou na 20 tisíc hřiven stříbra, jež nebyla začleněna přímo do Českého království, ale byla k němu připojena jako autonomní území. Krále sice na chebském hradě zastupovali purkrabí a jemu podřízení hejtman a soudce, nicméně Chebsko bylo značně samostatně spravováno chebskými měšťany, kteří např. už od roku 1235 pro celé území razili vlastní mince. Ovšem neoddělitelnost od českých zemí byla potvrzena až majestátem Karla IV. roku 1348, teprve tím se stalo skutečnou státoprávní součástí českého státu. Protože ale stále formálně šlo o říšskou zástavu, bylo stanoveno, že jeho oddělení by bylo možné jen tehdy, pokud by český král dobrovolně svolil k jeho vyplacení a vrácení. Cena byla navíc zvýšena na 40 tisíc hřiven stříbra. Roku 1355 pak ještě vyhlásil, že Chebsko nemá být od České koruny dále zastavováno, nebo jiným způsobem zcizeno. Postavení Chebska se pak de jure až do přelomu 18. a 19. století neměnilo, změny však ještě doznalo na svém území. Nástupce Karla IV., Václav IV., sice zaručil, že tamní léna mohou nabývat jen místní obyvatelé a že chebským měšťanům kromě města patří mnohé tvrze a hrady, např. Starý Hrozňatov, Neuberg, Neuhaus, Seeberg nebo Vildštejn, ale jako slabší král nezajistil Chebsku dostatečnou ochranu. To proto spolu s Loketskem pravidelně uzavíralo zemský mír, tzv. chebský landfrýd, i přesto ale byly všechny statky Neuhausu jejich vládci postoupeny purkrabímu norimberskému, čímž se velká část Chebska dostala do rukou Hohenzollernů a spolu s panstvím wunsiedelským, hohenberským a thiersteinským vytvořila tzv. Bayreuthské šestiúřady. Protože tomu Václav IV. nedokázal zabránit, předal nakonec Chebsko svému bratrovi Zikmundovi. Ten ale navíc postoupil roku 1414 waldsasský klášter falckrabím rýnským a vévodům bavorským, aby od roku 1524 zůstal trvalou součástí Horní Falce, roku 1422 schönbašské panství markrabím míšeňským a osamostatnil Ašsko. Tak Chebsko získalo dlouhodobou a téměř definitivní teritoriální podobu, protože enkláva Marktredwitz musela být postoupena až roku 1806 Bavorsku kvůli porážce Rakouska v bitvě u Slavkova (ještě roku 1561 ve sporech s markrabaty bayreuthskými ji Chebsko uhájilo) a roku 1846 došlo k rozdělení malého sporného území Frais na bavorskou obec Neualbenreuth a českou obec Mýtina. Prostřednictvím purkrabího Kašpara Šlika, který na chebském hradu zastupoval českého krále a kterému bylo zastaveno i Loketsko, takže vládl oběma územím současně, se pak Chebsko začalo více spojovat s Českým královstvím a začalo být nazýváno krajem, když jeho vnitřní organizace i poměr ke králi nebyly od postavení tzv. vnějších krajů (Loketska a Kladska) nijak zvláště odlišné.", "section_level": 2}, {"title": "Bohemizace za Habsburků.", "content": "Větší sbližování začalo za panování habsburského rodu, dvorské i královské úřady nad ním začaly ještě důrazněji uplatňovat své pravomoci a bylo na něj pohlíženo už jako na tzv. \"věčnou zástavu\". Například při jednání o uzavření vestfálského míru říšští protestantští stavové žádali, aby Chebsko bylo jako říšská zástava vyplacena a nabízeli částku 40 tisíc tolarů. Císař nicméně nabídku odmítnul s tím, že si jej sice cení alespoň na 320 tisíc tolarů, ale jako věčnou zástavu ji ani nechat vyplatit nemůže. Mj. díky tomuto rozhodnutí pak bylo celé Chebsko, na rozdíl od Ašska, rekatolizováno, což k postupnému slučování ještě více přispělo. Naproti tomu se roku 1533 začal scházet zvláštní chebský sněm, složený z členů chebské městské rady a nejvýše sedmi místních šlechticů, který měl projednávat žádosti panovníka o zvláštní peněžitou pomoc. Finanční otázka se pak stala tou rozhodující, která nakonec Chebsko do Čech přivedla. Celý proces byl později označen za \"bohemizaci Chebska\". Za Maxmiliána II. naléhali čeští stavové, aby Chebsko podléhalo usnesením českého zemského sněmu, kterými jsou určovány berně, což císař roku 1570 podpořil. Chebští se však bránili s odůvodněním, že na českém sněmu nejsou přítomni a tudíž v těchto věcech nerozhodují, navíc by se tím dostali vůči Čechám do podřízeného postavení. Čeští stavové i císař je sice vyzývali, aby se českého sněmu zúčastnili, ale Chebsko si ještě tehdy nezávislost uhájilo a každý rok bylo s jeho sněmem o určení daní vyjednáváno. Až v pobělohorském období začalo i na jeho území platit obnovené zřízení zemské a roku 1638 Ferdinand III. rozhodl, že výši řádných berní pro Čechy i Chebsko bude souhrnně určovat český zemský sněm, čímž se pro jeho území stala česká zemská usnesení závaznými. O výši samotného chebského podílu na této celkové sumě ale ještě rozhodoval sněm v Chebu, stejně jako povoloval mimořádné odvody. Roku 1658 byl Chebsku stanoven pevný podíl na vojenské výdaje a až roku 1705 Josef I. rozhodl, že obecně má Chebsko odvádět půl procenta toho, co určí český zemský sněm. Za Marie Terezie pak byl učiněn rozhodující krok zavedením berního katastru, na jeho základě od roku 1762 o určení daní už rozhodoval jen český zemský sněm, chebské stavy na ně ztratily jakýkoli vliv. Berní zahrnutí Chebska do Českého království se projevilo i ve správní oblasti. Roku 1714 byly Čechy kvůli lepšímu výběru daní rozděleny na 12 krajů, přičemž Chebsko, stejně jako Loketsko, začalo spadat do žateckého kraje a žatecký hejtman pak svou pravomoc na jeho území, jakožto území vnějšího kraje, tedy už skutečné součásti království, prováděl prostřednictvím chebského purkrabího. Takové uspořádání nicméně chebský sněm na svém posledním zasedání v roce 1721 schválil, stejně jako přistoupil k pragmatické sankci, samy chebské stavy tedy souhlasily s tím, že Chebsko bude „na věčné časy“ patřit arcidomu Rakouskému, a to jako součást království Českého. Potvrdily to pak i společnou účastí s českými stavy a zástupci českých královských měst na korunovaci Karla VI. českým králem roku 1723, což se opakovalo i na dalších následujících korunovacích. Když byla v roce 1751 provedena krajská reorganizace, Chebsko bylo zahrnuto do nově vzniklého kraje loketského, ale loketský hejtman prováděl jen berní správu Chebska, ostatní záležitosti měl stále ve své kompetenci chebský purkrabí. Změna nastala roku 1773, kdy byl úřad purkrabího jako poslední institucionální výraz chebské samostatnosti zrušen. Zlikvidována byla roku 1775 i samostatnost Ašska, tedy panství Aš a Neuberg Podhradí u Aše se zvláštním postavením, podřízené do té doby přímo královské koruně. Co se týká správy církevní, už císař Josef II. roku 1787 zamýšlel převést území Chebska pod pražskou arcidiecézi, ale kvůli odporu řezeňského arcibiskupa i Svatého stolce k tomu došlo až za císaře Františka I. v roce 1808. O dva roky dříve zanikla díky tomu, že se František I. prohlásil rakouským císařem a složil římskoněmeckou císařskou korunu, Svatá říše římská, a protože tím přestal existovat zástavní dlužník, přestalo být Chebsko i oficiálně říšskou zástavou. Jeho postavení jako pevné součásti Čech a tím i rakouského státu bylo ale tehdy vlastně pouze formálně potvrzeno. Roku 1854 sice vznikl chebský kraj, jeho postavení se ale nijak nelišilo od krajů jiných a kromě toho byl v roce 1862 zrušen, přičemž jej nahradily standardní okresní hejtmanství v Chebu a v Aši. Bohemizace Chebska byla formálně dokončena přeměnou dosavadních chebských lén na alodní statky, které byly nejdříve roku 1869 vloženy do pozemkových knih při krajském soudu v Chebu, ovšem už roku 1872 byly nařízením vrchního zemského soudu v Praze vloženy do desk zemských.", "section_level": 2}, {"title": "Chebské území ve 20. století.", "content": "Po první světové válce se Chebsko i přes protesty Německa a především tamních Němců stalo součástí Československa. Snaha ho zahrnout do rakouské provincie Deutschböhmen byla zmařena zásahem československého vojska. Jeho území, součást pozdější země České, se dělilo do politických okresů Cheb a Aš, okres Cheb se navíc skládal ze soudních okresů Cheb a Vildštejn. V Chebu pak bylo už od roku 1850 sídlo krajského soudu a později i obchodní a živnostenské komory, obě instituce ale měly mnohem větší územní rozsah. Po Mnichovské konferenci bylo Chebsko s dalšími německy mluvícími pohraničními oblastmi (Sudety) v říjnu 1938 obsazeno Německem a až do konce druhé světové války tvořilo přímou součást Třetí říše jako část říšské župy Sudetenland, vládního obvodu Eger. Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno a bývalé Chebsko se osídlilo kolonisty z českého vnitrozemí a východní Evropy. V této souvislosti již o nějakých reminiscencích zvláštního postavení nelze vůbec mluvit. Jeho území pak přináleželo do roku 1960 k okresům Cheb a Aš a kraji Karlovarskému, později spojenému okresu Cheb a Západočeskému kraji. Po roce 2000 jde opět o Karlovarský kraj.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rozbor Chebska na státních hranicích a v pohraničí", "section_level": 2}], "src_summary": "Chebsko (německy \"Egerland\", latinsky \"Regio Egrensis\", v chebském sudetoněmeckém nářečí \"Eghalånd\") je historické území v nejzápadnější části Čech a v přilehlém pohraničí Německa. Během historie Chebsko měnilo rozsah i majitele. Centrem oblasti je město Cheb. Nelze ho zcela ztotožňovat s okresem Cheb, protože ten obsahuje jen část historického Chebska a zároveň obsahuje i území, která nikdy součástí Chebska nebyla (Mariánské Lázně a okolí), stejně jako z podobných důvodů není Chebsko totožné s euroregionem Egrensis. O něco více na jeho tradice navazuje mikroregion Chebsko, který vznikl roku 2003 jako dobrovolný svazek obcí za účelem vzájemné pomoci a spolupráce. Chebsko je pozoruhodné především díky své historii, vedla jím např. významná cesta Via regia a Cheb sám nebyl ve středověku jen velmi bohaté město, ale i jedno z geopolitických a obchodních center Evropy. Šlo o místo, kde se výrazně stýkaly a navzájem obohacovaly německá a česká kultura. K přerušení došlo mezi roky 1948 až 1989, kdy se nacházelo v pohraničním pásmu a v jeho západní části byla vztyčena železná opona. Na druhou stranu ono liduprázdné území zachovalo mnohé unikátní druhy živočichů a rostlin.", "tgt_summary": "The Egerland (; ; Egerland German dialect: \"Eghalånd\") is a historical region in the far north west of Bohemia in the Czech Republic at the border with Germany. It is named after the German name \"Eger\" for the city of Cheb and the main river Ohře. The north-western panhandle around the town of Aš (Asch) was historically part of Vogtland before being incorporated into the Lands of the Bohemian Crown in the 16th century; it is thus known as Bohemian Vogtland (German: '; Czech: '). The rest of historic Vogtland is divided between the German states of Saxony, Thuringia and Bavaria. All of Egerland and Vogtland lies within the Euroregion.", "id": 1263113} {"src_title": "Ralph Firman", "tgt_title": "Ralph Firman", "src_document": [{"title": "Kariéra před F1.", "content": "Začínal na motokárách, nejdříve se stal juniorským a pak seniorským britským mistrem v tomto oboru. Poté, v roce 1993 usedl za volant formule Vauxhall Junior, tento šampionát hned vyhrál a zároveň vyhrál testovací jízdu ve formuli McLaren. Další rok jezdil už v seniorské kategorii formule Vauxhall, kde jezdil za Paul Stewart Racing. Vybojoval čtvrté místo v šampionátu a postoupil do britské F3. Přesvědčil všechny o svém talentu, ale nejen to. Také se mu povedlo v této soutěži porazit Cristiana da Mattu a Juana Pabla Montoyu. V roce 1996 se mu povedlo také vyhrát GP Macaa proti Pedru de la Rosovi, Jarnu Trullimu nebo Nicku Heidfeldovi. Nemohl ovšem dál závodit v Evropě a tak šel závodit do Japonska. V roce 2002 vyhrál s týmem PIAA Nakajima titul ve formuli Nippon. Z Japonska ho vytáhl tým Formule 1 Jordan.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "K jeho prvnímu startu ve vysněné soutěži mu hodně pomohla shoda náhod. Jordan potřeboval udržet hlavního sponzora, značku cigaret Benson&Hedges a ten měl podmínku, mít v týmu alespoň jednoho britského jezdce. Až na několik závodů, ve kterých se Fisichellovi, novému parťákovi dařilo, Firman moc za ním nezaostával. V GP Španělska dokonce získal svůj první, ale i poslední bod. Na kvalifikaci na VC Maďarska havaroval v rychlosti 220 km/h a musel ho nahradit maďarský jezdec Zsolt Baumgartner. Dále se objevil už jen v několika závodech a žádný bod si v nich nepřipsal.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Ralph David Firman Jr. (* 20. května 1975 Norfolk, Velká Británie) byl jezdcem stáje Jordan ve Formuli 1. Nyní bydlí v Londýně. I když je narozen ve Velké Británii, tak reprezentuje Irsko.", "tgt_summary": "Ralph David Firman Jr. (born 20 May 1975) is an English-born former racing driver who raced under Irish citizenship (his mother Angela is from Ireland) and an Irish-issued racing licence. Earlier in his career he raced under a British licence. His father, Ralph Firman Sr., co-founded the Van Diemen racecar constructor with Ross Ambrose, father of V8 Supercars champion Marcos, then more recently founded RFR. He is married to Aldís Kristín Árnadóttir, an Icelandic UK-educated lawyer. Ralph's sister, Natasha, is also a racing driver.", "id": 1923765} {"src_title": "Focke-Wulf Fw 189", "tgt_title": "Focke-Wulf Fw 189", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V únoru 1937 německé říšské ministerstvo letectví vyhlásilo soutěž na jednomotorový průzkumný letoun s dobrým výhledem z kabiny. Soutěž vyhrála firma Arado, ale firma Focke-Wulf byla pověřena vývojem alternativního typu s dvěma trupy, motory Argus As 410 a zaskleným trupem. Kurt Tank začal práce na prototypu v dubnu. Na projektu průzkumného letounu pracovala i firma Blohm & Voss, jejíž projekt byl ještě více netradiční. Dr. Richard Vogt vypracoval stroj Bv 141, který měl asymetrický tvar a byl uzpůsoben pro let velmi nízkou rychlostí. Tento typ se však do sériové výroby nedostal. Do výroby byl nakonec přijat projekt konstruktéra Tanka. Druhý prototyp Fw 189 V2 (D-OVHD) byl zalétán v srpnu a třetí Fw 189 V3 (D-ORMH) v září 1938. Druhý prototyp byl již vyzbrojen třemi pohyblivými kulomety MG 15 ráže 7,9 mm a na pumové závěsníky, instalované pod vnějšími částmi křídla, bylo možno zavěsit čtyři 50 kg pumy. Třetí prototyp nebyl vyzbrojen, byl však vybaven upravenými sériovými motory Argus (Einheitstriebwerke) a automaticky stavitelnými kovovými dvoulistými vrtulemi. Po úspěšných letových zkouškách prvních prototypů objednal Technisches Amt další čtyři. První z nich, Fw 189 V4 (Werk-Nr. 0001, D-OCHO) s pohonnými jednotkami As 410A-1, se stal vzorem pro sérii A, která byla určena k taktickému průzkumu a řízení dělostřelecké palby. Od předchůdců se lišil změněným tvarem přední části motorových krytů, byl odstraněn přední pohyblivý kulomet MG 15 a bylo použito ostruhové kolečko o větším průměru. Koncem roku 1938 byl prototyp Fw 189 V1 přestavěn na bitevní verzi a jeho označení se změnilo na Fw 189 V1b (NA+BW). Původní trup byl nahrazen zcela novým, zmenšeným, pro dva členy posádky. Kabina byla pancéřovaná a vybavená neprůstřelným prosklením. Palubní střelec, sedící zády k pilotovi, ovládal pohyblivý kulomet MG 15. Zkoušky byly zahájeny v březnu 1939, letové vlastnosti se však velmi zhoršily a z letounu byl velmi špatný výhled. V1b byl proto odeslán zpět do mateřské továrny v Brémách, kde byla kabina přestavěna, pancéřová skla zvětšena a zaoblena. Ani tyto úpravy nevedly ke zlepšení, což potvrdila jeho havárie během zkoušek, po které byl stroj zcela zničen. Na počátku roku 1939 byl zalétán prototyp Fw 189 V5, který se stal vzorem pro sérii B, která byla určena k výcviku posádek. Stroj nebyl ozbrojen a vyznačoval se pětimístnou kabinou odlišného tvaru. Práce na bitevní variantě pokračovaly s využitím dalšího prototypu Fw 189 V6, jenž byl dokončen začátkem roku 1940 a měl představovat vzor pro sériovou produkci C. Stroj byl vybaven kabinou podobnou modernizované kabině letounu V1b a poháněly jej dva motory Argus As 410A-1 o vzletovém výkonu 342 kW, podvozkové nohy dostaly dvojité hydraulické tlumiče. V novém centroplánu byly umístěny dva kanóny MG FF ráže 20 mm společně se čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,9 mm. Letoun byl testován v jednotce 5.(Schlacht)/LG2. Poslední dodatečně objednaný prototyp V7 měl být vybaven plováky. V této podobě však nebyl dokončen a později byl přestavěn na variantu B-0. Do konce roku 1939 společnost Focke-Wulf dodala tři předsériové exempláře Fw 189 B-0 a tři sériové Fw 189 B-1. Dalších sedm B-1 bylo vyrobeno v první polovině roku 1940, které sloužily jako školní a spojovací letouny pro vyšší důstojníky Luftwaffe. Na jaře 1940 byla zahájena sériová výroba průzkumné verze A, které bylo do konce roku dodáno 38 kusů ve variantě Fw 189 A-0 a Fw 189 A-1. K jednotkám první stroje přišly nejvíce vyráběné verze A až v roce 1941 během útoku na SSSR. Existovalo několik variant Fw 189 A-1 s třemi podvariantami: U-1 byla standardní, U-2 byla upravena pro pouštní podmínky a U-3 byly dva speciálně upravené stroje pro generála Kesselringa (Werk-Nr.0159, H1+IN) a Jeschonneka. Verze Fw 189 A-2 měla posílenou výzbroj na základě zkušeností z východní fronty, kulomety MG 15 byly nahrazeny dvojkulomety MG 81Z. Druhá cvičná verze se zdvojeným řízením nesla označení Fw 198 A-3. K boji proti pozemním cílům byla nejprve vyrobena verze Fw 189 A-4 s lepším pancéřováním, dvěma 20 mm kanóny MG 151/20 a dvěma kulomety. Od roku 1942 se stroje kromě Německa vyráběly i v okupované francouzské továrně Bordeaux-Merignac. Zde také vznikla varianta Fw 189 E poháněná francouzskými motory Gnome-Rhône 14M4/5 o vzletovém výkonu 515 kW. Prototyp přestavěný ze sériového stroje A-1 havaroval poblíž města Nancy při letu do německa, kde měl být testován ve zkušebním středisku v Rechlinu. Po této nehodě byl vývoj \"éčka\" zastaven. Poslední variantou vyrobenou v roce 1944 se stal Fw 189 F-1, jehož základem byl drak verze A-2 opatřený motory Argus As 411 MA-1 o maximálním vzletovém výkonu 426 kw. Spolu s prototypy bylo postaveno 864 ks Fw 189.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "První jednotka vybavená na jaře 1940 stroji Fw 189 A-0 byla 9.(H)/LG 2. Během války se Fw 189 nacházely ve výzbroji Aufklärungsgruppen 10, 11, 12, 13, 14, 21, 31, 32 a 41. Většina strojů byla nasazena na východní frontě (např. jednotky 6.(H)/41, NAGr.16, NAGr.3). Navzdory napohled chatrné konstrukci si zde stroje Fw 189 vysloužily respekt. Vynikaly zejména svou obratností, která je spolu s velkou odolností vůči poškození dělala těžkým terčem. Němečtí letci byli s Fw 189 schopni prudkými obraty vymanévrovat i jinak celkem obratné sovětské stíhačky. Sovětská vojska přezdívala Fw 189 \"rama\" (rám). Jednotka 4.(H)/12 operovala i v Severní Africe, nebo na začátku roku 1944 se sedmi letouny 1.(H)/32 umístěná ve Finsku. Slovenské letectvo dostalo celkem 12 strojů Fw 189 A-2, z nichž první byly dodány v říjnu 1943. Rumunské královské letectvo používalo Fw 189 v 8. bitevní skupině (Grupul 8 asalt). V bulharském letectvu sloužilo 18 letounů Fw 189 A u 333. a 334. průzkumné letky. V maďarském letectvu létalo 20 Fw 189 A-1 a A-2. Jako první obdržela 12 exemplářů 3/2 Magyar Királyi Honvéd Repülo Szazád přečíslovaná koncem roku 1943 na 3/1 pod velením Imre Telbisze. Jednotka operovala pod velením Luftflotte 4 v sestavě Aufklärungsgruppe 32 na východní frontě a rozpuštěna byla v březnu 1944. Jeden Fw 189 operoval i v rámci kombinované letky během SNP, kde sloužil k navádění povstaleckých stíhačů Bf 109G-6. Dodnes se zachoval jen jeden exemplář Focke-Wulf Fw 189, který byl nalezen poškozený v lesnaté oblasti severního Ruska, kde byl sestřelen 4. května 1943. V roce 1992 byl prodán do Spojeného království, kde byl zrestaurován a od roku 1996 i opět letuschopný.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Fw 189 A-1).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis konstrukce.", "content": "Focke-Wulf Fw 189 byl dvoumotorový samonosný jednoplošník pro tříčlennou posádku. Kovová kostra křídel, pevných ocasních ploch, trupové gondoly a trupovýé nosníky byly potaženy duralem, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch plátnem. Krycí plechy byly také duralové. Řadové motory byly poháněny dvoulistými nastavitelnými vrtulemi. Podvozek byl zatahovací a hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do trupového nosníků; zadní kolo do vodorovné ocasní plochy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Focke-Wulf Fw 189 \"Uhu\" (\"Výr velký\") byl německý dvoutrupý dvoumotorový taktický průzkumný a spojovací letoun užívaný v druhé světové válce. První prototyp Focke-Wulf Fw 189 V1 (D-OPVN) zalétal osobně hlavní konstruktér Kurt Tank 23. července roku 1938, který za pohonné jednotky vybral dva vzduchem chlazené dvanáctiválcové motory Argus As 410 o výkonu 316 kW. Sériová výroba probíhala v letech 1940 - 1944. 337 ks Focke Wulfů Fw 189 bylo za války vyrobeno i v továrně Aero ve Vysočanech.", "tgt_summary": "The Focke-Wulf Fw 189 \"Uhu\" (\"Eagle Owl\") is a German twin-engine, twin-boom, three-seat tactical reconnaissance and army cooperation aircraft. It first flew in 1938 (Fw 189 V1), entered service in 1940 and was produced until mid-1944. In addition, Focke-Wulf used this airframe in response to a tender request by the RLM for a dedicated ground-attack airplane, and later submitted an armored version for trials. However, the Henschel Hs 129 was selected instead.", "id": 805497} {"src_title": "Arado Ar 196", "tgt_title": "Arado Ar 196", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První prototypy Ar 196 V1 (Werk-Nr.2589, imatrikulace D-IEHK) a Ar 196 V2 (Werk-Nr.2590, D-IHQI) vybavené dvěma kovovými plováky vzlétly v květnu roku 1937. Oba letouny byly plánovány jako vzorové pro výrobu Ar 196 A. Třetí a čtvrtý prototyp (Ar 196 V3 Werk-Nr.2591, D-ILRE a Ar 196 V4 Werk-Nr.2592, D-OVMB) s jedním velkým centrálním plovákem a dvěma malými stabilizačními plováky pod každou polovinou křídla měly být vzorovými letouny verze Ar 196 B. Všechny prototypy měly instalovánu pohonnou jednotku BMW 132 Dc o vzletovém výkonu 647 kW. Stroje V3 a V4 se vzájemně lišily velikostí a tvarem stabilizačních plováků a rozmístěním jejich vzpěr. Čtvrtý prototyp byl prvním letounem vybaveným plánovanou výzbrojí pro sériové stroje, která se skládala ze dvou leteckých kanónů MG FF ráže 20 mm instalovaných v křídle, jednoho pevného synchronizovaného kulometu MG 17 ráže 7,9 mm umístěného na pravé straně přední části motoru a dvou pum SC 50 o hmotnosti 50 kg zavěšených pod křídlem. Provozní zkoušky prototypy absolvovaly v Erprobungsstelle Travemünde. Následně Technický úřad objednal deset kusů nulté série Ar 196 A-0 (Werk-Nr.0091 až 0100) s redukovanou výzbrojí na jeden pohyblivý kulomet MG 15 současně s třetím prototypem s centrálním plovákem Ar 196 V5 (Werk-Nr.0090, D-IPDB). Pátý prototyp byl dokončen na podzim 1938 s motorem BMW 132 K o výkonu 705 kW, který roztáčel kovovou třílistou stavitelnou vrtuli VDM. Stejná pohonná jednotka i s vrtulí byla zpětně instalována také do prototypu V1. Po testech těchto strojů, trvajících celou zimu, rozhodlo RLM o dalším rozvoji verze A se dvěma plováky a objednalo dvacet kusů sériové verze Ar 196 A-1 s dodáním do června 1939. Tyto letouny již byly vybaveny háky a úchyty pro start z katapultu. Po dvacetikusové sérii A-1 zahájily závody ve Warnemünde výrobu verze Ar 196 A-2, určené především pro jednotky pobřežního letectva (Künstenfliegerstaffeln). Hlavní úpravou byla montáž kompletní původně předpokládané výzbroje dvou kanónů MG FF a dvou kulometů MG 15. Pomalým tempem výroby se do roku 1940 podařilo zkonstruovat jen 98 kusů Ar 196. Z tohoto množství bylo několik posledních kusů ve variantě Ar 196 A-4, která na palubách lodí nahradila Ar 196 A-1. Výzbroj byla identická s verzí A-2, navíc se objevily radiostanice FuG 16 Z a vrtulový kužel, který u předchozích variant chyběl. Celková produkce dosáhla počtu 24 kusů. Nejrozšířenější verzí tohoto stroje se stal model Ar 196 A-3, který byl od jara 1941 vyroben v počtu 401 ks. Poslední sériově vyráběnou variantou byly letouny Ar 196 A-5 s překonstruovanou přístrojovou deskou a zesílenou hlavňovou výzbrojí. Ta se skládala z dvojkulometu MG 81 Z ráže 7,9 mm. Výroba Ar 196 byla ukončena v srpnu 1944. Více než 500 kusů letadla Arado Ar 196 se během let 1939 – 1944 vyrobilo v Société Nationale de Construction aéronautique (SNCA) ve Francii v St. Nazaire a ve firmě Fokker Nizozemsku v Amsterdamu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Arado Ar 196 bylo dobře pancéřované pro boj s nepřátelským letadlem v oblastech, kde nemohlo zasáhnout stíhací letectvo z pevniny. Toto platilo ještě v počátečních obdobích druhé světové války. Ar 196 A-1 začal od léta 1939 nahrazovat stroje He 60 na palubách těžkých plavidel Kriegsmarine. Dvě letky palubních letounů 1./196 a 5./196 dodávající letouny na paluby křižníků a bitevních lodí byly umístěny ve Wilhelmshavenu a Kielu-Holtenau. Prvním plavidlem, které bylo vybaveno Arady 196 A-1 byla bitevní loď \"Admiral Graf Spee\", která již v polovině srpna vyplula do vod Atlantského oceánu. Dalšími loděmi, kde Ar 196 nahrazovaly He 60, byly \"Scharnhorst\", \"Gneisenau\", \"Deutschland\", \"Admiral Scheer\" a \"Prinz Eugen\". Start z těchto lodí se uskutečňoval pomocí katapultu. Po ukončení mise letadla přistála v blízkosti mateřské lodě, kde je pomocí jeřábu námořníci vytáhli zpět na palubu. I když byla koncepce jednoplovákové verze Ar 196 B zamítnuta Říšským ministerstvem letectví, vyrobily závody Arado ve Warnemünde na přelomu let 1940-41 10 exemplářů nulté série varianty Ar 196 B-0, které byly předány k provozním zkouškám v Bordfliegerstaffel 1./196 ve Wilhelmshavenu. Kromě letek palubního letectva sloužily Ar 196 také v 1./Küstenfliegergruppe 706. Výzbroj této skupiny tvořily rovněž letouny Heinkel He 115. Zde plnil roli hlídkového a průzkumného letadla. Po obsazení Dánska operovala část letounů této jednotky z letiště Aalborg. V průběhu jedné z hlídek objevila posádka poručíka Mehrense 5. května 1940 ve vodách Kattegatu poškozenou britskou ponorku HMS \"Seal\". Po útoku provedeném spolu s druhým Ar 196 se Britové vzdali. Od roku 1941 Ar 196 startovaly také ze základen na francouzském pobřeží Biskajského zálivu. V rámci leteckého velitelství Atlantik zde operovala Bordfliegerstaffel 5./196 s Ar 196 a několika stroji Heinkel He 114. Jejich úkolem byl boj se stroji Armstrong Whitworth Whitley z Coastal Command, které shazovaly miny na trasách německých ponorek. Bordfliegerstaffel 1./196 zůstala ve Wilhelmshavenu do 25. srpna 1941, kdy bylo 15 letounů přesunuto na základnu Stavanger v Norsku. Zde následně přešly pod velení Luftflotte 5. Zbylé tři stroje této letky tu působily samostatně pod názvem Kette Arado. Tato letka v Norsku nahradila 1./Kustenfliegergruppe 706, která se vrátila do Německa a zahájila přezbrojování. V květnu 1941 Ar 196 z paluby bitevní lodi Bismarck zaútočil na letoun Consolidated PBY Catalina, který německou loď sledoval. Letouny Ar 196 byly částečně vyzbrojeny také dvě průzkumné skupiny, a sice 2./See-Afklarungsgruppe 131 operující z Norska, vybavené také stroji Blohm & Voss BV 138, a 2./See-Aufklarungsgruppe 125, která operovala nad Baltem v rámci Fligerführer Ostsee jako součást Luftflotte 1. Bordfliegerstaffel 5./196 byla přejmenována na 1./See-Aufglarungsgruppe 128 a pokračovala v hlídkové službě v Biskajském zálivu a v oblasti kanálu La Manche. V létě 1943 byla zformována druhá letka této skupiny 2./SAGr. 128. Bordfliegerstaffel 1./196 operovala ze základen v Norsku do roku 1944. Po návratu do Německa byla rozšířena na tři letky, které utvořily Bordfliegergruppe 196. Koncem války byla opět zredukována na jednu letku 1./Bordflegergruppe 196, která měla základnu v Grossenbrode a byla součástí Luftwaffe-Division See pod operační kontrolou velitelství Kriegsmarine. 2./SAGr. 131 s letouny Ar 196 a BV 138 v Norsku dostala na počátku roku 1944 navíc štábní roj vybavený hydroplány Ar 196. Tato jednotka byla rozpuštěna koncem roku 1944. 2./SAGr. 125 působila do konce roku 1941 v oblasti Baltského moře a poté byla přesunuta spolu se zbylými letkami skupiny do rumunského města Konstanca u černomořského pobřeží, brzy však byla opět převelena do Řecka, kde působila nad Egejským mořem. V září 1943 byla 2./SAGr. 125, tvořená třemi letkami se základnou na Krétě a podléhající operačnímu velení Luftwaffen-Kommanda Südost, přejmenována na 4./SAGr. 126. Po přejmenování se tato skupina skládala ze čtyř letek, přičemž Stab, 1., 2. a 4. Staffel byly vyzbrojeny Ar 196, 3. Staffel používala létací čluny BV 138. Začátkem roku 1945 byly 1. a 2./SAGr. 126 přesunuty na severní úsek východní fronty, kde působily v rámci Luftflotte 6. Letouny Ar 196 měla ve výzbroji také 101. a 102. námořní průzkumná letka rumunského letectva. Tyto jednotky převzaly Ar 196 koncem roku 1943 a spadaly pod Aufklärungsführer Schwarzes Meer. Stíhací doprovod v průběhu průzkumných letů zajišťovaly rumunské stroje IAR-80 ze 46. stíhací letky. 12 kusů Ar 196 bylo dodáno také do Bulharska, kde byly zařazeny do výzbroje jednotky námořního letectva umístěné ve Varně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arado Ar 196 byl německý jednomotorový plovákový průzkumný letoun používaný v druhé světové válce. Tento typ byl zkonstruován jako nástupce stroje Heinkel He 60 a měl být hlavním letounem operujícím z těžkých lodí Kriegsmarine.", "tgt_summary": "The Arado Ar 196 was a shipboard reconnaissance low-wing monoplane aircraft built by the German firm of Arado starting in 1936. The next year it was selected as the winner of a design contest and became the standard aircraft of the \"Kriegsmarine\" (German navy) throughout World War II.", "id": 771424} {"src_title": "Georges Duby", "tgt_title": "Georges Duby", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Georges Duby se narodil v řemeslnické rodině v Paříži, studoval v Mâconu (Burgundsko), historickou geografii v Lyonu a historii v Paříži. Studia dokončil v roce 1953 disertací o společenských vztazích v kraji Mâcon. Přednášel na univerzitách v Besanconu a od roku 1951 v Aix, roku 1970 byl zvolen členem Collège de France a roku 1987 Francouzské akademie. Získal řadu vyznamenání a čestných doktorátů a byl členem řady zahraničních akademií v Evropě i v USA. Duby měl neobyčejně živý vztah k umění a sám rád kreslil a maloval, zejména krajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Duby sice nebyl formálně členem skupiny kolem Marca Blocha a Luciena Febvra, známé jako Škola Annales, nicméně patří spolu s Fernandem Braudelem k jejím nejvýraznějším představitelům. Už Dubyho disertace, \"Společnost 11. a 12. století v mâconském kraji\" (1953), které jej proslavilo, se vyznačuje důrazem na podrobné studium nejrůznějších dokumentů a pramenů ohledně společenského i hospodářského života, každodenního provozu, společenských vrstev a rolí, ale zároveň i snahou dát čtenáři nahlédnout do myšlení, duchovního života a představ obyčejných lidí té doby. Duby byl také jedním z prvních historiků, kteří se věnovali životu a úloze žen ve společnosti. Podílel se na několika velkých projektech (\"Dějiny Francie\", \"Evropa ve středověku\", \"Dějiny soukromého života\" aj.), které výrazně změnily vztah Francouzů i mnoha dalších Evropanů k jejich starší historii. Co starší generace pokládaly za „temný středověk“, se v jeho díle ukazuje jako nesmírně bohaté období náboženského, kulturního i politického úsilí, které založilo důležité instituce i budoucí úspěchy evropské kultury a civilizace. Jeho knihy se vyznačují odbornou precizností, ale také živým a přístupným stylem, takže se některé z nich staly téměř bestsellery, a to nejen ve Francii. Duby kromě toho často vystupoval v rozhlase a v televizi, udělal množství vzdělávacích programů vynikající úrovně (např. \"Věk katedrál\", 1976) a podílel se na vzniku i činnosti evropské televize Arte. Je také autorem jedné z nejvýznamnějších knih světové historiografie druhé poloviny 20. století \"Neděle u Bouvines\". V ní nejenže na základě soudobých líčení osvětlil středověké postoje k válce, ale zabýval se i pozdějším vznikem mýtu o bitvě a o jeho proměnách, které vypovídájí více o tvůrcích tohoto mýtu než o samotné události.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Duby (7. října 1919 Paříž – 3. prosince 1996 Aix-en-Provence) byl francouzský historik, zaměřený na dějiny středověké společnosti, umění a kultury, člen Francouzské akademie. Proslavil se především jako historik hospodářských a sociálních dějin středověké Francie.", "tgt_summary": "Georges Duby (7 October 1919 – 3 December 1996) was a French historian who specialised in the social and economic history of the Middle Ages. He ranks among the most influential medieval historians of the twentieth century and was one of France's most prominent public intellectuals from the 1970s to his death. Born to a family of Provençal craftsmen living in Paris, Duby was initially educated in the field of historical geography before he moved into history. He earned an undergraduate degree at Lyon in 1942 and completed his graduate thesis at the Sorbonne under Charles-Edmond Perrin in 1952. He taught first at Besançon and then at the University of Aix-en-Provence before he was appointed in 1970 to the Chair of the History of Medieval Society in the Collège de France. He remained attached to the Collège until his retirement in 1991. He was elected to the Académie française in 1987.", "id": 2129685} {"src_title": "Smrk sitka", "tgt_title": "Picea sitchensis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kůra stromu je tenká a šupinatá a skládá se z malých, 5 až 20 centimetrů širokých, kulatých destiček. Koruna mladých stromů je široká a kuželovitá, se stářím však nabývá válcovitého tvaru. Staré stromy rovněž nemusí mít žádné větve ve spodních 30 až 40 metrech. Výhonky jsou bledě hnědožluté, téměř bílé a lysé. Listy jsou silné, ostré a jehlovité, 15 až 25 mm dlouhé, zploštělé v příčném řezu, v horní části šedomodrozelené se dvěma nebo třemi řadami průduchů a v dolní části modrobílé se dvěma pevnými pásy průduchů. Šišky jsou zavěšené, štíhlé, válcovité, 6 až 10 cm dlouhé, při uzavření 2 cm široké a při otevření až 3 cm široké. Šišky mají tenké a ohebné, 15 až 20 mm dlouhé šupiny, které jsou zpočátku zelené nebo rudé a dospívají do bledě hnědé barvy zhruba 5 až 7 měsíců po opylení. Semena jsou černá, 3 mm dlouhá, každé s tenkým, 7 až 9 mm dlouhým, bledě hnědým křidélkem.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Více než století intenzivního kácení smrku sitka zanechalo pouze zbytek původního lesa. Ty největší stromy byly pokáceny ještě dříve, než mohly být změřeny přesnými technologiemi. Stromy vyšší než 90 metrů mohou být stále viděny v národním parku Pacific Rim a provinčním parku Carmanah Walbran (kde se nachází 96 metrů vysoká sitka, nejvyšší strom v Kanadě) na Vancouverově ostrově, v Olympijském národním parku a v kalifornském státním parku Prairie Creek Redwoods, kde se nachází dva více než 96 metrů vysoké stromy. Nedaleko řeky Queets v Olympijském národním parku se nachází rovněž nejobjemnější smrk světa. Měří 76 metrů, jeho objem je 337 m³ a výčetní tloušťka činí 455 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Věk.", "content": "Smrk sitka se dožívá vysokého věku, některé stromy se dožily dokonce více než 700 let. Protože roste rychle, pokud má příznivé podmínky, velikost neukazuje věk stromu. Již zmiňovaný smrk od řeky Queets je sice nejobjemnější na světě, ale teprve 350 až 450 let starý.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Analýzy DNA dokázaly, že pouze smrk Brewerův je bazálnějším smrkem než sitka. Ostatních 31 druhů je geneticky odvozenějších, což by dokazovalo, že smrky pochází ze Severní Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a životní prostředí.", "content": "Smrk sitka pochází ze západního pobřeží Severní Ameriky, konkrétně z oblasti, kterou ohraničuje na severozápadě aljašský ostrov Kodiak a na jihovýchodě kalifornské město Fort Bragg. Jeho výskyt úzce závisí na výskytu tzv. pacifického mlžného lesa; na jihu rozšíření se vyskytuje pouze v oblasti několika kilometrů od pobřeží Pacifiku. Severně od Oregonu se sitky nachází rovněž v říčních nivách, ale nikdy ne dále ve vnitrozemí než 80 kilometrů od pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Smrk sitka je velice důležitý v lesním průmyslu, především při výrobě papíru a řezaného dříví. Mimo svou původní oblast výskytu je sitka ceněná pro svůj rychlý růst a přizpůsobivost chudým půdám, na kterých ostatní stromy růst nemohou. V ideálních podmínkách může sitka růst až jeden a půl metru za rok. Druh zdomácněl v některých částech Irska a Velké Británie, kde byl zaveden roku 1831, a na Novém Zélandu, nikde však není tak rozšířený, aby byl považován za invazivní druh. Sitka byla rovněž vysázena v Dánsku, Norsku a na Islandu. Do Norska byl sitka dovezena na začátku minulého století a nyní pokrývá plochu zhruba 50 tisíc hektarů podél pobřeží mezi kraji Vest-Agder a Troms. Sitka je tolerantnější vůči větru a slanému oceánskému vzduchu a roste rychleji než místní smrk ztepilý. Dřevo ze sitky je rovněž využíváno při výrobě hudebních nástrojů, jako jsou piano, harfa, housle nebo kytara, jelikož jeho vysoký poměr síly a hmotnosti a okraje bez suků z něj dělají skvělého vodiče zvuku. Vyrábí se z něj rovněž stěžně pro plachetnice a letadla a hlavičky raket Trident. Letadlo Wright Flyer bratří Wrightů bylo postaveno právě ze dřeva sitky, stejně jako většina letadel před druhou světovou válkou. Při ní dřevo ze sitky používala např. britská letadla de Havilland Mosquito jako náhradu za hliník. Nové větvičky vyrůstající z větví sitky jsou využívány k výrobě smrkového piva nebo vařeny pro výrobu sirupu. Kůra kořenů sitky je využívána indiány při výrobě tradičních košíků.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Unikátní exemplář sitky se zlatými listy, zvaný Kiidk'yaas, kdysi rostl na ostrově Haida Gwaii, kde byl pro kmen Haidů posvátným stromem. Strom byl nelegálně poražen, ale nedaleko jeho původního místa se vyskytují jedinci vypěstovaní z jeho řízků.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Smrk sitka (\"Picea sitchensis\") je velký jehličnatý stálezelený strom, který dorůstá výšky do 80 metrů a výčetní tloušťky okolo 5 metrů. Jedná se o jednoznačně nejvyšší smrk a také o šestý největší jehličnan světa (před ním jsou pouze sekvojovec obrovský, sekvoj vždyzelená, douglaska tisolistá, damaroň australská a zerav obrovský). Rovněž se jedná o jeden z pouze šesti druhů, u kterých bylo zdokumentováno, že dorostl výšky 90 metrů. Své jméno nese po aljašském městě Sitka.", "tgt_summary": "Picea sitchensis, the Sitka spruce, is a large, coniferous, evergreen tree growing to almost 100 m (330 ft) tall, with a trunk diameter at breast height that can exceed 5 m (16 ft). It is by far the largest species of spruce and the fifth-largest conifer in the world (behind giant sequoia, coast redwood, kauri, and western redcedar); and the third-tallest conifer species (after coast redwood and coast Douglas fir). The Sitka spruce is one of the few species documented to exceed 300 ft (90 m) in height. Its name is derived from the community of Sitka in southeast Alaska, where it is prevalent. Its range hugs the western coast of Canada and the US, continuing south into northernmost California.", "id": 263161} {"src_title": "Hypotéza expandující Země", "tgt_title": "Expanding Earth", "src_document": [{"title": "Historie vzniku a zastánci.", "content": "Hypotéza pomalu a postupně se rozpínající Země vznikla v 60. letech 20. století v reakci na kritiku teorie kontinentálního driftu, první zmínky o této teorii se ale objevují již koncem 19. století. Postuloval ji v roce 1956 profesor budapešťské univerzity Laszlo Egyed, na základě změn hladin oceánů v geologickém čase, které se už v té době daly vysvětlit vlivem působení dob ledových. Na to později navázal německý fyzik Pascual Jordan v roce 1966, který expanzi Země vykládal jako důsledek obecného rozpínání vesmíru. Jordan zakládal svá tvrzení na teorii snižování hodnoty gravitační konstanty navržené nositelem Nobelovy ceny Paulem Diracem, ale i ta se později ukázala jako neplatná. Známými zastánci byl i německý inženýr Klaus Vogel, který v 80. letech 20. století vytvořil modely několika stádií postupně se rozpínající Země nazvané jako \"terella\" , a australský geolog Samuel W. Carey, který popřel existenci procesu subdukce tektonických desek. Později vznikla i skupina \"expandistů\" na univerzitě v polské Wroclavi vedené Janem Koziarem.", "section_level": 1}, {"title": "Podstata hypotézy.", "content": "Hypotéza expandující Země vycházela z různých předpokladů. Země měla mít v počátku svého věku až o 55 % menšího průměru a povrch zcela zaplněný prakontinentem Pangeou bez přítomnosti oceánů. Kontinenty fixované na místě se pak měly vzdalovat od sebe právě rozpínáním planety a růstem oceánských desek. Podle svých zastánců je možné současné kontinenty poskládat dohromady velmi dobře na kouli o menším objemu. Důkazem má být výrazný rozdíl geologického stáří oceánských a pevninských desek (který je způsobený subdukcí hustších oceánských desek pod desky pevninské a tedy jejich postupným zánikem) i současná pozice kontinentů, kterou podle zastánců teorie není možné plně vysvětlit mechanismy deskové tektoniky. V minulosti se o vysvětlení rozpínavosti Země pokoušel například Ivan Osipovič Jarkovskij na konci 19. století (srážení éteru uvnitř Země) nebo Paul Dirac ve 30. letech 20. století (předpoklad poklesu gravitační konstanty). Samotné rozpínání těles je ale v přírodě známým jevem s rozličnými fyzikálními vysvětleními, např. rozpínání hvězd, obecně expanze plynu, nebo růst podmíněný vnějším příjmem energie.", "section_level": 1}, {"title": "Současný pohled na hypotézu.", "content": "Hypotéza expandující Země je v geologii okrajovou a překonanou hypotézou. Dnes obecně přijímanou teorií vysvětlující globální zemskou dynamiku je desková tektonika, která je schopna vysvětlit řadu měření i pozorování, které máme díky geofyzikálnímu průzkumu k dispozici. Zastánci hypotézy expandující Země tvrdí, že existuje celá řada rozporů deskové tektoniky. Dle nich je například Afrika významně obklopena oceánskými hřbety a rifty, ale v jejím těsném okolí nenalézáme subdukční zóny. Což je sporné tvrzení s ohledem na to, že severní část Afriky je v kolizi a částečné subdukci s Euroasijskou deskou v délce přibližně 1500 km. Rovněž analogicky Antarktida je obehnána oceánskými hřbety. Dle zastánců hypotézy expandující Země též Amerika a Afrika s Evropou do sebe lépe zapadají na Zemi o menším objemu. O verifikaci hypotézy se pokouší zastánci této hypotézy skrze kontroverzní hypotézu týkající se Českého kráteru. Ta se snaží doložit, že oblast Českého masívu vznikla výsledek srážky Země s velkým tělesem. Naopak na základě teorie deskové tektoniky vznikl Český masiv konsolidací z nezávislých mikrokontinentů, které se historicky vzájemně pohybovaly a srážely, čímž došlo k jejich spojení do většího celku. Tento výklad je pak schopen vysvětlit rozdílné stáří i druhů hornin v různých částech Českého masívu. Většinová vědecká komunita však považuje hypotézu expandující Země za překonanou nejen proto, že geologická data lépe vyhovují teorii deskové tektoniky, ale existují i data, která jsou v přímém rozporu s teorií expandující Země:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypotéza expandující Země byla jednou z historických teorií snažící se vysvětlit pohyb a rozmístění kontinentů změnou objemu planety Země, respektive jejího postupného rozpínání od počátku vzniku. Byť je tato teorie již překonaná a odporuje současnému poznání deskové tektoniky i měřením zemského objemu, má stále v odborné komunitě své zastánce.", "tgt_summary": "The expanding Earth or growing Earth hypothesis asserts that the position and relative movement of continents is at least partially due to the volume of Earth increasing. Conversely, geophysical global cooling was the hypothesis that various features could be explained by Earth contracting. Although it was suggested historically, since the recognition of plate tectonics in the 1970s, scientific consensus has rejected any significant expansion or contraction of Earth.", "id": 2449977} {"src_title": "Fürstenbergové", "tgt_title": "House of Fürstenberg (Swabia)", "src_document": [{"title": "Knížecí rod a jeho stát 1716–1806.", "content": "Fürstenberg bylo knížectví existující v letech 1716–1806 jako stát ve svazku Svaté říše římské, které bylo podřízeno pouze císaři (německy \"reichsunmittelbares Fürstentum\"). Bylo tzv. mediatizováno v roce 1806. Mělo 120 000 obyvatel na rozloze 2 090 km². Bylo složeno z rozptýlených držav rodu Fürstenbergů v Bádensku, Württembersku a na území Hohenzollern-Sigmaringen.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní části knížectví.", "content": "Lantkrabství Baar s hlavním městem Donaueschingen (od roku 1283). Lantkrabství Stühlingen s městy Stühlingen, Engen a Neustadt ve Schwarzwaldu (od roku 1639). Hrabství Heiligenberg a Werdenberg (od roku 1534) u Bodamského jezera s městem a zámkem Heiligenberg (letní rezidence, od roku 1534 v majetku rodu) s krásným výhledem na Tyrolské a Švýcarské Alpy. Panství Meßkirch, Jungnau, Trochtelfingen a drobnější majetky na území Bádenska a Hohenzollern-Sigmaringen.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní majetek Fürstenbergů.", "content": "Z bývalého knížectví Fürstenberg zůstaly do dnešních dnů v držení knížecí rodiny rozsáhlé pozemkové a lesní majetky v Donaueschingen se sídelním zámkem knížete, zámek Werenwag na skále nad Dunajem, zámek Heiligenberg a zámek Hohenlupfen ve městě Stühlingen. Linie lankrabat z Weitry obhospodařuje panství a zámek Weitra nedaleko Gmündu v Dolních Rakousech.", "section_level": 1}, {"title": "Historie rodu.", "content": "Dnešní rod knížat z Fürstenbergu je linií rodu hrabat z Urachu, jehož první historicky doložená osobnost je Egino I. z Urachu († 1050). 25. července 1236 zemřel Egino V., hrabě z Urachu a Freiburgu a závětí rozdělil svá panství mezi syny. Třetí z nich, Jindřich I. (1236–1284), přítel pozdějšího německého krále a císaře Svaté říše římské Rudolfa I. Habsburského, byl tím mužem, který nesl v bitvě na Moravském poli dne 26. srpna 1278 říšskou zástavu. Dědictvím po otci dostal hrabství Fürstenberg a listinou Rudolfa I. ze dne 18. ledna 1283 získal lankrabství Baar. Titul Landgraf in der Baar poté rod Fürstenbergů drží od roku 1283 až do roku 1806, kdy po mediatizaci knížectví připadlo území jejich lankrabství Baar velkovévodství bádenskému. Ve 14. a 15. století sídlili Fürstenbergové na hradě Fürstenberg, v 16. století získali sňatkem hrabství Heiligenberg a Werdenberg. Říšský knížecí stav získala roku 1664 linie Heiligenberg, která v roce 1667 obdržela místo a virilní hlas v říšském knížecím kolegiu. Fürstenbergové navíc měli v důsledku držby hrabství Heiligenberg a Werdenberg v tomtéž kolegiu i kuriátní hlas. Velký palatinát, který mj. umožňuje razit vlastní mince, drží linie Stühlingen od roku 1642. Linie Heiligenberg vymřela roku 1716 a jejich dědicem se stává linie Meßkirch. Ta ale vymírá roku 1744 a knížecí titul Fürst zu Fürstenberg s predikátem Hochgeboren získává linie Stühlingen 2. 2. 1716. Prvním vládnoucím knížetem se stává Josef Vilém Arnošt (12. ledna 1699 – 29. července 1762) ženatý s hraběnkou Marií Annou Waldstein-Wartemberskou (22. února 1707 – 12. listopadu 1756), po které dědí jejich syn Joseph Wenzel Johann Nepomuk (21. března 1728 – 2. června 1783), 2. kníže z Fürstenbergu (1762–1783) a předseda švábského kolegia říšských hrabat, krom majetků rodu v Německu také panství Křivoklát v Českém Království a to závětí z 3. srpna 1756. Roku 1762 získávají Fürstenbergové knížecí stav pro všechny členy rodu, roku 1825 predikát Durchlaucht pro hlavu rodu. Valdštejnské panství Křivoklát, které hraběnka Marie Anna přinesla věnem, odkázal kníže Josef Václav svému druhému synu Karlu Borromeovi Egonovi (7. 5. 1729 – 11. 7. 1787), ženatému s hraběnkou Marií Josefou ze Šternberku (24. 6. 1735 – 16. 1. 1803). Karel Borromeus byl císařským komořím a tajným radou a v letech 1771–1782 zastával úřad nejvyššího purkrabí Českého království. Staral se o povznesení vzdělanosti prostého lidu a o rozvoj věd a umění. Roku 1774 byl jmenován prvním čestným prezidentem nově založené Královské české společnosti nauk v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Karel Egon II. z Fürstenbergu.", "content": "Posledním panujícím knížetem byl vnuk Karla Borromea Egona, Karel Egon II. z Fürstenbergu (28. října 1796 – 22. října 1854), 5. kníže (17. května 1804 – 19. listopadu 1805), ženatý od roku 1818 s princeznou Amálií Bádenskou (26. ledna 1795 – 14. září 1869). Byl majitelem fideikomisu v Čechách a 17. května 1804 po vymření říšské knížecí linie zdědil rovněž všechny říšské statky rodu ve Švábsku. Roční příjem z jeho panství se tehdy odhadoval na 600 000 zlatých. Tento muž je praotcem všech dnes žijících Fürstenbergů – knížecí linie švábské se sídlem na zámku v Donaueschingen a linie knížat a lankrabat z Weitry, žijící na zámku Weitra v Rakousku. Kníže Karl Egon II. studoval ve Freiburgu (Freiburg im Breisgau) a Würzburgu a poté vstoupil do rakouské císařské armády. Roku 1814 doprovázel jako ordonanční důstojník knížete Schwarzenberga do Paříže, po uzavření míru však vojenskou službu opustil a věnoval se správě rodinného majetku. Jeho rezidencí byl zámek v Donaueschingen a zámek Heiligenberg. Po jeho smrti se rod rozdělil na primogenituru – kníže Karl Egon III. (4. března 1820 – 15. března 1892), která však vymřela již synem Karla Egona III. roku 1896, a sekundogenituru na Křivoklátském panství (k němuž patřily Křivoklát, Krušovice, Nižbor, Skřivaň, Podmokly atd.). Jejím prvním představitelem byl kníže Maximilian Egon I. (29. března 1822 – 27. července 1873). Hlava rodu, kníže z Fürstenbergu (německy \"Fürst zu Fürstenberg\"), byl dědičným členem: Následkem aktu Rýnského spolku z roku 1806 ztratil rod Fürstenbergů svou suverenitu v knížectví Fürstenberg. Stavovská práva rodu k Bádensku jsou upravena smlouvou ze 14. května 1825, k Württembersku královskou deklarací ze dne 23. června 1839.", "section_level": 2}, {"title": "Rodokmen - vybrané osoby.", "content": "A1. Kryštof I. († 1559)", "section_level": 1}, {"title": "Knížecí rod dnes.", "content": "V současné době je hlavou rodu kníže Heinrich Maxmilian Egon Karl (*17. července 1950), ženatý od roku 1976 s princeznou Maximilianou von Windisch-Grätz (*16. listopadu 1952), se kterou má dva syny, Christiana Joachima Maxmiliana Egona (*22. listopadu 1977) a Antona Huga Egona (*14. června 1985).", "section_level": 1}, {"title": "Linie Weitra.", "content": "Rakouská linie lankrabat z Weitry pokračuje bratrem knížete Heinricha. Tím je Johannes Joseph (* 15.4.1958), princ a lankrabě zu Fürstenberg, který zdědil lankrabství Weitra s panstvími Weitra, Reinpolz a Wasen po adopci jeho prastrýcem, knížetem a lankrabětem Karlem Egonem V. (*6.5.1891 +23.9.1973). Lankrabě z Weitry má tři syny – Vincence (* 16.3.1985), Ludwiga (* 28.12.1997) a Johanna (* 30.4.1999). Jeho manželka není šlechtického původu.", "section_level": 2}, {"title": "1. polovina 20. století.", "content": "Dle \"Schematismu velkostatků v království Českém\" (Ignaz TITTEL, 1906) patřil knížatům z Fürstenbergu v Čechách pozemkový majetek o velikosti 40 089 ha, z toho 80% lesů. Podobně jako řada dalších šlechtických rodů, tak i knížata Fürstenbergové byli postiženi pozemkovou reformou ve 20. letech 20. století. V této době začal kníže Maximilian Egon II. (13.10.1863 zámek Lány – 11.8.1941 Heiligenberg) statky v Čechách rozprodávat a roku 1929 státu postoupil hrad Křivoklát a už v roce 1921 zámek v Lánech (ten se pak stal letním sídlem prezidenta). Těžiště rodu se tak definitivně přesunulo do Německa, kde kníže vlastnil majorátní panství Donaueschingen a do Rakouska, kde centrem jeho majetku byla Weitra, a to od roku 1932, kdy vymřela lankraběcí větev Fürstenbergů. Posledním Fürstenbergem, který se narodil v Čechách, byl Joachim Egon (28.6.1923 zámek Dřevíč – 9.7.2002 Donaueschingen). Jeho syn Heinrich (*1950) je nynější hlavou rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodový erb.", "content": "V erbu mají Fürstenbergové štít s červenou orlicí ve zlatém poli (Fürstenberg), na něm středový štítek čtvrcený, v 1. a 3. poli stříbrný církevní prapor na červeném poli (Werdenberg), ve 2. a 4. poli do rohu posunuté břevno vpravo křížem ve stříbře (Heiligenberg). Lem štítu stříbrný s modrými dvojobláčky (Blumeneck).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fürstenbergové jsou bývalý knížecí panovnický rod odvozující své jméno od Fürstenbergu v Bádensku. Rod v minulosti vlastnil i statky na území Českého království a patřil také k nejvyšší české světské i duchovní aristokracii. Do českého průmyslu výrazně zasáhl výrobou železné litiny a piva. Dnešní potomci rodu vlastní statky a zámky v Rakousku a Německu.", "tgt_summary": "Fürstenberg is the name of a Swabian noble house in Germany, based primarily in what is today southern Baden-Württemberg near the source of the Danube river. Numerous members of the family have risen to prominence over the centuries as soldiers, churchmen, diplomats, and academics. Sometimes the name is gallicized as de Furstenberg or anglicized as Furstenberg.", "id": 990914} {"src_title": "Klášter Fontenay", "tgt_title": "Abbey of Fontenay", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Konvent založili mniši vyslaní Bernardem z mateřského kláštera Clairvaux vedení jeho bratrancem Godefroyem de La Roche-Vanneau. Jednalo se po klášteru Trois-Fontaines o teprve druhý dceřiný konvent Clairvaux založeného krátce před tím (1115). Mniši se usadili v údolí v místě poustevny bratrů Martina a Milona. Rozrůstající se komunita se 1130 přesunula do prostornější části údolí, které jim poskytl Bernardův strýc Raynard z Montbardu. Vlhké a podmáčené místo museli mniši nejdříve odvodnit, sanovat a vymýtit, aby zde mohli postavit nový klášter. Ten získal latinské jméno \"Fontenaium\" („plovoucí na pramenech“). Mnichům ve Fontenay věnoval Bernard svoje první rozsáhlejší dílo \"De Gradibus humilitatis et superbiae\" (O stupních pokory a pýchy). V roce 1139 se do kláštera uchýlil norwichský biskup Ebrard z Arundelu, oběť pronásledování ze strany krále. Klášteru věnoval své jmění a byl pohřben ve zdejším kostele, který 1147 vysvětil papež a člen cisterciáckého řádu Evžen III. Ve 12. a 13. století klášter vzkvétal, získával dary, těšil se přízni papežů a králů a stal se mateřským klášterem dalších konventů. Za stoleté války byl klášter vypleněn Angličany a pak znovu skupinami žoldnéřů. Nový rozkvět Fontenay zažilo za opata Jeana Frouarda (1459–1483). V 16. století se klášter dostal do finančních potíží a budovy přestaly být udržovány. Chátrající refektář byl v 18. století zbourán a za Francouzské revoluce mniši z kláštera uprchli. V opuštěných budovách pak vznikly papírny a později v 19. století v okolí další továrny rodiny Montgolfierů. Na začátku 20. století celý klášterní areál získali noví majitelé Éduard a René Aynardovi, kteří začali jeho pečlivé zrestaurování a rekonstrukci do původní středověké podoby.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Klášterní kostel je trojlodní bazilika s transeptem a hlavní lodí zaklenutou valenou klenbou s lomenými oblouky. Na jihu ke kostelu přiléhá rajský dvůr lemovaný křížovou chodbou s arkádou tvořenou dvojicemi oblouků nesených sdruženými sloupy. Křížová chodba zpřístupňuje jednotlivé prostory kláštera jako je kapitulní síň nebo prostorný sál sklenuté žebrovou klenbou. V patře se nachází rozlehlý dormitář zastřešený po požáru v 15. století krovem v podobě obráceného lodního trupu. V areálu se nacházejí i hospodářské stavby jako například mohutný věžovitý holubník. Nejvýznamnější je rozlehlá kovárna s prostory žebrově klenutými na sloupy, která byla vybavena vodním hamrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Fontenay je francouzský cisterciácký klášter nedaleko Montbardu severozápadně od Dijonu, v oblasti Côte-d'Or v Burgundsku. Klášter byl založen v roce 1118 Bernardem z Clairvaux a jedná se o nejstarší zachovalý cisterciácký klášter. Od roku 1981 je zapsán na seznamu Světového dědictví Unesco.", "tgt_summary": "The Abbey of Fontenay is a former Cistercian abbey located in the commune of Marmagne, near Montbard, in the département of Côte-d'Or in France. It was founded by Saint Bernard of Clairvaux in 1118, and built in the Romanesque style. It is one of the oldest and most complete Cistercian abbeys in Europe, and became a UNESCO World Heritage Site in 1981. Of the original complex comprising church, dormitory, cloister, chapter house, caldarium, refectory, dovecote and forge, all remain intact except the refectory and are well maintained. The Abbey of Fontenay, along with other Cistercian abbeys, forms a connecting link between Romanesque and Gothic architectures.", "id": 712592} {"src_title": "SK Slavia Praha", "tgt_title": "SK Slavia Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik klubu.", "content": "Klub vznikl v době rozmachu českého národnostního cítění. U zrodu stála snaa vysokoškolského vlasteneckého sdružení \"Literární a řečnický spolek Slavia\", které chtěl přilákat více studentů ke sportu. Na valné hromadě spolu dne 2. listopadu 1892 ve Vodičkově ulici v Praze byl založen sportovní odbor \"ACOS (Akademický cyklistický oddíl Slavia)\". Dne 23. listopadu 1892 byl předsedou tohoto odboru zvolen lékař Václav Kubr. Odbor se věnoval v počátcích cyklistice, avšak v roce 1894 byl celý spolek Slavia pro údajnou protirakouskou", "section_level": 2}, {"title": "Počátek století a první světová válka.", "content": "První zápasy sehrála Slavia 25. března 1896 v rámci turnaje na Císařské louce. Tým AC Praha porazila 6:0. Dalším zápasem se stalo historicky první derby pražských „S“ (Sparta-Slavia). Sparta dosáhla branky, ale rozhodčí (byl jím známý popularizátor sportu Josef Rössler-Ořovský) se ji po zápase rozhodl neuznat pro neregulérnost, a tak zápas skončil bezbrankovou remízou. Klub se brzy stal dominantním na české fotbalové scéně. Mezi lety 1896–1902 vyhrál šest z devíti ročníků neoficiálního Mistrovství Čech. Většinu klubů z Čech porážel vysokým rozdílem. Například jeho velký rival AC Sparta Praha dokázal zvítězit až v 7. vzájemném utkání (dnes nazývaném Pražské derby). V roce 1899 získala Slavia prostor pro své domácí zápasy, a to na Letné. Ještě tentýž rok sehrála první mezinárodní zápas s týmem SC Berlin. V roce 1901 Slavia vybudovala na Letné nový stadion, šlo o první travnaté hřiště v Čechách. V roce 1903 přišel do Slavie útočník Jan Košek, který zde do roku 1913 nastřílel 804", "section_level": 2}, {"title": "Vznik ligy a první mistrovský hattrick (1925–1932).", "content": "Od roku 1918 se odehrávala pravidelná pohárová soutěž Středočeský pohár, předchůdce dnešního Poháru FAČR. Za dobu existence této soutěže ji Slavia vyhrála celkem 10×, což je nejvíce ze všech. V roce 1925 byla založena profesionální ligová soutěž. V prvním zápase porazila Slavia SK Libeň 9:3 a nakonec zvítězila i v celé soutěži. Stala se tak historicky prvním mistrem ligy a získala svůj 2. mistrovský titul. To už ve Slavii působl brankář František Plánička (od roku 1923). V roce 1926 během přenášel přátelské utkání Slavie s Hungarií rozhlasový Radiojournal; šlo o vůbec první přímý přenos sportovního utkání v Evropě. Hlasatelem byl mezinárodní sekretář Slavia Josef Laufer, který tak nastartoval svou dlouholetou kariéru sportovního komentátora. Následující tři soutěžní ročníky obsadila Slavia vždy druhé místo a v ročníku 1928/29 3. mistrovský titul. V této době nebyla největším soupeřem Slavie Sparta, ale tehdy výborně hrající klub SK Viktoria Žižkov. V létě 1929 vyrazila Slavia na turné po Západní Evropě, během kterého porazila výběr Paříže 3:1, Red Star Olympique 5:0, a na závěr prohrála s FC Barcelona 3:6. V sezoně 1929–1930 skončil trenér John William Madden, který zde působil od února 1905. Svůj dovedl tým k jasnému", "section_level": 2}, {"title": "Léta slávy největší (1932–1939).", "content": "V sezoně 1931/32 po třech titulech skočila druhá za Spartou. Podařilo se jí ale vyhrát Středočeský pohár. Ani na podzim následující ligové sezóny to nevypadalo na zisk titulu, zvlášť když Slavia již v jarní části prohrála s outsiderem SK Plzeň. Jenže nakonec titul díky sérii výsledků patřil opět sešívaným. Ziskem 6. mistrovského titulu začala Slavia další mistrovský hattrick. Následující sezonu ovládla Slavia rozdílem pěti bodů (7. titul) a ve značně změněné a rozšířené podobě ligy v sezoně 1934/35 dokonala další titulový hattrick. 8. titul znamenal upevnění postu na čele historického žebříčku před Spartou, mající titulů šest. V roce 1935 si také připsala další vítězství ve Středočeském poháru. V roce 1934 byl klub hlavním dodavatelem československé reprezentace, která na Mistrovství světa získala stříbrné medaile. Turnaje se zúčastnilo deset hráčů Slavie a osm z nich nich nastoupilo ve finále, včetně kapitána – brankáře Františka Pláničky a nejlepšího reprezentačního střelce Československa Antonína Puče. 9. titul získala Slavia v sezóně 1936/37, kdy ovládla rozdílem sedmi bodů. Poprvé se také cestovalo na zápas ligy letadlem. Bylo to na zápas s týmem ŠK Rusj Užhorod, reprezentující Podkarpatskou Rus. V letech 1936 a", "section_level": 2}, {"title": "Slavia za 2. světové války.", "content": "V březnu 1939 se Československo rozpadlo a českou část okupovalo nacistické Německo, které zde vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava. Od sezóny 1939/40 hrála Slavie protektorátní ligu. V září 1939 začala 2. světová válka. V tomto období Slavia získala čtyři", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná historie.", "content": "Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945. 6. května 1945, během Pražského povstání, shořel slávistický stadion na Letné. Požár úmyslně založili vojáci Wehrmachtu. Popelem lehlo veškeré vybavení, a také trofeje, klubové kroniky a archiv. Slavia se ihned pustila do oprav, ale nějakou dobu musela hostovat na různých hřištích, například Spartě nebo na Strahově.", "section_level": 2}, {"title": "Útlak na přelomu 40. a 50. let 20. století.", "content": "V únoru 1948 došlo v Československu ke státnímu převratu, při kterém se k moci dostala Komunistická strana Československa, která nastolila komunistickou diktaturu. Rozsáhlé společenské změny se týkaly také sportu, který měl být nově organizován podle sovětského vzoru. Zkušení a schopní funkcionáři museli odejít a na jejich místo nastoupili noví, loajální ke komunistické straně, většinou bez vztahu ke klubu, který měli řidit, a často bez potřebných schopností i kvalifikace. Místo profesionálních klubů mezi sebou měli zápasit „amatérské“ týmy, reprezentující jednotlivá odvětví socialistické ekonomiky. Hráči nuceně přestupovali mezi kluby, oddíly byly přejmenovávány, některé nuceně", "section_level": 2}, {"title": "2. polovina 50. let 20. století.", "content": "V padesátých letech se ve Slavii často střídali funkcionáři, vesměs nízkých odborných i morálních kvalit, a klub pod jejich vedením upadal. V roce 1955 přednesl komunistický ministr obrany Alexej Čepička projev, ve kterém označil klubovou ikonu Josefa Bicana za představitele buržoazních prvků v kopané. Na základě jeho projevu byl Bican ze Slavie", "section_level": 2}, {"title": "Krize na počátku 60. let 20. století.", "content": "Poté však zabředla do krize. V sezóně 1959/1960 hrála pouze o záchranu v první lize; od sestupu ji nakonec dělil jediný bod. V téže sezóně postoupila do finále Československého poháru, ale trofej nezískala. V následující sezóně skončila v lize poslední a sestoupila do druhé ligy. Svoji skupinu v sezóně 1961/62 sešívaní vyhráli", "section_level": 2}, {"title": "Zmrtvýchvstání.", "content": "Část fanoušků klubu se nechtěla smířit s hrozbou zániku slavného klubu. Literární kritik Jiří Hájek publikoval v časopise Plamen výzvu příznivcům Slavie, aby se zkusili sejít a zamyslet se nad možnostmi záchrany Slavie. Setkání se uskutečnilo 23. března 1964 ve Slovanském domě a zúčastnilo se ho přes tisíc lidí – více než tehdy činila průměrná návštěva na druholigových zápasech Slavie. Ti založili \"Sdružení přátel Slávie\", později přejmenované na \"Odbor přátel a příznivců Slavie\". Odbor přátel uspořádal několik kulturních večerů Slávisté Slavii, jejichž", "section_level": 2}, {"title": "70. a 80. léta 20. století.", "content": "Do prvoligového popředí se Slavia dostala opět až v polovině 70. let. V roce 1973 se patronátním podnikem Slavie stal národní podnik Inženýrské a průmyslové stavby, což zlepšilo finanční situaci klubu. Zkratka IPS pak byla v letech 1977–1991 součástí názvu klubu. Pod vedením trenéra Jaroslava Jareše skončila mezi léty 1974 až 1978 třikrát třetí, jedenkrát čtvrtá a jedenkrát pátá, přičemž před posledním kolem sezóny 1975/76 vedla ligu a k mistrovskému titulu by jí byla stačila remíza, ale prohrála a nakonec obsadila třetí příčku. Mimo to vyhrála v roce 1974 Český pohár. Třikrát se v tomto období kvalifikovala do evropských pohárů (1974, 1976, 1977), ale vždy vypadla v prvním kole. Klíčovými hráči té doby", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "V listopadu 1989 se hráči Slavie rozhodli podpořit Sametovou revoluci stávkou – odmítli nastoupit k utkání s Chebem (hráči Chebu se na místě ke stávce připojili). Po pádu komunistického režimu se Slavia (přejmenovaná z TJ Slavia zpět na SK Slavia) v 90. letech plnohodnotně vrátila na výsluní československého a později českého fotbalu. Pomohly jí k tomu zejména finance od česko-amerického podnikatele Borise Korbela (celkem asi 180 milionů korun). Korbel přišel s úmyslem vybudovat v Československu silný fotbalový klub, který by konkuroval evropským velkoklubům. Poté, co v roce 1991 jeho nabídku odmítlo vedení Sparty, obrátil se na Slavii, a jeho návrh byl přijat. Díky jeho penězům se podařilo Slavii poskládat silný kádr; klub tehdy posílil mimo jiné sparťanský dorostenec Patrik Berger, ostravský záložník Radim Nečas, za kterého Slavia zaplatila na tehdejší dobu neuvěřitelných 24 milionů korun, vítěz Ligy mistrů Dragiša Binič, a olympijský vítěz Vladimír Tatarčuk. Do kádru dospělých se prosadil mladý útočník Pavel Kuka. Sezónu 1991/92 dokončila Slavia na čtvrtém místě, a po sedmi letech se tak kvalifikovala do evropských pohárů. V pohárové Evropě se", "section_level": 2}, {"title": "Ve vlastnictví ENIC (1997–2006).", "content": "V říjnu 1997 Slavii koupila 54% podíl v klubu britská investiční společnost ENIC. Její podíl v průběhu čtyř let postupně stoupl až na 96,7 %. Zároveň koupila podíly v několika dalších významných klubech (např. Glasgow Rangers, Valencia CF, Tottenham Hotspur), patrně s úmyslem založit nadnárodní fotbalovou ligu, která by konkurovala Lize mistrů UEFA. Ředitelem klubu zůstal Vladimír Leška. ENIC financovala Slavii prostřednictvím půjček v celkové výši 110 milionů korun. Pod ENIC se Slavia držela v popředí ligové tabulky, ale nepodařilo se jí získat český ligový titul. V letech 1999 a 2002 se stala vítězem domácího poháru. Na evropské scéně Slavia zaznamenala několik úspěchů, například postup do čtvrtfinále Poháru vítězů poháru (1998) či postup do čtvrtfinále poháru UEFA (2000). Nikdy se jí však nepovedlo postoupit do hlavní soutěže Ligy mistrů – nejblíže byla v sezóně 2000/2001, kdy po výhře 1:0 na hřišti Šachťoru Doněck zkolabovala v domácí odvetě v posledních vteřinách zápasu. Od dubna 2005 trénoval Slavii Karel Jarolím. Slavii dovedl v", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé úspěchy (2006–2009).", "content": "Sezónu 2006/07 Slavia dokončila na 2. místě, a kvalifikovala se tak do druhého předkola Ligy mistrů. Následující sezóna (2007/08) byla pravděpodobně nejúspěšnější v historii Slavie – Slavia posílila kádr a na šestý pokus prošla do hlavní soutěže Ligy mistrů, kde obsadila třetí místo ve skupině a pokračovala pohárem UEFA. 7. května 2008 byl slavnostně otevřen nový stadion s kapacitou 19 370 míst, zápasem s týmem Oxford University AFC. V prvním soutěžním na něm utkání si Slavia zajistila po 12 letech mistrovský titul. V následující sezóně přesáhla průměrná návštěvnost na novém stadionu 11 000 diváků, a Slavia titul obhájila (podařilo se jí to poprvé od roku 1943). Nepodařilo se ale zopakovat účast v Lize mistrů, a v poháru UEFA Slavia skončila již v základní", "section_level": 2}, {"title": "Krize, dluhy a existenční problémy (2009–2015).", "content": "Poté však přišly nenadálé potíže. 23. ledna 2009 oficiální vlastník Slavie, společnost Dartmoor Association, akcie Slavie prodala společnosti Falkonida, která za ně nezaplatila a dále je převedla na společnost EGIDA, která je převedla na Antonína France. Trenér Jarolím dělal časté změny v sestavě, média spekulovala o jeho sporech s hráči, vůči kterým uplatňoval příliš drsný přístup. V červnu 2009 Jarolím ze Slavie překvapivě propustil kapitána Ericha Brabce. Pro spory s Jarolímem se také rozhodl klub opustit Jarolímův synovec Marek Jarolím. Kádr oslabilo několik zranění. Slavia opět nepostoupila do Ligy mistrů, a v Evropské lize skončila ve své skupině poslední. Byla to na dalších sedm let poslední účast Slavie v evropských pohárech. V sezóně 2009/10 přezimovala Slavia na sedmém místě. Na jaře výkonnostní zlepšení nepřišlo. Jarolím dostal od vedení klubu ultimátum (neprohrát v Ostravě), které nesplnil, vedení Jarolíma ani tak neodvolalo, ale Jarolím nakonec rezignoval sám. Sezónu dokončil František Cipro, bylo to jeho již třetí trenérské angažmá v tomto klubu. Slavii dovedl k sedmému místu v lize, což bylo pro Slavii nejhorší umístění od sezóny 1990/91, poprvé od roku 1991 se nekvalifikovala do žádného evropského poháru. Poté se stal trenérem znovu Jarolím, ale po devíti ligových kolech (ve kterých Slavia získala 10 bodů) rezignoval. Z klubu odešel generální ředitel Petr Doležal, nahradil ho bezpečnostní manažer", "section_level": 2}, {"title": "Ve vlastnictví čínských společností (2015–).", "content": "4. září 2015 se majiteli klubu staly čínská společnost China Energy Company Limited (CEFC), a Fly Sport Investments podnikatele Jiřího Šimáně, který prostřednictvím svých společností Slavii léta sponzoroval. Šimáně podle svých slov nikdy nechtěl Slavii vlastnit, ale když byla bezprostředně ohrožena zánikem, svůj názor změnil, menší podíl koupil a sehnal strategického partnera z Číny. CEFC získala za 27 milionů korun 59,97 % akcií klubu (také se stala jeho generálním partnerem), společnost Jiřího Šimáně měla podíl 39,97 %, zbývající podíl byl ve vlastnictví drobných akcionářů. Novým předsedou představenstva byl jmenován Šimáně, v dozorčí radě zasedli manažer CEFC Čchan Čchao-tuo, manažer a bývalý politik ČSSD Jaroslav Tvrdík, a Vladimír Šmicer, generálním ředitelem zůstal David Trunda. Noví majitelé splatili všechny nesporné pohledávky, čímž ukončili insolvenční řízení s klubem, a deklarovali záměr vrátit Slavii do boje o nejvyšší příčky. V zimní přestávce 2015/2016 přivedla Slavia osm nových posil, za které utratila značné finanční částky. Média přinesla zprávy o sporech Tvrdíka, který", "section_level": 2}, {"title": "Symboly klubu.", "content": "Tradičními barvami klubu jsou červená a bílá, která je doplněná o červenou pěticípou hvězdu obrácenou cípem dolů.", "section_level": 1}, {"title": "Fanoušci.", "content": "Název fanouškovské základny je Tribuna Sever.", "section_level": 2}, {"title": "Odbor přátel.", "content": "Vznikl roku 1964 a je nejstarším fanouškovským hnutím", "section_level": 2}, {"title": "Dresy klubu.", "content": "Původní dres Slavie je stejně starý jako tým, který jej nosí. Tým v něm totiž nastupuje již od historicky prvního zápasu z 25. března 1896. Celý tým včetně brankáře v něm nastoupil v sešívaném dresu z pravé poloviny červeném (z pohledu nositele) a z levé poloviny bílém. Na bílém poli byla posazena velká červená pěticípá hvězda otočená vzhůru. Tehdy byl součástí úboru dokonce i červený baret. Tento dres se zachoval až", "section_level": 2}, {"title": "Majetkové poměry klubu.", "content": "Majoritním vlastníkem klubu je čínská společnost Sinobo Group,", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Evropské poháry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Liga mistrů UEFA.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pohár UEFA / Evropská liga UEFA.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Středoevropský pohár.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Veletržní pohár.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pohár vítězů pohárů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Slavní hráči.", "content": "Zdroj: Částečně", "section_level": 1}, {"title": "Trenéři.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Významní trenéři.", "content": "Zde jsou uvedeni trenéři SK Slavia Praha, kteří během svého působení vyhráli alespoň jednu trofej,", "section_level": 2}], "src_summary": "SK Slavia Praha (celým názvem: Sportovní klub Slavia Praha) je český profesionální fotbalový klub, který sídlí v pražských Vršovicích. Byl založen 2. listopadu 1892 v Praze, původně jako cyklistický klub, se přidaly další sporty včetně fotbalu. Hraje nejvyšší českou fotbalovou soutěž - 1. ligu, a podle počtu získaných ligových titulů (19, naposledy v roce 2019) se jedná o historicky druhý nejúspěšnější český fotbalový klub. Devětkrát se také stala vítězem domácího poháru. Po celou dobu fotbalové historie patří společně se svým pražským rivalem, klubem AC Sparta Praha k nejpopulárnějším klubům českého fotbalu. V roce 1938 vyhrála Středoevropský pohár (Mitropa Cup), předchůdce současných evropských pohárů. Mezi nejslavnější hráče klubu patří Jan Košek, František Plánička, Antonín Puč, František Svoboda (poslední tři jmenovaní stříbrní medailisté mistrovství světa 1934), Josef Bican, Jan Lála (stříbrný medailista mistrovství světa 1962), František Veselý (mistr Evropy 1976), Pavel Kuka, Vladimír Šmicer a Milan Škoda. Od roku 1953 (s několika krátkými přestávkami) hraje domácí zápasy v Praze 10 – Edenu, kde byl v roce 2008 otevřen nový stadion s názvem Sinobo Stadium a kapacitou 19 370 míst.", "tgt_summary": "Sportovní klub Slavia Praha – fotbal (Sports Club Slavia Prague – Football, ), commonly known as Slavia Praha / Slavia Prague, is a Czech professional football club in Prague. Founded in 1892, they are the second most successful club in the Czech Republic since its independence in 1993. They play in the Czech First League, the highest competition in the Czech Republic. They play the Prague derby with Sparta Prague, an important rivalry in Czech football. Slavia has won 19 titles, several Czech cups and the Mitropa Cup in 1938. The club has won five league titles since the foundation of the Czech league in 1993. They have also reached the semi-finals of the 1995–96 UEFA Cup and qualified for the 2007–08 UEFA Champions League group stage for the first time in their history. In 2019, Slavia reached the quarter-finals of the 2018–19 UEFA Europa League and also qualified for the 2019–20 UEFA Champions League group stage for the second time in their history. In addition to their men's squad, Slavia Prague has reserve, youth, and women's teams.", "id": 2187996} {"src_title": "Frederick Marryat", "tgt_title": "Frederick Marryat", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1792 v Londýně jako syn člena parlamentu, ale již jako chlapec se chtěl stát námořníkem a údajně prý kvůli tomu třikrát utekl z domova. Skutečností ale je, že již roku 1806 ve svých čtrnácti letech vstoupil do Královského námořnictva, kde sloužil do roku 1830. Bojoval v napoleonských válkách a roku 1812 byl povýšen na poručíka. Poté se v letech 1812–1814 zúčastnil britsko-americké války. Roku 1819 se oženil s Catherine Shairpovou, se kterou měl čtyři syny a sedm dcer. V další válce proti Barmě v letech 1824–1826 obdržel vyznamenání a domů se vrátil jako námořní kapitán. Velmi obdivoval skotského spisovatele a básníka Tobiase Smolletta (1721–1771), původně lodního lékaře, proslulého svými pikareskními romány, a pokoušel se podle jeho vzoru literárně zpracovat své bohaté životní zážitky. Jeho první román \"The Naval Officer\" (1829, \"Námořní důstojník\") zaznamenal slušný úspěch a to jej přivedlo k rozhodnutí vzdát se po dvaceti čtyřech letech slibné námořnické kariéry a zcela se věnovat psaní. V letech 1832-1835 se stal vydavatelem časopisu \"The Metropolitan Magazine\", kde publikoval i své práce. Po dvou letech strávených v Kanadě a ve Spojených státech (1837–1839) se vrátil do Londýna a roku 1843 se odstěhoval do Langhamu v anglickém hrabství Norfolk, kde také roku 1847 zemřel. Jeho knihy nebyly určeny přímo mládeži, ale díky pestrému a dobrodružnému ději, humornému způsobu vyprávění a chytrým, čestným a poctivým hrdinům, oplývajícími anglickými ctnostmi jako je odvaha, láska k pravdě a pokora před Bohem, se staly brzy oblíbenou dětskou četbou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederick Marryat (10. července 1792, Londýn – 9. srpna 1847, Langham, Norfolk, Anglie) byl anglický spisovatel dobrodružných příběhů s námořní tematikou. Je považován za zakladatele anglického námořního románu a jeho žánrové varianty, románu pirátského.", "tgt_summary": "Captain Frederick Marryat (10 July 1792 – 9 August 1848) was a Royal Navy officer, a novelist, and an acquaintance of Charles Dickens. He is noted today as an early pioneer of the sea story, particularly for his semi-autobiographical novel \"Mr Midshipman Easy\" (1836), for his children's novel \"The Children of the New Forest\" (1847), and for a widely used system of maritime flag signalling known as Marryat's Code.", "id": 1474098} {"src_title": "Lina Heydrichová", "tgt_title": "Lina Heydrich", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny vladyků, severoněmeckých zemanů z ostrova Fehmarn na pobřeží Baltského moře. Její otec, Jürgen von Osten, se stal učitelem. Linina matka, rozená Hissová, pocházela ze zámožné rodiny rejdařů a obchodníků, usazených již celá staletí na ostrově Fehmarn. Rodiče vychovávali své děti Linu a Jürgena v duchu NSDAP a v nacismu viděli záchranu Německa. V roce 1927 ukončila vyšší dívčí školu. Chtěla jít studovat na střední školu a složit maturitu. V roce 1928 odešla do Kielu na střední pedagogickou školu. Studium však nedokončila, neboť se dne 6. prosince 1930 na plese seznámila s nadporučíkem německého vojenského námořnictva Reinhardem Heydrichem.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek s Reinhardem Heydrichem.", "content": "Reinharda Heydricha posléze z vojenského námořnictva propustili pro milostnou aféru s dcerou kielského rejdaře a odmítal si ji vzít. Korvetní nadporučík Heydrich tvrdil, že je s Linou von Osten zasnouben. Poměr s druhou milenkou považoval za avantýru a popíral, že by byl otcem jejího dítěte. Dodnes se neví, zdali byla její narozená dcera Heydrichovým levobočkem, či nikoliv. Ještě jako jeho snoubenka i ona sama nasadila všechny páky rodinného klanu, aby Heydrichovi dopomohla k „jeho stavu odpovídajícímu zaměstnání“. Přiměla jej ke vstupu do SS. Seznámila ho s Heinrichem Himmlerem, a tak se Heydrich stal 1. srpna 1931 SS-Gruppenführerem s platem 180 říšských marek měsíčně. Následně Heydrich požádal rodiče Liny o svolení k sňatku a svoji snoubenku požádal o ruku. Svolení dostal, avšak nastal zádrhel.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda o židovském původu manžela.", "content": "Snoubenec v hodnosti důstojníka SS se musel prokázat tzv. „velkým pasem předků“, aby organizace měla naprostou jistotu, že bude plodit zcela „čisté“ rasové potomstvo. Otec novopečeného důstojníka SS, Bruno Heydrich, byl hudebníkem, hudebním skladatelem a zakladatelem konzervatoře v Halle. Při prohlídce Riemannova lexikonu velkých hudebníků bylo možno najít následující zápis: „Bruno Heydrich, vlastním jménem Süss“. Lina Heydrichová doložila šlechtický původ až do roku 1750. Její „velký pas předků“ byl v pořádku, a tím měla právo se provdat za prominentního příslušníka zbraní SS. Heydrichův dědeček se jmenoval Isidor Süss. Tedy typické židovské jméno (obdoba českého „Izák Roubíček“). Nacistka, Lina von Ostenová, byla šokována. Šlo však o mystifikaci. Za Reinharda Heydricha se provdala dne 26. prosince 1931 a z tohoto manželství pocházejí čtyři děti: Heydrich se svou milenkou na zámku v Panenských Břežanech, Josefou Huliciusovou, žádné děti neměl.", "section_level": 2}, {"title": "Ve službách nacismu.", "content": "Po uchopení moci nacisty v roce 1933 se stal Reinhard Heydrich šéfem státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Začal se systematickým pronásledováním všech skutečných i domnělých odpůrců režimu. Byl bezkonkurenčním, chorobným a bezohledným antisemitou. Heydrichova kartotéka sahala od služebných až po ministry. Jeho žena Lina mu v tom aktivně pomáhala a povzbuzovala jej k ještě větším „výkonům ve prospěch říše“. Ovšem Heydrichova činnost ve službách SD ho plně zaměstnávala. Doma se zdržoval zřídka. Lina Heydrichová o tom po válce prohlásila: „Za Reinharda Heydricha jsem byla vdaná deset let. Z toho sedm let nebyl doma.“ Našla si tedy milence. Byl jím atraktivní SS-Grupenführer Walter Schellenberg. Manžela přinutila, aby milence akceptoval. Ten tak sice učinil, ale Schellenbergova manželka nikoli. Německá historička Anna M. Sigmundová o tom píše:", "section_level": 1}, {"title": "Manželkou zastupujícího říšského protektora.", "content": "Již brzy po Heydrichově nástupu do úřadu zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy (27. září 1941) za ním Lina s dětmi přijela do Prahy. Všichni byli ubytováni v levém křídle Pražského hradu. Ačkoli se až začátkem dubna 1942 celá rodina přestěhovala do dolního zámku v Panenských Břežanech, používali manželé tamní objekt se sedmihektarovou zahradou již předtím k „rekreačním účelům“. Po atentátu na Reinharda Heydricha dne 27. května 1942, zařídil šéf SS, Heinrich Himmler pro Linu a její děti doživotní bydlení na dolním zámku v Panenských Břežanech. V roce 1943 zemřel její nejstarší syn poté, co v zatáčce vjel na kole pod nákladní automobil. Vynaložila enormní úsilí, aby dosáhla odsouzení a popravy českého řidiče Karla Kašpara, ale soud jej osvobodil s tím, že jediným viníkem nehody byl zesnulý Klaus Heydrich. V dubnu 1945 opustila zámek v Panenských Břežanech a odjela do Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Z bývalé nacistky a manželky SS-Obergruppenführera se stal štvanec. Protože Heydrich byl prohlášen za válečného zločince, byl mu v Německu zabaven veškerý jeho majetek. Nedostávala žádnou podporu a na živobytí si vydělávala černým obchodem. V roce 1953 jí byl vrácen rodný dům na ostrově Fehmarn. Rozsudkem Zemského sociálního soudu spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko v roce 1956 obdržela vdova po Heydrichovi vdovský důchod ve výši 150,- DM (cca polovina existenčního minima) s odůvodněním, že její manžel padl jako nadporučík v záloze. Generálská penze jí byla zamítnuta, neboť Heydrich byl generálem SS, tedy organizace, která byla Norimberským tribunálem odsouzena jako zločinecká. Heydrich, coby generál SS, nebyl podle úřadů SRN vojákem, nýbrž válečným zločincem. Byla mu uznána pouze jeho poslední vojenská hodnost nadporučíka poté, co byl propuštěn z vojenské námořní služby a ještě nevstoupil do SS. Lina později uprchla do Rakouska, kde pracovala jako děvečka na statku. Po nějakém čase se tam seznámila s rakouským šlechticem Leopoldem von Zanettim. Ten se s ní zasnoubil, ale jakmile se dozvěděl, že ČSR ji v roce 1946 odsoudila jako válečného zločince na doživotí a žádá její vydání, plánovaný sňatek zrušil. ČSR jí kladla za vinu spoluúčast při popravě asi 90 vězňů. Ona však tuto žalobu odmítala jako naprosto absurdní. Heydrichová se později provdala za Mauna Manninena. S ním koupila v roce 1965 ve městě Burg na ostrově Fehmarn penzion „Imbria Parva“. V roce 1976, ve věku 65 let, začala psát s německým politologem a historikem Wernerem Maserem své paměti. Na jeho otázku, zdali by se vrátila do Čech na zámek v Panenských Břežanech odpověděla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lina Heydrichová, rozená Lina Mathilde von Osten, podruhé vdaná Manninenová, (14. června 1911, Avendorf, ostrov Fehmarn – 14. srpna 1985, Avendorf) byla manželka zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy, generála policie, SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha.", "tgt_summary": "Lina Mathilde Heydrich (née von Osten, later Manninen; 14 June 1911 – 14 August 1985) was the wife of \"SS-Obergruppenführer\" Reinhard Heydrich, a central figure in Nazi Germany. The daughter of a minor German aristocrat who worked as a schoolteacher, she met Reinhard Heydrich in December 1930. The two wed on 26 December 1931, and had four children. She later claimed she had known nothing about her husband's war crimes, committed while he was head of the Reich Main Security Office (\"Reichssicherheitshauptamt\"; RSHA).", "id": 2039904} {"src_title": "Ruwenzori", "tgt_title": "Rwenzori Mountains", "src_document": [{"title": "Geologie a vznik.", "content": "Masiv Ruwenzori tvoří převážně žula a krystalinikum, kde místy mezi ně pronikly vyvřeliny. Na východních svazích pohoří jsou masivní ložiska měděných rud - chalkopyritu. Uganda zde těží pyrit s obsahem kobaltu (0,14 %). K vyzdvižení tohoto pohoří došlo rozpínáním riftového údolí, narušeného několika paralelními zlomy. Poté nápadně poklesly dvě zemské kry do hlubokých propadlin. V jedné z nich leží jezero George, v druhé zvané Semliki teče stejnojmenná řeka. Tyto dvě kry mezi sebe vtěsnaly kru třetí (masiv Ruwenzori), kterou postupně vytlačily ze dna riftového údolí jako ukloněnou hrást.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Kromě Mount Stanley se v jeho blízkosti vypíná ještě šest dalších vysokých, zaledněných vrcholů a na mírně nakloněném úbočí leží největší ledovcová a sněžná masa Afriky. Ruwenzori je jediné vysoké pohoří v Africe, jež není tektonického původu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o pohoří byly známy již ve 4. století př.n.l. Aristoteles se zmiňoval o jakýchsi \"Stříbrných horách\" a Ptolemaios psal, že v \"Měsíčních horách\" pramení Nil. První Evropan, který došel první do této oblasti byl cestovatel Henry Morton Stanley v roce 1888. Další expedice, tentokrát italská, pod vedením hraběte z Abruzzi - Luigiho di Savoia, pořídila roku 1906 mapu pohoří a také jeho první fotografie.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Mimořádně příznivý pro růst rostlin je mrholivý déšť v nižších polohách, vznikající zachytáváním vzdušného proudění a tvorbou velké oblačnosti. Rostliny zde dosahují obřích rozměrů. Obzvláště pak lobeliím, dosahujícím až 5 metrů, se zde daří. Mohutné rostliny rodu starček \"(Senecio)\" zde dorůstají k 8 metrům a některé druhy vřesů jsou až 12 metrové. Tyto velké rostliny se nacházejí nad hranicí lesa, kde je půda velmi bohatá na humus. Obří žížaly zde dorůstají až metrové délky. V nižších polohách pohoří roste rákos, papyrus či bambus. Díky rozmanitosti a až bizarní velikosti rostlin připomínají, pověry o Ruwenzori, nadpřirozený svět. Místní kmen Bangadů žil dlouhá staletí v domnění, že tu mají svůj domov duchové. Dalším přírodním jevem je chameleon třírohý. Lesy obývá také levhart, který se vydává až k hranici sněhu. Asi nejpodivnější zdejší tvor je daman stromový, který je podobný králíkovi. Má ale místo drápů kopyta a je ze všech živočichů nejpříbuznější slonovi. Sloni se v Ruwenzori vyskytují v nižších polohách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruwenzori je rovníkové, východoafrické pohoří ležící na hranicích Demokratické republiky Kongo a Ugandy. Masiv leží v západní větvi Velké příkopové propadliny, kde vytváří 112 km dlouhý horský val. Jeho šířka dosahuje až 50 km. Strmé severozápadní úbočí Ruwenzori se zvedá nad hladinou řeky Semliki a z nakloněné vrcholové plošiny vystupuje nejvyšší vrchol pohoří, ledovcem pokrytý Mount Stanley (5109 m).", "tgt_summary": "The Ruwenzori, also spelled Rwenzori and Rwenjura, are a range of mountains in eastern equatorial Africa, located on the border between Uganda and the Democratic Republic of the Congo. The highest peak of the Ruwenzori reaches , and the range's upper regions are permanently snow-capped and glaciated. Rivers fed by mountain streams form one of the sources of the Nile, for which reason during the European exploration of Africa, the Ruwenzori came to be identified with the legendary Mountains of the Moon, identified by the Greek scholar Ptolemy as the source of the Nile. Virunga National Park in the Congo and Rwenzori Mountains National Park in Uganda are located within the range.", "id": 984402} {"src_title": "Volkswagen Kübelwagen", "tgt_title": "Volkswagen Kübelwagen", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Konstruktérem vozu byl Ferdinand Porsche, rodák z Vratislavic nad Nisou. První prototypy řady KdF 82 (Kraft durch Freude) vznikly již v roce 1938 na podvozku zkušební série VW 38 a nesly označení KdF 62 s jednoduchou čtyřmístnou otevřenou karoserií bez dveří. Brzy se ukázalo že vůz potřebuje úpravy a proto v roce 1939 vznikl prototyp se zvětšenou světlostí podvozku a krabicovou čtyřdveřovou karoserií s plátěnou střechou. Novinkou byly redukční převody zadních kol se kterými sice vůz jezdil pomaleji, ale zvýšila se průchodnost terénem.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná produkce.", "content": "V roce 1940 byla zahájena sériová výroba prvního tisíce kusů, celkem se v období 1940–1945 vyrobilo 50 435 kusů Kdf 82. Na bázi Kübelwagenu vznikly v období 1942–1943 prototypy polopásových vozidel určených pro východní frontu či dvoumístné verze pro přepravu sudů, osvětlovacích vozů či několik desítek Kdf s připevněnými imitacemi tanků pro oklamaní nepřítele. Cena Kdf 82 byla v době výroby 2 780 říšských marek (RM), za obojživelný KdF 166 armáda platila 4 200 RM.", "section_level": 1}, {"title": "Karoserie.", "content": "Karoserie je samonosná, sbodovaná z ocelového plechu, otevřená, čtyřdveřová, ostře řezaných tvarů. Přední okno je sklápěcí, jízda se sklopeným čelním sklem je však při rychlosti nad 40 km/hod značně nepříjemná. Vůz má konstrukci z ocelových trubek pro natažení střechy z režného plátna. Natažení nebo složení střechy trvá dvěma lidem asi půl minuty. Na horní hraně dveří jsou zpevněné otvory, do kterých se zasouvají trny rámů oken. Tato okna, která lze dát na boční dveře, jsou slídová a mají ocelový rámeček. Tak lze prostor pro posádku uzavřít. Vozidlo je vybaveno horkovzdušným topením chladicím vzduchem od motoru. Nad motorem za zadními sedadly je uzavíratelný odkládací prostor o objemu cca 430 l. Sedadla je možné bez použití nářadí vyjmout a jejich přeskládáním uvnitř vozu připravit „lůžka“ pro přespání dvou osob.", "section_level": 2}, {"title": "Převodovka.", "content": "Převodovka má čtyři stupně vpřed a jeden vzad. Není synchronizovaná a je potřeba se naučit řadit. diferenciál je kolíčkový, samosvorný. Pokud se projíždí zatáčkou při odlehčeném motoru (téměř bez plynu), otáčejí se zadní kola různou obvodovou a tedy i úhlovou rychlostí. Kolíky uvnitř diferenciálu se volně pohybují a nebrání vzájemnému otáčení poloos vůči sobě. Pokud je motor v záběru a kola mají tendenci otáčet se různou úhlovou rychlostí, kolíčky v diferenciálu nemohou, díky zvýšenému tření, vykonávat dostatečně rychle axiální pohyby a diferenciál se zamkne. Obě poloosy jsou v tu chvíli pevně fixované a jejich vzájemný pohyb není možný. Tato situace nastane, když se například pouze jedno kolo dostane na kluzký povrch. Pro zamknutí diferenciálu tedy není nutné jako u většiny aut zastavit aktivovat uzávěrku a potom se rozjet. U vozu KdF 82 ovládá řidič diferenciál dávkováním kroutícího momentu motoru – tedy tím, jak přidá ve vhodném okamžiku plyn. Uzávěrka se tedy aktivuje za jízdy, při plném tahu motoru.", "section_level": 2}, {"title": "Vzduchový filtr.", "content": "Vzduchové filtry se dělaly ve dvou provedeních. Plechový hrnec s drátěnkou a olejem nebo plechový válec se zaústěním do injektoru. U prvního typu prochází nasávaný vzduch vstupní trubkou do filtru, kde musí projít ocelovou drátěnkou, která je smáčená olejem. Prach se zachycuje na této mastné drátěnce a klesá i s olejem ke dnu filtru. Drátěnku je třeba čas od času opláchnout benzínem. Špinavý olej se vymění za nějaký jiný a je to. Žádné náhradní díly nejsou potřeba. U druhého typu je vzduch nasáván také vstupní trubkou. Vlastní filtr má tvar dlouhého válce, umístěného téměř svisle. Do vlastního filtru vstupuje vzduch úzkou štěrbinou, která je přes celou výšku filtru a je orientovaná ve směru tečny. Vstupní vzduch má tedy vysokou rychlost. Po vstupu do volného objemu filtru rychlost vzduchu a prachu prudce klesne. Tím se sníží i jeho kinetická energie a všechen prach padá na dno válce. Čistý vzduch do karburátoru je odsáván z horního konce filtru. V levém výfukovém potrubí je instalován injektor, který vytváří podtlak. Díky tomuto podtlaku je výše zmiňovaný prach vysáván ze dna filtru do konce výfukového potrubí, kterým vyletí ven. Filtr tedy nevyžaduje žádnou provozní údržbu. Oba typy filtrů lze v případě extrémně prašného prostředí napojit hadicí na trubku, která ústí z veliké plechové kapsy nad levým zadním blatníkem. Tato kapsa může být vyplněná libovolným materiálem, který má zadržet ten nejhorší prach. V tomto případě vstupuje vzduch do filtru již částečně vyčištěný.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "V poválečném období se vyráběly varianty VW 51 (typ Kdf83E), VW 21 (základní provedení), typ 25 (hasičský), typ 27 (valníček) a dvoumístná dodávka s krabicovou nástavbou VW28. Major Ivan Hirst, kterého britská okupační správa pověřila řízením automobilky, chtěl obnovit výrobu terénních velitelských vozů 4x4 s karoserií Brouka Kdf 87, nakonec se smontovaly ze zbylých dílů jen dva prototypy pod označením VW 287. I když zástupci francouzské, britské a ruské okupační správy měli zájem o terénní verze, nakonec se museli spokojit jen s několika desítkami standardních Brouků. Podle statistik z roku 1945 bylo mimo jiné expedováno i 5 obojživelných vozů VW 70 (KdF 166) a 539 kusů VW 21 (KdF 82).", "section_level": 1}], "src_summary": "KdF 82 (nazývaný také Kübelwagen, Kaďour či jen VW 82) je lehký vojenský osobní automobil s motorem vzadu a poháněnou zadní nápravou, stavěný na upraveném podvozku VW Brouk a vyráběný v letech 1940–1945 firmou KdF-Wagen, nyní Volkswagen v německém městě Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben, po válce přejmenovaném na Wolfsburg.", "tgt_summary": "The Volkswagen Kübelwagen () (a back-formation as literally, 'tub' car), was a light military vehicle designed by Ferdinand Porsche and built by Volkswagen during World War II for use by the German military (both \"Wehrmacht\" and \"Waffen-SS\"). Based heavily on the Volkswagen Beetle, it was prototyped as the Type 62, but eventually became known internally as the Type 82. \"Kübelwagen\" is a contraction of \"Kübelsitzwagen\", meaning 'bucket-seat car' because all German light military vehicles that had no doors were fitted with bucket seats to prevent passengers from falling out. This body style had first been developed by in 1923. The first Porsche Type 62 test vehicles had no doors and were therefore fitted with bucket seats as \"Kübelsitzwagen\", that was later shortened to \"Kübelwagen\". Mercedes, Opel and Tatra also built \"Kübelsitzwagen\". With its rolling chassis and mechanics built at Stadt des KdF-Wagens (renamed Wolfsburg after 1945), and its body built by US-owned firm Ambi Budd Presswerke in Berlin, the \"Kübelwagen\" was for the Germans what the Jeep and GAZ-67 were for the Allies.", "id": 1048720} {"src_title": "Rangdžung Rigpä Dordže", "tgt_title": "Rangjung Rigpe Dorje, 16th Karmapa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Denkhoku ve východním Tibetu v provincii S’-čchuan. Šestnáctý Karmapa začal svůj výcvik v tradičním klášteře svých hlavních učitelů Palpung, kde obdržel tradiční kompletní výcvik a nauky dharmy. Jeho hlavní učitelé byli 11. Tai Situ Pema Wangčhug a 2. Džamgon Kongtrul Palden Khjence Oser. Karmapa cestoval po mnohých klášterech v Tibetu i okolí, navštívil Lhasu a setkal se s 13. Dalajlamou. Aktivita 16. karmapy se šířila v Tibetu, Bhútánu, Nepálu, Sikkimu, Indii a částečně i v Číně. Studoval u různých učitelů tibetského buddhismu, sám však předával dharmu dále. V roce 1959 upozornil karmapa všechny přítomné na nebezpečí okupace Tibetu Čínou, které tehdy bylo na spadnutí. Proto v únoru toho roku shromáždil 160 osob ze svého sídla, tradičního kláštera karmapů Curphu a odvedl je do Bhútánu. Vzali s sebou většinu svatých textů a relikvií kláštera Curphu, které zde byly schraňovány po staletí. Členové královské rodiny Sikkimu, karmapovi oddaní přívrženci, mu věnovali stálé místo v jejich zemi. S finanční pomocí sikkimské a indické vlády byl do roku 1966 postaven nový karmapův klášter Rumtek. V roce 1974 Karmapa poprvé několikrát navštívil Západ – Evropu, Kanadu a Spojené státy americké, kde se věnoval učitelské činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Citát.", "content": "\"\"Pokud někdo opravdu následuje učení Buddhy a má v ně důvěru, pak se každá situace v jeho životě stane součástí meditační praxe. Pak bude člověk praxí žít místo toho aby ji pouze vykonával.\"\"- 16. Karmapa Rangdžung Rigpä Dordže \"\"Karmapa byl skvělý muž. Člověk nemůže popsat jeho kvality pomocí slov. Byl opravdovým vyzářením soucitu. V jeho přítomnosti se mysl všech lidí měnila. Každý k němu rozvinul spontánní důvěru. Když se s ním člověk jednou setkal, přál si jej vidět znova a znova.\"\"- Lobpön Cečhu rinpočhe o 16. Karmapovi", "section_level": 1}], "src_summary": "Rangdžung Rigpä Dordže (14. srpna 1924 – 5. listopadu 1981 USA) byl 16. karmapa, duchovní vůdce školy Karma Kagjü, jedné z nejznámějších škol tibetského buddhismu. Jako první z Karmapů navštívil také mimo asijské země Evropu a Ameriku.", "tgt_summary": "The sixteenth Gyalwa Karmapa, Rangjung Rigpe Dorje (August 14, 1924 – November 5, 1981) (Wylie Rang 'byung rig pa'i rdo rje) was spiritual leader of the Karma Kagyu lineage of Tibetan Buddhism, and was also consulted by high lamas of other lineages. He was given many names expressing this respect, including “King of the Yogis”.", "id": 1548881} {"src_title": "Užovka hladká", "tgt_title": "Smooth snake", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato užovka je rozšířená prakticky po celé Evropě s výjimkou části Pyrenejského poloostrova, většiny Velké Británie (žije jen na jihu Anglie) a celého Irska a severu Skandinávie. Ve Skandinávii vystupuje až na 64. stupeň severní šířky. Východní hranicí rozšíření je Kaspické moře a severozápad Íránu. Obývá rovněž Turecko.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Užovka hladká je obvykle 50 až 70 centimetrů dlouhý had, který však výjimečně může přesáhnout 80 centimetrů. Největší jedinci dosáhli 92 centimetrů. Hmotnost se pohybuje mezi 50 a 75 gramy. Gravidní samice mohou vážit až 150 gramů. Má plochou hlavu, která je těžko odlišitelná od krku. Její ošupení je na rozdíl od užovek rodu \"Natrix\" hladké a podle něj vlastně dostala i své jméno. Kolem těla má 19 řad šupin, na hřbetě má šupiny menší než na bocích. Samci mají 150 až 164 břišních šupin, samice 152 až 200. Rostrální štítek na hlavě má trojúhelníkovitý tvar, který hluboce zasahuje do štítku internasálního. Někdy ho dokonce rozděluje. Užovka má jeden (vzácně dva) předoční štítky a dva zaoční. Za očima má dva páry týlních štítků, někdy dva a tři, vzácně pak jeden a dva. Horních retních štítků má většinou 7, vzácně 8. Anální štítek pod ocasem je jeden, někdy je však rozdělený na dva. Samci mají 54 až 70 párů podocasních štítků, samice 46 až 76. Samci bývají hnědí, někdy až do červena. Samice jsou naproti tomu spíše šedohnědé. Za hlavou se vyskytuje tmavá skvrna a po stranách se táhne tmavý pás. Na hřbetě se skvrny někdy spojují, takže užovka připomíná zmiji. Z těchto důvodů je velmi často zabíjena. Na rozdíl od zmijí však její oči mají kulatou zornici. Od čenichu přes oči a dále po těle se táhne tmavý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a rozmnožování.", "content": "Je široce rozšířena ve slunných a kamenitých křovinatých stráních a ve skalách. Je to denní živočich, nicméně žije obvykle skrytě. Vyhledává rovněž různé hromady sutě a další suchá a křovinatá místa. Loví především ještěrky, slepýše, drobné savce a hady (včetně jedovatých druhů). V mládí žere plže, kobylky a další hmyz. Malou kořist polyká rovnou po zakousnutí a zaživa, větší se snaží přidusit smyčkami svého těla, jak to dělají škrtiči. Nicméně oběť většinou takto nezabije, jen přemůže a nasměruje do tlamy. Páří se po zimování, většinou v dubnu. Je živorodá, březost trvá 3 až 4 měsíce, poté samice klade živá mláďata 12 až 20 cm dlouhá. Nejdelší hadí novorozenci bývají však až 27 centimetrů dlouzí. Většinou jich bývá 8 až 14. Obvykle žije asi 10 let, ale může se dožít až skoro 30 let. Při ohrožení vypouští zapáchající tekutinu z kloaky a zuřivě kouše. Charakteristické je také hlasité syčení, nafukování krku a zplošťování hlavy. Má mnoho predátorů, mezi nimiž dominují ptáci (dravci, krkavcovití, bažanti) a draví savci (kunovité šelmy, lišky).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh. Je chráněna ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jí užívaná přirozená i umělá sídla a její biotop.", "section_level": 1}], "src_summary": "Užovka hladká (\"Coronella austriaca\") je evropský nejedovatý had. V současnosti jsou uznávány tři poddruhy: \"Coronella austriaca austriaca\", \"Coronella austriaca acutirostris\" a \"Coronella austriaca fitzingeri\". Poddruh \"Coronella austriaca acutirostris\" je znám ze severozápadu Pyrenejského poloostrova. Poddruh \"Coronella austriaca fitzingeri\" z jižní Itálie a Sicílie. Existence tohoto poddruhu je však některými autory zpochybňována. Jako jediná užovka svého rodu rodí živá mláďata, také je to jediná užovka s tímto rozmnožováním v ČR.", "tgt_summary": "The smooth snake (\"Coronella austriaca\") is a species of non-venomous snake in the family Colubridae. The species is found in northern and central Europe, but also as far east as northern Iran. The Reptile Database recognizes two subspecies as being valid, including the nominotypical subspecies described here.", "id": 676827} {"src_title": "Zdislava z Lemberka", "tgt_title": "Zdislava Berka", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Její otec byl Přibyslav z Křižanova na Moravě a matka Sibyla, původem ze Sicílie, která přišla do českých zemí s Kunhutou Štaufskou, nevěstou krále Václava I. Zdislava měla několik sourozenců – dospělého věku se dožily sestry Alžběta (neboli Eliška), provdaná za Smila z Lichtemburka, a Eufémie, manželka Bočka z Obřan. O jejím mládí nevíme prakticky nic, je třeba zmínit velmi vřelý vztah jejích rodičů k duchovnu a katolické církvi vůbec, takže je teoreticky možná její výchova v některém z moravských klášterů, nebo alespoň jejich vliv na Zdislavinu výchovu. Její manžel Havel z Lemberka, za kterého se provdala okolo roku 1238, byl blízký důvěrník krále Václava I. Narodily se jim snad čtyři děti: spolehlivě doložení synové Havel, Jaroslav a Zdislav a snad i dcera Markéta, o níž se zmiňuje pouze Žďárská kronika. Zdislava byla zřejmě ráznou a energickou ženou. Její jméno je spojováno s dominikánskými kláštery v Turnově a v Jablonném v Podještědí, zde zároveň se špitálem, do kterého, navzdory svému vysokému postavení, osobně docházela a nemocných se ujímala. Zemřela předčasně v přibližně 33 letech, tradovanou tuberkulózu antropologický výzkum nepotvrdil. Pohřbena byla v kostele sv. Vavřince v Jablonném, jehož stavbu začala, dokončení stavby se ale nedožila. V roce 1994 byl o jejím životě natočen film \"V erbu lvice\" podle stejnojmenného románu Aleny Vrbové; známá je také kniha \"Světlo ve tmách\" od Jaroslava Durycha.", "section_level": 1}, {"title": "Svatořečení a pocty.", "content": "O její beatifikaci požádal již v roce 1849 litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille, avšak bezvýsledně. Roku 1895 byl zahájen proces blahořečení Zdislavy. Impulzem pro beatifikaci byla aktivita faráře z Jablonného v Podještědí Josefa Tschörche, který požádal o potvrzení nepamětného kultu paní Zdislavy z Lemberka. Ve spolupráci litoměřického biskupa Emanuela Jana Schöbela, litoměřického kanovníka Josefa Štěrby a litoměřického dominikána Benedikta Kundráta byly vykonány všechny potřebné práce pro beatifikaci. Proces beatifikace byl dokončen 6. září 1900 a dodán Kongregaci pro svatořečení do Říma. Kongregace vyjádřila souhlas k procesu 27. srpna 1907 a papež Pius X. 28. srpna 1907 Zdislavu z Lemberka blahořečil. Roku 1995 byla papežem Janem Pavlem II. uznána za svatou (byl uznán zázrak uzdravení MUDr. Františka Straky; v roce 1989 se jeho příbuzní modlili ke Zdislavě a MUDr. Straka se probudil z klinické smrti). 21. května 1995 papež Jan Pavel II. při své návštěvě České republiky na stotisícovém shromáždění na letišti v Olomouci-Neředíně svatořečil blahoslavenou Zdislavu z Lemberka spolu s blahoslaveným Janem Sarkanderem. Na žádost litoměřického biskupa Josefa Koukla byla prohlášena v témže roce za hlavní patronku Litoměřické diecéze a její hrob v Jablonném v Podještědí je diecézním poutním místem. Od jara 2002 je dle ustanovení krajského zastupitelstva patronka celého Libereckého kraje. Roku 2002 vydala ČNB k 750. výročí úmrtí Zdislavy pamětní stříbrnou minci v hodnotě 200 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Významná vyobrazení sv. Zdislavy.", "content": "V roce 2018 proběhla z podnětu komtura Řádu sv. Lazara Jeruzalémského a velitele Komendy sv. Zdislavy Augustina Karla Andrleho Sylora a s podporou Diecéze litoměřické rekonstrukce podoby sv. Zdislavy z kosterních pozůstatků hlavy. Lebka byla zdigitalizována do 3D modelu českou společností Geo-cz a následně byla brazilským odborníkem na 3D grafiku a designérem Cícero Moraesem navrácena sv. Zdislavě její nejpravděpodobnější podoba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Zdislava z Lemberka (1220 Křižanov – 1252 Lemberk) byla česká šlechtična a zakladatelka klášterů a špitálů. V roce 1907 byla prohlášena za blahoslavenou a roku 1995 papežem Janem Pavlem II. za svatou. V roce 1995 požádal litoměřický biskup o změnu patrocinia diecéze a od roku 2000 je sv. Zdislava hlavní patronkou Litoměřické diecéze. Od roku 2002 se stala patronkou Libereckého kraje.", "tgt_summary": "Zdislava Berka T.O.S.D. (also, Zdislava of Lemberk; 1220–1252) was the wife of Havel of Markvartice, Duke of Lemberk, and is a Czech saint of the Roman Catholic Church. She was a particularly austere and generous woman who founded a convent.", "id": 2011925} {"src_title": "Heroes of Might and Magic IV", "tgt_title": "Heroes of Might and Magic IV", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh navazuje na události z předchozího dílu \"Heroes\". Gelu, vůdce lesních stráží a nositel \"meče zkázy\" (Armageddon's Blade), zaútočil na Kilgora, barbarského krále, aby se zmocnil a posléze zničil \"meč mrazu\". Jenže dávné proroctví praví, že jakmile se tyto dva mocné meče setkají proti sobě v bitvě, vyvolají mohutnou explozi (ve hře je nazvána Zúčtování), která zničí povrch celého světa. Nicméně mnoho obyvatel planety dokázalo zkáze uniknout díky záhadným portálům, které se vytvořily během Zúčtování, vedoucím do jiného světa zvaného Axeoth. Uprchlíci se poté rozdělili podle národů a šli si svou cestou. Příběhy jednotlivých národů jsou poodhalovány během hraní jednotlivých kampaní, kterých je celkem šest, a týkají se toho, jak se jednotlivé národy přizpůsobují životu v novém světě Axeoth a jak se vyrovnávají s důsledky Zúčtování. V každé kampani je příběh vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny nebo jeho blízkého služebníka. Jenom v kampani s názvem \"Cena míru\" jsou hlavní hrdinové, vyprávějící příběh, dva. Vzhledem k tomu, že příběhy jednotlivých kampaní na sebe nenavazují ani spolu nesouvisí, jsou všechny kampaně přístupné již od začátku.", "section_level": 1}, {"title": "První kampaň.", "content": "\"Pravá čepel\" – \"(The True Blade)\" hlavní postavou je rytíř Lysander, který býval věrným služebníkem královny Catherine Ironfist. Nyní vládne v novém světě lidskému království Palaedra, obývaném převážně uprchlíky z království Erathie nebo z Enrothu. Jeho snaha o vybudování nové vlasti je však narušena záhadným Sirem Wortonem, který tvrdí, že je posledním žijícím členem královského rodu Gryphonheartů. Navíc své tvrzení doložil důkazem, díky kterému se mnoho šlechticů, kteří sloužili Lysanderovi, přidalo k Wortonovi. Lysander je přesvědčen, že je Sir Worton podvodník, a tak se svými věrnými přáteli začal pátrat po Wortonově původu a způsobu, jak opět upevnit svou moc.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá kampaň.", "content": "\"Sláva dní minulých\" – \"(Glory of Days Past)\" mladý barbarský náčelník Waerjack hledá cestu, jak sjednotit rozdrobené barbarské kmeny, které událostmi během Zúčtování nesmírně trpěly. Kilgorova smrt způsobila mocenské vakuum, jež vyvrcholilo v staletí trvající občanskou válku, která zhoršila už tak dost velké trápení barbarských kmenů. Mladý Waerjack chce s pomocí svého rádce a přítele Tarnuma zastavit úpadek tak, že obnovuje Kilgorovo barbarské království přesvědčováním ostatních kmenů o své síle, zdatnosti a cti.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí kampaň.", "content": "\"Cena míru\" – \"(The Price of Peace)\" vypráví o mladé dívence Emilii, dceři Enrothského skláře, která v novém světě Axeothu hledá se svým lidem domov, jenže všude ji a její soukmenovce brzy vyženou dorážející barbaři nebo bezohlední lidští lordi. Jednoho dne se rozhodne všemu vzepřít a dá svým projevem zděšeným uprchlíkům odhodlání bránit svou zem. Její úspěch má za následek vznik království Great Arcan. Emilia se stane královnou a přijme jméno Emilia Nighthaven. Její úspěch však přiláká pozornost Gavina Magnuse, známého jako Nesmrtelný král z Bracady, jehož sluha – džin Solymr ibn Wali Barad má přimět Emilii ke spolupráci s Magnusem. Magnus má v plánu uskutečnit plán na vytvoření absolutního míru, aby se tento svět nezničil jako ten starý. Solymr je zde druhou hlavní postavou a nejprve Magnusovi umožní docílit svého a uskutečnit jeho plán. Solymrovi se však plán Gavina Magnuse na vytvoření věčného míru vůbec nelíbí.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá kampaň.", "content": "\"Elwin a Shaera\" – \"(Elwin and Shaera)\" mladý elf jménem Elwin žije jako dvořan v elfském království Aranorn, kam se uchýlilo mnoho uprchlíků z AvLee. Je zamilován do krásné elfky Shaery, jenže do ní je zamilován také mocný Lord Harke, kandidát na elfského krále. Ten si je vědom vztahu Elwina a Shaery, tak Elwina podvodným způsobem vyláká z dvora daleko do přírody, kde měl být zavražděn. Nicméně Elwin v divočině přežije a nechtěně rozpoutá v Aranornu válku. V této válce potom oběma sokům nepůjde jen o Shaerinu lásku, ale nakonec i o to, kdo se stane elfským králem.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá kampaň.", "content": "„Polomrtvý“ – \"(Half-Dead)\" vypráví příběh o muži jménem Gauldoth Polomrtvý, který se stal obětí mocného nekromantského kouzla, kterým si zachránil život, ale jehož následkem se polovina jeho těla stala nemrtvou. Jelikož díky své strašlivé vizáži zažíval mezi obyčejnými lidmi jen samá příkoří, rozhodl se odejít z království Great Arcan a vydal se sjednocovat vlastní království za pomoci Nekromantů a pekelných Kreeganů ze zemí starého světa Deyji a Eeofolu. Své království nazval Nekross a stalo se jedním z nejmocnějších sil na Axeothu. Jenže Gauldoth musel kvůli probuzení svého starého mistra na sebe vzít úlohu ochránce živých i neživých stvoření, neboť jeho mistr přivolal z jiné dimenze mocnou bytost, která chtěla zničit veškerý život ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Šestá kampaň.", "content": "Pirátova dcera – \"(Pirate's daughter)\" začíná pohřbem starého piráta, jenž má jedinou dceru Tawni Balfour. Tawni převzala velení nad otcovou pirátskou lodí \"Černá smrt\" a přejmenovala ji \"Furie\". Přikázala plout do Zlatého moře a ovládnout zdejší území, aby se mohla stát nejobávanějším pirátem na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Popis a porovnání s předchozími díly.", "content": "Hra \"Heroes of Might and Magic IV\" doznala oproti předchozím dílům značných změn. Jednou z nejdůležitějších je změna úlohy hrdiny přímo v souboji. Hrdina nyní může útočit zblízka nebo střílet na nepřítele zrovna tak jako běžná jednotka, ale zrovna tak může být zraněn či zabit. Revoluční novinkou je také možnost mít v armádě více hrdinů nebo mít armádu bez hrdiny, která je však neschopna vykonávat některé úkoly jako například zabírání dolů a měst. Další změnou je nový izometrický pohled v mapě dobrodružství i v bitvě. V bitvě došlo ke zhuštění šestiúhelníkových políček tak, že se překrývají, což umožňuje lépe zobrazit jednotky o nestandardních velikostech. Dále byl do bitvy přidán prvek krytí jednotky nebo hrdiny před nepřátelskou střelbou z dálky tak, že se nepřítel místo jednotky, do které chtěl vystřelit, trefí do jiné stojící před ní. Jednotky, které umí kouzlit, mají nyní na výběr z více kouzel, další jednotky bojující na blízko umí opětovat útok zároveň s tím, jak na ni nepřítel útočí a jednotky střílející na dálku nově umí opětovat palbu, pokud je na ně vystřeleno. V mapě dobrodružství byl opraven jev, díky kterému mohl hráč na velké vzdálenosti přepravovat během jediného tahu velkou armádu tak, že ji mohl přesunovat z hrdiny na hrdinu, aniž by s přesunutými jednotkami ztratil následující hrdina pohyblivost. Také byla odstraněna některá kouzla, která umožňovala teleportaci hrdiny s armádou (např. \"Dimension Door\") či létání; ponechán byl pouze městský portál (\"Town Portal\"), který přepraví armádu do nejbližšího města. Tato omezení byla vykompenzována tím, že některé objekty na mapě, které dávají jednou týdně hráči suroviny, se již nemusí navštěvovat každý týden, ale je nutné je navštívit jen jednou a jejich bonus bude automaticky započítán každý následující týden. Dále také novým typem přepravování mezi městy, které si lze ve městě pořídit, a to karavany. Karavany umožní přepravit celé armády mezi městy s velkou rychlostí a bez rizika napadení nepřítelem nebo najímat jednotky z budov rozesetých na mapě dobrodružství a posílat je hned do města. U hrdinů byl kompletně přepracován systém dovedností. Každý hrdina své třídy začíná na 1. úrovni vždy se stejnou sadou dovedností. Jak se hrdina vylepšuje, může se díky kombinacím dovedností postupem času vyvinout v některou ze 40 možných tříd, které hrdinovi poskytnou nějaké výhody. Dovedností je celkem 9, z nichž 5 je založeno na magii a zbylé na taktiku, a každá dovednost má 4 disciplíny, z nichž každá má 5 úrovní. Každý hrdina si může vybrat maximálně 5 dovedností, které chce rozvíjet. Některé dovednosti byly převzaté z předchozích dílů, některé jsou zcela nové (například disciplína \"kradmost\" umožňuje projít kolem nepřátel bez povšimnutí). Další změnou u hrdinů je neschopnost kouzlit, pokud hrdina neovládá některou z pěti magických dovedností. Navíc se může naučit pouze taková kouzla, která patří do těch škol magie, které ovládá. Jednotky ve městech jsou nyní řazeny do 4 úrovní a každé město má k dispozici 8 různých jednotek, od každé úrovně 2 druhy. U jednotek 2., 3. a 4. úrovně však může hráč v městě zvolit pouze jeden druh, který bude stavět. Jednotky již nelze vylepšovat, ale hráč už nemusí čekat na začátek dalšího týdne a rovnou může dokupovat jednotky kdykoliv je potřeba, protože dorůstají nové každým dnem. Pozitivem (ale i negativem zároveň) je také fakt, že některé jednotky (např. rolníci, zombie, aj.) nelze najmout v žádném městě, ale pouze v budovách na mapě dobrodružství.", "section_level": 1}, {"title": "Národy.", "content": "Ve hře se utkává celkem šest stran. Každá má své výhody a nevýhody, ale jejich města mají několik společných znaků: 3 úrovně hlavní budovy, 3 úrovně opevnění, karavana, obchod s předměty. V bitvě o město však chybí obranné věže, ale je to vykompenzováno vyvýšenými věžemi, odkud mají všechny jednotky větší účinnost útoku. Pět z šesti stran ovládá určitý druh magie (chaos, příroda, řád, smrt a život). Šestá strana (barbaři) reprezentuje sílu a upřednostňuje sílu před magií. V každém městě lze najmout 8 různých druhů jednotek (2 druhy na úroveň), ale u úrovní 2, 3 a 4 lze vybrat jen jednu, kterou bude moct hráč stavět. Výjimku tvoří pouze město přírody díky budově \"Brána nestvůr\", která umožňuje najmout ještě dalších 8 druhů jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Eden.", "content": "Město Eden, které je spojeno s magií života, je obýváno především lidmi a nejčastěji se nachází na travnatém terénu. Dají se zde naverbovat \"Panoši\", \"Kušníci\", \"Balisty\", \"Kopiníci\", \"Mniši\", \"Křižáci\", \"Šampióni\" a \"Andělé\". Neutrální jednotky \"Rolník\" (úroveň 1) a \"Katapult\" (úroveň 4) také náleží mezi jednotky života.", "section_level": 2}, {"title": "Akademie.", "content": "Město Akademie je spojeno s magií řádu a je obýváno lidmi, hobity, trpaslíky, džiny a dalšími záhadnými tvory. Nejčastěji se objevuje na sněhu. Jsou zde k dispozici \"trpaslíci\", \"hobiti\", \"mágové\", \"zlatí golemové\", \"džinové\", \"nagy\", \"titáni\" a \"dračí golemové\". Neutrální jednotka \"černokněžnice\" (úroveň 4) náleží také k řádu.", "section_level": 2}, {"title": "Nekropolis.", "content": "Město Nekropolis je pevně spjato s magií smrti. Jeho obyvateli jsou nemrtvá monstra a démonické bytosti. Nachází se zpravidla na vulkanickém povrchu. Jsou zde k dispozici \"kostlivci\", \"ďáblíci\", \"kerberové\", \"duchové\", \"upíři\", \"zplozenci jedu\", \"kostění draci\" a \"ďáblové\". K smrti se řadí 5 druhů neutrálních jednotek: \"zombie\" (úroveň 1), \"chrlič\" a \"mumie\" (oba úroveň 2) a \"ledový démon\" (úroveň 3) a \"temný rytíř\" (úroveň 4).", "section_level": 2}, {"title": "Azyl.", "content": "Město Azyl se nachází hlavně v bažinách a jeho obyvatelé jsou spjati s magií chaosu. Dají se zde najmout \"bandité\", \"skřeti\", \"medúzy\", \"minotauři\", \"efríti\", \"noční můry\", \"hydry\" a \"černí draci\". K chaosu se řadí ještě \"piráti\" a \"troglodyti\" (oba úroveň 1), \"oči zla\" a \"trollové\" (oba úroveň 2), \"gobliní rytíři\" (úroveň 3) a \"megadraci\" (úroveň 4).", "section_level": 2}, {"title": "Rezervace.", "content": "Město Rezervace je spojeno s magií přírody a jeho obyvateli jsou hlavně lesní živočichové. Lze zde najmout \"víly\", \"vlky\", \"bílé tygry\", \"elfy\", \"gryfy\", \"jednorožce\", \"pohádkové draky\" a \"fénixe\". Tento národ má nejvíce neutrálních jednotek; všech 8 lze postavit v budově \"\"Brána nestvůr\"\". Jsou jimi \"chauni\" (úroveň 1), \"satyrové\" (úroveň 2), \"zemní elementálové\", \"ohniví elementálové\", \"vodní elementálové\", \"vzdušní elementálové\" a \"trifidi\" (všech 5 má úroveň 3) a nakonec \"kudlanky\" a \"gargantuani\" (úroveň 4).", "section_level": 2}, {"title": "Tvrz.", "content": "Město Tvrz je městem síly, místo studování magie se zde barbarští obyvatelé věnují fyzickému tréninku v boji na těžkém skalnatém povrchu. K dispozici jsou \"berserkeři\", \"kentauři\", \"harpyje\", \"nomádi\", \"kyklopové\", \"zlobří mágové\", \"hromoví ptáci\" a \"behemoti\". K síle se ještě přiřazují \"mořské panny\" (úroveň 2), \"mořské obludy\" (úroveň 4) a \"ďáblorožci\" (úroveň 4).", "section_level": 2}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic IV (někdy označováno jako \"Heroes IV\", \"HoMM4\" nebo \"HOMAM 4\") je čtvrtým pokračováním počítačové fantasy herní série \"Heroes of Might and Magic\". Vydavatelem je společnost 3DO. Heroes of Might and Magic IV je poslední díl, který byl vytvořen společností New World Computing. Tato hra má dva datadisky: \"The Gathering Storm\" a \"Winds of War\".", "tgt_summary": "Heroes of Might and Magic IV is a turn-based strategy game developed by Gus Smedstad through New World Computing and published by the 3DO Company for Microsoft Windows-based personal computers in 2002. A Macintosh port was subsequently developed by Contraband Entertainment and released by the 3DO Company. The fourth installment of the popular \"Heroes of Might and Magic\" franchise, it is the sequel to \"Heroes of Might and Magic III\", and was the last to be developed by New World Computing.", "id": 823056} {"src_title": "Ol Doinyo Lengai", "tgt_title": "Ol Doinyo Lengai", "src_document": [{"title": "Vulkán.", "content": "Zatímco u většiny sopek je složení lávy bohaté na křemičitany, láva z Ol Doinyo Lengai je velmi bohatá na sodík a uhličitany draselné (nyerereit a gregoryit). Díky tomuto neobvyklému složení, je láva vyvrhována již v relativně nízkých teplotách (přibližně 500 - 600 °C). Tato teplota je tak nízká, že se roztavená láva jeví černá v slunečním světle, na rozdíl od běžného složení hmoty, která má červenou barvu. Po vychladnutí dostává hornina šedou barvu. Obsahuje také mnohem víc tekutiny než křemičitanové lávy. Sodík a uhličitany draselné obsažené v lávě jsou nestabilní v zemském povrchu, a tak je následná hornina náchylná k rychlému zvětrávání. Sopečná krajina vzniklá tímto jevem je od jiných na světě odlišná. Vyvrhovaná láva a popel silně připomíná jakýsi sopečný saponát.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost vulkánu.", "content": "Záznamy velkých erupcí hory jsou zaznamenávány od roku 1883. Další větší výbuchy se objevily v letech 1904 - 1910 a znovu mezi roky 1913 - 1915. Jedna z nejvýznamnějších erupcí proběhla v červnu 1917, kdy padal popel 48 km daleko od vulkánu. Podobné erupce nastaly v letech 1926 a 1940, mající za následek popel napadaný ve vesnici Loliondo, ležící 100 km od sopky. Při velkém výbuchu v roce 1955 vulkanologové zjistili, že jde o sodnou sopku. V srpnu 1966 navštívili dva geologové (J.B. Dawson a G.C. Clark) kráter týden po tom co byl nad sopkou zpozorován sloup černého dýmu, který šplhal do výšky přibližně 10 kilometrů a hnal se směrem k jezeru Natron. Při bližším zkoumání kráteru nalezli kuželovitý otvor ve středu jámy, skrz který sopka nepřetržitě propouští bílo - šedý popel, plyn a prach. Vulkán se zcela uklidnil až po třech týdnech. Sopečná činnost hory způsobila zemětřesení v Keni a Tanzanii v červenci 2007. Nejsilnější otřesy byly naměřeny o síle 6.0 stupňů Richterovy stupnice. Náhlé zvýšení seismické činnosti zapříčiňuje pohyb magmatu uvnitř sopky. Poslední výbuch nastal v září 2007, kdy byl popel odnesen po směru větru asi 18 km daleko.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup.", "content": "Výstup na vrchol zabere 4-6 hodin. Doporučuje se výstup zahájit cca ve 24:00, aby 1) byl snesitelný s ohledem na teplotu vzduchu (dole u Lake Natron běžně přes 40 °C ve stínu), 2) V případě, že máte štěstí, můžete v noci vidět žhavou lávu (fotografie z června 2005 - teď to tam vypadá poněkud jinak).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ol Doinyo Lengai je vulkán ležící v Tanzanii a je součástí sopečného systému Velké příkopové propadliny ve Východní Africe. „Ol Doinyo Lengai“ znamená v jazyce Masajů \"Hora Bohů\". Poloha hory je jižně od státní hranice s Keňou, na severu Tanzanie, poblíž jezera Natron. V této oblast leží největší soustava aktivních sopek Velké příkopové propadliny - Sopečné hory. Jedinečnost vulkánu Ol Doinyo Lengai je v tom, že produkuje lávu s velkým obsahem sodíku. V okolí se nalézá ještě několik nečinných sodných sopek, jako např. Kerimassi, Embagai, Gelai, Kitumbeine.", "tgt_summary": "Ol Doinyo Lengai (Oldoinyo Lengai), \"Mountain of God\" in the Maasai language, is an active volcano located in the Gregory Rift, south of Lake Natron within the Arusha Region of Tanzania, Africa. Part of the volcanic system of the East African Rift, it uniquely produces natrocarbonatite lava. The 1960 eruption of Ol Doinyo Lengai led to geological investigations that finally confirmed the view that carbonatite rock is derived from magma.", "id": 530611} {"src_title": "Counting sort", "tgt_title": "Counting sort", "src_document": [{"title": "Předpoklady.", "content": "Abychom mohli využít toto řazení, je třeba aby:", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus.", "content": "Algoritmus nejprve zleva (či zprava) projde vstupní pole a pro každý prvek, na který narazí, zvýší v pomocném poli četnost výskytu tohoto prvku o 1. Poté, co má v pomocném poli zaznamenán počet výskytů, poupraví toto pole následujícím způsobem: ke každé položce přičte počet výskytů všech předchozích položek. Tím u každé položky v pomocném poli získá přesnou pozici hranice, na které bude v seřazeném poli. Následuje vlastní řazení. Algoritmus začne zprava procházet neseřazené pole a pro každý prvek, na který narazí, se podívá do pomocného pole na horní hranici pro umístění. Na tuto hranici ho umístí a zároveň ji sníží o jedna. Takto postupuje, dokud neprojde celé pole. Tím je řazení skončeno.", "section_level": 1}, {"title": "Asymptotická náročnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časová náročnost.", "content": "Časová náročnost je lineární k počtu prvků a počtu různých prvků (O(\"N+M\")), protože musíme pro každý prvek zvýšit údaj o četnosti v pomocném poli, a pak každý prvek znovu vypsat do výsledného setříděného pole.", "section_level": 2}, {"title": "Paměťová náročnost.", "content": "Paměťová náročnost je (O(\"M\")), protože si potřebujeme pamatovat četnosti pro všechny hodnoty prvků. Celé pole, které se třídí, není potřeba mít v paměti, proto se tento algoritmus dá použít i na pole, která jsou tak velká, že se nemohou do paměti celá vejít.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "V příkladu ukážeme, jak setřídit čísel 1, 4, 2, 4, 1, 3, 1. Pomocné pole (číslo - počet výskytů): Přepočet na hranice prvku (číslo - index konce pole) V prvním kroce máme umístit číslo 1. Protože víme, že číslo jedna má 3 výskyty, umístíme jej na 3. pozici a snížíme v pomocném poli počet zbývajících výskytů na 2. [ ][ ][1][ ][ ][ ][ ] Pomocné pole po prvním kroku Další kroky probíhají analogicky, zde je uvedeno, jak se bude postupně plnit seřazené pole:", "section_level": 1}], "src_summary": "Counting sort je algoritmus řazení, který je vhodný pro řazení velkého pole prvků, nabývajících jen malý počet různých diskrétních hodnot. Algoritmus řadí stabilně.", "tgt_summary": "In computer science, counting sort is an algorithm for sorting a collection of objects according to keys that are small integers; that is, it is an integer sorting algorithm. It operates by counting the number of objects that have each distinct key value, and using arithmetic on those counts to determine the positions of each key value in the output sequence. Its running time is linear in the number of items and the difference between the maximum and minimum key values, so it is only suitable for direct use in situations where the variation in keys is not significantly greater than the number of items. However, it is often used as a subroutine in another sorting algorithm, radix sort, that can handle larger keys more efficiently. Because counting sort uses key values as indexes into an array, it is not a comparison sort, and the Ω(\"n\" log \"n\") lower bound for comparison sorting does not apply to it. Bucket sort may be used for many of the same tasks as counting sort, with a similar time analysis; however, compared to counting sort, bucket sort requires linked lists, dynamic arrays or a large amount of preallocated memory to hold the sets of items within each bucket, whereas counting sort instead stores a single number (the count of items) per bucket.", "id": 197111} {"src_title": "Kiang", "tgt_title": "Kiang", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kiang je divoký osel vzhledem podobný spíše domácímu koni než oslu. V kohoutku je vyšší než kůň Převalského, má těžkou klabonosou hlavu a poměrně krátké zašpičatělé uši. Hříva je tmavá, krátká a vzpřímená. Hlava, hřeben krku, hřbet, boky i kýty jsou červenohnědě až čokoládově zbarvené s černým oslím pruhem, který se táhne středem hřbetu. Spodní část těla včetně končetin je čistě bílá. Zimní srst je hnědá, vlnitá a dvakrát delší než srst letní.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Kiang je endemitem Tibetské náhorní plošiny, žije v Tibetu, Nepálu a v Indii. Jeho přirozeným habitatem jsou horské stepi v nadmořské výšce 4 100 - 4 800 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Kiangové žijí v malých stádech vedených starou klisnou, obvyklý počet jedinců v jedné skupině je 5-20. Hřebci bývají samotáři nebo se sdružují do mládeneckých stád. V červenci se samci připojují ke stádům klisen a během srpna si pak vytvářejí harémy, o které často vzájemně bojují. Březost trvá 11-12 měsíců, hříbata se ke stádu připojují již za několik dnů po narození, odstavena jsou v roce věku, kdy pohlavně dospívají. Kiangové jsou aktivní hlavně ráno a večer. Jejich potravou je tráva, slanomilné byliny, listy a větvičky keřů. Jejich přirozenými nepřáteli jsou hlavně vlci, jinak se kiang může dožít až 20 let. Zvláště hřebci jsou teritoriální, agresivní a nebezpečná zvířata, která se v případě ohrožení neváhají bránit kousáním a kopáním.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "V literatuře je popsáno více poddruhů kianga, i když jsou pravděpodobně neplatné (P. Moehlman pers. comm. 2001). Je to největší kiang východní, \"E. k. holdereri\", chovaný v českých zoologických zahradách, kiang západní (\"E. k. kiang\") a kiang jižní (\"E. k. polyodon\")", "section_level": 1}, {"title": "Kiang v zoo.", "content": "Na slovensku je chován v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiang (\"Equus kiang\") je větším druhem asijského osla a společně se zebrou Grévyho je největším divokým zástupcem čeledi koňovitých. Obývá horské stepi Tibetské náhorní plošiny v nadmořské výšce až 5000 m n. m.", "tgt_summary": "The kiang (\"Equus kiang\") is the largest of the wild asses. It is native to the Tibetan Plateau, where it inhabits montane and alpine grasslands. Its current range is restricted to plains of the Tibetan plateau and Ladakh, India , and northern Nepal along the Tibetan border. Other common names for this species include Tibetan wild ass, khyang and gorkhar. Travellers' accounts of the kiang are one inspiration for the unicorn.", "id": 2197115} {"src_title": "SMS Panther", "tgt_title": "SMS Panther", "src_document": [{"title": "Aféra \"Markomannia\" a střetnutí s \"Crête à Pierrot\".", "content": "Na rozdíl od svých starších sester vstoupil \"Panther\" do služby příliš pozdě na to, aby mohl zasáhnout proti boxerům v Číně. V červenci 1902 vyslyšel císař Vilém II. prosby hamburských firem na ochranu německé obchodní kolonie v Ciudad Bolívar a tak prvním úkolem \"Panther\" bylo hlídkování na řece Orinoko a v jejím ústí. Loď se vydala na dalekou plavbu pod velením korvetního kapitána Richarda Eckermanna, ale ještě než mohla dorazit do hlídkové oblasti, zastihl jí v Port-au-Prince na Haiti jiný rozkaz… V květnu 1902 došlo na Haiti k sesazení dosavadního prezidenta Tirésiase Simona Sama. Největšími kandidáty na nového prezidenta byli bývalý ministr financí Anténor Firmin a generál a ministr války prozatímní vlády Pierre Nord Alexis. Firmin měl podporu admirála Hammertona Killicka, jehož dělový člun \"Crête à Pierrot\" kotvil v přístavu a sídle provizorní vlády Cap-Haïtien. Během voleb 28. a 29. června 1902 došlo mezi oběma frakcemi k přestřelce. Alexis sice dokázal svého soka porazit a donutit k ústupu, ale Firmin se sám prohlásil prezidentem a později zahájil protiútok… Za této situace došlo 2. září k zadržení parníku \"Markomannia\" společnosti HAPAG profirmistickým dělovým člunem \"Crête à Pierrot\". Ten byl již 25. července prohlášen prozatímní vládou za pirátskou loď. Parník byl na cestě z Port-au-Prince do Hamburku a vezl i náklad zbraní a munice pro prozatímní vládu v Cap-Haïtien. Firmin město obklíčil a zahájil útok. Vjezd do přístavu hlídal \"Crête à Pierrot\", který donutil parník k zastavení. Po zabavení a vyložení kontrabandu nechal parník pokračovat v jeho cestě. Kromě dvoudenního zdržení v plavbě nevznikla firmě HAGAP žádná materiální škoda, ale přesto se Němci rozhodli poslat do oblasti dělový člun \"Panther\" (toho času na cestě do Venezuely), aby podpořil prozatímní vládu a hájil zájmy Německa a německých obchodníků v oblasti. Tato pomoc přišla prozatímní vládě velmi vhod, protože sama neměla žádné loďstvo, se kterým by mohla zneškodnit \"Crête à Pierrot\" a tento svou přítomností blokoval dodávky zásob a zbraní do obleženého města. Dne 5. září obdržel \"Panther\" v Port-au-Prince rozkaz k plavbě na sever a zneškodnění \"Crête à Pierrot\". Aby odjezd německého dělového člunu z hlavního města nebyl zpozorován, vyplul \"Panther\" ještě téže noci. Prohledával pobřeží a ve 12:20 následujícího dne objevil \"Crête à Pierrot\" kotvícího v přístavu Gonaives. Ačkoliv papírově byl \"Crête à Pierrot\" silnější (1x160mm, 1x120mm a 4x100mm děla proti 2x105mm a 6x37mm), Němci měli výhodu naprostého překvapení. Nikdo na firmistickém člunu nečekal nebezpečí a tak dělový člun odpočíval s vyhaslými kotli, zbaven tak jakékoliv možnosti manévrovat a většina důstojníků (včetně admirála Killicka) byla na břehu. \"Panther\" vypálil varovný výstřel a vyzval protivníka aby se vzdal. Bylo dojednáno čtvrthodinové příměří, během něhož měla posádka \"Crête à Pierrot\" opustit loď a odebrat se na břeh. Tak se taky stalo. Koncem této lhůty na loď dorazil i admirál Killick a nechal spustit vlajku. Eckermann se plánoval zmocnit lodi. Když ale němečtí námořníci nastupovali do člunů, objevil se kdosi na palubě opuštěného \"Crête à Pierrot\" a Eckermann nechal na protivníka několikrát vystřelit z lodních děl, aby ho donutil opustit loď. Obával se, že by se nepřítel mohl pokusit svoji loď potopit, aby nepadla do rukou Němců. Nakonec se ale stejně rozhodl \"Crête à Pierrot\" potopit, protože se blížila noc a nebylo jak ukořistěný dělový člun odtáhnout. \"Panther\" tak opět zahájil palbu a po zásahu do skladiště střeliva \"Crête à Pierrot\" explodoval, rozlomil se vedví a rychle se potopil. První velké vítězství pro \"Panther\" ale i pro prozatímní vládu, neboť teď jí bylo možné zásobovat po moři. Na novém německém dělovém člunu, který teprve před půl rokem vstoupil do služby, se ale objevily „dětské nemoci“: dělo na přídi muselo po pěti výstřelech pro poruchu zastavit palbu a dělo na lodní zádi muselo přestat střílet po dvacátém čtvrtém výstřelu, protože otřesy poškozovaly palubu.", "section_level": 1}, {"title": "Plavba po Orinocu.", "content": "Po krátkém zdržení v Cap-Haïtien pokračoval \"Panther\" přes Kingston v cestě ke svému původnímu cíli: německé obchodní kolonii v Ciudad Bolívar na řece Orinoko, asi 350 km od ústí do moře. Ciudad Bolívar byl tou dobou kontrolován rebely a venezuelská vláda prezidenta Castra vyhlásila blokádu na řece a samotný Ciudad Bolívar byl postřelován dvěma vládními dělovými čluny. Když se korvetní kapitán Eckermann koncem září 1902 v Kingstonu dozvěděl tyto novinky, požádal telegrafem o přehodnocení situace a změnu cílového přístavu na Port of Spain na Trinidadu. Tam zakotvil 5. října 1902. Vzhledem k nejasné situaci potřeboval Eckermann získat informace o posledním vývoji na řece, protože původní rozkazy s takovýmto vývojem situace nepočítaly. Zejména nevěděl, jaké je stanovisko Německa. Zda blokádu uznává, či nikoliv. Tou dobou kotvil v Port of Spain i „lamač blokády“ \"Bolivar\" a jeho kapitán Fossa se stal pro Eckermanna vítaným zdrojem informací. Ten Eckermannovi potvrdil ostřelování Ciudad Bolívar a poskytl informace o blokádě, která ale nebyla moc účinná: dva vládní dělové čluny nemohly uhlídat asi 350 km širokou deltu Orinoca. V deltě se nacházely tři škunery německé společnosti na těžbu a zpracování asfaltu Pedernales, ale venezuelský konzul Figueredo v Port of Spain požadoval 200$ úplatek za propuštění oněch tří lodí. Jelikož Eckermann neznal stanovisko německé vlády k blokádě, rozhodl se nepouštět se prozatím do záchranné operace a pokračovat do Ciudad Bolívar. Ráno 7. října vyplul \"Panther\" z Port of Spain. Na palubě byly kromě 55 pytlů pošty z Evropy i tři němečtí pasažéři a Eckermann měl průvodní dopis pro velitele vládní pevnosti Los Castillos generála Zapatu. Tato pevnost se nacházela asi 150 km od ústí a kontrolovala tak pohyb na řece. Cestou proti proudu Orinoca mohla posádka německého dělového člunu pozorovat opuštěné dvorce. Jejich obyvatelé prchli do pralesa, protože \"Panther\" považovali za jeden z castrovských dělových člunů. Když Eckermann zakotvil u pevnosti Los Castillos, vybídl ho velitel malého vládního člunu, aby překotvil na dostřel děl vládní pevnosti. Když toto Eckermann odmítl, bylo mu řečeno, že další cesta proti proudu nepřipadá v úvahu. To Eckermann ignoroval a navečer 9. října zakotvil v Ciudad Bolívar. Pro vzbouřenci kontrolované město to bylo první spojení se světem po dlouhé době, ale žádná velká evakuace se nekonala. Eckermann vzal na palubu na zpáteční plavbu pouze jednu německou rodinu s tříměsíčním dítětem, která byla už šest měsíců na cestě ze střední Kolumbie, ale kvůli blokádě uvázla v Ciudad Bolívar. O dva dny později se dělový člun vydal na zpáteční plavbu. Po návratu do Port of Spain obdržel Eckermann konečně odpověď na svůj předchozí dotaz z Berlína a sice že císařské Německo neuznává blokádu. Proto se Eckermann rozhodl vyslyšet žádost tří škunerů asfaltové společnosti (byla mezi nimi i školní loď SMS \"Stosch\") o vojenský doprovod z blokované delty. Časně ráno 18. října se \"Panther\" setkal se škunery poblíž ústí Rio Pedernales a doprovodil je bezpečně do Port of Spain. Proti odplutí škunerů z delty sice protestoval venezuelský konzul Figueredo, ale venezuelské dělové čluny nezasáhly. Z Port of Spain \"Panther\" zamířil do kubánské Havany, kde teprve došlo na opravu uchycení zadního děla a paluby, která byla poškozena od střetnutí s \"Crête à Pierrot\". Během této cesty \"Panther\" urazil více než 7500 námořních mil (cca 13 900 km), přičemž teploty ve strojovně a kotelně se šplhaly až k 48-58°C.", "section_level": 1}, {"title": "Venezuelská krize (1902–1903).", "content": "Situace ve Venezuele se během roku 1902 stále komplikovala. Boje mezi armádou prezidenta Cipriano Castro Ruize a opozicí, kterou vedl zeť bývalého prezidenta Guzmána Manuel Antonio Matos, sužovaly Venezuelu od léta 1901 a německé společnosti požadovaly ochranu svých zájmů. Německo a Velká Británie proto začaly zvažovat námořní blokádu Venezuely. Poté, co se k uvažované blokádě (spíše politicky než vojensky) přidala 15. prosince 1902 i Itálie, vyhlásila následující den německá spolková rada námořní vojenskou blokádu Venezuely. Německé \"východoamerické divizi křižníků\", složené z chráněného křižníku SMS \"Vineta\", lehkých křižníků SMS \"Gazelle\" a SMS \"Falke\", dělového člunu \"Panther\" a výcvikových lodí kadetů SMS \"Stosch\" a SMS \"Charlotte\", velel námořní kapitán Georg Scheder-Bieschin. Později byl svaz na krátkou dobu rozšířen i o venezuelský dělový člun \"Restaurador\" (ex jachta \"Atlanta\"), který se stal 11. prosince kořistí \"Gazelle\". Ačkoliv oficiálně blokádu schválila spolková rada až 16. prosince, již 20. listopadu obdržel Scheder telegram, aby začal s přípravami na blokádu. Zpočátku plnil \"Panther\" funkci spojovacího plavidla a předával zprávy mezi jednotkami podílejícími se na blokádě. Většina z nich totiž nebyla ještě vybavena bezdrátovým telegrafem a jedinou lodí s takovým přístrojem na palubě byl britský chráněný křižník HMS \"Ariadne\" (vlajková loď viceadmirála Sira Douglase), který tak jako jediný mohl udržovat spojení s kabelovým telegrafem vybavenými stanicemi v Port of Spain a Kingstonu. Později byl \"Panther\" v této úloze vystřídán výcvikovou lodí SMS \"Stosch\" a britskými torpédoborci HMS \"Quail\" a HMS \"Rocket\". Po vypršení ultimáta, které dal 7. prosince Scheder Castrovi, zahájili Němci a Britové 9. prosince v 16:45 přepad venezuelského přístavu La Guayra. Účelem bylo zajmout všechny v přístavu zakotvená válečná plavidla. Na signál z \"Vineta\" byly spuštěny na vodu ozbrojené čluny, které měly provést vlastní přepad, zatímco mateřské lodě budou operaci jistit z moře. \"Panther\" poslal do akce po jedné parní pinase a jole a spolu s nimi vplul – jako jediná mateřská loď – do přístavu, aby jim poskytl blízkou podporu. Venezuelany se podařilo zastihnout nepřipravené a jejich lodě byly většinou bez posádek. Dělové čluny \"General Crespo\", \"Totumo\" a parník \"Ossun\" byly zajaty a odvlečeny. Poslední válečná loď v přístavu – torpédovka \"Margarita\" – byla vyřazena anglickou dělostřelbou. Oba dělové čluny byly ale ve velmi špatném stavu, a tak je bylo třeba vzít do vleku. Nejprve se úkolu zhostila \"Vineta\" a po ní \"Panther\". Následujícího rána ale úmysl odtáhnout dělové čluny na Curaçao a tam je opravit zmařilo volání o pomoc německého konzula Lentze z La Guayra. Oba čluny byly potopeny náložemi a \"Panther\" se vydal s výsadkovým oddílem z \"Vineta\" na pomoc konzulovi. Poté se \"Panter\" věnoval hlídkování před Maracaibem. Člun hlídkoval vně písčité mělčiny Venezuelského zálivu, která oddělovala volné moře od jezera, kde leželo samotné Maracaibo. V těch místech už bylo ale třeba uhlídat 40km široký vjezd do zátoky. Kdyby se dostal hlouběji do zátoky, či dokonce na samotné jezero, hlídaná šířka by byla podstatně menší. Dalším důvodem pro následující akci mohlo být, že na jezeře kotvil venezuelský dělový člun \"Miranda\" (ex španělský \"Diego Velasques\"), který by případně mohl ohrozit blokádu. Ve 12:45 dne 17. ledna 1903 opustil \"Panther\" své stanoviště a vydal se přes mělčinu k jezeru. Přístup k jezeru a samotnému městu ale bránila pevnost San Carlos, která ve 13:35 zahájila palbu na vzdálenost asi 3500 m. Už druhá salva dopadla asi 100 m před \"Panther\". Místo aby se okamžitě stáhl, rozhodl se Eckermann palbu opětovat, což bylo vzhledem k poměru sil nejenom riskantní ale i proti Schederovým rozkazům. Poměr sil nahrával Venezuelanům, neboť proti šesti moderním dělům pevnosti (boje se zúčastnily pouze čtyři) mohli Němci postavit jenom přední 105mm dělo. Zadní kanón se po většinu akce nemohl zapojit, protože mu to nedovoloval odměr. Kvůli sevření v asi 200 až 300 m širokém plavebním koridoru mezi ostrovem a písčinou se po většinu času nebylo možno natočit k pevnosti tak, aby mohla do boje zasáhnout obě děla dělového člunu. Během krátké přestřelky vypálilo přední dělo 48 a zadní 15 ran. Poté se \"Panther\" stáhl zpátky za mělčinu. Člun zaznamenal několik zásahů San Carlos a sám vyvázl nezasažen, ale Eckermann nevěděl jak – či zda vůbec – se mu podařilo pevnost poškodit, a proto upustil od dalšího pokusu o proražení. Dopoledne 21. ledna připlul do zátoky Scheder s \"Vineta\" a \"Falke\" a začal pevnost ostřelovat z bezpečné vzdálenosti mimo dostřel pevnostních děl. \"Panther\" přitom posloužil jako dělostřelecký návodčí, přiblížil se až na méně než 500 metrů k pevnosti a přidal svá děla k dělům křižníků. Ostřelování pevnosti pokračovalo ještě 22. ledna. Na základě těchto události se veřejné mínění v Británii (a USA) přiklonilo na stranu Venezuely a názoru jejího prezidenta Castra, že ostřelování bylo porušením venezuelské suverenity. Jak později komentoval hrabě Paul Woolff von Metternich, úplně se zapomnělo na to, že nedávno předtím (13. prosince 1902) britský chráněný křižník HMS \"Charybdis\" (spolu s německým \"Vineta\") ostřeloval venezuelské pevnosti Libertador a Vigia v Puerto Cabello. Necelý měsíc po akci před Maracaibem – dne 13. února – souhlasil prezident Castro se zaplacením kompenzací a blokáda skončila.", "section_level": 1}, {"title": "…v Jižní Americe a Africe.", "content": "Německá \"východoamerická divize křižníků\" se ale nerozpadla s ukončením blokády. V květnu prošly lodě rutinní údržbou v Halifaxu, Newport Newsu a na Bermudách a poté \"Vineta\", \"Gazelle\" a \"Panther\" zamířili do kanadských vod. V říjnu se vrátily na Saint Thomas. V období od prosince 1903 do května 1904 vykonala \"východoamerická divize křižníků\" (bez \"Falke\") okružní plavbu Karibikem. Kromě New Orleans a Veracruz navštívila eskadra celkem 52 přístavů v Guatemale, Hondurasu, Nikaragui, Kostarice, Panamě, Kolumbii, Venezuele, Antilách a Haiti. V květnu 1904 se divize de facto rozpadla, když každá loď byla pověřena samostatným úkolem. \"Panther\" se vydává podél východního pobřeží Jižní Ameriky do Río de la Plata a Río Paraguay. Dne 27. listopadu 1905 se \"Panther\" stal hrdinou dalšího mezinárodního incidentu, tentokráte v brazilském přístavu Itajaí. To už ale člunu velel korvetní kapitán Graf Walther von Saurma-Jeltsch. Během vycházky na břehu jeden z námořníků poznal jakéhosi německého cestujícího Fritze Steinhoffera a posléze dezertoval. Po dezertérovi i jeho komplicovi se na břeh vydali pátrat důstojníci a poddůstojníci, kteří posléze cestovatele unesli z jeho hotelového pokoje. Byl odvlečen na palubu dělového člunu a tam zbit, ve snaze dostat z něho, kde se ukrývá dezertér. Brazílie byla šokována jednáním posádky německého válečného plavidla na svém území a 12. prosince podal brazilský velvyslanec v Berlíně stížnost na ministerstvu zahraničí. Zároveň byl brazilský lehký křižník \"Almirante Barrozo\" pověřen dohledem nad \"Panther\". Po diplomatickém vyřešení aféry zůstává \"Panther\" až do července 1907 u východního pobřeží Jižní Ameriky a spolu se SMS \"Bremen\" hájí německé zájmy. Poté odplul na opravu do Německa a po ní plnil hlídkovou a reprezentační činnost u západního pobřeží Afriky…", "section_level": 1}, {"title": "Skok Panthera do Agadiru.", "content": "V létě roku 1911 se kvůli opravám vydal na plavbu z tehdejší německé kolonie Kamerun zpět do Německa. Údajně kvůli doplnění zásob uhlí zakotvil 1. července v marockém přístavu Agadir. Na jaře téhož roku vypuklo v marockých městech Fès a Rabat povstání, které Francouzi potlačili. Rozmístěním vojáků Francie a Španělska de facto vzala za své algeciraská smlouva z roku 1905, která urovnávala sféry vlivu Francie, Španělska a Německa v Maroku. Ve vzniklé situaci vyvolal příjezd německého dělového člunu do marockého přístavu rozruch a jméno \"Panther\" zaplnilo titulní stránky světového tisku. Napětí se ještě vystupňovalo 4. července příjezdem německého malého křižníku SMS \"Berlin\" před agadirský přístav. Dne 19. července (?) do Agadiru dorazil ještě dělový člun SMS \"Eber\". Ani jeden z pramenů se nezmiňuje o tom, že by kapitán dělového člunu vznesl nějaké požadavky, či že by na břeh vysadil výsadek, ale již se nemohou shodnout na tom, jaké byly úmysly Německa. Francie (podporovaná Velkou Británií) spatřovala v přítomnosti německých lodí u marockého pobřeží ohrožení svých zájmů a němečtí diplomaté využili situace k nátlaku na prosazení zájmů Německa. Dne 20. července dělový člun opustil Agadir a pokračoval v cestě do německého Gdaňska k opravám v suchém doku. Tím pro dělový člun Jeho císařského Veličenstva skončila účast v tzv. „Agadirské“, neboli „Druhé marocké krizi“, která se stala známou jako „skok Panthera do Agadiru“ (\"„Panthersprung nach Agadir“\"). Diplomatická jednání ale pokračovala i nadále a teprve 4. listopadu byla mezi Francií a Německem uzavřena smlouva, ve které Německo uznalo francouzský nárok na Maroko výměnou za část Francouzského Konga. Celá krize přispěla k eskalaci mezinárodního napětí, které nakonec vedlo k vypuknutí první světové války. Na přelomu let 1912/13 působil \"Panther\" spolu s \"Bremen\" a svojí nejmladší sesterskou lodí \"Eber\" u břehů Libérie, kde vypukly nepokoje. V prosinci kotvil před liberijským přístavem Sestos, aby chránil německé kolonisty.", "section_level": 1}, {"title": "…během Světové války.", "content": "V dubnu 1914 podstoupil další opravy v Německu a v létě měl být odeslán do střední Ameriky. Tomu ale již zabránilo vypuknutí první světové války. Ta zastihla \"Panther\" v Kielu a během ní hlídkoval ve Velkém Beltu. Tuto činnost vykonával v rámci působení v divizi pobřežní obrany kontradmirála Ehlera Behringa. Spolu s minonoskou SMS \"Nautilus\" se 17. února 1918 setkal ve Skagerraku s pomocným křižníkem SMS \"Wolf\", který se vracel ze svého celkem 444 dnů trvajícího výpadu proti lodní dopravě Trojdohody. Dne 19. února všechny tři lodě zakotvily v Kielu. Po válce byl 18. prosince 1918 vyřazen z prvoliniové služby a odzbrojen. Poté sloužil pro výcvik posádek nové Reichsmarine Výmarské republiky. Dne 15. prosince 1926 byl vyřazen z činné služby, 31. března 1931 vyškrtnut ze seznamu plavidel Reichsmarine a ještě téhož roku byl sešrotován ve Wilhelmshavenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS \"Panther\" byl pátý ze šesti dělových člunů třídy \"Iltis\" německého císařského námořnictva. Tyto lodě byly určeny pro službu v německých zámořských koloniích a k prosazování zájmů Německa v rámci tzv. \"politiky dělových člunů\". \"Panther\" byl spuštěn na vodu 1. dubna 1901 a operoval zejména v latinskoamerických a afrických vodách. Jako jediný ze své třídy přečkal I. světovou válku. Sešrotován byl roku 1931. \"Panther\" byl mimo jiné hlavním aktérem mezinárodního incidentu, známého jako „skok Panthera do Agadiru“ během druhé marocké krize v létě 1911. 1. července tohoto roku zakotvil v marockém přístavu Agadir. Příjezd německého dělového člunu vyvolal rozruch a jméno \"Panther\" zaplnilo titulní stránky světového tisku. Francie, podporovaná Velkou Británií, spatřovala v přítomnosti německých válečných lodí u marockého pobřeží ohrožení svých zájmů a němečtí diplomaté využili situace k nátlaku na prosazení zájmů Německa. 20. července dělový člun Agadir opustil, diplomatická jednání však pokračovala. Německo uznalo francouzský nárok na Maroko výměnou za část Francouzského Konga. Celá krize přispěla k eskalaci mezinárodního napětí, které nakonec vedlo k vypuknutí I. světové války.", "tgt_summary": "SMS \"Panther\" was one of six \"Iltis\"-class gunboats of the Kaiserliche Marine and, like its sister ships, served in Germany's overseas colonies. The ship was launched on 1 April 1901 in the Kaiserliche Werft, Danzig. It had a crew of 9 officers and 121 men.", "id": 2339727} {"src_title": "Autostop", "tgt_title": "Hitchhiking", "src_document": [{"title": "Motivace a platba.", "content": "V mnoha zemích je zvykem, že stopaři jsou svezeni zadarmo z mezilidské solidarity. Přínos pro řidiče spočívá především v mezilidském kontaktu – možnost povídat si s někým za jízdy, odvrácení možnosti mikrospánku atd. Přesto, že je stopování oblíbené zejména mezi studenty s nízkými příjmy (případně trampy či spořivými výletníky), motivace nemusí být jen v ušetření financí. Jedná se zároveň o formu dobrodružství a výstupu z komfortní zóny, což zpravidla přináší nepředvídatelné zážitky. Člověk tak na cestách pozná mnoho nových lidí a získá kontakty z různých konců světa. Stopařům zastavují převážně ti řidiči, kteří sami v nějakém období života cestovali stopem. V chudších zemích je pak také stopování využíváno sociálními skupinami s nízkými příjmy. V některých zemích je obvyklé za autostop řidiči zpravidla mírnou částku platit, z čehož pak vyplývá i větší iniciativa řidičů, kteří častěji svezení sami nabízejí. Autostop pak doplňuje další běžné formy nelinkové nebo částečně linkové veřejné dopravy, provozované často mikrobusy nebo dodávkovými automobily (sdílené taxi), nebo s nimi splývá. Také autobusy při některých formách linkové dopravy standardně zastavují cestujícím stopujícím mimo zastávky. Dle českého právního řádu může být platba při autostopu vyhodnocena jako neoprávněné provozování taxislužby, veřejné dopravy nebo individuální smluvní dopravy (příležitostná jízda) bez patřičné koncese nebo povolení podle Zákona o silniční dopravě a bez řádného vyúčtování a zdanění. Specifickými případy autostopu je zastavování jiných vozidel v případě nouze: při dopravní nehodě nebo poruše vlastního automobilu, při náhlé potřebě první pomoci, odvozu k lékařskému ošetření nebo jakékoliv jiné akutní pomoci. Účelem stopování pak může být buď odvoz stopujícího (nebo odvlečení jeho vozidla) do místa, kde najde pomoc, nebo vyžádání přímé pomoci zastavovaného u místa zastavení.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika autostopu.", "content": "Je dobré stopovat na místě, kde řidič může bezpečně zastavit, aniž by omezoval nebo ohrozil dopravu a neměl problém s rozjezdem (tedy ne v kopci, ne v zatáčce, ne tam kde se jede příliš rychle, ne v připojovacím ani odbočovacím pruhu atd.). Stopaři se mnohdy snaží zastavovat auta v místech, kde je zastavování zakázáno nebo z jiného důvodu nevhodné. Vystavují tak řidiče, který by jim zastavil, riziku postihu za porušení pravidel provozu, a mohou tím způsobit ohrožení provozu. Stopováním na silnici pro motorová vozidla nebo na dálnici stopař porušuje i zákaz vstupu chodců na tyto komunikace. Stopování s sebou nese specifická bezpečnostní rizika plynoucí z toho, že řidič se stopařem se vzájemně neznají. Řidič tak může stopaře (stopařku) například odvézt na jiné než žádané místo, například na odlehlé místo, a tam jej znásilnit, pohlavně zneužít, oloupit nebo třeba i zabít. Rovněž řidič se může obávat, že stopař, zejména je-li silnější nebo je-li jich víc, jej může okrást (v krajním případě i o vozidlo) nebo jinak poškodit – počínaje již možností znečištění vozu špinavým oděvem. Vzhledem k různé mentalitě a různé míře kriminality se tedy úspěšnost a obvyklost autostopu v různých zemích i oblastech velmi liší. V západní Evropě, ale i v Česku, Polsku, Chorvatsku apod. je pravděpodobnost špatné zkušenosti se zneužitím jak od řidiče tak od stopaře téměř nulová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autostop je forma dopravy, při níž se cestující přepravují za pomoci dopravních prostředků cizích osob, které jim dobrovolně zastavují. Stopovat lze stáním při okraji silnice s upaženou rukou či cedulí s destinací. Další možností je osobní dotazování se řidičů například na čerpacích stanicích. Zájemci o autostop se říká stopař. Svezení předem dohodnuté (například přes internet nebo po domluvě se společně dojíždějícími kolegy nebo sousedy) se nenazývá \"autostop\", ale spolujízda (anglicky \"shared ride\", německy \"mitfahrt\").", "tgt_summary": "Hitchhiking (also known as thumbing or hitching) is a means of transportation that is gained by asking individuals, usually strangers, for a ride in their car or other vehicle. The ride is usually, but not always, free. Itinerants have also used hitchhiking as a primary mode of travel for the better part of the last century, and continue to do so today. Hitchhikers use a variety of signals to indicate they need a ride. Indicators can be physical gestures or displays including written signs. The physical gestures, e.g., hand signals, hitchhikers use differ around the world: In 1971, during the Vietnam War, drivers invented methods to communicate various messages to hitchhikers (frequently soldiers in those areas of the U.S. near military bases). To indicate to a hitchhiking soldier that their vehicles have no additional space to accommodate them, drivers could tap on the vehicle roof. Another common message that drivers could signal to hitchhikers—who usually sought to travel long distances, distances too far to walk in a reasonable amount of time—was that the driver's destinations were located nearby—and of little use to the hitchhiker—by pointing at the ground for a few seconds.", "id": 1609236} {"src_title": "Antigona", "tgt_title": "Antigone", "src_document": [{"title": "Mýtus.", "content": "Její otec, thébský král Oidipus po léta spravedlivě vládl nad Thébami, když na ně bůh Apollón seslal mor. Věštba uvedla, že této pohromy bude království zbaveno až tehdy, kdy odhalí a k vyhnanství odsoudí toho, kdo zabil předchozího krále Láia. Věštec Teiresiás poté obvinil Oidipa a přidal mu k tíži i těžké obvinění, že je ženatý se svou vlastní matkou Iokastou. Když se toto obvinění prokázalo, Iokasté si vzala život a Oidipus se vlastní rukou oslepil. Do té doby byl Oidipus ctěn a milován celou zemí i svými dětmi – dcerami Antigonou a Isménou i syny Eteoklem a Polyneikem. To se však záhy změnilo v opovržení a nenávist a Oidipus odešel jako slepý vyhnanec. Obě dcery mu svou lásku zachovaly, avšak jediná Antigona podala také její důkaz: svého otce vyprovázela do vyhnanství, aby mu byla ku pomoci a ochraně. Mezi jeho syny ihned propukl spor o moc, Eteoklés se spřáhl se strýcem Kreontem a společně Polyneika vyhnali. Ten si našel spojence v Athénách, shromáždil vojsko a vytáhl proti Thébám. Přitom hledal podporu u Oidipa, protože dávná věštba stanovila, že boj o Théby vyhraje ta strana, na níž bude Oidipus. Tato snaha však byla marná, Oidipus naopak svého syna pro předešlé hanebné chování k němu odmítl a syna proklel: „\"Dříve než dobudeš Théb, sám padneš zalit krví. A věz, že s tebou zahyne i Eteoklés\"“. Tak se také stalo, bratři spolu bojovali o nástupnictví v Thébách, v zuřivém souboji zranili smrtelně jeden druhého. Trůnu se ujal již podruhé Kreón. Thébané vystrojili pohřeb Eteokleovi, ale Kreón nařídil, že mrtvola Polyneikova nesmí být pohřbena za to, že přitáhl proti Thébám s cizím vojskem. Antigona jediná rozkazu neuposlechla. Věděla, že nebude-li bratrovo tělo pohřbeno, jeho duše nemůže odejít do říše mrtvých a dojít tam věčného klidu. Odešla k jeho tělu, které hlídala královská stráž. Sami bohové Antigoně pomohli tím, že zahalili pole oblakem prachu, takže stráže Antigonu spatřily, až když již mrtvé tělo bylo posypáno zemí. Odvedli ji ke králi Kreontovi, nic nezapírala, nebojácně hájila sebe i svého mrtvého bratra. To Kreonta rozzuřilo, vyřkl nad ní ortel smrti a života chtěl zbavit i její sestru Isménu. Ta byla svolná tuto oběť přinést, ale Antigona ji nepřijala se slovy: „\"Nezasluhuješ si smrt, zvolila jsi život\"“. Thébský lid uznal, že Antigona jednala správně podle vyšších zákonů, ale ze strachu před mocí krále mlčel. Jediný, kdo se Antigony zastal, byl Kreontův syn, Antigonin snoubenec Haimón. Krále prosil, přesvědčoval, ale král stál na svém a chtěl Antigonu dokonce popravit přímo před Haimonovýma očima, ale poté nařídil, aby dívku zaživa zazdili do královské hrobky. Věštec Teiresiás varoval krále Kreonta, že bohové jsou rozhněvaní jeho nespravedlivým rozsudkem i zacházením s Polyneikovým tělem. Krále přepadl hrozný strach a spěchal vše napravit: Polyneika s řádným obřadem nechal pohřbít. Když však šel osvobodit Antigonu, nebyla už živá. Oběsila se na pohřební stuze. Vedle ní nalezl tělo svého syna Haimóna, který se při pohledu na mrtvou Antignou probodl mečem. Matka Haimona Eurydíké si pak z žalu vzala vlastní rukou život. Král Kreon pak již jen prosil bohy, aby ho smrtí vysvobodili z utrpení. Kompozice: expozice- v Thébách se navzájem zavraždí dva bratři kolize- Kreon tvrdí, že první z Antigoniných bratrů byl hrdina a zaslouží pohřeb se všemi poctami zatímco druhý nikoli – to se nelíbí Antigoně, která chce aby oba bratři byli pohřbeni krize- Antigona neuposlechne králův rozkaz a bratra pohřbí – Kreon ji nechá uvěznit v jeskyni, kde Antigona spáchá sebevraždu peripetie- Problém je, že Antigona byla snoubenkou Haimona. Haimon se ji pokouší zachránit. Ale když přijde do jeskyně a vidí její mrtvé tělo, tak se probodne. Tento čin vidí i sám král Kreon. Velice zarmoucen se vrací do svého paláce, kde vše oznámí své ženě. Ta se odejde pomodlit a také se probodne. katastrofa- Král si nenechal poradit ani od věštce ani od části sboru a doplácí na to smrtí všech svých blízkých, kteří umírají za jeho zločiny", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění a filosofii.", "content": "Téma velké antické hrdinky zpracovalo bezpočet umělců, mnohá díla jsou známa a platná do dnešní doby. G. W. F. Hegel považoval Antigonu za vrchol „absolutní tragédie“. V jedné ze svých statí se jí věnuje také český filosof Jan Patočka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antigoné či Antigona (řecky Αντιγόνη; latinsky \"Antigone\") je v řecké mytologii dcera thébského krále Oidipa a jeho matky a manželky Iokasté.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Antigone ( ; Ancient Greek: Ἀντιγόνη) is the daughter of Oedipus and either his mother Jocasta or Euryganeia. She is a sister of Polynices, Eteocles, and Ismene. The meaning of the name is, as in the case of the masculine equivalent Antigonus, \"worthy of one's parents\" or \"in place of one's parents\". She is the protagonist of the Sophocles play named for her.", "id": 246576} {"src_title": "Habešská kočka", "tgt_title": "Abyssinian cat", "src_document": [{"title": "Dějiny chovu habešských koček.", "content": "Jejím předkem je pravděpodobně divoká africká kočka, přebývající na území Habeše, dnešní Etiopie. V 60. letech 19. století britští vojáci dovezli tuto kočku z Etiopie do Velké Británie, kde ji začali šlechtit. První záznamy o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896. Do roku 1905 bylo evidováno 12 záznamů, z nichž 6 z registrovaných zvířat mělo některého z rodičů neznámého. Až v roce 1929 existoval dostatečný počet jedinců na to, aby se mohl založit první Abyssinian Cat Club a mohl se sestavit první standard. Dvě světové války napáchaly značné škody na chovu všech plemen a chov habešských koček nebyl v žádném případě výjimkou, spíše naopak. Už po první světové válce byla chovatelská základna zdemolovaná, zrušená a kočičí jedinci zabiti; po druhé světové válce žilo už jen několik chovných jedinců a mezi chovatele začala pronikat panika a strach o případné vymizení posledních chovných jedinců. Opravdový zájem o habešské kočky přišel v 50. letech 20. století, kdy se začaly stávat známými a oblíbenými domácími mazlíčky. V 70. letech 20. století utrpěl velké rány chov habešských koček ve Spojených státech amerických. Zmenšující se počet chovných zvířat způsobil výskyt rozličných genetických nemocí a postižení, např. postižení obličeje, ale i postižení zubů a dásní. Proto nakonec organizace CFA (The Cat Fanciers' Association, Inc.) z obavy o přežití chovných zvířat povolila křížení s cizí krví, aby tak zachránila plemeno před vyhubením. Dnes už jsou na tom habešské kočky několikanásobně lépe a jejich chov se rozšířil téměř do celého světa. Je dnes také přísně zakázáno křížení s jinými, i příbuznými plemeny (např. s příbuznou somálskou kočkou).", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Odborníci si na přelomu 19. a 20. století často lámali hlavu nad správným pojmenováním nového a neobvyklého plemene. Někteří poukazovali na podobnost kočky hlavně se srstí králíka divokého, což vedlo v USA k takovým vtipným pojmenováním jako „bunny cats“ (zaječí kočky) či „rabbit cats“ (králičí kočky). V Česku se obvykle používá termín „Habešská kočka“. Občas se u nás objeví i název „Abesínská kočka“ (z anglického \"Abyssinian cat\"), ale tento termín se používá hlavně na Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Habešské kočky jsou charakteristické především nezaměnitelným zbarvením srsti. Charakteristickým znakem je jejich kresba, tzv. ticking. Tato kresba spočívá ve zvláštním zbarvení chlupů a prvně byla definována v chovatelských kruzích králíků. Každý chlup obsahuje dva až tři proužky. Světlé proužky se střídají s tmavými a dávají kočce její typický přírodní vzhled. Je to zjevné především u jedinců s tradiční barvou sorrel a divokým zbarvením (barva podobná barvě divokého králíka). Habešské kočky jsou středně velké, temperamentní a mrštné kočky. Mají dlouhé, štíhlé končetiny s oválnými tlapkami. Ocas je u zdravé kočky dlouhý, široký v místě, kde vyrůstá, sbíhající se do špičky. Měl by ladit s tělem kočky. Jejich nos je rovný a středně dlouhý. Přechod od čela na čumák je naznačen slabě. Mají poměrně velké uši, postavené vzhůru, s širokým základem a zakulacenými konci a „šošolkou“ chlupů. Mají kulatou hlavu klínovitého tvaru, velké, daleko od sebe posazené uši a dlouhý krk. Výrazné a krásné oči mandlového tvaru mohou mít jantarovo-žlutou, zelenou nebo oříškovou barvu. Obočí mají habešské kočky tmavé. Uznaná barva srsti je hnědočerná, modrá, čokoládová, stříbrná lila, žlutohnědá, červená, krémová, občas, ale velmi vzácně se může několik barev střídat. Bílá barva se toleruje jen na bradě a nozdrách.", "section_level": 1}, {"title": "Temperament.", "content": "Toto plemeno je temperamentní, zvědavé a hravé. Kočky z tohoto plemene jsou sebevědomé, nesmírně aktivní a neúnavně běhají, skáčou a šplhají. Jejich šplhací vášeň by měla být dostatečně uspokojena různými odpočívadly či různými jinými vysokými atrakcemi určenými pro kočky. Jinak si kočka najde náhradu, kterou bude nevyhnutelně nábytek, záclony, lampy a podobně. Od rána do večera zaměstnaní lidé by si měli uvědomit, že aktivní, nudící se habešské kočky si začnou vyžadovat velkou pozornost, protože nejsou rády samy, ale naopak - vyhledávají společnost. Jsou to kočky nehlučné, které velice potěší nějaký tělesný kontakt. Někteří jedinci tohoto elegantního plemena se snadno naučí otevřít dveře, aportovat menší předměty, rády se učí různým kouskům. Tomuto plemenu také většinou nevadí cestování.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst této aktivní kočky nevyžaduje velkou starostlivost. Stačí ji přečesat kartáčem jednou za týden. Někteří chovatelé vyčesávají kočky kartáčem s krátkými štětinami, jiní dávají přednost hřebenu s jemnými zuby, případně hladí srst vlhkýma rukama proti směru růstu a poté ji uhladí ve směru růstu. Tím odpadnou odumřelé chlupy. Podceňovat by se v žádném případě neměla návštěva veterináře, zvlášť kvůli kočičím zubům a dásním, protože habešské kočky jsou náchylné na záněty a tvoří se u nich často zubní kámen. Nevhodné je také nechávat kočku o příliš velkém hladu, jelikož se nebojí si něco k snědku sehnat i na kuchyňské lince, případně ve špatně dovřené komoře, což rozhodně není příjemná záležitost. Zároveň bychom neměli ani habešské kočky překrmovat, převážně masem v konzervách. Proto se doporučuje max. 1 plechovka s masem, nejlépe je, podávat ji po čtvrtinách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Habešská kočka patří ke krátkosrstým kočkám a pochází pravděpodobně z Etiopie (kdysi \"Habeš\") a patří tudíž mezi nejstarší známá plemena koček. Na základě genetického výzkumu pocházejí habešské kočky z Dálného východu, odkud byly později převezeny jako „kočičí suvenýry“ do Anglie, kde začalo často docházet k jejich páření s menšími divokými kočkami pocházejícími z Anglie (\"Felis silvestris silvestris\" a \"Felis silvestris grampia\"). Plemeno je uznáváno všemi velkými mezinárodními chovatelskými organizacemi (FIFe, CFA, TICA).", "tgt_summary": "The Abyssinian is a breed of domestic short-haired cat with a distinctive \"ticked\" tabby coat, in which individual hairs are banded with different colors. In nomenclature terms, they are also known as simply Abys. The breed is named for Abyssinia (now called Ethiopia), where it is believed to have originated. In terms of the domestication of cats, analysis has found the Abyssinian to be one of the oldest types of the animal in existence, with mummified cats in Egyptian tombs studied by archaeologists appearing similar to the modern breed's standards. Although regarded as comparatively obscure in the past as a breed compared to others, the Abyssinian currently ranks among the top five most popular breeds worldwide. The breed's distinctive appearance, seeming long, lean, and finely colored compared to other cats, has been analogized to that of human fashion models. Personality-wise, the cats traditionally display active, curious attitudes in which they frequently follow owners around and encourage play, being regarded as the \"Clowns of the Cat Kingdom.\" Their dog-like characteristics also involve a particular sense of affection and desire for interaction.", "id": 806056} {"src_title": "Maurice Pellé", "tgt_title": "Maurice Pellé", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do rodiny francouzského důstojníka a později i generála Charlese Henriho Josepha Pellého a jeho ženy Céline Virginie Aimée Augustine Bruneauové. Po studiích na lyceu v Douai studoval od října 1882 vojenství na École Polytechnique. Poté jako premiant ročníku absolvoval roku 1885 doplňující vojenské studium na École d'application de l'artillerie et du génie. Od září 1885 velel dělostřelecké četě u 12. dělostřeleckého pluku. V letech 1888 až 1889 studoval na École de cavalerie. Následně se vrátil na École d'application de l'artillerie et du génie, tentokráte již v roli instruktora. Od listopadu 1891 byl zástupcem velitele 11. dělostřeleckého pluku, od dubna 1892 pak působil ve stejné funkci u 16. dělostřeleckého pluku. V říjnu 1893 nastoupil na École supérieure de guerre. Od léta 1895 podstoupil roční stáž u štábů různých druhů zbraní, poté se stal konceptním důstojníkem Prvního oddělení Generálního štábu pro organizační a mobilizační záležitosti. V únoru 1898 byl pověřen velením 3. baterie 12. dělostřeleckého pluku, kde absolvoval povinnou dvouletou velitelskou praxi u útvaru. Díky jeho skvělým studijním výsledkům za celé období studií mu byla praxe o čtyři měsíce zkrácena a v prosinci 1898 se tak mohl stát náčelníkem štábu Velitelství vojenského teritorie Diego-Suarez na Madagaskaru. Zde se setkal s plukovníkem Joffrem, pozdějším francouzským maršálem, nyní jeho přímým nadřízeným. Na Madagaskaru strávil čtyři roky, za svou službu obdržel rytířský stupeň Čestné legie. V roce 1903 se vrátil do svého rodného města, když zde velel v hodnosti majora 1. oddílu 15. dělostřeleckému pluku. Roku 1904 byl převelen k 40. dělostřeleckému pluku, opět ve funkci velitele oddílu. Poté se roku 1906 vrátil do Prvního oddělení Generálního štábu, v dubnu 1907 se stal dělostřeleckým inspektorem u Inspection permanente des Écoles. V prosinci 1908 získal podplukovnickou hodnost a v únoru 1909 byl jmenován vojenským atašé v Německu. V Německu strávil tři roky, jako atašé zde prováděl špionáž a za svou službu byl povýšen na plukovníka generálního štábu. V září 1912 byl přidělen jako velitel k 8. dělostřeleckému pluku, po třech měsících byl vyslán do Maroka jako náčelník štábu vysokého komisaře Francie v Maroku. Po vypuknutí první světové války byl, díky známosti s generálem Joffrem, nyní nejvyšším velitelem francouzské armády, v srpnu 1914 jmenován do funkce podnáčelníka štábu Hlavního velitelství pro organizaci. Dne 27. října 1914 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V prosinci 1915 získal post podnáčelníka štábu Hlavního velitelství pro mimofrancouzská bojiště a pro spolupráci se spojenci. Po odvolání generála Joffreho byl Pellé v lednu 1917 přidělen k frontovému útvaru - velel 153. divizi pěchoty. S ním se zúčastnil útoku u Chemin des Dames, kde se vyznamenal, a byl převelen jako velitel 5. sboru první francouzské armády a povýšen na divizního generála. Na tomto postu zůstal až do konce války. V lednu 1919 byl jmenován do čela francouzské vojenské mise v ČSR, a to díky svým organizačním schopnostem a skvělou znalostí němčiny. Dne 13. února 1919 přijel do Prahy a o čtyři dny později se stal náčelníkem Hlavního štábu branné moci, který byl schválen až příkazem ministra obrany v květnu téhož roku. Kvůli kritické situaci na východních hranicích nového státu, kde českoslovenští vojáci bojovali proti Maďarům, byl dne 4. června jmenován vrchním velitelem československé armády, kterým zůstal do října 1919. Podařilo se mu vybudovat struktury generálního štábu, postavil armádu na moderní základy a podpořit zavedení všeobecné vojenské služby. V lednu 1921 stal se vysokým komisařem Francie v tureckém Istanbulu. Měl dohlížet na plnění mírových dohod ze Sèvres, byl předseda komise pro úžiny a podílel se na přípravě mezinárodní konference v Lausanne. Dne 23. dubna 1921 se vrátil do Prahy, aby se zde oženil s Járou Braunerovou (s vnučkou politika Dr. Braunera), matkou jeho dcery Maryšky. Jeho zdravotní stav se kvůli pracovní zátěži zhoršoval, v létě 1923 podstoupil zdravotní dovolenou, v lednu 1924 byl na šest týdnů hospitalizován. Nakonec se vydal na léčebný pobyt na jih Francie, kde dne 16. března 1924 zemřel v Toulonu v nemocnici svaté Anny. Byl pohřben ve vojenské kapli v pařížské Invalidovně. Na Pelléovu počest je nazvána ulice v Praze-Bubenči a také Pelléova vila v této ulici, obdobně ulice ve středočeských Dobřichovicích, kde má rodina jeho manželky vilu (taktéž Pelléova vila).", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice César Joseph Pellé (18. dubna 1863 Douai, Francie – 16. března 1924 Toulon, Francie) byl francouzský generál, účastník francouzské vojenské mise v Československu, náčelník československého Hlavního štábu branné moci v letech 1919 až 1921.", "tgt_summary": "Maurice César Joseph Pellé (18 April 1863 – 16 March 1924) was a French général de division, leader of the French Military Mission to Czechoslovakia and first Chief of staff of Czechoslovak Army from February 1919 to January 1921.", "id": 1956198} {"src_title": "Jižní Georgie", "tgt_title": "South Georgia Island", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov Jižní Georgie údajně poprvé spatřil v roce 1675 Anthony de la Roche, londýnský obchodník, a podle něj byl na prvních mapách pojmenován Rochův ostrov. V roce 1756 jej zahlédla španělská obchodní loď León. Na ostrově se poprvé vylodil James Cook v roce 1775, který jej také zmapoval, pojmenoval ostrov Georgia na počest krále Jiřího III. (George III) a prohlásil je britským územím. Britská vláda byla formálně zřízena v roce 1843. V roce 1882 zakotvila v zátoce Royal bay německá expedice, sledující zatmění Venuše. Během 19. století sloužil ostrov jako základna lovců tuleňů a v první polovině 20. století jako základna velrybářských lodí. První pozemní velrybářská stanice (a tím i první trvalé osídlení ostrova) byla zřízena Norem Carlem Antonem Larsenem v roce 1904. Stanice sloužila Argentinské rybářské společnosti až do roku 1965. Povolení ke zřízení velrybářských stanic uděloval (britský) guvernér Falklandských ostrovů. Na ostrově existovalo 7 stanic (v pořadí od západu na východ): Od roku 1905 byla na ostrově v provozu argentinská meteorologická stanice v Grytvikenu. V roce 1909 bylo zřízeno správní středisko na King Edward Point, blízko velrybářské stanice Grytviken. Permanentně přítomná britská správa dohlížela na dodržení britského práva a regulaci ekonomických a vědeckých aktivit na tomto teritoriu. Během druhé světové války umístilo britské královské námořnictvo ozbrojenou obchodní loď, aby chránila Jižní Georgii a antarktické vody před německými nájezdy. 19. března 1982 obsadila skupina Argentinců, vydávajících se za obchodníky, rybářskou stanici Leith Hatbour, čímž začala falklandská válka. 3. dubna argentinské jednotky obsadily Grytviken. Ostrov byl znovu dobyt britskými jednotkami 25. dubna. Od roku 1985 jsou Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy spravovány jako samostatné závislé teritorium.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov, nazývaný také ostrov Pepys, má plochu 3528 km². Leží asi 1390 km jihovýchodovýchodně od Falklandských ostrovů. Je hornatý a většinou pustý. 11 vrcholů přesahuje výšku 2000 m a jejich svahy jsou zbrázděny hlubokými soutěskami s ledovci, z nichž je největší Fortuna. Nejvyšším vrcholem je Mount Paget, vysoká 2934 m. Geologicky je ostrov tvořen rulou a krystalickou břidlicí, beze stop zkamenělin. Ostrov, podobně jako Falklandské ostrovy, je pravděpodobně pozůstatkem větší, nyní zmizelé pevniny, která navazovala na Andský systém.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Počasí na ostrovech je velmi proměnlivé a drsné. Převládá západní proudění vzduchu, s obdobími bezvětří. Obvyklé nejvyšší denní teploty na Jižní Georgii na úrovni hladiny moře jsou v zimě (srpen) kolem 0 °C a v létě (leden) 10 °C. Nejnižší teploty jsou v zimě obvykle kolem –5 °C a jen zřídka pod –10 °C. Průměrné roční srážky na Jižní Georgii jsou kolem 1 500 mm, z nichž většina padá ve formě sněhu nebo sněhu s deštěm – v kterékoli roční době. Sněžná čára je ve vnitrozemí v létě ve výšce asi 300 m. Na ostrově převládají západní větry občas přerušované obdobím bezvětří. Proto je na východní straně Jižní Georgie (závětrná strana) mnohem příjemnější klima než na exponované západní. Počasí obvykle znemožňuje přístup na ostrovy lodí, ačkoliv na severním pobřeží Jižní Georgie je několik zátok vhodných ke kotvení. Vítr, který vane nahoru po západní straně hor a pak dolů po jejich východní straně se stává teplejší a sušší; tím se dají vysvětlit vyšší letní teploty na východní straně ostrova, které občas v létě přesáhnou 20 °C. Nejvyšší zaznamenaná teplota byla 23 °C v Grytvikenu. Moře obklopující Jižní Georgii jsou po celý rok chladná kvůli blízkosti Antarktického proudu. V zimě okolní moře nezamrzá, ačkoli v uzavřených zátokách se může vytvářet tenká vrstva ledu. Ledovce jsou časté. Teplota moře na konci srpna klesá k 0 °C a stoupá ke 4 °C na začátku dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Výkonná moc je svěřena panovníkovi Spojeného království a je vykonávána komisařem pro Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Příjmy těchto ostrovů pochází ze tří zdrojů:", "section_level": 1}, {"title": "Prodej poštovních známek.", "content": "V roce 1944 vyšly pro Jižní Georgii přetisky poštovních známek Falkland s textem \"South Georgia Dependency of\". Poté nastoupily známky Falklandských dependencí. V letech 1963 až 1980 vycházely definitivní známky s textem \"South Georgia\", které zobrazovaly místní prostředí, případně se jednalo o společné emise britské oblasti. Celkové množství vydaných známek do roku 1979 činí 76 a jeden aršík, přičemž od roku 1980 je opět nahradily poštovní známky Falklandských dependencí a od roku 1986 známky Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů.", "section_level": 2}, {"title": "Turistické vstupní poplatky.", "content": "Návštěvníci přijíždějí nejvíce na velkých turistických lodích. V roce 2004 jejich počet dosáhl 3765 návštěvníků, kteří dorazili na 40 plavidlech. Nejvíce jich přijelo z USA (32%), ze Spojeného království (25%) a Německa (15%). 18 návštěvníků přijelo na soukromých jachtách. Popularitu získávají výlety na hnízdiště albatrosů, zejména na Prion Island.", "section_level": 2}, {"title": "Prodej rybářských licencí.", "content": "V roce 1993 rozšířilo Spojené království své teritoriální vody okolo ostrovů z 12 na 200 mil. Dodržování této námořní hranice je hlídáno satelity. Jedna licence v roce 2004 stála 110 000 $. Každý rok je z moře uloveno 100–200 000 tun krillu. Možné je také lovit ledovku patagonskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jižní Georgie (, ) je hlavní a největší ostrov britského zámořského území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy v Jižním Atlantském oceánu. Na ostrově nežijí žádní stálí obyvatelé, pouze vládní úředníci s rodinami v hlavním městě King Edward Point a pracovníci muzea poblíž Grytvikenu. Ostrov si nárokuje Argentina a spor vyvrcholil v argentinsko-britské válce v létě 1982, kdy byl okupován Argentinou.", "tgt_summary": "South Georgia () is an island in the southern Atlantic Ocean that is part of the British Overseas territory of South Georgia and the South Sandwich Islands. The main settlement is Grytviken. South Georgia is 167.4 kilometres (104 mi) long and 1.4 to 37 km (0.9 to 23.0 miles) wide. It is about 830 km (520 mi) northeast of Coronation Island and 550 km (340 mi) northwest from Zavodovski Island, the nearest South Sandwich island.", "id": 2005484} {"src_title": "Bitva u Boyacá", "tgt_title": "Battle of Boyacá", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jeden z nejsmělejších činů všech válek za nezávislost, ať se odehrávaly kdekoli, vzešel z úmyslu venezuelského generála Simóna Bolívara vypudit španělské úřady z kolonie nazývané tehdy Nová Granada. Velkolepý plán předpokládal přesunout více než dvoutisícovou armádu přes deštěm rozbahněné pláně vysoko do And a zaskočit Španěly přímo v jejich hlavním stanu, v Bogotě. Bolívar si ke svému tažení zvolil nejobtížnější trasu a nejriskantnější roční dobu – tedy dva faktory, u nichž spoléhal, že se obrátí v jeho prospěch. Právě začalo období dešťů a voda v řekách stoupala. Za těchto podmínek předpokládal, že nebudou Španělé připraveni na útok. V pevné víře, že jeho vlastenecká armáda cestu vydrží, vydal se Bolívar koncem května s 1300 pěšáky a 800 kavaleristy na pochod. Vojáci postupovali hustými přívaly deště, oděv jim na těle hnil a trhal se na cáry. Potoky, v období sucha nepatrné stružky, se nyní proměnily v řeky, které nebylo možno překonat jinak než ve člunech z hověziny. Místy se vojáci brodili po pás bahnitou vodou a vystavovali se nebezpečí útoku aligátorů a piraní. Potraviny a střelivo provlhly, zvířata denně hynula. Morálka mezi vojáky klesala, ale přesto muži odolali díky víře a rozhodnosti Bolívara a jeho generálů. V předhůří And se k Bolívarovi přidal vůdce jiné vlastenecké armády Francisco de Paula Santander a 12. června se obě vojska spojila. Nejhorší úsek cesty je však teprve čekal. S obnovenými silami pochodovaly Bolívarovy jednotky k Pisbickému průsmyku. Horami vál řezavý vítr a teplota v noci klesala pod bod mrazu. Mnoho vojáků, oblečených jen do cárů, zemřelo prochlazením. Jiní, zesláblí únavou, se sotva potáceli po umrzlých stezkách. Vojsko utrpělo těžké ztráty a náročný pochod přežila jen hrstka koní. Za průsmykem však ležela úrodná zelená údolí, kde bylo možno získat zásoby i zvířata. Kromě toho sestupem do Nové Granady po této nečekané trase zabránil Bolívar střetu se španělskými pohraničními strážemi. Po několika potyčkách zatarasilo Bolívarův postup na Bogotu roajalistické vojsko vedené Josém Barreriem. Uprostřed noci zavelel Bolívar k ústupu a pokusil se nepřátelské pozice obejít jinudy. Když Barrerio zjistil, k čemu došlo, chtěl Bolívara předejít jinou cestou. Spěchal k boyackému mostu, aby zaujal silné postavení, které by Bolívarovi zabránilo v přístupu do města. Dne 7. srpna se obě armády střetly. Předsunutý voj roajalistů dorazil k mostu, ale byl zahnán Bolívarovými oddíly. Nato Barreiro zaujal pozici podél pravého břehu. Santander vyslal svou jízdu, aby překročila řeku přes brod, nalézající se níže po proudu, a napadla roajalisty z boku, zatímco on a Bolívar zaútočili čelně. Tímto spojeným útokem byla roajalistická armáda oslabena, takže Bolívar mohl se svou jízdou prorazit středem. Za necelé dvě hodiny se Barreiro vzdal. Tato klíčová bitva otevřela cestu na Bogotu a ve svém důsledku znamenala osvobození Nové Granady. To byl přelom v dějinách severní části Jižní Ameriky. Zároveň tím okamžikem přešla vojenská iniciativa ze Španělů na vlastenecké síly. Bolívar získal v Bogotě důležitou operační základnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Boyacá se odehrála 7. srpna 1819 120 km severovýchodně od Bogoty (Kolumbie). Povstalecká vojska zde porazila španělsko-kolumbijskou koloniální armádu. Během válek za nezávislost, které postupně zachvátily celý jihoamerický kontinent, obrátilo toto vítězství vývoj ve prospěch povstalců.", "tgt_summary": "The Battle of Boyacá (1819), was the decisive battle that ensured the success of Bolívar's campaign to liberate New Granada. The battle of Boyaca is considered the beginning of the independence of the North of South America, and is considered important because it led to the victories of the battle of Carabobo in Venezuela, Pichincha in Ecuador, and Junín and Ayacucho in Peru. New Granada acquired its definitive independence from the Spanish Monarchy, although fighting with royalist forces would continue for years. Brigadier Generals Francisco de Paula Santander and José Antonio Anzoátegui led a combined republican army of Newgranadians to defeat in two hours a Royalist Newgranadian forces led by Spanish Colonels José María Barreiro and Francisco Jiménez. The battle occurred 150 km from Bogotá in the Andes Mountains, in a place known as \"Casa de Teja\", close to a bridge over the Teatinos River and 3 roads heading to Samaca, Motavita and Tunja, an area which is now part of the Boyacá Department.", "id": 85509} {"src_title": "Heinrich Schütz", "tgt_title": "Heinrich Schütz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Schütz se narodil v Köstritzu jako nejstarší syn Christopha Schütze a jeho ženy Euphrosyne Biegerové. Pokřtěn byl den po svém narození. V roce 1590 se s rodinou přestěhoval do Weißenfelsu. Jeho otec zde měl hostinec, a dokonce se tu později stal purkmistrem. Heinrichovo výjimečné hudební nadání náhodně objevil v roce 1598 lankrabě Mořic Hessensko-Kasselský (Moritz von Hessen-Kassel). Ten mu dal nabídku, aby se dostal na jeho soukromý dvůr v Kasselu pro další vzdělání. Tam byl nakonec poslán v srpnu 1599. Poté působil v pěveckém sboru. Dále se vydal studovat právo do Marburgu a později odešel do Benátek, kde mezi lety 1609 až 1612 studoval hudbu u Giovanni Gabrieliho, kapelníka v chrámu svatého Marka. Následovně krátce pracoval jako varhaník v Kasselu a v roce 1615 se přestěhoval do Drážďan, kde získal místo dvorního skladatele na dvoře saského kurfiřta.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Drážďanech (1615–1672).", "content": "V Drážďanech pracoval až do konce svého života, i přesto, že během dlouhého působení město několikrát na delší dobu opustil. V roce 1628 se vydal podruhé do Benátek, kde se setkal a studoval s Claudiem Monteverdim. Po následném návratu do Drážďan byl v roce 1633 pozván do Kodaně, aby tam skládal hudbu pro svatební slavnosti. Do Drážďan se vrátil v roce 1635. V roce 1641 se znovu vrátil do Kodaně, kam jej provázel jeho žák Matthias Weckmann, ale již v roce 1648 byl zpět v Drážďanech (v jejich blízkosti zůstal až do konce svého života). V roce 1655 přijal \"ex officio\" místo kapelníka ve Wolfenbüttelu. Po odchodu do důchodu (který si musel vyprosit) se přestěhoval do Weißenfelsu ke své sestře. Byl však stále často povoláván do Drážďan. Tam také zemřel 6. listopadu 1672 na cévní mozkovou příhodu. Jeho stáří bylo poznamenáno ztrátou sluchu i téměř úplnou ztrátou zraku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V díle Heinricha Schütze je zřetelný vliv dvou jeho hlavních hudebních učitelů, Gabrieliho a Monteverdiho. Monteverdiho Schütz velice obdivoval a právě jím se nechal nejvíce ovlivnit a inspirovat. Je zde zřetelný rovněž vliv dalších významných skladatelů z přelomu 16. století, stejně jako tradice evangelické pozdně renesanční tvorby (např. Johan Walter, Hans Leo Hassler, Leonhard Lechner). V jeho hudbě je cítit extrémní citlivost pro zvuk a význam textu. Schütz by se dal do jisté míry srovnávat i s Bachem nebo Händelem (obzvlášť díky svému mistrovství ve sborových skladbách, které se projevuje např. na jeho známém Vánočním oratoriu, nebo skvělému zhudebnění čtyř pašijí). I ve svých pozdějších letech, kdy trpěl hluchotou, skládal obdivuhodné skladby, které v sobě překvapivým způsobem spojovaly italskou vokální svobodu a luteránskou zbožnost, jako například \"Sedm slov z kříže\" nebo \"Německý Magnificat\". Schütz může být rovněž považován za prvního německého autora opery a baletu, jeho pověst mu však zajišťují jeho nekonečně vynalézavé sborové skladby. Schütz se již za svého života dočkal velkého věhlasu. Rozvoji jeho umění (i jeho drážďanského dvoru) však bránila dlouhá třicetiletá válka, která často pustošila i kurfiřtské Sasko. Až doba pozdního baroka přinesla zásadní stylovou proměnu, za jejíhož reprezentanta byl často také považován Johann Sebastian Bach, který se se svými díly stal v té době „králem hudby“. K vysoké žádanosti díla Heinricha Schütze došlo až po druhé světové válce, kdy pod vlivem rozvoje tzv. historicky poučené interpretace a zájmu o německou předbachovskou hudební kulturu nastal nový návrat hudebního odkazu 16. a 17. století, který pokračuje dodnes. Kupodivu Schütze nepřežila jediná jeho varhanní hudba, dokonce ani pomocné texty ke svým dílům, přestože měl za svého života pověst jednoho z nejlepších varhaníků. Tato záležitost dala vzniknout dalším otázkám k Schützově dílu, které budou nejspíš jen stěží správně zodpovězeny. Schütz svým jedinečným stylem tvoření dal vzor mnoha převážně německým, ale i francouzským a anglickým skladatelům. Nechal se jím do jisté míry inspirovat i sám Johann Sebastian Bach.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1619 se v Drážďanech oženil s o šestnáct mladší Magdalenou Wildeckovou. Porodila mu dvě dcery, Annu Justinu (* 1621) a Euphrosynu (1623–1655). Jeho žena zemřela v roce 1625.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Schütz (latinsky Henricus Sagittarius)\",\" ( v Köstritzu – 6. listopadu 1672, Drážďany) byl německý skladatel a varhaník, obecně považovaný za nejdůležitějšího německého skladatele žijícího před Johannem Sebastian Bachem, a je spolu s Claudiem Monteverdim často považován i za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 17. století.", "tgt_summary": "Heinrich Schütz (; 6 November 1672) was a German composer and organist, generally regarded as the most important German composer before Johann Sebastian Bach, as well as one of the most important composers of the 17th century. He is credited with bringing the Italian style to Germany and continuing its evolution from the Renaissance into the Early Baroque. Most of his surviving music was written for the Lutheran church, primarily for the Electoral Chapel in Dresden. He wrote what is traditionally considered to be the first German opera, \"Dafne\", performed at Torgau in 1627, the music of which has since been lost, along with nearly all of his ceremonial and theatrical scores. He is commemorated as a musician in the Calendar of Saints of some North American Lutheran churches on 28 July with Johann Sebastian Bach and George Frideric Handel.", "id": 2198752} {"src_title": "Orlí hnízdo", "tgt_title": "Kehlsteinhaus", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Jednalo se o uzavřený areál, resp. komplex několika budov vzájemně propojených podzemními tunely a spojovacími štolami. Zde ležela v nadmořské výšce cca 1000 m n. m. chata Wachenfeld, která byla různými nacisty využívána už od 20. let 20. století (Hitler tu prý, mimo jiné, také kdysi po svém návratu z landsberského vězení, sepisoval svoji knihu \"Mein Kampf\"). Tato horská budova je také zachycena i na několika dokumentárních filmech z oné doby. Nacisté celou horskou oblast víceméně násilím zabrali pro sebe a vybudovali zde pro svého vůdce rozsáhlý areál s mnoha bunkry a podzemními úkryty. Hitler si zde zřídil svůj Berghof, tedy jakýsi horský zámek, čili spodní budovu Orlího hnízda.", "section_level": 1}, {"title": "Budova Orlího hnízda.", "content": "Vlastní horní a hlavní budova Orlího hnízda pak ležela nedaleko na vrcholku místní hory Kehlstein v nadmořské výšce 1834 m n. m. a podobala se většímu horskému hotelu. Z Obersalzbergu k ní byla vybudována nová horská silnice 6,5 km dlouhá a 4 m široká. Bylo překonáno převýšení 800 m a postaveno 5 tunelů. Ve výšce 1700 m bylo ve skále vysekáno parkoviště pro otáčení vozidel a 127 m dlouhý tunel obložený přírodním kamenem. Na jeho konci byla hala, z níž vedla 124 m vysoká výtahová šachta pro vstup do hotelu. Kabina výtahu měla luxusní provedení s koženými sedačkami a obložením zrcadlovou mosazí. Toto horní \"Orlí hnízdo\" nechal postavit vůdcův nejbližší spolupracovník a osobní tajemník Martin Bormann v roce 1937 jako dárek k Hitlerovým 50. narozeninám. Stavba trvala jeden rok a byla uvedena do provozu 20. dubna 1939. Nazývá se Kehlstein Teehaus, nebo Kehlsteinhaus či Kehlalm, a je z ní opravdu působivý výhled do celého kraje (v tom se patrně opravdu podobá skutečnému orlímu hnízdu). Celý komplex staveb byl na svou dobu velice unikátní a technicky zajímavý. Dům na Kehlsteinu byl postaven ze žulových kvádrů a vybaven cenným mobiliářem. V domě byla velká kruhová společenská místnost s mramorovým krbem, jídelna, kuchyně, strážní pokoj a ložnice. Z domu vede úzká cesta pro pěší k vrcholu, ze kterého je krásný výhled na okolní hory. Orlí hnízdo se však nestalo oblíbeným Hitlerovým místem v Berghofu. Bál se totiž případných komplikací při jízdě výtahem a tak jej navštívil asi jen desetkrát.", "section_level": 1}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Na konci druhé světové války celý areál na úpatí hory západní spojenci letecky bombardovali (přesně 25. dubna 1945), samotné Orlí hnízdo umístěné na samém vrcholku hory se jim ale nepodařilo vůbec zasáhnout, areál na úpatí byl nicméně téměř kompletně zničen. O několik let později jej prakticky celý ještě jednou vyhodili do povětří. Z areálu, jenž původně začínal na úpatí hory se do dnešních dob dochovaly pouze nepatrné zbytky (prakticky jen základy některých budov), neboť po druhé světové válce nebyl vůbec žádný zájem uchovávat jakoukoliv vzpomínku na osobu Adolfa Hitlera. Nicméně horský hotel na vrcholku Kehlsteinu stojí dodnes a je turisticky velmi atraktivním místem (mimo turisty též pro filmaře, kteří zde natočili nejeden hraný či dokumentární film o Adolfu Hitlerovi). Nachází se zde, mimo jiné, malé muzeum se stálou expozicí vztahující se k pohnutým dějinám tohoto místa. Místo bylo po válce středem pozornosti, navštívila jej celá řada známých osobností, mimo jiné i někdejší vrchní velitel západních spojenců a pozdější prezident USA Dwight Eisenhower. Američané pak okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu po mnoho let využívali jako své vlastní rekreační středisko, snažili se tím také omezit přístup k tomuto místu, které stále ještě někteří Němci pokládali či pokládají svým způsobem za pietní.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V Obersalzbergu na místě původního údolního areálu nyní vyrostl zcela nový moderní luxusní hotel určený pro turistickou klientelu. Zdá se, že neblahá minulost tohoto jinak velmi turisticky atraktivního místa bude konečně odmytizována. Nebo lze zájem o toto historicky poznamenané místo přičíst novodobému turistickému trendu, kterým je temná turistika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hitlerovo Orlí hnízdo je neoficiální název pro horské útočiště Adolfa Hitlera a jeho nejvěrnějších spolupracovníků, které se nachází v horské oblasti Obersalzberg poblíž jihobavorského města Berchtesgaden (asi 150 kilometrů jihovýchodně od Mnichova a 30 kilometrů jižně od rakouského Salcburku).", "tgt_summary": "The Kehlsteinhaus (known as the Eagle's Nest in English-speaking countries) is a Third Reich-era building erected atop the summit of the Kehlstein, a rocky outcrop that rises above the Obersalzberg near the town of Berchtesgaden. It was used exclusively by members of the Nazi Party for government and social meetings. It was visited on 14 documented instances by Adolf Hitler, who disliked the location due to his fear of heights, the risk of bad weather, and the thin mountain air. Today it is open seasonally as a restaurant, beer garden, and tourist site.", "id": 936063} {"src_title": "Leopold Koželuh", "tgt_title": "Leopold Koželuch", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Velvarech se jménem Jan Antonín v rodině ševce Antonína Bartoloměje Koželuha. Skladatel Jan Antonín Koželuh byl jeho bratranec a po nějakou dobu ho vyučoval hudbě. Jeho dcerou byla Kateřina Koželuhová, která se později stala pianistkou. Roku 1774, aby zabránil nedorozuměním a záměnám se svým bratrancem, si změnil křestní jméno na Leopold; toto jméno si vybral podle císaře Leopolda II., k jehož korunovaci českým králem v katedrále sv. Víta 6. září 1791 Koželuh složil slavnostní kantátu. K jeho učitelům hudby v 70. létech 18. století patřil i František Xaver Dušek, který jej učil kompozici. Jeho prvním opusem je baletní hudba z roku 1771 která byla provedena v Praze. Podobných skladeb v následujících letech složil 25. Roku 1778 se odstěhoval do Vídně; zde byl pravděpodobně krátce jeho učitelem Johann Georg Albrechtsberger. Od roku 1784 ve Vídni provozoval vlastní hudební nakladatelství. Ve Vídni se Koželuh zařadil mezi nejznámější pianisty a na císařském dvoře se mu podařilo získat místo učitele hudby arcivévodkyně Marie Alžběty, dcery Marie Terezie. V roce 1781 se uvolnilo místo v Salzburgu po odchodu W. A. Mozarta a Koželuh dostal nabídku toto místo převzít avšak odmítl. Podobně jako Mozart, vstoupil Koželuh okolo roku 1790 ve Vídni do zednářské lóže. Roku 1792, když Mozart zemřel, přijal nabídku stát se po něm dvorním skladatelem a komorním kapelníkem ve Vídni. Koželuhovo dílo se setkalo s ohlasem po celé Evropě již během jeho života; v posledních letech života se však ani on nevyhnul kritice. Bylo mu vytýkáno, že tvoří příliš mnoho, k jeho kritikům se přiřadili i Mozart a Beethoven. Řada jeho skladeb nese znaky hudebního romantismu, některá díla však jsou záměrně konzervativní, což dokládá například označení „triová sonáta“ které Koželuh používal pro klavírní tria. Koželuhovým nástupcem ve Vídni se stal František Kramář.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Do dnešní doby se dochovaly asi čtyři stovky Koželuhových skladeb. Patří k nim mj. asi třicet symfonií a 22 klavírních koncertů včetně jednoho koncertu pro čtyřruční klavír, nesporně jednoho z nejlepších děl tohoto poměrně vzácného druhu. Komorní hudbu zastupují dva koncerty pro klarinet, 24 houslových sonát, 63 klavírní tria a šest smyčcových kvartetů. Z dalších skladeb jsou známa dvě oratoria (Mojžíš v Egyptě), devět kantát a rozmanitá církevní díla, šest oper (dochovala se pouze opera Gustav Vasa - okolo roku 1792), baletní hudba a lovecké fanfáry. Skladby Leopolda Koželuha jsou číslovány podle katalogu jejž sestavil muzikolog Milan Poštolka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold Koželuh (rodným jménem Jan Antonín Koželuh) (26. červen 1747 Velvary – 7. květen 1818 Vídeň) byl český hudební skladatel a pedagog.", "tgt_summary": "Leopold Koželuch (, born \"Jan Antonín Koželuh\", alternatively also \"Leopold Koželuh\", \"Leopold Kotzeluch\") (26 June 1747 – 7 May 1818) was a Czech composer and music teacher. He was born in the town of Velvary, in Bohemia (present-day Czech Republic). He moved to Prague to further his musical education, before moving in Vienna in 1778, where he was based for the remainder of his career. In Vienna he achieved renown as a composer, pianist and teacher, and from 1792 until his death in 1818 he held royal appointments as \"Kammer Kapellmeister\" (music director) and \"Hofmusik Compositor\" (composer), as Wolfgang Amadeus Mozart’s successor. Koželuch's compositional output included sonatas and concertos for keyboard, the instrument in which he specialised, as well as chamber music, choral music and opera.", "id": 2402328} {"src_title": "PRS Guitars", "tgt_title": "PRS Guitars", "src_document": [{"title": "Charakteristické znaky.", "content": "Charakteristické znaky kytar PRS je možné ukázat na základním modelu produktové řady, kterým je Custom 24. Tělo s typickým a dnes často kopírovaným double cutaway tvarem je vyrobeno z mahagonu a je opatřeno vrchní javorovou deskou s houslovým profilem. V běžném provedení je javorová deska ze dvou kusů složených jako stránky v knize (bookmatched). Většinou je deska svrchu mořená v jedné barvě. Její bok zůstává v přírodní barvě (což vytváří dojem světlého olemování). Zbytek mahagonového těla, zadní strana krku a hlava jsou mořeny jinou barvou. Všechny dřevěné části, až na hmatník, jsou lakovány průhledným vysoce lesklým lakem. Vsazený a lepený krk (set-neck) s 24 pražci je rovněž z mahagonu a má palisandrový hmatník. Dalším charakteristickým znakem je vykládání hmatníku ptáčky. Mechaniky jsou zamykací na ladících kolících a kytara je vybavena tremolem. Použité snímače jsou dva humbuckery. Kombinace snímačů se přepínají pomocí otočného pětipolohového přepínače (nejnovější specifikace z roku 2011 už otočný přepínač, často kritizovaný jako nepraktický, nepoužívá). Kytara má dále nastavení hlasitosti a tónovou clonu. Ostatní modely přebírají alespoň některé prvky modelu Custom 24, především tvar a konstrukci těla, použití dvou snímačů typu humbucker, profil krku, tvar hlavy a oblíbenou volbu vykládání hmatníku ptáčky.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a inovace.", "content": "Už první veřejně představený model Custom 24 je považován za další krok ve vývoji mahagonové elektrické kytary s lepeným krkem, jejímž, do té doby nejúspěšnějším představitelem, byl model Les Paul firmy Gibson . Tělo Customu 24 je výrazně lehčí než u Gibson Les Paul (celý nástroj je o více než třetinu lehčí), má výrazný houslový profil a nemá pro Les Paul typický pick guard. Nástroj má zamykací mechaniky na kolících a stabilní tremolo vlastní konstrukce (U.S. Patent 4453443). Tremolo nemá výrazně negativní vliv na sustain nástroje. Krk je užší a tenčí a má menší poloměr hmatníku. Nástroj je zvukově velice všestranný. Humbucker snímače mají vyrovnaný frekvenční charakter (např. současný snímač u krku model Vintage Bass postrádá pro Les Paul typický flétnový zvuk), je tedy možné kombinace snímačů v rozepnutém modu plnohodnotně použít (na rozdíl od Les Paulu) i na čistý zvuk. To vše bez ztráty hutnosti při zkresleném zvuku, čehož je dokladem například obliba u nu metalových hráčů jako např. Wes Borland (Limp Bizkit), Brad Delson (Linkin Park), Mike Mushok (Staind), Marcos Curiel (P.O.D.). Důraz je kladen nejen na zvuk, dokonalou funkčnost a vysokou kvalitu zpracování ale i na atraktivní vzhled (např. použití vysoce lesklých průhledných laků a dřev s výraznou kresbou nebo ozdobné vykládání krku). PRS postupně vyvinula poměrně rozsáhlou modelovou řadu, nadále investuje do vývoje a přichází s dalšími inovacemi. Úspěšné jsou například pololubové (semiakustické) modely McCarty Hollowbody. Tělo tvarově vychází z Customu a je podstatně menší než např. u populárního Gibsonu ES-335. Kytara se vyrábí v několika provedeních a je na pololubový nástroj zvukově velmi všestranná. (lze použít i vysoký gain, viz např. metalový kytarista Emil Werstler ze skupiny Daath). Možnosti použití ještě zvyšuje vybavení piezoelektrickým snímačem a možnost kombinovat jeho zvuk s ostatními snímači. Další pokus o zvýšení zvukové variability představuje model 513. Kytara je vybavena pěti single coil snímači. Snímače jsou seskupeny tak, že odpovídající osazení humbucker, single, humbucker. Humbucker je zde nahrazen vždy dvěma nezávislými single snímači. Přepínací systém pak nabízí 13 možných kombinací zapojení snímačů (U.S. Patent 2005/0150364 A1). Firma dále vyvíjí a vylepšuje zamykací mechaniky. Postupně jsou to PRS Winged Locking Tuners, 14:1 Low Mass Locking Tuners (Phase II PRS/Schaller), PRS Phase III Locking Tuners. Firma také dále pracuje na vývoji snímačů. Velmi dobře hodnocené jsou například modely DGT, 57/08 nebo Mira. Výraznější inovací se snahou o zvuk single coil snímače s nízkou úrovní šumu je atypicky úzký humbucker 57/08 Narrowfield.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Reed Smith Guitars je americká firma, výrobce kytar. Paul Reed Smith je kytarista, který roku 1975 začal spolu s Tomem Wheelerem stavět pro jednoho z nejlepších současných kytaristů na světě (Carlos Santana) elektrickou kytaru přesně na míru. Dodnes na tyto kytary Carlos Santana hraje. Kromě něj na tyto kytary hráli a hrají např. Al DiMeola, Dave Navarro, Mark Tremonti, Paul Allender nebo Howard Leese. Přítelem a mentorem Paula Reeda Smithe byl Ted McCarty, dlouholetý ředitel Gibsonu a konstruktér mnoha modelů Gibsonu včetně modelu Les Paul. Kytarám PRS se během více než pětadvacetileté existence podařilo zařadit po bok takových značek, jako jsou Fender, nebo Gibson a v mnohém je i kvalitou překonat. Za vším nejspíš stojí filozofie firmy a snaha o výrobu originálních kytar se specifickým zvukem, zaměřená na 100% kvalitu. O tom, že se to firmě daří, svědčí i žaloba kterou na PRS podala firma Gibson a ve které šlo o kytary SingleCut, jejichž výroba musela být na nějaký čas pozastavena. Žalobu firma Gibson prohrála a výroba SC kytar se znovu rozběhla, přibyly dokonce nové modely, SC245 a SC 250. V současné době firma PRS vyrábí přes dvacet sériových a kolem devíti Signature modelů, včetně několika modelů akustických kytar. Dále je možnost nechat si postavit nástroj na zakázku, jde o takzvaný Private Stock (obdoba Custom Shop). V Koreji probíhá v licenci PRS výroba SE modelů. Firma produkuje také kytarové zesilovače a bedny. Kromě muzikantů jsou kytary PRS vyhledávány také sběrateli hudebních nástrojů, ačkoliv kytary PRS ještě nedosahují věku \"vintage kytar\", přesto jsou skvělým sběratelským artiklem, především kytary vyrobené ručně ještě před zahájením sériové výroby a speciálně kytary série Dragon, které mají na hmatníku, případně těle ornament draka, vykládaný vzácnou slonovinou, perletí a polodrahokamy. Jejich cena dosahuje i 30 000 USD.", "tgt_summary": "Paul Reed Smith Guitars, also known as PRS Guitars, is an American guitar and amplifier manufacturer located in Stevensville, Maryland. Founded in 1985 in Annapolis, Maryland by Paul Reed Smith, the brand has become renowned for their highly figured maple tops, high quality craftsmanship, and innovative guitar designs. Products currently manufactured by PRS include electric & acoustic guitars, basses, and amplifiers.", "id": 540503} {"src_title": "Richard Glazar", "tgt_title": "Richard Glazar", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Richard Glazar pocházel z československé židovské rodiny. Rodina byla bilingvní, všichni uměli perfektně česky i německy. Žili sice v Praze, ale mnoho času trávili i v Kolíně. Rodiče se v roce 1932 rozvedli, jeho matka si poté vzala obchodníka Kvido Bergmanna, s nímž měla další dvě děti. V říjnu 1939 začal Glazar studovat pražskou univerzitu, ale hned záhy, v listopadu, studia nuceně ukončil, neboť nacisté vysoké školy uzavřeli. Rodina se následně z Prahy přesunula na venkov do Třebenic, kde žila do roku 1942. Richard zde pracoval v zemědělství. V září 1942 byl deportován do Terezína, kde zůstal zhruba měsíc.", "section_level": 1}, {"title": "Treblinka.", "content": "V říjnu 1942 se dostal s transportem československých židů do Treblinky, vyhlazovacího tábora v okupovaném Polsku. Při selekci byl vybrán do pracovního komanda, což mu zachránilo život. Ve své knize \"Treblinka, slovo jak z dětské říkanky\" popsal tento okamžik takto: „\"Co, do dezinfekční koupele že jdeme a potom hned na práci? Stojím vysvlečený docela na konci řady. No, moc teplo na to koupání zrovna není. Zprava podél řady spěchá a míjí mne esesman s čepicí-lodičkou posazenou z čela. Něco ho zpomalí, když už skoro přešel a jen mě přejel pohledem. Zastaví se, prohlédne si mne přes rameno a pak se ke mně docela natočí: 'Komm du auch ... – Ty pojď taky, oblékni se, rychle, postav se tam k těm – židovské hvězdy dolů, žádné hodinky, žádný nůž – tak ... Budete tady pracovat, když se osvědčíte, můžete se stát Vorarbeiter oder Capos – předáky nebo kápy.' V tomhle okamžiku, pozastaveném prozřetelností či zákonem o počtu pravděpodobnosti – podle toho, co kdo vyznává – SS-Unterscharführer August Willy Miete, 'Anděl smrti' s rybím pohledem a slámovými vlasy, netuší, nedostane vnuknutí, že si právě vlastnoručně vybral na dvaadvacet let dopředu svědka svých činů.\"“ Následujících deset měsíců pracoval jako třídič věcí, které zbyly po zplynovaných. Během povstání v roce 1943 se asi 350 vězňům, mezi nimi i Glazarovi, podařilo utéci. Na rozdíl od většiny uprchlíků, kteří byli chyceni a zabiti, se jeho útěk podařil. Se svým spoluvězněm Karlem Ungerem prošli přes Polsko do Německa, kde se dva roky skrývali pod falešnou identitou. V Mannheimu pracoval v kovárně až do osvobození americkou armádou. Příběh treblinské vzpoury a útěku z Treblinky sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu ale nepodařilo vydat, poprvé vyšla až roku 1992 ve zkráceném vydání v němčině. Richard Glazar je jedním z klíčových svědků Lanzmannova filmovém dokumentu Šoa.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Jediný člen jeho užší rodiny, kdo přežil válku, byla jeho matka, ačkoliv sama prošla Osvětimí a Bergen-Belsenem. Po válce v Praze dostudoval ekonomii. Byl ale pronásledován komunistickým režimem a během pražského jara 1968 emigroval do Švýcarska. V letech 1961–1965 a 1970 vypovídal v Düsseldorfu v tzv. treblinských procesech s bývalými dozorci (např. Kurt Franz a Franz Stangl) jako jeden z 54 přeživších Treblinku. Při svých výpovědích se vyznačoval skvělou pamětí a jasnými výpověďmi. V posledních letech života hovořil o svých osudech na mnoha přednáškách na vysokých školách. V říjnu roku 1997 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. 20. prosince 1997 po smrti své ženy spáchal sebevraždu skokem z okna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ing. Richard Glazar (29. listopadu 1920 Praha – 20. prosince 1997 tamtéž, jako Richard Goldschmid) byl československý žid a v letech 1942–1943 vězeň vyhlazovacího tábora Treblinka, kterému se odsud jako jednomu z nemnoha podařilo utéci.", "tgt_summary": "Richard Glazar (November 29, 1920 – December 20, 1997) was a Czech-Jewish inmate of the Treblinka extermination camp in German-occupied Poland during the Holocaust. One of a small group of survivors of the camp's prisoner revolt in August 1943, Glazar described his experiences in an autobiographical book, \"Trap with a Green Fence: Survival in Treblinka\" (1992).", "id": 315551} {"src_title": "Klika (rukojeť k otevírání)", "tgt_title": "Door handle", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "U starších konstrukcí nasazených zámků, jaké se dodnes někde vyskytují na půdách, ve sklepích a v hospodářských zařízeních, je závora zámku pevně spojena s klikou, takže se při stisknutí kliky zvedne ze zubu na zárubni dveří. Novější a průmyslové kliky pro dveře se zadlabaným zámkem jsou spojeny čtyřhranem, který prochází otočným ořechem s pákou, jež posouvá západku („střelku“) zámku. Aby klika vlastní vahou nepadala dolů, je otočný ořech v zámku podpírán spirálovou pružinou. Místo běžné pákové kliky se někdy používaly i otočné kliky, například oválné nebo se dvěma krátkými raménky. U vstupních dveří domu i bytu se vnější klika často nahrazuje pevným knoflíkem, takže se dveře dají otevřít pouze klíčem. Místo kliky se v USA, Velké Británii a dalších zemích běžně užívají kruhové otočné knoflíky, někdy se zabezpečovacím tlačítkem uprostřed, které je třeba stisknout.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Kliky jsou prakticky téměř vždy opticky velmi výraznou součástí dveří nebo okna, neboť viditelně vyčnívají z jejich povrchu. Z tohoto důvodu musí být také vhodně esteticky navrženy. Design dveřní či okenní kliky musí splňovat jak základní ergonomické požadavky (snadnost obsluhy rukou i od osoby slabší tělesné stavby) tak i požadavky estetické a architektonické povahy. Okna i dveře a jejich kliky jsou velmi často důležitou součástí interiéru i exteriéru budovy a jejich návrh by měl odpovídat celkovému účelu a povaze příslušné stavby, budovy, místnosti apod. To je také důvod, proč například na historickém zámku (dveřním zařízení i stavbě) najdeme nejčastěji kovové kliky, zdobně vytepané či vykované do nějakého zajímavého uměleckého tvaru spíše než „obyčejné“ kliky bakelitové či hliníkové běžně známé z obyčejných oken či dveří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klika je rukojeť k otevírání a zavírání dveří, oken a dalších jim podobných záklopných mechanismů. Pracuje na jednoduchém principu, podobném kolu na hřídeli, kde moment síly vyvinutý (obvykle lidskou rukou) na kliku otáčí mechanismem dveřního či okenního zámku apod.", "tgt_summary": "A door handle or door knob is a mechanism used to open or close a door. The traditional door knob has a bolt or spindle running through it that sits just above a cylinder, to which the spindle is connected. Turning the knob pulls the cylinder in the direction of the turn. The end of the cylinder is the \"latch bolt\" (more simply known as the \"latch\"), which protrudes into a space carved out of the door frame, and which prevents the door from being opened if the knob is not turned. A spring or similar mechanism causes the latch to return to its protruding state whenever the knob is not being turned. Escutcheon plates are the keyhole covers, usually circular, through which keys pass to enter the lock body. If the door handles have a square or rectangular plate on which the handle is mounted this is called the backplate. The backplate can be plain (for use with latches), pierced for keyholes (for use with locks), or pierced and fitted with turn knobs and releases (for use with bathroom locks). The plate on the front edge of the lock where the latch bolt protrudes is called the faceplate. Door handles can be and have been made out of a wide variety of materials. Just a few examples include brass, white porcelain, brown mineral, cut glass, wood, and Victorian bronze.", "id": 129642} {"src_title": "Opavské knížectví", "tgt_title": "Duchy of Troppau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný středověk.", "content": "V 6. století se na území pozdějšího Opavska usadil západoslovanský slezský kmen Holasiců. V 7. až 9. století Holasici vytvořili kmenový svaz založený na rozvoji rodových vztahů a kopaničářském zemědělství, spjatém s lovem a rybolovem. V 9. století se o podrobení Holasic snažila Velkomoravská říše. Za vlády moravského knížete Svatopluka I. moravská vojska ničila zdejší holasická hradiště a snažila se o podrobení oblasti, což se jim v omezené míře povedlo. Po pádu Velkomoravské říše se Holasice dostaly pod nadvládu Českého knížectví. Na počátku 11. století přemyslovský stát ztratil většinu Slezska, nicméně Holasicko si udržel. Samotné Holasicko bylo spravováno jakožto Holasická provincie (později nazývaná Opavská provincie) v rámci Olomouckého údělu. V roce 1182 se údělná knížectví sjednotila do Markrabství moravského, z něhož se později vyčlenily Olomoucké biskupství a Opavské knížectví jakožto samostatné země Koruny české.", "section_level": 2}, {"title": "Přemyslovci.", "content": "Kolem roku 1269 udělil Přemysl Otakar II. svému nemanželskému synovi Mikulášovi (1255–1318) Opavsko nebo část příjmů z něj. V listinách se pak o Mikulášovi mluví jako o „pánovi Opavy“; není však podloženo, že by byl již prvním opavským knížetem. Přechodně zde (na hradě v Hradci nad Moravicí) po bitvě na Moravském poli sídlila královna vdova Kunhuta a po Mikulášově návratu z uherského zajetí potomci vedlejší větve Přemyslovců. Roku 1318 bylo Opavsko předáno Mikulášovu synovi Mikuláši II. (1288–1365), který se tak stal prvním doloženým knížetem, a bylo potvrzeno jako léno Českého království, později České koruny. Opavsko tak bylo vyčleněno z Moravy jako samostatná země. V letech 1336 až 1365 bylo personálně spojeno s Ratibořským knížectvím. Po smrti Mikuláše II. bylo Opavsko rozděleno mezi jeho čtyři syny. Dokonce i samotné město Opava bylo rozčtvrceno, vznikly čtyři na sobě nezávislé městské rady spravující čtyři části rozděleného města. Tento systém se však ukázal neefektivním a bylo od něj záhy upuštěno.", "section_level": 2}, {"title": "14.–16. století.", "content": "Roku 1377 bylo Opavsko rozděleno na opavskou a krnovskou část, od kterých se později oddělila samostatná stavovská panství Albrechtice \"(Olbersdorf)\" a Bruntál. Opavsko samo bylo děleno mezi řadu členů Mikulášových potomků, až se někdy před rokem 1465 dostalo do rukou českého krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471). Ten ustanovil novým knížetem svého syna Viktorína. Poděbradovci se však na Opavsku neuchytili stejně dobře jako v Minsterberku, neboť na nátlak uherského a českého krále Matyáše Korvína mu museli roku 1485 své knížectví postoupit. Matyáš pak postupoval stejně jako Jiří z Poděbrad a Opavsko dal svému synovi Jánošovi. Dějiny mají tendenci se opakovat a nejinak tomu bylo i zde. Po smrti Matyáše se vlády nad Slezskem chopil dle olomouckých úmluv Vladislav II. Jagellonský. Jánoš bez podpory svého otce neustál jagellonský tlak a knížectví tak opět měnilo majitele. Tentokrát však zůstalo v rukách českých králů. Roku 1526 přešlo po smrti Ludvíka Jagellonského a zvolení českým králem Ferdinanda I. Habsburského pod vrchnost rakouských Habsburků.", "section_level": 2}, {"title": "Lichtenštejnové.", "content": "Král Matyáš udělil Opavsko roku 1613 lénem svému důvěrníkovi Karlovi I. z Lichtenštejna (1569–1627) a formálně je stvrdil jako součást Slezska. Po první slezské válce bylo v roce 1742 území Vratislavským mírem opět rozděleno. Část ležící východně od města Opavy a severně od řeky Opavy (Hlubčice a Prudník) připadla k Prusku a jižní část s Krnovem, Bruntálem, Bílovcem a Opavou k Rakousku. Rakouská část se po první světové válce v roce 1918 stala společně s jižní částí pruského Ratibořska součástí Československa. Pruská část připadla po druhé světové válce Polsku. I přes ztrátu vlády nad Opavským a Krnovským knížectvím používají dosud vládnoucí monarchové lichtenštejnského rodu tituly vévody opavského a vévody krnovského, které mají zaručené ústavou Lichtenštejnského knížectví.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opavské knížectví nebo též Opavské vévodství (německy \"Herzogtum Troppau\", polsky \"Księstwo Opawskie\") bylo historickým útvarem na moravsko-slezském pomezí v okolí dnešních měst Opavy, Bruntálu, Krnova, Hlučína a polských Hlubčic.", "tgt_summary": "The Principality of Opava () () or Duchy of Troppau () was a historic territory split off from the Margraviate of Moravia before 1269 by King Ottokar II of Bohemia to provide for his natural son, Nicholas I. The Opava territory thus had not been part of the original Polish Duchy of Silesia in 1138, and was first ruled by an illegitimate offshoot of the Bohemian Přemyslid dynasty, not by the Silesian Piasts like many of the neighbouring Silesian duchies. Its capital was Opava (\"Troppau\") in the modern day Czech Republic. From 1337 onwards, the Přemyslid dukes also ruled the adjacent former Piast Duchy of Racibórz, whereupon Opava became united with the Upper Silesian lands. When the Opava branch became extinct in 1464, it fell back to the Bohemian Crown, from 1526 part of the Habsburg Monarchy. In the final three centuries of its existence, the duchy was ruled by the House of Liechtenstein. It was dissolved with the Austro-Hungarian Empire in 1918, but the title of \"Duke of Troppau and Jägerndorf\" still exists, belonging to a present-day monarch, Prince Hans-Adam II of Liechtenstein.", "id": 1326778} {"src_title": "Chrám Castora a Polluka", "tgt_title": "Temple of Castor and Pollux", "src_document": [{"title": "Legenda o založení a historie.", "content": "Chrám nechal založit na konci 5. století př. n. l. římský konzul Aulus Postumius Albus po bitvě u jezera Regillus, v níž porazil posledního etruského krále Tarquinia Superba. Právě k této bitvě se váže legenda, že když proti sobě stanula Tarquiniova a Postumiova vojska, objevili se před římskou armádou dva jezdci, kteří dovedli Postumia k vítězství. Poté se záhadní jezdci zjevili na Foru Romanu, aby napojili své koně u pramene bohyně fontán a studní Juturny. Zde v nich Římané poznali dvojčata Dioskúrů Castora a Polluka a na místě jejich zjevení nechali vystavět jim zasvěcený chrám, jehož stavba byla dokončena v roce 484 př. n. l. V dobách římské republiky sloužil chrám k zasedání Senátu a ve 2. století př. n. l. se přední část chrámového podstavce proměnila v řečnickou tribunu. Stavba se využívala i dále za dob císařů, kdy zde sídlil Úřad pro míru a váhu a později také Státní pokladnice. Jelikož byla budova chrámu v Římě důležitá, dostávalo se jí náležité péče. Kompletní rekonstrukcí prošla v roce 117 př. n. l. za vlády konzula Caecilia Metella a podruhé v roce 73 př. n. l. Po požáru roku 14 př. n. l. nechal chrám zrestaurovat císař Tiberius.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Budova byla vystavěna na 7 metrů vysokém a mramorem pokrytém podstavci, jehož rozměry dosahovaly 32 metrů na šířku a 50 metrů na délku. Chrám, jehož dláždění bylo tvořenou velkou mozaikou, byl zvenku obklopen sloupořadím s osmi korintskými sloupy na kratší straně a jedenácti sloupy na straně delší. Celá budova byla pokryta mohutnými bloky tufu, jež ale byly časem odstraněny. Podle archeologických nálezů vedla k hlavní budově dvě postranní schodiště, avšak zde se historikové rozchází s literaturou, která tvrdí, že chrám měl jedno centrální schodiště přímo uprostřed podstavce. Jako ostatní budovy na Foru Romanu, i chrám Castora a Polluka nedokázal odolat vlivům prostředí. Více jak patnáct století byl vystaven neustálému rabování a drancování. Ve 4. století budova patrně ještě stála, ale v 15. století už prameny hovoří o chrámu jako o třech sloupech. Cesta, která kolem nich vedla, byla nazvaná \"via Trium Columnarum\". Tři mramorové sloupy zde naleznete dodnes na východní straně, společně s ruinami podstavce. Každý z nich měří přes dvanáct metrů a každý má průměr 1,45 metrů. Všechny nesou zbytky 3,75 metrů vysokého architrávu, na němž je dodnes patrný hladký rovný vlys. Právě tyto ruiny jsou nejspíše nejznámější památkou na Foru Romanu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Castora a Polluka (italsky: \"Tempio di Castore e Polluce\") byl postaven v jihovýchodní části Fora Romana na počest dvojčat Castora a Polluka, což byli synové Lédy a boha Dia. Dnes tato původně řecká bratrská dvojice představuje souhvězdí Blíženci.", "tgt_summary": "The Temple of Castor and Pollux () is an ancient temple in the Roman Forum, Rome, central Italy. It was originally built in gratitude for victory at the Battle of Lake Regillus (495 BC). Castor and Pollux (Greek Polydeuces) were the Dioscuri, the \"twins\" of Gemini, the twin sons of Zeus (Jupiter) and Leda. Their cult came to Rome from Greece via Magna Graecia and the Greek culture of Southern Italy. The Roman temple is one of a number of known Dioscuri temples remaining from antiquity.", "id": 1623299} {"src_title": "Georges Dumézil", "tgt_title": "Georges Dumézil", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dumézilův otec byl klasický filolog a Georges se už v dětství naučil latinsky a prostřednictvím spolužáka na gymnáziu se setkal s významným lingvistou Michel Bréalem. Roku 1916 byl přijat na École normale supérieure, studium lingvistiky však musel přerušit a sloužil jako důstojník ve válce. Po válce pokračoval pod vedením lingvisty Antoine Meilleta, roku 1919 složil státní zkoušku z klasické filologie a roku 1924 získal doktorát prací o souvislosti řeckého slova \"ambrosia\" s indickým nápojem nesmrtelnosti \"amrita\". Narazil však na kritiku, že s fakty zachází příliš volně, a rozhodl se opustit Francii. Od roku 1925 byl profesorem na nově založené univerzitě v Istanbulu, kde se naučil turecky a hojně cestoval, zejména po Kavkazu, takže se stal uznávaným odborníkem na tamní jazyky (zejména osetštinu a abcházštinu), které také porovnal se starou etruštinou. Roku 1929 publikoval knihu „Flamen – Brahman“, jež srovnává funkci římských flaminiů a indických bráhmanů a kde poprvé vyložil svoji teorii trojfunkčního dělení u starých indoevropanů. Tu pak dále rozvinul ve své nejznámější práci „Mithra – Varuna“ (1940) a dalších. Od roku 1931 byl profesorem v Uppsale (Švédsko) a od roku 1935 profesorem srovnávací religionistiky na \"École pratique des hautes études\" v Paříži. Studoval čínštinu u M. Graneta a spolupracoval s M. Maussem. Roku 1941 musel pro obvinění ze zednářství školu opustit a učil na gymnáziu, brzy se však na ni vrátil. V letech 1949-1968 přednášel indoevropeistiku na College de France, po odchodu do důchodu přednášel v USA (Princeton, Chicago, Los Angeles) a roku 1978 byl s podporou Claude Lévi-Strausse zvolen členem Francouzské akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a odkaz.", "content": "Dumézil byl člověk mimořádné erudice a polyglot, pro něhož staré mytologie nebyly jen kuriozitami, ale hledal v nich i stopy ztracené lidské moudrosti. Objevil dosud neznámé, ale nápadné paralely mezi indickou, perskou, řeckou, latinskou, osetskou a germánskou mytologií, které studoval v detailních porovnáních. V jejich mytologiích rozlišil světlou, sluneční postavu zákonodárce (Mithra, Jupiter) a temnou, magickou postavu (Odin, Varuna). Tato podvojnost se promítla do staré představy panovníka. Dávné společnosti vykazují podle něho „trojfunkční“ dělení na kněze, bojovníky a sedláky. Patří mezi zakladatele strukturalismu a i když jeho „trojfunkční“ teorii mnozí kritizovali pro příliš volné zacházení s fakty, jeho náhled, že polyteistická božstva je třeba studovat ne jednotlivě, ale v párech a trojicích, jak si je staré kultury samy uspořádávaly, se v religionistice prosadil. Špatné zkušenosti se zmatenou politikou francouzské demokracie posílily jeho obdiv k pevnému dynastickému řádu starých civilizací, obvinění z náklonnosti k fašismu však přesvědčivě vyvrátil D. Eribon. Dumézil významně ovlivnil řadu svých žáků a přátel, zejména M. Foucaulta, filosofy M. Halbwachse a Rogera Cailloise nebo historika Georges Dubyho, který jeho potrojné schéma uplatnil na středověkou společnost. Význam jeho prací vyzvedl například lingvista Émile Benveniste, antropolog Claude Lévi-Strauss, řada indologů nebo E. Massonová, která je uplatnila na chetitskou kulturu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Dumézil (4. března 1898 Paříž – 11. října 1986 tamtéž) byl francouzský srovnávací lingvista a religionista, představitel komparativní religionistiky. Proslavil se zejména tzv. „trojfunkční definicí“ starých Indoevropanů, zabýval se historií mýtu, překládal z kavkazských jazyků.", "tgt_summary": "Georges Dumézil (; 4 March 1898 – 11 October 1986, Paris) was a French comparative philologist best known for his analysis of sovereignty and power in Proto-Indo-European religion and society. He is considered one of the major contributors to mythography, in particular for his formulation of the trifunctional hypothesis of social class in ancient societies.", "id": 841289} {"src_title": "Blues rock", "tgt_title": "Blues rock", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Blues-rock by se dal charakterizovat jako bluesová improvizace twelve bar blues volnými variacemi ve stylu boogie povětšinou zaměřeného na zvuk elektrické kytary často s tvrdším zvukem zaměřeným na riffy, podobné tradičnímu blues, které se hrálo v okolí Chicaga. Velmi často je hrané v rychlém tempu, které ho také odlišuje od klasického blues.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební nástroje.", "content": "Klíčovými nástroji pro blues rock jsou: elektrická kytara, basová kytara a bicí nástroje. Dáván je důraz na zpěv, ale běžné jsou i čistě instrumentální bluesrockové skladby. Hudba tohoto žánru může být doplněna o klávesové nástroje (syntezátory, klavír, varhany ..), kytary bývají často dvě, jedna sólová a druhá rytmická (doprovodná).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vývoj rock'n'rollu a blues je jasně historicky zmapovatelný, ale blues rock jako známý žánr se neobjevil dříve než v polovině 60. let. Prvním hudebníkem, který je známým představitelem tohoto žánru, byl americký kytarista Lonnie Mack se svými nahrávkami hitových singlů \"Memphis\", \"Wham!\" a \"Chicken-pickin'\". Jasnější je viditelný vývoj britského bluesrocku s několika významnými představiteli jako jsou Alexis Korner a John Mayall, kteří založili bluesové kapely, jež inspirovaly pozdější hvězdy bluesrocku jak byli Free, Savoy Brown nebo raná tvorba skupiny Fleetwood Mac. V USA byly průkopníky tohoto žánru hudebníci jako Johnny Winter, Paul Butterfield či skupina Canned Heat. Pro bluesrockové kytaristy pozdějších generací byl největším vzorem styl hry Jimiho Hendrixe. Bluesrock se stal hlavní inspiraci pro moderní rockovou hudbu 60. a 70. let díky tvorbě Erica Claptona a Johna Mayalla se skupinami jako byly Bluesbreakers, The Yardbirds a superskupinami Blind Faith, Cream a Derek and the Dominos. Koncem 60. let, jeden ze zakladatelů skupiny The Yardbirds, kytarista Jeff Beck v své skupině The Jeff Beck Group přetvořil zvuk blues rocku do formy heavy rocku. Ve skupině The Yardbirds byl i třetí člověk, který psal historii rockové hudby. Byl jím Jimmy Page, který založil kapelu \"The New Yardbirds\", která se dostala do povědomí veřejnosti pod novým názvem Led Zeppelin. Skupina Led Zeppelin měla obrovský vliv na vývoj anglické bluesrockové hudební scény 70. let 20. století. Dalšími vlivnými představiteli britské bluesrockovou scény byli Rory Gallagher a Robin Trower. Počátkem 70. let americké skupiny jako Aerosmith spojily blues s heavy metalem, podobně jako pár let před nimi Led Zeppelin. Bluesrock se v repertoáru skupin jako byly Allman Brothers Band, ZZ Top a Lynyrd Skynyrd vyvíjel spolu s jižanským rockem a hardrockem. V počátku 90. let proběhlo znovuzrození bluesrocku, které má dodnes vliv na repertoár umělců jako jsou The White Stripes, Derek Trucks, The Black Crowes, The Black Keys, Sunny Landreth, Chris Duarte, Jeff Healey, Johnny Lang, Joe Bonamassa a Jack White.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blues rock je hybridní hudební žánr, který kombinuje prvky blues a rock and rollu s důrazem na elektrickou kytaru. Jako jednotlivý styl se začal objevovat v polovině 60. let v Anglii a USA prostřednictvím skupin jako Cream a The Rolling Stones, které experimentovaly s hudbou starých bluesmanů jako Elmore James, Robert Johnson, Bo Diddley, Howlin' Wolf a Muddy Waters. Hudebníci hrající blues rock usilují o zvýraznění prvků bluesu v rockové hudbě.", "tgt_summary": "Blues rock is a fusion genre combining elements of blues and rock. It is mostly an electric ensemble-style music with instrumentation similar to electric blues and rock: electric guitar, electric bass guitar, and drums, sometimes with keyboards and harmonica. From its beginnings in the early to mid-1960s, blues rock has gone through several stylistic shifts and along the way it inspired and influenced hard rock, Southern rock, and early heavy metal. Blues rock continues to be an influence in the 2020s, with performances and recordings by popular artists. Blues rock started with rock musicians in the UK and the US performing American blues songs. They typically recreated electric Chicago blues songs, such as those by Muddy Waters, Jimmy Reed, Howlin' Wolf, and Albert King, at faster tempos and with a more aggressive sound common to rock. In the UK, the style was popularized by groups like the Rolling Stones, the Yardbirds, and the Animals, who placed several blues songs into the pop charts. In the US, Lonnie Mack, the Paul Butterfield Blues Band, and Canned Heat were among the earliest exponents and later \"attempted to play long, involved improvisations which were commonplace on jazz records\". John Mayall & the Bluesbreakers and Peter Green's Fleetwood Mac also developed this more instrumental, but traditional-based style in the UK, while late 1960s and early 1970s groups, including Ten Years After, Savoy Brown, the Climax Blues Band and Foghat became more hard rock oriented. In the US, Johnny Winter, the Allman Brothers Band, and ZZ Top represented a hard rock trend. Along with hard rock, blues rock songs became the core of the music played on album-oriented rock radio, and later the classic rock format birthed in the 1980s. Although around this time, the differences between blues rock and hard rock lessened, there was also a return to more traditional blues styles in the 1980s, when the Fabulous Thunderbirds and Stevie Ray Vaughan, recorded their best-known works and the 1990s saw guitarists Gary Moore, Jeff Healey, and Kenny Wayne Shepherd become popular concert attractions. Groups such as the Jon Spencer Blues Explosion and the White Stripes, brought an edgier, more diverse style into the 2000s, while the Black Keys returned to basics.", "id": 1128979} {"src_title": "Levá opozice", "tgt_title": "Left Opposition", "src_document": [{"title": "Vznik opozice.", "content": "Vzniku levé opozice předcházelo násilné potlačení povstání v Kronštadtu (na kterém se výrazně podílel sám Trockij) a X. sjezd KSR(b), obojí roku 1921. O tomto sjezdu, kde po zákazu opozičních stran z roku 1918 došlo k zákazu frakcí, napsal později (1936) sám Trockij: „Avšak to, co podle původního úmyslu se pokládalo jen za vynucenou daň tíživým okolnostem, přišlo neobyčejně vhod byrokracii […, která] směřuje od této chvíle k tomu, jak zbavit stranické ústrojí kontroly…“. Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“. Opozice se začala formovat i proti Stalinově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno. Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako \"Dělnická skupina\" - \"Рабочая группа\" (Gavril Mjasnikov) nebo \"Dělnická pravda\" - \"Рабочая правда\" (Alexandr Bogdanov), zejména pak ale \"Dělnická opozice\" - Рабочая оппозиция (Alexandr Šljapnikov, Sergej Medveděv, Alexandra Kollontajová). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „… jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie … to je … priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků…“. Tyto skupiny byly postupně zakázány, pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR, byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen. Samotný vznik \"Levé opozice\" je zpravidla uváděn v souvislosti s tak zvanou deklarací 46 z října 1923. Tato deklarace, podepsaná 46 představiteli KSR(b) a adresovaná politbyru strany, argumentovala stejně jako již předtím zlikvidované skupiny: stranická hierarchie, profesionální straníci versus obyčejní, ztrnutí strany atd. K podepsaným náleželi známí bolševici jako Jevgenij Preobraženskij, Leonid Petrovič Serebrjakov, Vladimir Smirnov, Timofej Sapronov, Georgij Pjatakov a další. Trockij sám deklaraci nepodepsal, stejnou kritiku však vyjádřil ve svém dopise o týden dříve). V této době se iniciátoři nacházeli ještě v opozici vůči tehdejší vedoucí trojce Stalin – Zinověv – Kameněv, kteří měli podporu i Bucharina a Rykova. Začátkem roku 1925 se se Stalinem nepohodli pak i Zinověv a Kameněv, kteří založili \"Novou opozici\", která však vzápětí v prosinci 1925 byla na XIV sjezdu strany potřena, oba se připojili k Trockého opozici (krátce byl užíván pojem \"Spojená opozice\"). Mezi říjnem 1926 a listopadem 1927 byli členové této opozice odstraněni ze strany, 15. sjezd strany v prosinci 1927 pak názory opozice prohlásil za neslučitelné s učením strany.", "section_level": 1}, {"title": "Čistky.", "content": "Po XV. sjezdu začíná konečná čistka strany: zatímco Zinověv a Kameněv „doznali svých chyb“, byl Trockij spolu se svými stoupenci vyloučen ze strany a později poslán do exilu. Sapronov byl také ze strany vyloučen a poslán na Krym, později do Gulagu. V exilu se Trockij pokoušel dál o opoziční aktivitu – roku 1929 založil v Paříži \"Buletýn opozice\" (\"Бюллеетен оппозиции\"), roku 1930 založil Mezinárodní levou opozici, což měla být opoziční skupina uvnitř kominterny (její členové, a také i z členství podezřelí, byli ovšem z kominterny okamžitě vyloučeni). Trockij však zůstává věren svému přesvědčení a víře i nadále: „Neznamená zhroucení Kominterny také zhroucení státu, jenž vznikl z říjnové revoluce? … Tato myšlenka zdá se na pohled nezvratná. A přece je nesprávná“. Roku 1933 byla \"Mezinárodní levá opozice\" přejmenována na \"Mezinárodní komunistickou ligu\", ze které v Paříži roku 1938 vzešla Čtvrtá internacionála.", "section_level": 1}, {"title": "Vedoucí členové.", "content": "K vedoucím členům Levé opozice patřily především následující osobnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem Levá opozice se všeobecně označuje seskupení v Sovětském svazu, vzniklé na podzim roku 1923 jako opoziční frakce uvnitř komunistické strany, stavící se odmítavě ke Stalinovým doktrínám a snahám získat výlučnou moc. Mimo skupiny tzv. Demokratických centralistů T. V. Sapronova jsou k Levé opozici počítáni zejména tzv. trockisté pod vedením L. D. Trockého, přechodně pak i skupina bolševiků, v jejichž čele stál Zinovjev a Kameněv.", "tgt_summary": "The Left Opposition was a faction within the Bolshevik Party from 1923 to 1927 headed \"de facto\" by Leon Trotsky. The Left Opposition formed as part of the power struggle within the party leadership that began with the Soviet founder Vladimir Lenin's illness and intensified with his death in January 1924. Originally, the battle lines were drawn between Trotsky and his supporters who signed The Declaration of 46 in October 1923 on the one hand and a triumvirate (also known by its Russian name \"troika\") of Comintern chairman Grigory Zinoviev, Communist Party General Secretary Joseph Stalin and Politburo chairman Lev Kamenev on the other hand. The Left Opposition argued that the New Economic Policy had weakened the Soviet Union by allowing the private sector to achieve an increasingly important position in the Soviet economy while in their opinion, the centrally planned, socialised sector of the economy languished (including the mostly state-run heavy industries which were seen as essential not only for continued industrialisation but also defense). The platform called for the state to adopt a programme for mass industrialisation and to encourage the mechanization and collectivisation of agriculture, thereby developing the means of production and helping the Soviet Union move towards parity with Western capitalist countries, which would also increase the proportion of the economy which was part of the socialised sector of the economy and definitively shift the Soviet Union towards a socialist mode of production. There was also the Right Opposition, which was led by the leading party theoretician and \"Pravda\" editor Nikolai Bukharin and supported by Sovnarkom Chairman (prime minister) Alexei Rykov. In late 1924, as Stalin proposed his new socialism in one country theory, Stalin drew closer to the Right Opposition and his \"triumvirate\" with Zinoviev and Kamenev slowly broke up over the next year (Zinoviev and Kamenev were both executed in 1936). The Right Opposition were allied to Stalin's Centre from late 1924 until their alliance broke up in the years from 1928–1930 over strategy towards the kulaks and NEPmen. Trotsky and his supporters in the Left Opposition were joined by the Group of Democratic Centralism to form the United (or Joint) Opposition.", "id": 211466} {"src_title": "Alexandre Colonna-Walewski", "tgt_title": "Alexandre Colonna-Walewski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Svým otcem zajištěn titulem hrabě císařství a roční rentou 160 000 zlatých franků, ztratil roku 1817 matku. Jeho děd z matčiny strany hrabě Theodor Martin Laczynski jej vychovával na rodinném statku v Kiernoži, nedaleko Walewic a později jej poslal do privátní školy v Ženevě. Ve 14 letech věku se mladý Alexandre vrátil do Polska, kde jej velkokníže Konstantin Romanov (bratr Alexandra I.) přemlouval ke vstupu do jeho služeb jako jeho osobní adjutant, což Alexandre odmítl a vrátil se zpět do Ženevy. Do Polska se vrátil až roku 1830 a podílel se na celonárodním povstání. V roce 1831 obdržel vyznamenání Virtuti Militari. Jakmile bylo jasné, že povstání bude potlačeno, byl poslán s dalšími dvěma šlechtici Poláky (hrabě Zamojski a hrabě Wielopolski) do Londýna, aby se snažil získat pro povstání podporu britské vlády. V Londýně pak prožil konec povstání a zůstal tam 2 roky. Tam se též oženil. Jeho chotí se stala britská aristokratka Caroline Mintagu. V roce 1833 odjel Walewski do Francie a vstoupil do francouzské armády, nejprve do cizinecké legie, ale brzy po obdržení francouzského občanství (prosinec 1833) do pravidelné armády a byl přeložen do Alžírska. Roku 1837 odešel do civilu a působil jako novinář a spisovatel. Založil časopis Le Messager. V roce 1840 byl Ludvíkem Filipem využit v diplomatických službách, nejprve v Egyptě, pak v misi do Buenos Aires. Když jeho bratranec Napoleon III. získal vládu nad Francií, stal se Walewski jednou z hybných pák francouzské politiky. Byl vyslancem ve Florencii (1849), Neapoli (1850), Madridu (1851) a téhož roku převzal vedení vyslanectví v Londýně. Vrcholem jeho kariéry bylo jmenování ministrem zahraničí Francie (7. května 1855). V této funkci zůstal až do 4. ledna 1860, kdy podal demisi. Roku 1866 byl jmenován vévodou a členem Akademie krásných umění. Obdržel též velkokříž Čestné legie. Zemřel náhle na mozkovou apoplexii a je pohřben na pařížském hřbitově Pere Lachaise.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "První manželství (1. prosince 1831) – chotí se stala Catharine Caroline Montagu (1808 – 1833), dcera hraběte George Johna Sandwiche a Luisy Mary Anne Hariet Corry: Obě děti zemřely v dětském věku. Druhé manželství (4. června 1846)- chotí se stala Anna Maria Ricci, dcera hraběte Zanobi di Ricci a Isabelly roz. princezny Poniatowské : Ze vztahu s Rachel Felix (1821-1858) – přední francouzská herečka", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Florian Joseph, hrabě Colonna-Walewski (4. května 1810 ve Walewicích u Varšavy, Polsko – 27. října 1868 ve Štrasburku, Francie) byl nemanželský syn Napoleona I. a jeho milenky hraběnky Marie Walewské. Významný politik Francie v období druhého císařství.", "tgt_summary": "Alexandre Florian Joseph, Count Colonna-Walewski (; 4 May 181027 September 1868), was a Polish and French politician and diplomat. Walewski was widely rumoured to be the (unacknowledged) illegitimate son of Napoleon I by his mistress, Countess Marie Walewska, although her husband (Athanasius, Count Walewski) legally acknowledged him as his own son. In 2013, published scholarship comparing DNA haplotype evidence taken from Emperor Napoleon, from his brother King Jérôme Bonaparte's descendant Charles, Prince Napoléon and from Colonna-Walewski's descendant indicated Alexandre's membership in the genetic male-line of the imperial House of Bonaparte.", "id": 2432018} {"src_title": "Okoun říční", "tgt_title": "European perch", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo je poměrně vysoké. Na hřbetě se nacházejí dvě samostatné hřbetní ploutve. V první se nachází 23–17 tvrdých paprsků, ve druhé 1–2 tvrdé a 13–16 měkkých paprsků. Břišní, řitní a ocasní ploutve mají obvykle načervenalý nádech. Ústa jsou tzv. koncová. Šupiny jsou drobné, ostré a ktenoidní. Na bocích jsou výrazné tmavé příčné pruhy. Dorůstá do maximální délky okolo 50 cm (velmi výjimečně může dorůst až přes 60 cm a hmotností okolo 6 kg), tam kde se mu nedaří dobře třít nebo je na něj silný proud nebo velký tlak ostatních dravců a nedostatek přirozených úkrytů, obvykle tvoří zakrslé formy. Nejvyšší uváděná hmotnost činí 4,820 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Obývá stojaté i tekoucí vody. Je rozšířen prakticky v celém mírném pásu Evropy, vyskytuje se i v Asii. Tento okoun se aklimatizoval například i v Austrálii, Jižní Africe či na Novém Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Okoun patří mezi říční dravce. Tvoří hejna, v nichž napadá menší, či nemocné ryby, někdy taky stejného druhu. Jeho hlavní potravu tvoří živočišná složka, zejména žížaly, bezobratlí a rybí potěr. Sportovní rybáři loví tradičně okouny na dešťovky, moučné, či bílé červy. Velice oblíben je pak také lov na přívlač (tj. na woblery, třpytky, twistery, či gumové nástrahy). Jeho záběry bývají velice prudké.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tření probíhá od března do června, při teplotě vody okolo 8 °C. Samice klade jikry na vodní rostliny nebo jiné potopené předměty. Jikry jsou spojeny do větších provazcovitých útvarů. Okoun říční stejně jako jeho poddruh okoun žlutý má jikry spojené v dlouhých pásech, které se snadno zachytí na kamenech a spadaných větvích v mělkých a pomalu tekoucích vodách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okoun říční (\"Perca fluviatilis\"; Linné, 1758) je sladkovodní paprskoploutvá ryba z čeledi okounovitých (Percidae), V ČR má od roku 2017 dobu hájení. Lov je povolen od 16. 6. do 31. 12. V České republice je tento druh velice hojně rozšířen.", "tgt_summary": "Perca fluviatilis, commonly known as the common perch, European perch, redfin perch, big-scaled redfin, English perch, Eurasian perch, Eurasian river perch or in Anglophone parts of Europe, simply the perch, is a predatory species of the freshwater perch native to Europe and northern Asia. The species is a popular quarry for anglers, and has been widely introduced beyond its native area, into Australia, New Zealand, and South Africa. They have caused substantial damage to native fish populations in Australia and have been proclaimed a noxious species in New South Wales.", "id": 1718824} {"src_title": "Tichá noc", "tgt_title": "Silent Night", "src_document": [{"title": "Šíření melodie Tichá noc.", "content": "Poté co poprvé zazněla v kostele sv. Mikuláše v Oberndorfu, nastalo kolem této melodie ticho. Je možné, že ji sám Gruber příležitostně hrál, nebo že ji hrál autor textu Joseph Mohr, na nových místech svého působení, když v roce 1819 opustil Oberndorf, avšak v tomto období píseň nikoho příliš nezaujala, aby se stala slavnou. Když v roce 1821 opravoval varhany kostela v Oberndorfu Carl Mauracher, známý varhaník z Fügen v Zillerthalu, objevil při práci na varhanách noty této písně. Zaujalo ho to natolik, že si je odnesl domů a dal je místnímu varhaníkovi, kterému se píseň natolik zalíbila, že ji nadšeně šířil dál. V kraji působilo několik rodin, které se věnovaly pěvecké činnosti. Byla mezi nimi i rodina Rainerova a Strasserova, která měla dílnu na výrobu rukavic. Tak při prodeji rukavic po Rakousku, Německu i jinde zpívala tyrolské lidové písně a do svého repertoáru zařadila i píseň \"Tichá noc\". První „mediální“ informace o této písni se nachází v Lipském deníku \"Leipziger Tagesblatt\", který píše o vystoupení sourozenců Strasserových a krásné tyrolské písni \"Stille Nacht\". O rok později píší tytéž noviny: „Kéž by sourozenci Strasserovi byli v co nejlepší kondici, aby se jim znovu v této předvánoční době povedlo zazpívat překrásnou píseň Tichá noc“. Píseň se začala šířit lavinovitě. Již v roce 1838 se nachází tato píseň v oficiálním lipském zpěvníku a v roce 1843 se dokonce stává součástí německého hudebního fondu. Zároveň překročila hranice náboženských konfesí, takže ji přijímají i protestanti. Důvodem je, že autor textu Joseph Mohr, pro kterého by jako pro katolického kněze byl typický mariánský kult, text pojal kristologicky, totiž že hlavní postavou písně je Kristus a jeho vykupitelské poslání. Tak se stalo, že se píseň stala součástí jak katolického, tak i protestantského prostředí a píseň byla nadále chápána interkonfesionálně. Dalším důležitým momentem pro šíření písně byl rok 1839, kdy ji pěvecká rodina Rainerových začala zpívat při svém čtyřletém turné po USA. Nejprve se tak stalo v New Yorku v Trinity Church na Wall Street v Manhattanu. O několik let později se už její záznam nacházel v mnoha zpěvnících různých amerických církví. V roce 1840 to bylo u baptistů, v roce 1849 u metodistů a následovaly další. Velký počet misionářů mnoha církví ji začal šířit do celého světa. Díky pěveckým sborům z okolí Salzburku se začala šířit také po Evropě. Do poloviny 19. století se zřejmě dostala i do Čech a na Moravu. Byla považována za typickou tyrolskou lidovou píseň a jména autora hudby Franze Xavera Grubera a textu Josepha Mohra se začala uvádět až o mnoho let později, takže se autoři za svého života přílišné slávy nedočkali. V roce 1854 se začala zajímat královská pruská dvorní kapela v Berlíně o autorství této písně a napsala sborovému inspekčnímu benediktinského kláštera sv. Petra v Salzburgu P. Ambrožovi Prennsteinerovi dopis s žádostí o objasnění autorství písně \"Tichá noc\". Existovala totiž domněnka, že autorem je Johann Michael Heydn, bratr Josefa Heydna. V tomto období byl však členem salzburského pěveckého sboru Felix Gruber, syn Františka Xavera Grubera, který záležitost s dopisem řekl svému otci. F.X. Gruber proto napsal dopis, který objasňuje vznik této písně. Píše v něm: \"„Bylo to 24. prosince roku 1818, když výpomocný duchovní Joseph Mohr v nově založené farnosti sv. Mikuláše v Oberndorfu předal tamnímu zástupci varhaníka Franzi Xaveru Gruberovi, který byl toho času také učitelem v Arnsdorfu, báseň s prosbou o napsání příhodné melodie pro dva hlasy, sbor a kytaru. Posledně jmenovaný předal ještě téhož večera hudebně nadanému duchovnímu dle jeho přání kompozici, která téže svaté noci za všeobecného aplausu byla zazpívána...“.\" V jiných Gruberových textech je zapsáno, že sbor zpíval té noci refrén, Gruber bas a Mohr tenor za doprovodu své kytary. Vzhledem k tomu, že F.X. Gruber o sobě píše ve třetí osobě, je to svědectví o jeho skromnosti a věrohodnosti. Bylo by totiž možné, že vzhledem k tomu, že v této době byl již Joseph Mohr šest let po smrti, že by si mohl celé autorství přivlastnit, což však Gruber neudělal, naopak z dopisu vyznívá úcta k Mohrovi. Píseň byla napsána z nezištných důvodů jako odpověď na duše lidí usoužené neustálými napoleonskými válkami a zračí se v ní společná láska Grubera i Mohra k hudbě a umění. Kostel svatého Mikuláše v Oberndorfu poškodila povodeň na řece Salzach roku 1899 a následně byl zbourán. Dnes na jeho místě stojí kaple nazvaná Tichá noc (německy \"Stille-Nacht-Kapelle\").", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "Do češtiny byla \"Tichá noc\" přeložena víckrát. Patrně nejznámější „Tichá noc, svatá noc! / Jala lid v blahý klid…“ stejně jako méně známý „Tichá noc, svatá noc / v kteréž se nám dnes všem / narodil Spasitel náš…“ pocházejí od neznámých autorů. Dalšími překladateli byli například Václav Renč (1911–1973, „Tichá noc, přesvatá noc. / V spánku svém dýchá zem, / půlnoc odbila, město šlo spát…“), Čeněk Dušek (1843–1918, „Tichá noc, svatá noc. / Aj, Bůh sám přišel k nám…“), Rostislav Nechuta (1916–1993, „Tichá noc, svatá noc. / Však světa cizota / kolkolem leží u Betléma…“, z roku 1970) či Pavel Hájek (* 1925, „Tichá noc, svatá noc, / vánoční píseň zní…“). Verzi začínající „Tichá noc, svatá noc. / Všechno spí u jeslí“ nazpívala v roce 1969 Eva Pilarová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tichá noc (německy \"Stille Nacht\") je jedna z nejznámějších vánočních písní. Poprvé ji uvedli učitel a varhaník Franz Xaver Gruber a tamní kaplan a básník Joseph Mohr (1792–1848) v kostele sv. Mikuláše v rakouském městě Oberndorf u Salzburgu na Štědrý večer v roce 1818. Text k písni, oslavující krásu vánoční noci, napsal kaplan Mohr již v roce 1816 ve farnosti Mariapfarr. Před Vánoci 1818 zkomponoval Gruber k jeho básni melodii. Přestože byla poprvé kvůli potížím s varhanami předvedena jen v doprovodu kytary, píseň se stala brzy velmi populární. Dnes je přeložena do 300 jazyků a nářečí včetně češtiny, jako píseň je zpívána po celém světě. \"Stille-Nacht-Kapelle\" (Kaple Tiché noci) v Oberndorfu je dodnes turistickou atrakcí.", "tgt_summary": "\"Silent Night\" () is a popular Christmas carol, composed in 1818 by Franz Xaver Gruber to lyrics by Joseph Mohr in the small town of Oberndorf bei Salzburg, Austria. It was declared an intangible cultural heritage by UNESCO in 2011. The song has been recorded by many singers across many music genres. The version sung by Bing Crosby in 1935 is the fourth best-selling single of all-time.", "id": 388795} {"src_title": "Chrám Concordie", "tgt_title": "Temple of Concord", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chrám patrně vznikl v roce 367 př. n. l. na popud římského politika a vojevůdce patricijského původu Marca Furiua Camilla. Měl připomínat důležitý římský zákon Lex Licinia Sextia, který potvrzoval rovnost mezi plebeji a patriciji. Přesné datum dokončení chrámu ale historické prameny neuvádějí. V roce 121 př. n. l. po vraždě Gaia Graccha prošla budova velkou rekonstrukcí, a poté sloužila k občasným zasedáním Senátu. Chrám byl i častým cílem mnohých politických zmatků. Údajně zde konzul a spisovatel Cicero pronesl svou čtvrtou řeč proti Catilinovi. Druhou rekonstrukci si chrám vyžádal za vlády císaře Augusta, avšak pokyn k ní vydal jeho nástupce Tiberius. Po této kompletní přestavbě, která proběhla mezi lety 7 př. n. l. až 10 n. l., se stal chrám jednou z nejhezčích staveb na Foru Romanu. Budova zdobená mramorem a nádhernými architektonickými prvky byla v roce 12 znovu vysvěcena. Už během rekonstrukce shromažďoval Tiberius ty nejvzácnější a nejhezčí skvosty antického sochařského a malířského umění, aby je mohl vystavovat v prostorné chrámové síni. Tím vytvořil jednu z nejstarších uměleckých galerií ve starověkém světě. Podle římského spisovatele a filozofa Plinia se v Tiberiově sbírce nacházely sochy Apollóna a Juno, sousoší Latony držící své děti Apollóna a Dianu od sochaře Euphranora a mnoho dalších děl, která Plinius shrnul ve své knize Historia naturalis. Chrám se později objevil v 1. polovině 3. století na mincích Orbiany, manželky císaře Alexandera Severa a částečně je zaznamenán i na plánu antického Říma Forma Urbis Romae. Poslední zmínka pochází z období vlády papeže Hadriána I. (konec 8. století), kdy budova byla ve velmi chátrajícím stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Chrám stojí hned vedle Tabularia a je situován tak, aby vzhledově zapadal mezi ostatní stavby v západní části Fora. Co se týče poměrů stran, byla tato budova naprostým unikátem mezi římskými chrámy. Hlavní cella měří 45 metrů do šířky a dlouhá byla pouhých 24 metrů, zatímco chrámová předsíň byla široká 34 metrů a do hloubky měřila jen 14 metrů. Interiér celly obklopovala řada bílých mramorových korintských sloupů. Ty byly postaveny na nízkém podstavci, který vyčníval ze zdi. Podstavce rozdělily zeď přesně na jedenáct částí, z nichž každá měla vlastní niku. V hlavní nice, jež se nacházela naproti vchodu, byla nejspíše vystavena socha bohyně Concordie.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes z chrámu zbyly pouze ruiny částečně vybetonovaného podstavce, které pocházejí z první rekonstrukce z roku 121 př. n. l. Jedná se patrně o nejstarší betonovou část stavby v Římě. Ostatní zbytky chrámu jsou zabudované buď v sousedním Tabulariu nebo jsou překryté hlavní cestou, která vede na vrcholek Kapitolu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Concordie (italsky \"Tempio della Concordia\") byl antický chrám, který stával na samotném západním konci Fora Romana, těsně pod Kapitolem. Byl zasvěcen Concordii – římské bohyni harmonie a svornosti.", "tgt_summary": "The Temple of Concord () in the ancient city of Rome refers to a series of shrines or temples dedicated to the Roman goddess Concordia, and erected at the western end of the Roman Forum. The earliest temple is believed to have been vowed by Marcus Furius Camillus in 367 BC, but it may not have been built until 218 BC by L. Manlius. The temple was rebuilt in 121 BC, and again by the future emperor Tiberius between 7 BC and AD 10.", "id": 1122355} {"src_title": "Edward Evan Evans-Pritchard", "tgt_title": "E. E. Evans-Pritchard", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Evans-Pritchard se narodil v rodině anglikánského faráře a v letech 1921- 1924 studoval moderní historii v Oxfordu. Antropologii studoval u C. G. Seligmana na London School of Economics (LSE), kam v té době právě přišel Bronislaw Malinowski. Společně s R. Firthem se stal jeho prvním, i když kritickým žákem. Roku 1926 byl Seligman pověřen, aby pro ministerstvo kolonií udělal výzkum v Súdánu, ale protože onemocněl, ujal se úkolu Evans-Pritchard. Výsledky prvního výzkumu mezi Azande obhájil jako disertační práci a pak se mezi ně pravidelně vracel. Roku 1930, když Britové krvavě potlačili povstání nilotských Nuerů, začal pracovat tam, ačkoli mu dlouho trvalo, než ho domorodci přestali vnímat jako nepřítele. V letech 1932–1935 byl profesorem na univerzitě v Káhiře, od roku 1935 profesorem africké sociologie v Oxfordu. Za druhé světové války sloužil jako důstojník v Habeši, kde vedl partyzánskou válku proti Italům, dále v Súdánu, v Libyi a v Sýrii. Podle svědectví jeho kolegy, antropologa Lienhardta, „se části jeho života podobaly dobrodružnému románu“. Ke konci války, v roce 1944 konvertoval ke katolictví. Po válce přednášel rok v Cambridge a v roce 1947 nastoupil po Alfredu Radcliffe-Brownovi jako profesor antropologie v Oxfordu, kde přednášel až svého do penzionování v roce 1970. S manželkou Iomou měli pěti dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Evans-Pritchard byl především neobyčejně poctivý a kritický vědec, přísný kritik všech pouze spekulativních teorií, kterých bylo i v antropologii dost. Přísně posuzoval například tehdy módní evolucionismus, jednoduchou představu lineárního vývoje společností, a to často navzdory známým skutečnostem. Se snahou o objektivní popis spojoval i úsilí o hluboké porozumění studovaným kulturám. Jeho popisy vycházejí z respektu ke studovaným „domorodcům“, u nichž samozřejmě předpokládal značnou míru racionality i dalších schopností. Jako religionista ostře kritizoval jak psychologické (Edward Burnett Tylor, James Frazer, Sigmund Freud), tak sociologické (Karl Marx, Durkheim, Malinowski) teorie o vzniku náboženství, i když právě Durkheima si nesmírně vážil. Smysl svého antropologického bádání však neviděl jen ve shromažďování informací, protože studium „primitivních“ společností může významně prohloubit naše chápání společností moderních, složitějších a méně přehledných. Evans-Pritchard zdůrazňoval významné paralely mezi prací antropologa a historika; že jeden z nich pracuje s přímými svědectvími a druhý s archiváliemi, je podle něho jen technický rozdíl. Jako se historik snaží překlenout propast času a pochopit minulé, snaží se antropolog překlenout kulturní a jazykovou propast a ukázat „domorodce“ ne jako nepochopitelné kuriozity, ale jako nám velice podobné lidi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Edward Evan Evans-Pritchard (21. září 1902 Sussex – 11. září 1973 Oxford) byl britský sociální antropolog a religionista. Proslavil se zjeména svými výzkumy v Africe, v Súdánu a na horním toku Nilu. Mezi lety 1946–1970 byl profesorem sociální antropologie na Oxfordské univerzitě, roku 1971 byl povýšen do šlechtického stavu.", "tgt_summary": "Sir Edward Evan Evans-Pritchard, FBA (21 September 1902 – 11 September 1973), known as E. E. Evans-Pritchard, was an English anthropologist who was instrumental in the development of social anthropology. He was Professor of Social Anthropology at the University of Oxford from 1946 to 1970.", "id": 235726} {"src_title": "Roztroušená skleróza", "tgt_title": "Multiple sclerosis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objevení.", "content": "Roztroušenou sklerózu popsal v roce 1868 jako samostatnou chorobu francouzský neurolog Jean-Martin Charcot (1825–1893). Po shrnutí dřívějších nálezů a doplnění svých vlastních klinických a patologických pozorování Charcot nemoc nazval (francouzsky roztroušená skleróza). Tři základní příznaky RS, známé též pod souhrnným označením Charcotova trias, jsou nystagmus, intenční třes a skandovaná řeč (nejsou však", "section_level": 2}, {"title": "Historické případy.", "content": "Existují četné historické zmínky o lidech, kteří žili před či krátce poté, co Charcot nemoc popsal, a pravděpodobně měli RS. Mladá žena Halldora, která žila na Islandu kolem roku 1200, náhle ztratila zrak a pohyblivost, ale po modlitbách k svatým se jí po sedmi dnech zrak i hybnost vrátily. Svatá Lidwina ze Schiedamu (1380–1433), holandská jeptiška, může být první z jasně identifikovatelných pacientů s RS. Od svých šestnácti let až do své smrti v 53 letech trpěla vracející se bolestí,", "section_level": 2}, {"title": "Etiologie.", "content": "Epidemiologické studie RS poskytly náznaky možných příčin onemocnění. Různé teorie se pokouší kombinovat známá data do hodnověrných vysvětlení, ale žádná z nich se neukázala jako definitivní. RS se nejspíše vyskytuje jako důsledek kombinace jak faktorů prostředí, tak dědičných faktorů.", "section_level": 1}, {"title": "Faktory dědičnosti.", "content": "RS není považována za přímo dědičné onemocnění, řada genetických variací však prokazatelně zvyšuje riziko vzniku onemocnění, jde tedy o rizikové faktory. Pokud se RS již vyskytuje v rodině, je riziko vzniku RS u každého dalšího pokrevního příbuzného nemocného vyšší než v běžné populaci. Toto riziko výrazně narůstá zejména v případě postižení sourozenců, rodičů a dětí. V případě postižení jednoho z jednovaječných dvojčat má druhé dvojče riziko, že se i u něj objeví RS, 35 % nemocných, u nevlastních sourozenců je riziko společného postižení nižší než u klasických sourozenců, což ukazuje na polygenní (nemendelovskou) dědičnost onemocnění. Vedle příbuzenských studií, které sledují jen současný výskyt RS u příbuzných jedinců, probíhají i", "section_level": 2}, {"title": "Infekční příčiny.", "content": "Genetické predispozice mohou vysvětlit některé z epidemiologických rozdílů ve výskytu RS, jako je vysoký výskyt onemocnění u některých rodin, či snížení rizika v závislosti na genetické vzdálenosti, avšak nevysvětlují jiné jevy, jako jsou například změny rizika výskytu RS, které se vyskytují při migraci v raném věku. Vysvětlením pro toto epidemiologické zjištění může být, že se na vzniku RS mohou podílet spíše běžné infekce nežli vzácný patogen. Během výzkumu nemoci byly vypracovány různé hypotetické mechanismy, které mohou stát za vypuknutím RS. \"Hygienická hypotéza\" uvádí, že ochranou proti RS může být vystavení různým patogenům během dětství. RS by pak byla vyvolána autoimunitní reakcí spuštěnou u náchylných jedinců četnými infekčními mikroorganismy, s rizikem rostoucím s věkem při infekci. \"Prevalenční hypotéza\" uvádí, že onemocnění je", "section_level": 2}, {"title": "Neinfekční rizikové faktory prostředí.", "content": "RS je častější u lidí, kteří žijí dále od rovníku. S vyšším rizikem RS je spojováno snížené vystavení slunečnímu záření. Pro vysvětlení zvýšeného rizika mezi lidmi, kteří jsou méně vystaveni slunečnímu záření, se používají jako hlavní biologické mechanismy snížená produkce a příjem vitamínu D. Výskyt roztroušené sklerózy v Norsku, které leží mezi 58. a 71. rovnoběžkou, nezávisí na zeměpisné šířce. Vysoký výskyt roztroušené sklerózy na Sardinii představuje další argument proti teorii, že výskyt roztroušené sklerózy je závislý na vzdálenosti od rovníku. Rizikovým faktorem může být i těžký stres, ačkoliv důkazy pro tuto teorii jsou slabé; u rodičů, kteří nečekaně přišli o dítě, bylo riziko vzniku RS vyšší než u rodičů, kteří o dítě nepřišli. Jako nezávislý rizikový faktor pro rozvoj RS bylo prokázáno kouření. Zkoumána byla povolání, při nichž se dotyční dostávají do kontaktu s toxiny, zejména pak rozpouštědly, tyto výzkumy však nedospěly k žádným jasným závěrům. Za příčinné (kauzální) faktory rozvoje RS byla považována očkování; klinické studie", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Epidemiologie se opírá o dva základní statistické parametry: incidenci a prevalenci. Incidence udává počet nově nemocných jedinců (nových případů) k celkovému počtu jedinců ve sledované populaci; zatímco prevalence je poměr počtu nemocných k celkovému počtu obyvatel. U prevalence nezávisí pouze na incidenci, ale i na míře přežití a migraci nemocných lidí. RS má prevalenci, která se v závislosti na zemi nebo specifické populaci pohybuje od 2 do 150 pacientů na 100 000 obyvatel. Vědecké studie populačních a geografických vzorců v epidemiologických statistikách jsou u RS velmi běžné a vedly k návrhům různých etiologických teorií. RS se obvykle objevuje u dospělých kolem třiceti, ale může se také objevit u dětí, a primárně progresivní forma je nejběžnější u lidí kolem padesáti let. Tak jako u mnoha ostatních autoimunitních onemocnění, má RS častější výskyt u žen, a tento trend může být rostoucí. U dětí může být poměr pohlaví tři děvčata na každého chlapce. U lidí starších padesáti let", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky a symptomy.", "content": "Symptomy roztroušené sklerózy se obvykle projevují v občasných zhoršujících se akutních obdobích (relaps) jako chronické progresivní zhoršování neurologických funkcí. Nejběžnější klinickou formou RS je klinicky izolovaný syndrom (CIS, z anglického \"clinically isolated syndrome\"). Při CIS má pacient ataky naznačující demyelinizaci, které však nesplňují kritéria pro roztroušenou sklerózu. Pouze u 30 až 70 % pacientů s CIS dojde k pozdějšímu rozvinutí RS. Onemocnění obvykle nastupuje se senzorickými (46 % případů), vizuálními (33 %), cerebrálními (30 %) a motorickými (26 %) symptomy. U pacientů bylo zaznamenáno i množství vzácných prvotních symptomů, včetně afázie, psychózy a epilepsie. Počáteční příznaky a symptomy RS jsou často přechodné, mírné a omezené. Tyto příznaky a symptomy dotyčného často nepřimějí vyhledat lékařskou pomoc a jsou často identifikovány pouze dodatečně, a to až poté, co byla RS již diagnostikována. Někdy dojde k odhalení RS náhodně, během neurologického vyšetření prováděného z jiných důvodů. Takové případy se označují jako subklinická RS. U osob s RS se mohou projevovat prakticky jakékoliv neurologické symptomy, včetně změn v citlivosti (hypestezie a parestezie), svalové slabosti, svalových křečí, pohybových obtíží, obtíží s koordinací a rovnováhou (ataxie), problémů s řečí (dysartrie) nebo polykáním (dysfagie), zrakových problémů (nystagmus, optická neuritida, diplopie), únavy, akutní nebo chronické bolesti či močových a střevních potíží. Mezi běžné symptomy patří rovněž kognitivní poruchy různého stupně a emocionální příznaky deprese či nestabilní nálady. Hlavním objektivním měřítkem progrese postižení a závažnosti příznaků je Kurtzkeho stupnice postižení (anglicky: \"Expanded Disability Status Scale\", tj. rozšířená stupnice stavu invalidity), známá též jako EDSS či Kurtzkeho škála. Ataky při roztroušené skleróze jsou často nepředvídatelné, vyskytující se bez varování a bez zjevných podněcujících faktorů. Některé z nich však může mít na svědomí některý z běžných spouštěčů. Častěji se vyskytují během jara a léta. Riziko atak zvyšují infekce, jako je nachlazení, chřipka či gastroenteritida. Spouštěčem záchvatu může být i stres. Náchylnost k záchvatům může ovlivnit také těhotenství, které však před nimi během posledního trimestru naopak ochraňuje (protizánětlivý efekt těhotenských hormonů). Během několika prvních měsíců po porodu je však riziko atak zvýšené. Celkově se ovšem nezdá, že by těhotenství v dlouhodobém horizontu invaliditu výrazněji ovlivnilo (navzdory tomu existoval například v Československu až do roku 1952 zákon, podle kterého byla diagnóza RS indikací k interrupci). Během výzkumu RS bylo prověřeno mnoho potenciálních spouštěčů, u nichž se nezjistilo, že by na nástup atak měly vliv. Neexistuje tak žádný důkaz o zvýšené rizikovosti očkování proti chřipce, hepatitidě B, planým neštovicím, tetanu či tuberkulóze. Spouštěčem záchvatů není ani fyzické trauma. U pacientů s RS existuje jev zvaný Uhthoffův fenomén; při expozici vyšším než běžným pokojovým teplotám (například v sauně či horké lázni) se mohou dočasně zhoršit existující symptomy. Uhthoffův fenomén však není označován jako spouštěč atak.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Patogenní projevy roztroušené sklerózy jsou poměrně různorodé a liší se podle konkrétní formy tohoto onemocnění. Typické jsou však zejména léze („jizvy“), jež je možné detekovat v některých částech mozku, a dále zánětlivý autoimunní proces způsobený reakcí bílých krvinek na přítomnost myelinu.", "section_level": 1}, {"title": "Léze.", "content": "Název \"roztroušená skleróza\" odkazuje k jizvám (sklerózám, spíše známým jako plaky či léze), které RS vytváří v nervové soustavě. Dosahují rozměrů od 1 milimetru až po několik centimetrů. Léze vytvářené RS nejčastěji zahrnují oblasti bílé hmoty v blízkosti komor mozečku, mozkového kmene, bazálních ganglií, míchy a zrakového nervu. Funkcí buněk bílé hmoty je přenášet signály mezi oblastmi šedé hmoty, kde probíhá zpracování, a zbytkem těla. V periferní nervové soustavě", "section_level": 2}, {"title": "Zánět.", "content": "Vedle demyelinizace je dalším patologickým znakem onemocnění zánět. Podle striktně imunologických vysvětlení je RS zánětlivý proces způsobený T-lymfocyty. Lymfocyty jsou buňky, které hrají důležitou roli v obraně organismu. Při RS přestupují T-lymfocyty do mozku přes hematoencefalitickou bariéru (HEB), tedy zesílené stěny vlásečnic, jejichž úkolem je mimo jiné i to, že brání vstupu lymfocytů a dalších buněk imunitního systému do nervové soustavy. Bariéra není za normálních okolností tomuto typu buněk propustná,", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Roztroušená skleróza může být obtížně diagnostikována, neboť její příznaky a symptomy mohou být podobné mnoha jiným zdravotním problémům. Lékařské organizace vytvořily diagnostická kritéria, která mají usnadnit a standardizovat diagnostický proces pro praktikující lékaře. Historicky byla pro diagnostiku RS používána Schumacherova a Poserova kritéria. V současné době se od roku 2001 používají McDonaldova kritéria, která se zaměřují na prokázání diseminace RS lézí v prostoru a čase za pomoci klinických, laboratorních a radiologických dat. Diagnóza nemůže být stanovena dříve, nežli jsou ostatní možné příčiny symptomů vyloučeny diferenciální diagnózou. Samotná klinická data mohou být pro diagnostiku RS dostačující v případě, že pacient utrpěl oddělené příhody neurologických symptomů", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Ačkoliv na roztroušenou sklerózu neexistuje žádný známý lék, mnohé terapie se prokázaly jako nápomocné. Primárním cílem terapie je zmírnění obtíží, předcházení nových atak, zpomalení progrese onemocnění a zabránění invalidity. Tak jako u ostatních léčeb, i léčba zvládnutí RS má mnohé vedlejší účinky. Někteří pacienti podstupují alternativní léčbu navzdory nedostatku podpůrných, srovnatelných a opakovaných vědeckých studií.", "section_level": 1}, {"title": "Zvládnutí akutních atak.", "content": "Během symptomatických atak je běžnou léčbou akutních relapsů podávání vysokých dávek i.v. (nitrožilně) kortikosteroidů, jako je metylprednisolon. Cílem tohoto druhu léčby je ukončit ataku", "section_level": 2}, {"title": "Chorobu modifikující léčba.", "content": "Raná klinická forma relaps remitující RS (RRRS) je klinicky izolovaný syndrom (CIS). Mnohé studie prokázaly, že léčba interferony během počáteční ataky může snížit pravděpodobnost, že se u pacienta vyvine klinická RS. K roku 2007 bylo pro RRRS schváleno regulačními úřady různých zemí celkem šest chorobu modifikujících léků. Tři z nich jsou interferony: dvě verze interferonu beta-1a (obchodní názvy \"Avonex\", \"CinnoVex\", \"ReciGen\" a \"Rebif\") a jedna interferonu beta-1b (americký obchodní název \"Betaseron\", v Evropě a Japonsku \"Betaferon\"). Čtvrtým lékem je glatiramer acetát (\"Copaxone\"). Pátým lékem je mitoxantron, imunosupresivum používané při chemoterapiích u rakovin, schválené pouze v USA, a to převážně pro sekundárně progresivní RS. Šestý je natalizumab (\"Tysabri\"). Všech šest léků je účinných při snížení počtu atak a zpomalejí progrese postižení. Jejich účinnost se liší a studie jejich dlouhodobého účinku stále chybí. Srovnání mezi imunomodulátory (všech kromě mitoxantronu) ukazují, že nejvíce účinný je natalizumab, a to jak z hlediska snížení relapsů, tak z hlediska zastavení progrese postižení. Rovněž bylo prokázáno, že snižuje", "section_level": 2}, {"title": "Zvládnutí efektů RS.", "content": "Chorobu modifikující léky umí snížit rychlost progrese onemocnění, ale nedokáží jej zastavit. S postupem roztroušené sklerózy dochází ke zhoršování symptomů. RS je spojena s řadou příznaků a funkčních deficitů, které mají za následek řadu progresivních postižení a invaliditu.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní léčba.", "content": "Tak jako u většiny chronických onemocnění je některými pacienty vyhledávána alternativní léčba, navzdory nedostatku podpůrných, srovnatelných a opakovaných vědeckých studií, jež by potvrdily pozitivní účinky těchto postupů na RS. Příkladem jsou orální", "section_level": 2}, {"title": "Prognóza.", "content": "Prognóza (očekávaný budoucí průběh onemocnění) pro osoby s roztroušenou sklerózou závisí na formě RS, pohlaví, věku, rase, průvodních symptomech a stupni invalidity. Ženské pohlaví, relaps remitentní forma, optická neuritida či zrakové symptomy v počátku onemocnění, několik atak v počátečních letech a zejména nižší věk při nástupu onemocnění, jsou spojovány s lepším průběhem onemocnění. Střední délka", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Intenzivně se zkoumá množství léčiv, jež by mohly tlumit ataky či zlepšit funkci nervové tkáně. Jednou možností je kombinovat několik léků, které se již v současné době samy o sobě pacientům s roztroušenou sklerózou podávají. Příkladem je kombinované podávání mitoxantronu a glatiramer acetátu (\"Copaxone\"). Mnoho léků, jež se dostaly do klinických zkoušek, se již dříve úspěšně používaly k léčení zcela jiných nemocí. To platí např. pro alemtuzumab (\"Campath\"), daclizumab (\"Zenapax\"), inosin, BG00012, fingolimod a teriflunomid, tedy aktivní metabolit antirevmatického leflunomidu. Alemtuzumab měl v klinických zkouškách lepší výsledky než interferon beta-1a, co se týče zlepšení pohybových vlastností a snížení frekvence relapsů u pacientů s relaps remitentní RS; na druhou stranu alemtuzumab může vyvolávat závažné autoimunitní problémy (trombocytopenická purpura). Třetí skupinou léků jsou přípravky vytvořené od počátku pro léčbu roztroušené sklerózy, konkrétně např. laquinimod či \"Neurovax\". V nízkých dávkách podávaný naltrexon (tzv. „low", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Jako vůbec první organizace sdružující pacienty s roztroušenou sklerózou vznikla v roce 1946 ve Spojených státech National Multiple Sclerosis Society. Krátce poté se obdobná iniciativa zrodila i v Evropě a v roce 1967 došlo ke sdružení celkem osmnácti jednotlivých národních organizací do Mezinárodní federace roztroušené sklerózy (). Ta k roku 2009 sdružuje MSIF celkem 32 stálých členů, 10 přidružených členů a spolupracující organizace z dalších 41 zemí. Za Českou republiku je členskou MS společností od roku 1995 Unie Roska. Jejím posláním je sociálně-zdravotní program a vznikla v roce 1992 jako zaštiťující organizace regionálních spolků (Rosek), které v Československu vznikaly od roku 1983. Vůbec první pokusy o organizaci pacientů s RS v Československu sahají k začátku roku 1972. V České republice existují pro pacienty s RS dále takzvaná lékařská MS centra. Podle nadačního fondu Impuls tato MS centra slouží k „zajištění specializované diagnostiky a léčby, soustředění pacientů, u nichž nelze provést odpovídající diagnostiku a terapii na nižších stupních základní a regionální péče, zajištění léčby a speciálních postupů, které vyžadují zároveň sledování imunologických či elektrofyziologických parametrů, zajištění komplexní léčby, jejíž součástí je specializovaná neurorehabilitace, zajištění školení v oboru demyelinizačních onemocnění, včetně vedení programů kontinuálního vzdělávání, realizaci vědecko-výzkumné činnosti v oboru demyelinizačních onemocnění a k spolupráci českých a mezinárodních center v oboru demyelinizačních onemocnění.“ K roku 2009 jich je celkem 13 s vedoucím pracovištěm při Neurologické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Mimo Prahu, kde se jsou 3 MS centra, se další nacházejí v Brně (2×), Českých Budějovicích, Hradci Králové, Olomouci, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Teplicích a Zlíně. [http://Nadační%20fond%20Impuls Nadační fond Impuls ], založený 6.4.2000, podporuje dlouhodobé projekty v oblasti roztroušené sklerózy, její výzkum, terapii, jakož i osvětovou činnost. V roce 2013 Impuls inicioval vznik prvního celostátního Registru pacientů s roztroušenou sklerózou (ReMuS), který shromažďuje data o pacientech (se zajištěnou ochranou osobních údajů) a má za cíl poskytovat data plátcům zdravotní péče a ostatním státním institucím, což je důležité pro posouzení efektivity nákladné terapie. Nadační fond podporuje rehabilitační projekty, které pomáhají pacientům pomocí fyzioterapie a psychoterapie zlepšit kvalitu života, přispívají k oddálení progrese onemocnění s cílem žít plnohodnotný pracovní a společenský život. Přispívá také na nákup léčebných přístrojů a rehabilitačních pomůcek, pořádá benefiční kulturní a sportovní akce, věnuje se podpoře vzdělávání a osvětové činnosti o roztroušené skleróze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roztroušená skleróza (zkráceně RS, : \"sclerosis multiplex\", : \"Multiple sclerosis\", zkráceně \"MS\") je chronické autoimunitní onemocnění, při kterém lidský imunitní systém napadá centrální nervovou soustavu (mozek a míchu), čímž způsobuje demyelinizaci (rozpad myelinových pochev). Nemoc postihuje zejména mladé dospělé (od 20 do 40 let) a její výskyt je častější u žen (přibližně v poměru 2:1). Její prevalence se pohybuje v rozmezí od 2 do 150 pacientů na 100 000 obyvatel. Onemocnění popsal v roce 1868 jako první Jean-Martin Charcot. RS ovlivňuje schopnost nervových buněk (neuronů) v mozku a míše spolu vzájemně komunikovat. Nervové buňky spolu komunikují prostřednictvím vysílání nervových vzruchů přes dlouhé neuronové výběžky axony (neurity), které jsou obaleny v izolační látce nazývané myelin. Ten významně urychluje vedení nervového vzruchu a zabraňuje jeho přenosu na okolní vlákna a struktury. Je bezpodmínečně nutný ke správnému fungování centrální nervové soustavy. Při RS napadá imunitní systém myelin a ničí jej. To v důsledku znamená, že axony již nadále nejsou schopny účinně přenášet nervové vzruchy. Slovo \"skleróza\" (z řeckého \"skleros\", tj. tuhý) v názvu nemoci odkazuje ke zjizvením v bílé hmotě. Ta vznikají v místech zánětlivých ložisek (odborně plaků či lézí), kde již zánět odezněl. Slovo \"roztroušená\" pak naznačuje, že RS může vytvořit více ložisek. Přestože o procesech, které se podílejí na rozvoji choroby, je známo mnoho, samotná příčina vzniku onemocnění je stále neznámá. Mezi teorie etiopatogeneze patří genetické vlivy či infekce. Během studií došlo i k odhalení různých rizikových faktorů prostředí. U roztroušené sklerózy se mohou vyskytnout prakticky jakékoliv neurologické symptomy, které často přechází ve fyzickou a kognitivní invaliditu a neuropsychiatrické poruchy. RS se podle průběhu dělí na benigní a maligní. První zmíněný je charakterizován malým množstvím atak s minimálními následky, druhý pak těžkými záchvaty a rychlým nárůstem invalidity. Hlavní dělení RS zná čtyři základní formy nemoci: \"relaps-remitentní\", \"sekundárně progresivní\", \"primárně progresivní\" a \"relabující-progresivní\". Mezi záchvaty mohou symptomy zcela vymizet, avšak i přesto často přetrvávají, zejména v případě pokročilejších stádiích nemoci, neurologické potíže. Pro roztroušenou sklerózu neexistuje žádná známá kauzální léčba. Dostupné léky se zaměřují především na zmírnění obtíží, předcházení nových atak, zpomalení progrese onemocnění a zabránění invalidity (symptomatologická léčba). Střední délka života je u pacientů s RS téměř stejná jako u populace bez RS.", "tgt_summary": "Multiple sclerosis (MS) is a demyelinating disease in which the insulating covers of nerve cells in the brain and spinal cord are damaged. This damage disrupts the ability of parts of the nervous system to transmit signals, resulting in a range of signs and symptoms, including physical, mental, and sometimes psychiatric problems. Specific symptoms can include double vision, blindness in one eye, muscle weakness and trouble with sensation or coordination. MS takes several forms, with new symptoms either occurring in isolated attacks (relapsing forms) or building up over time (progressive forms). Between attacks, symptoms may disappear completely; however, permanent neurological problems often remain, especially with the advancement of the disease. While the cause is unclear, the underlying mechanism is thought to be either destruction by the immune system or failure of the myelin-producing cells. Proposed causes for this include genetics and environmental factors such as being triggered by a viral infection. MS is usually diagnosed based on the presenting signs and symptoms and the results of supporting medical tests. There is no known cure for multiple sclerosis. Treatments attempt to improve function after an attack and prevent new attacks. Medications used to treat MS, while modestly effective, can have side effects and be poorly tolerated. Physical therapy can help with people's ability to function. Many people pursue alternative treatments, despite a lack of evidence of benefit. The long-term outcome is difficult to predict, with good outcomes more often seen in women, those who develop the disease early in life, those with a relapsing course and those who initially experienced few attacks. Life expectancy is on average 5 to 10 years lower than that of the unaffected population. Multiple sclerosis is the most common immune-mediated disorder affecting the central nervous system. In 2015, about 2.3 million people were affected globally, with rates varying widely in different regions and among different populations. In that year, about 18,900 people died from MS, up from 12,000 in 1990. The disease usually begins between the ages of 20 and 50 and is twice as common in women as in men. MS was first described in 1868 by French neurologist Jean-Martin Charcot. The name \"multiple sclerosis\" refers to the numerous glial scars (or sclerae – essentially plaques or lesions) that develop on the white matter of the brain and spinal cord. A number of new treatments and diagnostic methods are under development.", "id": 48756} {"src_title": "Mike Portnoy", "tgt_title": "Mike Portnoy", "src_document": [{"title": "Začátky skupiny Dream Theater.", "content": "Skupina pod názvem Majesty (což je titul používaný pro krále a královny a znamená majestát, veličenstvo, vznešenost) začala hrát už v roce 1985. Toto hraní přineslo také první ovoce a to v roce 1989 kdy skupina už pod názvem Dream Theater nahrává své debutové album When the dream and day unite. Kapela se dostala do povědomí posluchačů až v roce 1992 kdy vydává své druhé album Images and Words. Absolutní úspěch má album z roku 1993 Live at Marquee. Je to záznam živého koncertu z Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Další projekty.", "content": "Mike byl spoluzakladatelem dalších projektů. A to několika \"super-skupin\". V první řadě to byl projekt Liquid Tension Experiment. Na tomto projektu se podílel i kytarista John Petrucci a klávesista Jordan Rudess. Oba dva hrají ve skupině Dream Theater. Později přišel Transatlantic. Zde spolupracoval s klávesistou Nealem Morsem. Toto seskupení trvalo od roku 1999 do roku 2003. Je to zakončeno albem Live in Europe. Dále je zde projekt O.S.I. (Office of Stragegic Influence). V roce 2010 po náhlé smrti bubeníka Jimmyho \"The Rev\" Sullivana skupiny Avenged Sevenfold nahrává jejich páté album Nightmare a odehraje naplánované turné. Od roku 2012 je pod vedením producenta Billa Evanse přizván do projektu Flying Colors, do kterého jsou zapojeni i další významní muzikanti v oblasti progresivního rocku Steve Morse, Neal Morse a Dave LaRue.", "section_level": 1}, {"title": "Hall of Fame.", "content": "Mike vstoupil do síně slávy už ve 37 letech (2004) jako jeden z nejmladších bubeníků na světě. Sám při rozhovoru co na to říká, uvedl, že je velice překvapen a že to vůbec nečekal. Už na studiích prohlašoval, že zde bude druhý Neil Peart. Jak je vidět tak se mu to povedlo. Je také držitelem 23 cen Modern Drummer Magazine. Ale jeho vzor Neil Peart z kapely Rush vstoupil do síně slávy o šest let dříve. A to když mu bylo 31 let.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Jeho první bicí byly Tama Imperialstar. Tyto bicí si pořídil už v mládí. Jak sám uvádí měl tři zaměstnání, aby si je mohl pořídit. Samozřejmě tyto bicí bicí má uloženy doma ve sklepě i s ostatními. Mapex/Sabian Mike podepsal smlouvu s japonskou firmou Mapex a kanadským Sabianem na začátku let devadesátých. Tyto bicí ho provázely na dvou albech Images and Words a Awake. Následující složení: 24x16 kick drum (2x) 5 1/2x14 snare drum 8x8 tom-tom, 10x8 tom-tom, 12x8 tom-tom, 14x10 tom-tom, 16x16 floor-tom, 18x16 floor-tom, tamburine LP, timbalitos 9 1/4 a 10 1/4, 4 octobany o hlobce 6\" vyrobené speciálně firmou Mapex pro tuto sestavu. Tama Starclassic/Sabian V roce 1997 Mike podepsal smlouvu s japonskou firmou Tama. Tato značka ho provází až do dnešních dnů. Je tedy vlajkovou lodí, neboli \"vlajkovým hráčem\" této značky. Bicí měly název The Purple Monster. Jak už z názvu vyplývá jsou tyto bicí docela objemné. Byly vyrobeny ve třech provedeních a to v barvě bílo-růžové (americké turné), bílo-zelené (evropské turné) a bílo-červené (asijské turné). Speciálně pro tuto sestavu byl vyroben i malý buben. Zvláštní byl v tom, že struník se neovládal ručně jak je známo u všech typů bubínků, ale byl ovládán nohou. Ovládáním se struník dostával do třech poloh. A to buď: plně napnutý, středně napnutý a nebo do polohy vypnuté. S tímto nápadem přišel Mike za Tamou během roku 1997. Způsob ovládání nohou je znám především u tympánů. Tamě se tento nápad zalíbil. Problém byl v tom, že toto ovládání bylo na sériovou výrobu příliš drahé tak tento \"snare drum\" spatřil světlo světa jen v Mikově sestavě. Následující složení: 24x16 kick drum (2x), 5 1/2 snare drum, 9 1/4 a 10 timbalito octoban (model 343mm), octoban (model 390mm), octoban (model 443mm), octoban (model 472mm), 8x8 tom-tom, 10x8 tom-tom, 12x9 tom-tom, 13x10 tom-tom, 14x14 tom-tom, 20x14 gong bass drum, octoban (model 536mm), octoban (model 600mm), tamburine LP, cowbell ridge rider, percussion table. Složení činelů: 1. 6\" cymbal disc, 8\" cymbal disc, 2. 18\" AAX Chinese, 3. 8\" China Kang, 4. 14\" AAX hi-hat, 5. 17\" Thin Crash, 6. 12\" AAX Splash, 7. 18\" Medium Thin Crash, 8. 8\" AAX Splash, 9. 10\" HH China Kang nahoře, dole 10\" AAX Splash, 10. 18\" AA Medium Crash, 11. 22\" Rock Ride, 12. 19\" HH Medium Thin Crash, 13. 13\" AA Rock hi-hat, 14. 6\" AAX Splash dole, 6\" Ice Bell nahoře, 15. 12\" Mini Chinese nahoře, dole 14\" Jack DeJohnette Encore Crash, 16. 20\" Thin Chinese, 17. high-octave crotales, 18. 20\"x30\" Thundersheet. Mike dále používal pedály značky DW. (DW 5000 Accelerator) a paličky Pro-Mark 420 s nylonovou hlavičkou. Tuto soupravu měl až do roku 2001, kdy se začalo natáčet album Six Degrees of Inner Turbulence. To už přišel s opravdu famózní soupravou. Tama Starclassic/Sabian Tato bicí souprava má název The Siamese Monster. Souprava je opravdu „monsterózní“. Je složena ze dvou souprav. Toto spojení by se dalo nazvat 2 in 1. Čili dvě soupravy v jedné. Korpusy bicích mají černou barvu a je na nich natištěno spousty log skupiny ve fialovém provedení. Zde už Mike začal používat své dva signované bubínky Melody Master. Jmenují se po jeho dceři Melody. Tyto bubínky už nemají struník ovládaný pedálem, ale jsou ovládány ručně. Tento systém se nazývá three-way tension strainer. Struník se dostává do polohy plně napnuté, středně napnuté a vypnuté. Bubínky jsou o rozměru 5 1/2x14 (javor) a 5x12 (ocel). Levá strana soupravy je skoro stejná jako předchozí až na pár změn.16\" floor tom je na levé straně. Zajímavá je strana pravá. Složení bubnů je sestupné ne vzestupné. Začíná o velikosti 13\" to-tom, dále 10\" tom-tom, 2x 6\" octobany 536 a 600mm a končí bubnem gong bass drum 20x14. Je to vlastně tzv. experimentální souprava. Následující složení levé strany: 22x18 kick drum (2x), 5 1/2x14 melody master, octoban (343mm), octoban (390mm), octoban (443mm), octoban (472mm), 8x8 tom-tom, 10x9 tom-tom, 12x10 tom-tom, 10\" tymp-tom, 16x16 floor tom, 10,25\" LP timbalito, složení pravé strany: 20x16 kick drum, 5x12 melody master, 13x10 tom-tom, 10x10 tom-tom, octoban (536mm), octoban (600mm), gong bass drum 20x14, percussion table. Složení činelů: 1. 14\" AAX stage hi-hat, 2. 14\" HHX studio crash, 3. 18\" HHX chinese, 4. 18\" HHX studio crash, 5. 7\" signiture max splash, 6. 9\" signiture max splash, 7. 18\" AA medium thin crash, 8. Signiture max stax (mid), 9. 20\" HHX chinese, 10. 22\" Hand hammered rock ride, 11. 13\" HHX groove hi-hat, 12. Signiture max stax (low), 13. 19\" Signiture fierce crash, 14. 17\" Hand hammered medium thin crash, 15. 11\" Signiture max splash, 16. 17\" Hand hammered thin crash, 17. 20\" Hand hammered chinese, 18. 12\" Ice bell, 19. Max stax (high), 20. 16\" HHXtreme crash, 21. 14\" Triple hi-hat, 22. 8\" hi-hat, 23. 28\" Zodiac gong. Co se týče hardware Mike používá hi-hat Iron Cobra lever glide, single pedal Iron Cobra rolling glide (2x). To je na pravé straně. Na levé straně je Tama cable-hat (2x), Iron Cobra twin pedal rolling glide a Iron Cobra lever glide. Paličky Pro-Mark 420N s vlastním podpisem. \"'Tama Starclassic/Sabian\" Tato souprava je vyrobena speciálně ke dvacátému výročí skupiny. Její název je The Albino Monster. Je v provedení custom white se stříbrnými logy skupiny. Pro tuto sestavu byly vyrobeny i dva bubíky Melody Master. A to v bílém provedení. Tama tyto bubínky distribuovala jako limitovanou edici. Souprava je zase obměněná. Není stejná jako ta předchozí. Na levé straně nejsou timbalito a tymp-tom se změnil na tom-tom. Zajímavá je pravá strana. Je vyrobena na přání MP. Tato souprava vychází ze soupravy „Bonzo-kit“, kterou používal John Bonham, bubeník Led Zeppelin. S touto soupravou nahrával Mike album Octavarium. Tento set byl používán v provedení Mirage. Bubny byly zcela průhledné tedy vyrobeny z plastu. Právě proto si Mike nechal vyrobit repliku z dřevěných korpusů a vystupoval s ní na koncertech Dream Theater. Složení soupravy levá strana: 22x18 kick drum(2x), 5 1/2x14 melody master, 5x12 melody master, octoban (343mm), octoban (390mm), octoban (443mm), octoban (472mm), 8x8 tom-tom, 10x9 tom-tom, 12x10 tom-tom, 14x6 tom-tom, 16x16 floor tom, složení soupravy pravá strana „Bonzo-kit“: 26x14 kick drum, 6,5x14 snare drum, 14x10 tom-tom, 16x16 floor tom, 18x16 floor tom. Složení činelů: 1. 14\" AAX stage hats, 2. 14\" HHX studio crash, 3. 18\" HHX chinese, 4. Signiture max stax (high), 5. 18\" HHX studio crash, 6. 7\" Signiture max splash, 7. 9\" Signiture max splash, 8. 18\" AA Medium thin crash, 9. Signiture max stax, na něm položen Ice bell, 10. 20\" HHX chinese, 11. 22\" Hand hammered rock ride, 12. 13\" HHX groove hi-hat, 13. Signiture max stax (low), 14. 19\" Signiture fierce crash, 15. 15\" Prototype hi-hat, 16. 16\" Vault crash, 17. 11\" Signature max splash, 18. 24\" Prototype ride, 19. 18\" AAX stage crash, 20. 19\" Vault crash, 21. 20\" Hand hammered chinese, 22. 28\" Zodiac gong. Hardware používal hi-hat Iron Cobra lever glide, single pedal Iron Cobra rolling glide (2x). Na pravé straně Iron Cobra lever glide hi-hat a twin pedal Iron Cobra rolling glide. Paličky Pro-Mark 420N. Tama Mirage/Sabian Tato souprava je velice zajímavá. Její název je The Mirage Monster. Je vyrobena z plastu a je celá průhledná. Na zakázku jsou zde vyrobeny octobany jak na levé straně tak i na pravé včetně gong bass drum. Levá strana je totožná ze soupravou The Albino Monster. Pravá strana je zase jiná. Kick drum je o velikosti 20\". Jsou zde dva octobany 536 a 600mm, tymp-tom 14\", 16x16 floor tom, 18x16 floor tom a gong bass drum 20x14. Je zde i signovaný bubínek 5x12 melody master v černém provedení. Na levé straně je používán 5 1/2x14 melody master. Rozložení činelů je trochu jiné. Je zde ride 22˝, nad bubínkem je umístěn splash 8˝ a malá hi-hat. Crash o velikosti 18¨a china 20¨. Tuto soupravu můžete zhlédnout na novém dvd Dream Theater Chaos in Motion 2007-2008 a zde je seznam složení: Tama StarClassic Mirage Crystal Ice A. 433mm Octoban B. 472mm Octoban C. 536mm Octoban D. 600mm Octoban E. 8x8 tom F. 9x10 tom G. 10x12 tom H. 5½x14 tom I. 16x16 floor tom J. 5½x14 Melody Master snare K. 18x22 bass drum L. 18x22 bass drum M. 536mm Octoban N. 600 mm Octoban O. 5x13 single headed tom P. 14.14 floor tom Q. 16x16 floor tom R. 14x20 gong drum S. 5x12 Melody Master snare T. 18x20 bass drum Sabian 1. 14\" AAX Stage hats 2. 14\" extra thin crash 3. 18\" HHX Chinese 4. 18\" HHX Studio crash 5. 8\" Max Stax 6. 7\" Max Stax 7. 9\" Max Stax 8. 10\" Max Stax 9. 7\" Radia Bell 10. 18\" AA medium thin crash 11. 20\" HHX Chinese 12. 22\" HH Rock ride 13. 19\" Fierce Crash 14. 14\" Max Stax 15. medium propeller 16. 13\" HHX Stage hats 17. small propeller 18. 9\" Max Splash 19. 16\" HHXtreme crash 20. 20\" AA El Sabor ride 21. 18\" AAX Stage crash 22. 10\" Max Splash 23. 11\" Max Splash hi-hats 24. LP mountable cowbell 25. LP Rock Ridge Rider cowbell 26. 20\" AA Chinese 27. 8\" Radia flat bell 28. large propeller 29. 28\" Zodiac gong (not shown, behind kit) 30. Roland Rhythm Coach (cowbell) 31. drink table holding one cup of blue sports drink and one bottle of water LP, Roland, Tama: aa. LP 515 Studio bar chimes bb. Roland PD-8 trigger pad cc. LP mountable Cyclops tambourine dd. Pro-Mark JSBG stick bag ee. Buttkicker Concert seat subwoofers ff. Tama HT430 Round Rider throne Hardware: Tama, including Iron Cobra Rolling Glide bass drum pedals, all cymbals locked on with clear Slicknuts. Blány: Remo CS (black dot) on snare batter, Ambassador snare-side, clear Emperors on tops of toms, clear Ambassadors on bottoms, Powerstroke 3 on kick batters with clear Emperors on front (with silver 6\" holes). Paličky: Pro-Mark MP420 Millenium II (hickory), MT-3 mallets, Hot Rods Více informací naleznete na již zmiňovaném dvd nebo na stránkách www.mikeportnoy.com/drums/mirage/", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Stephen Portnoy (* 20. duben 1967 Long Beach) je bývalým bubeníkem progresivně metalové skupiny Dream Theater. Je držitelem mnoha ocenění, která uděluje časopis Modern Drummer Magazine. Jeho styl hraní vychází od jeho vzorů tj. Neil Peart, John Bonham, Keith Moon atd. Bubnovat začal již od mládí. K muzice měl velmi vřelý vztah. Jeho otec Howard Portnoy byl „dýdžejem“ po diskotékách, tak není divu, že se malý Mike potatil. Co se muziky týče, Mike se naučil hrát na bicí sám. Až později začal tento obor studovat. Vystudoval hru na bicí nástroje a baskytaru. V mládí začal hrát s kapelami Intruder, Rising Power a Inner Sanctum. Získává také stipendium na škole Berklee College of Music v Bostonu. tam se setkává s kytaristou Johnem Petruccim a baskytaristou Johnem Myungem. A tam začala historie skupiny Dream Theater. Skupina si dala název Majesty. Jenže tato skupina již existovala a tak jeho otec přišel s názvem Dream Theater. Samozřejmě nevěděl jak příznačné jméno bude pro tuto skupinu.", "tgt_summary": "Michael Stephen Portnoy (born April 20, 1967) is an American musician and songwriter who is the current drummer for The Neal Morse Band and supergroups Flying Colors, Transatlantic, The Winery Dogs, Metal Allegiance and Sons of Apollo. Portnoy is primarily known as the former drummer, backing vocalist, and a co-founder of the progressive metal band Dream Theater. In September 2010, Portnoy announced his departure from Dream Theater after 25 years, with Mike Mangini taking his place as drummer of the band. Since his departure, Portnoy has formed a variety of new bands and projects, including Adrenaline Mob, Flying Colors, The Winery Dogs, Sons of Apollo, Metal Allegiance, and BPMD.", "id": 537138} {"src_title": "Kruševac", "tgt_title": "Kruševac", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Samotné město se nachází v Kruševacké kotlině, která zaujímá údolí Západní Moravy a prostírá se mezi Levčou a Temničí na severu, Župou, Kopaonikem a Jastrebacem na jihu a Královskou kotlinou, resp. Ibarskou nížinou na západě. Střed města se nachází v nadmořské výšce 137 m.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Srbský vládce Lazar Hrebeljanović nechal město zbudovat roku 1371. Roku 1387 byl Kruševac poprvé zaznamenán na dokumentu, který definoval obchodní práva mezi srbským státem a Dubrovnickou republikou. Svůj název získalo město podle kamene \"krušac\", kterému odpovídá i český ekvivalent krušec. Z tohoto kamene, který se nacházel v údolí řeky Západní Moravy, byly také i středověké domy v Kruševaci zbudovány. Pro Srbsko závěru 14. a začátku 15. století představoval Kruševac významné město, centrum obchodu a hospodářství. Město se rozvíjelo od středověké pevnosti Lazara Hrebeljanoviće, která byla známá pod názvem \"Šaren grad\", nebo také \"Aladža hisar\". Po bitvě na Kosově poli figurovalo město i nadále jako centrum srbského státu. Země se však stala vazalským státem Osmanské říše. V 15. století nechal Štěpán Lazarević přesunout hlavní město do Bělehradu, který se nacházel dále od území ovládaného expandujícím tureckým státem. Samotný Kruševac obsadila turecká vojska až roku 1472, a to po několika neúspěšných nájezdech. Město bylo obsazeno v závěru 17. století rakouskou armádou v souvislosti s průnikem habsburského vojska do nitra Balkánu během tzv. Velké turecké války. Po vyjednáváních mezi tureckou a rakouskou stranou bylo nicméně následně opět vráceno Osmanské říši. Poté bylo na krátkou dobu (1737-1739) v držení protitureckých povstalců. Turecká správa byla na území Kruševace ohrožena ještě v roce 1789; Svištovským mírem však byly opět potvrzeny původní hranice roku 1791. K Srbsku bylo město připojeno až roku 1833. Následoval rychlý rozvoj města; Kruševac se stal jedním z významných regionálních center tehdejšího Srbska. Už v roce 1834 získalo město první urbanistický plán.. V roce 1904 byl odhalen památník Bitvy na Kosově poli, který se nachází v samotném centru města. Roku 1922 získalo elektrické osvětlení, o osm let později pak i elektrárnu. Během druhé světové války město ostřelovaly německé okupační síly z kopce Bagdala. Po válce se celý prostor stal parkem s názvem „Slobodilište“. Dne 14. října 1944 bylo město osvobozeno jednotkami jugoslávských partyzánů. V dobách existence SFRJ bylo centrum města v ose současné ulice \"Vidovdanska\" modernizováno. Byly vybourány původní budovy a nahrazeny obytnými bloky a několika vyššími komerčními objekty.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Kruševaci se nachází několik továren, které byly v období existence Jugoslávie známé po celé zemi. Mezi ně patří například Trayal (výrobce pneumatik), Merima (výrobce léčiv) nebo \"Župa\" (výživa pro skot) a továrna \"14 jul\" (zpracování oceli). Významným podnikem v Kruševaci je také společnost Rubin, která vyrábí nápoj Vinjak. Kvůli problematické transformaci srbského hospodářství se Kruševac potýká s vysokou nezaměstnaností, nízkou motivací mladých lidí k občanské aktivitě a kriminalitou.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V blízkosti Kruševace se nachází hlavní srbská dálnice, která spojuje města Niš a Bělehrad. Z ní údolí řeky Západní Morava poté vedou další silniční komunikace do samotného Kruševace. Kromě napojení na dálnici má město také spojení hlavními silničními tahy s Kraljevem, Prokupljem a Kragujevacem. Ve východo-západním směru prochází přes Kruševac železniční trať, která je jednokolejná a slouží pouze pro nákladní dopravu. V jižní části města se nachází sportovní letiště Koširsko polje s nezpevněnou přistávací dráhou.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Kruševaci sídlí fotbalový tým FK Napredak Kruševac, který se účastní srbské nejvyšší fotbalové ligy.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "kromě klasického partnerství udržuje město ještě podobné styky následujícími městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kruševac () je město, které se nachází ve střední části Srbska. V roce 2011 mělo 58 745 obyvatel. Město Kruševac, které tvoří několik městských částí, se nachází na ploše o rozloze 854 km².", "tgt_summary": "Kruševac ( ) is a city and the administrative center of the Rasina District in central Serbia. It is located in the valley of West Morava, on Rasina river. According to the 2011 census, the city administrative area has a population of 128,752, while the urban area has 73,316 inhabitants. The city was founded in 1371, by Prince Lazar of Serbia (1371–1389), who used it as his seat.", "id": 2035667} {"src_title": "Autoškola", "tgt_title": "Driver's education", "src_document": [{"title": "Metody výuky.", "content": "Teoretická výuka probíhá obvykle docházkou do speciální školní budovy či třídy, v níž je látka obvyklým školním způsobem vykládána přednášejícími zaměstnanci autoškoly. Protože soubory testových otázek jsou v České republice zveřejněny, významnou část teoretické přípravy často zaujímá jejich opakované vyplňování nanečisto. Po roce 2000 je k této činnosti ve stále větší míře využívána výpočetní technika. Praktický výcvik probíhá v mnoha autoškolách nejprve na trenažérech. Praktická výuka jízdy (i údržby) probíhá zpravidla zpočátku na k tomu účelu určených plochách či okruzích nebo na bezpečných málo frekventovaných komunikacích. Další fáze výcviku již probíhají v plném provozu, přičemž instruktor sedí (jde-li o automobil) na sedadle vedle řidiče a má možnost korigovat jeho chyby (zpravidla i částečně zdvojeným řízením).", "section_level": 1}, {"title": "Vozidla pro výcvik.", "content": "Vozidla určená k výcviku mají být zřetelně označena. Obvykle se používá nápis „Autoškola“ v příslušném jazyce, zpravidla na bocích vozidla nebo na střešní tabuli. Z německého prostředí i do České republiky pronikl zvyk označovat výcviková vozidla výrazným bílým písmenem L (patrně z anglického learn – učit se) na modrém pozadí (někdy i zvýrazněním písmene L ve slově „autoškoLa“). Vozidla obvykle mívají částečně zdvojené řízení, na stanovišti spolujezdce (instruktora) bývá druhá sada ovládacích pedálů (někdy také jen brzdový a spojkový pedál), takže může instruktor v případě potřeby kdykoliv zastavit vozidlo. Na motocyklech obvykle sedí instruktor za frekventantem kursu. Motocykl je vybaven dvojitými řídítky, přičemž na řídítkách pro instruktora se nachází pouze spojka a brzda.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Získání řidičského oprávnění.", "content": "Pro absolvování kurzu v autoškole musí žadatel o řidičské oprávnění úspěšně složit: Výkon při zkoušce je hodnocen zkušebním komisařem, který je k této činnosti pověřen příslušnou obcí s rozšířenou působností. Nadřízený orgán Ministerstvo dopravy ČR. Upravuje zákon č. 247/2000 Sb., vyhláška č. 167/2000 Sb. V minulosti býval zkušebním komisařem policista pověřený Policií České republiky. Řidičské oprávnění se osvědčuje udělením řidičského průkazu, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vyhláška č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů.", "section_level": 2}, {"title": "Zdokonalování odborné způsobilosti.", "content": "Řidiči, kteří jsou povinni se účastnit zdokonalování odborné způsobilosti (profesionální řidiči nad 3,5 t) získají profesní průkaz v Akreditovaném středisku výuky a výcviku. Dle zákona 374/2007 Sb. musí absolvovat 140h (280) vstupní školení a dále pravidelné každoroční školení (7 h ročně, 35 h v průběhu 5 let). Od roku 2008 byla uzákoněna možnost po absolvování příslušného školení odečíst několik trestných bodů v rámci bodového systému hodnocení řidičů. Kritériím zařízení oprávněného takové školení provádět vyhovoval v době přijetí zákona pouze Polygon Most.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik v řízení drážních vozidel.", "content": "Výcvik k řízení drážních vozidel probíhá podobným způsobem a vozidla jsou podobně upravená a označená. Obvykle se však neužívá slovo „autoškola“, ale „cvičná jízda“, „škola elektrických drah“ atd. Při praktickém výcviku v řízení tramvají obvykle je ve vozidle současně několik frekventantů, kteří se v řízení podle pokynů instruktora střídají. Výcvik a zkoušky zahrnují jak znalost pravidel silničního provozu, tak znalost drážních předpisů. Nad to i znalost přepravních předpisů, obsluhy odbavovacích a komunikačních systémů, linkového vedení a dalších provozních zvyklostí. Kromě průkazu vydaného obcí jakožto státním orgánem získá řidič také oprávnění řídit tramvaj v konkrétní tramvajové síti. Ani po získání oprávnění nemůže řidič hned samostatně řídit, ale zpočátku absolvuje takzvaný zácvik, kdy na něj při výkonu služby v běžném provozu dohlíží zkušenější řidič.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autoškola je fyzická nebo právnická osoba, která smí vzdělávat uchazeče o získání nebo rozšíření řidičského oprávnění nebo o jiné zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Ve většině států potřebuje k této činnosti zvláštní oprávnění od státních úřadů.", "tgt_summary": "Driver's education, driver education, driving education, driver's ed, or driving tuition or driving lessons is a formal class or program that prepares a new driver to obtain a learner's permit or driver's license. The formal class program may also prepare existing license holders for an overseas license conversion or medical assessment driving test or refresher course. It may take place in a classroom, in a vehicle, online, or a combination of the above. Topics of instruction include traffic code or laws and vehicle operation. Typically, instruction will warn of dangerous conditions in driving such as road conditions, driver impairments, and hazardous weather. Instructional videos may also be shown, demonstrating proper driving strategies and the consequences for not observing the rules. Education is intended to supplement the knowledge obtained from government-printed driving handbooks or manuals and prepares students for tests to obtain a driver's license or learner's permit. In-car instruction places a student in a vehicle with an instructor. A car fitted with dual controls, which has pedals or other controls on the passenger side, may be used.", "id": 1316252} {"src_title": "Tverská ulice", "tgt_title": "Tverskaya Street", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle některých informací Tverskaja existovala už ve 12. století, tehdy jako Tverská cesta, která spojovala starý kreml s městem Tver. V 18. a 19. století byla ulice nejvýznamnější tepnou dnešní metropole. Vznikaly tu výstavní domy, velké obchody a hostince. U řeky Neglinky, přes kterou ulice také vede, a přes kterou vede most již od konce 16. století, byl roku 1782 vybudován palác pro tehdejšího gubernátora, Zachara Černyšova. V dobách SSSR se tato budova stala místem kde pracoval moskevský sovět a sídlil také starosta. Mezi další pamětihodnosti z 18. století na Tverské ulici patří ještě \"anglický klub\" (80. léta 18. století) a \"Jelisejevský magazin\" (70. léta 18. století). Význam této ulice spočíval v časech Ruského impéria hlavně v tom, že tudy projížděli carové z Petrohradu do moskevského kremlu. Konaly se tu proto různá slavnostní procesí, časem vznikly i vítězné oblouky, které nechali vládci postavit poté, co byli korunováni. Roku 1792 bylo vybudováno před budovou gubernátora i Tverské náměstí, které se mělo stát právě místem takových slavností. Ke konci 19. století přes toto náměstí vedla první trať koňky ve městě. Domy z různých dob zastupovaly jednotlivé umělecké styly, jak se postupem času měnily a vyvíjely. Roku 1901 přibyla i neoklasicistní budova s hostincem Imperial. Významné změny prodělala ulice – nyní již Gorkého – v 30. letech 20. století. Mnohé z původních starých domů bylo zbouráno a nahradily je tehdy moderní stavby stalinistické architektury. Mezi takové se řadí například i budova centrálního telegrafního úřadu, která byla postavena v letech 1927 až 1929. Následně se ulice rozšířila, zbořeny byly i mnohé církevní stavby. Od roku 1938 vede v ose ulice metro, konkrétně jeho linka Zamoskvoreckaja. Projekt radikální přestavby třídy však nebyl dokončen, vzhledem k tomu, že SSSR byl v roce 1940 napaden Německem a změnila se tak priorita pro investice. V poválečné době se třída stala důležitou dopravní tepnou; přibyly další významné budovy, jako například dvacetitřípatrový hotel Inturist (zbořen roku 2002). V letech 2007 až 2009 se má uskutečnit rekonstrukce třídy, kdy bude Tverskaja separována od ostatních komunikací aby se urychlil automobilový provoz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tverská ulice () je jednou z nejvýznamnějších ulic v Moskvě. Do roku 1935 se neoficiálně jmenovala Pitěrskaja , mezi lety 1935 a 1990 nesla název ulica Gorkogo (), podle spisovatele Maxima Gorkého. Spojuje Kreml s Triumfálním náměstím.", "tgt_summary": "Tverskaya Street (), known between 1935 and 1990 as Gorky Street (), is the main radial street in Moscow. The street runs Northwest from the central Manege Square in the direction of Saint Petersburg and terminates at the Garden Ring, giving the name to Tverskoy District. The route continues further as First Tverskaya-Yamskaya Street, Leningradsky Avenue and Leningradskoye Highway.", "id": 765829} {"src_title": "SYN cookies", "tgt_title": "SYN cookies", "src_document": [{"title": "Implementace.", "content": "Při navazování TCP-spojení klient pošle serveru TCP-paket s příznakem SYN. Jako odpověď server pošle klientovi TCP-paket s příznaky SYN a ACK. Jak je možné se dočíst pod pojmem TCP, jedna z částí paketu se nazývá sekvenční číslo (\"sequence number\"), kterého se v protokolu TCP užívá k seřazení paketů po průchodu sítí. Podle specifikace TCP může jedna ze stran určit číslo první sekvence, což druhá strana musí respektovat. Takže SYN-cookies jsou počáteční čísla sekvencí n, která jsou pečlivě vybírána podle následujících pravidel: Takže počáteční TCP sekvence neboli SYN-cookie se počítá například takto: \"(Poznámka: Protože m se kóduje na tři bity, server může použít jen 8 jedinečných hodnot m.)\" Server zvolil počáteční číslo TCP-sekvence a klient je povinen podle specifikace protokolu TCP toto respektovat. Paket s příznaky SYN a ACK přijde od klienta s číslem sekvence \"n+1\". Server tedy odečte jedničku a má číslo \"sušenky\", kterou poslal klientovi. Pak provede tyto operace: Pokud je vše v pořádku, pokračuje se v navazování podle obvyklého scénáře: pošle klientovi TCP paket s příznakem ACK.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Využití metody SYN-cookies neporušuje specifikace a je kompatibilní se všemi implementacemi protokolu TCP.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Při používání SYN-cookies je třeba mít na paměti tyto dvě věci: Tato omezení je třeba brát jako jistou míru sub-optimality. Jejich efekt je klienty postřehnut jen vzácně. Ale je-li server bez technologie SYN-cookies vystaven útoku, další pokusy o spojení jsou zamítnuty a to je dosti protivné. Zachování dosažitelnosti služby za cenu ztráty \"pár tajemných vychytávek\" je tedy rozumný kompromis.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Techniku vytvořil Daniel J. Bernstein a Eric Schenk v září roku 1996. První implementaci provedl o měsíc později Jeff Weisberg na operačním systém SunOS. Eric Schenk uvolnil implementaci pro Linux v únoru roku 1997. (Současnou implementaci používá například net.ipv4.tcp_syncookies.)", "section_level": 1}], "src_summary": "SYN cookies je klíčový prvek obrany proti útoku záplavou paketů protokolu TCP s příznakem SYN, pro který se používá anglické označení SYN flood. Útok spočívá v zaslání velkého množství žádostí o navázání spojení, které je nutno jistou dobu uchovávat (ve frontě). Tyto žádosti však nebudou dovedeny do konce, čímž dojde k zaplnění oné fronty a odmítání dalších, i korektních žádostí. Hlavním tvůrcem technologie SYN-cookies je Daniel J. Bernstein, který ji definoval jako „částečný výběr počátečního čísla sekvence paketu TCP“. V případě použití SYN-cookies server po obdržení žádosti o navázání spojení (paketu s příznakem SYN) pošle klientovi odpověď a onu žádost ihned odstraní z fronty. Do odpovědi přitom nevložil sekvenční číslo zcela náhodné, ale vygenerované podle daných pravidel. Obdrží-li server od klienta potvrzení odpovědi (paket s příznaky SYN a ACK), je podle čísla sekvence schopen zpětně odvodit, zda se jedná o korektní paket, a pokud ano, je spojení navázáno.", "tgt_summary": "SYN cookie is a technique used to resist IP Spoofing attacks. The technique's primary inventor Daniel J. Bernstein defines SYN cookies as \"particular choices of initial TCP sequence numbers by TCP servers.\" In particular, the use of SYN cookies allows a server to avoid dropping connections when the SYN queue fills up. Instead of storing additional connections, the SYN queue entry is encoded into the sequence number sent in the SYN+ACK response. If the server then receives a subsequent ACK response from the client with the incremented sequence number, the server is able to reconstruct the SYN queue entry using information encoded in the TCP sequence number and proceed as usual with the connection.", "id": 841354} {"src_title": "Endress+Hauser", "tgt_title": "Endress+Hauser", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "1. února roku 1953, švýcarský technik Georg H. Endress a německý bankéř Ludwig Hauser založili společnost L.Hauser KG v Lörrachu. O pár let později byla společnost přejmenována na Endress+Hauser GmbH. Společnost zahájila svou činnost prodejem inovačních elektronických (kapacitních) snímačů dovážených z Anglie. Dnes by to bylo nepochybně nazváno „\"garážovým obchodem“\", třebaže prostory společnosti tvořila přestavěná ložnice. Snímač se stal brzy úspěšným a zakladatelé začali rychle budovat své vlastní výrobní zařízení. Od té doby prodeje neustále narůstaly. Prodeje, které byly v počátečních letech soustředěny na jižní Německo, se rozšířily do celého Německa a poté do sousedních zemí. Ke kapacitním přístrojům postupně přibývaly další měřicí principy pro měření hladiny. Později byly také vyvinuty, vyráběny a prodávány snímače a zařízení pro další fyzikální parametry jako např. tlak, průtok, analýza a teplota, stejně jako doplňkové komponenty. Prodej a služby se rozšířily po celé západní Evropě. První zámořské pobočky byly založeny v Japonsku a v Americe v sedmdesátých letech 20. století. V osmdesátých letech zahájila společnost kampaň s cílem využití všech možností mikroelektroniky a převzetí vedení v technologiích. Přechod ze signálově orientované na informačně orientovanou automatizaci motivoval E+H k účasti ve všech aktivitách týkajících se procesních sběrnic; v dnešní době se společnost řadí k vedoucím na světovém trhu. V roce 1995 předal Dr. h.c. Georg H. Endress, narozen v roce 1924, vedení společnosti svému druhému nejstaršímu synovi Klausovi Endressovi, který předtím působil jako hlavní výkonný člen představenstva skupiny (CEO). V průběhu posledních deseti let se Švýcarská skupina postupně vyvinula z výrobce snímačů pro automatizaci procesů na mezinárodního dodavatele automatizačních řešení převážně pro zpracovatelský průmysl, nabízející velké množství snímačů vhodných pro výrobní procesy. V dnešní době Endress+Hauser nabízí širokou škálu služeb společně s nejkomplexnější řadou průmyslových snímačů na trhu. Společnost Endress+Hauser vlastní dceřiné společnosti na všech 5 kontinentech, a 50 let po jejím založení zaměstnává pracovní sílu čítající přes 8 000 zaměstnanců ve výrobě, prodeji a službách celosvětově. Společnost Endress+Hauser je rodinnou firmou se stejnými podíly všech dětí zakladatele pana Georga H. Endresse a není obchodovatelná na burze. V České republice (tehdy Československu) začala společnost E+H pracovat v roce 1968, v té době v zastoupení u jiných společností, naposledy Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava. V roce 1992 vznikla samostatná pobočka E+H GmbH v ČR se sídlem v Ostravě. Roku 1997 se přestěhovala do hlavního města Prahy, kde sídlí dosud. V roce 1999 se E+H GmbH změnilo na společnost s ručením omezeným a od roku 2003 je E+H CZ samostatným prodejním centrem. V té době se společnost přestěhovala z již nevyhovujících kanceláří v Praze 7 do nových reprezentativních prostor v Raiffeisen Centru v Praze 4. Z původních několika zaměstnanců se dnes počet zvýšil již na více než 30 odborných pracovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti činnosti.", "content": "Endress+Hauser nabízí kompletní řešení v oblasti měřicí technologie a automatizace se širokým výběrem přístrojové měřicí techniky pro téměř všechny provozní veličiny s vysokým standardem provedení zajišťujícím trvalou kvalitu, optimalizaci procesu, bezpečnost provozu a ochranu životního prostředí. Přístroje pro měření průtoku, tlaku, hladiny, teploty, pro analýzu kapalin především pro vodárenství, chemii, energetiku a potravinářství, ale i jiná odvětví průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Endress+Hauser je celosvětový dodavatel kompletních řešení v oblasti měřicí technologie a automatizace. Představuje ucelenou nabídku přístrojů pro měření hladiny, průtoku, tlaku a teploty spolu s řadou analytických přístrojů pro měření a zjišťování proměnných kvality vody, jako je pH/ORP, vodivost, rozpuštěný kyslík a zákal. Vyrábí celou řadu přístrojů určených pro použití v prostředí s nebezpečím výbuchu a extrémních podmínkách. Společnost Endress+Hauser má zastoupení po celém světě a více než 40 prodejních center, která produkovala roční obrat přes 1.000 milionů EUR. Výrobní centra společnosti jsou v Německu, Švýcarsku, Francii, Velké Británii, Itálii, USA, Číně, Indii, Japonsku a České republice. Endress+Hauser Czech s. r. o. je samostatným prodejním centrem mezinárodní skupiny Endress+Hauser. Sídlí v centru města v Praze 4, v prostorách Raiffeisen Centra.", "tgt_summary": "Endress+Hauser (Endress and Hauser) is a Swiss-based globally operating process and laboratory instrumentation and automation supplier. In 2018, the family-owned company generated net sales of €2.455 billion, recorded a net income of €232.2 million and employed 13,928 staff worldwide.", "id": 2203070} {"src_title": "Hutuové", "tgt_title": "Hutu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po příchodu do oblasti Rwandy vypudili Hutuové původní obyvatelstvo kmene Twa (pygmejští lovci). Postupně až do příchodu Tutsiů ve 14.–15. století zde získali politickou a ekonomickou nadvládu. Mnoho Hutů uprchlo během občanské války a genocidy v roce 1994 do sousední Demokratické republiky Kongo. Z důvodu tamější občanské války v roce 1996 se jich však mnoho navrátilo zpět do země.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Asi čtvrtina Hutů vyznává nativní náboženství, zbytek jsou převážně římští katolíci, což je výsledkem působení evropských, hlavně francouzských misionářů v tomto regionu v 19. století. I pokřtění Hutuové si ale udržují mnoho prvků tradičního náboženství. Vyznavači tradičních náboženství věří v nebeského boha \"Imaana\", jehož hlavním úkolem bylo chránit svět lidí proti bohu smrti a dalším silám zla. Hutuové věří, že dodržováním tabu a rituálů posilují \"Imaanovu\" moc, zatímco když předpisy porušují, \"Imaana\" je oslaben a síly zla nad ním nabývají navrch. Dále věří v předky zemřelých \"abazihma\" (singulár \"mzihmu\"), kteří mohou působit nemoci lidí i zvířat a neštěstí na majetku. Abazihmu je možné si usmířit oběťmi jídla a domácích zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Hutuové, ale také Tutsiové a Twaové, hovoří centrálními bantuskými jazyky. V Burundi se nazývá kirundi a ve Rwandě pak rwandština (kinyarwanda). Tyto dvě verze se jen mírně liší ve výslovnosti a některých slovech. Ti, kteří jsou zainteresováni v obchodu, obyvatelé měst a obyvatelé hraničních oblastí s Tanzanií používají svahilštinu a vysoce vzdělaní Hutuové hovoří také francouzsky, ale je to poměrně malá část. Často mají součástí svého jména také jméno francouzské a jejich jména se dají snadno přeložit a mají jasný význam. Pokud se např. muž jmenuje „Mutarambirwa“, pak to znamená, že je někým, kdo se nikdy neunaví. Jen asi polovina lidí ve Rwandě a Burundi umí číst a psát ve svém rodném jazyce. Ještě méně umí číst a psát francouzsky. Vzdělané osoby mluví francouzsky. Vzdělávací systém byl narušen v roce 1994 konfliktem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a společnost.", "content": "Mezi příslušníky kmene Hutu je častá sociální kategorizace (vzhledem k příslušníkům kmene Tutsiů), a příslušnost k rodu se dědí patrilineárně, tj. pokud má dítě matku z kmene Tutsi a otce z kmene Hutu, pak je toto dítě příslušník kmene Hutu. Pokud má však jiné dítě matku z kmene Hutu a otce z kmene Tutsi, tak se toto dítě stane Tutsiem. Toto rasové dělení potomků není tedy rovnocenné. Tyto rasy se jako první pokusil zkoumat J. H. Spake v roce 1862, který postupně zjišťoval, že interakce takto odlišných ras nutně vede ke konfliktu. Když se narodí hutuské ženě dítě, zůstávají spolu po dobu 7 dní doma a v den sedmý je ceremonie, kdy dítě dostává jméno. Této události se účastní také děti z okolí. Sňatek je zlegalizován, když rodina ženicha zaplatí věno (dobytek, kozy atd.) rodině nevěsty. Byliny a mléko zabezpečují nevěstinu čistotu během obřadu. V minulosti byly sňatky často domlouvány rodinou ženicha i nevěsty, toto už ale téměř neplatí a mladí lidé si sami vybírají svého partnera. Sňatky mezi Hutuy a Tutsii byly vždy vzácností, ačkoli hutuskému muži je toto podle zákona umožněno. V dnešní době jsou taková manželství častější, ale stále poměrně výjimečná. Mladí hutuští lidé se setkávají navzájem prostřednictvím skupinových aktivit, jako jsou tanec a církevní události. Západní styl seznamování je praktikován bohatšími Hutuy ve městech. Pohřeb je doprovázen modlitbami a rituály. Po pohřbu v období smutku příbuzní zemřelého nepracují na poli a nemají sexuální styk.", "section_level": 1}, {"title": "Bydlení a obživa.", "content": "Většina Hutuů byli vždy zemědělci, jsou často přezdívaní jako „horské gorily“ (díky tvrdé práci). Chov a pastva dobytka jsou významnější než pěstování plodin. Hutuské ženy se starají o chod domácnosti, kosí a kypří půdu. Muži a chlapci pečují o hospodářské zvířectvo a připravují pole na setbu. V minulosti Hutuové nosili sukně z látky z kůry stromu a pláště ze zvířecí kůže. Toto bylo nahrazeno stylem oblékání moderních společností, ozdobné předměty jako korálky, náhrdelníky a náramky však Hutuové nosí stále. Většina Hutuů žije ve venkovských oblastech a v oblastech roztroušených mezi horami Rwandy nebo Burundi. Tradiční obydlí Hutuů představují chaty ve tvaru včelího úlu ze dřeva, rákosí a slámy. Vysoké živé ploty slouží jako oplocení. K základním potravinám patří fazole, kukuřice, proso, čirok, sladké brambory a kasava, mléko a hovězí maso hrají též významnou roli. Mezi obvyklé potraviny patří také kozí mléko a maso.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a svátky.", "content": "Hudba, tanec a bubnování jsou důležitou součástí života na venkově. Muži a ženy mají různé tance. Tanečníci při tanci pohybují velmi rychle rukama a tělem. Lidé zpívají sami nebo ve sboru. Mezi známé písně patří lovecké, ukolébavky, a písně ke chválení skotu („ibicuba“). Populárním lidovým hrdinou je „Samadari“, který představuje toho, kdo porušil pravidla a koho mají Hutuové následovat. Vysmívá se majetným a mocným a uráží bohaté vlastníky dobytka. Oblíbenou společenskou hrou je „igisoro“ (v jiných částech Afriky zvaná též „mankala“). Hlavním divácky velmi oblíbeným sportem je jak ve Rwandě, tak v Burundi fotbal. K tradičním řemeslům patří výroba keramiky, dřevěných výrobků, šperků, zámečnických prací a pletených košíků. Hutuové slaví dny nezávislosti Rwandy a Burundi, První máj, Nový rok a hlavní křesťanské svátky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hutuové, též Hutu, Wahutu nebo Bahutu je etnikum žijící ve střední Africe, především v zemích Rwanda a Burundi. Značná část žije též v Demokratické republice Kongo, přičemž tato část představuje především uprchlíky vyhnané občanskou válkou a genocidou. Příbuznými kmeny jsou Tutsiové a Twaové. Celkový počet Hutuů je 12–13 milionů, ve Rwandě tvoří 90 % obyvatelstva, v Burundi pak 83 %. Jejich společnost je založena na kmenech, obývají většinou venkovské oblasti, které jsou často roztroušeny po kopcích Rwandy a Burundi.", "tgt_summary": "The Hutu , also known as the Abahutu, are a Bantu ethnic or social group native to the African Great Lakes region of Africa, an area now primarily in Burundi and Rwanda. They mainly live in Rwanda, Burundi, and the eastern Democratic Republic of the Congo, where they form one of the principal ethnic groups alongside the Tutsi and the Twa.", "id": 2151729} {"src_title": "Lucien Bianchi", "tgt_title": "Lucien Bianchi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Itálii a do Belgie se přestěhoval v raném dětství se svým otcem, který byl automobilovým mechanikem pro Alfu Romeo. Do Belgie byl přeložen do týmu, kde jezdil Johnny Claes, vynikající jazzový hudebník a závodník ve Formuli 1. Společně s bratrem Maurem měli od dětství blízko k automobilovému sportu. Závodit začal ve svých 17 letech v závodě Alpine Rally v roce 1951. Prvního úspěchu dosáhl za volantem vozu Lancia, když spolu s Johnny Claesem dojeli třetí v dálkové rally Liege-Řím-Liege. Již svůj druhý start v závodě na 24 h Le Mans v roce 1957 proměnil ve vítězství ve třídě S2000, celkově dojel sedmý. Velice úspěšný byl i v závodě sportovních vozu Tour de France, který vyhrál třikrát za sebou (1957-1959). V roce 1959 se pokoušel kvalifikovat do Grand Prix Monaka 1959, bez úspěchu. Téhož roku získal třetí místo v nemistrovském závodě formule 1 v Grand Prix Pau 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "Opravdový vstup mezi elitu Formule 1 zažil v roce 1960, po vítězství v závodě na 1000 kilometrů Paříže, projevili zájem o jeho služby v týmu Equipe National Belge, který měl k dispozici zastaralý Cooper T51, přesto hned při prvním startu získal 1 bod za šesté místo v Grand Prix Belgie 1960. Neúspěchy ve Formuli 1 v letech 1961 a 1962 kompenzuje vítězstvím v prestižním závodě na 12 hodin Sebringu 1962 ve dvojici s Jo Bonnierem. Další vítězství ve sportovních vozech si připsal hned vzápětí na Grand Prix Angoly. Formule 1 jako by mu nebyla souzena, sezóna 1963 mu přinesla pouze odstoupení v domácí Grand Prix Belgie a Lucien se na čas odmlčel. Sebevědomí si povzbudil v Zandvoortu, kde dojel druhý s vozem Formule 2 a především dalším vítězstvím v Tour de France v roce 1964. V roce 1965 se znovu vrátili do formule 1, ale pouze pro domácí velkou cenu, kde získal 12 místo. Neúspěchy ve formuli 1 vedou k myšlence startovat za oceánem v legendárním závodě na 500 mil v Indianapolis, ale ani tady se mu nedaří do slavného závodu se nekvalifikoval a v dalším závode v Trentonu dojel na 17 místě. Návrat do Evropy mu prospěl a čtvrté místo v závodě na 1000 km v Nurburgring mu vlilo novou krev do žil. Návrat do Formule 1 pojal zcela famózním způsobem, když dojel třetí v Grand Prix Monaka 1968 a zaznamenal tak nejlepší sezónu ve své kariéře. Navíc přidal i vítězství v závodě 24 hodin Le Mans, 6 hodin ve Watkins Glen a v Mugellu. Navíc se účastnil s vozem Citroen známých maratónů Liegi-Sofia-Liegi a Londýn-Sydney: kdy byl ve vedení celé soutěže než ho potkala nešťastná nehoda s vozem, který se připletl mezi soutěžící, necelých 7 kilometrů před cílem.", "section_level": 1}, {"title": "Targa Florio.", "content": "Se sportovními vozy si velice rozuměl a proto i jeho účast na závodech pro tuto kategorii byla hojná. Nenechal si ujít i slavný závod Targa Florio, kde poprvé startoval v roce 1964 s vozem Alpine M63B a v závodě skončil na 15. místě. V následující sezóně došlo k osudovému spojeni s Alfou Romeo a její vůz Alfa Romeo Giulia TZ '64 dokázal dovézt na 7. místě. V roce 1966 s modernizovaným typem Alfa Romeo Giulia TZ/2 dojel 10. Na sicilskou trať závodu Targa Florio se vrátil po roční pauze v roce 1968, s revolučním vozem Alfa Romeo T33/2 a zajistil si tak nejlepší umístění v tomto závodě, když dojel třetí.", "section_level": 1}, {"title": "Le Mans.", "content": "V závodě na 24 hodi se poprvé představil v roce 1956 za volantem vozu Ferrari 500TR se střídal s krajanem Alainem den Changym. Jejich snažení skončilo po 8 hodinách, když se porouchalo řízení. Již svůj druhý start v závodě na 24h Le Mans v roce 1957 se týmž vozem, proměnil ve vítězství ve třídě S2000, celkově dojel sedmý. Na další úspěch si musel počkat do roku 1964, kdy s vozem Ferrari 250 GTO 1964 skonči druhý ve třídě GT a pátý celkově. V letech mezi těmito úspěchy se pokoušel startovat s různými vozy jako např.Maserati Tipo 151/1 Coupe, Ferrari 250 GT Berlinetta SWB nebo Aston Martin DP 215, ale nikdy neviděl cíl. V roce 1966 se spoji se slavným vozem Ford GT40 a ten ho také dovezl k celkovému vítězství v roce 1968. Zemřel na následky zranění, které utrpěl při testech nového vozu Alfa Romeo T33. Jeho vůz sjel z trati a narazil do telegrafního sloupu.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position", "section_level": 1}], "src_summary": "Luciano Bianchi (10. listopadu 1934 Milán - 30. března 1969 Le Mans) byl belgický automobilový závodník, účastník Formule 1, vítěz závodu 24 hodin v Le Mans 1968. Šlo o prastrýce francouzského závodníka Julese Bianchiho a bratra Maura Bianchiho.", "tgt_summary": "Lucien Bianchi (10 November 1934 – 30 March 1969), born Luciano Bianchi, was an Italian born Belgian racing driver who raced for the Cooper, ENB, UDT Laystall and Scuderia Centro Sud teams in Formula One. He entered a total of 19 Formula One World Championship races, scoring six points and had a best finish of third at the 1968 Monaco Grand Prix. He died in a testing crash in preparation for the 1969 24 Hours of Le Mans.", "id": 1928492} {"src_title": "Separace proměnných", "tgt_title": "Separation of variables", "src_document": [{"title": "Obyčejná diferenciální rovnice.", "content": "Předpokládejme, že diferenciální rovnici lze zapsat ve tvaru pro formula_2 můžeme psát: Pokud \"h\"(\"y\") ≠ 0, můžeme rovnici upravit: takže na každé straně rovnice je jenom jedna z proměnných \"x\" a \"y\". S d\"x\" (a d\"y\") můžeme pracovat jako s jinými prvky ve výrazu, aniž by nás zajímala formální definice d\"x\" jako diferenciálu.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní zápis.", "content": "Místo Leibnizovy notace můžeme použít zápis ze kterého ale není zcela zjevné, proč se tato metoda nazývá „separace proměnných“. Integrováním obou stran rovnice podle formula_6 dostáváme: nebo ekvivalentně, díky substitučnímu pravidlu pro integrály. Pro vyřešení rovnice stačí spočítat oba integrály. Tento postup nám umožňuje efektivně považovat derivace formula_9 za zlomky, které mohou být rozděleny. To umožňuje postupovat při řešení separabilních diferenciálních rovnic podobně jako při úpravě aritmetických výrazů: Poznámka: Při integraci rovnice (1) není třeba používat dvě integrační konstanty jako v stačí zavést jedinou konstantu, která je jejich rozdílem: formula_11.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad (I).", "content": "Obyčejnou diferenciální rovnici můžeme zapsat jako Pokud položíme formula_14 a formula_15, můžeme tuto rovnici zapsat ve tvaru rovnice (1) výše. Tato diferenciální rovnice je tedy separabilní. Jak je ukázáno výše, můžeme považovat formula_16 a formula_17 za zvláštní hodnoty, takže obě strany rovnice můžeme znásobit formula_17. Vydělením obou stran výrazem formula_19 dostáváme Tím jsou proměnné \"x\" a \"y\" \"separované\", protože \"x\" je na pravé straně rovnice a \"y\" pouze na levé. Integrováním obou stran dostaneme což pomocí rozkladu na parciální zlomky převedeme na a pak kde \"C\" je integrační konstanta. Trocha algebra dává řešení pro \"y\": Naše řešení můžeme zkontrolovat zderivováním nalezené funkce podle proměnné x, kde \"B\" je libovolná konstanta. Výsledek se musí shodovat s původním problémem. (Při řešení rovnice uvedené výše musíme být opatrní při práci s absolutními hodnotami. Ukazuje se, že různá znaménka absolutní hodnoty přispívají postupně ke kladným a záporným hodnotám \"B\". Případ \"B\" = 0 pochází z \"y\" = 1, jak je diskutováno níže.) Nezapomeňte, že protože jsme dělili formula_25 a formula_26, musíme zkontrolovat, zda řešení formula_27 a formula_28 není také řešením (singulárním) diferenciální rovnice (v tomto případě obě tyto funkce řešením jsou).", "section_level": 2}, {"title": "Příklad (II).", "content": "Populační růst je často znázorněn diferenciální rovnicí kde formula_30 je populace s ohledem na čas formula_31, formula_32 je rychlost růstu a formula_33 je nosná kapacita prostředí. Pro řešení této diferenciální rovnice lze použít separaci proměnných. Pro vyhodnocení integrálu na levé straně zlomek zjednodušíme a pak jej rozložíme na částečné zlomky Čímž dostaneme Proto řešení logistické rovnice je Pro nalezení formula_52, položíme formula_53 a formula_54. Pak máme Vzhledem k tomu, že formula_56, dostaneme řešení pro A", "section_level": 2}, {"title": "Parciální diferenciální rovnice.", "content": "Metoda separace proměnných se používá také pro řešení množství lineárních parciálních diferenciálních rovnic s okrajovou a počáteční podmínkou, jako například rovnice vedení tepla, vlnová rovnice, Laplaceova rovnice a Helmholtzova rovnice.", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní případ.", "content": "Uvažujme jednorozměrnou rovnici vedení tepla: Hraniční podmínka je homogenní, to jest Pokusíme se hledat řešení které není identicky rovné nule, a které splňuje okrajovou podmínku ale s následující vlastností: \"u\" je součin, ve kterém je závislost \"u\" na \"x\" a \"t\" oddělena, to jest: Substitucí \"u\" zpátky do rovnice a použitím součinového pravidla dostaneme Protože pravá strana závisí pouze na \"x\" a levá strana pouze na \"t\", obě strany jsou rovné nějaké konstantní hodnotě − λ. Tedy: a − λ zde je vlastní hodnota pro oba diferenciální operátory a \"T(t)\" a \"X(x)\" jsou odpovídající vlastní funkce. Nyní ukážeme, že řešení pro \"X(x)\" pro hodnoty λ ≤ 0 nemůže existovat: Předpokládejme, že λ < 0. Pak existují reálná čísla \"B\", \"C\" taková, že Z dostaneme a proto \"B\" = 0 = \"C\", což implikuje, že \"u\" je identicky rovno 0. Předpokládejme, že λ = 0. Pak existují reálná čísla \"B\", \"C\" taková, že Z odvodíme stejným způsobem jako v 1, že \"u\" je identicky rovno 0. Proto musí existovat případ, kdy λ > 0. Pak existují reálná čísla \"A\", \"B\", \"C\" taková, že a Z dostaneme \"C\" = 0 a, které pro nějaké kladné celé číslo \"n\", Toto je řešení rovnice šíření tepla ve speciálním případě, kdy závislost \"u\" má speciální tvar . Obecně suma řešení které vyhovují hraniční podmínce také vyhovuje a . Tudíž úplné řešení může být daný jako kde \"D\" jsou koeficienty určené počáteční podmínkou. Je-li dána počáteční podmínka můžeme dostat Toto je sinová řada rozvoje funkce \"f(x)\". Znásobením obou stran formula_66 a integrováním na \"[0,L]\" dává Tato metoda vyžaduje, aby vlastní funkce \"x\", zde formula_68, byly ortogonální a úplné. To je obecně zaručeno Sturm-Liouvilleovou teorií.", "section_level": 2}, {"title": "Nehomogenní případ.", "content": "Předpokládejme, že rovnice je nehomogenní s okrajovou podmínkou stejnou jako . Rozšíříme \"h(x,t)\", \"u(x,t)\" a \"f(x,t)\" na kde \"h\"(\"t\") a \"b\" můžeme vypočítat integrací, zatímco \"u\"(\"t\") je třeba určit. Substitujeme a zpátky na a uvažováním ortogonality funkce sinus dostaneme což jsou posloupnosti lineárních diferenciálních rovnic, které lze ihned řešit, například Laplaceovou transformací nebo Integrační faktor. Navíc můžeme dostat Jestliže je okrajová podmínka nehomogenní, pak expansion a není povolený. Hledáme funkci \"v\", která vyhovuje okrajové podmínce pouze a subtract na z \"u\". Funkce \"u-v\" pak vyhovuje homogenní okrajové podmínce a lze ji řešt výše uvedenou metodou. Separaci proměnných lze provádět i v ortogonální křivočaré souřadnicové soustavě, ale v detailech se liší od postupu v Kartézských souřadnicích. Například podmínka regularity nebo periodicity podmínka může určovat vlastní hodnoty místo okrajových podmínek. Viz např. sférické harmonické funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Software.", "content": "Xcas: split((x+1)*(y-2),[x,y]) = [x+1,y-2]", "section_level": 1}, {"title": "Matice.", "content": "Maticový tvar separace proměnných je Kroneckerova suma. Jako příklad uvažujme 2D diskrétní Laplacián na regulární mřížce: kde formula_72 a formula_73 jsou 1D diskrétní Laplaciány ve směru \"x\", resp. \"y\" a formula_74 jsou identity vhodné velikosti. Podrobnější informace jsou v článku Kroneckerova suma diskrétních Laplaciánů. Podrobnější informace o separaci proměnných:", "section_level": 1}], "src_summary": "Separace proměnných (Fourierova metoda) je postup při řešení obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic v matematice založený na převedení nezávislé proměnné na jednu stranu a závislé proměnné na druhou stranu rovnice a následné integraci obou stran rovnice. Separaci proměnných nelze provést u všech diferenciálních rovnic. Rovnice, u kterých separaci proměnných provést lze, bývají označovány jako separabilní (separovatelné).", "tgt_summary": "In mathematics, separation of variables (also known as the Fourier method) is any of several methods for solving ordinary and partial differential equations, in which algebra allows one to rewrite an equation so that each of two variables occurs on a different side of the equation.", "id": 281575} {"src_title": "Martin Dzúr", "tgt_title": "Martin Dzúr", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1941 nastoupil základní vojenskou službu v armádě Slovenského státu, v lednu 1943 na východní frontě z ní přeběhl k Rudé armádě. Příslušníkem československé vojenské jednotky v SSSR byl od června 1943. Zúčastnil se bojů o Kyjev, Dukelský průsmyk, také i o své rodné město Liptovský Mikuláš. V roce 1946 se stal vojákem z povolání. Vykonával řadu funkcí, především v týlu 2. vojenského okruhu. V letech 1958 až 1968 byl náčelníkem týlu – zástupcem ministra národní obrany. V dubnu 1968 byl jmenován do funkce ministra národní obrany v první vládě Oldřicha Černíka. Na post se dostal díky přátelství s Alexanderem Dubčekem. Zároveň měl, coby absolvent válečné školy Generálního štábu SSSR, dobré jméno i v Moskvě. V srpnu 1968 byl prvním členem československé vlády, který se oficiálně od sovětských míst dozvěděl o začínající invazi a byl varován, aby československá armáda nekladla odpor. Sověti mu tvrdili, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ a Dzúr tak přislíbil, že okupaci nebude vojensky bráněno. Ještě v noci na 21. srpna byl nicméně invazními jednotkami internován. O rok později v srpnu 1969 dal příkaz ČSLA k násilnému potlačení demonstrací při příležitosti prvního výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Po nástupu normalizace se udržel ve vysokých funkcích. Ministerskou funkci zastával až do roku 1985 v druhé vládě Oldřicha Černíka, třetí vládě Oldřicha Černíka, první vládě Lubomíra Štrougala, druhé vládě Lubomíra Štrougala, třetí vládě Lubomíra Štrougala a čtvrté vládě Lubomíra Štrougala. V dubnu 1969 se účastnil schůzky mezi československými představiteli a sovětským maršálem Andrejem Antonovičem Grečkem, na které sovětské vedení nastolilo nutnost odchodu Alexandera Dubčeka z vedení strany. Zastával i stranické a parlamentní posty. V letech 1968-1981 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Vysočanský sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa, formálně pak byl do této funkce kooptován k 31. srpnu 1968. XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ a XVI. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil. Po volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 189 – Michalovce, Východoslovenský kraj). Mandát obhájil ve volbách v roce 1976 (obvod Trenčín) a volbách v roce 1981. Ve Federálním shromáždění setrval do své smrti roku 1985. Nahradil ho pak Milan Václavík. V roce 1969 mu byl udělen Řád práce, roku 1974 Řád Vítězného února, roku 1983 Leninův řád. V dubnu 1981 obdržel medaili Za upevnění bojové družby, kterou mu propůjčil Nejvyšší sovět SSSR v souvislosti s 25. výročím Varšavské smlouvy. 2. října 1984 byl také vyznamenán Řádem Klementa Gottwalda. 11. ledna 1985 jej prezident Gustáv Husák z vážných zdravotních důvodů odvolal z funkce ministra; nástupcem byl téhož dne jmenován generálplukovník Milan Václavík. O čtyři dny později zemřel. Byl tchánem geografky Dagmar Dzúrové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Dzúr (12. července 1919 Ploštín u Liptovského Mikuláše – 15. ledna 1985 Praha) byl slovenský a československý politik Komunistické strany Slovenska, armádní generál, dlouholetý ministr národní obrany ČSSR (od 24. dubna 1968 do 11. ledna 1985) a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace.", "tgt_summary": "Martin Dzúr (12 July 1919 – 15 January 1985) was a Slovak military officer and a communist politician, who served as defense minister from 1968 to 1985.", "id": 1336622} {"src_title": "Karl Kautsky", "tgt_title": "Karl Kautsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Karlovi sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem a která pašovala socialistický materiál do říšského sněmu v období Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Eduardem Bernsteinem, Höchbergovým tajemníkem, stal se marxistou a v r. 1881 navštěvuje v Anglii Marxe a Engelse. V r. 1883 založil ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, který redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885–90 pobýval v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Friedricha Engelse. Od roku 1890 žil v Berlíně, v r. 1891 se společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem podílel na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925). Po Engelsově smrti r. 1895 se stal jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“). Společně s Bebelem představoval střední proud ve straně a dávno před Leninem rozvíjel marxistickou teorií imperialismu. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu. V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. V r. 1917 vystoupil z SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako nižší sekretář na ministerstvu zahraničí, kde vyhledával dokumenty k válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení soustavně upadalo. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo, kde získal občanství, odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska. Kautský byl vykreslen jako „renegát“ v Leninově známém spise \"Proletářská revoluce a renegát Kautský\" (1918) a ten zas na oplátku zkritizoval Lenina r. 1934 v práci \"Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura\": „bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Nicméně, jak Lenin tak Trocký bránili bolševickou revoluci jako legitimní a historickou sociální revoltu podobnou Francouzské revoluci a sami sebe jakož i další bolševiky otevřeně obsazovali do role jakobínů, zatímco „oportunismus“ Kautského a dalších považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící v jejich neustále zesilujících vztazích s privilegovanými třídami. Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci \"Sociální demokracie a komunismus\". Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž tamní mizérie dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Stalinovy pokusy o vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti vedou k porážce komunismu. „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka. V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“ (\"Je sovětská Rus socialistickým státem?\")", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Johann Kautsky (16. října 1854, Praha – 17. října 1938, Amsterdam) byl německý socialistický politik a přední teoretik marxismu.", "tgt_summary": "Karl Johann Kautsky (; ; 16 October 1854 – 17 October 1938) was a Czech-Austrian philosopher, journalist, and Marxist theoretician. Kautsky was one of the most authoritative promulgators of Orthodox Marxism after the death of Friedrich Engels in 1895 until the outbreak of World War I in 1914. He was the most important socialist theorist during the years of the Second International. He founded the socialist journal \"Neue Zeit\". Following the war, Kautsky was an outspoken critic of the Bolshevik Revolution, engaging in polemics with Vladimir Lenin, Leon Trotsky, and Joseph Stalin on the nature of the Soviet state.", "id": 37954} {"src_title": "Pes ušatý", "tgt_title": "Bat-eared fox", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Pes ušatý má zpravidla žlutošedou srst na těle a tmavohnědou na koncích ušních boltců, tlap a ocasu. Nepřehlédnutelné jsou jeho velké uši, které jsou schopny zachytit i ten nejslabší zvuk. Díky nim si dobře udržuje stálou tělesnou teplotu, protože má oproti jiným živočichům stejné velikosti větší povrch těla. Má podobně jako ostatní psovité šelmy špičatý čenich, dlouhé nohy a huňatý ocas. Od ostatních se však liší jak ušima, tak i tím, že špatně vidí. Navíc má poměrně malé zuby, což je dáno jeho hlavní potravou. Zubů má 52, což je nejvíce ze šelem.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Pes ušatý nejraději obývá africká suchá údolí a savany. Má rád krajinu, kde není tráva příliš vysoká, ale lze ho zahlédnout i v zarostlejších křovinách. Vyhrabává si hlubokou noru nebo si obsadí doupě cizího zvířete. Jeho doupě má mnoho vchodů a bývá i několik metrů hluboké. Svůj příbytek však používá jen jako úkryt před deštěm nebo v nouzi před nepřáteli, neboť většinou spí v úkrytech v křovinách nebo prázdných termitištích. V noci pak vyráží kontrolovat své teritorium a na svých pochůzkách si zároveň hledá potravu. Při svých toulkách se i přibližuje k lidem. Tato psovitá šelma se od ostatních psů liší i jídelníčkem. Je jediným psem, jenž se živí hlavně hmyzem, který tvoří až 80 % jeho potravy. Nejraději má termity a pochutná si i na kobylkách a štírech, neboť je proti jejich jedu odolný. K lovu hmyzu má dobře uzpůsoben chrup: má až 8 stoliček na rozmělňování kořisti. Dále žere také med, některé ovocné plody, vejce ptáků a mláďata ptáků. Proto je považován za škodnou a zemědělci jej pronásledují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pes ušatý žije v pevných partnerských vztazích. Asi po dvou měsících po páření se samice uchýlí do své nory a porodí 3 až 5 štěňat. Kojí je 4 až 15 týdnů podle toho, jak rychle rostou. Mláďata se však velmi rychle vyvíjejí a poprvé opouští noru už ve stáří 18 dnů. Při hrozbě nebezpečí jsou rodiči okamžitě odneseny zpět do nory. Mláďata se po narození podobají více šakalům, než svým rodičům, protože mají štíhlé tělo a dlouhé nohy. Mláďata se stanou soběstačnými zhruba ve věku 6 měsíců, ale ještě nějaký čas zůstávají s rodiči. Pohlavně dospívají po jednom roce nebo po dvou.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah psa ušatého s člověkem.", "content": "Člověk vidí v psovi ušatém spíše škodnou, než roztomilého domácího mazlíčka. Člověk je tak pro psa ušatého druhým největším přirozeným nepřítelem, protože je loví pro jejich krásnou kožešinu. Domorodí Afričané si dokonce kromě jeho kůže cení i jeho masa. I když některé populace díky člověku trpí, v některých oblastech se paradoxně psům ušatým díky člověku velmi daří, protože ten přeměnil křovinatý les v pastvinu pro dobytek, kde lze nalézt bezpečné útočiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pes ušatý (\"Otocyon megalotis\") je africká šelma z čeledi psovitých. Své jméno získal díky svým velkým uším. Zvláštní je také stavbou chrupu, neboť ho má jiný než ostatní psi. Pes ušatý v Africe obývá tři izolované oblasti: východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území JAR, Namibie a Botswany. Člověk však s tímto rozdělením druhu nemá nic společného, neboť k tomu došlo již před mnoha tisíciletími. Jeho početní stavy však stejně ubývají, neboť špatně snáší zásah člověka do krajiny, ale přesto stále je poměrně hojný.", "tgt_summary": "The bat-eared fox (\"Otocyon megalotis\") is a species of fox found on the African savanna, named for its large ears, which are used for thermoregulation. Fossil records show this canid first appeared during the middle Pleistocene, about 800,000 years ago. It is considered a basal canid species, resembling ancestral forms of the family, It has also been called a Sub-Saharan African version of a fennec fox due to their huge ears. The bat-eared fox (also referred to as Delalande's fox, long-eared fox, big-eared fox, and black-eared fox) has tawny fur with black ears, legs, and parts of the pointed face. It averages in length (head and body), with ears long. It is the only species in the genus \"Otocyon\". The name \"Otocyon\" is derived from the Greek words \"otus\" for ear and \"cyon\" for dog, while the specific name \"megalotis\" comes from the Greek words \"mega\" for large and \"otus\" for ear.", "id": 1517319} {"src_title": "Garou", "tgt_title": "Garou (singer)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Garou, vlastním jménem Pierre Garand, se narodil 26. června 1972 v Sherbrooke, quebecké části Kanady. Přezdívka Garou vznikla už na střední škole, přičemž Pierre mu říkají pouze jeho nejbližší – v podstatě jen rodiče a jeho o osm let starší sestra Maryse. Otec Irené míval autodílnu a dnes je spolu se svou ženou Carmen v důchodu. Maryse se živí prodejem nemovitostí. Garou je otcem Emilie (nar. [2001]), kterou má se švédskou modelkou Ulrikou.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Jeho sestra hrála v jeho životě důležitou úlohu už od útlého dětství. To ona ho spolu s jeho otcem – ve volném čase vášnivým hráčem na kytaru – přivedla k hudbě a do velké míry určovala jeho muzikální vkus. Během navštěvování soukromé katolické školy pro chlapce založil se spolužáky skupinu The Windows and Doors. Hráli písně Beatles, Garou zpíval svým tehdy ještě čistým hlasem, který se do nynější polohy přetransformoval až ve věku zhruba 17 let, a doprovázel se na kytaru, jeho velkým vzorem v té době byl Paul McCartney. Vystupovali v tělocvičně a v rámci školy měli slušný úspěch. To příznivě zapůsobilo na Garouovo sebevědomí a jeho chuť věnovat se hudbě i v budoucnu. V 18 letech se sám přihlásil do armády, kde si jako hráč na trubku odsloužil jeden rok. Po skončení vojenské služby Garou vystřídal různá rozličná zaměstnání. Živil se jako podomní obchodník, sběrač vinných hroznů, průvodce a dokonce i prodával dámské spodní prádlo. Zpíval také po barech a po skončení šichty ještě s kytarou stával v ulicích Montrealu a hrával kolemjdoucím písně „šité na míru“, a to i přes zákaz rušení nočního klidu, díky čemuž asi neměl nouzi o problémy s policisty.", "section_level": 2}, {"title": "Začátky hudební kariéry.", "content": "V březnu 1992 navštívil Garou koncert lokální hvězdy písničkáře Louise Alaryego se svou tehdejší přítelkyní. V přestávce byl postaven před mikrofon, načež i přes prý příšernou trému odzpíval pět písní. Na základě toho byl majitelem baru zaměstnán na plný úvazek jako zpěvák. Hrál ovšem i v dalších barech. V roce 1995 založil skupinu Untouchables, která se orientovala převážně na R&B s doprovodem trubek. Hned od začátku existence se skupina setkala se zájmem veřejnosti a obdržela mnoho nabídek ke spolupráci včetně Sony Music. Garou je však všechny odmítl, neboť se ještě necítil připraven na „plnohodnotnou“ kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Muzikál Notre Dame de Paris.", "content": "Až se na jednom vystoupení se skupinou objevil Luc Plamondon. Pracoval tehdy na muzikálu Notre-Dame de Paris a hledal vhodného zpěváka pro obtížný part Quasimoda. Rozpoznal v Garouovi obrovský pěvecký i herecký talent a neváhal s nabídkou hlavní role v muzikálu, která mladého Quebečana proslavila doslova na celém světě. Mezi země, kde kromě Francie muzikál slavil velký úspěch patří hl. Spojené království, Kanada, Rusko, Belgie, Švýcarsko, Polsko, Itálie, Španělsko, USA i Čínská republika. I v této době obdržel řadu nabídek, ale Garou čekal na ideální podmínky. Muzikál z něj udělal obrovskou hvězdu a každému bylo jasné, že stejným hlasem nedisponuje už nikdo jiný na celém světě. Garou tvrdí, že se nikdy nezajímal o svou popularitu, přesto ho takovéhle zbožňování muselo notně ovlivnit. V roce 1999 byl seznámen s manželem a manažerem Celine Dion René Angelilem. Tehdy všechno záviselo na vydařeném stisknutí ruky, neboť jejich první setkání trvalo pouhé desítky sekund. Nutno podotknout, že Garouovi jistě pomohl jeho osobitý šarm, kterým už na první pohled působí snad na všechny lidi. Dociluje toho třeba i jen jediným úsměvem a upřímným pohledem svých modrých očí, což dané osobě dává pocit důležitosti. Ještě téhož roku se Garou společně s Bryanem Adamsem a dalšími sólisty z Notre-Dame zúčastnil velké rozlučky se Celine Dion, která se načas kvůli vytouženému těhotenství loučila se svou kariérou. Celine Garoua požádala, aby se mezitím „postaral“ o její skupinu muzikantů a ten nadšeně souhlasil.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Album Seul.", "content": "6. listopadu 2000 tak vyšlo Garouovo první album Seul, na kterém se mj. podíleli Luc Plamondon, Richard Cocciante (autoři Notre-Dame), Bryan Adams, David Foster, Didier Barbelivien i Aldo Nova. Toto album netrpělivě očekávala kritika a hlavně fanoušci převážně z Francie. Kromě pilotního singlu, nesoucího stejné jméno jako celé album, se videoklipu dočkaly ještě písně Je n´attendais que vous, Gitan a duet se Celine Dion Sous le vent, ke kterému vznikly dokonce videoklipy dva. O něco později Garou natočil i video k známému přezpívanému songu Le monde est stone, přičemž tuto svou velmi osobitou verzi zařadil jako bonus na „živé“ album Seul avec vous, které vyšlo přesně o rok později než Seul, které zaznamenalo obrovský úspěch a vyhnalo zpěváka na pět koncertních šňůr po Francii, Kanadě, Švýcarsku, Belgii a Polsku. Na koncertě v Paříži pak bylo nahráno Seul avec vous. Neobjevují se na něm pouze písně z jeho debutantního alba, nýbrž i skladby z Notre-Dame a známé francouzské a anglické covery (La Bohéme, Georgia on my mind, Everybody loves somebody).", "section_level": 3}, {"title": "První turné.", "content": "V březnu 2002 Garou vystoupil v největší francouzské koncertní hale – v Paláci sportů v Bercy, a tak vznikla další živá nahrávka Live á Bercy. Vystoupili s ním mj. i takové hvězdy a doslova živé legendy současné frankofonní hudby jako jeho nejlepší přítel Patrick Bruel, dále Celine Dion, Gerald de Palmas a jeho spolusouputníci z muzikálových prken Notre-Dame Daniel Lavoie a Patrick Fiori. Tak vznikla jedna z nejpovedenějších a nejpozoruhodnějších verzí Belle. Garou tento večer považuje za nejkrásnější okamžik svého života a na záběrech z tohoto koncertu vypadá opravdu velmi šťastně. Nedlouho poté vystoupil na festivalu v Sopotech a polské sousedy si naprosto získal. Velmi oblíbenou se stala obzvláště píseň Gitan a v Polsku propukla nefalšovaná garouovská horečka. Stal se nejpopulárnějším zahraničním zpěvákem a díky svému charizmatu i miláčkem médií. Netrvalo dlouho a Garou se do Polska vydal na turné, které zaznamenalo obrovský úspěch.", "section_level": 3}, {"title": "Album Reviens.", "content": "V roce 2003 se měl konat útok na americký trh anglicky zpívanou deskou. Měl to být velký (komerční) úspěch, písně už byly hotové, ale nakonec z vydání alba sešlo z podivných administrativně-produkčních příčin. Snad ani Garou sám nevěděl přesně, co se stalo, a tento dílčí neúspěch pro něj znamenal menší krizi. Rozhodl se ji překonat vydáním nové francouzské desky ještě toho roku. Tak se taky stalo. V květnu roku 2004 tedy vyšlo jeho druhé studiové album Reviens, které je více podle jeho představ než Seul. Na Reviens se nacházejí jak rockově laděné skladby, tak i pomalé romantické balady. K už osvědčeným autorům se přidali další veleznámé osobnosti: Jean Jacques Goldman, Gerald de Palmas a Gildas Arzel (francouzský bluesový kytarista). Album má opět stejnojmennou píseň Reviens (Ou tu caches-tu) a kromě ní vznikly videoklipy ještě k Et si on dormait a Passe ta route. Píseň Le sucre et le sel nazpíval se sestrami Suzie a Annie Villeneuveovými, úspěšnými účastnicemi quebecké Star academy. Z následující koncertní šňůry v roce 2004 bylo natočeno živé album Routes. K témuž roku se vztahuje i Garouovo „odskočení si“ do České republiky, kde vystoupil ve skromném Lucerna Music baru a společně s Bohoušem Josefem a Danielem Bártou zapěl prapodivnou českou verzi Belle. Kromě anglických coverů zazpíval ještě největší pecky z alba Reviens a Seul včetně závěrečné Gitan. Mezitím (v listopadu 2004) si ještě střihl spolupráci s francouzským švihákem Michelem Sardouem, z čehož vznikl duet La riviere de notre enfance na Sardouovo album Du plaisir. Za vidění stojí i rozverný videoklip k tomuto singlu, který i v zahraničí zaznamenal podstatný úspěch.", "section_level": 3}, {"title": "Album Piece of my soul.", "content": "Dlouho očekávané anglické album se po šesti letech příprav dočkalo vydání v průběhu května 2008 (6. května – 19. května). Na albu Piece of my soul se odráží začátky Garouovy kariéry v angličtině a také jeho hudební osobnost. Album začíná energickou skladbou \"Stand up\" a končí poklidnou \"Coming home\". Na albu se podílelo mnoho významných hudebních osobností z celého světa. Garou se v rozhovorech s médii zmínil o tom, jak ho těšila spolupráce se švédským producentem Peerem Astromem (Brunin', Coming Home), který spolupracoval např. se Céline Dion, Madonnou a Jennifer Lopez. Dále se na albu opět autorsky podílel kanaďan Aldo Nova (Coming Home, Take a piece of my soul). Z Velké Británie se podíleli Don Mescall (Beautiful Regret, Heaven's Table, What's the time in NYC) a Ronan Hardiman (What's the time in NYC). \"Nothing else matters\" (složili Dimitri Ehrlich a Andy Marvel) je inspirovaná Petrou Němcovou a jejím zážitkem v Thajsku v prosinci 2004, kdy při tsunami zahynul její přítel fotograf Simon Atlee a sama byla zraněná. \"First day of my life\" je coververze písně Melanie C (ex-Spice Girl) a složili ji Enrique Iglesias a Guy Chambers. Na písních \"Accidental\" a \"You and I\" spolupracovala Judie Tzuke, anglická skladatelka polského původu. Úvodní píseň \"Stand up\" složil Rob Thomas (z Matchbox 20). Garou kromě zpěvu také skládá, ale až doteď skládal vždycky jenom \"do šuplíku\". \"All the way\" je píseň o ženách a pokeru, tedy o jeho dvou velkých vášních. Proto si k ní napsal text sám. Turné k anglickému albu bude pojato jinak než v minulosti. Po předchozích turné která se odehrávala ve velkých arénách, turné \"Garou en live.bar\" bude šňůra menších koncertů v malých sálech. Garou se tím vrací na začátek kariéry, kdy koncertoval po barech v angličtině a kde měl s publikem větší kontakt. Garou se po dlouholeté spolupráci s René Angelilem a Sony BMG rozhodl že se o produkci jeho alb a o další jeho obchodní záležitosti (restaurace atd.) bude starat společnost Wolfgang Entertainment.", "section_level": 3}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "CD.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Seul... avec vous (2001).", "content": "Živé album", "section_level": 3}], "src_summary": "Pierre Garand, vystupující pod pseudonymem Garou (* 26. června 1972, Sherbrooke, Kanada), je kanadský zpěvák s výrazným „chraplavým“ hlasem, který je u nás známý hlavně jako představitel role Quasimoda z francouzského muzikálu Notre-Dame de Paris.", "tgt_summary": "Pierre Garand (born 26 June 1972), known by his stage name Garou (a diminutive of his last name \"Garand\"), is a Canadian singer and actor from Sherbrooke, Québec. He is known for his work in the musical Notre-Dame de Paris (playing Quasimodo in both the original French and English casts) and the No. 1 hits \"Belle\", \"Seul\", \"Sous le vent\", and \"La Rivière de notre enfance\". He currently holds the SNEP record for most weeks at No. 1.", "id": 1577643} {"src_title": "Säntis", "tgt_title": "Säntis", "src_document": [{"title": "Poloha a popis.", "content": "Považský Inovec se nachází na západním Slovensku a patří do Fatransko-tatranské oblasti. Jedná se o 48 km dlouhé pohoří s proměnlivou šířkou 15 až 25 km. Pohoří je nejmohutnější ve své severní části, sousedící se Strážovskými vrchy, které dominuje nejvyšší vrch Inovec (1042 m). Směrem na jih pozvolna klesá do Podunajské nížiny, která jej obklopuje.", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Geomorfologicky se dělí na: Seznam vrcholů vyšších než 700 m n. m. uvádí Seznam vrcholů v Považském Inovci.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V pohoří pramení jen malé toky odvodňující jeho západní část do Váhu a východní část do řeky Nitry. Zejména v severní části je zaznamenán poměrně vysoký výskyt pramenů minerálních vod - takzvané kyselky. Mezi nejdůležitější prameny patří termální vývěry procházející skrz tektonické zlomy v Piešťanech v oblasti Kúpeľného ostrova. Jde o vzácný druh léčivé vody dosahující teploty až 60 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Je zde velmi různorodá. Na území pohoří se setkávají teplomilné i horské druhy. Lesy jsou převážně listnaté od úpatí dubiny, výše dubohabřiny. Na vyhřívaných a suchých místech se vyskytují nejteplomilnější slovenské rostliny. Nejvyšší části pohoří zabírají bučiny. Druhové pestrosti flóry pak odpovídá i druhová pestrost zdejší fauny.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Mezi nejvýznamnější historické památky patří :", "section_level": 1}, {"title": "Turistika a sport.", "content": "V oblasti se nachází několik desítek kilometrů značených cest, které jsou většinou nenáročné nebo jen mírně náročné. Převážná většina tras je průjezdná i pro horská kola (třeba počítat s občasným přenášením přes skalní překážky) s pěknými sjezdy. V zimním období je pohoří vhodné i pro lyžařskou turistiku. Pro lyžaře je zde k dispozici středisko Bezovec a několik menších sjezdovek s lyžařskými vleky. Pro lezce je určeno hlavně Beckovské hradné bralo, ale i několik cvičných terénů u hradu Tematín anebo v Sokolích skalách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Säntis je hora ležící v pohoří Appenzellské Alpy ve Švýcarsku v kantonu Appenzell Innerrhoden. Je nejvyšším vrcholem kantonu, nejvyšším vrcholem pohoří a prvním vrcholem Západních Alp viděno od východu. Hora je výborným výhledovým bodem a pro svou osamocenou polohu a převýšení nad ostatními štíty byl také na vrcholu vystavěn vysílač, restaurace, meteorologická stanice a lanová dráha.", "tgt_summary": "At 2,501.9 metres above sea level, Säntis is the highest mountain in the Alpstein massif of northeastern Switzerland. It is also the culminating point of the whole Appenzell Alps, between Lake Walen and Lake Constance. Shared by three cantons, the mountain is a highly visible landmark thanks to its exposed northerly position within the Alpstein massif. As a consequence, houses called \"Säntisblick\" (English: \"Säntis view\") can be found in regions as far away as the Black Forest in Germany. Säntis is among the most prominent summits in the Alps and the most prominent summit in Europe with an observation deck on the top. The panorama from the summit is spectacular. Six countries can be seen if the weather allows: Switzerland, Germany, Austria, Liechtenstein, France, and Italy.", "id": 123439} {"src_title": "Tichý Don", "tgt_title": "And Quiet Flows the Don", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Román líčí život kozáků za carského Ruska, za první světové války, za říjnové revoluce a krátce po ní. Hlavním hrdinou románu je Grigorij Melechov, který váhá mezi kozáckými tradicemi podonské vesnice Tatarskoje, z níž pochází, a revolučními touhami. Hledání pravdy mezi kozáky či rudými končí u Grigorije naprostou deziluzí, která jej dovede k zločinné Fominově bandě. Grigorie na jeho cestě životem provází vášnivá láska k Axiňji Astachovové, vdané ženě ze stejné vesnice. Grigorij sám je sice ženatý, ale i v osobním životě se nedovede rozhodnout pro jednu z žen. Melechovovo hledání končí tragicky. Jeho milovanou Axiňju zastřelí, jeho žena Natalja se rozhodne, že svému muži již dále nebude jen doma rodit děti, zatímco on má jinou, a nechá si udělat pokoutný potrat, po němž však vykrvácí a zemře. Sám Melechov zbraně i patrony hodí pod led do Donu a vrátí se do rodné vesnice ke svým dětem. Celý román má čtyři díly. V prvním díle Šolochov pojednává rodinnou předhistorii Melechovových ve vsi Tatarskoje, v níž zachází až k rusko-turecké válce v letech 1877–1878. Vlastní děj prvního dílu se nicméně odehrává těsně před První světovou válkou v letech 1905–1914. První díl má tři části. V druhém díle je vylíčena vlastní revoluce od října 1916 do dubna 1918, tento díl má dvě části. Třetí díl se zabývá dobou od května 1919 a má jedinou část, čtvrtý díl, kterým celý román končí, sahá až do května 1922, kdy končí občanská válka a sovětská vojska postupně likvidují bandy na jihu země. Poslední díl má dvě části. Hlavním motivem románu je hledání pozice člověka v surových podmínkách světa. Melechov je svědkem početných příkoří, vražd i radostí, po smrti Axiňji navíc ztrácí smysl života.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik románu.", "content": "Šolochov napsal první část knihy velmi rychle v roce 1925. Pojednal v něm o únorové revoluci roku 1917 a vládě Kerenského a nakonec i o říjnové revoluci. Poté si však uvědomil, že kozácká privilegia a život ve vesnicích okolo Donu zůstává čtenáři nepochopitelný, a tak již napsané částí předsadil první díl. Třetí díl psal další čtyři roky, poslední díl potom osm let. Díky tomu první a druhý díl vyšel v roce 1928, třetí díl v roce 1932 a čtvrtý díl teprve v roce 1940. Souborné vydání Tichého Donu vyšlo v roce 1941, první české vydání v roce 1945. Podle románu byl natočen i stejnojmenný film. Šolochov napsal první díl knihy ve velmi mladém věku. To zavdalo řadě tehdejších literárních kritiků i spisovatelů, včetně Alexandra Solženicyna a Roje Medvěděva, důvod k opakujícím se obviněním z plagiátorství . Skutečné autorství bylo připisováno Fjodorovi Krjukovi, kozákovi a bělogvardějskému veliteli, který zemřel v roce 1920 na tyfus. K podobnému závěru došel na základě statistické analýzy textu i A. T. Fomenko . Možnost přinejmenším částečného plagiátorství Tichého Donu novodobě připouští i historik Brian J. Boeck. Ten se navíc ve svém textu „Stalinova Šehrezáda“ a knize „Stalinův písař –Literatura, ambice a přežití – Život Michaila Šolochova“ zaobírá mj. i podstatným vlivem sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina na podobu dalších pokračování románu a také oporou, jaké se Šolochovi dostalo od dalšího spisovatele Maxima Gorkého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tichý Don (rusky \"\") je hlavní dílo Michaila Šolochova a jedno z nejvýznamnějších prozaických děl sovětské literatury. Šolochov za tento čtyřdílný epický román z prostředí donských kozáků obdržel roku 1965 Nobelovu cenu za literaturu. Pojednává zejména o období 1. světové války a občanské války v Rusku.", "tgt_summary": "And Quiet Flows the Don or Quietly Flows the Don (, literally \"Quiet Don\") is an epic novel in four volumes by Russian writer Mikhail Alexandrovich Sholokhov. The first three volumes were written from 1925 to 1932 and published in the Soviet magazine \"Oktyabr\" in 1928–1932, and the fourth volume was finished in 1940. The English translation of the first three volumes appeared under this title in 1934. The novel is considered one of the most significant works of world and Russian literature in the 20th century. It depicts the lives and struggles of Don Cossacks during the First World War, the Russian Revolution, and Russian Civil War. In 1965, Sholokhov was awarded the Nobel Prize for Literature for this novel. The authorship of the novel is contested by some literary critics and historians, who believe that it mostly was not written by Sholokhov.", "id": 839948} {"src_title": "Vrba bílá", "tgt_title": "Salix alba", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to statný opadavý listnatý strom rostoucí na vlhkých půdách a dosahující výšky 15 až 35 metrů. Roste rychle, ale dožívá se jen 80–100 let, průměr kmene často přesáhuje 1 m. Borka mladých stromů je hladká, u starších hrubě podélně brázditě rozpukaná. Větve jsou vzájemně postavené v ostrém úhlu; přitiskle chlupaté, převisající letorosty jsou dlouhé, tenké, ohebné, hnědé či hnědofialové barvy, ale mohou být též žluté, oranžové či červené. Značně rozvinutý kořenový systém dřevinu dobře upevňuje i v nestabilním mokrém terénu; v případě potřeby dokáže vytvářet přídatné kořeny i skrze borku. Listy jsou střídavé, na obvodu jemně pilovité, 7–11 cm dlouhé a 1,2–1,6 cm široké a porostlé jemnými bílými chloupky, řídce z horní strany a hustě ze spodní strany. Vyvinuty jsou také drobné polokopinaté palisty, které záhy opadávají. Pupeny jsou tupě kuželovité, chlupaté. Jako u jiných vrb jde o dvoudomý strom s květy uspořádanými v jehnědách, které jsou úzce válcovité, 4-6 cm dlouhé. Kvetou na počátku jara (obvykle v dubnu), současně s rašením listů. Samčí květy mají dvě chlupaté tyčinky obklopené zelenožlutými listenci a dvě nektariové žlázky, samičí květy dvoulaločnou, ven zakřivenou bliznu na krátké čnělce. K hlavním opylovačům patří včely. Plod je kuželovitá tobolka s mnoha ochmýřenými semeny, dozrává v květnu. Ploidie druhu je 2n = 76.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Vrba bílá je jednou z hlavních dřevin lužních lesů a diagnostickým druhem svazu \"Salicion albae\" (měkké, vrbotopolové luhy). Roste též podél vodních příkopů, na náspech a v pískovnách. Preferuje hluboké, úživné, hlinité půdy s vyšší hladinou spodní vody, dobře snáší zaplavování (až v délce 60 dnů). Je světlomilná, ale na rozdíl od vrby křehké snese i slabší boční zastínění. Rozsáhlý areál jejího rozšíření zasahuje z Evropy až do Střední Asie, roste také v severní Africe. Ve střední Evropě je jednou z nejrozšířenějších vrb, vyskytuje se především v nížinách a pahorkatinách teplejších oblastí, méně často v mezofytiku. Ve vyšších polohách je pouze pěstována, často jako tzv. \"hlavatá vrba\" z ladovských obrázků vzhledem ke svojí vynikající kmenové i pařezové výmladnosti. Vyžaduje dlouhou vegetační dobu, ve vyšších polohách proto bývá poškozována ranými i pozdními mrazy.", "section_level": 1}, {"title": "Hybridizace.", "content": "Vrba bílá je jedním z nejčastěji se křížících druhů vrb. Ve střední Evropě se hojně vyskytuje zejména její hybrid s vrbou křehkou, zvaný \"Salix ×rubens\", méně často lze nalézt též křížence s vrbou trojmužnou (\"Salix ×undulata\") nebo pětimužnou (\"Salix ×ehrhartiana\"). Kříženec s vrbou babylónskou – vrba náhrobní (\"Salix\" \"×sepulcralis\") je ve středoevropských podmínkách nejčastěji vysazovanou \"smuteční vrbou\"; vyznačuje se žlutými silně převisajícími letorosty a vyskytuje pouze v samčích exemplářích.", "section_level": 1}, {"title": "Komplex \"Salix\" \"×rubens\".", "content": "\"Salix\" \"×rubens\" (česky někdy uváděn jako vrba červenavá) je spontánní hybrid vrby bílé a křehké, který často vzniká na místech dotyku a překryvu jejich areálů. Jedná se o plodného křížence schopného dále se křížit, a to i zpětně s oběma rodičovskými druhy, takže místy nabývá nepřehledného charakteru hybridního roje. I jeho morfologické znaky tedy značně variují na kontinuální škále mezi vrbou bílou a křehkouː pružné a místy převisající, lysé letorosty jsou v barevné škále vrby bílé, zároveň ale křehce lámavé; listy jsou svrchu lysé, vespod jemně pýřité, proměnlivého tvaru, obvykle s vytaženou špičkou, ale širší než u vrby bílé. Vrba červenavá je značně vitální a odolný kříženec s velmi dobrými růstovými kvalitami a jedna z nejběžnějších hybridních vrb v prostoru střední Evropy. Vyskytuje se velmi hojně na středních a dolních tocích řek, na některých místech (Litovelské Pomoraví, soutok Dyje a Moravy) i častěji než oba rodičovské taxony. Doporučován je jako rychle rostoucí dřevina i k pěstování na biomasu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Měkké, pórovité, lehké, pružné, ale nepříliš trvanlivé dřevo vrby bílé se používá mj. pro výrobu pálek na kriket, dále též na překližky, bedny a celulózu pro papírenský průmysl. Z kůry byla roku 1838 poprvé izolována kyselina salicylová, z ní pak byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. Jde o dobrou medonosnou dřevinu poskytující kvalitní jarní pastvu včelám. Vysazuje se také jako okrasný strom, zejména jako solitéra ve vlhčích parcích či jako alejový strom na nábřežích.", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné kultivary.", "content": "Rozšířený je kultivar s převislými větvemi, tzv. vrba bílá smuteční (\"Salix alba\" cv. 'Tristis'); zmíněná podobně vypadající vrba náhrobní (\"Salix\" x \"sepulcralis\") se liší olistěním, které vytrvává na stromě zelené až dlouho do podzimu. Kultivar 'Vitellina' má větve žluté, nepřevislé, kultivar 'Chermesiana' oranžové. Dekorativní je nápadně stříbřitý vzhled \"Salix alba\" 'Sericea' daný hustým ochlupením listů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vrba bílá (\"Salix alba\") je obvykle mohutný, rychle rostoucí strom z čeledi vrbovitých, původní v české flóře. Vysazuje se též jako okrasná dřevina. Jméno druhu je odvozeno od zbarvení listů, které jsou světlejší než u většiny jiných druhů vrb.", "tgt_summary": "Salix alba, the white willow, is a species of willow native to Europe and western and central Asia. The name derives from the white tone to the undersides of the leaves. It is a medium-sized to large deciduous tree growing up to 10–30 m tall, with a trunk up to 1 m diameter and an irregular, often-leaning crown. The bark is grey-brown, and deeply fissured in older trees. The shoots in the typical species are grey-brown to green-brown. The leaves are paler than most other willows, due to a covering of very fine, silky white hairs, in particular on the underside; they are 5–10 cm long and 0.5–1.5 cm wide. The flowers are produced in catkins in early spring, and pollinated by insects. It is dioecious, with male and female catkins on separate trees; the male catkins are 4–5 cm long, the female catkins 3–4 cm long at pollination, lengthening as the fruit matures. When mature in midsummer, the female catkins comprise numerous small (4 mm) capsules, each containing numerous minute seeds embedded in white down, which aids wind dispersal.", "id": 2022173} {"src_title": "Bank of America Tower", "tgt_title": "Bank of America Tower (Manhattan)", "src_document": [{"title": "Detaily.", "content": "Architektonická věž je vysoká 78 metrů a byla postavena 15. prosince 2007. Budova má 55 pater a obsahuje kancelářské prostory o velikosti 195 096 m2, tři eskalátory a 52 výtahů vyrobených společností Schindler Group. Několik budov bylo zbořeno, aby mohla Bank of America Tower být vybudována. Patřil mezi ně i 13-patrový hotel Diplomat a divadlo Henryho Millera, který byl v minulosti několikrát přestavěn. Bank of America Tower je považován za celosvětový model zelené architektury v mrakodrapech.", "section_level": 1}, {"title": "Environmentální vlastnosti.", "content": "Konstrukce budovy je šetrná k životnímu prostředí a využívá technologie, jako je například zasklení od zdi až ke stropu, které obsahuje teplo a maximalizuje přirozené světlo. Budova oplývá systémem automatického stmívání denního světla. Tato budova je vybavena také systémem šedé vody, který zachycuje dešťovou vodu k opětovnému použití. Bank of America uvádí, že budova je z velké části vyrobena z recyklovaných a recyklovatelných materiálů. Vzduch, který vstupuje do budovy, je filtrován, jak je běžné, ale i vyčerpaný vzduch je vyčištěn. Bank of America Tower je první mrakodrap určený k dosažení licence Platinum LEED, která se zaměřuje nejpřísnější kritéria zdraví lidí a životního prostředí. Bank of America Tower je postavena z betonu vyrobeného z strusky (vedlejší produkt vysokých pecí). Betonová směs použitá v budově je 55% cementu a 45% trusky. Použití struskového cementu snižuje škody na životním prostředí tím, že snižuje množství cementu potřebného pro stavbu, což snižuje množství skleníkových plynů způsobených oxidem uhličitým produkovaným běžným výrobním procesem cementu. Každá tuna vyrobeného běžného cementu vytváří v atmosféře asi jednu tunu oxidu uhličitého. Izolace zasklení redukuje tepelné ztráty, snižuje spotřebu energie a zvyšuje průhlednost. Snímače oxidu uhličitého signalizují zvýšení ventilace čerstvého vzduchu, pokud jsou v budově zjištěny zvýšené hladiny oxidu uhličitého. Funkce zachování vody v budově obsahují vodonosné pisoáry, u nichž se odhaduje, že ušetří 30 000 000 litrů vody ročně a sníží emise CO2 o 65 000 Kg ročně. Budova má 4,6 megawattovou kogenerační jednotku, která poskytuje část energetické náročnosti základního zatížení. Při porovnání výšky budovy se používá pouze konstrukční výška podle pravidel a předpisů Světové rady vysokých budov.", "section_level": 2}, {"title": "Uznání.", "content": "V říjnu 2009 byla budova uvedena v televizním seriálu National Geographic Channel ve 100. epizodě MegaStructures. V červnu 2010 byla budova oceněna Nejvyšší vysoká budova Ameriky za rok 2010 sdružením Council on Tall Buildings and Urban Habitat.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební incidenty.", "content": "17. října 2007: Stavební kontejner z jeřábu, což způsobilo poškození budovy a zranilo 8 lidí na chodníku. Kontejner rozbil okna v několika podlažích a roztřískal trosky, které se táhly dolů po ulici. Lidé utrpěly pořezání a modřiny. Na místě se dočasně pozastavila stavba. 12. srpna 2008: Skleněná deska o objemu 680 kg spadla na chodník. Dva lidé utrpěli menší zranění. 17. září 2008: Ze skleněné fasády spadl panel a rozbil se o kontejner. Nikdo nebyl zraněn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bank of America Tower je mrakodrap ve městě New York na Šesté Avenue mezi 42. a 43. ulicí naproti Bryant Parku v Midtown Manhattanu. Stavba začala v roce 2004 a dokončena byla v roce 2009. Budova je se svoji výškou 366 m třetí nejvyšší v New Yorku (hned po Empire State Building) a 4. ve Spojených státech. Řadí se mezi nejefektivnější a nejekologičtější stavby na světě. Hlavním nájemníkem je Bank of America, podle kterého je i budova pojmenována. Má 54 poschodí a dva vrcholy, jeden ve výšce 366 m včetně 78 m vysoké antény a druhý ve výšce 293 m s větrnou turbínou na výrobu elektrické energie. Výška střechy posledního patra je 288 m. Celková užitková plocha je 195 000 m². 51 pater zabírají kancelářské prostory. Náklady na budovu činily zhruba 1 miliardu dolarů.", "tgt_summary": "The Bank of America Tower is a skyscraper in the Midtown area of Manhattan in New York City. It is located at One Bryant Park, on Sixth Avenue between 42nd and 43rd Streets diagonally opposite Bryant Park. The project was designed by COOKFOX Architects. Work on the Bank of America Tower started in 2004 and it was completed in 2009. The Bank of America Tower was appraised in July 2019 at over $3.5 billion, ranking it among the most valuable office buildings in the city. The Bank of America Tower is advertised to be one of the most efficient and ecologically friendly buildings in the world. It is the fifth tallest building in New York City, after One World Trade Center, 432 Park Avenue, 30 Hudson Yards, and the Empire State Building, and the seventh tallest building in the United States.", "id": 2135671} {"src_title": "Alexej Širov", "tgt_title": "Alexei Shirov", "src_document": [{"title": "Šachové začátky.", "content": "Když bylo Alexejovi přibližně pět let, naučil ho bratr základům šachu, pravidla chodu jednotlivých figur a základní principy. V roce 1979, tedy ve věku 7 let ho otec poslal do šachové školy, kroužek tehdy vedla lotyšská mistryně a pedagožka Via Rožiapovová. Z roku 1983 jsou již dochované partie dokazující velký nárůst herní síly, jednalo se o partie minizápasu organizovaného lotyšským šachistou a trenérem Alexandrem Koblencem s Valerijem Žuravlevem, v té době zkušeným mezinárodním mistrem. V roce 1986 se Širov dělil třetí a čtvrté místo na přeboru Lotyšska.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra a výsledky.", "content": "Širov se stal světovým šampionem (do 16 let) v roce 1988, vicemistrem světa do 20 let v roce 1990, ve stejném roce rovněž získal titul velmistra. Širov je vítězem četných mezinárodních turnajů: V roce 1998 se Širov probojoval na žebříčku FIDE na čtvrtou pozici, na základě čehož byl pozván na zápas s Vladimirem Kramnikem o právo vyzvat mistra světa Garriho Kasparova. Širov zápas vyhrál 5,5:3,5 při dvou výhrách, žádné porážce a sedmi remízách. Plány na zápas s Kasparovem ale padly kvůli nedostatečnému finančnímu krytí ze strany sponzorů. Když pak následně Kasparov hrál zápas v roce 2000 s Kramnikem, Širov trval na tom, že jejich zápas je neplatný a on je právoplatným vyzyvatelem. Roku 2000 se Širov dostal do finále turnaje o titul mistra světa a prohrál s Višim Anandem V květnu až červnu 2007 se zúčastnil kandidátského turnaje mistrovství světa. V prvním kole porazil Michala Adamse +1 -1 =4 v rapidovém rozstřelu, byl však poražen v druhém kole Levonem Aronianem 0-1 při pěti remízách V prosinci 2007 se probojoval do finále Světového poháru v Chanty-Mansijsku, kde prohrál s Gatou Kamským 1,5:2,5.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Širovův herní styl se vyznačuje útočným pojetím, vyhledáváním komplikací a obětí, díky čemuž bývá srovnáván s exmistrem světa Talem. Sám pak charakterizuje svůj herní styl ve své publikaci jako inspirovaný partiemi Michaila Tala a knihami Alexandra Koblence, které byly plné taktiky. Vždy se však pokoušel o to, nebýt pouhým taktikem, ale pracovat i na poziční hře. Rovněž tvrdě studovat, aby mohl rozvinout strategické chápání hry. Snažil se porozumět myšlenkám charakteristickým pro střední hru, které mohly být všeobecně použitelné. Ačkoliv je Alexej známý svými inovativními myšlenkami v zahájení a výbornou přípravou šachových zahájení, on sám považuje za svou nejsilnější zbraň koncovky, to proto, že je hráčem s velmi konkrétním stylem hry.", "section_level": 1}, {"title": "Botvinnikův systém dámského gambitu - ukázková partie.", "content": "Ukázku herního stylu dobře vystihuje partiová ukázka na horním diagramu. V této partii vede Širov černé kameny a použije Botvinnikovu variantu dámského gambitu. Ve své knize v roce 1995 o této variantě napsal: \"Kdybyste se mně zeptali, kterému zahájení bych se nejraději věnoval, nerozmýšlel bych se ani vteřinu: Botvinnikovu systému!\" První zkušenosti s tímto zahájením má Širov z ledna 1987, paradoxně bílými kameny a je to s Gatou Kamským, kterého poráží. První partie sehraná za černé figury byla na Polofinále mistrovství SSSR v roce 1989 proti Ubilavovi, partie skončila výhrou Širova. Partie s Garou Kamským se hrála na Mistrovství světa družstev v Lucernu 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázková pozice z koncovky.", "content": "Druhý diagram ukazuje překvapující tah v koncovce v partii proti Topalovovi, kdy Širov na poli h3 obětoval střelce. Partie pokračovala 48.gxh3 Kf5 49.Kf2 Ke4 50.Sxf6 d4 51.Se7 Kd3 52.Sc5 Kc4 53.Se7 Kb3 0-1", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1994 se Širov oženil s Verónicou Alvarez z Argentiny, přestěhoval se do Tarragony a stal se španělským občanem. Ačkoli stále reprezentuje Španělsko, v současné době žije v Lotyšsku. Mezi lety 2001 – 2007 byla jeho manželkou velmistryně Viktorija Čmilytė. Krátce před turnajem v Šanghaji v roce 2010 se Širov oženil potřetí – s WIM Olgou Dolgovou.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Alexej Širov ve své kariéře spolupracoval s mnoha trenéry, uveďme například jména Zigurds Lanka (lotyšský velmistr), Igors Rausis, Vladimír Bagirov a občasným konzultantem byl i legendární Michail Tal. Ve své kariéře nedokázal Širov nikdy porazit Garriho Kasparova, jeho skóre s ním je v jejich 32 vzájemných partiích -15 =17 z pohledu Širova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexej Dmitrijevič Širov (: Alexejs Širovs, : Алексей Широв, : Alexei Shirov, * 4. července 1972, Riga) je původem lotyšský šachový velmistr reprezentující Španělsko, španělským občanem se stal v roce 1994, v současnosti však pobývá opět v Lotyšsku. Je rovněž uznávaným autorem šachových publikací a tréninkových materiálů.", "tgt_summary": "Alexei Shirov (, ; born 4 July 1972) is a Latvian and Spanish chess player. He was awarded the title of Grandmaster by FIDE in 1990. Shirov was ranked number two in the world in 1994. He won a match against Vladimir Kramnik in 1998 to qualify to play as challenger for the classical world championship match with Garry Kasparov. However it never took place for lack of sponsorship.", "id": 1831483} {"src_title": "Wilhelm Weitling", "tgt_title": "Wilhelm Weitling", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Weitling připomíná, že zavedené stroje nejenže nezľahčili práci dělníkům, ale pouze zvýšily zisky bohatých a připravili dělníků o práci. Zároveň se domnívá, že v nové společnosti by stroje sloužily skutečně všem lidem, co je jejich skutečný posláním. Weitling zdůrazňuje, že lidé pracují v potu tváře od rána do večera a hoc jsou sýpky bohatých přeplněné, většina obyvatel planety postrádá i věci nutné k obživě, bydlení a odívání. Příčinu tohoto stavu nachází v nerovném rozdělení práce a její plodů (nerovném rozdělení práce, statků a spotřeby statků), které jsou příčinou chudoby a bohatství. A prostředkem tohoto zla jsou peníze. Weitling volá po zdanění bohatých, kritizuje lichvu, nerovné rozdělení a spotřebu statků, nerovnost, zneužití peněz na obohacování se na úkor druhých. Projektuje zřízení národní banky a národních dílen. Předpovídá sjednocení lidstva, rovné rozdělování práce, přístupnou výchovu, rovné práva pohlaví, odstranění dědičných výsad, zavedení všeobecných voleb, stejné povinnosti bez privilegií. Weitling připomíná, že stroje nejenže nezľahčili práci dělníkům, ale pouze zvýšily zisky bohatých a připravili dělníků o práci. Zároveň se domnívá, že v nové společnosti by stroje sloužily skutečně všem lidem, co je jejich skutečný posláním. Za nejvyšší vědu považuje filozofii, jejímž úkolem je zavést mezi všechny vědy řád a harmonii celku. Vědy dělí na filozofii lékařství, fyziku a mechaniku. Znalost těchto tří věd a nadměrný talent je podmínkou způsobilost vládnout v tzv. triu. Trio, nebo řada tří, která stojí na vrcholu Weitlingovej ideální společnosti sestává z největších géniů, kteří jsou dosazování na základě znalostí a talentu, a to prostřednictvím konkurzů. Na řízení společnosti (velkého rodinného celku) se dále podílejí: ústřední kolegium mistrů, akademie, akademická rada, zdravotní komise a další instituce. Weitling uvádí přes 100 citátů z Bible, které vysvětluje a argumentuje ve prospěch sociálního vnímání křesťanství. Opírá se také o křesťanských utopistů jak byly Lamennais či Münzer, kteří dokázali, že demokratické názory vyplynuly z křesťanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm Weitling (5. října 1808 – 25. ledna 1871) byl raný socialista německého původu a teoretik komunismu. Povoláním krejčí emigroval nejdříve do Francie, kde se zapojil do tajných spolků revolucionářů. Stal se zakládajícím členem \"Svazu spravedlivých\", jenž se později měl změnit v první marxistickou politickou organizací na světě, \"Svaz komunistů\". Weitling nesouhlasil s humanistickým socialismem Saint-Simona či Fouriera a propagoval revoluci, jež by nastolila vládu dělnické třídy. S Marxem se však co do pojetí revoluce neshodl a byl se svými přívrženci ze Svazu komunistů vyloučen. Poté Weitling odešel do USA, kde se oženil a zůstal až do smrti. Získal několik patentů za své vynálezy, například za stroj na šití knoflíkových dírek. Zemřel v New Yorku.", "tgt_summary": "Wilhelm Christian Weitling (October 5, 1808 – January 25, 1871) was a German-born tailor, inventor, and radical political activist. Weitling gained fame in Europe as a social theorist before emigrating to the United States. In addition to his extensive political writing, Weitling was a successful inventor of attachments for commercial sewing machines, including devices for double-stitching and the creation of button holes.", "id": 321611} {"src_title": "Hnutí Grálu", "tgt_title": "Grail Movement", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Brooksovo pohoří se táhne v délce 1000 km od západu k východu a od Severního ledového oceánu a Beaufortova moře jej oddělují rozlehlé pobřežní nížiny na kterých roste tundrový porost. Celková výměra systému je 391 973 km². Charakteristickými znaky pohoří jsou hluboká údolí, morénové valy, ledovcová jezera, prameny řek. Na jižních, teplejších svazích ještě rostou stromy, zatímco na severních stráních se rozprostírá už jen tundra.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a vznik.", "content": "Pohoří bylo vyvrásněno na konci druhohor zřejmě na místě jiných, dávno rozpadlých a zvětralých hor. Ostře řezané tvary až takřka alpinských vrcholů mají původ v ledovcové modelaci v dobách ledových. V současnosti je Brooksovo pohoří bez ledovců a to proto, že malé srážky nedovolují jejich vznik. Celoroční holomrazy se zimním průměrem −30 až −45 °C mají zničující účinky na celé horstvo. Minimální teploty zde dosahují až −60 °C. Holé skalní masivy jsou vystaveny mrazovému tříštění, které se podílí na vzniku tzv. mrazových srubů, plošin a rozsáhlých kamenných moří. Půda je zde promrzlá do hloubky několika set metrů, a tak se zde vytvářejí v půdě mnohoúhelníky (\"Polygonální půdy\").", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Brooksovo pohoří se dělí na několik podcelků.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Ve středu Brooksova pohoří leží velký národní park zvaný Gates of the Arctic (\"Brána Arktidy\"). Jeho počátek je na jižní straně, která je v Yukonu a ještě porůstá jehličnatým lesem. Smrky jsou vytáhlé a štíhlé. K tomu aby dosáhly průměru kmene 20 cm potřebují až 300 let. Nízké houževnaté dřeviny mají roční přírůstky dřeva jen kolem 2 mm. Směrem k vrcholům stromů ubývá a krajina přechází do podoby alpských luk a horských pustin. V oblasti se daří arktické zvěři, hlavně sobům, jejichž stáda celkem čítají na 160 000 jedinců. Na sever od Arktické brány je to již jen krajina vystavená arktickému vzduchu s prudkými větry a velmi nízkými teplotami. Toto území zaujímá šestinu celé Aljašky. Koncem léta přichází do oblasti krátké, arktické léto a slunce zde po dobu 80 dnů nezapadá. V tuto dobu táhnou velká stáda sobů na dlouhou cestu přes horské průsmyky na sever, na tundrové pastviny. Za nimi se táhnou smečky vlků a polárních lišek. Dalšími zde žijícími zvířaty jsou např. ovce aljašská či medvěd grizzly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnutí Grálu je náboženská organizace, jejíž učení vychází z knihy Poselství Grálu, spis německého autora píšícího pod jménem Abd-ru-shin, Oskara Ernsta Bernhardta (1875 – 1941). Hnutí se deklaruje jako volné světonázorové či duchovní společenství lidí, kteří přijali vědění Poselství Grálu a chtějí podle něj žít.", "tgt_summary": "The Grail Movement is an organization which originated in Germany in the late 1940s, inspired by the work of the self-proclaimed Messiah Oskar Ernst Bernhardt (also known by his pen name Abd-ru-shin), principally \"\". Abd-ru-shin did not establish the organization; the Movement as it exists today was formally organized by followers. The Grail Movement is a new spiritual movement dedicated to the dissemination and spread of the work \"\" by Abd-ru-shin. Most members reside in 16 countries across Europe, primarily Germany and France, with the Grail Movement reporting hundreds of members in Britain and in the USA. It can also be found in Canada, Brazil and currently established in 22 African countries such as Nigeria, Zaire (DR Congo) and Côte d'Ivoire, as well as in South Africa, Australia, New Zealand and Ecuador amongst others. Worldwide, there are approximately 10,000 members of the Grail Movement. A declaration of the personal commitment to adhere to the principles of the Grail Message can be made by a request for the \"Sealing\", a Grail Act (ceremony) that takes place during one of three annual Grail Festivals. This, however, is a personal decision on the part of the individual and leads neither to commitment to an organization nor to formal links with other adherents.", "id": 1146861} {"src_title": "Ptolemaios VIII. Euergetés II.", "tgt_title": "Ptolemy VIII Physcon", "src_document": [{"title": "Poselství Grálu.", "content": "Kniha Poselství Grálu (vydaného též pod názvem \"„Ve světle Pravdy“\") je soubor 168 Abd-ru-shinových přednášek, autor se v něm vyjadřuje k základním otázkám života a uspořádání světa. Pojednává na mnoha místech i o Bohu, popisuje i tři zákony, ve kterých lidé žijí, jež by měli znát (zákon tíže, přitažlivosti stejnorodého a zpětného působení) a vysvětluje, jak by se měli lidé chovat, aby žili ve shodě s Boží vůlí. Poselství Grálu podle některých religionistů v sobě obsahuje prvky esoteriky. Mimo jiné se zabývá i legendou o Svatém Grálu. O. E. Bernhardt však, na rozdíl od legendy, pojem Grálu rozvinul do širokého výkladového systému, založeného na zákonech stvoření. Podrobnosti o knize viz Wikipedia.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Hnutí Grálu.", "content": "Hnutí Grálu v předválečné formě vzniklo nejprve v Německu v roce 1932 jako spolek s názvem „Der Naturphilosophische Verein der Gralsanhänger“. V roce 1938 dal O. E. Bernhardt, v té době již zatčený gestapem a vědomý si rostoucího nebezpečí ze strany nacistů, pokyn ke zrušení tohoto a všech dalších spolků. Po válce Hnutí Grálu obnovila jeho žena Marie Bernhardtová. V Československu Hnutí Grálu vzniklo v roce 1933 pod obdobným názvem „Přírodně filosofický kruh stoupenců Grálu“, následně bylo zakázáno nacistickým i komunistickým totalitním režimem. V roce 1990 byla jeho činnost znovu obnovena. Sám O. E. Bernhardt si nepřál zakládat náboženství, církev nebo sektu. Když ve druhé polovině dvacátých let začaly vznikat skupiny lidí, scházejících se nad myšlenkami Poselství Grálu, vyjádřil se k nim v roce 1927: \"„I když radostně zdravím tato sdružení, přesto je nemohu vést, ani se účastnit jejich činnosti. Takové počínání má totiž nakonec vždy za následek vázanost pro toho, kolem něhož se tyto zájmové skupiny soustřeďují. … Musím být a zůstat volný v tom, co mám říci“\" Sám tedy tato sdružení nezaložil ani nevedl. Pojem náboženství lze přitom chápat ve dvou významech; buďto jako soustavu věroučných pravidel, spojenou s příslušností k církvi nebo náboženské obci, takovým náboženstvím Hnutí Grálu zřejmě nechce být. (Viz četné výroky v Poselství Grálu.) Nebo obecně jako vztah člověka k Bohu; v tom případě vzhledem k charakteru základního spisu a náboženské praxi lze Poselství Grálu, resp. Hnutí Grálu považovat za něco mezi náboženstvím a filosofií.", "section_level": 1}, {"title": "Současné Hnutí Grálu.", "content": "Hnutí Grálu se dnes označuje spíše za filosofický směr, právně vzato za „světonázorovou menšinu“, a mnozí členové tohoto hnutí se tak rovněž snaží vystupovat. Centrem dnešního Mezinárodního Hnutí Grálu je rakouské město Schwaz poblíž osady Vomperberg, v níž O. E. Bernhardt žil od roku 1928 až do svého zatčení 1938. Existuje ve většině zemí Evropské unie a dále v Americe, v některých zemích Afriky, zejména v Nigérii a Kongu, dále v Rusku, na Ukrajině, aj. Hnutí jako takové není právnickou osobou, ke své podpoře a k podpoře myšlenek Poselství Grálu existuje v Německu „Nadace Poselství Grálu“ (Stiftung Gralsbotschaft) se sídlem ve Stuttgartu, v jiných zemích obdobné právnické osoby. V ČR má hnutí asi 1500 stoupenců, sídlo jako takové nemá, není rovněž právně registrováno a neusiluje o to. V Brně se však nachází sídlo právnické osoby zastřešující činnost Hnutí Grálu – „Nadace Hnutí Grálu v České republice“. Nadace byla založena v roce 1992 za účelem podpory šíření Poselství Grálu, pořádání veřejných přednášek aj. Hnutí Grálu má vlastní „stánky Světla“, největší z nich se nachází v Karviné a nese název „Dům Hnutí Grálu v Karviné“. Ve stáncích Světla se konají pravidelné nedělní pobožnosti a třikrát do roka slavnosti Grálu. Pobožnosti jsou v zásadě přístupné všem, kteří se chtějí či již zabývají knihou Poselství Grálu. Slavnosti jsou neveřejné, jsou ohraničeny na okruh lidí, jimž se Poselství Grálu stalo již přesvědčením. Hnutí se nestylizuje jako církev, nemá regulérní členství, podle svých slov se považuje za pomocníka v osobním duchovním uzrávání lidí tam, kde mají lidé sami přání se kontaktovat. \"Hledači Pravdy\" vytvářejí v místech svého působení tzv. kruhy Grálu, které představují neformální společenství lidí, které spojuje pouze zájem o Abd-ru-shinovo dílo. Dle religionisty Dr. Vojtíška „Příslušníky Hnutí Grálu bývají lidé s vyvinutým smyslem pro mravnost, pořádní a až trochu zákoničtí a upjatí. Bývá jim vlastní myšlenka práce na sobě a sebezlepšování.“", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí Grálu v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kuřimská kauza.", "content": "Začátkem května 2007 byl v Kuřimi náhodně objeven případ týrání sedmiletého chlapce jeho matkou a příbuznými. 19. 5. se pak objevily v Mladé frontě DNES články, tvrdící, že v pozadí případu by mohla být náboženská sekta, „mohlo by jít o Hnutí Grálu“. Následovalo líčení Hnutí Grálu jako nebezpečné sekty, která měla v minulosti konflikt se zákonem a považovala by týrání za běžnou výchovu. Na konci článek citoval exministra vnitra Bublana a religionistu Dr. Vojtíška, že Hnutí Grálu nepovažují za nebezpečné. Hnutí se ohradilo tiskovým prohlášením, na tiskových a webových konferencích, v článcích a podalo na deník soudní žalobu. Tvrdilo, že některé aktéry kauzy sice znalo, ale distancovalo se od nich před 11 lety, protože popřeli principy Poselství Grálu a vytvořili si vlastní sektářské náboženství. Mezitím však zakotvila v obecném povědomí rovnice „Hnutí Grálu = týrání dětí“. V zahraničních médiích se objevila dokonce tvrzení, že v kauze mělo jít o rituální kanibalismus, který měl údajně řídit tajemný „doktor“, ve skutečnosti jeden z vůdců Hnutí Grálu. V českých médiích se mezitím ustálil spíše názor, že šlo o bezejmennou sektu Josefa Škrly. Dne 27. 10. 2009 vyhrála Nadace Hnutí Grálu soudní proces proti vydavateli Mladé fronty DNES, deník byl odsouzen k uveřejnění omluvy za poškození dobré pověsti. Soud uvedl, že žalovaný (vydavatel) musel vědět, že uveřejňuje informace které mohou významně poškodit žalobce (Hnutí Grálu) a jeho povinností bylo si informace ověřit a uveřejnit i stanovisko Hnutí Grálu, k čemuž však nedošlo. Vydavatel byl odsouzen na základě § 19b odst. 2 a 3 Občanského zákoníku Vydavatel se proti rozsudku odvolal. Přesně po roce, 27. 10. 2010, odvolací Vrchní soud v Praze rozsudek potvrdil jako konečný, bez možnosti dalšího odvolání. Omluvu otiskla MF DNES dne 21. 12. 2010 na straně A2.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečnost hnutí.", "content": "Při komentování Kuřimské kauzy v médiích se religionisté shodli, že Hnutí Grálu nepatří k nebezpečným náboženským směrům. Nebezpečné však mohou být některé skupiny, které se od něj odštěpily. Kromě skupiny Josefa Škrly to byl v minulosti zejména Jan Dietrich Dvorský, který se v roce 1992 po přečtení knihy Poselství Grálu prohlásil za inkarnovaného Imanuele a založil hnutí Imanuelité, hodnocené jako „nejtvrdší“ sekta poslední doby. Dvorský nikdy nepatřil ke Hnutí Grálu, to ho od počátku považovalo za psychicky vyšinutého a příkře jej odmítlo. D. Ondráčková v práci zpracované pro ministerstvo vnitra soudí, že obecně u všech náboženských směrů „reálné riziko představují spíše menší skupinky žijící v izolovanosti, o nichž se svět dozví až při výskytu nějakého závažného problému.“Otázkou zůstává výskyt takových skupin právě u Hnutí Grálu. Religionista D. Václavík je názoru, že „povyk kolem Hnutí Grálu a jeho učení je dán především oběma velmi vděčnými mediálními kauzami … jednou z příčin (vzniku odštěpení) je poměrně synkretistický (= sloučený z různých náboženských učení) charakter nauky HG, který umožňuje mnoha nábožensky založeným osobám si v ní nalézt to, co je jim blízké. Inspirovat se mohou východní i západní esoterikou, theosofickými myšlenkami, ekologickými koncepty, ale také eschatologickými koncepcemi (poslední věci člověka, život po smrti). Další příčinou je také to, že HG vlastně nemá vypracovanou „ortodoxní dogmatiku“ a že samo vlastně předpokládá individuální výklad. To samozřejmě umožňuje vytváření mnohých variací. Zároveň si myslím, že těch odpadlíků, v porovnání s jinými novými náboženskými skupinami, není výrazně více.“ Z. Vojtíšek se domnívá, že výskyt odštěpených skupin souvisí s učením Poselství Grálu o blížící se očistě světa a budoucí „tisícileté říši“, kterou měl ustanovit sám O. E. Bernhardt; poněvadž se tak nestalo, mohou se objevit lidé, považující se za „reinkarnovaného Abd-ru-shina“ a shromáždit kolem sebe oddané stoupence. Dle názoru samotného Hnutí Grálu obsahuje kniha Poselství Grálu v sobě vnitřní duchovní náboj, kontaktem s ní se každý čtenář svým postojem zesíleně projeví; buď se v něm posílí positivní vlastnosti, nebo jeho negativní rysy. Od roku 1990 se jí prodalo v ČR asi 45 000 výtisků, ve světě v poválečném období asi milion exemplářů v 17 jazycích. V každém případě je kniha Poselství Grálu psána velmi určitým, nekompromisním stylem; může se tedy objevit člověk s vůdcovským komplexem, toužící po autoritě a respektování svými přívrženci, a ten se pak stylizuje podobně znějícími autoritativními formulacemi do kazatelské role uznávaného nositele pravdy. Na rozdíl od autora Poselství Grálu, snažícího se vysvětlit celostní obraz světa, se však „vůdce“ snaží vysvětlit sebe sama jako středobod úcty a prostředníka; to je na obraz světa málo, ale na vytvoření sekty to docela stačí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ptolemaios VIII. Euergetés II. („dobrodinec“, řecky , obyvateli Alexandrie byl pro svou postavu přezdíván Fyskón – - „břicháč“) (narozen 182 - zemřel 116 př. n. l.) byl egyptský faraon z dynastie Ptolemaiovců. Vláda Ptolemaia VIII. začala v roce 170 př. n. l., když do Egypta vtrhl seleukovský vládce Antiochos IV. Epifanés. Ptolemaios VIII. poté zajal svého bratra Ptolemaia VI., ale nechal jej na trůně jako loutkového vladaře. Později se však v Alexandrii nechal prohlásit králem.", "tgt_summary": "Ptolemy VIII Euergetes II Tryphon (, \"Ptolemaĩos Euergétēs Tryphon\" \"Ptolemy the Benefactor, the luxurious\"; c. 184 BC – 28 June 116 BC), nicknamed Physcon ( \"Fatty\"), was a king of the Ptolemaic dynasty in Egypt. He was the younger son of Ptolemy V Epiphanes and Cleopatra I Syra. His reign was characterised by fierce political and military conflict with his older brother Ptolemy VI Philometor and his sister Cleopatra II. Ptolemy VIII was originally made co-ruler with his older siblings in the run-up to the Sixth Syrian War. In the course of that war, Ptolemy VI was captured and Ptolemy VIII became sole king of Egypt. When the war ended and Ptolemy VI was restored to the throne in 168 BC, the two brothers continued to quarrel. In 164 BC Ptolemy VIII drove out his brother and became sole king of the Ptolemaic empire, but he was expelled in turn in 163 BC. As a result of Roman intervention, Ptolemy VIII was awarded control of Cyrenaica. From there he repeatedly tried to capture Cyprus, which had also been promised to him by the Romans, from his brother. After Ptolemy VI's death in 145 BC, Ptolemy VIII returned to Egypt as co-ruler with his sister. His cruel treatment of opposition and his decision to marry his niece Cleopatra III and promote her to the status of co-regent led to a civil war from 132 to 126 BC, in which Cleopatra II controlled Alexandria and enjoyed the support of the Greek population of the country, while Ptolemy VIII and Cleopatra III controlled most of the rest of Egypt and were supported by the native Egyptians. During this war, native Egyptians were promoted to the highest echelons of the Ptolemaic government for the first time. Ptolemy was victorious and ruled alongside Cleopatra II and Cleopatra III until his death in 116 BC. The ancient Greek sources on Ptolemy VIII are extremely hostile, characterising him as cruel and mocking him as fat and degenerate, as part of a contrast with Ptolemy VI, whom they present extremely positively. The historian Günther Höbl calls him \"one of the most brutal and at the same time one of the shrewdest politicians of the Hellenistic Age.\"", "id": 1607753} {"src_title": "Adrien Brody", "tgt_title": "Adrien Brody", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Brody pochází z umělecké rodiny. Navštěvoval střední školu High School for the Performing Arts. Už v dospívajícím věku účinkoval v TV sitcomu \"Annie McGuire\". Další herecké vzdělání získal na prestižní Americké akademii dramatického umění. Ale je to především Brodyho talent od přírody, který ho předurčil k tomu, aby se stal jedním z nejlepších a nejrespektovanějších herců své generace. Po ukončení studia hrál v několika, spíše vedlejších rolích, jako například ve filmech \"Tenká červená linie\", \"Andělé\" nebo \"Střela\". Roman Polanski jej obsadil do hlavní role filmu \"Pianista\" poté, co jej viděl při natáčení filmu \"Aféra s náhrdelníkem\". Adrien Brody se na tuto roli pečlivě připravoval. Ztvárnění mu vyneslo Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Zároveň se stal nejmladší držitelem Oscara v této kategorii. Pozlacenou sošku získal ve svých 29 letech. Byl také nominován na Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon, cenu Screen Actors Guild a ocenění BAFTA. Odnesl si také Césara v kategorii Nejlepší herec, cenu Bostonských filmových kritiků a National Society of Film Critics. Kromě toho se pravidelně umisťuje v žebříčcích o nejstylovějšího a nejlépe oblékaného muže a v anketách o nejvíce sexy muže planety. Od natočení \"Pianisty\" se Adrien Brody objevil v dalších snímcích. Zahrál si společně s Joaquinem Phoenixem a Sigourney Weaver v dramatickém thrilleru \"Vesnice\", v thrilleru \"Svěrací kazajka\", \"Detektiv\", \"Harrisonovy květy\" či ve filmu \"King Kong\" režiséra Petera Jacksona. Natočil také kritikou kladně přijatý film \"Darjeeling s ručením omezeným\". Mezi přátele patří Asia Argentová, její otec Dario Argento a Benicio del Toro. Řadí se k fanouškům italského fotbalu. Každým rokem tráví většinu léta ve své letní residenci na Sardínii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adrien Brody (* 14. dubna 1973 New York) je americký herec a držitel Oscara a Césara za roli Wladyslawa Szpilmana ve filmu \"Pianista\". Stal se tak nejmladším oscarovým hercem oceněným za hlavní roli v kategorii Nejlepší herec.", "tgt_summary": "Adrien Brody (born April 14, 1973) is an American actor and producer. He received widespread recognition and acclaim after starring in Roman Polanski's \"The Pianist\" (2002), for which he won the Academy Award for Best Actor at age twenty-nine, making him the youngest actor to win in that category. Brody is the second male American actor (after Christopher Lambert) to receive the César Award for Best Actor. Other successful films that Brody has starred in are \"The Thin Red Line\" (1998), \"The Village\" (2004), \"King Kong\" (2005), and \"Predators\" (2010). He is a frequent collaborator of Wes Anderson's, having starred in four of Anderson's films, \"The Darjeeling Limited\" (2007), \"Fantastic Mr. Fox\" (2009), \"The Grand Budapest Hotel\" (2014), and \"The French Dispatch\" (2020). In 2017, he appeared in the fourth series of the BBC historical drama \"Peaky Blinders\".", "id": 1338002} {"src_title": "Douglas XB-42 Mixmaster", "tgt_title": "Douglas XB-42 Mixmaster", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ byl původně soukromou iniciativou firmy Douglas a americké armádní letectvo bylo s projektem seznámeno v květnu 1943. Výsledkem byla objednávka na stavbu dvou prototypů a jednoho draku pro statické zkoušky. USAAF si od projektu slibovalo letoun, který by měl podobný dolet jako Boeing B-29 Superfortress, ale byl menší a levnější. XB-42 poháněla dvojice vodou chlazených dvanáctiválců s válci do V, Allison V-1710-125, instalovaná v trupu letounu za kabinou pilota. Ta poháněla dvojici protiběžných vrtulí v ocase letounu. Vstupy vzduchu byly na náběžné hraně křídel. Podvozek byl třístopý, příďový a pod ocasem letounu byla velká kýlová plocha, která měla zabránit kontaktu vrtulí se zemí. Pilot a druhý pilot seděli pod dvojicí kapkovitých překrytů. Bombometčík měl stanoviště v nosu letounu. Obrannou výzbroj tvořily dvě dvojice dálkově ovládaných kulometů ráže 12,7 mm v zatahovacích věžích, které byly instalovány v odtokové hraně křídel. Ty bylo možné zasunout do křídel v době, kdy letounu nehrozilo nebezpečí. Zbraně ovládal druhý pilot ze svého stanoviště vedle pilota. Tyto zbraně měly jen omezený palebný rozsah a mohly střílet vlastně jen směrem dozadu za letoun. Vzhledem k tomu, že letoun měl operovat ve vysokých rychlostech, se to ale nepovažovalo za vážný handicap. Pro palbu směrem kupředu byly v trupu namontovány dva pevné kanóny ráže 20 mm. Zvažovala se i výroba bitevní varianty, pro kterou se počítalo s baterií 16 kulometů, anebo kanónem ráže 75 mm a dvěma kulomety.", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "První prototyp vzlétl 6. května 1944. Výkony byly považovány za vynikající. XB-42 byl stejně rychlý, anebo rychlejší, než bombardér De Havilland Mosquito, byl ale ozbrojený a unesl dvakrát tolik pum. Pilot měl pod kapkovitým překrytem výborný výhled, ale dva oddělené překryty pro něj a druhého pilota byly problémem při jejich komunikaci. Proto byly později vyměněny za společný překryt pro oba dva. Problémem byla menší stabilita letounu, vibrace a špatné chlazení motorů, což byl problém, se kterým se potýkalo více konstrukcí podobné koncepce s tlačným motorem. O rychlosti XB-42 svědčí rychlostní rekord, kterého dosáhl v prosinci 1944 při letu z Long Beach v Kalifornii do Washingtonu. Tuto vzdálenost XB-42 překonal průměrnou rychlostí 697,7 km (433,6 mil) za hodinu. Testy prototypu pokračovaly až do konce války, pak se ale americké letectvo rozhodlo, že raději počká na první generaci z jeho pohledu perspektivnějších proudových bombardérů, než aby pokračovalo ve vývoji tohoto typu. Jeden z prototypů byl zničen při havárii, druhý ale i nadále sloužil k experimentům. Dokonce dostal pod křídla dvojici proudových motorů Westinghouse o síle 7,1 kN a větší palivové nádrže. Upravený stroj byl označen XB-42A. Tato úprava sloužila pouze k testům a z tohoto stroje už tehdy byla odstraněna výzbroj. Takto upravený dosáhl rychlosti až 785 km/h. Nakonec byl poškozen při 22 letu, během tvrdého přistání a i když byl opraven, už nikdy nevzlétl k dalším pokusům. Program XB-42, společně s programem Douglas XB-43 Jetmaster, který z něj byl odvozen a měl čistě proudový pohon, stál americké letectvo 13,7 milionu dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Dochovaný kus.", "content": "Prototyp XB-42A se dostal do sbírky amerického National Air and Space Museum. Nikdy však nebyl vystaven na veřejnosti. Není ale kompletní, protože při přepravě letounu byly ztraceny jeho nosné plochy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglas XB-42 Mixmaster byl experimentálním bombardovacím letounem, navrhovaným pro vysoké rychlosti. Nekonvenční design spočíval v instalaci dvou pístových motorů v trupu letadla, z nichž každý poháněl jednu z protiběžných vrtulí na konci za ocasními plochami. Tím mělo být dosaženo aerodynamicky čistých tvarů, umožňujících vyšší výkony. Do konce druhé světové války byly postaveny celkem dva prototypy. Na jejím konci se ukázalo, že lepší cestou, jak dosáhnout vyšších výkonů je použití proudových motorů.", "tgt_summary": "The Douglas XB-42 Mixmaster was an experimental bomber aircraft, designed for a high top speed. The unconventional approach was to mount the two engines within the fuselage driving a pair of contra-rotating propellers mounted at the tail in a pusher configuration, leaving the wing and fuselage clean and free of drag-inducing protrusions. Two prototype aircraft were built, but the end of World War II changed priorities and the advent of the jet engine gave an alternative way toward achieving high speed.", "id": 1545022} {"src_title": "Hadaikum", "tgt_title": "Hadean", "src_document": [{"title": "Velký impakt.", "content": "Zhruba před 4 540 miliony let pravděpodobně došlo k mimořádně silné srážce Země s tělesem velikosti Marsu. Tato událost je označována jako Velký impakt. Tím bylo vyvrženo obrovské množství materiálu na oběžnou dráhu Země. Z této masy se později zformoval Měsíc. Předpokládá se, že při této srážce do vesmíru unikla prvotní atmosféra, ale také je možné, že tuto atmosféru při zvýšené teplotě zemská gravitace zkrátka neudržela.", "section_level": 1}, {"title": "Atmosféra, hydrosféra.", "content": "V raném stádiu byla Země extrémně žhavá a vyzařovala do vesmíru mnoho energie. Tím se postupně ochlazovala a mohlo docházet ke vzniku prvních ker pevného povrchu. Tyto kry, pohybující se po stále žhavém povrchu, se spojovaly a znovu tříštily. Z mezihvězdného plynu, který obsahoval množství vodíku a helia, ale také methan, amoniak a jiné látky, se vytvořila prvotní atmosféra. Meteority, dopadající na chladnoucí planetu, přinášely zmrzlou vodu. Led se při nárazu měnil v páru a ta, v kombinaci s jinými plyny, tvořila nad Zemí těžké mraky. Asi před 3 900 miliony let vznikla vlivem rozsáhlé sopečné činnosti druhá atmosféra, složená z vodní páry (70-80 %), dusíku a oxidu uhličitého. V menším množství obsahovala i oxid siřičitý, oxid uhelnatý, methan, amoniak, vodík, kyselinu chlorovodíkovou a jiné plyny. V období před 3 900 až 3 800 miliony let ustalo rozsáhlé bombardování planety, což umožnilo další ochlazení a zkondenzování vody v mracích. Docházelo tak k hustým, dlouhotrvajícím dešťům. Voda zaplňovala veškeré prolákliny a krátery na zemském povrchu a vytvářela tak první vodní plochy. Již tato prvotní moře byla slaná, neboť se v nich rozpouštěly soli, usazené na zemském povrchu.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv vzájemného působení s Měsícem.", "content": "Nově zformovaný Měsíc byl velice blízko planetě Zemi, obíhal ji nízko. Jejich vzájemná vazba tedy měla zásadní vliv na prostředí na Zemi i na samotný Měsíc: Vznik hlubších oceánů a vyšších pohoří byl možný až se zeslabením vlivu slapových sil, tedy až když Měsíc převzal energii z povrchu Země a po jeho urychlení na vyšší-vzdálenější oběžnou dráhu. Byť jsou přílivové vlny na Zemi způsobovány Měsícem, který tak brzdí rotaci Země, Země se pod Měsícem rychle otáčí a přílivová vlna pod měsícem podbíhá, předbíhá ho: A díky slapové vazbě se dopředný pohyb vodní masy vln přenáší zpět na Měsíc a způsobuje jeho dopředné urychlování. A vyšší rychlost Měsíce na orbitě se zas změní na potenciální energii na vyšší oběžné dráze, kde se ve výsledku pohybuje dokonce pomaleji. I dnes je ještě Měsíc zemskými deformacemi ze slapových sil urychlován, a tak se vzdaluje: řádově o 2 cm za rok. Urychlující tah slapových sil působí plynule, na nižších drahách silněji: Ve výsledku vzájemné slapové síly a existence přílivových vln na Zemi napomáhají stabilizaci výšky oběhu Měsíce a vyhlazení jeho (případně) eliptické dráhy na kruhovou.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Zemské těleso se poměrně rychle ochlazovalo, a to i kvůli nižšímu výkonu mladého Slunce. Na povrchu Země se začala tvořit pevná zemská kůra. Nedochovalo se z ní však do současnosti téměř nic. V Austrálii i Kanadě byly nalezeny krystaly zirkonů, pocházející až z doby před 4 404 miliony let. Zřejmě se jedná o pozůstatky nejstarší zemské kůry, která byla rozbita následnými geologickými procesy a jejíž relikty se pak uložily v mladších horninách.", "section_level": 1}, {"title": "Biosféra.", "content": "Z tohoto období nebyl spolehlivě doložen žádný život.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hadaikum (\"Hadean\", někdy \"Priscoan\") je nejstarší období (eon) ve vývoji Země. Datuje se do období před 4,6 až 4 miliardami let (Ma). Pro toto období je charakteristický vznik zemské kůry a později oceánů. Název je odvozen od Háda, řeckého boha podsvětí. Neklidné období bylo plné sopečných výbuchů a dopadajících meteoritů.", "tgt_summary": "The Hadean ( ) is a geologic eon of the Earth pre-dating the Archean. It began with the formation of the Earth about 4.6 billion years ago and ended, as defined by the International Commission on Stratigraphy (ICS), 4 billion years ago. , the ICS describes its status as \"informal\". Geologist Preston Cloud coined the term in 1972, originally to label the period before the earliest-known rocks on Earth. W. Brian Harland later coined an almost synonymous term, the \"Priscoan period\", from \"priscus\", the Latin word for 'ancient'. Other, older texts refer to the eon as the Pre-Archean.", "id": 2169194} {"src_title": "Trolejbusová doprava v Solingenu", "tgt_title": "Trolleybuses in Solingen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První trolejbusy vyjely do solingenských ulic 19. června 1952. Důvodem pro zavedení elektrické nekolejové trakce byla zastaralost a zchátralost místního tramvajového provozu, který velmi utrpěl za druhé světové války. První trolejbusová linka vedla z náměstí \"Graf-Wilhelm-Platz\" přes \"Merscheid\" k železničnímu nádraží \"Ohlings\". Postupně, jak byly rušeny tramvajové tratě, se trolejbusová síť postupně rozrůstala o další úseky. Tramvaje jezdily v Solingenu do 1. prosince 1959, kdy byl zahájen provoz na, po dlouhou dobu poslední, nové trati, která nahradila poslední tramvajový úsek. O tohoto data byly v Solingenu v provozu čtyři trolejbusové linky, které vedly po téměř stejných trasách jako tramvaje. V roce 1980 byl založen dopravní svaz \"Verkehrsverbund Rhein – Ruhr\", který začal koordinovat MHD a příměstskou dopravu v oblasti Porýní a Porúří. Trolejbusové linky v Solingenu tak byly přečíslovány přidáním dvojčíslí 68 před původní číslo linky. V roce 1982 byla solingenská trolejbusová síť rozšířena (poprvé od roku 1959) o krátký koncový úsek do konečné zastávky \"Hasselstrasse\" (cca 800 m) a kratší novou trať z centra města (od zastávky \"Schlagbaum\") do \"Brockenbergu\". Další a dosud poslední nové tratě byly zprovozněny v roce 1993 (zároveň byly uvedeny do provozu dvě nové trolejbusové linky). Šlo o krátký úsek \"Mangenberg\" – \"Kotten\" a dlouhou trať \"Birker Strasse\" – \"Kotten\" – \"Aufderhöhe\". V polovině 90. let 20. století se uvažovalo o zrušení trolejbusového provozu a jeho nahrazení autobusy, tato akce ale uskutečněna nebyla. V současnosti jezdí trolejbusy v Solingenu na šesti linkách, označených čísly 681 – 686.", "section_level": 1}, {"title": "Trolejbusová točna.", "content": "Velkou zajímavostí solingenského trolejbusového provozu je točna na konečné linky č. 683 \"Burg Brücke\". Také sem původně vedla tramvajová linka, která byla v roce 1959 nahrazena trolejbusovou. Kvůli stísněným podmínkám nemohla být v konečné stanici \"Burg Brücke\" vybudována klasická smyčka. Proto bylo přistoupeno k velmi neobvyklému řešení v podobě točny, kterou pohání elektromotor o výkonu 3 kW. Točna byla v 80. letech rekonstruována a roku 2009 byl na ní zastaven provoz. Točna stojí dodnes jako místní rarita, patří muzeu.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "V průběhu let se v Solingenu vystřídalo několik typů trolejbusů, v současnosti je v provozu celkem 49 vozidel tří různých výrobců. 14 vozů je standardních typu MAN SL 172 HO (vyrobeny v letech 1986 a 1987), ostatní trolejbusy jsou moderní nízkopodlažní kloubová vozidla typů Van Hool AG 300 T a Berkhof Premiere AT 18 (všechny vozy vyrobeny na začátku 21. století).", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "V Solingenu se také nachází trolejbusové muzeum, které kromě čtyř místních trolejbusů vlastní i několik autobusů, autobusových vleků a speciálních vozidel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německé město Solingen, nacházející se ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, provozuje od roku 1952 vlastní trolejbusovou dopravu. Místní trolejbusová síť je se šesti linkami největší v Německu.", "tgt_summary": "The Solingen trolleybus system (), also known locally as the \"Stangentaxi\", serves the city of Solingen, in the federal state of North Rhine-Westphalia, Germany. Opened on 19 June 1952, it is the largest of the three remaining trolleybus systems in Germany (the others being in Eberswalde and Esslingen am Neckar). The network centres on \"Graf-Wilhelm-Platz\" (Count William Square), and one of its lines extends into the neighbouring municipality of Wuppertal.", "id": 781276} {"src_title": "Tu bi-švat", "tgt_title": "Tu BiShvat", "src_document": [{"title": "Zvyklosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seder na Tu bi-švat.", "content": "Nejvýznamnější událostí, která se vztahuje k tomuto svátku, je \"seder\" – hostina, během které jsou vypity čtyři poháry vína a ochutnány symbolické plodiny. Původ sederu spadá do 17. století a je připisován kabalistům z okruhu Jicchaka Luriji v Safedu. Kabalistický vliv souvisí s koncepcí tzv. sefirotického \"Stromu života\".", "section_level": 2}, {"title": "Čtyři poháry.", "content": "Čtyři poháry jsou paralelou ke čtyřem pohárům, které se podávají během sederu na Pesach. Čtyři poháry symbolizují čtyři světy, mohou rovněž symbolizovat čtyři pohledy na svět (materiální, citový, intelektuální a duchovní) nebo čtyři přístupy k přírodě a světu (podle moderních výkladů např. sociální, národní, ekologický, všeobecný). Čtyři poháry se vypijí tak, že první pohár obsahuje pouze bílé víno s kapkou červeného, druhý obsahuje (zhruba) třetinu červeného a dvě třetiny bílého, třetí pohár již obsahuje dvě třetiny červeného a jednu třetinu bílého a čtvrtý již pouze červené víno s kapkou bílého. Poměry jsou skutečně pouze orientační a nejsou nijak závazné.", "section_level": 3}, {"title": "Symbolické plodiny.", "content": "Během sederu se konzumuje řada různých plodů, ať už plodů stromů či země. Na sederovém stole by neměly chybět tyto plodiny:", "section_level": 3}, {"title": "Sázení stromů.", "content": "Novodobým prvkem v Tu bi-švat je sázení stromů. Vysazování stromů a zakládání lesů se stalo jednou z priorit sionistického hnutí a Židovský národní fond (, : \"Keren Kajemet le-Jisra'el\"). Od sedmdesátých let dostalo vysazování stromů symbolický význam, který postupně přerůstá v pojetí náboženské, kdy je v období kolem Tu bi-švat zvykem vysadit v Izraeli alespoň jeden strom, v diaspoře se vybírá dobročinný příspěvek na vysázení stromů a kultivaci přírody v Izraeli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tu bi-švat (, dosl. \"15. ševat\") se slaví, jak již název napovídá, patnáctý den měsíce ševatu a bývá označován jako „Nový rok stromů“ (, \"Roš ha-šana la-ilanot\"), „Svátek stromů“ (חג האילנות, \"Chag ha-ilanot\") či „Slavnost plodů“. Tu bi-švat připadá většinou na konec ledna případně na začátek února, kdy v Izraeli začínají kvést první stromy (mandlovníky) a označuje začátek nového vegetačního cyklu. Tu bi-švat patří mezi menší svátky. Nevztahuje se na něj zákaz práce a další zákazy nařízené pro šabat, vysoké svátky a poutní svátky. Sváteční charakter dne je naznačen v liturgii vynecháním modliteb tachanun (kajícné prosebné modlitby).", "tgt_summary": "Tu BiShvat (; \"\") is a Jewish holiday occurring on the 15th day of the Hebrew month of Shevat (in 2020, Tu BiShvat begins at sunset on February 9 and ends in the evening of February 10). It is also called \"Rosh HaShanah La'Ilanot\" (), literally 'New Year of the Trees'. In contemporary Israel, the day is celebrated as an ecological awareness day, and trees are planted in celebration.", "id": 756943} {"src_title": "Raetie", "tgt_title": "Raetia", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Raety jako nejmocnější alpský kmen poprvé připomínal Polybios, ovšem až do zániku republiky se zmínky o nich vyskytovaly v dílech římských historiků jen velmi sporadicky. O historii Raetů toho tudíž není mnoho známo. Livius byl přesvědčen o jejich etruském původu. Tuto domněnku s ním sdíleli také historikové Niebuhr a Mommsen. Podle tradičního výkladu zaznamenaného Justinem a Pliniem starším představovali Raetové část Etrusků, která sídlila nejprve v údolí řeky Pádu, odkud byla ale vypuzena Kelty na přelomu 5. a 4. století př. n. l. Označení Raetové prý přijali podle svého náčelníka, jménem \"Raetus\". Bližší realitě však zřejmě bude hypotéza, podle níž byl název tohoto kmene odvozen z keltského výrazu \"rait\" („horská země“). Bez ohledu na to, zda přijmeme teorii o etruském původu Raetů, skutečností zůstává, že v době, kdy Římané navázali první kontakty s obyvateli Raetie, byla tato země plně v moci keltských kmenů. Předchozí populace zcela splynula s Kelty, takže Raety lze v pozdějších dobách označit za ryze keltský národ, třebaže mezi nimi žily také některé cizí kmeny (například Lepontiové). Raetové si udržovali nezávislost až do roku 15 př. n. l., kdy byli poraženi římským vojskem, které proniklo na sever skrze Brennerský průsmyk. Velitelem Římanů byl Augustův nevlastní syn Drusus. V témže roce si Drusův bratr a pozdější římský císař Tiberius podrobil údolí horního Rýna a oblast Bodamského jezera, kolem nějž se rozkládala sídla Vindeliků. Tento kmen přemohli Římané v bitvě na jezeře, během níž se zmocnili dnešního ostrova Reichenau. Ten pak vítězům posloužil jako základna k dalším výbojům do okolních krajů. V následujících letech bylo celé území mezi řekami Dunajem a Innem začleněno do nově vzniklé římské provincie, která byla zpočátku spravovaná vojenským prefektem a později prokurátorem z řad jezdeckého stavu. Hlavní komunikační trasou byla silnice vedoucí přes Brennerský průsmyk, jež spojovala dnešní města Veronu a Augsburg. Obyvatelstvo raetských údolí bylo poměrně rychle romanizováno. Mezi důležitá města Raetie náležela \"Augusta Vindelicorum\" (Augsburg), \"Brigantium\" (Bregenz), \"Castra Batavorum\" (Pasov), \"Castra Regina\" (Řezno) a \"Tridentum\" (Trento). Na obranu před vpády germánských kmenů ze severu byl v průběhu 1. století zbudován Limes Germanicus. Jeho 166 kilometrů dlouhá raetská část byla tvořena silnou kamennou hradbou doplněnou strážními věžemi. Ve druhé polovině 1. století si Římané podmanili \"Agri Decumates\" (území mezi Rýnem, Mohanem a Dunajem), čímž byla Raetie částečně chráněna před útoky barbarů. Až do konce 2. století provincie nedisponovala stálou posádkou a spoléhala se výhradně na domorodé pomocné sbory (\"auxilia\"). Teprve za vlády Marca Aurelia byla do Raetie umístěna římská legie (\"Legio III Italica\"), jejíž velitel působil od tohoto okamžiku jako místodržitel provincie v hodnosti císařského legáta (\"legatus Augusti pro praetore\"). Za Diocletiana byla Raetie součástí diecéze Itálie, přičemž byla rozdělena na dvě provincie: \"Raetia prima\" (hornatější a jižněji položená) a \"Raetia secunda\" (totožná s někdejším územím Vindeliků). Jejich správci byli úředníci v hodnosti \"preasides\", jimž byl nadřízen \"dux\" zodpovědný za obě tyto země. V době konečného úpadku západořímské říše byla Raetie sužována vytrvalými nájezdy Germánů. Už od poloviny 3. století, kdy Římané vyklidili Agri Decumates, začal vzrůstat tlak germánských Alamanů na její severní a západní hranice. V roce 488 nařídil správce Itálie Odoaker opuštění Raetie secundy, což usnadnilo pronikání Alamanů. Zhruba v témže čase se většina Markomanů přesunula z Čech do oblastí východně od řeky Lechu, kde byli později známi jako Bajuvarové (Bavoři). Naproti tomu politická a kulturní pouta Raetie primy vůči Itálii přetrvala ještě po dlouhou dobu. Po ovládnutí Ostrogóty Theodoricha Velikého se do určité míry opět pozdvihla ke své bývalé prosperitě. Latinský jazyk ve své vulgarizovanější podobě (z něhož se vyvinula dnešní rétorománština) a křesťanská víra zde proto přečkaly bez vážnějších otřesů období stěhování národů. Ve středověku se Raetií nazývalo území dřívější Raetie primy. Dodnes je toto jméno užíváno ve švýcarském kantonu Graubünden dosud obývaném potomky romanizovaných keltských obyvatel Raetie, kteří se nazývají Rétorománi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Raetie byla velice hornatá země. Hlavním způsobem obživy jejích obyvatel byl tudíž chov dobytka a těžba dřeva. Obdělávání půdy byla věnována jen malá pozornost, přesto některá úrodná údolí poskytovala hojnost obilí. Brzy po příchodu Římanů nastal rozmach obchodu a dařilo se též zemědělství. Místní svahy byly osázeny vinohrady, jež produkovaly víno považované ze stejně kvalitní jako italské. Dokonce i sám Augustus prý dával přednost raetskému vínu před kterýmkoli jiným. Nejvýznačnějšími obchodními komoditami, které zde byly získávány, byly vosk, med, smůla a sýry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raetie, případně latinsky Raetia, bylo území a později provincie římské říše, jež sahalo zhruba od Bodamského jezera (\"Lacus Brigantinus\") směrem na východ k řece Inn (\"Aenus\"). Severní hranici provincie tvořila řeka Dunaj (\"Danuvius\"), za níž se rozkládalo neklidné území „svobodné Germánie“. Penninské Alpy na západě a na jihu oddělovaly Raetii od Horní Germánie a Itálie, zatímco na východě se nacházelo Noricum. V současnosti toto území zaujímá střední a východní Švýcarsko, jižní Bavorsko, jihovýchod Bádenska-Württemberska, Lichtenštejnsko, Vorarlbersko a většinu Tyrolska (včetně jeho italské části).", "tgt_summary": "Raetia ( , ; also spelled Rhaetia) was a province of the Roman Empire, named after the Rhaetian (\"Raeti\" or \"Rhaeti\") people. It bordered on the west with the country of the Helvetii, on the east with Noricum, on the north with Vindelicia, on the south-west with Transalpine Gaul and on the south with Venetia et Histria. It thus comprised the districts occupied in modern times by eastern and central Switzerland (containing the Upper Rhine and Lake Constance), southern Germany (Bavaria and most of Baden-Württemberg), Vorarlberg and the greater part of Tyrol in Austria, and part of northern Lombardy in Italy. The region of Vindelicia (today eastern Württemberg and western Bavaria) was annexed to the province at a later date than the others. The northern border of Raetia during the times of Augustus and Tiberius was the River Danube. Later the Limes Germanicus marked the northern boundary, stretching for 166 km north of the Danube. Raetia linked to Italy across the Alps over the Reschen Pass, by the Via Claudia Augusta. The capital of the province was Augusta Vindelicorum, present-day Augsburg in southern Germany.", "id": 899376} {"src_title": "Noricum", "tgt_title": "Noricum", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "Archeologický průzkum hrobů a solných dolů v Hallstattu prokázal, že se zde v dávných dobách vyvíjela pozoruhodně vyspělá civilizace. Hallstattské hroby obsahují zbraně a ornamenty z doby bronzové stejně jako z doby železné. Podle některých teorií mohlo být Noricum a některé další okolní oblasti pravlastí Homérových Achájů. Původní obyvatelstvo z období halštatské kultury tvořili zřejmě Panonové (lid spřízněný s Ilyry). Ti později splynuli s různými keltskými kmeny, které sem dorazily někdy po roce 450 př. n. l. z nynějšího jihozápadního Německa a mezi nimiž zaujímali vůdčí postavení Tauriskové (\"Taurisci\"). Noricum v těchto dobách sloužilo Keltům jako základna k invazím do Pádské nížiny a na Apeninský poloostrov. Římané užívali pro Taurisky pojmenování Norikové (\"Norici\"), přičemž tento pojem (odvozený z hlavního sídla Taurisků, jež se nazývalo \"Noreia\") vztahovali i na všechny ostatní norické kmeny. Přesná poloha Noreie zůstává dodnes neznámá. Podle některých názorů se však nacházela poblíž dnešní štýrské obce Neumarkt in Steiermark.", "section_level": 2}, {"title": "Království.", "content": "Zhruba kolem roku 200 př. n. l. se Tauriskové postavili do čela svazku třinácti keltských a ilyrských kmenů, čímž byl položen základ Norickému království (\"Regnum Noricum\"), které tak představuje první politický útvar vzniklý na rakouské půdě. Na počátku 2. století př. n. l. se díky dokonalejším osevním metodám a technologickému pokroku výrazně zvýšil počet obyvatel Norica. Avšak již kolem roku 186 př. n. l. se projevil vážný nedostatek půdy, což přimělo asi 12 000 Taurisků a Bojů k odchodu na jih. Tito barbaři překonali Alpy a usadili se v údolí Pádu na pobřeží současného Benátska. O pět let později zde Římané založili kolonii Aquileiu, která brzy nabyla velkého významu jako tranzitní místo pro obchod s oblastmi na severu. Přivábeni obchodními možnostmi a nerostným bohatstvím Noriků navázali s nimi Římané přátelské vztahy, čímž získali přístup k ohromným nalezištím železné rudy v Noricu. Podle Liviova popisu vyjednávalo prý kolem roku 170 př. n. l. římské poselstvo s norickým králem Cincibilem, který Římanům zaručil \"hospitium publicum\" („pohostinné přátelství“). Tím byly utuženy vzájemné obchodní svazky a posílen římský vliv v oblasti. V tomto období prosperity vznikala v Noricu první opevněná oppida a rovněž byly raženy mince podle řeckého vzoru. Někdy mezi léty 120 až 115 př. n. l. pronikly do Norica migrující germánské kmeny Kimbrů a Teutonů, které se již předtím střetly s Boji v české kotlině (\"Boiohaemum\") a se Skordisky na Balkáně. Tváří v tvář této hrozbě se Tauriskové obrátili na Římany se žádostí o pomoc. Ovšem římské vojsko, jemuž velel konzul Gnaeus Papirius Carbo, vyslané vstříc útočníkům bylo rozdrceno v bitvě u Noreie. Kimbrové se však navzdory svému vítězství stáhli z Norica směrem na západ. Několik desetiletí poté byli v důsledku tlaku germánského kmene Svébů uvedeni do pohybu keltští Bojové, kteří se zmocnili oblastí severně a severozápadně od Norica. Kolem roku 58 př. n. l. se Bojové pokusili Noricum dobýt, utrpěli však ničivou porážku. I přesto ale ohrožovali Noricum ještě několik dalších let, než byla jejich říše konečně vyvrácena Dáky. V roce 49 př. n. l. odeslal král Voccio Caesarovi 300 šlechticů, kteří v řadách jízdy přispěli k Caesarově vítězství v občanské válce. Po definitivní porážce Bojů expandovalo norické království do povodí středního Dunaje. Moc Norica v tomto momentu sahala až do oblasti Vídeňské pánve a po odražení útoku Dáků také do současného západního Maďarska. Norikům se tak podařilo vybudovat poslední mocný keltský politický celek.", "section_level": 2}, {"title": "Římská provincie.", "content": "Noricum se po dlouhou dobu těšilo nezávislosti pod vládou vlastních králů. Koncem 1. století př. n. l. ale Norikové napadli společně s Panony Histrii, přičemž byli odraženi prokonzulem Illyrica Publiem Siliem. Po smrti krále Voccia bylo Noricum v roce 15 př. n. l. ustaveno klientským královstvím Říma. Římané ho nazývali provincií, třebaže si i nadále uchovávalo určitou omezenou svébytnost. Skutečnou římskou provincií pod správou císařského prokurátora se Noricum stalo teprve někdy po roce 40 n. l. za vlády Claudia. V následujících staletích bylo Noricum jako pohraniční území říše protkáno hustou sítí silnic, o čemž svědčí četné nálezy milníků a jiné archeologické objevy. To spolu s budováním kolonií napomohlo postupné romanizaci zdejších Keltů. Zřejmě nejdůležitější komunikace spojující Řím s Carnuntem vedla přes města Aquileia, Emona (dnešní Lublaň), Celeia (Celje) a Poetovio (Ptuj). Carnuntum původně náleželo k Noricu, avšak v roce 6 n. l. bylo společně s Vídeňskou pánví připojeno k provincii Panonii. Strategicky velmi významná byla také silnice táhnoucí se z panonské Vindobony (Vídeň) podél toku Dunaje směrem na západ do Lauriaca a dále do Raetie. Nejvýznačnějšími městy a koloniemi Norica v římské etapě jeho dějin bylo \"Virunum\" (dnešní Maria Saal poblíž Klagenfurtu), \"Celeia\", \"Juvavum\" (Salzburg) a \"Lauriacum\" (Lorch). Podobně jako sousední Raetie zaujímalo také Noricum po celou dobu existence římské říše postavení předsunuté obranné linie Itálie vůči vpádům germánských kmenů zpoza Dunaje. Římané vybudovali řadu pevností (\"Limes Romanus\"), které střežily břehy Dunaje a alpské průsmyky. Na počátku markomanských válek (166-180) umístil Marcus Aurelius do této provincie jednu římskou legii (\"Legio II Italica Pia\") spolu s početnými pomocnými sbory. Tyto vojenské síly zde od této doby měly své stálé sídlo. Velitel legie působil zároveň jako místodržitel provincie. Za vlády Diocletiana bylo Noricum na konci 3. století rozděleno do dvou provincií: \"Noricum ripense\" („pobřežní Noricum“, severní část při řece Dunaji) a \"Noricum mediterraneum\" („vnitrozemní Noricum“, jižněji položený a hornatější region). Obě tyto provincie spadaly do ilyrské diecéze, která byla součástí italské prefektury. V důsledku pozvolného šíření křesťanství bylo v Noricu založeno několik biskupství, která však zanikla v období zmatků během stěhování národů. Po zhroucení západořímské říše se v Noricu ještě nějaký čas udržel římský správní systém, který do určité míry přetrval až do příchodu Avarů a Slovanů.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Noricum byla hornatá země s poměrně chudou půdou, oplývala však hojnými nalezišti železné rudy, kterýmžto materiálem zásobovalo kovárny a zbrojní manufaktury v Panonii, Moesii a severní Itálii. Proslulou norickou ocel užívali Římané k výrobě kvalitních a ceněných zbraní. Obyvatelé Norica byli stateční a bojovní lidé, kteří se spíše než zemědělství věnovali pastevectví skotu. Po obsazení Římany byly místní hluboké lesy vykáceny a bažiny odvodněny, čímž byla výrazně zvýšena úrodnost země. Rovněž zde bylo nalezeno veliké množství zlata a soli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noricum bylo keltské království (latinsky \"Regnum Noricum\"), přesněji federace třinácti keltských a ilyrských kmenů, jež byla později začleněna do Římské říše jako její provincie. Zahrnovalo většinu území dnešního Rakouska, část Slovinska a jihovýchodní cíp Bavorska. Na západě sousedila tato země s Raetií, na východě s Panonií a na jihozápadě s Itálií. Na severu sahalo území království až za řeku Dunaj, která se stala severní hranicí Norica teprve po jeho trvalém začlenění do Římského impéria.", "tgt_summary": "Noricum () is the Latin name for the Celtic kingdom or federation of tribes that included most of modern Austria and part of Slovenia. In the first century AD, it became a province of the Roman Empire. Its borders were the Danube to the north, \"Raetia\" and \"Vindelicia\" to the west, Pannonia to the east and southeast, and \"Italia\" (\"Venetia et Histria\") to the south. The kingdom was founded around 400 BC, and had its capital at the royal residence at Virunum on the Magdalensberg.", "id": 205203} {"src_title": "Perpignan", "tgt_title": "Perpignan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o stálém sídle na tomto území byla vytvořena roku 927. Neslo název \"villa Perpiniarum\". Brzy se stal Perpignan hlavním městem hrabat z Roussillonu. Roku 1172 hrabě Girard II. uzavřel vleklou válku se sousedním hrabstvím ampuriaským. Poté odkázal oslabený Roussillon do rukou Alfonse I., barcelonského hraběte, jelikož zemřel bez potomků. Francouzské právo na feudální panství nad Roussillonem bylo zrušeno Ludvíkem IX. v Corbeilské smlouvě.", "section_level": 1}, {"title": "Aragonské panství.", "content": "Když Jakub I. Dobyvatel (král aragonský a hrabě barcelonský) založil roku 1276 království mallorské, stal se Perpignan hlavním městem vnitrozemských území nového státu. Následující úspěšná desetiletí jsou považována za zlatou dobu v historii tohoto města. V městě kvetla výroba oblečení, kožedělnictví, zlatnictví ale i dalších luxusních předmětů. Francouzský král Filip III. zemřel roku 1285, právě když se vracel z neúspěšně křížové výpravy proti aragonské koruně. Roku 1324 započala stavba katedrály svatého Jana Křtitele V roce 1344 Petr IV. připojil Mallorské království znovu k Aragonii a Perpignan znovu přejalo hrabství barcelonské. Během několika let město ztratilo přibližně polovinu obyvatel kvůli epidemii černé smrti. Roku 1463 na město zaútočil a posléze ho pokořil francouzský král Ludvík XI: a již o deset let později byli Francouzi nuceni krutě potlačit povstání proti jejich vládě. To se jim po dlouhém obléhání podařilo. Roku 1493 se město vrátilo znovu pod aragonskou korunu, francouzský král Karel VIII. si tímto darem Ferdinandovi II. Aragonskému chtěl ponechat volné ruce, aby mohl podniknout svou invazi do Itálie. Znovu oblehnut a zabrán Francouzi během třicetileté války v září 1642 byl Perpignan uznán Pyrenejskou smlouvou (1659) jako součást Francouzského království.", "section_level": 2}, {"title": "Biskupství.", "content": "Katedrála svatého Jana Křtitele (\"Cathédrale Saint-Jean-Baptiste de Perpignan\") je římskokatolická katedrála a národní památka Francie. Stavba začala roku 1324. Inicioval ji mallorský král Sancho Mírný. Byla dostavěna roku 1509. Je postavena v gotickém slohu. Byla restaurována v 19. a 20. století. Ponejprv byla katedrála sídlem biskupů z Elne. Poté se roku 1602 biskupství přejmenovalo na perpignanské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perpignan je nejjižněji položené velké město kontinentální Francie, nachází se na jihozápadě země, v půli cesty mezi Pyrenejemi a Narbonne, 14 km od Středozemního moře. Město má 150 000 obyvatel a je správním centrem departementu Pyrénées-Orientales. Mezi nejvýznamnější památky lze zařadit Palác mallorských králů, katedrálu sv. Jana Křtitele a vstupní bránu \"Le Castillet\".", "tgt_summary": "Perpignan (, , ; ) is the prefecture of the Pyrénées-Orientales department in Southwest France, and the centre of the metropolitan area Perpignan Mediterranée Métropole. Perpignan was the capital of the former province and County of Roussillon (\"Rosselló\" in Catalan) and continental capital of the Kingdom of Majorca in the 13th and 14th centuries. In 2016 Perpignan had 121,875 inhabitants (\"Perpignanais(e)\" in French, \"Perpinyanés(a)\" in Catalan) in the commune proper, and the metropolitan area had a total population of 268,577.", "id": 1397010} {"src_title": "Jednonukleotidový polymorfismus", "tgt_title": "Single-nucleotide polymorphism", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Jednonukleotidové polymorfismy se mohou vyskytovat v kódujících oblastech genů, nekódující oblastech genů, nebo v tzv. \"intergenic regions\" (oblastí mezi geny). SNP v kódujících sekvencích nemusí vzhledem k degeneraci genetického kódu nutně měnit aminokyselinovou sekvenci kódovaného proteinu. SNP v kódující oblasti jsou dvou typů: synonymní a nesynonymní. Synonymní polymorfismy nemají vliv na kódovanou aminokyselinovou sekvenci, zatímco nesynonymní SNP ji mění. Nesynonymní se pak dále dají rozdělit na dva typy: missense a nonsense. Missense mění kódovanou aminokyselinu za jinou, zatímco nonsense způsobují ukončení translace vznikem stopkodonu. Jednonukleotidové polymorfismy, které se nevyskytují v protein-kódujících oblastech mohou ovlivnit sestřih genů, schopnost vázat transkripční faktor, degradaci messenger RNA , nebo mohou měnit sekvence nekódující RNA.", "section_level": 1}, {"title": "Frekvence výskytu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V rámci genomu.", "content": "Rozdělení SNP v genomu není homogenní; SNP se vyskytují v nekódujících oblastech častěji než v oblastech kódujících, resp. se vyskytují obecně méně tam, kde přírozený výběr napomáhá fixování jedné alely, která je z hlediska adaptace nejvýhodnější a zároveň tím tedy přispívá k odstranění ostatních variant SNP.  Další faktory, jako genetická rekombinace a mutace, mohou také frekvenci výskytu SNP ovlivnit. Frekvence výskytu SNP může být odhadnuta podle přítomnosti mikrosatelitů: zejména AT mikrosatelity jsou silnými ukazateli SNP hustoty, v úsecích skládajících se z dlouhých (AT)(n) opakování a obsahujících málo GC vazeb se obecně vyskytují SNP ve výrazně nižší míře.", "section_level": 2}, {"title": "V rámci populace.", "content": "Mezi lidskými populacemi je určitá variace, takže SNP alely, které jsou běžné u jedné geografické či etnické skupiny, mohou být mnohem vzácnější u jiné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jednonukleotidový polymorfismus, častěji ozačován jako SNP (z anglického single-nucleotide polymorphism), je variace v jediném nukleotidu, která se vyskytuje v určité pozici v genomu, přičemž každá taková variace je přítomna v populaci alespoň v jisté patrné míře (např. > 1%). Za příklad může sloužit následující: V lidském genomu se v určité pozici báze u většiny jedinců v populaci může vyskytovat nukleotid C, ale u menší skupiny jedinců může být v této pozici nukleotid A. To znamená, že se v této konkrétní pozici vyskytuje SNP a dvě možné nukleotidové varianty – C nebo A – jsou alely pro tuto pozici. Jednonukleotidové polymorfismy jsou základem rozdílů v naší náchylnosti k různým onemocněním; široká škála lidských onemocnění, např. srpkovitá anémie, β-talasemie a cystická fibróza je způsobena jednonukleotidovými polymorfismy. Závažnost onemocnění a způsob, jakým naše tělo reaguje na léčbu, jsou také projevem genetické variace. Například bodová mutace v genu APOE (apolipoprotein E) je spojena s vyšším rizikem Alzheimerovy choroby. V případě jednonukleotidové varianty (SNV) jde o změnu v jediném nukleotidu nezávisle na frekvenci výskytu v populaci a tyto varianty mohou vzniknout v somatických buňkách. Somatické jednonukleotidové varianty (např. mutace související s rakovinou), mohou být také nazývány \"single-nucleotide alterations\".", "tgt_summary": "A single-nucleotide polymorphism (SNP; ; plural ) is a substitution of a single nucleotide at a specific position in the genome, that is present in a sufficiently large fraction of the population (e.g. 1% or more). For example, at a specific base position in the human genome, the C nucleotide may appear in most individuals, but in a minority of individuals, the position is occupied by an A. This means that there is a SNP at this specific position, and the two possible nucleotide variations – C or A – are said to be the alleles for this specific position. SNPs pinpoint differences in our susceptibility to a wide range of diseases (e.g. sickle-cell anemia, β-thalassemia and cystic fibrosis result from SNPs). The severity of illness and the way the body responds to treatments are also manifestations of genetic variations. For example, a single-base mutation in the APOE (apolipoprotein E) gene is associated with a lower risk for Alzheimer's disease. A single-nucleotide variant (SNV) is a variation in a single nucleotide without any limitations of frequency and may arise in somatic cells. A somatic single-nucleotide variation (e.g., caused by cancer) may also be called a single-nucleotide alteration.", "id": 1045268} {"src_title": "Pes pralesní", "tgt_title": "Bush dog", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hnědé, hnědočerné a někdy i rezavé tělo této šelmy měří circa od 57,5 - 75 cm, její krátký ocas 12,5 - 15 cm. V kohoutku dosahuje výšky asi 30 cm. Hmotnost tohoto živočicha se pohybuje od 5 do 8 kg. I přesto, že má krátké nohy, umí pes pralesní zdatně běhat. Hlava je krátká a masivní, podobná spíše malé medvědí. Uši má malé, stejně jako oči.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Informací o jeho životě není mnoho, za což může jeho nízká početnost ve volné přírodě. Zdržuje se v lesích, stepích, ale i u vodních ploch. Žije ve smečkách čítajících 2-12 jedinců. Loví kdykoliv během dne a jeho kořistí se stávají většinou hlodavci včetně velkých druhů, například pak nebo agutiů. Výjimečně si smečka troufne na kapybary, jelenovité, pekari či dokonce tapíry. Dále zabíjí pásovce, zajíce, krysy, opossumy, pštrosy nandu a různé jiné menší živočichy. Živí se i ovocem. Díky své velké dovednosti v plavání, zřejmě větší než u jakékoliv jiné psovité šelmy, ho neodradí ani to, když kořist uteče do vody. V noci psi pralesní odpočívají v různých prohlubních, skulinách nebo norách, např. po pásovcích. Svá teritoria si označují močí nebo výměškem análních žláz a dobře si toto území střeží. Březost trvá 67 dní a samice může zabřeznout několikrát do roka. V jednom vrhu rodí nejčastěji 3-6 mláďat (průměrně 3,8). Po narození se mláďata skrývají v norách, kde se o ně starají převážně matky do doby, pokud nejsou schopna bezpečnost nor opustit. Otcové a ostatní členové smečky zásobují matku během jejího kojení štěňat potravou. Pohlavní dospělosti dosahují mláďata po 10 až 12 měsících. V zajetí se dožívají okolo 10 let, délka dožití ve volné přírodě není známa.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme u něj tři poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Pes pralesní je chován v 35 evropských zoo (stav květen 2018). V Česku se jedná o dvě zařízení: Zoo Jihlava a Zoo Praha. Přitom do Zoo Jihlava byli dva mladí samci přivezeni z dlouhodobě prosperujícího chovu v pražské zoo teprve v roce 2017. Historicky byl tento druh chován také v Zoo Brno, Zoo Dvůr Králové a Zoo Ústí nad Labem. Odchovy jsou velmi obtížné, a tak patří ve světě chovatelů k velkým událostem.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První zvířata tohoto druhu přišla do pražské zoo v roce 1988. Hned o rok později se je podařilo rozmnožit. na dlouhou dobu naposledy se odchov podařil v roce 2003 a poté následovalo desetileté čekání. Teprve 18. července 2013 se narodila čtyřčata (jeden samec a tři samice). Otcem mláďat se stal samec dovezený z Japonska, čímž je cenný z hlediska nepříbuznosti s ostatními evropskými jedinci. Od té doby se daří odchovávat pravidelně každoročně. Zatím poslední tři mláďata přišla na svět 7. dubna 2018. Celkem se tak již podařilo odchovat takřka 100 jedinců. Pražské odchovy jsou umisťovány do zoo po celém světě včetně Severní a Jižní Ameriky či Asie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pes pralesní (\"Speothos venaticus\") dříve znám spíše jako pes lesní je středně velká psovitá šelma obývající území Střední a Jižní Ameriky od Panamy až po Peru, Brazílii a Paraguay. Pes pralesní získal několik jmen podle území, kde se vyskytuje. V Brazílii je znám jako cachorro-vinagre (překládáno jako \"octový pes\") nebo cachorro-do-mato (\"lesní pes\"). Ve španělsky mluvících zemích je znám jako perro vinagre, zorro vinagre (\"octová liška\"), perro de agua (\"vodní pes\") nebo perro de monte (\"horský pes\").", "tgt_summary": "The bush dog (\"Speothos venaticus\") is a canid found in Central and South America. In spite of its extensive range, it is very rare in most areas except in Suriname, Guyana and Peru; it was first identified by Peter Wilhelm Lund from fossils in Brazilian caves and was believed to be extinct. The bush dog is the only living species in the genus Speothos, and genetic evidence suggests that its closest living relative is the maned wolf of central South America or the African wild dog. The species is listed as Near Threatened by the IUCN. In Brazil it is called cachorro-vinagre (\"vinegar dog\") or cachorro-do-mato (\"bush dog\"). In Spanish-speaking countries it is called perro vinagre (\"vinegar dog\"), zorro vinagre (\"vinegar fox\"), perro de agua (\"water dog\"), or perro de monte (\"mountain dog\").", "id": 1573137} {"src_title": "Bitva u Chlumce (1126)", "tgt_title": "Battle of Chlumec", "src_document": [{"title": "Průběh bitvy.", "content": "Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: 16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížné prodírat se bořícím se sněhem. Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk. Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.", "section_level": 1}, {"title": "Spojenectví s Lotharem III..", "content": "Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Národní bitva.", "content": "Vlastenecký, protiněmecký postoj zastával již Soběslavův současník a stoupenec, Kanovník vyšehradský, který vylíčil bitvu ve svém pokračování Kosmovy kroniky. Historiky bývá zmiňován národní charakter, který Soběslav dokázal vtisknout shromáždění českých velmožů sjednocených proti německému nepříteli. Vratislav Vaníček dává událost do širších souvislostí formování evropských národů a shromáždění českého vojska pod korouhví svatého Vojtěcha připevněné ke svatováclavskému kopí přirovnává ke shromáždění francouzsky mluvící šlechty pod korouhví oriflamme Ludvíkem VI. proti císaři Jindřichu V. o dva roky dříve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Ústí nad Labem. Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.", "tgt_summary": "The Battle of Chlumec was the culmination of a 12th-century war of succession in the Duchy of Bohemia. It occurred on 18 February 1126 in the vicinity of the village of Chlumec () near Chabařovice on the southern slopes of the Eastern Ore Mountains. The Bohemian forces led by Duke Soběslav I defeated an Imperial contingent of troops under King Lothair III of Germany and his Moravian ally Duke Otto II the Black.", "id": 2476986} {"src_title": "Švýcarský Robinson", "tgt_title": "The Swiss Family Robinson", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román líčí osudy chudé švýcarské rodiny (otec, matka a čtyři synové ve věku od osmi do patnácti let, jejichž příjmení není v originálním textu knihy uvedeno, v převyprávěné verzi jde o rodinu Braunových), která se v době napoleonských válek odhodlá opustit Evropu a vyhledat si nový domov v zámořských koloniích. Po ztroskotání lodi se rodina zachrání na neobydleném ostrově v Indickém oceánu, který nazvou \"Nové Švýcarsko\", a prožijí zde deset let, než je jejich vzkvétající kolonie objevena anglickou korvetou. Mezitím se na ostrově vítězně utkají se zcela nereálnou faunou a flórou, kterou sem autor umístil ve snaze vytvořit co nejpestřejší dobrodružný příběh a seznámit dětského čtenáře s co největším počtem různých exotických zvířat a rostlin. Rodina tak musí bojovat se lvy, tygry, medvědy, slony, hrochy, šakaly, hyenami a hroznýši. Může lovit antilopy, plameňáky, velryby, lachtany, mrože, tuleně, žraloky, leguány, holuby a vlaštovky, chovat psy, krávy, buvoly, kozy, ovce, osly, prasata, slepice, husy i kachny a ochočit si orla a opici. Navíc je ostrov nalezištěm všech možných nerostných surovin. Nejstarší syn Fritz také zachrání mladou Angličanku Jenny, která ztroskotala na nedalekém sopečném ostrůvku (zprávu od ní přinese kormorán). Když je kolonie objevena, nikomu se z ní pryč nechce. Na chvíli odjedou do Anglie jen Fritz (v českém překladu Bedřich) a Jenny, aby se seznámili s její rodinou a uzavřeli zde sňatek, a prostřední syn Jakob (v českém překladu Jakub), aby nakoupil pro kolonii některé potřebné věci. Na ostrov přibude také anglická rodina Wolstonových s dcerami a mladí lidé se do sebe postupně zamilují. Přes mnohé nedostatky a některé pasáže, které dnes vyvolávají spíše úsměv, patří Wyssův \"Švýcarský Robinson\" ke klasickým dílům literatury pro mládež. Autor v něm vyzdvihuje důležitost lidské práce a také rodinné i kolektivní soudržnosti, obětavosti a statečnosti. Propaguje návrat k přírodě, který mu slouží jako únik od evropské civilizace, která se podle jeho mínění dostává svými válkami a rozvojem průmyslové výroby do slepé uličky.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování od Julese Vernea.", "content": "\"Švýcarský Robinson\" patřil k oblíbené dětské četbě francouzského spisovatele Julese Vernea. Příběh ho natolik zaujal, že k němu roku 1900 napsal pokračování pod názvem \"Druhá vlast\" (\"Seconde patrie\"). I v jiných Vernových knihách se objevují motivy ze \"Švýcarského Robinsona\":", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarský Robinson (1812, \"Der Schweizerische Robinson\") je dobrodružný román pro mládež německy píšícího švýcarského protestantského pastora a spisovatele Johanna Davida Wysse. Autor napsal své dílo, inspirované známým románem Daniela Defoea \"Robinson Crusoe\", v letech 1794–1798 pouze pro své děti, aniž by uvažoval o možném budoucím knižním vydání. K tomu došlo až poté, co se jeho syn Johann Rudolf Wyss, profesor filozofie v Bernu a autor švýcarské národní hymny, rozhodl v roce 1812 dílo upravit a vydat tiskem.", "tgt_summary": "The Swiss Family Robinson (German: \"Der Schweizerische Robinson\") is a novel by Johann David Wyss, first published in 1812, about a Swiss family of immigrants whose ship en route to Port Jackson, Australia, goes off course and is shipwrecked in the East Indies.", "id": 919179} {"src_title": "Atrium", "tgt_title": "Atrium (architecture)", "src_document": [{"title": "Antické atrium.", "content": "Atrium je pravoúhlý prostor ve střední části domu. V podstatě jde o architektonizovaný, částečně zastřešený dvůr. Zastřešená část funguje jako ochoz. Ve střední nezastřešené části bývá, zpravidla ozdobně provedená nádrž na dešťovou vodu – \"impluvium\". Všechny místnosti přiléhající k atriu, jsou z něj přístupné, slouží také k odpočinku rodiny. Světlo do atria proniká jeho střední, nezastřešenou částí. Sekundárně, jsou z něj osvětlovány i přilehlé místnosti. Vitruvius rozlišuje \"Atrium tuscanicum\" (Etruské atrium), v němž je konstrukce střechy nesena dvěma masivními dřevěnými průvlaky položenými souběžně s kratšími stěnami atria, na nichž kolmo leží další dva slabší trámy. Ve střední části atria je nezastřešený prostor – \"compluvium\". Střecha je skloněna směrem do tohoto prostoru a mimo dřevěných trámů už není nesena dalšími sloupy či pilíři. Atrium pouze se čtyřmi sloupy nazývá Vitruvius \"Atrium tetrastylicum\" (Čtyřsloupové atrium). Atrium s velkým počtem sloupů (například 16) pak nazývá \"Atrium corinthicum\" (Korintské atrium). Atria úplně překrytá – \"Atrium testudinatum\" jsou dle Vitruvia budována tam, kde to příliš nezatíží konstrukci a kde jsou v horních podlažích prostorné místnosti. Pojem Atrium pochází pravděpodobně z latinského \"ater\", což znamená \"začouzený\". Z toho lze vyvodit, že se zde původně nalézal také krb nebo spíše otevřené ohniště, jehož kouř odcházel otvorem v nezastřešené části atria. Běžné atrium se střechou skloněnou doprostřed atria nazývá Vitruvius \"Atrium impluviatum\" (Okapové atrium). Zároveň oceňuje výhody opačného řešení, kdy se střecha směrem ke \"compluviu\" naopak zvedá. Nazývá jej \"Atrium displuviatum\" (Bezokapové atrium). Výhodou je lepší osvětlení místností (konkrétně jídelny) v zimním období, nevýhodou pak problémy v případě, kdy se ucpou roury odvádějící vodu. Střecha skloněná do středu atria sloužila též k jímání dešťové vody do pravoúhlé nádrže. Při použití střechy, která se směrem ke středu zvedá byla voda jímána dřevěným potrubím do cistery, která mohla být umístěna vně objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Atrium v mladším období.", "content": "V raněkřesťanském období je pojem atrium používán ve smyslu peristyl pro označení nádvoří před průčelím křesťanských bazilik. Od devatenáctého století, kdy se jako stavební materiály rozšířily kov a sklo je pojem \"atrium\" často užíván pro označení dvora krytého skleněnou střechou, může přitom jít o původně nezastřešený dvůr či nádvoří To je časté především u veřejných budov, hotelů, obchodních center atp. V původní podobě, tj. jako ústřední prostora obytného domu, se atrium objevuje i v moderní architektuře. Často jde o částečně otevřený či prosklený prostor, může v něm být nádrž na vodu, osamělý strom, sochařský objekt atp. Takový prostor slouží k rekreaci a je koncipován tak, aby působil útulným, uklidňujícím dojmem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atrium je centrální prostor obytného domu rozšířený především v období řeckého helénismu a římské antiky. V novověké architektuře se pojmem atrium rozumí zpravidla dvůr zastřešený prosklenou střechou, někdy takovýto zastřešený prostor označujeme slovem dvorana.", "tgt_summary": "In architecture, an atrium (plural: atria or atriums) is a large open air or skylight covered space surrounded by a building. Atria were a common feature in Ancient Roman dwellings, providing light and ventilation to the interior. Modern atria, as developed in the late 19th and 20th centuries, are often several stories high and having a glazed roof or large windows, and often located immediately beyond the main entrance doors (in the lobby). Atria are a popular design feature because they give their buildings a \"feeling of space and light.\" The atrium has become a key feature of many buildings in recent years. Atria are popular with building users, building designers and building developers. Users like atria because they create a dynamic and stimulating interior that provides shelter from the external environment while maintaining a visual link with that environment. Designers enjoy the opportunity to create new types of spaces in buildings, and developers see atria as prestigious amenities that can increase commercial value and appeal.", "id": 538188} {"src_title": "Michail Kalinin", "tgt_title": "Mikhail Kalinin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rolnické rodiny. Absolvoval základní 4letou školu a od roku 1896 pracoval jako dělník v Putivlské továrně v Petrohradě. Aktivně působil v dělnickém socialistickém hnutí. V letech 1905-1907 se zúčastnil první ruské revoluce. V roce 1906 se oženil s Estonkou Jekatěrinou Lorbergovou (1882-1960). V roce 1912 byl zvolen členem ústředního výboru Ruské sociálně demokratické strany pracujících. Podílel se na zakládání novin Pravda. Během únorové revoluce v roce 1917 byl jedním z hlavních vůdců vzbouřených dělníků a vojáků v Petrohradě. Během občanské války se věnoval akvizičně-propagandistické činnosti. Od roku 1919 předseda Všeruského Ústředního výkonného výboru, od prosince 1922 předseda Centrálního výkonného výboru SSSR. Od ledna 1938 předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Ve 30. a 40. letech patřil mezi Stalinovy nejbližší spolupracovníky. Na postu formální hlavy Sovětského státu však neměl velké pravomoci. Byl jediný ze Stalinových spolupracovníků, který pocházel z chudé rolnické rodiny, a tento fakt strana využívala i k propagandistickým účelům k získání sympatii obyvatel venkova. Podílel se na několika represích vůči vedoucím příslušníkům komunistické strany, státu, armády, vědy a kultury i běžným občanům země. Kalinin si zřejmě byl vědom okolností čistek a ve více případech se snažil obviněným pomoci. Zachránil např. pozdějšího maršála Leonida Govorova, svého přítele revolucionáře Avela Jenukidzeho však již před zastřelením nezachránil. Podle některých názorů byl Kalinin v pozdějším období pouze pasivní postavou podepisující vládní dokumenty. Dokonce i v případech, kdy byl jmenován do rozhodovacích funkcí různých komisí, prý jeho názor ostatní politici nebrali na vědomí. V roce 1938 NKVD zatklo jeho ženu Jekatěrinu, která byla držena ve vazbě až do roku 1946. Propuštěna byla krátce před manželovou smrtí. Na postu předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR se během druhé světové války podílel na přípravě několika důležitých zákonů. Jeho podpis se spolu s podpisy dalších sovětských představitelů nachází i na rozkazu na likvidaci polských důstojníků zajištěných po obsazení východního Polska (tzv. Katyňský masakr). 19. března 1946 byl zbaven funkce předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR pro pokračující zdravotní problémy. Zemřel 3. června 1946 v důsledku rakoviny žaludku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Ivanovič Kalinin (, –3. června 1946) byl sovětský komunistický politik. V letech 1919 až 1946 byl titulární hlavou sovětského státu. Jeho jméno dostala mimo jiné města Tver (Kalinin, do roku 1990) a Královec.", "tgt_summary": "Mikhail Ivanovich Kalinin (; 3 June 1946), known familiarly by Soviet citizens as \"Kalinych\", was a Bolshevik revolutionary and a Soviet politician. He served as head of state of the Russian Soviet Federative Socialist Republic and later of the Soviet Union from 1919 to 1946. From 1926, he was a member of the Politburo of the Communist Party of the Soviet Union. Born to a peasant family, Kalinin worked as a metal worker in Saint Petersburg and took part in the 1905 Russian Revolution as an early member of the Bolsheviks. During and after the October Revolution, he served as mayor of Petrograd (St. Petersburg). After the revolution, Kalinin became the head of the new Soviet state, as well as a member of the Central Committee of the Communist Party and the Politburo. Kalinin remained head of the Soviet Union after the rise of Joseph Stalin, but held little real power or influence. He retired in 1946 and died in the same year. The former East-Prussian city of Königsberg was renamed Kaliningrad after him. The city of Tver was also known as \"Kalinin\" until the end of the Soviet Union in 1991.", "id": 310512} {"src_title": "Nízká Asuánská přehrada", "tgt_title": "Aswan Low Dam", "src_document": [{"title": "Dějiny stavby.", "content": "Nil zaplavoval každý rok v létě území svého dolního toku vodami, které se ženou z východní Afriky. Tyto záplavy přinášely živiny a minerály, které jsou ideálním hnojivem pro obdělávanou půdu. Když vzrostla populace okolo dolního toku řeky, vyvstala potřeba kontrolovat povodně a chránit ornou půdu a bavlníková pole. Při velkých záplavách může být celé pole smeteno, zatímco při nedostatku vody dochází k suchu a hladomoru. Přehrada tedy působí proti záplavám, vyrábí elektrický proud a poskytuje vodu pro zemědělství. Z důvodů požadavků alespoň částečné regulace toku Nilu, zahájila britská správa v roce 1889 výstavbu přehrady, která byla dokončena v roce 1902. Hlavním projektantem byl Sir William Willcocks a podílelo se také pár významných inženýrů : Sir Benjamin Baker a John Aird, jehož firma, John Aird & Company, byla hlavním dodavatelem. Hráz \"Nízké Asuánské přehrady\" byla původně 33 m vysoká a 1900metrů dlouhá. Tyto parametry se však později ukázaly jako nedostačující, neboť hrozilo přeplnění nádrže a protrhnutí hráze. Z tohoto důvodu byla přehrada ve dvou fázích (na 38,5 metru v letech 1907-1912 a 45,5 metru v letech 1929-1933) navýšena. Ani nové stavební úpravy nebezpečnou situaci nevyřešily a přehrada roku 1946 téměř přetekla. Tato událost dala podnět k výstavbě nové Vysoké Asuánské přehrady. Roku 1959 podepsal Egypt dohodu se Súdánem (Nile Waters Agreement), která upřesňuje nárok jednotlivých států na množství vody v Nilu. Dohoda přesně vymezuje tok řeky na egyptsko-súdánských hranicích. Podle smlouvy má Egypt k dispozici 55,5 km³ vody ročně (nejméně 22 km³ je však v období povodní vypouštěno do Středozemního moře). Súdán má nárok pouze na 18,5 km³. Průměrný roční průtok Nilu činí 74 km³, přičemž 10 km³ tvoří ztráty z důvodu odpařování vody. Přehrada měla původně sloužit jako zásobárna vody a také k regulaci toku Nilu, aby bylo zamezeno záplavám v zimním období a hladomorům v období sucha. Kvůli nedostatečné kapacitě nádrže (5,5 km³) však tento účel nebyl naplněn. Dnes se přehrada využívá k výrobě elektrické energie. Na elektrárnu byla přehrada transformována roku 1960. Tehdy kryla přibližně polovinu celkové spotřeby Egypta a dovolila stavbu elektrického vedení do mnoha vesnic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nízká Asuánská přehrada je přehrada na řece Nil v Egyptě. Je první, starší a nižší ze dvou stejného jména, jež byly vybudovány u města Asuán, které se nachází na prvním kataraktu řeky. Je také nazývaná Stará Asuánská přehrada nebo jen Asuánská přehrada. Její objem vody je 5,5 km³, což představuje asi 3 % objemu Nassirova jezera.", "tgt_summary": "The Aswan Low Dam or Old Aswan Dam is a gravity masonry buttress dam on the Nile River in Aswan, Egypt. The dam was built at the former first cataract of the Nile, and is located about 1000 km up-river and 690 km (direct distance) south-southeast of Cairo. When initially constructed between 1899 and 1902, nothing of its scale had ever been attempted; on completion, it was the largest masonry dam in the world. The dam was designed to provide storage of annual floodwater and augment dry season flows to support greater irrigation development and population growth in the lower Nile. The dam, originally limited in height by conservation concerns, worked as designed, but provided inadequate storage capacity for planned development and was raised twice, between 1907 and 1912 and again in 1929–1933. These heightenings still did not meet irrigation demands and in 1946 it was nearly over-topped in an effort to maximize pool elevation. This led to the investigation and construction of the Aswan High Dam upstream.", "id": 294611} {"src_title": "Lori štíhlý", "tgt_title": "Red slender loris", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lori je malá poloopice, která má na hřbetě a hlavě šedou, rezavou nebo hnědou a na břiše světlejší srst. Nejnápadnější jsou jeho obrovské oranžové oči, kolem kterých má černé zvýraznění a které mu napomáhají vidět ve tmě. Nápadné jsou i jeho dlouhé končetiny na kterých má palec postavený proti ostatním prstům, což mu skvěle pomáhá se pevně držet na větvích stromů. Jeho tělo měří 18–26 cm a ocas mu chybí, je zakrnělý. Hmotnost se pohybuje circa od 85 do 350 g. Lori je velmi starobylý druh a patří k jedné ze sedmi čeledi poloopic, od nichž odvozujeme dnešní opice.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a chování.", "content": "Podrobnosti o životě loriho štíhlého se získávají velice těžce, jelikož je to typicky noční živočich a pohybuje se vysoko v korunách stromů, kde tráví i většinu svého života. Přes den spí smotaný v klubíčku a pevně se drží větve, což dokazuje i fakt, že strhnout spícího a držící ho se loriho ze stromu je velice složité a namáhavé. K tomu, že se může neustále několik hodin pevně držet větví ve spánku mu umožňuje jeho rozvinuté svalstvo, které vydrží až neuvěřitelné vypětí. Velkou a známou charakteristikou loriho štíhlého je i jeho pomalý a váhavý pohyb, který se stal spolehlivou charakteristikou všech členů čeledi outloňovitých. Jeho pomalý pohyb mu představuje obrovskou výhodu, jelikož je pro dravce méně viditelným, ale zároveň se tak stává snadnou kořistí hadů a jiných predátorů, kteří se pohybují po zemi. K zorientování ve velké tmě, ve které se pohybuje, má své velké oči, které ve tmě svítí. Důležitým faktorem je však i jeho stopa, pach, který za sebou zanechává a který mu pomáhá za svítání najít znovu cestu ke svému stromu, kde přečkával minulou noc. Tento pach slouží také k dorozumívání mezi jednotlivci. Jeho způsob lovu potravy je prostý. Velice pomalu a neslyšně se přiblíží ke své oběti, nejčastěji k hmyzu – zvláště sarančí – ale i ještěrek, malých ptáků, jejich vajec, a pokud se dostane do odpovídající vzdálenosti, rychle oběť chytí pevně do svých rukou a sežere ji. Jeho potrava je však i rostlinná, např. výhonky, nejrůznějšími plody nebo listy. Loriové mají skvělý sluch a dokáží postřehnout i ty nejjemnější šelesty. Žijí obyčejně v párech nebo v malých skupinách, samostatně jen velice zřídka. V Indii se lori štíhlý rozmnožuje dvakrát ročně, většina porodů v květnu a v prosinci. Samice rodí nejčastěji 2–3 mláďata, která se ihned po narození chytí matky za srst na břiše a ihned hledají struky. Samice svá mláďata při spánku pečlivě skryje v klubíčku. Zavěšené na matce zůstávají mláďata celý rok, poté se osamostatňují a matku následně opouštějí. U loriho štíhlého rozeznáváme dva poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Lori štíhlý je chován v sedmi evropských zoo a aktuálně jej v Česku nechová žádná zoo. V nedávné minulosti jej chovala Zoo Plzeň a také Zoo Praha, která tento druh představovala v pavilonu Indonéská džungle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lori štíhlý (\"Loris tardigradus\") je malý primát z čeledi outloňovitých (Lorisidae) a nejznámější zástupce rodu lori (\"Loris\"), který obývá deštné, světlé a lužní lesy na Srí Lance (Cejlonu) a v jižní Indii. Jeho první název lori pochází z nizozemského slova \"loeris\", což znamená klaun. Lori tento název získal díky svému komickému vzhledu.", "tgt_summary": "The red slender loris (\"Loris tardigradus\") is a small, nocturnal strepsirrhine primate native to the rainforests of Sri Lanka. This is #6 of the 10 focal species and #22 of the 100 EDGE mammal species worldwide considered the most evolutionarily distinct and globally endangered. Two subspecies have been identified, \"L. t. tardigradus\" and \"L. t. nycticeboides\".", "id": 297230} {"src_title": "Slina", "tgt_title": "Saliva", "src_document": [{"title": "Složení slin.", "content": "Sliny jsou z 99% voda, ale obsahují rovněž mnohé důležité sloučeniny, jako jsou elektrolyty, mukus, antiseptické látky a různé enzymy. pH slin je přibližně neutrální (pH = 7 - 8) Mimo vody sliny obsahují:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Sliny obsahují trávicí enzymy a přítomný enzym amyláza rozkládá škrob na maltózu a dextrin. Rovněž obsahují enzymy, které tráví tuky (což je užitečné pro kojence, mateřské mléko obsahuje mnoho tuků). Sliny mají také roli v ochraně zubů před zubním kazem. Extrémně kyselé zvratky by mohly poškodit zuby, a tak těsně před zvracením dojde ke zvýšené produkci slin, které kyselost sníží. Je také známo, že sliny mnoha živočichů (včetně člověka) mají i dezinfekční účinky. To je jeden z důvodů, proč si mnoho živočichů líže rány. Druhým důvodem je samozřejmě fakt, že se slinami např. kočka čistí. Někteří ptáci používají sliny ke konstrukcí svých hnízd. V případě některých ptáků rodu salangana (\"Aerodramus\") se hnízda dokonce sestávají pouze ze slin. Tato hnízda se sbírají na výrobu polévky z ptačích hnízd.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce slin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "podněty.", "content": "Podněty k produkci slin přicházejí zvenčí a zevnitř. Mezi zevní podněty patří čichové a zrakové vjemy, tak jako abstraktní podněty, např. samotný hovor o jídle. Mezi vnitřní patří mechanické a chemické podněty. Tím se rozumí podráždění tuhým soustem o specifické chuti.", "section_level": 2}, {"title": "řízení nervovým systémem.", "content": "Produkce slin je řízena vegetativním nervovým systémem na základě podmíněných a nepodmíněných reflexů, tj. sympatikem a parasympetikem. Salivační centrum pro řízení tvorby se nachází v prodloužené míše, do něho přicházejí informace především z koncového mozku a hypothalamu. Na všech žlázách jsou receptory, jejichž aktivací se vyvolá změna produkce slin podle charakteru podnětu. Sympatikus dává pokyny k produkci hustších, viskózních slin bohatých na mucin a enzymy, zatímco parasympatikus ovládá produkci slin řidších, vodnatých s nízkým obsahem α-amylázy. Receptory zde tedy musí být pro oba oddíly vegetativního nervového systému - α-adrenergní receptory pro sympatikus a cholinergní receptory muskarinového typu a receptory peptidergní pro parasympatikus. Mediátory, které nesou informace tímto systémem ze salivačního centra prodloužené míchy, jsou u sympatiku noradrenalin a u parasympatiku acetylcholin a substance P.", "section_level": 2}, {"title": "produkované množství.", "content": "Člověk denně vyprodukuje 1,5 - 2 litry slin v závislosti na druhu přijaté potravy a častosti jedení. Ve spánku produkce slin klesá k nule. Tvorba závisí také na stupni hydratace organismu. Snižuje se při nedostatku tekutin, tím se jednak organismus chrání před dehydratací, ale také to přispívá k pocitu žízně, což mění do jisté míry chování člověka a vede k vyhledání zdroje vody. Sekrece slin v klidu činí asi 0,5 ml/min. Vyvolaná sekrece dosahuje tvorby až 7 ml/min.", "section_level": 2}, {"title": "potřeba zvýšení produkce slin.", "content": "Adekvátní podnět ke zvýšené produkci slin, např. těsně před a při hodování, vede k vysoké produkci slin v množství až 4-7 ml/min. Existují dva mechanismy, které zajistí dostatečnou salivaci: Vzhledem k tomu, že slina je z 99 % voda, je potřeba, aby molekuly vody z mezibuněčné hmoty prostoupily skrze sekreční buňky žlázy do jejich lumen, kde se slina hromadí a odchází jednoduchými vývody. Sekreční buňky nemají schopnost si vodu vytvořit. Po cholinergní aktivaci sekrečních buněk se zvyšuje propustnost pro určité ionty, zejména pro draslík na straně přivrácené k mezibuněčné tekutině a chloru na straně přivrácené do lumen. Stoupá i aktivita sodíko-draslíkové pumpy, která pracuje za spotřeby energie ve formě ATP a která na straně přivrácené k tkáňovému moku pumpuje draslík směrem do buňky a sodík ven z buňky (v poměru 2:3) Chlor se z tkáňového moku do buňky dostává symportem s draslíkem a sodíkem v poměru (6:3:3), zde v buňce se chlor hromadí, neboť je pro něj membrána zpětně nepropustná. Proto chlor pokračuje do lumen po svém koncentračním gradientu díky zvýšené permeabilitě této strany buňky. V lumen se stává tekutina elektronegativnější, tyto rozdíly jsou vyrovnávány paracelulárním transportem sodných kationtů z tkáňového moku do lumen. Na podkladě vysokých koncentrací chloridových a sodných iontů v lumen stoupá osmotický tlak tekutiny. Důsledkem je nasávání vody do lumen, která pak spolu s vysokými koncentracemi iontů odchází vmezeřenými a žíhanými vývody směrem ven. V těchto vývodech je koncentrace iontů upravována na výslednou koncentraci. Sodné kationty prochází z tekutiny do buněk vývodů na základě koncentračního gradientu. Nízká koncentrace v těchto buňkách je udržována sodno-draselnou pumpou, koncentrace sodíku je tedy v buňce vývodu malá a zvyšuje se koncentrace draslíku. Draslík odchází převážně do lumen vývodů antiportem s vodíkovými kationty v poměru 1:1, proto je jeho koncentrace ve slině vysoká na rozdíl od sodných a vodíkových kationtů. Zvyšuje se také koncentrace jódu v tekutině. Chlor odchází z tekutiny skrze buňky vývodů kanály nebo antiportem s HCO3-, jehož koncentrace se ve slině zvyšuje. Z buněk odchází chlor specifickými kanály. HCO3- se v buňkách vývodů i tvoří, podílí se na tom enzym karbonátdehydrogenasa. Ve slině je tedy vysoké množství tekutiny, vysoká koncentrace draslíku a HCO3-, což přispívá k pufrovací kapacitě sliny. Výsledné pH je neutrální až slabě alkalické. Ve slině je naopak malé množství sodných, chloridových a vodíkových iontů. V porovnání s krevní plazmou je množství iontů menší, slina je hypotonická. Pro zvýšenou filtrační schopnost je nutné i zvýšení prokrvení. Proto žlázy vylučují do svých kapilár enzymy kallikreiny. Ty štěpí přímo v krvi kapilár plazmatickou bílkovinu kininogen, při jehož štěpení se uvolňuje kallidin. Ten je vzápětí rychle konvertován na účinnou látku bradykinin. Ten působí obecně v cévním řečišti vasodilatačně, tzn. rozšiřuje cévy a zvyšuje tak prokrvení orgánů, zejména žláz.", "section_level": 2}], "src_summary": "Slina (\"saliva\") je kapalný výměšek slinných žláz člověka a mnoha jiných živočichů. U člověka je tvořena párovými velkými slinnými žlázami (příušní, podčelistní, podjazyková), a sice v celkovém množství 30 - 70 %. Zbytek produkují neustále v malých množstvích malé žlázky roztroušené po celé dutině ústní. Poprvé byly slinné žlázy popsány Galénem už ve 2. století, avšak produkce slin jim byla připsána až ve století 17.", "tgt_summary": "Saliva (commonly referred to as spit) is an extracellular fluid produced and secreted by salivary glands in the mouth. In humans, saliva is 99.5% water plus electrolytes, mucus, white blood cells, epithelial cells (from which DNA can be extracted), enzymes (such as amylase and lipase), antimicrobial agents such as secretory IgA, and lysozymes. The enzymes found in saliva are essential in beginning the process of digestion of dietary starches and fats. These enzymes also play a role in breaking down food particles entrapped within dental crevices, thus protecting teeth from bacterial decay. Saliva also performs a lubricating function, wetting food and permitting the initiation of swallowing, and protecting the oral mucosa from drying out. Various animal species have special uses for saliva that go beyond predigestion. Some swifts use their gummy saliva to build nests. \"Aerodramus\" nests form the basis of bird's nest soup. Cobras, vipers, and certain other members of the venom clade hunt with venomous saliva injected by fangs. Some caterpillars produce silk fiber from silk proteins stored in modified salivary glands.", "id": 2351771} {"src_title": "Abú al-Hasan Baní Sadr", "tgt_title": "Abolhassan Banisadr", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Abú al-Hasan Baní Sadr, syn ájatolláha Nasralláha Baní Sadra, studoval ekonomii na Teheránské univerzitě a později i teologii a sociologii na témže vysokém učení. V mládí působil v Národní frontě, založené Muhammadem Mosaddekem, a počátkem šedesátých let se účastnil demonstrací proti režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího, které mu několikrát vynesly pobyt za mřížemi. Po zranění v roce 1963, utrpěném při protestních akcích, emigroval do Francie. V Paříži se Baní Sadr připojil k exilové islámské opozici uznávající za svou hlavu ájatolláha Rúholláha Chomejního, vůdce íránských šíitů, který žil od roku 1964 v Iráku a vyzýval odtud ke svržení šáha. Když se Chomejní po islámské revoluci vrátil v únoru 1979 triumfálně do vlasti, patřil k jeho doprovodu i Baní Sadr a jako přední odpůrce bývalého režimu ihned zaujal pozici na vrcholu moci. V roce 1979 se stal nejprve náměstkem ministra hospodářství a ministrem financí a později byl jmenován ministrem zahraničí. Dne 25. ledna 1980 ho parlament zvolil prvním prezidentem islámské republiky. V úřadu se Baní Sadr snažil upevnit ústavní pořádek, ale narážel přitom na odpor Chomejního – nepodařilo se mu docílit ani rozpuštění paramilitárních revolučních gard. Bylo mu vytýkáno špatné vedení armády v prvních měsících íránsko-irácké války, které způsobilo zemi nevyčíslitelné škody; z tohoto důvodu přišel o funkci vrchního velitele ozbrojených sil, jež byla převedena na Chomejního. Dne 22. června 1981 parlament Baní Sadra na Chomejního popud odvolal z funkce, neboť prezident chtěl omezit vliv duchovenstva na politické rozhodování a zamezit dalšímu prohlubování teokratického charakteru státu. Poté, co byly krvavě potlačeny demonstrace Baní Sadrových stoupenců, uprchl bývalý prezident spolu s vůdcem Lidových mudžáhidů Masúdem Radžavím 29. června do Francie, kde žije dodnes. S Radžavím se v exilu brzy politicky rozešel, jelikož odmítl metody násilí proti režimu, uplatňované Lidovými mudžáhidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abú al-Hasan Baní Sadr (persky ; * 22. března 1933 Hamadán) je íránský muslimský intelektuál a politik, který byl v letech 1980–1981 prvním prezidentem Íránu. Předtím krátce zastával funkci ministra zahraničí.", "tgt_summary": "Seyyed Abolhassan Banisadr (; ; born 22 March 1933) is an Iranian politician. He was the first President of Iran after the 1979 Iranian Revolution abolished the monarchy, serving from 4 February 1980 until he was impeached by parliament on 20 June 1981. Prior to his presidency, he was the minister of foreign affairs in the interim government. He has resided for many years in France where he co-founded the National Council of Resistance of Iran. At age , Banisadr is currently the oldest living former Iranian President.", "id": 2161877} {"src_title": "Letecké muzeum Kbely", "tgt_title": "Kbely Aviation Museum", "src_document": [{"title": "Historie muzea.", "content": "V polovině 60. let 20. století se rozpoutala mezi odbornou leteckou veřejností živá diskuse o nutnosti zřídit specializované letecké muzeum, které by mapovalo vývoj československého letectví. Dosavadní letecké sbírky soustřeďovalo pouze Národní technické muzeum v Praze a Technické muzeum v Brně, zde ale nešlo o jejich jedinou náplň sbírkotvorné činnosti a funkci leteckého muzea vlastně pouze suplovala. Prostor tomuto tématu dal také časopis \"Letectví a kosmonautika\", kde byla v roce 1965 uveřejněna celá řada úvah a výzev, mimo jiné i k záchraně letadel-veteránů, která se tehdy nacházela na různých místech v Československu, vesměs ve špatném technickém stavu. Jako reakce na toto hnutí vznikla při NTM Letecká historická společnost, která si dala za cíl systematický sběr leteckých památek, jejich zpracování a renovaci trojrozměrných exponátů. Dalším mohutným impulzem byla anketa k letecké historii, kterou pořádal časopis \"Letectví a kosmonautika\" v roce 1966. V ní se k otázce vzniku leteckého muzea vyjadřovaly zainteresované osobnosti, mimo jiné i tehdejší náčelník Vojenského muzea VHÚ podplukovník J. Šáda. Postupně uzrála myšlenka zřídit leteckou expozici při Vojenském muzeu VHÚ pod vedením tehdy majora ing. Jaroslava Janečky, který se o uvedenou problematiku již delší dobu intenzivně zajímal. Díky pochopení velení vojenského letectva, konkrétně jeho velitele generála Josefa Vosáhla, byli ze stavu Vojenského výzkumného ústavu VÚ 031 vyčleněni pracovníci pro leteckou skupinu Vojenského muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Zrod ve Kbelích.", "content": "Palčivý problém prostoru, kde by měly být sbírky soustřeďovány, se podařilo přes některé návrhy (jako třeba Bruselský pavilón na Pražském výstavišti) vyřešit přidělením části hangáru č. 40 na letišti ve Kbelích. Jde o hangár, ve kterém je dnes instalována největší část expozice. Zde se počaly soustavně soustřeďovat trojrozměrné exponáty pocházející od vojenského letectva, různých muzeí a aeroklubů a již v září 1967 byla otevřena první improvizovaná výstava letadel. S vidinou blížícího se výročí vzniku československého státu v roce 1968, zainteresoval Ing. Jaroslav Janečka nejširší leteckou veřejnost, aby bylo možno vybudovat opravdu důstojnou leteckou výstavu. Na té se měly podílet letecké výrobní podniky, ČSA, ČslA, aerokluby a v neposlední řadě vojenské opravárenské závody. Byl zřízen koordinační výstavní výbor, který měl zároveň uspořádat na letišti ve Kbelích velký letecký den. Mezitím již byl pro výstavu k dispozici celý hangár č. 40. Do tohoto úspěšně se rozvíjejícího úsilí vpadly události po 21. srpnu 1968, kdy republiku obsadila vojska států Varšavské smlouvy. Samo letiště ve Kbelích cizím letectvem obsazeno nebylo, neboť právě v té době probíhaly stavební práce na vzletové a přistávací dráze. Okupační vojska jej však obsadila po zemi a expoziční hangár byl několik dní střežen tanky. Tyto skutečnosti se negativně promítly i do budování letecké výstavy. Byl například zcela zrušen dlouho připravovaný letecký den a termín zahájení výstavy posunut. I přes všechna negativa byla výstava slavnostně otevřena 11. října 1968 a zaznamenala obrovský úspěch. Bylo vystaveno 62 letadel, z nichž dvě třetiny již byly ve sbírkách Vojenského muzea. Uzavření expozice bylo vynuceno 15. prosince 1968 blížící se zimou. Od následujícího roku byla výstava otevřena již jako stálá sezonní expozice Vojenského muzea VHÚ a dala tak základ dnešním rozsáhlým sbírkám Leteckého muzea VHÚ.", "section_level": 2}, {"title": "V éře normalizace.", "content": "V 70. letech probíhala postupná konsolidace situace v muzeu, přibývaly sbírky, intenzivně probíhaly opravy získaných exponátů, rostl počet pracovníků. Od poloviny 70. let se rovněž zrodila tradice představovat veřejnosti při slavnostním otevření a u příležitosti Dne letectva nové přírůstky do Leteckého muzea a jiné zajímavé exponáty včetně ukázek jejich funkce. Tato tradice je pokud možno dodržována dodnes. Na konci 70. let byl vypracován odvážný projekt rozšíření Leteckého muzea, který by z něj udělal multifunkční středisko letectví v Československu. Byly vypracovány rozsáhlé studie a plány, opět z iniciativy plk. Jaroslava Janečky, které byly nadřízenými orgány schváleny, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Tento projekt se však projednával až do počátku 80. let. Na jeho základě prosadil plk. ing. Janečka velkorysou reinstalaci pro rok 1988. V tomto jubilejním roce dokázal přesvědčit nejvyšší místa o nutnosti rozšířit stávající prostory Leteckého muzea o další hangáry a hlavně celou přestavbu zafinancovat. Podařilo se získat tři starší hangáry vesměs velké historické hodnoty, ale ve velice špatném stavu. Soustředěným úsilím jednotlivých správ FMNO se podařilo opravit hangár č. 18 z 1. světové války a hangár č. 17 z první republiky a uvést je do stavu vhodného pro expozice. Zároveň byly zbudovány i venkovní prostory pro rozměrnější exponáty. V té době Letecké muzeum vystavovalo kromě letadel také těžkou bojovou techniku a prostředky protivzdušné obrany státu. Nová podoba expozice byla veřejnosti představena 8. září 1988 zároveň s velkým leteckým dnem na letišti ve Kbelích.", "section_level": 2}, {"title": "V demokratických poměrech.", "content": "V březnu roku 1990 odešel plk. Jaroslav Janečka do důchodu a jeho místo zaujal plk. gšt. Vladimír Remek. Shodou okolností došlo krátce potom k prudkému nárůstu sbírkových předmětů, hlavně těžké bojové techniky. Tento stav zcela paralyzoval činnost muzea, protože velká část z přibližně 550 kusů techniky rušených útvarů byla umístěna v prostorách Leteckého muzea. V roce 1992 se podařilo získat nové depozitáře v rušeném vojenském výcvikovém prostoru Lešany. Tam se začala těžká bojová technika pomalu odvážet. Problémy s chodem muzea vyvrcholily na podzim roku 1994 propuštěním nebo přemístěním většiny z 12 stálých zaměstnanců Leteckého muzea. Dokonce se uvažovalo o stálém uzavření muzea a o nastolení v podstatě depozitního režimu. Nastalou krizi pomohl vyřešit Ing. J. Janečka, který se dočasně ujal vedení muzea a vypracoval novou koncepci pro další sezony. Letecké muzeum bylo v roce 1995 zcela oproštěno od těžké bojové techniky a většiny protiletadlových prostředků, tyto exponáty byly přesunuty do nově vznikajícího Vojenského technického muzea v Lešanech. Letecké muzeum nově vzniklé prostory zcela využilo pro prezentaci československého letectví. V létě 1995 byla dokonce otevřena nová expoziční hala H-220, která byla převážně věnována historii ČSA. Nicméně velice vážná personální a prostorová situace přetrvávala. Přibývalo rozměrných exponátů a ubývalo pracovníků, kteří by je měli ošetřovat. Došlo také k vážnému poškození střešní krytiny hangáru H-18, takže musel být uzavřen a většina letadel byla vystěhována.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj a nové hangáry.", "content": "Zásadním zlomem v situaci Leteckého muzea byl nástup nového ředitele VHÚ pplk. Aleše Knížka v září 2002. Na všechna muzea VHÚ se přestalo nahlížet jako na obtížný přívěsek, ale naopak začala být chápána jako základní kámen smyslu činnosti této instituce. To se projevilo v okamžitém přílivu financí do nových projektů muzeí a hlavně ve zvýšeném důrazu na kvalitu sbírek a jejich evidenci. Tak mohla být ve Kbelích již v říjnu 2003 otevřena zcela nová expozice v bývalém kinosále H-88. Tento hangár je vůbec jedním z prvních, který byl do Kbel přenesen z Chebu již v roce 1919. V roce 2003 se však nacházel v dezolátním stavu, takže pouze nákladná rekonstrukce jej mohla zachránit před demolicí. Záměr se zdařil a nyní lze v tomto historickém hangáru spatřit letouny, které v něm stály již ve dvacátých letech dvacátého století, ve zcela nově pojaté expozici. Hned na jaře příštího roku byl obdobným způsobem zrekonstruován historický hangár H-18. V něm expozice plynule navazuje na počátky československého letectví a pokračuje v obdobném duchu až po rok 1938. Interiéry obou hangárů kladou důraz na celkový dojem a atmosféru doby, zároveň umožňují prohlídku vystavených exponátů bez rušivých momentů, což byla hlavní vada původních expozic. Dalším krokem byla v roce 2009 renovace obdobného historického hangáru H-87, kde je v současné době umístěna expozice 2. světové války. Nicméně stále přetrvávají problémy s umístěním exponátů, velká část je vystavena pod širým nebem a velice trpí povětrnostními vlivy. Leteckému muzeu stále chybí několik hangárů, aby mohlo důstojně prezentovat své sbírky.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice.", "content": "Expozice Leteckého muzea se z původního jediného hangáru v roce 1968 postupně rozrostla na stávajících pět hangárů se stálými expozicemi, sál pro příležitostné výstavy a na rozsáhlé venkovní výstavní prostory. V současnosti je v jednotlivých hangárech a na venkovních plochách vystaveno celkem 128 letadel, téměř 50 motorů a desítky dalších částí letadel, jako jsou vrtule, přístrojové vybavení, letecká výzbroj a další komponenty. Kryté expozice jsou doplněny figurínami v dobové výstroji pro létající i pozemní personál, automobily a dalším vybavením nezbytným pro zabezpečení letového provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Československé letectvo 1918–1924 - Hangár zakladatele Leteckého muzea Kbely plukovníka Jaroslava Janečky.", "content": "Hangár typu Hart je vůbec jeden z prvních postavených ve Kbelích, kam byl převezen z Chebu již v roce 1919. Během 2. světové války jej německá armáda přebudovala na kinosál a pro tyto účely se používal až do počátku 80. let minulého století. V roce 2003 se však nacházel v dezolátním stavu, takže pouze nákladná rekonstrukce jej mohla zachránit před demolicí. Záměr se zdařil a nyní lze v tomto historickém hangáru ve zcela nově pojaté expozici spatřit letouny, které v něm stály již ve 20. letech minulého století. Hangár byl při slavnostním otevření pojmenován po zakladateli muzea plukovníku Ing. Jaroslavu Janečkovi. Ve druhém ročníku Národní soutěže muzeí získal Vojenský historický ústav za záchranu a zpřístupnění této památky cenu Gloria musaealis v kategorii Muzejní počin roku 2003. K nejvýznamnějším exponátům patří francouzský stíhací letoun SPAD VII z období 1. světové války a první vojenský letoun československé konstrukce Letov Š-2. Expozice je doplněna ukázkou letecké dílny včetně dobového vybavení a součástí letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Československé letectvo 1925–1938 - Hangár spoluzakladatele Leteckého muzea Kbely Jana Sýkory.", "content": "Historický hangár rakouské konstrukce typu Wagner, jeden z prvních, který byl postaven na kbelském letišti po vzniku Československa. Pro expoziční účely byl poprvé zprovozněn v roce 1988. Další opravy a vybudování nové expozice proběhly v roce 2004. Při znovuotevření v roce 2004 byl hangár pojmenován po spoluzakladateli a dlouholetém restaurátorovi Leteckého muzea Janu Sýkorovi, díky jehož dovednosti a píli dnes můžeme obdivovat mnohé vystavené historické letouny. Expozice v tomto objektu plynule navazuje na počátky československého letectví a pokračuje v obdobném duchu až do roku 1938. Ke strojům symbolizujícím vývoj a úspěchy československého letectví patří především standardní stíhačka československého letectva před 2. světovou válkou – Avia B-534, dále první dopravní letoun československé konstrukce Aero A-10, vítězný letoun II. ročníku rychlostních závodů o cenu prezidenta republiky – Aero A-18C dosahující maximální rychlosti 275 km/h, ale i další význačné typy domácí konstrukce a výroby.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví 2. světové války - Hangár generála Karla Janouška.", "content": "Jde o druhý hangár typu Wagner využívaný Leteckým muzeem a zároveň jeden ze tří hangárů tohoto typu dochovaných na letišti ve Kbelích. V průběhu let 2007 a 2008 utrpěl hangár devastující škody náporem větrných smrští Kyrill a Emma. Ve druhé polovině roku 2008 prošel generální opravou, po jejímž dokončení v něm byla vybudována nová stálá expozice 2. světové války. Při příležitosti slavnostního otevření v červnu 2009 byl pojmenován po generálu Karlu Janouškovi, který v letech 1940–1945 působil ve funkci generálního inspektora československého letectva ve Velké Británii. Expozice prezentuje zejména letouny a další předměty vztahující se k činnosti československých letců. Jde zejména o sovětské letouny – bitevní Iljušin Il-2m3 a stíhací Lavočkin La-7, dále britské cvičné stroje De Havilland DH-82 Tiger Moth a Norduyn Harvard Mk.II. či francouzský cvičný Morane Saulnier MS-230. Cennými exponáty jsou také německý proudový letoun Messerschmitt Me 262B a německá řízená puma Fritz X.", "section_level": 2}, {"title": "Proudové letouny 1. generace.", "content": "Hangár č. 17 typu Pícha byl standardním hangárem československé konstrukce ve 30. letech 20. století. Na kbelském letišti se dodnes dochovalo několik hangárů tohoto typu. Hangár byl pro výstavní účely poprvé zprovozněn v roce 1988 a až do roku 2008 zde byly vystaveny letouny a další předměty z období 2. světové války. Po opravě hangáru č. 87 v něm našly svoje místo stroje reprezentující proudové letouny 1. generace, z nichž některé vznikly již v letech 2. světové války a zbývající záhy po jejím skončení. V současné době jsou zde umístěny letouny Avia S-92 (v Československu sestavený Messerschmitt Me 262A), britské stíhačky Gloster Meteor F Mk.8 a De Havilland Vampire FB Mk.6, sovětský stíhací Jakovlev Jak-17 a americký cvičný Lockheed T-33.", "section_level": 2}, {"title": "Československé letectvo po roce 1945.", "content": "Tento dosud největší expoziční hangár byl postaven po skončení 2. světové války na místě čtyřech bombardováním zničených hangárů typu Pícha. Od založení muzea až do roku 1988 byl jediným expozičním hangárem muzea. Ve vstupním prostoru hangáru je instalována výstava Letadla a létání ve Kbelích, která připomíná slavné okamžiky československého letectva v letech 1918–1938, období okupace i poválečný vývoj vojenského letectva s přihlédnutím k historii letiště a současnosti základny. V závěrečné části je shrnuta historie Leteckého muzea a pohled na jeho možný vývoj v budoucnosti. V hangáru samotném se nachází téměř 60 letounů a množství dalších sbírkových předmětů, dokumentujících vývoj československého vojenského, dopravního a sportovního letectví po roce 1945. Období budování vojenského letectva po 2. světové válce zastupují stíhací letouny Avia S a CS 199, bitevní Avia B-33 a některé další stroje. Mladší historii představují Jak-23, řada migů počínaje MiGem 15 a 17 přes MiG-19 až po MiG-21, MiG-23 a MiG-29. V expozici nechybějí ani proslulé československé konstrukce Aero Ae-45, Let L-200 Morava, československé vrtulníky, známé stroje Zlin a vrchol československého leteckého průmyslu Aero L-29 Delfín a L-39 Albatros. Z prostorových důvodů jsou v tomto objektu připomenuty i meziválečné tradice československého letectví. Toto období zde reprezentuje akrobatický stroj Avia Ba-122 „krále vzduchu“ Františka Nováka a jediný obojživelný letoun ČSA – Saunders Roe Cloud. Závěr je věnován podílu Československa na kosmickém výzkumu. Vystavena je návratová kabina kosmické lodi Sojuz 28 spolu se skafandrem jediného československého kosmonauta Vladimíra Remka.", "section_level": 2}, {"title": "Hangáry Staré Aerovky.", "content": "V roce 2016 byly otevřeny nové výstavní prostory v historických hangárech č. V a VI v areálu Stará Aerovka na letňanském letišti. V hangáru č. V, který byl postaven v rámci budování nových prostor pro firmu AERO v letech 1940–1941, se nachází expozice stíhacích bombardérů a bombardovacích a bitevních letounůz období od 2. světové války až do 80. let 20. století. Vystavenými exponáty jsou Aero C-3A (Siebel Si-204), trup bombardovací verze Aero C-3B, přední část sovětského letounu Petljakov Pe-2, letouny Suchoj – Su-7 nebo Su-22. V hangáru č. VI, která byl historicky prvním hangárem firmy AERO k sestavování a zalétávání letadel se nachází expozice historie firmy Aero. Hlavními exponáty jsou letouny Aero A-18 z roku 1923, který vzlétl právě z tohoto hangáru, prototypy letounů L-29 Delfín ve verzi XL-29-2, L-39 Albatros ve verzi X-02 a L-159 Alca.", "section_level": 2}, {"title": "Venkovní expoziční prostory.", "content": "Již od počátku existence muzea byly některé letouny, zejména pro jejich rozměry, vystaveny pod širým nebem. Také tato expozice prošla řadou proměn, naposledy v roce 2007. Nyní je rozdělena na několik částí. V jedné jsou vystaveny dopravní a transportní letadla a vrtulníky. Vystavené stroje doplňují výstavu Letadla a létání ve Kbelích a zároveň dokumentují historii dopravního letectva Armády České republiky a zdejší 24. základny dopravního letectva. Dalším významným exponátem umístěným na ploše je první proudový letoun používaný ČSA – Tupolev Tu-104. Zároveň jde o nejrozměrnější stroj ve sbírkách muzea. Mezi další letouny vystavené venku patří stroje významných typů západní konstrukce, vystavené pro srovnání s technikou používanou československým letectvem. Závěrečná část je pak věnována bojovým letounům řady Mikojan-Gurjevič a Suchoj používaných československým a českým vojenským letectvem od počátků 50. let 20. století až do doby zcela nedávné.", "section_level": 2}, {"title": "Létající exponáty.", "content": "Letecká sbírka obsahuje několik letuschopných letadel a kluzáků. Mezi nejznámější patří dvouplošník Aero C-104S, aerotaxi L-200 Morava, Zlíny Z-126 a akrobatický Z-226. Bývají předváděny například při zahájení sezony v Leteckém muzeu či během Tankového dne ve Vojenském technickém muzeu Lešany i na dalších leteckých dnech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letecké muzeum Kbely je největším leteckým muzeem v Česku a patří mezi nejvýznamnější muzea tohoto druhu v Evropě. Nachází se v areálu historického vojenského letiště Praha-Kbely, které bylo první leteckou základnou vybudovanou po vzniku Československa v roce 1918. Další expozice je umístěna v nedelakém areálu Staré Aerovky. Muzeum má ve svých sbírkách 275 letadel, z nichž 85 je vystaveno ve šesti krytých halách, 25 v nekrytých expozičních prostorech, 155 je uloženo v depozitářích a 10 letuschopných je provozováno. Celkem má 2 251 sbírkových předmětů, které se váží k letectví, kosmonautice, parašutismu a meteorologii. Expozice muzea se vztahuje především k historii československého a českého letectví, zejména vojenského. Řada vystavených letounů patří ke světovým unikátům. Muzeum je přístupné zdarma a to v sezóně od května do října.", "tgt_summary": "Kbely Aviation Museum (\"Letecké Muzeum Kbely\") is the largest aviation museum in the Czech Republic and one of the largest of its kind in Europe. It is located at the north-east of Prague, at the military airport Kbely.", "id": 1621227} {"src_title": "Jean-Baptiste Nompere de Champagny", "tgt_title": "Jean-Baptiste de Nompère de Champagny", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nompère de Champagny se vzdělával v Collège La Flèche a později na École Militaire v Paříži, a roku 1774 vstoupil do válečného námořnictva a vyznamenal se ve válce o nezávislost v Americe. Roku 1782 se stal kapitánem řadové lodi. Oženil se o 5 let později s Victoire Blandine Hue de Grosbois (1770–1821) a roku 1789 byl zvolen za šlechtu provincie Forez delegátem zasedání generálních stavů. V průběhu zasedání se přidal k třetímu stavu. V Ústavodárném shromáždění upozorňoval na sebe výřečností a mírností názorů. Byl považován za předního experta pro námořnictvo. Během hrůzovlády se zcela stáhl do soukromí, ale přesto byl zatčen a ohrožen na životě. Ve vězení byl držen až do 9. thermidoru (27. července 1794). Ani dále se neangažoval politicky, až po 18. brumaide (9. listopadu 1799) ho první konzul Napoleon Bonaparte jmenoval členem Conseil d’Etat (Státní rada). Od července 1801 do srpna 1804 byl vyslancem Francie ve Vídni. Odvolán z tohoto postu byl jen proto, aby byl 7. 8. 1804 jmenován ministrem vnitra Francie a v této funkci sloužil do 9.8. 1807, kdy byl po odstoupení Talleyranda jmenován ministrem zahraničí Francie. V této roli se podílel na diplomatické přípravě anexe Papežského státu (duben 1808), dále na jednání o odstoupení španělského krále Karla IV. a jeho syna Ferdinanda VII. (Dohoda fontainebleauská) a následném jmenování Josepha Bonaparte králem španělským (1808). Po bitvě u Wagramu (5. a 6. července 1809) dojednal uzavření Vídeňského (Schönbrunnského) míru (14. října 1809). Následně se velmi angažoval při jednáních o druhém sňatku Napoleona I. s arcivévodkyní Marií Luisou roku 1810. Z funkce byl 17. 4. 1811 odvolán po neúspěšných jednáních s Ruskem o dodržování kontinentálního systému. Roku 1808 byl obdarován dědičným titulem vévoda z Cadore (titul zanikl po meči 1893). Po roce 1809 se zdržoval často v diplomatických misích v Německu, zejména v Kassselu na dvoře krále Jeroma (bratr císaře Napoleona I.). I po ztrátě funkce ministra, patřil k předním rádcům Napoleonovým a byl dále senátorem. Císaři Napoleonovi sloužil zcela oddaně, obdivoval na něm zejména jeho vystupování a pohotovost. Během ruského tažení byl státním sekretářem Marie Louisy (po dobu nepřítomnosti císaře byla regentkou císařství) a roku 1814 ji následoval do Blois. Císařovna jej pak pověřila misí ke svému otci císaři Františku I.. Ta byla však zcela bezvýsledná. V období Sta dní se bez váhání opět přidal k Napoleonovi, který jej jmenoval pairem. Během druhé restaurace Bourbonů se naprosto stáhl z veřejného života a až roku 1819 byl jmenován králem Ludvíkem XVIII. pairem.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "S manželkou Viktorií měl čtyři syny a každý se stal známým:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Baptiste Nompère de Champagny, 1. vévoda z Cadore, (4. srpna 1756, Roanne – 3. července 1834, Paříž), byl francouzský diplomat napoleonského období.", "tgt_summary": "Jean-Baptiste de Nompère de Champagny, 1st Duc de Cadore (4 August 1756 – 3 July 1834) was a French admiral and politician. He was born in Roanne, Loire. Entering the French royal navy in 1774, he fought through the war in America and resigned in 1787. Elected député by the noblesse of Forez to the Estates-General in 1789, he went over to the Third Estate on the 21st of June and collaborated in the work of the National Constituent Assembly, especially occupying himself with the reorganization of the navy.", "id": 2202120} {"src_title": "Lachtanovití", "tgt_title": "Eared seal", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Od příbuzných tuleňovitých (Phocidae) se lachtani odlišují tmavým zbarvením, zašpičatělým čenichem s hustými hmatovými vousy, výraznými ušními boltci a především stavbou zadních končetin, které mohou podsunout pod tělo, což jim umožňuje rychlejší pohyb po souši. Zbarvení lachtanů je tmavě hnědé, rezavé až černé, u některých druhů však i šedé nebo dvoubarevné. Po namočení jejich srst silně ztmavne, takže se u většiny druhů zdá být téměř černá. Pohlavní dimorfismus je u lachtanů vyvinut silněji než u tuleňů, samec se od samice liší mnohem větší (často i dvojnásobnou) velikostí, masivní hlavou, u některých druhů také hřívou na krku a tmavším zbarvením. Stejně jako tuleni mají i lachtani ploutvovitě zploštělé končetiny, hustou, málo smáčivou srst a silnou vrstvu podkožního tuku. Přesto jsou lachtani dobře přizpůsobeni životu ve vodě, kde tráví většinu svého života, ale k rozmnožování, odpočinku a spánku dochází na souši. Zástupci této čeledě jsou velice zdatnými plavci a některé druhy tráví značnou část života na volném moři či podnikají tahy na vzdálenost několika stovek kilometrů (především lachtan medvědí (\"Callorhinus ursinus\"). Lachtanovití se od svých suchozemských předků, patrně z příbuzenstva medvědovitých, vývojově vzdálili méně než tuleňovití. Důkazem toho jsou viditelné ušní boltce, ale i mléčný chrup, drápy nebo holá chodidla. Příslušníci čeledi lachtanovitých obývají chladné oblasti jižního Atlantiku, Indického a severního i jižního Tichého oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "V češtině se dnes pro všechny příslušníky čeledi lachtanovitých používá název lachtan, starší označení některých druhů je lvoun (zejména pro lachtana hřívnatého (\"Otaria byronia\"), lachtana novozélandského (\"Phocarctos hookeri\") a lachtana ušatého (\"Eumetopias jubatus\")) by se dnes nemělo používat. Slovo lachtan se do češtiny dostalo v 19. století prostřednictvím ruštiny z jazyka Itelmenů, původních obyvatel Kamčatky. Itelmenský název \"lachtak\" však označuje tuleně vousatého, nikoli lachtana. Ruští lovci kožešin tento název od domorodců převzali a rozšířili ho na velké samce tuleňů i lachtanů. Do češtiny slovo lachtan uvedl Jan Svatopluk Presl roku 1834.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a rozmnožování.", "content": "Lachtanovití jsou společenští a v době rozmnožování se shromažďují pouze na jediném místě. V tomto období jsou samci značně brutální a bojují o teritorium a především o samice. Samec si samice pečlivě hlídá a po určitou dobu je nepustí ani za potravou, což má pro ně po skončení rozmnožování za následek úbytek na váze, který se snaží co nejrychleji vyrovnat. Samice rodí jedno mládě následující rok a o několik dní později se znovu páří. Páření a porody jsou tak synchronizované díky odložené nidaci, kdy zárodek leží po určitou dobu v klidovém stádiu a teprve poté se začne vyvíjet, čímž je zajištěno načasování porodů tak, aby v kolonii nebyla mláďata různých velikostí. Nejznámějším zástupcem je zřejmě lachtan kalifornský (\"Zalophus californianus\"), který se chová díky své dovednosti učenlivosti ve většině větších cirkusů a je známou atrakcí i v zoologických zahradách. Uvádí se, že lachtani se dokáží pohybovat rychlostí 40 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Čeleď lachtanovitých zahrnuje 7 rodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtanovití (Otariidae) je čeleď šelem z nadčeledi ploutvonožců (Pinnipedia) čítající 7 rodů. Lachtani jsou přizpůsobení vodnímu životu, na rozdíl od příbuzných tuleňů a mrožů se však díky stavbě zadních končetin mohou poměrně obratně pohybovat i po souši.", "tgt_summary": "An eared seal or otariid or otary is any member of the marine mammal family Otariidae, one of three groupings of pinnipeds. They comprise 15 extant species in seven genera (another species became extinct in the 1950s) and are commonly known either as sea lions or fur seals, distinct from true seals (phocids) and the walrus (odobenids). Otariids are adapted to a semiaquatic lifestyle, feeding and migrating in the water, but breeding and resting on land or ice. They reside in subpolar, temperate, and equatorial waters throughout the Pacific and Southern Oceans and the southern Indian and Atlantic Oceans. They are conspicuously absent in the north Atlantic. The words 'otariid' and 'otary' come from the Greek \"\" meaning \"little ear\", referring to the small but visible external ear flaps (pinnae), which distinguishes them from the phocids.", "id": 158800} {"src_title": "Kazaština", "tgt_title": "Kazakh language", "src_document": [{"title": "Zápis.", "content": "Nejstarší turkické písemné památky jsou zaznamenány orchonským písmem, které bylo v oblasti Střední Asie užíváno od 8. století našeho letopočtu. V 10. stoletím jej vytlačilo písmo arabské, které se pro zápis kazaštiny používalo až do 20. století. Na konci 19. století se objevily první pokusy zápisu turkických jazyků cyrilicí a vznikla tzv. misionářská cyrilice, která byla užívána souběžně s arabským písmem do 20. let 20. století. Během 20. let byla vyvíjena jednotná turkická abeceda na základě latinky, tzv. janalif, kterou by mohly užívat všechny turkické národy v Sovětském svazu. Tato abeceda byla oficiálně zavedena roku 1928. V letech 1938 až 1940 sovětské vedení rozhodlo o převedení latinských abeced neslovanských jazyků v SSSR na cyrilici, které se kromě turkických jazyků týkalo například i moldavštiny. Cyrilská abeceda je pro kazaštinu oficiálně užívána dosud, ale od roku 2018 se také používá latinka. V prosinci 2012 rozhodl prezident Republiky Kazachstán Nursultan Nazarbajev, že Kazachstán do roku 2025 přestane používat azbuku a bude užívat výhradně latinku. Dne 12. dubna 2017 prezident Nazarbajev nařídil úřadům přepsat kazašskou abecedu do latinky do konce roku (2017), což signalizuje konec azbuky jako oficiálního písma pro kazaštinu. Od roku 2018 se začaly používat učebnice v latince a je povinně vyučována na všech školách. Do roku 2025 lze používat obě abecedy, poté pouze latinka. První verze obsahovala apostrofy, které se lidem nelíbily a připadaly jim humorné. Proto se Kazašská vláda rozhodla vytvořit verzi latinky na základě dalších států, které přešly na latinku. Díky této události se musely opět přepsat učebnice. Odlišná je situace jazyka kazašské menšiny v Číně. Během kulturní revoluce v 60. letech byla prosazována snaha zavést pro jazyky menšin čínské znakové písmo. Kvůli celkovému neúspěchu bylo od tohoto záměru upuštěno a pro nečínské jazyky se zavedl zápis pomocí pinyinu.", "section_level": 1}, {"title": "Latinka.", "content": "Stará verze (2017): Nová verze (2018):", "section_level": 2}, {"title": "Vzorový text.", "content": "Deklarace lidských práv:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kazaština ( qazaq tili, қазақ тілі //) je turkický jazyk, kterým se mluví hlavně v Kazachstánu, ale také v Číně a v Mongolsku. Zapisuje se cyrilicí a od roku 2018 také latinkou. Úplný přechod na latinku by měl proběhnout v roce 2025", "tgt_summary": "Kazakh or Kazak (Latin: or , Cyrillic: or , Arabic: or , , ), is a Turkic language of the Kipchak branch spoken in Central Asia. It is closely related to Nogai, Kyrgyz and Karakalpak. Kazakh is the official language of Kazakhstan and a significant minority language in the Ili Kazakh Autonomous Prefecture in Xinjiang, China and in the Bayan-Ölgii Province of Mongolia. Kazakh is also spoken by many ethnic Kazakhs through the former Soviet Union (some 472,000 in Russia according to the 2010 Russian Census), Germany, Iran, Turkey and Afghanistan. Like other Turkic languages, Kazakh is an agglutinative language and it employs vowel harmony. In October 2017, Kazakh president Nursultan Nazarbayev decreed that the government would transition from using Cyrillic to the Latin alphabet by 2025. President Nazarbayev signed on 19 February 2018 an amendment to the decree of 26 October 2017 No. 569 \"On translating the Kazakh alphabet from Cyrillic alphabet to the Latin script.\" The amended alphabet uses and for the Kazakh sounds and , respectively and eliminates the use of apostrophes.", "id": 643862} {"src_title": "Karakalpakstán", "tgt_title": "Karakalpakstan", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Země leží v Turanské nížině, její severovýchodní část vyplňuje poušť Kyzylkum. Nejvyšší bod má 473 m n. m. Na severu se nachází Aralské jezero, jehož velká část v důsledku neuvážených lidských zásahů vyschla a proměnila se v poušť Aralkum.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast je součástí historického Chórezmu, ve starověku ji obývali Massagetové, později byla součástí Chivského chanátu. Turkický národ Karakalpaků (doslova „černých klobouků“) se zde začal usazovat v 18. století. Od roku 1873 se stalo území součástí carského Ruska, v roce 1920 byla nastolena sovětská moc. V roce 1925 byla zřízena Karakalpacká autonomní oblast v rámci Kazachstánu, z níž byla roku 1932 vytvořena Karakalpakská autonomní sovětská socialistická republika, původně pod správou RSFSR, od roku 1936 připadla Uzbekistánu. V roce 1933 bylo hlavní město přestěhováno z Turtkulu do Nukusu. V roce 1990 byla vyhlášena suverenita Republiky Karakalpakstán, v roce 1993 byla uzavřena dohoda, podle níž se na dvacet let stává Karakalpakstán autonomní součástí Uzbekistánu s karakalpačtinou jako úředním jazykem, vlastními státními symboly, vládou a parlamentem Žokargy Kenes. Po vypršení platnosti dohody roku 2013 se objevily snahy o plnou nezávislost, ale byly potlačeny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Karakalpakové tvoří 28 % obyvatelstva, následují Uzbeci (27 %) a Kazaši (24 %). Většina obyvatel se hlásí k sunnitskému islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Karakalpakstán se dělí na čtrnáct oblastí:", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Karakalpakstán se potýká s vážnými ekologickými problémy. Zavlažování bavlníkových polí zavinilo pokles hladiny řeky Amudarja a následné vysychání Aralského jezera, jehož rozloha se od roku 1960 do roku 2010 zmenšila o 90 %. To vedlo ke kolapsu rybolovu, který tvořil základ místní ekonomiky, oblast okolo jezera je kvůli písečným bouřím neobyvatelná, dochází k extrémním výkyvům počasí. Další rizika představují bývalý tajný ústav na výrobu biologických zbraní na ostrově Vozrožděnija a laboratoře v Nukusu a obci Žaslyk, kde byla vyvinuta chemická zbraň známá jako novičok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karakalpakstán (karakalpacky Qaraqalpaqstan Respublikası, uzbecky Qoraqalpog'iston Respublikasi) je autonomní republika na severozápadě Uzbekistánu. Jeho hlavní město je Nukus (karakalpacky No'kis nebo Нөкис).", "tgt_summary": "Karakalpakstan ( / ; ), officially the Republic of Karakalpakstan ( / ; ), is an autonomous republic within Uzbekistan. It occupies the whole northwestern end of Uzbekistan. The capital is Nukus (\"\" / ). The Republic of Karakalpakstan has an area of . Its territory covers the classical land of Khwarezm, though in classical Persian literature the area was known as ().", "id": 63041} {"src_title": "DF-31", "tgt_title": "DF-31", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Jedná se o třístupňovou raketu s 1MT hlavicí, jejíž konstrukce nápadně připomíná své ruské vzory z dob jejího vzniku, zejména SS-20/ RT-21M. Navzdory několika úspěšným zkouškám proběhlo i několik neúspěšných, takže k operačnímu nasazení DF-31 nedošlo tak rychle, jak se původně předpokládalo. Mohlo za to mnoho technologických a konstrukčních vad, stejně jako nekvalitní výroba. Tyto faktory společně s maximálním doletem (8000 km) způsobily, že DF-31 byly nakonec operačně nasazeny ve velmi omezeném počtu cca 8-12 ks (zatím). Původní záměr – schopnost zasáhnout DF-31 evropskou část SSSR a vyvíjenou DF-41 s doletem 12 000 km schopnou zasáhnout USA byl ale přerušen koncem studené války. Projekt DF-41 byl pozastaven a program DF-31 „revidován“. Byly prováděny průběžné technologické úpravy a následné testy, které probíhaly prakticky celá 90. léta – stále se střídavou úspěšností. Oficiálně pak byla „představena“ v roce 1999 na vojenské přehlídce v Pekingu při příležitosti 50. výročí vzniku ČLR. Samotná raketa však vidět nebyla – pouze přepravní vozidlo s kontejnerem. Údaj o roku operačního nasazení raket DF-31 se různí – mezi roky 1999-2003. Stejně tak jejich momentální lokalizace – od realistických jeskyní ve skalních masívech, přes železniční vagony až po „fantastické“ umístění na obchodních lodích, aby s nimi bylo možné zasáhnout celé území USA.", "section_level": 1}, {"title": "Inovace a modernizace.", "content": "Přes výše zmíněné potíže však DF-31 představuje „technologický skok“ v porovnání se svou předchůdkyní DF-5. Zejména svou mobilností a možností odpalu přímo z kontejneru přepravního vozidla. Taktéž použití TPH oproti kapalným výrazně zvyšuje životnost rakety a výrazně snižuje čas potřebný k předstartovní přípravě (15-30 min). Je také první čínskou raketou, která může být vybavena lehkou jadernou hlavicí, údajně zkopírovanou podle US vzoru W-88 nebo W-70. Důkazy však pro toto tvrzení chybějí. DF-31 je 3stupňová raketa na TPH s užitečnou nosností 700kg (jiné zdroje uvádějí 1050 nebo 1750kg), která je využita pro jednotnou hlavici 1-3MT (údaje se opět různí). Startovní hmotnost je udávána 42 000 kg, délka 13 m a průměr 2,25 m. Inerciální naváděcí systém updatovaný pomocí GPS, který střela požívá, umožňuje kruhovou odchylku v cíli 300 m CEP (jiné zdroje udávají 150 nebo 100 m CEP). Původní verze byla přepravována tahačem HY473 a samostatným valníkem, verze představená v roce 1999 na tahači HY4301 již byla konstruovaná jako návěs. Tyto verze však nemají prakticky žádnou terénní průchodnost a přesuny jsou možné pouze po silnicích. Na vylepšení tohoto nedostatku se prý pracuje a údajně může být využit některý z tahačů řady MAZ (Belarus MAZ7916).", "section_level": 1}, {"title": "Konec studené války.", "content": "Po skončení studené války a pozastavení DF-41 bylo rozhodnuto celý projekt DF-31 přepracovat a výsledná modifikace dostala označení DF-31A. Tato varianta již má mít dolet 10-11 000 km a může být vybavena buď jednotnou 1-3MT hlavicí nebo vícenásobnou hlavicí MIRV se 3 autonomními hlavicemi (jinde zmiňují až 5 hlavic) o mohutnosti 20, 90 nebo 150 kt. Vylepšený inerciální naváděcí systém updatovaný pomocí GPS umožní kruhovou odchylku v cíli 150 m CEP (100 m CEP ?). Startovní hmotnost je udávána 47 200 kg, délka 18,4 m a průměr 2,25 m. Užitečné zatížení 1050 nebo 1750kg. Zavedení prvních modernizovaných raket se předpokládá v roce 2007. Na bázi DF-31/DF-31A je rozpracována námořní varianta SLBM označovaná jako JL-2 (JuLang-2 /CSS-NX-4), které by měly být umístěné (po 16 ks) na čínské ponorce Type 094 (třída Xia). Ta by měla mít dolet 8000 km a nést hlavici MIRV s 3-4 hlavicemi o síle 90 kt nebo jednotnou o síle 2,5MT.", "section_level": 1}, {"title": "Výhled do budoucna.", "content": "Do roku 2010 Čína plánuje zařadit do výzbroje 50-70 nových ICBM. Je též předpokládáno (výsledky špionáže lze těžko veřejně ověřit), že se ČLR již zmocnila technologie neutronové zbraně a v rámci zavádění těchto ICBM ji využije. Údaje jsou však velmi kusé a je velmi obtížné je ověřit. Proto je i okolo programu DF-41 tolik spekulací – zda byl znovu spuštěn či nikoliv. Parametry DF-41 by se měly podobat bývalé sovětské raketě SS-24.", "section_level": 1}], "src_summary": "DongFeng 31 (DF 31, v kódu NATO označovaný \"CSS 9\"; : 东风导弹/東風飛彈) je čínská mezikontinentální balistická střela (ICBM) na tuhé pohonné hmoty (TPH). Její vývoj začal v roce 1986 (jinde udávají počátek 80. let) jako nástupce DF-5 (CSS-4) na kapalné pohonné hmoty (KPH).", "tgt_summary": "The Dong Feng 31 (; NATO reporting name CSS-10) is a third-generation long-range, road-mobile, three stage, solid-fuel rocket intercontinental ballistic missile (ICBM) in the Dongfeng missile series developed by the People's Republic of China. It is designed to carry a single 1-megaton thermonuclear weapon. It is a land-based variant of the submarine-launched JL-2. It is operated by the Second Artillery Corps (SAC) which, in 2009, was estimated to have under 15 DF-31 missiles and under 15 DF-31A missiles in inventory. US Air Force National Air and Space Intelligence Center estimates that as of June 2017, five to ten Mod 1 and over fifteen Mod 2 launchers were operationally deployed.", "id": 375505} {"src_title": "Ramiro II. Aragonský", "tgt_title": "Ramiro II of Aragon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ramiro se narodil jako nejmladší syn aragonského krále Sancha I. a Felicie z Roussy. Původně byl předurčen pro duchovní dráhu, strávil proto podstatnou část svého mládí v klášteře San Ponce de Tomeras ve městě Huesca. Byl biskupem barbastro-rodským, když roku 1134 nastoupil po smrti staršího bezdětného bratra, Alfonse I. na opuštěný trůn. Počátek vlády nebyl nijak poklidný – z bratrova odkazu neudržel nadvládu nad Navarrou, jež se osamostatnila pod králem Garcíou Obnovitelem, a musel bojovat s dalšími dvěma uchazeči o trůn (jedním z nich byl Alfons VII. Kastilský). Navíc musel potlačit vzpouru aragonských šlechticů, ke které se váže hrůzostrašná \"pověst o zvonu z Huesky\". Podle ní král Ramiro poslal ke svému starému mentorovi do kláštera San Ponce de Tomeras posla s prosbou o radu jak naložit s rebely. Posel byl uveden do klášterní zahrady, v níž starý mnich stříhal květy růží, jež se vypínaly nad ostatními, a následně byl odeslán zpět k panovníkovi. Ten, poté co vyslechl poslovo vyprávění, sezval nejpřednější šlechtice ke svému dvoru s tím, že je chce požádat o pomoc s vybudováním zvonu, jehož hlas by byl slyšet po celém království. Jak šlechtici přicházeli do sálu, byli postupně popravováni a jejich hlavy rozvěšovány do kruhu symbolizujícího zvon; hlava nejvýznačnějšího z rebelů pak přišla do středu jako srdce zvonu. Zvěst o tomto „zvonu“ se vskutku brzy rozšířila do celého Ramirova panství a přispěla ostatní vzbouřence k ukončení odporu. Po získání papežského dispensu se Ramiro roku 1135 oženil s Agnes z Poitou a z tohoto manželství o rok později vzešla jediná dcera Petronila. Tu otec záhy zasnoubil s barcelonským hrabětem Ramonem Berenguerem IV. a 13. listopadu 1137 svěřil novomanželovi správu království. Ramirův zeť se tak stal faktickým vládcem personální unie Aragonie a Barcelony (Katalánie) s titulem aragonského knížete. Ramiro se vrátil zpět k církevnímu způsobu života, odebral se do ústraní kláštera San Pedro el Viejo v Huesce, kde po letech také zemřel a byl pohřben.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramiro II. Aragonský řečený „\"Mnich\"“ (1080 – 16. srpna 1157, Huesca) byl aragonský král v letech 1134–1157. Od roku 1137 fakticky vládl jeho zeť Ramon Berenguer IV. Barcelonský.", "tgt_summary": "Ramiro II (24 April 1086 – 16 August 1157), called the Monk, was the ruler of the Kingdom of Aragon from 1134 until withdrawing from public life in 1137. Although a monk, he was elected king by the Aragonese nobility upon the death of his childless brother, Alfonso the Battler. He then had a daughter, Petronilla, whom he had marry Count Ramon Berenguer IV of Barcelona, unifying Aragon and Barcelona into the Crown of Aragon.", "id": 1525018} {"src_title": "Curtiss XP-55 Ascender", "tgt_title": "Curtiss-Wright XP-55 Ascender", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátek prací na projektu a testy modelu v aerodynamickém tunelu byly USAAC objednány 22. června 1940. Firma Curtiss-Wright dostala pro projekt přiděleno označení \"P-55\". S prvními testy ale nebylo letectvo příliš spokojeno. Curtiss-Wright proto na vlastní náklady postavil létající model ve skutečné velikosti, označený \"CW-24B\", který provedl celkem 169 testovacích letů na základně \"Muroc\" a později byl ještě testován NACA v Langley ve Virginii. Ten měl motor \"Menasco C68-5\" o výkonu 275 hp. Trup byl vyrobený ze svařených ocelových trubek, potažený plátnem a dřevěné křídlo. Podvozek byl pevný. Nakonec ale 10. července 1942 USAAF objednalo stavbu tří prototypů. Vývoj motoru Pratt & Whitney X-1800 se neustále komplikoval a nakonec byl zrušen. Curtiss proto použil osvědčený, vzduchem chlazený řadový motor Allison V-1710-95. Aby nebyl pilot při výskoku z letounu zasažen vrtulí, mohl jí odpálit pomocí nálože. Výzbroj měly tvořil dva 20 mm kanóny a dva 12,7 mm kulomety.", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "První prototyp (sériové číslo 42-78845) byl dokončen 13. července 1943 ve stejné aerodynamické konfiguraci, jaká byla otestována u pokusného CW-24B. První let proběhl 19. července 1943 ze základny amerického letectva Scott Field, která se nacházela poblíž továrny Curtiss-Wright v St. Louis. Zalétání provedl \"J. Harvey Gray\", testovací pilot firmy Curtiss. Ukázalo se, že letoun má příliš dlouhý rozjezd před startem a je nestabilní. Byla proto zvětšena plocha výškové plochy v přídi letounu a křidélka byla propojena s klapkami. 15. listopadu 1943 testoval Harvey Gray při dalším letu prvního prototypu jeho vlastnosti při ztrátě rychlosti. Letoun se náhle převrátil na záda a padal k zemi v nekontrolované obrácené vývrtce. Pilot nebyl schopen zachránit letadlo, vyskočil a první prototyp byl ztracen. Druhý prototyp XP-55 (42-78846) byl téměř totožný s prvním. Měl opět zvětšenou přední výškovou plochu a upravená křidélka. Poprvé vzlétl 9. ledna 1944. Letové testy byly do vyšetření havárie prvního prototypu omezeny a stroj se nesměl dostat do nízkých rychlostí, aby nebyl opět ztracen. Třetí prototyp XP-55 (42-78847) provedl první let 25. duben 1944. Byl vybaven čtyřmi kulomety a byly na něm provedeny některé změny, vycházející z testů a ztráty prvního prototypu. Ukázalo se, že vlastnosti v nízkých rychlostech můžou být výrazně zlepšeny zvětšením nosné plochy, čtyř kýlových ploch na křídle a zvětšením rozsahu předního výškového kormidla. Takto byl upraven i druhý prototyp, který mezi 16. zářím a 2. říjnem 1944 prošel oficiálními leteckými testy USAAF. Výkony XP-55 ale nebyly nijak oslnivé a často byly horší, než u konvenčních letadel, která už tehdy bojovala na frontě. Navíc už vznikaly první projekty letounů s proudovým motorem, která měla na rozdíl od pístového XP-55 velké možnosti dalšího vývoje.", "section_level": 1}, {"title": "Zachovalý kus.", "content": "Zatímco třetí prototyp byl zničen (a pilot zabit) 25. května 1945 během letecké přehlídky na letišti Wright Field v Daytonu v Ohiu, druhý prototyp se zachoval dodnes. Dostal se do \"National Air & Space Museum\", konkrétně do \"Smithsonian Institution\" ve Washingtonu D.C. V prosinci 2001 převezen do \"Air Zoo\" v městě Kalamazoo ve státě Michigan, kde byl restaurován. Ukázalo se, že letoun je stále v dobrém stavu a se zachovalým nátěrem. Po téměř pětiletých opravách byl letoun dlouhodobě zapůjčen do sbírek \"Air Zoo\" a od 26. května 2006 je zde vystaven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Curtiss XP-55 Ascender (Model 249C) byl prototyp stíhacího letounu, vyvíjený firmou Curtiss na základě specifikací USAAC s označením \"R-40C\", vydaných 27. listopadu 1939. Ty požadovaly výkonný stíhací letoun nekonvenční konstrukce. V soutěži XP-55 soupeřil ještě s projekty Vultee XP-54 Swoose Goose a Northrop XP-56 Black Bullet. Projekt firmy Curtiss měl na svou dobu neobvyklou kachní koncepci, tlačnou vrtuli a šípové křídlo. Stejně jako XP-54 byl Ascender původně projektován pro pohon motorem \"Pratt & Whitney X-1800\", jehož vývoj byl ale později zrušen. Byl to první stíhací letoun firmy Curtiss s příďovým podvozkem.", "tgt_summary": "The Curtiss-Wright XP-55 Ascender (company designation CW-24) is a 1940s United States prototype fighter aircraft built by Curtiss-Wright. Along with the Vultee XP-54 and Northrop XP-56, it resulted from United States Army Air Corps proposal R-40C issued on 27 November 1939 for aircraft with improved performance, armament, and pilot visibility over existing fighters; it specifically allowed for unconventional aircraft designs. A highly unusual design for its time, it had a canard configuration, a rear-mounted engine, swept wings, and two vertical tails. Because of its pusher design, it was sarcastically referred to as the \"Ass-ender\". Like the XP-54, the Ascender was initially designed for the Pratt & Whitney X-1800 engine and had to be redesigned when that engine project was canceled. It was also the first Curtiss fighter aircraft to use tricycle landing gear.", "id": 444245} {"src_title": "Maceo Parker", "tgt_title": "Maceo Parker", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Maceo se narodil do hudebně bohatě vybavené rodiny. Jeho matka a otec zpívali v kostele a oba jeho bratři se později stali taktéž výbornými hudebníky. Strýc Parkera vedl lokální skupinu \"The Blue Notes\" a byl prvním Parkerovým instruktorem. Parkerovým velkým vzorem byl Ray Charles. Později trojice bratrů Parkerových založila kapelu s názvem \"Junior Blue Notes\". Když Maceo dokončil šestou třídu, jejich strýc nechal formaci Junior Blue Notes vystupovat ve svém nočním klubu. To byla první zkušenost s vystupováním před publikem.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Jamesem Brownem.", "content": "Maceo a jeho bratr Melvin Parker později studovali hudbu na univerzitě v Severní Karolíně. V roce 1964 hrával Melvin na bubny v uznávaném klubu, kam jednou náhodně zavítal \"duchovní otec soulu\" James Brown. Brown byl z jeho bubnování nadšený a tak mu okamžitě nabídl místo ve své kapele. Melvin rok po této zkušenosti seznámil Macea s Brownem. Maceo na pokyn Browna předvedl pár svižných soulových taktů a místo bylo jeho. Bratři Parkerové hráli s Brownem 6 měsíců, potom se vrátili opět do školy. S Brownem pak hráli střídavě. V roce 1970 založil Parker skupinu \"Maceo and All the Kings Men\", která se skládala převážně z bývalých členů Brownovy kapely včetně bratra Melvina. Tato formace jezdila po turné 2 roky. V roce 1973 se Parker vrátil zpět do Brownovy kapely \"The J.B.s´\". Dále vystupoval také se skupinou \"Maceo and the Macks\". V roce 1975 Parker a několik členů z Brownovy kapely odešlo, aby se přidali k Georgovi Clintonovi a jeho kapele \"Parliament\". V roce 1984 se opět přidává k Brownovi, kde působí do roku 1988.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "V roce 1990 konečně rozjíždí svoji úspěšnou sólovou kariéru. Za rok odehraje 250 koncertů a průměrná doba hraní na jevišti je více než dvě a půl hodiny. Maceo říká \"Cítím, že je moje povinnost jako hudebníka, navštívit tolik různých míst, kolik to jen půjde, obzvlášť když to lidé chtějí.\" V roce 1993 hostuje rapové skupině \"De La Soul\" na albu \"Buhloone Mindstate\". V roce 2003 získává ocenění průkopníka od organizace \"The Rhythm and Blues Foundation\" za svůj příspěvek k žánru R&B. Později také spolupracoval s Princem, který ho nazval \"učitelem\". Jeho album Musicology mělo obrovský úspěch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maceo Parker (* 14. února 1943, Kinstonu, Severní Karolína, USA) je uznávaný americký funkový a souljazzový saxofonista. Proslavil se především v 60. letech díky světoznámému hudebníkovi Jamesovi Brownovi. Na velké řadě Brownových hitů byl Parker vynikajícím sólistou a hlavním aktérem při hraní na alt, tenor a barytonový saxofon. Parker popisuje svoje působení vedle Jamese Browna jako čas strávený na univerzitě.", "tgt_summary": "Maceo Parker (; born February 14, 1943) is an American funk and soul jazz saxophonist, best known for his work with James Brown in the 1960s, as well as Parliament-Funkadelic in the 1970s. Parker was a prominent soloist on many of Brown's hit recordings, and a key part of his band, playing alto, tenor and baritone saxophones. Since the early 1990s, he has toured under his own name.", "id": 1028347} {"src_title": "Nimralův list", "tgt_title": "Leaf by Niggle", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Povídka vypráví o malíři jménem Nimral (v originále \"Niggle\"), žijícím ve společnosti, v níž výtvarné umění není ceněno. Maluje tedy z nutkavé potřeby jen pro vlastní potěšení. Jeho životním dílem je obrovské plátno s obrazem velkého stromu uprostřed lesa s krajinou a s horami v pozadí. Vymalovává detailně každý list stromu, takže je každý jedinečný. Kvůli obrazu Nimral opomíjí mnohé své jiné povinnosti, i tak ho ale od práce na něm každou chvíli odvádí nějaké všední starosti a povinnosti. Nimral ví, že se musí „vydat na dalekou cestu“, které se „nemůže vyhnout“ a tuší, že nestihne svůj obraz dokončit. Kromě toho se na tuto cestu musí připravit, ale přípravy neustále odkládá. Jednou jej od práce na obraze vyruší jeho chromý soused Farský s prosbou o pomoc - jeho žena je nemocná a on pro ni potřebuje zavolat lékaře. Nimral se proto obětavě vydá v dešti pro lékaře, přestože tuší, že kvůli této pochůzce možná nestihne domalovat svůj milovaný obraz. Po návratu domů sám onemocní a přijede si pro něj kdosi, kdo se představí jako Kočí. Přišel prý Nimralův čas, má odcestovat. Protože ale Nimral nebyl na cestu připraven, pošlou jej do jakéhosi nemocničního ústavu, kde musí vykonávat podřadnou a těžkou práci. Pracuje nekonečně dlouho a velmi tvrdě až do úplného vyčerpání. Pak vyslechne jakousi poradu. Lékaři zde hodnotí celý jeho předešlý život a posuzují, zda má ještě v ústavu zůstat. Pro Nimralovo propuštění „na další stupeň“ se stane rozhodující jeho obětavá cesta deštěm pro lékaře. Je poslán do lesa. Zde zjistí, že krajina s lesem a velkým stromem je krajinou z jeho obrazu. Později se k němu připojí jeho soused Farský, oba pracují jako zahradníci. Časem Nimral pocítí touhu vydat se do nejvzdálenějších míst, do Hor, které byly na jeho obraze zobrazeny pouze v obrysech. Farský se na tuto cestu ještě necítí být připraven a tak se s Nimralem na čas loučí a zůstává v krajině z Nimralova obrazu. Nimralovi sousedi a přátelé mluví o Nimralovi. Vychází najevo, že si jeho malování prakticky nikdo necenil, jeho práce se zastal pouze pan učitel. Zachránil z Nimralova obrazu malý kousek, na němž byl namalovaný jeden list stromu - „List od Nimrala“. Ten pak dlouho visel zarámovaný v muzeu, než i s muzeem při požáru shořel. Nakonec o Nimralovi a o jeho krajině z obrazu mluví Lékaři z ústavu. Ti naopak mluví s uznáním a říkají, že Farský Nimralov, jak krajinu nazvali, je nejlepším předstupněm k Horám, krajem, kde jejich svěřenci docházejí zotavení.", "section_level": 1}, {"title": "Rozbor.", "content": "Nimralův list je možno číst jako alegorii života, smrti, očistce a ráje. Nimral není připraven na svou nevyhnutelnou cestu, stejně jako lidé nejsou připraveni na smrt. Práce v ústavu a později v lese představuje očistec odkud odchází Nimral do Hor, které představují ráj. Nimralův list tak připomíná knihu Poslední bitva Tolkienova blízkého přítele C.S. Lewise. Důraz na očistu je však u Tolkiena jako u katolíka větší než u C.S. Lewise, který byl anglikánem. Nimralův list může být také interpretován jako alegorie Tolkienova chápání světa - skutečné stvoření je výsadou Boha, a ti, kdo se snaží tvořit, mohou vytvářet pouze ozvěny tohoto stvoření (dobro) nebo karikaturu tohoto stvoření (zlo). Tak se Nimralova touha po pravdě a kráse odráží v jeho obraze, a proto je po smrti odměněn tím, že se jeho obraz stane skutečností. Možná také strom skutečně existuje a v jeho obraze je odrážen. Postava Nimrala je autobiografická – všední starosti Tolkiena odváděly od literární tvorby. Tolkien byl ve své literární tvorbě perfekcionistický, usiloval o dokonalou reálnost svého světa (což se projevuje mj. ve chronologii příběhů nebo v jazycích národů jeho bájné země) a stejně jako Nimral odsouval ostatní činnosti a věnoval se především práci na knihách o Středozemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "List od Nimrala (anglicky \"Leaf by Niggle\") je filozofická povídka, napsaná J. R. R. Tolkienem v letech 1938 – 1939. Poprvé byla publikována v časopise Dublin Review v lednu 1945. Později vyšla v knize \"Tree and Leaf\" a v knize \"Poems and Stories\". V češtině vyšla ve sbírce \"Pohádky\", vydané nakladatelstvím Winston-Smith v roce 1992, ve sbírce \"Příběhy z čarovné říše\", vydané nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1997, a ve sbírce \"List od Nimrala a jiné příběhy\". Text pro obě česká vydání přeložila Stanislava Pošustová. Povídka vypovídá o Tolkienově přístupu k umělecké tvorbě a je alegorií jeho chápání života vůbec.", "tgt_summary": "\"Leaf by Niggle\" is a short story written by J. R. R. Tolkien in 1938–39 and first published in the \"Dublin Review\" in January 1945. It can be found, most notably, in Tolkien's book titled \"Tree and Leaf\", and in other places (including the collections \"The Tolkien Reader\", \"Poems & Stories\", \"A Tolkien Miscellany\", and \"Tales from the Perilous Realm\"). This is notable because the book, consisting of a seminal essay called \"On Fairy-Stories\" and \"Leaf by Niggle\", offers the underlying philosophy (Creation and Sub-Creation, see below) of much of Tolkien's fantastical writings. \"Leaf by Niggle\" is often seen as an allegory of Tolkien's own creative process, and, to an extent, of his own life.", "id": 464759} {"src_title": "Úhoř říční", "tgt_title": "European eel", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Úhoř prochází během svého života dvěma podobami. V larválním stadiu, které trvá od vykulení až po dosažení kontinentálních břehů, vypadá spíše jako malá rybka, a své známé hadovité podoby nabývá až těsně před vstupem do sladkých a brakických vod.", "section_level": 1}, {"title": "Larva.", "content": "Larva je bezbarvá, pouze oko je černé. Tělo má tvar vrbového listu. Šupiny nejsou vyvinuty. Kostra je stále ještě chrupavčitá. Na každé čelisti je 14 zubů. V době, kdy se začíná měnit ve sklovitého úhoře, dosahuje délky až 8 cm a výšky 1 cm, ovšem v průběhu této přeměny se zkracuje až na 5 cm. Ještě na konci 19. století byla drobná, průhledná mořská rybka \"Leptocephalus breviostris\" považována za samostatný druh. Teprve Giovanni Battista Grassi a Salvatore Calandruccio při odchovu v akváriu zjistili a v letech 1894–1897 uveřejnili, že ve skutečnosti je larválním stadiem vývoje úhoře říčního. Objev byl pro tehdejší vědu významný, neboť napomohl rozluštění záhady rozmnožování úhoře a také nalezení jeho trdliště.", "section_level": 2}, {"title": "Sladkovodní stadium.", "content": "Ve sladkovodním stadiu života je tělo úhoře dlouhé, hadovitého tvaru. Hřbetní, řitní a ocasní ploutev splývají v jeden celistvý ploutevní lem, přičemž ve hřbetní ploutvi se nachází 245–275 měkkých paprsků a v řitní ploutvi 176–249 měkkých paprsků. Břišní ploutve zcela scházejí. Prsní ploutve se nacházejí hned za hlavou. Kůže je na první pohled hladká a produkuje velké množství slizu. Šupiny jsou drobné, oválné a zarostlé hluboko v kůži. Na rozdíl od většiny ostatních druhů ryb se tyto šupiny nepřekrývají. Skřele jsou poměrně malé, a protože v bahně a ve velkých hloubkách není dýchání žábrami dostačující, má úhoř silně vyvinuté kožní dýchání, které mu umožňuje dokonce i dočasné opuštění vody. Ústa jsou koncová a poměrně hluboce rozeklaná, dosahující k úrovni oka, které je poměrně malé. K hledání potravy slouží především dobře vyvinutý čich. Úhoř tvoří formy s různě širokými čelistmi, což pravděpodobně souvisí s druhem přijímané potravy. Díky tomu dokáže lépe využívat dostupnou potravu. Extrémními případy tohoto morfologického rozrůznění jsou forma \"úzkohlavá\" a \"širokohlavá\". Zbarvení se mění v průběhu života. Nejmladší, tzv. \"sklovití úhoři\" (anglicky ) nemají žádnou pigmentaci, ale v průběhu růstu a vstupu do sladkých vod se objevuje maskovací zbarvení. V češtině se pro ně ujal původně francouzský termín \"monté\". \"Žlutí úhoři\" (anglicky ) mají tmavý, dohněda zbarvený hřbet, který na břiše přechází do barvy žlutavé. S nástupem pohlavní dospělosti a migrace na trdliště se mění ve \"stříbrné úhoře\" (anglicky ). Celé tělo zesvětlá a získá kovový lesk, břicho je stříbřité. V tomto stadiu se také výrazně zvětší oči a začíná se uzavírat trávicí trakt. V podmínkách českých vod je rychlost růstu úhoře spíše průměrná, na konci prvního roku dosahuje délky 15–30 cm při hmotnosti do 20 g zatímco ve třetím roce může jeho délka dosáhnout 40–45 cm a hmotnosti až 400 g. V době nástupu tření se již jeho délka pohybuje průměrně okolo 100 cm, ale může dosahovat i větších velikostí v závislosti na životních podmínkách a věku. Nejdelší dokumentovaný exemplář měřil 133 cm. Samci jsou výrazně menší než samice a dosahují délky do 50 cm. Hmotnost se většinou pohybuje okolo jednoho kilogramu, rekordní kus však vážil 6,599 kg. Úhoři dosahují běžně věku 8–12 let, objevují se však jedinci dosahující i 20 let věku. Je znám také případ úhoře, pojmenovaného \"Pepík\", který byl chován v bazénku kašny v budově České pojišťovny v Praze ve Spálené ulici. Vypuštěn zde byl roku 1912 a uhynul o 64 let později v roce 1976, přičemž se dožil celých 68 let. I přes vysoký věk však dosáhl délky pouhých 66,6 cm a hmotnosti 0,58 kg. Zvláštností je, že krátce před smrtí se proměnil ve stříbrného úhoře. Vůbec nejstarším exemplářem se však stal kus pojmenovaný \"Putte\", který byl chovaný ve Švédsku v akváriu a který se dožil dokonce 85 let.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Oblast výskytu úhoře říčního pokrývá značnou část Evropy. Úhoř je rozšířen v oblasti Pečory a Bílého moře, na Skandinávském poloostrově, Islandu a Britských ostrovech, v úmoří Severního a Baltského moře, ve Francii, na Pyrenejském poloostrově a v celé oblasti Středozemního moře. Názory na jeho přirozený výskyt v povodí Dunaje se různí. Proti sobě zde stojí teorie, že úhoř se do povodí Dunaje dostal pouze díky lidské činnosti a vysazování, nebo že se i před výstavbou různých říčních kanálů v určitém množství dostával do této oblasti přes Černé moře. Dříve se dokonce objevila i teorie předpokládající přechod mezi prameništi Dunaje a Rýna po souši. Kromě úhoře říčního je také možné se v Evropě setkat s jeho blízkým příbuzným úhořem americkým (\"Anguilla rostrata\"), který se rovněž rozmnožuje v oblasti Sargasového moře, a proto je část jeho populace odnesena mořskými proudy k evropským břehům. Při běžném porovnání není možné tyto dva druhy od sebe odlišit, je však možné pozorovat některé anatomické odlišnosti, například počet obratlů. Zatímco úhoř říční jich má mezi 110–119, jeho americký příbuzný pouze 103–111. Úhoř vždy patřil k hojným říčním druhům a v přímořských zemích se dokonce stal významnou hospodářskou komoditou. Podle současných odhadů však jeho početnost klesla na pouhé 1 % stavu populace, jaká byla před sto lety. Početnost úhoře na jednotlivých územích a jeho rozšíření úzce souvisí s mořským prouděním, které mladé jedince do Evropy rozšiřuje, tudíž největší populace se nacházejí v severní části kontinentu a směrem na jih a východ počty ubývají.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Úhoř preferuje život při dně, většinu dne zahrabán v bahně, a na lov vyplouvá až po setmění, popřípadě po silnějších deštích, kdy je voda zakalená a je v ní možné nalézt i spláchnuté suchozemské organismy. Tomu odpovídá i složení jeho potravy, kde převažují bentické organismy. Jen velmi vzácně konzumuje uhynulé nebo utopené živočichy. V období tření ostatních druhů ryb, zejména kaprovitých, vyžírá na trdlištích jejich jikry. Hlavní složkou potravy úzkohlavé formy úhoře jsou vodní bezobratlí, žijící při dně, zejména korýši, larvy vodního hmyzu a měkkýši. Naproti tomu širokohlavá forma loví i ryby a obojživelníky. Podobně jako u ostatních dravých ryb je i u úhoře běžný kanibalismus, který zajišťuje, aby v určité lokalitě nedošlo k přemnožení. Zastoupení jednotlivých složek potravy závisí především na podmínkách, ve kterých se jedinec vyskytuje, a také na aktuální dostupnosti kořisti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Způsob rozmnožování úhořů byl pro vědce záhadou po celá staletí. Antický filozof Aristotelés se v souvislosti se svou teorií samoplození domníval, že úhoři se rodí z bahna. V 17. století se předpokládalo, že úhoři rodí živá mláďata, což bylo způsobeno omylem při zkoumání jedinců napadených červovitými parazity. Všechny tyto omyly byly způsobeny tím, že ve sladkých vodách nemají ještě úhoři zralé pohlavní orgány a je velmi obtížné je rozpoznat. Až v roce 1777 popsal Ital Carlo Mondini vaječníky a v roce 1874 Szymon Syrski popsal samčí pohlavní orgán. I poté však zůstával způsob rozmnožování nejasný. Teprve po objevu existence larválního stadia bylo možné odhalit způsob a místo úhořího rozmnožování. V roce 1904 se podařilo Johanesi Schmidtovi na lodi \"Thor\" ulovit larvy poblíž Faerských ostrovů. V následujících letech byly prováděny rozsáhlé průzkumy v celém Atlantském oceánu. V roce 1922 ulovila dánská loď \"Dana\" v oblasti Sargasového moře larvy o délce přibližně 5 mm, které měly doposud žloutkový váček. Tím bylo stanoveno místo rozmnožování. Další neznámou je cesta, kterou úhoř podniká na trdliště. Dosud se totiž nedaří ulovit migrující dospělé úhoře na volném moři. Změnu by v tomto směru měl přinést výzkum irských a dánských vědců, kteří opatřili dospělce vysílačkami, díky nimž by mělo být možné sledovat migrační trasy včetně hloubky a teploty vody, ve které se pohybují. Právě neúspěchy v této oblasti výzkumu přivedly v roce 1959 anglického biologa Denyse W. Tuckera k teorii, že evropští úhoři vůbec nedosáhnou svého cíle a že veškerá populace je zajišťována pouze díky americké populaci úhoře. Jeho teorie však není obecně přijímána, protože mezi oběma populacemi byly objeveny biologické rozdíly, takže je ichtyologové považují za různé druhy, a také se liší jejich místa tření. Pokud by však byla pravdivá, znamenalo by to, že veškerá ochrana úhoře říčního je zbytečná a je možné jej v libovolném množství lovit. Dalším významným pokrokem ve výzkumu biologie úhořů byl objev, že jednotlivé skupiny z různých oblastí jsou vzájemně oddělené a na trdlišti nedochází k jejich vzájemnému mísení. Tohoto bylo dosaženo velice náročným zkoumáním úhoří DNA. V současné době se tedy předpokládá, že úhoři říční migrují až 7000 km do Sargasového moře po dobu až 1,5 roku, během níž nepřijímají žádnou potravu. Důvod, proč se vydávají na tak vzdálené místo, zřejmě souvisí s pohybem litosférických desek. Před miliony let k sobě měly Evropa a Amerika mnohem blíže a ryby tedy měly možnost se na postupné prodlužování vzdálenosti adaptovat. Samotný akt pravděpodobně probíhá v hloubce okolo 400 m při teplotě vody 17 °C. Jikry jsou drobné, asi 1 mm velké, a volně se vznášejí ve vodním sloupci. Jejich počet se odhaduje na 400 000–700 000 na jednu samici. Dospělí úhoři po tření hynou a plůdek je za pomoci Golfského proudu unášen k Evropě. Tato cesta trvá 3–4 roky a na jejím konci se larvy mění v monté. Část populace zůstává v ústích řek v brakické vodě a další část migruje dále do vnitrozemí. Není bez zajímavosti, že úhoři v brakických vodách se stávají samci a ve sladkých vodách téměř výlučně samicemi, včetně uměle vysazovaných jedinců. To by odpovídalo teorii, že sladká voda stimuluje vývoj samičích pohlavních orgánů, zatímco slaná voda vývoj samčích orgánů.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "V krvi úhoře se nachází jed ze skupiny \"ichtyochemotoxinů\". Intoxikace tímto jedem připomíná otravu způsobenou zmijím kousnutím. Mezi základní projevy otravy patří průjem, nevolnost, zvracení, cyanóza, netečnost, nepravidelný puls, slabost, otupělost a dýchací potíže. V nejhorším případě může nastat i smrt. Tento jed je schopen zabíjet velice rychle i v malých dávkách. V laboratoři stačilo k usmrcení menšího psa během čtyř minut pouhého půl gramu krevního séra, ve větším množství jed zabíjel během jedné minuty. Při kontaktu toxinu se sliznicemi, například očí, může vyvolat silný zánět. Toxin je bílkovinné povahy, proto je teplotně nestálý a rozkládá se už při teplotě 60 °C. Konzumace tepelně upraveného masa úhoře tedy není zdraví nebezpečná.", "section_level": 1}, {"title": "Určování stáří.", "content": "U ryb se běžně stáří určuje několika různými metodami, např. pomocí zimních přírůstků šupin nebo pomocí výbrusů obratlů či otolitů. Nejjednodušší a mezi lidmi nejznámější metoda pomocí šupin je však nespolehlivá, protože šupiny se začínají tvořit až nějakou dobu po přeměně larvy v úhoře. V roce 1988 bylo proto ichtyology vydáno doporučení používat ke zjišťování věku úhořů metodu založenou na zkoumání otolitů. Doporučená metoda byla ověřena mnohaletým zkoumáním výsledků jednotlivých metod na rybách známého stáří a jejich porovnáváním se skutečností.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bakteriální a virová onemocnění.", "content": "Bakteriální a virová onemocnění spolu úzce souvisejí, velice často působí společně a v řadě případů tedy nelze zcela jednoznačně identifikovat původce určitého onemocnění. Přesto jsou pravděpodobně u ryb častější bakteriózy, a tudíž jsou lépe zdokumentovány než virózy. Jedním z nejběžnějších onemocnění je skvrnitost způsobená bakterií \"Pseudomonas punctata\", která se vyskytuje za různých podmínek a je hlavním původcem hromadného hynutí úhořů, mezi které lze zařadit i třeba masové hynutí v táborské nádrži Jordánu roku 1929. Mezi projevy skvrnitosti úhořů lze zařadit výskyt skvrnitých míst na těle, hrachovitá zduření na hlavě, oslepnutí, krevní výrony na vnitřnostech a úhyn. Při výskytu tohoto onemocnění je nutné zabránit jeho dalšímu šíření, což znamená odlov a likvidaci uhynulých kusů. Jedním z nejvýznamnějších patogenů způsobující úhyn ryb v intenzivních chovech patří bakterie druhu \"Listonella anguillarum\". Toto onemocnění se projevuje červenou skvrnitostí na břiše a bocích těla, otoky a poraněními kůže, která následně hnisají. V tomto případě se léčba provádí antibiotiky. Podobné onemocnění, zvané vibrióza, způsobuje v intenzivních chovech úhořů příbuzná baktérie \"Vibrio vulnificus\" sérovar E. Tato baktérie se vyskytuje primárně u úhořů, sekundárně však může způsobit onemocnění člověka. Hniloba ploutví a krvácivá otrava krve úhořů je způsobována bakterií druhu \"Aeromonas hydrophila\". Jako léčba se při tomto onemocnění uplatňuje okamžité zvýšení kvality vody v chovu, což se provádí například její výměnou, chemickou úpravou nebo přečištěním a ustavením koncentrace chloridu sodného ve vodě na 0,5–0,9 %. Mezi virová onemocnění patří papilomatóza, která se projevuje zbytněním kožního epitelu na čelistech, které vzhledem připomíná květák. Mezi další významná virová onemocnění patří choroby způsobované herpetickými viry a rhabdoviry, vyvolávající krvácení v oblasti hlavy a očí a postupující do celého těla.", "section_level": 2}, {"title": "Plísňová onemocnění.", "content": "Mezi nejobvyklejší plísňová onemocnění patří povrchová zaplísnění způsobovaná plísněmi rodu \"Achlya\" respektive \"Saprolegnia\". Nejčastěji se objevuje u oslabených nebo poraněných ryb. Projevuje se bílými až hnědými vatovitými porosty na kůži a ploutvích. Při silném zaplísnění často dochází k uhynutí v důsledku otravy látkami vznikajícími při rozkladu napadených tkání a toxiny, které jsou produkovány samotnými houbami. Pro ryby však může být nebezpečné i napadení menšího rozsahu. Léčba spočívá ve zvýšení kvality vody a koupelích v roztoku manganistanu draselného nebo chloridu sodného. Jiné onemocnění je způsobováno druhem \"Dermocystidium anguillae\", který je někdy zařazován mezi prvoky, ale pravděpodobně se jedná o plíseň. Projevuje se otoky na těle a ploutvích. Léčba není známa, jedinou možností je prevence proti šíření odstraňováním napadených ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Parazitární onemocnění.", "content": "Parazitární onemocnění lze rozdělit na onemocnění způsobená jednobuněčnými (prvoky) nebo mnohobuněčnými organismy (korýši, vrtejši, tasemnicemi aj.). Do první skupiny patří například kožovcovitost, způsobovaná nálevníkem druhu kožovec rybí (\"Ichthyophthirius multifiliis\"). Tento druh cizopasí ve škáře ryb a jeho přítomnost se projevuje bílými krupičkovitými útvary na tělech a ploutvích ryb. Chorobu je možné léčit opakovaným přenosem napadených ryb do čistého, nezamořeného prostředí. Jako další druhy lze uvést rybomorku úhoří (\"Myxidium giardi\"), která parazituje na žábrách úhořů, avšak nemá výraznou patogenitu, nebo \"Trypanosoma granulosum\", přenášenou zejména různými ektoparazity. Značný vliv na stavy úhořů měla krevnatka úhoří (\"Anguillicola crassus\"), hlístice původem z východní Asie, která parazituje v plynových měchýřích úhořů. Do Evropy se dostala pravděpodobně v 80. letech 20. století s planktonem v trajektech spojujících její původní domovinu se zbytkem světa. Napadené ryby mají narušenou hydrostatickou funkci plynového měchýře, a dokonce může dojít k jeho perforaci nebo otravě ryby v důsledku rozkladných procesů odumřelých krevnatek. Za zmínku také stojí parazité v trávicí soustavě. Jsou jimi vrtejš \"Acanthocephalus anguillae\", způsobující zánětlivou zarudlost střev, a tasemnice \"Eubothrium crassum\", která je především parazitem pstruhů a lipanů. Při silnějším napadení může dojít až k neprůchodnosti trávicí trubice.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Z hospodářského i rybářského hlediska se jedná o velmi ceněný druh. V dřívějších dobách byl v Čechách vedle lososa nejlépe placenou rybou. Jeho hospodářský význam výrazně vzrostl na konci 19. a obzvláště na počátku 20. století, kdy počty migrujících lososů začaly klesat pod přijatelnou mez. Uvádí se dokonce, že příjem z chycených a prodaných úhořů mohl pokrýt značnou část tehdejších životních nákladů. Ryby se v tehdejší době lovily ve velkém hlavně do slupí, což patřilo mezi výsady mlynářů, nebo do speciálně upravených vrší, které naopak používala především chudina. Úhoř býval ceněn pro své kvalitní maso a pro kůži, která se po vysušení používala k přivazování bijáku cepu. Největší hospodářský význam má jeho lov v přímořských zemích. Řada evropských států loví úhoře ve velkém, a to jak dospělce táhnoucí do Sargasového moře, tak i monté vplouvající do řek. Úhoří monté je totiž v řadě zemí považováno za pochoutku, podobně jako kaviár, a proto je značná část vyloveného množství prodávána do restaurací. Velká část také směřuje do Asie, kde na jídelním lístku nahrazuje tamějšího úhoře japonského. Klesající počty úhořů stimulují růst jeho ceny, a tedy také jeho atraktivitu z pohledu rybářů. Cena jednoho kilogramu úhořího monté činila v roce 2003 10 266 Kč, v roce 2005 už byla částka za stejné množství 27 300 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Úhoř v gastronomii.", "content": "V řadě evropských zemí je úhoř ceněnou sladkovodní rybou, i když v poslední době v souvislosti se snížením jeho stavů se neobjevuje v jídelníčku evropských národů tak často jako dříve. Úhoře lze připravovat snad na všechny obvyklé způsoby, nejčastěji se ale peče, udí, smaží, dusí nebo vaří. Má lahodné maso s velmi malým množstvím kostí, avšak vysokým obsahem tuku. Některé příručky o zdravé výživě uvádí, že podíl tuku může dosahovat až 27 %, a proto se nedoporučuje lidem, kteří mají zdravotní problémy související s trávením. Úhoř se pro kuchyni připravuje den předem. Po omráčení ranou do zátylku se nožem propíchne krk. Větší úhoři se stahují, aby se maso dalo prosolit a kůže se při tepelné přípravě nezkroutila. Řada receptů uvádí úhoře pečeného (\"pečený úhoř na žampionech\", \"marinovaný úhoř\", \"grilovaný úhoř\", \"úhoř pečený s pórkem a olivami\", \"úhoř pečený na pánvi\", \"úhoř po baskicku\"), v tradiční české kuchyni je to pak \"úhoř na šalvěji\". Smažením se připravuje \"falešný úhoř\" či \"úhoř po italsku\", dušením \"úhoř po burgundsku\" či \"úhoř po římsku\", vařením \"grilovaný úhoř Villeneuve\". V Evropě se pak s úhořem setkáváme v kuchyni belgické (\"úhoř s čerstvými bylinkami\"), nizozemské (\"úhoř na jehle\"), španělské (\"úhoř po baskicku\"), švédské (\"úhoř smažený\", \"úhoř v aspiku\" – aspik je v tomto významu rosol vznikající vývarem úhořího masa s kořením a přídavkem želatiny) a britské (\"úhoř v rosolu\").", "section_level": 2}, {"title": "Chov a sportovní rybolov.", "content": "Kromě komerčního rybolovu v moři je také úhoř součástí moderních akvakultur, které se specializují na jeho odchov. Ve vyspělých zemích se jedná především o intenzivní chovy ve specializovaných úhořích farmách, jejichž produkce je téměř výhradně určena pro potravinářské zpracování. Oproti extenzivnímu chovu vykazuje menší ztrátovost s nižšími celkovými náklady na následný odlov. Veškerá populace úhoře v odchovech je však stejně jako populace vysazovaná do volných vod stále závislá na odlovu monté při ústí řek, neboť umělé rozmnožování nebylo doposud vědci uspokojivě zvládnuto. Faremní chov probíhá ve speciálních nádržích nebo žlabech s přívodem čerstvé vody. Za nejvhodnější pro úhoře je označována voda proudící rychlostí 0,3–0,5 l•min o teplotě 20–25 °C s obsahem kyslíku 6–9 mg•l. Z počátku činí hustota obsádky takového chovu okolo 800 kusů na litr, později s růstem ryb toto číslo klesá. Během chovu se doporučuje ryby několikrát roztřídit podle velikosti, aby se omezila možnost kanibalismu. Úhoři se krmí speciálními pastami nebo granulemi s vysokým obsahem tuku. Ztrátovost se při této metodě pohybuje okolo 10 % a úhoři zároveň poměrně rychle rostou. Proto se tato metoda využívá také k počátečnímu odchovu monté před vysazením do volných vod, kde nejsou podmínky tak příznivé. Kromě umělých nádrží jsou také v některých zemích běžné malé odchovné rybníčky. Intenzivní chov může dosáhnout produkce až k 26 tunám na hektar vodní plochy. V řadě zemí však převládá extenzivní způsob chovu, kdy jsou úhoři vysazováni přímo do vod s dalšími rybími druhy a následně jsou loveni. Tato metoda však vykazuje ztrátovost až 90 %, která je způsobována především kanibalismem, migrací, predací a v neposlední řadě také omezenou schopností ryby ulovit. To je také důvod, proč po rozpadu státního rybářství došlo v Česku k silnému omezení této metody chovu úhoře. V současné době jsou tedy Český rybářský svaz a Moravský rybářský svaz jediné větší instituce, které nasazují úhoří monté do volných vod. Kromě tohoto monté, které se dováží v polystyrenových krabicích, se vysazují také starší, v intenzivním chovu odchovaní úhoři. Obvykle vysazované množství se pohybuje od 150 do 300 kusů na hektar vodní plochy. Úhoř říční je také předmětem sportovního rybolovu, který probíhá ve volných vodách téměř výlučně na udici. Loví se nejčastěji za tmy v období od června do října na plavanou s pomocí speciálních chemických svítidel, která slouží jako indikátory záběru, nebo položenou s akustickými, často elektronickými, hlásiči. Mimoto se občas uloví i během horkého letního dne nebo při zákalu vody po dešti. Jako nástraha se nejčastěji používá žížala nebo mrtvá rybka. Při lovu se doporučuje okamžitě vyvinout proti rybě silný a stálý tah, čímž se odtáhne ode dna s mnoha překážkami, na které se ryba může navinout, což většinou znamená její ztrátu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Úhoř říční byl v roce 2008 zařazen podle IUCN do Červeného seznamu ohrožených druhů do skupiny kriticky ohrožený. Stavy úhořů v poslední době výrazně poklesly. Za příčiny se obecně označují stavby přehradních hrází a vodních elektráren včetně takzvaných malých vodních elektráren, které brání přirozené protiproudové migraci mladých úhořů a zabíjejí dospělé úhoře migrující po proudu do trdlišť v Sargasovém moři. Další nezanedbatelný dopad má nejspíš silný komerční rybolov a znečištění toků. Zároveň se také objevily informace o vlivu otravy polychlorovanými bifenyly, která údajně způsobuje již úhyn samotného embrya. Problém poklesu početnosti se řeší i v rámci Evropské unie, která vydala nařízení, jež má zajistit lepší ochranu tohoto rybího druhu. V prvních návrzích se objevovaly klauzule o zákazu lovu a přechovávání úhoře v lodích vždy do 15. dne každého měsíce, které byly později vypuštěny jakožto nevhodné. V současném nařízení ze září 2007 je stanoveno, že každý stát, na jehož území se přirozeně vyskytuje úhoř říční, je povinen vypracovat a do konce roku 2008 předložit plán řízení stavů úhoře. Dále je každý členský stát povinen zajistit, aby alespoň 40 % úhořů mohlo unikat na trdliště. Toto číslo se vypočítává z nejlepších odhadů stavu populace, pokud by nebyla zatížena lidskou činností. Významným bodem je také povinnost poskytovat do roku 2013 alespoň 60 % ulovených úhořů menších než 12 cm k jejich vysazování do volných vod. V případě, že některý stát tento plán nepředloží nebo mu nebude schválen, je povinen okamžitě zajistit snížení odlovu na 50 % vzhledem ke stavu z období let 2004–2006. Migrace úhoře do mnoha míst v Evropě byla přerušena v důsledku staveb příčných překážek ve vodních tocích, jako jsou přehradní hráze nebo jezy, a proto je na mnoha místech nutné jeho stálé vysazování. Řešením by v podmínkách Česka mohla být stavba funkčních rybích přechodů a zábran, které by bránily vstupu dospělých ryb do turbín vodních elektráren. Ve vyhlášce z roku 2004 byla nejmenší lovná míra úhoře určena na 45 cm a doba hájení stanovena od 1. září do 30. listopadu, což má zajistit základní ochranu mladých úhořů a úhořů v období migrace před lovem na udici, neboť žádný jiný úspěšný způsob lovu na volné vodě není v České republice možný. Švédsko šlo v tomto směru v ochraně úhoře ještě dále a počínaje 1. květnem 2007 platí v této zemi pro sportovní rybáře úplný zákaz lovu úhořů. V minulosti byla jako standardní diagnostický postup používána pitva psů nebo klystýrování psů. Při pitvě se suspektním psům odebírá tenké střevo, které se promývá. Vzhledem k malé velikosti tasemnic je indikováno mikroskopické vyšetření seškrabů ze sliznice. Specificita tohoto patologického vyšetření je až 100 % v oblastech, kde se nevyskytuje \"E. multilocularis\". V případě výskytu obou druhů na daném území a pro genotypové určení je nutné použít molekulární metody. Sensitivita pitvy je vysoká (až 97 %), u slabých infekcí však klesá a hrozí riziko falešně negativního nálezu. Z intravitálních metod je desítky let používaným postupem tzv. pročištění střev silným projímadlem, kdy je ze střeva vypuzena i část tasemnic. Vyšetřovaní psi jsou umístěni na plastikové podložky (zpravidla velký igelitový pytel) a podává se jim silné rostlinné či chemické (soli) projímadlo. Zpravidla do 30–60 min dochází k evakuaci střevního obsahu, který se následně mikroskopicky vyšetří. Nevýhodou je, že u některých psů dochází k nedostatečnému projímacímu efektu. Krom toho na některé jedince může mít projímadlo i vedlejší toxické účinky. Kvůli vysokému riziku infekce člověka platí jak pro pitevní vyšetření, tak pro metodu s projímadlem přísné bezpečnostně-hygienické zásady (ochranné oděvy, rukavice a roušky). Z moderních metod se nejčastěji používají koproantigen ELISA anebo koproPCR. Při metodě koproantigen ELISA se ve vzorku trusu detekuje přítomnost specifických antigenů \"E. granulosus\" pomocí imuno-enzymatické reakce. Obdobně lze prokázat v trusu i přítomnost DNA metodou PCR. V neposlední řadě lze stanovit specifické protilátky proti \"E. granulosus\" v séru infikovaných psů. Serologické vyšetření psů má z uvedených metod nejnižší citlivost.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika u domácích přežvýkavců.", "content": "Cysty měchožila u ovcí, koz a skotu jsou diagnostikovány při veterinární jateční prohlídce, při které se mimo jiné játra a plíce kontrolují zrakem, palpačně a naříznutím. Malé cysty mohou být přehlédnuty. Alternativou může být vyšetření živých zvířat ultrazvukem. To se však provádí jen v endemických oblastech při cíleném screeningu.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Při léčbě cystické echinokokózy u lidí se uplatňují 4 základní postupy: chirurgické odstranění cysty, metoda PAIR (drenáž cysty), anthelmintika nebo pouhé pozorování pacienta. Chirurgické odstranění je poměrně efektivní, s minimem recidiv. Ne vždy je však chirurgický přístup možný. Navíc vždy existuje malé riziko prasknutí cysty spojené s rozesetím protoskolexů po těle pacienta. Při metodě PAIR (zkratka anglických výrazů: \"Punction\", \"Aspiration\", \"Injection\", \"Reaspiration\") se cysta napíchne kanylou přes kůži pod kontrolou ultrazvuku a odsaje se tekutý obsah s protoskolexy. Dovnitř se poté aplikuje 95% ethanol (nebo silně koncentrovaný roztok soli), jenž zahubí protoskolexy a buňky zárodečné vrstvy cysty. Ethanol se následně odsaje a cysta se nakonec promyje fyziologickým roztokem. Výhodou drenáže cysty je neinvazivnost (není třeba operace). Drenáž je kontraindikována v případě cyst v mozku, srdci nebo páteři, u cyst menších než 5 cm, cyst ležících v blízkosti velkého rozvětvení žlučovodů. Jak chirurgickou, tak drenážní metodu lze podpořit anthelmintickou léčbou. Samostatně se anthelmintika podávají pouze tehdy, pokud nelze aplikovat chirurgii ani drenáž. V těchto případech je doporučována dlouhodobá aplikace albenadazolu (10–15 mg/kg) nebo mebendazolu (40–50 mg/kg) po dobu minimálně 3–6 měsíců. Samostatná anthelmintická terapie však má pouhou asi 30% úspěšnost a vysoký podíl recidiv. Domácí přežvýkavci se neléčí. U psů stačí jednorázová aplikace prazikvantelu.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence a eradikace.", "content": "Prevence a eradikace měchožila zhoubného stojí na několika opatřeních. V prvé řadě je to vzdělávání lidí, zejména chovatelů dobytka v endemických oblastech. Cílem je snížit nebo zcela omezit domácí porážky přežvýkavců bez veterinárních prohlídek a především zamezit zkrmovaní čerstvých orgánů psům. Dále sem patří pravidelné odčervování psů (prazikvantel). Existuje i vakcína pro ovce se zhruba 90% účinností. Důležitý je rovněž diagnostický monitoring dobytka a pasteveckých psů. Na těchto pilířích je postavena eradikace \"E. granulosus\" v chovech dobytka na národní či lokální úrovni. Mezi země s úspěšnou eradikací CE patří Island, Nový Zéland a Tasmánie. Tyto státy mají status země dočasně prosté \"E. granulosus\". Nicméně i 30 let po eradikaci CE v Tasmánii jsou zde stále hlášeny ojedinělé nálezy cyst u skotu. Částečně úspěšný ozdravovací program proběhl v Uruguayi a jednom regionu Argentiny. V ostatních zemích ozdravovací programy zatím selhávají. V oblastech s endemickým výskytem platí vysoké bezpečnostní požadavky pro lidi manipulující se s kadávery psů a psovitých šelem, jejich střevy či trusem. Ochranné oděvy, gumové rukavice a holínky i roušky jsou nutností zejména při klystýrování psů a manipulaci s kadávery a trusem psů. Dekontaminaci kadáverů, střev a trusu lze provést hlubokým mrazením při teplotách −80 °C minimálně po dobu 48 hodin nebo při −70 °C minimálně po dobu 96 hodin. Vajíčka \"E. granulosus\" jsou stále infekční při −20 °C. Inaktivaci vajíček lze provést vysokou teplotou, a to při 60–80 °C po dobu minimálně 5 minut. Jako preventivní opatření se uvádí i tepelná úprava vnitřností z ovcí a koz před zkrmením psům. Minimální doba varu vnitřností nutná k devitalizaci protoskolexů je 30 minut. Při cestování se psy vyžaduje řada států jako ochranu před zavlečením parazita jejich odčervení širokospektrálními anthelmintiky a prazikvantelem. Povinná dehelmintizace platí pro import psů např. na Island, do Tasmánie či Norska. Hlavním smyslem takového opatření je právě ochrana území před zavlečením \"E. granulosus\" a \"E. multilocularis\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzný druh.", "content": "Příbuzným druhem je měchožil bublinatý (\"Echinococcus multilocularis\"), lidově „liščí tasemnice“, jenž způsobuje alveolární formu echinokokózy u lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Měchožil zhoubný (\"Echinococcus granulosus\") je drobná 2–7 mm dlouhá tasemnice z čeledi Taeniidae s dvojhostitelským cyklem, která parazituje ve střevech psovitých šelem, ale nevyvolává klinické onemocnění. Mezihostitelem jsou kopytníci, u kterých tvoří měchýřovité larvocysty o průměru 1–15 cm. \"E. granulosus\" se vyskytuje kosmopolitně, mezi oblasti s vysokým endemickým výskytem patří například oblast Středomoří, Blízký východ, jižní polovina Latinské Ameriky. Člověk se může nakazit vajíčky \"E. granulosus\" jako náhodný mezihostitel. Infekce člověka tasemnicí \"E. granulosus\" je chronická s inkubační dobou několika let. Toto závažné onemocnění charakterizované přítomností velkých cyst v játrech, plicích nebo jiných orgánech se nazývá cystická echinokokóza (zkratka CE) či cystická hydatidóza. Původně se druh členil na genotypy, dnes se rozlišuje 5 samostatných druhů: \"E. granulosus\" sensu stricto, \"E. equinus\", \"E. ortleppi\", \"E. canadensis\" a \"E. felidis\". Okolo 88 % případů CE u lidí je způsobeno genotypem 1 (\"E. granulosus\" s. s.), jenž cirkuluje mezi psy a ovcemi. Zbylých 12 % případů u lidí způsobuje \"E. canadensis\" (genotypy 6 a 7).
Výskyt \"E. granulosus\" na území ČR je vzácný. V letech 2005–2007 bylo hlášeno jen několik případů cyst u skotu, prasat a ovcí na jateční prohlídce. V České republice je cystická echinokokóza u lidí diagnostikována sporadicky a většinou se jedná o nákazu importovanou ze zahraničí.", "tgt_summary": "Echinococcus granulosus, also called the hydatid worm, hyper tape-worm or dog tapeworm, is a cyclophyllid cestode that dwells in the small intestine of canids as an adult, but which has important intermediate hosts such as livestock and humans, where it causes cystic echinococcosis, also known as hydatid disease. The adult tapeworm ranges in length from 3 mm to 6 mm and has three proglottids (\"segments\") when intact—an immature proglottid, mature proglottid and a gravid proglottid. The average number of eggs per gravid proglottid is 823. Like all cyclophyllideans, \"E. granulosus\" has four suckers on its scolex (\"head\"), and \"E. granulosus\" also has a rostellum with hooks. Several strains of \"E. granulosus\" have been identified, and all but two are noted to be infective in humans. The lifecycle of \"E. granulosus\" involves dogs and wild carnivores as a definitive host for the adult tapeworm. Definitive hosts are where parasites reach maturity and reproduce. Wild or domesticated ungulates, such as sheep, serve as an intermediate host. Transitions between life stages occur in intermediate hosts. The larval stage results in the formation of echinococcal cysts in intermediate hosts. Echinococcal cysts are slow growing, but can cause clinical symptoms in humans and be life-threatening. Cysts may not initially cause symptoms, in some cases for many years. Symptoms developed depend on location of the cyst, but most occur in the liver, lungs, or both. \"E. granulosus\" was first documented in Alaska but is distributed worldwide. It is especially prevalent in parts of Eurasia, north and east Africa, Australia, and South America. Communities that practice sheep farming experience the highest risk to humans, but wild animals can also serve as an avenue for transmission. For example, dingoes serve as a definitive host before larvae infect sheep in the mainland of Australia. Sled dogs may expose moose or reindeer to \"E. granulosus\" in parts of North America and Eurasia.", "id": 1036292} {"src_title": "Měchožil bublinatý", "tgt_title": "Echinococcus multilocularis", "src_document": [{"title": "Taxonomie a fylogeneze.", "content": "Měchožil bublinatý patří mezi tasemnice čeledi Taeniidae, rodu \"Echinococcus.\" Rod je monofyletický a v současnosti čítá 9 druhů (\"E. canadensis, E. equinus, E. felidis,\" \"E. granulosus\", \"E. multilocularis, E. oligarthra, E. ortleppi, E. vogeli, E. shiquicus\"). Dospělí jedinci rodu \"Echinococcus\" jsou velmi malých rozměrů (méně než 1 cm) a pro všechny druhy je příznačné nepohlavní rozmnožování larválních stádií. Jako sesterský druh měchožila bublinatého je označován druh \"E. shiquicus\" objevený v roce 2005 v Tibetu. \"E. shiquicus\" se vyskytuje u lišek tibetských (\"Vulpes ferrilata\") a jeho mezihostitelem jsou pišťuchy (Ochotonidae). Studie japonských autorů naznačila, že druh \"E. multilocularis\" se pravděpodobně separoval od společného předka s \"E. granulosus\" v době pleistocénu zhruba před 2,6 milióny lety a to v Beringii mezi Severní Amerikou a Asií. Následně se rozšířil liškami napříč Severní Amerikou, Asií a Evropou. Ačkoliv byly popsány drobné genetické rozdíly mezi severoamerickými a euroasijskými populacemi echinokoka, měchožil bublinatý se nerozděluje do žádných kmenů či geografických variant. \"E. shiquicus\" se vyvinul před 1,2 milióny let v izolované populaci v Tibetské náhorní plošině.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dospělec.", "content": "Dospělá tasemnice měří v rozmezí 1,2–4,5 mm a skládá ze skolexu (hlavičky) a 2–6 článků (proglotid). Skolex je opatřen čtyřmi svalovými kruhovými přísavkami a chobotkovitým výběžkem se dvěma řadami háčků. Průměrná délka háčků jedné řady je 27 µm, druhá řada háčků je větší o průměrné délce 31 µm. Skolex je zanořen u definitivního hostitele do sliznice duodena mezi mikroklky, chobotek zasahuje až do Lieberkühnových krypt. Poslední článek je největší a obsahuje vyvinutou dělohu s vajíčky.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Vajíčko \"E. multilocularis\" je kulovité nebo mírně elipsovité o velikosti 30–40 µm. Obsahuje vnější silnostěnný příčně žíhaný embryofor, jež obklopuje samotný zárodek – onkosféru. Embryofor je relativně silná, nepropustná vrstva, složená z bloků keratinu podobného proteinu. Jejím úkolem je chránit vlastní zárodek před vnějšími faktory. Onkosféra obsahuje svalové buňky, zárodečné buňky, žlázy a také 6 refraktilních háčků viditelných pod mikroskopem. Vajíčka jsou odolná ve vnějším prostředí, avšak jsou citlivá na vyschnutí. Ve vodě mohou zůstat životaschopná i po dvou hodinách při teplotě 65 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Larva.", "content": "Larvální forma (metacestod) měchožila, jež se vyskytuje ve tkáních mezihostitele, se označuje jako alveokok a je v mnoha směrech unikátní mezi tasemnicemi. Alveokok u hlodavců je tvořen mnohočetnými měchýřky o průměru menším než 1 mm až do velikosti 3 cm. Uvnitř měchýřků se formují protoskolexy. U atypických mezihostitelů, včetně člověka, se protoskolexy tvoří minimálně nebo vůbec. Oproti jiným druhům echinokoků je metacestod schopen endogenního i exogenního pučení, což znamená, že cysta je schopna vytvářet dceřiné cysty dovnitř i vně. Růst cyst je podobný nádorové proliferaci buněk, za což je zodpovědná zárodečná vrstva cysty, která má schopnost neustálého prorůstání do okolní tkáně. Dochází i k metastázování, kdy uvolněné buňky zárodečné vrstvy mohou vycestovat krví do dalších orgánu a vytvářet sekundární ložiska. U člověka se primárně alveokoky lokalizují v játrech a mohou v závislosti od stáří infekce dosahovat velikosti o průměru několika milimetrů až 20 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Dospělé tasemnice \"E. multilocularis\" žijí v tenkém střevě lišek (definitivní hostitel). Infekce tasemnicí u lišek je bez jakýchkoliv klinických příznaků a to i v případě silné invaze. Intenzita infekce se pohybuje zpravidla ve stovkách tasemnic na jednu lišku. Prepatentní perioda u lišek je 26–29 dní, doba patence 1–4 měsíce. Pohlavně zralé tasemnice produkují vajíčka, jež odcházejí s trusem do vnějšího prostředí. Mezihostitelé-hlodavci se nakazí pozřením potravy kontaminované vajíčky tasemnice. V těle hlodavce se z vajíčka uvolní larva onkosféra, která penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do jater. Zde se onkosféra uchytí a vytvoří se z ní larvocysta, která neustále roste. Uvnitř larvocysty se formují zárodky malých tasemnic – tzv. protoskolexy. Cyklus se uzavírá, pozře-li liška hlodavce s larvocystami v játrech. V trávicím traktu se z protoskolexů stanou malé tasemnice, jež se uchytí pomocí přísavek a háčků do sliznice tenkého střeva lišky. Člověk jakožto náhodný mezihostitel se může nakazit vajíčky měchožila pocházejícími z trusu lišek. Ačkoliv je člověk k nákaze málo vnímavý, u některých jedinců se onkosféry mohou uchytit a dojde k růstu larvocyst podobně jako u hlodavců. Ty svým růstem často připomínají nádorové bujení jater.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definitivní hostitelé.", "content": "Definitivním hostitelem jsou především psovité šelmy. V Evropě je primárním a nejběžnějším hostitelem liška obecná. Ve východní Evropě se může parazit v menší míře vyskytovat u psíků mývalovitých (\"Nyctereutes procyonoides\"). Infekce jiných druhů v Evropě jako jsou pes domácí, kočka divoká či domácí jsou zcela raritní. Stejně tak evropští vlci a šakalové se mohou zřejmě nakazit, ale jejich role v cyklu \"E. multilocularis\" je minoritní. V polárních oblatech Severní Ameriky je dominantním hostitelem liška polární. Na jihu Kanady a v severních státech USA je tasemnice nacházena u lišek obecných a kojotů prérijních. Nálezy tasemnic u vlků v Kanadě a USA jsou spíše raritní a role vlka jako konečného hostitele je nejasná. Liška obecná a polární je primárním hostitelem rovněž v Rusku či Japonsku.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí zvířata.", "content": "Domácí psi jsou vnímaví k \"E. multilocularis\" a infikovaní psi mohou vylučovat vajíčka trusem. Nicméně jejich role v cyklu je minoritní a ve většině endemických oblastí Evropy je prevalence u psů nízká. To je dáno částečně tím, že psi příliš neloví drobné hlodavce a také tím, že jsou pravidelně odčervováni. Přesto například na Aljašce je výskyt echinokoka u psů poměrně častý. U domácí koček je vnímavost k infekci nízká a také není jisté, zda vajíčka echinokoka pocházející z koček jsou skutečně životaschopná. To samé platí pro divoké kočky. Role psa a kočky jakožto zdroje echinokoka pro člověka je tak často zveličována.", "section_level": 3}, {"title": "Mezihostitelé.", "content": "Mezihostitelem může být teoreticky celá řada savců, včetě člověka. Nicméně typickým vnímavým mezihostitelem jsou hlodavci z podčeledi hrabošovití. Nejběžnějšími mezihostiteli tasemnice v Evropě jsou hraboš polní (\"Microtus arvalis\") a hryzec horský (\"Arvicola scherman\"). V mokřadových oblastech ve Francii se může nakazit také ondatra pižmová (\"Ondatra zibethica\"). Infekce \"E. multilocularis\" byla dále potvrzena také u hryzce vodního (\"Arvicola amphibius\"), hraboše mokřadního (\"Microtus agrestis\"), norníka rudého (\"Myodes glareolus\") a křečka bavlníkového (\"Sigmodon hispidus\"). Řada dalších hlodavců byla infikována experimentálně, nicméně tasemnice v nich není schopna se vyvinout do infekčního stádia. Mezi tyto málo vnímavé druhy patří například myš domácí (\"Mus musculus\") nebo potkan obecný (\"Rattus norvegicus\").", "section_level": 2}, {"title": "Atypičtí mezihostitelé.", "content": "Infekce vajíčky echinokoka s tvorbou alveolárních cyst, většinou bez produkce protoskolexů, jsou ojediněle nacházeny u různých živočišných druhů. Tyto zvířata však nehrají žádnou roli v cyklu \"E. multilocularis\" a nálezy jsou v podstatě náhodné. Alveolární echinokokóza byla popsána u domácích a divokých prasat v Evropě a Asii nebo u koní v Japonsku. Překvapivě i u psů, kteří slouží jako vnímaví definitivní hostitelé, byly pozorovány cysty v játrech. Fatální infekce AE byly zjištěny rovněž u různých druhů primátů, včetně šimpanzů, nebo u klokanů chovaných v zoologických zahradách.", "section_level": 3}, {"title": "Historie a objev vývojového cyklu.", "content": "První zmínky o echinokokóze sahají až do starověkého Řecka, kde známý lékař Hippokratés popsal měchýřkovité útvary u poráženého dobytka. Rovněž Galén a Aretaios zmínili ve svých spisech nález měchýřků na játrech u jatečných zvířat. S největší pravděpodobností šlo ale o cysty příbuzného druhu \"Echinococcus granulosus\". První případy alveolární echinokokózy u lidí popsali Ludwig Buhl a Rudolf L. Virchow v polovině 19. století. Avšak až do konce 19. století nebylo zřejmé, zda cystická a alveolární forma echinokokózy u lidí je způsobena jedním nebo více druhy echinokoků. Teprve v letech 1901–1902 rakouský lékař Adolf Posselt z Innsbrucku izoloval z jednoho pacienta s mnonočetnou larvocystou protoskolexy, kterými poté experimentálně nakazil psa. Po 49 dnech izoloval ve střevě psa drobné tasemnice, které podrobně anatomicky popsal. Poukázal na anatomické odlišnosti nalezených tasemnic od již dříve známých \"E. granulosus\". Posselt tak objasnil původ alveolární echinokokózy člověka a vývojový cyklus měchožila bublinatého. Skutečnost, že \"E. multilocularis\" cykluje mezi liškami a hlodavci ve volné přírodě byla však zdokumentována až v 50. létech 20. století. Na Aljašce a na Sibiři byly nejprve izolovány z lišek polárních a tažných psů drobné tasemnice, jež měly za mezihostitele hlodavce hraboše mokřadního a norníka tajgového. Tyto tasemnice byly označeny jako \"Echinococcus sibiricensis\". Na to německý parazitolog Johannes Vogel v letech 1955–1957 popsal výskyt echinokoků u lišek obecných v jižním Německu. Ve stejných lokalitách, kde Vogel našel infikované lišky, objevil také hraboše polní s mnohočetnými cystami na játrech. Z protoskolexů izolovaných z hrabošů experimentálně nakazil lišku, psa a kočku. Hraboš polní byl určen jako typický mezihostitel tohoto echinokoka. Navíc při porovnání tasemnic \"E. siberiensis\" a izolátů z jižního Německa neshledal žádné anatomické rozdíly a potvrdil tak, že severoamerické a sibiřské kmeny patří do stejného druhu jako ty nalezené v Německu. Druh byl pojmenován jako \"Echinococcus multilocularis\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "\"E. multilocularis\" je rozšířen pouze na severní polokouli. Onemocnění člověka AE na jižní polokouli jsou vždy introdukovaná. Výskyt \"E. multilocularis\" je úzce vázán na své hostitele (liška–hlodavec), přičemž koncentrace lišek na územní jednotku je jedním z klíčových faktorů ovlivňujících prevalenci tasemnice. Ekosystém, v němž se tasemnice vyskytuje, může být velmi různorodý – od arktické tundry, přes horské travnaté ekosystémy až po zemědělskou krajinu či urbanizovanou krajinu. Nejseverněji byl měchožil bublinatý dokumentován na Špicberkách či Aljašce, nejjižněji pak v Íránu nebo Číně. V posledních letech byl pozorován růst populace lišek obecných v celé Evropě, a to zejména v městských oblastech. To je dáno nejen vymýcením vztekliny u lišek, ale i dalšími změnami v myslivosti, zemědělství, urbanizaci krajiny apod. Zvýšený výskyt lišek v městském prostředí je často diskutován v souvislosti s rizikem AE pro člověka. Například lišky s měchožilem byly dokumentovány v Curychu, Ženevě, Nancy, Stuttgartu nebo ve Vídni. Přestože je prevalence echinokoka u lišek v městských oblastech nižší než na venkově a zemědělských oblastech, kvůli vysoké populaci lišek ve městech zde existuje stále reálné riziko pro člověka. Studie z Curychu a Nancy ukázaly, že prevalence tasemnice v populacích urbánních lišek má klesající trend ve směru od periferie k centru města. To je dáno jednak tím, že v centrech měst se nevyskytují hraboši a hryzci a jednak zvýšeným podílem antropogenní stravy u lišek žijících ve městech.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Díky dlouhodobému monitoringu a výzkumu ve střední Evropě je rozšíření \"E. multilocularis\" dobře známo a endemické oblasti jsou přesně definovány. Zatímco v 80. létech 20. století byla tasemnice pozorována pouze v alpských zemích – Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francie, areál výskytu tasemnice v Evropě se během let 1990 až 2015 značně rozšířil směrem na sever a východ Evropy. Spíš než samotné šíření do nových lokalit se zdá pravděpodobnější, že parazit u volně žijících lišek unikal v řadě zemí pozornosti. V současné době je \"E. multilocularis\" endemicky hlášen z těchto evropských zemí: Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Norsko (pouze na území Špicberků), Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko a Ukrajina. Mezi země s vysokou prevalencí (>10 %) \"E. multilocularis\" u lišek patří Česká republika, Estonsko, Francie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Německo, Polsko, Slovensko a Švýcarsko. Naopak doposud nikdy nebyla tasemnice zjištěna u lišek ve Velké Británii, Irsku, Islandu, Finsku, Norsku, a to i přes několikaleté cílené vyšetřování odlovených lišek. Rovněž na většině území jižní a jihovýchodní Evropy (Španělsko, Portugalsko, jižní části Itálie, Řecko, státy bývalé Jugoslávie) s výjimkou Turecka se \"E. multilocularis\" u lišek nevyskytuje.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "V České republice se pohybuje prevalence \"E. multilocularis\" u lišek obecných od 14 do 62 % s celorepublikovým průměrem 33 %. Dle údajů Státního veterinárního ústavu byl nejvyšší záchyt pozitivních lišek dokumentován v Karlovarském kraji, nejnižší naopak v kraji Jihomoravském. V období od roku 2010 až do 2012 bylo vyšetřeno v okolí Karlových Varů 40 lišek na přítomnost střevních parazitů. Celkem u 16 jedinců (40 % prevalence) byl diagnostikován \"E. multilocularis\" s intenzitou infekce od 32 do 3500 tasemnic na jednu lišku. Měchožil bublinatý byl zjištěn rovněž u dvou psíků mývalovitých ve Středočeském kraji. Data o výskytu tasemnice u hlodavců v ČR chybí. Existuje však několik zpráv o nálezech cyst \"E. multilocularis\" u atypických mezihostitelů. Například alveokokové cystické útvary na játrech byly potvrzeny u 11 prasat domácích na Olomoucku. V plzeňské zoo byla AE hlášena u lemura kata, uhynulého dikobraza a jedné hutie stromové. V roce 2011 byla pitevně potvrzena AE u makaka červenolícího v zoo Olomouc. V listopadu 2017 byl v zoo Ústí nad Labem utracen samec orangutana bornejského s podezřením na karcinom plic. Pitva následně odhalila mnohočetná ložiska alveokoka v plicích.", "section_level": 3}, {"title": "Asie.", "content": "Nejvíce údajů o výskytu \"E. multilocularis\" u lišek a lidí pochází z Ruska a Číny. Dále byl druh hlášen ze států na Kavkaze, Turecka, Iráku, Íránu, Mongolska. Výskyt měchožila byl potvrzen i na ostrově Hokkaidó v Japonsku. V Číně se druh vyskytuje v severních, západních, centrálních a jihozápadních oblastech. Naopak nejhustěji osídlená jihovýchodní část Číny je parazita prostá. Tasemnice se endemicky vyskytuje ve Vnitřním Mongolsku, provinciích Chej-lung-ťiang, Kan-su, Čching-chaj, Ning-sia, Sin-ťiang, západní polovině S’-čchuan a východní oblasti Tibetu. Prevalence \"E. multilocularis\" u lišek obecných se pohybovala mezi 15 až 60 %. Krom lišek obecných je měchožil bublinatý v Číně nacházen také u lišek tibetských (\"Vulpes ferrilata\") a psů domácích. Ve Vnitřním Mongolsku byla tasemnice zjištěna i u korsaků (\"Vulpes corsac\"). Počet případů lidské AE v Číně je nejvyšší na světě. Dle odhadů představuje Čína přes 90 % všech případů AE ve světě. Ročně je v Číně evidováno okolo 16000 případů AE u lidí, nejvíce pak v provinciích Čching-chaj, Sin-ťiang a S’-čchuan.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika.", "content": "V Severní Americe je za endemickou oblast výskytu \"E. multilocularis\" považována severozápadní část Kanady, Aljaška a severocentrální oblast USA. Konkrétně se jedná o provincie Alberta, Britská Kolumbie, Saskatchewan, Manitoba v Kanadě a státy Aljaška, Montana, Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Minnesota, Iowa, Wisconsin, Illinois, Michigan, Indiana, Ohio a Missouri ve Spojených státech. V ostatních částech Severní a Jižní Ameriky není tasemnice přítomna. Přestože liška polární je přítomna v Grónsku, parazit zde nebyl nikdy pozorován. To je vysvětlováno zejména absencí vhodných mezihostitelů na území Grónska.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce člověka.", "content": "Člověk se může nakazit parazitem jako náhodný nespecifický hostitel. Infekce charakterizovaná dlouhou inkubační dobou a špatnou prognózou se nazývá alveolární echinokokóza (AE). I přes vysoké prevalence u lišek v endemických oblastech Evropy je AE u lidí stále považována za vzácné onemocnění. Incidence v endemických oblastech jako je Německo, Švýcarsko a Francie se pohybuje mezi 0,03 až 0,3 případů na 100 000 obyvatel za rok. Odhadovaný průměrný počet případů AE u lidí ve státech Evropské unie a s EU přímo sousedících zemích k roku 2010 činil 130, přičemž nejvyšší průměrný počet nových případů za rok byl v Německu (počet případů n=61), poté Francii (n=21), Švýcarsku (n=20), Estonsku, Litvě a Lotyšsku (každá země n=9). Ve světě je vůbec nejvyšší prevalence AE u lidí v Číně a poté v Rusku. Člověk se může nakazit vajíčky tasemnice pocházejících z trusu infikovaných lišek. Onkosféry z pozřených vajíček jsou zaneseny do jater, kde dávají vzniknout mnohočetným cystám podobně jako u hlodavců. Nutno však zdůraznit, že člověk je přirozeně rezistentní k infekci měchožilem bublinatým a pouze asi u 25 % lidí může po pozření vajíček dojít k rozvoji onemocnění. Ačkoliv existuje řada hypotéz, jak se vajíčka měchožila mohou dostat do lidského organismu, zdroje infekce pro člověka nejsou přesně známy. Faktem zůstává, že aby se člověk nakazil, musí dojít k pozření vajíček ústy. Proto je alveolární echinokokóza zařazena na seznam alimentárních nákaz. Dle kritérií Organizace pro výživu a zemědělství je měchožil bublinatý považován za třetího nejvýznamnějšího parazitárního původce alimentárních onemocnění lidí na světě, hned po tasemnici dlouhočlenné a měchožilu zhoubném. V kritériích byl zohledněn celkový počet nemocných, počet regionů s výskytem, akutní či chronická mortalita, podíl zemřelých k nakaženým, ekonomické dopady atd. Nízkou četnost onemocnění ale vysokou úmrtnost AE v porovnání s jinými parazity dokumentuje tabulka níže.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh infekce.", "content": "Alveolární echinokokóza vyvolaná larválními stádii \"E. multilocularis\" je charakterizovaná nádoru-podobným a proliferativním růstem cyst, které prorůstají do okolní tkáně a jsou schopny i metastazovat. Primárně napadeným orgánem jsou téměř výhradně játra (přibližně v 99 % případů). Vzácněji mohou být spolu s játry napadeny i plíce, slezina a mozek. K metastazování dochází uvolněním buněk zárodečné vrstvy cysty do krve či lymfy. Alveokokové metastázy (sekundární ložiska) mohou být v dutině břišní, kostech, plicích, mozku a dalších orgánech. Neléčená infekce končí zpravidla fatálně. Nicméně jsou známy i případy spontánního uzdravení u některých pacientů. Inkubační doba AE je v řádu několika let od pozření vajíček tasemnice. Při AE se v hostiteli vyvíjejí mnohočetné, měchýřkovité cysty (alveokok) – jedná se o vlastní larvy echinokoka. Stěna těchto alveokoků se skládá z vnitřní zárodečné a vnější laminární vrstvy. Zatímco u měchožila zhoubného pučí cysta pouze endogenně (dovnitř), u \"E. multilocularis\" může zárodečná vrstva pučet i exogenně – do okolí. Tím dochází k neustálému prorůstání alveokoka do zdravé tkáně podobně jako u nádorů. Růst cyst je však velmi pomalý, často v centru léze odumírá a kalcifikuje. Cysty mohou metastazovat do dutiny břišní, plic, mozku nebo do kostí.", "section_level": 2}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "Inkubační doba nemoci je od 5 do 15 let a nejčastěji se AE diagnostikuje u pacientů starších 40 let. V prvních fázích infekce je AE zcela bez příznaků. Dojde-li k narušení velké části jater, nemoc se začne projevovat. Mezi nejčastější příznaky patří žloutenka (1/3 případů) a bolest břicha (1/3 případů). U zbylé třetiny pacientů je AE diagnostikována náhodně při lékařském vyšetření související s příznaky jako je únava, hubnutí, zvětšená játra, poruchy trávení, plynatost, průjem, nespecifický nález při ultrasonografickém vyšetření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj infekce a rizikové faktory AE.", "content": "Z důvodu velmi dlouhé inkubační doby je zjištění zdroje infekce u lidí prakticky nemožné. Zejména v médiích se velmi často jako zdroj infekce člověka uvádí konzumace lesních plodů (borůvky, maliny, houby) kontaminované vajíčky echinokoka. Pro tento způsob chybí přímý důkaz, navíc studie z Aljašky, Rakouska či Německa tuto hypotézu víceméně vylučují. Mezi další hypotetické cesty infekce člověka patří pozření vajíček ze znečištěných vlastních rukou. Ta mohou pocházet ze srsti domácích mazlíčků nebo půdy při farmaření či zahradničení. Dále je brán jako možný zdroj pitná voda či konzumace nemyté a nevařené zeleniny. Rizikové faktory alveolární echinokokózy se liší mezi studiemi i zeměmi. Nutno zdůraznit, že všechny studie byly provedeny na relativně malé skupině pacientů (n=20–150). Jako rizikový faktor v endemické oblasti na Aljašce je uvedeno vlastnictví psa a chov psa ve venkovních výbězích u domu. Podobně v Kyrgyzstánu je riziko infekce až 3,3násobně vyšší u vlastníků psů, což naznačuje, že pes je v Kyrgyzstánu hlavním zdrojem infekce pro člověka. V Rakousku byla AE nejčastěji uváděna do souvislosti s chovateli koček a myslivostí. V Japonsku byl dokumentován jako možný rizikový faktor chov skotu a prasat nebo voda ze studny. V Německu zvyšuje riziko nakažení AE především farmaření a vlastnictví psa, a to zejména loveckého. Proto se zdá, že vajíčka echinokoka se dostávají do lidského organismu spíše při kontaktu s půdou nebo domácími zvířaty než konzumací nemyté zeleniny a ovoce. Nicméně existují i první důkazy o výskytu vajíček \"E. multilocularis\" na ovoci a zelenině. V endemické oblasti AE v Polsku ve Varmijsko-mazurském vojvodství byla zjištěna přítomnost nukleových kyselin \"E. multilocularis\" na malinách, houbách pocházejících z lesa, ale i domácích zahrad. Autoři uvedli až 23% prevalenci měchožila bublinatého u testovaného ovoce, zeleniny a hub. Studie však byla zpochybněna skandinávskými autory, kteří poukázali na chyby v metodice. Ve Švýcarsku zase vyšetřovali pomocí metody PCR saláty na přítomnost vajíček tasemnic. Důvodem byla nákaza AE u šimpanzů v basilejské zoo. Autoři potvrdili v 17 % vzorků hlávkového salátu přítomnost různých tasemnic rodu \"Taenia\". \"E. multilocularis\" však nebyl potvrzen ani v jednom vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt alveolární echinokokózy v ČR.", "content": "V porovnání s jinými infekčními onemocněními je výskyt AE u lidí v ČR velmi vzácný. Absolutní počet případů AE na území ČR je v desítkách. Historicky první případ byl diagnostikován u ženy z Klatovska v roce 1979. V letech 1998–2014 bylo v ČR vyšetřeno celkem 1892 pacientů s indikací na postižení jater a AE byla diagnostikována u celkem 20 osob, z toho bylo 12 žen a 8 mužů. U 17 (85 %) pacientů byly zasaženy jen játra a u třech byly krom jater nalezeny změny v mozku, pobřišnici nebo ledvinách. Z této skupiny 20 pacientů s AE byli 2 slovenské a 18 české národnosti, přičemž 6 z nich nikdy nevycestovalo mimo ČR. Věkově spadali pacienti do rozmezí 21 až 82 let. Další případ AE byl dokumentován u čtyřicetiletého muže v roce 2016 ve Fakultní nemocnici Brno. V roce 2018 odvysílala ČT reportáž o ženě z Opavska, která prodělala transplantaci jater z důvodu AE. V reportáži primář Slezské nemocnice v Opavě referoval o celkem 4 léčených pacientech s AE na Opavsku a 5 pacientech v Ostravě. U většiny pacientů diagnostikovaných v Česku bylo prvotní podezření na nádor jater a hlavním a úvodním příznakem byla žloutenka. Nutno zdůraznit, že ve statistikách Státního zdravotního ústavu ČR jsou počty případů AE za rok uváděny dohromady s cystickou echinokokózou pod jednotným kódem B67. Není tedy jasné kolik případů je způsobeno druhem \"E. multilocularis\" či \"E. granulosus\" sensu lato. Ve zprávě Evropské komise pro bezpečnost potravin je pro ČR odhadován 1 nový případ AE u lidí za rok. Naproti tomu v Polsku to jsou 3, na Slovensku 4 a v Rakousku 7 případů AE za rok.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U lišek.", "content": "Echinokok se zjišťuje u odlovených lišek při pitvě nebo v nasbíraném trusu. Mikroskopicky lze kontrolovat sliznici tenkého střeva na přítomnost dospělých tasemnic přichycených ke sliznici. Sliznice střeva lišek se vyšetřuje po předchozím zmražení na -80 °C po dobu 5 dní (bezpečnostní opatření k inaktivaci vajíček) a to buď seškrabem pomocí sklíčka (intestinal scraping), nebo naříznutím sliznice a mácháním v roztoku soli a poté sedimentací obsahu a mikroskopickým vyšetřením sedimentu (tzv. SCT= Sedimentation and counting technique). V sedimentu se hledají skolexy, proglotidy, vajíčka anebo celé tasemnice. Pro druhové určení je rozhodující velikost tasemnice, tvar a počty háčků na skolexu, pozice urogenitálních pórů a zejména vzhled dělohy. Příbuzný \"E. granulosus\" bývá o 1–2 mm větší (délka 2–6 mm) a děloha je keříčkovitě rozvětvená. Naproti tomu délka těla \"E. multilocularis \" zpravidla nepřesahuje 4 mm a děloha je vakovitého tvaru. Intravitálně lze parazita lze detekovat v trusu lišek. Pro manipulaci s liščím trusem platí stejná bezpečnostní opatření a je tedy nutná devitalizace vajíček hlubokým zamražením vzorků (-80 °C). Klasické koprologické vyšetření, při kterém se izolují vajíčka v trusu, však má nízkou citlivost. Navíc vajíčka \"E. multilocularis\" jsou morfologicky neodlišitelná od ostatních zástupců rodu \"Echinococcus\" a \"Taenia\". Proto jako standardní vyšetření je doporučována detekce antigenu v trusu pomocí imunoenzymatické reakce, tzv. koproantigen ELISA. Rovněž je běžná detekce DNA v trusu lišek pomocí klasické PCR nebo real-time PCR. Pomocí metody koproantigen ELISA lze detekovat infekci i před objevením se vajíček v trusu, tedy v časné fázi infekce, kdy jsou tasemnice ještě pohlavně nezralé. Naproti tomu PCR metody jsou schopné zachytit pouze DNA pocházejících z vajíček a často vykazují nižší sensitivitu (85–95 %). Citlivost PCR je tak striktně závislá na počtu vajíček v trusu, dále může být negativně ovlivněna přítomností přirozených inhibitorů PCR reakce v trusu. Výhodou PCR metod je vysoká specificita.", "section_level": 2}, {"title": "U hlodavců.", "content": "Diagnostika se provádí téměř výhradně pitvou, případně histologickým vyšetřením lézí. Odchyt hlodavců v endemických oblastech se dělá pomocí speciálních pastí. Pro druhové určení je nutná znalost morfologie larválních stádií tasemnic. Diferenciálně diagnosticky je nutno odlišit je od larev tasemnice kočičí (\"Hydatigera taeniaeformis\") a dalších tasemnic parazitujících u hlodavců jako třeba \"Versteria mustelae\", \"Taenia polyacantha\", \"Mesocestoides spp.\". Nález charakteristických měchýřkovitých lézí na játrech či dutině břišní může být podpořen histologií lézí či sekvenováním protoskolexů.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "Diagnostika AE je založena na kombinaci klinických příznaků, epidemiologických dat, klinických zobrazovacích metod a histopatologii vzorků z biopsie. AE je často chybně zaměňována za zhoubné a nezhoubné nádory jater a žlučovodů, dále za jaterní abscesy či cystickou echinokokózu. Proto je nezbytné zjištěné symptomy a nález ze zobrazovacích metod vždy potvrdit 2 sérologickými testy a histopatologií bioptátu. Prodlevy v diagnostice mohou vést ke zhoršení prognózy u pacienta.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazovací metody.", "content": "Alveokokové léze na játrech jsou viditelné pomocí řady zobrazovacích metod. Používá se ultrazvuk, MRI nebo CT. Moderní přístup v diagnostice AE nabízí i kombinované metody jako je PET/CT či PET/MRI. PET diagnostika s využitím (18F)-fludeoxyglukózy je založena na zvýšeném metabolismu glukózy buněk na okraji cyst kvůli aktivní zánětlivé reakci.", "section_level": 3}, {"title": "Sérologie.", "content": "K nepřímým průkazům infekce patří detekce specifických protilátek v séru pomocí metod ELISA či Western blotu. Většina komerčních testů je založena na zjištění protilátek proti nativnímu nebo rekombinantnímu antigenu (Em2, Em2+, Em18). Senzitivita sérologických testů se pohybuje od 90 do 100 %, specificita pak 95–100 %. Pozitivní nález v sérologii nemusí nutně znamenat aktivní infekci, neboť u řady lidí se léze nemusí vyvinout.", "section_level": 3}, {"title": "Terapie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "U definitivních hostitelů.", "content": "Psi a kočky se léčí z důvodů snížení rizika AE pro člověka. Lékem volby je prazikvantel v dávce 5 mg na kg živé hmotnosti zvířete. Četnost a věkové kategorie zvířat, jež by se měly odčervovat, se liší v závislosti na veterináři a zemi. V ČR je prazikvantel dostupný v celé řadě preparátů pro psy a kočky a to ve formě tablet, perorálních roztoků a past, žvýkacích tablet či přípravků spot on. Ve většině léčivých přípravků je prazikvantel kombinován s jiným anthelmintikem účinným proti dalším helmintům – nejčastěji benzimidazolem, ivermerktinem či pyrantelem. Dalším anthelmintikem účinným proti echinokokovi je epsiprantel v doporučené dávce 5,5 mg/kg pro psy a 2,75 mg/kg pro kočky. Prazikvantel i epsiprantel vykazují 99–100% účinnost proti dospělým tasemnicím. Rezistence \"E. multilocularis\" na prazikvantel nebyla dosud hlášena. Nicméně existují studie referující o sníženém účinku prazikvantelu u psů.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "Terapie AE stojí na dvou pilířích: chirurgická resekce postižené části jater a dlouhodobé podávání anthelmintik. Primárním cílem je radikální resekce celé postižené oblasti jater. Chirurgie však musí být vždy doplněna dlouhodobým podáváním anthelmintik, minimálně po dobu 2 let a kontrolou jater pomocí PET/CT v pravidelných intervalech. Není-li možné chirurgické odstranění, terapie je založena na celoživotní aplikaci anthelmintik. Resekce je kontraindikována v případě lézí zasahující značnou část jater, důležité žlučovody či velké cévy. V případě selhávání jater je indikována transplantace jater. Ani transplantace však nemusí zabránit recidivám nemoci a pacienti musí být dlouhodobě léčeni a monitorováni. Transplantace jater je kontraindikována v případě zjištění metastáz alveokoka mimo játra a jestliže má pacient oslabený imunitní systém a nemůže brát anthelmintika. Anthelmintika používaná v chemoterapii AE jsou benzimidazoly. Lékem první volby je albendazol v dávce 10–15 mg na kilogram živé hmotnosti a den. Obvyklé dávkování pro dospělé je 2 x denně jedna tableta obsahující 400 mg albendazolu. Albendazol je kontraindikován u žen v době těhotenství. Není-li albendazol k dispozici či z důvodu špatné snášenlivosti pacienta na albendazol je doporučuván mebendazol v dávce 40–50 mg/kg/den. Prazikvantel není z důvodů nízké účinnosti z experimentálních studií doporučován k terapii AE u lidí. Amphotericin B byl zkoušen u pacientů s nesnášenlivostí na benzimidazoly. Benzimidazoly působí pouze staticky, tedy jen zastavují růst cyst, avšak nezničí zárodečné buňky cysty. Z těchto důvodů je nezbytná dlouhodobá, minimálně dvouletá aplikace léčiv. V řadě případů je nutné i doživotní užívání benzimidazolů.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence a tlumení.", "content": "Mezi preventivní opatření ke snížení rizika nákazy AE patří odčervování volně žijících lišek ale i domácích psů a koček, monitoring \"E. multilocularis\" u lišek jakož i redukce populací lišek v přírodě. Malta, Velká Británie, Irsko a Finsko jsou momentálně (k roku 2018) jediné 4 země EU se statutem \"E. multilocularis\" prosté země. Při cestovaní se psy a kočkami do těchto zemí je povinnost odčervit zvířata prazikvantelem (v doporučené dávce 5 mg/kg živé hmotnosti zvířete) ve lhůtě nejvýše 120 hodin a nejméně 24 hodin před jejich plánovaným vstupem do těchto členských států nebo jejich částí. Odčervení musí provést veterinární lékař a záznam o provedení musí být uveden v očkovacím průkazu zvířete. Podobné opatření je i v Norsku a na Islandu. Státy, jako je například Španělsko a Portugalsko, kde sice \"E. multilocularis\" u lišek nebyl dosud nikdy hlášen, však z důvodu neplnění kritérií (cílený monitoring u lišek) nejsou EU považovány za prosté \"E. multilocularis\". V některých endemických oblastech Evropy se provádí odčervení lišek prazikvantelem v podobě krmných návnad stejně, jako se provádí vakcinace lišek proti vzteklině. Od tlumení hlodavců rodenticidy se upustilo z důvodu negativního vlivu na životní prostředí, zejména kvůli toxicitě pro predátory, jež se jimi živí. Eradikační programy v podobě odčervení lišek či psů však mají většinou jen krátkodobý efekt. V jedné vesnici na Aljašce byli odčervováni psi prazikvantelem v měsíčních intervalech po dobu 10 let a prevalence \"E. multulocularis\" u hlodavců klesla z 27 na 5 %. Nicméně po ukončení ozdravovacího programu se prevalence echinokokózy opět rychle vrátila na původní hodnotu. Podobně v Německu byly provedeny eradikační programy u lišek pomocí krmných návnad s prazikvantelem. Prevalence měchožila u lišek sice signifikantně poklesla, avšak po ukončení programu došlo opět k nárůstu výskytu. Razantního snížení tasemnic u lišek pomocí návnad s prazikvantelem bylo dosaženo na ostrově Hokkaidó. Jiná studie ze Švýcarska ukázala, že použití krmných návnad s prazikvantelem u lišek v městských oblastech může snížit kontaminaci prostředí vajíčky měchožila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Měchožil bublinatý (\"Echinococcus multilocularis\", Leuckart 1863), též měchožil větvený či tasemnice liščí, je drobná, 1–5 mm dlouhá tasemnice, která parazituje ve střevě lišek obecných a polárních, případně jiných psovitých šelem. Jejím mezihostitelem jsou hlodavci (hraboši a hryzci), vzácně se však mohou nakazit i ostatní savci, včetně člověka. V orgánech mezihostitele, primárně v játrech, vytváří mnohočetné cysty zvané alveokok. Onemocnění člověka, které tímto způsobuje, alveolární echinokokóza (zkráceně AE), končí bez léčby téměř vždy fatálně. Růst alveokoka připomíná nádorové bujení jater a často je i za nádor chybně diagnostikován. Druh se vyskytuje pouze na severní polokouli, a to zejména v mírném a subpolárním pásu Evropy, Severní Ameriky a Asie. V České republice je nákaza echinokokem u lidí i přes poměrně vysokou prevalenci u lišek velmi vzácná. Onemocnění člověka se řeší chirurgicky v kombinaci s dlouhodobou aplikací albendazolu. Mezi preventivní opatření patří odčervování psů, lišek a koček prazikvantelem či odlov lišek v endemických oblastech.", "tgt_summary": "Echinococcus multilocularis is a small cyclophyllid tapeworm found extensively in the northern hemisphere. \"E. multilocularis,\" along with other members of the \"Echinococcus\" genus (especially \"E. granulosus\"), produce diseases known as echinococcosis. Unlike \"E. granulosus,\" \"E. multilocularis\" produces many small cysts (also referred to as locules) that spread throughout the internal organs of the infected animal. The resultant disease is called Alveolar echinococcosis, and is caused by ingesting the eggs of \"E. multilocularis.\" The parasite is commonly maintained in a wildlife life cycle involving two mammalian hosts. Wild canids, dogs, and less commonly cats act as definitive hosts, harbouring the adult stage of the tape worm. Ingestion of a rodent containing alveolar hydatid cysts by a wild canid can result in a heavy infestation of tapeworms.", "id": 213944} {"src_title": "Josef Kramer", "tgt_title": "Josef Kramer", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 10. listopadu 1906 v Mnichově jako jediné dítě Theodora Kramera a Marie Kramerové. Od rodičů se mu dostalo přísné katolické výchovy. V roce 1915 se rodina přestěhovala z Mnichova do Augsburgu. Vyučil se jako elektrikář. Během ekonomické krize v letech 1925–1933 byl po většinu času nezaměstnaný.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v NSDAP a SS.", "content": "1. prosince 1931 vstoupil do NSDAP (stranické číslo 733 597) a 20. června 1932 se stal členem SS (číslo 32 217). Od roku 1934 pracoval v koncentračních táborech. Začal jako obyčejný strážný v KL Dachau, ale ve své kariéře rychle postupoval k vyšším místům. Od listopadu 1934 do června 1936 působil na komandatuře KL Esterwegen, odkud se vrátil zpět do Dachau. V červnu 1937 byl převelen do KL Sachsenhausen, kde pracoval až do srpna 1938. Poté byl převelen do KL Mauthausen, kde nastoupil na místo \"adjutanta\" (zástupce tehdejšího velitele tábora Franze Ziereise). Od května 1940 byl přidělen jako \"adjutant\" Rudolfa Hösse do nově založeného tábora Auschwitz. Od listopadu 1940 do dubna 1941 prošel školením pro velitele táborů v KL Dachau. Následně působil jako vedoucí tábora (\"Schutzhaftlagerführer\") v KL Natzweiler-Struthof a od května 1942 se stal jeho velitelem (\"Lagerkommandant\"). Na jaře 1944 se vrátil zpět do Osvětimi, kde působil od 8. května do listopadu 1944 jako velitel tábora v Auschwitz-Birkenau. Během evakuace tohoto tábora byl jmenován velitelem tábora Bergen-Belsen, kde se ujal funkce 1. prosince 1944. Kvůli své krutosti byl vězni nazýván „bestií z Bergen-Belsen“. Byl zatčen britskými vojáky, kteří osvobodili Bergen-Belsen 15. dubna 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Odsouzení.", "content": "Josef Kramer byl spolu s dalšími 45 funkcionáři a členy strážních jednotek (včetně 17 žen) souzen britským válečným soudem v Lüneburgu. Proces trval dva měsíce (17. září – 17. listopadu 1945). Josef Kramer byl v poslední den procesu odsouzen spolu s dalšími 10 osobami k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 13. prosince 1945 ve věznici Hameln.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Kramer (10. listopadu 1906, Mnichov – 13. prosince 1945 Hameln) byl německý důstojník SS a válečný zločinec, mj. velitel koncentračních táborů Auschwitz-Birkenau a Bergen-Belsen. U SS dosáhl hodnosti SS-Hauptsturmführer (\"kapitán\").", "tgt_summary": "Josef Kramer (10 November 1906 – 13 December 1945) was the Commandant of Auschwitz-Birkenau (from 8 May 1944 to 25 November 1944) and of the Bergen-Belsen concentration camp (from December 1944 to its liberation, April 15, 1945). Dubbed The Beast of Belsen by camp inmates, he was a German Nazi war criminal, directly responsible for the deaths of thousands of people. He was detained by the British Army after the Second World War, convicted of war crimes and hanged on the gallows in the prison at Hamelin by British executioner Albert Pierrepoint.", "id": 213542} {"src_title": "Mara stepní", "tgt_title": "Patagonian mara", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mara stepní je velice zvláštní savec a svým vzhledem připomíná spíše zajíce. Na hřbetě mají mary šedou, krátkou a měkkou srst a břicho je světlejší, především oranžové, málokdy i bílé. Hlava má typicky \"morčecí\" vzhled - velké černé nozdry, oči a velké vztyčené ušní boltce. Okolí čenichu bývá většinou bílé. Dlouhé končetiny s osrstěnými chodidly jim umožňují rychle běhat a skákat. Na zadních končetinách mají mary tři prsty s nevelkými hákovitými drápky a na předních nohou čtyři prsty s o něco delšími drápky. Mají dlouhé tělo, které dosahuje 69-75 cm na délku a okolo 45 cm na výšku. Ocas mají podobně vyvinutý jako kapybary a má spíše pahýlovitý tvar s bílým vroubkováním - pro mary má funkci poplašnou.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Mary stepní žijí většinou v menších skupinách tvořených z trvalých párů, ale velkou výjimkou nejsou ani skupiny tvořené z několika desítek zvířat. Jelikož se pasou v otevřené krajině, kde se stanou snadnou kořistí nejrůznějších predátorů, jsou mary velice ostražité a plaché. Pokud jsou v klidovém stavu, spokojeně hopkají a požírají trávu, ale pokud alespoň jeden člen zaregistruje nebezpečí, mary rychlostí, která může přesáhnout i 50 km/h, zmizí v norách, které nejsou příliš hluboké a které si buď vyhrabou, nebo osídlí po jiných zvířatech (např. pásovcích). Svou denní aktivitou se liší od většiny ostatních morčatovitých, kteří jsou aktivní převážně večer a v noci, případně brzo ráno. Mara stepní slunce doslova miluje a velice ráda se vyhřívá. Naproti tomu nesnáší příliš vlhké podnebí. Mara stepní je výhradně býložravec, který vlastně obsadil ekologickou niku zajíců v oblastech, kde se nevyskytují. Za den dokáží spásat velké množství trávy, listů a výhonků, což jim dovoluje vydržet poměrně dlouhou dobu bez vody. Jak už bylo výše zmíněno, žijí mary v trvalých párech, kdy samec svou družku stále doprovází kvůli ochraně, ale také kvůli odehnání svých soků. Po téměř tříměsíční březosti (18-93 dní) rodí samice 2 až 5 mláďat do své nory dvakrát až třikrát ročně. Ve volné přírodě se mary dožívají max. kolem 5 let; v zajetí se mary normálně dožívají 5-7 let, ale byly zaznamenány i případy, kdy se dožili více jak 13 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Ještě před několika desetiletími byly mary stepní poměrně hojnými obyvateli argentinských polopouští. I když počty mar stepních ve volné přírodě stále klesají, není mara uznána jako zranitelný, ani ohrožený druh a v Červeném seznamu IUCN je zapsána jako téměř ohrožený druh (\"Lower Risk Near Threatened\") . Jejich pokles je způsoben dvěma hlavními faktory:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Mara stepní je často chována v zoologických zahradách, méně častěji i jako domácí zvíře. Postupem času se ukázalo, že jsou mary společenské a dokáží žít ve společnosti lidí, ale jen pokud jsou na ně zvyklé od narození. Pokud byste chtěli ochočit již dospělou maru, která není zvyklá na společnost lidí, mohla by se stát agresivní a začít preferovat noční způsob života. Mary se v zajetí také poměrně snadno množí. Mara stepní je v Česku chována v těchto zoo (stav září 2018): Dříve byl tento druh chován i v Zoo Praha. Na Slovensku jsou chovány v Zoo Bratislava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mara stepní (\"Dolichotis patagonum\") je relativně velký savec obývající vyprahlé pastviny a otevřené polopouště střední a jižní Argentiny. Byly vysazovány i na mnoha místech jižní Evropy a v bývalém SSSR, nějakou dobu volně žily dokonce i v Česku, zvláště pak u Žamberka. Příbuzné mar stepních jsou mary slaništní.", "tgt_summary": "The Patagonian mara (\"Dolichotis patagonum\") is a relatively large rodent in the mara genus \"Dolichotis\". It is also known as the Patagonian cavy, Patagonian hare, or dillaby. This herbivorous, somewhat rabbit-like animal is found in open and semiopen habitats in Argentina, including large parts of Patagonia. It is monogamous, but often breeds in warrens shared by several pairs.", "id": 1287402} {"src_title": "Thomas Percy", "tgt_title": "Thomas Percy (bishop of Dromore)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Thomas Percy se narodil roku 1729 v Bridgnorthu v kupecké rodině. Po absolvování \"Adams' Grammar School\" v blízkém Newportu odešel roku 1746 studovat na Oxfordskou univerzitu, kterou dokončil roku 1750, a kde roku 1753 získal titul mistra umění. V tom samém roce se stal vikářem v malé vesnici Easton Maudit v Northamptonshire a roku 1756 farářem ve Wilby ve stejném hrabství. Roku 1770 získal titul doktora teologie na Cambridgské univerzitě a roku 1782 se stal biskupem v severoirském Dromore, kde také roku 1811 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Literatuře se Thomas Percy začal plně věnovat za svého působení ve Wilby. Jeho první prací byl překlad čínského románu ze 17. století \"Hau Kiou Choaan\" (1761) na základě portugalského rukopisu. Poté následovala sbírka mravoličných povídek \"Vdané paní\" (1762, The Matrons) o porušení slibu manželské věrnosti, anglický převod již do latiny přeložených starých islandských básní \"Pět ukázek runové poezie\" (1763, Five pieces of Runic poetry) upravených pod vlivem Jamese Macphersona a překlad \"Písně písní\" (1764, The Song of Solomon). Roku 1765 pak vydal Thomas Percy své nejznámější dílo, třídílnou sbírku tradičních anglických balad a písní datovaných od středověku do poloviny 18. století s názvem \"Památky staré anglické poezie\" (Reliques of Ancient English Poetry). Tato sbírka, čerpající z různých starobylých rukopisů, zajistila Percymu čestné místo v dějinách anglického písemnictví, neboť povzbudila zájem anglických i evropských sentimentalistů a romantiků o starou poezii a folklór. Z následujících Percyho prací je možno ještě jmenovat \"Klíč k Novému Zákonu\" (1766, A Key to the New Testament), překlad díla švýcarského historika Paula Henriho Malleta \"Úvod do dějin Dánska\" (1755, Introduction a l'Histoire de Dannemarch) vydaný pod názvem \"Severní starožitnosti\" (1770, Northern Antiquities) a báseň \" Poustevník z Warkworthu\" (1771, The Hermit of Warkworth).", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Percy (13. dubna 1729, Bridgnorth, Shropshire, Anglie – 30. září 1811, Dromore, hrabství Down, dnes Severní Irsko) byl anglický biskup a preromantický básník, sběratel a upravovatel středověké poezie a lidové slovesnosti.", "tgt_summary": "Thomas Percy (13 April 1729 – 30 September 1811) was Bishop of Dromore, County Down, Ireland. Before being made bishop, he was chaplain to George III of the United Kingdom. Percy's greatest contribution is considered to be his \"Reliques of Ancient English Poetry\" (1765), the first of the great ballad collections, which was the one work most responsible for the ballad revival in English poetry that was a significant part of the Romantic movement.", "id": 562312} {"src_title": "Andragogika", "tgt_title": "Andragogy", "src_document": [{"title": "Původ a vývoj termínu.", "content": "Termín je vytvořen podle vzoru „pedagogika“ obdobným pojmovým rozšířením pojmu anér, andr-os (muž) na dospělý člověk + agogé (vedení, výchova z agó; agein = vésti, říditi). Ještě předtím, než andragogika získala svůj název, se předpokládalo, že metody a techniky učení dětí by se mohly aplikovat při vzdělávání dospělých. Pojem andragogika se tedy vytvořil proto, že pedagogika ze svého řeckého významu znamená vzdělávání a výchova dětí, a tak bylo potřeba vzdělávání dospělých odlišit od vzdělávání dětí, a tím tedy vznikla aplikovaná vědní disciplína andragogika. Jako první termín andragogika použil německý učitel Alexandr Kapp v roce 1833, který ve svém díle \"Andragogika neboli vzdělávání v dospělém věku\", uvažoval o Platónových a Aristotelových vzdělávacích teoriích. Termín se však nepoužíval a až v roce 1921 jej obnovil Rosenstock-Huessy, který odlišuje andragogiku od pedagogiky a demagogiky a rozumí jí všechny školské formy vzdělávání dospělých, nechápe však andragogiku jako vědní disciplínu, ale spíše jako metodu. Další zaváděné, ale nepoužívané pojmy: andragogie – používané k označení metodiky a ideologie andragogiky jako praktické činnosti (Ten Have) andragologie – věda o andragogice, výchově dospělých (Ten Have, Gottschalk) antropogogika – nejvyšší zastřešující pojem zahrnující jak andragogiku tak pedagogiku (Medynský) hélikagogika – z řeckého hélikia či hélikié, což je označení pro nejplodnější období lidského života enélikagogika – z řeckého enélikos, což označuje dospělého ve významu mužského, ženského i středního rodu megalagogika nebo megagogika – z řeckého megalos, což odpovídá významu velký, dospělý či zralý", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Andragogika osciluje mezi interdisciplinaritou a transdisciplinaritou, jelikož je aplikovanou vědou – její poznatky slouží praktickým opatřením v oblasti společenských vztahů, které jsou rozvíjeny na základě formulovaných společenských potřeb. Je také vědou induktivní, která svůj předmět vytváří na základě identifikovaných problémů, které se ve společnosti objevují. Do značné míry je i vědou normativní, což je dáno vlivy sociotechnických přístupů, které formulují cíle a metody a techniky jejich dosažení, čímž se z cílů stávají normy. Nakonec je andragogika problémově a systematicky orientována, což jí umožňuje vidět jeden problém z mnoha různých úhlů pohledu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předvědecké stádium konstituování andragogiky.", "content": "období: 5. století př. n. l. – 17. století / 18. století n.l. Zde ještě není možné hovořit o prvních znacích oboru, jelikož postrádá vlastní předmět, metodologii a pojmoslovný aparát. Objevují se zde první andragogické myšlenky pouze v podobě návrhů či myšlenek, lze je nalézt u filozofů antického Řecka a ve staré Číně (např. u Konfucia).", "section_level": 2}, {"title": "Deskriptivně deduktivní stádium konstituování andragogiky.", "content": "období: 17. století / 18. století – I. světová válka V tomto období jde o systematické popisování projevů znamenajících souvislost se vzděláváním dospělých a o první výklady takto fixovaných projevů vyplývajících z podoby vzdělávání dospělých. Bývají zde řazeni i autoři, kteří sem nespadají časově, pro úroveň rozvinutosti svých konceptů a andragogických myšlenek (např. Erasmus Rotterdamský či Jan Ámos Komenský).", "section_level": 2}, {"title": "Stadium relativně samostatné vědní disciplíny.", "content": "období: mezi světovými válkami V této době se postupně vyčleňuje andragogika a vzdělávání dospělých jako pole vědy a jako studijní obor z ostatních vědních disciplín. Na vysokých školách se začíná Adult Education učit jako samostatná vědní disciplína a objevují se snahy o znovuoživení termínu andragogika. Zařadit sem můžeme autory jako je např. Rosenstock-Huessy nebo Ten Have.", "section_level": 2}, {"title": "Stadium relativně rozvinuté vědní disciplíny.", "content": "období: II. světová válka – současnost V tomto období jde o postupné ujasňování obsahu, metod a kurikulárního jádra andragogiky v užším i širším pojetí. Těžištěm tohoto stádia jsou především legitimizační snahy. Sem patří autoři jako je např. Hanselmann, Pöggeler, Savičevič, Turose, Knowles, Jarvis, Jochmann, Šimek, Kotásek, Škoda, Livečka, Kubálek, Kulich, Beneš, Kalnický, Palán, Mužík a další.", "section_level": 2}, {"title": "Předmět.", "content": "Z hlediska sociálních věd nemá andragogika vlastní předmět/objekt, svůj předmět má společný s jinými společenskými vědami – jedná se o učícího se dospělého – uplatňuje však jiný pohled na tento předmět. Andragogika nemá jednotné vymezení předmětu, tato vymezení jsou různá:", "section_level": 1}, {"title": "Objekt.", "content": "Objektem andragogiky je dospělý člověk (biologicky, psychicky, sociálně a ekonomicky zralý jedinec) v průběhu své životní dráhy. Životní dráhu je možné popsat na základě čtyř dimenzí:", "section_level": 1}, {"title": "Přístupy k objektu.", "content": "Každá z operacionalizací andragogiky se opírá o jiný z přístupů, sociotechnické paradigma však zůstává zakotveno v základech andragogického působení a do značné míry určuje charakter andragogiky jako vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Sociotechnický přístup.", "content": "Na jedné straně stojí jedinec, který je poučený a ví, jak věci mají a měly by vypadat. Dále ví, jak zorganizovat situaci k dosažení změny a má k tomu moc i nástroje. Na straně druhé stojí jedinec, který má být veden a poučován, měnit své postoje a rozvíjet se. Největším rozvojem toto paradigma pocházelo v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, kdy tzv. sociální inženýrství bylo prostředkem řešení všech problémů. Jeho vliv se udržuje dodnes především v animačních pojetích andragogiky a i v přístupech socialozačních a resocializačních.", "section_level": 2}, {"title": "Emancipační přístup.", "content": "Objevuje se v šedesátých letech minulého století. Důraz je zde kladen na autonomii jedince nebo skupiny – každý má právo na vlastní cestu rozvoje. Cíl je v tomto vzdělávání dán, ale cestu si učící se určují sami.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikační přístup.", "content": "Toto paradigma se objevuje v osmdesátých letech dvacátého století a zdůrazňuje nezbytnost poznání komunikačního jednání pro optimalizaci mezilidských vztahů. Vychází z toho, že není možné předvídat společenský vývoj a nelze tak určit, zda vůbec, koho a kam vést. Je však možné poznávat základnu, formy, prostředky a významy lidské komunikace. Toto poznání následně slouží k pochopení podstaty sociálního jednání lidí a podstaty fungování společenských výtvorů.", "section_level": 2}, {"title": "Objekt a teoretikové andragogiky.", "content": "U teoretiků andrgogiky se objevují dvě základní tendence, jak na objekt nahlížejí. Buď objekt andragogiky striktně odlišují od objektu pedagogiky, nebo objekt pedagogiky kontinuálně přechází v objekt andragogiky. Mezi základní teoretiky patří např. Malcolm Sheperd Knowles, Petr Jarvis, Stephen Brookfield, Paulo Freire, Ivan Illich a do značné míry může andragogika vycházet i z myšlenek Martina Bubera a Michela Foucaulta.", "section_level": 2}, {"title": "Integrální andragogika.", "content": "Od roku 1990 se na území bývalého Československa vytváří nová koncepce andragogiky, která rozvíjí různé podněty uvedených pojetí a shrnuje je pod označení integrální andragogika. Na univerzitě Palackého v Olomouci byla zpracována Vladimírem Jochmannem tato širší koncepce andragogiky, která zahrnuje vzdělávání dospělých, personální management, sociální i kulturní práci. Jochmann vycházel z koncepce výchovy založené na sociologii, je také silně ovlivněna ideami antropologické pedagogiky a snaží se odrážet civilizační trendy přelomu tisíciletí a postavení člověka v nich. Integrální andragogika zahrnuje:", "section_level": 1}, {"title": "Problém legitimizace.", "content": "Otázka andragogiky jako vědní disciplíny se začala řešit až v sedmdesátých letech dvacátého století a to pouze v některých zemích. Od této doby se andragogice stále nepodařilo zdůvodnit vlastní existenci jakožto vědy, tak aby mohla být uznána vědami ostatními. Základní legitimizační problémy andragogiky:", "section_level": 1}, {"title": "Katedry andragogiky v ČR a SR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra andragogiky a personálního řízení byla založena na základě zákona v roce 1945 jako Katedra lidovýchovy při pedagogické fakultě. Působit začala od začátku studijního roku 1947/1948 pod vedením T. Trnky, zhruba po pěti letech byla katedra zrušena. Ve studijním roce 1955/1956 byl otevřen obor osvěta na nové fakultě osvěty a novinářství, tato fakulta v roce 1972 zaniká a její obory předcházejí na Filozofickou fakultu. Po roce 1989 se změnil obsah i název katedry, katedra změnila své zaměření a přejmenovala se na Katedru vzdělávání dospělých a sociální práci, po vyčlenění sociální práce se z ní stala samostatná katedra s názvem Katedra andragogiky a personálního řízení. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra sociologie a andragogiky se otevřela ve studijním roce 1969/1970 a bylo možné na ní studovat pedagogiku dospělých v kombinaci se sociologií ve dvou větvích – podniková pedagogika a sociální pedagogika – nebo v kombinaci s uměnovědnými obory. Po několika letech se studium muselo přizpůsobit celostátnímu studijnímu plánu výchovy a vzdělávání dospělých. V roce 1979 byla zřízena samostatná katedra výchovy a vzdělávání dospělých. Nakonec v roce 1990 Akreditační komise MŠMT oficiálně potvrdila andragogiku jako studijní obor na vysokých školách a od studijního roku 1990/1991 se obor andragogika objevil ve studijním programu Filozofické fakulty univerzity Palackého, který navazuje na koncepci z roku 1969/1970. Studium v prezenční formě probíhá výhradně jako dvouoborové s možnými kombinacemi: Andragogika-Sociologie nebo Andragogika-Kulturní Antropologie. Autorem tohoto pojetí je doc. Vladimír Jochmann. V kombinované formě se studuje andragogika jednooborově. Katedra také nabízí doktorské studium v oboru Andragogika. Toto je jediné místo v České republice, kde je možná habilitace a jmenování profesorem pro obor andragogika. Univerzita Jana Amose Komenského v Praze Katedra andragogiky na této soukromé vysoké škole nabízí studium v bakalářském programu obor Vzdělávání dospělých, v magisterském programu obor Andragogika a doktorském studijním programu Andragogika. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd je pracovištěm orientovaným na pedagogické vědy a výzkum v celé šíři celoživotního učení, které navazuje na odkaz Pedagogického semináře zřízeného na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1922. Nabízí studium Andragogiky jako jedooborového navazujícího magisterského studijního programu v prezenční i kombinované formě studia. Pro aktivity spojené se studiem andragogiky zřídil Ústav pedagogických věd jako podpůrné pracoviště Centrum inovace andragogických studií. Absolvent studia andragogiky je připraven pro odbornou a koncepční práci v oblasti celoživotního učení a vzdělávání dospělých. Je schopen samostatně plánovat, řídit, realizovat a hodnotit mnohostranné vzdělávací aktivity zaměřené na dospělé. Ovládá adekvátní didaktické a metodické přístupy ke vzdělávání dospělých, včetně specifických přístupů, jako jsou moderace a facilitace, mentoring, zkušenostní a reflektivní učení, pedagogika osobnostního a sociálního rozvoje, e-learning. Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky a andragogiky poprvé přijala studenty do kombinovaného bakalářského studia Andragogiky v roce 2009. Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, Ústav pedagogických věd otevřel kombinované bakalářské studium Andragogiky roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Slovenská republika.", "content": "Univerzita Komenského v Bratislavě, Filozofická fakulta, Katedra andragogiky se specializuje na profesní, kulturní a sociální andragogiku. Metodologicky rozvíjí systémovou andragogiku i jednotlivé oblasti andragogiky, jejich teoretické základy a systémy s důrazem na teorii a praxi v podmínkách srov. Prešovská univerzita, Filozofická fakulta, Katedra sociálnej práce a andragogiky a Inštitút edukológie a sociálnej práce se zaměřují na rozvíjení poznatkové základny profilujících disciplín andragogiky a na prezentování výsledků výzkumu ve vyučovacím procesu a společenské praxi. Univerzita Mateja Bela v Bánské Bystrici, Pedagogická fakulta, Katedra andragogiky byla konstituována v roce 1996 s posláním zabezpečení výuky pedagogických a psychologických disciplín ve společném základě učitelských všeobecně vzdělávacích předmětů, časem se katedra vyprofilovala a získala akreditaci v oboru andragogika. Původně působila na Filozofické fakultě jako Katedra andragogiky a psychológie, než byla rozdělena na dvě samostatné katedry a převedena pod Pedagogickou fakultu.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení andragogiky.", "content": "Andragogika je aplikovaná věda, nicméně tak, jako každá jiná věda, má svůj teoretický základ.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie andragogiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nové směry v andragogice.", "content": "Ze široké škály nových směrů jmenujme alespoň ty nejznámější, a to:", "section_level": 2}, {"title": "Oblasti působení(aplikace, zkoumání) andragogiky.", "content": "Andragogika má v dnešním světě široké uplatnění. Toto široké pole působnosti však můžeme shrnout do třech kategorií, a to:", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumné projekty o vzdělávání dospělých.", "content": "Název projektu: Vzdělávání dospělých v různých fázích životního cyklu: priority, příležitosti a možnosti rozvoje Výzkumný projekt se věnuje vzdělávání dospělých jako součásti celoživotního učení. Měl by přispět k obecnému přehledu o situaci v této oblasti v ČR v následujících dimenzích: jaké jsou vzdělávací potřeby dospělé populace, jaké jsou stávající vzdělávací možnosti ve formálním a neformálním vzdělávacím sektoru, jak se vzdělávací \"nabídka\" kryje s \"poptávkou\", jaké existují konkrétní bariéry ve vztahu k jednotlivým cílovým skupinám dospělých, jakými přístupy a řešeními by bylo možné podporovat větší a smysluplnější zapojení dospělé populace do procesu celoživotního učení, jak celou situaci vnímat v rámci politiky státu a dalších relevantních subjektů angažujících se v rozvoji lidských zdrojů a jak ji hodnotit v souvislosti s poznáním situace v zemích EU. Dále se projekt zaměřuje na několik dílčích tematických studií do jednotlivých oblastí daných dominantními životními rolemi dospělé populace u nás. Konkrétně v oblasti vzdělávací podpory v předseniorském a seniorském věku (včetně podpory v rozvoji funkční gramotnosti), vzdělávací podpory v rodičovské roli, v občanské roli, v profesním a kariérním rozvoji (včetně možností využívání ICT), vzdělávací podpory zdravotně handicapovaných dospělých a vzdělávací podpory v oblasti rozvoje zájmů v rámci naplňování volného času dospělé populace. Při řešení projektu jsou využívány jak kvantitativní (survey na reprezentativním vzorku české populace ve věkové kategorii 20–65 let), tak kvalitativní (biografická metoda, hloubkové rozhovory v rámci zakotvené teorie, skupinové rozhovory, obsahová analýza dokumentů jednotlivých zainteresovaných institucí a poskytovatelů programů pro vzdělávání dospělých) metody, přičemž jejich dominantní uplatnění odpovídá dílčím výzkumným záměrům pro jednotlivé fáze projektu. Řešitelem projektu je Ústav pedagogických věd FF MU.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. \"Andragogický slovník.\" 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2014. 320 s. .", "section_level": 2}], "src_summary": "Andragogika je aplikovaná věda o výchově a vzdělávání dospělých lidí, která respektuje zvláštnosti s tím spojené. Zabývá se zejména socializací, personalizací, akulturací a enkulturací.", "tgt_summary": "Andragogy refers to methods and principles used in adult education. The word comes from the Greek ἀνδρ- (\"andr-\"), meaning \"man\", and ἀγωγός (\"agogos\"), meaning \"leader of\". Therefore, andragogy literally means \"leading man\", whereas \"pedagogy\" literally means \"leading children\".", "id": 2397835} {"src_title": "Naratologie", "tgt_title": "Narratology", "src_document": [{"title": "Pojmové vymezení.", "content": "Synonymním pojmem je teorie vyprávění, byť z hlediska sémantického jde o zcela jiné pojmy. Narace je akt, proces vyprávění a vyprávění se týká toho, o čem se povídá. Navíc naratologie se nezabývá samotnou narací, ale formami toho, co je vyprávěno. Hledá univerzální fabulační kódy platné pro znakové systémy uměleckých děl – zejm. literatury (ale i filmu, obrazu, …) a zkoumá jejich sepětí se způsobem vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější postavy.", "content": "Naratologie vyrůstá z kořenů Aristotelovy poetiky, k nejdůležitějším předchůdcům však patří výzkumy Clauda Lévi-Strausse a Vladimira Proppa. Definitivní zrod se datuje od druhé poloviny 20. století. Moderní naratologie získala na významu ve strukturalistických teoriích a za jejího otce se považuje Franz Stanzel se svojí Teorií vyprávění. Za nejvýznamnější představitele se počítá Litevec Julian Algirdas Greimas, Bulhar Tzvetan Todorov, Francouz Gérard Genette a Roland Barthes.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "S počátky teorie vyprávění je spjaté jméno Clauda Lévi-Strausse, francouzského strukturalistického antropologa, který se zabýval strukturou mýtu a na první pohled odlišné mytologické příběhy popsal jako variace na několik málo témat – univerzálních struktur, na něž lze mýty redukovat. Rozbor prováděl na gramatickém modelu, kdy se stává mýtus „jazykem“ a jeho jednotkou jsou mythémy, nejelementárnější části („mythém“ je odvozenina z „foném“), které dávají význam teprve ve vhodných kombinacích. Pravidla seskupování jsou potom jakousi „gramatikou“. Její zkoumání je nedílně spjaté s lidskými myšlenkovými pochody a právě ony jsou předmětem vyprávění (např. princip binárních opozic) spíše než konkrétní příběhy. Vyprávění mýtu však přesahuje subjektivní rámec a dá se tak říci, že mýtus „myslí skrze čtenáře“. To je ve shodě se strukturalistickou tendencí decentralizace jedince, coby cíle významu. Druhým významným katalyzátorem vzniku teorie vyprávění je Vladimir Propp se svou prací Morfologie pohádky. Ruský formalista redukuje veškeré pohádky na sedm \"okruhů jednání\" (hrdina, pomocník, škůdce,…) a \"funkce jednajících osob\". Opět pouze vhodná kombinace těchto struktur tvoří pohádku jako žánr. Mezi dalšími předchůdci strukturalistické naratologie najdeme např. Kate Hamburgerovou, Eberharda Lämmerta, Wayna Bootha a pojímání aristotelské poetiky Chicagské školy a ruského formalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj naratologie.", "content": "Na Proppovy úvahy navazuje později studie Strukturální sémantika A. J. Greimase, která celou teorii dovádí do abstraktnější roviny pomocí koncepce aktantů. O gramatickou analýzu se pokouší i Todorov při zkoumání Boccacciova Dekameronu. Mezi nejelementárnější pojmy naratologie patří formalistické označení fabule a syžet (popř. obdobné pojmy francouzského strukturalismu histoire a discours). Teprve Gérard Genette však přináší ucelenější podrobnou terminologii pro rozbor teorie vyprávění ve své práci o vyprávěcím diskurzu (Diskurz vyprávění, 1972). Zkoumá v ní vztahy mezi vyprávěnými příběhy a podobou, v níž jsou předávány k recepci. Narativní analýza v jeho pojetí čítá pět kategorií: Právě Genette mj. popsal rozdíl mezi vyprávěním (kdo mluví?) a fokalizací (kdo vidí?). Genettovi nástupci poté zpracovali například typologii technik, jimiž se zprostředkovávají myšlenky a pocity: Polopřímá řeč, záznam myšlenek a vnitřní monolog. Výrazný zlom pro vývoj naratologie znamená i Stanzelova \"Teorie vyprávění\" (1979), v níž předkládá klasifikaci tří typických vyprávěcích situací. Jedná se o jeden z prvních a dodnes nejcennějších pokusů o popis základních možností zprostředkování vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní vývoj.", "content": "Další vývoj přinesl i nové přístupy k teorii vyprávění: Feministická naratologie, která se orientuje na genderovou problematiku v literatuře, kognitivní naratologie a interdisciplinární naratologie, která stojí na pomezí lingvistiky a literární vědy, poststrukturalistickou kritiku teorie vyprávění a non-esenciální přírodní naratologii. Tyto nové přístupy jsou charakteristické vědeckou interdisciplinaritou a bořením omezení na literární vyprávění. Současná naratologie se stále častěji zabývá i non-fiktivními příběhy, zkoumá naraci žurnalistickou, zpravodajskou a všeobecně mediální. Zaobírá se recepční relevancí, mimetickou rovinou a ověřitelností údajů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká naratologie.", "content": "Česká literární věda se analýzou vyprávění a poetiky zabývá již od 20. let 20. stol. Je zde patrný vliv ruské formalistické školy, německé estetiky a strukturální lingvistiky. Jedním z nejvýznamnějších předchůdců teorie vyprávění u nás je Jan Mukařovský, který zpracovával zejm. téma subjektivizace epiky. Diachronní přístup k teorii prozaické lit. přinesl Felix Vodička v návaznosti na formalismus (Počátky krásné prózy novočeské, 1948). Systematizací v oblasti vztahu fabule-syžet se zabýval Lubomír Doležel, který vytvořil typologii vyprávěcích promluv a zpracoval diachronní vývoj pojímání objektivizace a subjektivizace vyprávění. Zásadní dílo Významová výstavba literárního díla Miroslava Červenky, který zde podrobuje zkoumání osobu vypravěče, nemohlo být v 60. letech zveřejněno a vydání se dočkalo až v 90. letech. N. Krausová ve studii Význam tvaru – tvar významu (1984) podrobuje kritice elementární pojmy teorie vyprávění a sémantiku vyprávění v podání Greimase a Barthese. Zásadním příspěvkem k problematice narativní sémantiky je také Doleželova Heterocosmica (1998), která navazuje na Ecovo zkoumání teorie fikčních světů.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "EAGLETON, Terry: Úvod do literární teorie. Praha: Triáda 2005, 1. vyd. CULLER, Jonathan: Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host 2002 PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František: Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, 1. vyd. NÜNNING, Ansgar (ed.): Lexikon literární teorie a kultury. Brno: Host 2006, 1. vyd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naratologie je označení pro větev literární teorie, která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření fabulí, schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je teorie vyprávění. Teorie vyprávění v klasickém pojetí zkoumá narativní dimenzi epických textů a popisuje jejich vyprávěcí struktury.", "tgt_summary": "Narratology is the study of narrative and narrative structure and the ways that these affect human perception. It is an anglicisation of French \"narratologie\", coined by Tzvetan Todorov (\"Grammaire du Décaméron\", 1969). Its theoretical lineage is traceable to Aristotle (\"Poetics\") but modern narratology is agreed to have begun with the Russian Formalists, particularly Vladimir Propp (\"Morphology of the Folktale\", 1928), and Mikhail Bakhtin's theories of heteroglossia, dialogism, and the chronotope first presented in \"The Dialogic Imagination\" (1975).", "id": 2451306} {"src_title": "Délos", "tgt_title": "Delos", "src_document": [{"title": "Zeměpisné informace.", "content": "Délos je v centru souostroví Kyklady v Egejském moři. Společně se sousední Rhénií, od níž je oddělen jen úzkým průlivem, se nalézá ve vzdálenosti 2 km od ostrova Mykonos. Má rozlohu 3,5 km². Svahy Délu jsou mírné a nejvyšší vrchol Kynthos se zvedá do výše 106 m. Jediným jeho vodním tokem je potok ve starověku zvaný Inopos. Jeho přístav nikdy nepřesáhl průměrnou velikost a za intenzivnějšího větru se ostrov stává nepřístupným. Je územím Řecké republiky a správně spadá do kraje Jižní Egeis, regionální jednotky a obce Mykonos a stejnojmenné komunity Mykonos. Na ostrově není žádný hotel a není zde dovoleno přenocovat. Výjimku tvoří archeologové, kterých tu roku 2011 žilo a pracovalo 24.", "section_level": 1}, {"title": "Délos v mytologii.", "content": "V antické řecké mytologii se Délos stal místem narození božské dvojice Artemis a Apollóna. Ti byli dětmi Dia (ačkoli původně byly jejich kulty odděleny) a titánky Létó. Příběh o jejich narození má několik verzí. Jedna je zaznamenána v části raného Hymnu na Apollóna. Tato „délská“ část je připisována slepému básníku z ostrova Chios, někdy mylně ztotožňovanému s Homérem: Diova žena Héra se dozvěděla o záletu svého muže a ze strachu z jejího hněvu nechtělo žádné místo na zemi ani na moři poskytnout Létó útočiště. Zeus tedy Délos, do té doby volně plující Egejským mořem, ukotvil, aby Létó mohla porodit své dvě děti – dvojčata Apollóna a Artemis. Délos jí i tak poskytl útočiště jen výměnou za slib, že si Apollon zřídí na ostrově chrám. Po devíti dnech v bolestech porodila Létó opřená o horu Kynthos a držící se posvátné palmy. Událost se odehrála u břehu malého jezera, dnes vysušeného, které se stalo významnou součástí svatyně a umožnilo tak moderním archeologům snazší orientaci. Ostrov se narozením Artemis a Apollóna stal svatou půdou – ženy zde nesměly rodit a také zde nebylo dovoleno umírat. Jiné legendy o vzniku ostrova vyprávějí, že byl stvořen skokem titánky Astérie (sestry Letó), která se vrhla do moře, aby unikla Diovu pronásledování, nebo Poseidónem, který na Diovu žádost udeřil svým trojzubcem a dal vystoupit dvěma skalnatým plošinám – Délu a Rhénii.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Díky výjimečné poloze v centru Kyklad byl Délos osídlen odpradávna. S jeho polohou souvisí i kořeny náboženského kultu - snad kultu bohyně matky, jejíž místo později zaujala Artemis. O osídlení ostrova od prehistorických dob svědčí nálezy zbytků sídlišť. Prvními obyvateli ostrovů byli podle Thúkydida Kárové, kteří kolem roku 3000 př. n. l. přišli z Malé Asie následováni Mykéňany (podle tradice vypudil Káry krétský král Mínós) a Ióny. Raná sídla ležela na vrcholu kopce Kynthos. Našlo se zde nadprůměrné množství mykénské keramiky.", "section_level": 2}, {"title": "Archaické období.", "content": "V pozdní době bronzové byla na Délu uctívána bohyně Artemis. V době sepsání Odyssey byl již ostrov znám jako rodiště Artemidy a Apollóna. Kromě těchto dvou bohů byla na ostrově uctívána i jejich matka titánka Létó. Některé nálezy naznačují ztotožnění Létó s mykénskou bohyní Brizo, ale kontinuita kultu jimi není uspokojivě doložena. Od 8. století př. n. l. se zde konaly nádherné slavnosti s chvalozpěvy a sportovními soutěžemi na počest boha Apollona. Délos se stal centrem amfiktyonie (politicko-náboženského spolku řeckých obcí) sdružující iónské obce. S dohledem na konání slavností byl spojen i jistý díl politické moci. Během 7. a 6. století př. n. l. byl ostrov pod vlivem Naxu. V souvislosti s kultem Apollóna a Artemidy bylo tehdy vztyčeno mnoho staveb, jako např. Chrám Naxijských, Terasa lvů, Apollónova kolosální socha, kolonáda Naxijských, a Nikandrova socha zasvěcená Artemidě. V posvátném přístavu byla vybudována mola a jiná zařízení – jedná se o jedna z nejstarších známých v řeckém světě. V pozdější době vzrostl vliv Athén na Kykladské ostrovy. V zájmu upevnění pozic rozkázal kolem roku 540 př. n. l. Athénský tyran Peisistratos očistit tento svatý ostrov: ostatky zemřelých a osoby nemocné nebo staré byly převezeny na sousední Rhénii. Athény vystřídal kolem roku 525 př. n. l. Samos, když se za vlády Polykrata zmocnil Rhénie. Polykratés založil tradici nových slavností a Rhénii zasvětil Apollónovi připojiv ji tím k Délu.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické období.", "content": "Roku 478 př. n. l. se oficiálně zformoval Délský spolek. Tak moderní historikové pojmenovali alianci řeckých městských států jejímž cílem byl boj proti Peršanům a jejíž zásluhou byli Peršané definitivně vypuzeni z Řecka. Pokladnice spolku kontrolovaného Athénami byla svěřená Délu, a odehrávala se zde i jednání zástupců spolku. Ostrov se posléze dostal pod úplnou dominanci Athén. Mnohé kulturní poklady byly roku 454 př. n. l. odvezeny do Athén, když tam byla přeložena i spolková pokladnice. Během peloponéské války vypukl v Athénách mor. Mor byl považován za Apollonův hněv, a proto Athéňané dali ostrov roku 426 př. n. l. opět očistit. Na Rhénii byly přemístěny všechny hroby, kromě hrobů prvních kolonistů, které byly považovány za posvátné. V duchu tohoto očištění bylo zakázáno na ostrově narodit se i umřít a staří a umírající lidé a těhotné ženy museli z ostrova odjíždět. Roku 422 př. n. l. Athény rozkázaly vyhostit všechny stálé obyvatele ostrova a ujaly se organizace délských slavností - Délií, které se konaly každých 5 let. Procesí poutníků byla doprovázena hudbou a tancem a konaly se umělecké a sportovní soutěže a závody koňských spřežení. Koncentrace osob také umožňovala čilou obchodní činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Helénismus a doba římská.", "content": "Pod vlivem Makedonské říše si ostrov nadále udržel svůj náboženský význam, ale i obchod nabyl značného významu. V té době žilo na ostrově okolo 25 000 obyvatel. Obchodovalo se zde s obilím, olejem, vínem a s otroky. Pro potřeby obchodníků přicházejících z celého Středomoří byly nad městem vztyčeny nové svatyně zasvěcené egyptským, syrským, fénickým a dalším božstvům. Když se oblasti zmocnili Římané, roku 166 př. n. l. vrátili svatyni i ostrov pod správu Athén a prohlásili jej svobodným přístavem, ve snaze vytvořit konkurenci jim vzdorujícímu Rhodu. Athéňané vypudili dosavadní obyvatelstvo. Vzniklý prostor byl zaplněn nejen přistěhovalci z Attiky ale i kupci z celého Středomoří. V této době se Délos, který ležel na přirozené spojnici cest z Malé Asie a Černomoří do Řecka a na Apeninský poloostrov, stal jedním z nejvýznamnějších středomořských přístavů. Definitivní úpadek ostrova začal za války mezí Římem a Pontem. Vojsko krále Mithridata Pontského roku 88 př. n. l. vtrhlo na ostrov, pobilo 20 000 mužů, ženy a děti odvleklo do vězení a otroctví a město poničilo. Ostrov byl ještě jednou vypleněn námořními lupiči roku 69 př. n. l. Procesí k Apollónově svatyni se ztenčila a obchod se kvůli činnosti pirátů již neobnovil. Podle Pausania zůstali na ostrově jen strážci svatyně. V době císaře Hadriána se Athény bezúspěšně pokusily ostrov prodat.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější historie.", "content": "Obyvatelé ostrova přijali křesťanství během 4. století, ale již v 7. století byl ostrov opuštěn. Roku 1329 přebývala na ostrově skupina Řeků z Epiru nebo rytířů z Malty. Během turecké vlády se ostrov stal útočištěm pirátů drancujících oblast. Prvním „archeologem“, který stanul na Délu, byl v 15. století Christoforo Buondelmonti. Od roku 1872 zde Francouzská škola v Athénách se souhlasem řecké vlády vede soustavné archeologické vykopávky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Délos (druhý pád \"Délu\", řecky \"Δήλος\", \"Dýlos\") je malý ostrov v Egejském moři v souostroví Kyklady. Je významným archeologickým nalezištěm zapsaným roku 1990 do seznamu světového dědictví UNESCO. V období antiky byl velkým náboženským a obchodním centrem. V současnosti nemá hospodářský význam a správně spadá pod blízký ostrov Mykonos. Ostrov byl sídlem náboženských kultů již od prehistorických dob. Podle řecké mytologie se zde narodili bohové Apollón a Artemis a Délos se stal jedním z nejvýznamnějších míst Apollonova kultu. Díky své výhodné poloze byl osídlen již ve 3. tisíciletí př. n. l.. Jako významné kultovní místo se stal centrem námořní amfiktyónie (náboženský spolek řeckých států), ke které náležely i Athény, konaly se zde pravidelně náboženské slavnosti. Po založení athénského námořního spolku byl Délos zvolen za jeho centrum a spolkovou pokladnici. Ostrov dlouho zůstal pod vlivem Athén, které podporovaly místní kult. Za nadvlády Makedonského království se stal významným obchodním přístavem. Roku 166 př. n. l. byl z vůle Říma připojen opět k Athénám, jejichž součástí zůstal do dob křesťanství. Během I. války Říma s Mithridatem Pontským byl ostrov zpustošen a začal upadat. Od roku 1872 zde péčí Francouzské školy v Athénách probíhají archeologické vykopávky, které se svým významem dají srovnat s vykopávkami v Olympii a Delfách. Byla zde objevena řada staveb datovaných od prehistorických (předmykénské a mykénské sídliště) i archaických (Terasa lvů) period, přes klasické období (Apollónovy chrámy aj.) až po významné stavby z doby helénismu (agory, soukromé domy). Roku 1990 byl celý archeologický park jako mimořádně bohaté naleziště zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "The island of Delos (; ; Attic: , Doric: ), near Mykonos, near the centre of the Cyclades archipelago, is one of the most important mythological, historical, and archaeological sites in Greece. The excavations in the island are among the most extensive in the Mediterranean; ongoing work takes place under the direction of the French School at Athens, and many of the artifacts found are on display at the Archaeological Museum of Delos and the National Archaeological Museum of Athens. Delos had a position as a holy sanctuary for a millennium before Olympian Greek mythology made it the birthplace of Apollo and Artemis. From its Sacred Harbour, the horizon shows the three conical mounds that have identified landscapes sacred to a goddess in other sites: one, retaining its Pre-Greek name \"Mount Kynthos\", is crowned with a sanctuary of Zeus. Established as a cult center, Delos had an importance that its natural resources could never have offered. In this vein Leto, searching for a birthing-place for Artemis and Apollo, addressed the island:", "id": 1013362} {"src_title": "Gotthardský železniční tunel", "tgt_title": "Gotthard Tunnel", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Tunel je dvojkolejný normálněrozchodný. Severní portál leží u města Göschenen ve výšce 1106 m a jižní portál leží nedaleko města Airolo ve výšce 1142 m. Nejvyšší bod tunelu je v nadmořské výšce 1151 m, přibližně v osmém km od severního portálu. V desátém km tunel prochází hranicí mezi kantonem Uri a kantonem Ticino. Jízda tunelem trvá asi 7–8 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průběh stavby tunelu.", "content": "Tunel byl stavěn v letech 1871–1881. Stavba byla vedena švýcarským inženýrem Louisem Favre, který zemřel na infarkt uvnitř tunelu v roce 1879. Stavba byla znesnadňována obrovskými finančními, technickými a geologickými problémy; nedostatek financí měl za následek ztížené pracovní podmínky a úspory v oblasti zajištění bezpečnosti ražby. V tunelu během stavby zemřelo kolem 200 pracovníků (přesné číslo není známo) a to zejména kvůli průvalům vody a následným zátopám. Mnozí byli také zabiti vlaky, které vyvážely vydolovanou horninu z tunelu. V roce 1875 proběhla velká stávka dělníků rozehnaná švýcarskou armádou, jejímiž oběťmi byli čtyři mrtví a 13 zraněných. Blízko nádražní budovy v Airolo je památník věnovaný pracovníkům, kteří zemřeli při stavbě tunelu. Památník vytvořil umělec Vincenzo Vela.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz tunelu.", "content": "Tunel byl nakonec uveden do provozu v roce 1882 a byl provozovaný privátní společností Gotthardbahn, která vedla z Immensee (na trase z Zürichu) do Chiassa na italské hranici. V roce 1920 projela tunelem první elektrifikovaná souprava. Kvůli potížím vzniklým při současném provozu parních a elektrických lokomotiv muselo být sníženo napětí z běžných 15 kV na 7.5 kV, protože špína a mastnota usazená na izolátorech způsobovala zkraty.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Budoucnost tunelu po otevření Gotthardského úpatního tunelu (Gotthard Basistunnel), jehož zprovoznění pro pravidelnou dopravu se uskutečnilo 11. prosince 2016, je zatím nejistá. Předpokládá se využití pro těžké nákladní vlaky, zatímco rychlá osobní doprava (200–250 km/h) bude využívat nový tunel. Těžké nákladní vlaky s maximální rychlostí pouze 100–120 km/h by tak nenarušovaly provoz. Na staré trati je ve vrcholovém tunelu maximální povolená rychlost pro všechny druhy vlaků 80 km/h. To je však v rozporu s tezí využívat úpatní tunel pro dlouhé a těžké vlaky bez nutnosti využívat přípřež nebo postrk.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední tunely.", "content": "V sousedství Gotthardského železničního tunelu, jsou vybudovány ještě dva tunely. Jeden z nich je Gotthardský silniční tunel (16,4 km, otevřen v roce 1980) a Gotthardský úpatní tunel (57 km, otevřen 11. prosince 2016). Tento tunel je nejdelší na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotthardský tunel je 15 km dlouhý železniční tunel ležící ve Švýcarsku mezi městy Göschenen a Airolo. Tunel prochází napříč Gotthardským masivem. Dopravu v tunelu provozuje především společnost SBB.", "tgt_summary": "The Gotthard Tunnel (, ) is an approximately railway tunnel and forms the summit of the Gotthard Railway in Switzerland. It connects Göschenen with Airolo and was the first tunnel through the Saint-Gotthard Massif in order to bypass the St Gotthard Pass. It is built as one double-track, standard gauge tunnel. When opened in 1882, the Gotthard Tunnel was the longest tunnel in the world. The tunnel rises from the northern portal at Göschenen () and the highest point () is reached after approximately . After two more kilometers, the border between the cantons of Uri and Ticino is passed; after another , the tunnel ends at the southern portal near to Airolo (). The trip takes about seven to eight minutes by train. Services are operated by the Swiss Federal Railways.", "id": 1919798} {"src_title": "Duch", "tgt_title": "Spirit", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Autobus LC 757 je konstrukčně téměř shodný s kratším vozem Karosa LC 737 (HD 11). Jedná se o dvounápravový luxusní autokar se zvýšenou podlahou určený především pro dálkové linky nebo zájezdy. Výroba vozu probíhala skeletově, pro zakulacené tvary byly v hojném počtu použity lamináty. Okna, oplechování boků, střecha a podlaha jsou na základní skelet přilepeny. Design vozu, který se shoduje s vozem LC 737, je odlišný od ostatních typů řady 700. V interiéru jsou pohodlné, polohovatelné sedačky pro cestující rozmístěny 2+2. Pod podlahou mezi nápravami je umístěn zavazadlový prostor o objemu 9 m³. Přístup do vozu zajišťují dvoje jednokřídlé výklopné dveře: první se nachází před přední nápravou, druhé před nápravou zadní. U druhých dveří se nachází ložnice řidiče. Už v základní výbavě má vůz LC 757 například systémy ABS a ASR, klimatizaci, chemické WC, videosystém, chladničku, kuchyňku nebo kávovar. Na přání zákazníka nabízela Karosa mimo jiné alarm, vyhřívání sedadla řidiče či palubní telefon.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a provoz.", "content": "Autobus LC 757 vznikl jako delší varianta vozu LC 737, který byl vyroben na začátku 90. let pouze v jednom prototypu. Produkce typu LC 757 probíhala v letech 1992 až 1996, poté byl nahrazen vozem Karosa LC 957, jehož označení ale bylo také HD 12. LC 757 byl vyráběn kusově; každý autobus byl totiž vyroben podle přání zákazníka. Celkem opustilo brány Karosy 95 kusů modelu HD 12 (LC 757 a LC 957 dohromady), z toho 76 vozů LC 757. První vyrobený autobus LC 757 z roku 1992 zakoupil dopravce ČSAD Praha Vršovice. Po vystřídání dalších majitelů jej roku 2015 získala prostějovská společnost Retrobus, která jej chtěla zachovat. V roce 2020 ale byl kvůli špatnému technickému stavu a částečnému rozkradení sešrotován. Jeden z autobusů LC 757 (rok výroby 1995) byl upraven dle požadavků Jedličkova ústavu v Praze pro přepravu imobilních občanů. Vůz může přepravit 34 cestujících + řidiče, případě 16 cestujících + 8 invalidních vozíků + řidiče. V přední části vozu jsou přepravováni cestující, zadní prostor slouží jako „technologický“: nachází se zde chemické WC, umývadlo, přebalovací stoly, kuchyňka a sprcha. K ohřevu vody slouží elektrický bojler. K usnadnění nástupu imobilních osob byla do vozu nainstalována elektrická zvedací plošina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. \"pneuma\" od \"pneó\", dýchat, vanout a lat. \"spiritus\" od \"spirare\", dýchat) je náboženský a filosofický pojem, kterým má více významů, původně znamenající oživující princip. Duch může být: Duch také může označovat přeneseně nehmotnou skutečnost.", "tgt_summary": "In folk belief, spirit is the vital principle or animating force within all living things. As far back as 1628 and 1633 respectively, both William Harvey and René Descartes speculated that somewhere within the body, in a special locality, there was a ‘vital spirit’ or 'vital force', which animated the whole bodily frame, such as the engine in a factory moves the machinery in it. Spirit has frequently been conceived of as a supernatural being, or non-physical entity; for example, a demon, ghost, fairy, or angel. In ancient Islamic terminology however, a \"spirit\" (\"rūḥ\"), applies only to pure spirits, but not to other invisible creatures, such as jinn, demons and angels. Historically, spirit has been used to refer to a \"subtle\" as opposed to \"gross\" material substance, as put forth in the notable last paragraph of Sir Isaac Newton's \"Principia Mathematica\". In English Bibles, \"the Spirit\" (with a capital \"S\"), specifically denotes the Holy Spirit. The concepts of spirit and soul often overlap, and both are believed to survive bodily death in some religions, and \"spirit\" can also have the sense of ghost, i.e. a manifestation of the spirit of a deceased person. Spirit is also often used to refer to the consciousness or personality.", "id": 649635} {"src_title": "Nicolas Leblanc", "tgt_title": "Nicolas Leblanc", "src_document": [{"title": "Chronologie.", "content": "Projekt byl spuštěn na začátku 50. let, pravděpodobně již v roce 1950. Z dokumentů, které se dostaly veřejnost, se můžeme dozvědět, že projekt byl v roce 1953 oficiálně schválen, v roce 1964 redukován ve svém rozsahu, v roce 1967 ještě více omezen na rozpočtu a v roce 1973 oficiálně zastaven. Ve stejném roce nařídil Richard Helms, tehdejší ředitel CIA, zničit velkou část dokumentů o tomto programu. V letech 1974–1975, v důsledku aféry Watergate, se však v tisku objevily zprávy o MKULTRA a dalších ilegálních aktivitách CIA, včetně pokusů na lidech, což vyústilo v rozsáhlý skandál a vyšetřování. Vyšetřování prováděla komise prezidenta Forda (Rockefeller Commission), která zveřejnila některé informace o nezákonném postupu CIA proti občanům USA, např. porušování listovního tajemství, o projektu MKULTRA a některé materiály, které měly vyvrátit spekulace o zapletení CIA do atentátu na Kennedyho. Výsledná zpráva komise však nebyla uspokojivá a proto vznikl opoziční vyšetřovací orgán, senátní výbor pod vedením demokratického senátora Franka Churche (Church Committee). V roce 1977 byl vznesen požadavek k CIA na dodání dokumentace o MKULTRA (v rámci zákona Freedom of Information Act); na povrch se tak dostalo cca 20 tisíc stránek dokumentů, které nebyly v roce 1973 zničeny. Poznatky z těchto dokumentů vedly k několika senátním slyšením. V roce 1979 John Marks ve své knize The Search for the Manchurian Candidate napsal:Než program MKULTRA v roce 1963 v podstatě skončil, výzkumní pracovníci agentury nenašli žádnou spolehlivou cestu k vymývání mozku jinou osobou. „Všechny experimenty v určité fázi vždy selhaly“, řekl veterán agentury MKULTRA, „protože subjekt se z nějakého důvodu zaseknul, nebo trpěl amnesií nebo katatonií.“ Úředníci agentury zjistili, že by mohli vytvářet „pomatence“ (doslova „zeleninu“) bez jakéhokoliv provozního využití.V roce 1985 Nejvyšší soud, který se MKULTRA také zabýval, prohlásil: V červenci 2001 byla zbylá dokumentace k programu MKULTRA oficiálně odtajněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicolas Leblanc (6. prosince 1742, Ivoy-le-Pré – 16. ledna 1806, Saint-Denis) byl francouzský lékař a chemik, který objevil postup výroby sody z obyčejné soli.", "tgt_summary": "Nicolas Leblanc (6 December 1742 – 16 January 1806) was a French chemist and surgeon who discovered how to manufacture soda ash from common salt.", "id": 2338595} {"src_title": "Peter Simon Pallas", "tgt_title": "Peter Simon Pallas", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Pallas se narodil v Berlíně jako syn profesora medicíny. Nejprve studoval u soukromých učitelů a postupně projevil svůj zájem o přírodní vědy, později navštěvoval Halleanskou a Göttingenskou univerzitu. V roce 1760 přešel na Leidenskou univerzitu, kterou dokončil ve věku 19 let. Podnikl několik cest do Nizozemska a Londýna, kde si snažil zlepšit své lékařské znalosti. Později navštívil Haag a jeho nový systém v klasifikaci živočichů byl schválen i Georgesem Cuvierem. Ve svém díle \"Miscellanea Zoologica\" (1766) popsal několik nových druhů obratlovců, které zpozoroval v holandských muzejních sbírkách. Svou plavbu do jižní Afriky a východní Indie nakonec zrušil, jelikož se jeho otci přitížilo a tak se vrátil znovu do svého rodného Berlína. Zde také začal psát své druhé dílo \"Spicilegia Zoologica\" (1767-80). V roce 1767 navštívil Kateřinu II. Ruskou a stal se profesorem na petrohradské akademii věd a mezi lety 1768 až 1774 vedl výzkumnou výpravu do ruských provincií, Povolží, Uralu a na západní Sibiř, která získala nové poznatky o tamní fauně a floře. Pallas prozkoumal území u Kaspického moře, Uralu, Altaje a Amuru. Pravidelné zprávy, které poskytoval Pallas ze svých výprav, byly shromážděny a publikovány pod názvem \"Reise durch verschiedene Provinzen des Russischen Reichs\" [cesta přes různé provincie ruské Říše] (1771-1776). Tento soubor nejrůznějších poznatků obsahoval témata z oblasti geologie a mineralogie, zprávy o místních domorodcích, o jejich náboženství a popisy nových druhů rostlin a zvířat. Pallas se v Petrohradě na delší dobu usadil, stal se vášnivým favoritem Kateřiny II. a učil přírodním vědám velkovévody Alexandra a Konstantii. Zde měl také možnost nahlídnout do sbírek jiných přírodovědců, což vyústilo k napsání dalšího díla \"Flora Rossica\" (1784–1815) a začal psát práci \"Zoographia Rosso-Asiantica\" (1811-31). Císařovna od něj také koupila jeho rozsáhlou přírodovědeckou sbírku za 2000 rublů, o 500 rublů víc, než Pallas požadoval. Mezi lety 1793 až 1794 začal vést další výpravu, tentokrát do jižního Ruska, přičemž navštívil Krym a oblasti poblíž Černého moře. Této výpravy se zúčastnila i jeho dcera (kterou měl se svou první manželkou, která zemřela v roce 1782) a druhá manželka, umělci, vědci, poddaní a armáda. V únoru 1793 dorazili do Saratova a navštívili území poblíž Volgogradu. Na jaře téhož roku dorazili až k východu Ruska a v srpnu cestoval podél břehů Kaspického moře do kavkazských hor. V září dorazili na Krym a zimu převážně přečkali v Simferopolu. Na jaře roku 1794 začal Pallas směřovat na jihovýchod a v červenci se přes údolí Dněpru dostali za dva měsíce znovu do Petrohradu. Své zážitky a poznatky z cesty vydal v díle \"P. S. Pallas Bemerkungen auf einer Reise in die Südlichen Statthalterschaften des Russischen Reichs\" (1799-1801). Kateřina II. mu věnovala velký dům a pozemky v Simferopolu, kde žil až do smrti své druhé manželky v roce 1810. Poté se na základě svolení ruského císaře Alexandra opustit Rusko rozhodl vrátit do svého rodného Berlína, kde následující rok zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Simon Pallas (22. září 1741 Berlín — 8. září 1811 Berlín) byl německý zoolog a botanik, který trávil poměrně velkou část svého života v Rusku.", "tgt_summary": "Peter Simon Pallas FRS FRSE (22 September 1741 – 8 September 1811) was a Prussian zoologist and botanist who worked in Russia (1767–1810).", "id": 1176842} {"src_title": "Ještěrka živorodá", "tgt_title": "Viviparous lizard", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ještěrka živorodá je obvykle méně než 15 cm dlouhá (vyjma ocasu, který je 1,5 až 2krát delší než celé tělo), má krátké končetiny s dlouhými prsty a silnější krk a ocas. Její zbarvení je dle lokalit značně proměnlivé. Nejčastěji se objevují světle hnědí jedinci, ale může být zbarvena např. šedě, olivově zeleně nebo dokonce černě. Samci bývají většinou v porovnání se samicemi štíhlejší a mnohdy postrádají i tmavé pruhy na bocích nebo na hřbetu, tmavé skvrny na břišní straně těla a na rozdíl od samic mívají výrazněji zbarvenou břišní část. V Česku nám hrozí záměna s podobnou ještěrkou zední (\"Podarcis muralis\"), která bývá o něco větší a na těle má výrazné síťkování.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ještěrka živorodá patří mezi vůbec nejrozšířenější druhy pozemních plazů na světě. Nalezneme ji téměř v celé Evropě a západní až východní Asii, od Irska po ostrov Hokkaidó a Sachalin. Chybí v zemích kolem Černého moře a ve většině středomořských oblastí, ačkoli se vyskytuje i v severním Portugalsku a Španělsku, v severní Itálii, Srbsku, Severní Makedonii a Bulharsku. Díky své vysoké přizpůsobivosti dokáže žít ještěrka živorodá i ve vysoce položených, severních oblastech jako jeden z mála žijících plazů a pomyslnou hranici jejího areálu výskytu tvoří až Polární kruh. Vystupuje obvykle do nadmořské výšky pod 2 000 m, ale v některých oblastech, např. v Alpách, ji můžeme spatřit i v 3 000 m n. m. V České republice ji nejčastěji nalezneme v zahradách, parcích, lesích, horských oblastech nebo na loukách. V jiných částech světa se vyskytuje i v lokalitě s rýžovými poli nebo poblíž bažin.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je aktivní ve dne a většinu času tráví na zemi, ačkoli umí dobře i šplhat po stromech nebo skalách. Její potravou se stávají především drobní bezobratlí živočichové, zvláště pak hmyz nebo členovci. Sama se pak stává potravou hadů nebo větších dravých ptáků. Za chladnějších letních dnů se často vyhřívá na výslunných březích, zplošťuje přitom tělo a roztahuje končetiny. V severnějších oblastech začíná hibernovat v září nebo říjnu, pod zemí nebo pod kameny. Probouzí se přitom až v únoru. Populace z teplejších oblastí často nehibernují vůbec a jsou aktivní po celý rok, ačkoli v zimě obvykle méně. Páří se v dubnu až květnu. Samec dosahuje pohlavní dospělosti ve dvou, samice až ve třech letech života. Samici při páření samec pevně stiskne a pokud není samice připravena na spáření, svého nápadníka uvědomí silným kousnutím. Mláďata se vyvíjí v matčině břiše přibližně tři měsíce. Svůj název, \"živorodá\", získala díky mezi ještěrkami neobvyklé vlastnosti rodit živá mláďata. Ještěrka živorodá je jedním z mála reprodukčně bimodálních druhů plazů, u níž se vyskytují jak živorodé (lecitotrofní), tak vejcorodé populace. Živorodá (lecitotrofní) populace je ve většině areálu. Populace jihozápadní Evropy jsou oviparní. Mláďata se rodí obvykle v červenci a v jednom vrhu jich je 3–10. Mladé ještěrky se rodí ve vaječné bláně, z níž se téměř okamžitě dostávají, jsou černá a po narození velká obvykle méně jak  cm. Jde také o poměrně dlouhověkého plaza, v přírodě se dožívá obvykle i více jak 15 let. V případě ohrožení předstírá mrtvou. Lehne si na záda, z tlamičky vypustí kapku krve a přestane se hýbat.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh, je tedy mimo jiné zakázán i její odchyt, chov v zajetí a prodej. Chráněna jsou i její vývojová stádia a sídla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ještěrka živorodá (\"Zootoca vivipara\", starším názvem \"Lacerta vivipara\") je široce rozšířený eurasijský plaz a vůbec nejhojnější druh ještěrky v Česku.", "tgt_summary": "The viviparous lizard, Zootoca vivipara (formerly \"Lacerta vivipara\"), is a Eurasian lizard. It lives farther north than any other species of non-marine reptile, and most populations are viviparous (giving birth to live young), rather than laying eggs as most other lizards do. It is the only species in the monotypic genus Zootoca. Both \"\"Zootoca\"\" and \"\"vivipara\"\" mean \"live birth,\" in Greek and Latin respectively. It was called \"Lacerta vivipara\" until the genus \"Lacerta\" was split into nine genera in 2007 by , Arribas & Carranza. \"Zootoca vivipara\" can be seen in a variety of different colours. Female \"Zootoca vivipara\" undergo colour polymorphism more commonly than males. A female lizard's display differs in ventral colouration, ranging from pale yellow to bright orange and a mixed colouration. There have been many hypothesis for the genetic cause of this polymorphic colouration. These hypothesis test for colouration due to thermoregulation, predator avoidance, and social cues, specifically sexual reproduction. Through an experiment conducted by Vercken et al., colour polymorphism in viviparous lizard is caused by social cues, rather than the other hypotheses. More specifically, the ventral colouration that is seen in female lizards is associated with patterns of sexual reproduction and sex allocation.", "id": 1196399} {"src_title": "Martin JRM Mars", "tgt_title": "Martin JRM Mars", "src_document": [{"title": "Služba v námořnictvu.", "content": "Konstrukce PB2M navazovala na jiný, menší létající člun firmy Martin, typ Martin PBM Mariner. Letoun v letech 1941 až 1943 úspěšně prošel testy US Navy a byl přijat do služby. V té době se už ale ustupovalo od koncepce bombardovacích létajících člunů, a proto byl typ upraven na transportní úkoly a označen XPB2M-1R Mars. Bylo objednáno 20 sériových kusů, označených definitivně JRM-1 Mars. První, pojmenovaný \"Hawaii Mars\", byl dodán v červnu 1945. Po skončení druhé světové války byla objednávka snížena na šest letounů. Zatímco první sériový kus JRM-1 byl ztracen v Chesapeake Bay při havárii, zbylých 5 kusů bylo dodáno do konce roku 1947. Ty nesly jména \"Marianas Mars\", \"Philippine Mars\", \"Marshall Mars\", \"Caroline Mars\" a opět \"Hawaii Mars\". Služba JRM-1 začala transportními lety na Hawai a Pacifické ostrovy. Poslední vyrobený kus, \"Caroline Mars\" se lišil mimo jiné jinými motory a byl přeznačen na JRM-2. Poháněly ho motory Pratt & Whitney R-4360, což zvýšilo jeho nosnost. \"Marshall Mars\" byl zničen 5. května 1950 na Hawai při požáru. Zbylá \"velká čtyřka\" létala až do roku 1956 mezi Honolulu a San Franciscem. Pak byly ukotveny na námořní letecké základně Alameda.", "section_level": 1}, {"title": "Civilní služba.", "content": "V roce 1959 byly letouny prodány do šrotu. \"Dan McIvor\", reprezentant těžební společnosti \"British Columbia Lumber\", poznal potenciál typu JRM jako vodních bombardérů pro hašení lesních požárů. Byla vytvořena firma \"Flying Tankers inc.\", která koupila všechny čtyři JRM a nechala je přestavět. \"Marianas Mars\" byl ztracen 23. června 1961 při hašení lesního požáru u zátoky Northwest Bay v Britské Kolumbii. Posádka zahynula. \"Caroline Mars\" havaroval 12. října 1962 v hurikánu Freda. Přestavba \"Hawaii Mars\" a \"Philippine Mars\" byla dokončena v roce 1963. Zbývající dva kusy dodnes létají. Původní majitel, firma Flying Tankers inc. je 10. listopadu 2006 nabídla k prodeji. Podmínkou prodeje bylo, že po jejich definitivním vyřazení bude jeden kus darován městu Port Alberni jako historická atrakce. Společnost Coulson Group je 13. dubna 2007 koupila od Flying Tankers inc. a mají stále základnu na jezeře Sproat v Port Alberni v Britské Kolumbii. Oba kusy mají nové motory, hvězdicové Wright R-3350-24WA Cyclone. Každý letoun unese až 27 250 litrů vody, kterou načerpá z moře. Je to dost na pokrytí plochy 16 000 m². Oba zbylé JRM hasí požáry především v Britské Kolumbii. Vystupují také na leteckých dnech. Když je třeba, pomáhají ale i s požár ve vzdálenějších oblastech. Například v roce 2003 zasáhl velký požár okolí města Kelowna v Britské Kolumbii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin JRM Mars byl největší sériově vyráběný létající člun na světě. US Navy jeho vývoj objednalo v roce 1938 pod označením XPB2M-1 Mars pro dálkové oceánské patroly.", "tgt_summary": "The Martin JRM Mars is a large, four-engined cargo transport flying boat designed and built by the Martin Company for the United States Navy during World War II. It was the largest Allied flying boat to enter production, although only seven were built. The United States Navy contracted the development of the XPB2M-1 Mars in 1938 as a long-range ocean patrol flying boat, which later entered production as the JRM Mars long-range transport. Four of the surviving aircraft were later converted for civilian use to firefighting water bombers. One example of the aircraft still remains based at Sproat Lake just outside of Port Alberni, British Columbia, although it is not operational.", "id": 1890914} {"src_title": "Spolujízda", "tgt_title": "Carpool", "src_document": [{"title": "Charakteristika a rozšíření.", "content": "Typickými případy je společné pravidelné dojíždění sousedů do nějakého města nebo obce, spolucestování kolegů do zaměstnání nebo do školy a zpět atd. Další možností je dohodnout spolujízdu (jednotlivou nebo i pravidelnou) předem prostřednictvím internetu, což je výhodné zejména u jednorázových dálkových (mezinárodních) cest. Podobným případem je spolujízda autobusem, tedy organizování zájezdu nebo pravidelného dojíždění, kdy je cílem zaplnit autobus i lidmi, kteří se neznají a cestují za různými účely. Specifickým případem je spolujízda pravidelnou veřejnou dopravou, kdy může být účelem využití výhodnější skupinové slevy (například u Českých drah). Spolujízda je rozšířena například v Německu (\"Mitfahrt\") a většinou předpokládá zaplacení určité finanční částky řidiči na úhradu paliva. Zprostředkování kontaktu mezi řidičem a cestujícím zajišťují i specializované agentury (\"Mitfahrzentrale\"). Další variantou je městská a příměstská forma spolujízdy (angl. carpool). Tyto alternativní způsoby získávají na oblibě vlivem rostoucího objemu automobilové dopravy (ve městech většinou minimálně vytížené), nákladů na provoz, zhoršující se ekologické situace ve městech, atd. Pro nastupování a vystupování spolucestujících u terminálů veřejné dopravy jsou zřizována zastavovací stání K+R (kiss and ride). Jednou z dalších forem je aktivní nabízení služby řidičem vozu v místech přepravní poptávky, například u dopravních terminálů (nádraží, autobusové nádraží) nebo jiných přepravních uzlů a zdrojů přepravní poptávky, u zastávek veřejné dopravy podél trasy řidiče atd., kdy se charakter služby již blíží autostopu. Některé z takových služeb mohou být v některých státech vyhodnoceny jako neoprávněné podnikání, v Česku například jako neoprávněné provozování taxislužby, veřejné dopravy nebo individuální smluvní dopravy (příležitostná jízda), pokud jsou provozovány bez patřičné koncese nebo povolení podle Zákona o silniční dopravě a bez řádného vyúčtování a zdanění. V Belgii byla zakázána činnost službě UberPOP, pokuta za porušení zákazu byla nastavena na částku 10 tisíc eur, ve Francii mohou nelicencované taxislužby brát zákazníky až po čtvrthodině od objednání. Profesionální spolujezdci ale mohou spolujízdu zneefektivnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spolujízda je označení druhu dopravy, kdy se cestující předem domluví s řidičem automobilu, který by jinak nebyl plně vytížen nebo jehož jízda s méně přepravovanými osobami by nebyla efektivní, na společné jízdě nebo pravidelném společném dojíždění.", "tgt_summary": "Carpooling (also car-sharing, ride-sharing and lift-sharing) is the sharing of car journeys so that more than one person travels in a car, and prevents the need for others to have to drive to a location themselves. By having more people using one vehicle, carpooling reduces each person's travel costs such as: fuel costs, tolls, and the stress of driving. Carpooling is also a more environmentally friendly and sustainable way to travel as sharing journeys reduces air pollution, carbon emissions, traffic congestion on the roads, and the need for parking spaces. Authorities often encourage carpooling, especially during periods of high pollution or high fuel prices. Car sharing is a good way to use up the full seating capacity of a car, which would otherwise remain unused if it were just the driver using the car. In 2009, carpooling represented 43.5% of all trips in the United States and 10% of commute trips. The majority of carpool commutes (over 60%) are \"fam-pools\" with family members. Carpool commuting is more popular for people who work in places with more jobs nearby, and who live in places with higher residential densities. Carpooling is significantly correlated with transport operating costs, including fuel prices and commute length, and with measures of social capital, such as time spent with others, time spent eating and drinking and being unmarried. However, carpooling is significantly less likely among people who spend more time at work, elderly people, and homeowners.", "id": 699085} {"src_title": "Autoreference", "tgt_title": "Self-reference", "src_document": [{"title": "Autoreferenční výpovědi.", "content": "Znak se vyznačuje právě tím, že k něčemu odkazuje (něco označuje, znamená, vyjadřuje, symbolizuje). Jazykové výpovědi mohou odkazovat k nejrůznějším skutečnostem nebo představám a ve zvláštním případě i k sobě samým: Uvedený příklad je tautologicky pravdivý, následující dva tautologicky nepravdivé: Ve filosofii jazyka se rozlišuje mezi rovinou jazykovou (výpovědi o něčem) a metajazykovou (výpovědi o výpovědích) a autoreferenci lze potom také popsat jako směšování těchto dvou rovin. Ukazovací zájmeno „toto“ běžně znamená odkaz na něco, nač například ukazuji prstem (jazyková rovina). V uvedených příkladech se mu však rozumí jako odkazu na výpověď samu – a tedy jako výpovědi metajazykové.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné jevy.", "content": "Belgický malíř René Magritte se proslavil obrazem, na němž je namalována dýmka a pod ní nápis: „Toto není dýmka.“ Paradox lze vyložit například tak, že „toto“ je obraz a nikoli dýmka, účinek obrazu se však zakládá na tom, že divák zde paradox cítí. S autoreferencí souvisí slavný paradox lháře, člověka, který říká „já lžu“: pokud lže, je výpověď pravdivá – a tedy nelže, kdežto pokud nelže, je výpověď nepravdivá – a tedy lže. I zde se ovšem směšuje vlastní „předmět“ jeho výpovědi (to, o čem lže či nelže) s výpovědí o této (nevyslovené) výpovědi. Před lety bylo na roletě obchodu v pražské Kaprově ulici zvenčí napsáno: „Tato mlékárna není nikdy zavřená.“ Nejvíce utajované dokumenty tajných služeb se prý označují poznámkou: „Před otevřením zničit“. Problémy s autoreferencí mohou nastat v právu, autoreferencí jsou i rekurze v počítačovém kódu Širokou oblast obdobných a často paradoxních jevů zpracoval Douglas Hofstadter ve slavné knize \"Gödel, Escher, Bach\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Autoreference je přímý nebo nepřímý odkaz (\"reference\") k sobě samému. Mohl by označovat i člověka, který hovoří sám o sobě, ale užívá se obvykle o výpovědích, jež se vztahují samy k sobě. Příkladem je i článek Wikipedie o Wikipedii.", "tgt_summary": "Self-reference occurs in natural or formal languages when a sentence, idea or formula refers to itself. The reference may be expressed either directly—through some intermediate sentence or formula—or by means of some encoding. In philosophy, it also refers to the ability of a subject to speak of or refer to itself, that is, to have the kind of thought expressed by the first person nominative singular pronoun \"I\" in English. Self-reference is studied and has applications in mathematics, philosophy, computer programming, and linguistics. Self-referential statements are sometimes paradoxical, and can also be considered recursive.", "id": 972430} {"src_title": "Jura (pohoří)", "tgt_title": "Jura Mountains", "src_document": [{"title": "Geologie a členění.", "content": "Vzhledem ke geologickým podobnostem byl v 19. století prosazován názor, že Franská Alba, Švábská Alba, Švýcarská a Francouzská Jura tvoří jediné pohoří; toto pojetí se ale neujalo a dnes se s ním setkáváme jen zřídka. Všechny tyto horské celky jsou sice tvořené z větší části usazeninami z mělkého tropického moře z období jury, ale zatímco v případě Franské a Švábské Alby (a menších přilehlých území ve Švýcarsku) jsou to jen rozlámané a vyzvednuté tabule, podstatná část Jury je ukázkově zvrásněná alpinským vrásněním. Obě Alby tedy patří do Jihoněmecké stupňoviny \"(Süddeutsches Schichtstufenland),\" zatímco Jura se už řadí k Alpám. Jura se dělí na zvrásněnou část \"(Jura plissé, Faltenjura)\" a tabulovou část \"(Jura tabulaire, Tafeljura).\" Zvrásněná část je pásemné pohoří, jehož jednotlivé hřbety se táhnou po vnější straně paralelně s pásmy Alp. Tabulová část na severozápadě ve francouzském vnitrozemí (zhruba za horním tokem řeky Doubs) byla zřejmě dříve také zvrásněná, ale později denundovaná (též \"Plateaujura)\". Dvě oddělené oblasti na severu a na severovýchodě (u řeky Aare a za ní) jsou pak tvořené nezvrásněnými rozlámanými vápencovými krami, geologicky už tedy nepatří do alpského, ale do hercynského systému, stejně jako navazující Švábská Alba. Na švýcarském území se jurské vápence noří pod předalpskou molasu u obce Dielsdorf v kantonu Zürich. Krajina Jury se vyznačuje především táhlými hřbety, které jsou místy přerušovány holinami, kamennými svahy, skálami nebo kaňony. Celý masiv je velmi bohatý na krasové jevy jako např. vyvěračky, ponory, polje, jeskyně, soutěsky, kaňony či slepá údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo Jura pochází z keltštiny. Keltové nazývali pohoří \"Jor\", Římané zase \"Juris\", což znamená něco ve smyslu „Lesnatá země“. První, kdo toto pohoří oficiálně pojmenoval, byl Alexander von Humboldt v roce 1795: \"Juragestein\". Nakonec byla uznána pouze koncepce vyřčená Alexandrem Brongniartem v roce 1829, který dal pohoří jméno \"Jura\".", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí a vegetace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí pohoří Jura je poměrně drsné a chladné, i když zde nenajdeme dramatické vysoké štíty a ledovce. Množství srážek je kraj od kraje velmi rozdílné, obecně jsou však největší v letních měsících, kdy přicházejí časté bouřky. V oblastech švýcarského kantonu Neuchâtel a francouzských departementů Doubs a Jura jsou často doliny zakončeny až ve výšce 1000 m a jsou pověstné svými velmi nízkými teplotami v zimě, protože se zde hromadí studený vzduch (tzv. mrazové kotliny). 12. ledna roku 1987 byla ve švýcarské meteorologické stanici La Brévine naměřena teplota -41,8 °C a ve Francii v Mouthea 17. ledna 1985 teplota -41 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace.", "content": "Jura zaujímá obrovské lesní plochy, kde jsou typickými zástupci jedle, smrk, borovice, ale i rozsáhlé bukové a dubové lesy. Hranice lesa je klimaticky podmíněna výškou 1400 až 1600 m a ve Francii dosahují lesy dokonce výšky až 1600 m. Na jihozápadě území (oblast toku řeky Aina) využívají tamější zemědělci vliv středozemního prostředí, proto tu nalezneme například vinice a zemědělství ve větší míře než na severu a severovýchodě pohoří. V podhůří je obecně v celé oblasti provozováno zemědělství (orba) a pastevectví.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Podle Václava Krále se Jura dělí na následující oblasti: Švýcarského Juru lze také rozdělit na celky vesměs podle kantonů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jura (čti francouzsky [žüra], německy [jura]) je pohoří ve východní Francii a severozápadním Švýcarsku. 300 km dlouhý oblouk \"(Arc jurassien)\" začíná u řeky Isère paralelně s masívem Chartreuse , který již patří k Západním Alpám. Ze západu je ohraničen sníženinami podél řek Saôny a Rhôny (té až poté, co si sama prorazila Jurou cestu od Ženevy do otevřené krajiny), ze severu Burgundskou bránou (odděluje Juru od Vogéz), Hornorýnskou nížinou a úzkým údolím horního Rýna na německo-švýcarské hranici, které odděluje Juru od Schwarzwaldu. Z jihovýchodu je lemována kotlinou podél Rhôny pod Ženevou, Ženevským jezerem, Neuchâtelským jezerem a řekou Aare až k Basileji (hranice Jury v této části je ovšem neostrá, viz níže). Tato kotlina i s přilehlými vrchovinami v podhůří Alp se nazývá Švýcarská plošina \"(Schweizer Mittelland - doslova „Švýcarská Středozem“)\", francouzsky \"Plateau suisse\" („Švýcarská plošina“). Podle pohoří Jura je pojmenováno horské pásmo Montes Jura na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "The Jura Mountains ( , , , ; ; ; ) are a sub-alpine mountain range located north of the Western Alps, mainly following the course of the France–Switzerland border. The Jura separates the Rhine and Rhône basins, forming part of the watershed of each. The name \"Jura\" is derived from \"juria\", a Latinized form of a Celtic stem \"jor-\" \"forest\". The mountain range gives its name to the French department of Jura, the Swiss Canton of Jura, the Jurassic period of the geologic timescale, and the Montes Jura of the Moon.", "id": 2192627} {"src_title": "Vřesoviště", "tgt_title": "Heath", "src_document": [{"title": "Charakteristika evropských vřesovišť.", "content": "Větší část evropských vřesovišť vznikla sekundárně, tedy činností člověka, vykácením původních lesů (převážně acidofilních doubrav) a následným managementem pastvou, vypalováním či strháváním drnů. Půda, na níž rostou, bývá velmi kyselá a neúrodná, často písčitá, proto neudrží vodu. Stálezelené či poloopadavé keříčky mají na takto neproduktivním stanovišti konkurenční výhodu nad jinou vegetací v tom, že nemusí každý rok obnovovat své nadzemní části, oproti hemikryprofytům jsou však náchylnější na mráz. Největší druhové diverzity proto evropská vřesoviště dosahují v atlantické části kontinentu s mírnými zimami, tedy v západní Evropě a na Britských ostrovech. Zde jsou tvořena jak vřesovcovitými rostlinami vřesem obecným (\"Calluna vulgaris\"), několika druhy vřesovců (\"Erica\", např. vřesovec čtyřřadý) nebo dabécií kantabrijskou, tak i žlutě kvetoucími bobovitými keři z rodů kručinka (\"Genista\") a hlodáš (\"Ulex\"). Směrem na východ do nitra kontinetu ubývá oceanických druhů, kontinentální vřesoviště jsou zpravidla tvořena pouze vřesem, případně brusnicemi borůvkou a brusinkou. Častými doprovodnými dřevinami jsou jalovec obecný a borovice lesní, z bylin se vyskytují acidofilní trávy jako metlička křivolaká, tomka vonná, kostřava ovčí, z širokolistých rostlin jestřábník chlupáček, pavinec horský nebo hvozdík kartouzek. Po opuštění pastvy a ukončení obhospodařování dochází k obohacování vřesovišť živinami, což má za následek jejich zarůstání acidofilními trávníky a případně také sukcesi křovin a lesa. Sukcesně stabilní primární vřesoviště lze najít například na místech silně ovlivněných větrem (vyfoukávané pobřežní pláně), na písčitých dunách, v alpínském vegetačním stupni hor nebo v arktické tundře. Zde se jedná o stanoviště, z nichž vítr vyfoukává v zimě sněhovou pokrývku, v létě pak půdní částice s živinami; výsledkem je výrazně ochuzené společenstvo s dominancí vřesu a různých keříčkovitých lišejníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřesoviště je otevřený keřovitý biotop, který vzniká na neúrodných kyselých půdách. Jsou rozšířena po celém světě, v Austrálii, Jižní Africe, Kalifornii, na Nové Kaledonii, v Chile a ve Středozemí. Vyjma těchto rozlehlých celků se však vyskytují i na lokalitách roztroušených po celém světě, včetně České republiky. Český název je odvozen od vřesu (\"Calluna\"), který je velmi často dominantním druhem na vřesovištích. Vřesoviště je také prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě.", "tgt_summary": "A heath () is a shrubland habitat found mainly on free-draining infertile, acidic soils and is characterised by open, low-growing woody vegetation. Moorland is generally related to high-ground heaths with—especially in Great Britain—a cooler and damper climate. Heaths are widespread worldwide but are fast disappearing and considered a rare habitat in Europe. They form extensive and highly diverse communities across Australia in humid and sub-humid areas where fire regimes with recurring burning are required for the maintenance of the heathlands. Even more diverse though less widespread heath communities occur in Southern Africa. Extensive heath communities can also be found in the California chaparral, New Caledonia, central Chile, and along the shores of the Mediterranean Sea. In addition to these extensive heath areas, the vegetation type is also found in scattered locations across all continents, except Antarctica.", "id": 12590} {"src_title": "Klášter Pontigny", "tgt_title": "Pontigny Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V románském Francouzském království zde bylo jedno z četných kulturních středisek. Cisterciáci byli od počátku podporováni církevní hierarchií a papežem. Cisterciácké kláštery byly zakládány mimo města. V Pontigny se nachází druhá ze čtyř „dcer“ kláštera Cîteaux, jedna z nejvýznamnějších pamětihodností svého slohového i historického období. Klášter Pontigny byl založen roku 1114 v biskupství Auxerre na bažinatých březích řeky Serein. Klášter byl založen dvanácti mnichy vedenými opatem Hugem z Mâconu. Burgundské architektuře (byť i ne v celém Burgundsku) vtiskl osobitý ráz sv. Bernard z Clairvaux, zakladatel cisterciáckého řádu. Politicky a hospodářsky nezávislý řád kultivoval nehostinnou krajinu a získal velké pozemkové vlastnictví. Cisterciáci (i benediktini) poprvé ve středověku zaváděli rozsáhlejší výrobu. Ve 12.-13. století zde bylo 16 řádových sester. V dobách rozkvětu bylo v Pontigny velké množství mnichů, a to patrně bylo důvodem vzniku kaplí. Opatství Pontigny bylo známé tím, že ve středověku poskytovalo útočiště pronásledovaným duchovním z Anglie – azyl zde nalezli postupně tři canterburští arcibiskupové, z nichž poslední, později svatořečený Edmund Rich († 1242) je v klášterním kostele pochován. Roku 1164 zde na léta nalezl útočiště arcibiskup Tomáš Becket. Pohřbena je zde i Adéla ze Champagne, třetí manželka krále Ludvíka VII. a matka krále Filipa II. Augusta. V době schizmatu Pontigny podporovalo papeže Urbana VI. - na rozdíl od ostatních francouzských cisterciáckých klášterů podporujících vzdoropapeže Klementa VII. Ke konci 16. století mělo opatství jen něco přes 20 řeholníků.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Z reformních regulí a ze stavebních předpisů burgundských cisterciáckých klášterů vycházelo téměř 600 kostelů křesťanského Západu. Chrám je vystavěn v přechodném období románského a gotického slohu. Hlavními znaky této církevní architektury 12. století jsou umírněná výška, potlačení sochařské výzdoby, ekonomické a harmonické prostorové rozvržení, chór bez ochozu a věnce radiálních kaplí. Cisterciáci začali velmi brzy užívat žebrové klenby. Z původních klášterních budov se nezachovalo nic. Chrám navržený v prostém, nezdobném stylu cisterciáckého řádu už ustupuje od požadavků na jednoduché tvary staveb. Stavba neobyčejně protáhlá do délky působí svými mohutnými rozměry slavnostně. Je bez věže, loď má výrazné proporce. Klášterní kostel je vystavěný z bílého vápence a dnes leží uprostřed polí, má 119 m délky a v transeptu 52 m šířky. Raně gotická podélná loď kostela je z doby kolem roku 1155 a má bohatě profilované svazkové pilíře. Raně gotický chór byl postaven po roce 1185 a má ochoz s věncem kaplí. Zadní část opatského chrámu byla přestavěna koncem 17. století. Stejnou výšku zaklenutí jako u hlavní lodě má i závěr chóru, nižší zastropení má transept. Klenební pole (podélná v příčném směru) jsou tvořena v podélné i příčné lodi – stavebně je to bazilika i v oblasti chóru. Pilířové příložky končí na konzolách. V severním rameni transeptu jsou ještě patrné zazděné vchody do křížové chodby a dormitáře. Přes své odchylky a stavební schválnosti zůstává kostel v Pontigny a jeho světlý interiér, vyzařující klid a vznešenost, místem, jaké si svatý Bernard přál, „domem modlitby“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Pontigny ( \"Abbaye de Pontigny\") je francouzský klášter v obci Pontigny v burgundském departementu Yonne, severovýchodně od města Auxerre. Během svého působení se stal mateřským klášterem pro 43 nově založených klášterů tehdejší Evropy. V současnosti je sídlem územní prelatury Mission de France. Byl založen jako cisterciácká fundace roku 1114 a je druhým dceřiným klášterem Citeaux. V letech 1165-1166 se zde v exilu ukrýval Tomáš Becket a byla zde pohřbena francouzská královna Adéla a svatý Edmund, díky jehož ostatkům se opatství stalo významným poutním místem. Po roce 1285 podél klášterních zdí začaly vznikat dřevěné budovy laiků. Během francouzské revoluce byl klášter zrušen a cisterciáci vyhnáni, přilehlá ves získala statut obce. Došlo k devastaci klášterních budov a úplnému zmaru zabránil stále živý kult sv. Edmunda. K novému rozkvětu došlo ve 20. století.", "tgt_summary": "Pontigny Abbey (), the church of which in recent decades has also been the cathedral of the Mission de France, otherwise the Territorial Prelature of Pontigny (), was a Cistercian monastery located in Pontigny on the River Serein, in the present diocese of Sens and department of Yonne, Burgundy, France. Founded in 1114, it was the second of the four great daughter houses of Cîteaux Abbey. It was suppressed in 1791 in the French Revolution and destroyed except for the church. In 1843 it was re-founded as a community of the Fathers of St. Edmund. In 1909 it passed into private ownership. In 1941 it became the mother house of the Mission de France, a territorial prelature.", "id": 1701839} {"src_title": "Palimpsest", "tgt_title": "Palimpsest", "src_document": [{"title": "Významné exempláře.", "content": "Reskribace se velmi rozmohla ve středověku, kdy byly v klášterech často vyškrabávány rukopisy obsahující pohanské texty, mnohdy i klasická díla antického písemnictví a místo nich vznikaly církevní texty. Protože však původní písmo nezmizelo úplně a zůstalo více méně čitelné (i díky moderním technologiím), dochovaly se tak velmi staré a vzácné texty. \"Codex Ambrosianus\" tak uchoval část díla dramatika Tita Maccia Plauta, \"Codex Veronensis\" obsahuje Liviovy \"Dějiny od založení Města\" (knihy 3—6). \"Codex Ephraemi rescriptus\" obsahuje pod textem z 12. století původní starozákonní a novozákonní texty z 5. století. Novozákonní text obsahuje všechny části knih kromě Druhého listu Tesalonickým a Druhého listu Janova. Kodex je uchováván ve Francouzské národní knihovně. Také Ciceronovo dílo \"De re publica\" bylo považováno dlouhou dobu za ztracené a dochované jen ve fragmentech a v citátech jiných autorů. Teprve v roce 1819 nalezl italský kardinál a filolog Angelo Mai ve Vatikánské apoštolské knihovně palimpsest, který obsahoval první a druhou knihu a rozsáhlé výňatky ze třetí, čtvrté a páté knihy. Ciceronovo dílo bylo přepsáno Augustinovými komentáři k žalmům. Dalším příkladem je Archimédova kniha, ve které nastiňuje hlavní principy integrálního počtu. Tento text objevil v roce 1846 teolog Konstantin von Tischendorf. V roce 1907 jej částečně přeložil dánský filolog Johan Ludvig Heiberg. V důsledku první světové války byl rukopis zapomenut, dokud nebyl v roce 1998 v aukci u Christie's v New Yorku zakoupen neznámým sběratelem za 2 200 000 dolarů a předán Walters Art Museum v Baltimoru. Až v srpnu 2006 se podařilo skupině vědců v čele s německým fyzikem Uwe Bergmannem plně identifikovat původní text díky metodě rentgenové fluorescence. Někdy byl z pergamenového palimpsestu seškrabán i druhý text a nahrazen třetím. Tyto tzv. \"codices ter scripti\" se nacházejí např. v Britském muzeu. 12 listů obsahuje nejprve zlomky římského historika Grania Liciniana v unciálním písmu asi ze 7. století, které bylo asi v 9. století nahrazeno spisem římského gramatika a posléze někdy v 11. století jej nahradil úryvek z díla Jana Zlatoústého v syrštině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palimpsest (ze starořeckého πάλιν [palin] „opět“ a ψάειν [psaein] „vyškrabaný“) je v diplomatice označení pro psací látku, ze které bylo původní písmo záměrně odstraněno buď vyškrabáním nožem či pemzou (v případě pergamenu) či omytím (u papyru) a nahrazeno novým textem. Z důvodu úspory materiálu (především u pergamenu byla velkou nevýhodou jeho vysoká cena) bylo toto druhotné používání (reskribace) obvyklé již v období antiky a velmi se rozšířilo ve středověku. Palimpsesty jsou zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují čtení původního vyškrabaného textu (staršího a tedy zpravidla historicky cennějšího). V přeneseném slova smyslu se výraz palimpsest užívá i v literární teorii intertextuality. Palimpsestem se rozumí text, skrze nějž „prosvítá” jiný text, tedy např. parodie: skrze parodující text lze vidět text parodovaný. Termín palimpsest do literární vědy zavedla členka tzv. Kostnické školy slavistka Renate Lachmannová (* 1936), která jej definuje jako „druhý zápis textu, kterým prosvítá text původní”. V medicíně se pojem užívá pro ostrůvkovitou poruchu paměti (jinak též alkoholické okénko) způsobenou alkoholovou intoxikací případně delirantním stavem, který zabrání uložení paměti různě dlouhého časového úseku.", "tgt_summary": "In textual studies, a palimpsest () is a manuscript page, either from a scroll or a book, from which the text has been scraped or washed off so that the page can be reused for another document. Pergamene (now known as parchment) was made of lamb, calf, or goat kid skin (best made in ancient Pergamon) and was expensive and not readily available, so in the interest of economy a pergamene often was re-used by scraping off the previous writing. In colloquial usage, the term \"palimpsest\" is also used in architecture, archaeology, and geomorphology to denote an object made or worked upon for one purpose and later reused for another, for example a monumental brass the reverse blank side of which has been re-engraved.", "id": 2162143} {"src_title": "Takeláž", "tgt_title": "Rigging", "src_document": [{"title": "Stěžně.", "content": "Stěžně jsou základním prvkem takeláže. Skládají se z několika částí. Spodní část zasazená v trupu se nazývá peň. Další části (obvykle 1 až 2) připevněné k peni se nazývají čnělky. Mezi stěžně patří i čelen, který je šikmo zasazen do přídě lodi. I čelen může mít čnělky. Stěžeň je na lodi stabilizován soustavou lan – stěhů, úpon a pardun.", "section_level": 1}, {"title": "Ráhna.", "content": "Ráhna jsou upevněna na stěžních a nesou plachty.", "section_level": 1}, {"title": "Plachty.", "content": "Mezi typy plachet patří např. ráhnová plachta, vratiplachta, či latinská plachta. Více informací najdete pod heslem Plachta a v .", "section_level": 1}, {"title": "Lanoví.", "content": "Lodní lanoví se dělí na pevné a pohyblivé. Do pevného spadají lana držící stěžeň. Do pohyblivého lanoví patří lana určená k ovládání ráhen a plachet.", "section_level": 1}, {"title": "Pevné lanoví.", "content": "Lana, která drží stěžeň, se nazývají stěhy, úpony a zadní stěhy (parduny). Stěhy drží stěžeň směrem k přídi a zároveň nesou plachty – stěhovky. Úpony drží stěžeň směrem k bokům lodi a částečně k zádi a zároveň slouží jako provazové žebříky. Parduny drží čnělky stěžně směrem k zádi. Boční stěhy u starších plachetnic přidržují košovou čnělku k boku lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyblivé lanoví.", "content": "K ovládání ráhen slouží: K ovládání ráhnových plachet slouží: K ovládání podélných plachet, tj. kosatek a stěhovek slouží: Další podélné plachty jsou vratiplachty, které jsou dvojího typu: s pevným vratiráhnem, kde je horní lem plachty buďto připevněn nebo vytahován na pohyblivých jezdcích, nebo s pohyblivým vratiráhnem, kde je vzhůru na stěžeň vytaženo vratiráhno s připevněnou plachtou. Pevné vratiráhno mají větší plachetnice, obvykle ráhnové, pohyblivé menší typy plachetnic.", "section_level": 2}], "src_summary": "Takeláž je soustava vybavení plachetnice, která slouží k přenosu síly větru na trup plavidla a její přeměnu v pohyb vpřed. Zpravidla se skládá ze stěžňů, ráhen, plachet, lanoví a příslušenství pro manipulaci s oplachtěním.", "tgt_summary": "Rigging comprises the system of ropes, cables and chains, which support a sailing ship or sail boat's masts—\"standing rigging\", including shrouds and stays—and which adjust the position of the vessel's sails and spars to which they are attached—the \"running rigging\", including halyards, braces, sheets and vangs.", "id": 830468} {"src_title": "Renault 19", "tgt_title": "Renault 19", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Modely této řady se lišily typem karoserie a nabídkou motorů. V nabídce převažovaly vozy s pětidveřovou karoserií a třídveřovou karoserii typu fastback. V roce 1989 se na trh dostala další variace - \"sedan\", nazývaný Renault 19 \"Chamade\" (nebo \"Europa\", což jsou sedany montované v Turecku). V nabídce se ale přes všechna očekávání neobjevila karosářská varianta kombi (tento malý prohřešek vyřešil až nastupující model Mégane), zato se překvapivě v roce 1991 začalo vyrábět čtyřmístné cabrio. Vozy montované \"v letech 1988 - 1992\" měly nepsané přízvisko \"Phase I (fáze I),\" vozy z let \"1992 -1995 (cabrio až do 1997)\" byly logicky značeny jako \"Phase II (fáze II)\"", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "Dnes je potřeba se u označení motorů u Renaultu 19 trochu vyznat. Nestačí totiž znát pouze objem, protože některé motory ani k objemu vůbec nesedí a některých je o stejném objemu hodně (objem 1390 cm), proto je potřeba znát i interní kódy, podle který se dá určit samotný hnací agregát. V tom se většinou dnešní prodejci ojetin moc nevyznají a tak se ani ceny jednotlivých motorizací v bazarech neliší. Produkce motorů se specializovala na agregáty s následujícím objemem (včetně interních kódů):", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Všechny vozy řady 19 se vyznačovaly moderními liniemi a dá se říct, že inovace na karoserii byly nadčasové. Z hlediska nadčasového designu mohl Renaultu 19 konkurovat jen Fiat Tipo/Tempra. Vozy Renault 19 se vyznačovaly zejména prostorností, dobrou úrovní kvality zpracování, výkonnými motory, poměrně dobrou pasivní bezpečností. Svou spolehlivostí se model řadil spíše na spodní stupnice tabulek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Renault 19, někdy zkráceně označován jako R19, je model automobilu francouzské značky Renault. Jeho výroba začala v roce 1988, kdy byl prvně uveden na trh. Stalo se tak jako reakce na prodejní čísla předešlých modelů. Během let 1988 - 1996, kdy se vyráběl, se objevil v různých modifikacích. Nahrazen byl modelem Mégane.", "tgt_summary": "The Renault 19 is a small family car that was produced by the French car manufacturer Renault between 1988 and 1996. In Turkey and in Argentina, production continued until 2000. The internal development code for the 19 was X53, with the five door receiving the \"B53\" chassis code, the three door being the \"C53\", the Chamade the \"L53\", and the Cabriolet the \"D53\".", "id": 1120015} {"src_title": "Eugène Boudin", "tgt_title": "Eugène Boudin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pracovat začal již ve svých deseti letech, kdy se stal jako syn lodivoda plavčíkem na vratkém parníku s plachtou uprostřed, proplouvajícím mezi Le Havre a Honfleuremem v ústí Seiny. V roce 1835 se rodina přestěhovala do Le Havre, kde si Boudinův otec otevřel obchod s psacími potřebami a obrazovými rámy a kde také mladý Boudin začal pracovat jako pomocník. O něco později si otevřel i svůj vlastní krámek. Eugène Boudin se seznámil s několika zdejšími malíři a začal jejich obrazy vystavovat ve svém obchodě. Malíři Constant Troyon, Jean-Francois Millet, Thomas Couture a Eugène Isabey nabádali Boudina, aby se začal sám věnovat malování. Na jejich popud, ve svých dvaadvaceti letech, zavřel svůj obchod a začal se věnovat hlavně malířství. V roce 1850 získal od města stipendium a mohl začít studovat v Paříži. Podnikal studijní cesty po Vlámsku, Benátkách a při zpáteční cestě po Bretani, ale stále zůstal věrný své vlasti Normandii. V roce 1857 se Boudin setkal s Claudem Monetem, který strávil několik měsíců práce s Boudinem v jeho ateliéru. Tito dva umělci zůstali celoživotními přáteli a Monet nakonec vzdal hold Boudinovu celoživotnímu dílu. Byl hluboce ovlivněný holandským uměním 17. století a po setkání s holandským malířem Johanem Bartholdym Jongkindem, který byl už v té době známý ve francouzských uměleckých kruzích, začal na jeho popud malovat v přírodě (en plein air). V roce 1859 se setkal s dalším umělcem, tentokrát s Gustavem Courbetem, který ho seznamuje s Charlesem Baudelairem. Na veřejnosti debutoval téhož roku v Pařížském salónu. V dubnu roku 1874 se podílel na uspořádání první výstavy impresionistů v Nadarově fotografickém ateliéru v Paříži, kde také vystavoval, ale sám sebe nepovažoval za nějakého radikála, nebo novátora. Boudinova rostoucí reputace mu dovolila podnikat cesty po světě. V roce 1870 navštívil Belgii, Holandsko a jižní Francii a v letech 1892 a 1895 znovu navštívil pracovně Benátky. Pokračoval ve vystavování svých děl v Pařížských salónech a jeho popularita stále stoupala, což mu napomohlo k získání několika ocenění včetně ocenění za třetí místo na Pařížském salónu v roce 1881 a zlaté medaile v roce 1889 na Světové výstavě (Exposition Universelle). V roce 1892 se Boudin stává rytířem čestné legie (Legion d'honneur), tak trochu pozdního uznání jeho talentu a vlivu na umění jeho současníků. Ke konci svého života se už s podlomeným zdravím uchýlil na jih Francie, kde ale po krátké době zjistil, že mu změna neprospěla, a tak se vrátil znovu do svého milovaného Deauville, kde zanedlouho zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově 'Cimetière Saint-Vincent' . Díla z jeho pozůstalosti jsou z větší části vystavené v muzeu Eugène Boudina v Honfleuru a v Musée Malraux v Le Havre.", "section_level": 1}, {"title": "Cena Eugène Boudina.", "content": "Na počest Eugène Boudina byla založena tzv. Cena Eugène Boudina, kterou uděluje Société Nationale des Beaux-Arts. Mezi nositelé této ceny byl nominován např. v roce 1989 Maurice Boitel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugène-Louis Boudin [buden] (12. července 1824, Honfleur – 8. srpna 1898, Deauville) byl francouzský malíř, představitel impresionizmu a jeden z prvních krajinářů malujících přímo v přírodě.", "tgt_summary": "Eugène Louis Boudin (; 12 July 18248 August 1898) was one of the first French landscape painters to paint outdoors. Boudin was a marine painter, and expert in the rendering of all that goes upon the sea and along its shores. His pastels, summary and economic, garnered the splendid eulogy of Baudelaire; and Corot called him the \"King of the skies\".", "id": 1645557} {"src_title": "General Motors P-75A Eagle", "tgt_title": "Fisher P-75 Eagle", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V říjnu 1942 byla objednána stavba dvou prototypů, označených XP-75, které měla vyvinout jedna z divizí General Motors, označená \"Fisher Body\". Vnější části křídla měly pocházet ze stíhačky North American P-51 Mustang, ocasní plocha byla z bombardéru Douglas SBD Dauntless a podvozek z typu Vought F4U Corsair. Celková koncepce byla podobná typu Bell P-39 Airacobra. Pilot seděl více vpředu, než bylo obvyklé a motor, který měl za zády, roztáčel vrtuli pomocí dlouhé hřídele. V raných stádiích vývoje typu byly místo křídla z P-51 použito křídlo dostupnějšího letounu Curtiss P-40 Warhawk. V polovině roku 1943 se ukazovalo, že více než výškový přepadový stíhač bude potřeba dálkový eskortní stíhací letoun a proto bylo objednáno dalších šest modifikovaných kusů XP-75. V té době bylo také objednáno 2 500 kusů sériových P-75A. Pak ale došlo k letovým testům a ukázalo se, že výkony nového typu jsou neuspokojivé a ze sériové výroby tak sešlo.", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "K prvnímu letu prototypu XP-75 došlo 17. listopad 1943. Druhý prototyp vzlétl krátce poté a ostatních šest dálkových stíhacích prototypů vstoupilo do zkušebního programu během roku 1944. Zkoušky odhalily řadu dětských nemocí. Například šlo o špatně vypočtené těžiště letounu, selhávání motoru při plném výkonu, nedostatečné chlazení a velké síly v řízení. Šestice dálkových prototypů, která byla zkoušena od září 1944, byla upravena podle zkušeností z prvních zkušebních letů. Tyto letouny dostaly větší svislou ocasní plochu, bublinový překryt kabiny a vylepšené motory varianty Allison V-3420-23. Jak už bylo zmíněno, USAAF zvažovala masovou výrobu typu P-75, ale jelikož se válka chýlila ke konci, začalo letectvo omezovat počet nově zaváděných typů letadel. Navíc nejnovější modifikace Republic P-47N Thunderbolt a P-51D Mustang se v roli dálkových eskortních bombardérů výborně osvědčily, což byl další z důvodů, proč byla objednávka sériové výroby P-75A 6. října 1944 zrušena. P-75A proto nikdy zcela nedokončil své zkoušky. Jeden prototyp XP-75 se pravděpodobně dochoval v \"National Museum of the United States Air Force\" v Daytonu v Ohiu.", "section_level": 1}], "src_summary": "General Motors P-75A Eagle byl stíhací letoun projektovaný firmou General Motors, od září 1942, speciálně pro operace ve velkých výškách. Letoun používal tehdy nejvýkonnější dostupný vodou chlazený motor Allison V-3420, což byl vlastně zdvojený motor Allison V-1710 a který roztáčel dvě protiběžné vrtule. Měl také používat co nejvíce prvků z již vyráběných letadel. Firma General Motors byla v době vývoje tohoto typu velice vytížená vývojem dalších projektů, stejně jako licenční výrobou - především bombardéru Grumman TBF Avenger.", "tgt_summary": "The General Motors/Fisher P-75 Eagle was a fighter aircraft designed by the Fisher Body Division of General Motors. Development started in September 1942 in response to United States Army Air Forces requirement for a fighter possessing an extremely high rate of climb, using the most powerful liquid-cooled engine then available, the Allison V-3420. The program was cancelled after only a small number of prototypes and production aircraft had been completed, as it was no longer required in its original role, could not be quickly deployed, and possessed no significant advantages over aircraft already in production.", "id": 1113670} {"src_title": "Martin XB-48", "tgt_title": "Martin XB-48", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V roce 1944 objednalo americké armádní letectvo vývoj nové generace středních bombardérů, která měla mít čistě proudový pohon. Z této soutěže vznikly kromě XB-48 také typy North American B-45 Tornado, Convair XB-46 a Boeing B-47 Stratojet. Jelikož armáda na výrobu bombardérů spěchala, soutěžily čtyřmotorové (B-45 a XB-46) a šestimotorové (XB-48 a B-47) typy v oddělených soutěžích. Ze čtyřmotorových typů byl pro sériovou výrobu vybrán letoun B-45 Tornado, který ale nakonec sloužil jen několik let. V šestimotorových letounech zvítězila pokročilá konstrukce letounu Boeing B-47 Stratojet s šípovým křídlem, která nakonec ze služby vytlačila i B-45 Tornado. Důvodem bylo především to, že první generace proudových bombardérů ještě stále svou konstrukcí a aerodynamikou vycházela z pístových letounů. Ani XB-48 nebyl výjimkou, což potvrzuje jeho oblý trup a rovné křídlo, připomínající Martin B-26 Marauder. Jelikož tehdejší proudové motory neměly dostatečný výkon, měl letoun pod křídlem dokonce šest pohonných jednotek. Křídlo bylo velice štíhlé, což mělo pomoci k dosažení vysokých rychlostí. Ve štíhlém křídle nebyl dostatek místa pro klasický podvozek a proto měl XB-48 zdvojený tandemový hlavní podvozek, který se zasouval do trupu. Jen dvě pomocná kola, sloužící k pojíždění, se zatahovala do křídla. Tato nová koncepce podvozku se testovala na upraveném kusu bombardéru B-26, označeném \"XB-26H\". Posádka byla tříčlenná a skládala se z pilota, druhého pilota a navigátora. První let prototypu proběhl 22. červen 1947 a XB-48 při něm přelétl z továrního letiště Martin v Baltimoru na leteckou základu \"Patuxent River\" v Marylandu, což mu trvalo celkem 37 minut. Testovány byly dva prototypy, ale jelikož B-47 Stratojet konkurenčního Boeingu ukázal lepší výkony, ve vývoji XB-48 se dále nepokračovalo a program byl zrušen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin XB-48 byl proudový střední bombardér vyvíjený od poloviny 40. let. Byly vyrobeny pouze dva prototypy a letoun nakonec nebyl sériově vyráběn.", "tgt_summary": "The Martin XB-48 was an American medium jet bomber developed in the mid-1940s. It competed with the Boeing B-47 Stratojet, which proved to be a superior design, and was largely considered as a backup plan in case the B-47 ran into development problems. It never saw production or active duty, and only two prototypes, serial numbers 45-59585 and 45-59586, were built.", "id": 350876} {"src_title": "Pascendi Dominici gregis", "tgt_title": "Pascendi Dominici gregis", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Encyklika je zaměřena do vlastních řad církve (klér i laici), protože na rozdíl od otevřených nepřátel církve jsou nebezpečnější tím, že církev dobře znají, tj. jsou skrytí „zakuklenci\" racionalismu, „zchytralí\" a v tomto směru pracovití. Encyklika uvádí např. tyto jejich omyly: 1. Věda se dle modernistů zabývá jevy, při kterých víra nemá místa; víra naopak zabývá se věcmi božskými, jež jsou vědě naprosto neznámy. Postoj odpoutání vědy od čehokoliv nadpřirozeného se pak uplatňuje především ve zkoumání historie. Bůh je dle nich předmětem pouze víry. Proti tomu se staví některé závěry 1. vatikánského koncilu: „\"Jestliže někdo říká, že jeden a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, nemůže být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu, skrze to, co bylo učiněno: anathema sit.“\" \"„Jestliže někdo řekne, že božské zjevení nemůže být učiněno věrohodným vnějšími znameními, a proto musí být lidé k víře pohnuti pouze vnitřní zkušeností jednoho každého nebo soukromým vnuknutím: anathema sit.“\" 2. Modernisté se mylně domnívají, že věda a historie jsou omezeny dvěma hranicemi: navenek smyslovým světem a uvnitř vědomím. 3. Modernisté mylně zaměňují pojem zjevení a vědomí, které vede k úvahám o transfiguraci a defiguraci. Důsledkem transfigurace je vyloučení ze života Ježíše Krista vše božské a důsledkem defigurace je naopak proměna historického života Ježíše Krista vírou: „\"Jestliže někdo říká, že člověk nemůže být řízením Božím pozdvižen k poznání a dokonalosti, které převyšují přirozené, ale že ze sebe samého přece může a musí stálým pokrokem dosahovat všeho, co je dobré a správné: anathema sit.“\" 4. Modernisté mylně tvrdí, že náboženský člověk musí svou víru „promyslit“. Tato víra se totiž zprvu na rozumu nezakládá, ale zakládá se na vnitřním náboženském citu. 5. Podle modernistů, kteří zastávají princip životní imanence, se dogma vyvíjí a mění. Náboženské tvrzení jako takové je totiž něčím životním a ne pouze rozumovým výkladem, a proto musejí žít životem náboženského citu. Důsledkem tohoto vývoje dogmat má být snadnější přijetí srdcem věřícího: \"„Jestliže někdo řekne, že se může stát, že dogmatům přeloženým Církví bude jednou podle pokroku vědy přisuzován jiný smysl, než ten, který rozuměla a rozumí Církev: anathema sit.“\" 6. Modernista věřící si je jistý, že Bůh existuje sám o sobě. Toto tvrzení však zakládá na soukromé zkušenosti jednotlivce, čímž se liší od racionalistů a zařazuje ho to mezi protestanty a pseudomystiky. 7. Modernisté mylně tvrdí, že církev a svátosti nebyly ustanoveny od Krista. Brání tomu agnosticismus, který spatřuje v Kristu pouhého člověka, jehož náboženské vědomí se pozvolna vyvinulo, jako u každého jiného. 8. Podle modernistů je kult motivován nutností dát náboženství smyslovou podobu. Svátosti jsou pro modernisty pouhá znamení, nebo symboly. Byť nepostrádají jisté účinnosti. \"Kdo by řekl, že svátosti byly ustanoveny jen proto, aby živily víru, anathema sit.\" (Denz. 730).\" 9. Modernisté v hodnocení Písma připouštějí inspiraci jako takovou, ale popírají inspiraci ve smyslu katolické nauky. 10. Církev je podle modernistů výtvorem kolektivního vědomí, která se v důsledku životní permanence odvozují od prvního věřícího, u katolíků tedy od Krista. Církev by měla být podřízena státu. Encyklika nařizovala biskupům čelit modernistům jejich zařazováním na menší pozice v církvi, aby se minimalizovali jimi napáchané škody, dále lepší formací budoucích kněží v noviciátech. Doporučovala proti modernistům podporovat scholastiku, Tradici církve a závěry učitelského úřadu Církve. V roce 1910 navíc Pius X. zavedl ještě tzv. protimodernistickou přísahu, kterou museli skládat všichni kněží a i další osoby činné v církvi či katolické teologii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pascendi Dominici gregis (česky Pásti stádo Boží) je encyklika papeže Pia X. vydaná dne 8. září 1907. Encyklika se zabývá modernismem. Papež v této encyklice odsoudil omezení moderní filosofie nihilismem a relativismem. Papež Pius X. (1903–1914) reagoval na modernismus a agnosticismus tím, že jej odsoudil jako herezi v této encyklice a jí předcházejícím dekretu Lamentabili sane exitu. Kněz Umberto Benigni navíc zorganizoval skupinu katolických intelektuálů Sodalitium Pianum (Solidarita s Piem) tzv. integristů, která se snažila modernisty v církvi odhalovat a bojovat proti nim a jejich praktikám. Encyklika kritizuje evolucionismus víry a tzv. nauku o nezbytnostech, která hlásá, že pokrok je veden sporem mezi progresivním a konzervativním (schopnost uchovávat). Tato nauka o nezbytnostech byla v rozporu se závěry 1. vatikánského koncilu ohledně neměnnosti vyhlášených dogmat. Encyklika reaguje obviněním z agnosticismu, imanentismu a evolucionismu historicko-kritické zkoumání Bible, především Pentateuchu a prvních tři evangelií: „\"...oni (modernisté) ji dokonce píší, a to s takovou jistotou, jako by na vlastní oči viděli jednotlivé spisovatele, kteří během věků rozšířili obsah posvátných knih“\"; \"„...příčinou je nesmírná drzost, s níž všichni do nebe vynášejí a za úžasný pokrok vědy prohlašují každý žvást, který někdo z nich uveřejní“\".", "tgt_summary": "Pascendi Dominici gregis () is a papal encyclical letter, subtitled \"On the Doctrines of the Modernists\", promulgated by Pope Pius X on 8 September 1907.", "id": 963755} {"src_title": "Vought XF5U Flying Flapjack", "tgt_title": "Vought XF5U", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Práce na projektu XF5U začaly v roce 1939 a v letech 1940–1941 probíhaly testy v aerodynamickém tunelu. Pro ověření netradiční koncepce vztlakového tělesa, byl postaven pokusný demonstrátor \"V-173\", přezdívaný podle svého konstruktéra \"Zimmerman's Flying Pancake\". Při jehož stavbě byly použity vrtule ze stíhačky Vought F4U Corsair. Byl postaven ze dřeva a plátna. Jeho vnitřní strana křídel měla plně symetrický profil \"NACA 0015\".", "section_level": 1}, {"title": "Demonstrátor V-173.", "content": "První let V-173 proběhl 23. listopadu 1942. Během letu ho pilotoval zkušební pilot Boone Guyton. Jako hlavní problém se ukázal být komplikovaný převod, který roztáčel obě vzdálené vrtule. Převodovka způsobovala silné vibrace, kvůli kterým musel být další let odkládán o řadu měsíců. Poté prototyp pilotoval Charles Lindbergh, který ho shledal překvapivě jednoduchým na pilotáž. Dokonce bylo zjištěno, že letoun je schopen létat už rychlostí 32 km/h a s vysokým padesátistupňovým úhlem náběhu. Při protivětru alespoň 50 km/h byl schopen vzlétnout z místa. Během testů, které pokračovaly celý další rok, byl V-173 jednou nucen nouzově přistát na pláži. Při přistání si pilot všiml, že mu v cestě leží dva lidé a začal tak brzdit, že se letoun převrátil. Konstrukce se však ukázala být tak odolnou, že se nic vážného nestalo ani pilotu, ani letadlu. Zkoušky ale pokračovaly pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce XF5U.", "content": "Nakonec 17. září 1942 námořnictvo objednalo stavbu dvou prototypů XF5U, které byly větší, měly celokovovou konstrukci a vážily pětinásobek hmotnosti V-173. Poháněly ho dva hvězdicové motory Pratt & Whitney R-2000. Neobvyklá koncepce letounu měla sloužit k tomu, aby bylo schopné krátkých startů při malých rychlostech, ale naopak vysokých maximálních rychlostí v bojovém nasazení. Sloužit měl z pozemních základen i letadlových lodí. Letoun byl jednomístný a jeho pilot měl k dispozici vystřelovací sedadlo. Trup tvořily dvě poloelipsy. Pro řízení měl dvě svislé ocasní plochy a elevony. Motory po stranách pilotní kabiny roztáčely čtyřlisté vrtule, které měly možnost omezeného naklánění, jak je tomu u vrtulníků. Aby letoun neměl tendenci vybočovat z dráhy, točily se obě vrtule v opačném směru. Vrtule byly propojeny, aby mohl letoun letět i po výpadku jednoho z motorů. Svislé ocasní plochy měly řídit směr a elevony sloužily k ovládání v příčné a podélné rovině. Problémem bylo, že celou přední plochu letounu zabíraly disky vrtulí, a proto byl jen velice omezený prostor pro vpřed střílející zbraně či rakety.", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "První prototyp měl sloužit pro statické a druhý pro letové zkoušky. Kvůli silným vibracím od převodů se prototyp nemohl vůbec dostat do vzduchu, jelikož hrozil jeho rozpad. Náprava pokračovala pomalu a proto proběhl první let až 3. února 1947, daleko po plánovaném termínu. Problémy s vibracemi neustávaly a letoun se měl k dalším testům přesunout na základnu Edwards v Kalifornii. Byl ještě převezen Panamským průplavem, ale další lety už nepokračovaly, protože US Navy 17. března 1947 celý projekt zrušilo. Důvodem byly konstrukční nedostatky typu, překročení rozpočtu a zdržení projektu, které bylo tak veliké, že mezitím vznikla první generace proudových letounů, na které se veškerý vývoj rychle přeorientoval. Prototypy XF5U byly sešrotovány, zatímco demonstrátor V-173 se zachoval ve \"Smithsonian Institution\" v Marylandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vought XF5U-1 Flying Flapjack bylo experimentální stíhací letadlo, které pro US Navy v době druhé světové války, vyvíjela firma Vought. Letoun měl tvar vztlakového tělesa (plochého disku) a poháněly ho dva pístové motory.", "tgt_summary": "The Vought XF5U \"Flying Flapjack\" was an experimental U.S. Navy fighter aircraft designed by Charles H. Zimmerman for Vought during World War II. This unorthodox design consisted of a flat, somewhat disc-shaped body (hence its name) serving as the lifting surface. Two piston engines buried in the body drove propellers located on the leading edge at the wingtips.", "id": 2248024} {"src_title": "Scatman John", "tgt_title": "Scatman John", "src_document": [{"title": "Dětství a počátky hudební kariéry.", "content": "Narodil se ve městě El Monte v Kalifornii. Už odmala trpěl závažnou vadou řeči a kvůli své velké koktavosti v dětství nezažíval hezké chvilky. Dokonce i na vrcholu slávy v 90. letech měl značné problémy s dokončením věty, aniž by přitom šestkrát nezopakoval poslední slovo. Nicméně ve svých 12 letech začal hrát na klavír a později se seznámil i se zpěvem formou scatování díky poslechu hudby od Louise Armstronga a dalších. Hra na klavír mu dala smysl života, možnost uměleckého vyjádření a kompenzaci za jeho vadu řeči. V rozhovoru z roku 1996 prozradil: „Hra na klavír mi ukázala cestu, jak mluvit… Schovával jsem se za klavír, protože jsem se bál mluvit.“ V 70. letech se z Johna Larkina stal profesionální jazzový pianista a působil v mnoha jazzových klubech v okolí Los Angeles. V 80. letech ale Larkin propadl alkoholu a drogám, ale když v lednu 1986 zemřel jeho přítel a kolega Joe Farrell, který měl také problémy s drogami, rozhodl se závislost překonat. V tom mu pomáhala jeho manželka Judy, která se také léčila z alkoholismu, a nakonec to zvládl. V témže roce vydal i své debutové album \"John Larkin\", které ale nebylo komerčně prodávané a vydal ho pravděpodobně na vlastní náklady v omezeném množství.", "section_level": 1}, {"title": "Zrození Scatmana Johna.", "content": "V roce 1990 se přestěhoval do Berlína, aby nabral zkušenosti a obohatil svou jazzovou kariéru. Zde pokračoval ve své práci jazzového pianisty a působil v mnoha německých klubech a barech. Zde se také rozhodl poprvé ke svému hraní přidat i zpěv, když sklidil ovace po své instrumentální interpretaci písně \"On the Sunny Side of the Street\". Po nějaké době jeho agent Manfred Zahringer navrhl, aby zkombinoval svůj pěvecký projev scatu s moderní elektronickou hudbou jako například s technem nebo s hip hopem. Larkin byl nejprve skeptický, ale vydavatelé z BMG Hamburg pro něj měli pochopení. Také měl strach, co řekne publikum na to, že koktá. Jeho žena proto navrhla, aby o svém handicapu zpíval přímo ve svých písních. Ve spolupráci s producenty specializovanými na taneční hudbu Ingo Kaysem a Tonym Cataniou nahrál svůj první singl \"Scatman (Ski Ba Bop Ba Dop Bop)\", ve kterém povzbuzoval koktající lidi k vyrovnání se s tím. Poté přijal umělecké jméno Scatman John.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní úspěch.", "content": "V roce 1995 se stal světově známým, díky svému prvnímu hitu „Scatman (Ski Ba Bop Ba Dop Bop)“. Ze začátku se sice píseň moc nechytala, ale postupem času se vypracovala na první místa mnoha národních hitparád a po mnoho týdnů si udržovala pozici v první desítce. Hned nato nahrál svůj druhý singl Scatman's World, se kterou sice sklidil menší, ale stále ještě pozoruhodný úspěch. Ještě v roce 1995 natočil pod svým novým jménem po úspěchu obou singlů své první album \"Scatman's World\" a započal své evropské a asijské turné. Stal se populární zejména mezi dětmi a tak například na koncertě ve Španělsku se mu stalo, že děti natolik křičely, když se objevil na pódiu, že vůbec kvůli tomu nemohl začít zpívat a musel čekat pět minut, než se trochu uklidní. Během turné absolvoval tolik tiskových konferencí a rozhovorů s novináři, že se konečně naučil mluvit plynule a byl velice zaskočen, když se ho jeden novinář zeptal, proč je členem komunity koktavých lidí, když ho nikdy neslyšel koktat. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy se cítil trapně za to, že mluví plynule a ne, že koktá. V roce 1996 vydal své druhé album Everybody Jam!, které už nezaznamenalo takový úspěch jako to první. Největší popularity ze všech zemí získal v Japonsku a oblíbili si ho natolik, že tiskli jeho portrét na telefonní karty a na plechovky od Coca Coly.", "section_level": 1}, {"title": "Konec kariéry.", "content": "V roce 1999 vydal své třetí a zároveň poslední album Take Your Time. Nicméně už koncem roku 1998 se u něj začaly projevovat závažné zdravotní potíže. Na novém albu pracoval, ačkoliv mu bylo doporučeno s ohledem na jeho zdraví odpočívat. Později mu byl diagnostikován karcinom plic a musel se léčit. Přesto mu ale zůstal úsměv na tváři a prohlásil, že „Cokoliv Bůh chce, je pro mě dobré… Měl jsem úžasný život. Ochutnal jsem krásu.“ John Paul Larkin (John Scatman) zemřel 3. prosince 1999 ve svém domě v Los Angeles. Po své smrti byl zpopelněn a rozprášen do moře poblíž Malibu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Paul Larkin (13. března 1942 El Monte, Kalifornie – 3. prosince 1999 Los Angeles, Kalifornie), známější jako Scatman John nebo John Scatman, byl americký zpěvák. Nejprve se věnoval jazzu a v 90. letech se mu podařilo dosáhnout celosvětového úspěchu díky jeho unikátního spojení scatu s eurodancem. Jeho nejúspěšnějším hitem byla píseň \"Scatman (Ski Ba Bop Ba Dop Bop)\", v které dokázal naplno využít své vrozené vady řeči koktavosti. Za své zásluhy se dostal do síně slávy amerického národního sdružení koktavých lidí.", "tgt_summary": "John Paul Larkin (March 13, 1942 – December 3, 1999), known professionally as Scatman John, is an American musician and singer who created a fusion of scat singing and dance music, best known for his 1995 hits \"Scatman (Ski-Ba-Bop-Ba-Dop-Bop)\" and \"Scatman's World\". Scatman John sold millions of recordings worldwide and was named Best New Artist in the Echo Awards in Germany. He was a recipient of the American Speech-Language-Hearing Association's Annie Glenn Award for outstanding service to the stuttering community and National Stuttering Association Hall of Fame.", "id": 319100} {"src_title": "Renault Kangoo", "tgt_title": "Renault Kangoo", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "Renault Kangoo lze klasifikovat jako reakci na trend, jenž určoval směr konstrukce vozů v 90. letech minulého století. V roce 1997 sjel z výrobní linky Renault první vůz, určený pro přímý prodej. Uspokojoval zákazníky, kteří mají větší rodiny a vyhledávají prostor, pohodlí a relativní bezpečnost. Vozu k jeho užitnému prostoru napomáhala konstrukce karoserie, kterou by dnes byla klasifikována jako karosetie minivanu či kombi. V té době se jednalo o vůz, který měl ze všech osobních automobilů Renault největší zavazadlový prostor. Cílovou skupinou klientů nebyly pouze větší rodiny, ale i firmy, které hojně využívaly tohoto vozu ke svým podnikatelským účelům. Ty si oblíbily zejména naftové motory, pro jejich ochotnost podřizovat se plně naloženému vozu a vykazovaly dynamiku v nízkých otáčkách. Dodával se s motorem o objemu 1149 cm³ s 60 k, dále pak 1390 cm³ s 75 k a v poslední řadě motorizace dieselová, 1870 cm³ a svým výkonem 65 k.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Jako skoro každý vůz, tak i Renault Kangoo podlehl modernizaci a od roku 2002 se do nabídky dostaly modely s novými motorizacemi a inovovaným vzhledem. Motor 1,2 se dočkal osmi ventilů navíc a nyní se produkují verze 1.2 16V s výkonem 75 k, dále pak 1.6 16 V s 95 k, 1.9 dTi s turbodmychadlem a přímým vstřikováním nafty do válce a později 1.5 dCi s přímým vysokotlakým vystřikem common rail doplněn turbodmychadlem, který vykazuje výkon 48 - 63 kW. Těsně před příchodem nové generace modelu v roce 2008 byly k dispozici motory 1.2 16V, 1.6 16V a 1.5 dCi - 50 a 63 kW. První generace Renaultu Kangoo byla na evropských trzích pod názvem Kangoo Storia s omezeným výběrem motorů a výbavy (pouze 1.2 16V a dCi 70) v nabídce do roku 2010, na jihoamerických trzích však její produkce pokračuje dále. Na jaře roku 2013 vůz podstoupil další facelift, který změnil tvarování masky chladiče, která nyní podobně jako všechny ostatní aktuální modely Renaultu disponuje velkým firemním logem.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace.", "content": "V roce 2008 se objevila nová generace tohoto automobilu. Je prostornější, výkonnější a komfort se blíží vozům třídy MPV. Podvozek je nyní stejný jako u druhé generace Renaultu Scénic. Současně se objevují nové prvky komfortní a bezpečnostní výbavy (hlavové airbagy, ESP, asistent rozjezdu do kopce, automatická klimatizace, dešťový a světelný senzor, navigační systém Carminat TomTom, vyhřívaná sedadla, elektrické ovládání zadních oken atd.). V roce 2011 proběhl malý facelift, který změnil design předního nárazníku (tzv. Generace 2011).", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "V roce 2013 proběhl facelift, který přiblížil vzhled přední části zbytku aktuální modelové řady Renault a lehce pozměnil také grafiku zadních svítilen. Do interiéru se nově montuje volant původně z Renaultu Mégane 3. generace, inovována byla také nabídka autorádií a navigací (nyní tzv. systém Renault R-Link). Od roku 2014 je standardní výbavou na evropských trzích ESP s asistentem rozjezdu do kopce. Novinkou je verze Extrem, která disponuje vyšší světlou výškou a plastovou ochranou boků karoserie a obou nárazníků, stále se však jedná o vůz s pohonem výhradně přední nápravy. Motor 1,6 16V 105 byl v roce 2014 vystřídán novým motorem TCe 115 se šestistupňovou manuální převodovkou. Od roku 2015 splňují všechny motory emisní normu Euro 6 a jsou sériově vybaveny systémem Stop & Start (značeno jako S&S).", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Pozn.: Hodnoty točivého momentu v závorkách jsou platné pro verze plnící emisní normu Euro 6 (od 2015).", "section_level": 2}], "src_summary": "Renault Kangoo je automobil vyráběný francouzskou firmou Renault. Jde o dlouho očekávaného nástupce vozu Renault 4. Vůz vychází z koncepční studie Renault Pangea. První vozy opustily výrobní linky závodu v Maubeuge v roce 1997.", "tgt_summary": "The Renault Kangoo and the Renault Kangoo Express are a range of multi purpose vehicles manufactured and marketed by Renault across two generations since 1997 in commercial as well as passenger variants. , the electric variant, the Renault Kangoo Z.E., is Europe's top selling all-electric light commercial vehicle, with global sales of 48,821 units since its inception in 2011. The Kangoo is manufactured at the MCA plant in Maubeuge, France and Casablanca, Morocco. The version for the ASEAN markets was assembled by the Malaysian Tan Chong Euro Cars in its Segambut plant. The first generation model was marketed as a rebadged variant by Nissan in Europe as the Nissan Kubistar until the end of 2009, in other Spanish-parlant countries has retained his original designation, when it was replaced by the Nissan NV200. In September 2012, Mercedes-Benz began marketing a rebadged variant of the second generation Kangoo as the Mercedes-Benz Citan.", "id": 1377720} {"src_title": "Martin B-10", "tgt_title": "Martin B-10", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ B-10 byl revolucí v konstrukci bombardovacích letounů. Byl celokovový, posádka byla kryta před nepřízní počasí, měl otočnou střeleckou věž pro obranu, zatahovací podvozek, vnitřní pumovnici a plně kapotované motory, což se stalo standardem na celé další desetiletí. V porovnání s B-10 byly ostatní v té době sloužící bombardéry ihned zastaralé. Prototyp také při zkouškách svou rychlostí 317 km/h ve výšce 1 830 m překonal platný rychlostní rekord. Vývoj B-10 začal pod označením Model 123 jako soukromá iniciativa firmy Glenn L. Martin Company. Posádka letounu byla čtyřčlenná a tvořil ji pilot, druhý pilot, přední a zadní střelec. Novinkou bylo, že letoun měl hluboký trup s pumovnicí a zatahovací podvozek. Prototyp ještě neměl kryté prostory pro posádku, ale během sériové výroby už byly překryty zavedeny. Poháněly ho dva motory Wright SR-1820-E Cyclone o výkonu 600 hp. První let proběhl 16. února 1932 a už 20. března 1932 byl letoun předán letectvu pro další testy. U sériových B-10 došlo oproti prototypu XB-10 k některým změnám. Zatímco prototyp měl motory kryté prstenci NACA, sériové kusy měly motory plně kapotované, aby se snížil aerodynamický odpor. Posádka byla zmenšena na tři členy. Dostal také plně otočnou prosklenou střeleckou věž, překryty kabin posádky, silnější motory Wright R-1820-19 s výkonem 675 hp a větší rozpětí křídla. Americká armáda objednala 17. ledna 1933 stavbu 48 kusů B-10. Prvních 14 z nich bylo označeno YB-10 a dodáno na letiště Wright Field.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "V roce 1935 byla objednána druhá série mírně vylepšených B-10B. Jejich dodávky začaly v červenci 1935. Sloužily u 2. bombardovací skupiny na základně Langley Field, 9. bombardovací skupiny na základně Mitchel Field, 19. bombardovací skupiny na základně March Field, 6. bombardovací skupiny v Panamě a u 28. bombardovací skupiny na Filipínách. Část původních YB-10 a B-10A dostala dva velké plováky a sloužila pro pobřežní patroly. Exportní verzí B-10 byl Martin Model 139. V roce 1936 dostala firma povolení vyvézt do zahraničí část produkce B-10. například v dubnu 1937 dostalo Thajsko šest kusů varianty Model 139W a v prosinci 1937 koupilo Turecko 20 kusů. V době jejich vzniku byly B-10 o polovinu rychlejší než soudobé dvouplošné bombardéry a také rychlejší než soudobé stíhačky. V době svého zavedení do služby byly ostatní bombardéry rázem zastaralé. Ovšem i samotné B-10 koncem třicátých let začaly také zastarávat a ještě před začátkem druhé světové války nahrazeny typy Douglas B-18 Bolo a Boeing B-17 Flying Fortress. V době vypuknutí války už byly zcela zastaralé, což potvrzuje rychlost, s jakou japonská Zera sestřelovala holandské B-10 při japonské invazi do Nizozemské východní Indie.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o další vývoj.", "content": "Firma Martin se ještě pokusila o velkou modernizaci svého B-10, když vstoupila se svým projektem Model 146 do soutěže na nový dálkový bombardér USAAC. Zde se střetl s letouny Douglas B-18 a Boeing B-17. V soutěži neuspěl, protože jeho konstrukce a výkony nebyly výrazně lepší, než u B-10.", "section_level": 1}, {"title": "B-10 dnes.", "content": "Jediný známý dochovaný kus letounu B-10 je dnes v muzeu amerického letectva na základně Wright-Patterson v Daytonu v Ohiu. Byl to kus prodaný v roce 1938 do Argentiny. Argentinská vláda ho v roce 1970 darovala do USA pro vystavení v muzeu. V letech 1973–1976 pak letoun prošel celkovou rekonstrukcí na texaské základně Kelly Air Force Base. Na ostrově Borneo byla nalezena řada částí (například věže a křídla) z havarovaných nizozemských B-10. Ty jsou dnes vystaveny v nizozemském \"Militaire-Luchtvaartmuseum\" v Soesterbergu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin B-10 byl první celokovový jednoplošný bombardér amerického letectva. Do služby vstoupil v roce 1934. Byl to také první americký bombardér, který měl v době svého zavedení do služby lepší výkony, než tehdejší stíhací letouny. B-10 byl základem i pro další modifikace, označené B-12, B-13, B-14, A-15 a O-45. Konstrukce B-10 obsahovala několik zásadních technických novinek a proto typ v roce 1932 vyhrál cenu Collier Trophy.", "tgt_summary": "The Martin B-10 was the first all-metal monoplane bomber to be regularly used by the United States Army Air Corps, entering service in June 1934. It was also the first mass-produced bomber whose performance was superior to that of the Army's pursuit aircraft of the time. The B-10 served as the airframe for the B-12, B-13, B-14, A-15 and O-45 designations using Pratt & Whitney engines instead of Wright Cyclones. A total of 348 of all versions were built. The largest users were the US, with 166, and the Netherlands, with 121.", "id": 1841560} {"src_title": "Saturnův chrám", "tgt_title": "Temple of Saturn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V místech dnešní stavby se nacházely celkem tři chrámy, které byly zasvěceny Saturnovi. První chrám zde byl podle legendy založen již mezi lety 501 a 497 př. n. l.. Některé prameny uvádějí jako zakladatele posledního římského krále Tarquinia Superba, jiné hovoří o římském konzulovi Titovi Larciovi. O tomto starobylém chrámu však nevíme téměř nic. V roce 42 př. n. l. byla původní budova strhnuta a na jejím místě vyrostl na rozkaz konzula Munatia Planca nový chrám typu \"pseudoperipteros\". Ten byl postaven na novém, travertinem obloženém podstavci, který měřil 40×22,5 metrů do stran. Samotná budova se nacházela ve výšce 9 metrů nad okolním terénem. Druhý chrám byl zničen mohutným požárem, jehož plameny v roce 283 zničily velkou část Fora Romana. Ihned po ničivém požáru vydal císař Dioklecián pokyn k rekonstrukci, která dala chrámu dnešní podobu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "První chrám byl pravděpodobně vystavěn v etruském stylu. Během Diokleciánovy restaurace získala budova iónskou podobu, což dokazují 11 metrů vysoké sloupy. Zbylo jich celkem osm - šest v hlavním průčelí směrem do Fora Romana a jeden z každé stran. Sloupy, v průčelí jsou vyrobeny z šedé žuly, zatímco zbývající dva po stranách byly vytesány z žuly červené. Zajímavé je, že ačkoliv samotné sloupy, jejichž průměr u základny dosahuje 1,43 metrů, jsou zařazeny do iónského řádu, některé podstavce mají spíše vlastnosti řádu korintského. Sloupy v průčelí nesou velký mramorový architráv, v němž je ve dvou řadách vyryt nápis: Na štítě pak byly pravděpodobně vystaveny sochy mořského boha Tritóna s koňmi.", "section_level": 1}, {"title": "Význam chrámu.", "content": "Uvnitř celly byla vystavena pravděpodobně slonovinová nebo dřevěná socha boha, jehož nohy byly spoutány bavlněnými pouty. Každý rok vždy 17. prosince, kdy se konaly slavnosti Saturnálie, byla pouta sundána a na pět dnů nastala po celé říši rovnocennost mezi lidmi. Budova chrámu nesloužila jen pro náboženské účely, ale měla také funkci státní pokladny. Proto v některé literatuře naleznete stavbu pod názvem Aerarium, což je obecný výraz pro římskou státní pokladnu či státní finance. Pro tyto potřeby byly v podstavci pod nyní již zřícenými schody vybudovány dvě velké místnosti. Uloženy zde byly nejen veškeré římské rezervy ve formě zlata, stříbra a jiných drahých kovů, ale i mnohé říšské dokumenty, smlouvy a zákony. Později byly všechny tyto důležité listiny přesunuty do vedlejšího Tabularia, kde vznikl státní archiv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saturnův chrám (italsky: \"Tempio di Saturno\") je patrně nejstarší římský chrám, jehož kořeny sahají až do samotných prvopočátků římské republiky. Svatyně, která je zasvěcena bohu zemědělství a žní Saturnovi, se nachází na západním konci Fora Romana na úpatí Capitolia vedle Vespasianova chrámu a baziliky Julia.", "tgt_summary": "The Temple of Saturn (Latin: \"Templum Saturni\" or \"Aedes Saturni\"; ) was an ancient Roman temple to the god Saturn. Its ruins stand at the foot of the Capitoline Hill at the western end of the Roman Forum. The original dedication of the temple is traditionally dated to 497 BC, but ancient writers disagreed greatly about the history of this site.", "id": 2184661} {"src_title": "Ismail I.", "tgt_title": "Ismail I", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Ismá‘íl byl od smrti svého bratra Alího (1494), zabitého v konfliktu s turkitskou dynastií Akkojunlu, vůdcem šíitského súfijského řádu Safávíja, který zvláště od dob šejcha Džunajda (1447–1460) získal v dnešním severozápadním Íránu také politický vliv. Nezletilého Ismá‘íla podporovaly v boji o moc s Akkojunlu turkitské jednotky kizilbašů (neboli červených čepic), jimž se během několika málo let podařilo ovládnout většinu Ázerbájdžánu i s městem Tabrízem – tam přijal zhruba čtrnáctiletý Ismá‘íl v červenci 1501 starobylý perský titul šáhanšáh-e Írán (\"král králů Íránu\"), srovnatelný s titulem císař na západě. V roce 1503 dobyla Ismá‘ílova vojska Irák, v roce 1508 Fárs (starověkou Persidu) a o dva roky později Chorásán a Herát, čímž byly kontury hranic novověké Persie v hrubých rysech vytyčeny. Tyto úspěchy však zastínila v srpnu 1514 porážka v bitvě na Čaldiránské rovině, v níž nad safíovským jezdectvem triumfovala osmanská artilerie sultána Selima I. (1512–1520). Sám Ismá‘íl musel z bitvy uprchnout a celý jeho harém padl do rukou vítězů; dobyto bylo i sídelní město Tabríz spolu se severním Irákem. Boj s Osmany na západě se měl stát hlavním zahraničněpolitickým problémem téměř všech bezprostředních šáhových nástupců. Za Ismá‘ílovy vlády se na území Íránu začala přísně prosazovat šíitská forma islámu, která postupně zcela převládla a tvoří dodnes charakteristický rys oblasti. Ismá‘íl I. byl od mládí literárně činný a pod pseudonymem \"Chatáí\" (Chybující) psal mysticko-náboženské básně v perštině a ázerbájdžánštině, často zaměřené na určité cílové skupiny. V nečetných zprávách Evropanů z té doby (Portugalec Antonio Tenreiro) je šáh popisován jako krutý vladař – prý osobně pobíjel mečem zajatce a vyznačoval se i patologickou zálibou v zabíjení zvířat. Říše, kterou vytvořil, nicméně existovala více než dvě stě let a stala se základem moderního íránského národního státu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Ismá‘íl Šáh, zkráceně Ismá‘íl I. (persky , ázerbájdžánsky ; 17. července 1487 – 23. května 1524), byl zakladatel safíovské říše a zároveň první novodobý perský šáh (1501–1524). Pocházel z rodu šejcha Safíuddína († 1334), tvůrce súfijského řádu, jeho otcem byl šejch Hajdar Safáví († 1488), matkou Álám Šáh Begúm, dcera sultána akkojunluské říše Uzun Hasana.", "tgt_summary": "Ismail I (, ; July 17, 1487 – May 23, 1524), also known as Shah Ismail I (), was the founder of the Safavid dynasty, ruling from 1501 to 23 May 1524 as Shah of Iran (Persia). The rule of Ismail is one of the most vital in the history of Iran. Before his accession in 1501, Iran, since its conquest by the Arabs eight-and-a-half centuries earlier, had not existed as a unified country under native Iranian rule, but had been controlled by a series of Arab caliphs, Turkic sultans, and Mongol khans. Although many Iranian dynasties rose to power amidst this whole period, it was only under the Buyids that a vast part of Iran proper returned to Iranian rule (945-1055). The dynasty founded by Ismail I would rule for over two centuries, being one of the greatest Iranian empires and at its height being amongst the most powerful empires of its time, ruling all of present-day Iran, Azerbaijan Republic, Armenia, most of Georgia, the North Caucasus, Iraq, Kuwait and Afghanistan, as well as parts of modern-day Syria, Turkey, Pakistan, Uzbekistan and Turkmenistan. It also reasserted the Iranian identity in large parts of Greater Iran. The legacy of the Safavid Empire was also the revival of Iran as an economic stronghold between East and West, the establishment of an efficient state and bureaucracy, its architectural innovations and its patronage for fine arts. One of his first actions, was the proclamation of the Twelver sect of Shia Islam to be the official religion of his newly-formed state, which had major consequences for the ensuing history of Iran. Furthermore, this drastic act also gave him a political benefit of separating the growing Safavid state from its strong Sunni neighbors—the Ottoman Empire to the west and the Uzbek confederation to the east. However, it brought into the Iranian body politic the implied inevitability of consequent conflict between the shah, the design of a \"secular\" state, and the religious leaders, who saw all secular states as unlawful and whose absolute ambition was a theocratic state. Ismail was also a prolific poet who, under the pen name Khaṭāʾī (which means \"he who made a mistake\" or \"he who was wrong\" in Persian), contributed greatly to the literary development of the Azerbaijani language. He also contributed to Persian literature, though few of his Persian writings survive.", "id": 566776} {"src_title": "Mladý paleolit", "tgt_title": "Upper Paleolithic", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Moderní člověk a neandertálec.", "content": "V předmladopaleolitických obdobích byla Evropa pro moderního člověka neobyvatelná vzhledem k drsnému klimatu. Byla domovem neandrtálců, kteří byli pro toto klima daleko lépe vybaveni. Ke změně došlo asi před 50 až 40 tisíci lety, po dokončení vývoje anatomicky moderního člověka resp. po jeho příchodu. Jeho schopnosti mu umožnily vyrovnat se s evropským klimatem a konkurovat neandrtálcům například výrobou dlouhých čepelí, doložených k cca době před 43 tisíci let. Moderní člověk nyní rychle osídloval neandrtálské oblasti a zhruba 12 tisíciletí s neandrtálci v Evropě koexistoval. Neandrtálci vyhynuli na území Španělska cca před 30 tisíci lety. Příčiny jejich zániku nejsou jasné. Možná byli moderním člověkem vyhubeni, pravděpodobnější je ovšem jejich vytlačení na periferii v důsledku lepší lovecké techniky moderních lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze mladého paleolitu.", "content": "Ve starší fázi tohoto období, počínající před cca 43 000 lety na Balkáně, se v Evropě šíří tzv. přechodné kultury, které nesou ještě prvky středního paleolitu, ale část už progresivní prvky paleolitu mladého. Patří k nim kultura chatelperronien, szeletien a bohunicien (lokality Stránská skála nebo Ondratice). Plně mladopaleolitické kultury byly: uluzzien, jerzmanowicien, aurignacien. Nejznámější nástěnné jeskynní malby nalezneme ve Španělsku (Altamira), Francii (Lascaux a Trois Fréres) a v Africe - Namibie (Apollo). Dominantní způsob úpravy kamenné industrie je tzv. čepelová technika. Ve střední fázi mladého paleolitu rozeznáváme kultury gravettien, jehož lokální variantou je moravský pavlovien se světoznámými nalezišti Dolní Věstonice, Pavlov, Willendorf a Předmostí. O něco mladší je kostěnkovsko-avdějevská kultura, maltsko-bureťská kultura, mezinská kultura a středoevropský a středomořský epigravettien. Jeskynní malby jsou typické i pro kulturu solutréen. Nejznámější nástěnné jeskynní malby nalezneme ve Španělsku (Altamira), Francii (Lascaux a Trois Fréres) a v Africe - Namibie (Apollo). Magdalénien už patří do pozdní fáze mladého paleolitu. K této kultuře v Česku patří nálezy z lokalit Pekárna, Býčí skála nebo Kůlna. Dál rozlišujeme kultury epimagdalénien a hamburgien. Člověk se rozšířil po celém světě na všech kontinentech. Dostal se do Ameriky přes Beringovu úžinu. Začal lovit organizovaně a specializoval se na určitá zvířata. Začíná přechod z pleistocénu na holocén. Dochází ke změně flóry a fauny. Začínají tát ledovce. Člověk využívá čepelovou industrii, obléká se do kožešin, žije většinou ve stanech. Dochází k přirozené dělbě práce mezi mužem a ženou. V tlupách vládne matriarchát. V této době byla s nejvyšší pravděpodobností vytvořena Věstonická venuše. Začala se rozvíjet náboženská oblast, pro kterou je příznačný antropomorfismus, také totemismus či animismus.", "section_level": 2}, {"title": "Pravěké kultury.", "content": "V době soužití lidí moudrých a neandrtálců se v Evropě rozvíjely čtyři kultury: Pozdější kultury byly už rozmanitější s regionálními variantami. Stylové (nikoliv funkční) odlišnosti mohou být odrazem tvořících se etnik. Typickými nástroji byly čepele, škrabadla, rydla k úpravě harpun z parohů, šídla a jehly.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Hlavním způsobem živobytí byl však stále lov stádní zvěře na tundrách a lesotundrách i přes své drsné podnebí, protože právě v období 18 000/15 000 př. n. l. vrcholila poslední ledová doba. Lidské tlupy postupovaly většinou za zvěří. Jen někdy lidé budovali polostálé základny v exponovaných místech na zvířecích stezkách, např. u brodů. Jiným typem sídliště byla sezónní tábořiště pro specializovaný lov: např. Solutré pro lov koní, Předmostí u Přerova pro lov mamutů. Tábořiště byla s oblibou situována do jeskyň a pod převisy. Při jejich nedostatku si lidé stavěli stany a chatrče z kůží na kostrách z mamutích kostí (doloženo v ukrajinské Mezyriči z cca 18 000 př. n. l.).", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Nejpůsobivějším rysem evropského mladého paleolitu bylo umění. Nejvýraznějšími zdobenými artefakty jsou ženské plastiky zvané venuše z období cca 25.000/20.000 př. n. l. Nálezy jsou známy z celé Evropy, nám nejbližší jsou venuše věstonická, objevená roku 1925 Karlem Absolonem a willendorfská (z rakouského území). Mohou dokládat jednotný kultovní prvek, kult ženy-matky jako zachovatelky života. Starším a podobně proslulých druhem umění jsou jeskynní malby. Nejstarší památka ve francouzském Vallon Pont d'Arc v údolí Rhôny byla objevena roku 1994. Jde o malby srstnatých nosorožců, koní a buvolů. Na svůj vrchol se jeskynní malby dostaly v kultuře magdalenienu (17.000/11.000 př. n. l., podle francouzského naleziště Abri de la Madeleine u Tursaku). Proslulé jsou zejména jeskynní malby ve španělské Altamiře a francouzském Lascaux. V této oblasti jihozápadní Francie a severního Španělska byla největší hustota osídlení a koncentrují se zde i projevy jeskynního malířství. Osídlení zde podporovaly výhodné podmínky: lesy se dřevem, chráněná údolí s jeskyněmi a zvířecí stezky. Kromě jeskynních maleb jsou z magdalenienu známy kostěné nástroje, vrhače oštěpů, harpuny, dlouhé čepele a menší umělecké předměty z kostí, paroží, mamutoviny a kamene. Koncem magdalenienu umění mizí.", "section_level": 2}, {"title": "České území.", "content": "Významná naleziště v České republice jsou: jeskyně Šipka, Předmostí u Přerova, jeskyně Kůlna, Dolní Věstonice, Pavlov, Pekárna a Býčí skála. V Rakousku je nejznámější Willendorf. K Dolním Věstonicím se váže i zajímavý archeologický nález z roku 1986, pohřeb ženy a dvou mužů s hlavami ozdobenými červeným barvivem, snad jako symbolem života. Vzhledem k nálezu stejného barviva v lůně ženy byla vyslovena domněnka o její graviditě. K pohřbu tak mohlo dojít po neúspěšném porodu a žena byla pochována se svým druhem a neúspěšným porodníkem. O smrti obou mužů si pak můžeme myslet to nejhorší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mladý paleolit (také \"svrchní paleolit\") je období lidských dějin od přibližně 50 000 do 10 000 př. n. l., součást pravěké starší doby kamenné. Začíná se rozvíjet v počínajícím interpleniglaciálu (teplém výkyvu) poslední doby ledové, kdy jsou domorodé populace středopaleolitických neandertálců vytlačovány lidmi moderní anatomické stavby, zcela už podobnými až shodnými s člověkem dnešním (výška 170-180 cm, váha 80 kg). Kolem roku 50.000 př. n. l. byl tak vývoj moderního člověka dokončen (behaviorální modernita). Nový typ člověka rozumného bývá také označován jako kromaňonec. S nimi je spojen rozvoj čepelové techniky a jí odpovídajících jemnějších typů nástrojů.", "tgt_summary": "The Upper Paleolithic (or Upper Palaeolithic, Late Stone Age) is the third and last subdivision of the Paleolithic or Old Stone Age. Very broadly, it dates to between 50,000 and 12,000 years ago (the beginning of the Holocene), according to some theories coinciding with the appearance of behavioral modernity in early modern humans, until the advent of the Neolithic Revolution and agriculture. Anatomically modern humans (i.e. \"Homo sapiens\") are believed to have emerged out of Africa around 200,000 years ago, although these lifestyles changed very little from that of archaic humans of the Middle Paleolithic, until about 50,000 years ago, when there was a marked increase in the diversity of artefacts. This period coincides with the expansion of modern humans from Africa throughout Asia and Eurasia, which contributed to the extinction of the Neanderthals. The Upper Paleolithic has the earliest known evidence of organized settlements, in the form of campsites, some with storage pits. Artistic work blossomed, with cave painting, petroglyphs, carvings and engravings on bone or ivory. The first evidence of human fishing is also found, from artefacts in places such as Blombos cave in South Africa. More complex social groupings emerged, supported by more varied and reliable food sources and specialized tool types. This probably contributed to increasing group identification or ethnicity. The peopling of Australia most likely took place before c. 60 ka. Europe was peopled after c. 45 ka. Anatomically modern humans are known to have expanded northward into Siberia as far as the 58th parallel by about 45 ka (Ust'-Ishim man). The Upper Paleolithic is divided by the Last Glacial Maximum (LGM), during about 25 to 15 ka. The peopling of the Americas occurred during this time, with East and Central Asia populations reaching the Bering land bridge after about 35 ka, and expanding into the Americas by about 15 ka. In Western Eurasia, the Paleolithic eases into the so-called Epipaleolithic or Mesolithic from the end of the LGM, beginning 15 ka. The Holocene glacial retreat begins 11.7 ka (10th millennium BC), falling well into the Old World Epipaleolithic, and marking the beginning of the earliest forms of farming in the Fertile Crescent.", "id": 993645} {"src_title": "Griot", "tgt_title": "Griot", "src_document": [{"title": "Jazyková a geografická problematika.", "content": "Tradičně znám pod názvem \"jali\" (značící krev) v jazyce mandinka, \"jeli\" v severních dialektech mandinka, \"jali\" v jižních oblastech mandinka, v jazyce wolof se užívá termín \"guewel\", ve fulbštině \"gawlo\" a v hasanijské arabštině se užívá termínu \"igawen\". V Mauretánii, v jejím kastovním systému, měli \"igawen\" původně vyšší postavení, později pod tlakem arabských válečnických klanů se dostávají do vazalského statusu. V dřívějších dobách bylo jejich geografické rozšíření spojeno především s vlivem populací Mande, v současnosti se grioti vyskytují v oblastech etnik Fulbů, Hausů, Songhajců, Tukulerů, Wolof, Serer, a v různých částech Mauritánie. Zdá se, že vlastní slovo griot přešlo nejprve do francouzštiny pronikáním Evropanů do senegambijské oblasti v 18. století, zkomolením arabského \"oawwal\". Wolofský termín \"guewel\" nebo fulbský \"gawlo\" nemusely mít stejný význam, ač popisovaly grioty. V některých oblastech byli grioti spíše potulnými vypravěči či muzikanty, jinde zase působili jako vzdělávací médium v odlehlých vesnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální a historická problematika.", "content": "Již od nejstarších dob byla kasta griotů přísně endogamní, zároveň tedy byla jejich funkce dědičná, a stejně jako kdysi, lze i nyní snadno podle rodinného jména poznat, jestli jedinec náleží k této kastě. Připomeňme, že v západní Africe také existuje nezávislá skupina bardů \"soraw\", která nikdy podobný kastovní systém jako grioti neměla, a ani se nikdy neřídila přísnými zákony endogamních komunit. Písemně je spolehlivě výskyt tradentů \"jali\" doložen svědectvím významného středověkého cestovatele Ibn Battúty který navštívil, po mnohaletém putování po světě, v polovině 14. století říši Mali v plném rozkvětu, a nazval je \"turžman\", tedy překladatel, a uvedl, že \"turžman\" byl výjimečným lingvistou. \"Jali\" byli většinovou společností přijímáni s jistou dávkou strachu a opovržení, a v rámci sociální hierarchie byli součástí kast různých řemeslnických činností, zvaných \"nyamakala\", stejně jako řemeslníci nebo kováři. Grioti však také, pokud bylo třeba, dokázali falšovat a upravovat historii tak, jak si to žádala tehdejší situace, a to i přesto, že byli profesionálními vykladači historie.", "section_level": 1}, {"title": "Grioti jako důležitá součást aristokracie středověkých afrických říší v západní Africe.", "content": "Elitní představitelé \"jali\" se vzdělávali u prominentních představitelů klanu Diabate, jehož profesionální tradenti historie působili především v městečku Keyla, nedaleko řeky Niger. Keyla proslula ve vrcholném období říše Mali, jako centrum učenosti pro začínající grioty, kteří se zde vzdělávali, a kam také směřoval výnosný obchod se zlatem ze zlatonosných dolů oblasti Bure, která byla nedaleko, a kde se zároveň střetávaly obchodní cesty, dále vedoucí do předních center rané islámské vzdělanosti Dia a Birú (dnešní Walata v jihovýchodní Mauritánii). U dvora malijských vládců, kromě obvyklých povinností, byli \"jale\" osobně zodpovědní za vzdělávání elitních představitelů aristokracie, osobně velebili skutky starých vládců, a přijímali významné delegace obchodníků, i prominentní představitele klanů z širokého okolí. Známý africký epos Sundiata, o stejnojmenném pololegendárním králi a zakladateli Říše Mali Sundiata Keitovi, jehož hlavní \"jale\" byl Balla Fasséké, se tak dochoval právě jen díky staletým nepřerušeným tradicím afrických griotů. Na dvoře panovníka Songhajské říše působil mezi grioty i jejich elitní představitel \"wandu\", který zastával m.j. i funkci posla zpráv, především byl pak vliv griotů silný v hlavním městě Gao, kde ještě dlouho po přijetí islámu přetrvávala zkostnatělost starých animistických rituálů.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Zerbo J.Ki, Niane D.T. (1997) Unesco General History of Africa, vol.4, Berkeley: University of California Press Finnegan R. (2012) Oral literature in Africa, Cambridge: Cambridge University Press Fage J.D., Roland O.(2008) Cambridge History of Africa, vol.3,Cambridge: Cambridge University Press Lydon Gh. (2009) On trans-saharan trails, Cambridge: Cambridge University Press Levtzion N.(1980) Ancient Ghana and Mali, New York: African Publishing Company", "section_level": 1}], "src_summary": "Griot - tradent (ten, který předává zprávu, např. historickou) historie. V průběhu historie se jeho role měnila, nadále zůstává aktivní v rurálních (venkovských) oblastech západní Afriky, v široké oblasti od senegalského pobřeží na východ až do Nigérie, a na jih k Pobřeží slonoviny. V dřívějších dobách byl jeho vliv mnohem větší, především pak na dvoře vládců západoafrické říše Mali byl griot jedním z nejbližších důvěrníků panovníka ve funkci překladatele, tradenta historie, vychovatele předních představitelů aristokracie, vedoucí dvorského protokolu, a také často působil jako mediátor meziklanových a kmenových konfliktů.", "tgt_summary": "A griot (; ; Mandinka: jali or jeli (\"djeli\" or \"djéli\" in French spelling); Serer: kevel or kewel ; Wolof: gewel) is a West African historian, storyteller, praise singer, poet, or musician. The griot is a repository of oral tradition and is often seen as a leader due to his or her position as an advisor to royal personages. As a result of the former of these two functions, they are sometimes called a bard.", "id": 1492795} {"src_title": "Německý hospodářský zázrak", "tgt_title": "Wirtschaftswunder", "src_document": [{"title": "Výchozí stav.", "content": "Výchozí situace Německa po bezpodmínečné kapitulaci v roce 1945 byla špatná. Na rozdíl od obytné kapacity velkoměst však zůstalo 80 až 85 procent produkčních kapacit na území pozdější Spolkové republiky Německo neporušeno, a celková produkční kapacita byla dokonce větší než v posledním mírovém roce 1938. Také silnice a železnice byly těžce poškozeny pouze místy a četná přerušení kvůli zničeným mostům a dopravním uzlům mohla být relativně rychle opravena. Totéž platilo pro vodní cesty nesjízdné kvůli zničeným mostům. Vcelku rychlá obnova dopravní sítě tedy začala již před měnovou reformou v roce 1948; rychlý byl i pokrok v úklidových pracích sutin, které ve městech zanechala druhá světová válka. Okupující západní mocnosti ovšem zpočátku rozhodně neměly za cíl brzkou hospodářskou obnovu Německa. Osobní doprava mezi západními okupačními zónami byla až do roku 1948 omezena; měnová reforma, od roku 1945 navrhovaná hospodářskými odborníky, například Ludwigem Erhardem, byla zprvu odmítnuta. Po různých, již za války projednávaných, ale později odmítnutých plánech, jak jednat se za válku zodpovědným Německem, rozhodly se západní mocnosti pro hospodářskou obnovu Německa. V porovnání se sovětskou okupační zónou začala v západních zónách v rozumné míře demontáž strojního zařízení v průmyslových podnicích. Jak se začaly rozpory mezi světovými mocnostmi prohlubovat a relativně rychle přešly ve studenou válku, dostalo se oběma německým státům více hospodářské pomoci. Říšská marka byla po válce silně znehodnocena a v západních okupačních zónách byla 21. července 1948 nahrazena novou německou markou. Měnová reforma byla výchozím předpokladem pro hospodářskou konsolidaci a zjednodušila organizačně již přicházející pomoc z European Recovery Program, známějšího pod názvem Marshallův plán. Několik dní poté došlo k předání tzv. frankfurtských dokumentů: Frankfurtské dokumenty jsou považovány za rodný list v roce 1949 vzniklé Spolkové republiky Německo.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Na konci čtyřicátých let 20. století začal v západní části Německa dynamický hospodářský rozvoj, krátce přerušený až v letech 1965–66 hospodářským poklesem, který vydržel až do ropné krize v roce 1973. Měnová reforma v roce 1948 ukončila výměnný obchod a černý trh, do té doby velmi rozšířený, prakticky přes noc. Obchody se rychle naplnily zbožím, v první řadě k pokrytí základních potřeb. Pro široký investiční rozvoj však neměly dosud podniky dostačující kapitál. To se v následujících letech měnilo, ač napřed pomalu. Základem byl dobrý vývoj zisku, a tím se naskytla možnost financovat investice s vlastním kapitálem. Tak se zlepšila na počátku padesátých let 20. století zprvu špatná situace mnoha podniků. Finanční prostředky, které koncem roku 1947 přinesl Marshallův plán, byly z větší části půjčkami a jen z menší příspěvky. Důležitým faktorem bylo zvýšení vývozu, který byl z části dán velmi nízkými produkčními náklady v Německu, z části tzv. korejským boomem v USA v letech 1950 až 1951. Pevný kurs vůči americkému dolaru (4,20 německé marky za 1 americký dolar) fungoval jako nepřímá subvence vývozu. Došlo k rychlému rozvoji německého vývozu – v roce 1960 byl 4,5 krát větší než v roce 1950. Také hrubý národní produkt se zvýšil třikrát. Majetek podniků se začal zvyšovat, investice rostly. Německý podíl na světovém vývozu stoupl ze šesti na deset procent. Německý průmysl po korejském boomu získal náskok v nákladech, a tudíž i v cenách. Německo využilo evropský nedostatek dolarů a předností Evropské platební unie. Německý průmysl mohl znovu začít vyrábět moderní investiční celky a strojírenské výrobky, rozjela se výroba aut, jakož i moderních elektrospotřebičů. Enormní rychlost hospodářského růstu je také mimo jiné zřetelná z toho, že reálný příjem průměrné dělnické rodiny překročil předválečnou úroveň již v roce 1950. V roce 1949, kdy byla založena Spolková republika Německo, byla již úroveň blahobytu a pokroku taková, jako před válkou. Nezaměstnaných byly v roce 1950 dva milióny, v roce 1952 již zřetelně méně. Poptávka po pracovních silách byla tak vysoká, že již v roce 1955 byli oficiálně zváni dělníci ze zahraničí, protože nestačil příchod miliónů lidí, kteří přicházeli z bývalých východních území a utíkali ze sovětské zóny (NDR). Přistěhovalci z NDR byli přitom pro hospodářský zázrak velmi důležití pro svou nadprůměrnou kvalifikaci – na Západ přišly před postavením Berlínské zdi v roce 1961 statisíce akademiků, živnostníků a řemeslníků. Dalším významným faktorem bylo stěhování závodů ze sovětské zóny (a pozdější NDR) do západní zóny (a pozdější Spolková republika Německo). V některých západoněmeckých regionech po roce 1945 značně přispíval k silnému hospodářskému růstu průmysl, především před druhou světovou válkou v málo industrializovaném Bavorsku. Například Ingolstadt nebyl do roku 1945 průmyslovým městem, stal se jím teprve po odstěhování Auto Union AG (dnes Audi AG) z Chemnitzu v letech po druhé světové válce. Jen z Chemnitzu se odstěhovala dál velká část podnikatelských subjektů na Západ, kromě Auto Union také Schubert&Salzer AG, Wanderer Werke AG a Hermann Pfauter AG. Sídlo Siemensu bylo přestěhováno z Berlína do Mnichova a Erlangenu. Je možno jmenovat mnoho dalších příkladů. Investice v SRN stouply mezi lety 1952 až 1960 o 120 procent, hrubý národní produkt stoupl o 80 procent. Německá politika odčinění nebyla jen cestou navrácení Německa do společenství národů, ale umožnila uzavřít v roce 1953 smlouvu o vyrovnání dluhů, kterou v Londýně dojednal bankéř Hermann Josef Abs. Bylo to dlouhodobé, pro Německo vcelku velkorysé ujednání o starých dluzích, které byly sníženy přibližně na polovinu. V roce 1954 dosáhl počet bytů ve Spolkové republice Německo úrovně posledního mírového roku 1938. Tempo obnovy předčilo všechna očekávání; poválečné odhady odborníků se pohybovaly mezi 40 až 50 lety. Od roku 1953 bylo hlavním cílem investic rozšiřování kapacit. Nejdříve musely být odstraněny válečné škody a poté dohnán nedostatek investic za války. Také přestavba na civilní produkci vázala zprvu značný díl nedostatkových investic. Přes tento deficit základního kapitálu v národním hospodářství Spolkové republiky se podařilo osvojení nejmodernějších technologií a vybudování mezinárodně konkurenceschopného průmyslového výzkumu a vývoje. 1955 byl rok největšího hospodářského růstu v německých dějinách – reálný růst ekonomiky dosáhl 10,5 procent, reálné mzdy stouply také okolo 10 procent, počet osobních aut vzrostl v roce 1955 o 19 procent. Ještě v roce 1948 jezdila auta na dřevoplyn po prázdných německých dálnicích, nyní se v době dovolených tvořily první dopravní zácpy. Do té doby zřídka používaný pojem „hospodářský zázrak“ se stal v roce 1955 okřídleným slovem. Rok 1955 byl též rokem, kdy Spolková republika dostala z větší části zpět svrchovanost – dne 5. května 1955, úmyslně přesně na den 10 let po částečné kapitulaci wehrmachttu vůči západním mocnostem. V průběhu padesátých let se západní část Německa přiblížila USA. Německý automobilový průmysl zvýšil produkci pětkrát. Průmysl a služby během několika let vstřebaly dva miliony nezaměstnaných. Přes osm miliónů vyhnaných z domovů a 2,7 miliónů lidí, kteří odešli z NDR, také našlo práci. Na konci padesátých let byla plná zaměstnanost, úroveň nezaměstnanosti byla pod dvěma procenty. Dle dnešního chápání byla úroveň nezaměstnanosti 4 až 5 procent dosažena již v letech 1955 až 1956, a tím dosažena plná zaměstnanost. V letech 1950 až 1970 stouply reálné mzdy dvaapůlnásobně. V druhé polovině padesátých let mohla Spolková republika nést hospodářskou tíži nákladů na znovuvyzbrojení. V této době začala mít Deutsche Bundesbank díky vysokému přebytku vývozu velké devizové rezervy a nakoupila zlato, které vlastní dodnes. Zahraniční závazky byly předčasně splaceny, německá marka se několikrát zhodnotila. Spolkový rozpočet byl mezi lety 1949 až 1968 plně vyrovnaný, státní dluh, měřeno národním produktem, se zřetelně snížil. Mezitím došlo ke změně struktury národního hospodářství: ještě v roce 1949 byly velké části Německa zemědělského charakteru a 21 procent zaměstnanců pracovalo v zemědělství, do roku 1970 klesl tento podíl pod 10 procent ve prospěch průmyslu a později především služeb, produkce zbývajících zemědělců díky technice zvýšena a jejich hospodářské přežití zajištěno státními subvencemi. Od počátku šedesátých let se konjunktura zase pomalu snižovala. Kapacity mohly uspokojit poptávku, technický pokrok byl dohnán. Hospodářství rostlo až do roku 1973, roku první ropné krize, dále velmi dynamicky, jen s krátkým přerušením lehkou recesí v roce 1967: „Teprve v roce 1973 skončila poválečná konjunktura.“ Tento hospodářský vývoj měl příčinu, že druhá německá demokracie, na rozdíl od Výmarské republiky, byla národem přijata, přestože mu byla vnucena spojeneckými okupačními mocnostmi, a přinesla blahobyt, stabilitu a sociální smír.", "section_level": 1}, {"title": "Debata o příčinách německého hospodářského zázraku.", "content": "O příčinách takzvaného německého hospodářského zázraku v padesátých a šedesátých letech národohospodáři dodnes diskutují. Výchozí postavení západního Německa bylo příznivější, než by se mohlo zdát. Německo leželo v troskách, ale byly to především budovy v centrech měst a velké průmyslové objekty. Větší část strojního vybavení továren, během války rozšířeného, byla přemístěna a přežila válku beze škod. Přes všechny škody mělo Německo na konci války v roce 1945 větší průmyslové kapacity, než na počátku války v roce 1938. Prostřednictvím Marshallova plánu obdrželo Západní Německo hospodářskou pomoc ve výši 1,4 miliardy dolarů, určenou především na obnovu značně poničené infrastruktury. Americká hospodářská pomoc sice německý hospodářský zázrak (a obnovu západní Evropy) podpořila a urychlila, ale v žádném případě nebyla jejich příčinou. Podle jedné teze bylo rozpoutání dynamického hospodářského rozvoje nastartováno potřebou srovnat domácí vývoj se světem a potřebou integrace západního Německa do světového hospodářství. Pomohlo snad také obyvatelstvo ochotné do práce a přející pokroku; a také obyvatelstvo rostoucí – do roku 1950 přišlo do Spolkové republiky osm miliónu lidí z bývalých německých východních území, do roku 1961 přišly další tři milióny lidí z NDR. Podle jiné teorie bylo hlavní příčinou hospodářského zázraku odstranění centrálního plánování a určování cen po měnové reformě v roce 1948 a následují ordoliberální zákonodárství. Lze ale namítnout, že například Francie se svým modelem zřetelně většího intervenčního plánování dosáhla stejných úspěchů. Faktem totiž je, že hospodářský rozvoj byl po druhé světové válce celosvětovým jevem, a probíhal v zemích s různými hospodářskými modely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý hospodářský zázrak () se říká období rychlého a neočekávaně dlouhodobého hospodářského rozvoje Spolkové republiky Německo po druhé světové válce. Za počátek hospodářského zázraku se považuje měnová reforma v roce 1948. Jeho konec se někdy datuje do let 1957–8, kdy skončila konjunktura a také se završila předběžná integrace Spolkové republiky do světového hospodářství plnou konvertibilitou německé marky a založením EHS. Jindy se za konec zázraku považují léta 1966–7, kdy nastala první hlubší recese od konce druhé světové války.", "tgt_summary": "The term Wirtschaftswunder (, \"economic miracle\"), also known as the Miracle on the Rhine, describes the rapid reconstruction and development of the economies of West Germany and Austria after World War II (adopting an ordoliberalism-based social market economy). The expression referring to this phenomenon was first used by \"The Times\" in 1950. Beginning with the replacement of the Reichsmark with the Deutsche Mark in 1948 as legal tender (the Schilling was similarly re-established in Austria), a lasting era of low inflation and rapid industrial growth was overseen by the government led by West German Chancellor Konrad Adenauer and his Minister of Economics, Ludwig Erhard, who went down in history as the \"father of the German economic miracle.\" In Austria, efficient labor practices led to a similar period of economic growth. The era of economic growth raised West Germany and Austria from total wartime devastation to developed nations in modern Europe. At the founding of the European Common Market in 1957 West Germany's economic growth stood in contrast to the struggling conditions at the time in the United Kingdom.", "id": 373700} {"src_title": "Leopold I. Habsburský", "tgt_title": "Leopold I, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Mezi králi.", "content": "Po otcově vraždě roku 1308 se Leopold snažil dostihnout a potrestat spoluviníky vražedného spiknutí a hlavně samotného vraha, svého bratrance Jana. V září 1309 společně se starším bratrem Fridrichem uzavřel na říšském sněmu ve Špýru dohodu s novým římským králem Jindřichem VII. o pronásledování a potrestání vrahů a zabavení jejich majetku. Habsburským bratřím král potvrdil veškerá jimi držená říšská léna a zorganizoval uložení ostatků jejich otce do špýrské katedrály. Leopold na sněmu přislíbil svou účast na Jindřichově římském tažení, které se konalo o rok později. Leopold se v Itálii mnohokrát předvedl jako hrdina. Pomohl Jindřichovi pokořit Milán a v červnu 1311 se u Brescie nechal za úplatu v podobě zvýšeného žoldu, ústupků v otázce alsaských a švýcarských držav a také za jmenování nových rozhodčích o dluhu Habsburkům za ústup z moravských zástavních měst přesvědčit k prodloužení svého válečného závazku do konce roku.Svůj závazek porušil po úmorném letním obléhání Brescie, Jindřichovo vojsko opustil a vrátil se zpět domů. Po nečekaném skonu lucemburského hraběte roku 1313 prosazoval jako nového kandidáta na římský trůn bratra Fridricha. Došlo však ke dvojí volbě a římští králové byli dva - Habsburk Fridrich I. a Wittelsbach Ludvík Bavor, což zapřičinilo mnoho neshod a bitev. Leopold se zúčastnil kromě římské jízdy Jindřicha VII. také bitvy u Morgartenu (roku 1315), kde byli habsburští vojáci poraženi Švýcarským spříseženstvem. Bitvu u Mühldorfu nestihl. Ludvík Bavor zde získal jako cenného zajatce svého římského protikrále Fridricha a Ludvíkův spojenec Jan Lucemburský si do Čech odvezl dalšího Habsburka Jindřicha, kterého nechal uvěznit na Křivoklátě. Leopold se snažil o osvobození bratrů, ale jeho politické snažení překazila smrt. Zemřel v únoru 1326 pravděpodobně na srdeční chorobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold I. Slavný (4. srpna 1293, Vídeň – 28. února 1326, Štrasburk) byl rakouský a štýrský vévoda, třetí ze šesti synů římského krále Albrechta I. a jeho ženy Alžběty.", "tgt_summary": "Leopold I (4 August 1290 – 28 February 1326) from the House of Habsburg was Duke of Austria and Styria – as co-ruler with his elder brother Frederick the Fair – from 1308 until his death. Born at Vienna, he was the third son of King Albert I of Germany and Elisabeth of Gorizia-Tyrol, a scion of the Meinhardiner dynasty.", "id": 1286396} {"src_title": "Rosnatka okrouhlolistá", "tgt_title": "Drosera rotundifolia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rosnatka okrouhlolistá je charakteristická jasně červenou barvou, na kterou v kombinaci s lepkavou nasládlou látkou vábí drobný hmyz, jenž jí slouží za potravu. V pozdním létě kvete růžově až bíle. Květy se nacházejí poměrně vysoko nad listy.Semínka jsou černá 1-1,5 mm dlouhá. Květy se otevírají v závislosti na osvětlení a celé květenství se natáčí v závislosti na poloze slunce na obloze. Rosnatky jsou víceleté a mohou se dožívat i více než 50 let. V zimním období rosnatka okrouhlolistá vytváří tzv. hibernaculum – těsně sdružené listy blízko při zemi, což jí umožňuje přestát chladné počasí. Rosnatka okrouhlolistá se vzácně kříží s rosnatkou anglickou (\"Drosera anglica\") za vzniku křížence rosnatky obvejčité (\"Drosera\" x \"obovata\").", "section_level": 1}, {"title": "Masožravost.", "content": "Rosnatka okrouhlolistá se živí hmyzem jejž přitahuje svou jasně červenou barvou a lepkavými kapkami obsahujícími sladkou látku, jež pokrývají listy. Masožravý způsob obživy rosnatka vyvinula v důsledku nedostatku živin v kyselých biotopech kde roste. K rozpuštění polapeného hmyzu přilepeného k výrůstkům na listech používá enzymy a z jeho těla tak získává dusičnany a jiné výživné látky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V severní Americe roste ve všech částech Kanady kromě kanadských prérií a tundry; vyskytuje se na jižní Aljašce, na severozápadním pobřeží Tichého oceánu a podél Apalačského pohoří dále na jih až do států Georgia a Louisiana. Roste ve velké části Evropy včetně Britských ostrovů, ve Francii, zemích Beneluxu, Německu, Dánsku, Švýcarsku, České republice, Polsku, Bělorusku, Pobaltí, Švédsku a Finsku, dále v severním Španělsku, Rumunsku, na Islandu a v jižních částech Norska a Grónska. Řídce se vyskytuje v Rakousku, Maďarsku a v některých dalších balkánských zemích. V Asii roste na Sibiři a v Japonsku, v částech Turecka, v oblasti Kavkazu, poloostrovu Kamčatka, v Jižní Koreji a na Nové Guineji.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "Rosnatka okrouhlolistá se vyskytuje v rašeliništích. Například kolem rybníka Velké Dářko (několik kusů), v Radostínském rašeliništi na Vysočině, v Jeseníkách (např. u Velkého mechového jezírka), Orlických horách a v Krkonoších, ale také v oblastech trvale zamokřených, například na Třeboňsku, nebo v Polabí. Lokalitu spojenou těsně s veřejným koupalištěm poblíž Veselí nad Lužnicí popisuje darwiniana.cz: rosnatka se vyskytovala na písčitých zónách až k okraji vodní nádrže a „\"… rekreanti měli své deky doslova na rosnatkách a kolem nich…\"“, s tím že občasný sešlap rosnatce plně vyhovuje. Tuto informaci potvrzují i zkušenosti odborných pracovníků z NP Šumava.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Rosnatka se používá k léčení. Vzácně se pěstuje ve sbírkách, zejména mezi milovníky masožravých rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rosnatku je nejlépe pěstovat ve vlhkém až trvale mokrém, kyselém, lehkém humózním substrátu, chudém na živiny (směs rašeliny a písku). Můžeme použít jako podklad (pod rašelinu) i písek. Speciální trik – pěstujete-li rosnatku v rašeliníku, je třeba rašeliník s rosnatkou čas od času stlačovat, aby rašeliník rosnatku nepřerůstal, neutlačoval. Rosnatka nesnáší stín, pěstujeme ji na plném slunci. K zálivce se doporučuje používat vodu mírně kyselou, chudou na živiny (dešťovou), nebo destilovanou vodu. V krajním případě můžeme použít vodu převařenou a okyselenou rašelinou (i když tak odstraníme chlor, pravděpodobně stejně bude přesto obsahovat vápník a množství živin). Místo rosnatky okrouhlolisté se doporučuje proto pěstovat rosnatku kapskou. Množení – listovými řízky, dělením trsů, nebo semeny. Při pěstování trpí houbovými chorobami. Rostliny v rašeliništích a bažinkách na skalce mohou ohrozit bezobratlí (např. hmyz, plži).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosnatka okrouhlolistá (\"Drosera rotundifolia\") je masožravá rostlina z čeledi rosnatkovité, rostoucí nejčastěji v rašeliništích, mokřadech a močálech. Patří k nejběžnějším druhům rosnatek – je rozšířená v celé severní Evropě, na Sibiři, v severní Americe, Japonsku a na Nové Guineji. V roce 1992 se stala německou Rostlinou roku.", "tgt_summary": "Drosera rotundifolia, the round-leaved sundew or common sundew, is a species of sundew, a carnivorous plant often found in bogs, marshes and fens. One of the most widespread sundew species, it has a circumboreal distribution, being found in all of northern Europe, much of Siberia, large parts of northern North America, Korea and Japan but is also found as far south as California, Mississippi and Alabama in the United States of America and on New Guinea.", "id": 437215} {"src_title": "František Ladislav Rieger", "tgt_title": "František Ladislav Rieger", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studium.", "content": "Pocházel z rodiny mlynáře. Při křtu dostal jméno František Josef Jan. Kmotrem mu byl Josef Michal Kramář, vikář a děkan z Vysokého nad Jizerou. Vyrůstal na rodinné usedlosti s mlýnem a pilou, která patřila jeho otci. Tam si také poranil ruku, což ho poznamenalo na celý život. Jeho prvním učitelem byl semilský kaplan Karel Hušek, který jej začal učit čtení, psaní a počtům. Mladý Rieger byl velmi inteligentní a bystrý. Roku 1824 byl zapsán na školu do Vysokého nad Jizerou. Díky znalostem ho v osmi letech učitel doporučil na školu do města. Byl tedy zapsán do Šumburku, kde ho vyučoval Jan Karásek, u kterého se naučil hrát na klavír, housle a kytaru. Na konci roku složil zkoušku, která jej opravňovala ke vstupu na gymnázium. Roku 1829 nastoupil na gymnázium v Jičíně. Po druhém ročníku se měl podle přání otce vrátit domů a učit se mlynářem, ale pro chlapcovo nadání byl otec přemluven, aby ponechal syna na studiích. Ve třetím ročníku bydlel u prefekta Kudrny, který mu přidělil byt přímo v ústavní knihovně, což ho kladně poznamenalo. V tomto ročníku už taky Rieger vyučoval svou třídu latinu a to nejen podáváním výkladu, nýbrž své spolužáky také zkoušel. Při setkání s českou knihou se v něm probudil vlastenecký cit, který jej táhl k Praze. V roce 1833 ho matka dovedla k Josefu Jungmannovi, který jej zapsal na studia do Klementina. František se zapsal do humanitního oddělení staroměstského akademického gymnázia. To bylo jedním z nejprestižnějších akademických gymnázii v zemi. Vyučovacím jazykem byla jako všude němčina, byli zde jen dva čeští kantoři a to František Jan Svoboda a Josef Jungmann v humanistických třídách. Jungmann byl Riegrovým třídním profesorem a Rieger mu pomáhal s vytvářením slovníku českého jazyka. Za pomoci Pavla Josefa Šafaříka začal dopisovat do týdeníku \"Světozor\". Jeho prvním dílem byl překlad dvou článků a ve stejném čase mu \"Květy\" uveřejnily pár lyrických básní. S úspěchem (až na matematiku) dokončil pátou třídu, poezii. V roce 1834 složil zkoušku z češtiny na výbornou. Na výročním vysvědčení z rétoriky, poslední třídy gymnázia měl už místo čtyř jedniček pouze dvě a to z náboženství a řečtiny. Po dokončení školy se zapsal na další dva roky filozofie, která se skládala ze dvou ročníků fyziky a logiky (příprava na vysokou školu). Studoval úspěšně většinou s vyznamenáním, nejlépe ovládal náboženství, filozofii a světové dějiny. Ještě před studii si se starším přítelem Josefem Pichlem (ten zahajoval studia lékařství) pronajal byt v domě, kterému se říkalo ,U Medvídků\". Roku 1835 ho přítel Václav Štulc zavedl do kroužku mladých vlastenců okolo Josefa Kajetána Tyla a Karla Hynka Máchy v Komárkově kavárně na Starém městě. Od matky byl vybaven penězi a mohl si dovolit kupovat knihy a navštěvovat divadelní představení. 21. prosince 1834 navštívil s kolegou Karlem Tomíčkem Tylovu Fidlovačku, v níž ho zaujaly dvě písně a to \"Kde domov můj\" a \"Za dnů radosti\", jinak ale ve svých pamětech uvedl, že se mu představení moc nelíbilo. Roku 1836 se setkal s Tylem osobně a to v nové kavárně, kam jej zavedli přátele Štulc a Pichl. Pravidelnými hosty zde byl například Tyl, Mácha, Karel Sabina, Jan Slavomír Tomíček, Karel Tupý (Boleslav Jablonský), Karel Jaromír Erben, Václav Svatopluk Štulc, Josef Bojislav Pichl, Karel Vladislav Zap, Karel Boleslav Štorch a mnoho dalších, kteří ovlivnili Riegra ve vlasteneckém duchu. Snad právě i tady se seznámil s Čelakovským, Františkem Dittrichem (budoucím pražským purkmistrem), Amerlingem a (což bylo pro jeho budoucnost důležitější) s Františkem Palackým. Po dokončení střední školy po dva roky pracoval v rodinném mlýně a mezitím tajně studoval od roku 1837 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze práva. Otce pak překvapil vynikajícím vysvědčením z prvního ročníku a získal svolení k dokončení studií. Rok studoval ve Vídni, ale pak se vrátil na pražskou univerzitu, kterou dokončil roku 1841 (ale až roku 1847 získal titul doktora práv).", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné působení před rokem 1848.", "content": "Po dokončení vysoké školy působil jako úředník u trestního soudu, brzy se ale stal publicistou. Roku 1842 byl zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům, což zmařilo jeho kariéru ve státních službách. Hmotným nedostatkem ale netrpěl, žil z výnosu semilského mlýna a dalších statků. V roce 1840 pomáhal organizovat první český ples. Mezi české vlastence se zařadil záhy díky svým básním. Pracoval v \"Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách\", kde spolu s ním působil například Jan Perner a kde spolu s Antonínem Strobachem a Aloisem Pravoslavem Trojanem reprezentovali etnickou českou menšinu. Roku 1844 spoluzakládal český společenský klub Měšťanská beseda. Byl aktivní v snahách o založení českého divadla. Historik Otto Urban tyto aktivity hodnotí jako praktické kroky, které v předrevolučním Rakousku měly svůj politický a národnostní význam.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce 1848 a nástup do politiky.", "content": "Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického života a stál v čele českých liberálů. Jeho prvním faktickým zapojením do politiky byla účast na jednání českých emisarů ve Vídni, kam dovezli návrh českých státoprávních a ústavních požadavků. Na jednání dorazil nikoliv z Prahy, ale z Itálie, kde byl předtím na cestách. Výsledkem jednání byl takzvaný Druhý kabinetní list (nazývaný též Česká charta), kterým panovník vycházel částečně vstříc právům zemí koruny české. 28. května 1848 jmenoval v Čechách místodržící Thun vládní radu, v níž usedli mimo jiné Palacký, Rieger, zástupci šlechty i českoněmecký továrník Karl Herzig. Šlo o reakci na eskalaci revolučního hnutí ve Vídni a pokus o vytvoření prozatímního exekutivního orgánu v Čechách. Podílel se na přípravě slovanského sjezdu v Praze ve dnech 2. až 12. června 1848 a vtiskl mu austroslavistickou orientaci. Stal se členem Národního výboru. Ve volbách roku 1848 byl zvolen i na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Železný Brod v Čechách. Uvádí se jako doktor práv, spisovatel. Patřil ke sněmovní pravici. Brzy po zahájení zasedání Říšského sněmu prosadil prostřednictvím interpelace, aby byl z vazby propuštěn další významný český politik František August Brauner. Ve sněmovně tehdy čeští poslanci zaujali vůči vládě vcelku vstřícný postoj a vláda jej opětovala. V září 1848 čeští poslanci včetně Riegra odmítli návrh na vyslovení nedůvěry vládě podaný českoněmeckým liberálem Ludwigem von Löhnerem a celkově se v politickém spektru rakouského parlamentu přesouvali na pravici. V říjnu 1848 Rieger na sněmu podpořil vojenskou intervenci proti revolučním Uhrám. Rieger a František Palacký se tehdy podíleli na zásadním rozhodnutí české politiky nezúčastnit se voleb do frankfurtského sněmu (takzvaný dopis do Frankfurtu), v němž pod vlivem velkoněmeckých tendencí čeští národně-liberální politici podpořili zachování Rakouska jako nezávislého státu, utvářeného na federativním principu. Když později Říšský sněm přesídlil z Vídně do Kroměříže (odtud označení \"kroměřížský sněm\") patřil Rieger i zde mezi jeho velmi aktivní poslance. Zasedal v třicetičlenném ústavním výboru sněmu, později i v tříčlenném podvýboru pro vypracování návrhu všeobecných lidských práv, za nějž 18. srpna 1848 předložil návrh ústavních svobod budoucího Rakouska. Historik Otto Urban si přitom všímá jistého rozporu mezi veřejnou českou politikou, která byla umírněná, centristická, a mezi vystupováním Riegra na uzavřených parlamentních jednáních o ústavě, kde argumentoval podobně jako liberální levice. Jednání o ústavě pak za Riegrovy účasti pokračovala na podzim již na zasedání sněmu v Kroměříži. Když Rieger jako zpravodaj ústavního výboru přečetl (v lednu 1849) na sněmu návrh ústavy, přihlásil se o slovo coby zástupce vlády hrabě Franz Seraph von Stadion a odmítl navrhovanou preambuli, v níž se za zdroj moci ve státě považoval lid. Tento zásah do práv zákonodárců ale následně odmítla velká většina poslanců německé levice i českých centristů. Národnostní a státoprávní otázky v navrhované ústavě mezitím paralelně řešil František Palacký - tehdy faktický vůdce české politiky. Rieger jeho návrhy na federalizaci Rakouska na sněmu obhajoval, přičemž počátkem roku 1849 Palacký své návrhy modifikoval a prosazoval federalizaci podle etnických, nikoliv historických hranic, včetně rozdělení Uherska (sloučení etnicky českých oblastí Čech a Moravy a slovenských teritorií v severních Uhrách). Když toto sněmovní výbor odmítl, Palacký z něj rezignoval a pozici hlavního mluvčího Čechů i v této tematice přejal právě Rieger. V březnu 1849 byl kroměřížský sněm vojensky obsazen a konzervativní síly začaly s demontáží rakouského experimentu s parlamentarismem. Rieger se v této fázi dále posunul na levici a jeho postoje byly prakticky identické s německorakouskými liberály. Dokonce částečně revidoval své postoje z roku 1848 ohledně frankfurtského parlamentu, když prohlásil: „\"Teď máme jedinou naději - Frankfurt! Do osmi dnů se nechám zvolit do německého národního shromáždění\".“ Mezitím ale konzervativní síly v Rakousku i Prusku frankfurtský parlament rovněž paralyzovaly a v Rakousku byla vyhlášena oktrojovaná (nařízená) Březnová ústava. V Praze se konaly tiché demonstrace a Rieger se na balkoně svého bytu symbolicky objal s českoněmeckým předákem Aloisem Borroschem na ukázku obnovené aliance liberálních sil, bez ohledu na etnicitu. Rieger ale čelil i kritice od českých radikálních demokratů. Emanuel Arnold mu vyčítal, že své liberální postoje prezentuje až nyní, zatímco ještě během zasedání sněmu ve Vídni podporoval konzervativní síly.", "section_level": 2}, {"title": "Porážka revoluce a období neoabsolutismu.", "content": "Kroměřížský sněm byl císařským manifestem ze dne 4. března 1849 rozpuštěn s odůvodněním, že je nezpůsobilý k řešení ústavní otázky. Císař František Josef I. sám následně vyhlásil výše uvedenou oktrojovanou březnovou ústavu a později i silvestrovské patenty roku 1851, které dovršily ústup od ústavní formy vlády. Rieger se v této době stáhl z aktivního politického života. Po rozpuštění sněmu odcestoval do Paříže, kde studoval národohospodářství a pak v roce 1850 pobýval v Londýně. Do Prahy se vrátil v tichosti v lednu 1851. Jeho habilitace na pražské univerzitě ale byla zmařena vlivem úřadů. Čelil vyšetřování pro svou účast na schůzce demokratické polské a maďarské emigrace v Paříži konané v květnu 1849. Návrat do Čech musel Rieger dojednávat přímo se špičkami rakouské vládní moci včetně Alexandera Bacha. Jistou míru veřejné angažovanosti si udržel v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, do jejíhož výboru byl opět zvolen na přelomu let 1852 a 1853, poté, co se tato národohospodářská organizace zbavila podezření z protistátních revolučních aktivit. Díky návratu Riegra se pak činnost jednoty poněkud aktivizovala. Od roku 1858 začal redigovat Slovník naučný, coby první českou encyklopedii, jejíž první svazek vyšel roku 1860 a jedenáctý (poslední) roku 1874. Pak následovaly ještě tři svazky doplňků. Na slovníku se podílel i Karel Jaromír Erben. Už v 50. letech 19. století se o vydávání české encyklopedie uvažovalo v Matici české. Brzy se k Riegrovi přidali Jakub Malý, Jan Gebauer a další. Ještě v roce 1859, po otřesu vládního režimu kvůli prohrané druhé italské válce za nezávislost, byli Rieger a mnozí další čeští liberálové z let 1848–1849 spíše opatrní. Rieger reagoval doporučením „\"na žádný způsob se nyní nekompromitovat, abychom mohli působit v příhodné době\".“ Podobně uvažoval i František Palacký. Rieger byl v těchto posledních měsících neoabsolutistického režimu sledován vládními úřady. Tehdy opakovaně zamítnuté žádosti o povolení k vydávání českého politického deníku podávané různými osobnostmi byly v policejních zprávách zdůvodňovány tím, že ve skutečnosti jde o akci \"radikální české strany\", jejímž mluvčím je \"tlumočník\" Palackého názorů F. L. Rieger. Během roku 1860 ale do veřejného života vstoupil přímo.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do politiky v roce 1860.", "content": "Ihned po pádu Bachova neoabsolutismu s obnovou ústavní vlády v monarchii se opětovně zapojil do politiky. 18. června 1860 se Rieger a jeho přítel továrník Josef Macháček dostavili na audienci k císaři, kterému předali obsáhlé memorandum s českými požadavky, které Rieger sepsal. Formálně šlo o žádost o povolení českého politického periodika, ale fakticky se jednalo o politickou deklaraci jménem sedmimilionového \"lidu československého v zemích koruny české a na Slovensku\". Neměla zatím ústavní a státoprávní akcent, spíše argumentovala přirozeným, etnickým právem české populace. Vzhledem k dynamice oživování veřejného mínění nemohla vláda dlouhodobě požadavek na český deník ignorovat. 10. července 1860 dostal koncesi na jeho vydávání Alois Krása, který ho pak spustil po názvem \"Čas\". Krása ovšem nebyl napojen na lidi okolo Palackého a Riegra a musel čelit kritice, že je agentem vídeňské vlády. Na vydávání listu se podíleli někteří čeští politici, kteří neuznávali Riegerovu autoritu a to jak konzervativní liberálové tak radikální demokraté. Rieger proto pokračoval v snahách o povolení dalšího periodika. V dohodě s Riegrem proto 19. září 1860 o koncesi požádal i advokátní koncipient Julius Grégr. Žádost byla schválena, ale ještě předtím Rieger sám zažádal (nyní již jednodušší procedurou) o povolení k vydávání listu \"Národ\". Žádost byla nicméně odmítnuta a Rieger se tedy opětovně spojil s Grégrem. 1. ledna 1861 pak vyšlo první číslo deníku \"Národní listy\", který po následující půlstoletí byl hlavním tiskovým orgánem české politické reprezentace. Rieger sám napsal do prvního čísla tohoto deníku úvodník. Císař František Josef I. vydal na podzim 1860 takzvaný Říjnový diplom ohledně budoucího ústavního uspořádání státu. Diplom měl částečně federalistické vyznění a silnou roli přikládal historickým zemím, jejich zemským sněmům a privilegiím. Rieger proto narychlo začal oživoval politické styky s českou šlechtou, do té doby spíše lhostejnou k etnickému českému hnutí. Pro šlechtu měla tato aliance příslib modernizace a rozšíření jejího vlivu, pro české liberály zase spolupráce s šlechtou znamenala možnost navazovat na historická práva českých zemí. 6. ledna 1861 jednal Rieger v bytě Václava Vladivoje Tomka s předákem české šlechty Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem a formálně tak uzavřeli spojenectví, jež potom po delší dobu utvářelo podobu české politiky. Únorová ústava v roce 1861 oficiálně zahájila éru parlamentarismu. V této době Rieger formuloval program vznikající Národní (staročeské) strany a připravoval ji na první volební klání. V roce 1861 nastoupil Rieger jako poslanec na Český zemský sněm, který ho následně zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Semily, Železný Brod. Zatímco František Palacký byl jmenován do horní komory (Panská sněmovna), Rieger vystupoval jako český předák ve sněmovně. Již od roku 1861 na zemském sněmu i na Říšské radě protestoval proti volebnímu systému. Neúspěšně žádal o odročení Říšské rady. Kvůli nesouhlasu s ústavním směřováním monarchie k centralismu a potlačování role historických zemí pak přestal na Říšské radě pracovat a zánik jeho mandátu pro absenci byl oznámen na schůzi 14. července 1863. Podobně rezignovala z Říšské rady většina českých poslanců, zůstalo jen několik politiků, převážně z Moravy, kde tamní staročeský lídr Alois Pražák razil samostatnou politiku.", "section_level": 2}, {"title": "Pasivní rezistence.", "content": "Po celý zbytek 60. let a větší část let 70. následně Rieger reprezentoval českou politiku snažící se o státoprávní reformu monarchie, posílení práv českých zemí i českého etnika. Byl iniciátorem politiky pasivní rezistence, kterou česká politika reagovala na centralistické snahy v Předlitavsku. V rámci české politické scény ale již v roce 1863 čelil prvnímu výraznějšímu rozkolu (kromě výše uvedeného samostatného postupu moravských Čechů odmítajících pasivní rezistenci), když radikálněji demokraticky naladění politici včetně bratrů Grégrových nebo Karla Sladkovského kritizovali Palackého a Riegrův chladný postoj k protiruskému polskému povstání. Historik Otto Urban to považuje za jednu z prvotních fází krystalizace specifické mladočeské \"liberálně-demokratické\" koncepce, zatímco Palackého a Riegrův koncept označuje za \"konzervativně-liberální\", orientovaný na spolupráci se šlechtou, loajální k monarchii a proruský. Rieger na dočasný rozkol reagoval spuštěním listu \"Národ\" tak, aby se odlišil od spíše mladočesky orientovaných Národních listů. Odmítal rakousko-uherské vyrovnání, tedy rakousko-maďarský dualismus a místo toho nadále prosazoval federalistické řešení státoprávních otázek monarchie. V roce 1865 se pokoušel na jednání s předsedou vlády Richardem Belcredim v tomto smyslu ovlivnit císaře a předal Belcredimu takzvaný \"Pamětní spis\". V té době totiž císařský takzvaný Zářijový manifest pozastavil fungování Říšské rady a otevřel cestu k projednání rakousko-uherského poměru. Rieger v té době prezentoval na zemském sněmu české požadavky, obhajoval konzervativní pojetí budování státu, které by mělo respektovat historické entity a postavil to do protikladu k francouzské tradici převratů, nivelizace a centralismu. Tímto se podle historika Otty Urbana Rieger vědomě přiklonil ke konzervativnímu pojetí státu a po několik let tento koncept vtiskl i české politice vůči Vídni jako takové. Místo, aby argumentoval přirozeným právem několika milionů etnických Čechů na samosprávu, prosazoval po vzoru Uherska model odkazující na původní status zemí koruny české. Naděje Čechů na odklon od centralismu vzrostly v roce 1866 poté, co skončila prusko-rakouská válka, kterou byla habsburská monarchie vytlačena z procesu vzniku německého státu, když dominantní roli převzalo Prusko. Očekávalo se oslabení německého charakteru Rakouska a ústupky neněmeckým národům. Ve Vídni o tom jednal Rieger a Palacký s polskými a chorvatskými politiky. Schůzka s předsedou vlády Belcredim ale žádný jasný posun nepřinesla. V roce 1867 pak skutečně došlo k dualistickému řešení a vzniklo Rakousko-Uhersko, přičemž v jeho \"rakouské\" části (Předlitavsko) nebyly naplněny autonomistické a státoprávní aspirace neněmeckých národů a historických zemí. Po rakousko-uherském vyrovnání se pasivní rezistence českých státoprávně orientovaných poslanců stupňovala a Rieger a česká reprezentace bojkotovala dlouhodobě Říšskou radu. Rieger na ni byl zvolen v roce 1867, ale pro nepřevzetí mandátu došlo k zániku mandátu zemského a tudíž i říšského poslance 26. září 1868. Totéž se opakovalo v roce 1870, kdy byl zvolen do Říšské rady opětovně, nedostavil se do sněmovny, proto jeho mandát byl 23. února 1872 prohlášen za zaniklý. Došlo i k radikalizaci české společnosti. Rieger, Palacký a Brauner se ještě v roce 1867 demonstrativně zúčastnili národopisné výstavy v Moskvě (takzvaná pouť na Rus), předtím jednali ve Francii a snažili se vcelku bez úspěchu o zmezinárodnění české otázky. Zatímco vídeňskou Říšskou radu ovládala centralistická německorakouská většina a podobně byla orientována i předlitavská vláda Karla von Auersperga, v českých zemích se šířilo táborové hnutí, masové demonstrace, pouliční nepokoje. V roce 1868 Češi odešli i ze zemského sněmu, když zde předtím Rieger přednesl jejich jménem státoprávní deklaraci českých poslanců coby programový manifest české opozice. Neklid panoval i na Moravě, kde ale Alois Pražák odmítal přistoupit na zcela identickou politiku a soukromě kvitoval, že „\"opět zachránili alespoň na čas autonomii Moravy, jež byla ohrožena centralizačními choutkami Riegra\".“ Obecně ale táborové hnutí a neklid konce 60. let 19. století podle Otty Urbana fakticky spojoval zájmy Čechů v Čechách a Moravě a dotvářel moderní koncepci sounáležitosti českých zemí. Jisté české naděje vzbudila vláda Alfreda von Potockého, jejíž předseda měl coby polský šlechtic větší pochopení pro historickoprávní, federalistické tendence Čechů. Znovu ožila aliance českých liberálů a konzervativní šlechty, ale schůzka s Potockim nepřinesla změnu českého postoje vůči předlitavskému ústavnímu systému.", "section_level": 2}, {"title": "Fundamentální články.", "content": "V roce 1871 se Rieger podílel na dojednání projektu česko-rakouského vyrovnání, které mělo pod názvem fundamentální články naplnit část českých požadavků. Nová vláda Karla von Hohenwarta se snažila o seriózní rozhovory s českou opozicí. Od počátku roku 1871 Rieger a Clam-Martinic několikrát jednali ve Vídni, hlavním vládním vyjednavačem byl ministr Albert Schäffle. Během zbytku roku pak byly osnovy navrhované státoprávní reformy projednány zemským sněmem. Čechy by přijetím fundamentálních článků získaly autonomní statut, byť v menším rozsahu než Uhersko. Předpokládala se i reforma volebního systému do zemského sněmu, kde by se tak vytvořila trvalá většina konzervativní šlechty a českých liberálů. Na podzim začal o fundamentálních článcích jednat i panovník s vládou. Rychle se objevily námitky ze strany německorakouských centralistů ale i představitelů Uherska. Výsledný text tak neměl mít podobu císařského rozhodnutí, ale podléhal schválení Říšské rady (což při silových poměrech na ní panujících znamenalo jisté odmítnutí). 24. října Rieger a Clam-Martinic narychlo dorazili do Vídně a následujícího dne předložili vládě \"Pamětní spis\", ve kterém shrnuli argumenty ve prospěch česko-rakouského vyrovnání a oznámili, že se došlo k porušení dohod a Češi tudíž obnovují svůj bojkot Říšské rady. Česká politická scéna po fiasku fundamentálních článků propadla skepsi a depresi. Rieger se jako pozorovatel zúčastnil na podzim zakládajících schůzí nové Strany práva, kterou mezi německorakouskými konzervativci založil Karl Sigmund von Hohenwart a která se koncem dekády měla stát jednou z opor budoucí česko-německo-polské konzervativní koalice na Říšské radě. V této chvíli nicméně česká pasivní rezistence trvala. V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 Rieger získal mandát poslance za městskou kurii, obvod Praha-Nové Město. Z politických důvodů se zase nedostavil do sněmovny, čím byl jeho mandát i přes opakované zvolení v doplňovacích volbách prohlášen za zaniklý. Pasivní rezistenci ale nadále odmítli moravští staročeši, které stále vedl Alois Pražák. On a několik jeho kolegů po volbách přijali mandáty na Říšské radě. Vstup Moravanů na Říšskou radu pod Pražákovým vedením byl ovšem staročechy i mladočechy v Čechách ostře kritizován. Národní listy mluvily o „\"citelné, ba osudové ráně\".“ Ještě v roce 1876 F. L. Rieger znovu apeloval na Pražáka, aby moravští Češi z Říšské rady odešli. Pražák ale v soukromém dopise toto odmítl („\"Je nynější situace jak vnitřní, tak zevnější skutečně skoro zoufanlivá a bude ještě mnoho bojů a práce zapotřeby, abychom sobě vydobyli postavení slušné. Že na cestě, na které jste Vy již 15 let, nepřijdeme dále, je jasné\".“) Tendence k opuštění pasivního přístupu k uplatňování politické moci ale sílily i v Čechách mezi mladočechy. Jasným zastáncem pasivní rezistence nicméně zůstával nejvýznamnější český politický představitel, František Palacký. V praktické politice ale jeho politiku a názory dlouhodobě prováděli František Ladislav Rieger a tehdy také ještě Jan Stanislav Skrejšovský. Když Palacký roku 1876 zemřel, utkali se Rieger a Skrejšovský o pozici ve vedení staročeské strany. Otevřeně konflikt vypukl počátkem roku 1878, oba ho vedli prostřednictvím svých periodik. Skrejšovský se nakonec zapletl do fyzické potyčky s předsedou tiskového družstva, kterého těžce zranil. Byl pak vyobcován z české společnosti. Rieger formálně potvrdil svou pozici předsedy staročeské strany. V roce 1878 byl Rieger na pokraji rezignace. Politika pasivní rezistence nepřinášela politické zisky, Předlitavsko se stabilizovalo a ani politické napětí na Balkánu, které ukončil Berlínský kongres, neznamenalo pro ústavní systém dualistické monarchie žádný velký otřes. Historická šlechta ho sice nadále tlačila k zásadovému postoji ohledně státoprávních nároků koruny české, ale sílící část českých liberálních politiků už požadovala aktivní politiku.", "section_level": 2}, {"title": "Český vstup do Říšské rady.", "content": "V roce 1878 staročeši i mladočeši oznámili utvoření společného klubu s tím, že vstoupí na Český zemský sněm. Tam pak přednesl František August Brauner formální státoprávní ohrazení, že vstupem na sněm neuznávají ústavní parametry předlitavského vládního systému. Rieger se této schůze neúčastnil. Českým vstupem do aktivní politiky se proměnily i politické aliance. Oslabilo spojenectví s historickou českou šlechtou, která nadále trvala na historických právech koruny české. Zároveň se otevřela možnost zapojení českých liberálů do celostátních politických koalic. Rieger, jehož nacionalismus podle historika Otty Urbana nikdy neměl primitivní nenávistný rozměr, v tuto dobu zvažoval možnost dohody s představiteli německých liberálů (takzvaní \"staroněmci\" z Ústavní strany). Pro špatné osobní vztahy sice jeho partnerem na německé straně nemohl být Eduard Herbst, ale jednání s ním zahájil Adolf Fischhof, liberální politik z alpských zemí. Výsledkem rozhovorů bylo takzvané Emmersdorfské memorandum. Nastínila se v nich možná spolupráce německorakouských a českých liberálů a splnění některých českých autonomistických požadavků. Zamýšlená koalice nakonec nebyla uzavřena. Na početní sílu potenciální česko-německé liberální aliance se s podezřením díval císař a nepodařilo se ji dotáhnout do finální podoby. V téže době o potenciál českých hlasů projevil zájem i Eduard Taaffe, tedy naopak představitel konzervativního německorakouského tábora. Ještě v květnu Český klub (střechová organizace českých poslanců zemského sněmu) odhlasoval, že na Říšskou radu není stále důvod ke vstupu a pro opačný názor z klubu odešli Eduard Grégr a Karel Klaudy. Jenže pak se Taaffemu podařilo na svou stranu získat českou historickou šlechtu včetně Clam-Martinice. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 se pak podařilo výrazně oslabit pozice německorakouských centralistických liberálů a k moci nastoupila Vláda Eduarda Taaffeho. V září dostali emisaři českých liberálních politiků včetně Riegra pozvání na jednání do Vídně a dohodli se na vládní spolupráci. Pasivní rezistence skončila. Obrat české politiky v roce 1879 směrem k aktivnímu podílu na práci parlamentu znamenal i Riegrův faktický návrat do Říšské rady. Byl do ní zvolen ve volbách roku 1879 za městskou kurii v obvodu Praha-Nové Město. Na Říšské radě vznikl Český klub zahrnující staročechy, mladočechy, českou šlechtu a české poslance z Moravy. Předsedou klubu se stal Rieger. S 54 poslanci šlo o jednu z nejsilnějších sněmovních frakcí. Moravský předák Alois Pražák se stal ministrem v Taaffeho vládě (což ovšem Rieger přijal s jistou hořkostí a historik Otto Urban uvádí, že Riegrův dopis chyběl mezi velkým množství gratulací, přičemž Rieger stěží potlačoval osobní zklamání). Ve velkém projevu ve sněmovně se Rieger přihlásil k aktivní, nerevoluční politice. V soukromí mluvil jasně o tom, že „\"musíme si jako Poláci zvyknouti politice oportunitářské\".“ Během následujících let česká strana coby součást konzervativní koalice (Železný kruh pravice) skutečně docílila některých konkrétních úspěchů. Šlo o takzvaná Stremayrova jazyková nařízení, která zaváděla ve vnějším úředním styku češtinu jako plnohodnotný úřední jazyk. V roce 1882 se podařilo prosadit rozdělení pražské univerzity na dvě jazykové části, čímž byla dotvořena českojazyčná vzdělávací soustava. Zemské volby v Čechách 1883 pak na zemském sněmu po deseti letech daly sněmu českou federalistickou většinu. Rieger se opětovně snažil docílit změny volebního systému, ale českoněmecká a centralistická blokační menšina to neumožnila. Rieger zároveň musel po celá 80. léta 19. století odrážet kritiku od mladočechů na malé výsledky provládní politiky. S mladočeskými odsudky se například setkaly jeho názory na němčinu, když na stížnosti českých studentů práv na nutnost skládat zkoušku v němčině prohlásil „\"dovozuji toho potřebu, aby každý vzdělanec náš byl dokonale mocen jazyka německého\".“ Eduard Grégr Riegra otevřeně kritizoval. Problémy také působil fakt, že Rieger obhajoval vládní spolupráci Čechů i v otázkách, které byly českému liberálnímu voličstvu cizí. Češi na Říšské radě tak například pomohli schválit revizi školského zákona, jež oslabovala liberální pojetí výuky a vracela vliv církvi. Mandát obhájil ve volbách roku 1885 opět za stejný volební okrsek jako v roce 1879. V následujících letech ale jeho vliv a vliv staročeské strany jako takové upadal. Mladočeši se úspěšně profilovali na některých citlivých tématech a byli daleko méně vázáni loajalitou k Taaffeho vládě. Kritizovali například Gautschovy ordonance z roku 1887, tedy reformu rozmístění středních škol, která neměla apriori protičeský motiv, ale fakticky mohla poškodit úroveň školství v některých českých regionech. V této době Národní listy v rámci politického boje otiskly Riegrův údajný výrok o tom, že „\"Když se nám nepodařilo vymoci svá práva jedním rázem, pasivním odporem, musíme je nyní sbírati po drobtech, a kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem\".“ Takzvaná Drobečková aféra už byla ze strany mladočechů cíleně mířena proti Riegrovi a zpochybňovala jeho autoritu. Skupina mladočechů opustila Český klub na Říšské radě a začala praktikovat samostatnou politiku. Rieger sám cítil ztrátu vlivu. V listopadu 1887 požádal o audienci u císaře a žádal ho o větší ústupky Čechům tak, aby mladočeši nemohli stupňovat svou agitaci. Císař ovšem věc označil za vnitřní záležitost české politiky. Zemské volby v Čechách 1889 sice staročeši ještě vyhráli, ale výrazně posílila mladočeská strana.", "section_level": 2}, {"title": "Punktace a ústup ze scény.", "content": "V roce 1890 Rieger patřil mezi hlavní stoupence takzvaných punktací, tedy česko-německých usmiřovacích rozhovorů. Upřímně věřil v jejich prospěšnost. Jenže punktační jednání nakonec zkrachovala, respektive jejich podoba a postup zavádění vyvolal ostrou mladočeskou opozici, zatímco čeští Němci je ostentativně oslavovali jako svůj úspěch. Rieger naléhal na Pražáka, ať u Taaffeho intervenuje ohledně jistých výrazných ústupků tak, aby mohl odrazit mladočeský nápor. Zmiňoval možnost alespoň částečného zavedení češtiny coby i vnitřního úředního jazyka. Pražák tlumočil vzkaz Taaffemu, který ale kontroval tím, že staročeši si musí sami vyřešit své problémy a vnitřní české úřadování jim nepomůže. Mladočeši razili heslo \"Pryč s punktátory\". Poslanec Jan Vašatý dokonce na zemském sněmu na Riegra zaútočil se slovy „\"bídný zrádče\"“. Rieger musel čelit otevřeným polemikám od Eduarda Grégra a dalších českých liberálů na Říšské radě i zemském sněmu. Ze staročeského klubu začaly odcházet některé významné politické osobnosti. V této situaci nastoupila staročeská strana do voleb do Říšské rady roku 1891. Zaznamenala drtivou porážku, když získala jen jeden mandát. Samotného předsedu strany Riegra porazil v jeho volebním obvodě mladočech Alois Pravoslav Trojan (mimochodem, o čtyři roky starší než Rieger). Rieger odjel na soukromou cestu do Říma a fakticky vyklidil českou aktivní politickou scénu. Riegrovu pozici v české politice nikdo naplno nezaujal a následné mladočeské období již nemělo takto autoritativní osobu. I v následujících letech do politiky nicméně promlouval coby stále respektovaný předseda zmenšené staročeské platformy (reálnou staročeskou politiku ale už prováděli jiní, zejména Albín Bráf). Odmítal návrhy Taaffeho vlády z roku 1893 na volební reformu a zavedení všeobecného volebního práva. Historik Otto Urban upozorňuje, že Tomáš Masaryk se ve svém spise Česká otázka z roku 1895 o Riegrovi ani jednou nezmínil a staročeskou stranu označil za reakční negaci původního Palackého programu (později ale Masaryk napsal, že „\"před čím se všichni skláněli, byla láska a věrnost Riegrova jeho politickým ideálům, neúmornost jeho práce, jeho osobní poctivost a nezištnost\".“). Pozice staročechů byla nyní natolik slabá, že mladočeši odmítli staročeský návrh podaný výkonným výborem v čele s Riegrem na utvoření společné kandidátní listiny do voleb do Říšské rady roku 1897. V roce 1897 byl Rieger jmenován členem Panské sněmovny a povýšen na svobodného pána (barona). V Panské sněmovně se příležitostně vyjadřoval k aktuálním ústavním otázkám státu. Oslav jeho 80. narozenin v roce 1898 se zúčastnila široká škála českých veřejných činitelů, včetně bývalých politických odpůrců. Den po jeho smrti v březnu 1903 mu Národní listy věnovaly obsáhlý, několikastránkový materiál a v úvodníku o něm napsaly: „\"V okamžicích, jako jest nynější, bezděčně ustupují stranou a do pozadí vzpomínky na potyčky a zápasy různících se politických názorů\".“", "section_level": 2}, {"title": "Rodina a osobní život.", "content": "V roce 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého Marií. Měli spolu tři děti: Marie Červinková-Riegrová (1854–1895, spisovatelka a libretistka), Bohuslav Rieger (1857–1907, právník a historik) a Libuše Bráfová (1860–1930, provdala se za Albína Bráfa, pracovala v ženském hnutí, byla sběratelkou památek lidového umění a uchovavatelkou rodinné tradice Palackých, před smrtí v roce 1930 stihla uspořádat hmotné památky a interiéry bytu Palackých do historické podoby a otevřít v něm první památník). Rieger byl po celou dobu své politické kariéry po roce 1861 orientován na spolupráci se státoprávní českou šlechtou. Sám dosáhl roku 1897 povýšení do šlechtického stavu a působil jako velkostatkář, byť původně byl měšťanského původu a jeho majetek se nemohl rovnat největším šlechtickým latifundiím v Čechách. Aktivně se věnoval správě svého velkostatku v obci Maleč (nedaleko Chotěboře na úpatí Železných hor), jejž zakoupil v roce 1862. Zámek Maleč byl v roce 1994 jeho potomky restituován.", "section_level": 2}], "src_summary": "František Ladislav svobodný pán Rieger (10. prosince 1818 Semily – 3. března 1903 Praha-Nové Město) byl český politik a spoluzakladatel Národní (staročeské) strany. Během revolučního roku 1848 jako jeden z českých předáků a aktivní poslanec Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži neúspěšně prosazoval liberální principy plánované rakouské ústavy a federalizaci monarchie. Do politiky se vrátil po obnově ústavnosti v roce 1860 jako hlavní spolupracovník Františka Palackého, kterého později vystřídal na pozici předsedy staročeské strany. V 60. a 70. letech 19. století zastánce politiky pasivní rezistence českých politiků ve snaze docílit státoprávních ústupků od vídeňské vlády. Od roku 1879 po obratu v české politice směrem k aktivní provládní politice poslanec vídeňské Říšské rady a předseda parlamentního Českého klubu, později člen Panské sněmovny. Od konce 80. let 19. století jeho vliv slábl společně s oslabením pozic staročeské strany v důsledku takzvaných punktací.", "tgt_summary": "František Ladislav Rieger (10 December 1818 – 3 March 1903) was a Czech politician and publicist made famous for his leadership of the early Czech nationalist movement.", "id": 2423402} {"src_title": "Adolphe Quetelet", "tgt_title": "Adolphe Quetelet", "src_document": [{"title": "Život a vzdělání.", "content": "Lambert Adolphe Jacques Quetelet se narodil v Gentu, v Belgii, v únoru roku 1796. Studoval na lyceu v Gentu, kde v roce 1815 začal učit matematiku ve věku 19 let. Roku 1819 přešel do veřejné knihovny v Bruselu a ve stejném roce dokončil svoji disertační práci (De quibusdam locis geometricis, necnon de curva focal – O nových vlastnostech ohniskové vzdálenosti a jiných křivkách). V roce 1820 se stal členem belgické Královské akademie. Přednášel v muzeu vědy a písemnictví na Belgické vojenské škole. Jeho výzkum zahrnoval mnoho různých vědeckých disciplín: meteorologii, astronomii, matematiku, statistiku, demografii, sociologii, kriminologie a historii vědy. Markantě přispěl k vývoji vědy, napsal ale také několik monografií zaměřených na širokou veřejnost. Založil Belgickou Observatoř, založil nebo spoluzaložil několik národních i mezinárodních statistických společností a vědeckých časopisů a předsedal několika prvním Mezinárodním Statistickým Kongresům. Quetelet byl liberál a antiklerik, ale nebyl ateista nebo materialista, ani socialista. V roce 1855 byl Quetelet zasažen mrtvicí, což zredukovalo, nikoli však ukončilo, jeho vědeckou práci. Zemřel v Bruselu 17. února 1874. Quetelet obdržel doktorát z matematiky v roce 1819 na universitě v Gentu. Krátce nato se tento mladý muž vydal přesvědčit vládu a soukromé sponzory, aby postavili astronomickou observatoř v Bruselu, a roku 1828 uspěl.", "section_level": 1}, {"title": "Sociologie.", "content": "Nově založené vědy pravděpodobnost a statistika byly tehdy převážně užívány v astronomii, jako nástroj pro určování odchylek a chyb pro metodu nejmenších čtverců. Quetelet byl mezi prvními, kteří navrhli jejich použití na sociální vědy. Jeho záměrem bylo něco, co nazýval \"sociální fyzika\". Chtěl porozumět, jak fungují statistická pravidla na takových jevech, jako je kriminalita, počet uzavřených sňatků nebo počet sebevražd. Záměrem bylo dokázat závislost těchto proměnných na ostatních sociálních faktorech. Tyto názory byly poněkud kontroverzní mezi ostatními vědci jeho doby. V období let 1830 až 1850 zavedl Quetelet pojem index tělesné hmotnosti používaný dodnes pro stanovení míry obezity a známý pod zkratkou BMI.", "section_level": 1}, {"title": "Kriminologie.", "content": "Quetelet měl velký význam pro kriminologii. Společně s Andre-Michel Guerrym pomohl zavést statistické techniky do kriminalistiky. Pomocí statistické analýzy porozuměl Quetelet vztahu mezi zločinem a ostatními sociologickými faktory. Jeho výzkumy vykazovaly silnou závislost mezi věkem a zločinem stejně jako mezi pohlavím a zločinem. Ostatní faktory, které objevil, byly prostředí, chudoba, vzdělání a alkohol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lambert Adolphe Jacques Quételet (22. února 1796 – 17. února 1874) byl belgický astronom, matematik, statistik a sociolog. Založil a řídil Bruselskou Observatoř a měl vliv na zavedení statistických metod do společenských věd. Je po něm pojmenován kráter Quetelet na odvrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Lambert Adolphe Jacques Quetelet FRSFor FRSE (; 22 February 1796 – 17 February 1874) was a Belgian astronomer, mathematician, statistician and sociologist who founded and directed the Brussels Observatory and was influential in introducing statistical methods to the social sciences. His name is sometimes spelled with an accent as \"Quételet\". He also founded the science of anthropometry and developed the body mass index (BMI) scale, originally called the Quetelet Index.", "id": 394229} {"src_title": "Giuseppe Garibaldi (551)", "tgt_title": "Italian aircraft carrier Giuseppe Garibaldi", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Diskuse o potřebě nové letadlové lodě se v Itálii vedla už od 70. let 20. století. Nakonec bylo rozhodnuto postavit lehkou letadlovou loď, která by byla kompromisem mezi požadavky námořnictva, odporem letectva a ekonomickou silou země. Loď byla objednána v roce 1978 a postavena v loděnici Italcantieri (nyní Fincantieri) v Monfalcone. Kýl byl založen v 26. března 1981, trup byl spuštěna na vodu v 4. června 1983 a do služby vstoupila 30. září 1985. Jelikož mírová smlouva, uzavřená Itálií po prohrané druhé světové válce, zakazovala operace letounů s pevnými křídly z palub lodí, operovaly z paluby \"Guiseppe Garibaldi\" až do roku 1988 pouze vrtulníky. Zákaz byl zrušen až v roce 1989 a poté z lodi operovaly kolmostartující letouny McDonnell Douglas AV-8B Harrier II, čímž výrazně zvýšily její bojovou hodnotu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "\"Giuseppe Garibaldi\" byla projektována především pro protiponorkové operace. Koncepce lodi je klasická s velitelským ostrovem na pravoboku. Přímá, průběžná letová paluba, která má rozměry 174 m x 30 m, je v ose lodi. Na přídi lodi se navíc nachází skokanský můstek s úhlem 6°, který usnadňuje start letounů V/STOL. Podpalubní hangár má rozměry 110 m x 15,6 m, výšku 6,3 m a přístup z paluby je do něj pomocí dvou šestiúhelníkových výtahů. Do hangáru se vejde jedenáct těžkých vrtulníků či jeden vrtulník a 10 letounů Harrier. \"Guiseppe Garibaldi\" může nést maximálně 16 letounů AV-8B Harrier II, nebo 18 helikoptér Agusta, což jsou licenční vrtulníky firmy Bell, přičemž jsou možné i různé kombinace. Letecký provoz na moři usnadňují dva páry křídlových stabilizátorů náklonu. Loď na palubě nese čtyři odpalovacích kontejnery protilodních střel Otomat Mk 1 s doletem 145 km (nyní již má osm střel verze Mk 2), doplněných dvěma trojhlavňovými 324mm protiponorkovými torpédomety. Protiletadlovou obranu zajišťují dvě osminásobná odpalovací zařízení Albatros pro protiletadlové řízené střely Selenia Aspide s doletem 19 km. Zásoba střel činí 48 kusů. Další výzbroj se skládá ze tří automatických dvoukanónů Bofors ráže 40 mm obranného systému DARDO. Loď je rovněž vybavena protitorpédovým systémem \"AN/SLQ-25 Nixie\". Pohonný systém je koncepce COGAG. Tvoří ho čtyři plynové turbíny General Electric LM2500, které roztáčejí dvojici pětilopatkových lodních šroubů. Nejvyšší rychlost je 29,5 uzlu. Dosah činí 7000 námořních mil při 20 uzlech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giuseppe Garibaldi (551) je italská lehká letadlová loď, která byla v letech 1985–2009 zároveň vlajkovou lodí italského námořnictva (poté ji nahradila nová letadlová loď \"Cavour\"). Je pojmenována tradičním jménem italského vlastence Giuseppe Garibaldiho a je vpořadí již čtvrtou lodí tohoto jména. Uvažovalo se ještě o stavbě druhé lodi této třídy, pojmenované Guiseppe Mazzini, ta ale nakonec nebyla nikdy objednána.", "tgt_summary": "Giuseppe Garibaldi is an Italian aircraft carrier, the first through deck aviation ship ever built for the Italian Navy, and the first Italian ship built to operate fixed-wing aircraft. She is equipped with short take-off and vertical landing aircraft (STOVL) aircraft and helicopters. \"Giuseppe Garibaldi\" was involved in combat air operations off Somalia, Kosovo, Afghanistan and Libya.", "id": 230934} {"src_title": "Eugène Sue", "tgt_title": "Eugène Sue", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn Jeana Josepha Suea, chirurga a vedoucího lékaře Napoleonovy císařské gardy. Vystudoval lékařství a působil jako vojenský a později námořní lékař. Zúčastnil se tažení Svaté aliance do Španělska v roce 1823, několikrát navštívil Ameriku a Západní Indii a roku 1827 byl účastníkem námořní bitvy u Navarina, kde spojená francouzská a anglická flotila rozdrtila turecké loďstvo. Roku 1829 vystoupil z vojenské služby a odebral se do Paříže, kde se věnoval studiu literatury a malířství (přispělo k tomu i to, že po smrti otce získal slušné dědictví). Roku 1830 uveřejnil po domluvách svých přátel námořní román \"Pirát Kernok (Kernock le pirate)\", jimž uvedl do francouzské literatury nový žánr, a po jeho úspěchu se začal plně věnovat literatuře. Po napsání několika dalších děl z námořnického prostředí, které se záhy staly oblíbenou lidovou četbou, a po poznání sociálních problémů chudých vrstev společnosti, začal psát společenské romány s dobrodružným dějem, vyznačující se silným sociálním cítěním a pochopením pro problémy drobných hrdinů. Tato liberálně a socialisticky zabarvená díla vycházela na pokračování jako tzv. romány-fejetony v tehdy oblíbených denících \"La Presse\", \"Le Journal des Débats\" a \"Le Constitutionnel\" a on v nich pranýřoval neřesti moderní civilizace, které podle jeho názoru zaviňovaly špatné společenské řády a zvrhlá, pokažená církev. Roku 1848 byl zvolen do revolučních výborů a poté za departement Seine poslancem Národního shromáždění, v němž se připojil ke krajní levici. Po státním převratu roku 1851 byl vypovězen z Francie, odešel do Annecy v Savojsku, kde také ve věku 53 let zemřel. Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho romány byly obvykle psány rychle, mají nepropracovaný styl, povrchní psychologii a nepravděpodobné a vykonstruované dějové zápletky. Přesto byly pro svou silnou (ačkoliv jinak dosti povrchní) společenskou kritiku a díky poutavému a melodramatickému ději i soucitu s chudými a trpícími hltány statisíci čtenáři. Jeho knihy byly napodobovány i překládány a ovlivnily zejména Victora Huga při psaní románu Bídníci a také Émila Zolu v jeho raném tvůrčím období. Z jeho díla lze jmenovat:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugène Sue, vlastním jménem Marie-Joseph Sue (10. prosince 1804, Paříž – 3. srpna 1857, Annecy, dnes Horní Savojsko) byl francouzský novinář a prozaik období romantismu považovaný za \"„krále románů na pokračování“\" (tzv. románů-fejetonů), v nichž dobová socialistická učení a ožehavé sociální problémy spojoval s dobrodružným a napínavým dějem.", "tgt_summary": "Marie-Joseph \"Eugène\" Sue (; 26 January 18043 August 1857) was a French novelist. He was one of several authors who popularized the genre of the serial novel in France with his very popular and widely imitated \"The Mysteries of Paris\", which was published in a newspaper from 1842 to 1843.", "id": 944165} {"src_title": "Kukuřice", "tgt_title": "Zea (plant)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o robustní trávy dorůstající výšky nejčastěji 0,5 až 6 metrů. Většinou jsou jednoleté, ale některé divoké druhy (\"Zea perennis\" a \"Zea diploperennis\") jsou vytrvalé. Listy jsou přisedlé, střídavé, dvouřadě uspořádané, s listovými pochvami a souběžnou žilnatinou. Čepele jsou ploché a asi 2–13 cm široké, na bázi čepele je membránovitý jazýček. Květy jsou jednopohlavné a většinou jsou odděleny do samičích a samčích květenství, řidčeji u divokých taxonů mohou být květenství zčásti oboupohlavné. Samčí květenství je vrcholová lata klásků, někdy je interpretováno jako několik hroznů vyrážející z hlavní osy. Samčí klásky jsou uspořádány v párech, kdy jeden klásek je stopkatý a druhý přisedlý a každý klásek obsahuje dva květy. Na bázi každého klásku jsou dvě plevy, někdy na kýlu křídlaté. Každý samčí květ obsahuje bělomázdřitou pluchu a plušku. Tyčinky jsou tři, plenky dvě. Samičí květenství vyrůstají z úžlabí listu. U některých divokých druhů může být toto květenství i smíšené, nahoře samčí, dole samičí, většinou však bývá čistě samičí. U pěstované kukuřice seté pravé to je ztlustlý klas, někdy nazývaný palice (nejčastěji 2–5, vzácněji až 10 cm silný), který se skládá z mnoha řad obilek, v každém klasu jich je od 60 po více než 1000. U divokých taxonů je samičí květenství mnohem skromnější dvouřadý klas či hrozen (záleží na interpretaci), pouze asi jeden centimetr silný a obsahuje jen 4–15 obilek. U divokých forem se klas za zralosti rozpadá, u pěstované kukuřice zůstává vcelku. Celý samičí klas je uzavřen v pochvách listenů, u divokých taxonů bývá obalová pochva jen jedna, na vrcholu vyčuhuje chomáč čnělek s bliznami. Samičí klásky jsou podobně jako samčí dvoukvěté, ale dolní květ je sterilní, proto z každého klásku vzniká pouze jedna obilka. Na bázi klásku jsou dvě plevy, ve kterých je u divokých forem obilka uzavřena, u pěstované kukuřice jsou plevy redukovány. Každý fertilní květ obsahuje jednu suchomázdřitou pluchu a plušku, plenky u samičích květů chybí, čnělky jsou dvě, ale jsou skoro po celé délce srostlé, jen nahoře dvouklané. Většinou se jedná o diploidy, počet chromozómů je 2n=20, ale například druh \"Zea perennis\" je teraploidní, 2n=40, zkřížením tetraploida a diploida vznikne sterilní triploid.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Všechny druhy kromě \"Zea mays\" jsou některými autory řazeny do samostatného rodu \"Euchlaena\" Schrad. V tomto pojetí obsahuje potom rod \"Zea\" pouze jeden druh: \"Zea mays\". Dnešní autoři většinou používají široké pojetí rodu \"Zea\", s 5 uznávanými druhy. Široce pěstovaná polní plodina je pouze kukuřice setá pravá (\"Zea mays\" subsp. \"mays\"). Ostatní divoké taxony se nazývají pojmem teosinte (množné číslo teosintes).", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Kukuřici je vhodné před dalším zpracováním povařit s vápnem nebo jinou zásaditou látkou. Tento proces pomáhá k oddělení slupky, zvyšuje biologickou dostupnost tryptofanu (proteinogenní aminokyseliny) a niacinu (důležitého vitamínu), zvyšuje nutriční hodnotu kukuřice a činí ji chutnější a stravitelnější. Neznalost významu této úpravy (tzv. nixtamalizace) způsobovala po rozšíření pěstování kukuřice mezi Evropany nemoci z podvýživy, zejména pellagru.", "section_level": 1}, {"title": "Doba růstu kukuřice.", "content": "V 60. letech 20. století rostla kukuřice minimálně 120 dnů, nejběžnější varianty kukuřice v roce 2017 rostly přes 100 dní. Nejrychleji rostoucí kukuřici v roce 2017, která rostla pouze 70 dnů produkovala společnost DowDuPont, v té době ale už na Aljašce byla šlechtěná kukuřice, která dokázala vyrůst za 60 dní. Tuto kukuřici se podařilo vypěstovat na polích vzdálených 190 kilometrů od severního polárního kruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Geneticky modifikovaná kukuřice.", "content": "Kukuřice patří mezi zemědělské plodiny, které se staly předmětem zájmu genetické manipulace ze strany agrochemických firem. V Evropské unii je kukuřice firmy Monsanto MON 810 jedinou geneticky modifikovanou zemědělskou plodinou, jejíž pěstování je povoleno. Do kukuřice MON 810 byla v laboratoři vložena dědičná informace kódující produkci jedu, tzv. Bt-toxinu, který zabíjí hmyz, jenž by rostlině mohl škodit. V šesti zemích Evropské unie (Francie, Řecko, Rakousko, Maďarsko, Lucembursko a Německo) je pěstování geneticky manipulované kukuřice zakázáno vzhledem k možným negativním vlivům na životní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Kukuřice jako komodita.", "content": "Kukuřice je komoditní surovinou stejně jako např. kakao, měď nebo ropa, se kterou se obchoduje na komoditních burzách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kukuřice (\"Zea\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovité (\"Poaceae\"). Český název kukuřice patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem. Podobný název je i v jiných slovanských jazycích.", "tgt_summary": "Zea is a genus of flowering plants in the grass family. The best-known species is \"Z. mays\" (variously called maize, corn, or Indian corn), one of the most important crops for human societies throughout much of the world. Several wild species are commonly known as teosintes and are native to Mesoamerica.", "id": 1144940} {"src_title": "Lidl", "tgt_title": "Lidl", "src_document": [{"title": "Charakteristika firmy.", "content": "Mluvčí české odnože firmy Jana Jabůrková charakterizovala firemní strategii v roce 2004 takto: \"„Společnost LIDL je známa svou agresivní politikou zamířenou na nejnižší možné ceny“\". Zprvu se zaměřoval především na levné zboží a nízkých cen dosahoval omezenou nabídkou zboží. Ačkoliv tuto strategii řetězec doposud zcela neopustil, bylo koncem roku 2015 oznámeno, že už nechce být „skromným obchodem pro chudé“ a „promění své prodejny“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Firma Lidl byla založena ve 30. letech 20. století v Německu jako velkoobchod s potravinami a jiným sortimentem. Dnes patří firma Lidl mezi Top 10 německého trhu maloobchodních prodejen potravin. Jako mezinárodní společnost je aktivní se svými vlastními prodejnami po celé Evropě a v USA. První prodejny byly otevřeny v okolí Ludwigshafenu v 70. letech, po expanzi v rámci Německa probíhající až do pozdních 80. let a po mezinárodním angažování se od počátku 90. let, jsou dnes prodejny téměř ve všech evropských zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku bylo otevřeno prvních 14 prodejen Lidl v červnu 2003, v roce 2005 jich bylo 124, v letech 2006 a 2007 jich měl řetězec asi 160. Na konci roku 2010 bylo v ČR prodejen 216.. V současnosti mohou zákazníci nakoupit v 237 prodejnách, které zásobují 4 logistická centra Brandýs nad Labem, Cerhovice, Olomouc a Měřín kde je sklad \"MOPRO\" – chlazené a mražené zboží + sklady pro E-SHOP – non food v Plzni. Jedna z nových otevíraných prodejen bude otevřena 21. 1. 2019 v Praze – u. Želivského (u metra). Prodejna v Lanškrouně byla v dubnu 2016 uzavřena z hygienických důvodů, potravinářská inspekce nalezla v prodejně myší trus a okousané krabice s potravinami. V roce 2017 začal Lidl přestavovat své prodejny v České republice tak, aby měly například širší uličky. Rovněž začal měnit image firmy. Místo sloganu „Lidl je levný“ začal používat slogan „Lidl – správná volba“. V roce 2017 došlo ve firmě k plošnému navýšení platů, které dosahují obecného republikového průměru. Rovněž v roce 2017 začal testovat svůj e-shop na svých zaměstnancích, Česko má být první zemí v regionu, kde by měl být e-shop spuštěn. Sklady pro e-shop budou v Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensko vstoupila firma v roce 2004. V březnu 2004 byly na několika místech Slovenska zkoulaudované neoznačené objekty typu prodejen Lidl, firma pomocí inzerátů hledala pracovní síly, avšak vedoucí sekretariátu slovenské pobočky Albedinská prohlásila: \"„Žádné prohlášení neposkytneme, nepatří to k zvyklostem společnosti Lidl“\". V roce 2017 měl Lidl na Slovensku 126 obchodních jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "V červnu 2017 otevřel řetězec Lidl ve Spojených státech svůj první supermarket. V počátku expanze Lidl plánoval otevřít deset supermarketů na východním pobřeží Spojených států. Do poloviny roku 2018 plánovala společnost otevřít v USA celkem 80 obchodů.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní značky.", "content": "Obchodní strategie firmy je založena do značné míry na využívání vlastních privátních značek, pod kterými obchod prodává výrobky jiných výrobců. Prostřednictvím privátních značek Lidlu vyvezli čeští výrobci v roce 2012 zboží v hodnotě 3,1 mld. korun. Podle Potravinářské komory však bylo výrazně větší množství potravin ze zahraničí pod privátními značkami prodáno na českém trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "Společnost Lidl se v současnosti v Česku prezentoval sloganem: \"Lidl – správná volba\", ke kterému byly natočeny televizní spoty. V listopadu 2011 odstartovala nová reklamní kampaň se sloganem: \"To nejlepší z Česka. To nejlepší z Evropy\". Cílem kampaně bylo přiblížit zákazníkům nejlepší potraviny z České republiky, ale i z dalších zemí Evropy. Společnosti Lidl se prezentuje především svými tematickými týdny, kdy se pravidelně opakují dny francouzské, italské, španělské, asijské, mexické nebo americké kuchyně. Na podzim roku 2012 přišla společnost s prodejem kvalitních francouzských vín. Tváří reklamní kampaně se stal herec Marek Vašut. Televizní reklama se točila na francouzských vinicích.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Českými drahami.", "content": "V roce 2009 byla zahájena spolupráce mezi obchodním řetězcem Lidl a společností České dráhy, a.s. Lidl prodával do roku 2010 několikrát do roka speciální zlevněné jízdenky s názvem ČD Net Lidl. Jízdenky byly časově omezené a bylo možno je využít v dobách státních svátků. Při předposlední akci (lístky bylo možné použít 17. listopadu 2010) se prodalo 6700 jízdenek.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchodník roku.", "content": "Společnost Lidl Česká republika získala celkem 14 ocenění v soutěži bývalé GE Money Bank „Obchodník roku“.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění výrobků.", "content": "V testech časopisu dTest získaly první místo produkty: šampón Cien s provitaminem, prací prášek Formil, tuňák v konzervě a kysané bílé zelí Chira se stalo nejlepším výrobkem z testu a bylo oceněno jako výhodný nákup. Majonéza Mikado byla dTestem oceněna za dobrou chuť, vzhled i vůni a získala označení dobrý nákup. Redakční testování deníku MF Dnes pak vyhrál Tuzemák. Úspěch zaznamenala i pánská toaletní voda X-Bolt a dámská toaletní voda Suddenly Madame Glamour ve slepých testech provedených ve Velké Británii. Z testů vyplynulo, že se vyrovnají vůním světových značek.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Občanským sdružením Život dětem.", "content": "V roce 2011 byla zahájena spolupráce mezi řetězcem Lidl a Občanským sdružením Život dětem. Do celorepublikové sbírky, která se koná pod názvem Srdíčkové dny, se mohou zákazníci zapojit zakoupením unikátní samolepky s logem vzájemné spolupráce občanského sdružení Život dětem a společnosti Lidl ve výši minimálně 30 Kč. V roce 2011 vynesla sbírka 3 miliony korun a o rok později 6 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Fandit a pomáhat.", "content": "Společnost Lidl darovala občanskému sdružení Život dětem 50 000 Kč za každý gól, který vstřelili čeští reprezentanti na Mistrovství Evropy ve fotbale 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Rákosníčkova hřiště.", "content": "Společnost Lidl přišla v červnu 2012 s novým projektem s názvem „Rákosníčkova hřiště“. Hřiště jsou určena zejména předškolním, ale také starším dětem. Symbolem celého projektu a dominantou hřišť je kreslená postavička Rákosníčka z večerníčku. Při realizaci konceptu se společnost Lidl spojila s autorem postavičky Zdeňkem Smetanou a autorem pohádek o Rákosníčkovi Jaromírem Kinclem a vytvořila koncept hřišť s na motivy jeho příběhů. Během jeho pilotní fáze postavila společnost Lidl v České republice 11 dětských hřišť v hodnotě 16,5 milionů korun. Nová hřiště vyrostla v Brně, Berouně, Hradci Králové, Jihlavě, Karviné, Ostravě, Olomouci, Plzni, Písku, Sokolově a ve Znojmě. V roce 2013 o umístění hřišť rozhodovala veřejnost v hlasování. Do konce roku 2016 postavil Lidl v České republice celkem 69 Rákosníčkových hřišť.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kácení stromů.", "content": "Vstup firmy Lidl na český trh byl charakteristický zejména opakovanými aférami s kácením stromů. Od roku 2002 do října 2003 bylo zjištěno nejméně 102 stromů poblíž stavenišť prodejen firmy Lidl, které by bránily výhledu na prodejnu nebo na její poutače a byly v noci neznámými pachateli nezákonně pokáceny. V některých případech šlo o stromy, k jejichž legálnímu pokácení se předtím společnost Lidl neúspěšně pokoušela získat povolení. Firma Lidl se v počátcích aféry vyjádřila, že její „komunikační strategií je nekomunikovat s médii“ (tento výrok pochází od Dany Berkové, tehdejší asistentky jednatele firmy). V listopadu 2003 společnost Lidl s občanským sdružením Děti země uzavřela smlouvu, ve které uznala morální odpovědnost za to, že jako vlastník pozemků nedokázala zabránit kácení stromů a mimo jiné se zavázala k nápravě vzniklé situace a přislíbila vysadit 1020 stromů s následnou pětiletou péčí. Další případy podezřelého nebo zpochybňovaného kácení u prodejen Lidlu se objevovaly v menším měřítku i v následujících letech. Počátkem listopadu 2006 Lidl a Děti Země uzavřeli dodatek původní smlouvy, jímž se firma Lidl zavazuje informovat Děti Země o všech případech nelegálního kácení nebo poškozování dřevin v blízkosti prodejen Lidl.", "section_level": 2}, {"title": "Obsah pesticidů v ovoci a zelenině.", "content": "Při nezávislém testování v roce 2005 firma Lidl vykázala nejhorší výsledky mezi německými obchodními řetězci ohledně obsahu pesticidů v prodávaném ovoci a zelenině. V reakci na akce organizace Greenpeace v roce 2006 Lidl slíbil v Německu zpřísnit systém kontroly kvality a ustavit vnitřní limity pro pesticidy. Začal také nabízet biopotraviny a výrobky „Fair trade“. V říjnu 2006 ohlásila firma Lidl v Německu zastavení prodeje konvenčně pěstovaných grepů, protože dlouhodobě obsahovaly vysoké hladiny pesticidů. V roce 2007 dosáhl Lidl v Německu ve stejných testech již nejlepších výsledků ze všech sledovaných řetězců.", "section_level": 2}, {"title": "Nakládání s odpady.", "content": "V roce 2008 inspektoři uložili firmě Lidl v České republice pokutu 2 miliony korun za opakované špatné nakládání s odpady. Firma neplnila svou povinnost zpětného odběru, která se vztahuje například na akumulátory, baterie, výbojky a zářivky, podle zákona a snažila se tento odběr regulovat. Stalo se tak poté, co již v předchozím roce byla firmě vyměřena pokuta 600 000 Kč za neodebírání oleje a baterií. V roce 2018 dostal Lidl pokutu za netřídění odpadu. V roce 2019 Česká inspekce životního prostředí udělila Lidlu opět pokutu za netřídění odpadu v jednom logistickém centru. Jednalo se o pokutu ve výši 100 tisíc korun za to, že byly v logistickém centru v Cerhovicích do stejného kontejneru ukládány igelitové obaly, kartonové krabice, balené kuřecí maso, ovoce a zelenina v obalech, polystyrenová deska, dřevěné palety i květiny v květináčích. Kromě toho v bednách označených nápisem „pouze dřevo“ inspektoři České inspekce životního prostředí našli směs papíru, dřeva a plastů.", "section_level": 2}, {"title": "Špehování.", "content": "Firma byla opakovaně obviněna z nelegálního získávání a shromažďování informací o svých zaměstnancích. V roce 2008 čelila obvinění, podle kterých sledovala své zaměstnance na toaletách průmyslovou kamerou, za což v Německu dostala pokutu ve výši jednoho milionu eur. V roce 2009 se pak ukázalo, že Lidl nezákonně shromažďoval zdravotní dokumentaci o svých zaměstnancích.", "section_level": 2}, {"title": "Černošský model.", "content": "V lednu 2017 se stala společnost Lidl terčem kritiky ze strany odpůrců imigrantů, když se v reklamním letáku objevil model tmavé pleti. Lidl později na sociálních sítích reagoval na jeden z nenávistných komentářů slovy: \"„Jsme v Evropě v 21. století, kde spolu soužijí různé rasy. A protože Lidl najdete také po celé Evropě, nevidíme rozdíly. Čím více ze světa totiž poznáte, tím větší toleranci vůči jiným máte. Proto jsou naši modelové ze všech koutů světa.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Retuše křesťanských symbolů.", "content": "V srpnu roku 2017 vyretušovala společnost Lidl křesťanské kříže z řeckých kostelů u obalů produktů řeckého původu privátní značky Eridanous, proti čemuž se ze strany spotřebitelů zvedla vlna nevole. Společnost dané jednání následně odůvodnila hájením náboženské neutrality. Ministr zemědělství Marian Jurečka vyzval zákazníky Lidlu, aby zvážili bojkot řeckého týdne v prodejnách Lidl. Kardinál Dominik Duka v dopise řeckému velvyslanci v České republice označil postup obchodního řetězce Lidl za nekulturní akt. Český novinář Jiří X. Doležal k dané záležitosti ještě v Reflexu poznamenal, že ačkoliv nechal Lidl křesťanské kříže na výrobcích vymazat, tak půlměsíce na kupolích islámských mešit zjevně nikoliv. Na retušování křížů na výrobcích prodávaných po celé Evropě poprvé upozornili belgičtí spotřebitelé. Obrázky kostelů z řeckého ostrova Santorini používá Lidl dlouhodobě, ale teprve od roku 2014 v retušované podobě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidl je obchodní značka řetězce prodejen německé společnosti Schwarz-Gruppe, které patří též síť hypermarketů Kaufland. Vlastníkem je obchodník a miliardář Dieter Schwarz. Ve 26 státech Evropy a ve Spojených státech amerických vlastní společnost Lidl přibližně 10 tisíc prodejen. V roce 2019 zaznamenala společnost Lidl celkový obrat 50,9 mld. eur (€) a provozní zisk ve výši 2 mld. €. Celková aktiva dosáhla 36,7 mld. €, vlastní kapitál 11,7 mld. €. Společnost zaměstnávala 178 741 lidí.", "tgt_summary": "Lidl Stiftung & Co. KG (; ) is a German international discount supermarket chain that operates over 10,000 stores across Europe and the United States. Headquartered in Neckarsulm, Baden-Württemberg, the company belongs to Dieter Schwarz, who also owns the hypermarket chain Kaufland. Lidl is the chief competitor of a similar German discount chain Aldi in several markets, including the United States. There are Lidl stores in almost every member state of the European Union. Lidl stores are also present in Switzerland, Serbia, the United Kingdom and the United States.", "id": 591942} {"src_title": "Ligue communiste révolutionnaire", "tgt_title": "Revolutionary Communist League (France)", "src_document": [{"title": "Charakteristika a zapojení do politického systému.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kořeny LCR lze hledat ve francouzských krajně levicových (trockistických) a antistalinistických stranách a skupinkách (tzv. \"groupuscules\"). Většina z nich byla po květnových studentských bouřích 1968 rozpuštěna. Revoluční komunistická liga navazuje přímo na Komunistickou ligu a Mladé revoluční komunisty.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie.", "content": "LCR byla označována jako trockistická a luxemburgistická strana. Jeden z jejích mluvčích, Olivier Besancenot, to však odmítal: \"Nejsem ani trockista, ani guevarista, ani luxemburgista, jsem revolucionář. [...] Některé z nich skončily jako krvavá karikatura\". Revoluční komunisté historicky vycházeli z odporu ke stalinismu. Dále strana reflektovala ideologie altermondialismu (anti-globalizace), antirasismu a environmentalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Volby a spojenci.", "content": "LCR spolupracuje s trockistickou stranou Dělnický boj () a Stranou pracujících (), hnutím ATTAC a odbory (tzn. \"Union syndicale Solidaires\"). V parlamentních volbách 2007 obdržela krajní levice v součtu 887 887 hlasů (3,41%) v rámci prvního kola a žádný kandidát tak nebyl zvolen. Kandidát strany na prezidentský úřad Olivier Besancenot obdržel v roce 2002 1 210 562 voličských hlasů (4,25%). V prezidentských volbách 2007 získal 1 498 581 hlasů (4,08%) a skončil na pátém místě. Zhruba od roku 2008 se začalo uvažovat o vzniku nové strany, která by sdružovala všechny proudy antikapitalistické levice, včetně těch, které odmítají trockismus. Tato strana měla odmítnout společnou vládu s \"reformistickou\" Socialistickou stranou a měla sdružit spolu s LCR ještě členy \"vyhasínající\" Komunistické strany (ta to ovšem odmítla) a dalších stran a hnutí. Formující se strana dostala provizorní název Nová antikapitalistická strana a od roku 2009 již vyvíjí činnost bez spojitosti s LCR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Revoluční komunistická liga ( Ligue communiste révolutionnaire, LCR) byla francouzská krajně levicová politická strana. LCR vznikla roku 1973, odvolávala se však také na trockistickou \"Komunistickou ligu Francie\" (, existovala v letech 1930-1934), \"Internacionální komunistickou stranu\" (, 1944) a \"Komunistickou ligu\" (, vzniklá roku 1969 v návaznosti na studentské nepokoje v roce 1968). Vůdčími činiteli strany byli: Olivier Besancenot (prezidentský kandidát v roce 2002 a 2007), Alain Krivine a Roseline Vachetta. LCR byla součástí Evropské antikapitalistické levice a (Znovusjednocené) IV.Internacionály. V roce 2009 se strana dobrovolně rozpustila a aktivisté přešli do Nové antikapitalistické strany, která hodlá sdružovat všechny proudy antikapitalistické radikální levice (tedy i ty, kteří zastávali negativní postoj vůči LCR z důvodu její trockistické orientace).", "tgt_summary": "The Revolutionary Communist League (, \"LCR\") was a Trotskyist political party in France. It was the French section of the Fourth International (Post-Reunification). It published the weekly newspaper \"Rouge\" and the journal \"Critique communiste\". Established in 1974, it became the leading party of the far-left in the 2000s. It officially abolished itself on 5 February 2009 to merge with smaller factions of the far-left and form a New Anticapitalist Party.", "id": 390754} {"src_title": "Filosofie práva", "tgt_title": "Philosophy of law", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Antické úvahy o právu jsou z velké části dílo filosofů: právním a zejména ústavním otázkám se věnoval Platón i Aristotelés nebo Cicero. Také středověké právní myšlení úzce souvisí se scholastikou, s filosofií a s teologií. Středověká filosofie práva pojímala právo jako hierarchický systém čtyř vrstev, jež se pokaždé opírají o vrstvu vyšší: Velkým tématem středověké filosofie práva byl vztah mezi panovníkem a právem: panovník právo vyhlašuje a vymáhá (trestá provinění), je však sám tímto právem vázán? Po rozpadu středověké kulturní a náboženské jednoty v Evropě význam filosofie práva prudce vzrostl, protože měla najít nový, nenáboženský základ pro platnost a závaznost práva. První právní filosofové novověku (Jean Bodin, Hugo Grotius, Thomas Hobbes) se snaží především upevnit autoritu panovníka, na druhé straně však začínají uvažovat i o ochraně práv svobodných lidí, později občanů. Východiskem jejich argumentace je jednak myšlenka přirozeného práva, jednak myšlenka společenské smlouvy. Filosofové jako John Locke a Baruch Spinoza tak položili základy moderního právního myšlení, které vychází z představy základních práv občana a každého člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická filosofie práva.", "content": "Vrcholem tohoto období je právní filosofie Immanuela Kanta a G. W. F. Hegela, na českém území pak právní filosofie olomouckého profesora Franze Samuela Karpeho. Kantova právní filosofie, obsažená hlavně ve spise \"Metafysika mravů\" (\"Metaphysik der Sitten\") z roku 1796, vychází ještě z pevného svazku mezi panovníkem a poddanými. Poddaní jsou panovníkovi zavázáni k loajalitě, panovník však musí respektovat a hájit jejich svobody a majetek. Hegelovy \"Základy filosofie práva\" (\"Grundlinien der Philosophie des Rechts\") z roku 1821 vycházejí z pojmu lidské svobody, která však po každém nutně vyžaduje, aby byl občanem společnosti a řídil se jejím právem. Hegel důkladně zdůvodňuje nejen občanské svobody, ale také majetkové právo, rodinné a smluvní právo a konečně i právo veřejné a trestní.", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní právní nauka.", "content": "Rakouský právní filosof Hans Kelsen (1881 v Praze - 1973 v USA) vytvořil novou pozitivní teorii práva, podle níž se právo opírá pouze o autoritu zákonodárce. Právo platí proto a potud, pokud se opírá o „základní normu“ (Grundnorm) a bylo řádným způsobem uzákoněno a vyhlášeno. Základní normu pokládal Kelsen zprvu za hypotézu, později se však přiklonil k tomu, že je to právní fikce. Na Kelsena navazuje řada dalších filosofů a teoretiků práva jako H. L. A. Hart, který rozlišil „primární právní normy“ (všechny běžné zákony) a „sekundární normy“, jež upravují legální postup při tvoření, změnách a rušení primárních norem.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika právního pozitivismu.", "content": "Zneužití práva v totalitních režimech 20. století odhalilo zásadní slabinu pozitivní právní teorie, která se ukázala neschopná rozlišit mezi spravedlivým a nespravedlivým právním systémem. Tak se do diskuse znovu vrátila základní otázka právní filosofie, totiž otázka po tom, co je spravedlivé. Současné právní teorie na tuto otázku sice neumí jednoznačně odpovědět, uznává však nadřazenou platnost lidských a občanských práv jako jakousi pojistku proti zásadnímu zneužití práva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filosofie práva je odvětví filosofie a právní vědy, které zkoumá a objasňuje základní právní pojmy, vztah mezi morálkou, spravedlností a právem, otázky legality a legitimity, platnosti práva a podobně. Má úzký vztah s teorií práva.", "tgt_summary": "Philosophy of law is a branch of philosophy that examines the nature of law and law's relationship to other systems of norms, especially ethics and political philosophy. It asks questions like \"What is law?\", \"What are the criteria for legal validity?\", and \"What is the relationship between law and morality?\" Philosophy of law and jurisprudence are often used interchangeably, though jurisprudence sometimes encompasses forms of reasoning that fit into economics or sociology. Philosophy of law can be sub-divided into analytical jurisprudence and normative jurisprudence. Analytical jurisprudence aims to define what law is and what it is not by identifying law's essential features. Normative jurisprudence investigates both the non-legal norms that shape law and the legal norms that are generated by law and guide human action.", "id": 2472328} {"src_title": "Jindřich Matyáš Thurn", "tgt_title": "Jindřich Matyáš Thurn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se Františku hraběti z Thurnu a Valsassiny a jeho druhé ženě Barboře Šlikové 14. prosince 1567 v tyrolském Innsbrucku jako v pořadí pátý syn. Jeho rodiče byli protestanti, ale po otcově smrti v roce 1586 začal Jindřicha vychovávat strýc Jan Ambrož. Byl to horlivý katolík a vychovával ho v Kraňsku. Zde se mluvilo především německy, italsky a slovinsky. To způsobilo, že se Jindřich nikdy nenaučil dobře česky, přestože jeho matka Barbora rozená Šliková byla Češka. Je pohřbena v kostele sv. Jiří v Tikovicích (Štikovicích), její náhrobek je zachován. Kostel byl v té době protestantský a patřil k prštickému panství. Z toho se dá usuzovat na často užívané sídlo na Pršticích. I ostatní vesnice vlastněné Františkem Thurnem měly v té době kostely významem a rozsahem větší (Vlasatice).", "section_level": 2}, {"title": "Školní léta.", "content": "V letech 1575-1578 navštěvoval Jindřich Matyáš bratrskou školu v Ivančicích spolu se svými dvěma bratry. Bylo to především z finančních důvodů, ale také pro kvalitu bratrské školy. Morava byla v tu dobu tolerantnější a svobodnější k náboženskému vyznání než Čechy. Rektorem na bratrské škole v Ivančicích byl v letech 1574-1588 význačný učenec Estrom z Wittenberga. Spolužáky Jindřicha byli Karel starší ze Žerotína a Karel I. z Lichtenštejna, pozdější velcí činitelé v české a evropské politice. Posléze studoval i na Gymnasium illustre ve Velkém Meziříčí. Tato škola byla na úrovni dnešních gymnázií. Mládí strávené na moravských statcích svého otce Františka a vzdělání na moravských protestantských školách dalo Jindřichu Matyáši Thurnovi rozhled, pevné zásady a postoje do budoucího života.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Záhy se stal císařským diplomatem a v rámci této činnosti navštívil Istanbul, Sýrii, Egypt a Jeruzalém. Od roku 1592 se začal angažovat v císařské armádě bojující v Uhrách proti Osmanské říši. V těchto bojích získal hodnost plukovníka u jízdy a od armády odešel ověnčen titulem válečný rada. Za majetky získané dědictvím a sňatkem si v Čechách v roce 1605 koupil panství Veliš na Jičínsku. Přestože neovládal český jazyk, byl přijat mezi české stavy. Rychle si získal vůdčí postavení a v roce 1609 se výrazně zapojil do bojů o Majestát císaře Rudolfa II., který obyvatelům českých zemí zaručoval svobodu náboženského vyznání. O několik let později v roce 1611 se Thurn postavil do čela stavovské armády proti vpádu pasovských vojsk biskupa Leopolda V. Habsburského. Po smrti krále Rudolfa získal ve službách krále Matyáše další statky a tituly, jako například úřad karlštejnského purkrabího. O tento titul však přišel v roce 1617 při odmítnutí Ferdinanda II. Štýrského za českého krále.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka 1618-1648.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Defenestrace.", "content": "Čeští stavové udělili Jindřichu Matyášovi za jeho věrné služby protestantskému vyznání titul evangelického defenzora. Stal se tak vůdčí postavou budoucích událostí. V roce 1618 byl svolán bez souhlasu panovníka další stavovský sněm a Jindřich Matyáš opět vedl ohnivou řeč proti Ferdinandu II. Štýrskému. Tento spor se vyhrotil 23. května 1618, kdy zástupci opozičních stavů pod vedením Jindřicha Matyáše a Václava Budovce z Budova vtrhli na Pražský hrad a vyhodili z okna dva přítomné královské místodržící. Dopad pražské defenestrace byl dalekosáhlý, neboť se stala bezprostřední roznětkou třicetileté války.", "section_level": 2}, {"title": "Stavovské povstání.", "content": "Od defenestrace a nastolení stavovské vlády v Čechách se Jindřich Matyáš stal uznávaným vůdcem protestanské stavovské opozice. Byl jmenován generállajtnantem (\"General-Lieutenant\") českého vojska, což byla v té době nejvyšší hodnost podřízená pouze panovníkovi. Tuto hodnost měl také Jiří Fridrich Hohenlohe, což způsobilo, že stavovská armáda měla dvě autonomní velení. V čele armády bojoval Jindřich Matyáš především v jižních Čechách, kde proti císařskému generálovi Karlu Bonaventurovi Buquoyovi dobyl Český Krumlov, a několikrát se mu podařilo přitáhnout k Vídni. Až později, po zvolení Fridricha Falckého českým králem, byl vrchním velitelem jmenován kníže Kristián Anhaltský. 1. května 1620 byl pak vrchním velitelem stavovských vojsk v Čechách jmenován opět Jindřich Matyáš. Po bitvě na Bílé hoře, aby unikl jistému trestu smrti, utekl společně s mnoha dalšími protestanty z Čech.", "section_level": 2}, {"title": "Život v zahraničí.", "content": "V zahraničí se až do své smrti snažil získávat přízeň mnoha nepřátel Habsburků. Při tomto počínání bojoval v bitvách na straně Fridricha Falckého, Gabriela Betlena, Benátské republiky, Dánska a Švédska. Později se snažil přesvědčit Albrechta z Valdštejna, aby zradil Habsburky za slib, že se stane českým králem. Tento plán však nevyšel, neboť Valdštejn byl záhy zavražděn v Chebu. Na sklonku života byl Thurn zklamaný ze všech prožitých událostí. Pochopil, že žádnému z jeho spojenců nikdy nešlo o dobro českých stavů, ale jen o vlastní zájmy. Zemřel ve věku sedmdesáti tří let 28. ledna 1640 v Livonsku (dnešní Estonsko) jako velitel pevnosti v Tallinnu. Zde je také pohřben v luteránské katedrále Panny Marie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hrabě Jindřich Matyáš Thurn (, , ; 14. prosince 1567 v Innsbrucku – 28. ledna 1640 na zámku Pernava, Livonsko) byl jednou z vůdčích osobností českého stavovského povstání. Patřil mezi iniciátory třetí pražské defenestrace roku 1618. Po porážce povstání a svém odchodu do exilu bojoval proti Habsburkům v třicetileté válce. Pocházel z rodu Thurn-Valsassina.", "tgt_summary": "Count Jindřich Matyáš Thurn-Valsassina (German: \"Heinrich Matthias Graf von Thurn und Valsassina\"; Italian: \"Enrico Matteo Conte della Torre di Valsassina\") (24 February 1567 – 26 January 1640), was a Czech (Bohemian) nobleman, one of leaders of Protestant Bohemian Revolt against Emperor Ferdinand II. He took part in events that led to the Thirty Years War, and after the war he became a military leader and diplomat in Swedish service, who eventually resided in Swedish Estonia.", "id": 54552} {"src_title": "Klan", "tgt_title": "Clan", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "Původ klanů (podobně jako rodů) se obvykle odvozuje z potřeb usedlého způsobu života a užívání společné půdy, která „patří předkům“. Klan i rod jsou exogamní, to znamená, že mladí muži i ženy si hledají partnery mimo klan. Pokud se ve společnosti vytvoří pevný zvyk, že novomanželé se usazují buď v místě rodičů ženicha nebo nevěsty (unilineární uspořádání), budou všichni muži (anebo ženy) v určitém místě příslušníky téhož klanu. Příslušníci klanu mají navzájem povinnost solidarity, zejména povinnost pomstít zabitého člena, postarat se o sirotky a podobně. Ve Skotsku, odkud pochází název „klan“, se příslušnost ke klanu vyjadřovala předponou Mac (McDonnell), v Irsku předponou O´ (O´Connor) a společným jménem, která pak často přešla i do rodových jmen.", "section_level": 1}, {"title": "Klan a rod.", "content": "Rozdíl mezi rodem a klanem se může zdát malý, vede však k velmi odlišnému uspořádání. Příslušnost k témuž rodu lze doložit výčtem předků, což může při setkání sloužit jako jakási legitimace, a rod je tedy uzavřený. Naproti tomu příslušnost ke klanu, kde tato možnost chybí, je do jisté míry otevřená. Protože příslušnost znamenala často také nárok na podíl na klanové nebo rodové půdě, oprávnění k užívání společných pastvin, nárok na pomoc nebo pomstu a podobně, je vztah mezi příslušníky rodu jiný než v klanu. Další rysy společenské organizace (např. patrilinearita X matrilinearita) mohou být v různých klanových kulturách různé, klany se někdy sdružují do frátrií a pod.", "section_level": 1}, {"title": "Klan a totem.", "content": "Protože společný předek klanu není vykazatelný, ztotožnily ho mnohé kultury se zvířetem nebo rostlinou – totemem. Starší antropologové totem vysvětlovali v souvislosti se zákazem lovu: příslušníci totemu „klokan“ neloví a nejedí klokany. Tuto hypotézu však vyvrátila skutečnost, že totemovými symboly mohou být i živočichové hospodářsky nepoužitelní (komár, mravenec) nebo dokonce mlha nebo oblak. Claude Lévi-Strauss proto říká, že „totem není k jídlu, ale k přemýšlení“. Totemové symboly rozdělují lidskou společnost podobně, jako je rozdělena příroda; tím zároveň vytvářejí pevnější a určitější vztahy mezi příslušníky klanu a jistou částí přírody, vybízejí ke spolupráci a k solidaritě.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní použití.", "content": "V současném jazyce se slovo klan používá metaforicky jako označení rozvětvené příbuzenské skupiny, jejíž členové si pomáhají a prokazují si různé služby. Tak se někdy mluví o „klanu Kennedyů“ a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klan (z gaelského \"clann\", děti, potomci) je exogamní příbuzenská skupina, jež odvozuje svůj původ od společného předka; na rozdíl od rodu však nemůže tento původ doložit výčtem úplné posloupnosti předků. Společný předek je tak spíše jen předmětem společného přesvědčení a může být i v mýtickém dávnověku.", "tgt_summary": "A clan is a group of people united by actual or perceived kinship and descent. Even if lineage details are unknown, clan members may be organized around a founding member or apical ancestor. Clans, in indigenous societies, tend to be exogamous, meaning that their members cannot marry one another. Clans preceded more centralized forms of community organization and government, and exist in every country. Members may identify with a coat of arms or other symbol to show that they are an independent clan. The kinship-based bonds may also have a symbolic ancestor, whereby the clan shares a \"stipulated\" common ancestor that is a symbol of the clan's unity. When this \"ancestor\" is non-human, it is referred to as a totem, which is frequently an animal.", "id": 353176} {"src_title": "Andrej Ivanovič Jeremenko", "tgt_title": "Andrey Yeryomenko", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se do rolnické rodiny Ivana Ivanoviče Jerjomenka (1872-1902) ve vsi Markivce v charkovské gubernii (nynější Ukrajina). Prameny o jeho národnosti se liší, buď byl Ukrajinec nebo Rus. Po vykonání základní vojenské služby byl v listopadu 1913 převelen do Ruské carské armády ke 168. Mirogorodskému pěšímu pluku, s nímž vstoupil do první světové války. Bojoval na rumunské frontě v Karpatech a na jihozápadní frontě, vyznamenal se v bitvě o Halič a roku 1914 byl povýšen na desátníka. V roce 1915 se podílel na obléhání a dobytí Přemyšle. Roku 1917 byl nejprve převelen ke zpravodajskému jízdnímu pluku. Po bolševické revoluci v Rusku roku 1917 byl demobilizován a vrátil se domů. Ve své rodné vsi založil partyzánský oddíl, se kterým bojoval proti německým okupantům a petljurovcům. Koncem roku 1918 vstoupil s partyzánským oddílem do řad Rudé armády. Zde působil jako náčelník rozvědky brigády a současně náčelník štábu pluku, účastnil se ruské občanské války a sovětsko-polské války. V roce 1923 absolvoval vyšší kurzy velitelů jezdectva, v roce 1935 ukončil studium na Vojenské akademii M. V. Frunzeho a až do roku 1938 byl velitelem 14. jízdní divize. V roce 1939 se zúčastnil obsazení východního Polska a o rok později Litvy. Koncem roku 1940 byl převelen jako velitel 1. armády na Dálný východ. Po zahájení bojů na Východní frontě Velké vlastenecké války byl jmenován velitelem vojsk Západního frontu, od srpna 1941 velel Brjanskému frontu a byl povýšen na generálplukovníka. Koncem roku 1941 byl jmenován velitelem 4. úderné armády. Účastnil se sovětské zimní protiofenzívy u Moskvy, při níž byl těžce raněn. Když se v srpnu 1942 vrátil do služby, byl pověřen velením Jihovýchodního frontu, který bránil přístupy ke Stalingradu. Tento front, přejmenovaný na Stalingradský se účastnil protiútoku, při němž se spojil s vojsky Jihozápadního frontu a uzavřel kruh obklíčení německé 6. armády u Stalingradu. Jako velitel Jižního frontu se účastnil odražení skupiny armád generála Mansteina, který usiloval o vyproštění německých vojsk ze sovětského obklíčení u Stalingradu. V srpnu 1943 se účastnil Smolenské útočné operace, po níž byl povýšen do hodnosti armádního generála. V roce 1944 velel Samostatné přímořské armádě při osvobozování Krymu. Za zásluhy mu byla 29. července 1944 udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR. V říjnu 1944 velel 2. pobaltskému frontu při útoku na německá vojska v Litvě, na počátku roku 1945 velel 4. ukrajinskému frontu, který se účastnil bojů v Karpatech, při Ostravsko-opavské a Pražské operaci. Podle vzpomínek současníků, např. maršála Žukova Stalin Jeremenka neměl rád, kritizoval ho za sebevědomí, pýchu a špatné velení ve složité operaci na Brjanské frontě. Po druhé světové válce velel postupně vojskům Podkarpatského, Západosibiřského a Severokavkazského vojenského okruhu. Dne 11. března 1955 mu byla udělena hodnost maršála Sovětského svazu. Od roku 1958 byl členem Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a smrt.", "content": "Byl dvakrát ženat, s první manželkou Eudokií Fjodorovnou měl tři syny a dceru, s druhou, zdravotní sestrou z polní nemocnice Ninou Ivanovnou, dva syny a dceru. Nejmladší syn Ivan z prvního manželství zmizel beze stopy v průběhu evakuace Vilniusu začátkem války při bombardování, které Eudokia Fjodorovna přežila. Zemřel 19. listopadu 1970 a byl pohřben u kremelské zdi v Moskvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrej Ivanovič Jeremenko (správným přepisem Jerjomenko, do češtiny se vžil nefonetický přepis příjmení; ; Markivka u Luhansku, Ruské impérium, dnes východní Ukrajina – 19. listopadu 1970) byl sovětský vojevůdce, maršál Sovětského svazu, hrdina SSSR a hrdina ČSSR. Na konci druhé světové války vojska vedená Andrejem Jeremenkem osvobodila Ostravu, Olomouc a Pardubice.", "tgt_summary": "Andrey (Andrei) Ivanovich Yeryomenko (or Yeremenko, Eremenko; ; ; November 19, 1970) was a Ukrainian-Soviet general during World War II and, subsequently, a Marshal of the Soviet Union. During the war, Yeryomenko commanded the Southeastern Front (later renamed the Stalingrad Front) during the Battle of Stalingrad in summer 1942 and planned the successful defense of the city. He later commanded the armies responsible for the liberation of Western Hungary and Czechslovakia in 1945.", "id": 1125482} {"src_title": "Elista", "tgt_title": "Elista", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Na podzim roku 1865 zde bylo 15 statků, tento rok se současně považuje za rok založení města. Status města má Elista od roku 1930. 31. prosince 1942 bylo město osvobozeno Rudou armádou a přibližně rok poté bylo obyvatelstvo obviněno z kolaborantství s Němci a stalinským rozhodnutím násilně vysídlené do Kazachstánu, na Sibiř a do střední Asie. V roce 1944 byla Kalmycká ASSR zrušena a Elista byla pod názvem \"Stepnoj\" (rus. \"Степной\") přidružena ke Stavropolskému kraji. Znovu byla ustanovena v roce 1957 a v témže roce se do ní začali vracet i původní přesídlení obyvatelé a Elista se postupně stala politickým, administrativním, ekonomickým a kulturním centrem Kalmycké republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Vzhledem k charakteru obyvatelstva se ve městě míchají dvě kultury: vedle původní kalmycké tradice (buddhismus) se zde nacházejí ruské památníky především z doby komunismu. Centrální a největší náměstí města nese jméno V. I. Lenina. V současnosti se tam nachází komplex \"Pagoda 7 dní\", fontána \"Tři lotosy\" a památník připomínající šachovou olympiádu, která se zde konala v roce 1998. Na kopci v severní části byl vybudován památník osvoboditelům města (6. gardová tanková brigáda 28. armády) a v parku \"Družba\" byl vybudován komplex na památku padlým hrdinům občanské a Velké vlastenecké války. Na Náměstí Gorodovikova zase stojí památník hrdinovi Sovětského svazu, veliteli O. I. Gorodovikovi (1878-1960). 6. července 1995 na 60. narozeniny dalajlámy byla v centru města odhalena socha sedícího Buddhy, zhotovená z bílého uralského mramoru. Dnes je toto místo významným kulturním bodem města. Ve městě se nachází i památník věnovaný pohádkářům, kteří opěvovali tradiční kalmycký epos Džangar, dnes nejrozšířenější národní dílo Kalmycka. Ve městě se také nachází památník věnovaný obětem stalinských deportací a návratu deportovaných v letech 1943-1957.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elista (rusky Элиста́; kalmycky Элст / \"Elst\") je hlavní město Kalmycka, republiky na jihu Ruské federace. Žije zde obyvatel, z toho Kalmykové tvoří asi 50 % a Rusové 45 %. Z průmyslu převažuje spotřební a potravinářský. Ve městě je univerzita (od roku 1970), roku 1996 byl otevřen největší kalmycký buddhistický chrám. Sídlo vzniklo okolo roku 1865, status města má od roku 1930. V letech 1944 až 1957 se Elista jmenovala \"Stepnoj\" (podle okolních stepí). Elista má železniční spojení pouze ve směru na Stavropol, silniční spoje vedou také na Volgograd a Astrachaň.", "tgt_summary": "Elista ( or ; , \"Elst\") is the capital city of the Republic of Kalmykia, Russia. Population: It was known as \"Stepnoy\" from 1944 to 1957.", "id": 715486} {"src_title": "Alžběta z Valois", "tgt_title": "Elisabeth of Valois", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Alžběta se narodila jako druhé dítě (první dcera) francouzského krále Jindřicha II. a jeho manželky Kateřiny Medicejské. O jejím dětství není mnoho informací; má se za to, že byla poznamenána mimomanželskými zálety a dobrodružstvími svého otce, zvláště jeho milostným poměrem s Dianou z Poitiers, kterým se otec nikdy neskrýval. Alžběta vévodila dvoru „dětí Francie“ (králových potomků) po boku mladé Marie Stuartovny, pozdější skotské královny. Marie byla snoubenkou jejího bratra, dauphina Františka, a  sdílela s Alžbětou komnatu do své svatby v roce 1558.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Prvním uchazečem o Alžbětinu ruku byl anglický král Eduard VI., zemřel však jako velmi mladý roku 1553. Alžběta byla zasnoubena se španělským infantem Donem Carlosem, ale politické turbulence v důsledku smlouvy z Cateau-Cambrésis (sňatek byl potvrzením této mírové smlouvy mezi Francií a Španělskem) nenadále vyžadovaly její sňatek s jeho otcem, španělského krále Filipem II., čerstvým vdovcem (jeho předchozí manželka, anglická královna Marie Tudorovna, zemřela 17. listopadu 1558). Svatba v zastoupení se uskutečnila 22. června roku 1559 v Notre Dame v Paříži; v průběhu svatebních oslav zemřel tragicky její otec, král Jindřich II. (byl smrtelně zraněn při turnaji konaném na oslavu sňatku). Na španělské území vkročila ani ne patnáctiletá Alžběta poprvé 6. ledna následujícího roku 1560 a o měsíc později, 2. února se v Guadalajaře konaly svatební obřady, při nichž se snoubenci poprvé setkali tváří v tvář; Alžběta si dlouho měřila svého manžela, až se jí se smíchem zeptal: \"\"Díváte se, zda nemám bílé vlasy?\"\". Pro nízký věk nevěsty a její nedospělost bylo manželství konzumováno až v květnu roku 1561. Přes velký věkový rozdíl (18 let) byl Filip Alžbětě velmi oddán a byl jí oporou, i když onemocněla pravými neštovicemi.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Ze šťastného a spokojeného manželství vzešly dvě dcery, třebaže Alžběta byla čtyřikrát těhotná. Její první těhotenství, jež přišlo až čtyři roky po svatbě v roce 1564, skončilo potratem dvojčat, a protože další těhotenství nepřicházelo, nechala královna přivézt do Madridu ostatky sv. Eugenia, prvního pařížského biskupa a mučedníka. Ať již s boží pomocí či bez ní přirozenou cestou porodila Alžběta 12. srpna 1566 dceru, jež dostala jméno Isabela Klára Evženie – Isabela (= Alžběta) po své matce, Klára podle jména světice dne narození a Evženie podle světce, jehož Alžběta prosila o pomoc. Po roce porodila další dceru Kateřinu Michaelu (10. října 1567); po tomto porodu onemocněla horečkou.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V květnu roku 1568 se královnino zdraví opět zhoršilo. Nové těhotenství bylo doprovázeno silnými nevolnostmi s úporným zvracením, jež se pokoušeli zmírnit dvorní lékaři. 3. října 1568 však Alžběta potratila syna, jenž nepřežil, a v průběhu potratu ve věku 23 let zemřela. Byla pohřbena v Královské hrobce kláštera El Escorial, avšak nikoli po boku svého manžela a ostatních královen, neboť se nestala matkou krále Španělska.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Alžběta se objevuje jako jedna z hlavních postav v opeře Don Carlos Giuseppe Verdiho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta z Valois (13. dubna 1545 Fontainebleau – 3. října 1568 Madrid) byla rodem francouzská princezna a sňatkem královna španělská, neapolská, sicilská, vévodkyně burgundská, lucemburská, brabantská a milánská.", "tgt_summary": "Elisabeth of Valois (; ) (2 April 1545 – 3 October 1568) was a Spanish queen consort as the third spouse of Philip II of Spain. She was the eldest daughter of Henry II of France and Catherine de' Medici.", "id": 1488683} {"src_title": "Amnestie", "tgt_title": "Amnesty", "src_document": [{"title": "Historie a právo.", "content": "Historicky je amnestie výsadní právo panovníka, který ji uděloval obvykle při nástupu na trůn. Až do středověku se často týkala odpuštění dluhů, to jest oddlužení zemědělců. Např. v Rakousku jí neomezeně disponoval císař. Na rozdíl od milosti, udělované individuálně, týká se amnestie všech anebo jen určitých skupin odsouzených a trestaných, například jen za určité zločiny, a může být také omezena například výší trestu. Bývá spojena i s dalšími podmínkami, například se může týkat jen trestaných, kteří neměli kázeňské přestupky, anebo naopak vyžadovat, že amnestovaný po jistou dobu nebude pravomocně odsouzen; pokud by byl, výkon amnestovaného trestu se tím obnoví. V České republice jde podle čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy o rozhodnutí ústavně neodpovědného prezidenta, které pouze vyžaduje ke své platnosti kontrasignaci ze strany předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Tímto spolupodpisem ale vláda, která je již ústavně odpovědná, a to Poslanecké sněmovně, za amnestii přebírá odpovědnost. Podle ústavy z roku 1960, která byla platná až do 31. prosince 1992, to ovšem byla zcela výhradní pravomoc prezidenta. Prezident přitom nemá pravomoc udělovat amnestii jen v případě trestů, ale současně i přestupků. V Rakousku a v některých spolkových zemích Německa je zvykem udělovat amnestie pravidelně před Vánoci vězňům, kteří by jinak byli propuštěni během Vánoc nebo krátce po nich. V Německu může amnestii udělit Spolkový sněm, v Itálii parlament, v USA prezident nebo Kongres, v Rusku Státní duma, v Gruzii parlament. V Rakousku ji uděluje prezident. Ve Francii je možnost omezené amnestie dána prezidentovi, přičemž od roku 2007 se prezidenti dobrovolně zavazují amnestii neudělovat. V Řecku vyhlašuje amnestii prezident na základě doporučení ministra spravedlnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie v Československu po pádu komunismu.", "content": "Udílet amnestie byl oprávněn prezident federace.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie Václava Havla z ledna 1990.", "content": "Šlo o jeden z prvních kroků Václava Havla ve funkci prezidenta, kterým byly prominuty tresty uložené za předchozího režimu. Amnestie se týkala zhruba 23 tisíc osob (na území Česka 15 tisíc) z celkem 31 tisíc uvězněných. Mezi amnestovanými byl i za vraždu odsouzený Jozef Slovák, který po propuštění spáchal nejméně čtyři další vraždy. Jak ale uvádí např. tento zdroj, jeho propuštění s vyhlášenou amnestií nesouviselo (amnestie se na osoby odsouzené mj. za trestný čin vraždy nevztahovala, až na odpuštění jednoho roku trestu odnětí svobody), ale byl podmíněně propuštěn po odpykání dvou třetin trestu v souladu s tehdejšími platnými zákony.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie Václava Havla z února 1990.", "content": "Vyhlášena byla „v zájmu posílení záruk demokracie, veřejného klidu a pořádku“ a týkala se pouze abolice ve věcech nedovoleného ozbrojování, za podmínky dobrovolného odevzdání zbraní a výbušnin nejpozději do 1. března 1990.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie v samostatné České republice.", "content": "Udílet amnestie je oprávněn prezident republiky, rozhodnutí ale vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Odpovědnost za amnestii pak nese vláda.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie Václava Havla z února 1993.", "content": "Václav Havel ji vyhlásil po svém prvním zvolení prezidentem České republiky. Z celkem 14 tisíc vězňů se týkala jen asi 130 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie Václava Havla z února 1998.", "content": "Další prominutí trestů vyhlásil Václav Havel u příležitostí svého znovuzvolení. Z celkem 22 tisíc vězňů bylo propuštěno přes 930 osob, u dalších několika set bylo zastaveno trestní stíhání.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie Václava Klause z ledna 2013.", "content": "Prezident Václav Klaus vyhlásil svou první amnestii krátce před koncem svého druhého funkčního období, u příležitosti 20. výročí osamostatnění České republiky. Podle odhadu Ministerstva spravedlnosti ČR se amnestie týká více než 32 000 lidí. Vězeňské brány opustilo více než 6 145 lidí (původní odhad činil 7 416 pravomocně odsouzených). Rozhodnutí prezidenta se však dotkne i dalších zhruba 14 500 osob podmíněně odsouzených s probačním dohledem a dalších lidí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amnestie (z řeckého \"amnéstia\", zapomenutí) je rozhodnutí o hromadném, a to úplném nebo částečném prominutí trestu, a současně o zahlazení odsouzení pro trestný čin. Neruší tedy rozsudek ani občanskoprávní odpovědnost odsouzeného (například povinnost nahradit škodu), ale pouze trest. V České republice bývá doprovázena abolicí, to jest rozhodnutím o zastavení nebo nezahájení trestního řízení pro činy, na něž se vztahuje.", "tgt_summary": "Associazione Calcio Milan (), commonly referred to as A.C. Milan or simply Milan, is a professional football club in Milan, Italy, founded in 1899. The club has spent its entire history, with the exception of the 1980–81 and 1982–83 seasons, in the top flight of Italian football, known as Serie A since 1929–30. A.C. Milan's 18 FIFA and UEFA trophies is the fourth highest out of any club (joint with Boca Juniors), and the most out of any Italian club. Milan has won a joint record three Intercontinental Cups and one FIFA Club World Cup, seven European Cup/Champions League titles (Italian record), the UEFA Super Cup a joint record five times and the Cup Winners' Cup twice. With 18 league titles, Milan is also the joint-second most successful club in Serie A, along with local rivals Internazionale and behind Juventus (35 league titles). They have also won the Coppa Italia five times, and the Supercoppa Italiana seven. Milan's home games are played at San Siro, also known as the Stadio Giuseppe Meazza. The stadium, which is shared with city rivals Internazionale, is the largest in Italian football, with a total capacity of 80,018. Inter are considered their biggest rivals, and matches between the two teams are called Derby della Madonnina, which is one of the most followed derbies in football. The club is one of the wealthiest in Italian and world football. It was a founding member of the now-defunct G-14 group of Europe's leading football clubs as well as its replacement, the European Club Association.", "id": 358768} {"src_title": "Marabu africký", "tgt_title": "Marabou stork", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Marabu africký je nepříliš vzhledný a masivní pták, který běžně dosahuje výšky nad 150 cm, hmotnosti kolem 9 kg a rozpětí křídel přinejmenším 3,2 m, což ho činí jedním z největších brodivých ptáků na světě. Na rozdíl od většiny zástupců čápovitých dokáže marabu africký téměř celou hlavu i s krkem zatáhnout a skrýt pod peřím podobně jako volavky. Je nezaměnitelný díky své velikosti, holé hlavě a krku, černým zádům a bílému břichu. Má narůžovělý až světle červeně purpurový vak, který se s nacpanou potravou dokáže zvětšit až na délku větší jak 30 cm od základu zobáku. Nápadný je i veliký růžovočerný lalok na hrdle. Pohlaví jsou si velice podobná, mladší pták má snědší peří a menší lalok. Létá i ve velkých výškách a teplé vzdušné proudy ho vynáší do výšky přes 4000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Jako většina čápů je i marabu společenský a koloniální pták. Spolu s počátkem období dešťů (kdy je potrava nejlépe a nejsnadněji dostupná) si staví poměrně velké stromové hnízdo, do kterého klade dvě, maximálně tři vejce. Jako ostatní čápovití prožívá i marabu africký nepříliš hlučné, ale pozoruhodné námluvy, ve kterých hlavně samci využívají svůj lalok k vytváření nejrůznějších zvuků. Inkubační doba vajec je 29–31 dnů a mláďata se rodí na počátku období sucha, kdy přichází velká úmrtnost díky nedostatku vody. Pohlavní dospělosti dosahuje zvíře zhruba ve čtyřech letech a v přírodě se mohou dožít i 40 let. I přesto, že je marabu čáp, při hledání mršin se chová spíše jako sup. Vznáší se ve velké výšce a svůj velký zobák používá k roztrhávání zahnívajícího masa zdechlin. Podobně jako sup má také holou hlavu a krk, což je adaptace, která mu brání, aby si znečistil peří při konzumaci své oblíbené potravy. Marabu africký se však živí i živými živočichy, většinou drobnými, ale často i většími savci, plazy, ptáky, i obojživelníky, zvláště pak termity, rybami, sarančemi, kobylkami, housenkami, žábami, hlodavci, holuby, dokáže ulovit i dospělého plameňáka. Rád si pochutná i na vejcích krokodýlů, plameňáků a jiných druhů ptáků, která rozbíjí díky svému silnému a špičatému zobáku. Naráz dokáže tento mrchožrout spolknout až 1 kg masa.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "V Česku byl marabu ve volné přírodě (patrně jako uprchlík z chovu) pozorován jednou: v květnu 2002 nejprve na rybníku Vyšatov u Křenovic a později pravděpodobně stejný kus na rybníce Naděje u Frahelže.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Marabu africký je chován přibližně ve 130 evropských zoo. Mezi nimi také v šesti českých zoologických zahradách: Na Slovensku je pak tento druh chován v Zoo Bojnice a Zoo Košice.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha patří tento druh mezi tradičně chované. První jedinec se do zoo dostal již tři roky po jejím otevření. Tento první samec žil v zoo po dobu deseti let. V 50. letech 20. se objevili další zástupci tohoto druhu. Přelomovým rokem se stal rok 1992. Tehdy přišel z ústecké zoo samec Oskar, který doplnil samici Otinu, jež žila v zoo již osm let a pocházela z volné přírody. Po úhynu Otiny byla připojena k Oskarovi jiná geneticky cenná samice pocházející rovněž z přírody. Dostala jméno Mařena. Uhynula roku 2010. Oskar žije v zoo dosud a funguje jako pěstoun. Odchovává totiž podsazená mláďata pocházející z jiných spolupracujících zoo. Mezitím se do Zoo Praha dostali další jedinci: samec Vilík z Tiergarten Schönbrunn ve Vídni, samec Mára ze Zoo Zlín, samice Ema z nizozemské Zoo Emmen a Romana z římského Bioparco di Roma. V roce 2014 se podařilo, že samice Ema i zkušený pražský Oskar odchovali pěstounským způsobem dvě mláďata ze Zoo Dvůr Králové. Roku 2015 pěstounský samec odchoval 3 mláďata. V roce 2016 byl úspěšný nový chovný pár – vyvedl dvě mláďata. V roce 2017 bylo odchováno jedno mládě – samice. Ke konci roku 2017 byli chováni tři samci a dvě samice. 30. 1. a 1. 2. 2018 se Vilíkovi (Vildovi) a Emě vylíhla dvě mláďata, která byla úspěšně odchována. Další dvě mláďata se vylíhla 25. 1. 2019. V průběhu ledna 2020 přišla na svět tři mláďata. Do roku 2014 se podařilo odchovat 22 mláďat. Tento druh je k vidění v dolní části zoo v expozičním celku Vodní svět a opičí ostrovy společně voduškami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marabu africký či čáp marabu (\"Leptoptilos crumeniferus\") je velký brodivý pták, kterého řadíme do čeledi čápovitých (Ciconiidae). Obývá africký kontinent jižně od Sahary, téměř celou střední, východní a malou část jižní Afriky. Spatřit ho můžeme jak ve vlhkých, tak ve vyprahlých lokalitách, často poblíž území obývaných člověkem. Příbuzným, dávno vyhynulým zástupcem obřích rozměrů, byl indonéský druh \"Leptoptilos robustus\".", "tgt_summary": "The marabou stork (\"Leptoptilos crumenifer\") is a large wading bird in the stork family Ciconiidae. It breeds in Africa south of the Sahara, in both wet and arid habitats, often near human habitation, especially landfill sites. It is sometimes called the \"undertaker bird\" due to its shape from behind: cloak-like wings and back, skinny white legs, and sometimes a large white mass of \"hair\".", "id": 579591} {"src_title": "Markéta Parmská", "tgt_title": "Margaret of Parma", "src_document": [{"title": "Původ a dětství.", "content": "Markéta Parmská byla nemanželskou dcerou císaře Svaté říše římské a španělského krále Karla V. Její matkou byla Johana van der Gheynst, dcera výrobce tapiserií z flanderského města Oudenaarde. V dětství byla Markéta vychovávána v rodině dvorního kuchaře Andrého de Douvrin. Matka Johana se v roce 1525 provdala za brabantského výběrčího daní Jeana van der Dycke, s nímž měla několik dalších dětí. Karel V. svou bývalou milenku Johanu finančně podporoval až do její smrti v roce 1542. Kolem roku 1525, v době kdy se matka provdala, přišla Markéta do rezidence nizozemské místodržitelky v Mechelenu. Její prateta Markéta, na jejímž dvoře vyrůstal i její otec, a po pratetině smrti její teta Marie měly zaručit náležitou výchovu císařovy nejstarší dcery.", "section_level": 1}, {"title": "Vévodkyně z Florencie.", "content": "S otcem Karlem V. se Markéta poprvé setkala až v devíti letech. Tehdy jí byl zároveň představen i její budoucí manžel florentský vévoda Alexandr Medicejský, nemanželský syn papeže Klimenta VII. z rodu Medicejských. Žádoucí nevěsta s věnem 20 000 zlatých se měla stát vévodovou ženou ve dvanácti letech a posílit tak císařův vliv na papeže. Dne 7. ledna 1532 se Markéta s početným doprovodem vydala na více jak dvouměsíční cestu za svým nastávajícím manželem. Dne 16. dubna dorazila do Florencie, kde byla ubytována v Medicejském paláci a na její počest zde proběhly mnohé slavnosti. Z Florencie pokračovala v Alexandrově doprovodu do Říma, kam dorazila 5. května. V Římě byla přijata papežem Klimetem VII., jenž se k ní choval s velkou pozorností a navrhl, aby až do svatby setrvala ve Florencii. Tento návrh ovšem její nová pěstounka paní de Lannoy rázně odmítla a tak Markéta pokračovala do Neapole, kde strávila tři následující roky. Na zámku Pizzofalcone se měla naučit italštině a seznámit se se zvyky své nové vlasti. Císař se o její vzdělání velice zajímal, dokonce zanechal písemné pokyny k výchově své dcery, která se měla nadále podepisovat \"\"Margarita d'Austra\"\". Svatební smlouva byla podepsána 28. února 1536. Manželství ale trvalo jen krátce. Alexandr Medicejský žil život plný milostných dobrodružství a zábav. V lednu 1537 byl za příslibem milostných dobrodružství vlákán do bytu svého příbuzného Lorenzina Pierfrancesca de' Medici a zde byl zavražděn. Markéta se tak v patnácti letech stala vdovou.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Markétin otec Karel V. nalezl pro svou dceru velmi rychle nového ženicha. Tím se stal pro Markétu o několik let mladší chlapec Ottavio Farnese, vnuk nového papeže Pavla III. Svatební smlouva byla podepsána 12. října 1538. 4. listopadu 1538 se v Sixtinské kapli ve Vatikánu konala svatba. Tehdy již šestnáctiletá Markéta cítila ke svému nedospělému manželovi zpočátku odpor a dávala mu to také zcela nepokrytě najevo. Teprve v průběhu roku 1539 se jejich vztahy trochu zlepšily, a to poté, co Karel V. své dceři v dopisech opakovaně domlouval. V té době zajistil papež pro svého vnuka a jeho ženu titul vévody a vévodkyně z Camerina. Vévodu z Camerina Ottavia Farnese vzal císař dokonce na válečnou výpravu do Alžíru, kde se mohl Markétin manžel osobně vyznamenat v boji. Z Alžíru se Ottavio vrátil ke své ženě roku 1543 a jejich setkání prý bylo radostné. Markéta se poté usadila v Medicejský palác v Římě, který nechala nově zařídit. Věnovala se převážně duchovní a charitativní činnosti, v čemž jí pomáhal její zpovědník Ignác z Loyoly. V roce 1545 se Markéta a její manžel vzdali ve prospěch papeže Pavla III. vlády ve vévodství Camerino a výměnou za něj získali vévodství Castro. 27. srpna 1545 se Markétě a Ottaviovi narodila dvojčata Karel a Alessandro (Karel zemřel již roku 1549). V roce 1550 získal Ottavio Farnese a jeho žena Markéta titul vévody a vévodkyně z Parmy. Ottavio si však dělal nároky i na titul vévody z Piacenzy, jelikož jeho otec Pier Luigi Farnese držel za svého života oba tyto tituly a Ottavio se jich jako právoplatný dědic nehodlal vzdát. Piacenzu však tehdy držel ve svých rukou císař Karel V. Ottavio Farnese se tedy spojil s francouzským králem Jindřichem II. proti svému tchánovi Karlovi V., čímž nahněval nejen císaře a svou manželku, ale také papeže Julia III. Po neúspěšném obléhání Parmy a mnoha jednáních byl Ottavio v roce 1552 opět potvrzen parmským vévodou. V roce 1556 pak nový španělský král Filip II. potvrdil svou polorodou sestru Markétu a jejího manžela Ottavia také jako vévodkyni a vévodu z Piacenzy. Císař a král Filip II. si ale pojistil budoucí politickou věrnost svých příbuzných tím, že je donutil, aby na jeho královský dvůr poslali na vychování svého jediného syna Alessandra Farnese, s čímž se Markéta jen těžko smiřovala.", "section_level": 1}, {"title": "Místodržící v Nizozemí.", "content": "V roce 1557 se Markéta přestěhovala z Parmy do Piacenzy. Poté, co jí byl odňat její jedenáctiletý syn, už zřejmě neměla další zájem na soužití s manželem, který sídlil nadále v Parmě. V Piacenze se věnovala výstavbě paláce Farnese a vedla rozsáhlou korespondenci s manželem, bratrem Filipem II., synem Alessandrem, papežem a dalšími osobnostmi té doby. Po smrti svého otce Karla V. v roce 1558 se nervově zhroutila. Po několika měsících se její zdravotní stav zlepšil a tak mohla přijmout nabídku svého bratra Filipa II. a stát se španělskou místodržitelkou ve svém rodném Nizozemí. 28. července 1559 ji Filip II. slavnostně přivítal v Gentu a 7. srpna ji představil shromážděným nizozemským generálním stavům. Markéta tehdy ještě netušila, že bratr v ní chce mít jen reprezentativní osobnost, která se bude bezpodmínečně řídit jeho přáními a představami. Skutečnou moc v Nizozemí držel v rukou především Filipův věrný biskup Antoine Perrenot de Granvelle, který měl za úkol spravovat bohaté nizozemské provincie tuhou a centralizovanou vládou. Veškeré politické problémy následujících let byly nakonec také přičteny právě jemu a Antoine Perrenot de Granvelle, nyní již arcibiskup v Mechelen, kardinál a primas Nizozemí musel v roce 1564 odstoupit a opustit zemi. O dva měsíce později (18. března 1564) se přední nizozemští šlechtici objevili před Markétou a přednesli staré požadavky: společnou poradu generálních stavů, reorganizaci finanční správy a posílení moci guvernérů provincií na úkor ústřední správy. Zároveň žádali také větší náboženskou toleranci vůči protestantům a omezení moci inkvizice. Všechny tyto přednesené požadavky byly v rozporu s politikou Filipa II., ale Markéta se rozhodla nizozemskou šlechtu podporovat i navzdory svému bratrovi. Filip II. žádnému z požadavků nevyhověl.", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemská revoluce.", "content": "Filipovo odmítnutí nizozemských požadavků vyvolalo v zemi neklid a protestanti získali v boji proti nebezpečné španělské inkvizici spojence i v řadách katolíků. Tak vznikl v Bruselu šlechtický Svaz dohody, jehož členy byli příslušníci obou náboženství. 5. dubna 1566 předala delegace Svazu dohody místodržitelce petici požadující další jednání s Filipem II. Filip ale považoval Svaz dohody za spolčení zrádců a odmítal s jeho členy jednat. Vypukla tzv. Nizozemská revoluce. Po mnoha měsících násilí a bojů uprchl ze země Vilém I. Oranžský a situace se opět zklidnila. Všude v zemi byla obnovena autorita vlády. Markéta navrhla Filipu II., aby byli popraveni pouze vůdci vzpoury, ale lidu aby byla udělena milost. Dále mu navrhla svolání generálních stavů a zmírnění náboženských zákonů. Filip II. však neměl pro její mírnost pochopení, jelikož jeho cílem bylo omezení moci generálních stavů a nastolení jen jednoho náboženství, a to katolicismu. Filip II. tedy vyslal do Nizozemí španělské vojsko pod velením Fernanda Alvareze de Toleda, vévody z Alby, aby v zemi sjednalo pořádek. Alba získal od krále rozsáhlé pravomoci a rozpoutal v zemi zatýkání a popravy. Markéta se cítila ponížená a zcela bezmocná. Rozhodla se tedy svou funkci místodržitelky složit a 30. prosince 1567 opustila Brusel. 1. února 1568 dorazila do Piacenzy. V Parmě se pak po dlouhé době znovu setkala se synem Alessandrem, s jeho manželkou Marií Portugalskou (vnučkou portugalského krále Manuela I.) a se svou vnučkou. Poté Markéta odcestovala na své statky v Abruzzu ve střední Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Nizozemí.", "content": "Ve španělském Nizozemí probíhala zatím krutá a tvrdá vláda místodržícího Fernanda Alvareze de Toleda, vévody z Alby, a to až do roku 1576, kdy se stal místodržícím Don Juan de Austria. Don Juan de Austria byl polorodým bratrem krále Filipa II. a Markéty Parmské a stejně jako Markéta Parmská měl i on nemanželský původ. Don Juan udržoval se svým královským bratrem i sestrou Markétou velmi přátelské vztahy a po svém jmenování místodržícím si často se sestrou dopisoval a žádal ji o radu. Po smrti Dona Juana de Austria († 1578) požádal Filip II. svou sestru, aby se vydala do Nizozemí a dokončila úkoly a plány, které Don Juan započal. Z toho však sešlo. V Nizozemí se zatím stal prozatímním místodržitelem a generálním kapitánem Markétin syn Alexandr Farnese. Situace v zemi byla stále dramatičtější a katolické provincie Hainault, Arras a Flandry se rozhodly za každou cenu chránit katolické náboženství. Za to požadovaly, aby se místodržícím v těchto provinciích stal Nizozemec nebo Habsburk, a španělské vojsko aby opustilo zemi. Poté povstalé provincie vyhlásily utrechtskou unii a panovníkem zvolili Františka, vévodu z Anjou. Protestantské provincie Holland a Zeeland držel pevně v rukou Vilém I. Oranžský. Markéta Parmská byla situací v Nizozemí zneklidněna, a tak opustila své italské země a vydala se za synem. Ten ji ale vůbec nepřivítal s nadšením a vyčetl jí, že její přítomnost v Nizozemí celou situaci jen komplikuje. Alexandr Farnese odmítal poslouchat rady své matky a začal dokonce odmítat i rozkazy svého strýce Filipa II. Filip II. ale nakonec potvrdil Alessandra Farnese ve funkci generálního kapitána a generálního místodržitele v Nizozemí a bylo to rozhodnutí, kterého král určitě nelitoval. Alexandr Farnese dobyl roku 1584 Flandry, 1585 Brusel a Antverpy a deset dalších měst se mu podřídilo dobrovolně. Jižní Nizozemí zůstalo nadále zachováno španělské koruně. Markéta se usmířila se synem a roku 1583 opustila Nizozemí, v Parmě se ještě jednou a naposledy setkala s manželem Ottaviem a odplula do Ortony a Mare, své abruzzské državy.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Stárnoucí Markéta se v posledních letech svého života věnovala rozvoji města Ortona a dobročinné činnosti. Na podzim roku 1585 těžce onemocněla, zřejmě se jednalo o rakovinu, a sepsala poslední vůli. Většinu majetku odkázala synu Alexandrovi, ale myslela i na ostatní příbuzné, na členy svého dvora a na své poddané. Zemřela 18. ledna 1587 a pochována byla v Piacenze, v benediktinském kostele San Sesto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markéta Parmská (5. července 1522, Oudenaarde, Belgie – 18. ledna 1586, Ortona, Itálie) byla vévodkyně z Florencie (1536 – 1537), vévodkyně z Parmy (od roku 1550) a Piacenzy (od roku 1556) a místodržitelka Nizozemí v letech 1559 – 1567.", "tgt_summary": "Margaret of Parma (; 5 July 1522 – 18 January 1586) was Governor of the Netherlands from 1559 to 1567 and from 1578 to 1582. She was the illegitimate daughter of the then 22-year-old Holy Roman Emperor Charles V and Johanna Maria van der Gheynst. She was a Duchess of Florence and a Duchess of Parma and Piacenza by marriage.", "id": 2190680} {"src_title": "Citadela (karetní hra)", "tgt_title": "Citadels (card game)", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava hry.", "content": "Balíčky karet staveb a karet postav se zamíchají a položí rubem nahoru. Na začátku hry každý hráč dostane 4 karty staveb a 2 zlaťáky. Nejstarší hráč se v 1. kole stane začínajícím hráčem a vezme si jeho symbol – královskou korunu.", "section_level": 2}, {"title": "Výběr postavy.", "content": "Na začátku každého kola si hráči vybírají svou postavu. To se provede tak, že začínající hráč (hráč, který v minulém kole měl roli krále) zamíchá karty postav, 0 až 2 z nich (podle počtu hráčů) vyloží na stůl lícem nahoru a jednu, na kterou se podívá jen on sám, lícem dolů. Mezi kartami postav vyloženými lícem nahoru nesmí být král, jinak se místo něj vytáhne jiná postava. Každý hráč počínaje začínajícím si pak tajně vybere jednu kartu postavy a zbylé karty pošle hráči po levé ruce. Poté, co si všichni vybrali svou postavu, král jmenuje jednotlivé postavy v pořadí jejich čísel od 1 do 8. Kdo si vybral příslušnou postavu, odkryje ji a provede svůj tah. Pokud si postavu nevybral nikdo, král přejde k další postavě.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průběh tahu jednotlivých hráčů.", "content": "Každý hráč si ve svém tahu napřed vezme buď dva zlaťáky, nebo se podívá na dvě vrchní karty staveb z balíčku, jednu si vezme do ruky a druhou zahodí. Hráč dále může postavit jednu stavbu z ruky, kterou vyloží před sebe a zaplatí její cenu uvedenou na kartě. Kdykoli během svého kola může hráč využít zvláštní schopnost své postavy. Král, kněz, kupec a žoldnéř navíc mohou vybírat daně ze staveb své barvy, což znamená, že hráč získá jeden zlaťák za každou stavbu příslušné barvy, kterou má postavenou. Kromě staveb těchto čtyř barev existují i stavby fialové, z nichž daně nevybírá nikdo, ale každá fialová stavba přináší nějakou výhodu hráči, který ji postavil.", "section_level": 2}, {"title": "Konec hry.", "content": "Hra končí v kole, v němž některý z hráčů postavil svou osmou stavbu. Kolo se dohraje a pak si hráči spočítají body: Vítězem se stává hráč, který získal nejvíce bodů, při shodě rozhoduje počet bodů získaných součtem hodnot staveb.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V roce 2004 (v ČR v roce 2008) vyšlo rozšíření hry nazvané Citadela - temná země (\"Ohne Furcht und Adel - Die Dunklen Lande\"), ve kterém přibylo 15 nových staveb, postava s číslem 9 a nová sada devíti postav. Hráči mohou hrát s devíti postavami, jsou-li aspoň čtyři. Rozšíření s devíti postavami lze hrát až v 8 hráčích. Před začátkem hry lze vybrat libovolnou kombinaci devíti (resp. osmi) postav ze základní hry a z rozšíření, ale tak, aby mezi nimi byla právě jedna postava s každým číslem od 1 do 9 (resp. 8).", "section_level": 1}], "src_summary": "Citadela (Ohne Furcht und Adel) je karetní hra Bruna Faiduttiho z roku 2000. Může ji hrát 2 až 7 hráčů. Hráči staví město z karet budov, které drží v ruce. Budovy mají různou hodnotu a vyhrává ten, který má nejvíce bodů v závěrečném kole, tj. v kole, ve kterém některý z hráčů postaví osmou stavbu. Za stavbu budov je třeba platit zlaťáky, budova se postaví vyložením karty z ruky. Hra je komplikována tím, že v každém kole hráči představují nějakou postavu, které mají různé dodatečné vlastnosti, které mohou pomoci při stavbě budov či mohou škodit soupeřům. Před každým kolem si hráči postavy tajně vybírají z balíčku podle daného pořadí, mohou tak různě taktizovat.", "tgt_summary": "Citadels is a German-style card game, designed by Bruno Faidutti, originally published in French as \"Citadelles\" by MultiSim in 2000, illustrated by Julien Delval, Florence Magnin, Jean-Louis Mourier and Cyrille Daujean as graphic designer for the first edition. Sometime later, Citadels was published in German as \"Ohne Furcht und Adel\", which means \"Without Fear or Nobility\". \"Citadels\" was a finalist for the 2000 Spiel des Jahres award. The Dutch version, Machiavelli, won the Dutch game prize (\"Nederlandse spellenprijs\") in 2001.", "id": 116914} {"src_title": "McDonnell F3H Demon", "tgt_title": "McDonnell F3H Demon", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj F3H začal v roce 1949. Letoun byl konstruován jako jednomotorový, poháněný motorem Westinghouse J40, který měl dosahovat tahu až 49 kN, což byl trojnásobek tahu jednoho z motorů F2H Banshee. Byl to první projekt letounu s šípovými křídly, na kterém firma McDonnell pracovala a také první letoun US Navy, vybavený řízenými střelami. První prototyp \"XF3H-1\" (sér. č. 125444) poprvé vzlétl 7. srpen 1951 z letiště Lambert Field za jehož řízení usedl testovací pilot \"Robertem Edholmem\". Prototyp byl poháněn motorem Westinghouse J40-WE-6 bez přídavného spalování. Problémy s touto pohonnou jednotkou vedly ihned po úvodním letu k přemístění zkoušek do méně zalidněné lokality Pratt ve státě Kansas. Zde proběhl další let 14. srpna. Do konce roku 1951 se s prvním prototypem provedlo 40 letů s náletem 37 hodin. Počátkem ledna 1952 vzlétl druhý prototyp XF3H-1 (125445). Po roce od zahájení letových zkoušek dodala společnost Westinghouse původně plánované motory J40-WE-8 s přídavným spalováním, které byly ihned instalovány do obou prototypů. První lety s takto upravenými stroji proběhly během ledna 1953. V průběhu října zahájily XF3H-1 palubní ověřovací zkoušky na lodi USS Coral Sea (CV-43). První prototyp byl 18. března 1954 zničen havárií po explozi palivové soustavy, druhý od té doby uzemnili a přestal létat. 24. prosince 1953 vzlétl první sériový exemplář přepadové varianty pro každé počasí \"F3H-1N Demon\". Hlavním problémem byl v té době motor, který měl jen poloviční tah, než se čekalo a navíc byl velice nespolehlivý. Z prvních 56 letounů F3H-1N (133489 až 133544), které měly motor J40-WE-10, nebo -22, bylo do léta 1955 šest ztraceno při haváriích. Všechny kusy s tímto pohonem měly od té doby zakázané lety a pro letoun se hledala náhradní pohonná jednotka. Plánovaná průzkumná varianta F3H-1P nebyla nikdy realizována. Jako nejlepší náhradní motor se ukázal být proudový motor Allison J71-A-2E s maximálním tahem na režimu přídavného spalování 63,33 kN, který poháněl například palubní bombardér Douglas B-66 Destroyer. První nové kusy F3H s tímto motorem byly značeny \"F3H-2\" a jako prototypy posloužily přestavěné původní F3H-1N čísel 133519 a 133521 (ten v roce 1955 přelétl k firmě Allison jako létající zkušebna). Ze strojů 133520 a 133522 pak vznikly prototypy \"F3H-2N\" pro každé počasí. Tento motor ovšem měl větší rozměry, než původní J40 a proto musel McDonnell zvětšit křídlo a přepracovat trup letounu. Výkon J71 byl ale v operační službě nedostatečný pro letoun velikosti F3H a motor také trápily některé technické nedostatky. První Demon ještě s prototypovým motorem YJ71 byl dokončen v listopadu 1954 jako pokusný \"F3H-1N NPE\". 11. ledna 1955 pak vzlétl prototyp \"XF3H-2N\" (133520), který byl již 23. ledna zničen při havárii. Dalším problémem bylo nalézt pro pilota letounu vhodné vystřelovací sedadlo. První modely byly shledány nevhodnými a byly nakonec nahrazeny novým vystřelovacím sedadlem firmy Martin-Baker, které se díky svým lepším výkonům v nízkých výškách a větší spolehlivosti, staly standardními v celé US Navy. V průběhu roku 1955 se produkce sériových F3H-2N začala rozbíhat a započaly letové zkoušky. K první havárii sériového letounu došlo již 10. června (133549), pilot se zachránil na padáku. V září začaly komplexní zkoušky, včetně kvalifikačních palubních na lodi USS Ticonderoga se sériovým F3H-2N. V lednu 1956 byly na základně NATC Patuxent River zahájeny zkoušky, předcházející zařazaní typu do výzbroje. Šest nových F3H-2N testovali tři zkušební piloti z Naval Air Test Center spolu s vybranými letci námořních jednotek VX-3, VC-3 a VF-14. Přes všechny uvedené potíže objednalo námořnictvo sérii 239 kusů \"F3H-2\", které byly dodávány od března 1956. Od září 1956 pak byla testována a později sériově modifikována úprava s dodatečnou montáží zatahovací trubice pro tankování paliva za letu. Do konce výroby typu v listopadu 1959, bylo vyrobeno celkem 523 Demonů. Byl to první americký palubní stíhač, schopný díky radaru Hughes \"AN/APQG-51A\" operovat v každém počasí. Ten nahradil méně výkonné radary Westinghouse APG-50 používané na starších F3H-1N a prvních sériových -2N. Standardní výzbrojí F3H-2N byly 4 kanóny Colt-Browning Mk.12, ráže 20 mm. Později byla horní dvojice kanónů odstraněna, aby se ušetřila hmotnost letounu. Dne 16. září 1955 vzlétla přepadová varianta \"F3H-2M\", která byla schopná nést střely vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow I a od roku 1956 i infranaváděné řízené rakety AIM-9 Sidewinder. Letouny obvykle nesly oba typy střel. Na vnitřní dvojici závěsníků pak byl pověšen pár střel Sparrow a na vnějších pár střel Sidewinder. Když byly F3H používány k protivzdušné obraně letadlových lodí, nepoužívaly kanóny. Ty byly instalovány a používány při konkrétních akcích, jakou byla Kubánská krize, ve kterých se daly očekávat mise s útoky proti pozemním cílům. Průzkumná verze F3H-2P nebyla nikdy realizována. V roce 1962 došlo ke změně označení amerických letadel a F3H se změnil na \"F-3\". Z F3H-2N se stal \"F-3C\", zatímco F3H-2M byl přeznačen na \"MF-3B\" a F3H-2 jednoduše na \"F-3B\". F3H byl hlavním palubním stíhačem US Navy až do roku 1962, kdy ho v této roli nahradil McDonnell F-4 Phantom II. Ten byl vlastně nejprve vyvíjen jako takový \"Super Demon\", tedy větší a výkonnější varianta F3H. Tento koncept se později objevil například u typu McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, kdy varianta F/A-18E/F, byla také mnohem větší, než původní verze. Přestože byl F3H vyvíjen v době korejské války, nebyl nikdy bojově nasazen. Poslední jednotka s F3H, squadrona \"VF-161 Chargers\", vyměnila své Demony za nové Phantomy v září 1964. Díky výbornému výhledu z pilotního prostoru byl Demon přezdíván \"The Chair\".", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Počátkem jara roku 1956 typ F3H-2 Demon dozrál k operační službě a byl zaveden u smíšené squadrony VC-3 na letišti NAS Moffet Field v Kalifornii. Její náplní byl výcvik létajícího a pozemního personálu, včetně bojové činnosti a létání podle přístrojů. K 1. červenci 1956 se jednotka včlenila do squadrony VF(AM)-3, specializované na nácvik bojové činnosti za každého počasí. Její část s Demony F3H-2N, Detachment Bravo, zůstala na Moffet Fieldu. Demony, později i verzí F3H-2M a F3H-2, sloužily u VF(AW)-3 devět let. V březnu 1956 se variantou F3H-2N přezbrojila první operační squadrona VF-14 „Top Hatters“ podléhající atlantickému velení US Navy (AIRLANT). Její stálou pozemní základnou byla NAS Cecil Field. První operační nasazení VF-14 s Demony prodělala v průběhu roku 1957 ve Středomoří na palubě lodi USS Forrestal (CV-59). V roce 1959 začaly její téměř nepřerušené túry s lodí USS Franklin D. Roosevelt (CV-42) ve Středomoří a Atlantiku, probíhající s malými přestávkami v létech 1960-1963. V roce 1964 byla přezbrojena na McDonnell F-4 Phantom II. V květnu 1956 byla Demony vyzbrojena i první operační squadrona pacifického velitelství (AIRPAC). Byla jí VF-124 „Moonshiners“, jejíž piloti prošli výcvikem u VC-3. „Moonshiners“ původně létali ze své domovské základny NAS Miramar s letouny Vought F7U Cutlass a svou první operační túru s Demony absolvovali na lodi USS Lexington (CV-16) v roce 1957. Plavba západním Pacifikem byla pro tuto jednotku také poslední. Po návratu do Miramaru se věnovala pouze cvičnému létání z pozemní základny a v dubnu 1958 se včlenila do squadrony VF-121. Ještě v roce 1956 pak následovaly další operační squadrony obou velitelství. U AIRLANT to byly u Air Groups CVG-1, CVG-3 a CVG-7 jednotky VF-31, VF-101 a VF-82, u AIRPAC pak VF-112. Následujícího roku a později přišly na řadu zbývající VF-41, VF-61, VF-13, VF-131 a VF-161 atlantického velitelství a VF-24, VF-21, VF-64, VF-53, VF-92 (VF-54), VF-114, VF-121, VF-141, VF-151, VF-161, VF-193 a VF-213 u velitelství pacifického. Squadrona VF-31 „Tomcatters“ měla základnu na NAS Cecil Field. Celkem uskutečnila pět plaveb na lodi USS Saratoga (CV-60). Při jedné z nich v roce 1958 se účastnila akcí v souvislosti s libanonskou krizí a v roce 1962 fungovala jako součást blokády ostrovu Kuba. Její operační činnost s Demony verzí F3H-2N, F3H-2M i F3H-2 skončila v říjnu 1962, kdy začalo její přezbrojování na stroje Phantom II. Squadrona VF-101 „Grim Reapers“ byla s Demony přeškolovací jednotkou, která měla základnu na NAS (Naval Air Station) Key West. Kromě varianty F3H-2 používala rovněž letouny Douglas F4D Skyray, Lockheed T-33 Shooting Star (TV-2) a McDonnell F2H Banshee. V roce 1962 u ní Demony a Skyraye vystřídaly Phantomy II. Squadrona VF-82 „Iron Men“ měla pozemní základnu na NAS Oceana a nové Demony F3H-2N vyměnila v roce 1956 za dosluhující F2H-3 Banshee. VF-82 nepodnikala operační túry na lodích a Demony vyřadila již v roce 1958. Atlantická squadrona VF-41 „Black Aces“ létala rovněž z NAS Oceana spolu s VF-82, ale Demony obdržela až v létech 1957-58. Po krátkou dobu měla smíšenou výzbroj typů Banshee a Demon. V roce 1959 získala první místo v soutěži Top Gun a trvale si držela místo nejlépe hodnocené jednotky s Demony. Jednotka nejvíce času strávila při operačních prověrkách nové letadlové lodi USS Independence (CV-62). V létech 1960-61 s ní podnikla operační plavbu ve Středomoří. V únoru 1962 měla již ve výzbroji Phantomy II. Squadrona VF-61 „Jolly Rogers“ se na NAS Oceania s letounem Demon seznámila v roce 1956, následující rok byla již s novým strojem plně operační. V dubnu 1957 létala z lodi USS Franklin D.Roosevelt, v květnu byla převelena na USS Saratoga (CV-60) a v červenci se vrátila do Virginie na NAS Oceana, kde se účastnila cvičení Lantflex 1-57 s ostrými střelbami raketami. V srpnu až říjnu se opět vrátila na palubu Saratogy jako součást bojového uskupení Task Group 28při cvičeních Intex, Sea Spray, Strike Back a Pipe Down, které bylo cvičením NATO. Při této příležitosti Demony VF-61 létaly také z britské letadlové lodi HMS Ark Royal. V listopadu již squadrona operovala z lodi USS Forrestal (CV-59). V roce 1958 VF-61 létala jen z pozemních základen a uskutečňovala také dálkové přelety. F3H-2N „Jolly Rogers“ se tak objevovovaly nejen na NAS Roosevelt Roads na Portoriku, ale i na spojeneckých základnách Port Lyautey ve Francouzském Maroku a italské Neapoli. V roce 1959 byla squadrona uzemněna a následně rozpuštěna. V září 1962 nahradily letouny Douglas F4D Skyray nové Demony F-3B u squadrony VF-13 „Agressors“. Tento útvar se z paluby USS Independence účastnil blokády Kuby, koncem roku 1962 létal z lodi USS Lexington a po krátké přestávce na NAS Cecil Field se přemístil na loď USS Shangri La (CV-38) a spolu s ní nasazen v Karibském moři. Na této lodi pak jednotka VF-13 zůstala do roku 1963, kdy se přemístila do Středozemí. Zde pak jako poslední operační jednotka Demonů AIRLANT setrvala až do května 1964. Po návratu do USA byla přezbrojena na letouny Vought F-8 Crusader. Pro službu na nové letadlové lodi USS Constellation (CV-64) byla v srpnu 1961 ustavena squadrona VF-131 „Nightcappers“ s Demony. Své palubní zkoušky zakončila v lednu na lodi USS Independence a od března do května operovala ze své mateřské lodi v okolí základny Guantanamo. V polovině května USS Constellation převedli k velitelství AIRPAC a jednotka VF-131 byla i s leteckou skupinou CVG-13 zrušena. Pozemní základnou „Nightcappers“ byla NAS Cecil Field. Poslední jednotkou Demonů atlantického velitelství se stala VF-161 „Chargers“. Squadrona byla utvořena na NAS Cecil Field v září 1960. V roce 1961 ji bez předchozí túry na letadlové lodi přemístili k pacifickému velitelství na NAS Miramar. Odtud pak útvar podnikl dvě plavby s lodí USS Oriskany (CV-34). V září 1964 se VF-161 přezbrojila na typ F-4B. Pacifické velitelství mělo u Air Groups CVG-2, CVG-5, CVG-9, CVG-11, CVG-12, CVG-14, CVG-15, CVG-16, CVG-19, CVG-21 a ATG-1 dalších 13 squadron. Jednotka VF-24 „Corsairs“ obdržela Demony varianty F3H-2M v létě 1957. od léta do prosince 1958, kdy přezbrojila na typ Grumman F-11F Tiger, uskutečnila túru na lodi USS Lexington. Na základně NAS Miramar měla své domovské letiště i VF-112, která Demony používala od zimy 1956 do února 1959. Podnikala pacifické plavby na lodích USS Ticonderoga (CV-14), USS Midway (CV-41), USS Lexington a USS Kearsarge (CV-33). Na jaře 1959 vyměnila na Miramaru své Demony za letouny North American FJ-4B Fury a přeznačena na VA-112. Squadrona VF-21 „Freelancers“ s Demony začala létat jako VF-64. V roce 1962 přezbrojila na F-4B a její Demony přešly pod VF-121 jako cvičné. S označením VF-21 operovala z NAS Miramar a uskutečnila tři operační túry na lodi USS Midway. V roce 1959 se označení squadrony VF-64 „Freelancers“ změnilo na VF-21. S původním označením stačila VF-64 uskutečnit v rozmezí let 1958-1959 operační plavbu na letadlové lodi USS Midway. Z původní squadrony VF-123 s letouny Grumman F9F Panther vznikla roku 1959 nová VF-53 „Blue Knights“ s novými F3H-2N. V létech 1960 a 1961 jednotka absolvovala tři operaní túry na letadlové lodi USS Ticonderoga (CV-14). V létě 1962 na základně NAS Almeda přešla na typ F-4B. Squadrona VF-92 „Silver Knights“ převzala první Demony v květnu 1959. V létech 1960 a 1961 uskutečnila dvě plavby s lodí USS Ranger (CV-61). Po zařazení z Letecké skupiny CVG-9 do CVG-5, již pod označením VF-54, uskutečnila túru na USS Lexington. V září 1962 se po plavbě kolem Hornova mysu squadrona navrátila na NAS Miramar a následně absolvovala ještě túru na letadlové lodi USS Ticonderoga. V srpnu 1963 přezbrojila z Demonů na Phantomy II a v říjnu obdržela původní označení VF-92. Na NAS Alamada sídlila squadrona VF-122 „Black Angels“. Tato jednotka převzala Demony v roce 1957 a vlétě téhož roku se kvalifikovala pro palubní službu na zkušební plavbě s lodí USS Kearsarge. Od srpna 1957 byla umístěna na lodi USS Ticonderoga. V březnu 1958 se VF-122 na CV-14 zapojila do lokálního konfliktu mezi kontinentální Čínou a Tchaj-wanem. Oněkolik dní později se objevila ve vodách Indonesie, kde tou dobou vypukl politický převrat. Po této akci opět vplula do jihočínského moře. Při této plavbě VF-122 přišla o čtyři Demony při haváriích a dva piloty. Squadrona VF-114 „Aardvarks“ dostala Demony v roce 1957 a o rok později absolvovala službu na letadlové lodi USS Shangri La. V roce 1959 následovala další, při níž bez ztrát nalétala 2000 hodin a provedla 1300 přistání na palubě. V roce 1960 se nalodila k sedmiměsíční túře na lodi USS Hancock (CV-19), po níž byla v roce 1961 na NAS Miramar přezbrojena na stoje Phantom II. V dubnu 1958 se do squadrony VF-121 „Peacemakers“ včlenila zrušená squadrona VF-124 vyzbrojená Demony. VF-121 měla status stálé doplňovací jednotky, od níž přicházeli vycvičení piloti k ostatním operačním útvarům. VF-121 se základnou NAS Los Alamitos kromě typu Demon létala v té době také se stroji Tiger, Banshee a Skynight. Squadrona VF-141 „Iron Angels“ se přezbrojila z typu Douglas F4D Skyray na F3H-2N Demon k 27. červenci 1959. Ze základny NAS Miramar nejprve odlétla v říjnu na první túru na lodi USS Oriskany (CV-34), druhou pak absolvovala v listopadu. V únoru a březnu 1960 následovaly další plavby s touto lodí. V dubnu se pak „Iron Angels“ nalodili na devítiměsíční operační nasazení, během níž se účastnili cvičení Slo Gin, Square Knot a Checkertail. V roce 1961 došlo u jednotky ke kompletní výměně pilotů a na jaře se jednotka opětně kvalifikovala na lodi Oriskany. Následně na pozemní základně MCAAS Yuma absolvovala výcvik v boji v noci a za každého počasí. Po výcviku ve střelbě raketami Sidewinder z domovské základny Miramar se VF-141 nalodila na USS Lexington, aby absolvovala noční kvalifikační zkoušky. V listopadu 1961 se účastnila poslední túry trvající až do června 1962. Poté jednotka vyměnila na své domovské základně Demony za nové Crusadery. Na základně NAS Moffet Field měla základnu squadrona VF-193 „Ghost Riders“, která používala Demony od roku 1957 do roku 1963. Jednotka se během této doby účastnila čtyř operačních plaveb na lodi USS Bon Home Richard (CV-31). První proběhla od listopadu 1958 do června 1959, druhá od listopadu 1959 do května 1960, třetí od dubna do prosince 1961 a poslední od července 1962 do února 1963. V tomto roce obdržela první F-4B a byla přeznačena na VF-142. Poslední jednotkou pacifického velitelství s letouny Demon byla squadrona VF-213 „Black Lions“. Na domovské základně NAS Moffet Field převzala nové F3H-2 v prosinci 1959 náhradou za dosavadní F4D-1. První námořní plavbu s Demony absolvovala na lodi USS Hancock v březnu 1960. Při návratu na Moffet Field havaroval při přístrojovém přiblížení na přistání velitel squadrony Cdr. Thompson a útvar byl poslán k dalšímu výviku. V květnu 1960 se VF-213 vrátila na loď USS Lexington k opakované kvalifikaci. V říjnu pak následovala další, nyní již operační plavba. V období od října 1960 do června 1961 VF-213 s lodí Lexington absolvovala v Pacifiku tři cvičení. Steeple Jack, při kterém hlídkovala nad Sedmou flotilou, v únoru předváděla svou výzbroj velení SEATO a při třetím Grass Shack imitovala nepřátelská letadla, snažící se proniknout systémem protivzdušné obrany NORAD. Předtím, v březnu 1961, se piloti VF-213 na okinawské střelnici cvičili v ostrých střelbách raketami Sparrow III. V červenci 1961 se VF-213 přemístila na základnu NAS Miramar a pokračovala ve výcviku. Noví piloti pak prošli kvalifikačními zkouškami na lodích USS Coral Sea, USS Oriskany a USS Hancock. Od února do října 1962 se Demony „Black Lions“ plavily na USS Hancock, se kterou se účastnily cvičení Tulungun. Během cvičení squadrona spolupracovala i s letouny Royal Navy de Havilland Sea Vixen a Supermarine Scimitar z letadlové lodi HMS Ark Royal a také z britské lodi létala. Před poslední túrou s lodí USS Hancock od června do prosince 1963 jednotka absolvovala šest krátkých působení na lodi, při kterých se kvalifikovali noví piloti. Při operační plavbě pak VF-213 létala i z pozemního letiště v Hongkongu. Demony létaly rovněž u neoperačních zkušebních jednotek. Tou nejdůležitější bylo zkušební námořní letecké středisko NATC na základně Patuxent River ve státě Maryland. V něm vybraní zkušební piloti a technici testují ve specializovaných odděleních všechny letouny US Navy před přijetím do výzbroje. Dalším významným střediskem, kde se Demony testovaly, byla i Naval Ordonance Test Station na základně NAF China Lake v Kalifornii. Úkolem NOTS je ověřovat podvěsnou výzbroj a palubní hlavňové zbraně. Demony se také objevily na NAS Lakehurst v New Jersey u NATF, kde se na pozemním zařízení testovaly katapultové vzlety, nucené brzdění záchytným hákem a nouzové zastavování zdvihací bariérou. Rakety Sparrow I a III s radarovým naváděním a později i infračervené Sidewinder, se zkoušely společně s Demony u Naval Missile Center v Point Mugu ve státě Kalifornie u squadrony VX-4. Demony verze F3H-2M (MF-3B) a později také F3H-2 (F-3B) létaly v Point Mugu i po vyřazení Demonů ze služby u squadron a rakety spolu s palubními systémy testovaly až do konce 60. let. Jednotlivé Demony VX-4 se v létech 1957 až 1958 objevovaly při zkouškách i na letadlových lodích, např. USS Midway.", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell F3H Demon byl palubní proudový stíhací letoun amerického námořnictva. Byl nástupcem typu McDonnell F2H Banshee. Původně byl navržen pro motor Westinghouse J40, ale musel být přepracován, aby umožnil montáž motoru Allison J71 poté, co J40 utrpěl vážné problémy a jeho vývoj byl nakonec zrušen. Ačkoli postrádal dostatečný výkon pro nadzvukový výkon, doplnilo denní stíhací letouny Vought F8U Crusader a Grumman F11F Tiger jako přepadový stíhací letoun pro každé počasí vyzbrojený raketami, a to až do roku 1964. Ze služby byl stažen dříve, než mohl sloužit ve Vietnamu a spolu s letouny Crusader byl na palubě lodí třídy Forrestal a podobných nahrazen typem McDonnell Douglas F-4 Phantom II. Phantom, který byl stejně schopen stíhacích, bombardovacích i bitevních úkolů, nesl silnou podobnost, protože byl koncipován jako pokročilý vývoj letounu F3H Demon. Nadzvukový letoun F-101 Voodoo amerického letectva měl podobné uspořádání, ale byl odvozen z dřívějšího typu XF-88 Voodoo, který letoun také F3H Demon ovlivnil. V americkém námořnictvu byl používán v letech 1956–1964.", "tgt_summary": "The McDonnell F3H Demon is a subsonic swept-wing United States Navy carrier-based jet fighter aircraft. The successor to the F2H Banshee, the Demon was originally designed to use the Westinghouse J40 engine, but had to be redesigned to accept the Allison J71 after the J40 suffered severe problems and was ultimately abandoned. Though it lacked sufficient power for supersonic performance, it complemented daylight dogfighters such as the Vought F8U Crusader and Grumman F11F Tiger as an all-weather, missile-armed interceptor until 1964. It was withdrawn before it could serve in Vietnam when both it and the Crusader were replaced on \"Forrestal\"-class and similar supercarriers by the McDonnell Douglas F-4 Phantom II. McDonnell's Phantom, which was equally capable against ground, fighter, and bomber targets, bears a strong family resemblance, as it was conceived as an advanced development of the Demon. The supersonic United States Air Force F-101 Voodoo was similar in layout, but was derived from the earlier XF-88 Voodoo, which also influenced the Demon's layout.", "id": 1399653} {"src_title": "Fridrich IV. Habsburský", "tgt_title": "Frederick IV, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Původ a počátky vlády.", "content": "Narodil se jako čtvrtý syn rakouského vévody Leopolda III. a Viridis Viscontiové. Už jako chlapec se podílel na vládě se starším bratrem Leopoldem v Předních Rakousích a v roce 1406 se ujal vlády v Tyrolsku a územích před Arlbergem. Zpočátku se musel bránit Appenzellernům, žijícím severně od Tyrol, poté Benátčanům, kteří se usídlili na území tridentské kapituly a nakonec Wittelsbachům ze severu. Fridrich si počínal velmi dobře a všechny tyto útoky zažehnal. Dalšímu konfliktu čelil ze strany tyrolské šlechty vedené hofmistrem Heinrichem Rottenburgem.", "section_level": 1}, {"title": "Říšská klatba.", "content": "Vévoda Fridrich podporoval během kostnického koncilu papeže Jana XXIII. a za pomoc při papežově útěku roku 1415 byl dokonce dán císařem Zikmundem do klatby a k tomu uvězněn. Z kostnického vězení se podařilo vznešenému vězni na jaře roku 1416 uprchnout a po čase se s císařem smířil. Přišel však o území v Aargau, které získalo Švýcarské spříseženstvo. Území před Arlbergem opět ovládl až v roce 1424. Vládu v Tyrolsku se pokoušel udržet i Fridrichův bratr Arnošt Železný, což se nakonec podařilo i díky podpoře sedláků a měšťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Regent v Rakouských zemích.", "content": "Od roku 1420 sídlil Fridrich v Innsbrucku. Díky příjmům z obchodování a těžby stříbra v Gossensassu a ve Schwazu se stal nejbohatším Habsburkem. V letech 1424–1435 byl opatrovníkem Fridricha a Albrechta, synů zemřelého bratra Arnošta. Zemřel roku 1439 a pohřben byl v cisterciáckém klášteře Stams.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Alžbětou Falckou († 1408) se narodila dcera: Z druhého manželství s Annou Brunšvickou († 1432) měl čtyři děti, z nichž se dospělosti dožil pouze jeden syn:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich IV. Habsburský zv. \"s prázdnou kapsou\" (1382 – 24. června 1439) byl vévoda a hrabě tyrolský v letech 1406–1439. Stal se zakladatelem tzv. starší tyrolské větve Habsburků.", "tgt_summary": "Frederick IV (1382 – 24 June 1439), also known as Frederick of the Empty Pockets (), a member of the House of Habsburg, was Duke of Austria from 1402 until his death. As a scion of the Habsburg Leopoldian line, he ruled over Further Austria and the County of Tyrol from 1406 onwards.", "id": 2325782} {"src_title": "Whist", "tgt_title": "Whist", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Whist hrají čtyři hráči ve dvou dvojicích. Na začátku se rozlosuje (snímáním karet), kdo bude hrát s kým, přičemž partneři sedí proti sobě. Hraje se s jedním balíčkem 52 francouzských hracích karet (hodnoty od nejnižší po nejvyšší 2–10, J, Q, K, A) bez žolíků.", "section_level": 1}, {"title": "Míchání a rozdávání.", "content": "V prvním kole rozdává vylosovaný hráč. Rozdávající rozdá všem hráčům všechny karty (po jedné), takže každý má na ruce 13 karet. Pravidla whistu přísně zakazují jakkoli komentovat obdržené karty nebo dávat jakýkoli signál partnerovi. Poslední karta, kterou obdrží rozdávající, se otočí lícem nahoru a její barva bude v tomto kole trumfová. Tato karta zůstane lícem nahoru až do chvíle, kdy rozdávající zahraje kartu v prvním zdvihu.", "section_level": 2}, {"title": "Sehrávka.", "content": "Jako první vynáší hráč po levici rozdávajícího. Jako první kartu zdvihu může vynést libovolnou kartu. Další hráči po směru hodinových ručiček zahrají vždy jednu kartu do zdvihu. Má-li hráč kartu stejné barvy jako první karta zdvihu, musí ji vynést („přiznat barvu“). Jinak může vynést libovolnou kartu (na rozdíl od některých jiných zdvihových her nemusí vynést trumf). Zdvih získá hráč, který vynesl nejvyšší trumf. Není-li ve zdvihu trumf, získá ho hráč, který vynesl nejvyšší kartu v barvě první karty. V dalším zdvihu jako první vynáší hráč, který získal předchozí zdvih. Získané zdvihy si hráč pokládá před sebe lícem dolů. Každý hráč si smí prohlížet všechny karty ve zdvihu až do zahrání první karty dalšího zdvihu, ale po jejím zahrání si už nikdo nesmí prohlížet předchozí získané zdvihy. Takto se pokračuje až do odehrání všech 13 zdvihů.", "section_level": 2}, {"title": "Bodování.", "content": "Po skončení kola strana, která získala více zdvihů, obdrží tolik bodů, o kolik získala více zdvihů než 6. Při hře zkušených hráčů se jen výjimečně stává, že vítězná strana získá v jednom kole více než 2 body. Pak hra pokračuje dalším kolem, v němž rozdává hráč po levici hráče, který rozdával v tomto kole. Hraje se do chvíle, kdy některá strana získá 5 bodů. Toto číslo se při rekreačním hraní často mění, například oblíbenou variantou je americká, kdy se hraje do 7 bodů, nebo „dlouhá“, hraná do 9 bodů. V delších variantách hry se často na konci kola počítají body za \"honéry\". Tyto body se neudělují za získané zdvihy, ale jen za karty obdržené při rozdání, takže závisejí pouze na štěstí. Strana, která při rozdání dostala čtyři nejvyšší karty (A, K, Q, J) v trumfové barvě, obdrží 4 body. Strana, která dostala tři z těchto karet, obdrží 2 body. Body za honéry se počítají až po bodech za zdvihy a nemohou být posledními body k vítězství. Například hraje-li se do 9 bodů, některá strana má 6 bodů, v dalším kole uhrála 7 zdvihů a má honéry, získá 1 bod za zdvihy a jen 1 bod za honéry, aby nezískala vítězný počet bodů za honéry. Seriózní hráči body za honéry nepočítají, protože tyto body ve hře značně zvyšují prvek náhody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Whist je zdvihová karetní hra pro 4 hráče, která se hraje s jedním balíčkem francouzských hracích karet. Vznikla ze starší hry Ruff and Honours (dnes již mrtvé) a hrála se zejména v 18. a 19. století. V 19. století byla ustanovena přesná pravidla, vznikla herní etiketa a základní techniky a whist se stal nejpopulárnější karetní hrou, kterou zůstal až do začátku 20. století, kdy toto místo zaujal bridž, který se z whistu vyvinul. Dnes je whist na ústupu, nicméně stále se hraje například ve Velké Británii. V průběhu času také v různých místech světa vzniklo mnoho variant whistu, v některých z nich před sehrávkou probíhá licitace (podobně jako v bridži nebo mariáši), v níž se jednotlivé strany zavazují uhrát určitý počet zdvihů a podle toho, zda závazek splní nebo ne, získávají nebo ztrácejí body. Přestože pravidla whistu jsou velmi jednoduchá, jeho zvládnutí je velmi obtížné a vyžaduje mnoho zkušeností.", "tgt_summary": "Whist is a classic English trick-taking card game which was widely played in the 18th and 19th centuries. Although the rules are simple, there is scope for scientific play.", "id": 1348789} {"src_title": "Akrobatické lyžování", "tgt_title": "Freestyle skiing", "src_document": [{"title": "Počátky akrobatického lyžování v Česku.", "content": "Ve dnech 22. a 23.9.1984 bylo prvně v historii Československého sportu vzato na oficiálních místech na vědomí akrobatické lyžování jako rovnocenné sportovní odvětví a byly podniknuty první kroky k oficiálnímu schválení tohoto sportu v ČSSR. Stalo se tak na zasedání předsednictva výboru Svazu lyžování ÚV ČSTV v Banské Bystrici ve dnech 22-23.září 1984 – byly vydány první pokyny ohledně masového rozvoje LA, její organizace a řízení.", "section_level": 1}, {"title": "Disciplíny akrobatického lyžování.", "content": "Všechny disciplíny jezdí jak muži tak ženy. Každé 2 roky se koná mistrovství světa a existuje i světový pohár. Na Zimních olympijských hrách 2010 se i skikros stal olympijskou disciplinou. Již předtím se olympijskými sporty staly akrobatický sjezd neboli jízda v boulích (, 1992) a akrobatické skoky (, 1994). Na Zimních olympijských hrách 2014 se nově objevil také slopestyle a závody na U-rampě (). Na ZOH 2022 bude nově zařazena disciplína big air (jiná varianta akrobatických skoků).", "section_level": 1}, {"title": "Jízda v boulích (akrobatický sjezd).", "content": "Závodní trať je rozdělená na sekce s boulemi a 2 skoky. Závodníci musí sjet nejen rychle (20 % výsledku) a odskákat kvalitní triky na skocích (taktéž 20 % výsledku), ale hlavně musí boulemi projet technicky čistě, bez pádu, úhledně a s lehkostí (60 % výsledku). ČR špičkově reprezentovali Nikola Sudová a Daniel Honzig.", "section_level": 2}, {"title": "Akrobatické skoky.", "content": "Závodníci skáčí na speciálních můstcích a předvádí skoky s manévry, salta a salta s vruty. Rozhodčí hodnotí provedení, výšku a délku skoku a dopad. Známka je pak násobena koeficientem obtížnosti skoku. Nejúspěšnější český reprezentant historie je Aleš Valenta.", "section_level": 2}, {"title": "Skikros.", "content": "Skikros je disciplína, kde se 4 nebo 6 závodníků pustí ze svahu dolů a na točité trati se každý snaží dojet do cíle dřív než soupeř - nejrychlejší vyhrává. Českou republiku mimo jiné reprezentoval několikanásobný mistr světa Tomáš Kraus.", "section_level": 2}, {"title": "Slopestyle.", "content": "Slopestyle (jízda ve snowparku) je disciplína, při níž závodník sjíždí trať s umělými překážkami, na nichž se snaží udělat co největší množství co nejobtížnějších triků. Důraz je kladen na různorodost triků, která má při hodnocení přednost před opakováním jednoho vysoce obtížného triku.", "section_level": 2}, {"title": "U-rampa.", "content": "Při jízdě v U-rampě závodníci sjíždí hluboké koryto s cca 5 metrů vysokými stěnami a snaží se při každém skoku získat body za co nejobtížnější triky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Akrobatické lyžování () je sport, který se skládá ze šesti olympijských disciplín: akrobatické skoky, jízda v boulích, skikros, slopestyle, U-rampa a big air. Dříve mezi ně spadal i balet na lyžích (acroski), který už ale není pořádán na vrcholové úrovni.", "tgt_summary": "Freestyle skiing is a skiing discipline comprising aerials, moguls, cross, half-pipe, slopestyle and big air as part of the Winter Olympics. It can consist of a skier performing aerial flips and spins, and can include skiers sliding rails and boxes on their skis. It is also commonly referred to as freeskiing, jibbing, as well as many other names around the world.", "id": 1923646} {"src_title": "McDonnell XF-88 Voodoo", "tgt_title": "McDonnell XF-88 Voodoo", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Impulsem pro vývoj XP-88 byl požadavek USAAF na vývoj nového dálkového eskortního stíhače z roku 1946. Letoun měl být proudovou náhradou osvědčeného typu North American P-51 Mustang. Byl požadován dolet 1450 km a vysoké výkony. Práce na letounu, označeném Model 36, začaly 1. dubna 1946. Už 20. června 1946 USAF objednalo stavbu dvou prototypů XP-88. Voodoo byl dolnoplošník s šípovým křídlem s úhlem 35°. Dva motory byly ve spodní části trupu a vstupy vzduchu do nich byly v kořenech křídel. Trysky motorů ústily na zádi pod ocasními plochami. Prototypy měly motory \"XJ34\", ovšem sériové kusy měly pohánět motory Westinghouse \"J46\" o tahu 26,33 kN. Letoun nenesl radar a v jeho přídi měla být baterie šesti 20mm kanónů M39. Prvním let prototypu XP-88 byl 28. říjen 1948. Letoun neměl ani přídavné spalování, ani výzbroj. Ukázalo se, že letoun je podmotorovaný a druhý prototyp, označený XF-88A byl vybaven přídavným spalováním. Ten vzlétl 26. dubna 1949 a i druhý prototyp byl později stejně upraven. V soutěži o nový stíhač se XF-88 utkal s projekty Lockheed XF-90 a North American XF-93. V soutěži byl ještě před letovými testy vybrán XF-93, ale jeho sériová výroba nakonec nebyla objednána. Když v létě 1950 došlo k porovnání letounů za letu, XF-88 zvítězil, ale USAF přehodnotilo svůj postoj k projektu a dálkové stíhače již nepotřebovalo. McDonnell pak uvažoval o palubní verzi, dvoumístné cvičné verzi, anebo o průzkumném XF-88, nic takového ale nebylo realizováno. První prototyp pak byl upraven na XF-88B. Dostal do přídě navíc turbovrtulový motor, byl testován v roce 1956. Při zkouškách jako vůbec první vrtulový letoun mírně překročil rychlost zvuku. Oba prototypy byly v roce 1958 sešrotovány. McDonnell ve vývoji stroje této koncepce pokračoval. Jejím zvětšením vznikl McDonnel F-101 Voodoo, který vstoupil do služby 29. září 1954.", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell XF-88 Voodoo byl dvoumotorový proudový dálkový eskortní stíhač, vyvíjený pro americké letectvo. Přestože samotný F-88 nebyl sériově vyráběn, stal se základem pro konstrukci úspěšného stíhače McDonnell F-101 Voodoo.", "tgt_summary": "The McDonnell XF-88 Voodoo was a long-range, twin-engine jet fighter aircraft with swept wings designed for the United States Air Force. Although it never entered production, its design was adapted for the subsequent supersonic F-101 Voodoo.", "id": 1399108} {"src_title": "Helmuth Plessner", "tgt_title": "Helmuth Plessner", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Plessner studoval medicínu, zoologii a filosofii v Göttingenu a v Heidelbergu (mimo jiné u H. Driesche a E. Husserla), 1916 promoval v Erlangenu a 1920 se habilitoval ve filosofii v Kolíně. Roku 1923 vydal knihu \"Jednota smyslů\" a 1924 \"Hranice společenství, kritika sociálního radikalismu\". Od roku 1928 pracoval společně s Max Schelerem a v roce 1928 vyšlo jeho hlavní dílo \"Stupně organického a člověk. Úvod do filosofické antropologie\". Roku 1933 byl pro židovský původ svého otce propuštěn, utekl do Istanbulu a s pomocí svého přítele Buytendijka dostal azyl v holandském městě Groningenu, kde přednášel sociologii. V roce 1935 vyšla první verze později slavné knihy \"Opožděný národ\", analýza nastupujícího nacismu v Německu, a roku 1941 \"Smich a pláč. O mezích lidského chování\". Po obsazení Holandska roku 1940 se musel skrývat. Od roku 1946 byl profesorem sociologie v Groningenu a v letech 1952–1961 na univerzitě v Göttingenu, kde toto studium zakládal. Věnoval se hlavně sociologii továrního světa a sportu. Jako emeritus byl profesorem na New School for Social Research v New Yorku a nakonec profesorem filosofie v Curychu. Téměř do konce života pracoval a publikoval.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a význam.", "content": "Plessner patří spolu s Schelerem a mladším A. Gehlenem k zakladatelům filosofické antropologie, filosofického směru, který vznikl v první polovině 20. století ze snahy nově uchopit otázku člověka, a to ze širšího základu, než nabízela sebereflexe, vnitřní zkušenost a pojmy tradiční filosofie. Byla tedy výbornou příležitostí k setkání filosofů a vědců, zejména lékařů, biologů a etologů, kteří se společně snažili jednak podepřít filosofickou reflexi výsledky moderních věd, jednak prohloubit myšlení a modely těchto věd, pokud se týkají člověka. Stavěla se tedy a staví proti karteziánskému dualismu duše a těla, striktnímu oddělení subjektu a objektu – to znamená jednak proti výlučnému zaměření na vlastní zkušenost myslícího subjektu o sobě, ale také proti reduktivním postupům a příliš zjednodušeným modelům věd. Plessnerův obraz člověka navazuje na Aristotela a vidí lidskou bytost jak v souvislosti s ostatními živočichy (tři „stupně organického“: rostlina, zvíře, člověk), tak také v její nezaměnitelné odlišnosti. Plessner hovoří o „umělé přirozenosti“ člověka, jemuž je „přirozeně“ vlastní tvořivost a fantazie, s jejíž pomocí si vytváří své umělé světy jazyka, kultury, společnosti a politiky. Lidský vztah ke světu je podstatně složitější než u zvířat, protože je vždy spojen s jistým odstupem, je předmětem reflexe a tudíž zprostředkován jazykem. Člověka tak podle něho charakterizuje „excentrické postavení“ (\"exzentrische Positionalität\") bytosti, jež žije a myslí mimo sebe a v utopii společnosti. Plessnerovo hlavní dílo bylo dlouho ve stínu Heideggerova „Bytí a čas“, který se také snažil o překonání Descartesova rozdělení, který však vyšel o rok dříve a strhoval brilancí filosofického provedení. Teprve po vydání Plessnerových Sebraných spisů (\"Gesammelte Schriften 1-10\", Frankfurt a/M 1981–1985) se zájem o jeho dílo výrazně oživil a produkuje řadu významných, zejména také interdisciplinárních děl. Od roku 1999 pracuje Společnost H. Plessnera ve Freiburgu i. B. a odborná pracoviště na řadě dalších univerzit, například na TU Dresden.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmuth Plessner (4. září 1892 Wiesbaden – 12. června 1985 Göttingen) byl německý filosof a sociolog, čelný představitel filosofické antropologie.", "tgt_summary": "Helmuth Plessner (4 September 1892, Wiesbaden – 12 June 1985, Göttingen) was a German philosopher and sociologist, and a primary advocate of \"philosophical anthropology\".", "id": 1529338} {"src_title": "Matrika", "tgt_title": "Vital record", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Matriky patrně vznikly ve středověku jako seznamy šlechty, včetně povinností vůči panovníkovi, zejména dávek a počtů ozbrojenců, které mu mají poskytnout. Později k nim přibyly matriky studentů na univerzitách. Zde snad vznikly i pojmy imatrikulace (zápisu) a exmatrikulace (vyřazení absolventa) v jejich dnešním významu. S postupující byrokratizací společenského života rostl i počet a význam podobných úředních seznamů, kterým se někde říkalo také matriky. V některých zemích to byly matriky kostelů, později úředních místních jmen (v ČSR od roku 1920) a podobně. Církevní matriky matriky narození, pokřtění, sňatků a úmrtí místy vedly církve už od středověku. Katolickým farářům to však povinně nařídil až Tridentský koncil roku 1563. I potom se však toto nařízení prosazovalo poměrně pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "V Čechách a na Moravě.", "content": "Na našem území je nejstarší matrikou německy psaná matrika oddaných v Jáchymově z roku 1531. Roku 1591 svolal Stanislav Pavlovský olomouckou diecézní synodu, která formálně přijala usnesení tridentského koncilu. Roku 1605 pak Zbyněk Berka z Dubé a Lipé svolal arcidiecézní synodu do Prahy. V zemích Koruny české se farní matriky běžně dochovaly až od poloviny 17. století. Reformy Josefa II. z let 1781 a 1784 zavedly jednotné vedení matrik (před touto reformou byla podoba matrik značně roztříštěná). Ukládaly také povinnost vést matriky protestantským farním úřadům a rabínům židovských obcí, od roku 1869 vedly matriku pro osoby bez vyznání okresní úřady. Teprve v 50. letech 20. století se zavedla obecná a povinná veřejná matrika pro všechny a farní matriky ztratily občansko-právní význam, nicméně jejich kanonicko-právní význam zůstává. Odejmutím matrik pro civilní účely byl církvím ztížen přístup k vlastním záznamům a vznikla i jakási \"matriční odluka\", protože církve, které měly ve svých předpisech nařízeno vést matriky, je pro své potřeby vedly (vedou) dál.", "section_level": 2}, {"title": "V České republice.", "content": "Matriky se dělí podle doby, pro kterou byly/jsou vedeny, na tzv. živé a mrtvé. Živé matriky se nacházejí na matričních úřadech (podle zákona 100 let od posledního zápisu v knize narození a 75 let od posledního zápisu v knize manželství a knize úmrtí, přičemž jisté archivy tuto lhůtu prodlužují na 110 let v souvislosti s GDPR), mrtvé matriky pak v jednom městském (Archiv hlavního města Prahy), pěti státních oblastních (v Praze, Plzni, Třeboni, Zámrsku a Litoměřicích), dvou zemských (v Brně a Opavě) archivech. Židovské matriky jsou uloženy v Národním archivu v Praze, vojenské matriky pak ve Vojenském historickém archivu. Matriky mrtvé jsou uložené v archivech a jsou na rozdíl od těch živých přístupné široké veřejnosti. K živým matričním záznamům mají přístup pouze oprávněné osoby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matrika (z lat. \"matrix\", matice, kmen) je veřejný úřední seznam, nejčastěji jmen. V České republice jde o seznam narození, sňatků, registrovaného partnerství a úmrtí, který vedou matrikáři na určených matričních úřadech. Agenda matrik se řídí zákonem č. 301/2000 Sb. a vyhláškou 207/2001 Sb., a patří do kompetence Ministerstva vnitra. U nověji zavedených seznamů a evidencí se užívají jiné názvy (seznam, registr, rejstřík apod.).", "tgt_summary": "Vital records are records of life events kept under governmental authority, including birth certificates, marriage licenses (or marriage certificates), and death certificates. In some jurisdictions, vital records may also include records of civil unions or domestic partnerships. Note that only the life events meaning is restricted to government; the records management meaning in this article applies to both government and non-government organizations.", "id": 1389812} {"src_title": "Slovenská vlajka", "tgt_title": "Flag of Slovakia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vlajku popisuje §9 odstavec 2 Ústavy SR, stejně jako Zákon NR SR č. 63/193 Z. z. z 18. 2. 1993:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před vznikem Československa.", "content": "Dnešní podoba vznikla během revoluce 1848/1849, když Slováci bojovali na straně Vídně proti Maďarům. Mezi dubnem a zářím 1848 se ještě používala (české a polské podobná) červeno-bílá vlajka (bez znaku), přičemž úplně poprvé „oficiálně“ se takováto vlajka údajně použila 23. dubna 1848 v Brezové během divadelního představení. Od září 1848 (dle jiných pramenů od srpna) se přidal modrý pás a začala se používat nejčastěji vlajka červeno-bílo-modrá, nebo bílo-modro-červená. Modrý pás byl převzatý z ruské a chorvatské zástavy (Rusové jako patroni Slovanů, Chorvati jako bratrský národ v Uhersku). Některé z vlajek roku 1848 nesly také uherský státní znak, přičemž v něm však často byla změněná barva třech vršků na modrou (tedy na dnešní barvy slovenského znaku). Použitím uherského znaku se mělo vyjádřit, že se Slováci (ještě) nechtějí odtrhnout od Uherska, ale chtějí uznání svého národa v rámci Uher. Pořadí pruhů se ustálilo na dnešním stavu až v roce 1868 a tuto vlajku ve velkém používaly slovenské spolky v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Po vzniku Československa.", "content": "Nově vzniklé Československo si 30. března 1920 po dlouhém uvažování zvolilo vlajku, která byla odvozena z tradiční české bílo-červené vlajky, kterou doplnil modrý trojúhelníkem, podle některých symbolizující Slovensko, protože Slováci měli modrou barvu ve svém znaku od roku 1848. Tato československá vlajka se stala na základě zákona ze dne 17. prosince 1992 také českou vlajkou, ačkoliv Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky z roku 1992 používání symbolů Československa nástupnickými státy zakazuje. Slováci však už i po roce 1918 používali jako svoji vlajku trojpruhou zástavu (dnešní bez znaku), proto její používání bylo v roce 1919 v Československu oficiálně povolené. Dne 19. listopadu 1938, po vyhlášení slovenské autonomie v rámci Česko-Slovenska, dostala oficiální charakter vlajka se třemi pruhy (dnešní bez znaku). V letech 1938-1939 Slováci zároveň přechodně používali jako symbol boje za autonomii v rámci Česko-Slovenska jako vlajku také červený dvojitý kříž v bílém kruhu na modrém pozadí. Také první Slovenská republika používala v letech 1939-1945 dnešní vlajku (opět bez slovenského znaku), a to jako státní i podle zákona z 23. června 1939. První Slovenská republika zavedla i vlastní vojenskou vlajku (zanikla 1945), kterou byla státní vlajka s dvojitým černým křížem v černě lemovaném štítu uprostřed listu. Po Sametové revoluci (1989) ústavní zákon od 1. března 1990 opět zavedl vlajku se třemi pruhy (bez znaku). Používání znaku na vlajce se stalo nezbytným od roku 1991, aby se předešlo záměnám s podobnými novými vlajkami Ruska a Slovinska. Vlajka se znakem jsou popsány v 9. hlavě Ústavy SR. Poprvé zavlála nad Bratislavským hradem 3. září 1992 ve 20:22 hod. Některé detaily formy slovenské státní vlajky určil až Zákon NR SR z 18. února 1993. Podle něho se výška štítu se znakem rovná polovině šířky vlajky a štít je olemovaný bílým páskem, jehož šířka je rovná jedné setině délky vlajky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlajka Slovenska se skládá ze slovanské trikolóry a slovenského znaku. Barvy slovenské trikolóry jsou odvozené jednak od původních slovenských barev červené a bílé a jednak od slovanské trikolóry (bílá, modrá, červená).", "tgt_summary": "The current form of the national flag of Slovakia () was adopted by Slovakia's Constitution, which came into force on 3 September 1992. The flag, in common with many other flags of Slavic nations, uses Pan-Slavic colors – red, white and blue, But the variant looks like the flag of Russia.", "id": 1181368} {"src_title": "Fidel ze Sigmaringy", "tgt_title": "Fidelis of Sigmaringen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německém městě Sigmaringen v rodině soudce a starosty v jedné osobě. Původně se jmenoval Marek Roy. Vystudoval filosofii a práva. Začal působit jako advokát.", "section_level": 1}, {"title": "Advokátem.", "content": "Jako advokát se často zastával chudých a utlačovaných, za což byl nazýván \"advokát chudých\". Jeho nekompromisní spravedlnost byla divná jeho kolegům, kteří dbali hlavně na své blaho. Jeden kolega mu doporučil, aby slevil ze své spravedlnosti a že si tím vydělá slušné peníze. To byl pro Marka impuls, aby práce advokáta nechal.", "section_level": 2}, {"title": "Kapucínem.", "content": "Marek si doplnil studia, byl vysvěcen na kněze a záhy na to, 4. října 1612 vstoupil do kapucínského noviciátu ve Freiburgu. S řeholním rouchem přijal jméno \"Fidelis\" - což v překladu znamená \"věřící\". Heslem se mu stala věta z biblické knihy Janova Zjevení (Apokalypsa): \"Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života.\" (Zj 2,10). Po skončení noviciátu v roce 1613 ještě konal teologická studia v Kostnici a Frauenfeldu. Stal se posléze kvardiánem, čili představeným v několika kapucínských klášterech.", "section_level": 2}, {"title": "Působení.", "content": "Věnoval se kazatelství, jakožto nejlepšímu prostředku jak pozvednout mravní úroveň prostého lidu. Byl rovněž vyhledávaným duchovním vůdcem a zpovědníkem. Mimo to pomáhal chudým u soudů vymáhat jejich práva. Zde se mu hodila jeho dřívější praxe advokáta. Psal si zápisky o svém duchovním životě, které později vyšly jako \"Exercitia Spiritualita\" (přeloženo: Duchovní cvičení) a později jako \"Cvičení serafínské zbožnosti\". Působil ve Vorarlbersku a Švýcarsku. Zde začal pracovat na obnově katolické víry, která byla nabouraná reformací. Výmluvný je podpis, kterým signoval svá díla: \"Bratr Fidelis, zakrátko potrava červů\".", "section_level": 2}, {"title": "Mučednictví.", "content": "Ve Švýcarsku působil ve Seewiesu, kde bylo mnoho kalvinistů. Přítomnost katolického kněze kalvinské odpadlíky dráždila. Když kázal, bylo po něm stříleno. Vyšel z kostela, aby zabránil jeho znesvěcení krveprolitím, protože byl zasažen. Na okraji Seewiesu jej dohnali kalvinisté a začali jej nutit, aby přijal jejich víru. Tehdy jim odpověděl: \"\"Přišel jsem Vám, milí bratři, hlásat pravou víru a nikoliv přijmout vaší víru znetvořenou.\"\" okamžitě se na něj vrhli a umlátili ho. Je prvomučedníkem kongregace pro šíření víry. Svatořečil jej papež Benedikt XIV. v roce 1746.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Fidel ze Sigmaringy /lat. \"Fidelius de Sigmaringen\"/ (1578, Sigmaringen v Německu – 24. dubna 1622) byl katolický kněz a mučedník.", "tgt_summary": "Fidelis of Sigmaringen, O.F.M. Cap. (1577 - 1622) was a Capuchin friar who was a major figure in the Counter-Reformation, and was martyred by his opponents at Seewis im Prättigau, now part of Switzerland. Fidelis was canonized in 1746.", "id": 632509} {"src_title": "Šiacu", "tgt_title": "Shiatsu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Šiacu má kořeny v tradiční japonské masážní technice nazývané Anma, která byla založena na tradiční čínské medicíně, jež přicházela do Japonska od šestého století. Anma začala upadat v období Edo (1603–1867), kdy ji praktikovali převážně slepí maséři a její léčebný aspekt se začal vytrácet. Obrození této metody znamenalo až vydání knihy \"Shiatsu Hō\" v roce 1919. Autor publikace Tenpaku Tamai studoval Anmu a další tradiční terapeutické metody a také západní anatomii, fyziologii a masážní techniky. Ve své práci tyto metody spojil a rozšířil je znovu o duchovní rozměr léčby. Ve zmíněné knize se také poprvé užívá termín „šiacu“. Jedním z následovníků Tenpaku Tamaie byl Tokujiro Namikoshi (1905–2000), který v roce 1925 otevřel první kliniku šiacu a v roce 1940 první školu šiacu. V Japonsku se Tokujiro Namikoshi zasloužil o oficiální uznání stylu šiacu ministerstvem zdravotnictví (1957), ovšem za tímto účelem z něj odstranil většinu východních vlivů. Další význačná osobnost je Shizuto Masunaga (1925–1981), který se jako psycholog zajímal i o duševní a duchovní rozměry terapie. Do šiacu vrátil aspekty tradiční východní léčby a svoji práci shrnul v knize \"Shiatsu\" (1974). Jeho styl je známý jako zen šiacu. V druhé polovině dvacátého století vzniklo ještě několik směrů šiacu (viz kapitola o stylech), překotný rozvoj zažila tato metoda hlavně po roce 1980, když se dostala do USA a západní Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Základní princip.", "content": "Šiacu obnovuje energetickou rovnováhu těla – energie je blokovaná nebo neproudí. Když se jí někde hromadí moc nebo k některým částem těla nemůže, vznikají blokády a působí např. duševní nerovnováhu. Západní medicína užívá pojem „psychosomatické poruchy“ či „civilizační choroby“. Pomocí protahování, tlaku nebo dotyku uvádí šiacu do pohybu energii v akupunkturních drahách, a tím obnovuje energetickou rovnováhu těla. Šiacu užívá paletu technik – dynamické uvolňování napjatých partií i klidné užití tlaku k tonizaci prázdných míst v těle. Pracuje se prsty, dlaněmi, lokty, koleny nebo chodidly. Účinky šiacu jsou hluboce uvolňující a zároveň posilující. Základní princip šiacu je jednoduchý – při šiacu terapeut pouze pomáhá masírovanému spojit se s léčivou schopností vlastního těla, a tak obnovit jeho zdraví. Tato práce ovlivňuje nejen fyzický stav, ale i emocionální a mentální stav ošetřovaného.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh ošetření.", "content": "Ošetření obvykle probíhá na podložce na zemi, ošetřovaný je při masáži oblečený a nepoužívají se žádné oleje ani emulze. Samotné ošetření může trvat od 45 do 90 minut, často mu předchází krátký rozhovor; po ošetření následuje čas na odpočinek.", "section_level": 1}, {"title": "Použití šiacu.", "content": "Šiacu je vhodné pro každého – i pro malé děti, těhotné ženy nebo starší lidi - pokud se klientovi přizpůsobí a pokud se přihlédne ke kontraindikacím (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Šiacu, podobně jako většina východních léčebných metod, klade důraz na prevenci. Základní myšlenkou je starat se o drobnější zdravotní nerovnováhy (například tělesné napětí ze stresu) dříve, než přerostou ve vážnou nemoc (například žaludeční vřed).", "section_level": 3}, {"title": "Chronické potíže neznámého původu.", "content": "Klienti často vyhledávají šiacu, cítí-li se nepříjemně a západní medicína nediagnostikuje žádné konkrétní onemocnění. Příkladem takových stavů jsou dlouhodobé bolesti hlavy, zad nebo kloubů, chronická únava, nespavost, menstruační potíže nebo problémy s trávením.", "section_level": 3}, {"title": "Psychika a rozvoj osobnosti.", "content": "Ve východní léčebné tradici tvoří fyzické tělo, mysl a duch jeden celek. Obnovováním energetické rovnováhy ovlivňuje šiacu nejen fyzický, ale i mentální a emocionální stav klienta. Šiacu tak pomáhá i při psychických potížích, případně se může stát nástrojem k všestrannému rozvoji osobnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Fyzická zranění.", "content": "Šiacu se jako kombinace fyzické manipulace a práce s energií hodí k rehabilitaci následků po úrazech pohybového aparátu nebo následků po cévních příhodách.", "section_level": 3}, {"title": "Vážné nemoci.", "content": "Šiacu není technika určená k léčení akutních stavů a vážných nemocí. Pokud má terapeut podezření na takový stav, měl by klienta poslat k lékaři. Proto také záleží na vzdělání terapeuta (viz níže školy šiacu). Na druhé straně šiacu může klientovi pomoci lépe zvládat následky intenzivní léčby (např. chemoterapie, ozařování, pooperační stav) nebo chronické nemoci (např. vysoký krevní tlak).", "section_level": 3}, {"title": "Těhotenství.", "content": "Šiacu se nedoporučuje v první třetině těhotenství (viz kontraindikace). V následujících měsících může například ulevit nastávající matce od těhotenské nevolnosti, bolesti bederní páteře nebo hlavy, případně pomoci s navázáním lepšího vztahu s plodem. V každém případě jsou během těhotenství kontraindikovány některé akupunkturní body.", "section_level": 3}, {"title": "Kontraindikace.", "content": "Šiacu je obecně kontraindikováno v následujících případech: Dále by ošetření neměl podstupovat klient s plným žaludkem (krátce po jídle) ani osoba pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek.", "section_level": 2}, {"title": "Styly.", "content": "Během druhé poloviny dvacátého století z původního Namikoshiho stylu odvodili následovníci několik odlišných škol šiacu. uvolňuje a začíná vnímat sám sebe. Základním principem zen šiacu je vyrovnávání momentální prázdnoty a plnosti. Zakladatel stylu psycholog Šizuto Masunága se zajímal o psychologické, emocionální a duchovní aspekty energetické nerovnováhy, věnoval výraznou pozornost akupunkturním drahám (meridiánům) a objevil prodloužení klasických akupunkturních drah. V posledních letech vznikají i směry rozšiřující šiacu o další aspekty. Například Shintai klade důraz na přední a zadní dráhu, Watsu je šiacu ve vodě a Tantsu přidává prvky tantry.", "section_level": 1}, {"title": "Právní status šiacu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ve světě.", "content": "V Japonsku je šiacu státem uznáno jako oficiální a samostatná léčebná metoda. Praktik šiacu v Japonsku musí mít osvědčení ministerstva zdravotnictví a k tomu musí absolvovat tříleté vzdělávání v rozsahu 2200 hodin na univerzitě, která je akreditována ministerstvem. Každá země dává šiacu jiný právní status a má jiný způsob akreditování praktiků, který se často váže k masérskému osvědčení nebo se s ním překrývá, což není optimální stav, protože šiacu je mnohem obsáhlejší disciplína než klasická masáž. Snaha o právní uznání šiacu a standardizaci učebních osnov probíhá hlavně v USA, Kanadě a zemích EU. V Americe se na tomto procesu podílí profesní organizace \"American Organization for Bodywork Therapies of Asia\" (AOBTA), v Evropě \"Evropská Federace Shiatsu\" (European Shiatsu Federation – ESF).", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání a školy šiacu.", "content": "Pro praktikování šiacu je třeba znalostí z tradiční čínské medicíny (základní teorie, akupunkturní dráhy a body a mechanizmy nemoci a jejího odstranění), západní medicíny (anatomie, fyziologie, psychologie a patologie) a také masážní zručnosti. Vzhledem k právnímu vakuu, ve kterém se šiacu v ČR nachází (šiacu je považováno zákonem za rozšíření klasické masáže, i když je ve skutečnosti samostatnou a mnohem obsáhlejší disciplínou), nejsou osnovy škol šiacu jednotné – některé školy se dají dokončit během dvou víkendů, jiné trvají tři roky a zahrnují stovky hodin výuky a praxe. Úroveň terapeuta je odpovídající. Pokud si budete vybírat školu nebo svého terapeuta, vezměte tuto informaci v úvahu. Seznam českých škol šiacu (abecedně):", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"Česká asociace shiatsu\" [online]. ©2005–2007 [cit. 9. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.shiatsuasociace.cz", "section_level": 1}], "src_summary": "Šiacu (: 指圧, v anglickém přepise \"Shiatsu\", v překladu tlak prsty) je japonská masážní technika, založená na východní léčebné tradici a západní fyziologii a psychologii. Šiacu pracuje s akupunkturními dráhami a body (jap. \"cubo\") s cílem obnovit přirozený tok vitální energie (jap. \"ki\"), a tak nastolit energetickou rovnováhu v těle.", "tgt_summary": "Shiatsu ( ; ) is a form of Japanese bodywork based on concepts in traditional Chinese medicine. \"Shiatsu\" derives from a Japanese massage modality called \"anma\". There is insufficient evidence that \"shiatsu\" is an effective medical treatment.", "id": 56116} {"src_title": "Jacques Soustelle", "tgt_title": "Jacques Soustelle", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Jacques Soustelle se po okupaci Francie připojil k francouzskému odboji a v Londýně pro Charlese de Gaulla vedl výzvědnou službu. V roce 1945 se stal ministrem informací a poté ministrem kolonií. V letech 1955–1956 ho tehdejší francouzský ministerský předseda Pierre Mendès-France jmenoval generálním guvernérem Alžírska, kde se měl zabývat především integrací muslimského obyvatelstva do francouzských departmentů na březích Středozemního moře. Soustelle podporoval návrat Charlese de Gaulla do pozice prezidenta a v roce 1958 se stal ministrem informací. V roce 1959 v době vrcholu alžírské války za nezávislost byl jmenován státním tajemníkem, pověřeným Charlesem de Gaullem správou zámořských území Francie. Soustelle odmítal nezávislost Alžírska, v roce 1960 byl odvolán z vlády a připojil se k Organisation de l'armée secrète, krajně pravicové, nacionalistické organizaci, která se pokoušela zabránit nezávislosti Alžírska násilnými prostředky. V letech 1961 až 1968, kdy byl amnestován, žil v exilu. Jacques Soustelle byl celkem třikrát zvolen do Národního shromáždění, dolní komory Francouzského parlamentu a to v letech 1945–1946 a 1951–1958 jako Gaullista a v letech 1973–1978 jako člen Reformní strany.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Už v mládí ho zaujaly mimoevropské kultury. Chtěl se věnovat studiu lingvistiky indických jazyků a čínské filosofii. Krátce po příchodu do Paříže, kde studoval se seznámil s profesorem nového Etnologického institutu Marcelem Maussem, kterého velice uznával. Jacques Soustelle v roce 1930, v osmnácti letech, absolvoval studia filosofie a etnologie na Lyceu v Lyonu. Profesorem byl jmenován v roce 1937. V letech 1932–1934 prováděl výzkum původních kultur Mexika, kam se do roku 1940 ještě několikrát vrátil. Zkoumal především indiány Otomí a Lacandonské Maye. Od roku 1938 spolupracoval s Paulem Rivetem ve vedení Musée de l'Homme a vyučoval na vysokých školách. V roce 1983 byl zvolen členem francouzské Akademie věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques Soustelle (3. února 1912 Montpellier – 6. srpna 1990 Neuilly-sur-Seine) byl francouzský antropolog a politik, který se specializoval na Mexické předkolumbovské civilizace. Od roku 1938 vedl společně s Paulem Rivetem instituci Musée de l'Homme. Několikrát zastával ministerský úřad, byl guvernérem Alžírska a poslancem Národního shromáždění a členem francouzské Akademie věd.", "tgt_summary": "Jacques Soustelle (3 February 1912 – 6 August 1990) was an important and early figure of the Free French Forces, an anthropologist specializing in Pre-Columbian civilizations, and vice-director of the Musée de l'Homme in Paris in 1939. Governor General of Algeria, he helped the rise of De Gaulle to the presidency of the Fifth Republic, but broke with De Gaulle over Algerian independence, joined the OAS is their efforts to overthrow De Gaulle and lived in exile between 1961 and 1968. On returning to France he resumed political and academic activity and was elected to the Académie française in 1983.", "id": 815743} {"src_title": "Klaus Nomi", "tgt_title": "Klaus Nomi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Německu na bavorském venkově a od malička byl přitahován k divadlu a umění. Miloval rock'n'roll a Elvise Presleyho. Pracoval jako divadelní uvaděč v Berlínské \"Deutsche Oper\". Po práci bavil své kolegy tím, že v ženském make-upu imitoval Elvise a Marii Callas, kterou obdivoval. Po večerech chodil hrát do divadelní společnosti Charlese Ludlama, kde hrál porýnskou služebnou v komickém přepracování Wágnerova cyklu \"Prsten Nibelungův\" nazvaném \"Der Ring Gott Farblonjef\". V roce 1972 odešel do New Yorku. Pracoval v pekárně v \"East Village\". Svým hranatým účesem a ženským kostýmem udělal dojem na divadelního umělce Joeye Ariase. Seznámil se také s bohémem a malířem Kennym Scharfem a všichni tři pak vystupovali v rockových klubech \"Hurrah\", \"Exile\", \"Danceterria\", \"Xennon\" nebo \"Mudd\". Jejich vystoupení zahrnovala prvky New Wave, Kabuki a Bauhausu. V roce 1976 začal docházet k učitelce zpěvu Iře Stiff (Vera Galupe-Borszch), primadoně \"La Gran Scena Opera Company\". V klubu \"Mudd\" Klaus narazil na Davida Bowieho, který ho i s Ariasem pozval do své noční televizní show. V roce 1980 na kanále BBC2 v \"New Wave Vaudeville\" Klaus šokoval newyorské obecenstvo skladbou \"Total Eclipse\". S německým rázovitě sekaným přízvukem zpíval o nukleárních mutantech a v refrénu zdvihl ruce v bílých rukavičkách a nasadil operní soprán. Krátce na to natočil u RCA svou první desku, rozešel se s Ariasem a Schaferem a začal se obklopovat profesionálními hudebníky a tanečníky. Deska měla paradoxně větší úspěch v Evropě než v Americe. Druhé album vyšlo o rok později, mimo jiné s cover verzí písně \"Falling in Love Again\", původně nazpívané Marlene Dietrich ve filmu Modrý anděl. V roce 1982 se u Klause začaly projevovat první příznaky tehdy ještě málo známé nemoci, AIDS. Byl hospitalizován v nemocnici a držen v karanténě. V důsledku AIDS u něj propukla vzácná rakovina kůže, s vážnými dopady na jeho vzezření. 5. srpna 1983 zemřel a stal se první veřejně známou osobností, která podlehla AIDS. Ačkoli jeho umělecká kariéra trvala poměrně krátce, zanechal Klaus Nomi na pop-rockové scéně výrazný otisk díky nápaditým jevištním kreacím a velkému hlasovému rozsahu. Kabaretní styl, který vytvořil, je dodnes napodobován. Jeho stylizace do mimozemského „elementu“ je všeobecně známá.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Klaus Nomi 1981, Spindizzy Music / RCA S.A., Nahrávka č. ND70229 Skladby: Keys of Life (K. Moni), Lightning Strikes (Lou Christie/Twyla Herbert), The Twist (Chubby Checker), Nomi Song (K.Hoffman), You Don't Own Me (Jay Madara/D. White), The Cold Song (Henry Purcell, původně basová árie z opery King Arthur), Wasting My Time (Klaus Nomi / S. Woody), Total Eclipse (K. Hoffman), Nomi Chant (M. Parrish), Samson and Delilah, Aria (Camille Saint-Saëns). Živá nahrávka. Simple Man 1982, Spindizzy Music / RCA S.A., Nahrávka č. PL70229 Skladby: From Beyond (John Dowland, na základě písně \"If My Complaints\"), After the Fall (Kristian Hoffman), Just One Look (Doris Payne / Gregory Carroll), Falling in Love Again (Lerner / Hollander, původní verze z filmu \"Blue Angel\"], Icurok (George Elliott), Rubberband Laser (Joseph Arias / Anthony Frere), Wayward Sisters (Henry Purcell, z opery \"Dido and Aeneas\"), Ding Dong (Harold Arlen / E. Y. Harburg, původní verze z filmu Čaroděj ze země Oz), Three Wishes (George Elliott / Jamie Dalglish / Sierra), Simple Man (Kristian Hoffman), Death (Henry Purcell, z opery \"Dido and Aeneas\"), Return (John Dowland, na základě \"If My Complaints\"),", "section_level": 1}, {"title": "Výběry.", "content": "Encore (Nomi's Best), 1984 (CD) Skladby: Fanfare, Cold Song, Total Eclipse, Can't help falling in love, Simple Man, Wasting My Time, Wayward Sisters, Ding Dong, You Don't Own Me, Der Mussbaum, Lightning Strikes, The Twist, Samson and Delilah The Collection 1991, BMG France, Nahrávka č. ND 75004 (CD) Skladby: Cold Song, Can't Help Falling In Love, Der Nussbaum, Just One Look, The Twist, Total Eclipse, Three Wishes, ICUROCK, Wasting My Times, Rubberband Lazer, Ding Dong, Nomi Chant, Death, Wayward Sisters, From Beyond, Falling In Love Again Urgh! A Music War 1981, A&M Records Kolekce živých vystoupení New Wave (The Police, UB40, Gary Numan ad.), vydána také na videu. Nomi zpívá Total Eclipse.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klaus Nomi (24. leden 1944, Immenstadt, Německo – 6. srpen 1983, New York), občanským jménem Klaus Sperber byl německý herec, zpěvák a kabaretiér s neopakovatelnou vizáží.", "tgt_summary": "Klaus Sperber (January 24, 1944 – August 6, 1983), known professionally as Klaus Nomi, was a German countertenor noted for his wide vocal range and an unusual, otherworldly stage persona. Nomi was known for his bizarrely visionary theatrical live performances, heavy make-up, unusual costumes, and a highly stylized signature hairdo that flaunted a receding hairline. His songs were equally unusual, ranging from synthesizer-laden interpretations of classical opera to covers of 1960s pop standards like Chubby Checker's \"The Twist\" and Lou Christie's \"Lightnin' Strikes\". He is remembered in the United States as one of David Bowie's backup singers for a 1979 performance on \"Saturday Night Live\". Nomi died in 1983 at the age of 39 as a result of complications from AIDS. He was one of the earliest known figures from the arts community to die from the disease.", "id": 1481347} {"src_title": "Rosnička zelená", "tgt_title": "European tree frog", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá délky 3–5 cm a výšky 3–4 cm, což ji činí jednou z nejmenších žab v Česku. Historicky proslula jako jakýsi barometr, jelikož reaguje na změnu tlaku, který kolísá obvykle před deštěm, a začne skřehotat. Charakteristické skřehotání však vydává i v období rozmnožování nebo těsně před ním. Zbarvení rosniček zelených je poněkud proměnlivé, jelikož kožní pigmenty reagují na teplotu a vlhkost, a tak se její zbarvení mění od světle zelené na tmavě zelenou, nažloutlou, šedou nebo dokonce až na nahnědlou. Zadní končetiny má znatelně silnější než přední, což umožňuje rychlé skákání. Na obou končetinách má přilnavé terčky určené pro šplhání a na poměrně kulaté hlavě a na bocích nápadný vodorovný černý proužek, který se táhne od nozder přes oko a ušní bubínek až k předním končetinám. Obě pohlaví jsou si na první pohled velice podobná, ale bezpečnou odlišností je samcův hnědožlutý vak na hrdle. Pulci jsou černohnědí, zlatavě tečkovaní, později zelenaví. Mají značně vysoký kožní lem, začínající už na hlavě a nápadně lesklé břicho.", "section_level": 1}, {"title": "Skřehotání.", "content": "Na rozdíl od mnoha druhů žab, které mají tak podobné skřehotání, že je nejde podle něj ani rozlišit, má rosnička zelená velice charakteristický skřek. Samec skřehotá pomocí hnědožlutého vaku na hrdle, který se skřehotáním nafukuje. Skřehotání rosničky zelené je nejvýraznější v období rozmnožování, ale hojně skřehotá i mimo toto období. Na svou drobnou velikost je jejich skřek až neuvěřitelně hlasitý a jde slyšet i na vzdálenost několika kilometrů, což z rosničky zelené činí nejhlasitější žábu Evropy. Charakteristické skřehotání, podle kterého se snadno určuje i jejich výskyt, je silně rytmické „kre-kre-kre-kre-kre...“ a podobá se „volání“ chřástala nejmenšího (\"Porzana pusilla\") a chřástala malého (\"Porzana parva\"). Aktivní začíná být rosnička zelená zhruba od dubna a skřehotat začíná od pozdního odpoledne nebo za soumraku, občas skřehotá i přes noc.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Rosnička zelená se živí širokou škálou obvykle živočišné potravy. Pulci požírají vodní bezobratlé jako např. plankton, možný je i kanibalismus. Dospělci se živí převážně většími bezobratlými než pulci, obvykle pak hmyzem a pavouky, které nacházejí na listech stromů a které často loví pomocí rychlého skoku, na který kořist nestačí většinou nijak zareagovat.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rosnička zelená dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve věku jednoho roku, pářit se začínají spolu s příchodem dubna a celého srpna, kdy své partnerky samci lákají výrazným skřehotáním a vrtivými pohyby. Páření začíná ihned po přilákání samice a jelikož bývá samec menší, lehá si na záda samice. Samice vajíčka kladou obvykle dvakrát do roka. Samice vajíčka klade většinou během května, nejdříve, ale to je velice výjimečné, na konci března. Vajíčka jsou spojena v chumáče, které jsou velké zhruba jako vlašské ořechy a nakladeny v mělkých místech porostlých vodními rostlinami. V jednom chomáči je obvykle 10 až 50 vajíček. Vrchol každého vajíčka, které dosahuje zhruba 1,5–2 mm, je hnědý, dolní část pak žlutavě bílá. Po nakladení se vajíčka seřadí do skupinových řad, přičemž se část snůšky dostane do řady spodní. Doba, po kterou se vajíčka vyvíjejí, závisí na převažujících vodních teplotách. Nicméně vajíčka umístěná v druhé, spodní řadě se vyvíjejí podstatně pomaleji než vajíčka umístěná těsně pod hladinou, kde jsou vystavena přímému slunečnímu svitu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Rosnička zelená je v České republice vyhodnocena jako silně ohrožený druh a je zákonem přísně chráněná. Nejvíce ji ohrožuje rušení vodních nádrží, ve kterých se množí, a regulace toků spojená s likvidací přilehlých zarostlých mokřin a tůni, obecně tedy ničení přirozeného biotopu. Mezi hlavní hrozby patří i rybníkářství, tj. intenzivní hnojení rybníků, kvůli kterému dochází k takovému nahromadění organických látek, že zabíjí mladé pulce, čímž hynou celé vzácné populace. Pro záchranu tohoto druhu bývají rosničky zelené přemísťovány do vhodnějšího prostředí, nebo bývají tvořeny umělé nádrže s přirozenou pobřežní vegetací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosnička zelená (též rosnička stromová; \"Hyla arborea\") je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovitých (\"Hylidae\") v Česku. Mimo Česka obývá téměř celé území Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Balkán, Krétu, Itálii, Benelux, Slovensko, Polsko, větší část Německa, většinu Francie a Nizozemska, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. Chybí na Britských ostrovech, na většině území Skandinávie a Dánska, Alp a malé části severního Nizozemska a Německa. V Česku žije především v nížinách, maximálně do 750 m n. m. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů.", "tgt_summary": "The European tree frog (\"Hyla arborea\") is a small tree frog. As traditionally defined, it was found throughout much of Europe, Asia and northern Africa, but based on molecular genetic and other data several populations formerly included in it are now recognized as separate species (for example, \"H. intermedia\" of Italy and nearby, \"H. molleri\" of the Iberian Peninsula, \"H. meridionalis\" of parts of southwestern Europe and northern Africa, and \"H. orientalis\" of parts of Eastern Europe, Turkey and the Black Sea and Caspian Sea regions), limiting the true European tree frog to Europe from France to Poland and Greece.", "id": 42432} {"src_title": "Poselství Grálu", "tgt_title": "In the Light of Truth: The Grail Message", "src_document": [{"title": "Základní myšlenky díla.", "content": "Hned v úvodu díla Abd-ru-shin zdůrazňuje, že nepřináší nové náboženství, ale že jeho učení má možnost jednotlivec využít v každodenním životě prostřednictvím svých vlastních schopností, které jsou u každého člověka jedinečné. Ukazuje společné záchytné body různých způsobů chápání pojmu „Bůh“ a „Božství“, aniž by si vzájemně odporovaly, navzdory zcela odlišnému slovnímu vyjádření. Vykresluje přímou souvislost mezi zřetelně působícími fyzikálními zákony a „vůlí Boží“, vyjádřenou v dosavadních náboženstvích. Abd-ru-shin také zcela odmítá úlohu církví a náboženských společností všeho druhu, jakožto prostředníka mezi Bohem a lidmi. Nenachází pro to žádné oprávnění. Autor Poselství Grálu dává vnitřní vzestup jednotlivce vždy do souvislosti pouze s použitím vlastních schopností člověka, k čemuž nezanedbatelně pomáhá prosté chtění dobra. Zatímco celé Abd-ru-shinovo dílo je protkáno myšlenkami zdůrazňujícími důležitost všestranné samostatnosti člověka a odmítání jakéhokoliv spolkaření a sdružování se do pozemských organizací, objevovaly se již za jeho života v jeho okolí snahy lidí vytěžit z jeho učení pozemský i duchovní kapitál, což se ostatně projevuje dodnes. Nezaujatý čtenář však brzy pozná, že skutečnou hodnotu pro něj má jen to, co si sám v životě vyzkouší a prožije, což mu nemůže zprostředkovat žádná organizace. Abd-ru-shin doporučuje, aby při studiu jeho díla čtenáři postupovali přednášku za přednáškou a postupně, jako po pomyslném žebříku, chápali pojmy ve zcela novém světle a zároveň si vše ověřovali v každodenním životě, pečlivě a kriticky zkoumali, a nepřijímali věci bez předchozího úplného pochopení. Jednou z nejvíce odsuzovaných věcí Abdrushinem je právě slepá víra. Navzdory autorovu nesmlouvavému postoji k církvím, však jako vzor čistého života na Zemi vyzdvihuje právě postavu Ježíše z Nazareta. Ne však z hlediska jeho „nadpozemských“ schopností, ale jeho jasného pohledu na zdánlivě složité životní situace, z nichž v každém případě existuje východisko. Poukazuje, že právě Ježíšova prostá a jasná vyjádření byla tím nejcennějším, co každý člověk může i dnes využít v každodenním životě. Jako například:", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tři základní zákony.", "content": "Člověku není možné Boha skutečně poznat, může však vycítit a vytušit svého Stvořitele z jeho dokonalé vůle, vložené do světa. Tato vůle má podobu zákonů, podle nichž se řídí celý svět, viditelný svět fyziky stejně jako neviditelné dění, zasahující do lidských osudů. Zákony jsou nezměnitelné a nelze je obejít, člověk je musí poznat a podle nich žít, chce-li žít podle vůle Nejvyššího. Hlavní zákony jsou tři:", "section_level": 2}, {"title": "Zákon přitažlivosti stejnorodého.", "content": "Stejnorodé se navzájem přitahuje a posiluje. Jestliže člověk pocítí např. závist, přitahuje stejnorodé city a myšlenky závisti jiných lidí, takže nich postupně vzniknou celá centra závisti. Odtud se vlastní závist původce dále posiluje, až nakonec zesílí v konkrétní čin závisti. Člověk tak zůstává spojen stejnorodostí s centrem závisti. Stejným způsobem se posiluje dobré smýšlení, například láska k bližním, a z centra lásky proudí k původci síla, posilující jeho původní láskyplnost. Zákon přitažlivosti stejnorodého tak vlastně zesiluje to, co sám člověk původně chtěl, a pomáhá mu uskutečnit jeho úmysly.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon zpětného působení.", "content": "Co kdo zaseje, to sklidí. Souvisí s předchozím zákonem. Po čase se z centra závisti nebo lásky vrátí k původci zesílené účinky jeho vlastního cítění nebo smýšlení a přinesou mu mnohokrát zesílené plody toho, co dříve zasel. Tak si člověk vytváří svůj budoucí život. Dobré i zlé, jež ho v životě potkává, je následkem jeho dřívějšího jednání a smýšlení. Není to osobně Bohem seslaná odměna nebo trest, ale splnění jeho vlastního směřování, i když mohlo být namířeno k jiným lidem. Když například jinému ublíží, ovlivní zákon zpětného působení někoho v jeho okolí, tak že ublíží zase jemu. Stejně je tomu s pozitivním jednáním. Zákon zpětného působení dává člověku poznat následky jeho cítění, myšlení, mluvení a jednání a tříbit si smysl k rozlišení správného a nesprávného.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon tíže.", "content": "Lehké stoupá vzhůru, těžké klesá. Ve fyzikální oblasti tento zákon řídí uspořádání celého viditelného světa. Kromě tzv. hrubohmotnosti (běžně pozorovaný svět) existují však i úrovně jemnějších druhů hmotnosti, v nichž se pohybují myšlenky, duše zemřelých lidí aj. Dobrým smýšlením a činy se stává člověk lehčím, zlé ho naopak zatěžuje. Zákon tíže umožňuje vysvětlit život člověka po pozemské smrti: smrt není zánik osobnosti, ale jen odložení nejtěžšího obalu – těla, bez něj pak pokračuje člověk v dalším životě v jemnějším druhu těla (přirovnání s odložením kabátu a pobytem jen v košili). Přitom klesne nebo stoupne do takové úrovně, jaká odpovídá jeho lehkosti nebo tíze. Podle toho vypadá i jeho stejnorodé nebo stejně těžké prostředí: např. násilník se po smrti ocitá mezi násilníky a navzájem si spolu ztěžují život; dobrý člověk pokračuje v dalším životě mezi jinými dobrými lidmi.", "section_level": 3}, {"title": "Reinkarnace.", "content": "Poselství Grálu vysvětluje reinkarnaci jako nutný nástroj k duchovnímu uzrávání člověka. Pokud umírá zatížen vinou a „nečistými“ sklony, musí se znovu narodit na zemi, odčinit svá pochybení a pokračovat ve zušlechťování, zdokonalování. Narodí se do takových poměrů, jaké si „vysloužil“ předchozím životem a jaké potřebuje k dalšímu vývoji. Na rozdíl od východních náboženství Poselství Grálu vysvětluje, že člověk zůstává stále člověkem, a vylučuje, aby se inkarnoval jako cokoliv jiného – třeba jako zvíře nebo rostlina.", "section_level": 2}, {"title": "Svobodná vůle.", "content": "Člověk dostal od svého Stvořitele svobodnou vůli k rozhodování o svých záměrech a jednání. Následkům svého rozhodování je však potom již nevyhnutelně podroben, a to podle zmíněných tří zákonů. Může se např. rozhodnout k nepoctivému jednání, kterým uškodí svému bližnímu, ale po čase se k němu vrátí následky takového jednání tak, že sám utrpí mnohem větší škodu; má tak možnost poznat, k čemu se vlastně rozhodl. Stejně je tomu s pozitivním rozhodováním. Pokud se člověk již narodí do prostředí s omezenou svobodou (třeba do totalitního státu nebo chudé rodiny), pravděpodobně má toto omezení prožít jako následek svého předchozího života; životní tkanivo je však velmi provázané, rozsáhlé, a příčiny mohou být i jiné.", "section_level": 2}, {"title": "Smysl života.", "content": "\"Pozemská životní dráha je krátkou školou a odložením těla nenastává pro vás samé konec.\" Zkušenostmi a námahou pozemského života se má člověk stát zralejším, dospělejším, ušlechtilejším a sebe vědomým tvorem. Po smrti pozemského těla má jeho život pokračovat v lehčích a světlejších úrovních a postupně se má dostat do ráje, z něhož kdysi vyšel jako nevědomé lidské seménko, prosící o možnost života. Ráj přitom leží mimo vesmír, v ještě lehčích úrovních, než je veškerá hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Grál.", "content": "Podle Poselství Grálu není \"svatý Grál\" kalich a symbol, o kterém hovoří středověké legendy. Je to místo, ze kterého se rozlila Boží síla do stvoření při jeho vzniku, když Stvořitel projevil svou vůli slovy \"Budiž Světlo!\" Leží mimo hmotný vesmír. O. E. Bernhardt vysvětluje, že s pokračujícím rozvojem svých schopností má lidstvo dostat i pokračující vědění; k němu náleží mj. i vědění o Grálu.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední soud.", "content": "Podle učení Poselství Grálu se dnes nacházíme v období tzv. \"posledního soudu\". Není dobou zániku světa, ale dobou zrychleného třídění, v níž se zesíleně projevuje všechno, co dosud jen doutnalo nebo dřímalo. Především vlastnosti a jednání lidí. Přírodní i společenské katastrofy vyústí nakonec ve \"velkou očistu\", odtřídění \"zrna od plev\", a to přirozeným způsobem podle zákona tíže. Na očištěné Zemi zůstanou jen lidé s vůlí k dobrému smýšlení a jednání a s úctou k Bohu; duše ostatních poklesnou do hutnějších a temnějších úrovní.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah Poselství Grálu a křesťanství.", "content": "Poselství Grálu uznává Ježíše jako Syna Božího a Spasitele. Neuznává však ukřižování jako akt smíření s lidstvem a odpuštění jeho hříchů. Autor Poselství Grálu tvrdí, že ukřižování bylo důsledkem odmítnutí jeho učení, nenávisti a intrik tehdejších židovských kněží, podle zmíněných Božích zákonů tedy nemůže vést k žádnému vykoupení. Spásu může přinést jen následování Ježíšových slov a život podle nich. Rovněž s myšlenkou Pavlovou, že člověk nemůže dospět k odpuštění svých hříchů vlastními silami, ale jen prosbou Boha za odpuštění, Poselství Grálu nesouhlasí. Podle zákonů je naopak třeba, aby se člověk sám energicky přičinil, odčiňoval své chyby a zušlechťoval své sklony; teprve pak mu může být pomoženo. Abd-ru-shinova kniha je také silně proticírkevní: církve se vsunuly do role prostředníka mezi Bohem a člověkem a postupně se vyvinuly v politické strany, usilující o vlastní moc, vliv a bohatství. Člověk má poznávat Boha a svět bez prostředníka, vlastní námahou a dospět k vlastním názorům. Jejich správnost nebo chybnost může poznávat pozorováním života kolem sebe a srovnáváním s věděním v Poselství.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vzniku.", "content": "Poselství Grálu vznikalo formou přednášek, vydávaných nejprve časopisecky samým autorem. Knižně vyšlo poprvé v roce 1926 pod názvem \"Ve světle Pravdy – Nové Poselství Grálu od Abdruschina\". Obsahovalo 43 přednášek. O pět let později, v r. 1931, vyšlo znovu jako tzv. Velké vydání (Grosse Ausgabe), rozšířené na 93 přednášek, doplněných o Desatero Božích přikázání. Postupně vznikaly další přednášky, ty vyšly v r. 1934 vyšly v knize \"Poselství Grálu doznívá\" (Nachklänge zur Gralsbotschaft von Abdruschin, Band I.). Další díl již nemohl být vytištěn vzhledem k politickému vývoji, který ve 30. letech minulého století zasáhl Německo a Rakousko. Ihned po připojení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 byl Abd-ru-shin zatčen a jen díky úsilí jeho stoupenců se podařilo zmírnit jeho uvěznění na nucené domácí vězení pod dozorem gestapa. Podle poválečného Hnutí Grálu byl Abd-ru-shin v posledních letech svého života zklamán vývojem v německém národě i ve světě, přepracoval tedy své Poselství Grálu do novější třísvazkové formy a určil jako platné pro příští časy. Tak vznikl poválečný tvar, zvaný „Vydání poslední ruky“. Pro toto tvrzení však nepředložili autorovi pozůstalí písemné důkazy. V současné době tedy lze nalézt Poselství Grálu ve dvou formách – „Velké vydání“ a „Vydání poslední ruky“, obě mají své zastánce: Stoupenci předválečného „velkého vydání“ se opírají o skutečnost, že neexistují dokumenty autora o záměru přepracovat své dílo, a považují za autentický pouze předválečný tvar. Zastánci „vydání poslední ruky“ poukazují na autoritu vdovy M. Bernhardtové, která po válce předložila upravené autorovo dílo k vytisknutí, a na skutečnost, že podstatou zůstává pozdější forma stejná, reaguje však na tehdejší duchovní propad Evropy a nesplněná Abd-ru-shinova očekávání. Dnes je předválečná forma Poselství k dispozici v češtině jednak online, jednak v knižní formě (viz Externí odkazy). Třísvazkový tvar „vydání poslední ruky“ je vydáván pod záštitou nadace Stiftung Gralsbotschaft Stuttgart pouze v knižní formě (s výjimkou několika ukázkových kapitol) a je k dostání v knihkupectvích.", "section_level": 1}, {"title": "Překlad do českého jazyka, dalších jazyků a vydávání knih.", "content": "Již ve 30. letech probíhalo překládání do jiných jazyků; v tehdejším Československu se jej ujali Josef a Jan Kovářové ze Zlína se spolupracovníky, ve velmi krátké době dílo přeložili a připravili k tisku, takže v r. 1932 bylo českým čtenářům k dispozici. Také třísvazkové „vydání poslední ruky“ bylo rychle připraveno k tisku a vydáno česky již v roce 1948; část vydání už tehdejší čs. orgány zabavily a knihu zakázaly. Podkladem textu byl dosavadní překlad J. a J. Kovářových. Prvé dva překlady se snažily o co možná doslovné znění, s těsnou vazbou na německý originál. V 60. letech se pak za účasti Jana Kováře připravil další překlad třísvazkového „vydání poslední ruky“ ve snaze o upřesnění pojmů a lepší češtinu textu. Překlad vyšel od r. 1967 dvakrát v Německu, po roce 1990 pak opakovaně v ČR v licenci nadace Stiftung Gralsbotschaft. Od roku 1990 se jej vydalo asi 45 000 výtisků. Poslední český překlad „Vydání poslední ruky“ v licenci nadace Stiftung Gralsbotschaft je z roku 2011, s důrazem na přesnost vyjádření a pokud možno čistý český jazyk. Předválečné Velké vydání a „Doznívání“ má kromě původního předválečného překladu i novější český překlad z roku 2012, knižně je vydáván nakladatelstvím Plamen, které ho současně poskytuje čtenářům online zdarma (viz „Externí odkazy“). Tyto knihy se v nezkrácené formě v současnosti nově překládají do řady světových jazyků a nezávislí překladatelé tyto překlady většinou poskytují veřejnosti zdarma.", "section_level": 1}, {"title": "Autorská práva.", "content": "O autorská práva k Poselství Grálu a dalším Abd-ru-shinovým spisům se v minulosti vedly dva soudní spory. Autor ustanovil, že „vydávání a šíření Poselství Grálu musí samozřejmě zůstat na celé zemi v jedněch vedoucích rukou“. Po jeho smrti 1941 přešla autorská práva na jeho ženu Marii Bernhardtovou, a po jejím úmrtí v roce 1957 v souladu s rakouskými zákony na její děti. Již předtím, v roce 1952 však založila Marie Bernhardtová pro podporu šíření Poselství nadaci Stiftung Gralsbotschaft. Její dcera Irmingard Bernhardtová před svou smrtí v r. 1990 na nadaci převedla všechna autorská práva Poselství Grálu. Z hlediska práva evropských zemí je tento postup bezchybný. V Brazílii však Irmingard Bernhardtová soudní spor s tamější organizací „Řád Grálu na Zemi“ v roce 1989 prohrála. V druhém soudním sporu o zpochybnění autorských práv Stiftung Gralsbotschaft potvrdil Vrchní zemský soud ve Stuttgartu v březnu 2008 autorská práva na Poselství Grálu nadaci Stiftung Gralsbotschaft. Dnes jsou podle evropského práva autorská práva na dílo již zaniklá (70 let od smrti autora), v platnosti přitom zůstávají práva na autorství pozdějších překladů. Nadace Stiftung Gralsbotschaft Stuttgart však i nadále zajišťuje kromě vydávání i překlady do dalších jazyků. Dosud vyšlo Poselství („vydání poslední ruky“) v 18 jazycích v nákladu více než 1 milion výtisků. Z toho v češtině asi 45 000.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženské společnosti.", "content": "Sám O. E. Bernhardt nezaložil žádnou společnost. V roce 1927 se vyjádřil: \"I když radostně zdravím tato sdružení, přesto je nemohu vést, ani se účastnit jejich činnosti.\" V roce 1938 dal O. E. Bernhardt, v té době již zatčený gestapem a vědomý si rostoucího nebezpečí ze strany nacistů, dokonce pokyn ke zrušení všech stávajících spolků. Dnes je největší náboženskou společností, vycházející z Poselství Grálu, Hnutí Grálu). Založila je po válce Marie Bernhardtová jako obnovení předválečných sdružení. Existuje v mnoha zemích. Nechce být církví a respektuje samostatné smýšlení svých stoupenců. Podle vyjádření českého religionisty Dr. Z. Vojtíška \"příslušníky Hnutí Grálu bývají lidé s vyvinutým smyslem pro mravnost, pořádní a až trochu zákoničtí a upjatí. Bývá jim vlastní myšlenka práce na sobě a sebezlepšování.\" Kromě Hnutí Grálu existuje řada menších vzájemně odlišných seskupení. Nutno dodat, že autorův požadavek svobody a samostatnosti v rozhodování, obsažený v knize, vede i problematicky smýšlející lidi k prezentování vlastních představ a zakládání vlastních skupin, v nichž kromě myšlenek Poselství Grálu někdy předkládají i vlastní, třebas i pochybné názory. Odtud pramení i tzv. \"kuřimská kauza týraných dětí\" z roku 2007; viz Hnutí Grálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poselství Grálu je stěžejní dílo německého spisovatele Oskara Ernsta Bernhardta píšícího pod pseudonymem Abd-ru-shin. Je to světonázorové dílo na pomezí filosofie a náboženství, vyjadřující se k základním životním otázkám s jejich využitím v každodenním životě. Napsáno bylo v letech 1924 – 1937. Podrobnosti viz „Historie vzniku“.", "tgt_summary": "In the Light of Truth: The Grail Message was written by Oskar Ernst Bernhardt (1875–1941), and first published in 1926 under the pen name Abd-ru-shin. An expanded, complete edition was published by the author under the name of Abdruschin in 1931, entitled \"Im Lichte der Wahrheit\" (In the Light of the Truth). It was a collection of 91 lectures, written to build upon each other, presenting a complete picture of Creation. Between 1931 and 1934, a further total of 59 additional lectures were released. Abd-ru-shin went on to write and publish more than 50 individual lectures after 1934, however the deteriorating conditions in Europe prevented him from publishing any further books during his lifetime. When the Nazis seized power in Austria in 1938, Abd-ru-shin was arrested, extradited to Germany, and kept under house arrest until his death in December 1941. During his final years, Abd-ru-shin was forbidden by the Gestapo from working on the Grail Message. Abd-ru-shin never authorized any changes after publishing his 1931 version. In fact he wrote \"I do not hand over the Message so that you can deal with It as you see fit in your efforts to transmit It to humanity, but I COMMAND that It must remain immutable in all that It contains and in the way It is! Whoever will change even the slightest meaning, the smallest word, even with the best intention, is guilty of wrongdoing! It is the Holy Word of God, which man may not touch in order to adapt It in a way more convenient for himself or for easier understanding by indolent human spirits!\" Abd-ru-shin is a self-proclaimed Messiah according to the original 1931 edition of The Grail Message,", "id": 1593878} {"src_title": "Horst Ludwig Störmer", "tgt_title": "Horst Ludwig Störmer", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Horst L. Störmer se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu. Jeho otec byl vyučený, matka učila na základní škole. Po válce si založili obchod s interiérovým zbožím. Ač nikdo z předků nebyl vysokoškolák, pro rodiče bylo vzdělání jejich dvou synů velmi důležité. Horst začal v deseti letech navštěvovat Goethovo gymnázium, které bylo pro něj velmi obtížné. Byl velmi nadán na matematiku, ale z jazyků málem propadal. V roce 1968 začal studovat fyziku na Goethově univerzitě, diplomovou práci psal na téma Magnetická anisotropie, která podle jeho slov nebyla nijak zajímavá, napsal ji hlavně, aby se konečně mohl věnovat PhD práci. V roce 1974 ho navštívil Wolfgang Kottler, bývalý student z Frankfurtu, který právě dokončoval svou doktorandskou práci ve francouzském Grenoblu a nabídl Horstovi, jestli po něm nechce převzít místo. Nejdříve se mu nechtělo opustit rodnou zemi do ciziny, navíc když ani moc neovládal francouzštinu, ale nakonec se rozhodl přijmout a to byl zlom v jeho životě. V Grenoblu potkal svou ženu, Dominique Parchet, a také mnoho známých vědců, se kterými se díky neformálnosti prostředí mohl setkat ve velmi osobní rovině. Velmi se mu zalíbila nová magnetická laboratoř, magnetismu věnoval i svou doktorskou práci. Prof. Queisser na něj však naléhal, aby dokončil práci co nejrychleji a přestěhoval se do Spojených států. V roce 1977 se nakonec odstěhoval a začal pracovat v Bellových laboratořích, kde se mu velmi dařilo. Tým, ve kterém pracoval, se soustředil na kvantový Hallův jev, objeven 1980, a elektronové krystaly vznikající při malé hustotě elektronů a silném magnetickém poli. Když se jim povedlo připravit velmi kvalitní preparát, přidalo se k nim mnoho vědců a studentů. V roce 1983 se stal vedoucím oddělení elektronických a optických vlastností pevných látek a v roce 1991 ředitelem laboratoře pro fyzikální výzkum. V létě 1997 však toto místo opustil, aby mohl v lednu 1998 nastoupit na Kolumbijskou univerzitu jako profesor fyziky a aplikované fyziky. V roce 1998 dostal spolu s Robert B. Laughlinem a Daniel C. Tsuiem Nobelovu cenu za objev nové formy kvantové tekutiny s částečně nabitými excitacemi. V roce 2006 navštívil Českou republiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horst Ludwig Störmer (* 6. dubna 1949, Frankfurt nad Mohanem) je německý fyzik žijící v USA, zabývá se magnetismem a nanotechnologiemi, v roce 1998 dostal Nobelovu cenu za fyziku za objevení zlomkového kvantového Hallova jevu.", "tgt_summary": "Horst Ludwig Störmer (born April 6, 1949) is a German physicist, Nobel laureate and emeritus professor at Columbia University. He was awarded the 1998 Nobel Prize in Physics jointly with Daniel Tsui and Robert Laughlin \"for their discovery of a new form of quantum fluid with fractionally charged excitations\" (the fractional quantum Hall effect). He and Tsui were working at Bell Labs at the time of the experiment cited by the Nobel committee.", "id": 155838} {"src_title": "Silvio Gesell", "tgt_title": "Silvio Gesell", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Porýní, v městečku Sankt Vith (od roku 1920 Saint-Vith v Belgii) jako sedmé z devíti dětí. Jeho otec Ernst byl pruský Němec (původem z porýnských Cách), matka Mathilde byla Valonka. Po absolvování povinné školní docházky studoval na gymnáziu v Malmédách; studium na univerzitě si z finančních důvodů nemohl dovolit. Ve 25 letech emigroval do Argentiny, kde se vypracoval na úspěšného podnikatele. Firmu později přenechal svému bratrovi a opět emigroval (1892), tentokrát do Švýcarska, kde se věnoval farmaření a experimentálnímu zemědělství. V roce 1911 se vrátil do Německa, kde působil v zemědělském družstvu poblíž Berlína. Ve svých 57 letech, na konci dubna 1919, byl v poválečné krajně levicové Bavorské republice rad jmenován „lidovým zástupcem“ (ministrem) financí pod ministerským předsedou Landauerem. Ačkoliv promptně začal pracovat na zavedení nového ekonomického systému dle svých postulátů, jeho působení mělo pouze jepičí trvání; již o týden později byla Bavorská republika vojensky rozdrcena, někteří vůdcové popraveni a další uvězněni. Gesell byl v soudním procesu v Mnichově osvobozen z obvinění z velezrady, když se dokázal před soudem sám obhajovat. Nicméně byl z Bavorska vypovězen a také pro Švýcarsko se stal persona non grata, takže již nemohl navštěvovat svůj statek. Pobýval střídavě v různých německých městech a mezi lety 1924–1927 ještě jednou emigroval do Argentiny. Vrátil se pak natrvalo do Německa. Zemřel v osamění roku 1930 v braniborském Oranienburgu, na následky zápalu plic. Argentinské pobřežní město Villa Gesell (založené rok po jeho smrti) bylo nazváno na jeho počest.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Hlavním Gesellovým cílem bylo hospodářství bez rušivých konjunkturních výkyvů a spravedlivý sociální řád. Proto zastával názor, že je třeba usilovat o stabilní hodnotu peněz, spojenou s volnými měnovými kurzy a zrušením krytí zlatem. To by s sebou neslo jednak rozvolnění spojení množství peněz a zásob zlata v centrálních bankách, jednak zrušení jejich povinnosti směňovat na požádání peníze za zlato. V Argentině poznal měnovou krizi a nabyl přesvědčení, že peněžní a pozemková reforma je základem sociálně odpovědného kapitalismu. Právě tam začal publikovat své první teoretické práce o problémech peněžního systému. V roce 1891 postuloval, že rychlost peněžního oběhu je rozhodující faktor při stanovení úrovně cen. (Předjímal tak pozdější práci světoznámého amerického ekonoma Irvinga Fishera z 20. let 20. století.) Na konci 1. světové války správně předpověděl, že s ponecháním tehdejšího peněžního systému bude následovat další světová válka. Typické pro jeho ekonomickou teorii i jeho přesvědčení bylo jeho „držení se středu“ mezi individualismem a kolektivismem. Některé jeho zemědělské experimenty se staly základem izraelských kibuců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Silvio Jean Gesell (17. březen 1862 – 11. březen 1930) byl německý ekonomický teoretik, podnikatel a politik německo-francouzského (valonského) původu. Je zakladatelem teorie o „volném hospodářství“ (). Přestože ve své době byl spíše opomíjen, v současnosti jeho dílo nabývá na významu.", "tgt_summary": "Silvio Gesell (; 17 March 1862 – 11 March 1930) was a German merchant, theoretical economist, social activist, Georgist, anarchist, libertarian socialist, and founder of Freiwirtschaft. In 1900 he founded the magazine \"Geld-und Bodenreform\" (\"Monetary and Land Reform\"), but it soon closed for financial reasons. During one of his stays in Argentina, where he lived in a vegetarian commune, Gesell started the magazine \"Der Physiokrat\" together with Georg Blumenthal. In 1914, it closed due to censorship. The Bavarian Soviet Republic, in which he participated, had a violent end and Gesell was detained for several months on a charge of treason, but was acquitted by a Munich court after a speech he gave in his own defence.", "id": 2103731} {"src_title": "Oxid zirkoničitý", "tgt_title": "Zirconium dioxide", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Oxid zirkoničitý patří do skupiny oxidové keramiky a jeho výchozí surovinou je minerál zirkon, který je chemicky křemičitanem zirkoničitým ZrSiO. Jeden z postupů výroby ZrO ze ZrSiO spočívá v odkřemičitění (desilikatizaci) zirkonu žíháním se směsí CaO/MgO při cca 1 500 °C. Při 1700 °C probíhá rozklad na jednoduché oxidy: ZrSiO + 4 C → SiO + ZrC + 3 CO ZrC + 2 O → ZrO + CO", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keramika.", "content": "Příměs oxidu vápenatého CaO či oxidu hořečnatého MgO či oxidu yttritého YO nebo oxidu ceritého CeO a dalších způsobuje, že příslušný tuhý roztok oxidu zirkoničitého s příslušnou příměsí (například v molárním poměru 47:3) si zachovává kubickou strukturu při všech teplotách, takže při změnách teploty nedochází k fázovým přeměnám a příslušná („stabilizovaná“) keramika (například ve formě kelímků či trubic) neztrácí pevnost. Používá se ve sklárnách a slévárnách jako velmi kvalitní žáruvzdorný materiál pro tavicí nádoby (pánve) a vnitřní stěny tavicích pecí, který je však ve srovnání s klasickými žáruvzdornými materiály výrazně dražší. Z oxidu zirkoničitého se vyrábějí čepele keramických nožů. Stabilizující příměsi CaO, MgO či YO v krystalové mřížce ZrO jsou příčinou značné koncentrace vakancí v aniontové podmřížce, takže tento materiál je při vyšších teplotách elektricky vodivý a může sloužit jako tuhý elektrolyt. Značné elektrické vodivosti této keramiky využil již na konci 19. století (1897) Walther Nernst, který zkonstruoval bíle svítící lampu, v níž namísto kovového vlákna (která září v dnešních žárovkách) byla zdrojem světla zářící tzv. Nernstova tyčinka ze ZrO (je třeba si uvědomit, že vynález Nernstovy tyčinky časově předcházel objevu výroby tažných wolframových vláken v roce 1908.) Elektrochemické vlastnosti této keramiky využili K. Kiukolla a C. Wagner k sestavení koncentračních elektrochemických článků, ve kterých hrál kubický ZrO s 15% CaO roli tuhého elektrolytu. Tyto galvanické články umožňují určovat hodnotu chemického potenciálu kyslíku v různých chemických soustavách. V současné době je tato zirkonoxidová keramika součástí kyslíkových čidel (sond), které detekují obsah kyslíku ve zplodinách spalovacích zařízení a signál těchto čidel je využíván pro automatickou regulaci – optimalizaci procesu spalování. Pro své elektrochemické vlastnosti je stabilizovaný ZrO vhodný také jako elektrolyt pro palivové články.", "section_level": 2}, {"title": "Šperkařství.", "content": "Významné je také využití kubické (stabilizované) formy oxidu zirkoničitého ve šperkařství jako náhrady diamantu (briliantů). Kubický ZrO se diamantu podobá jednak vysokým indexem lomu a tvrdostí (v Mohsově stupnici 8,5 oproti 10 u diamantu), avšak výrazně se liší v hustotě (5,6-6,0 g/cm oproti 3,5 g/cm u diamantu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Oxid zirkoničitý ZrO, někdy označovaný jako \"zirkonia\", je bílá krystalická látka s hustotou 5,73 g/cm. Pokud neobsahuje příliš příměsí má při pokojové teplotě jednoklonnou (\"monoklinickou\") krystalovou strukturu – tak jako vzácně se vyskytující minerál baddeleyit. Při vyšších teplotách (\"1 175 °C\") dochází k fázové přeměně na čtverečnou (\"tetragonální\") strukturu (\"typu rutilu\") a při velmi vysokých teplotách (\"2 350 °C\") se stává stabilní krychlová (\"kubická\") struktura (\"typu fluoritu\"), která taje až při 2 700 °C.", "tgt_summary": "Zirconium dioxide (), sometimes known as zirconia (not to be confused with zircon), is a white crystalline oxide of zirconium. Its most naturally occurring form, with a monoclinic crystalline structure, is the mineral baddeleyite. A dopant stabilized cubic structured zirconia, cubic zirconia, is synthesized in various colours for use as a gemstone and a diamond simulant.", "id": 2434029} {"src_title": "Společná korejská vlajka", "tgt_title": "Korean Unification Flag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Diskuse o společném sportovním týmu obou Korejí probíhají již od 60. let 20. století. Jednání však až do roku 1990 nebyla úspěšná. Před Asijskými hrami v Pekingu v roce 1990 byla představena vlajka, tvořená bílým listem s modrou siluetou Korejského poloostrova a ostrova Čedžu. Vlajka byla navržena v roce 1985 etnickými Korejci v Japonsku. Oficiálně byla tato vlajka poprvé použita na Mistrovství světa ve stolním tenise v roce 1991 v japonské Čibě, kde oba státy soutěžily jako jeden tým. Výpravy obou států šly pod společnou vlajkou na těchto akcích: Společná vlajka se naopak neobjevila např. na Letních olympijských hrách v Pekingu v roce 2008, kde obě země vystupovaly odděleně.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty vlajky.", "content": "Na Asijských hrách v roce 2002 byla na vlajku, k dohodnutému vzhledu z roku 1990, přidána silueta jihokorejského ostrova Ullung-do který leží asi 120 km na východ od Korejského poloostrova v Japonském moři. V roce 2003 se na Asijských hrách objevilo na vlajce (spolu se siluetou ostrova Ullung-do) i souostroví Tokdo, které je předmětem teritoriálního sporu mezi Jižní Koreou a Japonskem. V roce 2006 byly na Olympijských hrách v Turíně na společnou vlajku přidány ještě siluety dvou skalisek Ie-odo (), nacházející se asi 150 km na jihozápad od jihokorejského ostrova Čedžu. Skaliska jsou předmětem sporu mezi Jižní Koreou a Čínou. Není obrázek. Na zimních olympijský hrách v jihokorejském Pchjongčchangu sice korejští sportovci, po protestu Japonska, nastupovali s vlajkou bez siluet sporných území, severokorejské roztleskávačky v hledišti však používaly vlaječky se siluetami Ullung-do, Tokdo i Ie-odo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společná korejská vlajka je neoficiální vlajka užívaná k reprezentaci celé Koreje v případech, kdy se Severní Korea a Jižní Korea zúčastňuje sportovních soutěží jako sjednocený tým a odtud přeneseně jako obecný symbol opětovného sjednocení Koreje. Skládá se z modré siluety Korejského poloostrova spolu s ostrovem Čedžu na jihozápadě na bílém pozadí.", "tgt_summary": "The Korean Unification Flag is a flag designed to represent all of Korea when North and South Korea participate as one team in sporting events.", "id": 1634092} {"src_title": "Horní Uhry", "tgt_title": "Upper Hungary", "src_document": [{"title": "Cizojazyčné názvy.", "content": "Horní Uhersko: Dolní Uhersko:", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Na konci středověku se pojem vyskytuje v latinských textech (jinojazyčné v Uhersku byly vzácné) v tvarech jako Hungaria Superior či Panonia Superior, předtím spíše v popisných tvarech typu \"Partes Danubio septentrionales\" („části severně od Dunaje“) či \"Partes regni superiores\" („horní části království“). Vztahují se zpravidla přibližně na hornaté území na severu Uherska, tedy přibližně území dnešního Slovenska a pohoří v severním dnešním Maďarsku. V případě popisných tvarů je sporné zda je lze podřadit pod Horní Uhersko jako ucelený termín. Na takto vymezeném území jako celku sídlili převážně Slováci (vedle ostatních etnik) a bylo nazýváno různými obměnami jména Slovensko či Slovanská země (poprvé doloženo v němčině jako \"Windeschen landen\" a \"Windenland\" v 1. čtvrtině 15. století).", "section_level": 1}, {"title": "Raný novověk.", "content": "V tomto období pojem Horní Uhersko označoval buď: Pojem Dolní Uhersko označoval v obou významech zbývající Uhersko.", "section_level": 1}, {"title": "Polovina 16. – konec 17. století.", "content": "Od poloviny 16. století do začátku 18. století, tedy v době, kdy jednak Uhersko bylo připojeno k habsburské říši (tzv. Královské Uhersko) a jednak Turci obsadili velkou část dnešního Maďarska, měl tedy pojem dva významy:", "section_level": 2}, {"title": "Začátek 18. stol. – polovina 19. stol..", "content": "I) V tomto období obdobně rozlišujeme především tyto dva významy (tentokrát oba pouze v geografickém smyslu): II) Grosses vollständiges Universal-Lexicon Aller Wissenschafften und Künste, 64svazková známá dobová encyklopedie napsaná v 30. a 40. letech 18. století (převážně jako kompilace jiných starších zdrojů), ve svazku 49 v hesle \"Ungarn\" však uvádí jakousi kombinaci z dělení 1) a 2); jednotlivé stolice dělí mezi Horní a Dolní Uhersko takto: Rozdíl oproti 1) je tedy v přeřazení západního Slovenska do Horních Uher. Je však třeba dodat, že dále ve stejném hesle o Uhersku (sloupec 1352) se najednou píše, že Banská Štiavnica je „největší na stříbro bohaté město v Dolním Uhersku“ a „nejkrásnější důlní město v Dolním Uhersku“ je Banská Bystrica, což přímo odporuje úvodnímu dělení v hesle.", "section_level": 2}, {"title": "Od poloviny 19. stol..", "content": "Od poloviny 19. stol. již pojem zpravidla měl jen význam jako felvidéki ve významu b), od konce 19. století případně i jako felvidéki ve významu c)", "section_level": 1}], "src_summary": "Horní Uhry ( \"Felső-Magyarország\"), také zvané Horní země (\"Felvidék\"), je označení severní části Uherska, obývaného převážně slovanským obyvatelstvem, tedy především dnešního území Slovenska a Podkarpatské Rusi (která je součástí Ukrajiny). Používá se v historickém kontextu, vzhledem k faktu, že Uhersko bylo – až na Chorvatsko se Slavonií a Sedmihradsko – souvislým územím, které se nedělilo na velké autonomní celky (jako například německé, rakouské nebo české země). Horní Uhry nebo také Horní Uhersko (v minulosti často psáno s malým h; cizojazyčné názvy viz níže; částečné synonymum je \"Horní zem\") bylo v minulosti označení přibližně buď severních nebo východních částí Uherska. Podrobnosti viz níže. Pojem Dolní Uhersko od poloviny 16. století označoval vždy území Uherska – bez Chorvatska, Slavonie a Sedmihradska – jiné než Horní Uhersko.", "tgt_summary": "Upper Hungary is the usual English translation of Felvidék (lit.: \"Upland\"), the Hungarian term for the area that was historically the northern part of the Kingdom of Hungary, now mostly present-day Slovakia. The region has also been called \"Felső-Magyarország\" (lit: \"Upper Hungary\", ). During the Habsburg–Ottoman wars, Upper Hungary meant only the northeastern parts of the Hungarian Kingdom. The northwestern regions (present-day western and central Slovakia) belonged to \"Lower Hungary\". Sometime during the 18th or 19th centuries, Upper Hungary began to imply the whole northern regions of the kingdom. The population of Upper Hungary was mixed and mainly consisted of Slovaks, Hungarians, Germans and Ruthenians. The first complex demographic data are from the 18th century, in which Slovaks constituted the majority population in Upper Hungary. Slovaks called this territory \"\"Slovensko\"\" (Slovakia), which term appears in written documents from the 15th century, but it was not precisely defined and the region inhabited by Slovaks held no distinct legal, constitutional, or political status within Upper Hungary.", "id": 2189868} {"src_title": "Georges Feydeau", "tgt_title": "Georges Feydeau", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Paříži v dobře situované rodině spisovatele Ernesta-Aimé Feydeaua. Georgesova matka, polská imigrantka a neteř vikomta de Colonne, Léocadie Bogoslawa Zelewska, se často pohybovala ve vyšší společnosti, a tak se spekuluje, že Georges není Feydeauův syn. Mezi kandidáty na otce není nikdo menší než sám Napoleon III.. K divadlu inklinoval již od útlého dětství. První hru prý napsal již v šesti letech. Byl nadán i malířsky, po celý život maloval a sbíral obrazy (jeho sbírka čítala přes 1000 obrazů). Během středoškolských studií napsal několik hrdinských dialogů a jako komediální autor debutoval v 21 letech. První triumf přišel o čtyři roky později a v roce 1892, tedy ve třiceti letech, se probojoval na špici francouzských autorů komedií své doby. Jeho frašky byly k vidění ve všech pařížských komediálních divadlech a brzy se rozšířily do celého světa. Miloval Paříž. Strávil tu v podstatě celý svůj život a většinu svých komedií zasadil právě sem. Navíc sám se dost nápadně podobal figurkám, o kterých tak bravurně psal. Byl typickou ukázkou šviháka přelomu století. Štíhlý elegán, milující umění, noční život a poker, s milionovými dluhy, do kterých se dostal spekulacemi na burze. Konec života však neprožil někdejší bonviván zrovna šťastně. Onemocněl syfilisem a trápily ho stále těžší deprese, neschopnost koncentrace, poruchy spánku, a dokonce záchvaty šílenství. V posledních pěti letech už nebyl schopen vůbec tvořit. Roku 1919 ho synové odvezli do sanatoria v Rueil u Paříže, kde zemřel 5. června 1921. Byl pochován na hřbitově Montmartre v Paříži. Napsal asi dvacet celovečerních her, kolem dvaceti jednoaktovek, několik dramatických monologů, tři operety a jedno baletní libreto. Pro velké úspěchy svých frašek je nazýván „\"králem vaudevillu\"“, který obohatil o hlubší charakteristiku postav. Jeho hry, psané vlastně jako morality, vynikají technickou propracovaností, živými dialogy a nevázanou komikou. Jejich námětem jsou různá milostná dobrodružství, která se stávají veřejným tajemstvím i přes snahu je utajit. Vznikají tak bláznivé zápletky a jedna absurdní situace za druhou. V poslední fázi své tvorby zúročil své zkušenosti z vaudevillu v novém žánru označovaném jako manželská fraška (farce congugale). Jde o pět jednoaktových her na téma problémů a krize manželství, ve kterých vtip a lehkost dřívějších komedií zhutnil do trpké sarkastické zkratky, kterou sahá až na dřeň vztahů. Aktovky nazval souhrnně \"Od svatby k rozvodu\" (Du mariage au divorce) a zařadil se jimi mezi moderní dramatiky. Jeho hry byly také často zfilmovány. Na webu IMDB (Internet Movie Database) je uvedeno více než 220 filmových a televizních adaptací jeho her z let 1912 až 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Feydeau o komedii.", "content": "\"Ptáte se mne, jak se píše fraška. Vezměte si tu nejtragičtější situaci, která by šokovala i zřízence v márnici, a vyhledejte její směšnou stránku. Žádné lidské drama není bez žertovných aspektů. Tím si lze také vysvětlit, proč jsou tzv. komediální autoři tak smutní – myslí totiž především „smutně“.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Léon Jules Marie Feydeau (8. prosince 1862, Paříž – 5. června 1921, Rueil-Malmaison u Paříže) byl francouzský dramatik éry známé jako Belle Époque.", "tgt_summary": "Georges Feydeau (; 8 December 1862 – 5 June 1921) was a French playwright of the era known as the Belle Époque. He is remembered for his many lively farces. He wrote over sixty plays and was a forerunner of vaudeville.", "id": 1452287} {"src_title": "Hans Adam II.", "tgt_title": "Hans-Adam II, Prince of Liechtenstein", "src_document": [{"title": "Rozsah moci a funkce.", "content": "Lichtenštejnský kníže má poměrně rozsáhlé pravomoci. Referendum o zvýšení pravomocí knížete bylo schváleno v roce 2003 celostátním hlasováním. Změny zabraňují knížeti vetovat jakýkoli zákon, který by případně zaváděl republiku. Kníže apeloval na veřejnost a varoval před zrušením systému monarchie, a uvedl, že pokud zákon nebude schválen, pak nevidí důvod v zemi dále zůstávat a přestěhuje se i s rodinou na své panství v Rakousku. V roce 2003 navrhl kníže nové znění lichtenštejnské ústavy, jež bylo mnoha kritiky označeno jako krok zpět k absolutismu, což se však nepotvrdilo. Jeho návrh ústavy spojuje prvky konstituční monarchie a přímé demokracie. Kníže má sice právo vetovat zákony a rozpustit parlament, ale parlament, vláda nebo občané mají právo vyhlásit referendum a o sporné otázce hlasovat. Panujícího knížete mohou přehlasovat, pokud nebudou spokojeni s jeho vládou mohou požádat rod Lichtenštejnů o změnu panovníka na trůnu nebo mohou monarchii i zrušit. Návrh knížete byl v schválen referendu o ústavě roku 2003 většinou obyvatelstva (64,3%), dalších 20% chtělo knížeti ponechat jeho dosavadní pravomoci a jen výrazná menšina chtěla jeho pravomoci omezit. Citát z rozhovoru Jeho knížecí Jasností s Ladislavem Kahounem z BBC: \"\"Kdo si dá práci porovnat starou ústavu s tou novou, uvidí, že vládnoucí kníže se vzdal některých pravomocí, aby posílil demokracii a úlohu práva. Problémem bylo, že někteří politici a politické strany chtěli mít tuto přidanou část moci pro sebe, nikoli pro lid. V lidovém hlasování pouze 16 % voličů podporovalo tuto stranickou linii, 20 % chtělo zachovat starou ústavu, která dávala vládnoucímu knížeti více práv a 64 % hlasovalo pro nový návrh.\" \" 15. srpna 2004 stanovil Jan Adam II. jako nástupce svého syna dědičného prince Aloise a předal mu správu nad státními záležitostmi s tím, že dává moc mladé generaci. Formálně ale Jan Adam II. zůstává stále hlavou státu. Je čestným členem K.Ö.H.V. Nordgau Vídeň v ÖCV a K.D.St.V. Nordgau-Praha v Koblenci v CV. Kromě toho je čestným protektorem Lichtenštejnské akademické asociace Rheinmark.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jan Adam II. se narodil roku 1945 jako syn knížete Františka Josefa II. z Lichtenštejna (1906-1989) a jeho ženy kněžny Giny (1921-1989) v Curychu. Vyrůstal s rodiči v knížecím paláci ve Vaduzu. Absolvoval lidovou školu tamtéž, poté navštěvoval Skotské gymnázium ve Vídni. Roku 1960 chodil na gymnázium v Zuozu, kde ukončil studium složením švýcarské a německé maturity. Absolvoval následně praxi v jedné londýnské bance. Roku 1969 ukončil studium na Univerzitě v sv. Havlu, kde nabyl licenciát v oblasti podnikového a národního hospodářství. Zajímavostí je, že diplomovou práci napsal na téma využití počítačů v bankovnictví. A právě knížecím rodem vlastněná Bank in Liechtenstein byla jeho prvním úkolem poté, co mu jeho otec roku 1970 uložil provést reorganizaci rodinného majetku, který byl v nedobrém stavu od konfiskace majetku Lichtenštejnů v Československu v roce 1945. Kníže vyměnil správní radu, kde neváhal odvolat své příbuzné (někteří se s ním pak soudili), najal schopné manažery a změnil strategii banky (dnes LGT Bank). Tím položil základy k dnešnímu bohatství rodu Lichtenštejnů (nejbohatší panovnický rod v Evropě, podle Forbes vlastní majetek v hodnotě 5 miliard dolarů). Další reformy korunní princ Hans Adam provedl v podnicích a nemovitostech, které jeho rod vlastnil v Rakousku. Aby se zbavil tíživých úvěrů, prodal některé nemovitosti. V 80. letech 20. století začal investovat ve Spojených státech amerických. Zejména zde investoval do pěstování geneticky upravené kukuřice a jeho firma RiseTec je jejím největším producentem (nyní tato firma investuje i v Jižní Americe a Indii). Před rozpadem Sovětského svazu korunní princ Hans Adam II. posílil investice v USA z obavy, že rozpad sovětského impéria může vést k jeho útoku na západní Evropu a knížecí rod přijde o svůj majetek již potřetí v pořadí (v 15. století v Dolním Rakousku, 1945 v ČSR). Od roku 1984 byl princ pověřen svým otcem plněním úkolů hlavy státu. V této roli usiloval o větší viditelnost Lichtenštejnska na mezinárodním poli, o členství v OSN a zapojení do Evropského hospodářského společenství. Všechny tyto cíle se mu podařilo splnit. V roce 1990 se Lichtenštejnsko stalo 160. členem OSN, od roku 1995 je členem EEA a WTO, přes odpor mnoha domácích politiků. Zejména zapojení knížectví do bezcelního obchodu s členskými zeměmi dnešní Evropské unie bylo důležité pro malou exportně orientovanou zemi. Téměř 40% HDP Lichtenštejnska tvoří špičkový průmysl, což je více než např. v České republice, Německu nebo Rakousku. Nejznámějšími lichtenštejnskými firmami jsou HILTI, Thysen KruppPresta nebo Öerlikon-Balzers. V domácí politice se kníže zaměřil na posílení demokracie implementací přímé demokracie (referenda, zákonná iniciativa), které oslabily vliv politické oligarchie. Další kroky vedly k zefektivnění státní správy a obecní samosprávy, podpoře podnikání a vzdělání. V roce 2007 vydal knihu Stát ve třetím tisíciletí, která vyšla v angličtině, o rok později v němčině a roku 2011 v češtině (Nakladatelství Grada). Do roku 2015 vyšla v 15 jazycích. Kniha obsahuje velmi zajímavé názory a návrhy knížete na řešení problémů států ve 3. tisíciletí. Většinu navrhovaných opatření se mu s úspěchem podařilo realizovat v Lichtenštejnském knížectví. Mezi jeho úspěchy je možné zařadit obnovení diplomatických styků s Českou republikou po 64 letech od jejich přerušení v roce 1945. Lichtenštejnsko a Československo diplomatické styky navázaly v srpnu 1938 a nikdy je ani jedna strana nepřerušila (knížectví neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava), ale od konfiskace majetku 38 lichtenštejnských občanů v roce 1945 byly tyto styky latentní až do 18. září 2009. Od té doby se tyto styky rozvíjejí, ale nevyřešenou zůstává otázka poválečných konfiskací, se kterými lichtenštejnská vláda nesouhlasí. Lichtenštejnsko bylo za obou světových válek neutrální. V době druhé světové války mu několikrát hrozila anexe ze strany Třetí říše. Ačkoli se Lichtenštejnové nebyli nacisty a nekolaborovali s okupačním režimem, jak prokázal v letech 2011-2014 výzkum česko-lichtenštejnské komise historiků. Lichtenštejnové prokazatelně chránili své české zaměstnance v protektorátu. Přestože občané lichtenštejnska měli národnost lichtenštejnskou, byli všichni v roce 1945 označeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretů prezidenta republiky. ČSR se naproti tomu vstřícně stavělo k občanům německé národnosti Švýcarska, dokonce i Rakouska a dalších zemí. Zajímavé je, že již v letech 1945-1948 si československé úřady byly vědomy toho, že konfiskace byly z pohledu domácího i mezinárodního práva nezákonné, a že lichtenštejnské občany bude nutné odškodnit. Ministerstva financí a zahraničních věcí ČSR jednaly v únoru 1945 již jen o výši odškodnění, ale únorový komunistický puč ho znemožnil. Kníže Hans Adam II. opakovaně prohlásil, že se nevzdává nároku na majetek svého rodu v České republice. Nechce se o tento majetek soudit, ale doufá, že české úřady jednoho dne uznají, jaké bezpráví se lichtenštejnským občanům dostalo roku 1945 a budou tento problém chtít řešit. Mateřským jazykem knížete je němčina, ale mluví také plynně anglicky a francouzsky. Po smrti otce roku 1989 převzal vládu jako Jan Adam II. Formálně se hlavou státu stal složením přísahy v roce 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý majetek.", "content": "Kníže Jan Adam II. vlastní rozsáhlou uměleckou sbírků, části z nich jsou vystaveny ve Vaduzu a Vídni. Jednání probíhají i v souvislosti rodovým majetkem na Moravě. V prosinci 2006 proběhla médii zpráva, že Jan Adam II. je jednou z nejbohatších hlav států na světě. Soukromý majetek knížete má hodnotu téměř 5 miliard amerických dolarů. Významnou částí majetku rodu jsou umělecké sbírky. Ačkoliv jeho otec kníže František Josef II. musel některá cenná díla po roce 1945 prodat, aby zajistil financování státu a rodu, knížeti Hansi Adamovi II. se podařilo sbírku rozšířit téměř o polovinu. Dobré hospodaření mu umožnilo opravit Lichtenštejnský palác ve vídeňské Fürstengasse a v roce 2004 v něm otevřít Lichtenštejnské muzeum (uzavřeno bylo od roku 1940). V roce 2013 byla dokončena oprava i tzv. Majorátního paláce Lichtenštejnů v ulici Bankgasse. Obě rekonstrukce stály více než 100 milionů EUR.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "30. července 1967 se ve Vaduzu oženil s hraběnkou Marii Aglaë, hraběnku Kinskou z Vchynic a Tetova, narozenou v Praze (1940). Společně mají čtyři děti:", "section_level": 1}, {"title": "Kniha a názory.", "content": "Kníže Hans Adam napsal politické pojednání „Stát ve třetím tisíciletí“ (\"Der Staat im dritten Jahrtausend\". van Eck Verlag, Triesen 2009. . Anglické vydání: \"The State in the Third Millenium\". van Eck Verlag, Triesen 2009. ), které bylo publikováno mezinárodní veřejnosti na konci roku 2009. V knize obhajuje trvající význam národních států coby politických aktérů. Hájí demokracii jako nejlepší formu vlády, a předpokládá, že Čína a Rusko se postupně transformují, což ovšem bude ještě dlouhý a složitý proces. Také se vyjadřuje o své roli hlavy státu v knížectví jako něco, co má velký smysl a legitimitu, ovšem jen za předpokladu souhlasu lidu. Tvrdí dále, že vláda státu se má omezit a soustředit pouze na malou část úkolů, a říká, že lid \"\"má osvobodit stát od všech nepodstatných úkolů a zátěží, kterými byl obtěžkán během posledních sta let, a který stát vzdálil od jeho hlavních dvou úkolů: zachovávání vlády práva a zahraniční politiky.”\" V rozhovoru zaznamenaném v listopadu 2010, kníže Hans Adam prohlásil, že pokud by byl americkým občanem, byl by členem hnutí Tea Party. Rovněž zmínil jisté aspekty americké ústavy, ve kterých spatřuje, jako například nedostatek přímé demokracie. A na závěr také řekl: \"\"Sedím zde a vděčím za to Američanům, kteří nás zachránili během druhé světové války a studené války. Proto jsem jim velice vděčný\"\" (\"I am sitting here and that’s because Americans saved us during World War II and during the Cold War. So I am very grateful to them.\")", "section_level": 1}, {"title": "Titulatura, oslovení a znak.", "content": "Plný titul Hanse Adama II. je podle lichtenštejnského zákona následující: \"Kníže z a na Lichtenštejnu, vévoda opavský a krnovský, hrabě rietberský, panovník domu z a na Lichtenštejnu.\" (německy \"Fürst von und zu Liechtenstein, Herzog von Troppau und Jägerndorf, Graf zu Rietberg, Regierer des Hauses von und zu Liechtenstein\". Všichni členové panovnického domu jsou oslovováni \"Jasnost\" (něm. \"Durchlaucht\") a jsou oprávněni užívat znaku knížecí rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Adam II. (\"Hans Adam II.\", celým jménem \"Johannes Adam Ferdinand Alois Josef Maria Marko d'Aviano Pius von und zu Liechtenstein\"; 14. únor 1945 Curych, Švýcarsko) je vládnoucí lichtenštejnský kníže a syn Františka Josefa II. (1906 – 1989), lichtenštejnského knížete, a jeho manželky hraběnky Georginy von Wilczek. Podle ústavy lichtenštejnského státu má rovněž nárok na tituly vévody opavského a krnovského.", "tgt_summary": "Hans-Adam II (Johannes Adam Ferdinand Alois Josef Maria Marco d'Aviano Pius; born 14 February 1945) is the reigning Prince of Liechtenstein. He is the son of Franz Joseph II, Prince of Liechtenstein (1906–1989) and his wife, Countess Georgina von Wilczek (1921–1989). He also bears the titles Duke of Troppau and Jägerndorf, and Count of Rietberg. Hans-Adam is the richest monarch in Europe.", "id": 577519} {"src_title": "Manuel I. Portugalský", "tgt_title": "Manuel I of Portugal", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Manuel byl celkově až devátým potomkem portugalského infanta Ferdinanda (Fernanda), vévody z Beji a Viseu a adoptivního syna Jindřicha Mořeplavce, a Beatrix Portugalské, vnučky portugalského krále Jana I. Tato skutečnost z něj rozhodně nečinila možného pretendenta trůnu. Přesto na něj v důsledku předčasných úmrtí pěti svých bratrů, svého bratrance a švagra v jedné osobě Jana II. a jeho syna Alfonse nakonec usedl. Tato souhra náhod jej utvrdila v tom, že je k vládě nezvratně vyvolen Bohem. O tom mělo koneckonců vypovídat i jeho jméno – \"Emanuel\" znamená „Bůh s námi“. Svoji výlučnost si utvrdil během dospívání skrze své vychovatele, kteří byli spojeni s řádem františkánů observantů. Spiritualita této kongregace, jež vycházela od mystika Jáchyma z Fiore, Manuela silně ovlivnila. Po vraždě svého otce Ferdinanda (1470) i staršího bratra Dioga (1484), kterého v královském paláci v Setúbalu kvůli účasti na protistátním spiknutí probodl dýkou sám", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Manuelova vnitřní politika je charakterizována dotvořením absolutistické a centralistické monarchie, kterou začal budovat Jan II. Manuel se však na rozdíl od svého předchůdce rozhodl kráčet cestou spolupráce a porozumění s předními šlechtickými rody. Proto ty jejich příslušníky, kteří v obavě o svůj majetek a život v 80. letech a první polovině 90. let 15. století hledali bezpečí v sousedním Španělsku, povolal již v letech 1495–1496 zpět do země, ale současně je připoutal ke dvoru. Tím je do značné míry zbavil reálné politické moci, a proto si mohl během své vlády dovolit svolat kortesy (zemský sněm) pouze čtyřikrát, z toho třikrát v Lisabonu. K tomu přispěl i fakt, že disponoval dostatkem financí díky rozvoji obchodu s Indií. Králova hlavní zásluha však tkví především ve velkolepé reformě soudnictví, mnohých státních orgánů a institucí a také některých oblastí veřejného života, díky čemuž prakticky sjednotil dosud rozdělenou zemi. Již na kortesech konaných v Montemor-o-Novo (1495) prosadil reorganizaci justice, která spočívala v posílení a centralizaci soudní moci. V letech 1512–1521 pak prostřednictvím celkově druhého a tentokrát již vytištěného portugalského zemského zákoníku nazvaného \"Manuelova nařízení\" (tzv. \"Ordenações Manuelinas\") podřídil městské soudy Koruně a vedle dvou nejvyšších soudů (tzv. \"Casa da Suplicação\" a tzv. \"Casa do Cível\") vytvořil ještě královský soud (tzv. \"Desembargo do Paço\"). Zasadil se také o reformu již poměrně zastaralých městských výsad (tzv. \"forais\") (1497–1498), byť nebyla geograficky úplná a stranou zůstaly i mnohé administrativní a právní otázky, a o o vydání \"Řádu pro úředníky městysů, měst a míst v těchto královstvích\" (1502). Následovalo nařízení sjednocující míry a váhy, které usnadnilo kupcům jejich aktivity (1502). Poté bylo v letech 1502–1504 zreformováno univerzitní školství a v roce 1512 byla realizována daňová reforma. Pozitivních proměn se v letech 1507−1508 dočkalo také vojsko, když byly vytvořeny stálé", "section_level": 1}, {"title": "Mesianismus a vize světové křesťanské říše.", "content": "Manuel se považoval za člověka vyvoleného Bohem k uskutečnění velkých činů, jaké svět od dob starých Řeků a Římanů nespatřil. Jako správný křesťan se domníval, že jeho úkolem je především vykořenit moc stoupenců islámu a vybudovat univerzální křesťanské impérium přesně v intencích \"království Ducha svatého\", o kterém ve 12. století kázal cisterciácký mnich Jáchym z Fiore. Současně věřil, že toto impérium bude onou \"Pátou říší\" z Danielova proroctví, jež se nalézá ve Starém zákoně. Tyto ideje byly podpořeny i symbolicky – královým osobním emblémem byla tzv. armilární sféra, vlastně navigační přístroj v podobě Zeměkoule, který vyjadřoval univerzální charakter portugalské říše, jež se rozprostírala na významné části tehdejšího známého světa. Manuelovo mesianistické přesvědčení s ním však sdílel jen úzký kruh jeho rádců, především státní sekretář Duarte Galvão, Martinho de Castelo Branco nebo františkánský mnich a biskup ze Ceuty Henrique de Coimbra. Vůči orientálním vládcům vystupoval Manuel od roku 1499 v souladu s výše řečeným z pozice \"„Pána conquisty, mořeplavby a obchodu s Etiopií, Arábií, Persií a Indií“\", tedy svrchovaného suveréna. Jako takový od nich každoročně vybíral vazalské poplatky (tzv. \"páreas\"). Je zde patrný zřejmý rozdíl mezi portugalskou praxí na Východě a španělským postupem v Americe, neboť", "section_level": 1}, {"title": "Zámořské objevy.", "content": "Za Manuelovy vlády přestali být portugalští námořníci omezeni pouze na prostor Atlantského oceánu, který zkoumali po celé 15. století, a pronikli i do pro Evropany dosud naprosto neznámých vod Indického oceánu. Plavili se po hladinách světových moří a oceánů od Brazílie až po Čínu, což podnítilo ohromnou výměnu lidí, zboží, rostlin i zvířat, jaká dosud v historii lidstva neměla obdoby. Nebylo ničím překvapivým, když nějaký kapitán sloužil králi postupně alespoň ve dvou oblastech portugalského zájmu, kterými byla Brazílie a tropické regiony Afriky a Asie. Portugalci se tam setkávali s podivuhodnými kulturami a civilizacemi i exotickou faunou a flórou a pokoušeli se nalézt odpovědi na otázky, kterým středověk nerozuměl a ani rozumět nemohl. Tradiční vnímání světa bylo vystaveno sílícímu tlaku nových informací a poznatků, který rozbil jak středověké jistoty svázané s magickým číslem tři, tak dosavadní chápání času a přinesl nové a neotřelé kulturní vlivy. Nejvýznamnějším zeměpisným objevem, který se v době panování Manuela I. uskutečnil, bylo nalezení přímé námořní cesty do Indie Vaskem da Gama v letech 1497–1499. Prvním Portugalcem, který poznal Indický oceán, však byl cestovatel znalý arabštiny a se zkušenostmi z Maroka Pedro da Covilhã. Ten v letech 1488–1493 prozkoumal politickou i ekonomickou situaci regionů ležících na jeho březích a seznámil se s místními geografickými zvláštnostmi i principy námořního obchodu, byť není zcela jasné, zda se tyto informace nakonec dostaly až do Lisabonu. Nezdá se totiž, že by byl Vasco da Gama během své expedice s tamější realitou nějak podrobně obeznámen. Po roce 1500 již z jihozápadního okraje Evropy mířila do Asie každoročně jedna flotila, tvořená v první polovině 16. století sedmi až čtrnácti plachetnicemi, jejichž primárním cílem bylo zajistit Portugalsku kontrolu nad lukrativním obchodem s orientálními produkty. Současně s tím však docházelo i k prozkoumávání rozlehlých moří monzunové Asie, která byla na evropském kontinentu opředena mýty, jež měly kořeny již ve středověku a byly spojeny s údajným nepředstavitelným bohatstvím tamějších říší, které měly být navíc obývány rozličnými bájnými tvory. Již na samém počátku této objevitelské epopeje, tedy v roce 1500, spatřil bratr slavného pokořitele mysu Dobré naděje Bartolomea Diase Diogo Dias břehy Madagaskaru, čtvrtého největšího ostrova světa. Jeho ekonomická přitažlivost však byla minimální, a proto zůstal stranou portugalského zájmu. V několika následujících letech byly na mapy zakresleny drobné ostrovy uprostřed jižního Atlantiku, jako Ascension (1501), ostrov svaté Heleny (1502) nebo Tristan da Cunha (1506), na které portugalští kapitáni narazili až tak pozdě, poněvadž své lodě vedli až do konce 15. století těsně při afrických březích. Ke změně došlo teprve s pochopením faktu, že využití trasy vedoucí přímo středem Atlantského oceánu jižně od rovníku výrazně zkrátí celkovou dobu plavby, neboť tam nebylo nutné čelit pasátům vanoucím k severu. Plavba proti směru převládajícího větru sice byla možná, avšak nezbytným křižováním se enormně zvyšovala délka trasy,", "section_level": 1}, {"title": "Zámořská expanze a vznik obchodního impéria.", "content": "Počátek portugalské zámořské expanze se obvykle klade do roku 1415, kdy byl dobyt marocký přístav Ceuta. Po následujících téměř 100 let portugalské plachetnice trpělivě překonávaly nástrahy Atlantského oceánu i středověké obavy z cizího a neznámého a podél západních břehů černého kontinentu pronikly v 80. letech 15. století až do jihozápadní Afriky. Na přelomu 15. a 16. století vpluly do vysněného Indického oceánu a takřka současně se dotkly pobřeží Brazílie, což umožnilo zformování prvního multikontinentálního impéria v historii. To se svou strukturou zřetelně odlišovalo od španělské koloniální říše té doby, poněvadž se jednalo výhradně o námořní impérium tvořené sítí námořních tras a pevností a faktorií (obchodních stanic) rozesetých na pobřeží od Brazílie na západě až po Moluky a Japonsko na východě. Hlavními portugalskými cíli v zámoří totiž až do 70. let 16. století nebyla tvorba produkčních kolonizačních center (čestnou výjimku představovaly od 15. století atlantské ostrovy Azory, Madeira a ostrov sv. Tomáše, od 30. let 16. století pak též Brazílie), nýbrž kontrola námořního obchodu (v 16. století obvykle prostřednictvím královských monopolů) a christianizace domorodého obyvatelstva. Portugalci považovali v souladu s mimořádně silným náboženským zanícením celé portugalské společnosti za svoji povinnost šířit víru v pravého Boha až do nejzazších koutů planety. Spolupráce kříže a Koruny, vyjadřující úzké sepětí zájmů církve a státu, byla výraznou charakteristikou tzv. první (1415–1668) i druhé portugalské zámořské říše (1668–1825), která se zhroutila spolu s tzv. starým režimem (\"ancien régime\") a osamostatněním Brazílie. Portugalská expanze se od samého počátku potýkala s několika zásadními problémy. Slabě rozvinutá ekonomika portugalského státu jej činila do značné míry závislým na zahraničním, především pak italském, německém a později i nizozemském kapitálu. Chronický nedostatek lidských zdrojů pak jeho aktivity silně podvazoval po celou dobu jeho mimoevropského angažmá. Při vědomí nízkého počtu obyvatel, kterých v letech 1527–1532, kdy proběhlo jejich první sčítání, žilo v zemi pouze 1 200 000 až 1 250 000, je limitovaná akceschopnost portugalské říše pochopitelná. Jedno z řešení nabízel fenomén míšenectví, které se prosadilo do té míry, že mohlo vzniknout rčení „Bůh stvořil lidi a Portugalci míšence“. Nedokázala ho potlačit ani zcela běžná rasová nenávist tehdejších obyvatel Evropy vůči příslušníkům odlišných etnik, jež byla v Portugalsku ještě zvýrazněna zákonem o tzv. čistotě krve (\"pureza\" či \"limpeza de sangue\"). Ten osobám s příměsí židovské či černošské krve zakazoval přístup na vyšší úřednické posty a na univerzitu. Portugalská říše se tak bezpochyby stala skutečným multirasovým impériem, byť výsadní postavení bělochů nebylo nikdy zpochybněno. Portugalské zisky z obchodu s mimoevropskými komoditami, především pak s orientálním kořením, dosahovaly za vlády Manuela I. v první čtvrtině 16. století skutečně enormních hodnot. Nejcennějším artiklem byl pepř, jehož se na samém počátku 16. století přiváželo z Malabarského pobřeží (přístav Kóčín) do Lisabonu ročně asi 1469 tun. Naopak benátský export pepře z Alexandrie poklesl oproti předcházejícímu období o 1/3 a z Bejrútu dokonce o 1/6. Současně Portugalci v této době transportovali z faktorií ležících na Zlatém pobřeží v dnešní Ghaně (nejvýznamnější byla São Jorge da Mina) každý rok zlato v hodnotě asi 25 500 000 reálů, což představovalo 1/10 tehdejší světové produkce žlutého kovu. Zlato kromě toho nakupovali i ve východoafrickém přístavu Sofala. V roce 1515 se tak obchod s kořením a zlatem mohl na státních příjmech podílet až 39–40 % a v letech 1518–1519 pak pocházelo 65–70 % příjmů Koruny ze zámořského obchodu jako celku. Tak ohromných zisků mohlo být dosaženo proto, že na evropských trzích se orientální produkty běžně prodávaly až čtyřiceti nebo dokonce dvousetčtyřicetinásobně dráž než v produkčních centrech. Čistý zisk se tak pohyboval v obrovských hodnotách 260–1500 %. Cílem Manuelovy politiky v Maroku, kde byli Portugalci přítomni již od roku 1415, bylo získat pod kontrolu pobřeží země se všemi důležitými přístavy a ústími řek a následně ovládnout oba tamější nejvýznamnější státní útvary – království Fez a emirát Marrákeš. Tím mělo být eliminováno jak nebezpečí turecké penetrace do bezprostřední blízkosti Gibraltarského průlivu, kde zajištění bezpečnosti křesťanské námořní plavby bylo prvořadým cílem portugalské expanze do Maghrebu, tak kastilské konkurence v regionu. Kolem roku 1500 drželi Portugalci opěrné body pouze v severním Maroku – přístavy Ceuta, Tanger (Tandža), Alcácer Ceguer (al-Qasr as-Saghír) a Arzila (Asílah). Už v roce 1505 ale vyrostla první portugalská pevnost i v oblasti jižně od řek Sebú a Bú Regreg – v Agadiru, kam Kastilci z nedaleko ležících Kanárských ostrovů nejčastěji pronikali. V následujících letech byly vybudovány tvrze Mogador (1506) a Aguz (přelom let 1507 a 1508), jež byla údajně postavena z dovezených prefabrikátů za jednu jedinou noc. Ekonomicky i strategicky cenného Safimu (Safi), centra produkce vlněných a plátěných textilií zvaných \"alquicés\" a \"alambéns\", za které se v hojné míře nakupovalo zlato a otroci ve faktoriích v mauretánském Arguimu i v ghanské São Jorge da Mina, se v roce 1508 zmocnil již sedmdesátiletý veterán Diogo de Azambuja. V roce 1513", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět kultury na královském dvoře.", "content": "Portugalský královský dvůr za vlády Manuela I. oslňoval všechny, zejména však zahraniční návštěvníky obrovským luxusem a nádherou, které byly přímým důsledkem výnosného obchodu s Orientem. Ten panovník v roce 1506 prohlásil monopolem Koruny, což mu sice vyneslo neuctivé označení „král hokynář“, kterým jej počastoval francouzský král František I., ale současně mu zajistilo enormní zisky a učinilo jej jedním z nejbohatších vládců Evropy. V lisabonském přístavu se potkávali kupci a agenti slavných italských a německých bankovních domů Marchionni a Perestrelo či Welserů, Fuggerů a Hochstetterů s vyslanci panovníků zemí, jež ležely až kdesi za obzorem. Roku 1508 se tam objevil diplomat konžského \"manikonga\" Pedro de Sousa a v roce 1514 poctil Portugalsko svou návštěvou reprezentant etiopského neguše Mateus. Na počátku druhého desetiletí 16. století se pak do portugalského hlavního města možná dostal i první zástupce daleké Říše středu, tedy Číny, byť se nejednalo o oficiálního emisara. V atmosféře čilého obchodního ruchu první čtvrtiny 16. století se Lisabon zařadil mezi největší evropská města, když se počet jeho obyvatel pohyboval okolo 65 000. Světovládné nároky portugalského krále reprezentovali na jeho dvoře rozliční zástupci exotické fauny pocházející z amerického, afrického i asijského kontinentu. Nalézali se mezi nimi", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení.", "content": "Manuel I. zemřel 13. prosince 1521 v Lisabonu v očekávání uzavření protimuslimské alianční dohody s Etiopií, v níž od roku 1520 jako první portugalský emisar vůbec jednal Rodrigo de Lima. Jeho úsilí však tváří v tvář dočasnému oslabení největšího etiopského soupeře – svazu muslimských států (tzv. Adal) – a tudíž poklesu etiopského zájmu o spolupráci s Portugalskem vedlo pouze k předání přístavů Zejly, Massavy a Suakinu do portugalských rukou (1526). Manuel se tohoto faktického krachu diplomatických jednání s panovníkem, kterého on i jeho současníci považovali za kněze Jana, jehož hledání bylo jedním z největších podnětů pro portugalské zámořské plavby v 15. století, již nedožil. Nezažil ani to, že to nakonec byli paradoxně Portugalci, kteří etiopskému negušovi", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Manuel I. byl celkem třikrát ženat, pokaždé se španělskou princeznou. To vyjadřuje jeho snahu o zachování přátelských vztahů s jediným sousedem Portugalského království v Evropě – Španělskem, což mělo umožnit věnovat veškeré úsilí země expanzi do zámoří. Dne 6. října 1497 se jeho první manželkou stala španělská infantka Isabela Aragonská (1470–1498), dcera \"Katolických Veličenstev\" (jejímž prvním manželem byl tragicky zahynuvší", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Česká", "section_level": 2}], "src_summary": "Manuel I. Portugalský (31. května 1469, Alcochete – 13. prosince 1521, Lisabon), známý pod přídomkem Šťastný nebo také Veliký, byl mezi lety 1495–1521 čtrnáctým portugalským králem a pátým z dynastie Avizů. Období jeho vlády je považováno za vrcholnou éru portugalských dějin, kdy Portugalské království díky objevení námořní trasy do Indie (1497–1499) a následnému vzniku asijské obchodní říše (tzv. Estado da Índia, tedy Portugalská Indie) (1505) z ekonomického a ideologického hlediska nakrátko zaujalo čelní postavení mezi evropskými křesťanskými monarchiemi. Vedle toho došlo za jeho vlády k objevení celé řady mimoevropských regionů, především pak Brazílie (1500), a portugalská říše se tak od počátku 16. století jako první impérium v dějinách rozložila na čtyřech kontinentech. Manuel byl pokládán za jednoho z nejbohatších evropských panovníků své doby a bohatství, přepych a sebevědomí jeho dvora bylo vyjádřeno v autochtonním portugalském pozdněgotickém uměleckém stylu, tzv. manuelském slohu (\"manuelino\"), jenž je pojmenován právě po něm.", "tgt_summary": "Manuel I (; 31 May 146913 December 1521), known as the Fortunate (), was King of Portugal from 1495 to 1521. A member of the House of Aviz, Manuel was Duke of Beja and Viseu prior to succeeding his cousin, John II of Portugal, as monarch. Manuel ruled over a period of intensive expansion of the Portuguese Empire owing to the numerous Portuguese discoveries made during his reign. His sponsorship of Vasco da Gama led to the Portuguese discovery of the sea route to India in 1498, resulting in the creation of the Portuguese India Armadas, which guaranteed Portugal's monopoly on the spice trade. Manuel began the Portuguese colonization of the Americas and Portuguese India, and oversaw the establishment of a vast trade empire across Africa and Asia. Manuel established the Casa da Índia, a royal institution that managed Portugal's monopolies and its imperial expansion, and he financed numerous famed Portuguese navigators, including Pedro Álvares Cabral (who discovered Brazil), Afonso de Albuquerque (who established Portuguese hegemony in the Indian Ocean), and João Vaz Corte-Real (who discovered Newfoundland in Canada), among numerous others. The income from Portuguese trade monopolies and colonized lands made Manuel one of the richest monarchs in Europe, allowing him to be one of the great patrons of the Portuguese Renaissance, which produced many significant artistic and literary achievements. Manuel patronized numerous Portuguese intellectuals, including playwright Gil Vicente (called the father of Portuguese and Spanish theatre), physician Garcia de Orta (who pioneered tropical medicine), and mathematician Pedro Nunes (who developed the nonius and the rhumb line). The Manueline style, considered Portugal's national architecture, is named for the king.", "id": 559887} {"src_title": "Konjugace (biologie)", "tgt_title": "Bacterial conjugation", "src_document": [{"title": "Konjugace bakterií.", "content": "Někdy se bakteriální konjugace nesprávně považuje za způsob pohlavního rozmnožování bakterií, ale ve skutečnosti není pohlavní, protože nezahrnuje splynutí pohlavních buněk (oplození), ani vznik zygoty, a genetická informace se u pohlavního rozmnožování nevyměňuje recipročně, oboustranně. Podobnost konjugace s pohlavním rozmnožováním lze vidět jen díky tomu, že ani konjugace nemusí být reciproká, vzájemná: Jedna bakterie v takovém případě daruje DNA, ale sama nedostává žádnou. Pro připojení bakterií k sobě jedinci užívají takzvané pili, které lze přirovnat k dlouhým trubičkám zakončeným hákem. Jako \"donor\" (někdy také \"samčí buňka\") se označuje jedinec, který DNA předává, a to ve formě mobilních genetických elementů, zvaných plazmidy či transpozony. Jsou to malé kruhové kružnicové molekuly DNA, které se předávají \"recipientovi\" (příjemci, někdy tzv. \"samičí buňka\") přes pilus. Rozdíl mezi samičí a samčí buňkou je dán fertilním faktorem, ten je přítomen jenom u samců F+. Samice jsou označeny jako F-. Fertilní faktor je buď přítomen v chromozomu nebo je v F+ buňce volně jako malý chromozom, který se také při každém dělení replikuje (jednou), ale v takovém případě se samčí buňka nemůže rozmnožovat pohlavně (nemůže přenášet své geny do F- buněk) nazýváme ji proto potenciálně samčí. Genetická informace plazmidu je velmi často pro příjemce výhodná. Může zahrnovat odolnost proti antibiotikům nebo např. schopnost vytvářet určitou novou chemickou látku (metabolit). Někdy se pak tyto plazmidy mohou považovat za endosymbionty, často i za genetické parazity.", "section_level": 1}, {"title": "Konjugace trepky.", "content": "Někteří nálevníci, jako například trepka (\"Paramecium\"), jsou schopni jisté formy pohlavního rozmnožování spojeného s horizontálním přenosem genetické informace. Označuje se rovněž jako konjugace. Trepka obsahuje v normálním případě dvě jádra, mikronukleus a makronukleus, ale pouze první z nich se účastní konjugace. Nejprve se dva jedinci spojí svými buněčnými ústy. Mikronukleus je před konjugací diploidní, ale v první fázi projde meiotickým dělením a tím se de facto rozdělí na čtyři haploidní jádra. Tři zanikají a čtvrté zbývající se ještě jednou dělí - tentokrát mitoticky, čímž z něj vznikají dvě jádra. Jedno z nich je tzv. „migratorní“, tato migratorní jádra si vymění oba jedinci (konjuganti) mezi sebou. Následně jedno právě přenesené migratorní jádro splyne v každém jedinci s druhým (původním, též stacionárním) jádrem. Takto vzniklé jádro se v každé buňce třikrát mitoticky dělí za vzniku 8 jader. Zaniká starý makronukleus a z osmi jader čtyři použijí na vznik nových makrunukleí. Čtyři zbývající zůstávají mikronuklei. Následně se každý konjugant dvakrát po sobě mitoticky rozdělí (bez kopírování genetické informace), čímž se nakonec v každém jedinci vyskytuje jeden mikronukleus a jeden makronukleus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konjugace (spájení) je typ horizontální výměny genetické informace (tedy DNA) mezi dvěma buňkami, které jsou za tímto účelem dočasně spojené. Je typická zejména pro bakterie, ale v obměněné podobě se vyskytuje i u archeí a některých eukaryot, např. nálevníků (trepka) nebo řas (spájivky). Konjugaci bakterií v roce 1946 objevili Joshua Lederberg a Edward Tatum.", "tgt_summary": "Bacterial conjugation is the transfer of genetic material between bacterial cells by direct cell-to-cell contact or by a bridge-like connection between two cells. This takes place through a pilus. It is a mechanism of horizontal gene transfer as are transformation and transduction although these two other mechanisms do not involve cell-to-cell contact. Classical \"E. coli\" bacterial conjugation is often regarded as the bacterial equivalent of sexual reproduction or mating since it involves the exchange of genetic material. However, it is not sexual reproduction, since no exchange of gamete occurs, and indeed no generation of a new organism: instead an existing organism is transformed. During classical \"E. coli\" conjugation the \"donor\" cell provides a conjugative or mobilizable genetic element that is most often a plasmid or transposon. Most conjugative plasmids have systems ensuring that the \"recipient\" cell does not already contain a similar element. The genetic information transferred is often beneficial to the recipient. Benefits may include antibiotic resistance, xenobiotic tolerance or the ability to use new metabolites. Such beneficial plasmids may be considered bacterial endosymbionts. Other elements, however, may be viewed as bacterial parasites and conjugation as a mechanism evolved by them to allow for their spread. Conjugation in \"Escherichia coli\" by spontaneous zygogenesis and in \"Mycobacterium smegmatis\" by distributive conjugal transfer differ from the more well studied classical \"E. coli\" conjugation in that these cases involve substantial blending of the parental genomes.", "id": 1163367} {"src_title": "Kvarcit", "tgt_title": "Quartzite", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Kvarcity patří mezi zralé sedimenty, velikost jejich velmi dobře opracovaných zrn se pohybuje od 2 do 0,05 mm. Obsahují až 95 % křemenných zrn. Barva je světlá od bílé a šedivé po nažloutlou až načervenalou. Struktura bývá zubovitá až mozaikovitá. Tmel bývá křemitý. Díky svému složení je kvarcit odolná hornina. Může obsahovat i příměsi jako jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Kvarcit vzniká regionální metamorfózou jiných hornin jako např. pískovec či slepenec. U této přeměny dochází k rekrystalizaci zrn křemene, která následně rostou a zaklesávají se do sebe. Tímto procesem vzniká velmi tvrdá, avšak křehká hornina. Kvarcity vznikají v mělkém mořském - pobřežním nebo říčním prostředí s vysokou dynamikou nebo jde o eolické sedimenty. Podstatné je i intenzivní prokřemenění – vylouhování nestabilních zrn, vápnitých, jílovitých a křemitých sedimentů. Při prokřemenění dochází ke spojení křemitého pojiva se zrny křemene, takže je výsledný materiál opticky kontinuálně orientovaný. Při silné litifikaci křemenců dochází k intersticiálnímu rozpouštění zrn na místech jejich vzájemného styku. Petrologická zralost je důsledkem velmi dokonalé chemické nebo mechanické eroze, pravděpodobně i vícenásobného přepracování během transportu. K jejich vzniku mohlo dojít vícenásobným zvětráváním a opětovným usazením na jiném místě ve více cyklech.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Poměrně velké masy křemenných arenitů se nacházejí na mnoha místech USA a Kanady. Časté jsou i v mnoha oblastech severoevropských a východoamerických kaledonských pohořích. Odrážejí dlouhé etapy kratonizace, nebo krátká období tektonické stabilizace po orogenních událostech. Známé jsou jejich geomorfologické projevy v Jižní Americe, kde tvoří známé stolové hory (tzv. tepui). V některých se vyvinuly i jeskyně. Kvarcity v Českém masivu tvoří skalecké a drabovské souvrství pražské pánve, neogénní uloženiny u Loun, Mostu a Zlivi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvarcit (také křemenec, křemenný arenit nebo ortokvarcit) je metamorfovaná hornina regionálního vzniku vyznačující se jemnou až středně hrubou zrnitostí. Na první pohled je možné si kvarcit splést s mramorem.", "tgt_summary": "Quartzite is a hard, non-foliated metamorphic rock which was originally pure quartz sandstone. Sandstone is converted into quartzite through heating and pressure usually related to tectonic compression within orogenic belts. Pure quartzite is usually white to grey, though quartzites often occur in various shades of pink and red due to varying amounts of iron oxide (FeO). Other colors, such as yellow, green, blue and orange, are due to other minerals. When sandstone is cemented to quartzite, the individual quartz grains recrystallize along with the former cementing material to form an interlocking mosaic of quartz crystals. Most or all of the original texture and sedimentary structures of the sandstone are erased by the metamorphism. The grainy, sandpaper-like surface becomes glassy in appearance. Minor amounts of former cementing materials, iron oxide, silica, carbonate and clay, often migrate during recrystallization and metamorphosis. This causes streaks and lenses to form within the quartzite. Orthoquartzite is a very pure quartz sandstone composed of usually well-rounded quartz grains cemented by silica. Orthoquartzite is often 99% SiO with only very minor amounts of iron oxide and trace resistant minerals such as zircon, rutile and magnetite. Although few fossils are normally present, the original texture and sedimentary structures are preserved. The term is also traditionally used for quartz-cemented quartz arenites, and both usages are found in the literature. The typical distinction between the two (since each is a gradation into the other) is a metamorphic quartzite is so highly cemented, diagenetically altered, and metamorphosized so that it will fracture and break across grain boundaries, not around them. Quartzite is very resistant to chemical weathering and often forms ridges and resistant hilltops. The nearly pure silica content of the rock provides little material for soil; therefore, the quartzite ridges are often bare or covered only with a very thin layer of soil and little (if any) vegetation.", "id": 918684} {"src_title": "Wikiverzita", "tgt_title": "Wikiversity", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie projektu Wikiverzita je úzce spjata s projektem Wikiknihy. Právě zde začaly již v roce 2003, tedy několik měsíců po vzniku projektu, diskuse o vzniku Wikiverzity. Poprvé byl projekt zmíněn 16. srpna 2003 na anglických Wikiknihách uživatelem Loul. Jméno a cíle projektu však vykrystalizovaly v průběhu následujících diskusí nejenom na Wikiknihách, ale i na Metě v mezinárodním prostředí. V roce 2004 pak vznikl přípravný projekt anglické a španělské Wikiverzity na Wikiknihách mající za cíl přípravu nového projektu.", "section_level": 1}, {"title": "Anglická Wikiverzita.", "content": "Historie anglické Wikiverzity začíná na anglických Wikiknihách, od kterých se později odštěpila jako samostatný projekt. První zmínka o Wikiverzitě sahá hluboko do roku 2003. Konkrétně jeden ze zakladatelů anglických Wikiknih uživatel Maveric149 (používající též účet Mav) polemizuje na diskusní stránce Wikiknih o názvu projektu a navrhuje název „WikiUniversity“. Jak sám říká: Vím, že jsem jméno „Wikiknihy“ vymyslel a podporoval. Bylo to ale v době, kdy jsme neměli vytyčeny cíle projektu (tedy stát se zdrojem výukových materiálů). Slovo „Wikipedie“ je očividně označení pro encyklopedii a slovo „Wikislovník“, je očividně označení pro slovník. Ale Wikiknihy? Nic vás nenapadne. Tak co byste řekli názvu „WikiUniverzita“? Naším cílem je vytvořit ohromný zdroj výukových materiálů a myslím si, že jméno WikiUniverzita by nejlépe odpovídalo naší snaze. Následně uživatel Loul reaguje na tento příspěvek návrhem vyhradit jméno WikiUniversity pro nový projekt a prozatímně ho uchovat do budoucnosti. Kolem návrhu se však rozhořela diskuse a následně v průběhu několika dní vykrystalizovalo jméno „Wikiversity“ (které navrhl Sanford Forte přes mailing list). Toto jméno bylo prozatímně zvoleno a diskuse se přesunula na Metu. Začal též krystalizovat cíl nového projektu a byly zaregistrovány domény wikiversity.com a wikiversity.org. Následně v průběhu několika dalších měsíců (zima 2003/2004) probíhaly další diskuse zabývající se jménem a cíli projektu. Když pak 16. května 2004 navrhl uživatel Javier Carro směrování diskusí k organizační struktuře nového projektu, vznikl i inkubační projekt na wikiknihách. 19. května 2004 pak přistála anglická verze na wikiknihách. V průběhu několika dalších měsíců pak probíhaly diskuse na Metě, nejenom o organizační struktuře, ale i cílech projektu. Nechybělo též několik pokusů o přejmenování projektu, které se objevovaly již od samého počátku přípravy nového projektu.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Pojem Wikiverzita ( \"Wikiversity\") vznikl spojením dvou slov: první část, \"wiki\", označuje technologii wiki, na které projekt funguje, druhá část pak pochází ze slova \"univerzita\" (). Tedy z latinského \"universitas\" – společenství. Slovo \"universitas\" je vlastně zkrácenina latinského \"universitas magistrorum et scholarium\". Do češtiny se pak anglické slovo \"Wikiversity\" překládá jako Wikiverzita. V jiných jazycích se projekt jmenuje obdobně: , , , .", "section_level": 1}, {"title": "Popis a cíle.", "content": "Cílem Wikiverzity je vytvořit volně dostupné kurzy, projekty a další vzdělávací moduly pro všechny zájemce ve všech oborech. Nejedná se pouze o vysokoškolské vzdělávání, ale vzdělávání obecně pro všechny věkové kategorie. Wikiverzita by též měla nabídnout vlastní výzkum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wikiverzita je projekt nadace Wikimedia Foundation nabízející volně dostupné e-learningové vzdělávání formou výukových jednotek a materiálů, které mohou nabývat podobu projektů, kurzů, hodin apod. Její anglická verze byla ve své betaverzi spuštěna 15. srpna 2006. V současnosti existuje Wikiverzita již v několika jazykových mutacích – kromě angličtiny také v němčině, francouzštině, italštině, španělštině, řečtině, japonštině, portugalštině a také v češtině.", "tgt_summary": "Wikiversity is a Wikimedia Foundation project that supports learning communities, their learning materials, and resulting activities. It differs from Wikipedia in that it offers tutorials and other materials for the fostering of learning, rather than an encyclopedia; like Wikipedia it is available in many languages. One element of Wikiversity is a set of \"WikiJournals\" which publish peer-reviewed articles in a stable, indexed, and citable, format comparable with academic journals; these can be copied to Wikipedia, and are sometimes based on Wikipedia articles.", "id": 2153043} {"src_title": "Imunoassay", "tgt_title": "Immunoassay", "src_document": [{"title": "Získání protilátky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běžný postup.", "content": "Běžnou cestou je výroba protilátek hypersenzibilizací zvířete (typicky krá­líka, nebo slepic – protilátka pak je ve vejcích) drogou spojenou s proteinem mnohdy tisíckrát větším než je droga sama. Droga navázaná na protein se nazývá hapten a vzniklému komplexu říkáme imunogen. Po vstupu imunogenu do organismu a po určité inkubační době se odebere krev zvířete a protilátky se z krve vyizolují a pročistí, čímž vznikne antisérum. Čím silnější je reakce antiséra s antigenem, tím je vyšší titr séra. Ten udává, do jakého zředění bude reakce zhruba průkazná, takže titr běžných antisér 1:500 značí, že budou reagovat na imunogen zhruba do zředění 1:500. Antisérum vyprodukované touto cestou není tvořeno jednou čistou protilátkou, ale spíše směsí rozdílných protilátek specifických proti různým oblastem imunogenu a takováto antiséra se označují jako polyklonální a mohou se lišit, dokonce i když pocházejí ze stejného zvířete. Pro důvěryhodnou analýzu je toto zásadní problém. Aby se alespoň částečně zamezilo možnosti chyb, tak se například sportovcům odebírá vzorků víc a testují se postupně s různými časovými intervaly. V případě, že dva sportovci dopovali stejnou dávkou nandrolonu, ale půl roku po sobě a na analýzu se použijí dvě odlišné šarže protilátek, tak jednou sportovci doping dokáží, ale druhému ne.", "section_level": 2}, {"title": "Vylepšený postup.", "content": "Určitým krokem ke zlepšení byl vynález produkce monoklonálních protilátek. Tento postup je obdobný jako u běžného postupu. Prvním krokem je vložení imunogenu do zvířete, ale zvíře se po inkubační době zabije a odeberou se mu buňky sleziny. Tyto buňky produkují protilátky. Jejich spojením s rakovinnými buňkami vzniknou téměř nesmrtelné buňky. Nakonec se vyberou ty nejlepší z nich (produkují protilátky, které se na antigen vážou nejúčinněji) a udržují se v konstantních podmínkách. Takové buňky neustále produkují vysoce specifická antiséra s vysokým titrem. Přesto i tyto takřka dokonalé protilátky mohou reagovat s látkami se strukturami podobnými analytu. (např. neškodný efedrin reaguje s antisérem proti amfetaminu/metamfetaminu) I přes některé výhody se může stát, že protilátka bude reagovat i s látkou, proti níž není určena, což občas vede k falešně pozitivním výsledkům, a proto se imunoassay používá jen jako přibližná metoda k odlišení vzorků. Její výho­dou je její snadná automatizace, takže je možné současně analyzovat desítky či stovky vzorků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Imunoassay je metoda podobná chromatografii na tenké vrstvě, ale podstatně přesnější. Tato metoda je založena na imunologické reakci antigenu (analyt) s protilátkou (činidlo). V podstatě jde o sledování základní imunitní reakce proti zvolené droze nebo metabolitu, ale problém je, že drogy nebo metabolity imunitní reakci v organismu běžně nevyvolávají.", "tgt_summary": "An immunoassay is a biochemical test that measures the presence or concentration of a macromolecule or a small molecule in a solution through the use of an antibody (usually) or an antigen (sometimes). The molecule detected by the immunoassay is often referred to as an \"analyte\" and is in many cases a protein, although it may be other kinds of molecules, of different size and types, as long as the proper antibodies that have the adequate properties for the assay are developed. Analytes in biological liquids such as serum or urine are frequently measured using immunoassays for medical and research purposes. Immunoassays come in many different formats and variations. Immunoassays may be run in multiple steps with reagents being added and washed away or separated at different points in the assay. Multi-step assays are often called separation immunoassays or heterogeneous immunoassays. Some immunoassays can be carried out simply by mixing the reagents and sample and making a physical measurement. Such assays are called homogeneous immunoassays, or less frequently non-separation immunoassays. The use of a calibrator is often employed in immunoassays. Calibrators are solutions that are known to contain the analyte in question, and the concentration of that analyte is generally known. Comparison of an assay's response to a real sample against the assay's response produced by the calibrators makes it possible to interpret the signal strength in terms of the presence or concentration of analyte in the sample.", "id": 705753} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2008", "tgt_title": "2008 World Junior Ice Hockey Championships", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Ve dvou základních skupinách hrálo vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítalo za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připsaly bod a následovalo 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodla o držiteli bonusového bodu. Vítězové základních skupin postoupili přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny sehrály čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkaly ve skupině o udržení, ze které sestoupily dva týmy. Také se hrál zápas o páté a třetí místo, ve kterých se střetli poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužovalo deset minut, případně následovala trestná střílení.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\"Poznámka:\" Zápasy Dánsko 3–4 Slovensko \"a\" Švýcarsko 1–3 Kazachstán \"se započítávaly ze základní skupiny.\" \" Dánsko a Švýcarsko sestoupily do I. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009\"", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "Kanada Jonathan Bernier, Steve Mason, Karl Alzner, Drew Doughty, Josh Godfrey, Thomas Hickey, Logan Pyett, Luke Schenn, Pk Subban, Zach Boychuk,Colton Gillies, Claude Giroux, Matthew Halischuk, Riley Holzapfel, Stefan Legien, Brad Marchand, Shawn Matthias, Wayne Simmonds, Steven Stamkos,Brandon Sutter, John Tavares, Kyle Turris Trenér: Craig Hartsburg Jhonas Enroth, Stefan Ridderwall, Niclas Andersén, Kristoffer Berglund, Jonathan Carlsson, Oscar Eklund, Victor Hedman, Eric Moe, Johan Motin,Johan Alcén, Joakim Andersson, Mikael Backlund, Patrik Berglund, Robin Figren, Tobias Forsberg, Carl Hagelin, Mario Kempe, Tony Lagerström,Thomas Larsson, Patrik Lundh, Oscar Möller, Magnus Pääjärvi Trenér: Pär Mårts Sergej Bobrovskij, Stanislav Galimov, Jurij Alexandrov, Maxim Čudinov, Pavel Doronin, Marat Kalimulin, Jevgenij Kurbatov, Jakov Selezněv, Vjačeslav Vojnov, Artěm Anisimov, Jevgenij Bodrov, Alexej Čerepanov, Jevgenij Dadonov, Nikita Filatov, Vadim Golubcov, Artěm Gordějev, Anton Koroljov, Dmitrij Kugryšev, Maxim Mamin, Michail Milechin, Dmitrij Sajustov, Viktor Tichonov Trenér: Sergej Němčinov 5. místo Česko Michal Neuvirth, Jakub Kovář, náhradník Lukáš Daneček – Antonín Bořuta (1), Jan Piskáček, Martin Parýzek, Michal Jordán, Tomáš Kundrátek (1), Patrik Prokop, Jiří Suchý – Jakub Voráček, Michael Frolík (5), David Květoň, Jakub Sklenář (4), Jiří Ondráček, Daniel Bártek (2), Martin Látal (2), Radek Meidl (1), Zbyněk Hampl (1), Petr Strapáč (1), Roman Szturc, Pavel Kuběna, Jan Semorád. Trenéři: Miloslav Hořava, Radim Rulík a Ondřej Weissmann.", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "Turnaj skupiny A se uskutečnil od 9. do 15. prosince v Bad Tölzu v Německu a turnaj skupiny B od 12. do 18. prosince v Rize v Lotyšsku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" Německo postoupilo mezi elitu, zatímco Litva sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" Lotyšsko postoupilo mezi elitu, zatímco Velká Británie sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009\"", "section_level": 2}, {"title": "2. divize.", "content": "Turnaj skupiny A se uskutečnil od 9. do 15. prosince v Canazei v Itálii a turnaj skupiny B od 10. do 16. prosince v Tallinnu v Estonsku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" Itálie postoupila do 1. divize, zatímco Island sestoupil do 3. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" Estonsko postoupilo do 1. divize, zatímco Čína sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009\"", "section_level": 2}, {"title": "3. divize.", "content": "Turnaj se uskutečnil od 16. do 24. prosince v Bělěhradě v Srbsku. \" Nový Zéland a Srbsko postoupili do II. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji se na přelomu let 2007 a 2008 konalo na území České republiky v Pardubicích a Liberci. Minulé pořadatelství MS Juniorů v České republice hostily v roce 2002 města Pardubice a Hradec Králové.", "tgt_summary": "The 2008 IIHF World U20 Championship, commonly referred to as the 2008 World Junior Ice Hockey Championships (2008 WJHC), was the 32nd edition of the Ice Hockey World Junior Championship. The Elite group, what the IIHF refer to as the Top Division, was held in Pardubice and Liberec, Czech Republic, between 26 December 2007 and 5 January 2008. Canada won the gold medal for the fourth consecutive time. Sweden earned its first World Junior medal since 1996 by reaching the final. All times local (CET/UTC +1) All times local (CET/UTC +1)", "id": 1202405} {"src_title": "Zikmund Habsburský", "tgt_title": "Sigismund, Archduke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se z manželství tyrolského hraběte Fridricha IV. s princeznou Annou, dcerou brunšvického vévody Fridricha a Anny Saské. Otec zemřel roku 1439 a poručníkem dvanáctiletého Zikmunda se stal jeho starší bratranec, pozdější císař Fridrich III. Navzdory dohodě s tyrolskými stavy odvezl Fridrich Zikmunda i s obsahem tyrolské klenotnice na výchovu do Štýrska. Jedním z vychovatelů byl i Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Poručenství mělo původně skončit v roce 1443, kdy Zikmund dosáhl věku šestnácti let. Fridrich však tuto dobu svévolně prodloužil o tři roky, což vedlo k vážné krizi mezi ním a tyrolskými stavy. Zikmund dosáhl samostatné vlády roku 1446, kdy došlo k dohodě. Zatím se mohl ujmout pouze vlády v Tyrolsku a na panstvích ve Vorarlbergu. Fridrich si zároveň zajistil i jisté příjmy plynoucí z Tyrolska. Ostatní země Předních Rakous dostal do správy Fridrichův mladší bratr Albrecht VI. Teprve po jeho smrti v roce 1463 se mohl Zikmund ujmout i těchto držav. V prvních desetiletích svého panování měl Zikmund spory s brixenským biskupem Mikulášem Kusánským, který se snažil o omezení světské moci tyrolských vládců a návrat ke stavu z doby vrcholného středověku, kdy byli brixenští biskupové faktickými vládci této oblasti. Zikmund své země spravoval úspěšně, svými reformami podpořil jejich hospodářský vývoj. Tyrolsko bývalo nejbohatší rakouskou zemí, a to zejména díky těžbě stříbra a dalších kovů. Zikmund provedl mincovní reformu a nechal přemístit mincovnu z Meranu do Hallu. Díky tomu přestala být mincovna závislá na dováženém kovu. V nové mincovně dal od roku 1486 razit první tolary, v té době ještě zvané \"guldiner\". Tyto velké stříbrné mince měly stejnou hodnotu jako zlatý. Zikmund rovněž podporoval hospodářství a dopravu výstavbou nových silnic. Během jeho vlády také vzkvétalo sídelní město Innsbruck. Po roce 1480 se však u nadaného vládce začala projevovat senilita, spojená s bezmeznou rozhazovačností. Hrozilo, že Zikmund, který neměl legitimní potomky, předá vládu bavorskému vévodovi Albrechtu IV. Tomu zabránily zemské stavy a osobní intervence císaře Fridricha III. v roce 1487. V roce 1487 vedl vojenský útok proti Benátkám. V krvavých bitvách u Rovereta a Calliana sice zvítězil, tato vítězství však nepřinesla žádné územní zisky. Válkou navíc značně utrpěla doprava a obchod. V roce 1490 byl donucen abdikovat ve prospěch Fridrichova syna Maxmiliána I., kterého zároveň přijal za svého syna. Maxmilián mu za to přiznal vysokou doživotní rentu a také se postaral o hmotné zajištění jeho početných nemanželských dětí. Zikmund zemřel v roce 1496 v Innsbrucku. Pohřben byl v klášteře Stams. Přízvisko \"Plný měšec\" se poprvé objevuje v malovaném habsburském rodokmenu na zámku Tratzberg. Rodokmen byl namalován okolo roku 1506.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Zikmund byl dvakrát ženatý. V prvním manželství s Eleonorou, čtvrtou dcerou/šestým potomkem z osmi dětí skotského krále Jakuba I. a jeho manželky Johany Beaufortové, se až po třiceti letech jeho trvání narodil jediný syn Wolfgang, matka i syn však krátce po porodu 20. listopadu 1480 zemřeli. Čtyři roky po Eleonořině smrti, roku 1484, se Zikmund oženil podruhé, a to s šestnáctiletou Kateřinou Saskou, nejstarším potomkem z osmi dětí saského vévody Albrechta III. zv. Srdnatého a jeho ženy Zdeny, dcery českého krále Jiřího z Poděbrad. Kateřina byla o čtyřicet let mladší než její manžel; toto manželství pak zůstalo vůbec bezdětné. Zikmund však vedl nespoutaný život a třebaže neměl legitimního nástupce, z jeho četných milostných dobrodružství vzešlo údajně až padesát nemanželských potomků. Zikmundovým úmrtím tak vyhasla vedlejší větev Leopoldinské linie habsburského rodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zikmund Habsburský zvaný \"Bohatý\" nebo \"Plný měšec\" ( \"Sigismund der Münzreiche\"; 26. října 1427, Innsbruck – 4. března 1496, Innsbruck) byl rakouský arcivévoda, vládce Předních Rakous a Tyrolska.", "tgt_summary": "Sigismund (26 October 1427 – 4 March 1496), a member of the House of Habsburg, was Duke of Austria from 1439 (elevated to Archduke in 1477) until his death. As a scion of the Habsburg Leopoldian line, he ruled over Further Austria and the County of Tyrol from 1446 until his resignation in 1490.", "id": 965752} {"src_title": "Peter Fechter", "tgt_title": "Killing of Peter Fechter", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Německo bylo po druhé světové válce společně ovládáno čtyřmi vítěznými spojeneckými mocnostmi - Francií, Velkou Británií, USA a Sovětským svazem. Území bylo rozděleno na čtyři okupační zóny, které byly přímo ovládány armádou jednotlivých Spojenců. Samotný Berlín byl vzhledem ke své důležitosti také rozdělen do čtyř samostatných zón. Od počátku studené války se postupně přestávala uznávat Postupimská dohoda a Německo se rozdělilo na západní a východní část, \"de facto\" kopírující území ovládaná Spojenci, respektive Sovětským svazem. Berlín, který ležel uprostřed východního území, byl rozdělen na Západní Berlín a Východní Berlín. Ačkoli politické preference v NDR získávali především sociální demokraté, v roce 1949 byla zformována vláda v čele s Jednotnou socialistickou stranou Německa (SED). Premiérem se stal Walter Ulbricht. Zpočátku byla berlínská hranice víceméně průchozí, i přes určité napětí a represe, ale rostoucí počet emigrantů donutil komunistickou vládu v roce 1961 ke stavbě Berlínské zdi. I přes svůj oficiální účel (protifašistická ochrana) sloužila především ke znemožnění odlivu občanů z východu na západ. Stráže měly příkaz zabít každého, kdo se pokusil o její překonání.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Asi rok po zkonstruování zdi se Fechter pokusil uprchnout přes hranice společně se svým přítelem, Helmutem Kulbeikem. Měli v plánu se skrýt v truhlářské dílně v Zimmerstrasse blízko zdi a v příhodný moment skočit z okna do tzv. \"pásma smrti\". Poté měli rychle přejít na druhou stranu a přelézt dva metry vysokou zeď, zakončenou ostnatým drátem. Měli se objevit v západní čtvrti Kreuzberg, kousek od Checkpointu Charlie. Když oba dorazili ke druhé zdi, zazněly výstřely od stráží. Kulbeik se sice přes zeď stihl dostat, ale Fechtera zasáhla kulka do pánve před očima stovek svědků. Spadl zpět na východ do pásma smrti, kde ležel asi hodinu bez jakékoliv pomoci, než ve velkých bolestech zemřel na vykrvácení. Lidé na západní straně okamžitě zformovali demonstraci, odsuzující „vrahy\" z východu. Neposkytnutí jakékoliv první pomoci byla přisuzována oboustrannému strachu - pozorovatelé ze západu byli neustále v ohrožení od východních stráží, ačkoli se objevila i spekulace o rozkazu amerického velitele, zakazující jakýkoliv zásah. Velitel pohraniční stráže NDR zase uvedl, že se bál zasáhnout kvůli incidentu, při kterém byl před třemi dny zabit východní voják Rudi Arnstadt, zřejmě jedním ze západních policistů. Strážníci každopádně odklidili Fechterovo tělo až hodinu poté, co byl zasažen.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpomínka.", "content": "Blízko místa incidentu byl na západní straně položen kříž. Na stejném místě o týden později, během přivítání Willyho Brandta (tehdejšího berlínského starosty), Yaleský ruský sbor zazpíval německý překlad Mozartova moteta \"Ave, verum corpus\". V den prvního výročí pak velitel americké armády Polk a Willy Brandt položili na místo pamětní věnec. Po reunifikaci Německa roku 1990 byl v Zimmerstrasse, přesně v místě Fechterova úmrtí, vybudován památník \"Peter-Fechter-Stelle\", jenž se stal ústředním bodem mnoha pietních aktů, spojených se zdí. Událost se brzy stala tématem mnoha německých dokumentů, irský autor Cornelius Ryan dokonce věnoval svou knihu \"Poslední bitva\" právě Fechterově památce. Finský hudební skladatel Aulis Sallinen mu zase věnoval orchestrální skladbu \"Mauermusik\".", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "V březnu 1997 čelila dvojice bývalých strážníků, Rolf Friedrich a Erich Schreiber, obvinění ze zabití Petera Fechtera, ke kterému se oba nakonec doznali. Oba byli podmínečně odsouzeni ke dvaceti a jednadvaceti měsícům vězení. Soud nedokázal určit, který ze tří pohraničníků vystřelil smrtící kulku (třetí střelec zemřel).", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Fechter (14. ledna 1944 Berlín – 17. srpna 1962 Východní Berlín) byl zedník z Východního Berlína, který se v osmnácti letech stal jednou z prvních obětí pohraniční stráže Berlínské zdi.", "tgt_summary": "Peter Fechter (14 January 1944 – 17 August 1962) was a German bricklayer who became the twenty-seventh known person to die at the Berlin Wall. Fechter was 18 years old when he was shot and killed by East German border guards while trying to cross over to West Berlin.", "id": 465} {"src_title": "Hra dvou jezdců v obraně", "tgt_title": "Two Knights Defense", "src_document": [{"title": "Hlavní varianty - grafický přehled.", "content": "Zahájení se skládá z několika základních variant. Po úvodních tazích 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 vzniká následující základní variantový strom:", "section_level": 1}, {"title": "4.Jg5.", "content": "Slavný německý teoretik Siegbert Tarrasch kdysi postup 4.Jg5 označil za \"tah packalů\" (\"ein richtiger Stümperzug\"), neboť v něm viděl ztrátu tempa v honbě za ziskem otráveného pěšce. Podobně nelichotivě se o něm vyjádřil i Vasily Panov, jenž ho obdařil nálepkou \"primitivní.\" Ovšem existovaly i opačné názory a tak v průběhu dvacátého století bylo pokračování 4.Jg5 jedněmi vyzdvihováno, druhými zatracováno. V současnosti však teorie nelichotivým nálepkám nedává za pravdu a útok na bod f7 je považován za nejlepší možnost bílého, jak se pokoušet získat v tomto zahájení převahu i když je to za cenu značného rizika. Tento výpad se objevil v partiích několika mistrů světa, počínaje Steinitzem, dále byl použit Fischerem, Karpovem, Kasparovem i Anandem. Za černého existují tři obrany, kterými může tahu 4.Jg5 čelit. První z nich je pokračování 4..Jxe4, které je však současnou teorií považováno za nekorektní. Jinou možností je super ostrý výpad 4..Sc5, čímž vzniká základní postavení extrémně agresivního a nejasného Traxlerova protiútoku (občas nazývaného též Wilkes Barre), vynalezeného na přelomu 19. a 20. století československým mistrem Karlem Traxlerem. Poslední možností je rovněž ostré klasické pokračování 4..d5, s tím, že po 5.exd5 obvykle černý nepokračuje tahem 5..Jxd5, na což má bílý dvě nebezpečné odpovědi, starobylé 6.Jxf7 Kxf7 7.Df3 s ostrým a složitým útokem (varianta humorně nazývaná Smažená játra), nebo novější 6.d4 (Lolliho útok a pokud černý odpoví tahem 6..Sb4 Pincusova varianta) rovněž s útočnými šancemi, ale pokračuje sám gambitově a to nejčastěji třemi postupy, buďto nejstarším tahem 5..Ja5, nebo novějším Fritzovým útokem 5..Jd4, případně zvolí Ulvestadovu variantu 5..b5, kterou v roce 1941 uveřejnil americký mistr Olav Ulvestad v časopise Chess Review.", "section_level": 2}, {"title": "4.d4.", "content": "Kromě výpadu 4.Jg5 však má bílý k dispozici i řadu jiných pokračování. Dalším ostrým postupem je výpad 4.d4, na což po nejčastější odpovědi 4..exd4 pokračuje bílý obvykle buď tahem 5.e5 (používané například Svěšnikovem) s dalšími bohatými možnostmi pro obě strany, nebo zahraje 5.Jg5 (Perreuxova varianta), na což má však černý silnou odpověď 5..d5, a nebo postupuje gambitově 5.O-O, po čemž vznikají dvě hlavní varianty, buď černý nabízeného pěšce na e4 odmítne a zvolí 5..Sc5, což je základní pozice Útoku Maxe Langa a nebo oběť přijme, což je dnes preferovanější postup, a zahraje 5..Jxe4, na což bílý po 6.Ve1 d5 může reagovat jedovatou, ale ne zcela korektní Canalovou variantou 7.Jc3?!, nebo pokračuje hlavní variantou 7.Sxd5! Dxd5 8.Jc3, kde vznikají při oboustranně přesné hře pozice s rovnými šancemi pro obě strany.", "section_level": 2}, {"title": "4.0-0.", "content": "Jinou možností bílého je další gambitový postup, začínající tahem 4.O-O, na což se černému většinou doporučuje pokračovat buď 4..Sc5 (čímž přechází do Italské hry, při tom ale musí počítat s jedovatým gambitem 5.d4), nebo ještě lépe 4..Jxe4!, na což bílý, chce-li bojovat o převahu ze zahájení, většinou volí opět oběť pěšce, tentokráte tahem 5.Jc3, čímž vzniká takzvaný Boden-Kieseritzkyho gambit. I když černý i zde při správné hře obvykle nakonec vyrovná své šance, do praktických, zejména bleskových partií je to poměrně nepříjemný postup.", "section_level": 2}, {"title": "4.Jc3.", "content": "Podobný postup jako malá rošáda je i tah 4.Jc3. Na tento přirozený vývin figury má černý k dispozici elementární taktický trik 4..Jxe4! s ideou po 5.Jxe4 odpovědět 5..d5, pomocí vidličky získat figuru zpět a po dalším 6.Sd3 dxe4 7.Sxe4 Sd6 mít bezproblémovou hru, protože pokud by bílý, ve snaze znehodnotit černému pěšce, někdy sebral střelcem na poli c6, měl by za to černý královskou náhradu v podobě velice silné dvojice střelců. Pokud by bílý ve snaze zabránit tomuto obratu po 4..Jxe4 odpověděl 5.Sxf7+? získá již černý jasnou převahu po 5..Kxf7 6.Jxe4 d5, kdy jeho silný pěšcový střed má trvalý charakter, zatímco problémy černého krále jsou pouze dočasné. Bílý se tak může snažit způsobit černému nějaké problémy opět pouze přechodem do Boden-Kieseritzkyho gambitu tahem 5.0-0", "section_level": 2}, {"title": "4.d3.", "content": "Kromě těchto dosti ostrých postupů, může bílý také zvolit klidnější hru, nejčastěji tahem 4.d3 (Moderní střelcova hra), na což černý většinou reaguje buď tahem 4..Se7, případně 4..g6 s ideou fianchetování střelce na g7, a nebo přejde do Italské hry a zvolí 4..Sc5, v obou případech s jen poměrně malými šancemi bílého na zisk převahy ze zahájení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hra dvou jezdců v obraně, ojediněle též nazývána Pruská hra (ECO označení C55 - C59) je šachové zahájení spadající do skupiny otevřených her, charakterizované tahy 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6. Kromě označení Hra Dvou jezdců v obraně a Pruská hra se však v historii i v současnosti objevují snahy ještě o jiná pojmenování. Například David Bronštejn ve své knize 200 otevřených partií vyslovil výzvu systém pojmenovat jako Čigorinova obrana. Existují i šachoví teoretici, kteří postup 3..Jf6 za samostatné zahájení vůbec nepovažují, ale označují ho pouze jako variantu Italské hry, jež obvykle začíná tahem 3..Sc5. Jedná se o jeden z nejstarších zahajovacích systémů. První zaznamenané zmínky o něm pocházejí již od G.C. Poleria z roku 1590. Roku 1839 ho podrobným analýzám podrobil Bilguer, který následně své závěry uveřejnil ve svém šachovém Handbuchu. Tah 3..Jf6 je z pohledu černého více agresivní než italské 3..Sc5. Do svého repertoáru díky tomu systém zařadila řada hráčů tíhnoucích k ostrému boji, např. Čigorin a Keres, či mistři světa Tal a Boris Spasskij. Ze současných hráčů z absolutní top špičky pak například Alexej Širov. O rozvoj teorie tohoto zahájení se velkou měrou zasloužili též korespondenční šachisté, zejména Hans Berliner a Jakov Estrin.", "tgt_summary": "The Two Knights Defense is a chess opening that begins with the moves: First recorded by Polerio (c. 1550 – c. 1610) in the late 16th century, this line of the Italian Game was extensively developed in the 19th century. Black's third move is a more aggressive defense than the Giuoco Piano (). Black invites White to attack his f7-pawn with 4.Ng5. If White accepts the offer, the game quickly takes on a tactical character: Black is practically to give up a pawn for the initiative. The complications are such that David Bronstein suggested that the term \"defense\" does not fit, and that the name \"Chigorin Counterattack\" would be more appropriate. The Two Knights has been adopted as Black by many aggressive players including Mikhail Chigorin and Paul Keres, and world champions Mikhail Tal and Boris Spassky. In modern grandmaster play, 3.Bc4 is far less common than 3.Bb5, and the more solid 3...Bc5 is the usual reply, so the Two Knights Defense is infrequently seen. It remains popular with amateur players. The theory of this opening has been explored extensively in correspondence chess by players such as Hans Berliner and Yakov Estrin.", "id": 1899709} {"src_title": "Roura (software)", "tgt_title": "Pipeline (software)", "src_document": [{"title": "Vlastnosti a využití kolony.", "content": "Důvod, proč k využití kolony přistoupit, může být v zásadě dvojí: buď může být usilováno o přehlednost a výhody spojené s absencí tvorby vysoce specializovaných programů, nebo cílem může být výkon, resp. to, jaký objem dat kolonou proteče za jednotku času. Typickou úlohou řešenou kolonou může být filtrace seznamu položek v adresáři nebo obsahu textového souboru, příp. ještě opatření konečného výstupu čísly řádků. Celou tuto úlohu by mohl řešit jeden program, ale tento by byl jednoúčelový, pročež by pro každou příbuznou úlohu musel existovat samostatný program, s čímž by byly spojeny neúnosné náklady — bylo by nutné takové programy řádně pojmenovávat, dokumentovat, verzovat, testovat a šířit a pro uživatele by bylo mnohem náročnější si chování celého spektra takových programů osvojit, než jaké nároky pro něj představuje seznámení se s funkcionalitou jen několika víceúčelových programů, s nimiž lze díky kolonám řešit stejně širokou škálu úloh. Mezi tyto víceúčelové programy ve smyslu zmíněné úlohy patří program, který vypisuje obsah adresáře, program, jenž vypisuje obsah souboru, program, který z textového vstupu podle zadaného klíče vypouští nevyhovující řádky, a program, jenž řádky textu prefixuje jejich čísly (pořadím). Zápis řazení programů v koloně je intuitivní — jestliže uživatel pracuje se známou množinou programů, nemusí se nic nového učit, když chce provést kombinaci, s níž ještě nemá zkušenosti. Druhým přínosem kolony je možnost diferenciálního přidělování času procesoru entitám v koloně a existence standardizovaného rozhraní pro předávání dat. Má-li celá úloha být řešena v obecném smyslu co nejefektivněji, s přihlédnutím k pokroku na poli výpočetní techniky musí být algoritmus jejího řešení formulován tak, aby v co největší míře umožnil paralelní zpracování. Pakliže je paralelní zadání využito (entity zpracovávající data jsou rozděleny mezi více procesorů, příp. jader), jsou to ty momenty, kdy jsou roury prázdné nebo plné, které celou kolonu brzdí; při prázdné rouře totiž nemůže pracovat entita z ní data odebírající a při plné entita do ní data dodávající (v obecném případě za těchto okolností nelze vytěžovat všechny procesory, popř. jádra). Okamžiky prázdných nebo plných rour jsou při rovnoměrném přidělování procesorového času způsobeny odlišnou výpočetní složitostí jednotlivých entit, a právě sdružení těchto entit do kolony, resp. oznámení operačnímu systému, že dané procesy, popř. vlákna, na sobě závisejí, jeho plánovač může přimět k tomu, aby mezi jednotlivé entity vhodnějším způsobem přerozděloval procesorový čas — úměrně tomu, jaké penzum práce každá z nich musí odvést. Standardizované rozhraní pro předávání dat potom umožňuje prakticky bez nároků na zřízení takového uspořádání data vyprodukovaná jednou entitou postupovat ke zpracování entitě běžící na jiném výpočetním systému (počítači), stejně jako několika instancím této entity (např. program řádky textu převádějící na malá písmena je jistě výpočetně méně náročný než program, který v takto upraveném textu bude hledat uživatelem definované sekvence znaků a podle nějakého, uživatelem popsaného, pravidla je nahrazovat — je možné do jedné roury jedním procesem zapisovat a dvěma, třemi, čtyřmi atd. procesy, běžícími paralelně, z ní číst — sice za cenu ztráty pořadí dat, ale to nemusí být na závadu).", "section_level": 1}, {"title": "Výkon kolony.", "content": "S paralelismem je neodmyslitelně spojena režie v podobě synchronizace — čím častěji program volá rutiny čtení z roury nebo zápisu do ní, jež mohou způsobit pasivní čekání (proces tzv. zablokovat), tím je režie synchronizace větší, resp. výkonnost kolony nižší. Z tohoto důvodu je žádoucí počet těchto volání minimalizovat, čehož se dosahuje zvětšováním bloku dat, která se zpracují mezi dvěma čteními nebo dvěma zápisy. Tato optimalizace bez dalších úprav však kromě větších požadavků na velikost paměti rour trpí i tím nedostatkem, že je-li dat málo, kolona se kvůli nim nebude rozbíhat, a onen malý objem dat se tak v rozumném čase od svého předání koloně nezpracuje. Proto může být příhodné každou z entit vybavit mechanismem, který z pravidla odmítat zpracovat malý objem dat bude činit přiměřené výjimky. Vrchol optimalizace propustnosti kolony zvětšováním velikosti bloku dat, pro který kolona začne pracovat, nastává tehdy, když je paměť rour větší, než jednotlivé entity při své nejlepší vůli mohou pojmout. U nejrobustnějších operačních systémů unixového typu se k přidělení rouře nestandardně velkého objemu paměti používá zvláštní příkaz; často se nazývá \"buffer\". Tento extrém je užitečný zejména v případě, kdy entita odebírající data z roury je výrazně pomalejší než entita data do roury vkládající. Jedná se o alternativu a současně vhodné doplnění diferenciálního přidělování procesorového času entitám v koloně.", "section_level": 2}, {"title": "Nestandardní typy rour.", "content": "Základní vlastnosti roury, a sice možnost předávat data bez nutnosti zabývat se pojmenováním meziúložiště, informováním entit zpracovávajících data o tomto názvu, tím, zda meziúložiště bude mít dostatečně velkou kapacitu, jeho vyprázdněním atp., byly převzaty do dalších nástrojů pro přenos dat mezi entitami zpracovávajícími data. V kontextu níže popsaných rour se roura odpovídající popisu výše nazývá \"roura unixová\".", "section_level": 1}, {"title": "Roura CMS.", "content": "Roura CMS je komunikačním prostředkem v operačních systémech VM (dříve VM/CMS — odtud název) a z/OS, jež jsou produkty firmy IBM, vyvinuté pro její sálové počítače (tzv. mainframy). Tradiční prostředí mainframových operačních systémů firmy IBM je charakteristické tím, že aplikacím nenabízí žádné standardní proudy, které by byly standardizovaným rozhraním pro vstup a výstup dat. Bez specializovaných instrumentů, jakým je právě roura CMS, je nejjednodušším dostatečně robustním řešením, jímž v takovém prostředí lze předávání dat mezi programy zajistit, administrativně značně nákladné zastřešení volání dílčích víceúčelových programů jednoúčelovým programem vlastním. Roura CMS daný problém řeší jakožto jednoduduše zkonfigurovatelný řídicí prvek. Roura CMS je mnohem komplexnější než její unixový protějšek, dokáže pracovat s více vstupními a více výstupními proudy; to umožňuje i jádro Unixu, ale, jelikož je s tím spojena netriviální syntaxe a komplikované režimy tzv. blokování, jen málo unixových shellů toho využívá (potažmo tyto možnosti zprostředkovává uživatelům). Data na sálových počítačích společnosti IBM se typicky ukládají v záznamově orientovaném souborovém systému, a i pro k nim připojovaná vstupní a výstupní zařízení je příznačné, že pracují spíše v záznamovém než v proudovém režimu. Důsledkem těchto skutečností je, že s daty v CMS rourách se nakládá v záznamovém režimu; při zpracování textových souborů záznam tvoří jednu řádku textu. Roury CMS obecně tzv. nebufferují data (nezadržují je v sobě), namísto toho je hned předávají. Nejsou proto paměťově náročné a tok dat kolonou je deterministický (pravidelný), možné paralelní zpracování ovšem nepřináší urychlení, poněvadž procesy jsou neustále tzv. blokovány. Roura CMS je tak jen organizačním elementem.", "section_level": 2}, {"title": "Objektová roura.", "content": "Objektová roura je roura, jejíž nejmenší nedělitelnou jednotkou je objekt. Objektová roura je implementována kupř. ve Windows PowerShell, rozšiřitelném textovém shellu, zahrnujícím skriptovací jazyk, od společnosti Microsoft; využít ji v tomto prostředí lze pro předávání .NET objektů mezi funkcemi. Mimoto objektová roura existuje v řádkovém shellu IPython, kde je dostupná jako rozšíření \"ipipe\", a dále je zakomponována v programovacím jazyku Limbo, v němž nese název \"kanál\" ( \"\").", "section_level": 2}, {"title": "Roura v desktopových prostředích.", "content": "Roury se vyskytují také jako standardní prvek některých desktopových prostředí, kde slouží jako dočasné úložiště výstupních dat jednoho programu pro jejich předání do programu jiného. Roura je v takovém případě součástí funkce \"Uložit jako\" ( '), jejíž dialogové okno obsahuje ikonu, kterou vedle libovolné složky v souborovém systému s oprávněním zápisu, jako je to ve všech moderních správcích souborů možné s existujícím souborem, lze přetáhnout (provést operaci \"Drag and Drop\") na zástupce (spouštěč) nebo spustitelný soubor kterékoli aplikace, načež zvolený program data obdrží na svůj standardní vstup; tím je nabyde, aniž by tato v mezičase bylo nutné uchovat v souboru adresovatelném v souborovém systému (právě to je mechanismus roury). Tato vymoženost konkuruje operaci „Zkopíruj a vlož“ ( \"\"), realizované tzv. schránkou. Výše popsaným výdobytkem disponují např. desktopová prostředí RISC OS nebo ROX Desktop. Stinnou stránkou tohoto typu roury, která se považuje za hlavní překážku většího rozšíření, je fakt, že zástupci programů, popř. jejich spustitelné soubory, pro uživatele z dialogového okna v obecném případě, tj. bez toho, aby na toto konto uživatel vyvíjel zvýšené úsilí, nejsou až tak snadno dosažitelné.", "section_level": 2}, {"title": "XML roura.", "content": "Dále bylo pojetí roury zahrnuto do značkovacího jazyka XML, jehož vývoj přinesl XML roury, umožňující zasahovat do proudu dat ve formátu XML.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné významy.", "content": "Na roury a filtry lze nahlížet jako na formu funkcionálního programování — proudy bajtů zaujímají roli datových objektů a je možné je považovat za specifický typ monád pro vstup a výstup dat. Koncepce roury je rovněž ústředním prvkem frameworku pro vývoj webových aplikací Apache Cocoon.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První kolonu vymyslel a vytvořil Douglas McIlroy, jenž navrhl taktéž první řadu \"Unixových skořápek\". Unixové skořápky velmi napomohly popularitě operačního systému Unix; mnozí je považovali za první příklad softwarové komponenty. Klíčovou myšlenkou se stalo koncept přenést do dalších operačních systémů. Došlo k tomu např. u BeOS, Mac OS X, MS-DOSu, OS/2 a Windows NT.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roura (též trubka nebo pípa, ') je v softwarovém inženýrství rozhraní nebo datový kanál mezi dvěma entitami zpracovávajícími data (programy, vlákny, koprogramy atd.), pro který platí, že komunikaci zajišťuje v jednom směru a funguje v režimu fronty. Může se jednat o jistou programovou logikou obhospodařovaný určitý objem paměti, nebo o pouhé symbolické pojmenování způsobu předávání dat mezi dvěma entitami (alternativně k termínu \"fronta\"). Datový tok, který skrze rouru proudí, označujeme jako proud ( '), popř. proud v daném typu roury nejmenší nedělitelné jednotky — proud bitů, proud bajtů, proud zpráv (záznamů), proud objektů apod. V souvislosti s rourami se užívá pojmů \"kolona\" a \"filtr\". Kolonou je série entit zpracovávajících data, které jsou propojeny rourami, definici filtru splňuje každá taková entita, jež se vyznačuje tím, že neprovádí nic jiného než transformaci dat ze standardního vstupu na standardní výstup (dle svého zkonfigurování před započetím práce); filtry jsou obvykle ty entity v koloně, které nestojí na jejím začátku, výjimečně ani konci. Zpracování dat více entitami v tomto smyslu je popsáno návrhovým vzorem \"roury a filtry\"; toto pojmenování má původ v principu, jímž fungují hmotné potrubní instalace (jeden směr toku) a filtry (zachycování elementů). Programová logika, dle které (nikoli symbolická) roura funguje, odpovídá vyrovnávací paměti, resp. kruhovému bufferu — roura disponuje nějakým (obecně konstantním) objemem paměti, přičemž zdroj a odběratel dat pracují principielně různou rychlostí. Programátor roury musí ošetřit stav, kdy roura již není schopna pojmout více dat, a situaci, v níž není schopna další data poskytnout odběrateli. Kruhový buffer se užívá proto, aby nebyl ztrácen výpočetní výkon přesouváním dat v paměti roury. Aby byly minimalizovány události prázdné a plné roury, které při víceprocesorovém zpracování kolony její propustnost snižují, entitám v koloně obvykle věnuje zvláštní pozornost plánovač procesů.", "tgt_summary": "In software engineering, a pipeline consists of a chain of processing elements (processes, threads, coroutines, functions, \"etc.\"), arranged so that the output of each element is the input of the next; the name is by analogy to a physical pipeline. Usually some amount of buffering is provided between consecutive elements. The information that flows in these pipelines is often a stream of records, bytes, or bits, and the elements of a pipeline may be called filters; this is also called the pipes and filters design pattern. Connecting elements into a pipeline is analogous to function composition. Narrowly speaking, a pipeline is linear and one-directional, though sometimes the term is applied to more general flows. For example, a primarily one-directional pipeline may have some communication in the other direction, known as a \"return channel\" or \"backchannel,\" as in the lexer hack, or a pipeline may be fully bi-directional. Flows with one-directional tree and directed acyclic graph topologies behave similarly to (linear) pipelines – the lack of cycles makes them simple – and thus may be loosely referred to as \"pipelines\".", "id": 1160999} {"src_title": "Přímorožec jihoafrický", "tgt_title": "Gemsbok", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Přímorožec jihoafrický má šedé tělo s plavým nádechem a kontrastně, černě a bíle, zbarvený obličej, ušní boltce, břicho i nohy. Pod boky má také nápadný černý pruh. V kohoutku je více jak metr vysoký, tělo má dlouhé 1,6-2,4 m a dlouhý, černý ocas 45–90 cm. Je to robustní zvíře, které dosahuje hmotnosti 100, maximálně až 210 kg. Obě pohlaví mají šedé kroužkované rohy, které jsou u samců významně větší než u samic. Přímorožci jihoafričtí se mnohdy dělí na dvě populace: severní a jižní. Severní přímorožci mají černě lemované a více do špičky tvarované ušní boltce, zato jižní populace je má více zakulacené.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Díky několika adaptacím - zvláště dlouhodobé výdrži bez vody - dokáže přímorožec jihoafrický přežít i v tvrdých podmínkách, které jsou typické pro pravé pouště. Vodu, kterou získává z velké části z potravy, si v těle udržuje zvláště díky schopnosti nepotit se a nedýchat těžce, také trus je velice suchý. Velká odpolední horka také většinou tráví ve stínu stromů. Žije ve stádech tvořených obvykle deseti až čtyřiceti zvířaty: z jednoho dominantního samce, nemnoho nedominantních samců a z několika samic. Jejich stáda můžeme poměrně často spatřit ve společnosti zeber, gazel nebo jiných turovitých sudokopytníků. Přímorožec africký se živí téměř vším zeleným porostem rostoucí v jeho přirozeném biotopu. Rád si pochutná i na melounech nebo divokých okurkách. Podobně jako jiné druhy pouštních antilop se i přímorožci jihoafričtí rozmnožují v obdobích po celý rok, kdy je potrava snadněji a v dostatečném množství dosažitelná. Samice rodí jedno, velice vzácně dvě mláďata po 260-300 dnech březosti. V porostu je skryto následujících 6 týdnů, přičemž ho matka občas navštěvuje a kojí. Samci jsou proslulí i svou neobvyklou útočností proti svým predátorům, které tvoří zvláště kočkovité šelmy (lvi, levharti), na které často útočí se svými ostrými a nebezpečnými rohy.", "section_level": 1}, {"title": "Přímorožec jihoafrický v českých zoo.", "content": "Přímorožec africký se ve světě poměrně často chová v zoologických zahradách. V České republice ho můžeme spatřit v Zoologické zahradě Olomouc, Děčín a Dvůr Králové nad Labem. Na Slovensku je chován v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přímorožec jihoafrický, oryx jihoafrický nebo přímorožec oryx (\"Oryx gazella\") je velká antilopa obývající travnaté oblasti s křovinami a pravé pouště v jihozápadní Africe.", "tgt_summary": "The gemsbok, gemsbuck or South African oryx (\"Oryx gazella\") is a large antelope in the genus \"Oryx\". It is native to the arid regions of Southern Africa, such as the Kalahari Desert. Some authorities formerly included the East African oryx as a subspecies. The gemsbok is depicted on the coat of arms of Namibia, where the current population of the species is estimated at 373,000 individuals.", "id": 259771} {"src_title": "Secure Internet Live Conferencing", "tgt_title": "SILC (protocol)", "src_document": [{"title": "SILC vs IRC.", "content": "SILC oproti IRC umí:", "section_level": 1}, {"title": "Topologie SILC.", "content": "SILC síť se skládá z klientů, serverů a routerů. Klient se připojuje k SILC serveru; v případě, že je v SILC síti více serverů, nejsou, jak je tomu u IRC, všechny spojeny, ale spojují se právě pomocí zmíněných routerů.", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívky (nicknames).", "content": "Zajímavostí SILC protokolu je možnost více stejných nicků. Díky správnému designu jsou známé \"nickname collisions\" nemožné.", "section_level": 1}, {"title": "Kanály.", "content": "Stejně jako např. u IRC nebo u Jabberu je u SILC možnost diskuse většího množství lidí na tzv. kanálech. Rozdíl mezi kanálem u IRC a SILC je, že SILC protokol nepožaduje # před jménem kanálu. Tedy #silc.cz a silc.cz budou dva odlišné kanály. Dále je u SILC možné mít permanentní kanály, které nezaniknou ani v případě, že je opustí poslední uživatel. To je dáno možností nastavit kanálu founder mode (+f).", "section_level": 1}, {"title": "Podepisování zpráv na kanál/uživateli pomocí veřejného klíče.", "content": "To je velmi vhodné. Např. protože SILC dovoluje použití stejných nicků, může být snadné nechat se zmást pravou identitou určitého uživatele. V případě používání podepsaných zpráv budeme jasně informováni, zdali je nám uživatel známý, či nikoliv. K ověřování podpisů potřebujeme samozřejmě veřejné klíče uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Channel public key list.", "content": "Jedním ze zajímavých způsobů, jak omezit vstup na určitý kanál, je autorizace dle veřejných klíčů, tzv. channel public key mode. Do seznamu veřejných klíčů kanálu - channel public key list - jsou uloženy veřejné klíče uživatelů a pouze tito pak mohou na takový kanál vstoupit.", "section_level": 1}, {"title": "Private messages.", "content": "Nejparanoidnější formou online komunikace dvou uživatelů SILC jsou soukromé zprávy ochráněné soukromým klíčem - private message key. Ten je získán během peer-to-peer \"vyjednávání\" mezi uživateli, a tudíž pouze tito dva uživatelé mohou tyto zprávy dešifrovat. To je zásadní rozdíl od normálních soukromých zpráv, které jsou šifrovány pomocí \"session key\" a každý subjekt (server, router) na trase vždy zprávu zašifruje, dešifruje a předá dál.", "section_level": 1}, {"title": "File transfer.", "content": "Přenášet soubory v SILC je snadné. Peer-to-peer spojení je opět chráněno session key a jako přenosový protokol je použit SFTP. Je důležité si uvědomit, že se nejedná o žádné posílání souboru, ale o dání určitého souboru k dispozici pro stažení.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "SILC díky svému designu funguje jako jakási spodní vrstva, přes její protokol mohou být přenášena jakákoliv data, např. streamové video. Nejedná se tedy jen o bezpečnější alternativu textového IRC.", "section_level": 1}], "src_summary": "SILC je název pro program a internetový protokol navržený pro konferenční služby v reálném čase pro velké množství uživatelů s maximální bezpečností. Topologie sítě SILC je až na výjimky totožná s IRC sítí. SILC zabezpečuje pomocí šifrování jak spojení mezi klientem a serverem či dvěma servery, tak i vlastní zprávy odesílané uživatelem jinému uživateli nebo na kanál. Během používání SILC není možné cokoliv poslat nezašifrované, vše je automaticky šifrováno.", "tgt_summary": "SILC (Secure Internet Live Conferencing protocol) is a protocol that provides secure synchronous conferencing services (very much like IRC) over the Internet.", "id": 1987084} {"src_title": "Dobrodružný Simplicius Simplicissimus", "tgt_title": "Simplicius Simplicissimus", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "V částečně autobiografickém románě (autor sám prodělal válku jako voják a při psaní také využil vlastních zkušeností chlapce uneseného rabující soldateskou) vytvořil Grimmelshausen jednak barvitý (mnohdy až dokumentární) obraz zvrácené doby třicetileté války se všemi jejími typickými průvodními zjevy, plundrováním, krutostí, vojácky hrubým humorem, hrami a šprýmy, jednak obraz vývoje lidské osobnosti od dětské zaostalosti prosťáčka nejprostšího (Simplicius Simplicissimus) přes poznání světského života až ke konečnému zakotvení v samotě poustevnictví jako útočišti před krutým světem. Na začátku knihy vypráví hrdina románu o svém selském původu, o rodině a prostinkém životě v izolaci od okolního světa na venkově. Statek, kde žije, je přepaden a vyrabován vojáky, ženy jsou znásilněny a muži mučeni, aby vyzradili, kam ukryli cennosti. Hoch všemu jen přihlíží a nic z toho nechápe (tento dětský pohled na hrůzy třicetileté války je v tehdejší literatuře naprosto ojedinělý). Nakonec se mu podaří uprchnout do lesa, kde jej najde poustevník. Ten se pak o něj dva a půl roku stará, kvůli jeho hlouposti a nevědomosti mu dává jméno Simplicius Simplicissimus, naučí jej však číst a psát a vychová ho v dobrého křesťana. Po poustevníkově smrti se Simpilicius vydá do blízké vesnice, kam chodil s poustevníkem do kostela, najde ji však zpustošenou a plnou mrtvol, Je zajat a uvězněn vojáky, kteří jej považují za špeha. Když však jejich velitel zjistí, že zemřelý poustevník byl jeho švagr, je Simplicius propuštěn a stane se velitelovým pážetem. V této službě se setká s lidskou proradností a neřestmi, a protože opět vše hned nechápe, dostane bláznovský šat (telecí kůži). Po nějakém čase je Simplicius zajat jinou soldateskou a vystřídá několik pánů. Když se rozhodne zbavit se telecí kůže, najde jen dívčí šaty. Chvíli v nich slouží a protože je hezký i jako děvče, zamiluje se do něj jeho pán i jeho pacholek a dokonce jej chtějí znásilnit místní měšťané. S dalším pánem se dostane do kláštera zvaného Ráj, kde si konečně opatří nové šaty. Je velice úspěšný, dostane přezdívku Zelený myslivec, získá přízeň sedláků, slávu, respekt svých protivníků i velké bohatství. To mu však stoupne do hlavy, žije si na vysoké noze, má sluhu jménem Skočdopole. Stane se z něho sukničkář, ale když je jednou přistižen, musí se oženit. Po čase je o své peníze ošizen a začne se znovu živit jako sluha. Se svým pánem se dostane do Francie, kde se nechává vydržovat ženami. Pak onemocní spalničkami a jeho krásná tvář je zohyzděna. Aby se dostal zpět do Německa, prodává léčivé mastičky. Zjistí, že jeho žena mezitím zemřela, proto se znovu ožení. Jeho nová manželka je líná a zlá, jeho syn je nápadně podobný jejich pacholkovi a pro změnu dítě děvečky je podobné Simpliciovi. Překvapivě se setkává se svým otcem a dovídá se o svém skutečném původu. Muž, kterého považoval za otce, byl jen jeho opatrovník. Simplicius je synem šlechtičny a toho poustevníka z lesa. Simplicius prožívá celou řadu dalších i fantastických dobrodružství (dostane se na čarodějnický sabat, navštíví jezerního krále). Cestuje také do Ruska, kde vyrábí pro cara střelný prach. Postupně však společensky upadá, stane se z něho loupežník, tulák, žebrák a lhář. Nakonec ztroskotá s lodí, a na ostrově, kam jej vyvrhne moře, zůstane po všem, co prožil, jako poustevník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668, rozšířeno 1669, přepracováno 1671, Der abenteuerliche Simplicissimus Teutsch) je pikareskní román německého spisovatele Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausena, považovaný za nejvýznamnější prozaické dílo období baroka. Román byl vydán pseudonymem German Schleifheim von Sulsfort, Grimmelshausenovo autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837. Dílo, jehož plný název zní \"Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, to jest Podrobný životopis podivného vaganta jménem Melchior Sternfels von Fuchshaim, totiž jak, kde, kdy a jakým způsobem přišel na svět, co v něm pozoruhodného a pamětihodného viděl, poznal, zkusil a zažil, jakož i to, proč jej zase dobrovolně opustil\" (Der Abentheuerliche Simplicissimus Teusch — Das ist: Die Beschreibung des Lebens eines seltsamen Vaganten — genannt Melchior Sternfels von Fuchshaim — wo und welcher gestalt Er nemlich in diese Welt kommen — was er darinn gesehen — gelernt — erfahren und außgestaden — auch warumb er solche wider frywillig quittirt) tvoří prvních šest knih Grimmelshausenových tzv. \"Simpliciánských spisů\" (Simplicianische Schriften), k jejichž dalším čtyřem svazkům patří: Děj románu je velmi bohatý s mnoha postavami a vedlejšími epizodami. Příběh je vyprávěn v první osobě s humorem, ironií a smyslem pro realismus, přičemž čtenáři se vypravěč jeví jako taškář i moralista, křesťan i cynik, poustevník i záletník, prosťáček i chlapík všemi mastmi mazaný. Postava Simplicissuma prochází v románu svým vnitřním vývojem, což nám také dokazuje to, že se v románu odráží typická linie pikarovského typu: hřích, lítost a pokání. V Grimmelhausenově románu se mimo jiné objevují postavy od Hanse Sachse (např. Baltanders v 6. knize \"Continuatio\").", "tgt_summary": "Simplicius Simplicissimus () is a picaresque novel of the lower Baroque style, written in 1668 by Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen and probably published the same year (although bearing the date 1669). Inspired by the events and horrors of the Thirty Years' War which devastated Germany from 1618 to 1648, it is regarded as the first adventure novel in the German language and the first German novel masterpiece. The full subtitle is \"The account of the life of an odd vagrant named Melchior Sternfels von Fuchshaim: namely where and in what manner he came into this world, what he saw, learned, experienced, and endured therein; also why he again left it of his own free will.\"", "id": 418951} {"src_title": "Evaporit", "tgt_title": "Evaporite", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Chemické a minerální složení evaporitů je závislé na chemickém složení vodných roztoků, z nichž kondenzují. V mořské vodě jsou nejčastěji anionty chloridy a sírany, ve sladké vodě převládají spíše uhličitany a sírany. Z ostatních aniontů mají větší význam boritany. Jako kationty jsou nejčastěji přítomny sodné, draselné, vápenaté a hořečnaté. Uvedené složky vytvářejí přibližně 70 minerálů (halit, sádrovec, anhydrit, sylvín, carnallit, kieserit, kainit, kalcit, magnezit, dolomit, epsomit, mirabilit, blödit, borax, kernit, colemanit, atd ...). Posloupnost krystalizace je následující (není však pevná, závisí na chemickém složení roztoků):", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Evapority jsou výsledkem vypařování solanek. Běžná mořská voda má salinitu okolo 35 ‰, tedy v jednom litru (kg) vody se nachází kolem 3,5 g minerálních látek. Tvorba sraženin minerálů je výrazně závislá na jejich koncentraci, teplotě ale i celkového složení roztoku, protože některé ionty mohou sloužit jako katalyzátory - podporují tvorbu sraženin jiných. Mechanismus vzniku evaporitických minerálů je následující: jako první obvykle vypadávají z roztoku karbonáty (vápence a dolomity), které jsou zároveň nejméně rozpustné. Když postupně vypařování sníží objem vody na 19 % původního stavu, začíná se kondenzuje i sádrovec a anhydrit. Při tom se spotřebuje podstatná část Ca a SO4. Poté, co solanka sníží svůj objem na 9,5 % původního stavu, začíná se kondenzovat halit. Nakonec, poté co zůstanou poslední 4 % původního roztoku, dochází k ukládání hořečnatých (carnallit, kieserit, kainit) a draselných minerálů (sylvín). Posledním v řadě je obvykle bischoffit. Běžně pak lze pozorovat sedimentární sledy s celou suitou těchto minerálů v oddělených vrstvách, které reprezentují jednotlivá stadia tvořící sraženiny, přičemž stádia mohou být i rytmická. Protože jako poslední sedimentují soli, které jsou nejsnáze rozpustné, tyto ve většině případů nebývají vždy zachovány. Způsob vzniku rozsáhlých vysychajících pánví byl v minulosti obvykle vysvětlován tzv. hrázovou teorií, tedy tak, že vznikly když hráz oddělila od moře záliv nebo lagunu. Tímto způsobem však nelze objasnit výskyt karbonátů například v hlubokých částech Středozemního moře, či jiných hlubinných pánví. Proto byl zaveden model vzniku tzv. evaporitových mořských pánví, které jsou občasně zásobovány mořskou vodou, která později vysychá. Evapority mohou vznikat i ve slaných jezerech – vnitrozemských sebchách a jezerech typu playa. Metamorfózou evaporitů vznikají skapolit-plagioklasové ruly.", "section_level": 1}, {"title": "Textura.", "content": "Základní a nejběžnější texturní znak evaporitů je laminace. Typické je střídání tenkých vrstev (do 2 mm) sádrovce a kalcitu. Pokud je laminace nepřerušená na větší ploše, považuje se to za důkaz sedimentace v klidné vodě. Jinak se objevují různé čeřiny, šikmá a gradační zvrstvení. Další známou texturou je hlíznatá, nebo tzv. \"chicken-wire\" textura. Je tvořena oválnými tělesy anhydritu, obklopená tenkými lemy jemnozrnného sedimentu (obvykle anhydrit, nebo uhličitan promíchaný s jílem). Ke vzniku takových textur dochází v poušťních podmínkách, kdy dochází k dehydrataci sádrovce, vzniku anhydritu a ztrátě až 38 % původního objemu horniny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Evapority vznikaly v celé historii Země, jen jejich objem se měnil v závislosti na klimatických podmínkách. Největší zastoupení mají v permských útvarech, kdy docházelo ke vzniku velkých pohoří, které ohraničovaly oblasti se suchými klimatickými podmínkami. Jako doprovodné horniny se vyskytují vápence, dolomity, případně jemnozrnné úlomky. Evapority se vyskytují asi na 1/4 zemské kůry. V současnosti vznikají evapority v polárních oblastech (v mělkých jezerních vodách, nebo vysrážením z podzemních vod), v kontinentálních jezerech (pokud převládá vypařování nad přítokem čerstvé vody) a v pobřežních mořských zátokách a lagunách.", "section_level": 1}, {"title": "Sedimentační prostředí evaporitů.", "content": "Při vysrážení je pro proces důležitá existence bariéry, která brání trvalému přínosu čerstvé vody, čímž je umožněno vypařování, zahušťování a krystalizace minerálů. Zároveň je v pravidelných intervalech (např. přílivem) dodávána nová dávka vody. Takto vzniká charakteristická vrstevnatá textura, kdy se nejprve uloží klastické materiály přinesené vodou a po odpaření vykrystalizuje vrstva evaporitů. Tloušťky jednotlivých vrstev závisí na nasycení roztoku, jakož i množství přinesených úlomků. Takovým způsobem vznikají ložiska kamenné soli, draselných a hořečnatých minerálů a krystalizací z jezerních vod i ložiska boritanů. Sádrovce a anhydrity vznikají převážně v suchozemském prostředí, v případě anhydritu je důležitou podmínkou i vysoká teplota (průměr nad 22 °C). V extrémně suchých a teplých podmínkách dochází i ke vzniku dusičnanů.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický význam.", "content": "Evapority mají značný význam jako surovina pro stavební, potravinářský a chemický průmysl. Solné diapiry, tvořené některými evaporitovými minerály, hlavně halitem, mohou vytvářet nepropustnou zátku, tzv. \"cap rock\", čímž zabraňují úniku uhlovodíků. V podloží takových pastí se mohou hromadit ropa nebo zemní plyn až do formy ložiskových akumulací. Evapority mají nízkou porozitu a většinou se plasticky deformují, na rozdíl od křehce se chovajících okolních hornin, ve kterých při deformaci vznikají pukliny. Toto chování zabraňuje úniku ropy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evaporit je obecné označení skupiny sedimentárních hornin vzniklých odpařením vody z roztoků, v převážné míře z mořských vod nebo slaných jezer. Některé definice dodávají, že evapority precipitují nejen v povrchových podmínkách, ale i těsně pod povrchem ze solanek, hlavně díky sluneční evaporaci. Minerálů, tvořících evaporitové horniny je asi 70, ale většina z nich netvoří významnější akumulace. Při odpařování se nejdříve srážejí nejméně rozpustné minerály a nakonec ty nejrozpustnější. Mezi typické příklady sledu vylučování minerálů patří dolomit, sádrovec nebo anhydrit, halit (sůl kamenná) a draselné a hořečnaté soli. Nejvýše uložené jsou nejrozpustnější soli. Termín zavedl C. Berkey v roce 1922.", "tgt_summary": "Evaporite () is the term for a water-soluble mineral sediment that results from concentration and crystallization by evaporation from an aqueous solution. There are two types of evaporite deposits: marine, which can also be described as ocean deposits, and non-marine, which are found in standing bodies of water such as lakes. Evaporites are considered sedimentary rocks and are formed by chemical sediments.", "id": 513729} {"src_title": "Sfax", "tgt_title": "Sfax", "src_document": [{"title": "Popis města.", "content": "Jádro města tvoří stará medína uvnitř hradeb. Medína se v dlouhodobě vylidňuje. V roce 1956 v ní žilo kolem 10 600 obyvatel, v roce 1998 to bylo 3 800. Do medíny se vstupuje branou \"Bab Diwan\" se třemi oblouky ze 14. století. Minaret zdejší mešity byl stavěn podle vzoru minaretu mešity v Kairouanu. Během francouzského protektorátu vzniklo vedle nové město s radnicí a vlakovým nádražím. Centrem nového města je náměstí \"Place de la République\" s pomníkem prezidenta Habíbi Burgibi a radnicí postavenou Francouzi na počátku 20. století v maurském slohu. V přízemí radnice je \"Archeologické muzeum\". Další muzeum \"Dar Jellouli\" sídlí v domě ze 17. století, který patřil rodině rodině Džellúlí. Vystavuje sbírky lidového umění. V jižní části medíny je pevnost - \"kasba\" ze 12. století s \"Muzeem tradiční architektury\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "3 km severně od současného centra města stálo kdysi antické město \"Taparura\". Dochovalo se z něj velmi málo, od roku 849 jeho zbytky sloužily jako stavební materiál pro nově budovaný Sfax. Ze Sfaxu se stal důležitý přístav pro vývoz olivového oleje a sušených ryb. V letech 1148–1156 jej obsadil sicilský král Roger II. Po zřízení francouzského protektorátu v roce 1881 bylo při dobývání silně poškozeno francouzskou armádou. Další škody utrpělo za druhé světové války v letech 1942–1943 při bojích mezi německou armádou a Spojenci. Poblíž města je vojenský hřbitov vojáků z obou světových válek. Z druhé světové války je zde pohřbeno 1 253 zahraničních vojáků, z toho 52 neidentifikovaných.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Sfax je napojen na úzkorozchodnou železniční síť. Železnice odsud vede na sever do Tunisu, na jih do Gabesu a na západ do vnitrozemské Gafsy a Tozeuru. V druhém největším tuniském přístavu zde kotví okolo 1 300 lodí ročně. Přístav slouží k přepravě průmyslového zboží a vede odsud i lodní linka na 20 km vzdálené ostrovy Kerkennah. V roce 1980 bylo 6 km jihozápadně od města vybudováno mezinárodní letiště. Jeho současná kapacita je okolo 500 000 cestujících ročně. Má pravidelné spojení s Paříží. Po tuniské revoluci zde vznikla společnost \"Syphax Airlines\", která zakoupila dva stroje Airbus 319 a rozšířila linky do dalších evropských míst.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika sfaxského regionu byla vždy založena na produkci olivového oleje a rybolovu. Je zde asi 6,1 milionu olivovníků a 5 milionů mandloní, což představuje 38,5 % tuniské produkce olivového oleje a 30 % mandlí. V regionu se vypěstuje asi 50 % drůbeže z celého Tuniska a vyprodukuje se zde i nejvíce mléka (75 000 tun ročně). Rybářský průmysl ročně zpracuje 25 000 tun ryb, což představuje 25 % tuniské produkce a 70 % vývozu. Od 60. let 20. století je nejvýznamnějším odvětvím těžba fosfátů a Sfax se tak stal průmyslovým centrem země. V regionu se ročně vytěží 1,2 milionu tun ropy a 1,7 miliard m³ plynu. Kromě chemického a potravinářského průmyslu je významné i stavebnictví, strojírenství a textilní průmysl. Po hlavním městě je největší průmyslovou oblastí v zemi a obchodním centrem. Turismus se soustřeďuje spíše na jiná tuniská místa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sfax je tuniský přístav a druhé největší město v zemi, asi 240 km jižně od Tunisu na pobřeží Středozemního moře. V roce 2004 zde žilo kolem 265 000 obyvatel. Město založené v roce 849 je sídlem stejnojmenného guvernorátu o rozloze 7 545 km² s 945 000 obyvateli. V roce 1986 zde byla založena univerzita, která má v současnosti 8 fakult.", "tgt_summary": "Sfax ( '; \"Sifaks\") is a city in Tunisia, located southeast of Tunis. The city, founded in AD849 on the ruins of Roman Taparura, is the capital of the Sfax Governorate (about 955,421 inhabitants in 2014), and a Mediterranean port. Sfax has a population of 330,440 (census 2014). The main economic activities of Sfax are industries (phosphate processing), agriculture (olive and olive oil, nuts), fishing (largest fishing port in Tunisia) and trade (import-export). The city is often described as Tunisia's \"second city\", being the second-most populous city after the capital Tunis.", "id": 2429275} {"src_title": "Heinkel He 59", "tgt_title": "Heinkel He 59", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj letounu, vedený pro německé námořnictvo, začal v roce 1930. Jelikož Německo v té době nesmělo mít vlastní vojenské letectvo, byl letoun oficiálně označován jako civilní. Jako první vzlétla v září roku 1931 pozemní verze He 59a (D-2215), testovaná na základně v Lipecku. Prototyp He 59b (D-2214), vybavený plováky, vzlétl v lednu roku 1932. Sériová výroba byla zahájena na konci roku 1933. 14 vyrobených kusů verze He 59A bylo dodáno Kriegsmarine. Od roku 1934 začala výroba verze He 59 B-1. Varianta B-1 měla zpočátku pouhý jeden pohyblivý kulomet, přičemž u varianty He 59 B-2 už byla výzbroj zesílena na tři kulomety ve dvou střelištích a změněno vybavení. U verze He 59 B-3 byla zeslabena výzbroj o jeden kulomet umístěný ve spodní části trupu, na jehož místo byla instalována přídavná palivová nádrž prodlužující dolet. Sériová výroba probíhala do roku 1938, vyrobeno bylo celkem 142 kusů. Krátce poté byla část strojů He 59 B přestavěna u společnosti Walter Bachmann Flugzeugbau v Ribnitz na školní letouny pro výcvik námořních navigátorů. Upravené stroje bez výzbroje, avšak s bohatým navigačním vybavením, nesly označení He 59 C-1. Tvořily výzbroj Luftnachrichten-Schule 6 (See) v Dievenow. Varianta He 59 C-2 rovněž nenesla výzbroj, byla však vybavena šesti nafukovacími čluny, lékařským vybavením, dalším vstupním otvorem se žebříkem a sloužila jako námořní záchranný letoun. Technicky dokonalejší byl Heinkel He 59 D-1, který spojoval role stroje pro výcvik navigace a záchranného námořního letounu. Odlišoval se od předchozích verzí novou kovovou přídí trupu. Speciální vezí pro výcvik bombardování a svrhávání torpéd představoval He 59 E-1 zkonstruovaný na základě C-1. Školní varianta pro fotografický průzkum nesla označení He 59 E-2. Poslední verzí byl He 59 N přestavěný v roce 1943 ze zbylých He 59 D, který byl určen k výcviku navigace. Měl plnou hlavňovou výzbroj zesílenou navíc jedním pohyblivým kulometem MG 15 instalovaným hned za pilotní kabinou.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Letoun měl dvouplošnou koncepci. Na horní straně spodního křídla byly posazeny dva kapalinou chlazené dvanátiválce \"BMW VI 6.0 ZU\" se čtyřlistými dřevěnými vrtulemi. Konstrukce byla smíšená. Křídla měla dřevěný rám, pokrytý kovem a dýhou. Trup byl z ocele. V plovácích byly umístěny také palivové nádrže o obsahu dvakrát 900 litrů. Společně s hlavní nádrží to bylo celkem 2700 litrů. Letoun byl hodnocen jako příjemný na ovládání, měl ale také slabé motory, malý dolet, malý náklad pum a slabou výzbroj.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "První stroje He 59 B-1 byly v létě 1934 dodány Deutsche Verkehrsfliegerschule v Listu, což byla maskovaná škola námořních pilotů. Po vyhlášení existence německého letectva v březnu 1935 byla letecká škola v Listu přeznačena na Fliegerstaffel (F) List. Od července 1936 tvořily He 59 B výzbroj v té době založených jednotek 3./Kü.Fl.Gr.106 v Listu a 3./Kü.Fl.Gr.206 v Borkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "První bojové nasazení He 59 bylo ve španělské občanské válce. V roce 1936 je zde Legie Condor nasadila jako průzkumné a torpédové bombardéry, umístěné v jednotce See-Aufklärungsgruppe AS/88. Kvůli velkým plovákům jim Španělé také říkali \"Zapatones\" (velké boty). Nejprve operovaly ze základen dislokovaných na středomořském pobřeží Španělska a následně z ostrova Mallorca. Zapatones hlídkovaly nad mořem a také se zúčastňovaly nočních náletů proti železničním tratím a zásobovacím trasám republikánské armády mezi Valencií a Katalánskem. Některé letouny nesly namísto předního kulometu jeden pohyblivý kanón MG FF ráže 20 mm, které byly úspěšně nasazeny proti republikánským lodím. Cílem nočních náletů He 59 se staly také přístavy ve Valencii, Cartageně a Barceloně. AS/88 ztratila během bojového nasazení pět Zapatones sestřelených republikánskými stíhači, dva He 59 byly zničeny během přistání, dva odepsány z důvodu poškození a jeden byl zničen během bouře 11. února 1938 na kotvišti v zátoce Pollensa. K 1. dubnu 1939 zůstalo deset strojů He 59, z nichž sedm nejlepších bylo odesláno zpět do Německa, zbylé tři byly předány vojenskému letectvu nacionalistů. V květnu 1939 bylo Španělům dodáno pět nových strojů, které v letech 1940 až 1946 tvořily výzbroj 54.° Escuadrilly 51.° Grupo de Hidros.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "První námořní záchranná jednotka byla zformována v roce 1939. Seenotstaffeln 1 a 3 byly vyzbrojeny variantami He 59 C-2 a He 59 D-1. V první fázi druhé světové války byly He 59 používány především jako torpédové bombardéry, ke kladení min, k průzkumu a také jako záchranné letouny. Dvě Küstenfliegerstaffeln byly umístěny na pobřeží Severního moře s celkem 30 stroji He 59 B-2. V dubnu 1940 byla část letounů He 59 začleněna do KG z.B.V.108, kde plnily transportní úkoly během bojů v Norsku. Nasazeny byly rovněž během útoku na Holandsko. 10. května 1940 odstartovalo z jezera Zwischenahnsee u Oldenburgu 12 He 59 naložených výzbrojí a vojáky, které přistály na Máse u Vilémova mostu v centru Rotterdamu. Němci tak ovládli nejen Vilémův most, ale rovněž dva sousední mosty Leeuwen a Jan Kuiten. Během bitvy o Británii operovaly He 59 C-2 a D-1 nad kanálem La Manche a Severním mořem, kde z vody vylovily řadu posádek sestřelených letounů. Nasazeny byly rovněž nad Středozemním a Černým mořem. Od roku 1941 už byly kromě záchranných úkolů přesouvány k dopravě a výcviku. Cvičné varianty sloužily ze všech letounů He 59 nejdéle, ale i tak byly všechny vyřazeny v průběhu roku 1944. Finskému letectvu (\"Ilmavoimat\") byly v srpnu 1943 zapůjčeny čtyři kusy He59 a to je používalo k průzkumu. Za čtyři měsíce byly vráceny zpět Luftwaffe.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonná jednotka.", "content": "2× kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec BMW VI 6,0 Z", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Nejčastější varianty:", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 59 bylo německé dvoumotorové bojové letadlo, vyvinuté ve 30. letech jako torpédový bombardér a průzkumný letoun. Stroj měl být schopen operovat jak s pevným podvozkem z pozemních základen, tak na dvou plovácích z vodních ploch.", "tgt_summary": "The Heinkel He 59 was a twin-engined German biplane designed in 1930, resulting from a requirement for a torpedo bomber and reconnaissance aircraft able to operate on wheeled landing gear or twin-floats.", "id": 689893} {"src_title": "Mladá Boleslav", "tgt_title": "Mladá Boleslav", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Na místě města stálo už v mladší době bronzové hradiště lidu lužické kultury, z jehož opevnění byl doložen příkop v prostoru Staroměstského náměstí. Na přelomu desátého a jedenáctého století bylo na stejném místě postaveno přemyslovské hradiště, které se stalo jedním z hlavních center hradské soustavy. Jeho pravděpodobným zakladatelem byl kníže Boleslav II. Hlavní záměr byl pravděpodobně vybudování správního střediska nově získaných území. V této době začala pod hradem na břehu Jizery vznikat osada. V polovině 13. století v závěru ostrožny vznikl vrcholně středověký královský hrad, ale zbytek hradiště a podhradí bylo zpustošeno.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Michaloviců.", "content": "Po vymření královské větve Přemyslovců po meči v roce 1306 přešlo město do majetku Michaloviců. 24. října 1334 vydal Ješek z Michalovic listinu, v níž dal Mladou Boleslav přenést do sousedství hradu a vybavil ji mnoha městskými právy. Během 14. století se většina objektů (převážně dřevěných) soustředila kolem trojúhelníkového rynku. Během husitských válek bylo město opakovaně pustošeno, zničeny byly všechny kláštery.", "section_level": 2}, {"title": "Krajířové z Krajku.", "content": "V roce 1469 se město dostalo do držení Tovačovských z Cimburka. Jan Tovačovský ihned potvrdil všechna dřívější práva, která Mladá Boleslav měla. Když se oženil s Johankou Krajířovou z Krajku, oddanou příznivkyní Jednoty bratrské, přiklonil se k této víře. Po vymření Tovačovských v roce 1502 přešlo město do držení Krajířů z Krajku. Koncem 15. století získali čeští bratři zpustlý minoritský klášter, kde zřídili svou modlitebnu. V roce 1518 zde založil Mikuláš Klaudyán tiskárnu. Díky významné podpoře Krajířů z Krajku se z Mladé Boleslavi stalo centrum Jednoty bratrské a začalo se mu přezdívat bratrský Řím. V roce 1554 byl otevřen velký sbor, postavený Matteo Borgorellim. Dílem tohoto italského architekta je i honosná renesanční radnice postavená v letech 1554–1559. Podílel se i na přestavbě hradu. Ze 16. století pochází i kališnický kostel (dnešní kostel Nanebevzetí Panny Marie), dokončený v roce 1566. V 16. století město procházelo i hospodářským vzestupem – v roce 1528 bylo město rozšířeno o předměstí, nazývané Nové město, koupilo okolní majetek, byly založeny vinice a šafranice, postaven byl vodovod.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka a rozvoj průmyslu.", "content": "Dne 3. července 1600 císař Rudolf II. povýšil Mladou Boleslav na královské město. Záhy však nastal pro Mladou Boleslav úpadek. Důvodem byla třicetiletá válka, během níž se městem proháněla vojska, která ve velkém pustošila mladoboleslavskou zástavbu. Nejhůře dopadla předměstí, která nebyla chráněna hradbami, v roce 1648 však byl pobořen i mladoboleslavský hrad. Rozkvět byl znovu nastartován s rozvojem průmyslu. V 18. a zejména 19. století vznikalo v Mladé Boleslavi mnoho továren, z nichž většina se soustředila na březích řeky Jizery. Mezi vzniklými továrnami byl například lihovar, pivovar, textilní továrna nebo cukrovar. Významným milníkem bylo pro město také přivedení železnice, první železniční trať do Mladé Boleslavi dorazila v roce 1865. Na počátku 20. století rychle vznikaly nové čtvrtě a město se výrazně rozšiřovalo za hranice své původní zástavby, která na severu končila přibližně (dnešní) Jaselskou a Dukelskou ulicí. Roku 1895 byla založena továrna na jízdní kola „Slavia“, z níž se zanedlouho stala továrna na motocykly a poté roku 1905 automobilka Laurin & Klement, dnešní Škoda Auto. Urbanistickou koncepci moderního průmyslového města vytvořil svým regulačním plánem architekt František Janda. Po vzniku Československa se město mělo stát sídlem mladoboleslavské župy, ale k realizaci župního zřízení nakonec nedošlo. V roce 1927 se ve městě konala \"Hraničářská výstava českého severu\". Předsednictví měl inspektor českých škol Josef Maštálek z České Lípy, kde se konala v roce 1926 první porada přípravného výboru. Výstava byla podnětem k založení řady spolků v severních Čechách. V té době již fungovalo v Mladé Boleslavi městské muzeum.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Mladá Boleslav s 19604 obyvateli byly v roce 1932 evidovány tyto úřady, živnosti a obchody (pouze výběr):", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Dne 9. května 1945 kolem 10. hodiny byl letouny Rudé armády uskutečněn nálet na Mladou Boleslav. Stalo se tak již několik hodin po oficiálním konci druhé světové války, když městem ustupovala vojska wehrmachtu ve snaze dostat se do amerického zajetí namísto sovětského. Při náletu zahynulo zhruba 150 Čechů a více než 300 příslušníků německých ozbrojených sil. Poničena byla značná část mladoboleslavské automobilky. Komunistická propaganda útok připisovala německému letectvu. Roku 1950 byla k obci Mladá Boleslav připojena obec Bezděčín. V 60. letech došlo k zásadní přestavbě města. Byla zdemolována značná část staré zástavby, která byla nahrazena panelovými domy. Přebudováno bylo například dnešní náměstí Míru, náměstí Republiky a třída T. G. Masaryka. Zástavba se navíc rozšiřovala i východním (sídliště Rozvoj) a severním (Severní sídliště) směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Členění města a správní území.", "content": "Mladá Boleslav se skládá ze 13 místních částí rozkládajících se na sedmi katastrálních územích: Dříve bylo součástí Mladé Boleslavi také dnešní město Kosmonosy (1974–1990), včetně své části Horní Stakory (1986–1994), a obce Bradlec (1980–1990), Josefův Důl (1980–1992), Dalovice (1980–1990) a Vinec (1980–1990). Mladá Boleslav byla dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Mladá Boleslav ale stále existuje a skládá se ze 120 obcí, ORP z 98 obcí. Působí zde také stále okresní soud a okresní státní zastupitelství.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Mladá Boleslav má přes 44 tisíc obyvatel, kromě toho do města také dojíždí přes 10 tisíc lidí za studiem i za prací. Zejména v místní automobilce Škoda Auto, kde pracuje také značné množství cizinců, například Poláků, Ukrajinců, Bulharů, Srbů, Mongolů nebo Slováků. Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 139 domech 17 237 obyvatel, z nichž bylo 8 365 žen. 16 686 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 145 k německé a 14 k židovské. Žilo zde 11 013 římských katolíků, 739 evangelíků, 805 příslušníků Církve československé husitské a 312 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 794 domech 19 630 obyvatel. 18 875 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 251 k německé. Žilo zde 11 789 římských katolíků, 1 299 evangelíků, 1425 příslušníků Církve československé husitské a 264 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava Železniční doprava Mladá Boleslav je železniční křižovatkou tratí 070 Praha – Turnov, 071 Nymburk – Mladá Boleslav, 064 Mladá Boleslav – Stará Paka a 076 Mělník – Mladá Boleslav. Ve městě se nacházejí tři železniční stanice. První je hlavní nádraží, na němž se stýkají všechny tratě procházející Mladou Boleslaví, ovšem je velmi vzdáleno od centra města. V centru města se nachází stanice \"Mladá Boleslav město\" (trať 064). Toto dříve poměrně velké nádraží bylo po zahloubení trati 064 zredukováno na dvě koleje. Na území města se nachází ještě stanice \"Mladá Boleslav – Debř\", která leží v příměstské části Debř na trati 070. Po trati 070 vede linka S3 a R3 (Praha-Vršovice – Mladá Boleslav) v rámci pražského systému Esko. Železniční trať 070 Praha – Turnov je jednokolejná celostátní trať, doprava byla zahájena roku 1865. Po trati 070 jezdí osobní vlaky i rychlíky, přepravní zatížení mezi Všetaty a Mladou Boleslaví v pracovních dnech roku 2011 bylo obousměrně 5 rychlíků, 1 spěšný a 12 osobních vlaků, mezi Mladou Boleslaví a Bakovem nad Jizerou 10 rychlíků, 1 spěšný a 13 osobních vlaků. Železniční trať 071 Nymburk – Mladá Boleslav je jednokolejná celostátní trať, doprava byla na trati zahájena roku 1870. Přepravní zatížení činilo obousměrně 5 rychlíků a 10 osobních vlaků. Železniční trať 064 Mladá Boleslav – Dolní Bousov – Stará Paka je jednokolejná regionální trať, doprava byla na trati zahájena roku 1905. Přepravní zatížení úseku mezi Mladou Boleslaví a Dolním Bousovem činilo v pracovních dnech roku 2011 obousměrně 14 osobních vlaků. Železniční trať 076 Mělník – Mšeno – Mladá Boleslav je jednokolejná regionální trať, doprava byla na trati z Mladé Boleslavi do Skalska zahájena roku 1905. Přepravní zatížení úseku mezi Mšenem a Mladou Boleslaví v roce 2011 činilo obousměrně 7 osobních vlaků. Autobusová doprava V rámci města je provozována městská hromadná doprava. Autobusové nádraží se nachází vedle vlakové stanice Mladá Boleslav město. Ve městě zastavovaly v květnu 2011 meziměstské a dálkové autobusové linky jedoucí do těchto cílů: Bardejov, Bratislava, Brno, Česká Lípa, Harrachov, Hořice, Hradec Králové, Chrudim, Jablonec nad Nisou, Jičín, Jilemnice, Kolín, Košice, Kladno, Liberec, Lvov, Mělník, Michalovce, Nitra, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Polička, Poprad, Praha, Prešov, Prostějov, Roudnice nad Labem, Svitavy, Turnov, Trutnov, Ústí nad Labem, Vrchlabí, Žilina.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "V Mladé Boleslavi se nachází Městské divadlo Mladá Boleslav. To již od roku 1909 působí v divadelní budově v Palackého ulici, kde hraje na dvou scénách. Dále ve městě funguje několik menších divadelních souborů, například Divadýlko na dlani.", "section_level": 2}, {"title": "Kino.", "content": "Nejnavštěvovanějším mladoboleslavským kinem je multikino Cinestar, které od roku 2008 funguje v budově nákupního centra Bondy, kde promítá ve 4 sálech. Ve městě se promítá i v divadelním sále Domu kultury, projekce se konají pod názvem Kino ve středu. V Mladé Boleslavi v minulosti fungovalo více kin, ta však postupně ukončovala provoz. Nejpozději uzavřené kino bylo kino Forum, které ukončilo provoz s otevřením multikina Cinestar.", "section_level": 2}, {"title": "Dům kultury.", "content": "Hlavním místem kulturního dění v Mladé Boleslavi je velký Dům kultury, který se nachází v centru města. Několik sálů o různých velikostech poskytuje prostor divadelním souborům, promítáním filmů, tanečním školám a plesům nebo koncertům. V květnu 2013 sem navíc byly přesunuty akce z Kulturního střediska Svět, které bylo 30. dubna 2013 uzavřeno.", "section_level": 2}, {"title": "Taneční školy.", "content": "Ve městě funguje i několik úspěšných tanečních škol. Nejnavštěvovanějšími školami, které navíc pořádají plesy pro veřejnost, jsou Taneční studio Hana a Jan Stinkovi, Taneční škola Zita a Taneční škola Ladislava Fišera. První jmenovaná funguje ve velkém sále Domu kultury, TŠ Zita má vlastní sál v budově bývalého kina Oko. Taneční škola Ladislava Fišera pořádá mimo jiné taneční lekce v sále muzea automobilky Škoda Auto. V minulosti také ve městě úspěšně působila taneční škola manželů Hesových.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea a výstavní prostory.", "content": "Prvním muzeem, které ve městě funguje, je Muzeum Mladoboleslavska. Ačkoliv vzniklo už v 19. století, do prostor mladoboleslavského hradu, kde se nachází v současnosti (2013), se dostalo až v roce 1972. Stálá muzejní expozice se týká historie města, v muzeu jsou však i další výstavní prostory, ve kterých se výstavy střídají. Dalším muzejním prostorem je palác \"Templ\". Budova, která vznikla už v 15. století, poskytuje prostor výstavě archeologických nálezů z Mladé Boleslavi a okolí. Templ dále slouží jako galerie s obměňovanými výstavami výtvarných děl, obrazů nebo fotografií. Konají se zde i mnohé literárně hudební akce nebo zábavně vzdělávací akce pro děti. Sbor českých bratří je budova ze 16. století, výstavním účelům slouží od roku 1910, kdy prošel důležitou rekonstrukcí. Nejdříve fungoval jako budova muzea, v 70. letech pak byl rekonstruován, aby mohl sloužit jako galerie a koncertní síň. V současnosti (2013) se zde pořádají krátkodobé i dlouhodobé výstavy a koncerty zejména vážné hudby. Škoda Muzeum je soukromý muzejní objekt v jedné z nejstarších budov firmy Škoda Auto na třídě Václava Klementa nedaleko od autobusového nádraží. Dokumentuje zejména historii této firmy, přehled automobilů, kol a motorů, vyráběných v Mladé Boleslavi. V roce 2015 bylo otevřeno Letecké muzeum Metoděje Vlacha, které připomíná tohoto mladoboleslavského nadšence, který si roku 1912 postavil vlastní letadlo. Muzeum stojí na severním okraji mladoboleslavského letiště a vystavuje deset replik historických letadel, s nimiž jeho piloti také létají.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna města Mladá Boleslav.", "content": "V roce 1901 byla v městě zřízena a otevřena čítárna (vystaveno 140 časopisů) a téhož roku rozhodnutím městské rady také knihovna. Po několikerém stěhování získala v roce 1909 Veřejná čítárna a knihovna města Mladé Boleslavi umístění v chlapecké škole na Komenského náměstí. V roce 1936 byla knihovna přestěhována do přízemí budovy Obchodní akademie, z níž se stěhovala do budovy Okresní hospodářské záložny, ale již v roce 1946 se stěhovala zpět do budovy Obchodní akademie. V témže roce knihovna otevírá dětské oddělení. V roce 1951 se stala Okresní knihovnou a současně metodickým centrem pro knihovny obcí okresu. Budova Střední ekonomické školy (dříve Obchodní akademie) nestačila potřebám školy a knihovny zároveň. Město i okres spojily finanční síly a v roce 1990 byla zahájena pro knihovnu stavba moderní budovy na ulici Václava Klementa, po mnoha letech první budovy, která byla přímo pro knihovnu postavena. Knihovna v nové budově byla otevřena v roce 1994 již částečně s automatizovaným provozem. Od roku 1997 je knihovna znovu zřizována městem, v roce 1998 byla dokončena automatizace knihovny. V dalších letech knihovna rozšiřovala své služby: půjčování zvukových knih zrakově postiženým, donášku knih do domu pro seniory a zdravotně znevýhodněným čtenářům (DoDo), veřejný internet. Knihovna zajišťuje vzdělávací a kulturní akce pro dospělé i dětské čtenáře. Kromě služeb v hlavní budově (oddělení pro dospělé uživatele, oddělení pro děti, čítárna denního tisku) funguje pobočka Severní Město. V roce 2001 knihovna navázala spolupráci s knihovnou v partnerském městě Mladé Boleslavi - Malokarpatskou knižnicou v Pezinku. Knihovna plní funkci pověřené knihovny pro 139 neprofesionálních a 19 profesionálních knihoven okresu Mladá Boleslav, části okresu Nymburk, Mělník a Praha-východ.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Z církevních subjektů má v Mladé Boleslavi nejvíce členů i největší účast na bohoslužbách římskokatolická farnost Mladá Boleslav. Působí zde také několik protestantských, či reformovaných církví a pravoslavná obec. Židovská obec v Mladé Boleslavi, kdysi jedna z nejvýznamnějších v celých Čechách, zanikla během druhé světové války. Dochoval se zde rozlehlý a cenný židovský hřbitov, kde je mj. pohřben Jakub Baševi, osobní bankéř Albrechta z Valdštejna.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Mladá Boleslav je domovem několika profesionálních sportovních oddílů. Prim ve městě hrají fotbal a lední hokej, neboť má Boleslav zastoupení v nejvyšších soutěžích těchto sportů. Tedy tým FK Mladá Boleslav, jenž hraje své zápasy na městském stadionu Mladá Boleslav, vystavěném v 70. letech a přebudovaném na přelomu tisíciletí, a BK Mladá Boleslav, jenž patří k nejstarším sportovním oddílům na území České republiky vůbec, a který se v polovině 50. let přesunul z přírodního ledu na zimní zimní stadion Mladá Boleslav. Zajímavostí je v souvislosti s hokejem 3. základní škola, známá také jako hokejová škola, která s klubem těsně spolupracuje ve výchově budoucích hokejistů, Kromě hokeje a fotbalu se ve městě od 90. let úspěšně rozvíjí též florbal, jenž ve městě reprezentuje jeden z předních florbalových týmů Florbal MB, hrající ve Sportovní hale TJ Auto Škoda. V témže místě hrají své domácí zápasy i původně pražský basketbalový klub Slovanka MB, jenž zde našel od sezóny 2009 domácí prostředí po přesunu z Kralup nad Vltavou. Ve městě působí kromě těchto profesionálních celků i amatérské týmy fotbalové (TJF Čechie Čejetice), hokejové (BK Mladá Boleslav „B“ hrající krajský přebor) i oddíly dalších sportů, například tenisový, plavecký, lyžařský, triatlonový klub atd. Městský bazén u lesoparku Štěpánka z roku 2015 má délku 25 metrů, je zde i rekreační bazén a wellness centrum.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metalová cesta Mladou Boleslaví.", "content": "Od roku 2011 návštěvníky městem provází naučná stezka s názvem \"Metalová cesta Mladou Boleslaví\". Jedná se o 4 km dlouhou trasu, na které turista potká 12 velice originálně ztvárněných zastavení s informacemi o daném místě. Naučná stezka má také zkrácenou variantu pro děti a poskytuje informace v několika jazykových mutacích. Mapu k Metalové cestě Mladou Boleslaví si lze vyzvednout v Infocentru Mladá Boleslav.", "section_level": 2}, {"title": "Turistický region Mladoboleslavsko.", "content": "Region Mladoboleslavsko je územně vymezen hranicemi okresu Mladá Boleslav s 10% přesahem a svou polohou zasahuje hned do několika regionů (Český ráj, Polabí, Máchův kraj a Kokořínsko). Řízení rozvoje turismu v regionu zajišťuje Infocentrum Mladá Boleslav ve spolupráci s dalšími obcemi a regiony v rámci projektu \"Mladoboleslavsko – nejen brána do Českého ráje\".", "section_level": 2}, {"title": "Lidé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čestní občané.", "content": "\"Po listopadu 1989\"", "section_level": 2}, {"title": "Cena města.", "content": "Cena Statutárního města Mladá Boleslav je udělována od roku 2006 u příležitosti státního svátku 28. října jedné dosud žijící osobnosti, která svým životem a dílem přispěla k propagaci města, jeho zvelebení, rozvoji a zkvalitnění života občanů. V roce 2007 nebyla cena udělena. Ocenění získali tito spoluobčané:", "section_level": 2}], "src_summary": "Mladá Boleslav (německy: \"Jungbunzlau\"; v jidiš בומסלא \"Bumsla\") je statutární město ve Středočeském kraji. Leží na levém břehu středního toku Jizery, na soutoku s říčkou Klenicí zhruba 50 km severovýchodně od Prahy, s níž je spojena dálnicí D10. Má obyvatel a je stavebně srostlá se sousedním malým městem Kosmonosy. Ve městě sídlí automobilka Škoda Auto.", "tgt_summary": "Mladá Boleslav (; ; both meaning \"New (or literally Young) Boleslav\") is a statutory city in the north of the Czech Republic, on the left bank of the Jizera river about northeast of Prague. It is the second biggest city in the Central Bohemian Region and a major centre of the Czech automotive industry (Škoda Auto). The city name abbreviation \"MB\" became eponymous for colloquial naming of Škoda cars (especially in the communist era) as \"embé(čko)\".", "id": 2085236} {"src_title": "Trans Europ Express", "tgt_title": "Trans Europ Express", "src_document": [{"title": "Historie vlaků sítě TEE.", "content": "První vlaky kategorie TEE vyjely na koleje západoevropských železničních správ Německa (DB), Nizozemí (NS), Švýcarska (SBB-CFF-FFS) a Francie (SNCF) se začátkem platnosti letního jízdního řádu roku 1957, čímž se naplnila dlouhodobá idea o síti rychlých expresních vlaků, které by křižovaly Evropu a konkurovaly tak rychle se rozvíjející letecké dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenka evropských expresů.", "content": "Hnacím motorem ideje o vytvoření transevropské sítě rychlých a pohodlných expresních vlaků byla značně rychle se rozvíjející letecká doprava, která po II. světové válce zažívala neuvěřitelný rozkvět. Jednotlivé železniční správy v západní Evropě se obávaly, že jim letadla převezmou velkou část cestujících hlavně na dálkových trasách. Tato obava byla umocněna ještě více tím, že v poválečné Evropě byla nabídka mezistátních spojů naprosto nedostatečná. Dalším silným konkurentem železnice se stala doprava automobilová, která představovala pro železnice nebezpečí zase na kratších a středních vzdálenostech. Právě tyto dva druhy dopravy a obavy z finančních ztrát vedly železniční správy k tomu, aby hledaly vhodná protiopatření. Je samozřejmé, že jak letecká, tak automobilová doprava do té doby dominující železnici mnoho cestujících přebrala, ale právě vytvoření vlaků sítě TEE vedlo k tomu, že úbytek cestujících nebyl tak velký. S myšlenkou na luxusní vlaky, které by křižovaly Evropu, v podstatě přišel Dr. Frans den Hollander, který byl v té době generálním ředitelem nizozemských drah NS. Hollander byl velkým stoupencem integrace evropských železnic a právě zavedení těchto spojů považoval za jeden z prostředků konkurence železniční dopravy vůči silniční a letecké dopravě. Hollander spatřoval inspiraci pro nové vlaky hlavně ve 20. a 30. letech 20. století, v kteréžto době Evropu křižovaly lokomotivami tažené rychlíky, jež se nesly ve znamení luxusu a rychlosti. Na prvním místě to samozřejmě byl proslulý Orient expres, nebo meziválečné vlaky Étoile du Nord (jezdící od roku 1927 na trase \"Paříž\" – \"Brusel\" – \"Amsterdam\"), Oiseau Bleu (od roku 1929 jezdil v relaci \"Paříž\" – \"Brusel\" – \"Antverpy\") nebo Edelweiss (od roku 1928 jezdící v úseku \"Amsterdam\" – \"Brusel\" – \"Curych\"). V té době byly tyto vlaky vedeny parními lokomotivami, nicméně nové vlaky sítě TEE měly být vedeny v moderní trakci motorové, která byla později změněna na elektrickou.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik sítě TEE.", "content": "25. března 1957 byl podepsán základní dokument Evropského hospodářského společenství, tzv. Římská smlouva, čímž se pomalu válkou rozdělená Evropa začala sjednocovat. Jen dva měsíce poté byl podepsán zakládací dokument také pro TEE. Zakládací komise pro vlaky sítě Trans Europ Expres byla vytvořena na základě již dříve vytvořené komise na zasedání v nizozemském Utrechtu v roce 1954. Té se účastnily železniční správy Francie (SNCF), Belgie (SNCB), Německé spolkové republiky (DB), Itálie (FS), Lucemburska (CFL), Nizozemí (NS) a Švýcarska (SBB-CFF-FFS). Pozvání odmítlo Rakousko (ÖBB) a připojilo se až později. V roce 1969 se k nabídce vlaků této kategorie připojilo i Španělsko (RENFE) a posledním státem bylo potom v roce 1974 Dánsko (DSB).", "section_level": 2}, {"title": "Technické parametry vlaků TEE.", "content": "Aby byly vůbec nové vlaky schopny konkurovat letecké a automobilové dopravě, musely nabídnout rychlost a pohodlí. Podmínkou tak bylo, že vlaky nabízely komfort cestování 1. třídy, cestovní rychlost vyšší než u běžných rychlíků a různé další doplňkové služby. Také musely odpadnout výměny trakčních vozidel na hranicích, což jízdu značně zdržovalo. V době zahájení provozu těchto vlaků byla však elektrizace železnic v Evropě teprve na počátku, a tak se jako nejrozumnější řešení jevilo využít moderních rychlých motorových jednotek. Nutno bylo také sjednotit různé technické parametry vozidel v jednotlivých zemích a poté také jízdní řády pro mezinárodní provoz. Proto byly na zasedáních Komise pro TEE v letech 1954 a 1955 stanoveny následující konkrétní požadavky na technické parametry vlaků této sítě: Nicméně ani přes tyto technické podmínky nebylo jednoty dosaženo úplně. Některé soupravy totiž jezdily s klasickými nárazníky, nikoliv s automatickými spřáhly, lišil se také způsob obsluhy cestujících jídlem. Některé správy jej donášely na místo, jinde si cestující musel dojít do jídelního vozu. Nevýhodou těchto vlaků pak bylo, že měly pouze omezenou přepravní kapacitu pro zavazadla cestujících. V podmínkách také nebyly stanoveny některé technické parametry vozidel jako použitý systém topení, větrání nebo klimatizace, která tak byla zprvu standardem jen u některých, zvláště německých nebo švýcarsko-nizozemských, vozidel. K těmto problémům docházelo proto, že cílem nebyla úplná unifikace systému vlaků, ale spíše jednotnost vzhledu a poskytovaných služeb. Pro dodržené předepsaných podmínek byla každá zúčastněná železniční správa požádána, aby ze svého dosavadního vozového parku vyčlenila nebo nechala nově vyrobit odpovídající vozidla. Nejkratšími jednotkami byly italské dvouvozové jednotky řady ALn 442/448 a francouzské RGP 825, nejdelšími pak byly německé jednotky VT 11.5 a švýcarsko-nizozemské DE/RAm, které nabízely až 12 vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz vlaků TEE.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Provoz v motorové trakci.", "content": "Myšlenka tvůrců konceptu vlaků sítě TEE se nenaplnila úplně zcela, ale tyto vlaky i přesto přinesly to, co od nich bylo očekáváno: vytvoření konkurenceschopného dopravního prostředku, který byl nabídl rychlé a luxusní spojení evropských měst. Motorové jednotky se v provozu ukázaly jako vynikající volba, zvláště pak luxusní německá řada VT 11.5. Několik problémů se však vyskytlo při zpoždění dodávek souprav některým železničním správám od výrobců. Vlaky TEE si v provozu vydobyly vynikající pověst a přinesly také několik převratných novinek. Například expres Mediolanum (\"Mnichov\" – \"Milán\") se stal prvním pravidelným spojem mezi Německem a Itálií vedeným přes Brennerský průsmyk motorovým vozem, legendou byl i francouzský TEE Mistral, který se stal předchůdcem pozdějších vlaků TGV. Se svou průměrnou rychlostí 127,7 km/h byl v té době nejrychlejším pravidelným vlakovým spojem světa. Toto prvenství mu vzal až japonský vlak Šinkansen v roce 1964. Ostatní vlaky dosahovaly průměrné rychlosti kolem 100 km/h a podařilo se jim značně zkrátit předválečné jízdní doby expresních vlaků, které na daných trasách nahradily. Tohoto jízdního úspěchu se dosáhlo také tím, že vlaky spojovaly pouze opravdu velká a významná města Evropy a na některých trasách tak jezdily bez zastávky.", "section_level": 2}, {"title": "Nárůst počtu spojů a elektrická trakce.", "content": "S příchodem dalších jízdních řádů se počet spojů kategorie TEE zvyšoval. S postupující elektrifikací hlavních železničních tras v Evropě však bylo pouze otázkou času, kdy tato trakce převezme vozbu i vlaků TEE. První vlak TEE vedený elektrickou lokomotivou taženými vozy speciálně upravenými pro provoz na vlacích této kategorie, nasadily 1. července 1961 Švýcarské železnice SBB-CFF-FFS na dva nové spoje Cisalpino (\"Paříž\" – \"Milán\") a Gottardo/Ticino (\"Curych\" – \"Milán\"). O rok později se na vozbě vlaků TEE v elektrické trakci dohodly Francie a Belgie (mezi \"Paříží\" a \"Bruselem\"). Pro tyto vlaky byly vyrobeny speciální klimatizované vozy a byly taženy francouzskými lokomotivami řady BB. Zároveň s tím došlo i ke zvýšení maximální rychlosti spojů nejprve na 150 km/h a později na 160 km/h. Takto koncipované vlaky nejen že zkrátily jízdní dobu ještě více, ale přilákaly i další cestující, takže vlaky mezi Paříží a Bruselem měly běžně až 13 vozů. Elektrická trakce, která postupně na spoje kategorie TEE přicházela, se postarala i o další mezník. V roce 1968 bylo povoleno, aby vlaky tažené německými lokomotivami řady E03 (103) v úseku Augsburg – Mnichov používaly při vozbě vlaku Blauer Enzian maximální rychlost 200 km/h. Od roku 1969 se síť vlaků TEE opět rozrostla, když se k projektu připojilo i Španělsko, když začal jezdit vlak Catalan Talgo (\"Ženeva\" – \"Barcelona\"). Protože v Španělsku se nepoužíval rozchod \"1435 mm\", ale \"1668 mm\", byly tyto vlaky vedeny španělskými jednotkami Talgo, které byly vybaveny zařízením na změnu rozchodu a byly taženy nejdříve dieselovými a posléze elektrickými lokomotivami, které také byly vybaveny zařízením na změnu rozchodu. Celá operace změny na hranicích mezi Francií a Španělskem nezabrala o mnoho více, než běžná výměna lokomotivy a pobyt na hranicích byl zkrácen na pouhých 20 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a další spoje.", "content": "Vlakům kategorie TEE se vážné i méně vážné nehody spíše vyhýbaly, ale ne vždy. Nejtragičtější nehodou bylo vykolejení vlaku TEE 56 Bavaria 9. února 1971, který jel v trase \"Mnichov\" – \"Curych\". Vlak byl veden motorovou jednotkou RAm 501 švýcarských drah. Krátce poté, co vlak projel stanicí Aitrang, jednotka vjela do oblouku rychlostí cca 130 km/h namísto povolených 80 km/h. První dva vozy vykolejily, třetí vykolejil a otočil se napříč přes koleje a hnací vůz na konci vlaku se položil do koleje v protisměru. Do vykolejené jednotky vzápětí narazil rychlostí cca 40 km/h motorový vůz jedoucí opačným směrem. Následkem bylo 28 mrtvých, z toho 26 v jednotce TEE, a 42 těžce zraněných. Při nehodě zahynuli strojvůdci obou vlaků. Příčina nehody nebyla s jistotou určena, pravděpodobně došlo k zamrznutí kondenzátu v brzdovém soustavě – tento problém se na jednotkách RAm objevil již dříve. I přes tuto tragickou nehodu počet vlaků sítě TEE i nadále stoupal. Do sítě TEE byly řazeny zcela nové nebo převedeny už existující spoje zejména ve Francii a Itálii. Ve Francii se jednalo o vnitrostátní spoje, které se většinou rázem vyšvihly na první příčky rychlostních rekordů. Vlaky zastavovaly jen minimálně a své trasy zvládaly v rekordních časech.", "section_level": 2}, {"title": "Konec sítě TEE.", "content": "S narůstajícím počtem spojů byly na spoje TEE řazeny nejrůznější hnací vozidla. Ve vrcholné etapě v 80. letech byly nahrazovány i vozy či celé jednotky a spoje začaly být přeřazovány z kategorie TEE do nižších kategorií. Taková vlna degradací postihla především Francii a Itálii, ale nevyhnula se ani jiným správám. Tyto degradace kvality pak znamenala velkou ztrátu zájmu o cestování vlaky TEE, což předznamenalo jejich zánik. V roce 1980 byl do kategorie TEE zařazen poslední vlak, jímž byl spoj TEE Albert Schweitzer, který pouhé tři roky jezdil v trase \"Dortmund\" – \"Štrasburk\", protože u cestujících se nesetkal s valnou odezvou. Pád vlaků TEE, které byly zavedeny hlavně jako konkurence letecké dopravě, se tak nezadržitelně přiblížil. Letecká doprava začala být v 80. letech stále dostupnější a levnější, zatímco ceny jízdenek luxusních vlaků TEE stále rostly. Na další vzdálenosti tak letadla vycházela mnohem levněji a začala se k nim přiklánět i část původní klientely vlaků TEE. Také se začala rozvíjet síť vlaků InterCity, jež sice nenabízely výhradně cestování 1. třídou, ale byly levnější a jezdily v hodinových intervalech. Tak se stalo, že některé TEE byly u některých správ, především v Německu, vedeny jako doplňkové spoje právě k vlakům InterCity. Na konci 80. let 20. století se začaly hroutit komunistické režimy ve východní Evropě a skončilo tak rozdělení Evropy na dva tábory. Navíc se začala masově rozvíjet turistika a cestování mládeže. Tyto skupiny nebyly však ochotny a ani schopny platit velké sumy za cestování luxusními prvními třídami ve spojích TEE. Toto vše zapříčinilo, že železniční správy začaly koncept vlaků TEE přehodnocovat a dospěly k závěru, že za současné situace není už nadále tento projekt udržitelný. Roku 1987 vyjely na evropské železnice vlaky nové kategorie EuroCity, které se staly náhradou za vlaky TEE. Nebyly tak luxusní, protože byly složeny jak z vozů první, tak druhé třídy, přičemž vozů 2. třídy bylo vždy více. Nicméně tento systém, jež se posléze rozšířil i do zemí bývalého východního bloku, vyhovoval nové cestující veřejnosti a umožnil tak jednotlivým železničním správám zabránit úplné ztrátě cestujících. Posledními vlaky kategorie TEE tak byla čtveřice vlaků TEE jezdících v trase \"Frankfurt\" – \"Düsseldorf\", jež na koleje naposled vyjely 1. července 1991. Tím se uzavřela více než třicetiletá existence vlaků TEE v Evropě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trans Europ Express (zkráceně TEE, někdy také psáno jako \"Trans Europe Express\" nebo \"Trans Europa Express\") je označení, které nesla síť expresních dálkových vlaků v západní Evropě, jejichž vznik se datuje do \"50. let 20. století\". Síť vlaků TEE zanikla na počátku 90. let 20. století, kdy ji nahradily vlaky kategorie EuroCity.", "tgt_summary": "The Trans Europ Express, or Trans-Europe Express (TEE), is a former international first-class railway service in western and central Europe that was founded in 1957 and ceased in 1995. At the height of its operations, in 1974, the TEE network comprised 45 trains, connecting 130 different cities, from Spain in the west to Austria in the east, and from Denmark to Southern Italy.", "id": 947049} {"src_title": "Angara", "tgt_title": "Angara", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Odtéká z jezera Bajkal a teče nejprve na sever a poté na západ. Na horním toku je od postavení Irkutské a Bratské vodní elektrárny změněna na přehradní nádrže, přičemž délka vzdutí dosahuje 56 km nad hrází Irkutské a 524 km hlavní část Bratské od ústí Telminky. Mezilehlý úsek dlouhý 85 km vede asymetrickou dolinou s vysokým a prudkým levým a nízkým pravým břehem. Koryto je široké 1,5 až 2 km a je dělené ostrovy. Od Bratsku k ústí Irkinějevy protéká oblastí lávových hornin v jasně vyznačené dolině široké od 0,8 až 1,5 km do 3 až 5 km. Břehy jsou místy vysoké a převislé. V korytě překonává říční prahy (Dlouhý, Šamanský, Murský) a peřeje. Nedaleko ústí protéká Jenisejským krjažem, kde vytváří Strelkovský práh. Šířka doliny dosahuje 3 až 5 km, u Motykina až 10 km. Vlévá se zprava do Jeniseje.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průtok je regulován jezerem Bajkal a přehradními nádržemi. Zdrojem vody jsou kromě jezerní vody sněhové a dešťové srážky. Průměrný průtok vody u Irkutské vodní elektrárny činí 1 700 m³/s, u Bratské 2 900 m³/s a u ústí 4 500 m³/s. Led se objevuje na dolním toku na konci října až v první polovině listopadu a na Bratské přehradní nádrži v listopadu až v prosinci. Při odtoku z jezera, na peřejích a pod hrázemi zůstávají nezamrzlá místa v délce desítek km. Charakteristickými jsou ledové zátarasy během zamrzání a tání. Rozmrzá v první polovině května. Nad Ilimem k jarnímu zvýšení hladiny nedochází.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Energetika.", "content": "Angara má velký hydroelektrický potenciál. Nachází se na ní tzv. Angarská kaskáda, sestávající ze čtyř přehradních nádrží (Irkutská, Bratská, Usť-Ilimská a Bogučanská) s vodními elektrárnami.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Pravidelná vodní doprava je provozována z Irkutsku na jezero Bajkal a od Bratské vodní elektrárny. Hlavní přístavy jsou Irkutsk, Angarsk, Balagansk, Bratsk.", "section_level": 2}, {"title": "Rybářství.", "content": "Řeka je bohatá na ryby (jeseter malý, jeseter sibiřský, lipan, nelma, jelec proudník, mník jednovousý).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Angara je jediná řeka, která vytéká z Bajkalu, zatímco své vody do něj přivádí 336 řek a říček. Sibiřská legenda popisuje romantický příběh o Bajkalu, otci všech těchto řek včetně Angary, Angaře a Jeniseji. Angara se zamilovala do bohatýra Jeniseje, Bajkal ji však nechtěl k němu pustit. Angara za Jenisejem od otce utekla; podle této legendy Šaman-kameň, nacházející se uprostřed výtoku Angary z Bajkalu u vesnice Listvjanka (pozor na záměnu se skálou Šaman na Ol´chonu, největším ostrově Bajkalu), hodil rozezlený otec Bajkal za neposlušnou dcerou, aby ji zastavil. Angaře se však přesto podařilo utéci a splynout s Jenisejem ve věčném objetí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Angara () je sibiřská řeka v Irkutské oblasti a v Krasnojarském kraji v Rusku. Na dolním toku se dříve nazývala Horní Tunguska (). Je dlouhá 1 779 km. Do postavení Irkutské a Bratské přehradní nádrže činila délka 1 826 km. Délka říčního systému od pramene Selengy přes Bajkal, Angaru až k ústí Jeniseje do moře dosahuje 5 539 km, což jej řadí na páté místo mezi nejdelšími řekami světa. Povodí řeky má rozlohu 1 039 000 km², přičemž povodí samotné Angary, po odečtení povodí jezera Bajkal činí 468 000 km².", "tgt_summary": "The Angara (Buryat and , \"Angar\",  \"Cleft\"; , \"Angará\") is a major river in Siberia, which traces a course through Russia's Irkutsk Oblast and Krasnoyarsk Krai. It drains out of Lake Baikal and is the headwater tributary of the Yenisey. It is long, and has a drainage basin of . It was formerly known as the Lower or Nizhnyaya Angara (distinguishing it from the Upper Angara). Below its junction with the Ilim, it was formerly known as the Upper Tunguska (, \"Verkhnyaya Tunguska\", distinguishing it from the Lower Tunguska) and, with the names reversed, as the Lower Tunguska. Leaving Lake Baikal near the settlement of Listvyanka, the Angara flows north past the Irkutsk Oblast cities of Irkutsk, Angarsk, Bratsk, and Ust-Ilimsk. It then turns west, enters the Krasnoyarsk Krai, and joins the Yenisey near Strelka, south-east of Lesosibirsk.", "id": 452} {"src_title": "Inzerát", "tgt_title": "Classified advertising", "src_document": [{"title": "Občanské inzeráty.", "content": "Inzeráty se používají běžně i v soukromém občanském styku např. pro nabídku prodeje či koupě nějakého předmětu denní potřeby, nadbytečného zboží, osobních služeb, seznámení se s jinými osobami, vzájemné výměny předmětů, náboru do nějakého spolku či občanského sdružení, oznámení o svatbě, promoci, životním jubileu, úmrtí osoby, vzpomínky na zemřelé apod. Inzerent má za povinnost přesně popsat stav zboží a nemá za povinnost poskytnout kupujícímu záruku. Záruka je přesto zákonem předepsaná. Vztahuje se ale pouze na vady viditelné nebo skryté, které jsou na zboží v okamžiku prodeje. Proto je nutné v případě vad tyto reklamovat okamžitě a bez prodlení. Dokázat stav zboží při koupi, po například jednom roce je prakticky nemožné. Nejrozšířenější inzercí mezi občany je inzerce na internetu. K dispozici jsou inzertní weby, a také velmi oblíbené inzerování na sociálních sítích. V těchto případech se velmi často prolíná inzerce s prodejem obchodníků. Kupující by si měl vždy prověřit od koho nakupuje. Zda od běžného občana, který prodává starou televizi, nebo od podnikatele, který prodává zboží hromadně. Inzerce na internetu je pro nepodnikatele ve většině případů zdarma. Placené jsou ale další služby související s inzercí. Například zvýraznění inzerátu, posunutí inzerátu výše ve výpisu kategorie nebo zobrazování inzerátu na delší dobu než je obvyklé. Zvláštní kategorií je inzerce nemovitostí. Inzerce má za úkol zaujmout potenciálního kupujícího a pomoci domluvit prohlídku prodávaného domu nebo bytu. Realitní inzerce je většinou zpoplatněná. Prodávat přes inzerát lze za cenu fixní, nebo prostřednictvím aukce, kdy stanovíte minimální cenu zboží a zájemci koupi přihazují jako v klasické aukci. Kdo v okamžik ukončení inzerce má nejvyšší příhoz, zboží kupuje.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatelské inzeráty.", "content": "V podnikatelském a komerčním prostředí souvisí inzerce a inzeráty nejčastěji s propagací a reklamou nějakých výrobků, zboží, prací a služeb. Některé podnikatelské inzeráty se týkají např. nabídky volných pracovních míst, výběrových řízení do různých vedoucích a řídících funkcí, vyhlášení veřejných soutěží, oznámení o zániku firmy, zprávy o sloučení firmy s jinou firmou, sdělení o navýšení základního kapitálu, zprávy o konání valných hromad akcionářů atd. apod. Prodávající podnikatel má stejné povinnosti, jako při běžném prodeji zboží. Především povinnost poskytnout záruční dobu. Ta se liší od situace, zda podnikatel prodává nové a nebo bazarové zboží. V každém případě má kupující právo vrátit zboží do 14 dní od uskutečnění prodeje.", "section_level": 1}, {"title": "Státní a veřejná inzerce.", "content": "Inzeráty státu resp. státních a veřejných institucí mohou mimo jiné být jedním z možných informačních kanálů určených pro styk úřadů s veřejností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inzerát je krátké textové, mluvené nebo obrazové sdělení, které je za úplatu nebo zdarma zveřejněno v informačním médiu. Například inzerce v tisku (třeba ve specializovaném inzertním tisku), na veřejné vývěsce, na internetu (inzertní web nebo sociální síť), někdy i v rozhlase či v televizi apod. Zadavatel inzerátu se nazývá inzerent. Inzerentem může být v praxi fakticky jakýkoliv právní subjekt (právnická či fyzická osoba, popřípadě i skupina osob). Soubor všech inzerátů se označuje slovem inzerce. Činnost sama se pak nazývá inzerování. Inzerování se velmi úzce prolíná s reklamou, a také aukčním prodejem.", "tgt_summary": "Classified advertising is a form of advertising which is particularly common in newspapers, online and other periodicals which may be sold or distributed free of charge. Classified advertisements are much cheaper than larger display advertisements used by businesses, although display advertising is more widespread. They were also commonly called \"want\" ads, starting in 1763.", "id": 843389} {"src_title": "Jasoň dymnivkový", "tgt_title": "Clouded Apollo", "src_document": [{"title": "Areál rozšíření.", "content": "Areál rozšíření zahrnuje Evropu v pásu od Pyrenejí po jižní Skandinávii přes Balkán, Malou Asii do Íránu a střední Asie. V Čechách pravděpodobně již vyhynul, na poslední známé lokalitě poblíž Velkého Oseka – v národní přírodní rezervaci Libický luh – se od roku 1994 zřejmě již nevyskytuje. Na Moravě je v současnosti známo asi 16 lokalit z nichž nejpočetnější se nacházejí v CHKO Litovelské Pomoraví a NP Podyjí. Více rozšířen je na Slovensku kde je znám asi z 50 lokalit: Malé Karpaty, Bílé Karpaty, Malá Fatra, Nízké Tatry, Považský Inovec a Podunajská pahorkatina.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Jasoň dymnivkový obývá řídké listnaté a smíšené lesy, lesostepi a louky od nížin do alpínského stupně, které jsou domovem jeho živné rostliny – dymnivky duté (\"Corydalis cava\") a ostatních druhů z rodu \"Corydalis\".", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jasoň dymnivkový se vyskytuje v jedné generaci v květnu až červenci. Dospělí motýli se živí se nektarem květů a žijí asi 2 až 3 týdny, během nichž samice naklade až 150 žlutobílých vajíček. Housenky se sice začínají vyvíjet už několik týdnů po nakladení vajíček, ale vylíhnou se až po přezimování příští jaro. Housenky žijí v březnu až červnu na dymnivce duté (\"Corydalis cava\"), dymnivce plné (\"Corydalis solida\"), nebo na jiných druzích rodu \"Corydalis\". Růst housenky trvá 4 až 8 týdnů, poté se zakuklí, kukla bývá uložena ve volném zámotku a ukryta mezi listím a dospělí motýli se líhnou po 2 až 5 týdnech.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota.", "content": "Významný zástupce orientální motýlí fauny.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny ohrožení.", "content": "Příčinou kritického úbytku jasoně dymnivkového je zejména zánik vhodných biotopů s výskytem živných rostlin a aplikace průmyslových hnojiv a pesticidů na místech jeho výskytu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Lesní porosty v místech jeho výskytu by měly být převedeny (obnoveny) na střední či nízké lesy (pařeziny) s častými světlinami. Součástí těchto zásahů by měla být i péče o spodní etáž trvalých světlin, popř. experimentální lesní pastva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasoň dymnivkový (\"Parnassius mnemosyne\" (Linné, 1758)) je ohrožený druh motýlů ČR. V Československu byl v minulosti místy hojný. V současnosti v Čechách již asi vyhynul a žije pouze na Moravě.", "tgt_summary": "The clouded Apollo (\"Parnassius mnemosyne\") is a butterfly species of the family of swallowtail butterflies (Papilionidae) found in the Palearctic ecozone. Clouded Apollos inhabit meadows and woodland clearings with plenty of flowering plants, both in the lowlands and in the mountains. It is not usually found at altitudes above 1500 m except in the Central Asian mountains where it is also known from higher altitudes.", "id": 1816534} {"src_title": "Geografie Francie", "tgt_title": "Geography of France", "src_document": [{"title": "Vnitřní dělení.", "content": "Metropolitní Francie je rozdělena do 13 \"regionů\" (ačkoli Korsika je spíše zámořské společenství, ale obecně se o ní mluví jako o regionu), které jsou dále rozděleny na 96 departementů, 341 okresů (\"arrondissements\"), 4039 kantonů a 36 568 obcí (\"communes\"). Dále Francie ovládá následující zámořské oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ve Francii bývají chladné zimy a mírná léta, u Středozemního moře pak mírné zimy a horká léta. V zemi jsou výrazné rozdíly klimatu dle jednotlivých regionů.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Většina území je plochá a nížinná, sever a západ Francie je mírně zvrásněný, ve vnitrozemí se nachází významná pahorkatina Massif Central. Na jihozápadě se tyčí vysoké Pyreneje a na jihovýchodě Alpy, kde najdeme i nejvyšší vrchol Evropy – Mont Blanc (4810 m). Nejnižším bodem Francie pak je delta řeky Rhôny, která je 2 metry pod úrovní moře.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Francie se vyznačuje bohatými zásobami uhlí, železné rudy, bauxitu, potaše a zinku. Významně se na státní ekonomice podílí i ryby a dřevo.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Hlavním městem Francie je Paříž. Další velká, či historicky důležitá města jsou: Abbeville, Ajaccio, Albertville, Albi, Amiens, Angers, Angoulême, Aurillac, Avignon, Bastia, Besançon, Bordeaux, Belfort, Brest, Brive, Caen, Cahors, Calais, Cannes, Carcassonne, Chamonix-Mont-Blanc, Charleville-Mezieres, Châtellerault, Cherbourg-en-Cotentin, Chinon, Clermont-Ferrand, Colmar, Deauville, Dieppe, Digne-les-Bains, Dijon, Dole, Domremy, Dreux, Dunkerque, Evreux, Grenoble, La Baule, La Rochelle, Le Havre, Lille, Lyon, Marseille, Mende, Metz, Mont-de-Marsan, Montauban, Montpellier, Nantes, Nice, Nîmes, Orléans, Pau, Perigueux, Perpignan, Poitiers, Quimper, Reims, Rennes, Rodez, Roubaix, Rouen, Saint-Gaudens, Saint-Etienne, Saint-Nazaire, Saint-Tropez, Saumur, Sete, Soissons, Strasbourg, Tarbes, Toulon, Toulouse, Tours, Tourcoing, Valence, Vichy", "section_level": 1}], "src_summary": "Francie je země v západní Evropě, rozkládající se mezi moři a zálivy Atlantského oceánu – Biskajským zálivem, Lamanšským průlivem a Středozemním mořem. Šestiúhelníkový tvar pevninské části dal vzniknout populární francouzské přezdívce: \"l'hexagone\". Celková rozloha Francie, včetně zámořských území, je 674 843 km². Rozloha metropolitní Francie je 547 030 km².", "tgt_summary": "The geography of France consists of a terrain that is mostly flat plains or gently rolling hills in the north and west and mountainous in the south (including the Pyrenees) and the east (the highest points being in the Alps). Metropolitan France has a total size of (Europe only). It is the third largest country in Europe after Russia and Ukraine.", "id": 979937} {"src_title": "Karel II. Štýrský", "tgt_title": "Charles II, Archduke of Austria", "src_document": [{"title": "Život a vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátek vlády.", "content": "Narodil se jako nejmladší syn císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské v roce 1540 ve Vídni, kde vyrůstal. Již jako desetiletý obdržel vlastní dvůr v čele se svobodným pánem Leonardem Harrachem. Císař Ferdinand I. rozdělil závětí z roku 1554 rakouské dědictví mezi své 3 syny (Maxmiliána, Ferdinanda a Karla). Po jeho smrti v roce 1564 připadla nejmladšímu Karlovi vláda ve Vnitřních Rakousích. Arcivévoda Karel II. budoval Vnitřní Rakousy jako samostatné knížectví v rámci Svaté říše římské. Jednotlivé země si však zachovávaly vlastní zemské sněmy. Krátce před otcovou smrtí odpřisáhly Karlovi věrnost štýrské, korutanské a kraňské stavy. Do Štýrského Hradce, sídelního města Vnitřních Rakous, nový arcivévoda natrvalo přesídlil až o rok později, v roce 1565. Ihned zde zřídil centrální úřady. Štýrský Hradec se postupně alespoň na čas stal nejvýznamnějším rakouským městem, zejména poté, co v roce 1583 přesídlil císař Rudolf II. z Vídně do Prahy. Z pověření svého nejstaršího bratra, císaře Maxmiliána II., odcestoval v letech 1568–1569 do Španělska. Tam se měl původně informovat o zdravotním stavu duševně chorého infanta dona Carlose, syna krále Filipa II. Ten však před Karlovým příjezdem zemřel. Nakonec vedl Karel jednání mezi Madridem a Vídní o sporných otázkách, především o povstání v Nizozemí a dynastických problémech.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek.", "content": "V letech 1558–1570 probíhala jednání o možném sňatku s anglickou královnou Alžbětou I., která však vyjednávání neustále protahovala (nikdy se nakonec nevdala). Uvažovalo se i o sňatku se skotskou královnou Marií Stuartovnou. I z tohoto záměru sešlo. Nakonec se Karel jako jednatřicetiletý v roce 1571 oženil se svojí dvacetiletou neteří Marií Bavorskou, dcerou své starší sestry Anny a bavorského vévody Albrechta V., se kterou měl 15 dětí. Jako přesvědčená obhájkyně katolické víry Marie významně ovlivňovala vládu svého manžela i výchovu dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Turky.", "content": "Karel se musel také potýkat s nebezpečím turecké expanze, neboť jeho území bezprostředně sousedila s Osmanskou říší. Na hranicích probíhaly neustálé boje. Ačkoliv garance obrany Říše byla především povinností císaře, nemohl Karel na bratrovu pomoc příliš spoléhat a budoval aktivní obrannou linii v Chorvatsku na vlastní náklady sám. Založil vlastní dvorskou válečnou radu a nechal vybudovat pevnost Karlovac (je pojmenována po něm).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Jako katolík (i pod vlivem své manželky) se Karel snažil o upevnění katolických pozic v ovládaných zemích. Byl však ve složité situaci, která jej nutila ke kompromisům. Mezi štýrskou šlechtou měli velké zastoupení a vliv protestanti. Karel byl na nich finančně závislý, neboť především obrana před Osmanskou říší byla velmi nákladná. Proto se tedy přes určité snahy o rekatolizaci období vlády Karla II. vyznačuje poměrně velkou náboženskou tolerancí. Úplný přechod zemí ke katolické víře se podařil až Karlovu synovi, pozdějšímu císaři Ferdinandovi II. V roce 1572 podepsal Karel ve Štýrském Hradci náboženský mír, který zaručil evangelickým pánům a rytířům ve Štýrsku náboženskou svobodu a vedl k velkému rozkvětu protestantismu. O šest let později byla svoboda vyznání rozšířena i měšťany. Poskytnutá svoboda vyvolala nedůvěru u papeže a také byla zárodkem pozdějších sporů. Karel všechny ústupky v náboženských otázkách omezil pouze na svoji osobu a vyloučil možnost, že by zavazovaly i jeho nástupce. Zároveň se také snažil o to, aby se zlepšila všeobecně špatná pověst katolické církve. I proto přivedl do Štýrského Hradce jezuitský řád. I přes mnohé kompromisy se Karel snažil o způsob vlády blízký absolutismu. Ve výrazném omezení moci stavů a posílení role panovníka však byl opět úspěšný až jeho syn Ferdinand.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj kultury a vzdělání.", "content": "Ačkoliv nebyl Karel tak vášnivým sběratelem a podporovatelem umění jako jeho bratr Ferdinand Tyrolský, přinesl i on mnohé kulturní podněty. Ve Štýrském Hradci založil umělecký kabinet. V roce 1587 nechal stavět mauzoleum v bazilice v Seckau, které patří nejvýznamnějším renesančním památkám v Rakousku. S jeho jménem je spojeno i založení známého hřebčína v Lipici nedaleko Terstu (1580). Podporoval i vzdělávání. V roce 1585 založil ve Štýrském Hradci univerzitu. Karel II. zemřel v roce 1590 ve věku 50 let. Je pohřben v Seckau.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "V manželství, trvajícím 19 let, porodila jeho manželka Marie 15 dětí. Poslední z potomků se narodil jako pohrobek, tedy až po Karlově smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel II. Štýrský (německy \"Karl von Innerösterreich\", 3. června 1540 ve Vídni – 10. července 1590 ve Štýrském Hradci) byl štýrský arcivévoda, vládce v tzv. Vnitřních Rakousích z rodu Habsburků.", "tgt_summary": "Charles II Francis of Austria () (3 June 1540 – 10 July 1590) was an Archduke of Austria and ruler of Inner Austria (Styria, Carniola, Carinthia and Gorizia) from 1564. He was a member of the House of Habsburg.", "id": 1885279} {"src_title": "Lesoň", "tgt_title": "Harnessed bushbuck", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kohoutková výška lesoně se pohybuje kolem 90 cm, délka těla mezi 1,1-1,5 m a hmotnost mezi 30 až 80 kg. Samice z populací žijící v křovinatých oblastech jsou světle žlutohnědé, samice z lesních populací mají rudý odstín. Samci obou populací jsou tmavě hnědí (podle několika poddruhů). Barva srsti s věkem tmavne a staří samci mají srst zbarvenou do černa a bílé skvrny jsou více viditelné. Obě pohlaví mají na bocích několik bílých pruhů a skvrn. Čenich je také bílý. Rohy, které mají pouze samci, mají jen jedno kroucení a mohou dosahovat na délku více jak půl metru.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Lesoň obývá oblasti hustě porostlé keři, otevřený i řidčeji zarostlý les. Jejich hlavní potravou je tráva, různé druhy rostlin, listy keřů, kořínky nebo hlízy. V divočině je aktivní téměř celý den, přičemž čas od času odpočívá ve stínu stromů. Poblíž lidských obydlí je aktivní až večer, mnohdy i v noci. Většinou žijí osamoceně, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy žili lesoni v páru. Každý lesoň obývá svůj „domácí“ areál, který za normálních podmínek neopouští a který bývá v sušších oblastech velký kolem 50 000 m², v lesích o hodně větší. Tyto území obvykle přečnívají jiné areály lesoňů a mnohdy dochází i k soubojům. Pokud je vyrušen predátorem, zvláště leopardem, a zrovna se nachází v hustém lesním porostu, nehybně stojí a spoléhá na své zamaskování. Občas se ve vysoké vegetaci skrčí a čeká na vhodnou příležitost k útěku a to i přesto, že není příliš dobrým běžcem. Pokud je vyrušen v otevřených lokalitách, snaží se pomalými pohyby dostat do nejbližšího úkrytu. Během období páření se samci hrbí, protahují a předvádějí se před samicemi, přičemž hrají velkou roli jejich bílé skvrny na těle. Mezi samci vládne přísná hierarchie a nejvyšší postavení má nejstarší samec. Poté, co po 6 měsíční březosti samice porodí jediné mládě, očistí ho a placentu sežere. Mládě je pečlivě skryto ve vysoké vegetaci a matka, která ho chodí pravidelně kojit, pojídá jeho trus, čímž zabraňuje prozrazení úkrytu podle zápachu. Pouta mezi matkou a mládětem bývají u tohoto druhu velice silná, což potvrzuje i fakt, že si samice se svým mládětem často hraje. Mládě svou matku opouští zhruba ve věku čtyř měsíců. V přírodě se může lesoň dožít až 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme 4 poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesoň (\"Tragelaphus scriptus\"), známý také pod názvem lesoň pestrý nebo bušbok, je antilopa obývající křovinaté nebo lesnaté oblasti Střední, Západní, Jižní a Východní Afriky.", "tgt_summary": "The harnessed bushbuck or kéwel (\"Tragelaphus scriptus\") is a small to medium-sized antelope widespread in west and central Africa. Formerly and alongside the Cape bushbuck it was generically known as the bushbuck, however, it has since been found to be a species in its own right, with a separate geographic distribution. Of all the other tragelaphine antelopes, the harnessed bushbuck is most closely related to the nyala (\"Tragelaphus angasi\").", "id": 1110786} {"src_title": "Chajim Herzog", "tgt_title": "Chaim Herzog", "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Narodil se v Belfastu ve Spojeném království Velké Británie a Irska (dnes Severní Irsko ve Spojeném království) jako syn Sáry Hillmanové a významného rabína Jicchaka ha-Levi Herzoga, který v letech 1919 až 1937 zastával funkci vrchního rabína Irska a následně vrchního aškenázského rabína mandátní Palestiny (1937–1948) a Izraele (1948–1959). Rodina žila od roku 1919 v Dublinu, kde se narodil i Chajimův mladší bratr Ja'akov (1921–1972), pozdější rabín a izraelský velvyslanec v Kanadě. Vyrůstal a posléze i studoval v Dublinu na Wesley College. V roce 1935, když mu bylo sedmnáct, podnikl společně s rodinou aliju do britské mandátní Palestiny, kde tři roky studoval v Hebronské ješivě, ješivě Merkaz ha-rav a právnické škole vlády britského mandátu. V roce 1936 vstoupil na počátku arabského povstání do židovské polovojenské organizace Hagana. O dva roky později se vrátil do Spojeného království, kde vystudoval právo na londýnské a cambridgeské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Po dokončení studií vstoupil v roce 1942 do Britské armády, kde získal vojenské vzdělání v Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Zde si vysloužil celoživotní přezdívku „Vivian“, neboť Britové neuměli správně vyslovit jeho jméno Chajim. Za druhé světové války sloužil jako zpravodajský důstojník u pěchotního a obrněného sboru, s nímž se zúčastnil vylodění v Normandii a bojů v okupované Evropě. Byl přítomen též osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen a podílel se na identifikaci německých zajatců včetně Heinricha Himmlera, jehož výslechu se osobně účastnil. Po skončení 2. světové války byl členem komise, která v britské okupační zóně organizovala zpravodajský systém, a působil jako velitel vojenské rozvědky v severním Německu. Demobilizován byl roku 1947 v hodnosti podplukovníka. Téhož roku se oženil s Aurou Ambacheovou, se kterou měl čtyři děti: dceru Ronit a syny Jo'ela (* 1949), Michaela a Jicchaka (* 1960), který se stal izraelským politikem. Jeho švagrem byl izraelský ministr zahraničních věcí Abba Eban, který se oženil se sestrou Herzogovy manželky.", "section_level": 1}, {"title": "Izraelské vojenské zpravodajství.", "content": "V roce 1947 se vrátil do mandátní Palestiny, kde byl s největší pravděpodobností Haganou pověřen provést vnitřní hloubkovou inspekci její zpravodajské služby Šaj; tuto inspekci vykonal v květnu téhož roku. V lednu 1948 se stal jedním z instruktorů výcvikového kurzu pro zpravodajské důstojníky. V první polovině téhož roku pak stál v čele bezpečnostní sekce Židovské agentury a byl styčnou osobou pro představitele Organizace spojených národů (OSN), kteří do mandátní Palestiny přijeli prošetřit situaci před stažením britských jednotek v souvislosti s vypršením britského mandátu. Po vzniku Izraele v květnu 1948 se stal příslušníkem Izraelských obranných sil (IOS), v jejichž řadách bojoval ve válce za nezávislost. Jako operační a zpravodajský důstojník 7. obrněné divize se zúčastnil bitvy o Latrun. V červnu 1948 rozhodl izraelský premiér David Ben Gurion o reformě a reorganizaci izraelských tajných služeb a pověřil jeho a Isera Be'eriho zřízením vojenské výzvědné služby (\"Šerut ha-modi'in\") při generálním štábu, pod jejíž odpovědnost by spadalo „bitevní a taktické zpravodajství, kontrarozvědná činnost, cenzura, monitorování rozhlasu a vysílaček a speciální povinnosti.“ V čele této zpravodajské služby stanul Be'eri a on sám se stal jeho zástupcem. Počátkem roku 1949 došlo k další reorganizaci zpravodajských služeb, v jejímž důsledku vzniklo zpravodajské oddělení IOS, do jehož čela byl jmenován. Téhož roku vznikl na jeho návrh Koordinační výbor zpravodajských služeb, který měl „kontrolovat a koordinovat práci služeb a zmírňovat třenice, které mezi nimi vládly.“ V roce 1950 byl v této funkci nahrazen Binjaminem Giblim, který provedl rozsáhlou reorganizaci a transformoval vojenské zpravodajské oddělení ve vojenskou zpravodajskou službu, která se od prosince 1953 jmenuje Aman. Po svém odchodu z vojenského zpravodajství působil v letech 1950 až 1954 jako vojenský atašé na izraelské ambasádě ve Spojených státech, pak mezi roky 1954 a 1957 jako velitel jeruzalémské brigády a dále v letech 1957 až 1959 jako velitel jižního velitelství IOS. V roce 1959 se vrátil do čela vojenské zpravodajské služby Aman, v níž setrval do roku 1962. Během tohoto období na jaře 1959 v Teheránu se svým íránským protějškem dojednal íránsko-izraelskou vojenskou a zpravodajskou spolupráci. V roce 1962 jej ve funkci nahradil Me'ir Amit a on sám opustil izraelskou armádu v hodnosti generálmajora (\"aluf\").", "section_level": 2}, {"title": "Po odchodu z armády.", "content": "Po odchodu z armády se věnoval podnikání a veřejné službě a působil jako obchodní ředitel konglomerátu průmyslových podniků, které v Izraeli vlastnil sir Isaac Wolfson. V květnu 1967 před vypuknutím šestidenní války nastoupil jako komentátor do rádia Kol Jisra'el. Jeho komentáře měly pozitivní vliv na izraelskou morálku a národní sebevědomí v situaci, kdy sousední arabské státy stupňovaly vojenské napětí a propagandu. Po dobytí Západního břehu Jordánu jej ministr obrany Moše Dajan jmenoval vojenským guvernérem východního Jeruzaléma a Judeje a Samařska a v této funkci setrval až do konce roku 1967. Po svém jmenování se dotázal Dajana na izraelskou politiku na dobytém území a co se od něj očekává, načež mu Dajan odpověděl: „Předpokládá se, že se budeš starat, aby se všechno vrátilo do normálních kolejí. Ale nesnaž se vládnout Arabům. Nech je, ať si vládnou sami. Pochopitelně musí vědět, že jsi šéf. (…) V podstatě chci politiku, která umožní, aby se Arab narodil, žil a umřel na Západním břehu, aniž by kdy spatřil nějakého izraelského úředníka.“ Po demobilizaci stanul v čele správní rady vydavatelství Keter Publishing a v roce 1965 se společně s Ben Gurionem podílel na vzniku politické strany Rafi. V roce 1972 s partnery Michaelem Foxem a Ja'akovem Ne'emanem založil právnickou firmu Herzog, Fox & Ne'eman, jež se později stala největší právnickou společností v Izraeli. Na roli komentátora Kol Jisra'el navázal při jomkipurské válce v roce 1973, kdy jeho klidný hlas opět povzbudil morálku národa.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomacie a politika.", "content": "V srpnu 1975 byl jmenován izraelským stálým zástupcem při Organizaci spojených národů, jímž zůstal do roku 1978. V tomto období byl Izrael soustavně napadán arabskými a komunistickými státy. Během jeho působení přijalo Valné shromáždění 10. listopadu 1975 rezoluci č. 3379, označující sionismus za „formu rasismu a rasové diskriminace.“ Při svém projevu před Valným shromážděním OSN připomněl, že přesně před 37 lety (10. listopadu 1938) proběhla Křišťálová noc, navrženou rezoluci odsoudil a symbolicky ji roztrhal (obdobně jeho otec roztrhal MacDonaldovu bílou knihu, která omezovala židovskou imigraci do mandátní Palestiny v předvečer druhé světové války), se slovy: Jeho projev zařadili britští historici v čele s Simonem Sebag-Montefiorem do sbírky „projevů, které změnily svět“ () vedle řečí například Martina Luthera Kinga, Nelsona Mandely, Winstona Churchilla či Johna F. Kennedyho. Tato rezoluce byla 16. prosince 1991 (tedy v době, kdy působil ve funkci prezidenta) revokována rezolucí č. 46/86, kterou Izrael podmínil svou účast na Madridské mírové konferenci v roce 1991. V historii OSN se jednalo k roku 2010 o jedinou revokovanou rezoluci. Další událostí jeho působení v Organizaci spojených národů byla operace Entebbe z července 1976. Izraelská speciální jednotka Sajeret Matkal tehdy provedla operaci k záchraně zhruba stovky cestujících letu společnosti Air France, unesených palestinskými teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německými revolučními buňkami do Ugandy. Celá operace se odehrála v průběhu 57 minut a až na čtyři pasažéry při ní byli všichni rukojmí zachráněni. Uganda pak požádala o svolání zasedání Rady bezpečnosti OSN, po níž chtěla odsouzení Izraele, na kterém požadovala uhrazení vzniklých materiálních škod. Herzog na ugandský požadavek před Radou bezpečnosti reagoval: V roce 1978 jej ve funkci izraelského stálého zástupce při OSN vystřídal Jehuda Cvi Blum a on sám se vrátil do Izraele, kde se věnoval právní praxi a domácí politice. Do celostátní politiky vstoupil ve volbách do Knesetu v roce 1981, kdy byl zvolen poslancem za stranu Ma'arach, předchůdkyni dnešní Strany práce. Během necelých dvou let, které v izraelském parlamentu strávil, působil jako člen zahraničního a branně bezpečnostního výboru a výboru pro ústavu, právo a spravedlnost. Na svůj mandát rezignoval v roce 1983 poté, co byl zvolen izraelským prezidentem. V parlamentu jej nahradil Nachman Raz.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentství.", "content": "Poprvé byl Chajim Herzog zvolen prezidentem ve volbě konané 5. května 1983, do níž nastoupil jako kandidát opoziční strany Ma'arach. Jeho protivníkem byl Menachem Elon, nominovaný vládní stranou Likud. Toho porazil, když získal nejtěsnější možnou většinu 61 hlasů, zatímco Elon obdržel 57 hlasů. Prezidentský úřad Herzog zastával ve dvou po sobě jdoucích funkčních obdobích. Podruhé byl zvolen ve volbě konané 23. února 1988, kdy neměl žádného protikandidáta a získal 82 hlasů (2 hlasy byly proti, 2 hlasovací lístky byly odevzdány prázdné a jeden hlas byl neplatný). Herzog vnímal prezidentský úřad jako symbol jednoty národa a instituci, která může vyjádřit „nejhlubší pocity národa a zahrnout všechna etnická společenství, národnosti a vyznání.“ Ve své nové pozici se snažil o posílení morálních a národních hodnot judaismu a demokracie. Jádrem jeho prezidentství byl respekt k jednotlivci a občanovi a neustále udržoval kontakt s veřejností. Věřil, že všichni Izraelci, bez ohledu na náboženský či etnický původ, sdílejí touhu po míru. Snažil se o překlenutí rozdílů v izraelské společnosti a vyjadřoval se ke všem hlavním společenským otázkám, ať již šlo o absorpci imigrantů, integraci menšin, rasismus, změnu volebního systému či napětí mezi religiózní a sekulární částí společnosti. Herzog též podporoval úzké styky mezi Izraelem a židovskými komunitami po celém světě a židovské vzdělávání. Jako prezident podnikl četné zahraniční cesty, během nichž se snažil vysvětlit izraelskou pozici a podpořit diplomatické a obchodní vztahy. Celkem navštívil přes třicet zemí a stal se prvním izraelským prezidentem, který uskutečnil oficiální státní návštěvu Německa (duben 1987), Čínské lidové republiky a vzhledem k blízkým americko-izraelským vztahům paradoxně i prvním izraelským prezidentem, který podnikl oficiální státní návštěvu Spojených států (listopad 1987). Byl též prvním prezidentem, který po znovunavázání diplomatických vztahů v roce 1991 navštívil Československo. Tehdy přijal též čestné členství, které mu udělilo Masarykovo demokratické hnutí. V roce 1985 navštívil během státní cesty do Irska místo svých studií – Wesley College, kde slavnostně otevřel Irské židovské muzeum. Jako ostrý kritik režimu Saddáma Husajna označoval Irák za „doupě světového terorismu.“ Prohlásil, že svět většinou odmítá izraelská varování, že se Bagdád stává hlavním městem světového terorismu, a dodal, že některé západní státy pomohly Saddámu Husajnovi rozvinout jeho vojenskou sílu.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské milosti.", "content": "Mezi jeho sporná rozhodnutí patřilo snížení trestu třem židovským radikálům ze skupiny Židovské podzemí, kteří byli v roce 1985 odsouzeni na doživotní odnětí svobody za vraždu čtyř palestinských Arabů, spáchanou roku 1984 v Hebronu. Trest snížil nejprve na 24 let odnětí svobody, pak na 15 let a v roce 1989 nakonec na 10 let odnětí svobody, čímž umožnil, aby vrazi byli po dvou letech propuštěni za dobré chování. Podle Marka Čejky (2011) vyšlo později najevo, že „hlavním důvodem zmírnění trestů byl velký tlak premiéra Šamira a ministra spravedlnosti Dana Meridora.“ V roce 1990 snížil jiným členům židovského podzemí doživotní tresty odnětí svobody za přípravu bombového útoku na mešity na Chrámové hoře. Kritiku veřejnosti též sklidilo jeho angažmá v tzv. aféře autobusu číslo 300. V dubnu 1984 unesli čtyři palestinští teroristé linkový autobus společnosti Egged, jehož pasažéři byli (až na jednu ženu) při zásahu speciální jednotky osvobozeni. Dva z únosců byli zabiti při záchranné operaci, zatímco zbylí dva zemřeli po skončení akce poté, co byli předáni agentům Šin Bet. Oficiálně však druzí dva „zemřeli po cestě do nemocnice.“ Pro vážně pochybnosti nechal ministr obrany Moše Arens celou událost prošetřit zvláštní vyšetřovací komisí, v jejímž čele stál Me'ir Zorea. Ve složitém vyšetřování se Šin Bet pokusila křivými výpověďmi svých agentů svalit vinu za smrt dvou zadržených na generála Jicchaka Mordechaje, který teroristy při výslechu bil. Kvůli mocenským bojům uvnitř zpravodajské služby se celá aféra dostala k rukám generálního prokurátora Jicchaka Zamira. Ten doporučil propustit ředitele zpravodajské služby Avrahama Šaloma a několik vyšších důstojníků pro ovlivňování svědků a falšování důkazů. Nakonec však nikdo z nich před soudem nestanul, neboť jim byla Herzogem udělena prezidentská milost, aniž by proti nim byla vznesena obvinění. V rozhovoru, který poskytl v roce 1993, Herzog uvedl, že odsuzuje to, co se po zásahu stalo, ale že v té době byl Izrael zatažen do války s teroristy a že případný soudní proces by mohl Šin Bet „roztrhat na kusy.“ V době jeho působení v prezidentském úřadu se vystřídalo šest vlád, v jejichž čele stáli postupně čtyři premiéři. On sám často fungoval jako zákulisní zprostředkovatel, například při sestavování vlád národní jednoty po volbách v letech 1984 a 1988. V květnu 1990 přijal čestné členství, které mu udělilo Masarykovo demokratické hnutí. V roce 1993 po vypršení druhého funkčního období odešel z politiky a v prezidentském úřadu jej nahradil někdejší velitel Izraelského vojenského letectva a bývalý ministr Ezer Weizman.", "section_level": 2}, {"title": "Poprezidentské období.", "content": "Po návratu k soukromému životu se věnoval přednáškovým turné, psaní novinových komentářů, vlastní autobiografii a byl též členem několika správních rad. Angažoval se i při vzniku Centra blízkovýchodních studií a diplomacie při Ben Gurionově univerzitě, které se dnes na jeho počest jmenuje \"Centrum Chajima Herzoga pro blízkovýchodní studia a diplomacii\". Rok po zavraždění premiéra Jicchaka Rabina Herzog promluvil na Bar-Ilanově univerzitě, kde dříve studoval Rabinův vrah Jig'al Amir. V rozhořčeném projevu připomněl soudržnost a sounáležitost izraelské společnosti z dob šestidenní války, která tehdy následovala Rabina jako náčelníka generálního štábu. Pokračoval slovy: Zemřel 17. dubna 1997 na selhání srdce a je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jde o autora četných knih týkajících se historie, zejména vojenské historie. Knihy vydané v angličtině: Knihy vydané v češtině: Videa:", "section_level": 1}], "src_summary": "Chajim Herzog (: , \"Chajim Hercog\"; 17. září 1918 Belfast – 17. dubna 1997 Tel Aviv) byl izraelský generál, diplomat, politik a člen Strany práce (dříve Ma'arach). V letech 1983 až 1993 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta. Pocházel ze severoirského Belfastu a jeho otcem byl irský a izraelský vrchní rabín Jicchak ha-Levi Herzog. Vystudoval právo a jeho vojenská kariéra začala již v roce 1936 vstupem do Hagany při arabském povstání v Palestině. Během druhé světové války se jako zpravodajský důstojník Britské armády zapojil do boje proti nacismu, zúčastnil se vylodění v Normandii, bojů o překročení Rýna a osvobození koncentračních táborů. Patřil mezi zakladatele izraelské armády a v roce 1948 se zúčastnil bojů o Jeruzalém. Podílel se na zrodu izraelské vojenské zpravodajské služby, v jejímž čele celkem dvakrát stanul. Vojenskou kariéru ukončil roku 1962 v hodnosti generálmajora a o pět let později se během šestidenní války stal vojenským komentátorem. V letech 1975 až 1978 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů (OSN), kde na obranu židovského státu mnohokrát vystupoval. Jeho projev v souvislosti se schválením rezoluce prohlašující sionismus za druh rasismu byl zařazen mezi projevy, které změnily svět. V roce 1983 dosáhl vrcholu své kariéry, když byl zvolen izraelským prezidentem. V této funkci působil deset let, během nichž se snažil vystupovat na obranu Izraele a překlenout rozdíly v izraelské společnosti. Je autorem řady knih a článků věnujících se vojenské historii.", "tgt_summary": "Major-General Chaim Herzog (; 17 September 1918 – 17 April 1997) was an Israeli politician, general, lawyer and author who served as the sixth President of Israel between 1983 and 1993. Born in Belfast and raised predominantly in Dublin, the son of Ireland's Chief Rabbi Yitzhak HaLevi Herzog, he immigrated to Mandatory Palestine in 1935 and served in the Haganah Jewish paramilitary group during the 1936–39 Arab revolt. As an officer in the British Army during World War II, he received the nickname \"Vivian\" because the British could not pronounce \"Chaim\". He returned to Palestine after the war and, following the end of the British Mandate and Israel's Declaration of Independence in 1948, operated in the battles for Latrun during the 1948 Arab–Israeli War. He retired from the Israel Defence Forces in 1962 with the rank of major-general. After leaving the military, Herzog practised law. In 1972 he was a co-founder of Herzog, Fox & Ne'eman, which would become one of Israel's largest law firms. Between 1975 and 1978 he served as Israel's Permanent Representative to the United Nations, in which capacity he repudiated UN General Assembly Resolution 3379—the \"Zionism is Racism\" resolution—and symbolically tore it up before the assembly. Herzog entered politics in the 1981 elections, winning a Knesset seat as a member of the Alignment. Two years later, in March 1983, he was elected to the largely ceremonial role of President. He served for two five-year terms before retiring in 1993. He died four years later and was buried on Mount Herzl, Jerusalem. His son Isaac Herzog has led the Israeli Labor Party and the parliamentary Opposition in the Knesset between 2013 and 2017.", "id": 1110404} {"src_title": "Tepelný štít", "tgt_title": "Heat shield", "src_document": [{"title": "Pasivní tepelná ochrana.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ablativní chlazení.", "content": "Pracuje na principu vytvoření chladnější mezivrstvy proudících par mezi rázovou vlnou a povrchem štítu. Ablativní tepelný štít je vyroben z materiálu s nízkou tepelnou vodivostí a vysokým měrným výparným teplem. Při průchodu atmosférou za vysoké hypersonické rychlosti se povrchová vrstva štítu částečně taví a odpařuje a teplo vznikající v rázové vlně je tak odneseno proudem plynů, jimiž se těleso pohybuje. Lze je navrhnout i pro velmi vysoké tepelné zátěže, většinou na jedno použití. Paradoxně, při příliš nízkých tepelných zátěžích (kdy nedojde k odpařování a štít pak pracuje jen jako izolace) může ochranná funkce selhat. Příklady ablativních materiálů:", "section_level": 2}, {"title": "Tepelný rezervoár (kapacitní tepelná ochrana).", "content": "Principem tohoto typu tepelné ochrany je pohlcení příchozího tepla v materiálu štítu tak, aby se nedostalo ve škodlivé míře k nosným strukturám kosmické lodě. Tato funkce je obsažena ve všech typech tepelných štítů, v \"čisté\" podobě byla použita jen v programu suborbitálních letů Mercury-Redstone (beryliová \"houba\") nebo u některých jaderných hlavic (např. americké Mk.2 s měděným rezervoárem). Problémem těchto tepelných štítů je především velká hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Radiativní chlazení.", "content": "Tok zářivé tepelné energie z povrchu roste se čtvrtou mocninou teploty (Stefanův-Boltzmannův_zákon). Materiál tepelného štítu tedy může značnou část tepla z plynu zahřátém rázovou vlnou vyzářit, ať už okamžitě nebo postupně (slouží-li štít zároveň jako tepelný rezervoár). Tento princip chlazení se uplatňuje zejména např. na nose a náběžných hranách raketoplánů z uhlík-uhlíkových kompozitů, kde teplota při návratu přesahuje 1500°C. Jsou vyvíjeny vysokoteplotní slitiny a keramiky na bázi zirkonia a hafnia.", "section_level": 2}, {"title": "Izolační ochrana.", "content": "Materiál tepelného štítu funguje zároveň jako izolace nosné konstrukce pod ním. Zejména na místech, kde je teplota povrchu poněkud nižší, lze využít materiálů s extrémně malou tepelnou vodivostí, jako jsou například u raketoplánu dlaždice z křemenných vláken (do 1260°C) nebo speciální tkanina (Nomex, do 370°C).", "section_level": 2}, {"title": "Tvar tepelného štítu.", "content": "I když nejlepší hypersonické vlastnosti mají tělesa s ostrými hranami, nelze je zatím prakticky použít pro tělesa vracející se z oběžné dráhy. Tepelný tok do čela letícího tělesa je menší u těles \"tupých\", díky větší vzdálenosti rázové vlny od povrchu tělesa (tepelný tok je nepřímo úměrný odmocnině z poloměru zakřivení povrchu, teorii vypracoval roku 1953 Harry_Julian_Allen).", "section_level": 1}, {"title": "Provedení tepelného štítu.", "content": "Tepelný štít je obvykle pevnou součástí tělesa. Může být buď nanesen plošně přímo na povrch dopravního prostředku (Vostok), na jeho odhazovací část (Sojuz) nebo skládán z menších částí (raketoplán). Pro nižší rychlosti lze použít jako tepelnou ochranu i speciální nátěry (X-15). Testovány byly i tepelné štíty nafukovací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tepelný štít (obecněji tepelná ochrana) je ochranná vrstva umělého kosmického tělesa (například kosmické lodi) nebo balistické střely, chránící před účinky aerodynamického ohřevu při sestupu atmosférou Země nebo jiné planety. Využívá se v letectví a kosmonautice při brzdění návratových nebo přistávacích pouzder. Při návratu z nízké oběžné dráhy se typický špičkový tepelný tok v rázové vlně pohybuje kolem 500kW/m, u meziplanetárních letů je to několik MW/m. Úlohou tepelného štítu je zabránit přestupu tepla z rázové vlny na kosmické těleso. Systémy tepelné ochrany lze rozdělit například na :", "tgt_summary": "A heat shield is designed to protect an object from overheating by dissipating, reflecting or simply absorbing heat. The term is most often used in reference to exhaust heat management and to systems for dissipation of heat due to friction.", "id": 343392} {"src_title": "Buvolec pestrý", "tgt_title": "Bontebok", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Trup je zbarven sytě hnědě s purpurovým leskem, břišní strana těla je žlutavá nebo bílá. Na končetinách má většinou žluté „punčochy“, na hlavě bílý pruh táhnoucí se od čela až k čenichu. U poddruhu \"D. p. dorcas\" nalezneme bílý obřitek a nepřerušovanou bílou střední podélnou lysinu na obličeji od rohů k čenichu, zatímco druhý poddruh \"D. p. phillipsi\" má lysinu přerušenou na čele černým páskem táhnoucím se mezi očima. Obě pohlaví jsou si velice podobná, jenom samice jsou menší a světlejší. Stejně jako ostatní buvolci má i buvolec pestrý protáhlý čenich, dlouhé uši a až 70 cm dlouhé zploštěné kroužkované rohy. Ty mají obě pohlaví, jenom u samců bývají delší než u samic.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Buvolec pestrý je při nižších teplotách aktivní ve dne, kdy se živí trávou a jinými dostupnými rostlinami. Teplé dny tráví odpočinkem ve stínu stromů a keřů a za potravou se vydávají brzy ráno nebo večer. Jsou to společenská zvířata žijící obvykle v méně jak 25 členných rozvolněných stádech tvořených několika samicemi nebo jedním dospělým samcem a samicemi s mláďaty. Buvolec bělořitní tvoří znatelně větší stáda než buvolec běločelý. Samci obhajují teritoria, která si značí trusem, rozhrabáváním země a výměškem předoční žlázy, který otírají o traviny a větvičky. Při soubojích na sebe nejprve funí a prskají, poté zaujímají vyzývavé pozice a zápasí rohy, ke skutečným soubojům však dochází zřídkakdy. Vítězství jim umožňuje dominovat ve stádu samic a mláďat. Samci také drží stádo v celku a jsou iniciátory delších výprav. Svou dominantnost dávají najevo několika druhy chování, např. postavením bokem k vetřelci, rozrýváním půdy pomocí rohů nebo prudkým trháním hlavou. Jejich přirozené predátory tvoří především kočkovité a psovité šelmy - lvi, levharti, hyeny a psi hyenovití. Buvolec pestrý se páří v období dešťů, mezi únorem a dubnem. Samice rodí po osmiměsíční březosti jediné mládě, které se rodí v období mezi srpnem a prosincem. Mládě je již pár minut po narození schopno postavit se na končetiny a o něco málo později již následovat matku. Buvolec pestrý se může dožít až 17 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Buvolec pestrý byl dříve považován za škůdce, což bylo důvodem k tvrdému pronásledování a zabíjení. Ve volné přírodě byl do roku 1930 skoro vyhuben a přežívalo pouze sedmnáct zvířat. Díky následným ochranářským opatřením byla celková populace buvolců pestrých stabilizována a v současnosti je podle Červeného seznamu IUCN klasifikován jako málo dotčený druh. Většina buvolců pestrých v současné době žije v přírodních parcích a rezervacích, kde tvoří celosvětově oblíbenou atrakci.", "section_level": 1}, {"title": "Buvolec pestrý v českých zoo.", "content": "Buvolce pestré chovají v Česku tyto zoologické zahrady:", "section_level": 1}], "src_summary": "Buvolec pestrý, v Africe známý pod názvem bontebok (\"Damaliscus pygargus\" dříve \"Damaliscus dorcas\"), je velký sudokopytník obývající travnaté savany Jihoafrické republiky a Lesotha. Rozeznáváme 2 poddruhy: Buvolce bělořitního čili buntboka (\"D. p. dorcas\") a buvolce běločelého čili blesboka (\"D. p. phillipsi\").", "tgt_summary": "The bontebok (\"Damaliscus pygargus\") is an antelope found in South Africa, Lesotho and Namibia. The bontebok has two subspecies; the bontebok (\"Damaliscus pygargus pygargus\"), occurring naturally in the Fynbos and Renosterveld areas of the Western Cape, and the blesbok (\"Damaliscus pygargus phillipsi\") occurring in the highveld. The bontebok is related to the common tsessebe.", "id": 753970} {"src_title": "Digitální vodoznak", "tgt_title": "Digital watermarking", "src_document": [{"title": "Aplikace.", "content": "Digitální vodoznak lze použít v různých aplikací. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Fáze životního cyklu digitálního vodoznaku.", "content": "Informace, které jsou začleněny do signálu, se nazývají digitální vodoznak, i když v některých významech termín digitální vodoznak znamená rozdíl mezi signálem s vodoznakem a krycím signálem. Signál, ve kterém je začleněný vodoznak, se nazývá hostitelský signál. Vodoznakový systém je obvykle rozdělen do tří fází: vkládání, útok a detekce. Při vkládání algoritmus přijímá hostitelský signál a data k vložení. Tím vytváří signál obsahující vodoznak. Poté je signál s digitálním vodoznakem přenesen nebo uložen (obvykle přenesen na jinou osobu). Pokud tato osoba provede nějakou modifikaci, tak se tato akce nazývá útok. Zatímco modifikace nemusí být škodlivá, termín útok vyplývá z ochrany autorských práv, kde se třetí strany mohou pokusit odstranit digitální vodoznak použitím modifikace. Existuje mnoho různých modifikací např. ztrátová komprese dat (při které dochází například ke zmenšení rozlišení), oříznutí snímku či videa nebo záměrnému zvětšování šumu. Detekce (často nazýváno extrakce) je algoritmus, který se aplikuje na signál, jenž prošel fází útoku. Z tohoto signálu se pak snaží získat vodoznak. Pokud nebyl signál modifikován během přenosu, pak se na něm stále vodoznak nachází a může být detekován. V robustních aplikacích, které využívají digitální vodoznaky, by měl algoritmus pro detekci správně rozpoznat vodoznak i přesto, že nastal velký počet modifikací. Ve slabém digitálním vodoznaku by mohl algoritmus pro detekci selhat, pokud by došlo k jakýmkoli změnám v signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorizace digitálních vodoznaků.", "content": "Podle viditelnosti digitálního vodoznaku se rozlišují dva základní typy: Podle citlivosti na transformace dokumentu lze digitální vodoznaky dále kategorizovat na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Digitální vodoznak (též digitální vodotisk) je v informatice technika, která do digitálního dokumentu (obrázek, zvuk, film apod.) vkládá dodatečnou informaci tak, že je obtížné ji najít či odstranit. Kopie nebo běžná úprava dokumentu typicky vodoznak neodstraní (oříznutí nebo změna velikosti obrázku, překódování zvuku apod.). Obtížnost odhalení vodoznaku je dána tím, že není znám použitý algoritmus jeho zakódování a typicky ani zpráva, kterou vodoznak obsahuje. Dokument může nést několik vodoznaků najednou.", "tgt_summary": "A digital watermark is a kind of marker covertly embedded in a noise-tolerant signal such as audio, video or image data. It is typically used to identify ownership of the copyright of such signal. \"Watermarking\" is the process of hiding digital information in a carrier signal; the hidden information should, but does not need to, contain a relation to the carrier signal. Digital watermarks may be used to verify the authenticity or integrity of the carrier signal or to show the identity of its owners. It is prominently used for tracing copyright infringements and for banknote authentication. Like traditional physical watermarks, digital watermarks are often only perceptible under certain conditions, e.g. after using some algorithm. If a digital watermark distorts the carrier signal in a way that it becomes easily perceivable, it may be considered less effective depending on its purpose. Traditional watermarks may be applied to visible media (like images or video), whereas in digital watermarking, the signal may be audio, pictures, video, texts or 3D models. A signal may carry several different watermarks at the same time. Unlike metadata that is added to the carrier signal, a digital watermark does not change the size of the carrier signal. The needed properties of a digital watermark depend on the use case in which it is applied. For marking media files with copyright information, a digital watermark has to be rather robust against modifications that can be applied to the carrier signal. Instead, if integrity has to be ensured, a fragile watermark would be applied. Both steganography and digital watermarking employ steganographic techniques to embed data covertly in noisy signals. While steganography aims for imperceptibility to human senses, digital watermarking tries to control the robustness as top priority. Since a digital copy of data is the same as the original, digital watermarking is a passive protection tool. It just marks data, but does not degrade it or control access to the data. One application of digital watermarking is \"source tracking\". A watermark is embedded into a digital signal at each point of distribution. If a copy of the work is found later, then the watermark may be retrieved from the copy and the source of the distribution is known. This technique reportedly has been used to detect the source of illegally copied movies.", "id": 1790222} {"src_title": "ICMPv6", "tgt_title": "Internet Control Message Protocol for IPv6", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "IPv6 je novou verzí IPv4 a používá ICMP definovaný pro IPv4 v (někdy také označovaný jako ICMPv4) ovšem s velkým počtem změn. Například v sobě obsahuje také IGMP. Tento článek popisuje formát sady kontrolních zpráv, které jsou využívány v ICMPv6, ale nepopisuje procedury pro jejich používání a zpracování k vytváření dalších funkcí, jako například zjištění MTU na cestě datagramu (popsané v ). Stejně jako tato funkce jsou i další funkce ICMPv6 popsané v RFC.", "section_level": 1}, {"title": "ICMPv6.", "content": "ICMPv6 je víceúčelový protokol a je určen pro ohlašování chyb při přenosu paketů, vytváří diagnosu přenosu, umožňuje vyhledávání dalších uzlů a přenáší informace pro rozeslání multicastových zpráv. Pro tyto účely se dělí do dvou kategorií: chybové zprávy (\"error messages\") a informační zprávy (\"information messages\"). ICMPv6 zprávy jsou přenášeny uvnitř IPv6 datagramů v jejich rozšířené hlavičce. ICMPv6 také podporuje funkce vyšších vrstev internetových protokolů.", "section_level": 1}, {"title": "Formát zprávy.", "content": "Formát ICMPv6 zprávy je Typ, Kód a Kontrolní součet. 8bitový blok \"Typ\" určuje typ zprávy. Pokud má nejvyšší bit tohoto bloku hodnotu 0, pak se jedná o chybovou zprávu (rozsah těchto zpráv je tedy 0 – 127). Pokud je tato hodnota 1, jedná se o zprávu informační (rozsah 128 – 255). Další 8bitový blok \"Kód\" závisí na typu zprávy a používá se jako další úroveň rozlišení zpráv. Třetí část \"Kontrolní součet\" slouží k odhalení chyb při přenosu samotné ICMP zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Určování adresy odesílatele zprávy.", "content": "Síťový uzel, který posílá ICMPv6 zprávu, je zodpovědný za určení IPv6 adresy odesílatele a příjemce a to ještě dříve, než je vypočten kontrolní součet. Pokud má uzel více než jednu unicastovou adresu a je tedy potřeba zvolit jednu z nich, \"musí\" být adresa odesílatele určena podle následujících pravidel: Jako adresa odesílatele musí být použita některá z unicastových adres uzlu. Adresa by měla být vybrána na základě pravidel, která se používají při určování odesílatele jakéhokoli jiného paketu odesílaného uzlem podle adresy příjemce paketu. Může být však vybrána i jiným způsobem, který povede k vyšší srozumitelnosti doručované zprávy na straně příjemce.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet kontrolního součtu zprávy.", "content": "Kontrolní součet je 16bitový jednotkový doplněk součtu jednotkového doplňku úplné ICMPv6 zprávy začínající blokem \"Type\", před který se předřazuje \"pseudo-hlavička\", jak je specifikováno v IPv6. Hodnota \"NextHeader\" použitá v \"pseudo-hlavičce\" je 58. (Poznámka: zahrnutí pseudo-hlavičky v ICMPv6 kontrolním součtu je změna oproti IPv4; použijte článek o IPv6 pro odůvodnění této změny.) Pro výpočet kontrolního součtu, blok \"Checksum\" je nastaven na nulu.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos ICMPv6 zprávy.", "content": "Uzel odesílající ICMP zprávu určuje IPv6 adresu odesílatele a příjemce pro ICMPv6 zprávu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat hlavně výběru adresy odesílatele. Pokud má uzel více než jednu unicastovou adresu, musí být adresa odesílatele zprávy určena následovně: Když ICMPv6 uzel přijme paket, musí provést akci, která záleží na typu přijaté zprávy. ICMPv6 protokol musí omezovat počet chybových zpráv zaslaných na stejné místo určení, aby zamezil přetížení sítě. Například, když uzel pokračuje v odesílání chybových paketů, ICMP signalizuje chybu v prvním paketu a pak to dělá opakovaně v přednastavených minimálních intervalech a nebo podle přednastaveného maximálního vytížení sítě. ICMP chybová zpráva nesmí být nikdy odeslána jako odpověď na jinou ICMP chybovou zprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Internet Control Message Protocol v 6 - parametry http://www.iana.org/assignments/icmpv6-parameters/icmpv6-parameters.xhtml", "section_level": 1}], "src_summary": "ICMPv6 protokol () nebo také ICMP pro IPv6 je nová verze ICMP protokolu a je nedílnou součástí architektury IPv6, která musí být plně podporována všemi implementacemi na všech uzlech. ICMPv6 kombinuje funkce, které byly dříve rozděleny mezi více protokolů, jako třeba ICMP, IGMP () a ARP () a zároveň poskytuje mnohá zjednodušení zejména odstraněním zastaralých typů zpráv, které se již nepoužívají.", "tgt_summary": "Internet Control Message Protocol version 6 (ICMPv6) is the implementation of the Internet Control Message Protocol (ICMP) for Internet Protocol version 6 (IPv6). ICMPv6 is defined in RFC 4443. ICMPv6 is an integral part of IPv6 and performs error reporting and diagnostic functions (e.g., ping), and has a framework for extensions to implement future changes. Several extensions have been published, defining new ICMPv6 message types as well as new options for existing ICMPv6 message types. Neighbor Discovery Protocol (NDP) is a node discovery protocol in IPv6 which replaces and enhances functions of ARP. Secure Neighbor Discovery (SEND) is an extension of NDP with extra security. Multicast Listener Discovery (MLD) is used by IPv6 routers for discovering multicast listeners on a directly attached link, much like Internet Group Management Protocol (IGMP) is used in IPv4. Multicast Router Discovery (MRD) allows discovery of multicast routers.", "id": 569208} {"src_title": "Nebukadnesar II.", "tgt_title": "Nebuchadnezzar II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jméno pochází z akkadštiny, znamená „Nebo, chraň dědice“. Jeho otcem byl Nabopolasar, jeho syn byl Amél-Marduk. Vedl boje s Judským královstvím, nad kterým roku 587 př. n. l. zvítězil a zbořil celý Jeruzalém, včetně slavného prvního Jeruzalémského chrámu. Dále opanoval Sýrii a Egyptu. Roku 567 př. n. l. znovu bojoval s Egyptem a více než polovinu jej vyplenil. K tomuto všemu se ještě snažil válčit s Arábií pro navázání snazších obchodních styků. Stejně tak důležitá je i jeho budovatelská snaha. Nechal vystavět kolem hlavního města Babylónu vysoké hradby (25 m vysoké, čtyři kilometry dlouhé). Nechával vybudovat chrámy mnoha bohům a i nejslavnější klenot, jeden ze sedmi divů světa – Visuté zahrady Semiramidiny. Za jeho vlády čítalo obyvatelstvo Babylónu neuvěřitelných 250 tisíc a s tímto počtem to bylo největší město tehdejšího světa. Po Nebukadnesarově smrti se panovníci na novobabylonském trůnu střídali, vládl více chaos než pořádek, a nakonec celá Novobabylonie zanikla pod nájezdy perského velkokrále Kýra II. Posledním panovníkem Novobabylónské říše byl Nabonid, případně Nabonidův syn Belšacar jako spolukrál.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biblická postava.", "content": "Nebukadnesar se objevuje v několika biblických knihách: v Druhé knize královské, v Druhé knize kronik, Jeremjášovi, Danielovi a deuterokanonické knize Júdit. Podle knihy Daniel byl král po určitý čas stižen duševní poruchou, kterou je možno podle popsaných projevů ztotožnit s klinickou lykantropií. Přestože my bychom označili Belsazara jako syna Nabonida a nikoliv Nebukadnesara II, v Bibli se slovem otec často překládá hebrejské slovo אבא [aba], nesoucí spíše volnější význam předek. V tomto kontextu je tedy uveden Nabukadnesar právě jako známější a slavnější předek. Nebukadnesar II. je z vypravěčské perspektivy knihy Daniel významnější Belsazarův předek na trůnu než Nabonid, protože Nebukadnesar II. se poddal Danielovu Bohu, kdežto Nabonid uctíval opět božstva Babylonie (dokladem jsou Nabonidovy válce: urské a sipparský). Byl to ale právě Nebukadnesar II., kdo nádoby z Jeruzalémského chrámu odnesl. V knize Daniel jejich opětným zneuctěním končí nejenom Belsazarova vláda, ale také samotná éra Novobabylonské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Nabukadnesar je hlavní postavou opery \"Nabucco\" od Giuseppe Verdiho z roku 1842.", "section_level": 2}, {"title": "Populární kultura.", "content": "Nabukadnesar se jmenuje Morpheova loď ve filmu Matrix.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nebukadnesar II., také \"Nebukadnecar\", \"Nebukadresar\", zast. též \"Nabuchodonozor II.\" byl nejvýznamnějším z novobabylonských králů, vládl v letech 605 až 562 př. n. l. Je také známý jako postava z Bible a židovských dějin, která nechala zbořit jeruzalémský Šalomounův chrám a vypudit Židy do exilu (babylonské zajetí).", "tgt_summary": "Nebuchadnezzar II (), also Nebuchadrezzar II (Akkadian: – \"Nabû-kudurri-uṣur\", meaning \"O god Nabu, preserve/defend my firstborn son\"; Biblical Hebrew: – \"Nəḇūḵaḏreʾṣṣar\" or – \"Nəḇūḵaḏneʾṣṣar\"; Biblical Aramaic: – \"Nəḇūḵaḏneṣṣar\"), king of Babylon   605 BC –  562 BC, was the longest-reigning and most powerful monarch of the Neo-Babylonian Empire. His father Nabopolassar was an official of the Neo-Assyrian Empire who rebelled in 626 BC and established himself as the king of Babylon. Nebuchadnezzar ascended the throne in 605 BC and subsequently fought several campaigns in the West, where Egypt was trying to organize a coalition against him. His conquest of Judah is described in the Bible's Books of Kings, Books of Chronicles and Book of Jeremiah. His capital, Babylon, is the largest archaeological site in the Middle East. The Bible remembers him as the destroyer of Solomon's Temple and the initiator of the Babylonian captivity. He is an important character in the Book of Daniel, a collection of legendary tales and visions dating from the 2nd century BC. Giuseppe Verdi's opera Nabucco was inspired by him. He is presented (at the start) as brutal, hawkish and despotic.", "id": 551201} {"src_title": "Davidova věž", "tgt_title": "Tower of David", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antické a římské období.", "content": "Během 2. století př. n. l. se jeruzalémské Staré město rozkládalo až do tzv. Západních kopců. Tyto 773 metrů nad mořem se nacházející výšiny, na nichž dnes stojí arménská a židovská čtvrť, stejně jako hora Sion, byly na všech stranách obklopeny příkrými údolími s výjimkou severovýchodní výspy. Hasmonejští králové nechali obehnat oblast impozantními městskými hradbami a věžemi, které Flavius Iosephus v prvním století označuje jako „první zdi“. Herodes Veliký, který převzal moc po pádu hasmonejských vládců, nechal v letech 37–34 přidat k opevnění tři masivní věže. Věže byly vybudovány na zranitelném severozápadním cípu Západních kopců, kde se dnes nachází Davidova věž. Jejím smyslem nebyla jen obrana města, ale sloužila také jako královský palác nedaleko hory Sion. Herodes pojmenoval nejvyšší, 145 stop vysokou věž na památku svého bratra, prince Fasaela, který spáchal sebevraždu. Další věž byla pojmenována Miriamina, podle Herodovy druhé manželky, která byla popravena a pohřbena v jeskyni západně od věže. Třetí věž král pojmenoval Hippicus, po jednom ze svých přátel. Ze všech tří věží pouze Fasaelova věž stojí dodnes. Poté, co byl Jeruzalém zničen roku 70 Římany, sloužilo místo Davidovy věže jako kasárna pro římské vojsko. Když Římané ve 4. století přijali křesťanství za své státní náboženství, v citadele se usadila komunita mnichů.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Arabů a křižáků.", "content": "Když roku 638 Arabové dobyli Jeruzalém, noví muslimští vládci citadelu obnovili. Mocné základy citadely o téměř pět set let později odolaly náporu útoku křižáků v roce 1099, kde se po dobytí a vyplenění města ukryl jeruzalémský místodržící se svojí gardou. Během křižácké vlády vykonaly pouť do Jeruzaléma tisíce západních křesťanů, kteří do města vstupovali Jaffskou branou. K ochraně poutníků před hrozbou různých nomádských banditů křižáci postavili věž obehnanou příkopem na vrcholu citadely a odeslali hlídky střežit cestu do Jaffy. Citadela také sloužila jako palác křižáckým králům v Jeruzalémě. V roce 1187 sultán Saladin dobyl Jeruzalém od křižáků. V roce 1260 mamlúci Davidovu věž zničili, ale později ji znovu postavili. V rozmezí let 1537-1541 byla Davidova běž přestavována osmanskými Turky, kteří navrhli impozantní vchod, za nímž stálo umístěné dělo. Po dalších čtyři sta let sloužila citadela jako pevnůstka turecké posádky v Jeruzalémě. Turci vybudovali v Davidově věži mešitu a přistavěli minaret, který citadele dominuje dodnes. Někdy v době po pádu Jeruzalémského království začal být komplex nazýván Davidovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Poté, co byly osmanské jednotky a jejich němečtí spojenci v první světové válce v Palestině poraženi generálem Allenbym, deklarovali Britové obsazení Jeruzaléma na prostranství před vchodem do Davidovy věže. Během britského mandátu v Palestině (1917-1948) ustanovil britský vysoký komisař na ochranu městského kulturního dědictví. Organizace zrenovovala a znovu zpřístupnila citadelu veřejnosti, jako místo pořádání veřejných kulturních akcí. Ve třicátých letech dvacátého století bylo v komplexu citadely otevřeno \"Muzeum palestinského folklóru\", které představilo i lidová řemesla a styl oblékání. V roce 1948, během první arabsko-izraelské války, Arabská legie obsadila Jeruzalém a navrátila citadele její historickou úlohu coby kasáren s velitelstvím a dominantním přehledem napříč židovským Jeruzalémem. Po skončení Šestidenní války a sjednocení Jeruzaléma v roce 1967 se Davidově věži navrátila její úloha kulturního centra.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum v Davidově věži.", "content": "Muzeum jeruzalémské historie v Davidově věži bylo otevřeno v roce 1989 Jeruzalémskou nadací. Muzeum se nachází v sérii komnat v původní citadele. K muzeu náleží také nádvoří s archeologickým nalezištěm s vykopávkami, starými až 2 700 let. Exhibice 4000leté jeruzalémské historie, začínající jako kanaánského města až do moderní doby. Muzeum využívá různé mapy, videoprojekce, hologramy, kresby a modely a v různých částech výstavy zobrazuje Jeruzalém pod vládou různých vládců. V roce 2002 muzeum navštívilo přes tři a půl milionu návštěvníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Davidova věž (hebr. , \"Migdal David\") je antická citadela umístěná poblíž Jaffské brány, vstupu do starého města jeruzalémského. Pevnost byla vybudována na strategicky slabém bodu obrany starého města v 2. století př. n. l. a během historie byla několikrát křesťanskými, muslimskými, mamlúckými a osmanskými dobyvateli zničena a znovu obnovena. Citadela obsahuje důležité archeologické naleziště, kde byly nalezeny předměty staré až 2 700 let. Památka je také oblíbeným místem pro konání výdělečných akcí, ukázek řemesel, koncertů apod.", "tgt_summary": "The Tower of David (, \"Migdál Davíd\", , \"Burj Dāwūd\"), also known as the Jerusalem Citadel, is an ancient citadel located near the Jaffa Gate entrance to the Old City of Jerusalem. The citadel that stands today dates to the Mamluk and Ottoman periods. It was built on the site of a series of earlier ancient fortifications of the Hasmonean, Herodian, Byzantine and Early Muslim periods, after being destroyed repeatedly during the last decades of Crusader presence in the Holy Land by their Muslim enemies. It contains important archaeological finds dating back over 2,500 years including a quarry dated to the First Temple period, and is a popular venue for benefit events, craft shows, concerts, and sound-and-light performances. Dan Bahat writes that the original three Hasmonean towers were altered by Herod, and that \"The northeastern tower was replaced by a much larger, more massive tower, dubbed the \"Tower of David\" beginning in the 5th century C.E.\"", "id": 2169136} {"src_title": "Vrba jíva", "tgt_title": "Salix caprea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kmen mívá až 50 cm v průměru. Borka je zpočátku hladká, matná, světle šedá, s kosočtverečnými lenticelami; s přibývajícím věkem přechází v podélně popraskanou tmavošedou až nahnědlou borku. Letorosty jsou silné, v mládí šedozelené nebo nažloutlé, řídce chlupaté, později hnědozelené a lysé. Pupeny jsou vejcovité, zelenohnědé a lysé. Tento druh vrby patří mezi širokolisté vrby. Listy jsou eliptické nebo vejčité, nepravidelně pilovité až téměř celokrajné. Listy jsou střídavé, 6–11 cm dlouhé a 3–5 cm široké, na líci tmavozelené, svraskalé a téměř lysé, na rubu šedobíle chlupaté se zřetelnou žilnatinou. Řapík je dlouhý 1–2 cm, palisty velké, polosrdčité a dlouho vytrvalé. Exempláře s nápadně úzkými listy, s čepelí dvakrát delší než širší, se řadí k varietě \"angustifolia\". Jedinci s velmi krátkými prýty s téměř okrouhlými listy označujeme jako forma \"rotundifolia\". Vrba jíva je dvoudomá, kvete v březnu a dubnu před rašením listů. Květy jsou uspořádány v nápadná, stříbřitě lesklá jehnědovitá květenství, 2,5–3,5 cm dlouhá (samičí jehnědy jsou delší a štíhlejší). Samčí květy mají dvě tyčinky, samičí květy mají jednu nektariovou žlázku a černé, dlouze chlupaté listeny. Samčí jsou žluté od prašníků, samičí jsou zelenavé. Plody jsou tobolky v klasu dlouhém 5 cm, které dozrávají v květnu. Tobolky jsou stříbřitě chloupkaté, krátce stopkaté, do 10 mm veliké s 5–7 základy semen v každé chlopni. Semena jsou drobná a ochmýřená a jsou větrem snadno přenášena na velikou vzdálenost.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vrba jíva je rozšířená téměř po celém území Evropy (kromě jižní části Pyrenejského a Balkánského poloostrova), zasahuje přes severní Írán či Island až do severní Asie do Japonska. Nalezneme ji od hor meridionálního pásma do pásma boreálního (pod 71°severní šířky).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vrba jíva patří mezi nejdůležitější pionýrské dřeviny. Obsazuje všechna uvolněná stanoviště od mořské hladiny po subalpinské polohy (v Karpatech zasahuje do výšky 1780 m n. m.). Vyskytuje se ve světlých lesích a suťových svazích, na lesních lemech, paloucích a mýtinách, v křovinách podél cest, na náspech, výkopech, skládkách či opuštěných lomech. Je velmi náročná na světlo, snese jen boční zastínění. Toleruje nejrůznější půdy, nesnáší však, na rozdíl od jiných druhů vrb, přemokřená a zrašelinělá stanoviště. Jíva se od ostatních druhů vrb liší také tím, že ji nelze množit dřevitými řízky, téměř vůbec nezakořeňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo této vrby se užívá většinou jako palivo. Vrba jíva je ovšem ceněna pro své pionýrské kvality, je velmi užitečná při přirozeném zalesňování krajiny. Nepotlačuje ostatní dřeviny, zlepšuje svým opadem lesní půdu, poskytuje potravu zvěři a jakmile ji hlavní dřeviny začnou přerůstat, sama odumírá a ustupuje. Důležitá je i ve včelařství, neboť poskytuje bohatou a zároveň první jarní pastvu včelám (pyl i nektar). Pro širokou veřejnost je však nejvíc známá jako jedna z kočičkových vrb – větévky samčích stromů jsou v předjaří řezány pro okrasu. V sadovnictví se občas vysazuje kultivar Pendula s převislými větvemi, tzv. smuteční odrůda jívy.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "Podobnými druhy jsou například \"Salix cinerea\" (vrba popelavá), \"Salix silesiaca\" (vrba slezská), \"Salix appendiculata\" (vrba velkolistá) a \"Salix coaetanea\". \"Salix cinerea\" se od vrby jívy liší užšími listy, dřevitými lištami pod mladou kůrou větví a výskytem na vlhčích stanovištích. \"Salix silesiaca\", \"Salix appendiculata\" a \"Salix coaetanea\" se na rozdíl od \"Salix caprea\" téměř nevyskytují v nižších polohách, \"S. silesiaca\" má navíc protáhlejší, skoro lysé listy, \"S. appendiculata\" má jemně žebernaté větve a \"S. coaetanea\" kvete značně později než vrba jíva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrba jíva (\"Salix caprea\") je malý až středně vysoký strom z čeledi vrbovitých (\"Salicaceae\"), jehož výška se většinou pohybuje od 6 do 12 metrů, má zprohýbaný kmen a hustou košatou korunu s nepravidelným větvením. Snadno se zmlazuje a obráží a je i často seřezávána, proto je většina jedinců pouze keřovitého vzrůstu. Jako statný keř je vysoká 3 až 5 metrů, při lesní hranici jen kolem půl metru. Vrba jíva se dožívá 40 až 50 let.", "tgt_summary": "Salix caprea, known as goat willow, pussy willow or great sallow, is a common species of willow native to Europe and western and central Asia.", "id": 2377511} {"src_title": "Střední paleolit", "tgt_title": "Middle Paleolithic", "src_document": [{"title": "Člověk neandertálský.", "content": "Člověk neandertálský se vyvinul cca 230 000 př. n. l. přímo z archaického člověka rozumného. Byl přizpůsoben chladnému tundrovému klimatu Eurasie, který zde panoval během risského glaciálu (280 000/120 000 př. n. l.). Tento druh člověka byl pojmenován podle německého naleziště Neanderthal. Stal se nositelem kultury moustérien (od cca 230 000 př. n. l.), pojmenované podle francouzského naleziště Le Moustier v Dordogni. Vedle pěstních klínů byly typické kamenné ústěpy štípané z předem připravených jader. Vedle mousteriénu existovaly i další úštěpové kultury: clactonien, levalloisien a tayacien. Nálezy v této době jsou četnější. Nejrychlejší vývoj probíhal ve Středomoří, kde byly vyráběny dokonalejší kamenné nástroje, hrubé i jemné, jako škrabadla, drasadla, hroty a rydla. Ostří bylo upravováno jemným odštěpováním, označovaným jako retušování. Vyráběny byly nástroje k lovu, porcování masa, čištění kůží a k opracovávání dřeva, parohu a kosti. Poznatky o způsobu použití těchto nástrojů přináší vědní disciplína zvaná traseologie, která se zabývá sledováním opotřebení ostří pod mikroskopem.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní člověk rozumný.", "content": "Nejstarší pozůstatky moderního člověka rozumného pocházejí z cca 195 000 př. n. l. z etiopské lokality Omo. Soupeří spolu dvě teorie vzniku moderního člověka: Moderní člověk měl rozvinutější řečové schopnosti než člověk archaický. Je to jediný druh člověka, který přežil do našich dnů, alespoň pokud je známo a pokud pomineme teorie o přežívající jiných lidských druzích (yetti, blackfoot aj.). Moderní člověk vynikal různorodostí opracování kamene. Používal hlavně drobné úštěpy – drobnotvarou industrii. V této době vzniklo i umění a primitivní náboženství. Dochovaly se náznaky rituálního pohřbívání. Do konce středního paleolitu se moderní člověk rozšířil z Afriky do většiny Asie a do Austrálie (Osídlování Země).", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední paleolit je období cca 250 000 – 40 000 let př. n. l. Na počátku středního paleolitu ještě dožíval archaický člověk rozumný (Homo sapiens). V Africe na něho přímo navázal moderní člověk rozumný, který se objevil v letech 170 000/135 000 př. n. l. Pozůstatky archaického člověka rozumného byly nalezeny po celém Starém světě a poprvé také na Předním východě. Tento archaický člověk je zastoupen např. člověkem steinheimským (Homo steiheimensis, 300 000/150 000 př. n. l.) a člověkem neandertálským (Homo neanderthalensis) v Evropě nebo člověkem palestinským (Homo palestinus) na Předním východě.", "tgt_summary": "The Middle Paleolithic (or Middle Palaeolithic) is the second subdivision of the Paleolithic or Old Stone Age as it is understood in Europe, Africa and Asia. The term Middle Stone Age is used as an equivalent or a synonym for the Middle Paleolithic in African archeology. The Middle Paleolithic broadly spanned from 300,000 to 30,000 years ago. There are considerable dating differences between regions. The Middle Paleolithic was succeeded by the Upper Paleolithic subdivision which first began between 50,000 and 40,000 years ago. Pettit and White date the Early Middle Paleolithic in Great Britain to about 325,000 to 180,000 years ago (late Marine Isotope Stage 9 to late Marine Isotope Stage 7), and the Late Middle Paleolithic as about 60,000 to 35,000 years ago. According to the theory of the recent African origin of modern humans, anatomically modern humans began migrating out of Africa during the Middle Stone Age/Middle Paleolithic around 125,000 years ago and began to replace earlier pre-existent \"Homo\" species such as the Neanderthals and \"Homo erectus\".", "id": 2090387} {"src_title": "Ext4", "tgt_title": "Ext4", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj ext4 započal 10. října 2006, kdy vývojář Andrew Morton oznámil úmysl přidat do ext3 zpětně kompatibilní vylepšení souborového systému ext3, které mělo přidat 64bitové limity velikosti a další vylepšení, jejichž úkolem bylo zlepšit výkonnost souborového systému. Vývojáři linuxového jádra však nesouhlasili s přijetím takových rozšíření do ext3 a navrhli vytvořit nový souborový systém ext4, který vznikne jako fork původního ext3 (tj. zkopírováním zdrojového kódu ext3, jeho přejmenováním na ext4 a následným přidáním požadovaných vylepšení, takže nedojde k ovlivnění původního systému souborů ext3). Tento návrh byl přijat a dne 10. června 2006 vývojář Theodore Ts'o, který byl zodpovědný za ext3, zveřejnil nový plán dalšího vývoje pro ext4. Předběžná vývojová verze byla zahrnuta do linuxového jádra verze 2.6.19 a byla označena jako ext4dev. Dne 11. října 2008 byly zahrnuty do Linuxu verze 2.6.28 změny, které přejmenovaly vývojovou verzi na ext4 a označily ji jako stabilní kód, čímž došlo k uzavření vývojové fáze ext4. Jádro verze 2.6.28, obsahující oficiální podobu ext4, bylo vydáno dne 11. prosince 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní rysy.", "content": "Systém ext4 může být použit na svazku o velikosti až 1 EiB (1024 PiB – pebibytů, přibližně 10 bajtů), podporuje extenty a odstraňuje limit původního systému ext3, jež mohl obsahovat v adresáři maximálně 32 768 podadresářů. S původním ext3 je kompatibilní zpětně i dopředně (pod typem ext4 je možné namountovat ext3, a naopak pod typem ext3 lze připojit ext4 svazek, pokud nepoužívá extenty). Mezi další vlastnosti patří podpora nanosekundových časových razítek a pre-alokace i zpožděná alokace místa pro soubory. Ovladač ext4 obsahuje (stejně jako předchozí verze souborového systému) nástroje, které omezují fragmentaci již při ukládání dat na disk. Nově však ext4 umožňuje nasazení online defragmentátoru na úrovni souborů nebo celého souborového systému. Díky označování nepoužitých oblastí disku mohou nástroje pro opravu systému (fsck) pracovat rychleji než na ext3.", "section_level": 1}, {"title": "Velikostní limity.", "content": "Systém souborů ext4 může podporovat svazky až o velikosti 1 EiB a soubory s maximální velikostí 16 TiB.", "section_level": 1}, {"title": "Extenty.", "content": "Extenty nahrazují tradiční schéma blokového mapování, které využívají předchozí systémy ext2 a ext3. Extent je rozsah navazujících fyzických bloků (resp. alokačních jednotek), který zlepšuje výkon při práci s velkými soubory a zmenšující fragmentaci. Jeden extent se tak může stát v systému souborů ext4 alokační jednotkou o velikosti až 128 MiB souvislého místa na disku, místo mnoha jednotlivých datových bloků o standardní velikosti 4 KiB.", "section_level": 1}, {"title": "Zpětná kompatibilita.", "content": "Systém souborů ext4 je zpětně kompatibilní s ext3, což umožňuje připojit systém souborů ext3 jako ext4.", "section_level": 2}, {"title": "Dopředná kompatibilita.", "content": "Systém souborů ext4 je částečně dopředně kompatibilní s ext3, takže oddíl s ext4 může být připojen jako ext3, pokud nejsou v ext4 použity extenty.", "section_level": 2}, {"title": "Prolomení limitu 32 000 podadresářů.", "content": "V ext3 je počet podadresářů jednoho adresáře omezen na 32 000. Tento limit byl v ext4 navýšen na 64 000 a pomocí rozšíření \"dir_nlink\" může tuto hranici dále prolomit (ačkoliv to zastaví zvyšování počtu odkazů z rodiče). Tato vlastnost je implementována do jádra Linuxu od verze 2.6.23. Podpora vysokého počtu položek v adresáři pomocí stromu Htree je obsažena již v systému souborů ext3, pomocí zapnutí rozšíření \"dir_index\".", "section_level": 2}], "src_summary": "ext4 (fourth extended filesystem) je žurnálovací souborový systém vyvinutý pro linuxové jádro, jehož vývoj začal 10. října 2006 jako zpětně kompatibilní nástupce ext3 (přejímá všechny jeho výhody), do jádra byl začleněn nejprve jako vývojový (tzv. \"ext4dev\") a dne 11. prosince 2008 byl v jádře verze 2.6.28 přejmenován na ext4 a tím označen za stabilní a vhodný k běžnému užívání. Ext4 přináší mnoho novinek typických pro moderní souborové systémy, jako je odstranění limitů ext3 (velikost souborového systému, souborů, počtu souborů v adresáři), podporu extentů, prealokaci místa na disku, odloženou alokaci, kontrolní součet žurnálu, online defragmentaci, rychlejší kontrolu, multiblokový alokátor a zvýšenou přesnost uložených časových údajů a také samozřejmě zvýšení výkonu.", "tgt_summary": "The ext4 journaling file system or fourth extended filesystem is a journaling file system for Linux, developed as the successor to ext3. ext4 was initially a series of backward-compatible extensions to ext3, many of them originally developed by Cluster File Systems for the Lustre file system between 2003 and 2006, meant to extend storage limits and add other performance improvements. However, other Linux kernel developers opposed accepting extensions to ext3 for stability reasons, and proposed to fork the source code of ext3, rename it as ext4, and perform all the development there, without affecting the current ext3 users. This proposal was accepted, and on 28 June 2006, Theodore Ts'o, the ext3 maintainer, announced the new plan of development for ext4. A preliminary development version of ext4 was included in version 2.6.19 of the Linux kernel. On 11 October 2008, the patches that mark ext4 as stable code were merged in the Linux 2.6.28 source code repositories, denoting the end of the development phase and recommending ext4 adoption. Kernel 2.6.28, containing the ext4 filesystem, was finally released on 25 December 2008. On 15 January 2010, Google announced that it would upgrade its storage infrastructure from ext2 to ext4. On 14 December 2010, Google also announced it would use ext4, instead of YAFFS, on Android 2.3.", "id": 662108} {"src_title": "Sixtova aféra", "tgt_title": "Sixtus Affair", "src_document": [{"title": "Pokusy o mírové ukončení první světové války.", "content": "Po svém nástupu do úřadu dne 21. listopadu 1916 se císař Karel I. pokusil o mírové ukončení války s Dohodou. Společný návrh na mír Ústředních mocností z 12. prosince ztroskotal na odmítnutí Německé říše stanovit konkrétní mírové cíle. Císař Karel se snažil o nové mírové rozhovory prostřednictvím belgického důstojníka, prince Sixta Ferdinanda Bourbonsko-Parmského (1886-1934) a jeho bratra Františka Xavera Bourbonsko-Parmského, sourozenců Karlovy manželky císařovny Zity. V březnu 1917 německý říšský kancléř v tajných rozhovorech naznačil připravenost vzdát se Alsaska a Lotrinska, jež v té době byly součástí Německé říše. Císař Karel výslovně napsal ve svém dopise z 24. března, že Sixtus a Xaver předali dopis francouzskému prezidentovi, jenž o jeho obsahu zpravil i anglického krále Jiřího V. Druhý dopis následoval 9. května. Rakouský ministr zahraničí, hrabě Otokar Černín byl s těmito mírovými snahami obeznámen, avšak obsah listu neznal. Po následných jednáních byl císař Karel připraven svolit i k obnově Srbska zataženého do války Rakousko-Uherskem, stejně jako Belgie a navrácení Alsaska-Lotrinska Francii na úkor Německa. Nicméně se zdráhal vůbec uvažovat o územních ztrátách Dunajské monarchie, jako např. postoupení Jižního Tyrolska Itálii. Kromě toho byl ve Francii šéf vlády Aristide Briand nahrazen Alexandrem Ribotem, takže rozhovory ztroskotaly. Od června do srpna 1917 se konaly mírové rozhovory mezi hrabětem Nikolausem Reverterou a hrabětem Abelem Armandem, ve kterých se Francie snažila přimět Rakousko-Uhersko k separátnímu míru, zamítnutému císařem Karlem.", "section_level": 1}, {"title": "Odhalení tajných jednání.", "content": "Snahy císaře Karla o mírové řešení byly v následujících měsících stále více brzděny ministrem zahraničí hrabětem Černínem, jenž byl přesvědčen o vojenském vítězství. 2. dubna 1918 pronesl hrabě Černín řeč z vídeňské obecní rady, v níž výslovně prohlásil: Tento projev se následujícího dne objevil na titulní straně několika deníků, např \"Fremden-Blatt\" nebo \"Národní Listy\". Jelikož toto podání z úst Černína neodpovídalo skutečnosti, a on nechtěl vypadat jako prosebník, zveřejnil francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau dne 12. dubna 1918 první z Karlových dopisů. Císař Karel nicméně veřejně dementoval ústupky navrhované Francii. Karel tyto pasáže o Alsasku-Lotrinsku a Belgii, pravděpodobně na nátlak Černína, popřel. Černín na sebe nevzal vinu, což by bývalo takticky chytré, popřel skutečnost, že o dopise ví a tím svého panovníka poškodil v očích spojenců. Nakonec jej císař Karel 16. dubna 1918 zprostil jeho úřadu. Americký ministr zahraničí Robert Lansing popsal Clémenceauovo jednání jako \"akt do nebe volající tuposti\": \"kdyby chtěl Clémenceau usvědčit Černína ze lži, tak by se mu to zřejmě podařilo, ale za jakou cenu! Jeho odhalení vehnalo Rakousko do náruče Německa\", takže \"jedině vojenské vítězství na západní frontě mohlo otevřít dveře, které Clémenceau přibouchnul\". Francouzský ministerský předseda s konečnou platností vehnal slábnoucí Habsburskou monarchii zpět do tísnivé náruče německých spojenců. A skutečně vedla Černínova tisková rozepře s Clémenceauem (dočasně) ke ztrátě vněpolitické svobody jednání monarchie. K mocenskému přizpůsobení se v otázce válečných cílů se již Rakousko-Uhersko, vzhledem k rozrušenosti vnitřní politiky a hospodářské situace v monarchii, po Sixtově aféře necítilo spojencům povinováno. Pro rakousko-uherskou monarchii se po brest-litevském míru a míru z Bukurešti postupně rozplývaly vyhlídky, že by západní mocnosti mohly dát po jejich případné výhře přednost možnosti zachování monarchie. Sixtova aféra nezničila jen možnost dalších vyjednávání se západními mocnostmi, nýbrž také vedla v několika týdnech k jejímu ukončení, k uznání principu sebeurčení v maximálním a nejradikálnějším rozsahu a tím de facto k vynesení ortelu smrti nad mnohonárodnostním státem. Odhalení těchto tajných jednání znamenalo konec Rakouska-Uherska coby „rovnoprávného“ partnera Německé říše. Německá nacionální propaganda v Rakousku nazvala císaře Karla „pantoflovým hrdinou podřízeným taliánské přistěhovalkyni“ a císařovnu Zitu „italskou zrádkyní“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Takzvaná Sixtova aféra označuje zveřejnění tajných jednání, jež vedl císař Karel I. za Rakousko-Uhersko především se zástupci Francie během 1. světové války v roce 1917 veden snahou dosáhnout mírové dohody.", "tgt_summary": "The Sixtus Affair () was a failed attempt by Emperor Charles I of Austria to conclude a separate peace with the allies in World War I. The affair was named after his brother-in-law and intermediary, Prince Sixtus of Bourbon-Parma.", "id": 1416880} {"src_title": "Luis Carlos Prestes", "tgt_title": "Luís Carlos Prestes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Absolvoval vojenskou akademii v hodnosti poručíka. V listopadu 1924, již jako kapitán, se stal vůdcem povstání proti režimu agrární oligarchie v Brazílii. S jednotkou o síle 1500 mužů složenou převážně z důstojníků pocházejících z nemajetných vrstev a z odvedenců prošel v Dlouhém pochodu (25000 km) celé brazilské vnitrozemí. Tento pochod vešel do dějin jako Prestesova kolona a on sám jako Rytíř naděje. Výsledkem povstání byly sociální reformy. V roce 1928 odešel do Argentiny, kde se léčil. Brazilské povstání roku 1930 vyneslo k moci prezidenta Getúlia Vargase. Jednalo se o velice pružného politika a snažil se z počátku o sociální reformy a o kontakt se zástupci jednotlivých politických proudů. Jednal i s Prestesem, který však Vargase považoval za příliš konzervativního. On sám se začal přiklánět k marxismu. V roce 1931 odjel do Moskvy. Tam se setkal se svou budoucí manželkou Olgou Benario. Oba byli Kominternou roku 1934 vysláni do Brazílie. Po událostech roku 1935 (povstání v několika vojenských posádkách) a přijetí mimořádných zákonů byl obviněn z iniciace povstání a v březnu 1936 zatčen. Ve vězení strávil téměř 8 roků. Jeho těhotnou ženu nechal Vargas jako německou Židovku deportovat do nacistického Německa, kde se jí v listopadu 1936 narodila ve vězení dcera Anita. Na žádost rodiny byla Anita roku 1938 vydána babičce Leocadii Prestes do Mexika. Olga Benario-Prestes byla popravena v Ravensbrücku roku 1942. Její matka a bratr zahynuli roku 1943 v Terezíně. Za 2. světové války se Brazílie v roce 1943 připojila na stranu koalice. Ve vnitřní politice se diktátorský režim prezidenta Vargase stal méně represivním. Prestes byl propuštěn z vězení. O prezidentu Vargasovi pak řekl: \"Getúlio je pružný. Když byl v módě fašismus, byl fašista, teď je v módě být demokratem, tak bude demokratem\". Když se počátkem šedesátých let 20. století Brazilská komunistická strana rozštěpila na prosovětskou část a maoistickou sekci, zůstal na prosovětské straně. Koncem šedesátých let odešel se svou druhou ženou a 8 dětmi do Moskvy. Do Brazílie se vrátil až v roku 1979. Jeho syn Yuri Ribeiro Prestes je historikem.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "Osobnosti Luise Carlose Prestese byla věnována brazilská telenovela \"Kananga do Japão\" (1989) a brazilský film \"Olga\" (2004). V roce 1997 byl natočen brazilský dokumentární film \"Prestes, rytíř naděje\". Ke stému výročí narození vystoupila na festivalu v Riu škola samby \"Acadêmicos do Grande Rio\" s představením \"Rytíř naděje\" (8. místo v soutěži škol). Brazilský skladatel Taiguara složil na počest Prestese píseň \"Rytíř naděje\". Spisovatel Jorge Amado vydal roku 1942 knihu s názvem \"Rytíř naděje\", která byla přeložena i do češtiny a v níž je popsána cesta Prestesovy kolony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luis Carlos Prestes (3. ledna 1898 v Porto Alegre v brazilském státě Rio Grande do Sul – 7. března 1990 v Rio de Janeiro) byl v létech 1943 až 1980 generální tajemník Brazilské komunistické strany.", "tgt_summary": "Luís Carlos Prestes (January 3, 1898 – March 7, 1990) was a lieutenant, later communist militant and Brazilian politician. He was one of the organizers of the 1920s \"tenente\" revolts and the communist opposition to the Vargas Era in Brazil. He was also the general-secretary of the Brazilian Communist Party.", "id": 558087} {"src_title": "Hluchavkovité", "tgt_title": "Lamiaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní orgány.", "content": "V čeledi mají své zástupce jednoleté i vytrvalé byliny, polokeře, keře, méně často i liány, sukulenty nebo stromy. Letorosty a stonky jsou často čtyřhranné. Dřeviny této čeledi mívají větve s hojnými lenticelami. Odění je z jednoduchých, větvených nebo žláznatých trichomů, často obsahujících aromatické silice. Listy jsou nejčastěji vstřícné, křižmostojné, řidčeji přeslenité nebo střídavé, jednoduché nebo dlanitě či zpeřeně složené, vždy bez palistů. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá až členěná, celokrajná nebo na okraji zubatá. Mnohé druhy jsou výrazně aromatické. Všichni zástupci jsou zelené, plně autotrofní rostliny (na rozdíl např. od blízce příbuzné čeledi zárazovitých); fotosyntéza probíhá převážně cestou C-metabolismu, u rodu \"Plectranthus\" byl zjištěn i sukulentní CAM-cyklus.", "section_level": 2}, {"title": "Generativní orgány.", "content": "Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji odvozená z vidlanu, s hlavní osou a vrcholičnatě větvenými postranními větévkami. Častým typem květenství jsou stažené lichopřesleny, které někdy dále tvoří vrcholové lichoklasy či laty. Květenství bývají podepřena listeny, často výrazně barevnými. Květy jsou různoobalné, pětičetné, obvykle oboupohlavné, častým jevem však je gynodioecie, kdy samčí orgány (andreceum) jsou redukované nebo sterilní a květy jsou tedy funkčně samičí. Jindy dozrávají prašníky dříve než blizna (protandrie), rozšířeno je i samoopylování (u kleistogamických květů některých hluchavek). Kalich je dvoustranně souměrný nebo pravidelný, trubkovitého, zvonkovitého nebo kolovitého tvaru. Někdy vytrvává ještě i za plodu. Koruna je nejčastěji dvoustranně souměrná (zygomorfní), zpravidla dvoupyská, někteří zástupci zejména bazálnějších podčeledí mají však i květy téměř či zcela pravidelné. Tyčinky jsou 4, přirůstající ke koruně, shodné délky nebo jsou 2 delší než ostatní, případně jsou pouze 2 tyčinky fertilní a zbylé dvě jalové (staminodia). Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů (synkarpní), celistvý až hluboce čtyřlaločný. Semeník obsahuje 4 komůrky vlivem vzniku falešných přehrádek. Čnělka je jediná, často vyrůstající z prohlubně laločnatého semeníku (gynobazická), někdy též vrcholová, převážně s dvouklanou bliznou. Placentace je axilární, v každé komůrce je jediné vajíčko. V květech je na bázi semeníku na květním lůžku často vyvinut nektáriový disk produkující nektar. Plody jsou obvykle suché, rozpadající se na 4 oříšky (tvrdka) nebo peckovičky, u některých tropických rodů je vyvinuta peckovice s 1 až 4 pecičkami, jindy nepukavý čtyřsemenný lusk nebo poltivý plod", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nápadné květy hluchavkovitých jsou opylovány zejména včelami a čmeláky, dále vosami, motýly, můrami, mouchami, brouky a ptáky, kterým nabízejí odměnu v podobě nektaru. Horní pysk koruny nejčastěji chrání bliznu a prašníky, zatímco spodní slouží jako přistávací plocha; opylovač je tak shora poprášen pylem, když se prodírá k nektaru. U některých rodů (např. bazalka – \"Ocimum\") jsou tyčinky přitisklé ke spodnímu pysku a opylovač je poprášen zespodu; u velké skupiny šalvějí spodní pár jalových tyčinek vytváří zajímavý pákový mechanismus, sloužící k poprášení opylovače pylem z fertilních tyčinek nahoře. Velkokvěté americké rostliny (šalvěje, zavinutky) jsou opylovány kolibříky, důležitými opylovači ve středomořských křovinách jsou včely čalounice. Peckovice rozšiřují ptáci a savci. Tvrdky mnoha druhů vypadávají postupně z vytrvalých kalichů např. při rozkývání rostliny větrem. Někdy je kalich vytrvalý, buď papírovitý a umožňující šíření větrem, nebo s hákovitými cípy a přichytávající se na srst zvířat. Může být jasně barevný a lákat živočichy, kteří konzumují semena, jako u rodu blahokeř (\"Clerodendrum\"). Semena mohou být také vyhledávána ptáky nebo rozšiřována mravenci (myrmekochorie u hluchavek nebo ožanek). Některé druhy mají křídlaté oříšky nebo oříšky s dutinami vyplněnými vzduchem, šířené vodou, jiné při zvlhčení sliznatí a nalepují se na procházející živočichy nebo se tak upevňují k povrchu. Mnoho druhů se značně rozšířilo lidskou činností, zejména jako okrasné rostliny nebo plevele. Jako u mnoha jiných rostlin, i kořeny hluchavkovitých vytvářejí mutualistické vztahy s houbami; studie prokázaly různé typy arbuskulární mykorhizy. Listy slouží za potravu housenkám mnoha druhů motýlů, častými škůdci jsou např. zavíječi nebo specializované druhy vlnovníků (\"Aceria\" sp.). Některé druhy středomořských šalvějí (např. \"Salvia pomifera\" nebo \"Salvia fruticosa\") jsou hostiteli vosiček vytvářejících jedlé, jablkům podobné hálky na rostlinných orgánech. Z rostlin parazitují na hluchavkovitých některé zárazy (\"Orobanche\" sp.).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď v současném pojetí zahrnuje asi 7200–7800 druhů v 236–245 rodech. Je rozšířena po celém světě s výjimkou Antarktidy a nejchladnějších oblastí Arktidy, chybí též v nejsušších částech Sahary, arabských a asijských pouští. Centrem její největší diverzity je oblast Středomoří, Blízkého východu a Střední Asie, bohatý výskyt má také v jižní Africe včetně Madagaskaru, v mírném a subtropickém pásmu Severní Ameriky a v oblasti od Mexika po Jižní Ameriku, v indomalajské oblasti a Austrálii. Americkými endemity jsou například rody zavinutka, pyknantemum, řetězovka nebo \"Monardella\", endemity Austrálie je pak celá podčeleď \"Peronematoideae\" (viz níže). Pouze na tichomořských ostrovech se rozkládá areál rodu \"Phyllostegia;\" velká část jeho druhů je zde považována za druhy kriticky ohrožené. Hluchavkovité nejčastěji rostou v teplém sezónním nebo mediteránním klimatu. Jejich typickými biotopy jsou otevřená, slunná, xerotermní stanoviště lesostepí, stepí a skalních výchozů, středomořské macchie, garrigue a podobná stanoviště v různých částech světa, světlejší lesy, křoviny a lesní lemy, stejně jako vlhká místa podél vodních toků, příkopů a nádrží. V tropech se vyskytují především v horách nebo v sušších monzunových lesích; v hustých a vlhkých tropických pralesích nebo mangrovech jsou zastoupeny méně. Mnohé doprovázejí člověka na narušených, antropických či ruderálních stanovištích či jako plevele zahradních a polních kultur.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V květeně České republiky jsou hluchavkovité hojně zastoupenou čeledíː vyskytují se zde zástupci 32 rodů ve zhruba 110 druzích, nepočítaje v to ojedinělé nálezy přechodně zavlečených jedinců. Z tohoto čísla uvádí Seznam nepůvodní flóry České republiky celkem 60 druhů nepůvodních a z nich dále 21 archeofytů a 39 neofytů, žádný z nich invazní. Nejvíce jsou ve volné přírodě nacházeny z kultury zplanělé druhy meduňka lékařská (\"Melissa officinalis\") a různé druhy šalvěje, máty nebo šanty. Z 12 podčeledí jsou v české flóře nejvíce zastoupeny podčeledi \"Nepetoideae\" a \"Lamioideae\", dvěma rody (ožanka, zběhovec) podčeleď \"Ajugoideae\" a jediným rodem šišák podčeleď \"Scutellarioideae\"; zástupci zbylých osmi se v české flóře nevyskytují. Nejvíce druhů (včetně neofytních více než 7) mají na našem území rody konopice (\"Galeopsis\"), čistec (\"Stachys\"), šalvěj (\"Salvia\") a mateřídouška (\"Thymus\"). Hojně se zde vyskytují dále rody zběhovec (\"Ajuga\", 4 druhy), ožanka (\"Teucrium\", 5 druhů), hluchavka (\"Lamium\", 4 druhy), máta (\"Mentha\", 4 druhy a množství kříženců) a šanta (\"Nepeta\"), třemi druhy černohlávek (\"Prunella\"), pitulník (\"Galeobdolon\"), šišák (\"Scutellaria\") a včelník (\"Dracocephalum\"). Po dvou druzích jsou zastoupeny rody srdečník (\"Leonurus\", v širokém pojetí včetně rodu \"Chaiturus\"), jablečník (\"Marrubium\"), karbinec (\"Lycopus\", 2 druhy), popenec (\"Glechoma\"). Několik dalších rodů je v ČR zastoupeno jediným druhem. Například na nitrofilních ruderálních stanovištích se běžně vyskytuje měrnice černá (\"Ballota nigra\"), na slunných mezích a náspech pamětník rolní (\"Acinos arvensis\"), v křovinách a lesních lemech klinopád obecný (\"Clinopodium vulgare\"), dobromysl obecná (\"Origanum vulgare\") a bukvice lékařská (\"Betonica officinalis\"). Ve světlých listnatých lesích teplých oblastí roste medovník meduňkolistý (\"Melittis melissophyllum\"). Mezi kriticky ohrožené druhy (kategorie CR, odpovídající národní klasifikaci C1) patří podle Červeného seznamu ohrožených druhů ČR z roku 2017 zběhovec trojklaný (\"Ajuga chamaepitys\"), jablečník obecný (\"Marrubium vulgare\"), jablečník cizí (\"Marrubium peregrinum\"), šalvěj etiopská (\"Salvia aethiopis\"), čistec rolní (\"Stachys arvensis\") a ve vlhku rostoucí polej obecná (\"Pulegium vulgare\"); do kategorie silně ohrožených (EN, resp. C2) pak zběhovec jehlancovitý (\"Ajuga pyramidalis\"), včelník rakouský (\"Dracocephalum austriacum\"), buřina jablečníkovitá (\"Leonurus marrubiastrum\"), karbinec statný (\"Lycopus exaltatus\"), hojník chlumní (\"Sideritis montana\"), čistec německý (\"Stachys germanica\") a ožanka čpavá (\"Teucrium scordium\"). Tyto kategorie ne vždy odpovídají zákonné ochraně podle vyhlášky MŽP 395/1992 Sb.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Hluchavkovité mají širokou paletu sekundárních metabolitů. Charakteristickými obsahovými látkami jsou silice s terpenoidními sloučeninami, jakož i iridoidy a fenolické glykosidy (např. verbascosid), hořčiny, třísloviny a v menší míře zastoupené saponiny, flavonoidy, slizové látky, různé organické kyseliny (kyselina kávová, rozmarýnová, ursolová a další), flavonové glykosidy, cholin aj. Zejména u podčeledi \"Nepetoideae\" jsou charakteristické aromatické monoterpenoidy a seskviterpenoidy, jako např. menthol, eukalyptol, linalool, thymol a další. Pouze vzácně některé druhy obsahují i alkaloidy (např. leonurin) a kyanogenní glykosidy. Thujon obsažený v šalvějové silici je toxický.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a systematika.", "content": "Hluchavkovité jsou největší čeledí řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\") a celkově šestou největší čeledí krytosemenných rostlin. Jak napovídá jejich alternativní název \"Labiatae\" (pyskaté), byly vždy tradičně vnímány jako „přirozená“, charakteristická a snadno rozpoznatelná čeleď. Jako první je ve 30. letech 19. století systematicky uspořádal George Bentham, z něhož prakticky vycházely i další klasifikace; proměňoval se zejména počet podčeledí od dvou (\"Lamioideae\" a \"Nepetoideae\") přes 7 až po aktuálních 12, a také vymezení některých rodů. V klasických morfologických systémech byly hluchavkovité specifikovány zejména bylinným habitem, pyskatými květy a gynobazickou čnělkou. Za blízce příbuznou byla považována čeleď sporýšovitých (\"Verbenaceae\"), která oproti tomu zahrnovala víceméně dřevnaté zástupce s vrcholovou čnělkou. Do blízkosti hluchavkovitých byly v některých systémech (například Cronquistově) kladeny díky určitým morfologickým příbuznostem též brutnákovité (\"Boraginaceae\"). S nástupem molekulárních fylogenetických metod došlo však v rámci celého řádu hluchavkotvarých k rozsáhlé reorganizaci čeledí i rodů. Bylo zjištěno, že čeleď sporýšovité v klasickém pojetí je parafyletická, zatímco hluchavkovité jsou polyfyletické, a téměř 2/3 rodů (celkem okolo 50) byly přesunuty z čeledi sporýšovitých do hluchavkovitých. V novém pojetí je čeleď sporýšovité charakterizována především hroznovitým květenstvím a řepicovitou korunou, zatímco hluchavkovité mají květenství vrcholičnatá a koruna je trubkovitá a nejčastěji dvoupyská. Do hluchavkovitých byly přesunuty např. rody krásnoplodka (\"Callicarpa\"), drmek (\"Vitex\"), teka (\"Tectona\") nebo blahokeř (\"Clerodendrum\"). Jako sesterská větev hluchavkovitých byla shledána skupina zahrnující čeledi zárazovité (\"Orobanchaceae\"), mazusovité (\"Mazaceae\"), paulovniovité (\"Paulowniaceae\") a kejklířkovité (\"Phrymaceae\"), zatímco sporýšovité sousedí s malou tropickou čeledí \"Thomandersiaceae\". Spolu s několika dalšími, níže odvětvenými čeleděmi (trubačovité, paznehtníkovité, bublinatkovité) tvoří korunní skupinu řádu, nazývanou v literatuře „Core Lamiales“ (jádrové hluchavkotvaré). Čeleď je na základě reprezentativních molekulárních studií z let 2016 a 2017 dále členěna na 12 podčeledí. Další výzkumy bude ještě vyžadovat vymezení některých rodů; mezi problematické patří například rody \"Clerodendrum\", komplex \"Plectranthus\"/\"Coleus\", \"Salvia\" nebo \"Clinopodium\" a jeho příbuzné rody jako \"Micromeria\" nebo \"Satureja\". Střední odhad stáří této čeledi je zhruba 50 milionů let, což by odpovídalo vzniku v období starších třetihor (pozdní paleocén až eocén); diferenciace jednotlivých větví probíhaly vesměs v oligocénu a ze stejného období doby pocházejí i nejstarší identifikované fosilie, staré 28,4 miliony let.", "section_level": 1}, {"title": "Systém podčeledí.", "content": "Uvedeny v tom pořadí, jak se dle molekulárních studií odvětvují z fylogenetického stromu čelediː", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Mnohé aromatické druhy hluchavkovitých se používají jako koření: bazalka, tymián, oregáno, majoránka, saturejka, rozmarýn, šalvěj aj., některými se dochucují likéry, vermuty a vína. Podzemní hlízy některých druhů čistce (např. čistec hlíznatý nebo bahenní) jsou jedlé a vhodné i pro diabetiky:; pojídají se syrové, ale též pečené, vařené nebo naložené. Pro hlízy jsou v tropech pěstovány i některé asijské a africké druhy rodu \"Plectranthus\", např. \"Plectranthus edulis\", \"Plectranthus rotundifolius\" a \"Plectranthus esculentus\". Nať molice \"Plectranthus amboinicus\" nebo perily křovité je v jihovýchodní Asii pojídána jako zelenina, jinde se do jarních salátů přidávají čerstvé listy popence obecného; listy bazalky jsou neodmyslitelnou součástí italského pesta. Jedlé plody mají některé jihoamerické a africké druhy rodu drmek. Semena některých druhů šalvějí, především šalvěje hispánské, jsou výživnou potravinou známou jako \"chia\". Převážná část hluchavkovitých rostlin poskytuje svou produkcí nektaru dobrou pastvu včelám a v případě kulturního pěstování většího množství rostlin patří k významným zdrojům medu. V některých oblastech světa jsou produkovány i čisté druhové medy, patřící k oblíbeným lokálním artiklům, jako šalvějový med z Kréty, levandulový z jižní Francie, mateřídouškový a majoránkový z řeckého regionu Hyméttos, rozmarýnový ze Španělska nebo mátový ze severozápadu Severní Ameriky. V českých zemích se v minulosti stáčel též med čistcový.", "section_level": 2}, {"title": "Silice a další suroviny.", "content": "Rostliny z této čeledi jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů aromatických silic. Průmyslově jsou silice získávány zejména z levandule lékařské (\"Lavandula angustifolia\") a jejích kříženců (taková se nazývá lavandin), z různých druhů a kultivarů máty (ostřeji chutnající „peprmint“ obsahující množství chladivého mentholu nebo jemnější, sladší „spearmint“ obsahující karvon), dále z mateřídoušky, rozmarýnu, meduňky nebo různých druhů šalvěje, především lékařské a muškátové. Mají široké využití v parfumerii a v kosmetice (voňavky, kolínské vody, zubní pasty, mýdla, ústní vody), v aromaterapii, při přípravě vonných přípravků pro použití v domácnosti (aromatizované ubrousky, vonné tyčinky, repelentní směsi) nebo v potravinářském průmyslu jako příchuť žvýkaček, bonbónů a různých cukrovinek. Silice z indické rostliny pačule obecné (\"Pogostemon cablin\") má silné antiseptické, hojivé a sedativní účinky, její výrazná, těžká, balzámově dřevitá vůně je základem mnoha světových parfémů, bývá též pálena jako kadidlo. Teka obrovská (\"Tectona grandis\") je strom pěstovaný a těžený v tropech celého světa pro kvalitní dřevo zvané teak, které se využívá v nábytkářství nebo k výrobě hudebních nástrojů; borka a listy této všestranné dřeviny jsou zdrojem červeného barviva. Rychle rostoucí asijský strom \"Gmelina arborea\" je pěstován pro palivové dříví, k výrobě nábytku i celulózy, dřevo vlhkomilného afro-asijského stromu \"Premna serratifolia\" je lehké, tvrdé, trvanlivé a příjemně aromatické. Pro kvalitní tvrdé a trvanlivé dřevo využitelné mimo jiné při konstrukcích, stavbě domů a lodí se těží rovněž vícero druhů drmku, např. novoguinejský \"Vitex cofassus\", jenž je významným vývozním artiklem této země. Ze semen asijské byliny olejničky (\"Lallemantia iberica\") se získává kvalitní vysýchavý olej, využívaný pro technické i potravinářské účely.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Atraktivní květy hluchavkovitých předurčují mnohé z jejich druhů k pěstování jako okrasné rostliny; do zahrad obvykle lákají i množství opylujícího hmyzu. V českých podmínkách jsou jako letničky nebo trvalky pěstovány zejména různé druhy šalvějí, čistců, levandule, mateřídoušky či šanty, méně často pak zástupci rodů sápa, agastache, zavinutka, klasnatka, včelník, řetězovka (\"Physostegia\"), \"Holmskioldia\" a jiné. Z dřevin je zejména v městské zeleni poměrně běžně vidět perovskie lebedolistá či ořechokřídlec clandonský, vzácně je pěstována krásnoplodka, blahokeř trojmý (\"Clerodendrum trichotomum\") nebo drmek čínský (\"Vitex negundo\"). Oblíbenou pokojovou rostlinou je molice (\"Plectranthus\") v mnoha různých varietách okrasných s barevně panašovanými listy (tzv. africké kopřivy) nebo aromatických, prodávaných pod komerčními názvy jako rýmovník, chřipkovník, migrénovník a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Léčivé rostliny.", "content": "Mezi hluchavkovitými je velmi mnoho léčivých rostlin, využívaných a kulturně pěstovaných již od starověku. Záhony rozmarýnu, šalvěje, tymiánu nebo yzopu tvořily nedílnou součást středověkých klášterních zahrad; velmi oblíbené jsou v lidovém léčitelství po celém světě. Díky obsahu silic a hořčin mnohé působí antibakteriálně, antioxidačně, protizánětlivě a antisepticky. V evropské lidové medicíně je využívána zejména mateřídouška a tymián proti kašli a zahlenění, máta, dobromysl obecná, bazalka pravá, šalvěj lékařská či meduňka proti zažívacím a žaludečním potížím a nadýmání, rozmarýn lékařský a jablečník obecný na podporu vylučování žluči. Meduňka lékařská, levandule lékařská nebo karbinec evropský mají sedativní účinky, lze je užívat pro zklidnění při nervovém vypětí a pro navození dobrého spánku. Užívají se ve formě čajů, stejně jako k dezinfekčním a posilujícím bylinným koupelím, jako kloktadla, k inhalacím nebo zevním obkladům. Srdečník obecný byl dříve hojně užíván jako sedativum, kardiotonikum a proti angině pectoris; jablečník obecný má též účinky podobné chininu. Řidčeji se používá polej obecná nebo pěstovaný šišák bajkalský. Květy a listy keře \"Hoslundia opposita\" jsou v rovníkové Africe a na Madagaskaru využívány při léčení kožních onemocnění. Odvar z mladých výhonků trubkovce \"Orthosiphon aristatus\" je silné diuretikum a je v tropických zemích používán při těžkých ledvinových onemocněních a ledvinových kamenech.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní význam a symbolika.", "content": "Šalvěj divotvorná (\"Salvia divinorum\") je halucinogenní rostlina pocházející z Mexika. Halucinogenní účinky má i bylina lvoušek oranžový (\"Leonotis leonurus\"), kterou kouří domorodci v jihoafrické oblasti Nama, k dalším psychoaktivním rostlinám této čeledi patří šanta kočičí nebo některé druhy srdečníku, známé jako „marihuanilla“. Tradované psychoaktivní účinky pochvatce šišákovitého (\"Plectranthus scutellarioides\", syn. \"Coleus blumei\") nebyly dosud uspokojivě prokázány. Významnou roli v rituálním a náboženském životě hrají různé druhy bazalekː bazalka posvátná (Tulsi) je v hinduismu uctívána jako vtělení (avatár) bohyně Lakšmí a dalších božstev, vyrábějí se z ní mimo jiné ochranné růžence; podobně je uctívána bazalka \"Ocimum gratissimum\", která se v Indonésii používá také k rituálnímu omývání zemřelých a pěstuje se na hřbitovech. Sušené listy aromatických šalvějí, například kalifornské šalvěje bílé, jsou páleny jako ceremoniální očistné vykuřovadlo. V evropské kulturní tradici byl už od antiky rozmarýn symbolem lásky a manželské věrnosti a rostlinou chránící před zlem; snítka rozmarýnu se někdy nosí na svatebním oděvu místo myrty. Oblíbeným symbolem mateřské lásky je mateřídouška. Obě rostliny bývají spojovány s Pannou Marií, často se objevují jak v lidové slovesnosti mnoha národů, tak v literatuře (v Česku např. Jaroslav Seifert, Karel Jaromír Erben). Máta je v řeckých mýtech spojována s nymfou Minthé, milenkou boha podsvětí Háda, proměněnou ze žárlivosti v bylinu; ta byla proto používána při pohřebních rituálech. Posvátnou rostlinou bohyní, chránících cudnost a manželskou věrnost byl ve Středomoří drmek obecný (\"Vitex agnus-castus\"); ve středověkých klášterech byly větévky drmku kladeny pod nohy přicházejícím novicům na znamení oproštěnosti od tělesné touhy.", "section_level": 2}, {"title": "Zástupci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Abecední seznam rodů.", "content": "Dle databáze botanické zahrady Kew. \"Acanthomintha\", \"Acanthoprasium\", \"Achyrospermum\", \"Acrotome\", \"Acrymia\", \"Aegiphila\", \"Aeollanthus\", \"Agastache\", \"Ajuga\", \"Ajugoides\", \"Alvesia\", \"Amasonia\", \"Amethystea\", \"Anisochilus\", \"Anisomeles\", \"Asterohyptis\", \"Ballota\", \"Basilicum\", \"Benguellia\", \"Betonica\", \"Blephilia\", \"Brachysola\", \"Brazoria\", \"Bystropogon\", \"Callicarpa\", \"Cantinoa\", \"Capitanopsis\", \"Caryopteris\", \"Catoferia\", \"Cedronella\", \"Chaiturus\", \"Chamaesphacos\", \"Chelonopsis\", \"Chloanthes\", \"Cleonia\", \"Clerodendrum\", \"Clinopodium\" (včetně \"Acinos\" a \"Calamintha\") \"Colebrookea\", \"Collinsonia\", \"Colquhounia\", \"Comanthosphace\", \"Condea\", \"Congea\", \"Conradina\", \"Cornutia\", \"Craniotome\", \"Cuminia\", \"Cunila\", \"Cyanocephalus\", \"Cyanostegia\", \"Cyclotrichium\", \"Cymaria\", \"Dasymalla\", \"Dauphinea\", \"Dicerandra\", \"Dicrastylis\", \"Discretitheca\", \"Dracocephalum\", \"Drepanocaryum\", \"Drymosiphon\", \"Elsholtzia\", \"Endostemon\", \"Eplingiella\", \"Eriope\", \"Eriophyton\", \"Eriopidion\", \"Eriothymus\", \"Eurysolen\", \"Fuerstia\", \"Galeopsis\", \"Garrettia\", \"Glechoma\", \"Glechon\", \"Glossocarya\", \"Gmelina\", \"Gomphostemma\", \"Gontscharovia\", \"Gymneia\", \"Hanceola\", \"Haplostachys\", \"Haumaniastrum\", \"Hedeoma\", \"Hemiandra\", \"Hemigenia\", \"Hemiphora\", \"Hesperozygis\", \"Heterolamium\", \"Hoehnea\", \"Holmskioldia\", \"Holocheila\", \"Horminum\", \"Hosea\", \"Hoslundia\", \"Hymenocrater\", \"Hymenopyramis\", \"Hypenia\", \"Hypogomphia\", \"Hyptidendron\", \"Hyptis\", \"Hyssopus\", \"Isodon\", \"Isoleucas\", \"Kalaharia\", \"Karomia\", \"Killickia\", \"Kudrjaschevia\", \"Kurzamra\", \"Lachnostachys\", \"Lagochilus\", \"Lagopsis\", \"Lallemantia\", \"Lamium\" (včetně \"Galeobdolon\"), \"Lavandula\", \"Leonotis\", \"Leonurus\", \"Lepechinia\", \"Leptohyptis\", \"Leucas\", \"Leucosceptrum\", \"Lophanthus\", \"Loxocalyx\", \"Lycopus\", \"Macbridea\", \"Madlabium\", \"Marmoritis\", \"Marrubium\", \"Marsypianthes\", \"Martianthus\", \"Matsumurella\", \"Medusantha\", \"Meehania\", \"Melissa\", \"Melittis\", \"Mentha\" (včetně \"Pulegium\"), \"Mesosphaerum\", \"Metastachydium\", \"Microcorys\", \"Micromeria\", \"Microtoena\", \"Minthostachys\", \"Moluccella\", \"Monarda\", \"Monardella\", \"Monochilus\", \"Mosla\", \"Muniria\", \"Nepeta\" (včetně \"Schizonepeta\"), \"Newcastelia\", \"Obtegomeria\", \"Ocimum\", \"Ombrocharis\", \"Oocephalus\", \"Origanum\", \"Orthosiphon\", \"Otostegia\", \"Ovieda\", \"Oxera\", \"Panzerina\", \"Paralamium\", \"Paraphlomis\", \"Pentapleura\", \"Perilla\", \"Perillula\", \"Peronema\", \"Perovskia\", \"Petitia\", \"Petraeovitex\", \"Phlomidoschema\", \"Phlomis\", \"Phlomoides\", \"Phyllostegia\", \"Physominthe\", \"Physopsis\", \"Physostegia\", \"Piloblephis\", \"Pityrodia\", \"Platostoma\", \"Plectranthus\" (včetně \"Coleus\" a \"Solenostemon\"), \"Pleudia\", \"Pogogyne\", \"Pogostemon\", \"Poliomintha\", \"Prasium\", \"Premna\", \"Prostanthera\", \"Prunella\", \"Pseudocarpidium\", \"Pseudocaryopteris\", \"Pseudochamaesphacos\", \"Pseudomarrubium\", \"Pycnanthemum\", \"Pycnostachys\", \"Quoya\", \"Renschia\", \"Rhabdocaulon\", \"Rhaphiodon\", \"Rhododon\", \"Rostrinucula\", \"Rotheca\", \"Roylea\", \"Rubiteucris\", \"Rydingia\", \"Saccocalyx\", \"Salvia\" (včetně \"Rosmarinus\"), \"Satureja\", \"Schnabelia\", \"Scutellaria\", \"Sideritis\", \"Siphocranion\", \"Sphenodesme\", \"Stachydeoma\", \"Stachys\", \"Stenogyne\", \"Suzukia\", \"Symphorema\", \"Synandra\", \"Syncolostemon\", \"Tectona\", \"Teijsmanniodendron\", \"Tetraclea\", \"Tetradenia\", \"Teucrium\", \"Thorncroftia\", \"Thuspeinanta\", \"Thymbra\", \"Thymus\", \"Tinnea\", \"Trichostema\", \"Tripora\", \"Vitex\", \"Volkameria\", \"Warnockia\", \"Wenchengia\", \"Westringia\", \"Zataria\", \"Ziziphora\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Hluchavkovité (\"Lamiaceae\", dříve též \"Labiatae\" neboli pyskaté) je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Zahrnuje 7200–7800 druhů v 235–245 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin. Při fylogenetické aktualizaci botanického systému se rozrostla o více než 40 rodů z čeledi sporýšovité a v dnešním pojetí zahrnuje byliny i dřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy ve stažených vrcholičnatých květenstvích, které produkují nektar. Mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické. Plody jsou tvrdky, peckovice, vzácně i tobolky. Patří mezi kosmopolitně rozšířené čeledi, vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Hojně jsou zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi běžné a známé hluchavkovité rostliny náleží např. hluchavka, mateřídouška, bazalka, máta, levandule nebo šalvěj, která je s více než 900 druhy také největším rodem čeledi. Čeleď se dělí do 12 podčeledí, z nichž jsou v české květeně zastoupeny 4. Hlavní diferenciace proběhly v období starších třetihor (paleocén, eocén), nejstarší identifikované fosilie pocházejí z doby před 28 miliony let, tedy z období oligocénu. Hluchavkovité jsou ekonomicky významnou čeledí rostlin. Pro obsah aromatických silic a dalších látek jsou mnohé druhy využívány jako koření a jako zdroj éterických olejů (levandule, máta, šalvěj), mnoho jich patří mezi staré a oblíbené léčivé rostliny. Tropické dřeviny jako teka obrovská nebo \"Gmelina arborea\" jsou těženy pro kvalitní dřevo, semena šalvěje hispánské jsou známa jako \"chia\". Celosvětově jsou pěstovány také jako okrasné rostliny. V mnoha světových kulturách (buddhismus, hinduismus, antické Řecko) je s nimi spojena významná kulturní a mytologická symbolika. Název čeledi je odvozen od typového rodu hluchavka (\"Lamium\"); její latinský název pochází z řeckého slova \"laimos\" nebo \"lámos\", tj. jícen, podle stavby květu připomínající rozšklebený jícen.", "tgt_summary": "The Lamiaceae ( ) or Labiatae are a family of flowering plants commonly known as the mint or deadnettle or sage family. Many of the plants are aromatic in all parts and include widely used culinary herbs like basil, mentha, rosemary, sage, savory, marjoram, oregano, hyssop, thyme, lavender, and perilla. Some species are shrubs, trees (such as teak), or, rarely, vines. Many members of the family are widely cultivated, not only for their aromatic qualities, but also their ease of cultivation, since they are readily propagated by stem cuttings. Besides those grown for their edible leaves, some are grown for decorative foliage, such as \"Coleus\". Others are grown for seed, such as \"Salvia hispanica\" (chia), or for their edible tubers, such as \"Plectranthus edulis\", \"Plectranthus esculentus\", \"Plectranthus rotundifolius\", and \"Stachys affinis\" (Chinese artichoke). The family has a cosmopolitan distribution. The enlarged Lamiaceae contain about 236 genera and have been stated to contain 6,900 to 7,200 species, but the World Checklist lists 7,534. The largest genera are \"Salvia\" (900), \"Scutellaria\" (360), \"Stachys\" (300), \"Plectranthus\" (300), \"Hyptis\" (280), \"Teucrium\" (250), \"Vitex\" (250), \"Thymus\" (220), and \"Nepeta\" (200). \"Clerodendrum\" was once a genus of over 400 species, but by 2010, it had been narrowed to about 150. The family has traditionally been considered closely related to the Verbenaceae; in the 1990s, phylogenetic studies suggested that many genera classified in the Verbenaceae should be classified in the Lamiaceae or to other families in the order Lamiales. The alternative family name Labiatae refers to the fact that the flowers typically have petals fused into an upper lip and a lower lip (\"\" in Latin). The flowers are bilaterally symmetrical with five united petals and five united sepals. They are usually bisexual and verticillastrate (a flower cluster that looks like a whorl of flowers, but actually consists of two crowded clusters). Although this is still considered an acceptable alternative name, most botanists now use the name Lamiaceae in referring to this family. The leaves emerge oppositely, each pair at right angles to the previous one (decussate) or whorled. The stems are frequently square in cross section, but this is not found in all members of the family, and is sometimes found in other plant families.", "id": 1567720} {"src_title": "Metamorfní facie", "tgt_title": "Metamorphic facies", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncept metamorfních facií poprvé zkonstruoval finský geolog Pentti Eelis Eskola v roce 1921 na základě práce švýcarského geologa Armanze Gresslyho, který se zabýval sedimentární geologií. Gressly současně jako první zavedl pojem facie pro skupinu hornin s podobným minerálním složením. Eskola zpracoval svůj koncept na základě pozorování mezabazitů. V 70. letech 20. století pak byla koncepce upravena novozélandským geologem Francisem Johnem Turnerem.", "section_level": 1}, {"title": "Facie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zeolitová facie.", "content": "Zeolitová facie je facie s nejnižším teplotním stupněm, která probíhá jako první metamorfní reakce většinou při \"metamorfóze pohřbením\". Horniny v této fázi prodělávají jen rekrystalizaci za nízkých teplot. Facie odpovídá teplotám okolo 50 až 150 °C v rozmezí hloubky 1 až 5 km. Základní minerální asociací pro metabazity je křemen a zeolit, který představuje vodnatý silikát obsahující sodík, vápník a hliník (např. wairakit, heulandit, analcim, laumontit a stilbit). V metapelitických sedimentech je pak typická minerální řada indexových minerálů v podobě muskovitu, chloritu, albitu a křemene. Zeolitová facie je nejčastěji spojena s pelitickými sedimenty, které jsou bohaté na hliník, křemík, sodík a chudé na železo, hořčík a vápník.", "section_level": 2}, {"title": "Prehnitová a pumpellyitová facie.", "content": "Jedná se o facii, která je typická podobně jako zeolitová facie u metamorfózy pohřbením. Typickými minerály jsou prehnit a pumpellyit, které patří do vodnatých silikátů obohacených o vápník a hliník a v případě pumpellyitu ještě o železo a hořčík. Oproti zeolitové facii potřebují tyto indexové minerály ke svojí stabilitě o něco vyšší tlak a teplotu, ale vyskytují se často i v zeolitové facii. Někdy se uvádí i pod názvem \"prehnit-pumpellyitová facie\". V metapelitech se vyskytují indexové minerály muskovit, chlorit, albit a křemen.", "section_level": 2}, {"title": "Facie zelených břidlic.", "content": "Facie zelených břidlic je další facií, ve které panuje větší tlak a teplota než u facie prehnitová a pumpellyitová. Horniny se zde dostávají do středních teplot a tlaků (odpovídající 400 až 500 °C a hloubce okolo 8 až 50 km) a tento přechod je nejčastěji definován reakcemi: Výsledkem předchozích rovnic je stabilizace minerální asociace, která charakterizuje facii zelných břidlic. Indexovými minerály jsou aktinolit, epidot, albit, chlorit a křemen. Facie dostala svůj název po typické břidličnaté hornině s typickou nazelenalou barvou, která je způsobována obsahem chloritu, aktinolitu a epidotu. Při rostoucí teplotě pokračují další chemické změny ve složení, kdy nastává konzumace chloritu a epidotu za vzniku hliníkem bohatého aktinolitu dle rovnice: Pokud dochází k nárůstu tlaku za konstantní teploty, přechází pak facie zelených břidlic do facie modrých břidlic za vzniku alkalických amfibolů s významnou složkou glaukofánu.", "section_level": 2}, {"title": "Amfibolitová facie.", "content": "Nárůstem teploty a tlaku se minerální asociace dále mění z facie zelených břidlic do nové amfibolitové facie. Během tohoto přechodu dochází k několika chemickým změnám, jako ke změně albitu na oligoklas, narůstá obsah hliníku v amfibolech, což vede k přeměně aktinolitu na obecný amfibol a ve vzácných případech pokud je amfibolit bohatý na železo a hliník, tak se může objevit granát. Typická minerální asociace u metabazitů je oligoklas, obecný amfibol, epidot, chlorit a křemen. S nárůstem teploty ale dochází k tomu, že u teploty okolo 550 °C zaniká poslední chlorit a za teploty 600 °C mizí i epidot a na jejich úkor vzniká granát. Za vysokých teplot nakonec dochází ke krystalizaci klinopyroxenu. Díky této reakci tak z horniny mizí poslední zbytky epidotu a na dochází i k celkovému poklesu amfibolu na úkor vznikajícího granátu či klinopyroxenu.", "section_level": 2}, {"title": "Granulitová facie.", "content": "Granulitová facie vzniká za zvyšování tlaku a teploty z amfibolitové facie, kdy za nižšího tlaku dochází ke krystalizaci ortopyroxenu v převládající skupině minerálů plagioklas, klinopyroxen a ortopyroxen. Pokud roste tlak, pak převládající minerální asociací se stává granát, plagioklas a klinopyroxen. Tyto indexové řady se objevují i tehdy, pokud dochází k přechodu z eklogitové facie zpět do granulitové vlivem poklesu tlaku. Pro vysoký tlak dochází k nárůstu plagioklasu na úkor klinopyroxenu a v s dalším poklesem tlaku pak k rozpadu granátů na ortopyroxen.", "section_level": 2}, {"title": "Facie modrých břidlic.", "content": "Modré břidlice jsou horniny, které vznikají přechodem z facie zelených břidlic a pojmenovány jsou po své namodralé barvě. V jejich minerálním složení se hojně vyskytuje alkalický amfibol s vysokým obsahem glaukofánu. Pokud se minerální asociace nachází v nižších tlacích, jsou typické minerály glaukofán, lawsonit a chlorit. Při nárůstu tlaku a teplot je to pak minerální řada indexových minerálů ve složení glaukofán, zoisit/epidot, granát, paragonit, chlorit, rutil a další. Výskyt modrých břidlic je nejčastěji spojován se subdukčním rozhraním litosférických desek, kdy jsou některé desky rychle ponořovány do velikých hloubek, což má za následek rychlý nárůst tlaku a relativně nižší teploty. Postupný růst teploty ale vede postupně k mineralogickým změnám, které mají zásadní vliv pro složení horniny. Během první reakce dochází ke stabilizaci granátu v železem bohatých sedimentech a během druhé ke stabilizaci klinopyroxenu v metabazitech, které jsou chudé na hliník. Pokud teplota dále narůstá, množství těchto minerálů stále roste, což má za následek, že vzniká neostrá hranice mezi facií modrých břidlic a eklogitovou facií. Nastává částečné překrývání indexových minerálů obou těchto facií.", "section_level": 2}, {"title": "Eklogitová facie.", "content": "Je tvořena převážně z mafických metamorfovaných hornin, které jsou stabilní za vysokých tlaků a teplot. Jejich složení obsahuje význačné množství alkalického pyroxenu v podobě omfacitu a granátu, které jsou i základními indexovými minerály. Vyjma těchto minerálu jsou zde ale stabilní i další minerály jako zoisit, fengit, paragonit, glaukofán, křemen, kyanit, mastek, rutil a karbonáty v závislosti na teplotě. Minerální asociace jsou tvořeny jen malým počtem fází, což má za následek, že zde probíhá jen málo kontinuálních reakcí. Absence většího množství reakcí má za následek, že je často velmi obtížné určit přesné tlaky, které vedly ke vzniku asociace.", "section_level": 2}, {"title": "Facie albit–epidotických rohovců.", "content": "Tato facie je spojena s velmi nízkými teplotami a tlaky, během kterých dochází ke stabilizaci albitu a epidotu, jež ale nacházejí své pole stability i v dalších faciích. Jsou charakteristické pro kontaktní metamorfózu. V některých diagramech se název zkracuje na \"A.E.R.\"", "section_level": 2}, {"title": "Facie amfibolických rohovců.", "content": "Facie amfibolických rohovců vzniká za podobného tlaku jako facie albit–epidotických rohovců, ale dochází u ní k pozvolnému nárůstu teploty, která má za následek, že se zde objevují další minerály. Podobně jako předchozí dvě facie je i tato facie nízkotlaká s dalším narůstáním teploty, které je charakteristické pro kontaktní metamorfózu. Podobně jako v granulitové facii i zde je charakteristickým minerálem ortopyroxen.", "section_level": 2}, {"title": "Facie sanidinitová.", "content": "Jedná se o facii, ve které panují velmi nízké tlaky, ale extrémně vysoké teploty, což vede k tomu, že horniny podléhají parciálnímu tavení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k metamorfóze bazických hornin a následně jak výchozí chemické složení, tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Tyto zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů a tak i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakových podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací. V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit–epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová. Další metodou pro určování stupně metamorfózy je metoda metamorfních izográd, která je založená na určitých metamorfních reakcích probíhajících v poměrně úzkém pásmu tlaků a teplot. Oproti tomu je koncept facií natolik obsáhlý, že umožňuje odhadovat i složení hornin zcela odchylných před metamorfózou. Minerální asociace byly vyčleněny na základě experimentálních a terénních prací.", "tgt_summary": "A metamorphic facies is a set of mineral assemblages in metamorphic rocks formed under similar pressures and temperatures. The assemblage is typical of what is formed in conditions corresponding to an area on the two dimensional graph of temperature vs. pressure (See diagram in Figure 1). Rocks which contain certain minerals can therefore be linked to certain tectonic settings, times and places in the geological history of the area. The boundaries between facies (and corresponding areas on the temperature v. pressure graph) are wide because they are gradational and approximate. The area on the graph corresponding to rock formation at the lowest values of temperature and pressure is the range of formation of sedimentary rocks, as opposed to metamorphic rocks, in a process called diagenesis.", "id": 1265146} {"src_title": "Oribi", "tgt_title": "Oribi", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dosahuje výšky v kohoutku kolem 50-66 cm, tělo měří na délku 92-110 cm a hmotnost se pohybuje mezi 12-22 kg. Srst na hřbetě a bocích je zbarvena oranžovohnědě; brada, hrdlo, břišní strana těla a zadek je zbarven bíle. Na „kolenou“ má chomáčky delší srsti. Ocas je krátký, dlouhý 6-15 cm, na vrchní straně černý nebo tmavě hnědý, na spodní straně bílý. Kolem očí má bílý kruh, pod každým ušním boltcem černou skvrnu, vyznačující umístění pachových žláz, dlouhý krk a prominentně červené nozdry. Růžky s prstenci, které mají pouze samci, jsou špičaté a většinou neměří více jak 15 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Oribi žije samostatně, v páru nebo případně v malých skupinkách tvořených jedním samcem a obvykle dvěma nebo více samicemi. Během horkých dnů oribi odpoledne odpočívá ve stínu keřů a aktivní je ráno a večer. Během období dešťů preferují čerstvou, zelenou trávu a mladé výhonky, které často vyhledávají v oblastech postižených ohněm. Velice rádi olizují sůl. Pokud spatří predátora (lva, leoparda, karakala, hyenu, psy hyenovité, šakaly), obvykle se snaží skrýt skrčením ve vysoké vegetaci. Pokud je však predátor příliš blízko, ihned opustí vegetační úkryt a vydá se na prchavý útěk. U vodních zdrojů hrozí této antilopě velké nebezpečí i ze strany krokodýlů; mláďatům ze strany orlů. Samci vlastní teritoria, která si značí výměškem pachových žláz, močí nebo trusem. V období rozmnožování, tedy mezi srpnem a prosincem, se samec spáří se všemi samicemi, které se vyskytují na území jeho teritoria. Samic však nebývá na jednom území mnoho, obvykle jedna nebo dvě. Samice rodí jediné mládě po 6 až 7 měsíční březosti. Prvních 9 až 10 týdnů je mládě skryto ve vysoké vegetaci, kde ho pravidelně navštěvuje, očišťuje a kojí. Matku opouští ve věku čtyř až pěti měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Člověk tento druh antilopy nejvíce ohrožuje dvěma faktory: Dnes patří oribi podle Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) mezi druhy závislé na ochraně (\"Lower Risk Conservation Dependent\"). Je součástí WWP Species Project, který se již dlouhodobě snaží o reintroduci tohoto druhu zpět do volné přírody a zároveň zkoumá jeho početnost ve volné přírodě.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme 13 poddruhů: Ze všech 13 poddruhů jsou dva vážněji ohroženy: oribi Haggardova (\"Ourebia ourebi haggardi\"), v Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie zranitelných druhů (VU C1) a oribi keňská (\"Ourebia ourebi kenyae\"), v současné době již vyhynulá (EX).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oribi (\"Ourebia ourebi\") je malá a štíhlá antilopa obývající velkou část subsaharské Afriky. Vyskytuje se na území Senegalu, napříč až k západní a střední Etiopii a jižnímu Somálsku, jižně až k východní a jižní části Keni, severní Botswany, Ugandy a Angoly. Proměnlivě obývá i Mosambik, Zimbabwe a střední a východní část Jihoafrické republiky. Přirozeným biomem této antilopy jsou otevřené planiny s vysokou trávou, která pro ni poskytuje důležitý úkryt proti predátorům. Vždy ji nalezneme poblíž vodního zdroje, na který je pevně vázána; vyhýbá se strmým svahům.", "tgt_summary": "The oribi (; \"Ourebia ourebi\") is a small antelope found in eastern, southern and western Africa. The sole member of its genus, the oribi was first described by the German zoologist Eberhard August Wilhelm von Zimmermann in 1782. Eight subspecies are identified. The oribi reaches nearly at the shoulder and weighs . This antelope features a slightly raised back, and long neck and limbs. The glossy, yellowish to rufous brown coat contrasts with the white chin, throat, underparts and rump. Only males possess horns; the thin, straight horns, long, are smooth at the tips and ringed at the base. Typically diurnal, the oribi is active mainly during the day. Small herds of up to four members are common; males defend their group's territory, large. The oribi is primarily a grazer, and prefers fresh grasses and browses occasionally. A seasonal breeder, the time when mating occurs varies geographically. Unlike all other small antelopes, oribi can exhibit three types of mating systems, depending on the habitat – polyandry, polygyny and polygynandry. Gestation lasts for six to seven months, following which a single calf is born; births peak from November to December in southern Africa. Weaning takes place at four to five months. The oribi occurs in a variety of habitats – from savannahs, floodplains and tropical grasslands with tall grasses to montane grasslands at low altitudes, up to above the sea level. This antelope is highly sporadic in distribution, ranging from Senegal in the west to Ethiopia and Eritrea in the east and southward to Angola and the Eastern Cape (South Africa). The oribi has been classified as Least Concern by the IUCN; numbers have declined due to agricultural expansion and competition from livestock.", "id": 1197631} {"src_title": "Avi Dichter", "tgt_title": "Avi Dichter", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Aškelonu a během vojenské služby sloužil v Sajeret Matkal. Zde odmítl nabídku svého velitele, Ehuda Baraka, zúčastnit se důstojnického kurzu (to totiž znamená, že se nedostane do přímého boje). Během služby byl vyznamenán izraelským ekvivalentem Medaile cti za záchranu jednotky za nepřátelskými liniemi. Po odchodu z Izraelských obranných sil vstoupil do Šin bet a začal studovat arabštinu. V roce 1992 byl jmenován velitelem Šin bet pro Jižní sektor. Zde se podílel na likvidaci jednoho z vůdců Hamásu a jejich hlavního pyrotechnika Jahjá Ajáše. V roce 1996, krátce po atentátu na premiéra Rabina byl Dichter jmenován šéfem kontrarozvědné větve Šin bet, v roce 1999 pak byl jmenován náměstkem ředitele Šin bet. V roce 2000 byl svým bývalým velícím důstojníkem, premiérem Ehudem Barakem jmenován do funkce ředitele Šin bet. Tuto funkci vykonával v období intifády al Aksá, kdy převládal zejména protipartyzánský boj. Dichter patřil k jedněm z hlavních strůjců obsazení Západního břehu. 15. května 2005 skončilo Dichterovi pětileté funkční období a on službu opustil. Na postu ředitele Šin bet byl nahrazen svým náměstkem Juvalem Diskinem. Některé spekulace naznačovaly, že za jeho odchodem je nesouhlas se Šaronovým plánem na jednostranné stažení z Pásma Gazy. Po odchodu z funkce odcestoval Dichter na tři měsíce do Washingtonu v USA, kde navštěvoval v Brookingském institutu středisko pro blízkovýchodní politiku. Po návratu do Izraele Dichter pochválil Šaronův plán stažení a začal pracovat v Kadimě. V roce 2006 byl ve volbách zvolen do Knesetu a a 4. května 2006 jmenován ministrem vnitřní bezpečnosti. Jako člen izraelské vlády se zasazoval za znovuobsazení Pásma Gazy, aby se zamezilo bombardování Izraele raketami Kásam ze strany Palestinců. V průběhu druhé libanonské války v roce 2006 podporoval útoky proti syrským cílům v Libanonu. S názorem, že by měl Izrael převzít kontrolu nad celým Pásmem Gazy, vystoupil znovu v listopadu 2011. Podle jeho slov by šlo o několikaletý proces, během něhož by Izrael vymýtil teroristické skupiny z oblasti. V srpnu 2012 rezignoval na svůj poslanecký mandát, opustil stranu Kadima a stal se ministrem domácí fronty, kde nahradil Mataje Vilnaje. V Knesetu jej nahradil Ahmed Dabbah. Po volbách v roce 2013 jej v ministerské funkci vystřídal Gilad Erdan. Ve volbách v roce 2015 byl zvolen za poslance za stranu Likud.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avraham „Avi“ Dichter (; narozen 4. prosince 1952 Aškelon) je izraelský politik a bývalý ředitel zpravodajské služby Šin bet. Od srpna 2012 do března 2013 zastával post ministra obrany domácí fronty ve druhé Netanjahuově vládě. V minulosti zastával post poslance Knesetu za stranu Kadima a funkci ministra vnitřní bezpečnosti.", "tgt_summary": "Avi Dichter (, ; born 14 December 1952) is an Israeli politician and the current Chairman of the Foreign Affairs and Defense Committee. A former Minister of Internal Security and Shin Bet director, he resigned from the Knesset and left Kadima in August 2012 in order to become Minister of Home Front Defense, a position he vacated in March 2013.", "id": 48040} {"src_title": "Nord (departement)", "tgt_title": "Nord (French department)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnešní Nord se skládá z částí bývalých hrabství Flandry a Hainault. Území dříve patřilo ke Španělskému Nizozemí, ale v 17. století bylo nakonec připojeno k Francii. Během 4. a 5. století si Římané často najímali germánské kmeny pro vojenské služby na cestě Boulogne – Cologne, což v oblasti vytvořilo románsko-germánskou jazykovou hranici, jež vydržela až do 8. století. Saské osídlení oblasti však onu hranici posunulo na jih, tudíž většina obyvatelstva kolem Lille hovořila dialektem nizozemštiny. Od 9. století se hranice začala posouvat zpět na severovýchod, což ještě podpořilo vládní ustanovení Francie, označující francouzštinu v regionu za úřední jazyk. V dnešní době zde žije asi 20 000 mluvčích západní vlámštiny, zejména v arrondisementu Dunkerque, ale dialekt v oblasti pomalu vymírá. Nord je jeden z 83 původních departementů, vytvořených během francouzské revoluce roku 1790.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nord je součást regionu Hauts-de-France a je obklopen departementy Pas-de-Calais a Aisne, Belgií a Severním mořem. Departement je situován na severovýchodě země podél západní hranice Belgie a je neobvykle dlouhý a úzký. Jeho hlavním městem je Lille, které společně s městy Roubaix, Tourcoing a Villeneuve d'Ascq tvoří významnou průmyslovou oblast a aglomeraci o více než milionu obyvatel (4. největší ve Francii). Další větší města jsou Valenciennes, Douai, a Dunkerque. Mezi významné řeky departementu patří Yser, Lys, Escaut, Scarpe a Sambre.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Jakožto symbol francouzské industrializace v 19. století oblast výrazně utrpěla během první světové války a dnes čelí dalším ekonomickým, sociálním a ekologickým problémům, spojených s úpadkem těžby uhlí a textilního průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Nord je jednoznačně nejhustěji obydlený departement Francie s 2 576 260 obyvateli na ploše 5743 km².", "section_level": 1}], "src_summary": "Nord (česky \"Sever\") je departement na severu Francie. Jedná se o nejlidnatější departement v zemi, jeho správním střediskem je Lille.", "tgt_summary": "Nord ( or simply , ; West Flemish and , ) is a department in the Hauts-de-France region of France bordering Belgium. It was created from the western halves of the historical counties of Flanders and Hainaut, and the Bishopric of Cambrai. The modern coat of arms was inherited from the County of Flanders. Nord is the country's most populous department. It also contains the metropolitan region of Lille (the main city and the prefecture of the department), the fourth-largest urban area in France after Paris, Lyon and Marseille. Within the department is located the part of France where the French Flemish dialect of Dutch is still spoken (along with French) as a native language. Similarly, the distinct French Picard dialect, Ch'ti is spoken here.", "id": 446451} {"src_title": "Jan II. z Lichtenštejna", "tgt_title": "Johann II, Prince of Liechtenstein", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan II. byl syn vládnoucího knížete Aloise II. a jeho manželky hraběnky Františky Kinské z Vchynic a Tetova. Nástupnictví se ujal po smrti svého otce 12. listopadu 1858, krátce po svých osmnáctých narozeninách, jeho vláda je nejdelší vládou v historii, při které nebyl jmenován regent. V roce 1861 a pak znovu v roce 1921 podpořil ústavu, která dala běžným Lichtenštejncům rozsáhlá politická práva, ta druhá udělala z knížectví konstituční monarchii. Jan II. po první světové válce zpřetrhal tradičně spojenecké vztahy s Rakouskem-Uherskem, resp. s jeho nástupnickými státy, a nahradil je úzkými vazbami se Švýcarskem. V roce 1924 přijalo Lichtenštejnsko švýcarský frank jako svou oficiální měnu. Už v první etapě pozemkové reformy v roce 1921 byl dán jeho majetek do záboru. V listopadu 1922 bylo zahájeno přihláškového řízení na velkostatku Plumlov, dvoře Krumsín, ležícího svými pozemky v kat. obcích Krumsín, Drahany, Šeloutky, Křenůvky, Prostějovice, Myslejovice, soudního okresu Plumlov, polit. okresu Prostějov. Celková výměra činila 393,7270 ha, z toho polí 319,2262 ha, luk 43,9810 ha, zahrad 3,3345 ha, pastvin 21,7848 ha, ostatní půdy 5,4041 ha. Lhůta k podávání přihlášek o příděl půdy byla stanovena do 15. listopadu 1922 u přídělového komisaře Státního pozemkového úřadu v Kroměříži. V březnu roku 1923 bylo zahájeno přídělového řízení na dvoře Skramníky (velkostatek Radim), který ležel svými pozemky v katarstrální obci Skramníky, soud. okres Český Brod. Celková výměra přejímané půdy činila 81 ha rolí a lhůta k podávání přihlášek trvala do 17. března 1923 u přídělového komisaře v Českém Brodě. Značně rozparcelovaný velkostatek Úhříněves nakonec v roce 1923 prodal státu, který zde zřídil státní školní statek pro zemědělský odbor Českého vysokého učení technického v Praze. Ačkoli velmi podporoval vědu a umění, byl velmi nespolečenský a zpravidla se neúčastnil žádných společenských akcí. Nikdy se neoženil a neměl děti.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví.", "content": "Jelikož kníže Jan II. neměl děti, jeho nástupcem se stal jeho mladší bratr František I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II., \"Johann II.\" (5. října 1840, zámek Lednice – 11. února 1929, zámek Valtice) byl lichtenštejnským knížetem v letech 1858–1929. Jeho panování trvalo 70 let a 3 měsíce, což bylo druhé nejdelší funkční období v evropské historii po Ludvíkovi XIV.", "tgt_summary": "Johann II (; 5 October 1840 – 11 February 1929), also known as Johann II the Good (\"Johann II der Gute\"), was the Prince of Liechtenstein between 1858 and 1929. His reign of 70 years and 91 days is the second-longest of any monarch in European history, after that of Louis XIV of France, and third-longest overall after Louis XIV and Bhumibol Adulyadej of Thailand.", "id": 2113981} {"src_title": "Groove metal", "tgt_title": "Groove metal", "src_document": [{"title": "Charakteristické znaky a původ.", "content": "Album \"Cowboys from Hell\" od skupiny Pantera z roku 1990 bylo označeno jako „přelomové“ a „směrodatné“ pro groovemetalový žánr. Ian Christe připisuje zásluhu k vytvoření nového, z death metalu odvozeného, stylu skupinám Sepultura s albem \"Chaos A.D.\" a Panteře - jejich groovemetalový sound ovlivnil v 90. letech novou generaci kapel. Groovemetalové skupiny včlenily do své tvorby prvky thrash metalu, hardcore punku a industriální hudby. Tommy Victor ze skupiny Prong tvrdí, že postoje groove metalu pocházejí od skupiny Bad Brains. Groovemetalové skupiny mají také tendenci hrát thrashové riffy ve středním tempu a zaměřovat se na silné a zajeté synkopy.", "section_level": 1}, {"title": "Skupiny.", "content": "Tento styl se spojuje se skupinami jako Pantera, Lamb of God, Sepultura, Soulfly, Gojira, Throwdown, Machine Head, Byzantine, Trivium, Anthrax, Korn, Spiritual Beggars a Five Finger Death Punch. Některé kapely vyvinuly mnoho úsilí, aby nebyly považovány za groovemetalovou kapelu. Veteráni thrash metalu Annihilator odešli od Roadrunner Records roku 1993 právě kvůli tomu, aby nebyli zapleteni do groovemetalového trendu podporovaného tímto labelem. A od té doby tito Kanaďané nehráli v Severní Americe až do června 2011, kdy se vrátili, aby si zahráli na vyprodaném představení v Quebecu a objevili s na hlavním pódiu festivalu Heavy MTL v Montrealu. Během 90. let byl termín občas použit k popisu funkem ovlivněných alternative metalových uskupení jako Primus a Jane's Addiction.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Průkopnické groovemetalové skupiny jako Pantera (původně glammetalová skupina) a Sepultura (původne deathmetalová skupina) položily základy pro nu metal a metalcore. Nu metal využívá podladěné riffy (i když ne tak komplikované jako v groove metalu), prvky hip hopu jako rapování a turntablism a groovemetalové rytmy, zatímco téměř neobsahuje kytarová sóla a komplexní kytarovou hru. Metalcore klade důraz na tradiční metalové harmonie a také obsahuje breakdowny, čili pomalé, intenzivne pasáže, které svádějí k moshingu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Groove metal, často označovaný jak neo-thrash, post-thrash, power groove nebo jen groove, je termín, který popisuje styly, odvozené z thrash metalu a které se do současné podoby vyvinuly na začátku 90. let.", "tgt_summary": "Groove metal is a subgenre of heavy metal music that began in the early 1990s. The genre achieved mainstream success in the 1990s and continued having some more success in the 2000s. Inspired by thrash metal and traditional heavy metal, groove metal features raspy singing and screaming, down-tuned guitars, heavy guitar riffs, and syncopated rhythms. Unlike thrash metal, groove metal is usually slower and also uses elements of traditional heavy metal. Pantera are often considered the pioneers of groove metal, and groove metal expanded in the 1990s with bands like White Zombie, Machine Head, Skinlab, and Sepultura. The genre continued in the 2000s with bands like Lamb of God, DevilDriver, Damageplan, Five Finger Death Punch and Hellyeah.", "id": 2195509} {"src_title": "Basil Poledouris", "tgt_title": "Basil Poledouris", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Kansas City v americkém státě Missouri. Věřil, že k hudbě ho přivedly dvě okolnosti, a to vliv hudebního skladatele Miklóse Rózsi a řeckého pravoslaví. V mládí byl při mších uchvácen zvukem sborového zpěvu. Od sedmi let se učil hrát na klavír. Studoval na \"Univerzitě Jižní Kalifornie\" obory film a hudba a v univerzitních archívech je ještě dodnes uloženo několik jeho krátkých filmů. Na studiích se seznámil s režiséry Johnem Miliusem a Randalem Kleiserem, s nimiž později jako skladatel spolupracoval. V roce 1985 složil hudbu k filmu \"Flesh & Blood\" pro režiséra Paula Verhovena, což byl počátek jejich budoucí spolupráce na dalších dílech. Oženil se v roce 1969 a s manželkou Bobbie měl dvě dcery Zoë a Alexis. Starší dcera Zoë Poledouris je herečka a také skladatelka filmové hudby, příležitostně s otcem na některých projektech spolupracovala (např. na hudbě k \"Hvězdné pěchotě\"). Poslední čtyři roky Basil Poledouris strávil na ostrově Vashon ve státě Washington a zemřel 9. listopadu 2006 v Los Angeles ve státě Kalifornie ve věku 61 let na zdravotní komplikace zapříčiněné rakovinou.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byl znám svým stylem mohutné epické orchestrální kompozice a užitím složitých tematických vzorů. Na svoje dílo upozornil zejména hudbou k filmům \"Modrá laguna\" (1980, režie Randal Kleiser), \"Barbar Conan\" (1982, režie John Milius), \"Ničitel Conan\" (1984, režie Richard Fleischer), \"Rudý úsvit\" (1984, režie John Milius), \"RoboCop\" (1987, režie Paul Verhoeven), \"Hon na ponorku\" (1990, režie John McTiernan), \"Zachraňte Willyho!\" (1993, režie Simon Wincer) a další pokračování, \"Hvězdná pěchota\" (1997, režie Paul Verhoeven) a \"Hra snů\" (1999, režie Sam Raimi). Hudba k filmu \"Barbar Conan\" je mnohými považována za jeden z nejlepších soundtracků všech dob. Také se podílel na přípravě zahájení Letních olympijských her v roce 1996 v Atlantě. Ve Venice u Los Angeles založil vlastní studio \"Blowtorch Flats\", které se zabývalo profesionální mixáží pro film a další média. Jako herec se objevil v drobných epizodních rolích ve třech dílech seriálu \"Star Trek\" (1967–1968).", "section_level": 1}], "src_summary": "Basilis „Basil“ Konstantine Poledouris (21. srpna 1945 Kansas City, Missouri, USA – 8. listopadu 2006 Los Angeles, Kalifornie, USA) byl americký skladatel filmové hudby.", "tgt_summary": "Basil Konstantine Poledouris (; August 21, 1945 – November 8, 2006) was a Greek-American composer, conductor, and orchestrator of film and television scores, best known for his long-running collaborations with directors John Milius and Paul Verhoeven. Among his works are scores for the films \"Conan the Barbarian\" (1982), \"Red Dawn\" (1984), \"Iron Eagle\" (1986), \"RoboCop\" (1987), \"The Hunt for Red October\" (1990), \"Free Willy\" (1993), \"Starship Troopers\" (1997) and \"Les Miserables\" (1998). Poledouris won the Primetime Emmy Award for Outstanding Music Composition for a Limited Series, Movie, or Special for his work on the four-part miniseries \"Lonesome Dove\" in 1989, and was a four-time recipient of the BMI Film Music Award.", "id": 2201811} {"src_title": "Raimond z Poitiers", "tgt_title": "Raymond of Poitiers", "src_document": [{"title": "Převzetí kontroly nad Antiochií.", "content": "Když v bitvě s Turky padl mladý antiochijský kníže Bohemund II. z Antiochie, syn zakladatele státu Bohemunda z Tarentu, převzala vládu energická kněžna vdova Alice, dcera jeruzalémského krále Balduina II. Kněžna tvrdě potlačila pokus normanských rytířů o převzetí kontroly nad Antiochií a prohlásila se samovládkyní. Nový jeruzalémský král Fulko z Anjou se rozhodl zjednat pořádek, porazil kněžniny síly a rozhodl se vnutit Alici ženicha. Místo antiochijského knížete poté nabídl Raimondu z Poitiers, který nabídku přijal. Prošel v přestrojení Itálií, Byzancí, až se tajně dostal do Jeruzaléma. Fulko s Raimondem poté vymysleli lest, když král za Raimonda provdal Alicinu malou dceru Konstancii, čímž její matku zbavil moci i dalších nároků na antiochijský trůn, neboť moc nyní spočívala na Konstancii a tím pádem i na Raimondovi, který byl čtyřikrát starší, než jeho nevěsta. Manželství dostalo požehnání od antiochijského patriarchy, ale ne od Raimondovy tchyně Alice, neboť ta žila v přesvědčení, že Raimond coby ženich, je určen pro ni. V prvních letech Raimondovy a Konstanciiny vlády bylo Antiochijské knížectví ve sporu s byzantským císařem Janem II., který přitáhl do oblasti Kilíkie, jejíž jižní část dobyl od arménského krále Lea II. a začal si nárokovat i vládu nad Antiochií. Když vůdcové první křížové výpravy procházeli Konstantinopolí, odpřisáhli tehdejšímu císaři Alexiovi I., že veškerá území, která dobudou na východě předají pod lenní svrchovanost Byzance. Frankové však přísahu nedodrželi a počínali si v křižáckých státech jako suverénní vládci. Alexiův syn Jan II. proto přišel s byzantskou armádou do Sýrie uplatňovat svá práva a antiochijskému knížeti připomenout jeho závazky. Raimond byl donucen složit císaři lenní hold a zavázal se platit obvyklý lenní tribut. Císař se zase zavázal chránit území Antiochijského knížectví před muslimskými státy. Následně císař s Raimondem roku 1138 vytáhl vytáhl na turecké mocenské centrum Aleppo. Když však útočníci spatřili mohutné hradby Aleppa, které bylo plně obsazené Núr ad-Dínovou posádkou, rozhodli se vytáhnout na nedaleké město Šajzar. Raimond však s útokem váhal, neboť se obával, že v případě dobytí Šajzaru a dalších území na východě jej císař vyžene z Antiochie, kde dosadí svého místodržícího a odškodní nejistým, nově dobytým územím. Císař si toho všiml a pochyboval o loajalitě křižáků. Nakonec znechuceně ukončil obléhání a vrátil se do Konstantinopole. Raimond se odebral do Antiochie.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenské zápasy.", "content": "Poté následoval spor mezi knížetem Raimondem a antiochijským patriarchou. Raimond byl roztrpčený, protože byl kvůli svému slibu věrnosti z roku 1135 nucen patriarchovi platit tribut. Ale roku 1139 kníže triumfoval a patriarcha byl z úřadu sesazen. O tři roky později se císař Jan II. do Sýrie vrátil, ale Raimond se odmítl nyní znát ke svému poddanství vůči císaři. Jan II., ačkoliv se vypořádal se sousedními Armény, byl neschopný vůči Raimondovi cokoliv podniknout. Když však Raimond požadoval od Janova nástupce na byzantský trůn Manuela podsoupení některých měst v arménské Kilíkii, došlo k boji. Řekové boj vyhráli a císař Manuel Raimonda donutil k ponižující návštěvě Konstantinopole, během které Raimond obnovil svou přísahu lenní závislosti a souhlasil s dosazením řeckého ortodoxního patriarchy do Antiochie. V roce 1148 do Antiochie dorazila druhá křížová výprava v čele s římsko-německým králem Konrádem III. a francouzským králem Ludvíkem VII. S ním dorazila také jeho žena a Raimondova neteř Eleonora Akvitánská. Raimond se snažil Ludvíka přesvědčit, aby mu pomohl dobýt muslimské centrum Aleppo a ztracená území na východ od řeky Orontes. Ludvík však váhal a spíše s nelibostí sledoval, jak si jeho žena Eleonora rozumí se svým strýcem. Francouzský král se nakonec rozhodl táhnout do Jeruzaléma, ale Eleonora odmítla jít s ním. Ludvík ji musel odvést s sebou násilím, čímž se navždy rozkmotřil s antiochijským knížetem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Poté, co roku 1148 druhá křížová výprava skončila nezdarem, rozhodl se sultán Núr ad-Dín zaútočit na oslabené křižácké státy. Na jaře 1149 sultán vytáhl proti Antiochijskému knížectví. Muslimské síly čítaly až 6 000 jezdců. Raimond měl k dispozici kolem 1 000 pěších vojáků, avšak existují rozpory, kolik mohl postavit do boje rytířů na koních, mohlo to být 400 až dokonce 4 000 Kromě toho se s křižáky spojila mocná muslimská sekta Assassínů. Raimond z Poitiers zpočátku využil momentu překvapení a Núr ad-Dína zahnal na útěk. Sultán, který neměl přesné informace o počtu protivníka, však brzy skutečnost prohlédl, obrátil a přešel do protiútoku. Raimond se dopustil taktické chyby, když nařídil na noc rozbít tábor na holém prostranství v soutěsce u Fons Murez. Núr ad-Dín jej v noci obklíčil a ráno kníže poznal, jakou předchozího večera udělal chybu. Jedinou jeho nadějí bylo probít se z obklíčení, ale byl ve velké nevýhodě. Jeho rytíři museli útočit do kopce a proti přesile. Všichni Raimondovi vojáci byli muslimy pobiti a padl i sám Raimond. Mrtvému knížeti nechal Núr ad-Dín uříznout hlavu a poslal ji ve stříbrné skříňce Abbásovskému chalífovi do Bagdádu, kde rozšířila po Bohemundu II. jeho sbírku o další exemplář hlavy antiochijského knížete.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raimond z Poitiers, psán též Raymond či Raimund (francouzsky , narozen někdy kolem roku 1108 – 29. června 1149) byl francouzský šlechtic a v letech 1136–1149 knížetem z Antiochie (jako kníže Raimond I.). Byl synem akvitánského vévody Viléma IX., zvaného \"trubadúr\" a hraběnky z Toulouse Filipy. Raimond z Poitiers padl v bitvě u Fons Murez , kde se křižáci nechali v noci obklíčit a sultán Núr ad-Dín antiochijskou armádu zcela zničil.", "tgt_summary": "Raymond of Poitiers (c. 1099–29 June 1149) was Prince of Antioch from 1136 to 1149. He was the younger son of William IX, Duke of Aquitaine and his wife Philippa, Countess of Toulouse, born in the very year that his father the Duke began his infamous liaison with Dangereuse de Chatelherault.", "id": 737401} {"src_title": "Geografie Evropy", "tgt_title": "Geography of Europe", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Evropa má výhodnou polohu v srdci severní zemské polokoule, která je maximálně efektivní pro kontakty se světem. Významnou roli hraje moře. Je to spojnice se světem a poskytuje „dary moře“, ryby a suroviny. Jižní, západní a severní Evropa je tvořena převážně poloostrovy a ostrovy. Hraničním bodem na severu je mys Kinnarodden v Norsku na 71°8′ s.š., pro celý kontinent ale mys Fligely na Rudolfově ostrově v zemi Františka Josefa na 81°51′ s.š. Další významný mys na severu je Severní mys v Norsku, považovaný mylně za nejsevernější bod pevniny. Mys leží na ostrově, ne na pevnině, a má nižší zeměpisnou šířku než Kinnarodden. Na jihu dosahuje Evropa mysem Marroqui ve Španělsku 35°59′ s.š. Pro celý kontinent je to ostrov Gavdhos v Řecku na 34°48′ s.š. Další pozoruhodné mysy na jihu Evropy jsou: Spartivento a di Venta v Itálii a Matapan v Řecku. Na západě je nejzazším bodem mys Roca v Portugalsku na 9°29′ z.d., pro celý kontinent je to však irský ostrov Tearaght na 10°39′ z.d. nebo mys Faj Grande na azorském ostrově Flores na 31°16′ z.d., pokud považujeme Azory za součást Evropy a nikoliv Afriky. Další mysy na západě Evropy jsou: Land's End ve Velké Británii, Dunmore v Irsku a Cabo de Fisterra a Mys svatého Vincence na Pyrenejském poloostrově. Na východě má Evropa smluvní hranici na pevnině. Za nejvýchodnější bod je považováno východní úpatí Polárního Uralu v Rusku na 67°20′ v.d. Evropa je s spolu s Asií nejméně vymezený kontinent. Východní hranice je smluvní na linii: Bajdaracký záliv - řeka Kara - východní svahy Uralu - řeka Emba - kaspické pobřeží po ústí řeky Kumy - Kumomanyčská propadlina - dolní Don - Azovské moře. Existují i jiné názory na vedení hranice mezi Evropou a Asií, podrobnosti jsou uvedeny v článku Evropa.", "section_level": 1}, {"title": "Rozloha.", "content": "Evropa měří 10 382 000 km², tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl. Největší délka od mysu sv. Vincenta k severovýchodu je 5000 km.", "section_level": 1}, {"title": "Horizontální členitost.", "content": "Evropa má velmi členité pobřeží o délce 37.900 km. Je nejčlenitější ze všech světadílů. Třetinu rozlohy zaujímají ostrovy (750 000 km²) a poloostrovy (2 500 000 km²). Největší poloostrovy jsou: Skandinávský (774 000 km²), Pyrenejský (581 400 km²) a Balkánský (496 700 km²) s Peloponésem. Další významné poloostrovy jsou: Finský, Kanin, Kola, Jutsko, Bretaň, Apeninský, Istrie a Krym. Největší ostrovy jsou: Velká Británie (216 325 km²), Island (102 820 km²) a Irsko (83.849 km²). Další pozoruhodné ostrovy Evropy jsou: Severní a Jižní ostrov Nové země, Spitzbergen a Nordaustlandet na Špicberkách, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta, Sjaelland, Kolgujev, Euboia a Mallorca.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba.", "content": "Evropa se skládá ze dvou pevninských trupů: severovýchodního a jihozápadního. Severovýchodní trup postupuje od asijské hranice na jihozápad. Na jihu z něj vyčnívá poloostrov Krym a na severu poloostrovy Kanin a Skandinávský, který je spojen s pevninou Finským poloostrovem, od nějž na sever leží poloostrov Kola. Na jižním konci se Skandinávie rozděluje na dva výběžky, na severu leží poloostrov Nordkinn a na blízkém ostrůvku Severní mys. Západně od Skandinávie leží na severním okraji Atlantiku druhý největší evropský ostrov Island, severně od ní souostroví Špicberky a na severovýchodě za 80° s.š. Země Františka Josefa. Jižně od ní se nacházejí dva podlouhlé ostrovy Nové země. Od severovýchodního trupu na jihozápad se táhne menší a užší trup jihozápadní. Na jihu vybíhá ve velké poloostrovy Balkánský, Apeninský a Pyrenejský a v menší Istrii. Na západě ční poloostrovy Bretaň a Normandie, oddělené Lamanšským průlivem od Velkou Británii. Na severu je poloostrov Jutsko. Nejblíže k Asii leží na jihovýchodě Evropy Balkánský poloostrov. Na severu je spojen s pevninou, na ostatních stranách ho obklopuje moře. Na jihu je ukončen menším poloostrovem Peloponessem. Balkán je provázen ostrovy: Od Balkánu na západ leží štíhlý Apeninský poloostrov jihovýchodního směru. Na jižním konci je rozdělen ve dva výběžky. U jižnějšího z nich leží trojhranná Sicílie, oddělená od pevniny úzkým Messinským průlivem. Severozápadně od Sicílie se rozkládá Sardinie a severněji Korsika. Na jihozápadě Evropy se nachází nejzápadnější z jihoevropských poloostrovů Pyrenejský, podobný čtyřúhelníku. Na jih trčí mysy Gibraltar a Marroqui a na jihozápadě mys Roca. Východně od poloostrova leží souostroví Baleáry. Na západě Evropy severně od 50° s.š. najdeme Velkou Británii a západně od ní menší Irsko. U severního cípu Velké Británie jsou rozhozeny drobné skalnaté ostrůvky: západně Hebridy a severně Orkneje a Shetlandy.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m. Evropa je tak nejnižší ze všech světadílů. Nížiny zaujímají 60 % rozlohy. Vysočiny převažují na většině poloostrovů a na Islandu. Evropský povrch se dělí do 11 soustav: pyrenejské, apeninské, alpské, karpatské, hercynské, Středoevropské nížiny, Fennoskandie, islandské, Východoevropské roviny a uralské.", "section_level": 1}, {"title": "Pyrenejská soustava.", "content": "Na Pyrenejském poloostrově se rozkládá pyrenejská soustava. Skládá se z plošin a tabulí, z nichž hlavní je Meseta (600-800 m) složená ze starých hornin. Kastilské pohoří ji dělí na Starokastilskou rovinu na severu a Novokastilskou rovinu na jihu. Mesetu obklopují horská pásma, především nejvyšší pohoří pyrenejské soustavy Sierra Nevada (trvale zaledněný Mulhacén, 3478 m) na jihu a Pyreneje (Pico de Aneto, 3404 m), které vznikly v třetihorách alpinským vrásněním a které daly jméno celé soustavě i poloostrovu a dělí na severu Pyrenejský poloostrov od zbytku Evropy. Západním pokračováním Pyrenejí je Kantaberské pohoří. Na jihu Pyrenejského poloostrova leží Andaluská nížina. Pyreneje a Mesetu dělí Eberská rovina.", "section_level": 2}, {"title": "Apeninská soustava.", "content": "Apeninský poloostrov vyplňuje apeninská soustava. Táhne se mezi Alpami a Messinským průlivem. Vznikla alpínským vrásněním ve třetihorách. Její páteří jsou Apeniny, dlouhé 1500 km. Nejvyšší částí Apenin jsou Abruzzy (masiv Grand Sasso s nejvyšším vrcholem Corno Grande, 2914 m). Na západním pobřeží se setkáváme s pozůstatky sopečné činnosti v podobě kráterových jezer (Bolsena, Bracciano a Trasimenské) a sopky Vesuv (1277 m), která zničila roku 79 Pompeje. Na Sicílii se tyčí nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m) a na Liparských ostrovech sopky Stromboli a Vulcano. Od Alp je apeninská soustava oddělena Pádskou nížinou.", "section_level": 2}, {"title": "Balkánská soustava.", "content": "Na Balkáně se rozkládá balkánská soustava. I ona vznikla alpínským vrásněním v třetihorách. Dělí se na dvě podsoustavy: Dinaridy, Helenidy a Thrácko-makedonský masiv.", "section_level": 2}, {"title": "Dinaridy.", "content": "Hlavní část Dinarid, pohoří Velebit, Biokovo a Orjen se rozkládají podél západního pobřeží Balkánu od severovýchodního cípu Pádské nížiny na jihovýchod a od řeky Sávy na jih do Istrie a na Balkán. Byla vytvořena v minulosti svislými pohyby ker podél zlomů severozápado-jihovýchodního směru. Západní část poklesla a byla zalita mořem. V Dinárských horách se často vyskytují krasové jevy: závrty, polje a rozsáhlá Postojenská jeskyně.", "section_level": 3}, {"title": "Thrácko-makedonský masiv.", "content": "Thrácko-makedonský masiv leží na jihovýchodě Balkánu. Západní část byla zalita mořem, jehož pozůstatkem jsou jezera Ochridské a Prespanské. V oblasti jsou častá zemětřesení. Jedno z nich zničilo roku 1963 Skopje. Nejvyšší pohoří zde jsou Pirin (Vichren, 2915 m) a Rila (Musala, 2925 m) patřící do Rilsko-rodopského masivu.", "section_level": 3}, {"title": "Alpská soustava.", "content": "Severně od apeninské soustava se rozkládá nejvyšší a nejmohutnější soustava alpská. Vznikla ve třetihorách alpínským vrásněním, které má po ní jméno. Dělí se na dvě podsoustavy: západoalpskou a východoalpskou. Hranicí podsoustav je linie údolí Rýna - Splužský průsmyk - jezero Como.", "section_level": 2}, {"title": "Západní Alpy.", "content": "Jádro západoalpské podsoustavy je z krystalických hornin. Nejvyšší jsou Masiv Mont Blanc (Mont Blanc, 4807 m) a Walliské Alpy (Dufourspitze, 4634 m). Mezi oběma pohořími je průsmyk Col du Grand-Saint-Bernard (2469 m) s proslulým hospicem. Dalšími významnými celky jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Východní Alpy.", "content": "Východoalpská podsoustava se dělí na tři pásma a předhůří. Nejvyšší je střední krystalické pásmo. Nejvyšším masivem Východních Alp je Bernina (Piz Bernina, 4049 m - jediná čtyřtisícovka). Střední pásmo tvoří ho mohutné Vysoké Taury (Grossglockner, 3798 m). Jejich východním pokračováním jsou Nízké Taury (Hochgolling, 2863 m) Západně od Brennerského průsmyku se táhnou Stubaiské AlpyÖtztalské Alpy (Wildspitze, 3770 m, s ledovci v okolí). Rétské Alpy (Sesvenna, Bernina, Albula) jsou rozděleny dlouhým údolím Engadin, kde protéká řeka Inn. Severní vápencové pásmo tvoří Rakouské Alpy a Bavorské Alpy, jejichž nejvyšším celkem jsou Lechtalské Alpy Parseierspitze (3036 m)a Skupina Dachsteinu Hoher Dachstein (2995 m). Severně od Rakouských Alpy a Bavorských Alp se rozkládá k hornímu Dunaji horský systém Jura. Od Švýcarské vysočiny je oddělen Bodamským jezerem. V jižním vápencovém pásmu jsou dominantní Dolomity (Marmolada, 3343 m). Předhůří tvoří Bakoňský les mezi Velkou a Malou uherskou nížinou, Varaždínské vrchy mezi Sávou a Drávou a Fruška Gora mezi Sávou a Dunajem.", "section_level": 3}, {"title": "Karpatská soustava.", "content": "Východně od alpské soustavy se rozkládá karpatská soustava, vytvořená alpínským vrásněním ve třetihorách. Dělí se na pět podsoustav: Západní, Východní a Jižní Karpaty, Transylvánskou vysočinu, Starou Planinu a Vnitrokarpatské sníženiny.", "section_level": 2}, {"title": "Západní Karpaty.", "content": "Západní Karpaty se táhnou na severozápadě karpatské soustavy mezi horní Odrou a Dukelským průsmykem. Centrální část tvoří krystalické pásmo obklopené druhohorními usazeninami z vápenců a dolomitů. Nejvyšším pohoří jsou Vysoké Tatry (Gerlachovský štít, 2655 m). Z jihu přiléhá vnitřní oblouk sopečných vyvýšenin: Slovenské rudohoří, Mátra a Zemplínské vrchy.", "section_level": 3}, {"title": "Východní a Jižní Karpaty.", "content": "Tato horstva vyplňují severovýchodní část karpatské soustavy mezi Velkou uherskou nížinou a Valašskou nížinou k údolí Dunaje, který obě nížiny spojuje. Nejvyšší pohoří jsou Fagarašské vrchy (Moldoveanu, 2543 m).", "section_level": 3}, {"title": "Stará Planina.", "content": "Stará planina (Botev, 2376 m) leží v jihovýchodní část karpatské soustavy. Ve vrcholové části se nachází rozsáhlá plošina.", "section_level": 3}, {"title": "Vnitrokarpatské sníženiny.", "content": "Vnitrokarpatské sníženiny zaujímají polohu v jihozápadní části karpatské soustavy. V neogénu byla oblast zaplavena mořem. Tvoří ji Podunajská, Velká a Malá uherská a Valašská (Rumunská) nížina (do 200 m). Ve východní části je pokryta spraší.", "section_level": 3}, {"title": "Hercynská soustava.", "content": "Rozkládá se v západní Evropě a v jižní části Evropy střední. Vznikla hercynským vrásněním koncem prvohor. Je značně protažena v rovnoběžkovém směru a vykazuje proto odlišnosti v podnebí i ve vegetaci. Dělí se na tři podsoustavy: středoevropskou, přímořskou pevninskou a přímořskou ostrovní.", "section_level": 2}, {"title": "Středoevropská podsoustava.", "content": "Vyplňuje jižní část střední Evropy. Převažuje horský terén. Ve sníženinách leží mohutné uhelné vrstvy. Hlavní částí je Českoněmecká vysočina mezi Hornorýnskou rovinou, Moravským polem na řece Moravě a údolím řeky Odry. Na jihu ji dělí Dunaj od Švábskobavorské vysočiny. Ze severu přiléhá nízká Středoevropská nížina. Ústřední roli hraje horský uzel Smrčiny. Z nich vybíhá:", "section_level": 3}, {"title": "Přímořská pevninská podsoustava.", "content": "Leží v pevninské západní Evropě. Převažují zde roviny (Francouzská nížina) a pánve (Akvitánská a Pařížská pánev). Nejvýznamnější pohoří jsou: s výraznými Cevennami, odděleným od Alp dolnorhônským údolím a nízkou Provensálskou rovinou Na západě podsoustavy se rozkládá Francouzská nížina a na severu Dolnorýnská rovina.", "section_level": 3}, {"title": "Přímořská ostrovní podsoustava.", "content": "Na Britských ostrovech se rozkládá přímořská ostrovní podsoustava. Vznikla kaledonským a na jihu hercynským vrásněním. Ledovec vytvořil fjordy a jezera. Nejvyšším pohořím jsou Grampiany (Ben Nevis, 1343 m).", "section_level": 3}, {"title": "Středoevropská nížina.", "content": "Rozkládá se v severní části střední Evropy. Tvoří ji druho- a třetihorní usazeniny převážně mořského původu. Nížina byla domodelována ledovcem, po jehož činnosti zůstala charakteristická říční síť s pravoúhle lomenými říčními koryty a jezerní plošiny. Na severozápadním pobřeží se vyskytují periodicky zaplavované nížiny watty a za nimi pásy rovin, zvaných marše. Na severu vzniklo ledovcovou činností boddové pobřeží. Na plochém pobřeží najdeme mělčiny a kosy.", "section_level": 2}, {"title": "Fennoskandie.", "content": "Vyplňuje prakticky celou pevninskou severní Evropu. Dělí se ve dvě podsoustavy: horskou a rovinnou.", "section_level": 2}, {"title": "Horská podsoustava.", "content": "Rozkládá se na západě Fennoskandie. Souvislý zarovnaný povrch byl rozdělen mladými tektonickými pohyby na kry, tvořící plochá pásma (fjeldy), oddělená sníženinami. Nejvyšším celkem je Skandinávské pohoří (Glittertind, 2472 m, Galdhopiggen, 2471 m). Pohoří vzniklo kaledonským vrásněním v prvohorách a je považováno za nejstarší evropské pohoří. Na západě spadá vysokým zlomovým pobřežím do moře, na východě se snižuje stupňovitými plošinami. Výrazná je ledovcová činnost, vytvářející ledovcová údolí s profilem „U“, jezera a fjordy. Nejdelším fjordem je Sognefjord (220 km, hloubka do 1200 m).", "section_level": 3}, {"title": "Rovinná podsoustava.", "content": "Leží ve Finsku a jižním Švédsku. Tvoří ji Skandinávská nížina a Finská jezerní plošina. Převažují roviny. Ledovce vytvořily jezera a zanechaly morény. Dodnes pevnina, nezatížena ledovcem, stoupá o 1 m za 100 let. U pobřeží jsou ostrovy Gotland (3000 km) a Öland (1300 km).", "section_level": 3}, {"title": "Islandská soustava.", "content": "Islandskou soustavu na ostrově Island tvoří mladé sopečné horniny v rozsáhlých tabulích. Pleistocenní ledovce pokrývají 12 % Islandu. Největší z nich je Vatnajökull. Na Islandu se tyčí 150 sopek, z toho 26 činných (Hekla, 1491 m, Askja, 1510 m, 3. nejvyšší v Evropě). Na blízkém ostrově Jan Mayen leží sopka Beerenberg (2278 m, 2. nejvyšší v Evropě).", "section_level": 2}, {"title": "Východoevropská rovina.", "content": "Pokrývá převážnou část evropského Ruska. Na jihu přechází do Kubáňské nížiny v jihozápadní Asii. Na východě ji lemuje Ural. Podklad její nejstarší části tvoří krystalický Baltský štít pokrytý usazeninami. Rovina má jednotvárný povrch do 500 m n. m., ale je mírně zvlněná. Nejvyšší jsou Povolžská a Valdajská vrchovina. Nejnižší je Kaspická nížina (-28 m, nejnižší v Evropě). Na Krymu se tyčí Krymské hory.", "section_level": 2}, {"title": "Uralská soustava.", "content": "S nejvyšší horou Narodnou (1894 m) tvoří nesporně evropsko-asijskou hranici. Má poledníkový směr o délce 2000 km.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolní moře.", "content": "Evropu omývají dva oceány: Atlantský a Severní ledový. Severní ledový oceán zabíhá do Evropy vnitřním Bílým mořem, odděleným od vlastního oceánu poloostrovem Kolou. Atlantský oceán odděluje od Evropy celá řada vnitřní a okrajových moří: • vnitřním Černým mořem, spojeným Kerčským průlivem", "section_level": 2}, {"title": "Řeky.", "content": "V Evropě je hustá říční síť. Řeky se však od sebe liší svými režimy. Většina Evropy má vodními maxima v jarních měsících, kdy taje sníh a led. Týká se to západní, střední i východní Evropy, zatímco severní Evropa má maxima posunuta k létu v souvislosti s pozdním táním. Jižní Evropa má vodní režimy nevyrovnané se zimními maximy v závislosti na zimních srážkách; v létě naopak jsou některé řeky blízké vyschnutí. Také spádovými křivkami nebo průběhem koryta se říční systémy liší. V Norsku a na Islandu jsou spádové křivky nevyrovnané a řeky tvoří četné peřeje a vodopády. V Severoněmecké nížině zase řeky kopírují ledovcová údolí a je pro ně typické ohýbání koryt v pravém úhlu. Ve Švédsku a Finsku se ledovcová činnost postarala o nevyvinutou říční síť na zabahněném terénu s četnými jezery.", "section_level": 2}, {"title": "Úmoří Atlantského oceánu.", "content": "80 % Evropy je odvodňováno do Atlantského oceánu. Přímo do vlastního oceánu tečou např.: Do Biskajského zálivu ústí Garonna, pramenící v Pyrenejích, jejíž jednotné otevřené ústí se nazývá Gironde, a Adour. Do průlivu Lamanšského průlivu teče Seina. Baltské moře přijímá: Do Severního moře teče: Do Středozemního moře ústí: Do Tyrhénského moře ústí Tiber. Do Jaderského moře plynou: Do Egejského moře ústí Vardar, Struna a Marica. Do Černého moře odvádí vody především Dunaj (2850 km, druhá nejdelší řeka v Evropě, povodí 817 000 km, druhé největší v Evropě). Pramení ve Schwarzwaldu a odděluje Českoněmeckou vysočinu od Alp. Středním tokem patří Uherské nížině a tokem dolním nížině Rumunské. Napájí ho četné alpské řeky. Ústí deltou. Jeho přímka měří 500 km jihovýchodního směru, ale skutečný tok tvoří obšírné okliky na obě strany. Dunajské přítoky jsou: Do Černého moře dále tečou:", "section_level": 3}, {"title": "Úmoří Severního ledového oceánu.", "content": "Do Bílého moře tečou: Barentsovo moře přijímá mocnou Pečoru, která pramení na Uralu a protéká širou močálovitou tundrovitou rovinou. Malá řeka Kara je zajímavá pouze jako část evropsko-asijské hranice.", "section_level": 3}, {"title": "Bezodtoká oblast.", "content": "Zaujímá 20 % Evropy a je odvodňována do Kaspického moře. Bezkonkurenčním tokem je zde Volha (3531 km, nejdelší v Evropě, Povolží 1 360 000 km², největší v Evropě). Pramení na Valdajské vrchovině. Tok se odchyluje od přímky pravým úhlem k severozápadu a dalšími menšími odchylkami. Skutečná délka je oproti přímce dvojnásobná. Volha protéká nádržemi Samarskou (6500 km², největší v Evropě), Rybinskou (4500 km², 3. největší v Evropě), Volgogradskou, Čeboksarskou a Saratovskou. Přítoky Volhy jsou: Volžsko-donský průplav spojuje volhu s Černým mořem. Do Kaspického moře ústí i Ural (2428 km, 3. nejdelší v Evropě).", "section_level": 3}, {"title": "Jezera.", "content": "Evropská jezera jsou hlavně tektonicko-ledovcového původu. Jsou soustředěna v Karélii v severozápadním Rusku, ve Finsku a Skandinávii. Patří mezi ně šest největších jezer Evropy, nepočítáme-li Kaspické moře. Jsou to: Ladožské jezero (18 390 km², největší v Evropě, hloubka 225 m, 26. nejhlubší v Evropě), Oněžské jezero (9616 km², 2. největší v Evropě, hloubka 124 m), Vänern (5585 km², 3. největší v Evropě), Saimaa, Čudské jezero a Vättern. Nejhlubší jezero v Evropě - Hornindalsvatnet (Norsko) je hluboké 514 m. Další ledovcová jezera leží v Alpách, z nichž největší a nejznámější jsou jezero Ženevské (hloubka 310 m, nejhlubší v Evropě) a Bodamské. Ledovcová jezera menší se nacházejí ještě v Meklenbursku a Mazovsku. Tektonickým jezerem je ještě Balaton. Jiným typem evropských jezer jsou jezera zbytková, vzniklá oddělením části moře od světového oceánu. Patří sem především Kaspické moře (371 000 km², největší na světě, hloubka 1025 m, 3. nejhlubší na světě), které ale Evropě patří jen severním pobřežím. Zbytkovými jezery jsou i jezera Neziderské, Skadarské a Ochridské. Svým způsobem je zbytkovým jezerem i Ijsselmeer, který byl ale vytvořen uměle realizací projektu Zuiderzeewerken. Malá ale zajímavá jsou krasová jezera, zejména Plitvice a Cirknické jezero.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní vodstvo.", "content": "Největší ledovec je norský Jostedal. Další ledovce jsou na Islandu a v Alpách, hlavně Ötzhalské ledovce. Největší zásoby podzemní vody se nacházejí pod Pařížskou a Akvitánskou pánví. Na Islandu jsou horké prameny (75 °C), využívané k vytápění.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Evropa zasahuje do tří podnebných pásem: studeného, mírného a subtropického. Studený pás se dělí na dvě podnebné oblasti: polární (= arktickou) a subpolární (= subarktickou). Polární podnebí na severních ostrovech charakterisuje celoroční mráz a nízké srážky. Severoevropské pobřeží a Island mají podnebí subpolární s dlouhou, mrazivou zimou (pod -10 °C) a krátkými, chladnými léty (do 15 °C). Nízké srážky dosahují 200-600 mm ročně. Leží zde i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (-69 °C). Zimu prohlubuje otevřenost krajiny v severu. Tundrovité močály nevysychají v důsledku nízkého slunečního svitu a mnohdy ani nerozmrzají. Mírný pás se v Evropě dělí na podnebné oblasti: západopřímořskou, přechodnou a vnitrozemskou. Západopřímořské podnebí na západoevropském pobřeží určují teplá zima (0-10 °C) a chladné léto (10-20 °C). Je velmi deštivé (nad 600 mm, v jižním Norsku do 3500 mm ročně) a proměnlivé . Prší každý druhý den. Na severu je drsnější, vyskytují se mlhy, oblačnost a vítr s letními teplotami do 10 °C. Zimu zmírňuje Golfský proud a nezamrzající moře, které je současně zdrojem četných srážek. Mezi západopřímořskou oblastí a Uralem a mezi severním polárním kruhem a 45°s.š. leží přechodná oblast. Je typická výrazným střídáním čtyř ročních dob: chladné zimy (-15-0 °C), mírného jara a podzimu a teplého léta (20-30 °C), do něhož jsou soustředěny mírné srážky (400–1500 mm ročně). Ve vyšších polohách jsou vyšší i srážky. Směrem k východu a k severu rostou vnitrozemské podnebné znaky: mrazivá zima (-20 °C) a krátké léto (25 °C). V Alpách vane jarní a podzimní padavý teplý vítr fén. Vnitrozemská (= kontinentální) oblast zasahuje do Kaspické nížiny. Studená zima (-15/-5 °C) se výrazně liší od horkého léta (25-30 °C). Nízké srážky (do 400 mm ročně) se soustřeďují do léta. Leží zde nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm). Subtropický pás má v Evropě jedinou oblast - středomořskou. Rozkládá se na středomořském pobřeží. Podnebí charakterisuje mírná, vlhká zima (0-15 °C) a horké, suché léto (nad 25 °C). Srážky dosahují 400–1000 mm ročně. Španělská Meseta má velmi vnitrozemské rysy: velmi chladnou zimu (-25 °C) a extrémně horká léta s nízkými srážkami. Ve středodmořské oblasti vanou suché, horké, jižní větry scirocco a jug a v jižní Francii horský padavý, studený vítr mistrál. Leží zde i nejteplejší místo Evropy močál Pantano de Guadalmellato u Córdoby (52 °C) a také nejvlhčí místo Evropy Crkvica (4500 mm ročně) na Černé Hoře. Zde použité rozdělení podnebných pásů a oblastí není jediné možné. Existuje více kritérií, podle kterých je možné toto rozdělení provést. Použité rozdělení je obvykle aplikováno při středoškolské výuce.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní krajiny.", "content": "Evropské přírodní krajiny, někdy označované jako vegetační pásy, jsou rozděleny podle podnebných poměrů. Ve většině případů však už v původním stavu neexistují. Přírodní krajiny byly proměněny v krajiny kulturní, uzpůsobené a současně vytvářené hospodářskou činností člověka. Na severních ostrovech a v islandském vnitrozemí se rozkládají mrazové pustiny. Hospodářské využití se omezuje na lov ryb a mořských živočichů v okolních mořích. Severoevropské a islandské pobřeží zaujímají tundry a lesotundry. Krátká vegetační doba a dlouhodobě zmrzlá půda (= permafrost) dovolují vyrůst jen omezené floře; tvoří ji mechy, lišejníky, odolné byliny, břízy aj. Vznikají zde rašelinné bažiny a vřesoviště. Typickou faunu zastupují: sob, liška polární, lumík, sněžný kur a ryby v moři. Hospodářské využití spočívá v chovu sobů a lovu kožešinové zvěře. Jehličnaté lesy označované jako tajga zabírají rozsáhlý prostor mezi severním polárním kruhem a 55°s.š. Tajgu tvoří jehličnatý les, složený ze smrku, borovice, jedle, břízy aj. Ve Finsku se uprostřed tajgy tyčí bezlesé pahorky tunturi, podle nichž má jméno tundra. Ve vyšších polohách této přírodní krajiny se vyskytuje horská tundra s mechy, lišejníky a křovinami. Faunu tajgy tvoří: los, hnědý medvěd, vlk, jelen, rosomák, sobol ad. O hospodářské využití se dělí lesnictví a lov kožešinové zvěře. Nejrozsáhlejší evropskou přírodní krajinou je ta, která už v podstatě neexistuje - smíšené a listnaté lesy mezi 55 a 45°s.š. Východně od 30° v.d. se pás zužuje do úzkého pruhu podél 55. rovnoběžky. Základní floru zastupuje: buk, dub, smrk, bříza, borovice, javor, habr, lípa ad. Ve vyšších polohách převažuje: buk, jedle, smrk, modřín a borovice. V těchto polohách leží nejzalesněnější evropské oblasti, zejména v Karpatech. V nejvyšších polohách tohoto pásu jsou křoviny (jalovec, borovice, kleč, kosodřevina), alpské louky (= Alpen) a kamenité pustiny místy s porosty trav a bylin (hořec, prvosenka, lomikámen, sasanka). Na Britských ostrovech se vyskytují rašeliniště, vřesoviště (vřes, borůvka, jalovec), bažiny a louky. Faunu representuje: liška, zajíc, divoká kočka, rys ostrovid, divoké prase, srnec a jelen, ve vyšších polohách horský kamzík, horská ovce a medvěd brtník. Hospodářské využití je všestranné: pěstují se obiloviny, brambory a cukrová řepa a chová se skot a prasata. Jižně od 55° s.š. a východně od 30° v.d. a dále v Uherské nížině a ve španělském vnitrozemí se vyskytují stepi a lesostepi. Floru tvoří suchomilné bylinné formace, traviny (kostřava, kavyl, pelyněk) a kosatec. Faunu zastupuje: zajíc, hlodavci (sysel, stepní svišť) a v dunajské deltě, která sem geograficky patří také množství ptáků (růžový plameňák, velký kormorán). Step je hospodářsky většinou využívána k pěstování obilovin, kukuřice a slunečnice, sušší oblasti k chovu skotu a koní. Středomořské pobřeží zaujímají subtropické lesy a křoviny. Floru representují vždyzelené suchomilné lesy (dub korkový, olivovník, kaštanovník setý, dub, borovice), trnité keře a macchie (= husté formace vždyzelených křovin a bylin: vřes, myrta, pistácie, levandule, tymián, jalovec). Ve vyšších polohách (do 1800 m) rostou smíšené dubobukové lesy. V nejvyšších polohách jsou horské louky a kamenité pustiny. Faunu zastupují ptáci, hadi, ještěrky a hmyz, ve vyšších polohách hnědý medvěd a kamzík. Poslední a poměrně zachovalou přírodní krajinou jsou pouště a polopouště v Kaspické nížině s nesoluvislým rostlinným krytem, který tvoří křoviny a byliny (pelyněk). Zvířena se soustřeďuje na Kaspiku: plameňák, volavka, pelikán a jeseter. Zbytky přírodních krajin chrání národní parky. Největší jsou: Jugyd Va (19 000 km²) v Rusku, Hohe Tauern (10.000 km) v Rakousku a Pečoro-Ilyčskij zapovednik (7213 km²) v Rusku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Název Evropa je odvozen od akkadského slova ereb, tj. západ slunce. Evropa je vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie a tvoří severozápadní část Starého světa. Evropa je světadíl velkých kontrastů. Vedle horkého pobřeží Středomoří je zde i chladný sever. V populaci jsou velké rozdíly s rozdílnými jazykově-kulturními kořeny. Existují i další fyzickogeografické a socioekonomické rozdíly. Rozdíly byly ale i impulsem pro rychlý kulturně-hospodářský rozvoj. Velké je přírodní bohatství se širokou škálou povrchových, podnebných i rostlinných podmínek. Významné nerostné suroviny jsou však už značně vyčerpané.", "tgt_summary": "Europe is traditionally defined as one of seven continents. Physiographically, it is the northwestern peninsula of the larger landmass known as Eurasia (or the larger Afro-Eurasia); Asia occupies the eastern bulk of this continuous landmass and all share a common continental shelf. Europe's eastern frontier is delineated by the Ural Mountains in Russia. The southeast boundary with Asia is not universally defined, but the modern definition is generally the Ural River or, less commonly, the Emba River. The boundary continues to the Caspian Sea, the crest of the Caucasus Mountains (or, less commonly, the river Kura in the Caucasus), and on to the Black Sea. The Bosporus, the Sea of Marmara, and the Dardanelles conclude the Asian boundary. The Mediterranean Sea to the south separates Europe from Africa. The western boundary is the Atlantic Ocean. Iceland, though on the Mid-Atlantic Ridge and nearer to Greenland (North America) than Mainland Europe, is generally included in Europe for cultural reasons and because it is over twice as close to mainland Europe as mainland North America. There is ongoing debate on where the geographical centre of Europe falls.", "id": 788756} {"src_title": "Karađorđevićové", "tgt_title": "Karađorđević dynasty", "src_document": [{"title": "Počátky dynastie.", "content": "Po celou dobu turecké nadvlády, která trvala od roku 1389, kdy proběhla nešťastná bitva na Kosově poli, přecházela mezi Srby legenda, že po čtyři sta letech přijde ten, kdo Turky vyžene. Byla to srbská legenda, ale jak se chýlila doba, Turky zneklidňovala stále více. Zřejmě cítili, jak pod jejím vlivem sílí odpor Srbů. A tak dokonce Srbům zabíjeli novorozené chlapce. Zakladatel dynastie Karađorđe se proto podle legendy narodil potajmu v dutém stromě a tím ho matka zachránila před jistou smrtí. Přesné datum není známo, odvozuje se od toho, že se při narození tohoto muže zjevilo na obloze velké světlo. I proto ho později mnoho lidí považovalo za vyvoleného.", "section_level": 1}, {"title": "První srbské povstání.", "content": "Počátkem 19. století v Srbsku došlo k dvěma významným povstáním proti Osmanské nadvládě. První vypuklo v roce 1804 jako následek dlouhodobých nepokojů, které vyvolávalo kruté prosazování slábnoucí turecké moci na svých balkánských teritoriích. Vůdcem povstání se stal obchodník s dobytkem a bojovník Đorđe Petrović (1762-1817), který byl Turky nazýván Kara Đorđe (Černý Jiří) a stal se zakladatelem vládnoucí dynastie Karađorđevićů. Jeho povstalecké oddíly se z několika set mužů rozrostly na tisíce a porážely turecké řadové jednotky, které se stále více omezovaly pouze na udržení městských pevností a po řadě bojů vytvořil na území bývalého bělehradského pašalíku vládu, nezávislou na sultánovi. Turci se dál snažili Karađorđa buď zabít, nebo alespoň podplatit a nabízeli mu poklady. Úspěchy povstání však zmařily výsledky bukurešťského míru a Karađorđe v roce 1813 uprchl do Rakouska.", "section_level": 2}, {"title": "Zrada Miloše Obrenoviće.", "content": "V Rakousku se ale roku 1817 nechal se přesvědčit, že je třeba potajmu se vrátit do Srbska a připravit a posílit rodící se další povstání společně s knížetem Milošem Obrenovićem. Ten však byl mezitím Turky za svoji účast v protitureckém hnutí omilostněn a také měl jiný plán na osvobození Srbska, který spočíval ve smírnějším postupu proti Turecku. Charismatický a v národě oblíbený vojevůdce Karađorđe Petrović však do těchto záměrů nezapadal a velmi se příčil Istanbulu. Sultán přikázal knížeti Milošovi Obrenovićovi, aby Karađorđeho zabil, ten ho ale nemohl a nedokázal zabít a tak úkol svěřil Nikolovi Novakovićovi. Ten úkol vykonal a dne 13. července 1817 Karaďordeho zabil. Společně s kumpány mu usekl hlavu a tu na znamení loajality Miloš Obrenović poslal do Istanbulu (nikdy se už do Srbska nevrátila). Nikola Novaković, který vlastní rukou usekl Karađorđovi hlavu, se později utopil a jeho rod se v Srbsku považuje dodnes za prokletý. Miloš Obrenović sice vládl nějaký čas Srbsku, ale syna mu zabili v puči sami Srbové. Ti se dodnes jako národ stydí za to, že utlačovatelům, Turkům, Srb vydal Srba.", "section_level": 2}, {"title": "Podruhé na trůně.", "content": "Potom co v roce 1815 vypuklo druhé srbské povstání, které svým rozsahem a úspěšnosti nezaostávalo za povstání prvním, vedené Milošem Obrenovićem vedly srbské vítězné akce k mírovému jednání s Turky. Obrenović dosáhl svého uznání dědičným srbským knížetem ze strany Turků. Již následující rok však vypuklo další povstání, tentokrát úspěšnější. Bylo vedené jedním z vojenských velitelů prvního povstání Milošem Obrenovićem, které tentokrát definitivně vymanilo zemi z osmanského područí. Srbsko bylo vyhlášeno autonomním knížectvím v rámci Osmanské říše, jejíž moc však byla silně omezena. I přesto se ale jednalo o velkou vzpruhu pro srbský národ. Osmané si pouze zachovali právo na nevelký roční poplatek a kontrolu nad 6 městy a 2 pevnostmi. Miloš Obrenović byl nucen abdikovat v roce 1839 a po krátké vládě jeho syna Michala Obrenoviće byl k moci povolán syn zakladatele srbského státu Alexandr Karađorđević. Roku 1858 se však role vyměnily a Obrenovićové se vrátili na trůn. Téměř 80letý Miloš Obrenović zemřel roku 1860, jeho syn Mihailo při své druhé vládě roku 1867 dosáhl úplné nezávislosti na Turecku a rozšíření území Srbska směrem na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Potřetí na trůně.", "content": "V roce 1889 je však nucen abdikovat. Po něm nastupuje jeho syn Alexandr I. Obrenović. Počátek jeho vlády doprovázely jeho nápady vládnout autoritativně a také sňatek s prostou vdovou, kterou byla Draga Mašínová. Krále v té době zaměstnávaly politické problémy v zemi. Jelikož manželka prince Mirka byla vnučkou Alexaxdra Konstantinoviće a jeho ženy, srbské královny Anky Obrenovićové, bylo ustanoveno srbskou vládou, že se Mirko stane srbským korunním princem, protože manželství Alexandra Obrenoviće a jeho ženy Dragy zůstávalo bylo bezdětné. Z obecného hnutí odporu se zformovala organizovaná skupina, která naplánovala atentát na panovnický pár. V roce 1903 byla tedy v Srbsku krvavým pučem sesazena a vyvražděna nepopulární královská dynastie Obrenovićů v čele s králem jímž byl Alexandr I. Obrenović, upřednostňujících prorakouskou politiku a k moci se dostal rod Karađorđevićů, který zaujímal protirakouské pozice. Karađorđevićové měli zřejmě zásluhu na vyvraždění Obrenovićů, který provedla organizace Černá ruka. Po atentátu na Alexandra a Dragu ztratil Mirko šanci pro nástup na srbský trůn, ovšem v roce 1911 se stal členem společnosti Černá ruka, která usilovala o sjednocení Srbů na Balkáne, ale i předtím zabila srbského krále Alexandra I. a jeho ženu Dragu. Dynastie Obrenovićů však skončila neslavně. Po Milanovi II., který prohlásil Srbsko královstvím, nastoupil na trůn Alexandr II. Jeho vládu poznamenaly skandály kolem královny Dragy, rozené Lunjevica, vdovy po ing. Mašínovi, a královská rodina byla nakonec vzbouřenci roku 1903 vyvražděna. Následně se již potřetí na trůn vrátili Karađorđevićové, reprezentováni nyní králem Petrem I. Ten žil téměř celý život po vyhnání svého otce Alexandra ve francouzském exilu, získal vysoké hodnosti ve francouzské armádě, zúčastnil se bosenského povstání a byl ženat s dcerou černohorského knížete Nikoly Zorkou. Za jeho panování Srbsko zažívalo velký hospodářský a kulturní rozkvět. I přesto ale zemi tížily mnohé spory, hlavně s Bulharskem, se kterým Srbsko svedlo válku v polovině 80. let 19. století. Nová generace politiků, umělců a společnost vůbec se zaměřila na Anglii a Francii a odpoutala se od Německa a Rakouska.", "section_level": 1}, {"title": "Žijící členové rodu.", "content": "Uvedeny nejsou princezny. Příslušníci mladší vedlejší větve. Potomci prince Arsena (bratr Petra I.) a jeho syna prince-regenta Pavla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynastie Karađorđevićů (, někdy Karadjordjevićové) nebo jen Karađorđevićové byla vládnoucí dynastií v Srbsku v letech 1806-1813, 1842-1858 a 1903-1918 a později v letech 1918–1941 v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců resp. Království Jugoslávie. Za zakladatele dynastie je považován Karađorđe Petrović vůdce prvního srbského povstání proti Osmanské říši, který zemřel roku 1817. Po jeho smrti se dostala k moci v Srbsku dynastie Obrenović a od této doby vedla dynastie Karadjordjevićů krvavý boj o vládu s dynastií Obrenovićů. Až roku 1903 po vyvraždění královské rodiny se stali (opět vládci) králi Srbska. Dynastie trůn oficiálně ztratila roku 1946, když se komunistická strana dostala v Jugoslávii k moci, ale již od roku 1941 byla v exilu kvůli nacistické okupaci. Král Petr II. nikdy neabdikoval. Současnou hlavou dynastie je korunní princ Alexandr, syn krále Petra II. Dynastie měla starší, ale nevládnoucí větev, která vymřela v roce 1920, když zemřel princ Alexis Karageorgevich.", "tgt_summary": "The Karađorđević (, Karađorđevići / Карађорђевићи, ) is a Serb dynasty, founded by Karađorđe Petrović, the \"veliki vožd\" (\"grand leader\") of Serbia in the early 1800s during the First Serbian Uprising. The relatively short-lived dynasty was supported by the Russian Empire and was opposed to the Austria-Hungary-supported Obrenović dynasty. After Karađorđe's assassination in 1817, Miloš Obrenović founded the House of Obrenović. The two houses subsequently vied for the throne for several generations. Following the assassination of Alexander in 1903, the Serbian Parliament chose Karađorđe's grandson, Peter I Karađorđević, then living in exile, for the throne of the Kingdom of Serbia. He was duly crowned as King Peter I, and shortly before the end of World War I, representatives of the three peoples proclaimed a Kingdom of the Serbs, Croats and Slovenes with Peter I as sovereign. In 1929, the kingdom was renamed Yugoslavia, under Alexander I, the son of Peter I. In November 1945, the throne was lost when the League of Communists of Yugoslavia seized power, during the reign of Peter II.", "id": 4748} {"src_title": "Jan I. z Lichtenštejna", "tgt_title": "Johann I Joseph, Prince of Liechtenstein", "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Jan Josef si zvolil vojenskou kariéru a ve 22 letech nastoupil do armády v hodnosti poručíka. Později během osmanských válek v Evropě se stal plukovníkem. Na významu získal během napoleonských válek, kdy byl povýšen na post polního maršála a stal se vrchní velitelem armády Rakouského císařství. Vedl rakouské vojsko v bitvě u Slavkova. Později byl obviněn kvůli nevýhodným mírovým smlouvám s Napoleonem - prešpurský mír a schönbrunnský mír. Obě tyto dohody byly velmi výhodné pro Napoleona a tvrdé pro Rakousko a Jan Josef byl nařčen, že má malé diplomatické schopnosti, a proto aby unikl před kritikou, odešel v roce 1810 z armády.", "section_level": 1}, {"title": "Kníže.", "content": "Jako lichtenštejnský kníže provedl pokrokové reformy, i poté však země zůstávala absolutistickou monarchií. V roce 1818 však potvrdil platnost nové ústavy, jež omezovala moc panovníka. Zlepšil podmínky v zemědělství a lesnictví a radikálně reorganizoval svou administrativu, aby vyhověl požadavkům o modernizaci země. Stal se propagátorem nového uměleckého směru v zahradnictví biedermeier. Janu I. Josefovi se také podařilo získat další panství, která věnoval svým synům, jako sekundo- a tertiogeniturní fideikomis: na přelomu let 1820/21 získal panství Deutschlandsberg-Hollenegg (pro prince Františka de Paula), roku 1823 Neulengbach (pro prince Karla Jona) a roku 1831 panství Rosegg v Korutanech (pro prince Bedřicha). V roce 1806 Napoleon začlenil Lichtenštejnsko do Rýnského spolku a udělil mu nezávislost. Na Vídeňském kongresu byla suverenita Lichtenštejnska potvrzena. V roce 1815 se země stala členem Německého spolku, a tak upevnila svou suverenitu.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a rodina.", "content": "V roce 1792 se kníže Jan oženil s Josefou Žofií z Fürstenbergu-Weitry, s níž měl 11 dětí - 7 synů (mj. následník kníže Alois II.) a 4 dcery.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Po smrti knížete Jana I. byly jeho ostatky dne 23. dubna 1836 s vojenskými poctami převezeny z Lichtenštejnského paláce do Michaelerkirche k poslednímu požehnání a poté do Vranova, kde byl pochován. Kníže Jan I. i jeho manželka byli pochováni v nové lichtenštejnské rodinné hrobce ve Vranově, severně od Brna, kterou dal kníže vystavět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan I. Josef, kníže z Lichtenštejna, \"Johann I. Josef von Liechtenstein\", (26. června 1760 Vídeň - 20. dubna 1836 Vídeň) byl rakouský polní maršál a 10. kníže z Lichtenštejna v letech 1805 - 1806 a pak znovu v letech 1814 - 1836. Byl posledním lichtenštejnským knížetem, který vládl pod Svatou říší římskou. Byl druhorozeným synem knížete Františka Josefa I.", "tgt_summary": "Johann I Joseph (\"Johann Baptist Josef Adam Johann Nepomuk Aloys Franz de Paula\"; 26 June 1760 – 20 April 1836) was Prince of Liechtenstein between 1805 and 1806 and again from 1814 until 1836. He was the last Liechtenstein prince to rule under the Holy Roman Empire between 1805 and 1806 and as regent of Liechtenstein from 1806 until 1814. He was the fourth son of Franz Joseph I, Prince of Liechtenstein.", "id": 2260939} {"src_title": "Dmitrij Donský", "tgt_title": "Dmitry Donskoy", "src_document": [{"title": "Boj o veliké knížectví vladimirské.", "content": "Dmitrij Donský byl synem knížete Ivana II. Ivanoviče, po jehož smrti zdědil moskevský trůn. Bylo mu však teprve devět let, proto mu chán Zlaté hordy neudělil \"jarlyk\" na veliké knížectví vladimirské, které získal suzdalský kníže Dmitrij Konstantinovič. Kromě toho byla z jeho držav vyňata Halič a polovina Rostova, které získal jeho děd Ivan I. Kalita. Na počátku Dmitrijovy vlády se tak državy moskevských knížat ztenčily a navrátily téměř k hranici z roku 1327, než se první z nich, Ivan Kalita, stal velikým knížetem vladimirským. Moskevská regentská vláda za nezletilého Dmitrije, složená z předních představitelů služebných bojarů a především metropolita Alexej, který stál v jejím čele, energicky usilovala o návrat velkoknížecího titulu do Moskvy. To se jí také roku 1362 podařilo, když získala pro Dmitrije \"jarlyk\" na veliké knížectví od jednoho z dalších chánů. Dmitrij Konstantinovič se zpočátku nehodlal velkoknížecího stolce vzdát a doufal v novou změnu politických poměrů v Hordě, ale nakonec ustoupil před demonstrací vojenské síly. Moskevské vojsko, vedené nezletilým knížetem, se zmocnilo Vladimiru a nakonec oblehlo soupeře v Suzdalu. Dmitrij se zřekl velkoknížecí hodnosti a později dokonce požádal v Moskvě o vojenskou pomoc proti svému bratru Borisovi, který zabral nižněnovgorodské knížectví. V letech 1365 - 1366 se vztahy mezi Moskvou a Dmitrijem, nyní již suzdalsko-nižněnovgorodským knížetem konsolidovaly a mladý moskevský kníže se oženil s Dmitrijovou dcerou Jevdokijí.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na Kulikově poli.", "content": "Po odstranění chána Berdi Bega roku 1359 se Zlatá horda ocitla v občanské válce a velmi oslábla. Poměr sil mezi Rusy a Tatary se v této době významně změnil a ruská knížectví začala pomýšlet na ozbrojený odpor. Dmitrij Donský dokázal dvakrát porazit chána Mamaje, roku 1378 na řece Voži a roku 1380 na Kulikově poli poblíž Donu (odtud přízvisko \"Donský\"). Vítězství se stalo významnou morální vzpruhou v boji Rusů proti Tatarům. Dmitrij je využil k zastavení odvádění poplatku, který Moskva Hordě odváděla. Uvolnění však nemělo dlouhého trvání: nový tatarský chán Tochtamyš již roku 1382 dobyl a vyplenil Moskvu a znovu nastolil daňovou povinnost ruských knížectví. V roce 1386 si Dmitrij podřídil město Novgorod a posiloval svůj vliv i v dalších ruských knížectvích. Ve sjednocování ruských zemí pokračoval jeho syn Vasilij I. Dmitrijevič.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmitrij Ivanovič řečený Donský (; 12. října 1350 - 19. května 1389) byl kníže moskevský a velkokníže vladimirský. S jeho jménem je spojeno první velké vítězství Rusů nad Tatary v bitvě na Kulikovském poli. Byl kanonizován pravoslavnou církví.", "tgt_summary": "Saint Dmitry Ivanovich Donskoy (, also known as Dimitrii or Demetrius), or Dmitry of the Don, sometimes referred to simply as Dmitry (12 October 1350 – 19 May 1389), son of Ivan II the Fair of Moscow (1326–1359), reigned as the Prince of Moscow from 1359 and Grand Prince of Vladimir from 1363 to his death. He was the first prince of Moscow to openly challenge Mongol authority in Russia. His nickname, Donskoy (i.e., \"of the Don\"), alludes to his great victory against the Tatars in the Battle of Kulikovo (1380), which took place on the Don River. He is venerated as a Saint in the Orthodox Church with his feast day on 19 May(O.S.), or June 1.", "id": 1613837} {"src_title": "Krymská operace", "tgt_title": "Crimean Offensive", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Od 4. července 1942, kdy německá armáda dobyla Sevastopol, okupovali Němci (tehdy ještě ruský) poloostrov Krym. V září roku 1943, kdy se válečná karta obrátila, opustila 17. německá armáda Kubáňské předmostí a stáhla se přes Kerčskou úžinu na Krym. Bylo plánováno, že tato vojska budou přesunuta k obraně Dněpru před postupem sovětských vojsk a uvažovalo se i opuštění krymského poloostrova. Hrozilo však nebezpečí, že by z Krymu mohla sovětská vojska podnikat nálety proti rumunským naftovým polím, Hitler musel brát ohledy i na rumunské a bulharské spojence, takže jeho vojska na krymském poloostrově zůstala. Když v říjnu 1943 prolomila vojska Rudé armády německou obranu a postupovala k Dněpru, byl vypracován plán na případný únik 17. armády z poloostrova na pevninskou část SSSR, který se měl uskutečnit v samém závěru měsíce října. Hitler však tuto ústupovou akci 28. října zakázal, což však v důsledku na konečné situaci nic neměnilo. 2. gardová tanková armáda 4. ukrajinského frontu totiž dorazila 30. října před Perekopskou šíji a německá a rumunská vojska na Krymu uzamkla. Velkoadmirál Dönitz se zavázal Hitlerovi, že zásobování 17. armády německým loďstvem není problém a že vše zabezpečí, což se mu dařilo. Německé lodě i letectvo drželo v ruských přístavech sovětské vojenské lodi, které se německá zásobovací plavidla ani nepokoušela napadat. Až do dubna 1944 se dařilo 17. armádě vzdorovat sovětským vojskům, které se pokoušely proniknout na Krym u Perekopu. U Kerče se Sovětům podařilo vytvořit malé předmostí na Sivaši.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Sovětský útok na německá a rumunská vojska začal 8. dubna 1944. Z Perekopské šíje zaútočila vojska 4. ukrajinského frontu, další útok byl proveden z předmostí Sivaše na východní části poloostrova. Do 10. dubna byly provedeny průlomy fronty a německé a rumunské jednotky začaly ustupovat. Vojska Rudé armády však nezahálela a začala nepřítele pronásledovat. Na německá a rumunská vojska začaly dotírat i partyzánské skupiny. Německá vojska vedla postupné ústupové boje a stahovala se směrem k Sevastopolu, kde se formovala obrana s opevněním a s těžkými děly. Dne 16. dubna 1944 zahájila německá 17. armáda obranný boj na území sevastopolské pevnosti. Mezitím docházelo k evakuaci raněných vojáků a členů týlového zabezpečení, přičemž do 20. dubna se podařilo odvézt 67 tisíc mužů. Do této situace se vložil Adolf Hitler, který si přál Sevastopol udržet. Evakuace byla zastavena a Hitler slíbil dodat posily. Až do 4. května ostřelovalo sovětské dělostřelectvo Sevastopol a podnikalo průzkumné výpady. 5. května začala za podpory dělostřelectva a letectva rozhodující sovětská ofenzíva. 8. května 1944 obsadily jednotky Rudé armády Sapunské výšiny, čímž získaly důležitý strategický bod. Situace již byla neudržitelná a Hitler musel dát na základě žádosti generálplukovníka Schörnera souhlas k vyklizení pevnosti a města Sevastopol. 9. května se bránící vojska stáhly na novou linii v Taurském Chersonesu, kterou však Sověti začali ostřelovat těžkými kanóny. 10. května 1944 začaly na naloďující se Němce a Rumuny útočit sovětské bitevní, torpédové a bombardovací letouny a potopily dvě dopravní lodě i s naloděnými vojáky. O den později nemohly najít německé přepravní lodě vojáky kvůli mlze, která byla v přístavu vyvolána zničením sudů se zamlžovací látkou sovětským dělostřelectvem. Evakuační plavidla odplula prázdná zpět do Rumunska. 12. května zaútočily sovětské tanky proti poslednímu zajišťujícímu postavení nepřítele, které prolomily a nepřátelská vojska tak byla poražena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krymská operace (též Bitva na Krymu) byla vojenská operace Velké vlastenecké války, která probíhala od 8. dubna 1944 do 12. května 1944.", "tgt_summary": "The Crimean Offensive (8 April – 12 May 1944), known in German sources as the Battle of the Crimea, was a series of offensives by the Red Army directed at the German-held Crimea. The Red Army's 4th Ukrainian Front engaged the German 17th Army of Army Group A, which consisted of Wehrmacht and Romanian formations. The battles ended with the evacuation of the Crimea by the Germans. German and Romanian forces suffered considerable losses during the evacuation.", "id": 877152} {"src_title": "Karmín", "tgt_title": "Carmine", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Karmín patří mezi chinony (odvozené od fenolu), přesněji řečeno mezi antrachinony. Nachází se ve vyšších rostlinách, houbách, lišejnících a některých druzích hmyzu. Košenila je nejvýznamnější barvivo z této skupiny. Hlavní barevnou složkou je kyselina karmínová. Kyselina karmínová je 7-(α--glukopyranosyl)-9,10-dihydro-3,5,6,8-tetrahydroxy-1-methyl-9,10-dioxoanthracen-2-karboxylová kyselina. Je to stálá, ve vodě rozpustná látka, která při různé hodnotě pH mění barvu. Roztok o pH 3 je oranžový, při pH 5,5 červený a purpurový při pH 7. Barevná intenzita je poměrně malá, a proto se barvivo používá ve formě laků. Jedná se o látku k povrchové úpravě dodávající potravině barvu a lesk. Karmín je hlinitý nebo hořečnatý lak karmínové kyseliny na hydroxidu hlinitém a obsahuje až 50 % této kyseliny. Je to výraznější barvivo než košenila samotná.", "section_level": 1}, {"title": "Označení, struktura.", "content": "Košenila je barvivo přírodního, živočičného původu s označením E120. CAS registrační číslo karmínu je 1390-65-4. CI číslo (colour index) je 75470. Přijatelná denní dávka byla stanovena na 0-5 mg/kg tělesné hmotnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Červec nopálový je hmyz rodu \"Dactylopius, řád polokřídlí (Hemiptera)\" velkého hospodářského i historického významu\",\" pochází z centrální a jižní Ameriky, z oblastí jako Mexiko a Arizona. Dále se rozšířil celosvětově jako vývozní surovina, nicméně největším výrobcem barviva zůstává Peru. Tento hmyz se nachází na kaktusech rodů Opuntia a Nopalea, žije přisedle v stinných zákoutích rostliny, kde kolem sebe vytváří ochranný bílý povlak. Hmyz saje mízu rostlin obsahující živiny a karmínové barvivo tvoří jako obranu proti predátorům. Košenila se získává z oplodněných samiček , hmyz se suší a mele, barvivo tvoří až 22% sušiny, některé zdroje uvádí pouze 12-16 % nebo až 25 %. Hlavní barevnou složkou je již zmíněná kyselina karmínová.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Hmyz se chová na kaktusech přibližně tři měsíce. Pro výrobu 1 kg košenily je potřeba 70 000 – 155 000 jedinců. Při vaření se koncentrovaná barva sráží na dně nádoby, po odstranění kapaliny dostaneme čistý karmín. Při výrobě je možné využít kyselinu citrónovou, želatinu, chlorid cínatý nebo borax. Hmyz se sesbírá z rostlin, usmrtí v horké vodě, páře nebo žárem, což ovlivňuje různé zbarvení komerčního pigmentu, a poté se suší na slunci nebo v sušárnách na zhruba 30 % své původní hmotnosti. V této podobě je možné jej uskladnit. Americké výrobní společnosti uvádí výrobní přepočet 5 000 000 kusů hmyzu na výrobu 32 liber extraktu (asi 14,5 kg). K extraktu se přidá voda spolu s amoniakem nebo hydrogenuhličitanem, aby se dosáhlo zásaditého pH. Výsledkem je ve vodě rozpustná kyselina karmínová. Komerčně významnější jsou deriváty kyseliny karmínové, tzn. karmíny, což jsou hlinité laky. Evropská legislativa označila obě barviva E120, tudíž není možné z obalu výrobku vyčíst, co bylo použito. Karmín se vysráží z kyseliny karmínové za použití hlinitého substrátu. Je ve vodě nerozpustný, ale lze jej rozpustit reakcí se silnou zásadou. Výsledný roztok je výrazně červený a je stabilní vůči světlu, teplu a oxidaci, mnohdy více než barviva syntetická. Karmíny lze dělit podle obsahu kyseliny karmínové na kvalitu sekundární (18-19,97 %), primární (20-20,75 %) a nejvyšší (nad 21 %) nebo také podle velikosti částic získaných proséváním na primární (0,3-0,7 mm), sekundární (0,1-0,2 mm) a terciární (méně než 0,1 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Barvivo patří mezi potravinová aditiva – označení E120. Protože se jedná o barvivo živočišného původu, vegani jej ve své stravě odmítají. Používá se k barvení potravin, kosmetiky, léčiv nebo mikroskopických preparátů. Lze jej také využít k barvení textilií a při malbě.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Karmín je sloučenina s nízkou molekulovou hmotností, která může působit jako hapten a kombinovat se s bílkovinami za vzniku imunologické odpovědi. Společně s dalšími barvivy může být zodpovědný za astmatické a dýchací potíže, alergie a za idiopatickou nebo rekurentní anafylaxi u citlivých osob. Z tohoto důvodu by měla být vyšetřována citlivost na toto barvivo v případech jinak nevysvětlitelné anafylaxe. Provedení detailní klinické anamnézy je prvním krokem k určení správné diagnózy, zejména v případě alergických reakcí po požití potravin nebo konzumaci léků bez předpisu. Předpokládá se, že v komerčním barvivu jsou přítomny bílkovinné zbytky, které jsou zdrojem alergenu. Karmín obsahuje méně proteinů než košenilový extrakt (pigment přímo ze sušeného hmyzu), také případná reakce může být způsobena rozdílnými bílkovinami obsažených v barvivech. Některé zdroje uvádějí, že karmín může u dětí vyvolat hyperaktivitu, vědecké studie spojující potravinářská barviva a hyperaktivitu ovšem vliv karmínu na hyperaktivitu nezkoumaly a karmín většinou se vznikem hyperaktivity spojován není. S hyperaktivitou jsou spojovány syntetické, chemicky nepříbuzné látky indigový karmín (E132), košenilová červeň A (E124) a karmoisin (E122).", "section_level": 3}, {"title": "Náhrada.", "content": "Jako červené barvivo lze použít betanin z červené řepy s označením E162, zařazené v kategorii neškodných barviv.", "section_level": 3}, {"title": "Barvení biologických preparátů.", "content": "Karmín se používá v biologii k přípravě preparátů pro mikroskopii, barví červeně mimo jiné jádra a glykogen. Speciálně připravený roztok karmínu v kyselině octové je acetokarmín.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karmín (též karmazín nebo košenila) je přírodní červené barvivo vyráběné z vysušených těl hmyzu červce nopálového (\"Dactylopius coccus\"). Původem pochází z amerického kontinentu, odkud pochází rostliny druhu opuncie, na kterých hmyz rodu \"Dactylopius\" žije a jejichž samička obsahuje tohoto barviva přibližně 10 % sušiny. Po usušení se červci uvaří a barvivo se vysráží síranem hlinitoamonným. Jako barvivo se používá např. v potravinách a kosmetice. Kvůli svému původu nemůže být označováno za vegetariánské, košer nebo halal. Vzhledem k poměrně vysoké ceně je často nahrazováno jinými barvivy.", "tgt_summary": "Carmine ( or ), also called cochineal, cochineal extract, crimson lake or carmine lake, natural red 4, C.I. 75470, or E120, is a pigment of a bright-red color obtained from the aluminium salt of carminic acid; it is also a general term for a particularly deep-red color. The pigment is produced from some scale insects such as the cochineal scale and certain \"Porphyrophora\" species (Armenian cochineal and Polish cochineal). Carmine is used in the manufacture of artificial flowers, paints, crimson ink, rouge and other cosmetics, and some medications. It is routinely added to food products such as yogurt, candy and certain brands of juice, the most notable ones being those of the ruby-red variety.", "id": 2092117} {"src_title": "Slovenská řeckokatolická církev", "tgt_title": "Slovak Greek Catholic Church", "src_document": [{"title": "Zasvěcený život.", "content": "V řeckokatolické církvi na Slovensku působí dva mužské a tři ženské řeholní řády. Řád svatého Basila Velkého (baziliáni - vasiliáni) je východní mnišský řád, který je založen na pravidlech sv. Basila Velkého z druhé poloviny 4. století. Dnes na Slovensku vykonává zejména apoštolskou a pastorační práci. Baziliáni mají monastýr v Krásném Brode, v Bukové hôrce, v Prešově a v Trebišově. Druhý řád - Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé) založil roku 1723 sv. Alfons z Ligouri. Na Slovensku byla v roce 1921 vytvořena jeho východní větev. Redemptoristé konají misie na Slovensku i v Podkarpatské Rusi, organizují pravidelná duchovní cvičení pro rodiny a mládež. Řád sester sv. Basila Velkého založila sestra sv. Basila Velkého sv. Makrína. Baziliánky pracují ve výchovné sféře - spravují Střední zdravotnickou školu svatého Basila Velkého v Prešově, pracují v sociálních ústavech, organizují letní duchovní setkání mládeže. Kongregace sester služebnic Neposkvrněné Panny Marie byla založena v roce 1892. Jejími zakladateli jsou baziliáni Jeremiáš Lomnický, Cyril Selecký a Jozefáta Michaela Hordaševská. Charismatem této kongregace je „sloužit lidem tam, kde je to nejvíce potřebné\". Cílem činnosti kongregace je výchova dětí a mládeže, pomoc starým, nemocným a opuštěným. Na Slovensku působí i redemptoristky byzantského obřadu. Monastýr mají v Lomnici u Vranova nad Topľou. Jejich posláním je život modlitby (jedná se o kontemplativní řeholi).", "section_level": 1}, {"title": "Svatí a blahoslavení.", "content": "K významným světcům nejstaršího období na území Slovenska patří svatí sedmipočetníci a přepodobný Mojsej Uhrín. Další světci pocházejí z období komunistického pronásledování řeckokatolické církve. Papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavené: biskupa Pavla Petra Gojdiče, řeholníka Metoděje Dominika Trčku, kteří zemřeli mučednickou smrtí v komunistickém vězení, a biskupa Vasila Hopku. K příležitosti 7. výročí vzniku Slovenské republiky bylo na návrh Vlády SR biskupu Pavlovi Petrovi Gojdičovi uděleno státní vyznamenání Pribinův kříž I. třídy in memoriam. 27. ledna 2008 mu bylo uděleno i nejvyšší státní vyznamenání udělované lidem nežidovského původu Spravedlivý mezi národy za záchranu Židů během holokaustu. Na Ukrajině byl blahořečen mukačevský biskup Teodor Romža, pod jehož správu patřil i jižní (dolní) Zemplín.", "section_level": 1}, {"title": "Poutní místa.", "content": "Mezi nejznámější řeckokatolická poutní místa na Slovensku patří např. Ľutina, Klokočov, Krásny Brod, Buková hôrka, Šašová, Čirč, Rafajovce, Litmanová. V roce 2010 byly chrámy Narození Přesvaté Bohorodičky v Žilině, litmanovská hora Zvir a poutnické místo v Ľutině poutem duchovního příbuzenství svázány s bazilikou Santa Maria Maggiore v Římě. Chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodičky v Ľutině a chrámu Sestoupení Svatého Ducha v Michalovcích byl udělen titul basilica minor. V zahraničí jsou známými poutními místy například Máriapócs v Maďarsku a Svatouspenská univská lávra na Ukrajině, kam putuje spoustu slovenských řeckých katolíků.", "section_level": 1}, {"title": "Další aktivity.", "content": "Oficiálním časopisem je řeckokatolický časopis Slovo, který vychází v Prešově. Kromě něj vychází i časopisy Misionár a Blahovistnik. Publikační činnosti se věnuje např. vydavatelství Spolku sv. Cyrila a Metoděje Byzant v Košicích a redemptoristické vydavatelství Misionár. V Prešově má církev teologickou fakultu a kněžský seminář. Řeckokatolická církev má i několik církevních škol. Pro pomoc potřebným provozuje charitu v Prešově a Košicích, provozuje i řeckokatolické centrum pro mladé Bárka v Jurskové Voli a centrum pro rodinu v Sigordě. Práci s Romy se věnuje pastorační centrum Romů v Čičavě. Slovenští řeckokatolíci používají pozdrav \"Slava Isusu Christu! - Slava i vo viki!\" V období svátku Velikonoc se však používá \"Christos voskrese! - Voistinu voskrese!\" a v období svátku Narození Ježíše Krista se zdraví \"Christos raždajetsja! - Slavite jeho!\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenská řeckokatolická církev je jedna z východních katolických církví užívajících byzantský ritus. Od 30. ledna 2008 je tvořena třemi slovenskými eparchiemi (metropolitní archieparchií prešovskou a eparchiemi košickou a bratislavskou) a kanadskou Torontskou slovenskou řeckokatolickou eparchií. Podle sčítání lidu z roku 2001 se k ní hlásilo 219 831 (4,09 %) obyvatel Slovenska. Podle sčítání z roku 2011 to bylo 206 871 věřících (3,83 % obyvatel Slovenska). Počtem věřících je sice na Slovensku podstatně slabší než římskokatolická církev, na druhé straně má na rozdíl od ní nadbytek kněží a je považována za církev sílící. Slovenští řeckokatoličtí biskupové mají vlastní Radu hierarchů a také vytváří společně s římskokatolickými biskupy Konferenci biskupů Slovenska.", "tgt_summary": "The Slovak Greek Catholic Church (Slovak: \"Gréckokatolícka cirkev na Slovensku\", \"Greek-Catholic Church in Slovakia\"), or Slovak Byzantine Catholic Church, is a Metropolitan \"sui iuris\" Eastern particular Church in full union with the Catholic Church. Its liturgical rite is the Byzantine Rite. L'Osservatore Romano of January 31, 2008 reported that, in Slovakia alone, it had some 350,000 faithful, 374 priests and 254 parishes. In addition, the 2012 Annuario Pontificio gave its Canadian Eparchy of Saints Cyril and Methodius of Toronto as having 2,000 faithful, 4 priests and 5 parishes. The Slovak Greek Catholic Church is in full communion with the Holy See.", "id": 805307} {"src_title": "Petr Arnošt II. Mansfeld", "tgt_title": "Ernst von Mansfeld", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Petr Arnošt pocházel z rodu, který vlastnil území Mansfeld v Horním Sasku. Narodil se jako levoboček budoucímu nizozemskému místodržiteli Petru Arnoštovi I. Mansfeldovi. Většinu svého mládeneckého života prožil v paláci svého otce v Lucemburku. První vojenské zkušenosti získal při tažení v roce 1594 do Uher s císařskou armádou, kde sloužil pod svým nevlastním bratrem Karlem. Po tomto tažení se mezi lety 1601 až 1604 účastnil dobývání nizozemského Ostende pod vedením španělského generála Ambrosia Spinoli. Poté se dostal do vojska pasovského biskupa arcivévody Leopolda. V jeho službách se zúčastnil roku 1609 bojů o dědictví julišsko-clevské. Následujícího roku změnil tábor a přidal se na stranu Protestantské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Během třicetileté války.", "content": "V roce 1618 byl Petr Arnošt vyslán savojským vévodou Karlem Emanuelem v čele asi 2000 mužů na podporu českých stavů v boji proti Habsburkům v Českém království. Během své kariéry byl označen za vůbec nejschopnějšího vojevůdce v českých službách, ale také se jeho vojsko stalo známé kvůli svým loupeživým výpadům a rabování. Podařilo se mu dobýt Plzeň, ale později byl poražen hrabětem Buquoyem v bitvě u Záblatí. Další skvrnou na jeho kariéře bylo pochybné jednání při tažení císařsko-ligistických vojsk přes Čechy a kolem Plzně 8. října 1620. V této době si Petr Arnošt nadiktoval nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat: požadoval povýšení do stavu říšských hrabat, místodržitelství v Lucembursku a 400 000 zlatých. Problém byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni a místodržitelství by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále. Nakonec poněkud slevil, a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky, například Pavel Skála ze Zhoře píše: Petr Arnošt zůstal v Plzni, dokud se Fridrich Falcký nestáhl pryč z Koruny české, a pak se odtud také stáhl. Ve Falci se úspěšně bránil nájezdům císařského generála Jana Tillyho. Ve Falci se spojil s Fridrichem a podařilo se mu porazit Tillyho v bitvě u Wieslochu. Poté ho Friedrich propustil ze svých služeb a Petr Arnošt se spojil s Kristiánem Brunšvickým a vstoupil do služeb Nizozemské republiky. Okolo roku 1624 navštívil třikrát Londýn, kde ho lidé vítali jako hrdinu, nejméně jednou navštívil také Paříž. Anglický král Jakub I. se nejprve zdráhal poskytnout pomoc na obnovu Falce, ale později, v roce 1625, Petr Arnošt odjel z Doveru do Nizozemí se svou armádou podpořenou Jakubem I. Ještě téhož roku byla třicetiletá válka obnovena založením Haagské koalice. Do čela vojsk Haagské koalice byl zvolen dánský král Kristián IV. a Petr Arnošt byl pověřen jako velitel armády Haagské koalice pro střední Evropu. Jeho vojska byla ale vzápětí poražena Albrechtem z Valdštejna v bitvě u Dessau. Petr Arnošt nelenil a velmi brzo sestavil novou armádu, se kterou vtrhl do habsburských dědičných držav. Odsud byl ale Albrechtem z Valdštejna vytlačen na Opavsko, kam se navrátila část uprchlých českých stavů a organizovala zde odboj. Později, kdy už byl nucen ze Slezska ustoupit do Uher, doufal Mansfeld v pomoc sedmihradského vévody Gabriela Betlena. Betlen ale záhy změnil názor a na podzim roku 1626 zahájil mírová jednání s císařem Ferdinandem II., jež vedla k uzavření bratislavského míru. To donutilo Mansfelda k opuštění jeho mužů. Mansfeld se bez svého vojska vydal do Benátek, kde chtěl vyjednat spojenectví, ale když dosáhl vsi Rakovica poblíž Sarajeva, náhle onemocněl a 29. listopadu 1626 vydechl naposled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Ernst II. hrabě Mansfeld, nebo také Petr Arnošt Mansfeld (1580 – 29. listopadu 1626), byl nelegitimní syn Petra Arnošta I. Mansfelda, byl také vojenský důstojník, který se vyznamenal během bojů třicetileté války na straně protihabsburského odboje především v období česko-rakouské války.", "tgt_summary": "Peter Ernst, count of Mansfeld (; c. 158029 November 1626), or simply Ernst von Mansfeld, was a German military commander who, despite being a Catholic, fought for the Protestants during the early years of the Thirty Years' War.", "id": 2420710} {"src_title": "Evropské hlavní město kultury", "tgt_title": "European Capital of Culture", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "S myšlenkou sblížit evropská města je projekt Evropské město kultury představen 13. července 1985 na Radě Evropské unie pod iniciativou řecké ministryně kultury Meliny Mercouriové. Od té doby se změnilo nahlížení na tuto iniciativu mezi obyvateli evropských měst a kulturní a sociálně ekonomický přínos tohoto titulu pro město stále roste díky velkému počtu návštěvníků, které přináší. V roce 1990 ministři kultury zahájili akci zvanou \"Evropský kulturní měsíc\". Tato událost byla podobná Evropskému městu kultury, ale trvala kratší dobu a navíc byla určena zemím mimo Evropskou unii. V roce 1991 vytvořili organizátoři různých Evropských měst kultury síť, která dovolovala výměnu a porovnávání informací pro budoucí organizátory. Tato síť vypracovala v roce 1994 studii o přínosu Evropských měst kultury od jejich vytvoření. V roce 1999 bylo Evropské město kultury přejmenováno na Evropské hlavní město kultury a bylo financováno programem Kultura 2000. 25. května stejného roku evropský parlament navrhl začlenit tuto událost v rámec Evropského společenství a představil nový postup výběru Evropských hlavních měst kultury v období 2005–2019. Tento návrh byl přijat, a proto každý členský stát má možnost hostit Evropské hlavní město kultury nejméně jednou. Zástupci Evropských hlavních měst kultury, Evropských měsíců kultury, zástupci kandidátských měst a síť hlavních měst kultury mimo Evropskou unii vytvořili síť Evropských hlavních měst a Měsíců kultury (ECCM), což je nevládní organizace se sídlem na ministerstvu kultury v Lucemburku. Jejím hlavní cílem je zajišťovat výměnu poznatků a zkušeností mezi hlavními městy kultury, poskytnout nezbytnou dokumentaci a pomáhat budoucím Evropským hlavním městům kultury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou. Nová studie z roku 2004 nyní považuje udělení titulu spíše jako podnět ke kulturnímu vývoji a změnám v daném městě.", "tgt_summary": "A European Capital of Culture is a city designated by the European Union (EU) for a period of one calendar year during which it organises a series of cultural events with a strong pan-European dimension. Preparing a European Capital of Culture can be an opportunity for the city to generate considerable cultural, social and economic benefits and it can help foster urban regeneration, change the city's image and raise its visibility and profile on an international scale. In 1985, Melina Mercouri, Greece’s minister of culture, and her French counterpart Jack Lang came up with the idea of designating an annual Capital of Culture to bring Europeans closer together by highlighting the richness and diversity of European cultures and raising awareness of their common history and values. It is strongly believed that the ECoC significantly maximises social and economic benefits, especially when the events are embedded as a part of a long–term culture-based development strategy of the city and the surrounding region. The Commission of the European Union manages the title and each year the Council of Ministers of the European Union formally designates European Capitals of Culture: more than 40 cities have been designated so far.", "id": 197571} {"src_title": "Werner Ostendorff", "tgt_title": "Werner Ostendorff", "src_document": [{"title": "Předválečný život.", "content": "Ostendorff se narodil 15. srpna roku 1903 ve městě Königsberg ve východním Prusku a po složení maturitní zkoušky v březnu roku 1923 začal pracovat v průmyslu až do roku 1925.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vojenské kariéry.", "content": "Svojí vojenskou kariéru začal budovat již v roce 1925, kdy vstoupil do armády a byl přiřazen ke \"Jäger regiment 1\" (1. prapor myslivců). Zde zůstal pouze do roku 1934, kdy vstoupil k Luftwaffe. Ostendorff byl kvalifikovaný pilot a měl možnost sloužit v Sovětském svazu během technického výměnného programu mezi SSSR a Německem. Avšak dne 1. března roku 1934 je kvůli zranění oka přeřazen do \"Deutsch-Luftsportverband\" (německý letecký svaz sportu) a už nikdy se nestane znovu pilotem. Během roku je povýšen do hodnosti \"Oberleutnant\" (nadporučík) a přeřazen do \"Fliegertruppe Jüterbog\" (letecké jednotky Jüterborg), kde působí jako profesor taktiky v sekci analýzy fotografií. Po vstupu do SS dne 1. října roku 1935 je jako důstojník zapsán \"SS-Führerschule\" (škola pro důstojníky SS) ve městě Bad Tölz. Ve stejný měsíc téhož roku se i ožení.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V dubnu roku 1938 Ostendorff přebírá velení 4. roty pluku \"Der führer\" a zde působí až do 1. června roku 1939, kdy je povýšen na SS-Sturmbannführera (\"Major\") a je mu svěřeno velení \"Fliegerabwehr-Machinengewehr-Abteilung\" (kulometný oddíl protiletecké obrany). Poté, co se začne zajímat o taktiku obrněných jednotek, tak zažádá o přeložení k Panzer Division Kempf, kam je ke konci srpna roku 1939 dosazen jako pozorovatel během Invaze do Polska. Poté se dne 1. dubna roku 1940 stává náčelníkem štábu u 2. SS-Panzer Division „Das Reich“, kde slouží až do 31. května roku 1942. Poté mu byla přidělena menší bojová skupina, která získala název \"Kampfgruppe Ostendorff\". Za vedení této skupiny byl 5. června 1942 vyznamenán Německým křížem ve zlatě. Potom se stává náčelníkem štábu (Chef des Gerneralstabes) u II. tankového sboru SS pod velením SS-Oberstgruppenführera Paula Haussera a slouží s touto jednotkou v bojích u Charkova a Kursku. Dne 23. listopadu roku 1943 je dosazen do velení nově zformované 17. SS-Panzergrenadier Division „Götz von Berlichingen“, které velí během obtížných bojů v Bitvě o Normandii. Během bojů u města Carentan je raněn a velení divize přebírá SS-Standartenführer Otto Binge. K velení divize se vrátí opět až v říjnu téhož roku, ale v listopadu je znovu raněn a nahrazen SS-Standartenführerem Hansem Lingnerem. Zároveň je dne 1. prosince povýšen na SS-Gruppenführera. Poté co se zotaví, tak zastává funkci náčelníka štábu u Heeresgruppe Oberrhein, které velí SS-Oberstgruppenführer Paul Hausser než je dne 20. ledna roku 1945 znovu jmenován velitelem 2. SS-Panzer Division „Das Reich“. Zde ovšem zůstane pouze do 9. března než je naposledy raněn.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Zemřel dne 5. května roku 1945 v reservní polní nemocnici ve městě Bad Aussee v Rakousku na následky zranění, které utrpěl v bojích se sovětskou armádou dne 9. března téhož roku u města Székesfehérvár v Maďarsku zápalnou bombou. Jeho tělo bylo zpopelněno a pohřbeno na hřbitově v Bad Aussee. Nutno podotknout že Ostendorff patřil ve věku 42 let mezi nejmladší divizní velitele.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí vojenské kariéry.", "content": "Data povýšení Významná vyznamenání", "section_level": 1}], "src_summary": "Werner Ostendorff (15. srpna 1903 - 5. května 1945) byl důstojník jednotek Waffen-SS v hodnosti SS-Gruppenführer \"und Generalleutnant der Waffen-SS\" (Generálporučík) za druhé světové války. Zároveň to byl držitel mnoha vojenských vyznamenání včetně rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi.", "tgt_summary": "Werner Ostendorff (15 August 1903 – 1 May 1945) was a German SS-general during World War II who served as chief of staff of the II SS Panzer Corps and divisional commander of the SS Division Das Reich. He died of wounds in May 1945.", "id": 979145} {"src_title": "Jindřich II. Babenberský", "tgt_title": "Henry II, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a první léta vlády.", "content": "Narodil se jako druhý syn rakouského markraběte Leopolda III. a Anežky z Waiblingenu, dcery německého císaře Jindřicha IV. a sestry císaře Jindřicha V. Jeho otec byl později svatořečen a v 17. století prohlášen za rakouského národního patrona. Matka byla vdovou po Fridrichu Štaufském. Jindřich tak byl spřízněn s předními říšskými rody. Byl nevlastním bratrem německého krále Konráda III. a strýcem pozdějšího císaře Fridricha Barbarossy. Poté co byl Konrád III. v roce 1138 zvolen německým králem, udělil vévodství bavorské Leopoldu IV. Jindřich se již dříve stal držitelem statků své matky v Porýní a jeho postavení bylo posíleno, když se v roce 1140 stal falckrabím rýnským.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o bavorské vévodství.", "content": "Když bavorský vévoda Leopold 18. října 1141 nečekaně zemřel, získal Bavorsko jeho starší bratr Jindřich Jasomirgott. Aby otupil hroty nepřátelství s Welfy, uzavřel v květnu 1142 \"„politický sňatek“\" s Gertrudou, vdovou po zemřelém bavorském vévodovi Jindřichu Pyšném a dcerou zemřelého císaře Lothara III. Naděje, že Jindřich Lev akceptuje svou matku jako bavorskou vévodkyni a že také Welf VI. nebude proti své (bývalé) švagrové nic podnikat, se zdály oprávněné. Avšak smrt Gertrudy po porodu dcery 18. dubna 1143 vedla k tomu, že už po necelém roce došlo ke ztroskotání tohoto plánu. A tak i když Jindřich Lev už po navrácení Saska nároky na Bavorsko dále nevznášel, pokračoval v zápase jeho strýc Welf VI. Spory o vévodství bavorské mezi Welfy na jedné a Babenberky a Štaufy na druhé straně dále pokračovaly. Při bojích Jindřich neušetřil ani statky svého bratra, biskupa ve Freisingu. V následujících letech mohl Welf VI. počítat s podporou uvnitř i vně Bavorska. Na jeho straně stáli štýrský vévoda Otakar III., jehož matka pocházela z rodu Welfů, uherský král Gejza II. a možná i Fridrich Barbarossa, který byl synovcem jak Welfa, tak i císaře Konráda III. Jindřich měl dosud podporu salcburského arcibiskupa Konráda a také mohl počítat s ostatními bavorskými biskupy. Avšak spor s řezenským biskupem Jindřichem přinesl vážné oslabení jeho pozice. Zatím co Jindřich, podpořený svým švagrem, českým knížetem Vladislavem, soustředil své vojenské akce na Řezno, vpadlo štýrské vojsko do Rakouska a způsobilo tam těžké škody. Mnoho hněvu vyvolalo české vojsko, které při svém vpádu na území řezenského biskupství neušetřilo ani kostely. Hladomor, který propukl, ještě znásobil všeobecnou nouzi. Poměry byly tak zlé, že dokonce sám salcburský arcibiskup Konrád spolu se svým sufragánem řezenským biskupem Jindřichem vyhlásil nad českým knížetem, bavorským vévodou, stejně jako i nad jejich hlavními straníky Otou z Wittelsbachu a Fridrichem z Bogenu církevní klatbu. Tuto klatbu potvrdil sám papež Evžen III. V této situaci zasáhl král Konrád, který svolal v červenci do Řezna dvorský sněm, na kterém se mu podařilo prosadit ukončení ničivých bojů. Brzy poté se Jindřich zapletl do sporů s Uherskem. Důvodem sporů byl Boris, údajný syn uherského krále Kolomana a jeho druhé manželky Eufemie, který v roce 1146 opětovně vystoupil se svými nároky na uherský trůn. Z jeho návodu přepadli rakouští šlechtici důležitou uherskou pohraniční pevnost Prešpurk. Uherský král je odtud vypudil, protože Jindřich, zaneprázdněný v Bavorsku, jim nemohl nijak pomoci. Gejza podněcovaný Welfem VI. se s tímto úspěchem nespokojil. Přichystal velký protiúder a v září 1146 připravil Jindřichovi na řece Fischa těžkou porážku. Po této porážce se situace Babenberků stávala kritickou. Teprve vyhlášení druhé křížové výpravy, ke které se připojil jak císař Konrád III., markrabě Jindřich II. Babenberský i představitelé welfské strany v čele s Welfem VI., situaci v Bavorsku uklidnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "Spolu s králem Konrádem přijali výzvu ke křížové výpravě přední představitelé Říše. Zúčastnili se mimo jiné bavorský vévoda a rakouský markrabě Jindřich, český kníže Vladislav II., štýrský markrabě Otakar III., hrabě Bernard z Trixenu a mnozí další, jakož i Welf VI. a Fridrich Barbarossa. Z Konstantinopole vyrazilo německé vojsko napříč Malou Asií, která byla z větší části pod tureckou vládou. O to složitější zde bylo získávání zásob a vody. Dne 25. října 1147 se u Dorylea střetla unavená křižácká armáda s tureckým vojskem a byla rozprášena. Sotva desetině výpravy se podařilo probít zpátky k Nikai. Zde Konrád vyčkal příchodu francouzské výpravy, ke které se zbytek německé výpravy připojil. Po dosažení Svaté země se spojená německá a francouzská výprava spolu s vojskem jeruzalémského království rozhodla k útoku na Damašek. Přes křižáckou převahu útok nedosáhl svého cíle a po zprávě, že se blíží turecké vojsko vedené aleppským vládcem Núr ad-Dínem, křižáci raději ustoupili. Po neúspěchu útoku na Damašek přijal císař Konrád III. pozvání k byzantskému dvoru. V Konstantinopoli uzavřel alianci s byzantským císařem Manuelem. Výsledkem této aliance pro Babenberky byl sňatek Jindřicha s neteří byzantského císaře Theodorou. Přes uzavřené dohody se příliš nezměnil názor byzantského dvora na „kulturní méněcennost“ západních barbarů a dvorní dámy považovaly sňatek Theodory za neštěstí a byly zhrozeny, že tak jemné stvoření má být „obětováno“ nestvůře ze Západu. Příměří uzavřené mezi Štaufy a Welfy vypršelo po Konrádově návratu z křížové výpravy na jaře 1149 a brzy poté se rozhořely nové boje. V nich se králi podařilo vynutit si převahu nad Welfem VI. a ten nakonec roku 1150 kapituloval. Mezitím ale dospěl jeho synovec Jindřich Lev, který se podrobit odmítl. K dalšímu měření sil už ale nedošlo, protože 15. února 1152 Konrád zemřel. Nově zvolený král Fridrich Barbarossa byl po otci Štauf a po matce Welf a se svými welfskými příbuznými měl mnohem lepší vztahy než jeho předchůdce (a strýc) Konrád. Zlepšení vztahů k Welfům však zároveň věštilo blížící se konec babenberské vlády v Bavorsku. Když se Jindřich Jasomirgott bez ohledu na předvolání nedostavil na dvorský sjezd v Goslaru v červnu roku 1154, Barbarossa na základě rozhodnutí knížat přiznal nárok na vévodství Bavorské Jindřichu Lvovi. Faktickým vládcem Bavorska ale stále zůstával Jindřich II. Jasomirgott. Nedůvěra ke králi Fridrichovi také způsobila, že se Jindřich nezúčastnil jeho římské jízdy. Po návratu z Itálie se císař Fridrich Barbarossa několikrát znovu sešel s Jindřichem ve snaze konečně vyřešit bavorskou otázku.", "section_level": 2}, {"title": "Privilegium minus.", "content": "Aby zmírnil napětí mezi Štaufy a Welfy přislíbil Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvovi vrácení bavorského vévodství a aby odškodnil Jindřicha Jasomirgotta, kterému Bavorsko propůjčil Konrád III., oddělil rakouskou marku definitivně od Bavorska, potvrdil mu její držbu a povýšil jí na vévodství. Dne 17. září 1156 obdržel Jindřich od císaře Fridricha Barbarossy důležité Privilegium minus, které mimo jiné zaručovalo Babenberkům dědičné právo k Rakousům v mužské i ženské linii. Privilegium na sněmu v Řezně slavnostně vyhlásil český kníže Vladislav. Přes velkorysé svobody mělo uvedené privilegium jen velmi omezený dosah, protože horní regál, mincování, ochranu Židů, lovecké a rybářské právo stále „vlastnil“ císař. Situaci Babenberků v Rakousku ztěžovalo i to, že zde nevlastnili stabilní majetkové zázemí. Sice vlastnili majetek v Bavorsku, ale v Rakousku se jim významnější majetky podařilo získat až v následujících letech a teprve poté se stali skutečnými pány rakouského vévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouským vévodou.", "content": "V polovině 12. století Jindřich zahájil proměnu do té doby provinční Vídně v reprezentativní sídlo a nechal zde vystavět palác s kaplí. V roce 1155 přivedl také do Vídně iroskotské benediktiny, kteří zde založili Skotský klášter. Rakouský vévoda Jindřich se v roce 1158 zúčastnil tažení císaře Fridricha Barbarossy proti severoitalským městům a především proti Milánu. Velkou ztrátu pro vévodu Jindřicha znamenala úmrtí jeho dvou mladších bratří, kteří zastávali významné církevní funkce. Ota, biskup ve Freisingu, zemřel 22. září 1158 a salcburský arcibiskup Konrád 28. září 1168. Když byl v červnu 1174 na sněmu v Řezně zbaven svého úřadu salcburský arcibiskup Vojtěch, byl jeho strýc Jindřich jediným, kdo proti tomu protestoval a kdo se Vojtěcha zastal.", "section_level": 2}, {"title": "Konec vlády a smrt.", "content": "V sedmdesátých letech došlo k pohraničnímu sporu mezi Čechy a Rakušany. Postupující kolonizace z Rakouska posouvala jižní hranici Čech (Vitorazsko) hlouběji do českého vnitrozemí. Český kníže Soběslav II. vyzval Jindřicha, aby mu vydal neprávem osídlená území. Následující spor, kdy obě strany tvrdily, že území patří jim, se Soběslav rozhodl řešit vojensky. Spojil se s uherským králem, štýrským markrabětem Otakarem a moravským údělným knížetem Konrádem a společně několikrát vyplenili Rakousy až k Dunaji a vypálili klášter Zwettl. Jindřichovi synové Leopold a Jindřich ml. sice v odvetu vpadli krátce na Moravu, ale jejich akce nedosáhla výraznějšího úspěchu. Zvláště pak, když zanedlouho poté, 29. listopadu 1176 si vévoda Jindřich II. při pádu s koně zlomil nohu a 13. ledna 1177 tomuto zranění podlehl. Byl pohřben ve Skotském klášteře ve Vídni, který sám v roce 1155 založil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jindřich II. Babenberský zvaný též Jindřich Jasomirgott (německy \"Heinrich II. Jasomirgott\"; 1107/1114 — 13. ledna 1177) z rodu Babenberků byl jako \"Jindřich IV.\" falckrabě rýnský (1140–1141), rakouský markrabě v letech 1141–1156, bavorský vévoda v letech 1143–1156 a od roku 1156 vévoda rakouský.", "tgt_summary": "Henry II (; 1112 – 13 January 1177), called Jasomirgott, a member of the House of Babenberg, was Count Palatine of the Rhine from 1140 to 1141, Duke of Bavaria (as \"Henry XI\") and Margrave of Austria from 1141 to 1156, and the first Duke of Austria from 1156 until his death.", "id": 1973168} {"src_title": "Ostružiník", "tgt_title": "Rubus", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Vzhledem k tomu, že počet druhů tohoto rodu je obrovský (počty se různí, uvádí se např. 338), dělí se celý rod do třiceti podrodů. Z toho důvodu bylo mimochodem v Anglii založeno speciální biologické odvětví zkoumající ostružiníky, nazvané „batologie“.", "section_level": 1}, {"title": "Ostružiny.", "content": "Plané a šlechtěné ostružiníky, které nenesou maliny, ale ostružiny – souplodí červeno modré (fialové, fialovočerné) – odlišujeme nesystematickým společným názvem ostružiny. Naše plané ostružiníky – ostružiny bývaly často uváděny pod kolektivním jménem \"Rubus fruticosus\". Šlechtěné ostružiníky – ostružiny jsou nejčastěji uváděny pod kolektivním nesystematickým společným názvem zahradní ostružiny. Obsahují především třísloviny, flavonoidy, menší množství vitaminu C, barviva, cukry, pektin, kyselinu jablečnou a jantarovou.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plody ostružin a malinoostružin, zejména tmavých odrůd – s tmavě fialovými až černými plody – obsahují vysokou hladinu bioflavonoidů s velkým antioxidačním účinkem, které mohou předcházet nádorovým a srdečním onemocněním, poškození volnými radikály (včetně oxidačního stárnutí buněk), zpomalují stařeckou degradaci mozku, pomáhají léčit zápal plic a jiné záněty, snižují následky ozáření a chemoterapie, působí detoxikačně a řadíme jej k látkám chránících játra (hepatoprotektivum). Chrání i zrak a další orgány před volnými radikály. Antioxidační účinek těchto léčivých rostlinných barviv (bioflavonoidů) se sčítá s antioxidačním účinkem vitamínu C a někdy s ním působí synergicky např. v rámci prevence nádorových a srdečních onemocnění a onemocnění dýchacích cest. Účinnost barviva se zachovává i konzervací a barvivo nemá nežádoucí vedlejší účinky. Maliny mají asi třetinu antioxidační síly ostružin. Tmavší druhy malinoostružin asi polovinu. Ostružiny obsahují také draslík, hořčík, železo, vlákninu a kyselinu listovou. Také pecičky představují pro organismus užitečnou balastní látku. Obsah salycylátů je výhodou při léčbě zánětů, nachlazení, některých forem revmatismu a v prevenci trombóz, u osob s nesnášenlivostí k acylpyrinu však mohou stejnou reakci vyvolat i ostružiny (alergie). Biolog Gary Stoner z Ohia publikoval v r. 2002 zprávu o tom, že u krys krmených ostružinami se snížil výskyt nádorů tlustého střeva o 60 až 80%. Mikrobiolog Lyndon Larcom z Clemson University dokázal v pokusech dokončených r. 2002, že jahody a maliny blokují karcinogeny dvou tříd – jednak ty, které jsou přímo toxické, jednak ty, které aktivizuje metabolismus lidského těla. Jahody na rozdíl od ostružin jsou však mnohem častěji zasaženy plísněmi a tedy zatíženy plísňovými toxiny. Vysoká hladina antioxidantů podobného složení a účinku je také v malinách. Malin je však pro dosažení stejného účinku třeba konzumovat asi trojnásobnou dávku než u ostružin. Malinoostružiníky mají obvykle tmavší zbarvení plodů než maliny a mají větší antioxidační efekt na organizmus člověka a dalších savců než maliny a nižší než ostružiny. Kyslíkové opotřebení (poškození kyslíkovými radikály) buněk mozku a celého těla je podstatně slabší u organizmu chráněného pigmentem ostružin. Ostružiny (resp. maliny a malinoostružiny) prakticky zastavují kyslíkové stárnutí mozku savců, co bylo prokázáno např. na pokusech s potkany.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Plody ostružiníků jsou jedlé. Listy, plody i stonky mnohých druhů se používají ve fytoterapii. Z listů je možné připravit chutný čaj. Ostružiníky lze použít jako okrasné rostliny ozdobné listy, květy a plody. Rostou na slunci, v polostínu a některé druhy i ve stínu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Ostružiník (\"Rubus\") je velmi velký rod známých rostlin z čeledi růžovité. Jejich plody jsou známé jako ostružiny a maliny, které jsou z botanického hlediska souplodí peckoviček. Jsou to vzpřímené nebo plazivé keře s ostny.", "tgt_summary": "Rubus is a large and diverse genus of flowering plants in the rose family, Rosaceae, subfamily Rosoideae, with 250–700 species. Raspberries, blackberries, and dewberries are common, widely distributed members of the genus. Most of these plants have woody stems with prickles like roses; spines, bristles, and gland-tipped hairs are also common in the genus. The \"Rubus\" fruit, sometimes called a bramble fruit, is an aggregate of drupelets. The term \"cane fruit\" (or \"cane-fruit\"), or \"cane berry\" (or \"caneberry\"), applies to any \"Rubus\" species or hybrid which is commonly grown with supports such as wires or canes, including raspberries, blackberries, and hybrids such as loganberry, boysenberry, marionberry and tayberry. The stems of such plants are also referred to as canes.", "id": 1311606} {"src_title": "Olympias", "tgt_title": "Olympias", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Její původní jméno bylo Polyxena. Narodila se jako dcera épeirského krále Neoptolema, který odvozoval svůj původ z rodu Aiakovců, z něhož pocházel mimo jiné i mytický hrdina trojské války Achilleus. Po otcově smrti se její bratr Alexandr I. Épeirský a strýc Arymbás dohodli s makedonským králem Filipem II. na spojenectví a toto ujednání stvrdili zaslíbením Olympiady Filipovi. Filip ji poznal na řeckém ostrově Samothraké, kde byli společně zasvěcováni do mystérií boha Dionýsa, a roku 359 př. n. l. ji pojal za ženu. Olympias se stala v pořadí jeho čtvrtou manželkou. U makedonské šlechty byla pro svůj původ a povahu velmi neoblíbená. Dva roky po svatbě se rozhodla vrátit do Épeiru, kde si našla milence. Pod tlakem strýce a krále Épeiru Arymba se ale opět vrátila do hlavního města Makedonie Pelly a brzy otěhotněla. 20. července 356 př. n. l. porodila syna Alexandra a nedlouho po něm dceru Kleopatru. Manželství s Filipem však nebylo příliš šťastné a postupně se z něj stala nekonečná řada roztržek a střetů. K tomuto vývoji přispěl i fakt, že se Filip oženil s Eurydiké Kleopatrou, která patřila k jednomu z nejpřednějších makedonských rodů. Bylo jasné, že ona se stane novou makedonskou královnou a Olympias bude zapuzena. Pokud by se Eurydiké Kleopatře narodil syn, nástupnická práva Alexandra by byla ohrožena. Olympias se se synem opět uchýlila do Épeiru, kde se mezitím stal králem její bratr. Chtěla se Filipovi pomstít. Podněcovala proti němu bratra. Filip ale nabídl králi za manželku svou dceru Kleopatru. Olympiadin bratr si neteř ochotně vzal a od pomsty upustil, protože mu to zaručovalo přímé spojení s makedonským dvorem. Je možné, že Olympias byla zapletená do pozdější Filipovy vraždy, nechala totiž vrahovi postavit pomník a na její žádost byl meč, kterým byl král ubodán, zavěšen v Apollónově chrámu v Delfách. Také zabila Filipova a Kleopatřina syna Karana a dceru Europu. Následně pak donutila Eurydiké Kleopatru k sebevraždě. Po smrti Alexandra Velikého se vrátila do Épeiru. Byla plná nenávisti a mstila se. Jejím úhlavním nepřítelem se stal Kassandros, syn makedonského vojevůdce Antipatra a pozdější král Makedonie, který doprovázel Alexandra Velikého na jeho tažení proti Peršanům. Kassandros byl obviňován, že Alexandra otrávil. Olympias postupně vyvražďovala jeho spojence – za oběť jí padli mimo jiné Kassandrův bratr Níkánor a makedonský královský pár Eurydiké a Filip III. Arrhidaios. Když se Olympias vrátila z exilu v Épeiru, uchýlila se do města Pydna. Kassandros město oblehl a Olympias musela kapitulovat. Pravděpodobně zemřela na následky vržených kamenů příbuzných, jejichž členy rodiny nechala zavraždit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olympias (řecky \"Ολυμπιάς\", 376–316 př. n. l.) byla princezna z épeirského kmene Molossů, manželka Filipa II. Makedonského a matka Alexandra Velikého.", "tgt_summary": "Olympias (, , c. 375–316 BC) was the daughter of king Neoptolemus I of Epirus, the sister of Alexander I of Epirus, the fourth wife of Philip II, the king of the ancient Greek kingdom of Macedonia and the mother of Alexander the Great. She was extremely influential in Alexander's life and was recognized as de facto leader of Macedon during Alexander's conquests. After her son's death, she fought on behalf of Alexander's son Alexander IV, successfully defeating Adea Eurydice. After she was finally defeated by Cassander, his armies refused to execute her, and he finally had to summon family members of those Olympias had previously killed to end her life. According to the 1st century AD biographer, Plutarch, she was a devout member of the orgiastic snake-worshiping cult of Dionysus, and he suggests that she slept with snakes in her bed.", "id": 1960082} {"src_title": "Alois Senefelder", "tgt_title": "Alois Senefelder", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Alois Senefelder se narodil jako syn mnichovského dvorního herce Petera Senefeldera, pocházejícího z Königshofenu ve Frankách a jeho ženy, herečky Kathariny, rozené von Volk. Senefelder se narodil během hostování svých rodičů v Nostitzově divadle v Praze v domě v Rytířské ulici, který stál v místě dnešní staroměstské tržnice. Školní léta strávil v Mnichově, kde otec získal angažmá ve dvorním divadle. Kromě obecné školy a gymnasia navštěvoval hodiny klavíru a zpěvu u bavorského dvorního varhaníka Antona Ferchla. Díky dobré finanční situaci rodiny mohl v letech 1789 až 1793 studovat práva na jezuitské universitě v Ingolstadt. Všestranně nadaný a vynalézavý Alois kromě studia stihl vystupovat v divadle, psát literární díla a starat se o reklamu. Po náhlé otcově smrti se musel postarat o matku a osm sourozenců. Odešel ze školy a stal se hercem nejprve ve dvorním divadle, později se přidal ke kočovným společnostem.", "section_level": 2}, {"title": "Vynález litografie.", "content": "Na divadelních štacích měl Alois Senefelder problémy s včasným a levným vytištěním divadelních her i plakátů. Pokoušel se o různé způsoby tisku, mimo jiné vytlačením sazby do směsi těsta, písku a uhelného prachu, kterou pak vyléval pečetním voskem. Stal se tak vynálezcem tiskařské techniky stereotypie. Pokračoval v experimentech v polygrafii a hledal vhodnější materiál, než byl dosud používaný kov. V r. 1796 princip litografie objevil náhodou, když si ve spěchu udělal poznámky mastným inkoustem na desku solnhofenského vápence, který užíval ke tření barev. Všiml si, že se mastná tekutina zatáhla do povrchu kamene a odpuzuje vodu. Po vyleptání kyselinou dusičnou získal z kamene první tisky. Senefelder se pak technikou tisku z kamene soustavně věnoval a sám vyřešil veškeré technické postupy. Spojil se s mnichovským dvorním hudebníkem Františkem Gleissnerem a za jeho finanční podpory pořídil 120 exemplářů Gleissnerova hudebního alba \"12 neue Lieder mit Begleitung des Klaviers\" (Mnichov 1796). Roku 1799 navázali spolupráci s vydavatelem hudebnin a tiskařem Johannem Antonem Andrém (1775–1842). Ten roku 1800 založil první litografickou dílnu v Offenbachu a vzápětí další pobočky v Paříži a Londýně. Senelfeder si nechal metodu litografie patentovat v Anglii a v Bavorsku. Roku 1801 Senefelder s Gleissnerem založili v Mnichově novou litografickou dílnu, kde byly dělány další pokusy s metalografií (r. 1805), tónovou litografií (r. 1807) a také barevnou litografií (r. 1808). Nová, laciná a rychlá metoda tisku se rychle prosadila a Senefelder byl v roce 1809 jmenován inspektorem speciálně vytvořeného litografického institutu v Mnichově. Podobné instituce vytvořené pod jeho vedením vznikly v Berlíně, Paříži, Londýně a ve Vídni. V Praze litografii brzy zavedl do učebních osnov nově založené kreslířské Akademie její ředitel Josef Bergler. na základě školení se litografii začali věnovat také jeho žáci. K prvním, kdo si pořídil litografický lis a zařídil litografickou dílnu, patřil již roku 1813 malíř Antonín Machek. Koncem roku 1813 zemřela při porodu syna Senefelderova manželka. S podporou své druhé manželky dokončil práci na dlouho plánované učebnici litografie. Jeho spis spis \"Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey\" byl vydán v roce 1818 v Mnichově. Roku 1826 Senefelder zavedl vícebarevnou litografii a v roce 1833 tisk olejem ředitelnými barvami z litografického kamene na plátně. Jeho metalografické pokusy o tisk z oceli, zinku, mosazi a mědi se později se staly základem pro ofsetový tisk. Senefelder získal za svůj objev litografie řadu ocenění – roku 1808 navštívil jeho dílnu bavorský korunní princ a udělil mu titul \"primus auctor\". Téhož roku byla jeho busta umístěna v mnichovské Síni slávy. Další ceny obdržel v zahraničí a znovu v Bavorsku – 1819 Zlatá medaile, Society of Arts, London, 1827 Stříbrná medaile, Soc. d'encouragement, Paris, 1827, Goldene Ehrenmedaille d. bayer. Zivilverdienstordens. Kamenotisk je vhodný především pro tisk obrazových předloh, reprodukcí kreseb či k volné tvorbě \"a la prima\". Soutiskem dvou či více desek vzniká barevná litografie. Princip kamenotisku využívá donedávna nejrozšířenější tisková technika ofset. Litografie je dodnes používaná jako umělecká tisková technika.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aloys Johann Nepomuk Franz Senefelder, česky Alois Jan Nepomuk František Senefelder (6. listopadu 1771 v Praze – 26. února 1834 v Mnichově) vynálezce litografie, neboli kamenotisku, který se 350 let po vynálezu knihtisku stal další tiskovou technikou.", "tgt_summary": "Johann Alois Senefelder (6 November 177126 February 1834) was a German actor and playwright who invented the printing technique of lithography in the 1790s.", "id": 1916270} {"src_title": "Grapefruit", "tgt_title": "Grapefruit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Grapefruit byl poprvé objeven na ostrově Barbados v Karibském moři, odkud byl odvezen do Ameriky. Jedná se o křížence jamajské odrůdy pomeranče \"(Citrus sinensis)\" a indonéského pomela \"(C. maxima)\". Grep se pak pěstoval jako okrasná rostlina, jako ovoce je však populární až od 19. století. Dnes známe čtyři barevné formy: bílý, žlutý, růžový a červený.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Grapefruity obvykle rostou do výšky 5-6 metrů, vzácně až 13-15 m. Listy jsou tmavě zelené, dlouhé až 150 mm, úzké a neopadávají. Květy mají 5 okvětních lístků a jsou velké asi 5 cm. Plod - grapefruit - má žlutou slupku (exokarp) a v průměru má 10-15 cm. Vnitřní dužina je dělená na oddíly, její barva je proměnlivá, od bílé a růžové až k červené. Liší se i sladkostí. Grapefruitový strom ročně rodí až 700 kusů grepu. Pěstuje se v Brazílii, Izraeli, Texasu, Kalifornii, na Floridě nebo i v Turecku a ve Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Grapefruit obsahuje vysoké množství vitamínu C, B1 a K, samotný plod je napěchován blahodárně působícími přírodními flavonoidy. Grep zvyšuje obranyschopnost organismu, zlepšuje krevní oběh, snižuje hladinu cholesterolu v krvi a jeho častá konzumace snižuje riziko rakoviny plic a žaludku. Hořká chuť grapefruitu svádí k použití cukru, ale toto spojení není příliš vhodné, protože grapefruit s cukrem v žaludku kvasí.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce s léky.", "content": "Kombinace některých léků s grapefruitem totiž může vést k závažným nežádoucím účinkům. Nežádoucí účinky jsou různé a závisí na typu preparátu. Například lék proti vysokému krevního tlaku felodipin může při kombinaci s grepy vést k příliš velkému snížení tlaku krve. Nežádoucí účinky může mít grapefruitová šťáva také v kombinaci s některými léky proti rakovině, imunosupresivy, antidepresivy, s léků užívanými při vředové nemoci žaludku nebo při onemocněních prostaty. Za tyto účinky jsou zodpovědné v grepu obsažené furanokumariny bergamotin a 6',7'-dihydroxybergamotin, které inhibují cytochromy P450 (zejména CYP3A4) zodpovědné za odbourávání xenobiotik (tj. také léčiv).", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v čerstvých plodech grapefruitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grapefruit, někdy zkráceně grep (botanicky \"Citrus paradisi\" nebo \"Citrus × paradisi\", kodifikovaná česká výslovnost [grejpfrút] nebo [grejpfrut] podle anglické výslovnosti, častější výslovnost [grepfrujt] podle pravopisu je však rovněž správná), je subtropická dřevina pěstovaná pro své citrusové plody stejného názvu.", "tgt_summary": "The grapefruit (\"Citrus × paradisi\") is a subtropical citrus tree known for its relatively large sour to semi-sweet, somewhat bitter fruit. Grapefruit is a citrus hybrid originating in Barbados as an accidental cross between the sweet orange (\"C. sinensis\") and pomelo (or shaddock; \"C. maxima\"), both of which were introduced from Asia in the seventeenth century. When found, it was nicknamed the \"forbidden fruit\". Frequently, it is misidentified as the very similar parent species, pomelo. The \"grape\" part of the name alludes to clusters of fruit on the tree that often appear similar to grape clusters. The interior flesh is segmented and varies in color from white to yellow to red to pink.", "id": 1958745} {"src_title": "Robert Sean Leonard", "tgt_title": "Robert Sean Leonard", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Robert Lawrence Leonard ve Westwoodu ve státě New Jersey. Na divadelních prknech stanul poprvé již v 11 letech a od 15 let je profesionálním hercem. Absolvoval Fordhamovu univerzitu a poté Kolumbijskou univerzitu. Poté co byl přijat do Screen Actor's Guild si změnil své druhé jméno na Sean. Jeho první hereckou rolí byla malá postava v televizním filmu My Two Loves z roku 1986. V témže roce hrál také ve filmu Vražedné hry (\"The Manhattan Project\"). Tato komedie, kde hrál i John Lithgow, je o vědeckém experimentu, který se odehrává v budoucnosti. Dalším filmem v jeho začátcích byl Bluffing It z roku 1987 a poté o rok později teenagerovská komedie My Best Friend Is a Vampire. Jeho další role, která přišla o rok později, se stala jednou z jeho nejvýznamnějších. Byl jí student Neil Perry ve filmu Společnost mrtvých básníků, kde si zahrál po boku Robina Williamse a Ethana Hawkea. Neil Perry je mladý student, jehož vášeň pro herectví byla udušena strachem z otce a dominance rodičů v jeho životě. V té době dvacetiletý herec byl ve své kariéře na dobré cestě, a získal roli ve filmu, který získal nominaci na Oscara, Pan a paní Bridgeovi (\"Mr. & Mrs Bridge\") z roku 1990, kde si zahrál po boku Paula Newmana. O rok později následoval ne příliš úspěšný film Married to It. O dva roky zaznamenal velký úspěch ve třech různých filmech. Nejprve hrál v adaptaci Shakespearovy komedie Příliš povyku pro nic (\"Much Ado About Nothing\"). Tento film, který s počátečním rozpočtem 8 milionů dolarů nakonec vydělal 60 milionů se stal jedním z nejúspěšnějších filmů založených na hře Williama Shakespeara. Ve filmu Leonard hrál po boku dalších talentovaných herců, jako jsou Keanu Reeves, Denzel Washington, Michael Keaton a Emma Thomson. Ve filmu ztvárnil postavu florentského šlechtice Claudia, jehož láska k dceři messinského krále dojde naplnění. Ve stejném roce si zahrál v hudební retrokomedii Swing Kids, kde ztvárnil naivního a ušlechtilého hamburského gymnazistu Petera Müllera, který se společně se svými dvěma kamarády snaží žít podle vlastních ideálů navzdory nacistické zvůli. Ve filmu si zahrál společně s Christianem Balem, Frankem Whaleym, Barbarou Hershey a Kennethem Branaghtem. Třetím filmem, kde Leonard v tomto roce zaznamenal úspěch bylo milostné drama Věk nevinnosti, natočené na motivy stejnojmenného románu Edith Whatronové. V tomto filmu, kde si zahrál po boku Daniela Day-Lewise, Winony Ryder a Michelle Pfeiffer, ztvárnil postavu aristokrata Larryho Leffertse, který byl blízkým přítelem hlavního hrdiny. Winona Ryder získala za roli ve filmu nominaci na Oscara a film samotný získal Oscara v kategorii Nejlepší kostým. Po těchto třech velkých filmech se Leonardův profesní růst zpomalil. V roce 1996 sice hrál ve třech různých filmech (Deník vraha, Kluci ze sousedství a Má mě rád, nemá mě rád), žádný z nich však nebyl úspěšný jako trojice filmů z roku 1993. Dále hrál mimo jiné ve filmu Poslední dny disca a thrilleru Přistání naslepo, kde si zahrál po boku Kiefera Sutherlanda, Henryho Winklera a Bruce McGilla. Mezi jednu z jeho nejlepších televizních rolí patří postava Dannyho v rodinném dramatu Za soumraku, který umírá na AIDS. Leonardova práce se změnila s příchodem nového milénia. Začal hrát v televizních seriálech, ale i tak stále hrál i ve filmech. V roli hosta se objevil v televizních seriálech Pustina (\"Wasteland\") a Krajní meze (\"The Outer Limits\"). V roce 2001 hrál v dramatickém filmu Přiznání (\"Tape\"), televizním filmu Záblesk z pekel (\"A Glimpse of Hell\") a Formule (\"Driven\"), kde si zahrál po boku Sylvestera Stallona a Burta Reynoldse. Poté byl Leonard obsazen do seriálů, které mu přinesly slávu. Mezi jednu z jeho posledních rolí patří postava onkologa Dr. Jamese Wilsona v televizním seriálu Dr. House. Seriál, který se začal natáčet v roce 2004, je o Wilsonovu příteli Gregory Housovi, který je cynický, asociální a částečně chromý lékař, který však téměř vždy stanoví správnou diagnózu u neřešitelných případů. Leonard byl prvním hercem, který byl v seriálu obsazen. Wilson je mnohem lidštější než House a díky jejich přátelství spolu často debatují. Sám se však potýká se svými vlastními problémy. Postava Dr. Wilsona je pravděpodobně nejznámější postavou v Leonardově kariéře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Sean Leonard (* 28. února 1969 Westwood) je americký herec a držitel ceny Tony Awards za nejlepšího herce v divadelní hře. Nejvíce se proslavil rolí studenta Neila Perryho ve filmu Společnost mrtvých básníků z roku 1989 a rolí Dr. Jamese Wilsona v seriálu Dr. House.", "tgt_summary": "Robert Lawrence Leonard (born February 28, 1969), known by his stage name Robert Sean Leonard, is an American actor. He is known for playing Dr. James Wilson in the television series \"House\" (2004–2012) and Neil Perry in the film \"Dead Poets Society\". Leonard won a Tony Award for Best Featured Actor in a Play for his performance in \"The Invention of Love\" in 2001. His other theater credits include \"Candida\", \"Long Day's Journey Into Night\", \"Breaking the Code\", \"The Speed of Darkness\", \"Philadelphia, Here I Come!\", \"Arcadia\", \"The Music Man\", \"Born Yesterday\", and \"To Kill a Mockingbird\". From 2013 to 2014, Leonard had a recurring role as Dr. Roger Kadar on the television series \"Falling Skies\". He also starred as the leading role in \"Swing Kids\" and played Peter.", "id": 548731} {"src_title": "Chaperon", "tgt_title": "Chaperone (protein)", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Chaperony jsou strážci, kteří kontrolují a zabezpečují správnou prostorovou strukturu proteinů a brání vzniku nesprávných vazeb. Chaperony hsp60 dokonce umí špatně sbalené proteiny opět rozbalit. Je známo, že funkce bílkovin obecně není dána pouze jejich primární strukturou, ale z velké části také terciární strukturou. Právě složení do této terciární struktury je kontrolováno z velké části chaperony. V podstatě se jedná o dosažení optimální prostorové organizace molekuly proteinu. Chaperon však není součástí výsledného proteinu, nýbrž se po vykonání své činnosti opět odpojí. Jak molekulové chaperony fungují, není zatím dostatečně dobře známo, ale některé z nich jsou ATPázy, které se váží k proteinům, a tím umožňují jejich uvolnění za vzniku energie v podobě ATP. K významným molekulárním chaperonům patří tzv. proteiny tepelného šoku (heat shock proteiny).", "section_level": 1}, {"title": "Typy chaperonů.", "content": "Jsou známy čtyři základní typy chaperonů; obvykle však spolupracují s různými dalšími proteiny, např. kochaperony:", "section_level": 1}, {"title": "Hsp70.", "content": "Chaperony hsp70 se vážou na hydrofobní části právě vznikajících (syntetizovaných) proteinů a stabilizují je v nesbaleném stavu, proteiny pak snadněji procházejí membránami, např. do mitochondrie (kde se na ně naváže mitochondriální hsp70). Chaperony stimulují export proteinů z buněk, podílí se na konformaci replikačních komplexů, podporují odbourávání poškozených proteinů. Ke správně sbaleným proteinům se nevážou. Při vazbě pomáhá pomocný protein (u \"Escherichia coli\" je jím \"DnaJ\"), samotná vazba probíhá \"ATP-dependentním způsobem\", kdy chaperon napřed naváže ATP a tím je schopen reagovat s pomocným proteinem, díky jeho přítomnosti se ATP hydrolyzuje na ADP+P a získaná energie umožní vazbu na nesbalený protein. Protein se uvolní, když nová molekula ATP nahradí na chaperonu ADP, což zařizuje další pomocný protein (u \"E. coli\" \"GrpE\").", "section_level": 2}, {"title": "Hsp60.", "content": "Chaperony hsp60 podporují sbalování nadprodukovaných proteinů, zúčastňují se sbalování fágového virionu, stabilizují proteiny určené k exportu do mezimembránového prostoru. Nesbalené proteiny přijímají od hsp70, špatně sbalené proteiny umí opět rozbalit. Proteiny sbalují pomocí zvláštní kapsy, do které protein umístí. Chaperonům hsp60 se také říká „chaperoniny“, patří mezi ně např. \"GroEL\" a \"GroES\" z \"E. coli\".", "section_level": 2}, {"title": "Hsp90.", "content": "Chaperon hsp90 se váže na steroidní receptory, inhibuje aktivitu tyrozinkinázy. U \"E. coli\" ho tvoří \"HtpG\".", "section_level": 2}, {"title": "Hsp100.", "content": "O chaperonech hsp100 se mnoho neví, pravděpodobně pracují podobně jako hsp60, vytvářejí také kapsu. U \"E. coli\" je tvoří proteiny \"Clp\".", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy.", "content": "Proteiny, které se nenacházejí v optimální konformaci, svoji funkci plní buď špatně nebo ji neplní vůbec. Oba stavy vedou k četným patologickým stavům a mohou mít pro organismus fatální následky, jako např. neurogenerativní onemocnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaperon (, z fr. \"chaperon\", gardedáma) je speciální protein, který v buňce pomáhá skládat většinu bílkovin do jejich správného prostorového uspořádání. Tím tedy těmto proteinům umožňují vykonávat jejich funkci v buňce. Chaperony se vyskytují jak v eukaryotických buňkách, tak i u bakterií a v mitochondriích.", "tgt_summary": "In molecular biology, molecular chaperones are proteins that assist the conformational folding or unfolding and the assembly or disassembly of other macromolecular structures. Chaperones are present when the macromolecules perform their normal biological functions and have correctly completed the processes of folding and/or assembly. The chaperones are concerned primarily with protein folding. The first protein to be called a chaperone assists the assembly of nucleosomes from folded histones and DNA and such assembly chaperones, especially in the nucleus, are concerned with the assembly of folded subunits into oligomeric structures. One major function of chaperones is to prevent both newly synthesised polypeptide chains and assembled subunits from aggregating into nonfunctional structures. It is for this reason that many chaperones, but by no means all, are heat shock proteins because the tendency to aggregate increases as proteins are denatured by stress. In this case, chaperones do not convey any additional steric information required for proteins to fold. However, some highly specific 'steric chaperones' do convey unique structural (steric) information onto proteins, which cannot be folded spontaneously. Such proteins violate Anfinsen's dogma, requiring protein dynamics to fold correctly. Various approaches have been applied to study the structure, dynamics and functioning of chaperones. Bulk biochemical measurements have informed us on the protein folding efficiency, and prevention of aggregation when chaperones are present during protein folding. Recent advances in single-molecule analysis have brought insights into structural heterogeneity of chaperones, folding intermediates and affinity of chaperones for unstructured and structured protein chains.", "id": 2199010} {"src_title": "Bohumín", "tgt_title": "Bohumín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již od svého založení měl Bohumín významnou strategickou polohu. Tento význam si město udrželo do dnešních časů. Ve 12. století ležel Bohumín na křižovatce obchodních cest. Jedna (solná) vedla z Moravy do Krakova a druhá (jantarová) z Uher přes Těšín a dále k Baltu. Rovněž tudy procházela cesta z Prahy do Krakova. Osada tedy vznikla na frekventovaném místě, které bylo vhodné pro přechod přes řeku. O tom svědčí i stavba mostu v 15. století – ten byl však nespočetněkrát strhnut při rozvodnění Odry. Stoupajícím cestovním ruchem přibývalo osadníků, takže osada nesoucí jméno Bogun byla v době krále Přemysla Otakara II. již velkou vesnicí. Držení vesnice bylo finančně (vybírání mýtného od pocestných) a strategicky (poloha na hranicích) výhodné. První písemná zmínka pochází z formulářové sbírky královny Kunhuty. Originál pravděpodobně nikdy nebyl, protože se nejspíš jednalo o stylistické cvičení. Zeměpisné poměry v textu jsou popsány velmi reálně, a proto můžeme ztotožnit Bohumín s tehdejším Bogunem. Datace chybí. Většinou se uvádí rok 1256 a 1262. Jisté však je, že trvale osídlená osada zde byla již mnohem dříve. Na základě jména můžeme soudit, že šlo o slovanské sídlo. Roku 1292 se připomíná farní kostel Panny Marie, který byl pod patronátem kláštera orlovského. Tehdy Bohumín náležel k Ratibořskému knížectví. Tato listina je zároveň nejstarším dokladem německého názvu pro Bohumín - Oderberg, z toho lze usuzovat, že Bohumín byl obydlován německými osadníky. V roce 1620 byl na místě dřevěného kostela vystavěn zděný kostel v gotickém slohu. Po požáru v roce 1850 byl přestavěn do dnešní podoby. První známý šlechtický rod, který vlastnil Bohumínsko, byl prastarý rod Baruthů. Za nepříliš dlouhou dobu přechází Bohumínsko do držby rodu Rašiců. Podle listiny z roku 1373 byl Bohumín již poddanským městečkem pod pravomocí panské vrchnosti. Zmínka je zde i o hradě. Bohumínské panství se stalo roku 1407 předmětem sporu mezi ratibořským knížetem Janem a těšínskými knížaty. Obě dvě strany si nárokovaly vlastnictví Bohumínska. Smlouva z roku 1407 rozhodla ve prospěch Jana Ratibořského. Počátkem 15. století přešlo panství z rukou zemských vévodů do vlastnictví různých šlechtických rodů. V letech 1409 až 1423 drželi panství páni z Tvorkova. Poté byl majetek prodán Janu Bělíkovi z Kornic a jeho potomkům. Kornicové vlastnili panství delší dobu a jejich majetek se nacházel i ve knížectví opolském. Během této doby se majetek rodu Korniců rozšířil o Zabelkow, Odru, Lhotu a Pudlov. Roku 1451 se stává majitelem Bohumínska (Bohunyna) Jan Tovačovský z Cimburka, který je prodává roku 1473 Janovi z Vrbna. V roce 1482 přechází panství do rukou Jana Buřeje z Klvova, který však záhy umírá roku 1485. Další spory o panství na konci 15. a začátkem 16. století se řešily opět ve prospěch ratibořských knížat. Poslední, z nich byl Valentin Hrbatý, po jeho smrti roku 1521 Bohumínsko připadlo Janu Opolskému. Ten je o dva roky později prodal Jiřímu Braniborsko-Ansbašskému, braniborskému markraběti z rodu Hohenzollernů. Roku 1528 přijal markrabí lutherskou víru a stal se nadšencem pro reformační hnutí (později dostal přídomek Pobožný). Svou nesmlouvavou politikou vůči starousedlé šlechtě se stal jednou z neoblíbených postav ve Slezsku. Bohumín se de facto stal klíčem k nástupu braniborské vlády v Horním Slezsku. Situace se změnila po nástupu Habsburků, kteří roku 1533 zrušili dědičnou smlouvu na Bohumínsko. Jiří se tak stal pouze zástavním pánem. Po jeho smrti se vlády nad državami Hohenzollernů ujal poručník jeho nezletilého syna Jiřího Fridricha Albrecht. Za jeho regentství se výrazně zvětšil majetek rodu a silně vzrostla germanizace. Roku 1557 se ujal svých statků Jiří Fridrich, který je znám především jako mecenáš renesančního umění, horlivý protestant a stoupenec germanizačního procesu. Roku 1603 Jiří Fridrich zemřel jako bezdětný a majetek se ocitl v rukou Jáchyma Fridricha, braniborského kurfiřta. Ten v roce 1606 předal majetek svému druhorozenému synovi Janu Jiřímu, který byl od roku 1592 štrasburským biskupem. Smlouvu o změně v držení Krnovska, Bytomska a Bohumínska odmítl však císař Rudolf II. potvrdit. Majetko-právní spor trval až do třicetileté války. Jan Jiří, jakožto vůdce povstalců ve Slezsku, byl roku 1622 zbaven majetku a Bohumínsko připadlo bankéři a důlnímu podnikateli z Vídně Lazarovi Henckelovi von Donnersmarck. Po jeho smrti majetek přebral již dědičně jeho syn, který se roku 1636 stal svobodným říšským pánem. V roce 1661 byl povýšen mezi český hraběcí stav a svůj majetek rozdělil mezi své syny. Bohumínsko připadlo Eliášovi a jeho syn Eliáš Ondřej se roku 1691 přestěhoval do Oderbergu. Umírá roku 1700 v Bohumíně. Jeho syn Jan Arnošt zemřel roku 1743 bezdětný a dědictví se ujal Erdman Jindřich Vilém, jehož syn prodal rakouskou část bohumínského panství Karlu knížeti Lichnovskému. Brzy nato umřel a s ním i oderberská mužská linie rodu Henckel-Donnersmarck, za jejichž držitelství bylo roku 1697 Bohumínské panství povýšeno císařem Leopoldem na \"status minor\", tedy na nižší stavovské panství. Od roku 1742 bylo Bohumínsko na základě berlínského míru rozděleno na rakouské a pruské. Rakouská část byla na počátku 19. století v držení rodu Gusnarů. Ti panství posléze prodali hraběti Rudnickému a jeho manželka dále odprodala část panství pro stavbu severní dráhy. Roku 1886 koupil panství hrabě Larisch-Mönnich a tento rod zůstal jeho držitelem až do roku 1945. Okolní obce, především Šunychl a Pudlov, zaznamenaly díky stavbě železnice a železáren obrovský boom a význam dnes již Starého Bohumína začal upadat. Pudlov a Šunychl byly až do roku 1848 jako poddanské vsi při Bohumínském panství. V roce 1850 byl Pudlov spojen s Vrbicí, která měla postavení osady. Vrbice se již roku 1892 stala samostatnou obcí. V roce 1906 došlo ke sloučení Pudlova s Bohumínem a v r. 1924 byl zrušen název obce Šunychl a nahrazen názvem Nový Bohumín. Zároveň byla tato obec povýšena na město. Obec Bohumín byla rozdělena na dvě obce: Bohumín a Pudlov. Roku 1949 byl spojen Bohumín s Novým Bohumínem, Pudlovem, Skřečoní, Vrbicí a Záblatím v jednu obec pod názvem Bohumín. Roku 1952 se oddělila Vrbice a v roce 1954 byl Bohumín rozdělen na pět městských částí: Bohumín I – město (později Starý Bohumín), Bohumín II – Nový Bohumín, Bohumín III – Pudlov, Bohumín IV – Skřečoň a Bohumín V – Záblatí. V roce 1956 přijalo město Bohumín název Starý Bohumín. Roku 1960 se tyto části opět osamostatnily jako správní obce. Od roku 1973 po spojení s Novým Bohumínem byl zaveden znovu název Bohumín. V letech 1850 až 1948 byl Bohumín sídlem okresního soudu a v letech 1855 až 1868 i okresního úřadu. V letech 1910–1948 přináležel do politického okresu Fryštát a od roku 1949 do roku 1957 do správního okresu Ostrava, pak Ostrava-venkov a od roku 1960 je Bohumín součástí okresu Karviná. Za nacistické okupace byl součástí okresu Teschen (Těšín) v letech 1939–1941 v rámci Řísské provincie Slezsko a mezi roky 1941–1945 v rámci Říšské župy Horní Slezsko. Bohumín byl tedy v časech druhé světové války přímou součástí Německé říše.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina obyvatel se dnes jako jinde v Českém Slezsku v drtivé většině hlásí k české národnosti. Město je však vzhledem ke složité historii etnicky velmi promíchané. Bohumín je rovněž znám pro svou řeckou menšinu, která zde přišla během řecké občanské války. Žijí zde rovněž velmi početní Romové, dále pak Poláci a Vietnamci. Obyvatelstvo zde bylo až do 19. století národnostně nevyhraněné. V 19. století se obyvatelé začali hlásit k německé, polské či české národnosti. V roce 1910 zahrnovala oblast současného Bohumína pět současných obcí: Oderberg Stadt (Starý Bohumín a Pudłów), Schönichel (Nowy Bohumin a Szonychel s Kopytów), Skretschon (Skrzeczoń), Wirbitz (Wierzbica) a Zablacz (Zabłocie). Celkem, tam bylo 19572 lidí (což dávalo hustotu obyvatelstva asi 639 lidí / km²), z toho bylo trvale zaregistrováno 18312, 8646 (47,2%) bylo německých, 7638 (41,7%) polských, 2019 ( 11%) česky a 9 (0,1%) v jiných jazycích, 17606 (90%) bylo katolických, 845 (4,3%) protestantů, 27 (0,1%) kalvinistů, 844 (4,3%) stoupenců judaismu a 250 (1,3%) jiného náboženství nebo označení . Češi zde získali početní převahu až po vyhlášení ČSR. Před rokem 1945 se rovněž u nemalé části slovanského obyvatelstva vyskytoval fenomén tzv. šlonzáctví, což byli lidé, kteří se považovali za tzv. Šlonzáky, nehlásili se k žádné většinové národnosti, cítili se obecně jako Slezané, nepoužívali žádnou formu spisovného jazyka, nýbrž mluvili česko-polsko-německým nářečím „po naszymu“. Šlonzáctví, jakožto i toto specifické nářečí, však na území Bohumínska po roce 1945 ustupuje do pozadí. V Bohumíně se nyní mluví ostravským dialektem. Do holocaustu žilo v Bohumíně také asi šest set osob židovského vyznání, stála zde i synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Bohumín je jedním z historicky nejvýznamnějších nádraží v Česku, již roku 1848 zde vznikl jeden z prvních železničních uzlů na dnešním českém území, odbočkou do Pruska z rakouské Severní dráhy Vídeň – Krakov. V letech 1869–1872 pak byla zprovozněna Košicko-bohumínská dráha v trase Bohumín – (Český) Těšín – Žilina – Poprad – Košice, první a na dlouhou dobu hlavní železniční spojení Českých zemí a Slovenska. Dnes (2016) je v Bohumíně provozní jednotka olomouckého depa a např. zde probíhá přepřah přímých vozů na dálkových tratích Praha – Košice a Břeclav – Polsko. Provozně zde na sebe navazují trať Správy železnic č. 270 a č. 320, rozvětvuje se zde druhý a třetí železniční koridor.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Územím města prochází dálnice D1, která zde má dva exity: 365 – Vrbice a 370 – Bohumín. Městem prochází silnice I/67 z Karviné, která přes Skřečoň, Nový Bohumín, exit 370 a Starý Bohumín pokračuje do Polska. Ve městě se nacházejí i bývalé úseky této silnice, dočasně označené jako I/67H a I/67I. Městem prochází i silnice II/647 v úseku Hrušov – Vrbice – Pudlov – I/67 a silnice II/471 v úseku Rychvald – Záblatí – I/67, druhý úsek této silnice prochází Starým Bohumínem do Polska. Silnice III. třídy na území města jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Tramvajová doprava.", "content": "Ve městě byla mezi lety 1902 až 1973 provozována tramvajová doprava. Nejprve byla provozována jako koněspřežná, od roku 1916 byla trať elektrifikována. Tramvaj byla provozována na úzkém rozchodu 760 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se člení na 7 katastrálních území, jimiž jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starostové města Bohumína (dnešního St. Bohumína).", "content": "\"(neúplný seznam)\"", "section_level": 2}, {"title": "Starostové města Šunychlu - Bohumína - nádraží (dnešního N. Bohumína).", "content": "\"(neúplný seznam)\"", "section_level": 2}, {"title": "Starostové města Bohumína.", "content": "\"(neúplný seznam)\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Bohumín (, ) je české město v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji, na hranicích s Polskem, 9 km severovýchodně od Ostravy. Nachází se v české části historického Těšínska, v Českém Slezsku. Město také leží na soutoku Odry a Olše. Žije zde obyvatel na rozloze 31 km².", "tgt_summary": "Bohumín (; ; , ) is a town in Karviná District, Moravian-Silesian Region, Czech Republic on the border with Poland. The confluence of the Oder (Odra) and Olza rivers is situated just north of the town. The town lies in the historical region of Cieszyn Silesia. Bohumín consists of Old Bohumín and industrial New Bohumín, while several villages are administratively part of the town. The majority of citizens are Czech; many citizens have Polish ancestry, although the Polish minority in Bohumín is small nowadays. Before World War II, the town was inhabited by a large German community. Nowadays the city is known as having one of the largest communities of Romani people in the Czech Republic.", "id": 1251567} {"src_title": "Medovice", "tgt_title": "Honeydew (secretion)", "src_document": [{"title": "Tvorba medovice.", "content": "Stejnokřídlý hmyz se živí šťávou z rostlinných pletiv. Bodavě sacím ústním ústrojím napichuje vodivá pletiva rostlin, sítkovice, a aktivně sají šťávu pohyby blanitého hltanu. Jícnem šťáva prochází do filtrační komory hmyzu. Šťáva rostlin obsahuje značné množství sacharidů, ale poměrně málo bílkovin. Přes stěnu filtrační komory, která má tenké blanité stěny, mohou jednoduché cukry v roztoku procházet do těla hmyzu a jejich přebytek je vylučován do zadní části střeva. Naproti tomu bílkovinná část rostlinné šťávy přechází do žaludku a střeva hmyzu, kde jsou vstřebány. Přebytek cukrů z rostlinné šťávy je pak vylučován jako medovice.", "section_level": 1}, {"title": "Složení medovice.", "content": "Medovice je tvořena převážně roztokem jednoduchých sacharidů: sacharózou, fruktózou a glukózou. Kromě toho obsahuje také menší množství složitějších cukrů, jako je melecitóza, stopy bílkovin a aminokyselin, minerální látky a rostlinná barviva. Čerstvě vyloučená medovice obsahuje asi 80 % vody.", "section_level": 1}, {"title": "Producenti medovice.", "content": "Medovici tvoří většina stejnokřídlého hmyzu, ale jen některé druhy tvoří tolik medovice, že jsou včelařsky významné a jejich medovice může tvořit hlavní snůšku včel. Nejvíce medovice produkují mšice a červci. Nejdůležitějšími producenty medovice je puklice smrková, korovnice smrková a korovnice jedlová. Medovice není jen významným zdrojem snůšky, její velká výhoda spočívá v tom, že je k dispozici v době, kdy je v přírodě jen málo nektarodárných rostlin. V lesních oblastech Česka je jediným hlavním zdrojem snůšky pro včelstva a na medné snůšce se podílí z 50-80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Prvořadí producenti medovice.", "content": "Výskyt medovice není pravidelný, její množství záleží na přemnožení hmyzu, který produkuje medovici. Prvořadí producenti v příznivých letech vyprodukují tolik medovice, že tato tvoří hlavní snůšku včel. Druhořadí producenti jsou využíváni jen jako podněcovací snůška a na medné produkci se nepodílejí.", "section_level": 2}, {"title": "Prvořadí producenti medovice na smrku.", "content": "Na neprosvětlených, mladších porostech smrku ztepilého saje puklice poloskrytá. Medovici tvoří od 10. června do začátku července. V Česku je puklice poloskrytá nejvýznamnějším producentem medovice. Naproti tomu na starších stromech a sušších a teplých stanovištích žije puklice smrková, která produkuje medovici od 20. května do 15. června. Medovnice smrková tvoří velké kolonie na letorostech smrku všech věkových tříd. Medovici dává v červnu a v červenci. Medovnice zelenavá napadá dvou až čtyřleté větve, medovici poskytuje od června do srpna, ve stejném období tvoří medovici i medovnice nahá, která žije na starších větvích či kmeni. V červnu a v červenci je zdrojem medovice i medovnice velká, která žije ve velkých koloniích na kmenech stromů. Medovnice ojíněná, žijící na starších větvích, produkuje medovici obsahující velké množství melecitózy. Med vytvořený z této medovice krystalizuje ještě ve včelích plástech. Včely jí sbírají v červnu a v červenci.", "section_level": 3}, {"title": "Prvořadí producenti medovice na jedli.", "content": "Medovnice jedlová je jedním z nejvýznamnějších producentů medovice v Česku. Parazituje na kůře větví jedle bělokoré a v červenci a v srpnu tvoří značné množství medovice. Medovnice dvoupásá poskytuje včelám medovici v podletí.", "section_level": 3}, {"title": "Prvořadí producenti medovice na borovici.", "content": "V porostech borovice je velmi hojná medovnice borová, která tvoří velké množství medovice. O něco vzácnější je medovice krátkobrvá, která dává medovici v červnu a v červenci. Medovnice lesklá poskytuje medovici od května do července.", "section_level": 3}, {"title": "Prvořadí producenti medovice na modřínu.", "content": "Starší modříny opadavé hostí na větvích kolonie medovnice černoskvrnné, která patří v Česku mezi nejvýznamnější producenty medovice. Včely jí sbírají od června do srpna. Medovnice modřínová je hojným druhem žijící na mladých větvích. Medovici poskytuje od června do srpna. V červnu a v červenci tvoří medovici medovnice ptýtová.", "section_level": 3}, {"title": "Prvořadí producenti medovice na dubu.", "content": "Zdobnatka dubová je mšice žijící na spodní straně listů dubů. Patří mezi nejvýznamnější producenty medovice na dubech, poskytuje jí v červnu a v červenci. Hojným druhem je medovnice dubová, která dává medovici od druhé poloviny května až do července. Žije na kůře jednoletých a dvouletých větví dubu. Taktéž hojná puklice dubová tvoří medovici v červnu. Mšička dubová žije na spodní straně listů a medovici produkuje v červnu a v srpnu. Vzácným producentem je klenutec dubový, který poskytuje medovici v květnu a červnu.", "section_level": 3}, {"title": "Prvořadí producenti medovice na ostatních stromech.", "content": "Javory hostí vynikající producenty medovice: brvnatka dvojtvará poskytuje medovici v květnu a červnu, brvnatka javorová dává medovici od jara až do pozdního podzimu. Zdobnatka lipová tvoří značné množství medovice v době květu lípy a dlouho po jejím odkvětu. Stromovnice buková žije na výhonech a spodní straně listů buku lesního. Poskytuje dobrou květnovou snůšku medovice. Medovnice buková je poměrně vzácná velká mšice, která dává medovici na konci jara a začátku léta. V červnu tvoří mnoho medovice stromovnice červenohnědá, která parazituje na větvích břízy bradavičnaté. Od června do září poskytuje medovici zdobnatka jilmová, která žije v koloniích na listech jilmů. Na jilmech se živí také mera jilmová. Je to jediná mera, která při svém přemnožení má hospodářský význam jako producent medovice. Na kůře vrb žije medovnice vrbová.", "section_level": 3}, {"title": "Medovicová snůška.", "content": "Včely medovici sbírají buď přímo od zadečku jejích producentů, nebo v ranních hodinách, kdy ještě není zaschlý, sbírají povlak medovice z listů či jehličí. Dobrá medovicová snůška je však závislá na značném rozmnožení jejích producentů. Množení producentů podporuje teplota v rozmezí 18–30 °C, přiměřená vlhkost i mírné srážky, které podporují růst hostitelských rostlin. Naopak nepřáteli mšic a červců jsou slunéčka a jiní draví brouci, larvy pestřenek, zlatooček, denivek a dlouhošíjek. Protože množení nepřátel má určité zpoždění, málokdy se projeví okamžitě. Kvůli rozmnožení predátorů a parazitů se však nikdy neopakují dva dobré medovicové roky za sebou.", "section_level": 2}, {"title": "Medovicový a lesní med.", "content": "Lesní med může být medem smíšeným, z květové i medovicové snůšky. Jedná se například o med z medovice ze smrků smíchaný s nektarem z kvetoucích malin. Medovicový med je jednodruhový, z jednoho určitého druhu snůšky. Medovicové medy mají kořenitou vůni a harmonickou chuť. Obsahují větší množství minerálů a rostlinná barviva jim dodávají tmavou barvu. Smrkový med je světle až tmavohnědý, jedlový je tmavě zelený až černý. Jedlové medy neobsahují téměř žádný pyl. Obvykle krystalizují pomalu a vytvářejí hrubé krystaly, které se usazují na dně nádoby. Tuhnou několik týdnů nebo měsíců. Výjimkou jsou medy obsahující množství melecitózy. V modřínovém medu může být melecitózy až 38 %, v menším množství je zastoupena i v medu smrkovém. Takový med často krystalizuje už v plástech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medovice je hustá lepkavá substance bohatá na cukry vylučovaná stejnokřídlým hmyzem na povrch listů a jehličí, kde se usazuje v podobě povlaku. Hmyz vytváří medovici ze sladkých šťáv proudících v rostlinách a vylučuje jí řitním otvorem v podobě kapek, či jí v pravidelných intervalech vystřikuje. Medovice je sbírána některými druhy ptáků, vosami nebo včelami, pro které je po nektaru nejdůležitější složkou potravy. Včely medovici zpracují na tzv. medovicový med (též \"lesní med\"). Medovice je také vyhledávána mravenci. Pro některé mravence je medovice natolik důležitá, že mšice ochraňují před predátory, vysazují je na další rostliny a dokonce i pomáhají s přezimováním vajíček. Tento oboustranně výhodný vztah se označuje jako mutualismus. Medovice je také sbírána lidmi. Medovice vylučovaná ve větším množství, je pro rostlinu škodlivá, protože zacpává dýchací průduchy, vyživuje škodlivé bakterie nebo plísně.", "tgt_summary": "Honeydew is a sugar-rich sticky liquid, secreted by aphids and some scale insects as they feed on plant sap. When their mouthpart penetrates the phloem, the sugary, high-pressure liquid is forced out of the anus of the aphid. Honeydew is particularly common as a secretion in hemipteran insects and is often the basis for trophobiosis. Some caterpillars of Lycaenidae butterflies and some moths also produce honeydew. Honeydew producing insects like cicadas pierce phloem ducts to access the sugar rich sap. The sap continues to bleed after the insects have moved on leaving a white sugar crust called manna. Ants may collect, or \"milk\", honeydew directly from aphids and other honeydew producers, which benefit from their presence due to their driving away predators such as lady beetles or parasitic wasps—see \"Crematogaster peringueyi\". Animals and plants in a mutually symbiotic arrangement with ants are called Myrmecophiles. In Madagascar, some gecko species in the genera \"Phelsuma\" and \"Lygodactylus\" are known to approach flatid plant-hoppers on tree-trunks from below and induce them to excrete honeydew by head nodding behaviour. The plant-hopper then raises its abdomen and excretes a drop of honeydew almost right onto the snout of the gecko. Honeydew can cause sooty mold—a bane of gardeners—on many ornamental plants. It also contaminates vehicles parked beneath trees, and can then be difficult to remove from glass and bodywork. Honeydew is also secreted by certain fungi, particularly ergot. Honeydew is collected by certain species of birds, mosquitoes, wasps, stingless bees and honey bees, which process it into a dark, strong honey (honeydew honey). This is highly prized in parts of Europe and Asia for its reputed medicinal value. \"Parachartergus fraternus\", a eusocial wasp species, collects honeydew to feed to their growing larvae. Recent research has also documented the use of honeydew by over 40 species of wild, native, mostly solitary bees in California.", "id": 458541} {"src_title": "Regionální geografie", "tgt_title": "Regional geography", "src_document": [{"title": "Historie disciplíny.", "content": "„Hlavní dílo regionální geografie po dobu sto let byl \"Úvod do staré i nové geografie\" (lat. \"Introductio in Universum geographiam tam Veterem quam Novam\") od Phillippa Clüvera z roku 1629. Dílo potom vycházelo v četných dalších vydáních, v kterých je různí autoři opravovali a doplňovali. Např. Johanes Bruno, profesor v Lüneburgu, vydal spis v letech 1661 – 1678 čtyřikrát. Naposledy jej vydal Antoine-Augustin Bruzen de la Martinière roku 1729. Po stručném úvodu o matematickém a fyzickém zeměpisu následuje líčení chorografické, vyznačující se stálým protikladem moderního a antického zeměpisu regionálního, který měl právě v Clüverovi jednoho z prvních pěstitelů. Clüver byl i autorem základních děl o historické geografii antického světa. Je to \"Germanica antiqua\" (1616), \"Sicilia antiqua\" (1616) a \"Italia antiqua\" (1624) vydaná posmrtně. Následujících cca 150 let vývoje regionální geografie je pak spjato s celkovým vývojem geografie a tudíž s vlivem tehdejšího významného geografa: Jeana Baptiste Bourguignon d'Anville. Vliv měl i přírodovědně zaměřený Alexander von Humboldt uznávaný především v německy hovořících zemích, který nicméně působil i ve Francii, nebo Carl Ritter. Jean Baptiste Bourguignon d'Anville (1697 – 1782) patřil k průkopníkům něčeho, co bychom dnes nazvali ověřováním informací, jejich aktualizací a kritickému myšlení při popisu krajinných celků. Řadil se především ke kartografům a při mapové tvorbě prosazoval vynechávání neověřených fakt (zakreslování různých „Eldorád“ nebo „bájných národů“), což se zákonitě projevovalo i v regionální geografii. Svým působením způsobil přesun hlavního vývoje regionální geografie z německy hovořícího prostředí do francouzského. Přesto se po určitém mezidobí v 19. století objevil i další významný regionální geograf německý. V Sasku (po roce 1871 začleněném do Německa) publikoval profesor Alfréd Hettner (1859 – 1941) své studie o chorologii, tedy o příčinných vztazích mezi zeměpisnými úkazy uvnitř zeměpisného regionu. „Cílem chorologie je znalost znaků regionů a míst skrz chápání jejich společné existence a vzájemných vztahů mezi různými oblastmi reality a jejich rozmanitých variet, a chápání zemského povrchu celkově v jeho aktuálním uspořádání kontinentálně, regionálně a místně.“ V té době už ovšem přesahuje význam německé regionální geografie regionální geografie francouzská. Mezi její zakladatele patří částí svých prací Paul Vidal de la Blache (1845 – 1918). Vidal se zabýval i geopolitikou a v tomto směru jej ovlivnil především Friedrich Ratzel působící v téže době v německém prostředí. Jeho definice posibilismu (prostředí ovlivňuje člověka, ale kulturu si vytváří člověk sám ve spolupráci s dalšími lidmi a může s ní změnit své prostředí) hrála a stále hraje důležitou roli v kulturní geografii, kterou jakožto část regionální geografie metodologicky rozvinul. V tom se jeho postoj odlišoval od geografického (environmentálního) determinismu (závislost na prostředí) a blížil se více indeterminismu. Význam Vidala ovšem spočíval i v podpoře vydání a řízení poměrně obsáhlé regionálně geografické studie \"Géographie universelle\", česky vydané pod názvem \"Zeměpis světa roku 1930\". Vidal jeho vznik naplánoval v roce 1910, ale vyšlo až posmrtně postupně mezi roky 1927 – 1948. Ve své době se jednalo o revoluční regionálně geografické dílo tvořené patnácti svazky, z nichž některé bylo ovšem nutné ještě znovu rozdělit na dva. Šlo v podstatě o první komplexní regionální geografii světa, která vytvořila pomyslný „kmen“ pro všechny regionální geografie následující, patřičným způsobem aktualizované.", "section_level": 1}, {"title": "Současné problémy.", "content": "V posledních letech čelí regionální geografie tendencím neustále zmenšovat obsah jejího výzkumu z globálních/regionálních měřítek na měřítka lokální. Regionální geografové musí často obhajovat pozici svého předmětu proti názorům, že globalizace svým důrazem na malé lokality znamená „\"Konec geografie\"“ . Za začátek tohoto, pro regionální geografii nepříznivého období, lze považovat 90. léta 20. století, kdy představa globální konvergence všech obyvatel, myšlenka vzniku světové panvesnice a teorie o konci „odlehlosti“ (každé místo na Zemi je snadno dostupné) vedl mnoho geografů k názoru, že širší pohledy na svět a krajinu jsou už zastaralé a nepotřebné. Představa, že celý svět se od sebe v podstatě neliší a regionální geografie tedy nepopisuje (ekonomické, politické, sociální, fyzické...) rozdíly ale důsledky jednoho procesu, pak nastartoval rozvoj dílčích geografických disciplín (geografii měst a vesnic, geografii průmyslových oblastí, geografii jazyků...) a regionální geografii naopak oslabil, protože ji odsunul do pozadí. Přitom proti těmto názorům se záhy postavily jiné, které upozorňovaly, že svět přece není jediná globální „výrobní hala“, že globalizace nutně neznamená zánik národních států ani rozdílů mezi regiony . Nicméně nedostatek dialogu mezi regionálními geografy vedl k tomu, že otázka budoucnosti celé disciplíny trvá . Jedním z důvodů může být prostá skutečnost, že pro geografy je \"přitažlivější\" (mediálně, finančně...) politická ekonomie, ekologie a další hraniční disciplíny . Eurocentralismus, tj. vytváření jednotných evropských struktur, rovněž působil negativně na regionální geografii. Tlak na řešení společných problémů a definování společných, panevropských, úspěchů vytlačoval regionální geografii všímající si naopak rozdílů. Wei , zabývající se regionální geografií Číny, v této souvislosti hovoří dokonce o krizi morálky regionálních geografů, kteří preferují, aby je nazývali systematickými (ekonomickými, humánními, sociálními atp.) geografy a nikoliv regionálními. Proto hovoří o nutnosti revitalizovat regionální geografii. Tvrdí, že geografie nedokáže řešit problémy světa jen systémově, bez hluboké znalosti světových regionů. Jejich výhodou, podle něj, je, že regionální geografové píší články a knihy pro široké publikum.", "section_level": 1}, {"title": "Postmoderní regionální geografie.", "content": "Shromažďování dat, jejich setřídění a výstupy dlouhou dobu představovaly silnou stránku regionální geografie. Na základě těchto dat mohly vznikat a skutečně vznikaly a vznikají nové disciplíny, nové systematické geografie. V určité fázi vývoje se nicméně osamostatnily tím, že si začaly data sbírat samy (začaly mít schopnost si je samy sbírat, zjišťovat, ověřovat atp.). Tento jev se výrazně projevil především po určité informační revoluci v 80. a především 90. letech 20. století. To, co původně představovalo silnou stránku, se změnilo ve slabinu regionální geografie. Objevují se pokusy ji revitalizovat , a tím se míní především schopnost ukazovat a zkoumat vazby mezi dílčími systematickými geografiemi. Měla by využít svou komplexnost a v podstatě se snažit pojmout všechny hraniční disciplíny tak, aby byla schopna popsat vztahy mezi fakty různých systematických disciplín. Zjednodušeně: měla by dokázat popisovat prostorové jevy a skutečnosti (složky krajiny) tak, aby vytvářely navzájem propojený celek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regionální geografie je geografická vědní disciplína, která „má podávat výstižný a ucelený obraz pozorované oblasti po stránce přírodní i společenské, má v sobě slučovat výsledky fyzické i socioekonomické geografie a kromě toho ještě vyjádřit podstatné rysy společenského vývoje a zvláštností obyvatelstva.“", "tgt_summary": "Regional geography is a major branch of geography. It focuses on the interaction of different cultural and natural geofactors in a specific land or landscape, while its counterpart, systematic geography, concentrates on a specific geofactor at the global level.", "id": 1111741} {"src_title": "Společné jmění manželů", "tgt_title": "Community property", "src_document": [{"title": "Rozsah SJM.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zákonný režim.", "content": "V zákonném režimu patří do společného jmění manželů majetek, který získá jeden nebo oba manželé po dobu trvání manželství kromě následujících výjimek: Nová právní úprava určuje, že součástí společného jmění manželů je i zisk, který plyne z majetku, který náleží do vlastnictví pouze jednomu z manželů. Součástí společného jmění manželů jsou i dluhy vzniklé za trvání manželství kromě následných výjimek:", "section_level": 2}, {"title": "Smluvený režim.", "content": "Smluvený režim je založen smlouvou, která může být uzavřena před i během trvání manželství. Upravují se v ní povinnosti a práva, týkající se společného jmění. Ujednání je třeba uzavřít formou veřejné listiny. Smluvený režim může mít následující podoby:", "section_level": 2}, {"title": "Režim založený rozhodnutím soudu.", "content": "Je zásah do zákonného režimu ze strany soudu. Soudní řízení se zahajuje na základě návrhu jednoho z manželů. Soud rozhoduje o zúžení nebo zrušení společného jmění manželů. Pro rozhodnutí soudu je hlavní důvod, který soud musí shledat za závažný. Za závažné důvody jsou vždy považovány: Režim založený rozhodnutím soudu lze změnit smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, pokud závažné důvody pominuly. Zároveň nesmí rozhodnutí vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a bere zřetel na práva třetí osoby.", "section_level": 2}, {"title": "Správa SJM.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Správa SJM podle zákonného režimu.", "content": "Majetek užívají a udržují oba manželé společně. Běžné záležitosti (nákupy, opravy) může vykonávat každý sám. Nejde-li o běžné záležitosti, např. využití majetku k podnikání, je potřeba souhlasu obou manželů. Ze závazků patřících do společného jmění a právního jednání týkajících se společného jmění jsou oba oprávněni a povinni společně a nerozdílně.", "section_level": 2}, {"title": "Správa SJM podle smluveného režimu.", "content": "Smluvený režim ujednává, který manžel bude spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem. Manžel, který spravuje veškeré společné jmění smí právně jednat pouze se souhlasem druhého manžela", "section_level": 2}, {"title": "Správa SJM podle režimu založeného rozhodnutím soudu.", "content": "Soud na základě návrhu druhého manžela rozhodne jakým způsobem bude společné jmění spravováno, pokud jeden z manželů při správě společného jmění jedná proti zájmu druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik SJM.", "content": "Společné jmění manželů zaniká: V případě zániku společného jmění manželů se musí provést jeho písemné vypořádání, při kterém se vychází z toho, že podíly obou manželů na zaniklém společného jmění jsou stejné. Pokud nedojde k dohodě, rozhodne o vypořádání na návrh jednoho z manželů soud civilním řízením Iudicium duplex. Pokud by ani k tomuto vypořádání nedošlo, nastupuje po třech letech od zániku společného jmění právní fikce, že k vypořádání došlo. V takovém případě platí, že movité věci si bývalí manželé rozdělili podle toho, u kterého z nich se nacházejí, u ostatních movitých věcí, dluhů a u nemovitých věcí vzniká podílové spoluvlastnictví, přičemž jejich podíly jsou stejné.", "section_level": 1}, {"title": "Bydlení manželů.", "content": "Manželé mají své obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost. Právní termín obydlí znamená místo, kde osoby skutečně bydlí. Manželé se musí dohodnout na adrese rodinné domácnosti, pokud se dohodnou, mohou bydlet odděleně. Platí zásada, že pokud má jeden z manželů výhradní právo bydlení v domě nebo bytě, vznikne uzavřením manželství právo bydlet i druhému manželovi. Totéž platí i v případě nájemního práva. Platí zásada, že nájemní právo vzniká i v případě, kdy nájemní smlouva je uzavřena již za trvání manželství. Na zřeteli je ochrana rodiny, zákon ukládá zdržet se všeho a předejít všemu, co by mohlo bydlení rodiny znemožnit nebo ohrozit.", "section_level": 1}, {"title": "Bydlení po zániku manželství.", "content": "Úprava bydlení po zániku manželství:", "section_level": 1}], "src_summary": "Společné jmění manželů (SJM) vzniká uzavřením manželství. Jde o specifickou formu spoluvlastnictví, která může vzniknout jen mezi manžely a která má vlastní úpravu odlišnou od obecného spoluvlastnictví. V letech 1950–1964 se tento právní institut nazýval zákonné společenství majetkové, poté až do roku 1998 bezpodílové spoluvlastnictví manželů a až od roku 1998 jde o společné jmění manželů.", "tgt_summary": "Community property (United States) or Community of Property (South Africa) is a marital property regime under which one half of all property owned by one spouse before marriage (except for gifts or inheritances) is automatically owned by the other spouse (property gain), and will become that spouse's separate property, upon divorce (property subject to loss). All property that remain in the name of one spouse during marriage is automatically acquired by the other spouse as to 50% of its value (community property rights), subject to a loss of 50 % of all property upon divorce (separation of property). As for property acquired by one spouse, that is kept undisclosed during marriage will automatically be owned by the other spouse as that spouse's separate property, as to 50% of its value, regardless, while non-shared property is a cause of action for divorce, at 200% of its market price, owed to the divorcing spouse. Property owned by one spouse after the marriage is sometimes referred to as the \"separate property\" of that spouse. There are instances in which the community can gain an interest in inherited property and even situations in which gifts can be \"transmuted\" into community property. The community property concept originated in civil law jurisdictions but is now also found in some common law jurisdictions.. Community property is otherwise not a concept in the Family Code.", "id": 2115747} {"src_title": "Max Amann", "tgt_title": "Max Amann", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Narodil se 24. listopadu roku 1891 v bavorském Mnichově. Poté co dokončil základní školu, tak nastoupil na obchodní akademii, kde úspěšně odmaturoval. Po studiu byl na praxi v mnichovské advokátní kanceláři. S vypuknutím první světové války byl odveden do německé armády a byl zařazen do 16. bavorského pěšího záložního pluku (\"Bayerisches Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 16\"), kde ke konci války dosáhl hodnosti \"Vizefeldwebel\" (Staršího rotmistra) a stal se důstojnickým kandidátem. Avšak důstojníkem se nikdy nestal, neboť dříve škončila válka a byl po demobilizaci z armády propuštěn. Během své válečné služby získal za zásluhy pruský železný kříž II. třídy, bavorský vojenský záslužný kříž III. třídy s meči a dosáhl funkce velitele čety. U 16. záložního pěšího pluku se rovněž setkal s pozdějším německým kancléřem a vůdcem Adolfem Hitlerem, když sloužil jako poddůstojník v téže rotě.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky u NSDAP.", "content": "V počátcích NSDAP vstoupil k 1. říjnu 1921 do strany v pořadí jako její třetí člen. Ve stejném roce byl pověřen řízením kupeckých vyškolených obchodů strany a zároveň i stranických orgánů novin Völkischer Beobachter. O rok později byl jmenován ředitelem stranického vydavatelství Franz-Eher-Verlag a zároveň říšským vedoucím pro tisk. Během listopadu roku 1923 se po boku Hitlera zúčastnil nezdařeného pivního puče v Mnichově a poté, co přiznal svoji účast před soudem, tak mu byl udělen trest ve výši 4 a půl měsíce žaláře. Po svém propuštění byl 9. listopadu 1924 zvolen do městské rady města Mnichova. Tuto funkci zastával až do dubna roku 1933. Od roku 1925 se snažil spojit vydavatelství Franz-Eher-Verlag s hlavním vydavatelstvím NSDAP a vybudovat tak silné novinářské impérium, pod kterým by vycházel jak Völkischer Beobachter tak časopis Das Schwarze Korps. Od 9. června roku 1928 až do 12. června 1930 byl členem okresní rady Horních Bavor. Dne 4. září 1931 se mu stala nehoda při lovu s generálem von Eppem a musela mu být amputována levá ruka v rameni.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Poté, co byl 4. května roku 1945 zajat americkými jednotkami, tak byl vyslechnut a následně odsouzen denacifikačním soudem ke 2 a půl roku vězení. Nedlouho poté byl jeho případ přezkoumán a po zjištění nových přitěžujících skutečností byl shledán vinným ze zločinů proti míru a antisemitismu. Dne 8. září 1948 si vyslechl rozsudek, který ho odsoudil k deseti letům v pracovním táboře. Roku 1953 byl předčasně propuštěn, avšak jeho majetek byl zcela zkonfiskován a rovněž ztratil právo na penzi. Zemřel v naprosté chudobě 30. března roku 1957 ve věku nedožitých 66 let v Mnichově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Amann (24. listopadu, 1891 - 30. března, 1957) byl německý nacista, politik a publicista. Zároveň byl důstojníkem SS v hodnosti SS-Obergruppenführer.", "tgt_summary": "Max Amann (24 November 1891 – 30 March 1957) was a German politician, businessman and a member of the Nazi Party. He was the first business manager of the Nazi Party and later became the head of \"Eher Verlag\", the official Nazi Party publishing house. After the war ended, Amann was arrested by Allied troops. Amann was deemed a \"Hauptschuldiger\" (Prominent Guilty Party) and sentenced to ten years in a labour camp. He was released in 1953. Amann died in poverty on 30 March 1957, in Munich.", "id": 1565747} {"src_title": "Magnetická páska", "tgt_title": "Magnetic tape", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Zvuk byl na počátku éry zvukových záznamů zaznamenáván mechanicky. Thomas Edison jej začal nahrávat na válečky fonografu, vytlačeného rovněž mechanickým gramofonem. Dán Waldemar Poulsen se vydal jinou cestou. Pokusil se zaznamenat zvuk na tenký ocelový drátek, převíjený vysokou rychlostí mezi póly elektromagnetu, kterým protékaly hovorové proudy z telefonního sluchátka. Jeho vynález dostal název telegraphon. Jinak se označoval také jako mluvící přístroj. Práce s kilometry vlasově tenkého drátu však nebyla snadná. Záznam byl velmi zarušený a střih nemožný. Magnetická páska byla prvně použita pro záznam zvuků Fritzem Pfleumerem v Německu v roce 1926. Ten vycházel z vynálezu magnetického záznamu na drát Valdemara Poulsena z roku 1898. Pfleumerův vynález používá prášek oxidu železitého nanesený na dlouhém proužku papíru. Tento objev byl později zdokonalen německou společností AEG, která vyráběla záznamová zařízení a společností BASF, která k nim vyráběla pásky. Firma AEG nahradila snadno se trhající papír za celuloidový pásek, na který se přes tenkou mezeru kruhového magnetu zaznamenávaly zvukové kmitočty. Takto se zrodil první pásek pro magnetofon, slavící obdiv na Berlínské rozhlasové výstavě v roce 1935. V roce 1933, ve společnosti AEG, vynalezl Eduard Schuller hlavu rekordéru ve tvaru prstenu. Do té doby se používaly hlavy s úzkým tyčovým profilem, které poškozovaly pásky. Důležitým vynálezem této doby byla také vysokofrekvenční předmagnetizace, která výrazně zlepšovala věrnost zaznamenaného audio signálu. První magnetický pásek byl 6,5 mm široký a navíjel se na cívku. Byl tenčí než lidský vlas a zaznamenaný signál měl frekvenční rozsah pouze 6 kHz. Poprvé v rozhlasové historii se však daly nahrávky stříhat a bylo tak možné rychle opravovat chyby či opravit přetržený pásek. Vzhledem k předválečné politice Německa a ke vzrůstajícímu napětí na mezinárodní půdě, byly tyto výzkumy před zbytkem světa tajeny. Až po válce se Američanům Jacku Mullinovi a majoru Johnu Herbetu Orrovi podařilo získat tyto technologie a poté už nic nebránilo v rozvoji audio, video a různým dalším formátům pásek se speciálním využitím. Nedlouho poté se páskové mechaniky staly masovou záležitostí i mezi běžnými uživateli, nejprve jako magnetofony, datová úložiště k prvním domácím počítačům, nakonec i jako videorekordéry.", "section_level": 1}, {"title": "Video.", "content": "Nahrávaní videa, které klade mnohem větší nároky na šířku pásma než audio pásky, bylo možno uskutečnit díky vynálezu šroubovicového snímání. První video rekordéry byly kotoučové, moderní systémy ale už používaly kazetové pásky. Video-kazetové rekordéry byly ve své době v domácnostech poměrně velmi obvyklou součástí vybavení domácnosti, později ale začaly ustupovat rekordérům používajícím jiné záznamové technologie a techniky. V současné době (2009) již nejsou video-kazetové rekordéry v domácnostech prakticky používané. Staré videopřehrávače díky cenám většinou nahradily přehrávače optické, ponejvíce DVD a nově i Blu-ray disk.", "section_level": 1}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Použití magnetické pásky pro uchování dat se stalo jedním ze základů počítačového průmyslu. Magnetická páska byla prvně použita pro ukládání počítačových dat v roce 1951 na počítači UNIVAC I. Nahrávacím médiem byl tenký poniklovaný bronzový pásek o šířce 12.7 mm (Vicalloy). Hustota nahrávání byla 128 znaků na palec (198 mikrometrů/znak) na osmi stopách, s konstantní rychlostí 2,54 m/s a datovým tokem 12800 znaků za sekundu. Z osmi stop bylo šest datových, jedna paritní a další časová. Kvůli plánovaným mezerám mezi jednotlivými bloky pásky byla skutečná rychlost přenosu 7200 znaků za sekundu. První mechanické kazetové jednotky firmy IBM byly velmi sofistikované. Extrémně rychlého přepínání mezi pohybem pásky a jejím zastavením bylo dosaženo pomocí rychlých elektromotorů a napínáním pásky pomocí vývěvy v u-smyčce. Mechanické napínání pásky pomocí kladky by totiž svou vahou způsobovalo trhání pásky. Data byla zaznamenávána v blocích a rozjezd pásky z klidu do plné rychlosti 112,5 palce za sekundu trval jen 1,5 milisekundy. Když byl systém aktivní, jeden kotouč podával pásku dovnitř a druhý navíjel pásku ven, přičemž se téměř okamžitě a nesynchronizovaně roztáčely nebo zastavovaly, což vytvářelo poměrně zajímavý vizuální efekt. Záběry těchto sálových páskových jednotek v době své největší slávy často reprezentovaly »počítač« v různých filmech a televizních seriálech. Současné magnetické páskové systémy používají kotouče mnohem menší než původních 10,5 palců a jsou uzavřeny ve schránce kvůli ochraně proti mechanickému poškození a snadné manipulaci. Pásková jednotka používá přesně řízené motory k přetáčení pásky z jednoho kotouče na druhý. Hlava přehrávače se dotýká pásky a umožňuje tak zápis nebo čtení záznamu. Moderní kazety jsou ve vyráběny formátech DAT/DDC, AIT, Digital Linear Tape a Linear Tape Open. Pásky mají poměrně dlouhou životnost. Pásky zůstávají konkurenceschopnou alternativou pevným diskům vzhledem ke své nízké ceně. Ačkoli hustota záznamu na cm² je nižší než u pevných disků, dostupné místo na pásce je obvykle větší (záleží na typu). Největší kapacita páskových médií je obecně na stejné úrovni jako kapacita největších dostupných pevných disků (cca 1,6 TB v roce 2010). Během celé své existence pásky poskytovaly velkou cenovou výhodu oproti magnetické diskové paměti, obzvláště pro vytváření záložních dat, kde je přenositelnost médií také velmi důležitá. Rychlý rozvoj velikosti disků a jejich ceny společně s pomalejší inovací pásek snížil podíl produktů magnetických pásek na trhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnetická páska je pevné medium sestávající z magnetické vrstvy nanesené na plastické pásce. Do této kategorie spadají v podstatě pásky ve všech běžně používaných audio a videokazetách, nebo zálohovací pásky používané například v mainframech a různých datových úložištích, kdy je třeba ukládat velké množství dat po dlouhou dobu co nejspolehlivěji. Dále existují například magnetooptické a optické paměťové pásky, které používají podobný princip záznamu, nedosáhly však významného komerčního úspěchu a rozšíření.", "tgt_summary": "Magnetic tape is a medium for magnetic recording, made of a thin, magnetizable coating on a long, narrow strip of plastic film. It was developed in Germany in 1928, based on magnetic wire recording. Devices that record and playback audio and video using magnetic tape are tape recorders and video tape recorders respectively. A device that stores computer data on magnetic tape is known as a tape drive. Magnetic tape revolutionized sound recording and reproduction and broadcasting. It allowed radio, which had always been broadcast live, to be recorded for later or repeated airing. It allowed gramophone records to be recorded in multiple parts, which were then mixed and edited with tolerable loss in quality. It was a key technology in early computer development, allowing unparalleled amounts of data to be mechanically created, stored for long periods, and rapidly accessed. In recent decades, other technologies have been developed that can perform the functions of magnetic tape. In many cases, these technologies have replaced tape. Despite this, innovation in the technology continues, and Sony and IBM continue to produce new magnetic tape drives. Linear Tape-Open is a magnetic tape-based medium used in computer systems for data backup, since it provides large capacities at a low cost, and works differently than common hard drives or solid-state drives, reducing the chance of it failing due to similar reasons. Over time, magnetic tape made in the 1970s and 1980s can suffer from a type of deterioration called sticky-shed syndrome. It is caused by hydrolysis of the binder in the tape and can render the tape unusable.", "id": 2061593} {"src_title": "Sigmund Jähn", "tgt_title": "Sigmund Jähn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Vyrůstal v Krušných horách, nedaleko českých hranic. Po ukončení základní školy nastoupil ihned do práce v tiskárně okresního města Klingenthal jako typograf. Když mu bylo 18 let, dostal nabídku se stát letcem. Přijal a absolvoval pilotní školu nedaleko Drážďan. Od roku 1958 se stal stíhacím letcem. Absolvoval důstojnickou Vysokou školu vojenského letectva Franze Mehringa a stal se podporučíkem. Ve svých 26 letech byl náčelníkem pluku a jako perspektivní mladík byl zařazen do čtyřletého studia na Vysoké vojenské akademii J.A.Gagarina v Sovětském svazu. Roku 1970 se vrátil do NDR, obnovil si kvalifikaci stíhacího pilota první třídy a dál létal. Nalétal 1225 hodin. Postupně v armádě získával různé funkce a získal první vysoké vyznamenání: Zasloužilý vojenský letec NDR. V roce 1976 se ocitl ve výběru budoucích kosmonautů programu Interkosmos a o dva roky později byl členem třetí posádky tohoto programu. Záložníkem mu byl vojenský letec Eberhard Köllner.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Na lodi Sojuz 31 odstartoval z Bajkonuru společně se svým velitelem, sovětským kosmonautem plukovníkem Valerijem Fjodorovičem Bykovským v létě roku 1978. Cílem jim byla orbitální stanice Saljut 6, kde již byla napojena předchozí loď Sojuz 29. Na palubě se setkali se stálou posádkou, kosmonauty SSSR Kovaljonokem a Ivančenkovem. Celá čtveřice plnila zadané plánované úkoly. Po týdnu práce Jähn s Bykovským přistáli v kabině lodi Sojuz 29 na padácích na Zemi 140 km jihovýchodně od kazašského města Džezkazganu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "V červnu 2006 byl na setkání kosmonautů v Lázních Bohdaneč.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "V roce 2003 Wolfgang Becker uvedl na svět svůj film \"Good Bye, Lenin!\", pojednávající o konci NDR, ve filmu je několikrát zmíněn Sigmund Jähn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sigmund Jähn (13. února 1937 Rautenkranz – 21. září 2019 Strausberg) byl vojenský letec a kosmonaut z tehdejší Německé demokratické republiky, který se zúčastnil programu Interkosmos a letěl v roce 1978 do vesmíru na Sojuzu 31.", "tgt_summary": "Sigmund Werner Paul Jähn (; 13 February 1937 – 21 September 2019) was a German cosmonaut and pilot who in 1978 became the first German to fly into space as part of the Soviet Union's Interkosmos programme.", "id": 263929} {"src_title": "Pochod na Řím", "tgt_title": "March on Rome", "src_document": [{"title": "Souvislosti.", "content": "Benito Mussolini nejprve v březnu 1919 založil organizaci Fasci di Combattimento (bojové svazky). To bylo na začátku období zvaného \"biennio rosso\" („dvě rudá léta“). Sice ve volbách v listopadu 1919 neuspěl, ale do parlamentu se nakonec v roce 1921 dostal. Z části jeho příznivců se zformovala skupina zvaná \"squadristi\" (\"Černé košile\"). Ti také rozpoutali generální stávku, která začala v srpnu 1920 v továrně Alfa Romeo v Miláně. V listopadu 1920 byl zavražděn Giulio Giordani, pravicový městský zastupitel v Bologni, čehož squadristi využili jako záminky k potlačení socialistů (ti mimo jiné zahrnovali silné anarchosyndikalistické křídlo), zvláště v údolí Pádu. Odbory byly rozpuštěny. Fašisté zahrnutí v Giolittiho Národní unii kandidovali ve volbách v květnu 1921 a získali 36 křesel. Mussolini se poté od Giolittiho odvrátil a pokusil se docílit dočasného uklidnění situace podepsáním paktu se socialisty v létě 1921. To zvedlo vlnu nevole ve fanatickém jádru jeho organizace, především mezi \"squadristi\" a jejich vůdci zvanými \"ras\". V červenci 1921 se Giolitti neúspěšně pokusil rozpustit \"squadristi\".V listopadu 1921 Mussolini přijal nacionalistický a konzervativní program a založil svoji stranu Partito Nazionale Fascista, s 700 000 členy. V srpnu byla spuštěna antifašistická generální stávka, ale strana Partito Popolare Italiano nevyužila možnosti a stávka byla fašisty potlačena. Když se Mussolini dozvěděl, že ministerský předseda Luigi Facta svěřil Gabrielu d'Annunzio organizaci velké demonstrace 4. listopadu 1922 k oslavě národního vítězství ve válce, rozhodl se pochodem urychlit proces eliminace možné konkurence.", "section_level": 1}, {"title": "Pochod.", "content": "Quadrumvirát vůdců fašistické strany – Emilio De Bono, Italo Balbo, Michele Bianchi a Cesare Maria de Vecchi – zorganizoval pochod, zatímco Duce se držel opodál. Na přípravách se podíleli také generálové Gustavo Fara a Sante Ceccherini. Další ozbrojené síly zapojené do pochodu zahrnovaly Marquise Dino Perrone Compagni a Ulisse Igliori. 24. října 1922 Mussolini deklaroval před 60 000 lidmi na fašistickém sjezdu v Neapoli: \"\"My se chceme stát státem!\"\", a potom odjel do Milána. Mezitím \"Černé košile\" zabraly téměř celou Pádskou nížinu. 26. října bývalý premiér Antonio Salandra varoval současného ministerského předsedu Luigiho Facta, že Mussolini požaduje jeho rezignaci a že se chystá pochodovat na Řím. Facta Salandrovi nevěřil a myslel si, že Mussolini bude vše řídit tiše v pozadí. Svou sílu mu však fašisté brzy ukázali: když se kolem Říma začaly objevovat fašistické vojenské jednotky, Luigi Facta (ten sice resignoval, ale stále byl fakticky u moci) vydal rozkazy ohledně obrany Říma. Leč král Viktor Emanuel III. odmítl podepsat rozkaz armádě a 28. října předal vládu do rukou Mussoliniho. Pochod sice čítal necelých 30 000 lidí, ale král se obával spíše občanské války, kterou mohli squadristi vyvolat, zatímco ve fašismu neviděl až takovou hrozbu. Mussolini byl 29. října 1922 pověřen sestavením kabinetu, zatímco asi 25 000 \"Černých košil\" pochodovalo směrem k Římu. Mussolini tak právně dosáhl moci, a to v souladu se Statuto Albertino, italskou konstitucí. Pochod na Řím nebyl násilným dobytím moci, ale spíše přenosem moci v rámci konstituce, přenos vzniklý podlehnutím civilních úřadů v konfrontaci s fašistickým zastrašováním a víře měšťanstva, že bude možné s Mussolinim manipulovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochod na Řím v roce 1922 byl státní převrat, pomocí kterého se Benito Mussolini se svojí stranou Partito Nazionale Fascista dostal k moci v Itálii. Konal se od 27. října do 29. října 1922.", "tgt_summary": "The March on Rome () was an organized mass demonstration in October 1922, which resulted in Benito Mussolini's National Fascist Party (\"Partito Nazionale Fascista\", or PNF) ascending to power in the Kingdom of Italy (\"Regno d'Italia\"). In late October 1922, Fascist Party leaders planned an insurrection, to take place on 28 October. When fascist troops entered Rome, Prime Minister Luigi Facta wished to declare a state of siege, but this was overruled by King Victor Emmanuel III. On the following day, 29 October 1922, the King appointed Mussolini as Prime Minister, thereby transferring political power to the fascists without armed conflict.", "id": 1008888} {"src_title": "Güell (park)", "tgt_title": "Park Güell", "src_document": [{"title": "Založení parku.", "content": "Zakázku na projekt zahradního města podle anglického vzoru zadal architektu Gaudímu průmyslník Eusebi Güell. Antoni Gaudí vyprojektoval zahradní město s asi 60 stavebními parcelami. Projekt měl být financován z předem zaplacených záloh za dosud nepostavené domy, našli se však pouze 2 kupci – samotní stavitelé parku Gaudí a Güell. Realizace projektu se tak nezdařila a projekt zahradního města nebyl nikdy dokončen. Park posléze odkoupilo město a od roku 1926 zpřístupnilo jako městský park.", "section_level": 1}, {"title": "Park.", "content": "Park má rozlohu 17,8 hektarů. Osobitý styl architekta se projevuje i v těch nejmenších detailech. Promenády jsou kryty sloupořadím se sloupy ve tvaru stromů, zvlněné tvary připomínají potoky lávy. Některé plochy architektonických prvků parku jsou kryty barevnými mozaikami z glazovaných keramických střepů či skla. Domky stojící po obou stranách hlavního vchodu nesou typické znaky Gaudího rukopisu. Hlavní vstup do parku je řešen širokým schodištěm, vedoucím k \"Síni sta sloupů\" (katalánsky \"Sala de les cent columnes\", španělsky \"Sala de las Cien Columnas\"). Síň je tvořena 86 sloupy připomínajícími stalagnáty v obrovské jeskyni. Sloupy nesou rozlehlou terasu, jež je lemována zvlněným, mozaikou zdobeným zábradlím, upraveným současně jako lavice na sezení. Terasa tvoří dominantu parku a je místem setkávání lidí a různých slavností. V parku stojí dva domy, v nichž bydleli Eusebi Güell (až do své smrti v roce 1918) a Antoni Gaudí, v jehož domě se nyní nachází museum věnované tomuto katalánskému architektovi. Vzhledem ke své vyvýšené poloze na kraji města je park místem klidu kontrastujícím s ruchem katalánské metropole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Park Güell (katalánsky \"Parc Güell\" [ˈparɡ ˈɡweʎ], původní název \"Park Güell\") je rozlehlý park s architektonickými prvky situovaný nad Barcelonou (Katalánsko, Španělsko) na svahu hory Turó del Carmel obráceném směrem k moři. Park navrhl katalánský architekt Antoni Gaudí původně jako zahradní město. Výstavba parku proběhla v letech 1900–1914; projekt zahradního města se však realizovat nepodařilo.", "tgt_summary": "The Park Güell ( ; ) is a public park system composed of gardens and architectural elements located on Carmel Hill, in Barcelona, Catalonia, Spain. Carmel Hill belongs to the mountain range of Collserola – the Parc del Carmel is located on the northern face. Park Güell is located in La Salut, a neighborhood in the Gràcia district of Barcelona. With urbanization in mind, Eusebi Güell assigned the design of the park to Antoni Gaudí, a renowned architect and the face of Catalan modernism. The park was built from 1900 to 1914 and was officially opened as a public park in 1926. In 1984, UNESCO declared the park a World Heritage Site under \"Works of Antoni Gaudí\".", "id": 2034112} {"src_title": "Irma Grese", "tgt_title": "Irma Grese", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Irma se narodila 7. října 1923 poblíž Paselwalku (Meklenbursko). V rodině Greseových byly mimo Irmy ještě čtyři děti. V roce 1936 matka Irmy, Berta Grese, ukončila svůj život sebevraždou. Její otec Alfred Grese o rok později vstoupil do NSDAP. Irma Grese nedokončila základní vzdělání a v 15 letech přerušila studium. V této době vstoupila do \"Bund Deutscher Mädel\", státní organizace v ženské obdobě Hitlerjugend.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do pomocné jednotky SS.", "content": "V průběhu tří let vystřídala několik zaměstnání. Nějaký čas pracovala jako asistentka zdravotní sestry v sanatoriu SS Hohenlychen. V roce 1942 vstoupila do pomocné jednotky SS.", "section_level": 1}, {"title": "Práce v koncentračním táboře.", "content": "V roce 1942 Irma Grese začala pracovat v ženském koncentračním táboře Ravensbrück. V březnu byla převelena do Auschwitz-Birkenau, a to přesněji do jednoho z jejích pobočných táborů - Birkenau. Koncem roku 1943 byla jmenována do funkce hlavní dozorkyně - SS-Oberaufseherin. Vězni co tábor přežili, ve svých svědeckých výpovědích popisují krutost Irmy Grese. Proslula na míru šitou uniformou SS. Na vězně používala emociální a fyzické metody, bila vězeňkyně k smrti a měla příjemný požitek ze sexu s vězni. Mučila hladem svoje psy, aby je potom poštvala na vězně a osobně poslala stovky lidí do plynové komory. Grese nosila těžké holínky, u sebe vždy měla kromě nabité pistole pletený bič potažený celofánem - aby se z něj dala lépe smýt lidská krev. V poválečných západních sdělovacích prostředcích se diskutovalo o možných sexuálních deviacích Irmy Grese, o jejích četných vztazích se členy stráže, velitelem Bergen-Belsenu Josefem Kramerem, \"bestií z Bergen-Belsenu\". S Josefem Mengelem měla milostný vztah. Pro tyto informace však není hodnověrný zdroj. V březnu roku 1945 byla na vlastní žádost Grese převelena do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Tamtéž, byla 17. dubna 1945 zatčena Angličany.", "section_level": 1}, {"title": "Belsenský proces.", "content": "Belsenský proces iniciovaný britským vojenským tribunálem probíhal od 17. září do 17. listopadu 1945. Společně s Irmou Grese na tomto procesu se projednávaly případy dalších pachatelů - velitele Josefa Kramera, dozorkyně Johanny Bormann, zdravotní sestry Elisabeth Volkenrath. Irma Grese byla uznána vinou a odsouzena k trestu smrti oběšením. Poslední noc před popravou se Grese smála a zpívala spolu se svou kolegyní Elisabeth Volkenrathovou o katovu „řemeslu“. Dokonce, když ji kat nasazoval na krk oprátku neprojevila žádnou lítost nad svými činy. Jejím posledním slovem bylo „Rychleji“, vykonavatelem rozsudku byl Albert Pierrepoint.", "section_level": 1}], "src_summary": "Irma Grese (7. října 1923 Wrechen poblíž Pasewalku, Meklenbursko – 13. prosince 1945 Hameln, Německo) byla dozorkyně v nacistických koncentračních táborech Ravensbrück, Osvětim a Bergen-Belsen.", "tgt_summary": "Irma Ida Ilse Grese (7 October 1923 – 13 December 1945) was an \"SS\" guard at the Nazi concentration camps of Ravensbrück and Auschwitz, and served as warden of the women's section of Bergen-Belsen. Grese was convicted of crimes involving the ill-treatment and murder of prisoners committed at Auschwitz and Bergen-Belsen concentration camps, and sentenced to death at the Belsen trial. Executed at 22 years of age, Grese was the youngest woman to die judicially under British law in the 20th century. Auschwitz inmates nicknamed her the \"Hyena of Auschwitz\" ().", "id": 213063} {"src_title": "Châlons-en-Champagne", "tgt_title": "Châlons-en-Champagne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo osídleno už v neolitu, v římském \"Catalaunum\" byla od 3. století jízdní posádka. V první bitvě na Katalaunských polích (241) porazil císař Aurelianus galského vzdorocísaře Tetrica a vrátil Gallii pod římskou vládu, ve druhé bitvě v roce 451 zastavil římský vojevůdce Aetius postup hunského krále Attily na západ. V letech 320-350 tu misionář svatý Memmius kázal křesťanství a stal se patrně prvním biskupem. Počátkem 11. století bylo obnoveno opatství svatého Petra a založen klášter Všech svatých, roku 1114 vydal biskup Guillaume de Champeaux veřejnou listinu, která se považuje za zakládací listinu vinařství v kraji Champagne. V polovině 12. století vznikly vrcholné románsko-gotické stavby, z nichž se zachoval kostel Notre-Dame-en-Vaux s bohatě vyzdobenou křížovou chodbou a několik barevných vitráží. Město o rozloze asi 103 ha dostalo kamenné hradby se čtyřmi branami, ale skutečnost, že mu vládli biskupové, brzdila hospodářský růst a omezovala možnosti měšťanů. Teprve počátkem 15. století se za delší nepřítomnosti biskupa měšťané domohli samosprávy. Od 12. století tu kvetlo soukenictví a zpracování kůží, zemědělství však zůstalo dominantním odvětvím hospodářství až do moderní doby. V období zhruba od roku 1120-1320 vzniklo celkem 15 kostelů, dvě opatství, čtyři kláštery a nejméně sedm špitálů, zejména díky bohatství zdejších soukeníků. Za náboženských válek v 16. století zachovalo město přísnou loajalitu vůči králům a díky jejich přízni zažilo další období prosperity a růstu. V tomto období byla dokončena přestavba katedrály, vznikla mimořádná galerie okenních vitráží a řada paláců i měšťanských domů. Byl rozšířen a přestavěn hlavní městský špitál (\"Hotel-Dieu\"), k němuž bylo roku 1606 připojeno i dalších 12 menších špitálů uvnitř hradeb a 5 za hradbami. V 19. století měl hlavní špitál 40 míst pro muže, 60 míst pro ženy a 90 míst pro děti, o něž se staralo 11 nemocničních sester, 28 hospodyň, lékař a chirurg s pomocníky. V této podobě fungoval špitál až do druhé světové války, kdy byl zničen bombardováním. Roku 1806 byla založena \"Císařská škola umění a řemesel\", dnes prestižní inženýrská škola ENSAM, součást konsorcia ParisTech. Roku 1856 zřídil Napoleon III. blízko města vojenský prostor, \"Camp de Châlons\". Město obsadilo pruské vojsko roku 1870 a roku 1914 německé vojsko, které vyžadovalo výpalné 30 milionů franků; biskup Tisserand je usmlouval na půl milionu. Během okupace zmizelo ze sklepů za řekou 50 tisíc lahví šampaňského. 10. června 1940 při náletu \"Luftwaffe\" zahynulo asi 70 osob a roku 1944 město bombardovali Američané. V 70. letech se začalo plošně bourat staré město, pro odpor občanů však byla akce zastavena. Roku 1997 se město rozhodlo nahradit novověké označení \"Châlons-sur-Marn\"e historickým názvem \"Châlons-en-Champagne\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Châlons má mezinárodní letiště Châlons-Vatry, západními předměstími prochází dálnice A 26. Od roku 1849 je město připojeno na železnicí, jízda do Paříže trvá 1°32 min., vlakem TGV hodinu. Městskou dopravu zajišťuje osm autobusových linek a šest linek příměstských.", "section_level": 1}], "src_summary": "Châlons-en-Champagne [\"šálonzan šampaň\"], dříve \"Châlons-sur-Marne\", je francouzské město v kraji Champagne, v departementu Marne a v regionu Grand Est. Historické jádro leží mezi řekou Marne a jejími rameny Mau a Nau v rovinaté, úrodné a převážně zemědělské krajině. Město s bohatou historií a řadou historických památek je sídlem několika vyšších škol a biskupství. Dominantou města je kostel Notre-Dame-en-Vaux.", "tgt_summary": "Châlons-en-Champagne () is a city in the Grand Est region of France. It is the capital of the department of Marne, despite being only a quarter the size of the city of Reims. Formerly called Châlons-sur-Marne, the city was officially renamed in 1998. It should not be confused with the Burgundian town of Chalon-sur-Saône.", "id": 1675185} {"src_title": "Yellowcard", "tgt_title": "Yellowcard", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1997–2002).", "content": "Skupina Yellowcard byla založena roku 1997 v Jacksonville na Floridě po tom, co se zakládající členové setkali na škole umění Douglase Andersona. Název jejich kapely je odvozen z fráze, kterou používali na střední škole. Kdykoliv někdo něco na párty provedl, třeba rozlil pivo, vnutili mu žlutou kartu (yellow card) dle pravidel fotbalu za to, že se dopustil párty faulu. Své první album vydali v roce 1997. Původní kapela se skládala z Bena Dobsona u zpěvu, Toddy Claryho u kytary a zpěvu, Bena Harpera u zpěvu, Warrena Cookeho u bassy a Longineu Parsons u bubnů. Občas dopomáhá Sean Wellman se svými houslemi. Ben Dobson brzy po vydání druhého alba z kapely odešel a byl nahrazen Ryanem Keyem. Ryan Key byl původně v kapele Craig's Brother. Po tomto se hudební styl kapely velice změnil, z hardcore punku na pop punk. To se dále podepsalo na jejich fanouškovské základně, což pro ně znamenalo čerstvý začátek. V počátcích roku 2000 kapela nahrála EP s názvem Still Standing. Brzy po vydání tohoto EP, Todd Clary odešel z kapely. Ryan Key potom zasoupil i funkci Claryho, takže hrál na kytaru a zpíval. Po tom co zaslali své EP do Lobster Records, kapela podepsala svůj první kontrakt v červnu 2000 a v listopadu začali pracovat na svém druhém plnohodnotném albu. Skupina v roce 2001 vydala své třetí album s názvem One for the Kids, které v roce 2002 následovalo Underdog EP. Obě tyto alba byla velmi kladně hodnocena, po vydání Underdog EP však z kapelay odešel Warren Cooke kvůli osobním důvodům. Kapela se pokusila na basu naverbovat svého známého Petera Moselyho z Inspection 12. Než Warren Cooke odečel, stihla kapela natočit nevydaný hudební klip k písní \"Powder\". Video později bylo přidáno k rozšířené verzi příštího alba kapely, Ocean Avenue.", "section_level": 2}, {"title": "Ocean Avenue (2002–2005).", "content": "Brzy po vydání EP Underdog se Yellowcard upsala pod Capitol Records, která se v té době sháněla po pop punkových kapelách. Yellowcard začali nahrávat své debutové album pod záštitou hudební společnosti ke konci roku 2002, to bylo dokončeno na jaře roku 2003. Během nahrávání Ocean Avenue Mosely opustil kapelu, chtěl se totiž věnovat své původní kapele Inspection 12. Kapela tedy začala shánět nového basáka a našla Alexe Lewise, jehož sestra, Alieke Wijnveldt, ta se podílela na zpěvu v písní \"View From Heaven\". Prvně byl vydán singl \"Way Away\", který se v žebříčcích vyšplhal na 25. příčku. Díky tomu kapela zaznamenala velké ohlasy. V průběhu prvního turné se Peter Mosely rozhodl odejít z Inspection 12 a dotázal se o znovuzařazení do kapely Yellowcard. Protože se Mosely podílel na psaní pro Ocean Avenue a také byl se členy kapely kamarád, Lewis byl požádán o odchod a Mosely byl znovu zapsán ke kapele jako basák. Ke konci roku 2003, skupina prorazila s písní \"Ocean Avenue\". Píseň měla premiéru na MTV a rychle se dostala na první místo v žebříčku. Píseň se začala vysílat i v rádiích a píseň se dostala na 37. pozici v Billboard Hot 100. Píseň \"Empty Apartment\" se objevila v televizní show One Tree Hill. Najednou byl Yellowcard všude od obálek časopisů po vystoupení na předávání cen MTV, odkud si cenu odnesli také. První píseň \"Way Away\" se objevila v soundtracku SSX 3 a Madden NFL 2004. Druhá píseň \"Breathing\" se objevila v Burnout 3: Takedown a FlatOut 2. Alba Ocean Avenue se prodalo více než milion kopií jen ve Spojených státech. Jakmile začala popularita kapely zkomírat, kapela dále přispívala písně do soundtracků. Například, \"Gifts and Curses\", zahrála ve filmu Spider-Man 2. 13. srpna byla vydána akustická verze Ocean Avenue k oslavě 10. výročí platinového alba.", "section_level": 2}, {"title": "Lights and Sounds (2005–2006).", "content": "Po necelých dvou letech turné, Yellowcard si na počátku roku vzalo několikaměsíční pauzu. Ryan Key a Peter Mosely se přestěhovali do New Yorku aby napsali písně pro jejich nové album. Zbytek kapely zůstal v Los Angeles. Na jaře se kapela zase dala dohromady a začala produkci. Kapela původně oznámila, že album bylo očekáváno na srpen 2005, ale produkce a další zpoždění album odsunulo o několik měsíců dál. V dalších měsících se mezi členy kapely vytvořilo mnoho nešvarů. Ben Harper byl z kapely vyhozen a nakonec byl nahrazen Ryanem Mendezem z kapely Staring Back. Po odchodu z Yellowcard harper přešel do Amber Pacific jako turné kytarista. Lights and Sounds bylo vydáno v lednu 2006. Na albu bylo nahráno 20 písní, 14 z nich je na CD plus zbytek na B-side. Úvodní píseň \"Three Flights Up\" byla první instrumentální píseň od \"Interlewd\" na prvním album kapely Midget Tossing. Píseň \"Lights and Sounds\" byla vypuštěna týden před samotným albem. Píseň zahrála ve hrách Burnout Revenge a Guitar Hero: Modern Hits. V prvním týdnu od vydání se prodalo více než 90 000 kopií. Zpočátku se prodeje podobaly albu Ocean Avenue, celkově nízké prodeje potvrdily Ryanovo oznámení, že album je oproti Ocean Avenue velice ambiciózní a jiné. V roce 2006 byl Ryan Key na operaci hlasivek po problémech se zpíváním. Po týden byl němý a měsíc nemohl zpívat. Po zrušení několika show se poté kapela přidala na Virgin Mega Tour 2006.", "section_level": 2}], "src_summary": "Yellowcard byla americká rocková/pop punková skupina, založená roku 1997 v Jacksonville ve státě Florida v USA. Skupina oficiálně debutovala roku 1997 albem \"Midget Tossing\", skutečnou popularitu si pak získala roku 2003, po vydaní alba \"Ocean Avenue\", pojmenovaném po singlu na tomto albu. Mezi lety 2008 až 2010 kapela přerušila činnost, poté se dala opět dohromady a na jaře roku 2011 vydala album \"When You're Through Thinking, Say Yes\". V roce 2016 ohlásila plánovaný rozpad na jaře 2017 a vydala závěrečné eponymní album \"Yellowcard\". Na území Česka koncertovali celkem čtyřikrát. 31. srpna 2011 navštívili při svém turné po Evropě poprvé Prahu, jejich druhý koncert v ČR se konal 19. srpna 2012 na OAMF Trutnov. 7. listopadu 2013 proběhlo vystoupení v klubu Roxy v Praze v rámci turné \"Ocean Avenue Acoustic\", naposledy pak v Česku vystoupili 6. června 2015 při příležitosti festivalu Rock for People v Hradci Králové.", "tgt_summary": "Yellowcard was an American rock band that formed in Jacksonville, Florida, in 1997 and were based in Los Angeles beginning in 2000. The band is well known for its singles \"Ocean Avenue\", \"Only One\", and \"Lights and Sounds\". The group's music is distinctive within its genre because it features the prominent use of a violin. The band released ten studio albums, with its most recent and final one, \"Yellowcard\", released on September 30, 2016. The band played its final show on March 25, 2017, at the House of Blues in Anaheim, California.", "id": 1453776} {"src_title": "Languedoc-Roussillon", "tgt_title": "Languedoc-Roussillon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Oblast Languedoc-Roussillon se rozkládá na jihu Francie - od hranice se Španělskem, podél pobřeží Středozemního moře až k národnímu parku Camargue. Zde jeho přírodní hranici tvoří řeka Rhôna. Na severozápadě pak zasahuje Languedoc-Roussillon až k národnímu parku Cévennes a na okraj francouzského středohoří. Pobřeží Středozemního moře, které tvoří 220 km širokých pláží s jemným pískem a většinou pozvolným vstupem do vody, je hojně navštěvované turisty. Nalézají se zde i malé zátočiny, naváté písečné duny u Camargue nebo laguny, které lemují pobřeží regionu od Argelès-sur-Mer až po Le Grau du Roi. Národní park Cévennes byl vyhlášený v roce 1970 v oblasti pohoří Cévennes na území departementů Lozère, Gard a Ardèche. Nachází se v jihovýchodní části Francouzského středohoří mezi městy Mende, Alès a Millau a zaujímá plochu celkem 3213,8 km. Je jediným národním parkem Francie, který je trvale obydlený i ve vnitřní zóně. Regionální přírodní park Camargue je klasifikován v UNESCO jako biosférická rezervace. Je to delta otevřená do Středozemního moře, která se rozkládá na území tří obcí: Arles, Saintes-Maries-de-la-Mer a Port-Saint-Louis-du-Rhône. Tato oblast se vyznačuje biologickou rozmanitostí fauny a flóry. Vyskytují se zde růžoví plameňáci, rákosové porosty, písečné pláže nebo slané mokřady. Camargský kůň, který se chová v přírodním parku Camargue, je jedna z nejrobustnějších a nejstarších koňských ras chovaných ve Francii. Je chován pouze v deltě Rhôny, zejména v mokřadových oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší doložené osídlení patří Keltům, kteří zde žili do 3. století před naším letopočtem. Později se zde usadili Řekové a přinesli sem kulturu vína a oliv. V prvním století před Kristem Řeky vystřídali Římané. Ti udělali z dnešního Narbonne středisko celé provincie zvané Gallia Narbonnensis (Galie Narbonská). Na začátku 5. století napadli zemi Vandalové a po nich se zde usadili Vizigoti a založili Tolosánské království s hlavním městem Tolosa (dnešní Toulouse). Ve středověku vpadli do regionu Saracéni (arabský kmen), ale zemi nezpustošili, naopak se zasloužili o kulturní a ekonomický rozvoj. Ve 13. století se stala Okcitanie střediskem hnutí Katarů. Byli to křesťané, ale měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách církve. V roce 1209 zahájil francouzský král s podporou papeže křížové výpravy proti Katarům. Tak začalo více než stoleté období vraždění a mučení. Boj proti katarismu vedl k připojení území Languedoc k Francii v roce 1271. V roce 1659 byl k Francii připojen i Roussillion.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Na území Languedoc-Roussillon se nachází mnoho antických památek. Ve vnitrozemí je to městečko Nîmes s pozůstatky antického opevnění Tour Magne či římskou bojovou arénou. Tato aréna je funkční a v současnosti se tam pravidelně konají tzv. feria - býčí zápasy s toreadory. Městečko Narbonne bylo v době římské říše jedno z nejdůležitějších římských měst ve Francii. Středověké městečko Carcassonne, s nejlépe zachovaným opevněním tohoto typu v Evropě, je nejnavštěvovanějším místem této oblasti. Známou pamětihodností je velkolepý akvadukt Pont du Gard a městečko Béziers, kde se nachází katedrála St. Nazaire a dochovaný středověký most. Na jihu u španělských hranic leží město Perpignan s katedrálou sv. Jana Křtitele a palácem mallorských králů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Languedoc-Roussillon je bývalý region Francie. Nachází se na jihu Francie, při hranici se Španělskem. Skládal se z pěti departmentů (Aude, Gard, Hérault, Lozère a Pyrénées-Orientales) a jeho hlavním městem byl Montpellier. Od roku 2016 je spolu s regionem Midi-Pyrénées sloučen do nového regionu Okcitánie.", "tgt_summary": "Languedoc-Roussillon (; ; ) is a former administrative region of France. On 1 January 2016, it joined with the region of Midi-Pyrénées to become Occitanie. It comprises five departments, and borders the other French regions of Provence-Alpes-Côte d'Azur, Rhône-Alpes, Auvergne, Midi-Pyrénées on the one side, and Spain, Andorra and the Mediterranean Sea on the other side. It is the southernmost region of mainland France.", "id": 915740} {"src_title": "Anatomie doktora Tulpa", "tgt_title": "The Anatomy Lesson of Dr. Nicolaes Tulp", "src_document": [{"title": "Popis obrazu.", "content": "Tato olejomalba byla téhož roku dokončena v rozměrech 2,17 x 1,63 metru. V současnosti je umístěna v obrazárně Mauritshuis v městě Haag. Dvě osoby na této malbě jsou zvlášť zvýrazněny. První osoba je lékař dr. Nicolaes Tulp, který popisuje přítomným svalstvo levé ruky. Druhou zvýrazněnou osobou je mrtvola popraveného zločince. Další osoby jsou Jakob Jansz Colevelt, Adrian Cornilsz Slabberaen, Mathys Evertsz Calkoen, Jakob Jansz de Witt, Jacob Dielofse Block a Fray van Loenen, který drží v ruce středověký papír. Žádný ze sedmi mužů naslouchajících doktoru Tulpovi nebyl lékařem. Anatomické demonstrace byla v 17. století významnou společenskou událostí. Demonstrace dr. Tulpa, konané každoročně v zimních měsících na mrtvolách popravených v \"Theatrum anatomicum\" (latinsky \"Anatomické divadlo\") byly velmi oblíbené. Byly realizovány v dohodě se soudem, a to nejen pro lékaře a komunální politiky, ale také před očima četného publika v zadních řadách. V té době byly v Evropě obdukce a především pitvy povoleny pouze u zločinců mužského pohlaví a postavených mimo církev. Zápach rozkladu z mrtvol byl překrýván vonnými bylinami a kadidlem, během lekcí hrála hudba, jedlo se a pilo. Předvádění sloužilo v prvé řadě k výměně anatomických poznatků přítomných prominentních lékařů, vstupným se však také financovaly galabankety amsterodamských chirurgů a soudců.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti na obraze.", "content": "Někteří pozorovatelé jsou na obraze jen kvůli tomu, že si zaplatili. Pozorovatelé jsou pro tu slavnostní chvíli vhodně oblečeni. Avšak někteří z těchto pozorovatelů, zvláště pak v levé zadní části, byli přidáni do obrazu až později. Dr. Tulp byl oficiálně jediným městským anatomem, který mohl provádět jednu pitvu za rok a tělo mělo být od oběšeného zločince. V 17. století se významní vědci jako byl dr. Tulp neponížili k podřadné a krvavé práci, jako byla příprava na pitvu, a takový úkol byl přenechán jiným. To je důvod, proč na obraze nejsou žádné řezací nástroje. Místo toho můžeme vidět v pravém spodním rohu otevřenou učebnici anatomie. Lékařští specialisté komentovali přesnost svalů a šlach malované 26letým Rembrantem. Není známo, kde získal tyto vědomosti. Je možné, že kopíroval detaily z anatomické učebnice. Tvář oběšeného zločince je z části ve stínu, návrh ambra morfia (stín smrti), technika, kterou Rembrandt často používal. Obraz \"Lekce anatomie dr. Tulpa\" byl první obraz, na který se autor podepsal jako Rembrandt a nikoli svým obvyklým podpisem \"RHL\".", "section_level": 1}, {"title": "Související díla.", "content": "V roce 2010 Yiull Damaso namaloval parodii malby zobrazující významné osobnosti Jižní Afriky. Pitvanou mrtvolou je Nelson Mandela, jihoafrický aktivista zemřelý ve dvanácti letech na AIDS Nkosi Johnson představuje demonstrátora a přihlížejícími jsou: Desmond Tutu, Frederik Willem de Klerk, Thabo Mbeki, Jacob Zuma, Cyril Ramaphosa, Trevor Manuel a Helen Zille. Africký národní kongres dílo označil jako neuctivé k Mandelovi, rasistické a kulturně necitlivé k africkému tabu zobrazovat žijící osoby jako mrtvé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anatomie doktora Tulpa je obraz nizozemského malíře Rembrandta. Je první velkou kompozicí, kterou Rembrandt vytvořil po svém přestěhování do Amsterdamu. Připomíná přednášku Nicolaese Tulpa o fyziologii paže, konanou 16. ledna roku 1632, kdy anatom doprovázel svůj výklad pitvou paže popraveného zločince.", "tgt_summary": "The Anatomy Lesson of Dr. Nicolaes Tulp is a 1632 oil painting on canvas by Rembrandt housed in the Mauritshuis museum in The Hague, the Netherlands. The painting is regarded as one of Rembrandt's early masterpieces. In the work, Dr. Nicolaes Tulp is pictured explaining the musculature of the arm to medical professionals. Some of the spectators are various doctors who paid commissions to be included in the painting. The painting is signed in the top-left hand corner \"Rembrandt. f[ecit] 1632\". This may be the first instance of Rembrandt signing a painting with his forename (in its original form) as opposed to the monogramme \"RHL\" (Rembrandt Harmenszoon of Leiden), and is thus a sign of his growing artistic confidence.", "id": 1616438} {"src_title": "Clodius Albinus", "tgt_title": "Clodius Albinus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Clodius Albinus pocházel ze senátorské rodiny usazené v severní Africe. Podle Historie Augusty se jeho otec jmenoval Ceionius Postumus a matka Aurelia Messalina, údaje, které moderní historiografie většinou pokládá za fikci. O počátcích Albinovy kariéry není nic důvěryhodného známo, první informace jsou k dispozici až z osmdesátých let 2. století, kdy se Albinus spolu s budoucím císařem Pescenniem Nigrem vyznamenal v bojích s Dáky. Později ho císař Commodus ustanovil dodatečně zvoleným konzulem (\"consul suffectus\") a vyslal jej jako místodržitele do Dolní Germánie (189–191) a do Británie (191–193).", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za \"caesara\".", "content": "Zavraždění Commodova nástupce Pertinaka vytvořilo v římské říši mocenské vakuum, neboť císař Didius Iulianus dosazený pretoriánskou gardou neměl respekt ani u senátu a obyvatel Říma, ani u jednotek rozmístěných v pohraničí. Tento stav byl dlouhodobě neudržitelný a v dubnu 193 proklamovaly legie v Panonii tamního místodržitele Septimia Severa za císaře a totéž vzápětí učinily i legie v Sýrii, které za imperátora zvolily Pescennia Nigra. Schylovalo se k občanské válce mezi několika pretendenty trůnu. Septimius Severus, který hodlal co nejrychleji táhnout na Řím, měl vážné obavy, jak se zachovají legie v západních provinciích – bylo jasné, že každá revolta v týlu by ohrozila jeho dosud vratké postavení. Zvolil za této situace diplomatické řešení a nabídl místodržiteli Británie Clodiu Albinovi, že ho jmenuje \"caesarem\" a svým spoluvládcem. Albinus poctu patrně ještě v dubnu 193 přijal.", "section_level": 1}, {"title": "Spoluvláda se Severem.", "content": "Počátkem června 193 ovládl Severus, zabezpečený neutralitou Clodia Albina a západních legií, bez větších potíží metropoli říše, nechal své kroky schválit senátem a ihned se vypravil na východ proti Pescenniu Nigrovi. Příští rok oficiálně stvrdil své spojenectví s Albinem tím, že spolu nastoupili řádný konzulát. Navenek byl Albinus prezentován jako Severův dědic, třebaže císař měl dva legitimní syny a potenciální nástupce. Dvojvládí Severus-Albinus bylo však vzdor všem proklamacím o svornosti jen dočasné, jednalo se o výsledek momentální politické konstelace, nikoli o dlouhodoběji pojatý svazek. To se jasně ukázalo po nečekaně rychlém vítězství Septimia Severa nad Nigrem, které v ničem neposílilo Albina, ale jen Severa. Nyní už Severus svého partnera nepotřeboval a Albinus si toho byl podle všeho velmi dobře vědom.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkol a porážka.", "content": "V závěru roku 195 se Albinus přesunul z Británie do Galie, kde se někdy v prvních týdnech roku 196 nechal prohlásit za \"augusta\", tedy plnoprávného císaře. Severus na to reagoval povýšením svého staršího syna Caracally na \"caesara\" a usilovnými přípravami na střet se svým bývalým spojencem. Ačkoli rozhodný krok ke konfrontaci učinil jednoznačně Albinus, prameny se shodují v tom, že ho k tomu donutila Severova politika. V počínající občanské válce dosáhl zprvu větších úspěchů Albinus, jemuž se podařilo porazit Severova straníka Viria Lupa. Nepříznivě se v první fázi nevyvíjela ani bitva Lugduna, kde se srazily hlavní síly obou soupeřů, nakonec však boj rozhodla Severova jízda a prchající Albinus spáchal 19. února 197 sebevraždu. Nad jeho památkou dal Severus vyhlásit damnatio memoriae.", "section_level": 1}], "src_summary": "Decimus Clodius Albinus, jako císař \"Decimus Clodius Septimius Albinus\" (kolem 147 Hadrumentum, Afrika – 19. února 197 v Lugdunum, Galie), byl římský císař vládnoucí v letech 193–197, nejprve jako \"caesar\" (193–196), později jako \"augustus\" (196–197).", "tgt_summary": "Clodius Albinus (\"Decimus Clodius Ceionius Septimius Albinus Augustus\"; c. 150 – 19 February 197) was a Roman general, senator and usurper who claimed the imperial title several times between 193 and 197. He was proclaimed emperor by the legions in Britain and Hispania (the Iberian Peninsula, comprising modern Spain and Portugal) after the murder of Pertinax in 193 (known as the \"Year of the Five Emperors\"), and who proclaimed himself emperor again in 196, before his final defeat the following year.", "id": 180191} {"src_title": "Kakuca Čolokašvili", "tgt_title": "Kakutsa Cholokashvili", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Kakuca Čolokašvili se narodil na rodovém panství Čolokašviliů v Matani na východě Gruzie (tehdy Tbiliské gubernium). V roce 1907 složil maturitní zkoušku na tbiliském gymnáziu a vstoupil do ruské armády. Po dobu pěti let sloužil u tverského dragounského regimentu a pak se vrátil do Gruzie, kde se v roce 1913 oženil s kněžnou Nino Megvinetuchucesi.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "V roce 1914 byl kvůli válce Čolokašvili povolán zpět do služby, aby velel jízdní eskadře na rakouské frontě, kde utrpěl zranění. Když do války vstoupili Turci, byl Čolokašvili z lazaretu ihned převelen na novou Kavkazskou frontu, aby proti nim bojoval. Během bitvy o Sarıkamış v prosinci 1914 velel jízdě ve vojsku generála Gabašviliho a vyznamenal se při obsazení a následné obraně strategického „orlího hnízda“ proti turecké přesile. V bitvě opět utrpěl vážná zranění, ale za svou neohroženost byl vyznamenán zlatou šavlí. Po bitvě musel být převezen do Tbilisi do nemocnice svaté Nino. Když se vyléčil, stal se členem nově vzniklé gruzínské jízdní legie, která byla v roce 1915 vyslána na výpravu do Íránu. V roce 1916 se v Mezopotámii přidal k britským expedičním jednotkám bojujícím s Turky.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislá Gruzie.", "content": "Když v Rusku vypukla v roce 1917 revoluce, Čolokašvili se vrátil do Gruzie, aby podpořil hnutí za nezávislou Gruzii. Vstoupil do Gruzínské národní demokratické strany a na počátku roku 1918 pomáhal zformovat jednotky gruzínské armády. Když byla 26. května vyhlášena Gruzínská demokratická republika, byl Čolokašvili povýšen do hodnosti plukovníka a velel jízdnímu pluku ve válce s Arménií v roce 1918 a s Ruskem v roce 1921. V roce 1919 krátce působil jako ministr obrany.", "section_level": 1}, {"title": "Vůdce partyzánů.", "content": "V roce 1921 byla Gruzínská demokratická republika dobyta Rudou armádou a místo ní byla zřízena Gruzínská SSR. Čolokašvili, navzdory možnosti emigrovat, se rozhodl zůstat v Gruzii a stáhl se do hor, odkud organizoval guerillový odboj. Se svou skupinou bojoval proti jednotkám rudé armády a Čeky ve své domovině Kacheti. V červnu 1922 se přesunul do horského pásma v Chevsureti, kde se k jeho protisovětské odbojové skupině přidalo mnoho místních sedláků. Tam ho sice rudá armáda za podpory letectva dostala do obklíčení, ale Čolokašvilimu se povedlo uprchnout do sousedního Čečenska, odkud v listopadu vedl přímý útok na Gruzínskou SSR. V bojích zahynul jeho bratr Simon, zbytek jeho rodiny byl zatčen a jeho tchán popraven Čekou. Nejtvrdší boje nastaly v roce 1924 po vypuknutí Srpnového povstání v Gruzii, na jehož přípravě se Čolokašvili aktivně podílel. 29. srpna se mu podařilo při překvapivém útoku dobýt město Manglisi, ale neudržel ho dlouho kvůli tomu, že nedorazily posily, takže se musel znovu stáhnout do hor, kde obsadil jiné městečko Dušeti, když 3. září rozdrtil jednotky rudé armády. Povstání nakonec bylo brutálně potlačeno s mnoha tisíci mrtvými a dalšími tisíci za trest popravenými, ale Čolokašvili se nehodlal vzdát. Snažil se, leč marně, zorganizovat zbytky sil svého hnutí na výpad proti Tbilisi, ale poslední bitva se v polovině září odehrála už v Chev-Grdzele v Kacheti, kde byl Čolokašviliho ozbrojený odboj ukončen. Čolokašvili vyšel z celého protisovětského odboje neporažen, ačkoliv ztratil většinu svých mužů, především díky tomu, že Rudá armáda používala proti němu i dělostřelectvo. Po vyčerpání všech možností se Čolokašvili konečně rozhodl k emigraci. Přes Turecko, kde se spojil s mnohými jinými emigranty, se dostal do Francie, kde se snažil nějak protlouci, ale už v roce 1930 zemřel na tuberkulózu.", "section_level": 1}, {"title": "Čolokašviliho odkaz.", "content": "V sovětské Gruzii bylo cokoliv spojené s jeho jménem, zejména diskuze ohledně srpnového povstání v roce 1924, po dobu téměř 70 let zakázané. Až koncem 80. let se během národního hnutí vzpomnělo na jeho činy a stal se jedním ze symbolů gruzínského odporu proti sovětské nadvládě. Veřejnost se o něj začala ještě více zajímat s tím, jak se v roce 1990 do vlasti vraceli gruzínští emigranti a Čolokašviliho spolubojovníci v čele s jeho nejlepším přítelem Alexandrem Sulchanišvilim, který s sebou přivezl prapor Čolokašviliho odbojového hnutí. Dne 21. listopadu 2005 byly jeho exhumované ostatky z francouzského hrobu převezeny do Gruzie na hřbitov Mtacminda Panteon. Obřadu se zúčastnilo tisíce lidí ze všech gruzínských krajů v čele s armádními špičkami, prezidentem Saakašvilim a dalšími politiky. Jeho portrét byl vytištěn na bankovku 200 lari a byla po něm pojmenována jedna z ulic Tbilisi, ve které, trochu osudově, zrovna sídlí ruská ambasáda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaichosro Čolokašvili (Gruzínsky: ქაიხოსრო ჩოლოყაშვილი), lépe znám jako Kakuca (ქაქუცა) (14. července 1888 – 27. června 1930) byl gruzínský šlechtic a voják, který je považován za gruzínského národního hrdinu. Nejprve sloužil v ruské carské armádě, kde dosáhl hodnosti plukovníka, potom v letech 1918 – 1921 ve vojsku nezávislé Gruzie. Bojoval v 1. světové válce a po roce 1921 vedl guerillovou válku proti Bolševikům. Po neúspěšném Srpnovém povstání proti sovětské nadvládě v roce 1924 emigroval do Francie, kde zemřel na tuberkulózu. Jeho ostatky byly v roce 2005 exhumovány a převezeny do Tbilisi na hřbitov Mtacminda Panteon, kde leží ostatky významných Gruzínců.", "tgt_summary": "Kaikhosro \"Kakutsa\" Cholokashvili (; ; , \"Kaikhosro Chelokayev\") (July 14, 1888 – June 27, 1930) was a Georgian military officer and a commander of an anti-Soviet guerrilla movement in Georgia. He is regarded as a national hero in Georgia. Born of a noble family, Cholokashvili was a decorated officer of the Imperial Russian Army during World War I. After the Russian Revolution of 1917, he served in the ranks of the Democratic Republic of Georgia. Following the republic's overthrow in a Soviet invasion in 1921, Cholokashvili, with a band of followers, took to the mountains and fought a guerrilla campaign against the Soviet government in the province of Kakheti. After a failed August 1924 anti-Soviet rebellion, during which Cholokashvili commanded the largest single rebel contingent, he fled to France, where he died of tuberculosis in 1930. His remains were reburied, in a state funeral, from the Leuville Cemetery near Paris to the Mtatsminda Pantheon in Tbilisi, Georgia, in 2005.", "id": 1518767} {"src_title": "Merab Kostava", "tgt_title": "Merab Kostava", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v roce 1939 v Tbilisi, hlavním městě tehdejší Gruzínské SSR. Už v pubertě se zajímal o otázky lidských práv a svobod a na protest proti sovětskému systému založil společně se svým přítelem Zviadem Gamsachurdiou tajný undergroundový spolek mládeže \"Gorgasliani\", pojmenovaný tak, jak si říkali staří gruzínští panovníci. V roce 1956 a 1958 byl on, Gamsachurdia a ještě několik dalších členů \"Gorgasliani\" zatčeni za protisovětské aktivity, když hlásali nezávislost Gruzie na Sovětském svazu. Oba byli navíc obviněni z distribuce protikomunistické literatury a letáků, za což oba strávili několik měsíců v tbiliské psychiatrické léčebně. Po propuštění nastoupil na Státní konzervatoř v Tbilisi a v roce 1962 získal diplom. Potom až do roku 1977 působil jako učitel na místní hudební škole.", "section_level": 1}, {"title": "Disidentská činnost a lidská práva.", "content": "I v době po propuštění z vězení (nebo léčení) koncem 50. let zůstal věrný své víře ve svobodu a lidská práva, i když byl často sledován úřady. Spolu se Zviadem Gamsachurdiou tajně zřídili samizdatovou tiskárnu a vydávali zakázanou literaturu a samizdatové časopisy. Na těchto aktivitách se také podílela i Kostavova manželka, která byla v té době profesorkou matematiky na Státní univerzitě v Tbilisi. V roce 1974 spoluzakládal první oficiální organizaci na obranu lidských práv v Gruzii a v letech 1976 a 1977 se podílel na zřízení gruzínského Helsinského výboru. V tu dobu Kostava řídil činnost obou těchto organizací. V roce 1975 se stal členem Amnesty International.", "section_level": 1}, {"title": "Vězení na Sibiři.", "content": "V roce 1977 se aktivity organizací požadující dodržování lidských práv a svobod dostaly do střetu s Brežněvovou vládou. V celém Sovětském svazu proběhlo zatýkání všech osob, které se podílely na jejich činnostech. Merab Kostava byl odsouzen na deset let nucených prací a vyhnanstvím na Sibiř. Za své zásluhy byl pak v roce 1978 společně s Gamsachurdiou nominován na získání Nobelovy ceny míru, ale tu nakonec nedostali. Ve vězení sepsal svá vědecká díla o gruzínské literatuře a historii, včetně \"Pikrebi sakartvelos misiaze\". Na Sibiři ale trpěl špatným zdravotním stavem, hlavně po tom, kdy se nakazil tuberkulózou. Několikrát také držel hladovku na protest proti nelidským podmínkám panujících v pracovních táborech. Ve vězení mu situaci ještě navíc zhoršila zpráva o smrti jeho jediného syna, který byl nalezen oběšený. Nicméně ho ani vězení, ani nic jiného nezlomilo, také díky jeho manželce, která ho celých deset let podporovala, a po propuštění v roce 1987 pokračoval v činnosti na podporu lidských práv a svobod a také na nezávislost Gruzie.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k nezávislosti Gruzie.", "content": "V roce 1988 spoluzakládal Spolek Svatý Ilja Spravedlivý a stal se jedním z vůdců této organizace na podporu gruzínské nezávislosti. Společně se Zviadem Gamsachurdiou organizoval poklidné demonstrace za nezávislost, včetně té z 9. dubna 1989, kterou rozehnala Rudá armáda a Kostava byl opět uvězněn. Po 45 dnech byl ale propuštěn. Jeho snaha o nezávislost Gruzie se nakonec ukázala být úspěšná, ale on sám se nedožil dne, kdy byla nezávislost Gruzie vyhlášena. Merab Kostava zemřel při autonehodě dne 13. října 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Kostavův odkaz.", "content": "Kostava byl pohřben na hřbitově Mtacminda Panteon, kde bylo pohřbeno mnoho významných Gruzínců, a byl prohlášen za národního hrdinu. V červnu následujícího roku byl založen \"Spolek Meraba Kostavy\", který se pravidelně účastní pozorování voleb do gruzínského parlamentu. Kostavova smrt ale zanechala na vývoji v nově vzniklém státě dalekosáhlé následky, protože Zviad Gamsachurdia zůstal v čele organizací na obnovu Gruzínské republiky sám a bez dalšího vlivného člověka v čele těchto organizací již nikdo nedokázal vyvážit Gamsachurdiův radikalismus, který způsobil jeho rychlý politický pád a nestabilitu v zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merab Kostava (gruzínsky: მერაბ კოსტავა, 26. května 1939 ,Tbilisi - 13. října 1989) byl gruzínský disident, básník a hudebník. Byl jedním z vůdců národního hnutí v Gruzii.", "tgt_summary": "Merab Kostava () (May 26, 1939 – October 13, 1989) was a Georgian dissident, musician and poet; one of the leaders of the National-Liberation movement in Georgia. Along with Zviad Gamsakhurdia, he led the dissident movement in Georgia against the Soviet Union, until his death in a car accident in 1989.", "id": 133448} {"src_title": "Karlstad", "tgt_title": "Karlstad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny města sahají až do období Vikingů před rokem 1000 našeho letopočtu. Statut města udělil Karlstadu 5. března 1584 švédský vévoda \"Charles\", který byl později korunován králem Švédska, jako Karel IX. Město odvozuje svůj název od krále – Karlstad znamená \"Karlovo město\". Vévoda také ustanovil Karlstad regionálním hlavním městem a přidělil mu značné množství pozemků. Ve městě si vévoda postavil dům, který se nazývá \"Kungsgården\". Na tomto místě v letech 1724–1730 postavil \"Christian Haller\" katedrálu. Karlstad se významným způsobem zapsal do moderních dějin celého Švédska. V noci 7. března 1809 část švédské armády, které velel podplukovník \"Georg Adlersparre\", obsadila Karlstad. Zde podplukovník 9. března oficiálně vyhlásil úmysl svrhnout švédského krále, kterým byl tehdy Gustav IV. Adolf. Švédská armáda poté zahájila pochod na Stockholm, kde 13. března krále zajala a uvěznila. Karlstad utrpěl čtyři velké požáry. Při posledním požáru 2. července 1865 bylo – kromě katedrály a několika domů – prakticky celé město zničeno. Karlstad byl potom přestavěn podle v moderním stylu se širokými ulicemi, obklopenými stromy. V roce 1905 byla v Karlstadu podepsána dohoda o zrušení unie mezi Norskem a Švédskem.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Karlstadu je oblíbeným sportem lední hokej. Nejpopulárnějším hokejovým klubem je Färjestads BK. Tým hraje ve švédské nejvyšší soutěži a několikrát vyhrál švédský šampionát, naposledy v roce 2011. Je nejúspěšnějším mužstvem ve Švédsku od roku 1975, kdy byla zřízena švédská \"Elitserien\". Za hokejový tým Färjestads BK hráli i známí švédští hokejisté Håkan Loob a Jörgen Jönsson. Další hokejové kluby působí v nižších soutěžích. Ve městě je i několik fotbalových klubů, ale v současnosti žádný z nich nehraje ve švédské nejvyšší soutěži. Ve městě se provozují i další populární sporty. Bandy – kolektivní míčový sport hraný na ledové ploše – je snad nejvíce populárním sportem ve městě. Město je domovem dvou historicky nejúspěšnějších klubů ve Švédsku, \"Boltic\" a \"IF-Karlstad Göta\". V roce 2000 byly oba dva kluby sloučeny do \"BS BolticGöta\". Americký fotbal je ve městě zastoupen klubem \"Carlstad Crusaders\", který působí ve švédské nejvyšší soutěži a roku 2010 vyhrál švédský šampionát. Dalším prominentním sportovním klubem v Karlstadu je \"OK Tyr\", jeden z největších švédských klubů zaměřených na orientační běh, sídlí zde také Mezinárodní federace orientačního běhu (IOF). Sportovní komplex \"Tingvalla\", který zahrnuje i zimní stadion, postavený v roce 1967, má jednu z největších umělých ledových ploch v Evropě. V současné době se čeká na rozhodnutí města, týkající se rekonstrukce zimního stadionu. Součástí sportovního komplexu \"Tingvalla\" je též atletický stadion, kde se už desítky let každoročně pořádá mítink nazvaný \"Götagalan\" za účasti známých sportovců. Z českých reprezentantů na mítinku v minulosti pravidelně závodil např. Ludvík Daněk. Karlstad je hostitelem mezinárodních sportovních soutěží. Konalo se tu např. Mistrovství světa IIHF v inline hokeji 2010, na němž české reprezentační mužstvo získalo stříbrné medaile. Karlstad je také pravidelným místem startu a cíle rychlostních zkoušek na Švédské rallye. Zajímavostí města je 90 km dlouhá asfaltová trať určená pro sportovní veřejnost. Jezdí na ní cyklisté, lyžaři na kolečkových lyžích a bruslaři na kolečkových bruslích. V okolí města je mnoho pilinami upravených cest pro jogging, z nichž některé jsou osvětlené. Během zimního období se část těchto cest mění na lyžařské tratě.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci a další osobnosti.", "content": "Roku 1859 v Karlstadu zemřel švédský botanik Carl Adolf Agardh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlstad je švédské město, hlavní město provincie Värmland. Město leží na břehu největšího švédského jezera Vänern. V roce 2010 mělo 61 685 obyvatel. Město Karlstad je pokládáno za jedno z nejslunečnějších měst ve Švédsku. Karlstad je sídlem několika středních škol a také vysoké školy (\"Karlstads universitet\").", "tgt_summary": "Karlstad (, ) is a city, the seat of Karlstad Municipality, the capital of Värmland County, and the largest city in the province Värmland in Sweden. The city had 61,492 inhabitants in 2015 with 90,882 inhabitants in the wider municipality in 2017, and is the 21st biggest municipality in Sweden. Karlstad has a university and a cathedral. Karlstad is built on the river delta where Sweden's longest river, Klarälven, runs into Sweden's largest lake, Vänern. It has the second largest lake port in the country after Västerås. Karlstad is often associated with sunshine and the symbol for Karlstad is a smiling sun. Karlstad is reputed to be one of the sunniest towns in Sweden and a local waitress, known as \"Sola i Karlstad\" (\"the Sun in Karlstad\") for her sunny disposition, is also commemorated with a statue.", "id": 883035} {"src_title": "Bitva o Kyjev", "tgt_title": "Battle of Kiev (1943)", "src_document": [{"title": "Přípravy.", "content": "Po překročení Dněpru Rudou armádou bylo vytvořeno několik předmostí. Sovětská strana se pokoušela zaútočit na Kyjev od bukrynského předmostí, ležícího asi 100 km jižně, avšak neúspěšně. Proto se rozhodla pro lest. Sověti na předmostí umístili dřevěné makety tanků, děla vedla rušivou palbu, měnila stanoviště, vysílalo se z více radiostanic a vytvářel se tak dojem příprav na útok. Jednotky určené k útoku na Kyjev se v utajení přesunuly na předmostí u vesnice Ljutěž, odkud byl veden nečekaný útok. Československá brigáda se na ljutěžské předmostí přepravila v noci z 22. na 23. října, jako záloha 38. armády. Na žádost velitele brigády, plk. L. Svobody, byla jednotka zařazena pod 51. střelecký sbor a nasazena ve směru hlavního útoku. Původní termín útoku 1. listopad se nepodařilo dodržet, sovětské hlavní velení trvalo na osvobození Kyjeva do 7. listopadu, což bylo výročním datem největšího sovětského svátku – VŘSR.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Dělostřelecká příprava k sovětskému útoku byla zahájena 3. listopadu v 8 hodin a trvala spolu s leteckými nálety na přední okraj německé obrany 40 minut. Přípravy se zúčastnily i houfnice 1. dělostřeleckého oddílu čs. brigády. K prolomení nepřátelské obrany byla poprvé soustředěna mohutná dělostřelecká síla – přes 350 děl na jeden kilometr fronty. „Díky mohutnému soustředění sovětských vojsk a bojové techniky se podařilo v prostoru průlomu v pásmu činnosti 38. armády vytvořit značnou přesilu a to v živé síle až trojnásobnou, v dělostřelectvu téměř pětinásobnou a v tancích devítinásobnou. Velení 1.ukrajinského frontu se rozhodlo vést hlavní úder silami 38. armády na jih, prolomit obranu nepřítele, a pak zasazením rychlých svazků bojovat v jihozápadním směru obejít Kyjev ze západu a osvobodit hlavní město Ukrajiny.“ První pásmo německé obrany přestalo prakticky existovat, avšak Němcům se podařilo jednotky stáhnout do pásma druhého. Rudá armáda postoupila první den o 10 kilometrů, další útok pokračoval 4. listopadu, kdy dokázali Sověti vytvořit v místech úderů až desetinásobnou převahu a jejich vojska tak bez obtíží prolomila německou obranu. V tomto okamžiku německé vedení rezignovalo na obranu Kyjeva a jeho hlavním úkolem bylo stažení bojeschopných jednotek pod krytím zadních sledů, zadržujících v připravených opevněních útoky sovětských vojsk. Nasazením sovětských tanků generála Rybalka a jejich průlom západně od města večer 4. listopadu rozhodl o osvobození Kyjeva.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh nasazení 1.čs. samostatné brigády v SSSR v bitvě o Kyjev.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Příjezd na frontu.", "content": "Dne 30.9.1943 byl zahájen přesun 1.čs.samostatné brigády v SSSR z Novochoperské stanice Priluki, vzdálené asi 100 km východně od Kyjeva. „Stav brigády ke 30.9.1943: 105 důstojníků, 27 rotmistrů, 869 poddůstojníků, 2134 vojínů, 174 příslušníků Rudé armády – celkem 3309 mužů, 410 koní, 10 středních tanků T-34, 10 lehkých tanků T-70, 10 obrněných aut BA-64, 6 houfnic 122 mm, 12 protitankových kanónů 76mm, 10 KPÚV 45 mm, 4 DPL 37mm (Automatický protiletadlový kanón vz. 39), 12 minometů 82mm, 18 minometů 50mm, 7 VKPL, 24 těžkých kulometů, 86 lehkých kulometů, 43 PTP (protitanková samonabíjecí puška vz. 1941), 467 automatů PPŠ, 2133 automatických pušek AVT, 25 snajperských pušek, 26 radiostanic, 18 osobních aut, 195 aut tažných, speciálních a nákladních, 27 motocyklů.\" První ztráty byly 12. října 1943, kdy německé letectvo bombardovalo vlakový transport v prostoru železniční stanice Jachnovščina. Celkem při náletu zahynulo 57 vojáků a zraněno bylo 54 vojáků, převážně dělostřelci. 12.-17. října 1943 se brigáda soustředila asi 50 km východně od Kyjeva.", "section_level": 3}, {"title": "Bojový postup brigády.", "content": "18.-22. října 1943 se brigáda přesunula k východnímu břehu Dněpru. V noci z 22. na 23. října 1943 překročila brigáda Dněpr po improvizovaném mostě a zaujala postavení na Ljutěžském předmostí, severně od Kyjeva, jako záloha (druhosledová jednotka) velitele 38. armády generálporučíka K.S.Moskalenka. Brigáda měla za úkol nedovolit nepříteli vyjít na přepravu přes Dněpr u Svaromě. Brigáda byla připravena k útokům na Borki, Demidovo, Guta Mežigorskaja. 3. listopadu 1943 v 8:00 ráno byla zahájena ofenzíva na Kyjev. 1. dělostřelecký oddíl čs. brigády pod velením kpt. I. Pazderky se zúčastnil dělostřelecké přípravy průlomu nepřátelského obranného postavení. Původně měla být brigáda nasazena jako záloha 38. armády do druhého sledu s úkolem chránit pravý bok 38. armády. Velitel 1. čs. samostatné brigády plk. L. Svoboda se zasazením do druhého sledu nesouhlasil a žádal o začlenění brigády do prvního sledu a na směru hlavního úderu. \"„Nesouhlasíme s úkolem postupovat ve druhém sledu a jen chránit pravé křídlo vaší 38. armády. Jdeme na Kyjev (…) Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s Vámi – bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu. Generál Čibisov ukazuje na mapu: „Prosím, vyberte si sám směr útoku.“ Ukazuji mu na operační mapě, kde bychom chtěli být nasazeni. „To ovšem je směr hlavního úderu!“ Říká gen. Čibisov. „Uvědomuji si to“, odpovídám. „Ale prokážete-li nám tu důvěru, my nezklameme. Svůj úkol bychom se ctí splnili.“ Generál Čibisov posléze souhlasil s výhradou, nebude-li mít námitky velitelství frontu.“\" Velitel brigády plk. L. Svoboda před bojem osobně objížděl jednotlivé jednotky brigády, aby promluvil s jejich příslušníky. \"„Vojáci, boj o hlavní město sovětské Ukrajiny, o Kyjev, byl zahájen. Bude to boj historický, neboť zasadí německé armádě jeden z největších a posledních úderů. Můžeme být šťastni, že se jej účastníme. Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, o Brno, o Bratislavu, Košice.“\" Ze 3. na 4 listopadu se přesunula brigáda do lesa západně od Vyšgorodu, odkud měla spolu s 240. pěší divizí likvidovat úporně bránícího se nepřítele. K útoku nedošlo, nepřítel Vyšgorod vyklidil. 4. listopadu 1943 velitel 51. střeleckého sboru, generálmajor P.Avděnko, „vydal rozkaz útočit na nepřítele, který ustupoval k Vyšgorodu a k večeru 4. listopadu 1943 ovládnout severovýchodní okraj města v předmostí Priorka. Po opětovné dělostřelecké přípravě vyrazila sovětská vojska a rychle vnikla do nepřátelských obranných postavení. V této situaci zasadil velitel 1.ukrajinského frontu gen.arm. N.F. Vatutin do bojů 3. gardovou tankovou armádu, jejíž svazky obešly ze západu nepřátelská vojska bránící Kyjev. V 16 hodin se podařilo sovětským vojákům obsadit dětské sanatorium. Nepřítel se však urputně bránil a podnikal řadu zuřivých protiútoků. Do boje zasáhly i průzkumné jednotky 1. polního praporu pod velením pplk. J. Nováka (zástupce npor. J. Dočkal, kpt. J. Kholl) a 2. polního praporu pod velením mjr. M. Kukly (zástupce kpt. O. Záhora). Vzhledem k tomu, že se Němcům podařilo po uskutečněném protiútoku proniknout do sovětských obranných postaveních, vyslali velitelé našich praporů svůj průzkum s cílem upřesnit nastalou situaci. Při této průzkumné akci ale došlo k prudké srážce s nepřítelem. Sovětským vojskům se podařilo úkoly splnit a zahájili boje v předměstí Kyjeva.\" Velitel frontu arm.gen. N. F. Vatutin na žádost plk. L. Svobody přidělil brigádu k 51. sboru na směru hlavního úderu. Velitel čs. brigády obdržel rozkaz k útoku, který byl rozpracován do pěti postupných cílů: 1) Jižní okraj lesa, jižně od dětského sanatoria. 2) Sovchoz a kóta 173,6 na okraji Kyjeva. 3) Barákový tábor Syrec. 4) Železniční trať od Kino závodu. 5) Armádní učiliště uprostřed města. Vzdálenost z východiště útoku k poslednímu cíli byla 10 km. S tímto rozkazem pak byli seznámeni všichni příslušníci brigády, kterým byli stanoveny cíle jejich činnosti. 5. listopadu 1943 časně ráno zaujala brigáda východiště k útoku na Kyjev v oblasti dětského sanatoria. Část pěchoty brigády odráží se sovětskými jednotkami Německý protiútok od předmostí Priorky na dětské sanatorium. „ Potom už se scházejí velitelé útvarů, abych jim osobně zakreslil do map směr útoku a pět postupných cílů pro tento den.“ V osm hodin zahájilo sovětské dělostřelectvo spolu s letectvem palebnou přípravu k útoku. Do této dělostřelecké přípravy zasáhli i příslušníci 1. dělostřeleckého oddílu (kpt. I. Pazderka). Přesnou palbou zničil oddíl celou řadu nepřátelských obranných objektů, dvě nepřátelské baterie, jednu kanónovou a jednu minometnou baterii a také velké množství živé síly. V 11:30 vyráží brigáda do útoku. Sousedé zprava 136. pěší divize, zleva 240. pěší divize. ’’„Velitel brigády (plk. L.Svoboda) se mnou (kpt.L,Novák, přednosta 1. oddělení štábu) a s přednostou 2. oddělení (npor. L.Engelem), s radiostanicí a telefonním rojem vyrazil ihned za pěchotou (pěšky) a řídil osobně útok – nebyl vůbec k udržení a chtěl být v Kyjevu první (to se mu také povedlo), takže jsme několikrát vlezli do minometných a dělostřeleckých paleb, řízených na první sledy pěchoty a tanků.“’’ Nepřítel se zuřivě bránil. Brigáda postupovala v součinnosti se sousedícími jednotkami vpřed a likvidovala nepřátelský odpor. Ve 12:30 již vyráží brigáda z prvního postupného cíle a ve 13 hodin bylo dosaženo druhého postupného cíle a jednotky postupovaly dál. Čs. tankistům pod velením npor. G. Krautstengela (Krátkého) se podařilo za pomocí pěchoty a ženistů 1. polního praporu (ženijní důstojníci brigády: npor. J. Zhor a npor. V. Kovařík, velitel ženijní čety tankového praporu čet. Ivan Božuk) překonat protitankový příkop. Koordinovaný útok brigády se zkomplikoval ve 14 hodin, kdy v důsledku opožďování sovětského souseda si byl nucen 2. prapor krýt své levé křídlo sám. V tomto okamžiku přešlo velení na střední důstojnické kádry, ovládající útok na ohniskovou obranu nepřítele. Československé tanky s výsadkem obcházely jednotlivé opěrné body, které pak likvidovali pěšáci za pomoci dělostřelců. Při svém postupu se jednotky čs. brigády dostaly až k mostu, který Němci podminovali. Společným úsilím tankistů a samopalníků tankového praporu, kteří pronikli až do nepřátelského týlu, se podařilo zničit odpor nepřítele a most zachránit. Záchranou mostu se vytvořila příhodná situace, které čs. a sovětští vojáci využili a pronikli ve 14:50 do ulic Kyjeva. Boje zesílily, Němci přeměnili řadu domů a objektů pro účely své obrany a snažili se zabránit nebo zpomalit postup našich a sovětských jednotek. V 15:00 započal boj v předměstí Kyjeva ve směru závodu „Bolševik“. Společně s tanky vnikla do Kyjeva 1. a 2. zesílená rota jako boční zajištění. Rozpoutal se těžký pouliční boj. Své hrdinství prokázali samopalníci tankového praporu, pod velením por. Antonína Sochora, a tankisté podporučíka Josefa Buršíka a podporučíka Richarda Tesaříka. Naše tankisty doprovázely dvě kyjevské odbojářky, Olga Kučerová a Lýdie Uvarenková, které upozornily velitelský tank ŽIŽKA (pod velením ppor. Josefa Buršíka) na postavení nepřítele. Úsilí útočících jednotek, přineslo velký úspěch pod soustředěným tlakem byl nepřítel donucen k ústupu a opouštěl jedno obranné postavení za druhým. Kolem 18 hodiny dosáhly jednotky 1. polního praporu (pod velením pplk. J. Nováka, zástupci - npor. J. Dočkal a kpt. J. Khol) a tankového praporu (rota T-34/76 ppor J. Buršíka a rota T-70M ppor R. Tesaříka) s motorizovanými samopalníky por. Antonína Sochora pátého konečného postupného cíle – nádraží Kyjev a armádní učiliště uprostřed města. V noci se k nim přidala i samopalnická četa druhého praporu pod velením rtm. O. Kvapila, která se odtrhla od svého praporu a postoupila daleko vpřed. V pozdních večerních hodinách postoupil přes silnou obranu nepřítele do středu města také 2. polní prapor (pod velením mjr. M. Kukly, zástupce kpt. O. Záhora). Po dosažení stanovené čáry se pěší jednotky zakopaly a vytvořily kruhovou obranu. Plk. L. Svoboda se přemístil se svým štábem (zástupce velitele brigády pplk. V. Přikryl, náčelník štábu škpt. B. Lomský a přednostové prvního až sedmého oddělení kpt. L. Novák, npor. L. Engel, npor. M. Šmoldas, škpt. J. Koutný, npor. F. Skokan, kpt. R. Kantorek a npor. M. Bachrach) do Volejkova, kde od velitele 51. střeleckého sboru dostal rozkaz pokračovat v útoku hned ráno v 6:00 6. listopadu 1943. „Němci však, když zjistili, že jim Rybalkovy tanky odřezávají všechny ústupové cesty, se snaží uprchnout, ale před tím chtějí město zničit. Smrtelné nebezpečí nad Kyjevem, už nejde o hodiny, ale o minuty. Proto se nezastavujeme; ostatně ve 24:00 mě volá nový velitel 38. armády generálplukovník Moskalenko a (…) nařizuje telefonicky: „pokračujte v útoku … Nedívejte se nalevo ani napravo a postupujte vpřed tak, aby do do svítání 6. listopadu 1943 byl Kyjev osvobozen!“ 6. listopadu 1943,„Tanky, samopalníci a ženisté vyrazili k poslednímu útoku v 02:00; posledních 11 km cestou ohně, řítících se stěn a střech, poslední dělové rány a kulometné dávky tohoto vyčerpávajícího, ale skvělého útoku.“ při kterém českoslovenští vojáci jako první dosáhli centra Kyjeva a v 7 hodin břehu Dněpru. Ústupová cesta, zbývající ještě do té chvíle nepříteli, je přeťata. Dopoledne se pak brigáda přesunuje na předměstí Sofijevskou Borščagovku. Kyjev byl osvobozen.", "section_level": 3}, {"title": "Dohra.", "content": "Od 7. listopadu 1943 do 8. března 1944 byla brigáda nasazena v operacích u Čerňachova, Komuny Čajky a chutoru Petrivka, v prostoru Vasilkova, v Žitomirsko-berdičevské operaci. Osvobozovala Rudu, Bílou Cerkev. Bránila severní břeh řeky Horní Tikič. Útočila na předmostí u Ostrožan. Byla nasazena na klíčovém úseku v obranných bojích u Žaškova v rámci koruň-ševčenkovské operace. Českoslovenští vojáci se při bitvě o Kyjev, ale i při následných bojích ukázali v tom nejlepším světle. Nejenže dokázali pružně reagovat na vzniklou situaci, ale prokázali též vynikající výcvik a dobrou úroveň vedení boje. Při dobývání Kyjeva měli centrum podle plánu obsadit tanky sovětského generálporučíka Kravčenka, ovšem Čechoslováci byli rychlejší.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Nejvyšší sovět SSSR udělil brigádě Řád Suvorova II. stupně a Řád Bohdana Chmelnického I. stupně. 21. prosince 1943 Nejvyšší sovět SSSR jmenoval tři bojovníky čs. brigády Hrdiny Sovětského svazu a udělil jim Řád Lenina: poručík Josef Buršík a podporučíci Antonín Sochor a Richard Tesařík. Dále udělil 139 sovětských řádů a medailí. Náčelník štábu tankového praporu nadporučík V. Janko a velitel čety samopalníků podporučík S. Petras byli vyznamenáni Řádem Lenina. Dále byly uděleny 4 Řády rudého praporu, 6 Řádů Vlastenecké války I. stupně, 16 Řádů Vlastenecké války II. stupně, 27 Řádů rudé hvězdy, 16 Řádů slávy III. stupně, 31 medailí Za odvahu a 36 medailí Za bojové zásluhy. Prezident E. Beneš v prosinci 1943 v Moskvě dekoroval bojovou zástavu brigády válečným křížem 1939 a československou medailí Za chrabrost. Československým válečným křížem 1939 vyznamenal 295 příslušníků brigády. 41 vojáků obdrželo vyznamenání in memoriam. Velitel brigády, plk. L.Svoboda obdržel Řád Suvorova II. stupně a Čs. Válečný kříž 1939.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Kyjev (3.–6. listopadu 1943) se uskutečnila v rámci mohutné ofenzívy sovětských vojsk, zvané bitva o Dněpr, která následovala po provedení úspěšných operací v bitvě u Kurska, kdy Rudá armáda přešla do mohutného nástupu a převzala definitivně strategickou iniciativu. Osvobození Kyjeva od německých okupantů se zúčastnila na významném úseku 1. československá samostatná brigáda v SSSR. Osvobození Kyjeva bylo svěřeno 1. ukrajinskému frontu, kterému velel generál armády N.F. Vatutin.", "tgt_summary": "The Second Battle of Kiev was a part of a much wider Soviet offensive in Ukraine known as the Battle of the Dnieper involving three strategic operations by the Soviet Red Army and one operational counterattack by the Wehrmacht, which took place between 3 November and 22 December 1943. Following the Battle of Kursk, the Red Army launched the Belgorod-Kharkov Offensive Operation, pushing Erich von Manstein's Army Group South back towards the Dnieper River. Stavka, the Soviet high command, ordered the Central Front and the Voronezh Front to force crossings of the Dnieper. When this was unsuccessful in October, the effort was handed over to the 1st Ukrainian Front, with some support from the 2nd Ukrainian Front. The 1st Ukrainian Front, commanded by Nikolai Vatutin, was able to secure bridgeheads north and south of Kiev.", "id": 122675} {"src_title": "Charlotte Kalla", "tgt_title": "Charlotte Kalla", "src_document": [{"title": "Největší úspěchy.", "content": "Je trojnásobnou juniorskou mistryní světa. Na juniorském mistrovství světa v běhu na lyžích 2006 ve slovinském Kranji byla 1. v kombinaci a 3. v běhu na 5 km. Na juniorském mistrovství světa v běhu na lyžích 2007 v italském Tarvisiu byla 1. v kombinaci a v běhu na 5 km a 2. ve sprintu. V závodě Světového poháru dospělých poprvé startovala v osmnácti letech 15. 3. 2006 v čínském Čchang-čchunu a ve sprintu tam obsadila 14. místo. Startovala na Mistrovství světa v klasickém lyžování 2007 v japonském Sapporu – v běhu na 10 km byla pátá, v kombinaci sedmá. Na medailové pozice v individuálním závodě SP poprvé dosáhla 24. 11. 2007 v norském Beitostølenu, kde v běhu na 10 km skončila třetí. Jejím prvním životním úspěchem bylo vítězství v Tour de Ski 2007/08, když v závěrečném běhu do vrchu v přímém souboji porazila obhájkyni vítězství Finku Virpi Kuitunenovou. První medaili z Mistrovství světa získala v Liberci 2009 za 3. místo v závodu štafet. Při svém prvním staru na ZOH získala ve Vancouveru 2010 zlatou medaili v běhu na 10 km volně a stala se tak teprve druhou švédskou běžkyní na lyžích, která vyhrála olympijský závod (po Toini Gustafsson). Mistryní světa v kategorii dospělých se poprvé stala na MS 2011 v Oslu v týmovém sprintu (spolu s Idou Ingemarsdotter). Úspěšné pro ní byli i Olympíjské hry v Soči, kdy švédky vyhrály štafetu, a Kallaová přidala dvě stříbra ze závodů na 2x 7,5Km a na desítce volně. Další zlatou medaili získala na domácím Mistrovství světa v klasickém lyžování 2015, kdy vyhrála závod na 10 km volným stylem. Toto MS pro ní bylo nejúspěšnější, ke zlaté medaili přidala i jedno stříbro a dva bronzy. Překonala tak dosavadní švédskou rekordmanku v počtu medailí z Mistrovství světa Toini Gustafsson, která v letech 1962 až 1968 získala 2 zlata, 3 stříbra a 2 bronzy. Na Mistrovství světa v klasickém lyžování 2017 získala bronz v závodě na 2 x 7,5 km. V závodě na 10 kilometrů klasicky získala stříbrnou medaili. Na ZOH 2018 v Pchjongčchangu získala zlato ve skiatlonu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je svobodná a žije ve městě Sundsvall. Jejím přítelem je švédský běžec na lyžích Tiio Soederhielm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charlotte Kalla (* 22. července 1987 v Gällivare, Švédsko) je švédská běžkyně na lyžích. Jde o olympijskou vítězku a mistryni světa. Závodí na lyžích značky Fischer. Závodí za klub \"IFK Tärendö\". Měří 162 cm a váží 60 kg.", "tgt_summary": "Marina Charlotte Kalla (born 22 July 1987 in Tärendö) is a Swedish cross-country skier who has been competing at international level since the 2003–04 season. Kalla is a three-time Olympian, winning her first Olympic gold medal at the 2010 Winter Olympics in the 10 km freestyle event in Vancouver. At the 2014 Winter Olympics in Sochi Kalla ran the final leg in the 4 × 5 km women's relay race and started third with a 25.7 seconds lag behind the first place but reduced the gap, overtaking her competitors in the final straight, earning Sweden the first gold medal in the women's relay event since 1968. At the 2018 Winter Olympics in Pyeongchang Kalla won Olympic gold medal in the skiathlon event. On 6 January 2008, Kalla won the second edition of Tour de Ski in her debut in the event. Kalla won a gold medal at the FIS Nordic World Ski Championships 2015 10 km freestyle event in Falun. In total Kalla has twelve World Championship medals, five of them individual. Kalla is of Tornedalian Finnish descent.", "id": 2026146} {"src_title": "Abdéry", "tgt_title": "Abdera, Thrace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řecká mytologie připisuje založení města Héraklovi, který na tomto místě pohřbil svého přítele Abdéra. Historicky bylo město založeno kolonisty z Klazomen. Tradičně uváděné datum založení roku 654 př. n. l. není přes jisté důkazy na řecké keramice ze 7. století př. n. l. dostatečně důvěryhodné. Město začalo prosperovat po roce 554 př. n. l., když se sem přestěhovala velká část obyvatel maloasijského Teu (včetně básníka Anakreóna) s cílem uniknout perskému panství (Hérodotos I.168). Hlavní typ abdérských mincí je identický s mincemi Teu. Abdérské stříbrné mince jsou známy pro svoji krásu a bohatost rubových stran. Ve vnitřní politice města docházelo k častému kolísání mezi demokracií a oligarchií. Perská říše se Abdér zmocnila v letech 513 a 512 př. n. l., potom opět v roce 492 př. n. l. za vlády Dareia I. Později se město stalo členem Athénského námořního spolku a bojovalo na straně Athén v Peloponéské válce. Abdéry byly bohatým městem, třetím nejbohatším v Athénském námořním spolku, díky své produkci obilí a díky primátu svého přístavu v obchodě s vnitrozemím Thrákie a s Odryským královstvím. Díky své prosperitě bylo město opakovaně drancováno: roku 376 př. n. l. Tribalii, 350 př. n. l. Filipem II. Makedonským, později Lýsimachem, Seleuky, Ptolemaii a opět Makedonci. Roku 170 př. n. l. obléhaly a vydrancovaly město římské armády a armády Eumena II. krále Pergamu. Pokles významu města se datuje do druhé poloviny 4. století př. n. l..", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ruiny města je možno stále spatřit na mysu Balastra rozložené na sedmi nízkých kopcích a mezi východním a západním přístavem. Na jihozápadních kopcích se nalézají zbytky středověkého sídliště Polystylonu. Abdéry jsou titulárním sídlem římskokatolické církve v prefektuře Rodopi na jižním pobřeží Thrákie.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "Obyvatelé Abdér byli v athénské lidové slovesnosti pokládáni za vesnické či provinční hlupáky, něco jako Kocourkovské. Jeden z dobových vtipů zněl: „Abdéřan viděl eunucha mluvit se ženou a otázal se ho, jestli je to jeho manželka. Když se mu dostalo odpovědi, že eunuši nemohou mít manželku, Abdéřan se zeptal: ‚Takže je to tvá dcera?‘“ Odtud slovo \"abdérita\" jako označení pro hlupáka, omezence, zaostalého člověka. Na tento stereotyp navázali i novověcí autoři jako například Christoph Martin Wieland, který do města položil děj svého románu \"Abdéřané\". Do Abdér zasadili děj své hry \"Osel a stín\" i Jan Werich a Jiří Voskovec.", "section_level": 1}, {"title": "Významní občané.", "content": "Z města pocházeli významní filosofové Démokritos, Prótagorás z Abdér a Hekateus z Abdér, jenž byl i historikem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abdéry, (také Abdéra, , \"Ávdira\"), bylo starověké řecké město na pobřeží Thrákie, ležící 17 km severovýchodovýchodně od ústí řeky Nestos a téměř přesně proti ostrovu Thasos. Místo nyní administrativně spadá pod řeckou regionální jednotku Xanthi. Moderní obec Abdéra podle sčítání v roce 2011 měla 19 005 obyvatel. Od téhož roku zahrnuje i do té doby samostatné obce Selero a Vistonida, jakožto samostatné obecní jednotky. Obecní jednotka Abdéra se dělí na čtyři komunity (Abdéra, Mandra, Myrodato a Nea Kessani); vlastní komunita Abdera, jež má pouze necelých 1100 obyvatel, se skládá z vesnic Abdera, Giona, Lefkippos, Pezoula a Skala.", "tgt_summary": "Abdera is a municipality in the Xanthi Prefecture of Thrace, Greece. In classical antiquity, it was a major Greek \"polis\" on the Thracian coast. The ancient polis is to be distinguished from the municipality, which was named in its honor. The polis lay 17 km east-northeast of the mouth of the Nestos River, almost directly opposite the island of Thasos. It was a colony placed in previously unsettled Thracian territory, not then a part of Hellas, during the age of Greek colonization. The city that developed from it became of major importance in ancient Greece. After the 4th century it declined, contracted to its acropolis, and was abandoned, never to be reoccupied except by archaeologists. Meanwhile, life went on as the changing population settled in other communities in the region. One named Polystylus changed its name to Abdera. In 2011 the municipality of Abdera was synoecized from three previous municipalities comprising a number of modern settlements. The ancient site remains in it as a ruin. The municipality of Abdera has 19,005 inhabitants (2011). The seat of the municipality is the town Genisea.", "id": 789889} {"src_title": "Katedrála Panny Marie (Girona)", "tgt_title": "Girona Cathedral", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od počátků christianizace bylo město Girona sídlem biskupství, které sídlilo při katedrále Panny Marie a současně spravovalo kostel svatého Felixe vystavěný nad hrobem tohoto mučedníka blízko městských hradeb. V době arabské nadvlády v roce 717 se Arabové rozhodli vystavět zde mešitu. V roce 785 se Girona osvobodila z arabské nadvlády, když se vzdala Karlovi I. Velikému a uchýlila se pod ochranu Franské říše. V roce 882 se zformovala první komunita kanovníků a v roce 908 byl kostel znovu vysvěcen.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh výstavby.", "content": "Podle záznamů, jež se dochovaly počínaje rokem 1015, se katedrála nacházela v té době v žalostném stavu. Biskup Pedro Roger (syn Rogera I. z Carcassonne) dokončil důležité opravy zdí a střešní krytiny. Aby získal prostředky na uhrazení výdajů za opravy katedrály, prodal svému švagrovi Ramónu Borellovi, hraběti z Barcelony, kostel svatého Daniela, za který obdržel 100 uncí zlata. O čtyři roky později, v roce 1019, mohly být zahájeny práce na klášteře a přilehlých budovách; k dalšímu rozšíření v románském slohu pak došlo ještě v roce 1031 a 1064. Po provedení dalších rekonstrukčních prací byl kostel opětovně vysvěcen v roce 1038. K tomuto roku se datují dvě důležité práce, které pravděpodobně pochází z dílen v Rosellónu: biskupská stolice a oltář bohatě zlacený díky 300 uncí zlata z pozůstalosti hraběnky Ermesindy. Po přestavbě ve 12. století doznala změn i původní podoba kláštera. V roce 1081 se začalo se stavbou věže přiléhající k jižní straně kláštera a která byla dokončena v roce 1117. Na konci 13. století bylo navrženo katedrálu rozšířit, neboť se již v té době jevila jako nedostačující. Pro tento účel pokladník Guillén Jofré vydal 10 000 katalánských sueldos; práce započaly ale až po roce 1312. Změna spočívala v nahrazení původního románského kněžiště tvořeného apsidou kněžištěm gotickým, doprovázeným chórovým ochozem a na něj navazujícími devíti polygonálními kaplemi. Stavebními pracemi byl pověřený Enrique de Narbona (Henri de Fauran). Po jeho smrti práce vedl jeho bratr Jaime Faverán (Jacques de Fauran), architekt katedrály v Narbonne. V jeho práci pak dále pokračovali architekti Guillermo Cors, Francisco Saplana a Pedro Sacoma, který tuto etapu rekonstrukce dovršil v roce 1347. Jakmile byla tato část dokončena, architekt Guillermo Monry pokračoval rozšířením části chóru sousedícího s kněžištěm, práce dokončil roku 1368. Výstavba hlavní části katedrály původně plánované jako trojlodní byla pozastavena po návrhu pokračovat ve stavbě pouze jednou lodí. Návrh se setkal s prudkou kritikou barcelonských architektů a diskuse, která se na toto téma rozpoutala, trvala pak s přestávkami plných 50 let. V letech 1386 a 1416–17 byly svolány komise expertů, vážených architektů a stavitelů. Rozhodnutí padlo na poradě těchto expertů roku 1417. Především barcelonští stavitelé pochybovali o technické proveditelnosti jednolodního řešení. V průběhu debaty přitom postupně vítězila estetická kritéria prosazovaná kapitulou nad kritérii technickými. Rozhodnutí vybudovat podélný trakt katedrály jako jednolodí bylo odůvodněno tím, že bude \"„krásnější a pozoruhodnější“\". Práce se ujal mistr Guillermo Bofill. Propojení podle původního plánu vybudovaného závěru katedrály s jedinou, rozměrnou lodí vyřešil příčnou zdí s arkádou o třech obloucích. Vybudováním ohromné lodi o délce 50 m, šířce 23 m a výšce 34 m vznikl v celosvětovém měřítku jedinečný, dodnes nepřekonaný monument gotické architektury. Mistr Bofill se dokončení prací nedožil, poslední část byla dokončena až v 16. století mistrem José Ferrerem. Až v roce 1604 bylo zbořeno původní, do té doby dochované románské průčelí.", "section_level": 2}, {"title": "Budova.", "content": "Hlavní přístupové schodiště před katedrálou bylo zbudováno v roce 1607. Barokní fasáda pochází z roku 1730, zachováno bylo gotické sloupořadí svatého Michala na severní straně katedrály a sloupořadí Apoštolů, dokončené ve 14. století, na straně jižní.", "section_level": 1}, {"title": "Průčelí katedrály.", "content": "Stavba průčelí katedrály započala roku 1606, práce se ale zpožďovaly a do roku 1680 nepokračovaly vůbec; v následujících letech poté pak jen pomalu a s opětovnými přestávkami. Práce nebyly zcela dokončeny ještě ani v roce 1960; po následující dva roky místní sochaři Josep M. Bohigas, Antoni Casamor, Jaume Busquets a Domènec Fita pracovali na monumentálních sochách, jež byly instalovány do prázdných výklenků. Průčelí je vybudováno ve stylu barokního klasicismu. Vstupní portál zdůrazňuje rozměrná sloupová přízední konstrukce s nikami, která je po způsobu oltáře rozdělena do tří etáží. Nad nejvyšší etáží na ni nasedá mohutné kruhové okno s trojúhelným frontonem, v němž je umístěna též kartuše s datací 1733. Pod korunní římsou je fasáda doplněna ještě arkádou, tvořenou sedmi segmentově ukončenými okny. Niky všech tří etáží fasády průčelí jsou osazeny sochami zhotovenými ve 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Interiér je tvořen jedinou lodí s gotickou křížovou klenbou o čtyřech polích nesenou opěrnými pilíři, mezi nimiž jsou situovány postranní kaple. Ve východní části lodě (u presbytáře) prostor osvětlují velká lomená gotická okna s kružbami. Pod nimi probíhají okénka triforia, plynule navazujícího na triforium v presbytáři. Hlavní loď od závěru katedrály dělí příčná zeď prolomená arkádou o třech lomených obloucích. Větší střední oblouk ústí do presbytáře, nižší oblouky po stranách do chórového ochozu. Na nad oblouky je prolomena trojicí kruhových oken. Dvě menší okénka po stranách po způsobu rozety zdobí kružbový obrazec. Výrazně větší střední okno, které dosahuje až ke klenbě již kružbou opatřeno není, stejně jako při popisu průčelí zmíněné kruhové okno v protilehlé, západní stěně. Okna presbytáře s vitrajemi pocházejí ze 16. století. Katedrála je vybavena jednoduchými lavicemi ze 16. století. Navzdory jejich kvalitní řezbářské výzdobě působí v prostoru monumentální katedrály poněkud skromně. Důležitou prací je biskupská stolice mistra Eloye. Zachovala se ještě také románská biskupská stolice vytesaná z jednoho kusu mramoru. Moderní varhany z roku 1943, umístěné nikoli na kruchtě, která v katedrále není vybudována, ale přímo na podlaze v prostoru lodi, nahradily nástroj ze 16. století postavený mistrem J. Bordonsem.", "section_level": 2}, {"title": "Presbytář.", "content": "V presbytáři se nachází hlavní oltář. Pochází ze 14. století, je zdoben zlacením a smaltem a patří k cenným gotickým zlatnickým památkám. S pracemi na oltáři začal mistr Bartomeu v roce 1325, pak pokračoval Ramón Andreu z Gerony a dokončil je Pedro Bernés asi kolem roku 1358. Motivem výzdoby, která je tvořena jednotlivými reliéfy umístěnými v několika řadách nad sebou, je život Ježíše Krista. Rozměrnější střední reliéf zobrazuje Madonu s malým Ježíšem. Zlacený baldachýn nad oltářem je nesen čtyřmi sloupy a byl zhotoven mezi roky 1320 a 1326 pravděpodobně týmiž mistry jako ostatní výzdoba. Románská oltářní menza o šířce 2,5 m a hloubce 1 m je opracována z mramoru. Původní bohatá zlacená reliéfní výzdoba z alabastru vykládaná drahými kameny byla prodána v roce 1809 francouzským vojákům, aby bylo možné zaplatit daně, jež Francouzi sami vyhlásili.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple.", "content": "V kaplích přiléhajících k chórovému ochozu a k lodi je dochována řada především barokních, bohatě zdobených oltářů.", "section_level": 3}, {"title": "Vitraje.", "content": "Okna katedrály pocházejí zhruba ze tří období. Nejstarší vitraje se přisuzují Mistru presbytáře. Novější vitraje jsou přisuzované Guillemu de Letumgard a byly zhotoveny na začátku druhé poloviny 14. století. Nejvýznamnější z nich je Kalvárie situovaná v centru chórového ochozu a velká vitraj Antoni Thomase na jižní straně katedrály. Vznik ostatních vitrají spadá do pozdější doby. Z nich vynikají zejména vitraje z první třetiny 18. století, umístěné v obou rozměrných kruhových oknech, které jsou prací barcelonského mistra Francesca Saladrigy. Jsou považovány za jedny z nejlepších vitrají španělského baroka. Nejnovější vitraje pochází až ze začátku 20. století. Kolem poloviny 18. století byla značná část vitrají poškozena, zvláště rozety, aniž by se přesně vědělo jak a proč k poškození došlo. Restaurátorské práce začaly téměř ihned, ještě před koncem století. Následkem nevhodné techniky použité při restaurátorských pracích však na opravených oknech po čase oproti původním originálům vybledly barvy. Na konci 20. století byl proveden výzkum a nové restaurátorské práce. Snaha zmenšit nepříznivý dojem z přítomnosti příliš světlých oken, kterými pronikalo více světla, a zlepšit ztracenou kresbu vitrají byla však úspěšná jen částečně, některé škody jsou nenapravitelné.", "section_level": 2}, {"title": "Hrobky.", "content": "Katedrála v Gironě ukrývá jak v kostele, tak i v klášteře mnoho hrobů. Četné hrobky biskupů, příslušníků královských rodin, šlechticů, umělců, architektů a ostatních významných osob jsou cennými uměleckými pracemi. Jsou rozmístěny po celé katedrále. Mezi nimi vynikají zejména tyto hrobky: V kaplích svatého Bernarda, svaté Marty, svatého Isidra, Naděje a svaté Eleny jsou umístěny různé hrobky z 13. až 16. století. Kromě ostatních sarkofágů je možno v podlaze ambitu kláštera vidět velké množství náhrobních desek s nápisy a příslušnými erby.", "section_level": 2}, {"title": "Museum.", "content": "V kapitulní síni a sakristii katedrály je muzeum, ve kterém jsou uloženy cenné umělecké předměty, mezi jinými především:", "section_level": 1}, {"title": "Ambit.", "content": "Románský ambit, jehož autorem je Arnau Cadell, pochází z 12. století. Ambit má lichoběžníkový půdorys ohraničený již dříve existujícími hradbami, zdí katedrály a budovami, jež se dochovaly z dřívějších dob. Arkády ambitu mají zdvojené sloupy s hlavicemi zdobenými rostlinnými a zoomorfními motivy. Kaple je prací mistra Bartomeu. Ambit katedrály v Gironě je považován ze jeden z umělecky nejcennějších v celém Katalánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Kuriozity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anděl.", "content": "Na nejvyšším místě katedrály na špici věže je umístěna soška připomínající anděla. Původně měla soška jako zpodobení Víry oči zavázané šátkem. Po restaurátorských pracích byla zpět socha osazena bez šátku přes oči, protože socha byla známa jako anděl pro svá křídla a také proto, že šátek přes oči nebyl pro velkou vzdálenost ze země vidět.", "section_level": 2}, {"title": "Zkamenělá čarodějnice.", "content": "Tato socha vsazená do zdi poblíž Carlemanyho věže je jediným chrličem ve tvaru lidské postavy na katedrále. Podle legendy žila kdysi jedna žena, která se věnovala čarodějnictví. Aby ukázala svou nenávist k náboženství, měla ve zvyku házet kameny na budovu katedrály. Jednoho dne božím zásahem zkameněla a pak ji umístili na katedrálu, aby z jejích úst už nevycházely kletby a zlořečení, nýbrž jen čistá dešťová voda.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katedrála Panny Marie v katalánském městě Girona (Španělsko) se nachází na nejvýše položeném místě ve městě. Stavba je se šířkou 22,98 m nejširší jednolodní gotickou katedrálou na světě. Stavba započala v 11. století v románském slohu, ve výstavbě se pak pokračovalo ve 13. století už ve slohu gotickém, zachován zůstal románský ambit a také věž. Katedrála byla dostavěna v 18. století, práce na výzdobě průčelí katedrály byly však dokončeny až ve 20. století.", "tgt_summary": "Girona Cathedral, also known as the Cathedral of Saint Mary of Girona (in Catalan: \"Catedral de Santa Maria de Girona\" or simply \"Catedral de Girona\"), is a Roman Catholic church located in Girona, Catalonia, Spain. It is the seat of the Roman Catholic Diocese of Girona. The cathedral's interior includes the widest Gothic nave in the world, with a width of , and the second-widest of any church after that of St. Peter's Basilica (for comparison, the width of the nave of Reims Cathedral is 14.65 m, Saint-Étienne de Sens, 15.25 m and 12 m, in Notre Dame de Paris). Its construction was begun in the 11th century in the Romanesque architectural style, and continued in the 13th century in the Gothic style. Of the original Romanesque edifice only the 12th-century cloister and a bell tower remain. The second bell tower was completed in the 18th century.", "id": 812015} {"src_title": "Blackbird (píseň, The Beatles)", "tgt_title": "Blackbird (Beatles song)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na jaře roku 1968 byli Beatles v indickém Rišikéši, kde mohli používat pouze akustické kytary. Tato skutečnost měla přímý vliv na vznik několika písní, které se později objevily na dvojalbu \"The White Album\". Kromě písně „Blackbird“ se dále jedná o písně „Mother Nature's Son“, „Dear Prudence“, „Happiness Is A Warm Gun“ a „Julia“. Existují dvě teorie o vzniku písně. Podle první byl McCartney v Rišikéši jednoho dne brzy ráno probuzen zpívajícím kosem. Podle druhé je píseň metaforou boje amerických černochů za rovnoprávnost.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební stránka.", "content": "Píseň byla složena a nahrána na přelaďované kytaře - obě struny E byly podladěny na D. Doprovod byl zahrán prstovým kytarovým stylem, typickým pro folkové kytaristy. Do nahrávky byly přimíchány zvuky ptáků, které pocházejí z pásku EMI se zvukovými efekty nazvaného \"Volume Seven: Birds Od A Feather\". Paul McCartney pořídil tuto nahrávku 11. června 1968 ve studiu číslo 2 na Abbey Road. Žádný další člen skupiny se na nahrávce nepodílel. John Lennon ve stejnou dobu pracoval ve studiu číslo 3 na experimentální nahrávce „Revolution 9“. Píseň si vyžádala 6 hodin nahrávání, bylo pořízeno celkem 32 záznamů, přičemž pro výslednou nahrávku byl použit záznam číslo 32. Producentem nahrávky byl George Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Píseň byla vydána ve Velké Británii 22. listopadu 1968 EMI-Apple Records na dvojalbu \"The Beatles\" pod katalogovými čísly PCS 7067 a PCS 7068. Ve Spojených státech amerických vyšlo toto album 25. listopadu 1968 na značce Capitol pod katalogovým číslem SWBO 101. Album bylo 22. července 1987 vydáno na CD pod katalogovým číslem CDS 7 46443 8. Předtím nevydaný záznam číslo 4 byl vydán na albu The Beatles Anthology 3 dne 21. října 1996. Vydavatelská práva vlastní od roku 1968 společnost Northern Songs Ltd.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Blackbird“ je píseň britské skupiny The Beatles. Píseň je podepsána autorským tandemem Lennon/McCartney, jejím skutečným autorem je však výhradně Paul McCartney.", "tgt_summary": "\"Blackbird\" is a song by the English rock band the Beatles from their 1968 double album \"The Beatles\" (also known as \"the White Album\"). It was written by Paul McCartney and credited to Lennon–McCartney, and performed as a solo piece by McCartney. When discussing the song, McCartney has said that the lyrics were inspired by hearing the call of a blackbird in Rishikesh, India, and alternatively by the unfortunate state of race relations in the United States in the 1960s.", "id": 657550} {"src_title": "Glenn L. Martin Company", "tgt_title": "Glenn L. Martin Company", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Glenn L. Martin Company byla založena 16. srpna 1912. Martin nejprve začal stavbou vojenských cvičných letadel, která vyráběl v kalifornské Santa Anně. V roce 1916 přijal nabídku Wright Company na vytvoření \"Wright-Martin Company\", což se stalo v srpnu téhož roku. Spolupráce nefungovala dobře a Martin firmu opustil, aby vytvořil novou společnost Glenn L. Martin. Stalo se tak 10. září 1917 ve městě Cleveland ve státě Ohio.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Prvním úspěchem továrny byl bombardovací dvouplošník \"Martin MB-1\", objednaný US Army 17. ledna 1918. Stroj vstoupil do služby až po skončení první světové války. Jeho vylepšený následovník \"Martin MB-2\" byl taktéž přijat pro sériovou výrobu. Bylo vyrobeno 20 kusů (prvních 5 pod označením MB-2, zbytek jako NBS-1 – noční bombardér s krátkým doletem). Původně bylo objednáno o 110 kusů více, ale výroba se nerealizovala u firmy Martin. Letectvo totiž zakoupilo práva na letoun a nechalo si zbytek série vyrobit u firem Curtiss-Wright (50ks), \"L.W.F. Engineering\" (35ks) a \"Aeromarine\" (25ks). Používalo ho celkem 7 squadron (Virginie 4, Havaj 2 a jedna na Filipínách). V roce 1924 pro změnu Glenn L. Martin díky lepší ceně získal objednávku na výrobu průzkumného bombardéru \"Curtiss SC-1\", kterých vyrobil celkem 404 kusů. V roce 1929 firma prodala svou továrnu v Clevelandu a postavila zcela novou poblíž města Baltimore v \"Middle River\" ve státě Maryland. Ve třicátých letech Martin stavěl létající čluny pro US Navy a vyvinul také průkopnický bombardér Martin B-10, který přinesl řadu technických zlepšení. Vyrobil také létající člun Martin Model 130 China Clipper, který používaly aerolinie Pan Am pro spojení San Francisca a Manily.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Ve stavbě létajících člunů společnost pokračovala i během druhé světové války, kdy vyráběla úspěšný Martin PBM Mariner a velký létající člun JRM Mars. Společnost také za války stavěla několik typů bombardérů. Lehký bombardér Martin Maryland byl stejně jako následující Martin Baltimore vyráběn především na vývoz. Nejúspěšnější druhoválečnou konstrukcí firmy byl střední bombardér Martin B-26 Marauder, vyrobený ve více jak 5 000 kusech. Firma také v licenci postavila 531 kusů těžkého bombardéru Boeing B-29 Superfortress. Byly mezi nimi i kusy \"Enola Gay\" a \"Bockscar\", které shodily atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Neúspěšný byl projekt víceúčelového palubního bombardéru Martin AM Mauler, který byl operačně používán jen několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Krátce po skončení války firma vyvíjela prototypy proudových bombardérů první generace. Ani Martin XB-48, ani Martin XB-51 nebyly nikdy sériově vyráběny. V licenci byl vyráběn britský bombardér English Electric Canberra a to pod označením Martin B-57 Canberra. V padesátých letech byl vyráběn také létající člun Martin P5M Marlin a dvoumotorový dopravní letoun Martin 4-0-4. Na přelomu 40. a 50. let byl vyráběn námořní hlídkový letoun Martin P4M Mercator. Zajímavým typem byl létající člun s proudovými motory Martin P6M SeaMaster, který měl sloužit jako strategický bombardér. Typ byl velice blízko vstupu do služby a bylo dokonce vyrobeno 12 kusů, než ho v jeho roli vytlačily balistické střely Polaris. V roce 1961 se Glenn L. Martin spojil se společností \"American-Marietta Corporation\", čímž vznikla společnost Martin Marietta. Ta se v roce 1995 sloučila se společností Lockheed a tím vznikl zbrojní gigant Lockheed-Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Společnost Martin zaměstnávala řadu významných amerických konstruktérů a zakladatelů leteckých výrobců jako byl Donald Douglas, Lawrence Bell, James S. McDonnell (McDonnell Aircraft Corporation), J.H. \"Dutch\" Kindleberger (North American), \"Hans Multhopp\" a C. A. Van Dusen (Brewster). William Boeing, zakladatel společnosti Boeing, se pod vedením Glenna L. Martina učil létat a také u jeho společnosti zakoupil svůj první letoun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glenn L. Martin Company byl americký letecký výrobce, založený americkým průkopníkem letectví Glennem L. Martinem. Společnost existovala v letech 1912–1961 a pak několikrát prošla fúzí na jejichž konci byl jeden z největších leteckých výrobců Lockheed Martin.", "tgt_summary": "The Glenn L. Martin Company was an American aircraft and aerospace manufacturing company founded by aviation pioneer Glenn L. Martin. The Martin Company produced many important aircraft for the defense of the US and allies, especially during World War II and the Cold War. During the 1950s and 60s, the Martin Company moved from the aircraft industry into the guided missile, space exploration, and space utilization industries. In 1961, the Martin Company merged with American-Marietta Corporation, a large sand and gravel mining company, forming Martin Marietta Corporation. In 1995, Martin Marietta merged with aerospace giant Lockheed to form the Lockheed Martin Corporation.", "id": 987749} {"src_title": "Nechen", "tgt_title": "Nekhen", "src_document": [{"title": "Vykopávky.", "content": "Vykopávky chrámu vynesly na světlo velké množství posvátných předmětů z předdynastické doby. Byly nalezeny dva hřbitovy s malovanými hrobkami a zbytky města z nakkádského období. Pohřebiště dělníků vykazuje také stopy po primitivní mumifikaci (částečné zavinutí rukou u ženských těl z doby asi 3600 př. n. l.). Pohřební zvyky a mumie se dochovaly díky suchosti písku. V nekropoli notáblů ve vádí byly objeveny masky, kamenné sochy a pohřební architektura, která předznamenala pozdější tradice. Ruiny města byly poprvé vykopány na konci 19. století anglickými archeology J.E. Quibellem a F.W. Greenem. V hlavní depozitní komoře nechenského chrámu našli důležité protodynastické artefakty, například také Narmerovu paletua slavnou hlavici palice nesoucí jméno krále Štíra. V nedávné době byly uskutečněny na místě předešlých vykopávek další práce. Tým mezinárodních odborníků složený z archeologů, egyptologů, geologů a dalších vědců řídil až do své smrti roku 1990 Michael Hoffman, po něm Barbara Adamsová z University College of London a Dr. Renee Friedmanová z Berkeley University a od roku 2001, kdy Barbara Adamsová zemřela, Dr. Renee Friedmanová .", "section_level": 1}, {"title": "Pevnost.", "content": "Takzvaná Pevnostje masivní stavba z nepálených cihel, kterou nechal vystavět král Chasechemuej z 2. dynastie. Zdá se, že byla vystavěná stejným způsobem a za stejným účelem jako \"pevnosti\" v Abydu a neměla vojenský význam. Pravý účel těchto staveb není znám, ale pravděpodobně souvisel s obřady královského úřadu. Stavba byla postavena na předdynastickém pohřebišti. Vykopávky na tomto místě, spolu s krádežemi cihel, vážně poškodily statiku zdí a to vedlo téměř k zhroucení objektu. Poslední dva roky se pokouší tým pod vedením Dr. Friedmanové stabilizovat objekt a vyplnit místa hrozící rozpadem novými nepálenými cihlami.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "cs en", "section_level": 2}], "src_summary": "Nechen (egyptsky) nebo Hierakonpolis (z řeckého Hierakón polis - Ἱεράκων πόλις - název daný Řeky dvěma městům, kde byl uctíván Horus) bylo náboženské a politické centrum Horního Egypta na konci Předdynastického a začátku Raně dynastického období. Nechen byl také kultovním městem sokolího boha Hora, kterému byl na tomto místě zasvěcen jeden z nejstarších chrámů v Egyptě. Starověký Nechen se nacházel v Horním Egyptě, ve třetím nomu, asi 100 km severně od Asuánu. Také dlouho po ztrátě svého politického významu si udržel Nechen postavení kultovního střediska božského patrona faraonů. Původní sídliště na místě pozdějšího města se datuje do období Nakáda I anebo do dřívějšího badarienu. V čase svého největšího rozvoje okolo r. 3400 př. n. l. měl Nechen aspoň 5 000 a možná až 10 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Nekhen () or Hierakonpolis (; \"Hierakōn polis\" \"Hawk City\", ) was the religious and political capital of Upper Egypt at the end of prehistoric Egypt ( 3200–3100 BC) and probably also during the Early Dynastic Period ( 3100–2686 BC). The oldest known tomb with painted decoration on its plaster walls is located in Nekhen and is thought to date to ca. 3500-3200 BC. It shares distinctive imagery with artifacts from the Gerzeh culture.", "id": 294269} {"src_title": "Kozinec", "tgt_title": "Astragalus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kozince jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, polokeře a keře. Odění rostlin se skládá z jednoduchých nebo vidličnatých chlupů. Na okrajích palistů a listenů bývají často drobné žlázky. Listy jsou lichozpeřené nebo sudozpeřené, výjimečně s lístky přeslenitými. Řapíky listů nezřídka u keřovitých druhů vytrvávají a mění se v trny. Palisty mohou být zelené nebo suchomázdřité, přirostlé k řapíku nebo volné, nezřídka jsou také srostlé a tvoří pochvu kolem stonku. Květenství jsou úžlabní přisedlé až dlouze stopkaté hrozny s několika až mnoha květy. Květy jsou stopkaté nebo téměř přisedlé, nejčastěji žluté, bílé, modré nebo fialové, případně dvoubarevné. Kalich je zvonkovitý až trubkovitý, zakončený 5 podobnými nebo nestejnými zuby, za plodu u některých druhů nafouklý. Pavéza bývá úzká a na vrcholu vykrojená nebo řidčeji zaoblená, na bázi většinou nehetnatá. Člunek je na vrcholu nezúžený, tupý, kratší než křídla. Tyčinky jsou ve většině případů dvoubratré (9+1), s nestejně dlouhými nitkami. Semeník je přisedlý nebo stopkatý, s mnoha vajíčky a rovnou nebo zahnutou čnělkou. Lusky jsou velmi různorodé, tenké nebo kožovité, výjimečně tvrdé a připomínající oříšek, někdy nafouklé. Mohou být pukavé, nepukavé nebo pukající jen částečně. Většinou jsou na spodní straně kýlnaté a na svrchní se žlábkem. Obsahují několik až mnoho ledvinovitých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod kozinec je největším rodem kvetoucích rostlin, celkově zahrnuje asi 3000 druhů. Je rozšířen téměř po celé severní polokouli. Asi 500 druhů se vyskytuje v Severní Americe, zbytek připadá na Evropu, Asii a Afriku. Centrum druhové diverzity je v jihozápadní Asii. Severoamerické druhy jsou převážně vytrvalé byliny až polokeře, druhy Starého světa jsou často keřovité. Kozince obecně jsou světlomilné rostliny a rostou zejména na stepích, prériích a v polopouštních oblastech na lehkých propustných půdách a často jsou velmi odolné vůči suchu. Druhy ze západní a střední Asie jsou nezřídka ostnité nebo mají listy redukovány na fylódia či jinak modifikované jako přizpůsobení aridnímu klimatu. V Česku se vyskytuje celkem 7 druhů kozinců. Nejhojnější je kozinec sladkolistý (\"Astragalus glycyphyllos\"), rozšířený v nížinách a podhůří téměř po celém území Česka. Podobný výskyt má i o něco vzácnější kozinec cizrnovitý (\"A. cicer\"). Zbylých 5 jsou teplomilné druhy, omezené svým výskytem na nejteplejší oblasti Čech a Moravy: kozinec bezlodyžný (\"A. excapus\"), kozinec dánský (\"A. danicus\"), kozinec rakouský (\"A. austriacus\"), a kozinec vičencovitý (\"A. onobrychis\") a pouze v Čechách kozinec písečný (\"A. arenarius\"). V minulosti se zde vyskytoval i kozinec drsný (\"A. asper\"), dnes však náleží mezi vyhynulé rostliny Česka. Na Slovensku se nadto vyskytuje kozinec měchýřnatý (\"Astragalus vesicarius\"), kozinec drsnokvětý (\"Astragalus dasyanthus\"), kozinec norský (\"Astragalus norvegicus\"), kozinec alpský (\"Astragalus alpinus\"), kozinec chladnomilný (\"Astragalus frigidus\") a kozinec poniklý (\"Astragalus penduliflorus\"). Z celé Evropy je udáváno asi 140 druhů kozinců. Nejvíce se jich vyskytuje ve Středomoří a v Rusku, resp. v bývalém SSSR. Na území Alp roste celkem 22 druhů kozinců, alpínského a subalpínského stupně dosahují druhy \"Astragalus frigidus\", \"A. penduliflorus\", \"A. alpinus\", \"A. depressus\"', \"A. norvegicus\", \"A. australis\", \"A. excapus\", \"A. alopecurus\", \"A. sempervirens\" a \"A. leontinus\".", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je v kategorii kriticky ohrožených uvedeno celkem 6 druhů kozince. Z evropských druhů je to \"Astragalus cavanillesii\" a \"Astragalus tremolsianus\" ze Španělska, \"Astragalus maritimus\" a \"Astragalus verrucosus\" ze Sardínie. Zbývající 2 druhy rostou v USA, \"Astragalus schmolliae\" v Coloradu a \"Astragalus sinuatus\" ve státě Washington. Dalších 7 druhů je vedeno jako ohrožené. Druh \"Astragalus nitidiflorus\" ze španělské provincie Murcia je považován za vyhynulý.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Většina druhů kozinců obsahuje cyklitoly, např. pinitol, některé v semenech také pyridinové alkaloidy (trigonellin aj.) a toxickou neproteinovou aminokyselinu kanavanin. Kozinec sladkolistý obsahuje triterpenoidní saponiny (glycyrrhizin). Druh kozinec blanitý (\"A. membranaceus\") obsahuje isoflavonoidy (astraisoflavan, astrapterokarpan), saponiny (astragalosid) a kyselinu aminomáselnou. Kořeny kozince \"A. hamosus\" obsahují saponiny a steroidy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Z některých druhů kozince se získávají rostlinné slizy. Hlavním zdrojem je kozinec slizodárný (\"A. gummifer\"), pocházející z hor jihozápadní Asie. Podobně slouží i druhy \"A. adscendens\", \"A. creticus\", \"A. massiliensis\" a \"A. verus\". Z naříznutých větévek a kořenů těchto rostlin vytéká klovatina bez chuti a vůně, která po několika dnech tuhne v hmotu známou jako tragant. Má využití zejména v medicíně. Některé druhy zejména asijských kozinců mají využití v medicíně. V indické medicíně jsou používány zejména druhy \"A. candolleanus\", \"A. hamosus\", \"A. sarcocola\" a \"A. strobiliferus\". V tradiční čínské medicíně jsou používány kořeny \"A. mongholicus\" a \"A. membranaceus\". V Koreji je jako léčivka často pěstován kozinec blanitý (\"A. membranaceus\"). Některé druhy kozinců, např. kozinec blanitý, byly testovány farmaceutickými společnostmi na přítomnost aktivátoru enzymu telomerázy, který by měl snížením degradace DNA zpomalovat stárnutí. Výtažky z kořene kozince blanitého obsahuje světlý ležák Galus 11 z lipovokamenického pivovaru.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Polodřevnaté druhy kozinců vesměs vyžadují vápnitou štěrkovitou půdu na plném výsluní a jejich kultura je nesnadná. Nejlépe se jim daří v hlubokých skalních trhlinách. Množí se výsevem nebo dělením trsů, případně hřížením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kozinec (\"Astragalus\") je velmi rozsáhlý rod rostlin z čeledi bobovité, zahrnující asi 3000 druhů. Jsou to byliny se zpeřenými listy a různě zbarvenými motýlovitými květy v hroznech. V Česku se vyskytuje celkem 7 druhů, nejběžnější je kozinec sladkolistý.", "tgt_summary": "Astragalus is a large genus of over 3,000 species of herbs and small shrubs, belonging to the legume family Fabaceae and the subfamily Faboideae. It is the largest genus of plants in terms of described species. The genus is native to temperate regions of the Northern Hemisphere. Common names include milkvetch (most species), locoweed (in North America, some species) and goat's-thorn (\"A. gummifer\", \"A. tragacantha\"). Some pale-flowered vetches (\"Vicia\" spp.) are similar in appearance, but they are more vine-like than \"Astragalus\".", "id": 757702} {"src_title": "Konrád III.", "tgt_title": "Conrad III of Germany", "src_document": [{"title": "Král římský.", "content": "Po smrti císaře Lothara III. († 1137), byl 7. března 1138 Konrád zvolen v Koblenzi římským králem. Volby se účastnil papežský legát Theodwin. O šest dní později byl Konrád v Cáchách korunován na krále a poté jím byl uznán několika jihoněmeckými knížaty. Jindřich Pyšný z rodu Welfů, vévoda saský a bavorský a zeť zesnulého císaře Lothara a jeho dědic, se volby nového krále nezúčastnil a Konráda odmítl uznat. Konrád reagoval odejmutím veškerých Jindřichových území. Vévodství saské udělil Albrechtu Medvědovi a vévodství bavorské Leopoldu IV., markraběti rakouskému. Jindřich Pyšný si však udržel loajalitu v odňatých zemích. Občanská válka, která poté vypukla, je považována za první válečný akt bojů mezi Welfy (italsky \"Guelfové\") a Ghibelliny, které později vypukly v Itálii. Po smrti Jindřicha Pyšného († 1139) boje v říši pokračovaly za účasti Jindřichova syna Jindřicha Lva a Welfa VI. V prosinci 1140 dobyl Konrád III. po dlouhém obléhání hrad Weinsberg. Král vydal rozkaz popravit všechny muže na hradě, současně však dovolil, aby všechny ženy mohly bez újmy odejít i se vším, co unesou na zádech. Ženy pak vynesly své muže z hradu na zádech. Král tomu svolil s odůvodněním, že králův rozkaz nesmí být porušen. V květnu 1142 uzavřel Konrád III. ve Frankfurtu smír s Jindřichem Lvem, kde uznal jeho nárok na Sasko. Roku 1146 podnikl vojenskou výpravu proti polským knížatům Boleslavu IV. Kadeřavému a Měšku III. Starému, jejímž cílem bylo dosadit zpět na seniorský stolec knížete Vladislava II. Vyhnance, který byl z Polska svými bratry vyhnán na jaře téhož roku. Vojsko se však ve Slezsku dostalo do problémů a nakonec byl Konrád nucen vyjednávat s oběma výše zmíněnými knížaty. Ti se zavázali odvádět říši nějaké poplatky a dostavit se na příští říšský sněm, hlavního cíle výpravy však dosaženo nebylo.", "section_level": 1}, {"title": "Účast na křížové výpravě.", "content": "V roce 1146 se německý král vydal na křížovou výpravu do Svaté země. Jeho účast se však nesetkala s velkým nadšením papeže, protože spíše potřeboval krále jako svého mocného spojence v Itálii. Konrád však roku 1147 odešel a v jeho vojsku byly zastoupeny také oddíly velmožů z českých zemí v čele s knížetem Vladislavem II. Výprava postupovala přes území Uherska do Konstantinopole, kde setkala s francouzskou částí výpravy krále Ludvíka VII. Mezi Konrádem a Ludvíkem, jakož i mezi německými a francouzskými prostými vojáky a rytíři panovala značná nevraživost. Konrád s Ludvíkem postup výpravy nekoordinoval a vyrazil v polovině října 1147 ve stopách první křížové výpravy do Anatolie. Nic nedbal rad svého švagra, byzantského císaře Manuela I., aby táhl podél pobřeží, kde jej byzantské loďstvo mohlo zásobovat. Turecká vojska však u Dorylea německou armádu přepadla a téměř celou zničila. Konrád se jen s malým zlomkem armády vrátil zpět k Nikáii. Tam byl nucen se pokořit před Ludvíkem VII., který dorazil později, a prosit ho, aby se on i téměř vyhlazená výprava mohla připojit k Francouzům. Ludvík Konráda vyslyšel a nadále oba králové postupovali společně podél pobřeží. V Efesu Konrád onemocněl a vrátil se do Konstantinopole. K výpravě se připojil mnohem později. Zúčastnil se až koncilu výpravy v Akkonu s Ludvíkem VII. a nezletilým jeruzalémským králem Balduinem III. Výprava poté vytáhla na Damašek, ale skončila naprostou katastrofou. Konrád po návratu do Palestiny ještě měsíc v Jeruzalémě pobyl, pak však odplul do Konstantinopole, kde jej švagr Manuel pozval na Vánoce. Jejich spojenectví bylo potvrzeno svatbou Manuelovy neteře Theodory a Konrádova nevlastního bratra Jindřicha Jasomirgotta (tehdy bavorského, později rakouského vévody).", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "V roce 1149 byl již Konrád opět v Německu a o rok později společně se svým synem Jindřichem Berengarským porazili v bitvě u Flochbergu Welfa VI. a jeho syna Welfa VII. O rok později Jindřich Berengarský zemřel (3 roky byl spoluvládcem svého otce) a v něm i dědic německé královské koruny. V roce 1152 byl uzavřen mezi Štaufy a Welfy mír a v míru tak bylo zajištěno nástupnictví Štaufů v podobě Konrádova synovce Fridricha Barbarossy. Toho začátkem roku 1152 těžce nemocný Konrád III. v přítomnosti biskupa z Bamberku ustanovil svým nástupcem, když mu dal přednost před svým tehdy šestiletým synem Fridrichem. Po smrti Konráda byl Fridrich Barbarossa o několik týdnů později v Kolíně skutečně římským králem zvolen, zatímco mladý Konrádův syn byl jmenován vévodou švábským.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Konrád byl ženatý dvakrát: s první manželkou Gertrudou z Komburgu (†1130/31) (∞ okolo 1115) měl Konrád tři dcery: s druhou manželkou Gertrudou ze Sulzbachu (†1146) (∞ okolo 1135) měl Konrád dva syny:", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád III. Štaufský (1093 – 15. února 1152 Bamberg) byl první římský král (1138–1152) z rodu Štaufů, syn Fridricha I. Švábského a Anežky, dcery římského císaře Jindřicha IV. z dynastie sálské. Roku 1116 získal titul vévody franckého. Konrád III. nebyl nikdy korunován římským císařem a pokračoval tak ve stylu římských králů.", "tgt_summary": "Conrad III (; ; 1093 or 1094 – 15 February 1152) of the Hohenstaufen dynasty was from 1116 to 1120 Duke of Franconia, from 1127 to 1135 anti-king of his predecessor King Lothair III and from 1138 until his death in 1152 King in the Holy Roman Empire. He was the son of Duke Frederick I of Swabia and Agnes, a daughter of the Salian Emperor Henry IV.", "id": 2034357} {"src_title": "Hyperrealismus", "tgt_title": "Hyperrealism (visual arts)", "src_document": [{"title": "Výtvarné umění.", "content": "Hyperrealismus bývá často spojován s fotorealismem a dalšími druhy radikálních realismů, iluzionismem, verismem apod. Jeho specifikem je přísné soustředění se na skutečnost, jejímuž co možná nejpřesnějšímu zachycení podřizuje všechny využité prostředky (iluze apod.). Na rozdíl od fotorealismu využívá technických obrazů (fotografie, filmu apod.) jen jako pomůcek pro dosažení větší ostrosti – nezpochybňuje tak malbu nebo její možnosti, naopak je zdůrazňuje (považuje malbu za \"plnější\", protože formálně a technicky bohatější). Velice často jsou hyperrealistické prostředky využívány také v žánrové či klasické, akademické malbě, kde fungují jako svého druhu prostředek ozvláštnění. V tomto případě představují jednu z možných formálních strategií, která umocňuje expresivní výraz autorského gesta, subjektivního způsobu vidění a prožitku.", "section_level": 1}, {"title": "Hyperrealismus dnes.", "content": "Hyperrealistické malby na rozdíl od klasického fotorealismu 70. let zpracovávají viděnou skutečnost ještě přesněji. Hyperrealismus překračuje fotorealismus o znalost zobrazovaného objektu – nezjednodušuje. Hyperrealista maluje věci s „maximální hloubkou ostrosti“. Když vytváří v obraze krajiny listí nebo trávu, tak nepoužívá malířskou zkratku, ale takřka dogmaticky vykreslí na plátně vše o čem ví, že se v daném záběru vyskytuje. Podobně i vlasy nebo póry kůže u portrétů, jak to lze pozorovat v obrazech Gottfrieda Helnweina. Hyperrealističtí sochaři jako Ron Mueck při konstrukci svých figurálních soch využívají reálné vlasy nebo jejich dokonalé imitace. Nevyhýbají se ani odlévání lidských částí těla pro dosažení maximálně věrného zachycení pórů kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Hyperrealismus v česku.", "content": "Postupný návrat k předmětné skutečnosti v sedmdesátých letech dvacátého století proto představuje zásadní moment – většina autorů se k ní navíc vztahovala právě se zkušeností abstrakce či informelu, často surrealismu. Mladší generace (po roce 1989) naopak hyperrealismem (ve smyslu fascinace viděným i řemeslem) začínají a postupně jej opouštějí ve prospěch expresivněji laděné tvorby. Otázkou, která obě generace spojuje a je také zásadní kritickou přítěží realismů, je ta, zda lze proniknout za viděné, zda dokonalost formy (technického zpracování) cokoli sděluje o podstatě věci.", "section_level": 2}, {"title": "Technika.", "content": "Většina autorů využívá klasické malířské postupy. Specifickou techniku představuje americká retuš neboli airbrush. Je to způsob nanášení barev za pomocí rozprašovače. Stříkací pistole je napojena na kompresor, který žene vzduch pod tlakem do pistole. Ta má výměnné trysky, které dovolují na plátně vytvořit stopu barvy šířky od několika málo milimetrů až po desítky centimetrů. Touto technikou lze vytvářet velice plynulé přechody barev v ploše, stejně jako drobné detaily. Specifikou této techniky je také i to, že barvy jsou nanášeny v extrémně tenkých vrstvách, takže na plátně nezůstává žádný malířský rukopis, jak tomu bývá u klasického nanášení barev štětcem. Důvodem je jednak snaha o co nejdokonalejší postižení vizuálních kvalit věci, jednak velikost pláten.", "section_level": 2}, {"title": "Hyperrealismus v literatuře.", "content": "Hyperrealismus v literatuře se soustředí na popisování daného skutku včetně veškerých podrobností, jedná-li se např. o popis napadení, je přesně zaznamenán každý úder, dopodrobna se líčí z jakého úhlu padla každá rána a pozornosti autora neunikne ani jedna pohmožděnina. Příkladem takového použití hyperrealismu je román Stefana Castyho \"Dělat mrtvého (Spelar död)\", který získal August Prize ve Švédsku v roce 1999. Tento román obsahuje brutální scény, v nichž napadení a zbití mladého člověka je zaznamenáno jak z pohledu oběti, tak z pohledu dívky, která je ve skupině útočníků.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Ve filmu se projevil ve vizuálním ztvárnění záběru stylizováním záběru za pomocí kamerových filtrů k dosažení ostrých kontrastních barev. Větší počet hyperrealistických filmů se točí například v Hongkongu. Zvukový realismus jako u režiséra Spika Lee naplňuje zvukovou stopu přemírou zvýrazněných reálných zvuků. Nejen v zobrazení a zvuku, ale také v rovině příběhu, v logických souvislostech, vnímáme snahu o maximální realističnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyperrealismus (superrealismus, navazuje na fotorealismus) je umělecký směr pocházející ze Spojených států amerických, který se projevuje v malbě a sochařství od 60. let 20. století, poté i v literatuře, komiksu, filmu. Jako sociálně-kulturní specifikum západní společnosti a samostatné téma filosofické reflexe jej etabloval Jeana Baudrillarda. Hyperrealismus je spíše tendencí, než uměleckým stylem – potřebou vztáhnout se k předmětné skutečnosti v podobném smyslu jako je tomu u dalších realismů v celých dějinách nejen vizuálního umění (caravaggismus, realismy devatenáctého století, nová věcnost apod.). Není otevřeně společensky kritický, nesleduje konkrétní agendu. Na rozdíl od fotorealismu ale nezpochybňuje tvůrčí gesto autora – prezentuje jeho vidění a zkušenost s vnějším světem. Jeho zaujetí tím, co existuje, a tedy jistá míra angažovanosti (\"nastavování zrcadla\"), spočívá v prosazování identity, hodnoty a exprese samotné věci.", "tgt_summary": "Hyperrealism is a genre of painting and sculpture resembling a high-resolution photograph. Hyperrealism is considered an advancement of Photorealism by the methods used to create the resulting paintings or sculptures. The term is primarily applied to an independent art movement and art style in the United States and Europe that has developed since the early 1970s. Carole Feuerman is the forerunner in the hyperrealism movement along with Duane Hanson and John De Andrea.", "id": 2229940} {"src_title": "Örebro", "tgt_title": "Örebro", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Örebro dostalo městská práva prostřednictvím královské charty v roce 1404. Örebro v překladu znamená most přes štěrkové břehy. Řeka Svartån protéká městem a vlévá se do jezera Hjälmaren. Polohou ve středu země bylo město předurčeno stát se přirozeným centrem obchodu ve středověké Skandinávii, což je uvedeno již v záznamech z 13. století. Staré budovy z těchto dob jsou například základy městského kostela, budovy, která prošla mnoha úpravami. Přirozeným centrem města byl hrad Örebro, který se nachází na ostrově uprostřed řeky Svartån a který rozděluje město na severní a jižní část. Byl postaven během správcovství jarla Birgera na počátku 13. století a během vlády Gustava Vasy kolem roku 1560 byl zvětšen a upraven. Pozoruhodné události v historii města zahrnují parlamentní zasedání v Örebro v roce 1810, kdy Jean-Baptiste Bernadotte byl zvolen švédským korunním princem. I když Örebro bylo v minulosti důležitým obchodním centrem, začalo se dynamicky rozvíjet zejména od poloviny 19. století, kdy se stalo významným centrem obuvnického průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti města.", "content": "Zámek Örebro je jedním ze symbolů města. Staré město Wadköping se rozprostírá na březích řeky Svartån. Nachází se tam množství dřevěných domů z 18. a 19. století, je místem výstav a domovem několika muzeí. Vodní věž v Örebro má název Svampen (Hřib) z důvodu jejího neobvyklého tvaru. Je to také populární vyhlídková věž s restaurací v nejvyšší části a v roce 1958 byla kopie věže postavena v Rijádu v Saúdské Arábii. Univerzita v Örebro je jednou z nejmladších v zemi. Vznikla v roce 1999 a v současnosti má přibližně 16 000 studentů. Gusavsvik, největší aquapark ve Skandinávii se nachází jen jeden kilometr od centrální části města. S přibližně 700 tisíci návštěvníky ročně je čtvrtým nejnavštěvovanějším v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Örebro má mírné a vlhké kontinentální klima.", "section_level": 1}], "src_summary": "Örebro je město ve středním Švédsku, hlavní město stejnojmenné provincie. Město bylo založeno v roce 1404. Podle údajů z roku 2010 zde žije 140 599 obyvatel. Ve městě se nachází univerzita, na které v současnosti působí více než 16 000 studentů. Nedaleko od města se nachází jeden z největších vodních parků ve Skandinávii.", "tgt_summary": "Örebro ( , ) is a city with 124,027 inhabitants, the seat of Örebro Municipality and the capital of Örebro County in Sweden. It is the sixth largest city in Sweden and one of the largest inland hubs of the country. It is located near the lake of Hjälmaren, although a few kilometres inland along the small river Svartån. Örebro is home to Örebro University, a major university hospital, a medieval castle, the water park Gustavsvik as well as several large shopping malls and the Oset-Rynningeviken nature reserve at the lakefront.", "id": 1206868} {"src_title": "Karl Weierstrass", "tgt_title": "Karl Weierstrass", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Otec Wilhelm Weiestraß byl sekretářem starosty v Ostenfelde, později se stal výběrčím daní. Byl to vzdělaný muž se širokými znalostmi v oblasti vědy a umění. Matka Theodora Vonderfost zemřela, když bylo Karlu dvanáct let, otec se znovu oženil. Od roku 1827 byl Karlův otec asistentem hlavního výběrčího daní v Paderbornu, kde Karl vystudoval katolické gymnázium. Exceloval na něm, ačkoliv pracoval na částečný úvazek jako úředník, aby pomohl rodině s financemi. Ač získal studiem matematické znalosti a byl schopen dát matematické vzdělání i svému mladšímu bratrovi, jeho otec si přál aby studoval finančnictví, a tak Karl nastoupil na Univerzitu v Bonnu studovat právo, finance a ekonomii. Pro kariéru v pruské administrativě by to byla dobrá volba vzdělání, ale Karl nesmírně trpěl rozkolem mezi poslušností k otci a tajným studiem svého milovaného předmětu – matematiky. Výsledkem bylo, že Karl propadl u obého a začal studovat matematiku sám – čtením Laplaceovy mechaniky a poté Jacobiho prací o eliptických funkcích, kterým propadl do konce života. Weierstraß se rozhodl stát matematikem, a tak dokončil svůj poslední semestr na Univerzitě v Bonnu, avšak nepřihlásil se k jediné zkoušce. Jeho otec byl zklamán, že Karl vzdal svá studia, avšak byl přesvědčen rodinným přítelem, předsedou soudního dvora v Paderbornu, aby synovi dovolil studovat Teologickou a Filozofickou Akademii v Münsteru, takže mohl projít nezbytnými zkouškami a stát se učitelem na střední škole. Na Akademii navštěvoval přednášky Gundermanna o eliptických funkcích, který ho povzbudil v matematických studiích. V dubnu 1841 prošel nezbytnými zkouškami a začal učit na gymnáziu. Asi od roku 1850 začal trpět sérií vážných nemocí, která trvala asi dvanáct let a značně mu ztrpčovala práci. V roce 1854 publikoval \"Zur Theorie der Abelschen Functionen\", díky čemuž získal místo na univerzitě ve Vratislavi. Publikoval teorii hypereliptických integrálů, což mu vyneslo nabídky mnoha univerzit. Přijal místo profesora na Berlínské univerzitě, sjížděli se za ním studenti z celého světa. Nesloužilo mu však zdraví. Roku 1861 zkolaboval a trvalo mu rok, než byl opět schopen učit, a poslední roky svého života byl připoután k invalidnímu vozíku. Zemřel na zápal plic.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos matematice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice limity.", "content": "Weierstraß zavedl „ε-δ“ definice limity, spojitosti a derivace tak, jak je známe dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Konvergence funkční řady.", "content": "Zavedl srovnávací kritérium pro konvergenci funkční řady, podobné srovnávacímu kritériu číselné řady.", "section_level": 2}, {"title": "Kompaktnost metrického prostoru.", "content": "V topologii platí: Metrický prostor je kompaktní, když každá posloupnost má konvergentní podposloupnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Theodor Wilhelm Weierstraß (31. října 1815, Ostenfelde – 19. února 1897 Berlín) byl německý matematik, často nazývaný „otec moderní matematické analýzy“. Je po něm pojmenován kráter na Měsíci a také asteroid hlavního pásu (14100) Weierstrass.", "tgt_summary": "Karl Theodor Wilhelm Weierstrass ( ; 31 October 1815 – 19 February 1897) was a German mathematician often cited as the \"father of modern analysis\". Despite leaving university without a degree, he studied mathematics and trained as a school teacher, eventually teaching mathematics, physics, botany and gymnastics. He later received an honorary doctorate and became professor of mathematics in Berlin. Weierstrass formalized the definition of the continuity of a function, proved the intermediate value theorem and the Bolzano–Weierstrass theorem, and used the latter to study the properties of continuous functions on closed bounded intervals.", "id": 120978} {"src_title": "Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cremona)", "tgt_title": "Cremona Cathedral", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně byla postavena v románském slohu, poté byla restaurována a doplněna gotickými, renesančními a barokními architektonickými prvky. Výstavba začala roku 1107, ale práce byly zastaveny po zemětřesení roku 1117. Práce pokračovaly po roce 1129, a stavba byla pravděpodobně dokončena v letech 1160-1170. Hlavní oltář, zasvěcený městskému patronovi sv. Archelauovi a sv. Ireneriovi, byl vysvěcen roku 1196. Současná fasáda byla pravděpodobně postavena ve 13. až 14. století. V téže době byl přistavěn transept: severní roku 1288 a jižní roku 1348.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Hlavní fasáda společně s baptisteriem je jedinečnou ukázkou románského evropského umění. Uprostřed je portikus se vstupním prostorem, ke kterému byla roku 1491 přidána renesanční lodžie se třemi výklenky. Ta je překlenuta velkým rozetovým oknem lemovaným dvěma řadami malých \"loggette\". Portál je pravděpodobně z počátku 12. století Na jedné straně jsou sochy čtyř proroků. Narthex byl vytvořen Campionem v následujícím století: začlenil starší cimbuří na kterém jsou zobrazeny práce během celého roku (z konce 12. století inspirované baptisteriem v Parmě); čtyři sochy na horní lodžii, zobrazující \"Madonu s dítětem\" a dva biskupy, jsou Toskánská škola (1310). Sloupy narthexu stojí na dvou lvech z veronského mramoru. Na fasádě jsou také dva náhrobky: jeden je Bonina da Campione. Fasáda severního transeptu (konec 13. století) má také narthex a sloupy se lvy. Fasáda jižního transeptu je datována kolem 1342, a je tvořena cihlovou zdí, typickou pro lombardskou gotickou architekturu. Tři apsidy jsou překlenuty lodžiemi s malými sloupky, zdobenými lidskými tvářemi.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Interiér obsahuje významná umělecká díla. Nejstarší jsou fresky \"Příběhy Abrahama, Izáka, Jakoba a Josefa\" na klenbách transeptu z přelomu 14. a 15. století. Hlavní loď je zdobena freskami od Boccaccia Boccaccina, Giovani Francesca Bemba, Altobella Meloneho a Girolama Romanina. V kryptě je uchovávána urna sv. Marcellina a Petra vytvořená Benedettem Brioscem (1506-1513). Chór je dřevěný, vykládaný platinou (1482-1490), a dobový oltářní kříž, v severním transeptu, je ze stříbra a zlata od Ambrogia Pozziho a Agostina Sacchiho (1478).", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Cremoně (italsky \"Duomo di Cremona\") je původně románský chrám v italské Cremoně. Je sídlem cremonského biskupa a hlavním římskokatolickým kostelem města. Je zasvěcena Nanebevzetí panny Marie. Její zvonicí je známá věž Torrazzo, symbol města a nejvyšší historická věž v Itálii. Je k ní připojena další významná historická památka – cremonské baptisterium.", "tgt_summary": "Cremona Cathedral (, \"Cattedrale di Santa Maria Assunta\"), dedicated to the Assumption of the Blessed Virgin Mary, is a Roman Catholic cathedral in Cremona, Lombardy, northern Italy. It is the seat of the Bishop of Cremona. Its bell tower is the famous Torrazzo, symbol of the city and tallest pre-modern tower in Italy. Also adjoining is the baptistery, another important medieval monument.", "id": 2104426} {"src_title": "Henry Peach Robinson", "tgt_title": "Henry Peach Robinson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robinson byl nejstarší ze 4 dětí Johna Robinsona, učitele na škole v Ludlowě, a jeho ženy Elizy. Do svých 13 let studoval na Horatio Russell Academy v Ludlowě. Po roce, kdy studoval kresbu u Richarda Penwarneho, byl dán do učení ludlowskému knihkupci a tiskaři – Richardu Jonesovi. Zatím co studoval výtvarné umění začala se vyvíjet jeho kariéra prodejce knih. V roce 1850 pracoval pro knihkupce Benjamina Manda z Bromsgrove, posléze v roce 1851 pro Whittaker & Co se sídlem v Londýně. Roku 1852 vystavoval v Královské akademii umění olejové malby pod názvem \"„On the Teme Near Ludlow“.\" Ve stejném roce začal fotografovat. O pět let později se setkal s fotografem Hughem Welchem Diamondem a rozhodl se intenzivněji věnovat tomuto uměleckému směru. V roce 1855 otevřel v Leamingtonských lázních ateliér, v němž prodával portréty. O Diamondovi se později zmiňoval jako o „otci fotografie“. O 4 roky později se oženil se Seline Grieves, dcerou lékárníka Johna Edwarda Grievese. Ve věku 34 let, roku 1864, byl Robinson nucen vzdát se svého ateliéru, mimo jiné z důvodu jeho špatného zdravotního stavu, na nějž měly vliv jedovaté fotografické chemikálie. Přestěhoval se do Londýna, kde se věnoval teoretické stránce fotografie, psal vlivné eseje \"„Pictorial Effect in Photography, Being Hints on Composition and Chiaroscuro for Photographers“\" publikované v roce 1868. V této době se zlepšil i jeho zdravotní stav natolik, že si otevřel nový ateliér v Tunbridge Wells společně s Nelsonem Kingem Cherrillem. V roce 1870 se stal viceprezidentem \"Fotografické společnosti\". Společenství s Cherrillem se rozpadlo v roce 1875, Robinson však pokračoval ve svém podnikání až do penze v roce 1888. Následné vnitřní rozepře s \"Fotografickou společností\" vedly k Robinsonově rezignaci. Ještě téhož roku 1891 se stal členem konkurenční společnosti \"Linked Ring\", ve které byl aktivní do roku 1900. Také byl členem uměleckého spolku Photographic Convention of the United Kingdom a v roce 1896 byl zvolen jeho prezidentem. Za své celoživotní dílo byl zvolen čestným členem \"Královské fotografické společnosti\". Henry Peach Robinson zemřel na začátku roku 1901 a byl pohřben v Tunbridge Wells.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotografická tvorba.", "content": "Dle svých dopisů byl ovlivněn obrazy J. M. W. Turnera. Byl stoupencem pre-raphaelistů a byl ovlivněn estetickým pohledem Johna Ruskina. Ve své pre-raphaelistické fázi se pokoušel o realizaci momentů časové významnosti ve středověkém prostředí. Ke svým fotografickým kompozicím dělal nejdříve kreslené náčrtky. Podle nich fotografoval postavy, které vystřihoval a lepil na vhodné pozadí. Celek pak znovu fotografoval. Robinson patřil k průkopníkům a teoretikům piktorialismu – výtvarné fotografie. Jeho první a také nejvíce oblíbená kompozice \"„Fading away“\" (česky \"„Odcházení“\") byla populární a zároveň módně morbidní. Zobrazuje umírající dívku obklopenou příbuznými. Jedná se o montáž 5 snímků, kterou se autor snažil co nejvíce přiblížit malířskému obrazu. Realisticky působící scéna, umocněná fotografickou technikou, byla velmi dojímavá v souladu s autorovým záměrem. U diváků, kteří v ní nepoznali fikci, vyvolávala pohoršení. Koncem osmdesátých let Robinson od fotomontáže upustil. Uchyloval se k ní pouze tehdy, pokud záměr nebylo možné realizovat jediným snímkem.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "Robinson byl autorem řady textů, v nichž propagoval fotografii jako uměleckou formu, přičemž na konci 19. století byly jeho knihy široce využívaným fotografickým referenčním materiálem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Ten pak čerpal z knihy Ellen Handy, \"Robinson, Henry Peach (1830–1901)\", \"Oxford Dictionary of National Biography\", Oxford University Press, 2004", "section_level": 2}], "src_summary": "Henry Peach Robinson (9. července 1830, Ludlow, Shropshire - 21. února 1901, Turnbridge Wells, Kent) byl anglický piktorialistický fotograf známý svými kombinovanými tisky – spojováním četných negativů do jednotlivých obrazů, předchůdce fotomontáže. Důrazně se zapojoval do současných debat ve fotografickém tisku a především o legitimitě \"umělecké fotografie\", zejména o spojení více samostnatných obrazů do jednoho velkého celku.", "tgt_summary": "Henry Peach Robinson (9 July 1830, Ludlow, Shropshire – 21 February 1901, Royal Tunbridge Wells, Kent) was an English pictorialist photographer best known for his pioneering combination printing - joining multiple negatives or prints to form a single image; an early example of photomontage. He joined vigorously in contemporary debates in the photographic press and associations about the legitimacy of 'art photography' and in particular the combining of separate images into one.", "id": 1937005} {"src_title": "Magnum Photos", "tgt_title": "Magnum Photos", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Váleční fotografové Robert Capa, David \"Chim\" Seymour, Henri Cartier-Bresson, William Vandivert a George Rodger založili agenturu Magnum Photos 27. dubna roku 1947, jako reakci na druhou světovou válku, ze které dodávala reportážní fotografie. Magnum je jedna z prvních fotografických kooperací, kterou vlastní a administruují výhradně její členové. Zaměstnanci poskytují podporu pro fotografy, kterým náleží veškerá autorská práva. Společnost Magnum přišla v květnu 1954 o dva významné členy. Werner Bischof zemřel ve svých osmatřiceti letech dne 16. května při autonehodě v Andách, když se při sjezdu horské silnice spolu s geologem Ali de Szepessym a řidičem zřítili do propasti. Robert Capa zahynul o devět dní později v Indočíně při dokumentování ústupu francouzských vojsk a šlápl na minu. Prvním Holanďanem, který se stal členem Magnum byl v roce 1950 Krijn Taconis. V roce 2013 byli do spolku Magnum Photos přijati dva plnohodnotní členové, jmenovitě Olivia Arthur a Peter Van Agtmael, kteří byli nominováni od roku 2008 a Michael Christopher Brown byl nominován.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Agentura Magnum zahrnuje fotožurnalisty z celého světa a zachytila mnoho historických momentů 20. století. Archiv agentury obsahuje snímky zobrazující rodinný život, drogy, religionistiku, válku, chudobu, kriminalitu, hladomor, politiku i celebrity. Ke členství v agentuře Magnum vedou tři kroky. Nominace na členství, přidružený člen a po dalších přibližně třech letech plnohodnotný člen. Každý krok schvaluje porota ze stávajících členů agentury. Ke schválení prvních dvou kroků stačí 50 procent hlasů, k plnohodnotnému členu je potřeba již 70 procent hlasů. Magnum žije z příjmů svých členů, které získají na zakázkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnum Photos je mezinárodní fotografická agentura složená z fotografických členů, jejíž kanceláře jsou ve městech New York, Paříž, Londýn a Tokio. Spoluzakladatel Henri Cartier-Bresson prohlásil:", "tgt_summary": "Magnum Photos is an international photographic cooperative owned by its photographer-members, with offices in New York City, Paris, London and Tokyo.", "id": 1181708} {"src_title": "Kavkazský pastevecký pes", "tgt_title": "Caucasian Shepherd Dog", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zmínky o plemeni jsou již 1500 let staré, zdokumentováno je posledních 600 let, ale odhaduje se, že toto plemeno je mnohem starší. Rozšířeni jsou hlavně v pásmu Předkavkazska a Zakavkazska, území, rozprostírajícím se na sever od kavkazského hřebene až ke Kumsko-manyčské sníženině mezi Černým a Kaspickým mořem, a dále až ke hranicím Íránu a Turecka. Znám je i v Pákistánu a severní Indii. Velká obliba jeho chovu je v USA vzhledem k velkému tamnímu množství ruských emigrantů. To s sebou nese z pohledu čistokrevnosti mnoho vzhledových přechodů se středoasijským pasteveckým psem. V těchto nevlídných oblastech chrání tento pes stáda ovcí před medvědy, tygry, vlky a jinými šelmami, ale také objekty, zahrady a usedlosti před zloději. Soužití více psů kavkazského pasteveckého psa je matriarchálního charakteru. V zemích původu, na území bývalého Sovětského svazu, je dodnes využíván ke strážní službě ať už armádních či policejních objektů, zejména je negativně znám z ostrahy věznic a v rámci tzv. východního bloku z ostrahy Berlínské zdi. V dnešní době je znám svou strážní službou na hranici Ruska a Číny, kde není žádná pevná překážka signalizující hranici zemí. V otevřeném prostoru je mezi strážními stanovisky vysílána smečka cca 5 psů (samců), kterou řídí a usměrňuje jeden psovod vedoucí na vodícím laně jednu fenu. Psi jdou přirozeně za fenou a v ochranitelském pudu jsou velmi výkonní v obranářském režimu. Toto plemeno je pochopitelně u těchto restriktivních složek podrobeno rozsáhlému výcviku, jehož kow-how není v Čechách znám, neboť jsou v Rusku, jak je vidět ve zprávách v TV, využíváni též na stopování, tedy čichání v jakémsi \"loveckém pudu\", i k záchranářské službě, která je pro vzpomeňme bratrance plemene Bernardýna jeho původně primárním zaměřením. Je též využíván jako silný a vytrvalý horský tažný pes (nehledě na jeho obranářskou úlohu proti dravým šelmám).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kavkazští pastevečtí psi jsou středně velcí až velmi velcí, robustní a svalnatí psi. Mají různou barvu, většinou černošedou nebo rezavou, někdy i slámově žlutou i bílou. Jejich srst je hrubá, podobná srsti medvědí. V zimě se podobají vzhledem i vzrůstem medvědům. Podle srsti rozlišujeme plemena dlouhosrstá, krátkosrstá a je i mnoho přechodných typů, kdy například chybí hříva nebo huňatý ocas. V zimě psu naroste velmi hustá hříva (i krátkosrstému, s pokrytím těla podobně jako u lva) dlouhá cca 15 cm. V zemi původu, tedy země bývalého Sovětského svazu, se dosud provádí razantní restriktivní selekce štěňat. Mezi vylučující vady patří v opozitu ke kulturním plemenům zejména bázlivost, důvěřivost, nedostatečná razance, malá velikost atd. Tato selekce se dosud provádí v Rusku u strážních oddílů pod hlavičkou armády, policie, vězeňské služby, ostrahy hranic atd. Jako reprezentanty plemene je pak možno vidět na výstavách či soutěžích obran v Rusku jedince přesahující kohoutkovou výšku 90 cm a váhu 100 kg. Toto plemeno patří ke skupině podléhající v některých zemích společenské regulaci (v ČR zatím ne) – tzn., že pro jeho chov je nutno splnit společností dané podmínky (něco jako zbrojní pas na psa). Např v Rusku platí v tomto ohledu několik restriktivních kritérií jako: \"Povinný výcvik psa. Každý majitel musí získat certifikát odbornosti –podmínkou je absolvování odborného kynologického kurzu v rozsahu 300 hodin, což odpovídá 2 semestrům na vysoké škole. Jen držitelé certifikátu smějí se psem na veřejná prostranství. Celá chovatelova rodina musí mít základní zkoušku odbornosti. Součástí zkoušky odbornosti je silový test. Na veřejná prostranství jen s náhubkem a na vodítku.\" V České republice se chovají od osmdesátých let, kdy byli první jedinci dovezeni z Německa (NDR), následně ze země původu. Chov se řídí oficiálně platným standardem FCI.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kavkazští pastevečtí psi jsou odolní psi přírodního plemene, kteří snesou drsné povětrnostní podmínky. Jelikož jsou od přírody vybaveni velmi hustou a dlouhou srstí, dobře snášejí zimní podmínky při teplotách i pod - 40 °C. Nemají rádi uzavřené prostory, je však namístě pořídit kotec pro případné umístění při příchodu návštěvy. Většinou obývá zahradu, pod přístřešek jde teprve po promočení při velmi silném dešti. Jako závětří mu stačí keř, sníh miluje. Velmi důležitá je socializace štěněte, začlenění do rodiny s trvalým kontaktem. Nejlépe mu svědčí být na zahradě, ale nic nebrání jeho umístění v bytě, pokud bude moci chodit několikrát denně na procházky do přírody, což s sebou nese jistá úskalí. Toto plemeno je primárně hlídač a obranář. Hlídá neustále a pořád, Příkazy psovoda i vše ostatní jsou pro něj sekundární. Není schopen klasického služebního výcviku jako stopování či vyšší poslušnosti, avšak k obraně ho není třeba klasicky cvičit. Přes den není moc aktivní, šetří energii na případný zásah, s příchodem večerního šera a v noci jeho aktivita výrazně narůstá. Jako obranář zasahuje až v situaci, kterou dle jeho vyhodnocení není jeho psovod sám schopen zvládnout, případně při narušení jeho prostoru v pánově nepřítomnosti. Na cvičný rukáv moc nereaguje, ale při zásahu na figuranta s oblekem na kousání do celého těla je velmi aktivní. Výcvik tohoto molossoidního plemene je odlišný od klasických kulturních plemen. Provádí se při nácviku obran – zaktivování taháním za kožich s pokud možno následným zákusem do peška či obleku na kousání do celého těla, do rukávu z důvodů velikosti psa a možného zranění figuranta raději ne. Velmi důležitý je výcvik poslušnosti a následně obran pod dohledem zkušeného cvičitele a figuranta. Nikoliv aby se naučil bojovat, což je mu přirozené, ale aby v rámci socializace poznal různé situace a naučil se spolupracovat se svým psovodem a věděl, kdy zasáhnout, resp. nezasáhnout. Mimořádná ostrost, kousavost a nedůvěra k cizím je u něj zrovna tak přirozená jako oddanost svému pánovi. Jeho instinkt chránit je hluboce zakořeněný a bude zaktivován pokaždé, kdy bude jakkoliv narušen jeho prostor či budou ohroženi lidští členové domácností včetně dětí a hospodářských zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "Šarplaninský pastevecký pes je přes téměř identického vzhledu, avšak o poznání menší. Stejně velký středoasijský pastevecký pes mívá kratší srst a obvykle se mu kupíruje ocas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kavkazský pastevecký pes, též kavkazský ovčák nebo zkráceně kavkazan) je psí plemeno, původně určené k obraně a hlídaní dobytka. Jde o obtížné plemeno vhodné jen pro velmi zkušeného chovatele. Nepatří do rukou začátečníkovi, psychicky labilnímu člověku nebo jedinci se slabou fyzickou dispozicí. Toto plemeno patří ke skupině podléhající v některých zemích společenské regulaci (v ČR zatím ne) tzn. že pro jeho chov je nutno splnit společností dané podmínky (zbrojní pas na psa). Dle zahraničních webových serverů, kde je hodnocena kategorie \"Watching/Guarding\", tedy \"Sledování/Aktivní\" bojová obrana, je jako jediné plemeno ze všech hodnocen plným počtem bodů v obou kategoriích při hodnotící škále 15 bodů. Např. pro srovnání nejznámější hlídací pes v ČR - NO, tedy Německý ovčák, dosahuje hodnocení v 1. kategorii menšího a ve druhé méně než polovinu.", "tgt_summary": "The Caucasian Shepherd Dog (; ; ) is a large livestock guardian dog breed from the Caucasus Mountains, commonly bred in the mountainous regions of Transcaucasia, especially in Georgia.", "id": 864605} {"src_title": "Horní Egypt", "tgt_title": "Upper Egypt", "src_document": [{"title": "Království Horního Egypta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Potřeba spolupráce při každoroční snaze, co nejlépe využít nilské záplavy pro zúrodnění a zavlažování polí, vedla ke vzniku kmenových svazů z nichž později vzniklo království Horního Egypta a království Dolního Egypta. Království Horního Egypta v hieroglyfech: S1-M23:X1-G14", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní město.", "content": "Historické hlavní město Nechen (řecky Hierakonpolis) se nacházelo na západním břehu Nilu a bylo centrem kultu starobylého sokolího boha Necheneje, který byl později ztotožněn se sokolím bohem Horem. Při vykopávkách v letech 1897 až 1899 zde J.E. Quibell a F. W. Green nalezli v chrámu ve skrýši (tzv. hlavním depozitu) kamenné nádoby, sošky, Narmerovu paletu, Narmerovu palici a palici krále Štíra. Archeologové se domnívají, že většina těchto předmětů pochází z předdynastického období a později byla shromážděna a umístěna ve skrýši. Druhou část hlavního města tvořilo předměstí Necheb, nacházející se na východním břehu Nilu. Dnes je toto místo nazýváno el-Káb a ochranným božstvem tohoto předměstí byla supí bohyně Nechbeta. Bylo to ochranné božstvo celého Horního Egypta a hrálo významnou roli při náboženských slavnostech.", "section_level": 2}, {"title": "Znaky panovníka a země.", "content": "Panovník Horního Egypta nosil bílou korunu. Hieroglyfickými znaky pro království Horního Egypta země byla panovníkova bílá koruna, znázornění supí bohyně Nechbet, ostřice a lotosový květ.", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení Horního a Dolního Egypta.", "content": "Území Dolního a Horního Egypta sjednotil král Meni (ztotožňovaný někdy s Narmerem nebo Hor-Aha). Za jeho panování byl hlavním městem hornoegyptský Cinew (řecký název je Thinis/Meni založil také město Inebew-hedž (staroegyptsky Bílé zdi), které bylo později přejmenováno na Mennofer podle názvu blízké pyramidy faraona Pjopeje I., jejíž název byl Men nefer Pepi (\"„Pepiho krása trvá“\"). Řecky se toto město nazývá Memfis. Panovník po sjednocení nosil sjednocenou korunu Horního a Dolního Egypta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Horní Egypt je území v okolí řeky Nil od nilské delty až po Gebel el-Silsilu. V období před rokem 3000 př. n. l. bylo samostatným královstvím. Toto území bylo též nazýváno Bílá země.", "tgt_summary": "Upper Egypt ( \"\", shortened to , , ) is the strip of land on both sides of the Nile that extends between Nubia and downriver (northwards) to Lower Egypt. It is the southernmost portion of Egypt.", "id": 2402070} {"src_title": "Katedrála svatého Štěpána (Bourges)", "tgt_title": "Bourges Cathedral", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První křesťanský kostel na tomto místě u hradeb města \"Avaricum\" vznikl již ve 3. století a po několika přestavbách dal arcibiskup Gauzlin, bratr krále Roberta II. v polovině 11. století postavit románskou katedrálu menších rozměrů. Roku 1195 věnoval arcibiskup Henri de Sully kapitule velkou sumu peněz a z toho se usuzuje na zahájení stavby. Roku 1214 byla postavena východní polovina katedrály a po přestávce byla v letech 1225-1255 dokončena hrubá stavba. Západní průčelí bylo až do výše střechy hotovo kolem 1270, práce na věžích se vlekly a roku 1313 bylo třeba podepřít jižní věž, na níž také nejsou zvony. Roku 1324 byla katedrála vysvěcena a dostala i astronomický orloj, nejstarší ve Francii. Roku 1506 se zhroutila severní věž a byla opravena až 1542. Roku 1562 dobyli Bourges Hugenoti a plastiky i zařízení těžce poškodili. Za Francouzské revoluce bylo zařízení zničeno a rozkradeno a roku 1793 byla katedrála proměněna na „Chrám Jednoty“. V 19. století byla katedrála opravena a znovu v letech 2008-2013.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Plán katedrály je velmi originální a vzhledem k poměrně krátké době stavby je kostel neobvykle homogenní. Neznámý architekt se snad inspiroval stavbou katedrály Notre-Dame v Paříži, později se od ní však výrazně odchýlil. Pětilodní stavba předně nemá příčnou loď, což ještě zdůrazňuje její délku – 125 m. Výška lodí je odstupňovaná, 37,15 m v hlavní lodi a 21,30 a 9,50 m u bočních lodí. Všechna tři patra mají okna, takže vnitřek je neobvykle světlý. Zvenčí má katedrála složitý systém poměrně subtilních opěráků a pod kněžištěm katedrály je „dolní kostel“, nepřesně nazývaný krypta. Vznikl proto, že gotická stavba přesahovala římské hradby města a zasahovala do někdejšího příkopu, takže výškový rozdíl několika metrů bylo třeba překonat. V dolním kostele byl pohřben Jan z Berry (+ 1416), cenné sochy na náhrobku však hugenoti silně poškodili. Vchod je ze severní boční lodi a podzemní kostel má délku 18 metrů a šířku 6,8 metrů. Vniřek působí monumentálně jednotným dojmem, lodi jsou zaklenuty šestidílnými klenbami se žebry, takže sloupy hlavní lodi jsou střídavě silnější a slabší, jak to odpovídá jejich zatížení. Ze zařízení vyniká orloj z roku 1424, který postavil André Cassart a navrhl Jean Fusoris. Zvlášť cenný je velmi početný soubor vitráží, které přežily všechny katastrofy. Vitráže v ochozu jsou ze 13. století, v kaplích patrně z 15. až 16. století. Velké mechanické varhany jsou moderní, stejně jako většina zvonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála sv. Štěpána v Bourges je francouzská gotická katedrála se dvěma věžemi v průčelí a bohatou plastickou výzdobou, postavená v letech 1195-1270. S téměř současnou katedrálou v Chartres představuje začátek vrcholné gotiky. Originální pětilodní stavba bez příčné lodi, s kryptou a jedinečným souborem vitráží ze 13.-15. století stojí v jihovýchodní části historického města a je od roku 1992 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Bourges Cathedral (French: \"Cathédrale Saint-Étienne de Bourges\") is a Roman Catholic church located in Bourges, France. The cathedral is dedicated to Saint Stephen and is the seat of the Archbishop of Bourges. It is in the Gothic and Romanesque architectural styles.", "id": 2129025} {"src_title": "Fantastická symfonie", "tgt_title": "Symphonie fantastique", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj předcházející symfonii.", "content": "Mladý hudebník s rozbolavělou duší, beznadějně zamilovaný, řeší bezvýchodnost své situace tím, že se otráví opiem. Nebere si však smrtelnou dávku, a proto pouze upadá do hlubokého spánku a zdá se mu děsivý sen, z něhož se nemůže probudit. Jeho city a vzpomínky se přetvářejí v hudební myšlenky a obrazy. Jeho nejmilejší dívka, kterou ve snu spatřuje, se stává v jeho snu melodií, respektive tzv. idée fixe, s níž se setkává a slyší ji všude a která nás provází celým dílem. Následuje hlavní příběh, který je v symfonii vyprávěn.", "section_level": 2}, {"title": "1. věta: Sny – vášně.", "content": "Mladý hudebník vzpomíná na svůj dřívější život, na svou duševní rovnováhu a spokojenost a na ty podrážděné vášně, na smutek dřív než spatřil tu, kterou miluje. A pak na velikou vášeň a nekonečnou lásku, horečné myšlenky, které se neustále vracejí k milované dívce.", "section_level": 2}, {"title": "2. věta: Na plese.", "content": "Hrdina svou lásku náhodně potkává na plese. Oproti předchozí větě (Largo. Allegro agitato e appassionato assai), která je relativně dlouhá a snivá, je hlavní melodie ve znamení valčíku (Allegro non troppo). Objevuje se tu střídavě idée fixe. Tato věta je napsána tak, aby vzbuzovala představu, jak se hrdina prodírá roztančeným parketem, v němž se mu jeho láska ztrácí (idée fixe).", "section_level": 2}, {"title": "3. věta: Na venkově.", "content": "Tato část začíná velmi lyricky. Jednoho letního večera, když je hlavní hrdina na venkově, uslyšel melodii, kterou hráli dva pastýři. Mladík je obklopen skladkými zvuky, poklidnými poli a lesy, které uklidňují jeho duši a vnášejí do ní klid a pohodu. Tu se náhle dívka znova objevuje, klid je rázem pryč. Celou jeho bytostí prostoupí láska. Obává se zlé předtuchy a táže se, zda je mu věrná. Jeden z pastýřů opět začíná hrát svoji naivní melodii, druhý mu však už neodpovídá. Slunce se sklání k obzoru, v dálce zahřmí hrom, nastane ticho, mladík zůstává v údolí osamocen.", "section_level": 2}, {"title": "4. věta: Pochod k popravišti.", "content": "Tato věta začíná temnými rytmickými akordy, vnitřní napětí vzrůstá. Hrdinovi se zdá, že svoji milovanou zabil a nyní je veden na popraviště. Hudba je rázná, energická, v pochodovém rytmu. Krátce před smrtí se hrdinovi zjevuje jeho láska, přervaná krutým a nelítostným osudem. Hudebně je vyjádřeno dopadnutí katovy sekery, následuje fanfára symbolizující vstup do pekla.", "section_level": 2}, {"title": "5. věta: Sabat čarodějnic.", "content": "Hrdina je na sabatu čarodějnic, obklopen strašidelnými stíny. Odněkud se ozývá šum, steny, výkřiky. Příjemná melodie (idée fixe) se ozve ještě jednou a pak ztrácí svůj půvab a křehkost a čím dál víc nabývá na zrůdnosti. To jeho milá přišla na sabbat. Vítá ji radostný křik. Připojuje se posléze k ďábelským orgiím. Náhle se ozvou pohřební zvony, parodie na chorál Dies irae a společně s ním tanec čarodějnic. Symfonie je zakončena bouřlivým finále.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fantastická symfonie s (dnešním) podtitulem Epizoda ze života umělcova (op. 14) v originále \"Symphonie fantastique, Épisode de la vie d’un artiste\" je symfonické dílo francouzského skladatele Hectora Berlioze z roku 1830. Původní název zněl Epizoda ze života umělcova, fantastická symfonie v pěti částech, francouzsky Épisode de la vie d’un artiste, symphonie fantastique en cinq parties. Uvedení symfonie (která se svou formou blíží cyklu symfonických básní) je považováno za začátek novoromantismu. Je napsána v tónině c-moll, věnována byla caru Mikuláši I. Je to první programní symfonie vůbec. Symfonie byla poprvé uvedena 5. prosince 1830 v sále pařížské konzervatoře. Mezi posluchači se nacházel též devatenáctiletý Franz Liszt, který byl symfonií nadšen tak, že ji zaranžoval pro klavír. Berlioz později symfonii upravil hudebně i dějově, v roce 1831 dokonce zkomponoval její volné pokračování Lélio neboli návrat do života (uvedeno v roce 1832, později rovněž upraveno).", "tgt_summary": "Leonard Bernstein described the symphony as the first musical expedition into psychedelia because of its hallucinatory and dream-like nature, and because history suggests Berlioz composed at least a portion of it under the influence of opium. According to Bernstein, \"Berlioz tells it like it is. You take a trip, you wind up screaming at your own funeral.\" In 1831, Berlioz wrote a lesser-known sequel to the work, \"Lélio\", for actor, soloists, chorus, piano and orchestra.", "id": 1106464} {"src_title": "Efemeridy", "tgt_title": "Ephemeris", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo efemerida je z řec. \"ep-hémerios\", jednodenní, každodenní. Téhož původu je i adjektivum efemérní (přechodný, pomíjivý) a slovo efemera, které znamená věci k příležitostnému, krátkodobému použití, například plakáty, oznámení a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Efemeridy jsou poprvé doloženy ve staré Babylonii a v Indii ve 2. tisíciletí př. n. l. a užívaly se k předpovídání zatmění a k jiným astrologickým účelům. Velký význam měly Toledské tabulky, vytvořené Gerardem z Cremony ve 12. století pro navigaci, a o sto let mladší tabulky kastilského krále Alfonse X. Kolem roku 1320 je opravili dva pařížští mistři a v této podobě se užívaly 300 let. Z roku 1408 pocházejí obdobné čínské tabulky. Když Kryštof Kolumbus 1504 ztroskotal na ostrově Jamajce, předpověděl domorodcům zatmění podle vydání Regiomontanova. 1551 vyšly tabulky německého matematika a astronoma E. Reinholda, založené na Koperníkově teorii. Roku 1627 vyšly Rudolfinské tabulky, zpracované Johanem Keplerem, které se pak staly standardem. Nautické tabulky byla jednou z prvních úloh, na něž se používaly mechanické počítací stroje a daly podnět k vývoji Babbageova počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní efemeridy.", "content": "Vědecké efemeridy dnes zahrnují počítačové programy, které vypočtou polohy nebeských těles (včetně asteroidů a umělých družic) v libovolném čase, nemohou však přesto zahrnout nepravidelné vlivy například asteroidů a komet a musejí se tedy čas od času opravovat. Efemeridy platí přesně jen pro určité místo, ale odchylky mají význam jen v případě Měsíce a blízkých asteroidů. Efemeridy jsou důležité pro kosmonautiku, pro družice systému GPS i pro astronomická pozorování. Ve stavebnictví se užívají při výpočtu oslunění a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Efemeridy jsou údaje o poloze astronomických objektů (Slunce, Měsíc, planety, umělé družice) na obloze v určitém čase nebo časech. Vydávají se v podobě tištěných tabulek, dnes je nejčastěji počítají programy za pomoci matematických modelů pohybu těles. Udávají se obvykle ve sférických polárních souřadnicích (rektascenze a deklinace). Používají se v astronomii a k navigaci. Mají užití také v astrologii.", "tgt_summary": "In astronomy and celestial navigation, an ephemeris (plural: ephemerides) gives the trajectory of naturally occurring astronomical objects as well as artificial satellites in the sky, i.e., the position (and possibly velocity) over time. The etymology is and . Historically, positions were given as printed tables of values, given at regular intervals of date and time. The calculation of these tables was one of the first applications of mechanical computers. Modern ephemerides are often computed electronically, from mathematical models of the motion of astronomical objects and the Earth. However, printed ephemerides are still produced, as they are useful when computational devices are not available. The astronomical position calculated from an ephemeris is given in the spherical polar coordinate system of right ascension and declination. Some of the astronomical phenomena of interest to astronomers are eclipses, apparent retrograde motion/planetary stations, planetary es, sidereal time, positions for the mean and true nodes of the moon, the phases of the Moon, and the positions of minor celestial bodies such as Chiron. Ephemerides are used in celestial navigation and astronomy. They are also used by some astrologers.", "id": 2227515} {"src_title": "Údolí Káthmándú", "tgt_title": "Kathmandu Valley", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Celý Nepál leží ve velmi výhodné poloze. Z jedné strany je sousedem s Indií a z druhé strany s Čínou. V historii tedy hrálo Údolí Káthmándú úlohu důležitého obchodního centra na cestě spojující tyto dvě země. Zároveň však uzavřenost mezi horskými masívy dokázala tuto oblast uchránit před cizími vlivy, tudíž je její kultura plně zachovalá. Káthmándská kotlina se rozkládá 1300 m n. m. pod himálajskými vrcholky. Je pozůstatkem horského jezera, z nějž téměř před 10 000 lety vytekla voda jižní soutěskou Čóbar. Geologové se domnívají, že odtok byl způsoben zemětřesením, ale hluboce věřící obyvatelstvo si jev vykládá po svém. Denně můžeme být oslněni pannenskou krásou krajiny a kulturním svérázem údolí, které zaujímá cca 656 km².", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie místa.", "content": "Káthmándská kotlina je nejstarší osídlená oblast v Nepálu. Obydlená je již po staletí, první zmínky sahají až do období neolitu, kdy kotlina byla již úrodná. Archeologické nálezy potvrdily, že v těchto dobách v Káthmándské kotlině existovala nejvyspělejší civilizace himálajského regionu. Bylo zde rozvinuto jak zemědělství tak městská kultura. Objeveny byly hlavně nástroje k obdělávání půdy jako jsou například pluhy a rýče. Choval se převážně skot a buvoli, přičemž tato zvířata lidé nevyužívali k orbě ani jako zápřahů dvoukolových kár. Na vysoké úrovni byla také řemesla, obyvatelé vynikali ve zpracování kovů, tkalcovství (vlněné pokrývky), dřevořezbě a hrnčířství. Z tmavé hlíny se na hrnčířském kruhu vyráběla zdobená keramika, hlína byla také vhodná pro vypalování trvanlivých cihel. Ty se staly osvědčeným stavebním materiálem (mimo dřevo či kámen).", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní duchovní svět.", "content": "Je známo, že nejstarší obyvatelé údolí již před počátkem našeho letopočtu uctívali indická božstva (Višnu, Šivu a některá ženská božstva). Ale stopy vlastních náboženských kultů a představ jsou dodnes patrné v nepálském buddhismu a hinduismu. Šlo hlavně o obřady, které měly zaručit úrodnou půdu a ochranu sklizně před silami přírody. Ty si lidé představovali buď jako hodné duchy nebo zlé démony, kterým vypravovali náboženské obětní či usmiřující obřady (oběti byly pravděpodobně i lidské). Obyvatelé této kotliny vedli také dlouhé pohřební rituály spojené s kremací. Chtěli zabránit převtělení zemřelého do podoby zlého ducha, který by pak dlouho sužoval okolí. Také dbali na to, aby lidé umírali pokud možno uvnitř domů.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé, jejich víra a vznik prvotních států.", "content": "Obyvatelé Káthmándského údolí jsou odedávna označováni jako Névárci, a také jsou jeho nejvýznamnější složkou. Dodnes jsou příkladem symbiózy dvou hlavních státních náboženství, a to buddhismu a hinduismu. Kolem roku 600 př. n. l. se do oblasti Káthmándú dostávají Kirátové. Jsou označováni jako \"lesní barbaři\", oblečení do zvířecích kůží, živící se lovem a sběrem lesních plodů a kořínků. Utvořili zde první státní útvar, k jehož tradici se dodnes hlásí nejstarší etnické skupiny himálajského regionu. Stát hospodářsky prosperoval a udržoval styky s Indií. Pod indickým vlivem se rozvíjela i jeho kultura. A když se kolem roku 560 př. n. l. v himálajském \"Lumbiní\" narodil Buddha, většina obyvatel Káthmándské kotliny se již hlásila k buddhismu. V 1. a 2. století n. l. do Nepálu přišly kimeny Liččhaviů. Jejich příchod do Káthmándské kotliny přispěl k postupnému \"rozpadu kmenového zřízení\", jež uvolnilo místo \"kastovnímu systému\". Prvním králem byl Džajadéva I., dalším Mánadéva I.. Po Mánadévově smrti se setkáváme s \"dvojvládím\", kdy vládne panovník a ministři s velmoži. Za jednu z nejvýznamnějších osobností dějin je považován Anšuvarman, který znovu nastolil oblasti řád. Také nedovolil, aby byla potlačována jakákoli náboženská víra. Nezanechal syna, a tak po jeho smrti nastoupil Džišnugupta. Veškerá moc byla v rukou regentů a o trůn se bojovalo jednou bratrovraždou za druhou. Dokázané je také vtrhnutí uchazeče o královskou korunu z Tibetu, pak následné okupování Káthmándské kotliny a pak znovuusazení Liččhavských vládců. Obnovení Liččhavské dynastie přineslo království všestranný prospěch. Obnovily se stavby zavodňovacích zařízení, po obchodních cestách znovu putovaly karavany plné zboží a bohatly buddhistické kláštery. Vláda Liččhaviů trvala snad do roku 877 n. l. Pro období dalších 250 let nejsou dochovány žádné historické prameny. Dalšími vládci této oblasti se stali Thákurové a Mallové. Zdá se, že éra Thákurů nebyla nijak pro rozvoj oblasti přínosná. Panovníci byli slabí, vykupovali podporu velmožů a obyvatelstvo (zejména v okrajových oblastech kotliny) se dávalo pod vládu panovníků sousedských indických států. Koncem 12. století existovaly v Káthmándském údolí tři \"státní útvary\" se sídelními městy v Pátanu, Káthmándú a Bhaktapuru (Bhádgáónu). Vládci těchto států, a byli to snad bratři, mezi sebou vedli neustálé války. To vedlo k tomu, že se vlády ujali Mallové. Ti se snažili do Nepálu proniknout již za vlády Liččhaviů. Ale ani jejich vláda nebyla nejšťastnější. Zem tehdy sužovaly četné přírodní katastrofy, cizí vpády i vnitřní nepokoje. V kronikách se můžeme dočíst o pravidelně se opakujících hladomorech a zemětřeseních. Roku 1255, v důsledku zemětřesení, zahynul jak panovník, tak třetina obyvatelstva. Následují boje o moc. Boje mezi sebou sváděli vládci z Pátanu a Bhaktapuru, oblast čelila i nájezdům zvenčí. Koncem 13. století a počátkem 14. století sem několikrát vpadly oddíly \"khaských rádžů\". V polovině 14. století dochází k útoku \"muslimů z Bengálska\", což prakticky vedlo ke srovnání Káthmándského osídlení se zemí. Dále je země sužována nekonečnými válkami, a tak lákavou kořistí pro dobyvatele. Toho v 18. století využili bojovní a cílevědomí Ghurkové. Společnost je stále rozdělena na kasty, teprve v roce 1990 musel dosud absolutistický panovník pod tlakem nepokojů připustit demokratičtější systém více stran. A tak se tedy až tohoto roku konaly 1. volby.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura, umění.", "content": "V údolí Káthmándú se nachází celosvětově proslulých \"7 skupin památek, staveb a zahrad\", které jsou ukázkou nepálské architektury. Za vlády Liččhaviů byly rozkazy vydávány ze tří paláců – Managrha, Kailásakutabhavana a Bhadrádivásabhavana. Managrha by snad měl být dnešním Mangalbázár v Pátanu, ale není to jisté. Čínské prameny z období krále \"Naréndradévy\" se zmiňují o Kailásakutabhavana jako o velkolepé mnohaposchoďové stavbě, ve které mohli být tisíce lidí. V rotích nádvoří byly čtyři pavilony, které chránily krásné skulptury zdobené perlami a drahými kameny. Trůn měl podobu lva, byl zdoben též perlami, klenoty z křišťálu a perleti, korálů a jantaru. Doloženo je také, že král měl na sobě náušnice ze zlata a jadeitu. Středem sálu se táhl koberec z květin. Palác měl zřejmě i vodárnu, ta byla sedmiposchoďová, měla měděnou střechu a stála uprostřed dvora. Zdobily ji balustrády, sloupy a chodby pokryté mozaikou z drahokamů. U základů věže se z hrdel zlatých lvů chrlila voda. Dále je zmíněn zlatý krokodýl, z jehož chřtánu se valil vodotrysk. K nejkrásnějším výtvarným dílům patří však řezbářské umění. Dřevořezby jsou víceméně ze sálového dřeva a zdobí paláce, chrámy, okenice, okenní rámy a \"tórany\" (půlkruhové portály nad vstupními dveřmi. Na střešních trámech můžeme spatřit kopulující páry, které mají vylekat pannenskou bohyni přibližující se k zemi v podobě blesku.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Mimo krásné vrcholky Himálají se lidé ubírají k Tatopani, což jsou horké prameny. Krásy lesů v okolí Pulchowki jsou vhodné pro pěší turistiku. Na vrcholku této hory nalezneme buddhistickou svatyni. Dále se v blízkosti Pulchowki nachází Godavari – krásná botanická zahrada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Údolí Káthmándú je údolí, nacházející se v centrální části Nepálu. Zahrnuje oblast tří vlastních měst – Káthmándú, Pátan a Bhaktapur. Údolí je od nepaměti hlavním náboženským a kulturním centrem země. V roce bylo 1979 zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "The Kathmandu Valley (, Nepal Bhasa: स्वनिगः, नेपाः गाः), historically known as Nepal Valley or Nepa Valley, lies at the crossroads of ancient civilizations of the Indian subcontinent and the broader Asian continent, and has at least 130 important monuments, including several pilgrimage sites for Hindus and Buddhists. There are seven World Heritage Sites within the valley. Historically, the valley and adjoining areas made up a confederation known as the Nepal Mandala. Until the 15th century, Bhaktapur was its capital, when two other capitals, Kathmandu and Lalitpur (Patan), were established. The Kathmandu Valley is the most developed and populated place in Nepal. The majority of offices and headquarters are located in the valley, making it the economic hub of Nepal. It is popular with tourists for its unique architecture, and rich culture that includes the highest number of jatras (street festivals) in Nepal. The valley itself was referred to as \"Nepal Proper\" by British historians. In 2015, Kathmandu Valley was hit by the April 2015 Nepal earthquake. The earthquake caused thousands of deaths and destruction of many infrastructures across the Kathmandu Valley, which includes the towns of Lalitpur, Kirtipur, Madhyapur Thimi, Bhaktapur and the municipalities across Kathmandu valley making the total population of roughly 1.5 million people. Kathmandu is also the largest city in the Himalayan hill region.", "id": 2271063} {"src_title": "Skokan zelený", "tgt_title": "Edible frog", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Skokan zelený se dříve řadil do rodu \"Rana\" a označoval se \"Rana esculenta\". Dnes se často řadí do rodu \"Pelophylax\" a označuje se \"Pelophylax esculentus\". Někdy se mezi rodové a druhové jméno vkládá zkratka „kl.“, která značí slovo klepton. Klepton je poměrně nová taxonomická kategorie, která zahrnuje tzv. hybridogenní hybridy a také gynogenetické formy. K synonymům podle NCBI patří:", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a chování.", "content": "Typické pro tohoto skokana je, že tvoří přechod mezi oběma rodičovskými druhy, jejichž křížením vznikl. Skokan zelený je například menší než skokan skřehotavý, ale větší než skokan krátkonohý. Samci dorůstají velikosti 8,5 cm; samice až 10 cm. Zbarvením je podobný skokanu krátkonohému. Oči mají tmavě hnědou duhovku, v období páření se však mění u samic na žlutou či žlutohnědou a u samců na zelenožlutou až světle hnědožlutou. Má viditelné ušní bubínky a samci mají také rezonanční měchýřky. Určování je však velmi složité; jednotlivé typy kříženců se od sebe také velice liší. Některé formy jsou podobné více skokanu skřehotavému, jiné stojí uprostřed a další jsou velice podobné skokanu krátkonohému. Skokan zelený zimuje na souši nebo ve vodě, vylézá již v dubnu, o pár měsíců později se páří na rozmnožišti. Často se množí s rodičovskými druhy. Ozývá se rychlým kuoooooór až kvóóóóór. Rád se vyhřívá v mělké vodě. Živí se drobnými bezobratlými, výjimečně také obratlovci. Za určitých podmínek dokáže skočit až metr daleko. Žije hlavně v nížinách; ale neplatí to stoprocentně.", "section_level": 1}, {"title": "Hybridní původ.", "content": "Jak již bylo řečeno, skokan zelený není druh, nýbrž hybrid, a to tzv. hybridogenní hybrid, protože se díky zvláštnímu typu tvorby pohlavních buněk udržuje stále v první filiální (F1) generaci. Konkrétně je možné říci, že samice (ač jsou hybridního původu) vytvářejí vajíčka, která nikdy neobsahují genetický materiál svého otce. Tato vajíčka však mohou být oplodněna rodičovským druhem, z něhož pocházel otec samičky, načež se z těchto vajíček vylíhnou opět hybridi, kteří budou klást vajíčka s genetickou informací pouze své matky. Toto je však pouze základní schéma jevu, který je u skokanů ve skutečnosti mnohem složitější. Například u skokanů zelených se rozmnožování často účastní i samci skokana zeleného. Z jiných studií je zase známo, že hybridogenní systém je u skokanů zelených „neúplný“, říká se, že tzv. netěsní. Během vzniku pohlavních buněk občas totiž dojde k rekombinaci („prohození“) jedné části genomu otce s genomem matky, čímž se přece jenom může otec podílet na genetickém materiálu svých budoucích vnuků. Další raritou je fakt, že skokan zelený se někdy může rozmnožovat i sám, rozuměj bez svých rodičovských druhů. V některých evropských severních a západních populacích totiž produkují skokani zelení haploidní i diploidní gamety a jejich různou kombinací mohou opět vzniknout skokani zelení s různou ploidií. To je ovšem další zajímavá skutečnost: v populacích skokanů zelených se často vyskytnou různé triploidní formy, tedy jedinci s třemi sadami chromozomů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skokan zelený (\"Pelophylax esculentus\", dříve \"Rana esculenta\") je hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého. Rozšířen je od Francie až po Volhu. V Česku je chráněný zákonem jako silně ohrožený druh.", "tgt_summary": "The edible frog (\"Pelophylax\" kl. \"esculentus\") is a name for a common European frog, also known as the common water frog or green frog (however, this latter term is also used for the North American species \"Rana clamitans\"). It is used for food, particularly in France for the delicacy frog legs. Females are between 5 and 9 cm long, males between 6 and 11 cm.", "id": 2202166} {"src_title": "Sintra", "tgt_title": "Sintra", "src_document": [{"title": "Hlavní památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Palácio Nacional de Sintra.", "content": "Palácio Nacional de Sintra je palác s prvky gotického, manuelského a maurského stylu. Od 15. až do 19. století byl téměř nepřetržitě obýván královskou rodinou. Nejstarší dochovanou částí paláce je kaple ze 14. století postavená za vlády krále Dinise I. Hlavní části paláce byly postaveny za vlády krále Jana I. Za zmínku stojí především \"Sala das Pegas\" (\"Labutí sál\"), \"Sala das Cisnes\" (\"Sál strak\") či \"Sala dos Árabes\" (\"Arabský sál\"). O další rozvoj paláce se v letech 1497 až 1530 zasloužil král Manuel I. Z tohoto období pochází například \"Sala dos Brasões\" (\"Sál erbů\"). Od roku 1676 až do roku 1683 byl v paláci svým bratrem Pedrem II. vězněn psychicky labilní král Alfons VI. Roku 1755 postihlo Lisabon a jeho okolí zemětřesení, které poničilo i tento palác. Po založení republiky, roku 1910 se palác stal národní památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Palácio Nacional da Pena.", "content": "Tento palác je jednou z největších romantických staveb 19. století ve světě. Stojí na místě dřívějšího kláštera, který nechal pro řád svatého Jeronýma postavit král Manuel I. Roku 1755 byl ale klášter téměř celý zničen zemětřesením a dlouho zůstal v troskách. Zajímat se o něj začal až král Ferdinand II, který ho v letech 1842 až 1854 nechal přestavit na královský palác. Přestavbu král svěřil německému architektovi baronovi von Eschwege, jeho spolupracovníkem ve vytváření rozsáhlého parku v romantickém duchu byl Václav Cífka, český zahradní architekt a umělec působící v Portugalsku. Po králově smrti byl palác prodán královi Ludvíkovi I. a roku 1889 se stal majetkem státu.", "section_level": 2}, {"title": "Monserrate.", "content": "Pozemek, na kterém dnes stojí palác Monserrate obklopený stejnojmenným parkem, byl původně majetkem řádu Monserrate. Roku 1790 si pozemek pronajal anglický obchodník Gerard DeVisme a postavil si zde novogotický dům. Od roku 1793 zde pobýval anglický spisovatel William Beckford. Poté palác dlouho chátral. V té době ho navštívil básník Lord Byron, který toto místo zmiňuje i ve svém slavném díle \"Childe Haroldova pouť\". Roku 1855 ho koupil další slavný angličan, Sir Francis Cook. Tento anglický baronet, kterému později portugalský král Ludvík I. udělil titul vikomt z Monserrate, zde roku 1858 nechal postavit romantický palác, jehož architektem byl James Knowles. Palác mnoho let sloužil jako letní sídlo rodiny Cookových a od roku 1949 je majetkem státu.", "section_level": 2}, {"title": "Quinta da Regaleira.", "content": "Tento palác je také známý pod jménem \"Palác milionáře Monteira\" (\"Palácio do Monteiro dos Milhões\") podle svého prvního majitele jménem António Augusto Carvalho Monteiro. Součástí paláce je překrásná kaple a velký park s mnoha jezery, jeskyněmi, fontánami a dalšími zajímavými stavbami. Monteiro si pro sebe přál sídlo, které by odráželo jeho zájmy, alchymii, zednářství, templářství a rosekruciánský řád. Najal si tedy italského architekta Luigiho Maniniho, a ten v letech 1904 až 1910 vytvořil mnoho staveb, ve kterých najdeme prvky romantismu, gotické renesance i manuelského slohu. Palác mnoho let sloužil jako soukromá rezidence různých majitelů. Roku 1997 ho získalo město, prošel rozsáhlou renovací a o rok později byl zpřístupněn veřejnosti. Dnes je palác dějištěm mnoha kulturních akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Palácio de Seteais.", "content": "Tento neoklasicistický palác z 18. století byl postaven pro holandského konzula Daniela Gildemeestera. Po jeho smrti ho koupil markýz Diogo José Vito de Menezes Noronha Coutinho a nechal k němu přistavět další křídla. Roku 1946 palác získala portugalská vláda a dnes slouží jako luxusní hotel a restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Castelo dos Mouros.", "content": "Castelo dos Mouros (Maurský hrad) je hrad původně postavený Maury někdy v 9. nebo 10. století. Dnešní podobu získal v 19. století, kdy ho nechal v romantickém stylu renovovat portugalský král Ferdinand II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sintra je město a sídlo obce v Portugalsku, v Estremaduře a dnešním distriktu Lisabon, asi 20 km severozápadně od Lisabonu, jehož metropolitní oblasti je součástí a s nímž je spojeno příměstskou železnicí. Počátky Sintry sahají do středověku, popis tohoto místa je dochován z 11. století od portugalsko-arabského geografa Al-Bacra. Ve městě se nacházela řada staveb islámské architektury, avšak během reconquisty při dobývání města byla většina z nich zbořena.Sintra se díky své výhodné poloze nedaleko Lisabonu a dobrým klimatickým podmínkám stala letním sídlem královské rodiny. Také byla díky maurskému hradu, množství paláců, zahrad, parků, postavených a vybudovaných v různých slohových obdobích, nazývána pohádkovým městem. Sintra je i s přilehlou oblastí zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Sintra (, ) is a town and municipality in the Greater Lisbon region of Portugal, located on the Portuguese Riviera. The population of the municipality in 2011 was 377,835, in an area of . Sintra is a major tourist destination in Portugal, famed for its picturesqueness and for its numerous historic palaces and castles. Sintra is also a major luxury dining and tourism destination within the Portuguese Riviera, as well as one of the wealthiest municipalities in the country, and is known for the numerous notable events hosted in Sintra, such as Bilderberg Meetings and the Open de Portugal. The historic center of the \"Vila de Sintra\" is famous for its 19th-century Romanticist architecture, historic estates & villas, gardens, and numerous royal palaces & castles, which resulted in the classification of the town and its historic passage as a UNESCO World Heritage Site. Sintra is similarly known for its numerous gardens and nature parks, including the Sintra-Cascais Nature Park and the Sintra Mountains. Sintra's landmarks include the mediaeval Castle of the Moors, the romanticist Pena National Palace and the Portuguese Renaissance Sintra National Palace. Sintra is consistently ranked as one of the wealthiest and most expensive municipalities in both Portugal and the Iberian Peninsula as a whole. Sintra is one of Portugal's most expensive and sought after real estate markets, famed for its numerous historic villas, luxury estates, and Michelin star restaurants, and is home to one of the largest foreign expat communities along the Portuguese Riviera. Sintra is similarly known for its high standards of living, consistently ranking as one of the best places to live in Portugal.", "id": 1984459} {"src_title": "Ronald Evans", "tgt_title": "Ronald Evans (astronaut)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Dětství strávil v Topece, hlavním městě Kansasu. Po základní a střední škole zde absolvoval i elektrotechnickou fakultu (University of Kansas). A také se zde seznámil a oženil s Janet Pollmovou. Ještě na fakultě v Kansasu prodělal dobrovolný vojenský výcvik a pak, s diplomem inženýra, nastoupil k vojenskému námořnictvu. Tady také začal s létáním na cvičných strojích. Pak byl převelen na tři roky k bojovému útvaru jako stíhací letec v Tichomoří. Po návratu do USA byl dva roky leteckým instruktorem a studoval na postgraduální škole vojenského námořnictva. Skončil ji úspěšně v roce 1964 a nastoupil u letky VF-51 na letadlovou loď Ticonderoga. V roce 1966 jej přijali do páté skupiny připravujících se astronautů u NASA. To znamenalo další studium a další cvičné lety, ač měl už na reaktivních letounech nalétáno přes 4000 hodin. Byl zařazen do podpůrných posádek Apollo 7, Apollo 11 a do záložní posádky Apolla 14. Až na konci programu Apolla se konečně do vesmíru dostal.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Ke svému jedinému letu do vesmíru odstartoval z mysu Canaveral v lodi Apollo 17. Byla to šestá expedice na Měsíc, v ní zastával místo pilota velitelské sekce kosmické lodi. Na palubě s ním letěli Eugene Cernan a Harrison Schmitt, kteří na Měsíci přistáli. Obletěl 75x Měsíc, nalodil oba své druhy a po 12 dnech ve vesmíru všichni tři přistáli s pomocí padáků ve své kabině na hladině Tichého oceánu. Během zpátečního letu absolvoval výstup mimo loď (tzv.EVA) kvůli demontáží kazet filmů..", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení letů.", "content": "V lednu 1973 byl námořní kapitán Evans jmenován do záložní posádky letu Apollo-Sojuz (ASTP/EPAS). O tři roky později z armády definitivně odešel a v roce 1977 i z NASA. Stal se viceprezidentem společnosti Western America Energy Corporation v Scottsdale, stát Arizona. Tři roky poté zde zemřel na infarkt myokardu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ronald Ellwin Evans (10. listopadu 1933, St. Francis, Kansas, USA – 7. dubna 1990, Scottsdale, Arizona, USA) byl americký vojenský letec a astronaut z Apolla 17.", "tgt_summary": "Ronald Ellwin \"Ron\" Evans Jr. (November 10, 1933 – April 7, 1990), (Capt, USN), was an American naval officer and aviator, electrical engineer, aeronautical engineer, NASA astronaut and, one of the 24 astronauts to have flown to the Moon, one of 12 people to have flown to the Moon without landing on it. Before becoming an astronaut, Evans graduated with a Bachelor of Science degree in Electrical Engineering from the University of Kansas and joined the U.S. Navy. After receiving his naval aviator wings, Evans served as a fighter pilot and flew combat during the Vietnam War. In 1964 he received a Master of Science degree in Aeronautical Engineering from the U.S. Naval Postgraduate School. Achieving the rank of captain, he retired from the Navy in 1976. Evans was selected as an astronaut by NASA as part of Astronaut Group 5 in 1966 and made his only flight into space as Command Module Pilot aboard Apollo 17 in December 1972, the last crewed mission to the Moon, with Commander Eugene Cernan and Lunar Module Pilot Harrison Schmitt. During the flight, Evans and five mice orbited the Moon a record 75 times as his two crewmates descended to the surface. He is the last person to orbit the Moon alone and, at 148 hours, holds the record for the most time spent in lunar orbit. In 1975 Evans served as backup Command Module Pilot for the Apollo–Soyuz Test Project mission. During Apollo 17's return flight to Earth, Evans performed an extravehicular activity to retrieve film cassettes from the exterior of the spacecraft, the command and service module. It was the third \"deep space\" EVA, and is the spacewalk performed at the greatest distance from any planetary body. As of , it remains one of only three deep space EVAs, all made during the Apollo program's J-missions. It was also the final spacewalk of the Apollo program.", "id": 1397677} {"src_title": "Fosforylace", "tgt_title": "Phosphorylation", "src_document": [{"title": "Fosforylace proteinů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1906 Phoebus A. Levene v Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum identifikoval fosfát v bílkovině vitellin, a v roce 1933 Fritz Lipmann objevil fosfoserin v kaseinu. Nicméně trvalo dalších 20 let, než Eugene P. Kennedy popsal první \"enzymatickou fosforylaci proteinů\".", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Reverzibilní fosforylace proteinů je důležitý regulační mechanismus, který se vyskytuje u prokaryotických i eukaryotických organismů. Kinázy fosforylují bílkoviny a fosfatázy bílkoviny defosforylují. Mnohé enzymy a receptory jsou ve stavu \"zapnutý\" nebo \"vypnutý\" prostřednictvím fosforylace a defosforylace. Reverzibilní fosforylace vede ke konformačním změnám struktury mnohých enzymů a receptorů, které způsobují aktivaci nebo deaktivaci. Fosforylace se v eukaryotických proteinech obvykle vyskytuje na aminokyselinách serin, threonin, tyrosin a histidinových zbytcích. Histidinová fosforylace eukaryotických proteinů je častější než fosforylace na tyrosinu. V prokaryotických bílkovinách dochází k fosforylaci zbytků aminokyselin serin, threonin, tyrosin, histidin, arginin nebo lysin. Přidáním fosfátových iontů (HPO) na polární R skupiny aminokyselinových zbytků se mohou změnit hydrofobní části proteinu na polární a extrémně hydrofilní část molekuly. Tímto způsobem je možné zavést konformační změnu ve struktuře proteinu prostřednictvím interakce s jinými hydrofobními a hydrofilními částmi proteinu. Jeden takový příklad regulace je fosforylace p53 tumor supresorových proteinů. Protein p53 je silně regulován a obsahuje více než 18 různých míst fosforylace. Aktivace p53 může vést k zástavě buněčného cyklu, který může být obrácen a za určitých okolností může vést k apoptotické buněčné smrti. Tato aktivita se vyskytuje pouze v situacích, kdy jsou buňky poškozené, nebo je u zdravých jedinců narušená jejich fyziologie. Po deaktivačním signálu je protein znovu defosforylován a přestane fungovat. Aktivace fosforylací je mechanismus, který se vyskytuje v mnoha formách přenosu signálů, jako například způsob, jakým se světlo zpracovává ve světločivných buňkách sítnice. Regulační role fosforylace:", "section_level": 2}, {"title": "Signální dráhy.", "content": "Objasnění komplexní signální dráhy fosforylace může být obtížné. V buněčných signálních drahách protein A fosforyluje protein B a protein B pak fosforyluje protein C. Nicméně, v jiných signálních drahách protein D fosforyluje protein A, nebo fosforyluje protein C. Globální přístupy jako je fosfoproteomika (což je studium fosforylovaných proteinů prostřednictvím proteomiky v kombinaci s hmotnostní spektrometrií), byly využity k identifikaci a kvantifikaci dynamických změn fosforylovaných proteinů v průběhu času. Tyto techniky jsou důležité pro systematickou analýzu komplexních fosforylačních sítí. Byly úspěšně použity k identifikaci dynamických změn ve stavu fosforylace na více než 6000 místech po stimulaci epidermálním růstovým faktorem. Jiný přístup k pochopení fosforylačních sítí je na základě měření genetické interakce mezi více fosforylovanými proteiny a jejich cíli. To ukazuje zajímavé opakující se vzorce interakcí tzv. síťové motivy.", "section_level": 2}, {"title": "Místa proteinové fosforylace.", "content": "Existuje tisíce různých fosforylačních míst v dané buňce, protože: Fosforylace jakéhokoli místa na daném proteinu může změnit funkci nebo lokalizaci tohoto proteinu. Například, pokud je aminokyselina Serin-473 (\"S473\") v proteinu AKT fosforylována, protein kináza B je funkčně aktivní jako kináza. Pokud protein kináza B není fosforylována, je to neaktivní kináza.", "section_level": 2}, {"title": "Typy fosforylace.", "content": "Uvnitř bílkoviny může dojít k fosforylaci na několika aminokyselinách. Fosforylace na serinu je nejčastější, hned za ním následuje threonin. Tyrosinová fosforylace je poměrně vzácná. Vzhledem k tomu, že tyrosin-fosforylované proteiny je poměrně snadné purifikovat pomocí protilátek, jsou fosforylace prostřednictvím tyrosinu poměrně dobře prozkoumané. Fosforylace histidinu a aspartátu se vyskytují hlavně u prokaryot jako součást dvousložkové signalizace. V některých specifických případech se může vyskytovat také v signálních drahách u eukaryot.", "section_level": 2}, {"title": "Detekce a charakterizace.", "content": "Protilátky mohou být použity jako výkonné nástroje pro detekci toho, zda je protein na určitém místě fosforylován. Protilátky vážou a detekují konformační změny vyvolané fosforylací proteinů. Tyto protilátky se nazývají fosfo-specifické. Nyní jsou k dispozici stovky těchto protilátek. Jsou to důležité biochemické nástroje a to jak pro základní výzkum, tak pro klinické diagnózy.", "section_level": 2}, {"title": "Posttranslační modifikace.", "content": "PTM (Posttranslační modifikace) izoformy jsou snadno zjistitelné na 2D gelu. Fosforylace nahrazuje neutrální hydroxylové skupiny na serinech a threoninech nebo tyrosinech za negativně nabité fosfátové skupiny s pKs kolem 1.2 a 6.5. Pod pH 5,5 fosfáty přidají jeden záporný náboj, u pH 6,5 přidávají 1,5 záporného náboje, nad pH 7,5 přidávají 2 záporné náboje. Relativní množství každé izoformy může být také snadno a rychle určeno z intenzity zbarvení na 2D gelu. V některých velmi specifických případech, je možné detekovat fosforylaci jako posun v proteinu. Tuhle elektroforetickou pohyblivost lze provádět pomocí jednoduchých 1-rozměrných SDS-PAGE gelů, jak je to popsáno například pro transkripční koaktivátor v článku Kovacs et al. Většina fosforylačních míst, pro které byly tyto mobilní posuny popsány spadají do kategorie SP a TP míst. (tj. prolinové zbytky následované fosforylovanými serinovými nebo threoninovými zbytky). Nedávné rozsáhlé analýzy hmotnostní spektrometrie byly použity k určení místa fosforylace proteinů. Za poslední 4 roky, desítky studií zveřejnily každou identifikaci tisíců míst, z nichž dříve mnohé nebyly popsány. Hmotnostní spektrometrie je ideální pro takové analýzy, pro které přidávání fosforylace vede ke zvýšení množství proteinů a fosforylovaného zbytku. Nicméně, pokročilé, vysoce přesné hmotnostní spektrometry jsou u těchto studií nezbytné, což představuje omezení pouze na laboratoře s nejmodernějšími hmotnostními spektrometry. Podrobná charakterizace lokalit fosforylace je velmi obtížná, a kvantifikaci proteinů fosforylací pomocí hmotnostní spektrometrie vyžaduje vnitřní standardní přístupy s použitím izotopů Relativní kvantifikaci lze získat s různými diferenciálními technologiemi, například označování prostřednictvím izotopů. Existuje také několik kvantitativních metod proteinové fosforylace, včetně fluorescenčních a imunologických, FRET, TRF, fluorescenční polarizace, fluorescenční spektroskopie, gelová retardační analýza (EMSA), bead-based detekce (metoda pozostávající ze třech prvků: kulička (průměrem 5,6-micromů), oligomerní zachycovací sondy připojené k povrchu a tři fluorofory pro multiplexní detekci), cell-based metody (metody založené na bázi buněčných testů se vztahují na některý z řady různých experimentů založených na použití živých buněk. Tyto metody můžou obsahovat různé testy, které měří proliferaci buněk, toxicitu, motilitu, měřitelnou výrobu produktu, a morfologii buněk. Cell-based testy nabízejí přesnější vyjádření reálného života v modelu, protože jsou používány živé buňky, a také nabízejí možnost dynamického experimentu prostřednictvím sledování množství nebo chování živých buněk).", "section_level": 1}, {"title": "Jiné druhy.", "content": "ATP, \"vysoce energetické\" výměnné médium v buňce, je syntetizováno v mitochondriích přidáním třetí fosfátové skupiny na ADP v procesu nazvaném oxidační fosforylace. ATP je také syntetizováno během procesu glykolýzy. Další způsob tvorby ATP je syntetizace na úkor sluneční energie v procesu fotofosforylace v chloroplastech rostlinných buněk. Fosforylace cukrů je často první fáze jejich katabolismu. To umožňuje buňkám hromadit cukry, protože fosfátová skupina brání molekulám difundovat zpátky přes jejich transportéry. Dále existuje tzv. substrátová fosforylace, při které vznikne ATP mimo dýchací řetězec(např.: z GTP vznikající v Citrátovém cyklu, při glykolýze, apod...).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fosforylace je adice fosfátových skupin (PO) na proteiny nebo jiné organické molekuly. Může měnit strukturu proteinů v enzymech a tím i jejich funkci a činnost. Fosforylace proteinů hraje významnou roli v celé řadě buněčných procesů. Z tohoto důvodu se stává předmětem řady biochemických výzkumů.", "tgt_summary": "In chemistry, phosphorylation of a molecule is the attachment of a phosphoryl group. Together with its counterpart, dephosphorylation, it is critical for many cellular processes in biology. Protein phosphorylation is especially important for their function; for example, this modification activates (or deactivates) almost half of the enzymes present in Saccharomyces cerevisiae, thereby regulating their function. Many proteins (between 1/3 to 2/3 of the proteome in eukaryotes) are phosphorylated temporarily, as are many sugars, lipids, and other biologically-relevant molecules.", "id": 414239} {"src_title": "Retinoblastom", "tgt_title": "Retinoblastoma", "src_document": [{"title": "Vznik a druhy retinoblastomu.", "content": "Retinoblastom je dáván do souvislosti s poruchou genu RB1 na dlouhém raménku 13. chromozomu, ať už získanou nebo zděděnou. V každé buňce sítnice jsou přítomny dvě alely pro gen RB1 (což je gen pro tzv. retinoblastomový protein). Dříve, nežli může vzniknout retinoblastom, musí být vyřazeny nebo mutovány obě alely tohoto supresorového genu (tj. genu, který potlačuje nekontrolovatelné dělení). Retinoblastom se vyskytuje ve dvou formách, dědičné (predispoziční, výjimečné) a nedědičné. Dědičná forma se objevuje asi u 40 % pacientů s retinoblastomem, zbývajících 60 % má formu nedědičnou. Podle toho, zda zasáhne obě nebo jedno oko, ho pak také rozdělujeme na bilaterální nebo unilaterální. Někdy se popisuje trilaminární forma spojená s postižením šišinky.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Prvními příznaky onemocnění bývá zpravidla šilhání (strabismus) nebo leukokorie, objevuje se i otok a zvětšení oka nebo zarudnutí v jeho okolí. U postižených dětí se také často objevuje zvláštní bělavý odraz v očích na fotografiích. Světlá skvrna v oku se dá lépe pozorovat za horších světelných podmínek, kdy dochází k rozšíření zornice oka. Dědičné formy retinoblastomu jsou často objeveny lékaři již po porodu. Průběh onemocnění se dělí do pěti stádií podle závažnosti, pokud je nádor brzo podchycen, zvyšuje se šance na vyléčení. V ČR byl v roce 2005 zaveden screening novorozenců právě na leukokorii (nevybavení červeného reflexu při posvícení do oka oftalmoskopem). Vyšetření provádí zaměstnanci porodnice. Pokud se nepodaří červený reflex vyvolat, je pozván na konzilium oftalmolog. Do dif. dg. leukorie patří vrozená katarakta, perzistující primární sklivec či larvální toxokaróza. Při ultrazvukovém vyšetření je za nádorem sonografický stín díky kalcifikacím, které se zpravidla v tumoru objeví.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Retinoblastom se šíří choroidální invazí s následnou hematogenní diseminací a cestou nervus opticus do subarachnoideálního prostoru (schopnost zasahovat do zrakového nervu a metastázovat až do mozku pacienta). Pokud se podaří pacienta vyléčit, tak u predispoziční formy často vznikají osteosarkomy. V rozvojových zemích je však toto onemocnění často smrtelné. Pokud se léčba nedaří, lékaři přistupují k odstranění postiženého oka.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "Retinoblastom se dá léčit mnoha druhy radioterapie, chemoterapie a dalšími postupy, které se pro urychlení a usnadnění léčby často kombinují:", "section_level": 1}], "src_summary": "Retinoblastom je druhým nejrozšířenějším zhoubným nádorem oka (hned po uvealním malignomu) a vůbec nejrozšířenější dětská oční malignita. Jedná se o autosomálně dominantní onemocnění, kdy u méně než 10 % pacientů nacházíme pozitivní rodinou anamnézu. Nejčastěji se vytváří z buněk zárodečné sítnice oka, které se v pozdějších fázích nitroděložního vývoje diferencují na fotoreceptory. Metastatickými ložisky může být poseta i celá sítnice. Retinoblastom mívá bělavou barvu, způsobenou především kalcifikacemi v jeho nekrotické tkáni. Pod mikroskopem jsou patrné rozetovité, až kopretinovité formace buněk.", "tgt_summary": "Retinoblastoma (Rb) is a rare form of cancer that rapidly develops from the immature cells of a retina, the light-detecting tissue of the eye. It is the most common primary malignant intraocular cancer in children, and it is almost exclusively found in young children. Though most children survive this cancer, they may lose their vision in the affected eye(s) or need to have the eye removed. Almost half of children with retinoblastoma have a hereditary genetic defect associated with retinoblastoma. In other cases, it is caused by a congenital mutation in the chromosome 13 gene 13q14 (retinoblastoma protein).", "id": 297950} {"src_title": "Johann Bernhard Fischer", "tgt_title": "Johann Bernhard Fischer von Erlach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině štýrského sochaře Johanna Baptisty Fischera ve Štýrském Hradci. U otce se také nejprve vyučil sochařem. Pak odešel do Říma, kde působil v letech 1670–1686. Nejprve studoval architekturu u Philippa Schora, pracoval mj. u Gianlorenza Berniniho. V letech 1686–1688 působil v Neapoli ve službách španělského krále. Pak nastoupil ve Vídni jako učitel budoucího císaře Karla VI., pro jehož korunovaci projektoval triumfální bránu. Byl dvakrát ženat, s první manželkou Žofií Konstancií Morgnerovou z Regensburgu měl čtyři děti. Jeho syn Josef Emanuel Fischer z Erlachu byl také významným rakouským architektem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Patřil k nejvýznamnějším architektům radikálního baroka nejen v německy mluvících zemích. Pracoval především ve službách rakouského císařského dvora ve Vídni). Kromě projektů v Hofburgu (sál dnešní Rakouské národní knihovny, fasády a brána s bojujícími giganty), Dvorních koníren (dnešní MuseumsQuartier) a zámku Schönbrunn navrhl například palác České dvorské kanceláře ve Vídni. Spolupracoval také například s architektem Johannem Lukasem Hildebrandtem, od něhož převzal stavbu Schwarzenberského paláce ve Vídni, a který naopak dokončil Fischerův projekt Zimního paláce prince Evžena Savojského ve Vídni. Jeho největším a nejvýznamnějším dílem je projekt kostela morového patrona sv. Karla Boromejského (Karlskirche) českého řádu křižovníků s červenou hvězdou ve Vídni. V Salzburgu projektoval 4 kostely. V Čechách projektoval a postavil Clam-Gallasův palác v Husově ulici na Starém Městě pražském. Nakreslil návrh na monstranci \"Zlaté slunce\" pro pokladnici Lorety v Praze na Hradčanech. Na jižní Moravě projektoval budovu jízdárny na zámku Lednice; pro hraběte Althanna navrhl Sál předků na zámku ve Vranově nad Dyjí. Dále navrhl kašnu Parnas na Zelném trhu v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Bernhard Fischer, od roku 1696 psán z Erlachu (20. června 1656 Štýrský Hradec – 5. dubna 1723 Vídeň), byl rakouský barokní architekt, stavitel a designér, který působil také v Čechách a na Moravě.", "tgt_summary": "Johann Bernhard Fischer von Erlach (20 July 1656 – 5 April 1723) was an Austrian architect, sculptor, and architectural historian whose Baroque architecture profoundly influenced and shaped the tastes of the Habsburg Empire. His influential book \"A Plan of Civil and Historical Architecture\" (1721) was one of the first and most popular comparative studies of world architecture. His major works include Schönbrunn Palace, Karlskirche, and the Austrian National Library in Vienna, and Schloss Klessheim, Holy Trinity Church, and the Kollegienkirche in Salzburg.", "id": 649393} {"src_title": "Zurab Žvanija", "tgt_title": "Zurab Zhvania", "src_document": [{"title": "Kariéra do roku 2003.", "content": "Roku 1985 vystudoval Zurab Žvanija na Gruzínské státní univerzitě biologii. Na univerzitě pak pracoval až roku 1992, kdy se začal naplno věnovat politice. Do politiky vstoupil už v roce 1988, když spoluzakládal gruzínskou Stranu zelených, na jejímž řízení se podílel do roku 1990. Přidal se tak k opozičním politickým silám v Gruzii, které usilovaly o nezávislost. Od roku 1991 byl on i jeho strana v opozici vůči prvnímu postsovětskému prezidentovi Gamsachurdiovi. Po převratu v lednu 1992 se přidal k Ševardnadzeovi a ještě téhož roku vstoupil jako mladý reformátor do jeho strany Svazu občanů Gruzie a byl zvolen do parlamentu. Totéž tehdy učinil například i další budoucí významný politik Michail Saakašvili. V roce 1993 se Žvanija stal generálním tajemníkem Svazu občanů a po vítězství strany ve volbách, které se konaly 25. listopadu, byl jmenován předsedou gruzínského parlamentu. Tuto funkci pak vykonával následujících 6 let a během té doby se stal jedním z nejvlivnějších politiků v zemi. V roce 2001 se nepohodl s Ševardnadzem, když propukl korupční skandál v jeho vládě, a na protest odstoupil z funkce Předsedy parlamentu. Spolu se Saakašvilim potom opustil i Ševardnadzeovu stranu. V roce 2002 založil novou vlastní stranu Sjednocení demokraté a inicioval dva roky trvající protivládní kampaň.", "section_level": 1}, {"title": "Po listopadu 2003.", "content": "Když se 2. listopadu 2003 konaly volby do parlamentu, které byly opozicí i zahraničními pozorovateli označeny za zmanipulované stávající vládou, svolal příznivce své strany a společně s dalšími opozičními vůdci zorganizoval masové protesty proti Ševardnadzemu v Tbilisi a v jiných městech. Po dvou týdnech trvající \"růžové revoluce\" se stal dočasným ministrem ve vládě, která měla dovést zemi k předčasným prezidentským volbám, které vyhrál Saakašvili. V Saakašviliho vládě se stal 18. února 2004 už jako zkušený politik předsedou vlády a často zmírňoval radikální tendence některých jejích členů i Saakašviliho samotného. Žvanija během své vlády dokázal urovnat vztahy Gruzie se svými separatistickými oblastmi Jižní Osetií, Adžarií i Abcházií a upevnit územní a politickou celistvost země. Navíc se mu povedlo vylepšit vztahy i se sousedním Ruskem, které byly vždy od vzniku nezávislé Gruzie napjaté. Dokázal tedy vyřešit to, co žádný jeho předchůdce nedovedl. Hlavní roli v jeho úspěchu na poli diplomacie sehrála jeho zkušenost a zásada, že „Teď není čas na to, abychom jeden druhému podsouvali nevyslovené výroky, ukazovali na sebe navzájem prstem či si dokonce otevřeně házeli klacky pod nohy“, jak sám řekl o vztazích s Ruskem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zurab Žvanija zemřel brzy ráno dne 3. února 2005 v bytě jeho známého Raula Jusupova, zastupce guvernéra gruzínského kraje Kvemo Kartli, když hráli vrchcáby. Podle oficiální verze Žvania zemřel na následek otravy oxidem uhelnatým, unikajícím z plynového vytápění domu. Jusupov zemřel toho dne také. Jejich ochranka vstoupila do domu až poté, co Žvanija několik hodin nebral telefon. Žvaniju našli mrtvého v křesle a Jusupova v kuchyni. Dohled nad vyšetřováním okolností jejich smrti si vzal na starost sám prezident Saakašvili. Členové jeho rodiny a blízcí přátelé však tuto oficiální verzi úmrtí zpochybnili. Jeho bratr Goga dokonce veřejně prohlásil, že si je jistý, že Zurab Žvanija byl zavražděn.. Bývalý prezident Ševardnadze si také myslí, že Žvanija byl zavražděn. Pokud by opravdu byl zavražděn, pravděpodobně by za tím stáli jeho političtí odpůrci a někteří lidé, kteří po Růžové revoluci ztratili svou moc a vliv. Žádná z těchto domněnek se ale nepotvrdila a oficiální zprávu o úmrtí potvrdili jak gruzínští, tak ruští a američtí odborníci. Ihned po jeho smrti se začal hledat nový nástupce, který by pokračoval v Žvanijově práci. Bývalý gruzínský prezident Eduard Ševardnadze prohlásil, že „vychovával Žvaniu jako vlastního syna“, a když jeho nástupce půjde v jeho šlépějích, zemi to jenom prospěje. Po skončení druhého mandátu Michaila Saakašviliho nová moc v Gruzii i členové Žvanijovy rodiny začali usilovat o znovuotevření případu proto, že s původní oficiální verzí nebyli spokojeni a stále měli podezření, že oba zemřeli na jiném místě a do inkriminovaného domu byli doneseni už mrtví. V domě údajně tehdy nebyly na předmětech vůbec žádné Žvanijovy otisky prstů. V lednu 2014 proto byla nařízena exhumace Žvanijových ostatků. Od března byl Saakašvili úřady neúspěšně vyzýván k podání vysvětlení ohledně okolností Žvanijovy smrti. Od července 2014 je Saakašvili v této věci trestně stíhán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zurab Žvanija (gruzínsky: ზურაბ ჟვანია) (9. prosince 1963 – 3. února 2005) byl gruzínský politik, od 18. února 2004 až do své smrti byl gruzínský premiér. Šest let vykonával funkci předsedy gruzínského parlamentu.", "tgt_summary": "Zurab Zhvania (; 9 December 1963 – 3 February 2005) was a Georgian politician, who served as Prime Minister of Georgia and Speaker of the Parliament of Georgia. Zhvania began his political career at young age, making his first political steps as a member of Green Party, in the beginning of 90s. In 1992 Zhvania was elected chairman of Eastern European Green's and was first Eastern European to serve at the post. In 1993 Zhvania made first serious steps in Georgian politics as he was elected as General Secretary of Citizen's Union. From that point Zhvania served important role in Georgian politics until his death in 2005. 1995 he became the chairman of parliament and maintained the post until his resignation in 1999, which was followed with discharge of other ministers, whom Zhvania suspected in Corruption. From 1993 till 2003 Zhvania remained in opposition fighting against Shevardandze's government. In 2003, Zhvania united with other opposition leaders, mainly Burdjanadze and Saakashvili, held non-violent protests against the government. Protests ended with resignation of Shevardnadze and election of Saakashvili as the president. Zhvania became prime minister and served the post until his death in 2005.", "id": 87588} {"src_title": "Richard Belcredi", "tgt_title": "Count Richard Belcredi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Richard Belcredi studoval v Litomyšli gymnasium a v Praze a Vídni práva, a v roce 1854 byl povolán jako okresní hejtman ve Znojmě, roku 1860 do Slezského zemského sněmu a poté do rakouské Říšské rady (poslancem 1861–1865). V roce 1862 se stal hlavou zemské vlády Rakouského Slezska (v jiných korunních zemích monarchie se tato funkce nazývala místodržícím), a konečně roku 1864 tajným radou a místodržícím Čech. Byl členem Panské sněmovny Říšské rady. V doplňovacích zemských volbách v Čechách v únoru 1864 byl zvolen i na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii velkostatkářskou. Rezignoval v říjnu 1865. Na sněm se vrátil ještě v doplňovacích volbách v září 1871. Zasloužil se o zřízení prvního českého gymnázia v Brně. Za své zásluhy byl vyznamenán Řádem zlatého rouna a velkokřížem Královského uherského řádu sv. Štěpána.", "section_level": 1}, {"title": "„Ministerstvo tří hrabat“.", "content": "Poté co se císař František Josef I. v roce 1865 zklamán odklonil od liberálů kolem ministerského předsedy Antona von Schmerlinga kvůli neustálým turbulencím (viz Dějiny Rakouska), věnoval se osobě Richarda Belcrediho, známého svým konzervativismem a jmenoval jej státním ministrem a ministerským předsedou. Zprávu, že byl požádán, aby se ujal funkce státního ministra v čele vlády, přijal jako osobní oběť a ujal se jí pouze z pocitu zodpovědnosti věrného úředníka. Poté napsal své ženě: \"„císař je mnou přímo posedlý a prohlásil, že v této neveselé době plné nebezpečí ve mně spatřuje čestného muže, na kterého by se mohl bezvýhradně spolehnout. Kéž dostojím jeho očekávání a neodmítnu jedinou jeho naději“\". Po odchodu z úřadu předsedy ministerské konference působil v letech 1881–1895 jako prezident Správního soudního dvora ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V roce 1888 byla na jeho počest pojmenována jedna z významných pražských ulic, spojující Letnou s Holešovicemi jako Belcrediho třída. Tento název jí vydržel až do německé okupace a pak ještě krátce po skončení války. Od roku 1990 nese ulice jméno Milady Horákové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard hrabě Belcredi (12. února 1823 Jimramov, Morava – 2. prosince 1902 Gmunden, Horní Rakousy) byl rakouský politik z moravské větve původně italského šlechtického rodu Belcrediů; ministerský předseda Rakouska a český místodržící.", "tgt_summary": "Count Richard von Belcredi (; 12 February 1823 – 2 December 1902) was an Austrian civil servant and statesman, who served as Minister-President (and 'Minister of State') of the Austrian Empire from 1865 to 1867. During 1881–1895, Belcredi was President of the Cisleithanian Administrative Court.", "id": 1383463} {"src_title": "Sabaton", "tgt_title": "Sabaton (band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky a první album (1999–2005).", "content": "Hudební skupina Sabaton byla založena v roce 1999 Joakimem Brodénem (zpěv, klávesy), Pärem Sundströmem (basová kytara), Richardem Larssonem (bicí souprava), Rikardem Sundénem a Oskarem Monteliusem (oba kytara), začínajícími mladými hudebníky, kteří poslouchali stejnou hudbu, ze švédského města Falun. Původní název kapely měl být Aeon, ale toto jméno již bylo zabráno jinou švédskou metalovou skupinou. Členové tedy použili název Sabaton, což je v angličtině výraz pro část rytířského brnění, která chrání chodilo. Po několika koncertech v malých klubech ve Švédsku a vydání demo alba \"Fist for Fight\" chtěli s novým bubeníkem Danielem Mullbackem vydat pod nezávislým italským vydavatelstvím Underground Symphony album \"Metalizer\". Skupině se ale nakonec nepodařilo vydání desky prosadit. Následně se Sabaton rozhodli v roce 2004 natočit a vydat demo album \"Panzer Batallion\", které bylo mnohem úspěšnější než \"Metalizer\" a skupina byla následně kontaktována mnohými nahrávacími společnostmi. Vyjednávání podmínek bylo ovšem komplikované a skupině se nezamlouvalo, a tak natočila debutové album \"Primo Victoria\" (2005) na své vlastní náklady. To se nahrávalo ve studiu Abyss Studio ve švédském městě Ludvika a producentem byl Tommy Tägtgren, bratr švédského hudebníka Petera Tägtgrena. Poté začali znovu vyjednávat s nahrávacími společnostmi a nakonec podepsali smlouvu se švédským vydavatelstvím Black Lodge Records. Vydání alba ovšem opět provázely komplikace, a to především v Německu kvůli slovu „“ (česky nacistický) v titulní písni „Primo Victoria“, protože bylo považováno za neonacistickou propagandu. Celá píseň ovšem vypráví o vylodění v Normandii a slovo „Nazi“ bylo použito v kontextu „“ (česky: skrze brány pekla, když si razíme cestu do nebe, skrz nacistické linie). Skupině se nakonec po vysvětlení kontextu podařilo v Německu vydání desky prosadit. Stejně jako titulní skladba, která se následně stala jedním z největších hitů skupiny, i ostatní písně kromě závěrečné „Metal Machine“ pojednávají o válečných tématech. K nápadu zpracovávat tyto témata přišli Brodén a Sundström, hlavní skladatelé skupiny, při psaní textu právě k titulní skladbě. Podle Brodéna se pak skládání písní stalo pro ně mnohem zajímavější a zábavnější. Ve Švédsku se album dostalo na čtyřicátou třetí pozici v žebříčku Sverigetopplistan.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup na evropské hudební scéně (2006–2009).", "content": "Po úspěchu s deskou \"Primo Victoria\" byl do skupiny na post klávesisty, jejž do té doby zastával zpěvák Joakim Brodén, přijat Daniel Mÿhr. Během ledna a února roku 2006 Sabaton vystupovali jako předskokan kapel Edguy a DragonForce na evropském turné a začali se dostávat do povědomí i mimo Švédsko. V červnu vydali druhé album \"Attero Dominatus\", na němž pokračovali ve válečném konceptu, a následně v září hráli ve velkých švédských halách jako předkapela finské skupiny Lordi. V propagaci alba pokračovali na začátku dalšího roku na turné se skupinami Grave Digger a Therion, v jehož rámci se představili také v Česku. V březnu 2007 Sabaton znovu vydali album \"Metalizer\" s upraveným zvukem, které bylo vydáno již jako demo v roce 2002. To vzhledem ke svému dřívějšímu nahrání nepojednává o válkách. Jelikož šlo skupině především o to, aby udělali radost fanouškům, jako bonusové CD bylo s albem vydáno také demo \"Fist for Fight\". \"Metalizer\" se i přes malou reklamní kampaň umístilo na první příčce mezi hardrockovými alby ve švédského žebříčku Sverigetopplistan a na vrcholu prodejnosti se drželo několik měsíců. V rámci podpory desky se Sabaton zúčastnili svého prvního headline turné, během kterého vystupovali v evropských klubech a následně také hráli na hudebních festivalech včetně českého Masters of Rock. Na dalším turné vystupovali na přelomu let 2007 a 2008 jako předskokan kapel Helloween a Gamma Ray. Během této koncertní šňůry v Česku vystoupili celkem třikrát. S odstupem času v roce 2014 Brodén o desce \"Metalizer\" prohlásil, že to je jediná deska Sabaton, jež se podle jeho názoru ne úplně povedla a „že to je, jako by měla Downův syndrom“. Čtvrtým albem bylo \"The Art of War\", jenž vyšlo v květnu roku 2008. Kromě producenta Tommyho Tägtgrena se na něm podílel také producent Peter Tägtgren a stejně jako předchozí alba skupiny, i toto bylo nahráno ve studiu Abyss Studio. Název je inspirován stejnojmennou knihou vojenského poradce Sun-c’ z 5. století př. n. l., ze které je také na albu anglicky citováno. Písně na této desce tematicky pojednávají převážně o bitvách druhé světové války, prostor zde ale také dostaly některé kapitoly knihy \"Umění války\". Sabaton vydali \"The Art of War\" také v limitované edici, která obsahovala publikaci \"Umění války\". Ještě před vydáním alba odehráli Sabaton svůj první koncert v USA, a to v Austinu na filmovém festivalu South by Southwest. Následně na podzim absolvovali své další evropské headline turné, které probíhalo v říjnu a v listopadu. Jako předkapela se této koncertní série pojmenované The Art of Live, jež obsahovala také dvě vyprodaná vystoupení v Česku, zúčastnila skupina Grailknights. Turné pokračovalo na jaře dalšího roku, kdy Sabaton dělali spolu se skupinou Bullet předskokany kapele HammerFall. V září si Sabaton připravili pro polské fanoušky speciální krátké turné Always Remember Tour, které obsahovalo šest koncertů v Polsku. Prvních dvou vystoupení se v roli předkapely zúčastnila finská skupina Stratovarius. Sabaton se i přesto, že téměř celý rok jezdili po Evropě a hráli koncerty, rozhodli během listopadu a prosince vyrazit na další turné, tentokrát jako předkapela DragonForce. Během tohoto turné bylo zároveň oznámeno, že Sabaton podepsali smlouvu s německým hudebním vydavatelstvím Nuclear Blast.", "section_level": 2}, {"title": "\"Coat of Arms\", \"Carolus Rex\" a rozpad původní sestavy (2010–2013).", "content": "Pořadově pátou studiovou deskou se stala nahrávka \"Coat of Arms\", na které se Sabaton opět věnovali druhé světové válce, přestože podle Brodéna plánovali tentokrát psát o jiných tématech. Když se o tom ovšem doslechli fanoušci, hodně z nich proti tomu protestovalo, a tak je skupina požádala, aby jim zaslali informace o bitvách, o nichž by mohla napsat texty. Výsledkem bylo, že témata na albu, jež vyšlo v květnu roku 2010, jsou z 80 % nápady fanoušků. \"Coat of Arms\" se nejlépe umístilo na druhé pozici ve švédské, na desátém místě v řecké hitparádě, na sedmnácté příčce ve finském žebříčku Suomen virallinen lista a v Německu se po svém vydání stalo devatenáctým nejprodávanějším albem. V srpnu vyšel videoklip k písni „Uprising“, v němž byl v hlavní roli obsazen švédský herec Peter Stormare. Zároveň v létě skupina koupila práva na svá předchozí alba \"Primo Victoria\", \"Attero Dominatus\", \"Metalizer\" a \"The Art of War\", která následně znovu nahrála a vydala v „Re-armed“ edici. Stejně jako ke skladbě „Uprising“, i k písni „Screaming Eagles“ byl později natočen videoklip. V rámci podpory desky \"Coat of Arms\" Sabaton v září odstartovali evropskou část svého turné World War Tour, jež čítala přes šedesát koncertů ve více než dvaceti zemích. Jako předkapely s nimi jely skupiny Steelwing a Alestorm. Turné pokračovalo v březnu 2011, kdy Sabaton odehráli nějaké koncerty v Evropě a následně se v dubnu přesunuli do USA, kde dělali předskokana skupině Accept. Po skončení americké části turné Sabaton pokračovali ve vytrvalém koncertování, tentokrát v Rusku jako předkapela Scorpions. V létě odehráli svůj setlist na některých metalových festivalech a ještě na několika evropských headline vystoupeních v rámci Power of Metal Tour. Spolu se Sabatonem na turné vystupovaly kapely Grave Digger, Powerwolf a Skull Fist. Hned po těchto vystoupení Sabaton opět odletěli do USA, kde předskakovali skupině Evergrey. Zároveň v roce 2011 hráli před Iron Maiden na stadionu Ullevi v Göteborgu a před Judas Priest v Mercedes-Benz Areně v Berlíně. V srpnu roku 2011 vydali své první koncertní album \"\", jež kromě dvou CD z World War Tour 2010 také obsahovalo video záznam z koncertu ve Falunu z roku 2008. Další rok Sabaton neotáleli a hned v lednu 2012 začali s natáčením dalšího alba. Na něm se tentokrát rozhodli zpracovat celé období švédského impéria, a to za spolupráce švédského historika Bengta Liljegrena. Novinka, jejíž nahrávání trvalo přibližně měsíc, nakonec dostala název \"Carolus Rex\", vyšla koncem května 2012, a poprvé v historii Sabatonu ji plně produkoval Peter Tägtgren. Sabaton na ní oproti předchozím deskám více využili ženské sbory, skladby zároveň zněly více symfonicky a objevovaly se v nich orchestrální prvky. Všechny písně byly napsané a vydané v anglické i švédské verzi. Jedinou výjimku tvoří závěrečná skladba „Ruina Imperii“, jež byla napsaná pouze ve švédštině. V dubnu, přibližně měsíc před vydáním alba, se ovšem začaly šířit zvěsti, že ve skupině došlo k velkým změnám a že má z původní sestavy zůstat pouze zpěvák Joakim Brodén a baskytarista Pär Sundström. Brodén tyto podle jeho slov „kecy“ v rozhovoru pro český magazín Spark popřel, ale již za týden po uskutečnění rozhovoru skupina oficiálně oznámila rozpad. Z původních členů opravdu zůstali jen Brodén a Sundström, kteří se rozhodli se Sabaton pokračovat s novou sestavou. Do té byli přijati kytaristé Thobbe Englund a Chris Rörland a bubeník Robban Bäck. Jelikož nenašli vhodnou náhradu za klávesistu Daniela Mÿhra, rozhodli se zvuk kláves během živých vystoupení pouštět z playbacku. Podle Sundströma byly hlavními důvody rozpadu kapely časová vytíženost a dlouhá koncertní turné, jelikož ostatní členové chtěli trávit více času se svými rodinami. \"Carolus Rex\" se dostalo do několika evropských hitparád, včetně druhého místa ve Švédsku, sedmého v Německu a devátého ve Finsku. Ve Švédsku obdrželo čtyřplatinovou desku a v Polsku desku zlatou. Koncertní série k podpoře alba, pojmenovaná Swedish Empire Tour, začala ještě před vydáním desky, a to na začátku dubna, kdy Sabaton odletěli do USA, kde se zúčastnili svého prvního headline turné v zámoří. Turné poté pokračovalo v létě vystupováním na metalových festivalech a následně na velkém evropském headline turné. V rámci festivalů skupina mimo jiné vystoupila na českém Masters of Rock, pro který speciálně složila píseň „Far from the Fame“ pojednávající o českém maršálovi Karlu Janouškovi, a na polském Przystanek Woodstock. Tam vystoupili jako headliner, hráli před více než půl milionem diváků a celé vystoupení zaznamenávali a později vydali na DVD. Na evropském turné, jež pokračovalo i v březnu 2013, skupinu doprovázely kapely Eluveitie a Wisdom. Části turné se nezúčastnil bubeník Robban Bäck, jelikož se jeho přítelkyni mělo narodit dítě a Bäck chtěl zůstat doma s rodinou. Jako dočasná náhrada za něj post bubeníka převzal Snowy Shaw. Poslední část Swedish Empire Tour proběhla v létě na metalových festivalech. V září 2013 Sabaton vydali DVD \"Swedish Empire Live\", jež obsahovalo záznam vystoupení na festivalu Przystanek Woodstock a také záznamy z koncertů v Göteborgu, Londýně a Oberhausenu ze Swedish Empire Tour. Ke konci roku 2013 bylo ještě oznámeno, že místo Bäcka se stálým bubeníkem Sabatonu stal Hannes Van Dahl, který s kapelou na Swedish Empire Tour spolupracoval jako technik a staral se o bicí.", "section_level": 2}, {"title": "\"Heroes\" a \"The Last Stand\" (2014–2017).", "content": "Během podzimu roku 2013 začal Brodén s psaním materiálu k desce s tématem válečných hrdinů z druhé světové války, o které přemýšlel již v roce 2010 před vydáním alba \"Coat of Arms\". Polovinu tohoto materiálu v listopadu ovšem vyhodil a napsal znovu, a to z obavy, že deska nebude dost dobrá a fanoušci budou vinit Rörlanda, Englunda a Van Dahla, pro něž to bylo první album, na kterém se v kapele podíleli. Nahrávání alba začalo hned na začátku ledna 2014 a trvalo necelé dva měsíce. Nahrávalo se opět ve studiu Abyss s producentem Peterem Tägtgrenem. Brodén o práci ve studiu řekl, že si ji už dlouho neužíval jako při nahrávání tohoto alba, a to především proto, že nové členy skupiny „nahrávání bavilo a hlídali si sebemenší přehmat“. Na bývalých členech bylo podle něj vidět, že „je hudba tolik nebaví“. Novinka dostala název \"Heroes\" a vyšla v květnu 2014. Sabaton se na ní vrátili zpět ke stylu heavy metalu, od něhož se na předchozí spíše symfonické desce \"Carolus Rex\" (2012) částečně odpoutali. \"Heroes\" se setkalo s velkým prodejním úspěchem a umístilo se na předních příčkách evropských hitparád, včetně té české, kde se dostalo na čtvrtou pozici. Zároveň bylo chváleno mnohými recenzenty; David Havlena, redaktor časopisu Spark, ho přirovnal k tehdy nově vydaným nahrávkám úspěšných skupin Iced Earth a Gamma Ray. \"Heroes\" se ve Finsku stalo zlaté a ve Švédsku dokonce platinové. V dubnu a květnu 2014 se Sabaton a skupina ReVamp zúčastnily jako předskokani kapely Iced Earth turné po Severní Americe. To skončilo přesně v den vydání alba a Sabaton poté začali desku propagovat na metalových festivalech. Následně v září 2014 začala koncertní šňůra Heroes on Tour, během níž Sabaton vystupovali jako headliner na svém prvním turné v Jižní Americe, jako předkapela Amon Amarth v Severní Americe a ke konci listopadu začala evropská část, která pokračovala až do února 2015. Během ní Sabaton kromě velkého množství pyrotechnických efektů použili jako bubenickou rampu ručně vyrobený tank se dvěma rotačními kanóny, které sloužily právě k vystřelování pyrotechniky. V dubnu a květnu 2015 se Sabaton zúčastnili dalšího turné v Severní Americe, tentokrát jako jedni z předskokanů Nightwish. Během léta pak vystupovali na metalových festivalech, včetně rakouského Rock in Vienna, kde odehráli své vystoupení spolu se symfonickým orchestrem Bohemia Praha. Od koncertování si poté dali členové skupiny krátkou pauzu a na další turné se vydali až v únoru 2016, kdy s předkapelou Wisdom navštívili některé evropské země. Koncertování pokračovalo v březnu 2016 ve Spojeném království, tentokrát ale společně se kapelou Alestorm. Coby předkapela zde vystupovala skupina Bloodbound. Na začátku března také Sabaton vydali koncertní DVD \"Heroes on Tour\", jež obsahuje záznamy z vystoupení na Wacken Open Air a Sabaton Open Air. Po skončení turné šla kapela do studia Abyss Studios, kde začala nahrávat další studiové album. Původní plán byl, že se bude jmenovat \"Commanders\" a bude pojednávat o vojenských vůdcích, jako byl například Adolf Hitler, Josif Vissarionovič Stalin nebo Alexandr Veliký. S tím ovšem nesouhlasilo vydavatelství. Sabaton se tedy rozhodli zpracovat téma posledního odporu, a to v časovém rozmezí dvou a půl tisíce let; od bitvy u Thermopyl (480 př. n. l.) až po bitvu o kótu 3234 (1988). Z toho důvodu podle Brodéna zní album hodně pestře. Například ve skladbě „The Lost Battalion“ skupina místo bicí soupravy použila vojenské zbraně. Zvuk basového bubnu nahradil zvuk 12,7mm kulometu, místo rytmického bubnu je slyšet 9mm pistole a místo činel je použit zvuk bajonetu procházejícího lidským tělem. Deska, která dostala název \"The Last Stand\" a vyšla v srpnu 2016, se umístila na předních příčkách evropských hitparád; ve finské, švédské, švýcarské a české na prvním místě a také se probojovala do první desítky světové hitparády, konkrétně obsadila šesté místo. V Česku, Polsku a Švédsku byla následně oceněna zlatou deskou. Den po vydání alba skupinu po koncertu na Sabaton Open Air opustil z rodinných důvodů kytarista Thobbe Englund, jenž svůj odchod oznámil již v červenci, a tento koncert byl jeho posledním. V kapele ho vystřídal Tommy Johansson. Po účasti na letních festivalech se Sabaton přesunuli do Severní Ameriky, kde tentokrát hráli před skupinou Trivium. Poté pokračovali ve svém vlastním headline turné pojmenovaném The Last Tour v Jižní Americe, Rusku, Bělorusku, Litvě a Lotyšsku. Na začátku ledna 2017 začalo turné, o kterém Sundström prohlásil, že bude to nejlepší a největší, které kdy Sabaton doposud absolvovali. Probíhalo v Evropě a Sabaton spolu s předkapelami Accept a Twilight Force odehráli celkem 56 vystoupení ve 26 zemích. Mezi nimi bylo i Česko, kde skupiny vystoupily 4. března v pražské Tipsport Areně. Tento koncert s návštěvností 13 000 lidí byl největším sólovým vystoupením v dosavadní historii Sabatonu. Na konci dubna začalo přibližně měsíční koncertní turné, tentokrát v Severní Americe, kde Sabaton vystupovali jako headliner poprvé od roku 2012. Jako předkapely s nimi jely skupiny Leaves' Eyes a Battle Beast. V létě skupina vystoupila jako hlavní hvězda na českém festivalu Masters of Rock, kde odehrála koncert spolu se zlínskou filharmonií Bohuslava Martinů. Zpěvák Brodén o tom prohlásil, že se má jednat o jedinou show Sabatonu tohoto druhu v Evropě pro rok 2017. Podle Jiřího Darona, ředitele agentury pořádající festival, měli Sabaton toto vystoupení nahrávat na připravované DVD.", "section_level": 2}, {"title": "Velká válka (od 2018).", "content": "Na začátku roku 2018 proběhlo severoamerické co-headline turné s kapelou Kreator. Během zbytku téhož roku skupina omezila svojí koncertní aktivitu, jelikož začala pracovat na novém studiovém albu. Nahrávání této desky nazvané \"The Great War\" započalo symbolicky 11. listopadu 2018, přesně sto let od konce první světové války. Právě tématu první světové války se album, jehož vydání proběhlo v červenci roku 2019, totiž věnuje. Pro nahrání v pořadí devátého studiového alba se skupina rozhodla ke změně producenta a oslovila Jonase Kjellgrena, s nímž již v minulosti spolupracovala na různých bonusových skladbách a na mixu alb. Sabaton tak během nahrávání alba docílili trochu jiné produkce a zvuku, dle Sundströma ale změna nebyla nijak markantní díky tomu, že se skupina s Kjellgrenem dobře znala. Album je vzhledem k tématu zároveň o něco temnější než předchozí desky, což byl dle Brodéna trošku problém. Hudba Sabaton je totiž dle jeho slov spíš veselá a z toho důvodu nemohla skupina na album dostat některé příběhy, jelikož se k nim hudba nehodila. V rámci podpory alba plánuje skupina na podzim roku 2019 vystupovat měsíc v Severní Americe spolu se skupinou HammerFall. Na začátek roku dalšího je pak plánováno turné po Evropě, během něhož kapela vystoupí také v pražské O areně. Na toto turné jsou jako předkapely oznámeny Amaranthe a Apocalyptica.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Hudební styl Sabatonu je hodně specifický, jedná se především o heavy metal kombinovaný s orchestrálními a klávesovými prvky power metalu. Právě ty tvoří podle producenta Petera Tägtgrena typický a originální zvuk Sabatonu. Na ten má vliv i zpěvák Joakim Brodén se svým hrubým hlasem a neanglicky tvrdým vyslovováním hlásky „r“. Tohoto stylu se podle bývalého kytaristy skupiny Thobbeho Englunda Sabaton drží po celou svojí kariéru a mění ho jen výjimečně. Nejzásadnější odklony jsou alba \"Carolus Rex\" (2012), jež znělo více symfonicky, a \"Heroes\" (2014), kde naopak Sabaton použili především čistý heavymetalový zvuk ve stylu Accept. Přestože skupina ve velkém množstvím používá klávesové prvky, od rozpadu v roce 2012 živě vystupuje bez klávesisty pouze jako klasické rockové kvarteto (dvě kytary, baskytara, bicí) se zpěvákem. Ve studiu post klávesisty zastává Brodén, na živých vystoupení je zvuk kláves pouštěn z playbacku. Ve svých textech, které skládá Brodén a baskytarista Pär Sundström, se v počátcích Sabaton věnovali spíše fantasy tématům, v některých písních zpracovávali témata z fiktivního světa Středozem od spisovatele Johna Tolkiena, podle Brodéna však rychle přišli na to, že je novodobé válečné konflikty zajímají více. V případě Sabatonu ovšem nejde o nějakou oslavu válek či politickou a idealistickou propagandu, nýbrž o podání „historického svědectví“ a vyprávění příběhů. Přesto již kvůli svým textům měli Sabaton několik problémů. Například v Německu provázely komplikace vydání jejich první desky \"Primo Victoria\" (2005), a to především kvůli slovu „“ (česky nacistický) v titulní písni, což bylo označeno za neonacistickou propagandu. To ovšem bylo použito v kontextu, že si spojenecké síly razí cestu skrze nacistické linie a po tomto vysvětlení bylo vydání desky povoleno. Z propagace nacismu byli Sabaton obviněni také některými ruskými politiky. Mimo to se setkali i s rozzuřenými reakcemi ze strany fanoušků, a to hlavně u písně „Counterstrike“ z debutové desky. V té se totiž zpívá „se skórem 307 vládnou Izraelci nebesům“, což vadilo Syřanům, kteří si to vyložili v náboženském kontextu a bylo pro ně nepřijatelné, že by Izraelci vládli na nebesích. Skupina tím ovšem myslela, že Izraelci sestřelili 307 egyptských letadel a získali tím vzdušnou převahu. Podle Brodéna pak po vysvětlení správného významu textu s písní již žádný další problém nebyl. Písně jsou psané v angličtině, výjimku tvoří album \"Carolus Rex\" (2012), které vyšlo také v pro členy skupiny rodné švédštině, a některé bonusové skladby. Sabaton v rámci propagace alb vystupují na dlouhých turné po téměř celé Evropě, Americe a také v některých asijských zemích. Od roku 2010 tato turné pravidelně čítají více než 100 vystoupení ročně. Právě tato dlouhá a náročná koncertní turné byla hlavním důvodem odchodu většiny původních členů v roce 2012. Ti totiž chtěli více času trávit se svými rodinami. Ve skupině tehdy zůstal pouze Brodén a Sundström, kteří pokračovali s novou sestavou. Ani ta ovšem nevydržela dlouho a již za rok ji opustil bubeník Robban Bäck a v roce 2016 Englund. Místo Bäcka byl do skupiny přijat Hannes Van Dahl a Englunda nahradil Tommy Johansson. Během vystoupení Sabaton pódium stylizují do podoby bojiště, kterému od roku 2014 dominuje ručně vyrobený tank se dvěma rotačními kanóny používaný jako bubenická rampa. Kromě klasických vystoupení Sabaton v srpnu pořádají každoročně od roku 2008 svůj vlastní hudební festival Sabaton Open Air, v prosinci zase od roku 2010 každoroční plavbu po Baltském moři nazvanou Sabaton Cruise zahrnující živé vystoupení skupiny. K příležitosti dokončení nahrávání alba \"The Last Stand\" (2016) byla také zahájena výroba speciálního piva Sabaton, které bylo pojmenováno The Last Beer. Podle Wolfa Hoffmanna, kytaristy skupiny Accept, jsou Sabaton unikátní, „a to především ve způsobu, jakým si kontrolují byznys a kariéru.“ Nenajímají si totiž žádnou externí firmu, ale mají svůj vlastní management. Ten má na starosti hlavně Sundström, pro kterého je podle jeho slov Sabaton „životní partner“, o kterého se stará každý den v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k Česku.", "content": "Sabaton se v Česku těší velké popularitě; pravidelně se jejich alba umísťují na předních příčkách v hitparádě české IFPI, \"The Last Stand\" (2016) bylo oceněno zlatou desku a koncert ve vyprodané pražské Tipsport Areně v březnu 2017 s návštěvností 13 000 lidí byl v té době největším samostatným vystoupením v historii Sabaton. Svůj vliv na tom má i Brodénův původ, jeho matka totiž pochází z Česka a sám Brodén trávil jako malé dítě letní prázdniny v Praze. Proto zvládá trochu hovořit česky, čehož využívá na koncertech v Česku a na Slovensku. Má také český pas, díky kterému se mohl účastnit soutěže Český slavík, kde se v roce 2016 umístil na páté pozici s celkovým ziskem 9 826 bodů. V některých textech Brodén zpívá také o české historii; v písni „Aces in Exile“ zmiňuje československé piloty během bitvy o Británii, „1648“ pojednává o švédském obléhání Prahy a ve „Far from the Fame“ Sabaton zpívají o československém maršálu Karlu Janouškovi. V roce 2018 zveřejnila skupina videoklip k písni „Kingdom Come“ se záběry z české videohry .", "section_level": 2}, {"title": "Vzory.", "content": "Joakima Brodéna podle jeho vlastních slov jako muzikanta ovlivnily především skupiny W.A.S.P., Helloween, Slayer, Accept a také ABBA. Od Accept se Brodén nechal při skládání inspirovat a převzal od nich sbory. Zároveň mají obě skupiny podle Wolfa Hoffmanna podobné harmonie zpěvu. Pär Sundström má za cíl se Sabatonem „oslovit celý svět stejně jako Iron Maiden“. Velký vliv na Sabaton, převážně na jejich mohutný zvuk a sílu bicích, měl také producent Peter Tägtgren.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na další skupiny a odraz v kultuře.", "content": "Tematikou války a bojování se od Sabatonu nechala inspirovat skupina Bloodbound na svém albu \"Unholy Cross\" (2011). Na desce \"War of Dragons\" (2017) zase Bloodbound zdůraznili klávesy a podle vlastních slov se tak přiblížili „k hudbě Nightwish, Powerwolf nebo právě Sabatonu“. Písně „Carolux Rex“ a „Lifetime of War“ z alba \"Carolus Rex\" (2012) nějakou dobu zněly v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu ve hře inspirované životem švédského krále Karla XII.. Jelikož se jedná o královské divadlo, musel písně schválit sám král Karel XVI. Gustav. Některé skladby Sabatonu byly také použity jako soundtrack k počítačové hře Hearts of Iron IV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sabaton je švédská heavymetalová hudební skupina založená v roce 1999 ve městě Falun. Debutové album \"Primo Victoria\" vydala v roce 2005 ve složení, které vydrželo dalších sedm let; Joakim Brodén (zpěv, klávesy), Pär Sundström (basová kytara), Daniel Mullback (bicí souprava), Rikard Sundén a Oskar Montelius (oba kytara). Po debutu dále následovalo osm studiových desek, včetně doposud poslední \"The Great War\" (2019). Od alba \"Coat of Arms\" (2010) se Sabaton pravidelně umísťují na předních příčkách evropských žebříčků prodejnosti. V rámci propagace alb absolvují dlouhá koncertní turné v roli hlavní kapely téměř po celé Evropě, Americe a v některých asijských zemích. Právě tato turné byla hlavním důvodem odchodu většiny členů v roce 2012, ti totiž chtěli trávit více času s rodinami. Zato Brodén a Sundström se chtěli skupině věnovat naplno, proto došlo k rozpadu, po kterém tato dvojice pokračuje s novými členy. Hlavním motivem textů, jež skládá Brodén se Sundströmem, je válka, ať již druhá světová (především první alba skupiny) či dřívější historické bitvy. Kvůli tomu byla skupina několikrát obviněna z propagace nacismu, podle Brodéna se ale jedná pouze o vyprávění příběhů a kapela se distancuje od jakékoliv politické či ideologické propagandy. Brodén, jenž je z matčiny strany polovičním Čechem a má český pas, napsal se Sundströmem některé texty také o české historii; v písni „Aces in Exile“ zmiňuje československé piloty během bitvy o Británii, skladba „1648“ pojednává o švédském obléhání Prahy a ve „Far from the Fame“ zpívá o československém maršálu Karlu Janouškovi. Písně skupiny jsou psané v angličtině, jedinou výjimku tvoří album \"Carolus Rex\" (2012), které bylo vydáno v anglické a švédské verzi, a některé bonusové skladby. Hudební styl skupiny je převážně power metal kombinovaný s heavy metalem, které tvoří charakteristický zvuk Sabatonu. Na ten má vliv i Brodén se svým hrubým hlasem a neanglicky tvrdým vyslovováním hlásky „r“. Téměř od začátku kariéry Sabaton spolupracovali s producentem Peterem Tägtgrenem, který měl vliv na sílu jejich bicí soupravy. Změna nastala v roce 2018 při nahrávání alba \"The Great War\", kdy skupina oslovila Jonase Kjellgrena. Management si skupina zajišťuje sama, respektive se o něj stará její baskytarista Sundström, čímž se Sabaton liší od mnoha jiných hudebních skupin, které si na tuto práci obvykle najímají externí firmy.", "tgt_summary": "Sabaton is a Swedish power metal band from Falun. The band's main lyrical themes are based on war, historical battles, and acts of heroism—the name is a reference to a sabaton, knight's foot armor. The armor and battle theme is heard in the albums \"Primo Victoria\", \"Attero Dominatus\", \"The Art of War\", \"Coat of Arms\", \"Carolus Rex\", \"Heroes\", \"The Last Stand\", and \"The Great War\" in which most of the songs contain these motifs. Their latest album, \"The Great War\", was released on 19 July 2019, with the songs all being based on World War I. Lyrical content drawn from World War I, World War II and other historical conflicts is prevalent and lyrics often recite stories of heroic deeds by men, women, and armies. In December 2015, five songs by the band were added to the third external music pack for the strategy game \"Europa Universalis IV\" by Paradox Interactive. On 6 June 2016, the 72nd anniversary of D-Day, they released a music pack for the Paradox game \"Hearts of Iron IV\" with songs based on World War II, the theme of the game. They released a second on 26 January 2017.", "id": 2418266} {"src_title": "Vlakotramvaj", "tgt_title": "Tram-train", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikroskopická.", "content": "Anatomicky se člení na deset vrstev: vrstva pigmentových buněk, vrstva čivých výběžků, zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva (tyčinky a čípky), zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva (bipolární, horizontální a amakrinní buňky), vnitřní plexiformní vrstva, vrstva gangliových buněk, vnitřní ohraničující membrána, vrstva axonů gangliových buněk., přičemž čivé výběžky jsou nejdále od dopadajícího světla.", "section_level": 2}, {"title": "Makroskopická.", "content": "Na sítnici jsou dobře zřetelné dva útvary – slepá skvrna, neboli optický disk, kudy vystupuje zrakový nerv a vstupuje \"a. centralis retinae\" která se tam i větví na své čtyři hlavní větve. Optický disk je důležitý bod při vyšetření oftalmoskopem – jestli je propadlý, tak je zvýšený nitrooční tlak (který může způsobit zelený zákal), jestli je naopak vystouplý, je zvýšený tlak nitrolebeční, což může být způsobeno mnoha patologickými procesy v lebce, které mohou být život ohrožující (nádor, hydrocephalus, epidurální krvácení). Druhým útvarem je takzvaná centrální jamka obsahující žlutou skvrnu. Žlutá skvrna je místem maximální ostrosti vidění, obsahuje pouze čípky a ostatní vrstvy sítnice jsou odsunuty stranou (tím vzniká ona jamka). Paprsky jdoucí z předmětu, na nějž se oko soustředí, jsou zaostřovány právě sem.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus vidění.", "content": "Působením světelných paprsků pronikajících do oční koule dochází v tyčinkách a čípcích ke vzniku chemické reakce a následnému vzniku nervových impulsů přenášených do centrálního nervového systému. Látka obsažená ve fotoreceptorech, u které dochází k rozkladu působením světla, se nazývá rodopsin.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový původ sítnice.", "content": "Sítnice vzniká jako výchlipka z embryonálního mozku (konkrétně z prosencephala) což zapříčiňuje jednak její stavbu a jednak fakt, že ke zpracování zrakového vjemu dochází už v sítnici samotné. Také to způsobuje, že zrakový nerv na sobě má meningy, což je důvod proč se ho někteří vědci zdráhají nazývat zrakovým nervem a preferují pojem \"zrakový svazek\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramvlak, vlakotramvaj, dvousystémová tramvaj, tram-train, TramTrain, bimodální tramvaj, hybridní tramvaj, propojovací tramvaj, karlsruheský model nebo Model Karlsruhe jsou různé názvy pro dopravní systém a vozidla umožňující přejíždění z železniční tratě na tramvajovou trať, popřípadě pro jízdu po trati, která má smíšené rysy (například železniční trať vedená obcí po ulici), nebo vůbec železniční doprava lehkými osobními vozy. Výhodou sloučeného systému je efektivnější využití tratí v úsecích, kde by jinak vedly dvě dráhy souběžně, a větší komfort pro cestující, kteří méně často musejí přestupovat. Nejvýznamnějším nedostatkem je přenášení nepravidelností z městského provozu do železniční sítě.", "tgt_summary": "A tram-train is a light-rail public transport vehicle where trams run through from an urban tramway network to main-line railway lines which are shared with conventional trains. This combines the tram's flexibility and accessibility with a train's greater speed, and bridges the distance between main railway stations and a city centre. There is also a train-tram, which is a train modified to also run on tramlines. Generally, the tram-train and train-tram are interchangeable, although a train-tram is based on a train design modified to also run as a tram and a tram-train is based on a tram design modified to also run on a train line. The tram-train concept was pioneered with the Karlsruhe model in Germany, and has since been adopted in Mulhouse in France and in Kassel and Saarbrücken in Germany.", "id": 2060037} {"src_title": "Kosovo a Metochie", "tgt_title": "Autonomous Province of Kosovo and Metohija", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno Kosova je citlivou otázkou jak pro Srby, tak pro Albánce. Na „hlavním“ názvu (odvozeném ze slovanského \"kos\"/\"кос\" – „kos“) se obě etnika shodují – Kosovo ( \"Kosovo\"/; či \"Kosovë\"). Před rokem 1945 Srbové tuto oblast spolu s okolními kraji zahrnovali pod „Staré Srbsko“ nebo „Jižní Srbsko“. Avšak druhá část názvu – Metochie ( \"Metochija/Метохија,\" z řeckého \"μετόχια\", označuje „klášterní panství“) – je předmětem sporu. Srbové tak nazývají západní, s Černou Horou a Albánií hraničící třetinu Kosova, kde měl od středověku až do komunistického znárodnění v roce 1945 velké pozemky pećský patriarchát Srbské pravoslavné církve. Pro Srby přídavek „a Metochie“ neznamená pouze přesnější geografické určení, ale symbolizuje především starobylý pravoslavný charakter oblasti. Ze stejného důvodu naopak Albánci tento přídavek ostře odmítají a trvají na souhrnném jméně Kosovo, popř. Metochii spolu s přilehlými oblastmi Albánie neoficiálně označují za \"Rrafshi i Dukagjinit\" („Dukagjiniho pláň“; podle Leka Dukagjiniho, albánského vládce a slavného zákonodárce z 15. století). A tak zatímco podle ústavy Srbska je oficiálním názvem území oblasti Kosovo a Metochie ( \"Kosovo i Metohija/\"), nynější albánská vláda v Kosovu, stejně jako UNMIK a Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 používají výhradně název \"Kosovo\". Nicméně i v samotném Srbsku se hovorově zpravidla \"Metochie\" vynechává, nebo se používá sloučenina \"Kosmet\" či zkratka \"KiM\". Proměnlivá míra autonomie, skrytý boj mezi převážně muslimskými Albánci a pravoslavnými Srby o mocenskou převahu, jakož i změny politicko-ekonomického zřízení, se opakovaně projevovaly i v názvu autonomního Kosova: Ústavní dodatek z roku 1963 povýšil status území na větší míru samosprávy, Kosovo se dostalo na roveň Vojvodiny. V roce 1974, kdy v celé SFRJ proběhla velká ústavní reforma, Jugoslávie i všechny republiky schválily nové ústavy, což mimo jiné vedlo k posílení autonomie Kosova a Vojvodiny uvnitř Srbska. Kosovu byla z názvu odebrána „Metochie“, aby se vyšlo vstříc místní albánské většině, a přidán atribut „socialistická“ – v souladu s tehdejší politikou státu. Rozpad Jugoslávie a restaurace kapitalismu se opět promítly do názvu kosovské oblasti, a to v opačném duchu: přídomek socialistická byl vypuštěn, naopak opět byl přidán dovětek „a Metochie“. Jednalo se o symbolické gesto, které mělo deklarovat větší připoutání oblasti k vlastnímu Srbsku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Do roku 1999 bylo území pod svrchovaností Srbska, ale od 12. června 1999 bylo na základě rezoluce č. 1244 Rady bezpečnosti přeměněno v protektorát Organizace spojených národů, který však nadále zůstával formální součástí Srbska. Protektorát nadále již vůbec nebyl pod srbskou kontrolou a vytvořil si vlastní parlament, vládu jakož i další nezávislé instituce. Dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ vyhlásil kosovský parlament nezávislou Kosovskou republiku, zkráceně Kosovo, která je doposud uznána 97 členskými státy OSN (tj. něco málo přes polovinu členských států). Srbsko ji odmítlo uznat a dále považuje Kosovo za součást svého území jakožto \"Autonomní oblast Kosovo a Metochie\", též z důvodu klíčového významu dějin Kosova v historii Srbska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosovo a Metochie (, \"Kosovo i Metohija\", ), oficiálně Autonomní oblast Kosovo a Metochie (srbsky , Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija, albánsky ), známé krátce jako Kosovo (albánsky ) nebo Kosmet (od \"Kosovo\" a \"Metochie\") odkazuje na region Kosovo, jak je definován v srbské ústavě. Území provincie je sporné mezi Srbskem a samozvanou Kosovskou republikou, přičemž druhá z nich má oblast \"de facto\" pod kontrolou. Region byl po většinu období mezi lety 1912 a 1999 součástí Srbska (zejména, když Srbsko bylo součástí Jugoslávie). Území provincie, jak je uznáno srbskými zákony, leží v jižní části Srbska a pokrývá regiony Kosovo a Metochie. Hlavním městem provincie je Priština. Území bylo dříve během Socialistické Jugoslávie autonomní oblastí Srbska (1946–1990) a získalo současný současný stav v roce 1990. Oblast byla ovládána jako součást Srbska až do kosovské války (1998–1999), kdy se stala v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244 protektorátem OSN, ale přesto byla mezinárodně uznávána jako součást Srbska. Kontrola byla poté převedena do správy Mise OSN. V roce 2008 kosovské orgány jednostranně vyhlásily nezávislost, kterou uznává 97 členů OSN, nikoli však Srbsko, které ho stále považuje za svou provincii.", "tgt_summary": "The Autonomous Province of Kosovo and Metohija, commonly known as Kosovo and Metohija or Kosovo for short and abbreviated as KiM or Kosmet, refers to the region of Kosovo as defined in the Constitution of Serbia. The territory of the province is disputed between Serbia and the self-proclaimed Republic of Kosovo, the latter of which has \"de facto\" control. The region had functioned as part of Serbia (mainly while Serbia had been part of a Yugoslav state) for most of the period between 1912 and 1999. The territory of the province, as recognized by Serbian laws, lies in the southern part of Serbia and covers the regions of Kosovo and Metohija. The capital of the province is Pristina. The territory was previously an autonomous province of Serbia during Socialist Yugoslavia (1946–1990), and acquired its current status in 1990. The province was governed as part of Serbia until the Kosovo War (1998–99), when it became a United Nations (UN) protectorate in accordance with United Nations Security Council Resolution 1244, but still internationally recognized as part of Serbia. The control was then transferred to the UN administration of UNMIK. In 2008, Kosovo authorities unilaterally declared independence, which is recognized by 97 UN members, but not by Serbia which still regards it as its province. On 22 July 2010 the International Court of Justice (ICJ) concluded that \"the declaration of independence of Kosovo adopted on 17 February 2008 did not violate international law\".", "id": 355} {"src_title": "Alexis Bledel", "tgt_title": "Alexis Bledel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Její matka Nanette pochází z Mexika a otec Martin z Argentiny. Alexiným mateřským jazykem je španělština, anglicky se naučila až ve škole. Byla to nesmělá dívka, která se styděla a nerozuměla svým vrstevníkům, jelikož se u nich doma mluvilo pouze španělsky, a proto ji rodiče přihlásili do školního divadla, kde se okamžitě uchytila a vystupovala například v hrách: \"Čarodějnice ze země Oz\", \"Naše město\" nebo \"Aladin\". Krátce po jejím nastoupení na katolickou střední školu si ji všiml modelingový agent Page Parkes, který posléze odstartoval její kariéru. Po absolvování střední školy se Alexis rozhodla změnit profesi a stala se herečkou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 2000 získala roli Rory Gilmore v seriálu \"Gilmorova děvčata\", po boku Lauren Graham. Seriál běžel na stanici The WB/The CW po dobu sedm let. V roce 2002 si zahrála ve filmu \"Tajemství nesmrtelných. \"V roce 2005 si zahrála po boku Amber Tamblyn, Americy Ferrery a Blake Lively ve filmu \"Sesterstvo putovních kalhot. \"Roli si znovu zahrála v pokračování filmu \"Sesterstvo putovních kalhot 2. \"V roce 2005 se také objevila ve filmu \"Sin City – město hříchu\", kde si zahrála prostitutku Becky. V roce 2009 se objevila ve filmech \"Absolventka\" a \"Pan Dokonalý. \"O rok později získala roli v historickém dramatickém filmu \"Konspirátor.\" V lednu 2016 Netflix oznámil návrat Gilmorových děvčat v projektu \"\" a jeho čtyřech dílech z každého ročního období . V roce 2017 získala první nominaci na cenu Emmy za roli Ofglen v seriálu \"Příběh služebnice\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Mezi lety 2002–2006 chodila s hercem ze seriálu \"Gilmorova děvčata \"Milo Ventimigliou. V roce 2012 začala chodit s hercem Vincentem Kartheiserem, se kterým se v březnu 2013 zasnoubila. V červnu 2014 se pár vzal v Kalifornii. V květnu 2016 potvrdili, že na podzim roku 2015 se jim narodil syn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kimberly Alexis Bledel (* 16. září 1981 Houston, Texas, USA) je americká herečka a modelka, která se nejvíce proslavila rolí Rory Gilmore v seriálu \"Gilmorova děvčata\". Dále se objevila ve filmech jako \"Sesterstvo putovních kalhot, Sin City – město hříchu \"a \"Absolventka.\" Od roku 2017 hraje v seriálu \"Příběh služebnice.\" Za roli získala v roce 2017 cenu Emmy v kategorii nejlepší ženský herecký výkon v hostující roli v dramatickém seriálu a nominaci v kategorii za vedlejší roli v roce 2018.", "tgt_summary": "Kimberly Alexis Bledel ( ; born September 16, 1981) is an American actress and model. She is best known for her role as Rory Gilmore on the television series \"Gilmore Girls\" (2000–2007), for which she received nominations for Satellite, Teen Choice and Young Artist Awards. In 2016, Bledel reprised her role on the Netflix reunion miniseries \"\". Bledel made her feature film debut as Winnie Foster in \"Tuck Everlasting\" (2002), and has since appeared in \"Sin City\" (2005), \"Post Grad\" (2009), and as Lena Kaligaris in \"The Sisterhood of the Traveling Pants\" film series. Since 2017, she has appeared in the Hulu drama series \"The Handmaid's Tale\". For her work on the series, she received the Primetime Emmy Award for Outstanding Guest Actress in a Drama Series and an additional nomination in the Supporting Actress category.", "id": 2099255} {"src_title": "Miklós Nyiszli", "tgt_title": "Miklós Nyiszli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 17. června 1901 v Szilágysomlyó v Rumunsku. Tam také vystudoval základní školu a gymnázium. V roce 1920 nastoupil ke studiu medicíny na univerzitě ve městě Cluj-Napoca. Po prvním roce studií odešel na univerzitu v Kielu v Německu a titul doktora medicíny získal v roce 1930 na Vratislavské univerzitě. Společně se svojí ženou, s níž se oženil v roce 1927, a dcerou (nar. 1929) se vrátil zpět do Rumunska, kde začal pracovat jako lékař ve městě Oradea. Odtud se přestěhoval(1937) do městečka Vișeu de Sus, které se v roce 1940 stalo součástí Maďarska. Po obsazení Maďarska německými vojsky 19. března 1944 a zahájení likvidace maďarských Židů, byl společně s rodinou v druhé polovině května deportován do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Dr. Nyiszli dostal táborové číslo A-8450 a díky své specializaci na soudní lékařství byl zaměstnán jako asistent doktora Josefa Mengeleho. Jeho úkolem se stalo provádění pitev dvojčat a trpaslíků, kteří zemřeli během Mengeleho experimentů. Kromě toho působil také jako ošetřující lékař pro členy sonderkommanda a esesmany, kteří pracovali u plynových komor a krematorií. Jelikož bydlel přímo v krematoriu II v Birkenau, měl velmi dobrý přehled o všem, co se dělo v plynových komorách. Stal se tak přímým svědkem masového vraždění židovského obyvatelstva. V lednu 1945 byl evakuován do koncentračního tábora Mauthausen. Po třídenním pobytu v tamější karanténě byl převezen do tábora v Melku. Nakonec byl osvobozen 5. května 1945 v koncentračním táboře Ebensee. Jeho žena a dcera válku také přežily (osvobozeny v Bergen-Belsenu) Po válce už nikdy neprovozoval lékařskou praxi. V říjnu 1947 vypovídal jako svědek před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. 5. května 1956 zemřel po dlouhé nemoci na infarkt.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Krátce po válce sepsal dr. Nyiszli své vzpomínky na pobyt v Auschwitz-Birkenau. Později byly přeloženy do mnoha jazyků. V češtině vyšly v roce 2009 pod názvem Byl jsem Mengeleho asistentem. Na základě jeho knihy natočil v roce 2001 americký režisér Tim Blake Nelson film Šedá zóna. Dr. Nyiszliho v něm zahrál Allan Corduner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miklós Nyiszli (maďarsky \"Nyiszli Miklós\", *17. června 1901, Szilágysomlyó (dnes Șimleu Silvaniei), Rumunsko - 5. května 1956) - maďarský a rumunský lékař a spisovatel, vězeň nacistických koncentračních táborů, spolupracovník doktora Josefa Mengeleho.", "tgt_summary": "Miklós Nyiszli (17 June 1901 – 5 May 1956) was a Hungarian prisoner of Jewish heritage at Auschwitz concentration camp. Nyiszli, his wife, and young daughter, were transported to Auschwitz in June 1944. Upon his arrival, Nyiszli volunteered as a doctor and was sent to work at No. 12 barracks where he operated on and tried to help the ill with only the most basic medical supplies and tools. He was under the supervision of Josef Mengele, a officer and physician. Mengele decided after observing Nyiszli's skills to move him to a specially built autopsy and operating theatre. The room had been built inside Crematorium II, and Nyiszli, along with members of the 12th , was housed there.", "id": 2007982} {"src_title": "Šimon Kananejský", "tgt_title": "Simon the Zealot", "src_document": [{"title": "Písmo svaté.", "content": "Šimon dostává ve čtyřech seznamech různé přídomky: zatímco Matouš a Marek ho nazývají \"Kananejským\", Lukáš ho označuje za \"Zélótu\" (= horlivce). Ve skutečnosti jsou si oba přídomky rovny, poněvadž znamenají totéž: v hebrejštině totiž sloveso קנא [kana] znamená \"žárlit, horlit\" a může být řečeno jak o Bohu, tak o lidech, kteří jsou horliví sloužit Bohu s naprostou oddaností. Je tedy docela možné, že se tento Šimon, pokud přímo nepatřil k nacionalistickému hnutí Zélótů, vyznačoval se zanícenou horlivostí pro židovskou identitu, a tedy pro Boha, jeho lid a Boží Zákon. Mají-li se věci takto, potom je Šimon pravým opakem Matouše, jenž jako celník pocházel z prostředí pokládaného za zcela nečisté. Je to jasné znamení toho, že Ježíš bez jakýchkoli zábran povolává své učedníky z nejrůznějších sociálních i náboženských vrstev.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy a tradice.", "content": "Podobně jako několik dalších apoštolů se i svatý Šimon vytrácí z historie po Seslání Ducha svatého. Existují různé nejisté legendy o jeho kázání evangelia a mučednické smrti. Podle starobylého podání (u Pseudo - Abdia) působil společně s apoštolem Judou Tadeášem 13 let v Arménii a v Persii, kde nakonec oba spolu podstoupili mučednickou smrt. Šimon byl podle podání ukřižován a na kříži rozřezán pilou. Právě proto bývá pila nejčastěji zobrazovaným atributem svatého Šimona. Západní tradice, Římský misál a martyrologium hovoří, že nejprve působil v Egyptě a potom se v Mezopotámii připojil k svatému Judovi a spolu odešli do Persie, kde byli umučeni ve městě Sufiana (nebo Siana). Tato tradice datovaná do 6. století má ale o něco hlubší kořeny. Podle jiné verze měl být popraven ve městě Edessa, většina pramenů však hovoří o Persii.", "section_level": 1}, {"title": "Atributy a zobrazování.", "content": "Krom již zmíněné pily mezi jeho atributy patří také krátký meč, kterým byl podle Zlaté legendy dosekaný na smrt pohanskými kněžími. Vyskytuje se však i sekera, kyj a také kříž, kniha nebo svitek. Bývá zobrazován i spolu se svatým Judou Tadeášem.", "section_level": 1}, {"title": "Patronace.", "content": "Svatý Šimon je patronem především dřevorubců (kvůli pile), ale také barvířů, koželuhů, tkalců, zedníků. Na Východě se jeho svátek slaví 1. července, tedy v den, kdy se traduje jeho smrt. Na Západě se uctívá společně se svatým Judou 28. října, což pravděpodobně znamená den, kdy byly jejich ostatky přeneseny do Chrámu Sv. Petra v Římě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Šimon Kananejský nazýván také Horlivec nebo Zélóta byl jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista. V seznamech apoštolů je uváděn pokaždé (srov. Mt 10,4; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Zprávy, které o něm máme, nejsou početné.", "tgt_summary": "Simon the Zealot (, ) or Simon the Canaanite or Simon the Cananaean (, ; ; ; ) was one of the most obscure among the apostles of Jesus. A few pseudepigraphical writings were connected to him, but Saint Jerome does not include him in \"De viris illustribus\" written between 392–393 AD.", "id": 308188} {"src_title": "Roquefort (sýr)", "tgt_title": "Roquefort", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o sýru pocházejí z roku 79 n.l., kdy ho zmiňoval Plinius Starší ve svém díle Historia naturalis. Sýr si oblíbil také Karel VI. Francouzský. Sýr obdržel jméno podle městečka Roquefort, ležícím na náhorní plošině Causse du Larzac v departmentu Aveyron. Náhorní plošina Larzac poskytovala svou chudou vegetací pastvu zejména ovcím pyrenejského plemene \"Larzac\" a kozám. Právě ovčí mléko, k němuž bylo přidáváno při výrobě světoznámého sýra Roquefortu také mléko kozí, se stalo základem pro výrobu sýra v okolí 30 až 35 km městečka Roquefortu. Vznikla zde celá řada malých mlékáren, v kterých se odevzdané mléko sýřilo, zpracovávalo a sformované a odkapané odváželo ke zrání do skalních sklepů v Roquefortu ke zrání. Postupně byly ke skalním sklepům přistavovány podzemní sklepy, které se vyznačují stálou teplotu mezi 8-10 °C a 95% vlhkostí. Sýráren, vlastnících sklepy, se nacházela v Roquefortu celá řada. Největší a nejstarší sýrárna „Société anonyme des Caves et des Producteurs reunis” byla založená roku 1842. V roce 1923 vlastnila více než 500 mlékáren v departementech Aveyron, Herault, Lozère a Gard, hlavně však v okolí městečka Roquefortu, z kterých pak dopravovala čerstvé sýry do svých sklepů. V samotném Roquefortu měla tehdy tři závody se sklepy. Každá z mlékáren měla své číslo, které vyryla již při výrobě do čerstvého sýra. V roce 1910 se sýrařští průmyslníci dohodli na snížení cen mléka (5 fr. za 1 hl). La Société des Caves et des Producteurs reunis se v roce 1911 sloučila s dvěma velkými společnostmi „Société Rigai” a „Société Trémolet-Tendignes”, čímž ovládla 71% z celkové produkce sýra v kraji. Tato fúze znamenala pro místní rolníky, kteří prodávali mléko svých ovcí povětšinou jejich mlékárnám, nebezpečí monopolu. Rolníci proto založili v roce 1912 družstvo „Société agricole de Roquefort”, které jim mělo poskytovat obranu proti diktátu velkých podniků. Nejprve se jednalo o družstvo s 20 družstevními mlékárnami, ve 20. letech 20. století počet mlékáren vzrostl na 96. Pro svou znamenitou chuť a aroma se stal Roquefort vyhledávanou lahůdkou po celém světě. Výrobou sýra na způsob Roquefortu se začali zabývat výrobci nejen v dalších krajích Francie, ale i v jiných státech. Některé imitace Roquefortu pocházely z kravského mléka, popřípadě došlo vlivem místních poměrů i úpravě výroby. Tím vznikl pravému Roquefortu nebezpečný konkurent, který se mu sice nemohl jakostí vyrovnat, ale za to měl proti němu výhodu nižší ceny. Na obranu svých zájmů výrobci pravého Roquefortu (zejména velká společnost „Société des Caves et Producteurs reunis”) zakázali napodobeniny Roquefortu pod tímto názvem ve Francii nadále prodávat. Imitace se pak prodávaly např. pod názvy: Bleu (modrý); Persillé (zeleně prokvetlý) nebo Septmoncel, Bleu ďAuvergne, atd. Dne 14. dubna 1891 byla sjednána Madridská dohoda o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží (revidovaná ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934), v jejímž důsledku byl název sýra »roquefort« mezinárodně chráněn a výrobci pravého Roquefortu nadále střežili, zda za hranicemi Francie není výroba Roquefortu provozována. V roce 1908 se c.k. obchodní komora v Plzni usnesla, že se nepřipouští, aby se označení sýra Roquefort užívalo způsobem, který by u konzumentů vzbuzoval nesprávnou domněnku, že jde o sýr vyrobený v Roquefortu, jehož svérázná jakost je podmíněna \"nepřenesitelnými\" místními podmínkami. Svým rozhodnutím komora podpořila rozvoj mezinárodní ochrany pro označování původu zboží. Obdobně se vyjádřila v roce 1910 také pražská obchodní komora c. k. ministerstva veřejných prací. V roce 1911 národohospodářský časopis „Český Lloyd” uvedl: Československo přistoupilo k madridské konvenci (Pařížské smlouvě) v roce 1921 a některé sýrárny musely napodobeniny \"roquefort-sýrů\" opatřit novým jménem a obalem. Ve stejném roce uvalilo Národní shromáždění ČSR na dovoz jemných cizozemských sýrů a tedy i na Roquefort přepychovou daň (dále též na Ementál, Parmezán, Eidam, Goudu, Chester, Gorgonzolu, Gervais, Camembert, Strachino di Milano - Taleggio, Brie, Imperial, Neufchâtel, Romadur).", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a využití.", "content": "Rokfór se musí na základě zákona (červenec 1952) vyrábět zásadně z ovčího mléka. Zraje ve velmi vlhkém prostředí jeskyň v pohoří Combalou. Ovzduší v jeskyní přenáší výtrusy plísně \"Penicillium roqueforti\". Její podhoubí vyvolává kvašení a získává se pomocí chleba. A po šesti týdnech začne sýr plesnivět. Sýry se propíchají jehlami, aby se spóry plísně dostaly i dovnitř sýra. Po vyzrání se balí do hliníkové fólie a dál zraje. Roquefort se konzumuje jako stolní sýr, využívá se do zálivek a jako základ dortů zvaných \"tartelettes au roquefort\".", "section_level": 1}, {"title": "Napodobeniny.", "content": "První imitace francouzského Roquefortu se začala v Rakousku-Uhersku vyrábět na dolnouherském panství Viglaš. Siegmund Burkart (* 4. května 1848 Kremnica - † 30. července 1904, Himberg u Vídně), c. k. dvorní dodavatel a člen dozorčí rady c. k. sýrařské školy ve vorarlberském Dorenu (k.u.k. Käsereischule Doren) nechal na tamním panském dvoře „Pstruši“ (někdy kolem roku 1883) zřídit nejprve Roquefort-sýrárnu s jeskynním sklepem, k čemuž dovezl také z francouzské krasové náhorní plošiny Causse du Larzac ovčí plemeno (Larzac-Schafe). Víglaššský Roquefort byl tak dokonalý, že pro laika byl od originálu k nerozeznání. Mimo Francii to byla absolutní špička mezi imitacemi. Po smrti S. Burkarta se výrobě sýra ve Víglaši věnovala sýrařská firma „Burkart Siegmund & Kornel” (Burkart Siegmund & Kornel, Käse-Fabrikanten in Véghles). V roce 1902 byla založena Zemská mlékařská a sýrařská škola v Kroměříži, která postupně rozšířila své zázemí. V roce 1912 sestávala z komplexu budov (vlastní mlékárna, tvarůžkárna, výzkumná mlékařská stanice, strojní dílny, internát pro chovance a úřadovna s obytnou budovou). Právě v roce 1911 byla při škole zřízena vlastní výzkumná mlékařská stanice, která školní ústav zásobovala vlastními čistými kulturami k zákvasu smetany a čistými plísněmi pro výrobu sýrů Camembert a Roquefort. Zavedena byla také výroba mléčných zdravotních nápojů (jogurtuu a kefíru), čajové máslo, syrovátkové máslo a 20 různých odrůd sýrů, zejména Trapistský sýr (Fromage Trappe, bochníkový sýr o váze 1 kg podle francouzského způsob, 45 až 50 % tuku) a Roquefort. Výrobou plísně Penicillium Roqueforti se zabýval také laktologický ústav c. k. České vysoké školy technické v Praze v Havlíčkových sadech. V roce 1910 stál v Praze jeden kilogram Roquefortu 4 К 40 hal. Během první světové války se zákazy francouzské „Société des Caves et Producteurs reunis” nedodržovaly. Vedle toho se vyráběla z kravského mléka napodobenina francouzského originálu a také náhrada za gorgonzolu, která se za války s Itálií přestala do českých zemí dovážet. Výroba z Kroměříže se šířila do družstevních mlékáren na Hané, kde zvláště vynikly mlékárny v Čehovicích a v Prostějově. Roku 1916 se vyrobilo na Moravě téměř 700 metrických centů roquefortu (bochníky o hmotnosti přibližně 2 kg), který se vozil hlavně do Vídně a do Prahy. Moravský roquefort se nelišil svým vzhledem od francouzského vzoru. Na řezu byly patrné četné skulinky, které byly pokryty povlakem modré plísně. Po válce nastal návrat k normální poměrům a k uplatňování zásad madridské konvence. Dne 15. července 1927 byl přijat zákon o nekalé soutěži č. 111 Sb. z. a n., ke kterému vydala ohledně \"označování sýra roquefortského\" obchodní komora své dobrozdání. Po zestátnění velkostatku arcivévody Bedřicha byl název sýra na Státním statku Víglaš upraven na „Víglašský sýr à la Roquefort” a byl prodáván prostřednictvím Správy státních statků ve Víglaši. Slovenský ovčí roquefort překonával chutí výrobek z kravského mléka a Slovensku byla přisuzována možnost stát se druhým Aveyronem (obec Roquefort-sur-Soulzon leží v departmentu Aveyron). V Česku je úspěšnou napodobeninou tohoto sýru, který musel být pojmenován jinak než rokfór, Niva, který využívá kravské mléko. Tento sýr se začal vyrábět po druhé světové válce v českokrumlovském závodě Jihočeských mlékáren (JČM, dnes je vlastníkem nástupnická firma Madeta), nyní jej produkují i další výrobci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roquefort (rokfór) je polotvrdý plísňový sýr vyráběný z ovčího mléka s výraznou ostrou chutí. Na řezu je mramorovaný, prorostlý modrozelenou plísní. Je pojmenován podle francouzské obce Roquefort-sur-Soulzon.", "tgt_summary": "Roquefort (, , ; ) is a sheep milk cheese from Southern France, and is one of the world's best known blue cheeses. Though similar cheeses are produced elsewhere, EU law dictates that only those cheeses aged in the natural Combalou caves of Roquefort-sur-Soulzon may bear the name Roquefort, as it is a recognised geographical indication, or has a protected designation of origin. The cheese is white, tangy, crumbly and slightly moist, with distinctive veins of blue mold. It has a characteristic fragrance and flavor with a notable taste of butyric acid; the blue veins provide a sharp tang. It has no rind; the exterior is edible and slightly salty. A typical wheel of Roquefort weighs between , and is about thick. Each kilogram of finished cheese requires about of milk to produce. Roquefort is known in France as the king of cheeses.", "id": 1967312} {"src_title": "Červoři", "tgt_title": "Gymnophiona", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Řád recentních (soudobých) červorů se dělí na deset čeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Připomínají bezobratlé kroužkovce (např. žížaly). Mohou dosahovat délky až 1,5 metru. Červovitý vzhled jim dodává prstencovitá segmentace těla. Počet prstenců odpovídá počtu obratlů. Tělo je válcovité, bez končetin, ocas krátký. Hlava je tupá, ve tvaru projektilu, lebka je kompaktní; silná dolní čelist. Hlava slouží jako nástroj k vrtání chodeb v půdě, ve které červoři žijí. Na každé straně hlavy mezi nozdrou a okem jsou vysunovatelná tykadélka (tentakuly), pomocí nichž červoři vyhledávají potravu. Chybí sternum; žebra mají červoři nejvyvinutější ze všech obojživelníků. Plíce jsou protáhlé, levá plíce je často redukovaná; alveolární strukturu má jen pravá plíce; červorovec Eiseltův (\"Atretochoana eiselti\") plíce nemá. Ledviny červorů si zachovávají segmentární (metamerní) uspořádání. Oči a uši jsou zakrnělé (redukované oči jsou přerostlé průhlednou kůží; sluchové vnímání je omezeno). Samci mají kopulační orgán (phallodeum) tvořený vychlípitelnou částí stěny kloaky. Oplození je vnitřní. Vývoj potomstva může být v závislosti na druhu vnitřní (živorodost) i vnější (vejcorodost), v druhém případě přímý i nepřímý přes stadium vodní larvy. Potravu tvoří různí bezobratlí, u větších druhů i drobní obratlovci. Kůže červorů je hladká, pokrytá osifikovanými šupinami (uhličitan vápenatý); přítomno je tzv. kožní dýchání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Červoři jsou jedinou skupinou obojživelníků s výhradně vnitřním oplozením. Samci při kopulaci vsunou kopulační orgán do samičí kloaky na 2–3 hodiny. Některé druhy jsou vejcorodé (asi 25 % druhů), některé živorodé (asi 75 %). Živorodé druhy se vyvíjejí v těle samice a živí se speciálními buňkami samice (např. ukousávání děložní sliznice matky). U samic byla zaznamenána péče o potomstvo, např. samice cecilky \"Microcaecilia dermatophaga\" jednak hlídá nakladená vajíčka, jednak se vylíhlá mláďata živí buňkami její pokožky, které jsou bohaté na tuk (okusují je speciálními zoubky). Mláďata cecílie kroužkované se živí sekretem žlázy na konci matčina ocasu a okusováním její pokožky. Samice červora cejlonského (\"Ichthyophis glutinosus\") ovíjejí vajíčka (viz obr.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Červoři (Gymnophiona) čili beznozí (Apoda) jsou jeden z řádů obojživelníků. Mají protáhlé červovité tělo s redukovanými končetinami. Žijí většinou skrytě v půdě, příp. ve vodě.", "tgt_summary": "Gymnophiona is the group of amphibians that includes the legless caecilians and all amphibians more closely related to them than to frogs or salamanders (the \"stem-caecilians\"). The name derives from the Greek words γυμνος (\"gymnos\", naked) and οφις (\"ophis\", snake), as the caecilians were originally thought to be related to snakes. The body is cylindrical dark brown or bluish black in colour. The skin is slimy and bears grooves or ringlike markings; there are minute dermal scales.", "id": 41548} {"src_title": "Jmelí bílé", "tgt_title": "Viscum album", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Větévky jmelí bílého tvoří husté polokulovité trsy dorůstající průměru až 100 cm. Z krátkého kmínku vyrůstají většinou pravidelně vidličnaté článkovité větve, které jsou v uzlinách rozšířené a snadno lámavé. První dvojice vstřícných listů vyroste ve druhém roce, posléze se rostlina každým rokem rozrůstá o jeden článek, podle čehož lze určit její stáří. Její biologický cyklus lze rozdělit na dvě fáze: stádium samostatné, kdy semeno klíčí a rostlinka žije ze svých zásob, a stadium cizopasné, trvající do konce jejího vegetativního života. Ten může dosáhnout 30–40 let. Lysé listy, vyrůstající v párech na koncích větévek, jsou přisedlé, podlouhle obvejčité až kopinaté, kožovité a celokrajné. Mohou být dlouhé až 5 cm, široké pak do 2 cm. Jejich barva je obvykle žlutozelená, avšak forma rostoucí na jedlích bývá sytě zelená. Drobné jednopohlavné květy vykvétají v březnu a dubnu, přisedlé po třech ve vidlanech v rozsochách a na vrcholech větví. Mají žlutavé zbarvení, u samičích květů jsou usazené v mističkovité češuli s okvětím ze 4 nebo 6 lístků (tyčinky bývají v témže počtu). Spodní semeník je jednopouzdrý, bez rozlišení semenic a vajíček, s jedním až třemi zárodečnými vaky. Češule se po oplodnění hmyzem změní v lepkavý obal z viscinu a podílí se na vývoji nepravé, zpočátku zelené, jednosemenné bobule. Barevnost a velikost tohoto plodu se v dalším vývoji liší od taxonu. Poddruhy na evropském území mají bílou až nažloutlou barvu, v Asii jsou známy žluté, načervenalé, oranžové nebo červené varianty.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Ochmet evropský (\"Loranthus europaeus\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jmelí bílé všech tří poddruhů v přírodě rozšiřují především drozd brávník a brkoslav severní trusem. Bobule jmelí polykají celé, nikdy se jim nelepí semena na zobák ani na peří. Po průchodu trávicím traktem se semena v trusu lepí na větve, většina semen však mine větve a dopadne na zem. Na jaře množí jmelí bílé pravé pěnice černohlavá, která záměrně vylupuje z bobulí semena, lepí je na větve a polyká jen slupku s trochou dužiny, protože semena nejsou stravitelná. Pěnice tímto způsobem velmi hustě vysévá jmelí na větve většinou poblíž matečné rostliny i na samotnou matečnou rostlinu a tím působí značné napadení stromů jmelím. Rostlina je jako původní druh rozšířena po celé Evropě (mimo severní skandinávská teritoria), na Kavkaze, v Himálaji a v malé i jihovýchodní Asii a lze ji nalézt v nadmořských výškách od nížin až do hor. Z jehličnanů většinou parazituje na borovicích a jedlích, z listnáčů zejména na lípách, topolech, akátech, javorech, jabloních a hlohu. Kolem roku 1900 bylo jmelí bílé kvůli dekorativním účelům člověkem zavlečeno i do Severní Ameriky. K tomuto rozšíření došlo v kalifornském okrese Sonoma County, kde parazituje na druzích javoru, olše, jabloně, topolu, švestky, akátu, vrby, břízy, hlohu a jilmu. Prozatím se nezdá, že infikuje dub a eukalypt nebo kalifornské druhy jehličnanů. Ačkoli se kvůli nedostatku vhodných hostitelských stromů nepředpokládalo, že by se jmelí bílé rozšířilo mimo oblast původního zavlečení, byl jeho výskyt v druhé polovině 20. století zaznamenán až v kanadské Britské Kolumbii u města Victoria (přibližně 1300 km severně od Sonoma County). Pozorování některých botaniků dokazují, že jmelí většinou roste na solitérních dřevinách mimo les (v parcích, sadech, alejích, břehových porostech atd.). Většinou se vyskytuje na místech orientovaných k východu, často vyvýšených, na okrajích porostů a v prostorech na půdách nižší bonity.", "section_level": 1}, {"title": "Parazitace.", "content": "Přilnutí semene ke kůře stromu, které je základním předpokladem k jeho úspěšnému vyklíčení, umožňuje lepkavé oplodí s vicsinovou vrstvou. Semeno samotné obsahuje živné pletivo s nejčastěji dvěma zárodky se zelení listovou. Pletivo je bohaté na škrob, který klíčící rostlince usnadňuje přežít do chvíle, než zakotví v hostiteli. Zárodky mají dvě dělohy, mezi nimi pak vzrostlý vrchol stonku a proti němu stonkový článek podděložní (hypokotyl). Klíčení začíná v březnu nebo dubnu při teplotě 8-10 °C, vzdušné vlhkosti 50-60 % a plném osvětlení (důležitá je především modrá složka záření). Po celý první rok je rostlina bez kořenů, proto je toto období nejchoulostivější a dochází k odumírání velkého počtu semenáčků. V této fázi je nejpravděpodobnější příjem vody přes kůru hostitelské dřeviny za pomocí papil na spodní straně hypokotylního terčíku. Na jaře příštího roku na spodní straně přichycovacího terčíku vyroste kuželovitá přísavka (primární pohružovák), jež vrůstá radiálně do větve hostitele a proniká buněčnými vrstvami druhotné kůry tvořené korkem, dokud nenarazí na dělivé pletivo (felogen), které svou dělivou činností korek produkuje. Horní strana hypokotylního článku se osvobodí ze semene, hypokotyl se napřímí a mezi děložními lístky vyrůstá výhonek s prvním párem listů. Mezitím buňky felogenu a další buňky hostitele syntetizují polyfenoly, které se v bohatém množství nahromadí kolem primárního pohružováku. Pokud se v této fázi vývoje rostlince podaří odolat obranným mechanismům hostitele, primární pohružovák rychle nabere maximum objemu a ve třetím roce začnou do kůry napadeného stromu podélně vrůstat korové provazce. Z nich posléze radiálně vyrážejí modifikované kořínky druhotných pohružováků (haustoria), které pronikají lýkem až k dělivému pletivu (kambium). Zde se cévy pohružováků připojí k cévním svazkům nejmladšího letokruhu na povrchu dřeva, odkud posléze odebírají vodu s nerostnými látkami. Jako poloparazit je jmelí schopno další organické látky asimilovat fotosyntézou. Zajímavostí je, že pokusy pěstovat jmelí v umělé kultuře (in vitro) jsou prozatím neúspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "Hlavním obranným mechanizmem napadené rostliny je velmi intenzivní syntéza polyfenolů ve fázi, kdy primární pohružovák narazí na felogen. V perihaustoriální zóně se kolem přísavky nahromadí vyprodukované sloučeniny a vytvoří dutý kužel, jenž ji zcela obklopí a zablokuje rostlince možnost dalšího růstu a vývoje. Mladé jmelí, izolované od živných pletiv hostitele, vyčerpá vlastní zásoby a uschne. Kromě tohoto způsobu rezistence také záleží na tloušťce korku a množství pevných (sklerenchymatických) vláken v lýku a zejména na druhu kultivaru. V případě, že je přikročeno k manuálnímu odstranění parazitující rostliny, je důležitý včasný zákrok až do zdravého dřeva; patogen tvoří sací kořeny. Překrytí napadených částí plastovou fólií.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V Evropě a Asii je rozlišováno několik poddruhů, v pojetí některých botaniků samostatných druhů:", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie a lidová tradice.", "content": "Jmelí hrálo důležitou roli v náboženské tradici u mnoha evropských národů. V předkřesťanském období lidé věřili, že ztělesňuje živoucího ducha a bylo symbolem života i ochranným talismanem. V germánské mytologii bylo spjato zejména s osobou boha jara a plodnosti Baldra. Rostlina stála za Baldrovou smrtí, neboť jeho matka, bohyně Frigg, si mimo jmelí vyžádala od všech věcí na světě slib, že jejímu synovi neublíží. Potomek obrů Loki, který neměl boha jara v oblibě, pak intrikami přiměl slepého boha Höda, aby jej větévkou jmelí usmrtil. Plinius starší ve svém díle informuje o obřadech, které praktikovali keltští druidové. Za určité fáze měsíce, oblečení ve slavnostních bílých řízách, zlatými srpy odřezávali jmelí z dubů a zachycovali je do bílých roušek. Keltové věřili, že rostlina léčí všechny nemoci a odstraňuje neplodnost jak u lidí, tak u zvířat. Raní křesťané mezi sebou tradovali, že jmelí bylo dříve volně rostoucím mohutným stromem. Z jeho větve prý Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Později strom porazili Římané a z jeho kmene byl vyroben kříž, na němž byl Ježíš ukřižován. Potomci stromu se v dalších letech natolik styděli za události na Golgotě, že seschli do drobných keříků. Z tohoto důvodu bylo dříve jmelí nazýváno \"dřevo kříže\" (latinsky \"Lignum crucis\"). Způsob obživy keříku symbolizuje obřad přijímání Kristova těla a krve, patrně i proto se v křesťanské tradici jmelí udrželo jako celosvětový symbol vánočních svátků. Podle jedné z nejznámějších štědrovečerních zvyklostí rostlina zajistí do domu štěstí a požehnání, pokud hlava rodiny za prvního kuropění zavěsí nad štědrovečerní stůl snítku zelených, stříbrných nebo pozlacených větévek. Každému stolovníkovi pak splní přání, pokud jej zašeptá do ohně první zapálené svíčky na vánočním stromečku. Magický účinek rostliny se umocňuje, je-li snítka darována, nikoli zakoupena. Štěstí je také ovlivněno množstvím bobulek, čím víc jich snítka obsahuje, tím většího se obdarované osobě dostane. Ve středověku přinesli Angličtí žoldnéři do Německa a Švýcarska zvyk, podle nějž může muž políbit každou dívku, kterou zastihne pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku však musí oba společně utrhnout jednu bobulku. Poslední bobulka znamená poslední polibek, aby láska z domu neodešla. Této tradice se přidrželi i majitelé nevěstinců, kteří snítku jmelí zavěšovali vedle červené lucerny jako příslib prodejné lásky. Díky svým lepivým složkám prý jmelí umí udržet svazek mezi mužem a ženou. Kromě výše popsaných magických schopností se mu přisuzují i vlastnosti, kterými dokáže chránit proti ohni a čarodějnicím. Dále je atributem odvahy, zdraví a plodnosti. Staří Řekové jej používali jako prostředek proti uřknutí a uhranutí zlými duchy a věřili, že dokáže otevřít bránu do Hádovi říše mrtvých. V Norsku pro změnu sloužilo jako ratolest míru. V Rakousku lidé věřili, že jmelí zavěšené nad štědrovečerním stolem přinese bohatou úrodu a sedláci jej zaorávali do první brázdy. Irové si z větviček jmelí splétali náramky nebo amulety, které zastupovaly stejnou funkci jako čtyřlístek nebo podkova. Snítka zavěšená nad vchodem do irského venkovského domu zaručovala pohostinství a pozvání k jídlu. Ve francouzské části Švýcarska nosily kvůli zajištění plodnosti nevěsty na hlavě věneček z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí.", "section_level": 1}, {"title": "Použití ve farmacii a léčitelství.", "content": "Léčebné účinky jmelí jsou známy již od starověku. Zakladatel lékárnické literatury Řek Dioskoridés spolu s římským lékařem Galénem jej doporučovali užívat pouze zevně a Hippokratés bylinu předepisoval na podrážděnou slezinu. Anglický botanik a bylinář Nicholas Culpeper (18. října 1616 – 10. ledna 1654) doporučoval jmelí ke zjemnění tvrdnoucí sleziny a k vyléčení starých oparů. Současně jej radil užívat při epilepsii a mrtvici. Pro zajištění drogy ze jmelí se využívá mladých větévek s listy slabšími než 5 mm, které se sbírají zpravidla od prosince do února. Suší se ve slabých vrstvách nebo ve svazečcích zavěšených na šňůrkách při teplotě do 40 °C. Bylina schne poměrně pomalu, po usušení je žlutavě zelená, chutná slizovitě hořce a nažlukle páchne. Pro domácí účely se usušená nať uchovává vcelku nebo nařezaná, chráněná před světlem a v dobře uzavřené nádobě. Droga skladovaná déle než tři roky neobsahuje téměř žádný viskotoxin. Nejdůležitějšími látkami, jež droga (latinsky \"herba visci\") obsahuje, je soubor toxických polypeptidů (viskotoxiny), sestavených z 46 aminokyselin (tzv. jmelové živice). Dále to jsou lektiny (lektin I, II a III), u nichž jde vesměs o glykoproteiny schopné aglutinovat, tedy reagovat, s izolovanými nádorovými buňkami. Tyto látky při injekčním podání prokazatelně zvyšují imunitní reakci těla proti některým druhům rakoviny a zpomalují růst nebo dokonce způsobují zmenšení nádoru. Ve jmelí byly též nalezeny cholínové deriváty (cholín, acetylcholin), triterpenické kyseliny a další glykosidicky vázané látky. Tyto účinné sloučeniny obsahují některé hromadně vyráběné léčivé přípravky. Často jsou používané k léčení zánětů nervů a kloubů a nezánětlivých degenerativních onemocnění kloubů (artróz). Bylina bývá součástí čajových směsí používaných při zvápenatění tepen, diuretických obtížích a vysokém krevním tlaku. Mezi další účinky jmelí patří schopnost zpomalit pulz, vyvolat děložní stahy a podpořit peristaltiku střev. Jeho podání zlepšuje i imunitní reakci u lidí postižených AIDS. Má též příznivé účinky při příznacích stáří a je schopno uklidnit srdeční činnost. V lidovém léčitelství se používá buď ve formě prášku nebo jako nálev (macerát). Nedoporučuje se připravovat odvar, neboť účinné látky se varem rozkládají. Choroby, při nichž je jmelí doporučováno, však vyžadují bezpodmínečně odborné lékařské vyšetření, a proto je použití drogy možné pouze po poradě s lékařem.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Navzdory častým tvrzením není jedovatost jmelí jednoznačně prokázaná. Jedovaté viskotoxiny a lektiny nejsou tělem přijímány z čaje nebo plodů. Požití několika bobulí většinou nemá na organismus žádný účinek, ale při vyšší dávce může dojít k dráždění střeva, bolestem břicha a k silnému průjmu, který je spojen s krví ve stolici. Nicméně existují zprávy eklektiků informující o kómatu, škubání a smrti po požití velkých dávek listí a plodů. Naproti tomu při požití maximálně dvaceti bobulí bylo nejhorší reakcí podráždění žaludku. Výjimku tvoří kojenci, u nichž může mít otrava vážnější průběh. Kvůli tyraminu, jenž je schopen vyvolat děložní stahy, by drogu z byliny neměly užívat těhotné ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jmelí bílé (\"Viscum album\") je vidličnatě rozvětvený, stálezelený poloparazitický keřík z čeledi santálovitých (\"Santalaceae\") (podle APG III); v některých starších taxonomických systémech bylo řazeno do čeledi ochmetovité (\"Loranthaceae\") nebo jmelovité (\"Viscaceae\"). V rozsochách a na vrcholech větví vykvétají vidlany dvoudomých květů, z nichž se po oplodnění vyvinou nepravé bobule, které mají v Evropě bílou až nažloutlou barvu. V korunách jehličnatých i listnatých stromů rostoucích od nížin do hor rostlina vytváří kulovité trsy, jejichž stáří může být až několik desítek let. Na českém území je jmelí bílé (v širším pojetí) jediným zástupcem rodu jmelí (\"Viscum\"). Přestože je jmelí bílé nejrozšířenější poloparazitickou rostlinou českých dřevin, jsou všechny jeho poddruhy zapsány na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR (\"Viscum album\" subsp. \"abietis\" skupina C3, ostatní C4). Díky způsobu růstu a přetrvávající zelené barvě je opředeno mnoha pověrami a mýty a jako bylina má široké uplatnění v léčitelství. Původ jeho odborného jména \"Viscum album\" se odvozuje od slov \"viscōsus\" (lepkavý, ve smyslu přilnavý), podle vlastnosti plodu, a \"albus\" (bílý), podle barvy bobulí.", "tgt_summary": "Viscum album is a species of mistletoe in the family Santalaceae, commonly known as European mistletoe, common mistletoe or simply as mistletoe (Old English \"mistle\"). It is native to Europe and western and southern Asia. \"Viscum album\" is a hemiparasite on several species of trees, from which it draws water and nutrients. It has a significant role in European mythology, legends, and customs. In modern times, it is commonly featured in Christmas decoration and symbology. (\"V. album\" is found only rarely in North America, as an introduced species; its cultural roles are usually fulfilled by the similar native species \"Phoradendron leucarpum\".)", "id": 292735} {"src_title": "Filip Belgický", "tgt_title": "Philippe of Belgium", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako syn králova bratra, bývalého krále Alberta II., byl vychováván jako následník trůnu, aby jednoho dne nastoupil na trůn po svém strýci Baudouinovi, avšak když ten předčasně zemřel, nebyl Filip považován za zralého a na trůn nastoupil jeho otec jako Albert II. Vysokou školu začal studovat na jezuitské koleji Saint-Michel v Bruselu a pokračoval na benediktinské univerzitě v Lophem, kde se vyučuje vlámsky. Ze zahraničních univerzit Oxfordu a Stanfordu si odnesl titul magistr politických věd. V roce 1989 absolvoval řadu speciálních zkoušek na Královské vysoké škole národní obrany. Od této doby se objevoval po boku krále jako jeho následník. Král je spíše introvertní a hluboce věřící člověk, poznamenaný manželskou krizí, kterou prošli jeho rodiče, a proto měl problém navázat vztah s vhodnou dívkou a oženit se. Na trůně by někteří Belgičané raději viděli jeho mladší sestru, princeznu Astrid, provdanou za rakouského arcivévodu Lorenze d'Este.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální povinnosti.", "content": "Král Filip po ukončení svých studií převzal od svého otce mnohé oficiální povinnosti. Vedl například zahraničí misi skupiny belgických podnikatelů. Je členem Club of Rome. V roce 2012 se účastnil bilderberské konference, neformálního soukromého setkání světově nejvlivnějších osob. Mezi jeho zájmy patří literatura, hospodářské záležitosti a sport. V roce 1995 byl Filipovi propůjčen velkokříž rytířského Řádu Božího Hrobu v Jeruzalémě. V roce 1998 jej přijal rovněž Maltézský řád jako čestného a oddaného rytíře. 3. července 2013 oznámil jeho otec Albert II. svou abdikaci k 21. červenci 2013, na den belgického dne nezávislosti. Poté co Albert II. podepsal abdikační listinu, složil přísahu na belgickou ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Výběr manželky byl choulostivý, belgický kontext si žádá, aby se princ nespojil s žádnou z dívek ze soupeřících stran. V září 1999 bylo oznámeno jeho zasnoubení s dívkou z belgické aristokracie, Mathilde d'Udekem d'Acoz, terapeutkou řečových vad a psycholožkou, jejíž rodina, původně vlámská, žije ve Valonsku. Její otec Patrick vykonává krajské funkce jak ve Valonsku, tak Vlámsku. Matkou Mathilde je polská komtesa Anna Komorowská.Sňatek uzavřený francouzsky, vlámsky a německy se uskutečnil 4. prosince 1999 v Katedrále sv. Michala a Guduly a uspokojil obě soupeřící komunity. Ze svazku Philippa a Mathildy se narodily čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip (* 15. dubna 1960 na zámku Belvedère u Lakenu) je belgický král vládnoucí od 21. července 2013. Filip je syn Alberta II. ze Sasko-Kobursko-Gothajské dynastie a jeho ženy Paoly Ruffo di Calabria.", "tgt_summary": "Philippe or Filip (, , , , ; born 15 April 1960) is King of the Belgians, having ascended the throne on 21 July 2013, following his father's abdication. He is the eldest child of King Albert II, whom he succeeded upon Albert's abdication for health reasons, and Queen Paola. He married Countess Mathilde d'Udekem d'Acoz (now Queen Mathilde), with whom he has four children. King Philippe's elder daughter, Princess Elisabeth, is first in the line of succession.", "id": 76370} {"src_title": "Laxativum", "tgt_title": "Laxative", "src_document": [{"title": "Rozdělení laxativ.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osmotická laxativa.", "content": "Osmotické laxativum je látka, která působí fyzikální cestou. Zvětšuje objem vody ve střevech a tím dochází k podpoře peristaltiky a k vyprázdnění vodnaté stolice během 1-3 hod. Tato laxativa mohou používat těhotné i kojící ženy. Používaná k přípravě na lékařská vyšetření (kolonoskopie). Některé přípravky obsahují látky, které představují jak osmotické, tak kontaktní laxativum. \"Zástupci\": soli hořčíku (například epsomská sůl, Šaratica), laktulóza (Laktulosa, Duphalac), glycerol (glycerolové čípky), rostlinné polysacharidy (Fructolax), makrogol (Fortrans)", "section_level": 2}, {"title": "Objemová laxativa.", "content": "Objemové laxativum zvětšuje objem střevního obsahu a změkčuje stolici, působí jako vláknina. Podmínkou účinku je dostatečný přívod tekutin, jinak mohou tato laxativa zácpu ještě zhoršit. Jejich užívání může snižovat vstřebávání současně užitých léků, proto je důležité jiné léky brát s minimálně dvouhodinovým odstupem. Působí v řádu několika hodin. Tato laxativa jsou vhodná pro těhotné a kojící ženy. \"Zástupci\": psyllium (Psyllium, Lepicol), methylcelulóza", "section_level": 2}, {"title": "Kontaktní laxativa.", "content": "Kontaktní laxativum dráždí střevní sliznici a tím dochází ke zmenšení vstřebávání vody do organismu. Druhotně pak zlepšuje střevní motilitu díky zvětšenému obsahu střeva. Vzhledem ke zveřejnění nových klinických studií z roku 2010, týkajících se bezpečnosti dlouhodobého užívání kontaktních laxativ, je možné u chronických případů, či jiných důvodů zácpy i dlouhodobé užívání těchto léčiv. Příčinná souvislost s užíváním kontaktních laxativ a lenivěním střeva a snižováním peristaltiky nebyla prokázána. Účinek nastupuje po 6-9 hod, tato laxativa se proto užívají večer před spaním. V průběhu těhotenství lze některá kontaktní laxativa užívat pouze po poradě s lékařem. Klinické údaje prokázaly, že ani účinná složka přípravku ani jeho metabolity nejsou vylučovány do mateřského mléka zdravých kojících žen. Z toho důvodu je možné některé tyto přípravky bezpečně užívat i během kojení. \"Zástupci\": pikosulfát (Guttalax, Laxygal), bisakodyl (Bisacodyl-K, Fenolax, Stadalax), čaj z listů a lusků seny (\"Senna\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Laxativum neboli projímadlo je léčivo nebo rostlinná droga podporující pohyby střev a jejich vyprazdňování. Laxativa jsou často používána na uvolnění střev při zácpě. Předávkování může způsobit průjem. Projímadla je možno koupit v lékárnách bez lékařského předpisu, buď ve formě tablet nebo kapek k vnitřnímu užití.", "tgt_summary": "Laxatives, purgatives, or aperients are substances that loosen stools and increase bowel movements. They are used to treat and prevent constipation. Laxatives vary as to how they work and the side effects they may have. Certain stimulant, lubricant and saline laxatives are used to evacuate the colon for rectal and bowel examinations, and may be supplemented by enemas under certain circumstances. Sufficiently high doses of laxatives may cause diarrhea. Some laxatives combine more than one active ingredient. Laxatives may be administered orally or rectally.", "id": 2484172} {"src_title": "Tančící dům", "tgt_title": "Dancing House", "src_document": [{"title": "Historie místa.", "content": "Na místě stával činžovní dům, který byl v roce 1945 omylem zničen zásahem americké bomby při leteckém bombardování Prahy. V roce 1963 bylo rozhodnuto o zástavbě proluky, ale až do 90. let nebyla realizována. Začátkem 90. let myšlenku zástavby obnovil Vlado Milunić spolu s Václavem Havlem, který bydlel v sousedním domě. S Havlem přišel Milunić do styku v roce 1986, kdy mu navrhoval rozdělení bytu a přitom se bavili, jaký dům by mohl stát vedle. Původní idea předpokládala vznik domu s knihovnou, divadlem a kavárnou, který by se zařadil do kulturní linie od Rudolfina přes Národní divadlo k Mánesu, ale pro tento záměr se nepodařilo najít investora. Už v prvních námětech Milunić počítal s tím, že by se budova měla vyklánět nad křižovatku, což mělo symbolizovat stav československé společnosti, která se z totalitní strnulosti dala do pohybu, a s vizí statické věže vzadu a dynamické vpředu. Milunić nejprve chtěl získat Jeana Nouvela, podle jehož návrhu byl později postaven stejným investorem Zlatý Anděl, ale to se mu nepovedlo. Frank Gehry prý nabídku přijal proto, že „pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli“. Možnost prosadit takovouto stavbu přičítá Milunić porevoluční euforii, Václavu Havlovi, tehdejší ředitelce památkářů Věře Millerové, a vzácné souhře náhod. V roce 1992 pozemek koupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, 3. září 1994 byl položen základní kámen nové budovy. Provoz budovy byl zahájen 20. června 1996. Investorem byla společnost Nationale Nederlanden Real estate, v. o. s., generálním projektantem ATIPA, s. r. o., hlavním dodavatelem belgická společnost BESIX.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stavba je založena na železobetonové desce podporované soustavou vrtaných pilot. Na železobetonové konstrukci je připevněno 99 originálních fasádních panelů. Průčelí budovy tvoří dvě věže připomínající taneční pár. Na vrcholu věže nazývané Fred je kopule s konstrukcí z trubek potažená nerezovou síťovinou – hlava medúzy. Dům má devět podlaží, místnosti jsou nesymetrické a jejich stěny šikmé. Dům vystupuje z uliční čáry do linie chodníku. V budově je v 6 podlažích 2965 metrů čtverečních využitelných kancelářských ploch, v nejvyšším patře je restaurace o ploše 679 metrů čtverečních, v přízemí a suterénu (původně zamýšlených jako prodejní plochy) je konferenční středisko o ploše 400 metrů čtverečních. Původní prostory kongresového centra a galerie byly později také přeměněny na kanceláře. Přízemí je řešeno jako velkoprostor s přístupem od hlavní recepce a z venku od nábřeží. V přízemí se nachází kavárna. Rostislav Švácha citoval hlasy, že do houpavých a swingujících linií domu prý oba autoři zakódovali gesto rozloučení s panelákovým stavebnictvím Husákovy éry. Architekt Milunić po letech litoval, že se nepodařilo prosadit původně navrhovaný tvar věže, hezčí a vyšší. Medúza na věži Fred podle něj vznikla jako řešení patové situace. Frank Gehry na výstavách v Americe prý ukazuje původní návrh s vysokou věží. Autorem medúzy je Gehry, ale Milunić říká, že se podobá jeho návrhu na ukončení věže prosklenou kupolí zeměkoule, odpovídající na zeměkouli umístěnou na sousedním Havlově domě. Medúza je podle něj nakloněna ve špatném úhlu a ze křižovatky nevypadá jako koule, ale jako něco divně placatého. Milunićovi se nelíbil bar v přízemí, restaurace v horním patře ani školicí středisko, ocenil patra podle návrhu Evy Jiřičné. Za chyby budovy považuje Milunić například pohled na vršek od Palackého mostu a trochu i pohled shora od Karlova náměstí, o svém vlastním původním návrhu má dosud to nejlepší mínění. Spolupráci s Frankem Gehrym považoval za úžasné transoceánské dobrodružství.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastníci a využití.", "content": "Stavbu financovala Nationale Nederlanden, dnes ING. V roce 2004 byl Tančící dům spolu se Zlatým Andělem vložen jako základní portfolio do investičního fondu ING Property Fund Central Europe. V roce 2008 vlastník plánoval přestavbu a redesign recepčního prostoru. Vlado Milunić ale původní podobu recepce hájil jako výrazně autorský prostor, který nese výraznou stopu Gehryho rukopisu. Správce budovy přesto objednal modernizaci u architekta M. Ranného. Jeho návrh považoval Milunić za totální nepochopení konceptu současné recepce, za tuctovou bezcennou kulisu, kterou známe z desítky nových administrativních budov. V roce 2013 dosavadní vlastník, společnosti CBRE Global Investors, nabídl budovu k prodeji. Prodej organizovala poradenská společnost Jones Lang LaSalle. Developer Central Group v srpnu 2013 za budovu nabídl 250 milionů korun a později nabídku mírně navýšil na 10 milionů eur, ale ve výběrovém řízení neuspěl. Tento zájemce zde chtěl otevřít muzeum architektury a designu, pokud by s tím autoři budovy souhlasili. Koncem roku 2013 budovu za 13,35 milionů eur (v přepočtu 360 milionů korun) koupila Pražská správa nemovitostí, kterou vlastní realitní magnát Václav Skála. Nový vlastník chce v budově ponechat kanceláře, i když zvažuje využití části budovy pro nekomerční účely. Hlavními nájemníky kancelářských prostor jsou společnosti CBRE Global Investors a Accenture.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Stavba rozpoutala veřejnou diskuzi o architektuře v Praze. Zastánci dům oceňovali jako moderní architekturu, jaká v Praze chybí, odpůrci argumentovali tím, že do historické Prahy se budova nehodí a narušuje městské panorama. Je označován za první pražskou porevoluční stavbu špičkových světových architektů. Je označována za jeden ze symbolů města či za turistický magnet. Podle Rostislava Šváchy se pro laickou veřejnost dům stal ikonou devadesátých let a dal éře po Sametové revoluci architektonickou tvář, podobně jako Hubáčkova věž na Ještědu 60. letům, a pro zahraniční návštěvníky se stal ikonou Prahy, téměř stejně známou jako Karlův most či Svatovítská katedrála. Čeští architekti se však na dům podle Šváchy s takovým nadšením nedívali a na organickou architekturu se na Západ začali ohlížet až o desetiletí později.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V souvislosti s prohlášením obchodního domu Máj za kulturní památku v roce 2006 se hlavní konzervátor Národního památkového ústavu Josef Štulc pro Lidovky.cz vyjádřil, že by teoreticky uvítal, aby jako památka byl zapsán i Tančící dům. V roce 2008 Vlado Milunič při jednání se správcem budovy o přestavbě recepce argumentoval tím, že se dům pravděpodobně stane kulturní památkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tančící dům, jinak také Ginger and Fred, oficiálním jménem původně Nationale Nederlanden Building, dokončený roku 1996, stojí v Praze na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Pojmenován je podle tvaru svých dvou nárožních věží, inspirovaných slavným meziválečným tanečním párem Freda Astaira a Ginger Rogersové. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor. Interiéry kanceláří investora byly z části svěřeny britské architektce českého původu Evě Jiřičné.", "tgt_summary": "The Dancing House (), or Fred and Ginger, is the nickname given to the Nationale-Nederlanden building on the Rašínovo nábřeží (Rašín Embankment) in Prague, Czech Republic. It was designed by the Croatian-Czech architect Vlado Milunić in cooperation with Canadian-American architect Frank Gehry on a vacant riverfront plot. The building was designed in 1992 and was completed four years later in 1996. The non-traditional design was controversial at the time because the house stands out among the Baroque, Gothic and Art Nouveau buildings for which Prague is famous. The then Czech president, Václav Havel, who lived next to the site for decades, had avidly supported this project, hoping that the building would become a center of cultural activity. Gehry originally named the house \"Fred and Ginger\" (after the famous dancers Fred Astaire and Ginger Rogers – the house resembles a pair of dancers) but this nickname is now rarely used. Gehry himself was later \"afraid to import American Hollywood kitsch to Prague\", and thus discarded his own idea.", "id": 1345521} {"src_title": "Alfa Romeo 166", "tgt_title": "Alfa Romeo 166", "src_document": [{"title": "První série.", "content": "V době svého představení se Alfa Romeo 166 prodávala se třemi benzínovými motory o objemu 2-3 litry a s naftovým 2.4 JTD s přímým vstřikováním Common Rail. Pouze pro italský trh byl určen přeplňovaný benzínový dvoulitr 2.0 TB, který spadal do výhodnější daňové sazby než větší obsahové šestiválce. Všechny motory splňovaly emisní normu Euro 2. Modely 2.5 a 3.0 V6 byly vybaveny brzdami Brembo o čtyřech pístkách na přední nápravě, ale s motorem 2.4 JTD se toto provedení nedělalo. Naftové motory i přes nižší výkon zajišťují autu slušnou dynamiku a jsou velice povedené. !Model !Počet
válců !Počet
ventilů !Ventilový
rozvod !Vrtání × zdvih
[mm] !Zdvihový
objem
[cm] !Kompresní
poměr !Přeplňování !Max. výkon
[kW při ot./min] !Max. točivý moment
[Nm při ot./min] !Poznámka ! colspan=\"11\" |Zážehové motory ! colspan=\"11\" |Vznětový motor Od roku 2001 byly nabízené motory upraveny pro emisní normu Euro 3. Model 2.0 TB se už dále nevyráběl. !Model !Počet
válců !Počet
ventilů !Ventilový
rozvod !Vrtání × zdvih
[mm] !Zdvihový
objem
[cm] !Kompresní
poměr !Přeplňování !Max. výkon
[kW při ot./min] !Max. točivý moment
[Nm při ot./min] ! colspan=\"10\" |Zážehové motory ! colspan=\"10\" |Vznětové motory ", "section_level": 1}, {"title": "Druhá série.", "content": "V roce 2003 podstoupila Alfa 166 facelift, který změnil především přední část. Nové světlomety byly výrazně větší, trojúhelníková maska chladiče dostala nový tvar a byla protažena až do nárazníku. Nicméně byly provedeny i některé změny v interiéru, např. trojramenný volant a celobéžový interiér. Design se tak přiblížil novému modelu GT a faceliftované 156. Po technické stránce dostala naftová 2.4 dvacetiventilovou hlavu, větší turbo a výkonnější Common rail vstřiky. To pomohlo zvýšit výkon na 129 KW. Také se začaly montovat silnější brzdy i do naftového modelu. !Model !Počet
válců !Počet
ventilů !Ventilový
rozvod !Vrtání × zdvih
[mm] !Zdvihový
objem
[cm] !Kompresní
poměr !Přeplňování !Max. výkon
[kW při ot./min] !Max. točivý moment
[Nm při ot./min] ! colspan=\"10\" |Zážehové motory ! colspan=\"10\" |Vznětové motory V České republice žije všude – od nížin po hřebeny hor, kde vystupuje i nad horní hranici lesa.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Nejhojnější je v listnatých a smíšených lesích s bohatým podrostem, žije i ve smrčinách, v kosodřevině, břehových porostech, travinách, polních remízcích, parcích a také v kamenných sutích či rákosinách. V zimě se na venkově stahuje k obytným budovám. Je čilý hlavně za soumraku a v noci, ale lze se s ním setkat i za denního světla, zejména při přemnožení. Obratně leze v křovinách i po stromech až do několikametrové výšky. Obývá území o rozloze 0,1–0,7 ha a je pohyblivější než jiné stejně velké druhy hrabošů.
Staví nevelké hnízdo z mechu a listí a spíše než v zemi je ukrývá pod pařezy, v kořenech stromů a mezi kameny. Na hnízdo navazuje systém nor s mnoha východy, úkrytovými chodbami a zásobárnami.
Norník rudý má pestrý jídelníček a během roku ho mění. Nejméně rozmanitý jej má zjara (zelené části rostlin, semena, klíčící semenáčky dřevin). V létě a k podzimu jídelníček postupně obohacuje o houby a lesní plody, přičemž ze žaludů a bukvic si dělá i zásoby. Jako jediný z našich hrabošů se ve větší míře zajímá o živočišnou potravu, která může tvořit více než třetinu jídelníčku (hlavně brouci, larvy hmyzu včetně housenek, pavouci nebo zdechliny).
Rozmnožuje se od konce března do září až října, za příznivého počasí a bohaté úrody žaludů či bukvic i v zimě. Březost trvá 16–18 dní. Pokud zabřezne bezprostředně po porodu čili post partum (u hlodavců poměrně běžné), prodlouží se březost na 19–20 (30) dní. Ve vrhu bývá 4–5 (1–9) mláďat, která po narození váží asi 2 g a sají necelé tři týdny. Protože pohlavně dospívají brzo, jsou mladé samice schopny zapojit se do rozmnožování již 1–2 týdny po opuštění hnízda. (V přírodě tak činí pouze jedinci z jarních a časně letních vrhů.)
Hanzák uvádí, že v přírodě se dožívá nanejvýš dvou let.. Norník rudý má celou řadu přirozených nepřátel mezi šelmami, dravci či sovami, a proto ve volné přírodě jsou dvakrát přezimující jedinci vzácností. V zajetí může žít norník rudý i několik let. Představuje významný modelový druh často využívaný při ekologických studiích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norník rudý (\"Myodes glareolus\", synonymum \"Clethrionomys glareolus\"), dříve též hraboš lesní, hraboš rudý, je hlodavec z čeledi myšovití (Muridae), jediný zástupce rodu norník žijící na území České republiky. Jeden z našich nejběžnějších druhů drobných savců. Od jiných hrabošů se snadno pozná podle nápadně červenavě rezavého zbarvení na hřbetě, větších ušních boltců a delšího ocasu (obvykle 45–60 % délky těla). Břicho mívá světlejší, nažloutlé, v zimní srsti až čistě bílé; tlapky jsou světlé.", "tgt_summary": "The bank vole (\"Myodes glareolus\"; formerly \"Clethrionomys glareolus\") is a small vole with red-brown fur and some grey patches, with a tail about half as long as its body. A rodent, it lives in woodland areas and is around in length. The bank vole is found in much of Europe and in northwestern Asia. It is native to Great Britain but not to Ireland, where it has been accidentally introduced, and has now colonised much of the south and southwest. The bank vole lives in woodland, hedgerows and other dense vegetation such as bracken and bramble. Its underground chamber is lined with moss, feathers and vegetable fibre and contains a store of food. It can live for eighteen months to two years in the wild and over 42 months in captivity and is mostly herbivorous, eating buds, bark, seeds, nuts, leaves and fruits and occasionally insects and other small invertebrates. It readily climbs into scrub and low branches of trees although it is not as versatile as a mouse. It breeds in shallow burrows, the female rearing about four litters of pups during the summer.", "id": 1774106} {"src_title": "Dharmapála", "tgt_title": "Dharmapala", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "V buddhistické ikonografii jsou tyto božstva zobrazovány v hrůzostrašné podobě. Vzhled dharmapálů je původem z indického náboženského umění, z kultu tančícího mnohorukého boha Šivy a jeho manželky Kali. Jsou zobrazeny jako nízké, strašidelné bytosti s velkými svaly a čelistmi, připravenými pohltit každého, kdo se odváží jít proti Dharmě. Často mají více ruk i noh, jejich barva kůže je tmavá, většinou červená, modrá nebo černá. Do široka otevřené tři oči jsou podlity krví. Výzdoby z useknutých hlav, lebek a kostí jsou součásti jejich oblečení. Jejich zlé tváře vyjadřují odpor vůči světským požitkům, jejich mocné svaly znamenají schopnost porazit zlo. Tyto božstva mají více pohlaví, mezi ně patří jak muži, tak i ženy. I přesto, že jsou dharmapálové zobrazováni v hněvivé podobě, jsou pokládáni za bódhisattvy či přímo buddhy. O hlavních funkcích dharmapály se říká, že má zabránit vnitřním a vnějším překážkám, které brání duchovním praktikům v dosažení duchovních realizací, a také rozvíjet nezbytné podmínky pro jejich praktikování. Dharmapálové se objevují i v mahájánovém buddhismu. Neexistuje klášteř v Tibetu, který by nebyl chráněn „ochráncem dharmy“. Tibet nemůžeme považovat za první místo, kde se vyskytuje tento jev. Tradice má kořeny ještě od doby starověké Indie, kdy mahajanisté se hodně spoléhali na ochránce Dharmy.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "V buddhistické mytologii existuji legendy o tom, jak byli démoni přeměněni na dharmapal magickou mocí svatých. Jak se říká v jedné z legend, Padmasambhava porazil mnoho božstev tibetského náboženství Bön, které dříve bránily šíření buddhismu v Tibetu. Padmasambhava dal demonům na vybranou - stát se ochráncem Buddhová učení, či rozpuštění do prázdnoty. Většína božestv vybrala první variantu.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Zpočátku rozlišovali čtyři dharmapály - strážci čtyř světových stran. Klasický tibetský seznam obsahuje 8 dharmapál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dharmapála (wylie: chos-skyong, čínsky: , japonsky: ) je typ hněvivého božstva ve vadžrajánovém buddhismu. Slovo je složeno ze sanskrtských slov \"dharma\" („nauka“, „dharma“) a \"pála\" (doslova „ochránce“). Do češtiny by se tak pojem dharmapála dal přeložit jako „ochránce dharmy“. Dharmapálové chrání nejen dharmu, ale ostatní buddhisty, kteří následuji svoji stezkou. K nejznámějším dharmapálům patří např. Mahákála.", "tgt_summary": "A dharmapāla (, Chinese: 達磨波羅, 達摩波羅, , 護法鬼神, 諸天鬼神, 護法龍天, 諸天善神, ) is a type of wrathful god in Buddhism. The name means \"\"Dharma\" protector or defender\" in Sanskrit, and the \"dharmapālas\" are also known as the Defenders of the Law (Dharma), or the Protectors of the Law. There are two kinds of dharmapala, Worldly Protectors and Wisdom Protectors. Only Wisdom Protectors are enlightened beings.", "id": 1348913} {"src_title": "Mahákála", "tgt_title": "Mahakala", "src_document": [{"title": "Překlad slova.", "content": "Mahákála je sanskrtské slovo spojené ze slov \"mahá\" („velký“) a \"kála\" („černý“). Jeho tibetské jméno je Gonpo Phyag (wylie: mGon po phyag).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mahákála se objevuje ve všech školách tibetského buddhismu, můžeme se však setkat s vyobrazením v různých formách, které mají zřetelně různé kvality a aspekty. Je na něj nahlíženo jako na vyzáření buddhovských aspektů, například Avalókitéšvary, (skt., tib. Čenrezig) nebo Čakrasamvary (skt., tib. Korlo Demčog). Mahákála je typicky zobrazován v černé barvě. Stejně jako všechny barvy jsou absorbovány a rozpuštěny v černé barvě, tak se říká, že všechna jména a formy jsou smíseny s Mahákálou, symbolizující jeho všezahrnující, absolutní podstatu. Černá barva může také reprezentovat absenci jakékoli barvy a také v tomto případě to znamená, že podstatou Mahákály je nekonečný prostor. Tento princip je v sanskrtu známý jako „nirguna“ – poza všechny kvality a formy. Mahákála je skoro vždy zobrazován s korunou z lebek, což symbolizuje transformování pěti negativních emocí v pět moudrostí. Různé formy Mahákály se od sebe liší různými detaily, nejvýraznější je pravděpodobně různý počet rukou. Existují také Mahákálové bílé barvy s několika hlavami, bez genitálií, stojící na mnoha různých věcech, držících rozličné zbraně v rukách a majících různé ozdoby.", "section_level": 1}, {"title": "Manifestace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvouruký Mahákála.", "content": "Dvouruký Mahákála se nazývá Bernag Čhen (Černý plášť) a je hlavním ochráncem linie Karma Kagjü tibetského buddhismu. Je na něj také nahlíženo jako na hlavního ochránce Karmapů. Dvouruký Mahákála má tři krví podlité oči, vyceněné tesáky, zbraně a náhrdelník z uťatých hlav. Jeho hlava zabírá třetinu jeho výšky a má mohutné svalnaté ruce a nohy. Pod černým pláštěm nosí kostěný ornament nejvyšší radosti a jeho pravá ruka drží sekáček, který odetíná všechny překážky na cestě k osvícení, zatímco miska z lebky v jeho levé ruce obsahuje krev a srdce ega – významem tohoto symbolu je překonání rušivých emocí. Silné tlapy zadupávají připoutanost a žádostivost. Sluneční disk pod ním představuje nejvyšší probuzenou moudrost a plameny, které ho obklopují, vyjadřují intenzitu jeho soucitu. Dvouruký Mahákála se v hrozivé formě neobjevuje proto, že by byl něčím negativním, ale spíše z důvodu, že znázorňuje sílu, která překonává veškerou negativitu a ničí všechny překážky, které blokují náš duchovní růst. Strašlivý vzhled je volen proto, aby chránil bytosti před utrpením a v podstatě představuje soucit všech buddhů. Síla Černého pláště je ve skutečnosti vedena nejvyšší moudrostí, kterou reprezentuje třetí oko („oko moudrosti”). Pět lebek v koruně na vrcholku hlavy je znakem, že dosáhl nejvyšší moudrosti, která je neoddělitelná od soucitu. Na vyobrazeních jiných buddhovských forem můžeme vidět, že mají koruny z pěti klenotů, které znázorňují pět moudrostí. Lebky v koruně Černého pláště znázorňují stejných pět moudrostí, s důrazem na aspekt přeměny. Dá se říci, že ukazují nevědomost, kterou Mahákála překonal a přeměnil v moudrost. Dvouruká forma Mahákály chrání především mysl.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřruký Mahákála.", "content": "Různé formy čtyřrukého Mahákály (skt. Chatur-bhuja Mahakala, tib. (Wylie): mGon po phyag bzhi pa) jsou hlavními ochránci škol Karma Kagjü a Drikung Kagjü tibetského buddhismu. Čtyřruký Mahákála se objevuje také ve škole Ňingmapa, i když hlavní ochránce jejich nejvyšší nauky – Velké dokonalosti (skt. Mahá Ati, tib. Dzogčhen) je Ékadžati. Čtyři ruce této manifestace Mahákály symbolizují čtyři pozitivní karmy nebo činy, které jsou hlavní aktivitou tohoto buddhovského aspektu: Čtyřruká forma Mahákály držící luk, šíp, meč a knihu, je vyzářením bódhisattvy Maňdžušrího a ochraňuje řeč.", "section_level": 2}, {"title": "Šestiruký Mahákála.", "content": "Šestiruký Mahákála (skt: Shad-bhuja Mahakala, tib. (Wylie): mGon po phyag drug pa) je ochránce školy Gelugpa tibetského buddhismu a jeho manifestace je považována za divokou emanaci Milujících očí (skt. Avalókitéšvara, tib. Čenrezig), bódhisattvy soucitu. Jeho symbolika je popisována takto: Šest rukou znamená úspěšné završení šesti vysvobozujících činů, parámit, které jsou praktikovány a přiváděny k dokonalosti bódhisattvy během jejich postupného duchovního tréninku. V rukách drží různé nástroje a zbraně. Existuje také bílá šestiruká forma Mahákály (skt. Shad-bhuja Sita Mahakala, tib. (Wylie): mGon po yid bzhin nor bu), která je populární ve více školách vadžrajány a také mezi mongolskými buddhisty školy Gelug. V tomto případě je tento Gynkar aspektem bohatství, podporující materiální situaci praktikujících dharmu. Ikonografie a symbolika je rozličná – jeho lebeční miska v ruce obsahuje různé drahokamy, spíše než krev a srdce ega jako u jiných Mahákálů, a hlavu má ozdobenou také drahokamy. Šestiruký Mahákála, který je ochráncem těla, drží málu z lebek, dordže (skt. vadžra), nůž odtínající překážky a kápalu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mahákála (sanskrt, doslova „ochránce dharmy“) je jméno tzv. dharmapály (ochránce) objevujícího se v tibetském a japonském vadžrajánovém buddhismu. V japonském buddhismu je Mahákála známý pod jménem \"Daikoku\", náleží do čtvrté třídy buddhovských aspektů (\"tenbu\") a je řazen mezi tzv. sedm bohů štěstí. V théravádě („Malá cesta“) a mahájáně („Velká cesta“) přijímají buddhisté útočiště ve Třech klenotech – jsou jimi Buddha, dharma a sangha. Ve vadžrajáně („Diamantová cesta“) přijímají praktikující buddhisté útočiště ještě navíc ve Třech kořenech – těmi jsou Lama, jidamy a ochránci. Mahákála patří mezi ochránce na cestě k osvícení, respektive ochránce Buddhova učení – dharmy (v sanskrtu Dharmapála). Jak je pro ochránce dharmy typické, jsou zobrazováni v tzv. hněvivé podobě. Mahákála představuje většinou hněvivý projev soucitu bódhisattvy Avalókitéšvary. Celkem se projevuje v 75 formách, které symbolizují nejrůznější emoce. Často je zobrazován společně se svou družkou Palden Lhamo (tib.).", "tgt_summary": "Mahākāla is a deity common to Hinduism, Buddhism and Sikhism. According to Hinduism, Mahākāla is a manifestation of Shiva and is the consort of the goddess Mahākālī; he most prominently appears in the sect of Shaktism. Mahākāla also appears as a protector deity known as a dharmapala in Vajrayana Buddhism, particularly most Tibetan traditions as Citipati, and in Chinese Esoteric Buddhism and in Shingon Buddhism. He is known as \"Dàhēitiān\" and \" Daaih'hāktīn\" (大黑天) in Mandarin and Cantonese, \"Daeheukcheon\" (대흑천) in Korean, \"Đại Hắc Thiên\" in Vietnamese, and \"Daikokuten\" (大黒天) in Japanese. In Sikhism, Mahākāla is referred to as Kal, who is the governor of Maya.", "id": 1137774} {"src_title": "Aštamangala", "tgt_title": "Ashtamangala", "src_document": [{"title": "Jednotlivé symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slunečník.", "content": "Slunečník neboli také deštník značí křídla buddhismu. Bezpečí, které poskytuje tomu, kdo se vydá jeho cestou. Chrání především před utrpením a temným silami zla.", "section_level": 2}, {"title": "Zlaté ryby.", "content": "Symbol dvou zlatých ryb reprezentuje řeku Ganga a její přítok řeku Jamuna. V běžném životě přináší štěstí, bohatství a svobodu, naznačuje to také zvolený druh ryby - kapr. V celé Asii je tato ryba považována za posvátnou. V buddhismu představuje odvahu a nebojácnost. Chrání před utonutím v řece utrpení.", "section_level": 2}, {"title": "Váza.", "content": "Symbol vázy, nádoby s pokladem či posvátné vázy je spojován se štěstím, krásou a bohatstvím. Také to symbolizuje dlouhověkost, zdraví a prosperitu.", "section_level": 2}, {"title": "Lotos.", "content": "Symbol lotosu nese mnoho významů, mimo jiné představuje přirozenost lidstva. Stejně jako kořeny rostliny, které vedou skrz bahnitou část, prorostou, aby vytvořily listy a následně květ. To znázorňuje vznik lidstva, povstání z bahnitého základu, aby poté mohlo rozkvést. V přeneseném slova smyslu to také naznačuje cestu k osvícení, původ čistoty duše, a mysli. Voda pod plovoucím květem má představovat touhy a chtíče. (související: Lotos)", "section_level": 2}, {"title": "Pravotočivá mušle.", "content": "Dříve byla lastura využívána jako roh, který oznamoval určitou činnost či sděloval informace. V buddhismu tón pravotočivé mušle představuje příjemný hluboký tón dharmy, znamení k probuzení učedníků před Buddhovo učením. Také to reprezentuje Buddhovo myšlenky.", "section_level": 2}, {"title": "Nekonečný uzel.", "content": "Nekonečný uzel nebo také věčný uzel zobrazuje propojenost všeho. Vzájemné propojení náboženství a světskosti, moudrosti a soucitu. Také je to symbol nekonečna, kde se nevyskytuje ani začátek ani konec a Buddhova moudrost a soucit jsou velmi dalekosáhlé.", "section_level": 2}, {"title": "Praporec vítězství.", "content": "Symbol praporce značí vítězství nad bojem. Byl často vyobrazován na vlajkách ve válce. Z hlediska buddhismu se stává vzorem k překonání svých tužeb, nenávistí a chtíčů při cestě za osvícením. Stejně jako Buddha překonal své touhy k dosáhnutí nirvány. (související: Mara)", "section_level": 2}, {"title": "Kolo.", "content": "Kolo neboli kolo dharmy značí symbol transformace a točí se od té doby, co Buddha poprvé předal své učení žákům. Je sestaveno z osmi dílů, kde každý má svůj význam (pochopení, myšlení, řeč, jednání, život, usilování, záměry, meditace).", "section_level": 2}, {"title": "Sekvence významu symbolů v Buddhismu.", "content": "Jednotlivé symboly se v Buddhismu používají v následném pořadí: slunečník, zlaté ryby, váza, lotos, pravotočivá mušle, nekonečný uzel, praporec vítězství a kolo dharmy. Ve výsledku se jednotlivě propojují a provází danou osobu během duchovní cesty. Schovat se pod slunečník buddhismu, být vždy mírumilovný a harmonický s ostatními, zbohatnout vnitřní moudrostí a soucitem, vážit si čistoty své mysli a svých jednání, naslouchat vzácným slovům svaté dharmy, vynaložit velké úsilí k dosažení osvícení, zvítězit nad bludy a klamy a nakonec pomáhat ostatním otočením kola dharmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osm šťastných symbolů (; ) je název pro osm symbolů, které jsou oblíbenými vyobrazeními zejména v tibetském buddhismu. Jedná se původně o tradiční indické symboly, které buddhismus přejal a mírně si je upravil pro své potřeby. Osm šťastných symbolů se vyskytuje i např. v džinismu, ale zde nejsou tak oblíbené jako v buddhismu. Osm šťastných symbolů tvoří následující vyobrazení: Jejich kombinace může být různá, mohou být vyobrazovány společně vedle sebe, odděleně nebo dokonce všechna v jednom vyobrazení najednou, každopádně by se měly vyskytovat v tomto pořadí. Jsou často vyobrazovány nejen na modlitebních praporcích, zdech domů, klášterů a chrámů , ale i na tělech zemřelých. Dříve to byly symboly královské hodnosti. Využívali se při některých královských ceremonií, včetně korunovací. Věří se, že tyto symboly nabídl Bůh Buddhovi ve stavu nirvány. V čínském buddhismu zastupují symboly osm životně důležitých orgánů, u kterých se využívá odlišné pořadí. Kolo představuje srdce, pravotočivá mušle značí žlučník, praporec vítězství plíce, slunečník slezinu, symbol lotosu játra, váza by měla naznačovat břišní oblast, symbol zlatých ryb představuje ledviny a nekonečný uzel střeva.", "tgt_summary": "The Ashtamangala is a sacred suite of \"Eight Auspicious Signs\" endemic to a number of religions such as Hinduism, Jainism, and Buddhism. The symbols or \"symbolic attributes\" () are yidam and teaching tools. Not only do these attributes (or energetic signatures) point to qualities of enlightened mindstream, but they are the investiture that ornaments these enlightened \"qualities\" (Sanskrit: \"guṇa\"; ). Many cultural enumerations and variations of the Ashtamangala are extant.", "id": 1549274} {"src_title": "Cholon", "tgt_title": "Holon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 20 metrů jižně od Tel Avivu v metropolitní oblasti Guš Dan, nedaleko od pobřeží Středozemního moře, od kterého je odděleno sousedním městem Bat Jam. Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Město je na dopravní síť napojeno pomocí četných komunikací v rámci aglomerace Tel Avivu, zejména dálnice číslo 20,dálnice číslo 4, dálnice číslo 44 a dálnice číslo 1. Dálnici číslo 20 od roku 2011 sleduje i nová železniční trať Tel Aviv – Bnej Darom, na níž se nacházejí železniční stanice Comet Cholon, železniční stanice Cholon Wolfson, železniční stanice Bat Jam Joseftal a železniční stanice Bat Jam Komemijut.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Cholon vznikl roku 1933. Jméno odkazuje na biblické město \"Cholón\" citované v Knize Jozue 15,51 Zároveň je odvozeno od hebrejského slova \"„chol“\", což znamená písek - odkaz na písečné duny, které do 1. poloviny 20. století lemovaly pobřeží Středozemního moře v této oblasti. Podle jiného zdroje vznikla obec až roku 1936 sloučením pěti čtvrtí: \"Šchunat Am\", \"Greene\" (založena roku 1933), \"Agrobank\", \"Kirjat Avoda\" a \"Moledet\". 8. července 1940 byla obec povýšena na místní radu (malé město) a 14. listopadu 1950 na město. Prvním starostou Cholonu po roce 1950 byl Chajim Kugel, bývalý československý politik a poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Židovskou stranu z let 1935-1938. Uvádí se, že v Cholonu je druhá největší průmyslová zóna v Izraeli po Haifě (o druhé místo soupeří s městem Petach Tikva). Na severozápadním okraji města stojí Wolfsonova nemocnice otevřená roku 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Cholon každoročně hostí karnevaly při oslavách svátku Purim. Název cholonského karnevalu je \"Adlojada\" (עדלאידע), ve významu „když nevíš“, což odkazuje na nadměrnou konzumaci alkoholu v tento svátek. Město v tento svátek uzavře silnice, do kterých se vypraví tisíce dětí v barevných kostýmech. Ve městě se nachází četné parky a rekreační oblasti a je známé pro velké množství zeleně. Park na rohu Rehovot HaHistadrut a Eilat je známý pro turnaje ve vrchcábech \"„šeš beš“\", které se zde konají každý den.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Cholon je město s kulturně rozmanitou skladbou populace. Žijí zde sefardští, evropští, gruzínští a afričtí židovští imigranti stejně jako velká populace Rusů (hlavně Židů, ale také etnických Rusů), kteří v uplynulých letech emigrovali do Izraele. V jihovýchodní části města žije malá komunita Samaritánů (sekta s židovskými kořeny), pro které funguje Cholon jako jejich světové centrum. Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně  osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně  osob). Jde o velkou obec velkoměstského typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo  lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cholon ( , arabsky حولون, v oficiálním přepisu do angličtiny Holon) je město v Izraeli v Telavivském distriktu. Starostou je Motti Sasson.", "tgt_summary": "Holon ( ) is a city on the central coastal strip of Israel, south of Tel Aviv. Holon is part of the metropolitan Gush Dan area. In it had a population of . Holon has the second-largest industrial zone in Israel, after Haifa.", "id": 468611} {"src_title": "Ford S-MAX", "tgt_title": "Ford S-Max", "src_document": [{"title": "První generace (2006–2015).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prodej a výroba.", "content": "Automobilka Ford vstoupila na trh s novou koncepcí MPV, pro niž nebyla na prvním místě velikost vnitřního prostoru, ale důraz byl kladen především na sportovně laděný vzhled a jízdní vlastnosti blížící se klasickým osobním automobilům s karosérií typu kombi. Nový model byl velmi pozitivně přijat zákazníky a na některých trzích vykazoval lepší prodejní výsledky než zavedený Ford Galaxy. Vozidel první generace se do roku 2014 prodalo asi 400 tisíc kusů. Produkce obou typů společně s modelem Mondeo byla soustředěna do továrny v belgickém Genku.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Modely S-MAX a Galaxy druhé generace byly v letech 2005 a 2006 prvními zástupci tzv. kinetického designu, který přinesl do designu nových vozů značky Ford nové dynamické linie, které měly znázorňovat energii v pohybu. Proti modelu Galaxy má S-MAX první generace výraznější hrany a řadu neobvyklých doplňků. Například mlhová světla jsou netradičně umístěna z vnitřní spodní strany předních světlometů, na místě běžné pozice mlhovek se nachází nasávací otvory. Za předními koly jsou odvětrávací průduchy, jedná se však jen o imitaci, která nemá žádnou praktickou funkci. Čelní sklo a přední sloupek plynule navazuje na kapotu, střecha se se směrem dozadu obloukovitě svažuje. Vůz bylo možné doplnito o individuální sady vybavení interiéru a exteriéru v rámci programu Ford Individual.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled motorizací.", "content": "V nabídce pro ČR bylo šest motorů, na některých trzích se prodává také 2.0 TDCi ve verzi 96 kW. Většina motorů se dodává s šestistupňovou manuální převodovkou (1.8 TDCi také s pětistupňovou a 2.3 Duratec s šestistupňovou automatickou), poháněna jsou vždy přední kola. Přeplňovaný pětiválcový motor Duratec 2.5 má původ u Volva, pohání také Ford Focus ST. Pozn.: * 5stupňová manuální převodovka, ** 6stupňová automatická převodovka, FFV = spaluje benzín i bioetanol, /s funkci overboost.", "section_level": 2}, {"title": "Statistika registrací v ČR.", "content": "Zdroj: SDA-CIA Zdroj: Kraftfahrt-Bundesamt", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace (od roku 2015).", "content": "Nová generace byla představena veřejnosti v roce 2014 a na trh se dostala o rok později. Výroba vozu se v roce 2015 přesunula z belgického Genku do španělské Valencie.", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "Předlohou pro druhou generaci vozu byla designová studie Ford S-MAX Concept z roku 2013. Výraznou změnou oproti první generaci je nová přední maska s chladičem, jehož vzhled je inspirován vozidly značky Aston Martin.", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "S-MAX druhé generace je na evropském trhu nabízen se dvěma benzínovými a čtyřmi turbodieselovými motory v různých provedeních pro manuální a automatickou (PowerShift) převedovku nebo pohon všech čtyř kol (AWD).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ford S-MAX je MPV střední třídy značky Ford. První generace byla představena v roce 2006 na ženevském autosalónu jako alternativa k novému Galaxy druhé generace. V následujícím roce 2007 byl zvolen vítězem ankety Car of the Year. Druhá generace tohoto vozu byla představena na Ženevském autosalónu v roce 2014, výroba a prodej byli zahájeny v roce 2015. S-MAX obou generací používá stejnou podvozkovou platformu jako model Galaxy a sdílí s ním část motorové palety, má však delší a nižší karosérii s výrazně sportovnějšími tvary.", "tgt_summary": "The Ford S-Max (stylized as Ford S-MAX) is an MPV produced by Ford Europe for the European market. Ford also describes the S-Max as an SAV (sports activity vehicle). Introduced at the 2006 Geneva Motor Show, the S-Max went on sale alongside the new generation Galaxy in June 2006. The S-Max is intended to be sporty as a saloon, and spacious as an MPV. It shows inspiration from the seven-seater large MPV Galaxy, and compact MPV Ford C-Max. The S-Max has received many positive reviews and awards, and was voted European Car of the Year 2007 on 13 November 2006. Ford had plans to sell the S-Max in Japan under the then subsidiary brand Mazda, but they are no longer viable since the latter's split.", "id": 1592114} {"src_title": "Jan Potocki", "tgt_title": "Jan Potocki", "src_document": [{"title": "Životní pouť.", "content": "Jan Potocki se narodil v roce 1761 na Ukrajině, v bohaté aristokratické rodině. Studoval ve Švýcarsku a pak na lodích suverénního maltézského řádu pronásledoval středomořské korzáry. Neklidně putoval mezi carským dvorem v Petrohradu a francouzskými encyklopedisty v Paříži. Byl jmenován vedoucím badatelské skupiny, která měla provázet ruské poselstvo do Číny. Provázel jej slavný orientalista Heinrich Julius Klaproth, který později po Potockém nazval vzdálené korejské souostroví. Poselstvo dorazilo až na čínské hranice, ale tam došlo k roztržce, protože hrdí Rusové se odmítli podrobit ponižujícímu ceremoniálu a do země vůbec nebyli vpuštěni.Hrabě Potocki, nazývaný „poslední Polák“, byl jedním z prvních lidí, kteří po boku aeronauta Jeana Pierra-Francoise Blancharda vzlétli v balónu do nebes. Považoval se hlavně za učence. Sestavil archeologický atlas Ruska a pracoval v oboru slovanských starožitností. Četnými nitkami je spojen s Pavlem Šafaříkem a Janem Kolárem. Vědci si jej na rozdíl od cara Alexandra příliš necenili, a tak dal zklamaný hrabě celý náklad jedné své knihy naházet do rybníka. Ve svých dedukcích byl stejně odvážný jako při bojích s korzáry a takoví lidé nemají v Akademii naštěstí pro obě strany co dělat. Někdy kole roku 1803 začal Potocki předčítat své nemocné manželce \"Příběhy tisíce a jedné noci\", a to pravděpodobně ve francouzské Gallandově verzi. Když byl hotov, začal psát vlastní pokračování, které vyšlo v Petrohradu v letech 1804–5 bez udání autora v počtu sto kusů. Tak vzniklo první vydání \"Rukopisu nalezeného v Zaragoze\" (francouzsky \"Manuscrit trouvé à Saragosse\", polsky \"Rękopis znaleziony w Saragossie\"). Následovala různá doplněná obskurní vydání. Jeden příběh přejal Washington Irving, ale připisoval jej jinému autorovi. Pařížský časopis, kde \"Rukopis\" vycházel na pokračování, jej uváděl jako dílo hraběte Cagliostra. A.S. Puškin začal \"Rukopis\" překládat ve verších do ruštiny – a možná v ponurém duelantu Zareckém v Evženu Oněginovi zní něco z Potockého. Kanonické znění románu bylo z četných fragmentárních děl známých například pod názvem \"Uprostřed oběšenců\" sestaveno desetiletí po Potockého smrti. Do němčiny bylo přeloženo s Cailloisovou předmluvou až v roce 1961. I český překlad vznikl spojením tří různých vydání – německého, polského a francouzského. Hrabě Potocki patřil mezi svobodné zednáře, ale tyto informace jsou vždy matoucí. Mozart byl především Mozartem a Potocki hlavně Potockým. Posledních deset let svého života trávil na svém statku v Podolí. Podle legendy si ze stříbrného víka samovaru vlastnoručně ulil stříbrnou kouli, kterou mu posvětil jeho dvorní kaplan. Údajně řekl: \"Bože, jsi-li, slituj se nad mou duší, jestli nějakou mám.\" Pak si prostřelil hlavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Nepomucen Potocki (8. března 1761 – prosinec 1815) byl polský prozaik, historik, archeolog, lingvista, cestovatel a dobrodruh aristokratického původu. Bývá označován jako „poslední Polák“.", "tgt_summary": "Count Jan Potocki (; 8 March 1761 – 23 December 1815) was a Polish nobleman, Polish Army Captain of Engineers, ethnologist, Egyptologist, linguist, traveler, adventurer, and popular author of the Enlightenment period, whose life and exploits made him a legendary figure in his homeland. Outside Poland he is known chiefly for his novel, \"The Manuscript Found in Saragossa\".", "id": 2431354} {"src_title": "Vatikánský rozhlas", "tgt_title": "Vatican Radio", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rádio bylo založeno v roce 1929, krátce po vzniku samostatného městského státu Vatikán. Pro potřeby rozhlasu byla ve Vatikánských zahradách postavená nová budova, dnešní vysílací centrum Marconi. První vysílání zahájil 12. února 1931 sám Pius XI. latinskou promluvou. V roce 1936 bylo rádio uznáno Mezinárodní radiofonní unií (UIR). V témže roce byly vytvořeny nové kanceláře a rozhlasová studia v paláci Lva XIII. při severní kruhové věži leonské zdi. Již během druhé světové války se vysílalo v devíti jazycích a po roce 1945 se počet jazykových mutací ještě zvýšil. Také se rozšířil redakční tým. Kvůli potřebě silnějších vysílačů byla roku 1954 zahájena stavba vysílacího střediska v Santa Maria di Galeria, severozápadně od Říma. Pius XII. ho slavnostně otevřel 27. října 1957. Protože stávající prostory již nestačily potřebám rozrůstajícího se rozhlasového studia (vysílání probíhalo již v 32 jazycích), bylo 29. ledna 1970 otevřeno nové sídlo Vatikánského rozhlasu v Palazzo Pio, západně od Andělského hradu. Rychlý rozvoj techniky na konci 20. století ovlivnil i Radio Vatikán. Stanice v současnosti vysílá v 37 jazycích a pracuje v něm na 200 osob z celkem asi 61 národností. Současným generálním ředitelem je Federico Lombardi.", "section_level": 1}, {"title": "České vysílání.", "content": "O vysílání v češtině se zasadil především pražský arcibiskup Josef Beran, který již během svého prvního pobytu v Římě požádal 23. února 1947 o zvláštní vysílání pro Československo. V té době jeho snahu podporovala i československá vláda. První české vysílání se konalo 22. dubna 1947 u příležitosti zahájení jubilejních svatovojtěšských oslav za účasti také českých studentů semináře. Pravidelně se začalo vysílat 24. prosince 1947. Původně existovalo pro Československo jen jedno společné vysílání, v roce 1949 došlo k jeho rozdělení na českou a slovenskou sekci. Na počátku vyslání stál P. Julius Fiřt, spirituál Nepomucena, české koleje. Po Únoru 1948 bylo třeba předkládat vysílání ke kontrole vatikánské cenzury. Po roce 1950 nastal úkol informovat o pravém stavu katolické církve, zejména proti Katolické akci v Československu. Roku 1953 přichází P. Petr Ovečka, který spolu se slovenským knězem Osuským produkovali také latinské vysílání (které nebylo rušeno).Roku 1970 nastoupil P. Josef Koláček. Byly rovněž přenášeny české mše. V současné době šíří české vysílání kromě samotného Radia Vatikán též Radio Proglas.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílací centrum Marconi.", "content": "Vysílací stanice Marconi je původní budovou vatikánského rozhlasu, pojmenovanou na počest vynálezce bezdrátového vysílání, držitele Nobelovy ceny a tvůrce Rádia Vatikán, Guglielmo Marconiho. Při budově jsou umístěny vysílací antény. Nad vstupem do budovy je umístěn výklenek s erbem Pia XI., na jehož přání byl rozhlas vybudován. Uvnitř se nachází malé muzeum Radia Vatikán (Museo tecnico Radio Vaticana), vystavující zejména stovky přístrojů, užívaných v sedmdesátileté historii Vatikánského rozhlasu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vatikánský rozhlas, v originále Radio Vaticana, je oficiální rozhlasová stanice Vatikánu, kterou na přání papeže Pia XI. vybudoval slavný italsko-irský vynálezce Guglielmo Marconi. Hlavním sídlem Vatikánského rozhlasu je severní věž v leonských hradbách s přilehlým palácem Lva XIII. Vedením rádia jsou od jeho počátků pověřeni jezuité. Autorem světoznámé znělky rádia \"Kristus kraluje, Kristus vítězí\" (Christus regnat, Christus vincit, Christus imperat) je český hudební skladatel Jan Kunc. Už od počátku panovala představa, že úkolem rádia je pokrýt co největší část světa vysíláním a pomáhat tak v komunikaci Svatého stolce s věřícími a šíření katolické víry. Radio původně nevysílalo žádné reklamy, což se změnilo v červenci 2009.", "tgt_summary": "Vatican Radio (; ) is the official broadcasting service of Vatican City. Set up in 1931 by Guglielmo Marconi, today its programs are offered in 47 languages, and are sent out on short wave, DRM, medium wave, FM, satellite and the Internet. Since its inception, Vatican Radio has been maintained by the Jesuit Order. Vatican Radio preserved its independence during the rise of Fascist Italy and Nazi Germany. Following the outbreak of World War II, a week after Pope Pius XII ordered the programming, Vatican Radio broadcast the news that Poles and Jews were being rounded up and forced into ghettos. Today, programming is produced by over two hundred journalists located in 61 different countries. Vatican Radio produces more than 42,000 hours of simultaneous broadcasting covering international news, religious celebrations, in-depth programs, and music. The current general director is Father Federico Lombardi, S.J. On 27 June 2015, Pope Francis, in a \"motu proprio\" (\"on his own initiative\") apostolic letter, established the Secretariat for Communications in the Roman Curia, which absorbed Vatican Radio effective 1 January 2017, ending the organization's 85 years of independent operation.", "id": 2362962} {"src_title": "Dilgo Khjence rinpočhe", "tgt_title": "Dilgo Khyentse", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Dilgo Khjence rinpočhe se narodil v roce 1910 v údolí Denhok v Khamu ve východním Tibetu do rodiny, která pocházela přímo od tibetského krále z devátého století n. l., Thisonga Decäna [790–858]. Jeho otec byl ministr krále oblasti Derge. Když bylo rinpočhemu sedm let, byl veřejně rozpoznán Žečhenen Gjalcchabem rinpočhem (1871-1926) v klášteře Žečhen – jednom ze šesti hlavních klášterů školy Ňingmapy jako znovuzrození Džamjanga Khjenceho Wangpa. Během několik dalších let obdržel plné vyškolení od mnoha učitelů, především učení o meditaci, rozsáhlé nauky dharmy, zvláště pak tanter.", "section_level": 2}, {"title": "Intenzivní meditační trénink.", "content": "Jeho kořenový lama byl Žečhen Gjalcchab rinpočhe a Dzongsar Khjence Čhökji Lodö (1893-1959) byl jeho další hlavní duchovní mistr. Potom co dokončil Ngöndro, \"Čtyři přípravná cvičení\", strávil rinpočhe většinu z dalších třinácti let v tichém odosobnění (intenzivní meditační praxe v ústraní) na tichých místech na vzdálených poutních místech a jeskyních blízko svého rodiště. Po tomto odosobnění, když bylo rinpočhemu dvacet osm let, strávil mnoho let se svým učitelem Dzongsarem Khjencem Čhökji Lodem. Potom co obdržel mnoho iniciací z cyklu Rinčhen Terdzo (kolekce objevených pokladů – tzv. \"term\"), požádal svého učitele o strávení zbytku svého života na osamělém odosobnění. Ale odpověď jeho učitele zněla: „Čas přišel pro tebe, abys učil a předal ostatním nespočetné drahocenné nauky, které jsi obdržel“. V Tibetu se stal známým díky svým schopnostem předávat učení každé buddhistické linie v závislosti na tradici každého. Později na rinpočeho nahlížel i Dalajláma jako na svého hlavního učitele v tradici Ňingmapy a Dzogčhenu.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do exilu.", "content": "Po čínské okupaci Tibetu, která vyústila v občanské nepokoje, odešel Dilgo Khjence rinpočhe do exilu. Usídlil se v klášteře Žečhen Teňi Dhargjä Ling v Nepálu a stal se duchovním poradcem královské rodiny Bhútánu. Postavil také novou stúpu v Bódhgaji a připravil plány na vybudování sedmi dalších stúp ve významných poutních místech, spojených se životem Buddhy. Hodně cestoval po Indii, jihovýchodní Asii i na Západě, včetně Francie, Velké Británie a USA.", "section_level": 2}, {"title": "Jeden z nejvýznamnějších mistrů Ňingmapy.", "content": "V roce 1976 navštívil Dánskou královskou knihovnu a požádal je, aby mu ukázali všechny původní rukopisy. Vybral z nich šest svazků, které nebyly k dispozici ani v Indii a nechal z nich udělat kopie. Mezi nimi byly i některé termy původně nalezené \"tertönem\" (ten, kdo nalézá skryté nauky - termy) Ňang Ral Ňima Özerem. Během roku 1980 dvakrát navštívil Tibet. Byl uznáván jako jeden z nejvýznamnějších mistrů školy Ňingmapa a stal se známým především realizováním praxe Atijógy. Napsal mnoho komentářů, meditativních textů a básní a proslavil se vynikající učeností a moudrostí. Měl také významný podíl na úsilí o zachování tibetského duchovního dědictví shromažďováním a publikováním mnoha vzácných buddhistických textů, které by jinak byly provždy ztraceny. Příznivci tibetského buddhismu nahlíželi na Dilga Khjence rinpočheho jako na učitele učitelů, realizovanou bytost, který byl známý také jako opravdová velmi dobrá bytost. Celý svůj život věnoval zachování a rozšíření Buddhovy Dharmy a dodnes je mezi tibetskou diasporou, stejně tak jako na Západě nahlížen s údivem a úctou. Byl jedním z mála tibetským lamů, kteří nesli titul Jeho Svatost.", "section_level": 2}, {"title": "Kremační ceremonie.", "content": "Během finální kremační ceremonie, které probíhaly v listopadu roku 1992 během tří dnů ve městě Paro v Bhútánu bylo přítomno přes sto důležitých lamů, královská rodina a ministři Bhútánu, pětset západních žáků a celkem okolo padesát tisíc jeho žáků a obdivovatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Citáty.", "content": "„Očekávat, že budeme šťastní, aniž se vzdáme negativního jednání, je jako strkat ruce do ohně a doufat, že nás nespálí.“ „Tibeťané věřili v Tibetu dvěma buddhům – Karmapovi a Dilgovi Khyentse Rinpocheovi.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Dilgo Khjence rinpočhe (1910 – 28. září 1991) byl mistr buddhismu Vadžrajánové cesty, učenec, básník, láma a mezi lety 1987-1991 hlavní představitel a držitel nauk školy Ňingmapy tibetského buddhismu.", "tgt_summary": "Dilgo Khyentse Rinpoche () (c. 1910 – 28 September 1991) was a Vajrayana master, scholar, poet, teacher, and head of the Nyingma school of Tibetan Buddhism from 1987 to 1991. As the primary custodian of the teachings of Jamyang Khyentse Wangpo, Dilgo Khyentse was the de facto custodian of the vast majority of Tibetan Buddhist teachings. He taught many eminent teachers, including the Dalai Lama. After the Chinese invasion of Tibet, his personal effort was crucial in the preservation of Tibetan Buddhism.", "id": 1707477} {"src_title": "Flash mob", "tgt_title": "Flash mob", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jistou podobnost s flash mobem lze najít u politických demonstrací, ačkoliv podstata flash mobu je specificky apolitická, jeho hlavní náplní je spíše performance. První známý flash mob byl organizován v květnu 2003 na Manhattanu Billem Wasikem, senior editorem \"Harper's Magazine\". Až do března 2006 byl původ flash mobu neznámý, dokud se k jeho autorství Wasik v magazínu Harper článkem nepřihlásil. Hlavní vlna flash mobu proběhla právě v roce 2003 a dle některých publicistů je síla flash mobu v jeho základní podobě vyčerpána. Nicméně i v historii lze zaznamenat akce, které by šlo takto označit.", "section_level": 1}, {"title": "Zaznamenáníhodné akce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flash mob v ČR.", "content": "Dne 25. listopadu 2003 se měla stát terčem prvního českého internetového flash mobbingu Radka Pilná, bloggerka známá pod přezdívkou Černovláska. Akce však skončila dříve, než začala. Aktivně se flash mob akcemi zabývá např. sdružení Děsír a PunkPrague. Web Sanctuary.cz pořádá od roku 2008 každoročně v květnu akci Zombie Walk, více informací o ní najdete na samostatném webu www.zombiewalk.cz Dále se v České republice začalo vyskytovat malé hnutí \"Unknown Name\", které zorganizovalo například Freezing Prague 2008, jehož se zúčastnily stovky lidí. 30. května se uskutečnil flash mob v brněnské galerii Vaňkovka. Brněnská filharmonie s Pavlem Šporclem zde zahráli Smetanovu Vltavu. Cílem flash mobu byla propagace filharmonie. Ve středu 28. srpna 2013 se v Praze uskutečnil flash mob \"Zatanči svůj sen\", který byl součástí globálního flash mobu \"Dance Your Dream\" na památku 50. výročí projevu Martina Luthera Kinga Mám sen.", "section_level": 2}, {"title": "Největší Flash mob na mostě.", "content": "Dne 1. září 2012 se v Budapešti v rámci Genfestu uskutečnil největší flash mob na mostě, který kdy byl vytvořen. Akce se zúčastnilo asi 13 000 převážně mladých lidí z celého světa. V ramci flash mobu se konal také velký průvod Budapeští, kterého se zúčastnili všichni účastníci Genfestu (a zároveň poté flash mobu). Průvod končil na onom mostě, kde se uskutečnil již zmíněný rekordní flash mob.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné významy.", "content": "V angličtině se výraz \"flash rob\" začal používat i pro případy, kdy se skupina lidí sejde za účelem páchání zločinu, například rabování, výtržností, napadání kolemjdoucích apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flash mob (často psáno i \"flashmob\") je blesková zábavná akce, při níž se náhle vyskytne vícero lidí v předem určený čas na předem určeném místě spojených jistou společnou myšlenku (stejné oblečení, chování apod.). \"Webster's New Millennium Dictionary of English\" definuje \"flash mob\" jako „skupinu lidí, kteří se organizují na internetu a rychle se shromažďují na veřejných místech, udělají něco bizarního a zmizí.“", "tgt_summary": "A flash mob (or flashmob) is a group of people who assemble suddenly in a public place, perform for a brief time, then quickly disperse, often for the purposes of entertainment, satire, and artistic expression. Flash mobs may be organized via telecommunications, social media, or viral emails. The term, coined in 2003, is generally not applied to events and performances organized for the purposes of politics (such as protests), commercial advertisement, publicity stunts that involve public relation firms, or paid professionals. In these cases of a planned purpose for the social activity in question, the term smart mobs is often applied instead. The term \"flash rob\" or \"flash mob robberies\", a reference to the way flash mobs assemble, has been used to describe a number of robberies and assaults perpetrated suddenly by groups of teenage youth. Bill Wasik, originator of the first flash mobs, and a number of other commentators have questioned or objected to the usage of \"flash mob\" to describe criminal acts.Flash mob has also been featured in some Hollywood movie series, such as stepup.", "id": 510873} {"src_title": "Blackburn Shark", "tgt_title": "Blackburn Shark", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Blackburn Shark byl nejprve vyvíjen jako soukromá iniciativa společnosti Blackburn. Firma reagovala na specifikace \"S.15/33\" na vývoj průzkumného a torpédového bombardovacího letounu s tříčlennou posádkou. V přední kabině seděl pilot, v zadní pozorovatel a střelec. Kabina byla otevřená u verze Mk I a u verze Mk III uzavřená průhledným překrytem. Výzbroj se skládala z pevného kulometu 7,7 mm, pohyblivého kulometu umístěného na oběžném kruhu a podvěšeného torpéda či odpovídajícího nákladu pum. První prototyp s motorem Armstrong Siddeley Tiger IV o výkonu 700 k poprvé vzlétl 24. srpna 1933 a jeho testy začaly v listopadu téhož roku. Palubní zkoušky na letadlové lodi HMS Courageous byly úspěšné a Blackburn Shark se stal vítězem soutěže. Sériová výroba byla objednána v srpnu 1934 a znovu v lednu 1937. První prototyp byl později vybaven plováky a v dubnu 1935 absolvoval řadu dalších testů. Celkem bylo pro britské námořní letectvo postaveno 238 letounů Blackburn Shark. Dalších šest letounů verze Mk IIA bylo dodáno Portugalsku.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "RAF.", "content": "Sériová výroba dala celkem 16 kusů varianty Mk I (s motorem Tiger IV), 126 kusů varianty Mk II (s výkonnějším motorem Tiger VI o 760 hp) a 95 kusů varianty Mk III (krytá kabina, motor Bristol Pegasus III o výkonu 800 hp). Na přelomu 1937/1938 bylo 22 strojů upraveno pro vlekání cílů a sloužily k výcviku až do roku 1942. V době vypuknutí druhé světové války, operovalo menší množství Sharků v Singapuru. Poté, co Japonsko vstoupilo do války, byly tyto Sharky nasazení proti japonské invazi.", "section_level": 2}, {"title": "Royal Canadian Air Force.", "content": "RCAF si od FAA zapůjčilo sedm kusů varianty Mk II. Stroje byly používány od roku 1936 při pobřežním hlídkování. V roce 1939 byly zapůjčeny další dva kusy Mk III, kreté následovalo 17 identických strojů vyrobených v kanadské licenci firmou \"Boeing Aircraft of Canada\" ve Vancouveru. Ty měly silnější motor Bristol Pegasus IX o výkonu 840 hp. Sharky sloužící v RCAF létaly (často s plováky) do srpna 1944. Pět z nich bylo poté přesunuto na Trinidad, kde sloužily v letecké škole pro pozorovatele.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blackburn Shark byl britský palubní torpédový bombardér, stavěný v druhé polovině 30. let 20. století. Byl používán britským námořním letectvem, kanadským letectvem a portugalským námořnictvem. Už v roce 1937 byl považován za zastaralý a později byl ve službě nahrazen typem Fairey Swordfish.", "tgt_summary": "The Blackburn Shark was a British carrier-borne torpedo bomber built by the Blackburn Aircraft company in England. It first flew on 24 August 1933 and went into service with the Fleet Air Arm, Royal Canadian Air Force, Portuguese Navy, and the British Air Observers' School, but was already obsolescent by 1937 and in the following year, replacement by the Fairey Swordfish began.", "id": 55710} {"src_title": "Rak říční", "tgt_title": "Astacus astacus", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnější stavba.", "content": "Tělo raka se skládá ze srostlé hlavohrudi a článkovaného zadečku, který je zakončen ocasní ploutvičkou. Na hlavohrudi se nachází ústní otvor, smyslové orgány a článkované kráčivé končetiny (pereopody neboli pereiopody), kterých má rak 5 párů. Dlouhá tykadla (antény) slouží jako hmatový orgán a u báze je porůstají brvy (vlásky) obsahující čichové buňky. Krátká tykadla (antenuly) mají u báze uložen orgán rovnováhy (statocysta) neboli polohorovnovážný orgán, v němž jsou drobné částice sedimentu zvané statolity. Když se rak převrátí, statolity mění polohu, narážejí do obrvené výstelky a informace o poloze jsou přenášeny nervy do nadjícnové nervové uzliny suplující funkci mozku. Složené (fasetové) oči jsou neseny na pohyblivých stopkách. Rak říční má vysokou schopnost regenerace a může mu dorůst dokonce i oko.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Pohybuje se díky svalům přichyceným na vnitřní straně krunýře. Dýchá pomocí žaber. Jeho cévní soustava je otevřená. Důležitým prvkem cévní soustavy je vakovité srdce. Srdce nasává tekutinu ze všech částí těla a vypuzuje ji krátkou cévou dopředu. Z cévy se tělní tekutina vylévá a dostává se ke všem buňkám. Na jiných místech se tekutina nasává do jiných cév a vrací se zpátky do srdce. Má žebříčkovitou nervovou soustavu. Jeho vývin je přímý.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se v celé Evropě mimo Španělsko, severní Anglii a Irsko. V ČR se v současnosti vyskytuje přibližně na osmi stech lokalitách. Jeho stavy značně klesly v důsledku znečištění vod chemickými látkami a také kvůli tzv. račímu moru, což je plísňové onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Predátoři.", "content": "K přirozeným predátorům raka patří například vydra říční nebo úhoř říční. Nepůvodním predátorem je například norek americký či ondatra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rak říční (\"Astacus astacus\", také \"Astacus fluviatilis\", \"Potamobius astacus\") je sladkovodní korýš z řádu desetinožců, jeden ze dvou původních druhů raků v Česku. Dorůstá délky až 25 cm. Žije v tekoucí vodě, je velmi citlivý na její znečištění a je proto bioindikátorem čistoty vodních toků. Dožívá se 15 až 20 let.", "tgt_summary": "Astacus astacus, the European crayfish, noble crayfish, or broad-fingered crayfish, is the most common species of crayfish in Europe, and a traditional food source. Like other true crayfish, \"A. astacus\" is restricted to fresh water, living only in unpolluted streams, rivers, and lakes. It is found from France throughout Central Europe, to the Balkan Peninsula, and north as far as parts of the British Isles, Scandinavia and Finland, and Eastern Europe. Males may grow up to 16 cm long, and females up to 12 cm.", "id": 617702} {"src_title": "Blackburn Ripon", "tgt_title": "Blackburn Ripon", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Blackburn Ripon byl vyvinut jako náhrada jednomístného torpédového bombardéru Blackburn Dart. Projekt začal na základě specifikací \"21/23\", požadujících dálkový průzkumný letoun s dvoučlennou posádkou. První prototyp, vybavený kolovým podvozkem vzlétl 17. dubna 1926. Druhý prototyp s plováky vzlétl 26. srpna 1926. Při leteckých testech se letoun utkal s prototypy letounů \"Handley Page Harrow\" a \"Avro Buffalo\", ovšem ani jeden z nich nebyl úspěšný. Ripon proto byl přepracován, dostal výkonnější motor, větší směrovku a byla změněna šípovitost křídel. Upravený prototyp se pak stal vítězem soutěže. Na základě objednávky bylo následně vyrobeno 90 sériových Riponů. Použitím výkonnějšího motoru a draku Riponu vznikl následující typ Blackburn Baffin. Celkem bylo takto upraveno 68 kusů letounů Ripon.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Ripon vstoupil do služby ve Fleet Air Arm v lednu 1929, kdy byly první Ripony zařazeny do stavu \"462. letky\" torpédových bombardérů na palubě HMS Furious. Letouny obvykle sloužily s pevným podvozkem a z palub letadlových lodí. Pevný podvozek ale bylo možné vyměnit za plováky, což se stávalo jen zřídka. V letkách byly Ripony používány až do roku 1933, kdy bylo letectvo reorganizováno a vznikly větší squadrony. Ripony pak byly ve stavu squadron čísel 810., 811. a 812. Poslední kusy byly z aktivní služby vyřazeny v roce 1935 a ve službě nahrazeny Blackburny Baffin. Finské letectvo zakoupilo jeden vzorový kus Riponu vyrobený přímo Blackburnem a dalších 25 kusů bylo postaveno ve finsku v licenci. Byly poháněny různými hvězdicovými motory. První kus měl motor Bristol Jupiter VII o výkonu 580 k, dalších sedm kusů mělo motory Gnome-Rhône Jupiter VI o výkonu 480 k, ty následovalo osm kusů s motory Armstrong Siddeley Panther o výkonu 535 k a posledních deset letounů mělo motory Bristol Pegasus o výkonu 580 k. Finské letectvo své Ripony používalo k průzkumu. Za války operovaly pouze v noci poté, co byl jeden kus v roce 1939 sestřelen sovětským stíhačem. Ze služby byly vyřazeny v roce 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Dochovaný kus.", "content": "Dodnes se zachoval jediný kus, označený kódem \"RI-140\". Je vystaven ve finském muzeu Päijät-Häme.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blackburn Ripon byl britský palubní dvouplošný torpédový bombardér a průzkumný letoun. Poprvé vzlétl v roce 1926. V letech 1930–1935 byl používán jako torpédový bombardér na lodích Fleet Air Arm. Letouny Ripon byly prodány také do Finska, kde se účastnily bojů zimní války a pokračovací války a vyřazeny byly až v roce 1944.", "tgt_summary": "The Blackburn T.5 Ripon was a British carrier-based torpedo bomber and reconnaissance biplane which first flew in 1926. It was used by the Fleet Air Arm as a torpedo bomber from 1930 until 1935. Ripons were also sold to Finland, where they continued to be used in action in the Winter War and the Continuation War until 1944.", "id": 662925} {"src_title": "Svitavy", "tgt_title": "Svitavy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní osadu s kostelem založili premonstrátští mniši z Litomyšle a nazvali ji podle zde protékající řeky Svitavy, o něco později sem začali přicházet němečtí osadníci povolaní olomouckým biskupem, kteří založili novou ves s kostelem sv. Jiljí, původní Svitava postupně s novou vsí splynula. Oblast v okolí Svitav se tak stala předmětem sporu mezi olomouckým biskupstvím a litomyšlským klášterním panstvím, roku 1256 byl spor urovnán ve prospěch olomouckého biskupství. Svitavy byly do roku 1945 součástí německého jazykového ostrova Hřebečsko. Při sčítání v roce 1910 se 9 471 obyvatel města hlásilo k německé národnosti a 123 obyvatel k české. Po odsunu bylo město osídleno čekým obyvatelstvem.", "section_level": 1}, {"title": "Svitavský klášter.", "content": "Svitavské převorství vzniklo zřejmě v období povýšení litomyšlského biskupství. K roku 1364 známe jméno prvního doloženého převora svitavského kláštera. Od roku 1417 se svitavští převorové stali administrátory litomyšlského biskupství. Písemností o svitavském klášteru je velmi málo. Kolem roku 1556 odevzdali Svitavské převorství olomouckému biskupovi a svitavští premonstráti odešli do Hradištského kláštera u Olomouce.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Svitavy se člení na čtyři místní části nacházejících se na čtyřech jim odpovídajících katastrálních územích: Dříve byly součástí města i dnes samostatné obce Hradec nad Svitavou, Javorník a Opatovec.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Svitavy leží na železniční trati Brno – Česká Třebová, která je součástí I. tranzitního koridoru. Ve zdejší stanici zastavují rychlíky mezi Prahou a Brnem, ne však vlaky kategorie EuroCity. Odbočuje zde také lokální trať do Poličky a Žďárce u Skutče. Svitavy jsou silničním uzlem celostátního významu, kříží se zde dálkové silnice propojující východní Čechy, Vysočinu, střední a jižní Moravu a Kladsko. Z evropské silnice E442 vedené po silnici I/35 se zde odpojuje evropská silnice E461 (silnice I/43). Dále odsud vycházejí silnice I/14 (severně od Svitav) a silnice I/34.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po městě a jeho okolí vede 12 km dlouhá naučná stezka \"Českomoravské pomezí\", která informuje o historii města či řadě zemských hraničních kamenů v okolních lesích. V červenci roku 1904 v blízkosti Svitav ztroskotal balón \"Sirius\" jenž byl vypuštěn ve Vídni. Čtyři důstojníci byli zraněni.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě je šest mateřských škol, šest základních škol, z toho jedna neúplná. Pro některé děti je tu speciální mateřská a základní škola. Je zde gymnázium s osmiletým i čtyřletým studiem. Dále obchodní akademie, střední zdravotnická škola a učiliště.", "section_level": 1}, {"title": "Požárníci.", "content": "Ve Svitavách působí Hasičský záchranný sbor České republiky se sídlem na Olbrachtově ulici. Ředitelem HZS územního odboru Svitavy je plk. Ing. Oldřich Jedlička (r. 2020). Dále působí ve Svitavách Jednotka sboru dobrovolných hasičů Svitavy od roku 2009. Velitelem jednotky je Petr Lédl (r. 2020). Z historie: Svitavský hasičský obvod v roce 1906 byl součástí Deutscher Feuerwehr-Landesverband für Mähren (založen r. 1869) s 13 sbory a 750 členy. Starosta: Konrad Randa (Svitavy) a místostarosta: Rudolf Duchatschek (Chrastová),", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Město spolupracuje s několika zahraničními městy", "section_level": 1}], "src_summary": "Svitavy () jsou město ležící v Pardubickém kraji v okrese Svitavy, 59 km severozápadně od Olomouce. Žije zde obyvatel. Jsou součástí Mikroregionu Svitavsko. Svitavy se nacházejí v jihovýchodním výběžku České tabule, známém jako Svitavská pahorkatina, který však už zasahuje do povodí Moravy. Městem protéká řeka Svitava, která pramení v lese nedaleko města. Téměř celé území města leží na severozápadní Moravě, velice malá nezastavěná severovýchodní část území však dříve náležela ke k.ú. Opatovec, tudíž leží v Čechách.", "tgt_summary": "Svitavy (; ) is a town in the Pardubice Region of the Czech Republic. The town has a population of 17,000 and is also the district administrative centre. It is the birthplace of Oskar Schindler and an important centre of the Czech Esperanto movement, with an Esperanto museum that is part of the city museum.", "id": 2435388} {"src_title": "Vought", "tgt_title": "Vought", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léta 1917–1928.", "content": "Lewis a Chance Vought, který byl dříve hlavním inženýrem u Wright Company bratří Wrightů, svou společnost \"Lewis and Vought Corporation\" založili v roce 1917. Když v roce 1922 Lewis odešel do důchodu, změnila se společnost na \"Chance Vought Corporation\". Firma sídlila v New Yorku v Queensu. Chance Vought zemřel v roce 1930, ale do té doby vytvořil řadu stíhacích, cvičných, průzkumných letounů a létajících člunů. Cvičný letoun Vought VE-7 se zapsal historie tím, že v roce 1922 vzlétl z paluby americké letadlové lodě USS Langley a stal se tak prvním americkým palubním letounem. Vought se tehdy více zaměřil na palubní letouny a tak brzy vznikl palubní stíhač Vought VE-11 a průzkumný letoun Vought O2U Corsair, první nositel tradičního jména firmy. V roce 1928 Vought ovládl holding United Aircraft and Transport Corporation, ale Vought byl v jeho rámci zachován jako samostatná divize (podobně jako divize Boeing, Pratt & Whitney, Sikorsky a Stearman).", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1930–1960.", "content": "I průběhu světové hospodářské krize Vought pokračoval ve stavbě letadel. Po smrti svého zakladatele se ale společnost přestěhovala do \"East Hartfordu\" v Connecticutu. V roce 1934 byl holding \"United Aircraft and Transportation Corp.\" zákonem donucen rozdělit se na několik společností. Vznikl tak samostatný Boeing, aerolinie United Airlines a samotná \"United Aircraft Corp.\", ve které zůstal i Vought. V roce 1939 se Vought přesunul do \"Stratfordu\" ve státě Connecticut, kde už v té době sídlila divize Sikorsky a obě firmy zde byly sloučeny do společnosti \"Vought-Sikorsky Aircraft\" (v roce 1942 se ale opět osamostatnil). Ze strojů vyvinutých ve třicátých letech se tři dočkaly nasazení ve druhé světové válce. Prvním byl střemhlavý bombardér Vought SB2U Vindicator, který byl v době vstupu USA do války už poněkud zastaralý. Dále šlo o hydroplán Vought OS2U Kingfisher, stavěný ve velkých sériích a používaný jak v US Navy, tak v britském námořnictvu. V roce 1938 začal pod vedením hlavního konstruktéra Rexe Bisela vývoj prototypu \"XF4U\", ze kterého později vznikl slavný stíhací letoun Vought F4U Corsair. K prvnímu letu stroje došlo v roce 1940 a během války byl vyráběn ve velkých sériích. F4U byl vyráběn až do roku 1952 a na jeho výrobě se podílela řada dalších firem, jako například Goodyear a Brewster. V roce 1949 se firma opět přestěhovala. Velení US Navy totiž došlo k závěru, že je příliš riskantní mít oba své hlavní letecké výrobce soustředěné na východním pobřeží USA. Celý Vought se tedy s celkem 1 300 zaměstnanci a 27 miliony liber materiálu přestěhoval do texaského Dallasu, kde převzal továrnu původně vlastněnou společností North American. Ve své době se jednalo o úctyhodný logistický výkon. V roce 1954 se pak Vought zcela osamostatnil na mateřském koncernu a vytvořil samostatnou společnost Chance Vought Aircraft Inc. Společnost v té době dodávala US Navy řadu palubních stíhacích letounů, se kterými se snažila navázat na tradici úspěšného F4U Corsair. Projekt neortodoxně řešeného stíhače Vought XF5U Flying Flapjack však skončil fiaskem, konzervativněji řešený Vought F6U Pirate byl pro nízké výkony zrušen po stavbě 33 kusů a opět odvážně řešený Vought F7U Cutlass se ve službě příliš neosvědčil. Zlom nastal až se strojem Vought F-8 Crusader, jehož vývoj začal v roce 1957. Crusader byl jedním z prvních nadzvukových stíhacích letounů US Navy a také poslední stíhací letoun US Navy, vybavený pouze kanóny (řízené střely dostaly až pozdější verze). Konstrukce Crusaderu byla natolik pokroková, že v 60. letech byl na jeho základě ještě vyvinut úspěšný palubní útočný letoun Vought A-7 Corsair II, který se uplatnil především ve vietnamské válce, ale sloužil až do války v Perském zálivu.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1960-1990.", "content": "V roce 1962 Vought koupil americký podnikatel \"James Ling\" a tím vznikla společnost Ling-Temco-Vought (LTV). Firma v té době pracovala rozdělená na divize \"Vought Aeronautics\"a \"Vought Missiles and Space\" a i v následujících letech prošla řadou reorganizací.Vought v té době již nevyvinul vlastní bojový letoun a fungoval začal fungovat jako subdodavatel částí letounů jiných výrobců. V roce 1992 odkoupil leteckou divizi Voughtu zbrojařský koncern Northrop společně s \"Carlyle Group\" (vlastnily přesně po 50% akcií), zatímco divize vyrábějící řízené střely byla prodána firmě \"Loral Corporation\".", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1990 až po současnost.", "content": "V roce 1994 odprodal nedávno vzniklý koncern Northrop Grumman své akcie Voughtu. Od roku 2000 je Vought, přejmenovaný na Vought Aircraft Industries, Inc. zcela ve vlastnictví Carlyle Group. V současnosti je Vought i nadále především subdodavatelem jiných výrobců. Ve značné míře se podílí na stavbě typů Boeing 747, Boeing 787 a dodává komponenty i pro typy Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor, Lockheed Martin F-35 Lightning II a Bell/Boeing V-22 Osprey. V roce 2003 se Vought spojil s dalším leteckým výrobcem vlastněným Carlyle Group, firmou \"Aerostructures Corp.\", která sídlí ve městě Nashville v Tennessee. Nashvillská pobočka Voughtu vyrábí komponenty dopravních letounů Airbus A319, Airbus A320, Airbus A330 a Airbus A340.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vought je jméno amerického leteckého výrobce. Oficiální jméno společnosti se v minulosti často měnilo. Postupně byla pojmenována Lewis and Vought Corporation, Chance Vought, Vought Sikorsky, LTV Aerospace a Vought Aircraft Companies. Současný název společnosti je Vought Aircraft Industries. Svou úplně první společnost založil Chance Milton Vought společně s Birdseyem Lewisem v roce 1917. Letoun firmy Vought byl prvním americkým letounem, který vzlétl z americké letadlové lodi. V masovém měřítku začala firma vyrábět v době druhé světové války. Tehdy se jejím nejznámějším výrobkem stal palubní stíhací letoun Vought F4U Corsair. V následujících dvou dekádách byly vyvinuty ještě především úspěšné typy Vought F-8 Crusader (stíhací letoun) a Vought A-7 Corsair II (útočný letoun). V roce 1961 se Vought stal součástí konglomerátu Ling-Temco-Vought a v 90. letech ho pohltil zbrojařský koncern Northrop Grumman společně s korporací Carlyle Group. Po reorganizaci firma obdržela své nynější jméno \"Vought Aircraft Industries\" a v letectví působí dodnes. Stal se z ní však subdodavatel součástí pro jiné letecké výrobce. Od 60. let nepřišel s vlastním úspěšným typem.", "tgt_summary": "Vought was the name of several related American aerospace firms. These have included, in the past, Lewis and Vought Corporation, Chance Vought, Vought-Sikorsky, LTV Aerospace (part of Ling-Temco-Vought), Vought Aircraft Companies, and Vought Aircraft Industries. The first incarnation of Vought was established by Chance M. Vought and Birdseye Lewis in 1917. In 1928, it was acquired by United Aircraft and Transport Corporation, which a few years later became United Aircraft Corporation; this was the first of many reorganizations and buyouts. During the 1920s and 1930s, Vought Aircraft and Chance Vought specialized in carrier-based aircraft for the United States Navy, by far its biggest customer. Chance Vought produced thousands of planes during World War II, including the F4U Corsair. Vought became independent again in 1954, and was purchased by Ling-Temco-Vought in 1961. The company designed and produced a variety of planes and missiles throughout the Cold War. Vought was sold from LTV and owned in various degrees by the Carlyle Group and Northrop Grumman in the early 1990s. It was then fully bought by Carlyle, renamed Vought Aircraft Industries, with headquarters in Dallas, Texas. In June 2010, the Carlyle Group sold Vought to the Triumph Group.", "id": 2478095} {"src_title": "Bazilika Aemilia", "tgt_title": "Basilica Aemilia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bazilika byla postavena na místě, kde se již od 5. století př. n. l. scházeli obchodníci a římští bankéři. V roce 179 př. n. l. vydal censor a konzul Marcus Fulvius Nobilior pokyn k vybudování nové baziliky, která se měla stát centrem římského obchodu. Konzul Fulvius Nobilior pojmenoval nově vzniklou budovu po svém rodu \"Basilica Fulvia\". Po jeho smrti dokončil stavbu Nobiliorův kolega konzul Marcus Aemilius Lepidus, první známý příslušník významné rodiny Lepidus ze starého římského rodu Aemilius. Během dalších generací této rodiny byla bazilika několikrát přestavěna, a proto získala budova nové jméno \"Basilica Fulvia - Aemilia\". V roce 78 př. n. l. vyzdobil konzul Marcus Aemilius Lepidus exteriér dvoupatrové stavby rytinami s portréty jeho předků, což je patrné na mincích z roku 61 př. n. l. V roce 55 př. n. l. aedil Lucius Aemilius Lepidus Paullus nechal provést nákladnou rekonstrukci baziliky za peníze, které mu poslal Julius Caesar z Galie. Přestavba a mnohé dekorativní úpravy trvaly až do roku 34 př. n. l., kdy budovu slavnostně otevřel Paullův syn Paullus Aemilius Lepidus. Zajímavé je, že po této restauraci se v některých dílech římských historiků bazilika objevila pod názvem \"Basilica Paulli\". V roce 14 př. n. l. zachvátil budovu velký požár. Podle tradice byla stavba zrekonstruovaná jménem rodiny Aemilius, avšak zde se tradice neshoduje s historickými prameny, které uvádějí jako skutečného restaurátora císaře Augusta. Při této příležitosti byly opraveny také obchody směrem na Forum a honosný portikus byl úplně přestavěn. Později byl portikus pojmenován podle Augustových vnuků Gaia a Lucia \"porticus Gai et Luci\". K dvoustému výročí založení baziliky byla v roce 22 budova znovu zrekonstruovaná, avšak práce nebyly již tak rozsáhlé jako během předcházejících oprav. Poté označil Plinius starší baziliku jako jednu z nejkrásnějších staveb v Římě. K dalšímu požáru došlo roku 238 n.l. a po tomto požáru byla nutná další rekonstrukce. Ke konečnému zničení došlo roku 410 při velkém vyplenění Říma Alarichem I..", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Dvoupatrová bazilika se skládala z hlavní haly, která byla rozdělena řadou sloupů z afrického mramoru na hlavní loď a dvě boční lodě. Korintské sloupy měly průměr 0,85 a 0,55 metrů, patu a hlavici měly vyrobenou z bílého mramoru a spojeny byly jemně tesaným kladím. Na severní straně baziliky se nacházela ještě druhá řada sloupů, která by mohla boční loď ještě rozdělovat, avšak sloupoví a zeď jsou od sebe vzdáleny pouze 1,2 metrů, a proto se tento prostor za další loď nepovažuje. Hlavní loď byla přibližně 100 metrů dlouhá a přibližně 30 metrů široká. Podlaha byla vyrobená z desek různě barevného mramoru. Velký prostor baziliky byl prosvětlen částečně proskleným střešním nástavcem. Na každém konci baziliky byla umístěna schodiště, která vedla do prostor druhého patra. Zde byla vystavěna arkáda, jejíž struktura přesně kopírovala arkádu s šestnácti oblouky v přízemí. Do dnešní doby se dochovalo mnoho travertinových základů této řady oblouků. Avšak mohutné bloky travertinu lákaly také středověké a renesanční stavitele, kteří základy kopali ze země a kámen následně používali na nové římské domy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bazilika Aemilia (italsky: \"Basilica Emilia\") byla stavba v severní části římského Fora Romana. Nacházela se mezi budovou římského senátu Curia Hostilia a chrámem Antonina a Faustiny. Severní zeď baziliky sousedila s fórem Nervy a naproti jižní zdi, směrem do Fora Romana, byl vystavěn Caesarův chrám.", "tgt_summary": "The Basilica Aemilia () was a civil basilica in the Roman Forum, in Rome, Italy. Today only the plan and some rebuilt elements can be seen. The Basilica was 100 meters (328 ft) long and about 30 meters (98 ft) wide. Along the sides were two orders of 16 arches, and it was accessed through one of three entrances.", "id": 1687131} {"src_title": "Tuamotu", "tgt_title": "Tuamotus", "src_document": [{"title": "Ekonomika.", "content": "Přežití ostrovních komunit je většinou postaveno na soběstačném zemědělství a rybolovu. Dodatečné příjmy jsou zejména z produkce černých (tahitských) perel a přípravy kopry. Příjmy z turistiky jsou jen velmi slabé, protože infrastruktura a organizace je, na rozdíl od oblasti Společenských ostrovů velmi nízký. Na atolech jako Rangiroa nebo Minihi jsou vybudovány centra pro rekreační a sportovní potápění s výstrojí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "I přes rozsáhle oblasti, kterou Tuamotu zabírá je celková rozloha souše pouze 885 kilometrů čtverečních. Klima je tropické bez výraznějších změn ročních období. Celoroční průměrná teplota dosahuje 26 °C. Prakticky vůbec se na atolech nevyskytují řeky nebo sladkovodní jezera. Zásoby pitné vody jsou získávány z deště nebo i odsolovacími továrnami, které jsou energeticky velmi náročné. Roční srážkový průměr je 1400 mm. Geologická stabilita oblasti je trvale stabilní, již po staletí nebyly zaznamenány žádné výraznější zemětřesení nebo výbuchy sopek.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Nedostatek půdy korálových atolů neumožňuje různorodou vegetaci. Nejběžnějším druhem je kokosovník ořechoplodý, který tvoří základ pro produkci kopry a je tedy velmi důležitým ekonomickým činitelem. Zemědělství slouží prakticky jen pro soběstačnost obyvatelstva. K nejčastěji pěstované zelenině můžeme zařadit yam , taro a chlebovník. Tropického ovoce se zde pěstuje široká škála. Útesy jsou naopak na různorodost, zejména vodní faunu a flóru velmi bohaté. Ze živočichů vyskytujících se nad hladinou vodní ptactvo, hmyz a drobní plazi. Na Tuamotu žije asi 57 druhů ptáků, ale přibližně pětina z nich je endemická. Třináct druhů je ohrožených a jeden už vyhynul.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Všechny korálové atoly jsou nízké ostrovy, tedy písečná vyvýšenina na povrchu korálového útesu. Jihozápadně od ostrova Palliser je ostrov Makatea, který je jeden ze tří fosfátových kamenných ostrovů v Tichém oceánu. Na severozápadě souostroví je kruhový atol Taiaro, který je jedním z mála příkladů zcela uzavřené laguny. Atol byl organizací UNESCO v roce 1977 prohlášen biosférickou rezervací.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dávná historie souostroví zůstává tajemstvím, protože zde bylo nalezeno málo archeologických nálezů. Archeologické nálezy naznačují, že západní Tuamotu bylo osídleno v 7. století. Na atolech Rangiroa, Manihi a Mataiva se našly zbytky ceremoniálních plošin (nazývaných \"marae\") vytvořených z korálových bloků, ale přesný věk není znám. Prvním zdokumentovaným Evropským návštěvníkům byl portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, který oblast navštívil v rámci jeho objevitelské plavby kolem světa v roce 1521 ve službách španělské Koruny. Po něm následovaly: Ani jedna z těchto návštěv neměla politické důsledky. Ostrovy zůstaly nadále pod vlivem Polynéské královské dynastie Pomar z Tahiti. Toto vládnutí narušili až první křesťanští misionáři v 19. století. Následně začal vzkvétat i obchod s perlami, z nichž Evropští obchodníci udělali velmi lukrativní zboží. Francie donutila tahitského krále k abdikaci a obsadila ostrovy bez nutnosti anexe. Tuamotu se dostalo do celosvětových titulků v roce 1947, kdy norský archeolog a dobrodruh Thor Heyerdahl po dlouhé plavbě na balsovém voru Kon-Tiki ztroskotal na atolu Raro. Naposledy byla část atolů středem pozornosti během francouzských nukleárních testů na atolech Mururoa a Fangataufa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuamotu (francouzsky \"Îles Tuamotu,\" tahitsky \"Tūāmotu mā)\" je jeden z největších řetězů korálových atolů na světě, který pokrývá plochu zhruba odpovídající rozloze západní Evropy. Administrativně patří pod Francouzskou Polynésii. Všechny ostrovy v souostroví Tuamotu jsou nízké korálové ostrovy. Makatea je jedna ze tří velkých fosfátových skal v Tichém oceánu (další jsou Nauru a Banaba v Kiribati). Na atolech Fangataufa a Mururoa prováděla Francie v 60. až 90. letech 20. století pokusné výbuchy atomových zbraní.", "tgt_summary": "The Tuamotus, also referred to in English as the Tuamotu Archipelago or the Tuamotu Islands (, officially ), are a French Polynesian chain of almost 80 islands and atolls forming the largest chain of atolls in the world. This archipelago in the southern Pacific Ocean stretches from the northwest to the southeast over an area roughly the size of Western Europe. The total area of land within this chain is , with its major islands being Anaa, Fakarava, Hao and Makemo. The Tuamotus have approximately 16,000 inhabitants. The islands were initially settled by Polynesians, and from them, modern Tuamotuans share a common culture and the Tuamotuan language. The Tuamotus are a French overseas collectivity. The people of Tahiti originally referred to the islands with the exonym of the \"Paumotus\", which means the \"Subservient Islands\", until a delegation from the island convinced the French authorities to change it to \"Tuamotus\", which means the \"Distant Islands\".", "id": 1962252} {"src_title": "Alžběta Portugalská", "tgt_title": "Elizabeth of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Její manaželství s králem Dinisem bylo sjednáno v roce 1281, když jí bylo deset let a jako věno obdržela města Óbidos, Abrantes a Porto de Mós. Svatba se však uskutečnila až v roce 1288, když Dinisovi bylo 26 let a Alžbětě 17 let. Nábožensky založená Alžběta byla oddaná chudým a nemocným, k nelibosti některých. Alžběta se aktivně zajímala o portugalskou politiku a hrála důležitou roli při vyjednávání Alcañiceské smlouvy dohodnuté Denisem a Sanchem IV. Kastilským v roce 1297 (čímž byly určeny hranice mezi oběma zeměmi). S manželem měla dvě děti: Alžběta sloužila jako vyjednavač mezi svým manželem a synem Alfonsem během občanské války mezi lety 1322 a 1324. Princ byl ve sporu s otcem kvůli údajnému favorizování královského levobočka, Afonsa Sanchese. Intervence královny zabránila tomu, aby král prince Alfonsa zabil. Podle legendy v roce 1323 Alžběta na mule přijela mezi obě armády u Alvalade, aby zabránila střetu. Mír byl uzavřen v roce 1324, když byl králův nemanželský syn poslán do exilu. Po smrti svého manžela Dinise († 1325) vstoupila do řádu chudých klarisek a odešla do jejich konventu, který v roce 1314 založila v Coimbře (\"Mosteiro de Santa Clara-a-Velha\"). Ještě jednou sehrála roli mírotvůrce v roce 1336, když Afons IV. vytáhl proti Alfonsovi XI. Kastilskému, za něhož provdal dceru Marii a obvinil z toho, že s ní zachází špatně. Navzdory věku a slabosti Alžběta spěchala do Estremozu, kde se armády připravovaly k bitvě. Znovu zastavila boj a trvala na sjednání mírových podmínek. Cesta ji však vyčerpala a jakmile skončila svou misi, ulehla na hradě Estremoz s horečkou do postele, kde 4. července zemřela. Papež Urban VIII. ji 25. května 1625 prohlásil za svatou. Původně se držel její svátek 8. července, v novém katolickém kalendáři připadá na 4. července.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Alžběta Portugalská, Alžběta Aragonská, Isabela Portugalská či Isabela Aragonská ( \"Isabel de Aragão\", \"Isabel d'Aragón\" ; 1271, Zaragoza - 4. července 1336, Estremoz) byla aragonská princezna a portugalská královna jako manželka Dinise I.", "tgt_summary": "Elizabeth of Aragon, more commonly known as Saint Elizabeth of Portugal, T.O.S.F. (1271 – 4 July 1336; \"Elisabet\" in Catalan, \"Isabel\" in Aragonese, Portuguese and Spanish), was queen consort of Portugal, a tertiary of the Franciscan Order and is venerated as a saint of the Catholic Church.", "id": 378528} {"src_title": "John Perkins", "tgt_title": "John Perkins (author)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do středostavovské puritánské a konzervativní rodiny učitelky latiny na střední škole a poručíka u námořnictva, který po zranění ve druhé světové válce přešel učit jazyky na chlapecké internátní škole v Tilltonu, NH. Mladý John v dětství svému otci ve škole vypomáhal a ve čtrnácti letech do ní nastoupil. V osmnácti nastoupil do Middleberry college ve Vermontu, kde zpočátku získal sportovní stipendium, které ale pro pozdější zhoršení prospěchu ztratil a v polovině druhého ročníku studium ukončil. Odešel do Bostonu v Massachusetts, kde chvíli pracoval u novin, poté se zapsal na tamní univerzitu na bakalářské studium ekonomie a řízení. Studium dokončil v roce 1968, ještě o rok dříve se oženil se svou první ženou, Ann. Ještě na univerzitě nastoupil do Mírových sborů jako dobrovolník a byl vyslán do Ekvádoru. Tam se setkal s Einarem Grevem, zástupcem společnosti Chas. T. Main, a po ekvádorské misi jím byl John v roce 1971 do této firmy přijat, aby pro Světovou banku vypracovával odhady vývoje tamních ekonomik a proveditelnosti potenciálních velkých projektů nadnárodních korporací.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "John Perkins, jako bývalý hlavní ekonomický strategicko-konzultantské firmy \"Chas. T. Main Inc.\" podle svých slov, získal speciální průpravu na pozici ekonomického vyjednavače („Hit Mana“) v otázkách makroekonomiky rozvojových zemí u americké vládní agentury NSA a vykonával ji po dobu 10 let.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zpověď lovce ekonomik.", "content": "Jeho asi nejznámější kniha se jmenuje Confessions of an Economic Hit Man (v češtině vydáno jako \"Zpověď lovce ekonomik\") a zabývá se z pohledu experta na ekonomiku, vládou pověřeného (avšak soukromého) vyjednavače praktikami při vyjednávání se zeměmi třetího světa v obchodní a strategické spolupráci s vládou USA a největšími americkými korporacemi. Typické jednání se podle Perkinse v první fázi zabíralo možnostmi investic amerického kapitálu do dané země, zvyšovat její státní dluh vysokoúrokovými půjčkami na jeho splácení až na úroveň, kdy je pro stát velmi těžké jej vůbec umořit a stále víc se dostává do vlivu svých věřitelů (např. hlasování v OSN, legislativě příznivé pro zahraniční podnikatelské subjekty, apod). Perkins dodává, že pokud jednání lovců ekonomik selže, mohou snahy americké vlády pokračovat druhou popř. třetí fází. Druhou fází, kterou Perkins nazývá \"šakali\", je atentát na hlavu daného státu a následné dosazení loutkového prezidenta nebo panovníka. V knize popisuje několik tragických nehod hlav států, například havárií letadel, u kterých tvrdí, že se jednalo o práci šakalů. Pokud se i tato fáze setká s neúspěchem, následuje jako konečné řešení intervence ze strany americké armády. O třetí fázi v knize mluví v případu Saddáma Hussajna. O své práci lovce ekonomik mluvil Perkins i jako respondent v dokumentu , především z období 70. a 80. let. Za poslední zásah dle scénáře, který popisuje v knize \"Zpovědi lovce ekonomik\", označil pokus o svrhnutí Hugo Cháveze v roce 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí \"Confessions of an Economic Hit Man\".", "content": "Knihu \"Confessions of an Economic Hit Man\" odmítlo publikovat 30 nakladatelství, ale nakonec se ihned stala jednou z nejprodávanější knih na amazon.com, a následně bestsellerem v žebříčku New York Times, kde strávila téměř rok a čtvrt. Profesor Harvardovy univerzity, John E. Mack, ve svém zhodnocení o knize napsal: \"„[Je to] jeden z nejdůležitějších příběhů naší doby… práce s velkým proniknutím k podstatě věci, morální odvahy a transformační hloubky… ukazující odvrácenou stranu nemilosrdnosti, s kterou Spojené státy používají ekonomickou manipulaci a politický nátlak k rozšíření moci a ovládnutí jiných národů“\".", "section_level": 3}, {"title": "Tajné dějiny amerického impéria.", "content": "V jeho další knize, The Secret History of the American Empire (\"Tajné dějiny amerického impéria\") vyostřuje obvinění proti nadnárodním korporacím a jejich vlivu na ekonomiky a životní prostředí chudých zemí, ale současně navrhuje způsoby, jak přimět tyto korporace k lepšímu chování.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní postoje.", "content": "Perkins píše „pouze z vlastní zkušenosti“ (nepovažuje se za intelektuála) a tvrzení ve svých knihách podporuje tím, že občas se přijímá rozhovory (např. na \"Democracy Now!\") nebo pozvání, aby o tématu promluvil před určitou skupinou a poté případně odpovídal na dotazy z obecenstva. Používá termín korporatokracie, který zapadá do práce popisovanou v jeho knihách a kombinuje jak strategie mocných korporací v honbě za zisky z celostátních projektů, k získání jejichž kontraktů využívají špinavých praktik, ale i služeb armády a výzvědných služeb. Při jedné diskusi s diváky se Perkins snažil demýtizovat všeobecně přijímanou tezi, že smyslem existence korporací musí nezbytně být generování zisku – podle Perkinse je i předpoklad nahlížení na nadnárodní korporace jako na „žraloky finančního trhu“ scestný – podle jeho vlastních slov v čele takových korporací stojí obyčejní příčetní lidé, s mnohým z nichž se osobně setkal, a je v silách jednotlivce nebo i menší skupiny dosáhnout změny.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Perkins (* 28. leden 1945, Hanover, New Hampshire) je americký aktivista, spisovatel literatury faktu a podle svých vlastních též bývalý tzv. \"lovec ekonomik\".", "tgt_summary": "John Perkins (born January 28, 1945) is an American author. His best known book is \"Confessions of an Economic Hit Man\" (2004), in which Perkins claims to have played a role in an alleged process of economic colonization of Third World countries on behalf of what he portrays as a cabal of corporations, banks, and the United States government. This book spent more than 70 weeks on the \"New York Times\" bestseller list, has been published in at least 32 languages, and is used in many college and university programs. Perkins has also written about mystical aspects of indigenous cultures, including shamanism.", "id": 1229040} {"src_title": "Chrám nebes", "tgt_title": "Temple of Heaven", "src_document": [{"title": "Obětní oltář (Peking).", "content": "V čínské mytologii najdeme báje o zrození lidstva, ale čínské nebe bylo prázdné, bez bohů, a bohové neměli vymezeno ani žádné určité místo. Navázat s nimi spojení mohli věřící jen v chrámech postavených k tomuto účelu. Platilo to bez výjimky i pro císaře, který musel vystupovat po schodišti do chrámu Nebes na jihu svého hlavního města Pekingu a prosit nebe o požehnání své vlády a o její úspěchy. Od „Paláce odříkání“ na západě areálu kráčel k vlastnímu okrouhlému chrámu. Nejvýznamnějšími objekty tohoto chrámu jsou klenba Nebes a hlavní síň modliteb za dobrou úrodu.", "section_level": 1}, {"title": "Síň modliteb.", "content": "Je jednatřicet metrů vysoká, stojí na vysokém třístupňovém mramorovém podstavci kruhového půdorysu, má 3 tmavomodré střechy nad sebou a byla postavena ve stejné době jako císařský palác, 1421.", "section_level": 1}, {"title": "Kruhový oltář.", "content": "Je to třípatrová kamenná terasa, každé patro je ohraničeno zábradlím z kamení. Konali se zde obřady obětí Nebesům.", "section_level": 1}, {"title": "Zeď ozvěn.", "content": "Je to budova obklopena kruhovitou zdí, proslulá dobrou akustikou. Když někdo zašeptá na jedné straně zdi, ozvěna to odnese na opačný konec.", "section_level": 1}, {"title": "Oltář nebes.", "content": "V dávných dobách sloužil k obětování. Je postaven jako třípatrový mramorový ochoz prostředek tvoří kulatý kámen, který je základ prstence. Dnes zde probíhají hlavně fotografické orgie. Každý Číňan stojící na středovém kameni se zde chce nechat vyfotografovat.", "section_level": 1}, {"title": "Síň modliteb za dobrou úrodu.", "content": "Tato stavba byla dokončena roku 1420. Tvoří ji posvátné objekty. Je vybudována do věžovitého tvaru, má tři prstence a modré střechy z glazovaných tašek. Modré střechy jsou k vidění i na ostatních budovách. Hlavní síň je bohatě vyzdobena a v jejím čele se nachází modro-zlatý trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám nebes () je komplex taoistických chrámů v obvodě Tung-čcheng v historické části Pekingu. Jeho počátky sahají do začátku 15. století. Čínští císařové se zde modlili za dobrou sklizeň. V současné době patří spolu se Zakázaným městem k nejvyhledávanějším památkám Pekingu. V roce 1998 se stal součástí světového dědictví.", "tgt_summary": "The Temple of Heaven () is an imperial complex of religious buildings situated in the southeastern part of central Beijing. The complex was visited by the Emperors of the Ming and Qing dynasties for annual ceremonies of prayer to Heaven for good harvest.", "id": 2482465} {"src_title": "Lyska černá", "tgt_title": "Eurasian coot", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lyska černá má robustní tělo celé porostlé lesklým černým peřím. Odlišné barvy je pouze bílý zašpičatělý zobák a čelní štítek, červené oči a šedé končetiny, na kterých nemá plovací blány, ale pouze kožní lemy. Mezi pohlavími je slabě vyvinut sexuální dimorfismus. Samec má o něco větší čelní štítek než samice, zbarvením se od sebe neliší. Mladí ptáci jsou barvitější, postrádají čelní štítek a mají bíle zbarvenou přední část hrdla. Čelní štítek bývá navíc o něco větší na jaře než na podzim. Při plavání lyska navíc kývá hlavou střídavě dopředu a dozadu a před potopením provádí jakousi „šipku“.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Lyska černá je typickým obyvatelem stojatých vod všeho druhu, v městech ji můžeme spatřit především v zimě, kdy se stěhuje na parková jezírka. Je částečně tažná. Část evropské a asijské populace se stěhuje na jih a západ a opouští již zamrzlé vody. Potravu vyhledává především ve vodě a tvoří ji různé druhy vodních rostlin, malí vodní živočichové nebo případě části rostlin rostoucích na břehu. Pokud je vyplašena, s cákáním se nejprve rozbíhá po vodě a mohutně plácá křídly. To může navodit dojem, že nejde o dobrého letce, ale opak je pravdou a nejčastěji se prokazuje při jejich mnohdy dlouhých migracích. Lyska černá patří mezi poměrně hlučné ptáky s bohatou škálou zvuků. Nejvíce se ozývá při hnízdění nebo vyplašení, přičemž se samice ozývá chraptivým „kev“ a samec ostrým „pix“ nebo „psssi“. Během období rozmnožování se u samců lysky černé projevuje neobvyklá agrese a masivní bránění svého teritoria, které trvá až do konce hnízdění. Ostrůvkovité a kopcovité hnízdo si staví z vodních rostlin, větviček a rákosu a je vždy umístěné v těsné blízkosti s vodou. Mnohdy buduje ještě jedno hnízdo určené k přespání nebo odpočinku dospělých ptáků. Hnízdí od dubna do května a klade 6 až 15 bíločerných vajec. Mláďata se líhnou po 22 dnech a jsou krmena oběma rodiči. Při nedostatku potravy se však u dospělců objevuje neobvyklá agrese v podobě silného klování, které se může vychýlit až k usmrcení několika mláďat. Jedná se o poměrně dlouhověký druh, který se může dožít i více jak 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v ČR.", "content": "V České republice se jedná o běžný druh vyskytující se na 76–80 % území. Počet hnízdících párů se odhaduje na 20–40 tisíc (v roce 1989 to bylo 30–60 tisíc). Je též předmětem \"Dohody o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků (AEWA)\".", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "U lysky černé jsou rozeznávány 4 poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lyska černá (\"Fulica atra\", syn. \"Fulica prior\") je středně velký plovavý pták široce rozšířený na velkém území Eurasie, v Indonésii, Austrálii a severní Africe (viz mapka níže).", "tgt_summary": "The Eurasian coot (\"Fulica atra\"), also known as the common coot, or Australian coot, is a member of the rail and crake bird family, the Rallidae. It is found in Europe, Asia, Australia, New Zealand and parts of North Africa. It has a slaty-black body, a glossy black head and a white bill with a white frontal shield. The sexes are similar.", "id": 1291082} {"src_title": "Potápka roháč", "tgt_title": "Great crested grebe", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Potápky jsou malí až středně velcí vodní ptáci. Rozlišuje se u nich několik rodů, z nichž nejpočetnější, \"Podiceps\", do kterého se řadí i potápka roháč, čítá celkem 9 druhů, z toho jeden nedávno vyhynul. Název rodu \"Podiceps\" pochází z latinských slov \"podicis\", což znamená \"otvor\" nebo \"řiť\", a \"pes\", který se překládá jako \"končetiny\" a které odkazuje na jejich výrazně dozadu posunuté umístění končetin. Její druhové jméno, \"cristatus\", je pak odvozeno z latinského \"crista\", které lze přeložit jako \"hřeben\" a odkazuje na její tmavou chocholku na hlavě. Tento název druhu přiřkl švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Potápka roháč se vyskytuje ve 3 poddruzích. První, nejpočetnější, \"P. c. cristatus\", se vyskytuje na území Evropy a Asie, druhý, \"P. c. infuscatus\", v Africe a poslední, \"P. c. australis\", v Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Potápka roháč je největší zástupce potápek v Evropě. Dorůstá 46–51 cm, v rozpětí křídel měří 59–73 cm a dosahuje hmotnosti v rozmezí od 750 do 1 200 g, samice jsou přitom o něco menší než samci. Stavbou těla je potápka roháč skvěle přizpůsobena životu ve vodě. Má relativně dlouhé tělo a krk porostlý měkkým, velmi hustým a vysoce vodotěsným peřím a vysoce pohyblivé klouby na končetinách, na jejichž prstech nemá na rozdíl od většiny jiných vodních ptáků plovací blány, ale kožní laloky. Svrchu je celkově tmavá s černými křídly, hnědým hřbetem a boky, světlým obličejem a dlouhým, zašpičatělým, tmavým zobákem. Spodní strana těla je bílá, končetiny olivově zelené, od kořene zobáku k oku se na její hlavě táhne silný černý pruh. Ve svatebním šatě (tj. opeření během období rozmnožování) je zcela nezaměnitelná a nápadná zejména svou tmavou chocholkou a výraznými roztažitelnými límcovými pery, která jsou tmavě hnědá s černými konci. V zimním šatě límcová pera zcela postrádá, chocholka ji však zůstává, hlavu má jinak celou světlou a světlejšího zbarvení je i zobák. Obě pohlaví se zbarvením nijak viditelně neliší, mladí ptáci však mají na rozdíl od dospělců tmavé pruhování na hlavě. Létá nízko, s nataženým krkem a končetinami a pravidelnými údery křídel. Výrazně se ozývá, zejména pak během období rozmnožování, kdy je možné zaslechnout chraptivé \"grek\", \"ke ke ke\", \"arrr\" nebo \"koorr\". Mláďata v hnízdě se pak často ozývají výrazným a daleko slyšitelným \"pí pí\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Potápka roháč je široce rozšířeným ptákem. Hnízdí téměř v celé Evropě (zcela chybí pouze v severní Skandinávii), výrazně zasahuje také do Asie, pobřežních oblastí Austrálie, na Nový Zéland a do Afriky. Její globální areál rozšíření přitom zaujímá plochu menší než 20 000 km². Je částečně tažná, ptáci z východní, severní a částečně pak i ze střední Evropy na zimu migrují zejména do Středomoří a k pobřeží Atlantského oceánu. Migrují přitom v noci a na svá hnízdiště se obvykle opět navrací již v dubnu. V oblastech s nezamrzajícími vodními plochami se často zdržuje po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Početnost.", "content": "Ačkoli je potápka roháč v současné době hojným druhem, jehož globální populace je odhadována na 530 000–1 700 000 jedinců, (její evropská populace přitom čítá více než 300–450 000 párů) v minulosti byla v mnoha zemích ve vysokém ohrožení. Typickým příkladem je Velká Británie, kde byla v průběhu 19. století téměř zcela vyhubena, v roce 1860 na jejím území ve volné přírodě přežívalo dokonce jen 42 párů. Hlavním důvodem tohoto drastického poklesu početnosti byl lov, její límcová a hrudní pera totiž byla velmi oblíbenou součástí dobové módy a sloužila jako dekorace na kloboucích. V současné době pro ni však představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biotopu způsobená odvodňováním, znečistěním a vysušováním mnoha vodních ploch.", "section_level": 2}, {"title": "Biotop.", "content": "Potápka roháč obývá prakticky všechny typy vod, k životu však preferuje zejména velké, hluboké vodní plochy se sladkou vodou a dostatečně zastoupeným porostem rákosin na jejich okrajích. Nejčastěji se tak vyskytuje na jezerech, rybnících, ale i na nádržích, v močálech, lagunách, na pomalu tekoucích řekách a v jejích ústích.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V posledních letech byl u její populace patrný viditelný pokles, načež byla zařazena na seznam zranitelných druhů. I přesto je však českou nejhojnější a nejznámější potápkou. Vyskytuje se prakticky na celém území státu až po nadmořskou výšku 600 m a hnízdí zde v počtu 3 500–7 000 párů. Ačkoli se v České republice vyskytuje po celý rok, v zimě je zde výrazně vzácnější (přezimuje zde pouze 1–2 000 jedinců, ostatní odlétají do zimovišť).", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Počátkem 20. století potápky roháče zkoumal anglický zoolog Julian Huxley, který roku 1914 publikoval průkopnickou etologickou publikaci s názvem \"The courtship habits of the Great Crested Grebe\" („Namlouvací zvyky potápek roháčů“). Potápka roháč je skvěle přizpůsobena životu ve vodě, na souši se naopak pohybuje velmi nemotorně, a proto na ni vylézá jen velmi zřídkakdy. Dokonce i při blížícím se nebezpečí se namísto úletu přednostně potápí. Je monogamní (tzn. že žije v párech), trvalé svazky s jedním partnerem přitom vytváří jen na jedno hnízdní období; během tahu se často sdružuje do hejn.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hlavní složku potravy u potápky roháče tvoří ryby, které loví pod vodou. Zde přitom dokáže vydržet až 3 minuty a dosáhnout hloubky až 20 m, většinou se však nepotápí hlouběji než 6 m. Křídla má přitom složená podél těla a k pohybu pod vodou využívá končetin. Živí se zejména menšími rybami ve velikosti 5–20 cm, přednostně pak zástupci z čeledi kaprovitých, denně přitom spotřebuje zhruba 150–200 g potravy. Mimo nich požírá i hmyz, korýše (včetně mořských krevet), měkkýše, pulce a žáby. Poraněním ostrými kostmi předchází polykáním vlastního peří, které v žaludku vytváří hmotu, do které se nestravitelné zbytky obalují.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Potápka roháč může v příhodných oblastech a podmínkách začít hnízdit již v lednu, ve střední Evropě však obvykle hnízdí od dubna do července. Je přitom pozoruhodná svými zásnubními tanci, při kterých obě pohlaví vztyčují své chocholky a límcová pera, uklání se, zvedají se nad vodu, potápí se pro vodní rostliny a vzájemně je představují svému partnerovi. Nevysoké a proto relativně náchylné, až 60 cm široké hnízdo si buduje z odumřelých rákosů a jiných vodních rostlin. Bývá většinou dobře skryté a umístěné v mělké vodě mezi rákosy nebo přichycené k nad vodu vyčnívajícím pařezům. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, v jedné snůšce pak bývá 3–6 zpočátku světlých, 56–37 mm velkých a 39,5 g (z toho 9 % zabírá skořápka) těžkých vajec. Pokaždé, když rodiče hnízdo opustí, snůšku důkladně přikryjí vodními rostlinami, a vejce tak později získávají hnědé zbarvení. Na jejich inkubaci, která trvá 27–29 dnů, i na péči o mláďata se podílí oba rodiče. Mláďata jsou světlá, tmavě pruhována a krátce po vylíhnutí jsou již schopna plavat a dokonce se i potápět, ale po dobu 3 týdnů se nechávají vozit na hřbetech svých rodičů, později je však již odsud sami rodiče vyhání. Na nich se pak stávají zcela nezávislí po 71–79 dnech. Na svá hnízdiště se obvykle pravidelně vrací, opak nastává většinou pouze tehdy, pokud je zde již nedostatek potravy. Pohlavně dospívá ve věku 2 let. Ve volné přírodě se obvykle dožívá 10–15 let, zatím nejvyšší zaznamenaný věk pochází z roku 2008 z Ruska a činí celkem 19 let a 3 měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění a parazité.", "content": "Potápka roháč je náchylná k řadě onemocnění. Byl u ní již zaznamenán i virus ptačí chřipky H5N1 (první potvrzený případ pochází z oblasti Vitorie na severu Španělska, kde byl nalezen mrtvý zástupce tohoto druhu). Vyskytuje se u ní i řada parazitů, například tasemnice řemenatka ptačí (\"Ligula intestinalis\") či \"Mircia shigini\" a zástupci rodu \"Tatria\" a \"Confluaria\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Potápka roháč (\"Podiceps cristatus\") je středně velký vodní pták z řádu potápek a největší zástupce tohoto řádu v Evropě. Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule, a je tak jednou z nejrozšířenějších potápek světa. K životu přitom preferuje hlubší vodní plochy bohaté na potravu a porosty rákosin, které ji slouží jako úkryt a místo pro hnízdění. Během období rozmnožování je nápadná svými výraznými tmavými límcovými pery, která jsou nejvýraznější při jejich zásnubních tancích, při kterých se obě pohlaví uklání a představují svému partnerovi kusy vodních rostlin, pro které se potápí pod vodní hladinu a která později slouží jako materiál pro stavbu hnízda. Je monogamní (žije v párech) a živí se zejména menšími rybami, které loví pod vodou.", "tgt_summary": "The great crested grebe (\"Podiceps cristatus\") is a member of the grebe family of water birds noted for its elaborate mating display. Its scientific name comes from Latin: the genus name \"Podiceps\" is from , \"vent\" and , \"foot\", and is a reference to the placement of a grebe's legs towards the rear of its body; the species name, \"cristatus\", means \"crested\".", "id": 1814279} {"src_title": "Gustav Kirchhoff", "tgt_title": "Gustav Kirchhoff", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kirchhoffovým profesorem byl Carl Friedrich Gauss. V roce 1847 vyjádřil matematickou formou poučky o rozdělení elektrického proudu ve vícevětvých elektrických obvodech prostřednictvím prvních dvou tzv. Kirchhoffových zákonů, které jsou základními vztahy, pomocí nichž se řeší elektrické obvody. Od roku 1854 byl profesorem fyziky na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1859 dokázal zákon o vztahu mezi emisí a absorpcí světla. Spolu s Robertem Bunsenem rozvinuli metodu spektrální analýzy. Touto metodou je možné určit složení hvězd. V letech 1860–1861 pomocí spektrální analýzy objevili dva nové chemické prvky (cesium a rubidium). Kirchhoff dále definoval pojem černého tělesa a ukázal principiální význam úlohy určit jeho spektrum. Při studiu tepelného záření Kirchhoff zjistil, že v každé dutině obklopené stejně teplými tělesy vznikne univerzální záření (záření černého tělesa) závislé jen na teplotě stěn, ne však na jejich druhu, a že na toto dutinové záření lze vztáhnout intenzitu vyzařování jakéhokoliv tělesa, jsou-li známy jeho absorpce a index lomu. V roce 1874 vydal Gustav Kirchhoff \"Přednášky o mechanice\". Dílo začíná větou: „Mechanika je věda o pohybu, úkolem této vědy je popsat pohyby, k nimž dochází v přírodě, úplně a co nejjednodušším způsobem“. V mechanice učinil předpoklady pro vznik Kirchhoff–Loveho teorie, která popisuje chování desek za ohybu a je rozšířením Bernoulli-Navierovy hypotézy.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jeho jméno nese měsíční kráter Kirchhoff a asteroid (10358) Kirchhoff, stejně jako „Kirchhoff-Institut für Physik“ (KIP) Heidelberské univerzity. 15. února 1974 vydala Deutsche Bundespost k příležitosti 150. výročí narození zvláštní poštovní známku. V roce 1875 se stal členem Královské společnosti. S Robertem Bunsenem se v roce 1877 stali prvními držiteli Davyho medaile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Robert Kirchhoff (12. března 1824 Königsberg, Prusko – 17. října 1887 Berlín) byl německý fyzik, který se zabýval především elektřinou a spektroskopií.", "tgt_summary": "Gustav Robert Kirchhoff (; 12 March 1824 – 17 October 1887) was a German physicist who contributed to the fundamental understanding of electrical circuits, spectroscopy, and the emission of black-body radiation by heated objects. He coined the term black-body radiation in 1862. Several different sets of concepts are named \"Kirchhoff's laws\" after him, concerning such diverse subjects as black-body radiation and spectroscopy, electrical circuits, and thermochemistry. The Bunsen–Kirchhoff Award for spectroscopy is named after him and his colleague, Robert Bunsen.", "id": 1508849} {"src_title": "Xavier Naidoo", "tgt_title": "Xavier Naidoo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina, dětství.", "content": "Narodil se 2. října roku 1971 v německém Mannheimu rodičům pocházejícím z Jihoafrické republiky. Jeho matka byla arabského původu, otec německo-indického. V důsledku tmavší barvy pleti se v mládí setkával s rasistickými útoky na svoji osobu. Hudbě se věnoval již od raného dětství - účinkoval v kostelním sboru a ve skupině \"Just 4 Music\".", "section_level": 2}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "V roce 1992 Xavier přerušil učení se na kuchaře, aby mohl odcestovat do USA, kde měl příležitost vystupovat a také nahrát sólové album. To bylo vydáno roku 1993 pod názvem \"Seeing is Believing\", avšak Xavier nebyl spokojen s jednáním nahrávací firmy, a tak se vrátil zpět do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy v Německu.", "content": "Po návratu do rodné země si Xavierova talentu povšiml hudební producent Moses Pelham, jenž se rozhodl angažovat jej ve svém \"Rödelheim Hartreim Projektu\" jako zpěváka. Z RHP vznikl později label \"3p\" (Pelham Power Production), pod nímž vydávala svá alba i rapperka Sabrina Setlur a s níž Xavier nahrál singly \"Freisein\" a skladbu ze soundtracku k thrilleru \"Anatomie\", \"Alles\". Pod tímto labelem bylo vydáno roku 1998 i jeho první německé sólové album \"Nicht von dieser Welt\", se singly \"20 000 Meilen\", \"Nicht von dieser Welt\", \"Führ mich ans Licht\". Píseň \"Sie sieht mich nicht\" se nachází i na soundtracku k filmu \"Asterix a Obelix\".", "section_level": 2}, {"title": "Die Söhne Mannheims.", "content": "V roce 1995 se Xavier rozhodl založit vlastní skupinu a spolu s několika svými přáteli tento nápad uskutečnil. Název kapela získala podle města, v němž se většina členů narodila nebo zde momentálně žila. Xavier plánoval i založení labelu Söhne Mannheims, což bylo proti vůli Mosesi Pelhamovi, důsledkem byl odchod Xaviera od \"3p\". Po dlouhých přípravách vydali Söhne Mannheims v roce 2000 své první album \"Zion\", se singly \"Geh davon aus\", \"Dein Glück liegt mir am Herzen\" aj.", "section_level": 2}, {"title": "2002 - současnost.", "content": "Během pauzy Söhne Mannheims pracoval Xavier na dalším sólovém albu, jež vyšlo roku 2002 - \"Zwischenspiel/Alles für den Herrn\" a singly \"Bevor du gehst\", \"Wo wilst du hin\" a \"Abschied nehmen\". Ve spolupráci s americkým rapperem RZA (člen Wu-Tang Clanu) nazpíval v roce 2003 mimořádně úspěšný singl \"Ich kenne nichts\" (v anglické verzi \"I´ve never seen\"). Skladba byla vydána na albu \"The World according to RZA\". V témže roce se opět sešli členové Söhne Mannheims a v červnu 2004 následovalo album \"Noiz\" a singly \"Vielleicht\", \"Dein Leben\", \"Und wenn ein Lied\" a \"Wenn du schläfst\". Roku 2005 vyšlo sólové album Xaviera Naidoo s názvem \"Telegramm für X\". Součástí byly singly \"Dieser Weg\", \"Bist du am Leben interessiert?\", \"Zeilen aus Gold\" a \"Was wir alleine nicht schaffen\". Xavier též napsal a nazpíval píseň \"Danke\" jako poděkování národnímu fotbalovému týmu Německa za 3. místo na Světovém fotbalovém šampionátu 2006. Společně se Söhne Mannheims se v roce 2008 podílel na koncertě \"Xavier Naidoo vs. Söhne Mannheims : Wettsingen in Schwetzingen\" v rámci série \"MTV Unplugged\". Rok 2009 se pro Xaviera nesl ve znamení množství nových alb: dlouho očekávaná 3. studiová kompilace Söhne Mannheims \"IZ ON\" spatřila světlo světa v červenci; počátkem října bylo vydáno Xavierovo sólové trojalbum \"Alles kann besser werden\". Titul sestává z tematicky oddělených částí, ve svých textech se mimo jiné zabývá otázkou německé politiky i mezinárodními vztahy. Xavier se účastní také mnohých charitativních akcí a projektů bojujících proti rasismu. Příkladem může být německý hudební antirasistický projekt \"Brothers keepers\" a jejich alba \"Lichtkultur\" (2001) a \"Am I Brother´s keeper?\" (2005). Spolupracuje i se skupinou \"Zeichen der Zeit\", která sdružuje německé věřící interprety, alba: \"Zeichen der Zeit\" (2004) a \"David Generation\" (2006).", "section_level": 2}], "src_summary": "Xavier Kurt Naidoo (* 2. říjen 1971, Mannheim, Německo) je jedním z nejúspěšnějších německých soulových zpěváků současnosti. Zároveň je i textařem, jeho písně mívají často náboženský, křesťanský motiv.", "tgt_summary": "Xavier Kurt Naidoo (born 2 October 1971), also known by his stage name Kobra, is a German soul and R&B singer/songwriter, record producer, and occasional actor. He is a founding member of the German band Söhne Mannheims, and started two record labels, Beats Around the Bush and Naidoo Records. Naidoo also has a successful solo career. His debut album \"Nicht von dieser Welt\" (1998) has sold over 1 million records, and all his next six albums \"Zwischenspiel – Alles für den Herrn\" (2002), \"Telegramm für X\" (2005), \"Alles kann besser werden\" (2009), \"Danke für's Zuhören\" (2012), \"Bei meiner Seele\" (2013) und \"Nicht von dieser Welt 2\" (2016) reached number 1 on the German album charts. Most of his songs are in German, however, he has also released a couple of English songs. He has been the subject of multiple controversies due to the content of his songs, political statements, adherence to conspiracy theories, propagation of far-right talking points as well as his use of homophobic, antisemitic and racist tropes. Naidoo is also a climate change denier.", "id": 378219} {"src_title": "Tim Allen", "tgt_title": "Tim Allen", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Tim Allen, narozen jako Timothy Allan Dick, je syn sociální pracovnice Marthy Katherineové a realitního agenta Geralda M. Dicka. Jeho otec zemřel v autě při srážce s opilým řidičem, když Allenovi bylo jedenáct let. O dva roky později se jeho matka vdala za svou školní lásku, úspěšného obchodního manažera, a se svými šesti dětmi se přestěhovala do Birminghamu ve státě Michigan, aby zde žila se svým novým manželem a jeho třemi dětmi. Allen studoval střední školu v Birminghamu (Ernest W. Seaholm High School), kde navštěvoval divadelní a hudební třídy (což vyústilo v jeho lásku ke klasickému piánu) a později vysokou školu v Kalamazoo (Western Michigan University). Později získal čestný titul, který byl hlavní zápletkou v epizodě páté série seriálu Home Improvement (Kutil Tim) s názvem „Is There A Doctor In The House?“", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Allen začal svou kariéru jako komik. Na výzvu jednoho ze svých přátel se zúčastnil komediální noci v komediálním klubu v Detroitu. V době, kdy žil v Detroitu se začínal stávat známější svým účinkováním v reklamách lokálních televizí a vystupováním v komediálních show, jako například „Some Semblance of Sanity“ Garyho Thisona. Později se přestěhoval do Los Angeles, kde se stal členem The Comedy Store. Také začal sólově vystupovat v nočních talk show. Allen získal slávu hraním v televizním seriálu \"Home Improvement\" (Kutil Tim) (1991 - 1999), kde hrál Tima „Kutila“ Taylora. Během jednoho týdne v listopadu 1994 současně hrál v nejvíce výdělečném filmu \"The Santa Clause\", vystupoval v nejlépe hodnoceném televizním seriálu Home Improvement a napsal nejlépe se prodávající knihu v Severní Americe \"Don't Stand Too Close to a Naked Man\" (Nestůj příliš blízko nahého muže). Následující rok propůjčil svůj hlas postavě Buzze Rakeťáka ve filmové senzaci Toy Story (Příběh hraček). Allen má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "2. října 1978 byl Allen zatčen na mezinárodním letišti (Kalamazoo-Battle Creek International Airport) za držení 0,7 kilogramu kokainu. Následně podal zprávu o dalších dealerech drog výměnou za snížení možného doživotního vězení na tři až sedm let, z kterých si odpykal 28 měsíců ve federálním nápravném zařízení (Sandstone, stát Minnesota). Byl ženatý s Laurou Deibelovou od 7. dubna 1984 do jejich rozvodu v roce 2003; mají dceru Katherine (* 1989). 7. října 2006 se v Grand Lake oženil s herečkou Jane Hajdukovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tim Allen (* 13. června 1953, Denver, Colorado, USA) je americký komik, charakterní herec, dabér a bavič, pravděpodobně nejlépe známý pro svou roli v televizním sitcomu Home Improvement (Kutil Tim) a rovněž pro své role v Disneyho filmových sériích The Santa Clause a Toy Story.", "tgt_summary": "Timothy Alan Dick (born June 13, 1953), known professionally as Tim Allen, is an American actor and comedian. He is known for playing Tim \"The Toolman\" Taylor on the ABC sitcom \"Home Improvement\" (1991–1999) and Mike Baxter on the ABC/Fox sitcom \"Last Man Standing\" (2011–). He voices Buzz Lightyear for the \"Toy Story\" franchise and played Scott Calvin and Santa Claus in the \"Santa Clause\" film trilogy (1994–2006). Allen's other films include \"For Richer or Poorer\" (1997), \"Jungle 2 Jungle\" (1997), \"Galaxy Quest\" (1999), \"Big Trouble\" (2002), \"Christmas with the Kranks\" (2004), \"The Shaggy Dog\" (2006), \"Wild Hogs\" (2007), \"Redbelt\" (2008), and \"Crazy on the Outside\" (2010).", "id": 2390150} {"src_title": "Emmanuelle Béart", "tgt_title": "Emmanuelle Béart", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se na statku v Gasinnu poblíž Saint-Tropez do rodiny modelky Geneviéve Galéa s řeckými, maltskými, a chorvatskými kořeny a všeumělce - básníka, skladatele a zpěváka Guy Béarta, pocházejícího z židovské rodiny se španělskými, švýcarskými a ruskými předky. Je nejstarší z pěti sourozenců. Zkušenost s kamerou zažila již v sedmi letech. Na cestu herecké dráhy se však odhodlala, až když spatřila na filmovém plátně Romy Schneider ve snímku \"Mado.\" V patnácti letech odjela na tři dlouhá léta do Montrealu, aby se sama zdokonalila v anglickém jazyku, zatímco tam vyučovala děti francouzštině. Zde se poprvé oficiálně dostává do hledáčku filmového agenta, který přijímá nové talenty pro film Roberta Altmana, který ovšem zůstal nerealizovaný.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "Po návratu na rodnou půdu dostala z Kanady první filmovou příležitost v \"Prvních touhách\". Do role ji obsadil fotograf David Hamilton, který byl okouzlen jejím espritem a přirozenou krásou. Následně již přicházejí nominace na francouzskou filmovou cenu César za snímky \"Zakázaná láska\" a \"Utajená láska\". Její talent se naplno projevil v roli vesničanky Manon v adptaci románu Marela Pagnona \"Manon od pramene\", za kterou Césara získala ve třiadvaceti letech. Rok na to, již hraje za oceánem v bohužel pro ni neúspěšném filmu \"Schůzka s andělem\". Pak následuje spolupráce s Pierrem Richardem v divácky úspěšné bláznivé komedii \"Nalevo od výtahu\" a další dvě nominace na Césara, nejprve za roli prostitutky Marie, která se vrací do života z vězení ve filmu \"Nezřízené děti\", a poté ve snímku režiséra Jacquese Rivetta \"Krásná hašteřilka \", kde ztvárnila postavu modelky Marianne, která stojí předlohou pro dokončení zapomenutého obrazu starého malíře. I v dalším filmu \"Nelly a pan Arnaud\" si za výkon vysloužila nominaci. Po americké spolupráci na akčním \"Mission: Impossible\" získala ještě několik dalších Césarových nominací, které neproměnila.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Vedle filmové práce také intenzivně hraje na divadelních pódiích. V roce 1993 se provdala za filmového herce Daniela Auteuileho, s nímž si zahrála ve třech filmech a z jejichž vztahu se narodila dcera Nelly (nar. 1992). O dva roky později se rozvedli a nový poměr začala s hudebníkem Davidem Moreauem. Ten je i otcem jejího syna Johana (nar. 1996). Je vegetariánkou a bojovnicí za práva imigrantů. Byla také jmenována velvyslankyní UNICEF. V roce 2003, ve svých 40 letech, se objevila odhalená na obalu francouzského módního časopisu Elle a dodnes je toto vydání nejprodávanějším číslem magazínu v historii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmanuelle Béart (* 14. srpna 1963 Gassin, Var, Provence-Alpes-Côte d'Azur) je francouzská herečka, držitelka Césara za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli, jenž předvedla ve filmu \"Manon od pramene\". Angažuje se také v humanitárních akcích a bojuje za práva imigrantů ve Francii.", "tgt_summary": "Emmanuelle Béart (born 14 August 1963) is a French film actress, who has appeared in over 60 film and television productions since 1972. An eight-time César Award nominee, she won the César Award for Best Supporting Actress for the 1986 film \"Manon des Sources\". Her other film roles include \"La Belle Noiseuse\" (1991), \"A Heart in Winter\" (1992), \"Nelly and Mr. Arnaud\" (1995), \"\" (1996) and \"8 Women\" (2002).", "id": 1680814} {"src_title": "Judenburg", "tgt_title": "Judenburg", "src_document": [{"title": "Členění města.", "content": "Město sestává z katastrálních území:", "section_level": 1}, {"title": "Připojování obcí.", "content": "V roce 1940 se k městu připojila obec Murdorf a v roce 1963 obec Waltersdorf.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Na severu je sousední obcí Fohnsdorf, jihovýchodně Maria Buch-Feistritz, na jihu Reifling, jihozápadně Oberweg, západně Sankt Peter ob Judenburg a severozápadně leží Pöls.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Judenburg se rozkládá poblíž hradu Eppenstein. Hrad byl poprvé zmiňován židovskými obchodníky v roce 1074 jako „mercatum Judinburch“ , kteří hráli v té době v regionu velmi důležitou roli v obchodu. Nejdříve se zmiňuje nejstarší „právo skladu“ v té době vybavené rozsáhlým „celním právem\". Ve 12. století vlastnili Judenburg Traungauerové a potom Babenberkové. Roku 1224 dostal Judenburg městské právo a ve 13. a 14. století vzrůstal obchod a město se stalo obchodním centrem a obchodovalo mimo jiných také s Benátkami. Nejprve platidlem byly guldeny a až po dlouhé době se platilo rakouskými zlatými. Důležitým byl pro Judenburg obchod se štýrským železem (Erzberg). Dalším významným obchodním zbožím byl pravý kozlík lékařský (\"Valeriana celtica\"), surovina pro výrobu mýdla, která se vyvážela až do Orientu. Po velkých pogromech ve 14. a 15. století byli všichni štýrští Židé v roce 1496 vypovězeni ze země. V roce 1460 císař Fridrich III. (1440-1493) udělil městu monopol pro světový obchod s kozlíkem lékařským. Město drželo monopol přes 100 let. V letech 1910 až 1914 byla ve městě v provozu „bezkolejová dráha Judenburg“, první provoz trolejbusů v Rakousku. Až do první světové války byla v Judenburgu posádka rakousko-uherských pozemních ozbrojených sil armády (1867-1914). V roce 1914 se tu ocitá moravský polní stíhací prapor č.17. Během rakouské vlády za nacismu byla snaha změnit název města, který byl pro židovský název nesnesitelný a aby byl změněn na „Zirbenstadt“. Diskutovalo se o tom po celou válku a ke změně nakonec nedošlo. Na konci druhé světové války byl v roce 1945 v Judenburgu zřízen uprchlický tábor pro židovské osoby bez domova (Displaced Person) s pobočkami v okolních obcích Dietersdorf, Liechtenstein, Kobenz a Murdorf. Dnes je Judenburg průmyslovým a obchodním městem a zřídilo se tu mezi jiným také spolkové gymnázium a spolkové reálné gymnázium, jakož i obchodní akademii.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak.", "content": "Městu byl zapůjčen s účinností od 1. června 1959 usnesením štýrské zemské rady z 9. února 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001 bylo ve městě 578 pracovišť se 6060 zaměstnanci z obce a 1799 dojíždějících a 3840 obyvatel za prací dojíždí. V roce 1999 pracovalo 41 v lesnických závodech (z toho 16 jako hlavní zaměstnání) a obhospodařovali 3791 hektarů. Od dřívější doby je v Judenburgu většinou průmyslové centrum Mur-Mürz-Furche, a neustále se bojuje s přestěhováním provozu a mezi obyvateli je nesouhlas. Výstavbou nákupního centra v sousední obci Fohnsdorfu zostřuje se situace se stavem obchodní sítě. Maloobchodní síť se stěhuje do nákupních center, obchody se ve městě vyprazdňují a téměř zcela mizí. Město reaguje na tuto problematiku sestavením koncepce marketinku, např. výstavbou planetária. Tendence k návratu je až dosud nezdařilá.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Okresní město Hudeburg má několik sportovních zařízení pro provozování nejrůznějších sportů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Judenburg je rakouské město ve spolkové zemi Štýrsko. Leží na řece Muře, v nadmořské výšce 737 m, 87 km severozápadně od Štýrského Hradce. Žije zde obyvatel. Judenburg je od roku 1999 členem Douzelage, sdružení vybraných měst Evropské unie.", "tgt_summary": "Judenburg is a historic town in Styria, Austria. It is the administrative centre of the Murtal district, which was created on 1 January 2012 from the former Judenburg District and former Knittelfeld District. Until 31 December 2011, it was the capital of the Judenburg District. On 1 January 2015, the adjoining municipalities of Oberweg and Reifling were merged into Judenburg.", "id": 786629} {"src_title": "Milánské vévodství", "tgt_title": "Duchy of Milan", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Milánské vévodství založil roku 1395 pán Milána Gian Galeazzo Visconti. Když roku 1447 vládnoucí rod Viscontiů vymřel v mužské linii, prohlásil se Milán republikou (Ambrosiánská republika) navzdory faktu, že vévoda Karel Orleánský byl legitimním nástupcem na milánský trůn. Avšak vévoda z Orléans své nároky nedokázal prosadit a ani Ambrosiánská republika neměla dlouhého trvání. Italský žoldnéř a dobrodruh Francesco I. Sforza, který se oženil s poslední nelegitimní dcerou z rodu Viscontiů, se roku 1450 zmocnil Milána a prohlásil se vévodou. V roce 1498 se nový orléanský vévoda stal francouzským králem jako Ludvík XII. V boji o milánský vévodský stolec si Ludvík XII. počínal mnohem důrazněji než jeho otec. Roku 1499 Francouzi vtrhli do severní Itálie a vyhnali sforzského vévodu Ludovica. Až do roku 1513 v Miláně vládli Francouzi, kteří byli v tomto roce ze země vyhnáni Švýcary. Ti do Milána dosadili Ludovicova syna Massimiliana Sforzu. Jeho vláda však netrvala dlouho. Roku 1515 francouzská armáda, tentokrát pod velením nového krále Františka I., do severní Itálie přišla znovu a v bitvě u Marignana vybojovala kontrolu nad oblastí a vévodu Massimiliana zajala. Roku 1521 byla Francie z Milána znovu vytlačena, tentokrát Rakušany, a ti na trůn dosadili Massimilianova mladšího bratra Francesca II. Následovala těžká porážka Francie v bitvě u Pavie roku 1525, ale když se zdálo, že císař Karel V. začíná pomocí vojska dominovat v Itálii, Francesco II. se spolu s Benátkami, Florencií, papežem Klementem VII. a Francií spojil proti římsko-německému císaři. Tento krok měl za následek rychlé vyhnání Francesca II. z Milána císařskými vojsky. Francesco II. si však podržel pod kontrolou ostatní města vévodství, a do Milána byl znovu dosazen mírovou dohodou z Cambrai roku 1529. Po Franceskově smrti roku 1535 (bez legitimního dědice) znovu vyvstala otázka nástupnictví. Milánské vévodství si nárokoval jak francouzský král, tak římsko-německý císař. Milán měl však pod kontrolou císař Karel V., který nakonec novým vévodou učinil svého syna Filipa. Moc španělské koruny nad Milánem byla nakonec uznána i Francií dohodou z Cateau-Cambrésis roku 1559. Milánské vévodství zůstalo ve španělských rukách až do počátku 18. století, kdy vypukly války o dědictví španělské a oblast Milána byla dobyta Rakouskem. Smlouva z Bádenu, kterou skončila válka roku 1714, připojila Milánsko k Rakousku. Pod rakouskou nadvládou zůstalo vévodství až do roku 1796, kdy ho opět obsadila francouzská armáda pod velením tehdejšího generála Napoleona Bonaparta. Smlouvou z Campo Formia roku 1797 se Rakousko vévodství milánského vzdalo a Napoleon z něj vytvořil centrální část nové Cisalpinské republiky. Poté, co se sám prohlásil francouzským císařem, přetvořil Napoleon tuto republiku na první Italské království. Po Napoleononově porážce rozhodl 9. června 1815 Vídeňský kongres, že Milánské vévodství již nebude obnoveno, a jeho území se stane součástí Království lombardsko-benátského pod nadvládou Rakouska. Království lombardsko-benátské poté existovalo až do roku 1866, kdy jeho území bylo přivtěleno do nově vzniklého Italského království.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milánské vévodství (italsky \"Ducato di Milano\", latinsky \"Ducatus Mediolani\" nebo \"Ducatus Mediolanensis\") byl stát ležící v severní Itálii existující v letech 1395–1797. Milán byl součástí Svaté říše římské a vládlo zde několik dynastií. Ačkoliv během staletí se území ovládané milánskými vévody měnilo, většinou vévodství zabíralo většinu moderní Lombardie, včetně Milána a Pavie, tradiční centra starého Italského království. Do 16. století byla součástí Milánského vévodství také Parma, která se poté odštěpila a stala se centrem nového Parmského vévodství.", "tgt_summary": "The Duchy of Milan was a state of the Holy Roman Empire in northern Italy. It was created in 1395 by Gian Galeazzo Visconti, Lord of Milan, who obtained from Wenceslaus, King of the Romans, the founding diploma. At that time, it included twenty-six towns and the wide rural area of the middle Padan Plain east of the hills of Montferrat. During much of its existence, it was wedged between Savoy to the west, Venice to the east, the Swiss Confederacy to the north, and separated from the Mediterranean by Genoa to the south. The Duchy eventually fell to Habsburg Austria with the \"Convention of Milan\" during the War of the Spanish Succession. The Duchy remained an Austrian possession until 1796, when a French army under Napoleon Bonaparte conquered it, and it ceased to exist a year later as a result of the Treaty of Campo Formio, when Austria ceded it to the new Cisalpine Republic. After the defeat of Napoleon, the Congress of Vienna of 1815 restored many other states which he had destroyed, but not the Duchy of Milan. Instead, its former territory became part of the Kingdom of Lombardy–Venetia, with the Emperor of Austria as its king. In 1859, Lombardy was ceded to the Kingdom of Piedmont-Sardinia, which would become the Kingdom of Italy in 1861.", "id": 634330} {"src_title": "Didius Iulianus", "tgt_title": "Didius Julianus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Otcem Didia Iuliana byl Quintus Petronius Didius Severus, pocházející z urozené severoitalské rodiny, matkou Aemilia Clara, narozená v severní Africe. Zdá se, že budoucí císař měl dva bratry, vlastního Didia Procula a nevlastního Nummia Albina. Manželka Manlia Scantilla mu porodila dceru Didii Claru, později prohlášenou za \"augustu\". Iulianus absolvoval obvyklou kariéru příslušníka vyšších vrstev. Okolo roku 162 byl ustanoven praetorem, roku 170 velitelem XXII. legie v Mogontiaku a o dva roky později legátem provincie Gallia Belgica, kde působil až do roku 175 – do svého jmenování dodatečně zvoleným konzulem (\"consul suffectus\"). Za Commodovy vlády ho vyslali nejprve jako legáta do Dolní Germánie, později v téže funkci do Pontu a Bithýnie.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Na trůn se Didius Iulianus dostal po zavraždění svého předchůdce Pertinaka a svérázné dražbě, zorganizované členy pretoriánské gardy. Smyslem této dražby bylo získat od kandidáta, který měl zájem o císařskou hodnost, co největší sumu peněz – na tu si pretoriáni jako elitní jednotka říše činili nárok. Jelikož Iulianus nabídl každému vojákovi 25 000 sesterciů, tedy více než městský prefekt Titus Flavius Sulpicianus, otec Pertinakovy manželky, prohlásili nakonec za panovníka právě jeho.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Poté, co si Didius Iulianus vládu fakticky koupil, donutili pretoriáni římský senát, aby volbu akceptoval. Sám Iulianus se snažil získat v širokých vrstvách obyvatelstva větší podporu, ale s nevalným úspěchem. Na odpor se mu postavily i vojenské jednotky sloužící v provinciích, neboť tam nehodlali připustit, aby pretoriáni rozhodovali o zásadních otázkách státu. Netrvalo dlouho a legie v pohraničí prohlásily místní správce za imperátory a v říši propukla občanská válka. Z rebelů, kteří Iulianovi vypověděli poslušnost, uzavřeli dva, místodržitel Horní Panonie Septimius Severus a místodržitel Británie Clodius Albinus, dohodu o společném postupu a vojska pod vedením Severovým zamířila v dubnu 193 do Itálie, aby Iuliana svrhla. Senát sice pod nátlakem vyhlásil Severa za veřejného nepřítele, ale k obraně Říma zůstali centru k dispozici jen nepříliš spolehliví pretoriáni, kteří navíc stále nedostali zaplacenou přislíbenou sumu peněz. Iulianus za této situace zjevně nevěděl, jak se zachovat. Vypravil k Severovi posly, jež ho měli odradit od pochodu na Řím, pokus však ztroskotal a selhala i snaha nabídnout Severovi spoluvládu. Severus naopak pretoriánům vzkázal, že vydají-li vrahy císaře Pertinaka, mohou počítat s beztrestností – návrh pretoriáni přijali. Iulianovo postavení bylo od této chvíle beznadějné a šlo jen o to, kdo mu zasadí ránu z milosti. Dne 1. června 193 tak učinil římský senát, který císaře formálně sesadil a uznal Septimia Severa jeho nástupcem. Následující den byl Iulianus zavražděn úkladným vrahem, jednajícím na rozkaz senátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Didius Severus Iulianus (30. ledna 133 Mediolanum – 2. června 193 Řím) byl římský císař panující od 28. března do 1. června 193, dohromady 66 dní. Jeho vládou začalo v římské říši čtyřleté období zmatků a občanských válek, které ukončil až nástup severovské dynastie.", "tgt_summary": "Didius Julianus (; Marcus Didius Severus Julianus Augustus; born 30 January 133 or 2 February 137 – 1 June 193) was Roman emperor for nine weeks from March to June 193, during the Year of the Five Emperors. Julianus had a promising political career, governing several provinces, including Dalmatia and Germania Inferior, and successfully defeating the Chauci and Chatti, two invading Germanic tribes. He was even appointed to the consulship in 175 along with Pertinax as a reward, before being demoted by Commodus. After this demotion, his early, promising political career languished. He ascended the throne after buying it from the Praetorian Guard, who had assassinated his predecessor Pertinax. A civil war ensued in which three rival generals laid claim to the imperial throne. Septimius Severus, commander of the legions in Pannonia and the nearest of the generals to Rome, marched on the capital, gathering support along the way and routing cohorts of the Praetorian Guard Didius Julianus sent to meet him. Abandoned by the Senate and the Praetorian Guard, Julianus was killed by a soldier in the palace and succeeded by Severus.", "id": 727013} {"src_title": "Lombardsko-benátské království", "tgt_title": "Kingdom of Lombardy–Venetia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vídeňský kongres spojil dohromady oblasti Lombardie, které byly pod nadvládou Habsburků již od 16. století, rakouští Habsburkové ji drželi v letech 1713–1796, a oblasti Benátska, které se dostalo pod rakouský vliv po roce 1797, jako samostatný územní celek v rámci Habsburské monarchie. Království se administrativně skládalo ze dvou nezávislých částí, které měli svojí místní vládu. Lombardská část se skládala z provincií Milán, Como, Bergamo, Brescia, Pavia, Cremona, Mantova, Lodi-Cream, a Sondrio. Benátsko se skládalo z Benátek, Verony, Padovy, Vicenza, Trevisu, Roviga, Belluna a Udiny. Prvním lombardsko-benátským králem byl císař František I., který vládl od roku 1815 dalších dvacet let až do své smrti. Od roku 1835 do roku 1848 Ferdinand I. Dobrotivý. Po lidové revoluci 22. března 1848 (tzv. \"Pět dnů milánských\") Rakušané uprchli z Milána a to se následně stalo hlavním městem \"Lombardské prozatímní vlády\" (). Následujícího dne proti rakouské nadvládě povstaly Benátky a vyhlásily \"Benátskou prozatímní vládu\" (). Poté co rakouská armáda ve dnech 24.–25. července 1848 porazila sardinské oddíly u Custozy, 6. srpna vstoupila do Milána a 24. srpna 1849 do Benátek, kde následně obnovila rakouskou správu. Rakouský císař František Josef I. poté vládl v Království lombardsko-benátském po zbytek jeho existence. Císařův mladší bratr Maxmilián, který se později stal mexickým císařem, byl v letech 1857–1859 místokrálem v Miláně. Roku 1859 byla Curyšským mírem po druhé italské válce za nezávislost Lombardie anektována rodícím se sjednoceným italským státem. Benátky byly k Italskému království připojeny po prusko-rakouské válce pražským mírem roku 1866. Dějiny Království lombardsko-benátského tak skončily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Království lombardsko-benátské (italsky , německy ) bylo politickým celkem, který vznikl v severní Itálii po porážce Napoleona Bonaparta podle rozhodnutí Vídeňském kongresu z 9. června 1815 jako součást Rakouského císařství. Království zaniklo roku 1866, když poslední zbytky jeho území anektovalo Italské království.", "tgt_summary": "The Kingdom of Lombardy–Venetia (), commonly called the \"Lombardo-Venetian Kingdom\" (, ), was a constituent land (crown land) of the Austrian Empire. It was created in 1815 by resolution of the Congress of Vienna in recognition of the Austrian House of Habsburg-Lorraine's rights to Lombardy and the former Republic of Venice after the Napoleonic Kingdom of Italy, proclaimed in 1805, had collapsed. It was finally dissolved in 1866 when its remaining territory was incorporated into the recently proclaimed Kingdom of Italy.", "id": 2381881} {"src_title": "Válečný záslužný kříž", "tgt_title": "War Merit Cross", "src_document": [{"title": "Válečný záslužný kříž.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Základ vyznamenání tvoří maltézský kříž s vykrojenými rameny s tenkou obrubou vyplněný zrněním. Uprostřed je umístěn kruh se svastikou, lemovaný věncem z dubových ratolestí. Verze s meči je také protknuta dvěma vzájemně kolmými meči.", "section_level": 2}, {"title": "Třídy a Verze.", "content": "\"Válečný záslužný kříž první třídy\" byl vyráběn z postříbřeného tombaku (druh mosazi) nebo postříbřeného zinku. K této třídě existovaly i miniatury - 16 mm na řetízku a 16, 12 a 9 mm na sponě. Uděleno bylo 483603 kusů s meči a 91239 bez mečů. Ze zadní strany je vyznamenání hladké, opatřené pouze sponou nebo šroubem se zarážkou a někdy i s označením výrobce. \"Válečný záslužný kříž druhé třídy\" byl vyráběn buď z bronzu nebo z pobronzovaného zinku. Není opatřen označením výrobce. Také k této třídě existovaly miniatury - 9 mm na sponě a 16 mm na řetízku. Na vrchu je vyznamenání opatřeno očkem k protažení stuhy, ze zadní strany je plastický letopočet s rokem založení – 1939. Verze s meči byla udělována za výjimečné zásluhy při vojenském vedení války nebo při ohrožení nepřátelskými vojenskými silami. Mohl jej tedy obdržet i ten, kdo přišel do styku s nepřítelem mimo frontu (tj. v zázemí), např. za boj s teroristickými složkami nebo ozbrojeným odbojem. Verze bez mečů byla udělována za výjimečné zásluhy při plnění válečných úkolů, při kterých daná osoba nepřišla do styku s nepřáteli.", "section_level": 2}, {"title": "Válečná záslužná medaile.", "content": "Výnosem z 19. 8. 1940 byla založena jako nejnižší stupeň tohoto vyznamenání tzv. \"Válečná záslužná medaile\" (\"Die Kriegsverdienstmedaille\"). Medaile je hladká a kulatá, s dvojitým lemováním z obou stran. Zepředu je plastický znak Záslužného kříže, zezadu nápis “Für Kriegsverdienst 1939” (za válečné zásluhy 1939). Stuha je stejná jako u původních vyznamenání, pouze uprostřed je nový červený pruh. Byla zhotovována z bronzu nebo pobronzovaného zinku, k dostání byla také miniatura - 16 mm na řetízku a 9 mm na sponě. Na rozdíl od samotných křížů byla medaile přísně civilním vyznamenáním a předpokladem pro získání byla činnost ve prospěch vedení války po dobu šesti měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Rytířský kříž.", "content": "Stejným výnosem jako válečná záslužná medaile byl jako nejvyšší stupeň vyznamenání založen \"Rytířský kříž Válečného záslužného kříže\" s meči a bez mečů (\"Das Ritterkreuz des Kriegsverdienstkreuzes\" mit und ohne Schwertern). Podoba byla shodná s původním křížem druhé třídy, pouze rozměrově byl větší a k hornímu ramenu bylo dvěma vzpěrami připevněno oválné očko pro provlečení stuhy na krk, neboť kříž se nosil na široké stuze jako nákrční dekorace. Kříž byl vyráběn buď přímo ze stříbra nebo z jiného postříbřeného kovu. Bylo uděleno asi 120 kusů Rytířských křížů s meči a asi 140 kusů bez mečů. K dostání byla 18 mm miniatura knoflíku.", "section_level": 1}, {"title": "Zlatý rytířský kříž.", "content": "8. 7. 1944 byly typy vyznamenání rozšířeny o \"Zlatý rytířský kříž Válečného záslužného kříže\" (\"Das Goldene Ritterkreuz des Kriegsverdienstkreuzes\"). Byl zhotovován z pozlaceného stříbra a měl rozměry 52 mm x 58 mm. Jeho udělování jako výsadu získal Albert Speer, jeho výroba a udělování ale nikdy nebyly zveřejněny. Zlatým rytířským křížem byly vyznamenány pouze dvě osoby: Obermeister firmy Rheinmetall-Altmärkische Kettenwerke Franz Hahne a šéf úřadu Říšského ministeria pro výzbroj Karl Otto Saur.", "section_level": 2}, {"title": "Válečný záslužný kříž na vlajce.", "content": "V květnu 1942 udělil Adolf Hitler devatenácti říšským podnikům čestný přídomek “Válečný příkladný podnik” za činnost ve válečné výrobě. Firmám bylo zhotoveno osvědčení a povoleno nosit na firemní vlajce vyšitý válečný záslužný kříž bez mečů (\"Das Kriegsverdienstkreuz auf Fahne\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Válečný záslužný kříž (\": Kriegsverdienstkreuz\" nebo jen \"KVK\"), přesněji Řád válečného záslužného kříže (\"Orden des Kriegsverdienstkreuzes\") bylo německé vyznamenání udělované v době třetí říše. Řád byl založen říšským kancléřem A. Hitlerem dne 18. 10. 1939. Vyznamenání bylo udíleno za zásluhy, které nemohly být oceněny železným křížem. Třídami i podobou stuhy se toto vyznamenání jasně opíralo právě o Železný kříž. Vyznamenání bylo založeno ve dvou podobách, a to s meči a bez mečů.", "tgt_summary": "The War Merit Cross () was a federal decoration of Germany during World War II. By the end of the conflict it was issued in four degrees and had an equivalent civil award. A \"de-Nazified\" version of the War Merit Cross was reissued in 1957 by the \"Bundeswehr\" for its veterans.", "id": 1523654} {"src_title": "Otto Carius", "tgt_title": "Otto Carius", "src_document": [{"title": "Válečné nasazení.", "content": "Otto Carius se narodil 27. května 1922 ve Zweibruckenu v jihozápadním Německu. Poté, co ukončil školní docházku, vypukla druhá světová válka a v květnu 1940 dobrovolně vstoupil do armády; byl přidělen do 104. pěšího záložního praporu. Po výcviku byl přidělen k 21. tankovému pluku a během operace Barbarossa v červnu 1941 prožil svoji první bitvu jako nabíječ v tanku Pzkpfw 38. Po roce válečné zkušenosti na Východní frontě byl Carius přijat do kursu důstojnických kandidátů a po jeho ukončení byl v dubnu 1943 přidělen k 502. těžkému tankovému praporu. V červnu 1943, už v hodnosti poručíka, velel četě těžkých tanků u 502. praporu, prvního praporu, který byl vyzbrojen tanky Tiger. V letech 1943 a 1944 sloužil v severní části východní fronty. Dne 22. července 1944 nadporučík Carius, již jako velitel roty, postupoval se svou rotou 8 Tigerů směrem k vesnici Malinava (severní předměstí Dunaburgu) s rozkazem zastavit ruský postup. Spolu s Albertem Kerscherem si vzali Kubelwagen, aby ověřili, jestli je už vesnice okupována Rusy, a zjistili, že ano. Carius poznal, že ruské tanky ve vesnici jsou pouze čelo útoku, a že čekají na příjezd hlavních sil. Rozhodl se, že znovu získá vesnici před příjezdem posil. Vrátil se k rotě, aby vysvětlil svůj plán na dobytí vesnice. Rozhodl se, že pro útok na vesnici použije jen dva Tigery, protože zde byla jen jedna cesta vedoucí do vesnice a útok všech jeho Tigerů by mohl být nebezpečný. Šest Tigerů zůstalo v záloze, když se jeho a Kerscherovy tanky tohoto typu přesouvaly směrem k vesnici Malinava. Rychlost byla základem Cariovy strategie a byla rozhodující při zmatení Rusů a znehybnění jejich tanků. Když se Cariův Tiger č.217 přesouval do vesnice, dva tanky T-34/85 právě otáčely své věže. V tu chvíli na ně vystřelil Kerscherův Tiger č.213, který sledoval Caria ve vzdálenosti asi 150 m, a zničil je. Stejně jako poprvé, Carius zaútočil na ruský nejnovější těžký tank IS-1 (možná IS-2). Jejich silueta byla trochu podobná německému Königstigeru (známý jako Tiger II, v němčině název znamená \"tygr bengálský\") a Carius byl zpočátku zmatený, ale po chvilce váhání vypálil a IS-1 začal hořet. Později Carius vypověděl, že celá bitva netrvala víc než 20 minut. Během krátké chvíle Carius a Kerscher vyřadili 17 ruských tanků včetně nových IS-1. Ačkoliv byli Rusové při útoku překvapeni, Cariovo rychlé a přesné posouzení situace a výborně použitá taktika byly hlavními faktory výsledku bitvy. Cariův úspěch v Malinavě je srovnatelný s Wittmanovým u Villers-Bocage. O dva dny později při průzkumu terénu byl Carius těžce raněn a tím skončilo jeho působení na východní frontě. Na počátku roku 1945 byl Carius přeložen na západní frontu k formující se jednotce těžkých stíhačů tanků Jagdtiger a v dubnu 1945 padl do amerického zajetí.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Po válce Carius vystudoval farmacii a otevřel si lékárnu. V roce 1960 vydal knihu svých válečných vzpomínek pod názvem \"Tiger v bažině\". Kniha se stala mezi Němci velmi populární, mimo jiné i proto, že její autor se snažil „očištit“ pověst vojáků Wehrmachtu a válku proti SSSR obhajoval jako obrannou válku proti komunismu. Kniha se dočkala šesti vydání, byla přeložena do angličtiny a slavný japonský kreslíř Mijazaki podle ní nakreslil komiks \"Otto Carius: Tigers covered with mud\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "__BEZOBSAHU__", "section_level": 2}], "src_summary": "Otto Carius (27. května 1922, Zweibrücken − 24. ledna 2015, Herschweiler-Pettersheim) byl německý voják, tankové eso a jeden z nejúspěšnějších velitelů tanku v druhé světové válce. Je mu připisováno více než 150 zničených nepřátelských tanků.", "tgt_summary": "Otto Carius (27 May 1922 – 24 January 2015) was a German tank commander in the Wehrmacht of Nazi Germany during World War II. He was a recipient of the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves.", "id": 2366269} {"src_title": "Svědek", "tgt_title": "Witness", "src_document": [{"title": "Povinnost svědčit.", "content": "Při vyšetřování, v občanských sporech i v trestním řízení je svědek osoba, která není ani stranou sporu ani zaměstnancem příslušné instituce. V historických i moderních právních systémech platí, že občan, který něco důležitého o sporné věci ví, je povinen svědectví poskytnout. Za to mu náleží i náhrada výdajů a času. Svědecká povinnost se nevztahuje na osoby, jež jsou v dané věci vázány státním nebo stavovským tajemstvím (například lékařským, zpovědním a podobně) a na případy, kdy by svědek mohl svým svědectvím uškodit sobě nebo osobě blízké.", "section_level": 1}, {"title": "Svědek v trestním řízení.", "content": "Trestní řád nestanoví podmínky svědecké způsobilosti. Svědky tedy mohou být i osoby trestně neodpovědné, zejména děti nebo osoby s psychickými vadami. Česká právní úprava vychází ze stanoviska, že taková osoba může být slyšena jako svědek, je však třeba přezkoumat schopnost této osoby správně vnímat či vypovídat. Vznikne-li pochybnost, zda svědek je schopen zřetelně vnímat jev, o kterém má podat svědectví, a řádně vypovídat o tom, co vnímal (např. zda dítě je již způsobilé dostatečně vnímat okolní jevy, náležitě je registrovat a reprodukovat), vyřeší si tuto otázku orgán činný v trestním řízení případ od případu sám, zpravidla za pomoci znalce (psychiatra, popř. psychiatra). Základní povinnosti svědka: Základní oprávnění svědka Svědka je před výslechem třeba poučit o jeho právu odepřít výpověď, o tom že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, o významu svědecké výpovědi a o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy; případně i o zákazu výslechu o okolnostech týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem a jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, a o možnosti požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem, pod kterým je pak veden (je-li to důvodné podle § 55 odst. 2 trestního řádu). Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Svědek je také oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti (kapciózní otázky) nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi (sugestivní otázky). Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů – svědečné, zahrnující cestovní náhrady a ušlý výdělek.", "section_level": 1}, {"title": "Výslech svědka v historii.", "content": "Proti křivému svědectví se staré společnosti bránily zdůrazňováním závažnosti svědectví, poukazem na to, že svědek není sám, nýbrž že danou událost viděly i různé mocnosti nebo že ji zná Bůh. Indický Zákoník Manuův pachateli i svědkovi připomíná, že svědky jsou zároveň také „bohové, nebe, země, voda, srdce, Měsíc, Slunce, oheň, vítr a soumrak“. Stanoví také, že pokud svědka krátce po svědectví postihne nějaké neštěstí, jeho svědectví bylo falešné. Latinský název pro svědka, \"testis\", patrně souvisí s varlaty, která mu snad kdysi soudce při výpovědi držel v ruce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svědek je osoba, která podává věrohodnou výpověď o nějaké závažné věci. Důležitý je zejména očitý svědek, který vypovídá o něčem, co sám viděl, slyšel a podobně. Aby se důležité právní akty daly v budoucnosti potvrdit, vyžadují se i dnes svědkové například při svatbě, při závěti a podobně.", "tgt_summary": "A witness is someone who has knowledge about a matter. In law a witness is someone who, either voluntarily or under compulsion, provides testimonial evidence, either oral or written, of what he or she knows or claims to know. A percipient witness (or eyewitness) is one with knowledge obtained through his or her own senses (e.g., visual perception, hearing, smell, touch). That perception might be either with the unaided human sense or with the aid of an instrument, such as microscope or stethoscope. A \"hearsay\" witness is one who testifies about what someone else said or wrote. In most court proceedings there are many limitations on when hearsay evidence is admissible. Such limitations do not apply to grand jury investigations, many administrative proceedings, and may not apply to declarations used in support of an arrest or search warrant. Also some types of statements are not deemed to be hearsay and are not subject to such limitations. An \"expert witness\" is one who allegedly has specialized knowledge relevant to the matter of interest, which knowledge purportedly helps to either make sense of other evidence, including other testimony, documentary evidence or physical evidence (e.g., a fingerprint). An expert witness may or may not also be a percipient witness, as in a doctor or may or may not have treated the victim of an accident or crime. A \"reputation witness\" is one who testifies about the reputation of a person or business entity, when reputation is material to the dispute at issue. They are a person who aids that because of a persons interactions and personality the defendant is guilty/innocent In law a witness might be compelled to provide testimony in court, before a grand jury, before an administrative tribunal, before a deposition officer, or in a variety of other legal proceedings. A subpoena is a legal document that commands a person to appear at a proceeding. It is used to compel the testimony of a witness in a trial. Usually, it can be issued by a judge or by the lawyer representing the plaintiff or the defendant in a civil trial or by the prosecutor or the defense attorney in a criminal proceeding, or by a government agency. In many jurisdictions, it is compulsory to comply and with the subpoena and either take an oath or solemely affirm to testify truthfully under penalty of perjury. ", "id": 2048701} {"src_title": "Matěj (apoštol)", "tgt_title": "Saint Matthias", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O Matějově životě víme jen tolik, že byl Žid, že s Ježíšem „chodil od křtu Janova“ a na návrh apoštola Petra byl vybrán jako náhrada za zemřelého Jidáše: Patřil tedy patrně k širšímu okruhu Ježíšových „učedníků“ a podle různých tradic působil jako misionář v Judsku a v dnešní Gruzii a zemřel snad kolem roku 63, podle jedněch jako mučedník v Jeruzalémě, podle jiných v Kolchidě (Gruzii). Podle velmi staré tradice dala svatá Helena jeho ostatky převézt do Říma, odkud se část dostala do Trevíru v Německu, kde je dodnes uctíván. Mramorový renesanční náhrobek sv. Matěje ze 16. století je rovněž v Padově, v kapli při kostele Santa Giustina. Podle řeckých pramenů je však pohřben v římské pevnosti Gonio (Apsaros) v Gruzii. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o dvě nebo tři různé osoby, které zejména apokryfní spisy zaměnily. Jean Bolland se domníval, že jednou z nich mohl být jeruzalémský biskup Matyáš (kolem 120).", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Svatý Matěj Apoštol se obvykle zobrazuje s knihou a někdy se sekerou, jíž byl prý popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Západní církev slavila svátek svatého Matěje 24. února (v přestupném roce 25. února) a tak si jej dodnes připomínají luterské církve, kdežto v katolické církvi byl svátek od roku 1970 přesunut na 14. květen. Tak jej dnes slaví také anglikánské a episkopální církve. Ve východních církvích se svátek slaví 9. srpna. Svatému Matěji je zasvěceno mnoho kostelů a Matěj je také běžné křestní jméno. Tradiční Matějská pouť v Praze jako zábavní akce stále začíná kolem 24. února, už dávno se však nekoná u poutní cesty ke kostelu svatého Matěje nad Šáreckým údolím, kde původně vznikla. Vzhledem k přesunu svátku v českém liturgickém kalendáři na 14. května se původní svatomatějská pouť ke kostelu svatého Matěje nyní slaví v odlišném termínu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Matěj (také Matyáš, z hebrejského \"Matatjá\" a řeckého \"Matthias\") byl apoštol vybraný podle knihy Skutků na místo Jidáše, aby zůstal zachován počet Dvanácti. Přes stejný původ jména by se neměl zaměňovat s apoštolem a evangelistou Matoušem.", "tgt_summary": "Matthias (Koine Greek: Μαθθίας, \"Maththías\" , from Hebrew מַתִּתְיָהוּ‎ \"Mattiṯyā́hū\"; ; died c. AD 80) was, according to the Acts of the Apostles (written c. AD 80–90), chosen by the apostles to replace Judas Iscariot following the latter's betrayal of Jesus and his subsequent death. His calling as an apostle is unique, in that his appointment was not made personally by Jesus, who had already ascended into heaven, and it was also made before the descent of the Holy Spirit upon the early Church.", "id": 2154178} {"src_title": "Hnutí Fokoláre", "tgt_title": "Focolare Movement", "src_document": [{"title": "Členstvo a činnost.", "content": "Od roku 1949 hnutí pořádá setkání v odpočinku, modlitbě a rozjímání, která později začala být nazývána Město Mariino – Mariapoli. Začaly se jej účastnit i biskupové a významné církevní osobnosti, v roce 1959 se na něm podílelo již 27 národů. V roce 1965 vybudovali fokolaríni ve venkovském areálu poblíž městečka Loppiano nedaleko Florencie v Itálii první „citadelu“, v roce 2004 jich bylo celkem dvacet, na většině kontinentů. Citadela je fokolarínské městečko s domy, školami a podniky, komunita s alternativním hospodářským a ekonomickým systémem, založená na zemědělské, řemeslné, či jiné výrobě „s aplikací logiky, lásky, ekonomie“. V citadele u Loppiana bydlí na 800 obyvateli ze 70 národů. Jednotlivé citadely mají svá specifická poslání. V Německu žijí fokolaríni společně s luterány, na Filipínách v dialogu s náboženstvími Východu, v latinské Americe vyrostly kolem citadel průmyslové zóny, v Africe se pokoušejí o inkulturaci křesťanství. V Čechách je budována citadela v Praze-Vinoři. V Česku začala činnost Fokoláre na výzvu arcibiskupa Tomáška během uvolnění kolem roku 1968. Fokoláre bylo zpočátku vnímáno jako univerzální implementace závěrů II. vatikánského koncilu, ale kolem roku 1972 se začalo profilovat jako svébytná duchovní skupina řízená přes zahraniční kontakty podle italského vzoru. V polovině 70. let již v ilegalitě fungovala v Praze první fokolarinská skupina kolem kněze Karla Pilíka v Praze-Karlíně a její odnož v pražských Holešovicích vedená Františkem Kohlíčkem. K této skupině patřili i Miloslav Vlk či František Radkovský. Zpočátku do skupiny docházeli i dva saleziánští kněží, kteří však brzy odešli, protože je fokolarínská spiritualita neoslovila, stejně jako mnohé jiné křesťany. V 70. a 80. letech představovalo hnutí Fokoláre jednu z nejlépe organizovaných a nejpočetnějších skupin v tzv. podzemní církvi, ale nikdy se neangažovalo ve smyslu politického disentu. Většina jeho činnosti probíhala v malých, obvykle bytových, skupinách; větší akce se často pořádaly v NDR, kam se mohlo z ČSSR volně cestovat, ale náboženská perzekuce tam byla jen slabá. Hnutí má asi 141 400 členů, počet příznivců a přívrženců s hnutím spolupracujících a účastnících se pravidelněji jeho akcí se odhaduje v rozmezí 2–5 milionů. Prezidentkou hnutí je Maria Voce. K hnutí a jeho spiritualitě se hlásí i řada biskupů (v roce 2008 to bylo asi 1200 katolických a 200 nekatolických biskupů, například anglikánských). Tito biskupové pořádají pravidelná společná setkání. Centrálou biskupů patřících k hnutí je citadela v Castel Gandolfo, letním sídle papežů, jejíž budovu hnutí Fokoláre věnoval Jan Pavel II.. Od roku 1994 do roku 2012 byl moderátorem biskupských setkání hnutí kardinál Vlk, předtím až do své smrti tuto funkci zastával cášský biskup Klaus Hemmerle a od roku 2012 je jím arcibiskup z Bangkoku Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij. Z českých biskupů je s hnutím spojen ještě František Radkovský, Jan Graubner, Josef Kajnek či Pavel Posád i řeckokatolický biskup Ladislav Hučko. Podle Pilíka byli sympatizanty hnutí i biskupové Koukl, Otčenášek, Liška či Tomášek. Účast stovek biskupů stírá hnutí jeho původní laický ráz.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy a kontroverze.", "content": "Obsazení velkého počtu českých a moravských biskupských stolců fokolaríny po roce 1989 přičítá Pavel Hradílek vlivu, který uplatnil Karel Pilík ve Vatikánu prostřednictvím Chiary Lubichové rychleji, než se stačily zmobilizovat ostatní vlivové skupiny v církvi. Rovněž Karel Pilík si všiml, že mnoha lidem začalo vadit přílišné zastoupení fokolarínů v biskupských funkcích, ale řekl k tomu, že to nebylo záměrné, ale organicky to vyrostlo z fokolarínské spirituality. Podle Pavla Hradílka je hnutí vzhledem ke své velikosti diferencováno na několik názorových proudů a i z něj vzešlí biskupové jsou různí, společné však údajně mají to, že přinášejí velmi málo nových myšlenek. Jiří Reinsberg ve své knize „Hospodin rozjasnil svou tvář“ jmenoval hnutí Fokoláre spolu s hnutím Opus Dei a charismatickým hnutím jako příklady skupin, s nimiž může být spojeno nebezpečí duchovního nepotismu, tedy obsazování funkcí v církevní hierarchii na základě spřízněnosti církevním hnutím. Tomáš Stritzko z kontroverzního tradicionalistického kněžského sdružení FSSPX označil hnutí Fokoláre přímo za sektářskou organizaci v církvi, v níž se všichni zabývají tím, jak organizovat život druhých, a vyvolení také zajišťováním mocenských pozic k ovládání Církve. „Hovoří se o svobodě a lásce, ale běda, kdyby je chápal někdo jinak, než podle nařízené ideologie.“ Miroslav Kalousek po svém odstoupení z funkce předsedy KDU-ČSL vyslovil v roce 2009 názor, že zejména příslušníci Hnutí fokoláre, byť jsou fakticky ve straně menšinou, jsou velmi dobře propojeni a organizováni a v rozhodujících okamžicích ovlivňují její základní postoje, přinejmenším na personální politiku a na vnitrostranický obraz jednotlivých funkcionářů, a vytvořili ve straně paralelní rozhodovací strukturu. Dokud se budou lidovci rozlišovat na to, kdo je a kdo není ve fokoláre, tak je podle Kalouska strana netransformovatelná. Mezi významné členy hnutí Fokoláre v KDU-ČSL patřil Josef Lux, rozštěp strany nastal až po jeho úmrtí. Salezián Václav Komárek, významná postava podzemního působení církve v 70. a 80. letech, označil fokolarínskou spiritualitu za mělkou. Podle Pavla Hradílka devalvování určitých slov jako „láska“ častým používáním patří k foco-folklóru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnutí Fokoláre (\"Movimento dei Focolari\"), druhým názvem Dílo Mariino (\"Opera di Maria\"), je celosvětové ekumenicky otevřené převážně katolické hnutí, které v roce 1943 založila v Tridentu na pozadí zmaru působeného světovou válkou skupina děvčat ve věku 15–25 let v čele s katoličkou Chiarou Lubichovou. V roce 1964 schválil papež Pavel VI. stanovy hnutí. Klade si za cíl přispívat ke všeobecnému bratrství a budovat jednotu velké lidské rodiny na základě Ježíšovy modlitby „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Klade důraz na dialog uvnitř církve i mezi církvemi a náboženstvími a s osobami jiného přesvědčení.", "tgt_summary": "The Focolare Movement is an international organization that promotes the ideals of unity and universal brotherhood. Founded in Trent, northern Italy, in 1943 by Chiara Lubich as a Catholic movement, it remains largely Roman Catholic but has strong links to the major Christian denominations and other religions, or in some cases with the non-religious. The Focolare Movement operates in 180 nations and has over 140,440 members. The word \"Focolare\" is Italian for \"hearth\" or \"family fireside\". While Focolare is the common sobriquet given to this organisation, its official name when approved in 1990 as an International Association of the Faithful of Pontifical Right, was \"Work of Mary\".", "id": 1376985} {"src_title": "Rachel Bilsonová", "tgt_title": "Rachel Bilson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Los Angeles sexuální terapeutce Janice a židovskému scenáristovi, producentovi a režisérovi Dannymu Bilsonovi. Její rodiče se rozvedli a otec se pak znovu oženil v roce 1997 a se svou druhou ženou má Racheliny nevlastní sestry Hattie a Rosemary. Během dospívání měla Rachel rebelské období až do dopravní nehody, po které byla několik dní v bezvědomí. Podle jejích slov ji tato nehoda změnila a zastavila ji před dalšími průšvihy.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Hrát začala v reklamách. Objevila se mimo jiné v několika epizodách seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\", dokonce si zahrála i v jedné epizodě jednoho z nejlepších sitcomů všech dob - \"Jak jsem poznal vaši matku\". Krátce po roli v \"Buffy, přemožitelka upírů\" se stala hvězdou seriálu \"O.C.\". Její postava Summer Robertsové se měla objevit jen v několika epizodách, ale protože si ji oblíbili diváci, tak ji tvůrci v seriálu nechali. Získala několik cen v kategoriích nejvíce sexy herečka, nejlepší televizní herečka (drama) a nejlepší chemie na obrazovce (vyhrála společně s Adamem Brodym). Její první filmová role byla v romantické komedii \"Poslední polibek\" (2006). Později téhož roku Bilsonová dostala roli v thrilleru \"Jumper\" (2008), kde si zahrála po boku Haydena Christensena a Samuela L. Jacksona. V roce 2009 se objevila v romantickém dramatu \"New Yorku, miluji Tě!\" vedle hvězd Natalie Portmanové, Haydena Christensena, Orlanda Blooma, Andyho Garcii a Ethana Hawkea a \"Waiting for Forever\". V roce 2011 získala hlavní roli v seriálu \"Doktorka z Dixie\". Seriál byl zrušen v roce 2015 po čtyřech sériích. V roce 2017 si zahrála vedlejší roli v seriálu \"Nashville\". V listopadu 2017 bylo oznámeno, že si zahraje v připravovaném dramatickém seriálu stanice ABC \"Take Two\". V seriálu hrála roli Elly, bývalé herečky, která hrála roli detektiva v televizním seriálu a natočila tak více jak 200 dílů. Elle se dá dohromady se soukromým vyšetřovatelem Eddiem (hraje Eddie Cibrian) a společně začnou řešit různé případy. Seriál byl odvysílání první řady v listopadu 2018 zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Bilsonová začala během natáčení seriálu \"O.C.\" chodit s představitelem Setha Cohena, Adamem Brodym. V roce 2006 se rozešli. V březnu 2007 začala randit s kanadským hercem Haydenem Christensenem, se kterým se seznámila při natáčení filmu \"Jumper\". Pár se zasnoubil v prosinci 2008, ale v srpnu 2010 své zasnoubení zrušil.O tři měsíce později se k sobě vrátili a dne 29. října 2014 se jim narodila dcera Briar Rose Christensen. Bilson a Christensen se rozešli v září roku 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rachel Sarah Bilsonová (* 25. srpen 1981 Los Angeles, Kalifornie) je americká herečka. Svůj televizní debut si odbyla v roce 2003 a v témže roce začal i seriál \"O.C.\", ve kterém ztvárnila jednu z hlavních rolí Summer Robertsové. Během let 2011–15 hrála hlavní roli dr. Zoe Hartové v seriálu \"Doktorka z Dixie\".", "tgt_summary": "Rachel Bilson (born August 25, 1981) is an American actress. Born to a California show business family, Bilson made her television debut in 2003, and then landed the role of Summer Roberts on the prime-time drama series \"The O.C.\" Bilson made her movie debut in \"The Last Kiss\" (2006) and starred in the science-fiction-action film \"Jumper\" (2008). From 2011 to 2015, she starred as Dr. Zoe Hart on The CW series \"Hart of Dixie\".", "id": 2194023} {"src_title": "Feldkirch", "tgt_title": "Feldkirch, Vorarlberg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk a středověk.", "content": "Několik kilometrů severně od dnešního správního území města je sídliště z dob římských \"ecclesia sancti Petri ad Campos\", kostel svatého Petra v poli (v dnešním Rankweilu). V 9. století vznikl další kostel v poli, zasvěcený svaté Petronile (dnes kaple svaté Petronily a Martina). Název „Feldkirichun“ v „Rätischen Reichsurbar“ – seznam držitelů území od roku 842 n. l. – odvozuje se název od tohoto kostela v poli a přenesl se na starou část města Feldkirchu. Název Feldkirchu („\"Veldkiricha\"“, „\"Veldkirchia\"“ a podobný pravopis) byl pak použitý pro blízké Vorarlbersko a pro vznikající velkou osadu na úpatí hory pod hrabětem Hugö von Montfort (šlechtický rod Montfortů), postavili strážní hrad Schattenburg a původní Feldkirch se postupně rozšiřoval a nazýval se Altenstadt. V roce 1218 je již Feldkirch v dokumentech nazývaný jako město. Poslední hrabě Feldkirchské větve rodu Montfortů, Rudolf IV. (+ 1390) byl mnoho let kanovník v proboštském dómu v Churu a teprve později byl povolán k vládě nad panstvím. V roce 1375 prodal město a panství vévodovi Leopoldu III. Habsburskému (1351-1386), který se v roce 1379 stal ve Feldkirchenu místodržícím. Obchod s Itálií a Německem přinášel městu blahobyt. Řemeslníci dosáhli takové moci, že se v roce 1405 odvážili k povstání proti bohatým měšťanům. Bohatství města bylo tehdy důležitým předpokladem pro kulturní rozvoj. Bylo dost peněz k založení latinské školy v roce 1399. Habsburkové spravovali střídavě dnešní Vorarlbersko, Tyrolsko a Přední Rakousy (Freiburg im Breisgau). V pozdním středověku, v době Appenzellerkriege (1405–1429), mezi Habsburky spojenými s opatstvím Sankt Gallen a poddanými Appenzellerny vytvořilo se novodobé státní území. Příznačné na tom jsou rozdílné spolky měst a stavů, panství Feldkirch s dvorem v Altstätten, Berneck a Marbach, s městem St. Gallen i s lidmi v „Eschnerbergu“ (dnešní Schellenberg). V roce 1405 si město Feldkirch založilo vlastní, podle vnuceného vzoru „Bund ob dem See\", nejdůležitější spolek v té době. Do tohoto spolku rychle vstupovali Bludenz, Rankweil, Sennwald, Gaster a Toggenburg a další. Odvážné vojenské podnikání proti vládě Habsburků (Tyrolsko, Allgäu, Thurgau) bylo krátkozraké a vedlo k pádu mnoha šlechtických hradů. Dne 13. ledna 1408 spolek Bregenz však podlehl habsburským rytířům.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V roce 1925 se zvětšilo správní území města po připojení obcí Levis, Altenstadt, Gisingen, Nofels, Tosters a Tisis. Dne 1. října 1943 byl Feldkirch cílem spojeneckého náletu. Bombardovací svaz letectva Spojených států měl určený cíl bombardovat „Messerschmitt-Werk u Augsburgu, ale z důvodu špatného počasí cíl nenalezli a náhradním místem náletu se stal Feldkirch. Zasažena byla vojenská nemocnice v městské čtvrti Tisis a počet obětí přesáhl stovku. Nehledě na příchod francouzských vojsk ke konci války bylo bombardování Feldkirchu jediným větším bojem ve druhé světové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V roce 1869 zde žilo 6186 obyvatel, 1890 8039, 1910 11 830, 1934 12 909, 1951 15 115, 1971 21 751, 1991 26 730, 2001 28 607, 2008 30 373 a ke dni 1. dubna 2009 mělo město 30 659 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické rozvržení.", "content": "Od založení \"\"Velkého Feldkirchu\"\" je město rozděleno na sedm obvodů \"(podílů, frakcí)\", kde je v každém zvolen zastupitel, který se stává členem městského zastupitelstva. Tito zástupci přiměřeně odpovídají politické skutečnosti, to má ale jen malý význam. Rozdělení obvodů:", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Feldkirch je sídlem okresního velitelství spolkové policie Rakouska, v místě sídlí policejní inspekce Feldkirchen a „zemská policejní škola“. Mimoto ve Feldkirchu je dislokovaná stanice zvláštní rakouské protiteroristické jednotky „Cobra“. Město zaměstnává vlastní městskou policii s dvaceti policisty, kteří mají služebnu v budově radnice. Mimo to jsou ještě dva kontroloři parkování ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnanci a zaměstnavatelé.", "content": "Ve Felkirchu má své zastoupení dělnická komora a všeobecný odborový svaz a také hospodářská komora.", "section_level": 2}, {"title": "Diecéze.", "content": "Území města Feldkirch patří od raného středověku spolu s jihem dnešního Vorarlbersku k diecézi churské, sever Vorarlberska k diecézi kostnické a severovýchod k diecézi augsburské. Za císaře Josefa II. (1741–1790) měla Vídeň na diecéze jen malý vliv. V roce 1816 diecéze churská a 1819 diecéze kostnická musela odstoupit části území ve Vorarlbersku na diecézi Brixenské v jižních Tyrolích. V městě Feldkirch je federální vikariát a generální vikář je také světícím biskupem. Gotický farní kostel svatého Mikuláše byl povýšen na katedrálu a dnes se jmenuje „Katedrála svatého Mikuláše\".", "section_level": 2}, {"title": "Zemský soud.", "content": "Zemský soud ve Feldkirchu je pro celé území Vorarlberska. Je to jediná země v Rakousku, kde v hlavním městě není zemský soud. Je to však jen odvolací soud pro krajské soudy v Bregenz, Bezau, Dornbirn, Feldkirch, Bludenz a Montafon. Odvolací instancí pro rozhodnutí zemského soudu ve Feldkirchu je vrchní zemský soud v Innsbrucku. Budovu zemského soudu postavil secesní rakouský architekt Ernst Dittrich (1868-1948) v letech 1903-1905. Vedle velmi vysoké kvality této stavby je porotní soudní síň zvlášť kvalitnější.", "section_level": 2}, {"title": "Spolkový finanční úřad.", "content": "Daňový a celní koordinační spolkový finanční úřad sídlí ve Feldkirchu. Jeho působnost se vztahuje na celou spolkovou zemi. Budova stojí naproti zemského soudu a byla navržena stejným architektem. Vážnost stavebního stylu Ernsta Dittricha je ještě více ovlivněna vídeňskou secesí. Zvláštní vzájemný vztah k Josefa Maria Olbricha (1867–1908) je naprosto totožný, protože oba pocházejí z Vídně.", "section_level": 2}, {"title": "Zemská konservatoř.", "content": "Zemská konzervatoř se nachází v tzv. jubilejní stavbě na levé straně řeky Illeru. Nejdříve v budově sídlilo soukromé jezuitské gymnázium. Impozantní stavba byla postavena v letech 1900-1901 řádem, který do Feldkirchu přišel již v roce 1649. V roce 1938 bylo gymnázium nacisty uzavřeno a byla zde zřízena říšská finanční škola a později vojenská nemocnice. V roce 1946 se opět zahájily přednášky a škola přetrvala do roku 1979. Od roku 1977 budovu využívá Vorarlberská zemská konzervatoř, do dneška vychovala na 400 hudebníků.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Feldkirch je nejlépe zachovalé město ve Vorarlbersku. Město je zahrnuto mezi „\"Malá historická města\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Městské opevnění.", "content": "Ulicemi se táhne zámecký příkop, jelení příkop. Náměstí svatého Leonharda charakterizují dřívější vývoj ve 13. století. Městské hradby ohrazují především „Neustadt“. Byly postaveny kolem roku 1500, několikrát zničeny a po roce 1826 chátrají. Pokud byl Feldkirch ohrazen městskými hradbami, mohlo se do města dostat jen čtyřmi branami. Městské brány se nazývali: „Bregenzertor“ nebo „Nikolaustor“, „Bludenzertor“ nebo „Schultor“, „Mühletor“ nebo „Sautor“ a „Churertor“ nebo „Salztor“. Poslední dvě brány jsou zachovány ještě dnes, další dvě byly v počátku 19. století odstraněny.", "section_level": 2}, {"title": "Hrady a paláce.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Schattenburg.", "content": "Hrad byl do roku 1390 rodným sídlem hrabat von Montfort. První stavební etapa začala kolem roku 1230 pod Hugem I. von Montfort, zakladatelem města Feldkirch. Za hraběte Friedricha von Toggenburg (1416–1436) a pod místodržitelem Hansem von Königsegg byl v 15. století přestavěn a dokončen. Po zrušení místodržitelství byl hrad několikrát vydražen a roku 1813 měl být dokonce zastaven. Od roku 1825 je Schattenburg v držení města Feldkirch, které hrad získalo za 833 zlatých. Hrad Schattenburg sloužil jako kasárna a později jako chudobinec. Ke spásnému oživení hradu došlo v roce 1912 založením muzea a domova pro „sdružení Feldkirch a okolí“. Přízemí je využito pro hospodářství hradu, v poschodí je provozováno vlastivědné muzeum, které ročně navštíví asi 25 000 návštěvníků.", "section_level": 3}, {"title": "Lichtenštejnský palác.", "content": "Dům v Schlossergasse č.8 po městském požáru 1697 v současné podobě nechal postavit v barokním slohu jako kancelářskou budovu kníže Jan Adam I. Andreas z Lichtenštejnu (1657-1712). Nějakou dobu dům vlastnil Christian Getzner (1782-1848) . Od roku 1848 dům vlastnila rodina \"Tschavoll\" a od jejich dědiců v roce 1967 získalo město. Dnes je budova využívaná jako městský archiv a knihovna.", "section_level": 3}, {"title": "Kostely, kláštery a kaple.", "content": "„Altenstadt“ „Gisingen“ „Nofels“", "section_level": 2}, {"title": "Vily a jiné obytné budovy.", "content": "Měšťané Feldkirchu v 19. století vybudovali několik reprezentativních obytných budov, které jsou ještě dnes v soukromém vlastnictví. Vily stavěli v ulici „Reichsstraße“ a především v území mezi „Bärenkreuzungem“ a nádražím.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Feldkirchský festival.", "content": "Po přesídlení „Schubertiady“ do Schwarzenbergu byl vytvořen tzv. „Feldkirchský festival“. Každoročně pod jiným mottem se pořádají divadelní představení, koncerty a jiné kulturní akce.", "section_level": 2}, {"title": "James Joyce a Feldkirch.", "content": "Od \"Bloomsday\" 1994 se pořádá v nádražní hale zvláštní čtení z díla irského spisovatele se zdůrazněním na spojitost s rodem Montfortů a městem. Při pohraniční kontrole ve Feldkirchu byl Joyce považován za špiona a skoro zatčený. To dalo podnět ke čtení jeho románu „Ulysses“ v nádražní hale. V létě 1932 vydavatelský pár Marie a Eugene Jolasovi znovu navštívili Joyce v „Montfortstadtu, v Hotelu Löwen“, kde přechodně bydlel a pracoval. Široká veřejnost se seznamuje s životem a dílem Jamese Joyce (1882-1941). Literaturu tu oživuje Andreas Weigel, kulturní kroužek umístil v nádražní hale a v hotelu pamětní desku. Dne 16. června 2004 oslavilo město desetiletou historii rozprav.", "section_level": 2}, {"title": "Festivalový spolek.", "content": "Festivalový spolek nabízí každé léto v červenci a srpnu šestitýdenní koncerty.", "section_level": 2}, {"title": "Každoroční slavnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vánoční trh.", "content": "Každoročně počátkem adventu se koná v centru trh, který přes den je vánočním trhem a večer je pak pro starší posezení u svařeného vína.", "section_level": 2}, {"title": "Kejklířský festival.", "content": "Po více než 20 let trvá opakující se festival, na který se sejdou kejklíři z celé Evropy do Feldkirchu a předvádějí středověké různé pokrmy, výrobky a hry té doby. Obdobným podnikem je také „Montfortspektakel“.", "section_level": 2}, {"title": "Vinobile.", "content": "Vinné trhy „Vinobile“ měly v roce 2007 desáté výročí. Pořádají se v domě Montfortů a jsou významné pro západní část Rakouska.", "section_level": 2}, {"title": "Feldkirchský svátek vína.", "content": "V červnu je daleko za zemskou hranici oblíbený svátek vína ve trhové ulici. Byl zavedený v roce 1967 a říkalo se mu z počátku „Wachauer Weinfest“. Gastronomické podniky na konci týdně zde prezentují různé vinné speciality.", "section_level": 2}, {"title": "Noční dechová hudba.", "content": "Od roku 2001 dechové kapely z Feldkirchu a okolí koncertují ve vnitřním městě a koncertním sále.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Silvestr se oslavuje ohňostrojem, proto město výjimečně nedodržuje uzavírací hodiny. V domě Montfotů se od října do března konají každý týden bály různých spolků a škol. Jejich pořádání je zveřejňováno na vývěsných tabulích. Celoročně se na tržišti prodávají zemědělské produkty od rolníků z okolních obcí. Na jaře 2008 se ve Feldkirchu promítalo 22 filmů s James Bondem.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Feldkirch má od roku 1993 městskou autobusovou dopravu s osmi linkami, do všech městských částí a do Frastanz. Na konci týdne a před svátky noční autobusové linky jezdí do horního Porýní a také do dalších měst Vorarlberska. Po všechny dny v týdnu jsou v provozu až do 3 hodin autotaxi na zavolání. Z železniční stanice Feldkirch jedou osobní vlaky „Vorarlbergbahn“ ve směru na Innsbruck a dále na Vídeň. Na této dráze je také na severu města zastávka Feldkirch Amberg. Feldkirch má železniční spojení ve směru na Buchs, přes Schaan (v Lichtenštejnsku) a také je důležitý spoj do Curychu. (Další zastávky ve městě: Altenstadt, Gisingen, Tisis.) Denně je spojení z Feldkirchu na Vídeň, Villach a Štýrský Hradec. Železniční stanice slouží i pro nákladní dopravu. Feldkirch je připojeno na dálnici „Rheintal/Walgau Autobahn“ (A14) a na jih od Bludenz „Arlberg Schnellstraße“ (S16) a do Tyrol. Jako většina měst trpí i Feldkirch vysokým objemem přepravy. V roce 2007 byly obyvatelům předloženy varianty průjezdu městem. Z původních dvanácti silničních variant se zjistilo. že nejlepší řešení projektu je se čtyřmi tunely. Jsou předloženy další možnosti k diskuzi. Náklady jsou rozpočtovány na 132 a 143 miliony €.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnavatelé.", "content": "Ke dni 15. května 2001 bylo zde 1464 firem – z toho 8 větších s více než 200 zaměstnanci – ve Feldkirchu je 13 146 zaměstnanců.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Feldkirch je kolébkou rakouského fotbalu. V roce 1874 angličtí studenti jezuitského pedagogického ústavu přinesli do Rakouska fotbal. Významný je klub ledního hokeje. Od roku 1998 hraje Erste Bank evropskou ligu. Baseballový tým „Cardinals Feldkirch“ hraje spolkovou ligu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Feldkirch je rakouské okresní město ve spolkové zemi Vorarlbersko. Leží v nadmořské výšce 458 m, 14 km severovýchodně od hlavního města Lichtenštejnska Vaduzu. Žije zde obyvatel. Je druhým největším městem Vorarlberska. Feldkirch je nejzápadnější obcí Rakouska. Je sídlem mnoha institucí. Mezi jinými je zde zemský soud, finanční ředitelství, hospodářská komora Vorarlberska, dělnická komora Vorarlberska, velká zemská nemocnice, zemská konzervatoř a zemský geodetický úřad. Od roku 1968 je město ve Feldkirchské diecézi a je sídlem biskupství. Od roku 2007 je ve Feldkirchenu Vysoká škola pedagogická Vorarlberska.", "tgt_summary": "Feldkirch () is a medieval city in the western Austrian state of Vorarlberg on the border with Switzerland and Liechtenstein. It is the administrative centre of the Feldkirch district. After Dornbirn, it is the second most populous town in Vorarlberg, slightly larger than the state capital of Bregenz. The westernmost point in Austria lies in Feldkirch on the river Rhine, at the northern tripoint between Austria, Switzerland, and Liechtenstein.", "id": 1138429} {"src_title": "Velké Bulharsko", "tgt_title": "Old Great Bulgaria", "src_document": [{"title": "Historické dělení Protobulharů.", "content": "Do 8. století byli Bulhaři a příbuzensky blízké národy rozděleni do čtyř velkých skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj před utvořením prabulharského státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Původní kmeny Prabulharů byly pravděpodobně turkoaltajské větve Onogurů, Tie-leského → Čı-leského (Tieleové) původu , o čemž se zmiňují Orchonské runové texty (v Mongolsku), a taky čínské kroniky, v nichž jejich označení nese název Pu-ku-chun (Bul-gar-chun) (Hunobulhaři) .", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Prabulharské kmeny původně sídlily na sever od Kavkazu, poté se postupně přesunuly zejména do oblasti kolem Azovského moře, Předkavkazí a poříčí Dněpru a Dněstru. Již ve svém původním domově se Hunobulhaři (Prabulhaři) rozdělily na dva kmeny – Utigury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často soupeřily. V 6. století zasáhli do vývoje tohoto etnika Avaři, kteří porazili Utigury a poté společně s Kutrigury táhli dál na západ do panonské nížiny. Utigurové poté kolem roku 570 upadli do závislosti na Západoturkuckém kaganátu s centrem v dnešním Turkestánu (Kaspické moře). Ten se ale létech 628–630 rozpadl a utigurské kmeny se opět osamostatnily. Někdy v této době začali Utigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři. Prabulharské kmeny se poté sjednocují pod vládou chána Kuvrata (Hunobulharské historické názvy: Kurt, Kur-bat) do prvního státu známého jako Velké Bulharsko ( Magna Bulgaria). Jejich složení je neznámé, a prameny se zmiňují pouze o kmenových názvech Čakarar, Kubiar, Kürijer, a jména klanů Tulo (Dulo), Ukil, Ermijar, Ugain a Duar.", "section_level": 2}, {"title": "Kuvratova vláda.", "content": "Největší rozkvět zažilo Velké Bulharsko za chána Kuvrata, který prožil část svého života v Byzantské říši. Zde získal řecké vzdělání a během svého pobytu přijal i křesťanskou víru. Po svém nástupu na trůn skoncoval Kuvrat za pomoci Byzance s avarskou nadvládou a dokázal uhájit svoji pozici i proti Západoturkucké říši na východě. To se podařilo v letech 630 až 635 hlavně díky sjednocení prabulharských kmenů do silné aliance, která byla dost mocná na to, aby si zajistila svoji existenci bez závislosti na ostatních státech. Hlavním městem říše bylo pravděpodobně město Fanagorie na Tamanském poloostrově. Po smrti Kuvrata se stal chánem nejstarší z jeho synů Batbajan.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek a podrobení Chazary.", "content": "Záhy po smrti svého otce se ostatní synové začali bouřit. Onogurie, zmítaná v boji o moc, se pak stala snadným terčem Chazarské expanze (668). Rozdělené kmeny, které byly dále vytlačovány Chazary ze svého území, hledaly nová místa, kde se usadit. Prabulhaři, vedení Bojanem (Batbajan), nazývaní též Černí Bulhaři, se pravděpodobně stáhli na Krym, kde později splynuli s Tatary. Existuje teorie, která tvrdí, že potomci Batbajanovy hordy jsou dnešní Balkaři, tedy turkický národ žijící na Kavkaze. Část Prabulharů se pod vedením Kotraga (pravděpodobně mohlo jít o dalšího syna, ale jeho existence není prokázána) vydala po proudu řeky na sever, usadila se u řeky Volhy a vytvořila tam pozdější stát volžských Bulharů. Asi nejslavnější z Kuvratových synů Asparuch vedl více než sto tisíc Prabulharů na Balkán a po dobytí Dobrudžy a Moesie zde založil první bulharskou říši. Posledním z Kuvratových synů byl Kuber, který se usadil pravděpodobně v dnešní Makedonii či východní Albánii. Také tito Bulhaři se rychle včlenili do slovanské společnosti a během sto let přijali i zdejší slovanský jazyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velké Bulharsko nebo Onogurský chanát ( Стара Велика България, Η παλαιά μεγάλη Βουλγαρία) byl historický státní útvar, v letech 632–668, který se rozkládal mezi řekou Dněstrem, dolním tokem Volhy a zasahoval též na Krymský poloostrov. Vznikl konsolidaci několika hunobulharských kmenů, v jejichž čele stál kmen Ogurů (Onogurové). Jeho zakladatelem byl chán Kuvrat, a obyvateli byli Prabulhaři s jejich jednotlivými kmeny a také nebulharské polousedlé místní kmeny (hlavně ugričtí Pramaďaři a sarmatští Alani), které byly v tom čase podřízené Avarské a Západoturkucké říši.", "tgt_summary": "Old Great Bulgaria or Great Bulgaria (Byzantine Greek: Παλαιά Μεγάλη Βουλγαρία, \"Palaiá Megálē Voulgaría\"), also often known by the Latin names \"Magna Bulgaria\" and \"Patria Onoguria\" (\"Onogur land\"), was a 7th-century state formed by the Onogur Bulgars on the western Pontic-Caspian steppe (modern southern Ukraine and southwest Russia). Great Bulgaria was originally centered between the Dniester and lower Volga. The original capital was Phanagoria on the Taman Peninsula between the Black and Azov seas. In the mid-7th century, Great Bulgaria expanded west to include Avar territory and was centered in Poltava. During the late 7th century, however, an Avar-Slavic alliance in the west, and Khazars in the east, defeated the Bulgars, and Great Bulgaria disintegrated. Successor states included Volga Bulgaria and the First Bulgarian Empire.", "id": 1337081} {"src_title": "Europa 1400 : The guild", "tgt_title": "Europa 1400: The Guild", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Na počátku samotného hraní je třeba vybrat jedno ze 6 velkých středověkých měst (Paříž, Londýn, Madrid, Milán, Berlín a Norimberk (poslední se vyskytuje pouze v datadisku). Každé město má svou specifickou vlastnost, jako třeba Londýn – krátká vzdálenost pro nalezení bylin. Norimberk – dvojitá městská plocha. V datadisku si na této obrazovce ještě zvolíte inteligenci protivníků. Poté si vyberete obtížnost hry celkově, jestli chcete hrát s historií nebo bez historie, vyberete si nějaké úkoly nebo volnou hru. Následuje jakýsi \"formulář\", kde vyplníte jméno, pohlaví, víru a vyberete si rodinný erb, vyberete si rodiče, kteří ovlivní vaše schopnosti (např. otec obchodník a matka řemeslnice vám přidají oba po bodu a půl u vyjednávání a řemeslnictví), a přidělíte si další tři volné body. Poslední krok je výběr povolání. V základní verzi hry jich je 8 v datadisku 11. máte na výběr z: kovář, kameník, truhlář, hostinský, voňavkář, alchymista, kazatel, zloděj a v datadisku navíc hrobník, krejčí a potulný bavič. Pak už vás hra přesune do dění středověkého města a vy se máte uživit s penězi, které dostanete podle zvolené obtížnosti, jednou živností a svým domem.", "section_level": 1}, {"title": "Akční Body (AB).", "content": "Akční body jsou vlastně vaše akce. AB máte do základu 4 za kolo, avšak příjem se dá zvýšit např. předměty, vylepšením vašeho domova nebo 6. mistrovským stupněm povolání (o tom níže). AB jsou používány k většině akcí. Můžete se díky nim učit na vyšší mistrovský stupeň, vylepšovat schopnosti, v politice využívat pravomocí, hasit když vám chytne budova, ale také se třeba vyzpovídat z hříchu, za které byste jinak platili.", "section_level": 1}, {"title": "Schopnosti.", "content": "V The Guild je pět schopností – Vyjednávání (máte šanci že ušetříte při nákupu nebo vyděláte pri prodeji zboží), řemeslo (zvyšuje výkonnost vašich řemeslníků), lstivost (zvyšuje vaši úspěšnost při krádeži, hrách nebo soubojích), souboj (myslím, že to vypovídá o všem) a rétorika (zvyšuje efekt vašich řečnických akcí, vydírání nebo hanospisů). Vaše počáteční schopnosti ovlivňují povolání vašich rodičů plus vaše vlastní přidělení bodů. Přímo ve hře si můžete ve vašem domě vylepšovat schopnosti pomocí AB. Čím více bodů již máte ve schopnosti přiděleno, tím více AB musíte na vylepšení dát. na šestý bod schopnosti je potřeba už 12 AB. Každá schopnost má ve vašem domě jinou místnost. řemeslo a vyjednávání se učí ve studijní místnosti, lstivost v zadní místnosti, souboj v přijímací místnosti a rétorika v knihovně. všechny místnosti vyjma studijní místnosti si musíte postavit a do základního domu se vám vejde jen jedna, takže je třeba vybírat podle povolání.", "section_level": 1}, {"title": "Povolání.", "content": "Každých několik let se můžete vyučit na vyšší úroveň vašeho povolání. Těch je celkem 6 a každé vystudování vás stoji 4 AB. Na 3. mistrovském stupni si můžete vylepšit vaši živnost o jednu úroveň a odemknout si tím nová vylepšení a výrobky. Na 5. mistrovském stupni si můžete živnost vylepšit znovu a tím se dostat na nejvyšší úroveň vylepšení a dostat se k nejcennějším výrobkům. Když už vás nějaké povolání nebaví, můžete se za 8 AB naučit další a rozjet nové obchody a vydělávat víc a víc.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Vaše politická kariéra začne až dosáhnete majetku 10 000 zlatých. Pak si zaplatíte za 500 zlatých za občanská práva. Jakmile se stanete občanem, můžete se ucházet o politické místo. Pokud vás zvolí, budete každé kolo/rok dostávat peníze jako příjem z úřadu. Jakmile se uvolní místo nad vámi, můžete se o něj ucházet. Tady se vyplatí mít dobré přátele, kteří dají přednost vám před ostatními a pokud ne, musíte si u nich nějak šplhnout. Ovšem to že dosáhnete nějakého místa neznamená, že o něj není možné přijít. Nepřátelé mohou požadovat vaše vyloučení. Když už se stane, že přijdete o své místo, můžete se ucházet o jakékoli nižší nebo stejně vysoké postavení, jakého bylo dosaženo před vyloučením. Nejvyšší politický post je panovník a v datadisku pak můžete být vybráni papežem nebo císařem do nejvyšších sfér, jakých může člověk prostého původu dosáhnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Europa 1400 : The Guild (dále jen The Guild) je počítačová hra od společnosti JoWooD Productions, od níž pochází i Gothic, Spellforce, Sam & Max Episodes, Silent Storm, , S.W.I.N.E nebo Cultures.", "tgt_summary": "Europa 1400: The Guild is a simulation game set in Europe from the year 1400 up to 1815. In it, the player tries to guide a family dynasty to power and wealth, starting from one character of limited means. Players can choose from a variety of initial businesses (including iron smith, tavern, church and thieves' guild) and historic cities (including Berlin and London). As the family business and social standing grows, more options become available, even high political rank. The game has one expansion pack, \"Die Gilde: Gaukler, Gruften & Geschütze\", released in March 2003. \"The Guild\" Gold Edition, consisting of the original game and the expansion, was released in November 2005; A Nintendo DS port of \"The Guild\" was released in 2009. 4HEAD Studios and JoWooD Productions released a sequel, \"The Guild 2\", in 2006.", "id": 1130386} {"src_title": "Baden (Dolní Rakousy)", "tgt_title": "Baden bei Wien", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "S městem Baden sousedí (od severu ve směru hodinových ručiček):", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Baden tvoří sedm katastrálních území:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Teplé sirnaté prameny byly známy již za Římanů („Itinerarium Antonini Augusti“). Císař Claudius (41–54 n. l.) získal osadu nazývanou „Aquae“ (německy Bäder), v té době již léčivé lázně hrály důležitou roli. V roce 869 se místo novodobě nazývalo „Padun“. V roce 1480 získalo místo městská práva. Roku 1488 navštívila město uherská královna Beatrix (1457-1508) a léčila si neplodnost. Při vpádu Turků v období tureckých vpádů byly lázně zničeny, stejně tak i v letech 1529 a také 1683, za zmatků reformace a protireformace, moru 1713 i velký požár 1714 zasáhl do života města. Císař František II. Habsbursko-Lotrinský (1768-1835) v období od 1786 do 1834 se v lázních léčil a zřídl si zde letní residenci. Po velikém požáru města v roce 1812 bylo město nově vystavěno ve slohu Biedermeieru podle plánů Josefa Kornhäusela (1782-1860). Připojením obcí Leesdorfu a Gutenbrunnu v roce 1850 a později v roce 1912 Weikersdorfu, rozšířila se zastavěná část města. V roce 1916 za první světové války velitelství rakousko-uherské armády se přesídlilo z Těšína (Teschen) do Badenu, na zámek Weilburg. Po zahájení provozu kasin v roce 1934 se město Baden zařadilo mezi nejvýznamnější luxusní lázeňská města Rakouska. Při bombardování dne 2. dubna 1945 bylo zničeno mnoho budov. V letech 1945 až 1955 byl Baden sídlem hlavního stanu sovětských okupačních vojsk v Rakousku. Do roku 1965 byla celá turistická infrastruktura města obnovena, takže lázně jsou opět jedním z nejvýraznějších lázeňských měst Rakouska.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Baden měl ve druhé polovině 16. století téměř stejný počet obyvatel. Mezi lety 1889 a 1923 se počet obyvatel téměř zdvojnásobil na 22 000. Mezi lety 1939 až 1945 se počet obyvatel snížil. Také při sčítání lidu v roce 1991 se počet obyvatel snížil o 4,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Baden je nazván po sirném prameni a je důležitým lázeňským místem. Pramen jsou známy již po tisíciletí. Nejstarší sirný pramen se nachází ve štole pod kasinem. Dnes se voda čerpá ze čtrnácti pramenů.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Lázeňský pobyt je zpříjemněn operetami. V zimě se představení konají v městském divadle (v letech 1908-1909), které postavil Ferdinand Fellner ml. (1847-1916). V létě se představení v Badenské letní aréně, postavené roku 1906 Rudolfem Krauszem (0872-1928).).", "section_level": 2}, {"title": "Městská knihovna.", "content": "Městská knihovna byla zřízena v letech 1940-1941. Tehdy měla 3000 svazků a 22 332 zápůjček pro 1349 zájemců (z toho 3000 pacienty lázní). V roce 1959 knihovna přesídlila do budovy na \"Kaiser Franz-Ring\". Druhá knihovna byla zřízena, jako pobočka, v roce 1964 v městské části Weikersdorf. V roce 2008 měla knihovna 52 480 zápůjček pro 26 095 návštěvníků. V knihovně je 31 303 medií (26 602 knih, 1184 sešitů časopisů pro 43 abonentů a 3517 audio/video nosičů).", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná zařízení.", "content": "Správní centrum okresu Baden, sídlo regionálních úřadů a jiná zařízení jako školy a zdravotnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baden je rakouské okresní město ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Leží v nadmořské výšce 230 m, 29 km jižně od Vídně. Žije zde obyvatel. Je třetím největším městem Dolních Rakous. Název \"Baden bei Wien\" není sice oficiální, ale je běžně používán. Oficiální barvou obce je od 15. října 1968 „červeno-bílá“.", "tgt_summary": "Baden (German for \"Baths\"; Central Bavarian: \"Bodn\"), unofficially distinguished from other Badens as Baden bei Wien (Baden near Vienna), is a spa town in Austria. It serves as the capital of Baden District in the state of Lower Austria. Located about south of Vienna, the municipality consists of cadastral areas Baden, Braiten, Gamingerhof, Leesdorf, Mitterberg, Rauhenstein, and Weikersdorf.", "id": 452724} {"src_title": "Johann Nepomuk Mälzel", "tgt_title": "Johann Nepomuk Maelzel", "src_document": [{"title": "Hudba a vynálezy.", "content": "Johann Mälzel se věnoval hře na klavír, ale proslul hlavně díky svému vynálezu předchůdce moderního metronomu, který sestrojil na návrh Ludwiga van Beethovena roku 1816, a stavbou hudebních automatů. Od roku 1810 zastával u vídeňského dvora úřad dvorního strojníka. Známý byl také jeho \"panharmonikon\", orchestrion sestávající z 259 jednotlivých nástrojů, včetně 38 klarinetů, 37 fléten a 36 hobojů. Beethovena zaujal natolik, že se Mälzelovi dokonce podařilo jej přesvědčit, aby pro \"panharmonicon\" napsal symfonii. Výsledkem byla skladba \"Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Vittoria\" (německy: ), která ve své době sklidila velký úspěch. Poprvé byla předvedana roku 1813 na koncertě uspořádaném ve Vídni na počest rakouských a bavorských vojáků, kteří bojovali proti Napoleonovi Bonaparte v bitvě u Hanau. Mälzel na koncertě představil ještě jeden svůj vynález, tzv. mechanického trumpetistu, který zahrál dva pochody skladatelů Jana Ladislava Dusíka a Ignace Josepha Pleyela. Poté, co Beethoven ztratil sluch, vyrobil mu Mälzel sadu sluchadel, ovšem pro jejich nepraktičnost je skladatel používal jen zřídka.", "section_level": 1}, {"title": "Šachový stroj.", "content": "Roku 1808 se Mälzel stal majitelem šachového stroje Turek, který zakoupil od syna zemřelého vynálezce Wolfganga von Kempelena. Tento stroj byl vydáván za automatického hráče šachu, ovšem ve skutečnosti během hry uvnitř ukrýval skutečného šachistu. Se strojem, který dále vylepšil jednoduchým hlasovým aparátem umožňujícím hlásit soupeři šach, poté cestoval řadu let po Evropě a Spojených státech. Mälzel zemřel roku 1838 na lodi ve venezuelském přístavu La Guaira, když se vracel se svým strojem z turné na Kubě.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Metronom přinesl Mälzelovi velkou popularitu a Ludwig van Beethoven vynálezce oslavil čtyřhlasým kánonem WoO 162 \"Ta ta ta – Ta ta ta…lieber Mälzel\", inspirovaným charakteristickými zvuky tohoto přístroje. Povídka Edgara Allana Poea \"Von Kempelen a jeho objev\" zase obsahuje řadu narážek na stroj Turek a oba jeho hlavní majitele, Wolfganga von Kempelena a Johanna Nepomuka Mälzela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Nepomuk Mälzel (15. srpna 1772 – 21. července 1838), česky též Jan Nepomuk Mälzel, byl německý hudebník a vynálezce.", "tgt_summary": "Johann Nepomuk Maelzel (or Mälzel; August 15, 1772 – July 21, 1838) was a German inventor, engineer, and showman, best known for manufacturing a metronome and several music automatons, and displaying a fraudulent chess machine. He worked with Beethoven to compose a piece.", "id": 535023} {"src_title": "Frank Wilczek", "tgt_title": "Frank Wilczek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 15. května 1951 v New Yorku. Jeho matka byla italského původu, otec pocházel s Polska. Wilczek navštěvoval střední školu Martina van Burena, kde jeho rodiče a vyučující rozpoznali Wilczekův talent. Již od dětství ho velmi bavily matematické hádanky a záhady, zaujal ho také výzkum vesmíru. Rozhodl se tedy pro vysokoškolské studium matematiky. Roku 1970 získal bakalářský titul na Chicagské univerzitě, v roce 1972 magisterský titul na Princetonské univerzitě, již v této době ho ale začala zajímat fyzika, především fyzikální symetrie a elektroslabé interakce, proto nastoupil k doktorskému studiu u Davida Grosse. O dva roky později získal z fyziky doktorský titul. V Princetonu poté do roku 1981 vyučoval a získal zde i titul profesora. Následně působil na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, Harvardově univerzitě a na Institutu pro prokročilá studia v Princetonu. Od roku 2000 zastává funkci profesora na Massachusettském technologickém institutu. V roce 2004 získal Wilzek, jeho postgraduální vedoucí David Gross a také David Politzer Nobelovu cena za fyziku za 31 let starou práci, kdy objevili asymptotickou volnost v silné interakci. Jedná se o skutečnost, že v případě kdy k sobě budeme přibližovat dvě barevně nabité částice (barva je druh náboje v silné interakci), velikost interakce mezi nimi bude slábnout až k nule pro velmi malé vzdálenosti mezi částicemi. Naopak budeme-li od sebe částice vzdalovat, intenzita silné interakce bude rychle narůstat a znemožní nám dvě barevně nabité částice (například kvarky) pozorovat odděleně. Pokusíme-li se částici složenou z kvarků rozdělit, musíme vložit tak velké množství energie, že vzniknou dvě nové částice, v nichž budou kvarky opět pevně vázány. Tento výsledek byl nezbytný pro formulaci kvantové teorie silné interakce nazvanou Kvantová chromodynamika. Wilczekovi bylo v době objevu pouhých 21 let. Jeho další výzkum se týkal zejména hypotetických elementárních částic zvaných axiony, z nichž by se mohla skládat temná hmota, kvazičástic anyonů a kvantové teorie pole. Podílel se však i na pracích z oblasti astrofyziky a částicové fyziky. V současnosti se zabývá souvislostmi mezi částicovou fyzikou a kosmologií nebo kvantovou teorií černých děr. Kromě Nobelovy ceny získal i další ocenění, například UNESCO Dirac Medal, Sakurai Prize nebo Lorentzovu medaile. V roce 2000 byl jmenován členem Nizozemské královské akademie umění a věd. O tři roky později navštívil Česko a získal zde Pamětní medaili Matematicko-fyzikální fakulty UK. V lednu 2013 obdržel čestný doktorát na Uppsalské univerzitě. Profesor Wilczek je jedním z nejvýznamnějších žijících teoretických fyziků, je ovšem též popularizátorem vědy. Píše do časopisů Physics Today a Nature, přednáší pro veřejnost a píše knihy. Je rovněž členem Society for Science & the Public, která se snaží o šíření nejnovějších objevů mezi veřejnost. Překlad jeho publikace The Lightness of Being vyšel pod názvem Lehkost bytí i v českém překladu od Nakladatelství Paseka, Nakladatelství Argo a Nakladatelství Dokořán. Objevil se také v televizní show iluzionistů Penne Jilletteho a Raymonda Tellera, známých ateistů a skeptiků, kde byl představen jako nejchytřejší člověk, který tuto show navštívil. Frank Wilczek je ženatý s americkou bloggerkou a novinářkou Betsy Devine, mají spolu dvě dcery Amity a Miru.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "anglicky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Frank Wilczek (* 15. května 1951 New York) je americký fyzik polsko-italského původu, profesor fyziky na MIT a nositel Nobelovy ceny za fyziku (2004), kterou obdržel spolu s Davidem Grossem z Kalifornské univerzity a Davidem Politzerem z Kalifornského technologického institutu „za objev asymptotické volnosti v teorii silné interakce“. Dále je nositelem mj. Diracovy medaile, Sakuraiovy ceny, Lorentzovy medaile a pamětní medaile MFF UK.", "tgt_summary": "Frank Anthony Wilczek (; born May 15, 1951) is an American theoretical physicist, mathematician and a Nobel laureate. He is currently the Herman Feshbach Professor of Physics at the Massachusetts Institute of Technology (MIT), Founding Director of T. D. Lee Institute and Chief Scientist at the Wilczek Quantum Center, Shanghai Jiao Tong University (SJTU), Distinguished Professor at Arizona State University (ASU) and full Professor at Stockholm University. Wilczek, along with David Gross and H. David Politzer, was awarded the Nobel Prize in Physics in 2004 \"for the discovery of asymptotic freedom in the theory of the strong interaction.\" He is on the Scientific Advisory Board for the Future of Life Institute.", "id": 1273625} {"src_title": "Vrápenec malý", "tgt_title": "Lesser horseshoe bat", "src_document": [{"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Areál rozšíření vrápence malého zahrnuje jižní a střední Evropu, severní Afriku a zasahuje až do střední Asie. Ještě v roce 1980 byl považován v Československu za hojný druh. Na území ČR dosahuje severní hranice rozšíření. Výskyt vrápence malého v ČR je vázán především na teplejší oblasti s dostatkem podzemních prostorů vhodných pro zimování a úkryt. Vyskytuje se zejména v nižších a středních polohách.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Původními letními úkryty vrápence malého byly krasové jeskyně, od středověku však začal využívat půdy budov, zejména zámků a kostelů. V zimním období vyhledává vrápenec malý jeskyně, štoly a sklepy. Zimuje v teplejších jeskynních prostorách s minimálním prouděním vzduchu a s teplotou 6 až 9 °C a téměř 100% vlhkostí. Zde zimuje zcela výhradně jednotlivě. Při zimování se zcela balí do létací blány a svým tvarem připomíná hrušky. Zimní spánek (hibernace) nastává zpravidla od října do dubna. Mezi úkryty přeletuje vrápenec malý pouze na krátké vzdálenosti; je to druh relativně stálý.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Letní kolonie jsou tvořeny zpravidla 10 až 150 dospělými samicemi. Vznikají od konce dubna a rozpadají se asi v polovině srpna. Samci žijí v létě samostatně a se samicemi se setkávají na podzim před začátkem zimování. Maximální věk vrápence malého, zjištěný na českém území, je 26 roků. Zimní úkryty jsou obsazovány od září do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samci vrápence malého pohlavně dospívají koncem prvého roku života, samice obvykle až ve druhém roce. Páření probíhá obvykle na podzim a samice si uchovává po celou dobu zimování spermie ve své děloze v inaktivním stavu a k oplodnění vajíčka dochází až po ukončení zimního spánku. Mláďata (obvykle 1) se rodí koncem května až začátkem června a samice je zprvu nosí na břiše.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hlavní část potravy vrápence malého tvoří noční motýli a dvoukřídlí.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota druhu.", "content": "Vrápenec malý se živí některými škodlivými druhy hmyzu, je proto užitečný.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Příčinami rychlého poklesu početnosti je zejména rušení v letních a zimních úkrytech a jejich ubývání a pravděpodobně zvýšená chemizace životního prostředí insekticidy a zřejmě i globální klimatické změny. Ochrana spočívá především v zajištění klidu na zimovištích a místech letních kolonií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrápenec malý (\"Rhinolophus hipposideros\") je kriticky ohrožený druh netopýrů ČR. Populace tohoto v minulosti hojného netopýra jsou v ČR na hranici rozšíření tohoto druhu a mnohé populace jsou navíc izolované od ostatních. Výrazný pokles početnosti je registrován po celé Evropě, Mezinárodní svaz ochrany přírody však považuje druh za málo dotčený.", "tgt_summary": "The lesser horseshoe bat (\"Rhinolophus hipposideros\") is a type of small European insectivorous bat, related to its larger cousin, the greater horseshoe bat. As with all horseshoe bats, the species gets its name from its distinctive horseshoe-shaped noseleaf.", "id": 1311806} {"src_title": "Wakeboarding", "tgt_title": "Wakeboarding", "src_document": [{"title": "Wakeboarding za lodí.", "content": "Wakeboardista je tažen na laně za lodí, většinou rychlostí kolem okolo 30-34 kilometrů za hodinu a loď bývá v profesionálních podmínkách upravena pro ideální tvar vlny (větších rozměrů a tvaru), tak aby ji jezdec mohl použít jako odrazový můstek, ze kterého se pak dělají různé triky - rotace, salta i jejich kombinace. Rychlost záleží na stavu vodní hladiny, hmotnosti wakeboardisty, velikosti wakeboardu a také na zkušenostech wakeboardisty. Na profesionální tahání se používají motorové čluny speciálně k tomu vyrobené, disponující balastními nádržemi a obvykle mají lodní šroub umístěný pod trupem. Dá se jezdit i za normální lodí od výkonu +/- 30kW, tyto lodě bývají obvykle svépomocí dovybaveny zátěžovými vaky s jejichž pomocí lze dosáhnout ideální vlny. Při tomto sportu nezáleží jednoznačně na velikosti vlny za lodí, ale na jejím tvaru. I mírně složitější triky je pak možné odjet za běžnou lodí. Čas trávený za lodí se pak počítá na tzv. motominuty dle ceníku jednotlivých klubů. Členové oddílů jezdí pak obvykle za cenu pohonných hmot a klubové poplatky. Výhodou této varianty wakeboardingu je, že jezdec má neustále k dispozici vlnu jako skok. Zatímco v parcích má k dispozici v lepším případě několik skoků na jedno kolo, zde má jezdec skok po celou dobu jízdy. V současnosti se do lodí začínají instalovat také LPG pohony a začínají se objevovat prototypy elektrických pohonů. Nevýhodou je pak několikanásobně vyšší cena. V roce 2018 se jezdilo přibližně za 45 Kč za minutu či 2200-2700 za hodinu, zatímco celodenní permice na vleku stála 700-1000 Kč. Jízda za lodí je náročnější a víc bolí pády a zároveň je to více stylové. Trend je v ustupování jízdy za lodí a více se lodě využívají k WakeSurfingu.", "section_level": 1}, {"title": "Wakeboarding na vleku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velký vlek.", "content": "Wakeboardista je tažen na laně, které je zachyceno na velkém dlouhém okruhovém laně a to je vypnuto mezi 4 až 6 sloupy ve výšce cca 10 metrů nad vodou (výška se mění podle typu a data výroby vleku, dnes se preferuje výška větší, pro daný styl jízdy. Na tomto velkém ideálně vypnutém laně může jezdit až 14 jezdců současně (záleží na typu vleku). Na trase mezi jednotlivými sloupy mohou být umístěny překážky, plovoucí nebo kotvené do dna. Vyrobené jsou z různých materiálů, přičemž se nejvíce používají plastové, vyrobené ze speciální hmoty, která je trvanlivá vůči oděru a slunečnímu záření. Na starých vlecích jsou i překážky vyrobené po domácku, bez certifikace a mohou být nebezpečné svojí konstrukcí. \"Bezpečné\" překážky jsou podobné jako ve Snowparcích, avšak mají jiné tvary a hlavně jsou vyrobeny z jiného materiálu tak aby byly bezpečné při nárazu, protože jezdec wakeboardingu je méně chráněn. Více informací o wakeboardingu lze nalézt např. na internetovém magazínu Wakemag.cz.", "section_level": 2}, {"title": "Malý vlek.", "content": "Malý vlek je dvousloupý vlek, na kterém jezdí pouze jeden jezdec. (výjimečně i dva, ale není to standardní) tam a zpět, přičemž na koncích projíždí obloukem tak, že bez zastavení pokračuje zpět. Výhodou malého vleku je o mnoho menší prostor který zabírá, tedy menší zásah do krajiny. Malý vlek má také o mnoho nižší pořizovací a provozní náklady. Jediným českým výrobcem malých vleků je firma Wakemaster, s.r.o., ze zahraničním lze jmenovat německé společnosti Rixen nebo Sesitec.", "section_level": 2}, {"title": "Naviják (winch).", "content": "naviják je velmi rozšířený pro streetové akce. Respektive se využívá na místech jako řeky, jezy, fontány, ulice při záplavě, rybníky a vůbec všude jako jednorázová akce. (hledej redbullwinchsession cz/sk ). lano může být 300m dlouhé i více. Rychlost je stejná jako na vleku. Navijáky jsou benzínové i elektrické.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení jezdce.", "content": "Pro jízdu na wakeboardu je nezbytné mít wakeboard (deska podobná snowboardu s jiným tvarem pevností s vázáním pevně uchyceným k nohám, plovací vestu, helmu, plavky nebo neopren (individuální). Wakeboarding hovorově \"WEJK\" je stále se rozvíjecí sport, u kterého vznikají stále nové techniky jízdy. Prkna za loď jsou jiná než na vlek a jiná na překážky. je tedy třeba volit typ prkna. Prkno za loď je jiné naž do parku. Přes to že se výrobci snaží vyrobit prkno univerzální, není možné použít stejnou desku pro závodní učel. Pro hobby jídu možné je. požadovaná tuhost desky je totiž nežádoucí pro jízdu na překážce a naopak. Seznam sportoviš najdete třeba na wakepark.cz", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První Wakeboard vyrobil někdy kolem roku 1986 v San Diegu Tony Finn, který později společně s Jimmy Redmon z Austinu v Texasu (Jimmy Redmon ve stejné době procházel stejným procesem vynalézání ale na úplně jiném místě) založil nejslavnějších wakeboardovou společnost Liquid Force (www.liquidforce.com) , která do dnes drží prvenství v nových trendech tohoto sportu, což každoročně dokazuje. Redline model Jimmy Redmon a Skurfer model Tony Finn pochází ze stejné doby.", "section_level": 1}, {"title": "Závody.", "content": "V ČR organizuje závody Český svaz vodního lyžování a wakeboardingu, ve světě Mezinárodní federace vodního lyžování a wakeboardingu (IWWF, \"dříve IWSF\") je členem Mezinárodní asociace Světových her (IWGA) nebo WWA - Světová wakeboardová asociace (jedním ze záklajících členů je Jimmy Redmon) Nejvíce pořádaných závodů v ČR má za sebou Water Sports Club z.s.. Tento oddíl pořádá jak exhibice, amaterské závody tak i Mistrovství ČR evropské zastávky světového poháru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wakeboarding je vodní neolympijský sport, který spočívá v jízdě na \"wakeboardu\" taženém lodí nebo kabelovým vlekem po vodní hladině. Byl vyvinut jako kombinace vodního lyžování a technik surfingu.", "tgt_summary": "Wakeboarding is a water sport in which the rider, standing on a wakeboard (a short board with foot bindings), is towed behind a motorboat across its wake and especially up off the crest in order to perform aerial maneuvers. A hallmark of wakeboarding is the attempted performance of midair tricks. The rider is usually towed by a rope behind a boat, but can also be towed by cable systems and winches, and be pulled by other motorized vehicles like personal watercraft, cars, trucks, and all-terrain vehicles. The gear and wakeboard boat used are often personalized to each rider's liking. Wakeboarding is done for pleasure and competition, ranging from freestyle wakeboarding and wakeboard parks to wakeboard competitions at the X Games, WWA Wakeboard World Championships, or similar events.", "id": 932881} {"src_title": "Lýkožrout smrkový", "tgt_title": "European spruce bark beetle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je malým nenápadným broučkem. Tělo je válcovité, černohnědé zbarvené, lesklé, se světle žlutými chloupky. Tykadla jsou paličkovitá s lomeným švem. Dorůstá velikosti 4–5,5 mm. Štít je v přední části hrbolkatý, v zadní části jemně tečkovaný. Mezery mezi řádkami teček má hladké. Prohlubeň sklonu na krovkách je vroubená na každé straně čtyřmi zuby, z nichž třetí odshora je největší. Dospělá larva je dlouhá 4–5 mm, bílá, se žlutohnědou hlavou. Kukla je bílá a měří asi 4 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v Evropě, severní Asii, Malé Asii. V České republice se vyskytuje na celém území.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a potrava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Požer lýkožrouta.", "content": "S pokračujícím jarem (od konce dubna do začátku května) se brouci začínají probouzet na svém zimovišti ve stromě, kde se vyvinuli, a rojit. Dospělí brouci vyletí ze svých zimovišť a napadají poškozené nebo poražené stromy smrku ztepilého (\"Picea abies)\". Zavrtaní pod kůrou stromů stráví většinu svého života. Živí se lýkem, které zajišťuje transport vody a živin ve stromu, a tím ho poškozuje. Strom začne usychat a nakonec uhyne. Smrk má několik možností obrany proti škůdci. Ve chvíli, kdy se lýkožrout zavrtá do kůry a naruší pryskyřičné kanálky, vyvalí se na něj míza, která ho přilepí a brouk tak zahyne. Zdravé stromy takto dokáží odolat náletu mnoha kůrovců. Pokud je však brouk přemnožen, strom se sám nedokáže ubránit.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sameček se zavrtá do kůry stromu a vyhlodá snubní komůrku. Začne vylučovat agregační feromon, který má za následek nalákání dalších samečků a zároveň i sexuální sekundární atraktant neboli feromony, což je výměšek trávicího ústrojí, který má přilákat samičku. Většinou přilétají dvě, a ty začnou vyhlodávat pod kůrou rovnou mateční chodbu, v které střídavě, vodorovně s lýkovými vlákny hloubí jamky, do nichž kladou po 1 vajíčku, které obkládají drtí. Jedna samička může naklást až 60 vajíček. Po skončení kladení vajíček samička prodlužuje matečnou chodbu. Za 2–3 týdny zakládají samičky sesterské pokolení, kde je již méně vajíček. Vylíhlé larvy vyhlodávají kolmo na mateční chodbu chodbu larvovou. Na konci této chodby se nachází kukelná kolébka, v které se zakuklí. Celý vývoj za normálních podmínek trvá asi 10 týdnů (stadium vajíčka 12 dní, larvy 24 dní, kukly 12 dní, dospívání 24 dní). Živí se především lýkem, pak jehličím, kůrou nebo listím hostitelských stromů.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Poraněný nebo oslabený (suchem či stářím) strom vyměšuje vlivem teploty uhlovodíkové terpeny, které jsou primárním atraktantem (lákadlem) brouků. Toho se využívá při ochraně před kůrovcem, kdy se kácejí zdravé smrkové stromy a používají jako lapáky. Lákadlem jsou také organické sloučeniny produkované houbami, které žijí s broukem v symbióze. V hospodářských lesích se využívá celý soubor opatření včetně feromonových lapačů. V Národním parku Šumava i dalších rozsáhlých chráněných oblastech existuje spor o to, jestli k lýkožroutovi přistupovat jako k nebezpečnému škůdci (proti kterému je třeba zasahovat) nebo jako k přirozené součásti přírody. Lýkožrout má v lesním ekosystému významnou funkci. Patří ke druhům, které zajišťují omlazení lesa a jeho dobrý zdravotní stav, protože mimo období kalamit napadá jen staré, slabé a nemocné stromy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lýkožrout smrkový (\"Ips typographus\") je druh hmyzu z podčeledi kůrovci (\"Scolytinae\") z řádu brouci (\"Coleoptera\"). Lidově se označuje často prostě jako \"kůrovec\".", "tgt_summary": "The European spruce bark beetle (\"Ips typographus\"), is a species of beetle in the weevil subfamily Scolytinae, the bark beetles, and is found from Europe to Asia Minor and some parts of Africa.", "id": 2390937} {"src_title": "Mödling", "tgt_title": "Mödling", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mödling leží v dolnorakouské Průmyslové čtvrti \"(Industrieviertel)\" na okraji Vídeňské pánve \"(Wiener Beckens)\". Přes Mödling protéká Mödlingbach, který pramení ve Vídeňském lese a u Achau ústí do řeky Schwechat. Větší část katastru města je zalesněna. Patří do přírodní chráněná oblasti Föhrenberge. Za mostem u Vídeňského lesa jsou vinice a ve městě četné Heurigen \"(posezení pod víchou)\". Pěstování vinné révy odpovídá termální oblasti. Na severu a východě jsou stavebně spojené obce Maria Enzersdorf a Wiener Neudorf. Na jižní hranici katastru je Gumpoldskirchen, kde na \"Eichkogelu\" je vzácná květena. Na západ vede silnice přes zaniklou osadu Vorderbrühl podél silnice do Hinterbrühl. Silnice vede úzkým údolím, které se lidově nazývá Klausen, kde na jedné straně stojí zřícenina hradu Mödling. Na druhé straně Klausen je Kalenderberg, kde se na zadní straně zdvihá hrad Liechtenstein. Dříve v Klausen byl silný pramen, ze kterého vedl první vídeňský vodovod přes zděný akvadukt. Na příkré skále je pro Mödling typická vzácná borovice \"(Pinus nigra var. Ausiaca)\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osídlení se zde dokládá již v mladší době kamenné, o čemž svědčí nález hrobu z této doby. Mnoho nálezů je také na Kalenderbergu z doby halštatské. Poblíž nádraží se našla římská mince a hrob. Po vítězství Karla Velikého (742-814) nad Avary v roce 803 začalo osídlení tohoto prostoru bavorsko-franckými kolonisty. Svědčí o tom nálezy více jak 500 vykopaných avarských hrobů s náhrobními kameny. První písemná zmínka pochází z 8. září 903 o směně majetku mezi dvěma biskupy \"MEDILIHHA ULTRA MONTEM COMMIGENUM\" (název snad slovanského původu). Osídlení mohlo být v roce 907 opět zničeno. Teprve po bitvě na Lechu mohlo se začít s definitifní kolonizací Bavory. Potom byl Mödling též nějaký čas sídlem jedné větve Babenberků na hradě Mödling \"(dnešní zřícenina)\". V roce 1177 dostal Jindřich I. z Mödlingu (1158-1223), mladší syn rakouského vévody Jindřicha II. Babenberského zvaného \"Jasomirgott\" (1107/14-1177) panství, které zahrnovalo oblast od Liesingu k Piestingu a Brucku. To dosvědčují dokumenty nacházející se v klášteře Heiligenkreuz. Když byl na hradě Mödling zájem o umění a kulturu, byl zde několikrát na návštěvě středověký básník Walther von der Vogelweide (asi 1170-1230). Špitální kostel a dnešní kostel svatého Otmara byl postavený v 15. století na základech ze století 12. V současnosti je Mödling významným vinařským místem. Vedle Langenloisu je Mödling nejvýraznější v celém Dolním Rakousku. Pod vévodou Albrechtem II. Habsburským (1298-1358) byl \"Mgdlich\", jak se mu říkalo, povýšen na městys. Za prvního tureckého obléhání v roce 1529 byla větší část města zničená. Také roku 1679 zemřelo mnoho obyvatel na mor. Za druhého tureckého obléhání byla velká část obyvatel zmasakrována. Protože při druhé morové epidemie v roce 1713 zemřelo jen 22 obyvatel, z vděčnosti byl postaven sloup Svaté Trojice nebo \"Morový sloup\" jak se dnes nazývá. Dne 18. listopadu 1875 byl městys Mödling povýšen na město. Po \"anšlusu\" Rakouska byla obec přičleněna k 24. okresu Vídně. Teprve v roce 1954 se zase osamostatnila a vrátila zpět do Dolního Rakouska. Ke vzpomínce na zavražděné oběti doby \"národního socialismu\" byl pod patronátem Marie Restituty 14. srpna 2006 položen základní kámen Guntera Demniga. Viz také: Dějiny Dolního Rakouska a Dějiny Vídeňského lesa.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj názvu místa.", "content": "Název místa se během doby vyvíjel od \"medilihha\" přes Medelikch a Medling až k dnešnímu názvu Mödling. Kořeny názvu jsou ve staroslovanském výrazu pro \"pomalu tekoucí vody\".", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V roce 1971 bylo v Mödlingu 18.835 obyvatel, v roce 1981 19.276, roku 1991 20.290 a v roce 2001 zde žilo 20.405 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem probíhá Jižní dráha, která umožňuje rychlé spojení s Vídní. Kromě toho vedou z Mödlingu na všechny směry autobusové linky. Z Mödlingu je možnost využít jižní dálnici A2, která současně propojuje nákupní centrum Shopping City Süd s městem. Výhodná je také možnost krátkodobého parkování. Z historie je znám také dopravní styk dřívější elektrickou dráhou, např. lokálka do Hinterbrühlu, jakož i linka 360 vídeňské městské dráhy, provozované do roku 1967 , přes Maria Enzersdorf (am Gebirge), Brunn am Gebirge a Perchtoldsdorf do Rodaun.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Pro dobré železniční spojení se zde usadilo několik obchodních velkozávodů, což však ovlivnilo ekonomiku drobných živnostníků. Velkozávody se dříve stěhovaly do Wiener Neudorfu, průmyslového centra Dolních Rakous.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Staré město je pěkně opravené, stojí pod ochranou Haagské konvence jako kulturní statek v ozbrojeném konfliktu. V radnici je umístěna matrika. Mödling získal pověst města svateb, když se zde mnoho snoubenců i z jiných krajů uzavře sňatek. Ulice Kaiserin Elisabethstraße a Schrannenplatz byla prohlášena jako pěší zóna, i když dříve městem procházela zemská silnice. Stranou města je chráněná oblast Eichkogel, ve které jsou subtropické vzácné rostliny, jako je vzácná sápa hlíznatá \"(Phlomis tuberosa)\" a jiné se nacházející. Ale i ve skslních průsmycích rostou vzácné rostliny, jako Mödlingský jarní karafiát \"(Dianthu plumarius\" subsp. \"neilreichii)\", poprvé objevil v polovině 19. století botanik August Neilreich (1803-1871), nebo také německý omán \"(Inula gemanica)\". Mimo to jsou zde velké počty vzácných černých borovic \"(Pinus nigra\" supsp. \"nigra)\" a četné romantické zříceniny knížete Liechtensteina. Také tu stojí zřícenina hradu Mödling, někdejšího hradu rakouského vévody. Ten hrad opěvuje a slávou podporuje básník Walther von der Vogelweide (asi 1170-1230). Malebné okolí s pěšinkami bylo v době biedermeieru hojně navštěvováno umělci. Až do 30. listopadu 1967 byl Mödling z Vídně dosažitelný tramvajovou linkou (č.360).", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Partnerskými městy Mödlingu jsou (v závorce je uvedeno datum podepsání partnerské dohody):", "section_level": 1}], "src_summary": "Mödling je rakouské okresní město ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Leží ve Vídeňské pánvi, v nadmořské výšce 246 m, 18 km jihozápadně od Vídně. Žije zde obyvatel. Je sedmým největším městem Dolních Rakous.", "tgt_summary": "Mödling is the capital of the Austrian district of the same name located approximately 14 km south of Vienna. Mödling lies in Lower Austria's industrial zone. The Mödlingbach, a brook which rises in the Vienna Woods, flows through the town. Near Achau it joins with the Schwechat. Woodland occupies a large part of the municipality, part of the Föhrenberge ('Pine Mountains'). Located immediately south of Vienna, and within the boundaries of the district of Mödling, is one of the largest shopping centres in Europe: Shopping City Süd (SCS).", "id": 2009808} {"src_title": "Lak na vlasy", "tgt_title": "Hair spray", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Používání laku na vlasy umožňuje formovat z vlasů velikou škálu účesů, které mohou dosahovat až avantgardních rozměrů (např. číro, či bodliny). Nejčastěji je lak na vlasy ale používán pro zpevnění a zafixování jednoduché podoby účesu, aby v průběhu doby vydržel i náročnější zacházení a pohyb nositele. Je využíván pro slavnostní účely i v běžném životě. Laky se nanášejí na vlasy ve formě malých kapének, které nesmějí být malých rozměrů, aby se příliš nerozptýlily v prostoru a ani velké, aby nadměrně nezatížily vlasy. Kapénky na vlasech vytváří velmi tenký, průhledný lesklý film, který rychle usychá a okamžitě poskytuje vlasům zpevnění a lesk. Zafixovaný účes musí odolat větrnému i deštivému počasí. Dobrý lak na vlasy chrání před krepatěním vlasů a zároveň lze velmi snadno z vlasů rozčesat.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Základní složkou laku na vlasy jsou filmotvorné látky. Dříve s používaly filmotvorné látky na přírodní bázi, například kalafuna. Dnes se již využívají pouze uměle vytvořené látky dobře rozpustné v rozpouštědlech. Jako rozpouštědlo se nejčastěji používá alkohol (např. ethanol, izopropyl alkohol) či dichlormetan. Může obsahovat také velice škodlivý ethylhexyl metoxycinamát. Laky na vlasy obsahují celou řadu pomocných složek jako jsou polymerní sloučeniny, pryskyřice, modifikátory, plastifikátory, vosky či vitamíny.  Běžně obsahují 80–90 % ethanolu, 1–8 % základní fixační látky a 0,5 až 2 % pomocných přísad, popřípadě parfemaci. Klasická nádoba laku na vlasy obsahuje zkapalněný hnací plyn, který se při průchodu ventilem odpařuje a rozptyluje fixační směs do vzduchu. Tyto drobné kapénky dopadají na vlasy, kde rychle usychají a vytváří fixační vrstvu. Naopak laky s mechanickým rozprašovačem neobsahují žádný hnací plyn a jsou tak velmi ekologické a šetrné k životnímu prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Varování: Hořlavina.", "content": "Lak na vlasy je často silná hořlavina.", "section_level": 2}, {"title": "Značky laků na vlasy.", "content": "Mezi značky laků na vlasy prodávaných v České republice patří Astrid, Nivea, Taft, Styleflex, Syoss, Salerm Cos, Lendan, MedaVita, Cotril Professional, Edelstein a Wellaflex.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lak na vlasy je forma kosmetického přípravku, který se používá pro formování účesů, ochraně vlasů před nepříznivými vlivy a zafixování účesu při pohybu. Nejčastěji je distribuován ve formě spreje, který se nanáší na vlasy jako aerosol. Při nanesení přípravku na vlasy dochází k jeho tuhnutí, což vede k fixaci účesu při požadovaném tvaru.", "tgt_summary": "Hair spray (also hair lacquer or spritz) is a common cosmetic hairstyling product that is sprayed onto hair to protect against humidity and wind. Hair sprays typically consist of several components for the hair as well as a propellant.", "id": 1572418} {"src_title": "Nádam", "tgt_title": "Naadam", "src_document": [{"title": "Tři hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mongolský zápas.", "content": "512 nebo 1024 zápasníků se utkává ve vyřazovacím turnaji o devíti nebo deseti kolech. Tradiční mongolský zápas je soutěž bez časového omezení, ve které zápasník prohraje, když se dotkne země. Zápasníci nosí dvoudílný kroj sestávající z těsné vesty (zodog) a krátkých kalhot (šúdag). Zápasníci jsou výhradně mužského pohlaví. Každý zápasník má pomocníka nazývaného zasúl. Zasúl zpívá oslavnou píseň vítěznému zápasníkovi po třetím, pátém a sedmém kole. Vítězům sedmého nebo osmého kola (podle toho, jestli se soutěže účastní 512 nebo 1024 zápasníků) je přiřčen titul zán (slon). Absolutní vítěz, který vyhrál všech devět nebo deset zápasů, se nazývá arslan (lev).", "section_level": 2}, {"title": "Jízda na koni.", "content": "Na rozdíl od klasických dostihů, které jsou obvykle krátké sprinty na 2 kilometry, mongolská jízda na koni jako součást Nádamu se jezdí napříč krajinou, se závody 15-30 km dlouhými. Koně se rozdělují do šesti skupin podle věku, s nejmladšími dva roky starými. Jezdci jsou děti od 5 do 12 let. Po závodech prvních pět koní z každé kategorie obdrží titul ajrgjin tav a první tři dostanou zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili. Navíc kůň, který skončí poslední v kategorii dvouletých koní (dága), také dostane cenu pro prvních pět v přesvědčení, že se v příštím závodě umístí lépe.", "section_level": 2}, {"title": "Lukostřelba.", "content": "360 terčů je vztyčeno pro soutěž v lukostřelbě. Této soutěže se účastní jak muži, tak ženy. Muži vypálí 40 šípů ze vzdálenosti 75 metrů, zatímco ženy vystřelí 20 šípů z 60 metrů. Předtím, než soutěžící vystřelí, diváci volají „Tref terč!“, a pokud se trefí, všichni vykřiknou „Trefil!“. Vítězům soutěže jsou přiřčeny tituly „elitní střelec“ a „elitní střelkyně“. překlad z", "section_level": 2}], "src_summary": "Nádam je tradiční typ festivalu v Mongolsku. Festival je také nazýván „eriin gurvan naadam“ neboli „tři mužské hry“. Tyto hry jsou mongolský zápas, jízda na koni a lukostřelba a jsou jedinými v celé zemi. Navzdory jménu festivalu se ženy účastní lukostřelby a dívky jízdy na koni, ale ne mongolského zápasu. Největší festival se koná v mongolském hlavním městě Ulánbátaru během národního svátku 11. – 13. července, ačkoliv ostatní města v Mongolsku mají své vlastní slavnosti Nádam menšího rozsahu. Začíná složitě předvedeným ceremoniálem s účastí tanečníků, atletů, jezdců na koni a hudebníků. Po ceremoniálu začínají soutěže. Nádam je nejvíce sledovaným festivalem v zemi a má se za to, že existuje v různých podobách už po staletí. Původně se jednalo o náboženský festival, ale v dnešní době připomíná revoluci v roce 1921, kdy Mongolsko vyhlásilo nezávislost. Další populární aktivitou během Nádamu je hra s pomocí „šagaj“, což jsou ovčí hlezenní kosti, sloužící jako hrací pomůcky i jako symboly věštby a přátelství. Festival se taky koná v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Číně. Festival se slaví pod názvem Nádym 15. srpna, což je také Den Tuvinské republiky, na polích Tos-Bulak s dostihovými závody a soutěžemi „chureš“", "tgt_summary": "Naadam (, classical Mongolian: \"Naɣadum\", , \"literally \"games\"\") is a traditional festival in Mongolia. The festival is also locally termed \"eriin gurvan naadam\" (), \"the three games of men\". The games are Mongolian wrestling, horse racing, and archery, and are held throughout the country during midsummer. Women have started participating in the archery and girls in the horse-racing games, but not in Mongolian wrestling. In 2010, Naadam was inscribed on the Representative List of the Intangible Cultural Heritage of Humanity of UNESCO.", "id": 2245120} {"src_title": "Giorgi Baramidze", "tgt_title": "Giorgi Baramidze", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "V letech 1986-1988 po ukončení středoškolského vzdělání Baramidze podstoupil základní vojenskou službu a po vojně se přihlásil na Gruzínskou Technickou Univerzitu, kde v roce 1992 získal diplom v oboru chemie. Potom v roce 1995 postgraduálně studoval v Německu na \"George C. Marshall European Center for Security Studies\" a nakonec na Institutu diplomacie \"(ISD)\" při Georgetown University ve Washingtonu v letech 1998–1999.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Do politiky Baramidze vstoupil koncem osmdesátých let přes Stranu zelených a v letech 1991 až 1992 zastával funkci jejího generálního tajemníka. Od června do října 1992 pracoval jako zástupce ředitele Úřadu pro ochranu lidských práv a Výboru pro vztahy s národnostními menšinami Gruzínské republiky. Ještě téhož roku se Baramidze dostal do parlamentu a až do roku 1995 působil v parlamentním výboru pro ochranu lidských práv a pro záležitosti národnostních menšin. Při válce s Abcházií vedl kancelář Strany zelených, která koordinovala humanitární pomoc, evakuaci uprchlíků a akce, jež měly za úkol osvobodit gruzínské zajatce z abchazských rukou. V roce 1994 vstoupil do Ševardnadzeho strany Svaz občanů Gruzie a po volbách v roce 1995 až 1999 předsedal parlamentní frakci Svazu občanů. V té době také předsedal parlamentní vyšetřovací komisi vytvořené za účelem boje s korupcí. Po dalších volbách byl v letech 1999 až 2000 předsedou parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost. Během tohoto funkčního období se stal jedním z vedoucích činitelů uskupení tzv. „Sjednocených demokratů“ a přešel do opozice. Během Růžové revoluce v listopadu 2003 se Baramidze aktivně účastnil akcí opozice a po pádu vlády Ševardnadzeho vykonával až do června 2004 funkci ministra vnitra, když byl jmenován v nové vládě ministrem obrany. V prosinci téhož roku získal post místopředsedy vlády a z ministerstva obrany se přesunul do křesla státního ministra pro euroatlantickou integraci. Jeho nástupce na ministerstvu obrany obvinil Baramidzeho z korupce, ale následné vyšetřování nepřineslo žádné obvinění. 3. února 2005 byl Baramidze po smrti premiéra Žvaniji dočasně pověřen výkonem funkce, předsedy vlády, než byl vybrán jeho nástupce Zurab Nogaideli. V roce 2012 Baramidze rezignoval na svou funkci ministra pro euroatlantickou integraci, aby se mohl věnovat předvolební kampani do parlamentních voleb v roce 2012, když kandidoval v okrsku Batumi. Přestože Sjednocené národní hnutí utrpělo ve volbách porážku, mandát poslance získal a 21. října 2012 se stal jedním z místopředsedů parlamentu jako zástupce opozice. O rok později neúspěšně kandidoval jako jeden ze čtyř kandidátů v primárkách Saakašviliho strany na post prezidenta Gruzie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giorgi Baramidze (gruzínsky: გიორგი ბარამიძე) (narozen 5. ledna 1968 v Tbilisi) je gruzínský politik. V současnosti zastává funkci místopředsedy vlády Gruzie a ministra pro euroatlantickou integraci.", "tgt_summary": "Giorgi Baramidze (, born January 5, 1968) is a Georgian politician who served as Vice-Prime Minister of Georgia and State Minister for Euro-Atlantic Integration from 2004 to 2012. On October 21, 2012, he was elected as a vice-speaker of the Parliament of Georgia.", "id": 1450092} {"src_title": "Antihrdina", "tgt_title": "Antihero", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archetyp antihrdiny se poprvé objevuje již v některých Homérových dílech a v klasickém řeckém divadle, ze kterého proniká dále do římského drama. Termín \"antihrdina\" byl poprvé použit na začátku 18. století a obsahově do něj lze zařadit i tzv. Byronské hrdiny. Koncept antihrdiny se začal více rozvíjet v první polovině 19. století, zejména v romantismu. Ke konci 20. a v průběhu 21. století se prvky antihrdinství objevují v literatuře/filmech/seriálech častěji.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady antihrdinů.", "content": "Tony Soprano z amerického seriálu \"Rodina Sopránů\". Tony je mafián snažící se vybalancovat problémy své mafiánské a skutečné rodiny. Walter White z amerického seriálu \"Perníkový táta\". Walter je středoškolský učitel chemie snažící se uživit svoji rodinu. Je mu diagnostikována nevyléčitelná rakovina plic. Walter se rozhodne využít své excelentní znalosti chemie a spolu se svým bývalým studentem-feťákem začnou vařit pervitin - Walter tak hodlá finančně zabezpečit rodinu po své smrti. Seriál popisuje proměnu postavy z oddaného živitele rodiny na jednoho z nejhledanějších drogových bossů v USA. Dexter Morgan z knižní série Jeffa Linsdaye a ze seriálu \"Dexter\", který se inspiruje knihami. Dexter je sociopat a vrah, který \"ztratil emoce\" poté, co mu ve 3 letech před jeho očima rozřezali zaživa matku motorovou pilou. Dexterův adoptivní otec naučil Dextera směrovat jeho neutišitelnou potřebu zabíjet na ty, \"kteří si to zaslouží\" (násilnící, vrazi, zločinci). Od té doby vede Dexter dvojí život policisty/vraha. Gregory House z amerického seriálu \"Dr. House\". House je lékař závislý na léku Vicodin, který bere na zmírnění bolesti své nohy, kvůli bolesti i chodí o holi. Vede oddělení diagnostické medicíny zabývající se zdánlivě neřešitelnými lékařskými případy. Při své práci se nebrání použití neortodoxních či neetických metod (např. týrání pacienta za účelem potvrzení diagnózy). Rodion Romanovich Raskolnikov z Dostojevského vrcholného románu Zločin a trest. Student Raskolnikov zavraždí lichvářku a její sestru. Poté je oloupí. Přestože si sám sobě zdůvodňuje nutnost činu, zároveň pochybuje o jeho morálnosti a oprávněnosti. Punisher Frank Castle (postava z komiksu společnosti Marvel) byvalý profesionální zabiják a voják ,který po návratu z války ztratí celou svou rodinu před očima, a je ochoten ji pomstít za každou cenu \"V\" z komiksové série \"V jako Vendeta\" a z ní vycházejícího filmu. \"V\" je tajemný maskovaný revolucionář usilující o svržení fašistické vlády vládnoucí Velké Británii. K dosažení tohoto cíle se však nebrání použít nasílí a zabíjení kohokoliv, kdo by mu stál v cestě. Děj a postavy v komiksu a ve filmu se od sebe velmi liší. Dalším komiksovým superhrdinou, jehož charakter neodpovídá klasické představě o superhrdinovi, je Batman. Mnoho populárních seriálů, filmů nebo knih ke konci 20. a v průběhu 21. století vyobrazuje temné stránky lidí/jedinců (typické pro koncept antihrdiny) nebo posouvá dříve typicky \"dobré\" hrdiny více do temné stránky. Např. \"Sherlock\", \"Hra o trůny\", \"Zaklínač\". Posuv k temnotě v průběhu času je patrný u populárních sérií, např. \"Harry Potter\", \"Doctor Who (Pán času)\", série filmů o Jamesi Bondovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antihrdina je archetyp, literární protagonista nebo klíčová postava, jejíž charakter postrádá tradiční atributy a kvality hrdiny a místo toho má vlastnosti, které jsou protikladem hrdinství (např. nešikovnost, nerozhodnost, zbabělost, egoismus, krutost, bezcitnost apod.) Pro představu, přiřadíme-li hrdinům bílou barvu a záporným postavám černou, pak antihrdina se pohybuje v odstínech šedi. Původně dobrých a šlechetných cílů je antihrdina často ochoten dosáhnout i pomocí rozporuplných či přímo \"zlých\" činů, v duchu hesla \"Účel světí prostředky.\" (Účel by však dle Machiavelliho měl být ctnostný, což se často při popisu hesla \"Účel světí prostředky\" opomíná.)", "tgt_summary": "An antihero or antiheroine is a main character in a story who lacks conventional heroic qualities and attributes such as idealism, courage and morality. Although antiheroes may sometimes perform actions that are morally correct, it is not always for the right reasons, often acting primarily out of self-interest or in ways that defy conventional ethical codes.", "id": 2287099} {"src_title": "Robert Gates", "tgt_title": "Robert Gates", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Narodil se za druhé světové války v kansaském městě Wichita. V dětství a mládí se věnoval skautství. Po absolvování místní střední školy v roce 1961 (s vyznamenáním) chtěl studovat historii. Získal stipendium na \"College of William and Mary\", kterou absolvoval v roce 1965, o 2 roky později získal M. A. na The Indiana Univerzity, a v roce 1974 získal doktorát z historie, (studoval dějiny Ruska a Sovětského svazu).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Pracoval pro Národní bezpečnostní sněm pod Georgem W. Bushem. V Ústřední zpravodajské službě působil 26 let. Hned po nástupu do organizace v roce 1966 sloužil jako důstojník amerického letectva. V letech 1986–1989, tedy v době vypuknutí aféry Írán-contras, byl zástupcem ředitele CIA. Nezávislá komise vyšetřující aféru Írán-contras obvinila Gatese z toho, že v rozporu se svým prohlášením před soudní porotou věděl o převodu výnosů z prodeje zbraní do Íránu na podporu contras v Salvadoru. CIA vedl od listopadu 1991 do nástupu administrativy prezidenta Clintona v lednu 1993. Po odchodu ze CIA se stal prezidentem univerzity A&M v Texasu; kvůli zachování tohoto postu se rozhodl odmítnout nominaci na místo ředitele Národní rozvědky (\"Director of National Intelligence\", DNI). Začal též působit ve vedeních několika společností. V roce 2001 pracoval spolu s Jamesem A. Bakerem III. a Lee Hamiltonem ve skupině \"The Iraq Study Group\", která studovala Válku v Iráku. Dne 8. listopadu 2006 se stal 22. ministrem obrany Spojených států (po Donaldu Rumsfeldovi), z řad demokratů i republikánů. V Gatesově profilu, napsaném v roce 2007 americkým poradcem Zbigniewem Brzezinskim a otištěným v časopise \"Time\", je jmenován nejvlivnějším mužem roku. Gates si funkci ministra obrany udržel i s příchodem administrativy Baracka Obamy. Od vlády Spojených států amerických obdržel 7 medailí a 7 dalších vyznamenání a ocenění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Michael Gates (* 25. září 1943 Wichita) je americký politik a mezi roky 2006 a 2011 ministr obrany Spojených států amerických v administrativách prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy. V období let 1991–1993 řídil zpravodajskou službu CIA.", "tgt_summary": "Robert Michael Gates (born September 25, 1943) is an American statesman, scholar, intelligence analyst, and university president who served as the 22nd United States Secretary of Defense from 2006 to 2011. He was originally appointed by President George W. Bush but was retained for service by President Barack Obama. Gates began his career serving as an officer in the United States Air Force but was quickly recruited by the Central Intelligence Agency (CIA). Gates served for 26 years in the CIA and the National Security Council, and was Director of Central Intelligence under President George H. W. Bush. After leaving the CIA, Gates became president of Texas A&M University and was a member of several corporate boards. Gates served as a member of the Iraq Study Group, the bipartisan commission co-chaired by James A. Baker III and Lee H. Hamilton, that studied the lessons of the Iraq War. Gates was nominated by Republican President George W. Bush as Secretary of Defense after the 2006 election, replacing Donald Rumsfeld. He was confirmed with bipartisan support. In a 2007 profile written by former National Security Advisor Zbigniew Brzezinski, \"Time\" named Gates one of the year's most influential people. In 2008, Gates was named one of America's Best Leaders by \"U.S. News & World Report\". He continued to serve as Secretary of Defense in President Barack Obama's administration. He retired in 2011. \"He'll be remembered for making us aware of the danger of over-reliance on military intervention as an instrument of American foreign policy,\" said former Senator David L. Boren. Gates was presented the Presidential Medal of Freedom, the nation's highest civilian award, by President Obama during his retirement ceremony. Since leaving the Obama Administration, Gates has been elected President of the Boy Scouts of America, served as Chancellor of the College of William & Mary, and served as a member on several corporate boards.", "id": 1107421} {"src_title": "Sýkořice vousatá", "tgt_title": "Bearded reedling", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Rozlišují se 2 poddruhy, jejichž rozšíření je geograficky velmi neobvyklé.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Velikosti vrabce domácího (délka těla 14–15,5 cm), s dlouhým světle žlutohnědým ocasem. Samec má světle modrošedou hlavu, dlouhý černý vous, bílé hrdlo a černé spodní ocasní krovky. Samice má hlavu běžovohnědou bez černého vousu, hrdlo špinavě bílé a spodní ocasní krovky béžové. Mladí ptáci se podobají samici, ale jejich zbarvení je více žlutobéžové, s černým hřbetem a částečně černým ocasem. Létá v nepravidelných, mělkých vlnovkách s vířivým máváním křídel.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Vábení je „ping ping“ nebo „džong džong“, zpěv je tiché libozvučné cvrlikání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Velmi ostrůvkovitě v Evropě (od jižní Skandinávie po Středomoří) a v jižní části Asie po Čínu. Evropská populace je odhadována na 240 000 – 480 000 párů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "Hnízdění bylo v České republice poprvé prokázáno v roce 1951 na Novoveském rybníce u Pohořelic na jižní Moravě. V současné době jsou hlavními hnízdními oblastmi jižní Čechy, Polabí a jižní a severní Morava. Početnost velmi kolísá; v letech 1985–89 byla odhadnuta na 100–300 párů, v letech 2001–03 na 100–200 párů.", "section_level": 1}, {"title": "Tah.", "content": "Sýkořice vousatá je převážně stálý až přelétavý pták bez výrazného tahu.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Sociálně monogamní druh. Páry jsou si věrné i několik sezón, ale v koloniích se vyskytují i mimopárové kopulace a vnitrodruhový hnízdní parazitismus. Samice při námluvách preferují samce s delším ocasem. Hnízdo je hluboká, shora vždy přirozeně krytá miskovitá stavba z rákosů nebo orobinců umístěná v rákosí nízko nad vodou. Staví jej oba ptáci. Hnízdí v dubnu až červenci 2x ročně. Samice snáší 5–7 bílých, řídce černě tečkovaných vajec o rozměrech 18,0 x 14,1 mm, na kterých sedí oba rodiče asi 12 dnů. Mláďata poté krmí oba ptáci, někdy společně i s jinými páry, asi po dobu 10–13 dnů. K tvorbě párů u mladých ptáků dochází již v zimních hejnech.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Na jaře a v létě se živí hmyzem, pavouky a měkkýši, od podzimu přechází na rostlinnou potravou, tvořenou semeny rákosu a jiných vodních rostlin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sýkořice vousatá (\"Panurus biarmicus\") je malý druh pěvce a jediný zástupce rodu \"Panurus\", který je jediným rodem čeledi sýkořicovití (Panuridae).", "tgt_summary": "The bearded reedling (\"Panurus biarmicus\") is a small, sexually dimorphic reed-bed passerine bird. It is frequently known as the bearded tit, due to some similarities to the long-tailed tit, or the bearded parrotbill. It is the only species in the family Panuridae.", "id": 53491} {"src_title": "Tengiz Kitovani", "tgt_title": "Tengiz Kitovani", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kitovani, známý svým bohémských způsobem života, se koncem 80. let přidal k protisovětské opozici a k národnímu hnutí za nezávislost Gruzie a to ho v roce 1990 po prvních demokratických volbách v Gruzii vyneslo do křesla tzv. Nejvyšší rady. Později byl zvolen nejvyšším velitelem Národní gardy. S prvním gruzínským prezidentem Zviadem Gamsachurdiou se brzy názorově rozešel a přidal se k opozici, když byl v srpnu 1991 propuštěn ze svého velitelského postu v Národní gardě. Podařilo se mu shromáždit mnohé řadové členy Národní gardy, kteří mu byli loajální, a s nimi vybudoval vlastní vojenskou posádku v okolí Tbilisi, odkud později vedl ozbrojený puč proti prezidentovi. V prosinci 1991 se přidal na stranu několika polovojenských organizací, které už v průběhu listopadu ovládly ulice hlavního města potom, co byla rozprášena protivládní demonstrace. Stal se jedním ze tří vůdců tohoto převratu a po urputných bojích v ulicích Tbilisi, jejichž výsledkem bylo vítězství nad prezidentem Gamsachurdiou, který uprchl ze země, založil společně s dalšími vůdci Tengizem Siguou a Džabou Joselianim Vojenskou radu. 6. ledna 1992 byl ukončen puč a v prozatímní vládě Vojenské rady zaujal post ministra obrany. Později v březnu téhož roku se Vojenská rada přetransformovala do civilní podoby v Národní radu a zvolila si do svého čela Eduarda Ševardnadzeho, někdejšího reformního ministra zahraničí SSSR. V srpnu 1992 Kitovani rozhodl o vyslání vojenských jednotek o počtu 3000 mužů do metropole separatistické Abcházie Suchumi, čímž vyvolal krvavý gruzínsko-abchazský konflikt s mnoha mrtvými na obou stranách. Kvůli svým zbrklým rozhodnutím byl Ševardnadzem v květnu 1993 odvolán z funkce ministra obrany a přidal se k opozičním silám (tzv. Národně-osvobozenecké fronty) vedených Tengizem Siguou, který tou dobou také opustil Ševardnadzeho vládu. V lednu 1995 vedl Kitovani společně se Siguou malou armádu Gruzínců uprchlých z Abcházie, aby v oblasti znovu vyvolal konflikt, který už byl víceméně ukončen. Gruzínská vláda včas zareagovala a Kitovaniho i Siguu nechala uvěznit za založení ilegální ozbrojené složky. V roce 1999 dostal od Ševardnadzeho milost a přestěhoval se do Moskvy. Do politiky se pak už nevrátil. Občas se ale přes média vyjadřuje k aktuální politické situaci v Gruzii. Koncem roku 2012 se po nástupu Ivanišviliho vlády vrátil z emigrace do Tbilisi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tengiz Kitovani (gruzínsky თენგიზ კიტოვანი) (*9. června 1939) je bývalý gruzínský vojenský velitel a politik. Původním povoláním byl ale malíř.", "tgt_summary": "Tengiz Kitovani () (born June 9, 1938) is a retired Georgian politician and military commander with high-profile involvement in the Georgian Civil War early in the 1990s when he commanded the National Guard of Georgia and served as a Defense Minister until being gradually sidelined by Eduard Shevardnadze who had earlier been invited to lead the nation after a successful coup d'etat launched by Kitovani and his allies against President Zviad Gamsakhurdia.", "id": 1993601} {"src_title": "Lewis Hine", "tgt_title": "Lewis Hine", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 26. září 1874 ve městě Oshkosh ve státě Wisconsin. V osmnácti letech, potom co jeho otec zahynul při nehodě, začal pracovat a šetřit peníze pro studium na vysoké škole. Studoval sociologii na univerzitě v Chicagu, Kolumbijské univerzitě a univerzitě v New Yorku. Stal se učitelem na newyorské Ethical Culture School, kde své studenty motivoval k využívání fotografie jako vzdělávacího média. Školní třídy cestovaly na Ellis Island do newyorském přístavu a fotografovaly tisíce přistěhovalců, kteří tam každý den přijížděli. V letech 1904 až 1909 Hine udělal přes 200 fotografií a došel k závěru, že pravděpodobně tíhne k fotožurnalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Fotožurnalismus.", "content": "V roce 1908 se stal fotografem organizace \"National Child Labor Committee (NCLC)\" – komise bojující za práva dětí nucených k práci. V následujících deseti letech Hine zdokumentoval pracující děti za účelem pomoci NCLC tyto praktiky zastavit. V letech 1906–1908 se Hine živil jako fotograf na volné noze pro magazín \"The Survey\", který se zabýval sociální reformou. Všechny snímky udělal proto, aby ukázal zemi krutost, jež byla páchána na dětech nucených k práci. V roce 1908 Hine fotografoval život v oblastech kde se zpracovávala ocel a obyvatele Pittsburghu a Pensylvánie pro významnou sociologickou studii nazvanou \"The Pittsburgh Survey\" (\"Průzkum Pittsburghu\"). Během první světové války a po ní dokumentoval americký Červený kříž pomáhající v Evropě. Ve dvacátých a začátkem třicátých let nafotil Hine sérii „pracovních portrétů“, které zdůrazňovaly přínos člověka modernímu průmyslu. V roce 1930 byl Lewis Hine pověřen zdokumentovat stavbu Empire State Building. Hine fotografoval dělníky v nebezpečných pozicích, když zabezpečovali kovové a ocelové nosné konstrukce budovy, přičemž riskoval stejně jako oni. Za účelem pořídit ty nejpřínosnější snímky se Hine houpal ve speciálně vytvořeném koši ve výšce více než 300 metrů nad Pátou Avenue. Během velké hospodářské krize pracoval opět pro Červený kříž. Fotografoval vyprahlý americký Jih a pro \"Tennessee Valley Authority (TVA)\" dokumentoval život v horách ve východním Tennessee. Působil také jako vrchní fotograf pro \"Works Progress Administration’s (WPA)\", národní výzkumný projekt, který zkoumal změny v průmyslu a jejich dopad na zaměstnanost. Hine byl též členem fakulty na \"Ethical Culture Fieldston School\". Americká národní knihovna vlastní více než 5 000 Hineových fotografií, včetně snímků z nucených dětských prací, fotografií pro Červený kříž, pracovních portrétů a snímků pro TVA a WPA.", "section_level": 1}, {"title": "Stáří.", "content": "V roce 1936 byl Hine vybrán jako fotograf pro národní výzkumný projekt Správy pracovních projektů, ale jeho práce zde nebyla nikdy dokončena. Poslední rok života byl naplněn bojem spojeným se ztrátou vládní a společenské podpory. Jeho práce, ani minulá ani současná, nikoho nezajímala a Lewis Hine byl odkázán na stejnou úroveň chudoby, jako dříve zaznamenal ve svých fotografiích. Zemřel v roce 1940 ve věku 66 let po operaci v nemocnici Dobbs Ferry Hospital v Dobbs Ferry v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lewis Wickes Hine (26. září 1874 Oshkosh, Wisconsin, USA – 3. listopadu 1940) byl americký fotograf a zakladatel dokumentární fotografie.", "tgt_summary": "Lewis Wickes Hine (September 26, 1874 – November 3, 1940) was an American sociologist and photographer. Hine used his camera as a tool for social reform. His photographs were instrumental in changing child labor laws in the United States.", "id": 1454564} {"src_title": "Papežská akademie věd", "tgt_title": "Pontifical Academy of Sciences", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Současná Papežská akademie věd navazuje na \"Accademia dei Lincei\" (Papežskou akademii rysů), založenou v Římě v roce 1603 papežem Klementem VIII. (1536–1605) a Fredericem Cesim (1585–1630). Jedná se o druhou vědeckou akademii na světě (po Academia Secretorum Naturae v Neapoli, která však byla nařčena z čarodějnictví a roku 1578 na příkaz papeže Pavla V. zrušena). Federico Cesi usiloval o uplatnění pozorování, experimentů a induktivní metody. Název akademie byl odvozen z latinského výrazu pro rysa, který má velmi dobrý zrak. Právě tak dobrou pozornost měli akademici věnovat výzkumu. Členem byl i Galileo Galilei (1564–1642). V roce 1847 Pius IX. (1792–1878) v návaznosti na původní organizaci založil Accademia Pontificia dei Nuovi Lincei (Papežskou akademii nových rysů). Ta byla obnovena Piem XI. ve zmiňovaném roce 1936 jako současná Papežská akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity.", "content": "Členové akademie pracují nezávisle na národnosti, politice a náboženství. Jejich hlavním zájmem je objektivní vědecké poznání, přístupné nejen pro Vatikán, ale také pro širokou odbornou veřejnost. Vědci pracují v oblasti fyziky, astronomie, chemie, vědy o zemi a přírodním prostředí, biologie, matematiky, aplikovaných věd, filosofie a dějin vědy. Výsledky výzkumu jsou zveřejňovány ve čtyřech publikačních řadách – Acta, Scripta varia, Documenta a Commentarii. V současnosti výzkum zahrnuje šest hlavních oblastí:", "section_level": 1}, {"title": "Členové akademie.", "content": "Akademie má osmdesát stálých, doživotně jmenovaných členů. Původně bylo akademiků sedmdesát, ale papež Jan Pavel II. jejich počet v roce 1996 zvýšil. Sbor doplňuje několik čestných členů a členové „dočasní“. Dočasní členové jsou jmenováni z titulu svého úřadu a jsou jimi kancléř Akademie, ředitel Vatikánské observatoře, prefekt Vatikánské knihovny a prefekt Vatikánského tajného archivu. Noví členové jsou vybíráni sborem akademiků na základě vědeckého významu jejich výzkumů a s přihlédnutím k jejich morálním postojům, bez ohledu na rasu či náboženské vyznání. Vybrané kandidáty poté oficiálně jmenuje papež. V čele Papežské akademie věd stojí prezident, kterého z řad akademiků jmenuje na čtyřleté funkční období papež po doporučení sedmičlenné Akademické rady a kancléře.", "section_level": 1}, {"title": "Současní členové.", "content": "Seznam členů k roku 2011:", "section_level": 2}], "src_summary": "Papežská akademie věd (lat. \"Pontificia Academia Scientiarum\") je prestižní vědecká organizace, založená v roce 1936 papežem Piem XI. (1857–1939). Současným prezidentem je Werner Arber (od roku 2011). Patronát nad akademiky drží papež, přesto je výzkum prováděn bez omezení, nezávisle na státu. Papežská akademie věd sídlí ve Velké aule, přistavěné v roce 1936 k Letohrádku Pia IV. ve Vatikánských zahradách. Provádí výzkum zejména v oboru matematiky, fyziky a jiných přírodních věd a věnuje se studiu příslušných epistemologických problémů. Důležitá je také podpora mezioborové spolupráce. Členy akademie jsou nejuznávanější vědci 20. století z různých zemí světa, mnohdy držitelé Nobelovy ceny.", "tgt_summary": "The Pontifical Academy of Sciences (, ) is a scientific academy of the Vatican City, established in 1936 by Pope Pius XI, and thriving with the blessing of the Papacy ever since. Its aim is to promote the progress of the mathematical, physical, and natural sciences and the study of related epistemological problems. The Academy has its origins in the Accademia Pontificia dei Nuovi Lincei (\"Pontifical Academy of the New Lynxes\"), founded in 1847 as a more closely supervised successor to the Accademia dei Lincei (\"Academy of Lynxes\") established in Rome in 1603 by the learned Roman Prince, Federico Cesi (1585–1630), who was a young botanist and naturalist, and which claimed Galileo Galilei as its president. The Accademia dei Lincei survives as a wholly separate institution. The Academy of Sciences, one of the Pontifical academies at the Vatican in Rome, is headquartered in the Casina Pio IV in the heart of the Vatican Gardens. The academy holds a membership roster of the most respected names in 20th century science, including such Nobel laureates as Ernest Rutherford, Max Planck, Otto Hahn, Niels Bohr, Erwin Schrödinger, and Charles Hard Townes.", "id": 2023335} {"src_title": "Operace Létající koberec", "tgt_title": "Operation Magic Carpet (Yemen)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Přijetí Plánu OSN na rozdělení Palestiny a deklarace židovského státu, způsobily v jemenském Adenu střety a nepokoje vyvolané muslimy, při kterých bylo zabito 82 lidí a zničeno mnoho židovských domů. Počátkem roku 1948 byli Židé obviněni z vraždy dvou muslimských dívek, což vedlo k rabování židovského majetku. Židovská komunita v Adenu byla ekonomicky paralyzována a většina židovských obchodů byla zničena. Jemenští Židé se začali shromaďovat v Adenu v táboře Geula (), jehož název v hebrejštině znamená tábor Spásy. Jejich přáním byl odchod do nově vzniklého Státu Izrael. Tomu však až do ukončení nepokojů v Izraeli v roce 1949 bránily britské jednotky, které stále kontrolovaly Adenskou kolonii. Tou dobou již v táboře Geula žilo na 10 000 lidí. K přesunu však dal nakonec tajný souhlas nově jmenovaný imám Ahmad bin Yahya.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "Pro vzrůstající nebezpečí byla během června 1949 a září 1950 většina jemenské židovské komunity tajně přesunuta do Izraele během Operace Létající koberec. Malá a víceméně plynulá migrace byla možná do roku 1962, kdy jakýkoliv další židovský exodus zmařila občanská válka. Některé bohaté židovské rodiny, které pochybovaly o slibované lepší budoucnosti v Izraeli, se rozhodly neopustit svůj majetek a tak nakonec v Jemenu zůstalo na 300 Židů. Během této operace bylo do Izraele letecky přepraveno celkem: 47 000 jemenských Židů (převážná část tamní komunity), 3 000 adenských Židů a 500 džibutských a eritrejských Židů. Přestěhováním se museli vzdát svého dosavadního farmářského způsobu života a museli se přizpůsobit zcela novému životnímu stylu v nové zemi. Název operace se odvozuje ze dvou biblických pasáží: Většina z nich během transportu viděla letadlo poprvé v životě a tak mnoho z nich bylo vyděšeno a odmítalo nastoupit. Nakonec však byli uklidnění jejich rabínem, který jim připomněl zmíněné verše. Operace Létající koberec byla první v řadě operací během 50. a 60. let 20. století, jejichž účelem bylo přesídlit celé židovské komunity () z arabských zemí do Izraele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Létající koberec (: , známá také jako Operace Orlí křídla, anglicky: ) je operace z června 1949 a září 1950 při které bylo do nově vzniklého Státu Izrael letecky přesunuto 47 000 jemenských Židů (Tejmanimů). Během této tajné operace, o které se veřejnost dozvěděla až o mnoho měsíců později, bylo britskými a americkými přepravními letouny uskutečněno na 380 letů mezi jemenským Adenem a Izraelem.", "tgt_summary": "Operation Magic Carpet is a widely known nickname for Operation On Wings of Eagles (, \"Kanfei Nesharim\"), an operation between June 1949 and September 1950 that brought 49,000 Yemenite Jews to the new state of Israel. During its course, the overwhelming majority of Yemenite Jews – some 47,000 from Yemen, 1,500 from Aden, as well as 500 from Djibouti and Eritrea and some 2,000 Jews from Saudi Arabia– were airlifted to Israel. British and American transport planes made some 380 flights from Aden, in a secret operation that was not made public until several months after it was over. At some point, the operation was also called Operation Messiah's Coming.", "id": 346142} {"src_title": "Ferdinand II. Tyrolský", "tgt_title": "Ferdinand II, Archduke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátek politické kariéry.", "content": "Druhorozený syn Ferdinanda I. byl v dětství vychováván spolu se svým starším bratrem Maxmiliánem. V letech 1533–1543 pobýval s většinou své rodiny v Innsbrucku, a to z důvodu ohrožení Vídně Osmanskou říší. Poté se rodina přesunula do Prahy, kde Ferdinand dostal vlastní dvůr. První politické a vojenské zkušenosti získal na vojenských taženích svého strýce, císaře Karla V.: nejprve ve válce proti Francii (1543) a poté v bitvě šmalkaldské války u Mühlberka (1547).", "section_level": 2}, {"title": "Královský místodržící v Čechách (1547–1567).", "content": "Téhož roku se podílel na potlačení stavovského povstání v Čechách a poté mu otec svěřil místodržitelství v českých zemích. Králův syn se projevil jako schopný a oddaný správce úřadu, který se mu stal odrazovým můstkem k jeho politické kariéře. V Praze budoval nákladně svoji rezidenci, zakládal dvorní stavby, okrasné zahrady a obory. Podle jeho vlastního návrhu byl vystavěn letohrádek Hvězda, pro který shromažďoval umělecké a historické sbírky, které později přenesl do Tyrolska. S jeho pobytem v Praze je spojen rozkvět renesanční kultury a humanismu v českých zemích. Dosti nekompromisně a krutě vystupoval proti nekatolíkům. Po mučení nechal na hradě Křivoklátě na 13 let (1548–1561) uvěznit českobratrského biskupa Jana Augustu. Poté jej na přímluvu své ženy Filipíny Welserové a Ladislava ze Šternberka nechal převézt do Prahy a tam jej věznil až do roku 1565. V roce 1556 vytáhl jako vrchní velitel do Uher bojovat proti Turkům. Koncem roku však již byl zpět v Praze. Po otcově smrti v roce 1564 Ferdinandovi připadla vláda v Tyrolsku a na území Předního Rakouska. Na přání nové hlavy habsburské monarchie, bratra Maxmiliána II., ještě dva roky vykonával v Čechách svůj místodržitelský úřad a ještě jednou společně s bratrem podnikl tažení do Uher (1566).", "section_level": 2}, {"title": "Vláda v Tyrolsku (1567–1595).", "content": "Ferdinand I. ve své závěti rozdělil vládu v dědičných rakouských zemích na tři části mezi své syny. Po jeho smrti v roce 1564 Ferdinandovi připadla vláda v Tyrolsku a na území Předního Rakouska. Na přání nové hlavy habsburské monarchie, bratra Maxmiliána II., ještě dva roky vykonával v Čechách svůj místodržitelský úřad a ještě jednou společně s bratrem podnikl tažení do Uher (1566). V lednu 1567 uspořádal slavnostní vjezd do svého knížectví, následovaný přísahou věrnosti zemských stavů v Innsbrucku, Ehingenu, Freiburgu, Kostnici a v dalších městech. Jeho novým sídelním městem se stal tyrolský Innsbruck. Pro svoji ženu Filipínu upravoval nedaleko ležící zámek Ambras, kde soustředil i své bohaté umělecké sbírky. Jeho tyrolskou politiku charakterizovaly dobré vztahy s okolními zeměmi, ale zároveň i tvrdý postup proti nekatolíkům. Maximálně se snažil o uplatňování zásad protireformace, nedávno přijatých na tridentském koncilu. Nekompromisně postupoval zejména proti novokřtěncům, z nichž mnohé nechal popravit. Podporoval jezuitský řád, který do Innsbrucku povolal jeho otec. Podpořil založení jezuitské koleje a gymnázia a kapucínského kláštera v Innsbrucku. V roce 1586 vyhlásil první tyrolský školní řád. Roku 1573 obnovil a tiskem vydal zemský a policejní řád, který platil až do 18. století. Ferdinand se rovněž snažil, aby se Innsbruck stal sídlem biskupa. Toto úsilí se však nezdařilo. Zároveň se pokoušel o těsnější spojení Tyrolského hrabství s církevními knížectvími Brixen a Trident. Kromě správy vlastních zemí se zajímal i o zahraniční politiku. V letech 1575 a 1587 neúspěšně kandidoval při volbě polského krále. Měl být opět jmenován vrchním velitelem tažení proti Turkům v zimě 1593/1594. Ačkoliv měl o to značný zájem, po delším zvažování nakonec odmítl. Zemřel roku 1595 ve věku 65 let a byl pochován v Innsbrucku.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírky umění.", "content": "V soukromém životě byl Ferdinand Tyrolský známý svým zájmem o umění a sběratelskou činností. V době renesance bylo běžné, že panovníci, šlechta a vzdělanci vytvářeli umělecké sbírky. Sběratelské vášni se věnovali i oba Ferdinandovi bratři, Maxmilián a Karel. Ferdinandova sbírka však dosáhla největší proslulosti a společně se sbírkami jeho synovce, císaře Rudolfa II., představovala vrchol habsburského sběratelství. Ferdinandova sbírka se od čistě esteticky zaměřené sbírky Rudolfa II. lišila především svojí systematičností. Ferdinand byl vychován humanisty (např. Ursinus Velius, Georgius Collimitius) a projevoval intenzivní zájem o dějiny, což se odráželo i ve vybavení jeho rezidencí. Rád se rovněž zúčastňoval turnajů a obdivoval zbraně. Již během svého pobytu v Praze a na Křivoklátě se věnoval sbírání zbrojí, čímž položil základ jedné z nejvýznamnějších sbírek zbraní na světě. Po roce 1564, kdy zdědil vládu v Tyrolsku, nechal postupně sbírky převézt na zámek Ambras, který nechal přestavět. Zároveň se věnoval sbírání portrétů, uměleckořemeslných předmětů a přírodnín, zvláště kuriozit, mezi nimiž je možné najít portrét rytíře s hlavou proťatou dřevcem i nelichotivý obraz Jana Žižky. Sbírku portrétů sestavoval systematicky tak, že pověřoval umělce a nákupčí, aby na evropských dvorech pořizovali kopie obrazů. Sbírka obsahovala mj. asi tisíc malých obrázků, které většinou nebyly nikdy vystaveny, ale uchovávány v truhlách. Po Ferdinandově smrti zdědil zámek i sbírky jeho syn Karel, který je v roce 1606 prodal císaři Rudolfu II. Ten je ponechal na zámku Ambras, kde zůstaly do 18. století nedotčeny. Tehdy byly habsburské sbírky centralizovány a z velké části odvezeny do Vídně. Část sbírek se během posledních desetiletí vrátila na Ambras.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné poměry.", "content": "Ferdinand Tyrolský byl dvakrát ženatý. Poprvé se v roce 1557 během svého působení v Čechách tajně oženil s měšťanskou dcerou Filipínou Welserovou (* 1527 – † 24. 4. 1580). Šlo o nerovný (morganatický) sňatek, který byl uzavřen na zámku Březnice, kde Filipína bydlela u své tety Kateřiny z Lokšan. Protože byl sňatek tajen před veřejností i císařskou rodinou a Filipína byla považována za neprovdanou ženu, byly děti vzešlé z tohoto manželství „adoptovány“ jako nalezenci. Císař Ferdinand I. se o sňatku dozvěděl v roce 1559. Nerovný sňatek vylučoval Ferdinandovy potomky z případného nástupnictví. Kromě toho byl i jednou z příčin Ferdinandova prvního neúspěchu při kandidatuře na polský královský trůn. I poté, co se císař dozvěděl o sňatku svého syna, muselo být toto manželství i nadále před veřejností tajeno až do roku 1576, kdy jeho právoplatnost uznala papežská kurie. Roku 1580 však Filipína zemřela. Z tohoto manželství se narodily 4 děti, dospělosti se dožili dva chlapci: Dne 9. května 1582, dva roky po smrti Filipíny Welserové, se arcivévoda Ferdinand oženil se svou neteří Annou Kateřinou (17. ledna 1566 – 3. srpna 1621) z mantovského rodu Gonzaga (její matkou byla Ferdinandova sestra Eleonora). Z tohoto manželství se narodily tři dcery:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand II., zvaný Tyrolský, (14. června 1529, Linec – 24. ledna 1595, Innsbruck) byl rakouský arcivévoda, místodržitel v českých zemích (1547–1567), tyrolský hrabě (od r. 1567) z rodu Habsburků, syn římskoněmeckého císaře, českého a uherského krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské.", "tgt_summary": "Ferdinand II, Archduke of Further Austria (Linz, 14 June 1529 – 24 January 1595, Innsbruck) was ruler of Further Austria and since 1564 Imperial count of Tirol. The son of Ferdinand I, Holy Roman Emperor, he was married to Philippine Welser in his first marriage. In his second marriage to Anna Juliana Gonzaga, he was the father of Anna of Tyrol, future Holy Roman Empress.", "id": 1330525} {"src_title": "Bitva u Tagin", "tgt_title": "Battle of Taginae", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Za jedenáct let panování krále Totily dosáhla moc ostrogótů na Apeninském poloostrově vrcholu. Až na několik odbojných míst nastolil tvrdou vládu nad celou Itálií a neustálými výpady na území rozkládající se ve sféře byzantské moci znepokojoval císaře Justiniána. Konstantinopolský panovník zpočátku věnoval italskému bojišti jen okrajový zájem, neboť jeho hlavní pozornost byla vázána válkou s Peršany. Postupem času si však začal uvědomovat, že nad zdejšími událostmi ztrácí kontrolu a vyslal do země svého nejlepšího generála, Belisara. Belisar byl pověřen úkolem uklidnit poměry na Apeninách již podruhé. V prvním případě se mu podařilo Ostrogóty zcela pokořit, ale proti Totilovi nedosáhl žádného výrazného úspěchu. Nakonec jej císař v roce 548, na jeho vlastní žádost, ze západního bojiště odvolal. Hlavní tíže Belisarova selhání však nespočívala pouze v jeho chybách, ale i na císaři Justiniánovi. Byzantský panovník žárlil na Belisarovy úspěchy a snad i proto mu poskytl jen nedostatečné zdroje. Belisar téměř po celou dobu tažení operoval s vojskem čítajícím 4000 mužů a i přes nepřetržité naléhání mu byla do Itálie posílaná jen špatně organizovaná materiální i vojenská podpora. To všechno se však změnilo ve chvíli, kdy si císař uvolnil ruce na východě. Velením dalšího vojska pověřil svého synovce Germania, který však v průběhu připrav nečekaně zemřel. Na jeho místo císař zpočátku jmenoval Germanova zetě Ioanna a Iustinia, jednoho z Germanových synů, ale oba muže následujícího roku (552) vystřídal dvorní kleštěnec Narses. Nikdo neznal příčinu Justiniánova rozhodnutí, nicméně pravděpodobným důvodem, proč zvolil muže, jemuž bylo v době bitvy u Tagin 74 let, mohl být fakt, že vůči případným Narsovým úspěchům by nepociťoval takovou žárlivost jako v Belisarově případě. Narses konečně obdržel to, čeho se Belisarovi nedostávalo. Pro tažení disponoval značným finančním obnosem i silnou armádou. V Salonách se k němu připojilo vojsko, které původně naverboval Germanus a po cestě do Itálie nabíral oddíly dalších barbarských národů. Když dorazil na hranice Venecie, čítala jeho armáda 20 – 30 000 bojovníků. Zde však zjistil, že mu cestu blokuje padesátitisícové vojsko Franků. Navíc u Verony stál vojevůdce Teias s výkvětem ostrogótské armády, který byl připraven za všech okolností zabránit Byzantincům v postupu do italského vnitrozemí. Narses proto dal na radu původního velitele armády Ioanna, který se z předchozích bojů vyznal ve zdejší krajině, a vojsko postupovalo podél pobřeží Jaderského moře. Díky tomu, že ústí řek vojáci překračovali pomocí pontonových mostů vytvořených z člunů, dorazil brzy až k Ravenně. Když se o manévru císařské armády dozvěděl král Totila, v klidu vyčkal u Říma na oddíl pod velením Tei a teprve pak vyrazil k Apeninám. K jeho armádě se mělo připojit ještě 2000 jezdců, na ty však již nečekal. Jakmile ostrogótské vojsko protáhlo Eturií a dorazilo k horskému pásmu, usadilo se v úzkém údolí, vhodném pro údernou taktiku gótských kopiníků, u vesnice s názvem Taginae poblíž dnešního Gubbia. v Umbrii Zanedlouho po Ostrogótech přitáhl k Apeninám i Narses, který se utábořil ne víc než sto stadií od nepřátelského ležení.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace, členění a taktika armád.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Byzantinci.", "content": "Po rozpadu římské říše na východní a západní část postupně docházelo k zásadním změnám vojenské organizace u obou státních útvarů. Koncem 5. století zcela vymizela hlavní armádní organizační složka legie a pěchota se stala, až na nepatrné výjimky, naprosto podřízená jezdectvu. V jeho případě Římané napodobili efektivní taktiku hunských jízdních lučištníků, kteří se v jejich podání postupně přetvořili v katafrakty. Ti se nakonec stali nejspolehlivějších složkou byzantského vojska. Další změnou v organizaci armády byl značný nárůst začleňování jednotek federátů, tedy barbarských oddílů, mnohdy pod vlastními kmenovými veliteli. V době bitvy u Tagin byla císařská vojska rovnoměrně rozdělena právě mezi tyto námezdníky a profesionální občanské oddíly. Východořímské vojsko své síly verbovalo zejména v řadách Isaurů, současně však i mezi Galy, Germány, Franky a Burgundy, potažmo v Anatolii. Také Narsova armáda tvořila výrazně kosmopolitní uskupení. Historikové většinou uvádí, že do bitvy sebou přivedl kolem 20 000 ozbrojenců, z čehož mohlo být až 8000 naverbovaných barbarských bojovníků. Prokopios z Kaisareie ve své knize \"Válka s Góty\" doslova zapsal, že již na začátku tažení se k Narsovi připojil Auduin, král Langobardů s 2500 muži, dále pak 3000 Herulů pod velením Filimuta a další velké množství pod praporem Aruta, mnoho perských uprchlíků pod velením Kabada, vnuka perského krále téhož jména, dále pak Gepid Asbados, který sebou přivedl 400 mužů ze svého kmene a konečně množství Hunů. Část vojska dále mělo tvořit 3000 příslušníků služeb, generál Daghisthaios s velkým doprovodem a Ioannes Fagas (Žrout), jenž s sebou vedl jednotku statečných vojáků. Nutno podotknout, že i vojsko, které k Narsovi připojil Ioannes v Salonách, jež předtím naverboval jeho tchán Germanus, bylo ze značné části zformováno z barbarů, kteří sídlili v oblasti Dunaje a mnoha dalších z \"celého světa\", zlákaných Germanovým věhlasem a bohatým žoldem.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrogóti.", "content": "Také vojsko krále Totily bylo do značné míry složeno z cizinců. Jádro armády pochopitelně tvořili sami Ostrogóti, ale v jejich řadách bojovalo množství mužů, kteří dříve sloužili u Římanů nebo je ke Gótům svedla vidina zisku pod velením úspěšného vojevůdce. Prokopios uvádí mnoho případů, kdy římští vojáci dostali od Totily na výběr buď se připojit k jeho oddílům nebo svobodně odejít do Byzance. Vždyť i Řím mu dvakrát padl do rukou díky zradě Isaurů, kteří následně vstoupili do ostrogótských řad. V neposlední úloze zde hrál významnou roli fakt, že gótský vládce byl schopen dostát vůči žoldnéřům svým finančním závazkům. Co se týká vojenské doktríny, spoléhali se Ostrogóti na jednoduchou a účinnou taktiku, která přenášela hlavní míru útoku na masu těžkého jezdectva vyzbrojeného dlouhým kopím. Úkolem jezdců bylo prolomit střed nepřátelské linie a tím rozhodnout celou bitvu. V případě neúspěchu jezdci ustoupili a opakovali své nájezdy, dokud nedošlo k požadovanému efektu. Pěchota hrála v ostrogótském vojsku pouze podružnou roli a v bitvě u Tagin jí Totila v případě neúspěchu hlavního útoku určil zachytit prchající jezdce a teprve poté se s nimi vrhnout do protiútoku.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Sotva Narses dorazil k dějišti budoucího střetu, vyslal k Totilovi několik svých přátel, aby ho vybídli rokovat o míru. Gótský panovník však považoval boj za nevyhnutelný. Vzkázal tedy Narsovi, že bitva bude svedena za osm dní, ale tento termín nehodlal dodržet. Byzantský vojevůdce však Totilův záměr vytušil a obě armády se proti sobě sešikovaly již následujícího dne. Předehrou k celému finálnímu střetu byl boj o malý pahorek, který se zvedal nedaleko od obou armád. Obě strany se domnívaly, že jeho obsazením by nad nepřítelem mohly získat nějakou výhodu. Zejména pro Góty skýtal možnost vpadnout Byzantincům do zad. Narses si byl tohoto možného rizika dobře vědom a ještě v noci vyslal ke kopci padesát pěšáků z pravidelných jednotek. Ti se seřadili pod pahorkem v místech, kde vedla úzká pěšina, jež byla pro případný zdařilý Gótský obchvat klíčová. Když se o Narsově tahu dozvěděl Totila, ihned proti Byzantincům vyslal oddíl jezdců. Když Totila viděl, jak jeho muži zmateně stojí před římským vojskem, shromáždil je kolem sebe a proslovem se je pokusil povzbudit k boji. Posléze je seřadil do dvou linií. Do čela umístil své těžké jízdní kopiníky, kteří měli mohutným úderem prorazit střed nepřátelského postavení, do druhého sledu pak lučištníky, muže se sekerami a oštěpy. Účelem pěchoty, která obdržela rozkaz v bitvě nepoužívat luky, ale pouze oštěpy, bylo v případě nezdařeného útoku zachytit prchající jezdce a znova s nimi zaútočit. Narses byl patrně dobře informován o tom jaké pojetí boje protivník nejčastěji uplatňuje a rozhodl se proto svést bitvu v defenzivním postavení. Sám se s velitelem Ioannem a výkvětem římského mužstva postavili na levé křídlo, na křídlo pravé pak umístil zbytek Římanů pod velením Valeriana, Ioanna Faga a Dagistiana. Každé z křídel dále posílil asi 4000 lučištníky z pravidelných jednotek. Střed bitevní linie tvořil zbytek vojska, tedy barbarská námezdní síla. Narses tyto oddíly nechal sesednout z koní a přikázal jim vytvořit falangu; jeho úmyslem bylo zabránit tomu, aby barbaři nebyli liknaví a zbabělí a při první příležitosti se nedali na spěšný ústup z boje. Posledním taktickým prvkem bylo postavení asi 1500 katafraktů, kteří dostali za úkol zaujmout pozici na levém křídle tak, aby s celou linií tvořili pravý úhel. 500 z nich bylo určeno přispěchat na pomoc jakmile by některá část vojska začala ustupovat a zbylou tisícovku pověřil udeřit do týlu gótské pěchotě poté, co vyrazí do boje. Když byla obě vojska seřazená ke střetu, Narses i Totila přijeli před linie a povzbuzovali své muže k větší odvaze. Obě strany posléze vyčkávaly, dokud boj nezahájí nepřítel. K akci se však prozatím neschylovalo. Řady se nepohnuly ani poté, co se mezi oběma vojsky střetli dva válečníci, aby vzájemně změřili své síly. Nakonec vyjel mezi obě vojska sám Totila, který měl zprávy o tom, že se k němu blíží 2000 jezdců, na které se rozhodl nečekat ještě na římském území. Náhle hrál o čas, a proto celé dopoledne předváděl mužům z obou táborů své jezdecké dovednosti. Když skončil, rozhodl se boj ještě oddálit tím, že vyslal k Byzantincům posly se vzkazem, že se chce dohodnout. Narses se však nenechal oklamat a vyjednavače poslal zpět. I tak se Totilův záměr vydařil a posily stačily dorazit včas. Přesto jako by se k bitvě stále neschylovalo. Gótové se v klidu naobědvali a vyzbrojili nové jednotky. Teprve po dokončení těchto úkonů dal gótský král povel k útoku. Domníval se, že Byzantinci uchlácholení zdánlivým klidem poleví v pozornosti. Narses však svým mužům nedovolil opustit pozice; jídlo museli sníst seřazeni každý na svém místě. Ve chvíli, kdy Gótové vyrazili proti Byzantincům, Narses poručil oběma křídlům, které čítaly po čtyřech tisících lučištníků, aby se vysunuly vpřed a vytvořily tak z linie neúplný půlkruh. Tím se hlavní úderná síla Gótů vehnala do částečného obklíčení. Šípy na ni dopadaly ze dvou stran a útok se značně zpomalil. Přesto jezdci dorazili na dotek k protivníkovi a došlo k tvrdému boji. Střetnutí trvalo až do soumraku. Palbou lučištníků decimovaní Ostrogóti nedokázali prorazit lépe uspořádané řady nepřátel, a když na ně z boku udeřil oddíl katafraktů, útočná formace se rozvrátila a jezdci začali zmateně opouštět bojiště. Prchající nezastavila ani pěchota v jejich zádech. Jízda se přehnala jejími řadami, aniž by zpomalila, a obě gótské linie se tak slily v jednu. Naprosto dezorganizovaná armáda se v tu chvíli rozpadla a gótští bojovníci začali bezhlavě prchat. Této paniky okamžitě využili Narsovi muži, kteří nepřítele dlouho do noci důrazně pronásledovali. Na 6000 Gótů zahynulo přímo v bitvě a mnoho dalších padlo Byzantincům do zajetí. Nicméně i ti byli krátce po střetu povražděni. Ustoupit se pokoušel také Gótský král Totila, který prchal lesem pouze s pěti svými společníky. V zádech měli několik pronásledovatelů, kteří netušili, kdo je před nimi. Když byli gótové dostiženi, došlo k drobné potyčce, při níž Gepid jménem Asbados vrazil Totilovi do zad kopí. Posléze byzantští vojáci upustili od pronásledování a vrátili se zpět do tábora. Přestože byl gótský král zraněn, ujížděl spolu se svými společníky ještě dalších 84 stádií až k místu zvanému Caprae. Zde mu jeho muži konečně ošetřili rány, ale veškerá jejich snaha již byla zbytečná, neboť svému zranění zanedlouho podlehl.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Po bitvě zbytky Totilovy armády ustoupily přes řeku Pád k městu Ticinum. Zde byl novým gótským králem zvolen Teias, který se ihned pokusil jednat o dalších akcích proti Narsově armádě s Franky. Mezitím se byzantský vojevůdce zmocnil Říma a dobyl některé další italské oblasti. Frankové spolupráci proti Byzantincům odmítli a Teias se rozhodl vytáhnout na pomoc posádce obležené tvrze v kampánských Cumách. Narses mu zastoupil cestu nedaleko Vesuvu, kde proti sobě zůstaly obě armády stát ve vzájemném dvouměsíčním patu. Nakonec byli Gótové odříznuti od přísunu potravin a ustoupili k blízké hoře jménem Mons Lactarius. Na tomto místě obě vojska svedla bitvu. Teias byl zabit a poražení Ostrogóti byli přinuceni vyjednávat o svobodném odchodu z Itálie. V této záležitosti jim bylo vyhověno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Tagin, známá též jako bitva u Busta Gallorum, byla předposledním velkým střetnutím římsko-gótských válek, jejichž závěrečná fáze probíhala na území dnešní Itálie po značnou část první poloviny 6. století. Síly byzantského císaře Justiniána I. pod velením eunucha Narsa zde někdy v průběhu roku 552 drtivě porazily vojsko ostrogótského krále Totily, jemuž se za jedenáct let vlády podařilo dvakrát dobýt Řím a ovládnout téměř celé území Apeninského poloostrova. Vítězství byzantskému vojevůdci vydláždilo cestu ke znovudobytí Itálie a úspěšnému ukončení války, naopak poražení přišli o téměř polovinu početního stavu vojska a při ústupu zahynul jejich panovník.", "tgt_summary": "At the Battle of Taginae (also known as the Battle of Busta Gallorum) in June/July 552, the forces of the Byzantine Empire under Narses broke the power of the Ostrogoths in Italy, and paved the way for the temporary Byzantine reconquest of the Italian Peninsula.", "id": 205569} {"src_title": "STS-7", "tgt_title": "STS-7", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na start.", "content": "Po svém předcházejícím prvním letu STS-6 si orbiter Challengeru vyžadoval opravy, hlavně tepelného štítu. Poškodila se například izolace na motorech OMS, která byla nahrazená asi 170 destičkami. Dalších 120 destiček nahradilo ochranu na elevónech a 60 poškozených dlaždic bylo vyměněných za nové. Celkem trvaly opravy a prověrky Challengeru 35 dní. Přípravy na start bylo potřeba maximálně urychlit, protože předcházející start proběhl se zpožděním a další opoždění by ohrožovalo připravovaný termín startu pro misi STS-9. Raketoplán byl ve startovací sestavě na mobilním zařízení MLP-1 převezen na rampu 39-A 26. května. Vlastní odpočítávání začalo 16. června v T-40 hodin. Zkrácení standardní doby odpočítávání bylo způsobené tím, že množství operací proběhlo mimo rámec odpočítávání. V průběhu odpočítávání se vyskytly tři menší závady.", "section_level": 2}, {"title": "Start.", "content": "Mise STS-7 začala 18. června 1983 ve 11:33:00 UTC. Na rozdíl od předcházejících letů proběhlo navedení Challengeru na oběžnou dráhu přesně podle plánu. Přitom při dosavadních letech byly ve výškách až kilometrové odchylky. Dva manévry motorů OMS v čase T+10 minut a T+44 minut dostaly Challenger na téměř kruhovou oběžnou dráhu ve výšce 289–305 km.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po otevření nákladového prostoru a nevyhnutných prověrkách byla nejprve vypuštěná družice Anik C2, kterou její motor PAM-D (Payload Assist Module) dostal na dočasnou dráhu. Na geostacionární dráze byla zakotvená 24. června. K vypuštění Palapy B1 došlo během druhého dne letu, 19. června. V průběhu tohoto dne přístroje na palubě raketoplánu zaznamenaly pozvolný pokles tlaku v rezervoáru hydraulické kapaliny v systému APU č. 2. Pokles tlaku se podařilo vyrovnat malým čerpadlem. Dne 20. června začala Rideová aktivovat vědecké přístroje na palubě družice SPAS-01. Piloti se zatím věnovali manévrování s raketoplánem a prověrce lodních systémů. Družice SPAS-01 byla vypuštěna 22. června. Vypuštění družice o den dříve ohrožovala stoupající teplota v její elektronice. Fabian nejprve uchopil družici manipulátorem RMS za kotvičku na horní straně a po uvolnění zajišťovacích zámků vyzvedl SPAS-01 nad nákladový prostor. V 08:05 UT nechal družici asi minutu volně se vznášet nad raketoplánem a pak ji znovu uchopil manipulátorem. Poté řídící středisko povolilo uvolnit družici definitivně. Po postupném manévrování se raketoplán vzdálil od družice na 300 metrů, poté se k ní opět přiblížil a Thagard ji manipulátorem zachytil. Předtím však Rideová družici záměrně uvedla do pomalé rotace. Po tomto prvním úspěchu se testoval vliv spalin z manévrovacích trysek raketoplánu (RCS) na družici. Vše probíhalo bez problémů a po opětovném zachycení byla družice znovu uložená v nákladovém prostoru raketoplánu. Dne 23. června proběhly další pokusy s družicí, tentokrát ale bez jejího vypuštění. Začaly rovněž přípravy na přistání.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Přistání bylo naplánované na 24. června na Kennedyho vesmírném středisku, ale kvůli přízemní mlze muselo být odložené. Ředitel dal nakonec příkaz k přistání na základně Edwards AFB. Zážeh motorů OMS, dlouhý 168 sekund, snížil perigeum dráhy a raketoplán díky tomu vstoupil do atmosféry. Na přistávací dráhu Challenger dosedl v 13:57:10 UT.", "section_level": 2}], "src_summary": "STS-7 je označení letu raketoplánu Challenger, pro který to byl druhý let do vesmíru a sedmý let raketoplánu celkově. Byl to první vesmírný let ženy v americké historii a zároveň let, který měl do té doby nejpočetnější posádku, letící v jedné vesmírné lodi.", "tgt_summary": "STS-7 was NASA's seventh Space Shuttle mission, and the second mission for the Space Shuttle \"Challenger\". During the mission, \"Challenger\" deployed several satellites into orbit. The shuttle launched from Kennedy Space Center on June 18, 1983, and landed at Edwards Air Force Base on June 24. STS-7 was notable for carrying Sally Ride, America's first female astronaut.", "id": 1987454} {"src_title": "Palác kultury a vědy", "tgt_title": "Palace of Culture and Science", "src_document": [{"title": "Výstavba a historie.", "content": "Palác byl vybudován podle vzoru stalinských výškových budov v Moskvě, architekt Lev Rudněv ale nacházel inspiraci i jinde, například v Spasské věži v Kremlu. Kromě sovětských vlivů však chtěl také použít i styl polský a před návrhem budovy tedy navštívil mnohá významná města v zemi. Nakonec vzniklo pět projektů, z kterých Poláci vybrali jeden, a ten byl nakonec realizován. Na budování 231 m (42 pater) vysokého paláce pracovalo od 2. května 1952 do 22. července 1955 kolem tří a půl tisíc sovětských dělníků, 16 z nich na stavbě zahynulo. Ještě před dokončením budovy a dva dny po smrti Stalina dne 7. března 1953 rozhodla Státní rada a Rada ministrů PRL o názvu stavby Palác kultury a vědy Josifa Stalina (polsky \"Pałac Kultury i Nauki imienia Józefa Stalina\"). Rovněž bylo rozhodnuto, že památník Stalina bude umístěn před samotný palác. Soutěž na památník byla sice vypsána, ale žádný z projektů nesplnil očekávání zadavatelů. Z vyhlídkového patra často páchali lidé skokem sebevraždu, první takový incident se objevil již roku 1956, musely být proto do výhledů nainstalovány bezpečnostní mříže.", "section_level": 1}, {"title": "Zbourání.", "content": "Od 2. února 2007 je celý objekt památkově chráněný, mnohé osobnosti společenského a kulturního života však proti tomuto kroku protestovaly, neboť považují palác spíše za symbol nesvobody z poválečných časů. V roce 2017 byla v Polsku otevřena diskuze o možném případném zbourání paláce. Zbourání stavby podpořil ministr obrany Bartosz Kownacki Považoval by jej za vhodný dárek pro výročí sta let nezávislosti Polska v roce 2018. Případnou demolici rovněž podpořil i ministr financí a rozvoje a pozdější premiér Mateusz Morawiecki nebo vicepremiér a ministr kultury Piotr Gliński, který uvedl, že proti zbourání „nic nemá, ovšem za podmínky, že odstraněnou stavbu rychle nahradí nějaký jiný rozumný objekt“. Některé hlasy v Polsku tomuto záměru oponovaly s tím, že bez ohledu na okolnosti vzniku je tato budova součástí polské historie a navíc přináší lidem užitek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palác kultury a vědy ( (zkratkou \"PKiN\"), do destalinizace – \"Palác Josefa Stalina\") je výškovou budovou ve Varšavě, vybudovanou v Śródmieście, v centrální části metropole. Jedná se o nejznámější a nejdochovanější památku socialistického realismu v zemi, palác je oficiálně známý jako „Dar národů Sovětského svazu“. Vybudován byl v poválečných letech jako součást rekonstrukce a přestavby metropole po ničivé válce. Otevřen byl roku 1955 a stal se nejvyšší budovou ve Varšavě. Součástí paláce je několik muzeí – technické, mládeže, evoluce a kongresový sál. Na 30. patře (ve výšce 114 m) je pak umístěno vyhlídkové patro. Na střeše budovy stojí vysílač, který zajišťuje televizní a rádiový signál mnoha stanic po celé metropoli.", "tgt_summary": "Palace of Culture and Science (; abbreviated PKiN), is a notable high-rise building in central Warsaw, Poland. With a total height of it is the tallest building in Poland, the 5th-tallest building in the European Union (including spire) and one of the tallest on the European continent. Constructed in 1955, it houses various public and cultural institutions such as cinemas, theatres, libraries, sports clubs, university faculties and authorities of the Polish Academy of Sciences. Since 2007 it has been enlisted in the Registry of Objects of Cultural Heritage. Motivated by Polish historical architecture and American art deco high-rise buildings, the PKiN was designed by Soviet architect Lev Rudnev in \"Seven Sisters\" style and is informally referred to as the \"Eighth Sister\". The Palace was also the tallest clock tower in the world until the installation of a clock mechanism on the NTT Docomo Yoyogi Building in Tokyo, Japan.", "id": 2228775} {"src_title": "Léon Bloy", "tgt_title": "Léon Bloy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec, inženýr Jean Baptiste Bloy byl volnomyšlenkář, matka Anne-Marie Carreau byla naopak hluboce věřící. Léon nedokončil studium lycea, zkusil kresbu a psaní dramat. V roce 1864 přišel do Paříže, pracoval jako kreslíř u stavitele, setkal se s pařížskou bohémou. V roce 1869 se seznámil s Julesem Barbey d'Aurevilly, trvale se navrátil ke katolické víře. V roce 1870 se účastnil Prusko-francouzské války, pak pracoval v advokátní kanceláři v Périgueux. V roce 1873 se vrátil do Paříže a pracoval jako železniční úředník. Krátkodobě spolupracoval s několika časopisy. V roce 1877 se setkal s Anne-Marií Roulée a s knězem Louis-Marie-René Tardif de Moidrey, napsal \"Rytířku smrti\". V roce 1879 vykonal první pouť na poutní místo La Salette. V letech 1882–1884 spolupracoval s kabaretem Le Chat Noir. Anne-Marie Roulée propadla šílenství (postava Veroniky B. z románu \"Zoufalec\"). V roce 1884 se setkal s Berthe Dumont (postava Klotyldy z první části románu \"Chudá žena\"), ta zemřela v roce 1885 na tetanus. V roce 1885 začal vydávat časopis \"Le Pal\" (\"Kůl\"), vyšlo 5 čísel, další vydávání nakladatel ukončil pro obavy z krachu. V roce 1890 se oženil s Johanou Molbechovou (postava Klotyldy z druhé části románu \"Chudá žena\"), dcerou dánského básníka Christiana Molbecha. Měl s ní čtyři děti: Veroniku (* 1891), Ondřeje (1894–1895), Petra (1895–1897), Magdalenu (* 1897). Žil v krajní nouzi. S řadou přátel se rozešel po roztržkách, řadu svých příznivců si znepřátelil svými pamflety (Émile Zola, Guy de Maupassant, Ernest Renan, Joris Karl Huysmans, Alphonse Daudet, Paul Bourget a Anatole France). Teprve po roce 1905 se dařilo jeho přátelům (geolog Pierre Termier, malíř Georges Rouault vydavatel Alfred Vallette, jeho žena – spisovatelka Rachilde, filosof Jacques Maritain a další) tuto bídu poněkud zmírnit. V roce 1916 se přestěhoval na pařížské předměstí Bourg-la-Reine, do domku, kde do roku 1914 bydlel Charles Péguy. Zde v roce 1917 zemřel. V roce 1900 se seznámil s Josefem Florianem, který byl jeho prvním překladatelem do cizího jazyka (v roce 1902 \"Zde se vraždí velcí lidé\"). V roce 1906 se spolu setkali během pouti k Panně Marii La Salettské. Josef Florian přeložil a vydal převážnou většinu Bloyova díla ve své edici \"Dobré dílo\". I Florian podporoval Bloye finančně. Bloyova dcera Veronika (Véronique) se roce 1920 provdala za českého hudebníka O. A. Tichého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Léon Bloy (11. červenec 1846, Périgueux – 3. listopad 1917, Bourg-la-Reine) byl francouzský katolický spisovatel, esejista, autor pamfletů a básník.", "tgt_summary": "Léon Bloy (11 July 1846 – 3 November 1917) was a French novelist, essayist, pamphleteer, and poet, known additionally for his eventual, passionate defense of Roman Catholicism and influence within French Catholic circles.", "id": 2331915} {"src_title": "Bombardování Drážďan", "tgt_title": "Bombing of Dresden in World War II", "src_document": [{"title": "Před operací.", "content": "Na konci roku 1944 ustupovala německá armáda na obou frontách, ale stále nebyla definitivně poražena. 8. února překročili Sověti řeku Odra pouze 70 kilometrů od Berlína. Jak se východní a západní fronta přibližovaly, Spojenci na západě začali uvažovat, jak by mohli pomoci Rudé armádě v postupu svým bombardovacím letectvem. Cílem bylo bombardování Berlína a několika dalších východoněmeckých měst v součinnosti s postupem sovětských vojsk, aby tak způsobily zmatek mezi německými jednotkami a uprchlíky z východní fronty a narušily jejich zásobování ze západu. Zpráva zvláštní britské komise s názvem \"German Strategy and Capacity to Resist\" (Německá strategie a možnosti odporu), která byla připravena výlučně pro Winstona Churchilla, předpověděla, že Německo by se mohlo zhroutit již kolem poloviny dubna, pokud Sověti dokážou obsadit jejich východní pozice. Zpráva zároveň varovala, že by Němci mohli vzdorovat až do listopadu, pokud Sověti nedokážou obsadit Slezsko. Proto by mohla jakákoliv pomoc východnímu fronty zkrátit válku. Plány na rozsáhlý a intenzivní útok na Berlín a další východoněmecká města analyzovali Spojenci pod krycím názvem \"Operace Thunderclap\" v polovině roku 1944, ale nakonec ho odložili na 16. srpna. Do té doby byly tyto plány znovu projednány a Spojenci rozhodli o méně rozsáhlé operaci. 22. ledna poslal komodor RAF Sidney Osborne Bufton zprávu zástupci náčelníka leteckého štábu siru Normanu Bottomleymu, ve které uváděl, že zdánlivý koordinovaný letecký útok RAF na pomoc sovětské ofenzivě by mohl mít ničivý efekt na morálku Němců. 25. ledna poté, co Společná zpravodajská služba (Joint Intelligence Committee) usoudila, že Němci přesouvají desítky divizí ze západní fronty na východní, vyjádřila této myšlence podporu s tím, že zastavení přesunu těchto jednotek je důležitou prioritou. Arthur Harris, v britském tisku přezdívaný také \"bombardér\" Harris, známý jako horlivý zastánce plošného bombardování, navrhoval koordinovaný útok na města Saská Kamenice, Lipsko a Drážďany. Toho večera se Churchill ptal ministra letectva Archibalda Sinclaira na plány pro uskutečnění těchto návrhů, přičemž nezmínil odpověď náčelníka leteckého štábu sira Charlese Portaita, který odpověděl: \"„Měli bychom použít dostupnou sílu na jeden velký útok na Berlín a útoky na Drážďany, Lipsko a Saská Kamenice, případně jakékoliv jiné město, kde by těžké bombardování způsobilo nejen chaos v evakuaci z východu, ale překazilo by také pohyb německých jednotek ze západu.“\" Nicméně zmínil, že letectvo vyčleněné na takové nálety by nemělo být staženo z aktuálních úkolů ničení ropných rafinerií, továren na výrobu proudových letadel a ponorkových doků. Churchill nebyl spokojen s takovou odpovědí a 26. ledna napsal Sinclairovi: \"„Ptal jsem se (minulou noc), zda Berlín a bezpochyby i další velká města v Německu by neměla být nyní považována za důležitý terč… Prosím napište mi zítra, co se bude dít.“\" 4. února, během jaltské konference, nastolil sovětský generál Alexej Antonov otázku narušení přesunu německých jednotek ze západní fronty leteckým bombardováním dopravních křižovatek Berlína a Lipska. Portait, který byl v Jaltě, proto požádal Bottomleyho, aby mu zaslal seznam cílů, které by mohli prodiskutovat se Sověty. Tento seznam obsahoval ropné rafinerie, továrny na výrobu tanků a letadel. Rovněž zde byla i města Berlín a Drážďany. Britský tlumočník později tvrdil, že Antonov a Stalin žádali Spojence o bombardování Drážďan, ale v oficiálních záznamech z konference se taková zmínka nenachází. Je proto možné, že šlo pouze o propagandu v rámci studené války.", "section_level": 1}, {"title": "Význam města.", "content": "Drážďany byly sedmým největším německým městem a podle záznamů RAF byly největším zatím nebombardovaným zastavěným územím. Taylor napsal, že podle oficiální příručky z roku 1942 bylo město \"„jedním z nejdůležitějších průmyslových center Třetí říše“\" a v roce 1944 nejdůležitějším výrobcem zbraní. Nacházelo se zde 127 středně velkých a velkých továren a dílen, které zásobovaly německou armádu vojenskou technikou. Významnost tohoto města z vojenského hlediska však nemusela být pro Německo až tak velká, jak se domnívali plánovači bombardování. Jako reakci na mezinárodní obavy z bombardování napsalo americké letectvo zprávu, která byla utajena až do prosince 1978. Psalo se v ní, že v Drážďanech bylo 110 továren a 50 000 dělníků. Podle této zprávy se ve městě nacházely fabriky na výrobu leteckých komponentů, továrny na výrobu jedovatých plynů (Chemische Fabrik Goye and Company), protiletadlová a dělostřelecká továrna Lehman, továrna na výrobu optických zařízení Zeiss Ikon a také továrny na výrobu elektrických a rentgenových přístrojů (Koch & Sterz), převodovek a diferenciálů (Saxoniswerke) a elektroměrů (Gebrüder Bassler). Ve zprávě se také psalo, že se zde nacházely kasárna, stanové tábory a muniční sklady. Americké letectvo také tvrdilo, že dvě z drážďanských dopravních tepen mají vojenský význam: severo-jižní z Německa do Československa a východo-západní podél hranic s Českem. Město bylo křižovatkou na dopravní trase Berlín – Praha – Vídeň, Mnichov – Vratislav a Hamburk – Lipsko. Americký plukovník Harold E. Cook, který byl jako zajatec vězněn v Drážďanech, později vypověděl, že Drážďany byly ozbrojeným táborem s tisíci německých jednotek, tanků a dělostřelectva a mílemi nákladních aut naložených zásobami určenými na podporu německých jednotek na východní frontě. V náletech však Spojenci neútočili na hlavní průmyslové oblasti na periferiích města, které se rozkládaly na míle daleko. Podle Donalda Millera by ekonomické škody mohly být mnohem větší, pokud by se bombardéry zaměřily na periferie, kde byla soustředěna většina drážďanského průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh a důsledky operace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obrana města.", "content": "Původně byla kolem Drážďan rozmístěna silná protiletecká obrana. Ta však nebyla za celou dobu výrazněji využita, proto byly postupně baterie částečně přesunuty na východní frontu, kde se používaly proti tankům, a částečně posílily protiletecké obrany např. v Berlíně, Halle a měst v Porúří. Protiletecká obrana Říše v prostoru Drážďan tak v únoru 1945 nedosahovala vysokého stupně účinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nálety.", "content": "16. října 1944 došlo k velké ofenzívě sovětských vojsk. Velká část uprchlíků před Rudou armádou se skryla právě v Drážďanech, jež před válkou čítaly 630 000 obyvatel. V noci z 13. na 14. února 1945 na město zaútočilo 805 bombardérů, z nichž 796 bylo lancasterů. Na město svrhly 2660 tn pum, z nichž necelých 45 % bylo zápalných. První vlna čelila nepříznivému počasí, a tak byl útok vyhodnocen jen jako středně úspěšný; druhé vlně o tři hodiny později již nic nebránilo v přesném zaměření značek. V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohňová bouře, jejímž následkem shořelo centrum města. Následující den si drážďanské seřaďovací nádraží za cíl vzal i jeden svaz 461 B-17 Flying Fortress USAAF, doprovázených 316 stíhacími letouny North American P-51 Mustang. Cíl bombardovalo ale jen 311 z nich; část v důsledku navigačních chyb omylem bombardovala Prahu, nálet prožil i Most apod. O den později bombardovalo Drážďany dalších 210 amerických létajících pevností, které se odklonily od svých primárních cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "V důsledku náletu a svržení cca 3900 tun pum bylo zničeno 34 km² zástavby a mezi civilním obyvatelstvem byly způsobeny vysoké, dodnes přesně neznámé ztráty. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých a celkový počet obětí byl odhadnut na 25 tisíc. Tento fakt již roku 1966 veřejně akceptoval i kontroverzní historik David Irving, autor knihy \"Zkáza Drážďan\" vydané v roce 1963.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení operace.", "content": "Řada autorů poválečného období se v odhadu počtu obětí přikláněla k počtu do 35 tisíc jako nejvíc odpovídajícímu skutečnosti, což korespondovalo i s tvrzeními vlády Německé demokratické republiky. Komise německých historiků, zřízená v roce 2004 městem Drážďany za účelem objasnění počtu obětí na životech, dospěla v říjnu 2008 k předběžnému určení známého počtu ztracených životů v hodnotě okolo 18 000, s tím, že jejich počet nepřekročil 25 000. Odpůrci akce argumentují, že vojenský přínos náletu nebyl příliš velký a naprosto neospravedlňuje barbarství akce, kterou označují za jeden z nejtěžších spojeneckých válečných zločinů. Podle nich se Spojenci prostě rozhodli kobercovým bombardováním zlikvidovat město plné civilních obyvatel, uprchlíků před frontou a nuceně nasazených zahraničních dělníků. Město, které bylo nejen hlavním městem Saska, ale též jeden z vrcholů barokního stavitelství v Evropě. Odpůrci poukazují i na to, že sami západní Spojenci ještě v průběhu války v roce 1939 označovali mnohem méně rozsáhlé bombardování měst ze strany Německa a Sovětského svazu za barbarské válečné zločiny. Na architektonické památky sice nebrala ani jedna strana ohledy, ovšem až na jednu německou bombardovací ofenzívu se památky jako takové cílem nestaly. Britský historik druhé světové války Frederick Taylor však upozorňuje na skutečnost, že zdůrazňováním urbanistického a architektonického dědictví města je odsouván do pozadí význam města pro vojenský průmysl a jeho role uzlu dopravní infrastruktury. Drážďany byly díky velkému komunikačnímu uzlu a 110 továrním budovám s více než 50 000 dělníky regulérním vojenským cílem. Argument o kobercovém bombardování navíc nutně naráží na fakt, že akci Bomber Command vedly značkovací stroje – v první vlně stroje No. 5 Group, pro druhou cíle označili slavní Pathfinders. První vlně částečně bránily nízké mraky, druhá vlna již bombardovala přesně na značky. USAAF na tom ale byla hůře. Tu samou noc navíc dalších 368 strojů Bomber Command útočilo na Böhlen. Faktem je, že i sám jinak nekompromisní Churchill byl akcí otřesen natolik, že v memorandu náčelníkovi leteckého štábu a komisi náčelníků štábů z 28. března zpochybnil přiměřenost zvolených prostředků a označil podobné konání za \"„pouhý akt teroru a svévolného ničení“\" (\"„mere acts of terror and wanton destruction“\"). Po upozornění Sira Archibalda Sinclaira, že to byl nakonec i on sám, kdo 26. ledna 1945 požadoval zničení měst ve východním Německu, své memorandum stáhl a v novém již pečlivěji vážil svá slova. Roli jistě sehrála i rozdílná optika půlky února a konce března 1945. Pokud jde o vojenské hledisko celé akce, Spojenci nečelili většímu odporu, protože Luftwaffe ho již v této době nebyla schopna. Navíc všechny blízké a dostupné síly Luftwaffe zůstaly po celou dobu náletu nečinné na letištích, neboť měly nedostatek pohonných hmot a dále plnily jiné úkoly. Spojenecké ztráty tak byly minimální.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkazy.", "content": "V satirickém vědeckofantastickém románu \"Jatka č. 5, aneb, Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí\" (1969) zachytil Kurt Vonnegut některé události, které prožíval jako válečný zajatec v Drážďanech během náletu a krátce po něm. Připomíná 135 000 obětí zápalných bomb a popisuje \"„naprostou zkázu“\" a \"„nepochopitelný masakr“\". Němci jej spolu s dalšími válečnými zajatci poslali shromažďovat mrtvé do masových hrobů, \"„ale těl bylo příliš mnoho na pohřbení. Namísto toho Němci poslali skupiny s plamenomety. Všechny ostatky byly spáleny na popel.“\" Do úvodu určeného zvláště pro vydání knihy v roce 1976 napsal: Odkaz na válečného zajatce v Drážďanech Kurta Vonneguta nalezneme v Hellerově románu \"Zavíráme\". Jedna z postav – Lew Rabinowitz, který také byl válečným zajatcem v Drážďanech – několikrát zmiňuje, že tam znal muže jménem Vonnegut, se kterým pracoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombardování Drážďan byl britsko-americký vzdušný útok, který provedly Royal Air Force (RAF) a americké United States Army Air Forces (USAAF) 13.–15. února 1945 během druhé světové války. Ve čtyřech náletech shodilo 769 těžkých bombardérů britské RAF a 527 strojů USAAF přes 3 900 tun výbušných a zápalných pum (napalmových M69) na Drážďany, hlavní město Saska, spolkové země nacistického Německa. Skrz Drážďany tehdy postupně procházeli uprchlíci utíkající před postupujícími sovětskými vojsky. Následná ohnivá bouře zničila plochu 6,5 km² městského centra. V roce 1953 vyšla zpráva amerického letectva, kterou napsal Joseph W. Angell, ve které obhajovali tuto událost jako oprávněné bombardování vojenského a průmyslového centra, jež bylo důležitým železničním a komunikačním bodem se 110 továrnami a 50 000 dělníky podporujícími vojenské tažení nacistického Německa. Naproti tomu několik autorů namítalo, že cílem nebyla celá infrastruktura jako například mosty nebo rozsáhlé průmyslové oblasti mimo centra města, že Drážďany byly kulturním centrem, \"Florencií na Labi\" s malým nebo žádným vojenským významem a že útok proběhl jako plošné bombardování, a ne jako nálet přiměřený vojenským cílům. Několik desetiletí po válce odhadovaly různé zdroje počet mrtvých až na 250 000, toto číslo je však v současnosti považováno za přehnané. Nezávislé vyšetřování komise historiků zřízené městskou radou v roce 2010 uvedlo nejméně 18 000 či 22 700 a nejvíce 25 000 obětí. Ve srovnání s bombardováním Hamburku v roce 1943, které způsobilo nejničivější požár v dějinách RAF a USAAF, vyžádalo si asi 50 000 obětí a které zničilo prakticky celý Hamburk, a bombardováním Pforzheimu v roce 1945, ve kterém zahynulo přibližně 18 000 civilistů, nebylo bombardování Drážďan nejhorším během druhé světové války. Nicméně zůstává jedním z nejhorších příkladů utrpení civilistů, které způsobují nálety, a stalo se známým příkladem kontroverzního útoku v druhé světové válce. Poválečné diskuse polemizují o tom, zda bombardování Drážďan bylo oprávněné a zda jeho výsledek lze označit jako válečný zločin. Následovaly další tři nálety USAAF, dva uskutečněné 2. března s cílem zničit drážďanské seřaďovací nádraží a další 17. dubna mířící na průmyslovou část města. To, že byly tyto ničivé nálety provedeny 12 týdnů před kapitulací Německa, dodnes vzbuzuje velké emoce.", "tgt_summary": "The bombing of Dresden was a British-American aerial bombing attack on the city of Dresden, the capital of the German state of Saxony, during World War II. In four raids between 13 and 15 February 1945, 722 heavy bombers of the British Royal Air Force (RAF) and 527 of the United States Army Air Forces (USAAF) dropped more than 3,900 tons of high-explosive bombs and incendiary devices on the city. The bombing and the resulting firestorm destroyed more than of the city centre. An estimated 22,700 to 25,000 people were killed. Three more USAAF air raids followed, two occurring on 2 March aimed at the city's railway marshalling yard and one smaller raid on 17 April aimed at industrial areas. Immediate German propaganda claims following the attacks and postwar discussions of whether the attacks were justified have led to the bombing becoming one of the moral \"causes célèbres\" of the war. A 1953 United States Air Force report defended the operation as the justified bombing of a strategic target, which they noted was a major rail transport and communication centre, housing 110 factories and 50,000 workers in support of the German war effort. Several researchers claim that not all of the communications infrastructure, such as the bridges, were targeted, nor were the extensive industrial areas outside the city centre. Critics of the bombing have asserted that Dresden was a cultural landmark while downplaying its strategic significance, and claim that the attacks were indiscriminate area bombing and not proportionate to the military gains. Some have claimed that the raid constituted a war crime. Some, mostly in the German far-right, refer to the bombing as a mass murder, calling it \"Dresden's Holocaust of bombs\". ", "id": 114824} {"src_title": "Don S. Davis", "tgt_title": "Don S. Davis", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pravděpodobně byl nejvíc znám rolí Generála George S. Hammonda ve vědeckofantastickém televizním seriálu \"Hvězdná brána\" (1997–2007) a pro dřívější zpodobnění Majora Garlanda Briggse v seriálu \"Městečko Twin Peaks\" (1990–1991). V seriálu \"MacGyver\" byl kaskadérem/dvojníkem Dana Elcara. Často býval s Elcarem pleten a naopak. Davis se objevil ve dvou dílech \"MacGyvera\", pokaždé v jiné roli. První postavou byl řidič náklaďáku s cementem v díle \"Výbuch\" a druhou pytlák Wyatt Porter v dílu \"Ohrožený Kruh\". Také hrál otce Scullyové v seriálu \"Akta X\". Kanadské publikum může Davise znát také díky jeho slavnému působení v seriálu \"Heritage Minutes\", kde hrál arogantního amerického zlatokopa, který vytáhl zbraň na Sama Steelea.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Davis se narodil ve městečku Aurora ve státě Missouri. Na universitě Southwest Missouri State College dosáhl bakalářského titulu z divadla a umění. V roce 1970 získal magisterský titul na konzervatoři Southern Illinois University v Carbondale. Poté několik let učil, než se na tuto universitu vrátil a dokončil studium divadelních umění se ziskem titulu Ph.D. Ve filmech začal účinkovat od roku 1982, zároveň také učil na Universitě Britské Kolumbie. S učením přestal roku 1987, aby se mohl naplno věnovat herectví. Herectví ho zcela nenaplňovalo, a tak byl také výtvarným umělcem, trávícím většinu svého času malováním a vyřezáváním. Malování, vyřezávání a kreslení doprovázelo Davise už od raného věku. Celý svůj život směřoval k dalšímu provozu těchto činností, které byly později následovány jeho Výborem pro design a prodejem umění. Davis zemřel 29. června 2008 v 65 letech. Jako příčina byl uveden rozsáhlý infarkt. Namísto květin či darů požádala Davisova rodina, aby truchlící věnovali dary American Heart Association.", "section_level": 1}], "src_summary": "Don Sinclair Davis (4. srpna 1942 – 29. června 2008) byl americký herec, učitel divadla a kapitán v armádě Spojených států amerických.", "tgt_summary": "Don Sinclair Davis (August 4, 1942 – June 29, 2008) was an American character actor best-known for playing General Hammond in the television series \"Stargate SG-1\" (1997–2007), and earlier for playing Major Garland Briggs on the television series \"Twin Peaks\" (1990–1991). He was also a theater professor, painter, and United States Army captain.", "id": 2313701} {"src_title": "Richard Douglas Husband", "tgt_title": "Rick Husband", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Narodil se 12. července 1957 ve městě Amarillo v Texasu. Dostudoval v roce 1980 obor strojírenství na Texaské technice v Lubbocku a nastoupil k vojenskému letectvu. Pilotním výcvikem prošel na základně Vance Air Force Base ve státě Oklahoma. Zpočátku létal na strojích F-4E. Na základně Edwards v Kalifornii absolvoval Školu zkušebních pilotů, pak byl instruktor a zkušební pilot. Nalétal přes 3800 hodin na strojích 40 různých typů. Pokračoval ve studiu na Kalifornské státní univerzitě ve Fresnu, kterou úspěšně zakončil v roce 1990 a nastoupil jako zkušební pilot na britské letecké základně \"Bascombe Down\".", "section_level": 2}, {"title": "U NASA.", "content": "V prosinci roku 1994 Husband prošel konkurzem na astronauta. S výcvikem v Johnsonově kosmickém středisku začal v březnu 1995. Po ukončení základního výcviku pracoval na vylepšení raketoplánů, na plánovaném záchranném člunu pro kosmickou stanici CRV (Crew Return Vehicle), podílel se na studiích o možnosti letu na Měsíc a na Mars, působil jako manažer oddělení bezpečnosti astronautů.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Svůj první let do vesmíru absolvoval jako pilot raketoplánu Discovery v roce 1999 při misi STS-96. V roce 2000 byl jmenován do funkce velitele posádky raketoplánu Columbia pro misi STS-107, na start však musel čekat až do roku 2003. Raketoplán odstartoval z mysu Canaveral v půli ledna 2003 bez problémů. Na palubě bylo sedm astronautů: Richard Husband, Michael Anderson, Kalpana Chawlaová, David Brown, Laurel Clarková, Ilan Ramon z Izraele a William McCool. Během letu provedli 80 různých experimentů. Úspěch mise se však proměnil v katastrofu, když se během přistávacího manévru v atmosféře nad Texasem raketoplán rozpadl a celá posádka zahynula. Richard Husband byl hluboce věřící. S manželkou Evelyn měl syna Matthewa a dceru Lauru.", "section_level": 2}, {"title": "Uctění památky.", "content": "Po katastrofě po něm pojmenovali nejvyšší horu pohoří \"Columbia Hills\" na Marsu jako \"Husband Hill\". Jeho jméno též nese letiště v jeho rodném městě \"Husband Amarillo International Airport\" a planetka (51823) Rickhusband.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Douglas „Rick“ Husband (12. července 1957 – 1. února 2003) byl americký vojenský pilot a astronaut. Zahynul na palubě raketoplánu Columbia, který se rozpadl po vstupu do zemské atmosféry.", "tgt_summary": "Rick Douglas Husband (July 12, 1957 – February 1, 2003) (Colonel, USAF) was an American astronaut and fighter pilot. He traveled into space twice: as Pilot of STS-96 and Commander of STS-107. He and the rest of the crew of STS-107 were killed when \"Columbia\" disintegrated during reentry into the Earth's atmosphere. Husband is a recipient of the Congressional Space Medal of Honor.", "id": 412129} {"src_title": "Silkroad Online", "tgt_title": "Silkroad Online", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Cílem této hry je dostat svou postavu od prvního levelu na maximální dosažitelný level (100) . Tato cesta je však velmi dlouhá a trnitá a hráč při ní zažije spoustu dobrodružství. Ke zvýšení vaší levelové úrovně dojdete zabíjením různých monster, která se také dělí podle levelů. Za každé zabité monstrum dostanete určitý počet experience v %, díky čemuž dosáhnete dalšího levelu. Z monster vám také padají různé odměny v podobě peněz, věcí (tzv. dropů, které prodáte nebo je na sebe obléknete) a také skill pointů. Za tyto skill pointy (zkušenostní body) si pak otvíráte různá kouzla nebo dovednosti se zbraní, která vám usnadní probít si cestu vzhůru k dalšímu levelu. Pokud dosáhnete levelu 20, což se dá asi za 4-8 hodin, můžete si vybrat jedno ze 3 povolání: Při výběru postavy dbejte na správný výběr vám vyhovujícího buildu (charakteru). Tento build se dělí do dvou hlavních kategorií, které se pak dají ještě přerozdělit. Dvě hlavní kategorie jsou STR – strength – nebo INT – inteligent. Přičemž STR má mnoho života a ohání se pouze zbraní a INT má málo života a ohání se především kouzly, která jsou mnohem silnější než fyzický útok od STR buildu. Dále si pak vyberete zbraň, která vám bude vyhovovat. Meč a štít – bicheon, Kopí nebo halapartna – heuksal, Luk – pacheon. Každá z těchto zbraní má své výhody i nevýhody. Ve hře se také můžete připojit do nějaké gildy (uzavřená skupina něco jako klan), ve které si budete pomáhat a se kterou vaše dobrodružství ještě stoupne. Můžete si také od 20. levelu založit svou vlastní gildu ve které budete MASTER (šéf).", "section_level": 1}, {"title": "Nakupování / Item Mall.", "content": "V této hře si můžete za opravdické peníze dokoupit různé věci z itemalu (integrovaný obchod ve hře), které vám nejen zpříjemní hru, ale díky nim se hra stane zase o něco zajímavější. Z tohoto prodeje mají autoři a provozovatele hry příjem. Za opravdické peníze si také můžete z neoficiálních zdrojů zakoupit program, který bude hrát za vás a vy si mezi tím můžete dělat jakoukoliv jinou činnost. Takovým hráčům se říká boteři a programu, který za vás hraje, zase BOT. Používáním tohoto programu samozřejmě porušujete podmínky a pravidla hry, ale autoři na to zřejmě moc nedbají. Do levelu 80 se standardní cestou dostanete asi za dobu 1–2 roků. Pokud budete používat bot program, může to být podstatně dříve, cca 30–90 dní. Tímto však hra ztrácí na svém kouzlu. Na vyšším levelu okolo 68 a výše však zjistíte, že tento program používají snad všichni, protože vaše expy se zpomalí natolik, že abyste udělali další level, musíte zabít například 50–100 000 monster (a to jen pro jeden level) a jak jistě uznáte, je to nemalý počet věčného bušení do příšery ve vašem levelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Silkroad Online je MMORPG počítačová hra, která vychází ze staré čínské legendy o obchodních cestách. Na tyto cesty se vypravovali udatní a neohrožení obchodníci, aby dovezli zboží, kterého měli ve svém městě dostatek do města jiného. V jiném městě naopak naložili zboží, které u nich chybělo, a vezli ho zpět do své domoviny. Tuto cestu neměli však vůbec jednoduchou, neboť jim snadný průchod znemožňovali potulní zlodějové a kolikrát i celé bandy zlodějů, kteří obchodníky okrádali. Neboť obchodníci byli opravdu nebojácní a fyzicky zdatní, končily tyto loupeže většinou smrtí, ať už zloděje a nebo obchodníka. Tuto neustále se opakující situaci obchodníci řešili tak, že si na svou cestu pronajímali ochránce, kterým pak platili z podílu utržených peněz za prodané zboží. Tak začala válka mezi zloději na jedné straně a obchodníky a ochránci na straně druhé. Z této legendy se vyvinula hra Silkroad (hedvábná stezka), kterou hrají tisíce lidí na celém světě. Hra je zdarma a může ji hrát kdokoliv po registraci na oficiálních stránkách Silkroad Online. V mnohém také jistě pomůže odkaz na české stránky Silkroad Online.", "tgt_summary": "Silkroad Online () is a fantasy MMORPG set in the 7th century AD, along the Silk Road between China and Europe. The game requires no periodic subscription fee, but players can purchase premium items to customize or accelerate gameplay.", "id": 1925999} {"src_title": "Baudolino", "tgt_title": "Baudolino", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Baudolino, syn piemontského sedláka Galiauda pojmenovaný podle tamního patrona svatého Baudolina (zhruba 700 – 740), kterého viděl ve zjevení, v roce 1155 zachrání muže na koni, který zabloudil v mlze. Ukáže se, že jde o císaře Fridricha I. Ten si chlapce oblíbí a poté, co se díky Baudolinově proroctví vzdají císařovi nepřátelé, se ho ujme. Baudolino je v péči biskupa Oty a jeho pomocníka kanovníka Rahewina, kteří ho mj. naučí psát. Baudolino má zvláštní schopnost, dokáže mluvit cizím jazykem chvíli poté, co někoho slyší se tímto jazykem domlouvat. Baudolino je nenapravitelný lhář a různými lstmi pomáhá císařovi, kterého má za svého druhého otce, v politických záležitostech. Stojí tak v pozadí za velkými událostmi, díky jeho nápadu císař kanonizuje Karla Velikého (aby omezil moc papeže), učiní z boloňské univerzity nezávislý stánek vědění, \"najde\" relikvie Tří králů (a vymyslí jména Kašpar, Melichar a Baltazar) apod. Baoudolino se také zamiluje do císařovny Beatrix. Mezitím však studuje v Paříži, kde se při hospodských pitkách postupně setkává s Básníkem (jehož básně píše Baudolino), bardem Abdulem, Boronem, rabi Solomonem a Kyotem. Vedou spolu různé učené disputace (např. o existenci prázdna či o tvaru Země) a společně sní o bájné východní říši kněze Jana, o které se dozvídají různé útržkovité informace (z nichž nejdůležitější jsou slova biskupa Oty na smrtelné posteli) a zbytek si domýšlejí. Kněz Jan je nestorián a již několik století spravedlivě vládne říši, ve které žijí podivné bytosti (při popisu bytostí se Umberto Eco drží dobových představ o dálných východních krajích). Přátelé plánují výpravu do této říše. Abdul si od ní slibuje setkání s vysněnou princeznou, o které zpívá ve svých písních, rabi Solomon zase pátrá po 10 ztracených izraelských kmenech (ztratily se dobytím Samaří a pádem Izraelského království v roce 722 př. n. l.), Boron s Kyotem zase pátrají po Poháru (Svatý grál), který by mohl mít právě kněz Jan. Baudolino se poté octne při stavbě Alessandrie, která však vzniká bez povolení císaře. Císař je neustále ve válce proti italským městům a nakonec dojde i na obléhání Alessandrie. Baudolino se snaží různými způsoby domluvit smír a pracuje pro obě strany. Nakonec je císařské vojsko obléháním tak vysíleno, že císař jako dobrou záminku pro jeho ukončení \"uvěří\" Baudolinovu triku, při kterém je poslední kráva ve městě (shodou okolností jde o krávu Baudolinova otce Galiauda) nacpána zrním, aby to vypadalo, že ve městě mají hodně jídla (tato pověst prý skutečně existuje). Baudolino, ač nepřítel válek a zabíjení, se také objeví v bitvě u Legnana (29. května 1176), kde je Fridrich poražen a Baudolino mu zachrání život. Baudolino s přáteli napíše dopis kněze Jana pro Fridricha, díky kterému by měl Fridrich získat větší váženost a který by opravňoval k vyslání výpravy do Janovy říše. S dopisem se však svěří darebáku Zosimovi, který tento nápad přejme a zařídí to tak, aby dopis kněze Jana (mírně upravený) získal jeho vládce – byzantský basileus. Z výpravy tak zase sejde. Baudolino se ožení se svou krajankou Colandrinou, ta ale brzy zemře. Zemře také královna Beatrix. Baudolino se spolu s přáteli vypraví do Byzance za Zosimem, neboť ten tvrdil, že zná Kosmovu mapu, podle které by bylo možné dojít do říše kněze Jana. Zosima najde, když v kryptě dělá podvodné věštecké obřady pro basilea, a zajme ho. Mapu se jim ale najít nepodaří, Zosimos se ale zachrání, když prohlásí, že mapu zná zpaměti. Každý den z ní pak část rekonstruuje. Přátelé se se Zosimem vrátí zpět k Fridrichovi a Baudolino stihne pobýt několik dní se svým umírajícím otcem. Vypráví mu o Poháru a otec mu vnukne myšlenku, že Pohár, ze kterého pil Ježíš Kristus nemohla být žádná zlatá nádoba a přirovná ho spíše ke své dřevěné misce. Po Galiaudově smrti si Baudolino onu misku vezme a začne ji za Pohár vydávat s tím, že je potřeba vrátit tomu, komu patří – tedy knězi Janovi. Poté se vše schyluje k třetí křížové výpravě. Baudolino s přáteli se jí zúčastní s tím, že po dobytí Jeruzaléma se nebudou vracet, ale budou pokračovat dále na východ. Přidají se k nim i Baudolinovi přátelé z Alessandrie. Po cestě se seznámí s urozeným arménským hodnostářem Mchitharem Arcrunim, dávným přítelem Zosima. V Gallipoli přátelé stráví několik dní a na zdejším trhu koupí různé léky a relikvie, se kterými se velmi vyplácí obchodovat. Armáda pokračuje dále na východ (roku 1190 dobije Ikonium) a Arcruni pozve Fridricha na svůj hrad, kolem kterého projíždějí. Fridrich s sebou vezme i Baudolina a jeho přátele. Hrad je plný všelijakých technických zvláštností, např. Archimédova zrcadla, Dionýsovo ucho, dveře otvírající se \"parním strojem\" jako ve starověké Alexandrii a také uzavřená místnost, ze které může Arcruni vytlačit všechen vzduch a vytvořit zde vzduchoprázdno (což připomnělo staré diskuse o prázdnu). A také zde Arcruni má několik relikvií hlav Jana Křtitele, které vyrábí. Po večeři se Fridrich odebere ke spánku do své komnaty, zamkne se tam a přátelé přespávají v přední místnosti a hlídají. Ráno se však ukáže, že je císař po smrti. Přátelé se začnou navzájem z jeho smrti obviňovat, ale nepřijdou na žádnou jasnou indicii, která by smrt v uzavřené místnosti vysvětlila. Pak ale vystoupí Básník a prohlásí, že budou všichni obviněni z císařovy smrti a že bude lepší to navléci tak, aby to vypadalo, že císař nezemřel na hradě uprostřed kruhu přátel. Obléknou tedy Fridricha, posadí ho na koně a odvezou k řece kousek dále od vojenského ležení, ale tak, aby byli vidět. Fridrich si totiž přál si ráno zaplavat, jak měl ve zvyku. Položí Fridricha do vody a když začne odplouvat, spustí povyk a po chvíli tři rytíři z vojska pochopí, co se děje, a vjedou do vody a Fridricha vytáhnou. Ten je však mrtvý. Mezitím ale zmizí Pohár, nejcennější relikvie a důvod k cestě do říše kněze Jana. Armáda se zdrží, aby ujednali, co dál, velení se ujímá císařův syn Fridrich Švábský. Baudolino a jeho přátelé změní plány a postupně se už chystají na cestu do říše kněze Jana. Je jich spolu s alessandrijskými dvanáct, tedy takový počet, aby je mohl někdo považovat za Tři krále vracející se z Betléma. Chce se k nim přidat i Arcruni, přátelé mu ale nevěří a navíc se již nevejde do počtu. Pak se ale ukáže, že zmizel Zosimos, kterého opomněli hlídat jako zajatce, a s ním i jedna hlava Jana Křtitele, do které patrně ukryl i Pohár. Předpokládají, že Zosimos se chce do říše kněze Jana dostat dříve než oni a slavně Pohár vrátit. Arcruni se připojí k zbývajícím jedenácti členům výpravy (vyzná se ve zdejší krajině a hodí se do počtu dvanácti Králů), rozeberou si zbylých šest hlav Jana Křtitele (po jedné získají Baudolino, Básník, Abdul, Kyot, Boron a jeden z alessandrijských Boidi) a zahájí pronásledování Zosima. Je červen roku 1190 a konečně se vydávají na cestu do říše kněze Jana. Na svém několikaletém putování procházejí osadou gymnosofistů, temným lesem zvaným Abcasie a konečně překračují bájnou řeku Sambation. Dorážejí do skalního města Pndapetzimu (inspirace jordánským městem Petra), které střeží vchod do říše kněze Jana a obývají ho podivná stvoření - jednonožci, bezhlavci, tvrdochodci, giganti apod. Baudolino s přáteli se zde usazují a vyčkávají na vhodnou dobu pro odchod do říše kněze Jana. Zatímco se Básník a ostatní druhové snaží připravit obyvatele Pndapetzimu na blížící se vpád Bílých Hunů, Baudolino potkává u jezera za městem Hypatii do které se zamiluje. Válka s Huny skončí porážkou, zahyne v ní i několik Baudolinových přátel. Zbylí členové výpravy se zachrání útěkem a vydávají se na cestu domů. V Konstantinopoli se znovu setkávají se Zosimem a dochází k závěrečnému odhalení viníka Fridrichovi smrti. Baudolino zjišťuje, že odcizený Pohár nosí celou dobu u sebe ve schránce na relikvii. Zde se prolínají obě roviny románu, dochází k setkání Baudolina s historikem Niketou. Po dokončení svého vyprávění se Baudolino už jako stařec vydává znovu do říše kněze Jana, aby dostál svým závazkům k otci a znovu se setkal s milovanou Hypatií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baudolino (2000) je čtvrtý román Umberta Eca. Hlavní hrdina Baudolino, rodák (stejně jako Eco) z italské Alessandrie, v roce 1204 v Konstantinopoli vypráví byzantskému historikovi Niketovi svůj příběh od okamžiku, kdy si ho k sobě v roce 1155 vzal císař Fridrich I. Barbarossa.", "tgt_summary": "Baudolino is a 2000 novel by Umberto Eco about the adventures of a man named Baudolino in the known and mythical Christian world of the 12th century. \"Baudolino\" was translated into English in 2001 by William Weaver. The novel presented a number of particular difficulties in translation, not the least of which is that there are ten or so pages written in a made-up language that is a mixture of Latin, medieval Italian and other languages (intended to reconstruct how a barely-literate Italian peasant boy of the 12th century would have tried to write in the vernacular). Saint Baudolino, a historically attested hermit of the eighth century, is the Patron Saint of Alessandria, and thus it would be natural for a boy born there to bear his name.", "id": 1982782} {"src_title": "Židovská obec", "tgt_title": "Qahal", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Pojem „obec“ se začal užívat od 13. století (viz Čtvrtý lateránský koncil), kdy byli Židé nedobrovolně nuceni žít odděleně od křesťanského obyvatelstva v tzv. ghettech a tyto územní celky pak skutečně tvořily uzavřenou obec - \"kehilu\". Ta byla téměř nezávislá v otázkách vnitřní správy (např. zasedal rabínský soud, který měl soudní pravomoc, nezávislá v oblasti některých řemesel, např. souvisejících se stravováním). Ve většině zemí byli Židé vlastněni jako majetek a kontrolováni přímo panovníkem, nepodléhali proto alespoň teoreticky místním soudům. V určitých dobách a oblastech byla Židům udělena i rozsáhlá autonomie, jak právní, tak majetková (např. ve středověkém Španělsku nebo v Polsku a tzv. Pásu osídlení. Institut obce přetrval v modifikované podobě i zrušení ghett na území českých zemí v roce 1781 až dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobý význam.", "content": "Po zrušení ghett v druhé polovině 18. století bylo Židům dovoleno se svobodně stěhovat do křesťanských částí měst, vykonávat jiná zaměstnání, vlastnit půdu atp., zároveň ale židovským obcím byla odebrána soudní pravomoc a zanikla řada institucí s obcemi dříve spojených (např. Bejt din) nebo bylo jejich pole působnosti velmi omezeno, většinou pouze na otázky náboženské a týkající se rituálního práva, nikoli na otázky civilní a trestní, ve kterých židovské obce podléhaly stejně jako ostatní církevní organizace občanskému zákonu. Z tohoto důvodu byla ustanovena náhrada, tzv. židovská náboženská obec (ŽNO), která dále působila v daném místě a starala se zejména o náboženský život obyvatel té které obce (teď již ve smyslu residenčním).", "section_level": 1}, {"title": "Struktura obce.", "content": "V České republice je židovská obec fixována vždy na konkrétní oblast, ve které působí. Obec má svou vlastní právní subjektivitu a její hlavou je předseda. Některé obce mají rabína, většina nikoli. Pokud je rabínů a fungujících synagog v daném městě více, je volen vrchní rabín. V České republice se toto týká pouze Prahy, která je jediným městem, kde se nachází více než jedna fungující synagoga. Nemá-li židovská obec žádného rabína, vykonává jeho funkce vrchní zemský rabín, případně jeho zástupce.", "section_level": 1}, {"title": "Židovské obce v Česku.", "content": "Před druhou světovou válkou a holocaustem bylo na území dnešní ČR úředně evidováno 153 židovských náboženských obcí, z nichž po osvobození roku 1945 byla nemnohými přeživšími koncentračních táborů obnovena zhruba jedna pětina, zejména ve větších městech (např. České Budějovice, Kolín, Česká Lípa, Hradec Králové, Pardubice, Mariánské Lázně, Jihlava, Kroměříž, Prostějov aj.). Velká většina z nich však pro rapidní úbytek členů vlnou asimilace a emigrace (po 1948 a po 1968) v následujících třech dekádách opět zcela zanikla. Ve většině případů tak jediným hmatatelným pozůstatkem dnes zůstávají desítky opuštěných synagog a židovských hřbitovů, ve výjimečných případech i např. židovské radnice, školy či rabínské domy (Kroměříž, Třebíč, Boskovice, Mikulov, Úštěk, Kolín, Březnice, Česká Lípa aj.). O ty se dle svých možností starají doposud existující židovské obce, viz níže, v mnoha případech byly stavby adaptovány a slouží dnes jinému, než původnímu účelu. Např. jako kostel (Třebíč, Lipník n. Bečvou, Kutná Hora, Uhlířské Janovice, Karlín), galerie (Rakovník, Hranice na Moravě, Břeclav), městská knihovna (Uherské Hradiště, Jevíčko), archiv (Golčův Jeníkov, Smíchov), rekreační objekt (Mořina) či např. školka (Velvary), policejní stanice (Slaný) nebo cukrárna (Kralupy nad Vltavou). Podle posledního sčítání obyvatel mají židovské obce v Česku kolem 3000 členů (více než polovinu tvoří členové pražské židovské obce). Toto číslo odpovídá údaji uváděnému Federací židovských obcí v ČR, nemusí však zahrnovat všechny občany splňující kritéria pro přijetí do židovských obcí. Celkový počet Židů v Česku se odhaduje zhruba mezi 5000 a 20000. V Česku je deset fungujících židovských obcí: Kromě těchto obcí existují i další spolky, které se zaměřují na náboženskou činnost, avšak nejsou formálně vymezeny jako židovské obce. Některé z nich jsou začleněny do struktury Federace židovských obcí v ČR jako tzv. \"přidružené organizace\".", "section_level": 1}, {"title": "Jiné židovské organizace.", "content": "O ostatní, např. kulturní vyžití se staraly různé židovské kulturní a sportovní organizace, kterých bylo – zejména do druhé světové války – velmi mnoho. Za zmínku stojí např. Makabi, ŽSK Hagibor, Hakoach aj. Jednou z nejaktivnějších židovských organizací v Česku po roce 1989 je dnes Česká unie židovské mládeže (ČUŽM), která pořádá náboženskou, vzdělávací a kulturní činnost, výlety, semináře, přednášky a promítání filmů s židovskou tématikou. ČUŽM také zavedla do českého veřejného prostoru například projekty Stolpersteine nebo Jom Ha'šoa.", "section_level": 2}, {"title": "Židovské obce ve světě.", "content": "V západním, především anglosaském prostředí je struktura obcí odlišná. Základní a nejmenší jednotkou není město, ale kongregace, sdružená kolem jedné synagogy. Kongregací může být v jednom městě celá řada a mohou patřit k různým formám judaismu, od ortodoxní, přes konzervativní, až po liberální. Kongregace se většinou podle své příslušnosti ke směru sdružují do dalších zastřešujících organizací, v USA je to např. United Synagogues of America nebo Rabbinical Assembly of America. Nejvyšší organizací amerických obcí všech denominací je American Jewish Congress – Americký židovský kongres, evropských pak European Jewish Congress – Evropský židovský kongres. Nejvyšší světovou organizací zastřešující veškeré židovské obce, komunity a kongregace ve světě je World Jewish Congress – Světový židovský kongres.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židovská obec ( \"kehila,\" starší aškenázská výslovnost \"kile\") je podle právního řádu České republiky evidovaná právnická osoba založená náboženskou organizací. Židovská obec je nejmenší správní jednotkou židovské komunity v zemi, sdružuje občany židovského vyznání nebo židovského původu (viz Kdo je Žid) v daném městě a přilehlých oblastech a zajišťuje řádný chod života svých členů v záležitostech náboženských, kulturních a sociálních. Zastřešující náboženskou organizací („církví“) je Federace židovských obcí v ČR (FŽO).", "tgt_summary": "The qahal () was a theocratic organizational structure in ancient Israelite society according to the Hebrew Bible. In later centuries, \"Qahal\" was the name of the autonomous governments of Ashkenazi Jews until being abolished in the 1840s.", "id": 1250942} {"src_title": "Kuna lesní", "tgt_title": "European pine marten", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kuna lesní je štíhlá, v porovnání s většinou lasicovitých dlouhonohá šelma s dlouhým huňatým ocasem a světle hnědě, čokoládově až černě zbarvenou srstí. Přední i zadní končetiny má vyzbrojeny ostrými drápy, tlamu zase ostrými zoubky vhodnými k rychlému usmrcení kořisti. Od jiných lasicovitých ji můžeme rozeznat podle celkem velkých ušních boltců. Na rozdíl od jediné příbuzné vyskytující se na území ČR kuny skalní má na hrdle nažloutle bíle až žlutě zbarvenou skvrnu, nedosahující až na přední končetiny. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, pouze velikostí – samec je zřetelně větší než samice.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Kunu lesní nalezneme ve vlhkých lesních komplexech, nejčastěji pak v jehličnatých nebo smíšených, občas se objeví i v parcích, na vesnicích nebo v menších městech. Je aktivní večer a v noci, kdy se vydává za potravou, kterou tvoří především malí savci, ptáci, hmyz, žáby, ale i ptačí vejce, různé plody nebo med, příležitostně i mršiny. Její nejoblíbenější kořistí jsou veverky. Poměrně často uloví i větší živočichy, jako jsou králíci a zajíci. Má skvěle vyvinutý sluch a zrak, kterým dokáže zaznamenat i malé druhy živočichů. Sama se přitom občas stává obětí vlků, zdivočelých psů, rysů, větších dravců nebo lišek. Přes den se ukrývá ve vlastnoručně vyhloubených doupatech v dutých stromech nebo opuštěných veverčích i ptačích hnízdech vystlaných trávou nebo jinými rostlinami. Na stromech umí dobře šplhat a skákat a pokud je to nutné, tak dokáže na zemi i poměrně rychle běhat. Je značně vytrvalá při pronásledování kořisti. Kuna lesní je územní a své teritorium si značí trusem. Pohlavní dospělosti dosahuje ve druhém až třetím roce života. Páří se v červenci a srpnu a díky utajené březosti (zárodek se v děloze po určitou dobu nevyvíjí) rodí 2–6 mláďat v březnu nebo dubnu, po 8–9 měsících březosti. Mláďata se rodí zcela nemohoucí, slepá a málo osrstěná. Oči se jim otevírají po 7 dnech života a mateřské mléko sají po dobu 3 měsíců. Svá rodná doupata opouštějí po dvou měsících a plně nezávislá jsou po šesti měsících života. V přírodě se dožívá průměrně 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v ČR.", "content": "Kuna lesní je na území České republiky hojně rozšířeným druhem vyskytujícím se až do nadmořské výšky kolem 1 600 m. Dlouhá léta podléhala tvrdému pronásledování a lovu kvůli její vysoce žádané kožešině, která je nejcennější v porovnání s jinými šelmami žijícími na území ČR. Díky přísným ochranářským opatřením je však její početnost dnes znovu pod kontrolou a dle Červeného seznamu IUCN se jedná o málo dotčený druh. V Česku je celoročně chráněná s výjimkou období od 1. listopadu do konce února.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuna lesní (\"Martes martes\") je středně velká lasicovitá šelma rozšířená na celém území Evropy až na její západní a zčásti i severní část, a Asii až po Írán a západní Sibiř.", "tgt_summary": "The European pine marten (\"Martes martes\") is a mustelid native to Northern Europe. It is known most commonly as the pine marten in anglophone Europe, and less commonly also known as baum marten, or sweet marten.", "id": 2035257} {"src_title": "Vydra říční", "tgt_title": "Eurasian otter", "src_document": [{"title": "Výskyt a početnost.", "content": "Všeobecně je rozšířená v Evropě (rovněž v Česku a Slovensku), v Asii (až v Japonsku a na Sundských ostrovech) a směrem na jih zasahuje až do severní Afriky. Můžeme ji spatřit poblíž stojatých i tekoucích vod (což zahrnuje řeky, průplavy, rybníky, jezera, potoky, močály nebo rýžová pole) do nadmořské výšky 2000 metrů, ale také v horských oblastech, například v Tibetu, v nadmořské výšce až 4120 metrů. K životu potřebuje rozlehlé a čisté vodní prostředí se zarostlými břehy, které je rovněž bohaté na potravní zdroje. Vydru říční lze nalézt i v mořích, kde obývá pobřežní oblasti, vždy má však pravidelný přístup k sladké vodě, tedy k ústím řek. Na západní polokouli je zastoupena vydrou severoamerickou (kanadskou), které se v mnoha ohledech podobá. Přestože jsou vydry stále velmi početné (z globálního hlediska), v Evropě, ale i v Asii došlo k jejich značnému úbytku (viz Ohrožení a ochrana). Již stabilní nebo obnovující se populace můžeme nalézt v Británii, Dánsku, Francii, Německu, na severozápadě Řecka, v Itálii, Portugalsku, Španělsku, Slovensku (zdá se, že již také v Česku) a Švédsku. Množí se též v některých kritických oblastech Nizozemska a Švýcarska, kam byla znovu vysazena. Populace naopak stále klesá v Izraeli nebo Gruzii, přičemž některé další oblasti nejsou prozkoumány.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v České republice.", "content": "Můžeme ji pravděpodobně zastihnout kdekoliv na vhodných tocích, ale nejhojněji se vyskytuje na Plzeňsku, Šumavě, jihočeské pánvi na Českomoravské vrchovině, vzácněji pak na Ohři, v severozápadních Čechách nebo na Dyji. V poslední době byl potvrzen rovněž výskyt v Českém Švýcarsku. Další výskyt byl údajně potvrzen na dolním toku Vltavy, v Dole u Libčic. Výskyt vydry byl též potvrzen na řece Dřevnici a jejích přítocích. V 70. letech 20. století přežívalo na území ČR pouze okolo 170 vyder. V roce 2000 odhadem už 700 až 800 vyder. K roku 2010 žilo v České republice pravděpodobně více než 2000 jedinců a počet stále stoupal. Od roku 2017 se na našem území vyskytuje již více než 4000 vyder, ale detailní pozorování z let 2011 až 2016 ukazuje na lokální pokles – ve východních Čechách, pravděpodobně způsobený obdobím sucha. Vzhledem k teplým zimám a nedostatku sněhu a ledu bylo sčítání ze strany pracovníků ochrany přírody nedostatečné (/ informace z konference Vlk Vydra . Počty ani v Polabí a ve východních Čechách neklesají, ale naopak trvale stoupají a není pravdou, že ke svému životu potřebuje \"čistou vodu\". Vydra jako každý jiný živočich se dokáže přizpůsobit změněným podmínkám a do méně čisté vody si chodí pouze a jen pro potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Poddruhů se dle různých pramenů rozeznává 7 až 28 (Larivière a Jennings, 2009), 12 (Romanowski, 2010) nebo 10 (Davis, 1978), a to na základě toho, kde které vydry žijí. Taxonomie je však stále neujasněná a existence některých z nich bývá zpochybněna. Vydra říční je velká lasicovitá šelma s protáhlým, štíhlým tělem a malou zploštělou hlavou. Kondylobazální část lebky (mezičelist až týlní výběžky) dospělého samce je průměrně dlouhá 117,4 mm, u dospělé samice 109,6 mm. Krk je nevýrazný. Krátké pětiprsté končetiny má opatřeny tuhou plovací blánou, jež je patrná i na stopách otisknutých v blátě. Přední stopa je dlouhá do 7 cm, zadní až 9 cm. Malé, ale poměrné silné nohy jsou vhodné k plavání a obratnému potápění, měří asi 11–13,5 cm. Ocas je svalnatý, relativně pružný a ke konci zúžený. Boltce jsou ukryté v srsti a nosní a ušní otvory vybaveny kožními záhyby, které vydře umožňují je při ponoru zcela uzavřít. Ze všech kunovitých (lasicovitých) šelem je vydra nejlépe přizpůsobená k životu ve vodě. Ačkoli v ní tráví většinu času, není jako jeden z mála živočichů vybavena tukovou vrstvou. Ve srovnání s jinými savci má vydra říční poměrně vysoký metabolický výdej; na souši má klidovou metabolickou rychlost 4,1 w/kg (o 38–48 % vyšší než podobně velcí suchozemští savci), ve vodě pak 6,1 w/kg.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Má krátkou, lesklou, na hřbetní straně kávově hnědou srst, na spodku světlejší, která nepropouští vodu. Pod vodou se zdá být její tělo stříbřité, díky vzduchovým bublinám uchycených v srsti. Na jednom centimetru čtverečním kůže jí roste až 50 000 chlupů (možná dokonce až 70 000). Celé tělo je tak pokryto asi 150–200 miliony chlupů, a právě kvůli svému „bohatému“ kožichu je vyhledávaným cílem v oboru kožešnictví. Díky této kožešině dokáže žít i v chladnější vodách, v zimě ji nevadí ani téměř nulové teploty. Navzdory sezónním změnám je složení srsti neustále stejné. Udržuje si průměrnou tělesnou teplotu 38,1 °C, v rozmezí od 35,9 °C do 40,4 °C. Vstoupí-li do studené vody, za celou hodinu se její tělo ochladí o pouhých 2,3 °C. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší a pohlavní dimorfismus je zpravidla nevýrazný, samci jsou pouze o něco málo robustnější (větší a těžší), avšak někteří mohou být až o 50 % větší nežli samice.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a životní prostředí.", "content": "Vydra říční žije po většinu roku samotářským způsobem života, obzvláště samec. Aktivně se shledávají pouze v období námluv. Rodinné skupinky tvoří jedině samice s mláďaty o které se stará sama. Sociální skupiny se zpravidla netvoří, výjimečně snad z nedostatku potravy, kdy se na jenom místě může shromáždit a společně kooperovat vícero jedinců. Samec je vysoce teritoriální, lovný revír zaujímá až 30 km vodního toku. Velikost teritoria je značně proměnlivá a odvíjí se od množství potravy, kvalitě a rozlohy řek. Své teritorium si střeží proti jedincům stejného pohlaví, což nám často umožňuje zaznamenat, že se dvě rozdílná teritoria jedinců různého pohlaví překrývají. Samice je mírnější a její území bývá znatelně menší. Vydra si hranici svého teritoria značí trusem; mastný, sladce páchnoucí, černohnědý a až 10 cm dlouhý exkrement protáhlého tvaru se zbytky rybích šupin nebo kůstek. Pomocí výkalů také s jinými vydrami komunikuje, trus slouží jako jakási vizitka – signalizuje přítomnost (nárokuje si území), pohlaví nebo třeba pohlavní zralost. Mimo toho se dorozumívají taktéž močí, výměšky análních žláz nebo zvuky (obvykle pískáním, vrčením či kňučením). Mladí samci většinou žádné revíry nemají a putují mezi cizími. Vyhýbají se ale těm, kde žijí samice s mláďaty. Během jedné noci urazí vydra i více než 10 km. Vyhrabává si poměrně dlouhou noru (jedno teritorium obsahuje asi 15–20 nor) s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů, přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho potenciálních predátorů. Jindy zabere cizí noru, po jezevci, králíkovi nebo lišce. V nepříznivých podmínkách (např. je-li větší mráz) z nory vyleze jen zřídka. Občas se ale při svých potulkách dostává poměrně daleko od vody. Nejvyšší aktivitou srší asi na jaře, nebo na podzim, kdy se toulá po širokém okolí. Nejčilejší je za soumraku a v noci, kdy dokáže urazit velkou vzdálenost po souši. Často právě tehdy umírá na silnicích, kde dochází k střetům s motorovými vozidly. Vydra říční je skvělý plavec a potápěč. Pod vodou vydrží déle než 5 minut (pravděpodobně až 7 nebo 8 minut), ale obvykle se vynoří během jedné minuty. Uplavat zvládne až 400 metrů bez jediného nadechnutí a při výpadu se pohybuje rychlosti 7 až 15 km/h. Rychlost podtrhuje hadovitými pohyby těla. Ponořit se dokáže do hloubky 9–10 metrů (případně až 15 metrů), ale obvykle ji lze spatřit v hloubce 0–3 metry. Loví-li potravu, pohybuje se leckdy poměrně daleko od břehu, obvykle však do 50 metrů. Protože má vydra plochou hlavu, jsou nozdry, uši a oči umístěny v jedné linii a při plavání tak využívá všech smyslů současně. I díky tomu jí stačí vystrčit jen malý kousek hlavy, aby zjistila, co se děje nad hladinou. Vybavena je navíc citlivými hmatovými vousky (tzv. vibrisy), a to nejen okolo čenichu, ale též nad očima a na krku. Problém jí tak nedělá zorientovat se v kalné vodě, nebo při prolézání nor.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se především vodními živočichy, zvláště pak rybami (až z 80 %) např. z čeledi treskovití, vrankovití, mečítkovití, lososovití, úhořovití, kaprovití nebo slimulovití (mořské druhy), obvykle ve velikosti 10–15 cm, nebo 20–30 cm (Reichholf a kol., 1996). Dokáže se však zmocnit i větších kusů, např. v jižních Čechách lovila kapry o velikosti 30–68 cm (Pacovská, 2007). Dále se živí také korýši (kraby, raky), měkkýši (škeblemi), obojživelníky (žábami), drobnými savci (králíky, hraboši, ondatrami), mladými vodními ptáky a jejich vejci, červy, větším hmyzem a případně i vegetací. Tento širší výběr potravy se z velké části překrývá s tou, jakou se živí třeba norci, přesto mezi nimi větší konkurence nevzniká. Struktura jídelníčku se může lišit v závislosti na tom o jakou vydří subpopulaci se jedná, případně též v důsledku sezónních změn. Na lov se ve většině lokalit vydává až v pozdní části odpoledne, kdy není sluneční záření tak silné. Mívá velký lovný revír. Zdá se, že se při výběru potravy soustředí na hojnost té či oné kořisti. Přednost dává také té, která se pomaleji pohybuje. Často se vydra živí i nemocnými jedinci, čímž je užitečná. Za jeden den zkonzumuje vydra říční až jeden kilogram potravy (odpovídá přibližně 15 % hmotnosti těla), za týden tedy asi 4–7 kg ryb; pro dobrou tělesnou kondici by měla denně ulovit nejméně 0,4 kg potravy, ideálně 0,9 kg a v zimním období až 1,5 kg potravy. Menší kořist spořádá ihned ve vodě, zatímco s větším úlovkem se odebere na souš.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování, věk.", "content": "Období rozmnožování nastává asi nejčastěji od února do července, v různých ročních dobách. Mláďata se rodí nejčastěji v dubnu až květnu, příhodně v době nejvyšší hojnosti potravy, nebo mezi srpnem a listopadem. Samci se sdružují se samicemi a společně i loví. K páření obvykle dochází ve vodě a k aktu opakovaně po dobu 2–3 dnů. Délka březosti je značně proměnlivá, ale trvá přibližně 60 dní (+/- 3 dny), nebo 63–74 dní. Pokud se samice páří později, může dojít k utajené březosti. Její délka je proměnlivá, může se jednat až o 9–12 měsíců (Bouchner, 1982) a mláďata se rodí kdykoli během roku. V jednom vrhu bývá jedno až pět mláďat (většinou dvě až tři, nebo maximálně dvě), s věkem matky roste i počet potomků. Rodí se v noře a jsou slepá, bezzubá, osrstěná jen jemnou šedavou srstí a váží 99–122 gramů. Měří asi 15 cm a poznat je lze podle typického skučení. První dny jsou velmi zranitelná a matka je udržuje v teple. Oči se jim otevírají po 31–34 dnech života, kojena jsou asi 10 týdnů a poté se už odváží do vody, kde se postupně učí plavat a lovit. Přibližně jeden rok (9–12 měsíců) se drží u matky, zůstávají s ní celý podzim a zimu, a s příchodem jara se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují ve druhém, třetím, nebo až čtvrtém roce života. Dožít se může i více než 20 let (vyššího věku hlavně v zajetí). V přírodě asi 12–16 let. Někteří autoři uvádí, že se v divočině dožívá jen velmi skrovného věku, průměrně asi kolem 5 let, avšak nalézt nebo odchytit se podaří hlavně mladé, ještě nezkušené jedince, čímž je průměrný věk zkreslený. Také je třeba počítat s tím, že se druh vykazuje poměrně vysokou úmrtností; asi 42 % mláďat přežije první rok života, 33 % druhý rok života a jen 25 % vyder žije déle než dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození predátoři.", "content": "Dospělé vydry nemají, minimálně v Evropě, prakticky žádného přirozeného nepřítele. Většinou se nacházejí na vrcholku potravního řetězce. Jedinou hrozbou se zdá být člověk, který do jejich života zasahuje jednak úmyslně (lovem pro kožešinu či honem kvůli případné škodě na hospodářství), ale i neúmyslně (znečišťováním vod, fragmentací stanovišť, nebo náhodnými odchyty do rybářských sítí).", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Během 20. století byl v některých lokalitách jejího areálu rozšíření zaznamenán až drastický pokles volně žijících vyder kvůli jejich náchylnosti na vodu znečištěnou jedovatými látkami, ale svůj podíl na tom jistě má i ilegální lov pro vysoce ceněnou kožešinu a ztráta přirozeného biomu. Dle Červeného seznamu IUCN z roku 2015 se globálně zatím jedná o téměř ohrožený druh a populace je hodnocena jako ubývající. V mnohých částech Evropy se však díky přísným záchranářským opatřením podařilo stav vydry říční znovu stabilizovat. V mnoha státech také platí přísná ochranářská opatření až dodnes a za jeho porušení se vybírají přísné pokuty. Ani České republice se nevyhnul vysoký pokles populací. Proto je podle vyhlášky MŽP zvláště chráněna jako silně ohrožený druh a ochrana se vztahuje i na její biotop. Mimo jiné je zakázán i její chov v zajetí a prodej. Jako příčina smrti se v poslední době nejčastěji objevuje zabití dopravními prostředky a pytláctví, neboť druh je v konfliktu se zájmem rybářů. Stát ale rybářům poskytuje náhradu škod na rybách. Ochranou vydry v Česku se zabývá mimo jiné Český nadační fond pro vydru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vydra říční (\"Lutra lutra\"), nebo také vydra evropská, je jediným druhem vydry vyskytujícím se na území České republiky. Jedná se o lasicovitou šelmu náležící do rodu \"Lutra\" (vydra)\".\" Bylo popsáno několik poddruhů, ale o existenci některých z nich se vedou spory. Vydra říční je široce rozšířena v Evropě, na většině územích Asie a v některých oblastech severní Afriky. Obývá oblasti do nadmořské výšky 2000 metrů (vzácněji i vyšší). K životu potřebuje rozlehlé a čisté vodní toky, které jsou bohaté na potravu a hustě zarostlé okolní vegetací. Vydra říční má tělo dlouhé přibližně 90 až 135 cm (bez ocasu 55 až 90 cm). Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Má krátkou, lesklou, na hřbetní straně kávově hnědou srst, na spodku světlejší. Druh může žít samotářsky nebo v rodinných skupinách. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně, často nezávisle na období. Samici se rodí obvykle dvě mláďata, která jsou odstavena po jednom roce. Od dvou let již mohou sama zplodit potomstvo. Červený seznam IUCN od poslední studie z roku 2015 uvádí, že se z globálního hlediska jedná o téměř ohrožený druh a populace je hodnocena jako ubývající. V minulosti (ve 20. století) docházelo k výrazným ztrátám, vinou člověka. V České republice je podle vyhlášky MŽP zvláště chráněna jako silně ohrožený druh. Od posledního sčítaní z roku 2017 se v Česku vyskytuje jen okolo 4000 vyder. Po jednání na konferenci Vlk a Vydra uskutečněném v Hradci Králové 27. 2. 2020 je předpokládaný počet Vydry říční v České republice cca 7.000 - 8000 ks", "tgt_summary": "The Eurasian otter (\"Lutra lutra\"), also known as the European otter, Eurasian river otter, common otter, and Old World otter, is a semiaquatic mammal native to Eurasia. The most widely distributed member of the otter subfamily (Lutrinae) of the weasel family (Mustelidae), it is found in the waterways and coasts of Europe, many parts of Asia, and parts of northern Africa. The Eurasian otter has a diet mainly of fish, and is strongly territorial. It is endangered in some parts of its range, but is recovering in others.", "id": 1177066} {"src_title": "Obličej", "tgt_title": "Face", "src_document": [{"title": "Antropologie.", "content": "Z evolučního hlediska je obličej součástí zásadních anatomických změn, jež vedly ke vzniku člověka. Souvisí se vzpřímenou postavou, se změnou nasazení hlavy na páteř a s uvolněním rukou, jimiž člověk uchopuje potravu, takže nepotřebuje vyčnělé čelisti. Ztráta srsti, zvýraznění očí bělmem, očnicovými oblouky a obočím, bohatá muskulatura i výrazně zbarvené a jemně ovladatelné rty dávají tváři charakteristický individuální vzhled (podobu), poskytují prostředky pro bohatou mimiku a neverbální komunikaci. Podle jiné hypotézy se tvar lebky změnil ve stejném období jako tvar ruky chápající pěstní klín a zformovaly jej převážně pěstní souboje předků. Výrazové možnosti tváře se ve všech kulturách různě podporují líčením, tetováním nebo plastickými operacemi. Zatímco antické divadlo využívalo masek, nehybných „tváří“ divadelních postav, moderní divadlo a zejména pak film a televize využívají mimiku živého herce. V moderní době se charakteristické rysy individuálních tváří často přehnaně zobrazují v karikaturách. V počátcích antropologie v 19. století se různí badatelé snažili zachytit a klasifikovat různé výrazy tváře a spojit je s určitými náladami nebo povahami, ale také s dalšími charakteristikami jednotlivého člověka, například s genialitou nebo naopak se zločineckými sklony. Při pohledu ze strany svírá tvář (obličej) s vodorovnou rovinou charakteristický lícní úhel, který se používal k charakterizování lidských ras a hrál jistou úlohu i v rasistických teoriích 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Slovo tvář ukazuje na důležité souvislosti a významy. V češtině předně souvisí se slovem tvar, a základní schéma obličeje je skutečně jedno z prvních, jež novorozené dítě začne rozlišovat. Tvář dále souvisí se slovesem \"tvářit se\", vyjadřovat své nálady, pocity a postoje mimikou obličeje. Synonymum \"ob-lič-ej\" souvisí s obecně slovanským \"lico\", \"líce\" a s tím zase české \"líčit\" a \"líčit se\". Ruské slovo \"lico\" znamená osobu. Setkání „tváří v tvář“ znamená setkání s určitou osobou a zahrnuje jisté uznání její nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Tvář jako specifický výraz lidské osoby je jedním z hlavních pojmů filosofie E. Lévinase. Důležitým zlomovým bodem při vývoji lidské osoby je setkání s tváří, kdy si moje naivní svoboda uvědomí, že není ničím zdůvodněna a ospravedlněna. Bezbranná a nahá tvář druhého se mé libovůli sice nijak nebrání, přesto mi kategoricky přikazuje „nezabiješ“.", "section_level": 1}, {"title": "Metafory.", "content": "Slovo tvář se vyskytuje v mnoha různých metaforách: Tvář nebo tvářnost může pak znamenat i celkový vzhled nebo dojem, takže lze hovořit např. o „tváři krajiny“ nebo „tváři doby“. Biblická modlitba říká \"...a obnovíš tvář země\" (Ž 104,30). Pro jistou liberalizaci komunistického režimu v roce 1968 se ujal název „socialismus s lidskou tváří“. Předchozí i následující období tuhého režimu se pak lidově označovalo jako „socialismus s husí kůží“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obličej (latinsky \"facies\"), rovněž tvář, je plochá přední část lidské hlavy a jedna z výrazných anatomických charakteristik člověka. Bez srsti, s plochým čelem, výraznýma očima vedle sebe, se zdůrazněnými rty a velmi bohatým svalstvem, které umožňuje mimiku, je obličej nositelem rozmanitých výrazů a také nejvíce individualizovanou částí lidského těla, charakteristikou jednotlivé osoby. Proto se jí člověk nejčastěji identifikuje (např. na průkazech).", "tgt_summary": "The face is the front of an animal's head that features three of the head's sense organs, the eyes, nose, and mouth, and through which animals express many of their emotions. The face is crucial for human identity, and damage such as scarring or developmental deformities affects the psyche adversely.", "id": 1582669} {"src_title": "Hermann Buhl", "tgt_title": "Hermann Buhl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hermannovi Buhlovi ve čtyřech letech zemřela matka. Jako malý se věnoval skautingu až do jeho zákazu v Rakousku. Jeho otec, vášnivý turista, ho o jeho desátých narozeninách vzal na blízký kopec Glungezer (2677 m n. m.). Od té doby trávil v kopcích nad Innsbruckem většinu svého volného času. Cílem jeho prvního opravdového horolezeckého výstupu byl Brandjoch (2372 m n. m.), na který vylezli s kamarádem vybaveni prádelní šňůrou a ponožkami místo lana a lezeček. V roce 1939 se stal členem Innsbruckého oddílu Alpenvereinu a postupně začal lézt cesty nejvyšší obtížnosti. Vyučil se obchodním příručím. V roce 1943 musel narukovat k horským myslivcům. Po válce se po propuštění z amerického zajetí vrátil do Innsbrucku. Vzhledem k situaci se musel živit různými pomocnými pracemi, až na konci čtyřicátých let složil zkoušky na horského vůdce. Pokračoval v lezení, už nejen v Rakouských Alpách, ale i v Dolomitech a Západních Alpách. Po svých velkých úspěších byl v roce 1953 pozván na himálajskou expedici Dr. Herligkoffera na Nanga Parbat, na který vystoupil 3. července 1953 jako první člověk, sólo a bez využití kyslíku. V roce 1957 zorganizoval malou expedici na Broad Peak. Všichni čtyři její členové stanuli 9. června 1957 na vrcholu (opět prvovýstup). Po úspěšném návratu do základního tábora se vydal s Kurtem Diembergerem na nedalekou Čogolisu, kde 27. června zahynul. Hermann Buhl proslul až nadlidskou silou, vytrvalostí a morálem. To mu umožnilo uspět tam, kde ostatní selhávali. Jeho výkony, zejména jeho neuvěřitelný sólo výstup na Nanga Parbat, předběhly svoji dobu. Spolu s Kurtem Diembergerem jsou jediní dva lidé na světě s dvěma prvovýstupy na osmitisícovky na kontě.", "section_level": 1}, {"title": "Některé výstupy v Alpách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Maukspitze (2231 m n. m.).", "content": "Prvovýstup západní stěnou ( považováno za nejtěžší cestu ve Wilder Kaiseru). Vzhledem k tomu, že v té době byl už na vojně a lézt šel na černo, byl za něj oceněn vojenským soudem a převelením na frontu.", "section_level": 2}, {"title": "Cima Grande (2999 m n. m.).", "content": "Severní stěna. První výprava do Dolomit. Psal se rok 1946, Hermann Buhl a jeho přátelé šli pěšky, bez pasů a v batozích pašovali přes hranice kontraband, aby měli peníze na nocleh a jídlo v chatě.", "section_level": 2}, {"title": "Marmolada (3344 m n. m.).", "content": "Jižní pilíř – direttisima. Později se mu podařil zimní prvovýstup jihozápadní stěnou.", "section_level": 2}, {"title": "Civetta (3220 m n. m.).", "content": "Severozápadní stěna, jedna z nejtěžších cest v Dolomitech.", "section_level": 2}, {"title": "Mont Blanc (4810 m n. m.).", "content": "Severní stěna Aiguille Blanche (4112) – Hřeben Peuterey – Mont Blanc – kvůli bouřce sestup na Chatu Vallot, ráno Mont Blanc a přes Mont Maudit a Mont Blanc du Tacul dolů.", "section_level": 2}, {"title": "Piz Badile (3308 m n. m.).", "content": "Severovýchodní stěna – Hermann Buhl přijel do Švýcarska den před výstupem na kole. Během dne udělal první sólo výstup (předchozí lanová družstva vždy bivakovala, dva prvovýstupci zemřeli vyčerpáním) a ještě večer vyrazil na kole zpátky do Landecku (přes průsmyk Maloja – 140 km, 1000 metrů převýšení). 15 kilometrů od cíle bohužel při jízdě usnul, sjel do Innu a ohnul rám.", "section_level": 2}, {"title": "Grandes Jorasses (4205 m n. m.).", "content": "Severní stěna – Walkerův pilíř.", "section_level": 2}, {"title": "Piz Bernina (4052 m n. m.).", "content": "Hermann Buhl pobýval pracovně s jinými horolezci na Chatě Boval. Vsadil se s nimi o 200 švýcarských franků, že přejde hřeben Bianco na Piz Bernina za šest hodin (včetně návratu). Sázku vyhrál a zajistil si tím finance na lezení v Chamonix.", "section_level": 2}, {"title": "Chamonixské jehly (okolo 3500 m n. m.).", "content": "První úplný přechod Chamonixských jehel.", "section_level": 2}, {"title": "Eiger (3970 m n. m.).", "content": "Osmý výstup severní stěnou. Ve stěně byla mimo Hermanna Buhla a Seppa Jochlera ještě další dvě lanová družstva – němečtí bratři Otto a Sepp Maagovi a slavní Francouzi Gaston Rébuffat, Jean Bruneau, Paul Habran, Pierre Leroux a Guido Magnone. Po zhoršení počasí se výstup změnil v boj o život a tak se spojili, až k Výstupovým spárám vedl Hermann Buhl, kterého pak vystřídal Jochler. Výstup trval tři dny, jako ochranu před padajícím kamením a ledem použili Rakušané klobouky pod které si složili čepice.", "section_level": 2}, {"title": "Watzmann (2712 m n. m.).", "content": "Příprava na expedici na Nanga Parbat – Sólo výstup východní stěnou v zimě a v noci.", "section_level": 2}, {"title": "Himálaj a Karákóram.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nanga Parbat (8125 m n. m.).", "content": "Členové rakousko-německé expedice Dr. Herligkoffera vybudovali pět výškových táborů. Z tábora V ve výšce 6900 m n. m. se měli pokusit o vrchol Hermann Buhl a Otto Kempter. Ten však ráno nejevil ochotu vyrazit a tak se Hermann Buhl vydal nahoru sám, vybaven cepínem, lyžařskými hůlkami, mačkami, dvěma svetry, větrovkou a kloboukem. V batohu si nesl slaninu, ovosport, několik neapolitánek, lahev s čajem a fotoaparát. Otto Kempter vyrazil s hodinovým zpožděním po jeho stopách ale ve výšce zhruba 7500 m n. m. vzdal. Na Stříbrném plató se Buhl musel brodit hlubokým sněhem a proto nechal ve sněhové díře batoh, aby se mu lépe šlo. Vzal si z něj pouze čaj, naopak odložil jeden svetr a pokračoval kolem Předvrcholu (7910 m n. m.), přes Bacínskou štěrbinu (7812 m n. m.) a Rameno (8072 m n. m.) dál. Před západem slunce stanul na vrcholu Nanga Parbatu – 8125 m n. m. Zde nechal cepín s přivázanou Tyrolskou vlaječkou. Při sestupu do Bacínské štěrbiny ho zastihla tma a tak byl nucen bivakovat. Noc strávil ve stoje, ve svetru a větrovce, v levé ruce držel hůlky a pravou se držel chytu, aby nespadl. Druhý den sestoupil do tábora V, kde na něj čekali Hans Ertl a Walter Frauenberg, kteří ho ošetřili a potom doprovodili dolů. Hermann Buhl překonal z tábora V na vrchol vzdálenost 6 kilometrů a 1200 metrů převýšení (!). Kvůli omrzlinám přišel o dva prsty na noze. Připomeňme, že šlo o třetí zdolanou osmitisícovku vůbec (předtím 1950 Annapurna, 1953 Mount Everest). O výstup na Nanga Parbat se od roku 1895 neúspěšně pokoušelo 7 výprav, hora si vyžádala 31 obětí. Za tento výstup byl Hermann Buhl vyhlášen Rakouským sportovcem roku 1953.", "section_level": 2}, {"title": "Broad Peak (8047 m n. m.).", "content": "Expedice se mimo Hermanna Buhla zúčastnili Kurt Diemberger, Markus Schmuck a Fritz Wintersteller. Cesta vedla západním pilířem, horolezci vybudovali tři výškové tábory, poslední ve výšce 6950 m n. m. 9. června 1957 vyrazili z tábora III k vrcholu dvě dvojice – Schmuck s Winterstellerem a Buhl s Diembergerem. První dvojice dosáhla vrcholu, druhá postupovala příliš pomalu a tak se Diemberger dohodl ve výšce 7900 m n. m. s Buhlem, že se pokusí o výstup sám a, Buhl tam na něho počká. Diemberger vystoupil na vrchol, při návratu dolů potkal Buhla, kterému to přece jenom nedalo. Spolu vystoupili těsně před západem slunce ještě jednou nahoru, sestoupit museli již za tmy.", "section_level": 2}, {"title": "Čogolisa (7665 m n. m.).", "content": "Po výstupu na Broad Peak se Hermann Buhl s Kurtem Diembergerem pokusili o výstup na blízkou Čogolisu alpským stylem. První den vystoupili do výšky 6350 m n. m., kde postavili stan, ve kterém museli kvůli vichřici strávit celý druhý den. Třetí den (27. června 1957) vyrazili nahoru. K vrcholu jim zbývalo pouze 300 m, když se opět zhoršilo počasí a donutilo je k návratu. Při sestupu se s Hermannem Buhlem utrhla převěj a zřítil se do severní stěny. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Buhl (21. září 1924, Innsbruck – 27. června 1957, Čogolisa) je považován za nejlepšího rakouského horolezce poválečného období a jednoho z nejlepších světových horolezců všech dob.", "tgt_summary": "Hermann Buhl (21 September 1924 – 27 June 1957) was an Austrian mountaineer and is considered one of the best climbers of all time. He was particularly innovative in applying Alpine style to Himalayan climbing. His accomplishments include:", "id": 1797005} {"src_title": "Hans Jonas", "tgt_title": "Hans Jonas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jonas se narodil v zámožné rodině, po maturitě v roce 1921 začal studovat filosofii ve Freiburgu u Edumda Husserla a hlavně Martina Heideggera, který jej osobně nadchl a trvale ovlivnil. Krátce studoval také v Berlíně filosofii u E. Troeltsche a při studiu judaistiky se seznámil s Leo Straussem. Roku 1923 začal studovat zemědělství, protože chtěl odejít do Izraele, brzy se však vrátil do Freiburgu a s Heideggerem odešel do Marburgu, kde poslouchal také teologii u Rudolfa Bultmanna a spřátelil se s Hannah Arendtovou. Po krátkém pobytu v Heidelbergu, v Bonnu a ve Frankfurtu se vrátil do Marburgu a začal pracovat na disertaci o filosofickém významu pozdně antické gnóze. Roku 1930 napsal knihu o problému svobody u Augustina a Pavla z Tarsu. Brzy po nacistickém převzetí moci roku 1933 emigroval do Londýna a roku 1935 do Izraele, kde se stal členem polovojenské organizace Hagana. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do britské armády a jako protiletecký dělostřelec bojoval v Izraeli a od roku 1944 v Itálii. Po válce zjistil, že jeho matka zahynula v Osvětimi. V letech 1948-1949 bojoval v izraelské armádě, potom však přesídlil do Kanady, kde přednášel na univerzitách v Montrealu a Ottawě, od roku 1954 v New Yorku an New School for Social Research a jako hostující profesor také v Princetonu, v Chicagu a později také v Mnichově. Dostal řadu významných ocenění a čestných doktorátů, například Mírovou cenu německých knihkupců (1987).", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Prvním velkým Jonasovým tématem byl fenomenologický výklad gnóze a pozdně antického dualismu, od něhož přešel k raně křesťanské filosofii svobody. Heideggerovo politické selhání ho velmi poznamenalo a v poválečné době se obrátil k etickým problémům současného lidstva. Proti naivnímu optimismu šedesátých let, jak jej vyjádřil například Ernst Bloch v knize \"Princip naděje\", postavil koncept obecné a ničím nepodmíněné lidské odpovědnosti a v knize \"Princip odpovědnosti\" formuloval slavný etický imperativ, inspirovaný Kantem: Tento princip lidské odpovědnosti pak aplikoval na otázky medicíny, biologie a dalších věd. Kladl přitom zvláštní důraz na to, že se nemůže jednat jen o udržení biologických podmínek pro holé přežití, nýbrž o udržení a rozvoj podmínek pro důstojný lidský život ve svobodě a odpovědnosti. V pozdějších letech se vrátil k tématu svobody a ukazoval, jak je lidská svoboda už předznačena v celé oblasti živého – například v podobě látkové výměny, pohybu a smyslového vnímání. Naopak i duchovní činnost člověka vyrůstá z jeho organické, živé povahy a je s ní vždy spojena. V posledních letech se Jonas věnoval i náboženským otázkám a v knize \"Pojem Boha po Osvětimi\" (1987) formuloval originální teodiceu, ovlivněnou „procesním myšlením“ A. N. Whiteheada: Bůh, který stvořil svět, mu sice zůstává v lásce nakloněn, svěřil jej však plně do lidských rukou. Všechno zlo má tedy čistě lidský původ a je odpovědností člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Jonas (10. května 1903 Mönchengladbach – 5. února 1993 New York) byl židovský filosof německého původu. Zabýval se gnózí, etickými a náboženskými problémy a filosofickým výkladem života. Proslavil se hlavně jako myslitel lidské odpovědnosti za společnost a svět.", "tgt_summary": "Hans Jonas (; ; 10 May 1903 – 5 February 1993) was a German-born American Jewish philosopher, from 1955 to 1976 the Alvin Johnson Professor of Philosophy at the New School for Social Research in New York City.", "id": 1991871} {"src_title": "Chattušaš", "tgt_title": "Hattusa", "src_document": [{"title": "Chetité.", "content": "Do Malé Asie se Chetité dostali na konci třetího tisíciletí př. n. l. a ovládli území patřící do té doby původním obyvatelům Chattijcům. V průběhu poloviny tisíciletí vybudovali mocnou a rozlehlou říši, které se podařilo dobýt Babylón, a která se stala konkurentem Egypta či Asýrie v dobách největšího rozkvětu. Dodnes není jasné, odkud do nového působiště přitáhli. Ví se však, že byli příslušníky indoevropských národů, a jejich řeč vykazovala vzdálenou podobnost s jazyky, kterými dnes hovoří obyvatelé Evropy. Základem Chetitské říše bylo území dnešního tureckého vnitrozemí, na jihu zasahovala až do nynějšího Libanonu a Sýrie. Ve 13. stol. př. n. l. se Chetité střetli s Egypťany o nadvládu nad Sýrií. Poté, co boj skončil nerozhodně, uzavřeli faraon Ramesse II. s Chetity mír a na dotvrzení smlouvy přijal za manželku chetitskou princeznu. Chetitská říše byla velmocí, která hrála významnou úlohu v historii Předního východu po dobu půl tisíciletí. Přesto byla kolem roku 1190 př. n. l. zničena divokými kmeny, jejichž bojovníci vyzbrojeni železnými zbraněmi napadli Řecko a Itálii a posléze Malou Asii. Teprve roku 717 př. n. l. však byla dobyta poslední chetitská pevnost Karchemiš.", "section_level": 1}, {"title": "Objev města.", "content": "Roku 1880 pronesl oxfordský profesor Archibald Henry Sayce na své přednášce zmínku o Chetitech, sklidil však zprvu jen posměch a získal nelichotivé označení \"vynálezce Chetitů\". Podle Sayce žil v oblasti dnešního Turecka a severní Sýrie před třiceti a čtyřiceti stoletími velký a mocný národ, historiky neprávem opomíjený. V té době ještě vědci nebyli schopni rozpoznat skutečný rozsah a význam chetitské říše, jejíž hlavní město Chattušaš právě začali odkrývat. Když v roce 1834 francouzský archeolog a cestovatel Charles Felix Marie Texier vystoupal na návrší nad vsí Bogazkale, spatřil rozvaliny města impozantní rozlohy s rovnými ulicemi a rozlehlými budovami. Město bylo obehnáno několika pásy hradeb a kamenní lvi v nadživotní velikosti strážili brány. Uprostřed ruin pak uviděl velký obdélník se zbytky sloupů, který připomínal antický chrám či římské fórum. Texier se zpočátku mylně domníval, že rozvaliny, které objevil, jsou pozůstatky římského města Tavium. Svůj nález popsal v trojsvazkovém díle Popis Malé Asie. Knize se však v roce 1849 nedostalo v Evropě žádné pozornosti. Texier se až do své smrti nedozvěděl, že objevil Chattušaš – centrum zaniklé říše Chetitů. V roce 1906 se expedici Německé orientální společnosti pod vedením profesora asyrologie berlínské univerzity Hugo Wincklera a pracovníka Osmanského muzea v Istanbulu Theodora Makridiho podařilo odkrýt ruiny celého starověkého města a rovněž nalézt archivy s hliněnými tabulkami popsanými klínovým písmem.", "section_level": 1}, {"title": "Hliněné tabulky.", "content": "V troskách starověkého města byly objeveny archivy obsahující na pětatřicet tisíc hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Jejich obsahem byly státní resp. kultovní dokumenty, královské anály, korespondence, naučná i krásná literatura a další texty, které vedly alespoň k částečnému poznání života tehdejší chetitské společnosti. Veškeré záznamy byly vedeny chetitským jazykem. Vědcem, který se nejvýrazněji zasloužil o poznání historie dlouho utajeného národa, se stal bezesporu český rodák Bedřich Hrozný, jemuž se roku 1913 podařilo tuto řeč rozluštit. Kromě klínového písma, které přejali od obyvatel sousední Mezopotámie, používali Chetité také hieroglyfické písmo.", "section_level": 1}, {"title": "Město.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Nejvýznamnější centrum kmene Chattijců, rozsáhlé hradní město Chattušaš, bylo vybudováno v polovině 3. tisíciletí př. n. l. a pojmenováno po svých zakladatelích. Kolem roku 1800 př. n. l. dobyl město chetitský král Anittaš a srovnal jej se zemí. Jeho nástupce chetitský panovník Chattušili I. poté Chattušaš obnovil a prohlásil jej hlavním městem Chetitské říše, jež sloužilo jako základna k dalšímu rozšiřování chetitského území. Na přelomu 13. a 12. století bylo město zničeno takzvanými mořskými národy, početnými a bojovnými evropskými kmeny, jejichž bojovníci byli vyzbrojeni železnými zbraněmi. Město pak bylo zhruba po půl století ještě jednou obnoveno, když se stalo součástí Frýgie. V tomto období zde vznikla svatyně velké frýžské bohyně Kubely.", "section_level": 2}, {"title": "Město.", "content": "Město stálo na vyvýšenině, ze tří stran bylo chráněno strmými skalními stěnami a ze čtvrté hlubokou roklí. Rozkládalo se na ploše asi 170 hektarů, bylo 2 kilometry dlouhé a 1,4 kilometru široké. V období největšího rozkvětu chetitské říše, tedy ve 14. a 13. století př. n .l., mělo město asi deset tisíc obyvatel. Nejvýznamnější stavba ve městě Chattušaš, palác, v němž sídlili chetitští králové, stojí na nejvyšším bodě za hradbami. Tím místem je velký ostroh vystupující ze severního svahu skalnatého horského hřebenu, který na severní a jižní straně spadá téměř kolmo až ke korytu řeky tekoucí dole. \"Dolní město\" s hlavním chrámem pak bylo postaveno poněkud níže na západním a severozápadním úpatí svahu. Městské hradby vinoucí se od jihu směrem k vrcholu hřebenu obklopovaly několik \"hrádků\" na menších výchozech, umělé jezero o rozměrech asi 90×60 metrů a 31 chrámů. Ve své době bylo Chattušaš jedním z největších měst starověku a i dnes na člověka hluboce zapůsobí jeho rozloha.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby.", "content": "Hradby, kterými je město obehnáno, měří šest kilometrů, jsou vysoké šest a silné osm metrů a doplňuje je množství věží. K vybudování městských hradeb byly stejně jako u mykénských pevností použity mohutné dvacetitunové balvany. Zdá se velmi pravděpodobné, že chetitští pevnostní inženýři byli tvůrci hradeb nejen v Chattuši, ale také v Mykénách a Tírynsu. V hradbách nalezneme tři hlavní brány. Brána chráněná sochami lvů vedla na východ. Na západ směřovala Královská brána s vytesanými reliéfy bojovníků, z nichž do dnešních dob zbyl pouze jeden. Na jihu pak nalezneme Bránu sfing, pojmenovanou podle dvojice kamenných sfing. Ve vstupních branách jsou vytesány obrazy bohů a směrem k hlavní bráně chrámové a palácové akropole stojí řady mohutných kvádrů a desek opatřených nápisy a reliéfy. Do dnešních dob se dochoval uměle navršený obranný val, jehož délka dosahovala 250 metrů a šířka v základech 80 metrů. Ten tvořil jižní část opevnění a pochází ze 13. stol. př. n. l. Uvnitř jím prochází 70 metrů dlouhý tunel, který zřejmě sloužil jako tajný vchod nebo chodba k možnému útěku z obleženého města, či k nenadálému výpadu na nepřítele a byl ukončen malou výpadovou brankou.", "section_level": 2}, {"title": "Velký chrám.", "content": "V rozlehlém areálu města se nalezlo velké množství chrámů, z nichž nejvýznamnějším je Velký chrám. Chrámový komplex zbudovaný na umělé terase pochází ze třináctého století př. n. l. a je zasvěcen bohu bouří. S rozlohou 20 000 metrů čtverečních se jedná o největší chetitskou stavbu. Obklopují ji tři terasovitě uspořádaná nádvoří.", "section_level": 2}, {"title": "Kanalizace.", "content": "Pitnou vodu z pramenů, které se nacházely v okolí města, přivádělo do Chattuše několik spádových potrubí, nalézaly se zde i objemné nádrže. Dalším důležitým zařízením byla kanalizace. V místech, kde to půdní podmínky dovolovaly, byly zřízeny trativody. Jinde byly splašky a dešťová voda vedeny hliněnými trubkami opatřenými okrouhlým čisticím otvorem do kamenných kanálů pod ulicemi a tudy pak mimo území města.", "section_level": 2}, {"title": "Svatyně Yazilikaya.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svatyně Yazilikaya.", "content": "Yazilikaya znamená v překladu z turečtiny popsaná skála a je jednou z nejzachovalejších chetitských svatyň. Skalní svatyně vznikla poblíž přírodního pramene na skalnatém svahu a je vzdálena asi 1,5 kilometru severovýchodně od města Chattušaš. Tři přirozené komory byly zřejmě již odedávna využívány ke kultovním účelům a v 15. stol. př. n. l. byly od okolního terénu odděleny pomocí zdi. Později byl namísto zdi vybudován komplex budov mnohokrát přestavovaný, jehož rozvržení souhlasilo s půdorysem chetitských chrámů. Zároveň s tím byly ve skalních stěnách vytvořeny reliéfy. V prostorné sluncem ozářené komoře se zřejmě zjara pořádaly pravidelné novoroční slavnosti. Vedlejší úzká a šerá chodby pak sloužila k provádění královského posmrtného kultu.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéfy.", "content": "Zdi dvou prostor zdobí několik desítek postav vytesaných v basreliéfu. Ve větší místnosti jsou postavy zobrazeny ve dvou procesích. První procesí zastupuje ženská a druhé mužská božstva. Na vnitřním okraji se poté nejvýznamnější božstva setkávají tváří v tvář. Postava za ženským procesím, která zpodobňuje chetitského krále, celý výjev sleduje. V menší místnosti je pak tentýž král vytesán v ochranném objetí svého boha – strážce. Naproti můžeme vidět impozantní 3 metry vysoký meč, jehož hruška čí knoflík znázorňuje boží hlavu, jílec má tvar lvích těl a čepel je zaražena do skály. Vlys na protější stěně představuje 12 válečných božstev se zahnutými meči přes rameno, která se v hrozivém seskupení pohybují směrem vpřed. Tato božstva můžeme naleznout také ve větší místnosti na konci mužského procesí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chattušaš () bylo hlavní město Chetitské říše. Nachází se v blízkosti dnešní turecké obce Boğazkale dříve nazývaného Boğazköy, v Çorumské provincii na severovýchodě Střední Anatolie. Leží v zátočině řeky Kızılırmak (v chetitských pramenech \"Marashantiya\") 200 km východně od dnešní Ankary. Už od počátku minulého století zde probíhá archeologický výzkum. Velké množství objevených předmětů a kamenných soch je vystaveno v Muzeu anatolských civilizací v Ankaře. Od roku 1986 je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Hattusa (also Ḫattuša or Hattusas ; Hittite: \"Ḫa-at-tu-ša\") was the capital of the Hittite Empire in the late Bronze Age. Its ruins lie near modern Boğazkale, Turkey, within the great loop of the Kızılırmak River (Hittite: \"Marashantiya\"; Greek: \"Halys\"). Hattusa was added to the UNESCO World Heritage list in 1986.", "id": 1934099} {"src_title": "Postoj", "tgt_title": "Propositional attitude", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Samotný postoj má sklon reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Postoje jsou součástí osobnosti, souvisí s chápáním, myšlením a cítěním. Postoje jsou hodnotící, indikují pocity ve vztahu k určité záležitosti. Postoje většinou vycházejí z hodnotové soustavy člověka. Hlavní funkce postojů je připravenost k jednání (není třeba se vždy znovu promýšlet, zda vynést smetí do tříděného smetí, pokud člověk má pozitivní postoj k třídění, pak již automaticky odpad třídí bez opětovného přemýšlení). Hlavní důvod, proč jsou intenzivně zkoumány postoje v marketingu a aplikovaných sociálních vědách je ten, že podle nich lze ve velké části případů předvídat lidské chování.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání postojů.", "content": "Vědomosti, dovednosti a postoje lidé získávají v průběhu života a to vzděláváním a sociálními vlivy jako např. sociální kontakty, zvyšování skupinové soudržnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Složky postojů.", "content": "Všechny postoje jsou relativně trvalé. Obsahují v sobě složku:", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "Postoje lze měřit a to kvantitativně, tak že se utvoří škály, analyzuje se obsah podle vztahu k hierarchii hodnot, použije se sémantický diferenciál, sociometrie nebo Bogardova škálu sociální vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení postojů.", "content": "Postoje jsou dále děleny dle různých kritérií:", "section_level": 1}, {"title": "Odůvodněné jednání.", "content": "Chováme se předvídatelně a rozumně, bereme v úvahu informace, které jsou nám dostupné a důsledky našeho jednání. Výsledky vyjadřujeme když hovoříme o svých úmyslech, ale někdy už ne, máme-li popsat naše postoje. Úmysly se formulují na základě dvou zdrojů, kterými jsou postoje člověka a jeho vnímání sociálních faktů. Abychom jednali ve shodě se svými vyjádřenými postoji, tyto dva faktory se musí spojit.", "section_level": 1}, {"title": "Změna postoje.", "content": "K tomu, abychom změnili postoj, se nás obvykle někdo snaží přesvědčit - tzn. poskytuje nám informace, které mají k této změně dopomoci. Toto přesvědčování může být verbální nebo implicitní (tento druhý způsob je využíván hlavně v reklamě - je všude kolem nás, takže si ani neuvědomujeme, že jsme neustále k něčemu přesvědčováni). Pro rozhodnutí změnit postoj je důležitá kredibilita zdroje - tzn. jak je osoba (nebo časopis, kniha…), která informace poskytuje, důvěryhodná, zda je to expert v oblasti, o níž hovoří, a také to, jak publiku připadá atraktivní. Po čase ale člověk zapomene, odkud daná informace pochází, a bude ji považovat za důvěryhodnou, i když ve skutečnosti tomu tak třeba není. To, jaké informace budeme někomu sdělovat, záleží hlavně na tom, komu jsou určeny. Je možné si vybrat ze dvou cest: z centrální a periferní. Centrální cesta zpracovává fakta - je tedy náročnější, protože přesvědčovaný člověk si dané informace a argumenty musí promyslet, ovšem pokud už postoj změní, tato změna je dlouhodobá. Naopak periferní cesta jde přes emoce - je tedy mnohem jednodušší, lidé takto informace zpracovávají častěji, ale pokud svůj postoj změní, obvykle je tato změna pouze krátkodobého charakteru. Zde záleží na složitosti informace - pokud je jednoduchá, k jejímu pochopení postačí audio nebo video, ale pokud je složitější, nejlepší je psaná forma, protože člověk má možnost se k nejasným částem vrátit a znovu se nad nimi zamyslet. Je velice důležité znát ty, k nimž se má dané sdělení dostat - na publiku závisí, jakým způsobem jim budeme informace sdělovat: lidé vzdělaní budou k přesvědčení vyžadovat fakta a ideálně oboustrannou argumentaci (tzn. uvést argumenty pro i proti) - půjdou tedy centrální cestou, naopak lidé nevzdělaní se spíše nechají přesvědčit něčím, co bude útočit na jejich city. To, zda sdělení publikum vůbec zaznamená a bude ho sledovat, potom závisí na tom, jak moc se ho dané téma týká.", "section_level": 1}, {"title": "Na čem závisí změna postoje.", "content": "Změnit postoj znamená změnit naše chování a je to i naopak, jestliže se naše chování změní, změní se i naše postoje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Postoj je názor nebo připravenost k činu ve vztahu s určitým problémem nebo volbou. Postoje jsou důležitou složkou komunikace. Kromě toho, že je zaměřen na problém či volbu, zahrnuje v sobě i určitou míru intenzity, která je tvořena činiteli:", "tgt_summary": "A propositional attitude is a mental state held by an agent toward a proposition. Linguistically, propositional attitudes are denoted by a verb (e.g. \"believed\") governing an embedded \"that\" clause, for example, 'Sally believed that she had won'. Propositional attitudes are often assumed to be the fundamental units of thought and their contents, being propositions, are true or false from the perspective of the person. An agent can have different propositional attitudes toward the same proposition (e.g., \"S believes that her ice-cream is cold,\" and \"S fears that her ice-cream is cold\"). A number of software systems are now available to simulate propositional attitudes for industrial purposes, for customer relation management systems, decision support and content generation (Galitsky 2012). Propositional attitudes have directions of fit: some are meant to reflect the world, others to influence it. One topic of central concern is the relation between the modalities of assertion and belief, perhaps with intention thrown in for good measure. For example, we frequently find ourselves faced with the question of whether or not a person's assertions conform to his or her beliefs. Discrepancies here can occur for many reasons, but when the departure of assertion from belief is intentional, we usually call that a \"lie\". Other comparisons of multiple modalities that frequently arise are the relationships between belief and knowledge and the discrepancies that occur among observations, expectations, and intentions. Deviations of observations from expectations are commonly perceived as \"surprises\", phenomena that call for \"explanations\" to reduce the shock of amazement.", "id": 200964} {"src_title": "Karlštejn", "tgt_title": "Karlštejn", "src_document": [{"title": "Původ jména hradu.", "content": "Jméno hradu vzniklo ze spojení dvou německých slov „Karls-stein“ [ˈkɑːrls.štain], čili Karlův kámen nebo Karlův skalní hrad, a bylo přejato do češtiny jako Karlštejn.Jméno je odvozeno od zakladatele hradu Karla IV., který sám v zakládací listině karlštejnské kapituly vydané roku 1357 vepsal (či nechal vepsat) pasáž „\"(…) založili jsme ve jménu Krista Spasitele ke chvále a slávě Trojice věčné a zejména nejdobrotivějšího našeho Vykupitele, (…) a ke cti veškerého nebeského vojska jsme zbudovali na svém hradu Karlštejně, který jsme od základů jakožto úplně nový postavili a stanovili nazývat jej pro svou trvalejší památku podle svého jména, totiž tak, aby se jmenoval Karlštejn podle Karla, dvě kaple (…).\" Od první poloviny 19. století je rovněž doložena další podoba jména hradu, a to Karlův Týn, jež vznikla nesprávným překladem místního německého jména Karlstein jako „Karls-tein“ ([ˈkɑːrls.tain]; německy \"Tein\" = týn, ohrazení). V roce 1949 bylo jméno hradu přeneseno na obec v podhradí, do té doby zvanou Budňany.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Karlštejn byl založen českým a římským králem, pozdějším císařem Karlem IV., jako poměrně skromná stavba o jedné věži. Záměr uložit zde a ochraňovat Korunovační klenoty Svaté říše římské a relikvií (svatých ostatků) podle posledních výzkumů pojal Karel až později, v roce 1356, a úměrně tomu byly přistavovány nové věže. Slavnostního zahájení stavby dne 10. června 1348 se spolu s Karlem IV. účastnil i první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Stavba probíhala mezi lety 1348–1357. Vnitřní výzdoba hradu byla dokončena v roce 1365. Na počátku 15. století sem byly též přivezeny české korunovační klenoty. Pravděpodobně se tak stalo na pokyn Karlova syna, krále Václava IV. (1378–1419). Záznam o tomto převozu však chybí. Ke korunovaci krále Zikmunda (1420) byly již přivezeny do Prahy z Karlštejna. Po korunovaci byly klenoty opět vráceny na Karlštejn, brzy na to však vypukla husitská revoluce a Zikmund nechal jak české, tak říšské korunovační klenoty odvézt do zahraničí. V průběhu revoluce odolal hrad obléhání husitskými vojsky pod vedením Zikmunda Korybutoviče (1422). Po skončení válek a po svém návratu na český trůn vrátil Zikmund české korunovační klenoty zpět na Karlštejn (1436), kde pak zůstaly uloženy až do začátku 17. století. Říšské klenoty již zůstaly v zahraničí. Husitskou revolucí došlo ke změně původní funkce hradu. Karlštejnští purkrabí střežili české korunovační klenoty a zemský archiv. Od roku 1541 zde byly též ukládány opisy zemských desk. Vladislavské zřízení zemské vydané králem Vladislavem Jagellonským roku 1500 zavazuje přísahou karlštejnské purkrabí, že budou chránit hrad i s korunou, klenoty a zemskými privilegii pod trestem smrti, ztráty cti a majetku a vyhnání potomků ze země. Korunu směli vydat pouze tomu, kdo byl předtím řádně zvolen českým králem. Po korunovaci, která se konala v Praze, byly klenoty vraceny zpět na hrad. V polovině 16. století za správy Jáchyma Novohradského z Kolovrat došlo k renesanční přestavbě hradu. Přestavba se týkala především Velké věže a budovy purkrabství, která byla v té době nejvíce využívána. V době stavovského povstání byly korunovační klenoty z rozhodnutí direktorů dne 22. června 1619 odvezeny na Pražský hrad. S vývojem vojenské techniky byla totiž obranná funkce hradu shledána již jako nedostatečná. Při revizi zemského zřízení roku 1625 císař Ferdinand II. zrušil úřad karlštejnských purkrabí, neboť pozbyl své funkce. Hrad byl převeden do užívání českých královen. V roce 1626 císařovna Eleonora zastavila hrad Janu Kavkovi z Říčan. Ten nechal z hradu odvézt vybavení a zbylé svátostniny. Na konci třicetileté války (1648) byl hrad dobyt švédským vojskem. Po skončení války byl hrad značně zchátralý. Na konci 17. století se dostal do majetku českých královen a císařoven. V roce 1755 jej Marie Terezie darovala nově založenému Ústavu šlechtičen v Praze. Ten však hrad využíval pouze jako centrum hospodářské správy pro okolní statky. Hrad i nadále chátral. Pozornosti se mu dostalo až na konci 18. století v souvislosti s národním obrozením. V roce 1812 navštívil hrad císař František I., který vzápětí věnoval peníze na jeho opravu.", "section_level": 1}, {"title": "Historizující rekonstrukce.", "content": "V letech 1887–1905 probíhala přestavba hradu v duchu tzv. purismu, která měla hradu navrátit původní gotickou podobu. Prováděli ji Josef Mocker nejdříve na základě koncepce vídeňského profesora Friedricha von Schmidta až do jeho smrti 1891, od roku 1892 samostatně. Po Mockerově smrti 1899 stavbu dokončil stavební rada inženýr Krch. Výsledky této přestavby byly kritizovány již na začátku 20. století, s odstupem času jsou však hodnoceny jako projev své doby. Dobroslav Líbal však ostře kritizoval Schmidtovy a Mockerovy úpravy Karlštejna ještě při příležitosti stého výročí Mockerova úmrtí. Od roku 1918 je hrad ve vlastnictví státu a je zpřístupněn veřejnosti. V roce 1962 byl vyhlášen národní kulturní památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je Karlštejn jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. Je ve vlastnictví státu a ve správě Národního památkového ústavu, Územní památkové správy v Praze. Kromě vlastních tří prohlídkových okruhů s průvodcem nabízí Karlštejn každoročně také řadu kulturních a společenských akcí – koncerty, divadla, výstavy, Karlštejnské kulturní léto, Královský průvod či tradiční Karlštejnské vinobraní. Hrad Karlštejn nabízí také možnost uspořádání svatebních obřadů. Je možné navštívit tři prohlídkové okruhy. Na období let 2018–2022 byla naplánována rozsáhlá rekonstrukce přízemních, suterénních a sklepních prostor Císařského paláce, která byla slavnostně zahájena 5. března 2020. Cílem rekonstrukčních prací je zbudování nového návštěvnického centra s toaletami, suterénu císařského paláce vznikne víceúčelový sál a v budově purkrabství bude instalována stálá expozice o stavebních vývoji hradu a o karlštejnském vinařství.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Karlštejn je mohutný kamenný gotický hrad, který stojí na vápencové skalní ostrožně (316 m n. m.) nad stejnojmennou obcí a skládá se z několika samostatně opevněných staveb. V okolí se nacházejí vinice a hluboké, většinou listnaté lesy. Hlavními částmi hradu jsou studniční věž, budova Purkrabství, Hodinová věž, Císařský palác, Mariánská věž a Velká věž. Jednotlivé architektonické prvky hradu jsou stupňovitě uspořádány podle významu, který jim Karel IV. přikládal, přičemž nejvýše je položena Velká věž.", "section_level": 1}, {"title": "Studniční věž.", "content": "Hradní studna je hluboká 78 metrů. Nemá vlastní pramen, voda se přiváděla štolou z Budňanského potoka, tekoucího pod hradem. Zařízení na vytahování a spouštění okovu tvoří kolo, v němž šlapali lidé a uváděli je do pohybu.", "section_level": 2}, {"title": "Purkrabství.", "content": "Purkrabství bylo v minulosti mnohokrát přestavováno, dnešní podoba pochází z přestavby na konci 19. století. V současnosti slouží správě hradu, slavnostním obřadům obecního úřadu a reprezentačním účelům.", "section_level": 2}, {"title": "Císařský palác.", "content": "Palác sloužil v době Karla IV. a Václava IV. jako obydlí panovníka a jeho dvora. V prvním patře se nacházejí místnosti sloužící panovníkovu dvoru. Druhé patro obýval panovník. Nachází se zde Karlova ložnice a reprezentační prostory jako sál předků (Lucemburský sál) či audienční síň – nejlépe dochovaný interiér paláce s dřevěným kazetovým obložením. Z ložnice vede točité schodiště do prostor obývaných královnou a jejími dámami (fraucimorem).", "section_level": 2}, {"title": "Mariánská věž.", "content": "Menší z věží vnitřního hradu je spojena můstkem s císařským palácem. Ve 2. patře se nachází kostel Panny Marie se sakristií. V kostele se zachovaly cenné nástěnné malby s biblickými výjevy a tzv. ostatkovými scénami, v nichž Karel IV. přijímá a ukládá ostatky svatých. Autorem maleb je pravděpodobně Mikuláš Wurmser ze Štrasburku. V kostele se dodnes slouží bohoslužby v den výročí úmrtí Karla IV. (29. listopad). Ke kostelu pak přiléhá kaple sv. Kateřiny, která sloužila jako soukromá oratoř císaře. Stěny kaple jsou obloženy polodrahokamy, nad vchodem se nachází dvojportrét Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. V prvním patře se nacházejí pokladnice a klenotnice, kde jsou dnes vystaveny předměty náležející ke karlštejnskému pokladu. V klenotnici je vystavena kopie Svatováclavské koruny. Prostory v přízemí věže, označované jako Červenka, sloužily v minulosti mimo jiné i jako hradní vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Velká věž.", "content": "Velká věž je spojena s Mariánskou věží krytým dřevěným mostem. Nachází se na nejvyšším místě hradu a má vlastní opevnění, což odpovídá největšímu duchovnímu významu a účelu, který jí zakladatel hradu určil. Po schodišti s nástěnnými malbami ze života svatého Václava a svaté Ludmily se vstupuje do nejcennějšího prostoru hradu – kaple svatého Kříže. Právě zde byly v minulosti uloženy říšské korunovační klenoty a svaté ostatky, později pak české korunovační klenoty a zemský archiv. Interiér kaple je ozdoben zlacením, drahými kameny a hvězdami, sluncem a měsícem z benátského skla. Kaple je rozdělena pozlacenou mříží na dvě části. Sám Karel IV. na důkaz pokory a úcty vstupoval za zlatou mříž bos. Na stěnách je umístěn unikátní soubor deskových obrazů, jejichž autorem je Mistr Theodorik. V čele se nachází obraz Ukřižování Krista, další obrazy zobrazují nebeské vojsko – svaté mučedníky, svaté vdovy a panny, svaté rytíře, biskupy, papeže a svaté vládce v čele s Karlem Velikým a svatým Václavem. Zajímavostí je, že obrazy pokračují i na rámech. Obrazy zároveň sloužily jako relikviáře. Kaple byla zabezpečena čtverými dveřmi se silnými železnými pláty. Uzamčena byla devíti zámky. Prostor byl hlídán strážními službami, které sídlily nad kaplí. Vstup do kaple byl povolen jen se souhlasem císaře, podle jehož nařízení v této věži nikdo nesměl „spáti nebo ležeti“ s žádnou ženou, byť to byla i jeho zákonitá manželka. V kapli se konaly jen zvlášť významné mše, které směli sloužit pouze arcibiskupové a karlštejnský děkan.", "section_level": 2}, {"title": "Viniční terasy.", "content": "Na Kněží hoře, na jejíž jižní straně stojí hrad Karlštejn, se v předhradí nad hospodářským dvorem nacházejí čtyři viniční terasy, které zde byly vybudovány pravděpodobně v 19. století. Součástí areálu jsou též zdi opevnění a zahradní domek. Terasy jsou dlouhodobě nevyužívány a neudržovány. Celkově je tento areál v zanedbaném stavu, zdivo hradeb je na mnoha místech narušené a rozpadá se. Jelikož tyto chátrající objekty jsou součástí památkově chráněného areálu hradu, je hrad Karlštejn uveden v seznamu ohrožených nemovitých památek ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Karlštejn v literární tvorbě.", "content": "Následující výčet knih obsahuje díla, která se odehrávají bezprostředně na Karlštejně nebo se Karlštejna tematicky dotýkají. Uvedený seznam nemusí být úplný:", "section_level": 1}, {"title": "Karlštejn ve filmu a televizních dokumentech.", "content": "V tabulce níže jsou uvedeny televizní dokumenty či reportáže, které byly částečně nebo celé natáčeny na hradě Karlštejně:", "section_level": 1}, {"title": "Karlštejn a hudební tvorba.", "content": "Hrad Karlštejn se stal také předmětem hudební umělecké tvorby, v roce 1973 vydala česká hudební skupina Spirituál kvintet své první studiové album Písničky z roku raz dva, na němž se mj. objevuje také písnička „U Karlova Týna“, jejímž autorem je Dušan Vančura.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlštejn ( [ˈkɑːrlštain]) je původem středověký královský hrad, nacházející se na katastrálním území Budňany ve stejnojmenné městysi Karlštejn v okrese Beroun asi třináct kilometrů východně od Berouna a třicet kilometrů jihozápadně od centra Prahy. Leží rovněž uprostřed chráněné krajinné oblasti Český kras. Hrad jakožto státní instituce je ve vlastnictví České republiky a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Veřejnosti je hrad Karlštejn přístupný nepřetržitě od roku 1905, a patří tak k jedněm z nejdéle zpřístupněných památek na území Česka. Od 30. března 1962 je veden jako národní kulturní památka, jejíž každoroční návštěvnost od počátku šedesátých let neklesá pod hranici 200 tisíc návštěvníků ročně. Karlštejn tak dlouhodobě patří mezi desítku nejnavštěvovanějších památek České republiky – je hned druhým nejvíce vyhledávaným hradem Česka, a v rámci památek spravovaných Národním památkovým ústavem si dlouhodobě drží pozici čtvrté nejnavštěvovanější památky. Hrad Karlštejn byl založen okolo roku 1348 jako soukromé reprezentační sídlo římského císaře a českého krále Karla IV. Teprve až postupem času, po Karlově císařské korunovaci v Římě roku 1355, císař účel hradu pozměnil. Rozhodl se jej užívat jako klenotnici – prostor pro uschování říšských korunovačních klenotů a souboru svatých ostatků. České korunovační klenoty, do té doby přechovávané v katedrále svatého Víta v Praze, se poprvé na Karlštejně krátce ocitly až počátkem dvacátých let 15. století z rozkazu krále Zikmunda, který oba soubory královských insignií nechal z obav před husitskými bouřemi vyvézt z Českého království. Po skončení husitských válek byly na Karlštejn navráceny k úschově roku 1436 pouze české královské klenoty a setrvaly zde s krátkými přestávkami až do roku 1619. ", "tgt_summary": "Karlštejn Castle (; ) is a large Gothic castle founded in 1348 by Charles IV, Holy Roman Emperor-elect and King of Bohemia. The castle served as a place for safekeeping the Imperial Regalia as well as the Bohemian crown jewels, holy relics, and other royal treasures. Located about southwest of Prague above the village of the same name, it is one of the most famous and most frequently visited castles in the Czech Republic. A miniature replica of the castle was built by a Czech immigrant in Batchelor, Northern Territory.", "id": 400338} {"src_title": "Kutná Hora", "tgt_title": "Kutná Hora", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Jak název města naznačuje, souvisí jeho historie s těžbou („kutáním“) stříbrných rud a tavením stříbra. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. To se v okolí vyskytovalo patrně i na povrchu a už v 10. století se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. S těžbou stříbra možná souviselo i založení cisterciáckého kláštera v sousedním Sedlci, prvního v Čechách. Sedlecký klášter založil roku 1142 Miroslav z Cimburka, významný dvořan knížete Vladislava II. Klášter byl osazen mnichy z kláštera Waldsassen v Horní Falci, který patřil do řádové linie, jež se hornictví věnovala. To by mohlo vysvětlit, proč byl – proti běžné řádové praxi – založen v krajině už osídlené a kultivované. Klášteru patřily pozemky, na nichž pozdější město vyrostlo, stejně tak i řada vesnic v okolí. Blízká města Čáslav i Kolín dostala kolem roku 1260 jihlavské horní právo, patrně proto, že měšťané v okolí těžili stříbro, a o málo později se objevuje i název osady \"Antiqua Cuthna\" – Stará Kutna, jež patrně stála blíž k sedleckému klášteru. Osada snad zanikla za válek krále Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským, který roku 1278 v Čáslavi uzavřel mír s Otou Braniborským. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla v lokalitě dnešní Kutné Hory „stříbrná horečka“. Několik tisíc lidí z blízkého i dalekého okolí se sem přistěhovalo za prací a obživou, mnoho z nich až z německých krajů. Tak patrně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada, latinsky \"Mons Cuthna\", s velmi nepravidelným plánem, který je dodnes patrný. Ještě roku 1289 se o soudní pravomoc nad osadou přela města Kolín a Čáslav, ale od roku 1291 už mělo město vlastní soud a královský horní úřad.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1300 do husitských válek.", "content": "Kolem roku 1300 vydal král Václav II. nový horní zákon (Ius regale montanorum), který stanovil královská práva nad těžbou stříbra i mincovnictvím, zavedl jednotnou minci a ražení soustředil v Kutné Hoře. Pod vedením italských odborníků z Florencie se v nové mincovně, která se podle nich jmenuje Vlašský dvůr, začaly roku 1300 razit Pražské groše. V letech 1304 a 1307 byla Kutná Hora obléhána vojskem Albrechta I., obyvatelé ji však narychlo opevnili a ubránili. Roku 1318 byla Kutná Hora povýšena na město a dostala různá privilegia. Bohatství kutnohorských dolů – zejména šachty Osel – se stalo základem královské moci v Čechách a hlavním zdrojem prostředků na velkolepé stavby Lucemburků po celé 14. století. Král Karel IV. i Václav IV. si proto města velmi hleděli, podporovali je v různých sporech i při zvelebování městských staveb; Vlašský dvůr se stal sídlem krále Václava IV. Ve druhé polovině 14. století vznikl kostel sv. Jakuba a šest dalších, radnice a další stavby a město dostalo hradbu se šesti branami. Roku 1363 se zmiňuje i městská škola. Vzhledem ke klášternímu původu Kutné Hory městské kostely spadaly do správy sedleckého kláštera, který sídlil mimo město samotné. Pro vyřešení této situace vzniklo roku 1384 hornické bratrstvo pro stavbu nového, tzv. „horního“ (tj. hornického, důlního) chrámu sv. Barbory na pozemcích vyšehradské kapituly a za městskou hradbou. I když výnos dolů v té době klesal, stavební činnost rostla a král Václav IV. dal rozšířit Vlašský dvůr, kde často býval a roku 1409 zde podepsal Dekret kutnohorský o novém rozdělení pravomocí na pražské univerzitě. Roku 1413 horníci přepadli Malín a pobili obyvatele, protože jim bránili v dolování, 1416 zavraždili královského vyslance a ve městě se rozhořely národnostní a náboženské spory.", "section_level": 2}, {"title": "Od 1419 do 1621.", "content": "Roku 1419 začalo město pronásledovat kališníky a mnoho jich dalo naházet do opuštěných šachet. Roku 1420 podporovalo město císaře Zikmunda Lucemburského, ale když 1421 Jan Žižka vydrancoval sedlecký klášter, podrobilo se Janu Želivskému s tím, že odpůrci kalicha musí město opustit. Když Zikmund z města 1422 ustoupil, založil požár, který měšťané uhasili. Roku 1424 však město důkladně vypálil Žižka a nově osídlili táborští, kteří zde vládli až do bitvy u Lipan 1434. Mince v té době velmi upadla, razily se jen špatné haléře a obchod v Čechách přešel na míšeňské groše. Roku 1436 sjednal král Zikmund zajímavé vyrovnání nových majitelů se starými i náboženský smír. Roku 1444 byl ve Vlašském dvoře zvolen hejtmanem pozdější král Jiří z Poděbrad a odtud roku 1448 táhl dobývat Prahu. Král Jiří výrazně přispěl k rekonstrukci Vlašského dvora. V Kutné Hoře pak sbíral vojsko proti Matyáši Korvínovi, jehož 1469 u Vilémova zajal. Roku 1471 po smrti krále Jiřího svolala královna Johanka z Rožmitálu do královské audienční síně Vlašského dvora sněm k volbě nového krále. Sněm se konal ve dnech 20. až 28. května. Bylo velkou zásluhou právě Johanky, respektované osobnosti oběma stranami (pod jednou i pod obojí), že na sněmu byla prosazena Jiřího závěť a 27. května 1471 zde byl zvolen českým králem Vladislav Jagellonský. Dá se říci, že touto volbou, značně ovlivněnou v zákulisí Johankou a synem Jiřího z prvního manželství Jindřichem, byly v Kutné Hoře změněny dějiny střední Evropy, a to ve velmi vypjaté situaci ohrožení země uherským vojskem. Vladislav II. Jagellonský za své vlády Kutnou Horu velmi podporoval. V té době se díky lepší technice opět zvýšil výnos dolů a dosáhl vrcholu, což se projevilo i ve stavební činnosti a roku 1489 zde Martin z Tišnova vytiskl bohatě ilustrovanou Bibli kutnohorskou. Od roku 1489 sídlili v Kutné Hoře italští biskupové, kteří světili kněze podobojí, konaly se zde zemské sněmy a město konkurovalo svým významem Praze. Po roce 1530 začal výnos dolů opět klesat, šachty se zalévaly vodou a opouštěly. Po stavovském odporu 1547 ztratilo město část svých svobod a roku 1550 se přestaly razit pražské groše. Úpadek pak rychle pokračoval také proto, že přísun stříbra z Jižní Ameriky srazil jeho cenu a dolování se přestalo vyplácet. Kutnohorské poměry v 16. století zachycují anekdotické paměti Mikuláše Dačického (1555–1610). Kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu, dříve mincovní úředník, se stal za stavovského povstání direktorem a byl roku 1621 v Praze popraven; jeho hlava pak visela přes sto let na městské bráně.", "section_level": 2}, {"title": "Od 1622 do současnosti.", "content": "Roku 1623 byli vypovězeni nekatoličtí duchovní, morovou epidemií 1625 a exilem se počet obyvatel snížil o čtvrtinu. Ferdinand II. Štýrský městu zkonfiskoval část statků a věnoval jezuitům, kteří zde roku 1626 založili latinskou školu a pak budovali vedle sv. Barbory velkolepou kolej. V té pak vyučoval například Bohuslav Balbín, Jiří Plachý-Ferus, historik města Jan Kořínek a další. I když těžba skomírala a roku 1726 byla úplně zastavena, město se pomalu vzpamatovalo a v Kutné Hoře působila řada vynikajících umělců (Kilián Ignác Dienzenhofer, František Maxmilián Kaňka, Petr Brandl, který zde 1735 zemřel a je zde v kostele Matky Boží Na Náměti pochován). V letech 1770 a 1823 poničily město velké požáry. Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl, v letech 1850–1851 zde žil a pracoval Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde mnoho národních spolků a sdružení. Koncem 19. století byly gotické stavby obnoveny a chrám sv. Barbory v letech 1884–1893 dostavěn J. Mockerem. Roku 1950 byly ke Kutné Hoře připojeny obce Kaňk, Perštejnec a Sedlec.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 169 domech 14 370 obyvatel, z nichž bylo 7 558 žen. 14 146 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 98 k německé a 20 k židovské. Žilo zde 8 725 římských katolíků, 606 evangelíků, 1 027 příslušníků Církve československé husitské a 188 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 459 domech 13 892 obyvatel. 13 726 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 63 k německé. Žilo zde 8 331 římských katolíků, 741 evangelíků, 2 068 příslušníků Církve československé husitské a 140 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Od roku 1538 je v Kutné Hoře známý pivovar, založený rodem Dačických z Heslova, který donedávna vařil piva Dačický a Lorec. V 19. století vznikla v bývalém cisterciáckém klášteře tabáková továrna, kterou dnes vlastní společnost Philip Morris. Od roku 1967 je v Kutné Hoře velký strojírenský závod, slévárna ČKD Kutná Hora. Vedle kterého nedávno vyrostla továrna společnosti Foxconn. Zásoby stříbra byly vyčerpány již na přelomu 17. a 18. století. Avšak těžba rud zinku a olova pokračovala na Kaňku až do roku 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město protíná silnice I/2 v úseku Říčany – Kutná Hora – Přelouč, která se u Malína (na katastru Nových Dvorů) kříží se silnicí I/38 v úseku Kolín – Čáslav. Ve městě končí i silnice II/126 ve směru od Zbraslavic, která prochází částmi Perštejnec a Karlov. Dále územím města vedou silnice III. třídy: Kutná Hora leží na železniční trati 230 Kolín – Kutná Hora – Havlíčkův Brod, z níž odbočuje železniční trať 235 Kutná Hora – Zruč nad Sázavou. Železniční trať 230 Kolín – Kutná Hora – Havlíčkův Brod je dvoukolejná elektrizovaná celostátní trať zařazená do evropského železničního systému, doprava byla zahájena roku 1869. Železniční trať 235 Kutná Hora – Zruč nad Sázavou je jednokolejná regionální trať, zahájení dopravy bylo roku 1905. Na trati leží na území města kromě odbočné železniční stanice \"Kutná Hora hlavní nádraží\" i železniční zastávka \"Kutná Hora-Sedlec\", železniční stanice \"Kutná Hora město\", železniční zastávka \"Kutná Hora předměstí\" a železniční zastávka \"Poličany\". Kutná Hora nemá vlastní letiště, v jejím dosahu jsou nicméně veřejné vnitrostátní letiště ve Zbraslavicích a v Kolíně. Kutná Hora měla v roce 2011 městskou autobusovou dopravu o šesti linkách, nejvýznamnější linkou městské hromadné dopravy je linka 1, která spojuje hlavní vlakové nádraží, autobusové nádraží a centrum města. Autobusovou dopravu ve městě obstarává společnost ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a. s. Příměstské autobusové linky vedly z Kutné Hory např. do Čáslavi, Kolína, Uhlířských Janovic, Sázavy, Týnce nad Labem, Zbraslavic, Zruče nad Sázavou . Městem projížděly dálkové autobusové linky jedoucí např. do těchto cílů: Česká Třebová, Chotěboř, Chrudim, Jihlava, Košice, Lanškroun, Liberec, Litomyšl, Michalovce, Mladá Boleslav, Medzilaborce, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Poprad, Praha, Prešov, Telč, Žilina. Po trati 230 jezdilo v pracovní dny 12 párů rychlíků + 17 párů osobních vlaků, o víkendu 9 párů rychlíků + 16 párů osobních vlaků. Po trati 235 jezdilo mezi stanicemi \"Kutná Hora hlavní nádraží\" a \"Kutná Hora město\" v pracovní dny 21 párů osobních vlaků, o víkendu 19 párů osobních vlaků, na dalším úseku trati v pracovní dny 11 párů osobních vlaků, o víkendu 7 párů osobních vlaků.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Kutné Hoře se nacházejí mnoho mateřských škol, dále čtyři základní školy. Jsou to \"ZŠ Žižkov, ZŠ Jana Palacha, ZŠ Kamenná Stezka a ZŠ T. G. Masaryka\". Střední stupeň vzdělání je v Kutné Hoře zastoupen Střední odbornou školou a Středním odborným učilištěm řemesel, dále Střední průmyslovou školou a dvěma gymnázii Gymnáziem Jiřího Ortena a Církevní gymnázium v Kutné Hoře (dříve Církevní gymnázium sv. Voršily). Vyšší stupeň vzdělání je zastoupen Vyšší odbornou školou, která poskytuje vzdělání v oborech Automatizační technika a Management Elektrotechniky. V plánech je i zřízení Kutnohorské Královské univerzity, která bude poskytovat vzdělání v oborech historických, v budově Jezuitské koleje. Od roku 2015 sídlí v Kutné Hoře vysoká škola, která se sem přestěhovala z Kolína. Jde o ARC - VŠPSV, Academia rerum civilium - Vysoká škola politických a společenských věd. Škola je zaměřena na studium politologie v bakalářském programu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V roce 1922 byla v Kutné Hoře založena pobočka Klubu Za starou Prahu, která se zasazovala o zachování charakteru historického centra města. Častým hostem zde byl tehdejší předseda pražského klubu Zdeněk Wirth. Historické centrum městské památkové rezervace spolu s kostelem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je od roku 1995 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Město Kutná Hora je členem evropského projektu EUROMINT, jehož cílem je shromáždit informace o všech evropských středověkých a raně novověkých mincovnách.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní instituce.", "content": "Ve městě se konají různé festivaly jako Královské stříbření Kutné Hory, recitační soutěž Ortenova Kutná Hora, Mezinárodní bienále interpretační kytarové soutěže nebo folkový Festival Kocábka. Každé Velikonoce probíhá v Sedlci pouť. Nejvýznamnějšími kulturními institucemi jsou Městská knihovna Kutná Hora, Městské Tylovo divadlo a Kino Modrý kříž. Dále nově zrekonstruovaná Jezuitská kolej ze 17. století, nyní sídlo Galerie Středočeského kraje zaměřené převážně na moderní a současné umění. Další významné městské instituce jsou České muzeum stříbra s historickým dolem Osel, jehož expozice jsou vystaveny na Hrádku, v Kamenném domě a Tylově domě, dále pak Muzeum Alchymie v Sankturinovském domě a Muzeum tabáku v historickém refektáři cisterciáckého kláštera v Sedlci. Ve městě je i vodní park, zimní stadion a druhá nejdelší bobová dráha v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Kutná hora se skládá z 12 místních částí na 7 katastrálních územích", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Kutná Hora byla dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Kutná Hora ale stále existuje a skládá se z 88 obcí, ORP z 51 obcí. Stále zde však např. působí Okresní soud v Kutné Hoře a okresní státní zastupitelství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kutná Hora (něm. \"Kuttenberg\") je město ve Středočeském kraji, obec s rozšířenou působností a významná městská památková rezervace, zapsaná na UNESCO. Díky těžbě stříbra šlo ve středověku o jedno z nejvýznamnějších českých královských měst. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kutná Hora (; medieval Czech: \"Hory Kutné\"; ) is a town in the Central Bohemian Region of the Czech Republic.", "id": 2377849} {"src_title": "Beaufort", "tgt_title": "Beaufort Castle, Lebanon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika a středověk.", "content": "Jen velmi málo je známo o dějinách pevnosti předcházejících jejímu dobytí křižáky roku 1139, ačkoliv historikové předpokládají, že jejích sedm set metrů výšky dělalo z této pozice strategický bod již od biblických a římských časů a že již tehdy na tomto místě existovala stavba. Poté, co se jeruzalémská vojska krále Fulka z Anjou pevnosti zmocnila, byla pozice předána do rukou křižáckým pánům ze Sidonu. Roku 1189 Beufort začal obléhat sultán Saladin, zatímco obráncům velel Reginald ze Sidonu, který se pokoušel využívat různé lsti, aby oddálil porážku. Roku 1190 však hrad padl muslimům do rukou. O padesát let později, roku 1240, křesťané Beaufort znovu dobyli a vnuk Reginalda ze Sidonu, Julien de Grenier ji roku 1260 odprodal templářským rytířům. V roce 1268 ji znovu dobyli muslimové, vedení mamlúckým sultánem Bajbarsem, a ti ji drželi v následujících několika staletích.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "V 17. století libanonský princ Fakhr-al-Dín II. převzal nad Beufortem kontrolu a zahrnul hrad do sítě svých opěrných bodů. Princ Fakhr-al-Dín II. byl však poražen osmanskými Turky, kteří následně zničili horní části hradu. Oblast byla ovládána místními feudálními rody až do roku 1769. Roku 1792 pevnost oblehl guvernér Akry, dobyl ji a zničil zbytky jejího opevnění. Zemětřesení v roce 1837 zničilo další části hradu. V té době již jeho zbytky sloužily místním lidem jako kamenolom a útočiště pro jejich ovce. Opravy této památky započaly již za francouzského mandátu v Libanonu roku 1920 a pokračovaly i po získání nezávislosti Libanonu roku 1943. Strategická pozice pevnosti, jejíž vrchol dovoluje pohled na jižní Libanon a severní Izrael způsobila, že Beaufort sehrál úlohu v několika různých válečných konfliktech druhé poloviny 20. století. Od roku 1976, během Libanonské občanské války byl hrad v rukou Organizace pro osvobození Palestiny, která polohu pevnosti využila k odpalování raket na severoizraelské území. V letech 1976-1980 útočily na pozice Palestinců v Beufortu mnohokrát izraelské ozbrojené síly. Dne 6. června 1982 izraelská armáda zahájila operaci \"Mír pro Galileu\" a vtrhla do Libanonu. Beufort byl těžce ostřelován předtím, než jej 7. června dobyly izraelské jednotky. V letech 1982 až 2000 byl hrad Beufort a přilehlé okolí obsazeno izraelskou armádou a hrad samotný byl používán jako pozorovací stanoviště. Oblast byla Izraelci opevněna bunkry a betonovými opěrnými body, které se staly mnohokrát terčem útoku ze strany Hizballáhu. V květnu 2000 Izraelci evakuovali oblast jižního Libanonu. Opustili pozici v Beaufortu a své opěrné body za sebou zničili, aby nemohly posloužit Hizballáhu. Při ústupu Izraelci zničili také část historického opevnění Beaufortu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Beaufort či též Belfort (arabsky , hebrejsky ) je křižácká pevnost v Nabathijském gubernáru v jižním Libanonu, přibližně jeden kilometr od vesnice Arnoun. Jméno \"„bel fort“\", či \"„beau fort“\" (francouzsky \"„krásná pevnost“\") bylo hradu dáno křižáky, kteří jej ve 12. století kontrolovali. Jeho arabský název znamená \"„hrad na vysoké skále“\".", "tgt_summary": "Beaufort or Belfort Castle ( \"Qala'at al-Shaqif\" ) is a Crusader fortress in Nabatieh Governorate, Southern Lebanon, about to the south-south-east of the village of Arnoun. There was a fortification on the site before it was captured by Fulk, King of Jerusalem, in 1139 and construction of the Crusader castle probably began soon after. Saladin captured Beaufort in 1190, but 60 years later Crusaders re-took it. In 1268 Sultan Baibars finally captured the castle for the Islamic forces. Beaufort provides one of the few cases where a medieval castle proved of military value and utility also in modern warfare, as its late 20th-century history shows.", "id": 2392396} {"src_title": "Brusnice borůvka", "tgt_title": "Vaccinium myrtillus", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Také se jí říká borůvnice, černá jahoda, černice čičiretka, čičoretka, hafery, borůvčí, mystovka.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Borůvka je hustě rozvětvený, ale spíše nízký keřík (50 cm) s opadavými listy. Vejčitě okrouhlé listy jsou na lodyze uspořádány střídavě, jsou lysé (bez trichomů) s krátkými řapíky. Naopak květy jsou výrazně stopkaté, objevují se již od dubna do června. Mají světle zelenou korunu (v rostlinné říši poměrně neobvyklá barva) a zakrnělý kalich. Plodem brusnice borůvky jsou borůvky, černomodré bobule, v nichž nalezneme při podrobnějším zkoumání mnoho drobných semen. Dozrávají až od června do září, ale ve vyšších polohách vždy později.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Brusnice borůvka tvoří často velmi kompaktní porosty v některých typech lesů. Ve střední Evropě jsou to především horské smrčiny, acidofilní bory, acidofilní bučiny a některé typy acidofilních doubrav. Najdeme ji i v některých typech společenstev subalpínského stupně, jako dominantu v subalpínské brusnicové vegetaci as. \"Festuco supinae-Vaccinietum myrtilli\" a také např. v porostech kleče. Vyskytuje se i na pasekách a na světlinách, na vřesovištích a na rašeliništích. Preferuje půdy kyselé, málo výživné, humózní a nepříliš suché. Roste ve velké části Evropy, v jižní Evropě však jen málo, např. chybí v jižním Španělsku, jižní Itálii a jižním Řecku. Dále roste na Kavkaze, na Islandu, výjimečně i v Grónsku a v Asii na Sibiři s přesahem do severního Mongolska a do provincie Xinjiang v Číně. a do Japonska. V Severní Americe je rozlišován poddruh Vaccinium myrtillus subsp. oreophilum (některými autory považovaný i za samostatný druh V. oreophillum) a jeho areál tam zaujímá západní část USA a jihozápadní Kanadu. Roste po celém území Česka, ovšem s nestejnou četností výskytu. Velmi hojná je např. ve vyšších polohách hor českého masívu, zato velmi vzácná (nebo někde může i chybět) je v teplých pahorkatinách zvláště tam, kde se ve větší míře vyskytují bazické substráty.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Borůvky, modré plody brusnice borůvky malé asi jako hrášek je možno jíst samotné či je naložit nebo z nich udělat dort, knedlíky, buchty, koláč atd. Jsou sladké a silně barví na tmavě modro až fialovo, tedy jsou i kvalitním přírodním barvivem. Rovněž znatelně zpevňují stolici: po jejich požití je dobře tvarovaná, tvrdá a tmavá - zelenohnědá. Senzorickou hodnotou a obsahem cenných živin včetně zdraví prospěšných látek se řadí k našemu nejcennějšímu ovoci.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a účinek.", "content": "Listy obsahují glukokininy (myrtilin) a proto se nálev z nich používá při slabé cukrovce. V listech jsou obsaženy ve významném množství třísloviny, takže se hodí na přípravu čaje užívaného vnitřně při průjmových onemocněních, žaludečních obtížích, ale (na rozdíl od plodů) i při zánětech močových cest (jako mírné dezinficiens, močopudný a protizánětlivý prostředek); zevně působí zápar či spíše odvar z borůvkového listí při kožních onemocněních, například i při lupénce. Plody obsahují třísloviny, antioxidanty, bioflavonoidy, karotenoidy, provitamín A, resveratrol, vitamín C, vitamíny skupiny B, ovocné cukry, malé množství tuků, mikro- a makroprvky (hořčík, draslík, mangan, železo, měď, zinek, chrom). Borůvky zlepšují noční vidění a léčí šeroslepost; zlepšují imunitu a působí preventivně a léčebně (jako doplňující prostředek) proti infekcím; prodlužují život, chrání před stařeckou demencí, pomáhají při průjmech a jiných střevních onemocněních; zvyšují množství moči, čímž napomáhají odvodňování a léčbě některých otoků a zánětů močových cest; snižují hladinu cholesterolu a tuků v krvi, chrání tělesné buňky proti volným radikálům; prospívají regeneraci sliznic; podporují úsilí obézních o snižování tělesné hmotnost; mají i uklidňující a protistresový účinek. Borůvky včetně čaje z listí zvyšují odolnost vůči radiaci. Borůvka též napomáhá při tlumení nikotinové abstinence, tím, že podporuje tvorbu dopaminu, je velmi vhodným doplňkem při odvykacích kúrách kuřáků.Plod borůvky má unikátní obsah komplexu flavonoidů a antioxidantů, je třeba ale podotknout, že to se týká až plné zralosti plodu. Vědci z King's College v Londýně zjistili, že denní konzumace borůvek pomáhá snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění o dvacet procent.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brusnice borůvka (\"Vaccinium myrtillus\") je léčivá rostlina z čeledi vřesovcovitých, rodu brusnice, která je známá pod lidovým názvem borůvka, její souvislý porost také jako borůvčí. Její modrý plod (bobule) stejného názvu má výraznou chuť a schopnost barvit do modra. Je zdrojem antioxidantů, které mohou mj. působit příznivě v prevenci rakoviny.", "tgt_summary": "Vaccinium myrtillus is a species of shrub with edible fruit of blue color, commonly called \"bilberry\", \"wimberry\", \"whortleberry\", or European blueberry. It has much in common with the American blueberry (\"Vaccinium cyanococcus\"). It is more precisely called common bilberry or blue whortleberry, to distinguish it from other \"Vaccinium\" relatives. Regional names include blaeberry, urts or hurts (Cornwall & Devon ), hurtleberry, huckleberry, wimberry, whinberry, winberry, blueberry, and fraughan. Chromosome count is 2n =24.", "id": 637291} {"src_title": "Marion King Hubbert", "tgt_title": "M. King Hubbert", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hubbert se narodil v San Sabě v Texasu. Prošel Chicagskou Univerzitou, kde v roce 1926 získal titul B.S., titul M.S. v roce 1928 a titul Ph.D. v roce 1937. Studoval zde geologii, matematiku a fyziku. Pro \"Amerada Petroleum Company\" pracoval dva roky jako geolog-asistent a během této doby obdržel titul Ph. D. V roce 1943 vstoupil do Shell Oil Company, kde setrval až do roku 1964. Po odchodu z \"Shellu\" začal pracovat jako vrchní geofyzik USGS (\"United States Geological Survey\" – \"Geologický průzkum Spojených států\"), kde zůstal až do důchodu v roce 1976. Zastával také pozici profesora geologie a geofyziky na Stanfordově univerzitě od roku 1963 do roku 1968 a profesora na \"University of California\" v Berkeley od 1973 do 1976. V roce 1962 byl prezidentem Geological Society of America.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie ropného vrcholu.", "content": "V druhé polovině 50. let publikoval svou teorii ropného vrcholu (teorii o tom, že těžba ropy v rámci jak jednotlivého ropného pole, naleziště, státu, zemského regionu i v rámci celého světa opisuje křivku logistické funkce a má své období růstu, svůj vrchol a období poklesu). Tato teorie se ale v době vydání setkala pouze s ignorací, popřípadě výsměchem – ve Spojených státech těžba ropy stoupala každým rokem, navíc začaly produkovat některá tehdy nově objevená velká ropná pole Blízkého východu. O něco později King předpověděl, že ropná produkce Spojených států bude kulminovat na začátku 70. let 20. století a svou teorii i rozšířil na možná řešení, jak ropný vrchol co nejvíce pozdržet a tuto surovinu využívat se znalostí jejího budoucího nedostatku. Pozornost mu začala byla věnována až v polovině 70. let, několik let poté, co se jeho teorie dočasně potvrdila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marion King Hubbert (5. října 1903 – 11. října 1989) byl geolog, který pracoval ve výzkumných laboratořích společnosti \"Shell\" v Houstonu v Texasu. V oblasti geologie a geofyziky publikoval několik významných příspěvků, nejznámějším z nich je Hubbertova teorie ropného vrcholu, který měl silné politické dopady. V citacích se lze setkat většinou s jeho jménem zkráceným na \"King Hubbert\" nebo \"M. King Hubbert\".", "tgt_summary": "Marion King Hubbert (October 5, 1903 – October 11, 1989) was an American geologist and geophysicist. He worked at the Shell research lab in Houston, Texas. He made several important contributions to geology, geophysics, and petroleum geology, most notably the Hubbert curve and Hubbert peak theory (a basic component of peak oil), with important political ramifications. He was often referred to as \"M. King Hubbert\" or \"King Hubbert\".", "id": 1866158} {"src_title": "Snovačka jedovatá", "tgt_title": "Latrodectus mactans", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Snovačka jedovatá je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice (měří až 0,9 cm, s končetinami 2 až 3 cm), mají delší končetiny a menší hlavohruď, obvykle jsou tmavě hnědí a na rozdíl od samice postrádají oranžovou až červenou skvrnu na zadečku. Mladí jedinci mají o něco tlustější hlavohruď a kratší končetiny. Nápadné zbarvení na zadečku samic slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Snovačka jedovatá se nejčastěji vyskytuje poblíž lidských obydlí, nejčastěji na půdách, ve sklepech, skladech, parcích nebo na zahradách, kde má snáze dostupnou potravu a úkryt. Podobně jako ostatní pavoukovci žije většinu roku samotářským způsobem života a partnera vyhledává pouze v období páření.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Na chytání potravy si staví trojrozměrnou síť s lepkavým středem, do které chytá nejčastěji mouchy, kobylky, sarančata, můry nebo motýly. Loví však i pozemní živočichy, jako např. mnohonožky, stonožky, štíry, nebo jiné druhy menších pavoukovců. Poté, co se kořist zaplete do sítě, opustí snovačka jedovatá svůj úkryt, svou kořist zabalí do pevných lepkavých vláken a nakonec do ní vpustí jedním kousnutím vysoce účinný jed, který začne působit zhruba po deseti minutách. Než se tak stane, svou obalenou kořist pevně drží svými dlouhými končetinami. Poté, co ucítí, že se její puls zastavil, svou kořist pomalu zkonzumuje.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název \"černá vdova\". Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více jak 200 vajíček. Jejich inkubační doba trvá obvykle dvacet až třicet dnů. I přesto, že klade vysoké množství vajíček, jich přežívá obvykle méně jak sto. Počet mláďat závisí především na dané teplotě, množství dostupné potravy a účinnosti úkrytu, ve kterém pobývají. Samostatná jsou již ve dvou až čtyřech měsících, ale plně nezávislá na matce jsou až po šesti až devíti měsících života. Samice se mohou dožívat i více jak čtyř let, průměrná délka života samců je výrazně nižší.", "section_level": 2}, {"title": "Jed.", "content": "I přes její malou velikost je její jed vysoce účinný a patří mezi jeden z nejúčinnějších v řádu pavouků (bývá dokonce označován za silnější než jed chřestýšů, kober nebo korálovců). Podobně jako u mnohých jedovatých pavouků nemá přitom příliš silné a velké chelicery. V případě kousnutí od dospělé samice se do kůže dostane až jeden milimetr z celé jedné chelicery, přičemž se tak do těla dostane dávka jedu postačující k usmrcení. Výrazně menší samci mají i menší jedovou účinnost a v případě kousnutí od samce většinou smrt nehrozí, ale objevují se vážné a nepříjemné zdravotní problémy, které bývají zvláště výrazné u starších lidí a dětí. Jed snovaček začne působit již po několika minutách a v postižené oblasti se může objevit otok velký až 15 cm. I přes její rozsáhlý areál rozšíření jsou však smrtelná kousnutí vzácná a vyskytují se pouze v 5 % případů, například mezi lety 1950 až 1959 jich bylo ve Spojených státech amerických zaznamenáno 63. Kvůli dopravě se občas dostane i do jiných částí světa, kousnutí bylo již zaznamenáno např. v Dánsku nebo ve Švédsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Snovačka jedovatá (\"Latrodectus mactans\"), široce známá také pod názvem černá vdova, je vysoce jedovatý pavouk z čeledi snovačkovitých rozšířený v Severní a Střední Americe.", "tgt_summary": "Latrodectus mactans, known as southern black widow or simply black widow, and the shoe-button spider, is a venomous species of spider in the genus \"Latrodectus\". The females are well known for their distinctive black and red coloring and for the fact that they will occasionally eat their mate after reproduction. The species is native to North America. The venom is seldom fatal to healthy humans.", "id": 2352924} {"src_title": "Konrád IV. Štaufský", "tgt_title": "Conrad IV of Germany", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konrád se narodil v Andrii jako druhé dítě Fridricha a mladičké Jolandy, která zaplatila Konrádovo narození svým životem. Dětství strávil v Itálii a roku 1235 poprvé navštívil Německo. Když Fridrich II. Štaufský sesadil svého vzpurného staršího syna Jindřicha z římského trůnu, jmenoval roku 1237 na vídeňském shromáždění římským králem mladšího Konráda. Titul \"krále Římanů\" (latinsky ) byl předstupněm pro titul \"římského císaře\" (). Do roku 1242 funkci německého regenta plnil mohučský arcibiskup Siegfried III. Pak Fridrich II. vybral k převzetí regentské funkce Jindřicha Raspa, durynského lankraběte a českého krále Václava I. Konrád již kolem roku 1240 začal aktivně zasahovat do politiky. Když papež Inocenc IV. vzal roku 1245 císaře Fridricha do klatby a prohlásil ho za sesazeného, Jindřich Raspe podpořil papeže a 22. května 1246 byl obratem jmenován římským králem (vzdorokrálem vůči Konrádovi). Konrád s Jindřichem začal válčit, ale byl v srpnu 1246 poražen u Niddy ve středním Německu. Raspe však několik měsíců nato zemřel a novým vzdorokrálem se stal holandský hrabě Vilém II. Roku 1246 se Konrád IV. oženil s dcerou bavorského vévody Oty II. Alžbětou, s níž měl roku 1252 syna Konráda. Roku 1250 se Konrádovi podařilo situaci v Německu stabilizovat a také porazit protikrále Viléma a jeho rýnské spojence. Když téhož roku zemřel jeho otec Fridrich, dědictví v Německu, Sicilské království a Jeruzalémské království přešlo na Konráda stejně jako mocenské zápasy s papežem. Poté, co byl roku 1251 protikrálem Vilémem Konrád poražen, rozhodl se Konrád k invazi do Itálie v naději na znovuzískání otcova bohatství, které spravoval Konrádův polorodý bratr Manfréd. Konrád však nebyl schopný podrobit si papežovy stoupence a papež následně vládu na Sicílii nabídl synovi anglického krále Jindřicha III. Edmundovi. Roku 1254 byl Konrád IV. exkomunikován a téhož roku zemřel na malárii v Lavellu v Basilicatě. Zdá se, že je společně s Fridrichovou chotí Isabelou na fresce zobrazující tři laické postavy v kapli sv. Markéty v Melfi. Vdova Alžběta se znovu provdala za tyrolského hraběte Menharda II., který se roku 1286 stal korutanským vévodou a porodila mu šest dětí (včetně budoucího českého krále Jindřicha Korutanského). Konrádův syn Konradin poté pokračoval v boji s papeži, rovněž neúspěšně a roku 1268 byl Karlem z Anjou popraven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád IV. Štaufský (25. dubna 1228 – 21. května 1254) byl synem římsko-německého císaře Fridricha II. a jeruzalémské královny Jolandy, králem německým (1237–1254), sicilským (1250–1254, jako \"Konrád I. Sicilský\") a titulárním králem jeruzalémským (1228–1254 jako \"Konrád II. Jeruzalémský\").", "tgt_summary": "Conrad (25 April 1228 – 21 May 1254), a member of the Hohenstaufen dynasty, was the only son of Emperor Frederick II from his second marriage with Queen Isabella II of Jerusalem. He inherited the title of King of Jerusalem (as Conrad II) upon the death of his mother in childbed. Appointed Duke of Swabia in 1235, his father had him elected King of Germany (King of the Romans) and crowned King of Italy (as Conrad IV) in 1237. After the emperor was deposed and died in 1250, he ruled as King of Sicily (Conrad I) until his death.", "id": 403580} {"src_title": "Margaret Seddonová", "tgt_title": "Margaret Rhea Seddon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Po základní a střední škole (Central High School, Murfreesboro) vystudovala v roce 1970 Kalifornskou univerzitu v Berkeley, obor fyziologie a doktorát medicíny obhájila na univerzitě v Tennessee (University of Tennessee, College of Medicine) v roce 1973. Pak byla zaměstnána v nemocnici v Memphisu. Odtud byla vybrána roku 1978 do NASA k oddílu připravujících se astronautů..", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé letěla na palubě raketoplánu Discovery s misí STS-51-D, společně s šesti dalšími astronauty, mezi nimiž byl i senátor Edwin Garn, dále Karol Bobko, Donald Williams, Stanley Griggs, Jeffrey Hoffman a technik firmy McDonnell Douglas Charles Walker. Startovali na Floridě z mysu Canaveral. Vypustili na orbitě družici Anik C-1 (známá pod názvem Telesat 9) a druhou Leasat 3. Druhá družice ovšem po vypuštění nezačala fungovat i přes řadu pokusů astronautů ji opravit. Každý takový nezdar ovlivnil finanční výtěžek letu, let tedy z tohoto pohledu nepatřil mezi úspěšné. Druhá expedice byla s raketoplánem Columbia a zaměřena byla na biologické experimenty v laboratoři Spacelab, vezla sebou desítky krys, medúzek. Posádku mise STS-40 tvořila tato posádka: velitel Bryan O'Connor, pilot Sidney Gutierrez, letoví specialisté James Bagian, Tamara Jerniganová, Margaret Seddonová a vědečtí pracovníci dr. Millie Hughes-Fulfordová a dr. Francis Gaffney. Expedice byla úspěšná. Svůj třetí let absolvovala v misi STS-58 na podzim roku 1993. Byla na palubě raketoplánu Columbia, jejíž posádku tvořili John Blaha, Richard Searfoss, Margaret Seddonová, William McArthur, David Wolf, Shannon Lucidová a Martin Fettman. Na palubě sebou vyvezli 48 pokusných hlodavců, celý program byl věnován biologickým zkoumáním lidí i krys při zátěži a pokusech ve vesmíru. I tato výprava přistála na základně Edwards s velkou kulisou přihlížejících diváků. Během svých 3 letů strávila ve vesmíru 30 dní, je zaregistrována jako 163. kosmonaut Země a sedmá žena v kosmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Margaret Rhea Seddonová (* 8. listopadu 1947 v Murfreesboro, stát Tennessee, USA) je americká lékařka a astronautka z tří letů raketoplány.", "tgt_summary": "Margaret Rhea Seddon (born November 8, 1947) is a physician and retired NASA astronaut. After being selected as part of the first group of astronauts to include women, she flew on three Space Shuttle flights: as mission specialist for STS-51-D and STS-40, and as payload commander for STS-58. Both before and after her career in the astronaut program, she has been active in the medical community in Tennessee, Mississippi and Texas.", "id": 1997554} {"src_title": "Mlok skvrnitý", "tgt_title": "Fire salamander", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mlok skvrnitý je robustnější obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a dosti velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů (viz níže). Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Svým zbarvením se blízce podobá americkým axolotlům a stejně jako u nich má jeho barevné skvrnění funkci varovnou a odrazující. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Mlok skvrnitý obývá výhradně vlhké lesní lokality, louky nebo pole, mnohdy v blízkosti vodních toků, avšak mimo období kladení larev žije často daleko od vody. Preferuje listnaté nebo smíšené lesy v podhorských lokalitách do nadmořské výšky 1 200 m n. m, nejčastěji 200–600 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a potrava.", "content": "Aktivní je především v noci a za soumraku, přes den se ukrývá pod listy, kmeny stromů, větvemi, v dírách v zemi nebo pod kameny, kde je chráněn před přímým slunečním zářením. Za deštivých nebo vlhkých dnů však často vylézá ze svých úkrytů i ve dne. Mlok je charakteristický svým pomalým pohybem. Jeho potravou se stávají nejčastěji malí až středně velcí bezobratlí živočichové – žížaly, stonožky, drobný hmyz, pavouci, červi, slimáci . Na přelomu října a listopadu se před nepříznivým zimním počasím schovává do podzemí, kde se drží stálejší vyšší teplota. Na svou obranu používá jed (směs toxinů, jejímiž hlavními složkami jsou \"samandarin, samandaron\" a \"samandaridin\"), který produkuje především v příušních žlázách v zadní části hlavy, a pak ve žlázách nacházejících se po stranách hřbetu a na ocase. \"Samandarin\" je nejúčinnější látkou mločího jedu, ale ani tak pro člověka není příliš nebezpečný. Pokud se však dostane např. do očí, způsobuje silné pálení. Menším živočichům, kteří se ho snaží napadnout, ale může způsobit silné svalové křeče a zvýšení krevního oběhu v celém těle, spojené s obtížnějším dýcháním; jed ve větším množství pak může takového živočicha i zabít. Díky této schopnosti nemá téměř žádného přirozeného nepřítele, největším nebezpečím je pro něj člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Mlok skvrnitý pohlavně dospívá ve 3. až 4. roce života. Při páření samec samici uchopí zespodu, odloží spermatofor na podklad a sklouzne na stranu, takže samice klesne na spermatofor. Páření probíhá koncem léta a na podzim. V našich podmínkách je mlok živorodý, případně vejcoživorodý; vajíčka se tedy vyvíjejí v těle samice. V březnu až květnu následujícího roku klade samice do pomalu tekoucích potoků, studánek či jezírek přibližně 40 (max. 70) larev o délce 2,2–3,2 cm, které před proměnou dorůstají velikosti až 8 cm (obvykle do 6 cm). Larvy jsou masožravé, živí se rybím potěrem, drobnými korýši nebo členovci, často se u nich také projevuje kanibalismus. K proměně u nich dochází po třech měsících, v červenci až srpnu. V přírodě se dožívají průměrně 20, v zajetí až 50 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v ČR.", "content": "Mlok skvrnitý je v Česku dle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohroženým druhem. Vinu za tento stav nese lidská činnost především vzestupem automobilismu a ničením a znečišťováním přírodních vodních toků, jezírek a studánek. Na mloka se vztahuje též Bernská konvence, podle níž je zařazen mezi přísně chráněné druhy; odchyt v přírodě je zakázán, živé jedince lze získat jen z registrovaných chovů. Druhy žijící na území našeho státu lze chovat v zajetí jen na základě udělené výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlok skvrnitý (\"Salamandra salamandra\") je středně velký ocasatý obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy (přesný evropský areál rozšíření viz mapka níže).", "tgt_summary": "The fire salamander (\"Salamandra salamandra\") is possibly the best-known salamander species in Europe. It is black with yellow spots or stripes to a varying degree; some specimens can be nearly completely black while on others the yellow is dominant. Shades of red and orange may sometimes appear, either replacing or mixing with the yellow according to subspecies. Fire salamanders can have a very long lifespan; one specimen lived for more than 50 years in Museum Koenig, a German natural history museum.", "id": 1265334} {"src_title": "Druhá přechodná doba", "tgt_title": "Second Intermediate Period of Egypt", "src_document": [{"title": "Politické dějiny.", "content": "Po smrti Sebekhotepa IV. roku 1725 př. n. l. se pravděpodobně začaly jednotlivé části Egypta osamostatňovat. Po roce 1685 př. n. l. pak došlo k přesunu hlavního města z Ictaueje (Lišt) do Vesetu. Posledním panovníkem vládnoucím ze starého hlavního města byl pravděpodobně Merneferre Aj, poslední panovník 13. dynastie. Již během Střední říše docházelo k imigraci skupin obyvatel ze Syropalestiny do Egypta s cílem usadit se zde. Jedním z nejvýznamnějších center se stalo město Hatueret ve východní deltě. Od závěru 12. a počátku 13. dynastie byla značná část jeho obyvatelstva tvořena imigranty z Levanty, jejichž kultura vykazovala výrazně neegyptské rysy. Z nálezů v Tell ed-Dabě vyplývá, že se po roce 1685 př. n. l. Hatueret osamostatnila. Egypťané nazývali obyvatele Hatueretu termínem \"aamu\" („Asijec“) a pro vládce cizích „hornatých“ zemí 14. a 15. dynastie se používal termín \"hekau chasut\" (přes řečtinu se toto pojmenování dostalo k nám jako Hyksósové). Archeologické nálezy v Tell ed-Dabě svědčí o naprosté kontinuitě vývoje ve městě, proto vzestup jejich moci nemusel nutně mít povahu násilného konfliktu. Postupně však rozšířili svůj vliv, na jihu až k Hermopoli. Doklady o ničení a drancování získaných území Hyksósy jsou velmi vzácné. Hatueret obchodovala se státy na území Palestiny a Levanty, s Kyprem. Současně ve Vesetu existovali relativně nezávislí vládci (16. dynastie|16. a 17. dynastie), kteří ovládali poměrně rozsáhlé území (v Kamoseho době hranice mezi oběma královstvími ležela jižně od Chemenu v Kusai.) Po roce 1650 př. n. l. byla na Nilu v oblasti Kusai stanovena hranice, kde se vybíralo clo pro vstup do oblasti ovládané Hyksósy.) V Núbii vzniklo samostatné vojensky mocné království s centrem v Kermě, které obchodovalo s Hyksósským královstvím a mělo s ním dobré vztahy. Také měli dobré vztahy s nejjižnější částí Egypta, Núbií, odkud proudilo do Egypta zlato. Ačkoli pozdější literární tradicí, o níž se opíral i Manehto, byli Hyksósové líčeni jako barbarští a destruktivní a nebyli uznáváni za skutečné egyptské panovníky, nýbrž jen za „cizí krále“, ve skutečnosti přinejmenším v pozdějších obdobích (zejména za králů Chaiana a Apopida) uplatňovali zcela egyptský způsob vlády a jejich statut nebyl současníky zpochybňován.", "section_level": 1}, {"title": "Znovusjednocení Egypta.", "content": "Z písemných památek vyplývá, že první, kdo se úspěšněji pokusil porazit hyksóské panovníky byl Sekenenre Tao. V Dér el-Bahrí, 40 km severně od Théb, nechal vybudovat sídliště, které pravděpodobně plnilo vojenskou funkci. Výzkum jeho mumie vedl k závěru, že zemřel násilnou smrtí. Na čele měl ránu po válečné sekeře používané Hyksósy a na krku bodnou ránu od dýky. Po jeho smrti nastoupil na trůn Kamose, který pravděpodobně nebyl synem Sekenenra. Ten nejprve zamezil obsazením oázy Bahríja, aby se mu dostal nepřítel (král Kuše) do zad a pak provedl blokádu Hatueretu. Zde byl v této době vládcem Apopis (Aauserre). O výsledku bojů není nic známo, ale v 11. roce vlády jeho nástupce Chamudina nebo Ahmose muselo být tažení zopakováno. Pravděpodobnější je, že za Ahmoseho, jak to dokládají nálezy z Tell ed-Daby, Ahmosovy reliéfy z Abydu, a dílo \"Životopis Ahmose, syna Abany\". Ahmose dobyl Avaridu, poté provedl tažení do jižní Palestiny a zde dobyl Šahurén. Po tomto úspěšném tažení dobyl ještě na jihu za druhým kataraktem pevnost Buhén, která byla pod vlivem vládce Kermy. Po znovusjednocení Egypta musel Ahmose potlačit dvě povstání a pak se věnoval znovuobnovování chrámů a královských hrobek.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Předpokládá se, že Hyksósové zavedli v Egyptě chov koní a užívání vozů. V Hatueret byl uctíván kult boha Sutecha, který mohl vzniknout spojením již existujícího kultu v Heliopoli a kultu boha Baala Sápána, který byl uctíván v severní Asýrii. Z období Druhé přechodné doby pochází matematický tzv. Rhindův papyrus. Během období 16. dynastie vznikla \"Kniha mrtvých\", která nahradila Texty pyramid. Při vykopávkách v Tell el-Dabě byly nalezeny zbytky fresek podobných freskám pocházejících z mínojského období Kréty. Dosud není jasné, zda tyto fresky vytvořili krétští umělci, nebo Egypťané napodobili mínojskou freskovou výzdobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá přechodná doba je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády 13. dynastie až 17. dynastie (přibližně 1650–1550 před n. l.). Po smrti posledního panovníka 13. dynastie došlo k rozdělení Egypta na několik částí. Severní část ovládali Hyksósové (14. a 15. dynastie), jejichž hlavním městem byla Hatueret (řecky Avaris, dnes Tell ed-Dabaa), a jižní část pokračovatelé egyptských faraonů Střední říše (16. a 17. dynastie), kteří sídlili ve Vesetu. V Núbii vzniklo nezávislé království s centrem v Kermě. Druhá přechodná doba následovala po Střední říši a předcházela Novou říši, za jejíž zakladatele se považuje faraon Ahmose.", "tgt_summary": "The Second Intermediate Period marks a period when Ancient Egypt fell into disarray for a second time, between the end of the Middle Kingdom and the start of the New Kingdom. The concept of a \"Second Intermediate Period\" was coined in 1942 by German Egyptologist . It is best known as the period when the Hyksos people of West Asia made their appearance in Egypt and whose reign comprised the 15th dynasty founded by Salitis.", "id": 2266920} {"src_title": "Jan Jiří I. Saský", "tgt_title": "John George I, Elector of Saxony", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jan Jiří se narodil Kristiánovi I. Saskému a Žofii Braniborské jako druhorozený syn. Kurfiřtem se stal v roce 1611, po smrti svého bratra Kristiána. Byl horlivý luterán, povahy násilné, oddán pití a výstřednímu životu, za což byl také znám pod přízviskem „veselý kurfiřt“. Roku 1619 byl korunován Fridrich Falcký českým králem a Jan Jiří, vzhledem k tomu, že také částečně o tuto korunu usiloval, považoval tuto korunovaci za osobní křivdu. Později hlasoval při volbě císaře Svaté říše římské národa německého pro Ferdinanda II. Více než jeho politický vliv mu během třicetileté války přinesla úspěch výhodná zeměpisná poloha Saska, které sousedilo s Českou korunou. Výhodná poloha se projevila již roku 1620, kdy byl 21. března na mühlhausenském konventu přesvědčen hrabětem Oñatem ke spolupráci s císařem spolu s bavorským vévodou Maxmiliánem. Dohodu z Mühlhausenu stvrdil velkou službou, když napadl Lužice a Slezsko, kde se proti němu postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Po bitvě na Bílé hoře získal obě Lužice jako zástavu, která mu byla pražským mírem potvrzena dědičně. Jiné odměny se mu nedostalo, navíc restitučním ediktem z roku 1629 byly ohroženy statky, které katolické církvi zabavil. Za švédské války chtěl zachovat neutralitu a zabránil švédskému králi Gustavu Adolfovi v přechodu přes Labe u Wittenbergu, čímž zavinil pád Magdeburku. Teprve když ligistické vojsko zpustošilo jeho zemi, uzavřel s Gustavem Adolfem spojenectví a saské vojsko pod generálem Arnimem bojovalo po boku Švédů u Breitenfeldu a následně vniklo do Čech. Po smrti švédského krále a po vítězství císařských u Nördlingenu uzavřel s císařem roku 1635 pražský mír a spojil se s ním proti Švédům a Francouzům. Za to mu švédský generál Johan Banér v letech 1635, 1636 a 1639 vydrancoval zemi a podobně ji poplenil i další generál Lennart Torstenson, který porazil Sasy u Jutrobogu a vymáhal krutě válečné kontribuce až do uzavření příměří v roce 1645. Vestfálským mírem bylo kurfiřtovi Janu Jiřímu potvrzeno dědičné držení obou lužických markrabství, která získal Pražským mírem. Jeho obsáhlé zpravodajské službě, především potom agentu Fridrichu Lebzelterovi nebo neznámému „písaři A.“, dnes vděčíme za velmi podrobný popis vlády Fridricha v zemích Koruny české.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jan Jiří byl dvakrát ženat. V roce 1604 se oenil se Sibylou Alžbětou Württemberskou a v roce 1607 s Magdalenou Sibyllou Pruskou. Děti měl pouze s druhou ženou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Jiří I. Saský (německy \"Johann Georg\") (5. března 1585, Drážďany – 8. října 1656, tamtéž) pocházel z rodu Wettinů a byl saský kurfiřt od roku 1611 do své smrti. Vzhledem k zemím Koruny české hrál významnou roli během třicetileté války. Bojoval na straně protestantů a zprvu byl jedním z kandidátů na Českou korunu, později ale roku 1620 přislíbil Habsburkům pomoc při potírání revolty v Čechách, za kterou později získal do zástavy obojí Lužici. V roce 1635, po krátké vojenské intervenci do Čech v rámci protihabsburské koalice, podepsal s Habsburky tzv. Pražský mír, kterým Lužice získal definitivně.", "tgt_summary": "John George I (German: Johann Georg I.) (5 March 1585 – 8 October 1656) was Elector of Saxony from 1611 to 1656.", "id": 54936} {"src_title": "Dorothea von Biron", "tgt_title": "Princess Dorothea of Courland", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Dorothea von Biron se narodila z mimomanželského vztahu vévodkyně Anny Charlotty Dorothey Kuronské, pocházející z kuronské rodiny říšských hrabat von Medem, a polského hraběte Alexandra Batowského (1758–1841). Manžel její matky Petr Biron, vévoda Kuronský, její narození legitimizoval a oficiálně ji přijal za dceru. Dorothea vyrůstala u matky nejprve na zámku Friedrichsfelde, později v jejich paláci na berlínské třídě Unter den Linden (Pod Lípami) a na duryňském zámku Löbichau, který její matka koupila. V zimě matka s dcerou navštěvovaly na dva až tři měsíce Zaháň, kde se po odchodu z Kuronska usídlil vévoda Kuronský se zbývajícími třemi dcerami Kateřinou Vilemínou, Paulínou a Johannou. Ačkoliv Dorothea znala svého fyzického otce, po určitou dobu vyrůstala v jeho blízkosti a i později se s ním několikrát setkala, vždy považovala za svého pravého otce vévodu Petra Birona. Matka se o dceřinu výchovu příliš nestarala, takže Dorothea v sedmi letech hovořila směsicí francouzštiny, angličtiny a němčiny. O malou Dorotheu von Biron se začal starat až nový matčin milenec, švédský generál Gustav Moritz Armfelt. Během několika dní ji naučil psát a číst a najal pro ni řádné vychovatele a učitele. U dívky se projevilo mimořádné nadání pro matematiku, astronomii a stala se z ní vášnivá čtenářka. Vyrostla z ní vzdělaná žena s velkým literárním talentem, který se projevil nejen v její korespondenci, ale i v knize „Vzpomínky“. V roce 1806, několik měsíců před tím, než v září 1806 vyhlásilo Prusko válku Napoleonovi I., odcestovala matka do Petrohradu. Vývoj situace přiměl i Dorotheu, aby stejně jako mnoho jejích známých ze šlechtických kruhů opustila Berlín. Odcestovala do země, kterou dosud nikdy nenavštívila, kde však měla kořeny její rodina, do Kuronska. Nejprve se usadila na zámku Alt-Autz, kde žil její strýc - matčin bratr, později přesídlila do Mitavy (dnes místa v Lotyšsku - na zámek Vecauce v městečku Auce a do města Jelgava). Zde se setkala s pozdějším francouzským králem Ludvíkem XVIII., který sem zavítal během své dlouhé emigrace. V září 1807 se Dorothea von Biron vrátila do Berlína, ale našla Kuronský palác (po smrti Petra Birona jej dle závěti zdědila právě ona) obsazený Francouzi, kteří jí uvolnili jen několik místností původně určených pro služebnictvo. Dorothea tak sdílela v Berlíně všeobecně panující protifrancouzskou náladu. Její matka se naopak s Francouzi přátelila. Tím si jednak získala nepřátele v berlínské společnosti, jednak tím prohloubila citové odcizení své dcery.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství s hrabětem de Talleyrand-Périgord.", "content": "V dubnu 1808 přesídlily matka s dcerou na zámek Löbichau, kde si dívka vymínila oddělené bydlení v nedalekém zámečku Tannenfeld, kde vedla vlastní nezávislou domácnost. V té době hledal bývalý Napoleonův ministr zahraničí Charles de Talleyrand-Périgord (vévoda de Talleyrand) nevěstu pro svého synovce Edmonda de Talleyrand-Périgord, který se měl stát strýcovým jediným dědicem, a jeho volba padla na bohatou Dorotheu von Biron. Při kongresu evropských vladařů v Erfurtu poskytl Talleyrand, který se v té době Napoleonovi již politicky vzdaloval, na soukromé schůzce ruskému carovi Alexandrovi I. užitečné informace a požadoval za to, aby se car cestou do Ruska zastavil v Löbichau a přimluvil se u vévodkyně Kuronské za sňatek Dorothey s tehdy dvaadvacetiletým Edmondem de Talleyrand-Périgord. Car se skutečně na zámku Löbichau zastavil a strávil tam sedm hodin. Edmond de Talleyrand-Périgord byl členem jeho doprovodu, stejně jako Dorothein skutečný otec hrabě Batowski, který pomáhal uskutečnit plány svatby mladých lidí, kteří si neměli co říci a do manželství vstupovali pod nátlakem okolí. Po svatbě, jež se konala 22. dubna 1809 ve Frankfurtu nad Mohanem, se šestnáctiletá Dorothea stala hraběnkou de Talleyrand-Périgord a odcestovala do Paříže. V Paříži se stala jednou z dvorních dam císařovny Josefíny. Její matka žila po většinu času v Paříži s ní. Anna Charlotta Dorothea von Medem, vévodkyně Kuronská, patřila k nejvýznamnějším osobnostem aristokratické společnosti, která se kolem roku 1800 scházela v Karlových Varech. Do Karlových Varů přijela poprvé v roce 1790. Další lázeňské návštěvy příslušníků rodu Kuronských zaznamenaly karlovarské anály v letech 1791-1820. Bydleli často na Tržišti v domě u městského písaře Gerbera (dnes hotel Wolker) a také v protějším domě Pomerančovník (dnes hotel Promenáda). V Karlových Varech se Dorothea v roce 1808 jako patnáctiletá dívka prvně setkala se slavným básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe. Goethe si do deníku zapsal: „Vévodkyně Kuronská, vždy půvabná a s vybranou společností, paní von der Recke doprovázená Tiedgem a vše, co se k ní družilo, byly příjemným středem tamějšího prostředí.“ Goethe se s Dorotheou a její sestrou Kateřinou Vilemínou setkal v Karlových Varech také ještě v roce 1820. Poslední vévodkyni Kuronskou (Anna Charlotta Dorothea von Medem) v lázeňském městě připomíná klasicistní altánek, který zde v roce 1791 nechal postavit pražský hrabě Christian Philipp Clam-Gallas jako výraz obdivu a lásky k ní. V letech 1811-1813 se Dorothee z manželství s Edmondem de Talleyrand-Périgord narodily tři děti - Ludvík Napoleon (1811–1898), pozdější vévoda Zaháňský a z Valençay, Dorothée Charlotte Emily (1812–1814) a Alexandre Edmond, pozdější vévoda de Dino (1813–1894). Podle německého historika Willmse se Dorothee de Talleyrand-Périgord koncem roku 1816 narodila také nemanželská dcera z jejího vztahu k hraběti Karlu Janovi Clam-Martinicovi (1792–1840). Je určitá pravděpodobnost, že toto dítě známe jako Barboru Panklovou, chráněnkyni kněžny Vilemíny Kateřiny Zaháňské, tedy jako pozdější spisovatelku Boženu Němcovou. Roku 1820 přišla na svět Joséphine Pauline (narozena 29. prosince 1820 v Paříži, zemřela 1890). Joséphine, jejímž otcem však podle nepotvrzených spekulací byl manželův strýc Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, se později stala majitelkou francouzského zámku Rochecotte v departement Indre-et-Loire, který dostala darem od matky. Manželství s Edmondem de Talleyrand-Périgord, které vzniklo na základě kalkulu Dorotheiny matky a Edmondova strýce, ztroskotalo již v roce 1812, ačkoliv k formálnímu rozvodu došlo až v roce 1824. Edmond byl především voják, sukničkář, hazardní hráč, holdoval alkoholu a těžil ze jména svého strýce a také z jeho pokladny.", "section_level": 2}, {"title": "Společnice vévody de Talleyrand-Périgord.", "content": "Po roztržce s hrabětem Edmondem se Dorothea sblížila s o 39 let starším vévodou Charlesem Mauricem de Talleyrand-Périgord a stala se jeho stálou společnicí. Vedla jeho velkou domácnost a doprovázela jej na diplomatických misích. Byla jeho okouzlující partnerkou v hojně navštěvovaném salonu, který spolu vedli na Vídeňském kongrese (1814-1815), i v letech 1831-1834, kdy byl vévoda francouzským velvyslancem u britského královského dvora v Londýně. Vévoda Talleyrand ji po své smrti v roce 1838 učinil svou univerzální dědičkou. Dorothea se tak stala mimo jiné majitelkou zámku Valençay. Dorothea i během společného života s vévodou Talleyrandem prožila několik milostných románků, z nichž se jí narodily další dcery - v roce 1825 Antonine a roku 1827 Julie Zedmé. Byla obletována mnoha muži a její nejstarší sestra Kateřina Vilemína Zaháňská o ní mluvila jako o velké koketě a její okázalé flirtování často odsuzovala.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodkyně Zaháňská.", "content": "Dorothea odkoupila v dražbě v roce 1845 Zaháňské vévodství od Konstantina, syna své zemřelé sestry Paulíny. Přestěhovala se definitivně na zámek Zaháň, kde žila až do své smrti roku 1862. V Zaháni pobývala často pravděpodobně už od roku 1842. Zámek upravila, nechala přistavět další budovy, mj. nemocnici, která funguje dodnes. Zrekonstruovala zámecký park, kde na památku nejstarší sestry založila \"Vilemíninu louku\". Celému velkému a bohatému panství (130 budov, 1200 ha půdy) vládla sama. V Zaháni jsou dvě hrobky s ostatky členů vévodské rodiny. V jedné z nich jsou uloženi Kateřina Vilemína, Dorothea a její syn Ludvík Napoleon, kteří přestoupili na katolickou víru (ostatní členové rodiny byli protestantského vyznání). Dle závěti si Dorothea přála, aby její srdce bylo pohřbeno v kapli zámku Valençay, což se však nestalo. V roce 1845 udělil pruský král Fridrich Vilém IV. Dorothee titul vévodkyně Zaháňské. Francouzský císař Napoleon III. tento titul uznal ve Francii ve prospěch jejího syna Ludvíka Napoleona. Existence dvojího titulu - francouzského \"duc de Talleyrand\" a pruského \"Herzog zu Sagan\" (Zaháň) - umožnila téměř o 100 let později vévodovi Paulu Louisi Bosonovi de Talleyrand-Périgord, 6. a poslednímu vévodovi Zaháňskému, zachovat postavení neutrální strany za druhé světové války. Na jeho francouzském zámku Château de Valençay se díky tomu během německé okupace podařilo ukrýt poklady z pařížského muzea Louvre.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza o původu Boženy Němcové.", "content": "Někteří autoři literatury faktu vyslovili hypotézu, že Dorothea von Biron, tehdy hraběnka de Talleyrand-Périgord, byla matkou české spisovatelky Boženy Němcové. Pro tuto hypotézu svědčí nejen vzhledová a do jisté míry i povahová podobnost možné matky s dcerou. Je znám také nezvykle dobrý vztah sestry Dorothey, Kateřiny Vilhelmíny vévodkyně ze Zaháně, na jejímž panství v Ratibořicích Němcová pod dívčím jménem Barbora Panklová vyrůstala, k Barboře i k jejím (adoptivním) rodičům, a naopak nepříliš dobrý vztah Barbory k matce Terezii Panklové. Dále je uváděn i tradovaný vyšší věk dívky Barbory, než by to odpovídalo jejímu běžně udávanému roku narození 1820. Podle již citované knihy německého historika Wiilmse se z vášnivého vztahu Dorothey de Talleyrand-Périgord a hraběte Karla Jana Clam-Martinice (1792–1840) skutečně narodila nemanželská dcera. Stalo se tak ve francouzských lázních Bourbon-l'Archambault, situovaných v dnešním departementu Allier v regionu Auvergne. Tyto lázně navštívili Dorothea a její tchán a druh vévoda Charles de Talleyrand-Périgord v září 1816, tedy již po rozchodu obou milenců v březnu 1816. Dorothea neuznala toto své nemanželské dítě oficiálně za vlastní a nechala je do matriky města zanést pod jménem Marie-Henriette Dessalles. Podle alternativních úvah o původu Boženy Němcové byla tato dívka později dána do opatrování manželům Panklovým, služebníkům vévodkyně Kateřiny Zaháňské na ratibořickém panství, kde pak strávila dětství a první léta dospělosti. Někteří badatelé, zejména Helena Sobková, považuji tuto hypotézu za možnou, ale nikoliv jednoznačně prokázanou. Na druhou stranu existují i argumenty proti teoriím o šlechtickém původu Boženy Němcové, které zastává např. Jaroslav Šůla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dorothea von Biron (21. srpna 1793 na zámku Friedrichsfelde u Berlína – 19. září 1862 Zaháň, dnes Polsko, tehdy Slezsko, Království Pruské) byla princezna kuronská a poslední vévodkyně Zaháňská. Jméno, pod kterým byla známa, se v průběhu jejího života několikrát změnilo. Původně se jmenovala Dorothea von Biron, po svém sňatku se v roce 1809 stala hraběnkou de Talleyrand-Périgord. Od roku 1817 se nazývala vévodkyně de Dino (Dino je kalábrijský ostrov), od roku 1838 byla vévodkyní de Talleyrand a konečně od roku 1845 vévodkyní ze Zaháně. Ve francouzské literatuře ji však najdeme pod jménem \"Dorothée de Courlande\" - tedy Dorothée Kuronská. Původ tohoto francouzského označení pochází od jejího legitimního otce Petra Birona, posledního vévody Kuronského. Českému čtenáři je známa jako nejmladší sestra Kateřiny Vilemíny Zaháňské - paní kněžny z novely \"Babička\" spisovatelky Boženy Němcové.", "tgt_summary": "Dorothea von Biron, Princess of Courland, Duchess of Dino, Talleyrand, and Sagan, known as Dorothée de Courlande or Dorothée de Dino (21 August 1793 – 19 September 1862), was a Baltic German noblewoman. Her mother was Dorothea von Medem, Duchess of Courland, and although her mother's husband, Duke Peter von Biron, acknowledged her as his own, her true father may have been the Polish statesman Aleksander Batowski. For a long time, she accompanied the French statesman Charles Maurice de Talleyrand-Périgord; she was the separated wife of his nephew, Edmond de Talleyrand-Périgord.", "id": 632194} {"src_title": "Martin P6M SeaMaster", "tgt_title": "Martin P6M SeaMaster", "src_document": [{"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Na počátku studené války docházelo k rozvoji jaderných zbraní a jejich nosičů. Vrcholilo také soupeření mezi strategickým letectvem, podřízeným USAF na jedné straně a americkým námořnictvem na straně druhé o to, kdo bude mít prestižní roli a schopnost provést jaderný úder. Námořnictvo, které se cítilo být zastíněno armádním letectvem, se snažilo získat nosiče jaderných zbraní. Prvním pokusem byl projekt stavby obří hladkopalubové letadlové lodě USS United States, ze které měla operovat flotila bombardérů nesoucích jaderné zbraně. Jelikož byl tento projekt pro nedostatek financí zrušen, pokusilo se námořnictvo získat jiný nosič - létající člun, schopný jak konvenčních útoků, hlídkování a kladení min, tak i úderů jadernými zbraněmi. Čluny podporované nosiči hydroplánů a ponorkami, měly být dle představ námořnictva schopné operovat blíže nepříteli a měly být díky své pohyblivosti i méně zranitelné nepřátelským útokem. Objednávka vývoje nového typu byla zadána v dubnu 1951 a obsahovala přísné požadavky na létající člun schopný nést 13 600 kg pum rychlostí 0,9 Machu 1100 km/h) na cíl vzdálený 2400 km. Na specifikace reagovaly společnosti Convair a Martin, z nichž projekt ten druhý byl vybrán jako slibnější. Byla zadána objednávka na stavbu dvou prototypů. Po nich byla předpokládána předsériová výroba šesti kusů a konečně sériová výroba dalších 24 kusů. U letounu se uvažovalo o použití náporových motorů, ale nakonec byly zvoleny čtyři proudové motory Allison J71-A4, umístěné v párech na horní straně křídla za náběžnou hranou tak, aby byly při vzletu a přistání kryty před vodní tříští. Křídlo mělo úhel šípu 40°. U letounu byly využity některé konstrukční prvky vyzkoušené u prototypu bombardéru Martin XB-51, například šlo o vodorovnou ocasní plochu umístěnou na vrcholu svislé ocasní plochy či rotační pumovnici.", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "První testy prototypů XP6M-1, které začaly v roce 1955 ukázaly, že motory byly umístěny příliš blízko trupu letounu a při použití přídavného spalování ho mohly poškodit. Motory byly proto mírně vychýleny směrem od trupu. Slibné testy byly narušeny při nehodě prvního prototypu, ke které došlo 17. prosince 1955. Selhání řídících systémů vedlo ke ztrátě celé čtyřčlenné osádky. Při zkouškách nedostatečně testovaného řešení ocasních ploch došlo v následujícím roce, 9. listopadu 1956, ke ztrátě druhého prototypu. Tentokrát se jeho posádka zachránila. První předsériový kus YP6M-1 byl dodán v roce 1957 a absolvoval první let v lednu 1958. Když bylo vyrobeno už šest předsériových kusů, byly plně vybaveny a poslány na základnu Hertford ve státě North Carolina pro zkoušky. Program P6M nadále poměrně spěšně pokračoval, přestože použité motory byly považovány za málo spolehlivé a letoun vykazoval i další nedostatky, zapříčiněné částečně extrémními požadavky na jeho výkony. Problémy působila i vodní tříšť, která vznikala při vzletu a přistání a omezovala operace letounu jen na ideální počasí. Řešením nedostatků letounu se mělo dosáhnout vylepšenou variantou P6M-2, jejíž první kus byl dokončen v roce 1959. Tato varianta měla výkonnější motory J75, zařízení pro doplňování paliva za letu a vylepšenou avioniku. Díky modulu, umístitelnému do pumovnice, mohl letoun P6M-2 fungovat i jako létající tanker. Vyrobeny byly celkem tři kusy této varianty. V době zrušení programu P6M byly právě vybavovány zařízením pro operační testy. P6M-2 dosahoval na svou dobu neobvykle vysokých výkonů a měl vysoce pevnou konstrukci. Letoun považovaný za příjemný na ovládání, své chování za letu značně změnil, blížila-li se jeho rychlost hodnotě 0,8 Machu a více. Ve vysokých rychlostech byly jeho vlastnosti značně horší. Tyto potíže sice bylo možné řešit, ale program se v té době již protahoval, měl překročený rozpočet a v době finančních škrtů muselo americké námořnictvo rozhodovat, kam své prostředky bude investovat, což přispělo k rozhodnutí letoun nezařazovat do služby. Dalším důležitým důvodem, který vedl k zániku celého programu bylo to, že námořnictvo koncem 50. let získalo mnohem vyspělejší prostředek jaderného úderu - raketonosné ponorky. Přestože konstrukce P6M byla fenomenální, nemohla se měřit s balistickou střelou a letoun byl oproti raketám považován za drahý a neefektivní. Výdaje na projekt P6M dosáhly astronomické výše 400 milionů dolarů (2,5 miliardy dolarů v roce 2004). Všechny vyrobené letouny byly sešrotovány, jen některé ocasní části byly používány pro testy a jedna z nich se nachází v muzeu firmy Glenn L. Martin Company. Ta se neúspěšně pokusila využít technologii projektu P6M pro civilní trh a dále se věnovala jen vývoji raket a elektroniky. P6M byl posledním letounem, který Glenn L. Martin vyvinul.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin P6M SeaMaster byl létající člun, vyvíjený v 50. letech 20. století výrobcem Glenn L. Martin Company jako strategický bombardér pro Námořnictvo Spojených států. Letoun byl velice blízko k přijetí do služby. Začala jeho sériová výroba a probíhal i výcvik osádek, když byl program 21. srpna 1959, pouhých 6 měsíců před plánovaným začátkem operační služby, zrušen. V roli strategického nosiče jaderných zbraní byl totiž nahrazen novou zbraní, raketonosnými ponorkami, nesoucími střely Polaris. Z politických důvodů byl typ námořnictvem prezentován primárně jako hlídkový letoun a nosič min.", "tgt_summary": "The Martin P6M SeaMaster, built by the Glenn L. Martin Company, was a 1950s strategic bomber flying boat for the United States Navy that almost entered service; production aircraft were built and Navy crews were undergoing operational conversion, with a service entry about six months off, when the program was cancelled on 21 August 1959. Envisioned as a way to give the Navy a strategic nuclear force, the SeaMaster was eclipsed by the Polaris submarine-launched ballistic missile. Due to the political situation at the Pentagon, the Navy promoted the P6M primarily as a high speed minelayer.", "id": 2352099} {"src_title": "Rudolf Bultmann", "tgt_title": "Rudolf Bultmann", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v rodině luterského faráře, maturoval v Oldenburgu a pak studoval teologii v Tübingenu, v Berlíně a v Marburgu, kde roku 1910 promoval prací o slohu epištol svatého Pavla. Mezi jeho učiteli byli Herrmann Gunkel a Johannes Weiss. O dva roky později se habilitoval a přednášel Nový zákon v Marburgu, ve Vratislavi a od roku 1921 až do svého emeritování 1951 opět v Marburgu. Zde jej také silně ovlivnilo setkání s Martinem Heideggerem a jeho filosofií pobytu (existence). Už jeho první dílo, \"Dějiny synoptické tradice\" (1921), vzbudilo velkou pozornost svou metodou rozboru textu evangelií, jejž Bultmann rozkládal na krátké tropy či textové jednotky a sledoval pak jejich vývoj v různých synoptických evangeliích. Součástí tohoto rozboru je i určení „životního zasazení“ (\"Sitz im Leben\"), to jest dobové souvislosti a kazatelského použití textu. “Cílem kritiky forem je určit původní podobu textového úseku, například Ježíšova výroku nebo podobenství. Tak můžeme rozlišit druhotné dodatky, což vede k důležitým výsledkům pro dějiny textové tradice.“ Roku 1941 vydal \"Janovo evangelium\", důkladný a kontroverzní kritický výklad, který ho vedl k předpokladu ztraceného Evangelia znamení, z něhož Janovo evangelium čerpalo zprávy o Ježíšových zázracích. Téhož roku vydal rovněž velmi diskutovanou přednášku \"Nový zákon a mytologie\", kde představil svůj projekt demytologizace, to jest výkladu mýtických a zázračných prvků Bible jako výrazů určitého sebepochopení vypravěče. Inspirován Heideggerovou filosofií nechápal Bultmann taková vyprávění jako pokusy o objektivní popis vnějších událostí, ale jako výrazy vnitřní zkušenosti vypravěče a evangelium pak jako teologii ve formě příběhů. Zázračné příběhy se tedy nemají ignorovat, nýbrž vyložit přiměřeně současné životní zkušenosti. Jiný významný protestantský teolog, Karl Barth, proto Bultmanna ostře kritizoval, že přizpůsobuje Boží zjevení na míru člověka. Radikální Bultmannova kritika rozlišovala mezi historickým Ježíšem a zvěstovaným Kristem a nakonec vyústila do tvrzení, že křesťanství je založeno na kázání či kérygmatu, ne nutně na historických událostech (\"Kérygma a mýtus\", 1953). Tento extrémní kriticismus už jeho žáci většinou kritizovali a opustili, jeho metoda se však stále používá a jeho vědecká pečlivost a akribie je i dnes vzorem pro mnoho biblistů. Bultmann byl členem \"Vyznavačské církve\", která odmítala nacismus, a vychoval řadu významných žáků, mezi nimiž byli například Hannah Arendtová, Günther Bornkamm, Herbert Braun, Hans Conzelmann, Gerhard Ebeling, Ernst Käsemann a Heinrich Schlier. Do diskuse o \"Kérygmatu a mýtu\" vstoupil kriticky i pražský biblista profesor Josef Bohumil Souček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Bultmann (20. srpna 1884 Wiefelstede, Oldenburg – 30. července 1976 Marburg) byl německý luterský teolog a biblista, představitel školy dějin forem (\"Formgeschichte\") a autor projektu demytologizace a existenciálního výkladu Nového zákona.", "tgt_summary": "Rudolf Karl Bultmann (; 20 August 1884 – 30 July 1976) was a German Lutheran theologian and professor of the New Testament at the University of Marburg. He was one of the major figures of early-20th-century biblical studies. A prominent critic of liberal theology, Bultmann instead argued for an existentialist interpretation of the New Testament. His hermeneutical approach to the New Testament led him to be a proponent of dialectical theology. Bultmann is known for his belief that the historical analysis of the New Testament is both futile and unnecessary, given that the earliest Christian literature showed little interest in specific locations. Bultmann argued that all that matters is the \"thatness\", not the \"whatness\" of Jesus, i.e. only \"that\" Jesus existed, preached, and died by crucifixion matters, not what happened throughout his life. Bultmann relied on demythologization, an approach interpreting the mythological elements in the New Testament existentially. Bultmann contended that only faith in the kerygma, or proclamation, of the New Testament was necessary for Christian faith, not any particular facts regarding the historical Jesus.", "id": 1093176} {"src_title": "Novokantovství", "tgt_title": "Neo-Kantianism", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V první polovině 19. století byl Hegelův vliv v Německu tak silný, že Kantovu filosofii téměř vytlačil z filosofické diskuse. Obnovený zájem o Kanta začíná až po roce 1860 a plyne zejména ze snahy bránit filosofii před přílišným vlivem tehdejších přírodních věd a jejich materialismu. Signálem byly kritické \"Dějiny materialismu\" (F. A. Lange, 1866) a kniha Otto Liebmanna \"Kant a jeho epigoni\", kritika idealismu (Fichte, Schelling, Hegel), realismu (Herbart), empirismu i Schopenhauerovy „transcendentální filosofie“. Kniha končí výzvou „Musíme se vrátit ke Kantovi.“ Významnou úlohu sehrál i fyzik Hermann von Helmholtz, který se také postavil proti šíření materialismu za hranice přírodovědecké pracovní hypotézy:", "section_level": 1}, {"title": "Marburská škola.", "content": "Za zakladatele marburské novokantovské školy se pokládá silně matematicky a přírodovědecky zaměřený židovský filosof Hermann Cohen (1842–1918). Cohen obhajoval objektivitu matematických objektů a poznání vůbec proti psychologismu a vypracoval vlastní systém, který za základ lidského myšlení nepovažuje pojmy – jako Kant a Hegel – nýbrž soudy. Také Paul Natorp (1854–1924) se zabýval zejména logickými základy přírodních věd a přírodovědeckého poznání a měl značný vliv na Edmunda Husserla. K marburské škole dále patřil historik filosofie Karl Vorländer a právní filosof Rudolf Stammler. Na marburskou školu později navázal i Ernst Cassirer (1874–1945), který Kantovo pojetí kategorií jako prostředníků mezi poznáním a skutečností rozšířil o symbolické formy (jazyk, náboženství, umění, technika, dějiny nebo právo). Z marburské školy vyšla řada významných myslitelů, například Hans-Georg Gadamer, Nicolai Hartmann, Martin Heidegger, Hans Jonas, Franz Rosenzweig a další.", "section_level": 1}, {"title": "Jihoněmecká (bádenská) škola.", "content": "Takzvaná bádenská škola na Kanta navazovala ve snaze vybudovat filosofii hodnot. Za její zakladatele platí heidelberští profesoři Wilhelm Windelband (1848 –1915) a Heinrich Rickert (1863 – 1936). Pro Windelbanda je filosofie především naukou o obecných hodnotách, o pravdě v myšlení, o dobrotě v jednání a chtění a o kráse v citu. Windelband zavedl rozlišení na historické a přírodní vědy, kdežto Rickert zdůrazňoval rozdíl mezi kulturními a přírodními vědami a zabýval se filosofií hodnot. K bádenské škole lze počítat i teologa a religionistu Ernsta Troeltsche, i když později odešel z Heidelbergu do Berlína. Novokantovské myšlení silně ovlivnilo také sociologa Maxe Webera, vitalistu H. Driesche nebo filosofa Maxe Schelera. Tribunou novokantovského myšlení se stal časopis \"Kant-Studien\", založený roku 1897 H. Vaihingerem, který vychází dodnes. Vzhledem k jeho mnohostranným vlivům se zájem o novokantovství v poslední době opět oživuje, zejména v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Novokantovství je souhrnné označení pro německé filosofické školy, které se od druhé poloviny 19. století vracely k filosofickému dědictví Immanuela Kanta.", "tgt_summary": "In late modern continental philosophy, neo-Kantianism () was a revival of the 18th-century philosophy of Immanuel Kant. More specifically, it was influenced by Arthur Schopenhauer's critique of the Kantian philosophy in his work \"The World as Will and Representation\" (1818), as well as by other post-Kantian philosophers such as Jakob Friedrich Fries and Johann Friedrich Herbart.", "id": 269935} {"src_title": "Svatý Romuald", "tgt_title": "Romuald", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se okolo roku 952 v rodině vévody Sergia z Ravenny. V mládí žil nezřízeně a prostopášně. Ve společnosti štolbů, zbrojnošů a lovců vyrostl v jinocha nevázaného a nevědomého, jenž se věnoval výhradně zábavám a radovánkám. Miloval rytířské zápasy, honby a hry, hlučné pitky a styky s nemravnými ženami. Když mu bylo asi 20 let, neobyčejná událost dala jeho životu nový a neočekávaný směr. Jeho otec Sergius, muž náruživý a prchlivý, se pohádal o kus pozemku se svým příbuzným a vyzval ho na souboj. Jedním ze svědků duelu musel být i mladý Romuald, protože jinak by ho otec vyloučil z dědictví. V souboji Sergius svého soka zabil. Tato událost mladíkem otřásla a jeho svědomí mu od té doby vytýkalo, že je spoluviníkem hrozné vraždy. V roce 973 se rozhodl opustit svět a vstoupil do benediktinského kláštera svatého Apolináře v Classe nedaleko Ravenny. Oplakával tam hříchy svého mládí a stal se vzorem horlivého kajícníka. Byl přijat do benediktinského řádu a složil sliby. Ve své horlivosti káral liknavější řeholníky, že důsledně nezachovávají původní přísnou řeholi sv. Benedikta. Vlažní a lhostejní mniši zahořeli proti němu nenávistí a vytýkali mu, že svou bezmeznou přísností ruší pokoj a svornost v klášteře. Proto se svolením opata asi po třech letech z kláštera odešel a odebral se do krajiny nedaleko Benátek k věhlasnému poustevníku Marinovi, aby se od něho naučil přísnému a nábožnému životu. Marinus ho učil poustevnickému životu tvrdou rukou a vedl ho zejména k pokoře a trpělivosti. Kdykoli se Romuald při společném zpívání a odříkávání žalmů v něčem zmýlil, dostával od Marina prutem notnou ránu za ucho. Mladík to disciplinovaně snášel, pouze když od těch ran začal na levé ucho nedoslýchat, poprosil pokorně svého učitele, aby ho v budoucnu šlehal za pravé ucho. V roce 978 přišel do Benátek opat Guerin z kláštera Saint-Michel de Cuxa ve východních Pyrenejích. Tento klášter byl význačným střediskem mnišské obnovy, která vycházela z francouzského benediktinského kláštera Cluny. Marinus a Romuald se s opatem Guerinem dohodli, že vstoupí do jeho kláštera. Připojil se k nim ještě benátský dóže Pietro Orseolo, jenž se rozhodl opustit politickou dráhu a stát se mnichem. V klášteře Saint-Michel de Cuxa nežil Romuald přímo mezi mnichy, ale v poustevně nedaleko kláštera, kde se v tichu modlil, umrtvoval a pracoval. Asi v roce 988 dostal zprávu, že jeho otec Sergius, který se po osudném souboji ze strachu před krevní mstou uchýlil do jednoho kláštera nedaleko Ravenny, si řeholní život omrzel a klášter opustil. Bez meškání se vrátil do Itálie, v Ravenně vyhledal otce a přemluvil ho, aby se kajícně do kláštera vrátil. Romuald již v Itálii zůstal a zdržoval se na různých pouštích, kam k němu přicházeli mniši a poustevníci, kteří toužili po vyšší dokonalosti. Zreformoval nebo založil několik mnišských komunit, jednu z nich též v pouštní krajině na ostrově Pereu u Ravenny. Mezi jeho obdivovatele patřil i císař Otto III., který ho v roce 998 ustanovil opatem v klášteře sv. Apolináře v Classe, v němž Romuald kdysi započal mnišský život. Byl opatem přísným, ukládal mnichům, aby zevrubně a svědomitě zachovávali všechna pravidla řehole svatého Benedikta; mniši ho proto začali nenávidět a vzdorovali jeho rozkazům. Romuald nechtěl být odpovědný za nekázeň v klášteře a již po roce opatskou hodnost složil. Odebral se do Říma a vykonal i pouť do kláštera Montecassino, mateřského kláštera benediktinského řádu. Potom cestoval po Itálii a všude bojoval proti svatokupectví i proti nekázni a světáckému duchu v klášterech. Za to se mu často dostávalo výsměchu a potupy. Z mnohých klášterů, kde zavládl světácký duch, byl násilně vypuzen, ba několikrát mu bylo ukládáno o život. On však i nadále zakládal a obnovoval řeholní domy a poustevny a vychoval velké množství horlivých mnichů. Počátkem roku 1012 přišel do Toskánska a zřizoval tam poustevny. Jistý občan města Arezza, jménem Maldoli, měl krásný pozemek v blízkém pohoří uprostřed hlubokých bukových lesů (50 km severně od Arezza). Ve snu se mu zdálo, že na tom pozemku vidí vysoký, až do nebes sahající žebřík, po němž vystupovali bíle odění mniši. Považoval tento sen za pokyn od Boha a nabídl pozemek Romualdovi k založení poustevnické osady. Romuald dar s radostí přijal a zřídil na pozemku svatyňku ku poctě Božského Spasitele a vedle ní patero chýšek pro sebe a pro své čtyři druhy. Poustevna byla nazvána Campo Maldoli, to je pozemek Maldolův (zkráceně Camaldoli). Osada záhy proslula, z blízka i z daleka přicházeli četní poustevníci a zřizovali si v ní chýšky. Z této družiny povstal později řád kamaldulskýc poustevníků, kteří spojují benediktinské mnišské ideály s poustevnickým způsobem života. Romuald svým žákům předepsal velmi tvrdá pravidla na základě staré řehole sv. Benedikta, ale na rozdíl od ostatních benediktinů, kteří nosili černé roucho, jeho žáci nosili řeholní roucho bílé. Poustevníci žili velice přísně, zachovávali úplné mlčení a dodržovali půst o chlebě, zelenině a vodě, pokrmů masitých a vína se zdržovali. Chodili bosi, hlavu měli oholenou, ale vousy nosili dlouhé. Každý z nich měl svou chýšku se zahrádkou a kapličkou, pokrmy jim řeholní bratří dávali do okénka. Všechny poustevny byly ohrazeny zdí, za níž se rozkládala hospodářská stavení k osadě příslušná. Uprostřed chýšek stál kostel, v němž se poustevníci scházeli ke mši svaté a k církevním hodinkám. Jinak se zdržovali ve svých chýškách a trávili život v modlitbách, ve svatém rozjímání a zabývali se ruční prací. Sám Romuald se snažil být svým druhům vzorem poustevnického života. Neustále trestal své tělo za hříchy, jichž se v mládí dopouštěl. Čítal každodenně životy svatých a napodoboval je v konání rozličných kajících skutků. Jeho lůžkem byl slamník na holé zemi, pod řeholním rouchem nosil stále tři hrubé pásy. Když utvrdil poustevnickou komunitu v Camaldoli, ustanovil Petra Daguina za převora a sám odešel do umbrijských hor, kde založil další poustevnickou osadu; odtud občas vycházel na rozličná místa v Itálii. Navštívil i císaře Jindřicha II., který přijel do Itálie, aby se od papeže nechal korunovat. Ke konci života se odebral do kláštera Val di Castro ve střední Itálii, který také kdysi založil, a zřídil si opodál něho v lesním úvalu poustevnu. V této poustevně zemřel dne 19. června 1027; pochovali ho v klášteře.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Romuald byl prohlášen za blahoslaveného již v roce 1032, tedy pět let po své smrti. Jeho kult se rozvinul především v Itálii a v benediktinském řádu. Asi v roce 1042 sepsal sv. Petr Damiani obsáhlý spis \"Vita Beati Romualdi\" (\"Život blahoslaveného Romualda\"). V roce 1072 potvrdil papež Alexandr II. kamaldulskou řeholi. V 15. století přenesli benediktinští mniši Romualdovy ostatky z kláštera Val di Castro do Jesi. V roce 1481 je získali kamaldulští poustevníci a přenesli je do kostela svatého Blažeje ve Fabrianu, který se od té doby nazývá kostel sv. Blažeje a Romualda. V roce 1595 ho papež Klement VIII. prohlásil za svatého a ustanovil za den jeho pocty 7. únor (7. února 1481 byly převezeny světcovy ostatky do kostela ve Fabrianu). Při reformě kalendáře v roce 1969 byla jeho liturgická památka stanovena na 19. červen, tedy na výroční den světcovy smrti. Svatý Romuald je patronem kamaldulského řádu; znázorňován bývá většinou s vousem, oděn v bílém hábitu, se svatozáří a berlou, jindy s knihou a modelem poustevny. Andrea Sacchi ho na obraze z roku 1631 zobrazil ve společnosti řeholních spolubratrů, přičemž v pozadí jsou vidět schody do nebe, po nichž vystupují bíle odění poustevníci.", "section_level": 1}, {"title": "Žáci sv. Romualda a české země.", "content": "Kamadulský řád v českých zemích nepůsobil, přesto byli již v 11. století dva žáci sv. Romualda horlivě uctíváni i v Čechách a na Moravě. Na pokyn císaře Oty III. totiž na přelomu let 1001/1002 dva žáci sv. Romualda z poustevny v Pereu u Ravenny, Benedikt a Jan, odešli do Polska, aby pokračovali v misii umučeného svatého Vojtěcha mezi Polany a Prusy. Dne 11. listopadu 1003 byli spolu s dalšími třemi spolubratry zavražděni. Ostatky těchto svatých Pěti bratří nechal v roce 1039 kníže Břetislav I. přenést do Prahy a odtud se dostaly také do dalších míst v českých zemích. Tito mučedníci byli zařazeni mezi české zemské patrony neboli ochránce. Svatý Bruno z Querfurtu, jehož do poustevnického života zasvětil sám sv. Romuald, napsal životopis svatého Vojtěcha, druhého biskupa pražského, se kterým se osobně znal, a sepsal též historii svatých Pěti bratří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Romuald (it. \"Romualdo\"; lat. \"Romualdus\"; asi 952 Ravenna – 19. června 1027 Val di Castro) byl italský světec, mnich, poustevník, zakladatel kamaldulského řádu.", "tgt_summary": "Romuald (; 951 – traditionally 19 June, c. 1025/27 AD) was the founder of the Camaldolese order and a major figure in the eleventh-century \"Renaissance of eremitical asceticism\". Romuald spent about 30 years traversing Italy, founding and reforming monasteries and hermitages.", "id": 2059327} {"src_title": "François-Christophe Kellermann", "tgt_title": "François Christophe de Kellermann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kellermann pocházel ze saské rodiny, která se usadila již několik let před jeho narozením ve Štrasburku. Byl synem vysokého úředníka. Vystudoval vojenskou královskou školu a vstoupil do služby v armádě jako kadet roku 1752. Jako poddůstojník prodělal tažení sedmileté války a pomalu stoupal v žebříčku hodností. Roku 1769 se oženil. Jeho ženou se stala o 15 let mladší Marie-Anne Barbe. Roku 1771 byl i u pokusu Ludvíka XV. ovlivnit polské složité poměry podporou barské konfederace a 9. března 1788 dosáhl nejnižší generálské hodnosti \"(marechal de camp)\" odpovídající přibližně dnešní hodnosti generálmajora a byl nobilisován. Přes svou vysokou funkci v královské armádě a své čerstvé šlechtictví se rozhodně přidal na stranu revoluce a v roce 1792 převzal po Lucknerovi velení moselské armády; nyní udeřila hvězdná hodina jeho života. Ustupoval se svou armádou před Prusy a 19. září 1792 se spojil se sborem generála Dumourieze, s nímž odrazil nepřítele 20. září 1792 u Valmy. Tento boj o valmský mlýn neznamenal jen počátek obratu ve válce a ústup Prusů – podle Johanna Wolfganga von Goethe, očitého svědka bitvy, „začala nová epocha dějin lidstva“. Kellermann byl za bitvu, která skončila v podstatě nerozhodně, oslavován a označován za „Vítěze od Valmy“ či „Hrdinu od Valmy“. Kellermann pak byl postaven pod velení Custinovo a po neúspěších a zatčení Custina byl jím obviněn, že jej při operacích na Rýnu nedostatečně . Před tribunálem Národního konventu byl osvobozen a postaven do čela armády alpské. Zde se projevil jako klidný pečlivý velitel, ale na tomto vedlejším válčišti neměl příležitost vyniknout. Roku 1793 však dostal úkol potlačit povstání proti konventu v Lyonu, který splnil. Byl však obžalován, že nepostupoval dosti rázně, a byl zatčen. Po sedmnáctiměsíčním žalářování byl osvobozen až pádem Robespierra (27. července 1794). Byl opět dosazen do velitelské funkce u alpské armády a úspěšně bránil jihovýchodní hranici Francie před Rakušany. Roku 1797 byla jeho armáda spojena s armádou generála Bonaparte a tím končí i aktivní vojenská kariéra Kellermannova. V 62 letech vstupuje generál do politiky jako senátor. Jeho zkušenosti a organizační talent jej předurčily pro funkci jednoho z nejbližších poradců Napoleonových. Je pravidelně pověřován kontrolní činností, administrativními úkoly a velením rezervních sborů. Roku 1797 se ujal organizace četnictva a 2. července 1802 byl jmenován důstojníkem Čestné legie. Velký přínos jeho syna pro vítězství u Marenga (14. června 1800) ještě zvýšil náklonnost Napoleonovu k starému generálovi a 19. května 1804 byl Kellermann jmenován maršálem císařství. Dále organizoval národní gardy, velel reservnímu sboru na Labi a roku 1808 byl ozdoben titulem vévoda z Valmy. Po bitvě u Hanau (30. října 1813) byl jmenován vrchním velitelem náhradních armád shromažujících se v okolí Met. Roku 1814 hlasoval pro sesazení Napoleona a připojil se k Bourbonům. Ludvík XVIII. jej jmenoval pairem, inspektorem armády a propůjčil mu velkokříž řádu Svatého Ludvíka. Během Sta dnů se neangažoval. Před svou smrtí vyslovil v horní komoře přání, aby po smrti bylo jeho srdce uloženo na bojišti u Valmy, což vzbudilo v monarchistické sněmovně rozpaky, nicméně bylo přání vyhověno. Maršál Kellermann zemřel 13. září 1820 a jeho srdce dodnes je uloženo v památníku u Valmy, tělo je pohřbeno na hřbitově Père-Lachaise v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Generál Kellermann byl pozorným pečlivým velitelem a nesmírně zkušeným vojákem. Jeho sláva byla založena na bitvě, kterou – přesně vzato – nevyhrál. Stal se symbolem slávy republikánských armád a jako symbol byl též povýšen do hodnosti maršála. Jeho syn generál Francois-Etienne Kellermann byl jedním z nejlepších kavaleristů Velké armády a dosáhl hodnosti divizního generála. Známý byl i maršálův vnuk Francois-Christophe-Edouard Kellermann, který byl v diplomatických službách Bourbonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "François-Étienne-Christophe Kellermann, také někdy de Kellerman, vévoda z Valmy (28. května 1735 v Štrasburku Francie — 13. září 1820 v Paříži, Francie) byl francouzský generál, maršál Francie.", "tgt_summary": "François-Étienne-Christophe Kellermann or de Kellermann, 1st Duke of Valmy (; 28 May 1735 – 23 September 1820) was a French military commander, later the Général d'Armée, a Marshal of the Empire and a freemason. Marshal Kellermann served in varying roles throughout the entirety of two epochal conflicts, the French Revolutionary Wars and the Napoleonic Wars. Kellermann is one of the names inscribed under the Arc de Triomphe, on Column 3.", "id": 1668843} {"src_title": "DVD-RAM", "tgt_title": "DVD-RAM", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "DVD-RAM je jedna ze tří konkurenčních technologií pro přepisovatelná DVD. Jeho konkurenty jsou DVD-RW a DVD+RW. Technologie DVD-RAM poskytuje vynikající integritu a trvanlivost uchování údajů a ochranu proti jejich poškození díky řadě mechanismů a vlastností. Proto technologie DVD-RAM je některými vnímána jako lepší než ostatní DVD pro tradiční využití jako je ukládání dat a zvláště zálohování a archivace. Standardy Mount Rainier (paketový zápis) a SecurDisc pro DVD±RW (které lze také použít na DVD-RAM, CD-R, a CD-RW) poněkud snižují vnímanou výhodu DVD-RAM v kategorii integrity dat, ale ne v kategorii uchování dat a ochraně proti poškození. Mechanika DVD-RAM je častěji instalována ve videokamerách a v set-top boxech než v počítačích, každopádně popularitu v těchto přístrojích lze vysvětlit jednoduchým zápisem a mazáním dat, což umožňuje rozsáhlé úpravy přímo v kameře. Fyzická datová struktura DVD-RAM je podobná jako u disket a pevných disků, jelikož ukládá data v soustředných kruzích. K diskům DVD-RAM může být přistupováno jako k běžnému pevnému disku a většinou není potřeba k přístupu speciálního softwaru. Oproti tomu u disků DVD-RW a DVD+RW jsou data ukládána v jedné spirále a tyto disky vyžadují speciální software pro čtení a zápis dat na disk.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Od Internationale Funkausstellung Berlin 2003 je specifikace propagována skupinou RAMPRG (DVD-RAM Promotion Group, tj. Propagační skupinou pro DVD-RAM) a zařízení vyráběna společnostmi Hitachi, Toshiba, Maxell, LG Electronics, Matsushita/Panasonic, Samsung, Lite-On a Teac. Tato specifikace rozlišuje mezi: Také existují fyzicky menší, v průměru 80 milimetrové DVD-RAM disky s kapacitou 1,46 GB pro jednostranný disk a 2,8 GB pro oboustranný disk, ale jsou poměrně neobvyklé. Disky DVD-RAM byly původně prodávány v tvrdých krabičkách, novější DVD rekordéry mohou pracovat jak s cartridge tak bez ní a mnoho zařízení cartridge nepodporuje vůbec. Disky lze vyjmout z cartridge pro použití s těmito zařízeními.", "section_level": 1}, {"title": "Kompatibilita.", "content": "Mnoho operačních systémů od Mac OS (Mac OS 8.6 přes Mac OS X), Linux a Microsoft Windows XP podporují přímé operace s DVD-RAM, zatímco dřívější verze Windows potřebují speciální ovladače zařízení. Windows XP Home a Professional mohou zapisovat přímo pouze do disků DVD-RAM naformátovaných tabulkou FAT32. Pro disky naformátované ve standardu UDF, který je považován za rychlejší, je potřeba software třetí strany, který umí s tímto systémem souborů pracovat. Windows Vista a novější mohou nativně přistupovat a zapisovat DVD-RAM disky naformátované ve FAT32 i UDF. I když je možné použít libovolný systém souborů, jen málo z nich s DVD-RAM pracuje efektivně. Je to tím, že některé systémy souborů (FAT, NTFS) často přepisují s vlastními daty i tabulku obsahu, která je umístěna na začátku disku zatímco vlastní data leží jinde, takže hlava musí neustále přebíhat tam a zpět, což velmi zdržuje zápis. Také by mělo být bráno v potaz, že Windows Vista (a novější) implementují ochranu dat pomocí CPRM, a tudíž disky formátované pod Windows XP (a dřívějšími) mají potíže s kompatibilitou u novějších systémů od Windows Vista výše a naopak. Mnoho samostatných DVD přehrávačů nepodporuje DVD-RAM. Nicméně v RAMPRG je několik známých výrobců DVD přehrávačů a videokamer, které podporují DVD-RAM. Například Panasonic má výběr přehrávačů, které plně využívají výhod DVD-RAM.", "section_level": 1}], "src_summary": "DVD-RAM (DVD–Random Access Memory) je digitální optický datový nosič. Je to jeden z typů DVD disku. DVD-RAM je libovolně přepisovatelné médium (lze přepsat 100 000krát u třírychlostních a 10 000krát u pětirychlostních) a dá se s ním pracovat stejným způsobem jako s pevným diskem. Formát DVD-RAM je koncipován jako přepisovatelný, proto se nesetkáme s pouze zapisovatelnou podobou. Na rozdíl od ostatních formátů je DVD-RAM uložen v ochranném pouzdře. Podle toho, zda je možné disk z pouzdra vyjmout a dále podle tvaru pouzdra se rozděluje na různé typy, přičemž těchto typů existuje celkem 9. Nejčastěji používaný je typ 1, který není možné z pouzdra vyjmout, dále potom typy 2 a 4, které je možné z pouzdra vyjmout. Rozdíl mezi typem 2 a 4 je v tom, že verze 4 je oboustranná. Kapacita disku je podobná jako u DVD-ROM - 4,58 GB (4,26 GiB). Disky DVD-RAM je možné přečíst pouze v mechanikách DVD-RAM nebo v mechanikách DVD-ROM, na kterých je uvedeno, že dokáží číst média DVD-RAM. Hlavní nevýhoda této technologie tedy je výrazně nižší kompatibilita oproti jiným formátům. Disky DVD-RAM je vhodné použít spíše k zálohování dat, nežli na uchovávání filmů. Jiná situace však nastává v okamžiku, kdy se domácnost rozhodne nahradit videorekordér. Potom se médium DVD-RAM stává ideálním nástupcem, protože možnost opakovaného zápisu je téměř neomezená. Běžným omylem je, že DVD-RAM používá magnetooptickou technologii, neboť jak DVD-RAM, tak magnetooptická média mají spoustu obdélníčků (proužků) na povrchu. Nicméně DVD-RAM je čistě fázovo-přechodové médium jako CD-RW nebo DVD-RW.", "tgt_summary": "DVD-RAM (DVD Random Access Memory) is a disc specification presented in 1996 by the DVD Forum, which specifies rewritable DVD-RAM media and the appropriate DVD writers. DVD-RAM media have been used in computers as well as camcorders and personal video recorders since 1998. In May 2019, Panasonic, the only remaining manufacturer of DVD-RAM discs, announced that it would end production of DVD-RAM media by the end of that month, citing shrinking demand as the primary motivation. Panasonic made its discs under its own brand name and also under the Verbatim brand.", "id": 985917} {"src_title": "FM-2030", "tgt_title": "FM-2030", "src_document": [{"title": "Filozofie transhumanizmu.", "content": "Svůj nový koncept člověka nazval termínem \"Transhuman\", což vzniklo spojením anglických slov \"transitory human\" – přechodný člověk. Tímto termínem nazýval lidi, kteří adaptovali technologie, životní styly a vnímání světa, která jsou přechodem k posthumanitě. FM-2030 považoval transhumanizmus za počáteční manifestaci nových evolučních bytostí. Za znaky transhumanity považoval protézy, plastickou chirurgii, intenzivní využívání telekomunikací, kosmopolitní pohled na svět, světoběžnický životní styl, androgynismus, zprostředkovanou reprodukci, absenci náboženské víry a odmítání tradičních rodinných hodnot. FM-2030 předvídal ve své knize \"Telespheres\" (1977) vznik telemedicíny, televzdělávání a telebankovnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Nové jméno FM-2030.", "content": "FM-2030 si změnil své původní jméno, jako naději a víru, že bude žít až do oslav svých stých narozenin v roce 2030. Podle jeho slov konvenční jména definují minulost osoby: jeho předky, etnickou příslušnost, národnost, náboženství. \"Nejsem ten, kým jsem byl před deseti lety a určitě ne ten, kterým budu za dvacet let. Jméno FM-2030 odráží mé přesvědčení, že léta okolo roku 2030 budou magickou dobou. V roce 2030 budeme nesmrtelní a každý bude mít vynikající příležitost žít navždy. Rok 2030 je sen a cíl.\"", "section_level": 1}, {"title": "Transhumanizmus jako nová fáze evoluce.", "content": "FM-2030 považoval nesmrtelnost jen za další fázi evoluce, o nic více senzační než vzpřímenou chůzi nebo schopnost řeči, a určitě ne o nic méně senzační než vznik života z neživé hmoty. FM-2030 ve své knize \"Optimism One. The Emerging Radicalism\" (1970) uváděl jako nové revolucionáře naší doby genetiky, biology, fyziky, kryonology, biotechnology, jaderné vědce, kosmology, radioastronomy, kosmonauty, sociální vědce, dobrovolníky mládežnických skupin, internacionalisty, humanisty, spisovatele science-fiction, normativní myslitele, vynálezce ... Tito a další podle FM-2030 revolucionizují podmínky lidského života v jeho základech. Jejich výsledky a cíle přesahují nejradikálnější ideologie starého řádu. FM-2030 podlehl rakovině slinivky břišní a dal se zmrazit prostřednictvím kryonické suspenze v Alcor Life Extension Foundation v Scottsdalu v Arizoně, USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fereidoun M. Esfandiary byl americko-íránský transhumanistický filozof a futurolog (15. října 1930, Brusel – 8. července 2000, New York), který si později změnil jméno na FM-2030. FM-2030 byl jedním z prvních profesorů futurologie. Vyučoval nové koncepty člověka na New School University v New Yorku v USA. Založil hnutí optimistických futurologů UpWingers a v roce 1973 publikoval futurologický manifest Up-Wingers. A Futurist Manifesto (1973).", "tgt_summary": "FM-2030 (originally born as Fereidoun M. Esfandiary (); October 15, 1930 – July 8, 2000) was a Belgian-born Iranian-American author, teacher, transhumanist philosopher, futurist, consultant and athlete. He became notable as a transhumanist with the book \"Are You a Transhuman?: Monitoring and Stimulating Your Personal Rate of Growth in a Rapidly Changing World\", published in 1989. In addition, he wrote a number of works of fiction under his original name F.M. Esfandiary.", "id": 1301465} {"src_title": "Johann Georg Hamann", "tgt_title": "Johann Georg Hamann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hamann se narodil v pietistické rodině lázeňského a ranhojiče, v letech 1746-1752 studoval v Královci luterskou teologii, práva, jazyky a filosofii, univerzitu však nedokončil, stal se správcem v Livonsku a soukromě se věnoval studiu. Ve službách bohatého obchodníka z Rigy žil v letech 1756-1758 v Londýně, kde prožil duchovní krizi a osvícení a věnoval se studiu Bible. Pod vlivem G. Bruna, Leibnize, Spinozy a novoplatónismu zdůrazňoval význam Stvoření a Vtělení Božího, jednotu rozumu a smyslů i pojmu a viditelného znaku, v opozici vůči osvícenskému racionalismu – včetně svého přítele Kanta. Po návratu do Královce uzavřel „sňatek ve svědomí“ s Annou Schumacherovou, s níž měl čtyři děti. Vykonával různá občanská povolání a roku 1762 navázal přátelství s Johannem Gottfriedem Herderem, jehož výrazně ovlivnil. Patrně pro vadu řeči se nestal učitelem a Kant mu zprostředkoval místo u celní správy, kde využil své jazykové znalosti, zároveň mu však zbylo dost času na jeho zájmy. Napsal mnoho recenzí pro Královecký učený časopis a 1787 požádal o penzionování. Pak odjel do Münsteru k Friedrichu Heinrichu Jacobimu, kde také zemřel. Byl pochován na místním hřbitově 'Überwasser-Friedhof'.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a význam.", "content": "Hamann je považován za předchůdce hnutí \"Sturm und Drang\" a významně ovlivnil Herdera i Goetha, který o něm řekl, že je to jedna z nejbystřejších hlav své doby. Velký vliv měl i na mladého Hegela a zejména na Sørena Kierkegaarda. Jedním z klíčových pojmů jeho myšlení je „jednota protikladů“ (\"coincidentia oppositorum\") Mikuláše Kusánského, jednota těla a duše, rozumu a smyslů, osudu a svobody v životě i v tajemstvích křesťanské víry. Na rozdíl od osvícenců byl Hamann přesvědčen, že vnitřní život člověka není ovládán jasným rozumem, nýbrž probíhá v pološeru „nevědění“ a od spisovatelů i myslitelů vyžadoval „vřelost libovůle“. Jeho vcelku krátké spisy jsou psány dosti temným jazykem a tíhnou k iracionálnímu. Z jeho odkazu pak hojně čerpal i Friedrich Schelling a Ernst Jünger. Stálé pozornosti se těší i jeho spisy o jazyce. Sebrané spisy, které znovu vyšly v roce 1999, mají 6 svazků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Georg Hamann (27. srpna 1730 Královec – 21. června 1788 Münster) byl německý filosof a spisovatel. Citový a mystický styl jeho spisů inspiroval hnutí \"Sturm und Drang,\" německou romantiku a S. Kierkegaarda. Někdy se nazývá „mág severu“.", "tgt_summary": "Johann Georg Hamann (; ; August 27, 1730 – June 21, 1788) was a German Lutheran philosopher from Königsberg known as “the Wizard of the North” who was one of the leader figures of post-Kantian philosophy. His work was used by his student J. G. Herder as the main support of the \"Sturm und Drang\" movement, and is associated with the Counter-Enlightenment and Romanticism. He introduced Kant, also from Königsberg, to the works of both Hume – waking him from his \"dogmatic slumber\" – and Rousseau. Hamann was influenced by Hume, but he used his views to argue for rather than against Christianity. Goethe and Kierkegaard were among those who considered him to be the finest mind of his time. He was also a key influence on Hegel and Jacobi. Long before the linguistic turn, Hamann believed epistemology should be replaced by the philosophy of language.", "id": 626501} {"src_title": "Michael VII. Dukas", "tgt_title": "Michael VII Doukas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Získání vlády.", "content": "Narodil se kolem roku 1050 v Konstantinopoli. Když Konstantin X. roku 1067 umřel, bylo Michaelovi sedmnáct let a mohl tedy již vládnout sám. Místo slabého a nerozhodného císaře však vládla jeho matka Eudokia spolu s jeho strýcem Janem Dukou jako regenti. 1. ledna 1068 se Eudokia vdala za generála Romana Diogena, který se od té chvíle stal novým císařem. Roman v následujících letech vedl tažení proti Seldžukům, avšak byl poražen a zajat v bitvě u Mantzikertu seldžuckým vládcem Alp Arslanem. Romanovy situace využili Jan Dukas a Michael Psellos a spojili se za účelem jeho svrhnutí. Přesvědčili Eudokii, aby jim nehledě na Romana vyšla vstříc a nechala korunovat za spolucísaře svého syna Michaela. Brzy poté, co tak učinila, byla císařovna poslána do kláštera. Po Romanově propuštění ze zajetí mezi ním a nově nastupivším císařem vzplála občanská válka. Roman byl poražen, zajat svými protivníky a oslepen. Nedlouho nato zemřel a Michael si tak prozatím udržel svoji pozici císaře.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání.", "content": "Brzy po poražení Romana IV. vypuklo v Makedonii povstání v čele s bulharským šlechticem (\"boljarem\") Georgiem Vojtechem. Rebelové požádali o pomoc Michaela, knížete Zety. Ten jim vyhověl a poslal jim vojenský oddíl o síle 300 mužů v čele se svým synem Konstantinem Bodinem, kterého povstalci prohlásili za bulharského cara. Povstání však nezískalo silnější podporu a bylo koncem roku 1073 potlačeno. Zatímco Vojtech zemřel na následky mučení v Konstantinopoli, Konstantin Bodin musel odejít do vyhnanství v Antiochii, odkud po několika letech díky pomoci jeho otce a benátských obchodníků úspěšně uprchl. Záhy po poražení Bulharů vypuklo na západě říše další povstání vedené Nestoriem, velitelem thematu Paristrion. Ten se spojil s nájezdníky turkického původu, Pečeněgy a Uzy. Jeho armáda se dostala až k branám Konstantinopole, zde se však byzantské vládě podařilo poštvat jednotlivé části nepřátelského vojska proti sobě navzájem, což ve svém důsledku vedlo k odchodu kočovníků z byzantského území a následně k porážce povstání. Galatii, území ve středu Anatolie, opanoval vůdce franských žoldnéřů Roussel de Bailleul. Tomuto schopnému válečníkovi se podařilo porazit armádu vyslanou proti němu a zajmout pří této příležitosti Michaelova strýce Jana Duku, kterého nechal provolat císařem. Roussela se podařilo zdolat až s pomocí seldžuckých Turků, kterým tento akt dopomohl k ovládnutí Malé Asie, kde se brzy vytvořil rúmský sultanát, v němž vládli příslušníci seldžucké dynastie. Roku 1077 vypukly v tu samou dobu dvě další vzpoury. Na západě se pokusil získat trůn Nikeforos Bryennios mající podporu tamější armády, zatímco ve východní části se proti císaři vzbouřil Nikeforos Botaneiates, který získal podporu členů vojenské aristokracie, duchovenstva a rúmského sultána Sulejmana.", "section_level": 2}, {"title": "Následky dlouhých bojů o trůn.", "content": "Důsledkem neustálých povstání a bojů o moc se v Malé Asii prakticky zhroutila byzantská vláda, což usnadňovalo postup tureckých nomádů do nitra poloostrova. Časté zásahy okolních vládců a národů (zetský kníže, Pečeněgové, Uzové a Seldžuci) znamenaly pro říši ocitající se v kritické situaci vážné nebezpečí. Následný vývoj napomohl vytvoření rúmského sultanátu, který se již Byzanci nepodařilo vyvrátit a s tím spojená i definitivní ztráta Malé Asie. Již před začátkem Michaelovy vlády též padla po tříletém normanském obléhání poslední byzantská pevnost na Apeninském poloostrově, Bari. Normanské panství v jižní Itálii se stalo středomořskou velmocí, která měla ohrožovat Byzanc po následujících sto let. Během let 1076 a 1077 definitivně skončila nyní pouze formální nadvláda nad Chorvatskem a Zetou, když chorvatský vládce Zvonimír I. a zetský kníže Michael získali od papeže Řehoře VII. královský titul. Byzanc tak v letech Michaelovy vlády ztratila svoje mocenské postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Situace v říši a na císařově dvoře.", "content": "Po většinu času vykonával místo císaře vládu eunuch Nikeforitzes a přestože vděčil Michael za nástup na trůn zejména Michaelovi Psellovi a svému strýci Janu Dukovi, oba byli od dvoru postupem času odstraněni. Před vládou v Konstantinopoli však vyvstal v té době problém se zásobováním. Po Romanově smrti nebral Alp Arslan v potaz mírovou smlouvu a poslal do Malé Asie turecké kmeny přichozivší z východu, které během několika let obsadily většinu poloostrova. Udržela se pouze menší území, a to pouze zásluhou místních byzantských šlechticů, kteří si zde vybudovali vlastní nezávislá panství. Ztrátou Malé Asie přišla Byzanc o tradiční zemědělské zázemí, což vedlo k nedostatku a zdražení obilí. Problémy se snažil Nikeforitzes řešit zavedením monopolu na obchod s touto komoditou a krom toho také zabavováním církevního majetku. Jeho pokusy o napravení situace se ale většinou minuly účinkem – vzhledem k anarchii, jež v říši v té době vládla, se rozhodnutí vlády nedala příliš úspěšně prosazovat. V dané situaci nebylo možné obnovit jednotnou vládu kvůli stále novým vzpourám, které jedna za druhou propukaly.", "section_level": 2}, {"title": "Svržení a zbytek života.", "content": "Poté, co se Nikeforu Botaneiatovi podařilo dobýt Nikaiu, vypuklo v Konstantinopoli povstání. Přestože Nikeforitzes uprchl, byl později dopaden a popraven. Novým císařem se stal Botaneiates. Michael VII. abdikoval, stal se mnichem a odešel do kláštera. Zemřel v Konstantinopoli kolem roku 1090.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michael VII. Dukas (řecky \"Μιχαήλ Ζ΄ Δούκας\"), zvaný \"Parapinakes\", (asi 1050–1090) byl byzantský císař v letech 1071–1078. Byl synem Konstantina X. a jeho ženy Eudokie Makrembolitissy. Během jeho vlády propukla naplno vnitropolitická krize, během níž vypuklo v krátké době několik povstání. Tato povstání umožnila tureckým nájezdníkům proniknout do Malé Asie, čímž Byzanc většinu poloostrova definitivně ztratila. Původně se o Michaelovo nastoupení na trůn zasadili i jeho strýc Jan Dukas a Michael Psellos, ti ale byli posléze z dvora odstraněni a místo slabého císaře vykonával vládu eunuch Nikeforitzes. Po úspěšném povstání vedeném Nikeforem Botaneiatem Michael abdikoval a odešel do kláštera.", "tgt_summary": "Michael VII Doukas or Dukas/Ducas (, \"Mikhaēl VII Doukas\"), nicknamed Parapinakes (, lit. \"minus a quarter\", with reference to the devaluation of the Byzantine currency under his rule), was Byzantine emperor from 1071 to 1078.", "id": 815909} {"src_title": "Osmá křížová výprava", "tgt_title": "Eighth Crusade", "src_document": [{"title": "Průběh výpravy.", "content": "Tyto události vedly Ludvíka IX. k tomu, aby se roku 1267 opět rozhodl bojovat proti \"„pohanům“\". Nikdo z evropských panovníků se k němu nepřidal, a tak se mohl spoléhat pouze na burgundského vévodu Huga, flanderského hraběte Viléma a na své tři bratry: Roberta z Artois, Alfonse z Poitiers a Karla z Anjou. Karel Ludvíka přesvědčil, aby svou výpravu nejprve směřoval do Tuniska, po jeho dobytí měl pochodovat přes Egypt až k Jeruzalému. Karel tímto plánem sledoval hlavně svůj prospěch, protože jako budoucí král Sicílie měl v Tunisku své převážně obchodní zájmy. V červenci 1270 se francouzský král vylodil u břehů Tuniského sultanátu, v němž vládla dynastie Hafsidů. Vylodění v horkém létě bylo špatné rozhodnutí. Mnoho mužů při nedostatečném množství pitné vody onemocnělo a zemřelo. Dne 25. srpna, jeden den po příjezdu Karla z Anjou zemřel král Ludvík IX. pravděpodobně na úplavici. Karel prohlásil novým francouzským králem mladého Ludvíkova syna Filipa III. Vůdcem výpravy se stal Karel, Filip III. byl ještě mladý chlapec. Křižáci začali obléhat město Tunis. Obléhání se nezdařilo a velitelé od dalších pokusů upustili. Dne 30. října se podařilo se sultánem vyjednat smlouvu obsahující volný obchod s městem a také ochranu křesťanských mnichů. Po tomto malém diplomatickém úspěchu výprava oficiálně skončila. Krátce poté dorazil do Tuniska anglický princ Eduard I., který poté pokračoval v plavbě do Akkonu. Francouzská část výpravy se vydala na cestu do Francie. Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou si zachránili život. Po této bouři se výprava rozhodla pro cestu po souši. Do Francie se vrátila jen nepatrná část výpravy. Nemoci podlehl navarrský král Theobald II. a jeho manželka Isabela Francouzská zemřela o rok později. Mladou královnu Francie Isabelu Aragonskou shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině smrti o pár dní později. V březnu byl zavražděn Jindřich z Almainu, syn Richarda Cornwallského. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Šimona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řady vzbouřenců proti králi Jindřichovi III. Ještě téhož roku, dne 21. srpna 1271 zemřel Ludvíkův bratr Alfonse z Poitiers i jeho žena Jana z Toulouse, která zemřela o den později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osmá křížová výprava byla stejně jako sedmá křížová výprava zorganizována francouzským králem Ludvíkem IX. Králi se nelíbil vývoj v Sýrii, kde na zbylé křižácké državy dotírali muslimové. Mamlúcký sultán Bajbars al-Bunduqdari využil války mezi Benátkami a Janovem (1256-1260) a zmocnil se roku 1256 Haify, Toronu a Nazaretu. Navíc dobyl také křižáckou baštu Antiochii, kterou křesťané drželi bezmála 170 let. Kyperský král Hugo III., který byl zároveň i vládcem Jeruzalémského království, se vylodil u Akkonu, aby ubránil alespoň hlavní město.", "tgt_summary": "The Eighth Crusade was a crusade launched by Louis IX of France against the city of Tunis in 1270. The Eighth Crusade is sometimes counted as the Seventh, if the Fifth and Sixth Crusades of Frederick II are counted as a single crusade. The Ninth Crusade is sometimes also counted as part of the Eighth. The crusade is considered a failure after Louis died shortly after arriving on the shores of Tunisia, with his disease-ridden army dispersing back to Europe shortly afterwards.", "id": 283492} {"src_title": "Samarium-kobaltový magnet", "tgt_title": "Samarium–cobalt magnet", "src_document": [{"title": "Vznik SmCo.", "content": "Samarium-kobaltové magnety vyvinuli Albert Gale a Dilip K. Das a jejich tým z Raytheon Corporation v roce 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Pro výrobu samarium-kobaltových magnetů se používá redukční / tavná metoda a metoda redukce / difúze. Pomocí metody redukce / tavení se vyrábějí magnety typu SmCo 5 i Sm2 Co17. Suroviny se roztaví v indukční peci plněné argonem. Směs se odlévá do formy a chladí se vodou, čímž vznikne ingot. V ingotu se práškuje a částice se dále rozemelou, aby se zmenšila jejich velikost. Výsledný prášek se v magnetickém poli lisuje do matrice požadovaného tvaru pro požadovanou orientaci magnetického pole. Sintrování se aplikuje při teplotě 1100–1250 °C, následně se zpracovává roztokem při 1100–1200 °C. Nakonec se temperuje při teplotě přibližně 700–900 °C. Potom se rozemele a dále magnetizuje, aby se zvýšila magnetická síla. Hotový výrobek se testuje, kontroluje a připravuje k expedici k zákazníkům. Postup výroby SmCo je tedy podobný jako u neodymových magnetů – lisováním v magnetickém poli a následným spékáním.", "section_level": 1}, {"title": "Opracování.", "content": "Samarium-kobaltový magnetický materiál je velmi křehký, a proto je použití obráběcích strojů obtížné. Křehká povaha spojená s prachovým kovovým zrnem (krystalovou strukturou) brání použití karbidových nástrojů. Většina magnetických materiálů je opracována v nezmagnetizovaném stavu a následně opracovaný magnet je zmagnetizován až k saturaci (nasycení). Při vrtání otvorů do samarium-kobaltových magnetů se používají diamantové nástroje a chlazení chladivem na bázi vody. Odpad vzniklý z mletí nesmí být zcela suchý, protože samarium-kobalt má nízkou teplotu vzplanutí, jen 150–180 °C. Malá jiskra, například způsobená statickou elektřinou, může snadno spustit zapálení materiálu. Případný vzniklý plamen je pak extrémně horký a obtížně kontrolovatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Zmagnetování.", "content": "Samarium kobaltové magnety jsou extrémně silné a vyžadují velké magnetizační pole. Anisotropní povaha spékaných Samarium-kobaltových magnetů vyústí v jediný směr magnetizace. Tento směr magnetizace při zmagnetizování musí být zachován, když je magnet umisťován do konečné montáže. Často se měří indikátorem, který pozná specifický magnetický pól pro daný stroj či zařízení při výrobě. Tento pól je označen barevnou tečkou nebo laserovým výřezem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Samarium kobaltové magnety jsou používány v řadě aplikacích jako jsou motory, mikrofony, reproduktory, rozprašovací pole pro vakuové pokovování, spouštěcí sálové senzory, urychlovače částic a mnoho ostatních aplikací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samarium-kobaltové magnety (SmCo) patří k magneticky vzácným zeminám stejně jako neodymové magnety (NdFeB). Základní vyráběné typy mají chemické složení SmCo a SmCo. Vyrábí se podobně jako neodymové magnety lisováním v magnetickém poli a následným spékáním. Představují skupinu s druhou nejvyšší vnitřní energií hned po magnetech NdFeB. Nabízí nejlepší poměr ve srovnání rozměrů, výkonu a odolnosti vůči vysokým teplotám či nepříznivým podmínkám. Jsou velice odolné vůči korozi, a proto nevyžadují povrchovou úpravu. Jejich nevýhodou je vyšší cena. Dalšími jejich nevýhodami jsou veliká křehkost, malá odolnost vůči pnoucím silám a obzvláště velká náchylnost ke štěpení. Samarium-kobaltové magnety jsou extrémně odolné vůči působení vnějšího demagnetizačního pole díky vysokému maximálnímu energetickému součinu Hc. Tato vlastnost dělá samarium-kobaltové magnety obzvláště vhodné pro elektromechanické aplikace. Tyto magnety mohou být používány při podstatně vyšších teplotách než magnety neodymové, maximální provozní teplota SmCo magnetů se pohybuje okolo 250 až 300 °C. Jejich teplotní koeficient je 0,04% na 1 °C. Další faktor, který má vliv na odolnost magnetu, je jeho tvar, a případná přítomnost vnějšího magnetického obvodu. Magnety, které jsou tenké (při typickém tvaru tyče), jsou demagnetizovány snadněji než magnety tlusté.", "tgt_summary": "A samarium–cobalt (SmCo) magnet, a type of rare earth magnet, is a strong permanent magnet made of two basic elements samarium and cobalt. They were developed in the early 1960s based on work done by Karl Strnat and Alden Ray at Wright-Patterson Air Force Base and the University of Dayton, respectively. In particular, Strnat and Ray developed the first formulation of SmCo. They are generally ranked similarly in strength to neodymium magnets, but have higher temperature ratings and higher coercivity.", "id": 1568038} {"src_title": "Joscelin III. z Edessy", "tgt_title": "Joscelin III, Count of Edessa", "src_document": [{"title": "Život v exilu.", "content": "Joscelin žil v exilu v Jeruzalémském království, kde si díky sňatku dokázal zajistit území kolem velkoměsta Akkonu, kde si zřídil své panství. Joscelinova sestra Anežka z Courtenay se provdala za mladšího bratra krále Balduina III. Amauryho, se kterým byla donucena se rozvést, když se Amaury měl stát králem. Roku 1164 byl Joscelin III. byl v bitvě u Harimu zajat synem dobyvatele Edessy, Núr ad-Dínem. V zajetí zůstal až do roku 1176, kdy jeho sestra zaplatila za Joscelinovu svobodu výkupné. Po návratu do Jeruzaléma Joscelina III. jeho synovec, jeruzalémský král Balduin IV. jmenoval jeruzalémským senešalem. Jeho povýšení muselo však čelit rivalitě králových příbuzných z otcovy strany, zejména hraběte z Tripolisu Raimonda. Roku 1180 Joscelin odjel jako velvyslanec Jeruzalémského království do Konstantinopole, hlavního města Byzance. Poté, co se králova nevlastní sestra Isabela zasnoubila s Homfroiem IV. z Toronu, přešel hrad Toron a přilehlý majetek do královské sféry výměnou za peněžní léno. Poté část z panství, Chastel Neuf, udělil Joscelinovi a samotný Toron dal do správy své matce Anežce. Po smrti krále Balduina IV. roku 1185 se Joscelin stal osobním strážcem jeho nástupce, Balduina V., který byl stále nezletilý a proto regentská vláda spočinula v rukách Raimonda z Tripolisu. Raimond s Joscelinovou ochranou krále souhlasil, neboť kdyby král zemřel a jeho ochranu by měl na starosti Raimond III., mohl by být obviněn z jeho smrti, neboť jako příbuzný Balduina V. v mužské linii si mohl činit nároky na trůn. Joscelin, jako strýc z matčiny strany si žádné nároky činit nemohl, měl proto zájem na tom, aby mladičký král zůstal naživu. Navíc krále podpořil i jeho děd z otcovy strany Vilém V. z Montferratu, který na Blízký východ dorazil z Itálie. Nicméně Balduin V. byl velmi nemocný a zemřel následujícího roku v Akkonu. Joscelin a Vilém V. jeho tělo doprovodili do Jeruzaléma, kde bylo pohřbeno. V roce 1186 nový král Guy de Lusignan potvrdil Joscelina jako pána Chastel Neufu a přilehlých území a navíc přidal i samotný hrad Toron. Tento majetek postupně Joscelin dal jako věno své nejstarší dceři Beatrice, která byla zasnoubena s královým mladším bratrem Guillaumem. Její mladší sestra Anežka se provdala za jednoho z Guyových synovců, ale pokud by Beatrice zemřela nezletilá, Guillaume by se následně oženil s Anežkou. Když vypukla válka křižáků se Saladinem, Joscelin III. podpořil krále a přidal se k jeho vojsku. Spolu Balianem z Ibelinu velel zadnímu voji. Jeruzalémské vojsko se Saladinem střetlo u rohů Hattínu, kde křižáci utrpěli zdrcující porážku. Balianovi i Joscelinovi se podařilo probít se z obklíčení, kde následně oba hledali útočiště v Tyru. Během třetí křížové výpravy se Joscelin III. podílel na obléhání Akkonu, na kterém se podílel i jeruzalémský král Guy, propuštěný ze zajetí, i anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip August. Joscelin III. během obléhání nejspíše zemřel, protože několik měsíců po smrti královny Sibyly, když získala nárok na korunu její sestra Isabella, která byla z tohoto důvodu rozvedena, začal si její bývalý manžel Homfroi IV. znovu nárokovat panství Chastel Neuf a hrad Toron, který už mohl být mezitím znovudobyt křižáky. Pokud však v té době ještě Joscelin žil, nepokoušel se Homfroiovým nárokům nikterak zabránit. V říjnu roku 1200 již byl poslední edesský hrabě zcela jistě mrtev. Jeho panství v okolí pozdějšího hlavního města Jeruzalémského království Akkonu bylo jeho dcerami prodáno", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Poté, co byl roku 1176 propuštěn ze zajetí, oženil se Joscelin s Anežkou z Milly, dcerou barona z Petry Jindřicha, s níž měl dvě dcery:", "section_level": 1}], "src_summary": "Joscelin III. z Edessy (nebo též Jocelin III.;zemřel v devadesátých letech 12. století) byl od roku 1159 titulárním křižáckým hrabětem z Edessy. Joscelin III. byl synem hraběte Joscelina II. a jeho ženy Beatrice. Po svém otci zdědil titul \"hraběte z Edessy\", ačkoliv Edessa byla Turky dobyta roku 1144 a zbytky Edesského hrabství, včetně Turbesselského panství byly dobyty nebo prodány Byzantské říši několik let před tím, než Joscelin III. svůj titul získal.", "tgt_summary": "Joscelin III of Edessa (1139 – after 1190) was the titular Count of Edessa, who during his lifetime managed to amass enough land to establish the \"Seigneurie of Joscelin.\"", "id": 1248534} {"src_title": "Heike Drechslerová", "tgt_title": "Heike Drechsler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1982 obsadila s dívčím jménem Heike Dauteová čtvrté místo ve skoku do dálky na mistrovství Evropy v Aténách ve věku sedmnácti let. Stejnou disciplínu na mistrovství světa v roce 1983 v Helsinkách už vyhrála a byla tehdy nejmladší vítězkou mistrovství. V roce 1984 nebyla mezi dálkařkami ani jednou poražena, ale na olympijské hry v Los Angeles nemohla odjet kvůli bojkotu zeměmi sovětského bloku. 28. července se vdala za Andrease Drechslera a začala užívat jeho jméno. O rok později poprvé v Berlíně překonala světový rekord výkonem 7,44 m a v roce 1986 ho vylepšila v Tallinnu o další centimetr. Vyrovnala také světové maximum Marity Kochové v běhu na 200 metrů. Trvala její evropská suverenita, ale ve světových soutěžích prohrávala s Američankou Jackie Joynerovou-Kerseeovou. Na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 byla za ní druhá o 18 centimetrů. Na začátku 90. let se vrátila na nejvyšší příčky, když získala první zlato na olympiádě v Barceloně a podruhé vyhrála mistrovství světa. V roce 1992 předvedla své životní maximum ve skoku do dálky 7,48 metru, které ji drží na třetím místě historických tabulek za Ruskou Čisťakovovou a Joynerovou-Kerseeovou. V roce 1998 vyhrála počtvrté za sebou dálku na mistrovství Evropy, ve stejném roce naposledy překonala sedmimetrovou hranici, přesto se dočkala v 35 letech i druhého olympijského zlata na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, kde výkonem 6,99 m porazila i favorizovanou Američanku Marion Jonesovou, později diskvalifikovanou za doping. Zvítězila v mnoha dalších závodech, například na Hrách dobré vůle 1994, dvakrát na halovém světovém šampionátu v roce 1987 (zde kromě skoku do dálky také v běhu na 200 metrů), byla celkovou vítězkou seriálu Grand Prix v roce 1992 atd. Kariéru plánovala ukončit po olympijských hrách v Aténách v roce 2004, ale nakonec svůj plán účasti vzdala kvůli nedostatečné výkonnosti a rozloučila se na Tahiti. V éře Německé demokratické republiky byla spolupracovnicí tajné policie Stasi a prof. Werner Franke vydal knihu, ve které ji označil za sportovkyni zapojenou do oficiálního státně řízeného dopingového programu. Drechslerová nevyloučila, že mohla užívat nedovolené látky, ale nikdy to prý nebylo vědomě. Po rozvodu s Drechslerem (1997) byl jejím životním druhem francouzský desetibojař Alain Blondel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heike Gabriela Drechslerová, rozená Dauteová (: , * 16. prosince 1964, Gera) je bývalá německá atletka, dvojnásobná olympijská vítězka a mistryně světa ve skoku do dálky. Vynikala i ve sprintech.", "tgt_summary": "Heike Gabriela Drechsler (; née Daute; born 16 December 1964) is a German former track and field athlete who represented East Germany and later Germany. One of the most successful long jumpers of all-time, she is a former world record holder and ranks third on the all-time list with her legal best of 7.48 metres in 1988. Her marginally wind-assisted jump of 7.63 metres (+2.1) in 1992 at altitude in Sestriere, is still the furthest a woman has ever long jumped. She is the only woman who has won two Olympic gold medals in the long jump, winning in 1992 and 2000. Drechsler also won Olympic medals in the 100 metres and 200 metres in 1988, a silver medal in the 100 metres at the 1987 World Championships, and is a former world record holder in the 200 metres with 21.71 secs in 1986.", "id": 1277496} {"src_title": "Alexios IV. Angelos", "tgt_title": "Alexios IV Angelos", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Alexios se narodil mezi léty 1176–1182 jako syn Isaakia Angela, příbuzného tehdejší vládnoucí dynastie Komnenů, a jeho první choti Ireně. Alexiovým prapradědem byl císař Alexios I. Komnenos a princův otec Isaakios se stal roku 1185 po zavraždění císaře Andronikos I. Komnenos císařem. Ale byl to panovník slabý: za jeho vlády prestiž říše upadala ještě rychleji, než za posledních dvou Komnenů, Byzanc přišla o Bulharsko a Isaakios byl navíc sesazen, uvězněn a oslepen roku 1195 svým bratrem Alexiem (III.) Mladý Alexios byl uvězněn spolu s otcem Isaakiem, ale později (někdy mezi léty 1201 a 1202) byl propuštěn a uprchnul za svou sestrou Irenou a švagrem, římským králem Filipem Švábským a požadoval pomoc svrženému Isaakiovi a sobě. Tento \"lobbing\" byl nakonec úspěšný. Král Filip promluvil s vůdcem nově plánovaného tažení křižáků, Bonifácem z Montferratu, a o oklice přes Konstantinopol se začalo uvažovat. Alexios se také zřejmě setkal s papežem Innocencem III. Na přelomu let 1202 a 1203 Alexios již připraveným křižákům navrhl, že když potáhnou nejprve na Konstantinopol a dosadí prince a jeho otce na trůn, dostanou od Alexia asi 200000 marek stříbra, vojenskou pomoc o síle 10000 mužů a Byzanc bude křižáky po 1 rok zásobovat. Toto rozhodnutí - vzhledem ke katastrofálnímu stavu císařské pokladnice lehkomyslné a nesmírně nezodpovědné - mělo negativní vliv na pozdější vývoj vztahů mezi Alexiem a latiny. Křižáci Alexiovu nabídku přijali a novou zastávkou (a i koncem) tažení se tedy stalo \"město měst\" - Konstantinopolis. Křižáci se spolu s Alexiem dostali před Konstantinopol v polovině roku 1203. Tehdejší císař, bratr oslepeného Isaakia Alexios III., nepodnikl vůbec nic k odražení křižáků. Tlak latinů na císaře se ale zvyšoval a Alexios se rozhodl se s nimi střetnout. V poslední chvíli však změnil názor. Namísto boje opustil 17. července 1203 Konstantinopol. Tím byla prozatím vyřešena otázky císaře, jímž se stal otec prince Alexia, Isaakios II., který svého syna přijal za spoluvládce.", "section_level": 1}, {"title": "Císařem, sesazení a skon.", "content": "Alexios byl posléze 1. srpna 1203 korunován za spolucísaře, avšak fakticky vystupoval jako \"autokrator\", protože Isaakios už moc nejevil ochotu vládnout. Oba císařové počali ihned po nástupu jednat s křižáky, kteří jim pomohli na trůn. Ti za to totiž požadovali slíbenou odměnu, a proto se panovníci rozhodli vypsat nové daně a rabovat kostely. To se však nelíbilo duchovenstvu a lidu. Alexios se snažil na obyvatele Konstantinopole zapůsobit, pokusil se vyhnat strýce Alexia z Adrianopole, ale jeho pověst se stále zhoršovala. Počaly bouře, které dosáhly vrcholu v lednu roku 1204 (který oba císaře stál trůn a později i život). Alexios se také postupně rozcházel s křižáky (kteří zůstali u Konstantinopole a do Svaté země netáhli), protože jim čím dál liknavěji vyplácel slíbenou částku. Leden 1204 byl pro Angelovce na trůnu (a Isaakia i v životě) poslední. Jednak to bylo způsobeno sociálními nepokoji, a jednak na to navazující Alexiovou žádostí křižákům o pomoc proti vzbouřencům, kteří za císaře provolali jakéhosi Nikolase Kanabu. Pád Angelovců však způsobil palácový převrat, provedený aristokracií, kterou rozzuřila císařova žádost křižákům o pomoc. Na trůn nastoupil vůdce povstalců, Alexios Dukas Murtzuflos jako Alexios V. Nový císař oba sesazené panovníky zajal. Isaakios zemřel téměř vzápětí, Alexios byl Murtzuflem uškrcen 8. února 1204.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexios IV. Angelos (řecky \"Αλέξιος Δ' Άγγελος\", \"Alexios IV. Angelos\", někdy také latinsky Alexius IV. Angelus ; 1176 či 1182 – 8. února 1204) byl byzantský spolucísař (respektive císař) v letech 1203-1204.", "tgt_summary": "Alexios IV Angelos or Alexius IV Angelus () (c. 1182 – 8 February 1204) was Byzantine Emperor from August 1203 to January 1204. He was the son of Emperor Isaac II Angelus and his first wife, an unknown Palaiologina, who became a nun with the name Irene. His paternal uncle was his predecessor Emperor Alexios III Angelus.", "id": 1723013} {"src_title": "Alexios III. Angelos", "tgt_title": "Alexios III Angelos", "src_document": [{"title": "Původ, před nástupem.", "content": "Pocházel z aristokratické rodiny původem z Malé Asie, která se za vlády císaře Manuela Komnena dostala do Konstantinopole. Rodina Angelů byla s tehdy vládnoucím císařem Manuelem velmi úzce spřízněna – císařův děd Alexios I. Komnenos byl zároveň Alexiovým pradědem. Moc dynastie Angelů rapidně vzrostla roku 1185, kdy byl Alexiův bratr Izák (Isaakios) provolán císařem (jako Izák II.). Byl to však vládce velmi slabý a neschopný a jeho vláda rozhodně nebyla stabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn, boje na Balkáně.", "content": "Císař Izák byl po celou dobu své vlády nucen bojovat s Bulhary, které vyhlásili samostatnost. Právě když se Izák chystal na jednu z mnoha výprav, byl v dubnu 1195 Alexiem přepaden ve vojenském ležení. Alexios bratra sesadil z trůnu, oslepil, uvrhnul do vězení a sám nastoupil pod jménem Alexios III. na byzantský trůn. V době Alexiova nástupu nebyla situace na Balkáně příliš utěšená. V Srbsku využil Alexios tradiční byzantské zbraně – diplomacie – a posílil tam díky ní svůj vliv. Již na počátku devadesátých let 12. století se Alexiova dcera Eudokia provdala za Štěpána, druhorozeného syna tehdejšího velkého srbského župana Štěpána Nemanji. Alexios prostřednictvím tohoto sňatku vyvinul na stárnoucího Nemanju tlak a v roce 1196 se Nemanja vzdal ve Štěpánův prospěch srbského trůnu. Nástup Štěpána II. Nemanjiće ještě posílil pozice byzantské říše v Srbsku. V Bulharsku se byzantská politika (a ani vojenská moc) příliš nesetkávaly s úspěchem. Císař Alexios se tedy pokusil s bulharskými vládci Asenem a Petrem vyjednávat, ale bez úspěchu. Rozmach bulharského státu se ale nakonec podařilo byzantské diplomacii zastavit, byť nakrátko. Alexios se totiž spojil s rebelujícími bojary, kterým se nelíbily centralizační snahy carů Asena a Petra. V roce 1196 se nakonec podařilo Ivankovi, jednomu s rebelujících bojarů, zavraždit cara Asena I. Ivanko měl patrně s Alexiem dohodnuto, že byzantská armáda přijde rebelům na pomoc. Byzantští vojáci se však vzbouřili a znemožnili tak císaři Alexiovi získat nad Bulharskem kontrolu, protože navzdory vraždě cara Asena se jeho bratru Petrovi podařilo Ivanka vyhnat a obnovit centrální moc. Ivanko uprchnul k Alexiovi, který ho pověřil správou okolí Filippopole. Car Petr ale nevládl dlouho, neboť příštího roku (1197) byl také zavražděn a na bulharský trůn nastoupil nejmladší bratr Petra a Asena, rázný Kalojan. Bojar Ivanko využil moci, jež do jeho rukou vložil císař Alexios, a roku 1198 se prohlásil nezávislým na Konstantinopoli. Alexios proti Ivankovi, který se zároveň spojil s bulharským carem Kalojanem, vyslal svého synovce vojevůdce Manuela Kamytza. Ten po prvotních úspěších nakonec upadl do Ivankova zajetí, ze kterého jej vykoupil další odbojný bojar, Dobromil Chris. Odbojného Ivanka se císař Alexios zbavil poměrně jednoduše – roku 1200 ho vylákal k sobě do Konstantinopole, kde ho uvěznil. V roce 1201 začal odboj Manuela Kamytza a Dobromila Chrise proti Alexiovi; vzbouřenci obsadili část Makedonie. Téhož roku vpadla na byzantské území spojená bulharsko–kumánská vojska. Jejich vpád byl odražen opět za přispění byzantské diplomacie, která ponoukla haličského knížete Romana, aby vpadl útočníkům do zad. Navzdory vytrvalé byzantské obraně se caru Kalojanovi, který využil byzantských potíží, podařilo zabrat dosud byzantské černomořské pobřeží. Nakonec se Alexiovi podařilo odbojníky eliminovat – Kamytzes i Chris byli poraženi. Roku 1201 (či spíše 1202) byl mezi Alexiem a Kalojanem konečně uzavřen mír. V moci Byzance zůstala Thrákie a Makedonie, severní Bulharsko, Bělehradsko, Pomoraví a Braničevsko měl ve své moci Kalojan.", "section_level": 1}, {"title": "Křížová výprava proti Konstantinopoli.", "content": "V době Alexiova nástup na trůn – roku 1195 – vyhlásil císař Svaté říše římské Jindřich VI. Štaufský křížovou výpravu. Jindřich byl příbuzeneckým svazkem spojen s dynastií Angelů – jeho bratr Filip měl za manželku Alexiovu neteř Irenu – a sesazení Irenina otce, císaře Izáka II., přimělo Jindřicha, aby začal uvažovat o výpravě proti Byzanci. Diplomaticky však tehdy ve prospěch Byzance zasáhl papež Celestin III., který odmítal jakékoli křižácké tažení vedené kamkoli jinam, než do Svaté země. Vojsko Jindřicha VI. se sice nakonec do Svaté země roku 1197 vydalo, císař se však zdržel v Itálii a tam také v září 1197 zemřel. Byzantská říše byla prozatím od západní agrese uchráněna. V roce 1198 vyzval Celestinův nástupce, papež Innocenc III., k nové křížové výpravě. Papež ovšem nehodlal svěřit vedení výpravy světským panovníkům, nýbrž požadoval, aby byli „vojáci Kristovi“ podřízeni jeho pozemskému náměstkovi, tedy papeži. Innocencova agitace zpočátku neměla vůbec žádný úspěch. Až roku 1199 se několik francouzských feudálů rozhodlo vydat se do Svaté země. Další šlechtici se přidávali během následujícího roku (1200). Tragédií pro pozdější vývoj bylo, že se ti, jenž se rozhodli táhnout do Svaté země, rozhodli o plavbě přes Středozemní moře vyjednávat s Benátčany. Republika sv. Marka totiž rozhodně neměla s byzantskou říší dobré vztahy. K určitému narovnání vztahů sice došlo za vlády Izáka II., Alexios ovšem při nástupu na trůn nepovolil Benátčanům jejich privilegia. Právě stařičký a vypočítavý benátský dóže Enrico Dandolo se stal rozhodující osobou ve vyjednávání. Benátčané slíbili křižákům pomoc, ovšem za podmínek, že jim křižáci velmi dobře zaplatí a že získají polovinu kořisti, jež vojsko nabyde v Egyptě, kam měla celá výprava podle původního plánu Benátek směřovat. Do vývoje výpravy však zasáhl další element. Když Alexios III. nastoupil na trůn, uvrhl do vězení kromě bratra Izáka také jeho syna Alexia. Právě mladému Alexiovi se podařilo patrně na konci roku 1201 uprchnout. Princ uprchnul ke svému švagrovi Filipovi, bratru Jindřicha VI. a králi Svaté říše římské. Filip svého švagra vřele přijal a uvedl ho k Bonifácovi Montferratskému, muži, který byl zvolen vůdcem celého křižáckého tažení. Ačkoli byl Bonifác vůdce výpravy, nebyl s vojáky od začátku tažení. S vojskem se setkal až v prosinci 1202; asi v téže době se k vojsku dostali poslové krále Filipa a vznesli požadavek na zastávku v Konstantinopoli a sesazení uzurpátora Alexia III. Po delším rokování bylo – opět na nátlak vychytralého dóžete – rozhodnuto, že se vojska přesunou před Konstantinopol a 24. června 1203 se vojsko vylodilo v Chalkedonu a v Chrysopoli (Scutari) na asijském břehu Propontidy naproti Konstantinopoli. Císaře Alexia sice příjezd křižáků nepřekvapil, sám však neučinil nic, čím by připravil Konstantinopol k obraně. Důvodů mohl mít několik: mohl spoléhat na dosavadní nedobytnost Konstantinopole nebo křižáckou armádu podceňovat. Každopádně ale vyslal ke křižákům posly s otázkou, proč se objevili před Konstantinopolí a proč netáhnou do Svaté země. Zároveň poslové dodali, že pokud jsou křižáci v potížích, poskytne jim Alexiovo císařství pomoc, ale pokud nejsou jejich záměry přátelské a úmysly čisté, Alexiovo vojsko je zničí. Křižácká reakce na sebe nenechala dlouho čekat – veřejně označili Alexia za uzurpátora a vyžadovali, aby se Alexios poděkoval ve prospěch sesazeného Izáka a jeho syna. Zároveň slíbili, že se u nových panovníků přimluví, aby bylo s Alexiem zacházeno s úctou. Toto bylo v podstatě vyjádření nepřátelství vůči Alexiově osobě, a tím pádem také vůči byzantské říši. Křižáci se nejprve snažili u konstantinopolského lidu vyvolat soucit s princem Alexiem. Když ale demonstrativní vyjížďky na lodích před Konstantinopol nezabraly, přešli křižáci k vojenské operaci. Dne 6. července dosáhla křižácká armáda prvního úspěchu – podařilo se jí obsadit Galatskou pevnost, jež ležela na protějším břehu zálivu zvaného Zlatý roh... Válečné manévry trvaly bezmála další dva týdny; až 17. července se křižáci připravovali k velkému úderu. Skoro měsíc uplynul od příjezdu křižáků před Konstantinopol, a až teď se císař Alexios rozhodl obléci na sebe zbroj a postavit se Latinům. Vedlo ho k tomu veřejné mínění v hlavním městě... Ještě téhož dne (17. července) se Alexios po poradě s některými aristokraty rozhodl opustit sídelní město. Vzal s sebou pouze některé vzácné předměty z poloprázdné císařské pokladnice a jednu ze svých dcer, Irenu, a uprchl z města; azyl našel v thrácké Mosynopoli. Útěk Alexia zbavil císařského purpuru, jenž nyní oblékl jeho vězněný bratr Izák, který byl vyveden z vězeňské kobky přímo do císařského Blachernského paláce. Izák později, na nátlak křižáků, přijal svého syna Alexia (IV.) za spoluvládce.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ani po útěku však Alexios nenašel klid. Na podzim 1203 se na výpravu proti němu do Thrákie vydal jeho synovec, císař Alexios IV. V dubnu 1204, kdy už bylo jasné, že Konstantinopol padne (jak se také 13. dubna 1204 stalo) k Alexioi uprchla z hlavního města jeho dcera Eudokia se svým druhým manželem, císařem Alexiem Dukou Murtzuflem. Alexios Angelos svého zetě zajal, oslepil a vydal „Latinům“, kteří ho popravili. Sám císař Alexios se po delších dobrodružstvích dostal do Nikaie, hlavního města Nikajského císařství, kde vládl jeho zeť Theodoros I. Laskaris. V Nikaii Alexios vstoupil do kláštera, kde někdy po roce 1211 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexios III. Angelos (řecky \"Αλέξιος Γ' Άγγελος\", latinsky Alexius III. Angelus; kolem 1153 – asi 1211), syn Andronika Duky Angela a jeho choti Euphrosiny, byl v letech 1195 – 1203 byzantským císařem. V době Alexiova nástupu na trůn nebyla situace Byzance nikterak příznivá. Na Balkáně říše bojovala s proměnlivým úspěchem s Bulhary a ve střední Evropě sílila protibyzantská nálada – císař Svaté říše římské Jindřich VI. hodlal posílit své pozice ve Středomoří a cestou se zastavit v Konstantinopoli a udělat v tamějších záležitostech pořádek dle svých představ. Během příprav však Jindřich zemřel a z výpravy na několik let sešlo. S bulharskou říší byl mezitím uzavřen mír; souhra nešťastných náhod ovšem způsobila tažení vojsk tzv. papežské (čtvrté) křížové výpravy na Konstantinopol. Příchod vojsk „Latinů“ před Konstantinopol v konečném důsledku způsobil Alexiův pád. Po dalších peripetiích nakonec Alexios dožil svůj život v klášteře v Nikaii.", "tgt_summary": "Alexios III Angelos () (1211) was Byzantine Emperor from March 1195 to July 17/18, 1203. A member of the extended imperial family, Alexios came to throne after deposing, blinding, and imprisoning his younger brother Isaac II Angelos. The most significant event of his reign was the attack of the Fourth Crusade on Constantinople in 1203, on behalf of Alexios IV Angelos. Alexios III took over the defense of the city, which he mismanaged, then fled the city at night with one of his three daughters. From Adrianople, and then Mosynopolis, he unsuccessfully attempted to rally his supporters, only to end up a captive of Marquis Boniface of Montferrat. He was ransomed, sent to Asia Minor where he plotted against his son-in-law Theodore Laskaris, but was eventually captured and spent his last days confined to the Monastery of Hyakinthos in Nicaea, where he died.", "id": 2380125} {"src_title": "Marmeláda", "tgt_title": "Marmalade", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo marmeláda má svůj původ v portugalském , které vzniklo z portugalského označení kdoule ­(\"\"), neboť v Portugalsku se pod tímto názvem rozumí kdoulové zavařeniny. Podobně i ve Španělsku nacházíme , které se jedí s tvrdým sýrem a lze je nejčastěji zakoupit v řeznictví. Samotnou kdoulovou směs už přitom připravovali staří Římané a později našla své zákazníky i v novověké Británii, kde ovšem časem došlo k jejímu nastavování citrusovými plody (citrony, pomeranče, mandarinky a další). Později se v Británii dokonce samotné kdoule z receptů vytratily a dnešní britská marmeláda je převážně citrusová.", "section_level": 1}, {"title": "Užití názvu v potravinářské terminologii.", "content": "Přestože historicky původní „marmeláda“ byla vyráběna z kdoulí, od roku 1979 platí v Evropské unii směrnice, která nařizuje pod názvem \"marmeláda\" prodávat pouze „marmeládu“ ve významu anglického slova \"\", což znamená, že jako „marmeláda“ se smí nazývat pouze marmeláda vyrobená alespoň z jedné pětiny z citrusových plodů. Zatímco některé státy EU jako Dánsko, Řecko nebo Rakousko si stačily pro užívání tohoto názvu vyjednat výjimku z uvedené směrnice, česká vláda při vstupu České republiky do Evropské unie tuto možnost propásla. Proto se na Českou republiku od roku 2003 tato směrnice vztahuje také a na českém trhu nesmí být pod názvem „marmeláda“ distribuována marmeláda bez minimálně pětinového obsahu citrusových plodů. Potravinářská společnost Hamé roku 2012 zažádala prostřednictvím Ministerstva zemědělství České republiky u Evropské potravinářské komise o výjimku z evropské legislativy, která by společnosti umožnila označovat jako \"marmeláda\" její marmelády vyrobené z jahod nebo meruněk. Společnost doufala, že tyto marmelády budou zařazeny mezi tzv. zaručené tradiční speciality a legislativní pravidlo se na ně vztahovat nebude. Požadavek však Evropská potravinářská komise zamítla. Z toho důvodu jsou pro v Česku prodávané marmelády používána různá náhradní označení jako \"ovocná pomazánka\" nebo \"ovocná směs\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Marmeláda (z portugalského \"marmelo\" – kdoule) je druh sladké polotekuté ovocné směsi, která vzniká vařením a želírováním ovocných dužnin a šťáv a využívá se jako pochutina (ochucovací doplněk jídla), např. pro mazání na pečivo a také k dochucení a zdobení pokrmů. Na území Česka jsou marmelády vyráběny z místních plodů, jako jsou jahody, jablka, třešně, meruňky, ostružiny, borůvky. Na rozdíl od podobného džemu tvoří marmeláda hustší hladkou, jemně propasírovanou směs, zatímco džem obvykle bývá řidší a může obsahovat kousky ovoce. Ovoce použité při výrobě marmelády může být prostě rozvařeno vcelku nebo před rozvařením vylisováno nebo může být k přípravě marmelády použita pouze ovocná šťáva. Následným želírováním (přirozeným působením pektinu obsaženého v ovoci nebo doplněním želírovacího přípravku) během vaření dojde k zahuštění. V jiných zemích se pro výrobu marmelády používají i jiné plody, např. ve Velké Británii se marmeláda vyrábí tradičně z citrusových plodů.", "tgt_summary": "Marmalade is a fruit preserve made from the juice and peel of citrus fruits boiled with sugar and water. The well-known version is made from bitter orange, but it is also made from lemons, limes, grapefruits, mandarins, sweet oranges, bergamots, and other citrus fruits, or a combination. The preferred citrus fruit for marmalade production is the Spanish Seville or bitter orange, \"Citrus aurantium\" var. \"aurantium\", prized for its high pectin content, which sets readily to the thick consistency expected of marmalade. The peel imparts a bitter taste. The word \"marmalade\" is borrowed from the Portuguese , from 'quince'. Marmalade is generally distinguished from jam by its fruit peel. However, it also may be distinguished from jam by the choice of fruit, though historically, it has often been used for non-citrus preserves.", "id": 1452311} {"src_title": "La Tène", "tgt_title": "La Tène (archaeological site)", "src_document": [{"title": "Historie výzkumu.", "content": "První nálezy (železné meče, nářadí, spony aj.) odtud byly získány kolem poloviny 19. století při bagrování dna jezera. Při poklesu vody v kruté zimě 1853/1854, kdy bylo dno obnaženo, věnoval švýcarský badatel Ferdinand Keller zvýšenou pozornost této situaci a nálezům (vedle velkého množství různých předmětů i zbytky několika můstků), o nichž podal první zprávu v roce 1858 a později pak další; do konce století pak vyšly ještě dvě publikace věnované La Tène (Émile Vouga 1885, V. Gross 1886), systematický výzkum nicméně byl proveden teprve v letech 1907-1917 a publikován v roce 1923 (Paul Vouga). Naleziště vydalo na 2500 různých předmětů, z nichž zhruba třetinu tvoří zbraně (železné meče, kopí, štíty) především z mladší doby laténské, dále šperky, nářadí, nástroje, součásti vozů a koňských postrojů aj., vedle toho i zvířecí a lidské kosti.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace naleziště.", "content": "Lokalita byla různě interpretována – např. jako celnice, obětní místo, vojenské stanoviště atd. a její zánik byl spojován s odchodem Helvetiů, kteří sídlili na území dnešního Švýcarska (země je dodnes nazývána \"Helvetia\", název se objevuje např. na poštovních známkách), do Galie v roce 58 př. n. l. Nejnovější interpretace vychází z výsledků výzkumu analogických lokalit rovněž na březích Neuchâtelského jezera (Corneaux, Port, Thielle), kde byly zjištěny zbytky dřevěných mostů a nalezeno opět větší množství různých předmětů v obdobném složení jako v La Tène. Nálezová situace vede k názoru, že předměty byly zavěšovány na konstrukci mostu (mostů) jako oběti vodnímu božstvu; most původně překlenoval říčku spojující dříve Neuchâtelské jezero s nedalekým jezerem \"Lac de Morat (Murtensee)\". Velmi důležitá je skutečnost, že díky uložení ve vodním prostředí se dochovala řada předmětů či jejich částí z organických materiálů, tedy ve své původní celistvé podobě (dřevěné štíty, dřevěná ratiště kopí, dřevěné rukojeti mečů aj.), kterou je zase možno konfrontovat s ikonografickými prameny. Některé z dochovaných dřevěných předmětů bylo možno použít pro dendrochronologické datování (např. kůly z mostu pocházejí z let 254-251 př. n. l., štít s pásovou puklicí, datovanou v rámci Reineckovy periodizace do stupně LT C1, poskytl absolutní datum 229 př. n. l., dřevěné kolo vozu bylo vyrobeno ze dřeva stromu poraženého v roce 38 př. n. l.).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nálezy z lokality La Tène se svým jednotným charakterem výrazně odlišovaly od tehdy již dobře známých nálezů z Hallstattu a na základě rostoucího počtu obdobných nálezů z jiných míst vyvodil roku 1872 švédský archeolog Hans Hildebrandt důležitý závěr: předřímskou dobu železnou rozdělil na období starší (do roku 500 př. n. l.), pro které použil označení doba halštatská, a mladší (500 př.n.l. - 0), které nazval podle naleziště v La Tène dobou laténskou. Objev lokality, její výzkum a následné vyhodnocení znamenal obrovský posun ve vývoji prehistorické vědy, její pravý význam však vyniká po zasazení do kontextu bohaté a složité struktury keltského osídlení v této oblasti, tvořené vedle samotného La Tène např. i výše zmíněnými lokalitami v Corneaux, Portu a na říčce Thielle, nedalekým oppidem Mont Vully a řadou sídlišť a obchodních center v okolí jezera, vypovídajících o regionu jako o významném centru řemesel a obchodu v daném období.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je na místě vybudován kemp s pláží a restaurací; archeologické naleziště připomínají jen skromné tři panely u pláže. Nálezy z lokality jsou uloženy a vystaveny v Laténiu, nedaleko na břehu jezera situovaném muzeu věnovaném pravěké a středověké historii okolí Neuchâtelského jezera.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Tène je eponymní lokalita na katastru obce Marin-Epagnier na břehu Neuchâtelského jezera (Švýcarsko), podle níž bylo období největšího rozmachu keltského osídlení Evropy se svéráznou hmotnou kulturou nazváno dobou laténskou (cca 500 př. n. l. - 0).", "tgt_summary": "La Tène is a protohistoric archaeological site on the northern shore of Lake Neuchâtel, Switzerland. Dating to the second part of the European Iron Age it is the type site of the La Tène culture, which dates to about 450 BCE to the 1st century BCE and extends from Ireland to Anatolia and from Portugal to Czechia. La Tène is listed as a property of national significance.", "id": 6331} {"src_title": "Cassis", "tgt_title": "Cassis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé na území dnešní Cassis v 5. století př. n. l. byli z kmene Ligurů, který zde vybudoval první opevněné hradiště. Tito lidé se zde živili rybolovem a zemědělstvím. Spojení s řeckou Marseille (tehdy Massilia) nasvědčuje, že poté toto místo obývali Řekové, ale neexistuje proto zatím žádný důkaz. Za časů římské říše bylo Cassis zastávkou námořní cesty, kterou podnikl císař Antoninus Pius. Nyní už zde byla stálá vesnice, jejíž obyvatelé nacházeli své živobytí v rybolovu a námořním obchodem se Severní Afrikou a Středním Východem. To potvrdilo několik archeologických objevů. Od 5. do 10. století vedla invaze barbarů obyvatele Cassis k hledání ochrany v opevněném táboře (\"castrum\"), které se stalo majetkem panství v Baux-de-Provence v 13. století. V 15. století bylo postoupeno hrabatům v Provence, poté dal král René městečko do rukou biskupství v Marseille, které mu vládlo až do Velké francouzské revoluce. V 18. století se počalo Cassis rozšiřovat i za hradby svého opevněného přístavu. Po Bourbonské restauraci se zde začali vyvíjet různá průmyslová odvětví jako oděvnictví, výroba olivového oleje, vinařství a těžba místního vápence a výroba cementu. Těžba tzv. \"Stone of Cassis\" je věhlasná již od starověku. Zdivo nábřeží mnoha středomořských přístavů je původem z Cassis, pro pestrost můžeme zmínit několik příkladů - Marseille, Pireus, Alžír, Alexandrie. Ze zdejšího kamene je vyroben i podstavec Sochy Svobody v New Yorku. Tato odvětví začala na počátku 20. století mizet. Z toho vznikající volná pracovní síla posílila vinařskou výrobu (Cassis byla jednou z první vinařských oblastí, které začali profitovat z \"appellation d'origine contrôlée\" (uznávaná kontrola původu vína založená roku 1936). Zdejší vína jsou bílá, ale i růžová. Žil zde malíř Rudolf Kundera, který v Cassis 9. ledna 2005 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Abitanti censiti\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Cassis je městečko situované 20 km jihovýchodně od Marseille. Je to hojně navštěvovaný přístav, známý pro své skalnaté zátoky (calanques).", "tgt_summary": "Cassis (; Occitan: \"Cassís\") is a commune situated east of Marseille in the department of Bouches-du-Rhône in the Provence-Alpes-Côte d'Azur region, whose coastline is known in English as the French Riviera, in Southern France. In 2016, it had a population of 7,265. It is a popular tourist destination, famous for its cliffs (\"falaises\") and the sheltered inlets called \"calanques\". The wines of Cassis are white and rosé, and not to be confused with crème de cassis, a specialty of Burgundy which takes its name from blackcurrants (\"cassis\"), not the commune.", "id": 1274103} {"src_title": "Andronikos II.", "tgt_title": "Andronikos II Palaiologos", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Andronikos se narodil v 25. března 1259 jako syn nikájského císaře Michaela VIII. a jeho manželky Theodory. Když se jeho otec zmocnil roku 1261 Konstantinopole, dal svého syna prohlásit okamžitě spolucísařem a korunovat v chrámu Hagia Sofia, zajistil tím tak nezpochybnitelné panování palailiogovské dynastie. O Andronikově dětství se toho moc neví, k první důležité události dochází, když jej Michael poslal v sedmdesátých či v osmdesátých letech bojovat proti Turkům, kteří pronikali na byzantská území v Malé Asii. Andronikos dosáhl několika úspěchů, včetně obnovy města Tralles, které bylo přejmenováno na Andrinocopolis, ale po Andronikově odchodu opět přebírají území Turci. Samostatným vládcem se Andronikos stal v prosinci 1282.", "section_level": 2}, {"title": "Císařská vláda.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První léta vlády.", "content": "Dvacetičtyřletý Andronikos nezdědil po otci lehké postavení, právě naopak. Byzantská říše byla na pokraji rozvratu. Hlavním problémem byla nespokojenost lidu s přijetím náboženské unie za císaře Michaela a nejen to, říše byla chudá a na pokraji bankrotu. Andronikos nechal dokonce svého otce pohřbít raději v Selymbrii, než aby rozbouřil konstantinopolské obyvatelstvo. Své panování začal Andronikos tím, že zrušil nepopulární unii se západem. Andronikos byl od počátku proti unii, avšak za otcovi vlády musel chtě nechtě souhlasit. Tímto opatřením si císař naklonil pravoslavnou církev, i když nebyl schopen vyřešit její vnitřní rozkoly. Císař také učinil několik ústupků šlechtě a díky těmto opatřením se mu podařilo uklidnit rozbouřenou společnost. Roku 1284 se oženil s Jolandou z Montferratu. Během jeho vlády došlo k velké hospodářské krizi impéria, díky níž začala hodnota hyperpyronu strmě klesat, avšak tato negativní tendence započala již za vlády Michaela VIII. Prázdnou státní pokladnu se císař snažil naplnit neoblíbenými opatřeními. Daně byly stále vyšší a vyšší, výdaje na armádu snižovány, zlato v císařském paláci roztaveno a v roce 1285 učinil císař snad největší chybu – dal provést demontáž byzantského loďstva, které v té době mělo 80 až 120 lodí. Kvůli likvidaci loďstva byla Byzantská říše stále více závislá na italských republikách Janovu a Benátkách, tím bylo později usnadněno pronikání Turků do Evropy. Roku 1290 odjel Andronikos na návštěvu k bývalému nikájskému císaři Janu IV., který byl Michaelem oslepen a zbaven vlády. Císař se Janovi omluvil za to, co mu kdysi provedl jeho otec. Tímto aktem si císař získal náklonnost církve. Posléze císař roku 1291 opět jednal s Janovskou republikou o obchodních privilegiích, výměnou za převedení finančních zisků z Krymu na Byzanc a zachování byzantského loďstva. I přesto se již nikdy neměla říše vymanit z námořní dominance italských republik. Roku 1295 přijal císař za spolucísaře svého syna Michaela IX., kterému předal kontrolu nad financemi a vedení nad armádou.", "section_level": 3}, {"title": "Boj o Malou Asii.", "content": "Na rozdíl od svého otce rozpoznal Andronikos II. závažnost situace v Malé Asii. Snažil se všemožnými způsoby vyhnat Turky, kteří se usazovali na byzantském území – především Osmanské Turky. Jeho prvním krokem byl přesunut svého dvora do Nikáje, aby mohl osobně dohlížet na výstavbu opevnění a posilovat morálku zdejších vojenských posádek. Poté poslal svého nejlepšího generála Alexia Philantropenose, aby z Meandrového údolí vyhnal Turky. To se mu dočasně podařilo, avšak úspěch byl narušen spiknutím a Alexios Philantropenos byl zbaven velení. Poté císař poslal v čele armády do Malé Asie svého syna Michaela IX. a generála Muzalon porazit Turky. Došlo k bitvě u Baphea roku 1302 a Byzanc byla poražena, poté se Byzantinci zmohli jen na obranu silně opevněných měst. Roku 1308 požádal císař o pomoc Mongoly a Srby a podařilo se mu poslat 6 000 mužů, opět pode velením svého syna, aby zkonsolidoval poslední byzantské državy v Býthii.", "section_level": 3}, {"title": "Katalánská společnost.", "content": "V polovině roku 1302 dorazili do Konstantinopole dva vyslanci Rogera de Flor, kteří přišli nabídnout služby katalánské společnosti císaři po dobu devíti měsíců, výměnou za udělení Rogerovi titulu Megas Duxe (velkovévoda) a ruky jeho neteře Marie z Monferenttu, císař měl také společnosti vyplácet žold. Protože si byl císař vědom katastrofální situace v Malé Asii, rozhodl se nabídku katalánských žoldnéřů přijmout a to i přes vysokou cenu. Katalánská společnost se na lodích přepravila z Itálie, kde působila u aragonského krále. Celkem do Byzance přibylo kolem 7 000 lidí, včetně dětí a žen, z nichž bylo 2 500 bojovníků. V září 1302 přijel do Konstantinopole Roger de Flor osobně. Andronikos mu podle svého slibu udělil titul Megas Duxe a dal mu ruku své neteře Marie. Katalánci způsobili mnoho problémů v okolí města a tak je císař dal co nejdříve přepravit přes Bospor do Anatolie. Katalánští se vylodili u Kyziku a porazili Turky, kteří obléhali město, samozřejmě se to neobešlo bez plenění. Během několika měsíců se podařilo vyhnat Turky od Efezu, Philadelphie a Magnesia. Taktikou katalánských žoldnéřů byly rychlé útoky na nepřítele, který nedokázal včas využít svých luků. Roku 1304 byla byzantská armáda pod velením Michaela IX. poražena u Skafidy Bulhary. Podle mírové smlouvy, uzavřené roku 1307 musela Byzanc odstoupit několik hradů a měst Bulharsku. Roger de Flor zatím odrazil invazi Alanů u Černého moře a postoupil daleko do Malé Asie až k pohoří Taurus, kde v srpnu 1305 porazil Osmany a jeho muži získali obrovskou kořist. Dobytá území předal císař Rogerovi do správy. Bohužel docházelo k mnoha sporům mezi neukázněnými Katalánci a obyvatelstvem. Katalánci se zde dopustili na obyvatelích mnoha excesů. Mnoho lidí by raději žilo pod nadvládou Turků než pod krutými Katalánci. Přesto Byzantici neučinili nic, aby zabránili Kataláncům v řádění. Nakonec v době, kdy Roger odešel na vojenské tažení, se Magnesia vzbouřila a odmítla jej vpustit do města. Roger se město chystal oblehnout, avšak císař jej rychle povolal zpět na Balkán, aby se účastnil bojů proti Bulharům. Vztahy mezi císařem a bulharským carem byly velmi napjaté. Car Theodor Svatoslav napadl roku 1305 říši a chtěl se zmocnit byzantských přístavů na pobřeží Černého moře. Michael IX. se snažil území bránit, avšak jeho armáda byla příliš malá a slabá a tak byla nakonec poražena. Michael se chtěl pomstít a Andronikos povolal Katalánské. Avšak byzantská armáda to těžce nesla a nakonec Michael poslal dopis, ve kterém vyjádřil své obavy z rivality Katalánců a byzantské armády a obával se, že by mohlo na straně Byzanticů dojít k povstání. Katalánci již dorazili přes Bospor do Galiopolis a cítili se dotčeni, když císař Rogera posílal zpět do Malé Asie. Roger se cítil tímto přístupem uražen a odmítl císařovu žádost. Poté požadoval okamžité vyplacení žoldu, avšak císař mohl Kataláncům vyplatit jen malou částku toho, co původně chtěli. Navíc Katalánským dorazily posily od krále Jakuba II. Aragonského. Mezi Byzantici a katalánskou stranou započaly kruté boje. Katalánští plenili Thrákii a způsobili mnoho útrap obyvatelům oblasti. Roger chtěl vytvořit svou vlastní říši, ta se měla rozkládat v Malé Asii. K jeho ambicím patřilo i dobytí Konstantinopole. V lednu 1307 dobyl Roger Galiopolis a zoufalý císař se s ním rozhodl vyjednávat. Udělil mu titul \"cesare\" a dostal v léno asijská území říše (kromě Býthie). Roger se nyní ze své základny chystal zničit Turky s pomocí 3 000 mužů. Ale chování Rogera vzbudilo nepřátelství a rivalitu spolucísaře Michaela. Ten chtěl Katalánskou společnost zničit. Michael pozval Rogera na hostinu pro vojenské velitele. Roger ignoroval nepřátelství se spolucísařem a jeho pozvání přijal. Tato chyba jej stála život – dne 7. dubna 1307 byl na hostině na svojí počest zabit žoldnéři císaře Michaela spolu se svým doprovodem 400 rytíři a tisícem pěšáků. Michael pak s pomocí mnoha Turků zaútočil na Galiopolis, kterou ovládal Berenguer, jiný velitel Katalánců, ten sebou přivezl 9 galér. Útok na Galiopolis byl neúspěšný, ale katalánská společnost utrpěla velké ztráty. Berenguer však poté pobil veškeré byzantské obyvatelstvo Galiopolis a vytvořil zde jakýsi typ samostatného státu. Poté Katalánci porazili císařské armády a vyplenili Makedonii a Thrákii.", "section_level": 3}, {"title": "Občanská válka a smrt.", "content": "Situace v Byzantské říši se konečně začala zlepšovat, avšak záhy vypukla první občanská válka za vlády Palailogovců. Po smrti císaře Michaela IX. se novým spolucísařem Andronika stal roku 1325 jeho vnuk Andronikos III. Nakonec měl však být kvůli rodovým sporům Andronikos III. zbaven moci. Avšak mladý spolucísař byl spojen s byrokracií a vzbouřil se proti svému dědovi. Tak došlo v Byzanci ke kruté občanské válce. Turci mohli nyní v klidu pokračovat ve svém tažení a roku 1326 dobyli Bursu. Poté byla krom měst Nikomedie a Nikáji celá Býthie definitivně ztracena. Na Balkáně se zas mohli Srbové zmocnit několika pevností v Makedonii. Andronikos II. dal navíc provést další demontáž loďstva, to umožnilo Naxu a Benátkám dobýt mnoho Egejských ostrovů. V roce 1328 se vzbouřencům podařilo lstí proniknout do hlavního města a Andronikos II. byl nucen abdikovat ve prospěch svého vnuka Andronika III. Poté Andronikos odešel do kláštera, kde jako mnich 13. února 1332 zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "S Annou Uherskou měl císař dvě děti: S druhou manželkou Jolandou měl děti: Dále měl dvě nemanželské dcery Irenu a Marii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andronikos II. Palaiologos (25. března 1259, Nikaia–13. února 1332, Konstantinopol) vládl jako druhý císař z rodu Palaiologovců v Byzantské říši v letech 1282–1328.", "tgt_summary": "Andronikos II Palaiologos (; 25 March 1259 – 13 February 1332), usually Latinized as Andronicus II Palaeologus, reigned as Byzantine Emperor from 1282 to 1328. Andronikos' reign was marked by the beginning of the decline of the Byzantine Empire. During his reign, the Turks conquered most of the Western Anatolian territories of the Empire and, during the last years of his reign, he also had to fight his grandson Andronikos in the First Palaiologan Civil War. The civil war ended in Andronikos II's forced abdication in 1328 after which he retired to a monastery.", "id": 1415287} {"src_title": "Marqab", "tgt_title": "Margat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Marqab se nachází na vyhaslém vulkánu v nadmořské výšce přibližně 500 metrů. Zaujímal strategickou pozici na cestě z Tripolisu do Latakie a měl výhled na Středozemní moře. Původní pevnost pochází pravděpodobně již z antických časů, ale zmínky o prvních obráncích hradu pochází z roku 1062, kdy pevnost drželi Arabové, kteří jej udrželi v dobách po první křížové výpravě, kdy se hrad nacházel v blízkosti křižáckého Antiochijského knížectví. Když byli roku 1104 normanští rytíři z Antiochie poraženi v bitvě u Harranu, byzantský císař Alexios I. využil jejich slabosti a dobyl Marqab od muslimů. Byzantinci ho však neudrželi dlouho, když o několik let později byl dobyt křižáckými vojsky antiochijského regenta Tankreda Galilejského, který byl synovcem zakladatele Antiochijského knížectví Bohemunda z Tarentu, který v té době válčil s byzancí na Balkáně. Takred posléze pevnost připojil k Antiochii. V sedmdesátých letech 12. století pevnost kontroloval Renaud II. Mazoir z Antiochie, vazal tripolského hraběte. Pevnost a k ní přilehlá panství byla tak rozlehlá, že měla dokonce i několik vlastních vazalských panství. Renaudův syn Bernard hrad roku 1186 prodal johanitům, protože správa takového panství byla pro rod Mazoir příliš nákladná. Poté, co hrad prošel pod rukama johanitů částečnou přestavbou a rozšířením, stal se hlavním velitelstvím řádu v Sýrii. Marqab, se svými čtrnácti věžemi a posádkou rytířů sv. Jana Jeruzalémského byl považován za nedobytný. Roku 1188 byl hrad obležen vojsky sultána Saladina. Pevnost však útokům muslimů odolala a stala se tak jedním z mála opěrných bodů, který po katastrofální bitvě u Hattínu a Saladinově tažení, zůstal v křižáckých rukách. Počátkem 13. století špitálníci ovládali přilehlá území i karavanní trasy, na kterých vybírali poplatky od projíždějících i poutníků. Poté, co v rámci třetí křížové výpravy anglický král Richard Lví srdce dobyl byzantský Kypr a svrhl jeho vládce Izáka Komnena, byl v Marqabu Izák uvězněn. Kolem roku 1240 užil Marqab jako své velitelství i biskup z nedaleké Valenie. 25. dubna roku 1285 oblehl hrad mamlúcký sultán Kalavun a po měsíčním obléhání Marqab, s pomocí razičů, kteří narušili severní zeď, dobyl. Kalavun, který měl respekt k odvaze a houřevnatosti obránců, dovolil johanitům, aby kapitulovali a opustili pevnost, spolu se vším, co mohli odnést. Na rozdíl od jiných křižáckých pevností, které poté, co byly dobyty muslimy byly srovnány se zemí, aby je případně nemohli křižáci dobýt nazpět, Marqab tento osud nepotkal a mamlúci z něj udělali svou vlastní pevnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marqab, či také Margat nebo Magrat (z arabštiny Qalaat al-Marqab, originálně ) je křižácký hrad nacházející se poblíž města Baníjás v dnešní Sýrii. Byl jednou z nejmocnějších pevností rytířského řádu johanitů (či též špitálníků, hospitaliérů či rytířů svatého Jana Jeruzalémského) ve Svaté zemi. Větším hradem řádu už byl jen slavný Krak des Chevaliers, který stojí jižně od Marqabu.", "tgt_summary": "Margat, also known as Marqab, (), is a castle near Baniyas, Syria, which was a Crusader fortress and one of the major strongholds of the Knights Hospitaller. It is located around from the Mediterranean coast and approximately south of Baniyas. The castle remained in a poor state of preservation until 2007 when some reconstruction and renovation began.", "id": 1880052} {"src_title": "Jean-Loup Chrétien", "tgt_title": "Jean-Loup Chrétien", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Narodil se v La Rochelle. V roce 1959 se dostal na tři roky do vojenské letecké školy École de l'Air. Pak sloužil v armádě jako stíhač a zkušební pilot. V roce 1977 byl jmenován zástupcem velitele protivzdušné obrany jižní Francie. Od roku 1978 procházel sítem výběru z 430 adeptů z Francie na post kosmonauta, koncem roku 1980 nastoupil k výcviku ve Hvězdném městečku s nohou v sádře. Je ženatý, má čtyři syny.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé letěl koncem jara 1982 na palubě Sojuzu T-6 k orbitální stanici SSSR Saljut 7. Spolu s ním z Bajkonuru vzlétl Vladimir Džanibekov a Alexandr Ivančenkov, na stanici se setkali s dalšími dvěma kosmonauty Berezovojem a Lebeděvem, po týdnu se odpojili a vrátili k Zemi. Při tomto letu strávil ve vesmíru 189 hodin a stal se tak prvním Francouzem a 108. člověkem v kosmu. Podruhé byl v posádce lodi Sojuz TM-7 na podzim 1988. Startu v Bajkonuru přihlížel i francouzský prezident François Mitterrand. Tříčlenná posádka Volkov, Krikaljov a Chrétien se svou lodí připojila k orbitální stanici Mir, kde již pracovali Titov a Manarov. Celá pětice pak ve stanici plnila připravené úkoly, Chrétien měl na starost 14 experimentů pro něj vytvořeného programu Aragaz včetně výstupu do vesmíru (EVA). Po třech týdnech Chrétien společně s Manarovem a Titovem v lodi Sojuz TM-6 odletěli na Zemi. Třetí let absolvoval ve svých 59 letech na palubě amerického raketoplánu Atlantis na podzim roku 1997. Posádka byla mezinárodní, sedmičlenná: James Wetherbee, Michael Bloomfield, Vladimir Titov z Ruska, Scott Parazynski, Jean-Loup Chrétien, Wendy Lawrenceová a David Wolf. Poslední jmenovaný na Miru zůstal, místo něj se na Zemi vrátil Michael Foale z původní posádky Miru. Sebou měli vědecký modul Spacehab. Po 11 dnech ve vesmíru Atlantis přistál v USA na Floridě, na přistávací dráze Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "Po třech letech, během nichž ve vesmíru strávil 43 dní, zůstal v americkém Houstonu u NASA, roku 2001 odtud odešel. V letech 2007–2008 se stal členem vedení firmy Tietronix Software, Houston.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Loup Chrétien (* 20. srpna 1938 La Rochelle, Francie) je první francouzský kosmonaut. Absolvoval lety v kosmických lodích Sojuz i v raketoplánu.", "tgt_summary": "Jean-Loup Jacques Marie Chrétien (born 20 August 1938) is a French retired \"Général de Brigade\" (brigadier general) in the \"Armée de l'Air\" (French air force), and a former CNES spationaut. He flew on two Franco-Soviet space missions and a NASA Space Shuttle mission. Chrétien was the first Frenchman and the first western European in space.", "id": 1376830} {"src_title": "Světlana Savická", "tgt_title": "Svetlana Savitskaya", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Její otec Jevgenij Jakovlevič Savickij byl maršál letectva, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu a účastník Velké vlastenecké války. V šestnácti letech se přihlásila do výsadkářského klubu a než skončila střední školu, měla za sebou stovky seskoků, byla mistryní tohoto sportu. Po maturitě se dostala na Moskevský letecký institut, fakultu stavby letadel. Souběžně se studiem se učila létat. Na letišti v Tušinu zvládla vyšší pilotáž a stala se členkou sportovního mistrovského týmu SSSR. V roce 1965 třikrát skočila na padáku ze stratosféry, každý seskok byl světovým rekordem. Stala se také absolutní mistryní světa na vrtulových letadlech. Pak se dostala do školy zkušebních pilotů. V roce 1977 dosáhla na sériovém nadzvukovém Je-133 (MiG-25PU) rekordní výšky 21140 metrů, obdobných rekordů dosáhla několik. V roce 1980 se stala členkou týmu připravujících se kosmonautů MMZ Skorost. Po 19 letech od letu Těreškovové se stala druhou ženou světa, která letěla do vesmíru. Bylo jí 34 let, je zaregistrována jako 111. člověk ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "První svůj let absolvovala na lodi Sojuz T-7 koncem léta 1982. Start byl z kosmodromu Bajkonur, na palubě s ní letěli Leonid Popov a Alexandr Serebrov. Po 25 hodinách se připojili k orbitální stanici Saljut 7, kde je uvítala stálá posádka ve složení Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv. Když se po několika dnech práce se Sojuzem T-5 vrátila na Zemi, měla za sebou prvních 189 hodin ve vesmíru. Po návratu pracovala rok v letecké konstrukční kanceláři, pak v konstrukci kosmických přístrojů a souběžně se podrobila výcviku pro další let. Podruhé letěla jako palubní inženýrka na stanici Saljut 7 o dva roky později v lodi Sojuz T-12. Jejími kolegy byli Vladimir Džanibekov a Igor Volk. Na Saljutu byla v té době stálá posádka Leonid Kizim, Oleg Aťkov, Vladimir Solovjov, která zde zůstala i nadále. Savická vystoupila jako první žena světa na tři hodiny do volného prostoru (EVA) k experimentům se svářením. Přistáli po 11 dnech na Zemi, v Kazašské SSR. Strávila ve vesmíru 19 dní, čímž utvořila další světový rekord mezi ženami.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "V letech 1983–1993 byla členkou týmu NPO Energija v Rusku. V roce 2007 byla na volební kandidátce komunistů KSRF.", "section_level": 2}], "src_summary": "Světlana Jevgeňjevna Savická (, * 8. srpna 1948 Moskva, SSSR) je bývalá sovětská kosmonautka, pilotka a konstruktérka ruské národnosti, mnohonásobná letecká světová přebornice a první žena, která vystoupila do volného vesmírného prostoru.", "tgt_summary": "Svetlana Yevgenyevna Savitskaya (; born 8 August 1948) is a retired Soviet aviator and cosmonaut who flew aboard Soyuz T-7 in 1982, becoming the second woman in space. On her 1984 Soyuz T-12 mission she became the first woman to fly to space twice, and the first woman to perform a spacewalk. She set several FAI world records as a pilot.", "id": 1001323} {"src_title": "Pseudoinverze matice", "tgt_title": "Generalized inverse", "src_document": [{"title": "Moore–Penroseova pseudoinverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Moore–Penroseovou pseudoinverzí matice formula_1 nazveme matici, která je jednoznačným řešením soustavy čtyř (nelineárních) rovnic tzv. Moore–Penroseových podmínek. Moore–Penroseovu pseudoinverzi značíme formula_2. (Všimněme si, že pro čtvercovou regulární matici a její inverzi jsou všechny podmínky splněny triviálně.)", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet, alternativní definice.", "content": "Nechť formula_9, formula_10. Uvažujme singulární rozklad kde pak Snadno ověříme, že takto zvolená matice splňuje všechny čtyři podmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Chápeme-li původní matici jako lineární zobrazení formula_14 a provedeme-li jeho restrikci na formula_15, kde je bijektivní, pak Moore–Penroseova pseudoinverze reprezentuje jeho inverzi. Má-li matice formula_1 lineárně nezávislé sloupce, pak formula_17 je regulární a má-li naopak lineárně nezávislé řádky, pak formula_19 je regulární a Zřejmě, je-li matice regulární (speciálně má lineárně nezávislé řádky i sloupce), pak", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Uvažujme lineární aproximační problém pak je řešení ve smyslu nejmenších čtverců, má-li matice formula_1 lineárně závislé sloupce, pak je to navíc řešení minimální v normě. Tedy, navíc formula_26 má minimální normu mezi všemi formula_27, které výraz vlevo minimalizují.", "section_level": 2}, {"title": "Další zobecněné inverze odvozené od Moore–Penroseových podmínek.", "content": "Uvažujme Moore–Penroseovy podmínky očíslované tak jak je uvedeno výše. Pro zobecnění pojmu inverzní matice není nezbytně nutné vyžadovat splnění všech čtyř podmínek. Následující zobecněné inverze jsou pojmenované a označené podle toho, které z podmínek splňují: Uvažujeme-li shora uvedený singulární rozklad matice formula_1, pak platí pro libovolné matice formula_35, formula_36, formula_37. (1,2)-inverze je taková (1)-inverze, pro kterou platí formula_38. (1,2,3)-inverze je taková (1,2)-inverze, pro kterou formula_40, tedy (1,2,4)-inverze je taková (1,2)-inverze, pro kterou formula_42, tedy (1,2,3,4)-inverze je výše zmíněná Moore–Penroseova pseudoinverze. V obecném případě je zřejmě (1,2,3,4)-inverze jediná zobecněná inverze z výše uvedených, která je dána jednoznačně.", "section_level": 1}, {"title": "Drazinova, grupová a spektrální zobecněná inverze.", "content": "Je-li navíc matice formula_44 čtvercová (singulární), lze zobecnit i další vztahy, které klasická inverze přirozeně splňuje, například", "section_level": 1}, {"title": "Drazinova inverze.", "content": "Zobecněná inverzní matice, dle předchozí konvence (1k,2,5)-inverze, je tzv. Drazinova inverze. Podmínky (1k), (2) a (5) jsou ekvivalentní podmínkám", "section_level": 2}, {"title": "Grupová inverze.", "content": "Drazinova inverze pro formula_50, tedy (1,2,5)-inverze, se nazývá grupová inverze a značí se formula_51.", "section_level": 2}, {"title": "Spektrální inverze.", "content": "Je-li čtvercová singulární matice formula_1 diagonalizovatelná, tj. formula_53, kde formula_54 je diagonální s vlastními čísly na diagonále. Zobecněnou inverzi můžeme definovat pomocí vztahu Tato inverze zřejmě splňuje podmínky (1), (2), (5), je tedy grupovou inverzí, a nazývá se spektrální inverze. Je-li navíc matice formula_1 normální, tj. formula_57, formula_58 pak její spektrální inverze a Moore–Penroseova pseudoinverze splývají.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Moore–Penrose Inverse", "section_level": 1}], "src_summary": "Pseudoinverzní matice nebo též zobecněná inverze se používá ke zobecnění pojmu inverzní matice v případech, kdy matice formula_1 je čtvercová singulární, nebo obdélníková, tedy v případech, kdy klasická inverze neexistuje. Pojem inverze lze zobecnit mnoha různými způsoby. V praxi se nejčastěji setkáme s tzv. Moore–Penroseovou pseudoinverzí, kterou poprvé zavedli Moore (1920) a Penrose (1931) a obvykle se značí formula_2.", "tgt_summary": "In mathematics, and in particular, algebra, a generalized inverse of an element \"x\" is an element \"y\" that has some properties of an inverse element but not necessarily all of them. Generalized inverses can be defined in any mathematical structure that involves associative multiplication, that is, in a semigroup. This article describes generalized inverses of a matrix formula_1. Formally, given a matrix formula_2 and a matrix formula_3, formula_4 is a generalized inverse of formula_1 if it satisfies the condition formula_6 The purpose of constructing a generalized inverse of a matrix is to obtain a matrix that can serve as an inverse in some sense for a wider class of matrices than invertible matrices. A generalized inverse exists for an arbitrary matrix, and when a matrix has a regular inverse, this inverse is its unique generalized inverse.", "id": 1275830} {"src_title": "Angers (hrad)", "tgt_title": "Château d'Angers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší osídlení tohoto strategického místa na soutoku řek sahá do pravěku. Podle archeologických výzkumů z let 1997 - 2003 zde byla rybářská osada již v období paleolitu, většina nálezů v místním muzeu pochází z období kultury laténské. Později zde galský kmen Andecavů vybudoval galorománskou pevnost, o níž bojoval Gaius Iulius Caesar v galské válce. Poté se na osídlení podíleli Římané. Křesťanská komunita se zformovala za vlády dynastie Karlovců. Za vlády krále Karla Lysého roku 851 již bylo společenství natolik početná, že k jejímu vedení byl instalován Dodon, první biskup z Angers. V pevnosti stála galorománská kaple sv. Jenovéfy, kterou dal biskup přestavět na jednolodní katedrálu s jižní kaplí. Ta byla koncem 9. století po přenesení relikvií sv. Lauda nově zasvěcena tomuto patronovi. Biskupská katedrála sv. Mořice je vystavěna na jejím místě v gotickém slohu. Pevnost dal Fulko Nerra, hrabě z Anjou v 10. století přebudovat na aulu lichoběžníkového půdorysu s velkým sloupovým sálem, zvanou později hrad. Tato stavební konfigurace byla zničena roku 1131 nebo 1132, a poté obnovena v románském slohu s válcovými bastiony po obvodu hradební zdi. Benediktinský klášter sv. Sergia ze 12. století byl centrem písemnictví. Místo bylo proslulé také jako zastávka na poutní cestě do Compostely. Od 12. století byly zakládány poutní kaple podél jedné z vedlejších cest, kterou poutníci chodili přes Angers do Saint-Jean-d´Angely, kde se připojili na hlavní cestu z Tours do Bordeaux a k průsmyku Roncevaux. Hrad roku 1204 dobyl a po vítězství v bitvě u Bouvines roku 1214 obsadil a konfiskoval francouzský král Filip II. V královském majetku již zůstal. Dnešní podoba pochází ze 13. století, kdy hrad nechal znovu upravit francouzský král Ludvík IX. Ten mu vtiskl obranný charakter umocněný použitím černé břidlice kombinované s bílou bretaňskou žulou. Pro české dějiny je významný květen roku 1464, kdy sem přišlo diplomatické poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad jednat o mírové unii evropských států. Vedli je Lev z Rožmitálu a humanista Antonio Marini z Grenoblu. Vévoda René z Anjou, budoucí mnohonásobný král, poselstvo přijal poté na hradě Saumur. Sedmnáct věží opevnění bylo sníženo na úroveň hradeb v 16. století během náboženských válek. V původní výšce se dochovala pouze jedna z nich, Věž mlýna (\"Tour du Moulin\"). René z Anjou a měl v zahradách zvěřinec plný exotických zvířat, dokončený v roce 1450.", "section_level": 1}, {"title": "Hrad.", "content": "Hrad je situován ve strategické výšinné poloze, nad soutokem řek Loiry s Maine, pod jejím soutokem řek Mayenne a Sarthe. Převážně je to gotická stavba krále Ludvíka IX. z let 1228-1238. Opevnění tvoří dvojitý pás hradebních zdí s ochozem a 17 věžemi, vysokými původně 40 metrů, jak je doloženo v 15. století, dnes o 10 metrů nižších. Aulu založil biskup Dodon, v 10. století na jejím místě vznikl první hrad (\"castrum\"), ve druhé čtvrtině 13. století přestavěný na typickou královskou stavbu gotického hradu s palácem, kaplí a mohutnými pevnostními zdmi. Stavbu řídila královna - regentka Blanka Kastilská jako protiváhu k hradům mocných velmožů. Mohutné fortifikace tohoto stavebního období jsou v půdorysu jednoduché, stylově obdobné stavbám římských císařů dynastie Hohenštaufů. Velké bloky kamene jsou opracované do kvádrů v tzv. kyklopském zdivu. Zde byly po antickém způsobu zvýrazněny střídáním pásů černé břidlice, šedé žuly a žlutého pískovce, a tím se docílil výrazný estetický účinek. Hradní kapli sv. Jana Křtitele založil král René a dostavěl ji roku 1410 král Ludvík II. Hrad zaujímá plochu 25 tisíc metrů čtverečních. Hradby o délce přes 600 m stavbu obíhají na půdorysu pětiúhelníku. Jsou prolomeny dvěma branami: Městskou branou (\"La porte de la ville\") a Polní branou (\"La porte des champs\"). Uvnitř areálu hradu jsou stavby ze 13. - 15. století. Nejstarší je jádro královského paláce a královské kaple, ve zdivu ze 13. až 14.století. Interiéry byly během 14. století dovybaveny luxusními prvky včetně krbu v kapli. Dvůr je dále zastavěn kasárnami pro vojenskou posádku, která toto strážní místo stále hlídala, a správní budovou. Během 16. století gotická pevnost byla upravena na zámek s geometricky řešeným parterem parku. Před hradem stojí socha „Dobrého krále“ Reného z Anjou, mnohonásobného krále i z Jeruzaléma, který svou kariéru zakončil jako panovník Provence.", "section_level": 1}, {"title": "Tapisérie.", "content": "Interiéry královského paláce zdobí od roku 1954 v nové instalaci proslulé nástěnné koberce - tapisérie ze 14.-18. století. Nejstarší a nejvýznamnější je soubor sedmi tapiserií s cyklem biblických scén Apokalypsy podle Zjevení sv. Jana. Na plochu o celkové délce 140 metrů a o výšce 4,5 metrů bylo původně zavěšeno devět kusů tapisérií, z nichž se zachovalo sedm. Kromě Apokalypsy do souboru patří také pozdější starozákonní historie hrdiny Samsona, dále pašijové scény se skupinou Ukřižování uprostřed, Dva andělé s nástroji Kristova utrpení a znakem objednavatele, Ľegenda o životě sv. Saturnina a Legenda o životě sv. Maurilla. Angerské tapisérie s Apokalypsou vytvořil v Paříži tkadlec Robert Poincon v tkalcovské dílně Nicolase Bataille, podle kreslených kartonů královského malíře Hennequina z Brugg, zvaného také Jean, ve stylu vrcholné gotiky. Kompozice zářivou barevností, kresebností a sledem scén ve dvou patrech nad sebou připomíná knižní iluminace nebo cykly nástěnných maleb. Vedle newyorského fragmentu tapisérie je to jediný (a rozsahem největší) příklad výtvarně kvalitních tapisérií ze 14. století na světě. Tapisérie vznikly na objednávku vévody Ludvíka I. z Anjou, mecenáše umění tohoto panství a bratra francouzského krále Karla V. Sloužily k výzdobě stěn katedrály sv. Mořice v Angers až do 17. století, pak byly srolovány a nevhodným uložením došlo k jejich poškození, jeden kus byl zničen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Angers je hrad ve stejnojmenném městě na západě Francie v departementu Maine-et-Loire a regionu Pays de la Loire. Historicky jde o bývalou provincii Anjou, připojenou k Francii roku 1481 (nyní část departementů Maine-et-Loire a Indre-et-Loire)). Jejím hlavní město dosáhlo největšího významu ve středověku jako sídelní město hraběcího rodu Anjou, jehož někteří potomci dosáhli královské hodnosti ve Francii, Anglii, Neapolsku, Uhrách a Jeruzalémě, a Plantagenetů.", "tgt_summary": "The Château d'Angers is a castle in the city of Angers in the Loire Valley, in the \"département\" of Maine-et-Loire, in France. Founded in the 9th century by the Counts of Anjou, it was expanded to its current size in the 13th century. It is located overhanging the river Maine. It is a listed historical monument since 1875. Now open to the public, the Château d'Angers is home of the Apocalypse Tapestry.", "id": 644614} {"src_title": "Marie Amálie Habsburská", "tgt_title": "Maria Amalia, Holy Roman Empress", "src_document": [{"title": "Manželství.", "content": "Narodila se roku 1701, necelý měsíc po smrti svého bratra Leopolda Josefa. Jeho smrt způsobila to, že rod Habsburků neměl jediného mužského potomka a dědictví mělo připadnout jedné ze čtyř dcer Josefa I. a Karla VI. Mezitím se bavorský kurfiřt Maxmilián Emanuel snažil získat jako nevěstu pro svého syna starší dceru Josefa I., arcivévodkyni Marii Josefu. To se mu však nepodařilo, a tak začal usilovat o šestnáctiletou Marii Amálii. Na tomto sňatku se v roce 1717 mnichovský a vídeňský dvůr dohodly, ale samotná svatba proběhla až v roce 1722 ve Vídni, a to za předpokladu, že se nevěsta a ženich zavazují dodržovat pragmatickou sankci. I když nevěsta dostala miliónové věno, nevyrovnala se svatba následujícím třídenním oslavám v Mnichově v listopadu 1722, které dal uspořádat Maxmilián Emanuel. Manželství Marie Amálie a Karla VII. Bavorského přineslo sedm dětí včetně Marie Josefy, která si později vzala svého druhého bratrance, císaře Josefa II. Samotnou Marii Amálii velice zajímal společenský život a kulturní akce (dotovala operní představení), milovala lov a také podporovala křesťanství. Její zásluhou byl roku 1729 obnoven Řád rytířů sv. Jiří, finančně velice podpořila rozvoj církevní charity v Bavorsku, zakládala kostely nebo organizovala dvorní poutní cesty.", "section_level": 1}, {"title": "Války o rakouské dědictví.", "content": "Ke změně jejího života však došlo po smrti jejího strýce Karla VI. I přes pragmatickou sankci vznesli Marie Amálie a její manžel v roce 1740 požadavek na nárok na habsburské dědictví, potvrzený hrozbou bavorské a francouzské armády. Tento požadavek se jim zpočátku plnil: v říjnu roku 1741 byl Karel VII. Bavorský v Linci zásluhou svého vojska uznán za arcivévodu rakouského a 7. prosince 1741 se nechal v Praze korunovat za českého krále. Pravděpodobně byl korunován náhradní korunou, protože svatováclavská koruna byla uložena ve Vídni. Jeho korunovace se Marie Amálie nezúčastnila, protože české země byly v té době zmítány boji a její manžel nechtěl riskovat její život. Bavorský kurfiřt dosáhl vrcholu v lednu 1742 korunovací za císaře ve Frankfurtu nad Mohanem. Vojsko Marie Terezie však během roku 1742 vytlačilo bavorské a francouzské vojsko z Čech a obsadilo i celé Bavorsko. V té době se Marie Amálie stala představitelkou „mírové“ strany na bavorském dvoře. Po smrti svého manžela roku 1745 ukončila Marie Amálie nepřátelství se svou sestřenicí Marií Terezií. Právě Marie Amálie se zasloužila o mír mezi Vídní a Mnichovem a zbavení Bavorska válek. Zbývajících dvanáct let svého života prožila v ústraní ve své rezidenci v Mnichově, kde roku 1756 zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Marie Amálie se roku 1722 provdala za bavorského vévodu Karla VII., s nímž měla sedm dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Amálie Rakouská (22. října 1701, Vídeň – 11. prosince 1756, Mnichov) byla mladší dcera krále českého, uherského a římského, císaře římského a markraběte moravského Josefa I. a jeho manželky Amálie Vilemíny. Byla manželkou Karla VII. Bavorského, vzdorokrále českého a císaře římského.", "tgt_summary": "Maria Amalia of Austria (Maria Amalie Josefa Anna; 22 October 1701 – 11 December 1756) was Holy Roman Empress, Queen of the Germans, Queen of Bohemia, Electress and Duchess of Bavaria etc. as the spouse of Emperor Charles VII. By birth, she was an archduchess of Austria, the daughter of Emperor Joseph I and Wilhelmine Amalia of Brunswick-Lüneburg. Maria Amalia had seven children, only four of whom lived through to adulthood, including Maximilian III, Elector of Bavaria.", "id": 1486026} {"src_title": "Grumman F-11 Tiger", "tgt_title": "Grumman F-11 Tiger", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátek vývoje tohoto typu se datuje do roku 1952, když společnost Grumman začala na své náklady vyvíjet náhradu svého palubního typu Grumman F-9 Cougar. Hlavní změnou bylo uplatnění aerodynamických principů pravidla ploch v konstrukci letounu a dalších zlepšeních. Projekt, který nesl od počátku firemní označení \"G-98\" se nakonec stal zcela novou konstrukcí. Stroj poháněl proudový motor Wright J65, který byl licenční verzí britského motoru Armstrong Siddeley Sapphire. Schopnost typu dosáhnout nadzvukových rychlostí zaujala velení US Navy. Byla objednána stavba dvou prototypů \"XF9F-8\", což ještě vyjadřovalo vazbu projektu na F-9 Cougar, ovšem už tehdy se jednalo o zcela nový letoun. Aby byl zmatek dokonán, za nějaký čas bylo prototypu označení odebráno, přiděleno jinému pokusnému typu Grummanu a prototyp Tigeru dostal označení \"XF9F-9\". První prototyp vzlétl 30. července 1954. Jelikož vývoj přídavného spalování ještě nebyl dokončen, byla použita pohonná jednotka, která ho postrádala. Přesto typ už při prvním letu dosáhl téměř rychlosti zvuku. Zvukovou bariétu překonal druhý prototyp, u kterého bylo instalováno přídavné spalování. A stal se tak součástí první generace nadzvukových strojů US Navy (první palubní letoun námořnictva, který bariéru překonal ve střemhlavém letu byl Douglas F4D Skyray. V roce 1955 se označení typu opět změnilo na \"F11F-1\", aby nakonec po roce 1962 zůstalo jen \"F-11\". Palubní zkoušky typu začaly 4. dubna 1956 a probíhaly z paluby letadlové lodi USS Forrestal. V březnu 1957 byly první stroje zavedeny do služby námořnictva. Do služby u amerického námořnictva byl Tiger zaveden zhruba ve stejnou dobu jako F8U Crusader. Při porovnání letových vlastností obou typů se zjistilo, že Tiger byl sice o něco rychlejší a ovladatelnější než Crusader v nízké letové hladině, ale ve výšce 10 668 m byl téměř o 300 km/h pomalejší. Měl mírně nižší počáteční stoupavost a kratší bojový rádius. Kromě toho, že byl Crusader značně rychlejší, byl také mnohem lepší zbraňovou platformou. V důsledku toho bylo americké námořnictvo z Tigra značně rozčarované a zrušilo smlouvy na jeho další výrobu. Ve verzi F11F-1 tak bylo postaveno jen 199 kusů. Ještě předtím námořnictvo zrušilo i celou objednávku letadel v průzkumné verzi F11F-1P. Poslední stroj F11F-1 byl dodán 23. ledna 1959 a v tento den Grumman poprvé ve své historii neměl ve výrobě žádné námořní stíhačky.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "F-11 Tiger byl středoplošník se šípovými křídly o úhlu 35 stupňů. Křídla byla na náběžné hraně vybavená sloty a na odtokové hraně měla po celé délce klapky. Křidélka byla nahrazena spoilery. Na vrchní straně křídel, asi v jedné třetině, byl aerodynamický hřeben. Při parkování letadel na palubě letadlové lodi se křídla skládaly směrem dolů. Tiger byl poháněn proudovým motorem s axiálním kompresorem Wright J65-W-18, který měl suchý tah 32,9 kN a s přídavným spalováním dosahoval tahu 46,7 kN. J65-W-18 však nepatřil mezi spolehlivé motory. Letadlo dosahovalo maximální rychlosti 1 210 km/h na úrovni moře a 1 170 km h ve výšce 10 668 m. Počáteční stoupavost Tigra byla jen 26 m/s. Vnitřní kapacita paliva byla 3464 litrů a podél nosu mělo letadlo namontovanou zatahovací sondu na doplňování paliva během letu. Od 58. sériově vyrobeného stroje se interní kapacita paliva zvýšila na 3976 litrů. Základní výzbroj se skládala ze čtyř 20 milimetrových kanónů namontovaných pod vstupním ústrojím. Pod křídly byly čtyři závěsné body, na kterých mohla stíhačka nést buď čtyři střely AIM-9 Sidewinder nebo dva Sidewindery a dvě externí palivové nádrže s kapacitou 568 litrů. Letadlo mělo integrované i pumy a neřízené rakety vzduch-země, ale ty byly používány jen zřídka, pokud vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Typ používalo celkem sedm squadron amerického námořnictva. VF-21 a VF-33 létala v oblasti Atlantiku a zbylé VF-24 (od roku 1959 VF-211), VF-51, VF-121 a VF-191 létaly u Pacifického loďstva. Tigery létaly z letadlových lodí USS Intrepid, USS Bon Homme Richard, USS Saratoga, USS Forrestal a USS Ranger. Typ operačně létal pouhých pět let, protože jeho výkony byly výrazně menší, než u konkurenčního typu Vought F-8 Crusader a i jeho motor se ukázal být nespolehlivým. Proto byly zrušeny všechny objednávky na další série F-11 a především průzkumné varianty F11F-1P. V roce 1961 byl typ stažen z palubní služby k výcviku a až do roku 1967 byl používán k výcviku. Studenti mohli po výcviku na typu F-9 Cougar zkusit několik letů na nadzvukovém stroji, než přešli na skutečně používané palubní stíhačky. Letecká akrobatická skupina Blue Angels typ používala o něco déle a to v letech 1957–1969, než ho nahradila typem McDonnell Douglas F-4 Phantom II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grumman F-11 Tiger byl americký jednomístný palubní stíhací letoun, který byl ve službě v 50. a 60. letech 20. století. Od dubna 1955 až do roku 1962, kdy byl zaveden jednotný systém označování typů letadel amerických ozbrojených sil, nesl stroj označení F11F Tiger. Tento typ v letech 1957–1969 používala také námořní akrobatická skupina Blue Angels.", "tgt_summary": "The Grumman F11F/F-11 Tiger is a supersonic, single-seat carrier-based United States Navy fighter aircraft in operation during the 1950s and 1960s. Originally designated the F11F Tiger in April 1955 under the pre-1962 Navy designation system, it was redesignated as F-11 Tiger under the 1962 United States Tri-Service aircraft designation system. The F11F/F-11 was used by the Blue Angels flight team from 1957–1969. Grumman Aircraft Corporation made 200 Tigers, with the last aircraft being delivered to the U.S. Navy on 23 January 1959.", "id": 288103} {"src_title": "Vercelli", "tgt_title": "Vercelli", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vercellae (Vercelum) bylo sídlem Libiců, ligurského kmene; poté se stalo důležitým římským sídlem blízko něhož Gaius Marius porazil keltské a germánské kmeny v bitvě u Vercell v roce 101 př. n. l. O 500 let později zde magister militum Flavius Stilicho porazil Góty. Po lombardské invazi připadlo vévodství Ivrea. Od roku 885 bylo pod jurisdikcí prince biskupa. Nezávislou obcí se stalo roku 1120, bylo členem do první a druhé lombardské ligy. Během 13. století se dostalo pod nadvládu Della Torre z Milána (1263), markýzů z Monferrata (1277). Tizzoni (Ghibellini) a Avogadri (Guelfové) rozdělily město v letech 1301 až 1334. Roku 1307 zde byl upálen heretický kazatel Fra Dolcino. Roku 1373 biskup Giovanni Fieschi vyhnal rod Visconti, ale Matteo I. Visconti město dobyl zpět. Facino Cane (1402) využil sporu mezi Giovannim Mariou a Fillipem Viscontim a zmocnil se města, ale byl vyhnán Theodorem II. roku 1404, který jej podstoupil rodu Savojských roku 1427. V letech 1499 až 1553 bylo Vercelli pod nadvládou Francouzů, a v letech 1616 až 1678 Španělů.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Ve Vercelli je mnoho pozůstatků starořímského osídlení: amfiteátr, hippodrom, sarkofágy a další. Z městských věží vynikají \"Torre dell’Angelo\", která se vypíná nad starým trhem, a \"Torre di Città \" na Via Gioberti.", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Typickým místním jídlem je rýže s fazolemi, nazývané \"panissa\". Mezi místní vína patří Gattinara DOCG, klasické červené jméno vyráběné převážně z hroznů odrůdy nebbiolo (lokálně známé jako \"spanna\") v obci Gattinara, kde archeologické výzkumy prokázaly pěstování víno už v období starého Říma.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Unione Sportiva Pro Vercelli býval v minulosti velmi úspěšný fotbalový klub. Sedmkrát vyhrál národní italský šampionát mezi lety 1908 a 1922. Dnes soutěží v serii C2.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Asigliano Vercellese, Borgo Vercelli, Caresanablot, Desana, Lignana, Olcenengo, Palestro (PV), Prarolo, Salasco, Sali Vercellese, San Germano Vercellese, Villata, Vinzaglio (NO), Quinto Vercellese", "section_level": 1}], "src_summary": "Vercelli (piemontsky Varséj) je město v provincii Vercelli, Piemontu, v severní Itálii. Je to jedno z nejstarších osídlených míst v severní Itálii, založené, dle většiny historiků, kolem roku 600 př. n. l. Město leží na \"Pianura Padana\", mezi Milánem a Turínem. Je významným centrem pěstování rýže, a je obklopeno rýžovišti, která jsou v létě zaplavována. Roku 1228 zde byla založena první univerzita na světě financovaná z veřejných prostředků. V současnosti je součástí Piemontské východní univerzity.", "tgt_summary": "Vercelli (; ), is a city and \"comune\" of 46.552 inhabitants (1-1-2017) in the Province of Vercelli, Piedmont, northern Italy. One of the oldest urban sites in northern Italy, it was founded, according to most historians, around the year 600 BC. The city is situated on the river Sesia in the plain of the river Po between Milan and Turin. It is an important centre for the cultivation of rice, and is surrounded by rice paddies, which are flooded in the summer. The climate is typical of the Po Valley with cold, foggy winters ( in January) and oppressive heat during the summer months ( in July). Rainfall is most prevalent during the spring and autumn; thunderstorms are common in the summer. The languages spoken in Vercelli are Italian and Piedmontese; the variety of Piedmontese native to the city is called \"Varsleis\". The world's first university funded by public money was established in Vercelli in 1228 (the seventh university founded in Italy), but was closed in 1372. Today it has a university of literature and philosophy as a part of the Università del Piemonte Orientale and a satellite campus of the Politecnico di Torino.", "id": 1299855} {"src_title": "Jamie Campbell Bower", "tgt_title": "Jamie Campbell Bower", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Londýně. Jeho matka Anne Elizabeth (rozená Rosebbery) pracuje v hudebním odvětví a jeho otec David Bower pracuje pro Gibson Guitar Corporation. Navštěvoval Bedales School v Hampshire a je bývalým členem National Youth Music Theatre a National Youth Theatre. Od roku 2015 působí v kapele Counterfeit jako zpěvák a kytarista.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji kariéru herce začal když ho rodinná přítelkyně Laura Michelle Kelly zavedla k jejímu agentovi. Kromě herectví se začal věnovat hudbě. Stal se hlavním zpěvákem skupiny The Darling Buds. Byl součástí modelingové společnosti Select Model Management v Londýně. Zahrál si Rockera ve filmu \"RocknRolla\" a Jacka ve filmu \" Zima za války\". V roce 2009 dostal roli Caiuse ve filmu \"\", což je druhé pokračování úspěšné ságy \"Stmívání\". Objevil se i ve dvou následujících pokračování . V roce 2010 bylo natočeno sedmé pokračování Harryho Pottera, kde ztvárnil mladšího Gellerta Grindelwalda (temný přítel Albuse Brumbála z mládí). Zahrál si i v osmém filmu \"Harry Potter a relikvie smrti.\" V roce 2011 si zahrál v seriálu Camelot a v roce 2012 si zarhál ve film \"\" kde si zahrál hlavní roli po boku Lily Collins.. V prosinci 2013 se připojil ke kampani značky Burberry pro jejich kolekci jaro/léto 2014. V roce 2015 získal roli v muzikálu Bend It Like Beckham. Svůj hlas propůjčí pro film \"Kung Fu Panda 3\" (2016). Od roku 2015 působí v kapele Counterfeit jako zpěvák a kytarista.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V únoru 2010 potvrdil vztah s herečkou Bonnie Wright, se kterou se potkal na natáčení Harryho Pottera. Později se s ní v dubnu 2011 zasnoubil. Svoje zasnoubení zrušili v roce 2012, rozešli se ale jako přátelé. Od července 2012 do srpna 2013 chodil s herečkou Lily Collins. Dvojice se k sobě nečekaně vrátila v květnu 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jamie Campbell Bower (* 22. listopadu 1988 v Londýně, Spojené království) je britský herec. Jeho nejznámější role je Anthony Hope ve filmu \",\" Jace Wayland ve filmu \"\" po boku Lily Collins a Caius Volturi ve filmu \"Twilight sága\". V lednu 2019 bylo oznámeno, že si zahraje v prequelu populárního seriálu \"Hra o trůny\".", "tgt_summary": "James Metcalfe Campbell Bower (born 22 November 1988) is an English actor, singer, and model. He is best known for his roles as Anthony Hope in \"\", Caius in \"The Twilight Saga\", the young Gellert Grindelwald in \"Harry Potter and the Deathly Hallows – Part 1\" and \"\", Jace Wayland in \"\" and playwright Kit Marlowe in the short-lived series \"Will\". Bower is also the lead vocalist, guitarist and founding member of Counterfeit, a band formed in 2015 in London.", "id": 527028} {"src_title": "Felix Steiner", "tgt_title": "Felix Steiner", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Felix Steiner se narodil 23. května roku 1896 v městě Stallupönen (dnes v Kaliningradské oblasti). V březnu roku 1914 vstoupil do pruské armády v hodnosti důstojnického čekatele (\"Fahnenjunker\") a byl zařazen k 41. východopruskému pěšímu pluku (\"Infanterie-Regiment \"von Boyen\" (5. Ostpreußisches) Nr. 41\") sídlícím ve městě Tilsit (dnešní Sovetsk). Na této pozici zůstal pouze do srpna téhož roku, neboť byl těžce raněn na frontě a ze svých zranění se léčil až do počátku roku 1915, kdy mu byla po zotavení udělena hodnost \"Leutnant\" (Poručík).", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Steiner se aktivně se podílel na vzniku vojsk SS a byl považován za jednoho z jejich nejlepších velitelů. Od 1. července 1936 převzal v hodnosti plukovníka SS velení SS-Standarde \"Deutschland\". Od října 1936 působil jako vojenský pedagog na SS-Junkerschule Bad Tölz. S SS-Standarde Deutschland se v březnu 1939 zúčastnil obsazení zbytku Československa, dále v září 1939 tažení proti Polsku a v roce 1940 proti Francii. Za jeho úspěchy při tažení na západ mu byl 15. srpna 1940 udělen rytířský kříž. 9. října 1940 byl povýšen do hodnosti generálmajora SS a od 1. prosince 1940 byl jmenován velitelem 5. SS obrněné divize Wiking, která se pod jeho velením zúčastnila útoku na Sovětský svaz. 30. ledna 1942 byl povýšen do hodnosti generálporučíka SS a 23. prosince 1942 obdržel dubové ratolesti k rytířskému kříži. Od 21. listopadu 1942 do 2. ledna 1943 byl členem štábu III. Panzerkorps (do tohoto útvaru byla zařazena i divize SS Wiking). Od 30. dubna 1943 převzal velení nově vytvořené III. (germanische) SS-Panzerkorps. 10. srpna 1944 obdržel meče k rytířskému kříži. Od konce října 1944 se musel dočasně vzdát velení ze zdravotních důvodů. Po zotavení byl nejdříve jmenován velitelem 11. Armády v Pomořansku, jež byla součástí Heeresgruppe Weichsel. Koncem března 1945 byl poté jmenován velitelem skupiny armád Steiner, která však počtem vojáků a technickým vybavením ani zdaleka nenaplňovala definici \"skupiny armád\". Jeho úkolem bylo uvolnit úderem ze severu Berlín, který byl v té době již zcela obklíčen Rudou armádou. Početní poměr mezi jeho uskupením a silami Rudé armády byl odhadován na 1:10. Proto odmítl tuto fakticky neuskutečnitelnou operaci provést, pročež byl z důvodu odmítnutí poslušnosti 27. dubna 1945 sesazen z funkce velitele.", "section_level": 1}, {"title": "Období po válce.", "content": "3. května 1945 se na Labi vzdal do amerického zajetí. V rámci Norimberských procesů byl obviněn ze zločinů proti lidskosti a z válečných zločinů. Tato obvinění však nebyla v plném rozsahu prokázána, a proto byl 27. dubna 1948 propuštěn na svobodu. V následujícím poválečném období svého života se věnoval psaní vzpomínkových knih, z nichž nejznámější jsou Armáda psanců (Die Armee der Geächteten) a Dobrovolníci (die Freiwilligen). Kromě toho napsal i několik románů, které se povětšinou odehrávají v období druhé světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felix Martin Julius Steiner (23. května 1896 – 12. května 1966) byl německý veterán první světové války a pozdější důstojník Waffen-SS, kde dosáhl generálské hodnosti SS-Obergruppenführer \"und General der Waffen-SS\". Mimo jiné byl držitelem mnoha vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi a meči nebo Německého kříže ve zlatě.", "tgt_summary": "Felix Martin Julius Steiner (23 May 1896 – 12 May 1966) was a German SS commander during the Nazi era. During World War II, he served in the Waffen-SS, the combat branch of the SS, and commanded several SS divisions and corps. He was awarded the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves and Swords. Together with Paul Hausser, he contributed significantly to the development and transformation of the Waffen-SS into a combat force made up of volunteers and conscripts from both occupied and un-occupied lands. Steiner was chosen by Heinrich Himmler to oversee the creation of and then command the SS Division Wiking. In 1943, he was promoted to the command of the III SS Panzer Corps. On 28 January 1945, Steiner was placed in command of the 11th SS Panzer Army, which formed part of a new Army Group Vistula, an ad-hoc formation to defend Berlin from the Soviet armies advancing from the Vistula River. On 21 April 1945, during the Battle for Berlin, Steiner was placed in command of Army Detachment Steiner, while Adolf Hitler ordered Steiner to envelop the 1st Belorussian Front through a pincer movement, advancing from the north of the city. However, as his unit was outnumbered by ten to one, Steiner made it clear that he did not have the capacity for a counter-attack on 22 April during the daily situation conference in the \"Führerbunker\". After the capitulation of Germany, Steiner was imprisoned and investigated for war crimes. He faced charges at the Nuremberg Trials, but they were dropped and he was released in 1948. Along with other former high-ranking Waffen-SS personnel, Steiner was a founding member of HIAG, a lobby group of negationistic apologists formed in 1951 to campaign for the legal, economic and historical rehabilitation of the Waffen-SS. He died in 1966.", "id": 1213153} {"src_title": "Národní jednota", "tgt_title": "National Union (Israel)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Národní jednota byla založena roku 1999, s cílem vyhrát volby do Knesetu, jako koalice stran Moledet, Tkuma a Cherut – Národní hnutí, a získala celkem 4 křesla. V roce 2001 strana měla téměř dvojnásobnou podporu poté, co se ke koalici stran připojila strana Jisra'el Bejtejnu. Národní jednota byla po volbách v roce 2001 přizvána Arielem Šaronem do jeho vlády a předseda strany, Rechav'am Zeevi byl jmenován ministrem cestovního ruchu, zatímco předseda strany Jisra'el Bejtejnu, Avigdor Lieberman byl jmenován ministrem národní infrastruktury. Poté, co byl Zeevi 17. října 2001 zavražděn, jeho ministerský post zaujal Benjamin Elon (Moledet), zatímco předsedou strany se stal Lieberman. Před volbami do Knesetu v roce 2003 se strana Cherut - Národní hnutí rozhodla, že bude kandidovat samostatně. Národní jednota ve volbách získala 7 křesel a byla pozvána Arielem Šaronem do koalice, v níž byly strany: Likud, Šinuj, Národní náboženská strana a Jisra'el BaAlija. Elon byl jmenován ministrem cestovního ruchu a Lieberman ministrem dopravy. Strana opustila Šaronovu koalici po jednostranném stažení se z Pásma Gazy () (také proto že poslanec za stranu Tekuma, Cvi Hendel, žil v osadě Guš Katif, která se nacházela v Gaze). Nicméně Národní jednota byla podpořena příchodem strany Achi (známé také pod názvem Obnovená náboženská národní sionistická strana), která se oddělila od Národní náboženské strany, která se rozhodla setrvat v koalici. Po stažení se z Gazy strana přijala oranžovou barvu za barvu strany, jelikož právě oranžová barva byla barvou odpůrců tohoto stažení. V roce 2005 koalici opustila strana Jisra'el Bejtejnu a ve volbách v roce 2006 kandidovala samostatně. Krátce před volbami se Národní náboženská strana rozhodla ve volbách kandidovat s Národní jednotou. Ve volbách tato koalice získala 9 křesel, z čehož 6 připadlo Národní jednotě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní jednota (, \"ha-Ichud ha-leumi\", anglicky \"National Union\") je izraelská ultrapravicová koaliční politická strana sestávající ze stran Achi, Moledet a Tkuma. Do roku 2003 byla součástí koalice strana Cherut – Národní hnutí a do roku 2005, strana Jisra'el Bejtejnu. Ve volbách do Knesetu v roce 2006 strana kandidovala společně s Národní náboženskou stranou a společně získaly 9 poslaneckých křesel (6 pro Národní jednotu).", "tgt_summary": "The National Union (, \"HaIhud HaLeumi\") was an alliance of right-wing and nationalist political parties in Israel. In its final full form, the alliance consisted of four parties: Moledet, Hatikva, Eretz Yisrael Shelanu, and Tkuma. Leading up to the 2013 Knesset elections, only Tkuma remained, and joined The Jewish Home. During its existence, it had also included Ahi, Herut – The National Movement, the Jewish National Front, and Yisrael Beiteinu.", "id": 1031871} {"src_title": "Vnitřní lékařství", "tgt_title": "Internal medicine", "src_document": [{"title": "Definice internisty.", "content": "Internista je lékař atestovaný v oboru vnitřní lékařství, popř. v podoboru specializujícím se na choroby jednoho systému nebo skupinu příbuzných chorob. Internista může být nemocniční nebo ambulantní, i když mnoho nemocnic provozuje i interní ambulance. Hlavní rozdíl mezi ambulantním internistou a praktickým lékařem (též \"praktikem\", hovorově \"obvoďákem\") spočívá v pozici v poskytování zdravotní péče. Praktik poskytuje primární péči, je v přímém kontaktu se svými pacienty a měl by klást velký důraz na prevenci, měl by ovládat širší spektrum výkonů na základní úrovni. Naproti tomu internista je lékařem druhého kontaktu — to znamená, že se obvykle setká s pacientem, kterého k němu odešle praktický lékař. Internista je více specializovaný než praktik a proto může v rámci svých znalostí poskytnout lepší péči. Nemocniční internisté poskytují péči těm nemocným, jejichž stav je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. Nemocniční interní medicína se vyvíjí v nový samostatný specializační obor nemocniční medicína. Protože je vnitřní lékařství poměrně široký obor, dochází k vyčleňování specialistů pouze na určité orgány nebo systémy, například kardiologie se zabývá diagnostikou a terapií chorob srdce, onkologie diagnostikou a terapií nádorů. Internisté jsou kvalifikováni k tomu, aby řešili obtížné diagnostické problémy a léčili závažná chronická onemocnění včetně situací, kdy se projeví několik různých chorob najednou (tzv. polymorbidita).", "section_level": 1}, {"title": "Specializace vnitřního lékařství.", "content": "Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializujících se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá obvykle nejméně pět let, z toho nejméně dva roky společný interní základ (s výjimkou pediatrie) následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. \"O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\" definuje následující interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci: Na společný interní základ navazují i některé další obory, které jsou sice vnitřnímu lékařství blízké, ale jsou převážně laboratorní: Po atestaci v oboru vnitřní lékařství může lékař získat atestaci v oboru \"nástavbovém\":", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostické postupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anamnéza.", "content": "Základem diagnostického postupu je podrobná anamnéza (angl. \"medical history\"), ve které se důkladně shrnou nejen současné obtíže, ale i předchozí choroby, výskyt chorob v rodině, pracovní a sociální situace, návyky a užívané léky. Staří klasici interny (např. prof. Thomayer) říkávali, že dobře udělaná anamnéze je více než polovina diagnózy. Obvykle se anamnéza člení do následujících oddílů, a to i v psané formě:", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vyšetření.", "content": "Fyzikální vyšetření je definováno jako vyšetření pacienta bez pomůcek nebo jen s minimálním vybavením. Základními vyšetřovacími postupy jsou Pořadí a význam jednotlivých metod se liší orgán od orgánu. Záznam důkladného fyzikálního vyšetření nejdříve celkového vzhledu pacienta a potom podrobného vyšetření jednotlivých systémů se nazývá status praesens (zkráceně status).", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnóza.", "content": "V ideálním případě by měl po získání anamnézy a statusu lékař dospět buď k jednoznačnému závěru, že jde o určitou chorobu, nebo by měl alespoň zúžit okruh možných chorob. Nyní musí lékař provést to, co je na interní medicíně pro začínající lékaře nejobtížnější a co činí interní medicínu zajímavou, totiž diferenciální diagnostiku. Diferenciální diagnostika spočívá v tom, že lékař zvolí nejpravděpodobnější diagnózu z možných diagnóz odpovídajících nálezu a indikuje další vyšetření (tzv. pomocná vyšetření), která pracovní diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocná vyšetření.", "content": "Pojmem pomocná vyšetření (nověji a přiléhavěji též paraklinická vyšetření) indikuje lékař, když potřebuje potvrdit diagnózu, stanovit rozsah choroby nebo stále častěji i při záchytu choroby ještě před jejím propuknutím v rámci preventivních prohlídek. Patří sem celá řada metod biochemických, imunologických, mikrobiologických, histologických, endoskopických, radiologických a dalších. V praxi se obvykle používá jakou základní vyšetření na interním oddělení RTG hrudníku, krevní obraz, základní biochemie krve (sodík, draslík, glukóza, močovina, kreatinin, kyselina močová a cholesterol), základní biochemie moči testačním proužkem (glukóza, žlučová barviva, krev a bílkoviny). Důležitou roli v rozhodování o indikaci pomocné vyšetřovací metody hrají i další faktory, především cena vyšetření a zátěž pacienta radioaktivním zářením.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží – pak se lékaři snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii, uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody, na hraně mezi radikálními a konzervativními postupy je i radioterapie a terapeutická použití ultrazvuku o vysoké intenzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitřní lékařství (také interní medicína, hovorově též interna) je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se diagnózou a převážně nechirurgickou léčbou onemocnění vnitřních orgánů u dospělých. Interními chorobami dětí se zabývá pediatrie a proto může být považována také za obor vnitřního lékařství. Přestože termín vnitřní lékařství může svádět k domněnce, že se zabývá pouze onemocněními vnitřních orgánů, není tomu tak, internisté léčí celého člověka, nejen vnitřní orgány.", "tgt_summary": "Internal medicine or general internal medicine (in Commonwealth nations) is the medical specialty dealing with the prevention, diagnosis, and treatment of internal diseases. Physicians specializing in internal medicine are called internists, or physicians (without a modifier) in Commonwealth nations. Internists are skilled in the management of patients who have undifferentiated or multi-system disease processes. Internists care for hospitalized and ambulatory patients and may play a major role in teaching and research. Of note is that internal medicine and family medicine are often confused as equal in the Commonwealth nations (see below). Because internal medicine patients are often seriously ill or require complex investigations, internists do much of their work in hospitals. Internists often have subspecialty interests in diseases affecting particular organs or organ systems. Internal medicine is also a specialty within clinical pharmacy and veterinary medicine.", "id": 2403546} {"src_title": "Maxmilián I. Bavorský", "tgt_title": "Maximilian I, Elector of Bavaria", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Maxmilián byl syn vévody Viléma V. a Renaty Lotrinské. Po odstoupení svého otce v roce 1597 z funkce se ujal vlády a během ní zlepšil správu, soudnictví, vojsko a uvedl rozervané finance do pořádku. Jako odchovanec jezuitů nebyl nakloněn protestantskému vyznání. Roku 1608 obsadil říšské město Donauwörth, dané do klatby, což vedlo k utvoření Protestantské unie. Naproti tomu se Maxmilián přičinil v roce 1609 o založení spolku katolických knížat, Katolické ligy, a stal se jejím náčelníkem. Maxmilián nebyl přítelem Habsburků a nerad svolil roku 1610 k přijetí tehdy ještě arcivévody Ferdinanda Štýrského do ligy, ale se zřením ke katolické věci mu přece jen postavil na počátku české války roku 1619 pomocné vojsko ligistické (30 000 mužů vedených Tillym), obsadil Horní Rakousy, které mu dal císař náhradou za pomoc v zástavu, a porazil ve spolku s císařskými české stavovské vojsko 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře. Potom obsadil Horní Falc, již mu pak císař roku 1623 přiřkl odměnou místo Horních Rakous zároveň s hodností kurfiřtskou. Když si však později císař zřídil veliké vlastní vojsko pod vedením Albrechta z Valdštejna a mínil ho použít k rozmnožení své moci ve Svaté říši, postavil se tomu Maxmilián rozhodně na odpor a na kurfiřtském sněmu v Řezně roku 1630 vymohl propuštění Valdštejnovo. Za války švédské musil po porážce Tillyho nad Lechem (1632) z Mnichova prchnout. Valdštejn ho ze msty nepodporoval. Po vítězství u Nördlingenu (1634) se účastnil Maximilián s celou mocí boje proti Francouzům i Švédům. Ale později jeho země příliš trpěla od nepřátel, pročež Maxmilián učinil roku 1647 u Ulmu s nepřítelem separátní příměří. Ve vestfálském míru si podržel Horní Falc i kurfiřtství. Maxmilián byl dobrý státník, muž přísných mravů, pevné vůle a houževnaté vytrvalosti; jeho soukromý život měl pod vlivem jeho přepjaté a blouznivé zbožnosti pochmurný ráz asketické prostoty. Byl ženatý dvakrát: s Alžbětou Lotrinskou a s Marií Annou, dcerou Ferdinanda II. Z druhého manželství měl syny Ferdinanda Marii a Maximiliána Filipa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxmilián I. Bavorský (17. dubna 1573 – 27. září 1651) zvaný „Veliký“ byl vévoda bavorský. Během třicetileté války byl významným spojencem Ferdinanda II. Štýrského, císaře Svaté říše římské, a za věrné služby v roce 1623 dostal tituly kurfiřt bavorský a také kurfiřt falcký, který byl zabaven kurfiřtovi Fridrichovi Falckému. Vyznamenal se také reformami v Bavorsku.", "tgt_summary": "Maximilian I (17 April 157327 September 1651), occasionally called \"the Great\", a member of the House of Wittelsbach, ruled as Duke of Bavaria from 1597. His reign was marked by the Thirty Years' War during which he obtained the title of a Prince-elector of the Holy Roman Empire at the 1623 Diet of Regensburg. Maximilian was a capable monarch who, by overcoming the feudal rights of the local estates (\"Landstände\"), laid the foundations for absolutist rule in Bavaria. A devout Catholic, he was one of the leading proponents of the Counter-Reformation and founder of the Catholic League of Imperial Princes. In the Thirty Years' War, he was able to conquer the Upper Palatinate region, as well as the Electoral Palatinate affiliated with the electoral dignity of his Wittelsbach cousin, the \"Winter King\" Frederick V. The 1648 Peace of Westphalia affirmed his possession of Upper Palatinate and the hereditary electoral title, though it returned Electoral Palatinate to Frederick's heir and created an eighth electoral dignity for them.", "id": 190558} {"src_title": "Nikolaj Čcheidze", "tgt_title": "Nikolay Chkheidze", "src_document": [{"title": "Kariéra do roku 1917.", "content": "Nikolaj Čcheidze se narodil jako příslušník gruzínského šlechtického rodu ve vesnici Puti v tehdejší Kutaiské gubernii v Ruské říši (gruzínský kraj Imereti). Středoškolské vzdělání získal na kutaiském gymnáziu. V roce 1887 začal studovat na Novorossijské universitě, odkud však byl pro své aktivity ve studentském hnutí vyloučen. Zkusil pokračovat ve studiu na Charkovském veterinárním institutu, avšak v roce 1889 byl vyloučen i z této vysoké školy. Poté se přestěhoval do Batumi. Nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny \"Kvali\", které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze. V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaci \"Mesame Dasi\" (česky: Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky. I přes jeho snahu se ale později povedlo Leninovi rozbít klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S Leninem se pak Čceidze dostal do otevřeného konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a nezávislost Gruzie.", "content": "Když vypukla Únorová revoluce v roce 1917, byl Čcheidze jmenován Předsedou petrohradského sovětu, kde se opět pokusil omezit vliv radikálních bolševiků na politiku, ale opět neuspěl. I když odmítnul nabídku dělat ministra v prozatímní vládě, tak podporoval její politiku. Ovšem když vypukla Velká říjnové revoluce, tak se Čcheidze, který zrovna trávil dovolenou ve své rodné Gruzii, rozhodl zůstat doma a soustředil se na budování místní menševické vlády. V únoru 1918 svolal v Tbilisi sněm, jehož výsledkem bylo vyhlášení Zakavkazské federace a Čcheidze stanul v čele tohoto nově vzniklého státu. Zakavkazská federace se ale brzy rozpadla a vznikla nezávislá Gruzie. V ní byl zvolen předsedou parlamentu a později i Ústavodárného shromáždění. Tuto funkci, která de facto plnila funkci hlavy státu Gruzie, vykonával od 12. března 1919 do 25. února 1921. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference ve Versailles, kde se snažil získat uznání nezávislosti Gruzie od Trojdohody, ale jeho snaha zde nebyla úspěšná. Na počátku roku 1921 dokončil sepisování první gruzínské Ústavy, ale už v únoru začala invaze Rudé armády do Gruzie. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie, kde působil v emigrantských organizacích a zároveň stál v čele exilové vlády Demokratické republiky Gruzie. Žil zde do 13. června 1926, kdy v městě Leuville-sur-Orge nedaleko Paříže v důsledku neutěšených životních perspektiv spáchal sebevraždu. Pohřben byl na pařížském hřbitově Père Lachaise. Na pohřbu promluvil gruzínský menševický politik a Čcheidzeho krajan Iraklij Cereteli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj (\"Nikoloz\", \"Karlo\") Čcheidze (gruzínsky: ნიკოლოზ ჩხეიძე) (21. března 1864 - 13. června 1926) byl gruzínský politik a menševický revolucionář, který sehrál významnou roli během revolučních událostí v Rusku v letech 1917 a 1918.", "tgt_summary": "Nikoloz Semyonovich Chkheidze (; ), commonly known as Karlo Chkheidze ( – 13 June 1926), was a Georgian politician. In the 1890s, he promoted Social Democratic movement in Georgia. He became a key figure in the Russian Revolution (February 1917 to October 1917) as the Menshevik president of the Executive Committee of the Soviet of Petrograd (until September 1917). Later he served as president of the Transcaucasian Sejm (February 1918 to May 1918), and he held office in the  Transcaucasian Democratic Federative Republic (April–May 1918). Later he became president of parliamentary assemblies of the Democratic Republic of Georgia, National Council, Constituent Assembly and Parliament (May 1918 to March 1921).", "id": 1814677} {"src_title": "Nikolaj Ogarkov", "tgt_title": "Nikolai Ogarkov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do rolnické rodiny. V září 1937 absolvoval energetiku na Dělnické fakultě (\"RabFak\") a rok studoval na Moskevském technicko-stavebním institutu. Roku 1938 vstoupil do Rudé armády, absolvoval Astrachaňské střelecko-kulometné učiliště a roku 1941 i Kujbyševovu vojensko-technickou akademii. Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 sloužil jako plukovní ženista u Západního a Karelského frontu. Od září 1941 do února 1942 působil jako starší ženista pro fortifikaci u ženistické správy Karelského frontu a poté plukovním ženistou u 289. pěší divize a brigádním ženistou u 61. brigády námořní pěchoty. V prosinci 1942 byl pomocníkem náčelníka štábu ženijních vojsk 32. armády a od srpna 1943 asistentem náčelníka operačního oddělení štábu ženistů Karelského frontu. Od května 1944 sloužil jako divizní ženista u 122. pěší divize v rámci Karelského a později 2. a 3. ukrajinského frontu. Roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. Od října 1945 do ledna 1946 byl pomocníkem a poté i starším pomocníkem náčelníka štábu ženijních vojsk u armády Karpatského vojenského okruhu. Od února 1947 působil jako zástupce náčelníka oddělení ženijní správy Přímořského vojenského okruhu. Stejného roku dokončil obnovené studium na Kujbyševově vojensko-technické akademii. V září 1948 byl jmenován starším důstojníkem oddělení a od ledna následujícího roku náčelníkem oddělení správy štábu vrchního velitele vojsk Dálného východu. V květnu 1953 se stal náčelníkem operačního oddělení a od listopadu 1955 náčelníkem operační správy a zástupcem náčelníka štábu Dálněvýchodního vojenského okruhu. Roku 1957 byl povýšen do hodnosti generálmajora a poslán ke studiu na Vojenskou akademii generálního štábu. Po jejím absolvování v roce 1959 byl jmenován velitelem 20. gardové motostřelecké divize v Grimmě v rámci Skupiny sovětských vojsk v Německu. V prosinci 1961 se stal náčelníkem štábu Běloruského vojenského okruhu, v letech 1965 až 1968 velel Povolžskému vojenskému okruhu a následně do roku 1974 vykonával funkci prvního zástupce náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil Sovětského svazu. Roku 1971 se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Od března 1974 do ledna 1977 působil jako náměstek ministra obrany a předseda státní technické komise. Dne 8. ledna 1977 byl armádní generál Ogarkov jmenován náčelníkem Generálního štábu ozbrojených sil Sovětského svazu a prvním náměstkem ministra obrany. O šest dní později byl povýšen do hodnosti maršála Sovětského svazu. V roce 1984 se stal velitelem vojsk Západního strategického směru, kterým zůstal až do roku 1988. Poté působil do roku 1992 jako generální inspektor v rámci Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany Sovětského svazu. Současně od srpna 1991 vedl Všesvazovou radu veteránů války, práce, ozbrojených sil a bezpečnostních složek. Od roku 1992 byl poradcem na Ministerstvu obrany Ruské federace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Vasiljevič Ogarkov (30. října 1917, Molokovo – 23. ledna 1994 v Moskvě) byl maršál Sovětského svazu, náčelník Generálního štábu Sovětské armády a velitel vojsk Západního strategického směru.", "tgt_summary": "Nikolai Vasilyevich Ogarkov (; 30 October 1917 in the village of Molokovo, Tver Governorate – 23 January 1994, Moscow) was a prominent Soviet military personality. He was promoted to Marshal of the Soviet Union in 1977. Between 1977 and 1984, he was Chief of the General Staff of the USSR. He became widely known in the West when he became the Soviet military's spokesman following the shootdown of Korean Air Lines Flight 007 near Moneron Island in September 1983. He was dismissed as Chief of the General Staff on 6 September 1984.", "id": 316365} {"src_title": "Grumman", "tgt_title": "Grumman", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Leroy Grumman a jeho budoucí obchodní partneři pracovali ve 20. letech 20. století pro leteckého výrobce \"Loening Aeronautical Engineering\". Když však firmu pohltila společnost Keystone Aircraft a přemístila výrobu z New Yorku do státu Pensylvánie, Grumman a další jeho kolegové se rozhodli firmu opustit a založit si vlastní společnost. V roce 1929 zahájili činnost vlastní společnosti v areálu malého leteckého výrobce \" Cox-Klemin Aircraft Co.\" v Baldwinu na Long Islandu.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečná doba.", "content": "Firma, která nejprve vyráběla hliníkové součásti pro kamióny, brzy získala první kontrakty u amerického námořnictva. Grumman navrhl první prakticky použitelný zatahovací podvozek pro plovákové letouny, což firmě pomohlo v prosazení se na trhu. První letoun firmy, objednaný americkým námořnictvem, byl Grumman FF, stíhací dvouplošník se zatahovacím podvozkem. Grumman FF založil dlouhou řadu palubních letounů firmy a stal se předchůdcem slavné řady stíhacích koček Grummanu (typy s kočičími jmény Wildcat, Hellcat, Cougar, Panther apod.). V meziválečné době ho následovaly ještě zlepšené typy Grumman F2F a Grumman F3F.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za druhé světové války Grumman vyráběl tři legendární typy, které v ní měly velice důležitou roli. Palubní stíhací letoun Grumman F4F Wildcat nesl hlavní tíhu bojů první etapy války v Pacifiku a byl brzy nahrazen modernějším typem Grumman F6F Hellcat, který se stal hlavním prvkem získání letecké převahy nad japonským letectvem. Dalším základním typem spojenců byl torpédový bombardér Grumman TBF Avenger.", "section_level": 1}, {"title": "Studená válka.", "content": "Po válce se Grumman i nadále snažil držet krok s vývojem techniky a byl nadále orientován na palubní letouny. V roce 1949 vstoupil do služby jeho první palubní letoun s proudovým motorem, stíhací typ Grumman F9F Panther, ze kterého byla vyvinuta verze s šípovým křídlem Grumman F-9 Cougar. Skutečně úspěšný stíhací letoun však společnost vyvinula až v 70. letech a letoun Grumman F-14 Tomcat se stal vůbec nejúspěšnější poválečnou konstrukcí Grummanu. Mimo oblast stíhacích letounů Grumman vyvinul řadu palubních letounů dalších typů, jako například transportní letouny Grumman C-1 Trader a Grumman C-2 Greyhound, letouny včasné výstrahy Grumman E-1 Tracer a Grumman E-2 Hawkeye či úspěšný útočný letoun Grumman A-6 Intruder. V roce 1994 Grumman jako samostatná firma zanikl a byl pohlcen koncernem Northrop. Při fúzi obou společností vznikl společný podnik Northrop Grumman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grumman Aircraft Engineering Corporation (později Grumman Aerospace Corporation) je jeden z největších leteckých výrobců na světě. Firmu založili 6. prosince 1929 Leroy Grumman, Jake Swirbul a William Schwendler. Samostatná existence společnosti skončila v roce 1994, kdy ji pohltil letecký koncern Northrop a společně dnes tvoří společnost Northrop Grumman.", "tgt_summary": "The Grumman Aircraft Engineering Corporation, later Grumman Aerospace Corporation, was a leading 20th century American producer of military and civilian aircraft. Founded on December 6, 1929, by Leroy Grumman and partners, it merged in 1994 with Northrop Corporation to form Northrop Grumman.", "id": 1413740} {"src_title": "Bitva u Malojaroslavce", "tgt_title": "Battle of Maloyaroslavets", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "19. října 1812 Napoleon začal vyklízet Moskvu a vyrazil ke Kaluze (jihozápadně od Moskvy). Ruský vrchní velitel Kutuzov neměl o vyklizení Moskvy ponětí ještě 22. října, ale jeho předsunuté hlídky mu hlásily pohyb Francouzů již následujícího dne. Kutuzov tedy 21. října vyslal VI. sbor generála Dochturova společně s I. jezdeckým sborem a několika kozáckými oddíly, aby prozkoumal, co přesně mají Francouzi v úmyslu. Dochturov, který se osobně domníval, že jde pouze o jednotky Broussierovy divize zajišťující spojení s Možajskem, vyrazil na pochod z Tarutina již následujícího dne. V noci dorazil k řece Nara, poblíž městečka Fominskoje, odkud již byly vidět francouzské ohně. Dochturov nechal své muže pozdě v noci připravit se k rannímu přepadu nepřítele, ale po půlnoci k němu dorazil partyzán Senslavin, který spatřil čtyři versty za Fominským Napoleonův hlavní stan a gardu. Zajatí gardisté Dochturovovi prozradili, že Napoleon opustil Moskvu a další etapou jeho pochodu je Malojaroslavec. Ten Francouzi generála Delzonota ovládli 23. října. Zbytek IV. sboru prince Eugèna de Beauharnais se utábořil v Delzonotově okolí. Dochturov neváhal. Dal na radu generála Jermolova, který byl k jeho sboru Kutuzovem přidělen jako pozorovatel, a vydal se na ústup k Malojaroslavci. Pochod však byl kvůli dešti rozmočeným cestám velmi namáhavý. Voda či místní obyvatelé poškodili většinu mostů, a proto bylo nutné vodní toky zdlouhavě překonávat.", "section_level": 1}, {"title": "„За родину!“.", "content": "Když ke Kutuzovovi dorazil posel od Dochturova, ihned k němu vyslal Platovovy kozáky a nařídil mu, ať po novokalužské silnici z jihu obejde Malojaroslavec a střetne se s Francouzi na silnici k Borovsku. Jakmile se generálu Dochturovovi ještě před úsvitem podařilo dosáhnout prvních domů městečka, rozvinul před ním pěchotu IV. sboru. Gardové jezdectvo zaujalo postavení na pravém křídle pěchoty. Jízdní dělostřelectvo mělo určeny pozice vlevo. Kolem páté hodiny ranní zaútočily tři Dochturovovy myslivecké pluky skrze ulice města. Brzy se jim odtud pod velením generálmajora Jermolova podařilo vyhnat dva rozespalé francouzské prapory generála Delzonota. Delzons jim na rozkaz velitele sboru se zbytkem divize okamžitě vyrazil na pomoc. Jediný přístup do města však byl přes most, který mělo zaměřeno ruské dělostřelectvo. Francouzům se přes mostovku podařilo přetáhnout dvě vlastní děla, ale Rusové stále stupňovali nápor. Generál Delzons, ve snaze povzbudit své muže, se v jejich čele vrhnul proti nepříteli, ale byl zde i se svým bratrem zabit. Přesto jeho zástupce, brigádní generál Guilleminot, zaútočil na Rusy tak prudce, že francouzské jednotky brzy ovládly střed městečka a kolem jedenácté hodiny byl celý Malojaroslavec v jejich rukách. V tu dobu dorazila také Broussierova divize a jeho pěchota se začala rozvinovat proti ruským postavením. Kartáčová palba však brzy přinutila Broussiera stáhnout se zpět do úkrytů městské zástavby. Vzápětí proti Francouzům vyrazil Libavský a Sofijský pluk spolu s jednotkami, které Francouzi vyhnali z města. Rozpoutaly se těžké boje v ulicích a Francouzi byli brzy nuceni ustoupit až ke středu Malojaroslavce. Zde se však Rusové dostali pod dobře mířenou palbu vojáků ukrytých v domech kolem náměstí a útok ztratil potřebnou razanci. Během bitvy se od dělostřelby navíc vznítil les ve francouzském týlu a vojáci IV. sboru \"Grande Armée\" tak byli nuceni držet svá postavení, hlavně díky terénu kolem města, bez možnosti ústupu. Princ Eugène de Beauharnais vzápětí vrhl do boje Pinovu italskou divizi. Divize zaútočila zleva kolem města, ale i přes počáteční úspěch, utrpěli Italští mladíci těžké ztráty a začali brzy kolísat. Tehdy je princ Evžen podpořil nasazením gardy italského místokrále. Italští gardisté se vrhli na postavení ruského dělostřelectva a i přesto, že Dochturov na ohrožený úsek nasadil 11. myslivecký pluk, byli dělostřelci nuceni se stáhnout k místní cihelně. Vzápětí však děla znovu zahájila těžkou palbu a Italové s rostoucími ztrátami ustoupili do vojsky přeplněného městečka. Tehdy Jermolov Dochturova přemluvil, aby vyslal ke Kutuzovovi žádost o posily. Kutuzov, který nechtěl riskovat generální bitvu a byl s armádou pouhé tři kilometry od bojiště, vyslal Dochturovovi na pomoc pouze Rajevského VII. sbor. Odpoledne zahájili Rusové další útok. Orlovský pluk se ihned zapojil do bojů ve městě a zbytek VII. sboru se začal rozvinovat na levém Dochturovově křídle. Jednotky prince Evžena začínaly být na pokraji vyčerpání a také on byl nucen požádat Napoleona o pomoc. V té době již ženisté maršála Davouta dokončili pevnější most přes řeku Lučosu a velitel I. sboru dostal rozkaz se dvěma divizemi a pěchotním dělostřelectvem italského vicekrále podpořit. Compansova divize se přesunula na levé křídlo IV. sboru a Girardova na pravé. S touto pomocí se Francouzům podařilo vytlačit Rusy z města. Ruské jednotky sice ustoupily, ale jen k dělům, která se rozestavila na dostřel od města. To samé učinili Francouzi na své straně Malojaroslavce, čímž se obě armády dostaly do patové situace. Záhy poté, co Rusové ustoupili z města, se začalo stmívat. Dochturov nechal před postavením dělostřelců vybudovat dvě reduty a vyslal několik dobrovolníků, aby zapálili dosud stojící domy na předměstí. Ruská děla posléze začala odstřelovat ohněm ozářené francouzské cíle. Na sklonku dne se asi kilometr od Malojaroslavce nacházela celá ruská armáda. K bojišti stačil dorazit i zbytek I. francouzského sboru a Napoleon s gardou. Rusové očekávali, že druhého dne si bude Napoleon chtít prorazit cestu na Kalugu, ale ten si v současné chvíli nebyl jist, zda by dokázal vítězství, o kterém nikdo z Francouzů nepochyboval, patřičně využít. 25. října Napoleon obhlížel pozice a připravoval vojsko k bitvě. Stále váhal, zda si má prorazit cestu nebo se vydat k dalšímu ústupu směrem na Medyň. Toho dne k dalšímu střetu nedošlo. Obě strany vyčkávaly ve svých pozicích až do 26. října, kdy se v brzkých ranních hodinách začali Rusové stahovat.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek konce.", "content": "Napoleon byl dalším Kutuzovovým ústupem rozladěný, ale nakonec se po těžkém přemýšlení rozhodnul ruského maršála nepronásledovat a vydat se nejkratší cestou na Smolensk. Teprve 26. října začíná skutečný ústup Francouzů z Ruska. Kutuzov se svou armádou postupoval souběžně s Napoleonem a neustálými přepady a za velkého přispění, které mu poskytl „Generál zima“ [Fiktivní pojem vzniklý na západě, na nějž se svaluje příčina neúspěchů ve většině taženích do Ruska], jej pomalu vytlačoval ze země. Napoleonův pobočník později o bitvě napsal:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Malojaroslavce byla jedním ze střetnutí napoleonských válek, které se odehrálo 24. října 1812. Utkala se zde část Ruské armády pod velením generálporučíka Dochturova s částí armády Francouzské pod velením italského vicekrále Evžena de Beauharnais. To, že se jednalo o střetnutí menších armádních celků nic nezměnilo na faktu, že se jednalo o nesmírně krvavý a prudký střet, který v důsledcích donutil Napoleona ke konečnému rozhodnutí dál svého soka, ruského maršála Kutuzova, nepronásledovat a ustoupit z Ruska zpět do Francie.", "tgt_summary": "The Battle of Maloyaroslavets took place on 24 October 1812, between the Russians, under Marshal Mikhail Illarionovich Kutuzov, and part of the corps of Eugène de Beauharnais, Napoleon's stepson, under General Alexis Joseph Delzons which numbered about 20,000 strong.", "id": 1766734} {"src_title": "Mladistvý", "tgt_title": "Minor (law)", "src_document": [{"title": "Mezinárodní právo.", "content": "Organizace spojených národů (OSN) od roku 1981 definuje pro statistické účely mladistvého (\"youth\") jako osobu mezi 15. a 24. rokem života, přičemž klade toto věkové vymezení zejména do souvislosti se vzděláním a prací. Mladistvý je podle Definition of Youth často popisován jako osoba mezi věkem ukončení povinného vzdělávání a najitím si první práce. OSN zároveň uznává, že členské státy mohou používat jiné definice a že i jednotlivé entity OSN používají v některých případech jiné vymezení. Úmluva o právech dítěte z roku 1989 například rozumí dítětem každou lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Obecně lze říci, že kde se hovoří o právech dětí (\"children's rights\"), tam jde zejména o zdůraznění aspektu ochrany, kde o právech mladistvých (\"youth rights\"), tam je kladen důraz na rozšíření svobody a zodpovědnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Český právní řád.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trestní právo.", "content": "Rozdílné použití termínu děti a termínu děti a mladiství (mládež) v souvislosti s trestním právem zpravidla zohledňuje, zda je daná osoba v pozici objektu činu (tedy toho, proti komu čin směřuje) nebo subjektem činu (tedy jeho pachatelem). Trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) rozumí \"dítětem osobu mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanovuje jinak\" (§ 126). Dále v jednotlivých paragrafech rozlišuje mezi \"dítětem mladším patnácti let\", například v případě trestní odpovědnosti za vykonání soulože s dítětem mladším patnácti let (§ 187, srov. též legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku), a \"dítětem\", například v případě trestní odpovědnosti za podání alkoholu dítěti (§ 204). Trestní zákoník dále stanoví, že \"kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný\" (§ 25) a že \"trestní odpovědnost mladistvých a sankce jim ukládané upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže\" (§ 109). Při spáchání trestného činu může být polehčující okolností skutečnost, že \"pachatel spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých\" (§ 41). Těmto pachatelům může soud v některých případech uložit také n\"ěkterá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé\", např. v souvislosti s podmíněným upuštěním od potrestání s dohledem, výměrou a výkonem obecně prospěšných prací (§ 41, § 63, § 65 a další). Naopak přitěžující okolností může být, svedl-li pachatel \"k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých\" (§ 42). Mládež je totiž \"nositelem svébytných skupinových znaků\" (osobnostních, sociálních a behaviorálních), \"které z ní činí poměrně „snadnou kořist“\". Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (č. 218/2003 Sb.) definuje mládež jako děti a mladistvé, přičemž \"dítětem mladším patnácti let\" rozumí toho, \"kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku\", a \"mladistvým\" toho, \"kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku\" (§ 2). V souvislosti s mládeží tedy zákon nehovoří o spáchání trestného činu, ale o spáchání činu jinak trestného u dětí a o spáchání provinění u mladistvých (\"mladistvý delikvent\"). Posuzování těchto činů provádějí soudy pro mládež (§ 4). Požadavek zvláštního zacházení s mládeží ve srovnání s dospělými se opírá mj. o Úmluvu o právech dítěte, která obsahuje ustanovení o zranitelné pozici dětí, přičemž dítětem ve smyslu Úmluvy je každá lidská bytost mladší 18 let, tedy i mladistvý obviněný či podezřelý. Při jednání s mladistvými během úkonů trestního řízení je nutné postupovat s ohledem na jejich věk, zdravotní stav, rozumovou a mravní vyspělost, a to tak, aby byl co nejméně ohrožen jejich další vývoj (§ 3). Zvláštní pozornost je věnována také ochraně soukromí mladistvých v průběhu trestního řízení (§ 52 – § 54). Zákon klade důraz na snahu o znovuzačlenění mládeže do společnosti (resocializaci) a na úsilí o obnovení narušených sociálních a právních vztahů. Filosofie zacházení s mladistvými přitom vychází z předpokladu, že se jedná \"o osoby dospívající, morálně, sociálně a mentálně dosud nezralé\", a tedy snáze napravitelné a s vysokou možností převýchovy. Mladistvému lze uložit opatření výchovná, ochranná či trestní (§ 10). Mezi výchovná opatření patří mj. dohled probačního úředníka či probační program (§ 15). Jejich specifickým účelem je \"usměrnění způsobu života mladistvého podporováním a zajišťováním jeho výchovy, nikoli represí\". Směřují například k vytržení mladistvého ze závadového prostředí a jeho navrácení k původním sociálním vazbám. Mezi ochranná opatření patří mj. ochranné léčení či ochranná výchova (§ 21). Jejich specifickým účelem \"je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním nových provinění\". Mezi trestní opatření pak patří například obecně prospěšné práce, peněžitá opatření, zákaz vstupu na určité akce či podmíněné a nepodmíněné odnětí svobody (§ 24). Nepodmíněné odnětí svobody přitom soud pro mládež může mladistvému uložit, jen pokud \"by uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo k dosažení účelu tohoto zákona.\" Mladistvému může být uloženo trestní opatření odnětí svobody na dobu maximálně 5 let, jen ve zvlášť zavrženíhodných případech na 5-10 let (§ 31). Stanoveny jsou také zkrácené maximální limity délky vzetí do vazby (§ 47). Mladistvý musí mít obhájce (§ 42) a to i v případě, kdy by zastoupení výslovně odmítal. Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat mj. příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, a to i proti jeho vůli, podobně jako jeho zákonný zástupce či opatrovník a obhájce (§ 72). Zákon počítá také se spoluprací s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, se zájmovými sdruženími občanů a s osobami realizujícími probační programy (§ 40). Významnou roli v celém systému opatření hraje Probační a mediační služba.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní právo.", "content": "Zákoník práce (č. 262/2006 Sb.) definuje \"mladistvé zaměstnance\" jako zaměstnance mladší osmnácti let (§ 350). Spodní věková hranice mladistvého zaměstnance je přitom vymezena občanským zákoníkem (č. 89/2012 Sb.), podle kterého je \"zakázána závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku\" (§ 34). Zákoník práce upravuje pracovní podmínky mladistvých zaměstnanců zejména § 243 až § 247. Zákon ukládá zaměstnavateli mj. povinnost vytvářet příznivé podmínky pro všestranný rozvoj mladistvých zaměstnanců, zaměstnávat je pouze pracemi přiměřenými jejich fyzickému a rozumovému rozvoji a zajistit jim na své náklady pravidelné lékařské prohlídky. Zákon dále zakazuje zaměstnávat mladistvé prací přesčas a prací v noci (s výjimkou mladistvých zaměstnanců starších než 16 let, kteří mohou v odůvodněných případech a za zvláštních podmínek konat noční práci nepřesahující 1 hodinu), pracemi pro ně nepřiměřenými, nebezpečnými či škodlivými jejich zdraví, a to se zvláštním zřetelem na specifika jejich věku, pracemi se zvýšeným rizikem úrazů jejich či jiných osob, pracemi pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol. Zákoník práce také určuje zvláštní pravidla pro stanovení pracovní doby (§ 79) a rozvržení pracovní doby a doby odpočinu (§ 90, § 92) pro osoby mladší 18 let. S osobou, která nedosáhla 18 let věku, navíc nemůže být uzavřena dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty (§ 252) ani dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí (§ 252).", "section_level": 2}, {"title": "Občanské právo.", "content": "Občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.) rozlišuje ve vztahu k věku pojmy zletilost a nezletilost. Ty pak úzce souvisejí s pojmem svéprávnost, což je způsobilost k právnímu jednání (§ 15). Zletilosti nabývá člověk dovršením osmnáctého roku věku a nabytím zletilosti se zároveň stává plně svéprávným (§ 30). Plně svéprávným se může stát před nabytím zletilosti také přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství (§ 30). Uzavření manželství nezletilému, který dovršil šestnácti let věku, může ve výjimečných případech povolit soud, jsou-li k tomu důležité důvody (§ 672). Přiznat svéprávnost může soud nezletilému, který dosáhl šestnácti let, zpravidla na základě žádosti nezletilého a se souhlasem jeho zákonného zástupce, a to zejména \"pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti\" (§ 37). Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právnímu jednání, jež je svojí povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku (§ 37). Zákonný zástupce nezletilého mu může také udělit souhlas k určitému právnímu jednání, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno (§ 32). Se souhlasem soudu může zákonný zástupce udělit nezletilému rovněž souhlas se samostatnou výdělečnou činností (§ 32). Zákon dovoluje nezletilým, kteří dosáhli patnácti let, zavázat se k výkonu závislé práce pod podmínkou, že jako den nástupu je sjednán nejdříve den, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku (§ 35). Závislá práce před tímto dnem a závislá práce nezletilých mladších patnácti let je zakázána (§ 34).", "section_level": 2}, {"title": "Správní právo.", "content": "V oblasti správního práva se termín mladistvý vyskytuje například v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (č. 48/1997 Sb.), a to v souvislosti \"se zdravotní péčí v odborných dětských léčebnách a ozdravovnách poskytovanou dětem a mladistvým do 18 let\" (§ 34), dále zákon zmiňuje \"mladistvé umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy\" (§ 7) nebo \"vybrané mladistvé\" (§ 31). Termín mladiství nijak nedefinuje. Zároveň používá spojení jako \"děti mladší 18 let\" (§ 16b) či \"děti a dorost do 18 let\" (§ 33). Pracuje také s termínem \"nezaopatřené dítě\" (§ 7), přičemž nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře (č. 117/1995 Sb.) a může se za určitých podmínek vztahovat k dítěti až do 26. roku věku (§ 11). Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.) definuje pro účely tohoto zákona dítě jako nezletilou osobu (§ 2). Termín mladistvý používá pouze v souvislosti se situacemi, které se se týkají přestupkového či trestního řízení vedeného proti mladistvému (§ 32, § 33) či v souvislosti s výkonem trestu mladistvého (§ 34, § 51)", "section_level": 2}], "src_summary": "Mladistvý znamená obecně \"(velmi) mladý, mladě svěží\", nebo také \"člověk na rozmezí dětství a dospělosti\". Za anglický ekvivalent lze považovat slovo \"juvenile\". Věková hranice pro vymezení mladistvého není vždy stejná, liší se mezinárodně i v rámci vnitrostátního práva, v některých případech se překrývá či splývá s věkovou hranicí používanou pro dítě či nezletilou osobou. V českém prostředí je mladistvý v nejobecnějším smyslu osoba, která dovršila 15 let, ale nepřekročila 18 let věku. Tento termín se používá zejména v trestním právu, přičemž trestní odpovědnost mladistvých se vyznačuje některými odlišnostmi oproti trestní odpovědnosti dospělých. V oblasti pracovního práva se užívá pojem mladistvý zaměstnanec pro zaměstnance mladšího osmnácti let.", "tgt_summary": "In law, a minor is a person under a certain age, usually the age of majority, which legally demarcates childhood from adulthood. The age of majority depends upon jurisdiction and application, but it is generally 18. \"Minor\" may also be used in contexts that are unconnected to the overall age of majority. For example, the drinking age in the United States is usually 21, and younger people are sometimes called \"minors\" in the context of alcohol law, even if they are at least 18. The term underage often refers to those under the age of majority, but it may also refer to persons under a certain age limit, such as the drinking age, smoking age, age of consent, marriageable age, driving age, voting age, etc. Such age limits are often different from the age of majority. The concept of \"minor\" is not sharply defined in most jurisdictions. The age of criminal responsibility and consent, the age at which school attendance is no longer compulsory, the age at which legally binding contracts can be entered into, and so on may be different from one another. In many countries, including Australia, India, Brazil, Croatia, and Colombia, a minor is defined as a person under the age of 18. In the United States, where the age of majority is set by the individual states, minor usually refers to someone under the age of 18 but can, in some states, be used in certain areas (such as casino gambling, handgun ownership and the consuming of alcohol) to define someone under the age of 21. In the criminal justice system in some places, \"minor\" is not entirely consistent, as a minor may be tried and punished for a crime either as a \"juvenile\" or, usually only for \"extremely serious crimes\" such as murder and/or theft, as an \"adult\". In Japan, Taiwan, and Thailand, a minor is a person under 20 years of age. In New Zealand law, the age of majority is 20 years of age as well, but most of the rights of adulthood are assumed at lower ages: for example, entering contracts and having a will are allowed at 15.", "id": 1484444} {"src_title": "Antonio Pigafetta", "tgt_title": "Antonio Pigafetta", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Antonio Pigafetta přišel do Španělska v roce 1519 po boku papežského vyslance Francesca Chieregata a se svolením krále Karla V. se nechal dobrovolně – tedy bez nároku na finanční odměnu – zapsat do posádky chystané Magalhãesovy výpravy. Působil jako hlavní kronikář a badatel. Náhodou – a snad také proto, že jako šlechtic nemusel na lodi vykonávat nejtěžší práce – přečkal celou výpravu ve zdraví a byl jedním z osmnácti mužů, kteří celou cestu kolem světa dokončili. Po návratu se na nějaký čas stáhl do ústraní, později se stal velitelem v Norsii, kde byl v boji s Turky raněn.", "section_level": 1}, {"title": "Zpráva o první cestě kolem světa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "Pigafetta si během plavby dělal poznámky a na žádost svého přítele, maltézského rytíře Philipa Villerse d’Isle-Adam, o ní v roce 1524 napsal podrobnou Zprávu. Tento text se nedochoval, zachována však byla jeho stručnější verze z téhož roku, kterou Pigafetta připravil pro Luisu Savojskou. I tato byla dlouho považována za ztracenou, ale na konci 18. století byla nalezena v milánské knihovně a vzápětí vydána italsky a francouzsky. Nebýt této zprávy, víme o průběhu výpravy jen velmi málo, zachován je pouze list Juana Sebastiána del Cano – kapitána Victorie po Magalhãesově smrti, a také rozsáhlý dopis Maxmiliána Transylvánského (Sedmihradského), sekretáře ve službách španělského krále. Avšak dochovaná verze Pigafettovy Zprávy je nejpodrobnější a nejpůsobivější pramen o této plavbě. Po dokončení výpravy byla Magalhãesova památka pošpiněna del Canem a ostatními přeživšími muži, byl označen za zrádce španělské koruny a dezertéra. Pigafetta byl Magalhãesovým velkým obdivovatelem, a proto smyslem jeho Zprávy bylo podat o událostech objektivní svědectví a očistit památku statečného muže.", "section_level": 2}, {"title": "Obsah Zprávy.", "content": "Kromě popisu cesty si Pigafetta podrobně všímá také navštívených zemí, zvyků a kultury domorodců i pozorované fauny a flóry. Naopak velmi malou pozornost věnuje Pigafetta náladě na lodi a vzrůstajícímu napětí mezi kapitánem a jeho posádkou. Přestože jsou jeho záznamy velmi stručné, zkreslené a neodborné, jsou cenným svědectvím a první zprávou o dosud zcela neznámých končinách. K domorodcům si na rozdíl od pozdějších conquistadorů udržuje celkem křesťanský postoj a snaží se je co nejvíce pochopit, popisuje jejich oblečení, vzhled, rodinné vztahy, víru. Několik řádek také vždy věnuje některým základním slovům v jejich jazycích. Jeho citát: \"\"Antarktický pól není tak hvězdnatý jako arktický. Je vidět hodně hvězd malých, dohromady spojených, jež vytvářejí jakési dvě mlhoviny, jednu od druhé maličko oddělené a ztemnělé, uprostřed nichž jsou dvě velikánské hvězdy, ne už tak jasné, a trochu se také pohybují,\"\" je pravděpodobně prvním pokusem o popis oblohy jižní polokoule. Už při této první cestě kolem světa si Pigafetta povšiml skutečnosti, že se obeplutím Země získá jeden den, a také si tuto skutečnost správně vysvětlil: \"Když se pluje na západ a vrací se na stejné místo, tak jako to slunce činí, čtyřiadvacet hodin se získá, jak je zřejmo.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Antonio Pigafetta (1491, Vicenza – asi 1534, Benátky) byl italský dobrodruh a mořeplavec, který se jako kronikář zúčastnil první cesty kolem světa, kterou ve španělských službách vedl Portugalec Fernão de Magalhães.", "tgt_summary": "Antonio Pigafetta (; c. 1491 – c. 1531) was a Venetian scholar and explorer. He joined the expedition to the Spice Islands led by explorer Ferdinand Magellan under the flag of King Charles I of Spain and, after Magellan's death in the Philippines, the subsequent voyage around the world. During the expedition, he served as Magellan's assistant and kept an accurate journal which later assisted him in translating the Cebuano language. It is the first recorded document concerning the language. Pigafetta was one of the 18 men who returned to Spain in 1522, under the command of Juan Sebastián Elcano, out of the approximately 240 who set out three years earlier. These men completed the first circumnavigation of the world. Pigafetta's surviving journal is the source for much of what is known about Magellan and Elcano's voyage. At least one warship of the Italian Navy, a destroyer of the \"Navigatori\" class, was named after him in 1931.", "id": 504771} {"src_title": "Jan II. Portugalský", "tgt_title": "John II of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V mládí doprovázel svého otce při africkém tažení, během něhož byl pasován na rytíře. Po jeho nástupu na trůn se šlechta právem obávala, že Jan bude chtít okleštit její pravomoci. Král ovšem ty, kdo se mu protivili, nechal potrestat, ba i popravit. Například roku 1483 nechal setnout v Évoře vévodu z Braganzy Fernanda II. za konspiraci, poté umučil vévodu z Viseu a nechal otrávit ve vězení évorského biskupa. Království na pokraji bankrotu zachránil daňovou reformou a velmi mu v tom pomohly i příjmy ze zámoří, především zlato z Guiney. Dobývaní afrického pobřeží se stává politickou a ekonomickou prioritou. Roku 1484 je objevena řeka Kongo a o čtyři roky později Bartolomeo Diaz obeplouvá Mys dobré naděje. Portugalci dosahují Etiopie a v roce 1498 Indie.Jejich cesty byly zapisovány do tzv.roteiros, přesných lodních záznamů dokumentujících plavbu. Po vleklých jednáních přistupuje Jan II. na rozdělení sfér vlivu mezi Portugalsko a Katolická Veličenstva (Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský) smlouvou z Tordesillas. Dobré vztahy s Katolickými Veličenstvy byly stvrzeny roku 1490 svatbou jediného Janova syna Alfonsa s nejstarší dcerou Katolických Veličenstev Isabelou; Alfonso se tak stal v pořadí druhým dědicem Kastilie a Aragonie po princi Juanovi, synovi Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského). Nedlouho po svatbě, roku 1491, však zemřel při nehodě (po pádu z koně), ze které jsou podle konspirativních teorií někdy obviňována Katolická Veličenstva. Po nešťastné smrti jediného milovaného syna se král stáhl do ústraní, celé týdny se uzavíral v izolaci ve vzdálených sídlech a do hlavního města téměř nejezdil. Jeho zdraví začalo slábnout. Na podzim roku 1495 se vypravil léčit k minerálním pramenům, cestou však zemřel. Vzhledem k tomu, že po sobě nezůstavil následníka, nastoupil na portugalský trůn jeho bratranec (a švagr) Manuel.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jan II. uzavřel jediné manželství. Roku 1471 se oženil se svou sestřenicí (dcerou mladšího bratra Janova otce Alfonse V. Fernanda, vévody z Viseu), portugalskou princeznou a vnučkou krále Eduarda I., Eleonorou (1458–1525). Eleonora mu porodila dva syny, mladší z nich však po narození zemřel: \"Nemanželští potomci\"", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "CASTRO, João de: \"Roteiro de Lisboa a Goa\". Lisboa: Academia Real das Sciencias, 1882.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II. Portugalský, portugalsky João II de Portugal (3. května 1455 – 25. října 1495) byl třináctý portugalský král. Někdy je uváděný s přídomkem Dokonalý (portugalsky \"O Príncipe Perfeito\") nebo Přísný. Narodil se v Lisabonu jako syn Alfonsa V. a jeho manželky Isabely z Coimbry. Jan II. nastoupil na portugalský trůn již roku 1477, poté co jeho otec odstoupil a stáhl se do kláštera, korunován však byl až po otcově smrti v roce 1481.", "tgt_summary": "John II (; ; 3 March 1455 – 25 October 1495), called the Perfect Prince (), was King of Portugal from 1481 until his death in 1495, and also for a brief time in 1477. He is known for re-establishing the power of the Portuguese monarchy, reinvigorating the Portuguese economy, and renewing his country's exploration of Africa and the Orient.", "id": 154953} {"src_title": "Baltická operace", "tgt_title": "Baltic Offensive", "src_document": [{"title": "Předcházející útoky.", "content": "Do dubna roku 1944 se podařilo Rudé armádě v rámci Leningradsko-novgorodské operace prorazit blokádu Leningradu a postoupit až k hranicím Estonska. Počátkem června 1944 začaly v této oblasti další útoky, které byly předzvěstí Operace Bagration. V rámci této mohutné ofenzívy postoupily sovětské jednotky na území pobaltských států, ovšem do jejího skončení se jim nepodařilo postoupit až k Baltskému moři. Zatímco v případě Ukrajiny, Běloruska a Polska, kde Rudá armáda překonala několik stovek kilometrů a byla vyčerpána, a proto přechodně ukončila boje a přešla do strategické obrany, v případě útoků proti Pobaltí a Besarábii bylo rozhodnuto o tom, že k dalším ofenzívám dojde ještě roku 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Baltická operace.", "content": "Ve dnech 14. až 17. září začal útok sovětského leningradského, 1., 2. a 3. pobaltského a 3. běloruského frontu. Proti zhruba 900 tisícům rudoarmějců stálo 730 tisíc příslušníků Wehrmachtu a jednotek Waffen-SS. Rudá armáda měla ale významnou převahu v dělostřelectvu, tancích i letadlech. První úder byl veden na Rigu, čímž mělo dojít k rozdělení německých vojsk na dvě skupiny. Následovala útočná operace na Tallinn a na Klaipėdu. 3. běloruský front útočil ve směru na Prusko. Riga byla sice sovětskými jednotkami obklíčena, ovšem velice úspěšně se jim bránila. Stejná situace nastala i v případě Klaipėdy, kde se bránily německé jednotky, jejichž snahou byla evakuace po moři do Německa. Útok na Estonsko byl ukončen 26. září a poté provedly sovětské paradesantní jednotky výsadek na Západoestonské souostroví. Klajpedu dobyla Rudá armáda 22. října, rižská ofenzíva byla dovršena 24. října a v Pobaltí tak zůstaly uvězněné německé jednotky pouze v Kuronsku, které kapitulovaly v počtu asi 200 tisíc mužů až v květnu 1945 současně s ukončením války.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky operace.", "content": "Obsazení Pobaltí mělo důsledky vojenské i politické. Sovětská vojska stanula na hranicích Pruska, přičemž v některým místech již do příhraničních oblastí východního Pruska pronikla. Sovětská baltská flotila měla již plně otevřeny dveře k akcím v Baltském moři, kdy nebyla limitována minovými poli a protiponorkovými zátarasy a mohla využívat přístavy pobaltských republik. Díky tomu mohla vést efektivní boj proti německým námořním silám v Baltském moři. Mezi nejznámější akce sovětské flotily z této doby patří potopení německých lodí Wilhelm Gustloff a General von Steuben ponorkou S-13 či potopení dopravní lodě Goya ponorkou L-3. Hlavním politickým důsledkem operace bylo obnovení sovětské okupace Estonska, Lotyšska a Litvy. Snahy představitelů pobaltských národů o znovuobnovení suverenity během léta 1944 byly ofenzívou zmařeny, pobaltské republiky se staly na více než čtyřicet dalších let součástí Sovětského svazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baltická operace (14. září – 24. listopadu 1944) byla strategická ofenzíva Velké vlastenecké války, jejímž cílem bylo znovuobsazení Estonska, Lotyšska a Litvy a proniknutí k Baltskému moři.", "tgt_summary": "The Baltic Offensive, also known as the Baltic Strategic Offensive, denotes the campaign between the northern Fronts of the Red Army and the German Army Group North in the Baltic States during the autumn of 1944. The result of the series of battles was the isolation and encirclement of the Army Group North in the Courland Pocket and Soviet re-occupation of the Baltic States.", "id": 187067} {"src_title": "David Krejčí", "tgt_title": "David Krejčí", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Vzhledem k tomu, že jeho otec sám hrál hokej a později se stal hokejovým rozhodčím, dostala Davidova sportovní dráha předem daný směr. David se postavil poprvé na brusle asi ve 4 letech na místním rybníku. Hokej ho začal opravdu bavit, když se s bratrem chodili dívat na zápasy, které soudcoval jeho otec. Jeho hlavním idolem se stal Jaromír Jágr. Lední hokej začal hrát v místním klubu HC TJ Šternberk pod trenérským vedením svého otce a Václava Vrány (otce Petra Vrány), ve čtvrté třídě odešel do Olomouce, dva roky strávil v Třinci a jednu sezónu odehrál v dresu kladenské juniorky. To byla také sezóna, ve které poprvé nakoukl do reprezentace, do výběru do 18 let. Sezóna 2003/2004 byla také na delší dobu jeho poslední sezónou v české lize, protože se rozhodl zkusit štěstí v zámořské juniorské lize. V sezóně 2012/2013, během výluky v NHL, nastoupil za klub HC ČSOB Pojišťovna Pardubice. David Krejčí byl první volbou Boston Bruins v druhém kole draftu v roce 2004 (63. celkově). Byl draftován z české juniorské extraligy, kterou hrál za HC Kladno. Poté, co byl draftován, se přestěhoval do Severní Ameriky hrát nejvyšší zámořskou juniorskou ligu Quebec Major Junior Hockey League (QMJHL) za tým Gatineau Olympiques, kde strávil dvě sezóny. V sezóně 2006/2007 přestoupil do mužů, do American Hockey League (AHL), kde hrál za farmářský tým Bostonu – Providence Bruins. V této sezóně, konkrétně 30. ledna 2007, si odbyl svou premiéru v NHL. V zápase proti Buffalo Sabres, který Boston prohrál 1:7, ale utrpěl ve svém třetím střídaní otřes mozku, po zákroku Adama Maira a tak na ledě pobyl pouhé 2 minuty a 7 sekund. V následující sezóně 2007/2008 Krejčí odehrál 25 zápasů v AHL za Providens Bruins a následně se probojoval na stálo do prvního týmu, kde stihl odehrát 56 zápasů. Dne 19. února 2008 ve venkovním zápase Bruins proti Carolina Hurricanes se Krejčí „zapsal“ úspěšným nájezdem (nebyl to však vítězný gól) při vítězství Bostonu 3:2 na samostatné nájezdy. Na svou první oficiální trefu v NHL však čekal jen týden, 26. února si ji připsal proti Martinu Gerberovi z Ottawy. Byl to druhý gól jeho týmu při domácí výhře 4:0. Svou nováčkovskou sezónu v NHL skončil s 6 góly a 21 asistencemi. V sezóně 2008/2009 zaznamenal dne 18. prosince 2008 proti Torontu svůj první hattrick v NHL. Dva góly vstřelil Vesu Toskalovi a jeden Curtisu Josephovi při výhře Bruins 8:5. Před zápasem 2. dubna 2009 byl vyhlášen vítězem ceny Boston Bruins Seventh Player Award 2009. Tato cena se uděluje každoročně hráči, který „jde nad rámec svých povinností a přesahuje všechna očekávání“ v celém průběhu sezóny. V průběhu utkání Krejčí asistoval u gólu Milana Lucice, vítěze téhož ocenění z roku 2008, při výhře 2:1 na domácím ledě nad Senators. David Krejčí je oceňován pro skvělou kontrolu puku a pro schopnost tvořit hru. Svoji druhou sezónu v NHL dokončil se 73 body v 82 zápasech a nejlepším výsledkem plus/minus (+37) hodnocení v celé NHL, čímž získal prestižní ocenění NHL Plus-Minus Award. Dne 2. června 2009 podepsal Krejčí víceletý kontrakt s Bruins, údajně na tři roky s platem 3,75 milionu dolarů ročně. Na počátku listopadu 2009 onemocněl, dne 5. listopadu 2009 mu byla diagnostikována infekce virem H1N1, kterou ale velice rychle překonal. Dne 5. května 2010 v průběhu playoff si Krejčí vykloubil zápěstí, když ho na modré čáře srazil centr Philadelphia Flyers Mike Richards. Hned po zápase šel Krejčí na operaci a nezahrál si zbytek playoff. V průběhu playoff 25. května 2011 zaznamenal svůj druhý hattrick v NHL, bylo to v 6. finálovém utkání Východní konference. Stal se tak prvním hráčem Bruins, který od doby Cama Neelyho zaznamenal hattrick v playoff. Dne 15. června 2011 získali po třiceti devíti letech Bruins Stanley Cup a pro Krejčího to tak byl první zisk nejslavnějšího hokejového poháru. Playoff dokončil Krejčí se 23 body v 25 zápasech a měl na svém kontě 4 vítězné trefy. Svého třetího hattricku se Krejčí dočkal 1. března 2012 v zápase proti New Jersey Devils. Své branky vstřelil v první, ve třetí třetině a v prodloužení, když rozhodl o vítězství svého mužstva poměrem 4:3. Ve čtvrtém zápase úvodního kola playoff 2012/2013 v sérii s Torontem Maple Leafs vstřelil hattrick, který dovršil vítězným gólem v prodloužení. Dne 1. října 2013 byl jmenován asistentem kapitána Bruins. Dne 25. října 2013 zaznamenal vítěznou branku 0,8 desetin sekundy před koncem základní hrací doby proti San Jose Sharks, když překonal finského gólmana Anttiho Niemiho. Dne 3. září 2014 se dohodl s vedením Bruins na nové šestileté smlouvě, která platí do konce sezóny 2020/2021. Za tuto dobu by si měl přijít na více než 43 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Jeho premiéra v seniorském národním dresu se uskutečnila na 72. Mistrovství světa v ledním hokeji, v květnu 2008. V pěti zápasech zaznamenal 8 střeleckých pokusů, 0 bodů a 2TM. Český tým vypadl ve čtvrtfinále se Švédskem 2:3 v prodloužení. V prosinci 2009 byl nominován do týmu pro olympijský turnaj ve Vancouveru 2010. Začínal na centru třetí formace, s křídly Tomášem Fleischmannem a Martinem Eratem. Stal se jedním z nejpříjemnějších překvapení týmu a podle mnohých i nejlepším hráčem. Rozhodl osmifinálové trápení českého týmu proti Lotyšům v prodloužení vstřelil branku na 3:2. Z pěti zápasů měl 2+1 a plus-minus +2. V květnu 2012 vybojoval na Mistrovství světa v ledním hokeji 2012 v Helsinkách s českou reprezentací bronz, když vstřelil vítězný gól v zápase o bronz s Finskem (vítězství 3:2).", "section_level": 2}], "src_summary": "David Krejčí (* 28. dubna 1986 Šternberk) je profesionální hokejový útočník hrající v National Hockey League (NHL) za Boston Bruins, který ho v roce 2004 draftoval z 63. pozice a jenž je doposud jeho jediným klubem v zámořské nejvyšší soutěži.", "tgt_summary": "David Krejčí (, born 28 April 1986) is a Czech professional ice hockey centre and alternate captain for the Boston Bruins of the National Hockey League (NHL). He was part of the Bruins' Stanley Cup win in 2011 and led the NHL in points during the 2011 and 2013 Stanley Cup playoffs. He was named to the Czech national team for the 2010 and 2014 Olympic teams.", "id": 790355} {"src_title": "Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze", "tgt_title": "Museum of Decorative Arts in Prague", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení Uměleckoprůmyslového musea v Praze v roce 1885 odpovídalo prudkému rozvoji české společnosti a především rozvoji její průmyslové výroby gradující v poslední třetině 19. století. Po vzniku obdobných ústavů, především Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni, dále např. v Brně, Olomouci a Liberci (1873) se pražské muzeum stalo jedním z řady muzejních institucí tohoto druhu existujících v provinciích Rakousko-uherské monarchie. V Království českém to byla první instituce těsně místně i metodicky spojená s Uměleckoprůmyslovou školou. Založením tohoto ústavu se objevil zásadní konkurent dosud nejreprezentativnějšího a nejstaršího českého Průmyslového muzea v Liberci. Nepříznivý vliv průmyslové revoluce na estetickou stránku, a tím i kvalitu výrobků, byl v té době už dlouho oprávněným předmětem kritiky umělců, teoretiků umění i veřejnosti. Myšlenka na zřízení trvalé expozice uměleckoprůmyslového zaměření v Praze byla obsažena už ve výstavě, kterou uspořádal spolek Arkadia roku 1861 v Praze ve Staroměstské radnici, podle jiných pramenů na Žofíně. Příkladem a inspirací bylo mimo jiné založení obdobného ústavu – South Kensingtonského (nyní Victoria and Albert) muzea v Londýně, které od roku 1852 zpřístupnilo veřejnosti sbírky uměleckořemeslných a uměleckoprůmyslových výrobků. Pro české prostředí však bylo nejdůležitější již zmíněné Österreichisches Museum für Kunst und Industrie otevřené ve Vídni roku 1864 a spojené rovněž se školou. V roce 1868 uspořádala pražská Obchodní a živnostenská komora na Žofíně ve spolupráci s tímto vídeňským muzeem výstavu exponátů získaných ze Světové výstavy roku 1867, která se konala v Paříži, doplněnou historickými uměleckořemeslnými předměty převážně ze sbírky Vojtěcha Lanny (pozdějšího významného donátora a podporovatele UPM). K založení muzea přispěl v období, kdy ještě nedozrály vhodné finanční a prostorové podmínky, příslib výstavní plochy v Rudolfinu, daný roku 1872. V roce 1885, kdy došlo k naplnění slibu, rozhodlo představenstvo Obchodní a živnostenské komory o zřízení samostatného muzea. Jeho prvním sídlem bylo Rudolfinum. V letech 1897–1900 byla postavena novorenesanční muzejní budova podle návrhu architekta Josefa Schulze na pozemku mezi starým židovským hřbitovem a Sanytrovou ulicí na okraji Josefova.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Prvním kustodem a ředitelem muzea byl historik umění dr. Karel Chytil působil též v Komisi pro soupis památek Prahyod jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách. Druhým ředitelem byl krátce historik umění a knižní kultury František Adolf Borovský. Po něm následovali František Xaver Jiřík, Karel Hetteš, Emanuel Poche, Jiří Šetlík, Antonín Langer, Dagmar Hejdová a Helena Koenigsmarková. K expertům - znalcům uměleckého řemesla a průmyslového designu patřily především ženy, například Jiřina Vydrová, Jarmila Blažková, Milena Zeminová, Alena Adlerová, Olga Herbenová, Dagmar Tučná, Jarmila Brožová, Libuše Urešová, Věra Vokáčová, Olga Drahotová, Milena Lamarová, Anna Fárová nebo Jana Kybalová, z mužů například Emanuel Poche, Zdeněk Kirschner, nebo Josef Kroutvor. Mezi knihovníky se během 2. světové války objevil Oldřich J. Blažíček, v posledním půlstoletí Evžen Lukeš, Jarmila Okrouhlíková nebo Kateřina Dostálová.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v organizacích.", "content": "MG, ICOM", "section_level": 2}, {"title": "Sbírky.", "content": "Muzeum spravuje sbírky skla, porcelánu a keramiky, užité grafiky a fotografie, textilu, módy a designu, nábytku, hodin, dále sbírku drahých i obecných kovů, vzácných materiálů, šperků, hraček a množství písemné i obrazové dokumentace. V současné době má muzeum půl milionu sbírkových předmětů od antiky až po současnost.", "section_level": 1}, {"title": "Dřívější pobočky.", "content": "V letech 1954 - 1992 muzeum spravovalo několik tematických expozic na zámcích Doudleby nad Orlicí, Lemberk, Hrubý Rohozec a Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří, které je v obnovené verzi instalováno dodnes. Neuskutečněná zůstala expozice v budově zámeckého pivovaru v Brandýse nad Labem.", "section_level": 2}, {"title": "Současné pobočky.", "content": "Od roku 1995 UPM provozuje Galerii Josefa Sudka na Úvoze poblíž Pražského hradu, zaměřenou na fotografickou tvorbu. Od roku 1998 také spravuje zámek v Kamenici nad Lipou. Expozice kovaných železných prací a hraček zde byla otevřena v roce 2004, studijní depozitář nábytku 19. a 20. století v roce 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Stálá expozice - bude otevřena v roce 2020.", "content": "V muzeu probíhají krátkodobé výstavy, otevřena je i expozice českého moderního autorského skla Plejády skla.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna UPM.", "content": "Součástí Uměleckoprůmyslového musea v Praze je veřejná specializovaná knihovna na literaturu o výtvarném umění a příbuzných oborech (https://www.knihovna.upm.cz/). Knihovní fond má více než 190 000 svazků. Vedle monografií je ve fondu celá řada encyklopedií, slovníků, příruček a periodik. Nezanedbatelná je i sbírka výstavních a aukčních katalogů. Od roku 1950 jsou přírůstky monografií zpracovány do elektronické databáze přístupné nejen v knihovně, ale i prostřednictvím internetu (https://katalog.upm.cz/#!/) . Od roku 1995 jsou již v databázi uvedeny veškeré knihovní přírůstky. Knihovna je pouze prezenční. Poskytuje kopírovací služby, rešerše, službu \"Ptejte se knihovny\", zpřístupňuje řadu databází na CD-ROM i on-line. Knihovna UPM s dalšími uměleckými knihovnami vytváří virtuální uměleckou knihovnu a je součástí jednotné informační brány se samostatným portálem ART (https://artlib.eu/#!/).", "section_level": 1}, {"title": "Centrální depozitář UPM.", "content": "4. dubna 2016 byla otevřena nová budova centrálního depozitáře UPM na adrese Červeňanského 2843/19 v Praze-Stodůlkách, na Velké Ohradě. Kvůli bílé barvě a kruhovému půdorysu získala přezdívku \"Polárkový dort\" nebo také \"Kanál.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Uměleckoprůmyslové museum v Praze (zkráceně: UPM) je specializovaná muzejní instituce, jež sídlí v ulici 17. listopadu v Praze 1 Josefově, v těsné blízkosti Starého židovského hřbitova, nedaleko budovy Filosofické fakulty UK, naproti Rudolfinu v městské části Praha 1.", "tgt_summary": "Founded in 1885, the Prague Museum of Decorative Arts () is housed in a Neo-Renaissance edifice built from 1897 to 1899 after the designs of architect Josef Schulz. It opened in 1900 with exhibitions on the first floor. The Museum's rich collections include decorative and applied arts and design work ranging from Late Antiquity to the present day with focus on European objects, particularly arts and crafts created in the Bohemian lands. The impressive interior of the permanent exhibition, “Stories of Materials,” offers visitors an excursion into the history and development of decorative arts in the disciplines of glass, ceramics, graphic art, design, metal, wood and other materials, as well as objects such as jewellery, clocks and watches, textiles, fashion, toys and furniture.", "id": 1472660} {"src_title": "Kristián I. Anhaltsko-Bernburský", "tgt_title": "Christian I, Prince of Anhalt-Bernburg", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Svými diplomatickými schopnostmi vynikl záhy tak, že již roku 1591 byl postaven do čela pomocného vojska, které bylo ve Svaté říši sebráno pro francouzského krále Jindřicha IV. Ačkoli tato výprava neskončila zrovna slavně, byla přece rozhodným momentem v Kristiánově životě, protože Kristián tu přestoupil od luterství ke kalvinismu, ale také navázal styky s králem Jindřichem IV. a tato známost výrazně poznamenala jeho politický vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "U kurfiřtů falckých.", "content": "Potom vstoupil do služeb falckého kurfiřta Fridricha IV. a stal se záhy (byl od roku 1595 místodržitelem Horní Falce se sídlem v Amberku) duší veškeré falcké politiky. Jeho předním cílem bylo zlomení Habsburské moci a k tomu používal nejjemnější diplomacii a intrikánství. Jeho hlavní činnost spadá do let 1606–1611. Po dohodě s králem Jindřichem IV. a s jeho podporou připravil tehdy Kristián založení a vzrůst Protestantské unie ve Svaté říši a a podporu měl také ode vší opozice v Čechách, na Moravě, v Rakousích a v Uhrách. Zejména je třeba připomenout jeho blízké styky s Petrem Vokem z Rožmberka a s rakouským pánem Tschernemblem – zasáhl svoji politikou mnohonásobně a rušivě do vnitřních poměrů dědičných zemí rakouských.", "section_level": 1}, {"title": "Politika ve Svaté říši.", "content": "Jeho program se tu měnil podle poměrů: od roku 1606 pracoval na tom, aby se následníkem Rudolfa II. stal bezdětný arcivévoda Maxmilián, když však roku 1608 arcivévoda Matyáš vystoupil proti císaři, změnil Kristián rychle plán a agitoval pro intervenci kurfiřtů a dokonce pro válečné zakročení Unie. Po míru v Libni hleděl zase využít vzájemné nesnášenlivosti obou bratří a jednal v tom směru zvláště s rakouskými stavy a také se samotným císařem. Roku 1609 byl v Praze jako vyslanec Unie a snažil se – byla to vždy jeho oblíbená myšlenka - rozšířit Unii do všech zemí rakouských – získat pro ni alespoň Čechy a Slezany. Hned nato zasáhl Kristián činně do války o dědictví julišsko-klevské (1609-14). Opět v plné shodě s Jindřichem IV. vtrhl roku 1610 s vojskem Unie do sporných krajin, když však náhlou smrtí Jindřicha IV. pozbyla záležitost julišsko-klevská evropského významu, vrátil se po několika válečných úspěších zpět do Amberka. Od té doby nevystupoval Kristián již tak rozhodně, a teprve opět povstání české roku 1618 jej vybudilo k rozsáhlejší činnosti. Jeho programem bylo úplné vytrženi Čech z habsburské nadvlády, a v tom směru byl tvůrcem „české politiky“ kurfiřta Fridricha V. Vzhledem k blízkému vztahu k novému českému králi nahradil roku 1619 Jindřicha Matyáše Thurna v čele českého vojska, ale na rozdíl od hraběte Thurna pracoval pro povstání hlavně diplomaticky a jako velitel se neosvědčil.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě na Bílé hoře.", "content": "Bitva na Bílé hoře ukončila neslavně jeho politickou dráhu: dán od císaře do klatby uprchl Kristián nejprve k švédskému králi Gustavu Adolfovi, pak k dánskému králi Kristiánovi IV. Později, roku 1624 se ale s císařem smířil i žil pak již jen v soukromí na svém bernburském panství, které mu připadlo roku 1603 při opětném rozdělení dědictví anhaltského. Věrnosti k císaři již neporušil a dokonce roku 1629 mu byla nabídnuta i přímo císařská služba a když odmítl, byl jmenován placeným komořím císařským.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Se svou manželkou Annou z Bentheimu měl šestnáct dětí, z nichž jej však jen sedm přežilo dětství. Bernburská linie rodu anhaltského, jím takto založená, vymřela pak teprve roku 1863 a to Alexandrem Karlem, po němž vévodství zdědil Leopold IV. Anhaltsko-Desavský.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián I. Anhaltsko-Bernburský, též Kristián I. Anhaltský (11. května 1568, Bernburg – 17. dubna 1630, tamtéž), byl kníže anhaltský a především jeden z velmi významných diplomatů své doby. Nějakou dobu byl vojevůdcem a dokonce vrchním velitelem českého stavovského vojska během třicetileté války, ale jako vojevůdce se neosvědčil.", "tgt_summary": "Christian I, Prince of Anhalt-Bernburg, also known as Christian of Anhalt, (11 May 1568 – 17 April 1630) was a German prince of the House of Ascania. He was ruling prince of Anhalt and, from 1603, ruling prince of the revived principality of Anhalt-Bernburg. From 1595 he was governor of Upper Palatinate, and soon became the advisor-in-chief of Frederick IV, Elector Palatine.", "id": 2083200} {"src_title": "Petr Orseolo", "tgt_title": "Peter, King of Hungary", "src_document": [{"title": "Z Benátek do Uher.", "content": "První křesťanský panovník uherského státu svatý Štěpán ztratil roku 1031 svého jediného syna a následníka trůnu Imreho. Tím došlo k nástupnické krizi. Svého bratrance Vazula usilujícího o nástupnictví nechal Štěpán oslepit, jeho uši zalít olovem a jeho syny poslal do vyhnanství. Následníkem jmenoval syna své sestry Petra Orseola.", "section_level": 1}, {"title": "Války s Říší.", "content": "Roku 1038 Štěpán zemřel a Petr Orseolo nastoupil na uherský trůn. Pustil se do zahraničních dobrodružství na Balkáně, bylo mu vyčítáno, že se obklopuje jen Němci a Italy a dostal se do konfliktu s císařem Jindřichem III. Českému knížeti Břetislavovi I. pomohl porazit císaře při jeho tažení do Čech (1040). Obsazením Rakous ochránil pomezní hvozdy českého souseda z jihu a dovolil mu tak vyslat moravskou vojenskou hotovost k obraně Čech. Uherská jízda se zúčastnila slavné bitvy u Brůdku. Svým jednáním poštval proti sobě Gizelu – královnu vdovu, uherské velmože i biskupy. Roku 1041 byl Petr vyhnán ze země a nahrazen švagrem Štěpána I., palatinem Samuelem Abou. Petr utekl do říše k Adalbertovi Babenberskému, markraběti bavorské východní marky, svému švagrovi. S Adalbertovou pomocí hledal zastání u císaře Jindřicha III., který byl v tu dobu plně zaměstnán novou vojenskou výpravou na české území. Na konci léta 1041 německé sbory vtrhly znovu do Čech a bez větších obtíží směřovaly ku Praze. Břetislav vzdal obranu v okamžiku, kdy k císaři přešli biskup Šebíř a mnoho velmožů. 15. října 1041 v Řezně musel Břetislav bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti císaři. Petr Orseolo v tomtéž čase získal Jindřichovu milost také, prosil za odpuštění a slíbil, že se císaři poddá, když bude znovu dosazen na uherský trůn. Císař roku 1042 vytáhl spolu s Břetislavem do Uher. Výprava byla neúspěšná. Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla změnu na uherském trůně. Až 5. července 1044 v bitvě u Menfö Samuela Abu porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Petru Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven. O letnicích 1045 Petr Orseolo složil Jindřichovi vazalský slib věrnosti; údajně se již dříve zavázal k placení tributu. Roku 1046 propuklo v Uhrách bogomilské povstání namířené proti králi i církevní hierarchii. Uherští velmoži tohoto povstání využili – král Petr byl oslepen, vykastrován a vykázán ze země. Jeho další osud je nejasný, v literatuře narážíme často na formulaci, že \"„brzy nato umírá“\" (např. Lendvai). László Kontler uvádí rok úmrtí až 1059. Na uherský trůn nastoupil Arpádovec Ondřej, jeden z mnoha synů Vazula.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Orseolo, též Petr Benátčan (1011 Benátky – mezi 1046 a 1059) byl uherským králem v letech 1038–1041 a 1044–1046. Byl synem 27. benátského dóžete Oty Orseola a dcery uherského knížete Gejzy.", "tgt_summary": "Peter Orseolo, or Peter the Venetian (; 1010 or 1011 – 1046, or late 1050s), was King of Hungary twice. He first succeeded his uncle, King Stephen I, in 1038. His favoritism towards his foreign courtiers caused an uprising which ended with his 1041 deposition. Peter was restored in 1044 by Henry III, Holy Roman Emperor. He accepted the Emperor's suzerainty during his second reign, which ended in 1046 after a pagan uprising. Hungarian chronicles are unanimous that Peter was executed by order of his successor, Andrew I, but the chronicler Cosmas of Prague's reference to his alleged marriage around 1055 suggests that he may also have survived his second deposition.", "id": 2330367} {"src_title": "Kachnička mandarinská", "tgt_title": "Mandarin duck", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Samec kachničky mandarinské ve svatebním šatu patří mezi nejzdobnější a nejkrásnější ptáky světa. Má vysokou chocholku, péra zlaté barvy a pár jasně žlutých čepelí tvořených širokými vnitřními prapory křídelních krovek. Tyto čepele mají čistě ornamentální funkci a samec je může vztyčit nad boky. Samice a samci v prostém šatu jsou většinou olivově hnědí. Nenápadně zbarvenou samici ale snadno poznáme dle úzkého bílého proužku za okem. Jako ostatní kachny sedající na větvích má ostré drápy, které jí pomáhají při pevném uchopení větve, a dlouhý široký ocas, působící jako brzda ke zpomalení letu, když kachnička dosedá na větev. Vyskytuje se tradičně v lesnatých oblastech kolem řek a jezer, na konci léta i v zatopených rýžových polích a mokřinách. Často je lze najít i v parcích. Největší aktivitu projevují kachničky ráno a večer, kdy si začínají vyhledávat potravu. Během dne odpočívají na břehu nebo na stromech rostoucích podél břehů. Nevytvářejí trvalá manželství, ale každý rok si hledají nového partnera. Ačkoliv jsou kachničky mandarinské převážně vegetariáni, najdeme na jejich jídelníčku i drobné živočichy – např. měkkýše či malé rybky. V pozdním létě je také často najdeme na rýžových a obilných polích. Na podzim si zpestřují jídelníček také bukvicemi, žaludy a kaštany. Potravu sbírá na zemi, na stromech a ve vodě – čvachtáním, panáčkováním a jen vzácně se potápí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nadměrný lov kachničky mandarinské v její původní vlasti měl za následek velké snižování počtů a celá světová populace je dnes odhadována na 7500 párů. V Japonsku se s ochranou od roku 1947 stavy opět zvýšily, trvale působícím negativním faktorem jsou však nepříznivé změny vodních prostředí. Úspěšně byla vysazena ve Velké Británii, kde bylo napočítáno až 7000 jedinců. Jako okrasný pták je chována v mnoha uzavřených i polodivokých chovech po celé Evropě. V České republice byla kachnička mandarinská ve volné přírodě poprvé zaznamenána ve druhé polovině 19. století, kdy byl u Hodonína zastřelen kačer ve svatebním šatu. První zaznamenané hnízdění proběhlo v roce 1980 u Lednice, po roce 2003 je pozorován obecný nárůst početnosti a po roce 2011 již pravidelné hnízdění, zejména v Jihomoravském kraji. Na Svratce v Brně bylo mezi lety 2011–2018 zaznamenáno celkem 37 případů hnízdění.", "section_level": 1}, {"title": "Námluvy.", "content": "Po složitých zásnubních tancích vybírá samice místo pro hnízdo, což bývá nejčastěji dutina ve stromě nedaleko vody. Sezení na vejcích pak obstarává sama. Několik dní po vylíhnutí musí mláďata kachničky vyskákat z hnízda na zem. Matka pak svoje potomstvo odvede na místo, které si vybrala jako zdroj potravy. Po šesti týdnech se mladé kachničky stávají zcela soběstačnými.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Číně si lidé dříve darovávali párek kachniček mandarinských v kleci jako symbol manželské věrnosti. Později začaly tuto roli plnit kachničky vyrobené ze dřeva. V Koreji dostávají nevěsta a ženich při svatbě jako dar dvě dřevěné kachničky jako symbol přání šťastného manželství. Samice kachničky mandarinské mají plně funkčně vyvinutý jen jeden vaječník. Ten u velmi starých samic zakrní, a druhý, jen nedokonale vyvinutý vaječník, se začne přeměňovat na samčí pohlavní žlázu. Samice se tak změní v neplodného samce a získá samčí zbarvení. Kachnička mandarinská je jediným druhem kachny, který se nemůže křížit s ostatními druhy. Počet jejích chromozomů se totiž liší od počtu chromozomů ostatních druhů. Z důvodu neobvyklé krásy samců v období páření bývá tento druh velmi hojně zastoupen v zoologických zahradách. V České republice je možné ho vidět například v Zoo Praha, Zoo Zlín, Zoo Děčín, Zoo Liberec, Zoo Tábor a Zoo Hluboká nad Vltavou. Na Slovensku je chován v Zoo Bojnice, Zoo Bratislava a Zoo Košice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kachnička mandarinská (\"Aix galericulata\") je malý vrubozobý pták z čeledi kachnovití. Pochází z Asie, kde v současné době obývá Amur, Sachalin, Japonsko, Mandžusko, Čínu a Severní a Jižní Koreu. Do Evropy byl dovezen během 18. století jako ozdobný pták, v současné době zde volně hnízdí mimo Britských ostrovů 850–3000 párů, dalších asi 7000 ptáků žije volně na území Velké Británie. V Česku začaly pravidelně hnízdit přibližně od roku 2011 v Brně na Svratce, kde nyní žije asi 20 jedinců.", "tgt_summary": "The mandarin duck (\"Aix galericulata\") is a perching duck species native to the East Palearctic. It is medium-sized, at long with a wingspan. It is closely related to the North American wood duck, the only other member of the genus \"Aix\". \"Aix\" is an Ancient Greek word which was used by Aristotle to refer to an unknown diving bird, and \"galericulata\" is the Latin for a wig, derived from \"galerum\", a cap or bonnet.", "id": 1486500} {"src_title": "Juan Trippe", "tgt_title": "Juan Trippe", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Spolu s některými bohatými přáteli z Yale, Trippe investoval do letecké linky jménem Colonial Air Transport. Zaujatý operováním v Karibiku Trippe vytvořil Aviation Company of the Americas. Společnost se sídlem na Floridě se stala nováčkem Pan Am. První let společnosti Pan Am se uskutečnil 28. října 1927, západně od Key West až do Hawany. Později Trippe koupil China National Aviation Corporation, poskytoval leteckou dopravu v Číně a stal se společníkem v Panagra. Ve třicátých letech se stal Pan Am první leteckou společností, která křížila Pacifik se slavnými hydroplány Clipper. Trippe sloužil jako předseda a palubní velitel letecké linky. Pracoval tam dva roky, avšak poté přišla 2. světová válka a Trippe místo opustil. Akcionář Sonny Whitney nastoupil na místo po Trippeovi, ale Trippe se nakonec vrátil zpět. Juan to Whitneymu nemohl prominout dlouhou dobu. Jednou Trippe dokonce souhlasil, že se s Whitneyem setká a půjdou spolu na oběd ke smíření, ale krátce po opuštění své kanceláře v budově Chrysleru změnil názor a vrátil se do kanceláře. Trippeova letecká společnost pokračovala expanzí po celém světě během 2. světové války. Pan Am byla jedna z mála leteckých společností, které nebyly dotčeny válkou. Trippe je zodpovědný za několik inovací ve světě letecké dopravy. Firma věřící v myšlenku na cestu letadlem pro všechny. Trippe je počítán jako otec turistické třídy v leteckém průmyslu. Trippe rychle rozpoznal příležitosti, které představovaly tryskové motory a objednal několik Boeingů 707 a letadla McDonnell Douglas DC-8. Pan Am byla první společnost, která měla let proudovým letadlem v říjnu 1958. Letěla 707 z Idlewild International Aiport (nyní JFK) do Paříže. Nová proudová letadla dovolila Pan Am představit levnější jízdné s více cestujícími. V roce 1965 se Trippe potkal s kamarádem jménem Bill Allen, který pracoval u Boeingu, kde se produkovalo o hodně větší letadlo než 707. Výsledkem byl Boeing 747 a Pan Am byl první zákazník. Trippe původně věřil, že 747 budou určeny na přepravu nákladu a byly by nahrazeny rychlejšími nadzvukovými letadly, která pak byla modernější. Nakonec výroba nadzvukových linkových letadel se nedokázala uskutečnit kromě Concorde a Tupolev Tu-144 a 747 se stal ikonickou představou o mezinárodním cestovním ruchu. Trippe zanechal vedení firmy Pan Am v roce 1968. Dále však navštěvoval setkání správních rad a udržoval kancelář v budově na Park Avenue. Jeho první nástupce Harold Gray odešel z vedení do výslužby brzy poté, co onemocněl rakovinou. Najeeb Halaby, další předseda, byl příliš agresivní a impulsivní a mnoho ředitelů propustil. Generál William Seawell byl další předseda v řadě. Trippe zemřel během jeho funkčního období v Los Angeles v roce 1981 a je pohřben na hřbitově Green-Wood v Brooklynu, New York. V roce 1985 mu byla in memoriam udělena medaile Svobody prezidentem Spojených států Ronaldem Reaganem. Ačkoli je to neuvěřitelné, Juan Trippe byl z jedné půlky Kubánec a z druhé severní Evropan. Jmenoval se po kubánském nevlastním otci jeho matky. Údajně Juan Trippe neměl rád své jméno a dokonce zvažoval, že si ho změní. Tato myšlenka ho naštěstí opustila – zjistil totiž, že mu jeho jméno nese určité výhody při vyjednávání v latinské Americe, protože lidé si mysleli, že byl Hispánec. Jeho manželka Elizabeth \"Betty\" Stettinius Trippe (1904–1983) byla sestra Edwarda Stettinia Jr., který pracoval jako tajemník pro dva prezidenty Spojených států Franklina D. Roosevelta a Herryho S. Trumana. Elizabeth měla 4 děti Elizabeth (\"Betsy\"), John Terry, Charles White a Edward Stettinius Trippe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Terry Trippe (27. června 1899 – 3. dubna 1981) byl americký podnikatel a zakladatel Pan Am (Pan American World Airways). Narodil se v New Jersey, promoval v The Hill School v roce 1917 a poté studoval Yale University v roce 1921. Začínal pracovat na Wall Street, tato práce ho brzy přestala naplňovat. Po obdržení dědictví pracoval v New York Airways, letecké službě pro bohaté a mocné.", "tgt_summary": "Juan Terry Trippe (June 27, 1899 – April 3, 1981) was an American commercial aviation pioneer, entrepreneur and the founder of Pan American World Airways, one of the iconic airlines of the 20th century. He was instrumental in numerous revolutionary advances in airline history, including the development and production of the Boeing 314 Clipper, which opened trans-Pacific airline travel, the Boeing Stratoliner which helped to pioneer cabin pressurization, the Boeing 707 and the Boeing 747 which introduced the era of jumbo jets (evolved from Air Force bombers, tanker and transport design, respectively). Trippe's signing of the 747 contract coincided with the 50th anniversary of Boeing, and he gave a speech where he explained his belief that these jets would be a force that would help bring about world peace.", "id": 2325887} {"src_title": "Americký stafordširský teriér", "tgt_title": "American Staffordshire Terrier", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Americký stafordšírský teriér je menší podsaditý až zavalitý pes. Vyzařuje z něho síla a výkonnost. Výška v kohoutku je obvykle 43 až 48 cm, váha feny je 26 až 32 kg a psa 28 až 40, často i více kg. Hlava je klínovitá s širokou lebkou, zřetelnými lícemi a kulatou, silnou tlamou. Oči má tmavé, posazené široko od sebe, bez růžových víček (výjimku tvoří psi s bílou maskou). Uši jsou krátké složené do tvaru listu růže, dnes již nekupírované. Silný krk a mohutné svalnaté plece přecházejí v krátký hřbet, mírně se svažující k zádi. Žebra jsou dobře klenutá, ocas je krátký, nízko posazený, kuželovitě se zužující a dnes již také nekupírovaný. Končetiny jsou silné, dobře osvalené se středně velkými tlapami. Srst má americký staford krátkou a lesklou, drsnou na dotek a hustou. Je buďto jednobarevný, nebo skvrnitý, nikdy by však neměl být zcela bílý. Průměrný věk tohoto plemene je 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a velmi zřídka i nedůvěřivý k cizím lidem, třebaže ve vztahu k lidem u tohoto psa obvykle nebývají problémy. Přece jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Vzhledem k tomu, že toto plemeno nemá ve své povaze zakódovanou agresi vůči lidem a je za normálních okolností přátelské i k úplně cizím, není AST příliš využitelný pro hlídání objektů. Případného zloděje a narušitele spolehlivě odradí pouhý vzhled tohoto na svou velikost enormně silného psa. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný. Ve hře je schopen dobře rozeznat dospělého člověka od dítěte a podle toho také jedná. Důležitá při držení psa je opatrnost a důslednost. Špatně vychovaný americký staford může být nebezpečný pro své okolí. Vyžaduje proto pevnou ruku. Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace FCI.", "content": "Dle klasifikace FCI je americký stafordšírský teriér zařazen do skupiny III.- teriéři, sekce 3 - teriéři typu bull, bez pracovní zkoušky. Oficiální zkratka pro ČR je AST. Využitím je převážně jako sportovní a pracovní pes, hlídač, strážce a společník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Americký stafordšírský teriér je psí plemeno, které má předky v anglických buldocích a teriérech. Jejich křížením vznikli jeho nejbližší příbuzní, americký pitbulteriér a anglický stafordšírský bulteriér. Stafordšírský bulteriér přicestoval do Ameriky z Anglie spolu s anglickými imigranty někdy v 19. století. Pro potřeby psích zápasů, které se staly velmi populární v Americe třicátých let, byl z menšího a lehčího anglického teriéra vyšlechtěn mohutnější a statnější americký teriér. Šlechtění se ubíralo dvěma směry a americký teriér nebyl zpočátku typově ustálen. Protože však bylo nutné ustavit standard plemene, došlo k oddělení obou šlechtitelských linií, a vznikla tak dvě samostatná plemena: americký stafordšírský teriér a americký pitbullteriér, který však ještě nebyl Mezinárodní kynologickou federací FCI jako plemeno uznán. Na rozdíl od svého předchůdce byl stafordšírský teriér šlechtěn pro výstavní účely a v roce 1936 byl schválen jako plemeno Americkým klubem chovatelů psů. V roce 1972 bylo plemeno zaregistrováno i FCI, již jako americký stafordšírský teriér.", "tgt_summary": "The American Staffordshire Terrier, also known as the AmStaff, is a medium-sized, short-coated American dog breed. The height of an American Staffordshire Terrier is 17-19 inches tall and weighs 40-70 pounds. The American Kennel Club describes the breed as \"confident, smart and good-natured.\" American Staffordshire Terriers are similar to American Pit Bull Terriers. The breed was accepted by the American Kennel Club in 1936. It should not be confused with the Staffordshire Bull Terrier of the United Kingdom.", "id": 69060} {"src_title": "Afarové", "tgt_title": "Afar people", "src_document": [{"title": "Životní styl a kultura.", "content": "Stejně jako jiní, tak i někteří Afarové migrovali do měst a přizpůsobili se západnímu či kosmopolitnímu stylu života, avšak většina zůstává kočovnými pastevci, chovají kozy, ovce a skot v poušti. Během období sucha se většina přesunuje do tábořišť na březích řeky Awaš. Velbloudi jsou nejběžnějším dopravním prostředkem při přesunech od jednoho vodního zdroje ke druhému. Obvykle se s příchodem listopadových dešťů přesunují do vyšších poloh, aby předešli záplavám a moskytům. Afarskému stanovému domu se říká „ari“ je vytvořený z tyčí a rohoží vztyčených na tyčích. „Bura“ neboli tábor sestává ze dvou nebo více „ari“ a starají se o něj ženy. Afarové doplňují svou stravu z mléka a masa solí, kterou kopou v poušti a rovněž ji společně s mlékem prodávají na trzích v Senbete a Bati. Tradičně je společnost ovládána sultanáty tvořenými z několika vesnic vedených vůdcem – „dardarem“. Afarové mají kočovný systém, který je bezmála dokonalý. Každý kmen se během roku pohybuje po určité trase, která je určena tak aby byl vždycky v oblasti, kde je dostatek vody a pastvy pro dobytek. Kmeny se po trasách pohybují s velkou přesností a jakékoli odchylky se musí předem dojednat mezi náčelníky. Afarové jsou organizováni do rodinných klanů a do tříd – „asaimara“ (červení), kteří jsou politicky dominantní třídou a „adoimara“ (bílí) kteří tvoří třídu pracujících. Společnost je patriarchální, muži dědí sílu a charakter po otcích, ale tělesné vlastnosti, jako například výšku a duševní vlastnosti po matkách. U chlapců a kontroverzně i u dívek je prováděna obřízka. Chlapec je posuzován podle své statečnosti při snášení bolesti při obřízce a poté je mu dovoleno oženit se s dívkou podle svého výběru, nicméně pokud možno s dívkou z jeho vlastní etnické skupiny, ideálně sestřenicí. Ve starých dobách nebylo afarskému muži povoleno oženit se dřív, dokud nezabil jiného muže. Jako důkaz o splnění podmínky bylo vyžadováno uříznuté přirození nepřítele, ten totiž, pokud přežije, se už nikdy nezaslouží o další potomstvo. Tento starý zvyk má pravděpodobně kořeny v boji o životní prostor a vodu. Afarové mají silný vztah k životnímu prostředí a ke zvěři, sdílejí zemi a zdroje se zvířaty, kterým neubližují, díky tomu zde přežívají kriticky ohrožené druhy zvířat jako je například osel africký, který by jinak začal vymírat. Afarská kultura zahrnuje specifické součásti oděvů. Pro ženy i muže je hlavní součást oděvu „sanafil“ – bederní zástěra. Ženy ho mají obarvený na hnědou barvu (avšak dnes mnoho žen převzalo i barevný sanafil), kdežto muži nosí sanafil neobarvený. Dále je to například „shash“ nebo „mushal“, což je černý šátek na hlavu, který tradičně nosí vdané ženy.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Afarové v 10. století po kontaktech s Araby začali konvertovat k Islámu. Větev Islámu který praktikují je silně synkretická a zahrnuje mnoho elementů jejich staršího, domorodého náboženství soustředěného na Boha nebe. Ačkoli jsou Afarové muslimové (obvykle sunnité) a mnohoženství je v souladu s tímto náboženstvím, jsou většinou monogamní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předkové Afarů se usídlili na statcích v Etiopské vysočině přibližně kolem roku 1000 před našim letopočtem a původně chovali dobytek. Později postupně přecházeli ke kočovnému stylu života a přesunuli se do oblasti kterou v současné době obývají. Od té doby byli zapleteni do mnoha konfliktů s hraničícími kmeny. Nejranější dochovaná psaná zmínka o Afarech pochází ze 13. století. Napsal ji Arabský autor ibn Sa´id, který udával že žijí v oblasti od okolí přístavu Suakin na jih až k Mandebu, blízko Zeily. Afarové jsou rovněž občasně jsou zmiňováni v Etiopských záznamech, nejprve jako pomoc vládci Amda Seyon při jeho tažení přes řeku Awaš, dále o století později pomohli vládci Baeda Maryam při jeho tažení proti svým sousedům Dobeům. Ke konci 17. století se objevil sultanát Adal, jehož sultán se stal prvním mezi rovnými Afarskými vládci. V roce 1909 Angličan L. M. Nesbbit jako první z bílých objevitelů prošel tzv. habešskou částí Danakilské pouště od jihu k severu. Tedy oblasti, která byla do tehdejší doby prakticky nepřístupná. O cestě prohlásil, že to bylo osm set kilometrů peklem, ale asi to stálo za to. Význam jeho cesty tkví v tom, že objevitelé, kteří se sem vydali po něm už se nikdy nevydávali do zcela neznámé krajiny. V roce 1975 vznikla v Etiopii Afarská osvobozenecká fronta (Afar Liberation Front – ALF) po neúspěšném povstání vedeném dřívějším afarským sultánem, Derg (vojenská vláda) ustanovila Autonomní region Assab (nyní nazývaný Aseb v Eritreji), avšak povstání v malé míře pokračovalo až do začátku 90. let. V Džibutsku podobné hnutí fungovalo v 80. letech posléze vyvrcholilo Afarským povstáním v roce 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Afarové jsou etnickou skupinou čítající přes jeden milion lidí, která obývá převážně Afarskou pánev rozkládající se na území států Etiopie, Etritrey a Džibutska. Někdy se pro toto etnikum užívá označení Danakilové pro severní Afary – podle Danakilské prolákliny – a Adelové (či Adalové) pro jižní Afary – podle dřívějšího Adalského sultanátu. Afarové tvoří víc než 1/3 populace Džibutska a jsou jednou z devíti etnických skupin Etiopie. Afarským jazykem (ze skupiny kušitských) se hovoří v Afarském regionu Etiopie, východní Eritreji a Džibutsku. Afarové jsou převážně kočovnými pastevci, ale můžeme mezi nimi najít i zemědělce.", "tgt_summary": "The Afar (), also known as the Danakil, Adali and Odali, are an ethnic Cushitic people inhabiting the Horn of Africa. They primarily live in the Afar Region of Ethiopia and in northern Djibouti, as well as the entire southern coast of Eritrea. The Afar speak the Afar language, which is part of the Cushitic branch of the Afroasiatic family. Afars are the only Horners whose traditional territories borders both the Red Sea and the Gulf of Aden.", "id": 1506404} {"src_title": "Východopruská operace", "tgt_title": "East Prussian Offensive", "src_document": [{"title": "Situace před ofenzívou.", "content": "Rudá armáda pronikla do příhraničních oblastí Pruska do hloubky 30 – 60 km již při Baltické operaci v říjnu 1944. Protože zde bylo silné opevnění, útok byl zastaven a s další akcí se počítalo až roku 1945, kdy mělo dojít k všeobecnému útoku, při kterém mělo dojít k dobytí Třetí říše. Přípravy na závěrečnou ofenzívu proti Německu byly urychleny v souvislosti s těžkými boji západních spojenců v Ardenách.", "section_level": 1}, {"title": "Východopruská operace.", "content": "12. ledna byla zahájena Viselsko-oderská operace a o den později i Východopruská operace. Útok začal mohutnou dělostřeleckou přípravou 1. baltského a 2. a 3. běloruského frontu. Poté vyrazily do útoku pozemní síly, které však narazily na tuhý německý odpor. Rudá armáda přesto postupovala dále a útoky mechanizovaných svazků se snažila rozdělit německé obranné síly. Mezitím docházelo k útěku německých civilistů před postupujícími sovětskými vojsky. Počátkem března došlo k závažné změně situace, kdy Rudá armáda dobyla Pomořansko a oddělila tak po souši Prusko od mateřské země. Evakuace civilistů a vojáků či přísun zásob se tak mohl realizovat pouze po moři, ovšem zde se lodě stávaly často kořistí sovětských ponorek. Mezi nejznámější akce sovětské flotily a největší námořní katastrofy patří potopení německých lodí Wilhelm Gustloff a General von Steuben ponorkou S-13 či potopení dopravní lodě Goya ponorkou L-3.", "section_level": 1}, {"title": "Dobytí Königsbergu.", "content": "Do dubna 1945 Rudá armáda prakticky obsadila celé Východní Prusko, přičemž zde zůstalo nedobyto jeho hlavní město Königsberg a několik německých uskupení na pobřeží. Ve dnech 6. – 9. dubna probíhal na toto starobylé město a pevnost útok Rudé armády, který skončil obsazením jeho významné části. Německé jednotky v neobsazených částech města se však stále bránily. 17. dubna dobyli Sověti město Fischhausen (nyní Primorsk), 25. dubna obsadili Pillau (nyní Bałtijsk) a 26. dubna byl proveden výsadek na „Baltické kose“. Tím ztratili Němci poslední evakuační možnosti. Přesto se některé německé jednotky bránily v Königsbergu a na Baltické kose u Vislanského zálivu až do kapitulace Německa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východopruská operace byla sovětská útočná akce Velké vlastenecké války proti Východnímu Prusku, která trvala od 13. ledna do 9. května 1945 a skončila dobytím Königsbergu.", "tgt_summary": "The East Prussian Offensive was a strategic offensive by the Soviet Red Army against the German \"Wehrmacht\" on the Eastern Front (World War II). It lasted from 13 January to 25 April 1945, though some German units did not surrender until 9 May. The Battle of Königsberg was a major part of the offensive, which ended in victory for the Red Army. The East Prussian Offensive is known to German historians as the \"Second\" East Prussian Offensive. The \"First\" East Prussian Offensive (also known as the Gumbinnen Operation), took place from 16–27 October 1944, and was carried out by the 3rd Belorussian Front under General I.D. Chernyakhovsky as part of the Memel Offensive of the 1st Baltic Front. The Soviet forces took heavy casualties while penetrating into east-northern part of Poland, and the offensive was postponed until greater reserves could be gathered.", "id": 1654069} {"src_title": "Třída Des Moines", "tgt_title": "Des Moines-class cruiser", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Roku 1943 bylo rozhodnuto postavit pro americké námořnictvo těžké křižníky vyzbrojené novými poloautomatickými 203mm kanóny. Konstrukce křižníků byla odvozena od předchozí třídy \"Baltimore\", byla ale výrazně zvětšena, přičemž pohonný systém byl stejný. Plánována byla stavba osmi křižníků (CA-134, 139-143 a 148-149), přičemž v průběhu roku 1945 byly rozestavěny první čtyři. Stavbu prováděla loděnice Fore River společnosti Bentlehem Steel Corp. v Quincy a Newport News Shipbuilding v Newport News. Konec války ale znamenal, že námořnictvo mělo křižníků nadbytek. Stavba pěti křižníků (CA-140 až 143 a 149) byla zrušena. Přestože admirál King prosazoval získání osmi moderních křižníků, neuspěl a dokončeny byly pouze tři (\"Des Moines\", \"Salem\" a \"Newport News\"). Jednotky třídy \"Des Moines\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Třída \"Des Moines\" také vůbec poprvé používala nové poloautomatické rychlopalné 203mm kanóny Mk. 16, které byly klasicky rozmístěny ve dvou třídělových věžích na přídi a jedné na zádi. Jedna dělová věž vážila 451 tun a její děla měla dostřel 27 345 metrů při nejvyšší kadenci 10 ran za minutu. Byla to nejvyšší kadence v této ráži. Sekundární výzbroj tvořilo šest dvoudělových věží s dvouúčelovými 127mm kanóny. Ty bylo možné použít jak proti hladinovým cílům, tak proti letadlům. Protiletadlovou výzbroj doplňovaly kanóny menších ráží. Jednalo se o dvacet čtyři 76mm kanónů a dvacet čtyři 20mm kanónů ve dvouhlavňových postaveních. Pouze křižník \"Des Moines\" nesl čtyři hydroplány. U jeho sesterských lodí nebyly použity. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Babcock & Wilcox a čtyři turbíny General Electric o výkonu 120 000 shp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 33 uzlů. Dosah byl 10 000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Křižníky \"Des Moines\" a \"Salem\" byly vyřazeny v letech 1961 a 1959. Ve službě zůstal křižník \"Newport News\", který prošel jako jediný bojovým nasazením, a to ve Vietnamské válce. \"Newport News\" zároveň dlouho sloužil jako vlajková loď. V roce 1972 byl \"Newport News\" vážně poškozen výbuchem druhé dělové věže. Roku 1975 byl vyřazen. Křižník \"Salem\" se dodnes zachoval jako muzejní loď v rámci United States Naval Shipbuilding Museum v Quincy ve státu Massachusetts. \"Salem\" je jediný dochovaný těžký křižník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Des Moines byla třída těžkých křižníků amerického námořnictva. Celkem byla plánována stavba osmi křižníků této třídy, rozestavěny byl čtyři a dokončeny pouze tři. Ve službě byly v letech 1948–1975. Křižník USS \"Salem\" se dochoval jako muzejní loď. Byla to poslední postavená třída těžkých křižníků, které byly zároveň největší.", "tgt_summary": "The \"Des Moines\"-class cruisers were a trio of very large U.S. Navy heavy cruisers commissioned in 1948 and 1949. They were the last of the all-gun heavy cruisers, exceeded in size in the American navy only by the s that straddled the line between heavy cruiser and battlecruiser. Two were decommissioned by 1961, but one, , served until 1975. is a museum ship in Quincy, Massachusetts; the other two ships were scrapped.", "id": 2447969} {"src_title": "Bitva na Las Navas de Tolosa", "tgt_title": "Battle of Las Navas de Tolosa", "src_document": [{"title": "Pozadí bitvy.", "content": "V roce 711 se Arabové vylodili ve Španělsku, které ovládali Vizigóti. Vizigóti byli nejednotní a tak brzy podlehli arabské invazi. Noví vládcové se napřed pokoušeli oživit svatou válku proti křesťanům v severním Španělsku, ale brzy je od toho odvedly jiné zájmy. Španělsko, jemuž dlouhou dobu vládli Římané, bylo zemí daleko více městskou – a uhlazenou – než Afrika. Arabové sem přinesli svojí poezii, umění a architekturu, kterou pochytili od národů, které ovládli (Indové, Mezopotámci, Peršané). Židé a křesťané zde měli svobodu vyznání. V muslimském Španělsku vzkvétala kultura a vzdělanost. Ve zbytku Španělska bylo daleko méně projevu civilizace.", "section_level": 1}, {"title": "Zbytek Španělska.", "content": "Muslimům se nikdy nepodařilo dobýt celý Pyrenejský poloostrov. Sever Španělska byl svobodný a žili zde křesťanští rytíři, knížata a králové. Po dlouhou dobu neexistovala žádná organizovaná reconquista. Španělští páni nejen žárlili jeden na druhého, ale přispívali k rozdělení svého území ještě tím, že dělili svá panství mezi své syny. Naštěstí pro křesťany muslimové byli také hodně rozhádaní a nikomu se nechtělo bojovat proti odhodlaným křesťanům. Avšak roku 1172 dobyli muslimské Španělsko odhodlaní Almohadé a chystali se napadnou Kastilii, největší a nejrozpínavější z křesťanských španělských států.", "section_level": 2}, {"title": "Předehra k bitvě.", "content": "Almohadé skutečně zaútočili na Kastílii a krále Alfonse VIII. porazili. Po této bitvě se muslimové zmocnili části území a několika měst, ale Kastilie zdaleka nebyla na kolenou. V roce 1211 Muhammad al-Nazir překročil Gibraltar a vstoupil s obrovskou armádou do Španělska. Samotní křesťané začali také verbovat vojsko a papež Inocenc III. vyhlásil proti španělským muslimům křížovou výpravu.", "section_level": 2}, {"title": "Pohled na obě armády.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Muslimské vojsko.", "content": "Skládalo se z vojáků celého muslimského světa. Byli zde bojovníci z Íránu, Turkestánu, Tunisu, Alžírska a samozřejmě ze samotného Pyrenejského poloostrova. Většina muslimské armády se skládala z jezdectva, mezi nimiž nechyběli ani turečtí jízdní lučištníci. Jako vždy muslimové sázeli na lehké jezdce na rychlých koních, kteří měli jen lehkou nebo skoro žádnou zbroj a na nepřítele útočili z dálky svými oštěpy a šípy. Poněkud zvláštním úkazem byla chalífova elitní africká garda tvořená muži tmavé pleti, kteří byli vzájemně spoutáni řetězy, aby nemohl žádný z bitvy předčasně uprchnout. Muslimská armáda byla také početně o dost větší než křesťanská a muslimové byli pevně přesvědčeni, že vítězství mají na dosah.", "section_level": 3}, {"title": "Křesťanské vojsko.", "content": "Skládalo se z vojáků a šlechticů celé Evropy. Alfonsovi verbíři obcházeli evropské dvory a nabírali jak urozené rytíře, tak i běžné žoldnéře. Evropští křesťané měli zcela odlišnou taktiku a styl boje než muslimové. Užívali sevřených formací těžké jízdy oblečené do těžké zbroje a vyzbrojené štíty, kopími a meči. Křesťanů sice bylo početně méně, ale měli dobrou morálku, hlavně díky papežově vyhlášení křížové výpravy. Možnost odpuštění předchozích hříchů byla silnou motivací pro křesťanské vojsko.", "section_level": 3}, {"title": "Al-Názirův plán.", "content": "Al-Nazirův plán spočíval v tom, že odláká nepřátele od jejich základen a střetne se s nimi v místě, kde by měl vybudovanou silnou pozici, kterou by křesťané nedokázali prolomit. Počítal s tím, že jim zanedlouho dojdou zásoby a budou se muset stáhnout. Poté se stanou oběťmi muslimských jízdních lučištníků. Opevnil horské průsmyky v pohoří Sierra Morena severně od řeky Guadalquivir. Alfonsovi spojenci se chtěli stáhnout a přemlouvali kastilského krále k ústupu. Alfonso chtěl v tažení pokračovat. Křesťanské vojsko zachránil ovčák. Ukázal jim cestu, kterou se dá opevnění obejít a dostat se muslimům soustředěným na nevelkých plošinách uprostřed hor do zad. Muslimská armáda byla obrovská a Muhammad al-Nazir se zdržoval uprostřed, byl obklopen palisádou a svou osobní stráží. Křesťané se chystali na útok.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Křesťané byli rozděleni na tři části. Na levé křídlo pod vedením Pedra II. Aragonského, na pravé křídlo pod vedením Sancha VII. z Navarry a na střed, kterému velel Alfonso VIII. Kastilský. Křesťané zaútočili. Byl to boj, jaký jim vyhovoval: divoký zápas muže proti muži. Křídla vedena Sanchem VII. a Pederem II. zatlačovala obě muslimská křídla do skalnatých zalesněných kopců, kde měli muslimští jezdci málo prostoru a byli hromadně pobíjeni křesťanskými vojáky.", "section_level": 1}, {"title": "Zarputilý souboj.", "content": "Avšak ve středu, kde velel křesťanům Alfonso VIII. se muslimům dařilo před zraky panovníka zatlačovat křesťany. Alfonso, který si uvědomoval nebezpečí se vrhl do útoku a jeho vojáci ho následovali. Muslimové začali i ve středu pomalu ustupovat. Do historie se zapsal útok Sancha VII., který zaútočil na palisádu a pobil všechny osobní stráže Muhammada al-Nazira, ale muslimský vládce uprchl z bojiště.", "section_level": 2}, {"title": "Konec muslimské armády.", "content": "Když muslimská armáda uviděla prchat svého panovníka, propadla panice a pokoušela se o útěk. Většina z jejich vojáků se daleko nedostala. Rozpoutalo se hrůzné krveprolití. V jeho důsledku téměř vyhynula válečná aristokracie nejen v muslimském Španělsku, ale také v severní Africe. Ztráty utrpěly i Egypt a Arábie a byly patrné až ve Střední Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledek bitvy.", "content": "Události, které následovaly po muslimy tak drtivě prohrané bitvě, by se mohly zdát nepřiměřené. Křesťanská armáda obsadila několik měst a hradů, načež se vrátila domů. Alfonso Kastilský zemřel dva roky po bitvě a tak už křesťané přestali dále dobývat. Avšak okamžitě po bitvě se začalo rozpadat Almohádské království jak ve Španělsku, tak i v severní Africe a padesát let po bitvě úplně zaniklo. V roce 1269 se Maridindská dynastie zmocnila afrického území Almohádů a později se začala angažovat i na Pyrenejském poloostrově, když vojensky podporovala Granadský emirát. V roce 1340 se pak pokusila obnovit i almohadské španělské panství, ale její invazní armáda byla rozdrcena v poslední velké bitvě reconquisty na Río Salado. Muslimský stát ve Španělsku musel platil tribut křesťanským králům. Muslimské státy postupně zanikaly, až zůstala jediná Granada daleko na jihu. Granada byla dobyta Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským (byli manželé) roku 1492 a tím byli muslimové vyhnáni z Pyrenejského poloostrova. Stejného roku se na západ plavil Kryštof Kolumbus a objevil Ameriku. Takže bitva u Las Navas de Tolosa se stala nejen zlomovým bodem ve španělské historii, ale zlomovým bodem celé historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva na Las Navas de Tolosa (, ) byl zlomový bod v historii středověkého Španělska. K bitvě došlo v pondělí 16. července 1212. Armáda kastilského krále Alfonse VIII. se spojila s armádami jeho křesťanských rivalů, Sanchem VII. Navarrským, Pedrem II. Aragonským a Alfonsem II. Portugalským v bitvě proti almohadskému vládci Muhammadu al-Nazirovi, který byl vládcem velké části Afriky a zhruba poloviny Pyrenejského poloostrova. Armáda Muhammada al-Nazira se skládala z lidí celého jeho impéria.", "tgt_summary": "The Battle of Las Navas de Tolosa, known in Arab history as the Battle of Al-Uqab (), took place on 16 July 1212 and was an important turning point in the \"Reconquista\" and in the medieval history of Spain. The Christian forces of King Alfonso VIII of Castile were joined by the armies of his rivals, Sancho VII of Navarre and Peter II of Aragon, in battle against the Almohad Muslim rulers of the southern half of the Iberian Peninsula. The al-Nasir (\"Miramamolín\" in the Spanish chronicles) led the Almohad army, made up of people from all over the Almohad Caliphate.", "id": 2460518} {"src_title": "Kalpana Chawlaová", "tgt_title": "Kalpana Chawla", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Narodila se 1. července 1961 v indickém městě Karnal. V Indii také vystudovala Pandžábskou technickou koleji v Čandígarhu (Punjab Engineering College), kde získala v roce 1982 titul bakaláře v oboru leteckokosmického inženýrství. Další dvě školy následně absolvovala ve Spojených státech – Texaskou univerzitu (University of Texas at Arlington) v roce 1984 a Coloradskou univerzitu (University of Colorado at Boulder). V roce 1988 po ukončení studia začala pracovat v Ames Research Center v Mountain View v Kalifornii), kde se věnovala výzkumu aerodynamiky letadel letících poblíž země. Roku 1990 získala občanství USA. V letech 1993–1994 působila ve firmě Overset Methods, Inc v Los Altos v Kalifornii a v roce 1994 ji NASA vybrala do oddílu astronautů. Po dokončení základního kurzu se věnovala problematice výstupu do otevřeného prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Její první let byl při misi STS-87 s Columbií, který startoval 19. listopadu 1997. Zde zastávala funkci letové specialistky mise. Cílem letu bylo mimo jiné vypuštění a znovuzachycení družice Spartan-201. Chawlaová obsluhovala manipulátor RMS, kterým měla satelit Spartan zachytit. Udělala však chybu, když ho špatně zachytila. Následkem toho se satelit rozkýval a raketoplán se musel vzdálit, aby nedošlo ke střetu těchto dvou těles. Kvůli tomu bylo nutné změnit letový plán a zachytit družici později, k čemuž nakonec došlo. Po vyšetřování NASA zjistila, že problémem byla chyba v softwarovém rozhraní a Chawlaovou tak zbavila všech obvinění z její účasti na tomto incidentu. V roce 2000 získala nominaci do posádky letu STS-107 jako druhá (podle jiných zdrojů třetí) letová specialistka. Zároveň měla funkci palubní inženýrky. Raketoplán Columbia odstartoval z mysu Canaveral v půli ledna 2003 bez problémů. Na palubě bylo sedm astronautů: Richard Husband, Michael Anderson, Kalpana Chawlaová, David Brown, Laurel Clarková, Ilan Ramon z Izraele a William McCool. Během letu provedli 80 různých experimentů. Úspěch mise se však proměnil v katastrofu, když se během přistávacího manévru v atmosféře nad Texasem raketoplán rozpadl a celá posádka zahynula. Byla vdaná za Jean-Pierra Harrisona a bezdětná. Její radioamatérská volací značka byla KD5ESI. Na její počest pojmenovali planetku (51826) Kalpanachawla. Její jméno nese první indická meteorologická družice Kalpana-1 a také ulice na předměstí New Yorku, kde je hodně indických obchodů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kalpana Chawlaová (v hindštině कल्‍पना चावला; 1. července 1961 – 1. února 2003) byla americká astronautka indického původu a první indická žena ve vesmíru. Zahynula během návratu raketoplánu Columbia z mise STS-107.", "tgt_summary": "Kalpana Chawla (March 17, 1962 – February 1, 2003) was an American astronaut, engineer, and the first woman of Indian origin to go to space. She first flew on Space Shuttle \"Columbia\" in 1997 as a mission specialist and primary robotic arm operator. In 2003, Chawla was one of the seven crew members who died in the Space Shuttle \"Columbia\" disaster when the spacecraft disintegrated during its re-entry into the Earth's atmosphere. Chawla was posthumously awarded the Congressional Space Medal of Honor, and several streets, universities and institutions have been named in her honor. She is regarded as a national hero in India.", "id": 1863338} {"src_title": "Konsolidovaná účetní závěrka", "tgt_title": "Consolidated financial statement", "src_document": [{"title": "Konsolidovaná rozvaha.", "content": "Na základě §65 vyhlášky č. 500/2002 Sb. musí každá konsolidovaná rozvaha uvádět výši aktiv v ocenění sníženém o opravné položky a oprávky odděleně za běžné účetní období a minulé účetní období. Výše pasiv se v konsolidované účetní rozvaze uvádí ve členění za běžné účetní období a minulé účetní období. Konsolidovaná rozvaha musí být nejméně ve členění zahrnujícím alespoň položky označené velkými písmeny latinské abecedy a římskými číslicemi a je dále doplněna o některé z následující položek: -         v aktivech: o   kladný konsolidační rozdíl, o   cenné papíry a podíly v ekvivalenci, -         v pasivech: o   záporný konsolidační rozdíl, o   menšinový vlastní kapitál, o   menšinový základní kapitál, o   menšinové kapitálové fondy, o   menšinové fondy ze zisku včetně nerozděleného zisku a neuhrazené ztráty minulých let, o   menšinový výsledek hospodaření běžného účetního období, o   konsolidační rezervní fond a o   podíl na výsledku hospodaření v ekvivalenci. Při zveřejňování údajů v konsolidované účetní závěrce se však uvede pouze jedna souhrnná pasivní položka „Menšinový vlastní kapitál“ bez podrobnějšího členění.", "section_level": 1}, {"title": "Konsolidovaný výkaz zisku a ztráty.", "content": "Na základě §65 vyhlášky č. 500/2002 Sb. se v konsolidovaném výkazu zisku a ztrát musí uvést výše nákladů a výnosů odděleně za běžné účetní období a za minulé účetní období. Je povinností, aby konsolidovaný výkaz zisků a ztrát zahrnoval nejméně položky označené velkými písmeny latinské abecedy a římskými číslicemi. Dále se výkaz doplní o některé z následujících položek: -         zúčtování kladného konsolidačního rozdílu v nákladových položkách, -         zúčtování záporného konsolidačního rozdílu ve výnosových položkách, -         menšinové podíly na výsledku hospodaření, -         podíl na výsledku hospodaření v ekvivalenci.", "section_level": 1}, {"title": "Konsolidační celek.", "content": "Od 1.1.2016 je v platnosti aktuální znění zákona o účetnictví, které vymezuje konsolidační celek jako seskupení jednotek, které obsahuje konsolidující a konsolidované účetní jednotky. Konsolidující je mateřská společnost (ovládající účetní jednotka, která je obchodní společností) a konsolidovanými jsou společnosti dceřiné (ovládané osoby kromě těch, v nichž je vykonáván společný vliv). V souvislosti s tímto termínem uvádí zákon o účetnictví a prováděcí vyhláška č. 500/2002 Sb. termín skupina účetních jednotek související s velikostní kategorizací účetních jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Osvobození od konsolidace.", "content": "Zákon o účetnictví umožňuje nekonsolidovat takové jednotky, které jsou malými účetními jednotkami a zároveň nejsou účetní jednotkou veřejného zájmu. Konsolidující účetní jednotka je tedy osvobozena od povinnosti konsolidace, pokud konsolidující účetní jednotka ovládá pouze konsolidované účetní jednotky. Tyto konsolidované účetní jednotky musejí být jednotlivě i v úhrnu nevýznamné nebo mohou být z konsolidace vyloučeny z důvodů uvedených v zákoně.", "section_level": 1}, {"title": "Metody konsolidace.", "content": "Celý proces konsolidace probíhá ve čtyřech fázích (etapách). V první fází je nutné vymezit potenciální konsolidační celek, který se skládá z mateřského podniku, dceřiných a přidružených podniků. Mateřský podnik - podnik, který drží v jiném podniku 20 a více % podíl na ZK Dceřiný podnik - podnik, ve kterém mateř. podnik uplatňuje přímo nebo nepřímo rozhodující vliv, tj. vlastní více než 50% akcií či podílů na ZK Přidružený podnik - podnik, ve kterém mateřský uplatňuje podstatný vliv, tj. drží min. 20% a max. 50% podílu na ZK. Osvobozeny od povinnosti sestavovat konsolidovanou účetní závěrku jsou podniky, které účtují podle jiné osnovy a postupů účtování, vstupují do likvidace, konkurzu nebo vyrovnání, mají sídlo na území jiného státu a nedosáhly alespoň dvou ze tří stanovených kritérií (podle zákona o účetnictví): Konsolidovaná účetní závěrka se sestavuje na podkladě účetních závěrek podniku mateřského, dceřiného a přidruženého za příslušné účetní období ke dni účetní závěrky mateřského podniku. Potenciální konsolidační celek se po provedení všech úprav testuje, zda jsou splněny výše uvedené podmínky. V druhé fází probíhá: Třetí fáze je prováděcí, tj. nastává: Čtvrtá fáze je závěrečná, tj. nastává:", "section_level": 1}], "src_summary": "Konsolidovaná účetní závěrka je účetní závěrka skupiny podniků, která slučuje stav majetku a závazků a dosažené hospodářské výsledky mateřského podniku s jeho podílovou účastí v ostatních podnicích, které kontroluje nebo v nichž má podstatný vliv (holding) nebo je ovládající osoba ve smyslu obchodního zákoníku tj. má podstatný nebo rozhodující vliv. Cílem konsolidované účetní závěrky je podat akcionářům mateřského podniku a odborné veřejnosti komplexní informace o celkovém majetku, závazcích, vlastním kapitálu, nákladech a výnosech za ekonomicko-hospodářské seskupení podniků, které jsou kapitálově propojeny. Slouží k informování akcionářů a společníků účetní jednotky, která kontroluje nebo uplatňuje podstatný vliv na podnikatelskou činnost jiných účetních jednotek. Neslouží pro účely daňové a pro rozdělování hospodářských výsledků. Základní principy konsolidací obsahuje 7. Direktiva Rady Evropských společenství. Tento předpis neřeší techniku sestavování, nýbrž sleduje koordinaci národních legislativ členských států s cílem zabezpečit srovnatelnost a jednotnost konsol. účet. závěrek. Na tento předpis navazuje česká účetní legislativa, která je dána § 20 až 23 zákona o účetnictví. Povinné součásti konsolidované účetní závěrky Součástí každé konsolidované účetní závěrky musí být tyto výkazy: -         konsolidovaná rozvaha, -         konsolidovaný výkaz zisku a ztrát, -         příloha k účetní závěrce. Součástí konsolidované účetní závěrky může také být přehled o finančních tocích a přehled o změnách vlastního kapitálu. Každá konsolidovaná účetní závěrka podléhá povinnému účetnímu auditu, což také znamená, že se za skupinu podniků zpracovává i výroční zpráva a u velkých konsolidujících účetních jednotek i zpráva o platbách a nefinančních informacích. Rozvaha a výkaz zisku a ztrát má formu tabulek. U konsol. účet. závěrky musí být audit. Rozhodující vliv znamená, že mateř. podnik má více než 50% podíl na ZK dceřiné společnosti Podstatný vliv: mat. podnik má min. 20% a max. 50% podílů na ZK", "tgt_summary": "Consolidated financial statements - are the \"Financial statements of a group in which the assets, liabilities, equity, income, expenses and cash flows of the parent company and its subsidiaries are presented as those of a single economic entity\", according to International Accounting Standard 27 \"Consolidated and separate financial statements\", and International Financial Reporting Standard 10 \"Consolidated financial statements\".", "id": 1040181} {"src_title": "Margery Allinghamová", "tgt_title": "Margery Allingham", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Margery Allingham se narodila roku 1904 v Londýně do rodiny ponořených v literatuře. Její otec Herbert John Allingham a matka Emily Jane byli spisovatelé – on byl vydavatelem dvou magazínů a její matka psala příběhy do ženského magazínu. Její teta Maud Hudgesová také vydávala magazín. Brzy po Margeryině narození opustila rodina Londýn a přestěhovala se do Essexu. Ona chodila do místní školy a potom do školy pro dívky v Cambridge. Mezi tím psala příběhy a hry - první odměnu dostala ve věku osmi let za příběh vytisknutý v magazínu její tety. Když se vrátila do Londýna roku 1920, navštěvovala Westminsterovu univerzitu, kde studovala drama; v tomto čase také poprvé potkala svého budoucího manžela, Philipa Youngmana Cartera. Svoji první novelu, \"Blackkerchief Dick\", publikovala v roce 1923 ve věku 19 let. \"Blackkerchief Dick\" byl sice dobře přijatý, ale neměl komerční úspěch. V tomto období napsala také pár her a pokoušela se napsat seriózní novelu, ale nakonec se rozhodla zkusit kriminální žánr. Její první příběh detektivní fikce byl \"The White Cottage Mystery\", publikovaný novinami Daily Express roku 1927. V roce 1928 se vdala za Philipa Youngmana Cartera, který s ní spolupracoval a vytvořil obaly pro několik jejich knížek. Žili spolu na kraji Essexu.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěch.", "content": "Prudký vzestup úspěchu nastal v roce 1929 s publikací \"Vražda v Black Dudley\", která představila Alberta Campiona, i když původně jako méně důležitou postavu. Vrátil se \"Mystery Mile\" díky nátlaku jejích amerických nakladatelů. Když Allinghamová vydala další novelu o Campionovi, ukázala se jako velmi úspěšná a tak Campiona udělala jako hlavní postavu v dalších 17 novelách a více než 20 krátkých příběhů. Margery Allinghamová umřela na rakovinu prsu 30. května 1966 v Colchesteru v Londýně. Její poslední novela o Campionovi, \"Nebezpečný náklad\", byla dokončená jejím manželem, jako její poslední přání, a vydána v roce 1968.", "section_level": 2}], "src_summary": "Margery Louise Allinghamová, nepřechýleně Margery Louise Allingham (20. května 1904 Ealing, Londýn – 30. června 1966 Colchester, Essex) byla anglická detektivní spisovatelka narozená v Londýně, která vydala mnoho novel, krátkých příběhů a her, hlavně v kriminálním žánru. Nejznámější byla jako tvůrce detektiva/dobrodruha Alberta Campiona.", "tgt_summary": "Margery Louise Allingham (20 May 1904 – 30 June 1966) was an English novelist from the \"Golden Age of Detective Fiction\", best remembered for her hero, the gentleman sleuth Albert Campion. Initially believed to be a parody of Dorothy L. Sayers's detective Lord Peter Wimsey, Campion matured into a strongly individual character, part-detective, part-adventurer, who formed the basis for 18 novels and many short stories.", "id": 2284148} {"src_title": "Dálniční poplatek", "tgt_title": "Vignette (road tax)", "src_document": [{"title": "Dálniční poplatky v ČR.", "content": "V České republice byly zavedeny dálniční poplatky 1. ledna 1995 na základě zákona č. 134/1994 Sb., v současnosti je upravuje zákon č. 13/1997 Sb. Do roku 2007 existoval jen časový poplatek, od té doby platí vozidla nad 12 tun mýtné. Tato vozidla platí od roku 2008 mýtné i na vybraných úsecích silnic I. třídy. Vozidla nad 3,5 tuny a pod 12 tun platí mýtné od roku 2010. Rozsah zpoplatnění dálnic a rychlostních silnic je u časového poplatku menší než u mýtného. Časovým poplatkem nejsou zpoplatněny například některé úseky dálnic a rychlostních silnic vedoucí kolem velkých měst sloužící jako jejich obchvaty.", "section_level": 1}, {"title": "Nezpoplatněné úseky.", "content": "Seznam nezpoplatněných úseků dálnic a silnic pro motorová vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Časový poplatek.", "content": "Informace o umístění nálepky prokazující zaplacení poplatku za užití dálnic nebo rychlostních silnic a vymezení úseků na něž se tento poplatek vztahuje naleznete ve vyhlášce Ministerstva dopravy a spojů č. 104/1997 Sb. ze dne 23. dubna 1997. O vzoru a evidenci nálepek prokazující zaplacení poplatku za užívání dálnic a rychlostních silnic hovoří vyhláška Ministerstva financí č. 283/1997 Sb. ze dne 29. října 1997.", "section_level": 2}, {"title": "Platnost nálepek.", "content": "Platnost roční nálepky je od 1. prosince předchozího roku do 31. ledna následujícího roku. Jen nálepka na rok 2006 platila pouze do 31. prosince 2006 – platnost byla v průběhu roku zkrácena vzhledem k zavádění mýtného pro vozidla s hmotností nad 12 tun (a omylem se toto zkrácení týkalo i ostatních vozidel). Na dálniční známce musí být napsaná registrační značka vozidla, stejně tak na kontrolním kupónu, který je nutné při případné kontrole předkládat. V případě potřeby je možné nechat si (např. na některých pobočkách České pošty) dálniční známku za manipulační poplatek vyměnit - například při výměně čelního skla, ale ověřeno i při výměně automobilu.", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj cen dálničního poplatku v ČR.", "content": "Ceny dálničních poplatků od roku 1995 do současnosti. Důvodem dvojnásobného navýšení cen mezi roky 1997 - 1998 byla potřeba získat prostředky na opravu komunikací po povodních 1997. Toto navýšení bylo vládou deklarované jako dočasné opatření.", "section_level": 3}, {"title": "Mýtné (pro vozidla nad 3,5 tuny).", "content": "Sazby zůstávaly od zavedení mýtného v roce 2007 stejné. Od února 2010 byly sazby zvýšeny pro pátek od 15.00 hod. do 21.00 a mírně sníženy pro ostatní dobu v týdnu. Je placeno vozidly nad 3,5 tuny. V tabulce je aktuální ceník platný od 1. 1. 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice I. třídy.", "content": "Ke zpoplatnění silnic I. třídy mělo dojít od 1. července 2007, ale nakonec došlo ke zpoplatnění některých tranzitních úseků silnic I. třídy od 1. ledna 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Dálniční poplatky v Evropě.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Belgie.", "content": "Dálniční poplatky v Belgii se vztahují na nákladní automobily nad 12 t. Tyto poplatky jsou hrazeny prostřednictvím systému Eurovignette. Od 1. 10. 2008 je tento systém dostupný přes internet. V systému Eurovignette si řidič zakoupí tzv. e-známku, která je dostupná s kartou Eurotrafic na tzv. AGES points a čerpacích stanicích v Belgii, Lucembursku, Nizozemí, Dánsku, Francii, Anglii, Finsku, Německu a Švédsku. Je možné zvolit platnost E-známky na 1 den, 1 týden, 1 měsíc a 1 rok. V Belgii je zpoplatněn pro ostatní dopravní prostředky tunel v Antverpách (Liefkenshoektunnel), výše mýta závisí na výšce vozidla: vozy s výškou menší než 2,75 m jsou zpoplatněny 5 Eur za 1 průjezd, vozidla vyšší platí 17 Eur za 1 průjezd.", "section_level": 2}, {"title": "Bělorusko.", "content": "Od 1. srpna 2013 se mýtné vybírá pomoci systému elektronického mýtného. Vztahuje se na všechny druhy motorových vozidel, s výjimkou osobních aut, zaregistrovávaných v Bělorusku, Ruské federaci a Kazachstánu.", "section_level": 2}, {"title": "Bulharsko.", "content": "V Bulharsku je průjezd dálnic umožněn pouze s platnou dálniční známkou. Pro osobní automobily jsou k zakoupení s platností 7 dní, měsíc a rok. Tzv. \"vinětky\" je třeba zakoupit při vstupu do Bulharska, např. na kterékoliv benzinové pumpě, bez ohledu na to, jestli trasa vede po dálnici či nikoliv. Nejde tedy o klasický dálniční poplatek. Uhrazením sumy za příslušnou vinětku se hradí zároveň poplatek opravňující cestujícího vozidlem k používání jakékoliv silnice.", "section_level": 2}, {"title": "Dánsko.", "content": "V Dánsku není zpoplatněno používání dálnic. Mýtným jsou zpoplatněny pouze mosty Storebæl a Øresund. Most Great Belt (Storebaelt) se nachází mezi Funen a Zealand. Poplatky za jednotlivá vozidla se určují automaticky na základě výšky a délky vozidla. Most má jednu mýtnou bránu v Halsskov. Častí uživatelé mohou využívat 5% slevu, která je k dispozici se zařízením BroBizz. Dalším zpoplatněným mostem je Øresund mezi Dánskem a Švédskem. Tento most představuje spojení mezi Dánskem a Švédskem, tedy mezi Skandinávií a kontinentální Evropou. Propojuje oblasti Kodaně a Malmö. Je zde pouze jedna mýtní stanice umístěná v Lernaken na švédské straně s 11 pruhy v každém směru. Devět pruhů je určeno pro placení kartami, dva pruhy pro elektronickou platbu mýtného pomocí BroBizz (viz též most Great Belt).", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Dálniční poplatky se platí podle ujetých kilometrů, pro osobní automobily asi € 7,50 na 100 km.", "section_level": 2}, {"title": "Chorvatsko.", "content": "Dálniční poplatky se platí podle ujetých kilometrů. Platí se v typických mýtných branách (cestarina), které se nacházejí na každém dálničním exitu. Je možné platit hotově chorvatskými kunami, nebo elektronicky pomocí speciální mýtné krabičky ENC (elektronička naplata cestarine).", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Dálniční poplatky se platí podle ujetých kilometrů, pro osobní automobily přibližně € 5,40 na 100 km. Zpoplatněny nejsou některé obchvaty velkých měst a 443 km dlouhý jižní úsek dálnice A3.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko.", "content": "V Maďarsku jsou zpoplatněny dálnice M1, M3, M5, M6 a M7. Je nutno zakoupit dálniční známku, je možné zakoupit i elektronicky pomocí SMS a platební karty nebo na stránkách.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Pro osobní automobily dálnice nejsou zpoplatněny, nákladní automobily platí elektronické mýtné. Od října roku 2020 by mělo být zpoplatněno mýtné i pro osobní automobily.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemí.", "content": "Uživatelské poplatky za dálnice se vztahují na nákladní automobily nad 12 t. V Nizozemí jsou tyto poplatky hrazeny prostřednictvím systému Eurovignette. V Nizozemí se dálniční poplatky týkají tunelu Westerscheldetunnel. Kromě standardní výše poplatků zde pravidelní uživatelé mohou dostat slevu pomocí předplatného tzv. t-tag.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Na dálnicích A1, A2 a A4 se platí dálniční poplatky v mýtných branách podle ujetých kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Pro osobní vozidla je nutno zakoupit dálniční známku. Na některých úsecích se platí poplatky – například Brennerský průsmyk (€ 9 za osobní automobil, ale není nutné mít dálniční známku), Taurský dálniční tunel a Katschberský tunel (€ 10 za osobní automobil za oba tunely), tunel Karavanky a další. Nákladní automobily platí elektronické mýtné.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "V Rumunsku si musí dálniční známku zakoupit osobní i nákladní vozidla. Prodávají se s 5 délkami platnosti: denní, týdenní, 30denní, 90denní, 12měsíční. 12měsíční se počítá od data prodeje, nikoliv pouze pro 1 kalendářní rok. Známka je zapotřebí i pro použití silnic „národní sítě“ označených DN, které odpovídají zhruba silnicím 1. třídy v ČR. Bez známky lze použít jen okresní (obecní) silnice, které ale většinou začínají a končí na silnicích DN a proto nelze Rumunskem bez zakoupení známky projet.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "V Řecku se platí mýtné podle projetých úseků v mýtných branách. Jsou zpoplatněny pouze části dálničních úseků. O provoz dálnic a výběr mýtného se v Řecku stará cca 6 různých společností. Kromě dálničních poplatků je zpoplatněn přejezd mostu Charilaos Trikoupis (Rio - Antirio) € 13,20 a průjezd podmořského tunelu Aktio - Preveza € 3,00.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Pro osobní vozidla i pro přípojné vozíky je nutno zakoupit dálniční známku. V roce 2016 byly na Slovensku zavedeny elektronické dálniční známky, které lze koupit online na internetu, nebo na benzínových pumpách. Motocykly klasické konstrukce dálniční známku mít nemusí. U nákladních vozidel nad 3,5 tuny od začátku roku 2010 nahradilo dálniční známku elektronické mýtné. Automatický sken registračních značek umožňuje snáze postihovat řidiče bez zaplaceného dálničního poplatku. Za jízdu bez zaplaceného poplatku hrozí pokuta až do výše 500 eur. Stejně jako v ČR nejsou některé úseky dálnic a rychlostních silnic zpoplatněné a lze je použít i bez známky. Asi nejzajímavější je průjezd Bratislavou směrem k maďarským hranicím po dálnici D2 mezi výjezdy 55 (Bratislava-Lamač) a 71 (Bratislava-Jarovce).", "section_level": 2}, {"title": "Dálniční známky.", "content": "Ceny za dálniční známky.", "section_level": 3}, {"title": "Mýto.", "content": "Ceny za používání dálnic a silnic pro motorová vozidla.", "section_level": 3}, {"title": "Silnice I. třídy.", "content": "Na silnicích I. třídy se cena mýtného u nákladních automobilů shoduje s cenou na dálnicích.", "section_level": 4}, {"title": "Slovinsko.", "content": "Pro osobní vozidla je nutno zakoupit dálniční známku. Pro vozidla nad 3,5 t se platí mýtné", "section_level": 3}, {"title": "Španělsko.", "content": "Dálniční poplatky se platí v mýtných branách podle ujetých kilometrů. Orientační cena pro osobní automobil je 9,5 EUR/100 km. Zpoplatněny jsou většinou dálnice třídy \"autopista\", většina dálničních úseků, kategorizovaných jako \"autovía\", je nezpoplatněná.", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Zahraničním nákladním vozidlům je ve Švýcarku při průjezdu hranicemi odečten tachometr, z čehož se při průjezdu ze země spočítá výše mýtného. Pro osobní vozidla je nutno zakoupit dálniční známku. Lze koupit jen roční dálniční známka, která stojí 40 CHF (asi 1000 Kč).", "section_level": 2}, {"title": "Srbsko.", "content": "Zpoplatněn průjezd přes dálniční úseky dle ujetých kilometrů. Průměrná cena € 4,50/100 km.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako dálniční poplatek se označuje poplatek za užívání dálnic a rychlostních komunikací. Ve většině zemí není totožný ani zaměnitelný se silniční daní. Obecně se rozlišuje:", "tgt_summary": "Vignette is a form of road pricing imposed on vehicles, usually in addition to the compulsory road tax, based on a period of time the vehicle may use the road, instead of road tolls that are based on distance travelled. Vignettes are currently used in several European countries. The term originated in France in the 1950s, although vignettes there were not linked to motorway use and no longer exist; it is now used throughout Central Europe, as well as in Italy (\"vignetta\"). Vignettes are used in Austria, Bulgaria, the Czech Republic, Hungary, Moldova, Romania, Slovakia, Slovenia and Switzerland. In most of these countries a small, coloured sticker is affixed to a vehicle windscreen, but in Bulgaria, Hungary, Romania and Slovakia these have been superseded by electronic vignettes. In Moldova, vignettes are required for the use of any road, while in Bulgaria and Romania they are required for the use of any road outside urban areas. In the other countries, vignettes are required only for the use of motorways and expressways. Prices for an annual vignette for passenger cars range from €30 to €150, depending on country. In all countries except Switzerland, short-period vignettes are sold for visiting or transiting vehicles. In Switzerland, visiting foreign motorists must buy an annual vignette to use the country's motorways. Vignettes can usually be obtained at border crossings, gas stations and other outlets. Improperly used or lost vignettes are usually not refunded. Vignette stickers are usually constructed in such a way that detaching and re-attaching them is impossible without destruction, ensuring that they cannot be used on more than one vehicle. Road traffic is often monitored by roadside cameras, and vignettes are verified by state officials, such as border guards and national police. Hefty cash fines are often charged to travelers using public roads without a valid and properly affixed vignette. Additional tolls are usually levied for passing through certain motorway tunnels and bridges.", "id": 887299} {"src_title": "Fiat Barchetta", "tgt_title": "Fiat Barchetta", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Model byl navržen Andreasem Zapatinasem Barchetta a Alessandrem Cavazzem, pod vedením Petera Barretta Davise a dalších vývojářů aut ve Fiat Centro Stile. Výroba byla zahájena v únoru 1995 a trvala až do června 2005, s krátkou pauzou, kvůli bankrotu firmy Maggiora. Barchetta byla založena na platformě Mark 1 modelu Fiat Punto. Barchetta má benzinový motor DOHC o objemu 1747 cm³ s variabilním časováním vačkového hřídele, který byl poprvé použit právě ve vozech Fiat poté, co byl patentován v roce 1970. Motor má maximální výkon 132 k (97 kW) a největší točivý točivý moment 164 Nm. Barchetta váží 1056 kg ve verzi bez klimatizace a může zrychlit na 100 km/h za 8,9 sekundy, maximální rychlost je 200 km/h. Model byl nabízený ve třech různých úrovní výbavy, které se lišily např. použitím diamantového křížového stehu, vzorované červené kůže namísto standardních černých kožených nebo textilních sedadel, kola z lehké slitiny namísto ocelových nebo volitelné mlhovky. Později bylo přidáno také třetí brzdové světlo, které bylo poprvé použito v modelech FIAT Lido a Riviera v roce 2000. Barchetta prošla faceliftem v srpnu 2003. Mezi nejviditelnější změny patřil upravený přední spoiler a zadní nárazník. Výroba automobilu se nakonec zastavila v červnu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Karosérie vozu byly vyráběny v továrně ILCAS ve Sparone Canavese a závěrečné montáž byla prováděna v lokalitě Chivasso (asi 20 kilometrů severovýchodně od Turína) společností Maggiora. Po bankrotu společnosti Maggiora v květnu 2002 Fiat přesunul výrobu modelu Barchetta do svého hlavního výrobnícho závodu Mirafiori v Turině a o necelé dva roky později obnovil výrobu. Do roku 2005 bylo vyrobenove 57 700 vozů. Model Barchetta byl vyráběn pouze s levostranným řízením, přestože se prodával také ve Spojeném království a v Japonsku.", "section_level": 1}, {"title": "Bertoneho koncept.", "content": "Známá stylingová firma Bertone vytvořila na základě modelu Barchetta koncept, který byl prezentován v březnu 2007 na Ženevském autosalonu.", "section_level": 1}, {"title": "Prezentace v Top Gear.", "content": "Nejznámější „recenze“ modelu Barchetta se objevila ve speciálu Top Gear, který byl vysílán v prosinci 2010. V této epizodě se Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May pokoušejí následovat cestu tří králů do Betléma. Hammond řídil Fiat Barchetta (konkrétně Riviera Special Edition s černou barvou a červenou prošívanou kůží), zatímco Clarkson řídil Mazdu MX-5 a May měl BMW Z3. Na konci epizody byla Barchetta prohlášena za nejžádanější a nejspolehlivější ze tří vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Fotogalerie: z 18. setkaní italských vozů.", "content": "Následující fotografie jsou z 18. setkání italských vozů, které se uskutečnilo v sobotu 29. dubna v Poděbradech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiat Barchetta (čti Barketa) je roadster vyráběný italskou firmou Fiat od roku 1995 do roku 2005 (od května 2002 do roku 2004 byla výroba pozastavena). Barchetta v italštině znamená „loďka“ a také označuje typ otevřené sportovní karoserie. Model byl vyvinut mezi lety 1990 a 1994 v projektu pod názvem \"Tipo B Spider 176\". Výroba začala v únoru 1995. Barchetta je založena na Fiatu Punto a navazuje tak na sportovní roadster ze 60. let 20. století Fiat 124 Sport Spider", "tgt_summary": "The Fiat Barchetta () (Type 183) is a roadster produced by the Italian manufacturer Fiat from 1995 to 2005. \"Barchetta\" in Italian means \"little boat\", and also denotes a type of open-top sports car body style.", "id": 184847} {"src_title": "Emmerich Kálmán", "tgt_title": "Emmerich Kálmán", "src_document": [{"title": "Mládí a profesní začátky.", "content": "Narodil se v rodině bohatého obchodníka Károlyho Koppsteina. Hospodářská recese a stejně tak i otcova odvážná investice do divadla či jízdárny v Siófoku mu však způsobila v roce 1892 bankrot. Rodina se přestěhovala do Budapešti, změnila si jméno na Kálmán a 6 dětí (2 chlapci a 4 dívky) museli rodiče rozdělit mezi příbuzné. Mladý Emmerich Kálmán měl od malička zájem o hudbu (např. se naučil nazpaměť zpívat celou 2. maďarskou rapsódii od Ference Liszta). Jako malý chlapec však upadl při veřejném tanci a od tehdy už nikdy více nechtěl tancovat. Od malička se učil hře na klavír, v roce 1897 vystoupil veřejně. Později však dostal bolesti ramene a musel svoje studia hry na klavír přerušit. Z těchto důvodů také přešel na studium komponování. Emmerich Kálmán byl součástí úspěšné generace maďarských hudebních skladatelů, kteří počátkem 20. století studovali na Hudební akademii v Budapešti pod taktovkou Jánose Kössler. K této generaci patřili operetní skladatelé jako např. Albert Szirmai a Viktor Jacobi, jeden z nejdůležitějších představitelů první hudební avantgardy 20. století Béla Bartók anebo skladatel Zoltán Kodály. Kromě toho navštěvoval na žádost svého otce i studia práv na Budapešťské univerzitě.Jako absolvent hudební akademie měl v roce 1904 určitý úspěch na závěrečném koncertu se svým symfonickým dílem \"Saturnálie\", ale jeho dílo bylo ten večer hráno poprvé a naposledy. Po absolutoriu studií práv byl zaměstnán u Samuela Bakonyiho. Když měl zastoupit stávkující železničáře u soudu, nestihl si ani prostudovat spis. U soudu neuspěl, a byl po dohodě propuštěn. Podle dohody měl Bakonyi Kálmánovým rodičům nadále tvrdit, že jejich syn je stále jeho zaměstnancem. Namísto právní praxe byl Kálmán zaměstnán jako hudební kritik v novinách \"Pesti Napló\", kde byl znám už z jeho studentských let. V té době zkomponoval svoji druhou symfonii \"Endre a Johanna\", ale nikdo o ni neměl zájem. Tehdy ze žertu poznamenal, že zkomponuje operetu. Poté co zkomponoval úspěšný kuplet pro Sáru Ferákovou (tehdy nejznámější šansonetu v Budapešti) a doslechl se o velkých úspěších Oscara Strause a Lea Fally, začal se zaobírat myšlenkami na operetu vážněji. V tom mu byl příkladem a nápomocen jeho spolužák a přítel Viktor Jacobi, který neváhal a operety začal psát ihned po absolvování Hudební akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelská dráha.", "content": "Ani o jeho první operetu \"Podzimní manévry\" (maď. \"Tatárjárás\", něm. \"Ein Herbstmanöver\") však maďarské Královské divadlo (\"Királyszínház\") v Budapešti neprojevilo zájem. Ve svém zoufalství se obrátil na ředitele v divadle Vígszínház, jehož dílo velmi zaujalo a rozhodl se ho uvést. Toto rozhodnutí bylo stejně odvážné i úspěšné. Odvážné proto, že Vígszínház měl do tehdy na programu jen činohru, a úspěšné proto, že opereta slavila velký úspěch. Premiéru měla 22. února 1908. Úspěchu si všiml i Viliam Karczag, ředitel v Theater an der Wien. V Budapešti ho doprovázel Leo Fall, který operetu bez závisti či rivality doporučil. Stal se dokonce Kálmánovým dobrým přítelem. Operetu uvedli 21. ledna 1909 v upravené verzi. Měla podobný úspěch jako v Budapešti a z Vídně se dostala do mnoha dalších světových divadel. Z jeho dalších úspěšných operet, které už mívaly premiéry ve Vídni, se proslavila zejména \"Čardášová princezna\" (něm. \"Die Csárdásfürstin\"), ale i jiné, např. \"Hraběnka Marica\" (něm. \"Gräfin Maritza\") alebo \"Cirkusová princezna\" (něm. \"Die Zirkusprinzessin\"). Ve svých operetách plně využíval maďarské čardášové hudební motivy, které vhodně skloubil s vídeňskou operetní tradicí. V roku 1938 musel Kálmán kvůli svému židovskému původu opustit Vídeň. Za vydatné pomoci Miklósa Horthyho odejel přes Švýcarsko do Paříže. Potom když hrozil vpád německých nacistů i do Francie, odhodlal se na cestu, kterou by jinak asi nikdy nepodnikl, odjel do New Yorku v USA, kde byl už díky svým předchozím operetám dobře znám. Krátce žil i v Hollywoodu. V době 2. světové války napsal operetu \"Marinka\", která měla sice v USA úspěch, ale nedosáhla slávu jeho předešlých děl. V roce 1949 se nakrátko vrátil do Evropy a navštívil i Vídeň. Poté v roce 1950 se natrvalo usadil v Paříži, kde o dva roky později i zemřel. Jeho poslední opereta \"Arizona Lady\" byla uvedena v Bernu až po jeho smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "První Kálmánovou manželkou byla Paula Dvorak, která po těžké chorobě zemřela v roce 1928. Jeho druhou manželkou byla chudá ruská emigrantka Věra Nastasja Makinská, která žila v úplné chudobě ve Vídni a snažila se zde prosadit jako herečka. Kálmán se do ní natolik zamiloval, že jí dal přednost před vznešenou a vlivnou (a také mladou a krásnou) Agnesou Esterházy. Kálmánova láska k Věře (se svými těžkostmi a šťastným rozuzlením) je jakoby vytrhnuta ze světa operety. Přestože Věra byla dost rozhazovačná panička, a přestože se později v USA znova zamilovala a s Kálmánem se rozvedla, je možné říci, že to bylo poměrně šťastné manželství. Ona totiž (\"milá Veruška\") si toto později rozmyslela a opět se za Kálmána provdala a tentokrát si ho i více vážila, neboť s ním vydržela až do jeho smrti a i potom věnovala obrovskou energii v zájmu zachování manželova kultu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmerich Kálmán, vlastním jménem (maď.) Imre Kálmán (rozený Koppstein), (24. října 1882, Siófok, Uhersko – 30. října 1953, Paříž, Francie) byl maďarský operetní skladatel.", "tgt_summary": "Emmerich Kálmán (; 24 October 1882 – 30 October 1953) was an Hungarian composer of operettas and a prominent figure in the development of Viennese operetta in the 20th century. Among his most popular works are \"Die Csárdásfürstin\" (1915) and \"Gräfin Mariza\" (1924). Influences on his compositional style include Hungarian folk music (such as the csárdás), the Viennese style of precursors such as Johann Strauss II and Franz Lehár, and, in his later works, American jazz. As a result of the \"Anschluss,\" Kálmán and his family fled to Paris and then to the United States. He eventually returned to Europe in 1949 and died in Paris in 1953.", "id": 2332378} {"src_title": "Pevnost If", "tgt_title": "Château d'If", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnost byla vybudována v letech 1524-1531 z rozkazu krále Františka I. po neúspěšném obléhání tehdy ještě neopevněného města vojsky španělského a burgundským krále Karla V. a navzdory protestům obyvatel. Hrdí Marseillané, potomci námořníků a pirátů, považovali tohoto \"nechtěného souseda\" za symbol centrální moci na svém teritoriu. Z vojenského hlediska představovaly tři rozdílně vysoké věže (nejvyšší 22 m), 200 vojáků a 22 děl účinnou obranu marseilleské rejdy a jistily zásobování města od moře. Také Karlovi V. habsburskému překazila již hotová pevnost obnovené plány na dobývání Marseille v r. 1536. Už koncem 16. století byli v temných kobkách bez oken první vězňové. Bídné hygienické podmínky byly příčinou očekávané doby života vězněných 9 měsíců. Majetnější nebo šťastnější vězňové mohli mít prostornější cely s okny nebo i krbem ve vyšším podlaží. Především v 17. století sloužila pevnost jako státní vězení. Během dvou set let jím mělo projít na 3500 protestantů (v důsledku zrušení nantského ediktu), 120 vězňů připutovalo do pevnosti po povstání 1848 (nápis nad branou \"dům suverénního lidu\" pochází z této doby), druhé císařství zde věznilo republikány. Ze zajímavých osobností zde nedobrovolně pobývali hrabě a pozdější předseda klubu jakobínů Mirabeau (1774), vůdce marseilleské komuny Gaston Crémieux (1871) a kapitán Jean-Baptiste Chataud, jehož loď \"Grand Saint-Antoine\" v Marseille roku 1720 rozšířila mor. První nosorožec na evropském kontinentu (od roku 248), kterého roku 1513 dostal darem z Indie portugalský král Manuel I., pobýval na ostrově If 1516, protože byl poslán jako dar papežovi do Říma a loď se zastavila v Marseille. Nicméně poslední významnou osobností, která mohla nosorožce obdivovat, byl francouzský král František I., který se zde zastavil cestou z bitvy u Marignana a na pouti do Saint-Maximin-la-Sainte-Baume. Loď s nosorožcem potom ztroskotala v bouři na útesech v janovském zálivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost If () známá spíše jako vězení, se nachází na malém stejnojmenném ostrově ve Středozemním moři v zálivu u přístavního města Marseille na jihu Francie. Ostrov If je součástí Frioulských ostrovů a zdejší pevnost proslavil především Alexandre Dumas starší románem \"Hrabě Monte Cristo\". Z této pevnosti se údajně nedalo uniknout.", "tgt_summary": "The Château d'If is a fortress (later a prison) located on the island of If, the smallest island in the Frioul archipelago situated in the Mediterranean Sea about offshore in the Bay of Marseille in southeastern France. It is famous for being one of the settings of Alexandre Dumas' adventure novel \"The Count of Monte Cristo\".", "id": 2157507} {"src_title": "Yves Bonnefoy", "tgt_title": "Yves Bonnefoy", "src_document": [{"title": "Životopis a dílo.", "content": "Narozen v rodině montéra a učitelky, od mládí se cítil přitahován literaturou a matematikou. Z matematiky maturoval na Descartesově lyceu v Tours, vykonal zkoušky na universitu v Poitiers a hodlal pokračovat v jejím studiu v Paříži, ale nakonec zvítězila poezie. Už jeho první sbírka vyvolala mimořádnou pozornost, které se jeho dílo těší dodnes. Láska k matematice se u něj projevuje v schopnosti přesné analýzy a formulaci problémů. V Paříži se stýkal a spřátelil s mnoha básníky a malíři, hojně četl filosofické knihy. Po válce cestoval do zámoří a po Evropě, například do Itálie, jejíž renesanční umění na něj mělo zásadní vliv: poznal, že \"\"vrcholné umění dokáže sevřít, \"ztělesnit\" (inkarnovat) i konečnost existence, onu \"přítomnost\", z níž se rozevírá znovu výhled na jednotu bytí\"\" (Jiří Pelán, 2004). V roce 1967 byl u založení časopisu \"L'éphemère\". Učil na několika evropských a amerických universitách; v roce 1981 se stal profesorem komparativního studia poezie na Collège de France. V roce 1995 dostal cenu Prix mondial Cino Del Duca a v roce 2007 Cenu Franze Kafky. Kromě básnických sbírek píše i prózu a patří i k předním francouzským esejistům. Ve svém eseji \"\"Století, jež obětovalo slovo\"\" se vyjádřil ke známému výroku Theodora Adorna \"\"Po Osvětimi už nelze psát básně.\"\" takto: \"\"Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.\"\" V roce 2005 byl hostem 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Eseje (výběr).", "content": "Český výběr z esejů vyšel v překladu Jiřího Pelána a Václava Jamka pod názvem \"Eseje\" (Opus, 2007)", "section_level": 1}], "src_summary": "Yves Bonnefoy (24. června 1923 v Tours – 1. července 2016) byl francouzský básník a esejista, jeden z nejvýznamnějších francouzských poválečných tvůrců.", "tgt_summary": "Yves Jean Bonnefoy (24 June 1923, Tours – 1 July 2016 Paris) was a French poet and art historian. He also published a number of translations, most notably the plays of William Shakespeare which are considered among the best in French. He was professor at the Collège de France from 1981 to 1993 and is the author of several works on art, art history, and artists including Miró and Giacometti, and a monograph on Paris-based Iranian artist Farhad Ostovani. \"The Encyclopædia Britannica\" states that Bonnefoy was ″perhaps the most important French poet of the latter half of the 20th century.″", "id": 821480} {"src_title": "Třída Independence", "tgt_title": "Independence-class aircraft carrier", "src_document": [{"title": "Vznik a konstrukce.", "content": "V srpnu 1941, když už bylo jasné, že akutně hrozí zatažení USA do druhé světové války, počítaly plány amerického námořnictva s výrazným posílením stavu letadlových lodí nejdříve v roce 1944. Řešením problému, jak rychle posílit kapacitu amerických letadlových lodí, se ukázala být přestavba části z v té době rozestavěných amerických křižníků. Studie zkoumající možnosti lehkých letadlových lodí o malém výtlaku poukazovaly na jejich četné nedostatky, ovšem japonský útok na Pearl Harbor a ztráty letadlových lodí na počátku války, znamenaly urgentní potřebu letadlových lodí jakéhokoliv typu. Americké námořnictvo reagovalo na krizi z počátku války v Pacifiku výrazným zrychlením stavby letadlových lodí třídy \"Essex\" a také objednávkou z ledna 1942, na přestavbu části rozpracovaných trupů lehkých křižníků třídy \"Cleveland\" na lehké letadlové lodě. Základem konstrukce lodí byl trup lehkých křižníků třídy \"Cleveland\", který byl pro zachování stability lodí s vysoko položenou letovou palubou o 1,5 m rozšířen. Nad ním byl jednopatrový hangár pro uskladnění letounů, které na poměrně krátkou a úzkou letovou palubu vyvážely dva výtahy. Malý velitelský ostrov byl na pravé straně stejně jako čtyři komíny, sklopené dolů pod úroveň letové paluby. Pancéřová ochrana lodí byla velice slabá. Výzbroj zahrnovala 26 kusů protiletadlových kanónů ráže 40 mm a 30 bojových letounů (teoreticky jich mohlo být až 45). Na počátku lodě nesly po devíti kusech stíhacích letounů, střemhlavých a torpédových bombardérů, ale brzy byly upřednostněny stíhačky a střemhlavé bombardéry zmizely docela. V říjnu 1944 lodě nesly obvykle 25 stíhacích letounů Grumman F6F Hellcat a 9 torpédových bombardérů Grumman TBF Avenger.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Po dopracování a odsouhlasení plánů přestavby bylo objednáno celkem devět lehkých letadlových lodí tohoto typu (1 v lednu, 2 v únoru, 3 v březnu a poslední 3 v červnu 1942). Všechny lodě třídy \"Independence\" byly dokončeny mezi lednem a prosincem roku 1943. Souběžně s nimi vstupovalo do služby prvních osm velkých letadlových lodí třídy \"Essex\" a všechna tato plavidla byla klíčovým prvkem úspěšné americké ofenzívy, která skončila v srpnu 1945 japonskou kapitulací. Osm z devíti postavených lodí se zúčastnilo bitvy ve Filipínském moři, která znamenala definitivní konec síly letadlových lodí Japonského císařského námořnictva. V této bitvě představovaly letouny lehkých letadlových lodí 40 % amerických stíhacích letounů a 36 % torpédových bombardérů. Za války byla ztracena pouze USS \"Princeton\", která byla těžce poškozena japonským náletem v bitvě u Leyte a musel ji nakonec torpédem potopit americký křižník USS \"Reno\". Třída \"Independence\" představovala svým způsobem spotřební zboží, jelikož při jejich stavbě bylo nejdůležitější tempo stavby lodí a jejich rychlost, která musela být dostatečná pro operace amerických rychlých úderných svazů (\"Task Force\"). Menší rozměry lodí a jejich nautické vlastnosti znamenaly vyšší nehodovost při provozu letounů z jejich palub.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná služba.", "content": "Po skončení války byla většina z lodí vyřazena ze stavu amerického námořnictva. \"Independence\" byla v červenci 1946 použita pro atomové zkoušky u atolu Bikini a ostatní byly do roku 1947 staženy ze služby. V letech 1948–1953 byly dvě reaktivovány jako cvičné a jednu používala v korejské válce americká námořní pěchota. \"Belleau Wood\" (jako \"Bois Belleau\") a \"Langley\" (jako \"La Fayette\") provozovalo v 50. letech francouzské námořnictvo. \"Bataan\" a \"Cabot\" byly v 50. letech modernizovány pro účely protiponorkového boje (výrazná byla výměna původních čtyř komínů za dva větší). V letech 1954–1956 byly všechny tři americké lodě vyřazeny z bojových jednotek a později překlasifikovány na transportéry letadel. Nejdéle ze všech lodí sloužil \"Cabot\", který v roce 1967 obdrželo Španělsko a do roku 1989 jej používalo jako \"Dédalo\". Španělské námořnictvo loď modernizovalo a provozovalo z její paluby kolmostartující letouny Hawker Siddeley Harrier. \"Dédalo\" bylo první letadlovou lodí, na jejíž přídi byl skokanský můstek, usnadňující starty letadel STOL. Po vyřazení \"Dédala\" ze služby se nějakou dobu uvažovalo o jeho zachování ve funkci plovoucího muzea, ale nakonec byla loď sešrotována. Z třídy \"Independence\" se tak dodnes nedochovalo žádné plavidlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Independence\" byla třída lehkých letadlových lodí Námořnictva Spojených států. V roce 1943 bylo do služby zařazeno devět jednotek této třídy.", "tgt_summary": "The \"Independence\"-class aircraft carriers were a class of light carriers built for the United States Navy that served during World War II.", "id": 1259991} {"src_title": "Clemens Brentano", "tgt_title": "Clemens Brentano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1778 v rodině bohatého frankfurtského kupce italského původu, ale první dva roky života prožil v Ehrenbreitsteinu (dnes součást Koblenze) v rodném domě své matky, rozené La Roche. Jeho výchova zde však byla poněkud rozporuplná, neboť ho vychovávala jednak jeho protestantská babička z matčiny strany Sophie von La Roche (ta byla v mládí spřátelena s německým básníkem Wielandem, znala se s Goethem a byla iniciátorkou německé zábavné literatury), jednak jeho katolická teta z Koblenze. Na nátlak otce musel Brentano navštěvovat obchodní školu, kterou však nedokončil. Stejně neúspěšná byla jeho studia na univerzitách v Bonnu, Jeně, v Halle a v Göttingenu. V Jeně se však seznámil s kruhem staršího romantismu (Frühromantik) a poznal zde také svou budoucí manželku Sophii Mereau, se kterou se oženil roku 1803 (zemřela roku 1806). Roku 1801 uzavřel v Göttingenu přátelství se svým budoucím švagrem Achimem von Arnim (ten se roku 1811 oženil s Brentanovu sestrou Bettinou) a oba se již tehdy rozhodli sbírat lidovou poezii. Výsledkem tohoto snažení byla sbírka německých lidových a starých písní \"Chlapcův kouzelný roh\", kterou vydali ve třech svazcích v Heidelbergu v letech 1806 až 1808. Společně také vydávali roku 1806 v Heidelbergu romantické \"Noviny pro poustevníky\" (Zeitung für Einsiedler). Po rozpadu heidelberskéhokruhu romantiků žil do roku 1811 v Berlíně, kde platil v nejvyšších společenských kruzích za geniálního a oduševněného mistra zábavy. V letech 1811–1814 žil v Čechách, kde jeden z jeho bratrů vlastnil statek v Bukovanech, navštívil také Prahu a spolupracoval s Josefem Dobrovským na své divadelní hře \"Založení Prahy\". Do roku 1819 žil jako veselý světák překypující vtipem a smělostí fantazie. V tomto roce však došlo v jeho životě k zásadnímu obratu, a to k obratu od umění k náboženství. Seznámil se totiž s jeptiškou Annou Kateřinou Emmerichovou, na jejímž těle se objevila stigmata, a která měla v dülmenském klášteře u Münsteru svatá vidění. Stal se jedním z mnoha jejích přívrženců, kteří věřili že je „vyvolenou nevěstou Kristovou“, a po pět let (až do její smrti v roce 1824) zaznamenával její vidění, úvahy a řeči, aby je mohl později tiskem vydat (podle současných výzkumů ale prokládal její sdělení také vlastními poetickými pasážemi). Chtěl se dokonce stát knězem, ale pro rozvod jeho druhého manželství mu to nebylo umožněno. Po roce 1824 bloudil z místa na místo, ale byl stále ve spojení s přísnými kajícníky. Zuboženého tělesně a zčásti i duševně se jej nakonec ujal jeden z jeho bratrů, a u něho Brentano roku 1842 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clemens Wenzeslaus Brentano de La Roche (8. září 1778, Ehrenbreitstein, Koblenz – 28. července 1842, Aschaffenburg) byl německý romantický básník a prozaik, společně s Achimem von Arnim hlavní představitel mladšího proudu německé romantiky (Spätromantik), tzv. heidelberské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "Clemens Wenzeslaus Brentano (also Klemens; pseudonym: Clemens Maria Brentano ; ; 9 September 1778 – 28 July 1842) was a German poet and novelist, and a major figure of German Romanticism. He was the uncle, via his brother Christian, of Franz and Lujo Brentano.", "id": 1618865} {"src_title": "Onkologie", "tgt_title": "Oncology", "src_document": [{"title": "Obory onkologie.", "content": "V souvislosti se zákonem č. 95/2004 Sb. \"O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\" se mohou lékaři specializovat ve čtyřech atestačních oborech zabývajících se terapií nádorových onemocnění :", "section_level": 1}, {"title": "Klinická onkologie.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru klinická onkologie je získání specializované způsobilosti osvojením potřebných teoretických znalostí a praktických dovedností v oblasti prevence, diagnostiky, terapie a komplexní podpůrné léčby u nemocných s nádorovým onemocněním umožňujících samostatnou činnost v ambulantní i nemocniční sféře. Specialista v oboru klinická onkologie musí být schopen integrace používaných léčebných modalit a plnit roli vedoucího týmu pro diagnostiku a léčbu nádorových onemocnění. Lékař připravující se na atestaci v oboru klinická onkologie absolvuje nejdříve společný interní základ trvající minimálně 24 měsíců. Poté následuje vlastní praxe v oboru trvající minimálně 36 měsíců – z ní musí uchazeč alespoň 12 měsíců absolvovat na akreditovaném onkologickém pracovišti. Během praxe v oboru musí uchazeč absolvovat minimálně 2 týdny na dětské onkologii, 1 měsíc na hematoonkologickém pracovišti, 3 měsíce na radioterapeutickém pracovišti, 2 měsíce na gynekologickém pracovišti a 1 měsíc na urologickém pracovišti. Doporučena je i praxe 1 měsíc na ORL a jeden měsíc na pracovišti klinické farmakologie.", "section_level": 2}, {"title": "Radiační onkologie.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru radiační onkologie je získání specializované způsobilosti osvojením potřebných teoretických znalostí a praktických dovedností v oblasti prevence, diagnostiky, terapie a podpůrné léčby u nemocných s nádorovým onemocněním. Radiační onkologie je obor klinické medicíny, který se zaměřuje na teorii a praxi léčebné aplikace ionizujícího záření. Vychází z vědeckých poznatků radiobiologie, radiofyziky a radiační techniky, které aplikuje u řady chorobných stavů, především však u zhoubných nádorů. Hlavní náplní oboru je léčba zhoubných nádorů a některých nenádorových onemocnění především s využitím ionizujícího i neionizujícího záření. Provádí se jako léčba samostatná nebo v kombinaci s jinými léčebnými modalitami, zejména léčbou cytotoxickými látkami,léčbou hormonální, biologickou a podpůrnou. Lékař po absolvování specializačního vzdělávání v radiační onkologii by měl být připraven k praktické aplikaci jednotlivých modalit specifické onkologické léčby, především však ke stanovení léčebné strategie a taktiky jako rovnocenný partner v multidisciplinárním týmu odborníků. Rovněž by měl mít teoretické a praktické předpoklady pro vedoucí funkci a pro předávání znalostí a zkušeností ve formě výuky. Musí být též seznámen se základními principy klinického výzkumu. Lékař připravující se na atestaci v oboru klinická onkologie absolvuje nejdříve společný interní základ trvající minimálně 24 měsíců. Poté následuje vlastní praxe v oboru trvající minimálně 48 měsíců – z ní musí uchazeč alespoň 12 měsíců absolvovat na akreditovaném onkologickém pracovišti. Během praxe v oboru musí uchazeč absolvovat minimálně 12 měsíců na pracovišti aplikující chemoterapii, hormonální terapii i biologickou terapii a 36 měsíců na pracovišti aplikujícím ionizující záření – z toho nejméně 6 měsíců na brachyterapii a 6 měsíců na pracovišti s lineárním urychlovačem.", "section_level": 2}, {"title": "Hematologie a transfúzní lékařství.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru hematologie a transfúzní lékařství je získání teoretických znalostí a praktických dovedností v laboratorní i klinické hematologii a hematoonkologii a v transfúzním lékařství v rozsahu, který umožní výkon samostatné činnosti. Lékař připravující se na atestaci v oboru hematologie a transfúzní lékařství absolvuje nejdříve společný interní základ trvající minimálně 24 měsíců. Poté následuje vlastní praxe v oboru trvající minimálně 36 měsíců. Během praxe v oboru musí uchazeč absolvovat alespoň 3–6 měsíců na akreditovaném hematologickém pracovišti, alespoň 3–6 měsíců na akreditovaném pracovišti transfúzní služby, alespoň 3 měsíce v hematologické laboratoři, alespoň 3 měsíce v transfúzní laboratoři a 1 měsíc na oddělení ARO.", "section_level": 2}, {"title": "Dětská onkologie a hematoonkologie.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru dětská onkologie a hematoonkologie je získat znalosti a dovednosti v diagnostice a léčbě dětí s krevními nemocemi a zhoubnými nádory v nemocniční i ambulantní praxi. Absolvent studia musí rovněž získat základní znalosti o teoretických základech a výzkumu těchto onemocnění a o praktickém provádění laboratorních metod, musí umět interpretovat výsledky laboratorních vyšetření. Absolvent studia musí dále rozumět principům klinických studií a znát jejich praktické provádění. Nedílnou součástí studia je pochopení etických problémů spojených s výzkumem a klinickou praxí. Lékař připravující se na atestaci v oboru dětská onkologie a hematoonkologie musí nejprve absolvovat praxi odpovídající oboru dětské lékařství a poté ještě minimálně rok praxe v oboru.", "section_level": 2}, {"title": "Preventivní onkologie.", "content": "Preventivní onkologie se nově vyčleňuje jako samostatný obor onkologie. V souvislosti se zákonem č. 95/2004 Sb., \"o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\", nejde o atestační obor. První preventivní ambulance vznikla v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Mezinárodními organizacemi jsou \"International Society of Preventive Oncology\" (ISPO) a \"American Society of Preventive Oncology\" (ASPO).", "section_level": 2}, {"title": "Další obory pečující o onkologické pacienty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Chirurgické obory.", "content": "Onkologie je obor vnitřního lékařství, proto neprovádí chirurgické výkony. Operační řešení nádorů provádějí – obvykle z indikace onkologa – lékaři chirurgických oborů zabývajících se příslušnou částí těla:", "section_level": 3}, {"title": "Paliativní péče.", "content": "Lékaři z tohoto oboru poskytují podporu a péči především těm pacientů, jejichž naděje na uzdravení je minimální. Cílem je udržet co nejvyšší kvalitu života nemocného. Péče tedy spočívá především v účinném tišení bolesti, zajištění dostatečné výživy, řešení omezujících komplikací (např. při prorůstání neoperovatelného nádoru střevem přinese nemocnému úlevu stent) a v neposlední řadě i v zajištění psychické podpory a psychoterapie a u religiózněji laděných nemocných i pastorační péče.", "section_level": 3}, {"title": "Dermatologie.", "content": "Dermatologie pečuje o kůži a zabývá se kožními chorobami. Již tradičně proto dermatologové léčí i kožní nádory, z nichž nejvýznamnější nádorem je maligní melanom. Toto oddělení terapie maligního melanomu od terapie ostatních nádorů vede bohužel k tomu, že v učebnicích onkologie často melanom nebývá uveden. Přitom podle statistik ÚZISu jde o vůbec nejčastější nádorové onemocnění v ČR.", "section_level": 3}, {"title": "Onkologie ve světě.", "content": "Ve Velké Británii a některých dalších státech se onkologové dělí na dvě skupiny – kliničtí onkologové a \"'interní onkologové\". Hlavní rozdíl mezi těmito obory spočívá v tom, že kliničtí onkologové provádějí radioterapii, zatímco interní onkologové nikoli. Na druhou stranu v USA jsou pojmy klinický a interní onkolog zaměnitelné.", "section_level": 3}, {"title": "Etické problémy onkologie.", "content": "V onkologické praxi se často objevují etické otázky a dilemata. Např.:", "section_level": 2}, {"title": "Onkologický vývoj a výzkum.", "content": "Rozsáhlý výzkum se provádí na všech polích působnosti onkologie, počínaje biologií rakovinné buňky přes chemoterapeutický režim, vhodnou paliativní péči a mírnění bolesti. Díky tomu se obor onkologie neustále vyvíjí. Klinické zkoušky často podstupují pacienti mnoha různých nemocnic z jednoho kraje. Ve Velké Británii tyto testy organizují centra pro výzkum rakoviny: Cancer Research UK (CRUK), Medical Research Council (MRC), Evropská organizace pro výzkum a léčbu rakoviny (EORTC) nebo National Cancer Research Network (NCRN)", "section_level": 1}], "src_summary": "Onkologie (z řeckých slov \"ογκος\" tumor, zduření a \"λόγος\" věda) je obor vnitřního lékařství, který se zabývá prevencí, diagnostikou a nechirurgickou léčbou nádorových onemocnění. Tento článek je o lékařském oboru onkologie.", "tgt_summary": "Oncology is a branch of medicine that deals with the prevention, diagnosis, and treatment of cancer. A medical professional who practices oncology is an \"oncologist\". The name's etymological origin is the Greek word ὄγκος (\"óngkos\"), meaning 1. \"burden, volume, mass\" and 2. \"barb\", and the Greek word λόγος (\"logos\"), meaning \"study\". Cancer survival has improved due to three main components: improved prevention efforts to reduce exposure to risk factors (e.g., tobacco smoking and alcohol consumption), improved screening of several cancers (allowing for earlier diagnosis), and improvements in treatment. Cancers are often managed through discussion on multi-disciplinary cancer conferences where medical oncologists, surgical oncologists, radiation oncologists, pathologists, radiologists, and organ specific oncologists meet to find the best possible management for an individual patient considering the physical, social, psychological, emotional, and financial status of the patient. It is very important for oncologists to keep updated with respect to the latest advancements in oncology, as changes in management of cancer are quite common. Because a cancer diagnosis can cause distress and anxiety, clinicians may use a number of strategies such as SPIKES for delivering the bad news.", "id": 35358} {"src_title": "Paola Belgická", "tgt_title": "Queen Paola of Belgium", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Mládí prožila Paola v Římě a zde také zakončila studium klasického latinsko-řeckého gymnázia.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Rod Ruffo di Calabria je součástí kalábrijské aristokracie a je jedním z nejstarších italských rodů. Představitel Folco Ruffo zastával vysoký úřad na jihoitalském dvoře Štaufského císaře Fridricha II. (1194–1250). Prvním doloženým členem tohoto rodu je Giordano, jenž byl vrchním velitelem vojsk Siciliského království na počátku roku 1200. Rod Ruffo se na konci 14. století rozdělil do dvou linií: na větev princů Scaletty a větev Ruffo di Calabria, do níž královna Paola patří. Její bratr, princ Fabrizio Ruffo di Calabria, současný hlavní představitel rodu, je nositelem titulu princ Scilly, Palazzola, patricij neapolský, vévoda z Guardia Lombarda, hrabě sinopolský, markýz Licodie, hrabě nicoterský a baron Calannský a Crispanský. Mezi její matrilineární předky patří Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, postava známá z boje za americkou nezávislost.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Za manžela, v té době prince z Liège, se provdala 2. července 1959 v Bruselu. Pár se seznámil o rok dříve, v průběhu intronizace papeže Jana XXIII., na belgické ambasádě v Římě. Z jejich manželství se narodily tři děti:", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "Královna mluví plynně francouzsky, anglicky, italsky a německy, ale někteří lidé ji kritizují kvůli tomu, že neumí vlámsky, mateřským jazykem 60 % Belgičanů. Ústava nepředpisovala královně žádné povinnosti, přesto se Paola účastnila veřejného života země, pomáhala manželovi s plněním reprezentativních funkcí. Provázela ho na oficiálních návštěvách, navštěvovala oficiální ceremonie, účastnila se kulturního života, organizujíc koncerty a výstavy. Zvláštní pozornost věnuje Paola pomoci mládeži z chudých vrstev. Roku 1992 byl založen fond «Queen Paola Foundation», směrovaný na podporu organizací, pracujících s mládeží, jejichž hlavním cílem je pomoc s adaptací, s nalezením práce, získat vzdělání a boj s drogami. Královna Paola je čestnou presidentkou organizace «Child Focus», jež se zabývá hledáním ztracených dětí v celém světě. V soukromí se ráda zabývá zahradničením, jejím oblíbeným sportem bylo lyžování a jachting.", "section_level": 2}], "src_summary": "Královna Paola Belgická, narozená jako princezna \"Paola Margherita Maria Antonia Consiglia Ruffo di Calabria\" (* 11. září 1937, Forte dei Marmi, Itálie), byla během vlády svého manžela, belgického krále Alberta II., královnou Belgičanů. Je sedmým a nejmladším potomkem prince Fulca Ruffa di Calabria, šestého vévody z Guardia Lombarda (1884–1946). Její matka byla hraběnka Luisa Gazelli di Rossana e di Sebastiano (1896–1989). Královna Paola má italsko-belgický původ a v mládí byla považována za jednu z nejpůvabnějších žen v Evropě.", "tgt_summary": "Queen Paola of Belgium (\"née\" \"Donna\" Paola Ruffo di Calabria; born 11 September 1937) is the wife of King Albert II and was Queen of the Belgians from 1993 until his abdication in 2013 in favour of their son King Philippe.", "id": 413118} {"src_title": "Rudolf Švábský", "tgt_title": "Rudolf of Rheinfelden", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf byl synem Kuna, hraběte z Rheinfeldenu. V roce 1057 údajně Rudolf využil nezletilosti potomního císaře Jindřicha IV. a prý unesl jeho sestru Matyldu, kterou o dva roky později pojal za manželku. Spolu s Matyldou získal vévodství švábské a správu Burgundského království. V roce 1060 však Matylda zemřela a Rudolf se roku 1066 oženil s Adlétou, dcerou savojského hraběte Oty. Rudolf zpočátku svého švagra podporoval politicky i vojensky proti rozličným odpůrcům jeho vlády, avšak po vypuknutí sporu o investituru a Jindřichově exkomunikaci se vzbouřil a v březnu 1077 byl ve Forchheimu zvolen protikrálem. V Mohuči byl 25. května téhož roku korunován tamním arcibiskupem Siegfriedem I., ale svými protivníky byl donucen uprchnout do Saska. Odříznut od své mocenské základny ve Švábsku, udělil tamní vévodský titul svému synovi Bertholdovi a jal se organizovat své přívržence ve středu a na severu Německa. V bitvě u franského města Mellrichstadt dne 7. srpna 1078 sice Rudolf porazil císařská vojska, stále však neměl dostatečně silnou podporu, a to ani od papeže Řehoře VII. Situace se ovšem měnila v jeho prospěch. Po další vítězné bitvě u Flarchheimu (27. ledna 1080) byl 7. března téhož roku císař Jindřich papežem opět exkomunikován a Rudolf uznán právoplatným králem. Takto posílen, svedl Rudolf další bitvu 14. října 1080 u Bílého Halštrova, která skončila spektakulárním vítězstvím jeho vojsk. On sám však přišel o ruku a byl raněn do břicha. Stáhl se do nedalekého Merseburku, kde na následky těchto zranění následujícího dne zemřel. Byl pohřben v místní katedrále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf z Rheinfelden (, 1025 – 15. října 1080) byl v letech 1057–1079 vévodou švábským a v letech 1077–1080 římským protikrálem.", "tgt_summary": "Rudolf of Rheinfelden ( – 15 October 1080) was Duke of Swabia from 1057 to 1079. Initially a follower of his brother-in-law, the Salian emperor Henry IV, his election as German anti-king in 1077 marked the outbreak of the Great Saxon Revolt and the first phase of open conflict in the Investiture Controversy between Emperor and Papacy. After a series of armed conflicts, Rudolf succumbed to his injuries after his forces defeated Henry's in the Battle on the Elster.", "id": 2386974} {"src_title": "Gurie", "tgt_title": "Guria", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Rozloha Gurie činí 2003 km² a představuje tak přibližně 2,9 % rozlohy Gruzie. Kraj sousedí na severu se Samegrelem-Horní Svanetií, na severovýchodě s regionem Imeretie, na jihovýchodě s regionem Samcche-Džavacheti a na jihu s Adžarskou republikou. V Gurii vládne převážně subtropické klima, ve vyšších polohách přechází v mírné. V západní části kraje u pobřeží černého moře převládají nížiny. Na východ od Ozurgeti se terén začíná zvedat v pohoří Malého Kavkazu do výšky přes 2 tisíce metrů nad mořem. Nejvyšší horou v Gurii je Mepisckaro, která se tyčí do výše až 2 850 metrů nad mořem. Gurie se dále dělí do tří městských samospráv:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Toponymum „Gurie“ je v gruzínských kronikách („Džuanšera“) poprvé zmíněn zhruba kolem roku 800. Kraj byl v té době pod vládou západních gruzínských vládců až do konce 10. století, kdy vzniklo „Království Abcházců a Gruzínců“. V něm se Gurie stala provincií (\"saeristavem\") pod správou zdejšího vévody (\"eristavi\"). Po rozpadu Gruzínského království v roce 1466 se Gurie osamostatnila jako knížectví \"Guriis samtavro\" (Gurijské knížectví), ve kterém se chopil moci šlechtický rod Gurieli, který se záhy stal vazalem imeretského krále. V 16. století ztratila po válce s Turky Adžarii a sultánovi musela platit tribut. Koncem 17. století se gurijským vládcům Jiřímu III. a Mamiovi III. podařilo získat imeretskou královskou korunu. Během 18. století vedla Gurie četné boje jak s osmanskými Turky za účelem osvobození ztracených území, tak i opakující se vnitřní rozbroje, které velmi oslabovaly stát a v důsledku toho znamenaly definitivní ztrátu Adžarie a s ní i jižní části současného území Gurie, které byla navíc násilně islamizovány Turky. Kvůli neustálé turecké hrozbě pak gurijský kníže Mamia V. Gurieli v roce 1810 souhlasil s připojením k Rusku. Ruská nadvláda ovšem způsobila povstání v letech 1819 až 1820 a v roce 1828 carská vláda rozhodla o zrušení Gurijského knížectví a v roce 1840 o jeho připojení ke kutaiskému guberniu. V roce 1841 vypukly rolnické nepokoje a znovu v roce 1905 dělnické povstání, které byly brutálně potlačeny. V letech 1919 až 1921 se Gurie stala součástí Gruzínské demokratické republiky a během sovětské vlády byl kraj rozdělen do tří okresů, prakticky dnešní podoby. Region (Mchare) Guria byl prezidentským dekretem vytvořen v roce 1995.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Pro kraj Gurie je nejvýznamnější hlavně pěstování subtropických plodin a turistický ruch. Region je znám především pro své minerální vody (např. Nabeghlavi) a také pěstováním čaje.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo Gurie je z drtivé většiny gruzínské národnosti, říkají si Guriáni (Gurulebi) a hovoří zdejším dialektem gruzínštiny. Nejvýznamnějšími národnostními menšinami žijícími v Gurii jsou Arméni (kolem 2100 osob) a Rusové (necelých 1600 osob). Významní rodáci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gurie, nebo také Guria (), je gruzínský kraj (region, gruz. \"mchare\") na západě země, kde hraničí s Černým mořem. Krajským městem je Ozurgeti.", "tgt_summary": "Guria () is a region (\"mkhare\") in Georgia, in the western part of the country, bordered by the eastern end of the Black Sea. The region has a population of 113,000 (2016), with Ozurgeti as the regional capital.", "id": 318529} {"src_title": "Maximilian von Weichs", "tgt_title": "Maximilian von Weichs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako syn plukovníka, vstoupil k bavorskému jezdectvu v roce 1901. V první světové válce sloužil jako nižší důstojník u jezdectva. Po válce zůstal v Reichswehru jako štábní důstojník a jako profesor na pěchotní vojenské škole v Ohrdrufu. Od podzimu 1930 působil ve funkci náčelníka štábu 1. jezdecké divize. Na jaře 1933 byl již velitelem 3. jezdecké divize, kterou v říjnu 1935 reorganizoval na 1. tankovou divizi. V září 1937 se stal velitelem XIII. armádního sboru. Na konci polské kampaně se stal v říjnu 1939 velitelem 2. armády. Jako její velitel se účastnil bitvy o Francii i invaze do Jugoslávie. Během Operace Barbarossa byla jeho 2. armáda v záloze OKH, později nasazena v oblasti Kurska. Během Operace Blau, byla 2. armáda nasazena na severním křídle a následně uvázla v bojích u Voroněže. Díky dlouhým bezvýsledným bojům o Voroněž byl Fedor von Bock sesazen z velení Skupiny armád Jih a následně bylo toto velitelství rozděleno na Skupinu armád A (velel jí přímo Adolf Hitler) směřující na Kavkaz a Skupinu armád B směřující podél Donu ke Stalingradu. Velitelem Skupiny armád B byl vybrán von Weichs. Jeho Skupinu armád B tvořily jen dvě německé armády (jeho původní 2. armáda a 6. armáda) a čtyři armády spojenců Německa (dvě rumunské armády, jedna italská a jedna maďarská), příležitostně byla Skupina armád B posílena 4. tankovou armádou od Skupiny armád A. Zatímco všechny jeho armády „hlídaly“ severní a jižní křídlo 6. armády, která bojovala o Stalingrad, chystali sověti velkou zimní protiofenzívu. Sovětská Operace Uran nejprve rozbila obě rumunské armády na křídlech 6. armády, čímž zůstala 6. armáda u Stalingradu obklíčena. Později se operace rozšířila a stejně jako rumunské armády, byly i italská a následně maďarská armáda rychle zničeny a neschopny dalšího odporu. I von Weichsova původní 2. armáda byla za velkých ztrát nucena ustoupit od Voroněže a vyklidit Kursk. Po zahájení sovětské zimní ofenzívy byla vytvořena nová Skupina armád Don (mezi von Kleistovou Sk. arm. A a Sk. arm. B), pod vedením polního maršála Mansteina, která měla zprvu jen 4. tankovou armádu a roztříštěné síly rumunských armád. Této Skupině armád byl stanoven úkol osvobodit 6. armádu u Stalingradu. Ve výsledku byla ale nucena Skupina armád Don své síly tříštit na udržení úseků fronty hroutících se spojeneckých armád u Sk. arm. B. V lednu 1943 zbyla von Weichsovi z jeho Skupiny armád B jen vyčerpaná 2. armáda a trosky původních spojeneckých divizí. Dva dny po kapitulaci Pauluse (velitele 6. armády), jej Hitler 1. února 1943 jmenoval polním maršálem. Krátce na to bylo velitelství Skupiny armád B staženo do týlu, jeho zbylé jednotky rozděleny mezi Skupinu armád Střed a Skupinu armád Jih přejmenovanou ze Skupiny armád Don. V červenci 1943 bylo von Weichsovi svěřeno velení nad Skupinou armád F na balkánském bojišti a od srpna téhož roku byl zároveň velitelem Hlavního velitelství Jihovýchod. Zde se účastnil bojů v Řecku a Jugoslávii až do března 1945, kdy byl poslán do důchodu. V květnu 1945 jej zajali Američané a v tzv. Jihovýchodním procesu patřil mezi obžalované, pro špatný zdravotní stav však byl ještě před zahájením svého procesu propuštěn.", "section_level": 1}, {"title": "Povýšení a vyznamenání.", "content": "Data povýšení Vyznamenání", "section_level": 1}], "src_summary": "Maximilian Maria Joseph Karl Gabriel Lamoral říšský svobodný pán von und zu Weichs an der Glon (12. listopadu 1881 Dessau v Anhaltsku– 27. června 1954 blízko Bonnu) byl veterán první světové války a polní maršál německého Wehrmachtu za druhé světové války. Mimo jiné to byl držitel rytířského kříže s dubovými ratolestmi.", "tgt_summary": "Maximilian Maria Joseph Karl Gabriel Lamoral Reichsfreiherr von und zu Weichs an der Glon (12 November 1881 – 27 September 1954) was a field marshal in the Wehrmacht of Nazi Germany during World War II. Born into an aristocratic family, Weichs joined the Bavarian cavalry in 1900 and fought in the First World War. At the outbreak of the Second World War he commanded the XIII Corps in the invasion of Poland. He later commanded the 2nd Army during the invasions of France, Yugoslavia and the Soviet Union. In August 1942 during Case Blue, the German offensive in southern Russia, he was appointed commander of Army Group B. In 1944, Weichs commanded Army Group F in the Balkans overseeing the German retreat from Greece and most of Yugoslavia. During the Nuremberg Trials, Weichs was implicated in war crimes committed in the Balkans and was scheduled to take part in the US Army's Hostages Trial. He was removed from the proceeding for \"medical reasons\" without having been judged or sentenced.", "id": 332803} {"src_title": "USS Iowa (BB-61)", "tgt_title": "USS Iowa (BB-61)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodi byl založen 27. června 1940 v loděnici \"Brooklyn Navy Yard\" v New Yorku. Trup byl spuštěn na vodu 27. srpna 1942, přičemž loď pokřtila Ilo Wallace, manželka tehdejšího viceprezidenta USA, jímž byl Henry Wallace. Do služby se loď dostala 22. února 1943 a ihned se zapojila do válečných operací.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1943.", "content": "Po vstupních testech v zátoce Chesapeake loď odplula na námořní základnu v kanadském Newfoundlandu, který byl tehdy britským dominiem, aby zde byla v záloze pro případ pokusu vyplutí německé bitevní lodi \"Tirpitz\" na otevřené moře. Na podzim pak loď přepravila amerického prezidenta Franklin D. Roosevelta do Casablanky, odkud pak pokračoval na Teheránskou konferenci. Po skončení konference \"Iowa\" přepravila prezidenta zpět do USA.", "section_level": 2}, {"title": "1944.", "content": "Později se z lodi stala vlajková loď \"7. divize bitevních lodí\" a 2. ledna 1944 odplula do Pacifiku, aby se zapojila do ofenzivy proti Japonsku. Jejím bojovým křtem byly boje o Marshallovy ostrovy. Mezi 29. lednem a 3. únorem \"Iowa\" podporovala letadlové lodě útočící na atoly Kwajalein a Eniwetok. Následující operací byla podpora letadlových lodí při náletech na Truk. \"Iowa\" byla součástí amerických sil, které měly za úkol zničit japonské lodě, které by se pokusily z atolu uniknout. Dne 21. února 1944 se loď připojila ke svazu rychlých letadlových lodí \"TF 58\", který postupně napadl japonské cíle na Saipanu, Tinianu, Guamu v Marianách. Dne 18. března \"Iowa\", spolu s oddílem bitevních lodí, ostřelovala atol Mili. Byla zde dvakrát zasažena projektilem ráže 127 mm, ale nebyla nijak poškozena. Koncem března se loď opět připojila k \"TF 58\" a podporovala útoky proti Palau a \"Woleai\" v souostroví Karolíny. Od 22. do 28. dubna 1944 loď podporovala útoky v oblasti Nové Guiney a poté se opět připojila k \"TF 58\", se účastnila se druhého útoku na Truk ve dnech 29. a 30. dubna 1944. Hned následujícího dne loď ostřelovala japonská zařízení na ostrově \"Pohnpei\". Během vylodění na Marianách se loď podílela především na ostřelování všech hlavních ostrovů. Během bitvy ve Filipínském moři v červnu 1944, byla \"Iowa\" součástí uskupení rychlých letadlových lodí \"TF 58\". V této bitvě Japonské císařské námořnictvo ztratilo značnou část zbylé kapacity svých letadlových lodí. Po bitvě se loď účastnila dalších operací, například 17. září 1944 podpory vylodění a dobytí ostrova Peleliu. Loď byla poté součástí doprovodu letadlových lodí při jejich operacích na centrálních Filipínách, kde se připravovala americká invaze. Od 10. října se \"Iowa\", s dalšími plavidly, přiblížila k Okinawě a byla součástí útoků na souostroví \"Rjúkjú\" a Tchaj-wan. Dne 20. října byla \"Iowa\" přítomna vylodění generála Douglase MacArthura na Leyte. Když vylodění začalo, reagovalo Japonské císařské námořnictvo komplikovanou námořní operací, v níž se tři svazy japonských válečných lodí pokusily americký výsadek zničit. Střetnutí s americkým loďstvem v bitvě u Leyte, jedné z největších námořních bitev historie, znamenalo definitivní konec nadějí Japonského císařského námořnictva na obrat ve válce. V bitvě u Leyte byla \"Iowa\" součástí uskupení \"TG 38.2\" kontradmirála Geralda F. Bogana. Loď plula Sibuyanským mořem k úžině San Bernardino, kde byl letecky napaden japonský střední svaz. Když velitel amerických sil, admirál William F. Halsey uvěřil, že střední svaz byl zničen, vydal se \"TG 38.2\" směrem k mysu Engaño, kde měl být napaden japonský severní svaz. Dne 25. října 1944, kdy už se americké válečné lodě blížily k severnímu svazu, došla velení zpráva, nejen že střední svaz nebyl zničen, ale dokonce u ostrova Samar napadl tři skupiny eskortních letadlových lodí s doprovodem a vyloďovací síly na Luzonu jsou tímto útokem skutečně ohroženy. Bitevní lodě tedy byly odvolány na pomoc těmto silám, ale než se mohly do bitvy u Samaru zapojit, podařilo se Japonce odrazit. \"Iowa\" poté prošla zbytkem celé bitvy u Leyte a v prosinci roku 1944 odplula na západní pobřeží USA k opravám.", "section_level": 2}, {"title": "1945.", "content": "Loď doplula 15. ledna 1945 do San Francisca a byla zde až do 19. března, kdy odplula směrem na Okinawu. Sem loď připlula 24. dubna 1945 a zapojila se do operací spojených s dobytím tohoto ostrova. Od 25. května do 13. června 1945 \"Iowa\" podporovala útoky letadlových lodí na ostrov Kjúšú, 14. a 15. června na ostrov Hokkaidó a 17.–18. června na ostrov Honšú. Útoky svazů letadlových lodí proti Japonsku loď podporovala až do konce bojových operací dne 15. srpna 1945. Dne 29. srpna \"Iowa\" vplula jako vlajková loď admirála Halseyho v čele okupačních sil do Tokijského zálivu. V zálivu loď zůstala až do 20. září, kdy odplula do USA.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná služba.", "content": "Dne 15. října \"Iowa\" zakotvila v Seattlu, aby se do japonských vod vrátila až v lednu 1946. Od té doby byla vlajkovou lodí americké \"5. flotily\". V této roli plavidlo sloužilo až do 25. března 1946, kdy se loď opět vrátila do USA. Až do září 1948 se loď pohybovala na západním pobřeží USA a věnovala se především výcviku. Dne 24. března 1949 pak byla vyřazena ze služby.", "section_level": 1}, {"title": "Korejská válka.", "content": "Americká účast při intervenci sil OSN v korejské válce vedla k reaktivaci části jeho lodí, vyřazených po druhé světové válce ze služby. \"Iowa\" byla vrácena do služby dne 25. srpna 1951 pod velením kapitána Williama R. Smedberga III. Loď až do března roku 1952 operovala na západním pobřeží USA, aby poté odplula do Japonska. Dne 1. dubna 1952 se \"Iowa\" stala vlajkovou lodí viceadmirála Roberta P. Briscoea, který byl zároveň velitelem americké \"7. flotily\" podporující síly OSN v Koreji. Domovskou základnou lodi byla Jokosuka. Od 8. dubna do 16. října 1952 \"Iowa\" operovala na východním pobřeží korejského poloostrova, především svou palbou podporovala jednotky OSN. Když viceadmirál Joseph J. Clark vystřídal viceadmirála Briscoea na pozici velitele 7. flotily, zůstala \"Iowa\" až do 17. října 1952 jeho vlajkovou lodí. Poté se loď vydala do Norfolku k opravám a v Karibiku absolvovala cvičení. V Koreji bylo mezitím 27. července 1953 podepsáno příměří.", "section_level": 2}, {"title": "1953–1958.", "content": "Léta po skončení korejské války \"Iowa\" strávila převážně v Evropě. V červenci 1953 se jako vlajková loď americké \"2. flotily\" zapojila do cvičení sil NATO označeného \"Operace Mariner\". Loď poté sloužila u Atlantické flotily a od ledna do dubna 1955 byla \"Iowa\" první bitevní lodí ve stavu \"6. flotily\", sloužící ve Středomoří. Poté se loď vrátila do Norfolku pro opravy a do Středomoří se vrátila až 4. ledna 1957. Dne 3. září 1957 se loď účastnila cvičení NATO označeného \"Operace Strikeback\". Dne 24. února 1958 byla loď opět vyřazena ze služby a byla převedena do stavu \"Atlantické rezervní flotily\" a ukotvena ve Filadelfii.", "section_level": 2}, {"title": "1985–1989.", "content": "Po třiceti letech strávených v rezervě byla \"Iowa\" v roce 1984 opět reaktivována a modernizována. Modernizace proběhla především v loděnicích \"Avondale Shipyards\" v New Orleansu ve státu Louisiana. Vrácení lodi do služby bylo součástí republikánského programu \"600-ship Navy\", který byl v roce 1980 součástí prezidentské kampaně Ronalda Reagana. Ve stejné době byly reaktivovány a modernizovány i sesterské lodě USS \"New Jersey\", USS \"Missouri\" a USS \"Wisconsin\". V letech 1985–1988 se loď opakovaně vracela do evropských vod. \"Iowa\" se v oblasti Perského zálivu účastnila Operace Earnest Will, probíhající od července 1987 do září 1989, při které americké námořnictvo za Íránsko-irácké války chránilo ropné tankery plující z Kuvajtu skrze Hormuzský průliv do Indického oceánu. Jednalo se o největší konvojovou operaci od konce druhé světové války. Dne 19. dubna 1989 došlo u druhé hlavní dělové věže k výbuchu, při kterém bylo zabito 47 členů posádky. Muniční sklady a další přilehlé prostory věže byly ihned zatopeny, aby se předešlo výbuchu skladů munice a fatálnímu poškození lodi. Vyšetřování jednoznačnou příčinu výbuchu neodhalilo a jako nejpravděpodobnější verzi zvolilo zkrat způsobený statickou elektřinou, jenž inicioval uskladněné prachové náplně. Další vyšetřování a pokusy vedly ke změně postupů při zacházení s prachovými náplněmi. V polovině roku \"Iowa\" odplula do Evropy a Středomoří, aniž by byla poškozená věž opravena.", "section_level": 2}, {"title": "Definitivní vyřazení.", "content": "Potřetí a prozatím definitivně byla \"Iowa\" vyřazena ze služby dne 26. října 1990. Loď byla zařazena do \"rezervní flotily (NRDF – National Defense Reserve Fleet)\" a v období 24. září 1998 až 8. březen 2001 byla zakotvena v Newportu (stát Rhode Island) vedle letadlové lodi USS \"Forrestal\". Poté byla loď odvlečena do Kalifornie do zátoky Suisun Bay v San Fransiscu a ukotvena zde jako součást rezervní flotily. V současnosti několik kalifornských měst uvažuje o využití lodě jako plovoucího muzea (všechny tři sesterské lodě jako plovoucí muzea slouží). Ze stavu námořnictva byla \"Iowa\" vyškrtnuta 17. března 2006. V roce 2006 se ovšem objevila podmínka, že i přes případné využití lodě jako plovoucího muzea, musí být \"Iowa\" i nadále schopná případné reaktivace. Stejný požadavek existuje u sesterské lodě \"Wisconsin\" a letadlové lodě USS \"Midway\". Od roku 2012 je ukotvena jako muzeum v Berth 87 (250 South Harbor Blvd), Los Angeles (viz anglická WIKI) a je zpřístupněna jako součást THE BATTLESHIP USS IOWA MUSEUM - vizhttp://www.pacificbattleship.com/", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Iowa (BB-61) byla bitevní loď amerického námořnictva, postavená během druhé světové války a sloužící až do doby války v Perském zálivu. Je to první postavená jednotka třídy \"Iowa\".", "tgt_summary": "USS \"Iowa\" (BB-61) is a retired battleship, the lead ship of her class, and the fourth in the United States Navy to be named after the state of Iowa. Owing to the cancellation of the s, \"Iowa\" is the last lead ship of any class of United States battleships and was the only ship of her class to have served in the Atlantic Ocean during World War II. During World War II, she carried President Franklin D. Roosevelt across the Atlantic to Mers El Kébir, Algeria, en route to a meeting of vital importance in 1943 in Tehran with Prime Minister Winston Churchill of Britain and Joseph Stalin, leader of the Soviet Union. When transferred to the Pacific Fleet in 1944, \"Iowa\" shelled beachheads at Kwajalein and Eniwetok in advance of Allied amphibious landings and screened aircraft carriers operating in the Marshall Islands. She also served as the Third Fleet flagship, flying Admiral William F. Halsey's flag at the Japanese surrender in Tokyo Bay. During the Korean War, \"Iowa\" was involved in raids on the North Korean coast, after which she was decommissioned into the United States Navy reserve fleets, better known as the \"mothball fleet.\" She was reactivated in 1984 as part of the 600-ship Navy plan and operated in both the Atlantic and Pacific Fleets to counter the recently expanded Soviet Navy. In April 1989, an explosion of undetermined origin wrecked its No. 2 gun turret, killing 47 sailors. \"Iowa\" was decommissioned for the last time in October 1990 after 19 total years of active service, and was initially stricken from the Naval Vessel Register (NVR) in 1995, before being reinstated from 1999 to 2006 to comply with federal laws that required retention and maintenance of two \"Iowa\"-class battleships. In 2011 \"Iowa\" was donated to the Los Angeles–based non-profit Pacific Battleship Center and was permanently moved to Berth 87 at the Port of Los Angeles in 2012, where she was opened to the public as the USS \"Iowa\" Museum.", "id": 746011} {"src_title": "Sněženka podsněžník", "tgt_title": "Galanthus nivalis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sněženka podsněžník je 15 - 20 cm vysoká. Podobně jako ostatní druhy sněženek má cibulku, 2 až 3 jednoduché, úzké, přisedlé listy se souběžnou žilnatinou, oboupohlavné květy a pod nimi 2 listeny, které jsou zcela srostlé a tvoří toulec. Štíhlý stvol nese jeden květ na převislé stopce z 6 okvětních lístků ve dvou přeslenech, 6 tyčinkami a jedním pestíkem. Vnitřní okvětní lístky jsou téměř o polovinu kratší než vnější, většinou vykrojené a na koncích světle zelené. V České republice si můžeme sněženku podsněžník splést pouze s podobnou bledulí jarní (\"Leucojum verum\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Sněženka se nejhojněji vyskytuje v jihovýchodní a Jižní Evropě a Západní Asii. V průběhu staletí však byla zavlečena i do jiných oblastí světa, např. do Severní Ameriky. Roste zejména v humózní a vlhké půdě pod keři nebo mladými stromky na vlhkých loukách nebo v listnatých i smíšených lesích. Velice často se pěstuje i na zahradách nebo v parcích. Začíná kvést již na konci února a kvete až do března, díky čemuž je obecně známá jako jeden z prvních symbolů blížícího se jara. Málokdy kvete až do dubna. Množí se cibulkami, které bývají v létě a na podzim několik centimetrů pod zemí, díky čemuž přežívají i teplejší období.", "section_level": 1}, {"title": "Jedy.", "content": "Sněženka podsněžník patří mezi mírně jedovaté rostliny. Její části, zejména pak cibulka, obsahují alkaloidy (zejména lykorin, galanthamin, tazetin), které se u člověka po pozření projevují průjem, zvracením a bolestmi břicha.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "V minulosti patřila sněženka podsněžník nejrozšířenější jarní rostliny v Česku, v současné době ji řadíme již mezi ohrožené a částečně chráněné druhy, což je následkem především ztráty přirozeného biotopu a trhání v době květu. Na většině území se již vyskytuje pouze ostrůvkovitě, poměrně hojně roste např. na Opavsku a Zlínsku. Významnými lokalitami v ČR jsou např. přírodní památka Sněženky ve Vysokém lese či přírodní památka Sedlnické sněženky.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněženka podsněžník (\"Galanthus nivalis\"), občas uváděna také pod názvy sněženka bílá nebo sněženka předjarní, je široce známá jarní rostlina z čeledi amarylkovité.", "tgt_summary": "Galanthus nivalis, the snowdrop or common snowdrop, is the best-known and most widespread of the 20 species in its genus, \"Galanthus\". Snowdrops are among the first bulbs to bloom in spring and can form impressive carpets of white in areas where they are native or have been naturalised. They should not be confused with the snowflakes, in the genera \"Leucojum\" and \"Acis\".", "id": 551570} {"src_title": "Zabiják (kniha)", "tgt_title": "L'Assommoir", "src_document": [{"title": "Vznik díla.", "content": "Román začal vycházet v roce 1876 na pokračování v pařížských novinách. Kvůli naturalistickým popisům ale začali čtenáři hromadně odhlašovat předplatné, a tak byl Zabiják stažen. Autor však našel jiného vydavatele a i přes hrozby dílo vyšlo. Knižní vydání bylo nakonec komerčně úspěšné, přineslo autorovi slávu a známost ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Venkovanka Gervaisa přijede spolu se svým druhem Lantierem a jejich dvěma dětmi Štěpánem a Klaudiem do Paříže. Zpočátku si díky našetřeným penězům žijí „na vysoké noze“, ale později postupně zastaví většinu svého majetku a přestěhují se do zapadlé části města. Lantier ji po čase opustí s milenkou, po čemž Gervaisa velmi smutní i přesto, že ji bil a stále kvůli něčemu kritizoval. Gervaisa začne pracovat jako pradlena, stane se mezi lidmi oblíbenou a začne se o ni zajímat klempíř Coupeau. Ten ji přemluví ke svatbě, i když ta nejprve odmítala kvůli tehdejším zvyklostem. Protože Gervaisa i Coupeau jsou pracovití a dobře si vydělávají, stěhují se do lepšího bytu a šetří i na horší časy. Společně mají dceru Nanu, Klaudia pošlou do školy na jih Francie. Rodinná idyla se začne hroutit poté, co jde jednoho odpoledne Gervaisa spolu s Nanou navštívit Coupeaua do práce. Nana na něj zavolá, její tatínek zakopne a spadne ze střechy. Coupeau nemůže asi půl roku pracovat a všechny našetřené peníze padnou na jeho léčení. Po vyléčení už se mu znovu do práce nechtělo, a tak zůstala na obživu rodiny Gervaisa sama. Protože Gervaisa dlouho toužila po vlastní prádelně, půjčila si od známých peníze a zařídila si vlastní podnik. Zaměstnala pradleny a zpočátku se jí i dařilo úspěšně splácet dluhy, stala se mezi známými uznávanou. Coupeau ale začal chodit do hospody a holdovat alkoholu, pomocí něhož utišoval svědomí a vyplňoval pocit prázdnoty. Během oslavy Gervaisina svátku, na který pozvala mnoho známých, se náhle vrátil její bývalý druh Lantier, ze kterého se stal Coupeaův dobrý kamarád a podnájemník Coupeauových, nejdříve platil nájemné, ale pak se začal chovat, jako kdyby dům patřil jemu a začal rozkazovat. Rodině došly peníze, Gervaisa musela propustit zaměstnankyně a prodat prádelnu. Vypočítavý Lantier se přestěhoval k nové majitelce prádelny a jejímu manželovi, Gervaisiným i jeho známým. Coupeauvi byli nuceni přestěhovat se do činžáku pro chudinu. Coupeau začne pracovat, ale každou výplatu hned propije. Gervaisa se také stane alkoholičkou, pomáhá jí to tak zapomenout na životní strasti. Postupně se přestane starat o děti a začne žebrat. Z Nany se stane prostitutka, Coupeau umírá v blázinci na delirium tremens. Gervaisa dále pije a umírá bez přátel ve špinavé kobce. Smrt je pro ni ale vysvobozením.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv díla.", "content": "Podle knihy byl v roce 1956 natočen film Gervaise.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zabiják (orig. L'Assommoir) je sedmý román Émile Zola z cyklu Rougon-Macquartové, který vyšel v roce 1877. Většinou je považován za jedno ze Zolových nejlepších děl. Popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých a duševně prázdných lidí. V románu jsou detailní popisy alkoholismu, který je tím „zabijákem“, po němž nese román jméno.", "tgt_summary": "L'Assommoir (1877) is the seventh novel in Émile Zola's twenty-volume series \"Les Rougon-Macquart\". Usually considered one of Zola's masterpieces, the novel—a study of alcoholism and poverty in the working-class districts of Paris—was a huge commercial success and helped establish Zola's fame and reputation throughout France and the world.", "id": 1031992} {"src_title": "Restituční edikt", "tgt_title": "Edict of Restitution", "src_document": [{"title": "Důsledky.", "content": "Restituční edikt byl především pokus o prosazení klauzule augšpurského míru tzv. \"\" (duchovní výhrada). To se dotklo sekularizovaného arcibiskupství brémského a magdeburského, dále dalších dvanácti biskupství a stovky klášterů. Dopad ediktu znamenal velký přesun moci a majetku z protestantských rukou do rukou katolíků. Navíc tento edikt zakazoval na takto navrácených územích provozovat protestantská vyznání a nutil protestanty k přestoupení na katolickou víru (to vycházelo opět z augšpurského \"Cuius regio, eius religio\"). To způsobilo, že tisíce protestantů uteklo do států Svaté říše, kde byla protestantská nadvláda. Tento odliv směřoval především do severovýchodních států Svaté říše, kde byla moc císaře nejmenší. Ferdinand jmenoval císařské správce nad sekularizovanými státy a městy, aby znovu upevnili císařskou autoritu na místech, která byla téměř sto let na císaři nezávislá. Tyto akce nebyly knížaty přijaty dobře a způsobily, že někteří žádali o pomoc Francii. Samotní nemohli dělat nic, jen sledovat vítězný postup Albrechta z Valdštejna s jeho armádou s 134 000 vojáky, kteří pronásledovali vůdce protestantských vojsk a dánského krále Kristiána IV. Valdštejn sám nebyl příznivcem ediktu a císaře od vydání zrazoval, ale po vydání hrál svoji úlohu pro Ferdinanda loajálně. Myslel, že je důležité nejprve naučit kurfiřty správně se chovat, tedy, že oni musí být závislí na císaři a ne on na nich. Kurfiřti se v reakci na to začali domlouvat Maxmiliánovi, aby přiměl Ferdinanda k propuštění Valdštejna ze svých služeb. Jejich velká šance přišla v roce 1630, kdy císař Ferdinand svolal kurfiřtský sněm do Řezna, kde si chtěl nechat schválit svého syna, Ferdinanda, za svého nástupce ve Svaté říši, k čemuž potřeboval souhlas kurfiřtů. Císař také doufal, že se mu podaří přesvědčit kurfiřty k větší spolupráci ve válce. Dva protestanští kurfiřti, Jan Jiří I. Saský a Jiří Vilém I. Braniborský, se nezúčastnili sněmu na důkaz svého odporu k restitučnímu ediktu. Ukázalo se, že jejich akce neměla takový účinek, ale Maxmilián Bavorský stále žádal Ferdinanda o propuštění Valdštejna. Nakonec, aby uklidnil kurfiřty Ferdinand Valdštejna v srpnu 1630 vyhodil, ačkoli sám Valdštejn říkal, že se vzdal svého místa sám, aby si zachoval svoji čest. Odchod nejmocnějšího vojevůdce v Evropě bylo velké vítězství pro kurfiřty a „Řezno“ muselo být vnímáno jako velká prohra pro císaře. Všechno toto počínání bylo zastíněno vstupem švédského krále Gustava II. do války na pomoc utlačovaným protestantům v Říši. Ferdinand se bez Valdštejna musel spolehnout na Maxmiliána a Tillyho k zastavení nového nebezpečí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Restituční edikt, německy , je označení pro edikt, vydaný 6. března 1629 císařem Ferdinandem II. ve Svaté říši římské. Tento edikt měl zajistit navrácení majetku, který byl zabrán protestanty na základě pasovské smlouvy z roku 1552, do rukou katolíků a vyplnit tak usnesení augšpurského míru z roku 1555. Vydání tohoto dokumentu bylo vrcholem veškeré císařské činnosti během třicetileté války. Ostatně císař si mohl dovolit vydat edikt, protože se mu podařilo spolu s Katolickou ligou na konci dvacátých let 17. století porážet protestantské síly v dnešním severním Německu. Potvrzení restitučního ediktu ale naprosto znemožnilo jakoukoli mírovou dohodu mezi katolíky a protestanty, protože uznal katolický výklad augšpurského míru jako jediný správný.", "tgt_summary": "The Edict of Restitution, passed eleven years into the Thirty Years' War on March 6, 1629, following Catholic successes at arms, was a belated attempt by Ferdinand II, Holy Roman Emperor to restore the religious and territorial situations reached in the Peace of Augsburg (1555), whose \"Ecclesiastical Reservation\" had impeded the secularization of Catholic church lands after 1555, as no further Catholic church lands could legally be transferred to Protestant control. However, for several decades weak emperors had been unable to enforce the \"Ecclesiastical Reservation\" against Protestant encroachments.", "id": 1694316} {"src_title": "Anne-Jean-Marie-René Savary", "tgt_title": "Anne Jean Marie René Savary", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Savary byl třetím synem vojáka, kdysi důstojníka v sedanské pevnosti. Nikoho nepřekvapilo, když i mladý René vstoupil roku 1790 do královské armády jako prostý voják. V revolučním varu pak rychle postupoval, když se účastnil všech tažení rýnské armády pod velením slavných generálů Custinea, Pichegrua a Moreaua, a dosáhl hodnosti kapitána. Roku 1798 se účastnil Bonapartovy egyptské výpravy v hodnosti velitele praporu pod přímým velením legendárního generála Desaixe. Po návratu se stihl zúčastnit bitvy u Marenga (14. června 1800), byl povýšen na brigádního generála a velel gardovému četnictvu. Od roku 1802 vedl tajnou policii Napoleona Bonaparta. V těchto rolích velel profesionálně dokonale provedené, bleskové akci vedoucí k zatčení vévody d´Enghien v Ettenheimu (tehdy Bádensko) a jeho transportu do Paříže. Ve vévodově odsouzení a zastřelení však nebyl hlavním viníkem. Již jako divizní generál (1805) účastnil se pak bojů v tažení proti III. a IV. koalici, včetně bitvy u Slavkova (2. prosince 1805) a bitvy u Jeny (14. října 1806). Po bitvě u Pultusku (26. prosince 1806) převzal velení 5. sboru za zraněného maršála Lannese a po bitvě u Eylau (8. února 1807) tímto sborem kryl přístup k Varšavě. Této role se zhostil výborně a porazil Rusy v bitvě u Ostrolenky (16. února 1807). Po bitvách u Heilsbergu (10. června 1807) a u Friedlandu (14. června 1807) byl Savary nobilizován s titulem vévoda z Roviga a brzy poté se stal i guvernérem Východního Pruska. Po Tylžském míru (7. července 1807) pak byl jmenován prvním vyslancem císařské Francie v Rusku a krátce pobyl v Sankt Petěrburgu (v listopadu 1807 byl nahrazen Caulaincourtem). Roku 1808 velel ve Španělsku a roku 1810 po odvolání zrádného Fouchého se stal jeho nástupcem ve funkci ministra policie. Tento post zastával až do Napoleonovy abdikace (3. června 1810 – 1. dubna 1814). Doprovázel Marii-Louisu na zámek Blois a pak se během první restaurace zcela stáhl do soukromí. Po návratu Napoleona z Elby se jako jeden z prvních hlásil opět do služby a byl jmenován pairem a vrchním velitelem četnictva. Po bitvě u Waterloo (18. června 1815) se neustále pohyboval v bezprostředním okolí císařově a byl jeho ochráncem, tajemníkem, sekretářem i diplomatem. Doprovázel jej do přístavu Rochefort s úmyslem odjet s ním do exilu (cíl ostrov Svaté Heleny nebyl ještě znám). Byl však na palubě Bellerophonu zatčen a odvlečen na ostrov Maltu. Roku 1816 se mu zdařil útěk do Turecka (Smyrna, dnes Izmir), kde se pokoušel s malým úspěchem věnovat obchodu. Roku 1817 odjel do Rakouska, aby mohl intenzivně bojovat za revokaci pařížského procesu, který jej v nepřítomnosti 26. prosince 1816 odsoudil k trestu smrti za roli při popravě vévody d´Enghien. V Rakousku sídlil v Grazu (Štýrský Hradec) a byl sledován policií. V červnu 1818 se mu zdařil návrat do Smyrny, odkud se dobrovolně vrátil do Paříže a v novém soudním procesu byl osvobozen. Přes své přání, aby mohl opět vstoupit do armády, zůstal mimo službu a od roku 1823 žil v Římě. Až králem Ludvíkem Filipem byl 1. prosince 1831 jmenován velitelem armády v Alžírsku. V této funkci sice slavil určité vojenské úspěchy a s nadšením podporoval kolonizaci, ale zdravotní problémy jej přiměly roku 1833 k rezignaci a návratu do Paříže, kde téhož roku zemřel. René Savary byl schopným vojákem i dobrým ministrem, ale ze všech vlastností vynikala především jeho neintrikující věrnost císaři Napoleonovi, kterou projevil ve všech dobách a ve všech funkcích, které zastával a která byla známa již jeho okolí i Napoleonovi samému. Patří k nejsvětlejším osobnostem napoleonské legendy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Jean Marie René Savary, vévoda de Rovigo, (26. dubna 1774 v Marcq poblíž Vouziers, departement Ardennes, Francie - 2. června 1833 v Paříži) byl francouzský generál a politik, jeden z císaři Napoleonovi Prvnímu nejvěrnějších.", "tgt_summary": "Anne Jean Marie René Savary, 1st Duke of Rovigo (26 April 17742 June 1833) was a French general and diplomat.", "id": 99423} {"src_title": "Michal Rozsíval", "tgt_title": "Michal Rozsíval", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatérská a juniorská kariéra.", "content": "V 16 letech v roce 1994 přišel do Dukly Jihlava, kde hrál v juniorské extralize. O rok později hrál už mezi dospělými extraligu a nevedl si špatně, když nasbíral 7 bodů (3+4) v 36 zápasech. V roce 1996 se po draftu NHL rozhodl odejít do zámoří do juniorské ligy WHL. V týmu Swift Curent odehrál 2 sezony. Ve své druhé sezoně byl jmenován do 1. All-Star týmu Východní konference WHL a získal cenu Billa Huntera pro nejlepšího obránce WHL. Ve vstupním draftu NHL 1996 byl draftován ve 4. kole na celkově 105. místě Pittsburgem Penguins.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Mezi profesionály přešel v sezoně 1998-99, kterou celou strávil v AHL v Syracuse. Před sezonou 1999–2000 si vybojoval místo v sestavě Penguins a 1. října 1999 nastoupil v Dallasu ke svému prvnímu zápas v NHL. Za týden si připsal svůj první bod (za asistenci) v NHL proti Coloradu a poprvé se trefil v NHL 15. prosince 1999 na ledě Caroliny do branky Arturse Irbeho. Ve své první sezoně odehrál 75 zápasů a nasbíral 21 bodů (4+17), což z něj činilo 2. nejproduktivnějšího beka Penguins a 3. nejproduktivnějšího beka-nováčka v NHL. Druhou sezonu zahájil opět v Pittsburghu, ale 28. prosince 2000 byl poslán na farmu do AHL, kde zůstal do konce sezony. V playoff AHL pomohl svému týmu 22 body (3+19) v 21 zápasech až do finále Calder Cupu, ale St. John Flames byli lepší. Byl 3. nejproduktivnější hráč playoff AHL a 2. nejproduktivnější obránce. Sezoně 2001-02 již opět strávil celou v Pittsburghu a byl nejproduktivnějším obráncem týmu s 29 body (9+20) v 79 zápasech. V sezoně 2002-03 vinou různých zranění odehrál jen 53 zápasů a nabíral 10 bodů (4+6). V přípravném kempu před sezonou 2003-04 si poranil koleno a musel vynechat celou sezonu. Odehrál pouze 1 zápas za Wilkes-Barre v AHL, kam byl v prosinci poslán na rozehrání, ale v tomto zápase si zranění obnovil a do konce sezony zůstal mimo hru. Během výluky 2004-05 hrál v české extralize nejdříve za Třinec a od ledna za Pardubice, se kterými získal v playoff mistrovský titul. Po skončení výluky s ním Pittsburgh nadále nepočítal a tak jako volný hráč podepsal dne 29. srpna 2005 roční smlouvu s New York Rangers. V sezoně byl s 30 body (5+25) nejproduktivnějším obráncem Rangers a poprvé v kariéře odehrál všech 82 zápasů základní části. Společně s obráncem Reddenem z Ottawy byli nejlepší v NHL v +/- statistice s +35 body a podělili se o NHL Plus/Minus Award. Před sezonou 2006-07 prodloužil s Rangers smlouvu o 2 roky a zažil nejlepší sezonu ve své kariéře. Vytvořil si osobní maxima v počtu asistencí (30) a bodů (40) v 80 zápasech. Byl nejlepší mezi obránci týmu v gólech, asistencích, bodech, gólech v přesilovce a počtu střel. V sezoně 2007-08 byl potřetí v řadě nejproduktivnějším obráncem týmu s 38 body a vedl obránce i v gólech, ve kterých si vytvořil svoje osobní maximum (13), asistencích (25) a přesilovkových gólech. V gólech byl mezi obránci NHL na 7. místě. Po sezoně se stal nechráněným volným hráčem, ale hned 1. července 2008 podepsal čtyřletou smlouvu opět s Rangers za 20 milionů dolarů. V sezoně 2008-09 byl počtvrté v řadě nejproduktivnějším obráncem týmu s 30 body (8+22) v 76 zápasech. Dosáhl na milník 500 zápasů v NHL a to 17. listopadu 2008 proti Ottawě. V sezoně 2009-10 podruhé v kariéře odehrál všech 82 zápasů základní části a nasbíral 23 bodů (3+20). Sezonu 2010-11 zahájil v New Yorku, ale dokončil ji ve Phoenixu, kam ho Rangers 10. ledna 2011 vyměnili za Wojteka Wolskiho. Za oba celky dohromady odehrál 65 zápasů (zbylé musel vynechat kvůli různým zraněním) a nasbíral 21 bodů (6+15). Hned v úvodním zápase 2011-12 sezony utrpěl zranění hlavy (nejspíše otřes mozku) a 2 měsíce byl mimo hru. Celkem v sezoně odehrál 54 zápasů a nasbíral 13 bodů (1+12). V playoff sice nebodoval, ale podílel se na postupu Phoenixu až do finále Západní konference, kam se dostal tento tým poprvé v historii. Tam ale nestačil na pozdější vítěze Stanley Cupu z Los Angeles. Dne 11. září 2012, tedy 4 dny před zahájením výluky v NHL, se dohodl na roční smlouvě s Blackhawks. Během výluky měl původně nastoupit za později mistrovskou Plzeň, ale ze zdravotních důvodů k tomu nakonec nedošlo. Základní část NHL dokončil s 12 body (0+12) v 27 zápasech a společně se spoluhráči se mohl radovat z Presidents' Trophy pro nejlepší klub základní části NHL, kterou Blackhawks získali podruhé v historii. V playoff odehrál všech 23 utkání, ve kterých nasbíral 4 asistence (jedna z nich přišla v 1. utkání finálové série ve 3. prodloužení, když jeho střelu od modré tečovali Bolland a Shaw a společně se tak podíleli na důležitém prvním vítězství nad Bostonem). Nakonec se tedy mohl Rozsíval radovat ze svého prvního Stanley Cupu. Po sezoně se stal nechráněným volným hráčem, ale hned v den otevření trhu s volnými hráči, 5. července 2013, se rozhodl prodloužit smlouvu s Blackhawks o 2 roky s cap hitem 2,2 milionu dolarů. V základní části sezony 2013-2014 pak odehrál 42 zápasů, ve kterých nasbíral 8 bodů (1+7). Zápas 3. prosince 2013 proti Dallasu byl jeho 800. utkáním v NHL. V playoff nastoupil do 17 z 19 zápasů Blackhawks a při cestě Blackhawks do finále konference nasbíral 6 bodů (1+5). V sezoně 2014-15 nastoupil k 65 zápasům, ve kterých nasbíral 13 bodů (1+12) a k nim přidal 22 trestných minut. Zápas 9. ledna 2015 v Edmontonu byl jeho 100. v dresu Blackhawks. V playoff nastoupil k 10 utkáním, protože o zbytek playoff ho připravila zlomenina levého kotníku ze 4. zápasu 2. kola proti Minnesotě. Blackhawks pak při v cestě za Stanley Cupem většinu času nasazovali do hry pouze 4 obránce. Před sezonou 2015-16 byl pozván na zkoušku do přípravného kempu Blackhawks, protože jeho předchozí smlouva vypršela. I když ještě neměl doléčenou zlomeninu z playoff, podepsal 19. září 2015 roční smlouvu s platem 600 tisíc dolarů. Poprvé v sezoně nastoupil až 14. listopadu a do konce základní části odehrál celkem 51 utkání, ve který si připsal 13 bodů (1+12). V Ottawě 3. prosince 2015 nastoupil ke svému 900. zápasu v NHL a proti Detroitu 6. března 2016 zaznamenal 300. bod v NHL. V playoff nastoupil do 4 utkání, ve kterých nebodoval. Ještě než se stal nechráněným volným hráčem, prodloužil 30. června 2016 o rok smlouvu s Blackhawks. Většinu sezony 2016-17 strávil na tribuně jako zdravý náhradník. Kromě toho měl i zdravotní problémy, takže celkem odehrál jen 22 utkání se 3 body (1+2). Svůj 200. zápas v dresu Blackhawks oslavil 23. února 2017 proti Arizoně gólem. Krátce na to, 28. února 2017, prodloužil o další rok smlouvu s Blackhawks. Toto prodloužení bylo ze strany Blackhawks především taktické s ohledem na blížící se rozšiřovací draft. Kvůli zranění v obličeji pak nenastoupil ani v jednom zápase playoff. Při nástupu do přípravného kempu před sezonou 2017-18 neprošel přes fyzické testy z důvodu otřesu mozku (následky zranění z konce předchozí sezony) a byl zapsán na listinu dlouhodobě zraněných, kde zůstal celou sezonu. V roce 2018 již zůstal bez angažmá.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V roce 2010, kdy Rangers nepostoupili do playoff, přijel na MS do Německa a 2 asistencemi v 9 zápasech pomohl k zisku zlatých medailí. Byl nejvytěžovanějším hráčem české reprezentace a na závěr byl vyhlášen mezi 3 nejlepšími hráči týmu. Na ZOH 2014 odehrál za českou reprezentaci 4 zápasy a na pátý byl připraven na střídačce, ale do hry vůbec nezasáhl. Nezískal ani bod a připsal si -5 +/- bodů a Češi vypadli ve čtvrtfinále s USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Rozsíval (* 3. září 1978 Vlašim) je bývalý český hokejový obránce. Do roku 2018 hrál v NHL za tým Chicago Blackhawks, se kterým získal v sezónách 2012/2013 a 2014/2015 Stanley Cup. Zde také kariéru ukončil.", "tgt_summary": "Michal Rozsíval (; born 3 September 1978) is a Czech former professional ice hockey defenceman. He last played for the Chicago Blackhawks of the National Hockey League (NHL). He joined the team in 2012, previously playing for the Pittsburgh Penguins from 1999 until 2004, the New York Rangers from 2005 to 2011, and the Phoenix Coyotes in 2011–12. He is a two time Stanley Cup winner with the Blackhawks in 2013 and 2015.", "id": 1204363} {"src_title": "Bitva o Kavkaz", "tgt_title": "Battle of the Caucasus", "src_document": [{"title": "Německý útok.", "content": "V létě 1942 začaly německé ozbrojené síly a jejich rumunští, maďarští, slovenští a italští spojenci letní tažení pod kódovým označením \"Fall Blau\". 25. července obsadil Wehrmacht Rostov na Donu a Němci měli otevřené dveře k útoku na Stalingrad a na Kavkaz. Německý útok byl úspěšný, postupně padl Stavropol, Krasnodar a 21. srpna zavlála vlajka s hákovým křížem na Elbrusu. 11. září padl Novorossijsk, ovšem pobřeží Černého moře se podařilo Rudé armádě ubránit. Hitlerovým zájmem bylo, aby se německá vojska probila až ke Kaspickému moři a obsadila ropná pole kolem Baku, což by podle německých plánů později umožnilo další německou vojenskou expanzi v jižním a jihovýchodním směru (směr Indie a Írán). Toto se však nepodařilo a 18. listopadu 1942 dosáhla německá ofenzíva vrcholu a byla prakticky ukončena.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský protiútok.", "content": "Počátkem zimy 1942 nebylo postavení německých vojsk nikterak dobré. Paulusova armáda byla obklíčena ve Stalingradu a na další boje v Kavkazu neměl Wehrmacht dost sil. Proto dal Adolf Hitler rozkaz k částečnému ústupu, ovšem hodlal se v následujícím roce do tohoto prostoru vrátit a proniknout až k ropným polím na pobřeží Kaspického moře. Rudá armáda však zahájila vlnu ofenzív, které postupně vytlačovaly Němce na západ. Hned na začátku roku 1943 došlo k Severokavkazské ofenzívě, následovala Krasnodarská operace a bitva o Kubáň. Do konce měsíce února zahnala sovětská vojska Němce až Azovskému moři a o výsledku bitvy o Kavkaz bylo rozhodnuto.", "section_level": 1}, {"title": "Boje o Tamaňskij poloostrov.", "content": "Německým a rumunským vojskům se v průběhu léta 1943 podařilo udržet na Tamaňském poloostrově. Jednalo se o armádu o síle 400 tisíc mužů, kterou chtěl Stalin bezpodmínečně porazit. Operace na obklíčení se však nepodařila a urputné boje v tomto prostoru trvaly až do 9. října 1943, kdy se z tohoto prostoru stáhly po moři poslední zbytky německých vojsk.", "section_level": 1}, {"title": "Německé jednotky v létě 1942.", "content": "Skupina armád A – Adolf Hitler", "section_level": 1}, {"title": "Sovětské jednotky SSSR v létě 1942.", "content": "Transkavkazský front – Ivan Vladimirovič Ťuleněv", "section_level": 1}, {"title": "Nacistické německé jednotky na Kubáňském předmostí, březen 1943.", "content": "Skupina armád Jih – Ewald von Kleist", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Kavkaz je název pro několik válečných operací, které trvaly na jižním křídle východní fronty ve druhé světové válce od 25. července 1942 do 9. října 1943.", "tgt_summary": "The Battle of the Caucasus is a name given to a series of Axis and Soviet operations in the Caucasus area on the Eastern Front of World War II. On 25 July 1942, German troops captured Rostov-on-Don, Russia, opening the Caucasus region of the southern Soviet Union, and the oil fields beyond at Maikop, Grozny, and ultimately Baku, to the Germans. Two days prior, Adolf Hitler issued a directive to launch such an operation into the Caucasus region, to be named Operation Edelweiß. German forces were compelled to withdraw from the area that winter as Operation Little Saturn threatened to cut them off.", "id": 1106103} {"src_title": "Cytokinin", "tgt_title": "Cytokinin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Cytokininy byly objeveny rostlinným fyziologem švédského původu Folke K. Skoogem (1908 – 2001) a jeho spolupracovníky v 50. letech 20. století na univerzitě ve Wisconsinu. Látky s cytokininovou aktivitou byly nejprve nalezeny v kokosovém mléce a autoklávovaném sledím spermatu při hledání složek živného média nezbytných pro kultivaci rostlinných explantátů \"in vitro\". První čistý cytokinin, kinetin, byl izolován v roce 1955 a jeho chemická struktura byla objasněna v roce 1956: jednalo se o 6-furfurylaminopurin.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Cytokinin je označení pro více chemických struktur s podobnou syntézou, degradací, funkcí etc.. Patří sem \"cis\"- i \"trans\"-zeatin, dihydrozeatin a izopentenyladenin. Mezi umělé analogy cytokininu, které rostliny syntetizovat neumí, ale pokud jsou do nich vpraveny uměle, fungují jako přirozené cytokininy, patří benzyladenin. Cytokininy jsou aktivní ve formě volných bází, reverzibilně je možné je inaktivovat konjugací s glukózou přes atom kyslíku či dusíku nebo s alaninem přes dusík. Konjugace je možná také s ribózou za vzniku ribosidů či ribotidů. Ireverzibilní inaktivace je možná odštěpením postranního řetězce cytokininoxidázou.", "section_level": 1}, {"title": "Biosyntéza a transport.", "content": "Biosyntéza aromatických cytokininů (benzyladenin, kinetin), není dosud známá. Oproti tomu enzymy zodpovědné za syntézu isoprenoidních cytokininů jsou známé od 80. let. Primárním produktem biosyntézy jsou ribotidy vzniklé isoprenylací u rostlin ADP nebo ATP, u bakterií AMP. Donorem postranního řetězce je dimethylallyl pyrofosfát nebo (\"E\")-hydroxymethylbutenyl difosfát pro vznik isopentenyladeninu, respektive \"trans\"-zeatinu. Vzniklé ribotidy jsou aktivovány hydrolýzou enzymy rodiny LONELY GUY (podle fenotypu mutantní rýže s jediným klasem, na základě jehož byl tento gen a následně protein identifikován). Jiný cytokinin, méně aktivní \"cis\"-zeatin, vzniká prenylací adenosinu v určitých molekulách tRNA a následnou hydrolýzou těchto molekul; ovšem fyziologická relevance této cesty stále ještě čeká na přímý biologický důkaz. Původně se soudilo, že se tvoří převážně v kořenech, odkud jsou transportovány do nadzemní části. Ovšem studium exprese (výskytu) enzymů, které je syntetizují (tzv. isopentenyltransferáz) prokázalo, že k syntéze dochází prakticky v celé rostlině. Ukazuje se, že místem biosyntézy jsou pletiva, kde dochází ve vysoké míře k dělení buněk (tedy v převážné míře meristémy). Některé novější práce podávají důkazy, že cytokininy mohou být transportovány i z nadzemních částí do kořenů. Transportuje se xylémem (dle klasických schémat z kořene vzhůru) a dle některých poznatků rovněž i floémem (do kořenů). Na kratší vzdálenosti je přenášen transportéry rodiny PUP. Transportní forma jsou jejich deriváty ribosidy nebo ribotidy. Degradace cytokininů je zprostředkovaná v zásadní míře proteiny z rodiny cytokinin oxidáz.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos signálu.", "content": "Cytokininový receptor patřící mezi histidin kinázy je přítomen na membráně endoplazmatického retikula. Po vazbě cytokininu vytvoří dimer a tento protein se transautofosforyluje na histidinu (jinými slovy, právě zdimerizované podjednotky se fosforylují navzájem). Poté je fosfát přenesen na aspartát na témže proteinu. Z aspartátu se přenese na histidin proteinu HPT (histidine phosphotransfer, též z zvané AHP), který je transportován do jádra, kde ovlivní genovou expresi pomocí některých z proteinů ARR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytokininy jsou rostlinné hormony (fytohormony), které podporují dělení rostlinných buněk (cytokinezi), a tím u rostlin hrají důležitou roli v mnoha vývojových procesech. Nezbytné jsou pro podporu aktivního růstu a diferenciaci rostlinných buněk. Účastní se klíčení semen, vývoje kořene a prýtu (zejména vodivých pletiv), řídí stárnutí listů a velikost semen a odpověď na změny vnějšího prostředí a stres. Jejich funkce je často spojena s funkcí ostatních fytohormonů, zejména auxinu anebo ethylenu.", "tgt_summary": "Cytokinins (CK) are a class of plant growth substances (phytohormones) that promote cell division, or cytokinesis, in plant roots and shoots. They are involved primarily in cell growth and differentiation, but also affect apical dominance, axillary bud growth, and leaf senescence. Folke Skoog discovered their effects using coconut milk in the 1940s at the University of Wisconsin–Madison. There are two types of cytokinins: adenine-type cytokinins represented by kinetin, zeatin, and 6-benzylaminopurine, and phenylurea-type cytokinins like diphenylurea and thidiazuron (TDZ). Most adenine-type cytokinins are synthesized in roots. Cambium and other actively dividing tissues also synthesize cytokinins. No phenylurea cytokinins have been found in plants. Cytokinins participate in local and long-distance signalling, with the same transport mechanism as purines and nucleosides. Typically, cytokinins are transported in the xylem. Cytokinins act in concert with auxin, another plant growth hormone. The two are complementary,", "id": 774957} {"src_title": "Loft", "tgt_title": "Loft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Továrny a výrobní prostory byly v minulosti vždy stavěny s ohledem na jejich provoz, tzn. tak, aby byla dostupná pracovní síla (v blízkosti center velkých měst), poblíž komunikací a dopravních cest (pro snadnou manipulaci s materiálem a zbožím) apod. Na konci 19. století se např. do čtvrti (New York, USA) stěhovali převážně výrobci textilu, a umístili zde svou výrobu. Ze čtvrti se stala obchodní a průmyslová zóna, s více než dvěma stovkami továren a skladů. Přirozený rozvoj aglomerace (např. okolní zástavba) pak zabránil dalšímu rozšiřování továren, někdy vyráběné zboží přestalo mít odbyt, nebo byly uzavřeny silnice, apod., a tak se (z různých důvodů) výroba stěhovala jinam, nebo byla úplně zastavena. Lidé ztratili obživu, stěhovali se také, celá oblast, včetně samotných objektů, zůstala opuštěna, chátrala (zanikla tak řada architektonicky unikátních objektů).", "section_level": 1}, {"title": "Proměna.", "content": "Zbylé budovy, postavené převážně z železa (používala se litina, později ocel) a cihel, byly sice k bydlení nevhodné, nicméně byly k dispozici buď zcela zdarma, nebo za velmi malý nájem, a tak se v nich začali zabydlovat lidé s nízkými příjmy, kteří si nemohli dovolit kvalitnější bydlení. Kreativní jedinci začali vytvářet svérázný typ bydlení, který se postupem času stal i osobitým životním stylem. Byla objevována krása industriálních budov. Světový vývoj té doby, ovlivňující politiku, kulturu i ekonomiku, začal formovat i nové umělecké směry. Experimentovalo se s hudbou, literaturou, filmem, i bydlením. Tak se ke stávajícím obyvatelům továrních hal přidávali i herci, hudebníci, malíři, atd. Původní průmyslové vybavení (např. nákladní výtahy, široká schodiště, nezničitelné podlahy..) jim umožňovalo snadněji přenášet těžké nástroje, materiály a dokončená umělecká díla, a nezanedbatelný význam mělo i to, že zůstávali na dosah tehdejšího společenského dění. Díky snaze „avantgardních“ obyvatel byly mnohé, historicky významné stavby, zachovány, a např. Soho bylo prohlášeno za chráněnou památkovou zónu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Stavební a developerské společnosti pak využily těchto netradičních prostor, mnohdy na zajímavých adresách, a představily trhu originální způsob bydlení. Častým důvodem byl také nedostatek běžných bytových komplexů v konkrétním místě, a mezera na trhu se tak zaplnila přestavbami a dostavbami nepoužívaných průmyslových objektů. Přestože řada lidí dodnes označuje bydlení v loftech za známku společenské revolty, nyní znamená hlavně luxusní, a především originální bydlení v žádaných čtvrtích světových metropolí. Bydlení v loftech mají v oblibě i další skupiny lidí, jako např. výstřední milionáři, a bohatí podnikatelé (investoři). Díky zvýšenému zájmu o tento způsob bydlení ceny nájmů a nemovitostí začaly růst. Tam, kde kdysi vládla spíše industriální architektura, přesněji továrny, skladiště a překladiště, najdeme dnes prostor plný elegance, kde si podává ruku minulost s přítomností, a romantika s továrním prostředím.", "section_level": 2}, {"title": "Loftové bydlení.", "content": "Jako loft se označují dva nejtypičtější druhy tohoto způsobu bydlení (existuje i označení komerční loft). Jsou to jednak projekty v půdních vestavbách, způsob ateliérového bydlení, a pak byty, vznikající přestavbou nebo dostavbou nevyužívaných průmyslových objektů. Vždy se jedná o velkoprostorovou, téměř nečleněnou bytovou jednotku, vyznačující se (v bytové výstavbě) neobvyklou výškou stropů.", "section_level": 1}, {"title": "Podkroví.", "content": "Podkrovní loft (poeticky tzv. „nebeský předpokoj“) je prostor v horním, posledním podlaží obytné stavby, nebo půda pod střechou, přestavěná pro bydlení. Takový podkrovní loftový byt je plošně rozlehlý, vytvořený buď jako otevřený prostor celého podlaží (celé půdy), nebo pro obytné účely je mírně členěn (oddělené sociální místnosti). Bývá nepříznivě ovlivněn exponovanými trámy, omezen výškou a sklonem střechy, a je obtížně využitelný v rozích. Půdní vestavba klade vysoké nároky na stavitele při dohledu na kvalitu provedení především oken (těsnění..), zateplení (izolace..), rozvodů (tlak vody...), nábytek na míru, atd. Podkroví v původním provedení - bez loftové přestavby, bývá užíváno buď jako prostor pro skladování věcí (rodinné domy), nebo např. i pro umístění varhan (v kostele), či jako prostor na spaní (rekreační objekty). Objem prostoru podkroví ovlivňuje celkovou teplotu stavby, a to jak v negativním, tak i pozitivním směru. Stoupající teplý vzduch (z nižších poschodí domu) se soustředí nahoře, na půdě, a izoluje tak stavbu, ale často uniká (děravou střechou) ven. V posledních letech, při probíhajících půdních vestavbách, jsou podkroví pečlivě izolována, nejen aby se snižovaly náklady na vytápění v zimě, ale také jako ochrana před letním přehříváním. Rozdíl mezi podkrovím (půdou) a loftem spočívá v tom, že podkroví bývá převážně nebytovým prostorem nejvyššího patra budovy, pod střechou, zatímco loft může zahrnovat nejen tento prostor, uzpůsobený k bydlení, ale může být propojen s dalšími místnostmi v nižších podlažích.", "section_level": 2}, {"title": "Loftový byt.", "content": "Loftové byty jsou prostory v původně průmyslových budovách (Vysočany), následně uzpůsobené k bydlení. Vnitřní prostory \"loftů\" jsou členěny po patrech, jeden byt odpovídá jednomu, dvěma či více patrům. Nestaví se jednotlivé příčky (které by oddělovaly jednotlivé místnosti), členění probíhá do výšky, vložená (vestavěná) patra se často využívají jako méně frekventované prostory, tj. např. jako galerie, ložnice nebo pracovny. Obvykle zůstávají zachovány i některé industriální prvky, např. velká, kovovými rámy členěná tovární okna, zdi zůstávají bez povrchových úprav, např. z režných cihel, betonů, dále jsou zde kovová schodiště, průmyslová světla apod. Pozitiva loftu: vzdušný, světlý, otevřený prostor velkých rozměrů, s vysokými stropy, s původními (ocelovými) konstrukčními prvky, s atributy průmyslového prostředí (prosklené stěny s tabulemi, zasazenými v kovových rámech, průmyslová svítidla z počátku dvacátého století, určená pro továrny, neopracované zdi, podlahy..) Negativa loftu: absence soukromí (otevřený prostor bez oddělených místností), nedostatek intimity jedince, obtížná regulovatelnost pachů, vyšší náklady na energie, především na vytápění (velikost prostoru, budovy bez izolací, podkroví) Někdy je projekt stavby přímo navržen jako loftový, stavebníci (developeři) využívají tento styl výstavby pro snížení celkových nákladů na stavbu, představuje totiž jednoduché využití budov, kde v přízemí jsou zpravidla prostory ke komerčnímu využití, loftové byty jsou umístěny ve zbytku budovy, bez určení a rozdělení jednotlivých místností. Toto komerční využití (zneužití) oblíbenosti loftů nemá nic společného s původní myšlenkou loftového bydlení. Lofty dnes mají svou atmosféru velkorysé otevřenosti, díky přestavbám a dostavbám, s využitím moderních technologií, se přidala pohodlnost pro uživatele, a vysoká kvalita bydlení. Původní konstrukční prvky, typické pro průmyslový design dvacátého století, zůstávají zachovány, čímž dokreslují atmosféru a zároveň působí dekorativně. Vlastnictví bývá podobné klasickým bytům, např. družstevní, osobní, konsorcia (Karlín) atd. Loftové prostory někdy staví i města, když se snaží obnovit a modernizovat staré průmyslové budovy – nejen do podoby bytů, ale např. i do podoby galerií a studií (Ostrava). Tyto výstavby mohou zvednout atraktivitu města, protože vznikají originální nové městské čtvrti.", "section_level": 2}, {"title": "Komerční loft.", "content": "je označení převážně obchodního prostoru ve výškových budovách, místností s vysokými stropy, využívaných buď pro skladování nebo jako kanceláře - open-spacy (Libeňský ostrov).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel.", "content": "V kostele lze najít, v podobném smyslu slova, tzv. „chórový“ loft, správné označení je kruchta (kůr), kde při bohoslužbě stojí (nebo sedí) zpěváci, někdy jsou zde umístěny varhany. Termín \"skladištní čtvrť\" je užíván pro některé městské aglomerace v USA, kde dříve existovaly nepřívětivé (mnohdy špinavé a chudé) průmyslové zóny, do doby, než se začaly renovovat a přestavovat. Poté se tam začali stěhovat lidé movití. V těchto čtvrtích existují také přestavěné módní noční kluby, nebo luxusní apartmány a družstevní domy. Nejznámějšími z nich jsouː Další čtvrti nenesou toto přesné označení, ale mají shodnou charakteristiku a podobné znaky, a jsou jimi např.: Podobná bohémská oblast se nachází na Manhattanu, a nazývá se Meatpacking District. V Los Angeles se v roce 2001 rozvinul projekt, zvaný Adaptive Reuse Ordinance, který ukazuje, jak může město pomocí legislativy podporovat přestavbu tržně málo využitelných staveb do podoby luxusních vilových loftových rezidencí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Název \"loft\" pochází z angličtiny, v překladu znamená půdu, podkroví, také horní patro obchodního domu nebo továrny, nedělené na menší části. V češtině převážně označuje prostorově velkorysé bydlení v přestavěných průmyslových objektech, např. v továrně, skladišti, nádraží, vodárenské věži nebo v jiných prostorách, které původně nebyly vůbec určeny k bydlení.", "tgt_summary": "A loft can be an upper story or attic in a building, directly under the roof (U.S usage) or just a storage space under the roof usually accessed by a ladder (British usage). A loft apartment refers to large adaptable open space, often converted for residential use (a converted loft) from some other use, often light industrial. Adding to the confusion, some converted lofts include upper open loft areas.", "id": 697376} {"src_title": "Konvice z Utahu", "tgt_title": "Utah teapot", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Model konvice vznikl jednoduše proto, že Martin Newell potřeboval určitý počítačový model pro svoji práci, ale žádný z existujících mu nevyhovoval. Sandra Newellová, jeho žena, navrhla, aby vytvořil model čajového servisu, protože zrovna seděli u čaje. Vzal papír a tužku a načrtl celý model od oka; později v laboratoři přepočítal nákres na souřadnice bodů a na paměťovou elektronku, opět pouze od oka. Navíc vytvořil modely lžičky a šálku s podšálkem, těm se ale nikdy nedostalo takové slávy. Tvar konvice je ideální pro grafické experimenty své doby; je oblý, jsou v něm body zlomu, konkávní i konvexní místa na povrchu, má genus větší než 0 díky držadlu, může sám na sebe vrhat stín a sám sebe odrážet a navíc dobře vypadá. Newell zpřístupnil matematická data popisující geometrii konvice (soustava 3-rozměrných souřadnic) ostatním a brzy začali další výzkumníci používat ten samý model pro své experimenty. Potřebovali zhruba to samé, co potřeboval Newell, když konvici tvořil, a proto si usnadnili práci tím, že použili jeho data, místo aby měřili a počítali geometrii jiných objektů. Dnes už technický vývoj dávno překonal dobu, kdy vygenerování obrázku konvice bylo vrcholem vědy, ale Newellova čajová konvice je stále oblíbeným objektem pro testování jakýchkoliv grafických technik. Původní model nebyl nikdy zamýšlen k tomu, aby se na něj koukalo zespoda, a proto měla konvice místo dna díru. Pozdější verze konvice tento nedostatek opravily. Skutečná konvice je výrazně vyšší než běžně používaný počítačový model, protože Newellův framebuffer nepočítal se čtvercovými pixely. Newellův kolega Jim Blinn snížil model aby tím vyrušil protažení; když byl později model používán v jiných systémech, snížení už zůstalo, a to v poměru 1/1,3. Původní fyzická konvice byla zakoupena v ZCMI, obchodním centru v Salt Lake City v roce 1974. Byla darována Muzeu počítačů v Bostonu v roce 1984, kde byla vystavena do roku 1990. Nyní je v Muzeu počítačové historie v Kalifornii. Různé verze modelu, nebo vzorové scény obsahující model, jsou dnes obsaženy (anebo zdarma k dostání) ve skoro každém programu pro 3D grafiku a dokonce mnoha grafických API prostředí. Například AutoCAD, Lightwave 3D, POV-Ray, 3D Studio Max a API prostředí OpenGL a Direct3D. Software je často vybaven modelem konvice, stejně jako modelem koule, válce a krychle. Martin Newell mluvil na prezentaci SigGraph na konci 80. let a zmínil, že ze všech věcí, které udělal jako výzkumný pracovník pro počítačovou 3D grafiku je jen jediná, pro kterou si ho bude svět pamatovat, a sice „ta zatracená konvice“.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "S příchodem prvních počítačových animací a celovečerních filmů se stalo velmi oblíbeným vtipem skrýt Newellovu konvici do jedné ze scén filmu. Například ve filmu se konvice objevila v krátké scéně oslavy. Konvice se také někdy objevuje ve spořiči obrazovky „potrubí“ od Microsoftu. Konvice se objevila také v jednom z dílů seriálu Simpsonovi. Jim Arvo a Dave Kirk (ve své publikaci „Fast Ray Tracing by Ray Classification“ z roku 1987) označili konvici za „šesté Platónské těleso“ a rozšířili tak sbírku starověkých Platónských těles (čtyřstěn, krychle, osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn). Jim Blinn dokázal zajímavost Pythagorovy věty: Sestavte (2D) konvici nad každou stranou pravoúhlého trojúhelníka a obsah konvice nad přeponou se bude rovnat součtu obsahů konvic nad oběma odvěsnami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konvice z Utahu nebo také Newellova čajová konvice je 3D model, který se stal oblíbeným standardním testovacím modelem (a častým skrytým vtipem) mezi členy komunity 3D počítačové grafiky. Je to matematický model obyčejné konvice poměrně jednoduchého tvaru, který je možno přibližně matematicky popsat pomocí kruhů a elips. Model konvice byl stvořen v roce 1975 jedním z průkopníků počítačové grafiky, Martinem Newellem, členem výzkumného týmu na univerzitě v Utahu.", "tgt_summary": "The Utah teapot, or the Newell teapot, is a 3D test model that has become a standard reference object and an in-joke within the computer graphics community. It is a mathematical model of an ordinary teapot that appears solid, cylindrical, and partially convex. A teapot primitive is considered the equivalent of a \"Hello, World!\" program, as a way to create an easy 3D scene with a somewhat complex model acting as a basic geometry reference for scene and light setup. Some programming libraries, such as the OpenGL Utility Toolkit, even have functions dedicated to drawing teapots. The teapot model was created in 1975 by early computer graphics researcher Martin Newell, a member of the pioneering graphics program at the University of Utah.", "id": 2100899} {"src_title": "Evžen de Beauharnais", "tgt_title": "Eugène de Beauharnais", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Narodil se Marii Rose de Beauharnais, rozené de Tascher de la Pagerie, a jejímu manželovi vikomtu Alexandrovi de Beauhernais. Josefína (Marie Rose) vyrostla na Martiniku jako dcera majitele cukrové plantáže a v patnácti letech byla poslána do Francie, aby se tam provdala za svého bratrance Alexandra. Alexandr byl synem martinického guvernéra, markýze de la La Ferté-Beauharnais Françoise de Beauharnais, a Marie de Chastullé. Po matčině smrti se Alexandrův otec znovu oženil s Evženií de Tascher de la Pagerie. Manželství mezi Evženovými rodiči nebylo šťastné. Matka nakonec po klášterním vyhnanství požádala roku 1785 o rozluku a vrátila se na Martinik. Roku 1789 (počátek Francouzské revoluce) se vrátila do Paříže a její salón se stal místem schůzek poslanců Národního shromáždění, včetně jejího manžela. Během pár let se revoluce změnila v krvavou hrůzovládu, jíž padly za oběť tisíce aristokratů včetně krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. Evženův otec byl obžalován ze spiknutí a 23. července 1794 sťat gilotinou. Veškerý majetek \"zrádce\" republika zabavila. Matka tomuto osudu unikla a roku 1796 se provdala za generála Italské armády, Korsičana Napoleona Bonaparta. Na jeho přání začala používat jméno Josefína, madam Bonaparte.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Evžen i jeho sestra Hortensie navštěvovali přední školy v Saint-Germain. V době, kdy se jeho rodina vyrovnávala s tíživým osudem, se stal tesařským učněm. V roce 1797 se stal Napoleonovým pobočníkem. Bojoval v Egyptě, kde byl zraněn střepinou do hlavy, či v bitvě u Marenga. V roce 1804 získal povýšení na generála a byl dosazen na post velitele jízdních myslivců Císařské gardy. Od tohoto roku byl také členem francouzské císařské rodiny a italským místokrálem. Roku 1806 se oženil s bavorskou princeznou Augustou (1788–1851). O tři roky později vedl armádu v bitvě u Sacile, kde utrpěl porážku. O dva měsíce později za asistence svého vojenského poradce Jacqua MacDonalda zvítězil v bitvě u Raabu (dnešní Győr) a následně i u Wagramu. V roce 1812 se zúčastnil tažení do Ruska, kde se vyznamenal hlavně v bitvě u Borodina a Malojaroslavce. Po Napoleonově pádu přesídlil do Mnichova. 14. listopadu 1817 mu byl bavorským králem Maxmiliánem I. udělen titul vévody z Leuchtenberka a knížete z Eichstättu. Zemřel ve věku 42 let na krvácení do mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "S bavorskou princeznou Augustou měl sedm dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Evžen de Beauhernais, francouzsky: \"Eugène Rose de Beauharnais\", (3. září 1781, Paříž – 21. února 1824, Mnichov) byl francouzským princem, italským místokrálem, dědičným frankfurtským velkovévodou, vévodou z Leuchtenberku a knížetem z Eichstättu.", "tgt_summary": "Eugène Rose de Beauharnais, Duke of Leuchtenberg (; 3 September 1781 – 21 February 1824) was the first child and only son of Alexandre de Beauharnais and Joséphine Tascher de la Pagerie, first wife of Napoleon I. He was born in Paris, France, and became the stepson and adopted child (but not the heir to the imperial throne) of Napoleon I. His biological father was executed during the revolutionary Reign of Terror. He commanded the Army of Italy and was Viceroy of Italy under his stepfather. Historians consider him one of the ablest of Napoleon's relatives.", "id": 2453262} {"src_title": "Ludwig Tieck", "tgt_title": "Ludwig Tieck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1773 v Berlíně jako nejstarší syn zámožného a vzdělaného provaznického mistra. V letech 1782-1792 navštěvoval berlínské humanistické gymnázium a byl vášnivým čtenářem jak soudobé triviální literatury, tak i děl Goethových a Schillerových. Chtěl se stát hercem, ale na otcovo přání studoval teologii a filozofii na universitě v Halle a později historii a literaturu v Göttingenu a Erlangenu. Se svým přítelem Wilhelmem Heinrichem Wackenroderem podnikl několik studentských cest po Německu. Po ukončení studií zahájil svou existenci jako svobodný spisovatel a překladatel, psal i triviální literaturu. Žil v Berlíně a v Hamburku, kde se roku 1798 oženil, a v letech 1799-1800 pobýval v Jeně, kde se stýkal s kroužkem staršího proudu německé romantiky (bratři Karl Wilhelm Friedrich a August Wilhelm Schlegel a Novalis). Seznámil se zde také s Goethem, Schillerem a Clemensem Brentanem. Později žil na dvorci u Ziebingenu (dnes Cybinka v Polsku), odkud podnikal větší i menší cesty, mezi jinými do Mnichova, Vídně, Prahy (roku 1813), Paříže a Londýna. Roku 1819 se Tieck usadil s rodinou v Drážďanech, kde byl jmenován královským dvorním radou a roku 1825 dramaturgem drážďanského divadla. Roku 1841 pak přesídlil do Berlína, když jej král Fridrich Vilém IV. povolal ke dvoru a jmenoval ho uměleckým poradcem královského divadla. V Berlíně také roku 1853 zemřel. Jedná se o autora romantických románů, básnických i dramatických parafrází knížek lidových čtení a také zakladatelem německé umělecké pohádky. Ve své tvorbě dával přednost především své fantazii a nezachovával žádná společenská ani dramatická pravidla. Německé čtenáře seznamoval také s díly alžbětinského divadla (zejména s díly Shakespeara), k jehož zásadám se hlásil, ze španělštiny přeložil Cervantesova Dona Quijota a vydal sebrané spisy Novalisovy a Kleistovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Ludwig Tieck (31. května 1773, Berlín – 28. dubna 1853 tamtéž) byl německý romantický básník, prozaik, dramatik a překladatel, po Novalisově smrti nejvýznamnější představitel staršího proudu německého romantismu (Frühromantik), tzv. jenské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "Johann Ludwig Tieck (; ; 31 May 1773 – 28 April 1853) was a German poet, fiction writer, translator, and critic. He was one of the founding fathers of the Romantic movement in the late 18th and early 19th centuries.", "id": 2032147} {"src_title": "Jan z Jenštejna", "tgt_title": "Jan of Jenštejn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "Pocházel z vlivné pražské měšťanské rodiny, která koupí venkovských sídel povýšila a založila šlechtické rody pánů z Vlašimi a z Jenštejna. Jeho otec, Pavel z Jenštejna, působil jako královský notář a jeho strýc Jan Očko z Vlašimi byl druhý pražský arcibiskup. Protože se státní služba očekávala i od něj, získal velmi kvalitní vzdělání. Nejprve studoval u Jana ze Středy, poté v Praze, poté vystudoval teologii v Bologni a Padově. Po těchto studiích byl krátce na univerzitě v Montpellieru, odkud brzy přešel do Paříže, kde se připravoval na kariéru profesora na Sorboně. Při této přípravě byl pozván k návratu do Prahy, což přijal.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra do roku 1380.", "content": "Do Prahy se vrátil v roce 1373, jako uznávaný odborník na kanonické právo. V této době byl Karlem IV. jako přítel Václava IV. jmenován jeho královským kancléřem. Jeho skutečná politická kariéra započala roku 1375, kdy byl jmenován míšeňským biskupem. 19. března 1379 se stal pražským arcibiskupem a v tomtéž roce byl králem Václavem IV. jmenován nejvyšším zemským kancléřem. V této době patřil k nejbližším královým spolupracovníkům. V roce 1380 přežil podle dobové literatury mor. V Čechách se sice v tomto období skutečně nákaza vyskytovala, ale není jisté, že on sám onemocněl touto chorobou , neboť slovo „mor“ v tehdejší době označovalo i řadu jiných vážných onemocnění. Podle některých zdrojů je možné, že se u Jenštejna projevila nějaká forma epilepsie způsobená zánětem mozku, která mu způsobovala různá náboženská vidění. Onemocnění u něj způsobilo obrovskou proměnu osobnosti, která se odrazila v jeho náboženských postojích. Z původního relativně světského zaměření se stal nositelem asketických myšlenek.", "section_level": 2}, {"title": "Spory s králem.", "content": "Po roce 1380 postavil asketický život jako program a vzor, kterým by se měla česká společnost řídit. Tento program se dostal do konfliktu s královskou mocí. Konflikt se navíc nedařilo řešit, protože on sám odmítal jakoukoli dohodu. Věřil totiž, že spor bude vyřešen Božím zásahem. Neochota řešit problém vedla k tomu, že ho proti králi začala podporovat vyšší šlechta, která sledovala vlastní mocenské zájmy. Spor se nadále rozrůstal díky tomu, že arcibiskupství začalo zastávat samostatnou zahraniční politiku. On sám totiž podporoval papeže v Římě proti avignonskému vzdoropapeži. Tento jeho postoj se negativně odrážel na vztazích s Francií. Silná církev mu umožnila vyhrotit svůj postoj až k tomu, že dvojpapežství začal prohlašovat za ďáblovo dílo, což dále vyostřilo spor s králem, který si zatím nepřál být ve sporech angažován. Krize mezi králem a arcibiskupem začala vrcholit v roce 1384, kdy se dostal do sporů s Janem Čúchem ze Zásady, který na Labi vybudoval jez na hranici s arcibiskupskými pozemky. Po neúspěšných protestech se rozhodl jez zničit. Jan Čúch na něj podal žalobu, kterou král využil k jeho několikadennímu zatčení na Karlštejně, během něhož Václav povolil Janu Čúchovi nahradit si škodu vypleněním arcibiskupského majetku. Dále odvolal Jana z Jenštejna z funkce nejvyššího zemského kancléře. Cílem tohoto kroku bylo oslabit jeho pozici, což se povedlo jen částečně. Poté se král Václav IV. rozhodl narušovat legitimní pravomoce pražského arcibiskupství, což vyvolávalo další napětí. Cílem těchto akcí bylo donutit Jenštejna k abdikaci, protože jejich vzájemná spolupráce byla nemožná a tato situace vyvolávala v zemi velké napětí. Dalším důležitým sporem, který vyvolal, byl spor s litomyšlským biskupem Janem, ve kterém docílil vzetí Jana do klatby.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace.", "content": "Roku 1392 se spor dostal do fáze, v níž se jednalo o postavení církevní správy v Čechách, začal se dostávat do izolace, která nutně musela vést k jeho porážce. V březnu roku 1393 byl umučen generální vikář Jan z Pomuku, takové násilí vůči představiteli církve bylo zcela mimo tehdejší normy, proto podal papežské kurii žalobu na Václava IV. V Římě však převážila realistická politika, kdy si papež Bonifác IX. uvědomil, že na boj proti vzdoropapeži potřebuje pomoc českého království a že na spor s ním nemá sílu a ve věci nepodnikl žádné kroky. Tím se Jan stal zcela izolovaným bez jakékoli podpory (v této době ho odmítla podpořit i jeho vlastní kapitula) a po několika dalších prohraných sporech byl 2. dubna 1396 nucen abdikovat a 2. července t.r. pak vysvětil arcibiskupem svého synovce Olbrama ze Škvorce. Po své abdikaci byl v roce 1397 v Římě jmenován titulárním latinským patriarchou alexandrijským, což prakticky znamenalo ztrátu jakéhokoli vlivu. Prakticky lze říci, že po roce 1398 byl jeho návrat do českých zemí nemožný i proto, že mu v nich byl zabaven majetek. Zemřel 17. června 1400 v klášteře svaté Praxedy v Římě jako chudý a zlomený člověk, podle jedné legendy zemřel s hrůzou v očích, jakoby s někým zápasil.", "section_level": 2}, {"title": "Arcibiskup.", "content": "Jeho hodnocení ve funkci arcibiskupa je problematické a evidentně bylo problematické již v jeho době. Na počátku jeho kariéry mělo arcibiskupství velkou část svých zájmů shodných se státem. Svojí politikou dokázal z arcibiskupství udělat nástroj boje proti králi. S touto politikou později nesouhlasila ani sama kapitula, proto se v rozhodující chvíli postavila na stranu krále. V rámci arcibiskupského majetku zrušil tzv. odúmrtní právo, což byl podle něj pozůstatek pohanských zvyků. Dalším výrazným úspěchem bylo zavedení svátku Navštívení Panny Marie, který se stal velmi populární a od roku 1389 je slaven v rámci celé církve; původně byl slaven 2. července, po úpravách kalendáře z roku 1969 je slaven 31. května. Do doby jeho arcibiskupství spadá založení Betlémské kaple a jako arcibiskup se staral o stavbu chrámu svatého Víta. Pod jeho vedením došlo i k poměrně razantnímu potření nejen celé řady sekt a alchymistů, ale i příznivců avignonského papeže. Spory, které vedl s králem a jeho okolím, však vnitřně oslabovaly nejen státní, ale i církevní jednotu a svým způsobem předjímaly husitství, či alespoň pomohly vytvořit živnou půdu pro myšlenky, které se v něm šířily. Spor s králem nakonec vedl k tomu, že kladrubské opatství nebylo povýšeno na biskupství. Tento spor skončil umučením Jana z Pomuku, což vyvolalo jeho tři cesty do Říma, z nichž ani jedna pro něho nebyla úspěšná.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj náboženských názorů.", "content": "U Jenštejnovy osobnosti je zřetelný výrazný názorový posun, kterým v roce 1380 prošel. Před tímto rokem patřil mezi církevní představitele, kteří se nebránili světskému životu, je známo, že se rád účastnil honů, turnajů, zajímal se o antickou vzdělanost, skládal hudbu a byl také dobrým tanečníkem. Poté, co přežil svoji chorobu, se jeho osobnost změnila a stal se z něj velmi netolerantní asketa, který spal na kamenné podlaze, nosil řetězy a praktikoval sebemrskačství, za což byl svým zpovědníkem několikrát napomínán. V této době zpřetrhal i vztahy s Francií a orientoval se čistě na římského papeže.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká činnost.", "content": "Lze říci, že jeho umělecké působení je stejně obsáhlé jako jeho politická a náboženská činnost. Organizoval finančně nákladnou přestavbu několika hradů, především Jenštejna. Dále je zajímavé, že nechával malovat svoje náboženské vize, které podle badatelů odpovídají pozdějším vizím Jany z Arku a částečně vypovídají nejen o jeho osobnosti, ale i o jeho duševním rozpoložení. Vlastní tvorbou zasáhl do literatury a hudby. Jeho hudební činnost nebyla nijak systematická, ale spíše náhodná. Před rokem 1380 se často jednalo o hudbu k tanci, poté o náboženskou hudbu. Jeho hudební dílo bylo zpracováno v knize \"Die Hymnen Johanns von Jenstein, Erzbischofs von Prag\" Q. M. Drevese (kniha byla vydána v jediném vydání v němčině v roce 1886). Jeho literární činnost je velmi bohatá a obsahuje nejen náboženská a filosofická díla, traktáty, ale i básně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan z Jenštejna (27. prosince 1347–1350 nejpravděpodobněji 1350 – 17. června 1400, Řím, Itálie) byl český šlechtic, duchovní, politik a umělec, který byl v letech 1373–1384 kancléřem českého krále Václava IV. a v letech 1379–1396 zastával funkci třetího pražského arcibiskupa.", "tgt_summary": "Jan z Jenštejna, (1348 in Prague, Bohemia, Crown of Bohemia – 17 June 1400 in Rome) was the Archbishop of Prague from 1379 to 1396. He studied in Bologna, Padova, Montpellier and Paris. He was also a poet, writer and composer.", "id": 1970655} {"src_title": "Ethyl-acetát", "tgt_title": "Ethyl acetate", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Kyselina octová reaguje s ethanolem za vzniku ethylacetátu a vody. Výsledný produkt se musí odebírat, protože reakce je rovnovážná. Lze jej odebírat například destilací.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Ethyl-acetát se primárně využívá jako rozpouštědlo a ředidlo, je upřednostňován díky nízké ceně, malé toxicitě a snesitelnému zápachu. Například se běžně používá pro čištění desek s elektronickými obvody a v některých odstraňovačích laku na nehty (používá se také aceton a acetonitril). Lze ho využít při dekofeinizaci kávových zrn a čajových lístků. Používá se také v nátěrových hmotách jako aktivátor nebo tvrdidlo. Ethyl-acetát je přítomen v cukrovinkách, parfémech a v ovoci. V parfémech se rychle vypařuje a zanechává vůni parfému na kůži.", "section_level": 1}, {"title": "Laboratorní použití.", "content": "V laboratoři se směsi obsahující ethyl-acetát často používají ve sloupcové chromatografii a při extrakcích. Málokdy se však využívá jako reakční rozpouštědlo, protože je náchylný na hydrolýzu a transesterifikaci. V organické chemii, zejména při experimentech, ho lze odstranit stlačeným vzduchem z horké vodní lázně, protože je velmi těkavý a má nízký bod varu.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití.", "content": "V oblasti entomologie se ethyl-acetát využívá jako účinný asfyxant při sběru a studiu hmyzu. Ve smrtičce naplněné ethyl-acetátem jeho páry rychle usmrcují sbíraný (obvykle dospělý) hmyz, aniž by ho poškodily. Protože ethyl-acetát není hygroskopický, udržuje hmyz dostatečně měkký, aby mohl být přidán do sbírky.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt ve vínech.", "content": "Ethylester kyseliny octové je nejhojnějším esterem ve víně, tvoří se reakcí kyseliny octové a ethanolu během fermentace. Aroma ethyl-acetátu je nejvíce zřejmé v mladých vínech a přispívá k obecnému vnímání \"ovocnosti\" vína. Citlivost různých lidí se liší, většina má práh vnímání okolo 120 mg/l. Nadměrná množství ethyl-acetátu se považují za vadu vína. Expozice kyslíku může vadu zjitřit, protože dochází k oxidaci ethanolu na acetaldehyd, který zanechává ve víně ostrou octovou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Ethyl-acetát lze hydrolyzovat v kyselém nebo zásaditém prostředí a získat tak opět kyselinu octovou a ethanol. Použití kyselého katalyzátoru hydrolýzu urychluje (viz Fischerovo ekvilibrium). V laboratoři (a obvykle jen pro ilustrativní účely) se ethyl-acetát typicky hydrolyzuje ve dvoufázovém procesu, který začíná stechiometrickým množstvím silné zásady, například hydroxidu sodného. Tato reakce poskytuje ethanol a octan sodný, který s ethanolem nereaguje: Reaguje také s vodou:", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Smrtelná dávka LD u potkanů činí 11,3 g/kg, což svědčí o velmi nízké toxicitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ethyl-acetát nebo ethylester kyseliny octové, dříve zvaný i \"octan ethylnatý\", je organická sloučenina s funkčním vzorcem CHCOOCHCH. Jedná se o ester ethanolu a kyseliny octové. Tato bezbarvá kapalina má charakteristickou sladkou vůní připomínající hrušky, ve kterých je obsažena. Vyrábí se ve velkém množství pro použití jako rozpouštědlo. V roce 1985 se v Japonsku, Severní Americe a Evropě dohromady ročně vyrobilo cca 400 tisíc tun, v roce 2004 se celosvětová výroba odhadovala na 1,3 milionu tun.", "tgt_summary": "Ethyl acetate (systematically ethyl ethanoate, commonly abbreviated EtOAc, ETAC or EA) is the organic compound with the formula , simplified to . This colorless liquid has a characteristic sweet smell (similar to pear drops) and is used in glues, nail polish removers, and in the decaffeination process of tea and coffee. Ethyl acetate is the ester of ethanol and acetic acid; it is manufactured on a large scale for use as a solvent.", "id": 1255883} {"src_title": "Libyjská vlajka", "tgt_title": "Flag of Libya", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pobřeží dnešní Libye bylo osídlováno již ve starověku (Féničany, Řeky, Římany či Araby). První (doložené) vlajky tohoto území jsou historické vlajky dnešních měst Tripolisu a Benghází, které na mapu Středozemního moře nakreslil roku 1462 Ibrahim Tripolský. Vlajku Tripolisu tvořil zelený list s bílým půlměsícem. Vlajka Benghází byla červená, s bílým půlměsícem a čtyřmi, pod sebou umístěnými hvězdami ve vlající části (nejsou obrázky). Od 16. století bylo území postupně připojováno k Osmanské říši. Roku 1510 dobyli Španělé Tripolis, roku 1521 byla k Osmanské říši připojena Kyrenaika a roku 1551 Tripolsko. Vlajka osmanského sultána (zavedená roku 1518) byla užívána pro turecký vazalský stát Tripolis i poté co tuto vlajku sultán opustil. Vlajka měla na zeleném listu tři půlměsíce, položené proti sobě. Oproti zobrazené vlajce, jsou ve zdroji půlměsíce blíže žerďové části. Roku 1710 vytvořil Ahmed Karamanli dědičný emirát Tripolské místodržitelství spojením Tripolska, Kyrenaiky a Fezzánu. Užíval vlajku se střídavě červenými a žlutými, horizontálními pruhy - 6 červených, 5 žlutých (není obrázek). Roku 1835 byl emirát poražen, navrácen k Osmanské říši a vráceny vlajky Tripolska. V pozdější době jsou známy i jiné vlajky, šlo však pravděpodobně o vlajky lokální či obchodní. Země od roku 1835 užívala na mezinárodní úrovni vlajku Osmanské říše. Ta byla tvořena červeným listem s bílým půlměsícem a bílou osmicípou hvězdou. V roce 1844 byla hvězda změněna na pěticípou a emblém se posunul k žerdi. Po Italsko-turecké válce anektovala Itálie 18. října 1912 území Libye a vytvořila dvě kolonie: Tripolsko a Kyrenaiku. Po zřízení kolonií se začala užívat tehdejší vlajka Italského království. Po odporu obyvatelstva byla 16. listopadu 1918 vyhlášena Tripolská republika a v roce 1919 přiznala Itálie autonomii Tripolské republice i emirátu Kyranaika. Obě území užívala své vlajky, jejich existence je však sporná. Roku 1922 uzavřely tyto státy pakt proti Itálii ale 12. listopadu 1922 po fašistickém převratu v Itálii byla koloniální správa obnovena. Plnou kontrolu se nad územím podařilo obnovit až v roce 1933 a všechna tři historická území byla od 1. ledna 1934 sjednocena pod názvem Libye. Nová vlajka nebyla přijata, užívala se vlajka Italského království. Během 2. světové války se válčící strany střídaly v kontrole na částmi území Libye, v letech 1942–43 byly Tripolisko a Kyrenaika obsazena Brity a v roce 1943 byl Fezzán obsazen Francouzi. Britské a francouzské vlajky se tak staly vlajkami příslušných území. Po válce se na základě Pařížské smlouvy (Mírová smlouva s Itálií (1947)) z 10. února 1947 stala Libye svěřeneckým územím OSN pod společnou správou Francie a Spojeného království. V roce 1949 vznikl, po jednostranném vyhlášení nezávislosti, Emirát Kyrenaika, který byl 1. června téhož roku uznán i Spojeným královstvím. Vlajkou emirátu se stal černý list s bílým půlměsícem a bílou, pěticípou hvězdou. Vlajka se užívala v Kyranaice již od roku 1947 s poměrem 1:2, dle některých zdrojů byl poměr 2:3. Vlajka byla odvozena z praporu dynastie Senussi. 24. prosince 1951 bylo vyhlášeno Spojené libyjské království jako federace Kyrenaiky, Tripoliska a Fezzánu. Vlajkou (přijatou již 21. prosince 1951) se stal list se třemi horizontálními pruhy o poměru 1:2:1, s barvami červená (dle ústavy signální červená), černá a zelená (permanentní zeleň). Uprostřed listu o poměru 1:2 byl bílý půlměsíc s bílou, pěticípou hvězdou. Dle ústavy ze dne 7. října 1951 je v článku 7, hlavy první, popsána vlajka tak, že půlměsíc musí být na straně hvězdy přivrácené k žerdi a střed kružnice (jež tvoří z části půlměsíc) je přesně ve středu vlajky. Hvězda má ležet v otevřené části půlměsíce a jeden cíp směřuje do středu vlajky. Článek určuje i další rozměry a umístění půlměsíce i hvězdy. Barvy vlajky symbolizovaly tři základní provincie: červená symbolizovala Fezzán, zelená Tripolsko a místo narození libyjského krále Idrise I. a černá barva pruhu s bílým půlměsícem a hvězdou symbolizovala Kyrenaiku, půlměsíc přesídlení proroka Mohameda z Mekky do Medíny v roce 622 (tzv. Hidžru) a hvězda symbolizovala naději. Vlajka je shodná se současnou vlajkou, užívanou od roku 2011. 25. dubna 1963 se federace Spojeného libyjského království změnila na unitární Libyjské království. Státní symboly se v této souvislosti nezměnily. 1. září 1969 vznikla po vojenském puči Libyjská arabská republika v čele s Muammarem Kaddáfím. Vlajkou se stala 7. listopadu 1969, po vzoru dalších arabských zemí, vlajka s červeno-bílo-černými horizontálními pruhy. 2. září 1971 byla ustanovena Federace arabských republik. Členskými státy byly kromě Libye ještě Egypt a Sýrie. Nová vlajka o poměru 2:3 byla zavedena s účinností od 1. ledna 1972. Byla tvořena červeno-bílo-černými horizontálními pruhy se žlutým znakem federace uprostřed bílého pruhu. Znak byl tvořen sokolem, hledícím heraldicky vlevo. Sokol měl na hrudi umístěný prázdný štít (také žlutý) a držel v pařátech stuhu s arabským nápisem \"Federace arabských republik\". Na rozdíl od egyptské a syrské vlajky (ty byly totožné) bylo pod stuhou ještě ohraničené pole s arabským nápisem \"Arabská libyjská republika\". Červená barva na vlajce symbolizovala boje za svobodu, bílá mír a černá koloniální minulost. Sokol byl symbolem kmene Kurajšovců. 2. března 1977 byl změněn název Libye na Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje. Ke změně státních symbolů v této souvislosti nedošlo. 17. listopadu téhož roku ale egyptský prezident Anvar as-Sádát zahájil mírové jednání s Izraelem. Libyjská vláda následně přerušila s Egyptem veškeré styky a přijala usnesení o změně státní vlajky. Důvodem bylo vyvěšení egyptských vlajek při návštěvě Sádáta v Jeruzalémě, které klasifikovala jako znesvěcení své vlajky. Mimořádné zasedání parlamentu schválilo usnesení o zničení všech libyjských, dosavadních vlajek na celém světě, které se uskutečnilo 19. listopadu. V tento den byly libyjskými diplomaty tyto vlajky na celém světě veřejně páleny a na zastupitelských úřadech zavlály unikátní, monochromatické, zelené vlajky. Zelená barva vlajky symbolizovala islám, Zelenou revoluci a Zelenou knihu Muammara Kaddáfího. Poměr stran vlajky byl stanoven na 1:2. Od 13. ledna 2011 v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích začaly v Libyi demonstrace proti Kaddáfímu které přerostly v libyjskou občanskou válku. Symbolem protestů se stala vlajka Libyjského království z let 1951–1969. 3. března se stala tato vlajka oficiální vlajkou tzv. \"Národní libyjské rady\". Země byla přejmenována na \"Libyjský stát\". Kromě vlajky z roku 1951 se užívaly i její varianty se stejně širokými pruhy, ale i pruhy svislými.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Libye je používána od začátku občanské války v roce 2011 a byla hlavním symbolem revoluce. Převzata byla od Libyjského království (1951–1969). Vlajka má podobu obdélníku se třemi vodorovnými pruhy: červeným, černým a zeleným v poměru 1:2:1. Uprostřed vlajky je umístěn bílý půlměsíc a bílá pěticípá hvězda. Barvy vlajky symbolizují tři historické libyjské kraje: Fezzán (červená), Kyrenaiku (černá) a Tripolsko (zelená). Je to jediná státní vlajka definovaná rezolucí Organizace spojených národů.", "tgt_summary": "The flag of Libya was originally introduced in 1951, following the creation of the Kingdom of Libya. It was designed by Omar Faiek Shennib and approved by King Idris Al Senussi who comprised the UN delegation representing the three regions of Cyrenaica, Fezzan, and Tripolitania at UN unification discussions. The flag fell out of use in 1969, but was subsequently adopted by the National Transitional Council and anti-Gaddafi forces and effectively reinstated as the country’s national flag in article three of the Libyan Draft Constitutional Charter for the Transitional Stage issued on 3 August 2011.", "id": 219787} {"src_title": "Jetel plazivý", "tgt_title": "Trifolium repens", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Hemikryptofyt přirozeně rostoucí na vlhčích loukách, zamokřených polích, v lužních lesích, pobřežních křovinách, příkopech, po okrajích cest i v zahradách od nížin až do horských poloh. Dobře se mu daří na nezastíněném místě ve vlhké, hluboké, písčito hlinité nebo jílovité, slabě kyselé í mírně zásadité půdě bohaté na živiny. Díky svému nízkému vzrůstu dobře snáší sešlapávání a roste i na narušovaných místech. Je rostlinou cizosprašnou, opylovačem bývá především včela medonosná. Dobu kvetení mívá od května do října. Květenství se vytváří po pokosení nebo po vypasení porostu opakovaně, svým vitálním růstem zvyšuje výnosy druhé a třetí seče. Pastva a časté kosení (třikrát ročně) prodlužují jeho vytrvalost na stanovišti, při jednosečném využívání nebo mulčování z porostů ustupuje. Po zasetí se vyvíjí pomalu a v prvém roce i málo kvete, teprve ve druhém či třetím roce dosahuje plné výnosnosti. Z jara obrůstá velmi brzy a patří mezi jeteloviny vyznačující se dobrou produkci po celou vegetační dobu. Většinou roste na pastvinách a loukách ve společnosti trav. Na kořenech jetele plazivého jsou symbiotické hlízkové bakterie \"Rhizobium trifolii\", poutající vzdušný dusík v množství 60 až 110 kg na 1 ha půdy v závislosti na množství jetele plazivého v porostu. Na některých místech bývá rostlina parazitována cizopasnou, nezelenou rostlinou zárazou menší (\"Orobanche minor\"), která odčerpává živiny z jejího těla a tím podstatně omezuje její růst i tvorbu květů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Víceletá, 10 až 30 cm vysoká bylina s kůlovitým, větveným kořenem a plazivým nadzemním oddenkem, ze kterého do všech stran odbočují plazivé nebo poléhavé a na vrcholu vystoupavé, článkované, až 30 cm dlouhé lodyhy, které v uzlinách koření. Z uzlin také vyrůstají, na řapících dlouhých 10 až 25 cm, trojčetné listy se srostlými palisty, které pochvovitě obepínají řapík. Poměrně velké, blanité, na vrcholu zašpičatělé palisty jsou bělavé a mají červenofialovými žilkování. Lístky trojčetných (výjimečně čtyřčetných) listů jsou téměř přisedlé, obvejčité až srdčité, 1 až 2 cm dlouhé, na bázi klínovité a na vrcholu uťaté nebo plytce vykrojené. Mají výraznou střední žilku, po obvodě jsou jemně zoubkované a na lícní straně mívají bělavou nebo nazelenalou skvrnu. Z uzlin lodyh vyrůstají na stopkách, delších než jsou řapíky listů, kulovitá květenství hlávky. Jsou asi 2 cm velké a bývají tvořené 40 až 80 drobnými, vonnými květy dlouhými 8 až 13 mm. Oboupohlavné, krátce stopkaté květy s drobnými listeny jsou během kvetení zbarveny obvykle bíle až krémově, po odkvětu hnědnou a svěšují se dolů. Pětičetný kalich je zvonkovitý, lysý, bělavý s deseti nazelenalými žilkami, má asi 2 mm dlouhou trubku a nestejně dlouhé kopinaté cípy, dva horní jsou delší. Koruna pěti lístky je téměř dvojnásobně dlouhá, bílá, krémová, řidčeji nazelenalá nebo narůžovělá, po odkvětu světlehnědá, elipsovitou pavézu má o třetinu delší než křídla srostla s člunkem. Plodem je podlouhlý, zploštělý, asi 3 mm dlouhý a 1,5 mm široký, tenkostěnný lusk s vytrvalým kalichem a hákovitým výčnělkem, ve zralosti se rozpadá dvěma chlopněmi.. Obsahuje dvě až čtyři nepravidelně srdčitá semena s hladkým, slabě lesklým povrchem, nejdříve jsou zelenožlutá a ve zralosti hnědá. Bývají dlouhá 1,5 a široká 1 mm, hmotnost tisíce semen je asi 0,65 gramů. Druh je proměnlivý ve velikosti rostliny a listů, délce řapíku a barvě květů. Je popsáno mnoho forem a variet, mimoto bylo vyšlechtěno i hodně kultivarů přizpůsobených různým klimatickým i půdním podmínkám.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Květy jetele plazivého obsahují glykosid tricholin, dále třísloviny, kyselinu oxalovou, kumarinovou a salicylovou, flavonoidy a pryskyřice.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jetel plazivý patří k základním kulturním druhům jetelovin, využívá se v trvalých travních porostech (pastva) a na orné půdě (jetelotravní směs). Pěstuje se jako součást krátkodobých nebo vytrvalých trávních porostů, méně často jako monokultura. Zakládání porostů se děje výsevem do krycí plodiny na orné půdě (krátkodobé směsi s travami), podsevem do žita a ovsa na pozdně letní a podzimní zelené krmení nebo výsevem bez krycí plodiny (luční a pastevní směsi, okrasné trávníky). Kvalita krmiva z jetele plazivého je lepší než u jetele lučního, tolice vojtěšky nebo vičence ligrusu, výnosově je však slabší. Píce ním je za suchého počasí šťavnatější a bývá dobytkem raději přijímána než trávy, má dále dobrou stravitelnost, vysoký obsah dusíkatých látek, vápníku, fosforu i draslíku a velkou energetickou hodnotu. Obsahuje však hodně saponinů a málo vláknin a proto krmení s velkým podílem jetele plazivého způsobuje u zvířat nadýmání, jeho ideální množství v krmivu je okolo 25 %. V polních kulturách bývá pěstován nejen jako pícnina, ale i pro zelené hnojení. Rostliny se po vysetí nechají vzrůst, poté jsou zaorány a v půdě zetlí, uvolní přitom živiny a zlepší půdní strukturu. Jetel plazivý je významnou nektarodárnou rostlinou, která je v mnoha oblastech zdrojem hlavní snůšky včelstev. Jeden květ vyprodukuje za den jetele plazivého vyprodukuje za 24 hodin 0,05–0,4 mg nektaru s cukernatostí 25–59 %. což při průměrném obsahu cukru 40 % představuje denní zisk z rostliny asi 30 mg cukru; výtěžnost světlého medu o vynikající chuti se z 1 ha pohybuje v rozmezí 50 až 200 kg. Druhové medy jetele plazivého jsou známé především z jižní Skandinávie. Jsou světle žluté, jemné a příjemné chuti i vůně a při krystalizaci tvoří hrubé krystaly. Dále jetel poskytuje opylovačům velké množství pylu, pylové rousky jsou tmavě hnědé. Tvorba nektaru i pylu je závislá na množství dostupné vody v půdě, na odrůdě rostlin a jejich ploidii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jetel plazivý (\"Trifolium repens\") je plazivá nebo poléhavá, bíle kvetoucí bylina pěstována pro svou vysokou krmnou hodnotu. Je jednou z nejdůležitějších jetelovin a je téměř kosmopolitním druhem. Původní areál výskytu zahrnuje Evropu, oblasti Sibiře, Kavkazu, Jihozápadní a Střední Asie včetně Severní Afriky. V současnosti je rozšířen, samovolně nebo úmyslně, téměř po celém světě. V České republice se hojně vyskytuje po celém území.", "tgt_summary": "Trifolium repens, the white clover (also known as Dutch clover, Ladino clover, or Ladino), is a herbaceous perennial plant in the bean family Fabaceae (previously referred to as Leguminosae). It is native to Europe, including the British Isles, and central Asia and is one of the most widely cultivated types of clover. It has been widely introduced worldwide as a forage crop, and is now also common in most grassy areas (lawns and gardens) of North America and New Zealand. The species includes varieties often classed as small, intermediate and large, according to height, which reflects petiole length. The term “white clover” is applied to the species in general, “Dutch clover” is often applied to intermediate varieties (but sometimes to smaller varieties), and “ladino clover” is applied to large varieties.", "id": 768807} {"src_title": "Volkswagen Transporter", "tgt_title": "Volkswagen Transporter", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky užitkového vozu německé automobilky Volkswagen jsou už v roce 1947. Tehdy vytvořil nizozemský importér první skici plošinového vozu na podvozku armádního vozu Kdf 82. U tohoto vozu seděla posádka vzadu nad motorem. Importér Ben Pon kabinu posunul dopředu a tvary zaoblil. Návrhy byly v roce 1949 schváleny a začalo se s výrobou prototypů. Ty dostaly přezdívku Bulli a nebo v češtině ponorka.", "section_level": 1}, {"title": "VW Transporter T1.", "content": "V roce 1950 se rozběhla sériová výroba už pod označením Transporter. Vůz byl přes jednoduchou konstrukci prostorný a spolehlivý, poháněn byl čtyřválcovým, čtyřtaktním, vzduchem chlazeným benzínovým motorem s protilehlými válci (\"Boxer\"), převzatým z vozu VW Brouk. V roce 1954 už byl vyroben stotisící kus. Výroba probíhala zpočátku ve Wolfsburgu, od roku 1956 i v Hannoveru. V roce 1962 byl vyroben miliontý kus.", "section_level": 1}, {"title": "VW Transporter T2.", "content": "V roce 1967 se představila druhá generace. V roce 1975 se představil větší sourozenec Transporteru Volkswagen LT. O 4 roky později došlo k zrušení výroby v Hannoveru. Tou dobou výroba běžela v Brazílii, Mexiku a Jižní Africe. Výrobou obytných verzí se zabývala společnost Westfalia", "section_level": 1}, {"title": "VW Transporter T3.", "content": "V roce 1979 se představila třetí generace, ve které se v roce 1980 objevil první dieselový motor. V roce 1981 byl vyroben už pětimiliontý kus. Třetí generace byla také první, u které se objevil pohon všech kol. Byly také představeny varianty Caravelle (1983) pro přepravu osob a Multivan komfortně vybavená jako osobní automobil.", "section_level": 1}, {"title": "VW Transporter T4.", "content": "V roce 1990 se objevila čtvrtá generace. Motor se poprvé přestěhoval dopředu a poháněl přední kola.", "section_level": 1}, {"title": "VW Transporter T5.", "content": "Od roku 2003 se prodává pátá generace, která se pyšní titulem \"Van of the year 2004\" Prodává se i v obytné verzi pod označením California. V roce 2009 prošla faceliftem. V Americe se prodává nový Transporter pod názvem Microbus v retro stylu.", "section_level": 1}, {"title": "VW Transporter T6.", "content": "Od roku 2015 se prodává šestá generace.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "František Vahala. Auto7. 43/07", "section_level": 2}], "src_summary": "VW Transporter je známý užitkový vůz. V současné době se vyrábí jeho šestá generace. Tato dodávka si získala velkou oblibu a proslavila se díky hnutí Hippies. V dnešní době se jedná o užitkové vozidlo. Stará verze je známá jako VW Classical Bus.", "tgt_summary": "The Volkswagen Transporter, based on the Volkswagen Group's T platform, now in its sixth generation, refers to a series of vans produced for over 60 years and marketed worldwide. The T series is now considered an official Volkswagen Group automotive platform. and generations are sequentially named T1, T2, T3, T4, T5 and T6. Pre-dating the \"T platform\" designations, the first three generations were named Type 2, indicating their relative position to the Type 1, or Beetle. As part of the \"T platform,\" the first three generations are retroactively named T1, T2 and T3. The Transporter is the best-selling van in history with over 12 million units sold worldwide, and it comprises a gamut of variants including vans, minivans, minibuses, pick-ups and campervans. Competitors include the Ford Transit, Toyota Hiace and Mercedes-Benz Vito.", "id": 1177133} {"src_title": "Zákon tří stádií", "tgt_title": "Law of three stages", "src_document": [{"title": "Tři stadia.", "content": "Podle Augusta Comta existují tři stádia, kterými lidské myšlení postupně prochází. Žádné stadium nemohlo být v dějinách lidského poznání přeskočeno,nebo vynecháno a stádiu vyšší úrovně vždy předcházelo méně složité stádium. Lidské vědění proto postupuje od nejjednoduššího, teologického stádia k nejsložitějšímu, pozitivnímu stádiu. Tento přesun od méně složitého, k složitějšímu stádiu je vždy plynulý. S novým stádiem vznikají nové myšlenky, které se připojují ke starým, ale nikdy ty staré zcela neničí (například náboženství není zcela zničeno příchodem pozitivního stádia). Comtova teorie platí jak pro jedince a kolektivní vědění lidstva, tak pro vývoj jednotlivých věd. Proto je právě Comtova koncepce hierarchie věd úzce spojena s třemi stádii vývoje.", "section_level": 1}, {"title": "Teologické stadium.", "content": "V teologickém (neboli fiktivním) stadiu je produkce všech jevů, které není možno vysvětlit jinak, přisuzována nadpřirozeným silám a nadpřirozeným bytostem (například jednomu nebo více bohům). Jedná se o rané stadium rozumu, kdy člověk připisuje věcem podobné vlastnosti a schopnosti, jaké má on sám, jen ve větší míře. Mysl jedince se snaží o maximální vědění a usiluje o stanovení první a poslední příčiny všech věcí. Ještě se ale nesnaží o studium neměnných vztahů posloupnosti a podobnosti mezi jevy Toto stádium dělí Comte ještě do dalších tří fází, kterými každá společnost musí zákonitě projít. Za primární stadium označuje fetišismus (animismus), pro nějž je typické uctívání neživých předmětů (jako jsou například kameny, stromy nebo řeky). Člověk totiž věří, že i tyto neživé věci mají svého živého ducha. V tomto stádiu ještě není ustanovena instituce kněžství. Různé nadpřirozené entity přebývají v různých objektech, a proto jsou ke starým fetišům přidávány fetiše stále nové. Příliš mnoho těchto fetišů ovšem způsobuje chaos a zmatek. Proto nastupuje polyteismus, tedy mnohobožství, v němž má každý bůh svou specifickou funkci, pro kterou je předurčen. Důležitou roli zde začínají sehrávat i kněží, kteří přináší bohům různé oběti, aby si zajistili jejich náklonnost. V průběhu této fáze člověk začíná věřit v magii a podobné aktivity. Nejrozvinutějším stádiem je pak monoteismus, kdy nadpřirozené schopnosti přebírá pouze jediný bůh, který kontroluje všechny aktivity na světě. City a představivost začínají pomalu ustupovat před myšlením a racionalitou. Podle Augusta Comta se naše společnost v teologickém stadiu nacházela do roku 1300.", "section_level": 2}, {"title": "Metafyzické stadium.", "content": "Na teologické stadium postupně navazuje okolo roku 1300 stadium metafyzické (neboli abstraktní). Lidé v tomto období věří ve všemohoucí sílu boha, jehož existence je stále nezpochybnitelná, bůh ovšem dostává úplně jinou podobu a význam. Již nestojí přímo za vším, co se na zemi děje a do každodenních událostí tolik nezasahuje. V důsledku menší moci nad každodenním děním dostává bůh daleko abstraktnější podobu. Společnost klade daleko větší důraz na svůj vlastní rozum a racionalitu a nespoléhá již tolik na svou představivost. Člověk si začíná klást daleko více otázek, snaží se vnímat věci okolo sebe, porozumět jim a následně je i vysvětlit. Díky tomuto způsobu uvažování získává daleko lepší přehled o uspořádání řádu přírody a prostředí, ve kterém žije. V této fázi jsou nadpřirozené síly častokrát nahrazovány jinými abstraktními silami. Za takovou tajemnou, abstraktní sílu je lidmi často považována i samotná příroda. Toto stádium má mnoho společných rysů s deismem, který nezpochybňuje existenci vyšší moci v podobě např. boha, ovšem vnímá ho jako subjekt, který do dění nezasahuje. Metafyzické stadium je na přelomu 18. a 19. století nahrazeno stadiem pozitivním.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitivní stadium.", "content": "V pozitivním (neboli vědeckém) stadiu společnost dochází k závěru, že absolutní poznání není možné a hledá vědecké zákonitosti, následnosti a podobnosti mezi jevy, hledá vysvětlení, založená na pozorování, pokusu a porovnávání. Všechna tato fakta klasifikuje na základě čistého rozumu a prostřednictvím vědeckého myšlení. V tomto stadiu již člověk neusiluje o absolutní vědění, ale o přesné poznání zákonitostí v přírodě. Díky vědeckému pohledu na svět si již nevykládá jevy nadpřirozenými silami, ale je schopný si je na základě svých poznatků racionálně odůvodnit (například, že zemětřesení vzniká pohybem zemských desek nebo že nemoci jsou způsobeny viry). Pozitivní stadium se dle Comta hodí pro industriální společnost, je tedy typické pro společnost po roce 1800.", "section_level": 2}, {"title": "Přechod mezi stadii.", "content": "Podle Comta prochází třemi stadii jak společnost, tak myšlení jednotlivce. Naše vědomosti prošly všemi třemi stadii, ale každá v jiný okamžik. Různým fenoménům totiž trvá různě dlouho, než dosáhnou nejvyššího stadia. Přesto jsou na sobě závislé, protože často musí pozitivního stadia dosáhnout jeden fenomén, aby jej mohly dosáhnout také fenomény ostatní. Aby mohla pozitivního stádia dosáhnout například organika, musí být splněn předpoklad, že pozitivního stádia již dosáhla jednodušší anorganika. Přechod mezi stadii sestává podle Comta ze šesti kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Hierarchie věd.", "content": "Spolu se zákonem tří stadií se pojí rovněž koncepce hierarchie věd. Jak zdůrazňuje Comte, každá oblast lidského poznání se rozvíjí jindy a jinou dynamičností, každá z věd proto dosáhne pozitivního stadia v jiné době. V teologickém i metafyzickém stádiu existují vědy, jimž jsou nadřazeny obecné, ovšem nepoznatelné zákonitosti. S postupem k pozitivnímu stádiu tyto nepoznatelné zákonitosti pomalu mizí. Také věda se specializuje, a tím pádem tříští na menší celky. Obecnější a jednodušší vědy dosahují pozitivního stádia rychleji, každá pozdější věda poté vzniká ze základních kamenů svého předchůdce. Čím výše je tedy v hierarchii věd určitá věda postavena, tím specifičtější je předmět jejího zkoumání. Základem všech věd je matematika. Na ni se postupně nabalují další vědy: astronomie, fyzika, chemie, biologie a na závěr sociologie. Aby se jakákoliv věda z této řady mohla rozvíjet, předpokládá se plná zralost té, která stojí před ní. Sociologii Comte označuje sice za poslední, avšak zároveň za nejdůležitější ze všech věd, stojící na samém vrcholu v Comtově hierarchickém uspořádání. V uvedeném výčtu věd pak chybí psychologie, tu podle Augusta Comta za vědu považovat nelze. Lidský druh nemůže studovat své myšlení, nemůže zkoumat sám sebe. Může nanejvýš studovat své vášně, jelikož ty jsou podle Comta umístěny v odlišných orgánech nežli myšlení.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a význam.", "content": "Zákon tří stadií, který navázal na dlouhou řadu předchůdců, měl od počátku své kritiky. Jedním z nich byl Max Weber, když tvrdil, že vývoj společnosti by se neměl studovat filosoficky, ale pouze objektivně na základě pozorování. Domníval se také, že co je rozumné pro jednu společnost, nemusí jiná společnost za rozumné považovat. K dalším odpůrcům patřil anglický vědec William Whewell, který říkal, že Comtova teorie je v rozporu s historií a teorií jako takovou. Za neplatnou ji označil také ruský sociolog Nicholas Timascheff, který tvrdil, že náboženství v žádném stadiu nevymizí. Na druhé straně však zákon tří stadií pronikavě ovlivnil nejen mnoho filosofů a vědců, ale stal se i pevnou součástí všeobecného vzdělání. Teorii obdivoval například Charles Darwin, jenž považoval za velkolepou zejména ideu teologického stadia. Americký sociolog Emory Bogardus Comtovu teorii rozšířil připojením čtvrtého stadia, které označil za stadium socializovaného myšlení. S velkým zájmem Comta studoval také Tomáš Garrigue Masaryk, který se ztotožňoval s jeho názory na moderní dobu, a doslovně přejal Comtovu definici moderní doby jako krizového období přechodu k novému životnímu řádu. Také indický učenec V. K. Maheshwari chápe zákon tří stadií jako jeden ze základních platných zákonů o společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zákon tří stadií tvoří jádro filosofie dějin francouzského myslitele Augusta Comta (1798–1857). Jedná se o teorii vývoje lidského vědění, který v zákonité posloupnosti prochází třemi stádii – teologickým, metafyzickým a pozitivním. Různými stádii vývoje Auguste Comte popisoval pokrok v lidské společnosti, ale i způsoby uvažování jedince, které prochází stejnými fázemi. Zákon tří stádií, jako součást a hlavní složku sociální dynamiky, popsal ve svém díle „Kurs pozitivní filozofie“.", "tgt_summary": "The law of three stages is an idea developed by Auguste Comte in his work \"The Course in Positive Philosophy\". It states that society as a whole, and each particular science, develops through three mentally conceived stages: (1) the theological stage, (2) the metaphysical stage, and (3) the positive stage.", "id": 888678} {"src_title": "Žluna zelená", "tgt_title": "European green woodpecker", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří silný špičatý zobák, vhodný k rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá k zachytávání na kmeni stromů, a nepříliš dlouhý, přesto silný ocas, který má funkci opěrnou. Má olivově zelený hřbet, bělavou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase (žlutý kostřec, zvláště patrný v letu), šedé končetiny, červené temeno a s výjimkou poddruhu \"P. v. sharpei\" (žluna zelená španělská) i černou obličejovou masku. Jednotlivá pohlaví se zbarvením liší, výrazný vous táhnoucí se od zobáku má samec černo-červený, samice čistě černý. Obě pohlaví však mají červené celé temeno (čímž se liší od žluny šedé). Mladí ptáci mají na lících a břiše tmavé skvrny v řadách a matně červené temeno. Prachový šat chybí. Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou (\"Picus canus\"), která je o něco menší, má zelené břicho, černý vous na lících jen mírně naznačený a jejíž volání zní melancholičtěji a na konci klesá. Liší se i tím, že samec má jen červenou skvrnu na čele a samička není zbarvena červeně vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Žluna zelená celoročně obývá světlé (řídké) listnaté i smíšené lesy, zahrady a ovocné sady i větší parky ve městech s dostatečným porostem starých a mohutných stromů, příp. aleje starých stromů. Občas šplhá i na budovách. Souvislým lesům se vyhýbá. Žluna se zdržuje jednotlivě. Podobně jako datlové a strakapoudi šplhá po stromech, ale na rozdíl od nich často poskakuje po zemi, kam slétává za potravou. Hnízdí v dutinách stromů, přičemž hnízdní dutinu s nevelkým okrouhlým vletovým otvorem vytesává v nahnilých, suchých nebo ztrouchnivělých kmenech stromů. Sekání dutiny trvá ptačímu páru asi 14 dní, může však trvat i déle než tři týdny. Přes léto dutina slouží jako hnízdiště, v zimě především jako místo k nocování. Obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků a občas zahnízďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách. Let je dlouze vlnitý, se zvučnými rázy křídel; střídá se mávání křídel s fází, kdy jsou křídla přitisknuta k tělu. Na rozdíl od většiny datlovitých bubnuje zřídka. (Bubnování je rychlé klepání zobákem do rezonujícího dřeva, příp. plechu.) Mnohem častější je hlasový projev. Od časného jara se ozývá hlasitým jásavě znějícím \"kli–kli–kli–kli\". Jiní autoři přepisují znění hlasu jako \"glyglygly...\", \"glyk glyk glyk glyk\" aj. Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které vyhrabává ze země zobákem. Dospělce, larvy i kukly chytá na lepkavý velmi dlouhý vychlípitelný jazyk, kterým rejdí v mraveništi jako mucholapkou. Požírá i jiný hmyz, často jej loví tak, že jazykem prozkoumává štěrbiny v kůře, méně jej vysekává zobákem pod kůrou stromů nebo v kmeni. Příležitostně „kroužkuje“ stromy, tzn. naklovává kůru až na lýko a olizuje mízu. Občas navštíví včelí úly, zejména v zimě. Hnízdí jednou ročně od dubna do července. Na holý podklad dutiny pokrytý třískami po tesání klade 6 (2 až 8) čistě bílých vajec velikosti 31,2 × 23,3 mm. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče 15–17 dní. Samička zahřívá vajíčka během dne a sameček ji pravidelně střídá; v noci sedí na vejcích vždy jen sameček. Mláďata se líhnou skoro holá a slepá, jejich vývoj pokračuje dosti rychle, takže za 19 až 21 dní dutinu opouštějí, ale rodiče je ještě dva týdny krmí. Hlavní potravu mláďat tvoří mravenci, které jim rodiče přinášejí v jícnu. Během srpna až října se rodiny rozpadají, přičemž dospělé žluny jsou věrné svému hnízdišti, málokdy se vzdalují ze svého okrsku, zatímco mladí se rozlétají a osidlují nová teritoria, která jsou vzdálena zpravidla do několika desítek kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v ČR.", "content": "Vyskytuje se na celém území České republiky. Je prokázán pravidelný každoroční výskyt druhu, přičemž v letech 1985–1995 se uvádí 9000 až 18 000 hnízdících párů a 6000 až 12 000 zimujících jedinců. Patrně s úbytkem listnatých a smíšených lesů a kvůli užívání pesticidů počet žlun poklesl. Týž pramen označuje populační trend (výskyt či hnízdění) v letech 1973–1995 parametrem: „ubývání početnosti v rozmezí 20 % až 50 %“. O zřejmě mírně klesajícím trendu hovoří .", "section_level": 1}], "src_summary": "Žluna zelená (\"Picus viridis\") je středně velký šplhavý pták z čeledi datlovitých. Hojně se vyskytuje v západní Asii a celé Evropě s výjimkou Irska, většinového území Skandinávského poloostrova a několika středozemních ostrovů, což ji činí jedním z nejrozšířenějších evropských zástupců své čeledi.", "tgt_summary": "The European green woodpecker (\"Picus viridis\") is large green woodpecker with a bright red crown and a black moustache. Males have a red centre to the moustache stripe which is absent in females. It is resident across much of Europe and the western Palearctic but in Spain and Portugal it is replaced by the similar Iberian green woodpecker (\"Picus sharpei\"). The European green woodpecker spends much of its time feeding on ants on the ground and does not often 'drum' on trees like other woodpecker species. It is a shy bird but usually draws attention with its loud calls. A nest hole is excavated in a tree; four to six eggs are laid which hatch after 19–20 days.", "id": 56348} {"src_title": "Jared Padalecki", "tgt_title": "Jared Padalecki", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v San Antoniu v Texasu Sharon a Geraldovi Padaleckim. Prarodiče z otcovy strany pochází z Polska. Má staršího bratra Jeffa a mladší sestru Megan. Ve 12 letech začal navštěvovat herecké kurzy. Navštěvoval James Madison High School v San Antoniu. V roce 1998, Padalecki a jeho spolužák Chris Cardenas vyhráli National Forensic League (\"Národní řečnická liga\") v kategorii dvojic. Padalecki v roce 1999 zvítězil v soutěži \"Claim to Fame\" televizní stanice FOX; následně se zúčastnil Teen Choice Awards, kde potkal svého současného manažera. Po dokončení střední školy v roce 2000 se odstěhoval do Los Angeles, kde zahájil svoji hereckou kariéru, přestože získal stipendium na Texaskou univerzitu (University of Texas).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho první rolí byla malá role v rodinném filmu \"Já a táta\" (1999). V roce 2000 získal roli Deana Forestera v úspěšném seriálu \"Gilmorova děvčata\", kde hrál až do roku 2005. Během této doby se objevil v několika televizních filmech, jako \"Silent Witness\", \"Close To Home\" a filmu stanice Disney Channel \"Prsten věčného světla\", a seriálech jako \"Pohotovost\". V roce 2004 hrál spolu s Mary-Kate a Ashley Olsenovými ve filmu \"Jeden den v New Yorku\" a také v thrilleru \"Let Fénixe\" spolu s Dennisem Quaidem a Hughem Lauriem. V roce 2005 s Elishou Cuthbert, Paris Hilton a Chadem Michaelem Murrayem hrál v hororu \"Dům voskových figurín\". Téhož roku se objevil v dalším hororu \"Cry Wolf\". V roce 2005 byl rovněž obsazen do role Sama Winchestera v seriálu \"Lovci duchů\". Hlavní roli Thomase Kinkadea ztvárnil v roce 2008 ve filmu \"Vánoční chaloupka\". Padalecki hrál hlavní roli v remaku hororu \"Pátek třináctého\" (2009).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Své zasnoubení s herečkou Genevive Cortese oznámil v lednu roku 2010. Dvojice se vzala 27. února 2010. Jejich syn Thomas Colton Padalecki se narodil 19. března 2012. Jejich druhý syn Austin Shepherd Padalecki se narodil 22. prosince 2013. Dcera Odette Elliott Padalecki se narodila 17. března 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jared Tristan Padalecki (* 19. července 1982, San Antonio, Texas, USA) je americký herec známý ze seriálů \"Gilmorova děvčata\" a \"Lovci duchů\" nebo filmů \"Jeden den v New Yorku\", \"Dům voskových figurín\" a \"Pátek třináctého\".", "tgt_summary": "Jared Tristan Padalecki (born July 19, 1982) is an American actor. He is best known for playing the role of Sam Winchester in the TV series \"Supernatural\". He grew up in Texas and rose to fame in the early 2000s after appearing on the television series \"Gilmore Girls\" as well as the films \"New York Minute\" (2004) and \"House of Wax\" (2005).", "id": 2218543} {"src_title": "Kapitálky", "tgt_title": "Small caps", "src_document": [{"title": "Pravé a nepravé kapitálky.", "content": "Kapitálky jsou samostatným řezem písma, nejsou jen zmenšenou kopií znaků základního řezu. Tloušťka tahů bývá stejná jako u odpovídajících minuskulí. Pokud není k dispozici kapitálkový řez písma (případně ho program neumí využít), umožňují některé programy vykreslit „nepravé kapitálky“ tím, že použijí základní řez, který o něco zmenší (typicky na zhruba 70–75 % původní velikosti). Takto zmenšené verzálky se však od pravých kapitálek liší v tloušťce tahů, proporcích znaků a mezer mezi nimi. Nepravé kapitálky proto v textu vypadají světleji než okolní text.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kapitálky se používají pro vyznačování, tzn. zvýraznění či odlišení částí textu, obdobně jako kurzíva. Kapitálky se často používají pro vyznačení jmen nebo názvů, protože vzbuzují slavnostní až honosný dojem. V anglofonním prostředí se kapitálky někdy používají pro zkratky a akronymy uprostřed běžného textu (s výjimkou osobních jmen), např. NATO. Kapitálky se také používají pro vyznačení počátku kapitoly (případně s iniciálou), kdy je jimi zvýrazněna první řádka či fráze. Pro použití kapitálek existují v některých jazycích zvláštní pravidla. Například v němčině dlouho neexistovalo verzálkové ß (ostré \"s\"), což, aplikováno pro kapitálky, vyžadovalo a stále ve velké míře vyžaduje místo ß sázet . Některé sázecí programy dokáží při použití pravých kapitálek v odpovídajícím formátu písma takové úpravy provést automaticky. (Potřeba verzálkového ß a nesystematické používání jeho návrhů nakonec vedlo k jeho zavedení i do německých a mezinárodních norem, např. ISO/IEC 10646, a souboru Unicode (U+1E9E \"LATIN CAPITAL LETTER SHARP S\"), a k zavedení jeho používání i v některých periodických tiskovinách, např. v samotném titulu Gießener Zeitung. Běžné to však zatím není a neodpovídá to ani závazným pravidlům německého pravopisu.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitálky jsou vyznačovací řez písma latinky, u kterého mají písmena tvar verzálek (velkých písmen), avšak velikost běžných malých písmen, minuskulí.", "tgt_summary": "In typography, small capitals (usually abbreviated small caps) are lowercase characters typeset with glyphs that resemble uppercase letters (\"capitals\") but reduced in height and weight, close to the surrounding lowercase (\"small\") letters or text figures. This is technically a case-transformation, but a substitution of glyphs, although the effect is often simulated by case-transformation and scaling. Small caps are used in running text as a form of emphasis that is less dominant than all uppercase text, and as a method of emphasis or distinctiveness for text alongside or instead of italics, or when boldface is inappropriate. For example, the text \"Text in small caps\" appears as Tᴇxᴛ ɪɴ sᴍᴀʟʟ ᴄᴀᴘs in small caps. Small caps can be used to draw attention to the opening phrase or line of a new section of text, or to provide an additional style in a dictionary entry where many parts must be typographically differentiated. Well-designed small capitals are not simply scaled-down versions of normal capitals; they normally retain the same stroke weight as other letters and have a wider aspect ratio for readability. Typically, the height of a small capital glyph will be one ex, the same height as most lowercase characters in the font. In fonts with relatively low x-height, however, small caps may be somewhat larger than this. For example, in some Tiro Typeworks fonts, small caps glyphs are 30% larger than x-height, and 70% the height of full capitals. To differentiate between these two alternatives, the x-height form is sometimes called petite caps, () preserving the name \"small caps\" for the larger variant. OpenType fonts can define both forms via the \"small caps\" and the \"petite caps\" features. When the support for the petite caps feature is absent from a desktop-publishing program, x-height small caps are often substituted. ", "id": 1345383} {"src_title": "Třída Cleveland", "tgt_title": "Cleveland-class cruiser", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Vývoj třídy byl zahájen roku 1938. Původně se mělo jednat o menší křižníky (výtlak 8000 t) respektující omezení daná Washingtonskou konferencí. Po vypuknutí války v Evropě omezení padla a bylo rozhodnuto dále rozvíjet vyzkoušenou konstrukci předcházející třídy \"St. Louis\". Při konstrukci třídy \"Cleveland\" byl kladen důraz na lepší protiletadlovou výzbroj a větší dosah, než tomu bylo u předchozích tříd. Celkem bylo objednáno 52 křižníků této třídy. Do stavby se zapojily americké loděnice New York Shipbuilding Corp. v Camdenu, Newport News Shipbuilding and Dry Dock Co. v Newport News, Bethlehem Steel Corp. ve Fore River v Quincy a William Cramp & Sons Shipbuilding Co. ve Filadelfii. Stavební program však výrazně ovlivnil průběh války. Celkem 27 jednotek bylo dokončeno v podobě lehkých křižníků. Nedostatek letadlových lodí vedl k nouzovému řešení a devět trupů bylo dokončeno jako letadlové lodě třídy \"Independence\". Stavba dalších křižníků byla zrušena, neboť ke konci války už byly nadbytečné. Stavba křižníků \"Buffalo\" a \"Newark\" byla zrušena už roku 1940, aby se loděnice Federal Shipbuilding and Drydock Company v Kearny mohla soustředit na stavbu torpédoborců. Stavba křižníku \"Galveston\" byla přerušena a dokončen byl až roku 1958 jako raketový křižník. Roku 1942 bylo rozhodnuto, že křižníky (CL-106 až 118) budou dokončeny podle vylepšeného projektu lišícího se především kompaktnější nástavbou s jediným komínem, což zlepšovalo problém s přetížením nástaveb a zefektivňovalo využití protiletadlových kanónů. Tato verze je označována jako třída \"Fargo\". Dokončeny ale byly pouze dvě jednotky a stavba ostatních zrušena. Jednotky třídy \"Cleveland\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základní výzbroj tvořilo dvanáct 152mm kanónů ve třídělových věžích, doplněných stejným počtem 127mm kanónů ve dvoudělových věžích, osmi 40mm kanóny a třinácti 20mm kanóny. Složení lehké výzbroje se u jednotlivých plavidel lišilo. Neseny byly dva katapulty a čtyři hydroplány (Curtiss SOC Seagull, Vought OS2U Kingfisher). Pohonný systém tvořily čtyři kotle Babcock & Wilcox a čtyři převodové turbíny General Electric o celkovém výkonu 100 000 shp. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,5 uzlu. Dosah byl 11 000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Během války byly křižníky vybavovány novými radary a byla upravována jejich protiletadlová výzbroj. První plavidla měla nástavby částečně z hliníkových slitin, kvůli nedostatku hliníku ale za války výroba přešla na nástavby z těžší oceli. Společně s vysoko položenými novými radary to výrazně zhoršovalo stabilitu křižníků.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Za druhé světové války bylo do služby přijato 22 křižníků. Za války byla naprostá většina křižníků nasazena v Pacifiku, v menší míře v Evropě a Středomoří. Bojový křest prodělal křižník \"Cleveland\" roku 1942 během operace Torch. V Pacifiku křižníky především tvořily doprovod rychlých letadlových lodí. Ostřelovaly také pozemní cíle (např. na Okinawě). \"Columbia\", \"Denver\", \"Santa Fe\", \"Mobile\", \"Vincennes\" a \"Miami\" se roku 1944 účastnily bitvě u Leyte. Žádný z nich nebyl během války ztracen. Křižníky byly vyřazeny do roku 1950 (jediný \"Manchester\" do roku 1956) a následně drženy nějaký čas v rezervě. \"Manchester\" prodělal tři nasazení v korejské válce, kde získal devět vyznamenání Battle Star. Křižník \"Atlanta\" byl výrazně přestavěn na cílovou loď určenou ke zkouškám odolnosti proti výbuchům (operace Sailor Hat).", "section_level": 1}, {"title": "Přestavba na raketové křížníky.", "content": "Šest vyřazených křižníků (\"Galveston\", \"Little Rock\", \"Oklahoma City\", \"Providence\", \"Springfield\" a \"Topeka\") bylo později rozsáhle přestavěno na raketové křižníky tříd \"Galveston\" a \"Providence\". Vyřazeny byly do roku 1979. Raketový křížnk \"Little Rock\" se dochoval jako muzejní loď v Buffalo and Erie County Naval & Military Park v Buffalu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Cleveland byla třída lehkých křižníků amerického námořnictva z období druhé světové války. Je to vůbec nejpočetnější třída křižníků v historii. Celkem bylo objednáno 52 lehkých křižníků této třídy. Dokončeno jich bylo 28 (jeden až jako raketový křižník), trup devíti dalších byl přestavěn na lehké letadlové lodě třídy \"Independence\", 13 křižníků bylo přeobjednáno v upravené podobě jako \"třída Fargo\" a stavba ostatních byla zrušena. Třída \"Fargo\" se lišila především kompaktnější nástavbou s jedním komínem (stejně se lišily těžké křižníky třídy \"Oregon City\" od původní třídy \"Baltimore\"). Křižníky byly ve službě v letech 1942–1956. Intenzivně byly nasazeny za druhé světové války, přičemž žádný nebyl ztracen. Šest jednotek bylo později přestavěno na raketové křižníky tříd \"Galveston\" a \"Providence\".", "tgt_summary": "The \"Cleveland\" class was a group of light cruisers built for the U.S. Navy during World War II, and were the most numerous class of light cruisers ever built.", "id": 1736931} {"src_title": "František Kaberle", "tgt_title": "František Kaberle", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "František Kaberle s hokejem začínal v rodném Kladně, kde se také poprvé, v sedmnácti letech, dostal do A-týmu mužů. Zde odehrál čtyři sezóny a odešel za nabídkou, která přišla ze švédského MoDo Hockey Örnsköldsvik. Roku 1995 si poprvé oblékl národní dres a odjel na mistrovství světa. Od té doby nechyběl na žádném mistrovství až do roku 2001. Z této série si odvezl čtyři zlaté medaile (1996, 1999, 2000, 2001). Po úspěších, kterých dosáhl na mistrovstvích světa a ve švédské Elitserien, na sebe nenechal dlouho čekat draft do klubu NHL Los Angeles Kings, který přišel v roce 1999. Z Los Angeles byl postupem času vyměněn do Atlanty Thrashers, kde se v sezóně 2001/2002 a 2003/2004 stal nejproduktivnějším obráncem týmu. Když nastala v NHL stávka, Kaberle se vrátil do rodného Kladna, kde nastoupil v dresu tamního týmu. Avšak v sezóně přišla nabídka opět z MoDo, kam se rozhodl přestoupit. Po mistrovství světa v roce 2005, odkud si přivezl opět, již pátou, zlatou medaili, přestoupil do Carolina Hurricanes, kde se celému týmu podařilo vybojovat Stanley Cup. Zde měl velký podíl ve finálovém zápase svojí vítěznou brankou do sítě Edmontonu Oilers v sedmém zápasu série. Roku 2006 byl poprvé vybrán do reprezentačního kádru, který se zúčastnil olympijských her v Turíně. Poté, co se nedohodl na nové smlouvě s týmem HC GEUS OKNA Kladno, přestoupil v červenci 2010 do týmu HC Eaton Pardubice, kde podepsal roční kontrakt. Po vypršení smlouvy přestoupil společně s Adamem Svobodou do týmu HC Plzeň 1929 za obránce Václava Benáka. Po sezóně v Plzni neprodloužil a ukončil kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho otec, František Kaberle, je bývalým hokejistou. Hokejistou je i jeho mladší bratr Tomáš Kaberle. František Kaberle je rozvedený, s bývalou manželkou Kateřinou má dcery Francescu a Vanessu.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Kaberle (* 8. listopadu 1973 Kladno) je bývalý český hokejový obránce. V roce 2008 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Hokeji se věnoval i jeho mladší bratr Tomáš a jejich otec František.", "tgt_summary": "František \"Frank\" Kaberle () (born November 8, 1973) is a Czech former professional ice hockey defenceman. His playing career extended over 20 seasons, most notably in the National Hockey League with the Los Angeles Kings, Atlanta Thrashers, and the Carolina Hurricanes.", "id": 622051} {"src_title": "Lorenzova křivka", "tgt_title": "Lorenz curve", "src_document": [{"title": "Konstrukce Lorenzovy křivky.", "content": "Ukažme konstrukci Lorenzovy křivky na příkladě měření diverzifikační schopnosti skóringového modelu. Konstrukce Lorenzovy křivky je založena na definici tzv. \"distribučních funkcí dobrých a špatných klientů\". Označme formula_1 obor hodnot skóringové funkce formula_2. Potom pro každou hodnotu skóre formula_3 definujme distribuční funkci dobrých klientů formula_4 jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný \"dobrý klient\" (viz skóringový model) bude mít skóre menší než formula_5, a distribuční funkci špatných klientů formula_6 jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný \"špatný klient\" bude mít skóre menší než formula_5. Explicitní distribuční funkce formula_4 a formula_6 v praxi zpravidla neznáme, proto je nejčastěji nahrazujeme konzistentními odhady. Funkci formula_4 odhadujeme jako poměr počtu dobrých klientů se skóre menším než formula_5 ku počtu všech dobrých klientů a funkci formula_6 jako poměr počtu špatných klientů se skóre menším než formula_5 ku počtu všech špatných klientů. Nakonec definujeme Lorenzovu křivku jako množinu bodů formula_14, kde formula_3 nabývá všech hodnot použité skóringové funkce. Takto zkonstruovaná Lorenzova křivka potom leží uvnitř jednotkového čtverce a spojuje protilehlé vrcholy, viz obrázek. Čím větší má náš model diverzifikační schopnost, tím více se Lorenzova křivka přibližuje stranám čtverce.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a vysvětlení.", "content": "Lorenzovka křivka je funkce, která je vyobrazena na jednotkovém čtverci 1. kvadrantu. Celkový součet je vyobrazen na ose „Y“ a na ose „X“ se zobrazuje dané procento populace, příjmů nebo jakéhokoliv jiného objektu, který je zkoumán. Na ose „Y“ se tedy zobrazuje podíl, jaký daný počet prvků na ose „X“ je zastoupen z celkového množství podílu. Data se vždy seřadí vzestupně. To vytváří charakteristický tvar Lorenzovy křivky pod diagonálou, což odráží míru nerovnoměrného rozdělení. Díky vzestupnému řazení dat máme jistotu, že daná funkce je vždy konvexní. Když si tyto fakta ukážeme na příkladu, můžeme třeba prohlásit, že spodních 20% domácností čerpá 12% z celkových příjmů (viz: Paretův princip). Na Lorenzově křivce můžeme rozeznávat dva extrémy, prvním z nich je perfektní rovnoměrné rozdělení, kdy všichni lidé mají stejný příjem. V tomto případě se vždy podíl populace zobrazené na ose „X“ vždy musí rovnat i podílu z celkového množství na ose „Y“. Tato funkce lze jasně ilustovat přímkou y=x. Tento jev se nazývá jako dokonalá linie rovnosti. Druhým extrémem je perfektní nerovnoměrné rodělení, což v praxi znamená, že jedna osoba vlastní vše a všichni ostatní nemají žádný příjem. V tomto případě je Giniho koeficient roven 0 (Giniho koeficient je poměr plochy mezi oblastí pod Lorenzovo křivkou dané situace a perfektním rovnoměrném rozdělení. Vzhledem k tomu, že perfektní rovnoměrné rozdělení má vždy větší nebo rovnou hodnotu, tak výsledek je tedy číslo mezi 0 a 1, z toho plyne, že čím vyšší číslo to je, tím se zvyšuje nerovnoměrnější rozdělení). formula_16 Tento vzorec vyjadřuje Giniho koeficient, přesnější grafické vysvětlení je přímo na stránce Giniho koeficient.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad použití Lorenzovy křivky.", "content": "Představme si, že osa „X“ neboli formula_17zobrazuje procento populace a osa „Y“ neboli formula_18procento bohatství ve společnosti (alternativně také důchodu), pak Lorenzova křivka (plná čára nahoře) uvádí například, že 40 % populace oné společnosti vlastní 10 % z veškerého bohatství v této společnosti (alternativně, že na ni připadá 10 % důchodu). Tečkovaná čára grafu by zobrazovala rovnostářskou společnost, kdy všichni jedinci dosahují identické úrovně bohatství (alternativně: stejné úrovně důchodu). V příkladu jsme si tedy rozdělili společnost na pětiny a v každé je jejich procento bohatství ve společnosti odlišné, což také znamená, že společnost nedosahuje identické úrovně bohatství. Dále jsme si do příkladu zavedli četnost, která je uvedena v Kč. Z četnosti můžeme lehce získat procentuální podíl v konkrétní pětině. Tento procentuální podíl bychom získali vydělením, když bychom dělili četnost konkrétní pětiny sumou všech četností. Tedy například u 2.pětiny formula_19 V posledním sloupci tu máme kumulativní četnost, která nám ukazuje, jaký podíl bohatství ve společnosti má konkrétní pětina spolu se všemi ostatními pětiny, které jsou na ose „X“ neboli formula_17 zobrazovány menšími hodnoty.) Když mluvíme o kumulativní četnosti v tomto případě, tak vždycky na konci musí mít hodnotu 1. Důvodem je, že se bavíme o kumulativní četnosti podílu, kde celkový podíl musí být vždy jedna. Pod tímto textem můžeme vidět tabulku hodnot, kde jsou názorně ukázané hodnoty u konkrétních pětin obyvatelstva. Celé grafické znázornění je ale pod tabulkou, které je úplně typickým příkladem Lorenzovy křivky", "section_level": 1}], "src_summary": "Lorenzova křivka je jedním z nejpoužívanějších způsobů grafického znázornění diverzifikace. V ekonomii se s ní často setkáváme především při grafickém znázorňování nerovnoměrnosti rozdělení důchodů či bohatství v populaci nějakého celku. Základem těchto výpočtů je seznam jednotlivých příjmů nebo aktiv seřazených vzestupně zleva doprava. Další použití můžeme hledat při popisu nerovnosti mezi velikostí jednotlivců v ekologii a při studiu biologické diverzity, kde je úhrnný podíl druhů vykreslen úhrnným podílem jednotlivců. Mezi další použití patří například hodnocení skóringových modelů. Tato křivka je vnímána jako graf znázorňující podíl celkového příjmu nebo bohatství spodních x% lidí na ose „X“. Velmi časté je používání křivky u rozdělení příjmů, kde u dolního x% domácností se ukazuje, jaké procento (y%) z celkového příjmu mají. Procento domácností je vyneseno na ose x, procento příjmu na ose y. Křivka může být také použita pro ukázku distribuce aktiv. Toto použití mnoho ekonomů považuje za nejlepší měřítko sociální nerovnosti.", "tgt_summary": "In economics, the Lorenz curve is a graphical representation of the distribution of income or of wealth. It was developed by Max O. Lorenz in 1905 for representing inequality of the wealth distribution. The curve is a graph showing the proportion of overall income or wealth assumed by the bottom \"x\"% of the people, although this is not rigorously true for a finite population (see below). It is often used to represent income distribution, where it shows for the bottom \"x\"% of households, what percentage (\"y\"%) of the total income they have. The percentage of households is plotted on the \"x\"-axis, the percentage of income on the \"y\"-axis. It can also be used to show distribution of assets. In such use, many economists consider it to be a measure of social inequality. The concept is useful in describing inequality among the size of individuals in ecology and in studies of biodiversity, where the cumulative proportion of species is plotted against the cumulative proportion of individuals. It is also useful in business modeling: e.g., in consumer finance, to measure the actual percentage \"y\"% of delinquencies attributable to the \"x\"% of people with worst risk scores.", "id": 1946196} {"src_title": "Keyhole Markup Language", "tgt_title": "Keyhole Markup Language", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "KML byl vyvinut firmou Keyhole, Inc. jako API pro její virtuální glóbus \"Earth Viewer\". V roce 2004 firmu koupila společnost Google, Inc. a produkt přejmenovala na Google Earth.", "section_level": 1}, {"title": "Vztažné souřadnicové systémy.", "content": "Geoprvky standardu KML (bod, linie, plocha, aj.) využívají pro lokalizaci souřadnicový systém WGS84 ve tvaru celých stupňů. Výšky vztažných bodů prvků nejsou povinné (H = 0 m) a pokud jsou uvedeny tak je jejich vztažný systém EGM96.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Primární využití KML ze strany Google je pro její mapové aplikace Google Earth (virtuální glóbus), Google Maps (webový mapový server) a Google Mobile (přístup ke geodatům-mapám v mobilních zařízení). Díky tomu, že se verze KML 2.2 stala standardem OGC, získává KML popularitu a tvůrci nejen GIS software se ho snaží začlenit do svých produktů. Na internetu již existují zajímavé aplikace využití KML pro prezentaci geografických informací (geodat). Nejvýznamnějším příkladem je vizualizace intenzity zemětřesení pomocí KML (geograficky a časově lokalizované).", "section_level": 1}, {"title": "Soubory KML a KMZ.", "content": "Primárním formátem je soubor KML (aplikace XML), jenž má MIME typ \"application/vnd.google-earth.kml+xml\". Existuje i rozšiřující verze textového souboru KML, jímž je formát KMZ s MIME \"application/vnd.google-earth.kmz\". KMZ je ve skutečnosti přejmenovaná přípona archívu ZIP. Obsahuje kořenový KML soubor doc.kml a vedle něho můžou být ještě dodatečné soubory (JPEG, aj.) pro textury. Nejznámější využití KMZ je pro prezentaci vizualizace 3D objektů vytvořených např. v software Google SketchUp, v prostředí Google Earth.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad KML 2.2 (geoprvek - bod).", "content": " „http://del.icio.us/tag/wiki“ zobrazila všechny nedávné záložky označené tagem „wiki“. Bylo také možné zobrazit záložky přidané podobně smýšlejícími uživateli. Del.icio.us měla „hotlist“ na své domovské stránce a také stránky „populárních“ a „nedávných“ záložek, což dělalo ze stránky zdroj internetových fenoménů a trendů. Mnoho vlastností přispělo k tomu, že byla Del.icio.us jednou z nejpopulárnějších služeb pro společenské záložkování. Je to například jednoduché rozhraní webových stránek, pro člověka čitelná URL, neotřelý název domény, jednoduché REST API a RSS zdroje. Použití Del.icio.us bylo zdarma. Zdrojový kód stránky není dostupný, ale uživatelova data byla volně stažitelná přes API webové stránky ve formátech XML nebo JSON, mohou být také exportována do standardního formátu záložek Netscape. Všechny záložky uložené v Del.icio.us byla standardně veřejně viditelné, uživatelé ovšem mohou některé záložky označit za soukromé. Importované záložky jsou standardně soukromé. Veřejný přístup je preferován; stránka není zaměřena na ukládání sbírek soukromých („nesdílených“) záložek. Výpisy odkazů, výpisy tagů, síťové odznaky, RSS zdroje a další služby je možné použít pro zobrazení záložek na weblozích.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem Del.icio.us byl Muxway, blog s odkazy, který vyrostl z textového souboru, jež Schachter udržoval, aby měl přehled o odkazech z Memepoolu. V září 2003 Schachter vydal první verzi Del.icio.us. V březnu 2005 odešel z práce aby se mohl naplno věnovat Del.icio.us a v dubnu 2005 dostal investici přibližně 2 miliony dolarů od investorů jako Union Square Ventures a Amazon.com. Yahoo! získalo Del.icio.us 9. prosince 2005. Různé odhady naznačují že bylo prodáno za částku mezi 15 a 30 miliony amerických dolarů. Existuje několik konkurenčních služeb pro společenské záložkování a navíc pár open source klonů.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Jméno domény „del.icio.us“ je příklad doménového hacku, nekonvenční kombinace písmen za účelem utvoření slova nebo fráze. Del.icio.us sice není první doménou tohoto typu, je ale nejznámějším a nejpoužívanějším doménovým hackem. \"Delicious.com\" a \"delicious.us\" přesměrovávaly na webovou stránku del.icio.us; dnes fungoje pouze původní doména. 6. září 2007 řekl Schachter že se jméno stránky může změnit na „Delicious“ po předesignování stránek neznámého data.", "section_level": 1}], "src_summary": "Del.icio.us (výslovnost „delišs“, anglicky chutný) byla webová služba umožňující ukládání, sdílení a objevování záložek (uživatelem uložených internetových odkazů). Stránka byla založena Joshuou Schachterem ke konci roku 2003 a byla koupena společností Yahoo! v roce 2005. V roce 2007 více než tři miliony uživatelů a 100 milionů záložkovaných URL. V roce 2017 byla koupena Maciejem Ceglowskim, autorem serveru pinboard.in, a přepnuta do \"read-only\" režimu. Služba nyní neumožňuje nové registrace a nové záložky, ale stále je možné exportovat původní.", "tgt_summary": "Delicious (stylized del.icio.us) was a social bookmarking web service for storing, sharing, and discovering web bookmarks. The site was founded by Joshua Schachter and Peter Gadjokov in 2003 and acquired by Yahoo! in 2005. By the end of 2008, the service claimed more than 5.3 million users and 180 million unique bookmarked URLs. Yahoo sold Delicious to AVOS Systems in April 2011, and the site relaunched in a \"back to beta\" state on September 27 that year. In May 2014, AVOS sold the site to Science Inc. In January 2016 Delicious Media, a new alliance, reported it had assumed control of the service. On June 1, 2017, Delicious was acquired by Pinboard, and the bookmarking service was discontinued in favor of Pinboard's paid subscription-based service. , the site is inactive.", "id": 590089} {"src_title": "System 6", "tgt_title": "System 6", "src_document": [{"title": "Aplikace.", "content": "Ve verzi System 6 byl představen program MacroMaker, který umožnil uživateli zaznamenat vstup z klávesnice a akce provedené myší, která se nazývala makra. Tyto akce bylo pak dále možné použít. MacroMaker měl unikátní uživatelské rozhraní, které vypadalo a chovalo se jako magnetofon. MacroMaker měl oproti programu Microsoft AutoMac III (který nabízel Microsoft) ale nedostatečné funkce a také byl za to velice kritizován. V Systému 6 byl také použit nástroj, nazývaný Font/DA Mover na správu písem a Desk Tools (DA). Tento nástroj byl vytvořen, protože DAS nebyly nainstalovány jako aplikace, ale místo toho byly integrovány do systému softwarových souborů, podobně jako pro drivery. To znamenalo, že DAS nemohly být řízeny pomocí finderu. Font/DA Mover byl použit také pro instalaci písem do systému 6 pro použití v softwaru, například MacWrite, Apple Word na zpracování softwaru. Font/DA Mover byl poprvé vyvinut Bertem Sloanem v roce 1985 a krátce poté byl zahrnut do systému Macintosh software jako standardní.", "section_level": 1}, {"title": "Multitasking.", "content": "Kooperativní multitasking realizoval Macintosh v březnu 1985 pomocí programu Switcher od Andy Hertzfelda, který umožnil uživateli spustit více aplikací a přepínat mezi nimi. Mnoho programů a funkcí nebylo se Switcherem kompatibilní. Switcher nebyl zařazen do operačního systému, ale bylo možné ho zakoupit od Apple samostatně. Oba systémy 5 a 6 měly místo toho zakomponován MultiFinder, který byl propracovanější. Multitasking v rámci systému Software 6 byl dobrovolný, spuštění by mohlo být nastaveno tak, aby se spouštěl Finder nebo MultiFinder. Pokud byl vybrán MultiFinder, Finder a jeho funkce nadále běžely, dokud nebyla zahájena nová činnost. MultiFinder umožnil uživatelům kolem oken běžících aplikací pro prohlížení vidět Finder ikony, jako jsou koše, nebo okna z jiné aplikace běžící na pozadí. To bylo na úkor více paměti RAM, což nebylo vždy možné – pokud jedna ze žádostí požadovala příliš velké množství paměti RAM, další nemohla být spuštěna.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení.", "content": "Systém 6 byl nekompatibilní s většinou programů, protože vývojáři softwaru třetích stran neobdrželi kopie systému před jeho vydáním, což způsobovalo již zmíněnou nekompatibilitu. První verze systému 6 měla podle Apple 66 chyb, které měly být odstraněny opravným patchem, ale hlavní chyba, zahrnující mezery písma textu na obrazovce byla odstraněna až mnohem později. Systém 6 měl několik významných omezení, které byly odstraněny jeho nástupcem, Systemem 7. Na rozdíl od novějších operačních systémů od Macintosh, System 6 a jeho apple menu nebylo přizpůsobitelné. Systém 6 podporoval 24bitovou adresaci paměti a omezenou kapacitu disku až 2 GiB a 65536 souborů na jednotku. Tato omezení byla odstraněna v Systemu 7, který umožnil, aby uživatel měnil barvy a různé další aspekty tohoto uživatelského rozhraní. Navíc System 6 neumožňoval uživatelům měnit písmo, velikosti, nebo styly pro uživatelské rozhraní prvků jako jsou menu a záhlaví okna.", "section_level": 1}], "src_summary": "System 6 (též System Software 6) je v informatice název operační systém pro počítače Macintosh s grafickým uživatelským rozhraním a monolitickým jádrem. Byl vydán společností Apple Computer v roce 1988 jako součást řady operačních systémů Mac OS. Prodej byl ukončen v roce 1991 vydáním verze System 7. Cena se při uvedení pohybovala kolem 49 US dolarů.", "tgt_summary": "System 6 (also referred to as System Software 6) is a graphical user interface-based operating system for Macintosh computers. It was released in 1988 by Apple Computer, Inc. and is part of the classic Mac OS series of operating systems. System 6 was included with all new Macintosh computers until it was succeeded by System 7 in 1991. The boxed version of System 6 cost $49 when introduced. System 6 is classed as a monolithic operating system. It features an improved MultiFinder, which allows for co-operative multitasking.", "id": 1361236} {"src_title": "Zofia Kossak-Szczucka", "tgt_title": "Zofia Kossak-Szczucka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Zofia Kossak-Szczucka pocházela z umělecké rodiny - její strýc Wojciech Kossak a dědeček Juliusz Kossak byli známí malíři, sestřenice Marie Pawlikowska-Jasnorzewska a Magdalena Samozwaniecová zase spisovatelky. Od roku 1906 pracovala jako učitelka ve Varšavě. V letech 1912-1913 studovala malířství na Škole výtvarných umění ve Varšavě, v letech 1913-1914 kresbu v Ženevě. V roce 1915 si vzala Stefana Szczuckého a odstěhovala se s ním na Volyň. Po jeho smrti v roce 1921 se odstěhovala do Slezska do obce Velké Hůrky. V roce 1925 se znovu vdala, tentokrát za Zygmunta Szatkowského.", "section_level": 2}, {"title": "Protinacistický odboj.", "content": "Za druhé světové války působila v protinacistickém odboji: spoluzaložila katolickou odbojovou organizaci \"Front Odrodzenia Polski\" a spolupracovala s řadou dalších podobných, hrála klíčovou roli v produkci tisku katolického odboje. V odboji používala krycí jméno Weronika. Ač byla považována za jednu z hlavních představitelek polského nacionalismu a antijudaismu, sehrála nezastupitelnou roli v boji Poláků proti holokaustu. V létě 1942 sepsala slavný \"Protest\", v němž popsala osud Židů umírajících v ghettech a vražděných ve vyhlazovacích táborech a vyjádřila naprostý nesouhlas katolíků a polského národa s tímto vražedným běsněním. Společně s Wandou Krahelskou založila 7. září \"Provizorní radu pro pomoc Židům\" (orig. \"Tymczasowy Komitet Pomocy Żydom\"), která se stala 8. prosince jádrem nově vzniklé Żegoty. Kossaková je považována za klíčovou osobu, jejíž energické jednání a publikační činnost přispěly ke sjednocení demokratického odboje v rámci Żegoty a je považována za ideovou matku této organizace. Zároveň se poměrně úspěšně snažila sjednocovat různé proudy demokratického odboje i v ostatních oblastech činnosti a zapojovat je do struktur Zemské armády. V samotné Żegotě však působila jen velmi krátce, měla odlišné představy o fungování organizace a dostávala se do sporů s její židovskou částí, nakonec proto organizaci opustila a v rámci katolické organizace \"Społeczna Organizacja Samopomocy\" (SOS) sloužila jako spojka mezi Żegotou a katolickými kláštery a sirotčinci skrývajícími židovské děti. V roce 1943 byla zatčena gestapem, prošla koncentračním táborem Auschwitz - Birkenau i nechvalně známým Pawiakem, obrovským štěstím pro ni bylo, že nacisté nikdy nezjistili její skutečnou totožnost. Byla odsouzena k smrti, ale s pomocí polského podzemí unikla popravě a dostala se na svobodu. V roce 1944 se účastnila Varšavského povstání.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "V roce 1945 byla členkou mise Polského červeného kříže ve Spojeném království, zde se rozhodla zůstat v exilu a vyhnout se tak pronásledování, které proti členům nekomunistického odboje rozpoutal komunistický režim v Polsku. Do Polska se vrátila v roce 1957, po uvolnění, které nastalo po smrti Stalina. Vydávání jejích děl bylo omezováno a po gradaci konfliktu s režimem, když odmítla jeho vyznamenání a sepsala ostrou kritiku komunismu, která byla čtena namísto nedělního kazání v katolických kostelích, byla až do pádu režimu vyškrtnuta z oficiálních dějin polské literatury a její díla nesměla vycházet. Je pohřbena ve vesnici Velké Hůrky. V roce 1982 jí Jad Vašem posmrtně udělil titul spravedlivá mezi národy.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Zofia Kossaková je považována za jednu z nejvýznamnějších postav polského historického románu (po Sienkiewiczovi a Kraszewském), mimo to produkovala i úspěšná díla s náboženskou tematikou. Její knihy byly přeloženy do řady jazyků, včetně češtiny. Některé její historické romány (např. \"Křižáci\") jsou plné Božích zásahů a zázraků, díky čemuž bývá některými autory řazena mezi autory fantasy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zofia Kossak-Szczucka (roz. Zofia Kossak, z prvního manželství Szczucka, z druhého manželství Szatkowska; 10. srpna 1889, Kośmin – 9. dubna 1968 Bílsko-Bělá) byla polská spisovatelka, novinářka, odbojářka a katolická aktivistka. Je považována za jednu z nejvýznamnějších polských spisovatelek 20. století, v oblasti historického románu pak za jednoho z nejlepších autorů vůbec. Její díla, z nichž nejznámější jsou romány \"Křižáci\" (1935), \"Malomocný král\" (1936) a \"Beze zbraně\" (1937), byla přeložena do 16 jazyků. Za druhé světové války byla klíčovou osobností polského protinacistického odboje, snažila se spojovat úsilí jeho jednotlivých frakcí a byla hlavní iniciátorkou a organizátorkou jeho pomoci Židům. Založila odbojové organizace \"Front Odrodzenia Polski\", \"Provizorní radu pro pomoc Židům\" a \"Żegotu\". Po válce uprchla před komunistickým režimem z Polska, v roce 1957 se vrátila, nicméně její dílo bylo komunisty potlačováno. V roce 1982 obdržela od Jad Vašem posmrtně titul spravedlivá mezi národy.", "tgt_summary": "Zofia Kossak-Szczucka (; 10 August 1889 – 9 April 1968) was a Polish writer and World War II resistance fighter. She co-founded two wartime Polish organizations: Front for the Rebirth of Poland and Żegota, set up to assist Polish Jews to escape the Holocaust. In 1943, she was arrested by the Germans and sent to Auschwitz Concentration Camp, but survived the war.", "id": 1294169} {"src_title": "Saadové", "tgt_title": "Saadi dynasty", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Saadové byli arabští šlechtici (\"šarífové\") žijící v \"Tagmadertu\" v údolí (vádí) řeky Dra. Svůj původ odvozovali od proroka Mohameda, přes jeho dceru Fatimu a jejího nejstaršího syna Hasana, kterého měla se svým manželem Alím. Tento vznešený původ byl akceptován po celou dobu jejich vlády a byl zpochybněn až v 17. století, ode kdy se spekuluje, že jsou spíše potomky Mohamedovy kojné \"Halimy\" pocházející z kmene \"Bani Sa’d\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup.", "content": "Na přelomu 15. a 16. století začali Portugalci a Španělé budovat pevnosti zprvu na marockém pobřeží, později, když si podrobili některé místní kmeny, i ve vnitrozemí. Vládnoucí marocká dynastie Vattásovců nebyla s to tomuto pronikání zabránit. Arabsko-berberské kmeny z údolí řeky Dra byly pobouřeny expanzí Evropanů a v r. 1511 se pod vedením Saadů sjednotily a postupně si nejdříve podrobily okolní kmeny a později zničily zdejší evropské pevnosti. Po r. 1541 zůstala na atlantickém pobřeží nedobyta jediná portugalská pevnost Mazagan. Saadové pokračovali ve svém tažení a r. 1554 vyhnali Vattásovce a založili vlastní dynastii se sídlem v Marrakéši.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol.", "content": "Hlavním nepřítelem Saadů zůstávali Portugalci, naopak se Španělskem se spojili proti Turkům, aby uhájili středomořské pobřeží. Po porážce Turecka v bitvě u Lepanta připravili Portugalci invazi do Maroka. V r. 1578 v \"bitvě u Ksar el-Kébir\" (\"bitva tří králů\") v marockém vnitrozemí však byli na hlavu poraženi a jejich král Šebestián I. padl. Poté se Saadové soustředili na zabezpečení obrany proti Turkům na severu země. Reorganizovali státní správu a po jejich vzoru zavedli tituly pašů a bejů. V armádě zřídili elitní jednotky po vzoru janičářů a síla marocké armády spočívala právě v těchto jednotkách, tvořených uprchlíky z Evropy a bojovnými arabskými kmeny. Tuto sílu, odhadovanou na 40 000 mužů, vyzkoušel sultán \"Ahmed al-Mansúr\" na svém tažení na jih, přičemž v r. 1591 porazil v \"bitvě u Tondibi\" Songhajskou říši a zmocnili se jí.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "Vrchol saadské dynastie netrval dlouho, po smrti sultána \"al-Mansúra\" v r. 1603 si jeho synové Maroko rozdělili a země se rozdrobila na mnoho lén. Následkem toho se od Maroka začala oddělovat okrajová území. V r. 1603 se jedna z větví Saadů usídlila ve Fésu. V letech 1609 až 1614 přijalo Maroko velké množství Morisků po jejich vyhnání ze Španělska. Zhruba 13 000 z nich se usadilo v ústí řeky Bú Regreg založilo tam korzárskou republiku stejného jména (známou též jako \"republika Salé\"), která později (1627-1668) proslula mnoha výpravami do celého Atlantiku. V r. 1632 vyhlásily nezávislost Timbuktu a Gao a kočovné kmeny převzaly kontrolu nad pouští. Bouřily se jiné kmeny, např. Sanhadža, jenž v r. 1642 pod vedením \"Nasr al-Dina\" zahájil proti Maroku povstání, které ovšem skončilo neúspěchem. Odstředivé tendence daly za vznik státečkům nejrůznějšího charakteru, kromě výše uvedené republiky to byly i státy teokratické. Saadové vymřeli r. 1659, což ukončilo dlouhou válku mezi dynastiemi a různými odpadlíky. Země zůstala bez sultána a soupeření mezi jednotlivými protagonisty neustalo; mezi nimi vynikli Alawité, kteří díky svým systematickým výbojům získávali v Maroku čím dál větší moc. \"Roku 1603 se saadská panství rozdělila na dvě části:\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Saadové (arabsky سعديون [\"sa'adiyūn\"]) byla dynastie, která vládla v Maroku v letech 1554 až 1659. Po dobu své vlády Saadové vedli úspěšnou ofenzívu proti pronikajícím Evropanům. Před nimi vládli Vattásovci po nich Alawité.", "tgt_summary": "The Saadi dynasty or Saadian dynasty ( \"as-saʿdiyyūn\") was an Arab Moroccan dynasty, which ruled Morocco from 1549 to 1659. From 1509 to 1549, they had ruled only in the south of Morocco. Although still recognizing the Wattasids as Sultans until 1528, Saadian's growing power led the Wattasids to attack them and, after an indecisive battle, to recognize their rule over southern Morocco through the Treaty of Tadla. Their reign over Morocco began with the reign of Sultan Mohammed ash-Sheikh in 1554, when he vanquished the last Wattasids at the Battle of Tadla. The Saadian rule ended in 1659 with the end of the reign of Sultan Ahmad el Abbas.", "id": 1355079} {"src_title": "Huun-Huur-Tu", "tgt_title": "Huun-Huur-Tu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem skupiny Huun-Huur-Tu byl kvartet Kungurtuk, založený v roce 1992 Kaigal-ool Khovalygem, bratry Alexandrem and Sayanem Bapa a Albertem Kuvezinem. Nedlouho poté změnili název na dnešní. Od počátku se zaměřili na interpretaci tradičních tuvanských lidových písní, jež často zachycují tuvanské stepi a koně. V následujícím roce vydala skupina své první album, nazvané \"60 Horses In My Herd\" (česky: 60 koní v mém stádu). Bylo nahráváno v Londýně a Kalifornii. Po vydání desky odešel Kuvezin a založil rockověji zaměřenou skupinu Yat-Kha. Ve skupině ho nahradil Anatolij Kuular, který dříve pracoval s Khovalygem a Kongar-ool Ondarem v Tuvanském souboru. V novém složení nahrála skupina album \"The Orphan's Lament\" (česky: Sirotkův nářek), jež bylo vydáno v roce 1994. V roce 1995 skupinu opustil Alexander Bapa, aby se mohl na plný úvazek věnovat hudební produkci. Nahradil ho Alexej Sargylar, dříve člen ruského státního orchestru \"Sibiřský suvenýr\". Následovalo vydání třetího alba nazvaného \"If I'd Been Born An Eagle\" (česky: Kdybych se narodil jako orel), jež se nahrávalo v Nizozemsku. Na toto album skupina nově zařadila některé novější tuvanské písně, pocházející z druhé poloviny 20. století. Na počátku roku 1999 bylo vydáno čtvrté album \"Where Young Grass Grows\" (česky: Kde roste mladá tráva). Na tomto albu se poprvé objevily hudební nástroje nevycházející z tuvinské tradice (harfa, tabla, skotské dudy (host Martyn Bennett) a syntezátor). Huun-Huur-Tu v roce 2000 spolupracovali také na akci \"Music Live\" britské stanice BBC. V následujícím roce vydala skupina své první živě nahrávané album. V roce 2003 opustil Kuular skupinu a byl nahrazen Andrejem Mongušem, zkušeným učitelem chöömej a hry na tuvinské nástroje. Skupina vystupuje poměrně často také v České republice (např. na folkovém festivalu Folkové prázdiny v Náměšti nad Oslavou).", "section_level": 1}, {"title": "Alba.", "content": "Se skupinou The Bulgarian Voices - Angelite:", "section_level": 1}], "src_summary": "Huun-Huur-Tu (tuvinsky: Хүн Хүртү Khün Khürtü) je tuvinská hudební skupina, zabývající se interpretací tradičního způsobu alikvotního zpěvu. Název skupiny znamená \"Sluneční paprsky\" (doslova \"Přenašeči slunce\").", "tgt_summary": "Huun-Huur-Tu (, ; , ; ) are a music group from Tuva, a Russian federative republic situated on the Mongolia–Russia border. The most distinctive characteristic of Huun-Huur-Tu's music is throat singing, in which the singers sing both the note (drone) and the drone's overtone(s), thus producing two or three notes simultaneously. The overtone may sound like a flute, whistle or bird, but is solely a product of the human voice. The group primarily use native Tuvan instruments such as the \"igil\", \"khomus\" (Tuvan jaw harp), \"doshpuluur\", and \"dünggür\" (shaman drum). However, in recent years, the group have begun to selectively incorporate Western instruments, such as the guitar. While the thrust of Huun-Huur-Tu's music is fundamentally indigenous Tuvan folk music, they also experiment with incorporating not only Western instruments, but electronic music as well.", "id": 2385951} {"src_title": "Baldur von Schirach", "tgt_title": "Baldur von Schirach", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Schirach byl synem poručíka a velitele eskadrony jezdeckého regimentu Garde-Kürassier-Regiment a později kapitána a velkovévody saské komory Karla Bailyho Norrise von Schirach (1873–1949), 1909–1918 ředitele Národního divadla ve Weimar, 1935–1943 ředitele Státního divadla ve Wiesbaden a jeho americké manželky Emmy Middleton Lynah Tillouové (1872–1944). Jeho matka pocházela z rodu dvou signatářů deklarace nezávislosti Spojených států. Schirach vyrůstal jak v prostředí liberálním a progresivně osvíceném, tak v prostředí konzervativním a loajálním k císaři. Jeho o sedm let starší bratr Karel (* 1900) se v roce 1919 v Roßleben zastřelil, zřejmě žalem po abdikaci císaře a uzavření mírové smlouvy ve Versailles. Měl také dvě sestry, Viktorii a Rosalindu. Victoria zemřela na záškrt. Rosalinda se stala operní pěvkyní. Baldur byl vzděláván po vzoru reformátora Hermann Lietz. Doma byl Schirach vyučován angličtině, teprve od pěti let se učil němčinu. 31. března 1932 se oženil s Henriettou Hoffmannovou, dcerou Heinricha Hoffmanna, oficiálního fotografa Adolfa Hitlera. Díky tomu se stal častým hostem v Hitlerově Berghofu. Manželé Schirachovi měli spolu čtyři děti: Angelika Benedikta (* 1933), Klause (* 1935), Roberta (* 1938) a Richarda (* 1942). V období 1936–1945 žil Schirach se svou rodinou na zámku Schloss Aspenstein v Kochel am See. Schirachovo manželství bylo 20. července 1950 v Mnichově rozvedeno. Právník a spisovatel Ferdinand von Schirach, esejistka a filozofka Ariadne von Schirach a spisovatel Benedict Wells jsou jeho vnuci.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V 10 letech byl Schirach členem Wehrjugendgruppe. V 17 letech se setkal v roce 1925 s Adolfem Hitlerem a stal se jeho nadšeným stoupencem. Po dosažení dospělosti vstoupil do NSDAP. Během studií germanistiky a dějin umění byl zvolen v roce 1928 vůdcem NS Německého svazu studentstva (Nationalsozialistischen Deutschen Studentenbunds). 30. října 1931 byl jmenován říšským vůdcem mládeže NSDAP (Reichsjugendführer der NSDAP) a nesl hodnost vůdce skupiny v SA. Studium nedokončil. Po „převzetí moci“ národními socialisty a tzv. Gleichschaltung všech mládežnických organizací ho Hitler jmenoval 17. června 1933 vůdcem mládeže celé Německé říše. V roce 1936 byl jmenován do funkce státního tajemníka. Jeho zákonem o Hitlerjugend se stalo členství v HJ povinným, čímž vzrostl počet členů na 6 000 000. Snažil se získat kontrolu nad celou nacionalistickou výchovou a vzděláváním mládeže. Tyto snahy vedly k boji o moc s Arturem Axmannem. V době vypuknutí války v roce 1939 Schirach dobrovolně narukoval na frontu a zúčastnil se západního tažení (Westfeldzug), kde byl poté vyznamenán Železným křížem. Axmann byl nejprve jmenován jeho tajemníkem a později 7. srpna 1940 jeho nástupcem. Schirach si udržel postavení říšského vedoucího (Reichsleiter), byl pověřen kontrolou celé organizace Hitlerjugend a od září 1940 organizoval z měst ohrožených leteckou válkou projekt Kinderlandverschickung. Do úřadu ve Vídni na místo župního vedoucího a říšského místodržitele byl Baldur von Schirach jmenován 7. srpna 1940, kam se také s rodinou přestěhoval do prestižního vídeňského Hofburgu. V této funkci zůstal až do skončení války v roce 1945. Byl zodpovědný za deportace rakouských Židů, k nimž se vyjádřil ve svém projevu dne 14. září 1942: \"Pokud byste mi chtěli vyčítat, že jsem deportoval z města desítky tisíc Židů do východního gheta, musím podotknout, že tento krok vidím jako aktivní příspěvek k evropské kultuře \". Za jeho vedení bylo do polských táborů deportováno z Vídně 185 000 Židů. Schirach nebyl vyhlášeným antisemitou, dokonce měl několikrát nacistickou perzekuci Židů opatrně kritizovat. Například existují náznaky, že nepovolil vůdcům HJ účast na Lednových pogromech (Novemberpogromen). Nicméně tato tvrzení nejsou doložena. Jisté však je, že když 24. června 1943 vyzval k lepšímu zacházení s obyvateli východní Evropy, upadl u Hitlera v nemilost. Dne 24. února 1945 byl Schirach povolán do Berlína k Adolfu Hitlerovi, který ho jmenoval říšským komisařem obrany ve Vídni, a to do posledního muže. \"Gaugefechtsstand Vídeň\" na Gallitzinbergu v Ottakringu musel být 4. dubna 1945 vyklizen, jelikož Rudá armáda už stála v Hütteldorfu. Jakmile se Rudá armáda přiblížila ke Klosterneuburgu, Schirach se přesunul 6. dubna 1945 ze svého bunkru na Hohe Warte do Hofburgu a odpoledne 9. dubna uprchl do Floridsdorfu, kde měla 2. SS-Panzerkorp u Bisambergu hlavní stan. „Boj do posledního muže“ nařídil Schirach a vydal se k Dunaji.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Po ukončení Třetí říše byl Schirach zpočátku považován za mrtvého. Roznesla se totiž zpráva, že byl ve Vídni oběšen. Místo toho však vystupoval v Tyrolsku pod jménem Richard Falk a pracoval jako tlumočník pro americkou armádu. 5. června 1945 se ale ohlásil a v roce 1946 byl na Norimberském procesu za zločiny proti lidskosti odsouzen na 20 let vězení – především za deportace 185 tisíc rakouských Židů do koncentračních táborů. Během výkonu trestu odnětí svobody byl 20. července 1949 rozveden s manželkou. Po propuštění 30. září 1966 byl již částečně slepý. Baldur Benedikt von Schirach dožil v penzionu Müllen v Kröv an der Mosel a v roce 1967 vydal paměti pod titulem \"Ich glaubte an Hitler\" (\"Věřil jsem v Hitlera\"). Osmého srpna 1974 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baldur Benedikt von Schirach (9. května 1907, Berlín – 8. srpna 1974, Kröv an der Mosel, Rheinland-Pfalz, Německo) byl členem NSDAP a politikem v době národního socialismu v Německu. Zastával funkci říšského vůdce mládeže (Reichsjugendführer). Schirach patřil mezi 24 obžalovaných při Norimberském procesu před mezinárodním vojenským soudem a byl 1. října 1946 odsouzen za zločiny proti lidskosti na 20 let vězení, ale z obžaloby za přípravu válečného napadení byl osvobozen.", "tgt_summary": "Baldur Benedikt von Schirach (9 May 1907 – 8 August 1974) was a Nazi German politician who is best known for his role as the Nazi Party national youth leader and head of the Hitler Youth from 1931 to 1940. He later served as \"Gauleiter\" and \"Reichsstatthalter\" (\"Reich Governor\") of Vienna. After World War II, he was convicted of crimes against humanity in the Nuremberg trials and sentenced to 20 years in prison.", "id": 786638} {"src_title": "Anny Ondráková", "tgt_title": "Anny Ondra", "src_document": [{"title": "Rodina, filmové začátky.", "content": "Její otec byl c. a k. důstojník Bohumír Ondrák (* 1853), matka Anna, rozená Mračková (* 1873), byla dcera nadlesního. Anna měla dva starší sourozence Tomáše a Jindřicha. Narodila se 15. května 1902 v polském Tarnově, vyrůstala v Pule, Terezíně a v Praze. O školních prázdninách jezdila na Moravu k prarodičům - její matka odtud pocházela. Několik let se věnovala baletu a jako malá dívka hrála i divadlo (např. roli Kadiži ve hře Franka Wedekinda \"Pandořina skříňka\"). Pro profesionální divadlo ji objevil Jiří Nedošinský, manžel herečky Antonie Nedošinské. Svoji hereckou kariéru započala v 17 letech ve filmu \"Palimpsest\" z roku 1919. V začátku kariéry používala kromě rodného jména i pseudonym \"Ossia Valdová\". V té době hrála ve Švandově divadle, kde se seznámila i s Karlem Lamačem. Po první světové válce nebylo povolání herečky příliš společensky vážené a tak, když se o jejím herectví a vztahu s Karlem Lamačem její rodina dozvěděla, došlo k roztržce s rodiči a výprasku. Teprve úspěch snímku \"Dáma s malou nožkou\" jejího otce a matku přesvědčil o jejím talentu. Jeptiškám, které ji vychovávaly, připadala chytrá, i když příliš temperamentní. \"Plavu jako ryba, jezdím jako kovboj a ráda bych to vše ve filmu uplatnila\", shrnula devatenáctiletá herečka své vzdělání. V letech 1921 a 1922 pracovala ve Vídni, poté se vrátila do Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "Svou zahraniční filmovou kariéru začala u rakouské společnosti Sascha-Film hraběte Saši Kolowrata, kde byl pro ni nejvýznamnějším filmem titul \"Cikánská láska\" z roku 1922. Mezi její známé filmy patří \"Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku\" (1923), \"Karel Havlíček Borovský\" (1925) či \"On a jeho sestra\" (1931). Ve dvacátých letech úzce spolupracovala s Karlem Lamačem ve společných filmových společnostech; a to \"KALOS\" ve dvacátých letech v Československu, a \"Ondra – Lamac Film\" v Německu od třicátých let – ta už výhradně natáčela zvukové filmy, první film v této společnosti SENSACE (1930). V roce 1925 a 1926 pracovala v Německu a Rakousku, v roce 1927 byla oslovena producenty z Anglie. Karel Lamač byl jejím celoživotním přítelem. Avšak když s ním chtěla založit rodinu, sliboval jí několikrát sňatek, ale ten stále odkládal, což zdůvodňoval pracovním vytížením. Anny ztvárnila v následujících letech mnoho filmových rolí. Hovořila česky, německy, anglicky a francouzsky. S Karlem Lamačem, Ondra-Lamač-Filmem a Československem se rozloučila DŮVODEM K ROZVODU (1937).Také si zahrála několik desítek rolí v německých a rakouských filmech. V roce 1929 hrála ve dvou filmech Alfreda Hitchcocka – \"Její zpověď\" (Blackmail – vydírání), \" …a neuveď nás v pokušení\" (The Manxman). Její angličtina však měla zpočátku přízvuk, proto byla dabována Joan Barryovou. Do českého zvukového filmu se vracela jen málo. Některé české zvukové filmy, ve kterých vystupovala, byly natáčeny i v cizojazyčných verzích. Naposledy česky hrála jako partnerka Oldřicha Nového a Adiny Mandlové ve veselohře \"Důvod k rozvodu\" (1937). Jejím poválečným comebackem se stal západoněmecký muzikál \"Schön muss man sein\" (Musí to být hezké – 1950), ve kterém se povznesla nad všechna klišé o stárnoucích hvězdách, a v postavě divadelní divy \"Rose de Lila\" zcela nenuceně přehrála neohrabané mládí deroucí se na její místo. Svůj poslední film natočila v roce 1957. Její filmografie čítá přes devadesát filmových rolí.", "section_level": 1}, {"title": "S Maxem Schmelingem.", "content": "V roce 1930 se poprvé setkala s německým boxerem Maxem Schmelingem, pozdějším mistrem světa v těžké váze (World Heavyweight Champion 1930–1932, proti Jacku Sharkeymu). Anny chtěla rodinu, avšak Lamač se ke svatbě stále neměl. Nakonec našla novou lásku v osobě německého boxera Maxe Schmelinga, a dne 6. července 1933 ve svých jedenatřiceti se za něj úředně provdala (církevní sňatek se konal 20. července 1933 v Bad Saarow). Jako filmová dvojice se s manželem setkali ve filmu Knockout z roku 1935. Spolu s ním také začala žít v Německu. V roce 1936 dostala nabídku na roli v jednom z prvních zpracování \"\"Jih proti Severu\"\" od Metro Goldwyn Mayer, ale odmítla ji, protože byla těhotná. Lída Baarová, která byla její přítelkyně, na počátku 90. let 20. století vypověděla, že tři roky po svatbě, v roce 1936, bylo jejich manželství poznamenáno osobní tragédií, když Anny přišla při autonehodě o nenarozené dítě. Toto neštěstí způsobilo, že již nikdy neotěhotněla. Manželství však vydrželo 57 let až do její smrti v roce 1987. Již před druhou světovou válkou byli manželé významnými osobnostmi nacistického Německa. Nacisté se snažili jejich popularity zneužít k propagandě, ale oni nikdy s nacisty nespolupracovali. Zneužití nacistickou propagandou však zabránit nemohli. Už na svatbu jim Adolf Hitler poslal velkou květinu a sazenici stromu. V propagandě byl její manžel v roli nadčlověka a ona jako blonďatá árijka často k vidění na fotografiích s Josephem Goebbelsem a s Adolfem Hitlerem. Maxovi Schmelingovi bylo opakovaně nabízeno členství v NSDAP i nacistická vyznamenání, ale vždy odmítl. Zřejmě pomstou bylo, že musel nakonec narukovat do armády, přestože byl již mimo povolávací věk. Byl odveden k protiletadlové jednotce do východního Pruska, a později vyškolen u parašutistů. Účastnil se obsazení Kréty v květnu 1940 v operaci Merkur. Byl raněný, onemocněl úplavicí a málem zemřel. V lazaretu dal americkému novináři rozhovor, který rozlítil samotného Goebbelse. Teprve v osmdesátých letech vyšlo najevo, že během války Ondráková se Schmelingem zachránili dva židovské chlapce. Kvůli propagandistickému zneužití nacisty byli po porážce Německa i neprávem osočováni s kolaborace; Max musel zaplatit velkou pokutu. Na herečku byl válce vydán v Československu zatykač pro kolaboraci, takže se do ČSR nemohla vrátit.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Po válce zůstal pár bez prostředků a majetku. V roce 1949 se přestěhoval do Hollenstedtu nedaleko Hamburku. Společně začali podnikat na svých pozemcích, měli farmu na chov norků. Později se její manžel stal manažerem ve společnosti Coca-Cola.. Od dubna 1952 pobývali Anny Ondráková s Maxem Schmellingem ve Štýrsku a zde je zastihla také zpráva o smrti Karla Lamače (zemřel 2. srpna 1952). Stačili se ještě vrátit a zúčastnit jeho pohřbu. Ještě za jejího života byla natočen televizní film Ring of Passion (1977), ve kterém Anny ztvárnila Britt Ekland. Příběh Maxe Schmelinga a Joe Louise inspiroval film Souboj o vše (2002), tentokráte měla Anny tvář Pety Wilson. Po té se objevil divadelní muzikál Der Kampf des Jahrhunderts – Max Schmeling gegen Joe Louis (2008), tehdy se Anny stala Lada Kummar. Zatím poslední tváří Anny je Susanne Wuest z filmu Max Schmeling (2010). Do Československa se již nikdy nevrátila, i když hodně vzpomínala. Možná i pod dojmem osudů svých kolegyň Lídy Baarové a Věry Ferbasové. V roce 1965 s ní přinesl časopis Kino ojedinělý rozhovor, ve kterém nostalgicky vzpomínala na svou vlast, na příbuzné a přátele: Se svým mužem žila až do své smrti. Zemřela 28. února 1987 v Hollenstedtu. Nikdy na Československo nezapomněla. V roce 1997 poslal její manžel České republice 30 tisíc marek jako pomoc na odstranění škod po ničivé povodni.. Dědictví po Anny Ondrákové a Maxu Schmelingovi je určeno na základě jejich rozhodnutí nadaci nesoucí jméno Maxe Schmelinga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Sophie Ondráková, také Anny Ondra (15. května 1902, Tarnów, Halič, Rakousko-Uhersko – 28. února 1987, Hollenstedt, Západní Německo), byla česká herečka v období první republiky. Kromě herectví byla i významnou postavou světového filmu. Jejím manželem byl Max Schmeling. Společně s celoživotním přítelem, hercem a režisérem Karlem Lamačem, Václavem Wassermanem a kameramanem Otto Hellerem tvořili tzv. silnou čtyřku meziválečné české kinematografie.", "tgt_summary": "Anny Ondra (born Anna Sophie Ondráková, 15 May 1903 – 28 February 1987) was a Czech film actress. She began her career in 1920 and appeared in Czech, German, Austrian, French and English films. In 1933, she married German boxing champion Max Schmeling.", "id": 275175} {"src_title": "Aj Čching", "tgt_title": "Ai Qing", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Aj Čching byl umělecký pseudonym, jeho vlastní jméno bylo Ťiang Čeng-chan (), používal též pseudonym Ťiang Chaj-čcheng ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Od roku 1929 studoval ve Francii malířství. V roce 1932 se vrátil do Šanghaje kde začal psát poezii (vliv na něj měla avantgarda, například Majakovskij); pro účast v levicovém odboji proti japonské invazi byl až do roku 1935 vězněn Kuomintangem. Následujícího roku vydal svůj debut \"Ta-jen-che\" (jméno jeho chůvy), v roce 1939 jedno ze svých mistrovských děl, \"Sever\" (Pej-fang). Poté následovalo jeho nejplodnější období, kdy do roku 1942 putoval po zemi a poznával čínský venkov. Básně z této doby jsou chmurné obrazy plné teskné atmosféry zoufalství i naděje. Do padesátých let se účastnil komunistických aktivit. V této době začal být také překládán. Kromě poezie psal i teoretické knihy o literatuře. V roce 1958 byl obviněn z \"pravičáctví“ a během Kulturní revoluce vězněn v různých pracovních táborech. Znovu publikovat směl až od roku 1978. O dva roky později podnikl svou druhou cestu do Francie, kde jej v roce 1985 François Mitterrand jmenoval rytířem Řádu umění a literatury. Jeho synem je čínský výtvarník a politický aktivista Aj Wej-wej, spoluautor návrhu Olympijského stadiónu v Pekingu.", "section_level": 1}, {"title": "Aj Čching v češtině.", "content": "Do češtiny byly přeloženy jeho básně \"Mám rád tuto zemi\", \"Trakař\", \"Podzim\" (Nový Orient 8, 1953), a \"Jsou rybníky v zimě…\" (\"Sto moderních básníků\", Československý spisovatel, 1967). V posledně jmenované knize se na str. 12 píše: \"„stal se obětí jednoho z nejbrutálnějších útoků tehdejší čistky a dnes není o jeho osudu nic známo“.\") Všechny básně přeložila Dana Heroldová-Šťovíčková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aj Čching (, 16. prosince 1910, provincie Če-ťiang – 5. května 1996) byl čínský básník, považovaný za jednoho z největších čínských lyriků 20. století.", "tgt_summary": "Aì Qīng (, March 27, 1910 – May 5, 1996), born Jiǎng Zhènghán () and styled Jiǎng Hǎichéng (), is regarded by some as one of the finest modern Chinese poets. He was known under his pen names Línbì (), Kè'ā () and Éjiā ().", "id": 1486283} {"src_title": "Château Pèlerin", "tgt_title": "Château Pèlerin", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Stavbu hradu započali na jaře roku 1218, v době páté křížové výpravy, templářští rytíři. Château Pèlerin měl nahradit místní templářské velitelství v pevnosti Le Destroit, ležícího kousek dále od pobřeží. Château Pèlerin byl vybudován na útesu a se dvěma zdmi, oddělujícími samotnou citadelu od ostatní země. Vnější zeď byla přibližně 15 metrů vysoká a 6 metrů tlustá se třemi čtvercovými věžemi umístěnými kolem 44 metrů od sebe. Vnitřní zdi byly přibližně 30 metrů vysoké se dvěma čtvercovými věžemi. Protože vnitřní hradby byly vyšší než vnější, mohli obležení obránci snadno střílet z vyšších hradeb přes nižší. Hrad také zahrnoval chráněný přístav na jižní straně útesu a tři studny sladké vody. Hrad mohl během obléhání pojmout kolem 4 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Éra křižáků.", "content": "Od svého vybudování zůstal hrad pod kontrolou templářů a díky své výhodné pozici, opevnění i schopnosti zásobování z moře nebyl obléháním dobyt. Roku 1220 byl hrad obležen damašským sultánem z rodu ajjúbovců Al-Mu'azzamem. Roku 1265 byl hrad obležen znovu, mamlúckým sultánem Bajbarsem, během kterého bylo pobito obyvatelstvo nedalekého města Atlit. S pádem Akkonu sultánem Kálilem roku 1291 a definitivním zánikem Jeruzalémského království ztratili templáři svou hlavní úlohu obránců Svaté země a poutníků ke svatým místům. Hrad již nemohl být zásobován od moře, templářští velitelé proto rozhodli o evakuaci hradu, která proběhla mezi 3. - 14. srpnem 1291. S opuštěním Château Pèlerinu padla poslední křižácká pevnost ve Svaté zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Mamlúci a Osmané.", "content": "Na rozdíl od většiny dobytých křižáckých hradů, které mamlúci srovnali se zemí ze strachu z návratu a jejich znovudobytí Franky, Château Pèlerin tento osud nepotkal. Mamúci hrad obsadili a křižácké opevnění udržovali v dobrém stavu. Hrad byl poškozen roku 1837 zemětřesením a poté o tři roky později Ibrahimem Pašou, který hrad použil jako kamenolom pro výstavbu Akka.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Významnější archeologické vykopávky byly podniknuty za britského mandátu v Palestině C. N. Johnsem v letech 1930-1934. Hrad byl součástí oblasti, kde Britská mandátní vláda ubytovávala ilegální uprchlíky, kteří do přišli do Palestiny v pozdější době působení mandátu. V současné době je Château Pèlerin uzavřenou vojenskou zónou, kde probíhá výcvik izraelských námořních commandos. Jihovýchodně od této lokality se nachází obec Atlit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Château Pèlerin (, \"Mivcar Atlit\"), znám též jako Poutnický hrad je křižácká pevnost ležící v severní části dnešního Státu Izrael, přibližně 13 kilometrů jižně od Haify.", "tgt_summary": "Château Pèlerin (Old French: Chastel Pelerin; ), also known as Atlit Castle and Pilgrim Castle, is a Crusader fortress located near Atlit on the northern coast of Israel, about south of Haifa. The Knights Templar began building the fortress in 1218 during the Fifth Crusade. One of the major Crusader fortresses, it could support up to 4,000 troops in siege conditions. It was abandoned by its garrison and taken over by the Mamluks in August 1291, shortly after the Fall of Acre. It remained intact for several hundred years, until suffering damage in the Galilee earthquake of 1837. In modern times, the castle is part of a training zone for Israeli Naval commandos. It has been described as the \"crowning example of Crusader military architecture\", although T. E. Lawrence found it lacking in elegance and imagination in terms of military architecture, setting on massiveness instead.", "id": 1249153} {"src_title": "Epitaxe z molekulárních svazků", "tgt_title": "Molecular-beam epitaxy", "src_document": [{"title": "Metoda.", "content": "Epitaxe z molekulárních svazků probíhá ve vysokém vakuu (10 Pa). Nejdůležitějším rysem MBE je nízká rychlost ukládání materiálu, která umožňuje epitaxní růst. Nízká rychlost růstu ale vyžaduje úměrně vyšší vakuum, aby se dosáhlo stejných úrovní nečistot jako u jiných technik růstu. U MBE jsou zdrojové materiály v pevném stavu. Velice čisté prvky jako galium nebo arzén se zahřívají v uzavřených Knudsenových celách, dokud nezačnou pomalu sublimovat. Materiál v plynném skupenství poté kondenzuje na substrátu, kde mohou různé látky vzájemně reagovat. Například z galia a arzénu vzniká monokrystal arzenid galia (GaAs). Termín \"svazek\" v názvu metody znamená, že vypařované částice mezi sebou navzájem ani s žádnými jinými plyny ve vakuové komoře nereagují, dokud nedosáhnou substrátu. To je způsobeno dlouhými středními volnými drahami atomů. Během činnosti MBE se často používá metoda RHEED (Reflection High Energy Electron Diffraction) ke sledování růstu krystalických vrstev. Počítač ovládá závěrky před každou celou (pecí), čímž velice jemně ovlivňuje tloušťku každé vrstvy až na úroveň jedné atomární roviny. Dají se takto vyrábět složité struktury vrstev různých materiálů. Toto řízení umožnilo vyvinutí takových struktur, kde jsou elektrony uzavřeny v prostoru - jedná se o kvantové jámy nebo dokonce kvantové tečky. Takové vrstvy jsou nyní kritickou součástí mnoha moderních polovodičových zařízení jako jsou polovodičové lasery a LED diody. V situacích, kde je potřeba substrát chladit, se v růstové komoře udržuje vysoké vakuum soustavou kryogenních pump a kryopanelů, které jsou chlazeny tekutým dusíkem nebo studeným plynným dusíkem na teplotu blízkoku 77 kelvinům (-196 °C). Kryogenní teploty se ale chovají jako lapač na nečistoty ve vakuu, proto musí být stupeň vakua mnohonásobně vyšší, aby probíhalo ukládání materiálu na substrát. V jiných soustavách se vzorky, na které se rostou vrstvy, upevňují na otáčející se podložku, která se může v průběhu procesu ohřívat na několik stovek stupňů Celsia. Epitaxe z molekulárních svazků se také používá pro růst některých typů organických polovodičů. V tomto případě se na substrát místo atomů ukládají molekuly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epitaxe z molekulárních svazků (MBE) je jedna z několika metod pro růst tenkých vrstev krystalu na podložkách (substrátech). Tento fenomén byl zaznamenán na konci šedesátých let 20. století (1968) v laboratořích Bell Telephone Laboratories dvojicí J. R. Arthurem a J. J. LePorem. O rok později ho Alfredem Y. Cho doplnil o pozorování nově vzniklého povrchu.", "tgt_summary": "Molecular-beam epitaxy (MBE) is an epitaxy method for thin-film deposition of single crystals. The MBE process was noticed in the late 1970s at Bell Telephone Laboratories by J. R. Arthur and J. J. LePore. This phenomenon was subsequently observed and described in detail by Alfred Y. Cho. MBE is widely used in the manufacture of semiconductor devices, including transistors, and it is considered one of the fundamental tools for the development of nanotechnologies. MBE is used to fabricate diodes and MOSFETs (MOS field-effect transistors) at microwave frequencies, and to manufacture the lasers used to read optical discs (such as CDs and DVDs).", "id": 2473882} {"src_title": "Třetí přechodná doba", "tgt_title": "Third Intermediate Period of Egypt", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku Třetí přechodné doby.", "content": "Achnatonova náboženská reforma a návrat zpět k uctívání boha Amona způsobil úpadek autority panovníka a jeho nezpochybnitelného postavení. Postupně začal být faraon považován za osobu pověřenou bohem Amonem vykonávat jeho vůli. Úpadek dosáhl vrcholu na konci 20. dynastie, kdy se na trůnu vystřídalo několik panovníků jménem Ramesse, kteří vládli krátce a byli pouze formálními panovníky. Za vlády posledního panovníka Nové říše, Ramesse XI., docházelo v důsledku oslabení hospodářství k vykrádání hrobek a chrámů. Proto byl z oblasti Núbie povolán tamější místokrál Panehsi, který měl zajistit pořádek. Pro zajištění stravy pro své vojsko si Panehsi přivlastnil nebo obdržel úřad \"správce sýpek\". Tím se dostal do sporu s veleknězem boha Amona, jehož chrám vlastnil většinu půdy a výnosů z ní v okolí Théb. Velekněz se obrátil na pomoc k panovníkovi, který vyslal královskou armádu vedenou generálem jménem Pianchi, a v Egyptě došlo k vypuknutí občanské války. Panehsi byl vyhnán zpět do Núbie a Pianchi získal Panehsiho tituly. Po smrti velekněze boha Amona se Pianchi stal také veleknězem Amonovým. Po Pianchově smrti získal všechny jeho tituly jeho synovec Hrihor, který po smrti Ramesse XI. přijal i královské tituly. V nilské deltě se stal panovníkem Nesbanebdžed (1069 – 1043 př. n. l.), zakladatel 21. dynastie. Těmito kroky byl Egypt rozdělen na dvě části – severní, kde vládl královský rod sídlící v městě Tanis a na jižní část, kde vládl rod vojenských velitelů, kteří současně zastávali úřad velekněze nejvlivnějšího kněžstva boha Amona. Núbie se vymanila z egyptského vlivu, vzniklo zde nezávislé království Kuš se sídlem v Napatě, později v Meroe. Egypt tak ztratil kontrolu nad zlatými doly v Núbii.", "section_level": 1}, {"title": "21. dynastie.", "content": "Na severu Egypta se po smrti panovníka Nesbanebdžeda vystřídali panovníci Amenemnesut (1043 – 1039 př. n. l.), Pasbachaenniut I. (1039 – 991 př. n. l.), Amnemope (991 - 984 př. n. l.), Osorkon Starší (984 – 978 př. n. l.), Siamon (978 – 959 př. n. l.) a Pasbachaenniut II. (959 – 945 př. n. l.). Po dobu vlády 21. dynastie byl Egypt formálně rozdělen na dvě země, ale v podstatě mu vládla jedna rodina, protože panovníci ze severu byli většinou v příbuzenském vztahu s rodem vojenských velitelů a Amonových velekněží sídlících v Thébách. Příkladem je Pasbachaenniut I., který byl synem thébského vojenského velitele Pinodžema I. Nástupem Osorkona Staršího se na egyptský trůn dostal syn náčelníka Mešvešů, což byl libyjský kmen. Libyjci se od doby Ramesse III. usazovali v nilské deltě a na začátku 1. tisíciletí př. n. l. začali představovat vlivnou část egyptské společnosti. Poslední panovník 21. dynastie Pasbachaenniut II. však již byl opět egyptského původu a původně zastával v Thébách funkci velekněze.", "section_level": 1}, {"title": "22. dynastie.", "content": "Zakladatelem 22. dynastie je opět náčelník Mešvešů, Šešonk I. (945 – 924 př. n. l.), který byl synovcem Osorkona Staršího. Jeho vláda je považována za vrchol Třetí přechodné doby. S cílem omezit nezávislost Théb udělil úřad velekněze boha Amona jednomu ze svých synů princi Iuputovi. Vojensky vytáhl do Jeruzaléma, kde podpořil Jarobeáma v nároku na trůn krále Judska. O této výpravě se zmiňuje i Starý zákon. Po svém návratu do Egypta však Šešonk I. brzy zemřel a jeho nástupcem se stal jeho syn Osorkon I. (924 – 889 př. n. l.), který již v rozšiřování vlivu Egypta v Levantě nepokračoval. Osorkon I. měl za manželku dceru bývalého panovníka Pasbachaenniuta II., a tak si upevnil svoji pozici na panovnickém trůně. On a jeho nástupci se snažili upevnit svoji centrální moc, a proto pokračovali ve jmenování svých příbuzných na významná místa. To však naopak vzrůst nezávislosti provincií urychlilo a vedlo k opětnému mocenskému rozpadu Egypta. Panovníci těchto provincií jsou některými egyptology považování za panovníky 23. dynastie. Mocenského rozdělení Egypta začali v 2. polovině 8. století př. n. l. využívat králové Núbie, kde vzniklo království Kuš, a usilovali o zisk vlády nad Egyptem.", "section_level": 1}, {"title": "24. dynastie.", "content": "Jeden z provinčních panovníků jménem Tefnacht si podmanil území západní delty až k severnímu okraji Horního Egypta. Proti jeho rozpínavosti zasáhl Pianchy, syn panovníka království Kuš, Kašty. Podmanil si města na severu Horního Egypta a poté se vrátil zpět do Núbie. Politické uspořádání Egypta tak nechal beze změny. Tefnacht se později nechal prohlásit za krále Horního a Dolního Egypta. Spolu se svým následovníkem Bakenrenefem tvoří 24. egyptskou dynastii, která měla sídlo v dolnoegyptských Sajích. Tato 24. dynastie však současně vládla se zakladatelem 25. dynastie, tzv. kušitské dynastie, Pianchim.", "section_level": 1}, {"title": "25. dynastie.", "content": "Za zakladatele 25. dynastie je považován král Kuše Pianchi (747 – 716 př. n. l.). Avšak až jeho nástupce Šabak (716 – 702 př. n. l.), na začátku své vlády zahájil z núbijského království Kuš do Egypta další vojenskou výpravu a formálně Egypt ke království Kuš připojil. Jeho nástupci Šabataka, Taharka a Tanutamon převzali zvyky egyptských faraonů, nenechávali se však pochovávat v Egyptě, ale v pyramidách, které si nechali vystavět v Kurru a později v Buri v Núbii. V Egyptě vládli jako nejvyšší panovníci, ale jednotlivým členům dynastií dovolili panovat nad svými lény. V Levantě pokračovali ve výbojné politice, což vedlo ke sporům s Asyrskou říší a nakonec v roce 663 př. n. l. k vyhnání posledního panovníka 25. dynastie z Egypta. Po vyhnání núbijského panovníka dosadili Asyřané na místo faraona Psamnetika I. (664 - 610 př. n. l.), pocházejícího z dolnoegyptské osady Sais. Ten z této osady postupně vojenskými a politickými kroky ovládl zbytek Egypta a osvobodil se z područí Asýrie. K tomu mu pomohl úpadek této říše, její postupný rozpad a nakonec dobytí Asýrie vojsky Médů a Babyloňanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí přechodná doba je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády 21. dynastie až 25. dynastie (přibližně 1069 – 664 před n. l.) . Počátkem tohoto období se zmocnilo vlády v jižní části Egypta Amonovo kněžstvo. V severní části Egypta byla panovníkem Nesbanedžedem založena 21. dynastie. V egyptské deltě se později chopili moci libyjští dobyvatelé, jejich 22. dynastie vládla severní části Egypta a postupně ovládli i střední Egypt. Na konci panování 22. dynastie došlo k vzrůstu moci provinčních panovníků. Tito panovníci tvoří 23. dynastii a 24. dynastii. V roce 747 př. n. l. dobyli Egypt Nubijci, kteří se svou 25. dynastií ovládali Egypt ze súdánského města Napata. Za vlády nubijského krále Taharky a jeho nástupce došlo roku 663 př. n. l. ke krátkému ovládnutí Egypta Asyrskou říší. Třetí přechodná doba následovala po Nové říši a předcházela Pozdní dobu.", "tgt_summary": "The Third Intermediate Period of Ancient Egypt began with the death of Pharaoh Ramesses XI in 1070 BC, which ended the New Kingdom, and was eventually followed by the Late Period. Various points are offered as the beginning for the latter era, though it is most often regarded as dating from the foundation of the Twenty-Sixth Dynasty by Psamtik I in 664 BC, following the expulsion of the Nubian Kushite rulers of the Twenty-fifth Dynasty by the Assyrians under King Assurbanipal. The concept of a \"Third Intermediate Period\" was coined in 1978 by British Egyptologist Kenneth Kitchen. The period was one of decline and political instability, coinciding with the Late Bronze Age collapse of civilizations in the Near East and Eastern Mediterranean (including the Greek Dark Ages). It was marked by division of the state for much of the period and conquest and rule by foreigners.", "id": 1413682} {"src_title": "Banshee", "tgt_title": "Banshee", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Banshee byla vždy spojována s duší mrtvé víly nebo zavražděné nevinné dívky a zjevuje se ve třech podobách. Zpravidla se zjevuje jako krásná dívka s očima bez panenek a dlouhými, obvykle bílými vlasy, oděná do bílé či světle šedé a stejnou barvu má i její pleť. Může se objevit v lesích, bažinách či močálech v blízkosti sídla umírajícího, nebo ji může vidět někdo z příbuzenstva stát na cestě poblíž jeho domu. Často pláče a vydává nepříjemný, uši drásající kvil (v takovém případě se o ní může mluvit jako o bean-chaointe, kvílící ženě) a občas je popisovaná jako dívka sedící v blízkosti potoka či menšího vodního toku a peroucí zkrvavené prádlo toho, kdo má zemřít (v této podobě je označována za bean-nighe, pradlenu). Občas se ukazuje i jako sešlá stařena v černém. Může se také objevit v podobě lasice, hranostaje nebo šedé vrány, což jsou zvířata v Irsku spojovaná se smrtí či čarodějnictvím. Banshee se v rodině objeví jednou za 250 let. Schopnost Banshee se objeví v dospívajícím věku a to tak, že daná osoba má neustálé noční můry nebo sny navazující na sebe. Může také slýchat zvuky, které obyčejní lidé neslyší. Některé dokáží vidět stíny a cítit mrtvou duši v podobě větru nebo průvanu. Mrtvé duše Banshee hojně vyhledávají a snaží se jí přimět o pomoc. Banshee je totiž dokáže vyslyšet a předat vzkaz pozůstalým.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky pro Banshee.", "content": "Banshee může být pouze osoba se zelenýma očima s tzv. žlutým plamínkem okolo panenky. Občasné byly i modrozelené oči. Většinou se jednalo o ženy s tmavými vlasy, a to buď hnědé nebo černé barvy. Na nohou měly vyryté znaky, většinou znamení blesku na nártu. Banshee se v rodině poznaly vždy tak, že na narození nebo svátek dané osoby se někdo z rodiny narodil nebo naopak zemřel. Rodina poté toto dítě nazývalo vílou smrti neboli Banshee. Banshee většinou byla v rodině tvz. \"černou ovcí\", protože se chovala jinak než ostatní. Ve věku okolo 13-18 let se všem Bansheem zdály nevysvětlitelné a brutální noční můry o jejich rodině. V tomto stejném věku také občas měly stavy strnulosti (koukaly na jedno místo po dobu několika minut a nevnímaly nic, co se děje kolem nich). Tyto děti byly většinou velice tiché a zdály se být plaché. Pokud je ovšem někdo opravdu hodně zranil, změní se velmi rychle z člověka plachého na velice nebezpečného. Člověka, který je zranil, může čekat i krveprolití.", "section_level": 1}, {"title": "Banshee v kultuře.", "content": "Banshee se kromě irských pověstí objevuje také ve fantasy románech a hrách – např. v cyklu fantasy románů Úžasná Zeměplocha od Terryho Pratchetta, v sérii příběhů Zaklínač od Andrzeje Sapkowského. Ray Bradbury napsal na toto téma povídku s názvem \"Banshee\". V televizní tvorbě vystupuje např. v seriálu \"Čarodějky\" nebo v seriálu \"Vlčí mládě\", kde se z Lydia Martinová po kousnutí vlkodlakem dozví že je banshee a proto je imunní. Také se o ni zajímal Josh Gates v jednom díle pořadu \"Dobyvatelé ztracené pravdy\" (9. díl 4. řady). Postavou bánší je inspirován i název britské post-punkové resp. gothic rockové hudební skupiny Siouxsie and the Banshees, která byla populární zejména v 80. letech 20. století. V dnešní angličtině slovo banshee označuje smrtku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Banshee (v irštině \"bean sí\" nebo \"bean-sidhe\", skotsky \"bean shìth\", v českém přepisu též \"bánší\" – volně přeloženo jako žena z kopců), též známá jako víla smrti, je irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje táhlým zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt některého z členů rodiny. Podle pověstí má každá důležitá rodina v Irsku svou vlastní banshee a významným šlechtickým rodinám se také zjevuje nejčastěji, ovšem občas ji mohou spatřit i obyčejní lidé. Pokud má zemřít mimořádně důležitá osobnost, může se sejít i více banshee na jednom místě. Banshee je nejčastěji spojována s pěticí hlavních rodin v Irsku: O'Brien, O'Connor, O'Grady, O'Neill a Kavanagh. Tento seznam se časem dále rozšiřoval v důsledku sňatků.", "tgt_summary": "A banshee ( ; Modern Irish , , from , , \"woman of the fairy mound\" or \"fairy woman\") is a female spirit in Irish folklore who heralds the death of a family member, usually by wailing, shrieking, or keening. Her name is connected to the mythologically important tumuli or \"mounds\" that dot the Irish countryside, which are known as síde (singular \"síd\") in Old Irish.", "id": 544517} {"src_title": "Nepotopitelný Sam", "tgt_title": "Unsinkable Sam", "src_document": [{"title": "Teorie nadměrného lovu.", "content": "Tato teorie předpokládá, že člověk lovil velké býložravce tak dlouho, až je zcela vyhubil. Následkem toho masožravci a mrchožrouti, kteří jsou závislí na těchto zvířatech, vymřeli kvůli absenci kořisti. Tuto hypotézu navrhl Paul S. Martin, který byl profesor věd o Zemi v pouštní laboratoři na Universitě v Arizoně. To způsobilo různé debaty, které trvají až dodnes. Nejpřesvědčivějším důkazem této teorie je, že 80% druhů velkých savců Severní Ameriky zmizelo do 1000 let od vstupu člověka na kontinenty západní polokoule. Podobnou korelaci lze nalézt v Austrálii (australská megafauna), na Madagaskaru či na Novém Zélandu. Podle mnoha dostupných důkazů vymírání následuje po migraci lidí, a toto vymírání je nejvyšší tam, kam lidé přišli nejpozději, zato nejmenší tam, odkud lidé pochází – Afrika (viz obr. napravo). To naznačuje, že v Africe, kde se lidé vyvinuli, kořist (zvířata) a schopnost člověka lovit se vyvíjely současně, proto se u místních zvířat vyvinuly různé techniky proti ulovení člověkem. Jak člověk migroval po celém světě a stále se zdokonaloval v lovu, setkával se se zvířaty, která se vyvinula v prostředí bez lidí. Zatímco v Africe byla zvířata na lidi zvyklá a bála se jich, mimo Afriku tento strach postrádala a byla pro člověka díky jeho loveckým technikám snadnou kořistí. Faktem také je, že je tento jev nezávislý na klimatických změnách, viz obrázek vlevo. V Africe však docházelo k vymírání velkých býložravců už od pliocénu nezávisle na moderním člověku. Vybíjení bylo dokládáno archeologickými nálezy mamutů s hroty zaseklými do jejich koster, pozorováním současných naivních zvířat, která dovolí lovcům se snadno přiblížit. což naznačují počítačové modely Mosimanna and Martina nebo Whittingtona a Dykea, kteří s oním modelem dále experimentovali. Nedávno přispěli s podobnými modely také Alroy a Bartlett. Medvěd jeskynní dle teorie založené na genetické analýze z roku 2019 tvrdí, že ke značnému úbytku populace medvěda přispěl i příchod moderního člověka. Tato studie uvádí, že Neandrtálci, kteří v té době žili na společném území s medvědy po tisíce let, je téměř nelovili. Teprve Homo sapiens je patrně začal lovit ve velkém a tím přispěl k vymření populace medvědů už tak zdecimované po prudkém ochlazení klimatu. U člověka se vyvinula behaviorální modernita a ostatní druhy člověka vymřely postupně (i před koncem doby ledové). Je možné, že Neandrtálec vymřel také i díky modernímu člověku, nicméně tato teorie je jednou z mnoha, přičemž vědci se spíše přiklání k teorii mísení s moderním člověkem a zániku Neandrtálců z mnoha jiných důvodů.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatky teorie vybíjení.", "content": "Větší námitky proti této teorii jsou tyto:", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza klimatických změn.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století, kdy si vědci poprvé uvědomili, že existovaly doby ledové a meziledové a tento jev si jaksi spojili s rozmachem a úpadkem jistých zvířat a tušili, že konec pleistocénu může být vysvětlením pro vymírání. Ovšem klimatické změny mají jen 7 % podíl na současném vymírání druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Rostoucí teplota.", "content": "Nejnápadnější změna spojená s koncem doby ledové je rostoucí teplota. V období mezi 15000 BP (před dneškem)-10000 BP vzrostla globální průměrná teplota o 6 °C. Mysleli, že to byl důvod pro vymírání. Podle této hypotézy, růst teplot byl dostatečný k tomu, aby roztál wisconsinský pevninský ledovec a také by mohl způsobit dost velký tepelný stres chladnomilným zvířatům, která potom umírala. Jejich silná kožešina, která pomáhala udržovat tělesné teplo v chladných obdobích doby ledové, mohla po oteplení bránit výdeji přebytečného tepla a následkem toho zvířata uhynula díky přehřátí. Velcí savci, kteří mají menší povrch v poměru k objemu těla, na tom byli hůře než savci malí.", "section_level": 2}, {"title": "Nedostatky teplotní hypotézy.", "content": "Mnoho nedávných průzkumů prokázalo, že průměrná roční teplota současného interglaciálu v posledních 10 000 letech není vyšší, než průměrná teplota minulých interglaciálů, přitom ta samá velká zvířata tenkrát přežila podobný vzrůst teplot. Proto rostoucí teplota samotná není dostatečné vysvětlení. Doba ledová a meziledová se opakovala mnohokrát, ale k prudkému nárůstu populace člověka došlo až v posledních několika desítkách tisíc let. Kromě toho mnoho druhů, např. mamuti, přežilo v oblastech bez lidí, jako Wrangelův ostrov i přes změny v klimatu. To je přesný opak toho, co by bylo možné očekávat při klimatických změnách. Podle normálních ekologických předpokladů by byla ostrovní populace při klimatických změnách mnohem ohroženější, protože je malá a zvířata nemohou migrovat do míst s příznivějším klimatem.", "section_level": 3}, {"title": "Rostoucí kontinentalita a její vliv v čase nebo v prostoru.", "content": "Jiní vědci se domnívali, že stále rostoucí četnost jevů extremity počasí, jako jsou teplejší léta a chladnější zimy, jev udávaný jako “kontinentalita”, popř. podobné změny v intenzitě srážek mohly zapříčinit vymírání. Různé hypotézy viz níže.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetační změny geografické.", "content": "Prokázalo se, že vegetace v krajině se změnila z parkové struktury na oddělené oblasti prérií a lesů. To mohlo mít vliv na dostupnost různých druhů potravy. Býložravci potom nemuseli najít rostliny, které potřebovali pro zdárný vývoj a ty které byly k dispozici mohly v sobě mít toxiny určené proti spásání býložravci. Kratší vegetační sezóna mohla způsobit vymření velkých býložravců a jedinci z jiných populace mohli zakrnět ve vzrůstu. Bylo pozorováno, že za takové situace bizoni a další velcí přežvýkavci mají co se týče potravy výhodu proti koňům, slonům a jiným nepřežvýkavým býložravcům, protože přežvýkavci jsou schopni z té potravy (i když je jí méně) dostat více živin, dokáží lépe zpracovat vláknitou potravu a lépe si poradí s toxiny proti býložravcům. Jestliže se vegetace stane více specializovaná, býložravci s menší zažívací přizpůsobivostí hůře nacházejí typ vegetace, kterou potřebují k tomu, aby se uživili a mohli se rozmnožovat v rámci jistého území. Pro oblast Sahulu (Austrálie a Nová Guinea) vědci předpokládají jako hlavní příčinu spíše postupnou a trvalou změnu životního prostředí, která měla být hlavní příčinou vyhynutí tamní megafauny v době od zhruba 40 100 let před současností.", "section_level": 3}, {"title": "Změny srážek v čase.", "content": "Rostoucí kontinentalita se projevila v úbytku a v menší předvídatelnosti srážek, což omezilo dostupnost rostlin nutných pro energii a výživu. Axelrod a Slaughter naznačují, že tyto změny ve srážkách omezují množství času, který je vhodný pro rozmnožování. To mohlo nepřiměřeně poškodit velká zvířata, protože ona mají delší a stálejší období páření, proto pak mohla porodit mláďata v nějakém nepříznivém období, kdy bylo málo vody, potravy, nebo nebyl dosažitelný jakýkoliv úkryt díky posunu vegetační sezóny. Naproti tomu malí savci, kteří mají kratší životní cyklus, kratší reprodukční cyklus a kratší těhotenství, se mohli přizpůsobit rostoucí nepředvídatelnosti klimatu, jak jako jedinci tak jako celý druh, mohli si načasovat reprodukci vzhledem k podmínkám prostředí, tak aby potomstvo přežilo. Proto menší savci měli menší ztráty na potomstvu a byli schopni reprodukci opakovat, když byly podmínky vhodné pro přežití potomstva.", "section_level": 3}, {"title": "Nedostatky hypotézy kontinentality.", "content": "Kritici našli mnoho problémů ohledně této teorie. Vyhynutí megafauny by mohlo být vysvětleno zmizením tzv. \"mamutí stepi\". Aljaška má v současnosti málo živné půdy na to, aby uživila bisony, mamuty a koně. R. Dale Guthrie tvrdí, kvůli tomu tam megafauna vyhynula, ale může to být vyloženo také obráceně. Chapin (Chapin 1980) prokázal, že když se dodá do půdy na Aljašce hnojivo, vyroste zde podobný trávník, jako za doby mamutích stepí. Je možné, že s vyhynutím megafauny došlo zároveň ke absenci hnojení půdy z výkalů, což vedlo k nízkému obsahu živin v současných půdách a proto tedy krajina už nemůže uživit megafaunu.", "section_level": 3}, {"title": "Nedostatky teorií klimatických změn a nadměrného lovu.", "content": "Ani samotné vybíjení (sensu stricto) ani klimatické hypotézy nevysvětlují některá pozorování. Protože samostatné hypotézy vybíjení a klimatických změn neuspokojivě vysvětlují vymírání, mnoho vědců podporuje teorii kombinaci klimatických změn a vybíjení.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza epidemie nějaké choroby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "S pleistocénními zvířaty to je podobné jako u civilizací nově objevených skupin domorodých lidí. Hypotéza choroby předpokládá, že lidé a s nimi cestující zvířata (např. domácí psi) zavlekli jednu nebo několik vysoce nakažlivých chorob do náchylných populací původních savců, což nakonec způsobilo vymření původních zvířat. Vymírání bylo větší u větších zvířat, protože menší zvířata jsou proti tomu odolnější kvůli některým vlastnostem, které se týkají průběhu života (např. kratší těhotenství, početnější populace atd.). Lidé se domnívají, že to bylo důvodem k vymírání, protože dřívější imigrace savců do Severní Ameriky z Asie žádné vymírání původních amerických zvířat nezpůsobilo. Jestliže byla choroba opravdu zodpovědná za vymírání na konci Pleistocénu, musí tato choroba splňovat několik podmínek:", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza predace druhého řádu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scénář.", "content": "Hypotéza predace druhého řádu z roku 2004 říká, že jakmile vstoupili lidé do Nového Světa, pokračovali ve své politice zabíjení predátorů, což narušilo přírodní rovnováhu, protože býložravci se přemnožili, došlo k poškození až kolapsu životního prostředí. Hypotéza vysvětluje změny v populacích zvířat, rostlin i lidí. Hypotéza však není rozvíjena. Scénář je následující", "section_level": 2}, {"title": "Podpora.", "content": "Tyto hypotéza byl podpořena počítačovými modely, tzv. “Pleistocene Extinction Model” (PEM), který při použití stejných předpokladů a hodnot porovnává různé hypotézy s hypotézou predace druhého řádu. Zjistilo se, že predace druhého řádu se více shoduje s fakty ohledně vymírání než teorie vybíjení (výsledky v grafu nalevo). Model PEM běží na základě testování různých kombinací hypotéz a uměle se pak přikládají vhodné klimatické změny, které způsobily vymírání. Když je kombinováno vybíjení a klimatické změny, navzájem se tyto jevy vyvažují. Klimatické změny snižují počet rostlin, vybíjení odstraní zvířata a tím zase je méně rostlin spásáno. Predace kombinovaná s klimatickými změnami zhorší vymírání (výsledky viz graf vpravo).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nepotopitelný Sam († 1955), známý rovněž jako \"Oscar\" (občas psán \"Oskar\"), byl kocour, jenž byl maskotem celkem tří lodí, jedné patřící Kriegsmarine a dvou patřících Royal Navy, který přežil potopení všech tří.", "tgt_summary": "Unsinkable Sam (also known as Oskar or Oscar) is the apocryphal nickname of a ship's cat who purportedly served during World War II with both the Kriegsmarine and the Royal Navy and survived the sinking of three ships.", "id": 1054336} {"src_title": "Marie Terezie Savojská", "tgt_title": "Princess Maria Theresia of Liechtenstein", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a původ.", "content": "Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna (1657 nebo 1662–1712), sjednotitele Lichtenštejnského knížectví a jeho manželky, hraběnky Edmundy z Ditrichštejna (1662–1737). Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, neboť se svým synovcem a nástupcem Antonínem Floriánem neměl dobré vztahy. V roce 1712 se tak jako osmnáctiletá ujala panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves, Plaňany a Čechy pod Kosířem. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a s Marií se soudil. Nakonec vysoudil alespoň panství Plaňany, které ovšem jeho syn Josef Jan Adam po nějaké době prodal zpět vévodkyni. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek a manželství.", "content": "Do organizování jejího sňatku se zapojil její strýc, kníže Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský diplomat a reformátor císařského dělostřelectva. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariíným ženichem stal Evženův synovec, nositel řádu zlatého rouna, vévoda Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský, kníže piemontský, markrabě ze Saluzza, hrabě ze Soissons (\"Tommaso Emanuele vévoda de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons\"). Do příprav se zapojil také samotný princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se odehrála na zámku v Černém Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad se konal dne 24. října 1713 na zámku v kapli svatého Vojtěcha. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni, a to až do roku 1729, kdy se vévoda během honu v oboře zámku v Kolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kapli v dómu svatého Štěpána ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Syn.", "content": "Se svým manželem měla jediného syna, Evžena Jana (\"Eugen Jean Francois vévoda de Soissons\"). Narodil se novomanželům v roce 1714, necelý rok po svatbě. Ten se roku 1729 stal vévodou opavským a od roku 1731 mu byl v 17 letech udělen Řád zlatého rouna. V armádě dosáhl hodnosti nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát vévodkyně Marie Tereza z Massy, kněžna z Carrary, se kterou byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k řádnému obřadu, však nikdy nedošlo, neboť Evžen Jan zemřel na zimnici 24. listopadu t. r. u Mannheimu.", "section_level": 3}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Vévodkyně Marie Terezie Anna Savojská z Carignana zemřela 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kapli ve vídeňské katedrále sv. Štěpána. Za svého dědice vybrala knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik tisíc zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup zajatců z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Charitativní činnost.", "content": "Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 1726–28, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko černokosteleckého zámku postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 daroval peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Lstiboři či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích. Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 1752–59 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby, stejně jako zámek v Čechách pod Kosířem. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 30 vsí pak nechala na vlastní náklady odlít zvony. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila \"Donationsfond\", kterému darovala 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití apod. Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v češtině. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci mohou chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit: V roce 1764 pak nechala na svých panstvích vystavět sochy svatého Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 1770–1771 vypukl hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky. Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Šlechtický savojský ženský ústav a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z těchto domů byl i palác na Johannesgasse, kde měl ústav sídlo, a jenž po smrti vévodkyně připadl ústavu. Na jeho provoz věnovala ročně 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu, která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadaci, která byla určena na výchovu mladých šlechticů, pak založila pro Savojskou rytířskou akademii a na provoz ročně určila 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií „Theresianum“ založenou roku 1778 královnou Marií Terezií. V letech 1746–49 navíc nechala na Favoritenstrasse vystavět budovy rytířské akademie: „Akademietrakt“, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo „Pflanzschule“ (dnes „Sappeurtrakt“).", "section_level": 1}, {"title": "Sochy svatého Donáta.", "content": "Sochy svatého Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým, a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím a morem. Roku 1765 vévodkyně objednala pro svá panství jeho sochy. Byly umístěny na různých místech: např. na rozcestí u Svatbína (dříve Svrabova) nedaleko Kostelce nad Černými lesy, u hřbitova v Kolovratech, na rozcestí v zaniklé vsi Křimín u Škvorce, v Kounicích či u Vykáně. Dne 31. května 1985 byla poškozená socha od Svatbína přemístěna do skanzenu v Kouřimi, kde byla restaurována. Dodnes se k ní údajně váže rčení „Stojíš jako Donát u Svrabova“. Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Poslední takové procesí je známo z Kolovrat ze dne 25. května 1947. Po únoru 1948 byla taková procesí zakázána. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marie Terezie Anna Felicitas vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignana, kněžna z Lichtenštejna (\"Marie Terezie Anna vévodkyně de Savoy-Carignan, kněžna z Lichtenštejna\", 11. května 1694 – 20. února 1772, Vídeň) byla česká šlechtična, pravnučka knížete Karla I. z Lichtenštejna a majitelka panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Rataje nad Sázavou a Kounice.", "tgt_summary": "Princess Maria Theresia of Liechtenstein (Maria Theresia Anna Felicitas; 11 May 1694 – 20 February 1772) was the heiress to the Silesian Duchy of Troppau (now Opava in Czech Republic). Countess of Soissons by marriage, she was the last person to hold the title. She had one son who predeceased her in 1734. Her son was engaged to Maria Teresa Cybo-Malaspina, duchess of Massa and heiress to the Principality of Carrara.", "id": 1900779} {"src_title": "Konrád I. Mladší", "tgt_title": "Conrad I of Germany", "src_document": [{"title": "Rodinné poměry.", "content": "Konrád I. byl nejstarším synem hraběte Konráda Staršího (odtud přízvisko Mladší), který vládl v Oberlahngau a jeho ženy Glismut, nemanželské dcery Karlovce a východofranského krále Arnulfa Korutanského. Jeho otec byl nejvlivnějším Konrádovcem, příslušníkem mocného rodu, jehož vliv zasahoval do Durynska, Lotrynska a Dolního porýní. V roce 913 se oženil se zhruba stejně starou Kunhutou Švábskou, která zemřela roku 915 nebo Konráda přežila. Svazek zůstal bezdětný. Sourozenci: Konrádovci už po dvě generace byli ve válce s franskými rivaly Babenberky o mocenskou převahu nad Franským vévodstvím. Roku 906 přepadl falckrabě Adalbert Babenberský ze zálohy konrádovce u Fritzlaru. V boji našel smrt jak Konrád Starší, tak oba Adalbertovi bratři. Adalbert byl za tento čin uvězněn, odsouzen a popraven, Babenberkové tím ztratili všechny úřady a državy ve Franském vévodství. Konrád Mladší se tak stal nezpochybnitelným Franským vévodou.", "section_level": 1}, {"title": "Východofranský král.", "content": "Jako Franský vévoda a rádce krále zastával Konrád Mladší důležitou roli v rámci Východofranské říše během vlády Ludvíka Dítěte. Tento poslední karolinský král Východofranské říše byl korunován ve věku šesti let a královskou moc za něj museli uplatňovat jeho rádci. Po náhlé smrti Ludíka Dítěte v roce 911 byl Konrád mladší mezi 7. a 10. listopadem 911 na královské falci ve Forchheimu zvolen Východofranským králem. Stal se tak prvním východofranským králem, který byl zvolen knížaty, doposud platilo dědické právo, Ludvík Dítě ale neměl dědice. Při volbě sehrálo roli jak Konrádovo postavení v říši, tak fakt, že byl s Ludvíkem příbuzný (Konrádova matka byla Ludvíkova nevlastní sestra) a tak mohl na královský rod Karlovců alespoň nepřímo navázat. K volbě ovšem nebyl pozván západofranský král Karel III. zvaný Bezelstný (nebo i Prosťáček), který rovněž pocházel z karolinského rodu. Tím Východofranská říše ztratila dynastické propojení se Západofranskou říší. Cenou za tuto rozluku byla ztráta Lotrinska, protože lotrinský vévoda Reginar podřídil lotrinské vévodství Západofranské říši. Konrádovi se ani po třech válečných taženích v letech 912 a 913 nepodařilo situaci zvrátit a Lotrinsko přivedl zpět do Východofranské říše až Konrádův nástupce Jindřich Ptáčník.", "section_level": 1}, {"title": "Spor Konráda s Arnulfem Bavorským.", "content": "Konrád se od počátku své vlády rozhodl přímo uplatňovat své královské pravomoci. Záhy proti němu povstala nejdůležitější říšská vévodství, jejichž vévodové si nechtěli nechat do vnitřních záležitostí zasahovat: Švábsko a Bavorsko (tato vévodství byla rodově propojena) a Sasko. Ovládaná oblast se tak vlastně smrskla jen na původní Franské vévodství. Konrád se snaží vévody přinutit k poslušnosti nejprve dynasticky, když si v roce 913 bere za manželku Kunhutu Švábskou, matku (podle jiných teorií macechu) Arnulfa Bavorského a sestru švábského vévody Erchangera a hraběte Bertholda. Uklidnění poměrů však nenastalo, protože švábský vévoda Erchanger měl dlouhodobé problémy s církví, o niž se Konrádova vláda opírala. Rozbroje vyvrcholily téhož roku, když se Erchanger dostal do ostrých sporů s biskupem Salomosem, které Erchanger vyhrotil biskupovým uvězněním. Konrád musel vojensky zasáhnout, biskupa osvobodil a Erchangera i jeho bratra Bertholda vypověděl ze země. Ti se uchýlili ke svému synovci Arnulfovi do Bavorska a křehká rovnováha založená na sňatku s Kunhutou byla zničena. Roku 914 vpadl Konrád do Bavorska, aby podrobil zdejší poměry své vůli. Arnulf utíká k Maďarům, což je ironické: před rokem je spolu s Erchangerem a Bertholdem porazil v bitvě na řece Innu a podepsal s nimi mírovou smlouvu. Erchanger s Bertholdem se roku 915 vracejí do Švábska, kde se jim daří porazit králova vojska a opět se ujmout faktické moci. Erchanger konfiskuje statky biskupa Salomose a král nijak nezasahuje. Prozatím. Konrád totiž téhož roku hodlal urovnat poměry v Sasku a vymoci na saském vévodovi Jindřichovi poslušnost. Vytáhl na Sasko, Jindřich se mu postavil nedaleko Grone (dnešní Göttingen) a mezi oběma stranami bylo ujednáno příměří. Jindřich se králi formálně podrobil, Konrád se však vzdal nároku na přímé vykonávání královské vlády v Sasku. Historikové z toho vyvozují, že součástí této dohody bylo i ujednání, že Jindřich, pokud by Konrád zemřel před ním, má být s franskou, tj. především konrádovskou podporou zvolen za krále. Roku 916 svolává král Konrád říšský sněm, jehož se účastní i Vévoda Erchanger a hrabě Berthold. Král je nechá uvěznit za konflikty s církví a vydává je církevnímu synodu. Ten je odsuzuje k doživotnímu žaláři. O rok později oba odsouzení nabízejí králi Konrádovi dohodu, ten ji ale nepřijímá a nechává oba bratry 21. ledna 917 popravit.", "section_level": 2}, {"title": "Konrádova smrt.", "content": "Arnulf se v reakci na popravu svých příbuzných vrací do Bavorska, aby obnovil svůj odboj proti králi. Král Konrád vede vojsko do bitvy, je v ní ale těžce raněn. Na následky zranění umírá bez dědice 23. prosince 918. Po jeho smrti je říšskými vévody za krále zvolen podle Konrádovy poslední vůle saský vévoda Jindřich zvaný Ptáčník. Arnulf Bavorský se volby krále neúčastní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konrád I. (asi 881 – 23. prosince 918 ve Weilburgu), někdy též zvaný Konrád Mladší, byl od roku 906 franským vévodou a od roku 911 východofranským králem.", "tgt_summary": "Conrad I (; c. 881 – 23 December 918), called the Younger, was the king of East Francia from 911 to 918. He was the first king not of the Carolingian dynasty, the first to be elected by the nobility and the first to be anointed. He was chosen as the king by the rulers of the East Frankish stem duchies after the death of young king Louis the Child. Ethnically Frankish, prior to this election he had ruled the Duchy of Franconia from 906.", "id": 383568} {"src_title": "Samcche-Džavachetie", "tgt_title": "Samtskhe–Javakheti", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Region se rozkládá na území o rozloze 6 413 km² a podle údajů ze sčítání lidu z roku 2002 v něm žije 207 598 obyvatel. Region je poměrně řídce osídlen a obyvatelstvo je z více než poloviny (přesněji 54 %) arménské národnosti, zbytek tvoří Gruzínci a několik národnostních menšin (Rusové, Oseti, Pontští Řekové). Tento region býval domovem meschetských Turků, kteří byli v roce 1944 na Stalinův příkaz vystěhováni. Pro region Samcche-Džavachetie je charakteristická velká nadmořská výška Malého Kavkazu. Nejvyšší horou v kraji je se svými 3301 metry Didi Abuli. Horskými údolími protéká řeka Kura, která se pak stáčí směrem ke Kaspickému moři. V kraji se nachází i několik větších horských jezer. V regionu se nachází pouze 5 měst, 6 Sídlo městského typu, 67 větších vesnic (\"sakrebulos\") a 268 vesnic. Žádné sídlo neobývá více než 50 tisíc obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Samcche a Džavachetie jsou velice chudé a odlehlé kraje, kde situaci ještě navíc zhoršují národnostní spory mezi většinovými Armény a centrální vládou v Tbilisi. Arméni jsou nespokojeni především se svým nedostatečným vlivem na regionální politiku, která je takřka v gruzínských rukou, a špatnou ekonomickou situací a obrovskou mírou nezaměstnanosti v kraji. Situaci komplikuje i zrušení ruské vojenské základny v Achalkalaki, které požaduje po Rusech gruzínská vláda. Se zrušenou základnou by totiž mnoho dalších lidí přišlo o práci. Tradičně zemědělský kraj tak v současné době žije hlavně z příjmu z turistického ruchu, neboť region má ze své historie co nabídnout. Jedním z nejvýznamnějších turistických atrakcí je jeskynní klášter Vardzia, který byl zřízen na příkaz královny Tamary ve 12. století.. Podobnou památkou je i skalní klášter z 8. století Vanis Kvabebi, který se nachází poblíž města Aspindza. Kraj se však potýká s velkými problémy v zemědělství, které nastaly v souvislosti s událostmi počátku devadesátých let, kdy přestaly do kraje plynout dotace. V dnešní době se zemědělství začíná díky pomoci ze zahraničí pomalu vzpamatovávat. V Samcche-Džavachetii má význam produkce sýru. Krajem prochází ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan souběžně s Jihokavkazským plynovodem.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Region se dále dělí do šesti okresů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samcche-Džavachetie (), je gruzínský kraj (region, gruz. \"mchare\") v jižní části země, kde hraničí s Arménií. Je tvořen dvěma historickými zeměmi Meschetie a Džavachetie. Krajským městem je Achalciche. Kraj sousedí na západě s Adžarií a Gurií, na severu s Imeretií a Šida Kartli a na východě s regionem Kvemo Kartli.", "tgt_summary": "Samtskhe–Javakheti (, ), is a region (mkhare) in southern Georgia which includes the historical Georgian provinces of Meskheti, Javakheti and Tori. Akhaltsikhe is its capital. The Baku-Tbilisi-Ceyhan oil pipeline, the South Caucasus natural gas pipeline, and the Kars–Tbilisi–Baku railway pass through the region.", "id": 2292284} {"src_title": "Lev americký", "tgt_title": "American lion", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Lva amerického poprvé popsal americký paleontolog Joseph Leidy roku 1853 pod jménem \"Felis atrox\". Lev americký byl zpočátku považován za samostatný druh v podčeledi Pantherinae, Panthera atrox. Toto pojmenování pochází z latiny a znamená „krutý” nebo „hrůzostrašný panter”. Někteří paleontologové tento názor přijali, nicméně jiní byli toho názoru, že je lev americký úzce spjatý s moderním lvem pustinným (\"Panthera leo\") a jeho vyhynulým příbuzným lvem jeskynním (\"Panthera leo spelaea\" nebo \"P. spelaea\"). Následně byl považován spíše za poddruh lva pustinného, nicméně nové studie (Barnett & kol., 2016) již lva amerického i jeskynního považují za samostatné taxony. Kladistické studie využívající morfologické charakteristiky nebyly schopny vyřešit fylogenetickou pozici lva amerického. Jedna studie považovala lva amerického spolu se lvem jeskynním za nejbližšího příbuzného tygra (\"Panthera tigris\") a uváděla srovnání lebky; zejména mozkovna se zdála být značně podobná mozkovně tygra. Jiná studie, srovnávající lebku a čelisti lva amerického s jinými velkými kočkami, dospěla k závěru, že se lev americký vyvinul z předků, kteří se dostali do Severní Ameriky během pleistocénu a daly původ lvům americkým a jaguárům (\"Panthera onca\"). Další studie nicméně seskupila lva amerického se lvem pustinným a tygrem a podobnost s jaguárem připisovala konvergentnímu vývoji. Analýzy mitochondriální DNA z fosilních pozůstatků nicméně naznačují, že lev americký představuje sesterskou linii ke lvu jeskynnímu. Lev americký se pravděpodobně vyvinul z raných populací lva jeskynního, které byly v Severní Americe izolovány před asi 340 000 lety. Výzkum z roku 2016 potvrzuje také samostatné postavení této šelmy jako sesterského druhu ke lvům \"Panthera leo\" a \"Panthera spelaea\". Linie současných lvů a lvů \"atrox/spelaea\" se pravděpodobně rozcházely před 1,9 miliony lety.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lev americký je vyhynulé zvíře, které je původem ze Severní Ameriky a později pronikl přes Panamu i do některých oblastí Jižní Ameriky v rámci tzv. velké americké výměny. Dorůstal délky asi 1,6-2,5 m, v kohoutku měřil asi 1,2 metru. Dosahoval podobné nebo větší velikosti než vymřelý \"Panthera leo fossilis\" nebo současný tygr ussurijský. Odhady hmotnosti se pohybují od 175 kg (malé samice) po 523 kg (největší samci). Řadí se tak mezi největší kočkovité šelmy vůbec. Byl však přesto menší než jeho současník a potravní konkurent medvěd krátkočelý (\"Arctodus simus\"), který byl největším masožravcem Severní Ameriky své doby. Asi 100 exemplářů lvů amerických bylo vyzvednuto z lokality La Brea Tar Pits u Los Angeles (asfaltová ložiska), takže jejich stavba těla je známa celkem dobře. Vzhled a zuby amerického lva byly hodně podobné lvům dnešním, jenom je o dost přesahoval velikostí. Byl pravděpodobně jednobarevný a samci asi neměli hřívu, což se také předpokládá u příbuzného evropského lva jeskynního. Někteří samci amerických lvů však nějakou menší hřívu mít mohli.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast výskytu.", "content": "Jižně od Aljašky se lev americký poprvé objevil už před poslední dobou ledovou, v předchozím interglaciálu. Potom se rozšířil od Aljašky po Peru, ačkoliv chyběl na východě severní Ameriky a na Floridě. Lev americký vymřel, stejně jako mnoho dalších velkých savců, na konci pleistocénu, asi před 10000 roky. Do té doby byl lev americký jedním z hojných savců v rámci pleistocenní megafauny, která zahrnovala celou škálu velkých savců. Nálezy pozůstatků jsou hojné z Yukonu a z výše zmíněné lokality La Brea Tar Pits. Jeho nálezy však v asfaltových ložiscích nejsou tak hojné jako u známého šavlozubého tygra smilodona. To se vysvětluje tím, že byl buď inteligentnější a dával si větší pozor, aby do toho asfaltu nepadal, nebo možná používal jinou strategii lovu než smilodon.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Lev americký žil na části svého areálu v chladném klimatu. Patrně využíval jeskyně a pukliny, aby se ukryl před chladným počasím. Možná pro svá doupata používal i trávu a listí, stejně jak to dělá dnes jiná kočkovitá šelma žijící na severu, tygr ussurijský. Zřejmě se tolik neživil zvířaty uvízlými v asfaltových polích, proto se v těchto vrstvách nenalézá v takových počtech jako jiní predátoři (smilodon, vlk \"Canis dirus\" aj). Lev americký patrně lovil jeleny, nyní vyhynulé severoamerické koně, bizony americké, mamuty a jiné velké býložravce. Vymření asi může souviset s vymíráním koncem pleistocénu, kdy zmizela megafauna, kterou lovil. Jejich kosti byly nalezeny mezi zbytky po kořisti paleolitických Indiánů, takže lov mohl také přispět k zániku amerických lvů. Kopii čelisti prvního nálezu amerického lva je možné vidět v rukou sochy paleontologa Josepha Leidyho, která nyní stojí u budovy akademie přírodních věd ve Philadelphii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lev americký \"(Panthera atrox\" či \"Panthera leo atrox)\" je vymřelá kočkovitá šelma známá z fosilních nálezů. Byl to jeden z největších známých zástupců kočkovitých šelem, dorůstal obdobné velikosti jako \"Panthera leo fossilis\", což byl jeskynní lev známý ze starších období pleistocénu. Lev americký byl výrazně větší než moderní africký lev, podle některých odhadů mohl vážit až okolo 500 kg.", "tgt_summary": "The American lion (\"Panthera atrox\"), also known as the \"North American lion\", or \"American cave lion\", is an extinct pantherine cat that lived in North America during the Pleistocene epoch about 340,000 to 11,000 years ago. Its fossils have been excavated from Alaska to Mexico. Genetic analysis has shown that the American lion and the Late Pleistocene Eurasian cave lion (\"Panthera spelaea\") are sister lineages. It was about 25% larger than the modern lion, making it one of the largest known felids.", "id": 2225436} {"src_title": "Strana práce (Norsko)", "tgt_title": "Labour Party (Norway)", "src_document": [{"title": "Historie strany.", "content": "Byla založena v roce 1887 a do voleb do Stortingu (parlamentu) poprvé vstoupila v roce 1894. Do parlamentu se dostala o devět let později, v roce 1903, a její podpora rychle stoupala, v roce 1927 již byla nejpočetnější stranou a tuto pozici si stále drží, má značnou podporu ve volbách, dokonce získávala absolutní většinu parlamentních křesel. Strana prožila rozštěpení v roce 1921 kvůli rozhodnutí vstoupit do Komunistické internacionály z roku 1919. Byla založena Sociálně demokratická dělnická strana Norska. V roce 1923 DNA opustila Internacionálu a neopominutelná část členstva přešla do vzniklé Komunistické strany Norska. V roce 1927 se sociální demokraté znovuspojili s Dělnickou stranou. První vláda vedená Dělnickou stranou a jejím tehdejším šéfem Christopherem Hornsrudem byla zformována v roce 1928 a trvala pouhé dva týdny. Během prvních roků 30. let 20. století Dělnická strana opouštěla svůj profil strany revoluce a vydala se reformní cestou. V roce 1935 se vrátila do vlády, kde zůstala až do roku 1965 (krom období exilu mezi 1940 a 1945 a jednoho měsíce v roce 1963). Během většiny prvních dvaceti let po druhé světové válce vedl stranu a vládu Einar Gerhardsen, který je považován za jednoho z architektů poválečné rekonstrukce Norska a je často označován za „Landsfaderen“ (tj. Otce národa, Otce vlasti). Toto období se považuje za zlatou érou Norské dělnické strany. Další éry vládnutí byly mezi lety: 1971–1972, 1973–1981, 1986–1989, 1990–1997, 2000–2001. Obecně se soudí, že právě tyto období vlády Dělnické strany vedly k utvoření sociálního státu v Norsku. Ve volbách v roce 2001 získala poměrně nízkých 24,3 % hlasů, přesto byla DNA největší stranou Stortingu. Ve volbách 2005 si získala podporu 32,7 % voličů. V roce 2009 získala Norská strana práce 35,4 % a připadlo ji 64 ze 169 křesel v parlamentu. Jens Stoltenberg tak obhájil křeslo premiéra. V koalici tří politických stran dále patří 11 křesel agrárníkům (Senterpartiet – Sp – „Strana středu“) a 11 komunistům ze strany (Sosialistisk Venstreparti – SV – „Socialistická levicová strana“).", "section_level": 1}, {"title": "Útoky z července 2011.", "content": "Dne 22. července 2011 Anders Breivik odpálil bombu v Oslu u vládní budovy (kde jsou také kanceláře Labour Party – Norská strana práce). Výbuch bomby si vyžádal 8 mrtvých. Poté Breivik odjel na ostrov Utøya, kde pořádala norská Dělnická strana letní tábor mládežnické organizace Svazu dělnické mládeže (Arbeidernes Ungdomsfylking, AUF). Účastníci byly ve věku 13–25 let. Breivik byl převlečen za policistu, postřílel 69 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strana práce (Arbeiderpartiet (AP), do dubna 2011 Det norske Arbeiderparti (DNA)) je sociálně demokratická politická strana v Norsku. Od roku 2005 do 2013 byla nejsilnější vládní stranou a její předseda Jens Stoltenberg byl norským premiérem. Nyní stranu vede Jonas Gahr Støre. Dělnická strana je oficiální sociálně demokratickou stranu zastávající liberálně demokratické myšlenky. Během posledních 20 let strana do svého programu zapojila více prvků ekonomického liberalismu, svolila privatizaci státem drženého majetku a poskytovaných služeb, částečně redukovala daňovou progresi. Nicméně se v poslední době vrací k tradiční levici. Dělnická strana se profiluje jako pokroková strana, která prosazuje spolupráci a kooperaci na národní i mezinárodní úrovni. Její mládežnická organizace se nazývá Arbeidernes Ungdomsfylking (AUF).", "tgt_summary": "The Labour Party (Bokmål: \"Arbeiderpartiet\"; Nynorsk: \"Arbeidarpartiet\"; A/Ap), formerly the Norwegian Labour Party (Norsk: \"Det norske Arbeiderparti\", DNA), is a social-democratic political party in Norway. It was the senior partner of the governing red–green coalition from 2005–2013 and its leader Jens Stoltenberg served as Prime Minister. The party is led by Jonas Gahr Støre. The Labour Party is officially committed to social democratic ideals. Its slogan since the 1930s has been \"everyone shall take part\" and the party traditionally seeks a strong welfare state, funded through taxes and duties. Since the 1980s, the party has included more of the principles of a social market economy in its policy, allowing for privatisation of state-owned assets and services and reducing income tax progressivity, following the wave of economic liberalisation during the 1980s. During the first Stoltenberg government, the party's policies were inspired by Tony Blair's New Labour agenda in the United Kingdom and saw the most widespread privatisation by any Norwegian government to that date. The party has frequently been described as increasingly neoliberal since the 1980s, both by political scientists and opponents on the left. The Labour Party profiles itself as a progressive party that subscribes to co-operation on a national as well as international level. Its youth wing is the Workers' Youth League. The party is a member of the Party of European Socialists and the Progressive Alliance. It was formerly member of the Comintern (1919–1923), the International Revolutionary Marxist Centre (1932–1935), the Labour and Socialist International (1938–1940) and the Socialist International (1951–2016). The Labour Party has always been a strong supporter of Norwegian NATO membership and has supported Norway joining the European Union during two referendums. During the Cold War, when the party was in government most of the time, the party closely aligned Norway with the United States at the international level and followed an anti-communist policy at the domestic level in the aftermath of the 1948 Kråkerøy speech and culminating in Norway becoming a founding member of NATO in 1949. ", "id": 1453931} {"src_title": "Huis ten Bosch", "tgt_title": "Huis ten Bosch", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "17. až 18. století.", "content": "Stavba paláce Huis ten Bosch začala 2. září 1645 pod vedením Bartholomeuse Drijffhouta podle návrhu Pietera Posta a Jacoba van Campena na pokyn Amálie Solms-Braunfels, manželky nizozemského místodržitele Frederika Hendrika Oranžského. Základní kámen položila manželka Fridricha Falckého a česká královna Alžběta Stuartovna. Po smrti svého manžela v roce 1647 Amálie tento palác zasvětila jeho památce. Pod vedením architekta a malíře Jacoba van Campena a Pietera Posta ve spolupráci s dalšími slavnými umělci jako byli Gerard van Honthorst, Jacob Jordaens, Thomas Willeboirts Bosschaert, Theodoor van Thulden, Caesar van Everdingen, Salomon de Bray, Pieter Soutman, Gonzales Coques, Pieter de Grebber, Adriaen Hanneman a Jan Lievens, zaplnili Oranjezaal (Oranžový sál) malbami oslavujícími jejího manžela Frederika Hendrika. V letech 1734 až 1737 přidal architekt Daniel Marot k paláci dvě křídla, včetně nové jídelny. Koncem 18. století palác změnil majitele. Přešel z majetku rodiny Nasavských, ze které pocházelo mnoho nizozemských místodržících, do majetku Batávské republiky. Vláda nově vytvořené republiky dala palác oranžsko-nasavské dynastii, která jej vlastní dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "Od roku 1800 do roku 1805 v paláci sídlila Národní galerie umění, předchůdce Rijksmusea. Bratr Napoleona Bonaparte, Ludvík Bonaparte, nizozemský král, palác mezi lety 1805 až 1807 krátce užíval. Když byl v roce 1815 William Frederick, princ Oranžsko-nassavský, jediný přeživší z posledních nizozemských místodržících prohlášen králem Nizozemska jako Vilém I. Nizozemský, stal se Huis ten Bosch jedním z jeho oficiálních sídel. Palác se stal jedním z oblíbených míst pro mnoho členů královské rodiny. V roce 1899 byl palác místem několika setkání první mezinárodní mírové konference v Haagu. Během první světové války se stal sídlem královny Wilhelminy. Když německá armáda napadla Nizozemsko během druhé světové války, královna a její rodina byli nuceni palác opustit. Odešli do exilu do Británie. Nacistická vláda plánovala palác zničit, ale správce armádu přesvědčil, aby ho neničili. Přesto byla budova velmi poškozena. V letech 1950 až 1956 byl palác obnoven a v roce 1981 se znovu stal královskou rezidencí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Huis ten Bosch (nizozemsky Paleis Huis ten Bosch) je královský palác v Haagu v Nizozemsku. Je to jeden z tří oficiálních sídel nizozemské královské rodiny; další dvě jsou palác palác Noordeinde v Haagu a Královský palác v Amsterdamu. Huis ten Bosch byl domovem bývalé nizozemské královny Beatrix od roku 1981 do roku 2014. Současný král Willem-Alexander a jeho rodina nastoupili vládu dne 13. ledna 2019. Replika paláce byla postavena v japonském Sasebu, v zábavním parku nesoucím stejný název.", "tgt_summary": "Huis ten Bosch (, ; English: \"House in the Woods\") is a royal palace in The Hague, Netherlands. It is one of three official residences of the Dutch monarch; the two others being the Noordeinde Palace in The Hague and the Royal Palace in Amsterdam. Huis ten Bosch was the former home of Queen Beatrix from 1981 to 2014, until her abdication; King Willem-Alexander and his family moved in on 13 January 2019. A replica of the palace was built in Sasebo, Japan, in a theme park bearing the same name.", "id": 1477312} {"src_title": "Pěnkava jikavec", "tgt_title": "Brambling", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pěnkava jikavec je zdatný letec, létá vlnovitě, rychle a vytrvale.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Vábení v sedě i za letu „djyp“ („jip“), „gegege“ a „kvék“ až typické široké „kvéih“. Zpěv je nevýrazný, vrzavý, přičemž u nás nezpívá; ozývá se v březnu a dubnu. Táhnoucí hejno se ozývá často opakovaným tvrdým krátkým a mírně nosovým vábením „jek“.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hnízdí v rozmezí od Britských ostrovů a Skandinávského poloostrova po Estonsko a Kamčatku. Zimuje ve střední a jižní Evropě, severní Africe, Pákistánu, Indii, Číně a v Japonsku. Současná evropská populace čítá zhruba 25 000 000–43 000 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "Na území České republiky nehnízdí, ale pravidelně tu zimuje v počtu 200 000–400 000 jedinců, ovšem stavy viditelně kolísají. Zdržuje se tu od září do dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Žije především v otevřených jehličnatých, břízových a bukových lesích, na lesních mýtinách a v plevelnatých lokalitách. Vyskytuje se u nás zpravidla v hejnech, často ve společnosti pěnkav obecných, případně dalších druhů. Na noc zapadá na společná nocoviště v jehličnatých lesích. V zimě se vyskytuje nejčastěji na rudeálních plochách na plevelech, při úrodě bukvic v bučinách. Létá i ke krmítkům.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Hnízdo si staví ve vidlicích větví na stromech, nejčastěji na bříze nebo smrku. Díky maskování lišejníkem a travami je většinou dobře ukryté. Během května až července do něj klade 3–8 bílých vajec s černým skvrněním. Na vejcích sedí po dobu 11–12 dní pouze samice.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se drobným hmyzem a jinými bezobratlými živočichy, přes zimu vyhledává především semena různých bylin a stromů (zvláště pak bukvice). Potravu hledá na zemi, kde chodí a poskakuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pěnkava jikavec (nebo také jíkavec severní či jikavec severní; \"Fringilla montifringilla\") je malý zpěvný pták z čeledi pěnkavovití. Pěnkava jikavec je velká stejně jako její hojnější příbuzná pěnkava obecná. Má štíhlé tělo, poměrně dlouhý ocas a krátký špičatý zobák, který je v zimě slámově žlutý s černou špičkou, v létě černý. Samec ve svatebním šatě má leskle modročernou hlavu, šíji, ramena a pláštík; hrdlo, hruď a malé křídelní krovky jsou rezavohnědé, bez teček; několik tmavých teček je dole na bocích. Břicho a kostřec bílé. Samce lze od samice spolehlivě rozeznat podle souvisle černého zbarvení po stranách hlavy. V prostém šatě je zbarvený podobně jako samice, která má hlavu a hřbet oranžovou s černým skvrněním. Od pěnkavy obecné rozeznáme jikavce spolehlivě díky oranžové hrudi a tmavému hřbetu.", "tgt_summary": "The brambling (\"Fringilla montifringilla\") is a small passerine bird in the finch family Fringillidae. It has also been called the cock o' the north and the mountain finch. It is widespread and migratory, often seen in very large flocks.", "id": 1786447} {"src_title": "Eristická dialektika", "tgt_title": "The Art of Being Right", "src_document": [{"title": "Sókratés a Platón.", "content": "Mnoho o pojmu eristika lze nalézt v Platónových dialozích. V Platónově díle se rozlišují eristika a dialektika jako dva protikladné přístupy. Dialektika související s uměním se správně tázat a odpovídat pro nalezení pravého poznání, kteréžto s eristikou nemá tolik společného. Eristice jako takové se přímo věnuje Platónův dialog Euthydémos. Následující ukázka (Platónova – dialog Theaitétos) uvádí dva různé způsoby přístupu k rozpravě (jeden blízký eristice a druhý umění dialektickému). Hlavním tématem rozpravy (patrný na konci úryvku) je, zda je či není rozdílu mezi věděním a vnímáním. \"Nespravedlností jest pak v tomto případě to, když někdo ve svých rozmluvách nedělá rozdíl mezi slovním zápasem a věcnou rozpravou, tak aby v onom žertoval a porážel, pokud jen může, ale ve věcné rozpravě si vedl vážně a podporoval společníka rozmluvy, vytýkaje mu jedině ony chyby, do kterých vpadl sám od sebe a působením svých dřívějších styků. Neboť jestliže si budeš takto počínati(vést věcnou rozpravu né slovní zápas), budou tví společníci sebe samy obviňovati pro svou zmatenost a bezradnost, a ne tebe, a za tebou budou běhat a tebe budou mít rádi, kdežto sebe samy budou nenávidět a budou utíkat od sebe k filosofii(k lásce k vědění), aby se stali jinými, a tak se zbavili těch, kterými byli dříve. Pakli však budeš dělat opak toho, jako se většinou dělá, stane se ti naopak a své společníky uděláš místo filosofů nenávistníky filosofie, až dospějí staršího věku. \"Jestliže mne tedy poslechneš, tu, jak už bylo dříve řečeno, nebudeš si počínat nepřátelsky ani bojovně, nýbrž s vlídnou myslí společně postupuje budeš doopravdy zkoumati, co asi myslíme, když prohlašujeme, že se všechno hýbe a že co se každému zdá, to také jest i pro jednotlivce i pro obec. A z toho vycházeje potom budeš pátrati zdali vědění a vnímání je totéž či něco jiného, a nebudeš dělat jako právě teď, kdy vycházíš z běžného užívání slov a jejich spojenin (např. užívání dvojsmyslnosti/dvojlogičnosti slov), jimž lidé násilně dávají význam, jak se nahodí, a tak si způsobují vespolek všelijaké nesnáze.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Eristická dialektika nebo také eristika je agresivní způsob vedení sporu, zaměřený na vítězství za každou cenu (tedy bez ohledu na pravdivost prosazovaného tvrzení či správnost argumentace). Jméno jí dal Aristoteles a byla velmi oblíbená mezi sofisty. Pojednává o ní stejnojmenná kniha německého filosofa Arthura Schopenhauera, která obsahuje jeden z nejúplnějších rozborů logických klamů, včetně příkladů použití a podrobnějšího popisu, jak s nimi zacházet.", "tgt_summary": "The Art of Being Right: 38 Ways to Win an Argument (also The Art of Controversy, or Eristic Dialectic: The Art of Winning an Argument; German: \"Eristische Dialektik: Die Kunst, Recht zu behalten\"; 1831) is an acidulous, sarcastic treatise written by the German philosopher Arthur Schopenhauer. In it, Schopenhauer examines a total of thirty-eight methods of showing up one's opponent in a debate. He introduces his essay with the idea that philosophers have concentrated in ample measure on the rules of logic, but have not (especially since the time of Immanuel Kant) engaged with the darker art of the dialectic, of controversy. Whereas the purpose of logic is classically said to be a method of arriving at the truth, dialectic, says Schopenhauer, \"...on the other hand, would treat of the intercourse between two rational beings who, because they are rational, ought to think in common, but who, as soon as they cease to agree like two clocks keeping exactly the same time, create a disputation, or intellectual contest.\"", "id": 2306537} {"src_title": "Trnka obecná", "tgt_title": "Prunus spinosa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní znaky.", "content": "Trnka obecná je hustý rozložitý keř dosahující obvykle výšky 2 metry. Ve výjimečných případech může ovšem dosáhnout až 5 metrů. Kmínky rostou pomalu a odumírají již po 20 – 40 letech. Na větvích se nacházejí trnovité výběžky tmavošedé barvy – kolce, vznikající přeměnou postranních větviček. Mladé větve jsou zelené a ochlupené. Později mají větve červenohnědou až tmavě šedohnědou barvu, jsou velice tvrdé a houževnaté. Pupeny jsou krátce brvité, kulovitého tvaru. Listy jsou 2 – 4 cm dlouhé a 1 – 2 cm široké. Vyrůstají na 2 – 10 mm dlouhých řapících, které mohou být mírně ochlupeny. Jejich čepel je oválná až podlouhle vejčitá. Jsou tupé, někdy také přišpičatělé, zakončeny jsou klínovitou bází. Mohou být lysé, nebo na spodní straně, zejména na žilnatině, chlupaté. Okraj čepele bývá vroubkovaně zubatý. Na větvích vyrůstají listy střídavě, často jsou uspořádány spirálovitě. Zpravidla raší až po odkvětu.", "section_level": 2}, {"title": "Květ a plod.", "content": "Bílé stopkovité pětičetné květy se vytvářejí již brzy na jaře, u nás zejména v březnu a dubnu. Mají průměr až 1,5 cm. Mohou vyrůstat jednotlivě, většinou je však nalezneme v převislých okolících. Skládají se z 5 na spodu trochu srostlých, 2 mm dlouhých kališních lístků se žláznatými zoubky, 5 vejčitých, 5 – 8 mm dlouhých korunních lístků, cca 20 tyčinek a pestíku. Uvnitř květu je produkováno velké množství nektaru sloužícího jako potrava pro opylovače. Z oplodněných květů se na krátké, relativně tlusté plodní stopce vyvíjejí kulovité peckovice o velikosti 10 – 15 mm – trnky, někdy označované také jako prunélky. Zpočátku je zelená, po dozrání je modročerná a je ojíněná voskovou vrstvou. Dužina si zachovává zelenou barvu. Ve středu plodu je asi 9 mm dlouhá a 6 mm široká pecka obsahující semeno. Okolní dužina je od ní pouze těžce oddělitelná. Plody dozrávají od října do listopadu a zůstávají na rostlině přes celou zimu. Chutnají trpce kysele, chutnější jsou až po přejití mrazem.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště a výskyt.", "content": "Optimální podmínky nachází trnka v suboceánském klimatu. Vyskytuje se převážně na sušších stanovištích s vápnitou půdou. Často ji proto nalezneme na kamenitých stráních, mezích, slunných skalách, suchých pastvinách i světlých listnatých lesích. Je velice odolná vůči suchu a mrazu. Trnka je rozšířená od nížin až do horského pásu po celé Evropě. Na východ je rozšířená až do Íránu a Zakavkazí. V severních částech Evropy ji nalezneme až po města Bergen (Norsko) a Uppsala (Švédsko). Areál jejího rozšíření zahrnuje i severní Afriku. V Severní Americe se vyskytuje pouze jako nepůvodní zplanělý druh, především ve východní části.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Díky svým dlouhým kořenům, tvořícím mnoho výhonů, a vysoké odolnosti vůči nehostinným podmínkám vyniká trnka v obsazování nových stanovišť, ze kterých vytěsňuje bylinnou vegetaci. Často vytváří rozsáhlé houštiny. Plody trnky jsou pro ptactvo v zimním období významným zdrojem potravy. Ekologicky vázána na její výskyt je také celá řada druhů motýlů. Mnozí ptáci ji vyhledávají pro hnízdění. Tímto chováním je typický například ťuhýk.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "U trnky jsou často využívány zejména plody, které slouží jakožto základní surovina pro výrobu ovocného vína a pálenky. Využívány jsou také k ochucování likérů, zejména v severských zemích. Trnky jsou vhodné také ke konzervaci a výrobě džemů. K přímé konzumaci v syrovém stavu jsou vhodné až po přejití mrazem. Tohoto efektu lze dosáhnout také umělým zmrazením. Dříve se šťáva z trnek využívala také k barvení látek, kterým po několikanásobném vyprání dávala trvalou světle modrou barvu. Přadleny v historii žvýkaly trnky pro podporu tvorby slin, které využívaly k vlhčení niti při předení. Tradičně je trnka považována za léčivou rostlinu. Využívá se zejména květů, které působí diureticky. Užívá se také při poruchách trávení a průjmech. Dřevo trnky je velice těžké a tvrdé. Má hnědočervené jádro a načervenalou běl. Je vhodné k soustružení. Často se využívá pro výrobu holí. Jejích růstových vlastností se využívá zejména na různých svazích a náspech, které díky svému rozsáhlému kořenovému systému dokáže efektivně zpevnit. Tradičně bývá vysazována také jako hranice pro zadržování dobytka, před kterým je chráněna díky svým ostrým kolcům a tuhým větvím. Byla používána jako podnož, ale má množství výmladků. Jako podnož jsou používány některé vegetativně množené klony kříženců s jinými slivoněmi, jako například Jaspi (syn. Fereley) nebo GF 1869.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trnka obecná (\"Prunus spinosa\") neboli slivoň trnka, někdy slivoň trnitá, je listnatý keř, řidčeji malý strom, pocházející z Evropy, Asie a severní Afriky. Patří do čeledi růžovitých (\"Rosaceae\").", "tgt_summary": "Prunus spinosa, called blackthorn or sloe, is a species of flowering plant in the rose family Rosaceae. It is native to Europe, western Asia, and locally in northwest Africa. It is also locally naturalised in New Zealand, Tasmania and eastern North America. The fruits have been used to make sloe gin in Britain, and the wood used for making walking sticks or the shillelagh by the Irish.", "id": 328468} {"src_title": "Karel Husa", "tgt_title": "Karel Husa", "src_document": [{"title": "Studia, život a praxe.", "content": "V roce 1939 byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval skladbu u profesora Jaroslava Řídkého a dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka. Z doby studia se datují jeho první úspěchy při veřejných vystoupeních. Jeho \"Sonatina pro klavír op. 1\" byla příznivě přijata kritikou. Podobně jeho absolventský koncert v lednu 1945, kde osobně řídil provedení své \"Předehry pro velký orchestr, op. 3\". V roce 1945 byl přijat na mistrovskou školu pražské konzervatoře, kterou absolvoval v roce 1947 pod vedením Jaroslava Řídkého. Od roku 1946 studoval skladbu a dirigování v Paříži na École normale de musique de Paris a Conservatoire de musique de Paris u Arthura Honeggera a Nadii Boulanger. Dalšími jeho učiteli byli Jean Fournet, Eugène Bigot a André Cluytens. V roce 1948 uvedlo Smetanovo kvarteto na Pražském jaru Husův \"Smyčcový kvartet č. 1\", který byl tomuto tělesu autorem připsán. Kvartet byl v roce 1950 vyznamenán Cenou Lili Boulanger, v roce 1951 cenou festivalu v Bilthovenu. Uveden byl na festivalech v Bruselu, Salzburgu a Darmstadtu. Po únoru 1948 se Husa již do Československa nevrátil a zůstal v Paříži. Jeho skladby proto na dalších čtyřicet let zmizely z českých pódií. během pařížského pobytu vytvořil mimo jiné skladby: \"Divertimento pro smyčcový orchestr, Concertino pro klavír a orchestr, Slovenské evokace (Évocations de Slovaquie), Hudba pro amatéry - čtyři snadné kusy (Musique d'amateurs, Quatre pièces faciles), Portrét pro smyčcový orchestr, Symfonice č. 1, Sonáta pro klavír č. 1, Smyčcový kvartet č. 2\". Husa je zpočátku ve své tvorbě ovlivněn Vítězslavem Novákem, Leošem Janáčkem, Bélou Bartókem a Igorem Stravinským. Pod vlivem Honeggerovým pak přibírá vlivy nejnovějších podnětů (atonalita, dodekafonie, serialismus) a stíle je ovlivněn lidovou hudbou své vlasti. V roce 1954 mu hudební oddělení na Cornellově univerzitě v americkém městě Ithaca nabídlo, aby se zde ujal výuky skladby, hudební teorie a dirigování. V březnu 1954 tedy Husa s rodinou přesídlil do USA. V roce 1959 se stal americkým občanem a jeho působení na univerzitě bylo změněno z časově omezeného na trvalé. V roce 1968 na protest proti okupaci Československa armádou Sovětského svazu a armádami jeho satelitních států složil legendární \"Hudbu pro Prahu 1968\", kterou ve své vlasti provedl až v únoru 1990 po Sametové revoluci. Kromě pedagogické činnosti a komponování působil také jako dirigent u dlouhé řady renomovaných zahraničních symfonických orchestrů. Pro klarinetovou mezinárodní hudební soutěž konanou v rámci festivalu Pražské jaro v roce 2008 napsal tři nové skladby pro sólový klarinet.", "section_level": 1}, {"title": "Husa v repertoáru českých hudebních těles.", "content": "Soustavně se jeho tvorbou zabývá pouze Hudba Hradní stráže a Policie České republiky pod vedením šéfdirigenta Václava Blahunka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Husa (7. srpna 1921 Praha – 14. prosince 2016) byl americký hudební skladatel a dirigent českého původu. V zahraničí byl pokládán za jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů. V Česku je jeho dílo opomíjeno. Jedná se o nositele prestižní Pulitzerovy ceny za hudbu z roku 1969 za \"Smyčcový kvartet č. 3\".", "tgt_summary": "Karel Husa (August 7, 1921 – December 14, 2016) was a Czech-born classical composer and conductor, winner of the 1969 Pulitzer Prize for Music and 1993 University of Louisville Grawemeyer Award for Music Composition. In 1954, he immigrated to the United States and became an American citizen in 1959.", "id": 1387467} {"src_title": "Ďas mořský", "tgt_title": "Lophius piscatorius", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ďas mořský se specializuje na život ve velkých hloubkách při mořském dně. Tato specializace je umožněna poněkud atypickou stavbou těla. Tělo je relativně nízké a široké, což umožňuje lépe splynout s okolním prostředím. Nejširším ale současně i nejnižším místem je ďasova hlava, která obsahuje veliká ústa lemovaná řadou ostrých zahnutých zubů. Směrem k ocasu se tělo zeštíhluje. Ďasova hlava zabírá přibližně jednu třetinu velikosti a dvě třetiny hmotnosti jeho těla, což mu dává atypický vzhled. Dolní čelist je značně vystouplá a přesahuje přes horní část. Oči mořského ďasa jsou velmi malé, což je důsledek vývoje druhu ve velkých hloubkách, kde je nedostatek světla, a jsou umístěny na horní straně hlavy. Na hřbetě se nacházejí dvě hřbetní ploutve. První tři paprsky hřbetní ploutve jsou modifikovány v dlouhé útvary, připomínající tykadla. Na prvním se nachází zvláštní světélkující útvar, který slouží jako návnada při lovu. Prsní ploutve jsou široké, ale břišní jsou oproti tomu jen velmi malé a jsou umístěny na straně hlavy. Řitní ploutev je posunuta na levou stranu těla a je vyztužena 9–11 měkkými paprsky. Postranní čára je zcela vyvinutá. Zbarvení ďasů je proměnlivé a závisí na barvě okolního prostředí, ve kterém se ryba nachází. Obvyklé zbarvení je hnědé, červené nebo zelenošedé s nepravidelně rozmístěnými skvrnami. Břicho je převážně bílé. Jeho povrch je tvořen měkkou kůží, která je podobně jako u jiných hlubokomořských druhů bez šupin. Na povrchu těla se nachází značné množství drobných masitých výčnělků, které imitují nepravidelný povrch dna s pokryvem řas. Samice může dorůstat až délky dvou metrů, obvykle se však délka jedince pohybuje v rozmezí 20–100 cm s hmotností okolo 40 kg. Maximální zdokumentovaná váha ďasa byla 57,7 kg, nejstarší jedinec měl 24 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ďas mořský žije v rozsáhlém území. V severním Atlantiku se vyskytuje od Barentsova moře, přes Středozemní moře až po Černé moře, či od Norska až po Senegal. Nejčastěji obývá hloubky mezi 20 až 1000 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Díky svému svítícímu výběžku na přední části hřbetní ploutve nemusí ďas mořský být rychlým lovcem. Jeho kořist je nalákána na zdroj světla a sama se dostává do blízkosti jeho úst. Ďas mořský zpravidla leží na dně mezi řasami, čímž se stává pro kořist neviditelným. Kořistí se nejčastěji stávají menší rybky, po kterých ďas rychle vystartuje, pakliže se nachází dostatečně blízko. Mimo drobných rybek požírá i korýše a hlavonožce (kteří tvoří nejspíše jen doplněk stravy). Jedná se o velmi dravou rybu, která často i při ulovení v síti požírá drobné menší rybičky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování probíhá v hloubce okolo 180 metrů v období od února do července. Jikry jsou kladeny ve slizovitém obalu v podobě dlouhých rosolovitých pásů, které dosahují délky 8 až 9 metrů a šířky 60 až 90 centimetrů. Mladé rybky žijí pelagicky. K životu u dna přechází ve věku okolo 120 dní, kdy dosahují délky přibližně 5–6 centimetrů. Jelikož se vše odehrává v naprosté tmě, tak se sameček, který doposud žil sám zakousne do samiččina těla, do kterého postupem času zaroste a propoji si se samičkou trávicí trakt. Činí tak z obavy, že ve tmě už nemusí jinou samičku potkat. Samice může mít takto ¨přisátých¨ až 5 samečků.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Ďas mořský je hojně loven pro gastronomické účely, kdy se podává jako specialita, čemuž odpovídá i jeho vysoká pořizovací cena. Při přípravě se odstraní hlava, ze které se využívá jen minimum, a to v podobě líček. Maso z těla je bez kostí, které by znepříjemňovaly konzumaci. Charakteristická je jeho bílá barva a značná soudružnost masa. Podávat se může jak vařený, tak i grillovaný či dušený. Výlov se obvykle pohybuje v rozmezí 800 tun ďasa za rok s maximem mezi roky 1985 až 1988, kdy bylo ročně vyloveno přes 1400 tun. V roce 2000 bylo oproti tomu uloveno pouze přes 200 tun ďasa mořského. Od této doby postupně dochází k nárůstu jeho lovu a v roce 2005 již dosahoval přes 800 tun ročně. Minimální povolená velikost odchytu je stanovena mezinárodní dohodou na 30 cm. Předpokládá se, že se vyskytuje v hojnosti 3 až 18 kg/km. V současnosti se jedná o hojně rozšířený druh, který není ohrožen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ďas mořský (\"Lophius piscatorius\" Linnaeus, 1758) je druh hlubinné ryby z čeledi ďasovití, která žije téměř ve všech mořích a oceánech tropického a mírného podnebného pásma. Jedná se o dravou rybu, která upřednostňuje dna. Pro tato místa má velmi vhodné maskování. Svou kořist vábí pomocí světelného zdroje ke svým ústům. Najdeme ho v hloubkách od 20 do 1000 metrů.", "tgt_summary": "Lophius piscatorius, commonly known as the angler, is a monkfish in the family Lophiidae. It is found in coastal waters of the northeast Atlantic, from the Barents Sea to the Strait of Gibraltar, the Mediterranean and the Black Sea. Within some of its range, including the Irish Sea, this species comprises a significant commercial fishery.", "id": 2205506} {"src_title": "Hohenbergové", "tgt_title": "Hohenberg family", "src_document": [{"title": "Dějiny rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Nová dynastie Hohenbergů byla založena výnosem císaře Františka Josefa I. v roce 1900. 1. července 1900 se na zámku v Zákupech v severních Čechách konala svatba a následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda (1863–1914) s hraběnkou Žofií Chotkovou (1868–1914). Ačkoli Žofie pocházela ze staré české šlechtické rodiny Chotků z Chotkova a Vojnína, nebyla svým rodem rovna rakouskému arcivévodovi. Jejich sňatek byl tudíž morganatický, a jejich potomci byli z důvodu nerovnorodosti manželství vyloučeni z nároku následnictví rakousko-uherského trůnu. Také budoucí titul Žofie neměl být císařovna, ale pouze manželka císaře. (Přísné dědičné předpisy platily zpočátku pouze pro Rakousko. V Čechách a Uhrách by teoreticky bývala mohla Žofie z Hohenbergu být i královnou a její potomci dědici. Ovšem se zřetelem na zachování jednoty rakousko-uherské monarchie, bylo vzdání se tohoto nároku smluvně upraveno.) Císař ustanovil Žofii kněžnou z Hohenbergu (\"Fürstin von Hohenberg\") s předepsaným oslovením \"Její Jasnost\" (\"Ihre Durchlaucht\") a roku 1909 ji císař povýšil na vévodkyni (\"Herzogin\") \"ad personam\" s oslovením \"Její Výsost\" (\"Ihre Hoheit\"). Jelikož byl sňatek Žofie a Františka Ferdinanda morganatický, žádné z jejich čtyř dětí nemělo (po přísaze následníka Františka Ferdinanda) nárok na rakousko-uherský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Po sarajevském incidentu.", "content": "Po sarajevském atentátu přešel majetek zavražděného následnického páru na jejich děti. Nejstarší potomek, kníže Maxmilián, kterému bylo tehdy teprve dvanáct let, zdědil mimo jiné zámek Artstetten v Dolním Rakousku. Všechny tři děti pak společně zdědily zámek Konopiště jižně od Prahy, zámek Chlum či zámek Greifenberg ve štýrské Radiměři. Za nedlouhého panování císaře Karla I. dostaly děti následnického páru 31. srpna 1917 dědičný znak a primogeniturně dědičný vévodský titul s oslovením \"Výsost\" a další potomci titul \"kníže\"/\"kněžna\" s oslovením „\"Jasnost\"“. Titul vévody z Hohenbergu byl vytvořen pro knížete Maxmiliána z Hohenbergu roku 1917 císařem Karlem I., tři roky po atentátu v Sarajevu na jeho rodiče v roce 1914, který dal podnět k vypuknutí první světové války. Hlava rodiny měla titul vévoda a ostatní členové kníže/kněžna. Knížata byli oslovováni Jasnost, vévoda Výsost.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská republika.", "content": "Na základě zákona o zrušení šlechtictví směli příslušníci rodu v Rakouské republice od roku 1919 používat výhradně rodové jméno \"Hohenberg\" jako příjmení. V témže roce byly děti následnického páru vyvlastněny Československou republikou v rámci pozemkové reformy, a jako rakouští státní občané vyhoštěni do Rakouska. Toto vyvlastnění bylo výsledkem letitého právního sporu mezi rodinou Hohenbergů a ČSR, který byl kněžnou Žofií z Hohenbergu vznesen u Evropských instancí.", "section_level": 2}, {"title": "Nacistická okupace Rakouska.", "content": "Po anexi Rakouska Nacistickým Německem v roce 1938 byli bratři Maxmilián a Arnošt pro svůj odpor vůči nacistům, deportováni do KT Dachau. Zámek Artstetten byl vyvlastněn, polnosti o výměře 20 000 ha u Eisenerce ve Štýrsku přešly do vlastnitví Třetí říše. Jednalo se o jedno z největších vyvlastnění v Rakousku vůbec. Uvěznění bratří Hohenbergu na západě zvedlo velkou vlnu pozornosti. Maxmilián byl v roce 1940 propuštěn, zatímco Arnošt byl převezen do KT Buchenwald a propuštěn byl teprve v roce 1943. Vyvlastněný rodinný majetek připadl po konci války Rakousku, a roku 1949 byl částečně navrácen do rukou Maxmiliána z Hohenbergu. Po něm obec Artstetten se zámkem, lesy a polnostmi převzal v roce 1962 jeho nejstarší syn Franz. Po jeho smrti v roce 1977 odkázala jeho vdova Alžběta Lucemburská, princezna nasavská a bourbonsko-parmská majetek své nejstarší dceři Anitě, jež se vdala za francouzského hraběte Romée de La Poeze d’Harambure. Manželé pak panství na konci roku 2003 začlenili do nově založené nadace \"Anita Hohenberg-Stiftung\".", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Současnou hlavou rodiny je vévoda Jiří z Hohenbergu, jenž byl za pontifikátu papeže Jana Pavla II. velvyslancem Rakouské republiky při Svatém stolci.", "section_level": 1}, {"title": "Knížata a vévodové z Hohenbergu.", "content": "Arcivévoda František Ferdinand d'Este (1863–1914) ∞ Zákupy 1900 Žofie Chotková z Chotkova (1868–1914)", "section_level": 1}, {"title": "Rodinná hrobka.", "content": "Hrobka rodu Hohenbergů se nachází na zámku Artstetten. V roce 1909 vypsal arcivévoda František Ferdinand soutěž o výstavbu rodinné hrobky pro dvanáct rakví pod vstupní halou zámku a farního kostela sv. Jakuba Většího. V letech 1955/56 byla krypta po smrti Arnošta z Hohenbergu rozšířena také pod kostelní věž a jižní terasu zámku. Dnes jsou v kryptě pohřbeni vedle obou synů a jejich manželek, také tři vnuci Arcivévody Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové. Pro potomky kněžny Anny z Hohenbergu a hraběte Roméeho de La Poeze d’Harambure byla reaktivována stará rodinná hrobka.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Pamětní mince: Hohenbergům byl rakouskou republikou zabaven rodinný majetek mezi ostatním i rodinné sídlo, zámek Artstetten, který byl zvolen jako ústřední motiv pro pamětní desetieurové mince (vyraženy 13. října 2004). Rub znázorňuje vstup do krypty rodiny Hohenbergů. Vlevo jsou dvě podobizny, zachycující arcivévodu Františka Ferdinanda a Žofii, vévodkyni z Hohenbergu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hohenbergové, \" (von) Hohenberg\" je jméno rakouského rodu, od roku 1919 povýšeného do vévodského resp. knížecího stavu, udělených v souvislosti se sňatkem následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda z habsbursko-lotrinské dynastie, a hraběnky Žofie Chotkové. V mužské linii tedy Hohenbergové pocházejí z rakouského císařského rodu habsbursko-lotrinského a v ženské linii ze starého českého rodu Chotků z Chotkova a Vojnína.", "tgt_summary": "Hohenberg is an Austrian noble family that descends from Countess Sophie Chotek (1868–1914), who in 1900 married Archduke Francis Ferdinand of Austria-Este (1863–1914), the heir presumptive to the throne of the Austro-Hungarian Empire. As their marriage was a morganatic one, none of their children were in the line of succession to the Austro-Hungarian throne. Still, they represent the senior agnatic line of the House of Habsburg-Lorraine. The head of house bears the title of duke with the style of \"Highness\", with all other members titled as princes and princesses with the style of \"Serene Highness\".", "id": 2314525} {"src_title": "Nidaroský dóm", "tgt_title": "Nidaros Cathedral", "src_document": [{"title": "Dějiny a stavba.", "content": "Když bylo podle pověsti neporušené tělo Olafa II. převezeno ze Stiklestadu do Nidarosu a pohřbeno v kostele svatého Klimenta, vyrazil údajně vedle kostela pramen, jehož voda byla zázračným lékem na všechny nemoci. A když se Olaf Kyrre roku 1066 vrátil do Nidarosu s mrtvolou svého otce, který padl v Anglii, s jeho doprovodem přišli do Norska i šlechtici anglosaského původu. Olaf Kyrre dal svého otce, Haralda, pohřbít v mariánském kostele, chrám svatého Klimenta dal strhnout a započal se stavbou nového velkého kostela svatého Olafa, který byl za pozemského života vlastně jeho strýcem. Plán stavby je pravděpodobně dílem některého z členů anglického doprovodu, protože velmi dlouhá chrámová loď svědčí o anglosaském vlivu. Stavba zřejmě nebyla podle záměru Olafa Kyrreho dokončena, protože základy dlouhé chrámové lodě jsou na západní straně náhle přerušeny. Ve 12. století byla tato loď nově vybudována a byla k ní připojena ještě příčná loď v románském stylu. Teprve Øystein Erlandson, druhý arcibiskup z Nidarosu, přinesl ze svého pobytu v Římě poznatky o novém architektonickém stylu, který si osvojili cisterciáci. V tomto přechodném slohu mezi stylem románským a gotickým byly postaveny horní části příčné lodě a mariánská kaple, dnešní sakristie. Po ostrém sporu s králem Sverrem musel arcibiskup Øystein na dva roky odejít do Anglie. V Canterbury poznával anglickou gotiku a velice si jí cenil. Z toho pak vznikla myšlenka dokončit právě v tomto stylu chrám, který vznikal nad hrobem svatého Olafa. Když se arcibiskup zase smířil s králem Sverrem, vrátil se k pracím na chrámu a zahájil stavbu kruchty. Dal vystavět vysoký chór ve formě osmistěnu s ochozem v křehké gotice, jaká se v této podobě nikde jinde na severu nevyskytuje. Po Øysteinově smrti v roce 1188 přerušily další spory arcibiskupství s králem práce na dómu až do roku 1250. Teprve pak byl dokončen osmistěn a klenba nad ochozem a dlouhým chórem. Vedení stavby se ujali nejspíš mistři z Lincolnu, kteří dobře znali způsob výstavby gotické klenby s křížovým žebrovím. V letech 1235 až 1250 byla věž s křížením a k hlavní lodi byly přistavěny boční lodě. Věže na západním průčelí ještě nebyly dokončeny. Po prvním požáru ve 14. století následovaly další, které chrám velmi poškodily. V době reformace byla hlavní loď v troskách. Tehdy se začalo s úpravami chóru a příčné lodě ve stylu protestantského farního kostela, ale Dánové tehdy odvezli celý chrámový poklad do Dánska a větší jeho část roztavili – to se stalo i se stříbrnou rakví svatého Olafa. Vnitřní vložená dřevěná rakev zůstala v Trondheimu a později byla uložena do zděného hrobu. Tato hrobka byla na příkaz dánského krále Fridricha II. naplněna zeminou, aby norský světec upadl docela v zapomnění. Dnes se už vůbec neví, kde se jeho hrobka nachází – s největší pravděpodobností někde v blízkosti vysokého hlavního oltáře. Devět tesaných křížů připomíná Olafa a dalších osm králů, kteří jsou v katedrále pohřbeni. Obnova dómu započala roku 1869. Do roku 1906 byly znovu vybudovány boční lodě a hlavní loď v novogotickém slohu – hlavní chór zůstal v původním stavu. Z průčelí se do té doby zachovala jenom jeho poškozená dolní část a také pět soch. Proto bylo nutné celou tuto část stavby kompletně rekonstruovat, přičemž základním vodítkem pro obnovu byla mědirytina ze 17. století. Architekt Christian Christie, pod jehož vedením renovace probíhala, povolal roku 1897 do Trondheimu sochaře Gustava Vigelanda. Ten ale nebyl zakázkou právě nadšen. „Vydělávám velmi mnoho peněz, ale prodávám svou duši“, napsal tehdy jednomu ze svých přátel. Celý dóm mu připadal až příliš „protestantský“. Přesto však trvalo deset let, než se s touto zakázkou vypořádal. Později byla vyhlášena soutěž, v níž roku 1928 zvítězil teprve třicetiletý Helge Thiis: ten se pak ujal i uměleckého vedení stavby. Průčelí ještě nebylo úplně hotovo, když byl dóm roku 1930 na svátek svatého Olafa nově vysvěcen. Přesto mohly při této příležitosti poprvé zaznít varhany, které byly postaveny v Německu. Teprve roku 1946 se začalo s definitivní dostavbou západního průčelí. Uměleckého vedení dostavby chrámu se ujal Stinius Fredriksen, který zakomponoval i sochy na průčelí chrámu. Celá veliká skupina skulptur se stala jakousi přehlídkou osobností křesťanské víry. Od Adama a Evy přes starozákonní proroky až po archanděly a světce, včetně Panny Marie s dítětem a zobrazení Krista při jeho nanebevstoupení – všechny tyto důležité osobnosti z bible i svatí z legend našli své místo na průčelí chrámu. Sochy vytvořili různí umělci zcela novým způsobem, což se dá dobře rozeznat; jedinou výjimkou je bronzový archanděl na průčelí severní věže. Některé nádherné vitráže v okenních rámech jsou dílem Gabriela Kiellanda. Zvlášť působivá je rozeta nad západním portálem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nidaroský dóm ( \"Nidarosdomen\") je nejmohutnější středověké architektonické dílo v celém Norsku. Nidaroský dóm se nachází ve třetím největším městě Norska – Trondheimu. Se svými 102 metry délky a 50 metry šíře je to největší gotický chrám ve Skandinávii. Dějiny stavby korunovačního dómu norských králů jsou velmi rozmanité a trvají bezmála celé tisíciletí.", "tgt_summary": "Nidaros Cathedral () is a cathedral of the Church of Norway located in the city of Trondheim in Trøndelag county. It is built over the burial site of King Olav II (c. 995-1030, reigned 1015-1028), who became the patron saint of the nation, and is the traditional location for the consecration of new kings of Norway. It was built over a 230 year period, from 1070 to 1300 when it was substantially completed. However additional work, additions and renovations have continued intermittently since then; the most recent changes were completed in 2001. Nidaros was designated as the cathedral for the Diocese of Nidaros in 1152. After experiencing the turmoil and controversies of the Protestant Reformation of the 16th century, it was taken from the Catholic Church by the newly established state Church of Norway in 1537, which adopted the teachings and reforms of Martin Luther, Phillip Melancthon and others, becoming an Evangelical Lutheran church. Nidaros is the northernmost medieval cathedral in the world. The cathedral is the main church for the \"Nidaros og Vår Frue\" parish, the seat of the Nidaros domprosti (arch-deanery), and the seat of the Bishop of the Diocese of Nidaros. The Preses of the Church of Norway is also based at this cathedral. The large, stone church seats about 1,850 people and it was historically used as the site of coronation of the kings of Norway.", "id": 859981} {"src_title": "Fiat Coupé", "tgt_title": "Fiat Coupé", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fiat Coupé vznikl z požadavku vedení automobilky na výrobu levného lidového sportovního automobilu na osvědčené platformě Tipo/Tempra modifikované pro Fiat Bravo/Brava/Marea/Barchetta, Alfa Romeo 145/146/155 a Lancia Dedra. Navazoval na slavné modely lidových sportovních automobilů Fiat šedesátých a sedmdesátých let. Byla vytvořena společná platforma Fiat Coupé/Lancia Delta Nuova, která sdílela stejné podvozkové díly (širší přední kovaná ramena s tvrdším uložením, silnější stabilizátor a vzadu odlišná geometrie uložení ramen) a značnou část mechaniky. Výroba Coupé byla z důvodu menšího objemu produkce a mnoha odlišností svěřena dílnám Pininfarina, díky čemuž byly vozy na kvalitativně velmi vysoké úrovni. Dvoudveřové kupé nabízí řadu pozoruhodných detailů, jako například umístění velkého víčka nádrže na zadním blatníku, řešení zadních svítilen, umístění klik dveří ve sloupku střechy (obdobně jako později Alfa Romeo 156), či horizontální pás táhnoucí se přes celou šíři přístrojové desky a vyvedený v barvě karoserie. Překvapivě velký je u kupé zavazadlový prostor svým objemem 295 dm³ a vytvořeným dvoutřetinovým průchodem pro objemné či dlouhé předměty pevnou příčkou za zadními sedadly. Podvozek se vyznačoval nízkou světlostí a tuhou charakteristikou odpružení, hřebenové řízení s hydraulickým posilovačem bylo přesné a mělo ostřejší charakteristiku. Ačkoli zadní náprava je konstrukčně poměrně jednoduchá a levná, autoři chytře usadili robustní nápravnici do čtveřice silentbloků a vlastní vlečená ramena byla uložena \"na tvrdo\" ve valivých ložiskách, takže jízdní vlastnosti vozu byly i díky nízkému těžišti překvapivě dobré. Při uvedení na trh v lednu 1994 byly k dispozici dva dvoulitry \"Lampredi\". Prvním byl přepracovaný z modelu Tipo Sedicivalvole, robustní čtyřválec s litinovým blokem a dvojicí protiběžných vyvažovacích hřídelí s vrtáním 84,0 mm a zdvihem 90 mm (zdvihový objem 1995 cm³), s hlavou válců z lehkých slitin a ventilovými sedly z tvrdokovů s rozvodem DOHC 16v a elektronikou Bosch Motronic. Poskytoval maximální výkon 102 kW (139 koní CEE) při 6000/min. a max. krouticí moment 186 Nm při 4300/min. Druhým pak byl přeplňovaný turbodmychadlem Garrett TBO367 a špičkovým motormanagementem Weber-Magneti-Marelli IAW WH.P8, odvozený od motoru legendární Lancie Delta HF Integrale Evoluzione, který díky novým pístům se zlepšenou kompresí (kompresní poměr 8,0 : 1, plnicí tlak 1,0 baru v overboostu/0,7 baru lineárně) a novým sacím traktem poskytoval nejvyšší výkon 140 kW (190 koní CEE) při 5500/min. a maximální krouticí moment 291 Nm při 3400/min. Motor plnil emisní normu Euro 1. Převodovka byla pětistupňová, plně synchronizovaná s řazením lanovody, zvláštností byla 35% uzávěrky předního diferenciálu v podobě malé viskózní spojky (v terminologii Fiatu Viscodrive).  Fiat Coupé 16v turbo dosahoval nejvyšší rychlosti 230 km/h, z 0 na 100 km/h dokázal zrychlit za méně než 7,5 s a 1 km s pevným startem zvládl za 26,9 s. Jeho slabší stránkou byly přední brzdy Girling s jednopístkovými plovoucími třmeny a kotouči 284 x 22 mm (4 x 98 mm) v kolech 6 x 15\" z lehkých slitin Speedline (verze Plud byly osazovány koly Speedline 6,5 x 16\" a pneumatikami 205/50 WR16). V dubnu 1996 přibyl čtyřválec 1.8 16v (Barchetta, Lancia Dedra/Delta 836), který měl opět litinový blok, ale bez vyvažovacích hřídelí a naopak disponoval variabilním natáčením sací vačky (olejovým) rozvodu DOHC 16v a z objemu 1747 cm³ poskytoval maximální výkon 96 kW (131 koní CEE) při 6300/min. a max. krouticí moment 164 Nm při 3500/min. Do dubna 1997 motor 1.8 16v splňoval emisní normu Euro 1, poté do konce výroby modelu (rok 2000) novější emisní normu Euro 2. V listopadu 1997 byly z nabídky vyřazeny oba původní dvoulitrové čtyřválce, které nahradily dva pětiválcové motory 2,0 l \"Pratola Serra\" homologované pro emisní normu Euro 2, jeden plněný atmosféricky, druhý s přeplňováním. Blok motoru byl opět litinový a opět disponoval protiběžným vyvažováním, což v kombinaci s pěti válci zajišťovalo takřka sametový chod. Vrtání 82 mm, zdvih 75,65 mm, zdvihový objem 1998 cm³. Hlava válců byla vyrobena z lehkých slitin s ventilovými sedly z tvrdokovů, rozvod DOHC s 20 ventily (4 pro každý válec) byl ovládán – na rozdíl od motorů Lampredi – prostřednictvím hydraulických ventilových zdvihátek se samočinným vymezováním ventilové vůle. Elektronika byla použita Bosch Motronic M2.10. Atmosférický motor poskytoval nejvyšší výkon 108 kW (147 koní CEE) při 6100/min. a největší krouticí moment 186 Nm při 3500/min. a Coupé s ním jelo 215 km/h, přičemž z klidu na 100 km/h zrychlilo za 8,4 s. Od roku 1998 byl pak u tohoto motoru použito variabilní sání, které přispělo ke zvýšení nejvyššího výkonu na 113 kW při 6500/min. Přeplňovaná verze téhož pětiválce 2.0 20v s turbodmychadlem Garrett TB2811 měla variabilní ovládání sací vačky, kompresní poměr 8,5 : 1 a poskytovala při plnicím tlaku 1,15 baru v overboostu nejvyšší výkon 162 kW (220 koní CEE) při 5750/min. a nejvyšší krouticí moment 310 Nm při 2500/min. Ten se přes jednokotoučovou suchou spojku Valeo a pětistupňovou převodovku Fiat/ZF přenášel na přední kola prostřednictvím diferenciálu s omezenou svornosti Viscodrive. Fiat Coupé 20v turbo s pětistupňovou převodovkou uměl jet až 243 km/h a z klidu na 100 km/h dokázal zrychlit během 6,2 s. Sprint na 1000 m s pevným startem zvládl za 26,5 s. Zvýšení výkonu si vyžádalo zcela novou přední brzdovou soustavu Brembo s pevnými čtyřpístkovými třmeny a kotouči 305 x 28 mm (4 x 98 mm). Díky nim muselo být použito větších kol Speedline z lehkých slitin 6,5 x 16\". Od roku 1996 mohl také majitel tohoto vozidla spouštět motor tlačítkem Start, místo klasickým klíčkema u série Limited Edition či 20v turbo Plus byla standardem nová šestistupňová převodovka, díky níž došlo ke zvýšení maximální rychlosti na 250 km/h. Vozy série Limited Edition byly označeny štítkem s jeho výrobním číslem. Traduje se, že první vyrobený kus vlastnil Michael Schumacher. Vnější odlišnosti spočívaly v doplňcích karoserie (plasty světlometů, maska chladiče, disky kol, spoilery a prahy v barvě karoserie a další doplňky v titanové barvě, jiné víčko nádrže atd.). Jako poznávací znamení těchto vozů bylo i typové označení \"20v turbo\" na B sloupku v červené barvě (ostatní série v chromovém eloxu). V motorovém prostoru najdeme rozpěrnou tyč SPARCO a rudé víko hlavy válců. Běžné kožené sedačky nahradily červeno-černé sedačky RECARO, podobě byla upravena hlavice řadicí páky, ruční brzdy, výplně dveří a volantu. Z drobností dále byla jiná opěrka levé nohy řidiče, a pedály od firmy SPARCO. V blízkosti volantu, napravo, najdeme ještě startovací tlačítko po vzoru dřívějších sportovních vozů. A v neposlední řadě rychlosměr byl ocejchován až do 280 km/h místo původních 260. Fiat Coupé zaskočil konkurenci, která v daném cenovém segmentu neměla proti přeplňovaným verzím modelu Coupé čím konkurovat. Navzdory očekáváním vůz překvapil i dobrými jízdními vlastnostmi a celkovou kvalitou zpracování, pozdější 20v turbo i excelentními brzdami. Uzávěrka předního diferenciálu u 16v turbo a 20v turbo a šestistupňová převodovka 20 turbo Limited Edition a 20v turbo Plus byly třešničkami na dortu, kterým bylo těžko konkurovat. Slabší stránkou byla menší tuhost karoserie v krutu, ventilace, která nedokázala zajistit odmlžení oken za nepříznivého počasí a u modelu 16v turbo slabší brzdová soustava. U modelů 1.8 16v bylo nutno včas řešit těsnost olejového tlakového variátoru sací vačky. Vzhledem k pořizovací ceně i servisní nenáročnosti splnil Fiat Coupé do puntíku zadání stát se králem levných lidových sportovních automobilů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiat Coupé (\"typ 175\") byl dvoudveřový čtyřmístný osobní automobil provedení kupé, které bylo vyráběno italskou automobilkou Fiat v letech 1994-2000, představeno bylo roku 1993 na bruselském autosalonu. Design navrhl Chris Bangle ze STILO FIAT centra, interiér vytvořil Pininfarina. Ve své době byl Fiat Coupé nejrychlejším evropským automobilem s pohonem předních kol a je nejrychlejším sériovým Fiatem všech dob.", "tgt_summary": "The Fiat Coupé, internally designated as the type 175, was a two door, four seat coupé manufactured and marketed by Fiat between 1993 and 2000 across a single generation. The Coupé was introduced at Bologna Motor Show in December 1993 and is noted for its distinctive, angular exterior design by Chris Bangle at Centro Stile Fiat. Its interior was designed by Pininfarina.", "id": 1060746} {"src_title": "Pietro II. Orseolo", "tgt_title": "Pietro II Orseolo", "src_document": [{"title": "Počátky benátské expanze.", "content": "Roku 992 uzavřel Pietro II. smlouvy s byzantským císařem Basileem II. o přepravě byzantských jednotek výměnou za obchodní privilegia v Konstantinopoli. Na základě opakovaných stížností dalmatských městských států flotila vedená Orseolem zaútočila na Neretvijské piráty v Paganii během svátku Nanebevstoupení Páně roku 998. Pietro si poté přivlastnil titul dalmatského vévody a zároveň jej předal svému synovi Janu Orseolovi. 9. května 1000 se dóže rozhodl s konečnou platností pokořit Chorvaty a Neretvijce, aby tak mohl ochránit obchodní kolonie a zájmy romanizovaného občanstva dalmatských měst. Flotila šesti lodí vypálila prakticky celé východní pobřeží Jaderského moře, přičemž pouze Neretvijci se zmohli na nějaký odpor. Poté, co Benátčané ukradli zboží a odvlekli čtyřicet obchodníků ze Zadaru, vyslal dóže flotilu deseti lodí, která chytila Neretvijce poblíž ostrova Kača. Zajatí Neretvijci pak byli triumfálně převezeni do Splitu. Neretvijští vyslanci posléze výměnou za propuštění zajatců přijali podmínky - sám neretvijský vládce se přijde poklonit, prohlásí starou daň, kterou Benátčané museli platit od roku 948, za neplatnou a bude garantovat bezpečí všem benátským lodím plujícím Jaderským mořem. Pietro poté propustil všechny zajatce až na šest Neretvijců, které si ponechal jako rukojmí. Pevninští Neretvijci byli takto pacifikováni, avšak obyvatelé ostrovů Korčuly a Lastova se rozhodli bojovat. Nakonec však byla obě města poražena. Protože Lastovo bylo známo jako základna pirátů, nechal dóže město vyklidit a srovnat se zemí. Obyvatelé Lastova však odmítli a pokračovali v boji, ovšem neúspěšně. Pietro město tobyl a to bylo záhy zničeno. Někdy v té době na malém ostrůvku svatého Maxima dubrovnický biskup odpřisáhl jménem města Ragusa (dnešního \"Dubrovníku\") dóžeti věrnost. Pietrův syn, Ota Orseolo, se po otcově odchodu do kláštera stal novým dóžetem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Datum jeho vítězství se stalo svátkem, který se poté každý rok v Benátkách slavil. Dóže vždy spolu s biskupem odpluli na lodích k ústí Laguny, kde proběhly tzv. Zásnuby dóžete s mořem. Sloužilo k uctění moře a k zajištění přízně pro benátské lodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pietro II. Orseolo byl v letech 991 až 1009 benátským dóžetem. Za jeho vlády začalo období expanze Benátek do východního Středomoří, které trvalo bezmála dalších 500 let. Dále zabezpečil svůj vliv v dalmatských osadách, zbavil Benátky padesát let trvající povinnosti platit poplatky Pagánii (nebo též \"Neretvii\") a započal etapu benátské dobyvačné politiky získáním Lastova, Korčuly a Dubrovniku.", "tgt_summary": "Pietro II Orseolo (961 − 1009) was the Doge of Venice from 991 to 1009. He began the period of eastern expansion of Venice that lasted for the better part of 500 years. He secured his influence in the Dalmatian Romanized settlements from the Croats and Narentines, freed Venetia from a 50-year-old taxation to the latter, and started Venetia's expansions by conquering the islands of Lastovo (\"Lagosta\") and Korčula (\"Curzola\") and acquiring Dubrovnik (\"Ragusa\").", "id": 2023958} {"src_title": "Landstreitkräfte", "tgt_title": "Land Forces of the National People's Army", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "K založení pozemních sil došlo v roce 1956 přetransformováním Kasernierte Volkspolizei (KVP) na Nationale Volksarmee . Ministerstvo národní obrany vedlo nejprve pozemní síly na dvou podřízených územních správách CIP Sever a Jih, které v roce 1957 vytvořily velení vojenského obvodu III v Lipsku a V v Neubrandenburgu (do roku 1956 v Pasewalk). V roce 1972 byly vojenské obvody podřízeny nově zřízenému velení pozemních sil, které bylo zodpovědné za výcvik a připravenost v míru. Pozemní síly NVA byly pevně začleněny do struktur Varšavské smlouvy. V této souvislosti by měly zejména v součinnosti s jednotkami Sovětského svazu, Polska a Československa odrazit útok na území smluvních států a zejména NDR a následně rozbít nepřítele na svém území.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura ozbrojených sil.", "content": "Organizační schéma pozemních sil NVA, 1986 Struktura ozbrojených sil od roku 1980 do roku 1990:", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "LaSK bylo od roku 1972 podřízeno Kommando Landstreitkraefte (Kdo. LaSK). To se mezi roky 1956 a 1990 dále dělilo na vojenské okruhy III a V. Ty obecně sestávali ze tří divizí, plus výcvikové, logistické jednotky a jednotky bojové podpory. \"1. Motorisierte-Schützen-Division\" byla sice také podřízena Vojenskému okruhu V, ale za válečného stavu měla být vyjmuta a použita k útoku na Západní Berlín. \"6. motorisierte Schützendivision\" existovala pouze dva roky (1956-1958). Zatímco tyto vojenské okruhy III a V měli v podřízenosti většinu pozemních sil, další dělostřelecké jednotky a prvky podpory, stejně jako výsadkový 40. Fallschirmjägerbataillon (posílen na Luftsturmregiment 40 v roce 1986), byly v přímé podřízenosti Kdo. LaSK. Po vypuknutí válečného stavu měly být oba vojenské okruhy reorganizovány na velitelství armád. Tak by vznikla 3. armáda na jihu, posílena o 6., 10. a 16. záložní divizi, a 5. armáda na severu, posílena 94. gardovou motostřeleckou divizí a samostatným 138. a 221. tankovým plukem Sovětské armády. Oběma armádám by velel generální štáb Sovětské armády, a Kdo. LaSK by pouze zabezpečovalo zásobování, zdravotní službu, vnitřní bezpečnost a asistenci při dobývání Západního Berlína.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenský okruh III.", "content": "V případě války by Vojenský okruh III (\"Militärbezirk III\", též \"MB-III\") byl přetransformován na 3. armádu. V míru byl podřízen přímo \"Kommando Landstreitkraefte.\" Velitelství sídlilo v Lipsku. Seznam vyšších jednotek podřízených MB-III: Pravidelné divize: Záložní divize: Základem mobilizačních divizí byly následující výcviková zařízení provozovaná v míru u Kdo. MB-III :", "section_level": 3}, {"title": "Vojenský okruh V.", "content": "Vojenský okruh V (nebo MB-V) byl předurčen k reorganizaci na 5. armádu. Velitelství bylo v Neubrandenburgu. Seznam vyšších jednotek podřízených MB-V: Pravidelné divize: Záložní divize:", "section_level": 3}, {"title": "Zesílení.", "content": "V případě mobilizace bylo plánováno posílení aktivních jednotek NVA. Potřebný personál by byl mobilizován především z řad rezervistů. Munice, bojové vybavení a část podpůrných vozidel byly skladovány ve skladech a dlouhodobě uchovávány. Chybějící vozidla a vybavení by byly poskytovány továrnami a státní institucemi. Potřebná opatření pro mobilizaci plánovala NVA i státní instituce. Pravidelně se cvičilo organizování jednotlivých útvarů a svazků. Obecně by mobilizační jednotky měly být zřízeny do tří dnů v případě mobilizace. Početní stavy bojových vozidel by se více než zdvojnásobily, stejně jako zásoby zbraní a raketových systémů. Sovětská armáda skladovala jaderné hlavice na základnách v Himmelpfortu a Stolzenhainu. Tyto hlavice měly být během mobilizace vydány 3. a 5. armádě V případě úplné mobilizace by bylo šest pravidelných divizí posíleno celkem pěti záložními divizemi . Základem divizí by byla výcviková střediska (dříve poddůstojnické školy) pozemních sil. Tento stálý personál byl posílen hlavně záložníky. Seznam záložních divizí viz výše. Do podřízenosti Velitelství pozemních sil by byly zformovány další útvary. A to 13., 15., 23., 25., 33. a 43. záložní motostřelecké pluky, a dále 13. a 15. pluky stíhačů tanků. Ostatní útvary a jednotky NVA by se během mobilizace také zvětšily. Například dělostřelecké pluky vojenských okruhů by se rozrostly na dělostřelecké brigády a protitankové oddíly vojenských okruhů by se rozrostly na protitankové pluky. Základem pro zřízení opravárenských brigád byly opravárenské prapory vojenských okruhů. Kromě bojových a bojových podpůrných jednotek by byla v případě mobilizace zřízena také řada lékařských, logistických a jiných podpůrných zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy svazků.", "content": "Divize: Pluky: Prapory: Oddíly:", "section_level": 1}], "src_summary": "Landstreitkräfte (celým názvem Landstreitkräfte der Nationalen Volksarmee – \"pozemní ozbrojené síly Národní lidové armády,\"zkráceně LaSK) byly součástí Nationale Volksarmee. Jako největší složka ozbrojených sil NDR měla průměrně 120 000 odvedenců a vojáků z povolání. Organizace pozemních sil byla rozdělena do dvou sektorů na \"Sever\" s velitelstvím v Neubrandenburgu a \"Jih\" s velitelstvím v Lipsku.", "tgt_summary": "The Land Forces of the National People's Army (German: \"Landstreitkräfte der Nationalen Volksarmee\" - LaSK), was the ground-based military branch of the German Democratic Republic (GDR) National People's Army (NPA). The Land Forces Command, located at Geltow was established on 1 December 1972 as a management body created for the land forces. The NPA itself was created on March 1, 1956 from the \"Kasernierte Volkspolizei\" (Barracked People's Police).", "id": 1077960} {"src_title": "Hnutí 26. července", "tgt_title": "26th of July Movement", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Po Batistově nástupu k moci v roce 1952 okolo sebe začal mladý opoziční politik Fidel Castro shromažďovat dělníky a univerzitní studenty, se kterými začínal v utajení budovat první buňky odporu proti režimu. Tato skupina si říkala „Hnutí“. Počátkem roku 1953 čítala již na 1 500 bojovníků, mezi něž patřil také Raúl Castro Ruz, Fidelův mladší bratr. Prvním plánovaným úderem byl útok na kasárny Moncada v Santiagu de Cuba, druhé největší kasárny v zemi. Za peníze z řad sympatizantů pořídil Castro zbraně a uniformy a jako datum úderu určil se svými nejbližšími důvěrníky 26. července. V plánu bylo přepadení kasáren, otevření zbrojnice, obsazení justičního paláce naproti kasárnám a sousední městské nemocnice. Zároveň se také měla rozšířit rozhlasem zpráva o přepadení, se snahou rozpoutat lidové povstání. Na tuto akci Castro vybral pouhých 160 mužů. Proti stovkám ozbrojených vojáků tak stála hrst Castrových příznivců s několika málo loveckými zbraněmi. \"Manifest z Moncady\", který Castro přečetl svým spolubojovníkům před začátkem akce: \"„Revoluce prohlašuje, že neudržuje žádné spojení s cizími národy a že není ovlivněna žádnou ideologií. \" \"Vyhlašuje svou pevnou vůli přivést Kubu na cestu hospodářského blahobytu. \" \"Vyhlašuje svou lásku a důvěru k ctnosti, cti, slušnosti člověka...Toto není třídní revoluce...Revoluce se opírá o ideály José Martího, její jedinou vlajkou je trikolora s hvězdou.“\" Celá akce kvůli své nedostatečné připravenosti skončila nezdarem. Bylo zabito 8 povstalců, části se podařilo uprchnout a asi stovka byla zajata vojenskou policií a následně krutě umučena. Fidelovi a jeho bratru Raúlovi se podařilo uprchnout do hor nedaleko Santiaga, avšak zanedlouho byli objeveni armádní hlídkou a uvrhnuti do vazby. Batista na celou situaci reagoval vyhlášením výjimečného stavu a hojným zatýkáním. 16. října dostal Fidel Castro příležitost se jako vystudovaný právník sám hájit a jeho slavná obhajovací řeč známá pod názvem „Dějiny mě osvobodí“ je dodnes mýtem kubánské revoluce. Po této řeči byl Castro společně s ostatními „chlapci z Moncady“, jak se jim později začalo říkat, odsouzen na 15 let vězení na ostrově Isla de Pinos. Ve vězení s ostatními členy „Hnutí“ založil knihovnu a aktivně se věnoval výuce rétoriky, politické ekonomie a filosofie. 15. května 1955 Batista vyhlásil všeobecnou amnestii, která se týkala všech politických vězňů včetně Castra a spol. Tehdy Castro založil z podporovatelů v době věznění a z přeživších spolubojovníků z útoku na kasárny Moncada „Movimiento 26 de Julio“ – „Hnutí 26. července“ známé pod zkratkou „M-26“, nebo také „M-26-7“, odhodlané znovu shromažďovat síly proti Batistovu režimu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý úder – Sierra Maestra.", "content": "Záhy po propuštění odjíždějí Fidel s Raúlem pod politickým tlakem do Mexika, kde Fidel poznal mladého argentinského lékaře a oddaného marxistu Ernesta Guevaru, známého jako „Che“. Společně tehdy začali připravovat invazi na ostrov a následně shromažďovat peníze i zbrojit. 26. listopadu 1956 tak byly konečně na Kubu vyslány zakódované telegramy, které oznamovaly brzký příjezd guerillos na palubě legendární lodi známé jako „Granma“. Z pohoří Sierra Maestra tehdy vedla guerilla organizovaný útok a nakonec také díky podpoře obyvatelstva, především rolnictva, svedla po urputném a únavném boji, rozhodující bitvu v El Jigue v červenci 1958 a téhož roku 20. srpna Castro vyhlásil triumf v Radiu Rebelde a byl uznán za revolučního vůdce Kuby. 2. ledna Castro vstoupil do Santiaga de Cuba, kde se mu nepostavil na odpor jediný voják. Symbolicky obsadil kasárny Moncada a odjel do Havany. Takto zvítězila Castrova kubánská revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnutí 26. července (Movimiento 26 de Julio) bylo kubánské guerillové hnutí odpůrců diktátorského režimu Fulgencia Batisty pod velením Fidela Castra.", "tgt_summary": "The 26th of July Movement (; M-26-7) was a Cuban vanguard revolutionary organization and later a political party led by Fidel Castro. The movement's name commemorates its 26th July 1953 attack on the army barracks on Santiago de Cuba in an attempt to start the overthrowing of the dictator Fulgencio Batista. Fidel Castro's left-wing nationalist ideology was founded in the liberal ideas of José Martí. This is considered one of the most important organizations among the Cuban Revolution. At the end of 1956, Castro established a guerrilla base in the Sierra Maestra. This base defeated the troops of Batista on December 31, 1958, setting into motion the Cuban Revolution and installing a government led by Manuel Urrutia Lleó. The Movement fought the Batista regime on both rural and urban fronts. The movement's main objectives were distribution of land to peasants, nationalization of public services, industrialization, honest elections, and large scale education reform. In July 1961, the 26th of July Movement was one of the parties that integrated into the Organizaciones Revolucionarias Integradas (ORI) of the Integrated Revolutionary Organization (IRO) as well as the Popular Socialist Party and the March 13 Revolutionary Directory. On March 26, 1962, the party dissolved to form the Partido Unido de la Revolución Socialista de Cuba (PURSC) or the United Party of the Socialist Revolution of Cuba (UPSRC), which held a communist ideology.", "id": 225944} {"src_title": "Núbijské pyramidy", "tgt_title": "Nubian pyramids", "src_document": [{"title": "Historie Núbie.", "content": "Ve starověku byla Núbie domovem různých kušitských království. První z nich, Kermánské království, které bylo založeno někdy kolem roku 2500 př. n. l. s hlavním městem v Kermě, druhé v letech 1000–300 př. n. l. v Napatě a poslední v letech 300 př. n. l. až 300 n. l. v Meroe. Kermanské království bylo prvním núbijským centralizovaným státem se svou původní architekturou a pohřebními rituály. Dvě následující království, Napata i Moroe, byly kulturně, politicky, ekonomicky i vojensky silně ovlivněny faraonským Egyptem, se kterým Núbie sousedila na severu. Núbijská království postupně začali soupeřit s Egyptem a v pozdějších dějinách starověkého Egypta Núbijci z Napaty dobyli Egypt, sjednotili jej se svou říší a jako egyptští faraoni založili 25. dynastii. Núbijská vláda nad Egyptem byla relativně krátká a skončila s dobytím Egypta Asyřany roku 656 př. n. l. Kulturní dopad ze ztráty Egypta na Napatské království byl obrovský, což splynulo v neobyčejný rozmach budování pyramid, který přetrval i za státoprávního nástupce Napatského království – Meroe. Na třech místech v Núbii bylo celkem vybudováno na téměř 220 pyramid v období několika staletí. Pyramidy sloužily jako hrobky pro krále a královny Napatského a Meroejského království. První núbijské pyramidy byly postaveny na místě zvaném el-Kurru, jako pohřební místa pro krále Kaštu a jeho syna Pije, a dále pro Pijovy nástupce Šabaku, Šabataku a Tanwetamaniho. Pro jejich královny, z nichž některé prosluly i jako slavné válečnice, bylo vybudováno dalších čtrnáct pyramid. Jedna z těchto bojovných královen Kendaké z Meroe podle legendy odrazila vojska Alexandra Velikého, ve skutečnosti však Alexandr do Núbie nikdy nevpadl, a druhá římské legie císaře Augusta při jejich pokusech o dobytí Núbie. V pozdějších obdobích Napatanského království se pyramidy začaly budovat v Nuri, na západním břehu Nilu v Horní Núbii. V Nuri vyrostla velká nekropole, která se stala místem posledního odpočinku pro 21 králů a 52 královen a princů. Nejstarší a největší pyramida v Nuri patří Napatskému králi a egyptskému faraonovi Taharkovi z 25. dynastie. Největší pyramidy se však nacházejí v Meroe, které leží mezi pátým a šestým nilským kataraktem, přibližně sto kilometrů severně od Chartúmu, bylo zde pohřbeno na padesát královen a králů. Fyzické proporce núbijských pyramid se konstrukčně značně odlišují od těch egyptských, ačkoliv jisté ovlivnění zde bylo. Byly stavěny na vodorovných kamenných blocích, přibližně od šest až do třicet metrů do výšky. Pyramidy měly relativně malou základnu, zřídka kdy přesahující osm metrů. Vzhledem k výšce stěna se základnou svírala úhel přibližně 70°. Většina z těchto malých pyramid při své základně sousedila s chrámem. Při srovnání s egyptskými pyramidami podobných výšek, mají egyptské pyramidy obecně základnu širší až o pět metrů a jejich úhel mezi základnou a stěnou se pohybuje mezi 40° a 50°. Všechny hrobky v núbijských pyramidách byly vykradeny ještě ve starověku, ale nástěnné reliéfy v hrobkových chrámech se uchovaly, aby tak odkryly své mumifikované královské obyvatele ležící ve zbytcích dřevěných rakví a pokryté svými poklady. V dobách archeologických průzkumů v 19. a 20. století byly v některých pyramidách nalezeny zbytky luků, toulce se šípy, koňské postroje, dřevěné nádoby, hrnce, barvené sklo, kovová plavidla a další artefakty dokládající rozsáhle obchodní kontakty Meroejského státu se starověkým Egyptem i helénským světem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako Núbijské pyramidy se označují stavby ve tvaru pyramid v kaňonu Nilu v oblasti dříve známe jako Núbie, ležící v dnešním Súdánu, které jsou architektonicky odvozené od pyramid v Egyptě.", "tgt_summary": "Nubian pyramids are pyramids that were built by the rulers of the ancient Kushite kingdoms. The area of the Nile valley known as Nubia, which lies within the north of present day Sudan, was home to three Kushite kingdoms during antiquity. The first had its capital at Kerma (2500–1500 BC). The second was centered on Napata (1000–300 BC). Finally, the last kingdom was centered on Meroë (300 BC–AD 300). They are built of granite and sandstone. The pyramids were partially demolished by Italian treasure hunter Giuseppe Ferlini in the 1830s. Kerma was Nubia's first centralized state with its own indigenous forms of architecture and burial customs. The last two kingdoms, Napata and Meroë, were heavily influenced by ancient Egypt culturally, economically, politically, and militarily. The Kushite kingdoms in turn competed strongly with Egypt economically and militarily. In 728 BC, the Kushite king Piye united the entire Nile valley from the delta to the city of Napata under his rule. Piye and his descendants ruled as the pharaohs of the Twenty-fifth Dynasty. Napatan control of Egypt ended after being conquered by Assyria in 656 BC. The Nubian pyramids are recognized as a UNESCO World Heritage Site.", "id": 577534} {"src_title": "Lothar I. Franský", "tgt_title": "Lothair I", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se z prvního manželství franckého krále Ludvíka I. Pobožného s Ermengardou. Měl dva bratry a dvě sestry a z otcova druhého manželství dalšího bratra a sestru.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "V roce 817 vydal Ludvík I. \"Pobožný\" nástupnický řád pod názvem \"Ordinatio imperii\", podle něhož vytvořil pro mladší syny úděly a nejstarší Lothar se stal jeho spoluvládcem a právoplatným dědicem. V říjnu 821 se Lothar oženil s dcerou hraběte Huga z Tours, Irminardou, a o necelý rok později se stal langobardským králem v Itálii. 5. dubna 823 byl pak v Římě korunován papežem Paschalem I.. V témže roce se narodil i jeho polorodý bratr z otcova druhého manželství, Karel, pro něhož se Ludvík rozhodl vytvořit třetí úděl, čímž porušil Ordinatio imperii. Lothar s novým nástupnickým řádem nesouhlasil a postavil se proti otci. Po odnětí Akvitánie Pipinovi v roce 833 se proti otci postavili i dva zbylí synové a na Červeném poli u Kolmaru jej zajali, poslali do kláštera a říši rozdělili na tři části. O rok později Ludvík opět usedl na Francký trůn, čímž se bratři snažili snížit moc nejsilnějšího Lothara. Po otcově smrti v roce 840 se Lothar snažil ujmout otcových území, ale bratři se opět postavili proti němu a v roce 841 v bitvě u Fontenoy jej porazili. 14. února 842 potvrdili Ludvík II. Němec a Karel II. Holý své spojenectví ve Štrasburku a o rok později bratra donutili rozdělit zděděná území Verdunskou smlouvou. Lotharovi připadla oblast rozprostírající se od Fríska k Provenci a Lombardii (tzv. Středofranská říše), což byla nejbohatší, ale obtížně hajitelná území Franské říše. Lotharovi zůstal také titul císaře. Lothar I. vládl patnáct let. Ještě za svého života, r. 844 věnoval Itálii nejstaršímu synovi Ludvíkovi II.. Po jeho smrti byla ostatní část říše rozdělena mezi zbylé syny Lothara II. a Karla. Karel získal Provence a titulárně i Burgundské království a Lothar II. dostal Lotharingii - severní část území mezi říší svých dvou strýců, Karla \"Holého\" a Ludvíka \"Němce\". Nejstaršího syna Ludvíka II. popudilo, že po smrti otce nedostal další území, spojil se se strýcem Ludvíkem Němcem proti bratrovi Lotharovi II. a jeho strýci Karlu Holému (r. 858). Po smrti Lothara II. se jeho území rozdělila mezi Ludvíka II. \"Němce\" a Karla II. \"Holého\".", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "S manželkou Irmingardou měl osm dětí: S milenkou Dodou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Lothar I. (795 – 29. září 855) byl římským císařem, franckým a později italským králem a bavorským vévodou. Byl vnukem Karla Velikého; se svými dvěma bratry uzavřel v roce 843 Verdunskou smlouvou, která Franskou říši rozdělila na Západofranskou, Východofranskou a Středofranskou říši – a právě posledně jmenovaná připadla Lotharovi, ostatní jeho bratřím. V roce 855 své území rozdělil mezi své tři syny, stal se benediktinským mnichem kláštera v porýnském Prümu. Šest dní po vstupu do řádu zemřel.", "tgt_summary": "Lothair I or Lothar I (Dutch and Medieval Latin: \"Lotharius\"; German: \"Lothar\"; French: \"Lothaire\"; Italian: \"Lotario\") (795 – 29 September 855) was emperor (817–855, co-ruling with his father until 840), and the governor of Bavaria (815–817), King of Italy (818–855) and Middle Francia (840–855). Lothair was the eldest son of the Carolingian emperor Louis the Pious and his wife Ermengarde of Hesbaye, daughter of Ingerman the duke of Hesbaye. On several occasions, Lothair led his full-brothers Pepin I of Aquitaine and Louis the German in revolt against their father to protest against attempts to make their half-brother Charles the Bald a co-heir to the Frankish domains. Upon the father's death, Charles and Louis joined forces against Lothair in a three-year civil war (840–843). The struggles between the brothers led directly to the breakup of the Frankish Empire assembled by their grandfather Charlemagne, and laid the foundation for the development of modern France and Germany.", "id": 2407880} {"src_title": "Severská chůze", "tgt_title": "Nordic walking", "src_document": [{"title": "Historie a rozšíření.", "content": "Ve Finsku se severská chůze rychle vyvinula v lidový sport, jenž se dál rozšířil po celé Skandinávii a napříč věkovými kategoriemi i po střední a jižní Evropě. I v německy mluvících zemích získává tento sport stále větší popularitu. Ze severské chůze se postupem let vyvinula celá řada dalších sportů jako Nordic Blading, Nordic Snowshoeing, Nordic Cruising, Nordic Running, Nordic Winter Walking a další.", "section_level": 1}, {"title": "Technika a vybavení.", "content": "Severská chůze je příjemný druh pohybu, který může vykonávat každý - výkonnostní sportovec i začátečník, mladý člověk i lidé v pokročilém věku. Je možné ji provozovat celý rok, kdekoliv a ve všech věkových a výkonnostních skupinách, protože její úroveň lze lehce přizpůsobit zdatnosti každého. Potřeba jsou jen hole, optimální obuv a ošacení pro delší, intenzivní chůzi. Z klasické chůze se tak stává bez zvláštních nároků na vybavení vysoce účinný trénink celého těla. Posílí se paže, zvětší se rotace ramen proti pánvi, zlepší se koordinace pohybu, zvětší se kloubní rozsahy kyčlí a ramen, což představuje profylaxi kloubních artróz. Hlubší ventilace také posílí bránici, jejíž pohyb rozpružuje bederní obratle a napomáhá elasticitě plotének. Vrcholoví běžci na lyžích a biatlonisté využívají severskou chůzi k letnímu tréninku. Její technika se totiž blíží technice klasického běhu na lyžích. Tepová frekvence se při severské chůzi nachází v oblasti, ve které se lze dlouhé hodiny cítit dobře, a přesto je spotřeba energie velmi vysoká, stoupá až k 85 % MTF.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Českým mistrem Evropy v severské chůzi je Janek Vajčner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severská chůze (, doslovně přeloženo chůze o holích; ) je dynamická chůze se speciálními sportovními holemi. Vyvinula se z lyžařského běhu a její kolébkou je Finsko.", "tgt_summary": "Nordic walking is a total-body version of walking that can be enjoyed both by non-athletes as a health-promoting physical activity, and by athletes as a sport. The activity is performed with specially designed walking poles similar to ski poles.", "id": 1154873} {"src_title": "Reprezentace (grupa)", "tgt_title": "Group representation", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Nechť formula_12 je grupa permutací tříprvkové množiny. Pak můžeme definovat reprezentaci G na formula_13 takto: identitě přiřadíme identické zobrazení na formula_13, cyklu (123) přiřadíme otočení o formula_15, cyklu (132) otočení o formula_16 transpozici (12) zrcadlení kolem osy formula_17, transpozici (13) zrcadlení kolem osy se směrem formula_18 a transpozici (23) zrcadlení kolem osy se směrem formula_19. Tato reprezentace ilustruje fakt, že formula_20 je grupa izometrií rovnostranného trojúhelníka v rovině (prvky abstraktní grupy formula_20 jsou \"reprezentovány\" jako izometrie roviny, které zachovávají trojúhelník). Jiná reprezentace G, tzv. triviální, je reprezentace G na formula_22, kdy každému prvku G přiřadíme identické zobrazení formula_22 na sebe. Další reprezentace této grupy je tzv. znaménková reprezentace, což je reprezentace na formula_22 přiřazující každému prvku permutační grupy jeho znaménko. Je známo, že jiné ireducibilní reprezentace, než tyto tři uvedené, neexistují.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Motivace pro studium reprezentací pochází z kvantové fyziky, která popisuje objekty pomocí vektorů. Obvykle se v teoriích vyskytuje grupa formula_7, která je grupou symetrie dané teorie nebo daného problému. Nejčastěji to bývají Lieovy grupy, jako např. grupa rotací prostoru, grupa Lorentzových transformací, Poincarého grupa nebo grupa formula_26 (v elektromagnetizmu), formula_27 (v teoriích slabých a silných interakcí), resp. formula_28 (v různých teoriích sjednocení) apod. Objekty teorie (částice apod.) jsou pak prvky (nějaké) reprezentace dané grupy symetrie. Ve fyzice se navíc obvykle předpokládá, že reprezentace je unitární, t.j. na prostoru je dán skalární součin, který je invariantní vůči akci grupy. Klasifikace unitarizovatelných reprezentací klasických grup není zatím obecně známa (pro výše uvedené grupy ale ano). Reprezentace Lieových grup mají aplikace v geometrii a studium reprezentací grup v prostorech kladné charakteristiky má aplikace v teorii čísel. Teorie reprezentací souvisí a v jistém smyslu její některé partie jsou i zobecněním klasické harmonické analýzy studující funkce prostřednictvím Fourierovy transformace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reprezentace grupy G je (homo)morfismus formula_1, kde V je vektorový prostor a formula_2 grupa invertibilních lineárních zobrazení formula_3 s operací skládání. Za předpokladu volby báze prostoru formula_4 lze reprezentaci chápat jako homomorfizmus G do prostoru matic. Pokud je homomorfizmus dán, je prostor formula_4 označován jako reprezentace G. Ekvivalentně se říká, že formula_4 je G-modul, neboli formula_7 má akci na formula_4. Pokud formula_4 je topologický vektorový prostor a formula_7 je topologická grupa, je požadováno, aby indukované zobrazení (akce) formula_11 bylo spojité.", "tgt_summary": "In the mathematical field of representation theory, group representations describe abstract groups in terms of bijective linear transformations (i.e. automorphisms) of vector spaces; in particular, they can be used to represent group elements as invertible matrices so that the group operation can be represented by matrix multiplication. Representations of groups are important because they allow many group-theoretic problems to be reduced to problems in linear algebra, which is well understood. They are also important in physics because, for example, they describe how the symmetry group of a physical system affects the solutions of equations describing that system. The term \"representation of a group\" is also used in a more general sense to mean any \"description\" of a group as a group of transformations of some mathematical object. More formally, a \"representation\" means a homomorphism from the group to the automorphism group of an object. If the object is a vector space we have a \"linear representation\". Some people use \"realization\" for the general notion and reserve the term \"representation\" for the special case of linear representations. The bulk of this article describes linear representation theory; see the last section for generalizations.", "id": 678835} {"src_title": "Aimé Césaire", "tgt_title": "Aimé Césaire", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Aimé Césaire se narodil na antilském ostrově Martinik. V roce 1931 dostal vládní stipendium do Paříže, kde nejprve vystudoval lyceum a posléze byl přijat na École normale supérieure. Hned na počátku svého studijního pobytu se seznámil se senegalským básníkem Léopoldem Sédarem Senghorem, jenž se stal jeho přítelem. V pařížských intelektuálních kruzích se Césaire zapojil do aktivit antilských a černošských studentů. Podílel se na vzniku časopisu L´Étudiant noir (Černošský student), který vycházel v letech 1934–1935 a v němž poprvé otiskli své texty nejen Césaire se Senghorem, ale i Léon-Gontran Damas z Francouzské Guyany, třetí nejznámější představitel pozdějšího hnutí négritude. Byl to právě Césaire, kdo použil výraz négritude poprvé, a to v jednom ze článků otištěných v tomto časopise. V roce 1939 vydal slavný básnický text \"Sešit o návratu do rodné země\" (Le Cahier d´un retour au pays natal), který však proslul až o osm let později, když jej vydal knižně André Breton, Césairův obdivovatel. Toto dílo je pozoruhodným textem na pomezí veršů a prózy, plné originální básnické imaginace. Roku 1939 se Césaire vrátil na Martinik a stal se učitelem v Schoelcherově lyceu (Lycée Schoelcher). V roce 1941 byl spoluzakladatelem literární revue Tropiques (vycházela 1941–1945). V roce 1945 se s podporou Komunistické strany Francie stal starostou Fort-de-France a poslancem za Martinik ve francouzském Národním shromáždění. V roce 1956 vystoupil z KS a založil Martinickou pokrokovou stranu (Parti progressiste martiniquais), ve francouzském parlamentu byl veden jako nezávislý. Césaire zůstal poslancem nepřetržitě až do roku 1993 (od roku 1978 za Socialistickou stranu), tj. celkem 48 let; starostou martinické metropole dokonce až do roku 2001, tj. celých 56 let. V roce 1950 vydal esej \"Rozprava o kolonialismu\" (Discours sur le colonialisme), důraznou obžalobu evropského kolonialismu a rasismu, o deset let později pak studii o slavném vůdci haitského boje za národní nezávislost \"Toussaint Louverture: Francouzská revoluce a problém kolonialismu\" (Toussaint-Louverture: la Révolution française et le problème colonial). Počátky haitské nezávislosti ho inspirovaly i k napsání často citované divadelní hry \"Tragédie krále Christopha\" (La Tragédie du roi Christophe) z roku 1963. Tři roky nato vydal hru o dalším legendárním černošském vůdci, konžském Patrici Lumumbovi, nazvanou \"Sezóna v Kongu\" (Une Saison au Congo). Třetí důležitou Césairovou hrou je pak ´černošská´ variace na Shakespearovu \"Bouři\" (Une tempête) z roku 1969. Kromě esejů a divadelních her vydal za svůj život několik básnických sbírek, mj. \"Zázračné zbraně\" (Les Armes miraculeuses, 1946), \"Slunce s podříznutým krkem\" (Soleil cou coupé, 1948), \"Okovy\" (Ferrements, 1960), \"Já, čepelatka\" (Moi, laminaire, 1982). Césairovo literární dílo vzbudilo značný ohlas ve Francii (obdivovali jej zejména surrealisté) a v celém frankofonním a také černošském světě (jeho hry se hrály po celé Africe). Stal se klasikem už za živa, svými postoji představoval silnou morální autoritu. V roce 2005 se ohradil proti návrhu francouzského zákona, který měl prosadit do školních programů zmínku o positivních aspektech francouzské kolonizace a odmítl v té souvislosti přijmout Nicolase Sarkozyho – nakonec se s ním však setkal o rok později, kdy už byla ovšem zmínka vyškrtnuta. Sarkozy se už jako prezident zúčastnil osobně Césairova pohřbu. Césaire přispěl výraznou měrou ke kritice evropského kolonialismu i k rehabilitaci cti všech kolonizovaných, přesto neprosazoval nezávislost Martiniku na Francii a i díky němu má tento ostrov od roku 1946 status francouzského zámořského departementu. Ještě za Césairova života bylo po tomto nejznámějším Martiničanovi nově pojmenováno letiště v Le Lamentin u Fort-de France (Aéroport Martinique Aimé Césaire).", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Poezie Divadelní hry Další texty", "section_level": 1}], "src_summary": "Aimé Césaire, celým jménem Aimé Fernand David Césaire (26. června 1913 Basse-Pointe – 17. dubna 2008 Fort-de-France), byl martinický francouzsky píšící básník a politik, jeden z nejvlivnějších černošských intelektuálů 20. století. Spolu s Léopoldem Sédarem Senghorem ze Senegalu je nejznámějším představitelem literárního a duchovního hnutí négritude.", "tgt_summary": "Aimé Fernand David Césaire (; ; 26 June 1913 – 17 April 2008) was a Francophone and French poet, an Afro-Caribbean author and politician from the region of Martinique. He was \"one of the founders of the négritude movement in Francophone literature\". His works included \"Une Tempête\", a response to Shakespeare's play \"The Tempest\", and \"Discours sur le colonialisme\" (\"Discourse on Colonialism\"), an essay describing the strife between the colonizers and the colonized. His works have been translated into many languages.", "id": 1638269} {"src_title": "Sergej Matvejevič Štemenko", "tgt_title": "Sergei Shtemenko", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z kozácké rodiny. Po škole odešel v roce 1924 za příbuznými do Moskvy, zde se živil příležitostnými pracemi. O dva roky později, v 19 letech, vstoupil do Rudé armády.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "V armádě střídal studium a službu u útvarů. Jeho kariéra nabrala rychlost v roce 1937, kdy se stal velitelem elitní tankové jednotky. V roce 1938 byl, přes svůj rozhodný odpor, vybrán ke studiu na Akademii generálního štábu. V září 1939 byl s dalšími posluchači přidělen ke štábu Ukrajinského frontu, který obsadil západní Ukrajinu. Po skončení studia byl umístěn do generálního štábu. Zde sloužil v blízkovýchodním oddělení, po začátku války přechodně v jihozápadním. Od června 1942 vedl blízkovýchodní směr (tj. staral se zejména o vojska v Íránu). Od konce roku 1942 zastupoval často se střídající náčelníky operační správy, v květnu 1943 byl postaven do jejího čela. V nyní už stabilizovaném vedení generálního štábu, které zůstalo beze změn do konce války, zaujal \"de facto\" druhé místo za Antonovem, 1. zástupcem náčelníka (formální náčelník generálního štábu Vasilevskij trávil většinu času na frontě). Společně se svými zástupci A. A. Gryzlovem a N. A. Lomovem zpracovával plány a podílel se na přípravě prakticky všech akcí Rudé armády v druhé polovině války. Doprovázel Stalina na Teheránskou konferenci. Působil jako vedoucí štábu u představitelů Stavky na frontách, v dubnu – květnu 1943 v Severokavkazském frontu u G. K. Žukova, koncem roku 1943 v Přímořské armádě u Vorošilova, v únoru – březnu 1944 v 1. a 2. pobaltském frontu u Timošenka. Dozíral jako představitel Stavky na přípravu ofenzív v dubnu 1944 u Západního frontu, v červnu 1944 2. běloruském frontu, v červenci 1944 3. pobaltském frontu. Vrcholu kariéry dosáhl v roce 1948, když byl jmenován náčelníkem generálního štábu. V roce 1952 však byl odvolán a přeložen do Německa. Po Stalinově smrti byl nakrátko vrácen do Moskvy. Od války udržoval dobré vztahy s Berijou , v červenci 1953 byl ovšem jako jeho člověk degradován a odvolán. Do roku 1956 sloužil v regionech. Georgij Konstantinovič Žukov mu vrátil hodnost a prosadil jeho návrat do generálního štábu, ale zakrátko, v souvislosti s Žukovovým pádem, byl opět degradován a přeložen. Zpět do Moskvy se vrátil až roku 1962. Kariéru ukončil ve funkci náčelníka štábu sjednocených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy, ve které se stala jeho první a nejvýznamnější akcí invaze do Československa v roce 1968.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Matvejevič Štemenko (, stanice Urjupinská – 23. dubna 1976, Moskva) byl sovětský generál druhé světové války, náčelník generálního štábu Sovětské armády v letech 1948–1952, člen komunistické strany.", "tgt_summary": "Sergei Matveevich Shtemenko (; – 23 April 1976) was a Soviet general who served as the Chief of the Soviet Armed Forces' General Staff from 1948 to 1952.", "id": 481506} {"src_title": "L'homme armé", "tgt_title": "L'homme armé", "src_document": [{"title": "Text písně.", "content": "Text písně (česky asi: \"Ozbrojeného muže se má člověk bát; / všude bylo provoláno, / že se má každý vyzbrojit / železnou košilí.\") pravděpodobně v době po pádu Konstantinopole (1453) lidem připomínal potřebu bojovat proti tureckému nebezpečí. Zdá se také, že píseň měla zvláštní význam pro Řád zlatého rouna. První mešní kompozici na uvedené téma složil nejspíše Guillaume Dufay, k dalším autorům mší \"L'homme armé\" patří Johannes Ockeghem, Josquin des Pres, Cristóbal de Morales či Giovanni Pierluigi da Palestrina.", "section_level": 1}, {"title": "Původ písně.", "content": "Původ a význam písně “Ozbrojený muž” není zcela jasný. Někteří hudební historici se domnívají, že 'ozbrojený muž' má symbolizovat archanděla Michaela. Skladatel Johannes Regis (asi 1425 – 1496) se pravděpodobně domníval, že zmínka v jeho \"Dum sacrum mysterium/Missa l'homme armé\" postavená na melodii písně obsahuje různé další dodatečné tropované texty a cantofirmální nápěvy na počest archanděla Michaela. Jiní se domnívají, že je to pouze jméno vyhlášené krčmy (\"Maison L'Homme Arme\") poblíž Dufayova bydliště v Cambrai. Píseň ovšem také může představovat výzvu ke zbrojení k nové křižácké výpravě proti Turkům. Existuje také množství dokladů o tom, že píseň měla zvláštní význam pro členy řádu zlatého rouna. Za povšimnutí stojí skutečnost, že první výskyt písně je z doby pádu Konstantinopole do područí Osmanských Turků roku 1453, což byla událost, která měla značný psychologický dopad na celou křesťanskou Evropu. Skladatelé jako Guillaume Dufay k té příležitosti složili žalozpěvy. Nicméně další možností je, vzhledem k naléhavému pocitu nutnosti zorganizování vojenského odporu proti vítězství Osmanů, kteří tehdy postupovali stále dál na severozápad do střední Evropy, že všechny z uvedených teorií - či jejich různé kombinace - jsou pravdivé. Novější teorie o původu nápěvku je taková, že jde o stylizovanou kombinaci pouličního křiku a trumpetového signálu, a může pocházet z konce 14. století, či počátku století 15., díky svému užití hlavní prolace, jež je nejrozšířenějším metrem té doby. Richard Taruskin si všiml, že nápěvek písně byl obzvláště oblíbeným u Karla Smělého a domnívá se, že mohl být zkomponovaný přímo pro něho (nebo snad, že se sám identifikoval s oním mužem ve zbroji). Tato teorie byla ovšem odmítnuta některými předními badateli, kteří poukazují na to, že píseň byla známa již před nástupem Karla Smělého do úřadu vévody Burgundského.", "section_level": 1}, {"title": "Užití písně v latinské mši.", "content": "Píseň \"\"L'homme armé\"\" je dnes poměrně dobře známa, protože byla často zhudebňována renesančními skladateli jako cantus firmus latinských mší. Pro tento účel byla píseň užívána zřejmě častěji než jakákoli jiná světská skladba, je známo přes 40 zpracování. Mnoho skladatelů renesance zkomponovalo alespoň jednu mši za použití této melodie. Dvě skladby od Josquina, \"Missa L'homme armé super voces musicales\" a \"Missa L'homme armé sexti toni\" patří mezi nejznámější. Další skladatelé, kteří napsali více než jedno zpracování, jsou například Matthaeus Pipelare, Pierre de La Rue, Cristóbal de Morales a Giovanni Pierluigi da Palestrina. Cyklus šesti zpracování, která jsou všechna anonymní, ale pravděpodobně pocházejí od jediného autora, se dochovala v Neapolském rukopise, který vznikl pravděpodobně jako dar Beatrix Aragonské od vévody Karla Smělého.", "section_level": 1}], "src_summary": "L'homme armé (česky \"Ozbrojený muž\" nebo \"Ozbrojenec\") je francouzská lidová píseň z 15. století. Přestože jde o píseň světskou, stala se v době renesance její melodie nejpopulárnějším hudebním základem pro kompozici mší; zachovalo se přes 40 různých kompozic nazvaných \"Missa L'homme armé\" a používajících uvedenou melodii.", "tgt_summary": "\"L'homme armé\" (French for \"\"the armed man\"\") is a Burgundian School secular song from the time of the Late Middle Ages. Set in Dorian mode, it was the most popular tune used for musical settings of the Ordinary of the Mass: over 40 separate compositions entitled \"Missa L'homme armé\" survive from the period.", "id": 1993597} {"src_title": "Josef Gabriel Rheinberger", "tgt_title": "Josef Rheinberger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Josef Gabriel Rheinberger se narodil 17. března 1839 ve Vaduzu v Lichtenštejnsku. Jeho otec byl pokladníkem Aloise II. knížete z Lichtenštejna. Od dětství projevoval mimořádné hudební nadání. V sedmi letech byl varhaníkem v kostele sv. Florina a o rok později již byly provedeny jeho první skladby. Od roku 1849 studoval u skladatele Philippa M. Schmutzera (pocházejícího z Čech) ve Feldkirchu Skladatelův otec nejprve nepřál synově hudební kariéře, ale v roce 1851 jej přece jen nechal zapsat na mnichovskou konzervatoř. Krátce po absolvování se Rheinberger stal na téže škole profesorem kompozice a hry na klavír. Když byla konzervatoř uzavřena působil až do roku 1867 jako korepetitor dvorního divadla. V roce 1867 se oženil s básnířkou Franziskou \"Fanny\" von Hoffnaass. Ačkoliv neměli děti, bylo jejich manželství šťastné. Franziska napsala většinu textů k manželovým vokálním skladbám. V roce 1877 byl jmenován dvorním dirigentem odpovědným za hudbu v královské kapli. Obdržel čestný doktorát Mnichovské univerzity (\"Ludwig-Maxmilians-Universität München\"). Po obnovení konzervatoře se Rheinberger stal profesorem skladby a hry na varhany Toto postavení si podržel až do konce svého života. Jako hudební pedagog vychoval mnoho významných dirigentů a skladatelů. Mezi jinými to byli např. Ermanno Wolf-Ferrari, Engelbert Humperdinck, Wilhelm Furtwängler, George Whitefield Chadwick, Hans von Koessler či Horatio Parker. 31. prosince 1892 po dlouhé nemoci zemřela Rheinbergova žena Franziska. I skladatel kvůli nemoci se o dva roky později vzdal místa dvorního hudebního ředitele. Zemřel v Mnichově 25. listopadu 1901 a byl pohřben na hřbitově \"Alter Südfriedhof\". Jeho hrob byl za Druhé světová války zničen. V roce 1950 byly jeho ostatky i sotatky jeho ženy převezeny do Vaduzu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rheinberger byl velmi plodný skladatel. Jeho chrámové skladby zahrnují mše, Requiem, Stabat Mater i moteta a hymny. Mezi jeho světskými skladbami je několik oper, symfonií, mnoho komorní hudby a sborových skladeb. Zvláště jsou ceněny jeho skladby pro varhany. Kromě dvou koncertů zkomponoval 20 sonát v různých tóninách. Plánovanou úplnou serii 24 skladeb již nedokončil. Kromě toho zkomponoval 22 trií a 36 dalších sólových skladeb. Úplný seznam Rheinbergerových skladeb je dostupný např. ZDE", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Gabriel Rheinberger (17. března 1839 ve Vaduzu, Lichtenštejnsko – 25. listopadu 1901 v Mnichově) byl původem lichtenštejnský a později německý hudební skladatel, klavírista, varhaník a hudební pedagog z období hudebního romantismu.", "tgt_summary": "Josef Gabriel Rheinberger (17 March 1839, in Vaduz – 25 November 1901, in Munich) was an organist and composer, born in Liechtenstein and resident for most of his life in Germany.", "id": 1556829} {"src_title": "BMX", "tgt_title": "BMX", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "Vznik BMX se datuje v průběhu 60. let 20. století, okolo motokrosové komunity v Kalifornii . BMX začínal jako dnešní bikros, tedy příprava a alternativa pro motokros. BMX jako sport nebyl v počátcích veden pod cyklistickými sportovními kluby a svazy, ale samostatně ,nebo pod motokrosovými kluby. Okolo 70. let 20. století zažívá velký rozmach v USA a počátkem 80. let 20. století se mu dostává mezinárodní popularity. Teprve v dubnu 1981 vzniká International BMX Federation. V roce 1982 je pořádáno první mistrovství světa. K integraci pod Mezinárodní cyklistickou unii (UCI) dochází až roku 1993. Nejvýznamnější milník v historii BMX je, když si bikros odbije premiéru jako olympijskou disciplína na letních Olympijských hrách v roce 2008 v Pekingu. Freestyle BMX vzniká později a odděleně než bikros, okolo poloviny 70. let 20. století také v Kalifornii. Po první neorganizovaných pokusech v skateparcích a vypuštěných bazénech, již v roce 1978 některé skateparky v jižní Kalifornii vyhrazují celé dny výhradně pro freestyle BMX. Na konci desetiletí již freestyle BMX definitivně opouští underground. Ke konci roku 1979 Bob Haro a R. L. Osborn tvoří první oficiální freestyle BMX tým. V roce 1982 je založena Americká Freestyle asociace (AFA) a v roce 1984 vychází první specializovaný magazín Freestylin . Svět náhle si všiml obrovský potenciál tohoto sportu. Výrobci vyvíjí nové freestyle kola, komponenty a doplňky. Firmy začaly hledat talentované jezdce pro sponzorování. Na přelomu 80. let 20. století je freestyle BMX na svém komerčním vrcholu. Následuje klidné až utlumené období bez zásadních změn či novinek. Až v roce 2015 oznamuje UCI reálný plán zařazení freestyle BMX do série závodů pod UCI v roce 2016. Tímto se otvírá potenciální cesta freestyle BMX k Olympiádě. S historií BMX v USA se váže i konkrétní model kola společnosti Schwinn. Model Schwinn Sting-Ray zpopularizovaný například i filmem ET mimozemšťan se stal levným a masově dostupným základním vybavením pro mladé BMX jezdce. Model byl samozřejmě jezdci různě upravován, aby vyhovoval co nejvíce danému využití. Tímto firma Schwinn opět významně zasáhla do cyklistiky, protože tou dobou již hrála důležitou roli v počátcích MTB. Počátky BMX u nás Do naší země se dostal BMX jako bikros, poprvé v roce 1984 a ihned se těšil velké popularitě. Český výrobce Velamos Sobotín chrlil kola BMX 20, RMX 20 a Sport cross 24 jedno za druhým. Hned z počátku měl bikros tak několik tisíc příznivců. Všichni jezdili v podstatě na stejných kolech a tak záleželo jen na schopnostech jezdce. Aktivně se do pořádání závodů angažovaly SVAZARM a ČSTV. V počátcích byla střediska tohoto sportu Šumperk, Rudná, Ostředek. S pádem komunismu začalo objevovat lepší vybavení a naši jezdci se také začali zúčastňovat mezinárodních závodů. Nejprve v Německu a Rakousku, později i evropských a světových šampionátů. Co se týká mezinárodních závodů na našem území, tak prvním byl INTERNATIONAL CUP v Milovicích v roce 1995. A od té doby pravidelně pořádá naše republika některý ze závodů Mistrovství Evropy či Evropského poháru. Kromě Milovic okusili pořadatelství velkého závodu již také v Klatovech, Pardubicích, Třinci či Praze-Bohnicích. Počátky freestyle BMX nelze na našem území přesně datovat. Kola a vybavení pro freestyle BMX disciplíny nebyla na našem území do pádu komunizmu dostupná. Pár exhibicí v dirtjumpu bylo zmíněno pamětníky počátků bikrosu. Start je vázán na dovoz kol a vybavení na počátku 90. let 20. století. Freestyle BMX nebyl v ČR zastřešen od počátků pod žádnou sportovní asociací, sdružením či spolkem. Aktivity v oblasti freestyle BMX se tak objevovali spontánně okolo skateparků, obchodů a dovozců freestyle BMX vybavení. I přes vytvoření Freestyle BMX asociace v roce 1999 a její nástupce se snahou o integrace s Českým svazem cyklistiky, roztříštěnost scény tu zůstává doteď.", "section_level": 1}, {"title": "Kolo.", "content": "Jedinou společnou charakteristikou jízdního kola pro BMX disciplíny je odolnost, jeden převod, nízký rám. A kola rozměru od 16 palců do 24 palců. Rám a vidlice Výběr materiálu a konstrukce je podřízena požadovaným vlastnostem. U závodních bikrosových rámů můžeme potkat i lehkou kompozitovou konstrukci, přes duralové slitiny, konče ocelí a titanem. Naproti tomu rámy pro street\\park spoléhají na těžší ocelové slitiny. Mnoho výrobců dává obecně přednost ocelovým slitinám pro jednoduší a levnější výrobu. V průběhu vývoje se několikrát objevily pokusy nasazení odpruženého rámu, nebo vidlice, ale neprosadily se. Na různé disciplíny se hodí různě velké rámy: Kola Jak už bylo zmíněno, jezdí se převážně na 20 palcových kolech. Jiné rozměry kol jsou 16, 18, 22 a 24 palců. Rozměry 16, 18 se používají nejčastěji u dětských velikostí kol pro bikros. Nejrozšířenější rozměr 20 palců najdeme ve všech disciplínách BMX. Rozměr 24 palců se používá na dirtjump i bikros. BMX kola s průměrem kol 24 označujme cruiser. V freestyle BMX se objevují i 18 a 22 palcové rozměry, ale bez velkého rozšíření. Výplet s 36 až 48 dráty používají nejčastěji ocelové, nebo duralové ráfky. V minulosti byla na trhu i loukoťová kola z kompozitového materiálu nebo kompozitové ráfky s vysokým profilem.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Vybavení jezdce se liší podle dané disciplíny. Od flatlandu, kde jezdci prakticky nepoužívají žádné vybavení, po opak v kategoriích vert, nebo bmx downhill. Kde jezdci mají kompletní sadu chráničů včetně páteřového chrániče. V rámci závodů určuje povinné vybavení pořadatel nebo pravidla na která se pořadatel odkazuje - viz pravidla UCI.", "section_level": 1}, {"title": "České podmínky.", "content": "V České republice se začátkem nového tisíciletí BMX stával se den ode dne populárnějším. Pokroky mezi českými jezdci i na mezinárodní úrovni. Mnohá města vychází sportu vstříc, staví nové skateparky, bikeparky, opravují staré bikrosové dráhy. BMX čím dál více \"běžným sportem\" v mediích.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMX (zkratka z angl. \"Bicycle Motorcross\") je jeden z cyklistických sportů. Při tomto individuálním sportu se používají speciálně konstruovaná jízdní kola s výplety o průměru 16 palců (dětská) až 24 palců. BMX je z pohledu cyklistiky mladý sport, řazený podobně jako skateboarding k adrenalinovým sportům. Tento sport se dá provozovat čistě rekreačně pro zábavu, nebo také profesionálně, až na vrcholové mezinárodní úrovni. Od předškolního věku po seniorské kategorie, bez ohledu na pohlaví. Je provozován jak na venkovních sportovištích, tak v patřičně upravené hale.", "tgt_summary": "BMX, an abbreviation for bicycle motocross or bike motocross, is a cycle sport performed on BMX bikes, either in competitive BMX racing or freestyle BMX, or else in general on- or off-road recreation. BMX began when young cyclists appropriated motocross tracks for fun, racing and stunts, eventually evolving specialized BMX bikes and competitions.", "id": 2462171} {"src_title": "BIND", "tgt_title": "BIND", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "BIND vytvořili Douglas Terry, Mark Painter, David Riggle a Songnian Zhou okolo roku 1980 na Kalifornské universitě v Berkeley za podpory DARPA grantu. Zkratkou \"BIND \"se rozumí \"Berkeley Internet Name Domain\". Verze BIND od 4.8.3 byly udržovány společností Computer Systems Research Group (CSRG) v UC Berkeley. Uprostřed 80. let převzal Paul Vixie z DEC vývoj BIND, zahrnující verze 4.9 a 4.9.1. Paul Vixie pokračoval v práci na BIND i po odchodu z DEC. BIND ve verzi 4.9.2 byl sponzorován společností Vixie Enterprises. Vixie nakonec založil firmu ISC (Internet Systems Consortium), která se stala subjektem odpovědným za vývoj BIND počínaje verzí 4.9.3. BIND 8 vydalo ISC v květnu roku 1997. Verzi 9 vyvinula Nominum, Inc. v rámci ISC outsourcingové smlouvy 9. října 2000. Byla napsána znovu od úplných základů, protože původní kódy BIND měly, díky jejich architektuře, problém s ověřením bezpečnosti. Dále byla přidána podpora DNSSEC (zabezpečené DNS). Další důležité funkce BIND 9 zahrnují: TSIG, nsupdate, IPv6, rndc, podporu pro více procesorů a lepší přenositelnost mezi architekturami. Rndc využívá sdíleného tajného klíče k šifrování mezi místním a vzdáleným terminálem v průběhu každé session. BIND 9 byl vyvíjen v rámci komerčních i vojenských smluv. Většinu jeho funkcí financovali vývojáři UNIXu, kteří chtěli zajistit, aby byl BIND konkurenceschopný s nabídkami DNS společnosti Microsoft. DNSSEC funkce byly financovány americkou armádou, pro kterou je zabezpečení DNS velice důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora databáze.", "content": "Starší verze programu BIND nabízely pro ukládání a načítání dat pouze textové soubory. V roce 2007 BIND 9.4 umožnil pro ukládání použít databázové formáty jako LDAP, Berkeley DB, PostgreSQL, MySQL a ODBC. BIND 10 podporuje modulární úložiště dat, takže může používat více databází.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení.", "content": "Zastaralé verze BIND 4 a BIND 8 měly značný počet vážných bezpečnostních chyb. Jejich použití se v dnešní době důrazně nedoporučuje. BIND 9 byl kompletně přepsán a tedy částečně zmírnil tyto bezpečnostní neduhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "BIND (Berkeley Internet Name Domain) je v informatice označení zřejmě nejpoužívanějšího DNS serveru v Internetu. Používá se hlavně na servech se systémy UNIX a Linux. BIND byl původně vytvořen studenty na Kalifornské universitě v Berkeley. Poprvé byl vydán ve verzi 4.3BSD. Paul Vixie ho začal aktualizovat v roce 1988, kdy pracoval pro Digital Equipment Corporation. Začátkem roku 2012 vydala společnost Internet Systems Consortium novou verzi BIND. Poslední verze BIND, BIND 10 1.1.0 byla vydána 6. června 2013, ale zatím bez podpory pro Windows, ačkoliv BIND 9 má pro Windows plnou podporu.", "tgt_summary": "BIND (, or named (pronounced \"name-dee\": , short for \"name daemon\"), is an implementation of the Domain Name System (DNS) of the Internet. It performs both of the main DNS server roles, acting as an authoritative name server for domains, and acting as a recursive resolver in the network. As of 2015, it is the most widely used domain name server software, and is the \"de facto\" standard on Unix-like operating systems. The software was originally designed at the University of California, Berkeley (UCB) in the early 1980s. The name originates as an acronym of \"Berkeley Internet Name Domain\", reflecting the application's use within UCB. The software consists, most prominently, of the DNS server component, called \"named\", a contracted form of \"name daemon\". In addition, the suite contains various administration tools, and a DNS resolver interface library. The latest version of BIND is BIND 9, first released in 2000. BIND 9 is actively maintained, with new releases issued several times a year. Starting in 2009, the Internet Software Consortium (ISC) developed a software suite, initially called BIND10. With release version 1.2.0 the project was renamed \"Bundy\" to terminate ISC involvement in the project.", "id": 2284603} {"src_title": "Vladimirská oblast", "tgt_title": "Vladimir Oblast", "src_document": [{"title": "Geografické podmínky.", "content": "Vladimirská oblast leží ve středu evropské části Ruska zhruba 200 km na východ od Moskvy. Nachází se v centrální částí Východoevropské roviny a ráz krajiny je tedy pouze mírně zvlněný. V oblasti se nachází celá řada vodních toků z nichž nejvýznamnější jsou Kljazma a Oka. Dále se zde rozkládá na 300 jezer, která jsou většinou bezodtoká a mělká a jejich celková plocha je cca 5 000 ha. V regionu se také nachází 37 400 ha bažin, především v nížinách na severovýchodě oblasti. Klima je mírné - kontinentální.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vladimirská oblast je jedním z nejstarších center ruské historie a kultury. Vladimirsko-suzdalské knížectví (1157-1331) bylo založeno ve spojení s přesunem hlavního města Rostovsko-Suzdalského knížectví do města Vladimir na řece Kljazmě. Na přelomu 12. a 13. století se Vladimirské velkoknížectví stalo politickým, hospodářským a kulturním centrem Ruska. Jeho ekonomický a politický vliv byl, ale zničen vpádem mongolsko-tatarských vojsk v roce 1238. V roce 1708 byla založena Vladimirská provincie pod správou Moskevské gubernie. Samostatná Vladimirská gubernie pak byla založena v roce 1778. V roce 1929 bylo teritorium Vladimirské gubernie rozděleno mezi Moskevskou, Ivanovskou a Gorkijskou. 14. srpna 1944 byla založena samostatná Vladimirská oblast v jejích nynějších hranicích.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Nejdůležitější roli v hospodářství oblasti hraje průmysl a to především strojírenství ve městech Vladimir, Murom a Kovrov a potravinářství. Ze surovinových zdrojů se zde nachází vápenec, rašelina, písek a kámen pro stavebnictví, fosfáty a železná ruda. Významnou oblastí hospodářství je také díky strategické poloze doprava. Oblast využívá pro přepravu zboží 3 ze 4 větví transsibiřské magistrály. Dále zde procházejí důležité ropovody, plynovody a produktovody (především pro palivovou naftu). Na významu v poslední době také nabývá oblast turistiky, která se může zaměřit na řadu historických památek v oblasti (Vladimir, Suzdal).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo je, i vzhledem k historii regionu převážně ruské národnosti. Podíl městského obyvatelstva dosahuje cca 78%.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Vladimirská oblast se dělí na 16 rajónů, 23 měst a 1 uzavřený administrativně-územní útvar (město Radužnyj, které je pod přímou správou federální vlády).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimirská oblast () je federální subjekt Ruské federace - oblast patřící do Centrálního federálního okruhu. Sousedí s Moskevskou oblastí na jihozápadě, s Jaroslavskou a Ivanovskou oblastí na severu, s Rjazaňskou oblastí na jihu a Nižněnovgorodskou oblastí na východě.", "tgt_summary": "Vladimir Oblast (, \"Vladimirskaya oblast\") is a federal subject of Russia (an oblast). Its administrative center is the city of Vladimir, which is located east of Moscow. As of the 2010 Census, the oblast's population was 1,443,693. The UNESCO World Heritage List includes the 12th-century cathedrals of Vladimir, Suzdal, Bogolyubovo, and Kideksha.", "id": 556348} {"src_title": "Geta", "tgt_title": "Geta (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Geta se narodil roku 189 jako druhorozený syn senátora Septimia Severa, který byl tehdy správcem Sicílie (v letech 189–190) a měl již za sebou úspěšnou kariéru ve státních službách. Jeho matkou byla Iulia Domna, původem z kněžského rodu ze syrské Emesy. Své příjmení obdržel Geta po dědovi či strýci z otcovy strany, kteří se oba jmenovali shodně a nesli také \"praenomen\" Publius. V roce 193, když byly Getovi čtyři roky, byl Septimius Severus provolán císařem, o vládu však musel ještě čtyři roky bojovat s třemi dalšími pretendenty trůnu. V osmi letech doprovázel Geta otce na tažení proti Parthům a patrně po vítězství u Ktésifóntu byl jmenován \"caesarem\" (jeho titul zněl P. SEPTIMIUS GETA NOBILISSIMUS CAESAR, PRINCEPS IUVENTUTIS). Roku 205 se mladý princ stal konzulem, o čtyři roky později správcem Británie a roku 209 nakonec plnoprávným císařem – \"augustem\". Již od útlého dětství panovala mezi ním a starším bratrem Caracallou silná řevnivost. Cassius Dio se zmiňuje o tom, že při vozatajských závodech poníků řídili oba své spřežení tak zběsile, až závod skončil zlomenou Caracallovou nohou. Severus si všímal rivality mezi svými syny a snažil se ji všemožně tlumit a přivést je ke smíru a shodě; roku 208 se stali na znamení svornosti konzuly oba dva. Když však v roce 211 císař zemřel, již nebylo nic, co by brzdilo jejich vzájemnou nenávist.", "section_level": 1}, {"title": "Getova vláda a smrt.", "content": "Caracalla se údajně snažil Getu odstranit již za Severova života a těsně po jeho smrti, v obou případech však byly jeho pokusy zmařeny. Jakmile Severus zemřel, snažili se oba bratři dostat co nejrychleji do Říma, aby si zajistili vládu. Kvůli vzájemné podezíravosti však cestovali každý sám a i v Římě si oba rozdělili císařský palác každý na svou část a utěsnili všechny průchody, aby se chránili před intrikami druhého. Každý si hleděl získat na svou stranu vlivné občany a vzájemně si činili všemožné úklady. Matka Iulia Domna se neustále snažila dosáhnout toho, čeho se nepodařilo jejich otci, avšak se stejným výsledkem. Jejich vzájemná nesnášenlivost zrodila vůbec poprvé v dějinách říše myšlenku na její rozdělení. Západní část, Evropa a Afrika, měly připadnout Caracallovi a východ, Asie a Egypt, Getovi. Tento návrh byl však nakonec zamítnut. Nyní bylo jasné, že tuto situaci vyřeší pouze smrt jednoho z císařů. Geta byl všeobecně oblíbenější, jelikož byl údajně laskavější a mírnější než Caracalla, proto se Caracalla uchýlil ke zbabělé lsti. Pod záminkou, že se s ním chce usmířit, vylákal neozbrojeného Getu k matce, kde jej, takřka na jejím klíně, zavraždili ukrytí vojáci. Jak silná nenávist panovala mezi oběma bratry, výmluvně ilustruje Caracallovo chování po bratrově smrti. Geta byl prohlášen veřejným nepřítelem, jeho jméno bylo vymazáno ze všech oficiálních dokumentů a jeho přátelé a všichni, které měl kdy v oblibě, byli popraveni nebo jinak postiženi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Septimius Geta (7. března či 27. května 189 Mediolanum – 19. či 26. prosince 211 Řím) byl římský císař vládnoucí od září / října 209 do prosince 211, nejprve se svým otcem Septimiem Severem a bratrem Caracallou, od února 211 pak pouze s Caracallou.", "tgt_summary": "Geta (; fully: Publius or Lucius Septimius Geta; 7 March 189 – 26 December 211) was Roman emperor with his father Septimius Severus and older brother Caracalla from 209, when he was named Augustus like his brother, who had held the title since 198. Severus died in 211, and although he intended for his sons to rule together, they proved incapable of sharing power, culminating with the murder of Geta in December of that year.", "id": 2209908} {"src_title": "Vykoupení", "tgt_title": "Redemption (theology)", "src_document": [{"title": "Vykoupení a výkupné.", "content": "České slovo vykoupení – stejně jako řecké \"apolytrósis\" a latinské \"redemptio\" – přirovnává spásu k aktu, jímž se mohl otrok ve starověku stát svobodným: někdo za něho musel zaplatit výkupné (případně jen symbolické). V jistých dobách se kromě toho soudilo, že otrok je otrokem „od přírody“ a bytostně, a nemůže tedy patřit sám sobě; proto vykoupený otrok musel patřit nějakému božstvu nebo chrámu, fakticky ale mohl žít jako svobodný.", "section_level": 1}, {"title": "Vykoupení v Novém zákoně.", "content": "Metafora vykoupení (\"apolytrósis\" nebo \"lytrósis\") a výkupného (\"lytron\") se vyskytuje několikrát už v evangeliích (Mk 10,45; Mt 20,28; Lk 1,68; 2,38; 21,28; 24,21). Podstatně ji propracoval apoštol Pavel, hlavně v Listu Římanům: všichni lidé jsou „otroky hříchu“, počínaje prvním hříchem Adamovým (Gn 2); z tohoto otroctví se nemohou vysvobodit sami, a to ani plněním Mojžíšova zákona, nýbrž pouze svobodným darem čili milostí, kterou nabízí Ježíš Kristus. Jedinou podmínkou pro tuto milost je podle Pavla víra, která pak člověka ovšem vede i k jinému způsobu života – například ruší rozdíl mezi svobodným a otrokem.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská teologie.", "content": "Evangelium čili „dobrá zpráva“ o spáse v Ježíši Kristu je vlastním jádrem křesťanské víry a učení a byla tedy také předmětem různých výkladů. Chápala se jako příslib království Božího, které už brzy přijde, jako příslib vzkříšení a jako konečné smíření člověka s Bohem. Pavlův náznak o tom, že všichni lidé jsou zatíženi dluhem z hříchu prvního člověka, a tedy potřebují být vykoupeni, dále rozvinul ve 4. století svatý Augustin do klasické nauky o dědičném hříchu: člověk není „zadlužen“ jen tím, že sám hřeší, ale i tím, že svoji hříšnost „zdědil“ – stejně jako svou smrtelnost. Smrt Ježíše Krista na kříži byla obětí, která jednou provždy zrušila tento dluh a člověk, který uvěří – tj. přijme jeho nabídku – je už i před Bohem svobodný. Proti představě raně křesťanských gnostiků, že spása spočívá v poznání skrytých souvislostí světa, tím zdůraznil, že spasení není vlastním výkonem člověka, nýbrž darem a milostí. Proti praxi středověké církve, která kladla přílišný důraz na zbožná jednání (modlitba, půst, pouť, almužna atd.), význam vykoupení jako čistého daru milosti dále zdůraznili reformátoři v 16. století: člověk může být spasen (zachráněn) jen pokud uvěřil v Krista a tak se k jeho milosti přihlásil. Spor o přesný výklad vykoupení byl jedním z hlavních bodů sporu mezi Martinem Lutherem a římskou (katolickou) církví. V novověkém západním křesťanství se představa vykoupení prakticky zúžila na odpuštění hříchů a příslib vzkříšení nebo i jen posmrtného života na základě víry v Ježíše Krista. Východní křesťanství zachovalo širší představu vykoupení jako příslibu očekávaného Božího království, který však příliš podrobně nepromýšlelo.", "section_level": 1}, {"title": "Současné křesťanství.", "content": "Už od 16. století vznikaly o celé představě vykoupení různé pochybnosti a kritiky jeho výkladů. Od 19. století se zpochybnila představa vzkříšení a liberální teologie se snažila pojem vykoupení vykládat pouze jako symbol lidského osvobození, případně příslib lepší budoucnosti. Současné výklady vykoupení buďto obhajují tradiční výklad vykoupení obětí Ježíše Krista, anebo se snaží zachovat význam vykoupení jako vysvobození z různých pout, jež člověka svazují (například strachu z budoucnosti, zoufalství nad nenapravitelnou vinou), jako zahlazení „dluhu“ člověka za dar života a jako příslibu konečné záchrany, kterou si ovšem neumíme konkrétně představit a podle Hanse Künga představovat ani nemáme.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"Tento článek je založen zčásti na informacích z odpovídajícího článku německé Wikipedie (viz odkazy vlevo).\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Vykoupení je specificky křesťanské označení pro širší pojem spásy. V křesťanské teologii se oba pojmy významem kryjí, každý ale představuje jiné hledisko a užívá jinou metaforu: zatímco spása je odvozena od slova pro záchranu a vyskytuje se v řadě náboženství, vykoupení přirovnává spásu k vysvobození otroka nějakým výkupným.", "tgt_summary": "Redemption is an essential concept in many religions, including Judaism, Christianity and Islam. The English word \"redemption\" means 'repurchase' or 'buy back'.", "id": 2365975} {"src_title": "Château Margaux", "tgt_title": "Château Margaux", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Místo bylo známé již ve 12. století pod jménem La Mothe de Margaux. V té době zde však ještě nebyly žádné vinice. V roce 1152 se Eleonora Akvitánská provdala za pozdějšího anglického krále Jindřicha Plantageneta, čímž se Akvitánie dostala až do roku 1453, kdy skončila stoletá válka pod anglickou nadvládu. Období anglického panování bylo pro bordeauxská vína skutečným požehnáním, neboť se jim tak otevřela přímá cesta na anglický trh. Syn Jindřicha a Eleanory Richard zvaný Lví srdce povýšil zdejší červené víno, jež Angličané nazývali klaret, na svůj každodenní nápoj. La Mothe de Margaux přecházelo z jedněch šlechtických rukou do druhých, až se v 16. století dostalo do majetku rodu Lestonnakových. Tehdy se začalo v Margaux blýskat na nové časy. Pierre de Lestonnac v letech 1572 až 1582 majetek zcela přebudoval, přičemž jasnozřivě odhadl budoucí vývoj v oblasti poloostrova Médoc a mnohá obilná pole přeměnil na vinice. V roce 1700 činila rozloha pozemků náležejících k usedlosti stejně jako dnes 265 ha. Pozemky určené pro vinice zabíraly 78 ha a tento stav se dodnes prakticky nezměnil. Na samém počátku 18. století získal zdejší pozemky markýz de la Colonilla. V roce 1810 pověřil nejvýznamnějšího bordeauxského neoklasického architekta Louise Combese, aby nevelkou usedlost, jež tam tehdy stála, přestavěl na zámek hodný zdejšího vína (do Anglie se odtud totiž dodával nejvíce vybarvený bordeauxský klaret). Přestavba se uskutečnila v letech 1810 až 1816 s rychlostí, jež zaručila dokonalou jednotnost celku. Výsledkem byl mistrovský architektonický výtvor, čtvercový palác v neopalladiánském stylu s monumentálním vchodem se čtyřmi sloupy. Zámek, který zdobí i etiketu vína Château Margaux, Je obklopen parkem a vede k němu dlouhá alej platanů. Stejnou pozornost jako vlastnímu château věnoval Louis Combes i uspořádání a výstavbě zemědělských budov. Na jedné straně zámku vybudoval obdélníkový dvůr vinařství s obrovským sklepem, kolem něhož soustředil všechny potřebné provozy. Rozkvět, který nastal v 18. století, přervala Francouzská revoluce. Majitel panství Elie du Barry, hrabě z Hargincourtu, skončil v době jakobínského teroru na popravišti a revolucionáři Château Margaux s jeho vinicemi, lesy, polnostmi a mlýny nejprve znárodnili a poté rozprodali v dražbě. Další pohroma přišla v 19. století. Zdejší vinice, dávaly víno takové kvality, že je Thomas Jefferson, pozdější prezident USA, umístil na první místo svého seznamu nejlepších francouzských vín, což oficiální Bordeauxská klasifikace vín z roku 1855 provedená u příležitosti Světové výstavy v Paříži potvrdila zařazením Château Margaux do kategorie premier cru. Na konci století však francouzské vinice napadla nejprve plíseň a poté mšička révokaz a nevyhnuly se ani Médoku. Následky byly katastrofální. V letech 1930 až 1977 se usedlost dostala do vlastnictví rodiny Ginestetových, s nimiž přišly blahodárné zásahy: scelování vinohradů, obnova stáčení do láhví ve vinařství a v neposlední řadě zlepšení technologie výroby. V roce 1977 pak vinařství zakoupil André Mentzelopulos, význačný obchodník z řeckého Patrasu (Pátra), který (poté co vydělal obrovské jmění) dostal nápad koupit si tento francouzský vinařský skvost, což byl v té době dost neobvyklý krok. Než André Mentzelopoulos v roce 1980 zemřel, což se stalo téměř přesně tři roky na to, v předvečer výroby jeho prvního ročníkového vína, měl dostatek času vdechnout Château Margaux nového ducha, myšlenky, díky jimž se usedlost stala vzorem pro ostatní médocká vinařství. V jeho díle dnes pokračuje dcera Corinne, jíž Château Margaux vděčí za obnovu svého vynikajícího postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Margaux je největší ze společných apelací na poloostrově Médoc v kraji Bordeaux. Vinná réva se zde pěstuje na ploše 1400 hektarů. Tak jako většina médockých vín zažil i zdejší klaret v 18. století vývoj od nevýrazné vodnaté tekutiny, jež během pár let zcela vybledla, k tmavému komplexnímu nápoji, který od té doby plní zdejší sklepy. Víno Château Margaux za to vděčí zejména inovacím, jež v 50. letech 18. století zavedl zdejší geniální správce vinného sklepa Berlon. Zakázal například sklízet hrozny hned po ránu, aby se zabránilo snižování jejich cukernatosti díky rose. A byl to on, kdo první pochopil význam kvality půdy pro pěstování révy. Díky němu vévodí Château Margaux již více než dvě a půl století kvalitou svých vín celé jižní oblasti Médoku. André Mentzelopoulos zavedl celou řadu novinek. Patří mezi ně odvodnění půdy, využívání odborných konzultantů, výměna mnoha starých sudů za nové a vyhloubení úžasného nového sklepa, který je dokonale přizpůsoben dozrávání vína v sudech. Ostatní vinaři z oblasti Bordeaux jeho inovace napodobovali, až se z nich nakonec stala obecně uznávaná pravidla. Corinne Mentzelopoulosová věrně kráčí v šlépějích svého otce. Pod jejím vedením dotáhl tým stejně mladých, obětavých a oddaných spolupracovníků odvážné plány Andrého Mentzelopoulose do konce. Společně realizovali jeho nápad ukrýt část obrovského vinařského závodu do podzemí. Vinařství se tak rozkládá v nadzemí i podzemí kolem obdélníkového dvora, jenž svou velikostí připomíná městské náměstí. Veškeré potřebné provozy jsou tak jako v dobách Louise Combese soustředěny kolem obrovského vinného sklepa a vzájemně na sebe navazují. Sklep neboli \"chai\" je skutečným chrámem vína, jehož vnitřek zvelebuje osmnáct vysokých dórských sloupů. Přibližný poměr jednotlivých odrůd v Château Margaux činí obvykle 75 % Cabernetu Sauvignon, 20 % Merlotu, 5 % Petit verdotu a Cabernetu Franc. Jak je v Médoku zvykem, zabírá většinu osázené plochy vinic Cabernet Sauvignon s 75 %, druhý je Merlot se zhruba 20 % a zbytek tvoří Cabernet Franc a Petit Verdot. Každoroční produkce vinařství činí asi 30 000 kartonů. Toto množství se dělí mezi slavné Premier Cru a druhé víno usedlosti, jímž je Pavillon Rouge. Z malého množství odrůdy Sauvignon Blanc, jež se na vinicích také pěstuje, se připravuje bílé víno Pavillon Blanc. Prodává se pod názvem apelace Bordeaux AOC. Průměrné stáří keřů révy na vinicích Chateau Margaux je 35 let. Château Margaux je vybroušené, jemné a elegantní víno, jež v sobě spojuje sílu, bohatost a vytříbenost, což z něj činí jedno z nejmimořádnějších vín, jaká existují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Château Margaux je jednou ze čtyř usedlostí, jimž byla při legendární Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 přiznána kategorie \"premier cru\". Díky dávnému královskému privilegiu je jedinou usedlostí v celé oblasti, jež nese přesně stejné jméno jako víno vyráběné na jejích pozemcích. Zmíněné víno patří k nejdražším vínům na světě. Láhev stojí víc než 1750 dolarů, a to v době, kdy víno teprve zraje v sudu. Usedlost leží ve stejnojmenné obci v oblasti Haut Médoc, kraj Bordeaux, département Gironde. Vinice, jež tvoří apelaci Margaux AOC (Appellation d'Origine Contrôlée), se rozkládají na štěrkovém terénu na levém břehu při ústí řeky Garonny.", "tgt_summary": "Château Margaux, archaically La Mothe de Margaux, is a wine estate of Bordeaux wine, and was one of four wines to achieve \"Premier cru\" (first growth) status in the Bordeaux Classification of 1855. The estate's best wines are very expensive, with a standard-sized bottle of the Château Margaux \"grand vin\" retailing at an average price of $639. The estate is located in the commune of Margaux on the left bank of the Garonne estuary in the Médoc region, in the département of Gironde, and the wine is delimited to the AOC of Margaux. The estate also produces a second wine named Pavillon Rouge du Château Margaux, a third wine named Margaux de Château Margaux, as well as a dry white wine named Pavillon Blanc du Château Margaux which does not conform to the Margaux appellation directives.", "id": 21282} {"src_title": "Praga", "tgt_title": "Praga (company)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1907 - První republika.", "content": "Roku 1907 byla založena Pražská továrna na automobily jako společný projekt První česko-moravské továrny na stroje v Praze (od roku 1927 sloučené jako mateřská společnost Pragovky v koncernu Českomoravská Kolben Daněk) a Ringhofferových závodů, vyrobila několik vozů v licenci italské firmy Isotta Fraschini, o rok později v licenci francouzských značek Charon a Renault. Roku 1908 se vyrobilo jen 6 kusů a tak Ringhoffer odstoupil od smlouvy. Koncem roku 1909 vznikla značka Praga (z latinského výrazu města Prahy, aby byl název mezinárodní). Poptávka po automobilech však byla velmi malá, vozy drahé, výroba neefektivní, továrna vyráběla 9 modelů, za dva roky existence se však prodalo pouhých 15 kusů automobilů. Od roku 1910 byla zahájena sériová výroba s modely Praga 01 a Praga 02, ale ani to automobilku nenastartovalo. Až rok 1911 znamenal úspěch, který je spojen s příchodem českého konstruktéra Františka Kece na pozici vrchního konstruktéra. Navrhl vojenský nákladní vůz typu Praga V 1911, který proslul pod názvem „autovlak“, svou kvalitou a spolehlivostí se osvědčil a Pragovka s ním získala veřejnou zakázku rakousko-uherské armády a císařství jeho prodej subvencovalo. Již před první světovou válkou byla zahájena výroba osobních automobilů vlastní konstrukce, jejichž autorem byl František Kec. Vozy byly spolehlivé, kvalitní, konkurovaly zahraničním značkám. Jednalo se o modely Praga Mignon 1911 (vůz střední velikosti), Praga Grand 1912 (velký vůz, zvítězil 1912 v Alpské jízdě, jezdil v něm na frontě poslední rakousko-uherský císař Karel I., ve 20. letech v něm jezdil T. G. Masaryk), Praga Alfa 1913 (malý lidový vůz za nízkou cenu, dostupný širšímu okruhu lidí, jako první české auto dosahovala rychlosti až 100 km/h). Roku 1919 stanul v čele automobilky František Kec jako generální ředitel, továrna byla inovátorskou firmou a zavedla řadu novinek. Kromě prodejních úspěchů zaznamenala Praga řadu ocenění v mezinárodních sportovních a konkurzních soutěžích. Po první světové válce za první republiky Kec zkonstruoval Praga Piccolo 1924 (menší rodinný vůz, který na výstavě v Ženevě získal titul nejhezčí vůz výstavy). František Kec Pragovku opouští po neshodách ohledně strategie automobilky v roce 1933. Brzy po vzpamatování z hospodářské krize výroba pokračovala modely Praga Super Piccolo 1934, Praga Baby 1934 a Praga Golden 1934, Praga Lady 1935.", "section_level": 2}, {"title": "Období po 2. světové válce.", "content": "25. 3. 1945 zničil téměř celou automobilku nálet za druhé světové války. Po válce v rekonstruovaných budovách automobilky zahájila výrobu ČKD Sokolovo (později ČKD Lokomotivka a ČKD Kompresory), automobilka Praga se přesunula dál do Vysočan do bývalé továrny Junkers. V roce 1945 byla znárodněna, 1946 zařazena jako oddělení výroby pod ČKD, vyráběla již jen nákladní a vojenské vozy (známou a dlouho používanou Praga V3S, tzv. vejtřasku), byla přejmenována na \"Automobilové závody Klementa Gottwalda\", od roku 1964 vyráběla jen převodovky pro nákladní auta a autobusy (sedmistupňové převodovky, které kdysi navrhl František Kec). V polovině 80. let vznikly prototypy univerzálních nosičů UV 100 a UV 120, které měly být domácí alternativou k dováženým vozidlům Unimog. Postupným vývojem vznikl produkční typ Praga UV 80, který Praga začala vyrábět v roce 1992.", "section_level": 2}, {"title": "Období po roce 1989.", "content": "Po roce 1989 byl podnik zprivatizován. Roku 1995 získala Praga majoritní podíl v čáslavské firmě OASA (bývalé ČSAO), zkrachovalém výrobci luxusních autobusů. Od roku 1997 se v nové akciové společnosti Praha Čáslav začaly vyrábět všechny vozidla Praga. Kromě vozidel typu UV 80 podnik nabízel také větší typy STNA (UV 100) a NTS. Roku 2001 prošla výrobní řada modernizací a UV 80 nahradil typ Alfa TN / UN. Také modernizované větší vozidla STNA a NTS dostaly staronové názvy Grand a Golden. Hlavním odběratelem vozů byla státní sféra. Podnik se však potýkal s nedostatečným odbytem, během let 2001–2003 vyrobil necelých 120 vozidel všech typů. V lednu 2004 se Praga Čáslav dostala do likvidace. Kromě toho se Praga také pokoušela obnovit výrobu motocyklů, ale bez větších úspěchů. V červnu roku 2006 koupila značku britská firma International Truck Alliance s úmyslem od roku 2007 vyrábět nákladní vozy se jménem Praga v polském Lublině. Nynější majitel, Praga Export s.r.o. v čele s Petrem Ptáčkem, má za cíl obnovit výrobu aut značky Praga a znovu se s ní setkávat v silničním provozu. V roce 2011 na závodech Dutch Supercar Challenge GT v Belgii firma představila závodní vůz Praga R4S, s osmiválcovým motorem o výkonu 520 koní. V roce 2012 představila nový závodní speciál Praga R1. V roce 2015 homologovala supersportovní silniční vůz Praga R1R, odvozený od R1, je to první osobní silniční auto Pragy vyrobené po roce 1947.", "section_level": 2}, {"title": "Budova Praga.", "content": "Původní budovy automobilky Praga s železobetonovou konstrukcí postavil architekt Stanislav Bechyně v letech 1917 - 1918, dvě věže s výtahovými šachtami v rozích budovy byly působivou dominantou pražské Libně a Vysočan. Po skončení výroby pod ČKD chátraly a na podzim roku 2002 podlehly demolici, na pozemcích bývalé největší československé automobilky byla postavena O arena, přilehlé administrativní a komerční budovy a bytové domy.", "section_level": 1}, {"title": "Automuzeum Praga.", "content": "V roce 1957 bylo zřízeno soukromé Automuzeum Praga sběratelem Emilem Příhodou, které sídlí ve Zbuzanech u Prahy. Muzeum prezentuje historii této české automobilky, čítá přes 70 kusů automobilů či dopravních prostředků značky Praga, technickou dokumentaci a ostatní materiály s ní související. Výroba osobních automobilů skončila v roce 1947. Znovuobnovení přišlo po roce 2011 se závodními a sportovními vozy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praga byl český výrobce automobilů s historií od roku 1907. Automobilka vyráběla osobní a nákladní auta, motocykly, letadla, technické díly do aut, zavedla desítky patentů do světa automobilismu. Nynější firma Praga-Export s.r.o., která vlastní značku Praga, obnovila výrobu automobilů, motokár, silničních supersportů a zabývá se automobilovým závoděním.", "tgt_summary": "Praga is a manufacturing company based in Prague, Czech Republic. The company produced automobiles, karts and planes. Praga V3S was used by the Czechoslovak Army for more than half a century.", "id": 939008} {"src_title": "Teleobjektiv", "tgt_title": "Telephoto lens", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Teleobjektiv s menší ohniskovou délkou (kolem 100 mm) je vhodný na fotografování portrétů, protože při ohniskových délkách běžných objektivů jsou bližší části obličeje (např. nos) neúměrně zvětšeny. Větší ohniskové délky se užívají při reportážní fotografii, fotografii divoké přírody a krajiny. Objektivy s velmi dlouhou ohniskovou vzdáleností se používají v situacích, kdy není možné se přiblížit k fotografovanému subjektu. Příkladem může být fotografování volně žijících zvířat, ke kterým není snadné se přiblížit, nebo je to v rozporu s ochranou zvířat. Dalším typickým použitím dlouhých objektivů jsou záběry sportovních situací.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Teleobjektiv se skládá ze dvou skupin čoček, spojné skupiny (blíže předmětu) a rozptylné skupiny, která dovoluje zmenšit konstrukční délku; teleobjektiv s ohniskovou délkou například 500 mm tak může být podstatně kratší. Podobného efektu může dosahovat transfokátor (objektiv s proměnnou ohniskovou délkou – zoom), kde se mezi těmito dvěma soustavami pohybuje ještě třetí. Teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností asi 200 mm (pro malý formát) bývají velmi dobré obrazové kvality, relativně kompaktní a levné. Při vyšší úrovni světelnosti a vzrůstající ohniskové vzdálenosti objektivu se optické vady zvýrazňují. Takové teleobjektivy vyžadují speciální optické sklo s asférickými čočkami. Některé objektivy používají v konstrukci fluorid vápenatý a u řady super-teleobjektivů jsou apochromatické úpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní fotografie.", "content": "V telefotografii platí stejná pravidla jako pro standardní objektivy: snímky by při „fotografování z ruky“ měly zůstat ostré při rychlosti závěrky, která je kratší než reciproční (inverzní) ohnisková vzdálenost. Tedy například při použití ohniskové vzdálenosti 200 mm použít čas závěrky 1/200 sekundy nebo kratší. Pro extrémní teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností nad 300 mm se doporučuje v každém případě použití monopod nebo stativ. Zvláště těžké objektivy mají na objektivu svorku, na kterou se připevní stativ. Některé objektivy či fotoaparáty obsahují stabilizátor obrazu, který posunuje možnosti k delším expozičním časům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teleobjektiv je fotografický objektiv s velkou ohniskovou vzdáleností. Má-li například normální objektiv pro malý formát (kinofilm, 35 mm) ohniskovou délku kolem 50 mm, bude se jako teleobjektiv označovat objektiv s ohniskovou délkou asi 100 až 500 mm, případně ještě víc. Teleobjektiv opticky \"přibližuje\" předmět – podobně jako dalekohled – čili vyznačuje se malým úhlem záběru a malou hloubkou ostrosti.", "tgt_summary": "A telephoto lens, in photography and cinematography, is a specific type of a long-focus lens in which the physical length of the lens is shorter than the focal length. This is achieved by incorporating a special lens group known as a \"telephoto group\" that extends the light path to create a long-focus lens in a much shorter overall design. The angle of view and other effects of long-focus lenses are the same for telephoto lenses of the same specified focal length. Long-focal-length lenses are often informally referred to as \"telephoto lenses\" although this is technically incorrect: a telephoto lens specifically incorporates the telephoto group. Telephoto lenses are sometimes broken into the further sub-types of short telephoto (85mm to 135mm in 35mm film format), medium telephoto: (135mm to 300mm in 35mm film format) and super telephoto (over 300mm in 35mm film format) .", "id": 2357211} {"src_title": "Sexuologie", "tgt_title": "Sexology", "src_document": [{"title": "Problémy české sexuologie.", "content": "Přesto, že česká sexuologie má v podmínkách střední Evropy výsadní postavení (spolu s berlínským ústavem jde v případě sexuologického ústavu v Praze o tradiční sexuologické pracoviště známé přelomovými pracemi Freunda, Hynieho, Rabocha, Pondělíčkové-Mašlové, Weisse, Zvěřiny, mimo Sexuologický ústav byla zmíněna práce Slavoje Brichcína v problematice deviantologie, Ladislava Procházky – soudní sexuologie, Žourková – sexuologie v onkologii, u psychiatricky nemocných a spol.), je dnešním trendem rozvíjet sexuologii v rámci jednotlivých oborů bez potřeby sexuologické atestace. Tím však dochází k atomizaci oboru a riziku poskytnutí \"přísně specializované\", avšak nekomplexní péče u nemocných se sexuálními problémy. Možná je důvodem nesoulad mezi základními obory, které jsou z části nutnou znalostí každého sexuologa – psychiatrie, gynekologie a porodnictví, urologie, mikrobiologie, psychologie, kdy je sexuologie nelogicky chápána jako \"psychiatrický\" obor, což staví sexuology atestující z jiných oborů do zvláštního postavení a klientovi se dostává rozdílný rozsah vyšetření i terapeutických postupů podle toho, jaký základ \"jeho sexuolog\" má (rozsah fyzikálního vyšetření, laboratorních odběrů,psychologických testů, rozsah medikace a její pravidelný upgrade) (Segraves a Balon, 2003). Sexuologie má význam jen jako komplexní obor, který abstrahuje problematiku sexuální medicíny ze všech zmíněných lékařských i nelékařských oborů a klient tak dostává komplexní a kvalifikovanou péči s nezbytnou nelékařskou péči – psychologická diagnostika a léčebné postupy. Podle informací ÚZIS 2009 nepřesahuje počet atestovaných sexuologů – lékařů / lékařek v České republice číslo 20, z nich je část výrazně důchodového věku. \"Nejlépe odráží situaci v české sexuologii učebnice Petra Weisse \"Sexuologie\", kde většina autorů sexuologické monografie nejsou sexuologové, což znamená, že buď v České republice nejsou sexuologové odborníci, nebo je hlavní autor a editor nepovažuje v rámci vlastního oboru za dostatečně kvalifikované.\" V České republice nevychází český odborný sexuologický časopis (na Slovensku vychází 2 krát ročně Sexuológia zaplněna za Českou republik především profesorem Weissem – člen redakční rady – a jeho žáky), ale je možné publikovat v rámci časopisů psychiatrických, gynekologických, urologických a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy sexuologie jako oboru.", "content": "V sexuologii není definovaná normalita, nýbrž stavy, které jsou z různých důvodů (biologické, psychologické, sociální, právní, náboženské) považovány za \"abnormální\", či patologické, nebo společensky nepřijatelné (Seifertová a kol., 2008). V oblasti sexuálního chování jsme odkázání na psychiatrické a psychologické metody práce, které mají své limity jak diagnostické, tak v poznání etiopatogeneze (Smolík, 2002). Sexuologie je v rámci kurikula vysokých škol, především lékařských fakult, minoritním oborem (paradoxně se jí dostává více prostoru na nelékařských fakultách). Výrazně negativním trendem pro komplexní pojetí sexuologie jako vědního oboru, je rozvoj sexuální medicíny v rámci základních lékařských oborů bez potřeby znalostí sexuálně podložených problémů dalších oborů (specialisté na mužský orgasmus, ženský orgasmus, mozkové receptory…)(Kockott a Fahrnerová, 2001)", "section_level": 1}, {"title": "Interdisciplinární vztahy.", "content": "Sexuologie, tak jak je nyní definována, je velký fenomén 20. a 21. století. Sexuologie souvisí s množstvím jiných studijních oborů: Sexuologie se také dotýká veřejných témat, jako jsou debata o potratech, antikoncepci, pohlavním zneužívání či reprodukčních technologiích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sexuologie je vědecký obor zabývající se všemi aspekty pohlavního života (fyziologickým, lékařským, pedagogickým, psychologickým, etickým, atp.). Jde o vědecký obor, rozvíjený v některých zemích Evropy (jinde je rozvíjena sexuologie jako součást tzv. základních oborů – sexuální medicína), která se zabývá všemi aspekty lidské sexuality a lidského sexuálního chování. Vyjadřuje se k tendencím sexuality v kontextu znalostí všech vědeckých oborů. Zabývá se fyziologickým vývojem a funkcí pohlavních orgánů, vývojem, rozvojem lidského sexuálního chování, chování v párech, problematikou sexuálně rizikového chování včetně výzkumu, diagnostiky a léčby pohlavních a pohlavně přenosných chorob. Zvláštní kapitolou je tzv. deviantologie, zabývající se parafilním sexuálním chováním. Jejím předním představitelem je emeritní primář Slavoj Brichcín (Praha-Bohnice).", "tgt_summary": "Sexology is the scientific study of human sexuality, including human sexual interests, behaviors, and functions. The term \"sexology\" does not generally refer to the non-scientific study of sexuality, such as political science or social criticism. Sexologists apply tools from several academic fields, such as biology, medicine, psychology, epidemiology, sociology, and criminology. Topics of study include sexual development (puberty), sexual orientation, gender identity, sexual relationships, sexual activities, paraphilias, and atypical sexual interests. It also includes the study of sexuality across the lifespan, including child sexuality, puberty, adolescent sexuality, and sexuality among the elderly. Sexology also spans sexuality among the mentally and/or physically disabled. The sexological study of sexual dysfunctions and disorders, including erectile dysfunction, anorgasmia, and pedophilia, are also mainstays.", "id": 1615771} {"src_title": "Chlopeň", "tgt_title": "Heart valve", "src_document": [{"title": "Srdeční chlopně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie a fyziologie.", "content": "Srdeční chlopně jsou výběžky nitroblány srdeční (endokardu) vyztužené vazivem, které jsou upevněné na srdečním skeletu. Jejich úkolem je zajistit správný směr toku krve při srdeční systole. Jedná se o chlopně mezi síněmi \"(atrium)\" a komorami \"(ventriculus)\", levou komorou a srdečnicí \"(aorta)\" a mezi pravou komorou a plicnicí \"(truncus pulmonalis)\".", "section_level": 2}, {"title": "Vady srdečních chlopní.", "content": "Aby chlopeň fungovala správně, musí její cípy při otevření vytvářet široký otvor a při uzavření těsně doléhat. Dojde-li ke zúžení (stenóze) musí srdce vytvářet větší tlak, aby krev přes vadnou chlopeň prošla (srdce je přetěžováno tlakově). Na druhé straně se může objevit nedomykavost (insuficience), kdy se část vypuzené krve vrací zpět a srdce ji musí přečerpat znovu (srdce je přetěžováno objemově). Vady se mohou i kombinovat. Nejčastěji bývá postižená chlopeň aortální a mitrální. Je-li přítomna chlopenní vada, srdce nemusí být schopno udržet dostatečný výdej krve, je více namáhané a v důsledku zvýšených nároků může zbytňovat (hypertrofovat) a později se rozšiřovat (dilatovat). Zbytnělé srdce potřebuje více kyslíku, který nedostane, a rozvíjí se ischemická choroba srdeční.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Příčinami vzniku chlopenních vad může být", "section_level": 3}, {"title": "Projevy.", "content": "Mezi příznaky chlopenní vady patří Vada se však nemusí projevovat nijak a prvním příznakem může být náhlá smrt.", "section_level": 3}, {"title": "Vyšetření.", "content": "Změny v proudění krve vadnými chlopněmi může být slyšitelné při poslechu fonendoskopem jako šelest. Základním vyšetřením pro posouzení závažnosti vady je však echokardiografie (tzv. ECHO). Je to vlastně ultrazvuk srdce, který pomocí Dopplerova jevu dokáže zobrazit tok krve a umožní zhodnocení funkce celého srdce. Další možností jsou pak invazivní katetrizační metody.", "section_level": 3}, {"title": "Léčba.", "content": "Vadné chlopně je někdy možné opravit (valvuloplastika) nebo je lze vyměnit za umělou náhradu, bioprotézu (upravené zejména prasečí chlopně) nebo za tzv. homograft (chlopeň od zemřelého člověka). Volba záleží na typu vady a stavu pacienta. Operaci je třeba provést včas, než se začne rozvíjet poškození srdce.", "section_level": 3}, {"title": "Žilní chlopně.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Anatomie a fyziologie.", "content": "Žilní chlopně jsou výchlipky cévní výstelky (endotelu). Usměrňují tok krve směrem k srdci a rozdělují sloupec krve v cévě na menší úseky, čímž se rozdělí i hydrostatický tlak, takže krev neměstná v níže uložených částech těla. To je důležité zejména v dolních končetinách.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění žilních chlopní.", "content": "Pokud žilní chlopně nefungují dostatečně, krev se v žilách hromadí a vznikají žilní městky, tzv. křečové žíly (varixy). Jejich nebezpečí tkví v tom, že stojící krev má tendenci tvořit sraženiny (tromby) a vzniká riziko jejich vmetení (embolii) nejčastěji do plic.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetření.", "content": "Vyšetření je založeno hlavně na dopplerovské ultrasonografii.", "section_level": 3}, {"title": "Léčba.", "content": "Konzervativní léčba spočívá v nošení elastických punčoch, užívání venofarmak a léků potlačujících srážení krve (antiagregancia). Chirurgickými přístupy lze buď nemocnou žílu úplně odstranit, nebo zneprůchodnit.", "section_level": 3}, {"title": "Chlopně lymfatických cév.", "content": "Chlopně v lymfatických cévách plní podobné funkce jako chlopně v žilách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chlopeň \"(valva)\" je útvar umístěný v některých trubicovitých orgánech (v žilách a lymfatických cévách) a v srdci. Funguje jako ventil, který umožňuje tok tekutiny (především krve) pouze jedním směrem, a v opačném jí to nepovolí. Za patologických stavů ke zpětnému toku může dojít, což se označuje jako regurgitace.", "tgt_summary": "A heart valve is a one-way valve that normally allows blood to flow in only one direction through the heart. The four valves are commonly represented in a mammalian heart that determines the pathway of blood flow through the heart. A heart valve opens or closes incumbent on differential blood pressure on each side. The four valves in the mammalian heart are: The mitral valve and the aortic valve are in the left heart; the tricuspid valve and the pulmonary valve are in the right heart. The heart also has a coronary sinus valve, and an inferior vena cava valve, not discussed here.", "id": 2451433} {"src_title": "Šachová taktika", "tgt_title": "Chess tactic", "src_document": [{"title": "Taktické prostředky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vazba.", "content": "Vazba je situace, ve které se některá napadená figura nemůže pohnout ze svého místa. Je to proto, že po ústupu napadané figury by byla napadena jiná, ještě hodnotnější figura, nebo by byl vystaven král šachu. Výraz vázat označuje stav, kdy figura napadením figury soupeře vytvoří vazbu a tím jí znemožní pohyb. Figura, která má omezený pohyb je ve vazbě Vázat mohou pouze figury, které se mohou podle pravidel pohybovat o neomezené množství polí v horizontálním, vertikálním nebo diagonálním směru. Jsou to figury: střelec, věž a dáma. Král, jezdec ani pěšec vazbit nemohou. Vazbou lze znemožnit pohyb jakékoliv figuře s výjimkou krále.", "section_level": 2}, {"title": "Vidlička.", "content": "Vidlička, někdy též vidličky, je taktický šachový prvek, při němž je jeden šachový kámen použit k napadení dvou nebo více kamenů soupeře s cílem dosáhnout materiálního zisku (odebráním jednoho ze soupeřových kamenů), protože soupeř může odrazit pouze jednu z těchto hrozeb. Dát vidličku může kterýkoliv kámen, včetně krále, i když nejběžnější jsou vidličky jezdcem a dámou. Král však nemůže dávat vidličku kamenům, které by ho současně ohrozily, protože šachová pravidla nedovolují vystavit krále šachu. Ohrožen vidličkou může být rovněž jakýkoliv typ kamene. K vidličkám se velmi často používají jezdci, protože mohou skočit na pozici, z níž napadnou až sedm soupeřových kamenů, aniž by se mohly stát obětí jejich protiútoku (pokud ovšem mezi napadenými kameny není také jezdec). Jedním z objektů napadení často bývá král. Často se vyskytuje ve složitějších šachových kombinacích ve spojení s jinými idejemi.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojúder (dvojí úder).", "content": "Často je totožný s vidličkou, ale současná hrozba matu a ztráta nekryté figury vidličkou není.", "section_level": 2}, {"title": "Oběť.", "content": "V šachu je oběť takový tah, ve kterém se jedna strana vzdá některé své figury, druhá strana si na určitou dobu ponechá materiální výhodu a první strana doufá v kompenzaci za ni. Pokud je oběť provedena v zahájení, nazýváme ji gambit. Nejčastější je oběť pěšce, obětována však může být jakákoliv šachová figura kromě krále. Někteří autoři rozdělují oběti na \"pravé\" a \"falešné\" (nebo pseudo-oběti). U falešných obětí je relativně rychle jasná korektnost oběti, jelikož vede buďto Oproti tomu u \"pravých\" obětí je oběť jeden krok na cestě k dlouhodobějšímu cíli, příkladem může být", "section_level": 2}], "src_summary": "Šachová taktika je označení pro tu část šachové hry, která se vyznačuje promýšlením konkrétních variant, nikoliv tedy rozmýšlením plánu hry jako v případě šachové strategie. Obvykle se soustřeďuje na krátkodobé akce – tak krátkodobé, že mohou být předem propočítány lidským hráčem nebo počítačem. Hloubka kalkulace přitom ovšem závisí na hráčových schopnostech nebo rychlosti procesoru, ale také na charakteru pozice: v klidných pozicích s mnoha možnostmi na obou stranách není hlubší kalkulace možná, zatímco „taktické“ pozice s omezeným počtem vynucených variant umožňují propočítávat velmi dlouhé posloupnosti tahů. Prosté jednotahové či dvoutahové taktické akce, jako hrozby, výměny materiálu, dvojité útoky atd., mohou být kombinovány do složitějších variant, tzv. \"taktických manévrů,\" často z jedné či obou stran vynucených. Teoretici popsali mnoho elementárních taktických metod a typických motivů, například \"vazbu\" (omezení pohybu soupeřova kamene tak, že jeho odtah by znamenal ohrožení jiného soupeřova kamene), \"vidličky\" (\"dvojí úder\", kdy jedna figura vytváří současně dvě hrozby, přičemž nelze odvrátit obě zároveň), \"oběť\" (tah, kterým hráč soupeři vědomě nabízí možnost získat materiální výhodu, přičemž chce za obětovaný materiál získat výhodu jiného druhu, například útok) a jiné. Vynucená varianta spojená s obětí a obvykle vyúsťující v hmatatelný zisk se nazývá \"kombinace\". Zajímavé a překvapivé kombinace – jako je ta z Nesmrtelné partie – jsou vnímány jako krásné a jsou předmětem studia a obdivu šachistů. Hledání kombinací je také běžným typem šachové úlohy zaměřené na rozvoj schopností hráče.", "tgt_summary": "In chess, a tactic refers to a sequence of moves that limits the opponent's options and may result in tangible gain. Tactics are usually contrasted with strategy, in which advantages take longer to be realized, and the opponent is less constrained in responding. The fundamental building blocks of tactics are move sequences in which the opponent is unable to respond to all threats, so the first player realizes an advantage. This includes forks, skewers, batteries, discovered attacks, undermining, overloading, deflection, pins, and interference. The \"Encyclopedia of Chess Middlegames\" gives the following tactics categories: Double Attack, Pawns Breakthrough, Blockade, Decoying, Discovered Attack, Passed Pawn, X-ray Attack, Interception, Deflection, Pin, Demolition of Pawns, Overloading, Annihilation of Defense, Pursuit (perpetual attack), Intermediate Move, and Space Clearance. Often tactics of more than one type are conjoined in a combination.", "id": 1855954} {"src_title": "2 (linka metra v Paříži)", "tgt_title": "Paris Métro Line 2", "src_document": [{"title": "Popis tratě.", "content": "Linka měří 12,4 km, čítá celkem 25 stanic (průměrná vzdálenost mezi stanicemi je 517 m) a ročně se zde přepraví 92,1 milionů cestujících. Je to sedmá nejvytíženější linka v Paříži. Linka je postavená zčásti na viaduktech, takže nabízí výhledy na různé části Paříže. Čtyři stanice mezi Barbès – Rochechouart a Jaurès jsou postaveny na 2,2 km dlouhém viaduktu. Linka prochází přes zajímavá místa jako je \"Avenue Foch\" (nejširší ulice v Paříži), Vítězný oblouk, park Monceau, čtvrť Pigalle s Moulin Rouge, hřbitov Père-Lachaise nebo náměstí \"Place de la Nation\". Na lince jezdily do roku 2006 vozy řady MF 67, které byly od roku 2007 postupně nahrazeny typem MF 01.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dne 13. prosince 1900 byla otevřena první část linky pod názvem \"2 Nord\" mezi stanicemi \"Porte Dauphine\" a \"Étoile\". Dne 7. října 1902 došlo k prvnímu rozšíření linky ze stanice \"Étoile\" do stanice \"Anvers\" a následovaly 31. ledna 1903 rozšíření do stanice \"Bagnolet\" (od roku 1970 \"Alexandre Dumas\") a naposledy 2. dubna 1903 do stanice \"Nation\". Ve stanici \"Nation\" existuje pro linku 2 pouze jedno nástupiště pro příjezd a odjezd. Stanice byla vybudována ve velkém kruhu, který má dvě koleje. Vnitřní slouží cestujícím na nástupišti a vnější je využívána jako odstavná kolej. Tato služební kolej slouží jako možné spojení s linkami 1 a 9. Dříve zde byla ještě třetí kolej, které měla sloužit k propojení s linkou 6, ale tento projekt nebyl realizován. V rámci stanice \"Nation\" odbočuje z hlavní tratě tunel do depa Charonne. Tato vedlejší trať umožňuje další spojení s linkou 1. Do otevření depa ve Fontenay-sous-Bois bylo využíváno též pro linku 1. V letech 1981-1983 bylo rekonstruováno a má rozlohu 10900 m. Výstavba viaduktu byla zvolená kvůli křížení železničních tratí na Severním a Východním nádraží. Obě hlavové stanice neměly možnost přerušit provoz na tratích, a protože metro se nestavělo ražbou tunelu, ale hloubením na povrchu, musel být zvolen viadukt. Stejně jako u linky 1 mají i tunely na této lince elipsovitý tvar a výšku 5,20 m. Stanice mají buď klenutou klenbu nebo strop z kovových desek. Výstavba viaduktů se zprvu setkala u veřejnosti s odmítnutím, že stavba poškodí vzhled města a jeho výstavba bude dvojnásobně drahá než tunel. Koleje Severní nádraží byly překlenuty dvěma viadukty o rozpětí 75,25 m. Od rozšíření nástupišť pro Eurostar končí teď přímo pod viaduktem. Stejně dlouhý viadukt 75,25 m překračuje kolejiště Východního nádraží. Zatáčky viaduktů mají částečně jen rádius 75 m, rampa mezi stanicemi \"Jaurès\" a \"Colonel Fabien\" má stoupání 40 ‰. Dne 10. srpna 1903 došlo k elektrickému zkratu na jednom z vagonů metra, který způsobil požár, při kterém zahynulo 84 cestujících převážně ve stanici \"Couronnes\". Jedná se o největší neštěstí v dějinách pařížského metra. Dne 14. října 1907 byla linka \"2 Nord\" přejmenována na linku 2. V roce 1930 byla přeložena stanice \"Victor Hugo\", aby se mohly nasadit delší vozy. Stanice leží v zatáčce a nové vozy by měly až 50 cm odstupy mezi nástupištěm a vagóny. Kvůli bezpečnosti cestujících byla stanice posunuta až za otočku. Původní nástupiště stále existuje a využívá jej RATP pro interní potřebu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka 2 je druhá nejstarší linka Pařížského metra a v systému MHD je značena modrou barvou. Linka byla postavená v letech 1900-1903 a spojuje stanice \"Porte Dauphine\" na západě města a \"Nation\" na východě. Spolu s linkou 6 vytvářejí okružní linku.", "tgt_summary": "Line 2 is one of the sixteen lines of the Paris Métro rapid transit system in Paris, France. Situated almost entirely above the former city walls (\"boulevards extérieurs\"), it runs in a semi-circle in the north of Paris. As its name suggests, Line 2 was the second line of the Métro to open, with the first section put into service in December 1900; it adopted its current configuration in April 1903, running between Porte Dauphine and Nation. There have been no changes in its service pattern since. At in length, it is the seventh-busiest line of the system, with 92.1 million passengers in 2004. Slightly over of the line is built on an elevated viaduct with four aerial stations. In 1903, it was the location of the worst incident in the history of the Paris Métro, the fire at Couronnes.", "id": 1018343} {"src_title": "Guido z Arezza", "tgt_title": "Guido of Arezzo", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Guido z Arezza, zvaný též „mnich Kvido“ (it. \"Guido monaco\") byl významný středověký hudební teoretik. Narodil se kolem roku 991. Místo jeho narození není jisté a mohla jím být města Arezzo, Ferrara, Pomposa, či Talla. Všechna tato města si dělají nárok, že mohou být jeho rodištěm. V letech 1026 až 1032 jej papež Jan XIX. pozval do Říma, aby mu své dílo vyložil, ze zdravotních důvodů se však brzy vrátil do Arezza. Guido zemřel kolem roku 1050.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější přínos Guida z Arezza.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtyřlinková notace.", "content": "Před Guidem z Arezza již existovala praxe dvou linek, žluté linky „C“ a červené linky „F“. Zpěvák pomocí těchto linek poznal, kde se nacházejí půltónové kroky jednotlivých tónin. Guidův přínos spočíval v tom, že mezi obě barevné linky vsunul jednu další, černou. Tím vznikl základ linkového systému s tericovým rozestupem, tak jak se používá i dnes. Postupně však přestal i tento systém dostačovat, a tak Guido navrhl doplnění o čtvrtou linku nad nebo pod dosavadní osnovou. V této čtyřlinkové podobě přečkal zápis gregoriánského chorálu téměř tisíc let a je možné jej prakticky používat dodnes. Dalším rozšířením bylo nahrazení barevných linek notovým klíčem (C-klíč a F-klíč). Systém s notovými linkami v terciovém rozestupu a klíče se prosadily a užívají se dodnes", "section_level": 2}, {"title": "Stupnice.", "content": "Tehdejší stupnice používaná Guidem z Arezza označovala jen relativní výšku tónů a vznikla vývojem monochordových značek: Γ A B C D E F G a ♭ (♮) c d e f g aa ♭♭ (♮♮) cc dd Je zajímavé, že se zde vyskytují dva tóny b: b rotundum (jako b molle, v německé notaci dnešní b) a b quadratum (jako b durum, v něm. notaci dnešní h). Ty tehdy nebyly nikdy užity v téže melodii, byly však nutné k umožnění změny základního hexachordu dosavadní melodie. To je zhruba srovnatelné s vývojem modulace v rámci \"moderního\" tartiniovského, respektive riemannovského systému harmonie.", "section_level": 2}, {"title": "Systém hexachordů.", "content": "Na základě zmíněných škál vyvinul Guido z Arezza šestitónové stupnice, tzv. hexachordy. Zvláštností těchto hexachordů bylo, že obsahovaly pouze jeden půltónový krok: mezi třetím a čtvrtým tónem. Pokud tyto hexachordy dosadíme do výše uvedené stupnice, získáme následující tři hexachordy: Stupnice C - A: tento hexachord se nazýval \"hexachordum naturale\", přirozený hexachord. Stupnice F - D (přes b; h odpadá): tento hexachord se nazýval \"hexachordum molle\", měkký hexachord. Stupnice G - E (přes h; b odpadá): tento hexachord se nazýval \"hexachordum durum\", tvrdý hexachord. V rámci celé stupnice tak vznikne sedm vzájemně se překrývajících hexachordů.", "section_level": 2}, {"title": "Solmizace.", "content": "Guido z Arezza je rovněž autorem systému solmizace, vzniklé přiřazením jedné konkrétní slabiky každému tónu hexachordu z hymnu sv. Janu Křtiteli \"Ut queant laxis\" z 8. století, vždy první slabiky každého půlverše: ut-re-mi-fa-sol-la. Mezi tóny-slabikami \"mi\" a \"fa\" byl půltónový krok, ostatní mají interval celého tónu. Guidovým záměrem, coby učitele zpěvu, bylo zkrácení času nutného k naučení gregoriánského zpěvu. Mniši dříve k tomu, aby mohli zpívat všechny chorály, potřebovali přes deset let, neboť se museli melodie učit nazpaměť. Díky Guidovu vynálezu čtyřlinkového systému a použití hexachordů, které se zpívaly podle tónových slabik (solmizace), se čas potřebný k naučení chorálů zkrátil z deseti let (podle samotného Guida) na \"jediný rok\". Ve 12. století se rovněž používala pomůcka zvaná guidonská ruka, tj. řada jednoduchých gest zápěstí, pomocí nichž mohl vedoucí naznačovat výšku tónů zpěvákům.", "section_level": 2}, {"title": "Spisy.", "content": "Guido je považován za zakladatele moderní hudební notace a zavedení tetragramu (čtyřlinkové notové osnovy), která nahradila předchozí adiastematickou notaci. Jeho traktát \"Micrologus\" byl ve středověku druhým nejrozšířenějším pojednáním o hudbě po Boëthiových spisech. Je autorem následujících hudebně-teoretických spisů, které jsou považovány za základní pojednání o hudbě středověku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Guido z Arezza, (též \"Guido Aretinus\" nebo \"Guido da Arezzo\" či \"d'Arezzo\", nebo \"Guido monaco\", 991/992–1050) byl benediktinský mnich a přední středověký hudební teoretik působící převážnou část svého života v italském městském státě Arezzo. Jeho velkým přínosem v oblasti hudby bylo zdokonalení chorální notace, která do té doby používala jednolinkovou, později též dvoulinkovou notovou osnovu, která nahradila starší (bezlinkovou) neumovou notaci.", "tgt_summary": "Guido of Arezzo (also Guido Aretinus, Guido Aretino, Guido da Arezzo, Guido Monaco, Guido d'Arezzo,Guido Monaco Pomposiano, or Guy of Arezzo also Guy d'Arezzo) (991/992 – after 1033) was an Italian music theorist of the Medieval era. He is regarded as the inventor of modern staff notation that replaced neumatic notation. His text, the \"Micrologus\", was the second most widely distributed treatise on music in the Middle Ages (after the writings of Boethius).", "id": 1186506} {"src_title": "Močovinový cyklus", "tgt_title": "Urea cycle", "src_document": [{"title": "Vylučování dusíku.", "content": "Nadbytečný dusík organismy vylučují třemi způsoby - ve formě:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik amoniaku pro močovinový cyklus.", "content": "Aminokyseliny získané ať už z potravy nebo degradací proteinů v buňce jsou buď znovu využity k syntéze proteinů, nebo odbourány za zisku energie. Prvním krokem pro jejich odbourání je deaminace – zbavení aminoskupiny. Aminoskupina je přeměněna v procesu transaminace na oxoskupinu (keto skupinu) a aminokyseliny jsou pak dále odbourávány příslušnými biochemickými dráhami. Transaminací se nicméně amino skupina ve skutečnosti neodstraňuje, je pouze přenášena. K odstranění amino skupiny z molekuly pak slouží oxidační deaminace L-glutamátu (kyseliny glutamové), při které je aminoskupina oxidována na iminoskupinu, která poté spontánně hydrolyzuje za vzniku amoniaku a hydroxylové skupiny. Enzym, který tuto reakci katalyzuje se nazývá glutamátdehydrogenáza.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh močovinového cyklu.", "content": "Amoniak vzniklý při oxidační deaminaci je vázán při močovinovém cyklu do močoviny, čímž se zabrání jeho toxickému působení. Fixace amoniaku je zahájena v mitochondriálním matrix. V cytoplazmě se pak ke vznikající močovině přidá dusík z aspartátu (kyseliny asparagové) a dojde k uvolnění močoviny a regeneraci vstupních látek (ornitinu)", "section_level": 1}, {"title": "Regulace močovinového cyklu.", "content": "Vylučování nadbytečného dusíku musí být velmi přísně kontrolováno, protože i minimální nárůst koncentrace amoniaku je pro tělo velikou zátěží. Klíčovým bodem je aktivita enzymu karbamoylfosfát syntetázy, která je aktivována N-acetylglutamátem. N-acetylglutamát je syntetizován v jaterních mitochondriích z L-glutamátu a Acetyl-CoA. Nárůst koncentrace glutamátu (jako odpověď na zvýšenou degradaci aminokyselin) vede k nárůstu koncentrace N-acetylglutamátu. Tento regulační systém je ještě zesílen působením enzymu glutaminázy, který rozkládá L-glutamin na L-glutamát a amoniak, čímž způsobuje nárůst koncentrace glutamátu. Navíc tento enzym je aktivován svým vlastním produktem - amoniakem (příklad pozitivní zpětné vazby). Koncentrace glutaminu také kopíruje intenzitu rozkladu aminokyselin (glutamin je vedle glutamátu a aspartátu další aminokyselinou, která je schopná vyvazovat amoniak).", "section_level": 1}, {"title": "Rozklad močoviny.", "content": "Působením bakterií (resp. jejich enzymu ureázy), dochází k rozkladu močoviny na amoniak a oxid uhličitý. Uvolněný amoniak pak způsobuje charakteristický dráždivý zápach odstáté moči. Amoniak může být použit rostlinami i bakteriemi na výstavbu aminokyselin, nebo je oxidován bakteriemi na molekulární dusík (N) (popř. dusičnany) .", "section_level": 1}], "src_summary": "Močovinový cyklus, také ornitinový cyklus, je metabolickým cyklem, který pomáhá tělu zbavovat se nadbytečného dusíku. Ten je zakomponován do močoviny a posléze v moči vyloučen ven. Močovinový cyklus slouží k ochraně organismu před toxickými účinky amoniaku (čpavku). Močovina, do které je amoniak zabudováván, je výrazně méně toxická. Močovinový cyklus probíhá hlavně v játrech, přičemž část cyklu se odehrává v mitochondrii a druhá část v cytoplazmě. Souhrn močovinového cyklu lze zapsat:", "tgt_summary": "The urea cycle (also known as the ornithine cycle) is a cycle of biochemical reactions that produces urea (NH)CO from ammonia (NH). This cycle occurs in ureotelic organisms. The urea cycle converts highly toxic ammonia to urea for excretion. This cycle was the first metabolic cycle to be discovered (Hans Krebs and Kurt Henseleit, 1932), five years before the discovery of the TCA cycle. This cycle was described in more detail later on by Ratner and Cohen. The urea cycle takes place primarily in the liver and, to a lesser extent, in the kidneys.", "id": 1587579} {"src_title": "Zona pellucida", "tgt_title": "Zona pellucida", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Zona pellucida se skládá většinou ze tří (myš) nebo čtyř (člověk, skot, prase, ) základních glykoproteinů ZP1, ZP2, ZP3 (a ZP4) (označovaných ve starších pracích také ZPB, ZPA, ZPC a, tyto názvy ovšem nebyly jednotné a jejich používání se dnes nedoporučuje), které vytvářejí podstatnou část její hmoty. Tyto proteiny jsou velmi konzervované nejen mezi savci, ale vykazují vysoký stupeň podobnosti i s analogickými proteiny, které obalují vajíčka ostatních obratlovců. Navíc zonou prostupují výběžky buněk korony radiaty (corona radiata) – buněčného obalu vajíčka, který zabezpečuje během oogeneze jeho výživu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce jednotlivých proteinů.", "content": "ZP2 a ZP3 se nachází ve formě heterodimeru, který je propojen ZP1. ZP3 je hlavním ligandem (rozpoznávanou látkou) pro spermii, která je schopná vyvolat akrozomální reakci. Interakce mezi spermií a zonou pellucidou je založena na rozpoznání určitých sacharidových složek glykoproteinů zony pellucidy proteiny na povrchu spermie.,", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kontakt gamet.", "content": "Zona pellucida je rozpoznávána spermiemi. Navázání spermií na zonu pellucidu je přirozeným spouštěčem akrozomální reakce (exocytózy akrozomu). Při akrozomální reakci se uvolnění akrozomální proteiny, které štěpí zonu pellucidu a spolu s pohybem bičíku pomáhají spermii jí proniknout. Na odhalené vnitřní akrozomální membráně jsou proteinové receptory, které při kontaktu spermie s plazmatickou membránou umožní fúzi těchto membrán – oplodnění.", "section_level": 2}, {"title": "Role po oplození.", "content": "Po oplození zona pellucida chrání vajíčko před tzv. polyspermií. Polyspermie je pro většinu živočichů neslučitelná s další vývojem zárodku. Po fúzi gamet dojde ke kortikální reakci – vajíčko uvolní obsah svých kortikálních granulí, jejichž obsah pozmění zonu pellucidu: Zona pellucida zaniká u člověka ke konci prvního týdne po oplození, přibližně v době, kdy dochází k uhnízdění blastocysty v děložní sliznici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zona pellucida je označení glykoproteinového obalu vajíčka savců, který je produkován samotným vajíčkem v průběhu oogeneze. Zona pellucida slouží k selekci spermií (pouze nepoškozené spermie jsou schopné projít skrz). Její další funkcí je zabránění tzv. polyspermii – jevu kdy je vajíčko oplozeno více než jednou spermií. Zona pellucida setrvává okolo rozvíjejícího se zárodku až do stadia blastocysty.", "tgt_summary": "The zona pellucida (plural zonae pellucidae, also egg coat or pellucid zone) is a glycoprotein layer surrounding the plasma membrane of mammalian oocytes. It is a vital constitutive part of the oocyte. The zona pellucida first appears in unilaminar primary oocytes. It is secreted by both the oocyte and the ovarian follicles. The zona pellucida is surrounded by the corona radiata. The corona is composed of cells that care for the egg when it is emitted from the ovary. This structure binds spermatozoa, and is required to initiate the acrosome reaction. In the mouse (the best characterised mammalian system), the zona glycoprotein, ZP3, is responsible for sperm binding, adhering to proteins on the sperm plasma membrane. ZP3 is then involved in the induction of the acrosome reaction, whereby a spermatozoon releases the contents of the acrosomal vesicle. The exact characterisation of what occurs in other species has become more complicated as further zona proteins have been identified. In humans, five days after the fertilization, the blastocyst performs zona hatching; the zona pellucida degenerates and decomposes, to be replaced by the underlying layer of trophoblastic cells. The zona pellucida is essential for oocyte growth and fertilization.", "id": 870951} {"src_title": "Salechard", "tgt_title": "Salekhard", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Salechard je považován za jediné město na světě, kterým přímo prochází severní polární kruh, tuto skutečnost připomíná monument. Město se nachází 2436 km od Moskvy na pravém břehu řeky Poluj, nedaleko od jeho ústí do Obu. 16 km od Salechardu je město a zároveň nejbližší železniční stanice Labytnangi.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Salechard má drsné subpolární klima. Průměrná teplota v lednu je -23 °C, v červenci 14 °C. Za rok spadne přibližně 450 - 500 mm srážek. Až 200 dní v roce je město pod sněhem.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Původní obyvatelé oblasti jsou Něnci. Město bylo ale založeno kozáky v roce 1595 jako pevnost na řece Ob. Obdorská pevnost se neustále rozrůstala, až se z ní v 17. století stalo regulérní město. Původní název Obdorsk (\"Обдорск\"), odvozený od slova Ob, se používal do roku 1933. Dnešní pojmenování pochází z něneckého \"Сале-Харн\", což lze přeložit jako \"osada na mysu\". V carském i sovětském období byl tehdejší Obdorsk oblíbeným deportačním cílem. V letech 1947 - 1953 se mezi Salechardem a Igarkou stavěla železnice - tzv. Mrtvá trať. Na stavbě se podle odhadů podílelo až 100 000 lidí, většinou vězňů z přilehlých gulagů. Po Stalinově smrti se projekt prohlásil za zbytečný a veškeré práce se zastavily. V oblasti se tedy stále nachází zrezivělé lokomotivy, vagóny, koleje či nástroje. V současné době se na místě bývalé stavby staví silnice.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V místním muzeu I. S. Šemanovského se nachází expozice věnované původním obyvatelům a také zmrzlé mládě mamuta. Mládě se jmenuje Ljuba a zemřela před 40 000 lety. Byla nalezena pastevci sobů v permafrostu. Ve městě se nachází také mešita či zrestaurovaná lokomotiva, která slouží jako památník vězňům, kteří zde v polovině 20. století stavěli železnici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Salechard ( \"Салеха́рд\") je centrem Jamalo-něneckého autonomního okruhu. Leží v jeho západní části. Počtem obyvatel i průmyslovým významem ho ale překonávají jiná města regionu - Novyj Urengoj, Nojabrsk a Nadym. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Salekhard (; Khanty: , \"Pułñawat\"; , \"Salja’ harad\") is a city in Yamalo-Nenets Autonomous Okrug, Russia, serving as the okrug's administrative centre. It crosses the Arctic Circle, the main parts being about south and suburbs stretching to the north of the circle. Population:", "id": 1871459} {"src_title": "Maškaráda (Lermontov)", "tgt_title": "Masquerade (play)", "src_document": [{"title": "Děj hry.", "content": "Zápletka hry je velmi jednoduchá. Baronesa Štralová se zamilovala do knížete Zvjozdiče, ale protože jí pokrytecká morálka petrohradské smetánky nedovolovala, aby dala své city najevo zpříma, využila maškarního plesu, a pod maskou, aby ji kníže nepoznal, mu vyznala své city. Jako jejich důkaz mu darovala náramek, který předtím nalezla náhodou na zemi. Indiskrétní kníže všude veřejně maskovanou ženu hledal a ukázal darovaný náramek také knížeti Arbeninovi. Ten je ústřední postavou hry. Jde o typického romantického hrdinu, na jedné straně citově vyprahlého a na straně druhé plného nejrůznějších běsů, stínů a vášní. Arbenin je bohatý muž, bývalý hazardní hráč znuděný životem, který na své cestě k bohatství a úspěchu využíval hlavně svou bezohlednost, chytrost a dravost, a který se na radu svých přátel oženil s mladou a krásnou Ninou. Ta v něm vzbudila velkou lásku a stala se středem jeho života. Nyní v náramku poznal jeden z jejích šperků. Zachvátilo ho zoufalství, zloba a nedůvěra k vlastní ženě, a to tak silně, že odmítl uvěřit prostému vysvětlení celé věci, totiž že Nina svůj šperk nešťastnou náhodou na plese ztratila. Běsi Arbeninova nitra, kteří se zdáli utišeni a zapomenuti, byli znovu probuzeni. Pod tlakem dalším náhod, nedorozumění a také cílených pomluv se v podstatě nicotná událost změnila v tragédii. Arbenin, hnán nepříčetnou žárlivostí, otrávil svou ženu zmrzlinou. Když se pak vše vysvětlilo, Arbenin zešílel. Kníže Arbenin není jednoznačná postava. Přes svou silně zápornou roli v dramatu totiž nikdy nepůsobí pouze jako člověk, který uctívá zlo. Je to také člověk niterně osamělý, kterému nakonec zbude jen pocit, že se kromě sebe samotného nemůže opřít o nic a o nikoho. Pro jeho činy lze těžko najít omluvu, ale přesto se nelze zbavit pocitu, že i on je svým způsobem člověkem trpícím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maškaráda (1836, \"Mаскарад\") je veršovaná tragédie ruského romantického básníka, dramatika a prozaika Michaila Jurjeviče Lermontova (1814–1841). Lermontov dopsal \"Maškarádu\" pět let před tím, než byl na Kavkaze zastřelen v souboji. Text hry několikrát upravoval a přepisoval, přesto však nikdy nevyhověl požadavkům cenzury, takže nebyla za jeho života na jevišti uvedena (první provedení bylo povoleno až roku 1862). Bylo tomu tak především proto, že hra nebyla jen tragédií lásky, žárlivosti a msty, ale že v ní Lermontov velmi přesvědčivě zachytil období po nevydařeném děkabristickém povstání proti carovi Mikuláši I., kdy téměř všechny intelektuální a kulturní výboje, které směřovaly k individualismu a novátorství, byly vnímány jako ohrožení obecného klidu. Společenská smetánka té doby, uzavřená do vlastního „\"polosvěta\"“, aby si sama pro sebe vytvořila alespoň zdání normálnosti, si nasazovala masky nahrazující skutečnost bizarností, jejíž součástí bylo také dodržování nejrůznějších pokryteckých pravidel, zatímco jiná, pro společnost mnohem důležitější, byla úplně ignorována. Lermontov ve své hře zachytil charaktery lidí, kterým takováto společenská atmosféra vyhovovala nejvíc, tj. lidí, kteří byli schopni a ochotni bez skrupulí využít jakékoliv situace pro svůj prospěch a neohlíželi se přitom téměř na nic.", "tgt_summary": "Masquerade () is a verse play written in 1835 by the Russian Romantic writer Mikhail Lermontov. The four-act play, set in 1830s St. Petersburg aristocratic society, highlights the rebellious spirit and noble mind of the protagonist, Yevgeny Arbenin. It is often compared with Shakespeare's \"Othello\" in its essential story line.", "id": 1063687} {"src_title": "Tučňák uzdičkový", "tgt_title": "Chinstrap penguin", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tučňák uzdičkový je až 68 cm vysoký a váží kolem 4,5 kg. Má tmavý ocas, hřbet, vrchní stranu ploutví, temeno a zobák. Břicho, hrdlo, spodní část ploutví a z části i hlavy má bílé, končetiny růžové. Snadno jej rozeznáme podle úzkého černého pruhu táhnoucího se od temena pod zobák a zpět a připomínajícího uzdičku (odtud český název). Samec ani samice se od sebe zároveň zbarvením ani velikostí nijak viditelně neliší.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tučňáci uzdičkoví se zpravidla drží pouze u břehu, ačkoli bylo již několik jedinců spatřeno na širém moři. Živí se malými bezobratlými živočichy a rybami. Své kořisti se snadno zmocňují díky velice rychlému plavání. Je velice dobrým potápěčem, který se dokáže ponořit i do několika metrové hloubky a vydržet pod vodou i déle jak jednu minutu. Nejčastěji se přitom potápí v poledne a večer. Podobně jako ostatní druhy tučňáků se na souši, kde se jinak pohybuje velice neohrabaně, často na ledě doslova klouže po břiše a odráží se ploutvemi a končetinami, čímž mohou vyvinout viditelně větší rychlost. Staví si kruhová hnízda z kamení, do kterých klade 2 vejce, které zahřívají střídavě oba rodiče po 5 až 10 dnech. Mláďata s šedým hřbetem a o něco světlejším břichem se líhnou po 35 dnech a v hnízdě zůstávají po dobu 20 - 30 dní, poté se seskupují do tzv. školek. Do vody poprvé vstupují až poté, co se zbaví prachového peří, tedy po 50 až 60 dnech života.", "section_level": 1}, {"title": "Početnost.", "content": "Tučňák uzdičkový je poměrně hojný druh, v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je zařazen do kategorie málo dotčených druhů (angl. Least Concern). Na celém světě žije přitom až 8 000 000 jedinců. Hnízdící oblast je značně rozsáhlá a zaujímá 50 - 100 000 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňák uzdičkový (\"Pygoscelis antarcticus\", též uváděný pod názvem \"Pygoscelis antartica\") je středně velký druh tučňáka z rodu \"Pygoscelis\" rozšířený v Jižní Georgii a na Jižních Sandwichových ostrovech, Antarktidě, Jižních Orknejských a Shetlandských ostrovech, Bouvetově ostrově, Ballenyských ostrovech a na Ostrově Petra I.", "tgt_summary": "The chinstrap penguin (\"Pygoscelis antarcticus\") is a species of penguin that inhabits a variety of islands and shores in the Southern Pacific and the Antarctic Oceans. Its name stems from the narrow black band under its head, which makes it appear as if it were wearing a black helmet, making it easy to identify. Other common names include ringed penguin, bearded penguin, and stonecracker penguin, due to its loud, harsh call.", "id": 1910650} {"src_title": "Z3", "tgt_title": "Z3 (computer)", "src_document": [{"title": "V čem byl Z3 jiný.", "content": "Počítač Z3 byl řízen programem na rozdíl od prvního počítače sestrojeném v roce 1623 Wilhelmem Schickardem. Počítač Z3 byl úspěšný díky použití jednoduché dvojkové soustavy, kterou o tři století dříve vymyslel Gottfried Leibniz a Boole ji později použil pro svoji Booleovu algebru. V roce 1937 napadlo Claude Shannona z MIT (Massachusettský technologický institut) aplikovat Booleovu algebru na elektronická relé při návrhu digitálních obvodů v jeho seminární práci o číslicové technice. Avšak až Zuse (aniž by znal práci Claude Shannona z MIT) prakticky propojil obě myšlenky v programovém řízení Z3. První programovatelný počítač navrhl britský matematik Charles Babbage v roce 1830 a nazval ho Analytical Engine. První elektronické číslicové počítače byly vyrobeny ve Velké Británii a nazývaly se Colossus. Bylo jich 10 a sloužily k lámání kódů. Pro jejich výrobu byly použity elektronky. Počítaly ve dvojkové soustavě a programovaly se pomocí propojovacích polí a přepínačů. Vývoj těchto počítačů byl několik desetiletí utajován, a proto nebyly dlouho uváděny v historii vývoje počítačů jako první. ENIAC byl dokončen až po válce. Obsahoval elektronky, programoval se pomocí přepínačů a používal desítkovou soustavu. Do roku 1948 se programoval stejně jako Colossus. Z3 měl uložený program na externí pásce, takže při výměně programu nebylo nutné znovu ručně přenastavit propojovací pole. Prvními počítači na světě s programem uloženým v paměti uvnitř počítače byly Manchester Small-Scale Experimental Machine z roku 1948 a EDSAC () z roku 1949. Zavedení koncepce paměti programu uvnitř počítače je papírově přisuzováno od roku 1945 John von Neumannovi a jeho kolegům. Nicméně o tomto konceptu se již roku 1936 zmiňuje sám Konrad Zuse, avšak jeho patent byl zamítnut.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace Turingova univerzálního stroje na Z3.", "content": "Na Z3 bylo možné v programu vytvářet smyčky, avšak nebyla k dispozici žádná instrukce podmíněného skoku. I přes to se v roce 1998 podařilo ukázat, že je možné na něm implementovat Turingův stroj, které popsal Raúl Rojas. V závěru své práce uvádí že z pohledu abstraktní teoretické perspektivy je počítačový model Z3 rovnocenný počítačovému modelu současných počítačů. Ale z praktického pohledu se od dnešních počítačů liší. Z pragmatického hlediska je důležité, že Z3 poskytl docela praktickou instrukční sadu pro řešení typických inženýrských problémů 40. let minulého století. Zuse byl stavební inženýr, který stavěl počítače pro usnadnění své práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Z3 od Konráda Zuse byl první funkční programovatelný počítací stroj. Byl postaven z 2600 relé. Z toho 2000 relé pro paměť a 600 relé pro aritmetickou jednotku. V paměti mohlo být 64 slov dlouhých 22 bitů. Frekvenci hodinového signálu měl 5,3 Hz a délku slova 22 bitů. Rychlost sčítání 0,8 s a rychlost násobení 3 s. Jeho spotřeba byla 4000 Wattů a vážil 1000 kg. Výpočty počítač prováděl v binární soustavě a pracoval s čísly s plovoucí desetinnou čárkou. Z3 četl programy z děrovaného filmu. Stroj byl dokončen a 12. května 1941 úspěšně předveden vědcům z DVL (, ) v Berlíně. Roku 1943 byl původní Z3 zničen při bombardování Berlína spojenci. V roce 1960 byla postavená plně funkční replika Z3 společností Konráda Suze „ZuseKG“. Tato replika je vystavena v Deutsches Museum. V roce 1998 úspěšně zvládl test Turingovo-vyčíslitelných funkcí a byl označen za turingovsky úplný. Z3 byl používán za nacistické vlády v Německém výzkumném ústavu letectva pro statickou analýzu vibrací křídla letadla.", "tgt_summary": "The Z3 was a German electromechanical computer designed by Konrad Zuse. It was the world's first working programmable, fully automatic digital computer. The Z3 was built with 2,600 relays, implementing a 22-bit word length that operated at a clock frequency of about 4–5 Hz. Program code was stored on punched film. Initial values were entered manually. The Z3 was completed in Berlin in 1941. It was not considered vital, so it was never put into everyday operation. Based on the work of Hans Georg Küssner (cf. Küssner effect) e.g. a \"Program to Compute a Complex Matrix\" was written and used to solve wing flutter problems. Zuse asked the German government for funding to replace the relays with fully electronic switches, but funding was denied during World War II since such development was deemed \"not war-important\". The original Z3 was destroyed on 21 December 1943 during an Allied bombardment of Berlin. That Z3 was originally called V3 (\"Versuchsmodell 3\" or Experimental Model 3) but was renamed so that it would not to be confused with Germany's V-weapons. A fully functioning replica was built in 1961 by Zuse's company, Zuse KG, which is now on permanent display at Deutsches Museum in Munich. The Z3 was demonstrated in 1998 to be, in principle, Turing-complete. However, because it lacked conditional branching, the Z3 only meets this definition by speculatively computing all possible outcomes of a calculation. Thanks to this machine and its predecessors, Konrad Zuse is often regarded as the inventor of the computer.", "id": 40166} {"src_title": "Zdvořilost", "tgt_title": "Politeness", "src_document": [{"title": "Prvky zdvořilosti.", "content": "Britský lingvista Geoffrey Leech soudí, že zdvořilost v řeči spočívá na šesti maximách: Zdvořilý mluvčí vždy ustupuje do pozadí a vyzvedá zásluhy svého protějšku. Když může, souhlasí s ním, a když nemůže, hledí svůj nesouhlas oslabit, použije nějaký eufemismus nebo se přímému hodnocení vyhne. Prototypem zdvořilosti je věta: „Až po vás, pane!“ Zdvořilost je tak příkladem kulturního překonávání přirozené tendence prosazovat sám sebe, vyvyšovat se, raději mluvit než naslouchat, „skákat do řeči“ a podobně. Zdvořile lze však i kritizovat, tj. tzv. konstruktivní kritika (nejprve oceníme, poté kritizujeme, navrhneme řešení, uvedeme konkrétní příklady). Zajímavé je například, že v Japonsku se za žádnou cenu NESMÍ přijmout pochvala. V Čechách a na Moravě je trapné už jen třísekundové mlčení, proto je lepší se mu vyhnout. Zdvořilý mluvčí se vyhýbá konfliktním tématům. V ČR je velmi populární téma zdraví. Kritikové zdvořilosti vytýkají, že je vlastně přetvářkou a že není upřímná. Obhájci namítají, že život v lidské společnosti vyžaduje, aby každý vystupoval v jisté roli, která může společenský provoz velmi zpříjemnit, předcházet konfliktům a přitom si zachovat nezbytný odstup. V tomto smyslu je už každé oblečení jakási „přetvářka“. Jazykové prostředky zdvořilosti: Otázka, Podmiňovací způsob, Rozkazovací způsob, Intonace, Osoba (vykání, Modální slovesa, Pád (vokativ=5.p), Lexikální prostředky (prosím, děkuji), Spisovnost-kultivovanost, Vid, Negace", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "České slovo zdvořilost - podobně jako německé \"Höflichkeit\", anglické \"courtesy\" a francouzské \"courtoisie\" - se odvozuje od slova „dvůr, dvořan“ a naznačuje tak, že původně vznikla při královském dvoře a odtud se nápodobou šířila mezi šlechtou a lidem. Naproti tomu francouzština i angličtina má - vedle \"politesse\" a \"politeness\", odvozených od uhlazenosti – ještě také slova \"civilité\" a \"civility\", odvozené od \"civil\", městský. Tomu odpovídá také dvojí typ zdvořilosti: Mezi blízkými přáteli se formální zdvořilost sice nevyžaduje, a přece i v rodině záleží na tom, aby se její členové vůči sobě chovali s jistým ohledem, který vyjadřuje respekt, kdežto nezdvořilost vyjadřuje pohrdání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdvořilost znamená způsob jednání a vystupování, který vyjadřuje respekt a úctu ke druhým. Opakem je hrubost, nezdvořilost. Zdvořilost se vyjadřuje společenskou formou, je to však ctnost a na rozdíl od etikety není pouze formální. Z pohledu psychologie je zdvořilost součástí sociálního programování jedince, transakční analýzy, hladu po podnětech a struktuře. Zdvořilost je vyjadřována komunikací a bezprostředně tak souvisí s jazykem.", "tgt_summary": "Politeness is the practical application of good manners or etiquette so as not to offend others. It is a culturally defined phenomenon, and therefore what is considered polite in one culture can sometimes be quite rude or simply eccentric in another cultural context. While the goal of politeness is to refrain from behaving in an offensive way so as not to offend others and make all people feel relaxed and comfortable with one another, these culturally defined standards at times may be manipulated.", "id": 1695945} {"src_title": "Fustel de Coulanges", "tgt_title": "Numa Denis Fustel de Coulanges", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině, pocházející z Bretaně; jeho otec, námořní důstojník, brzy zemřel. Fustel studoval na pařížském lyceu a potom na prestižní vysoké škole École Normale Supérieure. Roku 1853 byl vyslán na francouzskou školu v Athénách a vedl vykopávky na ostrově Chios. Roku 1858 promoval prací o řeckém historiku Polybiovi a latinskou prací o významu kultu bohyně Vesty ve starém Římě. V letech 1860–1870 působil jako profesor historie na univerzitě ve Štrasburku, kde také vznikla „Antická obec“, která ho okamžitě proslavila a vyšla v mnoha vydáních i překladech. Po německé anexi Štrasburku (1871) se vrátil do Paříže a od roku 1875 byl profesorem na Sorbonně, kde se začal zabývat dějinami středověkých institucí a zejména germánskými vpády do Římské říše. Ukázal, že „dobytí“ Gallie Germány byl ve skutečnosti dlouhý proces, který nebyl tak krvavý, jak se dříve soudilo, a nenarušil příliš kontinuitu právních a kulturních institucí v zemi. Kniha vyvolala vlnu kritiky a další Fustelovy publikace precizně obhajují jeho stanovisko. Roku 1875 byl zvolen členem Akademie morálních a politických věd a roku 1883 se stal ředitelem École normale supérieure. Roku 1889 zemřel a další spisy vydávali jeho žáci.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Fustel byl neobyčejně svědomitý historik s vynikajícími znalostmi klasických jazyků a s jedinečnou znalostí starověké literatury i středověkých historických dokumentů. Svými názory byl často v ostrém sporu s většinou současníků. Tak v „Antické obci“ hájil dvě hlavní teze: Tak například institut soukromého vlastnictví vznikl na základě rodového náboženství, které lze doložit nejen v Evropě a které se teprve později proměnilo na vlastnictví soukromé. Náboženský původ mají i pravidla dědictví a uspořádání starověké obce navazuje na uspořádání starověkého hospodářství či „domu“ (\"oikos\"). Mnozí z jeho německých i francouzských současníků byli přesvědčeni, že feudální uspořádání středověké společnosti odporovalo původním germánským institucím společného majetku (\"marky\"). Fustel ukázal, že kolektivní vlastnictví půdy není v zemědělských společnostech nikde doloženo, že i Germáni měli svá panství s otroky a nevolníky a že každé dobyté území co nejrychleji dělili na rodové a později i soukromé majetky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "\"Antická obec\" se okamžitě stala bestsellerem – jednak proto, že je krásně napsaná, jednak pro autorovy odvážné a přitom srozumitelné a pečlivě doložené teze. Byla přeložena do mnoha jazyků a ve Francii vyšla v téměř 60 vydáních. Mezi jejími obdivovateli byl sociolog Émile Durkheim, který Fustelovi věnoval svou disertaci, a mnoho dalších. Teze o zásadní odlišnosti antických společností, které neznaly myšlenku individuálních svobod, je zde odvozena od rodového náboženství, „kultu předků“, který Fustel doložil i pro mimoevropské zemědělské společnosti a přesvědčivě vyložil. Ukázal také vliv náboženských představ na instituce antických obcí a na řadu zásadních institucí pozdějších dob, zejména na pojetí rodiny, obce a majetku. Kritika však později zpochybnila jeho výklad římských politických dějin, založených hlavně na díle Tacitově. Od osmdesátých let 20. století však kniha znovu vychází v původním jazyce i v řadě překladů. Oceňuje se Fustelův důraz na každodenní život starověké rodiny a na hospodářské instituce i snaha porozumět tehdejším lidem v jejich odlišnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Numa Denis Fustel de Coulanges [\"fystel d'kulaž\"] (18. března 1830 Paříž – 12. září 1889 Massy) byl francouzský historik starověku a středověku, který se proslavil zejména knihou \"„Antická obec“\" (1864).", "tgt_summary": "Numa Denis Fustel de Coulanges (; 18 March 1830 – 12 September 1889) was a French historian. Joseph McCarthy argues that his first great book, \"The Ancient City\" (1864) was based on his in-depth knowledge of the primary Greek and Latin texts. The book argued that:", "id": 175489} {"src_title": "Bosporský most", "tgt_title": "Bosphorus Bridge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka výstavby mostu před Bosporskou úžinu se objevovala už ve starověku. Podle Hérodota perský král Dareios I. nechal dočasně postavit most z lodí, přes který přešlo údajně 700 000 mužů jeho armády. První projekt pro stálý most byl zpracován v roce 1900 za sultána Abdulhamida II., kdy se počítalo s výstavbou železničního mostu. O výstavbě současného mostu bylo rozhodnuto v roce 1957. Roku 1968 byla podepsána smlouva na inženýrské práce s britskou firmou Freeman Fox & Partners. Most navrhli britští inženýři Gilbert Roberts a William Brown, kteří postavili i několik velkých mostů ve Spojeném království, v Aucklandu na Novém Zélandu nebo v Ghaně. Výstavba byla slavnostně zahájena 20. února 1970 za účasti prezidenta Cevdeta Sunayho a premiéra Süleymana Demirela. Na projektu pracovalo 35 inženýrů a 400 dělníků. Stavba byla dokončena 30. října 1973, v den 50. výročí založení Turecké republiky. Slavnostního otevření se zúčastnil prezident Fahri Korutürk a premiér Naim Talu. Celkové náklady na stavbu byly 21,7 milionů dolarů. Do roku 1978 byl most otevřen i pro chodce. V dubnu 2007 zhotovila nizozemská firma Philips pro most osvětlení pomocí technologie LED, takže most může být od té doby osvětlen různými barvami a různými styly.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha mostu a mýtné.", "content": "Most je umístěn mezi městskými částmi Ortaköy na evropské straně a Beylerbey na asijské straně. Má 6 silničních pruhů, k tomu 2 nouzové, a 2 chodníky. Ve všední den se ráno používají čtyři ze šesti pruhů pro cestu z východu na západ, večer je to naopak. Mýto se platí pouze na evropské straně. Později byl zaveden elektronický platební systém. V roce 2006 stál průjezd tři turecké liry nebo dva US-dolary. Denně přes most projede až 180 000 vozidel. Od roku 1979 se každoročně některou říjnovou neděli most uzavře pro automobilovou dopravu a koná se zde \"Istanbulský maraton\". Lidé tak mají možnost si prohlédnout most a z něj mít pohled na město. V letech 1978-1986 byl most vyobrazen na rubu bankovky v hodnotě 1 000 tureckých lir.", "section_level": 1}], "src_summary": "Most mučedníků 15. července (), do roku 2016 nazývaný Bosporský most nebo První Bosporský most (, též ) je visutý most v Istanbulu, spojující oba břehy města na Bosporské úžině. Je dlouhý 1 560 metrů a široký 33,4 metrů. Vzdálenost mezi dvěma pilíři je 1 074 metrů. Mezi hladinou a mostem je 64 metrů. Při dokončení v roce 1973 byl 4. nejdelším visutým mostem na světě. V roce 2013 je na 21. místě.", "tgt_summary": "The Bosphorus Bridge (), known officially as the 15 July Martyrs Bridge () and unofficially as the First Bridge (), is one of the three suspension bridges spanning the Bosphorus strait (Turkish: \"Boğaziçi\") in Istanbul, Turkey, thus connecting Europe and Asia (alongside Fatih Sultan Mehmet Bridge and Yavuz Sultan Selim Bridge). The bridge extends between Ortaköy (in Europe) and Beylerbeyi (in Asia). It is a gravity-anchored suspension bridge with steel towers and inclined hangers. The aerodynamic deck hangs on steel cables. It is long with a deck width of . The distance between the towers (main span) is and the total height of the towers is . The clearance of the bridge from sea level is . Upon its completion in 1973, the Bosphorus Bridge had the fourth-longest suspension bridge span in the world, and the longest outside the United States (only the Verrazano-Narrows Bridge, Golden Gate Bridge and Mackinac Bridge had a longer span in 1973). The Bosphorus Bridge remained the longest suspension bridge in Europe until the completion of the Humber Bridge in 1981, and the longest suspension bridge in Asia until the completion of the Fatih Sultan Mehmet Bridge (Second Bosphorus Bridge) in 1988 (which was surpassed by the Minami Bisan-Seto Bridge in 1989). Currently, the Bosphorus Bridge has the 33rd-longest suspension bridge span in the world. After a group of soldiers took control and partially closed off the bridge during the military coup d'état attempt on 15 July 2016, Prime Minister Binali Yıldırım announced on 25 July 2016 the decision of the Cabinet of Turkey that the bridge will be formally renamed as the \"15 Temmuz Şehitler Köprüsü\" (\"July 15th Martyrs Bridge\") in memory of those killed while resisting the attempted coup.", "id": 153291} {"src_title": "Alexandr Morozevič", "tgt_title": "Alexander Morozevich", "src_document": [{"title": "Kariéra a výsledky.", "content": "Svého prvního vítězství v mezinárodním turnaji dosáhl v roce 1994 a to v turnaji Lloyds Bank v Londýně okázalým výsledkem 9,5 bodů z 10 partií. Ve stejném roce dále vyhrál turnaj v Pamploně, kde dosáhl stejného úspěchu ještě v roce 1998. V roce 1997 se Morozevič účastnil Mistrovství světa FIDE pořádaného KO systémem. V prvním kole vyřadil exmistra světa Smyslova, v druhém kole však podlehl Ollovi. V roce 1999 se účastnil svého prvního superturnaje v Sarajevu a umístil se velmi dobře čtvrtý s bodovým ziskem 5,5 z 9. Na začátku roku 2000 se zúčastnil superturnaje Corus ve Wijk aan Zee a umístil se pátý, turnaj vyhrál Kasparov před Kramnikem, Anandem a Lekem. Ve stejném roce se účastnil mistrovství světa FIDE pořádaného KO systémem v New Delhi. Byl nasazen přímo do druhého kola, kde porazil Milose poměřem 2:0, ve třetím kole vyřadil Vladimirova 1,5:0,5, ve čtvrtém kole byl však poražen Tkačievem. V roce 2001 v mistrovství světa hraném v jeho rodné Moskvě vyřadil postupně Zeliavoka, Sasikiriana a Gureviče, sám byl pak vyřazen pozdějším vítězem a mistrem světa Ponomariovem. V září 2005 hrál Morozevič na Mistrovství světa FIDE v San Luis a umístil se čtvrtý za Topalovem, Anandem a Švidlerem V prosinci 2006 vyhrál silně obsazený turnaj v Cuidad de Pamplona výsledkem 6 ze 7 a ratingovou performance 2951. O rok později dělil druhé místo společně s Magnusem Carlsenem v superturnaji v Linares za vítězným Anandem. Jeho výsledek v Saint Luis ho nominoval do přímého postupu o boj o titul mistra světa v roce 2007 v Mexiko City. V turnaji ale dosáhl špatného výsledku a skončil šestý z osmi.Byl však jediným hráčem, kterému se podařilo porazit mistra světa v té době Kramnika (jediná Kramnikova porážka v roce 2007). V lednu 2007 vyhrál Mistrovství Ruska, během turnaje vyhrál šest po sobě následujících partií, což je řídký jev v turnajích této úrovně. V červnu 2008 vyhrál turnaj v Bosně, když předběhl zbytek pole o 1,5 bodu. V srpnu téhož roku dělil 2.-5. místo na Talově memoriálu, přestože v úvodu turnaje vedl.", "section_level": 1}, {"title": "Týmové soutěže.", "content": "Morozevič dosáhl rovněž úspěchů na poli týmových soutěží. Na šachových olympiádách vyhrál s týmem Ruska zlaté medaile třikrát (1998, 2000, 2002), jednu stříbrnou (2004) a jednu bronzovou (1994). Rovněž vyhrál zlatou medaili v Mistrovství světa družstev roku 2005, ve kterém porazil zástupce čínského týmu v situaci, kdy musel zvítězit. Dále vyhrál dvě zlaté medaile v Mistrovství Evropy družstev v letech 2003 a 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Morozevič je znám svým užíváním neobvyklých zahájení, například proti dámskému gambitu často hraje málo známou Čigorinovu obranu (1. d4 d5 2. c4 Nc6) nebo Albinův protigambit – na nejvyšší úrovni velmi vzácné zahájení. Je známý svým preferováním kombinačních pozic před jasnými pozicemi. Díky tomuto riskantnímu hernímu stylu, který vede k relativně menšímu počtu remíz než u jiných hráčů je populární u šachových fanoušků.", "section_level": 1}, {"title": "Hra naslepo.", "content": "Morozevič je považovaný za nejlepšího hráče světa ve hře naslepo. Tuto pověst potvrdil každý rok při účasti na turnaji Amber, kde se každoročně účastní turnaje světová špička. Výsledky: 2002 první při skóre 9/11, 2003 dělba druhého místa 7/11, 2004 první se skóre 8.5/11, 2005 dělba druhého místa 6/11, 2006 první s famózním výsledkem 9.5/11, 2007 dělba druhého místa 7/11, 2008 dělba prvního místa 6/11.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Sergejevič Morozevič (azbukou Алекса́ндр Серге́евич Морозе́вич) v anglickém přepisu Alexander Morozevich *18. července 1977) je ruský šachový velmistr. Jeho dosud nejvýše dosažené FIDE ELO činilo 2788, kdy v červenci roku 2008 (spolu s Kramnikem, který měl stejné ELO) obsadil 2. místo v oficiálním žebříčku nejlepších šachistů (dle žebříčku z června 2008) a stal se nejlepším ruským šachistou. Na žebříčku FIDE k říjnu 2015 je na 38. místě.", "tgt_summary": "Alexander Sergeyevich Morozevich (; born July 18, 1977) is a Russian chess player. He was awarded the title of Grandmaster by FIDE in 1994. Morozevich is a two-time World Championship candidate (2005, 2007), two-time Russian champion and has represented Russia in seven Chess Olympiads, winning numerous team and board medals. He has won both the Melody Amber (alone 2002, shared 2004, 2006, 2008) and Biel (2003, 2004, 2006) tournaments several times. Morozevich is known for his aggressive and unorthodox playing style. His peak ranking was second in the world in July 2008.", "id": 195924} {"src_title": "Šachrijar Mamedjarov", "tgt_title": "Shakhriyar Mamedyarov", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Mamedjarov pochází z rodiny, kde sice otec reprezentoval ve vzpírání, ale všechny děti se úspěšně věnovaly šachu. Ázerbájdžán reprezentují i jeho sestry Zeinab Mamedjarovová a Turkan Mamedjarovová, obě mají titul mezinárodních velmistryň podle ženských norem. Šachy hraje od osmi let. Od mládí se stal spolu s Tejmurem Radžabovem tahounem silné generace ázerbájdžánských šachistů. Už v roce 2000 poprvé startoval na Šachové olympiádě. V roce 2002 získal titul mezinárodního velmistra, kterým se tak stal ve svých 17 letech, a vyhrál mistrovství Evropy mládeže do 18 let. O rok později vyhrál ve stejné kategorii světový titul a také se poprvé stal mistrem světa juniorů. Zlato z juniorského mistrovství světa získal podruhé v roce 2005, což se před ním nikomu nepodařilo. Díky tomu dostal i pozvánku na uzavřený Essent Chess Tournament v Hoogeveenu, kde v poli čtyř hráčů vyhrál před Judit Polgárovou a Veselinem Topalovem. Rok 2006 byl pro něj velmi úspěšný, když kromě Hoogeveenu zvítězil také v Dubaji, na Aeroflot Open v Moskvě, v Reykjavíku, Baku a druhý skončil v Bielu. Vítězství v Hoogeveenu o rok později zopakoval před Loekem van Welym. Nadále úspěšně startoval v týmových soutěžích a snažil se prosadit ve velkých turnajích. V roce 2010 se mu to podařilo dělenými prvními místy na turnaji v Baku (na pomocné kritérium za Kramnikem, kterého ale ve vzájemné partii porazil) a na Talově memoriálu (na pomocná kritéria třetí za Karjakinem a Aronjanem). Výsledkem úspěchů byl jeho postup do turnaje kandidátů mistrovství světa hraného v Kazani v roce 2011. Ve čtvrtfinále tam sice změnou svého repertoáru zahájení zaskočil Borise Gelfanda, ten se ale s překvapením vypořádal a zápas a nakonec i celý turnaj vyhrál. Druhým místem v seriálu Grand Prix FIDE 2012/13 se znovu kvalifikoval do turnaje kandidátů mistrovství světa. V Chanty-Mansijsku se v roce 2014 hrál turnaj kandidátů pro změnu systémem dvakrát každý s každým. Mamedjarov špatně začal, prohrál dvě partie z prvních tří kol, a až v závěru se vrátil na vyrovnanou bilanci 7 bodů ze 14 partií. V roce 2013 se díky velkému finiši stal mistrem světa v rapid šachu, výsledkem 11,5 bodu z 15 partií, o půl bodu před Janem Něpomňaščím. V roce 2014 vyhrál znovu Talův memoriál, tentokrát hraný v bleskovém tempu. Navzdory tomu, že dosáhl vysokého ELO (v srpnu 2013 až 2775), nedaří se mu udržet stabilitu a vyhrávat velké turnaje pravidelně. Pravidelně se účastnil festivalů Czech Open v Pardubicích, kde býval ratingově nejvýše postaveným hráčem.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Vyniká útočným stylem, ve kterém se ale nedokáže vyvarovat chyb. Vyhovuje mu rychlé tempo hry a týmové soutěže.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané partie.", "content": "Jevgenij Alexejev – Šachrijar Mamedjarov, MS juniorů 2005: 1. c4 Jf6 2. Jc3 g6 3. e4 d6 4. g3 Sg7 5. Sg2 O-O 6. Jge2 c5 7. d3 Jc6 8. O-O a6 9. h3 Vb8 10. a4 Sd7 11. Se3 Je8 12. d4 cxd4 13. Jxd4 Jc7 14. Kh2 Je6 15. Jde2 Ja5 16. b3 b5 17. cxb5 axb5 18. b4 Jc4 19. Ba7 bxa4! \"oběť kvality za iniciativu a prostor pro rozehrání svých figur\" 20. Sxb8 Dxb8 21. Jd5 Ve8 22. Va2 Jd8!? 23. Dc2 e6 24. Jdf4 Jb6 25. Vc1 Jc6 26. Jd3 Ja7 27. Dd2 Sb5 28. Jc3 Sc4 29. Jxa4 Sxa2 30. Dxa2 Jd7 31. Jab2 h5 32. h4? Jb5 33. Jc4 Jf6 34. Kg1 Vc8 35. Dd2 Jg4 36. Ja5 Sc3 37. Dd1 Vc7 38. Sf1 Da7 39. Da4 Jxf2 40. Jxf2 De3 41. Dd1 Sd4 42. Vc2 Dxg3+ 43. Sg2 Se3 44. Jb3 Vxc2 45. Dxc2 Sxf2+ 46. Dxf2 Dxb3 a bílý se vzdal. Šachrijar Mamedjarov – Samy Shoker, Světový pohár 2013: 1. d4 Jf6 2. Jf3 c5 3. d5 b5 4. Sg5 Je4 5. h4 g6 6. Sf4 Sg7 7. c3 Sb7 8. h5 e6 9. dxe6 dxe6 10. Dxd8+ Kxd8 11. Jbd2 Jxd2 12. O-O-O Jc6 13. Jxd2 Ke7 14. Je4 Je5 15. Jxc5 Sd5 16. e4 Sc6 17. Se2 a5 18. Sg5 f6 19. Sf4 Jf7 20. Sg4 e5 21. Se3 Va7 22. h6 Sf8 23. Je6 Sh6 24. Sxh6 Jxh6 25. Vxh6 Sd7 26. Jf8! Sxg4 27. Jxg6+! Ke6 28. f3 a černý se vzdal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šachrijar Mamedjarov (, ; *12. dubna 1985 Sumqayıt) je ázerbájdžánský šachový velmistr, pocházející z Sovětského svazu. Je prvním hráčem, který vyhrál dvakrát mistrovství světa juniorů. Jeho současné FIDE ELO činí 2817 (leden 2019) se kterým se řadí na 3. místo v oficiálním žebříčku nejlepších šachistů.", "tgt_summary": "Shakhriyar Mamedyarov (; born 12 April 1985) is an Azerbaijani chess grandmaster. As of November 2019, he is ranked as No. 1 in Azerbaijan and No. 5 in the world. His personal best rating of 2820 makes him the sixth-highest-rated player of all time in chess history. Mamedyarov has competed in the Candidates Tournament in 2011 (eliminated in quarterfinals), in 2014 (placing fourth) and in 2018 (placing second). He is a two-time World Junior Champion (2003 and 2005) and was World Rapid Champion in 2013. A gold medalist at the 2012 Chess Olympiad on the third board, he is a three-time European Team Champion (2009, 2013, 2017) with Azerbaijan. He is also a two-time winner at Tal Memorial (2010 joint and 2014 Blitz) and Shamkir Chess (2016 and 2017), as well as the winner of 2018 Biel Chess Festival where he beat reigning World Champion Magnus Carlsen.", "id": 273805} {"src_title": "Papoušík škraboškový", "tgt_title": "Yellow-collared lovebird", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Se svou velikostí mezi 14–15 cm a hmotností kolem 50 g patří papoušík škraboškový mezi nejmenší druhy papoušíků. Má jasně zelená křídla, břicho a ocas, žlutou hruď a zátylek a černou hlavu s červeným zobákem a bílým očním proužkem, který spolu s černým opeřením připomíná škrabošku, díky čemuž získal i svůj český název. Často můžeme nalézt i jiné barevné mutace, např. světle modře, fialově či břidlicovitě zbarvené ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Žije ve velmi soudružných párech, samec a samice spolu setrvávají po celý život a spolu s jinými páry tvoří početná hejna. Stejně jako ostatní druhy papoušíků se živí semeny, plody a pupeny, pro jejichž sběr má zvláštně přizpůsobený zobák. V zajetí se jim doporučují předkládat hlavně čerstvé zelené plody, naopak by se při krmení neměly podávat solené a příliš studené suroviny. Hnízdí ve stromových dutinách nebo v opuštěných hnízdech rorýsů. Dutinu vystýlá větvičkami a kůrou. Klade 3–8 vajec, na kterých sedí přibližně 21 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 40 dnech života, ale stále jsou ještě přikrmovány. Pohlavní dospělosti dosahují ve 2. až 3. roce.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "V zajetí je vhodné chovat papoušíka škraboškového chovat ve vyšší kleci s opravdu silným pletivem. Díky jeho čipernosti a dobrým šplhacím schopnostem by měla být dostatečně vybavena různými prolézačkami a jinými atrakcemi. Snadno se učí a je zvídavý. Nejlepší je si jej pořídit již v útlém věku, kdy existuje větší pravděpodobnost, že si na svého nového majitele rychleji zvykne a vytvoří si k němu silné pouto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papoušík či agapornis škraboškový (\"Agapornis personatus\") je malý papoušek pocházející ze severovýchodní Tanzanie a po celém světě známý jako oblíbený domácí mazlíček.", "tgt_summary": "The yellow-collared lovebird (\"Agapornis personatus\"), also called masked lovebird, Black-masked lovebird or eye ring lovebird, is a monotypic species of bird of the lovebird genus in the parrot family Psittaculidae. They are native to northeast Tanzania and have been introduced to Burundi and Kenya . Although they have been observed in the wild in Puerto Rico, they are probably the result of escaped pets, and no reproduction has been recorded .", "id": 287330} {"src_title": "Proof", "tgt_title": "Proof (rapper)", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Ačkoliv se do širšího povědomí dostal až jako člen skupiny D12, byl úspěšný již před vznikem této skupiny. Mezi nejpamátnější události z té doby patří vítězství na freestyle soutěžích \"The Source's Unsigned Hype Column\" v roce 1998 a na \"Blaze Battle\" v témže roce. Odbyl si taktéž svoji televizní premiéru, když se objevil ve videoklipu R&B zpěvačky Aaliyah - Age Ain't Nothing But a Number, který pochází z jejího stejnojmenného debutového. V roce 2000 se Derty Harry zúčastnil turné Up In Smoke (Dr. Dre, Ice Cube, Snoop Dogg, Eminem), kde se objevoval na pódiu po boku svého kamaráda Eminema. Velký vzestup jeho kariéry započal v roce 2001, kdy jemu a skupině D12 vyšlo ve vydavatelství Interscope Records debutové album \"Devil's Night\". Před vydáním druhého alba D12 v roce 2004 (D12 World), se vydal s Eminemem na světové turné Anger Management Tour a také si zahrál v Eminemově částečně autobiografickém snímku \"8 Mile\". Ačkoliv si jeho postavu v tomto filmu zahrál herec Mekhi Phifer, on sám se objevil jako jeden ze soutěžících na freestyle battle.", "section_level": 1}, {"title": "Sólo kariéra.", "content": "Svoji debutovou desku I Miss the Hip Hop Shop vydal v roce 2004. Album, na kterém můžeme například najít Dogmatica či producenta DJ Premiera, se setkalo s celkem kladnou kritikou. Již následující rok spatřilo světlo světa jeho druhé album, podle odborníků jedno z nejlepších alb roku 2005, Searching for Jerry Garcia. Přehled účinkujících na albu byl nabitý hvězdami jako jsou Nate Dogg, Obie Trice, B-Real, 50 Cent, Method Man a mnoho dalších. Chybět samozřejmě nemohla jeho vlastní skupina D12. Album vyšlo stejně jako jeho předchozí album na jeho vlastním labelu Iron Fist Records. On sám kdysi prohlásil, že nechce vydávat pod Eminemovou nahrávací společností Shady Records nebo Dreho Aftermath, jelikož si chtěl postavit vlastní label a dokázat to bez cizí pomoci. Album \"Searching for Jerry Garcia\" pojmenoval podle zesnulého frontmana skupiny \"Grateful Dead\" Jerryho Garcii, který již byl v roce vydání alba deset let po smrti. Album nelámalo rekordy v prodejnosti, ale kritika na něj byla maximálně pozitivní. Proof prohlásil pár dní po vydání alba pro SOHH.com: \"Chci, aby lidé řekli, že jsem byl skutečný umělec. Že jsem to dělal nejlépe a že jsem zůstal věrný hip hopovým kořenům. A chtěl bych, aby lidé věděli, že jsem to dělal z lásky, ne pro žebříčky hitparád\" Jeho poslední nahrávka byla pro Detroitskou skupinu Twiztid a jejich nové album \"Independents Day\" - jmenovala se \"How I Live\". Nahrávka byla pořízena jen týden před tím, než tragicky zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel 11. dubna 2006, když byl v půl páté ráno v klubu CCC střelen zbraní do hlavy. K incidentu v detroitském klubu na 8 Mile Road došlo při hře kulečníku, když se podle svědků zapletl do hádky s Keithem Benderem Jr. Podle koronera on sám vzal svoji zbraň a několikrát s ní praštil Bendera do obličeje a pak ho střelil do hlavy. Vzápětí jej však zezadu střelil do hlavy Mario Etheridge, což byl Benderův bratranec. Okamžitě byl převezen do nemocnice, kde byla po přívozu konstatována smrt. 19. dubna se konal pohřeb, kterého se zúčastnilo několik tisíc přátel a fanoušků. Před lidi předstoupili s projevem i Eminem a Obie Trice.", "section_level": 1}], "src_summary": "DeShaun Dupree Holton (2. října 1973 - 11. dubna 2006), známý spíše jako Proof, byl hip hopový umělec a zakladatel rapové skupiny D12 a 5 Elementz.", "tgt_summary": "DeShaun Dupree Holton (October 2, 1973 – April 11, 2006), known professionally as Proof, was an American rapper and actor from Detroit, Michigan. During his career, he was a member of the groups 5 Elementz, Funky Cowboys, Promatic, Goon Sqwad, and D12. He was a close childhood friend of rapper Eminem, who lived in the same neighborhood. Proof was often a hype man at Eminem's concerts.", "id": 896771} {"src_title": "Jindřich II. Pobožný", "tgt_title": "Henry II the Pious", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich se stal nástupcem svého otce roku 1238 a stal se nejmocnějším z piastovských knížat. Usiloval o sjednocení piastovských území a o titul polského krále. V pokračujících bojích s Vladislavem Odonicem (bojoval s ním již Jindřichův otec) roku 1239 získal další území ve Velkopolsku. Po Odoničově smrti 5. června 1239 mu připadl i zbytek Velkopolska s jeho metropolí Hnězdnem. Podařilo se mu sjednotit Slezsko, Velkopolsko a Malopolsko. V roce 1239 Jindřich podpořil papeže Řehoře IX. v pozdějším konfliktu s císařem Fridrichem II. Byl rovněž schopný chránit svá území před braniborskými markrabaty.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Lehnice.", "content": "Začátkem března 1241 vtrhli do Malopolska a Slezska Tataři. Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielniku. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Vratislavský, velkopolský a krakovský kníže Jindřich II. sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod svého švagra, českého krále Václava I., který spěchal se svým vojskem na pomoc. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále, nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku. V bitvě u Lehnice byl Jindřich zabit, jeho tělo bylo mezi tisíci bezhlavých a zmasakrovaných mrtvých identifikováno jen podle jeho jedenácti prstů na noze. Smrt Jindřicha Pobožného na Lehnickém poli způsobila, že rozsáhlé oblasti v jižním Polsku zůstaly mnoho let zpustošené a vylidněné. Rozpadla se „\"monarchie slezských Jindřichů\"“ a ve Slezsku vznikla řada drobných knížectví. V důsledku slibného ekonomického rozvoje se tato země stále více orientovala na politicky konsolidovaný český stát. Jindřichova smrt zároveň neumožnila sjednocení Polska už v polovině třináctého století. Zůstala po něm vdova Anna a deset dětí. V paměti zůstal slezský, velkopolský a krakovský kníže jako ideální rytíř a křesťanský vládce, což jen podtrhlo lehnickou tragédii. Pohřben byl, spolu s ostatními padlými rytíři, v minoritském kostele sv. Vincenta a sv. Jakuba ve Vratislavi.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Jindřichovou manželkou byla česká princezna Anna, dcera Přemysla Otakara I. Sňatek se nejspíš uskutečnil mezi lety 1214-1218. Spolu pak měli pět synů a pět dcer:", "section_level": 1}, {"title": "Proces blahořečení.", "content": "Roku 2017 byly v diecézi Lehnice započaty přípravy procesu blahořečení. Dne 23. června 2017 vydala Kongregace pro blahořečení a svatořečení tzv. \"Nihil obstat\" což znamená že nic nebrání k procesu blahořečení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich II. Pobožný (polsky \"Henryk II Pobożny\"; německy \"Heinrich II. von Schlesien\"); 1196/1207 – 9. dubna 1241) byl sjednotitel a vládce Polska a slezský kníže, třetí syn Jindřicha I. Bradatého a Hedviky Slezské.", "tgt_summary": "Henry II the Pious () (1196 – 9 April 1241), of the Silesian line of the Piast dynasty, was Duke of Silesia at Wrocław and Duke of Kraków and thus High Duke of Poland as well as Duke of Southern Greater Poland from 1238 until his death. During 1238–1239 he also served as a regent of two other Piast duchies: Sandomierz and Upper Silesian Opole–Racibórz. On October 2015, the Roman Catholic Diocese of Legnica opened up his cause for beatification, obtaining him the title of Servant of God.", "id": 2036152} {"src_title": "Maxmilián z Hohenbergu", "tgt_title": "Maximilian, Duke of Hohenberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Maxmilián byl nejstarší syn ze tří dětí rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda (1863–1914) a jeho manželky Žofie Chotkové (1868–1914). Z důvodu nerovnorodého manželství jeho rodičů byl on i jeho sourozenci vyloučeni z následnictví rakousko-uherského trůnu. Po atentátu na rodiče v roce 1914 v Sarajevu se všechny děti dostaly do opatrovnictví své tety z matčiny strany, Henrietty hraběnky Chotkové. Jednou je přijal i císař František Josef I. S platností od 1917 byl Maxmiliánovi udělen titul vévoda. V roce 1921 byl v nově vzniklém Československu schválen zvláštní zákon o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu, v jehož rámci došlo i k znárodnění veškerého majetku rodu. Ve Vídni navštěvoval Maxmilián Hohenberg Skotské gymnázium. Následně vystudoval právní vědy. Roku 1926 promoval ve Štýrském Hradci na doktora práv. ve stejném roce se oženil s Alžbětou Bonou, hraběnkou Waldburskou na Wolfeggu a Waldsee. Povoláním byl činný jako právník a spravoval majetek rodu. Stejně jako jeho bratr vystupoval jako monarchistický mluvčí a byl v těsném kontaktu s následníkem trůnu Otou Habsbursko-Lotrinským. Maxmilián i jeho mladší bratr Ernst (1904–1954), se vyslovili pro osvobození a samostatnost Rakouska a rovněž vystupovali proti anšlusu, potažmo nacistickému Německu. Z toho důvodu byli oba v roce 1938 deportováni do koncentračního tábora Dachau. Oba bratři byli nasazeni speciálně na čištění latrín. Pozdější rakouský kancléř Leopold Figl referoval, že oba bratři snášeli ponížení s veselou a důstojnou myslí a ke svým spoluvězňům se vždy chovali velmi kamarádsky. Maxmilián Hohenberg byl propuštěn v roce 1940, zatímco Ernst byl přeložen do koncentračního tábora Buchenwald a domů se mohl vrátit až v roce 1943. Po propuštění z koncentračního tábora byl Maxmilián převezen na zámek Artstetten, kde byl nacisty držen v domácím vězení. Zároveň však bylo sídlo vyvlastněno a znárodněno. Po osvobození Rakouska byl Maxmilián místním obyvatelstvem a se souhlasem sovětských okupačních úřadů zvolen za starostu Artstettenu. Tento úřad zastával dvakrát po pět let. Kromě toho byl po mnoho let zplnomocněncem Oty Habsbursko-Lotrinského pro majetková jednání mezi habsbursko-lotrinskou rodinou a rakouskou spolkovou vládou. Tyto rozhovory prohlásil Hohenberg v roce 1958 za neúspěšné, neboť rakouská vláda nebyla ochotna ke kompromisům. Otto von Habsburg poté Hohenberga pověřil, aby vedl jednání s vládou o možnosti návratu rodiny habsbursko-lotrinské do vlasti. Jelikož rakouská ústava toto přímo zapovídá, složil Hohenberg i tento svůj mandát. Maxmilián Hohenberg zemřel 8. ledna 1962 ve Vídni na následky z doby nešetrného zacházení v koncentračním táboře. Byl pochován v hrobce v kostele zámku Artstetten v Dolních Rakousích po boku svých rodičů.", "section_level": 1}, {"title": "Děti Maxmiliána z Hohenbergu s Elisabethou Bonou.", "content": "Z manželství vzešlo šestero synů:", "section_level": 1}], "src_summary": "J.V. Maxmilián Karel František Michael Hubert Anton Ignác Josef Maria vévoda z Hohenbergu (* 29. září 1902 zámek Belvedere ve Vídni; † 8. ledna 1962) byl nejstarším synem hraběnky a vévodkyně z Hohenbergu Žofie Chotkové a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Kvůli morganatickému manželství svých rodičů byl vyloučen z následnictví na trůn.", "tgt_summary": "Maximilian, Duke von Hohenberg (\"Maximilian Karl Franz Michael Hubert Anton Ignatius Joseph Maria\"; 29 September 1902 – 8 January 1962), was the elder son of Archduke Franz Ferdinand of Austria-Hungary and his wife Countess Sophie Chotek von Chotkowa und Wognin, Duchess von Hohenberg. Because his parents' marriage was morganatic, he was excluded from succession to the Austro-Hungarian throne, to which his father was heir presumptive, and to inheritance of any of his father's dynastic titles, income and properties, although not from the archduke's personal estate nor from his mother's property.", "id": 159255} {"src_title": "Fiat Bravo/Brava", "tgt_title": "Fiat Bravo and Brava", "src_document": [{"title": "Bravo vs. Brava.", "content": "Podvozek a přední část obou vozů se nijak neliší. Také většina motorů je pro oba modely stejná. Dvojčata se tedy od sebe liší počtem dveří, designem zádi a předpokládanou cílovou skupinou zákazníků. Bravo je třídveřový hatchback s agresivnějším designem, který se orientuje spíše na mladší, sportovněji založené řidiče. Brava je elegantnější rodinný automobil s pozvolna klesající zádí. Díky netypické zádi je Brava někdy označována jako hatchback, jindy jako liftback, Fiat někdy používá označení fastback. Také zadní světlomety se výrazně odlišují. Rozdíl obou verzí byl zdůrazněn faceliftem v roce 1998, kdy maska chladiče byla u Bravy zdůrazněna chromovým olemováním, zatímco Bravo dostalo olemování černé.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dvojčata Bravo a Brava nahradily v říjnu 1995 zastarávající Fiat Tipo, které se vyrábělo od roku 1988. Oproti modelům z osmdesátých let znamenala tato změna pro Fiat důležitý posun (i když na stejné podvozkové platformě). Fiat do té doby bojoval se špatnou pověstí kvůli nevyhovujícímu dílenskému zpracování karosářských dílů a nedostatečnou protikorozní ochranou. Tuto pověst se podařilo částečně zvrátit, když Fiat Bravo/Brava získal v Evropě titul Auto roku 1996. V roce 1996 přibyl i turbodiesel 1.9 TD/55 kW nebo 74 kW, zároveň byly uvedeny další karosářské verze, sedan i kombi se ale prodávalo pod označením Fiat Marea. V roce 1998 dochází k modernizaci. Výkon nejslabšího motoru 1.4 12V se zvýšil na 59 kW, koncem roku přibyl navíc turbodiesel 1.9 JTD/77 kW. Roku 1998 prošel vůz lehkým faceliftem. V interiéru se změnila přístrojová deska a použité plasty. Dále se facelift týkal detailů v exteriéru. Zrcátka se začala dodávat v barvě karoserie, změnil se nárazník a maska chladiče se mírně zvýraznila a přibyl na ní chrom (Brava) nebo matně černý kov (Bravo). Přibyly nové barvy. V neposlední řadě se zlepšila bezpečnost a v příplatkové výbavě se objevily boční airbagy. Motor 1.4 12V vypadl z nabídky a nahradila jej 1.2 16V 59 – 60 kW V roce 2001 byly Bravo i Brava nahrazeny modelem Fiat Stilo, zatímco Marea se prodávala až do roku 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "Motor 1.9 D pochází z předchozího modelu Tipo. Ostatní motory byly nově vyvinuty pro modely Bravo/Brava. Na Fiatech se typicky neuvádí objem motoru, ale výkon v koních a počet ventilů. Fiat s motorem 1.2 16V je tedy označen 80 16V. Označení bývá na předních blatnících.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Fiat Brava získal v roce 1998 dvě hvězdy v testech Euro NCAP při čelním a bočním nárazu s tím, že dosažení tří hvězd by bylo možné po malých technických zlepšeních. Horší výsledek byl totiž dán přetížením karoserie při čelním nárazu, takže došlo k průniku v pedálové oblasti. K určitým technickým úpravám došlo při faceliftu v roce 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody.", "content": "Fiat přišel s originálním designem, solidními motorizacemi. Brava pak nabízí 380 l zavazadlového prostoru, 775 l po sklopení sedadel. Bravo nabízí 280 l. Do vozů se montovala originální autorádia, která tvarem nepasovala do ostatních automobilů, což případným zlodějům znesnadňovalo prodej.", "section_level": 2}, {"title": "Nedostatky.", "content": "Mezi hlavní nedostatky vozu patří obtížné řazení u vozů vyrobených do roku 1996. Poruchovost vozidel Bravo/Brava není zas tak hrozná, jak někteří tvrdí, záleží na zacházení s autem, hlavně včasné výměny motorového oleje. Výrobce doporučuje olej Selenia, který je speciálně pro italská auta. Mezi nejčastější závady patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Fiat Bravo a Fiat Brava (\"typ 182\") jsou označení pro dvě karosářské verze automobilu nižší střední třídy vyráběného v letech 1995–2001 automobilkou FIAT. Modely mají shodnou přední část, ale liší se provedením zadní části a počtem dveří. Roku 1998 prošel vůz menším faceliftem. Nástupcem Fiatu Bravo/Brava se stal Fiat Stilo (2001–2007), v roce 2007 se Fiat ke jménu Bravo vrátil. Druhá generace Fiatu Bravo se ale vyrábí pouze v pětidveřové variantě.", "tgt_summary": "The Fiat Bravo and Fiat Brava (Type 182) are small family cars produced by the Italian automaker Fiat from 1995 to 2001. They were effectively two versions of the same car, the Bravo a three door hatchback, and the Brava a five door fastback. The Bravo name was revived in January 2007, with the all new Fiat Bravo, a replacement of the Stilo. The new version was available only with five doors. The name Brava was also used in the United States in the 1980s, on the earlier Fiat 131.", "id": 2116810} {"src_title": "Vlaštovičník větší", "tgt_title": "Chelidonium majus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vlaštovičník dorůstá výšky až jednoho metru. Listy jsou vstřícně postavené, vejčité, laločnatě vroubkované, na rubu řídce ochlupené. Kvete od května do září; žluté květy vyrůstají na dlouhých stopkách a vytvářejí okolíky. Po odkvětu dozrávají lesklá černohnědá semena v plodech, jimiž jsou šešulovité tobolky. Lodyhy i listy se snadno lámou a na lomu roní tmavě žluté až oranžové mléko. Celá rostlina je jedovatá, zejména latex.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Eurasijský druh: celá Evropa, Asie až po Mongolsko, na jihu po Írán, též sever Afriky. Je také široce rozšířený v Severní Americe, kam byl přivezen osadníky pro své léčivé účinky před rokem 1672. Roste na půdách s vyšším obsahem dusíku a dostatečnou vlhkostí, nejčastěji podél cest a plotů, na rumištích, v křovích, zahradách aj.", "section_level": 1}, {"title": "Účinné látky a působení.", "content": "Přes 20 alkaloidů, farmakologicky rozdílně působících. Jejich obsah kolísá (v průměru 0,15% v plodech, 0,3 - 1% v nati, až 2% v kořenech). Obsah kolísá i během vegetačního období. Hlavním alkaloidem je chelidonin a s ním zejména sanguinarin, chelerythrin a berberin. Přítomny jsou také deriváty kyseliny kávové. Chelidonin je centrálně působící sedativum a analgetikum; chelerythrin je lokálně dráždivý a tlumí respirační centrum v CNS; sanguinarin je inhibitor acetalcholinesterázy; berberin stimuluje hladké svalstvo a působí jako cholekinetikum.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Působí přes ústřední nervstvo na hladké svalstvo dělohy a srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, rozšiřuje koronární cévy, uvolňuje křeče průdušek a střev. Užívá se jako spasmolytikum a cholagogum, působí povzbudivě na hladké svalstvo dělohy a srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, rozšiřuje koronární cévy, uvolňuje křeče průdušek a střev. Odvar z vlaštovičníku údajně působí proti dráždivému kašli a ulevuje při bolestech spojených s chorobami žlučníku. Opakovaným potíráním čerstvě prýštícím mlékem s cytostatickým až leptavým účinkem se v lidovém léčitelství odstraňují bradavice. Toto užití latexu je třeba zamítnout. Přestože šťáva je očím nebezpečná a vyvolává silné pálení, někteří léčitelé v minulosti aplikovali malé množství do očního koutku při léčbě některých zákalů. Historicky byly vlaštovičníku přičítány mimořádné léčivé i magické účinky a někteří léčitelé dodnes věří v jeho účinek i proti některým druhům vnitřní rakoviny. Mírný cytostatický účinek je nicméně považován za prokázaný. Jedovatost je v literatuře údajně přeceňovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Toxické účinky.", "content": "Toxický efekt je především připisován chelerythrinu. Symptomy kontaktní intoxikace latexem jsou dermatitidy a nebezpečné poškození spojivky a rohovky po vemnutí do oka (vlivem sanguinarinu). Požití bylinného materiálu může vyvolat podráždění trávicího ústrojí včetně tvorby puchýřků na sliznici úst a hrdla, nauzeu, drastické krvácivé průjmy spojené s kolikou. V praxi jsou otravy vlaštovičníkem řídké pro jeho nepříjemnou chuť a vůni.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr a úprava v bylinářství.", "content": "Užívá se nať a oddenek. Nať se sbírá na počátku květu. Nepoužije-li se čerstvá, je třeba ji rychle usušit, aby se předešlo fermentaci. Obsah alkaloidů stoupá během vegetačního období. Droga omamně zapáchá a chutná palčivě hořce. Při skladování snadno plesniví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlaštovičník větší (\"Chelidonium majus\") je vytrvalá rostlina z čeledi makovité (Papaveraceae). Je to jediný druh rodu vlaštovičník. Český název vlaštovičník je překladem řeckého označení Χελιδóvιoν, odvozeného z Χελιδων /chelidon/vlaštovka.", "tgt_summary": "Chelidonium majus, commonly known as greater celandine, nipplewort, swallowwort or tetterwort, is a herbaceous perennial plant in the poppy family Papaveraceae. It is one of two species in the genus Chelidonium. It is native to Europe and western Asia and introduced widely in North America. While the greater celandine belongs to the poppy family, the lesser celandine belongs to the buttercup family.", "id": 38946} {"src_title": "Seřaďovací nádraží", "tgt_title": "Classification yard", "src_document": [{"title": "Typické stavební uspořádání.", "content": "Obvykle se seřaďovací nádraží skládá ze tří kolejových skupin: vjezdové, směrové a odjezdové, mezi vjezdovou a směrovou skupinou se nachází svážný pahrbek nebo spádoviště. Nejčastější uspořádání skupin je sériové, tj. že jednotlivé skupiny navazují na sebe v jednom směru, další způsob je paralelní (skupiny jsou vedle sebe a pro jízdu z jedné skupiny do druhé je nutná úvrať), případně jsou kombinovány oba způsoby.", "section_level": 1}, {"title": "Vjezdová skupina.", "content": "\"Vjezdová skupina\" nebo též \"vjezdové nádraží\" je kolejiště, kde končí svou jízdu vlaky vstupující do seřaďovacího nádraží. Vjezdové koleje ze všech směru jsou zpravidla uspořádány tak, aby všechny vlaky vjížděly do skupiny jedním zhlavím. Po odstoupení lokomotivy ze soupravy se provádějí technologické úkony předcházející rozposunování vlaku (např. koncová technická prohlídka, soupis vlaku, rozvěšení jednotlivých vozů podle údajů na tříděnce (písemný či elektronický dokument určující, které vozy mají jet na kterou kolej směrové skupiny). Poté na konec soupravy najede posunovací lokomotiva, která soupravu sune na svážný pahrbek.", "section_level": 2}, {"title": "Svážný pahrbek.", "content": "Při pomalém sunutí soupravy na svážný pahrbek se jednotlivé vozy nebo skupiny vozů (tzv. odvěsy) po překonání vrcholu pahrbku dávají do samovolného pohybu ve směru spádu (tj. směrem do směrové skupiny). Podle tříděnky jsou výpravčím na stavědle případně automatickým zařízením přestavovány jednotlivé výhybky tak, aby daný odvěs dojel na správnou kolej. Rychlost jízdy každého odvěsu je pak regulována na svážném pahrbku i pod ním kolejovými brzdami.", "section_level": 2}, {"title": "Směrová skupina.", "content": "Ve směrové skupině se nacházejí tzv. směrové (někdy nazývané též relační) koleje, z nichž každá je určená pro shromažďování vozů pro určitý směr nebo vlak. V případě nedostatečného počtu směrových kolejí můžou být na jedné koleji shromažďovány vozy i pro více směrů (vlaků) s tím, že budou dodatečně rozposunovány. Ve směrové skupině se nacházejí cílové brzdy, které sníží rychlost jedoucích odvěsů natolik, aby dojely až na konec koleje nebo na vozy, které již na koleji stojí, a rychlost nárazu do stojících vozů byla v bezpečné úrovni (tj. taková aby nedošlo k poškození vozů nebo nákladu nebo dokonce k vykolejení vozu). Po dojezdu posledního potřebného vozu najede na danou kolej posunovací lokomotiva, která vozy stlačí tak, aby je bylo možné svěsit (nemají-li automatická spřáhla). V případě, že je daná kolej vybavena zařízením, které zajistí, aby všechny vozy po dojetí byly najety na sebe (tj. bez mezer mezi nárazníky nebo spřáhly), není stlačování nutné. Posunovací lokomotiva se pak k soupravě přivěsí a celou soupravu přestaví do odjezdové skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Odjezdová skupina.", "content": "Svěšené soupravy jsou v odjezdové skupině připravovány k odjezdu vlaku. Je provedena výchozí technická prohlídka, úplná zkouška brzdy, připravena dokumentace k vlaku. Podobně jako v případě vjezdové skupiny bývají i do této skupiny odjezdové traťové koleje napojeny tak, aby všechny vlaky odjížděly stejným odjezdovým zhlavím.", "section_level": 2}, {"title": "Další typy seřaďovacích nádraží.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gravitační seřaďovací nádraží.", "content": "Takovéto nádraží je celé postaveno v mírném spádu, takže vozy jedou samospádem ve směru rozřazování a není třeba používat lokomotivu.", "section_level": 2}, {"title": "Seřaďovací nádraží ve světě.", "content": "Největší seřaďovací nádraží na světě je Bailey Yard v Nebrasce, patřící společnosti Union Pacific Railroad. Největším seřaďovacím nádražím v Evropě je Maschen Rangierbahnhof (celkem 96 směrových kolejí) poblíž Hamburku. V Rusku je největší „ranžír“ v Jekatěrinburgu, ještě větší má Jasynuvata v ukrajinském Donbasu (73 kolejí).", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Seznam seřaďovacích stanic na síti SŽDC a jejich základních parametrů (seřazeno podle výkonnosti): Významné seřaďovací nádraží bylo do 90. let 20. století v Praze-Vršovicích. Jednalo se o gravitační seřaďovací nádraží, které bylo v provozu od 18. června 1919.", "section_level": 2}], "src_summary": "Seřaďovací nádraží, slangově nazývané také ranžír (z německého výrazu Rangierbahnhof), je na železnici takové nádraží, které slouží k přechodu jednotlivých vozů nebo skupin vozů mezi jednotlivými nákladními vlaky. Jedná se přitom o nádraží, které je stavebně a technologicky uzpůsobeno pro provedení velkého množství těchto operací.", "tgt_summary": "A classification yard (American and Canadian English (Canadian National Railway use)) or marshalling yard (British, Hong Kong, Indian, Australian, and Canadian English (Canadian Pacific Railway use)) is a railway yard found at some freight train stations, used to separate railway cars onto one of several tracks. First the cars are taken to a track, sometimes called a \"lead\" or a \"drill\". From there the cars are sent through a series of switches called a \"ladder\" onto the classification tracks. Larger yards tend to put the lead on an artificially built hill called a \"hump\" to use the force of gravity to propel the cars through the ladder. Freight trains that consist of isolated cars must be made into trains and divided according to their destinations. Thus the cars must be shunted several times along their route in contrast to a unit train, which carries, for example, cars from the plant to a port, or coal from a mine to the power plant. This shunting is done partly at the starting and final destinations and partly (for long-distance-hauling) in classification yards.", "id": 924495} {"src_title": "Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly", "tgt_title": "Minims (religious order)", "src_document": [{"title": "Spiritualita a zaměření.", "content": "Základem paulánské spirituality je pokora, láska k Bohu a kajícnost, usilují o hledání Boží přítomnosti ve světě, přičemž staví ducha nad hmotu, jako důkaz pokory. Také se snaží nejen o to, aby se lidé smířili s Bohem, ale aby se smířili i se sebou samými, s druhými lidmi a s celým stvořením, a mohli se tak z něj radovat. Snaží se být dobrým příkladem ostatním křesťanům nejen svým kajícným životem a horlivým apoštolátem, ale také přísnou tělesnou askezí. Místo obvyklých tří slibů, skládají po vzoru jejich zakladatele Františka z Pauly, ještě slib čtvrtý, který je zavazuje k přísnému půstu. Nekonzumují maso, mléko, vejce či sýry, jako pokání za všechny, kteří žijí nestřídmým životem. Vážně nemocní jsou přeneseni do nemocnice, která musí být od kláštera vzdálena nejméně 50 sáhů, kde mohou výjimečně obdržet masitou stravu. Jen při největším půstu jedí pouze chléb a pijí vodu. Také příkaz chození naboso není dodržován za každou cenu a podle ročního období nosí řeholníci i sandály či boty. V případě menších prohřešků mohou obdržet mírný trest – půst o chlebu a vodě nebo trest tvrdší – sebebičování, pouze v závažných případech porušení řehole bývají řeholníci uvrženi do vězení a dostávají pouze vodu a chléb. Do kláštera bylo zakázáno vstupovat ženám, ale zakladatelky a členky panovnického rodu měly výjimku. Naopak mniši směli klášter opouštět pouze v doprovodu společníka, a to včetně představeného kláštera, a nesměli nosit nic z plátna. Kvůli striktnímu dodržování slibu chudoby se nesměli pauláni peněz ani dotýkat, k vyřizování finančních záležitostí jim pak sloužili konventní obláti (u některých žebravých řádů zvaní terciáři). Mniši mezi sebou mluvili málo a potichu, v některých částech kláštera bylo dodržováno přísné silentium. Zákaz návštěv v celách byl samozřejmostí. I přes přísný způsob života se pauláni věnují také duchovní správě farností, vědecké činnosti, výuce na školách a misii. Kvůli poustevnickému zaměření, se paulánské konventy nacházejí spíše dále od měst, či jejich center.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "Řeholní oděv paulánů tvoří černý, původně nebarvený, vlněný hábit s velkou dlouhou kapucí (\"chaperon\") a se škapulířem sahajícím po kolena, který je s kapucí spojen v jeden celek a je přepásán černým cingulem s pěti uzly.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik řádu.", "content": "U zrodu řádu stojí František z Pauly, který se narodil 27. 3. 1416 jako dítě Jakuba Martollila a jeho ženy Vienny. Dlouho byli bezdětní, a tak se obrátili s prosbou na sv. Františka z Assisi, po němž pak syna pojmenovali. Jako mladý údajně František onemocněl oční chorobou a jeho rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, pošlou jej na rok do kláštera. Slib dodrželi a František se odebral na rok do kláštera San Marco Argenanto. Údaje o jeho věku v době odchodu do kláštera se různí podle zdroje od 13 do 18 let. Po návratu z kláštera žije František jako poustevník nedaleko Paoly a později se odebírá k potoku Isca, postupně se k němu přidávají další druhové. Datum založení řádu se připisuje na rok 1435. Roku 1444 se v místě pobytu komunity, u potoku Isca začíná stavět první klášter (protokonvent). František chodil bos, jedl jednou denně (chléb a vodu) a spal na zemi či pryčně, a zavdal tak pozdějšímu vzniku čtvrtého slibu přísné askeze. Roku 1454 byl dostavěn klášter v Cosenze a Františkův věhlas se začal rychle šířit. Odmítl kněžské svěcení, protože neměl teologické vzdělání, ale vyprosil si právo světit růžence, obrazy, a také žehnat. Bratrstvo nemělo jméno, ze začátku si říkali Poustevníci sv. Františka z Asissi, později Kající poustevníci bratra Františka z Pauly. Touhou po pokoře a snahou být ještě menší než menší bratři sv. Františka z Assisi (\"fratres minores\"), pak František zavedl označení „bratři nejmenší“ (\"fratres minimi\"). Dne 30. 11. 1471 vydal Pierro Caracciolo, biskup z Cosenzy, pro kající hnutí konstituci \"Decet nos\", vydanou v San Lucidě. Bratrstvo tak získalo statut kongregace podřízené Svatému stolci. Zároveň poustevníkům povolil postavit oratoř zasvěcenou sv. Františku z Assisi a také další potřebné budovy. Dne 23. 3. 1474 schválil nejmenší bratry i papež Sixtus IV., který jim bulou \"Sedes Apostolica\" ze 17. 5. 1474 přiznal i privilegia mendikantů na sbírání almužen.", "section_level": 1}, {"title": "Kláštery v českých zemích.", "content": "V Čechách měli klášter u Nové Bystřice (dnešní městská část Klášter). Stavba postavená v letech 1501–1507 byla 22. července 1533 vypálena novokřtěnci, ale po r. 1626 postavena znovu. Roku 1785 byl Josefem II. klášter zrušen a v r. 1959 zbourán. Dnes v obci jako pozůstatek kláštera stojí už jen kostel Nejsvětější Trojice, jenž byl na místě starého kostela postaven v letech 1668–1682, a tzv. Červená chodba přiléhající ke kostelu. Pauláni začali budovat klášter také na Kuklově poblíž obce Brloh na Českokrumlovsku. Sem je přivedli v dubnu 1495 Rožmberkové, kteří jim místo k postavení kláštera darovali. Prameny dokonce uvádějí, že Kuklov byl nadřízený klášteru Novobystřickému. Klášter na Kuklově však nebyl nikdy dostavěn a již kolem roku 1535 uvádí kronikář Březan, že na místě je rožmberský pivovar. Z kláštera je dochována část nedostavěného kostela (presbyterium, a část rajské zahrady a s křížovou chodbou. Ostatní budovy byly přestavěny na selská stavení. Dnes je Kuklov chalupářská osada a ve zbytku kostela se konají netradiční svatby a občasné kulturní akce. Chvíli slávy si lokalita zažila v šedesátých letech dvacátého století, kdy zde režisér František Vláčil natáčel \"Údolí včel\". Podnět k výstavbě kláštera v Nové Pace dal majitel kumburského panství, svobodný pán Rudolf z Tiefenbachu. Přípravné práce byly dle závěti zahájeny po jeho smrti v roce 1653. Výkopové práce začaly v roce 1654, základní kámen byl položen v roce 1655. Obytná budova však byla dokončena až v roce 1701. Stavba klášterního a poutního kostela v barokním slohu byla zahájena roku 1709, vysvěcen byl v roce 1724 a v následujících letech dokončen. Za autora je považován jeden ze žáků Kryštofa Dienzenhofera. K vybavení patří dva obrazy od Josepha z Fuehrichu, Josefa Zeleného a především obrazy Petra Brandla. Fresky zhotovil J. Kramolín. V rámci josefínských reforem byl klášter zrušen. Na Moravě sídlil řád až do svého zrušení na konci 18. století ve Vranově u Brna. Sem se také pauláni opět vrátili v roce 1992. V následujících letech zde vzniklo Duchovní centrum svatého Františka z Pauly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly (Ordo minimorum, zkratka OM, hovorově \"pauláni\" nebo \"nejmenší bratří\") je římskokatolický řád založený svatým Františkem z Pauly a schválený papežem Sixtem IV. roku 1474.", "tgt_summary": "The Minims (also called the Minimi or Order of Minims, abbreviated O.M.) are members of a Roman Catholic religious order of friars founded by Saint Francis of Paola in fifteenth-century Italy. The Order soon spread to France, Germany and Spain, and continues to exist today. Like the other mendicant orders, there are three separate components, or orders, of the movement: the friars, contemplative nuns and a Third Order of laypeople who live in the spirit of the Order in their daily lives. At present there are only two fraternities of the Minim tertiaries; both are in Italy.", "id": 2077734} {"src_title": "Kirjat Arba", "tgt_title": "Kiryat Arba", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v jižní Judeji východně od města Hebron, poblíž židovské části města (Hebron H2) cca 30 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzaléma, cca 21 kilometrů jihozápadně od města Betlém a cca 68 kilometrů od Tel Avivu) v nadmořské výšce 945 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Obec byla založena v roce 1972. V roce 1968 skupina budoucích členů hnutí Guš emunim, vedená rabíny Moše Levingerem a Eli'ezerem Waldmanem, založila osadu Kirjat Arba východně od Hebronu. Záměrem bylo obnovit židovskou přítomnost kolem Hebronu, která zanikla po Hebronském masakru v roce 1929. Výstavba začala v roce 1970 na opuštěné vojenské základně. Osadníci se sem přesunuli v roce 1971. Město je soběstačná komunita, ve městě je dostupné vzdělání od předškolního po vysokoškolské, nemocnice, nákupní centra, banka a pošta. Kirjat Arba získala status místní rady v roce 1979. Zatímco Kirjat Arba byla nově založena na východním okraji Hebronu, přímo v historické zástavbě Hebronu existuje další skupina židovského osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – cca 6 900 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 7 100 osob). Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací. Počátkem 80. let šlo o největší izraelskou osadu na Západním břehu Jordánu (roku 1983 byla předstižena osadou Ma'ale Adumim a pak i několika dalšími). K 31. prosinci 2014 zde žilo 7000 lidí. \"* údaje (kromě roku 1983) zaokrouhleny na stovky\" \"* údaje (kromě let 2008 a 2009) zaokrouhleny na stovky\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirjat Arba (hebrejsky קִרְיַת־אַרְבַּע, doslova „\"Město čtyř\"“, podle biblického názvu Hebronu zmiňovaného v knize Jozue 15,54, arabsky: قرية أربع, v oficiálním přepisu do angličtiny Qiryat Arba, přepisováno též Kiryat Arba) je izraelská osada a místní rada (malé město) na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří.", "tgt_summary": "Kiryat Arba or Qiryat Arba (), lit. \"Town of the Four,\" is an urban Israeli settlement on the outskirts of Hebron, in the Judean Mountains region of the West Bank. Founded in 1968, in it had a population of . The international community considers Israeli settlements illegal under international law, but the Israeli government disputes this.", "id": 2383665} {"src_title": "Gój", "tgt_title": "Goy", "src_document": [{"title": "Užití v biblické hebrejštině.", "content": "V Tóře je slovo gój a jeho varianty zmíněno více než 550×, v Bibli zůstává v původním významu například v Genesis 12:2 nebo 14:1. V první zmínce, v Genesis 12:2, označuje Bůh při hovoru s Abrahamem tímto slovem příslušníka budoucího židovského národa (\"goj gadol\", velký národ). V dalších verších hebrejské Bible jsou tímto slovem již označováni příslušníci neizraelských národů (které jsou označováni též jako \"pronárody\"). V některých překladech Bible, zůstává výraz \"Gojim\" v Genesis 14:1 nepřeložený a používá se jako vlastní jméno označující místo. Podle rabínské tradice pochází název místa od toho, že se zde shromáždili lidé z různých národů. Jako jejich král je uváděn Tidal. Některé biblické komentáře spojují tento národ s Gutejci.", "section_level": 1}, {"title": "Užití v rabínském judaismu.", "content": "Ve Starém zákoně je výraz goj používán v božím popisu vyvoleného lidu: \"„goj echad ba-arec“\", \"„jedinečný národ na Zemi\"“. Rabínská literatura osidluje svět sedmdesáti národy (gojim), z nichž každý má svůj vlastní jazyk. Chajim ibn Attar k tomu vztahuje symboliku Menory, sedmiramenného svícnu. Podle tohoto tvrzení každé rameno se svíčkou odpovídá deseti národům.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní užití.", "content": "Dle rabínského výkladu slova gój jako \"lidí jiných, než jsou Židé,\" se v současné době toto slovo používá ve smyslu nežidovské osoby. Od slova gój je odvozený výraz šábesgój, který označuje Nežida, který je v židovské rodině během šábesu pověřen vykonáváním činností nezbytných k chodu domácnosti (rozsvěcení, zapalování ohně atd.). Slovo \"gój\" má pro dnešního žida základní význam zcela neutrální. Mezi židovskými extrémisty je ovšem možno se s ním setkat jako s výrazem podřadnosti. Tak například kontroverzní izraelský rabín Ovadia Josef říká: \"„Gójové se narodili jedině proto, aby sloužili nám. Jiné poslání kromě služby národu Izraele na světě nemají. K čemu jsou pohani potřební? Budou pracovat, orat a žnout. My budeme sedět jako páni a jíst.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Odlišné výklady.", "content": "Biblista Jiří Beneš ve svém výkladu verše 1,6 knihy Jóel uvádí, že hebrejský výraz גוי goj znamenal zřejmě metaforický, synonymický význam slova „hmyz“. Původní význam označoval „roj včel“ (hmyz), později neuspořádané lidské společenství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gój (hebrejsky: , plurál: , \"gojim\") je hebrejské slovo, které znamená doslova „národ“ nebo „pronárod“. Je to (často hanlivý) pojem označující příslušníka jiného než židovského národa nebo náboženství. Dlouho před časy starověkého Říma mělo slovo význam k označení někoho, kdo není Žid.", "tgt_summary": "In modern Hebrew and Yiddish the word (, , regular plural , or ) is the standard term for a gentile. In biblical Hebrew Goy is the standard term for a nation. The word \"nation\" has been the common translation of the Hebrew \"goy\" or Greek \"ethnos\" in the Septuagint, from the earliest English language bibles such as the 1611 King James Version and the 1530 Tyndale Bible, following the Latin Vulgate which used both \"gentile\" (and cognates) and \"nationes\". The term \"nation\" did not have the same political connotations it entails today. The word \"gentile\" is a synonym for the Hebrew word \"nokri\" or \"nokhri\" () which signifies \"stranger\" or \"non-Jew\". Long before Roman times it had also acquired the meaning of someone who is not Jewish. It is also used to refer to individuals from non-Jewish religious or ethnic groups. The term \"goy\" is not inherently any more or less offensive than the term \"gentile\", unlike the term Sheigetz. As the Jews considered all of the non-Jewish nations in biblical times as polytheistic and idolatrous, the Hebrew word goy acquired the meaning \"heathen\". In a more comprehensive definition, the word goy corresponds to the term \"ummot ha-olam\" (nations of the world).", "id": 2315785} {"src_title": "Gérard Philipe", "tgt_title": "Gérard Philipe", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se odpoledne 4. prosince 1922 v jihofrancouzském Cannes do rodiny Marcela Marie Honoré a Marie Élisy Joséphiny Philipových. Měl ještě bratra Jeana staršího o 15 měsíců. Jeho babička z matčiny strany, Wilhelmine-Elisabeth Seliger, se narodila v Praze, nějakou dobu žila také v Brně. Patřila k početné německé menšině na českém území a do Francie se provdala za jihofrancouzského cukráře. V říjnu 1928 nastoupil malý Gérard do první třídy, v roce 1932 šel společně s bratrem k prvnímu svatému přijímání. Nebyl příliš vzorným žákem, protože 30. června 1939 propadl u první části maturitní zkoušky a celé léto musel strávit v ústavu ve Vence, aby byl v září připuštěn k opakování zkoušky. Následujícího roku onemocněl zánětem pravé plicní báze, stal se externím žákem. Rodina se přestěhovala do Grasse a založila Parc Palace Hotel. Na konci července složil druhou část maturitní zkoušky (z filozofie) a na podzim se mohl zapsat do právnické instituce v Nice. V r. 1943 se rodina přestěhovala do Paříže. Gérard Philipe v srpnu 1944 při osvobozeneckých bojích pomáhal bránit pařížskou radnici. Jeho otci, který byl v roce 1945 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za kolaboraci s nepřítelem, se podařilo včas odjet do Španělska a do Francie se vrátil až po amnestii v roce 1959. Ve španělském exilu ho Gérard několikrát navštívil. V roce 1946 Gérard Philipe poznal Nicole Fourcado, která po sňatku v roce 1951 přijala jméno Anne Philipe. V prosinci roku 1954 se jim narodila dcera Anne-Marie a v únoru 1956 syn Olivier. Byl mezi prvními Francouzi, kteří v roce 1950 podepsali zákaz jaderných zbraní. Sympatizoval s francouzskou levicí. Dva roky před smrtí byl zvolen předsedou Syndikátu francouzských umělců. Obdivoval Fidela Castra, kterého navštívil na Kubě v r. 1959. Již od dětství měl časté zdravotní problémy, během roku 1950 se léčil ze zánětu plic. Vyvrcholení situace nastalo začátkem listopadu 1959, kdy nastoupil do nemocnice a během operace 9. listopadu lékaři zjistili, že se jedná o rakovinu jater. Té 25. listopadu podlehl a o tři dny později byl pohřben v Ramatuelle (departement Var).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1941 se zapsal do Oblastního střediska mladých filmových umělců pod jménem Gérard Philipe, absolvoval také turné po jihu Francie a po Švýcarsku. V následujícím roce podstoupil opět divadelní turné, ale na jaře začal pracovat na snímku \"Krabička na sny\" a v létě natočil film \"Děvčata z Květinového nábřeží\". S novou podzimní sezónou začal ovšem působit v pařížském Hébertotově divadle, konkrétně v představení \"Sodoma a Gomora\". A o pár dnů později byl přijat ke studiu na konzervatoři. Oproti střední škole se mu na konzervatoři dařilo prospěchově mnohem lépe a stíhal při tom hrát i několika hrách (\"Děvčata z Květinového nábřeží\", \"U náhody…\"). V létě 1945 natočil film \"Země beze hvězd\" a téhož roku vzdal studium na konzervatoři. Pokračoval ve filmování, například snímkem \"Idiot\" pod vedením režiséra Georgese Lampina. V září 1945 mělo v Hébertotově divadle premiéru Camusovo drama Caligula, ve kterém Gérard Philipe zaujal obecenstvo a jeho popularita narůstala. 16. března 1949 se konala v pařížské Opeře slavnostní premiéra filmu \"Ďáblova krása\" natáčeného v Římě, které se účastnil i prezident republiky Vincent Auriol. V roce 1951 se Gérard Philipe stal na popud Jeana Vilara členem souboru Theatre national populaire, kde hrál své nejslavnější divadelní role a jemuž zůstal věrný až do konce života. Hrál v Brechtově Matce kuráži, Gorkého matce, Hugově Ruy Blasovi, Mussetově S láskou nejsou žádné žerty. Vytvořil hlavní roli v Shakespearově Richardu III.. Legendární byl jeho Don Roderigo ve hře Pierra Corneille Cid, který dosáhl 199 repríz. V jeho kostýmu byl také pohřben. 20. srpna 1951 začalo natáčení filmu \"Fanfán Tulipán\" po boku krásné Giny Lollobrigidy v okolí Grasse. Pařížská premiéra se konala 20. března 1952. Po tomto filmu se stal světovou hvězdou. V dalších letech vytvořil výrazné role v mnoha úspěšných filmech, např. Červený a černý, Nebezpečné známosti, Hráč, Velké manévry. V r. 1956 společně Jorisem Ivensem režíroval film Dobrodružství Tilla Eulenspiegela, v němž současně hrál hlavní úlohu. Jeho posledním filmem, který se natáčel v Mexiku, byl Horečka stoupá v El Pao. Mezi lety 1952 - 1959 se systematicky věnoval nahrávání gramofonových desek. Namluvil Malého prince, verše francouzských básníků, ale také např. texty Karla Marxe. Za necelých patnáct let své umělecké práce hrál Gérard Philipe ve více než 40 filmech, současně působil v divadle, s jehož souborem navštívil řadu zemí. Angažoval se i ve společenském životě.", "section_level": 1}, {"title": "Cestování.", "content": "Během svého života navštívil mnoho zemí, v roce 1947 Řím, rok 1950 cestoval do Maroka s návratem přes Barcelonu. Na jaře 1953 odjel natáčet do Mexika, v témže roce odjel ještě do Německa, Londýna, Říma a Tokia. V roce 1955 přijel i do Moskvy, Leningradu, Kyjeva, Prahy, kde hrál ve hře Cid a Ruy Blas. Také se zúčastnil recitačního odpoledne v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde účinkoval spolu se svými kolegy a s herci pražského Národního divadla. Mj. spolu s Miroslavem Horníčkem recitovali Villonovu „Závěť“, Prévertovu „Barbaru“ a „Svobodu“ od Paula Eluarda. Horníček česky a Philipe francouzsky. Během březnové návštěvy Prahy, kdy jeho průvodkyní a tlumočnicí byla herečka Irena Kačírková, přišel rovněž na filmovou školu a zde v Klimentské ul. se studenty FAMU dlouho besedoval. Soubor TNP hrál v roce 1955 také v Brně a Bratislavě. V neděli 27. 3. 1955 se jako divák zúčastnil fotbalového utkání v kopané ČSR - Rakousko na brněnském stadioně za Lužánkami. Tehdejší Čs. filmový týdeník ho mj. zachytil s kolegyní Silvií Monfortovou z TNP na tribuně, aniž by ho jmenoval. V roce 1956 jel do Číny a do USA, na podzim 1958 navštívil Kanadu a USA, v roce 1959 pracovně Mexiko a soukromě Kubu. Poslední jeho cestou byl výlet do Anglie do Stratfordu nad Avonou, aby na vlastní oči viděl Laurence Oliviera v Shakespearovi.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V polovině června 1947 obdržel na Bruselském mezinárodním festivalu film \"Ďábel v těle\" hlavní cenu za herecký výkon, následujícího roku byl vyhlášen nejlepším francouzským filmovým hercem (1948) a později ještě v letech 1952, 1953, 1954 a 1955.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová cena Gérarda Philipe.", "content": "Na jeho počest a památku je ve Francii každoročně udělována filmová Cena Gérarda Philipa mladým, nadějným a začínajícím filmovým hercům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gérard Philipe (4. prosince 1922, Cannes – 25. listopadu 1959, Paříž) byl francouzský herec, který se v Československu proslavil především titulní rolí ve snímku \"Fanfán Tulipán\".", "tgt_summary": "Gérard Philipe (4 December 1922 – 25 November 1959) was a prominent French actor who appeared in 34 films between 1944 and 1959. Active in both theater and cinema, he was, until his untimely death, one of the main stars of the post-war period. His image has remained youthful and romantic, which has made him one of the icons of French cinema.", "id": 496521} {"src_title": "Pentózofosfátový cyklus", "tgt_title": "Pentose phosphate pathway", "src_document": [{"title": "Oxidace a vznik NADPH.", "content": "Látkou, která vstupuje do pentosofosfátového cyklu, je glukóza-6-fosfát (Glc-6-P), která může vznikat dvěma způsoby – fosforylací glukózy nebo štěpením glykogenu (následované izomerací vzniklé glukózy-1-fosfátu na glukózu-6-fosfát). Během dvou následných oxidacích je glukóza-6-fosfát přeměněna na ribulózu-5-fosfát (pentózu o jeden uhlík kratší) za vzniku dvou molekul NADPH a jedné molekuly CO. V prvním kroku je oxidována glukóza-6-fosfát na prvním uhlíku za vzniku cyklického esteru – laktonu : 6-fosfo-glukono-δ-laktonu (δ značí, že hydroxylová skupina pro vznik esteru se nachází na δ-uhlíku). Při oxidaci vzniká první redukovaná molekula NADPH. Vzniklý lakton se spontánně nebo enzymaticky štěpí za vzniku kyseliny 6-fosfoglukonové, která je substrátem pro další oxidaci, tentokrát na třetím uhlíku. Vzniká nestabilní kyselina 3-oxo-6-fosfoglukonová (β-oxokyselina), která spontánně dekarboxyluje (dekarboxylace β-oxokyselin). Vzniká ribulóza-5-fosfát spolu s druhou molekulou NADPH a CO.", "section_level": 1}, {"title": "Epimerizace a isomerizace.", "content": "Vzniklý ribulóza-5-fosfát je izomerací (resp. epimerací) přeměněn na další pentózy – xylulóza-5-fosfát a ribóza-5-fosfát. Ribóza (i xylulóza) může být využita v další části cyklu za vzniku fruktózy-6-fosfátu, nebo může být v případě potřeby využita k syntéze nukleotidů (a deoxyribonukleotidů) pro syntézu RNA a DNA. Naopak nadbytečná ribóza (např. z potravy) může být v další části cyklu přeměněna na fruktózu a využita v glykolýze, pentosofosfátovém cyklu, popříkladě k výstavbě glykogenu).", "section_level": 1}, {"title": "Transketolázové a transaldolázové reakce.", "content": "Působením enzymů transketolázy a transaldolázy dochází ke přeskupování dvou- a tříuhlíkatých zbytků, které nakonec dává vzniknout fruktóze-6-fosfátu.", "section_level": 1}, {"title": "Transketolázy.", "content": "Transketoláza přenáší dvouuhlíkaté zbytky. (Trans)ketolázy obecně rozpoznávají tzv. acyloinovou strukturu, kterou jsou schopné štěpit i syntetizovat. Jako kofaktor, který přenáší dvouuhlíkaté zbytky ketolázám slouží thiaminpyrofosfát (TPP).", "section_level": 2}, {"title": "Transaldolázy.", "content": "Transaldolázy přenáší tříuhlíkaté zbytky. (Trans)aldolázy obecně rozpoznávají aldolovou strukturu, kterou jsou schopné štěpit a syntetizovat. V aktivním centru aldoláz se nachází lysin, který katalyzuje reakci přes Schiffovu bázi.", "section_level": 2}, {"title": "NADP/NADPH.", "content": "NADP neboli nikotinamidadenindinukleotidfosfát je fosforylovaná forma NikotinamidadenindinukleotidNAD (nikotinamiddinukletid). Stejně jako NAD i NADP je kofaktorem oxidoreduktáz (enzymů katalyzujících oxidoredukční děje). Přestože rozdíl mezi nimi není veliký, metabolicky jsou většinou nezaměnitelné. Zatímco NAD/NADH dodává protony (H) a elektrony (e) do dýchacího řetězce v mitochondrii, kde jsou využity nepřímo na syntézu ATP, NADP/NADPH je využíván v cytoplazmě k syntetickým procesům (např. syntéza mastných kyselin, syntéza steroidních látek, syntéza oxidu dusnatého). NADPH je také využíváno makrofágy k produkci baktericidních kyslíkových radikálů (peroxidový, superoxidový), pomocí enzymu NADPH oxidázy (tzv. oxidační/respirační vzplanutí)", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Klíčovým enzymem pro regulaci pentosofosfátového cyklu je glukóza-6-fosfátdehydrogenáza (G6PD). Tento enzym je aktivován NADP. To znamená, že jestliže buňka syntetizuje a spotřebovává NADPH, narůstá koncentrace NADP a tím i aktivita glukóza-6-fosfátdehydrogenázy. V některých tkáních je navíc tento enzym částečně i pod hormonální kontrolou.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy.", "content": "Přibližně 400 milionů lidí na světě trpí vrozenou deficiencí (nedostatkem) enzymu glukóza-6-fosfátdehydrogenázy (G6PD) (pravděpodobně nejčastější enzymová deficience vůbec). Lidé trpící touto chorobou jsou více náchylní k oxidačnímu stresu, což se projevuje hlavně předčasnou degradací jejich červených krvinek (hemolytická anémie). Deficience G6PD je většinou důsledkem mutace, která snižuje jeho stabilitu. Červené krvinky jsou bezjaderné buňky, kterou jsou transkripčně neaktivní a nemohou si tedy doplňovat zásoby G6PD. Vlivem nestability jsou koncentrace aktivního enzymu v těchto krvinkách velmi nízké a při zvýšeném oxidačním stresu jsou tyto buňky nenávratně poškozeny. G6PD nepřímo ovlivňuje oxidoredukční prostředí v buňce produkcí NADPH. Tento kofaktor je totiž nezbytný k regeneraci glutathionu. Glutathion (GSH) je tripeptid (peptid složený ze tří aminokyselin), který chrání buňku před oxidačním stresem. Obsahuje cystein, jehož thiolová skupina může být oxidována glutathionperoxidázou za tvorby S-S můstku mezi dvěma molekulami glutathionu (GSSG): 2 GSH + R-O-O-H (peroxid) → GSSG + ROH +HO Ke zpětné redukci oxidovaného glutathionu (GSSG) je zapotřebí enzymu glutathionreduktázy, která jako kofaktor používá právě NADPH. Deficience G6PD se vyskytuje hlavně v malarických oblastech, podobně jako srpkovitá anémie pravděpodobně zvyšuje odolnost lidí vůči malárii.", "section_level": 1}, {"title": "Propojení s glykolýzou.", "content": "Pentosofosfátový cyklus úzce souvisí s glykolýzou. Obě metabolické dráhy spolu sdílí některé klíčové metabolity, které umožňují pružné přepínání mezi nimi podle aktuálních potřeb buňky (hlavně nedostatek ATP, NADPH nebo ribózy). Jsou to glukóza-6-fosfát, fruktóza-6-fosfát a glyceraldehyd-3-fosfát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pentózofosfátový cyklus, nebo také pentózový cyklus, je metabolická dráha, pomocí které se v buňce produkuje NADPH a pětiuhlíkaté sacharidy (pentózy). Vzniklé NADPH je využíváno v anabolických dějích (hlavně syntéza mastných kyselin a steroidních látek), zatímco pentózy mohou dát vzniknout ribóze, která je důležitá pro syntézu RNA i DNA. Z důvodu výstavby lipidů a steroidů probíhá pentózofosfátový cyklus hlavně v játrech, tukové tkáni, mléčných žlázách, vaječnících, varlatech a kůře nadledvin. Pentosofosfátový cyklus je analogickým odbouráváním glukózy ke glykolýze, při kterém ovšem nevzniká ATP, ale pouze zredukovaný analog NADH – NADPH. Za přibližně 30 % glukózy degradované v játrech je zodpovědný právě pentózofosfátový cyklus. Pro živočišné a houbové buňky je pentózofosfátový cyklus hlavním zdrojem redukované formy tohoto kofaktoru (u rostlin takto slouží světelná fáze fotosyntézy). Pentosofosfátový cyklus lze zapsat souhrnnou rovnicí: 6 Glc-6-P + 12 NADP → 5 Fru-6-P + 6 CO+ 12 NADPH + 12 H Pentosofosfátový cyklus lze rozdělit do tří fází – oxidace a vznik NADPH, epimerizace a izomerizace, transaldolázové a transketolázové reakce. Někdy bývá první fáze označovaná také za oxidační (oxidativní) pentosofosfátovou dráhu a další dvě dráhy za neoxidační (neoxidativní) pentosofosfátovou dráhu", "tgt_summary": "The pentose phosphate pathway (also called the phosphogluconate pathway and the hexose monophosphate shunt) is a metabolic pathway parallel to glycolysis. It generates NADPH and pentoses (5-carbon sugars) as well as ribose 5-phosphate, a precursor for the synthesis of Nucleotides. While the pentose phosphate pathway does involve oxidation of glucose, its primary role is anabolic rather than catabolic. The pathway is especially important in red blood cells (erythrocytes). There are two distinct phases in the pathway. The first is the oxidative phase, in which NADPH is generated, and the second is the non-oxidative synthesis of 5-carbon sugars. For most organisms, the pentose phosphate pathway takes place in the cytosol; in plants, most steps take place in plastids. Similar to glycolysis, the pentose phosphate pathway appears to have a very ancient evolutionary origin. The reactions of this pathway are mostly enzyme-catalyzed in modern cells, however, they also occur non-enzymatically under conditions that replicate those of the Archean ocean, and are catalyzed by metal ions, particularly ferrous ions (Fe(II)). This suggests that the origins of the pathway could date back to the prebiotic world.", "id": 2406827} {"src_title": "Eben", "tgt_title": "Ebony", "src_document": [{"title": "Druhy.", "content": "Uváděno bývá až 10 druhů komerčně užívaného ebenového dřeva, přičemž každý pochází z odlišného druhu rostliny a geografické oblasti: Existují i další tzv. tmavá dřeva, která pocházejí z rostlin jiných rodů. Mezi ně patří například palisandr (anglicky \"rosewood\") z rostlin rodu \"Dalbergia\". Ne všechny rostliny stejného druhu ale musí eben obsahovat - v některých stromech se nemusí černé barvivo vůbec vyvinout. Výzkumy vzniku černého barviva ve dřevě poukazují na možnou souvislost tvorby barviva s obranou proti mikroorganismům nebo houbám při poranění kořenů nebo větví stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ebenové řezbářské výrobky se našly už v hrobkách staroegyptských i perských panovníků, v 18. století začalo ebenové dřevo převažovat v nábytkářství a díky tomu že nerezonuje i ve výrobě hudebních nástrojů. Vzhledem ke své ceně bylo v ebenové dřevo v minulosti nahrazováno barvenými domácími dřevy (včetně třeba hruškového nebo jabloňového dřeva). Recepty jak napodobit ebenové dřevo se objevují již v 17. století (mořilo se cínovou solí a poté se natíralo železitoduběnkovým inkoustem, následně se ještě leštilo a napouštělo voskem nebo olejem). Během 18. a 19. století se objevily podrobnější příručky s technologickými postupy moření dřeva. Nábytek vyrobený ze skutečného ebenu byl pak povinně cejchován, aby aby se od obyčejného mořeného dřeva dal vůbec odlišit. Tento postup simulace ebenového dřeva mořením byl použit i na vitrínách určených pro minerály a horniny v Národním muzeu v Praze. Ebenové dřevo roste pomalu a stromy jsou spíše malé (typicky kolem 4-15 metrů, jen velmi zřídka jsou vyšší než 60 metrů), proto se stalo během několika století těžby kriticky ohrožené a mnohé druhy byly zahrnuty do úmluvy CITES. Jeho cena výrazně stoupla a je dnes předmětem černého trhu. (K identifikaci dřeva při potvrzování jeho původu v případě podezření na ilegální obchod se používá jak genetická analýza, anatomie tak hmotnostní spektrometrie.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Eben je velmi tvrdé a těžké dřevo černé barvy s jemnou strukturou. Pochází z tropických stromů rodu \"tomel (Diospyros)\" z čeledi \"ebenovitých\". Používá se k výrobě nábytku, hudebních nástrojů (resp. jejich částí jako hmatníků), ozdobných předmětů, intarzii či v řezbářství. Stromy rostou typicky v nižších nadmořských výškách tropických lesů, rostou pomalu a zralosti dosahují ve věku mezi 60-200 lety. Všechny druhy mají velmi úzkou, šedobílou běl a velmi tmavé, někdy zcela černé jádro. Hustota ebenu je silně závislá na druhu, obvykle dosahuje asi 1000 kg/m³, rozsah je ale velmi proměnlivý od 900 až 1300 kg/m³ a dřevo je možné díky jeho hustotě potopit ve vodě. Jde o dřevo velmi tvrdé, obtížně obrobitelné, se sklonem k odštipování, ale velmi dobře se leští. Brusný prach může vyvolat podráždění pokožky, očí a plic.", "tgt_summary": "Ebony is a dense black/brown hardwood, most commonly yielded by several different species in the genus \"Diospyros\" , which also contains the persimmons. Ebony is dense enough to sink in water. It is finely-textured and has a mirror finish when polished, making it valuable as an ornamental wood. The word \"ebony\" comes from the Ancient Egyptian ', through the Ancient Greek ('), into Latin and Middle English.", "id": 1576471} {"src_title": "Chodynská tragédie", "tgt_title": "Khodynka Tragedy", "src_document": [{"title": "Události.", "content": "Mikuláš II. byl korunován carem Ruska 13. května 1896. O čtyři dny později se měl konat banket pro lid na Chodynském poli. Na území náměstí a divadla bylo u příležitosti oslav postaveno 150 stánků pro rozdávání dárků a 20 hospod. Dárky, které měl každý dostat, byly rohlík, klobása, perník a džbánek piva. Nedaleko náměstí, kde se konaly oslavy, se nacházela soutěska s mnoha roklinami. Večer 17. května se s předstihem začali shromažďovat lidé, kteří se doslechli o bohaté výslužce od cara. Již asi v pět hodin ráno v den oslavy se na poli shromáždily tisíce lidí. Náhle se mezi přítomnými začala šířit zpráva, že nebude dostatek piva a dárků pro každého. Policejní jednotky o síle 1800 mužů ztratily nad davem kontrolu a v katastrofální tlačenici a následně vzniklé panice ve snaze opustit nebezpečné místo bylo 1389 lidí ušlapáno k smrti a zhruba 1300 zraněno.", "section_level": 1}, {"title": "Dohra.", "content": "Car Mikuláš a carevna Alexandra byli o tragédii informováni, ne však ihned. Toho dne večer se měl na francouzské ambasádě v Moskvě konat oslavný ples. Mikuláš byl toho názoru, že by bylo lépe plesu se nezúčastnit, neboť vedle upřímného smutku a soucitu s oběťmi se domníval, že jeho přítomnost na plese by v očích občanů mohla vypadat jako lhostejnost k tragédii a neúcta k obětem. Mladší bratři cara Alexandra III. (Mikulášovi strýcové), kteří stále měli velký vliv u dvora, však prohlásili, že neúčast na plese by byla políčkem do tváře Paříže, což by pro něj bylo ještě horší, než neprojevení soucitu s ruským lidem. Navzdory událostem se tedy mladý (a nezkušený) car Mikuláš z diplomatických důvodů slavnostního plesu zúčastnil. Domnělá lhostejnost carských úřadů způsobila v Rusku rozhořčení, třebaže vláda vyčlenila mnoho prostředků na pomoc rodinám obětí neštěstí a mnoho nižších úředníků bylo odvoláno z funkce. Konstantin Balmont v roce 1905 napsal, že \"„kdo začne svou vládu Chodynkou, ten ji skončí výstupem na popraviště“\". Toto proroctví se s mrazivou přesností naplnilo o 13 let později, v roce 1918.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chodynská tragédie nebo též Tragédie na chodynském poli byla davová panika, ke které došlo 18. května 1896, na Chodynském poli v Moskvě během oslav následujících po korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II. a která ve výsledku přinesla smrt 1 389 osob.", "tgt_summary": "The Khodynka Tragedy () was a human stampede that occurred on , on Khodynka Field in Moscow, Russia during the festivities after the coronation of the last Emperor of Russia, Nicholas II, which resulted in the deaths of 1,389 people.", "id": 1355840} {"src_title": "Hugues de Payens", "tgt_title": "Hugues de Payens", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hugues se pravděpodobně narodil v Château Payns, asi 10 kilometrů od Troyes v kraji Champagne. Původně byl vazalem hraběte Huga ze Champagne, k jehož družině se připojil, když se hrabě rozhodl vydat na první křížovou výpravu. Je též možné, že Hugues během křížové výpravy sloužil ve vojsku lotrinského vévody Godefroie z Bouillonu. Po dobytí Jeruzaléma křižáky se Hugues vrátil zpět do Francie, nicméně hrabě Hugo ze Champagne se do Jeruzaléma roku 1108 a Hugues de Payens jej doprovázel. Zatímco hrabě Hugo se opět vrátil domů, Hugues již v Jeruzalémě zůstal, kde začal organizovat původní devítičlenné bratrstvo mnichů-rytířů, kteří na výzvu papeže Urbana II. na cestě k Božímu hrobu ochraňovali křesťanské poutníky z Evropy. Hugues de Payens se se svými osmi rytíři obrátil na krále Jeruzaléma Balduina II., aby formálně utvořil postavení templářských rytířů. kromě Payense templáře tvořili Godefroi de Saint-Omer, Payen de Montdidier, Archambaud de Saint-Agnan, André z Montbardu, Geoffrey Bison, a dva muži, jejich jména se uvádí jen jako Rossal a Gondamer. Poslední rytíř zůstává neznámý. Dva z původních rytířů byli bratři a všichni ostatní rytíři byli nějak, ať již pokrevně či prostřednictvím manželství, vzájemně příbuzní. Při své návštěvě Anglie a Skotska Hugues de Payens získal pro řád peníze a naverboval nové rytíře. V Londýně vybudoval první templářskou kancelář a poblíž Edinburghu nechal založit další. Hugues de Payens vedl jako velmistr řád téměř dvacet let až do své smrti, přičemž pomáhal z templářů vybudovat důležitou a vlivnou vojenskou i finanční mocnost. Zemřel v Palestině roku 1136 a jeho nástupcem ve funkci velmistra se stal Robert z Craonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugues de Payens (1070–1136) byl francouzský rytíř pocházející z oblasti Champagne, byl spoluzakladatelem a prvním velmistrem rytířského řádu templářů. Spolu s opatem svatým Bernardem de Clairvaux Hughes sestavil \"Latinské právo\", kodex chování templářů.", "tgt_summary": "Hugues de Payens or Payns ( 1070 – 24 May 1136) was the co-founder and first Grand Master of the Knights Templar. In association with Bernard of Clairvaux, he created the \"Latin Rule\", the code of behavior for the Order.", "id": 402609} {"src_title": "Tankred Galilejský", "tgt_title": "Tancred, Prince of Galilee", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Tankredovou matkou byla Emma z Hauteville, sestra Bohemunda z Tarentu, a otcem Odo, zvaný „dobrý markýz“. Jeho děd z matčiny strany byl slavný normanský dobyvatel jižní Itálie Robert Guiscard. Měl jednoho mladšího bratra Guillauma. O jeho mládí se takřka nic neví, nicméně se usuzuje, že kromě rodné francouzštiny ještě ovládal řečtinu a arabštinu.", "section_level": 1}, {"title": "První křížová výprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do Konstantinopole.", "content": "Roku 1096 se Tankred spolu se svým strýcem Bohemundem připojil k první křížové výpravě, čímž se stal nejmladším z předních velitelů výpravy. Na výpravu Tankreda následoval jeho mladší bratr, který byl krátce před tím svým strýcem Bohemundem pasován na rytíře, nicméně nehrál na výpravě významnější roli. O Velikonocích roku 1096 se Bohemundova normanská výprava dostala do Konstantinopole k byzantskému císaři Alexiovi. Ten na křižácích požadoval složení lenní přísahy, což především znamenalo zavázek navrátit veškerá byzantská území, která se v té době nacházela pod kontrolou Seldžuků, zpět říši. Bohemund s přísahou souhlasil, avšak Tankred, Richard ze Salerna a několik dalších normanských rytířů odmítlo. Posléze se tajně za noci nechali z Konstantinopole přeplavit na asijskou pevninu.", "section_level": 2}, {"title": "Nikaia a Anatolie.", "content": "Křižáci spolu s byzantskými oddíly následně vytáhli na Nikáiu, jejíž posádka se nakonec po šesti týdnech obléhání vzdala Byzantincům. Protože Byzantinci křižáky do dobytého města vůbec nepustili, ti tak přišli o kořist, kterou by získali drancováním. Křižáci byli pobouřeni tím, jak humánně Byzantinci zacházejí se zajatými Turky a mnozí rytíři začali popírat svou přísahu z Konstantinopole. Císař Alexios proto osobně přijel k Nikáii a křižáky odškodnil ve zlatě. Velmoži na oplátku obnovili svou přísahu a přísahu nakonec složil i Tankred. Vojsko křižáků vytáhlo dále na východ a rozdělilo se na dvě skupiny. První vedl Bohemund z Tarentu a byli v ní zastoupeni všichni normanští a vlámští velmoži, zatímco v druhé byly především oddíly z Francie, Lotrinska a Provence pod velením hraběte Raimonda de Saint-Gilles. 1. července byla první skupina v údolí Dorylaeum přepadena tureckou armádou sultána Kilič Arslana. Turci kolem křižáků kroužili na svých rychlých koních a ostřelovali je šípy, čímž křižáky drželi v šachu. Rytíři museli stát na místě kryti pěšími bojovníky, díky čemuž dokázali tureckým šípům odolávat. Několik rytířů však vyjelo z šiku ven nepříteli vstříc, ale vzápětí byli do jednoho postříleni, mezi nimi byl i Tankredův bratr Guillaume. Když konečně Normanům dorazili na pomoc Francouzi, Provensálci a Lotrinčané, křižáci byli schopni prolomit tureckou obranu a zahnat sultána na útěk. Výprava postupovala dále na východ a během pochodu Kilíkií se Tankred oddělil, s Balduinem z Boulogne v závěsu, od hlavního vojska, aby získal nějakou kořist pro sebe. Tankred, jehož vojsko bylo méně početné – 100 jezdců a 200 kušníků –, ale zato pohyblivější se blížilo k přístavnímu městu Tarsos, rodišti apoštola Pavla. Tarská posádka byla odhodlána město bránit, ale když Turci zjistili i postup silnějšího Balduina, opustili vojáci město a obyvatelé Tankredovi otevřeli brány. Tankred město obsadil, ale když přitáhl Balduin z Boulogne, požadoval vydání města a Tankredovi vyhrožoval otevřenou válkou, jestli mu město neponechá. Tankred tak byl donucen odtáhnout a toto ponížení Balduinovi nikdy nezapomněl. Tankred i Balduin nadále táhli Kilíkií každý sám a cestou osvobozovali místní Armény od selžucké nadvlády. Tankred sám získal pro křižáky jen přístav Alexandretta. Zatímco Balduin postupoval dále na východ do hloubi Kilíkie, Tankred směr hlavního vojska neopustil a nakonec táhl s ním až před Antiochii.", "section_level": 2}, {"title": "Antiochie.", "content": "Tankred se po boku Bohemunda účastnil všech vojenských akcí proti městu. Křižáci před městem strádali hladem a již počátkem roku 1098 mnozí poutníci i rytíři začali dezertovat. V těchto dnech se jednou vypařil i vůdce jedné z lidových křížových výprav Petr Poustevník a rytíř Guillaume de Charpentier, což Tankreda velmi rozzuřilo a jal se dezertéry pronásledovat. Petra a Guillauma pak skutečně objevil a v řetězech je přivedl zpět do tábora, kde Guillauma v zimě nechal celou noc za trest přivázaného před Bohemundovým stanem. Petr takové potupě vystaven nebyl, neboť byl svými náboženskými kázáními příliš důležitý pro udržení morálky bojovníků, nicméně jeho autorita byla silně otřesena a již se mu ji nikdy nepodařilo zcela získat zpět. Křižáci již zatím odrazili útoky dvou muslimských armád přitáhnuvších Antiochii na pomoc. Stále doufali, že se jim podaří město vyhladovět, a tak zatarasili zásobovací trasy na západ od města. Tankredovým Normanům se podařilo dobýt i malou pevnost střežící místní cesty, kde našli množství zásob. Pevnosti se od té doby začalo říkat „Tankredův hrad“. Bohemund poté začal vyjednávat s velitelem jižních hradeb, arménským muslimem jménem Firuz. Ten za úplatu přislíbil vpustit křižáky do města. Firuz dodržel slovo a 3. června tak křižáci vtrhli do města, obyvatele povraždili a město vydrancovali. Následně byli obklíčeni vojskem mosulského atabega, emíra Kerbogy. Když selhalo vyjednávání, křižáci, jimž velel Bohemund z Tarentu, vypochodovali ven z města a jeho armádu v bitvě porazili.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení na Jeruzalém.", "content": "Ke konci roku 1098 křižáci vytáhli dále na Jeruzalém a Tankred byl mezi prvními, zatímco Bohemund zůstal v Antiochii, aby uplatňoval své nároky na město. Při postupu na jih Tankred zastával názor, že byl pochod měl směřovat vnitrozemím, kde nebylo tolik opevněných měst, které by výpravu ohrožovaly. Raimond de Saint-Gilles však jeho názory odmítl s tím, že cesta při pobřeží je schůdnější a jsou tam lepší možnosti zásobování. Tak výprava táhla podél moře. Neúspěšně se pokoušela dobýt Arku, odkud se dále přesunula do Ramly, kterou lstí křižáci obsadili. Bejrút si milost od křižáků vykoupil a Tyros zachoval neutralitu. Tankredovi se se stovkou normanských rytířů podařilo dobýt od arabské posádky Betlém, kde byl následně uvítán místními křesťany. 7. června křižáci oblehli Jeruzalém. Jihozápadně od města, na hoře Sion rozbil obléhací tábor hrabě Raimond z Toulouse a severně od něho měl své ležení Tankred z Hauteville. 15. července provedli křižáci konečný útok na město. Křižáci útočili ze tří stran, z jihu vedl útok Raimond z Toulouse, ze severu Godefroi z Bouillonu – oba měli k dispozici velkou obléhací věž – a Tankred vedl útok ze severozápadu, jeho vojáci měli k dispozici jen žebříky. Tankred se svými vojáky se probil napříč městem a jako první stanul před Šalomounovým chrámem, který hájili arabští vojáci. Tankred jim nabídl ušetření jejich životů, pokud se vzdají. Obránci na to přistoupili a Tankred na znamení ochrany chrámu před ostatními křižáky vyvěsil nad chrámem svou standartu. Vraždění a drancování křižáků neznalo mezí a nakonec ani tito nešťastníci, navzdory Tankredově příslibu ochrany, nezůstali ušetřeni.", "section_level": 2}, {"title": "Války ve Svaté zemi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Askalonu.", "content": "Po skončení křížové výpravy se Tankred odebral do Galileje, kde začal budovat základy svého vlastního panství. Nově zvolený vládce Jeruzaléma Godefroi z Bouillonu mu poslal vzkaz, aby se ihned vrátil do Jeruzaléma, protože velká egyptská armáda postupovala na Jeruzalém a křižáci volali do zbraně, koho mohli. Cestou do Jeruzaléma Tankred spolu s Eustachem z Boulogne zajal egyptské špehy, ze kterých dostali strategické informace o postupujícím vojsku. Tankred s Eustachem dorazili do Ramly, kde se připojili k armádě Roberta Flanderského a kde se zanedlouho sešli i všichni ostatní velmoži. Vojsko tak vyrazilo Egypťanům vstříc a 12. srpna ráno 1099 křižáci přepadli egyptský tábor. Překvapení Egypťané propadli panice, jejich armáda se úplně rozpadla a mnoho vojáků bylo v chaosu křižáky pobito. Tankredovi a vévodovi Robertu z Normandie se podařilo zmocnit se standarty vezíra al-Afdala, který vojsku velel, i dalšího vezírova majetku: Křižáci zvítězili a zabezpečili tak nové Jeruzalémské království proti dalšímu protiútoku muslimů. Po bitvě u Askalonu křižáci oblehli město, ale rozhořel se spor mezi Raimondem de Saint-Gilles a Godefroiem z Bouillonu o to, komu město připadne. Hádka znechutila ostatní vůdce křižáků a nakonec Raimond, Robert II. Normandský, Robert II. Flanderský i Eustach III. z Boulogne obléhání přerušili a odtáhli pryč. Tankred s Godefroiem před Askalonem zůstal, ale i tak jejich síla nestačila k dobytí pevnosti a museli obléhání zanechat.", "section_level": 2}, {"title": "Kníže z Galileje a války na severu.", "content": "Tankred se poté pustil do dobývání a budování vlastního panství; 27. července obsadil Nábulus a 7. srpna Ramlu. Někdy v druhé polovině srpna 1099 vytáhl v čele osmdesáti Normanů do severní Palestiny, kde obsadil městečko Bejt Šean; mnozí historikové se dříve domnívali, že Tankred dobyl také Tiberiadu na břehu Galilejského jezera, avšak pravděpodobněji se tak nestalo a Godefroy z Bouillonu mu později svěřil v Tiberiadě pouze úřad kastelána. Do Levanty poté dorazil nový papežský legát Daimbert z Pisy, který na Vánoce roku 1099 spolu s dalšími křižáckými vládci, Bohemundem z Tarentu a Balduinem z Boulogne, dorazil do Jeruzaléma. I Tankred se dostavil a všichni, až na Balduina z Boulogne, složili Daimbertovi, který se nyní stal jeruzalémským patriarchou, lenní hold. Daimbert jim na oplátku potvrdil jejich tituly, které si ve Svaté zemi vydobyli. Tankred získal titul \"knížete z Galileje\", avšak i přes takto nezávislý titul zůstal leníkem jeruzalémského vládce, \"Ochránce Bozího Hrobu\", Godefroye z Bouillonu. Od té chvíle se Tankred plně pustil do rozšiřování svého Galilejského knížectví. Nicméně oblast na východ od Galilejského jezera se křižácké moci stavěla na odpor. Na jaře roku 1100 vpadl do Zajordánska, kam mu přišel na pomoc z Jeruzaléma Godefroy, a které si s Godefroyovou pomocí podrobil. Godefroy rovněž dobyl i přístav Haifa, nicméně se zdráhal udělit ji v léno Tankredovi z obavy, že s přístavem v rukách by příliš vzrostla Normanova moc. Haifu proto získal provensálský rytíř Galdemar Carpentel, leník Raimonda z Toulouse. Po Godefroyově smrti 18. července 1100 Tankred na Haifu vznesl znovu nárok a vytáhl proti ní. Tankredův nárok pak podpořil i jeruzalémský patriarcha Daimbert z Pisy. Když na trůn však dosedl nový jeruzalémský vládce Balduin z Boulogne, tak Godefroyovo někdejší rozhodnutí potvrdil a proti Tankredovi poslal armádu pod velením Huga z Falkenbergu a biskupa Roberta z Ramly, nicméně Tankredovi Normani je 20. října 1100 dokázali odrazit. Během Vánoc a počátku roku 1101 s Tankredem vyjednával král Balduin i královská rada a Tankreda nakonec přiměli od nároků na Haifu ustoupit. Téhož roku byl Turky zajat Bohemund z Tarentu. Tankred, jako jeho nejbližší příbuzný, se proto ujal regentství v Antiochii, zatímco Galileu svěřil Huguesu de Saint-Omer. Do Antiochie přivedl i svou elitní normanskou rytířskou jízdu. Jeho protibyzantská politika vyústila v útok proti několika byzantským pevnostem v Kilíkii, které se Normanům podařilo obsadit, ale když se roku 1101 pokusil vzít útokem byzantskou Latakii, byl odražen provensálskými rytíři Raimonda z Toulouse, kteří město chránili. Téhož roku se křižácká skupina v čele s Raimondem z Toulouse pokusila v Anatolii osvobodit Tankredova strýce ze zajetí. Výprava však nebyla úspěšná a když se Raimond vracel na východ, byl v přístavu Tarsos Tankredovými Normany zatčen a uvězněn v Antiochii. Tankred Raimonda obvinil ze zrady křesťanství a neúspěch v Anatolii, ale na nátlak církve nakonec roku 1102 musel Raimonda propustit. Raimonda ale Tankred donutil, aby své síly stáhnul z Latakie a dále se nepletl do záležitostí Antiochijského knížectví. Na jaře roku 1102 pak armáda z Antiochie Latakii napadla a po ročním obléhání, i s pomocí janovského námořnictva město kapitulovalo. Dobytí byzantských držav vyvolalo ostrou reakci byzantského císaře, který si oficiálně stěžoval jeruzalémskému králi na chování jeho vazala. Ale Tankred jasně dával najevo, že se nehodlá ohlížet ani na císaře v Konstantinopoli, ani na krále v Jeruzalémě a na protest začal podporovat sesazeného patriarchu Daimberta, který byl králem Balduinem z Jeruzaléma vyhnán. Tanked poté svou pozornost své expanzivní politiky zaměřil na svého křižáckého souseda, Edesské hrabství, za což sklidil další nevoli ze strany jeruzalémského krále. Po dvouletém zajetí byl ze zajetí propuštěn Bohemund z Tarentu. Na jeho výkupné se složili nejen křižáci z Palestiny, ale také Normané ze Sicílie, zatímco Tankred nedal vůbec nic. Roku 1104 Bohemund, Tankred spolu s Balduinem Le Bourg, hrabětem z Edessy, zaútočili na muslimskou pevnost Harran. Křižáci však v bitvě u Harranu utrpěli těžkou porážku a Bohemund s Tankredem vyvázli jen se šesti spolubojovníky. Balduin Le Bourg byl ale muslimy zajat. Mosulský sultán Jekermich, který držel Balduina v zajetí, Bohemundovi s Tankredem nabídl, že jej výměnou za jednou svou konkubínu, která se nacházela v Bohemundově zajetí, propustí. Tankred Jekermichovi, po poradě se svým strýcem, vzkázal, ať si Balduina nechá, ale konkubína mu bude vydána za 15 000 zlatých dinárů. Do Edessy pak Bohemund jako regenta dosadil Tankreda, kterému se hrabství podařilo ubránit proti dalšímu vojenskému vpádu Turků a rovněž posílit pozice křesťanů.", "section_level": 2}, {"title": "Regent Antiochie.", "content": "Ztrátou vojska u Harranu bylo Antiochijské knížectví velmi oslabené. Navíc byzantský císař Alexios, který si na Antiochii činil silné nároky, táhl na východ v čele své silné armády, aby získal zpět svá anatolská teritoria včetně Antiochie. Bohemund mu Antiochii vydat nemínil a viděl jedinou možnost – vrátit se do Evropy pro posily. Lstí se mu podařilo v rakvi proklouznout přes blokádu byzantského námořnictva a dostat se až do Itálie, Tankreda prozatím zanechal v Antiochii, aby vzdoroval Byzantincům. Císař, který se pravdu o Bohemundově „smrti“ rychle dozvěděl, nechal Antiochii být, uzavřel příměří se sultánem Kilič Arslanem a vrátil se rychle na západ, kde byla Byzanc mnohem zranitelnější a odkud mohl v blízké budoucnosti čekat útok nové Bohemundovy armády. Tankred zatím chopil moc v Antiochii do svých rukou, zkonsolidoval armádu a roku 1105 v bitvě u Artahu porazil sultána Ridvána z Aleppa a příštího roku na muslimských emírech dobyl město Apamea. Tím pro křižáky znovu dobyl některá území na východ od řeky Orontes. Podle arabského kronikáře Usámy bin Munkíze se po bitvě u Arty vládci Antiochie a nedalekého muslimského města Šajzar na znamení přátelství vzájemně obdarovali. Vládnoucí rodina ze Šajzaru Tankredovi darem dala koně. Tankredovi koně přivedl kurdský mladík jménem Hasanun. Tankred si chlapce oblíbil a slíbil mu, že pokud by jeho křižáci Hasanuna někdy zajali, bude mu darována svoboda. Nicméně Tankred byl kruté a věrolomné povahy. Když se ten samý mladík následujícího roku skutečně nějak dostal do Tankredova zajetí, regent Antiochie zrušil svůj slib, nechal muže uvěznit a krutě mučit, při němž věznitelé mladíkovi vypíchli pravé oko. Roku 1107 v Evropě konečně Bohemund postavil armádu a zaútočil ze západu proti Byzantké říši. Zatímco se Byzantinci museli soustředit na Bohemunda, Tankred zaútočil z východu na byzantská teritoria v Kilíkii a obsadil některá města. Zatímco se Normani zaměstnali válkou proti Byzanci, byl roku 1108 ze zajetí konečně propuštěn Balduin Le Bourg, který začal požadovat nazpět vládu v Edesse. Tu však spravoval Tankred a jeho emisar Richard ze Salerna a ti dali jasně najevo, že se Edesského hrabství nemíní vzdát. Balduin musel bojovat a nakonec v krátké válce uspěl. Tankred tak musel svůj vliv omezit jen na antiochijská území. V létě téhož roku byl Bohemund, který se na Balkáně nacházel v zoufalé situaci, donucen ke kapitulaci. Spolu s císařem Alexiem podepsal devolskou smlouvu, kterou se zavazoval, jako antiochijský kníže, být vazalem byzantského císaře. Tankred však podobnou dohodu akceptovat odmítl, stejně jako odmítal být vazalem jeruzalémského krále. Odmítnutí devolské smlouvy demonstroval ještě roku 1108, kdy napadl Laodikeu. Vzhledem k tomu, že Bohemund se do Antiochie již nikdy nevrátil, zůstal Tankred regentem Antiochijského knížectví, a to i po Bohemundově smrti roku 1111 – ve jménu jeho malého syna Bohemunda II. Roku 1108 byl zajat a popraven Gervaise de Bazoches, galilejský kníže, nástupce Huguese de Saint-Omer. Jeruzalémský král Balduina na jeho místo dosadil svého spřísežence Joscelina z Courtenay, zatímco Tankred se proti tomu ohradil a knížectví žádal zpět. Roku 1110 Tankred získal kontrolu nad hradem Krak des Chevaliers, který se později stal největší křižáckou pevností ve Svaté zemi. Během roku 1112 bezdětný Tankred zemřel na tyfus. Byl ženatý s francouzskou princeznou Cecílií.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Soudobý francouzský kronikář Raoul z Caen je autorem kroniky \"Gesta Tancredi in expeditione Hierosolymitana\", napsanou na objednávku Tankreda, kde kronikář vykresluje dějiny ve prospěch Normanů a jejich politických zájmů. Postava rytíře Tankreda vystupuje ve slavné básni Torquata Tassa \"Osvobozený Jeruzalém\". Tankred je zde vykreslen jako rytířský ideál hrdiny, který se zamiluje do pohanské dívky-válečnice Clorindy. Do Tankreda se naopak zamiluje princezna Erminia z Antiochie. Tassovy verše byly zhudebněny Claudiem Monteverdim v operní scéně \"Zápas Tancreda a Clorindy (italsky )\". Gioacchino Rossini a libretista Gaetano Rossi, roku 1813 na základě Voltairovy hry \"Tancrède\" z roku 1759, složili operu \"Tancredi\", heroické melodrama. Tankred se objevuje i v jedné scéně hry \"Tragédie člověka\", kterou sepsal Imre Madách a také díle Toma Harpera \"Obléhání nebes\", kde je vykreslen jako záporná psychopatická postava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tankred Galilejský (ve starší literatuře psáno \"Tankréd\"; francouzsky , latinsky ; dále možno \"Tankred z Tiberiady\" či \"Tankred z Antiochie\", pro možnost záměny méně přesně také \"Tankred z Hauteville\"; asi 1072 – 5. nebo 12. prosinec 1112) byl italo-normanský válečník a jeden z vůdců první křížové výpravy. Byl synovcem a na výpravě nejbližším člověkem knížete Bohemunda z Tarentu a podobně jako on, i Tankred se ke křížové výpravě připojil ze zištných důvodů. Při postupu křižáků Kilíkií se oddělil od hlavního vojska, společně s hrabětem Balduinem z Boulogne, který rovněž toužil po vlastním panství. Ale jejich společné tažení nemělo dlouhého trvání a spor o dobyté město Tarsos jejich cesty rozdělil. Zatímco Balduinovi se nakonec podařilo vytvořit na Eufratu své vlastní hrabství, Tankred se znovu připojil k hlavnímu vojsku, se kterým vytrval až do finálního obléhání Jeruzaléma. Po skončení křížové výpravy si Tankred ve Svaté zemi vydobyl své vlastní Galilejské knížectví. Když byl Tankredův strýc Bohemund zajat, ujal se Tankred regentské vlády v Antiochijském knížectví. Po Bohemundově propuštění zůstal Tankred v Antiochii. Když proti Antiochii vytáhl byzantský císař Alexios I., Bohemund se vrátil zpět do jižní Itálie a Tankred se tak znovu stal antiochijským regentem. Po Bohemundově smrti roku 1111 Tankred krátce vládl za jeho nezletilého syna Bohemunda II. až do své smrti roku 1112.", "tgt_summary": "Tancred (1075 – December 5 or December 12, 1112) was an Italo-Norman leader of the First Crusade who later became Prince of Galilee and regent of the Principality of Antioch. Tancred came from the house of Hauteville and had a great-grandfather with the same name.", "id": 114794} {"src_title": "Irena Bernášková", "tgt_title": "Irena Bernášková", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodila se v Praze jako prostřední ze tří dcer grafika a malíře Vojtěcha Preissiga. Ten s celou rodinou v době první světové války odešel do USA, kde Preissigovi žili v Bostonu. Do Československa se Irena vrátila se svými dvěma sestrami roku 1921. V roce 1925 se v Praze vdala za svého bratrance Eduarda Bernáška. Rodiče s tímto sňatkem nesouhlasili a otec s Irenou dokonce na čtyři roky přerušil veškeré kontakty. Manželé se usadili ve vile na Spořilově. Při mobilizaci v období Mnichovské krize se Bernášková dobrovolně přihlásila jako sestra Červeného kříže a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí.", "section_level": 1}, {"title": "V odboji.", "content": "Po obsazení Československa německými vojsky nejdříve kolportovala letáky, brzy začala spolupracovat také se svým otcem na vydávání ilegálního časopisu V boj. Také převáděla ohrožené lidi na Slovensko. Ačkoliv po ní pátralo gestapo, dlouho unikala zatčení a dále pokračovala ve vydávání časopisu. Zatčena byla 21. září 1940 v pražské ulici Na Poříčí s falešnými doklady. Svou statečností při výsleších, kdy veškerou vinu vzala na sebe, zachránila řadu dalších spolupracovníků odboje. Přesto byla zatčena její nejbližší rodina - její manžel zemřel v koncentračním táboře Buchenwald, otec v koncentračním táboře v Dachau. Irena Bernášková pak byla odsouzena německým soudem k trestu smrti (jako první Češka) a popravena gilotinou koncem srpna 1942 v Berlíně. Irena Bernášková byla vyznamenána roku 1998 prezidentem Václavem Havlem in memoriam medailí Za hrdinství.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní deska V. Preissig a I. Bernášková.", "content": "Pamětní deska je umístěna na domě na adrese: Jihovýchodní VIII 944/11, 141 00 Praha – Záběhlice. Za protektorátu se ulice jmenovala Südoststrasse VIII. a bydlel zde Vojtěch Preissig. V jeho bytě se připravovala k vydání a od konce roku 1939 se zde i vydávala - od čísla 28 - \"spořilovská\" varianta ilegálního časopisu V boj. Deska sestává z centrálního horního nápisu: VOJTĚCH PREISSIG A JEHO DCERA IRENA \"PANÍ INKA\". Pod ním se nachází reliéf dvou tváří z profilu; oba hledí směrem doprava. Blíže k pozorovateli je reliéf V. Preissiga, za ním v pozadí pak reliéf jeho dcery I. Bernáškové. Podél levého svislého okraje reliéfu jsou uvedeny informace o Vojtěchu Preissigovi: Podél pravé svislé hrany centrálního reliéfu jsou údaje o jeho dceři Ireně Bernáškové:", "section_level": 1}], "src_summary": "Irena „Inka“ Bernášková (7. únor 1904 Praha – 26. srpen 1942 Berlín) byla česká novinářka a odbojářka, která za druhé světové války položila svůj život v boji proti německé okupaci.", "tgt_summary": "Irena \"Inka\" Bernášková (7 February 1904 – 26 August 1942) was a Czechoslovak journalist and resistance member who was active in the fight against the German occupation during World War II. She was the first Czech woman sentenced to death and executed by Nazis.", "id": 2179811} {"src_title": "Fridrich August III. Saský", "tgt_title": "Frederick Augustus III of Saxony", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Fridrich August III. Saský se narodil jako čtvrté dítě a první syn pozdějšího saského krále Jiřího I. (1832 – 1904) a jeho manželky Marie Anny Portugalské (1843 – 1884), dcery portugalské královny Marie II. Jeho dvě nejstarší sestry zemřely ještě jako nemluvňata.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Fridrich August sloužil v královské saské armádě, do níž vstoupil v roce 1877, ve svých 12 letech. Vzhledem ke svému původu rychle postupoval vpřed – 1883 první poručík, 1887 kapitán, 1889 major, 1891 podplukovník, 1892 plukovník, 1894 generálmajor, 1898 generálporučík. Na tomto postu již byl jmenován velitelem XII. (1. královského saského) sboru a na něm setrval do podzimu roku 1904, kdy se stal saským králem. Jeho nástupem na saský trůn se jeho vojenská kariéra skončila, přesto byl (jako poslední saský generál, který tento titul obdržel) 9. září roku 1912 jmenován polním maršálem.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "19. června roku 1902 se po smrti svého strýce Alberta Saského stal korunním princem a 15. října roku 1904 po smrti svého otce Jiřího I. ve svých 39 letech usedl na saský trůn. Jako král se snažil udržet rovnováhu mezi tradicí a pokrokem. Za jeho vlády vypukla 1. světová válka, jež předznamenala i konec jeho panování: 13. listopadu roku 1918 byla monarchie po porážce Německého císařství v první světové válce nahrazena republikou a král byl přinucen k abdikaci. Po abdikaci se Fridrich August usadil na zámku Sybillenort ve Szczodre v Dolním Slezsku v dnešním Polsku, kde 18. února roku 1932 zemřel. Pochován byl po okázalé pohřební ceremonii se státními poctami v Katedrále Nejsvětější Trojice v Drážďanech.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "21. listopadu roku 1891 se ve Vídni oženil s princeznou Luisou Toskánskou, dcerou toskánského velkovévody Ferdinanda IV. a jeho manželky Alicie Bourbonsko-Parmské (1849-1935). Z jejich manželství se narodilo sedm dětí: Manželství bylo rozvedeno v roce 1903 poté, co Luisa v prosinci roku 1902 utekla, jsouc po sedmé těhotná s jejich posledním dítětem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fridrich August III. německy \"Friedrich August Johann Ludwig Karl Gustav Gregor Philipp von Sachsen\" (25. května 1865 v Drážďanech – 18. února 1932 v Sibyllenortu, nyní Szczodre ve Slezsku v dnešním Polsku) byl v letech 1904 až 1918 poslední král Saského království z rodu Wettinů.", "tgt_summary": "Frederick Augustus III (; 25 May 1865 – 18 February 1932) was the last King of Saxony (1904–1918) and a member of the House of Wettin. Born in Dresden, Frederick Augustus was the eldest son of King George of Saxony and his wife, Maria Anna of Portugal. Frederick Augustus served in the Royal Saxon Army before becoming king, and later was promoted to \"Generalfeldmarschall\". Though well-loved by his subjects, he voluntarily abdicated as king on 13 November 1918, after the defeat of the German Empire in World War I. He died in Sibyllenort (now Szczodre) in Lower Silesia and was buried in Dresden.", "id": 1157068} {"src_title": "Bitva u Cambrai", "tgt_title": "Battle of Cambrai (1917)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Němci byli i za cenu milionů životů postupně zatlačováni, ale ještě ovládali část Francie a skoro celou Belgii. Avšak krvavé bitvy a neustále odvody do armády začaly deptat společnost všech zúčastněných národů. Rusko zmítané nepokoji muselo nakonec přestat válčit. Německá a francouzská armáda se začínala bouřit, jediná britská armáda byla ještě relativně v klidu, i když malé revolty byly i zde. Pro spojence tu ale byla naděje. USA se postupně přibližovaly ke spojencům a dalo se očekávat, že se zapojí do války. Na druhé straně mohlo Německo po uzavření míru s Ruskem přesunout mnoho vojáků z východní fronty.", "section_level": 1}, {"title": "Nová taktika.", "content": "1. světová válka, doposud nejkrvavější konflikt v dějinách, už stál mnoho životů. Žádná z bitev (ať to byla bitva na Sommě nebo u Verdunu) nepřinesla žádné straně výhodu či nějaký větší úspěch. Vzhledem k tomu, že staré metody nedokázaly vyhrávat bitvy, začaly se rozvíjet nové taktické postupy. Spojenci začali používat nový stroj, který jim měl pomoci - tank. Ovšem tyto tanky byly poruchové a často zapadaly do bláta. Jejich hlavní účinek byl ze začátku pouze psychický, protože pro Němce, kteří viděli tank po prvé, to byl velký šok a dávali se na útěk. Jakmile si však na tanky zvykli, přestali se jich bát a ničili je. V létě 1917 byl vyvinut dokonalejší typ Mark IV a ve třetí bitvě u Ypres jich bylo nasazeno 190, i když očekávání nesplnily. Němci v obrněné vozy moc nevěřili a začali používat takzvané úderné jednotky (Sturmtruppen). Tyto jednotky byly vybavené nejlepším vybavením a také skvěle vycvičené. Měly míjet opevněná střediska obrany, využívat krytí a operovat po malých, napůl samostatných jednotkách. Měly postupovat místy nejmenšího odporu, ale především měly neustále postupovat kupředu. Jejich vybavení bylo velice moderní, používaly kulomety a samopaly značky Bergmann, plamenomety, protitankové granáty a minomety. Obě strany věřily, že jim tyto nové postupy zajistí vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava na bitvu.", "content": "Vlastní útok byl původně zamýšlen jako dělostřelecký přepad s tím, že hlavním účelem bojového vystoupení tanků bude likvidace drátěných zátarasů, což ušetří dělostřelectvo. Pokud se měl celkový záměr uskutečnit, úkolem klasické kavalerie bylo tento celkový úspěch dále rozvíjet do hloubky. Ať tomu bylo tak či onak, velitelé tanků měli nejlepší vůli prokázat své kvality. Ve snaze dosáhnout největšího možného překvapení se generál Byng, velitel britské 3. armády, rozhodl vynechat obvyklou dělostřeleckou přípravu; vojáci měli být kryti dělostřeleckou přehradní palbou a útok se uskutečnil ráno pod závojem mlhy.", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na obě armády.", "content": "Britská armáda, jak už bylo řečeno, trpěla nejméně vzpourami a revoltami. Britští vojáci velice věřili v tanky a doufali, že jim tento nový stroj usnadní jejich strasti a pomůže vyhrát válku. Většina britských vojáků už byli veteráni a moc dobře věděli co je čeká a jak se mají při boji chovat. Měli větší počet vojáků a jako vždy skvělé vybavení (italský samopal Beretta, americkou auto-pušku Winchester M17, plynové masky atj. Také věřili, že nová taktika přinese méně ztrát na životech. Německá armáda se začala už pomalu bouřit a neměla chuť stále bojovat a trpět tak velkými ztrátami. Němečtí generálové ale zavedli nový druh jednotek, takzvané úderné jednotky. Tyto jednotky se považovaly za elitu německé armády a zvyšovaly morálku mužů. Tato taktika se ukázala jako velice účinná a spojenci si ze začátku nevěděli rady s tímto druhem boje (viz výše). Můžeme tedy říct, že německý voják byl už velice znechucen válkou, ale nová taktika mu dávala naději na vítězství a rozhodně se nehodlal vzdát.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Britští vojáci a tanky zaútočili ráno pod závojem mlhy bez nějaké větší dělostřelecké přípravy. Němečtí vojáci byli překvapeni a vyděšeni. Při pohledu na tanky se dávali na hromadný útěk a opouštěli své zákopy bez boje, a Britům se tak podařilo díky tankům prorazit německou obranou linii za pouhých deset hodin a postoupili o osm kilometrů.Tanky postupovaly ve trojicích. První prolamoval zátarasy a pak se zastavil před nepřátelským zákopem, aby kulometnou palbou kryl postup ostatních. Druhý tank pak shodil na zákop svazek hatí a zároveň do něho spustil palbu z kulometu. Třetí tank po hatích přejel první zákop a shodil svůj svazek hatí na pomocný zákop a rovněž do něho namířil svou kulometnou palbu. Tímto způsobem tanky přejížděly zákopy a zároveň je čistily od nepřítele. Avšak u Flesquiéres měli němečtí dělostřelci pevné nervy a podařilo se jim zneškodnit sedm britských tanků, dříve než mohly přejet zákopy. Čeho všeho tanky skutečně dosáhly? Bylo známo, že německé pozice u Cambrai měly slabší první obranou linii, což byl důvod, proč si Britové zvolili pro svůj útok právě tento úsek. Britské dělostřelectvo si snadno poradilo se 34 děly, které zde měli Němci k dispozici. Němci ovšem svou obranu rozčlenili do hloubky s tím, že měli v pohotovosti zálohy připravené zasáhnout do protiútoku. Když se pak postup britských tanků v závěru jejich prvního útoku zpomalil, Němci soustředili své zálohy, aby Britům znemožnili další územní zisky. Ačkoliv se potom tanky zastavily a uvízly na místě, Britům se podařilo pokračovat v útoku až do 28. listopadu, kdy vzali do zajetí asi deset tisíc německých vojáků a ukořistili 200 děl.", "section_level": 1}, {"title": "Německý protiútok.", "content": "Spojenci se těšili ze svého úspěchu jen krátce. Již 30. listopadu zahájili Němci velkou protiofenzivu pokrývající v podstatě celé území, které předtím Britové dobyli tankovým útokem. Od roku 1916 Němci chápali, že se musí snažit vyvíjet novou taktiku. Jednou z jejích součástí byla pružnost v obraně, což znamenalo, že vojáci byli vedeni k tomu, aby opustili starý způsob \"vydržet na místě nebo padnout\", ale aby se naopak snažili o pohyb, třeba i v podobě ústupu před spojeneckým útokem, zatímco německá kulometná hnízda vytvoří síť, která se pro spojenecké vojáky stane pastí. Spojenecký postup tak byl kulometnou palbou otupován, přičemž nejzkušenější německé jednotky a většina dělostřelectva zůstávaly v záloze jako hlavní síla k provedení protiútoku. Tento pružný přístup se pak ještě rozšířil o rozvoj taktiky úderných skupin. Spojenečtí vojáci, vyčerpaní úsilím, které museli vyvíjet při odrážení trvalé německé protiofenzivy, měli chvílemi již tak málo sil, že kolísali. Německá dělostřelecká palba byla tak agresivní a vražedná, že se spojenci museli stáhnout.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledek bitvy.", "content": "Na konci německého protiútoku 6. prosince již měly obě strany ztráty asi 45 000 mužů, takže na tom oba protivníci byli znovu stejně jako před bitvou. Neúspěchy u Ypres a Cambrai se zasloužily o pochmurnou náladu ve spojeneckém štábu, který vyvíjel maximální úsilí o zavedení nové metody vedení válečné činnosti, s jejíž pomocí by se překonal mrtvý bod na frontě. Krátký triumf s nasazením tanků u Cambrai posloužil spíše úspěchu propagandy než skutečnému strategickému zisku. Je pozoruhodné, že spojenecké velení se navzdory svému nadšení pro tanky už nepokusilo v roce 1918 tuto zbraň do hromadného útoku znovu nasadit. Čas tanků měl teprve přijít. Avšak doba úderných jednotek již nastala a německé velitele jejich úspěchy při protiútoku u Cambrai velice povzbuzovaly v domněnce, že jejich nová taktika byla dovedena k takové dokonalosti, že si mohou dovolit riziko velké ofenzivy.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "1. B. H. Liddell Hart, \"Historie První Světové Války\", Pan Books, 1972: 337", "section_level": 1}], "src_summary": "Když Britové vůbec poprvé nasadili tanky podporované pěchotou (úplně poprvé byly nasazeny v bitvě na Sommě 15. září 1916) šlo v podstatě o výmluvnou ukázku nástupu nové taktiky. Zdálo se, že dosáhnou očekávaného vítězství, ale německé protiútoky, vedené údernými oddíly, odhalily nové účinné ostří způsobu německého vedené boje na západní frontě, což hrozilo dalším prodloužením této nesmírně ničivé války. Za klíč k bojovým úspěchům v první světové válce se začala považovat kvantita nikoliv kvalita. Předvedl to již Brusilov na východní frontě a britská vítězství na počátku roku 1917 tuto skutečnost jen potvrdila. Avšak Liddel Hart, jeden z prvních uznávaných odborníku na boje pancéřových jednotek, se o bitvě u Cambrai vyjádřil: „Zde dokázalo nasazení 378 tanků a asi 4000 tankistů asistujících pouhým šesti divizím pěchoty za cenu asi pětitisícových ztrát dosáhnout větší územní zisk a způsobit nepříteli větší otřes, než co se u Ypres podařilo několika tuctům divizí za tři měsíce se ztrátami 400 000 mužů.“", "tgt_summary": "The Battle of Cambrai (Battle of Cambrai, 1917, First Battle of Cambrai and Schlacht von Cambrai) was a British attack followed by the biggest German counter-attack against the British Expeditionary Force (BEF) since 1914, in the First World War. The town of Cambrai, in the département of Nord, was an important supply point for the German (known to the British as the Hindenburg Line) and capture of the town and the nearby Bourlon Ridge would threaten the rear of the German line to the north. Major General Henry Tudor, Commander, Royal Artillery (CRA) of the 9th (Scottish) Division, advocated the use of new artillery-infantry techniques on his sector of the front. During preparations, J. F. C. Fuller, a staff officer with the Tank Corps, looked for places to use tanks for raids. General Julian Byng, commander of the British Third Army, decided to combine both plans. The French and British armies had used tanks in mass earlier in 1917, although to considerably less effect. After a big British success on the first day, mechanical unreliability, German artillery and infantry defences exposed the frailties of the Mark IV tank. On the second day, only about half of the tanks were operational and British progress was limited. In the History of the Great War, the British official historian, Wilfrid Miles, and modern scholars do not place exclusive credit for the first day on tanks but discuss the concurrent evolution of artillery, infantry and tank methods. Numerous developments since 1915 matured at Cambrai, such as predicted artillery fire, sound ranging, infantry infiltration tactics, infantry-tank co-ordination and close air support. The techniques of industrial warfare continued to develop and played a vital part during the Hundred Days Offensive in 1918, along with replacement of the Mark IV tank with improved types. The rapid reinforcement and defence of Bourlon Ridge by the Germans, as well as their subsequent counter-strike, were also notable achievements, which gave the Germans hope that an offensive strategy could end the war before American mobilisation became overwhelming.", "id": 531177} {"src_title": "Giotto (sonda)", "tgt_title": "Giotto (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Vybavení sondy.", "content": "Vzorem pro stavbu sondy byla evropská družice řady GEOS. Konstrukčně však byla upravena. Přístroje byly umístěny na kruhovém nosném rámu. Výška sondy byla 2,85 metru a průměr 1,87 m. Sonda byla vybavena ochranným štítem (tzv. Whippleho štítem) proti kometárnímu prachu. Štít nebyl tvořen jednolitou vrstvou materiálu, ale několika tenkými štíty, poskládanými za sebou. Konkrétně se jednalo o 1 mm silný hliníkový a 12 mm silný kevlarový štít.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Halleyova kometa.", "content": "Sonda 14. března 1986 v 00:03:02 UTC prolétla ve vzdálenosti pouhých 596 kilometrů od jádra komety, avšak v nestabilizované poloze, která neumožnila získání vědeckých dat. Dvě sekundy před maximálním přiblížením byla většina přístrojů vyřazena nebo poškozena zásahem prachové částice s hmotností asi 0,1 g. Na čas bylo také přerušené radiové spojení. Systémy Giotto se naštěstí z nárazu vzpamatovaly a přibližně půl hodiny po srážce se podařilo obnovit orientaci a komunikaci. Přístroje pokračovaly ve vědeckém měření a 49 minut po těsném průletu byl zaznamenán poslední dopad prachové částice. Sonda pořídila mj. 2112 unikátních snímků jádra komety. Dne 2. dubna 1986 byla sonda Giotto uvedena do stavu hibernace a její výzkum na čas skončil.", "section_level": 2}, {"title": "Kometa Grigg-Skjellerup.", "content": "Giotto byla reaktivována 14. února 1990. Test systémů proběhl v pořádku a řídící středisko rozhodlo o prodloužení mise výzkumem další komety. Z několika objektů (26P/Grigg-Skjellerup, 103P/Hartley, 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák, 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková) byla jako cíl vybrána krátkoperiodická kometa Grigg-Skjellerup. Sonda vykonala gravitační průlet kolem Země a v červenci 1990 byla opět uvedena do hibernace. Probuzena byla 8. května 1992. První částice pocházejících z komety Grigg-Skjellerup byly detekovány ve vzdálenosti 440 000 kilometrů od jádra (téměř 20x blíže než u Halleyovy komety). K největšímu přiblížení došlo 10. července 1992 v 15:30:43 UT. To sonda prolétla ve vzdálenosti pouhých 200 kilometrů od komety (některé zdroje tvrdí 100 kilometrů).", "section_level": 2}, {"title": "Konec mise.", "content": "Dne 23. července 1992 byla mise oficiálně ukončena. Sonda je v současnosti na heliocentrické oběžné dráze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Giotto je kosmická sonda organizace ESA, určená na výzkum Halleyovy komety, během své prodloužené mise však také zkoumala kometu Grigg-Skjellerup. Své jméno dostala po italském malíři a architektu Giottu di Bondonemu, který žil na přelomu 13. a 14. století.", "tgt_summary": "Giotto was a European robotic spacecraft mission from the European Space Agency. The spacecraft flew by and studied Halley's Comet and in doing so became the first spacecraft to make close up observations of a comet. On 13 March 1986, the spacecraft succeeded in approaching Halley's nucleus at a distance of 596 kilometers. It was named after the Early Italian Renaissance painter Giotto di Bondone. He had observed Halley's Comet in 1301 and was inspired to depict it as the star of Bethlehem in his painting \"Adoration of the Magi\".", "id": 1219105} {"src_title": "Markéta Antiochijská", "tgt_title": "Margaret the Virgin", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy pocházela z Antiochie Pisidské, asi 150 km na sever od dnešní Antalye (Anatolie) v Turecku, ve starověku významném městě, kde byla židovská a brzy i křesťanská obec (viz Skutky apoštolů 13). Markétin otec byl pohanský kněz, matka jí brzy zemřela. Markéta se stala křesťankou, ale protože byla velmi krásná, vyhlédl si ji místní prefekt Olibrius a když ho odmítla, obvinil ji a nechal mučit jako křesťanku. Ve vězení se jí zjevil satan v podobě draka a pozřel ji, ona však nad ním zvítězila skrze Kříž (zápas světice s drakem zobrazil Raffael Santi). Když odolala ještě dalšímu mučení hřebeny, utopením a ohněm, byla nakonec sťata.", "section_level": 1}, {"title": "Uctívání.", "content": "Úcta krásné mučednice Markéty je na východě doložena od 7. století. Roku 908 byly její ostatky přeneseny do Itálie a na západě se kult rozšířil ve vrcholném středověku. Zobrazuje se nejčastěji s drakem, například na oltářním obraze Mistra Třeboňského. S drakem se zobrazuje také svatá Marta, ta však má navíc kropáč, kterým se odliší. Svatá Markéta mívá často na hlavě korunu, v ruce knihu, palmu, kříž nebo hůl s křížem. V levé ruce někdy drží na řetěze uvázaného draka. U nohou světice bývají zobrazeny mučící nástroje, jimiž pro víru trápena byla, totiž hřeben nebo pochodeň (katané ji drásali železnými hřebeny a pak pálili pochodněmi). Dalším atributem bývají perly (margarites řec. perla). Markéta se díky šťastnému vyjití z draka uctívala jako patronka těhotných žen a její jméno bylo velmi časté i v panovnických rodinách. Je patronkou sedláků, panen, kojných; pomáhá při těžkém porodu, neplodnosti, nemocech obličeje a při poraněních; je pomocnicí v nouzi. Náleží též do sboru čtrnácti svatých pomocníků a je zařazena mezi tzv. Quattuor Virgines Capitales [čtyři panny hlavní, vynikající], kam kromě ní patří ještě svatá Barbora, svatá Dorota a svatá Kateřina Alexandrijská; bývají často zobrazovány společně. Svatá Jana z Arku se často modlila ke svaté Markétě a ta s ní rozmlouvala.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta v českých zemích.", "content": "Svatá Markéta byla uctívána od středověku, král Přemysl Otakar II. dostal na památku svého vítězství nad Uhry v bitvě u Kressenbrunnu v den před svátkem svaté Markéty (12. července 1260) od papeže Alexandra IV. rameno, zub a dvě částky z lebky této svaté mučednice a rozdělil je mezi různé svatyně, do baziliky Svatého Víta na Pražském hradě, do klášterních kostelů ve Zlaté Koruně a v Plasích, a v katedrále sv. Václava v Olomouci. V roce 1262 bylo v Čechách veliké sucho a odtud hrozil hlad. Pražský biskup Jan III. z Dražic nařídil na vyprošení Boží pomoci kající průvod z Prahy do benediktinského kláštera v Břevnově; v tomto průvodu bylo neseno rameno svaté Markéty. Jakmile přišel prosebný průvod do Břevnova, spustil se kýžený déšť a zavlažil vyprahlou půdu. Na vděčnou památku tohoto dobrodiní bylo ponecháno rameno svaté Markéty klášteru. Břevnovský klášter si na toto rámě roku 1406 dal zhotovit Plenář svaté Markéty a tato světice se stala patronkou zdejšího klášterního kostela. Císař Karel IV. pro ni dal zřídit oltář ve Svatovítské katedrále a zařadil ji mezi své oblíbené svaté panny - je na jedné z relikviářových (ostatkových) desek Mistra Theodorika ve Zlaté kapli Svatého Kříže, dříve zvané „Utrpení Páně a jeho Znamení, jakož i všeho vojska nebeského“ na Karlštejně. Známým zpodobením svaté Markéty je sousoší na druhém pilíři Karlova mostu, které vytvořil v roce 1707 Jan Brokoff s velkým podílem svého syna Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Uprostřed sousoší je svatá Barbora, po stranách stojí svatá Markéta a svatá Alžběta. Svatá Markéta má v ruce kříž a u jejích nohou se svíjí drak. Jednou z nejvýznamnějších památek zasvěcených sv. Markétě Antiochijské je kostel svaté Markéty Antiochijské ve slovenské obci Kopčany na dohled českých hranic, který je považován za nejstarší dochovaný kostel ve střední Evropě se základy sahajícími až do doby Velkomoravské říše. Český lid má také řadu pořekadel a pranostik se jménem svaté Markéty, např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Markéta Antiochijská (ve východní církvi Marina) byla starokřesťanská mučednice, o níž je jen velmi málo spolehlivých zpráv. Byla popravena v období pronásledování císaře Diokleciána roku 304. Svátek svaté Markéty se slaví ve východní církvi (velkomučednice) 17. července, v západní církvi 20. července. V českých zemích se však odedávna uctívala dne 13. července, a to až do uvedení nového Římského martyrologia (oficiální seznam mučedníkú uznaných římskokatolickou církví) v roce 2001. Ve starokatolickém misálu je památka mučednice Markéty z Antiochie 13. července uvedena stále.", "tgt_summary": "Margaret, known as Margaret of Antioch in the West, and as () in the East, is celebrated as a saint on 20 July in the Western Rite Orthodox, Roman Catholic and Anglican Churches, on 17 July (Julian calendar) by the Eastern-Rite Orthodox Church and on Epip 23 and Hathor 23 in the Coptic Churches. Said to have been martyred in 304, she was declared apocryphal by Pope Gelasius I in 494, but devotion to her revived in the West with the Crusades. She was reputed to have promised very powerful indulgences to those who wrote or read her life, or invoked her intercessions; these no doubt helped the spread of her \"cultus\". Margaret is one of the Fourteen Holy Helpers, and is one of the saints Joan of Arc claimed to have spoken with.", "id": 2212224} {"src_title": "Bronisław Geremek", "tgt_title": "Bronisław Geremek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1968.", "content": "Narodil se ve Varšavě. V roce 1950 vstoupil do polské komunistické strany, ze které odešel v roce 1968 na protest proti okupaci Československa. V roce 1954 dokončil studium historie na Varšavské univerzitě. V letech 1956 až 1958 absolvoval postgraduální studia na École pratique des hautes études v Paříži. V letech 1955 až 1985 působil v Historickém ústavu Polské akademie věd. V letech 1960 až 1965 přednášel na pařížské Sorboně, přičemž v letech 1962 až 1965 byl ředitelem Polského kulturního střediska v Paříži. Jako historik se věnoval dějinám středověku, především tehdejšímu všednímu životu, a patřil v tomto oboru k předním světovým autoritám.", "section_level": 2}, {"title": "1968 až 1989.", "content": "Ve druhé polovině 70. let se aktivně zapojil do polské demokratické opozice a od roku 1979 byl přednášejícím podzemního Sdružení vědeckých kurzů (pol. \"Towarzystwo Kursów Naukowych\") a od roku 1980 členem jeho programové rady. V době stávky v srpnu 1980 se podílel na vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita (\"Solidarność\") jako jeden z hlavních poradců a na prvním sjezdu Solidarity v roce 1981 předsedal jeho programové komisi. Po vyhlášení válečného stavu generálem Jaruzelským v prosinci 1981 byl komunistickým režimem internován. Propuštěn byl po roce internace v prosinci 1982, ale v roce 1983 byl opět uvězněn za své politické aktivity. V letech 1983 až 1987 byl poradcem a blízkým spolupracovníkem Lecha Wałęsy, předsedy Solidarity. V roce 1989 jako významný účastník rozhovorů u kulatého stolu mezi opozicí a vládou hrál významnou roli v přechodu Polska k demokracii.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Po roce 1989 nadále se aktivně účastnil politického života Polska. V letech 1991, 1993 a 1997 byl opakovaně zvolen poslancem Sejmu, dolní komory polského Národního shromáždění. Od října 1997 do června 2000 byl polským ministrem zahraničí, který v roce 1999 přivedl Polsko do NATO. V červnu 2004 byl zvolen polským poslancem Evropského parlamentu za Unii Svobody (Unia Wolności), kde se stal členem liberální frakce (ALDE) a neúspěšně se ucházel o funkci předsedy parlamentu. Zemřel 13. července 2008 při autonehodě na západě Polska. Byl pochován na hřbitově ‚Cmentarz Wojskowy na Powązkach‘ v rodné Varšavě.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Během života získal Bronisław Geremek řadu poct a vyznamenání např. německý Velký kříž s hvězdou za zásluhy o SRN, Karlovu cenu, francouzský Řád čestné legie. V roce 2002 získal od prezidenta Alexandra Kwaśniewského nejvyšší a nejstarší polské vyznamenání Řád bílého orla. Obdržel celkem 23 titulů doctor honoris causa, např. na univerzitách v Boloni, v Utrechtu, na Sorboně, na Columbia University v New Yorku, na Jagelonské univerzitě, či na Evropské univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bronisław Geremek, vlastním jménem Benjamin Lewertow (6. března 1932 Varšava – 13. července 2008 Lubień) byl polský politik a historik.", "tgt_summary": "Professor Bronisław Geremek (; born Benjamin Lewertow; 6 March 1932 – 13 July 2008) was a Polish social historian and politician. He served as Member of Parliament (1991–2001), Minister of Foreign Affairs (1997–2000), leader of the Freedom Union (2000–2001) as well as Member of the European Parliament (2004–2008).", "id": 1644186} {"src_title": "Heinkel He 70", "tgt_title": "Heinkel He 70", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Inspirována typem Lockheed L-9 Orion, projevila německá Lufthansa v únoru 1932 zájem o rychlý dopravní letoun. První konstrukcí Heinkelu, vyvíjenou na základě tohoto požadavku Lufthansy, byl neúspěšný typ He 65 s pevným podvozkem. Dne 19. května 1932 byla zahájena stavba prototypu He 70 V1. Ten měl koncepci jednomotorového dolnoplošníku s eliptickým křídlem, měl zatím pevný kapotovaný podvozek a poháněl ho řadový motor BMW VI 6,0z o výkonu 463 kW chlazený glykolem. Práce na typu vedli bratři Walter Günter a Siegfried Günter. Prototyp poprvé vzlétl v prosinci 1932 v den 10. výročí vzniku společnosti Heinkel, přičemž ho pilotoval Flugkapitän Werner Junck. Druhý prototyp He 70 V2 (Werk-Nr.403) s imatrikulací D-3 byl zalétán v únoru 1933 již se zatahovacím podvozkem. Letoun dosahoval rychlosti až 377 km/h, takže byl výkonnější než tehdejší stíhací letouny. V listopadu 1933 byl letoun představen na pařížském aerosalónu. Další vyrobené stroje He 70b (D-3114) a He 70c byly zakrátko předány Lufthanse. He 70b zde obdržel civilní označení D-UBAF a název „Sperber“, He 70c (D-UHYS) se vrátil k mateřské firmě, kde bylo za kokpit instalováno střeliště s pohyblivým kulometem. Podobně byl upraven i He 70d (D-UKOL). Mezitím byly vyprodukovány tři předsériové He 70 D-0 (D-UBIN „Falke“, D-UDAS „Habicht“ a D-UDOR „Schwalbe“). V polovině roku 1934 byly zalétány prototypy čistě vojenské verze He 70e (lehký bombardér) a He 70f (průzkumný a bombardovací). Bombardovací prototyp He 70e měl dvoumístnou posádku, přičemž střelec mohl letoun bránit pohyblivým kulometem MG 15 ráže 7,92 mm. Letoun unesl 300 kg pum. Obě varianty byly od podzimu 1934 sériově vyráběny pod označením He 70 E-1 a He 70 F-1, F-2 a F-3, které byly třímístné. Další verzí byla He 70 G-1, kterou v počtu devět exemplářů v roce 1935 převzala Lufthansa (D-UJUZ „Bussard“, D-UPYT „Adler“, D-UBOX „Geier“, D-UNEH „Condor“, D-UQIP „Rabe“, D-USAZ „Buntspecht“, D-UXUV „Drossel“, D-UMIM „Albatros“ a D-UKEK „Amsel“) s pohonnou jednotkou BMW VI 7,3z. Zájem o typ projevilo také Maďarsko, kam byl odeslán jeden předváděcí He 70 F (D-UMAL). Poté byl do jednoho He 70 F-3 instalován francouzský hvězdicový motor Gnome-Rhône 14K Mistral Major, který byl v Maďarsku licenčně vyráběn. Takto modifikovaný letoun obdržel označení He 170 V1 (D-OASA). Na základě jeho testů vznikla verze He 170 A s prodlouženou přídí trupu mezi kabinou a motorem, který byl opatřen třílistou vrtulí Hamilton Standard. V období mezi zářím 1937 a únorem 1938 převzalo Maďarsko 8 těchto letounů pod označením He 70 K. Do jednoho stroje He 70 F pozdější varianty byla v rámci modernizace zabudována pohonná jednotka Daimler-Benz DB 601 A o vzletovém výkonu 864 kW. Další modifikace spočívala v odstranění okének v trupu a posílení hlavňové výzbroje o jeden kulomet MG 17 ráže 7,92 mm střílející dopředu. Takto modifikovaný letoun He 270 V1 (D-OEHF), zalétaný na jaře 1938, zůstal pouze ve fázi prototypu.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Lufthansa začala s provozem typu He 70 D-0 15. června 1934 na linkách z Berlína do Lipska, Frankfurtu nad Mohanem, Kolína nad Rýnem a Hamburku. Civilní stroje nesly 4 cestující či odpovídající náklad. Verze He 70 D-0 měly výkonnější motor BMW VI 7,3 o výkonu 551 kW. Z celkem 12 strojů He 70 D objednaných Lufthansou, převzala devět Luftwaffe pod označením He 70 D-1 jako kurýrní letouny. Německá Legie Condor používala u průzkumné jednotky A/88 ve Španělsku 18 strojů He 70 F-2. Na jaře 1937 byly He 70 F jednotky Aufkl.Gr.(F)/122 nahrazeny stroji Dornier Do 17 F-1. Dvanáct vyřazených He 70 F-2 bylo exportováno do Španělska, kde z nich byla vytvořena jednotka Grupo 7-G-14 se sídlem na letišti ve Victorii. Tyto stroje operovaly nad Bilbaem a následně se zúčastnily bitvy u Brunete. Jedenáct přeživších strojů pak sloužilo ve frankistickém letectvu do začátku 50. let. V roce 1937 se v pěti průzkumných jednotkách Luftwaffe Aufkl.Gr.(F)/121 v Neuhausenu, /123 v Grossenhainu, /124 v Kasselu, /125 ve Würzburgu a /127 v Goslaru nacházela vždy jedna letka He 70 F. Ještě 19. září 1938 se v Luftwaffe nacházelo 73 kusů He 70 F, z nichž bylo 49 bojeschopných. Zanedlouho však byly přeřazeny do leteckých škol, např. A/B 23 v Richenbachu a A/B 116 v Göppingenu. Maďarské letectvo zařadilo své He 70 K do 1. samostatné strategické průzkumné jednotky, jejíž dvě letky byly dislokovány v Mátyásföldu. Koncem roku 1938 se jednotka přemístila do Kecskemétu, odkud podnikala první bojové akce při obsazování Podkarpatské Rusi Maďary v roce 1939. Během maďarsko-rumunského konfliktu o Transylvánii v létě 1940 prováděly He 70 K průzkumné lety v pohraničí obou států. V dubnu 1941 se zúčastnily bojů v Jugoslávském pohraničí a od 26. června 1941 zahájily činnost na východní frontě.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro He 70 F-2", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 70 Blitz byl německý jednoplošný jednomotorový dopravní letoun a letoun pro přepravu pošty z počátku 30. let 20. století. Rovněž byl používán jako spojovací, bombardovací a průzkumný německým vojenským letectvem.", "tgt_summary": "The Heinkel He 70 was a mail plane and fast passenger aircraft of the 1930s designed by German aeronautics firm Heinkel Flugzeugwerke, which was also used in auxiliary bomber and aerial reconnaissance roles. It had a relatively brief commercial career before it was replaced by types which could carry more passengers. The He 70 was a leading design for its day, setting eight world speed records by the beginning of 1933.", "id": 1301058} {"src_title": "Josef Smrkovský", "tgt_title": "Josef Smrkovský", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Josef Smrkovský se narodil 26. února 1911 v obci Velenka u Českého Brodu. Jeho otcem byl tamní malorolník, hospodařící na dvou hektarech půdy, se kterými jen těžce živil svou rozsáhlou rodinu. Ta byla velice početná, jelikož u Smrkovských bylo hned osm dětí. Smrkovského dětství ovlivnila první světová válka, ve které přišel o jednoho ze šesti bratrů (další z bratrů Smrkovských zemřel jako dobrovolník během španělské občanské války). V následně nově vzniklé republice navštěvoval obecnou školu ve Velence a později měšťanku v nedalekém Bříství. Potom nastoupil na pekařské učení. Již v této době se ukázala Smrkovského bystrost a všímavost k sociálním protikladům a nerovnostem. Tyto rané poznatky později utvořily jeho politické profilování a myšlení. To se projevilo poměrně záhy, když v roce 1929 vstoupil do Komsomolu (Komunistický svaz mládeže). V následujících letech se dále angažoval v Komunistickém svazu mládeže. Již od roku 1931 totiž vykonával funkci tajemníka pro mládež Rudých odborů v Praze. Roku 1933 poté vstoupil do KSČ, kde začal plnit své stranické úkoly. V letech 1933–1935 byl pověřen jako tajemník Komunistického svazu mládeže pro Prahu a svou předválečnou politickou kariéru ukončil v Brně jako krajský tajemník KSČ v letech 1937–1938. Jeho politickou kariéru přerušily události druhé světové války, na jejímž počátku také Smrkovskému zemřel otec.", "section_level": 1}, {"title": "Nacistická okupace.", "content": "Během německé okupace byl členem odboje v levicové organizaci Předvoj, která vydávala nezákonně \"Rudé právo\". Podílel se na vybudování ústředního výboru mládeže, který měl navázat na tradice Komsomolu, Svazu mladých a Národního hnutí pracující mládeže a ochránit mladé před germanizací upevněním její sebedůvěry a morálky. Také stál v čele ilegálního výboru Komunistické strany Československa v Protektorátu Čechy a Morava, který za jediné vedení uznával Moskvu, a proto na něj gestapo vypsalo odměnu. Jeho manželka Katrin (vlastním jménem Božena) byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde se po vzoru manžela přidala do táborového odboje. Při událostech květnového povstání se stal místopřesedou České národní rady, která sloužila jako zástupce košické vlády a byla zplnomocněná Londýnem, a kde samozřejmě prosazoval komunistické ideje, mezi nimiž bylo například osvobození Prahy vojsky Rudé armády. Samotná Česká národní rada razila dosti radikální myšlenky, neboť v ní převzal moc IV. komunistický Ústřední výbor na úkor demokratické Rady tří. Zajímavostí je, že komunisté do roku 1941 odmítali spolupracovat s ostatními skupinami, ale posléze změnil Klement Gottwald názor a souhlasil s nápravou sektářských chyb a začal prosazovat národní pospolitost proti nepřátelům. Když pak Německá říše napadla Sovětský svaz, znamenalo to v očích odbojářů novou naději a znovu vzkříšenou víru ve slovanskou vzájemnost a vítězství Rusů nad Hitlerem. Smrkovský odmítl při povstání pomoc Vlasovců (paradoxně sám Andrej Andrejevič Vlasov pomáhat nechtěl, celé to byla iniciativa jiného velitele Ruské osvobozenecké armády, Sergeje Kuzmiče Buňačenka), bývalých sovětských vojáků, kteří ať už dobrovolně (neměli rádi Stalina) nebo z donucení bojovali na straně nacistů proti Stalinovi a touto nabídkou si chtěli zajistit protiněmecké alibi před postupující Rudou armádou. V posledních dnech války však podepsal smlouvu o kapitulaci a následném volném odchodu Němců (jako člen ČNR za KSČ, 8. května v 16 hodin „Protokol o provedení kapitulace německých branných sil v Praze a okolí“), která sice zabránila krveprolití, ovšem jeho straníkům se nelíbila a byla tvrdě kritizována Sověty, kteří tvrdili, že tím byl porušen Akt bezpodmínečné kapitulace podepsaný 7. května 1945 v Remeši. Rusové si byli vědomi, že Němci dávají přednost americkému zajetí před ruským, a zároveň tím byli zbaveni role hrdinských osvoboditelů, bojujících o každou ulici ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Rané poválečné období.", "content": "Po osvobození působil jako člen ÚV KSČ v letech 1945-1951, od roku 1946 byl navíc i poslanec Národního shromáždění. Určitého odpuštění za smlouvu s nacisty se mu dostalo za velice úspěšné řízení Lidových milic jakožto zástupce velitele během únorového převratu (během 50. let byl z dobových záznamů vymazán). Za nové vlády byl jmenován náměstkem ministra zemědělství a ředitelem Československých státních statků.", "section_level": 1}, {"title": "Perzekuce.", "content": "V roce 1951 byl Josef Smrkovský zatčen za podezření z činnosti proti tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému. Po zatčení samotného Rudolfa Slánského byl však v rozporu s předchozím průběhem vyšetřování Smrkovský obviněn ze spolupráce s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Z tohoto postupu lze vyčíst, že trestná činnost byla vykonstruována podle potřeb vyšetřování. Za spiklence jej označil Otto Šling, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně. Šlingova výpověď byla vynucena násilím a sloužila jako podklad k zatčení a obvinění několika dalších funkcionářů. Podle obvinění měl Smrkovský zneužít svoji funkci generálního ředitele Československých státních statků. Smrkovský nebyl přímo součástí procesu se Slánským, byl souzen individuálně. Z výpovědi vyšetřovatele StB Bohumila Doubka vyplývá, že při výsleších byl Josef Smrkovský podroben křiku, temnici, hladu i fyzickému násilí. Josef Smrkovský se přesto nikdy nepřiznal. Ačkoliv nebyly nalezeny žádné důkazy spojující osobu Smrkovského s údajnou trestnou činností, na základě vykonstruovaných materiálů byl odsouzen za vlastizradu a sabotáž k dlouhodobému odnětí svobody na 15 let. Trest nastoupil ve věznici v pražské Ruzyni, kde byl podrobován kázeňským trestům včetně temnice. Ve vězení však nakonec strávil pouze 4 roky – v roce 1955 byl propuštěn na svobodu. To bylo výsledkem činnosti Vyšetřovací komise ÚV KSČ pro revizi politických procesů, v jejímž čele stál Rudolf Barák.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v JZD.", "content": "Propuštění však neznamenalo rehabilitaci, ani prohlášení o nevině. Jejím podnětem bylo uznání nevhodnosti některých metod použitých v průběhu procesu. Po propuštění Smrkovskému též nebylo obnoveno členství v KSČ (to mu bylo vráceno až v roce 1963). Téměř hned po propuštění v roce 1955 Smrkovský odešel na Českolipsko a v JZD v Pavlovicích u Dubé využil své zkušenosti z působení na ministerstvu zemědělství. O rok později mu bylo nabídnuto místo předsedy JZD, které přijal. Jedním z jeho úspěchů bylo založení ovocných sadů, které nesou jeho jméno. Ze zaostalého podniku vytvořil ukázkové družstvo s moderními provozy, které bylo po sloučení s dalšími družstvy (Popelov a Újezd) jedním z největších v Československu s 80 členy a 630 hektary. Ruku v ruce s rozvojem zemědělského družstva se změnila i podoba samotné obce – Pavlovice dostaly řadu vymožeností jako např. dlážděné ulice, veřejné osvětlení nebo holičství a kadeřnictví. V roce 1961 se dokonce Pavlovice staly vzornou obcí roku. Tou dobou se poměry začaly uvolňovat, v roce 1963 byl Smrkovský plně rehabilitován a Českolipsko opustil.", "section_level": 1}, {"title": "Rehabilitace a návrat do politiky.", "content": "Josef Smrkovský dlouho usiloval o svoji plnou rehabilitaci, kterou požadoval i za působení v České národní radě v době Pražského povstání. Právně, občansky i stranicky byl rehabilitován v roce 1963, což mu umožnilo postupný návrat do nejvyšších pater politiky. Rehabilitace proběhla na základě výsledků zkoumání revizní komise, která posuzovala procesy s komunistickými představiteli. Skupina národohospodářů, do které patřil i Josef Smrkovský, byla plně rehabilitována. Zpráva revizní komise byla zveřejněna v tištěných médiích 22. srpna 1963. Celkově bylo stranicky rehabilitováno mezi březnem 1963 a rokem 1967 427 členů KSČ. Ještě v roce 1963 Josef Smrkovský opustil své působiště v Pavlovicích a přesunul se do Prahy. Nejprve zastával funkci náměstka předsedy Ústřední komise lidové kontroly a statistiky na ministerstvu lidové kontroly. Na tomto postu setrval až do roku 1965. Další posun v politické kariéře však přišel již v roce 1964. Josef Smrkovský se po třinácti letech stal znovu poslancem Národního shromáždění. Zpočátku byl členem výboru pro plán a rozpočet. Josef Smrkovský si již od svého propuštění z vězení stěžoval na bolest nohou, v roce 1964 absolvoval pobyt ve Státním sanatoriu, kde prodělal důkladná vyšetření, na přesnou příčinu bolesti v nohách se však nepřišlo. Roku 1965 se stal předsedou Ústřední správy vodního hospodářství. V této době také využil možnosti svobodněji promluvit o svém působení v České národní radě. Ve svých projevech popsal, jak se z pozice místopředsedy ČNR snažil spolupracovat s vedením strany v Moskvě, a jak to bylo někdy obtížné. O rok později se konal XIII. sjezd KSČ, kde byl Josef Smrkovský zvolen do Ústředního výboru KSČ. Vzestup pokračoval i v roce 1967, kdy se po reformě Ústřední správy vodního hospodářství dostal do úřadu ministra lesního a vodního hospodářství. Sám Josef Smrkovský rád používal přezdívku, kterou díky zastávání pozice ministra dostal, „ministr lesů, vod a strání“. Strmý restart Smrkovského kariéry pokračoval a vyvrcholil v roce 1968.", "section_level": 1}, {"title": "Pražské jaro.", "content": "Po šesti letech od své rehabilitace byl v dubnu 1968 Josef Smrkovský zvolen předsedou Národního shromáždění ČSSR, což byla zároveň jeho nejvyšší dosažená pozice. Jakožto důsledný zastánce reforem se stal jedním ze čtyř hlavních iniciátorů a propagátorů pražského jara společně s Ludvíkem Svobodou, Alexandrem Dubčekem a Oldřichem Černíkem. Mimo jiné se vyhradil vůči antisemitistiským prohlášením Josefa Jodase a dalších zasloužilých členů strany, které byly namířené proti Otovi Šikovi a dalším reformátorům komunistické strany. Když začala svobodomyslná nálada vzniklá po sesazení prezidenta Antonína Novotného narůstat na síle, panovaly snahy o navrácení kontroly jak mezi konzervativními straníky, mezi které patřil například Vasil Biľak, tak v reformátorském křídle, které propagovalo takzvaný socialismus s lidskou tváří, který omezil cenzuru a obecně uvolnil osobní svobodu občanů Československé republiky. Zatímco reformátoři byli rozpolceni mezi domácí popularitou a rostoucím tlakem z východu, požádala druhá skupina o pomoc Leonida Brežněva. Až hrozba invaze rozpoutala konflikt mezi progresivní a konzervativní částí strany. Reformní křídlo však nebylo po chuti sovětské vládě, a den po začátku invaze vojsk Varšavské smlouvy byl Smrkovský spolu s Dubčekem a dalšími reformátory eskortován do Sovětského svazu, kde byl místo vyjednávání a vysvětlení situace v ČSSR donucen podepsat Moskevský protokol. Společně s ním jej podepsali všichni účastníci vyjednávání kromě Františka Kriegla, který byl v té době jedním z členů předsednictva ÚV KSČ. Po návratu do Prahy se neúspěšně pokusil o zamezení tomu, aby stalinistické křídlo KSČ převzalo vládu. Po nástupu Gustáva Husáka na post prvního tajemníka ÚV KSČ začal Smrkovský ztrácet vliv a nakonec byl v březnu roku 1970 vyloučen z KSČ.", "section_level": 1}, {"title": "Politický pád a smrt.", "content": "Smrkovského politický pád započal prakticky ihned po srpnových událostech roku 1968. Nikdy se nesmířil s okupací vojsky Varšavské smlouvy a snažil se minimalizovat tlak konzervativního křídla vedeného G. Husákem. V řadách veřejnosti se Smrkovský těšil podpoře, ale ani tato skutečnost jej neuchránila před jeho politickou likvidací. V lednu 1969 byl sice zvolen poslancem a místopředsedou Federálního shromáždění, avšak již jen jako předseda Sněmovny lidu. Na podzim téhož roku byl pak definitivně zbaven všech politických funkcí, byl odposloucháván StB, vyhozen ze všech spolků a svazů, vojensky degradován. Byla proti němu vedena štvavá kampaň v normalizačním tisku a roku 1970 byl vyloučen z řad KSČ. V srpnu 1969 se u Smrkovského objevila ostrá bolest v oblasti levé kyčle, což bylo nejprve přisuzováno následkům vyslýchání v 50. letech. Radiologické vyšetření však odhalilo zhoubný nádor v oblasti levého kyčelního kloubu. Od jara 1970 byl léčen na pražské klinice prof. Jaroše, avšak jeho stav se nadále zhoršoval. Rok 1973 již nejčastěji trávil střídavými pobyty doma a v nemocnici. Josef Smrkovský zemřel v úterý 15. ledna 1974, v nedožitém věku třiašedesáti let. Veřejnost se o Smrkovského úmrtí neměla oficiálně dozvědět. Zakázán byl smuteční projev Františka Kriegla, avšak památku přišlo uctít na 1500 lidí. Urna s ostatky byla následně ukradena a nalezena ve vlaku v Českých Velenicích. Pozůstalým nebylo povoleno pohřbít urnu v Praze. To se uskutečnilo až roku 1990, kdy byly ostatky Josefa Smrkovského uloženy na Olšanských hřbitovech v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Smrkovský (26. února 1911 Velenka – 15. ledna 1974 Praha) byl československý politik a funkcionář KSČ během pražského jara 1968, kdy zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR.", "tgt_summary": "Josef Smrkovský (26 February 1911 – 15 January 1974) was a Czechoslovak politician and a member of the Communist Party reform wing during the 1968 Prague Spring.", "id": 571256} {"src_title": "Ráchel", "tgt_title": "Rachel", "src_document": [{"title": "Původ a sňatek s Jákobem.", "content": "Ráchel byla mladší dcerou Lábana, bratra Jákobovy matky Rebeky, a tedy Jákobova sestřenice. Poprvé ji potkal u studny, kde jako pastýřka napájela stádo. Když přišel do Lábanova domu, do Ráchel se zamiloval a zavázal se Lábanovi sloužit sedm let, aby mu Ráchel dal za ženu. Lában jej však obelstil a dal mu místo ní její starší sestru Leu. Ráchel pak dostal jako druhou ženu za dalších sedm let služby.", "section_level": 1}, {"title": "Neplodnost.", "content": "Bůh způsobil plodnost nemilované Ley, ale Ráchel zůstávala bez dětí. Žárlivě to vyčítala Jákobovi a dala mu (podobně jako jeho babička Sára Abrahámovi) svou otrokyni Bilhu, aby jí porodila syny, které pojmenovala Dan a Neftali. Nakonec však Bůh Ráchel požehnal a porodila Jákobovi oba nejmladší syny.", "section_level": 1}, {"title": "Ráchelina smrt a její hrob.", "content": "Ráchel zemřela na cestě při porodu nejmladšího Benjamína. Byla pohřbena na cestě do Efraty (Betléma) a Jákob nad jejím hrobem zbudoval pomník v podobě sloupu. Místem pohřbení je podle staré tradice Ráchelin hrob v Betlémě, který je posvátným místem židů, křesťanů i muslimů. Je nad ním zbudována kamenná stavba s kupolí, v posledních letech je oddělena betonovou zdí palestinského check pointu. S ohledem na zmínku v knize Samuelově existují ale i tradice a teorie o umístění jejího hrobu na území kmene Benjamín severně od Jeruzaléma.", "section_level": 1}, {"title": "Ráchelin pláč.", "content": "Proroka Jeremjáš zmiňuje Ráchelin nářek nad jejími syny (tj. potomky) odcházejícími do babylonského zajetí po dobytí Jeruzaléma a zboření Chrámu. Židovská tradice uvádí, že zásluhou Ráchel a její obětavosti a trpělivosti byl zmírněn boží soud nad židovským národem.. Podle Matoušova evangelia je Ráchelin nářek předobrazem vraždění nevinných dětí, kterým se chtěl Herodes zbavit narozeného Ježíše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ráchel (, doslova \"„ovce“\") je druhá žena biblického patriarchy Jákoba a matka Josefa a Benjamína. Její příběh vypráví kniha Genesis.", "tgt_summary": "Rachel () was a Biblical figure, the favorite of Jacob's two wives, and the mother of Joseph and Benjamin, two of the twelve progenitors of the tribes of Israel. Rachel's father was Laban. Her older sister was Leah, Jacob's first wife; their mother was Adinah. Her aunt Rebekah was Jacob's mother.", "id": 208339} {"src_title": "Rakety Thor", "tgt_title": "Thor (rocket family)", "src_document": [{"title": "Základní data.", "content": "Jednostupňová balistická raketa Thor byla první spolehlivější raketa středního doletu vyvinutá v USA. Byla vybavena motorem MB 3. Motor měl tah 700 kN, pohonnými látkami byl kapalný kyslík a RP-1 (kerosen). Postupně byla modernizována, výkon motoru se zvyšoval až na 912 kN (typ RS-27) a zvětšovaly se i nádrže KPH. Základní stupeň byl kombinován se stupni dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Thor Able.", "content": "Na první stupeň Thor byl připojen druhý stupeň Able s motorem AJ-10, převzatý z rakety Vanguard. Třetí stupeň byl převzat z rakety Scout. Thor Able byla schopná vynést na nízkou oběžnou dráhu Země těleso o hmotnosti 130 kg (někde je uváděno 120 kg), pro únikovou dráhu 45 kg. Startovala celkem šestnáctkrát a šestkrát selhala, tři selhání byly zapříčiněny třetím stupněm Altair. Sloužila jako nosný systém v programu Pioneer. Verze", "section_level": 2}, {"title": "Thor Ablestar.", "content": "K prvnímu stupni Thor byl použit zmodernizovaný druhý stupeň Thor Able. Raketa měla větší nádrže a její motor mohl být jednou restartován. Na oběžnou dráhu Země mohla vynést 230 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Thor Agena.", "content": "K prvnímu stupni Thor byl připojen rekonstruovaný druhý stupeň Agena. Rekonstrukce spočívala ve zvýšení výkonu motoru až na 770 kN, změně pohonných látek, později byl první stupeň doplněn třemi pomocnými startovacími motory. Raketu využívaly zejména americké ozbrojené síly a CIA, pro vynášení špionážních družic programu CORONA. 29. září 1962 vynesla Thor Agena B první Kanadskou družici Alouette 1. Vyráběla se ve třech verzích: Thor-Agena-A, Thor-Agena-B a Thor-Agena-D. První start se konal 21. ledna 1959 a naposledy odstartovala 17. ledna 1968.", "section_level": 2}, {"title": "Thorad Agena.", "content": "První stupeň byla prodloužená verze rakety Thor, převzatá z programu Delta a druhý stupeň Agena-D byl používán již v programu Thor-Agena. Jako pomocné rakety se používaly tři rakety Castor. Mezi lety 1966 až 1972 se uskutečnilo celkem 43 startů, dvakrát došlo k selhání a jednou se nepodařilo dopravit satelit na správnou dráhu. Náklad většinou tvořily špionážní a navigační družice pro armádu, ke konci projektu bylo na orbitu dopraveno i několik vědeckých a meteorologických družic.", "section_level": 2}, {"title": "Delta.", "content": "Vznikla další modernizací stupně Able a používala se i v trojstupňové verzi. Byla schopná vynést na nízkou oběžnou dráhu Země 2 100 kg, na dráhu stacionární 475 kg. Měla celou řadu pomocných motorů.", "section_level": 2}, {"title": "Thor Burner.", "content": "Tato varianta se příliš často nepoužívala, k základnímu stupni Thor byl připojen druhý a třetí stupeň Burner, později Burner II (používaný i na raketách Delta a někdy označován jako Star-37), první verze Thor-Burner používala druhý stupeň Altair 3(později označovaný jako Burner I). Mezi lety 1965 - 1976 vykonala 24 letů, přičemž dvakrát selhala. Mohla vynést 150 kg (Thor-Burner) až 513 kg (Thor-Burner IIA) na nízkou oběžnou dráhu. Jejím hlavním posláním byla doprava vojenských meteorologických družic programu Defense Meteorological Satellite Program (DMSP). Verze", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakety Thor byly první balistické rakety v arzenálu USA, spadaly pod velení USAF. Jejich název je odvozen od severského boha hromu Thóra. Mezi lety 1959 - 1963 byly rozmístěny na základnách ve Velké Británii, jako rakety středního doletu a byly vybaveny termonukleárními hlavicemi. Později byly přestavěny na nosné rakety a posloužily jako základ pro další generaci nosných systémů - Rakety Delta. V současné době již řada raket Thor není v aktivní službě, její první stupeň je však stále využíván v raketách Delta II.", "tgt_summary": "Thor was a US space launch vehicle derived from the PGM-17 Thor intermediate-range ballistic missile. The Thor rocket was the first member of the Delta rocket family of space launch vehicles. The last launch of a direct derivative of the Thor missile occurred in 2018 as the first stage of the final Delta II.", "id": 1473695} {"src_title": "Franz Lehár", "tgt_title": "Franz Lehár", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lehár se narodil v severní části města Komárom v Rakousko-Uhersku (dnes slovenské Komárno) jako nejstarší syn kapelníka rakousko-uherské armády Franze Lehára (staršího). Jeho pradědeček Jan (*1782) pocházel z Brníčka u Zábřeha na Moravě a v roce 1804 se přiženil do Šumvaldu u Uničova, moravské (českojazyčné) vesnice. Zde se narodil i jeho dědeček Josef (1810) a otec František (1838). Jeho matka Christine rozená Neubrandt byla Maďarka, jejíž otec pocházel z rodiny pomaďarštěných přistěhovalců z Meklenburska. Lehár sám vyrůstal v maďarském prostředí, což ho, spolu s výchovou jeho matky, vedlo k tomu, že se cítil být Maďarem. Studoval housle a skladbu na pražské konzervatoři, kde mu Antonín Dvořák poradil, aby se věnoval komponování hudby. Po absolutoriu v roce 1899 se připojil k orchestru svého otce ve Vídni, kde působil jako asistent kapelníka. V roce 1902 se stal dirigentem v historickém Vídeňském divadle, kde se ještě v listopadu téhož roku hrála jeho opereta \"Vídeňské ženy\". Jeho nejznámějším a nejúspěšnějším dílem je opereta \"Veselá vdova\" (Die lustige Witwe), ale napsal též sonáty, symfonické poemy, hudební pochody a mnoho valčíků – nejpopulárnějším se stal \"Gold und Silber\" (Zlato a stříbro), složený pro princeznu Metternichovou na ples „Zlato a stříbro“ v lednu 1902, některé z nich byly vybrány z jeho slavných operet. Lehár byl též spojován s operetním tenorem Richardem Tauberem, který zpíval v v mnoha jeho operetách, počínaje \"Frasquitou\" (1922), ve které Lehár znovu objevil poválečný styl. Mezi lety 1925 až 1934 napsal šest operet, určených speciálně pro Tauberův hlas. V roce 1935 se rozhodl založit svoje vlastní vydavatelství, Glocken-Verlag („Vydavatelství u zvonu“), aby si zajistil maximální kontrolu svých autorských práv. Zemřel v roce 1948 v Bad Ischlu blízko Salzburgu, kde je i pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební pohádka.", "content": "Úplný seznam prací Franze Lehára je možno nalézt zde", "section_level": 2}], "src_summary": "Franz Lehár (30. dubna 1870 – 24. října 1948), v Maďarsku známý jako Lehár Ferenc, byl rakouský hudební skladatel po matce maďarského, po otci českého původu, známý hlavně svými operetami.", "tgt_summary": "Franz Lehár ( ; ; 30 April 1870 – 24 October 1948) was an Austro-Hungarian composer. He is mainly known for his operettas, of which the most successful and best known is \"The Merry Widow\" (\"Die lustige Witwe\").", "id": 2387179} {"src_title": "Kristián Brunšvický", "tgt_title": "Christian the Younger of Brunswick", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kristián se narodil v Göringenu jako třetí syn vévody Jindřicha Julia. Roku 1616 byl zvolen biskupem v Halberstadtě, ale tuto volbu nepotvrdil císař. Vedle toho se stal zvolen roku 1617 proboštem v Brunšviku. Po bitvě na Bílé Hoře se dal do služeb Fridricha Falckého, jehož manželku Alžbětu po středověkém způsobu blouznivě zbožňoval, a najal roku 1621 vojsko asi 15 000 mužů, s nímž vytrhl na jih k Falci. Ale protože byl v kurfiřtství mohučském odražen od vojska ligistického, obrátil se proti bohatým vestfálským biskupstvím a strašlivě je zpustošil. V Paderbornu dal roztavit stříbrné sošky sv. Liboria a 12 apoštolů (s posměšnou narážkou na slova Písma: „Jděte do celého světa“) na peníze, tzv. Pfaffentaler, jež nesou na jedné straně nápis: \"Tout avec Dieu\" na druhé \"Gottes Freundt, der Pfaffen Feindt\". Potom odtáhl na jih, ale byl od Tillyho u Höchstu (20. června 1622) poražen a zachránil se se zbytky svého vojska do Elsasu, kde se spojil s Mansfeldem. Jelikož Fridrich Falcký, který se dal do jednání s císařem, propustil oba ze svých služeb, dali se najmouti od Holanďanů a otevřevše si vítězstvím nad oddílem Španělů u Fleurus (29. srpna) cestu, přitrhli k Mořicovi Oranžskému. V bitvě té přišel Kristián o levou ruku i dal si přidělati stříbrnou. Počátkem roku 1623 opustili oba služby Hollanďanů; Kristián vtrhl s 8000 muži do dolního Saska a složil, aby mohl volněji si počínati, správu biskupství halberstadtského, ale byl 6. srpna 1623 od Tillyho u Stadtlohnu úplně poražen a vstoupil zase na 3 měsíce do služeb holandských. V roce 1624 se z něho stal rytíř Podvazkového řádu. Nedostatek peněz a podpory jej přinutil brzo potom vojsko rozpustit, ale nové pole činnosti se mu otevřelo, když Anglie a Francie rázněji se počaly ujímat věcí německých protestantů. Kristián se proto odebral s Mansfeldem do Anglie a oba se vypravili v únoru 1625 s anglickou podporou a francouzskou Hollandskem do Vestfálska a vstoupili koncem roku 1625 do služeb dánského krále Kristiána IV., jenž právě tou dobou počal ve spolku se stavy dolnosaskými na severu, aby vedli válku proti císaři. Kristián se vrhl s novým úsilím do boje a pronikl dvakrát až do Hessenska, ale namáhání tělesné a rány v bitvách utržené zlomily jeho zdraví. Zemřel v červnu 1626 na vysokou horečkou ve Wolfenbüttelu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nelze upřít, že v Kristiánovi bylo cosi rytířského ve smyslu středověkém, ale celkem byl až na to, že nezištně a vytrvale šel za jedním cílem, prospěti utiskovaným protestantům, přece jen drsný a divoký voják, jemuž válka stala se řemeslem a jenž bojuje z části jen proto, aby bojoval. Sveřepé řádění, jehož se dopouštěl se svým lidem stejně v krajinách protestantských jako v katolických, zkalilo památku jeho i u souvěrců. A proto přízvisko (zuřivý) není nikterak nepřípadné. Během listopadu 1621 vzkázal Kristián (zvaný též z Halberstadtu) obráncům Amöneburgu: \"Doneslo se nám, že se chystáte postavit na hradby stráž vybavenou dalekohledem, tím holandským vynálezem od ďábla, kterým můžete sledovat pohyb našich vojsk, kdyby se chtěla k vašemu městu přiblížit. Tento váš úmysl považuji za ohrožení bezpečnosti mého vojště, a jestli si ten dalekohled pořídíte, uličníci, vezmu město sichrlišwirkliš útokem.\" Kristián z Halberstadtu nakonec město Amöneburg 2. prosince 1621 dobyl a vyplenil, a ten dalekohled v tom nehrál roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián mladší Brunšvický (20. září 1599 – 16. června 1626), zvaný nebo (zuřivý Kristián), byl halberstadtský luterský biskup, vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský. Přestože zemřel v mladém věku proslavil se jako jeden z nejkrutějších vojevůdců ve třicetileté válce.", "tgt_summary": "Christian the Younger of Brunswick-Wolfenbüttel (20 September 1599 – 16 June 1626), a member of the House of Welf, titular Duke of Brunswick-Lüneburg and administrator of the Prince-Bishopric of Halberstadt, was a German Protestant military leader during the early years of the Thirty Years' War, fighting against the forces of the Imperial House of Habsburg, Habsburg Spain, and the Catholic League.", "id": 452148} {"src_title": "Rakouský šilink", "tgt_title": "Austrian schilling", "src_document": [{"title": "Šilink první republiky (1925–1938).", "content": "Rakouský šilink byl zaveden měnovou reformou z 1. března 1925 nahradil tehdejší, inflací po první světové válce znehodnocenou, rakousko-uherskou korunu.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "Mince byly raženy v hodnotách 1, 2, 5, 10, 20, 50 grošů a 1, 2, 5 šilinků. V roce 1929 byly vydány zlaté mince v hodnotě 25 a 100 šilinků. Bankovky byly vydávány v hodnotách 5, 10, 20, 100 a 1000 šilinků. V roce 1929 byla emise doplněna o bankovku 50 šilinků. Po anšlusu Rakouska Třetí říší byl šilink nahrazen Říšskou markou v nevýhodném kurzu 1 RM = 1,50 S.", "section_level": 1}, {"title": "Šilink druhé republiky (1945–2002).", "content": "Byly zavedeny mince v hodnotě 1, 2, 5, 10, 20, 50 grošů a 1, 2, 5, 10 šilinků a také méně užívané 20 a 50 šilinky. Poslední úplná emise oběžných mincí byla vydána v roce 1946. Mince 1 a 20 grošů se brzy přestaly razit z důvodu své neekonomičnosti. Nejnovější mincí byla bimetalická mince s hodnotou 50 šilinků, která byla vydána v roce 1996, připomínala rakouské milénium a obíhala společně s bankovkou téže hodnoty. Na líci všech rakouských mincí byl buď státní znak nebo číslovka nominální hodnoty. Na rubu byl motiv spojený s Rakouskem. Bankovky byly vydávány v hodnotách 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 šilinků. Poslední neúplná emise bankovek byla dána do oběhu v roce 1997, a to jen nominály 500 a 1000 šilinků. Na líci všech rakouských bankovek byly portréty významných Rakušanů: Kurz šilinku k euru při měnové výměně 1. ledna 2002 byl 1S = 0,07267€.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouský šilink byl rakouskou měnou od roku 1924 do roku 1999. Historické období platnosti šilinku se dělí na dvě období – první republika a druhá republika. Po první světové válce byl zaveden šilink místo inflační Rakousko-uherské koruny. Od připojení Rakouska k Třetí říši platila v Rakousku říšská marka. Po druhé světové válce byl opět zaveden oběh šilinku. Šilink se dělil na 100 grošů. Mince a bankovky vydávala Rakouská národní banka \"(Österreichische Nationalbank)\". Vyměňovány za euro byly do 1. března 2012. ISO 4217 kód měny byl ATS.", "tgt_summary": "The schilling (German: \"Schilling\") was the currency of Austria from 1925 to 1938 and from 1945 to 1999, and the circulating currency until 2002. The euro was introduced at a fixed parity of €1 = 13.7603 schilling to replace it. The schilling was divided into 100 groschen.", "id": 854249} {"src_title": "Taťjana Lebeděvová", "tgt_title": "Tatyana Lebedeva", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Větších úspěchů dosáhla v trojskoku. Je držitelkou halového světového rekordu, jehož hodnota je 15,36 m. Její výkon pod otevřeným nebem 15,34 m je třetím nejlepším v celé historii. Lepšího výsledku dosáhly jen Kamerunka Françoise Mbangová Etoneová (15,39 m) a Ukrajinka Inessa Kravecová (15,50 m). V roce 1994 vybojovala bronzovou medaili na juniorském mistrovství světa v Lisabonu, v dálce skončila desátá. O rok později uspěla také na mistrovství Evropy juniorů v maďarské Nyíregyháze, kde se stala vicemistryní v trojskoku a skončila šestá v dálce. V roce 2005 vyhrála miliónový jackpot, když zvítězila ve všech šesti závodech Zlaté ligy.", "section_level": 1}, {"title": "Letní olympijské hry.", "content": "Třikrát reprezentovala na letních olympijských hrách. V Sydney 2000 startovala jen v trojskoku a vybojovala stříbrnou medaili, když lepší byla jen Bulharka Tereza Marinovová. Ta skočila v první sérii do vzdálenosti 15,20 m. O čtyři roky později v Athénách brala bronz. Zúčastnila se však také dálky, kde ve druhé sérii skočila 707 cm a stala se olympijskou vítězkou. Na stupních vítězů stály i další Rusky, které shodně skočily 705 cm. Lepší druhý pokus však měla Irina Simaginaová a bronz získala Taťjana Kotovová. Na olympiádě v Pekingu ji zlatá medaile v dálce unikla o jediný centimetr. Brazilka Maurren Maggiová skočila v první sérii do vzdálenosti 704 cm. Lebeděvová v poslední, šesté sérii skočila 703 cm. Stříbrnou medaili získala i v trojskoku, kde prohrála jen s kamerunskou trojskokankou Françoise Etoneovou, která skočila o sedm centimetrů dál. Atletickou kariéru ukončila ve 37 letech. Odchod oznámila na konci července roku 2013 po národním šampionátu v Moskvě. Na letních olympijských hrách v Pekingu (2008) vyhrála několik medailí, ale 25. ledna 2017 ji potrestal Mezinárodní olympijský výbor za doping diskvalifikací a Lebeděvová tak o své medaile přišla.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "\"Hala\" \"Dráha\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Taťjana Romanovna Lebeděvová (rusky: \"Татьяна Романовна Лебедева\" – \"Tatjana Romanovna Lebeděva\"; * 21. července 1976 Sterlitamak, Sovětský svaz) je bývalá ruská atletka, trojskokanka a dálkařka.", "tgt_summary": "Tatyana Romanovna Lebedeva (, born 21 July 1976) is a Russian athlete who competes in both the long jump and triple jump events. She is one of the most successful athletes in the disciplines, having won gold medals at Olympic, world and European levels. She has a long jump best of 7.33 m and had hold the indoor world record mark of 15.36 m in the triple jump.", "id": 1110667} {"src_title": "Špilberk", "tgt_title": "Špilberk Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad byl založen v polovině 13. století na skalnatém vrchu nad historickým centrem města Brna. Jeho zřizovatel, moravský markrabě a český král Přemysl Otakar II., jej koncipoval jako oporu panovnické moci a důstojné sídlo vládců Moravy. Nejstarší písemné záznamy o hradu pocházejí z let 1277–1279. Název získal z původního pojmenování kopce.", "section_level": 1}, {"title": "Rezidenční hrad.", "content": "Ačkoli byl Špilberk původně koncipován jako přední královský hrad na Moravě a pevná opora panovnické moci, čeští panovníci jej navštěvovali spíše jen příležitostně, což platilo i o Karlu IV.; v roce 1337 na hradě pobývala Karlova první manželka, moravská markraběnka (později královna), Blanka z Valois. Trvalým sídlem moravských markrabat se Špilberk stal v polovině 14. století za vlády markraběte Jana Jindřicha, který vládl v letech 1350–1375. Jan Jindřich byl mladším bratrem císaře Karla IV. Druhým a zároveň posledním vládcem, který na hradě sídlil, byl Jošt Moravský. Jošt byl synem Jana Jindřicha a na Moravě vládl jako moravský markrabě v letech 1375–1411. Roku 1410 byl zvolen římsko-německým králem a Špilberk se tak na krátkou dobu stal sídlem vládce celé Římsko-německé říše. Ovšem tři měsíce po svém zvolení nový král na hradě zemřel, dnes je tento mimořádně úspěšný středověký politik pochován v kryptě kostela svatého Tomáše na Moravském náměstí. Jošt vládl také v Braniborsku z titulu braniborského kurfiřta a v Lucemburském vévodství z titulu lucemburského vévody. Toto období autonomní vlády moravské linie Lucemburků, které trvalo šest desetiletí (1350–1411), tvoří nejvýznamnější kapitolu nejen v dějinách brněnského hradu. Jošt byl ale posledním z této linie moravských markrabat a hrad Špilberk tak natrvalo ztratil svoji funkci rezidenčního hradu. Za vlády Zikmunda a jeho zetě Albrechta Rakouského se dostal do popředí význam Špilberku jako vojenské pevnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Pevnost.", "content": "Na Špilberku sídlil Viktorín z Poděbrad ve funkci zemského hejtmana (syn krále Jiřího z Poděbrad), uváděný i jako „hejtman na Špilberce“. V roce 1469 však Matyáš Korvín obsadil Špilberk a následně získal i vládu na Moravě. Dodejme, že hrad byl předtím obléhán městem Brnem, které se postavilo na stranu Matyáše Korvína. Od konce 15. století nastával celkový úpadek a postupné chátrání hradu. Byl opětovně zastavován a dočasní držitelé o jeho údržbu příliš nedbali. Moravští stavové proto v roce 1560 Špilberk i s celým panstvím koupili a vzápětí vlastní hrad prodali městu Brnu. Ve vlastnictví města zůstal Špilberk pouhých 60 let – po bělohorské porážce stavovského povstání v roce 1620 byl císařem Ferdinandem II. městu zkonfiskován. Nejspíše z toho důvodu později hrad se svým okolím tvořil samostatné katastrální území Špilberk. Významný okamžik hradu nastal během třicetileté války spolu s částečnou vojenskou okupací Moravy švédským vojskem a s dvojím přímým ohrožením Brna v letech 1643–1645. Opevnění hradu i města se rychle opravovalo a zdokonalovalo. V roce 1645 pak Brno se Špilberkem pod velením plukovníka Raduita de Souches odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou švédskou přesilou. Hrad byl pak postupně – do poloviny 18. století – přebudován na nejmohutnější a také nejvýznamnější barokní pevnost na Moravě, tvořící jako citadela s městem jednu pevnostní soustavu. V roce 1742 tak odolal i vojskům pruského krále Fridricha II.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení.", "content": "Součástí pevnosti bylo i vězení. Už po porážce stavovského povstání v roce 1620 byli na Špilberku několik let vězněni jeho přední moravští účastníci. Od poslední čtvrtiny 17. století do počátku 80. let 18. století zde bylo vězněno také několik vojenských osobností, např. rakouští generálové Bonneval a Wallis či proslulý plukovník pandurů Franz Trenck, který na Špilberku zemřel v roce 1749. Roku 1783 rozhodl císař Josef II. o přeměně na civilní věznici pro nejtěžší zločince (lehčí provinění si vězni odpykávali v káznici na Cejlu). Kromě starší vězeňské budovy bylo přebudováno horní patro severních kasemat (Josefínský trakt). Po dokončení sem byli přesunuti první vězni v červnu 1784. V prosinci 1784 byl pak proveden další císařův příkaz, aby do nejhorších kasemat v dolním patře byli vsazeni zločinci odsouzení na doživotí. Proto zde bylo postupně vytvořeno 29 jednotlivých kobek, sbitých ze silných trámů i prken, k nimž byli vězňové trvale přikováni. Ve druhé polovině roku 1785 bylo na vězení upraveno i horní patro jižních kasemat, které však začal využívat až Josefův nástupce Leopold II. (Leopoldův trakt). Leopold však v květnu 1790 zrušil celé vězení doživotně odsouzených v dolních kasematech včetně trestu přikování a zavedl i další zmírnění pro všechny odsouzence. Horní patro kasemat nadále sloužilo jako vězení až do počátku 30. let 19. století. Od konce 18. století se v nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat i „političtí“ vězni, např. francouzský revolucionář Jean-Baptiste Drouet, uherský jakobín a spisovatel Ferenc Kazinczy, později italský vlastenec a básník Silvio Pellico, který svou knihou \"Mé vězení\" proslavil špilberské vězení po celé Evropě. Francouzská armáda císaře Napoleona při svém odchodu z okupovaného Brna roku 1809 zničila některé důležité části opevnění. Od 10. června 1841 do 29. května 1855 byl na Špilberku uvězněn mimo jiné vězeň č. 1042, vlastním jménem Václav Babinský. V roce 1855 pak císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a její prostory se přeměnily na vojenská kasárna, kterými zůstaly dalších sto let. Za první světové války zde kromě vojáků byli vězněni i civilní odpůrci rakouského režimu. V prvním roce nacistické okupace Československa zde bylo vězněno několik tisíc českých vlastenců, z nichž několik také zemřelo. Německá armáda provedla v letech 1939–1941 na Špilberku rozsáhlé úpravy a vytvořila kasárna v romanticko-historizujícím duchu tehdejší velkoněmecké ideologie.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "V roce 1959 opustila Špilberk posádka československé armády a definitivně tak skončila jeho vojenská funkce. Následujícího roku se hrad stal sídlem Muzea města Brna. V současnosti je turistickým lákadlem a zejména v letních měsících se zde konají různé kulturní akce, hudební a divadelní festivaly. Jsou odtud také odpalovány ohňostroje během soutěžní přehlídky Ignis Brunensis.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební vývoj.", "content": "S proměnami funkcí Špilberku souvisel i jeho stavební vývoj. Z původního gotického hradu 13.–15. století se dochovalo poměrně málo, pouze v jeho východním křídle. Výrazně „gotickou“ podobu celého východního křídla však určila diskutabilní rekonstrukce z let 1995–2000 podle projektu Zdeňka Chudárka. P. Rochepin Barokní pevnostní přestavbu s podílem předních vojenských inženýrů N. Peroniho, L. Rocheta a P. Rochepina i brněnského stavitele M. Grimma, v současnosti připomíná především vnitřní fortifikační systém – hradby s bastiony, zděné příkopy s vestavěnými kasematy z roku 1742, a dále přízemní kasárenské a další objekty přistavěné po obvodu vnější zdi středověkého hradu v polovině 18. století. Součástí pevnostního systému byly i studna (hl. asi 112 m) v západní části nádvoří a přilehlá cisterna. Většina dnešních budov – jižní, západní a severní křídlo i střední trakt, rozdělující dřívější velké nádvoří na dvě části – vznikla až rozsáhlou přestavbou pevnosti na věznici ve 30. letech 19. století. Úpravy prováděné německou armádou hrad už spíše jen architektonicky sjednotily a projevily se více v interiérech a historizujících detailech.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "Špilberk je jedním z míst, která každoročně hostí divadelní festival Letní shakespearovské slavnosti. Festival zde probíhá během července a začátku srpna na hlavním nádvoří hradu. Od roku 2000 se každoročně v srpnu na hlavním nádvoří hradu koná Mezinárodní hudební festival Špilberk, založený Filharmonií Brno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Špilberk (německy \"Spielberg\", v hantecu \"Špilas\") je hrad a pevnost tvořící dominantu města Brna. Nachází se na vrcholu stejnojmenného kopce, který leží v městské části Brno-střed, na západě katastrálního území Město Brno. Hrad byl založen ve druhé polovině 13. století moravským markrabětem (a později i českým králem) Přemyslem Otakarem II. a během staletí procházel mnoha výraznými proměnami. Z předního královského hradu na Moravě, vystavěného v gotickém slohu, se ve druhé polovině 17. století stala mohutná barokní pevnost, která byla několikrát bez úspěchu obléhána. Její kasematy byly na konci 18. století upraveny na obávanou věznici. V roce 1962 byl hrad společně s okolním parkem prohlášen národní kulturní památkou. V současnosti patří k objektům Muzea města Brna, které zde sídlí.", "tgt_summary": "Špilberk Castle (German: \"Spielberg\", locally \"Špilas\") is a castle on the hilltop in Brno, Southern Moravia. Its construction began as early as the first half of the 13th century by the Přemyslid kings and complete by King Ottokar II of Bohemia. From a major royal castle established around the mid-13th century, and the seat of the Moravian margraves in the mid-14th century, it was gradually turned into a huge baroque citadel considered the harshest prison in the Austro-Hungarian empire, and then into barracks. This prison had always been part of the Špilberk fortress and is frequently referenced by the main character, Fabrizio, in Stendahl's novel, \"The Charterhouse of Parma.\"", "id": 2143308} {"src_title": "Mark Recchi", "tgt_title": "Mark Recchi", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "V juniorských letech hrál Recchi ve WHL za Kamloops Blazers, kde bylo jeho číslo \"8\" bylo vyřazeno krátce po jeho odchodu do NHL. Draftovali ho Pittsburgh Penguins a hned v roce 1988 naskočil do NHL. V roce 1991 byl jednou z klíčových postav týmu, který vyhrál Stanley Cup. V roce 1992 byl vyměněn do Philadelphia Flyers za Ricka Toccheta a Kjella Samuelssona. Ve Philadelphii zůstal až do roku 1995 a byl členem lajny „Crazy Eights“ se kterou v sezoně 1992-93 ukořistil rekordy týmu pro 53 gólů, 70 asistencí a dosud platný rekord 123 bodů. V roce 1995 byl vyměněn do Montreal Canadiens za Johna LeClaira, Érica Desjardins a Gilberta Dionna. V roce 1998 se ale vrátil do Flyers a zařadil se opět mezi jejich nejproduktivnější hráče. V sezoně 1999-00 skončil třetí v boji o Lester B. Pearson Award pro nejužitečnějšího hráče podle ostatních hráčů, ztrácel 5 bodů na vítěze, Jaromíra Jágra. V letech 2000 a 2004 se s Flyers dostal do finále konference, ale pokaždé jeho tým sérii ztratil v sedmi zápasech. V roce 2000 byl také jmenován nejvýznamnějším mužským sportovcem města Kamloops ve 20. století a na jeho počest byla ve městě pojmenována ulice „Mark Recchi Way“. V srpnu 2004 byl volným hráčem a tak se vrátil do týmu Pittsburgh Penguins, kde podepsal dvouletou smlouvu s opcí na další rok. První rok byl prakticky vymazán stávkou, která v NHL proběhla a ve druhém roce, když se Penguins potáceli kolem posledního místa, zrušil svou klauzuli o nemožnosti výměny a nechal se vyměnit za Krystofera Kolanose, Niklase Nordgrena a výběr v druhém kole draftu 2007 do Carolina Hurricanes, se kterými vyhrál svůj druhý Stanley Cup. V létě 2006 ovšem podepsal novou smlouvu s Pittsburgh Penguins. 20. ledna 2007 vstřelil svůj sedmý hattrick v kariéře, do sítě Toronto Maple Leafs a o šest dní později, v přesilovce proti Dallas Stars vstřelil svůj pětistý gól v kariéře. V létě 2007 podepsal s Penguins novou, jednoletou smlouvu za 2 miliony dolarů, ale 4. prosince téhož roku byl umístěn na listinu nechráněných hráčů a tak také poslán do farmářského týmu Wilkes-Barre/Scranton Penguins. Po čtyřech dnech, bez jediného zápasu na farmě ho z listiny vytáhli Atlanta Thrashers, kde ve svém prvním utkání v týmu vstřelil vítězný nájezd. Fanoušci mu začali říkat „Recchin' Ball“ kvůli jeho drobné postavě a sebevražednému forecheckingu. 7. července 2008 podepsal jednoletou smlouvu s Tampa Bay Lightning. 4. března 2009 byl společně s volbou v druhém kole draftu 2010 vyměněn do Boston Bruins za Matta Lashoffa a Martinse Karsumse. O 3 dny později vstřelil své první dva góly v novém dresu na domácím ledě proti Chicago Blackhawks. 2. července 2009 podepsal novou smlouvu s Boston Bruins a oznámil, že to bude jeho poslední sezona. S ukončením kariéry Joa Sakica se stal lídrem NHL v počtu historických bodů a asistencí mezi aktivními hráči. 1. ledna 2010 vstřelil vyrovnávací gól na konci třetí třetiny Winter Classic proti Philadelphia Flyers na bostonském Fenway Parku. 15. dubna téhož roku se stal třetím nejstarším hráčem, který vstřelil gól v play-off. Starší byli pouze Gordie Howe a Chris Chelios. 7. května 2010 se navíc stal nejstarším hráčem v historii, který vstřelil více než jeden gól v utkání play-off, bylo to ve čtvrtém zápase čtvrtfinálové série proti Flyers. V sezóně 2010/2011 pomohl svému týmu Boston Bruins vybojovat Stanley Cup. Stal se tak ve 43 letech druhým nejstarším hráčem historie (po Chrisu Cheliosovi), který tuto trofej získal. Přes svůj věk byl v Bostonu velmi platným hráčem, v základní části si připsal 48 bodů, v play-off dalších 14. Krátce po tomto triumfu uznámil ukončení aktivní kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Reprezentoval Kanadu na ZOH 1998 v Naganu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mark Louis Recchi (1. února 1968, Kamloops, BC, Kanada) je bývalý kanadský profesionální hokejový pravý křídelník, který v kariéře třikrát vyhrál Stanley Cup, pokaždé s jiným týmem. Aktivní kariéru ukončil ve 43 letech po zisku svého třetího Stanley Cupu s Boston Bruins.", "tgt_summary": "Mark Louis Recchi (born February 1, 1968) is a Canadian former professional ice hockey player and a current assistant coach for the Pittsburgh Penguins of the National Hockey League (NHL). Recchi played 22 years in the NHL, winning three Stanley Cups: in 1991 with the Pittsburgh Penguins, in 2006 with the Carolina Hurricanes and in 2011 with the Boston Bruins. In Game 2 of the 2011 Finals, at the age of 43, Recchi became the oldest player ever to score in a Stanley Cup Finals series. On June 26, 2017, in his fourth year of eligibility, Recchi was elected into the Hockey Hall of Fame.", "id": 964539} {"src_title": "Detail (časopis)", "tgt_title": "DETAIL (professional journal)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "DETAIL se poprvé objevil roku 1961. V roce 2008 se časopis publikuje ve 48. ročníku v deseti vydáních. Od roku 2009 se náklad zvedne o 2 exempláře na 12 časopisů ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Stručná charakteristika.", "content": "DETAIL je mezinárodní odborný časopis pro architekty, stavební inženýry, stavební úřady a stavitele. Název časopisu by měl charakterizovat jeho obsah, který zahrnuje dokumentace a informace o stavebních objektech všech kategorií. Těžištěm je poukazování na konstrukční a architektonické souvislosti. DETAIL se skládá z pěti rubrik: diskuze, zprávy, dokumentace, technika a produkty a představuje zdroj informací pro projektantské a architektonické kanceláře. Dvě dodatečná vydání DETAIL Koncept vrhají světlo vedle návrhářských nápadů na celý plánovací a stavební proces výjimečných staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Časopis obsahuje reportáže a aktuální zprávy, odborné diskuze a speciální referáty, objektovou dokumentaci k budovám a místnostem s obrázky, výkresy a vysvětleními, technické novinky, informace k produktům ohledně stavitelství, nástavbové techniky a vnitřního vybavení také zčásti s obrázky, jakož i informace o různých akcích a příspěvky ke stavebnímu právu a stavební fyzice. Každé číslo se koncentruje na jedno speciální konstrukční téma, které je představováno aktuálními příklady z domova i zahraničí. Vybrané projekty znázorňují spektrum tématu a tvoří spolu se svou dokumentací jádro příslušného vydání. Úvodní diskuze se tematicky shoduje s rozhovory, kritickými připomínkami a retrospektivami tématu čísla. Navazující technické informace prohlubují téma pomocí odborných příspěvků a uzavírají příspěvek informacemi o produktu.", "section_level": 1}, {"title": "Tematické obsahy pro rok 2008.", "content": "Klíčová témata pro rok 2008 jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Periodicita.", "content": "Vydává se 10× ročně a je dodáván do více než 80 zemí jako dvojjazyčné německo-anglické vydání. Vedle mezinárodního vydání lze časopis obdržet také jako čistě anglickou publikaci 6× ročně. U zásilek do zahraničí se k nejdůležitějším článkům přikládá překlad do francouzštiny, ruštiny nebo italštiny. Od roku 2002 se ve Španělsku dodatečně distribuuje plně přeložené místní vydání. Termíny vydání: vždy v prvním týdnu měsíce, uzávěrka inzerátů: 6 týdnů před vydáním, podklady pro tisk: 5 týdnů před vydáním.", "section_level": 1}, {"title": "Náklad.", "content": "Tiskový náklad německého vydání obnáší 38 844 exemplářů, skutečné rozšířené vydání obnáší v ročním průměru (IVW 3/06 až 2/07) 33 076 exemplářů. 12 000 anglické, 10 000 španělské, 6 000 čínsko-anglické a 10 000 japonské vydání. (Údaje nakladatelství 01/2007)", "section_level": 1}, {"title": "Čtenáři.", "content": "Mezi čtenáře se řadí architektonické kanceláře, architektonické a stavební kanceláře, oddělení stavebního plánování v průmyslu, banky atd., oddělení plánování stavebních úřadů, stavební a developerské společnosti, podniky výškového stavitelství i odborné inženýrské kanceláře pro technické vybavení budov / statiku / a plánování nosných konstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "DETAIL International.", "content": "Časopis se čte ve více než 80 zemích a je vydáván v 3 různých jazycích.", "section_level": 1}, {"title": "Síť Detail Network.", "content": "Časopis Detail je součástí sítě Detail. Tato síť zahrnuje Detail X, Detail 360, Německý stavební katalog (DBK), Detail (časopis) a Detail Online. Slouží jako komunita, databáze, příručka a místo pro odborné informace v oblasti architektury a stavitelství.", "section_level": 1}, {"title": "Detail.de.", "content": "Architekti a stavební inženýři naleznou na architektonickém portálu DETAIL denně aktuální novinky k architektuře, tipy pro různé akce, informace ke stavebnímu právu a stavební fyzice i detailní konstrukční témata. Archiv obsahuje dříve vydané články časopisu DETAIL, které jsou k dispozici ke stažení. Každé pondělí nabízí část Job-Service nové aktuální nabídky zaměstnání v oboru stavitelství v Evropě. Tuto sekci lze předplatit a dostávat ve formě pravidelných zpráv, s inzeráty setříděnými podle charakteristiky zaměstnání. Prostřednictvím DETAIL Topics a DETAIL Plus jsou vám mimoto k dispozici dvě bezplatné platformy s odbornými informacemi k relevantním tématům plánování a úzce odborným tématům.", "section_level": 2}, {"title": "Detail.X.", "content": "Bezplatný internetový portál studentů architektury pro studenty architektury. Zde naleznou studenti stavebních věd kompaktní odborné znalosti i platformu pro vzájemnou výměnu a prezentaci svých projektů a zájmů. Redakční tematické obsahy pocházejí z architektonického magazínu DETAIL i od samotných uživatelů. Tímto způsobem vzniká obsáhlá databáze se základními znalostmi, vysokoškolskými skripty a odbornými znalostmi platformy DETAIL. Obzvláště fórum a integrovaný weblog přispívají k interaktivní komunikaci a výměně zkušeností. Profily vysokých škol společně se žebříčkem vysokých škol poskytují přehled vysokých škol pro studium architektury v německy mluvící oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "DETAIL360°.", "content": "Architekti, odborní plánovači, architekti vnitřního vybavení, designéři a poradenské firmy mají na platformě DETAIL360° možnost samostatně vizuálně a popisně předat informace o své firmy a vlastních projektech. Úzce odborně zaměřená komunita nabízí platformu pro uzavření nových kontaktů nebo prohloubení vztahů s partnery a zákazníky. V květnu 2008 proběhla internacionalizace prostřednictvím platformy DETAIL360.com. Kanceláře zde mohou své projekty mezinárodně prezentovat v angličtině a tím nalézt partnery v globálním celosvětovém měřítku.", "section_level": 2}, {"title": "Německý stavební katalog.", "content": "Německý stavební katalog DETAIL je bezplatný vyhledávací nástroj pro informace o produktech z oblasti architektury a stavebních věd. Architekti zde naleznou produkty od více než 45 000 výrobců z Německa, Rakouska a Švýcarska. Získají tak přehled o všech dostupných stavebních produktech, kompaktní popisy firem i kontaktní údaje na firmy na trhu. Inteligentní vyhledávání zjednodušuje vyhledávání údajů relevantních pro plánování. Výrobky a služby jsou rozčleněny ve více než 2 000 klíčových slovech specifických pro jednotlivé produkty. Jako část sítě DETAIL Network je Německý stavební katalog databází pro podporu architektů při volbě vhodných produktů pro vlastní projekty.", "section_level": 2}], "src_summary": "DETAIL je mezinárodní odborný časopis pro architekturu a stavební detaily nakladatelství Detail. V každém čísle se pojednává o konkrétním tématu týkajícím se stavitelství (např. stavění pomocí betonu, střešní nosné konstrukce, sanace atd.). Přitom stojí v popředí kvalita konstrukčního detailu. Výkresy se srovnatelnými měřítky a fotografiemi znázorňují aktuální příklady z domova i zahraničí. Hlavním tématem je znázornění nových stavebních děl prostřednictvím fotografií, textů a stavebních výkresů. Cílovou skupinou jsou především architekti, stavební inženýři a další stavební odborníci.", "tgt_summary": "DETAIL is the international professional journal for architecture and construction details produced by Detail publishers. Each issue deals with a specific aspect of building, such as concrete construction, roof structures or refurbishment, whereby emphasis is placed on the quality of the building details. Up-to-date examples are selected from schemes around the world, and these are illustrated with plans and details drawn to a consistent scale as well as with photographs. The journal focuses on the depiction of new developments in the form of descriptive texts, constructional drawings and photos. The target group comprises above all architects, engineers and other specialists from the field of construction. \"DETAIL\" is owned by EPP Professional Publishing, who acquired it from Reed Business Information in 2010.", "id": 1802241} {"src_title": "Izquierda Unida", "tgt_title": "United Left (Spain)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektorát.", "content": "Tzv. \"voličské jádro\" Sjednocené levice čítá přibližně milion hlasů. Nejsilnější pozice drží v regionech s tradiční podporou pro PCE, tj. v Katalánsku, v Asturii, v Madridském společenství, ve Valencii a v Andalusii. Mimoto také v Baskicku a ve společenství Navarra, kde není podpora historicky daná vazbami na Komunistickou stranu. Aktuálně drží IU mimo jiné post starosty Córdoby (Rosa Aguilar) a v několika menších městech.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Koalice vznikla během protestů proti členství Španělska v Severoatlantické alianci jako \"Občanská platforma pro odchod Španělska z NATO\" (\"Plataforma Cívica por la salida de España de la OTAN\"). Ta šla následně do voleb 1986 pod názvem \"Platforma sjednocené levice\" (\"Plataforma de la Izquierda Unida\"). Mezi sdružené strany patřily: Kromě politických stran se začlenili i nezávislé osoby. Volební výsledek nenaplnil očekávání, IU obdržela 935 504 hlasů (tj. 4,63 %) a 7 mandátů. Přesto bylo rozhodnuto nejen zachovat koalici, ale i vytvořit základní strategický program. V komunálních volbách o rok později bylo dosaženo výsledku nad 7 % hlasů. V roce 1989 zažila Sjednocená levice vzestup, když získala 1 858 588 hlasů (tj. 9,1 % voličů) a 17 mandátů. Po odchodu menších stran se ještě zvětšilo hegemonní postavení PCE, která tvořila přes 80 % členů IU. V roce 1989 byla schválena přeměna z \"volební koalice\" na \"politické a\" \"sociální hnutí\".", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Sjednocené levici se v 90. letech podařilo získat několik volebních úspěchů: v roce 1993 obdržela 9,55 % hlasů a 18 mandátů, v roce 1996 pak 10,54 % hlasů a 21 mandátů. Úspěch v komunálních volbách 1995 umožnil vzniku koalicím se Španělskou socialistickou dělnickou stranou (PSOE), především v Andalusii. Od příchodu pravicové Lidové strany k moci se strategie IU změnila, když přibylo útoků na PSOE. Předseda IU Julio Anguita argumentoval politickou situací Itálie během studené války: místo spojenectví se socialisty (sociálními demokraty) se musí voličské hlasy získat jejich kritikou a zvrátit tak voličské preference doleva. Jeho dobré vztahy s premiérem Aznarem navíc přiměla mnohá média k úvahám o „skryté koalici“ proti socialistům. Na konci 90. let prošla IU krizí, když ji postihla vlna zakládání frakcí a odchodů z hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2000.", "content": "Na konci roku Anguita odstoupil a byl nahrazen Franciscem Frutosem. Pod jeho vedením změnila Sjednocená levice přístup k PSOE, což vedlo k podpisu předvolební dohody. V roce 2000 získala v parlamentních volbách pouze 5,45 % hlasů a 8 mandátů. Koncem roku byl do čela zvolen Gaspar Llamazares, který na rozdíl od Frutose dokázal sjednotit širší levicové spektrum a nebyl vázán na PCE. Volební koalice IU a katalánských zelených ale ve volbách 2004 neuspěla, získala 4,96 % a pouze 5 mandátů. Následně podporovala menšinovou vládu socialistů. Dlouhá řada volebních porážek opět zapříčinila hlubokou krizi. Ve volbách 2008 navíc zaznamenala IU nejhorší výsledek v historii. I když zůstala třetí nejsilnější formací podle počtu odevzdaných hlasů (byť s 3,8 %), připadly jí pouze 2 mandáty. Od roku 2008 stojí v čele strany Cajo Lara Moya (* 1952).", "section_level": 2}], "src_summary": "Izquierda Unida (IU, česky Sjednocená levice, \"Jednotná levice\", někdy též \"Levý blok\") je původně koalice španělských levicových stran vzniklá roku 1986 v rámci protestů proti NATO, přeměněná později na politické hnutí. Na jejím založení se podíleli socialisté, zelení, pacifisté a republikáni, nejsilnějším členem byla Komunistická strana Španělska (PCE). V rejstříku politických stran je IU vedena od listopadu 1992. \"Sjednocená levice\" se staví za eurokomunismus, ekosocialismus a federalismus, je součástí Strany evropské levice.", "tgt_summary": "United Left ( , IU) is a political coalition that was organized in 1986, bringing together several left-wing and far-left political organizations. IU was founded as an electoral coalition of seven parties, but the Communist Party of Spain (PCE) is the only remaining integrated member of the IU at the national level. Despite that, IU brings together other regional parties, political organizations, and independents. It currently takes the form of a permanent federation of parties.", "id": 1151592} {"src_title": "Sekvenční fotografie", "tgt_title": "Burst mode (photography)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pionýři chronofotografie vyvinuli na konci 19. století nové metody sériového snímání, aby mohli zkoumat jednotlivé fáze pohybu. Eadweard Muybridge se začal o pohyb zajímat v roce 1873 a roku 1878 se mu podařilo vyhrát sázku, že kůň v klusu má všechny 4 nohy ve vzduchu. V dřevěné budově postavil 24 fotografických přístrojů, na jeden okraj závodiště zavěsil bílý horizont a na druhý umístil v pravidelných intervalech řadu fotoaparátů. Přes dráhu položil provázky, které v okamžiku, kdy je běžící kůň přetrhl, postupně uvolnily pružinové závěrky fotoaparátů. Již tenkrát Muybridge použil expoziční doby až 1/6000 sekundy. Většinu snímků exponoval 1/1000 sekundy, na tu dobu také velmi krátkým expozičním časem. Nápad využít sérii fotografií pro vytvoření iluze pohybu měl také Antoine Claudet, student Louise Daguerra působící v Londýně. Tyto historické série sekvenčních obrázků byly důležitým impulsem k rozvoji „pohyblivých obrazů“ kinofilmu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Současní výrobci umožňují v běžných fotoaparátech používat funkci sekvenčního snímání. Při sekvenčním fotografování se z časových důvodů pořizují snímky se stejným zaostřením a stejnou expozicí. Běžné digitální i klasické fotoaparáty dokáží snímat rychlostí 2-3 snímky za sekundu, výkonnější DSLR 5 sn/sec. Přístroje určené pro profesionály snímají 8-10 snímků za sekundu v plné kvalitě. Počet a rychlost snímků u digitálních přístrojů záleží na kapacitě vyrovnávací paměti a velikosti a rychlosti paměťové karty. U klasických fotoaparátů záleží na rychlosti převíjení filmu a jeho délce. Dalším typem sekvenční fotografie je \"intervalová expozice\", u které lze ručně nastavit prodlevu mezi jednotlivými expozicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Velmi populární jsou snímky, na kterých je současně zobrazen například strom nebo architektura v různých ročních obdobích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sekvenční fotografie nebo sekvenční snímání nebo sekvenční expozice (z lat. \"sequentia\" - pořadí) je výrazová forma fotografie, která zobrazuje fotografický záznam děje v řadách nebo sériích více snímků za sebou.", "tgt_summary": "Burst mode, also called continuous shooting mode, sports mode or continuous high speed mode, is a shooting mode in still cameras. In burst mode, several photographs are captured in quick succession by either pressing the shutter button or holding it down. This is used mainly when the subject is in successive motion, such as sports photography. The photographer can then select the best image of the group or arrange them in a sequence to study the transitions in detail.", "id": 384574} {"src_title": "Feritový magnet", "tgt_title": "Ferrite (magnet)", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Kromě rozšířených barnatých feritů se stále více používají vysoce koercitivní strontnaté ferity. Feritové magnety se skládají z cca 86 % FeO a cca 14 % BaO nebo SrO (stechiometrický vzorec BaFeO nebo SrFeO). Suroviny jsou dobře dosažitelné a cenově výhodné. Feritové permanentní magnety jsou odolné vůči mnohým chemikáliím, jako jsou ředidla, hydroxidy a slabé kyseliny. U silných organických a anorganických kyselin (šťavelové, sírové, chlorovodíkové a fluorovodíkové) je odolnost v podstatě určována teplotou, koncentrací a časem styku. V zásadě by měla být odolnost stanovena dlouhodobými pokusy.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické vlastnosti.", "content": "Na základě svého keramického charakteru jsou ferity křehké a citlivé na náraz a ohyb. Z důvodu jejich značné tvrdosti musí být ferity obráběny diamantovým nářadím.", "section_level": 1}, {"title": "Teplotní závislosti magnetických vlastností magneticky tvrdých feritů.", "content": "Teplotní zatížení izotropních a anizotropních magneticky tvrdých feritů způsobuje změny jejich magnetických vlastností. Teplotní závislost koercitivní intenzity magnetického pole probíhá u magneticky tvrdých feritů a permanentních magnetů ze vzácných zemin opačně. Při vzrůstající teplotě klesá remanence u magneticky tvrdých feritů o 0,2 % na kelvin a koercitivní intenzity magnetického pole vzrůstá současně o 0,3 % na kelvin. Při klesající teplotě stoupá remanence a klesá koercitivní síla pole stejnou měrou. To má za následek, že magnety a magnetické systémy s nízko položeným pracovním bodem mohou utrpět trvalou ztrátu magnetování, pokud jsou vystaveny nižším teplotám.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba feritových permanentních magnetů.", "content": "Základními surovinami pro výrobu magneticky měkkých feritů jsou oxid železitý (FeO) a uhličitany barya (BaCO) nebo stroncia (SrCO). Uvedené suroviny se mísí v poměru asi 80 % FeO a asi 20 % BaCO nebo SrCO a z této směsi kalcinací za vysokých teplot vzniká hexaferit. Potom následuje lisování do požadovaných tvarů buď za sucha (ve formě prášku s pojivem) a nebo ve formě vodné suspenze. Anizotropní permanentní magnety se lisují v magnetickém poli. Konečný tvar a pevnost dostávají permanentní magnety výpalem (sintrováním) při teplotách přes 1200 °C. Potom jsou dle potřeby magnetovány a po konečné kontrole expedovány. Na obrázku je znázorněno pořadí nejdůležitějších operací při výrobě magnetů z magneticky tvrdých feritů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Feritové magnety mají velmi široké možnosti použití. Uplatňují se jako přídržné magnety v průmyslovém, kancelářském i domácím provedení. Montují se do elektromotorů a generátorů, jsou součástí magnetických spojek a brzd. Používají se například při výrobě hraček, slouží jako senzory polohy a otáčení, jako spínače a nejčastěji jsou využity v reproduktorech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Feritový magnet je permanentní magnet vyrobený z keramických oxidů – feritů. Z tvrdých feritů se vyrábějí cenově nejpříznivější a celosvětově nejpoužívanější permanentní magnety. Jejich celosvětová spotřeba dosahuje ročně cca 300 000 tun a nadále stoupá. Kvalita i sortiment zaznamenávají rovněž neustálý pokrok. Výhodou feritů je nejlevnější cena za kilogram a velký rozměrový i tvarový rozsah.", "tgt_summary": "A ferrite is a ceramic material made by mixing and firing large proportions of iron(III) oxide (FeO, rust) blended with small proportions of one or more additional metallic elements, such as barium, manganese, nickel, and zinc. They are electrically nonconductive, meaning that they are insulators, and ferrimagnetic, meaning they can easily be magnetized or attracted to a magnet. Ferrites can be divided into two families based on their resistance to being demagnetized (magnetic coercivity). Hard ferrites have high coercivity, so are difficult to demagnetize. They are used to make permanent magnets for applications such as refrigerator magnets, loudspeakers, and small electric motors. Soft ferrites have low coercivity, so they easily change their magnetization and act as conductors of magnetic fields. They are used in the electronics industry to make efficient magnetic cores called ferrite cores for high-frequency inductors, transformers and antennas, and in various microwave components. Ferrite compounds are extremely low cost, being made of mostly rusted iron (iron oxide), and have excellent corrosion resistance. They are very stable and difficult to demagnetize, and can be made with both high and low coercive forces. Yogoro Kato and Takeshi Takei of the Tokyo Institute of Technology synthesized the first ferrite compounds in 1930.", "id": 58015} {"src_title": "Hermenegild", "tgt_title": "Hermenegild", "src_document": [{"title": "Katolická snoubenka.", "content": "Ingunda přicestovala s velkým doprovodem a bohatými dary v roce 579 do Toleda. Ve vizigótském království byla v té době oficiální víra ariánská, ale ve franckém království byla vyznávána víra katolická, ke katolické víře se hlásil již francký král Chlodvík I., 465-511). Ingundina babička Goiswintha, která byla druhou ženou krále Leovigilda, na ní naléhala, aby přestoupila na ariánskou víru, ale Ingunda tomuto nátlaku odolala. Tyto vztahy dělaly starosti Leovigildovi i Hermenegildovi. Napětí v královské rodině se velmi přiostřilo a tak Leovigild, aby předešel problémům, jmenoval Hermenegilda správcem provincie (pravděpodobně Hispania Baetica) u hranic s územím, které v té době přináleželo Východořímské říši.", "section_level": 1}, {"title": "Konverze ke katolicismu.", "content": "Hermenegild odešel se svojí snoubenkou do Sevilly, která se měla stát jeho sídelním městem. V Seville se Ingunda a tamější mnich Leander, starší bratr svatého Isidora ze Sevilly a budoucí sevillský biskup (kterým možná už v té době byl) snažili přesvědčit Hermenegilda ke konverzi ke katolicismu. Hermenegild se nejprve zdráhal, ale později svoje rozhodnutí změnil. Přestoupil na katolickou víru a přijal jméno Jan. Toto jméno se ovšem neobjevilo ani na mincích, které razil a ani na dochovaných nápisech, které dal vytvořit. Konverze pravděpodobně proběhla během svatby Ingundy a Hermenegilda v Seville roku 580.", "section_level": 1}, {"title": "Leovigildovo tažení do Sevilly.", "content": "Král Leovigild se snažil syna přesvědčit, aby svoje rozhodnutí změnil, ale Hermenegild odmítl a rozhodl se jednat s Řeky, kteří v Seville zastupovali Východořímskou říši). Svatý Leander, odešel do Konstantinopole, požádat císaře o podporu, ale byl odmítnut, protože Byzantská říše řešila problémy na své východní hranici rozhlehlého území. Řekové pouze slíbili, že podporu poskytnou v případě bitvy nebo pokud Hermenegild požádá o pomoc. Král leovigild se snažil zabránit válce, ale Hermenegild rozdmýchal proti svému otci povstání, které si vyžádalo více obětí než zahraniční nájezdy a rozpoutal tak občanskou válku (některé prameny tvrdí, že toto povstání rozdmýchala sama Goiswintha, pravděpodobně aby se zbavila po neúspěšném povstání nepohodlného potenciálního nástupce). Toto povstání bylo boj o moc, i když náboženská otázka zde zaujímala přední místo. Hermenegild se v Seville v roce 580 jmenoval králem a začal razit vlastní mince se svým původním jménem, které měl před konverzí. Král Leovigild přestal mít kontrolu nad vládou v Seville, Méridě, dále v Córdobě a dalších významných městech a pevnostech. Hermenegild mezitím navázal spojení s svébským králem Mirem II., který se obával Leovigildovy zahraniční politiky. Miro vyslal v roce 580 posly k franskému králi Guntramovi, aby zasáhl do této občanské války, o reakci na toto poselství ani o vnitřní správě území, které ovládal Hermenegild se nedochovaly žádné informace. Je pravděpodobné, že vyhnal ariánské duchovní a obsadil je katolíky. V roce 582 Leovigild dokončil výpravu proti Baskům a dobyl Méridu a tak v následujícím roce dobyl Hispanii Baetiku a začal obléhat Sevillu, kde žil jeho syn Hermenegild s Ingundou. Svébský panovník Miro se do této války rovněž zapojil, ale zde se prameny různí. Isidor ze Sevilly a Jan z Biclara tvrdí, že přišel na pomoc Leovigildovi, jako jeho vazal, naproti tomu Řehoř z Tours píše, že přišel na pomoc Hermenegildovi. Jan z Biclara píše, že Mirovi bylo dovoleno vstoupit do Sevilly, kde zakrátko v roce 583 zemřel. Řehoř z Tours uvádí, že Miro se stáhl na svá panství v Galicii, kde téhož roku zemřel. V této době byli Hermenegildovi jediní a ještě nespolehliví spojenci, Řekové. Leovigild dobyl pevnost v Ossete (San Juan de Alfarache, na druhém břehu řeky naproti Seville) a dále dobyl Italiku (nacházela se vedle vesnice Santiponce asi 8 km severozápadně od Sevilly na pravém břehu Guadalquiviru), čímž značně ztížil zásobování Sevilly, přesto se obléhání protáhlo na velmi dlouhou dobu. Leovigild přehradil řeku Guadalquivir a město trpělo hladem. Tehdy požádal Hermenegild Řeky o pomoc, ale Leovigild Řeky podplatil třiceti tisíci solidů, aby pomoc Hermenegildovi neposkytli. Řekové pak v rozhodující chvíli Hermenegilda opustili a Leovigild v létě roku 583 dobyl Sevillu. Hermenegildovi se podařilo z města uprchnout a chtěl se dostat do východořímské provincie Spania a to přesto, že Řekové, zástupci Východořímské říše zradili. Leovigild mezitím systematicky dobýval města, která byla pod Hermenegildovou kontrolou. V zimě na přelomu roku 583/584 dobyl Hermenegildovo poslední útočiště Córdobu. Hermenegild ještě před tím nechal Ingundu i se synem Athanagildem v moci Řeků, kde se jich Leovigild snažil zmocnit. Řekové je, ale poslali do Konstantinopole. Ingunda zemřela cestou na území Afriky). Syna pravděpodobně dopravili až do Konstantinopole, kde ho po nějakou dobu diplomacie císaře Maurikia používala jako nátlakový nástroj vůči austrasijskému dvoru.", "section_level": 1}, {"title": "Zajetí a trest.", "content": "Hermenegild byl po dobytí Córdoby zajat a přepraven do Toleda. Odtud byl vyhnán do Valencie s otrokem, který ho hlídal. Goiswintha ovšem prosadila přísnější trest. Hermenegilda odvlekli do Tarragony a zde uvěznili. Když nadešla Velká noc, poslali k Hermenegildovi ariánského biskupa, aby od něho přijal přijímání, ale Hermenegild odmítl. Leovigild poté nařídil syna popravit. Hermenegild byl ve sklepení starého římského paláce v Taragoně 13. dubna roku 585 sťat. Popravu provedl vězeňský dozorce Sisbert. Leovigild pravděpodobně synovi nabídl poslední možnost návratu k ariánské víře, Hermenegild dal přednost mučednické smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Svatořečení.", "content": "Na žádost španělského krále Filipa II. svatořečil Hermenegilda papež Sixtus V. při příležitosti tisícího výročí jeho úmrtí. Spolu se San Fernandem je patronem španělské monarchie. Hermenegildova konverze a mučednická smrt bývá uváděna jako katalyzátor přestupu oficiální ideologie vizigótského království z ariánské na katolickou.", "section_level": 1}, {"title": "Hispánská neúcta.", "content": "Katoličtí kronikáři z té doby píší o Hermenegildovi nepříznivě. Neoznačují ho za favorita katolické církve, ale jen za jednoho z poddaných krále, který se vzbouřil proti svému otci. Svatý Isidor ze Sevilly vůbec nezmiňuje Hermenegildovu smrt. Řehoř z Tours píše, že je špatné, když syn povstane proti otci, i když je to heretik. Zápisy z 3. toledského koncilu (589) se vůbec o Hermenegildovi nezmiňují. Rovněž jeho mladší bratr Rekkared I. a biskup Leandrus, který ho pokřtil se o něm vůbec nezmiňují. Autor \"Životy svatých otců méridských\", který popisuje mnohé činy Leovigilda, nejenže nic nepíše o Hermenegildovi, ale dokonce zamlčuje jakoukoli zmínku o něm, když cituje slova papeže Řehoře Velikého, který prohlásil: \"„Rekkared, nenásledoval příklad svého bezbožného otce, ale svého bratra mučedníka a zřekl se zkaženosti ariánského kacířstva.“\", tak slova \"\"bratra mučedníka\"\" nahradil slovy \"„Krista Pána“\". Papež Řehoř Veliký nazval roku 594 Hermenegilda mučedníkem, ale ani on ho vůbec neuvádí v dopisech adresovaných do Hispánie. Hispánci se ho snažili vymazat ze svých dějin. Poté, co Rekkared přestoupil na katolickou víru a při vytváření katolické říše nebylo vhodné spojovat katolicismus se vzpourou, která způsobila hrozné ničení a oslabení Hispánie a které napomáhali Řekové. Hispánie se stala katolickou říší a vzpoura proti králi nesměla být odpuštěná a už vůbec ne oslavovaná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Hermenegild či \"Hermenegildus\", \"Hermenegildo\", \"Ermenegildo\", \"Herménégild\" (564 - 13. dubna 585 Tarragona) byl vizigótským princem a vzdorokrálem. Byl starším synem krále Leovigilda a jeho první ženy Theodosie, mladší syn Rekkared I. pozdější vizigótský král byl z téhož svazku. Jeho otec ho zasnoubil s princeznou Ingundou, dcerou Sigiberta I. franského krále Austrasie a francké královny Brunhildy.", "tgt_summary": "Saint Hermenegild or Ermengild (died 13 April 585) (, from Gothic \"*Airmana-gild\", \"immense tribute\"), was the son of king Liuvigild of the Visigothic Kingdom in the Iberian Peninsula and southern France. He fell out with his father in 579, then revolted the following year. During his rebellion, he converted from Arianism to Chalcedonian Christianity. Hermenegild was defeated in 584 and exiled. His death was later celebrated as a martyrdom due to the influence of Pope Gregory I's \"Dialogues\", in which he portrayed Hermenegild as a \"Catholic martyr rebelling against the tyranny of an Arian father.\"", "id": 899884} {"src_title": "Microsoft TechNet", "tgt_title": "Microsoft TechNet", "src_document": [{"title": "TechNet Blog CZ/SK.", "content": "TechNet Blog CZ/SK je skupinový blog technických lidí společnosti Microsoft a externistů. Na blogu vycházejí pravidelně články o technických novinkách, aktualitách a komunitních akcích. Nechybí ani pohledy do zákulisí a páteční odlehčený post \"„Co IT-týden dal“\". Od února 2006 na blogu vyšlo přes 700 článků.", "section_level": 1}, {"title": "TechNet Flash zpravodaj.", "content": "TechNet Flash je elektronický měsíční zpravodaj vydávaný v českém jazyce. Každé vydání zpravodaje obsahuje tematické články od českých a slovenských autorů, pozvánky na odborné konference a komunitní akce, informace o nových videozáznamech, software ke stažení a mnohé další. K odběru zpravodaje se lze zdarma přihlásit pomocí Windows Live ID.", "section_level": 1}, {"title": "Channel 9 CZ/SK Videa (dříve MSTV.CZ).", "content": "(MSTV.cz) umožňuje zhlédnout a stáhnout si instruktážní videa k produktům a technologiím, a také videozáznamy z největších IT akcí společnosti Microsoft.", "section_level": 1}, {"title": "TechNet Subscription Plus.", "content": "TechNet Subscription Plus je jediná placená služba patřící pod Microsoft TechNet. Předplatitelé služby TechNet Subscription Plus mají neomezený přístup k plným verzím softwaru společnosti Microsoft (aktuální operační systémy, servery, aplikace a řešení Microsoft Dynamics ve všech dostupných jazykových lokalizacích) pouze pro účely testování. Mezi další výhody patří elektronické kurzy a incidenty technické podpory zdarma. Tato služba je určena pro IT odborníky, neobsahuje tedy vývojářské nástroje, které lze získat v rámci MSDN Subscription.", "section_level": 1}, {"title": "TechNet RSS Okénko.", "content": "TechNet RSS Okénko je miniaplikace napsaná v jazyce JavaScript, která umožňuje zájemcům vložit si do svých webových stránek RSS čtečku, která zobrazuje nejnovější články na TechNet Blogu CZ/SK bez znalosti programování. Na českých a slovenských IT webech bylo doposud provedeno přes 40 implementací TechNet RSS Okénka. Poznámka: Ochrannou známku Technet drží v České republice MAFRA a.s. pro stejnojmenný internetový zpravodajský server Technet.cz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Microsoft TechNet je program společnosti Microsoft, který zahrnuje rozsáhlé zdroje technických informací určené pro IT odborníky. Součástí programu jsou především TechNet Web, TechNet Blog CZ/SK, elektronický měsíčník TechNet Flash zpravodaj, videozáznamy z akcí TechNet Spotlight! a komunitní TechNet Fóra. Většina služeb je poskytována zdarma, výjimku tvoří pouze služba TechNet Subscription Plus, která za roční poplatek poskytuje neomezený přístup do archivu software společnosti Microsoft za účelem testování.", "tgt_summary": "Microsoft TechNet was a Microsoft web portal and web service for IT professionals. It includes a library containing documentation and technical resources for Microsoft products, a learning center which provides online training, discussion forums, an evaluation center for downloading trialware, blogs for Microsoft employees and a wiki. TechNet originally provided a software subscription service similar to Office 365 and Adobe Creative Cloud that allowed subscribers to download Microsoft software under a software as service license for private use. On July 1, 2013, it was announced that Microsoft is discontinuing the TechNet subscription service, with the purchase and renewal of subscriptions to be closed by August 31, 2013. TechNet also included a web-based \"TechNet Magazine\" which is discontinued since October 2013. Past issues are still available for reading. As of January 2020, TechNet now redirects to Microsoft Docs.", "id": 740667} {"src_title": "Ignác Antonín Born", "tgt_title": "Ignaz von Born", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ignác Antonín byl synem Ludwiga Borna, podnikatele v oblasti hornictví. Vyrůstal a studoval ve Vídni, přibližně ve svých 20 letech odešel studovat do Prahy a dlouhou dobu tak pobýval spíše v Čechách. Začal také studovat práva a působil u rakouského montanisty Jana Tadeáše Peithnera. V šedesátých letech 18. století působil na pražské univerzitě, kde jako profesor přednášel o problematice montánních věd. Koncem šedesátých let se stal na rok dolnouherským horním radou, jak v Uhrách, tak na Slovensku, na Slovensku také studoval Karpaty, studie věnované této problematice vyšly později, v roce 1774. Oženil a získal statek Staré Sedliště u Tachova, kde také založil botanickou zahradu, vlastnil několik mineralogických sbírek a podrobnou knihovnu o těchto a podobných studií. V roce 1770 se v Praze dostal do funkce přísedícího mincmistra. Později se vydal zpět do Prahy a v letech 1771–1772 začal vydávat první přírodovědecký časopis v českých zemích – týdeník Prager gelehrte Nachrichten (Pražské učené zprávy). Zasáhl i do sporu, který probíhal mezi neptunisty a plutonisty. Neptunisté hlásali to, že veškeré horniny vznikly z vody. Mezi přední hlasatele neptunistů patřil Abraham Gottlob Werner – významný německý geolog. Oproti tomu plutonisté hlásali, že některé horniny vznikaly z ohně, hlavním představitelem plutonistů byl skotský geolog James Hutton. Born se nejdřív klonil k neptunistům, postupem času začínal být zastáncem plutonistů. Byl také účastníkem vědeckého výzkumu Komorní hůrky, vyhaslé sopky, která se nachází u Chebu, v Chebské pánvi. V českých zemích se Born snažil hlavně o rozvoj vědy a vzdělanosti, zajímal se také o dějiny a příbuzné vědy. V roce 1770 založil Učený klub, ze kterého vznikla v letech 1773–1774 Královská česká společnost nauk. Společnost rozšířil společně s Františkem Josefem Kinským, dalšími členy společnosti byli Josef Sonnenfels nebo Gelasius Dobner, Karel Rafael Ungar, Mikuláš Voigt, Karel Jindřich Šteib. Cílem společnosti bylo hlavně šíření vědy, přírodních, sociálních nebo humanitních oborů, členy společnosti byli později rovněž také Josef Dobrovský, Jan Evangelista Purkyně, Bernard Bolzano, Kašpar Maria Šternberk, František Palacký a další významné osobnosti. O této velké společnosti psal Born své studie. Na konci sedmdesátých let povolala Ignáce Antonína Borna Marie Terezie do Vídně. Měl uspořádat císařské přírodovědecké sbírky a byl také jmenován do funkce dvorního rady, co se měl starat o mincovní a horní záležitosti.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ke konci života se uplatňoval také jako chemik a zkoumal amalgamaci, napsal o ní mnoho vědeckých děl. Kriticky se vyjadřoval proti církvi. Nejspíše měl vliv i na Josefa II. při rušení klášterů. Ignác Antonín Born zemřel v létě roku 1791 ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ignác Antonín Born řídil časopisy \"Prager gelehrte Nachrichten\", časopis vycházel jen jeden rok (1771–1772) a od roku 1775 také časopis \"Abhandlungen einer Privatgesellschaft der Wissenschaften.\" Vydal i mnoho ostatních děl:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Antonína Borna bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. Bornovi se dostal do ruky také nejstarší známý exemplář pravěkého ptakoještěra (\"Pester Exemplar\"; dnes rod \"Aurorazhdarcho\"). Born jej však ve své době (kolem roku 1760) ještě nesprávně považoval za mořského korýše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignác Antonín Born, známý také jako Ignatius von Born, německy: Ignaz šlechtic von Born, maďarsky Born Ignác (26. prosince 1742, Alba Iulia (župa Maramureş) v Rumunsku, Sedmihradsko – 24. července 1791, Vídeň) byl rakouský osvícenec, mineralog, geolog, montanista a svobodný zednář druhé poloviny 18. století. Za svůj život byl ve styku a přátelil se s mnoha osobnostmi v oblasti vědy, jako např. Kašpar Maria Šternberk, Jáchym Šternberk, František Josef Kinský aj.", "tgt_summary": "Ignaz Edler von Born, also known as Ignatius von Born (, , ) (26 December 1742 in Alba Iulia, Grand Principality of Transylvania, Habsburg Monarchy – 24 July 1791 in Vienna), was a mineralogist and metallurgist. He was a prominent freemason, being head of Vienna's Illuminati lodge and an influential anti-clerical writer. He was the leading scientist in the Holy Roman Empire during the 1770s in the age of Enlightenment. His interests include mining, mineralogy, palaeontology, chemistry, metallurgy and malacology.", "id": 1110290} {"src_title": "Zlatník", "tgt_title": "Goldsmith", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zlatnictví patří mezi velmi stará řemesla, známá od pravěku. Zlatníci pracovali již v době bronzové, na keltských oppidech, ve starověkém Egyptě či ve velkých orientálních říších, jakými byla Mezopotámie, Persie nebo Čína. Dále vynikli zlatníci v antickém Řecku a Etrurii a Římě, kde se tepání a cizelování nazývalo toreutika. Od středověku do poloviny 19. století se evropští zlatníci ve městech sdružovali do profesních spolků, zvaných cechy, které měly funkci zkušební komise a jmenování mistrů, kontroly kvality zlatnické práce, ryzosti kovů, často i sociálního zabezpečení rodin svých členů. Nejstarší zlatnické cechy vznikaly ve 12.–13. století v Itálii, ve Francii a v Anglii. České země Prvním jménem známým zlatníkem na českém území byl Kojata (\"Koiata aurifex\"), který kolem roku 1053 patřil mezi služebníky kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi. První bratrstvo zlatníků bylo založeno roku 1324 na Starém Městě pražském, a brzy byl jeho statut změněn na cech. Jeho působnost od počátku určovaly psané předpisy, které se staly vzorem i pro cech zlatníků vídeňských. Během 15. a 16. století vznikaly v českých zemích další zlatnické cechy, nejprve v Kutné Hoře, Chebu, Brně, Olomouci, Plzni, Českých Budějovicích, Mostě, Opavě, a dále sdružené cechy jako v Jihlavě. Všeobecně byly cechy zrušeny pod nátlakem svobodného podnikání a průmyslu kolem roku 1850 a nahrazeny dobrovolnými sdruženími, zvanými Grémia.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky.", "content": "Zlatnictví zpracovává zlato nebo platinu pomocí mnoha výrobních a výzdobných technik. Ve větších dílnách (provozech) se zlatníci specializovali a specializují, a proto se rozlišovali nebo dosud rozlišují: a další. Šperkaři-montéři se podle typu a druhu zhotovovaných šperků mohou ještě dále specializovat na: a další. Příbuzná řemesla jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Zlatnickým materiálem je nejčastěji zlato různé ryzosti dané různým legováním. Ryzí zlato je velmi měkké, proto se ve šperkařství obvykle leguje mědí (\"červené zlato\") a stříbrem (\"žluté nebo zelené zlato\"). Vzácněji se užívají slitiny zlata a platiny, niklu a dalších kovů (\"bílé zlato\"). Historicky běžné ryzosti zlata jsou dukátové zlato 986/1000, 900/1000 a 750/1000 (18 karátů). Nejužívanější ryzost zlata je 585/1000 čili 14 karátů, což je poslední přípustná ryzost, která ještě podléhá puncovní povinnosti. Slitiny s nižším podílem zlata se již nesmí nazývat zlato. Ryzosti 250 (6 karátů) a 333 (8 karátů) nejsou drahým kovem; v českých zemích se někdy označovaly jako \"granátové\" nebo \"nové zlato\". Ryzost je úředně schvalovaný údaj, který kontroluje a potvrzuje Puncovní úřad příslušného kraje. Každý nový zlatý výrobek musí být opatřen úředním puncem. Pro historické šperky, na nichž by vyražení puncovní značky mohlo způsobit poškození konstrukce či výzdoby, Puncovní úřad vydává písemný certifikát o ryzosti, na němž musí být vyznačena hmotnost zkoušeného předmětu s přesností na desetiny gramu, označení výrobku a zadavatele certifikátu. Protože zlatník pracuje s velmi drahým materiálem, musí se pečlivě starat, aby nic nespadlo na zem, shromažďovat piliny a odřezky, které se jednou za čas roztaví, vyzkoušejí na ryzost a ve větších provozovnách je dělník musí přesně na váhu odevzdat. Povolená ztráta činí jen několik procent.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní místo a nástroje.", "content": "Zlatník pracuje u stolu (\"pret\") s půlkruhovým výřezem, v němž je zástěra (\"šosfel\"), aby zlaté piliny nepadaly na zem. Sedí na nízké stoličce, takže má stůl ve výši prsou. Uprostřed výřezu je ve stole zasazen dřevěný trn (\"fajnágl\"), o nějž si dílo opírá. Montér užívá běžné nástroje, pilníky, jehlové pilníčky, různé tvary kleští, lupenkovou pilku, různé škrabáky (\"šábry\") na odstranění rýh po pilníku, na vrtání se dříve užíval zvláštní svidřík (\"trail\"). Důležitým nástrojem je plamen, jednou košatý, jindy ostrý a bodový. Tradičně to byl lihový kahan a dmuchavka, později plynové pistole s vestavěnou dmuchavkou, dnes obvykle hořáky na kapalný plyn. Dílo přitom leží na plochém kusu dřevěného uhlí, dnes obvykle na lisované cihličce čili uhlu. Kromě toho užívá zlatník různě tvarované kovadlinky a cizelérská kladívka, která se vyznačují různými tvary a průřezy mlátku, kadluby pro tepání trojrozměrných předmětů, trny na zakulacování prstenů (\"ringrýgl\"), různé čakany (\"punzn\") na vytloukání tvarů z plechu a odpovídající tvarové zápustky (\"anka\"). Jednodušší tvary se vytloukají na olověném špalíku, pro složitější tvarování se plech nalepí na prkénko s vrstvou ševcovské smoly. Z větších strojů používá ruční válcovací stolici (\"valcna\") na plech a na dráty. Důležitá vždy bývala stavba tavicí pece s odtahem spalin do komína, kleště, dmychadla a pohrabáče. Do výhně se vkládají speciální keramické nádobky na slévání kovů, malé testovací misky z bílé hlíny zvané \"kapelky\", vysoké a často trojboké \"tyglíky\" bývaly pálené z režné hlíny s příměsí tuhy. Dále se užívá ruční lis. Na přípravu tvarovaných drátků a trubiček se užívají ruční provláčky (\"cíhajzn\"), případně protahovací stolice, zvaná \"protahovačka\", jejímž základem je deska s otvory různých tlouštěk a profilů. Zasazovač pracuje hlavně s různě tvarovanými rydly (\"štychl\") a ručními tlačidly (\"drukr\"). Dílo drží v dřevěné svěrce nebo si je připevňuje pryskyřičným tmelem na dřevěný držák (\"kitštok\"). Kameny si podává tyčinkou s voskem (\"vaksštift\") a dílo zaprašuje plavuňovým práškem, aby se nelesklo. Rytec má jiná rydla pro rytí na ploše a používá ryteckou kouli, aby si práci mohl libovolně naklonit, případně kulový svěrák na prsteny.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Zlatník vyrábí šperk od začátku až do konce a používá mnoho různých technik. Pokud má pracovat s doneseným materiálem, musí jej nejprve roztavit, případně i legovat (stříbrem, mědí atd. k dosažení potřebné ryzosti a barvy). Menší množství se taví na uhlu, větší v peci a v tyglíku. Slitý materiál se nejdříve rozková, potom válcuje na plech nebo na čtverhranný drát, tenčí profily se vyrábějí ručním protahováním průvlačkou. Během zpracování se materiál žíhá a ochlazuje vodou nebo lihem. Některé typy šperků, například pečetní prsteny, se odlévají do formy, buď odstředivým litím do sádrové formy, nebo nahrubo do sépiové kosti. Vlastní montáž zahrnuje přípravu součástek (obruby na kameny, ozdoby a přístavky, obroučka pro prsten atd.), které se pak spájejí na tvrdo, zlatou nebo stříbrnou pájkou příslušné ryzosti. Na pájená místa se štětcem, namočeným v tavidle (borax rozetřený s vodou nebo speciální vodička), nakladou malé ústřižky pájky a celé dílo se plamenem spájí. Po spájení se výrobek zbaví tavidla mořením (zředěnou kyselinou sírovou), opiluje, oškrabe a ohladí jemným smirkovým papírem. Kameny se zasazují do obruby (\"cargle\"), na příchytky (\"krapny\"), klenotnickým způsobem na zrnka do čtverečku, případně i temováním a podobně. Nejjednodušší je zasazování na krapny: kámen se vloží na obrubu a příchytky přes něj ohnou; přesahující kousky krapen se odříznou a zapilují. Do obruby se pro kámen musí nejprve rydlem připravit lůžko (justovat), pak se kámen do lůžka vtlačí a zeslabený okraj obruby postupně kolem dokola přehne. Nakonec se okraj ještě opiluje a začistí. Při zasazování na zrnka se připraví lůžko a pak se zvláštním rydlem vypíchnou v rozích čtverečku čtyři zrnka, která kámen drží na místě. Celá zbývající plocha čtverečku se pak jinými rydly vyčistí a okraj čtverečku ozrnkuje (\"milgrif\"). Zvláštní techniku představuje výroba řetízků a řetězů. Běžné řetízky se vyrábějí strojem, ručně jen některé masivnější ploché řetězy (\"pancr\") a tzv. waleské řetízky, které vypadají jako kroucená šňůra. Vyrábějí se z tenkostěnných trubiček, montují a pájejí i ručně. Jinou speciální technologií je výroba granátových šperků, kde se používají i jiné techniky zasazování. V současnosti se stále víc užívá strojních technik, hlavně lisování a odstředivého lití do přesných forem. Montéři pak jen součástky spájí dohromady. Leštění může být", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatník je řemeslník, který se živí zlatnictvím. Ručně zhotovuje zlaté šperky, klenoty, řády, vyznamenání, nádobí, náčiní nebo jiné předměty z drahých kovů.", "tgt_summary": "A goldsmith is a metalworker who specializes in working with gold and other precious metals. Nowadays they mainly specialize in jewellery-making but historically, goldsmiths have also made silverware, platters, goblets, decorative and serviceable utensils, ceremonial or religious items, and rarely using Kintsugi, but the rising prices of precious metals have curtailed the making of such items to a large degree. Goldsmiths must be skilled in forming metal through filing, soldering, sawing, forging, casting, and polishing metal. The trade has very often included jewellery-making skills, as well as the very similar skills of the silversmith. Traditionally, these skills had been passed along through apprenticeships, however, more recently jewellery arts schools, specializing in teaching goldsmithing and a multitude of skills falling under the jewellery arts umbrella, are available. Many universities and junior colleges also offer goldsmithing, silversmithing, and metal arts fabrication as a part of their fine arts curriculum. At least in Europe, goldsmiths increasingly performed many of the functions now regarded as part of banking, especially providing custody of valuable items and currency exchange, though they were usually restrained from lending at interest, which was regarded as usury.", "id": 2127830} {"src_title": "Všeobecně uznávané účetní principy", "tgt_title": "Generally Accepted Accounting Principles (United States)", "src_document": [{"title": "Historie a orgány.", "content": "Historie vychází z třicátých let 20. století. Krach na burze v New Yorku v roce 1929 byl rozhodujícím bodem pro změnu a vytvoření metod k přípravě finančních výkazů a Americké komise pro cenné papíry tzv. SEC. Vytvořením pravidel byla roku 1934 v USA pověřena tehdy nejvyšší burzovní instituce „Security and Exchange Commission“, která požádala a pověřila vytvořením těchto pravidel organizaci „Výbor pro vydávání účetních standardů – Financial Accounting Standards Board tzv. FASB“. Díky této soukromé organizaci postupně vznikaly „Všeobecně uznávané účetní zásady – Generally Accepted Accounting Principles tzv. GAAP“. V roce 1929 došlo k pádu americké burzy a následné ekonomické krizi, která vedla k většímu zájmu vedení o zobrazování účetních výkazů. Potřebou bylo vytvoření jednotného účetního systému. O jeho vytvoření se zasloužili Americký svaz účetních (American Institute of Certified Accountants tzv. AICA) a Newyorská burza. Byl založen Výbor pro účetní postupy (Commitee on Accounting Procedure – CAP). V roce 1972 byl CAP přejmenován na FASB (Financial Accounting Standards Board), od tohoto roku je FASB, neboli Rada pro účetní standardy, jediným orgánem, který má pravomoci vytvářet systém US GAAP. Východiskem pro FASB je, že účetní standardy představují důležitý prvek, který má zařídit správné fungování ekonomiky, a to prostřednictvím poskytování přesných a pochopitelných informací, na základě kterých bude docházet ke správným rozhodnutím. Předmětem FASB jsou podnikatelské a neziskové jednotky v privátním sektoru. Dříve než došlo ke změně názvu, bylo důležité vytvořit nezávislou Komisi pro dozor nad cennými papíry a finančními trhy (Security Exchange Commitee tzv. SEC). Vznikla tzv. pravidla CAP, která jsou závazná pro akciové společnosti veřejně obchodující na burze US GAAP. Účetní systém US GAAP je postaven na souboru vydaných vyhlášek FASB, které se nazývají SAFC (Statements of Financial Accounting Concepts). FASB je samostatnou nezávislou organizací, skládající se ze 7 členů. Tři členové jsou auditoři (účetní profese), dva členové jsou finanční ředitelé významných akciových společností (průmyslové odvětví), jeden člen zastupuje vládu a jeden člen je ze školství. Vzhledem k největšímu zastoupení účetní profese, mají auditoři velkou moc utvářet US GAAP prakticky samostatně, stačí jen když získají další jeden hlas jiného člena. Na druhou stranu, aby návrh účetní profese byl zamítnut, musí být všichni ostatní členové proti. FASAC (Financial Accounting Standards Advisory Council) má funkci poradního orgánu FASB. Další funkcí tohoto orgánu je pak stanovení účetnictví a výkaznictví jednotek federální vlády. Dalším orgánem, který byl založen v roce 1984, je Rada pro vládní účetní standardy GASB (Governmental Accounting Standards Board). Tato rada má za cíl vytvářet účetní standardy pro státní a místní orgány, což znamená, že její úlohou je poskytování informací o financích státu, místních vlád a veřejných univerzit a fakult. Obdobně jako FASB má i GASB svůj poradní orgán se zkratkou GASAC (Governmental Accountig Standards Advisory Council).", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchické úrovně US GAAP.", "content": "US GAAP se skládají ze 3 úrovní, jimiž jsou fundamentální postuláty, koncepční rámec a účetní standardy. Fundamentální postuláty představují principy, na kterých stojí účetní systém USA. Z hierarchického hlediska jsou řazeny na nejvyšší úrovni a lze je klasifikovat do dvou skupin, a to na základní předpoklady a základní principy. Mezi základní předpoklady lze řadit koncept ekonomické jednotky (Business Entity Concept), předpoklad trvání podniku (Going Concern Assumption), akruální koncept (Accrual Concept), oceňování peněžní jednotkou Oceňování peněžní jednotkou), předpoklad stabilního dolaru (Stable Dollar Assumption), periodicita zjišťování výsledku hospodaření a finanční pozice podniku (Periodicity). Jako základní principy lze na prvním místě řadit zásadu pravdivého a věrného zobrazení (True and Fair View), historickou cenu (Historical cost), opatrnost (conservatism), princip uznání výnosů (revenue recognition principle), princip přiřazování nákladů výnosům (matching principle), princip periodické alokace (periodic allocation principle), princip věcné a časové souvislosti, konzistence (consistency) a princip obsahu před formou (substance over form). Další hierarchickou úrovní je Koncepční rámec US GAAP, na kterém jsou výkazy finančního účetnictví postaveny. Koncepční rámec je součástí celé řady konceptů, které určují cíle finančního výkaznictví, dále požadavky kvalitativní charakteristiky účetních výkazů, stanoví zásady jejich rozpoznání, kvantifikace, vykazování a zveřejňování. Veškeré zmíněné koncepty představují základ pro zpracování účetních standardů. Součástí koncepčního rámce je většina předpokladů a principů, které jsou uvedeny v kategorii fundamentálních postulátů. Vedle těchto předpokladů a zásad jsou uvedena omezení, které účetnictví má. Za nejnižší hierarchickou úroveň jsou považovány účetní standardy SFASs (Statements of Financial Accounting Standards), které je možné definovat jako nejpodrobnější úroveň regulace účetnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Všeobecně uznávané účetní principy (US GAAP), anglicky \"Generally Accepted Accounting Principles\", jsou účetní standardy platné pro společnosti v USA. Vznikly z nutnosti vytvořit pravidla pro společnosti, které budou používat jednotné účetní zásady, metody a formy účetní závěrky. Vznikly pro společnosti, jejichž akcie jsou kotovány na burze cenných papírů. Finanční účetnictví má nezastupitelnou roli v americké ekonomice, hlavním úkolem je podpora fungování ekonomiky jako celku a především kapitálových trhů. Hlavním úkolem je poskytování informací uživatelům o účetní jednotce, kteří se aktivně neparticipují na jejím řízení. Na rozdíl od zemí kontinentální Evropy neslouží primárně manažerům, kteří mají k těmto účetním informacím přístup, ani nepodává informace sloužící k daňovým účelům. Finanční účetnictví podává informace široké škále uživatelů, kteří mají odlišné zájmy, úhel pohledu na účetní informace a rozdílný vliv. Jsou to tito uživatelé: ·      Investoři, kteří spoléhají na správnost účetních výkazů a zajišťují efektivitu ve fungování kapitálových trhů. ·      Orgány, kteří mají funkci regulace na vládní úrovni a nesou odpovědnost za fungování kapitálových trhů. Například SEC (Securities and Exchange Commision), dále Komise vnitřního obchodu (Interstate Commerce Commission) a Komise pro regulaci v energetickém průmyslu (Federal Energy Regulatory Commision). ·      Finanční analytici, jejichž hlavním úkolem je podpora zveřejňování co nejvíce možných účetních informací pro veřejnost. ·      Manažeři účetních jednotek, snažící se mít kontrolu na společností. Ti se snaží spíše minimalizovat množství zveřejňovaných informací. ·      Nezávislí auditoři, ověřující účetní informace a garantující spolehlivost účetního systému. ·      Vysokoškolští učitelé, patřící mezi nejobjektivnější skupinu, která se podílí na tvorbě standardů. Účetnictví podle US GAAP je dobrovolné, tudíž není ze zákona povinné. Povinnost vést účetnictví v souladu se standardy US GAAP mají americké či cizí společnosti, které obchodují na amerických burzách se svými akciemi. V praxi je běžné, pokud společnost chce odebírat zboží na obchodní úvěr, dodavatel požaduje, aby společnost vedla auditované účetní výkazy. Tento požadavek mají i bankovní ústavy při žádosti o úvěr a daňový poradci, kteří zpracovávají daňové přiznání. Což znamená, že ve většině případů je nezbytné vést účetnictví podle US GAAP. Zajímavé je, že účetní systém US GAAP lze brát jako souhrn účetních pravidel, která do značné míry poskytují volnost ve formě existujících výjimek, vztahujících se k jednotlivým pravidlům. Jestliže účetní dojde k uvážení, že dodržení zmíněných pravidel by vedlo k zavádějícímu pohledu uživatele na celkový výstup z výkazů, mohou být tyto pravidla porušena. ", "tgt_summary": "Generally Accepted Accounting Principles (GAAP or U.S. GAAP) is the accounting standard adopted by the U.S. Securities and Exchange Commission (SEC). While the SEC previously stated that it intends to move from U.S. GAAP to the International Financial Reporting Standards (IFRS), the latter differ considerably from GAAP and progress has been slow and uncertain. More recently, the SEC has acknowledged that there is no longer a push to move more U.S companies to IFRS so the two sets of standards will \"continue to coexist\" for the foreseeable future. The Financial Accounting Standards Board (FASB) published U.S. GAAP in Extensible Business Reporting Language (XBRL) beginning in 2008.", "id": 1098350} {"src_title": "IrfanView", "tgt_title": "IrfanView", "src_document": [{"title": "Logo/maskot.", "content": "Logo a maskot IrfanViewu je červená přejetá kočka zvětšená lupou.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vlastní program je kompaktní: nejnovější verze má něco málo přes 1500 kB, nicméně pluginy mohou zabrat i několik megabajtů a jsou určené pro přidání podpory řady dalších formátů a funkcí. Kromě rozsáhlých možností prohlížení souborů a možností konverze, IrfanView umí také vytvářet šetřiče obrazovky a zobrazování snímků z kolekce obrazů s možností doprovodných mp3 zvuků. Tyto spořiče obrazovky a prezentace mohou být vytvořeny jako samostatné spustitelné soubory, které poběží na i počítačích, které nemají IrfanView nainstalován. Irfanview si můžete stáhnout přímo na U3 kompatibilní zařízení. IrfanView může být také použit pro vytvoření ikony konverzí grafických souborů do ICO formátu. Rovněž podporuje Adobe-kompatibilní 8bf zpracování obrazu filtry, včetně těch volně ke stažení, i když jeho schopnost uplatnit je pouze na části obrázku je omezená ve srovnání s plnohodnotnými editory. Program podporuje TWAIN pro načítání obrázků ze skenerů, ale obsahuje také rozšířenou podporu pro přijetí snímků. Obrázky lze upravit pomocí úpravy jasu, kontrastu, gama úrovně atd. a převádí je mezi různými formáty. Mnohé z těchto změn lze použít na více obrázků naráz pomocí dávkového zpracování. IrfanView může pro úpravu aktivního souboru spustit externí grafický program, například Adobe Photoshop, za předpokladu, že má uživatel nějaký nainstalován. Program je ve výchozím nastavení v angličtině, nicméně je k dispozici ve více než dvaceti jazycích, včetně češtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Náhledy.", "content": "Tato funkce zobrazí náhled souborů usnadňující organizaci obrázků. Program může být nastaven na zobrazení miniatur v široké škále velikostí, od velmi malých (50 × 50 pixelů) po velmi velké (600 × 600 pixelů). Uživatel si může vybrat jednu nebo více miniatur a poté provést obvyklé operace na nich. Vybrané miniatury lze také zaslat přímo na dávkové zpracování modulem nebo otevře externí program. Program dokáže z vybraných náhledů vytvořit jednoduchou HTML webovou galerii.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení.", "content": "I když IrfanView zvládá zobrazení mnoha souborů obrazů typu RGB, CMYK, profily se nepoužívají, tudíž v důsledku se CMYK obrázky nebudou zobrazovat správně.", "section_level": 1}, {"title": "Porušování autorských práv a falešné verze.", "content": "Irfanview je sice freeware, ale je stále chráněn autorskými právy a neexistují žádné jiné legitimní verze než ta, co je nabízena na stránkách irfanview.com. Verze jako „IrfanView Platinum“ nebo „IrfanView Pro“ mohou být porušením autorských práv a pravděpodobně se pokoušejí získat poplatek od koncového uživatele, stejně jako potenciálně obsahují spyware nebo viry.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Multiplatformní freeware alternativou je XnView.", "section_level": 1}], "src_summary": "IrfanView je freewarový prohlížeč obrázků pro Microsoft Windows určený pro prohlížení, editaci a konverzi obrázků a přehrávání audio/video formátů. Nemá tak rozsáhlé možnosti tvorby obrazu jako Adobe Photoshop, Pixel, Paint.NET nebo GIMP. Je tvořen především s ohledem na rychlost, snadné použití a podporu mnoha grafických formátů. Program je pojmenovaný podle svého tvůrce, Irfana Skiljana. IrfanView funguje pod různými verzemi Microsoft Windows od Windows 95 (verze 1.70 byla vydána již 1. 6. 1996) po Windows Vista (verze 3.98 je na oficiálním listu Microsoftu se softwarem pro Windows Vista). Podporuje velké množství formátu, například obrazové formáty jako BMP, GIF, JPEG, PNG TIFF, neobrazové multimediální soubory jako je Flash, Ogg Vorbis, MPEG, MP3, MIDI a textové soubory. Od verze 3,92 instalátor může zvolit i instalaci eBay panelu nástrojů, jako podpora pro vývojáře. Ve verzi 3,92 bylo přidání panelu nástrojů automaticky zapnuto při instalaci ve výchozím nastavení a program byl některými kritizován jako obsahující spyware. Možnost ve verzi 3,97 již nebyla vybrána automaticky a od verze 3,98 byla nahrazena možností nainstalovat Google Desktop Search. V nynější verzi program nenabízí instalaci produktů třetích stran.", "tgt_summary": "IrfanView () is an image viewer, editor, organiser and converter program for Microsoft Windows. It can also play video and audio files, and has some image creation and painting capabilities. IrfanView is free for non-commercial use; commercial use requires paid registration. It is noted for its small size, speed, ease of use, and ability to handle a wide variety of graphic file formats. It was first released in 1996. IrfanView is named after its creator, Irfan Škiljan, from Jajce, Bosnia and Herzegovina, living in Vienna. The current version of IrfanView, 4.54, works under all versions of Windows from Windows 2000 SP4 to Windows 10, while all older versions are compatible with Windows 95/98/ME and can also be run in Linux under Wine and in macOS using WineBottler.", "id": 1477339} {"src_title": "Marie Tussaud", "tgt_title": "Marie Tussaud", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marie se narodila jako dcera alsaského důstojníka Josepha Grasholtze a švýcarské matky Anny Marie Curtiusové, ovdovělé Waltherové. Otec zemřel krátce před jejím narozením a matka odešla s dětmi nejprve do Bernu, poté k svému bratrovi Dr. Philippovi Curtiusovi (1741–1794) do Paříže. Ten pracoval jako tvůrce voskových plastik, které skladoval a sestavoval do příležitostných panoptik. Do tvorby ceroplastik zasvětil Marii, a ta se v jeho dílně seznámila s madamme Elisabeth, sestrou francouzského krále Ludvíka XVI., která práci Mariina strýce štědře dotovala. Na základě tvorby a vstřícné povahy stala se Marie velmi oblíbenou v královské rodině, s jejími členy se pravidelně stýkala a obdržela ve Versailles svůj vlastní byt. Tam pak tvořila voskové plastiky hlav příslušníků vysoké šlechty a jejich dětí. Výbuch francouzské revoluce roku 1789 znamenal pro Marii prudký pokles zájmu o její činnost a ztrátu okruhu zákazníků. Marie prožila řadu hrůzných a traumatizujících událostí. Nejprve byla její činnost vysmívána, její výrobky nabodávány na tyče a nošeny v průvodech ulicemi, později ji revolucionáři nutili tvořit odlitky hlav popravených na gilotině. Mezi jinými zhotovila i voskové plastiky hlav krále Ludvíka XVI., královny Marie Antoinetty, revolucionářů Dantona a Robespierra aj. Tyto odlitky byly určeny pro zamýšlené muzeum revoluce. Roku 1794 zemřel Mariin strýc a ona zdědila celou sbírku ceroplastik. O rok později se Marie Grosholtzová vdala za inženýra Francoise Tussauda (zemř. 1848) a porodila dva syny (Joseph a Francois), ale již roku 1800 se se svým alkoholickým manželem rozešla. Formální rozvod proběhl v roce 1809. Po uzavření Amienského míru (1802) odjela do Velké Británie s kompletní sadou figurín a tam v období 27 let procestovala celé Spojené království, kde s úspěchem vystavovala svou sbírku. Syn Joseph se stal jejím spolutvůrcem. Roku 1835 zřídila madamme Tussaudová v Baker Street v Londýně stálé muzeum voskových figur a o 3 roky později napsala své čtivé memoáry. Roku 1842 vytvořila jako své poslední dílo vlastní voskovou podobiznu a pak předala museum svým dvěma synům. Zemřela sešlostí věkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Tussaud (1. prosince 1761 ve Štrasburku jako Marie Grosholtz – 18. dubna 1850 v Londýně) byla známá tvůrkyně voskových soch a zakladatelka po ní nazvaného muzea v Londýně.", "tgt_summary": "Anna Maria \"Marie\" Tussaud (; née Grosholtz; 1 December 1761 – 16 April 1850) was a French artist known for her wax sculptures and Madame Tussauds, the wax museum she founded in London.", "id": 374177} {"src_title": "Olga Kurylenko", "tgt_title": "Olga Kurylenko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 14. listopadu roku 1979 v Berďansku. Žila v neúplné rodině; její matka se s jejím otcem rozešli, když byly Olze tři roky, proto nadále žila jen s matkou Marinou a babičkou Raisou. Dětství prožila jen ve velmi skromných podmínkách, jelikož se ve čtyřpokojovém bytě tísnila se šesti dospělými a dalšími dětmi. Jako modelka byla objevena, když byla na výletě s matkou v Moskvě, ve věku 13 let. V šestnácti letech se odstěhovala do Paříže. Studovala francouzštinu a v roce 2000 se provdala za svého přítele, francouzského fotografa Cedrica Van Mola. V té době získala i francouzské občanství. Po čtyřech letech, v roce 2004, její vztah s Cedricem ale ztroskotal a manželé se rozvedli. Filmovou kariéru začala rok nato; ve Francii v roce 2005. Podruhé, o rok později, se vdala za Damiana Gabriella, amerického odborníka v oblasti mobilních telefonů. Rozešla se s ním v roce 2007. V roce 2009 se přestěhovala do Londýna. Olga je filantrop; pomáhá znevýhodněným dětem z Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1996, když bylo Olze Kurylenko 17 let, podepsala smlouvu s pařížskou modelingovou agenturou Madison. Následující rok, ve věku 18 let, se objevila na obálkách časopisů \"Vogue\" a \"Elle\". Zatímco pracovala jako modelka v Paříži, na dálku finančně podporovala svoji matku. Objevila se také na obálkách časopisů \"Madame Figaro\" a \"Marie Claire\". Stala se tváří značek Bebe, Clarins, a Helena Rubinstein. Později vystupovala i v reklamách na šampony Pantene. Objevila se i v katalogu Victoria Secret. Její první herecké vystoupení bylo v hudebním klipu. Jednalo se o klip na píseň „Love's Divine“ z roku 2003 od zpěváka Seala. Ale její skutečná filmová kariéra začala ve Francii až v roce 2005. Již v roce 2006 získala své první ocenění; jednalo se o ocenění Excellence Award pro její výkon v \"L'Annulaire\". Ten stejný rok byla vybrána, aby se stala tváři nového parfému \"Kenzo Amour\". V roce 2007 hrála ve filmu \"Hitman\" s Timothym Olyphanthem. Získala i vedlejší roli v \"Max Payne\", a to jako Nataša. Nejvíce ji asi proslavila její role Bond girl v roce 2008 ve filmu \"Quantum of Solace\". Hrála tam agentku bolivijské tajné služby jménem Camille, která se spojila s Jamesem Bondem, aby pomstil smrt svých rodičů. V roce 2008 dokonce starosta města Berďansk navrhl pojmenování ulice po Olze Kurylenko. V té době se Olga se svojí matkou setkaly s první dámou Katerynou Juščenkovou v jejím sídle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olga Kostjantynivna Kurylenko (; * 14. listopadu, 1979) je modelka a herečka pocházející z Ukrajiny. Proslavila se především jako Bond girl ve filmu Quantum of Solace.", "tgt_summary": "Olga Konstiantinivna Kurylenko (born 14 November 1979) is a Ukraine-born French actress and model. She was discovered as a model in Moscow at the age of 13. She moved to Paris to pursue a modelling career at the age of 16 and started her acting career in 2005. She found success as an actress for her role as Nika Boronina in the film adaptation of the video game \"Hitman\" (2007), and then mainstream prominence with the role of Bond girl Camille Montes in the 22nd James Bond film, \"Quantum of Solace\" (2008). More recently she starred in Stephen S. Campanelli's \"Momentum\" (2015), Terrence Malick's \"To the Wonder\" (2012), alongside Tom Cruise in \"Oblivion\" (2013), with Russell Crowe in \"The Water Diviner\" (2014), alongside Rowan Atkinson in the spy comedy film \"Johnny English Strikes Again\" (2018) and \"The Room\" (2019).", "id": 2071922} {"src_title": "Agricola (desková hra)", "tgt_title": "Agricola (board game)", "src_document": [{"title": "Mechanismus hry.", "content": "Každý hráč má před sebou hrací desku s 15 políčky. Na dvou z nich jsou od začátku hry dvě místnosti dřevěné chýše, v nichž bydlí dva členové rodiny. Ostatní políčka jsou prázdná. Na nich hráč může orat pole, sázet plodiny, stavět chlévy a ohrady pro zvířata nebo rozšiřovat svůj dům. Každý hráč také na začátku obdrží 7 karet malého vybavení, které si ve hře může koupit za příslušné suroviny, a 7 karet povolání, která během hry může zahrát a získat tak nějaké výhody. Hra má celkem 14 kol. V každém kole hráči napřed jeden po druhém posílají své členy rodiny vykonávat akce. Těch je ve hře velké množství, např. orání pole, setí obilí a zeleniny, stavba ohrad a chlévů pro chov zvířat (lze chovat ovce, prasata a krávy), získávání plodin, zvířat nebo stavebních surovin (ve hře jsou čtyři stavební suroviny – dřevo, jíl, kámen a rákos, které slouží k nákupu vybavení a k výstavbě dalších místností domu), pečení chleba, rozšiřování nebo vylepšování svého domu (dům je možné z původního dřevěného vylepšit na jílový a pak na kamenný), rozšiřování rodiny, nákup vybavení, vyložení povolání a podobně. Na začátku je k dispozici jen několik akcí, v každém kole přibude jedna další. Jednu akci může v jednom kole vykonat jen jeden hráč. Poté, co hráči pošlou všechny členy svých rodin vykonat práce, kolo skončí. Na vyznačená místa se doplní další suroviny, hráči si rozeberou žetony svých členů rodiny zpátky k sobě a začíná další kolo. Po skončení některých kol se však ještě koná sklizeň. Při ní hráči sklidí ze svých polí obilí a zeleninu a rozmnoží svá zvířata. Každý hráč však také musí nakrmit svou rodinu, což znamená odevzdat dvě jídla za každého člena rodiny (za člena, který se právě narodil, se odevzdává jen jedno jídlo). Nemá-li dost jídel, musí si za každé chybějící jídlo vzít žebráckou kartu, za kterou na konci hry ztratí 3 body. Na konci hry po 14. kole si hráči sečtou své body. Ty se získávají za všechny druhy plodin a zvířat, které hráč vypěstoval nebo odchoval, za členy rodiny i za velikost a druh domu. Naopak hráč body ztratí, když mu některá plodina nebo druh zvířete chybí, když mu zbylo nevyužité pole nebo získal žebráckou kartu. Hráč s nejvyšším počtem bodů vyhrává.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání v Česku.", "content": "V Česku byla hra vydána ve dvou částech: základní sada obsahuje kompletní hru, ale jen redukovaný balíček karet povolání a vybavení, označený jako E-deck (od slova \"Einsteiger\", nováček). Rozšíření, které lze dokoupit zvlášť, obsahuje dva balíčky pokročilejších karet povolání a vybavení, označované jako I-deck (\"Interaktiv\") a K-deck (\"Komplex\"), které v cizojazyčných verzích vyšly jako součást základní sady. K tomuto způsobu prodeje bylo přistoupeno proto, aby základní sada nemusela být pro české hráče příliš drahá. Dalším rozšířením je Z-deck, balíček 24 poměrně silných karet povolání a vybavení, které ani v zahraničí nebyly obsaženy v základní sadě a byly původně vydány jako bonus pro zákazníky, kteří si předběžně objednali anglické vydání. V české verzi je možné tento balíček získat zatím jen jako bonus při nákupu základní verze a rozšíření současně. Na rozdíl od původního německého vydání obsahuje česká verze barevné figurky zvířat (v původním vydání byly jen dřevěné krychličky).", "section_level": 1}, {"title": "Další rozšíření.", "content": "Kromě K-, I- a Z-decku vzniklo několik dalších rozšíření:", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Hra získala v roce 2008 speciální cenu Spiel des Jahres (\"SonderPreis\") za výjimečnou komplexní hru a obsadila 1. místo v prestižní německé hráčské anketě Deutsche Spieler Preis. V roce 2008 získala Agricola též české ocenění Hra roku.", "section_level": 1}, {"title": "Humor.", "content": "Mnoho karet v Agricole obsahuje ilustrace, které narážejí na populární kulturu, jiné deskové hry nebo herní designéry, například karta povolání „přístavní dělník“ parafrázuje jeden z mechanismů hry Osadníci z Katanu (výměnu několika stejných surovin za jednu jinou v přístavech) a na jejím obrázku je karikatura autora Osadníků Klause Teubera. Karta „nosič kamene“ zase nápadně připomíná Obelixe, kvůli němu se také ve hře chovají divoká prasata (oblíbená Obelixova pochoutka) namísto prasat domácích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agricola (název znamená latinsky „zemědělec“) je moderní společenská hra z roku 2007, jejímž autorem je Uwe Rosenberg a vydavatelem německá firma Lookout Games. V Česku hru vydala v roce 2008 kompletně v češtině firma MindOK. Hráči ve hře představují sedláky ze 17. století a jejich úkolem je získat co nejvíce bodů za prosperitu farmy – pěstování obilí a zeleniny, chov zvířat, rozšiřování svého domu a rodiny. Kromě toho se také musejí starat o jídlo pro členy své rodiny. Hra je určena pro 2 až 5 hráčů, jeden hráč ji může hrát jako solitér podle speciálních pravidel. Jde o poměrně složitou hru a je doporučována především zkušenějším hráčům. Pravidla obsahují i zjednodušenou (tzv. rodinnou) verzi pro méně zkušené hráče.", "tgt_summary": "Agricola is a Euro-style board game created by Uwe Rosenberg. It is a worker placement game with a focus on resource management. In \"Agricola\", players are farmers that sow, plow the fields, collect wood, build stables, buy animals, expand their farms and feed their families. After 14 rounds players calculate their score based on the size and prosperity of the household. The game was published by Lookout Games and released at Spiel 2007, where it was voted second-best game shown at the convention, according to the \"Fairplay\" in-show voting. The game was released in English by Z-Man Games in July 2008. Playdek released an iOS conversion of the game in June 2013. A second edition of \"Agricola\" was published by Mayfair Games in May 2016. \"Agricola\" won the Spiel des Jahres special award for \"Best complex game 2008\" and the 2008 Deutscher Spiele Preis. It was also the game which ended \"Puerto Rico\"'s run of more than five years as the highest-rated game on the board game website BoardGameGeek, staying at the top of the rankings between September 2008 and March 2010. , \"Agricola\" is ranked 25th among all board games on BoardGameGeek. A two player version called Agricola: All Creatures Big & Small was released in 2012. There is also a corresponding iOS app.", "id": 1907276} {"src_title": "Veněra 9", "tgt_title": "Venera 9", "src_document": [{"title": "Orbiter.", "content": "Orbitální část sondy se skládala z válcovité části se dvěma křídly solárních panelů a s parabolickou anténou s vysokým ziskem. Ke dnu válce byla připojena jednotka s pohonným systémem, vrchol válce byl spojen s kulovitým pouzdrem o průměru 2,4 m, které obsahovalo přistávací modul sondy. Sonda odstartovala 8. června 1975 pomocí rakety Proton-K/D z kosmodromu Bajkonur. Na oběžnou dráhu Venuše vstoupila 20. října 1975. Úkolem orbitální části bylo zprostředkovávat radiové spojení přistávacího modulu se Zemí a zkoumat horní vrstvy atmosféry planety. Veněra 9 se stala první umělou družicí Venuše.", "section_level": 1}, {"title": "Přistávací modul.", "content": "Dne 20. října 1975 se přistávací modul oddělil od orbitální části a 22. října v 05:13 UTC přistál na povrchu Venuše poblíž Beta Regio na strmém svahu (20°) pokrytém balvany. Přistávací modul byl chlazen cirkulující kapalinou. Přesto vydržel pracovat na povrchu za extrémních podmínek pouze 54 minut. Sonda zjistila, že vrstva mraků je 30-40 km silná a začíná ve výšce 30-35 km nad povrchem. Bylo analyzováno chemické složení atmosféry, kde byly nalezeny kyselina chlorovodíková, kyselina fluorovodíková, brom a jód. Ostatní měření zahrnovala určení tlaku asi 90 atmosfér (9 MPa), teplotu 485 °C, světelnost na povrchu dosahovala úrovně srovnatelné se zamračeným letním dnem na Zemi. Veněra 9 byla první sondou, která zaslala na Zem černobílé snímky z povrchu Venuše. Na nich lze pozorovat, že v atmosféře není zjevně viditelný prach, kolem sondy byly různé 30-40 cm velké kameny bez eroze. Naplánované 360° panoramatické obrázky nemohly být vytvořeny, protože se u jednoho ze dvou fotoaparátů nepodařilo odstranit kryt čočky. Na Zemi byly odeslány snímky omezené na 180°. Tuto poruchu měla i Veněra 10.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veněra 9 (rusky: Венера-9) byla sovětská planetární sonda, která v rámci programu Veněra zkoumala planetu Venuši. Let se uskutečnil v roce 1975. Veněra 9 byla první sonda na oběžné dráze Venuše, přistávací modul pak jako první pořídil fotografie z povrchu jiné planety.", "tgt_summary": "Venera 9 ( meaning \"Venus 9\"), manufacturer's designation: 4V-1 No. 660, was a Soviet unmanned space mission to Venus. It consisted of an orbiter and a lander. It was launched on June 8, 1975, at 02:38:00 UTC and had a mass of . The orbiter was the first spacecraft to orbit Venus, while the lander was the first to return images from the surface of another planet.", "id": 529417} {"src_title": "Eduard Strauß", "tgt_title": "Eduard Strauss", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mladý Eduard chtěl být původně diplomatem, kvůli čemuž pilně studoval, pod vlivem rodiny se však dostal k hudbě. Naučil se hrát na housle i na harfu. Od roku 1859 začal dirigovat rodinný orchestr. Vykonal s ním mnoho cest do zahraničí, hlavně do německých zemí, ale i Anglie a USA a Vídeňáci mu neříkali jinak, než \"krásný Edi\". V roce 1872 se stal ředitelem dvorní plesové hudby (k. k. Hoffbalmusikdirektor). Když naplánoval druhou cestu do USA, jeho orchestr se proti tomu vzbouřil, načež ho Eduard rozpustil a stáhl se do ústraní. Bývalí hudebníci orchestru však získali nového dirigenta, kterým se stal Karl Michael Ziehrer a přijali jméno \"Bývalá Straussova kapela\". Eduard se pokusil tento název soudně napadnout, avšak neuspěl. V roce 1906 se rozčarován z toho, že se jeho syn chce také věnovat hudbě, rozhodl spálit celý rodinný notový archiv, aby se synovi nedostal do rukou. Syn pak odjel do Ameriky a po návratu spolu s bratry utratili skoro všechen otcův majetek. V Americe utrpěl na železnici úraz a dostával potom od dráhy roční rentu. Většina skladeb se zachovala v tištěné formě a opisech.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a odkaz.", "content": "Zemřel v roce 1916 na infarkt. Byl pohřben na vídeňském Ústředním hřbitově (Wiener Zentralfriedhof) v čestném hrobě (skupina 32 A, číslo 42). 26. září 1991 byla odhalena pamětní deska na jeho bývalém domě v ulici Reichsratsstraße 9, Wien-Innere Stadt . Eduard Strauss složil přibližně 300 skladeb, nebyl však tolik talentovaný jako jeho bratři. Mezi jeho nejznámější díla patří \"Freie Bahn\" op. 45, \"Doktrinen\" op. 79, nebo \"Schneeflocken\" op. 157. Jeho nejstarší syn Johann Strauss se stal také skladatelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eduard Strauß (psáno též Strauss, zvaný \"Edi\", 15. března 1835, Leopoldstadt (nyní Vídeň) – 28. prosince 1916, Vídeň) byl rakouský dirigent a skladatel. Také jeho otec, Johann Strauss byl skladatel, stejně i starší bratři Johann a Josef. Skládal taneční hudbu, hlavně valčíky a polky.", "tgt_summary": "Eduard \"Edi\" Strauss (15 March 1835 – 28 December 1916) was an Austrian composer who, together with his brothers Johann Strauss II and Josef Strauss made up the Strauss musical dynasty. He was the son of Johann Strauss I and Maria Anna Streim. The family dominated the Viennese light music world for decades, creating many waltzes and polkas for many Austrian nobility as well as dance-music enthusiasts around Europe. He was affectionately known in his family as 'Edi'.", "id": 42247} {"src_title": "Aeskulapova hůl", "tgt_title": "Rod of Asclepius", "src_document": [{"title": "Symbolika.", "content": "Tento starořecký symbol má značit sílu, zdraví a především zdárné hojení. Má být též symbolem pro přítomnost boží pomoci při léčbě a dodávat všem lidem sílu a naději v úspěšné uzdravení. Kolem specifické hole se obtáčí had, nejspíše užovka stromová, která je díky tomu nazývána Asklépiovým hadem. Objevily se však teorie o tom, že had je ve skutečnosti vlasovec medinský ovinutý kolem kousku dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Historie symbolu.", "content": "Tento symbol, jeho původ a význam se vyskytují ve více kulturách.", "section_level": 1}, {"title": "Řecká teorie.", "content": "Základní je starořecká pověst o Asklépiovi, který byl žákem Cheiróna. Asklépios byl znám tím, že dokázal léčit každou chorobu a hlavně přiváděl mrtvé zpět k životu. Tím však rozhněval Apollóna a Dia, protože porušoval božský pořádek na Zemi a Zeus jej srazil bleskem do Tartaru. Byl však později propuštěn a v trojské válce ošetřoval zraněné a zachránil Filoktéta po uštknutí hadem. Atributem Asklépia byla hůl a nejedovatý had. Na počest tohoto boha a jeho symbolů byli nejedovatí hadi často umisťováni v chrámech zasvěcených Asklepiovi a v dormitoriích, kde spali nemocní a ranění, přičemž se zde volně plazili po podlaze.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie červa.", "content": "Podle této teorie je námětem k symbolu vlasovec medinský (latinsky \"Dracunculus medinensis\"), který parazituje pod kůží člověka, nejčastěji na noze nebo ruce, kde vytvoří svědivý vřed. Při pokusu ochladit vřed vodou tento praská a vzniklým otvorem klade parazit své larvy do vody, čímž zajistí novou populaci. V této chvíli lze vyčnívající konec červa zachytit a opatrně jej namotávat na kus dřívka.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická teorie.", "content": "Tato verze říká, že když Izraelity na poušti napadli jedovatí hadi, Bůh dal Mojžíšovi pokyn zhotovit bronzového hada a pověsit jej na kůl. Kdo byl uštknutý hadem a podíval se na hada bronzového, byl uzdraven.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna.", "content": "Aeskulapova hůl (s jedním hadem – symbol lékařství) bývá často zaměňována za Hermovu resp. Merkurovu hůl, tzv. caduceus (se dvěma hady a s okřídleným vrškem – symbol obchodu), čehož se dopustila mj. i Americká armáda, v emblému „Medical corps“.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Aeskulapova hůl je obsažena ve znakové sadě Unicode jako symbol U+2695 (⚕).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aeskulapova hůl je znak lékařů a farmaceutů. Symbol má svůj počátek již ve starověkém Řecku a byl součástí starořecké mytologie. Pojmenování pochází od Asklépia (latinsky \"Aesculapius\"; počeštěně \"Aeskulap\"), starověkého řeckého boha lékařství, syna boha Apollóna, jenž léčil všechny nemoci a dovedl oživovat mrtvé. Aeskulapova hůl obtočená hadem (nejspíše užovkou stromovou) je znamením životní síly a zdraví. Tento znak lze spatřit na všech lékařských objektech. Podle jiných teorií však není kolem hole obtočen had, ale vlasovec medinský, červ cizopasící v lidské kůži, jenž je při léčbě namotáván na kousek dřeva.", "tgt_summary": "In Greek mythology, the Rod of Asclepius (, , sometimes also spelled Asklepios or Asclepius), also known as the Staff of Aesculapius and as the asklepian, is a serpent-entwined rod wielded by the Greek god Asclepius, a deity associated with healing and medicine. The symbol has continued to be used in modern times, where it is associated with medicine and health care, yet frequently confused with the staff of the god Hermes, the caduceus. Theories have been proposed about the Greek origin of the symbol and its implications.", "id": 2367418} {"src_title": "Iontová výměna", "tgt_title": "Ion exchange", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prof. F. Helferich ve své monografii \"Ion Exchange\" zmiňuje pasáž z bible, která prý naznačuje použití iontové výměny pro desalinaci brakické vody. Mojžíš prý připravil pitnou vodu z brakické vody s využitím dřeva: \"„Hnul pak Mojžíš lidem Izraelským od moře Rudého, a táhli na poušť Sur. I šli tři dni po poušti, a nenalezli vod. A přišedše do Marah, nemohli piti vod z Marah, nebo byly hořké; protož nazváno jest jméno jeho Marah. Z té příčiny reptal lid na Mojžíše, řka: Co budeme píti? I volal k Hospodinu, a ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy, a tu ho zkusil.“\" Exodus 15:23-25 Další zmínky pak lze najít v dílech Aristotela (330 př. n. l.) a v díle Sylva Sylvarum Francise Bacona (1627), kteří pozorovali, že mořská voda ztrácí část své solnosti při průchodu určitými druhy půd a písků. Také další pokrok iontové výměny úzce souvisel s půdní chemií. První moderní studii iontové výměny provedli H. Thompson a J. Way v roce 1850. Pozorovali výměnu amoniaku z hnojiva za vápník z půdy. V roce 1858 zjistil německy chemik Eichorn, že iontová výměna v půdách je vratný proces. První praktické aplikace se dočkaly zeolity v roce 1905. Německý chemik Gans vyvinul proces změkčování vody využívající syntetické zeolity. V roce 1934 pak B. A. Adams a E. L. Holmes syntetizovali první organické ionexy na bázi fenol-formaldehydových pryskyřic. V roce 1944 G. F. D'Alelio pripravil katex založený na kopolymeru styrenu a divinylbenzenu (DVB). Styren/DVB kopolymer se pro syntézu ionexů používá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Principy.", "content": "Iontová výměna je složitý proces, který nezahrnuje jen vlastní iontovýměnnou reakci. To lze ilustrovat na příkladu výměny iontu A za iont B v ionexové fázi. Ionex je většinou ve formě polymerní nabotnalé perličky. Celý proces lze rozdělit na několik kroků: Nejpomalejším krokem, který určuje celkovou rychlost, bývá většinou difuze gelem. Výjimkou mohou být chelatační ionexy a speciální sorbenty, kde je hlavním mechanismem sorpce tvorba komplexu. Ta pak může být krokem určujícím rychlost. V oblasti iontové výměny se často používají zakázané jednotky jako jsou valy, nebo ekvivalenty. Pro koncentrace iontů se používají jednotky mol chemického ekvivalentu na litr (eq/l). Což je zjednodušeně koncentrace v molech na litr vynásobená nábojem iontu \"z\". Jeden mol chemického ekvivalentu iontu z roztoku se vymění vždy za jeden mol chemického ekvivalentu iontu z ionexové fáze. V molech to ovšem neplatí. Pokud vezmeme jako příklad změkčování vody, vymění se jeden mol vápenatého iontu (z=2) za 2 moly sodného iontu (z=1). Selektivitu iontové výměny ovlivňuje několik faktorů. Preferovány jsou zejména ionty, které mají:", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Ionex", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Skupina iontové výměny, Ústav energetiky, VŠCHT Praha", "section_level": 1}], "src_summary": "Iontová výměna je výměna iontů mezi roztokem a ionexem (měničem iontů). Ionex je většinou polymer, někdy i anorganický materiál, který nese permanentní náboj. Ten je kompenzován ionty s opačným nábojem (protionty). Protionty mohou být vyměněny za ionty stejného náboje z roztoku.", "tgt_summary": "Ion exchange usually describes a processes of purification of aqueous solutions using solid polymeric ion exchange resin. More precisely, the term encompasses a large variety of processes where ions are exchanged between two electrolytes. Aside from its use to purify drinking water, the technique is widely applied for purification and separation of a variety of industrially and medicinally important chemicals. Although the term usually refers to applications of synthetic (man-made) resins, many materials, in particular soil. Typical ion exchangers are ion-exchange resins (functionalized porous or gel polymer), zeolites, montmorillonite, clay, and soil humus. Ion exchangers are either cation exchangers, which exchange positively charged ions (cations), or anion exchangers, which exchange negatively charged ions (anions). There are also amphoteric exchangers that are able to exchange both cations and anions simultaneously. However, the simultaneous exchange of cations and anions can be more efficiently performed in \"mixed beds\", which contain a mixture of anion- and cation-exchange resins, or passing the treated solution through several different ion-exchange materials. Ion exchanges can be unselective or have binding preferences for certain ions or classes of ions, depending on their chemical structure. This can be dependent on the size of the ions, their charge, or their structure. Typical examples of ions that can bind to ion exchangers are: Along with absorption and adsorption, ion exchange is a form of sorption. Ion exchange is a reversible process, and the ion exchanger can be \"regenerated\" or \"loaded\" with desirable ions by washing with an excess of these ions.", "id": 2355241} {"src_title": "Koníček mořský", "tgt_title": "Long-snouted seahorse", "src_document": [{"title": "Názvy.", "content": "Koníček mořský se příležitostně česky označuje také jako koník mořský, či koníček skvrnitý. Ve vědeckém názvosloví existuje několik synonymních pojmenování:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Koníček mořský je malá ryba s netypickým tvarem těla, jehož velikost se obvykle pohybuje okolo 15 cm. Druh jeví pohlavní dimorfismus, kdy samec dosahuje maximálně 16 cm a samice až 18 cm. Současně se liší i vzhledově. Samec má delší ocas a v přední části břicha břišní vak, ve kterém přechovává plůdek. Tělo je esovitě prohnuté v oblasti krku a začátku ocasu pod tělem. Na vrcholku těla je umístěna hlava, která připomíná koňskou hlavu. Z ní vystupuje značně protáhlý rypec, na jehož konci se nacházejí drobná ústa. Za rypcem je umístěna dvojice malých očí, které se mohou pohybovat do stran nezávisle na sobě, čímž zajišťují širší zorné pole. Povrch těla je pokryt kostěnými destičkami, kterých je obvykle 48 až 50. Na hlavě a na hřbetě se nacházejí drobné tvrdé výrůstky. V hřbetní ploutvi se nachází 18 až 21 ploutevních paprsků, v řitní 4 až 5 a prsní ploutve jsou vyztuženy 15 až 16 paprsky. Tělo má nejčastěji zelenou až nahnědlou barvu, která se mění na hranici jednotlivých kostěných štítků, kde se mohou objevovat malé bílé tečky. Oproti jiným druhům ryb má koníček chápavý ocas. Ten mu umožňuje přichytit se na rostlinu či skalní podloží.", "section_level": 1}, {"title": "Pohyb.", "content": "Koníček mořský se pohybuje pomocí kmitání hřbetní ploutve. Po většinu doby ale stojí nehybně ve vodě přichycen u dna pomocí chápavého ocasu za řasy či rostliny. Při pohybu neplave jako ostatní ryby hlavou napřed, ale jeho pohyb je vzpřímený.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Oblast výskytu zahrnuje severovýchodní Atlantik od pobřeží Irska, přes jižní část Severního moře, pobřeží severní Afriky, většinu oblastí Středozemního moře a zasahuje až do Černého moře. Současně je možné se s koníčkem mořským setkat v oblasti Kanárských ostrovů a Madeiry. Dle zeměpisných souřadnic se dá jeho oblast výskytu ohraničit 20° až 63° severní šířky a 32° západní délky až 36° východní délky. Vyskytuje se převážně v mělkých vodách, kde je dno pokryto rostlinami a řasami, za které se může přichytit. Maximální pozorovaná hloubka, ve které se koníček nacházel, byla 12 metrů. V zimě se často uchyluje do hlubších vod s kamenitým podložím.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Koníček přijímá potravu ústy umístěnými na konci vystouplého rypce, kdy je s jeho pomocí nasávána potrava do ústní dutiny. Jedná se převážně o drobné korýše, řasy a plankton, který se volně vznáší ve vodě nebo u dna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Odhaduje se, že pohlavní dospělost nastává přibližně v době, kdy koníček měří 10 cm. Koníček se tře v období od května do června (jiný zdroj uvádí od března do října), kdy dojde k výběru partnera. Samička následně naklade vajíčka o velikosti 2 mm do břišního vaku samce, který po dobu tří až pěti týdnů chová zárodky uvnitř. Po této době se líhnou zcela vyvinutá mláďata o velikosti 12 mm, která dorůstají do dospělosti ve volné vodě. Sameček mořského koníka může během léta až 4× vrhnout po 300 až 700 mladých.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Koníček není pro svou velikost loven pro maso, ale jeho význam je v akvaristice, kde je často chován. Současně se jeho tělo suší a prodává jako turistický suvenýr v oblastech, kde žije.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Na území Francie a Portugalska je koníček mořský umístěn v Červené knize.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koníček mořský či také koníček mořský skvrnitý (\"Hippocampus guttulatus\"; Cuvier, 1829) je druh mořské ryby z čeledi jehlovitých, která je známá svým netypickým tvarem těla a hlavy, jež částečně připomíná hlavu koně. Jde o malou rybku o velikosti okolo 15 cm, která žije v oblasti severovýchodního Atlantského oceánu. Vyskytuje se převážně u dna, kde pomocí chápavého ocasu žije přichycena k řasám či rostlinám a rypcem nasává vodu, z níž filtruje potravu v podobě drobných korýšů a planktonu.", "tgt_summary": "Hippocampus guttulatus, commonly known as the long-snouted seahorse and in Great Britain as the spiny seahorse, is a marine fish belonging to the family Syngnathidae, native from the northeast Atlantic, including the Mediterranean.", "id": 2037420} {"src_title": "Maxentiova bazilika", "tgt_title": "Basilica of Maxentius", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pokyn ke stavbě baziliky vydal císař Maxentius v roce 308, dva roky poté, co se stal římským vládcem. Pro její umístění byl vybrán severovýchodní konec Fora, kde od dob Flaviovců stávala \"horrea piperataria\", skladiště pepře i jiného koření, která však v roce 283 vyhořela. Maxentius si jako inspiraci pro svoji stavbu vybral haly římských lázní a nechal ji postavit jako monumentální přijímací sál. Zároveň zde měla sídlo i městská prefektura. Roku 312 ale Maxentius padl v bitvě u Milvijského mostu a v práci na budově baziliky pokračoval jeho přemožitel Konstantin I. Veliký. Ještě téhož roku byla bazilika vysvěcena a pojmenována podle něj \"Basilica Constantina\".", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Budova byla postavena jako monumentální trojlodí o délce 100 metrů a šířce 76 metrů. Střední loď měla výšku 53 metrů, obě boční lodi 25 metrů.. Střední loď tvořila tří klenební pole s křížovou klenbou, boční lodi byly zaklenuty klenbami valenými vyzdobenými kazetovým stropem. Klenební pole podpíralo osm patnáctimetrových sloupů, do současnosti se dochoval jen jediný, který nyní stojí na římském náměsti Piazza Santa Maria Maggiore před bazilikou Panny Marie Sněžné. Bazilika byla na západní straně ukončena apsidou, ve které stála Maxentiova socha. Vnitřní prostor osvětlovala velká půlkruhová okna (\"claristoria\") zasazená ve stěně prostřední lodi převyšující lodě boční. Podlaha byla vydlážděna mramorem, vnitřní zdi kryly desky z červeného a zelenénho porfyru s mramorovými intarziemi. Kazetové stropy krášlily pestré mozaiky. Císař Konstantin při pokračující přestavbě dispozici baziliky pozměnil. K původnímu vchodu z východní strany nechal ještě přistavět nový vchod na jižní straně směrem k Via Sacra s předsazeným portikem o čtyřech korintských sloupech a širokým schodištěm. Přímo proti novému vchodu vznikla v severní lodi i nová apsida, jejíž strop byl také vyzdoben kazetami. Maxentiovu sochu stojící v západní apsidě nechal Konstatnti odstranit a nahradit svojí vlastní 12 metrů vysokou kolosální sochou. Do současné doby se z celé baziliky dochovala jen jedna boční (severní) loď.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxentiova bazilika (italsky: \"Basilica di Massenzio\") byla velká budova při severní straně římského Fora Romana. V literatuře se také používají názvy \"Basilica Nova\" (\"nová bazilika\"), \"Constantinova bazilika\" nebo \"Bazilika Maxentia a Constantina\". Jedná se vůbec o jednu z posledních velkolepých staveb, která připomíná velikost římského impéria a jeho architektury.", "tgt_summary": "The Basilica of Maxentius and Constantine (), sometimes known as the Basilica Nova—meaning \"new basilica\"—or Basilica of Maxentius, is an ancient building in the Roman Forum, Rome, Italy. It was the largest building in the Forum, and the last Roman basilica built in the city.", "id": 1263414} {"src_title": "Hans Günther Adler", "tgt_title": "H. G. Adler", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Dětství prožil převážně v Praze, kde studoval muzikologii. Po ukončení univerzitních studií pracoval v pražské Uranii. Koncem 30. let žil krátkodobě v Itálii a uvažoval o emigraci do Jižní Ameriky. Do Terezína byl deportován se svojí první ženou ženou Gertrudou Klepetarovou, s níž se seznámil po té, co se vrátil z Itálie, a jejími rodiči v únoru 1942 (Adlerův otec byl deportován se svou druhou ženou do Lodže, duševně nemocná Adlerova matka přišla to Terezína s transportem psychicky postižených). V Terezíně cílevědomě sbíral materiál pro případné vědecké dílo, zároveň nepřestával být umělcem (psal básně). Adler byl v roce 1944 deportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Zde zahynula jeho žena, on byl však transportován dál do pobočných táborů Buchenwaldu (Niederorschel a Langenstein-Zwieberge), kde byl v dubnu 1945 osvobozen. Nikdo jiný z rodiny Adlerů nepřežil válku. Po osvobození se vrátil do Prahy. Změnil si jméno z Hans Günther Adler na H.G. Adler. Hans Günther byl totiž za války vysoce postavený důstojník SS, vedoucí pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví (zástupce Adolfa Eichmanna v Protektorátu Čechy a Morava). Adler nějakou dobu spolupracoval s Přemyslem Pitterem na jeho akci \"Zámky\" a působil jako vychovatel opuštěných dětí, které přežily holokaust. Angažoval se také při obnově pražského Židovského muzea. Adler však záhy pochopil, že v poválečném Československu není pro německy píšícího (ačkoliv česky hovořil plynule a znalost češtiny předvedl E. Canettimu, kterého provázel po Praze v roce 1937) autora mnoho místa. V únoru 1947 odjel na studijní pobyt do Londýna, kde se zasnoubil a poté oženil se svou druhou ženou Bettinou Grossovou. Zde žil až do své smrti jako spisovatel a vědec na volné noze. Za své práce získal několik ocenění (např. švýcarskou cenou Charlese Veillona za román \"Panorama\") a v roce 1973 byl jmenován předsedou PEN klubu německy píšících autorů v cizině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Günther Adler (2. července 1910 Praha — 21. srpna 1988 Londýn) byl německy píšící beletrista a vědec. Stal se známým především díky svým historickým, sociologickým, psychologickým či filozofickým studiím o životě v terezínském ghettu. Je autorem trilogie „\"Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství\"“, spisu o životě v ghettu Terezín.", "tgt_summary": "Hans Günther Adler (July 2, 1910, in Prague – August 21, 1988, in London), was a German language poet, novelist, scholar, and Holocaust survivor.", "id": 665757} {"src_title": "Stanisław Ignacy Witkiewicz", "tgt_title": "Stanisław Ignacy Witkiewicz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 24. února 1885 ve Varšavě, nacházející se tehdy v tzv. ruském záboru. Otec, Stanislaw Witkiewicz, pocházel ze šlechtické (zemanské) rodiny žijící na Litvě. Byl to samouk, významný malíř a ikonická osobnost současné polské kultury. Jeho matkou byla Marie Pietrzkiewiczová, učitelka hudby. V roce 1890 se rodina přestěhovala do městečka Zakopané, nacházejícího se v polských Tatrách. Protože rozpoznal synův výtvarný talent, otec se v souladu se svými vlastními teoriemi rozhodl syna vzdělávat sám, s pomocí významných přátel. Mezi Witkacyho vychovateli byli například malíři Wladyslaw Ślewiński, Józef Mehoffer nebo Wojciech Kossak. Jako osmiletý napsal Witkacy svou první divadelní hru \"Švábi\" zahrnutou později do sbírky her označené jako \"Juwenilia\". V roce 1902 napsal první pokusy o filozofické traktáty \"O dualismu\", a \"Schopenhauerova filosofie a jeho vztah k předchůdcům\". Witkacy tedy prožil dětství a ranou fázi dospívání, bez obvyklého kontaktu s vrstevníky, mimo přirozené prostředí. V roce 1903 externě složil maturitní zkoušku a po krátké cestě po Evropě nastoupil na krakovskou Akademii Sztuk Pieknych. Tu však na naléhání otce v roce 1906 opustil. Byl „předurčen“ stát se umělcem. „Umění naplní až po okraj tvou mysl,“ psal mu otec v jednom z nesčetných listů v roce 1910, „a schopnost soucítění s lidmi a zbabělcům vytře zrak… Jestli to bude se Tvým malířstvím pokračovat stejně, staneš se skvělým důkazem pravdivosti mých teorií umění, a sám v letech, kdy se jiní na nepochopitelném školním elementáři učí abecedu, budeš nezávislým mistrem.“ V roce 1914 spáchala sebevraždu jeho snoubenka Janczewska. Witkacy si uvědomoval, že její smrt zavinil – jednak nevěrou s herečkou Irenou Skolskou a jednak žárlivostí a nesnesitelným vystupováním. (Poměr se Skolskou se odráží v jeho prozaické prvotině \"622 úpadků Bunga čili démonická žena\".) V následujícím roce mu zemřel otec, který pro něj, navzdory četným názorovým neshodám, představoval božstvo. V letech 1915–17 sloužil Witkacy v elitním Pavlovském pluku ruské armády; po bitvě u Witonirze byl za statečnost povýšen na poručíka a odměněn řádem Svaté Anny IV. stupně. Během únorové revoluce byl zvolen politickým komisařem. Po návratu do Polska v roce 1918 blízkým oznamuje, že v Rusku vymyslel nové pojetí umění. Začíná horečnatě tvořit. Publikuje teoretické práce Nové \"formy v malířství a odtud plynoucí neporozumění\" (1919), \"Estetické skici\" (1922), a \"Divadlo. Úvod do teorie čisté formy v divadle.\" (1923). Prokazatelně je autorem 36 divadelních her a 1 operetního libreta. Napsal čtyři romány, četné filozofické práce, nespočet článků, a rozporuplně vnímané dílo o polské národní povaze \"Nemyté duše\" (napsáno 1936, publ. 1975). Zmínit je třeba i jeho knížku \"Nikotin, alkohol, kokain, peyotl, morfin, éter. Appendix.\" (1932), známou i pod titulem \"Narkotika\", ve které popisuje podrobně své experimenty s omamnými látkami. V roce 1925 založil Formistické divadlo. Namaloval velké množství výtvarných děl. Přestože byl v roce 1935 odměněn Zlatým vavřínem Polské literární Akademie, značná část jeho díla se ztratila v průběhu II. sv. války a prvních letech po ní. 18. září 1939, den po vstupu sovětských vojsk do Polska, spáchal Witkacy sebevraždu poblíž obce Jeziory (nyní Ukrajina). Jeho dílo bylo vydáno v roce 1962 zásluhou Konstantyho Puzyny.", "section_level": 1}, {"title": "Metafyzika.", "content": "Slovo metafyzika skloňuje Witkacy sám – a jeho literární postavy ovšem také – tak často, až působí jako zaklínadlo. Je však třeba konstatovat, že Witkacy navzdory vlastním ambicím nebyl významným, ani „opravdovým“ metafyzikem. Jeho filozofická práce sice zaujala mj. estetika Tatarkiewicze, fenomenologa Ingardena a analytického reistu Kotarbińského, kteří mu přiznali „hluboký intelektuální dech“ i „rysy geniality“, ale současně konstatovali, že byl přece „filozofický samouk“ nesoucí „punc nedoučení“. Witkacy si často protiřečí (není systematický myslitel) a mnohem blíže má k temnému prorokovi, než k filosofii, jak je tento termín chápán. Jeho největší filozofické dílo \"Pojetí a tvrzení implikované pojetím bytí\", které bylo poprvé vydáno v roce 1931 v počtu 650 kusů, z nichž se prodalo 20 knih, se v mnohém podobalo tomu, co tvrdil již osmnáctiletý, devatenáctiletý Witkiewicz. Jeho „biologický monadismus“ vychází z monadologie Leibnize. Stručně řečeno se vše skládá z „monád“, které jsou „psychofyzickými jednotkami“, a ve své mnohosti tvoří jednotu. Tato tvrzení je nutno přijímat jako apodiktická. Proč tomu tak je, je Tajemství, a táže-li se někdo, zda to lze osvětlit, je v nejlepším případě „pozitivista“. Druhý, racionálně mnohem hůře uchopitelný, rozměr Witkacyho „metafyziky“ se poněkud vzpírá tradičnímu pojmovému aparátu a kognitivnímu procesu vůbec už jaksi „z definice“.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie Čisté formy.", "content": "Teorie Čisté formy se poprvé objevila v Nových formách v malířství a způsobila pravou bouři nevole. Definovat, čím Čistá forma je, jak vypadá, co vyžaduje, představuje v podstatě neřešitelné zadání. Vychází z pojetí jednoty v mnohosti. Nejedná se tedy o aristotelovské pojetí jednoty místa, času a děje, naopak – staví se proti ní programově. Všechny kauzální vazby mají být rozbity, vše zdánlivě nutné má být opomenuto, fantazie má být uvolněna. Avšak při tom všem má být zachována vyšší estetická jednota. Witkacy byl tedy právem roztrpčen, když byl obviňován z „propagace nesmyslu v umění“. Mimořádný důraz kladl na fyziognomii herců a gesta. Obojím byl přímo fascinován. Formistický režisér by měl “zapomenout na život a potřebu být s ním konzistentní” a divák by měl mít vycházeje z divadla pocit, „že se probudil z jakéhosi divného snu, ve kterém dokonce i nejobyčejnější věci měly zvláštní nejhlubší půvab.“ Akcentoval potřebu realismu (je-li hra o lokomotivě, přivezeme na jeviště opravdovou lokomotivu) a přirozenosti. V divadle mají účinkovat neherci a děti, pravděpodobně proto, že u profesionálních herců očekával jakousi manýru, či nacvičenou faleš. Toto vše má zřejmě zabránit tomu, aby se zostřené vnímání diváka vyplýtvalo na „pouhý“ estetický prožitek. Ne. Strhující podívaná má vzniknout proto, aby se rozjitřené smysly všech účastníků na okamžik koncentrovaly a sjednotily s hlubokým Tajemstvím Bytí.", "section_level": 1}, {"title": "Metafyzický román.", "content": "„Román, jako věc předurčená k tichému čtení, a ne k recitaci,“ píše Witkacy, „může fungovat pouze díky vnímání a obrazům a je zbaven smyslového činitele (zvukového, nebo zrakového), bez kterého nemůže být plného, bezprostředního působení Čisté formy, opravdového, ne fantazijního, stavení se elementů složeného umění v jedinou absolutní celistvost. (…) Román nemůže podléhat nárokům čisté formy.“ A v deseti bodech předmluvy ke svému druhému románu \"Rozluka s podzimem\" (1927) uvádí, kromě četných provokací a jízlivého nájezdu „nepřítele“ Irzykowského: Sub 1 „Vzhledem k nesplnění slibů obsažených v první předmluvě, čili napsání toho, co nazývám metafyzickým románem, píšu druhou, jen pár slov.“ Sub 9 „Obecně vůbec nepovažuji román za umělecké dílo podle mé definice umění.“ S těmito pohrdavými slovy pronesenými na adresu umění románu ostře kontrastuje skutečnost, že Witkacy si za svého života nevydobyl slávu ani jako dramatik, ani (v nijak zvláštní míře) jako malíř, ale právě jako romanopisec. Zatímco oba zralé romány \"Rozluka s podzimem\" a \"Nenaplnění\" (1930) publikovala významná nakladatelství a setkaly se s čtenářským zájmem, jeho dramat bylo vytištěno pouze šest, z toho tři v okrajových periodikách. A jejich uvedení na scénu vyvolalo negativní ohlas. Jeho první prozaický pokus \"622 úpadků Bunga, aneb démonická žena\" nemá valné literární ceny a slouží dnes pouze jako klíč k Witkacyho osobnosti a uměleckému zrání. Mezi napsáním této prvotiny a započetím práce na druhém románu uplynulo patnáct let. Srozumitelnou, spolehlivou definici “metafyzického románu” budeme hledat stejně těžko u Witkacyho jako u odborníků na jeho dílo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanisław Ignacy Witkiewicz, také Witkacy, (24. února 1885 – 18. září 1939) byl polský dramatik, malíř, fotograf, autor antiutopických románů a jedna z nejvýraznějších postav evropské meziválečné avantgardy vůbec.", "tgt_summary": "Stanisław Ignacy Witkiewicz (; 24 February 188518 September 1939), commonly known as Witkacy, was a Polish writer, painter, philosopher, theorist, playwright, novelist, and photographer active before World War I and during the interwar period.", "id": 621205} {"src_title": "Shetlandský pony", "tgt_title": "Shetland pony", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je menší než všechna britská plemena. Dožívá se přibližně 30 let. Postavou je malý, ale velmi silný – asi se dá říct, že je jeden z nejsilnějších koní světa vzhledem ke své velikosti (unese v sedle klidně i dospělého muže). Ceněnou ochranou proti nepřízni počasí je jeho bohatá hříva, ohon a také srst, která v zimě narůstá dvojnásobně hustá.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tento poník se vyváží do celého světa. Patrně nejvíce se jich chová v Nizozemsku, i když velmi veliké chovy s vlastními plemennými knihami můžeme nalézt v USA, Kanadě i ostatních evropských zemích. Využívá se i ke křížení. V Severní Americe ovlivnil společně s hackney ponym vznik amerického shetlanda, a s appaloosou zase vývoj amerického ponyho. V Argentině se shetland podílel na vzniku miniaturního plemene falabella.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Shetlandský pony je pojmenován po Shetlandských ostrovech vzdálených asi 160 km na severovýchod od Skotska, ležících na stejné severní délce jako Grónsko. Dostal se na ostrovy před 2000 roky s norskými osadníky a zde se v drsných podmínkách stal nejmenším a nejotužilejším poníkem na světě. Později se rozšířil do jiných států. Pochází ze Skotska a Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a stavba těla.", "content": "Shetlandský pony je inteligentní, avšak tvrdohlavý. Reaguje na správné vedení, proto se nehodí pro nezkušeného jezdce (dítě). Dosahuje výšky v kohoutku od 102 cm do 107 cm, do chovu jsou zařazováni jen poníci do 100 cm. Shetlandští poníci jsou viděni ve všech barvách až na strakáče. Mají malou hlavu s širokým čelem, malýma ušima a poměrně širokou hubou. Silné a hluboké tělo má krátký hřbet a záď je široká. Na svou postavu je velmi silný – je to jedno z nejsilnějších a nejodolnějších plemen vůbec i přes jeho malý vzrůst. Má jisté rovné kroky s vysokou akcí, a to i v hrubém skalnatému terénu.Kopyta jsou malá a pevná. V zimě shetlandům naroste dvojnásobně hustá srst, která je chrání proti mrazivému podnebí Shetlandských ostrovů. Srst má ochranou vrstvu, která brání kůži před namočením – odolává jak dešti, tak i sněhu. Hříva s ocasem je velmi hustá. Tento pony sežere cokoliv, na co přijde; většinou potřebuje rázné zacházení, jinak by se mohlo stát, že bude neovladatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Uplatnění.", "content": "Tento pony se dříve využíval v anglických dolech – díky jeho výšce se perfektně hodil k práci v podzemí. Shetlandští poníci se však využívají i dnes v Evropě jako jezdečtí poníci pro děti, nebo se také chovají v cirkusech. Také je uvidíme v spřeženích nebo v mezinárodních soutěžích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shetlandský pony je druh koně původem ze Shetlandských ostrovů, vzdálených asi 160 km na severovýchod od Skotska, ležících na stejné severní délce jako Grónsko. Nepříznivé podmínky na severu a nekvalitní pastva daly vzniknout velmi odolnému plemenu.", "tgt_summary": "The Shetland pony is a Scottish breed of pony originating in the Shetland Isles in the north of Scotland. The ponies range in height at the withers from approximately to a permitted maximum of . They have a heavy coat and short legs, and are considered quite intelligent. They are strong for their size, and are used for riding, driving, and pack purposes.", "id": 1590459} {"src_title": "Ferdinand Schörner", "tgt_title": "Ferdinand Schörner", "src_document": [{"title": "Život během války.", "content": "Svoji přezdívku \"Krvavý Ferdinand\" získal díky svému tvrdému přístupu k nejbližším spolupracovníkům, důstojníkům a v podstatě všem vojákům. Nejvyšší i nižší důstojníci a mužstvo jím obecně pohrdalo zejména za brutální metody na jeho podřízených a servilní postoj vůči nacistické špičce. Vrcholem jeho politiky byl rozkaz z roku 1945, kdy měli být všichni vojáci nalezeni za linií fronty bez písemného potvrzení, na místě bez soudu na jeho zodpovědnost popraveni. Stejně tak měli být popraveni na místě všichni dezertéři a zbabělci (die Feigheit), kteří utekli z boje. Trest smrti byl nařízen také na každého vojáka bez rozdílu hodnosti, který byl zatčen v civilním oděvu. V březnu 1945 chtěl Schörner nechat popravit generálmajora Hannse von Rohr, protože odmítl střílet vojáky, kteří unikli před sovětskými tanky. Nejvyšší velení německé armády (OKH) zmírnilo trest smrti na degradaci. Ke konci války působil na straně německé armády proti povstání v Praze a neváhal vydávat další bezohledná nařízení. Schörner dokonce doporučil jednotkám v Praze, které byly obklíčeny, aby bez váhání zneužili bezbranné obyvatele města a použili je jako ochranné živé štíty. Do posledních dnů války utvrzoval Hitlera a Goebbelse o své bezměrné oddanosti a víře v nacistické Německo. Svoji vojenskou politiku na území Protektorátu zdůvodňoval například tím, že skutečným cílem Rudé armády není prioritně Berlín, ale metropole Čech a Moravy Praha. \"(Kdo je vládcem české kotliny, je skutečným vládcem Evropy)\". Svým vojskům Mitte slíbil, že pokud dodrží všechny jeho nařízení a příkazy, tak zachrání většinu armády od sovětského zajetí a proklestí si cestu na západ ke spojencům. Byl zastánce a vykonavatel nejpřísnější vojenské disciplíny, která často popravovala vojáky i za ne zcela prokázané přestupky. Nechával odsuzovat k smrti dokonce rozptýlené vojáky. Paradoxně samotný Schörner 8. května u Jaroměře dezertoval, opustil celou svoji armádu a odletěl letadlem do Rakouska. Zde byl však za deset dnů u Salzburgu spojeneckými vojsky identifikován v civilním oděvu, zatčen a předán Sovětům.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Poté, co jej Američané rozpoznali a odhalili, byl Schörner deportován do SSSR, kde byl až po sedmi letech vazby v roce 1952 odsouzen k 25 letům vězení. Trest mu byl však později snížen na 12 let a v prosinci 1954 byl propuštěn na svobodu a poté převezen do NDR. Zde mu byla nabídnuta funkce generálního inspektora lidové armády NDR. Tuto funkci však odmítl a v roce 1958 mu vláda východního Německa umožnila emigraci do Spolkové republiky Německo. V západním Německu byl však zatčen, uvězněn a obviněn z nezákonných poprav nejen německých vojáků, ale také dalších trestných činů. Byl odsouzen ke čtyřem a půl roku vězení. Propuštěn byl v roce 1963 a až do své smrti v roce 1973 žil v ústraní v Mnichově. Na konci šedesátých let poskytl rozsáhlý rozhovor italskému historikovi Mario Silvestrimu, ve kterém se soustředil spíše na svůj podíl na německo-rakouském vítězství v bitvě u Caporetta během první světové války, než na roli, kterou měl ve druhé světové válce. V době své smrti byl posledním německým polním maršálem; žádný jiný voják od té doby nebyl do této hodnosti povýšen.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Data povýšení Vyznamenání", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand Schörner (12. června 1892, Mnichov, Bavorsko – 2. července 1973, taktéž „\"Krvavý Schörner\"“) byl od prosince 1941 generál a od dubna 1945 polní maršál německého wehrmachtu za druhé světové války. Byl oblíbencem Adolfa Hitlera, který jej ve své závěti vybral jako nástupce vrchního velitele všech armád. Tuto funkci teoreticky zastával až do kapitulace Německa 7. a 8. května 1945. Prošel jako velitel válkou na východní frontě, na Balkáně a severu Finska. Od února 1945 velel skupině armád Střed (Mitte) na území Protektorátu Čechy a Morava. Byl nositelem mnoha vyznamenání, mimo jiné Pour le Mérite a Rytířského kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty.", "tgt_summary": "Ferdinand Schörner (12 June 1892 – 2 July 1973) was a German army officer and Nazi war criminal. He was a general and later Field Marshal in the Wehrmacht of Nazi Germany during World War II. He commanded several army groups and was the last Commander-in-chief of the German Army. Schörner is commonly represented in historical literature as a simple disciplinarian and a slavish devotee of Hitler's defensive orders, after Germany lost the initiative in the second half of World War II 1942/43. More recent research by American historian Howard Davis Grier and German historian Karl-Heinz Frieser depicts Schörner as a talented commander with \"astonishing\" organizational ability in managing an army group of 500,000 men during the fighting in late 1944 on the Eastern Front. He was harsh against superiors as well as subordinates and carried out operations on his own authority against Hitler's orders when he considered it necessary, such as the evacuation of the Sõrve Peninsula. Schörner was a dedicated Nazi and became well known for his brutality. By the end of World War II he was Hitler's favorite commander. Following the war he was convicted of war crimes by courts in the Soviet Union, and West Germany, and was imprisoned in the Soviet Union, East Germany and West Germany. At his death in 1973 he was the last living German Field Marshal.", "id": 2087407} {"src_title": "Privilegium minus", "tgt_title": "Privilegium Minus", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jako \"privilegium minus\" je tato listina označovaná od roku 1852 (poprvé W. Wattenbach), aby se odlišila od tzv. \"privilegia maius\", padělku vévody Rudolfa IV. ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislosti vydání a obsah dokumentu.", "content": "Udělení tohoto významného privilegia bylo plodem kompromisu mezi Jindřichem Jasomirgottem a Jindřichem Lvem z welfské dynastie, kteří si oba nárokovali titul vévody bavorského. Jindřich Jasomirgott se zřekl Bavorského vévodství, Jindřich Lev naopak Východní marky (tedy Rakouského markrabství) a vazba rakouských zemí na Bavorsko byla nadále zrušena. Císař následně povýšil Východní marku na vévodství a to udělil v léno Jindřichu II. Jasomirgottovi a jeho manželce Theodoře. Tato část privilegia úzce souvisí s tehdejší dynastickou situací: vévodský pár měl roku 1156 pouze pětiletou dceru Anežku, synové Leopold a Jindřich se narodili teprve o rok, respektive o dva roky později. Společné udělení země v léno oběma manželům mělo posílit pozici vévodkyně, i když jí nedávalo reálná vladařská práva, a kdyby Jindřich II. Jasomirgott, jemuž bylo v této době již téměř padesát let a měl pouze dva bratry zasvěcené duchovnímu životu, zemřel, snad by jí i umožnilo ujmout se regentství. Další dva články privilegia zajišťovaly, aby mohla zemi v případě, že by vévodský pár neměl syny, zdědit dcera. Za prvé se jednalo o výsadu ženského nástupnictví: dcery vévodského páru měly stejná práva jako synové, pouze však v případě, že vévoda neměl mužského dědice. Rakouské vévodství se tak stalo tzv. ženským lénem. Druhý článek garantoval právo, na jehož základě mohl vévodský pár v případě bezdětnosti svobodně určit svého nástupce, tedy tzv. \"libertas affectandi\". Vybraný nástupce musel sice přijmout zemi v léno od císaře, ale to bylo v tomto případě chápáno pouze jako formální akt. Toto právo pak mohl vévoda samozřejmě využít k posílení nároků manžela své dcery. Na základě \"privilegia minus\" byl rakouský vévoda navíc osvobozen od povinné účasti na říšských sněmech s výjimkou těch, které se konaly v Bavorsku, byl vrchním soudcem ve svých zemích (vévodství mu bylo uděleno \"cum omni iure\", tedy se vším právem), bojovat pod říšskými praporci měl jen v případě, že by bylo ohroženo jeho vlastní panství nebo se válčilo v sousedních zemích. Zde se nejednalo jen o otázku politické prestiže, ale o věc finanční úlevy. Vyzbrojení a živení vojska i výprava na říšský sněm byly totiž relativně nákladnými záležitostmi a vévoda tak nadále nemusel, pokud sám nechtěl, vynakládat na tyto věci ne nepodstatné částky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Privilegium minus je jeden z nejdůležitějších středověkých rakouských státoprávních dokumentů, vydáno bylo 19. září 1156 císařem Fridrichem Barbarossou pro Jindřicha Jasomirgotta z rodu Babenberků a jeho druhou manželku Teodoru. Tento dokument povyšoval Rakousko z dosavadního markrabství na vévodství. Vláda v zemi byla zaručena Babenberkům a to dědičně bez ohledu na pohlaví. Bezdětný panovník mohl zemi odkázat dle svého vlastního uvážení a bez účasti šlechty.", "tgt_summary": "The is the denotation of a deed issued by Emperor Frederick Barbarossa on 17 September 1156. It included the elevation of the Bavarian frontier march of Austria (\"\") to a duchy, which was given as an inheritable fief to the House of Babenberg.", "id": 482427} {"src_title": "Nikolaj Ivanovič Bobrikov", "tgt_title": "Nikolay Bobrikov", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Nikolaj Ivanovič Bobrikov pocházel ze středostavovské rodiny. Jeho otec byl lékařem. Nastoupil do služeb ruských carů jako profesionální důstojník v roce 1858. Sloužil v Kazani a následně v Novgorodě. V roce 1869 dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1870 byl povolán ke službě v Petrohradě a v roce 1878 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Ruský car Mikuláš II. Alexandrovič ho v roce 1898 jmenoval generálním guvernérem Finska.", "section_level": 1}, {"title": "Generální guvernér Finska.", "content": "Bobrikov byl loajálním stoupencem imperiální politiky Ruska a zastáncem myšlenky rusifikace, což byl jedním z důvodů proč byl do funkce jmenován. Už vlády Alexandra III. a následně i Mikuláše II. se začaly více zaměřovat na otázku finské autonomie (finská otázka) a prosazovat postupné zrušení finských specifik v rámci Ruska. N. I. Bobrikov připravil pro Finsko desetibodový program, který by pro Finsko znamenal ztrátu autonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Bobrikovovův desetibodový program pro Finsko (1898).", "content": "Krátce po svém jmenování finským generálním guvernérem Bobrikov navrhl deset bodů svého „vládního“ programu pro Finsko. V tomto programu Bobrikov navrhoval: Prosazení tohoto programu by vedlo ke ztrátě autonomního postavení Finského velkoknížectví a jeho postupnou rusifikaci v oblasti administrativy a vzdělávání.", "section_level": 2}, {"title": "Bobrikovova reálná politika.", "content": "Prosazení tohoto programu se setkalo s otevřenou i skrytou opozicí mezi finských obyvatelstvem a politickou reprezentací země. Únorový manifest (1899) cara Mikuláše II., který měl zahájit prosazování Bobrikovovy politiky v rámci unifikace finské armády do ruské, vyvolal ve Finsku petiční hnutí. Přes půl miliónu Finů podepsalo petici proti zrušení nezávislého postavení finské armády. O dva roky později v roce 1901 byla nezávislost finské armády a autonomní vojenské služby zrušena, což znamenalo, že finští vojáci mohli být posláni sloužit kamkoliv v Rusku a stali se vojáky ruské carské armády. V tomto bodě měl Bobrikov podporu ruského ministra obrany A. N. Kuropatkina a státního sekretáře Finska Vjačeslava von Pleve. V roce 1903 se Bobrikov zaměřil na otázky vzdělávání a nechal zřídit komisi pro revizi všech učebních materiálů užívaných ve finských základních a středních školách. Komise navrhla zrušení předmětů finských dějin a zavedení ruských dějin a ruského zeměpisu. Do škol měla být také postupně zavedena povinná ruština (tam kde nebyla) a nebo zvýšena hodinová dotace výuky ruského jazyka. Provedení těchto návrhů vražda Bobrikovova (1904) zabránila. Díky revoluci v roce 1905 byla rusifikace Finska zastavena, ale vláda se k ní vrátila těsně před a během 1. světové války. Za následovníka Bobrikovovy linie byl v této souvislosti považován generální guvernér Franz Albert Seyn (guvernérem 1909-1917).", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "POLVINEN Tuomo. \"Imperial Borderland. Bobrikov and the Attempted Russification of Finland, 1898-1904\". C. Hurst & Co. Publishers 1995. .", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Ivanovič Bobrikov (; – ) byl ruský generál, generální guvernér Finského velkoknížectví v letech 1898 - 1904 a exponent oficiálních snah o rusifikaci Finska a jeho integraci do Ruské říše. V roce 1904 byl v Helsinkách zavražděn finským aktivistou Eugenem Schaumanem.", "tgt_summary": "Nikolay Ivanovich Bobrikov (; in St. Petersburg – June 17, 1904 in Helsinki, Grand Duchy of Finland) was a Russian general and politician. He was the Governor-General of Finland and the Finnish Military District from to during the early reign of Emperor Nicholas II, and was responsible for the Russification of Finland. After appointment as the governor-general, he quickly became very unpopular and was assassinated by Eugen Schauman, a Finnish nationalist from Kharkov.", "id": 102029} {"src_title": "Paul Landers", "tgt_title": "Paul Landers", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Paul Landers (vlastním jménem Heiko Paul Hirsche, později se nechal přejmenovat) se narodil v roce 1964 ve Východním Berlíně; jeho matka pocházela z Polska a otec z Československa. Oba jeho rodiče museli opustit vlast kvůli druhé světové válce a setkali se během studia právě ve Východním Německu. Krátce žil Landers také v Moskvě.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Paul začínal hrát na klavír a později na klarinet, první kytaru si sám koupil až v šestnácti letech. V roce 1983 se jako osmnáctiletý stal členem německé punkové skupiny Feeling B, kterou založil zpěvák Aljoscha Rompe a bubeník Alexander Kriening. Po několika týdnech najali tehdy šestnáctiletého Christiana Lorenze, aby hrál na klávesy. Bubeníků se ve skupině vystřídalo mnoho, jeden z nich byl i Christoph Schneider, stejně jako Paul a Christian budoucí člen skupiny Rammstein. Landers hrál v mnoha dalších skupinách, například Die Magdalene Keibel Combo a Die Firma. Působil také jako producent. Na konci 80. let se Paul na promítání východoněmeckého hudebního dokumentu „flüstern und SCHREIEN“ seznámil s Tillem Lindemannem a jeho přítelem, Richardem Kruspem. Později se stal kytaristou jejich kapely First Arsch. V roce 1992 vydali své jediné album \"Saddle up\". Spolu s baskytaristou Oliverem Riedlem založili v roce 1993 Lindemann, Kruspe a Schneider skupinu s názvem Templeprayers a vyhráli hudební soutěž Metro beat, kterou tehdy pořádal berlínský senát. To jim umožnilo nahrát ve studiu čtyřskladbové demo. Ke čtyřčlenné kapele se brzy připojil Landers a Lorenz, čímž vznikla skupina s názvem Rammstein.", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení.", "content": "Paul Landers používá kytary Van Halen Signature model od Music Man, Gibson Les Paul Studio a Gibson Les Paul Signature a zesilovač Fractal Axe-FX.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Landers (narozen jako \"Heiko Paul Hirsche\" 9. prosince 1964 Východní Berlín) je německý hudebník, nejznámější jako druhý kytarista industrial metalové skupiny Rammstein. Byl také členem punk rockové skupiny Feeling B.", "tgt_summary": "Paul Landers (born \"Heiko Paul Hiersche;\" 9 December 1964) is a German musician, notable as the guitarist for German Neue Deutsche Härte band Rammstein, and the punk rock band Feeling B.", "id": 1032812} {"src_title": "Christian Lorenz", "tgt_title": "Christian Lorenz", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Lorenz se narodil ve Východním Německu v Prenzlauer Berg, části Berlína (od roku 2001 součást obvodu Pankow). Od mala hrál na klavír, nejprve v hudební škole a později i doma, když mu ho rodiče k patnáctým narozeninám koupili. Osobně se za příliš nadaného klávesistu nepovažuje. Vyučil se nástrojařem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Feeling B.", "content": "V roce 1983 se Lorenz jako šestnáctiletý stal členem punkové skupiny Feeling B, dalšími členy byl kytarista Paul Landers a zpěvák Aljoscha Rompe, původem ze Švýcarska. Se skupinou hrál téměř deset let. Přestože se v polovině 90. let rozpadla, členové se stále scházeli, aby hráli na punkových festivalech. Definitivní rozpad přišel v roce 2000, kdy Rompe nepřežil záchvat astmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Rammstein.", "content": "V roce 1994 vyhráli Till Lindemann, Richard Z. Kruspe, Oliver Riedel a Christoph Schneider hudební soutěž Metro beat, kterou pořádal berlínský senát. Dostali možnost nahrát ve studiu čtyřskladbové demo. Ke skupině se připojil Paul Landers a nakonec i Lorenz, který se vstupem dlouho váhal a musel být přemlouván. Tentýž rok zahájila skupina práci na debutovém albu Herzeleid. Během písně Bück Dich z druhého studiového alba skupiny, Sehnsucht, prováděl Lindemann s Lorenzem při živých vystoupeních předstíranou sodomii s umělým penisem. V září 1998 byli ve Worchesteru v USA zatčeni a obviněni z obscénního chování; nakonec vyvázli pouze s pokutou ve výši sta dolarů. Do roku 2002 jezdil na živých vystoupeních ve člunu; po incidentu v Petrohradu v roce 2001, kdy byl davem z loďky shozen a málem úplně svlečen, ho nahradil Oliver Riedel. Přesto se do člunu vrátil při turné v letech 2009 a 2010 při skladbě Haifisch. Na tomto turné také začal při vystoupeních používat běžecký pás. V rozhovoru uvedl, že je to proto, že mu jeho nástroj neumožňuje volný pohyb po pódiu jako většině ostatních členů. V roce 2005 během koncertu ve švédském Gothenburgu omylem najel segwayem při písni „Amerika“ do Tilla Lindemanna, čímž mu způsobil zranění kolene. Skupina musela následně odvolat naplánované koncerty v Asii. V roce 2012 poskytl spolu s Tillem Lindemannem rozhovor na téma shock rock.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Lorenz je jednou rozvedený a má pět dětí. V srpnu 2008 se oženil s umělkyní Jenny Rosemeyerovou, která pro skupinu nahrála pískání ke skladbě Roter Sand. V listopadu 2011 byl jeho dům zapálen 28letým žhářem, avšak Lorenz vyvázl bez zranění. V roce 2015 vydal svoji autobiografii pod názvem „Der Tastenficker“, což je ve východoněmeckém slangu výraz pro klávesistu. Věnuje se v ní zejména různým životním událostem a zážitkům, Rammstein zmiňuje jen okrajově.", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívky.", "content": "Lorenz má přezdívky „Flake“ (německy vyslovovanou jako „Flak-eh“) a „Doktor“. V interview v roce 2000 uvedl, že „Flake“ je jeho pravé jméno. Jako mladý se chtěl stát chirurgem, ale nebyl připuštěn ke studiu, protože odmítl vojenskou službu − odtud pochází přezdívka Doktor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Christian „Flake“ Lorenz (* 16. listopadu 1966, Východní Berlín) je německý hudebník, klávesista hudební skupiny Rammstein. Je také bývalý člen punkové skupiny Feeling B.", "tgt_summary": "Christian \"Flake\" Lorenz (; born 16 November 1966) is a German musician and keyboard player for the Neue Deutsche Härte band Rammstein. He was also a member of the East German punk band Feeling B.", "id": 823771} {"src_title": "Richard Kruspe", "tgt_title": "Richard Kruspe", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Kruspe se narodil v tehdejším Východním Německu ve městě Wittenberge. Jméno Sven si později nechal změnit na Richard Zven; věří, že takovou možnost by měl mít každý. Po rozvodu Richardových rodičů se jeho matka znovu vdala a přestěhovali se do města Schwerin. Vztah s nevlastním otcem popisuje Richard jako špatný. V mládí se mimo jiné věnoval boxu a zápasu. V šestnácti letech Richard navštívil s přáteli Československo, kde si koupil kytaru. Původně měl v plánu ji v Německu výhodně prodat, ale nakonec se mu zalíbila a začal na ni hrát.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1985 se Kruspe přestěhoval do východního Berlína, kde žil sám, takže měl čas intenzivně se věnovat hře na kytaru. V roce 1989 se v Berlíně připletl k probíhající demonstraci, byl zatčen a několik dní vězněn. Brzy poté emigroval přes Maďarsko do západního Německa. Po pádu Berlínské zdi následující rok se přestěhoval zpět. První kapela, ve které Richard hrál, se jmenovala Das Elegante Chaos a vznikla na konci 80. let. Hrála živě s dalšími kapelami, např. First Arsch, kde se seznámil s bubeníkem Tillem Lindemannem. Kruspe chtěl být více nezávislý, proto založil kapelu Orgasm Death Gimmick, která fungovala v letech 1991–1993. Před rozpadem vydala tři demonahrávky a propagační kazetu pod vydavatelstvím Wydoks. Nakonec se Kruspe, hledající novou skupinu, stal v roce 1994 členem nově vzniklých Rammstein. V roce 2005, po skončení turné spojeným s albem Rosenrot založil Richard novou industrial metalovou kapelu Emigrate, ve které zastává pozici zpěváka, kytaristy i textaře. Styl hudby je podobný Rammstein, s větším důrazem na melodii. Všechny písně skupiny jsou, na rozdíl od Rammstein, v angličtině. V roce 2007 skupina vydala eponymní debutové album.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kruspe má dceru Khiru Li Lindemann, s exmanželkou zpěváka Tilla Lindemanna (s Richardem nikdy nebyli manželé, proto má dcera přímení Lindemann). Khira Li se objevila při skladbě „Tier“ na Live aus Berlin, zpívá také v písni \"Spieluhr\" na desce \"Mutter.\" Roku 1999 se oženil s herečkou Caron Bernstein, se kterou se seznámil v New Yorku. Během manželství používal také jméno Bernstein. V roce 2004 se s ní rozvedl. Má také syna Merlina Bessona a dceru Maxime Bossieux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Zven Kruspe (narozen jako Sven Kruspe, * 24. června 1967, Wittenberge) je německý hudebník, nejznámější jako kytarista skupiny Rammstein a frontman skupiny Emigrate.", "tgt_summary": "Richard Kruspe (born Sven Kruspe; 24 June 1967) is a German musician and guitarist of the German Neue Deutsche Härte band Rammstein, as well as the lead vocalist of the New York-based band Emigrate.", "id": 1375907} {"src_title": "Pralesnička azurová", "tgt_title": "Blue poison dart frog", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pralesnička azurová dorůstá průměrně 3–4,5 cm a podobně jako ostatní prudce jedovaté žáby oplývá barvami. Je celá azurově modrá s množstvím černých skvrn. Samec i samice jsou zbarveny stejně, samec má však o něco větší terčíky a oproti samici je asi o 0,5 cm menší. Pulci jsou 10 mm velcí. Výrazně se podobá příbuzné pralesničce mnohobarvé (\"Dendrobates tinctorius\"), podle některých autorů se dokonce jedná o shodný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Etologie.", "content": "Ve volné přírodě obývá tmavé vlhké lesy na severu Jižní Ameriky, zvláště pak skalnaté lokality v těsné blízkosti potoků. Loví mravence, brouky, mouchy, pavouky, termity, červy a housenky. Je silně územní a na nevítaného návštěvníka, který překročí hranice jeho teritoria, ihned útočí. Na rozdíl od většiny ostatních žab neklade snůšku obsahující 2–6 vajíček do vody, ale na zem, především do mechového porostu nebo mezi spadlé listy. Poté, co se pulci vylíhnou, je samec na svém hřbetě přenese do vody, kde zůstávají až do svého plného vyvinutí. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 4–6 let, v zajetí až 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "Stejně jako ostatní zástupci čeledi pralesničkovitých si i pralesnička azurová získala svou popularitu díky kožním sekretům plných vysoce účinných toxických látek, které se u ní vyvinuly z důvodu vyšší rezistentnosti mnoha predátorů (včetně hadů a pavouků) ke slabším jedům. Jed pralesniček je často označován dokonce jako nejúčinnější na světě – na jedno stříknutí je schopný usmrtit až 1500 lidí. Ve skutečnosti si však tyto vysoce jedovaté látky nevyrábí žába sama, ale získává je díky jedovatým živočichům, které požírá. Díky této skutečnosti většinou žáby držené v zajetí jedovaté sekrety postrádají a tudíž nejsou pro člověka nijak výrazně nebezpečné.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Dost rozsáhlý je v současné době i chov pralesniček azurových díky jejich nápadnému zbarvení, nenáročným podmínkám a poměrně snadnému rozmnožování. Při chovu je však třeba vzít na vědomí teplotu, v které ve volné přírodě přebývá, a její nesnášenlivost vůči jiným žábám. Měla by se chovat v páru a terárium, v kterém bude se žít, by mělo být dostatečně vlhké a porostlé a obsahovat velké kameny. V zajetí se nejčastěji krmí drobným hmyzem, moučnými červy či chvostoskoky. V Česku chovají pralesničku azurovou zoologické zahrady v Jihlavě, Ústí nad Labem, Plzni, Praze, Ostravě, Zlíně a Dvoře Králové nad Labem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pralesnička azurová (\"Dendrobates tinctorius\" f. \"azureus\" syn. \"Dendrobates azureus\"), známá také pod indiánským názvem okopipi, je malá, pestře zbarvená žába z čeledi pralesničkovitých.", "tgt_summary": "The blue poison dart frog or blue poison arrow frog (\"Dendrobates tinctorius \"azureus\"\") is a poison dart frog found in the forests surrounded by the Sipaliwini Savanna, which is located in southern Suriname and adjacent far northern Brazil. \"D. tinctorius azureus\" is also known by its indigenous Tirio name, \"okopipi\". Its scientific name comes from its azure (blue) color. While frequently considered a valid species in the past, recent authorities treat it as a variant of \"D. tinctorius\".", "id": 343913} {"src_title": "Řeč", "tgt_title": "Speech", "src_document": [{"title": "Jazyk a řeč.", "content": "Moderní lingvistika rozlišuje jazyk jako systém (podle Noama Chomského jazykovou kompetenci) a řeč nebo řečové akty jako aktuální použití této kompetence. Jazyků je mnoho, ve všech však lze rozeznat podobné složky či vrstvy (např. vrstvu fonetickou, lexikální, gramatickou a stylovou) a i vztah mezi jazykem a řečí je u všech podobný. Každý řečový akt se děje v určitém jazyce, který se jeho uživatel musel naučit, ale může být doplněn slovy z jazyků jiných. Řečový akt může být mluvený (akustický - promluva, případně audiovizuální, provázený gestikulací) nebo může být vyjádřen písmem jako text a neslyšící užívají vizuální znakový jazyk. Studiem jazyka vůbec se zabývá obecná lingvistika, studiem řeči mnohem mladší pragmatika a další obory.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie řeči.", "content": "Všechny činnosti související s řečí jsou řízeny mozkem. V mozkové kůře se nachází centrum řeči a odtud vycházejí složitě koordinované instrukce (signály) do svalů plic, hrtanu, jazyka a obličeje, přičemž pro tvorbu řeči je patrně podstatnější činnost obličejových svalů než hrtanu. Fyziologie nemusí hrát roli, ale rozhodující je spíše mozek. Řeč vzniká proudem vzduchu, který vychází z plic, prochází mezi hlasivkami (hlasovou štěrbinou), které zpravidla vytvářejí základní zvuk, který je modulován (ovlivněn a doplněn) jazykem a patrem, dásněmi a rty v ústní dutině, která působí také jako rezonátor. Na tvorbě samohlásek se podílejí hlasivky a ústní dutina, na tvorbě neznělých souhlásek jazyk, patro, dásně a rty, na tvorbě znělých souhlásek ještě také hlasivky. Tvorbu hlásek studuje fonetika.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika a evoluce.", "content": "Řeč je v běžném pojetí výsadou člověka. Ve vývoji jazykových schopností hrál podle některých studií velkou roli gen FOXP2, který je u nejbližšího příbuzného člověka, tedy šimpanze, mnohem méně vyvinutý. Ostatní živočichové sice mohou být schopni naučit se porozumět některým lidským slovům, dělají to však způsobem odlišným od člověka. Pes se může naučit chápat asi 200 slov. Zvířecí řeč je sice obdobou lidské řeči, ale zatím není jasné, jaké jsou kvalitativní rozdíly mezi nimi. Šimpanz je schopen měnit zvuky své řeči podle jiných šimpanzů a zvuky patrně obsahují a sdělují například i typ potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy řeči.", "content": "Poruchy řeči lze rozdělit na poruchy vývoje hlasu (problémy plynoucí z poškození řečových center v mozku), poruchu tvorby hlasu (onemocnění hrtanu), onemocnění úst apod. Vývojovými řečovými poruchami rozumíme řeč, která svým rozsahem a formou neodpovídá věku dítěte. Poruchami řeči se zabývá foniatrie a logopedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeč je artikulovaný, nejčastěji zvukový projev člověka sloužící především ke vzájemnému dorozumívání. Každá řeč je článkovaná, tj. se skládá z prvků, ze slov, která tvoří slovní zásobu (lexikální systém); jejich skládání se řídí pravidly jazyka (gramatika). Slova se skládají z hlásek, jež tvoří jeho fonémický systém. Slova nejsou pouhé signály, které by svůj význam odvozovaly ze situace, nýbrž jsou to symboly s kulturně daným významem, který slovo nese v nejrůznějších situacích. Ani spojování slov není libovolné, nýbrž vždy se řídí syntaxí daného jazyka.", "tgt_summary": "Speech is human vocal communication using language. Each language uses phonetic combinations of vowel and consonant sounds that form the sound of its words (that is, all English words sound different from all French words, even if they are the same word, e.g., \"role\" or \"hotel\"), and using those words in their semantic character as words in the lexicon of a language according to the syntactic constraints that govern lexical words' function in a sentence. In speaking, speakers perform many different intentional speech acts, e.g., informing, declaring, asking, persuading, directing, and can use enunciation, intonation, degrees of loudness, tempo, and other non-representational or paralinguistic aspects of vocalization to convey meaning. In their speech speakers also unintentionally communicate many aspects of their social position such as sex, age, place of origin (through accent), physical states (alertness and sleepiness, vigor or weakness, health or illness), psychic states (emotions or moods), physico-psychic states (sobriety or drunkenness, normal consciousness and trance states), education or experience, and the like. Although people ordinarily use speech in dealing with other persons (or animals), when people swear they do not always mean to communicate anything to anyone, and sometimes in expressing urgent emotions or desires they use speech as a quasi-magical cause, as when they encourage a player in a game to do or warn them not to do something. There are also many situations in which people engage in solitary speech. People talk to themselves sometimes in acts that are a development of what some psychologists (e.g., Lev Vygotsky) have maintained is the use in thinking of silent speech in an interior monologue to vivify and organize cognition, sometimes in the momentary adoption of a dual persona as self addressing self as though addressing another person. Solo speech can be used to memorize or to test one's memorization of things, and in prayer or in meditation (e.g., the use of a mantra). ", "id": 2175132} {"src_title": "IRAS", "tgt_title": "IRAS", "src_document": [{"title": "Popis objektu.", "content": "Družice má tvar válce o průměru 2,16 m a s délkou 3,60 m. Elektrickou energii jí dodávají solární panely s rozpětím 3,24 m. Její řízení zabezpečují dva počítače s kapacitou paměti 2× 32 kilobajtů. Zaznamenané údaje se ukládají na dvě magnetopáskové jednotky, které mají celkovou kapacitu 450 Mbit. Na Zem se údaje přenášejí rychlostí 4 kbit/s. Hlavním vědeckým přístrojem je infračervený dalekohled. Primární zrcadlo s průměrem 570 milimetrů a ohniskovou vzdáleností 5,5 metru je vyrobeno z berylia. Zorné pole dalekohledu má šířku 63', což je asi dvojnásobek průměru měsíčního kotouče v úplňku. Sekundární zrcadlo odráží paprsky na soubor měřících přístrojů, který tvoří 62 infračervených detektorů, 8 optických detektorů a 3 doplňkové experimenty souhrnně označené DAX (\"). Hlavní přijímací stanice a řídicí středisko OCC (\") je umístěné v Chiltonu ve Velké Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Družice odstartovala s nosnou raketou Delta z kosmodromu Western Test Range 26. ledna 1983 v čase 02:17 UT. Dráha, na kterou byla družice navedena, byla velmi blízká polární dráze se sklonem k rovníku zhruba 99°. Pět dní po startu byl otevřen poklop dalekohledu a družice zahájila kalibrační měření. 10. února IRAS zahájila pravidelné vědecké pozorování. Doba trvání aktivní činnosti byla omezena množstvím tekutého hélia, jehož spotřeba byla přibližně 300 g za den. Družice pracovala 10 měsíců, za tu dobu stihla čtyřikrát zmapovat 96 % oblohy, přičemž zaznamenala 350 000 infračervených zdrojů. K jejím významným objevům patří objev protoplanetárního disku kolem hvězdy Vega, či shluky teplého plynu zvané infračervené cirry, které jsou roztroušeny po celé obloze. IRAS byla také první družicí, která objevila kometu. Stalo se tak 25. dubna a kometa dostala označení 1983d IRAS-Araki-Alcock. 22. listopadu byly zásoby tekutého hélia vyčerpány, vědci však pokračovali v pozorování, dokud teplota nestoupla na 11 K (−262 °C). 23. listopadu družice ukončila svoji činnost a jako neaktivní těleso nadále obíhá kolem Země po dráze s perigeem zhruba 876 km, apogeem 911 km a sklonem 99,07°. Všechny údaje získané družicí IRAS jsou uloženy v NSSDC (\") v Goddard Space Flight Center. Převážná část údajů se dá získat prostřednictvím internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Případná srážka v roce 2020.", "content": "Na konci ledna 2020 se objevily zprávy, že 30. ledna po půlnoci středoevropského času by se měl IRAS jen velmi těsně minout s, též nefunkční, družicí GGSE-4 (Gravity Gradient Stabilization Experiment) patřící Letectvu Spojených států amerických. Nejmenší vzájemná vzdálenost by pravděpodobně měla být mezi 15–30 metry, pravděpodobnost srážky je však stále odhadována na 1 %. GGSE-4 váží jen 85 kg, má však 18metrovou tyč na stabilizaci pomocí gravitačního gradientu. Vzájemná rychlost družic je 14,7 km/s.", "section_level": 1}], "src_summary": "IRAS (\") je astronomický teleskop na oběžné dráze kolem Země pracující v infračerveném oboru spektra. Od svého vypuštění v roce 1983 raketou Delta zaznamenala družice statisíce opticky neviditelných infračervených zdrojů. Jako první nasnímala i samotné jádro naší Galaxie. Objevila také šest nových komet a získala nové údaje o dalších 25 už známých kometách. Samotný infračervený dalekohled je umístěn v Dewarově nádobě obsahující 500 litrů tekutého hélia, aby nasnímané údaje nepřekrylo infračervené záření samotné družice. Infračervený dalekohled tvořící hlavní část jejího vědeckého vybavení a má průměr objektivu 570 mm a sekundární zrcadlo odráží paprsky na soustavu celkově 70 detektorů, ze kterých 8 pracuje ve viditelné části spektra a ostatní v infračervené.", "tgt_summary": "The Infrared Astronomical Satellite (IRAS) was the first-ever space telescope to perform a survey of the entire night sky at infrared wavelengths. Following the end of its mission, the 1.1 metric-ton satellite was not deorbited and constitutes a space hazard. Launched on 25 January 1983, its mission lasted ten months. The telescope was a joint project of the United States (NASA), the Netherlands (NIVR), and the United Kingdom (SERC). Over 250,000 infrared sources were observed at 12, 25, 60, and 100 micrometer wavelengths. Support for the processing and analysis of data from IRAS was contributed from the Infrared Processing and Analysis Center at the California Institute of Technology. Currently, the Infrared Science Archive at IPAC holds the IRAS archive. The success of IRAS led to interest in the 1985 Infrared Telescope (IRT) mission on the Space Shuttle, and the planned Shuttle Infrared Telescope Facility which eventually transformed into the Space Infrared Telescope Facility, SIRTF, which in turn was developed into the Spitzer Space Telescope, launched in 2003. The success of early infrared space astronomy led to further missions, such as the Infrared Space Observatory (1990s) and the Hubble Space Telescope NICMOS instrument.", "id": 2315866} {"src_title": "Kokoška pastuší tobolka", "tgt_title": "Capsella bursa-pastoris", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kokoška pastuší tobolka je velmi proměnlivou nenápadnou rostlinou. Může být vysoká až půl metru. Často má větvenou lodyhu. Má přízemní listovou růžici, kterou tvoří chobotnatě laločnaté až peřenosečné, vzácně i nedělené listy. Všechny listy jsou chlupaté. V horní části lodyhy se nachází celokrajné, objímavé, kopinaté listy se střelovitou bází. Květy jsou drobné, bílé. Někdy jsou bezkorunné. Mohou být až 5 mm široké. Tvoří koncový hrozen. Klínovitě obvejčité, nekřídlaté šešulky jsou vícesemenné, trojúhelníkovité či podlouhle klínovité.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "S touto bylinou se můžeme setkat na rumištích, polích, zahradách, okrajích cest, úhorech, dlažbách, hřištích atd. Nalezneme ji v nížinách i v horských oblastech. Ve vyšších polohách se s ní setkáme spíše roztroušeně a spíše v oblastech osídlených lidmi. Dokáže vyrůst i v půdách sešlapávaných a jinak zraňovaných. Snese půdy jílovité, písčité, humózní, štěrkovité, minerální. atd.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tato bylina roste téměř po celém světě. Často doprovází kulturní rostliny. Původně byla rozšířena jen ve Středomoří a Malé Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Doba květu.", "content": "Doba květu této byliny je neobyčejně dlouhá. Kvete od února do října. Při teplých zimách si dokáže udržet květy po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Historicky byla užívaná v tradiční medicíně Japonska a Číny jako bylina hemostatická a diuretická. Sbírá se kvetoucí nať po celou dobu vegetace, dá se jíst syrová i po převaření. Byl prokázán pozitivní vliv jejích vodno-alkoholických extraktů na snížení objemu menstruační krve. Má antibakteriální účinky (prokázané vůči několika bakteriálním kmenů) a je zdrojem antioxidantů. Může se užívat vnitřně – při krvácení z nosu, děložním či silném menstruačním krvácení, při onemocněních močových orgánů atd. Dále ji můžeme upotřebit při vnějších poraněních, jako jsou rány, otoky, pohmožděniny, záněty šlach, vyrážky a potenciálně jako dezinfekce ústní dutiny. Pro mírnou toxicitu se nedoporučuje užívat v těhotenství. Obsahuje tyramin, histamin, dusík, betain, cholin a jeho ester acetylcholin, saponiny, sirné látky, třísloviny, flavonový glykosid diosmin a větší množství minerálních látek. Semena této rostliny lze použít místo tymiánu či hořčice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kokoška pastuší tobolka (\"Capsella bursa-pastoris\") je jednoletá až dvouletá bylina. Patří do čeledi křížatých neboli brukvovitých. Je vysoká 20 až 40 cm, ale může být i vyšší. Patří mezi léčivé rostliny – zastavuje krvácení. Dnes se jedná o obecný plevel, znehodnocuje především pícniny.", "tgt_summary": "Capsella bursa-pastoris, known as shepherd's purse because of its triangular flat fruits, which are purse-like, is a small annual and ruderal flowering plant in the mustard family (Brassicaceae). It is native to eastern Europe and Asia minor, but is naturalized and considered a common weed in many parts of the world, especially in colder climates, including British Isles, where it is regarded as an archaeophyte, North America and China, but also in the Mediterranean and North Africa. \"C. bursa-pastoris\" is the second-most prolific wild plant in the world, and is common on cultivated ground and waysides and meadows. Scientists have referred to this species as a 'protocarnivore', since it has been found that its seeds attract and kill nematodes as a means to locally enrich the soil.", "id": 128802} {"src_title": "Wilhelm von Gloeden", "tgt_title": "Wilhelm von Gloeden", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Von Gloeden se prohlašoval za příslušníka nižší aristokracie z Meklenburska. Rodina von Gloedenů nicméně soustavně prohlašovala, že nikdo takový k nim nepatří. Posledním baronem z Gloedenu byl Falko von Gloeden, zemřelý roku 1885. Kvůli domnělé diagnóze TBC odcestoval Wilhelm v roce 1876 do Taorminy na Sicílii. Fotografovat se naučil zřejmě od svého vzdáleného příbuzného, Wilhelma von Plüschow, se kterým ho spojoval podobný osud i tematika: homosexualita. Žák nicméně učitele přerostl a naprosto zastínil. Byl bohatý a o profit z prodeje fotografií se spravedlivě dělil se svými modely. Značný peněžní prospěch, který takto přinášel relativně chudé oblasti Itálie, by mohl vysvětlovat, proč byly homosexuální aspekty von Gloedenova života jeho okolím vcelku tolerovány. Z bezvýznamné obce Taormina učinil svou přítomností turistickou destinaci. Když se jeho příbuzný von Plüschow dostal do potíží kvůli své homosexualitě (byl donucen Itálii opustit), a celá záležitost se začala otírat i o von Gloedena, postavili se za něj obyvatelé městečka. V roce 1889 se intimně sblížil s tehdy čtrnáctiletým Pancraziem Buciunim (1879–1963), přezdívaným pro snědou africkou vizáž Il Moro, který se stal jeho celoživotním partnerem i modelem. Von Gloeden provozoval dvojí živnost. Tradičnější fotografie, ve kterých byly homosexuální akcenty spíše potlačeny, mu získávaly široké uznání. Spíše soukromými cestami se šířil druhý zdroj jeho příjmů, fotografie smělejší, zpracovávající v duchu starořeckých pastýřských idyl homoerotické motivy. Obdivovateli jeho díla byli mimo jiné Anatole France, Richard Strauss nebo zbrojař Friedrich Alfred Krupp. Von Gloeden vytvořil kolem 3000 fotografií, z toho 2500 zničila v roce 1936 Mussoliniho policie jako pornografii. Wilhelm von Gloeden prožil bohatý, šťastný a úspěšný život v láskyplném celoživotním vztahu v době, která homosexuálům vůbec nepřála.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Z moderního úhlu pohledu spočívá hodnota jeho díla v práci s hrou světel a stínu, jakož i v elegantních pózách jeho modelů. Mistrovského efektu svých děl dosahoval inovativní metodou práce se světelnými filtry a používání make-upu na celém těle svých modelů. Už za života se proslavil na obou stranách Atlantiku. Thomas Waugh ho nazval „nejvýznamnějším gay umělcem před 1. světovou válkou“ Popularitu jeho díla si lze nejspíše vysvětlit třemi důvody", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "Srovnání kompozic u různých autorů v různých dobách. Podobné kompozice vytvářeli Wilhelm von Gloeden, Fred Holland Day, Hippolyte Flandrin, Wilhelm von Plüschow, Gaetano D'Agata, Tony Patrioli nebo Robert Mapplethorpe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm von Gloeden (16. září 1856 – 16. února 1931) byl německý fotograf, který proslul především studiemi nahých sicilských chlapců, v kulisách implikujících představu starověkého Řecka nebo Itálie. Zabýval se také žánrovými scénami. Jeho bratranec byl fotograf Wilhelm von Plüschow.", "tgt_summary": "Wilhelm Iwan Friederich August Freiherr von Gloeden (September 16, 1856 – February 16, 1931) was a German photographer who worked mainly in Italy. He is mostly known for his pastoral nude studies of Sicilian boys, which usually featured props such as wreaths or amphoras, suggesting a setting in the Greece or Italy of antiquity. From a modern standpoint, his work is commendable due to his controlled use of lighting as well as the often elegant poses of his models. His innovations include the use of photographic filters and special body makeup (a mixture of milk, olive oil, and glycerin) to disguise skin blemishes.", "id": 483133} {"src_title": "Bakteriorodopsin", "tgt_title": "Bacteriorhodopsin", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Bakteriorodopsin se skládá z 247 aminokyselin. Obsažená prostetická skupina je kovalentně vázaný retinal, který patří mezi chromofory (světlo absorbující skupiny) a zodpovídá za purpurovou barvu bakteriorhodopsinu. Vazba mezi retinalem a lysinem-216 je Schiffova báze -CH=NH-, podobně se váže i v rodopsinu (oční pigment). Bílkovinná část obsahuje 7 α-helikálních hydrofobních nepolárních struktur, které jsou okolo 25 aminokyselin dlouhé. Jelikož jsou téměř dokonale kolmé k rovině membrány, dobře interagují s hydrofobním vnitřkem fosfolipidové dvouvrstvy a jsou velmi stabilizované. Vnitřní skupiny jsou více polární a tvoří hydrofilní kanál, který umožňuje průchod vodíkovým kationtům. I jiné membránové pumpy a kanály mají podobné složení. N-koncová skupina (HN-) je umístěna vně buňky, šroubovice probíhají přes membránu střídavě dovnitř a ven, a proto je C-koncová skupina (-COO) naopak uvnitř buňky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlavní funkcí bakteriorhodopsinu je fotofosforylace: Nedostatek kyslíku pro získání energie oxidací živin buněčným dýcháním je tak kompenzován energií Slunce. Nejedná se však o fotosyntézu, neboť světelná energie se zde nevyužívá k syntéze sacharidů a podobných zásobních a stavebních sloučenin. V klidovém stavu je Schiffova báze retinal-lysin protonovaná (\"RH\", navázaný vodíkový kation) a celá struktura je otevřena dovnitř membrány. Po exitaci absorpcí světla nastane konformační změna, což způsobí otočení \"R*H\" směrem ven z membrány (\"R*\" je excitovaná forma \"R\"). Dále se zvýší disociační konstanta (snížení pK) a dojde k uvolnění protonu vně membrány. Pumpa se posléze vrací do klidového stavu a \"R\" znovu směřuje dovnitř membrány. Relaxace způsobí pokles disociační konstanty (vzrůst pK) a dojde k navázání nového protonu z vnitřní strany membrány (\"RH\"). Pumpa se opět nachází ve výchozím stavu a výsledkem jednoho cyklu je přenos jednoho protonu z vnitřní na vnější stranu membrány. Na syntézu jedné molekuly ATP je potřeba přenést 2-3 protony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bakteriorhodopsin je integrální membránový protein obsažený ve slanomilných archeích \"Halobacteria\". Při nízkém obsahu kyslíku tyto organismy v membráně vytváří okolo 0,5 µm široké purpurové nebo nachové oblasti, jejichž jedinou bílkovinnou složkou je právě bakteriorhodopsin. Strukturou se podobá rodopsinu živočichů.", "tgt_summary": "Bacteriorhodopsin is a protein used by Archaea, most notably by halobacteria, a class of the Euryarchaeota. It acts as a proton pump; that is, it captures light energy and uses it to move protons across the membrane out of the cell. The resulting proton gradient is subsequently converted into chemical energy.", "id": 1852576} {"src_title": "Ignacy Mościcki", "tgt_title": "Ignacy Mościcki", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ignacy Mościcki pocházel z majetné rodiny střední šlechty a studoval chemii na Technické univerzitě ve Vídni a Technické univerzitě v Rize. V roce 1912 se stal členem katedry chemie na univerzitě ve Lvově, kde pracoval až do roku 1922. Do roku 1926 napsal přes 60 vědeckých prací z oboru chemie, které mu přinesly mezinárodní uznání. Po tzv. Květnovému převratu Józefa Piłsudského v květnu 1926, který zapříčinil odchod tehdejšího prezidenta Stanisłava Wojciechowského, byl Mościcki navržen maršálem Piłsudskim (sám Piłsudski nabídku na post prezidenta odmítl) do funkce prezidenta. Tím byl také 1. června 1926 sejmem zvolen. Do roku 1935 zůstal Mościcki v politickém stínu maršála Piłsudského, bez toho, že by měl výrazný politický vliv. 23. dubna 1935 (19 dnů po Piłsudského smrti) vstoupila v platnost nová polská ústava, která dávala dalekosáhlé pravomoci (např. právo během války nebo výjimečného stavu nominovat svého nástupce). Ačkoliv všichni očekávali, že prezident Mościcki po nabytí platnosti nové ústavy odstoupí a budou se konat volby podle nových pravidel, Mościcki odstoupil nechtěl (jeho volební období končilo teprve v roce 1940). Po Piłsudského smrti se vytvořila v Polsku dvě mocenská centra – skupina „zámek“ (pojmenovaná podle prezidentského sídla – královského zámku ve Varšavě) a skupina „oficírů“ okolo nového polského maršála Edwarda Rydz-Śmigłyho. Polská porážka v září 1939 jej donutila k odstoupení. Nejprve uprchl do Rumunska, odkud v prosinci 1939 odcestoval do Švýcarska, kde také v roce 1946 zemřel. Z podnětu Lecha Wałęsy a Józefa Glempa byly ostatky v roce 1993 přeneseny do Polska a pohřbeny v kryptě katedrály sv. Jana ve Varšavě. Ostatky jeho manželky jsou pohřbeny na varšavském Powązkém hřbitově. Na královském zámku byl v nedávné minulosti znovu postaven mobiliář z jeho pracovny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignacy Mościcki (1. prosince 1867 v Mierzanówě u Ciechanówa, Polsko – 2. října 1946 ve Versoix u Ženevy, Švýcarsko) byl polský vědec, politik a meziválečný prezident.", "tgt_summary": "Ignacy Mościcki (; 1 December 18672 October 1946) was a Polish chemist, politician, and President of Poland from 1926 to 1939. He was the longest serving President in Poland's history. He was serving as the president of Poland when Nazi Germany invaded the country on 1 September 1939, starting World War II.", "id": 325448} {"src_title": "Yves Montand", "tgt_title": "Yves Montand", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Pocházel z prosté rodiny chudých katolických venkovanů. V roce 1921, krátce po jeho narození jeho rodiče odešli z Itálie do Francie. Když žádali o francouzské občanství, jeho otec uvedl, že opustili Itálii, aby unikli Mussoliniho režimu. Montand vyrůstal v Marseille, kde pracoval v holičství své sestry. Začal svou kariéru jako zpěvák v marseilleském music-hallu. Měl velmi atraktivní vzhled a podmanivou barvu hlasu. V roce 1944 ho objevila Édith Piaf, v roce 1945 přešel do théâtre de l'Étoile v Paříži, zde byla odstartována nejprve jeho kariéra obdivovaného šansoniéra a později i úspěšného filmového herce. Po boku Edith Piaf, která se stala jeho rádkyní, učitelkou i milenkou dosáhl svých prvních úspěchů, během roku 1946 se však jejich cesty rozdělily.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jakožto šansoniér a protagonista mnoha filmů byl znám po celém světě. V roce 1951 se oženil s herečkou Simone Signoret a během své kariéry spolu vytvořili mnoho hlavních rolí. Manželství bylo podle známých svědectví velmi harmonické a trvalo do Simoniny smrti v roce 1985, i když měl Yves řadu jiných vztahů, především s Marilyn Monroe, se kterou natočil jeden ze svých posledních filmů, \"Let's Make Love\" Milujme se. Během své kariéry Montand hrál v mnoha amerických filmech, jako např. v Broadwayi. V roce 1980 byl nominován na cenu César jako nejlepší herec za film \"I comme I care\" a znovu v roce 1984 za film \"Garçon!\" V roce 1986, poté, co jeho mezinárodní věhlas znatelně upadl, Yves v 65 letech získal jednu ze svých nezapomenutelných rolí jako strýc ve dvoudílném filmu \"Jean de Florette\" (\"Jean od Floretty\"), natočeného podle románu francouzského spisovatele Marcela Pagnola \"Živá voda\". Dalšími protagonisty byli Gérard Depardieu a Daniel Auteuil. Ve druhém díle filmu ze stejného roku \"Manon des Sources\" (\"Manon od pramene\"), hrála po jeho boku herečka Emmanuelle Béart. Filmy dosáhly světového úspěchu a příznivé kritiky přinesly Montandovi roli v americké talkshow \"Late Night with David Letterman\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jediného syna Valentina (narozen 1988) měl Montand se svou asistentkou Carole Amiel. V žalobě o určení otcovství, která rozbouřila Francii, jiná žena označila Montanda jako otce své dcery a žádala poskytnutí jeho vzorku DNA. Montand se bránil, ale neustoupila a řízení neskončilo ani jeho smrtí – žena získala právo k exhumaci a odebrání vzorku DNA. Prokázalo se ovšem, že Montand otcem holčičky není. V posledních letech svého života našel svůj domov v Saint-Paul-de-Vence, Provence. Zemřel 9. listopadu 1991 na infarkt myokardu během natáčení filmu \"IP5 (L'Ile aux pachydermes)\" (režie Jean-Jacques Beineix). Pochován je na hřbitově \"Père Lachaise\" v Paříži ve Francii, vedle své první ženy Simone Signoret.", "section_level": 2}], "src_summary": "Yves Montand, rodným jménem Ivo Livi (13. října 1921, Monsummano Alto, Toskánsko, Itálie – 9. listopadu 1991, Senlis (Oise)) byl francouzsko-italský herec a šansoniér.", "tgt_summary": "Ivo Livi (), better known as Yves Montand (; 13 October 1921 – 9 November 1991), was an Italian-French actor and singer.", "id": 1745203} {"src_title": "Moravské markrabství", "tgt_title": "Margraviate of Moravia", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "První markrabě slučující pod svou vládou všechny tři moravské přemyslovské úděly (Brněnský úděl, Olomoucký úděl, Znojemský úděl) byl jmenován roku 1182 z vůle císaře Fridricha I. Barbarossy. Stal se jím Konrád III. Ota Znojemský, pozdější kníže Čech Konrád II. Ota. Po jeho nastoupení na stolec v Praze sice hodnost markraběte zanikla, ale záhy (1197) ji trvale obnovil Vladislav Jindřich, který bratrovi Přemyslu Otakarovi I. ustoupil z vrchní vlády v Praze a spokojil se se svrchovaností nad Moravou. I přes následné dlouhé cézury (přímá vláda českých králů, během husitských válek) už hodnost markraběte nezanikla. Od roku 1411 však už na Moravě nevládla samostatná markraběcí dynastie a po roce 1611 se markrabětem automaticky stávali čeští králové.", "section_level": 1}, {"title": "Územně-správní vývoj.", "content": "Součástí Moravského markrabství byla původně i oblast později vzniklého Opavského knížectví (1318) a Morava tak původně zasahovala i na území dnešního Slezska, resp. Polska. Se vznikem Koruny české (7. 4. 1348) přišly i dvě velké změny v rozloze markrabství: Karel IV. vydělil samostatné Biskupství olomoucké a definitivně i Opavské knížectví. Zatímco Opavsko už zůstalo samostatnou zemí (v průběhu 16. století připojivší se ke Slezsku), severní část Moravy (Olomoucko) se během 16. a 17. století podařilo moravským stavům díky vytrvalému tlaku na olomouckého biskupa znovuzačlenit do správní a soudní struktury země. Od 28. října 1526 bylo Moravské markrabství jednou z korunních zemí Habsburské monarchie. Mezi lety 1782–1850 bylo markrabství spojeno s Vévodstvím Horní a Dolní Slezsko (Rakouské Slezsko) v jeden správní celek – tzv. Zemi moravskoslezskou, spravovanou moravskoslezským guberniem. Od roku 1783 byla území tzv. Moravských enkláv ve Slezsku převedena do správy Opavského kraje. Od roku 1850 byla Morava opět samostatnou korunní zemí Rakouska, výše zmíněná území Moravských enkláv zůstala ve správě obnoveného Rakouského Slezska, avšak to je muselo spravovat na základě moravských zemských zákonů, daně z nich byly odváděny na Moravu a navíc tato území tvořila jeden z moravských volebních okresů. Požadavku některých českých poslanců z Čech i Moravy na státoprávní spojení všech tří zemí bývalé Koruny české do jednoho celku vídeňská vláda nikdy nevyhověla. Se vznikem Československé republiky roku 1918 markrabství fakticky zaniklo, ale jako správní celek existovala Morava i nadále do roku 1928 jako Země moravská.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Původně se Morava (ještě za dob moravských přemyslovských údělů) členila na provincie. V pramenech byly zmiňovány provincie Brněnská, Olomoucká, Znojemská, Břeclavská, Holasická (později Opavská), Bítovská atd. Postupně však byly prováděny správní reformy a z provincií se staly kraje. Do roku 1849 se Markrabství moravské členilo na panství, která byla od roku 1535 součástí jednoho z krajů. Původně na Moravě existovaly kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský. Územně-správní reforma Karla VI. z roku 1714 ustanovila (už stálé) kraje: Ty byly v letech 1850–1855 nahrazeny dvěma kraji (Brněnským a Olomouckým), dále členěných na 25 okresních hejtmanství. V letech 1855-1868 se pak Morava opět členila na 6 krajů a 76 okresů. Poté byly kraje bez náhrady zrušeny a Morava se členila pouze na okresní hejtmanství. Dne 19. 5. 1868 bylo Markrabství moravské rozděleno na 31 okresních hejtmanství a 6 městských okresů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka a znak Markrabství moravského, znak země.", "content": "Od druhé poloviny 13. století byla znakem Markrabství moravského stříbrnočerveně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí v modrém poli štítu, jak ukazují např. i sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z 16. a 17. století. Znak Markrabství moravského je popsán v historických pracích (např. Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593 Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle, Mährisches Landes-Wappen aus der Historie und Herolds-Kunst illuminiret z roku 1699 Karla Ferdinanda Schertze, Historischer Versuch über das Landeswappen des Markgrafthums Maehren z roku 1792 Josefa Vratislava Monseho či Topographie vom Markgrafthum Mähren z roku 1793 Františka Josefa Schwoye) a v císařských dekretech (např. dekret Ferdinanda V. z 22. srpna 1836 týkající se velkého znaku Rakouského císařství). V roce 1462 Fridrich III. vydal erbovní list, v němž je šachování orlice změněno na červeno-zlaté. Tuto změnu však Moravský zemský sněm nikdy nepřijal a nepotvrdil. V roce 1915 bylo šachování orlice ve znaku zastupujícím Markrabství moravské ve státním znaku Rakouska-Uherska změněno na červeno-zlaté. Od roku 1918 je ve státní symbolice opět výlučně používáno původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli. Právně bylo stříbrnočervené šachování ve znaku Moravy výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb. Před faktickým zánikem markrabství v roce 1918 bylo v roce 1917 II. odborem ministerstva vnitra spravujícím šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku na základě souladu se zvyklostmi při vyvěšování praporů (dle zprávy moravského místodržícího) jako pořadí barev na případném praporu v zemských barvách uvedeny červená a žlutá. Tyto barvy neodporovaly popisu moravského znaku z 10. října 1915. Podoba zemské vlajky však až do zániku Rakouska-Uherska nebyla Markrabství moravskému žádným zákonným předpisem určena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravské markrabství či Markrabství moravské (německy \"\") byl v letech 1182–1918 státní útvar na území Moravy. Šlo o politický útvar vybavený v průběhu historie různou mírou autonomie s vlastním stavovským zemským sněmem (oficiálně ustaveným v polovině 14. století) a (později) zemským výborem.", "tgt_summary": "The Margraviate of Moravia (; ) was one of the lands of the Bohemian Crown existing from 1182 to 1918. It was officially administrated by a margrave in cooperation with a provincial diet. It was variously a \"de facto\" independent state, and also subject to the Duchy, later the Kingdom of Bohemia. It comprised the region called Moravia within the modern Czech Republic.", "id": 2255657} {"src_title": "Karel Emanuel I. Savojský", "tgt_title": "Charles Emmanuel I, Duke of Savoy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V politice kolísal mezi Francií a Španělskem, zprvu se držel Filipa II., jehož dceru Kateřinu pojal roku 1585 za manželku a téhož roku byl pasován na rytíře Řádu zlatého rouna. Využívaje rozervanosti Francie zmocnil se na podzim roku 1588 markrabství Saluzza a v letech následujících obsadil také Provenci a pomýšlel i na to, hlásit se o korunu francouzskou. Když však byl uznán Jindřich IV. králem, donutil Karla k míru, v něm sice Karel podržel Saluzzo, ale ostatní výboje, dokonce i části Savojska, musel postoupit Francii (1601). Boje, které Karel v této době vedl proti protestantským kantonům švýcarským, hlavně výpravy (roku 1602 a 1609) proti Ženevě, skončily se bez úspěchu. Roku 1610 se Karel spolčil s Francií, ale po smrti Jindřicha IV. klonil se zase hned k Španělsku, hned k Francii. Po smrti císaře Matyáše (1619) se chtěl stát císařem a byl by za tím účelem rád zvolen býval též králem českým, měl také částečně zásluhu o vypravení pomocného sboru Mansfeldova do Čech, ale nebyl zvolen ani ve svaté říši ani v Čechách. Ve snahách o rozšíření svého panství v Itálii byl rovněž nešťasten. Pokusil se opanovati roku 1613 Montferrat, roku 1623 Veltlin, roku 1627 Janov, ale veskrze bez účinku. Když vymřel knížecí rod mantovský (1627), snažil se Karel s pomocí rakouskou získati z dědictví aspoň Montferrat, ale vojsko francouzské vtrhlo do jeho zemí, opanovalo Pinerolo i Savojsko a ohrožovalo Turín. V té kritické chvíli Karel zemřel raněn mrtvicí. Byl přítelem věd a umění, jež za své vlády horlivě podporoval, ale jeho četné neprospěšné války velmi škodily blahobytu země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Emanuel I. Velký, vévoda savojský, italsky \"Carlo Emanuele I\", (12. ledna 1562 – 26. července 1630) byl vévoda mezi lety 1580–1630. Nejednou se také účastnil bojů, v nichž získal přízvisko \"Testa d' feu\" (Ohnivá hlava), nedosáhl velkých úspěchů. Byl také jedním z možných kandidátů na českou korunu, této možnosti se však sám vzdal. Byl vzdělaný a podporoval umění.", "tgt_summary": "Charles Emmanuel I (; 12 January 1562 – 26 July 1630), known as the Great, was the Duke of Savoy from 1580 to 1630. He was nicknamed \"Testa d'feu\" (\"the Hot-Headed\") for his rashness and military aggression.", "id": 598449} {"src_title": "Etemenanki", "tgt_title": "Etemenanki", "src_document": [{"title": "Stavební proces.", "content": "Není zcela jasné, kdy byl chrám Etemenanki poprvé postaven, ale pravděpodobně existoval již před vládou Chammurapiho (1792–1750 př. n. l.). Obecně je přijímána teze, že mýtus Enúma eliš o stvoření světa/Babylonu byl napsán během či krátce po Chammurapiho panovnictví; protože mýtus uvádí, že Esagila, Mardukův chrám, byl postaven ihned po stvoření světa a zmiňuje i existenci \"Etemenanki\", obě stavby patrně existovaly dosti dlouho na to, aby mohly být popsány v eposu. Město Babylón bylo zničeno roku 689 př. n. l. králem Sinacheribem, který tvrdil, že zničil i Etemenanki. Město bylo obnoveno za vlády Asarhaddona a později Nabopolasara a jeho syna Nebukadnesara II. Obnova města trvala 88 let; jeho centrálním prvkem byl Mardukův chrám Esagila, se kterým byl spojen zikkurat \"Etemenanki\". Zikkurat samotný nechal obnovit Asarhaddon a Nebukadnesar II. Sedm pater zikkuratu dosahovalo výšky 91 metrů (podle tabulky z Uruku), a na vrcholu byla umístěna chrámová svatyně. Okolo roku 478 př. n. l. dal Xerxes I. odstranit sochu Marduka a možná zničil i chrám. Za Alexandra Velikého už byl zikkurat každopádně pouhou ruinou, kterou dali odstranit, aby mohli postavit novou budovu. Práce nedokončili pro Alexandrovu smrt, ale ze zikkuratu již zůstaly jen spodní části. Zkázu dokončili ve středověku Arabové, kteří použili cihly ze zikkuratu na jiné stavby. V 19. století byly základy stavby náhodou znovu objeveny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Novobabylonský nápis (citující Nabukadnesara II.) ze stély nalezené v roce 1917 Robertem Koldeweyem při vykopávkách v Babylonu uvádí: Etemenanki je zobrazeno mělkým obrysem, znázorňujícím jeho první patra s dvojitými schodišti, pět dalších pater a chrám, který korunuje celou stavbu. Najdeme zde i plánek přízemí, znázorňující zesílené vnější stěny a vnitřní síně obklopující jádro stavby. \"Etemenanki\" popisuje i tabulka z Uruku napsaná v klínovém písmu, pocházející z roku 229 př. n. l. (nyní uložená v pařížském Louvre, jde o kopii ještě staršího textu). Ta uvádí i výšku věže – sedm pater (91 metrů) se čtvercovou základnou o rozměrech 91x91 metrů. Existenci této stavby z nepálených cihel potvrdil svými vykopávkami Robert Koldewey po roce 1913. Velké schodiště bylo objeveno na jižní straně budovy, v místech kde měla být trojitou bránou spojena s chrámem Esagila. Větší brána na východě spojovala Etemenanki se svatou procesní cestou (nyní zrekonstruovanou v Pergamonském muzeu v Berlíně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Etemenanki (sumersky \"É.TEMEN.AN.KI\" \"chrám základů nebe a země\") bylo pojmenování velkého zikkuratu zasvěceného Mardukovi, ve městě Babylón zhruba v 6. stol. př. n. l.. Z původně sedmipatrové stavby dnes zůstaly jen ruiny základů. Podle některých současných názorů (prezentovaných např. Stephenem L. Harrisem), biblický příběh o Babylonské věži byl inspirován právě stavbou \"Etemenanki\" během židovského babylonského zajetí. Jiní naopak prohlašují, že podle knihy Genesis by tato stavba měla být podstatně starší.", "tgt_summary": "Etemenanki (Sumerian: \"temple of the foundation of heaven and earth\") was a ziggurat dedicated to Marduk in the ancient city of Babylon. Originally 91 meters in height, it now exists only in ruins about south of Baghdad.", "id": 855715} {"src_title": "Ultra Violet", "tgt_title": "Isabelle Collin Dufresne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstala v rodině silně věřících katolíků. Protože byla problémovým dítětem, matka ji již v brzkém věku poslala do katolické školy, kde dělala vše proto, aby se mohla vrátit domů. Doma se jí však přízně a lásky nedostávalo, proto se přestěhovala do New Yorku, od kterého očekávala víc. Díky velkému zájmu o umění si našla práci, ve které měla přístup do newyorských galerií a muzeí. Lidé i tisk zaujala svým neobyčejným zjevem. Brzy se seznámila s mnoha slavnými lidmi všech společenských vrstev – od Johna Lennona a Yoko Ono až po americké kosmonauty či Richarda Nixona. Zanedlouho na jedné z vernisáží také se Salvadorem Dalím. Stala se jeho inspirací v uměleckém směru a také jeho milenkou.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s Andy Warholem.", "content": "Udržovala stálý kontakt s tehdy začínajícím umělcem Andy Warholem. Ve Warholově továrně se stýkala s hvězdami jako Bob Dylan, John Graham, John Chamberlain. Brzy začala hrát ve Warholových undergroundových filmech, díky kterým si zanedlouho zahrála ve filmech \"Simon\", \"King of the Witches\" a \"An Unmarried Woman\". Dala si umělecké jméno Ultra Violet (ultra fialová), které nalezla v novinovém článku. Začala si navrhovat oděvy, šperky i paruky, vše ve fialové barvě. V sedmdesátých letech publikovala svou autobiografii \"Slavná na 15 minut\" a brzy napsala knihu \"Má léta s Andy Warholem\". Koncem devadesátých let se vrátila do Francie, kde si otevřela studio v Nice a psala knihy o svých názorech na umění. Na jaře 2007 pořádala retrospektivní přednášky v newyorské technologické instituci. Později se také vrátila ke katolictví a aktivně se účastnila charitativních akcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ultra Violet, občanským jménem Isabelle Collin Dufresne (6. září 1935 – 14. června 2014) byla francouzsko-americká umělkyně a spisovatelka, jedna z múz amerického výtvarníka Andyho Warhola.", "tgt_summary": "Isabelle Collin Dufresne (stage name Ultra Violet; 6 September 1935 – 14 June 2014) was a French-American artist, author, and both a colleague of Andy Warhol and one of the pop artist's so-called superstars. Earlier in her career, she worked for and studied with surrealist artist Salvador Dalí. Dufresne lived and worked in New York City, and also had a studio in Nice, France.", "id": 1809289} {"src_title": "Fiat Seicento", "tgt_title": "Fiat Seicento", "src_document": [{"title": "Výsledek v testu Euro NCAP.", "content": "V nárazových testech Euro NCAP bylo Fiatu Seicento uděleny 3 hvězdičky, což z něj činilo nejméně bezpečný automobil na tehdejším trhu. Nebylo to překvapující, protože Seicento vycházelo z Cinquecenta koncipovaného roku 1991, kdy se ještě žádné nárazové testy neprováděly", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výbava.", "content": "Při zahájení prodeje bylo Seicento dostupné ve třech úrovních výbavy; základní 'S' s černými nárazníky, spartánským interiérem a italským motorem o objemu 899 cm³, dále verze SX, která byla vybavena barevnými nárazníky, centrálním zamykáním, elektrickými okny a posuvnou střechou a nakonec verze Sporting vybavená silnějším FIRE motorem, ochranným rámem, 14\" hliníkovými koly, sportovními sedadly a bodykitem. Roku 1999 vznikly nové edice Suite (vybavena klimatizací) a Soleil (vybavena elektricky stahovanou střechou). Roku 2001 dostala verze Sporting přepracovaný bodykit. Nově byly všechny veze standardně vybaveny systémem ABS. Vznikla nová edice 'Michael Schumacher' se sportovním designem na oslavu vítězství Michaela Schumachera ve Formuli 1. Roku 2004 byla ukončena výroba modelů s řízením napravo. Ukončen prodej v ČR, který byl završen v roce 2005 sérií 150 vozů za cenu 159 000 Kč, což byla tehdy nejatraktivnější cena nového vozu na českém trhu. Výroba modelů s řízením nalevo dále pokračovala až do května 2010 a prošla drobným faceliftem – vznikl nový design ráfků. Roku 2005 byl název \"Seicento\" změněn na číselné označení 600 a byly provedeny drobné změny na přídi a v interiéru. Tato změna označení a malé retuše byly jakýmsi připomenutím 50. výročí od zahájení výroby legendárního Fiatu 600. Slovo \"Seicento\" totiž v italštině znamená právě číslovku \"600\".", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Seicento bylo nabízeno se dvěma motory: se starým agregátem 899 cm³ OHV (29 kW / 40 k) – motor používaný prvně v modelech S a SX (stažen z prodeje na západoevropských trzích v důsledku emisních předpisů) a 1108 cm³ FIRE (40 kW / 54 k použit u veze Sporting). Dále byla nabízena verze s elektrickým motorem (30 kW / 41 k). Od roku 2007 do ledna 2010 byl k dostání i s motorem 1242 cm³ (51 kW / 69 k), který byl primárně určen pro retro vozítko – nový Fiat 500.", "section_level": 2}, {"title": "Tuning.", "content": "Německy tuner Novitec vylepšil Fiat Seicento – Přidáním turbodmychadla a šestirychlostní převodovky dokázal vydolovat 101 k (74 kW) ze 1242 cm³ FIRE motoru.", "section_level": 2}, {"title": "Následník.", "content": "Ačkoliv měl Seicento nahradit Fiat Panda II už v roce 2003, nahrazen byl Fiat Seicento v podstatě až v červenci 2007 modelem Fiat 500. Ovšem výroba Seicenta, resp. 600 i tak pokračovala v Polsku až do května 2010.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fiat Seicento je malý městský automobil vyráběný italskou automobilkou Fiat. Představen byl roku 1997 jako náhrada Fiatu Cinquecento, od kterého se lišil jen pár detaily, například větším rozvorem náprav a pozměněným designem. Podvozek a motor zůstaly zachovány, stejně jako výrobní továrna Fiatu v Bílsku-Bělé, Polsko, ze které vyjížděl již Fiat 126 a Fiat Cinquecento. V letech 1998–2004 zde bylo vyrobeno 1,1 milionů těchto vozů.", "tgt_summary": "The Fiat Seicento (Type 187) was a city car produced by the Italian company Fiat, introduced at the end of 1997 as a replacement for the Fiat Cinquecento, although it was also based on the Cinquecento. The Seicento did not differ much from its predecessor, retaining the same engines, chassis and general dimensions, although it did gain a minor 90 mm in length (total length of 3,340 mm). Like its predecessors, the Cinquecento and Polski Fiat 126, the Seicento was built in Fiat's factory in Tychy, Poland. From March 1998 to April 2004, 1.1 million examples of the Seicento had been produced. The Seicento name comes from the Italian word for 600; the Seicento is the spiritual successor to the Fiat 600. The car was rebadged as the 600 to celebrate the 50th anniversary of the original model.", "id": 2479770} {"src_title": "Vladislav Ardzinba", "tgt_title": "Vladislav Ardzinba", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ardzinba vystudoval historii na suchumském pedagogickém institutu a získal doktorát na Státní univerzitě v Tbilisi. Po ukončení studia pracoval v letech 1969 až 1987 v Moskvě na institutu orientalistiky při Ruské akademii věd. Poté se vrátil do rodné Abcházie, kde do roku 1989 pracoval na abchazském institutu jazyka, literatury a historie. V té době se začal angažovat v národním hnutí za nezávislost Abcházie a vstoupil do politiky. Na léta 1989-1991 byl zvolen do sovětského parlamentu, kde se, ač byl přesvědčením konzervativní komunista, přidal k frakcím podporujících nezávislost malých národů a nakonec se stal jedním z nejvýznamnějších abchazských separatistů.", "section_level": 1}, {"title": "Účast v gruzínsko-abchazském konfliktu.", "content": "V prosinci 1990 byl Ardzinba zvolen předsedou abchazského Nejvyššího sovětu a stal se díky své protigruzínské rétorice mezi Abchazy velice populární. Gruzínci Ardzinbu podezřívali, že podněcoval Abchazy k nepokojům v Suchumi z léta 1989. Ardzinba rychle soustředil moc pro sebe a ještě před svým uvedením do funkce započal personální změny ve strukturách Abchazské autonomní republiky tak, aby Abchazové měli větší podíl na moci než Gruzínci. Ze začátku to prováděl tak, aby se vyhnul jakémukoliv střetu s centrální vládou v Tbilisi. S gruzínským prezidentem Gamsachurdiou vyjednal přenastavení etnických kvót do nových voleb do abchazského Nejvyššího sovětu, kde měli být Abchazové zvýhodněni, ale i přesto založil abchazskou Národní gardu, ve které sloužili pouze Abchazové. Potom začal odvolávat z důležitých funkcí v abchazské správě i zbývající etnické Gruzínce. Jak se napětí mezi Gruzínci a Abchazi stupňovalo, začala i Ardzinbova rétorika nabývat na radikálnosti. V červenci 1992 dokonce prohlásil, že „Abcházie je už dost silná na boj s Gruzií“ Po vypuknutí skutečné války vyhlásil všeobecnou mobilizaci, požádal o vojenskou pomoc nedávno vzniklou Konfederaci kavkazských národů, z jejichž řad naverboval hlavně čečenské militanty, mezi nimi byl např. i terorista Šamil Basajev, a nařídil přesun hlavního města do Gudauty, kde měla svou leteckou základnu ruská armáda. Zde využil svých kontaktů s konzervativními komunisty z Moskvy a s ruskými vojenskými veliteli a vyjednal jejich tichou podporu pro svůj boj proti Tbilisi.", "section_level": 2}, {"title": "První prezident Abcházie.", "content": "Po ukončení bojů a uklidnění situace v roce 1994 byl abchazským parlamentem jmenován prvním abchazským prezidentem. Tento krok byl však označen jak centrální vládou v Tbilisi, tak OSN za protizákonný. V říjnu 1999 byl znovuzvolen, tentokrát ale na základě přímých voleb, ale neměl žádné protikandidáty. Ardzinba zavedl v Abcházii autokratický režim a byl takřka politicky „nedotknutelný“, dokud se mu nezačal od roku 2002 zhoršovat zdravotní stav. Používal podobně jako Ševardnadze kádrovou politiku a na důležité posty dosazoval své přátele a příbuzné. Během své vlády odmítal vyjednávat s vládou v Tbilisi, protože si byl vědom, že Gruzínci nezávislost Abcházie nikdy neuznají. Proto se začal orientovat na těsnější politickou a hospodářskou spolupráci s Ruskem, se kterým se chtěli Abchazové nejprve sjednotit, ale pak zase převládla touha po úplné nezávislosti. S gruzínským prezidentem Ševardnadzem se setkal bez prostředníků pouze v roce 1997 a uzavřel s ním dohodu o nepoužívání síly při řešení gruzínsko-abchazského konfliktu. Ardzinbův režim byl často kritizován mezinárodním společenstvím za porušování lidských práv, hlavně kvůli tomu, že upřel mnohým vyhnaným Gruzíncům návrat do jejich domovů v Abcházii, a ti, co se vrátili, byli terčem etnických čistek. Ardzinba také v roce 1995 prezidentským dekretem zakázal činnost náboženskému hnutí Jehovistů, za což také sklidil po světě kritiku. Poslední léta jeho vlády jsou spojená s kritikou jeho vlády, která nedokázala stabilizovat situaci v Abcházii, s kritikou za jeho neaktivitu a s jeho klesající popularitou. Po jeho znovuzvolení se mu totiž značně zhoršil zdravotní stav a od roku 2002 se kvůli tomu, a snad možná i z politických důvodů, vůbec neukazoval na veřejnosti a vykonávání funkce hlavy státu přenechával premiérovi Raulu Chadžimbovi. Kvůli chatrnému zdraví trávil totiž hodně času v Moskvě u doktorů, ale i přes to a přes sílící hlasy opozice (hlavně hnutí Amcachara), která požadovala jeho rezignaci nebo dokonce volala po impeachmentu, se rozhodl setrvat ve funkci prezidenta až do řádných voleb v říjnu 2004. Kvůli problémům s volbou jeho nástupce (Garri Aiba, jeden z kandidátů, byl zavražděn) setrval ve funkci až do 12. ledna 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Na samém začátku března 2010 se Vladislavu Ardzimbovi náhle začal zhoršovat zdravotní stav, a proto se ihned vydal na cestu do Moskvy za doktory. Vladislav Ardzimba zemřel v moskevské ústřední nemocnici o pár dní později dne 4. března 2010. Příčinu úmrtí lékaři odmítli sdělit. Po jeho smrti bylo několik hlavních ulic ve městech v Abcházii (např. v Gagře, v Suchumi) přejmenováno na ulice Vl. Ardzinby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladislav Ardzinba (abchazsky: Владислав Григори-иҧа Арӡынба, rusky: Владислав Ардзинба) (14. května 1945 – 4. března 2010) byl abchazský politik, vůdce abchazských separatistů a prvním prezidentem mezinárodně neuznané Abchazské republiky.", "tgt_summary": "Vladislav Ardzinba (, ; 14 May 1945 – 4 March 2010) was the first \"de facto\" President of Abkhazia. A historian by education, Ardzinba led Abkhazia to \"de facto\" independence in the 1992–1993 War with Georgia, but its \"de jure\" independence from Georgia remained internationally unrecognised during Ardzinba's two terms as President from 1994 to 2005. A noted specialist in Hittitology, he was a member of the first parliament to be elected democratically in the Soviet Union in 1989.", "id": 1872576} {"src_title": "Oratorium", "tgt_title": "Oratorio", "src_document": [{"title": "Forma.", "content": "Oratorium se vyvinulo v Itálii z dialogů na náboženská témata, které byly zpívány v chrámech. Dějovou linií oratoria provází vypravěč formou recitativu s generálním basem a odděluje tak jednotlivá hudební čísla. Vypravěčem je zpravidla tenor. Text přednášený vypravěčem bývá zpravidla přesnou citací Bible či životopisů svatých. Texty svěřené sólistům a sboru jsou dílem autora libreta. Častá je čistě instrumentální předehra.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší dochované oratorium je \"Rappresentatione di Anima et di Corpo\" (Představení duše a těla), které zkomponoval Emilio de' Cavalieri v Římě v roce 1600. Vznik oratoria je úzce svázán se vznikem opery. Vždyť nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu je \"Dafne\" skladatele Jacopa Periho, která byla uvedena ve Florencii kolem roku 1597. Vývoj oratoria vždy reagoval na inovace v oblasti opery. V 17. století došlo k rozmachu oratoria zejména v Itálii a ve Francii. Nejslavnějším skladatelem oratorií v Itálii byl Giacomo Carissimi (1605–1674), který svými díly na dlouhou dobu kodifikoval formální pravidla. Jeho následovníky byli zejména Antonio Draghi (1634–1700) a Alessandro Stradella (1639–1682). Ve Francii pak Marc-Antoine Charpentier (1643–1704). 17. století se v Itálii paralelně rozvíjely dva typy oratoria: \"oratorio volgare\" (lidové oratorium) na italský text a \"oratorio latino\" (latinské oratorium) na biblický námět a latinský text. Alessandro Scarlatti a s ním celá Neapolská operní škola přenesli z opery do oratoria recitativ secco i accompagnato a árii da capo. V Německu byly velmi oblíbené „historie“ Heinricha Schütze (\"Velikonoční historie\", 1623; \"Vánoční historie\", 1664). Vrcholem tohoto vývoje se stala v 18. století oratoria Georga Friedricha Händela, z nichž nejznámější jsou Mesiáš (1742) a Juda Makabejský (1746). Mimořádnou formu má Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha, které je spíše cyklem šesti jednotlivých kantát. Bach zde použil i některé části svých světských kantát podložených novým textem. Období klasicismu je charakterizováno vrcholnými díly Josepha Haydna (\"Stvoření světa\" (\"Die Schöpfung\" 1798) a \"Roční období\" (\"Die Jahreszeiten\", 1801)) a Ludwiga van Beethovena (\"Kristus na hoře Olivetské\", 1800). Ani romantismus se tvorbě oratorií nevyhýbal. Vznikla díla jako \"Ráj a\" Peri Roberta Schumanna, \"Legenda o sv. Alžbětě\" Ference Liszta či \"Svatá Ludmila\" Antonína Dvořáka. Hudební výoj ve 20. století vedl k uvolnění formy a oratoria v této době vzniklá se vyznačují individuálním řešením skladatele. Mezi nejvýznamnější patří např. \"Král David\" Arthura Honeggera, \"Jakubův žebřík\" Arnolda Schoenberga či opera-oratorium Igora Stravinského \"Oedipux Rex\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Oratorium (z lat. orare, modlit se) je rozsáhlá hudební skladba, zpravidla na duchovní (náboženské) téma, pro sóla, sbor a orchestr, která je prováděna koncertně (nescénicky).", "tgt_summary": "An oratorio () is a large musical composition for orchestra, choir, and soloists. Like most operas, an oratorio includes the use of a choir, soloists, an instrumental ensemble, various distinguishable characters, and arias. However, opera is musical theatre, while oratorio is strictly a concert piece – though oratorios are sometimes staged as operas, and operas are sometimes presented in concert form. In an oratorio the choir often plays a central role, and there is generally little or no interaction between the characters, and no props or elaborate costumes. A particularly important difference is in the typical subject matter of the text. Opera tends to deal with history and mythology, including age-old devices of romance, deception, and murder, whereas the plot of an oratorio often deals with sacred topics, making it appropriate for performance in the church. Protestant composers took their stories from the Bible, while Catholic composers looked to the lives of saints, as well as to Biblical topics. Oratorios became extremely popular in early 17th-century Italy partly because of the success of opera and the Catholic Church's prohibition of spectacles during Lent. Oratorios became the main choice of music during that period for opera audiences.", "id": 1572067} {"src_title": "Oka (přítok Volhy)", "tgt_title": "Oka (river)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Horní tok Střední tok Dolní tok", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky (59 % u Orlu, 65 % u Muromi), následují dešťové srážky (>20 %) a podzemní voda (< 20%). Průměrný roční průtok vody u Orlu činí 18,8 m³/s, u Kalugy činí 296 m³/s a u ústí 1300 m³/s. Maximální průtoky v těchto místech jsou 2100 m³/s, 12 600 m³/s a 20 000 m³/s. Zamrzá na horním toku v listopadu až na začátku ledna a na dolním toku na konci října až v prosinci. Rozmrzá na horním toku na konci března až v dubnu a na dolním toku do začátku května. Nejvyšších vodních stavů dosahuje na horním toku od dubna do května a na dolním toku od začátku června. Během jara proteče řekou na horním toku 78 % ročního odtoku a na dolním toku 73 %. V létě (7 až 8 % odtoku) a v zimě (7 až 9 %) jsou vodní stavy nižší, na podzim (8 až 10 %) dochází k povodním, jež jsou způsobeny dešti. Ledy plavou po řece 1 až 20 dní, na dolním toku do 15 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava je možná od Čekalinu v délce 1200 km. Nad Rjazaní je řeka splavněna pomocí zdymadel. Byly vybudovány hráze přehradních nádrží (Beloomutovská, Kuzminská). Hlavními převáženými náklady jsou strojní materiály, dřevo, černé uhlí, ropné produkty, obilí, automobily. Místní osobní doprava je rozvinutá pod Kalugou. Dopravní vodní spojení je od ústí řeky Moskvy do Nižného Novgorodu. Turistické trasy po řece vedou z Moskvy do Ufy a také tzv. Moskevský okruh (Moskva, Nižnij Novgorod, Jaroslavl, Rybinsk, Moskva). Podél řeky se nachází mnoho měst, největšími jsou Orel, Beljov, Čekalin, Kaluga, Alexin, Tarusa, Serpuchov, Kašira, Ozjory, Kolomna, Rjazaň, Kasimov, Murom, Pavlovo, Gorbatov, Dzeržinsk a Nižnij Novgorod, který leží při ústí řeky do Volhy. Na řece je rozvinutý rybolov (jeseter malý, jelec jesen, sumec velký, štika obecná, cejn velký, okoun říční).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oka () je řeka v Tulské, Orelské, Moskevské, Kalužské, Rjazaňské, Vladimirské a v Nižněnovgorodské oblasti v Rusku. Je dlouhá 1500 km. Povodí řeky je 254 000 km².", "tgt_summary": "The Oka (, ) is a river in central Russia, the largest right tributary of the Volga. It flows through the regions of Oryol, Tula, Kaluga, Moscow, Ryazan, Vladimir and Nizhny Novgorod and is navigable over a large part of its total length, as far upstream as to the town of Kaluga. Its length is and its catchment area is . The Russian capital Moscow sits on one of the Oka's tributaries—the Moskva.", "id": 810602} {"src_title": "Skokan hnědý", "tgt_title": "Common frog", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Protože je skokan hnědý ve svém vnějším vzhledu velmi variabilní, byly popsány různé varianty/poddruhy. Mezi izolované poddruhy (hlavně jihozápadní část areálu rozšíření), které vznikly geografickou izolací v horských oblastech s klimatickými výkyvy, patří: Mezi sporné poddruhy patří:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělý skokan má délku těla od 6 do 9 cm (jiný zdroj od 8 do 10 cm), hřbet a boky mohou být od olivově zelené do šedohnědé, hnědé, olivově hnědé, šedé, nažloutlé a červenohnědé. Může však pokožku zesvětlit nebo ztmavnout a přizpůsobit se okolí. Pokud se nachází ve vodě s vysokým obsahem železa, může být červený. Někteří jedinci mají i neobvyklé zbarvení – ve Skotsku se našli černí i červení jedinci a nalezeni byli se i albíni se žlutou kůží a červenýma očima.Během období páření se barva samců obvykle změní do šedé. Průměrná hmotnost dosahuje 22,7 g; samice je obvykle o něco větší než samec. Dožívá se do 8 let. V zajetí se jedinec může dožít až 18 let. Hlava je krátká a zaoblená. Boky, končetiny a hřbet pokrývají nepravidelné tmavé skvrny, obvykle mají tmavou skvrnu za okem. Všeobecně nemá skokan hnědý na středu hřbetu pruh, pokud ho má je poměrně slabý. Vzhledem podobný skokan ostronosý, který má ve středu zad pruh se snadno od skokana hnědého odlišuje. Podbřišek je bílé nebo žluté barvy (příležitostně více oranžové u samic) a může být hnědě flekatý nebo oranžově flekatý. Oči jsou hnědé s transparentními vodorovnými zornicemi, skokani ostronosí mají průhledné vnitřní víčka na ochranu očí, zatímco jsou pod vodou. Přestože má skokan hnědý delší zadní končetiny než ropucha obecná, jsou kratší než končetiny skokana štíhlého, se kterým sdílí část svého rozšíření. Delší zadní končetiny a jemnější zbarvení skokana štíhlého jsou hlavní rysy, kterými se liší. Samci mají přední končetiny mnohem silnější, což je způsobeno reprodukčním chováním (samec drží samici v poloze amplexus).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a prostředí.", "content": "Oblastí výskytu je Evropa kromě nejjižnějších částí, v ČR žije na celém území. Areál skokana hnědého zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V Evropě žije ze všech žab nejseverněji. Skokani hnědí se vyskytují do nadmořské výšky asi 2 500 m. Na prostředí nemají zvláštní nároky, pouze nesmí být příliš suché. Nejvhodnější jsou vlhké nížiny.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši. Koncem října či začátkem listopadu vyhledávají skokani zimoviště. Zimují buď na dně menších vodních nádrží (avšak s hloubkou minimálně 50 cm), nebo nezamrzajících úkrytech v zemi. Probouzejí se časně na jaře, když začíná odtávat led.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování probíhá časně na jaře, hned po probuzení žab ze zimní strnulosti. Pokud žáby přezimovaly na dně vodní nádrže, většinou se ve stejné nádrži i množí. Samci se ozývají mručivým vrrru – vrrru – vrrru. Snůška má podobu rosolovitého chuchvalce plovoucího při hladině a obsahuje obvykle 1 000 až 2 500 vajíček, ale velké samice s dobrou kondicí mohou naklást až 4 000 vajíček. Ve vajíčkách je tmavý pól (směřující vzhůru) a světlý pól (směřující dolů). Pulci se líhnou za 3 až 4 týdny, k proměně v malé žabky potřebují asi 2 až 3 měsíce. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce života.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skokan hnědý (\"Rana temporaria\") je druh evropské žáby z čeledi skokanovití. Žije ve velké části Evropy, s výjimkou většiny Pyrenejského poloostrova, jižní Itálie a jižního Balkánu. Nejzápadnější hranicí výskytu je Irsko, kde se dlouho a nesprávně předpokládalo, že je to vysazený druh. Nachází se i v Asii a na východ do Japonska. Má tři odlišná stádia vývinu – pulec, suchozemské mládě a dospělý jedinec. Má korpulentní tělo se zaobleným pyskem, předními nohami a krátkými (vzhledem k ostatním druhům skokanů) zadními končetinami přizpůsobenými na pohyb ve vodě a vyskakování na pevninu. Často jsou zaměňovány s ropuchou obecnou (\"Bufo bufo\"), ale skokani se dají snadno rozeznat, protože mají delší nohy, skáčou a mají vlhkou pokožku, zatímco ropuchy se plazí a mají suchou, bradavicemi posetou pokožku. Vajíčka těchto dvou druhů se také liší v tom, že skokani je mají ve shlucích, ale ropuchy je kladou v dlouhých řetězcích. Skokani hnědí vylučují na kůži temporin, dehtu podobnou směs peptidů s antibakteriálním účinkem. Pojmenován je podle tmavých skvrn na boku hlavy z latinského \"tempora\" = spánky, spánky. Skokan hnědý a skokan zelený se chovají a loví pro maso, protože např. ve Francii a v Asii jsou žabí stehýnka delikatesou. Skokani hnědí dorůstají délky 6 až 9 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m, a také velmi dobré plavání a potápění.", "tgt_summary": "The common frog (\"Rana temporaria\"), also known as the European common frog, European common brown frog, or European grass frog, is a semi-aquatic amphibian of the family Ranidae, found throughout much of Europe as far north as Scandinavia and as far east as the Urals, except for most of Iberia, southern Italy, and the southern Balkans. The farthest west it can be found is Ireland. It is also found in Asia, and eastward to Japan. Common frogs metamorphose through three distinct developmental life stages — aquatic larva, terrestrial juvenile, and adult. They have corpulent bodies with a rounded snout, webbed feet and long hind legs adapted for swimming in water and hopping on land. Common frogs are often confused with the common toad \"Bufo bufo\", but frogs can easily be distinguished as they have longer legs, hop, and have a moist skin, whereas toads crawl and have a dry 'warty' skin. The spawn of the two species also differs in that frogspawn is laid in clumps and toadspawn is laid in long strings.", "id": 641201} {"src_title": "Nikolaj Stěpanovič Gumiljov", "tgt_title": "Nikolay Gumilyov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Studoval na gymnáziu v Carském Sele. Tam ho ovlivnil tehdejší ředitel gymnázia, básník Innokentij Fjodorovič Anněnskij. Tam též poprvé potkal svou pozdější manželku Annu Achmatovovou. Odešel do Paříže, kde dva roky studoval na Sorbonně. Studium ale nedokončil, věnoval se cestování, pobýval v Itálii a v Africe. Zamiloval se do Cherubiny de Gabriak, což byl pseudonym, za kterým se skrývali Jelizaveta Ivanovna Dmitrijeva a Maximilian Vološin. Když Gumiljov zjistil, že je obětí blamáže, vyzval Vološina na souboj. Ten měl proběhnout 22. listopadu 1909 na stejném místě, jako Puškinův souboj s Georges-Charles de Heeckeren d'Anthès. Vološinovi se však podařilo souboj odvrátit. Znovu se spřátelili ale až těsně před Gumiljovovou smrtí. Založil básnickou skupinu Cech básníků (rusky: Цех поэтов, 1910–1914), kam patřili Georgij Viktorovič Adamovič, Anna Andrejevna Achmatovová, Sergej Mitrofanovič Goroděckij, Michail Leonidovič Lozinskij, Osip Mandelštam, Vladimir Ivanovič Narbut, Michail Alexandrovič Zenkevič a jiní. Jejich básnickým programem byl akméismus a Gumiljov se stal jejich mluvčím. V letech 1910–1918 byl manželem Anny Achmatovové, v roce 1912 se jim narodil syn Lev Nikolajevič Gumiljov (1912–1992), pozdější ruský vědec – historik a etnolog. V letech 1914–1918 bojoval jako dobrovolník v první světové válce. Za statečnost byl dvakrát vyznamenán křížem sv. Jiří. V roce 1920 se podílel na založení všeruského svazu spisovatelů. Přitom se netajil se svými protisovětskými názory. 3. srpna 1921 byl zatčen v souvislosti s protisovětským spiknutím senátora Vladimira Nikolajeviče Taganceva. Byl to jeden z prvních procesů, vykonstruovaných Čekou. Byl spolu s dalšími (celkem 61 osob) popraven v srpnu 1921 někde poblíž Petrohradu. Poprava byla oznámena 24. srpna 1921 a toto datum je v některých pramenech uváděno jako datum jeho smrti. Skutečné datum, místo úmrtí ani místo hrobu není známo. V roce 1992 byl rehabilitován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Stěpanovič Gumiljov (do češtiny přepisováno též jako Gumilev, 15. dubna / 3. dubna 1886 v Kronštadtu – srpen 1921 poblíž Petrohradu) byl ruský básník, překladatel francouzské a anglické poezie, literární kritik a teoretik.", "tgt_summary": "Nikolay Stepanovich Gumilyov (; April 15 NS 1886 – August 26, 1921) was an influential Russian poet, literary critic, traveler, and military officer. He was a cofounder of the Acmeist movement. He was husband of Anna Akhmatova and father of Lev Gumilev. Nikolay Gumilev was arrested and executed by the Cheka, the secret Soviet police force, in 1921.", "id": 2028203} {"src_title": "Východopomořanská operace", "tgt_title": "East Pomeranian Offensive", "src_document": [{"title": "Situace před operací.", "content": "Při Viselsko-oderské operaci postoupila Rudá armáda do počátku února až k řece Odře. Stalin a sovětský generální štáb chtěli pokračovat v útoku na Berlín, ovšem maršál Žukov byl proti. Na levém křídle ohrožovalo jeho vojsko silné německé seskupení ve Slezsku, na pravém křídle německá vojska v Pomořansku. Vojska 2. běloruského frontu maršála Konstantina Rokossovského sice útočila směrem na Gdaňsk, ale mezi nimi a čelem Žukovových vojsk zůstal nepokrytý prostor, který byl ohrožován německými armádami v Pomořansku. Žukov si byl této skutečnosti vědom stejně, jako Heinz Guderian, který byl v té době náčelníkem generálního štábu německé armády a který nařídil přípravu na útok. Sovětům však soustřeďování německých vojsk neuniklo, a tak Žukov s konečnou platností rozhodl, že je nutno provést útok na východní Pomořansko.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní boje.", "content": "Útok 1. a 2. běloruského frontu a První polské armády začal 10. února 1945. Sovětská vojska napadala bránící se německé divize, ale přípravy Němců k útoku dále pokračovaly. 13. února 1945 se konala v Říšském kancléřství porada, která se zabývala operací \"Sonnenwende\" (Slunovrat). Tato operace, která původně spočívala v útoku na pravé křídlo 1. běloruského frontu však neměla šanci na úspěch. Vojska Rudé armády již byla přeskupena a útočila, navíc Němcům chybělo dostatečné množství střeliva i pohonných hmot. Ti se přesto však rozhodli k útoku, který se uskutečnil 16. února. Po týdenních bojích však Sověti přisunuli čerstvé posily, přeskupili síly a německá vojska byla nucena ustupovat k Baltskému moři. Zde útočící vojska narazila na silné německé opevnění – Pomořanský val. Přes tvrdé boje se sovětským jednotkám podařilo 4. března dorazit ke Kolbergu a 5. března průnikem k Baltskému moři přerušit spojení mezi Východním Pruskem a Německem po souši. Dne 6. března začala další útočná fáze, při níž Rudá armáda postupně začala obsazovat pobřežní města. 18. března padlo silně opevněné město Kolberg, na jehož dobytí se výrazně podíleli vojáci První polské armády. Rudá armáda nyní útočila ve dvou směrech – na východ ke Gdaňskému zálivu a na západ k Odře. Na východě padlo 28. března město Gdyně a o dva dny později přístav Gdaňsk. Zbytky německé armády byly rozbity počátkem dubna jihovýchodně od Gdaňska. Na západě dosáhly sovětské jednotky do konce března 1945 řeky Odry a počátkem dubna ji na některých místech překročily a vytvořily si tak předmostí k závěrečném útoku na Berlín.", "section_level": 1}, {"title": "Následky operace.", "content": "Rudé armádě se podařilo zlomit odpor 20 divizí a osmi německých sborů. Bylo zajato 100 tisíc německých vojáků a ukořistěno 680 tanků, 3470 pušek, 431 letadel a 277 lodí. Hrozba německého útoku do křídel vojsk útočících na Berlín pominula a Rudá armáda se tak mohla připravit k závěrečným bojům Velké vlastenecké války.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Mapa operace", "section_level": 1}], "src_summary": "Východopomořanská operace (rusky: Восточно-Померанская наступательная операция) byla strategická operace Velké vlastenecké války ve Východním Pomořansku, která trvala od 24. února do 4. dubna 1945.", "tgt_summary": "The East Pomeranian Strategic Offensive operation () was an offensive by the Soviet Red Army against the German \"Wehrmacht\" on the Eastern Front. It took place in Pomerania and West Prussia from 10 February – 4 April 1945. The operation happened in four phases: It was the East Pomeranian Offensive that prevented Zhukov from reaching Berlin in February (the object of the massive Vistula–Oder Offensive), since it became a priority to clear German forces from Pomerania first.", "id": 394731} {"src_title": "Martini (koktejl)", "tgt_title": "Martini (cocktail)", "src_document": [{"title": "Obsah alkoholu.", "content": "Martini se většinou skládá ze čtyř dílů ginu a jednoho dílu suchého vermutu (někdy 6 : 1). Takže obsah alkoholu nebude větší než 40 % (40 % má nejvíc samotný gin).", "section_level": 1}, {"title": "Recepty na koktejl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Martini dry.", "content": "Jedná se o suchý short drink užívaný jako aperitiv. 4 cl ginu, 2 cl vermutu dry promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle.", "section_level": 2}, {"title": "Martini extra dry.", "content": "Jedná se o velmi silný short drink užívaný jako aperitiv. 5 cl ginu, 1 cl vermutu dry promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle a lze přidat i citronovou kůru.", "section_level": 2}, {"title": "Martini medium.", "content": "Jedná se o polosuchý short drink. 4 cl ginu, 1 cl vermutu dry, 1 cl vermutu rosso promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle a lze přidat i citronovou kůru.", "section_level": 2}, {"title": "Martini sweet.", "content": "Jedná se o sladký short drink užívaný jako aperitiv. 4 cl ginu, 2 cl vermutu rosso promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s koktejlovou třešní nabodnutou na jehle a lze přidat i citronovou kůru.", "section_level": 2}, {"title": "Vodkatini.", "content": "Jedná se o trpký short drink podobný martini. 4 cl vodky, 2 cl. vermutu dry promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle.", "section_level": 2}, {"title": "Vesper.", "content": "Ve filmech s Jamesem Bondem často hlavní hrdina pije martini a svou objednávku koktejlu provází slovy „Protřepat, nemíchat!“. Originální recept na Bondův koktejl je popsán Ianem Flemingem v knize \"Casino Royale\". Nápoj tvoří tři díly Gordona (druh ginu), jeden vodky a půl dílu Kina Lillet (francouzský druh vermutu). Vodka je preferována pálená z obilí místo z brambor. Po promíchání v šejkru a vychlazení je lehce napěněný servírován ve sklenici na šampaňské s dlouhým tenkým plátkem citronové kůry. James Bond tento koktejl vynalezl sám a hodlal si jej nechat patentovat poté, kdy pro něj nalezne jméno. Po seznámení s Vesper Lyndovou koktejl nazval Vesper, jelikož dokonale koresponduje s onou nafialovělou hodinou, kdy se po celém světě, podle mínění Flemingova hrdiny, bude jeho koktejl pít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martini je koktejl složený z ginu a vermutu, avšak gin se může zaměnit s vodkou, pak se koktejl nazývá Vodkatini. Do nápoje se také přidává oliva na jehle, a to pro zvýraznění chuti.", "tgt_summary": "The martini is a cocktail made with gin and vermouth, and garnished with an olive or a lemon twist. Over the years, the martini has become one of the best-known mixed alcoholic beverages. H. L. Mencken called the martini \"the only American invention as perfect as the sonnet\", and E. B. White called it \"the elixir of quietude\".", "id": 1411486} {"src_title": "Thermal Design Power", "tgt_title": "Thermal design power", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Kupříkladu chlazení CPU v notebooku může být navrženo na TDP = 20 W, to znamená, že dokáže odvést do okolního prostředí 20 W tepelné energie (ať již pomocí ventilátoru, pasivního vyzařování, přirozeného proudění vzduchu či všemi metodami naráz) a při tom teplota nepřesáhne kritické hodnoty specifikované pro konkrétní součástku (CPU, GPU, …) výrobcem.", "section_level": 1}, {"title": "Definice a problémy.", "content": "TDP typicky není úplně maximální výkon daného čipu (který může být dosažen pomocí tzv. power viru, což je typ viru, který se snaží procesor zatížit instrukcemi, které potřebují nejvíce energie), ale výkon, který může být dosažen pomocí standardních aplikací. Maximální výkon se od udávaného může lišit typ od typu a výrobce od výrobce, protože každý si vykládá definici TDP po svém.", "section_level": 1}, {"title": "Definice AMD.", "content": "Ku příkladu definice AMD říká: TDP je maximální proud, který CPU může odebírat na továrním napětí a frekvenci v nejhorších tepelných podmínkách.", "section_level": 2}, {"title": "Definice Intel.", "content": "Ovšem Intel má jinou definici: Z datasheetu CPU s jádrem Northwood: Číslo v tomto sloupci odráží doporučený bod a nesvědčí o maximálním výkonu, který může procesor vyzářit za nejhorších podmínek. Pro jádra Prescott má ještě jiné vysvětlení: TDP by mělo být použito jako cíl pro návrh chlazení pro daný CPU. TDP není maximální tepelný výkon, který může CPU vyzářit. Pro jádra Conroe (Core 2 Duo) a novější již Intel stanovuje TDP jiným způsobem – společné pro více řad procesorů a značně nadsazené. Maximální teplo vyzářené procesory s jádry Sandy Bridge nezřídka není ani poloviční jako uváděná hodnota TDP. V případě nenáročných počítačových sestav bez samostatných grafických karet se tak snadno může stát, že je spotřeba celé počítačové sestavy (bez monitoru) nižší, než TDP použitého procesoru (tj spotřeba procesoru, základní desky, pevného disku, operační paměti, ventilátorů + ztráty ve zdroji).", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "TDP může být použito pro přibližné stanovení představy o tepelném výkonu daného čipu. Porovnávat například procesory AMD a Intel (nebo dokonce jiné série čipů od stejné firmy) pomocí TDP není možné z důvodu různého výkladu TDP obou firem. TDP také nic neříká o spotřebě procesoru při nízké zátěži (kancelářská práce, …) která je například u notebooků mnohem důležitější než spotřeba při plné zátěži. (Výpočetně náročné úlohy se dělají \"na zásuvku\", v \"terénu\" se spíše zajímáme o výdrž při psaní v textovém procesoru, čtení e-mailů a prohlížení webových stránek.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Thermal Design Power (TDP), lze přeložit jako navržený tepelný výkon. Tato hodnota představuje nejvyšší možný tepelný výkon, který musí chlazení počítače (CPU, GPU či jiné součástky) umět odvést. U elektrických čipů bez mechanicky se pohybujících částí se ztrátové teplo prakticky rovná spotřebované energii.", "tgt_summary": "The thermal design power (TDP), sometimes called thermal design point, is the maximum amount of heat generated by a computer chip or component (often a CPU, GPU or system on a chip) that the cooling system in a computer is designed to dissipate under any workload. The TDP is typically not the largest amount of heat the CPU could ever generate (peak power), such as by running a power virus, but rather the maximum amount of heat that it would generate when running \"real applications\". This ensures the computer will be able to handle essentially all applications without exceeding its thermal envelope, or requiring a cooling system for the maximum theoretical power (which would cost more but in favor of extra headroom for processing power). Some sources state that the peak power for a microprocessor is usually 1.5 times the TDP rating. However, the TDP is a conventional figure while its measurement methodology has been the subject of controversy. In particular, until around 2006 AMD used to report the maximum power draw of its processors as TDP, but Intel changed this practice with the introduction of its Conroe family of processors. In particular, Intel's measurement also does not fully take into account Intel Turbo Boost due to the default limits, while AMD does because AMD Turbo Core always tries to push for the maximum power. A similar but more recent controversy has involved the power TDP measurements of some Ivy Bridge Y-series processors, with which Intel has introduced a new metric called \"scenario design power\" (SDP).", "id": 2338203} {"src_title": "Te Deum laudamus", "tgt_title": "Te Deum", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Tradice připisuje autorství svatému Ambroži a svatému Augustinovi. Podle tohoto podání hymnus vznikl u příležitosti Augustinova křtu, který mu v roce 387 Ambrož udělil. Někteří současní badatelé pochybují o reálnosti této verze a autorství připisují srbskému biskupu Nicetovi z Remesiany. Další badatelé však zpochybňují i tuto hypotézu a domnívají se, že chvalozpěv vznikl sloučením dvou starších hymnů, jednoho ke chvále Boha Otce a druhého Boha Syna; podle tohoto schématu druhý z nich začíná veršem \"Tu rex gloriae, Christe\".", "section_level": 1}, {"title": "Určení textu.", "content": "Nejvlastnější liturgické místo zpěvu Te Deum je v denní modlitbě církve, konkrétně na konci modlitby se čtením (resp. matutina) o nedělích a svátcích. Hojně se však používá také mimo denní modlitbu církve, jako slavnostní hymnus díkůvzdání. Vděčná modlitba Te Deum je spojena s částečnými odpustky; s odpustky plnomocnými, pokud se ji věřící modlí veřejně v poslední den roku.", "section_level": 1}, {"title": "Text.", "content": "Mimo výše uvedeného neveršovaného českého překladu se užívá také několik básnických parafrází.", "section_level": 1}, {"title": "Kancionálová verze.", "content": "Text v kancionálu 1. Bože, chválíme tebe, / Pane, moc tvou velebíme, / kterou zná zem i nebe, / všem tvým skutkům se divíme; / když se vše v světě mění, / ty sám jsi bez proměny. 2. Vše, co jen chválit může, / cherubové, serafové, / chválí tě velký Bože, / nebe, země, zástupové, / ode všech jsi nazýván: / Svatý, Svatý, Svatý Pán. 3. Svatý Pán Bůh Sabaoth, / Svatý, jenž řídí národy, / jenž pomáhá z běd a psot. / Nebe, zem, povětří, vody / plné jsou cti, chvály tvé, / neb vše tvoje dílo je. 4. Apoštolů slavný sněm / a proroků řad veliký / posílá v plesání svém / k trůnu tvému vroucí díky; / kolik je mučedníků, / tolik chvalořečníků. 5. Po všem okrsku země / tobě, Otče, velcí, malí, / kdož jsou tvé svaté plémě, / vděčně prozpěvují chvály, / vzdávají čest i Synu / na trůnu sedícímu. 6. Též i Duchu Svatému, / který svatá naučení / uděluje každému / a v smutku je utěšení, / lid křesťanský se klaní, / všude jeho chvála zní. 7. Ty, Otce věčný Synu, / vtělil ses, sestoupiv z nebe, / chtě smazat naši vinu / vydals na smrt kříže sebe; / milost jsi nám vydobyl, / od hříchu osvobodil. 8. Tebou je všem, kdo věří, / nebes brána otevřena, / s důvěrou kdo k tobě zří, / zastáncem tě u Otce má. / Že přijdeš svět souditi, / máme mít vždy v paměti. 9. Buď milostiv dětem svým, / požehnej dědictví svému, / veď nás světlem nebeským / a povyš až k trůnu svému, / ať tě, plni vděčnosti, / chválíme na věčnosti. 10. Přispěj zatím k pomoci / drahou krví vykoupeným, / chraň a braň je svou mocí, / přičti ke svým vyvoleným; / po časném pak bloudění / přiveď nás ke spasení. 11. To buď naše snažení: / tebe a tvé jméno vzývat, / čest a díkůčinění / po všechny dny tobě zpívat. / Rač od hříchů chránit nás / jak dnes, tak po všechen čas. 12. Pane, smiluj, smiluj se, / buď s námi tvé požehnání; / oč prosíme, staniž se / podle našeho doufání. / Kdo v tě doufá samého, / neopustíš žádného.", "section_level": 2}, {"title": "Zhudebnění textu.", "content": "Hymnus po staletí zhudebňovala řada skladatelů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme) jsou začáteční slova latinského slavnostního hymnu, který složil svatý Ambrož, biskup v Miláně v Itálii a která dala název celé skladbě, označované častěji zkráceným názvem Te Deum.", "tgt_summary": "The Te Deum (, from its incipit, \"Te Deum laudamus\" \"Thee, O God, we praise\") is a Latin Christian hymn written in 387 A.D. It is central to the Ambrosian hymnal, which spread throughout the Latin Church with other parts of the Milanese Rite in the 6th to 8th centuries, and it is sometimes known as \"the Ambrosian Hymn\" although authorship by Saint Ambrose is unlikely. The term \"Te Deum\" can also refer to a short religious service (of blessing or thanks) based upon the hymn.", "id": 1076142} {"src_title": "Jan ze Salisbury", "tgt_title": "John of Salisbury", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v blízkosti města Salisbury, patrně v nemajetné rodině. Kolem roku 1136 začal studovat v Paříži, kde mezi jeho učiteli byl i Thierry z Chartres a Pierre Abélard. Po ukončení studia teologie roku 1147 byl vysvěcen na kněze, strávil nějakou dobu na papežském dvoře v Římě a roku 1159 napsal, že „už desetkrát překročil Alpy“, patrně též ve službách svého přítele, prvního anglického papeže Hadriána IV. (+ 1159). S doporučením Bernarda z Clairvaux vstoupil do služeb arcibiskupa z Canterbury jako právník a sekretář. Ve funkci pokračoval i za nového arcibiskupa Tomáše Becketa, ale z neznámých důvodů se dostal do konfliktu s králem Jindřichem II. a ještě dřív než Becket odešel do exilu do Francie, kde žil u svého přítele, opata v Remeši. Vrátil se až roku 1170 v čele poselstva, které vyjednalo Becketův návrat. Není pravděpodobné, že by byl očitým svědkem Becketova zavraždění. Od roku 1174 byl pokladníkem biskupa v Exeteru a roku 1176 byl zvolen biskupem ve francouzském Chartres, kde o čtyři roky později zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Jan ze Salisbury byl horlivý čtenář antické literatury, z níž rád čerpal své příklady. Možnosti lidského poznání posuzuje s mírnou skepsí, odsuzuje snahy o naprostou jistotu, jíž v pozemských věcech nelze dosáhnout. Proto je třeba se spokojit s pravděpodobnými soudy a podle nich také jednat. V dobovém sporu o univerzálie (viz realismus a nominalismus) zastával středovou pozici Aristotelovu, že univerzálie jsou pojmy pro obecné skutečnosti. Ve svých raných spisech hájil latinské literární a filosofické vzdělávání (trivium), které může člověka vybavit zásobou vzorů jednání, a nepřál příliš subtilním logickým spekulacím. Ve spise \"Metalogicus\" kritizuje soudobé učitele, kteří se spokojují s Boethiovými spisy o logice, a vyžaduje, aby se učila podle celého Aristotelova \"Organon\".", "section_level": 1}, {"title": "Policraticus.", "content": "Ve svém nejznámějším spise \"Policraticus\" (1159) jedná o úloze panovníka, o jeho povinnostech a o lidském štěstí. Společnost a stát chápe jako organický celek ve třech vrstvách. První tvoří panovník jako hlava, soudci a senát jako oči a ústa a církev jako duše. Ti musí být vzdělaní a řídit se dobrým svědomím. Do druhé patří vojáci a úředníci jako ruce. Těch je ovšem mnoho a nelze předpokládat, že by všichni byli ctnostní; musí se tedy motivovat odměnami a tresty, panovník je ovšem odpovědný za jejich vzdělávání. Do třetí vrstvy patří sedláci, řemeslníci a obchodníci jako nohy společnosti; první dvě vrstvy jsou zde kvůli nim a mají pečovat o jejich pozemské i věčné blaho. Štěstí člověka je dvojí: pozemské a věčné. Pozemské štěstí je sice omezené, ale přesto cenné samo o sobě a člověk je má sledovat s nasazením svých schopností. Vztah mezi státem a církví je dán tím, že každý má jiné úkoly a poslání. Panovník není nadřízen církvi a církev není nadřízena panovníkovi, ale protože úkolem církve je pečovat o věčný život, je její poslání vyšší a vznešenější. Ze své bohaté zkušenosti s životem na panovnických dvorech Jan ze Salisbury kritizuje obvyklé nemravy a klade zvláštní důraz na právo, které panovník sice vyhlašuje, je však přitom vázán povinností nerušit přirozený zákon a jednou vyhlášenému právu sám také podléhá. Podle amerického právního historika H. J. Bermana je to první evropská politická teorie.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní díla.", "content": "Napsal knihu o Remešském koncilu (1148-1152), jehož se zúčastnil jako papežský vyslanec, dále životopis Anselma z Canterbury a životopis Tomáše Becketa (\"Vita sancti Thomae\"), jež měly sloužit pro jejich prohlášení za svaté. Zachovala se také jeho rozsáhlá korespondence.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan ze Salisbury (anglicky John of Salisbury, kolem 1115 – 25. října 1180, Chartres, Francie) byl anglický katolický duchovní, diplomat, právník a scholastický filosof. Byl tajemníkem dvou arcibiskupů z Canterbury, Theobalda (1150-1161) a Tomáše Becketa (1161-1170), a poté biskupem v Chartres (1176-1180). Mnozí jej pokládají za zakladatele středověké politické filosofie.", "tgt_summary": "John of Salisbury (late 1110s – 25 October 1180), who described himself as Johannes Parvus (\"John the Little\"), was an English author, philosopher, educationalist, diplomat and bishop of Chartres, and was born at Salisbury, England.", "id": 1064292} {"src_title": "Lutetia", "tgt_title": "Lutetia", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Termín je doložen v řečtině jako Λoυκoτοκίαν (Strabón), Λευκοτεκία (Ptolemaios) a v 1. století př. n. l. v latinském tvaru Lutetia. Teorie francouzských lingvistů Alberta Dauzata (1877–1955) a Charlese Rostainga (1904–1999) vychází z keltského slova „\"lut\"“ (bažina), což je ekvivalentem latinského „\"lutum\"“ (bahno). Také tvary \"luto\"- nebo \"luteuo\"- (v gaelštině \"loth\", bažina, bretonsky \"loudour\", špinavý) se nacházejí v názvech francouzských obcí Ludesse a Lodève (Luteua), Lutitia (Německo) nebo Lutudarum (Velká Británie, Derbyshire). Nicméně současný vědec Pierre-Yves Lambert zastává názor, že název byl odvozen od tvaru galského „\"lucot\"“ (myš) (viz bretonsky \"logod\" nebo irsky \"luch\"). Kolem roku 300 n. l. byla Lutetia přejmenována na Paříž zkrácením latinského „civitas Parisiorum“ neboli „město Parisiů“ podle galského kmene, který zde žil od 3. století př. n. l. Proto se v historiografii pro Paříž před tímto obdobím používá výraz Lutetia.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Galský kmen Parisiů se na ostrově usadil ve 3. století př. n. l. a obyvatelé se živili obchodováním po řece. Z 1. století př. n. l. se dochovaly i zlaté mince (statéry), které Parisiové razili. První písemná zmínka o Lutetii je připisována Juliu Caesarovi, který si v roce 53 př. n. l. poznamenal ve svých \"Zápiskách a válce galské\", že „je to oppidum Parisiů, které se nachází na ostrově v řece Seině“: Julius Caesar si v roce 53 př. n. l. vybral Lutetii jako základnu k tažení proti vzbouřeným sousedním kmenům. Do povstání se však zapojili i Parisiové. V květnu 52 př. n. l. proběhla u Lutetie bitva, ve které zvítězil Caesarův vojevůdce Titus Labienus nad galskými kmeny Aulerků, Senonů a Parisiů. Galové raději zničili mosty a vypálili své vlastní město nežli by jej přenechali Římanům. Vypálení galské Lutetie umožnilo Římanům dát městu svůj tradiční pravidelný půdorys. Poslední archeologické objevy výrazně narušily tradiční umístění galské Lutetie. Objev velkého opevněného prostoru (15 hektarů) na území dnešního města Nanterre v Hauts-de-Seine, 11 km od centra Paříže, zpochybňuje význam hlavního osídlení na ostrově Cité před římskou nadvládou. Ve 3. století se do města rozšířilo křesťanství. Kolem roku 250 byl umučen první biskup svatý Diviš. Byl jedním ze sedmi biskupů v Galii prohlášených za svatého. Podle legendy jej pohané popravili na Montmartru. Sv. Diviš vzal poté hlavu do rukou a odešel na sever, kde v Saint-Denis vznikla bazilika Saint-Denis. Sv. Diviš se stal jedním z patronů Paříže i Francie. V letech 275 nebo 276 na město z levého břehu pravděpodobně zaútočili Germáni. V letech 291-292 panovala obzvláště mrazivá zima a Seina zamrzla. Jedná se o vůbec nejstarší zprávu tohoto typu. Římské město na levém břehu zaniklo během stěhování národů ve 2. polovině 3. století při útocích barbarských národů a osídlení Paříže, jak se město začalo nazývat, se v raném středověku omezilo převážně na lépe zabezpečený ostrov Cité.", "section_level": 1}, {"title": "Urbanismus.", "content": "Po dobytí vzniklo v 1. století město postavené na levém břehu řeky Seiny na vrcholku kopce Sainte-Geneviève. Pravděpodobně se rozkládalo zhruba od dnešního \"Boulevardu Saint-Germain\" k Val-de-Grâce a od ulice \"Rue Descartes\" k Lucemburské zahradě a měl v rámci systému organizovaného plánu kolmé ulice. Hlavní severojižní osa města tzv. cardo maximus se nacházela na stávajících ulicích \"Rue Saint-Jacques\", \"Rue du Faubourg Saint-Jacques\" a \"Rue de la Tombe Issoire\" a vedla směrem na Orléans. Centrum římského města - fórum bylo vybudováno ve 2. polovině 1. století a nacházelo se na úrovni dnešní ulice \"Rue Saint-Jacques\" u č.p. 172 a 174 na nejvyšším bodě hory Sainte-Geneviève. Fórum se rozkládalo od \"Rue Saint-Jacques\" k \"Boulevardu Saint-Michel\" a od \"Rue Cujas\" k \"Rue Malebranche\". Římané také vybudovali přímou silnici na pravém břehu Seiny, která umožňovala přístup do města ze severu a byla vymezena dnešními ulicemi \"Rue Saint-Denis\" a \"Rue Saint-Martin\".", "section_level": 1}, {"title": "Stavby.", "content": "V 1. století byl vybudován amfiteátr, jehož zbytky se dochovaly do současnosti pod názvem Arènes de Lutèce. Jednalo se o kombinaci amfiteátru (obloukové jeviště nazývané cavea s čelní stranou dlouhou 40 metrů) a arény s elipsovitým půdorysem 52 x 46 m určeným pro gladiátorské zápasy. Lutetia byla také vybavena divadlem pro 3000 diváků. To bylo objeveno v roce 1861 pod lyceem Saint-Louis. Podle rekonstrukce stavba měřila 47 x 72 m. Jeviště měřilo 40 metrů. Lutetia měla rovněž několik veřejných lázní, které byly napájeny 16 km dlouhým akvaduktem:", "section_level": 1}, {"title": "Sloup převozníků.", "content": "Nejvýznamnější dochovanou uměleckou památkou z doby Lutetie je tzv. Sloup převozníků nebo také nazývaný Sloup lodníků. Jedná se o soubor pěti kamenných částí oltáře s vyobrazením římských a keltských božstev. Vznikl v době vlády císaře Tiberia (14-37) na počest boha Jupitera a byl nalezen v roce 1710 v základech katedrály Notre-Dame. Dnes je vystaven v Musée Cluny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lutetia (francouzsky \"Lutèce\"), též Lutetia Parisiorum (\"Lutetia Parisiů\") je latinský název, který používali Římané pro keltské oppidum a posléze římské město, které se nacházelo na území dnešní Paříže a bylo jejím předchůdcem.", "tgt_summary": "The Roman city of Lutetia (also \"Lutetia Parisiorum\" in Latin, in French \"Lutèce\") was the predecessor of present-day Paris. Impressive monumental remains of the ancient city are visible \"in situ\".", "id": 944785} {"src_title": "Kateřina Schrattová", "tgt_title": "Katharina Schratt", "src_document": [{"title": "Herečka.", "content": "Ačkoliv pocházela ze tří dětí, jednalo se o jedinou dceru jejích rodičů, neboť měla dva bratry. Už okolo šesti let se začala zajímat o herectví a varování rodičů ji v tom nejspíše ještě utvrdilo. V osmnácti letech se připojila k ansámblu Hoftheateru v Berlíně, kde byla brzo úspěšná. V Německu ovšem zůstala jen několik měsíců, protože vyslyšela nabídku z městského divadla ve Vídni. V roce 1879 se provdala za uherského aristokrata Nikolase Kiss de Ittebe, v roce 1880 se jim narodil syn Anton, ale dlouho spolu nežili. Na krátký čas se objevila v New Yorku, pak se natrvalo vrátila do vídeňského Hofburgtheateru. Stala se jednou z nejoblíbenějších rakouských hereček. Na odpočinek odešla v roce 1900.", "section_level": 1}, {"title": "Milenka císaře Františka Josefa I..", "content": "Její vystoupení na Světové výstavě ve Vídni v roce 1885 přilákalo pozornost císaře Františka Josefa I. Císařova manželka Alžběta Bavorská zvaná Sissi si císařova zájmu o ni zřejmě všimla a protože v té době už se s manželem značně odcizili, podporovala jejich vzájemný vztah. Postupně se z nich stali přátelé a snad i milenci. Jistě nebyla jedinou císařovou milenkou, jménem je však známá jen ona a Anna Nahowská, jeho dřívější milenka. Zřejmě byl i otcem dcery Nahowské, Heleny, která se později vdala za skladatele Albana Berga. Kateřina Františka Josefa navštěvovala takřka denně, zvláště po tragické smrti jeho syna Rudolfa i císařovny Alžběty. Jejich vztah vydržel až do jeho smrti v roce 1916. Byl jí dopřán luxusní život a císař za ni platil i útraty v kasinech, která ráda navštěvovala. Žila v domě na Gloriettegasse, blízko Schönbrunnu, a v paláci na Kärntner Ringu. Ke konci života byla silně nábožensky založena. Když v roce 1940 ve věku 87 let zemřela, byla pochována na Hietzingském hřbitově ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kateřina Schrattová (11. září 1853, Baden (Dolní Rakousy) – 17. dubna 1940, Vídeň) byla herečka rakouského Burgtheateru, milenka rakouského císaře a českého a uherského krále Františka Josefa I.", "tgt_summary": "Katharina Schratt (11 September 1853 – 17 April 1940) was an Austrian actress who became \"the uncrowned Empress of Austria\" as a \"confidante\" of Emperor Franz Joseph.", "id": 1380751} {"src_title": "Preejakulát", "tgt_title": "Pre-ejaculate", "src_document": [{"title": "Původ a složení.", "content": "Kapalina je vylučována během sexuálního vzrušení, masturbace, předehry nebo v časné fázi pohlavního styku, nějaký čas před tím, než dojde k orgasmu a je vystříknuto sperma. Preejakulát je primárně produkován Cowperovými žlázami (bulbouretrálními žlázami) společně s Littréovými žlázami. Množství tekutiny, které muž uvolní, je velmi individuální a může se v širokém rozsahu lišit. Někteří muži preejakulát vůbec nevytvářejí , někteří ho naopak uvolní až 5 ml. Preejakulát obsahuje některé chemické látky spojované se spermatem, jako je acidofosfatáza. Některé ejakulátové markery, například gammaglutamyltransferáza, v preejakulátu zcela chybí.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Kyselé prostředí je pro spermie nepřátelské. Preejakulát neutralizuje zbytkovou kyselost v močové trubici, způsobenou močí, a vytváří dobré prostředí pro průchod spermií. Pochva je normálně kyselá; přítomnost preejakulátu před uvolněním spermií může změnit vaginální prostředí tak, aby mohly spermie lépe přežít. Preejakulát působí také jako lubrikant během pohlavního styku a hraje roli při koagulaci spermatu.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Studie dokázaly přítomnost viru HIV v preejakulátu, což může vést k onemocnění AIDS. Mnoho autorů také podotýká, že preejakulát může obsahovat spermie, které mohou způsobit otěhotnění, a používají toto jako argument proti metodě přerušovaného styku jako formy antikoncepce. Širších studií zaměřených na přítomnost spermií v preejakulátu je pomálu. Starší výzkumy přítomnost spermií neprokázaly , novější studie však tuto možnost připouští (u třetiny zkoumaných subjektů se v preejakulátu našly mobilní spermie). Spermie v preejakulátu mohou pocházet z předchozí ejakulace, protože jisté množství ejakulátu vždy po orgasmu zůstane v trubici.", "section_level": 1}, {"title": "Nadprodukce.", "content": "Malé množství mužů je obtěžováno množstvím preejakulátu, které produkují. Jeden lékař popisoval pacienta, který byl v rozpacích z toho, že mu tekutina \"prosakovala skrz kalhoty během líbání nebo jiné mírné erotické stimulace\". V několika případech byly zaznamenány uspokojivé výsledky, když byli takoví muži léčeni inhibitorem 5-alfa-reduktázy. V takových případech jeden z lékařů doporučil uvažovat o diferenciální diagnóze prostatorrhey, vylučování prostatického sekretu během úsilí spojeného s močením nebo stolicí.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženské postoje.", "content": "V sunnitském islámu může vylučování preejakulátu vyžadovat rituální očištění (ovšem pouze jeho mírnější formu, tzv. \"wudu\", nikoli závažnější formu \"ghusl\", jakou vyžaduje vyloučení spermatu – rituální očištění spočívá v omytí částí těla vodou). V mnoha jiných náboženstvích je preejakulát bez významu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Preejakulát (známý také jako preejakulační tekutina nebo Cowperova tekutina, též kapka touhy) je čirá, bezbarvá viskózní tekutina vylučovaná močovou trubicí mužského penisu při sexuálním vzrušení.", "tgt_summary": "Pre-ejaculate (also known as pre-ejaculatory fluid, pre-seminal fluid or Cowper's fluid, and colloquially as \"pre-cum\") is a clear, colorless, viscous fluid that is emitted from the urethra of the penis during sexual arousal. It is similar in composition to semen but has distinct chemical differences. The presence of sperm in the fluid is variable from low to absent. Pre-ejaculate functions as a lubricant and an acid neutralizer.", "id": 417050} {"src_title": "Krásnoočka", "tgt_title": "Euglenid", "src_document": [{"title": "Popis buňky.", "content": "Na povrchu buněk je u krásnooček pod cytoplazmatickou membránou tzv. pelikula, tedy množství spirálních proteinových pruhů, které slouží k změně tvaru buňky. U pohyblivých stádií nacházíme na povrchu buňky rovněž dva bičíky, upevněných ve vchlípené dutince (ampule). Někdy však jeden z bičíků zakrní a zůstává uvnitř ampuly (např. právě u rodu \"Euglena\"). Na povrchu volné části bičíku jsou dvě řasy vlásků, jedny delší (mastigonemy) a jedny kratší. V blízkosti ampuly je dále stigma, světločivná skvrna, která vnímá světlo. Uvnitř buňky se nachází množství organel. Jednou z nich jsou mitochondrie, u krásnooček vybavené terčovitými kristami. Častou součástí jsou rovněž plastidy, konkrétně chloroplasty, získané sekundární endosymbiózou \"zelených řas\" (viz endosymbiotická teorie). Obsahují chlorofyl A a B, karotenová a xantofylová barviva. Uvnitř chloroplastů je přítomen též pyrenoid, tělísko účastnící se fixace uhlíku. Zásobní látkou krásnooček je paramylon, který je chemicky shodných s chrysolaminaranem (ß-1,3-glukan). Krásnoočka jsou zřejmě jediná velká skupina „řas“, u nichž není známo pohlavní rozmnožování.", "section_level": 1}, {"title": "Výživa.", "content": "Zatímco krásnoočka s chloroplasty jsou většinou autotrofní a fotosyntetická, druhy, které nemají chloroplasty, se živí chemoheterotrofně. Na pomezí pak stojí některé druhy s plastidy, které mohou uplatňovat oba způsoby výživy - to jsou takzvaní mixotrofové- kromě CO využívají jako zdroj uhlíku též organické látky rozpuštěné ve vodě, při dlouhodobém zatemnění tyto druhy ztratí chloroplasty a vyživují se pouze heterotrofně. Zásobní látkou je paramylon. Pokud jsou krásnoočka přechovány dlouhodobě ve tmě, nemůže v jejich těle probíhat fotosyntéza. Po čase se začnou živit stejně jako živočichové pohlcováním organických látek a drobných částeček. Rozpad chloroplastů krásnooček lze navodit i uměle působením antibiotik.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Krásnoočka žijí převážně ve sladkých vodách, silně znečištěných organickými látkami. Tvoří zelené povlaky na dně nádrží nebo tenké blanky při hladině.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci.", "content": "krásnoočko zelené \"(Euglena viridis)\" krásnoočko štíhlé \"(Euglena gracilis)\" krásnoočko krvavé \"(Euglena sanquinea)\" - obsahující červené barvivo \"(astaxanthin)\" překrývající zelenou barvu chloroplastů. Způsobuje červené zbarvení povrchové blanky na hladině tůní a rybníčků.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Krásnoočka jsou tradičně řazena do šesti řádů (Kalina & Váňa, 2005):", "section_level": 1}], "src_summary": "Krásnoočka (\"Euglenoidea\", \"Euglenophyta\", \"Euglenophyceae\"), také eugleny, je třída jednobuněčných eukaryot s bičíkem, řazená do říše Excavata, kmene Euglenozoa. Mohou být považovány za řasy, protože mnoho z nich má chloroplasty. Žijí ve sladkých vodách a vzácněji v moři. Typovým rodem je známé krásnoočko (\"Euglena\").", "tgt_summary": "Euglenids (euglenoids, or euglenophytes, formally Euglenida/Euglenoida, ICZN, or Euglenophyceae, ICBN) are one of the best-known groups of flagellates, which are excavate eukaryotes of the phylum Euglenophyta and their cell structure is typical of that group. They are commonly found in freshwater, especially when it is rich in organic materials, with a few marine and endosymbiotic members. Many euglenids feed by phagocytosis, or strictly by diffusion. A monophyletic group consisting of the mixotrophic Rapaza viridis (1 species) and the two groups Eutreptiales (24 species) and Euglenales (983 species) have chloroplasts and produce their own food through photosynthesis. This group is known to contain the carbohydrate paramylon. Euglenids split from other Euglenozoa more than a billion years ago, and are assumed to descend from an ancestor that took up a red alga by secondary endosymbiosis, which was since lost. The plastids in all extant photosynthetic species is the result from secondary endosymbiosis between a phagotrophic eukaryovorous euglenid and a Pyramimonas-related green alga.", "id": 1020298} {"src_title": "Dlouhozobka svízelová", "tgt_title": "Hummingbird hawk-moth", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dlouhozobku lze poznat podle rychlého kmitavého letu a mimořádně dlouhého sosáku, který má těsně pod tykadly. Je poměrně malá, s rozpětím předních křídel cca 5 cm, každé křídlo je tak 2 až 2,5 cm dlouhé. Zavalitější tělo a první pár křídel mají šedohnědou barvu, druhý pár křídel je do oranžova, proto se zdá, jako kdyby měla jen jeden pár křídel. Zadeček je poset odstávajícími šupinami s bílými a černými skvrnkami.", "section_level": 1}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Samičky během sání potravy kladou vajíčka, která mají nazelenalou barvu, po jednom na svízel, na ptačince a podobné. Vajíčka jsou hladké malé koule.", "section_level": 2}, {"title": "Housenka.", "content": "Po 4 až 6 dnech se z vajíček líhnou malé zelené housenky, které jsou na hřbetě bíle tečkovány. Housenka se vyvíjí přibližně 20 dnů, načež se následně zakuklí. Jelikož se dlouhozobka rodí v Česku v průběhu roku ve dvou generacích, první generace housenek se objevuje mezi zářím a říjnem a druhá mezi červnem až srpnem. Mezi hostitelské rostliny, na kterých se housenka živí, patří různé druhy svízelů.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Housenka před stádiem kukly změní barvu na hnědou a vytvoří si řídký podzemní kokon, ve kterém se dlouhozobka vyvíjí. Kukla je pak světle okrově zbarvená s tmavším žilkováním. Dospělci se líhnou z kokonu v poledních hodinách a po ztuhnutí křídel odlétají.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Dlouhozobka svízelová patří mezi tažné druhy. Vyskytuje se na okrajích lesů, výslunných stráních, ve stepních oblastech, parcích, zahradách a i často uprostřed velkoměst. Byl pozorován i vysoko v horách, kde se může rozmnožovat, ale kvůli chladnému podnebí zde nemůžou generace dlouhodobě přežívat a populace je závislá na migrujících jedincích z nižších oblastí. Vzhledem ke své nenáročnosti na život se vyskytuje v celé Evropě vyjma nejjižnějších oblastí od Portugalska po Turecko. Mimo Evropu se vyskytuje taktéž v severní Africe a Asii. Trvale se vyskytuje v jižní Evropě a v částech střední Evropy, kde je tepleji. Na území České republiky migruje každoročně velký počet jedinců z jižnějších oblastí převážně v průběhu května.", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "Do Česka přilétá každoročně dlouhozobka na začátku léta z jihu. Imága létají od srpna do pozdního podzimu, kdy se opět vracejí na jih do teplejších krajin, aby se následujícího roku tito jedinci vrátili opět na území zrodu. Při pátrání po potravě vystupuje v moravských horách až do výšek kolem 1000 m.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života a potrava.", "content": "Dlouhozobka se sice řadí mezi noční motýly, přesto ji je možné potkat spíše za dne, kdy saje nektar z květů všemožných druhů rostlin. V přírodě to jsou to nejčastěji hadince, mydlice, bodláky, hvozdíky a různé druhy chrp, v zahradách pak plaménky, kakosty či petúnie. Na rozdíl od jiných druhů motýlů není vybíravá a nachází se všude, kde je dostatek rozkvetlých květin. Při sání neusedá na květ a rychlým třepotáním křídel, podobným kolibřičímu letu, se udrží ve vzduchu. Proto v případě laiků dochází k záměně dlouhozobky s kolibříkem. Kolibříci ale v Evropě nežijí volně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dlouhozobka svízelová (\"Macroglossum stellatarum\") je motýl patřící mezi lišajovité, který patří v České republice k poměrně hojným druhům, ale směrem na západ ve střední Evropě je pak vzácnější. Na rozdíl od většiny ostatních nočních motýlů létá dlouhozobka přes den za poledního slunce a i v noci podobně jako ostatní dlouhozobky.", "tgt_summary": "The hummingbird hawk-moth (\"Macroglossum stellatarum\") is a species of moth. It was first described by Carl Linnaeus in his 1758 10th edition of \"Systema Naturae\". As of 2018, its entire genome and mitogenome have been sequenced.", "id": 1349868} {"src_title": "Personal Jesus", "tgt_title": "Personal Jesus", "src_document": [{"title": "Seznam skladeb.", "content": "Toto CD bylo znovuvydáno v roce 2004 V USA byl singl vydán 19. září 1989. Všechny písně napsal Martin Gore.", "section_level": 1}, {"title": "Coververze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Johnny Cash.", "content": "Coververze od Johnnyho Cashe pochází z alba \"\", píseň je také na B straně Cashova singlu „Hurt“, vydaného 3. listopadu 2003. Cash je v písni doprovázen pouze kytarou a klavírem. Výběr písně, který byl pro mnoho lidí poměrně překvapivý, Cash komentoval slovy: „Personal Jesus je pravděpodobně nejevangeličtější píseň, kterou jsem kdy nahrál. Nevím, jestli ji tak autor zamýšlel, ale je taková.“", "section_level": 2}, {"title": "Marilyn Manson.", "content": "Singl Marilyna Mansona byl vydán 4. října 2004 a pochází z kompilace \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní umělci.", "content": "Ruská punková skupina Тараканы! (Tarakany!, česky švábi) nahrála coververzi roku 1998, k písni vznikl klip. Křesťanská gothrocková skupina Rackets and Drapes nahrála píseň na albu \"Trick Or Treat\" z roku 2000. V roce 2002, stejně jako Johnny Cash, nahrála coververzi americká industrialrocková skupina Gravity Kills na LP \"Superstarved\" a metalová skupina Lollipop Lust Kill na albu \"My So Called Knife\". Industrialmetalová skupina Koyi k utho z Kolumbie nahrála „Personal Jesus“ na albu \"Mechanical Human Prototype\" z roku 2003, k písni vzniklo video V roce 2004 nahrála belgická skupina Insekt na albu \"Ohrwürmer\". Tori Amos zpívala píseň živě v roce 2005 na \"Original Sinsuality/Summer of Sin Tour\". Richard Cheese nahrál píseň v roce 2005 na albu \"I’d Like a Virgin\" a na \"Silent Nightclub\" z roku 2006 vydal vánočně laděný remix. Z roku 2006 pochází také cover gospelové skupiny The Dixie Hummingbirds a Davida Gogo. Na živém koncertu zazpívala svou verzi písně česká zpěvačka Iva Frühlingová. Píseň byla mnohokrát samplována ostatními interprety. Rapper Apathy použil samply z „Personal Jesus“ pro vlastní stejnojmennou skladbu na albu \"Where’s Your Album?!!\" z roku 2004. Dívčí skupina Sugababes použila samply pro skladbu „It Ain’t Easy“ z alba \"Taller in More Ways\" z roku 2005. Kytarový ryff si vypůjčila britská zpěvačka Jamelia na svém singlu „Beware of the Dog“ z roku 2006. Hilary Duffová použila samply z Personal Jesus na svém singlu „Reach Out“ z roku 2008. Píseň hraje i česká skupina Blue Effect.", "section_level": 2}], "src_summary": "„Personal Jesus“ je dvacátý třetí single skupiny Depeche Mode vydaný v Anglii. Singl byl vydán 29. srpna 1989 jako první singl z alba \"Violator\". Od té doby se píseň dočkala mnoha různých coververzí. Singl se vyšplhal na 13. místo v UK Singles Chart. Roku 2004, „Personal Jesus“ se umístil na 368. místě v žebříčku 500 největších písní časopisu Rolling Stone a září 2006 byla píseň mezi \"100 Greatest Songs Ever\" časopisu \"Q\". Píseň byla inspirována knihou \"Elvis and Me\" od Priscilly Presley. Podle textaře Martina Gora je píseň o tom, co to znamená být pro někoho jeho Ježíšem, dávat mu naději a starat se o něho. Píseň se výrazně liší od všech písní, které Depeche Mode do té doby vytvořili, a stala se spolu s následujícím singlem, „Enjoy the Silence“, jejich nejznámější a nejúspěšnější písní vůbec. Popularitě pomohla i kontroverze, kterou píseň ve své době způsobila, reklamní kampaň a fakt, že singl byl vydán šest měsíců před albem.", "tgt_summary": "\"Personal Jesus\" is a song by English electronic music band Depeche Mode. It was released as the lead single from their seventh studio album, \"Violator\" (1990) in 1989. It reached No. 13 on the UK Singles Chart and No. 28 on the \"Billboard\" Hot 100. The single was their first to make the US Top 40 since 1984's \"People Are People\", and was their first gold-certified single in the US (quickly followed by its successor, \"Enjoy the Silence\"). In Germany, \"Personal Jesus\" is one of the band's longest-charting songs, staying on the singles chart for 23 weeks. In 2004, \"Personal Jesus\" was ranked No. 368 in \"Rolling Stone\"s list of \"The 500 Greatest Songs of All Time\", and in September 2006 it was voted as one of the \"100 Greatest Songs Ever\" in \"Q\" magazine. \"Personal Jesus\" was rereleased as a single on 30 May 2011 for the Depeche Mode remix album \"\", with the leading remix by the production team Stargate. The song has been covered by numerous artists, including Tori Amos, Marilyn Manson, Def Leppard, Johnny Cash and Sammy Hagar. \"I was never a huge fan of synth music in the Eighties,\" Hagar remarked, \"but that song has a badass groove and a cool lyric.\"", "id": 2099065} {"src_title": "Jicchak Navon", "tgt_title": "Yitzhak Navon", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Navon se narodil v Jeruzalémě do rodiny sefardských rabínů, která žila v Palestině již od 17. století. Z otcovy strany je potomkem španělských Židů, kteří se po vyhnání ze Španělska v roce 1492 uchýlili do Osmanské říše. Rodina otcových předků (Baruch Mizrachi nebo Al Mašraki) se do Jeruzaléma přestěhovala v roce 1670. Z matčiny strany je potomkem známého kabalisty Chajima Ben Atara. Ben Atarova rodina přišla do Jeruzaléma z Maroka roku 1884. Ve dvanácti letech se stal členem revizionisticko-sionistického mládežnického hnutí Bejtar a posléze vstoupil do s hnutím spřízněné podzemní vojenské skupiny Irgun. V osmnácti letech však Irgun z ideologických důvodů opustil a přestoupil do podzemní vojenské organizace Hagana. Vystudoval hebrejskou literaturu a islamistiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde po studiu do roku 1946 působil jako učitel na základní a střední škole. V letech 1946 až 1948 stál v čele arabského oddělení Hagany. Po založení státu v květnu 1948 byl ministerstvem zahraničních věcí jmenován druhým tajemníkem na izraelském velvyslanectví v Uruguayi a Argentině, kde působil v letech 1949 až 1950. Během svého pobytu v Jižní Americe přispíval do místních hebrejských novin. Jeho o sedmnáct let mladší manželka Ofira Resnikovová vystudovala stejně jako manžel Hebrejskou univerzitu a poté, díky vítězství v soutěži krásy, získala stipendium na studium psychologie na Kolumbijské univerzitě. S manželem se seznámila v roce 1961 v úřadu ministerského předsedy, kde pracovala jako sekretářka. Svatbu měli o dva roky později a po osmiletém snažení zplodit potomka adoptovali dívku jménem Na'ama. Dva roky poté se jim narodil vlastní syn Erez. Ofira Navonová se angažovala se v řadě organizací na pomoc dětem a postiženým, navštěvovala raněné vojáky a zastupovala Izrael na řadě sympózií. Za svou roli v pomoci handicapovaným ji byla udělena řada ocenění. Zemřela v roce 1993 na leukemii.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V letech 1951 až 1952 byl Navon politickým tajemníkem ministra zahraničních věcí Moše Šareta a v letech 1952 až 1963 politickým tajemníkem prvního ministerského předsedy Davida Ben Guriona a rovněž tak šéfem úřadu ministerského předsedy. V letech 1963 až 1965 zastával funkci ředitele odboru kultury na ministerstvu školství a kultury. Z této funkce zahájil kampaň „Vymýcení negramotnosti,“ během které se stovky příslušnic Izraelských obranných sil podílely na výuce hebrejštiny pro dospělé a imigranty žijících na geografické a socioekonomické periferii (tj. v odlehlých částech státu a v rozvojových městech). Taktéž, ve spolupráci s ministrem Zalmanem Aranem, inicioval myšlenku založení center kultury mládeže a sportu (dnešní komunitní centra \"matnas\"). Navon byl členem strany Mapaj, která stála v čele Izraele od jeho založení. V roce 1964 však vstoupil do Ben Gurionovy nové strany Rafi, za kterou kandidoval parlamentních volbách v roce 1965 do Knesetu. Ve volbách se stal poslancem a mandát si udržel nepřetržitě až do roku 1978, kdy se stal prezidentem. Během svého prvního působení v Knesetu zastával po sedm let funkci místopředsedy Knesetu a čtyři roky byl předsedou výboru pro zahraniční věci a obranu. Byl však také členem dalších výborů, jmenovitě například výboru pro školství a kulturu či výboru pro bydlení. V roce 1968 vstoupil do Strany práce a v roce 1974 dohlížel na implementaci závěrů zprávy Agranatovy komise, týkající se poučení z jomkipurské války z roku 1973. V roce 1972 byl na 28. Světovém sionistickém kongresu zvolen předsedou výkonné rady Světové sionistické organizace. To mu umožnilo „navázat kontakty s židovskými obcemi a židovskými organizacemi po celém světě.“ Rovněž tak byl předsedou americko-izraelského kulturního fondu.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentství.", "content": "Dne 19. dubna 1978 se v Izraeli konaly prezidentské volby. Jicchak Navon, toho času poslanec, byl jediným kandidátem a byl zvolen poměrem hlasů 86 pro, 0 proti, 11 se zdrželo a 23 hlasovacích lístků nebylo vyplněno. Slavnostní přísahu složil 29. května téhož roku. V 57 letech se stal v pořadí pátým izraelským prezidentem. V tomto úřadě však měl i několik prvenství; stal se prvním sabrou v tomto úřadě, prvním sefardským prezidentem a prvním prezidentem, který se odchýlil od ceremoniální role úřadu, dané mu zákonem. Rovněž tak se stal prvním izraelským prezidentem, který se s malými dětmi přestěhoval do prezidentské rezidence Bejt ha-Nasi v Jeruzalémě. Jeho manželka Ofira se velmi angažovala v podpoře dobrých životních podmínek pro izraelské děti a pro handicapované. Období, kdy Navon zastával prezidentský úřad, bylo charakteristické velkou politickou, sociální a etnickou polarizací, která ještě více rozšiřovala izraelské konfliktní linie. Navon se snažil jednotlivé proti sobě stojící skupiny obyvatelstva sbližovat. Snažil se „vytáhnout lidi z periferie do hlavního proudu izraelského života, navštěvoval zanedbané osady a znevýhodněné městské čtvrti a podporoval sebedůvěru těchto komunit.“ Rovněž tak během tohoto období došlo ke kontroverznímu stažení izraelských civilistů a vojáků ze Sinaje a zrušení tamních izraelských osad. Potenciálně výbušnou situaci v předvečer stažení se podařilo zvládnout i díky Navonově vřelosti, diplomacii a prestiži úřadu. Toto stažení však Izraeli přineslo mírovou smlouvu s Egyptem, která byla slavnostně podepsána 26. března 1979 ve Spojených státech ve Washingtonu D.C. Na pozvání egyptského prezidenta Anwara Sadata pak Navon jako historicky první izraelský prezident podnikl státní návštěvu arabského státu. Během své návštěvy vystoupil před egyptským parlamentem s projevem v arabštině, čímž „na své hostitele zapůsobil a prolomil tak ledy a zbořil stereotyp Izraelců a Židů, coby ‚cizího elementu‘ v regionu.“ Jako prezident podnikal méně zahraničních cest a spíše cestoval po Izraeli a věnoval se řešením vnitrostátních problémů. Na pozvání amerického prezidenta Ronalda Reagana však podnikl státní návštěvu Spojených států, kde se setkal se členy Kongresu. Navštívil však také několik židovských škol a vedl dialog s americkými židovskými představiteli. Jak již bylo zmíněno, úřad izraelského prezidenta je především ceremoniální funkce. Navon však tuto praxi narušil a započal období „političtějšího prezidentství.“ Vyjadřoval se ke kontroverzním politickým tématům, nepřímo kritizoval vládu a požadoval zřízení nezávislé vyšetřovací komise k prošetření izraelského podílu na masakru v Sabře a Šatíle, který provedli libanonští falangisté během první libanonské války v roce 1982. Za tímto účelem byla následně zřízena tzv. Kahanova komise, pojmenovaná po předsedovi Nejvyššího soudu Jicchaku Kahanovi. Coby prezident otevřel prezidentskou rezidenci „spisovatelům a umělcům napříč kulturním spektrem.“", "section_level": 2}, {"title": "Opět poslancem a nově členem vlády.", "content": "V roce 1983 Navon odmítl možnost ucházet se o druhé funkční období v úřadu prezidenta. Namísto toho se vrátil do politiky, čímž se stal prvním a dosud jediným bývalým izraelským prezidentem, který tak učinil. Ve Straně práce stál proti dvěma rivalům, Jicchaku Rabinovi a Šimonu Peresovi. Rabin však z vedení strany odstoupil kvůli finančním skandálům, a přestože byl Navon populárnější než Peres, „s ohledem na klid ve vlastní straně, ustoupil ze svých nároků“ na předsednický post. Podporu veřejnosti, zejména pak mezi izraelskými Araby a voliči Mizrachi, si Navon získal svou plynulou arabštinou. Ve volbách v roce 1984 se stal znovu poslancem za Stranu práce a v letech 1984 až 1990 zastával funkci ministra školství a kultury ve vládě národní jednoty Šimona Perese a Jicchaka Šamira, kde byl zároveň místopředsedou vlády. Jako ministr školství kladl velký důraz na „vědecko-technické vzdělání, hodnoty demokracie a soužití mezi etnickými komunitami a náboženstvími,“ ale také podporoval vzdělání arabského a drúzského obyvatelstva. Za jeho působení na ministerstvu došlo ke 30% rozšíření výuky arabštiny. Jednou z jeho politik byl tzv. „kulturní balíček,“ který každému školákovi zajišťoval vzdělání v oblasti kultury a umění. Mezi jeho významné počiny patří zavedení cest do Polska pro studenty středních škol, v rámci výuky o holocaustu. V roce 1985 byl jediným členem vlády, který při jednání o tzv. džibrílské dohodě hlasoval proti propuštění 1150 teroristů výměnou za tři izraelské válečné zajatce. Poslancem zůstal až do roku 1992, kdy opustil politiku. Téhož roku se ještě podílel na organizaci 500. výročí vyhnání Židů ze Španělska a za Izrael podepsal první kulturní dohodu se Španělskem.", "section_level": 2}, {"title": "Po odchodu z politiky.", "content": "Po odchodu z politiky působil jako předseda řady organizací, „které odrážely jeho osobnost a zájmy.“ Šlo například o Národní úřad pro ladino kulturu, společnost (jejím cílem je uchování biblické krajiny a rekonstrukce flóry zmíněné v Tanachu a Talmudu), jeruzalémskou Rubinovu hudební a taneční akademii a rovněž se stal čestným předsedou Abrahamova fondu (hebrejsky: \"Keren Avraham\"), jehož cílem je podpora soužití a porozumění mezi izraelskými Židy a Araby. Nadále se vyjadřoval k veřejnému dění a účastnil se státních oslav. V roce 2009 se zúčastnil oficiální ceremonie k příležitosti 30. výročí uzavření egyptsko-izraelské mírové smlouvy, která byla uzavřena v době jeho působení v úřadu prezidenta. V předvečer 60. výročí vzniku Izraele varoval před hrozbou Íránu a vyzval k uzavření míru se Sýrií, který by podle něj oslabil vliv Íránu v regionu. Vyjádřil se také k organizaci Hamás, ovládající Pásmo Gazy: „Co se Hamásu týče, to není otázka území, kompromisu, stáhnout se či nikoliv. Neuznává právo [Izraele] na existenci.“ K politické situaci v Izraeli se v dubnu 2009 vyjádřil pro deník Ha'arec následovně: V roce 2013 vyzval v souvislosti s občanskou válkou v Sýrii ke zřízení polní nemocnice na Golanských výšinách, kde by mohli být ošetřeni Syřané, kteří požádají o zdravotní pomoc. Zemřel 6. listopadu 2015 ve věku 94 let. Některé zdroje uvádějí jako datum úmrtí 7. listopad.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Ve svých dílech se snažil o zachování dědictví španělského židovstva. Byl například autorem dvou muzikálů založených na sefardském folklóru. Jsou jimi \"Romancero Sefardi\" z roku 1968, který byl koncertem duchovní a světské hudby, a \"Bustan Sefardi\" (doslova „Španělská zahrada“) z roku 1970, který vypráví o příběhu sefardské rodiny v Jeruzalémě. Druhý zmíněný muzikál byl v roce 1979 oceněn cenou a oba muzikály se úspěšně představily v izraelském národním divadle ha-Bima v Tel Avivu. Kromě muzikálů byl autorem řady povídek týkajících se duchu Jeruzaléma. Patří mezi ně například povídka „Šest dní a sedm bran“ (hebrejsky: \"Šešet ha‑jamim šiv'at še'arim\") jež byla distribuována izraelským vojákům. Navonova tvorba se ale dotkla i televizní produkce; byl autorem televizního pořadu popularizujícího život sefardské komunity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jicchak Navon (: , 9. dubna 1921, Jeruzalém – 6. listopadu 2015) byl izraelský politik, diplomat, prozaik, dramatik a pedagog. V letech 1978 až 1983 zastával funkci izraelského prezidenta. Byl prvním sabrou (Židem narozeným na území země izraelské či Izraele), který se stal izraelským prezidentem a zároveň byl prvním sefardským prezidentem Izraele. Než se stal prezidentem, zastával různé funkce v izraelské státní správě, a to především na ministerstvu školství a kultury, kde se zasadil o rozvoj v mnoha oblastech, který je patrný dodnes (například komunitní centra \"matnas\"). Byl osobním tajemníkem prvního ministerského předsedy Davida Ben Guriona a ve dvou různých obdobích byl po více než 20 let poslancem Knesetu za strany Rafi a Stranu práce. Celkem šest let byl ministrem školství a kultury v izraelské vládě. Mimo politiku byl aktivní v mnoha oblastech umělecké tvorby; je autorem dvou muzikálů, několika povídek a televizního seriálu. Ve veškeré své umělecké tvorbě se zaměřoval na sefardskou komunitu. Podle telefonického průzkumu veřejného mínění z prosince 2007 jej považovalo nejvíce Izraelců za nejlepšího izraelského prezidenta v historii státu.", "tgt_summary": "Yitzhak Rachamim Navon (; 9 April 1921 – 6 November 2015) was an Israeli politician, diplomat, and author. He served as the fifth President of Israel between 1978 and 1983 as a member of the centre-left Alignment party. He was the first Israeli president born in Jerusalem and the first Mizrahi Jew to serve in that office.", "id": 2035616} {"src_title": "Skokan ostronosý", "tgt_title": "Moor frog", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Skokani ostronosí mohou dorůst 6 až 8 cm. Od skokana hnědého se liší zejména špičatě zakončeným čenichem, větším a tvrdým pářicím mozolem a odlišným hlasem. Samci se v období rozmnožování ozývají kvokavými, žbluňkavými zvuky. Jsou v té době více či méně modře zbarveni. Mimo dobu rozmnožování mívá skokan ostronosý uprostřed hřbetu světlejší pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a prostředí.", "content": "Je rozšířen ve většině střední, východní a severní Evropy. Areál se táhne dále na východ až na Sibiř (po řeku Lenu). Skokan ostronosý je náročnější na prostředí než skokan hnědý. Obývá zvláště rašeliniště a vlhké louky. Je to nížinný druh, v nadmořské výšce nad 600 m se nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecně.", "content": "Skokan ostronosý se vyskytuje na vlhkých lukách, rašelinných mokřadích mezi rybníky, kolem lesních bažin. Můžeme ho nalézt také v zaplavovaných lesích, podél řek, na okrajích mokřadů, v rašeliništích, atd. Upřednostňuje vlhké lesní stanoviště. Najít (vidět) ho můžete hlavně ráno.", "section_level": 2}, {"title": "V České republice.", "content": "Spatříme ho spíše v jižní části Čech. Jeho výskyt není znám v nadmořské výšce překračující 600 m. Nejhojnější je na Třeboňsku, v oblasti J Moravy, v povodí řek Dyje a Moravy. Právě v povodí těchto řek ho můžeme i dnes vzácně pozorovat v původním prostředí tj. v indunačních, tj. zaplavovaných místech, v lužních lesích a v říčních ramenech (slepých).", "section_level": 2}, {"title": "Ve světě.", "content": "Ve světě je znám od SV Francie až po řeku Lenu, u Bajkalského jezera a ve Švédsku až za polárním kruhem. V Evropě ho nalezneme nejjižněji v Rumunsku a v Asii v severním Kazachstánu", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Během přijímaní potravy mrká, protože při polykání dochází k zatahování očí, což mu pomáhá posunovat potravu do žaludku. Nemá ani žádné zuby, a proto přijímá potravu celou. Hlavní potravou skokana ostronosého je hmyz. Převážně svinky, pavouci, červi a plži. Tato žába není vybíravá a loví vše, na co přijde.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Rozšíření této žáby u nás je menší, než bychom předpokládali. Data, která by porovnala žabí populaci, chybí. V Polabí se skokan nevyskytuje kvůli intenzivnímu zemědělství. Ohrožen je ze stejných příčin jako skokan hnědý, patří mezi ne například přecházení komunikací. Skokan ostronosý je méně přizpůsobivý a má přísnější nároky na prostředí. Právě kvůli tomuto je zranitelnější. Je citlivější na kvalitu vody než skokan hnědý či štíhlý. S obtížemi osazuje náhradní vodní plochy. Je také ohrožován rybářským využíváním vodních umělých ploch, díky svému rozmnožování, ke kterému používá nádrže trvalého rázu — škodí mu opakované napouštění a vypouštění umělých vodních ploch. Velice důležité pro všechny skokany je pobřežní a příbřežní část nádrže, velmi nevhodné je proto likvidovat tyto části vyhrnováním bahna z nádrže při odbahňování. Protože je obtížné rozpoznat skokana ostronosého od skokana hnědého, byl skokan ostronosý využíván stejně jako skokan hnědý, tedy jako laboratorní zvíře. Sušená vajíčka tohoto druhu se v Rusku používaly k léčitelství. Ochrana v ČR: Kriticky ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Základem ochrany skokana ostronosého je evidence míst rozmnožování. Důležité je také zachování přírodních vodních ploch a mokřadních biotopů.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Skokany loví čápi a užovky obojkové, ale ty jejich stavy nijak neohrožují. Ovšem žabí stehýnka-oblíbená pochoutka v řadě zemí-smažená či dušená na víně je ohrožuje. Těmto skokanům se dokonce říká „stolní žáby“. Pojídá se maso ze zadních končetin a na jednu porci je potřeba asi deset kusů. Takže asi pět žab k naplnění jednoho talíře. Pro tuto lahůdku se loví i skokani hnědí. A protože hodně lidí miluje tuto pochoutku, padnou denně tisíce chudáků za oběť lidské mlsnotě.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Velký skokan s dlouhýma zadníma nohama dosahujícíma až ke špičce čenichu. U nás byl objeven až roku 1903. Podle svého výskytu byl dříve znám pod názvem skokan rašelinný. Skokan ostronosý dosahuje délky až 8 cm, většinou ale 5–7 cm. Je o něco menší než skokan hnědý, který na rozdíl od skokana ostronosého nemá špičatě zakončený čenich nebo velký a tvrdý patní hrbol. Mají také zcela odlišné hlasy. Zadní nohy tohoto našeho skokana jsou krátké, takže jeho skoky jsou neobratné a krátké. Ale jeho nártní hrbolek — vnitřní strana zadního chodidla — je velký, což umožňuje rychlé zahrabání se do měkké mokré půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Zabarvení.", "content": "Sameček se v době rozmnožování zabarví po celém těle do modra. Podle tohoto znaku jej můžeme dobře rozpoznat bez podrobnějšího studování. Mimo dobu páření má někdy uprostřed hřbetu světlejší pruh. Po stranách hlavy je velká tmavá spánková skvrna. Bubínek mají dobře znatelný. V očích je dobře zřetelná vodorovná zornice. Boky jsou povětšinou skvrnité (mramorové až po žlutavou tříselní kost). Břicho je světlé. V době páření samci vydávají zvuk pomocí vnitřních zvukových rezonátorů. Jejich zvuk připomíná bublání dešťových kapek na vodu nebo jako štěkání psíků. Když skřehotá větší počet skokanů najednou, slyšíme nezaměnitelný sbor, daleko slyšitelný — přestože jednotlivci jsou velice tiší. Pulci jsou hnědočerní se zlatitými skvrnkami. Všichni hnědí skokani přizpůsobují svoje zbarvení barvě prostředí, v němž žijí. Jejich hlas je většinou tichý, tlumený, protože mají vnitřní ozvučné bubínky.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování a způsob života.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Zdržuje se, s výjimkou doby páření, na souši. Zde vyhledává potravu. V nebezpečí skáče do struh nebo rašelinných jezírek a snaží se potopit. Zimu přečkává od října do března. K vodě přichází jen v době rozmnožování. Zbytek roku žije na souši, kde pod klestím či v norách hlodavců přečká zimu. Stane se, že přezimuje i na dně vody. Časně zjara, když je ještě mráz, shromažďují se ve vodě nejprve samci. Jsou buď v malých vodních nádržích, nebo se ve velkých rybnících sdružují v uzavřených skupinkách.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "K rozmnožování dochází v době, kdy zmizí na hladině led. Vyhledají si jim nejlépe vyhovující rybníček a slézají se sem z celé krajiny. Samečkové jdou do vody před samičkami. Ke kladení vajíček dochází ve střední Evropě na přelomu března a dubna. Shluky těchto skokanů obsahují až na 2000 vajíček. Snůšky zůstávají na dně vod - nestoupají po nabobtnání k hladině jako snůšky skokana hnědého. Pulci metamorfují během června a července. Dospělosti dosahují ale až ve třetím roce života. Délka jejich života se pohybuje v rozmezí 8 a 12 let. Samečkové v době páření vypadají nápadně nadutě, a to díky tekutině nahromaděné pod kůží. Mohou být i intenzivně modří. V této době je slyšet i jejich nenápadný hlas. Po období námluv, které trvá asi 2-3 týdny, opouštějí skokani vodu a vracejí se na souš. Nalezneme je v lesích a na vlhkých lukách. Skokan ostronosý má specifické nároky na vlhkost i v době suchozemského života, takže patří k jednomu z nejohroženějších druhů obojživelníků nejen v České republice, ale také v Evropě. Zasluhuje proto přísnou ochranu. Rozmnožuje se v menších mělkých vodních nádržích s hloubkou nepřesahující 70 cm, někdy v periodických tůních.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skokan ostronosý (\"Rana arvalis\"), starším pojmenováním taky skokan rašelinný, je druh žáby z čeledi skokanovití. Říká se mu také žába na modro. V Česku je chráněný zákonem jako kriticky ohrožený druh.", "tgt_summary": "The moor frog (\"Rana arvalis\") is a slim, reddish-brown, semiaquatic amphibian native to Europe and Asia. It is a member of the family Ranidae, or true frogs.", "id": 2468942} {"src_title": "Kalous pustovka", "tgt_title": "Short-eared owl", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Pustovka je jedna z nejrozšířenějších sov světa, vyskytuje se na všech kontinentech kromě Austrálie a Antarktidy. Převážně tažný pták, rozšířený po celé Evropě, většině Asie, v Severní Americe, v jižní části Jižní Ameriky a v západních středomořských oblastech Afriky. Výskyt je nepravidelný a často až invazní. V Evropě hnízdí přes 58 000 párů; počty patrně mírně klesají. V České republice běžně protahuje nebo zimuje, ale hnízdí sporadicky a značně nepravidelně, hlavně v rovinách a pahorkatinách. Málokdy zahnízdí v jedné oblasti více let po sobě a každoroční hnízdiště nejsou známa. V letech 2001–2003 v ČR hnízdilo do pěti párů.
Na Slovensku je situace podobná, zahnízďuje 15–30 párů ročně. Kalous pustovka je středně velká sova (velká jako holub hřivnáč, nepatrně větší než kalous ušatý). Zbarvení je světle hnědé (hnědožluté, světle zářící). Závoj je oválný, bílý, s černou maskou kolem očí, duhovka je sírově žlutá a ušní pera (2–4 kusy) jsou krátká, obvykle přilehlá. Křídla jsou úzká, dlouhá, naspodu světlá. Mírně větší samice se od samce zbarvením neliší, také mladí ptáci jsou vybarveni stejně. Prachový šat mláďat je smetanový, později se zakulacenou černou maskou a bílým „knírem“.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Od kalouse ušatého, který je tmavší a má oční duhovku oranžovou, je rozeznatelný i podle krátkých, někdy až neznatelných „oušek“. (V angličtině se kalous ušatý jmenuje „Long-eared Owl“ čili „dlouhouchá sova“, zatímco kalous pustovka „Short-eared Owl“ čili „krátkouchá sova“). Let je kymácivý a trhavý. Pustovka je často aktivní i ve dne, zejména v období toku a hnízdění, kdy krouží na obloze. Hlas: Na hnízdišti štěkavé volání „kev kev“, za toku v letu rychlé opakované bublavé „bu bu bu bu bu“ doprovázené tleskáním křídel. Téměř nikdy nesedá na stromech nebo na keřích, nýbrž na zemi. V mimohnízdní době, během podzimu a někdy i v zimě, nocuje v počtu desítek ptáků na zemi v hustém travním porostu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyhledává otevřenou krajinu (tundra, step, nezarostlá říční údolí) s mokřady a vlhkými loukami. Pustovka bývá aktivní i ve dne, zejména v období toku a hnízdění, kdy samec často krouží na obloze okolo hnízda. Živí se především drobnými hlodavci, nejčastějši hraboši polními, loví také rejsky a drobné ptáky. Při lovu přeletuje tichým kolébavým letem nízko nad poli. Pokud je mírná zima a dostatek potravy, zahnízdí jednotlivé páry nebo i celé skupiny pustovek v místech zimovišť. Hnízdění přitom probíhá podobně jako na tundrách. Hnízda jsou na zemi v travním porostu (zejména v blízkosti podmáčených míst), v ČR to však bývají i pole, především jeteliny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Za toku předvádí samec nápaditý svatební tanec: klesavě krouží nad hnízdem a vydává opakované rychlé a bublavé „bu bu bu bu bub“ doplňované tleskáním křídly. Hnízdí v otevřené krajině, nejčastěji v mokřadech či na mokrých loukách, někdy i na polích. (Hnízdění v ČR je velmi vzácné, odbývá se zpravidla v dubnu až květnu, jednou ročně. Jsou známa i sporadická zahnízdění v prosinci – při hojnosti hlodavců). Jako málokterá sova si pustovka staví hnízdo i z přinášeného materiálu – staví je na zemi jako poměrně jednoduchou hromádku ze stonků rostlin; často bývá ukryté v porostech ostřice. Při hnízdění běžně vznikají kolonie několika párů. Samice snáší 3–9 (obvykle 5–8) bílých téměř kulatých vajec, na kterých sedí 26–27 dní. Mláďata krmí oba rodiče. (Mezi mláďaty je někdy výrazný rozdíl v čase klubání a může dojít ke kanibalismu – vyvinutější mláďata sežerou ta výrazně menší.) Po čtrnácti dnech se mláďata rozlézají do okolí hnízda a při přiblížení člověka se ozývají varovným hlasem a výhružným klapáním zobáku. Asi za měsíc jsou vzletná a během září se vydávají na cestu do zimovišť.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Druh byl v ČR řazen mezi kriticky ohrožené, ale protože silně fluktuuje, bylo zařazení přehodnoceno a spadal v Červeném seznamu ČR (2003) do kategorie VU – zranitelný druh. Ze stejného důvodu byl v Červeném seznamu ČR (2017) přeřazen do kategorie NA – druhy nevhodné pro hodnocení.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Je popsáno 11 poddruhů, české jméno má:", "section_level": 1}, {"title": "České pojmenování.", "content": "České historické názvy kalouse pustovky jsou pustovka, později pustovka obecná, kalous mokřadní. Zatímco etymologie platného rodového jména není jednoznačná, druhové jméno „pustovka“ vzniklo podle toho, kde se sova vyskytovala, tedy na „pustých“ místech (mokrých loukách, močálech); na Slovensku se tak kdysi říkalo poštolce. Název pro sovu kalous se vyskytuje pouze v češtině; nářečně kalósek, západomoravsky kalousek a ve staročeštině kalús znamenalo sýček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalous pustovka (\"Asio flammeus\") je sova z čeledi puštíkovítých. Hojný středně velký druh sovy, v Evropě hnízdí přes 58 000 párů. Je aktivní především během noci, ale zejména na jaře a začátkem léta může lovit i za denního světla. Tato aktivita pravděpodobně souvisí s vrcholem aktivity hrabošů.", "tgt_summary": "The short-eared owl (\"Asio flammeus\") is a species of typical owl (family Strigidae). Owls belonging to genus \"Asio\" are known as the eared owls, as they have tufts of feathers resembling mammalian ears. These \"ear\" tufts may or may not be visible. \"Asio flammeus\" will display its tufts when in a defensive pose, although its very short tufts are usually not visible. The short-eared owl is found in open country and grasslands. The genus name \"Asio\" is a type of eared owl, and \"flammeus\" means \"flame-coloured\".", "id": 1618323} {"src_title": "Zuzana Hejnová", "tgt_title": "Zuzana Hejnová", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se 19. prosince 1986 v Liberci. Její rodiče Pavel Hejn a Alena Hejnová ji už odmala vedli ke sportu. Vzorem jí byla i starší sestra Michaela, česká reprezentantka ve víceboji a účastnice LOH 2004 v Athénách. Již od 2. třídy základní školy navštěvovala atletický kroužek a od 5. ročníku pak atletickou třídu na sportovní škole. Odmala také hrála na klavír, ale atletika nakonec dostala přednost. V 8. třídě začala trénovat v Jablonci pod atletickou trenérkou Danou Jandovou, která ji vedla v dalších letech k prvním juniorským úspěchům. Po ukončení základní školy začala studovat libereckou Střední pedagogickou školu. Ve třetím ročníku začala trénovat v Praze (v USK Praha) pod trenérkou Martinou Blažkovou. Středoškolská studia úspěšně zakončila v roce 2006 a od té doby se profesionálně věnuje atletice. Je členkou atletického oddílu Dukla Praha, kde ji do konce sezony 2016 vedl trenér Dalibor Kupka, a sportovním vzorem jí je americká sprinterka Allyson Felixová.. Novým trenérem se stal bývalý německý překážkář Falk Balzer. Žije v Praze s přítelem Honzou a mezi její záliby patří hra na klavír, cestování či golf. Jako talisman si s sebou na závody vozí plyšového medvěda jménem Česťa.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské úspěchy, první národní rekordy.", "content": "Již v roce 2003 se v kanadském Sherbrooku stala na trati 400 m překážek mistryní světa do 17 let. V témže roce byla v anketě Atlet roku vyhlášena jako objev roku. O rok později pak v italském Grossetu obsadila 2. místo na mistrovství světa juniorů. V roce 2005 získala na mistrovství Evropy juniorů v Kaunasu zlatou medaili. Její čas 55,89 s byl zároveň novým českým rekordem, výkon Anny Filičkové z roku 1983 (56,18 s) zlepšila o 29 setin. Dosaženým časem splnila i mírnější limit pro mistrovství světa dospělých v Helsinkách. V 18 letech ji tedy čekala první velká akce. Na MS 2005 se neztratila. Časem 56,86 s skončila ve svém rozběhu čtvrtá a postoupila do semifinále. Tam skončila v čase 57,29 s sedmá. Těsně po MS ji o český rekord připravila Alena Rücklová. Hejnová si rekord vzala zpět o rok později, kdy v Praze na závodech první ligy Evropského poháru v atletice zaběhla čas 55,83 s. Na ME 2006 se opět probojovala do semifinále, kde ve svém běhu skončila časem 56,39 s pátá. Běžela i štafetu 4×400 m, do finále však ani tady nepostoupila. V roce 2007 na mistrovství světa v japonské Ósace ukázala dobrou formu už v rozběhu, kdy si s vypuštěným závěrem pohlídala čtvrté postupové místo v čase 55,87 s, jen čtyři setiny za jejím osobním a národním rekordem. V semifinále pak zlepšila zmíněný osobní i národní rekord o celých 79 setin na 55,04 s, stačilo to však pouze na 6. místo v jejím běhu a 13. místo celkově.", "section_level": 2}, {"title": "2008: Sedmá na olympiádě v Pekingu.", "content": "Na mítinku Zlatá tretra v Ostravě dne 12. června 2008 znovu zlepšila český rekord na 400 m překážek na 54,96 s, poprvé se dostala pod hranici 55 sekund. Na letních olympijských hrách v Pekingu si v rozběhu pohlídala třetí postupovou pozici v čase 55,91 s. Ve svém semifinále skončila časem 55,17 s čtvrtá, což znamenalo postup (z každého ze dvou běhů postupovaly čtyři nejlepší závodnice) a první finále mezi dospělými na velké akci. Ve finále konaném 20. srpna 2008 si pak doběhla pro 7. místo, časem 54,97 s zaostala pouze jednu setinu za svým vlastním českým rekordem.", "section_level": 2}, {"title": "2009–2011: Vylepšování českého rekordu, čekání na medaili.", "content": "Dne 7. července 2009 na mítinku v Lausanne zaběhla trať v čase 54,94 s a opět zlepšila národní rekord. Na MS 2009 v Berlíně skončila v semifinále na celkovém jedenáctém místě a do osmičlenného finále nepostoupila. Dne 10. června 2010 posunula hodnotu českého rekordu na Diamantové lize v Římě o 77 setin na 54,13 s. Na ME 2010 v Barceloně se probojovala do finále, kde obsadila 4. místo časem 54,30 s. Na halovém mistrovství Evropy 2011 v Paříži startovala netradičně ve víceboji. Mistrovský pětiboj dokončila v osobním rekordu 4453 bodů na solidním 7. místě. Dne 18. června 2011 v rámci Mistrovství Evropy družstev ve Stockholmu vytvořila časem 53,87 s nový český rekord (poprvé v historii pod 54 s). Dne 8. července 2011 na mítinku Diamantové ligy v Paříži český rekord znovu vylepšila o více než půl sekundy. Nový rekordní čas 53,29 s byl zároveň do té doby nejlepším světovým časem roku 2011. O nejlepší čas roku ji ještě před mistrovstvím světa připravila Jamajčanka Kaliese Spencerová, která na dalším mítinku Diamantové ligy v Londýně zaběhla výborný čas 52,79 s. Jako druhá žena světových tabulek však Hejnová cestovala do Jižní Koreje v roli kandidátky na jednu z medailí. Do mistrovství světa vstoupila hladkým vítězstvím v rozběhu, s vypuštěným závěrem doběhla v čase 55,12 s. V semifinále doběhla druhá za Američankou Demusovou v čase 54,76 s. Finále se jí však nevydařilo podle představ, v závěru jí došly síly a doběhla v čase 54,23 s až sedmá. Pro zlatou medaili si doběhla v třetím nejlepším čase historie 52,47 s Američanka Lashinda Demusová. O den později se konaly rozběhy štafet na 4×400 m, Češky doběhly ve svém běhu třetí v čase 3:26,01, což nakonec stačilo na poslední postupové místo mezi finálovou osmičku. Ve finále pak štafeta v sestavě Denisa Rosolová, Zuzana Bergrová, Jitka Bartoničková a Zuzana Hejnová doběhla v čase 3:26,57 sedmá. Zlato vybojovaly s časem 3:18,09 Američanky.", "section_level": 2}, {"title": "2012: Olympijský bronz.", "content": "Halové mistrovství světa 2012 v tureckém Istanbulu vynechala, soustředila přípravu na letní vrcholy, kterými byly otevřené mistrovství Evropy 2012 v Helsinkách a především Olympijské hry 2012 v Londýně. Na mistrovství Evropy byla považována za jednu z kandidátek na medaili, ve finále však doběhla s časem 54,49 s až čtvrtá a individuální medaile pod otevřeným nebem jí opět unikla. Reprezentační kolegyně Denisa Rosolová přitom skončila s časem 54,24 s před ní a získala stříbro. Hejnová neúspěch oplakala. Později však prohlásila, že tento neúspěch ji přiměl k důležitým změnám v přípravě, které ji nakonec dovedly k olympijské medaili. Z Helsinek si odvezla alespoň bronz ze štafety 4×400 m. Ve finále českou štafetu rozbíhala, další úseky běžely Zuzana Bergrová, Jitka Bartoničková a Denisa Rosolová. Na olympijských hrách v Londýně se uvedla výhrou v rozběhu druhým nejlepším časem kvalifikace 53,96 s, poprvé v sezóně se dostala pod hranici 54 sekund. V semifinále doběhla ve svém běhu druhá za Ruskou Anťuchovou, znovu si vylepšila svůj nejlepší čas roku na 53,62 s. Ve finále, které se běželo 8. srpna 2012, si doběhla pro bronzovou medaili ve výborném čase 53,38 s, kterým zaostala pouze devět setin sekundy za svým vlastním českým rekordem. Rychlejší byly pouze zlatá Ruska Natalja Anťuchová s časem 52,70 s (osmý nejrychlejší čas historie) a stříbrná Američanka Lashinda Demusová (úřadující mistryně světa z Tegu) s časem 52,77 s. První velkou individuální medaili pod otevřeným nebem oslavila skokem do náruče svého přítele, který po skončení závodu sešel z hlediště dolů k dráze. Se štafetou 4×400 m rovněž postoupila do finále. Tam Češky doběhly poslední, po diskvalifikaci Nigérie však nakonec obsadily celkovou 7. příčku. Medaile si odvezly favorizované štafety USA, Ruska a Jamajky. V celkové klasifikaci Diamantové ligy skončila v hodnocení disciplíny 400 m překážek třetí, pořadí suverénně ovládla Jamajčanka Kaliese Spencerová, která ovšem na olympiádě brala až čtvrté místo za Hejnovou. Po skončení sezóny oznámila odchod ze skupiny Rychlý holky a od trenérky Martiny Blažkové. Jejím novým trenérem se stal Dalibor Kupka, který trénuje například i mistra Evropy a českého rekordmana na 400 m Pavla Masláka. Tato spolupráce byla ukončena po konci sezony 2016. Novým trenérem se stal Falk Balzer. V anketě Sportovec roku skončila v konkurenci zlatých olympijských medailistů a dalších sportovců jedenáctá.", "section_level": 2}, {"title": "2013: Mistryně světa.", "content": "Na halovém ME ve švédském Göteborgu běžela hladkou čtvrtku. Bez problémů postoupila do šestičlenného finále, ve kterém doběhla v čase 52,12 s čtvrtá, osm setin od medaile. Po závodě si stěžovala na nevýhodnou vnitřní dráhu. Ve štafetě 4×400 m vybojovaly Češky bronz. Štafetu tentokrát rozbíhala Denisa Rosolová, po ní následovaly Jitka Bartoničková, Lenka Masná a Zuzana Hejnová jako finišmanka. Při závodě Diamantové ligy 6. července 2013 v Paříži zvítězila v novém národním rekordu na 400 metrů s překážkami výkonem 53,23 s a upevnila své vedení v soutěži. Rekord pak na dalším závodě 26. července v Londýně zlepšila na 53,07 s. Výše uvedenými výkony se v běhu na 400 m př. kvalifikovala na MS 2013 v Moskvě. Zde přesvědčivě vyhrála rozběh (čas 55,25 s) i semifinále (čas 53,52 s) a 15. srpna 2013 ji tedy čekalo velké finále. Mezi osmičkou finalistek chyběly olympijská vítězka z Londýna Ruska Natalja Anťuchová vyřazená v semifinále či Jamajčanka Kaliese Spencerová diskvalifikovaná v rozběhu za špatný přechod překážky. Největší konkurentkou Hejnové tak byla mistryně světa z Tegu 2011 a stříbrná olympijská medailistka z Londýna Lashinda Demusová z USA. Česká reprezentantka však ve finále triumfovala ve velkém stylu, doběhla si pro zlato v čase 52,83 s a druhou v pořadí, Američanku Dalilah Muhammadovou, za sebou zanechala o více než sekundu. Demusová skončila třetí. Vítězný čas znamenal nový český rekord a pro Hejnovou první běh pod hranicí 53 sekund. Zaostala pouze 49 setin sekundy za platným světovým rekordem Rusky Julije Pečonkinové z roku 2003 (52,34 s). Čekal ji ještě start ve štafetě na 4×400 m, české kvarteto však do finále nepostoupilo. Po mistrovství světa vyhrála i oba závěrečné závody v Diamantové lize a zůstala tak na trati 400 m překážek v sezóně neporažena, když vyhrála všech 13 závodů, ke kterým nastoupila. Vyhrála zároveň i celkové hodnocení disciplíny v rámci Diamantové ligy. Její úspěšná sezóna se odrazila i v různých sportovních anketách. Byla zvolena českým Atletem roku 2013 i českým Sportovcem roku 2013. V anketě o Světovou atletku roku 2013 ji sice pořadatelé vybrali mezi nejlepší trojici, avšak cenu si nakonec odnesla trojnásobná mistryně světa Jamajčanka Shelly-Ann Fraserová-Pryceová.", "section_level": 2}, {"title": "2014: Ztracená sezóna.", "content": "Počátkem ledna si při tréninku zlomila zánártní kůstku v levé noze. Toto zranění ji vyřadilo z halové sezóny. To ale nebylo vše. Následné komplikace – bolestivý zánět v patě – ji trápily celé léto a donutily ji vynechat i ME 2014 v Curychu. Zdravotních problémů se zbavila až během podzimu zásluhou několikatýdenní léčby u vyhlášeného německého ortopeda Müllera-Wohlfahrta. V zimě již naplno trénovala, absolvovala soustředění v Jižní Africe a do nové sezóny vzhlížela s optimismem.", "section_level": 2}, {"title": "2015: Opět na vrcholu.", "content": "Na halovém mistrovství Evropy v Praze zvolila trať 800 m, ovšem skončila hned v rozběhu. Štafetě 4×400 m pak pomohla ke 4. místu. Prvním dokončeným závodem pod otevřeným nebem od návratu po zranění pro ni byla Zlatá tretra Ostrava 2015, kde zvítězila před svou krajankou Denisou Rosolovou v čase 55,13 s. Tento čas jí zároveň zajistil nominaci na MS 2015 v Pekingu. Diamantovou ligu zahájila dvěma třetími místy (Birmingham, Oslo), všechny tři červencové závody však ovládla (Paříž, Londýn, Stockholm) a do Pekingu cestovala jako držitelka druhého nejlepšího času roku (53,76 s z Paříže). Na MS 2015 v Pekingu přesvědčivě vyhrála svůj rozběh i semifinále a ve finále pak triumfovala v nejlepším čase sezóny 53,50 s. Držitelka do té doby nejlepšího času sezóny Američanka Shamier Littleová skončila s odstupem v čase 53,94 s stříbrná. Po mistrovství světa si doběhla i pro celkové vítězství v Diamantové lize, když vyhrála i závěrečný mítink v Curychu.", "section_level": 2}, {"title": "Účast na velkých akcích.", "content": "Tato sekce obsahuje přehled výsledků Zuzany Hejnové na letních olympijských hrách a na mistrovstvích světa či Evropy, a to jak pod otevřeným nebem, tak v hale.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj českého rekordu na trati 400 m překážek.", "content": "Pro srovnání: platný světový rekord na této trati drží Ruska Julija Pečonkinová časem 52,34 s dosaženým 8. srpna 2003 v Tule.", "section_level": 1}, {"title": "Výkony Zuzany Hejnové v jednotlivých sezónách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běh na 400 metrů překážek.", "content": "Symbol rovnítka (=) označuje, že stejného výkonu dosáhly dvě či více atletek.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy v Diamantové lize.", "content": "Diamantová liga je každoroční seriál atletických mítinků pořádaný od roku 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zuzana Hejnová (* 19. prosince 1986 Liberec) je česká atletka, jejíž specializací je běh na 400 m překážek a běh na 400 m. Na trati 400 m překážek je bronzovou medailistkou z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobnou mistryní světa z MS 2013 v Moskvě a MS 2015 v Pekingu. Český rekord na trati 400 m překážek překonala poprvé v roce 2005. Od té doby ubrala z rekordního času přes tři sekundy a přiblížila jej na méně než půl sekundy k platnému světovému rekordu Rusky Julije Pečonkinové. Současná hodnota rekordu činí 52,83 sekundy, což je vítězný čas z moskevského finále. Hejnová je také držitelkou historicky nejlepšího výkonu na netradiční trati 300 metrů překážek, a to časem 38,16 s., zaběhnutým rovněž v roce 2013. Je mnohonásobnou vítězkou mítinků Diamantové ligy, v letech 2013 a 2015 vyhrála i celkové hodnocení disciplíny 400 m překážek žen. V roce 2013 nastoupila na této trati celkem ke 13 závodům, ani jednou nebyla poražena. V estonském Tallinnu pak byla jako první Češka vyhlášena nejlepší atletkou Evropy pro rok 2013. Je odchovankyní klubu AC Slovan Liberec, mezi roky 2002–2004 závodila za TJ LIAZ Jablonec, v letech 2005–2012 startovala v barvách USK Praha a od roku 2013 je jejím klubem Dukla Praha. Její trenérkou je aktuálně Dana Jandová.", "tgt_summary": "Zuzana Hejnová (; born 19 December 1986) is a Czech athlete. She competes in the 100 metres, the 100 metres hurdles, the 400 metres and the 400 metres hurdles, and also the heptathlon. She is a two-time World Champion in the 400 metres hurdles, winning in 2013 and 2015. Her sister, Michaela, is also an Olympic athlete.", "id": 1917825} {"src_title": "Hmota (filosofie)", "tgt_title": "Matter (philosophy)", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "O předfilosofickém chápání pojmu svědčí původ odpovídajících slov: jak řecké \"hylé\", tak latinské \"materia\" znamenaly asi původně dříví, dřevo jako materiál pro stavbu nebo topení. Nebo je latinské \"materia\" odvozeno od slova \"matka\". České hmota se snad odvozuje od praslovanského kořene \"gomo\"- (staročeské \"homota\" je podobně jako hmotnost či \"massa\" od hroudy hněteného těsta či chleba/μᾶζα), který znamenal náplň nebo výplň (srovnej: forma na těsto), ve středověké češtině slovo znamenalo také hnis (podobně jako latinské \"materia\"). Srovnej slovo \"hníst/mást/mísit\"", "section_level": 1}, {"title": "Látka a hmota.", "content": "První řečtí filosofové uvažovali o živlech, ne o obecné hmotě. První, kdo tento filosoficky důležitý pojem zavedl, byl patrně Anaximandros a po něm atomisté (Leukippos, Démokritos): látka se skládá z nepatrných, nedělitelných (řecky \"atomos\") a pohyblivých částeček, které se nahodile spojují. Podle Aristotela se jsoucna tvoří spojením beztvaré látky a tvaru (\"eidos\", \"forma\"). Plótinos a křesťanský platónismus se na hmotu dívali s podezřením, gnóze ji pokládala za hrob či vězení ducha. Scholastika převzala Aristotelovo pojetí, s nímž se lze setkat ještě u Kanta. Descartes rozlišil dvojí substanci, totiž rozlehlou a myslící: rozlehlá nemyslí, kdežto myslící nemá rozměry. V osvícenství i v britském empirismu rostou pochybnosti o \"myslící substanci\" a o duchovním světě vůbec, takže v 18. století se ve Francii šíří mezi vzdělanými lidmi materialismus, který pak v 19. století obecně převládl. Během 20. století fyzikové silně zkomplikovali názornou a zdánlivě samozřejmou představu pevné, neprostupné a netečné \"hmoty\", kdežto biologové se ji snažili vybavit také životem (hylozoismus). V současné filosofii se pojem hmoty užívá spíše polemicky.", "section_level": 1}, {"title": "Idealistické pohledy.", "content": "Některé filozofické směry poukazují na vědecký fakt, že okolní svět a hmota je pouze naše vnímání reality. To znamená, že signály, které nám přichází do mozku a vytváří tak smyslové vjemy vidění, čichu, hmatu, prostoru, atd., nejsou objektivní, ale naše subjektivní vnímání reality vytvářené mozkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmota, také látka nebo materie (lat. \"materia\", řec. \"hylé\", angl. \"matter\") je filosofický pojem, který označuje stálou, beztvarou a spíše netečnou stránku smyslové skutečnosti. Užívá se obvykle v protikladu k jiným základním pojmům, podle toho, jakou stránku různé filosofické směry zdůrazňují: u Aristotela a ve scholastice forma, v novověkém dualismu duch, v současné filosofii vědy informace.", "tgt_summary": "Matter is the substrate from which physical existence is derived, remaining more or less constant amid changes. The word \"matter\" is derived from the Latin word \"māteria\", meaning \"wood\", or “timber”, in the sense \"material\", as distinct from \"mind\" or \"form\". The image of wood came to Latin as a calque from the Greek philosophical usage of \"hyle\" (ὕλη).", "id": 425265} {"src_title": "Hvízdák eurasijský", "tgt_title": "Eurasian wigeon", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hvízdák eurasijský je nápadný, asi 42 - 50 cm velký pták s rozpětím křídel 71 - 80 cm a hmotností mezi 400 - 1090 g. Samec ve svatebním šatě je naprosto nezaměnitelný. Má šedé boky a hřbet, černé letky a bílé zrcátka viditelné zvláště za letu, tmavý ocas, bílé břicho, růžovou hruď a kaštanově zbarvenou hlavu se světlým, dobře viditelným pruhem na čele a temeni a šedým zobákem. V prostém šatě se velmi podobá hnědočerné samici s oranžovým odstínem na bocích, hrudi a břiše.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hnízdí v severní Evropě a Asii. Na zimu podniká dlouhé výpravy směrem na jih - zimuje ve Středomoří, severní Africe, Malé a jižní Asii a v Japonsku. Globální populace tohoto druhu je stále poměrně početná - čítá 2 800 - 3 300 000 jedinců, kteří žijí na ploše velké asi 10 000 000 km. Společně s blízce příbuzným hvízdákem americkým, který výjimečně zaletuje do střední Evropy, je jediným druhem hvízdáka, který se vyskytuje na území České republiky. Každoročně na českém území přitom zimuje 10 - 50 jedinců. Novější pozorování ukazují na podstatně vyšší počty (cca 70 - 170). Je možné je pozorovat i na vodních tocích ve městské zástavbě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Hvízdák eurasijský preferuje velké vodní plochy a promáčené louky s vyšší vegetací. Mimo hnízdění je velmi společenský a často žije i v početných hejnech. Živí se především vodními i suchozemskými rostlinami. Všechny druhy hvízdáků patří mezi hlučné druhy. Samec se velmi často ozývá hvízdavým „huíu“, samice zase hlasitým „kar kar“. Hnízdí výhradně na zemi a do hnízda, které si staví v hustém porostu, ročně klade 7 - 11 nažloutlých vajec, na kterých sedí pouze samice po dobu 22 - 23 dní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvízdák eurasijský (\"Anas penelope\", původně \"Mareca penelope\") je středně velká plovací kachna z čeledi kachnovitých, jeden ze tří druhů hvízdáků.", "tgt_summary": "The Eurasian wigeon, also known as widgeon (\"Mareca penelope\") is one of three species of wigeon in the dabbling duck genus \"Mareca\". It is common and widespread within its Palearcticrange.", "id": 830342} {"src_title": "Jig'al Alon", "tgt_title": "Yigal Allon", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v zemědělské osadě Kfar Tavor v Dolní Galileji v tehdejší Osmanské říši (dnešní Izrael). Jeho otec, který se podílel na založení osady, patřil mezi jedny z prvních sionistických průkopníků, kteří dorazili z carského Ruska v rámci první aliji v roce 1882. Studoval na Střední zemědělské škole Kadoorie, kterou absolvoval v roce 1937. V témže roce s mládežnickou skupinou založil kibuc Ginosar na severozápadním břehu Galilejského jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Alon velel polní jednotce Hagany a posléze mobilní patrole v severní části mandátní Palestiny během arabského povstání v letech 1936 až 1939. V tomto období se zúčastnil řady operací Zvláštních nočních čet pod vedením Orde Wingata a H. E. N. Bredina. V roce 1941 se stal jedním ze zakládajících členů elitních úderných jednotek Palmach. V témže roce se zúčastnil britské invaze do Libanonu a Sýrie. V roce 1943 se stal zástupcem velitele Palmach a na tomto postu sloužil až do roku 1945, kdy se stal jejich velitelem. Z pozice velitele schválil v prosinci 1947 úder proti arabské vesnici al Khisas při libanonské hranici, při němž byly vyhozeny do povětří domy a zahynuly desítky civilistů. Po vzniku Izraele v květnu 1948 mu jeho počáteční neochota začleni Palmach do nově vzniklé izraelské armády vysloužila nevraživost ministerského předsedy Davida Ben Guriona. Když 11. června 1948 vyvrcholil konflikt mezi Ben Gurionem a Irgunem v otázce rozdělení zbraní, velel Alon jednotkám, které na Ben Gurionův rozkaz potopili loď Altalena, která vezla Irgunu zbraně z Evropy. Během izraelské války za nezávislost Alon velel několika hlavních operací na všech třech frontách, včetně operace Jiftach v Galileji, operace Danny v centrálním Izraeli či operacím Jo'av a Chorev v Negevské poušti. V rámci poslední zmíněné pronásledoval egyptské jednotky na Sinajský poloostrov, kde se mu podařilo zajmout řadu egyptských vojáků, včetně budoucího egyptského prezidenta Gamála Násira. Během války byl povýšen na generálmajora a působil ve funkci velitele Jeruzalémského sektoru. Jakožto operační velitel Jižního velitelství byl zodpovědný za bezpečnost podél hranic s Egyptem a podél části hranic s Jordánskem. 4. června 1949 nařídil, že bude podél hranic vytyčena osmikilometrová vojenská zóna. Kdokoli by se v ní neoprávněně nacházel bude bez výslechu zastřelen. V době své zahraniční cesty byl 25. října 1949 nahrazen na pozici velitele Jižního velitelství Moše Dajanem. Většina důstojníku štábu tohoto velitelství na protest rezignovala. V roce 1950 odešel z armády.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po odchodu z armády vstoupil do politiky a stal se jedním z prominentních vůdců strany Achdut ha-avoda, za níž byl ve volbách v roce 1955 zvolen poslancem Knesetu, kterým byl následně až do své smrti v roce 1980. Během svého působení v parlamentu byl členem ekonomického výboru, výboru pro ústavu, právo a spravedlnost, výboru pro sport a zahraničního a branně-bezpečnostního výboru. V letech 1961 až 1967 zastával ve vládě post ministra práce. Ze své funkce pracoval na zlepšení státních úřadů práce, rozšiřování silniční sítě a bojoval za prosazení zákonů upravujících pracovní právo. V roce 1967 též působil ve skupině plánující šestidenní válku. V letech 1967 až 1969 působil byl místopředsedou vlády a ministrem pro absorpci přistěhovalců. Po smrti premiéra Leviho Eškola v únoru 1969 se stal dočasně prozatímním premiérem. Premiérský úřad zastával od 26. února 1969 do 17. března 1969, kdy se stala ministerskou předsedkyní Golda Meirová. V její vládě opět zastával post místopředsedy vlády a nově ministra školství a kultury, a to až do roku 1974. Během událostí tzv. černého září roku 1970 navrhoval podpořit jordánského krále Husajna v jeho konfliktu s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). V roce 1974 byl členem delegace, která vyjednávala dohodu o oddělení/odpoutání vojsk (). V témže roce byl jmenován ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do roku 1977. Krátce před svou smrtí byl v roce 1980 kandidátem ve volbě na post předsedy Strany práce, v níž vyzval k souboji stávajícího předsedu Šimona Perese. Alon byl architektem tzv. Alonova plánu, podle kterého by Izrael ukončil okupaci Západního břehu po dohodě o rozdělení teritorií. Zemřel 29. února 1980 ve věku 61 let v severoizraelské Afule. Je pohřben na břehu Galilejského jezera na hřbitově kibucu Ginosar.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Po Alonovi nese jméno hlavní silnice na Západním břehu vedoucí severojižním směrem podél východního okraje Samařska a vojenské základna Michve Alon v Galileji. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníku \"Ynetnews\" zvolen 65. největším Izraelcem všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jig'al Alon (: , rodným jménem Jig'al Pajcovič; 10. října 1918 – 29. února 1980) byl izraelský politik, velitel elitních úderných jednotek Palmach a generál Izraelských obranných sil. Byl jedním z vůdců strany Mapaj a Strany práce, poslancem Knesetu, ministrem izraelských vlád a po smrti Leviho Eškola se stal na měsíc prozatímním izraelským premiérem. Byl autorem mírové iniciativy, známé jako tzv. Alonův plán, která vznikla po dobytí arabských území Izraelem v šestidenní válce v roce 1967.", "tgt_summary": "Yigal Allon (; 10 October 1918 – 29 February 1980) was an Israeli politician, a commander of the Palmach, and a general in the IDF. He served as one of the leaders of Ahdut HaAvoda party and the Israeli Labor party, and acting Prime Minister of Israel. He was a Knesset member and government minister from the third Knesset to the ninth inclusive.", "id": 2410170} {"src_title": "Trinità dei Monti", "tgt_title": "Trinità dei Monti", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1483 francouzský král Ludvík XI. onemocněl a prostřednictvím papeže požádal o pomoc svatého Františka z Pauly, poustevníka z jižní Itálie. Ten ho sice nemohl uzdravit, získal si ale jeho úctu a obdiv. Jeho syn, budoucí král Karel VIII. koupil 1494 vinici na pahorku \"Pincio\" a postavil tam klášter Františkova řádu Nejmenších bratří (paulánů). Roku 1502 začal francouzský král Ludvík XII. v sousedství stavět kostel v pozdně gotickém slohu, stavbu však nedokončil. Papež Sixtus V. dal na jejím místě postavit kostel, snad pod vedením A. della Porty, který byl vysvěcen 1585. Dvojité schodiště naproti kostelu, součást Španělských schodů, vedoucích dolů na \"Piazza di Spagna\", je dílem D. Fontany. Před kostelem stojí od roku 1789 obelisk, starověká římská kopie podle obelisku na \"Piazza del Popolo\". Roku 1816 podstoupila stavba důkladnou rekonstrukci a přestavbu. Roku 1828 byl klášter s kostelem svěřen ženskému řádu Dames du Sacré-Coeur, který komplex udržoval do léta 2006; od té doby je pod správou francouzského společenství Communautés Monastiques de Jérusalem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kostel tvořil součást urbanistického projektu papeže Sixta V., který vybudoval dnešní \"Via Sistina\", vedoucí na \"Piazza Barberini\". Vznikl tak dlouhý prospekt, který pokračuje až k bazilice Santa Maria Maggiore. Jednolodní pozdně renesanční stavba se dvěma věžemi v průčelí, s kupolí a s bočními kaplemi. Kaple jsou vyzdobeny freskami a obrazy řady malířů: Daniele da Volterra, Giambattista Noldini, fresky v kupoli maloval Perino del Vaga.", "section_level": 1}, {"title": "Titulární kostel.", "content": "Trinità dei Monti se stal titulárním kostelem 13. dubna 1587. Seznam kardinálů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trinità dei Monti nebo také Santissima Trinità al Monte Pincio je římský titulární kostel zasvěcený Svaté Trojici, který stojí nad Španělskými schody, v rione Campo Marzio. V sousedství je Vila Medici a stanice metra A \"Spagna\". Před kostelem stojí obelisk.", "tgt_summary": "The church of the Santissima Trinità dei Monti, often called merely the Trinità dei Monti (French: \"La Trinité-des-Monts\"), is a Roman Catholic late Renaissance titular church in Rome, central Italy. It is best known for its commanding position above the Spanish Steps which lead down to the Piazza di Spagna. The church and its surrounding area (including the Villa Medici) are a French State property.", "id": 1256936} {"src_title": "Isabela Parmská", "tgt_title": "Princess Isabella of Parma", "src_document": [{"title": "Dětství a rodina.", "content": "Isabellin otec Filip byl španělský princ, syn krále Filipa V., její matka Luisa Alžběta byla nejstarší dcerou francouzského krále Ludvíka XV. Isabela se narodila, když bylo její matce jen čtrnáct let a další dva sourozenci se narodili až o hodně později, po deseti letech. Byli to bratr Ferdinand, budoucí parmský vévoda, a sestra Marie Luisa, která se stala manželkou španělského krále Karla IV. Malá princezna vyrůstala v Madridu na dvoře svého děda, španělského krále Filipa V. Když se však její otec Filip stal parmským vévodou, přesídlil s rodinou do tohoto panství na severu Itálie. Isabella se učila hrát na housle a četla mnoho knih od filosofů a teologů, jako byli Jacques-Bénigne Bossuet nebo John Law. Někdy propadala melancholii a když v roce 1759 zemřela její matka, často ji přepadaly myšlenky na smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Manželka arcivévody Josefa.", "content": "V říjnu 1760, ve věku osmnácti let, byla Isabella provdána za rakouského arcivévodu Josefa, dědice habsburské monarchie. Parmská princezna rychle okouzlila vídeňský dvůr svým půvabem a inteligencí - dokonce prý řešila složité matematické problémy. Sám Josef si svou manželku hluboce zamiloval, ta ale jeho city neopětovala. Isabella a Josefova sestra Marie Kristýna se staly nejlepšími přítelkyněmi, možná i něčím víc. Přestože se viděly každý den, psaly si dokonce dopisy. V jednom z nich Isabella popisuje svou lásku k Marii Kristýně, o které Josef podle všeho nevěděl: \"\"Píši ti znovu, krutá sestro, ačkoliv jsme se zrovna rozloučily. Nemohu snést to doufání, zda mě uznáš jako osobu hodnou tvé lásky, nebo zda mě raději srazíš do řeky... Nedokáži myslet na nic jiného, než že jsem hluboce zamilovaná.\"\" V jiném dopise Isabella píše: \"\"Tvrdili mi, že den začíná Bohem. Já ale začínám den myšlenkou na osobu, kterou miluji, protože na ni myslím neustále.\"\" V roce 1762 Isabella čekala dítě a trpěla bolestmi hlavy. Josef jako správný manžel ji držel za ruku při porodu a dočkal se dcery, Marie Terezie (1762-1770). Až po šesti týdnech byla Isabella schopná opustit postel. Její dopisy stále více prozrazovaly fascinaci smrtí: \"\"Smrt je dobrá. Nikdy jsem na ni nemyslela více než teď. Všechno ve mně probouzí touhu brzy zemřít. Bůh zná mé přání odejít ze života, jenž jej musí den co den urážet. Kdyby bylo dovoleno zabít sám sebe, už bych to udělala.\"\" Později Marii Kristýně napsala: \"\"Smrt ke mně promlouvá jasným hlasem. Po tři dny jsem ten hlas slyšela.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V roce 1763 Isabella porodila druhou dceru, Marii Kristýnu, pojmenovanou podle její švagrové. Dítě však zemřelo při porodu; Isabella sama je brzy následovala, když v necelých dvaadvaceti letech zemřela na neštovice. Její první dcera Marie Terezie zemřela v lednu 1770 na zápal plic. Isabella Parmská je pohřbena v Císařské hrobce ve Vídni. Po její předčasné smrti už Josef nebyl schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě. K druhému sňatku ho vlastně donutila jeho matka Marie Terezie. Josefovou druhou manželkou se v roce 1765 stala sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. a Marie Amálie Habsburské - Marie Josefa Bavorská. Brzy po svatbě se Josef stal císařem, když zemřel jeho otec, ani druhé manželství mu ale příliš štěstí nepřineslo a zřejmě ani nebylo konzumováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Isabella Marie Parmská (: \"Maria Elisabetta Luisa Antonietta Ferdinanda Giuseppina Saveria Dominica Giovanna Borbone, principessa di Parma\") (31. prosince 1741 – 27. listopadu 1763) byla dcerou Filipa Parmského a první manželkou následníka trůnu habsburské monarchie Josefa II.", "tgt_summary": "Princess Isabella of Parma (Isabella Maria Luisa Antonietta Ferdinanda Giuseppina Saveria Domenica Giovanna; 31 December 1741 – 27 November 1763) was the daughter of Infante Felipe of Spain, Duke of Parma, and his wife, Louise Élisabeth, eldest daughter of Louis XV of France and Maria Leszczyńska. At 18, Isabella was married to Archduke Joseph of Austria, later Joseph II, with whom she was not happy, finding more fulfilment in her close friendship with his sister Archduchess Maria Christina. The difficult birth of her daughter Maria Theresa, followed by two miscarriages, affected her mental condition, and she died soon after giving birth to another stillborn daughter.", "id": 701380} {"src_title": "Vasilij Danilovič Sokolovskij", "tgt_title": "Vasily Sokolovsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narozen v rolnické rodině u Białystoku na území dnešního Polska, které bylo tehdy součástí carského Ruska. Brzy po Říjnové revoluci vstoupil do Rudé armády. Po absolvování vojenské akademie sloužil ve střední Asii, později v centrálním Rusku. Ve druhé polovině 30. let postoupil na funkci náčelníka štábu vojenského okruhu. Začátkem roku 1941 přešel do Moskvy, se Žukovem a Vatutinem patřil k nejužšímu vedení generálního štábu. Koncem července 1941 byl přeložen k Západnímu frontu. Účastnil se plánování a uskutečnění protiútoku u Moskvy. V bitvě u Kurska velel Západnímu frontu, který v operaci Kutuzov osvobodil Orel. V následující operaci Suvorov Sokolovského vojska osvobodila Smolensk, od října 1943 však další postup sovětských vojsk uvázl. Po neúspěchu dalších útoků v zimě 1943/44 byl Sokolovskij přeložen k 1. ukrajinskému frontu jako náčelník štábu. Zde podílel se na přípravě Lvovsko-Sandoměřské a Viselsko-Oderské operace. V dubnu 1945 si ho vyžádal maršál Žukov jako zástupce k provedení Berlínské operace. Po válce zůstal v Německu, po odchodu Žukova se stal jeho nástupcem. V březnu 1949 byl přeložen do funkce 1. náměstka ministra ozbrojených sil, od roku 1952 současně náčelníka generálního štábu. V této funkci využil své široké zkušenosti z velitelské i štábní práce, měl výrazný podíl na změnách v Sovětské armádě v padesátých letech. Soustředil se mimo jiné na vypracování teoretických koncepcí vedení jaderné války a patřičnou reorganizaci ozbrojených sil. Výsledky činnosti Sokolovského týmu byly publikovány ve sborníku \"Военная стратегия\". Zemřel 10. května 1968 v Moskvě, byl pochován na Rudém náměstí u Kremelské zdi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Danilovič Sokolovskij (; Kozliki, Grodenská gubernie – 10. května 1968 Moskva) byl sovětský vojevůdce. Za Velké vlastenecké války byl náčelníkem štábu a velitelem frontu, po válce dosáhl hodnosti maršála Sovětského svazu a funkce náčelníka generálního štábu Sovětské armády.", "tgt_summary": "Vasily Danilovich Sokolovsky (; July 21, 1897 – May 10, 1968) was a Soviet general and Marshal of the Soviet Union who led Red Army forces on the Eastern Front during World War II. As Georgy Zhukov's chief of staff, Sokolovsky helped plan and execute the Capture of Berlin.", "id": 2201495} {"src_title": "Abba Eban", "tgt_title": "Abba Eban", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kapském Městě v Jihoafrické unii a ve velmi raném věku se s rodiči přestěhoval do Spojeného království. Ještě jako dítě chodil každý víkend k dědovi, kde se učil hebrejsky a vzdělával se v biblické literatuře. Absolvoval gymnázium St. Olave's Grammar School v londýnském Southwarku, načež pokračoval ve studiích klasických a orientálních jazyků na Queens's College na Cambridge University. Po odpromování působil v letech 1938 až 1939 na Pembroke College své alma mater jako výzkumný pracovník v oblasti arabštiny a hebrejštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po vypuknutí druhé světové války začal od prosince 1939 pracovat ve Světové sionistické organizaci pro Chajima Weizmanna. O několik měsíců později narukoval k britské armádě, kde si coby důstojník zpravodajských služeb vysloužil hodnost majora. Ve své funkci sloužil jako styčný důstojník pro spojence z řad židovského osídlení (jišuvu) v britské mandátní Palestině. Po válce se vrátil do Londýna, kde pracoval v informačním oddělení Židovské agentury. Odtud byl poslán do New Yorku, kde Valné shromáždění OSN projednávalo „Palestinskou otázku.“ V roce 1947 se stal styčným úředníkem Zvláštní komise OSN pro Palestinu, v níž se mu podařilo získat podporu pro rozdělení mandátní Palestiny na židovský a arabský stát, k čemuž došlo podle rezoluce č. 181. V tomto období si změnil jméno na Abbu (hebrejské slovo , \"aba\" znamená „otec“), jelikož se mohl symbolicky chápat jako otec izraelské státnosti. Ve strukturách OSN posléze strávil deset let, přičemž zároveň působil jako izraelský velvyslanec ve Spojených státech. Byl velmi uznávaný za své řečnické dovednosti. Díky svému vytříbenému vystupování, znalosti dějin a řečnickým schopnostem si vydobyl uznání v OSN, která byla vůči Izraeli všeobecně skeptická či dokonce nepřátelská. Plynně mluvil deseti jazyky. V roce 1952 byl zvolen místopředsedou Valného shromáždění OSN. V roce 1959 opustil Spojené státy a vrátil se do Izraele, kde byl v listopadových parlamentních volbách zvolen poslancem Knesetu za levicovou stranu Mapaj. V letech 1960 až 1963 působil ve dvou po sobě jdoucích vládách premiéra Davida Ben Guriona na postu ministra školství a kultury. Mezi lety 1963 až 1966 zastával funkci místopředsedy dvou po sobě jdoucích vlád premiéra Leviho Eškola. Zároveň k tomu působil v letech 1959 až 1966 jako jako prezident Weizmannova institutu v Rechovotu. V letech 1966 až 1974 zastával funkci ministra zahraničních věcí ve vládách Leviho Eškola a Goldy Meirové, a po šestidenní válce v roce 1967 obhajoval reputaci státu. I přesto však byl silným zastáncem vzdání se území získaných v této válce výměnou za mír. V roce 1967 sehrál důležitou roli v utváření rezoluce RB OSN č. 242 (stejně jako později rezoluce RB OSN č. 338 v roce 1973). Na izraelské politické scéně byl občas kritizován za to, že své názory nevyjadřoval ve vnitropolitických debatách v Izraeli. V izraelské politice zastával obecně umírněnější postoje (někdy označované jako holubičí), které ještě zintenzivnily poté, co opustil vládu. V roce 1984 mu byl nabídnut post ministra bez portfeje ve vládě národní jednoty, ale místo toho se rozhodl pro post předsedy parlamentního zahraničního a braně-bezpečnostního výboru, který zastával až do roku 1988.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Po třech desetiletích působení v Knesetu přišel v roce 1988 o funkci poslance, a to kvůli vnitřním rozporům ve Straně práce (nástupkyně Mapaje). Zbytek života se věnoval psaní a učení. Působil jako externí akademický pracovník na Princetonské univerzitě, Columbia University a na The George Washington University. Rovněž namluvil komentář k televizním dokumentárním pořadům: \"Civilization and the Jews\" (PBS, 1984), \"Israel, A Nation Is Born\" (1992), a \"On the Brink of Peace\" (PBS, 1997). V roce 2001 obdržel nejvyšší izraelské vyznamenání – Izraelskou cenu. O rok později zemřel ve věku 87 let v Tel Avivu a je pohřben v Kfar Šmarjahu. Jeho švagrem byl někdejší izraelský prezident Chajim Herzog. Bratranec Oliver Sacks je neurolog a spisovatel, a Ebanův syn Eli je uznávaný klarinetista, který vyučuje na Indiana University. Eli má dvě děti, Jael a Omriho. Jeho synovec Jonathan Lynn je filmař, scenárista satirického sitcomu BBC, Jistě, pane premiére a Jistě, pane ministře.", "section_level": 2}], "src_summary": "Abba Eban (: אבא אבן, rodným jménem Aubrey Solomon Meir; 2. února 1915, Kapské Město – 17. listopadu 2002, Tel Aviv) byl izraelský diplomat a politik. Během své diplomatické kariéry působil v letech 1949 až 1959 jako izraelský velvyslanec při Organizaci spojených národů. V tomto období zároveň od roku 1952 zastával post místopředsedy Valného shromáždění této organizace. V roce 1959 vstoupil do politiky a více než dvacet let byl poslancem izraelského parlamentu. Zároveň zastával významné pozice v několika izraelských vládách, konkrétně místopředsedu vlády, ministra zahraničních věcí a ministra školství. Kromě diplomatických a politických aktivit byl rovněž akademikem; přednášel na řadě světových univerzit a působil coby ředitel Weizmannova institutu v Rechovotu.", "tgt_summary": "Abba Solomon Meir Eban (; ; born Aubrey Solomon Meir Eban; 2 February 1915 – 17 November 2002) was an Israeli diplomat and politician, and a scholar of the Arabic and Hebrew languages. In his career, he was Israeli Foreign Affairs Minister, Education Minister, Deputy Prime Minister, and ambassador to the United States and to the United Nations. He was also Vice President of the United Nations General Assembly and President of the Weizmann Institute of Science.", "id": 1651269} {"src_title": "Future Systems", "tgt_title": "Future Systems", "src_document": [{"title": "Architektonická tvorba.", "content": "Kancelář byla známa svým inovativním přístupem, aplikací nových technologií a netradičním designem. Firma hledala inspiraci v přírodě a pro řadu jejich staveb jsou typické zaoblené organické tvary, kancelář zastupovala architektonický styl blobitecture/blobism. Design tvoří méně medializovanou a stejně podstatnou součást práce studia. V 80. letech kancelář spolupracovala pro NASA a dnes lze realizace Future Systems najít na několika kontinentech. Návrhy designu zahrnují od kancelářského nábytku, přes lampy či skleničky až po elektromobil. K nejvýznamnějším realizovaným projektům patří mediální centrum na kriketovém hřišti Lords v Londýně (Lord's cricket), pontonový most v londýnských docích, obchodní centrum Bull Ring (Birmingham, Anglie) nebo obchodní dům Selfridges. Za projekt tiskového centra postaveného v letech 1994–9 získala kancelář v roce 1999 Stirlingovu cenu za architekturu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Ateliér doposud v České republice nerealizoval žádný projekt. Kancelář zvítězila v mezinárodní architektonické soutěži pro novou budovu Národní knihovny v Praze, ale realizace vítězného návrhu se nakonec neuskutečnila. V srpnu 2008 bylo zveřejněno, že Future Systems navrhl Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka pro České Budějovice. Architektonická studie v podobě zvlněného černého trojúhelníku je přirovnávána k rejnokovi, ležící ženě, kytaře či předhůří Šumavy. V roce 2016 projevila zájem pražská radnice o realizaci stavby „rejnoka\" v Praze. Autobusová zastávka inspirována blobem který měl stát na letné byla postavena v roce 2011 na brněnské zastávce hromadné dopravy a čtvrti Lesná, má půdorys 7x7 metrů a je vysoká 4 m, na jejím návrhu se nepodílel Jan Kaplický ani Future Systems, navrh ji fanoušek Jana Kaplického Martin Felgr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Future Systems byla britská architektonická kancelář se sídlem v Londýně, kterou v roce 1979 založil architekt českého původu Jan Kaplický s Davidem Nixonem. Po jeho odchodu do USA v roce 1989 se Kaplického partnerkou ve firmě stala britka Amanda Levete.", "tgt_summary": "Future Systems was a London-based architectural and design practice, formerly headed by Directors Jan Kaplický and Amanda Levete. Future Systems was founded by Kaplický and David Nixon after working with Denys Lasdun, Norman Foster, Renzo Piano, and Richard Rogers in 1979. The work of Future Systems can be classified within the British high-tech architects as either bionic architecture or amorphous, organic shapes sometimes referred to as \"blobitecture\". \"Compared to his peers, Kaplicky was the avant-garde incarnate, relentlessly pursuing the new new thing, refusing to settle into some predictable, and comfortable, architectural niche.\"", "id": 1097034} {"src_title": "Francesco Cavalli", "tgt_title": "Francesco Cavalli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Prvním učitelem byl jeho otec Giovanni Battista Caletti (1577–1642), ředitel kůru a varhaník v Cremě. Talentu chlapce si povšiml benátský guvernér Cremy Federigo Cavalli, vzal ho k sobě do Benátek a stal se jeho patronem. Z vděčnosti pak Pier Francesco přijal jeho příjmení. V roce 1616 angažoval Claudio Monteverdi chlapce jako zpěváka do sboru baziliky svatého Marka v Benátkách, kde zpíval nejprve soprán a později tenor. V roce 1620 se stal varhaníkem v kostele \"San Giovanni e Paolo\", kde působil až do roku 1630, kdy se oženil s bohatou vdovou Marií Schiavinou. Manželství zůstalo bezdětné, jeho manželka zemřela v roce 1652. V roce 1639 se na základě výběrového řízení stal druhým varhaníkem chrámu sv. Marka a téhož roku uvedl na scénu i svou první operu \"Le Nozze di Teti e di Peleo\" v divadle San Cassiano, které bylo první veřejnou operní scénou otevřenou před pouhými dvěma roky. V roce 1641 měla v témže divadle premiéru opera \"Didone\", jejíž libreto podle Vergilia napsal Giovanni Francesco Busenello, libretista slavné opery \"Korunovace Poppey\" Claudia Monteverdiho. V roce 1642 začala operou \"La virtù de' strali d'Amore\" spolupráce a libretistou Giovanni Faustinim (1615–1651), která trvala až do Faustiniho smrti. Mezitím Cavalli získal mezinárodní proslulost. jeho opera \"Egisto\" byla provedena v roce 1646 v Paříži a opera \"Giasone\" z roku 1649 se stala jednou z nejhranějších oper \"17. století\". Jeho největším rivalem v té době byl Pietro Antonio Cesti zejména svou operou \"L’Orontea\". V roce 1651 odcestoval do Neapole, kde uvedl další tři opery. Jeho opera \"Orione\" byla v roce 1653 hrána v Miláně na oslavu volby Ferdinanda IV. Habsburského římským králem (volba proběhla v Praze). V dubnu roku 1660 odjel na pozvání kardinála Mazarina do Paříže, kde měla být uvedena jeho opera \"Ercole Amante (Zamilovaný Hercules)\" při příležitosti svatby Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezií Habsburskou. Špatný zdravotní stav kardinála, průtahy spojené s baletními vložkami skladatele Jeana-Baptiste Lullyho a i fakt, že nové divadlo v Palais des Tuileries, kde měla být opera uvedena, nebylo dosud dokončeno, vedly k tomu, že místo \"Ercole Amante\" byla uvedena v Louvru Cavalliho starší opera \"Xerxes\" doplněná francouzskou předehrou a baletní hudbou Jeana-Baptiste Lullyho. Opera \"Ercole amante\" byla v Tuileries uvedena o jeden a půl roku později. Byla doplněna 21 baletními sekvencemi Lullyho a trvala více než šest hodin. Jako tanečník vystoupil v průběhu představení několikrát „král slunce“ Ludvík XIV. Cavalliho opera tak zůstala poněkud ve stínu baletní hudby Lullyho. Pařížské představení přineslo skladateli velké zklamání, takže zpočátku již nechtěl komponovat další opery, nicméně v letech 1664 až 1673 složil dalších šest oper. V roce 1665 se, poté co Massimiliano Neri odešel do Bonnu, stal prvním varhaníkem chrámu sv. Marka a po smrti Giovanni Rovetty ředitelem kůru (maestro di cappella San Marco). V tomto postavení zůstal až do své smrti v roce 1676. Ke konci svého života již komponoval pouze duchovní hudbu včetně Requiem, které bylo hráno na jeho pohřbu. Je pohřben v kostele San Lorenzo. Spolu s rostoucím zájmem o barokní hudbu jsou v současné době Cavalliho opery znovu uváděny na scénu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Pokud není uvedeno jinak, byly místem premiéry Benátky. obsahuje mše, hymny, Magnificat a šest vícehlasých sonát", "section_level": 2}], "src_summary": "Francesco Cavalli, původním jménem \"Pier Francesco Caletti-Bruni\" (14. února 1602, Crema – 14. ledna 1676, Benátky) byl italský varhaník a skladatel. Dnes je znám především svými operami.", "tgt_summary": "Francesco Cavalli (born Pietro Francesco Caletti-Bruni 14 February 1602 – 14 January 1676) was an Italian composer of the early Baroque period. He took the name \"Cavalli\" from his patron, Venetian nobleman Federico Cavalli.", "id": 1482298} {"src_title": "Kid", "tgt_title": "The Kid (1921 film)", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Po rozporuplném přijetí Chaplinových dvou předchozích filmů \"Chaplin vesnickým hrdinou\" (\"Sunnyside\"; 1919) a \"V neděli odpoledne\" (\"A Day's Pleasure\"; 1919) u diváků i kritiky, strávil Chaplin celý rok 1920 nad scénářem a přípravou nového filmu \"Kid\", svého druhého celovečerního filmu (prvním byl v roce 1914 film \"Chaplin honí dolary\"), do kterého promítl řadu autobiografických vzpomínek na své dětství prožité v chudobě na předměstských čtvrtích Londýna. Po jeho boku se ve filmu objevuje tehdy šestiletý Jackie Coogen (1914 - 1984), jenž se již objevil v Chaplinově filmu \"V neděli odpoledne\", ve kterém nalezl vynikajícího partnera a se kterým vytváří na filmovém plátně sehranou dvojici. Film měl premiéru v newyorské Carnegie Hall 21. ledna roku 1921, 6. února pak zahájil svou pouť kiny ve zbytku spojených států. Evropská premiéra filmu za účasti samotného Chaplina se odehrála v říjnu téhož roku. V Československu byl snímek uveden do kin až v listopadu roku 1922. Po mimořádném úspěchu filmu u diváků v USA se Chaplin rozhodl, že jej osobně uvede v několika hlavních městech Evropy (Londýn, Paříž, Berlín). V září roku 1921 se Chaplin v New Yorku nalodil na transoceánský parník jménem \"Olympic\" a vyplul vstříc Evropě na své první turné na tomto kontinentu. Při této příležitosti se po deseti letech opět ocitl ve své rodné Anglii, kde neopomenul navštívit místa svého dětství. Všude, kde se v Evropě objevil, byl nadšeně vítán tisícovými davy svých fanoušků, i představiteli politického a kulturního života. Jedinou výjimkou byl Berlín, kde se jeho filmy do té doby nepromítaly. V roce 1971 byl snímek s hudebním doprovodem složeným Chaplinem znovu uveden do kin, kde i po 50 letech od své premiéry slavil u diváků opět úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "Synopse.", "content": "Film vypráví příběh mladé chudé ženy (Purviancová), která svou tíživou situaci řeší tím, že své nemanželské dítě odloží na sedadlo luxusní limuzíny stojící před vchodem přepychového domu s nadějí, že se bohatí lidé o něj postarají. Automobil je i s odloženým dítětem ukraden dvojicí zlodějů, kteří když zjistí, že se svou kořistí unesli i dítě, odloží nemluvně u popelnice. O pár chvil později prochází kolem tulák (Chaplin), který se po několika marných pokusech dítěte se okamžitě zbavit, malého sirotka ujímá. O pět let později již spolu vytváří sehranou pracovní dvojici - chlapec rozbíjí okenní tabule a on, pracujíc jako sklenář, je vždy nablízku, aby rozbité okno zasklil. Při tomto svém počínání se oba dva často dostávají do střetu se strážci zákona, ale vždy na poslední chvíli vyváznou bez újmy. Mladá žena, po pěti letech již úspěšná a bohatá, nemůže se zbavit myšlenek na své odložené dítě a proto se velkou měrou zapojuje do dobročinnosti. Díky tomu se nevědomky seznamuje se svým synem a jeho nálezcem. Když malý chlapec onemocní, je k němu přivolán lékař, který když se dozví, že je vlastně sirotkem, který byl odložen, udá sklenáře úřadům. Za asistence úředníků chudobince a strážníka se vrací do jejich příbytku, kde je chlapec odebrán a odvážen do chudobince. Charlie rozhodnut získat chlapce zpět, vysmekne se strážníkovi, kterému pak uniká po střechách. V sousední ulici dostihuje vůz, který odváží chlapce do chudobince. Vysvobozuje jej z moci úřední a neodvažujíc se vrátit do svého příbytku, ubytují se společně v nedaleké noclehárně. Na schodech domu, kde oba bydleli se srazí lékař s chlapcovou matkou a vše ji dopodrobna vylíčí. Když jí ukáže lístek, který nechala matka u odloženého dítěte, okamžitě jej poznává. Ještě tentýž den je v novinách otisknuto oznámení, ve které je nabízena odměna za nalezení chlapce. Oznámení v novinách si přečte také majitel noclehárny, ve které se oba ubytovali. Když oba usnou, chlapce unese a předá jej na policii, kde se shledává se svou matkou. Když Charlie zjistí, že chlapec zmizel, opuštěn a na pokraji zoufalství, se vrací ke dveřím svého domu, kde vyčerpáním usne. Zdá se mu sen, ve kterém se ocitá v nebi. Probouzí jej strážník, který místo na policejní stanici, odvádí jej k domu bohaté dívky, kde se setkává s chlapcem i jeho matkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kid () je americký němý film patřící do zlatého fondu světové kinematografie, který v roce 1921 natočil jako režisér, scenárista, producent a představitel hlavní role Charlie Chaplin. Film o tulákovi, který se ujme nalezeného sirotka, představoval do té doby nejúspěšnější snímek Chaplinovy kariéry a stal se druhým nejvýnosnějším filmem roku 1921 hned po filmu \"Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy\" (\"The Four Horsemen of the Apocalypse\"; 1921).", "tgt_summary": "The Kid is a 1921 American silent comedy-drama film written, produced, directed and starring Charlie Chaplin, and features Jackie Coogan as his foundling baby, adopted son and sidekick. This was Chaplin's first full-length film as a director (he had been a co-star in 1914's \"Tillie's Punctured Romance\"). It was a huge success, and was the second-highest-grossing film in 1921, behind \"The Four Horsemen of the Apocalypse\". In 2011, \"The Kid\" was selected for preservation in the United States National Film Registry by the Library of Congress as being \"culturally, historically, or aesthetically significant.\" Innovative in its combination of comedic and dramatic elements, \"The Kid\" is widely considered one of the greatest films of the silent era.", "id": 991019} {"src_title": "Moše Arens", "tgt_title": "Moshe Arens", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kaunasu v Litvě. V roce 1938 se společně se svou rodinou přestěhoval do USA a stal se americkým občanem. Byl jedním z vůdců sionistické mládežnické organizace Betar. Do Izraele se přestěhoval v roce 1948, když Izrael deklaroval svou nezávislost. Vstoupil do řad Irgun, v jehož řadách bojoval ve válce za nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "V politice.", "content": "Po válce vstoupil do politiky. Byl jedním ze zakládajících členů strany Cherut (předchůdkyně Likudu). V roce 1973 byl za Likud zvolen do Knesetu. Tam se stal předsedou parlamentního výboru pro zahraniční věci a obranu. V roce 1981 byl premiérem Menachemem Beginem jmenován izraelským velvyslancem v USA. Na tomto postu setrval až do roku 1983, kdy se stal poprvé ministrem obrany ve vládě Jicchaka Šamira. V této funkci vystřídal Ariela Šarona. V roce 1984 se Arens stal ministrem bez portfeje ve vládě národní jednoty. V roce 1988 se stal ve vládě Jicchaka Šamira ministrem zahraničí. Na této pozici čelil kritice za nezvládnutí první palestinské intifády a navíc se dostal do trapné pozice po Pollardově aféře, která se objevila v době, kdy se americko-izraelské vztahy poznamenané první libanonskou válkou začínaly stabilizovat. Ve funkci ministra zahraničí setrval do roku 1990, kdy byl Šamirem podruhé jmenován ministrem obrany. V této funkci setrval až do roku 1992, kdy jeho mateřská strana Likud prohrála volby. V té době byl svým okolím vnímán jako zastánce tvrdé linie ve vztazích s Araby. Po volební porážce v roce 1992 na čas opustil politiku. Vrátil se do ní v roce 1999, kdy se postavil ve volbách do vedení Likudu proti svému bývalému chráněnci Benjaminu Netanjahuovi. Přestože prohrál (získal jen 18 hlasů) přibral jej Netanjahu v lednu 1999 do své vlády na post ministra obrany poté, co z tohoto postu vyhodil Jicchaka Mordechaje. Politiky se Arens vzdal definitivně koncem roku 1999. Přesto ji nadále komentoval. V roce 2005 patřil ke kritikům stažení z Pásma Gazy a v roce 2006 byl jedním z těch, kteří žádali zřízení parlamentní vyšetřovací komise k druhé libanonské válce. Jak tvrdil, Izrael tuto válku prohrál ,a to s velmi malou skupinou lidí; 500 příslušníků Hizballáhu nemělo být pro izraelskou armádu žádný problém. Ke sklonku života byl předsedou rady guvernérů Arielské univerzity a publikoval články v deníku Ha'arec.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moše Arens (: ; narozený 27. prosince 1925 Kaunas – 7. ledna 2019 Savjon) byl izraelský inženýr, vědec, profesor Technionu v Haifě, politik, člen strany Likud, ministr obrany ve třech izraelských vládách a velvyslanec Izraele ve Spojených státech.", "tgt_summary": "Moshe Arens (27 December 1925 – 7 January 2019) was an Israeli aeronautical engineer, researcher, diplomat and Likud politician. A member of the Knesset between 1973 and 1992 and again from 1999 until 2003, he served as Minister of Defense three times and once as Minister of Foreign Affairs. Arens also served as the Israeli ambassador to the U.S. and was a professor at the Technion in Haifa.", "id": 69826} {"src_title": "Me'ir Šitrit", "tgt_title": "Meir Sheetrit", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve městě Ksar es-Souk (nyní Errechidia) v Maroku a v devíti letech, v roce 1957, spolu s rodinou přesídlil do Izraele. Studoval na Bar-Ilanově univerzitě, kde získal titul magistr v oboru veřejná politika. Je ženatý a má dvě děti. Svoji politickou kariéru zahájil roku 1974, kdy se stal starostou města Javne, a tuto funkci zastával až do roku 1987. Do Knesetu, izraelského parlamentu, byl poprvé zvolen ve volbách v roce 1981 na kandidátní listině strany Likud. Poslanecký mandát vykonával nejprve po dvě funkční období do roku 1988. Tehdy se stal pokladníkem Židovské agentury a tuto funkci zastával až do roku 1992, kdy byl v parlamentních volbách opětovně zvolen poslancem Knesetu. Od té doby vykonává svůj mandát již v sedmi různých funkčních obdobích. V roce 1996 byl zvolen předsedou frakce Likudu v Knesetu. O dva roky později se stal ministrem financí v první vládě Benjamina Netanjahu a tento post zastával do roku 1999. V roce 2001 byl jmenován ministrem spravedlnosti v první vládě Ariela Šarona a tuto funkci zastával až do roku 2003. O rok později se stal ministrem dopravy v druhé Šaronově vládě a v roce 2006 v téže vládě rovněž ministrem školství, kultury a sportu. Po založení Kadimy Arielem Šaronem v roce 2005 Šitrit opustil Likud a přidal se k nově vzniklé straně. Následující rok byl v předčasných parlamentních volbách opětovně zvolen poslancem, tentokráte za za stranu Kadima. V nové vládě Ehuda Olmerta se stal ministrem bydlení a výstavby a tuto funkci zastával až do roku 2007, kdy se stal ministrem vnitra. Mezi srpnem a listopadem 2006 rovněž zastával, po rezignaci ministra Chajima Ramona, post ministra spravedlnosti. V roce 2014 neúspěšně kandidoval v izraelských prezidentských volbách, v nichž zvítězil Re'uven Rivlin. Koncem téhož roku oznámil, že v plánovaných předčasných parlamentních volbách v březnu 2015 již nebude kandidovat a odejde z politiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Me'ir Šitrit (: * 10. října 1948, Ksar es-Souk, Maroko) je izraelský politik a dlouholetý poslanec Knesetu, v němž postupně zastupoval strany Likud, Kadima a nakonec ha-Tnu'a. Politickou kariéru zahájil jako starosta města Javne a poslancem Knesetu se stal poprvé v roce 1981. Poslanecký mandát následně zastával v devíti nesouvislých funkčních obdobích, nejprve v letech 1981 až 1988, a následně od roku 1992. Mezi lety 1998 až 2007 působil v několika vládách na postech ministra vnitra, financí, spravedlnosti, školství, kultury a sportu, dopravy a bydlení a výstavby. V roce 2014 neúspěšně kandidoval na izraelského prezidenta.", "tgt_summary": "Meir Sheetrit (, born 10 October 1948) is an Israeli politician. He served as a member of the Knesset in two spells for Likud between 1981 and 1988, and again from 1992 until 2005, when he joined Kadima. He remained a Knesset member for Kadima until joining Hatnuah in 2012, for whom he served until 2015. He also held several ministerial posts, including being Minister of the Interior, Minister of Housing & Construction, Minister of Finance, Minister of Justice, Minister of Transportation and Minister of Education, Culture & Sport. He was also candidate for President of Israel in 2014.", "id": 1739781} {"src_title": "Pierre Clostermann", "tgt_title": "Pierre Clostermann", "src_document": [{"title": "Druhá světová válka.", "content": "V listopadu 1937 získal licenci sportovního pilota. Po vypuknutí války se chtěl dostat do francouzského letectva jako bojový pilot, pro nízký věk však přijat nebyl. V březnu 1942 zahajuje zdokonalovací výcvik ve Velké Británii, již jako příslušník Letectva Svobodné Francie. V lednu 1943 je přeřazen k francouzské 341. peruti RAF \"Alsasko\", vyzbrojené letouny Supermarine Spitfire. 27. července 1943 Clostermann vybojoval svá první vzdušná vítězství - sestřelil hned dva stíhací Focke-Wulf Fw 190. 28. září 1943 odešel k 602. peruti (\"City of Glasgow\") - spekulovalo se o tom, že se nechal přeřadit kvůli sporům s ostatními piloty, kteří mu údajně kladli za vinu smrt svého velitele René Jean Mouchotta (byl sestřelen 27. srpna), Clostermann byl na osudném letu Mouchottovým číslem, avšak během boje ho opustil - sám Clostermann ve svých vzpomínkách uvádí, že Mouchottova poslední slova byla \" I'm Alone - jsem sám...\" S 602. se účastnil mnoha bojových akcí, mnohdy proti pozemním cílům, a dosáhl i několika dalších sestřelů. 7. července 1944 pak od perutě odchází a po dovolené nastupuje do štábní funkce na velitelství Letectva Svobodné Francie. Kancelářský život se mu však nelíbil, a proto se snažil dostat zpět k bojové jednotce - to se mu podařilo a v lednu 1945 je poslán do Holandska k 274. peruti létající na letounech Hawker Tempest. Později byl převelen k 56. peruti již jako velitel letky. 8. dubna je opět přeřazen, tentokrát ke 3. peruti., kde rovněž převzal velení letky. 27. srpna 1945 pak byl demobilizován. O celkovém počtu jím dosažených sestřelů se dodnes vedou spory - sám Clostermann uvádí 32 vítězství, existují však rozpory mezi popisem průběhu bojových akcí od něho samotného a jejich popisem v záznamech perutí - u některých sestřelů je uváděno, že šlo o letouny zničené na zemi apod. Podle \"Tomáše Poláka\" dosáhl Closterman zcela jistě 11 sestřelů a k těm by bylo možno přičíst nanejvýš dalších 7, což by znamenalo, že by se svými 18 sestřely nebyl nejúspěšnějším francouzským stíhačem. Clostermann ovšem patřil také mezi vynikající hloubkové piloty tzv. \"kotláře\", když zničil 72 lokomotiv. Dále je mu připisováno 225 zničených nepřátelských vozidel, 1 ponorka ve spolupráci, 5 tanků či 2 torpédové čluny. Po válce vydal slavnou knihu Velký cirkus (\"Le grand cirque\"), která obsahuje jeho vzpomínky a zápisky z deníku z období, kdy působil jako stíhací pilot.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V poválečném období vstoupil do politiky a v letech 1946-1969 byl celkem byl osmkrát zvolen poslancem Národního shromáždění. Současně působil v oblasti leteckého průmyslu, v němž dosáhl postavení obchodního ředitele společnosti Reims Aviation, licenčně vyrábějící letouny Cessna pro evropský trh. V letech 1956-1957 se krátce dobrovolně vrátil do vojenské služby jako pilot pozorovacího letounu MH-1521 Broussard v Alžírské válce. Do zálohy odešel v hodnosti podplukovníka \"Francouzského letectva\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Henri Clostermann (28. února 1921, Curitiba – 22. března 2006) je považován za nejúspěšnějšího francouzského stíhacího pilota, letecké eso ve druhé světové válce.", "tgt_summary": "Pierre Henri Clostermann (28 February 1921 – 22 March 2006) was a World War II French fighter pilot. During the conflict he achieved 33 air-to-air combat victories, earning the accolade \"France's First Fighter\" from General Charles de Gaulle. His wartime memoir, \"The Big Show (Le Grand Cirque)\" became a notable bestseller. After the war, he worked as an engineer and was a Member of France's Parliament.", "id": 748601} {"src_title": "Vin Diesel", "tgt_title": "Vin Diesel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vin Diesel se narodil jako Mark Sinclair v Alameda County v Kalifornii astroložce Deloře Sinclair Vincent, rozené Sherleen. Jeho jediným sourozencem je dvojče Paul. Svého biologického otce nikdy nepoznal. Svůj původ nikdy veřejně nerozebíral, prozradil ovšem, že z matčiny strany má anglicko-německo-skotské kořeny. Vyrůstal v New Yorku s matkou a nevlastním otcem, afroameričanem Irvingem H. Vincentem, který působil jako manažer divadla a učitel. Diesel v jednom z rozhovorů řekl, že „Irving H. Vincent ho vychoval a udělal z něj takového člověka, jakým je.“ Na divadelním pódiu se poprvé objevil již v sedmi letech v dětské hře Barbary Garson \"Dinosaur Door\" v divadle Theater for the New City (Greenwich Village na Manhattanu). K roli se dostal poměrně neobvyklým způsobem: společně s bratrem a několika přáteli se vloupal do budovy divadla, kde je chytil režisér Crystal Field. Ten jim nabídl, že místo toho, aby volal policii, zahrají si v nové hře. V účinkování v divadle pokračoval i později, ačkoliv přiznal, že kvůli etnickému původu měl občas problémy s hledáním rolí. Nakonec nastoupil na Hunter College v New Yorku, kde ho tvůrčí psaní přivedlo k psaní scénářů. V roce 2001 chodil s herečkou Michelle Rodriguez, která hrála v \"Rychle a zběsile\" Torretovu přítelkyni Letty. S přítelkyní Palomou Jiminez má tři děti: dceru Haniu Riley (* duben 2008), syna Vincenta Sinclaira (* 2010) a dceru Pauline (* březen 2015). Mladší dcera Pauline je pojmenovaná po jeho zemřelém příteli a hvězdě \"Rychle a zběsile\" Paulu Walkerovi, který zemřel při automobilové nehodě v roce 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filmové začátky.", "content": "První filmovou roli dostal Diesel ve filmu \"Awakenings\" (1990), jednalo se ale jen o krátkou scénu. Později sám napsal, režíroval a produkoval i krátkometrážní snímek \"Multi-Facial\" (1994). Jedná se o krátký film o amatérském herci smíšené rasy, který za jeden den navštíví mnoho konkurzů do filmů a všude ho odmítají právě kvůli jeho rase. Jeho první celovečerní film je z roku 1997 a nese název \"Zbloudilci\". Tento film napsal, režíroval i produkoval on sám. V roce 1998 jej do svého filmu \"Zachraňte vojína Ryana\" obsadil Steven Spielberg. V roce 1999 daboval postavu v animovaném filmu \"The Iron Giant\".", "section_level": 2}, {"title": "2000 – 2009.", "content": "V roce 2000 získal Diesel roli ve filmu \"Černočerná tma\". Ten samý rok si také zahrál ve filmu \"Riziko\". Ale až následující rok (2001) přišla jeho životní role; role ve filmu \"Rychle a zběsile\". Tady měl hrát šéfa gangu Dominica Toretto. Rok nato přišla i další životní role; tentokrát v akčním thrilleru \"xXx\". V roce 2006 pak přišlo další pokračování Rychle a zběsile s názve \"Rychlí a zběsilí\", na kterém se taktéž podílel.", "section_level": 2}, {"title": "2010 – současnost.", "content": "Roli Dominica Toretta si zopakovala v pátém, šestém a sedmém pokračování, s názvem \"Rychle a zběsile 5\" (2011), \"Rychle a zběsile 6\" (2013) a \"Rychle a zběsile 7\" (2015). Znovu si také zopakoval roli Riddicka ve třetím filmu ze série s názvem \"Riddick\" (2013). V srpnu 2013 Diesel dostal hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Svůj hlas propůjčil postavě Grootovi do filmu \"Strážci Galaxie\" (2014) a zahrál si ve filmu \"Poslední lovec čarodějnic\" (2015). Ve válečném dramatu \"Billy Lynn's Long Halftime Walk\" si zahrál vedlejší roli. V roce 2017 si zopakoval roli Xandera Cage ve filmu \"\". Svůj hlas propůjčil do pokračování filmu \"Strážci Galaxie\" s názvem \"Strážci Galaxie Vol. 2\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Vin Diesel, rodným jménem Mark Sinclair (* 18. července 1967, Alameda County, Kalifornie, USA), je americký herec, režisér, scenárista a producent. Svoji hereckou kariéru započal již v sedmi letech v newyorském divadle, ale jeho nejznámější rolí je Dominic Toretto ve filmové sérii \"Rychle a zběsile\". Výrazný je ale i jeho hluboký a chraplavý hlas, který je téměř nezaměnitelný. Je zakladatelem společností One Race Films, Racetrack Records a Tigon Studios.", "tgt_summary": "Mark Sinclair (born July 18, 1967), known professionally as Vin Diesel, is an American actor, producer, director, and screenwriter. He is best known for playing Dominic Toretto in the \"Fast & Furious\" franchise, and is one of the highest-grossing actors of all time. Diesel began his career in 1990 but struggled to gain roles until he wrote, directed, produced, scored, and starred in the short film \"Multi-Facial\" (1995). This attracted the attention of Steven Spielberg, who was developing \"Saving Private Ryan\" (1998); Spielberg re-wrote elements of the film to allow Diesel to appear. Diesel subsequently voiced the titular character in \"The Iron Giant\" (1999) while gaining a reputation as an action star after headlining the \"Fast & Furious\", \"XXX\", and \"The Chronicles of Riddick\" film franchises. Diesel also voiced Groot in \"Guardians of the Galaxy\" (2014) and its sequel (2017), as well as \"Ralph Breaks the Internet\" (2018). Away from action films, he has enjoyed commercial success in a number of other genres, such as the comedy film \"The Pacifier\" (2005), while his performance in \"Find Me Guilty\" (2006) was praised. Diesel portrayed the comic book superhero Bloodshot in its 2020 film adaptation, and is slated to appear in the \"Avatar\" sequels. He also founded the production company One Race Films, where he has also served as a producer or executive producer for a number of his star vehicles. Diesel also founded the record label Racetrack Records and video game developer Tigon Studios, and has provided his voice and motion capture for all of Tigon's releases.", "id": 912457} {"src_title": "Kulíšek nejmenší", "tgt_title": "Eurasian pygmy owl", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kulíšek nejmenší měří pouhých 16 cm, což je sotva velikost špačka. Rozpětí křídel je 34-45 cm. Základní barva vrchní části těla je tmavě hnědá s výraznými bílými či žlutobílými skvrnami, spodek je světlý s podélnými tmavými proužky. Na tmavohnědých letkách je světlé skvrnění, které na křídle tvoří tři až čtyři příčné proužky. Ocas je také tmavohnědý, s bílými konci per a několika světlými příčnými proužky. Má v poměru k tělu malou kulatou hlavu s nepříliš zřetelným závojem zbarvenou podobně jako záda. Duhovka je živě žlutá, zobák voskově žlutý, u kořene zelenavý, nohy opeřené, špinavě bílé s hnědými skvrnami, drápy černohnědé. Samec a samice se navzájem neliší, mláďata jsou pouze tmavší. Let kulíška je vlnkovitý, v období hnízdění létá i ve dne. Na rozdíl od ostatních sov má poměrně vysoký pískavý hlas. Většinou se ozývá jednoduchým opakovaným pískáním, ale může přidat i jakýsi trylek. Je velmi křehký, aktivní během denního světla a při východu a západu slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Hnízdo bývá umístěno ve starých dutinách po strakapoudech. Koncem dubna či začátkem května samice snáší 5-6 bílých, jemně lesklých vajec na kterých sedí sama po dobu 28 dnů a mláďata krmí asi 6 týdnů. Vejce je kulovitého nebo oválného tvaru, váží cca 7 g. Vejce jsou snášena v rozmezí dvou dnů a samice usedá až po snesení posledního. Samec obstarává pouze potravu. Samice zůstává na hnízdě i po vylíhnutí mláďat a potravu od samce přebírá a předkládá mláďatům. Vyváděna jsou zhruba ve stáří 30 dnů a ihned dobře létají. Následující tři týdny jsou ještě voděna rodiči. Pohlavně dospělá jsou patrně v jednom roce.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potravu tvoří převážně drobní hlodavci a ptáci, místy i hmyz. Loví i za dne a troufá si lovit i drobné ptáky za letu. Někdy si dělá v dutinách zásoby potravy z ulovené kořisti. Má na svou velikost silné spáry a loví i kořist větší, než je sám. Kulíšek si může uschovat potravu na zimu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kulíšek nejmenší žije převážně v tajze severní Evropy a ostrůvkovitě v některých horských oblastech střední a jižní Evropy, jako je Šumava, Karpaty, Pyreneje a Alpy. Místy se vyskytuje i v souvislých lesích v nižších polohách, u nás například v brdských a křivoklátských lesích. Severní hranici rozšíření tvoří hranice lesa. Kulíšek nejmenší je stálý pták, jen horské populace přelétají na zimu do nižších poloh.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V České republice je rozšíření kulíška spíš ostrůvkovité, soustředěné hlavně do oblasti jižních a západních Čech. Celkový počet se na začátku 90. let odhadoval na 900-1300 párů. V jižních Čechách jsou to především souvislé lesní porosty v nadmořských výškách od 390 do 1260 m. V západních Čechách kromě Šumavy a Českého lesa hnízdí například i na Chebsku, Rokycansku, v Brdech a na Karlovarsku. Hnízdění bylo prokázáno i v CHKO Labské pískovce, ale i ve východních Čechách na Náchodsku. Na Moravě se vyskytují v Beskydech, v Javorníkách, na Českomoravské vrchovině a v Oderských vrších.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kulíšek nejmenší (\"Glaucidium passerinum\") je nejmenší sova Evropy. Má nenápadně hnědě zabarvený hřbet s menšími bělavými skvrnami a světlou spodní stranu těla s tmavšími podélnými skvrnami. Je poměrně nenápadný, loví za soumraku, jen v době hnízdění po celý den, ale není příliš plachý. Pokud ho naleznete sedět ve větvích stromu, je možné ho pozorovat poměrně zblízka, aniž ulétne. V rámci České republiky jde o silně ohrožený, zvláště chráněný druh.", "tgt_summary": "The Eurasian pygmy owl (\"Glaucidium passerinum\") is the smallest owl in Europe. It is a dark reddish to greyish-brown, with spotted sides and half of a white ring around the back of the neck. This species is found in the boreal forests of Northern and Central Europe to Siberia. This is a sedentary species, meaning that adults are resident throughout the year in its range. The exception may be during harsh winters, when the adults may move south. Young of the species usually move in autumn or winter.", "id": 2360265} {"src_title": "Tia Hellebautová", "tgt_title": "Tia Hellebaut", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Její specializací v začátcích kariéry byl především atletický víceboj. První výrazný úspěch zaznamenala v roce 1999 na ME do 23 let ve švédském Göteborgu, kde dokončila sedmiboj výkonem 5 548 bodů na 6. místě. Od bronzové medaile, kterou získala Litevka Austra Skujytė ji však dělilo více než 500 bodů. O dva roky později skončila na světovém šampionátu v Edmontonu na 14. místě. Šestitisícovou hranici v sedmiboji poprvé překonala v červnu roku 2003 na vícebojařském mítinku v rakouském Götzisu (6 019 bodů). V roce 2004 se umístila na halovém MS v Budapešti v pětiboji na 5. místě, když nasbírala 4 526 bodů. K medaili ji nepomohlo ani vítězství ve druhé (výška) a páté (800 m) disciplíně. Největší ztrátu zaznamenala ve vrhu koulí, kde výkonem 12,39 m obsadila poslední místo. V tomto roce se začíná více specializovat na skok vysoký. Na letních olympijských hrách v Athénách překonala v kvalifikaci napoprvé 195 cm a postoupila do finále. V něm však zdolala jen základní výšku 185 cm a skončila na posledním, 12. místě. Na Mistrovství světa v atletice 2005 v Helsinkách a na halovém MS 2006 v Moskvě končí na šestých místech.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské tituly.", "content": "8. července 2006 v Paříži poprvé v kariéře překonává dvoumetrovou hranici (200 cm). Tuto výšku skočila i 14. července na mítinku Zlaté ligy v Římě. V srpnu se na evropském šampionátu v Göteborgu stává mistryní Evropy, když vítězí v osobním rekordu 203 cm, čímž zároveň vytváří nový rekord šampionátu. Stejnou výšku, avšak napodruhé překonala také Bulharka Venelina Venevová a brala stříbro. Bronz vybojovala Kajsa Bergqvistová ze Švédska. Sezónu Hellebautová završila prvním místem na berlínském mítinku ISTAF, kde počtvrté v sezóně překonala dva metry. Úspěšně vstoupila rovněž do halové sezóny roku 2007, když 27. ledna v Bruselu překonává opět rovné dva metry. V březnu se stává v Birminghamu halovou mistryní Evropy, když ve finále výšky jako jediná zdolává dvoumetrovou hranici a výkonem 205 cm si vytváří osobní rekord a nový rekord šampionátu. Zbylé medaile získaly výškařky, které skočily 196 cm. Stříbro Italka Antonietta Di Martinová a bronz po diskvalifikaci Bulharky Venevové Ruth Beitiaová ze Španělska. V letní sezóně končí čtrnáctá na světovém šampionátu v Ósace, když ve finále nezdolala 194 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2008.", "content": "V halové sezóně roku 2008 se vrátila k víceboji. Již o rok dříve si vytvořila v Gentu výkonem 4 877 bodů nový osobní rekord v pětiboji. Ten dodnes patří k nejlepším výkonům celé historie. Více bodů nasbíraly jen Kelly Sothertonová (4 927), Jessica Ennisová (4 937), Carolina Klüftová (4 948) a Irina Bělovová (4 991). Na halovém MS 2008 ve Valencii poté zaostala za svým maximem o pouhých 10 bodů a vybojovala zlatou medaili. Soupeřkám unikla především ve výšce, kde skočila 199 cm, čímž získala 1 224 bodů. Jeden z největších úspěchů své kariéry zaznamenala na letních olympijských hrách v Pekingu, kde ve finále porazila chorvatskou výškařku Blanku Vlašičovou a stala se olympijskou vítězkou. Rozhodovalo se na výšce 205 cm, kterou Hellebautová překonala prvním pokusem, zatímco Vlašičová až napodruhé.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat.", "content": "Po první mateřské pauze se vrátila k atletice v letní sezóně roku 2010. Na ME v atletice v Barceloně se umístila výkonem 197 cm na 5. místě. Druhý návrat do výškařských sektorů absolvovala 29. ledna 2012 na halovém mítinku v Antverpách, kde skončila na druhém místě (195 cm). Na halovém světovém šampionátu v Istanbulu ji od medaile dělila jedna chyba, kterou zaznamenala na výšce 188 cm. Ostatní výšky, včetně 195 cm zdolala napoprvé, avšak vinou horšího technického zápisu obsadila konečné 5. místo. O stříbro se podělily hned tři výškařky Anna Čičerovová, Ebba Jungmarková a Antonietta Di Martinová. Jedním z důvodů druhého návratu byly Letní olympijské hry 2012 v Londýně, kde chtěla obhajovat titul z předešlých her. To se ji nakonec nepodařilo, když v olympijském finále bylo nad její síly překonání rovných dvou metrů a v konečném součtu obsadila výkonem 197 cm 5. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Vysvětlivky: (S) – sedmiboj, (P) – pětiboj, DNF – nedokončený závod", "section_level": 2}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "Dvoumetrovou hranici a vyšší zdolala celkově devětkrát.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "5. prosince 2008 oznámila, že je těhotná a ukončila tak svoji profesionální atletickou kariéru. Ve své další práci se měla věnovat sportovní a marketingové společnosti. Dne 9. června 2009 se ji narodila dcera, kterou pojmenovala jménem Lotte. Jejím otcem je Wim Vandeven, její dosavadní trenér a životní partner. 16. února 2010 oznámila návrat k atletice. Na konci roku 2010 znovu ukončila kariéru poté, co očekávala narození druhého potomka. V únoru roku 2011 porodila druhou dceru, Saartje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tia Hellebautová (* 16. února 1978, Antverpy) je belgická atletka, olympijská vítězka, mistryně Evropy a halová mistryně Evropy ve skoku do výšky. Je také halovou mistryní světa v pětiboji (60 m přek., skok do výšky, vrh koulí, skok daleký, běh na 800 metrů).", "tgt_summary": "Tia Hellebaut (; born 16 February 1978 in Antwerp) is a retired Belgian track and field athlete, as well as a chemist, who started out in her sports career in the heptathlon, and afterwards specialized in the high jump event. She has cleared 2.05 metres both indoors and outdoors. Hellebaut was the 2008 Olympic champion in the high jump. She was previously the European Champion in 2006 and then the European Indoor Champion in 2007. She won the gold medal in the pentathlon at the 2008 IAAF World Indoor Championships. In addition to these medals, she has participated at the World Championships in Athletics on four occasions. She holds the Belgian records indoor pentathlon, indoor long jump and high jump, both indoors and outdoors.", "id": 1084887} {"src_title": "Houževnatec jedlý", "tgt_title": "Shiitake", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Název Šiitake (椎茸) je přejatý z japonštiny, kde tento výraz znamená „houba rostoucí na šii“ (šii je strom rodu \"Castanopsis\" z čeledi bukovitých). Číňané jí říkají \"xiānggū\" (voňavá houba) nebo \"dōnggū\" (zimní houba).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Šiitake se skládá z klobouku a třeně. Barva klobouku je světle hnědá až tmavě hnědá, většinou je zbarven nestejnoměrně a mívá bílé skvrny. Povrch klobouku je pokrytý šupinkami a může být nepravidelně rozpraskaný. Dorůstá do průměru 5-15 cm. Lupeny na spodní straně klobouku jsou u mladých hub krémové barvy, později jsou narůžovělé a mívají na sobě tmavší skvrnky. Třeň je kratší a vyskytují se na ní různé odstíny hnědé. Dužina houby je pevná a má bílou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Šiitake se přirozeně vyskytuje v teplém a vlhkém podnebí jihovýchodní Asie. Je to dřevokazná houba a roste po skupinách na rozkládajících se kmenech listnatých stromů, zejména šii, kaštanu, dubu, javoru, ambroně, buku, topolu, habru či moruše.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Poprvé bylo šiitake pěstováno v Číně před několika tisíci lety. Odtud se rozšířilo do Tchaj-wanu a Japonska. Japonci pěstovali houbu tak, že nařezané kmeny stromu šii položili vedle kmenů, na kterých již houba rostla, a spory se tak šířily do jejich nejbližšího okolí. Houby šiitake jsou stále pěstovány v podmínkách podobných jejich přirozenému prostředí. Buď na substrátu nebo na dřevěných kmenech. Houževnatec jedlý patří mezi nejrozšířeněji pěstované houby, tvoří až 25 % celkové roční produkce hub na celém světě. Jen produkce Japonska a Hongkongu činí 100 000 tun ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v kuchyni.", "content": "Šiitake má specifické, výrazné aroma a zvláštní, přirozeně nasládlou chuť. Zejména v kuchyni východní Asie se houby šiitake hojně využívají jak čerstvé, tak sušené. V Japonsku se často podávají v miso polévce a jako jedna z ingrediencí v různých vařených, smažených i dušených pokrmech. Rovněž v čínské kuchyni jsou častou přísadou zejména vegetariánských jídel.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v léčení.", "content": "Šiitake je přírodním zdrojem β-glukanů, díky čemuž má příznivé účinky na imunitní systém. Obsahuje taktéž eritadenin, který snižuje hladinu cholesterolu v krvi, a dále vitamíny B2, B6 a D, měď, selen, kyselinu pantothenovou, zinek a mangan.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumy.", "content": "Japonský lékař Kisaku Mori byl jedním z prvních vědců, kteří zkoumali obsah vitamínů a enzymů v šiitake a léčebné účinky této houby. Došel k závěrům, že houba šiitake je účinná při léčbě vysokého cholesterolu, překyselení, žaludečních vředů, žlučových kamenů, cukrovky či anémie. Od té doby proběhlo zejména v Japonsku více než 100 výzkumů zaměřených na šiitake a jeho účinky na zdraví, které potvrdily antivirové a antibiotické vlastnosti této houby, a také její schopnosti snižovat cholesterol.", "section_level": 2}], "src_summary": "Houževnatec jedlý (\"Lentinula edodes\") známý též jako šiitake je jedlá houba původem z východní Asie, Ve světě je značně oblíbená pro své využití v kuchyni, hlavně v čínské a v dalších orientálních kuchyních. Dnes je již s úspěchem pěstována i mimo východní Asii.", "tgt_summary": "The shiitake (; Lentinula edodes) is an edible mushroom native to East Asia, which is cultivated and consumed in many Asian countries. It is considered a medicinal mushroom in some forms of traditional medicine.", "id": 49989} {"src_title": "Josef I. Habsburský", "tgt_title": "Joseph I, Holy Roman Emperor", "src_document": [{"title": "Osobnost Josefa I..", "content": "Byl synem císaře Leopolda I. ze třetího manželství s Eleonorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlastních sourozenců, ale v důsledku brzkého úmrtí většiny z nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem a tedy i dědicem trůnu. Josef byl inteligentní a schopný mladík, který ovládal sedm jazyků a po otci Leopoldovi zdědil i jisté hudební nadání, neboť sám komponoval skladby. Jeho vzdělávání se ujali Franz Ferdinand von Rummel, pozdější biskup ve Vídni, a kníže Karel Theodor ze Salmu. Jeho manželkou se při svatebním obřadu ve Vídni 24. února 1699 stala o pět let starší Amálie Vilemína, Josef ovšem měl milostné aféry před sňatkem i po sňatku. Zřejmě svou ženu nakazil pohlavní chorobou, takže po několika letech zůstala neplodná a počet jejich potomků skončil na třech.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné konflikty.", "content": "Otec ho již v dětství nechal korunovat uherským (1687) a římskoněmeckým králem (1690). Českým králem korunován nebyl, přitom tento jazykově všestranně vybavený muž uměl česky jistě lépe než jeho otec. V roce 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav, kde se poklonil Palladiu země české. V té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž Josef I. podporoval nároky svého mladšího bratra Karla, když se osobně zúčastnil obléhání města Landau v roce 1702. Na různých bojištích zde získával další úspěchy oblíbenec Josefa princ Evžen Savojský.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 1705 zdědil po svém otci mocnářství v nelehké situaci. Kromě podpory bratrovi se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako sedmihradský kníže František II. Rákóczi. Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení poddaných, což způsobovalo nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie, úplatkářství a protekce. Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech stránkách dobře vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo. 18. ledna 1707 vydal reskript, jímž doporučil českým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa Willenberga, a rovněž jim nařídil, aby pro něho zřídili stálé profesorské místo pro \"\"výuku umění inženýrského\"\". Tento reskript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v Praze. V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu, Josef ovšem zahájil mírová jednání, jimiž si nakonec znovu získal oporu proti stavovskému hnutí. V roce 1711 se již situace zdála stabilizovaná. Válku o španělské dědictví doprovázela řada úspěchů a problém v Uhrách byl vyřešen uzavřením satmárského míru. Do vývoje však zasáhla nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak reformní proces v monarchii, na který později navázal především Josefův jmenovec, toho jména Druhý. Josef I. zemřel ve Vídni a byl zde pochován v Císařské hrobce (sarkofág č. 35 v Karlově hrobce). Na rakvi je latinský nápis, jehož český překlad zní: \"Světu propůjčen 1678, království uherskému 1687, římské říši 1690, Amalii Wilhelmině 1699, římskému císařství, Čechám, provinciím atd. 1705, nebesům navrácen v roce 1711, 17. dubna. Vždy a všude vítězný\". Jeho srdce bylo uloženo v urně č. 12 v Hrobce srdcí (\"Herzgruft\") v augustiniánském kostele a vnitřnosti v urně č. 42 ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Sirotková Soňa, JOSEF I., můj přítel : historický román 1 díl. MOBA nakladatelství Brno, 2018, ISBN978-80-243-8312-5", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef I. (26. července 1678 Vídeň – 17. dubna 1711 Vídeň) byl římský císař, český a uherský král, moravský markrabě atd., předposlední člen dynastie Habsburků v mužské linii.", "tgt_summary": "Joseph I (Joseph Jacob Ignaz Johann Anton Eustachius; 26 July 1678 – 17 April 1711) was Holy Roman Emperor from 1705 until his death in 1711. He was the eldest son of Emperor Leopold I from his third wife, Eleonor Magdalene of Neuburg. Joseph was crowned King of Hungary at the age of nine in 1687 and King in Germany at the age of eleven in 1690. He succeeded to the thrones of Bohemia and the Holy Roman Empire when his father died. Joseph continued the War of the Spanish Succession, begun by his father against Louis XIV of France, in a fruitless attempt to make his younger brother Charles (later Emperor Charles VI) King of Spain. In the process, however, owing to the victories won by his military commander, Prince Eugene of Savoy, he did succeed in establishing Austrian hegemony over Italy. Joseph also had to contend with a protracted revolt in Hungary, fomented by Louis XIV. Neither conflict was resolved until the Treaty of Utrecht, after his death. He also sanctioned the extermination of Romani people within the Holy Roman Empire. His motto was \"Amore et Timore\" (Latin for \"Through Love and Fear\").", "id": 117852} {"src_title": "Weißensee", "tgt_title": "Weissensee (Carinthia)", "src_document": [{"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera se vlévají přítoky Mühlbach a Almbach, z východního konce vytéká Weißenbach, který ještě na rakouském území u Feistritz an der Drau posiluje vody Drávy. Kvalita vody v jezeře dosahuje parametrů pitné vody . Pro udržení její kvality je povolen na jezeře pouze ekologický způsob dopravy (zcela vyloučeny jsou spalovací motory). S viditelností až do šestimetrové hloubky a teplotou vody 24 °C je velmi příhodné pro koupání a rekreaci.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Po jezeře jezdí od roku 2014 výletní loď Alpenperle o kapacitě 225 cestujících, jde o první hybridní dieselelektrickou loď v Rakousku. Její akumulátory se nabíjejí přes noc, vpředu je vybavena čerpadlem a vzadu kormidlovou vrtulí. Jezero je využíváno kromě koupání i k vodním sportům. V zimě se na hladině jezera tvoří největší upravovaná ledová plocha v Evropě, která obsahuje bruslařskou dráhu, několik kluzišť, hřiště na hokej a hřiště na curling. Jezero je obklopeno více než stokílometrovou sítí turistických a cyklistických stezek různých stupňů obtížnosti. Lze odsud doputovat přes horské louky k několika horským vrcholům (na severu Latschur, na jihu Golz, na západě Reißkofel), které jsou přístupné i díky horským chatám na jejich úbočích. K dispozici jsou zde i dva kempinky.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Z celkové délky 23 km pobřeží je třetina zastavěna, zbylé dvě třetiny mají přírodní charakter. Jezero nelze obejít, pouze z místa zvaného Ronacherfels lze chvílemi prudkou stezkou pro pěší putovat necelých 7 km (převýšení 63 m) po části severního i východním břehu. Západní a střední část jezera je obklopena bažinatými loukami, zatímco v jeho východní části jsou severní i jižní břehy prudké a skalnaté. Tato část jezera připomíná norské fjordy. V nejužším místě spojuje severní a jižní břeh most, který zároveň poskytuje pěkný výhled na západní i východní část jezera. Při jeho severním břehu leží vesnice Oberdorf, Gatschach, Techendorf a Neusach, na východě Stockenboi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Weißensee je ledovcové jezero na úpatí Gailtalských Alp v rakouské spolkové zemi Korutany. Leží severně od Hermagoru v nadmořské výšce 930 m a je tak nejvýše položeným z velkých korutanských jezer. Weißensee je dlouhé 11,6 km, v nejširším místě měří 900 m, maximálně dosahuje hloubky 99 m. Má rozlohu 6,5 km a je 12. největším jezerem v Rakousku a 4. v Korutanech.", "tgt_summary": "The Weissensee (German spelling: \"Weißensee\") is a lake in the Austrian state of Carinthia within the Gailtal Alps mountain range. The highest situated Carinthian bathing lake shares its name with the municipality of Weissensee on the northern and southern shore.", "id": 1064383} {"src_title": "Heinz Harmel", "tgt_title": "Heinz Harmel", "src_document": [{"title": "Mládí a počátky vojenské kariéry.", "content": "Heinz Harmel se narodil 29. června roku 1906 v lontrinském hlavním městě Metz jako syn štábního lékaře 67. pěšího pluku(\"Infanterieregiment Nr. 67\") a pozdějšího Generál-lékaře (\"Generalarzt\") Reichswehru. Po dokončení svého vzdělání vstoupil v květnu roku 1926 do Reichswehru a byl zařazen jako vojín k 15. rotě ze 6. pěšího pluku (\"Infaterie Regiment Nr. 6\") ve šlesvickém městě Ratzeburg. Po dvouroční službě u této jednotky byl v hodnosti \"Gefreiter der Reserve\" (Svobodník v záloze) po zranění pravého oka propuštěn z armády. Po opuštění armády se mladý Heinz rozhodl živit v zemědělství, avšak během velké hospodářské krize v roce 1929 byl nucen své dosavadní zaměstnání opustit. Následně se živil jako instruktor na sportovní škole, která spadala pod národní radu pro vzdělávání mládeže (\"Reichskuratoriums für Jugendertüchtigung\"). K počátku října roku 1934 bylo vládou rozhodnuto, že 250 určených sportovních škol bude zařazeno pod armádu a budou sloužit pro předvojenský pěchotní výcvik. Harmelovi byla k této příležitosti udělena hodnost nadrotmistra v záloze (\"Oberfeldwebel der Reserve\"). K 2. říjnu roku 1935 se Harmel rozhodl přestoupit k jednotkám SS-Verfügungstruppe (předchůdce Waffen-SS), kde ho lákala vidina většího žoldu a rychlejšího postupu. Po vstupu mu byla udělena hodnost SS-Oberscharführer (Starší četař) a byl přiřazen k 1. rotě od SS-Standarte \"Germania\" SS-Standartenführera Carl-Maria Demelhubera v Hamburku, kde působil jako velitel čety. Stejnou pozici zastával Harmel i v Mnichově u 7. roty od SS-Standarte \"Deutschland\" pod velením SS-Standartenführera Felixe Steinera, kam byl přeřazen k počátku září roku 1936. Zde se rovněž zúčastnil výcvikového kurzu pro velitele čety, který vedl sám plukovník Steiner. Harmel byl při závěrečném hodnocení vyhodnocen jako jeden z deseti nejlepších mužů výcvikového kurzu. Vynikající výsledky z tohoto kurzu tak zapříčinily, že byl Harmel ke konci ledna následujícího roku povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer (\"Poručík\"). Dále tak zůstává ve funkci velitele čety u své 7. roty až do konce března roku 1938. Mezitím byl ke konci ledna téhož roku povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer (\"Nadporučík\"). Následně byl po anšlusu Rakouska k Třetí říši převelen do Vídně, kde se jeho následujícím služebním postem stalo velení čety u 1. roty nově zformovaného pluku SS \"Der Führer\" (SS-Standarte \"Der Führer\") pod velením SS-Oberführera Georga Kepplera. Zde zůstal až do počátku května téhož roku a následně byl společně s celým II. praporem pluku převelen do hlavního města Korutan na jihu Rakouska, Klagenfurtu. O rok později se Harmel dočkal v této funkci povýšení na SS-Hauptsturmführera (\"Kapitán\"). S jednotkou se také účastnil zabrání Sudet a celý následující rok sloužil s plukem v Protektorátu Čechy a Morava, kde pluk plnil strážní povinnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "S vypuknutím druhé světové války během německé invaze do Polska, byl pluk SS \"Der Führer\", jehož muži nebyli ještě dostatečně vycvičeni, ponechán v zázemí a následně byl v létě roku 1940 převelen na západní frontu. Zde se zapojil do bojů v Holandsku a ve Flandrech a za následné prolomení linie Grebbe v květnu 1940 byl vyznamenán nejprve železným kříž II. třídy a za necelý měsíc i I. třídou tohoto vyznamenání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinz Harmel (* 29. červen, 1906 – † 2. září, 2000) byl vysoce vyznamenaný důstojník Waffen-SS, který se zúčastnil mnoha bojových akcí jak na východních tak na západních frontách druhé světové války. Mimo jiné byl držitelem Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi a meči.", "tgt_summary": "Heinz Harmel (29 June 1906 – 2 September 2000) was a German SS commander during the Nazi era. He commanded the 10th SS Panzer Division Frundsberg during World War II. Harmel was a recipient of the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves and Swords of Nazi Germany.", "id": 1284336} {"src_title": "Bohnanza", "tgt_title": "Bohnanza", "src_document": [{"title": "Pravidla hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava hry.", "content": "Každému hráči je rozdáno pět karet. Pořadí karet v ruce hráč nesmí během hry měnit. Na začátku tahu hráč vykládá karty ze začátku své ruky, naopak nově získané karty se přidávají vždy na konec ruky. Zbylé karty se položí lícem dolů na stůl jako balíček, z něhož budou hráči tahat karty v průběhu hry. Vedle nich se položí karty třetích záhonků, které si hráči mohou dokoupit. Každý hráč má před sebou dva pomyslné záhonky, na které sází fazole (vykládá karty s fazolemi). Na každém záhonku smí růst libovolný počet fazolí, ale všechny musí být stejného druhu. Lze tedy pěstovat jen dva různé druhy fazolí současně (po dokoupení třetího záhonku tři). Jestliže je hráč podle pravidel nucen zasadit nějakou fazoli, ale na obou záhoncích již rostou fazole jiného druhu, musí některý záhonek sklidit.", "section_level": 2}, {"title": "Tah.", "content": "Každý tah se skládá ze čtyř fází:", "section_level": 2}, {"title": "Sklizeň.", "content": "Hráč může sklízet téměř kdykoli, vždy však musí sklízet tehdy, když má zasadit fazoli a nemá pro ni k dispozici záhonek (volný záhonek nebo záhonek se stejným druhem). Není povoleno sklízet ze záhonku, na němž je jen jediná fazole, pokud hráč má na jiném záhonku více fazolí. Při sklizni hráč vezme všechny karty fazolí z jednoho záhonku (nelze sklidit jen část karet ze záhonku). V tabulce, která je uvedena na každé kartě, je uvedeno, kolik fazolarů (herní měna) vynese určitý počet sklizených fazolí tohoto druhu. Čím je fazolí onoho druhu ve hře méně, tím jejich sklizeň vynáší více peněz. Kolik fazolarů získal, tolik karet ze sklizně hráč obrátí rubem nahoru a položí před sebe – představují utržené mince (na rubu karet je zobrazen fazolar). Zbylé sklizené karty se odloží na odhazovací hromádku. Může se stát, že hráč nezíská sklizní ani jeden fazolar, sklidí-li příliš málo fazolí. Sklizený záhonek je nyní prázdný a hráč na něj může ihned zasadit další fazoli. Hráč si může za zaplacení tří mincí kdykoli koupit kartu třetího záhonku – od té chvíle již může pěstovat tři druhy fazolí. Nelze však mít více záhonků než tři.", "section_level": 2}, {"title": "Konec hry.", "content": "Dojde-li balíček karet fazolí, zamíchají se odhozené karty a vytvoří se tím nový balíček. Ten bude obsahovat vždy výrazně méně karet než předchozí balíček, protože některé karty si hráči po sklizni ponechali jako fazolary. Dojde-li balíček potřetí, hra okamžitě končí. V té chvíli hráči zahodí všechny karty v ruce a sklidí ze všech svých záhonků. Vítězem se stane hráč, který získal nejvíce fazolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"1. rozšíření\" (1997).", "content": "Obsahuje tři nové druhy fazolí, karty zemědělců a také karty prvních a druhých fazolových polí, které dělají hru přehlednější. Poskytuje také možnost hrát až 7 hráčům.", "section_level": 2}, {"title": "\"La Isla Bohnitâ\" (1999).", "content": "Přidává dva nové druhy fazolí a možnost hry 7 hráčů. Kromě sklizně je možné získávat fazolary odvozem fazolí z ostrova \"La Isla Bohnitâ\" na obchodní lodi. Tu však mohou oloupit pirátské lodě jiných hráčů. Název hry je parodií na Madonninu píseň \"La Isla Bonitâ\", samotná hra je inspirována rozšířením Osadníků z Katanu \"Námořníci z Katanu\".", "section_level": 2}, {"title": "\"High Bohn\" (2000).", "content": "Rozšíření s tematikou Divokého Západu. Ve hře je jednak nový druh fazolí, jednak budovy, které lze získávat při sklizni. Pro každý druh fazolí je ve hře jedna budova, která po zakoupení poskytuje nějakou výhodu a body. Název je parodií názvu slavného westernu \"V pravé poledne\", v originále \"High Noon\". V roce 2001 vyšlo rozšíření \"High Bohn: Bohnenduell um 12 Uhr mittags\" („Fazolový souboj v pravé poledne“), jehož součástí je High Bohn, rozšíření Prohibohn pro hru Al Cabohne a karty dalšího druhu fazolí. V roce 2004 vyšla vylepšená a rozšířená verze tohoto rozšíření pod názvem \"High Bohn Plus\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Mutabohn\" (2001).", "content": "Rozšíření, které bylo vydáno v nákladu pouhých 2500 kusů, přidává do hry prvek genetických modifikací. Hráči mohou „mutovat“ své fazole na méně hodnotné druhy, díky čemuž smějí pěstovat různé druhy na stejném záhonku. Navíc každý hráč dostává bonusové karty, které mu přinášejí body, bude-li mít na jednom záhonku specifikovanou posloupnost fazolí.", "section_level": 2}, {"title": "\"Ladybohn\" (2002).", "content": "Přidává fazole ženského pohlaví. Hráči vydělají více peněz sklizní ze záhonku, na jehož vrchu je ženská fazole. Přináší také několik nových pravidel a nový druh fazolí, jehož sklizní hráč může získat třetí záhonek nebo ukrást fazolar soupeři.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohnaparte\" (2003).", "content": "Rozšíření inspirované Napoleonem Bonaparte, v němž hráči za peníze vydělané v Bohnanze nakupují armádu, s jejíž pomocí dobývají \"Bohnreich\", Říši fazolí. Na konci hry nevítězí ten, kdo má nejvíce peněz, ale ten, kdo dobyl největší část Bohnreichu. Autor rozšíření Hanno Girke tuto hru označil jako kombinaci Bohnanzy a Risku, válečné deskové hry.", "section_level": 2}, {"title": "\"Dschingis Bohn\" (2003).", "content": "Další válečné rozšíření. Podobá se Bohnaparte, ale hráči tentokrát za vydělané fazolary nekupují armádu, ale financují nájezdy Mongolů na Bohnreich. Je možné hrát Dschingis Bohn v kombinaci s Bohnaparte, což umožňuje hru až 7 hráčů. Název je odvozen ze jména slavného mongolského vůdce Čingischána.", "section_level": 2}, {"title": "\"Telebohn\" (2004).", "content": "Hráči v tomto rozšíření s fazolemi navzájem neobchodují, ale bojují o fazole na svých záhoncích pomocí speciálních akčních karet. Telebohn vyšel v limitované edici čítající 5000 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "\"Amigo Bohnentaler\" \"(2004)\".", "content": "Přidává plastikový žeton Bohnentalera, který na začátku hry dostane hráč po pravé ruce začínajícího hráče. Pak ho může získat jen hráč, který má ve svém tahu zasazené fazole aspoň za stanovený počet fazolarů (v závislosti na počtu hráčů a počtu jeho záhonků). Kdo má žeton, bere si na konci tahu více karet. Rozšíření také obsahuje speciální pravidla pro Zahradní fazole.", "section_level": 2}, {"title": "\"Rabohnzel (2005)\".", "content": "Toto rozšíření bylo vydáno v počtu 3000 kusů a do hry přidává magii. Podobně jako Bohnröschen se odehrává v pohádce a název paroduje známou pohádku Bratří GrimmůRapunzel (česky locika).", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohnröschen\" (2007).", "content": "Rozšíření odehrávající se v pohádkové zemi, v níž fazolový princ musí polibkem probudit spící Šípkovou Růženku (zde je ovšem přejmenována na Fazolovou Růženku). Aby toho docílil, musí bojovat s fazolovým porostem, kterým je hrad zarostlý. Rozšíření tedy přináší balíček karet porostu, které se jedna po druhé odkrývají a hráči je musejí překonávat tím, že plní úkoly, které jsou na kartách uvedeny, anebo platí 1 fazolar. Vítězem je hráč, který se dostal do hradu s nejvíce fazolary.", "section_level": 2}, {"title": "\"Spiderbeans (2007)\".", "content": "Malé rozšíření čítající pouhých šest karet. Je prodáváno jako součást knihy \"Das Grosse Bohnanza Buch\". Do hry přidává tzv. \"pavoučí fazole\", pro které existují speciální pravidla, jenž popisují, jak se s těmito fazolemi dá obchodovat a kolik fazolarů dostane hráč za jejich sklizeň.", "section_level": 2}, {"title": "\"Auf der schwäb’schen Eisenbohn (2008)\".", "content": "Toto rozšíření vyšlo v limitované edici pouhých 2500 kusů a do hry hry kartu vlaku, který se pohybuje mezi pěti městy. V každém městě platí pro fazole jiný fazolometr, takže počet fazolarů, které hráč za sklizeň dostane, závisí na místě, kde se zrovna vlak nachází. Pohyb vlaku pak závisí na tom, jak si hráči vykládají na svá pole \"cestovní fazole\", které toto rozšíření také obsahuje. Na každé cestovní fazoli je název města, kam se má vlak v případě vyložení této karty na pole posunout. Karty cestovních fazolí jsou ale důležité i na konci hry, protože mohou hráčům zajistit bonusové fazolary.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohnedikt (2009\").", "content": "I toto rozšíření vyšlo v limitované edici o 2500 kusech. Je možné jej hrát v počtu 2-5 hráčů, ve dvou se příliš nedoporučuje. Název paroduje papeže Benedikta XVI. Hráči v tomto rozšíření pěstují fazole na církevní půdě.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohn Camillo (2011)\".", "content": "Je to zatím poslední rozšíření fazolí a vydáno bylo v nákladu 2500 kusů. Umožňuje hrát v počtu dvou hráčů, ale více hráčů než dva ho hrát nemůže. Název je parodií na film Don Camillo e l'onorevole Peppone.", "section_level": 2}, {"title": "Verze Bohnanzy a hry inspirované Bohnanzou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Vesmírné fazole (Space Beans)\" (1999).", "content": "Hra, která je následovníkem Bohnanzy, má však jednodušší pravidla a méně interakce mezi hráči. Hráči se snaží získat 30 bodů pěstováním vesmírných fazolí, které každý hráč pěstuje na dvou záhoncích: veřejném (lícem nahoru) a soukromém (lícem dolů). Na každé fazoli je kromě druhu uvedeno číslo od 1 do 9 (každý druh má 1 fazoli s čísly 1 až 3 a 2 fazole s čísly 4 až 9). Když hráč sklidí svůj veřejný záhonek a je v něm aspoň jedna karta, která má stejné číslo jako počet karet ve sklizni, tuto kartu si nechá jako trofej a na konci hry za ni dostane stejný počet bodů.", "section_level": 2}, {"title": "\"Al Cabohne\" (2000).", "content": "V této hře podobné Bohnanze hráči bojují nejen proti sobě, ale i proti fiktivnímu hráči zvanému \"Fazolová mafie\", kterému je třeba platit fazole jako výpalné. Název hry je odvozen od slavného zločince Al Capona.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bean Trader\" (2002).", "content": "Desková hra inspirovaná Bohnanzou. Hráči se v ní stávají členy Bohn Hanse, středověkého spojení severoevropských měst a obchodníků s fazolemi. Cestují na hracím plánu mezi jednotlivými městy se svými vozy, v nichž převážejí různé druhy fazolí, které nakupují a prodávají.", "section_level": 2}, {"title": "\"Kannibohne (2006\").", "content": "Malá samostatná hra vydaná v poštu pouhých 2500 kusů. Název je odvozen od slova \"kanibal\", takže fazole se mohou navzájem požírat.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohnkick (2006)\".", "content": "Samostatná hra pro dva hráče vydaná v roce 2006 při příležitosti fotbalového mistrovství světa v Německu. Pravidla nemají s původní Bohnanzou nic společného a cílem hry není sbírat fazolary, ale dát více branek než soupeř.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohnanza: fan edition (2007)\".", "content": "Speciální edice Bohnanzy. Podobu karet v této verzi navrhli sami fanoušci a každá karta vypadá jinak.", "section_level": 2}, {"title": "Ladybohn: Manche mögen's heiss! \"(2007)\".", "content": "Vylepšená a samostatně hratelná verze již dříve vydaného rozšíření. Oproti původní Ladybohn obsahuje také karty fazolových dětí, které nemají žádný fazolometr. Pokud má tedy hráč při sklizni na vrchu pole dětskou fazoli, nedostane za sklizeň ani jeden fazolar.", "section_level": 2}, {"title": "\"Wendy Pferdebasar (2009)\".", "content": "Růžová a zjednodušená verze fazolí, ve které se namísto fazolí obchoduje s koňmi. Cílovou skupinou této hry jsou především děvčata od osmi let.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohnanza: Fun & Easy (2010)\".", "content": "Verze Bohnanzy s jednoduššími pravidly a designem karet bližším mladším hráčům (např. fazole pojídající hamburgery).", "section_level": 2}, {"title": "\"Mutterböhnchen (2010)\".", "content": "Speciální rozšíření vydané v nákladu 2500 kusl, které se dá hrát pouze s novější verzí Ladybohn. Název se dá doslova přeložit jako \"maminčiny fazolky\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Würfel Bohnanza (2012)\".", "content": "Zvláštní kostková verze fazolí. Hráči pomocí hodů kostkami plní objednávky, za které získávají fazolary. Kvůli kostkám hraje v této obdobě Bohnanzy hlavní roli náhoda.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bohn To Be Wild (2012)\".", "content": "Samostatná hra, která obsahuje úplně jiné druhy fazolí, z nichž některé mají na sobě symbol označující jejich speciální schopnost. Těmto fazolím se říká divoké. Název paroduje slavnou píseň Born To Be Wild.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sissi!: Die Bohnenkaiserin (2013\").", "content": "Samostatná verze Bohnanzy vydaná pro rakouské muzeum her. Kromě normálních fazolí obsahuje také 50 Sissi fazolí, pro které existuje speciální fáze tahu. Název se dá přeložit jako Sissi!: Fazolová císařovna.", "section_level": 2}, {"title": "\"Mein erstes Bohnanza (2015)\".", "content": "Nejjednodušší verze fazolí, co kdy byla na trhu. Pravidla jsou v této edici natolik zjednodušena, že by je měly zvládnout i děti od čtyř let. Cíl hry však zůstává stejný, tedy nasbírat co nejvíce fazolarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bohnanza je moderní karetní hra z roku 1997, jejímž autorem je Uwe Rosenberg. Hráči se v ní stávají pěstiteli fazolí, které se snaží sázet, sklízet a prodávat. Karty v balíčku představují fazole osmi různých druhů, které hráči tahají z balíčku, navzájem si vyměňují, sázejí na záhonky před sebou a sklízejí. Od každého druhu je v balíčku jiný počet fazolí. Čím je fazole vzácnější, tím více peněz vynese při sklizni. Název vznikl spojením slov \"Bonanza\" a \"Bohn\" (německy „fazole“).", "tgt_summary": "Bohnanza is a German-style card game based on the game mechanics of trading and politics, designed by Uwe Rosenberg and released in 1997 (in German) by Amigo Spiele and (in English) by Rio Grande Games. It is played with a deck of cards with comical illustrations of eleven different types of beans (some more scarce than others), which the players are trying to first plant and then sell in order to raise money. The principal restriction is that players may only farm two or three types of beans at once (limited by the number of fields), but they obtain beans of all different types \"randomly\" from the deck, and so must engage in trade with the other players to be successful. The original game is for 3–5 players and takes about 1 hour to play, but the Rio Grande edition adds alternative rules to the official rulebook to allow for games for 2–7 players. The name \"Bohnanza\" is a pun on the words \"bonanza\" (English for 'a large amount of something valuable') and \"Bohne\" (German for \"bean\"). The official English release preserved the original German name because it happens to be an English hybrid word.", "id": 1845834} {"src_title": "Julius Ringel", "tgt_title": "Julius Ringel", "src_document": [{"title": "Služba v Landwehru.", "content": "Narodil se v korutanském městečku Völkermarkt. V roce 1905 se přihlásil do armádní školy ve Vídni, kde promoval 18. srpna 1909. Byl zařazen k 4. horskému pluku, kde dosáhl o rok později na hodnost poručíka. Když propukla 1. světová válka, bojoval pod 2. horským střeleckým plukem v Haliči a později v severní Itálii. Zde také v roce 1918 upadl do zajetí. Po skončení války byl propuštěn a následně bojoval ve svých rodných Korutanech proti jednotkám nově vznikající Jugoslávie. Když vzniklo nové Rakousko, zůstal v jeho armádě, kde dosáhl roku 1932 hodnosti podplukovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Služba ve Wehrmachtu.", "content": "Podporoval nacisty a nadšeně uvítal připojení Rakouska k Německu, které proběhlo v březnu 1938. Ringel se tak dostal do německého wehrmachtu, kde zpočátku zastával štábní funkce. Po vypuknutí druhé světové války dostal v říjnu velení nad 266. pěším plukem, se kterým se účastnil tažení na západě, takzvané bitvy o Francii. V červnu 1940 se stal velitelem 3. horské divize a v říjnu téhož roku velitelem 5. horské divize. S touto divizí se na jaře 1941 zúčastnil invaze do Jugoslávie, Řecka a obsazení Kréty, za což si vysloužil Rytířský kříž. V listopadu 1941 byla jeho divize stažena zpět do Německa na doplnění a odpočinutí. Ale již za čtyři měsíce byla zase poslána zpět do bojů na východní frontu k Leningradu, kde se ve Volchovské oblasti podílela na zničení armády generála Vlasova. Po roce a půl na východní frontě byla jeho divize opět převelena, tentokrát do Itálie, kam dorázila 15. prosince na Gustavovu linii, do blízkosti Monte Cassina. V Itálii bojoval další čtyři měsíce, než se stal velitelem LXIX. horského sboru v Chorvatsku, kde bojoval proti Titovým partyzánům. Ve druhé polovině roku 1944 byl odvolán do Salcburku, kde se ujal velení nad místní vojenskou oblastí, ze které později vytvořil takzvaný Ringlův sbor, u kterého zůstal až do konce války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julius Alfred Ringel (22. května 1896, Entringen - 12. srpna 1982, Mnichov) byl generál horských myslivců německého Wehrmachtu, kde dostal od vojáků přezdívku \"Papa\" (tatínek).", "tgt_summary": "Julius 'Papa' Ringel (16 November 1889 – 11 February 1967) was an Austrian general in the armed forces of Nazi Germany during World War II. He fought in the Western and Eastern fronts, as well as the Balkan Campaign. Ringel commanded the 3rd Mountain Division, 5th Mountain Division, LXIX Corps, Wehrkreis XI and the Army Corps Ringel. He was a recipient of the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves.", "id": 988733} {"src_title": "Seznam sexuálních pozic", "tgt_title": "Sex position", "src_document": [{"title": "Penetrativní pozice.", "content": "Tyto pozice zahrnují zasouvání penisu nebo jiných falických předmětů (např. připínací gumové náhražky – penetrujícím partnerem může být tedy i žena) do pochvy nebo řitního otvoru.", "section_level": 1}, {"title": "Penetrující partner nahoře, přistupující zepředu.", "content": "Tyto pozice se primárně používají při vaginálním styku, lze je však používat i při análním sexu. Základní pozice se nazývá misionářská. V ní leží přijímající partner na zádech s roztaženýma nohama. Penetrující partner leží nahoře nad ním, tváří v tvář. Jsou možné tyto variace:", "section_level": 2}, {"title": "Penetrace zezadu.", "content": "Většinu z těchto pozic lze použít jak pro vaginální, tak pro anální penetraci.", "section_level": 2}, {"title": "Přijímající partner nahoře.", "content": "Většinu z těchto pozic lze použít jak pro vaginální, tak pro anální penetraci.", "section_level": 2}, {"title": "Vsedě a vkleče.", "content": "Většinu z těchto pozic lze použít jak pro vaginální, tak pro anální penetraci.", "section_level": 2}, {"title": "Ve stoje.", "content": "Většinu z těchto pozic lze použít jak pro vaginální, tak pro anální penetraci. V základní podobě pozice stojí oba partneři tváří v tvář. Jsou možné tyto variace:", "section_level": 2}, {"title": "Pozice specifické pro anální sex.", "content": "Většinu poloh penetrativního sexu (viz výše) lze přizpůsobit análnímu sexu, zvláště ty, kde se penetruje zezadu. I jiné původně vaginální sexuální praktiky, například prstění, lze přizpůsobit pro anální sex. Některé pozice ale není možné přímo přizpůsobit, vzhledem k odlišnému úhlu pro průnik do vaginy a do řitního otvoru. Následující pozice jsou vhodné pro anální sex.", "section_level": 2}, {"title": "Méně obvyklé pozice.", "content": "Tyto polohy jsou inovativnější a asi ne tak široce známé nebo praktikované, jako ty uvedené výše.", "section_level": 2}, {"title": "Využití nábytku nebo zvláštního přístroje.", "content": "Většina sexuálních aktů se typicky provádí v posteli nebo na jiné prosté platformě. Rozšířením škály dostupné podpory se zvětší také škála možných pozic. Pro tento účel lze využít běžný nábytek. Existují také různé formy erotického nábytku nebo jiných přístrojů, jako jsou speciální houpačka nebo trapézy, které lze použít k ještě exotičtějším sexuálním polohám.", "section_level": 2}, {"title": "Pozice pro posílení nebo omezení plodnosti.", "content": "Otěhotnění je potenciálním výsledkem jakékoli formy sexu mezi plodnou ženou a plodným mužem, kdy přijde sperma do kontaktu s vaginální oblastí (typicky vaginální sex, ale otěhotnět lze i při digitálním sexu s ejakulátem na prstech, anebo když je sperma na těle a přenese se do vaginální oblasti). Orální sex sám o sobě nikdy nevede k otěhotnění. Avšak při neopatrnosti se může stát, že k otěhotnění dojde tak, že se sperma na rukách nebo na těle dostane do vaginální oblasti. Existují názory, že určité sexuální pozice dávají lepší výsledky než jiné – ovšem žádná pozice není účinnou antikoncepcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tento seznam sexuálních pozic zahrnuje popis různých forem pohlavního styku a jiných sexuálních aktivit mezi lidmi. Pohlavní akty se obecně popisují pozicí, kterou účastníci při těchto aktech zaujímají. Alfred Kinsey používal jako kategorie šest primárních pozic. Protože počet pozic, které lze používat při sexu, je v zásadě neomezený, tento seznam není vyčerpávající. Poznámka: Pokud se v následujícím textu bude vyskytovat slovo \"partner\", může značit osobu kteréhokoli pohlaví (pokud není z kontextu jednoznačné, že se jedná o muže či ženu).", "tgt_summary": "A sex position is a position of the body that people use for sexual intercourse or other sexual activities. Sexual acts are generally described by the positions the participants adopt in order to perform those acts. Though sexual intercourse generally involves penetration of the body of one person by another, sex positions commonly involve penetrative or non-penetrative sexual activities. Three categories of sexual intercourse are commonly practiced: vaginal intercourse (involving vaginal penetration), anal penetration, and oral sex (especially mouth-on-genital stimulation). Sex acts may also involve other forms of genital stimulation, such as solo or mutual masturbation, which may involve rubbing or penetration by the use of fingers or hands or by a device (sex toy), such as a dildo or vibrator. The act may also involve anilingus. There are numerous sex positions that participants may adopt in any of these types of sexual intercourse or acts; some authors have argued that the number of sex positions is essentially limitless.", "id": 485540} {"src_title": "Brestská pevnost", "tgt_title": "Brest Fortress", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnost byla postavena na místě někdejšího středověkého osídlení, existujícího na ostrovech na soutoku řek Bug a Muchawiec a měla sloužit k ochraně západních hranic Ruské říše. Projekt navrhl ruský vojenský inženýr Dolovan v roce 1799 a rozpracovali ho inženýři Opermann, Maleckij a Feldmann, kteří navrhli čtyři obranné zóny. Plán byl schválen roku 1830. Centrální zóna Citadela byla vybudována na místě starého obchodního centra města a následně se rozrostla až k rameni řeky Muchiawec. Jižní, volyňské opevnění vzniklo na místě brestského hradu, zbořeného v průběhu stavby. Severní opevnění vyrostlo na místě Kobrinského obvodu města Brest, kde se předtím nacházely veřejné budovy i soukromá zástavba. Západní terespolské opevnění vzniklo při západním rameni řeky Bug. Vnější obrannou linii tvořily desetimetrové valy a náspy s cihlovými kasematami, kryjícími přístupy ke kanálům a mostům. Základní kámen byl položen 1. června 1836 a v roce 1842 se pevnost stala bojeschopnou. Celková plocha pevnosti činí 4 km², délka obranných valů 6,2 km. Nejlépe chráněnou část – Citadelu – tvoří dvoupodlažní kasárna, dlouhá asi 2 km. Její valy jsou zhruba 2 metry silné a 500 kasemat mohlo poskytnout útočiště až 12 tisícům vojáků se zásobami a municí. Za první světové války byla pevnost v roce 1915 evakuována a některá obranná zařízení byla zničena. V roce 1918 se stal Bílý palác pevnosti místem podepsání brestlitevské mírové smlouvy. V důsledku této smlouvy a v důsledku sovětsko-polské války připadla pevnost v roce 1921 Polsku. V září 1939 byla pevnost dobyta Němci, přičemž byla poškozena Citadela i Bílý palác. Když v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov došlo k ustavení nové hranice na řece Bug, připadla hlavní část pevnosti ležící na východním břehu této řeky Sovětskému svazu. Opevnění na západním břehu Bugu ovládali Němci, kteří i z tohoto místa přepadli 22. června 1941 centrální pevnost. Obrana pevnosti Brest se tak stala jednou z prvních významných bojových střetnutí Velké vlastenecké války. V roce 1965 obdržel Brest titul Město-hrdina a v roce 1971 byla pevnost přeměněna na památník.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "O obraně pevnosti v prvních dnech velké vlastenecké války v červnu a červenci roku 1941 pojednává československo-sovětský snímek \"Boj o Moskvu - Agrese\" z roku 1985 a dále rusko-běloruský film \"Brestská pevnost\" z roku 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost Brest (, ) je unikátní systém pevnostních objektů, které se nacházejí ve městě Brest v západním Bělorusku, 4 forty (I, K, L a O) leží v sousedním Polsku.", "tgt_summary": "Brest Fortress (, '; ), formerly known as Brest-Litoŭsk Fortress, is a 19th-century fortress in Brest in present-day Belarus. In 1965 the title \"Hero Fortress\" was given to the fortress to commemorate the defence of the frontier stronghold during the first week of the German-Soviet War of 1941-1945 when Axis forces invaded the Soviet Union with the launch of Operation Barbarossa on June 22, 1941. The title \"Hero Fortress\" corresponds to the title \"Hero City\" that the Presidium of the Supreme Soviet of the Soviet Union awarded to an eventual total of twelve Soviet cities.", "id": 469588} {"src_title": "Akácie", "tgt_title": "Acacia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Akácie jsou keře a stromy, řidčeji i dřevnaté liány. Mnohé druhy mají nápadné trny, vzniklé přeměnou palistů. Listy jsou dvojnásobně zpeřené, složené z drobných a většinou vstřícných, krátce řapíčkatých až přisedlých lístků. U mnohých druhů je čepel listů redukovaná a asimilační funkci přebírá plochý rozšířený řapík (tzv. fylodie), takže listy vyhlížejí jako jednoduché, s paralelní žilnatinou. Palisty bývají drobné a opadavé nebo přeměněné v trny. Na řapíku a někdy i na vřetenu listu bývají přítomny žlázky (extraflorální nektária). Květy jsou drobné, oboupohlavné nebo samčí a oboupohlavné, bílé, žluté nebo krémové, uspořádané v hustých válcovitých klasech nebo kulovitých klubkách. Tato květenství vyrůstají buď ve svazcích v úžlabí listů nebo jsou uspořádaná v bohatých vrcholových latách. Kalich je trubkovitý nebo zvonkovitý, se 4 nebo 5 cípy. Koruna je trubkovitá, nálevkovitá až zvonkovitá, 4 nebo 5-četná. Tyčinek je mnoho, jsou nápadné, vyčnívající z květu, volné nebo pouze na bázi srostlé. Semeník je přisedlý nebo stopkatý. Plody jsou velmi různorodé, pukavé nebo nepukavé, rovné nebo zakřivené. Semena bývají oválná až podlouhlá, více či méně zploštělá, s tvrdým osemením, bezkřídlá, obvykle bez míšku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod akácie zahrnuje asi 1200 až 1300 druhů. Je to druhý nejobsáhlejší rod bobovitých. Akácie jsou rozšířeny v tropech a subtropech po celém světě, zejména však na jižní polokouli. Centrum druhové diverzity je v australské oblasti, kde roste celkem asi 900 druhů akácií. Akácie je v tomto regionu druhově nejbohatší rod cévnatých rostlin. Největší druhová pestrost je v semiaridních oblastech jihozápadní Austrálie a ve východní Austrálii, kde dominují druhy z podrodu \"Phyllodineae\". Z Ameriky je uváděno asi 270 druhů akácií, z Afriky asi 130, z Madagaskaru asi 100 a z Asie asi 55 druhů. V evropské květeně není žádný druh akácie původní. Některé australské a v menší míře i africké či americké druhy jsou vysazovány ve Středomoří jako okrasné dřeviny. Akácie vyhledávají otevřená, slunná stanoviště. Rostou zejména na březích řek, v monzunových lesích, na mýtinách ve stálezeleném tropickém lese, na savanách a v suchomilné keřové vegetaci. Často tvoří významnou součást daných rostlinných společenstev. Preferují dobře propustné půdy v nižších nadmořských výškách do 800 metrů nad mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN jsou jako kriticky ohrožené uvedeny 4 druhy akácií: \"Acacia belairioides\" a \"Acacia roigii\" z Kuby, \"Acacia mathuataensis\" z ostrova Vanua Levu v souostroví Fidži a \"Acacia anegadensis\" z ostrova Anegada v souostroví Panenské ostrovy. V kategorii ohrožených je vedeno celkem 9 druhů pocházejících z Austrálie, tropické Ameriky (zejména z Kuby) a Madagaskaru.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Acacia\" byl popsán v roce 1754 Philipem Millerem. Od té doby sem bylo zařazeno množství nově popisovaných druhů, řazených dnes do zcela jiných rodů. V roce 1842 George Bentham jasně stanovil limity tohoto rodu, mezi které náleželo zejména množství volných tyčinek v květu. V roce 1875 pak publikoval celosvětovou klasifikaci akácií, která byla v platnosti téměř 100 let.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická taxonomie akácií.", "content": "Rod \"Acacia\" byl v taxonomii bobovitých řazen do samostatného tribu \"Acacieae\", obsahujícího jediný rod. V některých systémech byl do tribu \"Acacieae\" řazen ještě africký monotypický rod \"Faidherbia\". Rod \"Acacia\" byl dále tradičně členěn na 4 podrody: \"Acacia\", \"Aculeiferum\", \"Phyllodineae\" a \"Filicinae\", případně na 3 podrody, pokud byly \"Filicinae\" brány jako sekce v rámci podrodu \"Aculeiferum\". V taxonomii akácií, jejich příbuzenských vztahů s ostatními triby bývalé podčeledi \"Mimosoideae\" stejně jako v jejich vnitrorodovém členění panovaly dlouho nejasnosti. V roce 1986 Pedley základním 3 podrodům (\"Acacia\", \"Aculeiferum\", \"Phyllodineae\" ) přidělil úroveň rodů a rod \"Acacia\" tak rozdělil na tři nové rody: \"Acacia\", \"Senegalia\" a \"Racosperma\". Toto řešení však nebylo všeobecně přijato.", "section_level": 2}, {"title": "Nová taxonomie akácií.", "content": "Několika molekulárními kladistickými studiemi, z nichž první vyšla v roce 1995, bylo potvrzeno, že rod \"Acacia\" v klasickém pojetí není monofyletický. Jednotlivé vývojové linie akácií, jak je ukazují fylogenetické studie, jsou dokonce rozesety v několika různých tribech bývalé podčeledi \"Mimosoideae\". Na základě těchto studií byl rod \"Acacia\" rozdělen na celkem 5 samostatných rodů: \"Acacia\" s. str., \"Acaciella\", \"Mariosousa\", \"Senegalia\" a \"Vachellia\". Výzkum však stále není dovršen a jsou indicie, že rod \"Senegalia\" není ani v současném pojetí monofyletický. Také není dosud známo nové rozdělení této části podčeledi \"Caesalpinioideae\" do tribů. Většina zdrojů poskytujících taxonomické informace (např.) tyto změny dosud nereflektuje. Typovým druhem, na jehož základě byl rod \"Acacia\" popsán, je \"Acacia nilotica\". Tento druh se po rozdělení rodu \"Acacia\" ocitl ve skupině čítající pouze asi 160 druhů (bývalý podrod \"Acacia\"), která by měla podle pravidel botanické nomenklatury nést rodové jméno \"Acacia\", zatímco pro největší skupinu čítající téměř 1000 vesměs australských druhů akácií (bývalý podrod \"Phyllodineae\") bylo k dispozici jméno \"Racosperma\". Záležitost byla řešena na dvou botanických kongresech v letech 2003 a 2004, kde byla podána žádost na změnu typového druhu. V roce 2005 byla tato změna schválena a novým typovým druhem pro rod \"Acacia\" se stal druh \"Acacia penninervis\". Rodové jméno tak zůstalo největší skupině akácií z bývalého podrodu \"Phyllodineae\", zatímco bývalý podrod \"Acacia\" dostal nové rodové jméno \"Vachellia\".", "section_level": 2}, {"title": "Rod \"Acaciella\".", "content": "Rod zahrnuje 15 druhů, v minulosti tvořících podrod či sekci \"Filicinae\". Je rozšířen v Americe od USA po Argentinu. Největší druhové bohatství je v Mexiku. U akácií tohoto rodu nejsou vyvinuty na listech nektáriové žlázky.", "section_level": 3}, {"title": "Rod \"Acacia s.str.\".", "content": "Největší rod akácií, zahrnující téměř 1000 druhů z bývalého podrodu \"Phyllodineae\". Dominuje zejména v Austrálii (asi 950 druhů) a Tichomoří (7 druhů), je rozšířen také na Taiwanu a ve východní části jv. Asie (celkem 10 druhů) a na Madagaskaru (2 druhy). U většiny druhů tohoto rodu jsou listy redukovány na různě tvarovaná fylódia, řidčeji jsou listy dvakrát zpeřené. Na řapících a středních žebrech listů jsou žlázky. Tyto akácie jsou většinou beztrnné, pouze u nemnohých druhů jsou palisty přeměněny v trny.", "section_level": 3}, {"title": "Rod \"Senegalia\".", "content": "Pantropicky rozšířený rod zahrnující asi 203 druhů řazených v minulosti do podrodu \"Aculeiferum\". Je rozšířen v Americe (asi 100 druhů), Africe a na Madagaskaru (celkem 69 druhů), v Asii (43 druhů) a Austrálii (pouze 2 druhy). Jsou to stromy, keře, šplhavé keře a řadí se sem i všechny akácie liánovitého vzrůstu. Listy dospělých rostlin jsou dvakrát zpeřené, na řapíku a středním žebru listu jsou žlázky. Na větévkách bývají trny, které jsou rozesety mezi internodii nebo po dvou či po třech pod bází internodia. Palisty nejsou přeměněné v trny.", "section_level": 3}, {"title": "Rod \"Mariosousa\".", "content": "\"Marisousa\" je nový rod, popsaný v roce 2006. Zahrnuje 13 druhů akácií, rozšířených v Severní a Střední Americe.", "section_level": 3}, {"title": "Rod \"Vachellia\".", "content": "Rod zahrnuje asi 163 druhů, v minulosti řazených do podrodu \"Acacia\". Je rozšířen v Africe, Asii a Americe a sporadicky i v Austrálii, kde však roste pouze 9 druhů. Jsou to stromy nebo keře. Listy dospělých rostlin jsou dvakrát zpeřené, se žlázkami na řapíku a středním žebru listu. Všechny druhy tohoto rodu mají palisty přeměněné v trny. Africké druhy mívají charakteristické, v horní části zploštělé koruny.", "section_level": 3}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy akácií jsou opylovány zejména včelami. Pro mnohé druhy amerických akácií je charakteristická symbióza s mravenci. Tento vztah se označuje jako myrmekofilie. Na koncích lístků takové akácie jsou produkována tzv. Beltova tělíska, sloužící mravencům k výživě. Mimo to mívají tyto druhy na řapíku listů zvětšená nektária produkující sladkou šťávu. Některé druhy akácií mají nápadné zvětšené duté trny, které slouží mravencům za obydlí. Mravenci na oplátku chrání rostlinu před býložravci a škůdci a likvidují konkurenční vegetaci. U druhu \"Acacia cornigera\" bylo prokázáno, že vymizí-li z oblasti symbiotický mravenec \"Pseudomyrmex ferruginea\", přežijí jen izolované rostliny této akácie a pouze za výjimečných okolností. Obligátní myrmekofilie nebyla zjištěna u australských druhů akácií. Některé druhy akácií, např. africká \"Acacia ataxacantha\" a australské \"A. concinna\", \"A. megaladena\", \"A. pennata\" aj. druhy z podrodu \"Aculeiferum\", mají velkou fenotypovou plasticitu v závislosti na prostředí, v němž rostou. Zatímco v husté stromové vegetaci jsou to dřevnaté liány, na otevřených stanovištích rostou jako vzpřímené keře nebo stromy. Mladé semenáčky těch druhů akácií, které mají listy redukované na fylódia, mohou mít první listy jednoduše nebo dvakrát zpeřené a až později se objevují fylódia. U některých takových druhů, např. \"Acacia melanoxylon\", se u dospělých rostlin dokonce objevují větve s dvakrát zpeřenými listy. U druhu \"A. heterophylla\" se mimo jednoduchých fylódií objevují i listy tvořené na bázi fylódiem a v horní části dvakrát zpeřenou čepelí.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Akácie mají poměrně mnohostranné využití. Různé druhy poskytují zejména trvanlivé dřevo, gumy, třísloviny a vonné extrakty. Mnohé druhy mají také využití v medicíně. Pěstují se i jako okrasné dřeviny.", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Různé druhy akácií jsou v klimaticky příhodných oblastech světa pěstovány jako okrasné dřeviny. V jižní Evropě se lze setkat např. s australskými druhy \"Acacia cyanophylla\", \"A. dealbata\", \"A. longifolia\", \"A. mearnsii\", \"A. melanoxylon\", \"A. pycnantha\" a \"A. retinodes\". Z afrických druhů se vysazuje zejména \"Acacia karoo\", z amerických dnes již pantropicky rozšířená akácie Farnesova (\"Acacia farnesiana\"). Posledně zmíněný druh je v Evropě pěstován již od roku 1611. V Malajsii se jako pouliční strom vysazuje australská akácie \"A. auriculiformis\".", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo akácií je velmi trvanlivé, o hustotě 640 až 800 kg/m, je však dosti obtížně opracovatelné. Dřevo statnějších druhů akácií je používáno zejména na obklady, stavbu lodí a výrobu hudebních nástrojů, ze dřeva pomalu rostoucích drobnějších druhů se vyrábějí zejména dýmky, držadla a podobné drobnější předměty. Mezi častěji těžené druhy náleží v dnešní době zejména \"Acacia glaucescens\", \"A. melanoxylon\" a \"A. nigrescens\". Na Havaji poskytoval v minulosti velmi ceněné dřevo místní druh \"Acacia koa\", nazývaný havajský mahagon (\"hawaiian mahogany\"). Dřevo bylo používáno zejména k výrobě surfovacích prken, kánoí a dřevěných mís. Akácie slouží také jako vyhledávaný zdroj topiva a dřevěného uhlí, navíc často rostou v oblastech kde je otopu nedostatek. Dřevo australské akácie \"Acacia melanoxylon\" je obchodováno pod jménem \"blackwood\". Je velmi trvanlivé a dobře opracovatelné, s úzkou bělavou bělí a zlatohnědým až načervenale hnědým jádrovým dřevem. Dosti široké využití má i dřevo australského druhu \"A. crassicarpa\". V jižních oblastech Jižní Ameriky je významným zdrojem dřeva druh \"A. visco\".", "section_level": 2}, {"title": "Využití v kuchyni a medicíně.", "content": "Kyselé plody \"Acacia concinna\" mají využití ve filipínské kuchyni. Extrakty z některých druhů se používají v lidovém léčitelství, v Africe např. kořeny \"Acacia nilotica\" při léčbě spavé nemoci. Guma z akácie arabské (\"Acacia nilotica\") působí proti průjmům a používá se proti amébám a křečím. Prášek z lusků tohoto druhu hubí vodní plže přenášející bilharziózu. Guma severoafrické akácie \"Acacia tortilis\" se používá při zánětech očí, onemocněních plic a na hojení ran. Akácie katechová (\"A. catechu\") je využívána v tradiční čínské medicíně. Listy \"A. pluricapitata\" se používají v Malajsii při bolestech hlavy a medicínské využití má i kůra z kořenů.", "section_level": 2}, {"title": "Technické produkty.", "content": "Z některých druhů akácií se získává klovatina, tzv. arabská guma, používaná v potravinářství, farmacii i jinde. Nejlepší klovatinu produkuje akácie senegalská (\"Acacia senegalensis\") a akácie egyptská (\"A. seyal\"), méně kvalitní akácie arabská (\"A. nilotica\"). Mimo to je možno klovatinu získávat i z afrických druhů \"A. abyssinica\", \"A. giraffae\", \"A. horrida\", \"A. kirkii\" a australské \"A. pycnantha\". Z extraktu indické akácie katechové (\"Acacia catechu\") se získává pryskyřičná hmota nazývaná katechu a sloužící k barvení látek, v koželužství a v potravinářství jako aromatikum. Extrakt z květů akácie Farnesovy (\"A. farnesiana\") je používán při přípravě nejluxusnějších parfémů a rostlina má využití i v tradiční medicíně. Z kůry akácií \"Acacia mearnsii\", \"A. dealbata\" a \"A. pycnantha\" jsou získávány třísloviny.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Australská akácie \"A. mangium\" náleží k velmi rychle rostoucím dřevinám, v devíti letech může dosáhnout výšky až 23 metrů a průměru kmene přes 20 cm. V Malajsii je používána k zalesňování. Další rychle rostoucí druh, \"Acacia auriculiformis\", pocházející z jihovýchodní Asie a Austrálie, je v tropech pěstován na plantážích jako zdroj biomasy, topiva a kvalitního dřevěného uhlí. Některé akácie, např. australské \"A. saligna\" a \"A. cyclops\" a australská \"A. tortilis\", jsou vysazovány ke zpevnění písků a proti erozi. Mnohé druhy akácií jsou významným zdrojem pastvy pro včely. Listy mnohých druhů akácií se používají jako krmivo pro dobytek, listy i plody některých druhů však obsahují kyanogenní glykosidy a mohou být jedovaté.", "section_level": 2}], "src_summary": "Akácie (\"Acacia\"), česky též kapinice, je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to keře, stromy nebo i liány s dvakrát zpeřenými listy. Řada druhů má listy s rozšířeným, plochým řapíkem a bez čepele. Květy jsou drobné, bílé nebo žluté, uspořádané v kulovitých klubkách nebo podlouhlých hroznech. Akácie rostou v tropech a subtropech téměř celého světa v počtu asi 1200 druhů. Nejvíce druhů se vyskytuje v Austrálii. Některé druhy jsou v tropech a subtropech pěstovány jako okrasné dřeviny a lze se s nimi setkat i ve Středomoří. Akácie mají využití v medicíně, některé druhy poskytují trvanlivé dřevo, gumy, třísloviny nebo parfémové silice. V současné taxonomii byl rod akácie na základě fylogenetických studií rozdělen na celkem 5 samostatných rodů: Acacia, Acaciella, Senegalia, Mariosousa a Vachellia.", "tgt_summary": "Acacia, commonly known as the wattles or acacias, is a large genus of shrubs and trees in the subfamily Mimosoideae of the pea family Fabaceae. Initially, it comprised a group of plant species native to Africa and Australia. Controversy erupted in the early 2000s when it had become evident that the genus as it stood was not monophyletic and that several divergent lineages needed to be placed in separate genera. It turned out that one lineage comprising over 900 species mainly native to Australia was not closely related to the mainly African lineage that contained \"A. nilotica\"—the type species. This meant that the Australian lineage (by far the most prolific in number of species) would need to be renamed. Botanist Les Pedley named this group Racosperma, which was inconsistently adopted. Australian botanists proposed that this would be more disruptive than setting a different type species (\"A. penninervis\") and allowing this large number of species to remain \"Acacia\", resulting in the two African lineages being renamed \"Vachellia\" and \"Senegalia\", and the two New World lineages renamed \"Acaciella\" and \"Mariosousa\". This was officially adopted, but many botanists from Africa and elsewhere disagreed that this was necessary. A number of species have been introduced to various parts of the world, and two million hectares of commercial plantations have been established. The heterogeneous group varies considerably in habit, from mat-like subshrubs to canopy trees in forest.", "id": 1693831} {"src_title": "Hieronymus Wolf", "tgt_title": "Hieronymus Wolf", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Hieronymus Wolf se narodil v německém Oettingenu. Již v mladém věku (zejména po smrti své matky) projevoval zájem o filozofii a historii. Jako žáku Philippa Melanchthona se mu dostalo vzdělání v duchu ideálů nastupujícího humanistického hnutí. Věnoval se studiu řeckých a latinských děl a v roce 1537 se mu podařilo získat místo tajemníka a knihovníka v nově založené veřejné knihovně v Augsburgu. Zde měl možnost studovat a přeložit řadu děl antických a středověkých řeckých autorů a zpřístupnit je tak německým badatelům. Získal si pověst znalce Isocrata. První studii o něm zveřejnil v roce 1551 v Paříži. Augsburská knihovna si získala proslulost díky kvalitě svých fondů, zejména pak díky stovce řeckých rukopisů převezených sem z Benátek. Pod vedením Hieronyma Wolfa a jeho následovníků se stala významným badatelským centrem. V roce 1557 vydal Wolf své známé dílo \"Corpus Historiae Byzantinae\", což byla spíš sbírka byzantských pramenů než skutečné komplexní dějiny, nicméně \"Corpus\" měl nesmírný význam pro studium středověkých řeckých dějin.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos.", "content": "Až do Wolfovy doby v podstatě neexistoval rozdíl mezi studiem starověkých a středověkých řeckých děl. Zájem o antické autory pak povětšinou zastiňoval autory středověké. Wolfův netradiční přístup spočíval ve skutečnosti, že se soustředil především na středověkou řeckou historii. Dílem \"Corpus Historiae Byzantinae\" položil základy pro soustavné studium středověkých řeckých dějin. Počátkem 17. století dal francouzský král Ludvík XIV. popud ke shromažďování byzantských děl a povolal k tomuto účelu několik renomovaných učenců z celého světa. Při své práci, jejímž výsledkem byl 34svazkový \"Corpus Historiae Byzantinae\", úctyhodné dílo, v němž byly porovnávány řecké texty s jejich latinskými překlady, vycházeli právě ze stejnojmenného Wolfova díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hieronymus Wolf (13. srpna 1516, Oettingen – 8. října 1580, Augsburg) byl německý historik a humanista 16. století. Známým se stal svým dílem \"Corpus Historiae Byzantinae\" (Soubor byzantských dějin), jež se posléze stalo základem pro studium středověké řecké historie.", "tgt_summary": "Hieronymus Wolf (13 August 1516 - 8 October 1580) was a sixteenth-century German historian and humanist, most famous for introducing a system of Roman historiography that eventually became the standard in works of medieval Greek history.", "id": 2384158} {"src_title": "Al-Masdžid al-Harám", "tgt_title": "Great Mosque of Mecca", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Svatyně Ka'ba stála na daném místě už v předislámské době. Muslimové věří, že ji zde na svém putování postavil sám Abraham, který byl pověřen Bohem, aby na své cestě vystavěl oltář. V roce 630 dobyl Mekku Muhammad a zničil pohanské modly v Ka'bě. Tím začala islámská vláda nad Ka'bou a stavění mešity okolo ní. Mešita se neustále rozšiřovala. První významnou rekonstrukci podstoupila v roce 692, další rekonstrukce proběhly např. v letech 1570, 1629, pod Saúdy v letech 1955-1973, 1982-1988 a 1988–2005. V roce 1979 byla obsazena islámskými radikály a dva týdny byla obléhána, než se saúdským speciálním jednotkám podařilo radikály zlikvidovat.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Poslední velká rekonstrukce začala v roce 2007 a má trvat až do roku 2020. Král Abdulláh bin Abdul-Aziz plánuje zvýšit kapacitu mešity až na 4 miliony věřících a zároveň rozšířit prostranství k modlitbě ze současných 356 800 m na 400 000 m. Součástí projektu je i výstavba nového minaretu a vybavení vnitřních prostor mešity klimatizací. 11. září 2015 se na část přestavované mešity zřítil jeřáb. Nehoda si vyžádala 87 mrtvých a 184 zraněných.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a stavby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studna Zamzam.", "content": "Tato studna, umístěná 20 metrů od Ka'by, je muslimy považována za zázračný zdroj vody přímo od Boha.", "section_level": 2}, {"title": "Hateem.", "content": "Hateem je nízká stěna ve tvaru půlměsíce, která je součástí základů Ka'by. Ve skutečnosti však není považována za samostatnou stavbu.", "section_level": 2}, {"title": "Ibrahímův kámen.", "content": "Při stavění Velké Mešity stál na tomto místě sám Prorok Abraham. Kámen, na kterém jsou otisky nohou Proroka Abrahama, je vystaven v uzavřené místnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Ka'ba.", "content": "Tato stavba, která se nachází uprostřed mešity, je považována za nejposvátnější místo islámu. Muslimové věří, že ji zde na svém putování postavil sám Abraham, který byl pověřen Bohem, aby na své cestě vystavěl oltář. Už v dobách, kdy na Arabském poloostrově panoval polyteismus, byla Ka‘ba významným poutním cílem. Jedním z pilířů dnešního moderního islámu je pouť do Mekky, při které věřící obcházejí sedmkrát tuto stavbu a doufají, že budou schopni dotknout se kamene, který je umístěn v jednom z jejích rohů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Al-Masdžid al-Harám () též Velká mešita, je mešita v Mekce, na jejímž nádvoří se nachází svatyně Ka'ba. Jedná se o největší mešitu na světě a je považována za jedno z nejposvátnějších míst islámu. Při modlitbě se každý muslim obrací ke Ka'bě, která je umístěna uprostřed. Jedním z pěti pilířů islámu je Hadždž, neboli Velká pouť, kterou by měl každý muslim absolvovat alespoň jednou za život. V době hadždže mešitou projdou miliony poutníků, což je považováno za každoročně největší shromáždění lidí na světě. V počátcích měla mešita pouze několik vstupních bran, během posledních desetiletí se však počet vchodů zvyšoval spolu s rozšiřováním mešity. Vstup do mešity je nyní možný kterýmkoliv z 95 vchodů. Mešita včetně venkovních prostor se rozkládá na ploše 356 800 m.", "tgt_summary": "The Great Mosque of Mecca, commonly known as al-Masjid al-Ḥarām (), is a mosque that surrounds the Kaaba in the city of Mecca, in the Hejazi region of Saudi Arabia. It is a site of pilgrimage for the Hajj, which every Muslim must do at least once in their lives if able, and is also the main phase for the ʿUmrah, the lesser pilgrimage that can be undertaken any time of the year. The rites of both pilgrimages include circumambulating the Kaaba within the mosque. The Great Mosque includes other important significant sites, including the Black Stone, the Zamzam Well, Maqam Ibrahim, and the hills of Safa and Marwa. The Great Mosque is the largest mosque in the world, and the second largest building in the world behind the Boeing Everett Factory. The Great Mosque has undergone major renovations and expansions through the years. It has passed through the control of various caliphs, sultans and kings, and is now under the control of the King of Saudi Arabia who is titled the Custodian of the Two Holy Mosques.", "id": 1788981} {"src_title": "Lešno", "tgt_title": "Leszno", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Dávný název města byl \"Leszczno\", \"Leszczyna\" nebo \"Leszczyn\" a nynější název je jeho přetvořenou podobou. Tento staropolský název pochází z rostliny \"leszczyna\", česky líska obecná. První zmínka názvu z roku 1393 ho uvádí jako \"Lesczno\", také bylo uváděno v historii latinsky \"Lessna Polonorum\". Z názvu místa pochází jméno velkopolského magnátského rodu \"Leszczyński\". Od 14. století se název (kvůli obtížnému vyslovení shluku souhlásek „szczn” (tj. -ščn-) pro Němce) postupně germanizoval na \"Lissa\", případně \"Polska Lissa\" a pak \"Polnisch Lissa\". Nakonec se ale zůstalo u zkrácené varianty \"Lissa\". V roce 1650 je místo (vedle názvu \"Leszno\") uvedené jako \"Liessau\" a \"Lissa\". Pod těmito názvy ho nalezneme také v polských pramenech z konce 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky Lešna.", "content": "První známý historický zápis o Lešně z 1393 roku dotvrzuje vlastnictví Stefana z Karnina, šlechtice z Věňavy (pol. Wieniawa). Tento rod převzal od své osady jméno Leščiňských (pol. Leszczyńskich). Z tohoto rodu vzešel i nejdéle žijící (1677–1766) polský král a velkokníže litevský Stanislav I. Leszczyński. Do 16. století se městys vyvíjel ve stínu větších a bohatších center jako: Wschowa, Kościan, Osieczna, Święciechowa.", "section_level": 2}, {"title": "16. a 17. století – Lešno významným střediskem reformace.", "content": "Roku 1543 Rafael IV. Leszczyńský z Wieniawy, pán v Przemętu, obdržel od polského krále Zikmunda I. souhlas na založení města na základě vsi stejného názvu. Roku 1547 pak získalo město plná městská práva. Dle zápisu z kroniky města přichází do Lešna malá skupina Českých bratrů v roce 1516. Jan Amos Komenský sem dorazil se skupinou cca dvanácti set disidentů v únoru 1628 (4.2.1628 překročili hranice v okolí Žacléře). S dvěma přestávkami Jan Amos Komenský strávil v Lešně 28 let, zprvu vyučoval na Vyšší bratrské škole, jež byla založena brzy po jejich příchodu do města v roce 1628. V roce 1631 došlo v Lešně k epidemii moru. Komenský, který v té době pracoval na díle \"Česká didaktika\", vydává spisek \"Zpráva kratičká o morním nakažení\", v níž kritizuje cynické, až nelidské zacházení s nemocnými lidmi i prodej masa nakažených zvířat. Lešno v 17. století bylo největším střediskem tiskařství ve Velkopolsku díky působení exulantů z blízkého Slezska. Jan Amos Komenský uvedl v roce 1628 do provozu tiskárnu, kterou převezl s Českými bratry z Kralic. V letech 1638–1647 v Lešně pobýval teolog a básník Johann Heermann a tady byl i pochován. Ze stejného roku pochází zachovaná židovská synagoga a kolem roku 1633 tu vznikla i luterská farnost. V této době sem přicházejí také slezští tkalci a to dohromady vedlo k rychlému rozvoji města. V období 1636–1639 došlo k velkému zvětšení rozlohy města, obklopilo je nové opevnění s valy a baštami. Čtyři brány (severní Kościańská, východní Osiecká, západní Święciechowská a severní Rydzyňská) ho spojovaly s předměstími. Konaly se tu časté trhy, měšťané užívali svobody a daňových úlev. Zboží vyráběné v Lešnu se vyváželo do Saska, Ruska a Litvy. V roce 1654 se Komenský, po přestávce, vrací. Když roku 1655 přišlo švédské vojsko k Lešnu, čeští a moravští bratři v čele s Janem Amosem Komenským „zachránili“ Lešno před dobýváním Švédy otevřením městských bran. Komenský píše svou \"Pansofii\", oslavnou řeč o švédském králi a čile se druží se švédským velitelem Schichtlingem. Po dobytí (resp. osvobození) Lešna polskými sedláky v roce 1656 ovšem musel z Polska útéci před trestem a hněvem Poláků. Ti pak Lešno vydrancovali a vypálili a \"zlatá doba\" Lešna skončila. Lešno bylo znovu zničené roku 1707 Rusy a následně po dvou letech (1709) epidemie zdecimovala počet obyvatel. Období rozvoje města je dobou rozštěpení křesťanstva, náboženských válek a pronásledování. Právě taková centra jako Lešno umožnila Polsku získat pověst země „bez upalování”. V Lešnu spolužily čtyři vyznání: čeští bratři, luteráni, katolíci a židé. Lešno se stalo také novověkým střediskem vědeckého života. S počtem obyvatel městečka se dokázalo opevnit a založit vodovodní síť. Lešno se tím stalo druhým městem Velkopolska po Poznani. A tento stav se udržel až do doby dělení Polska. Lešno nebylo jen jedno z center textilní výroby, ale zároveň průmyslovou školou tohoto oboru. Zde vznikaly organizační a výrobní postupy soukenictví. V Lešně se učili řemeslům početní příchozí jak z Polska (jako Gdaňsk, Poznaň, Krakov), tak i ze zahraničí (Berlin, Augsburg, Královec, Lübeck či Lipsko). Kromě jiných škol tu působilo akademické gymnázium s bohatou knihovnou a divadlem. Význačnou postavou lešenského vědeckého prostředí byl reformátor pedagogiky Jan Amos Komenský, vedle něj i další vědci, jako Jan Jonston nebo Daniel Ernest Jabłoński, spoluzakladatel Berlínské akademie věd. V lešenských školách studovalo v 2. polovině 18. století současně několik stovek žáků. Spolu s Lešnem se rozvíjelo celé Velkopolsko. Stalo se hospodářsky nejrozvinutější oblastí Polska před jeho dělením.", "section_level": 2}, {"title": "Období dělení Polska a obnovy nezávislosti.", "content": "V druhém dělení Polska se Lešno stalo součástí Pruska. V této době postihly Lešno dva velké požáry v létech 1767 a 1790. Lešno sdílelo osud s Velkopolskem, které Berlín mínil využívat v pruském státě jako zemědělské zázemí. Ztratilo svou unikátní kulturní pozici, ale stále zůstávalo silným a důležitým centrem Velkopolska. Město se modernizovalo, rozvíjelo urbanisticky. Vzhledem k uzavření celní hranice na země bývalé Republiky zanikla také možnost rozvoje soukenictví a plátenictví, o svou roli přišlo i mlynářství a obchod obilím. Hospodářská aktivita pokračovala, ale v jiných podmínkách. V letech 1975–1999 bylo Lešno hlavním městem vojvodství, od roku 1999 je městským okresem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lešno (, , , ) je město a okres v západním Polsku mezi Poznaní a Vratislaví, ve Velkopolském vojvodství. Žije zde asi 65 000 obyvatel na rozloze 32 km².", "tgt_summary": "Leszno (, between 1800 and 1918 also called \"Polnisch Lissa\" or \"Lissa in Posen\") is a town in western Poland with 64,197 inhabitants (2017) and is the seventh-largest town in the Greater Poland Voivodeship. Since 1999 it has been in the southern part of the new voivodeship. Previously it was the capital of the Leszno Voivodeship (1975–1998). The town has county status.", "id": 78938} {"src_title": "Bitva na Mons Badonicus", "tgt_title": "Battle of Badon", "src_document": [{"title": "Místo doba a velitelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místo.", "content": "Kde se tato bitva odehrála, ani velitel britských Keltů není znám. Mnich svatý Gilda, který žil v době, kdy se bitva pravděpodobně odehrála, uvádí v díle \"De Excidio et Conquestu Britanniae\", že se konala v roce, kdy se narodil, ale neuvádí ani jméno velitele keltského vojska, ani místo, kde k ní došlo. Jako místo bitvy je uváděno mnoho míst nacházejících se na území dnešní Anglie nebo Walesu: Spekulace o místě závisí na pohledu na to, zda se jednalo o střet na pomezí teritorií ovládaných jednotlivými stranami nebo zda to byla snaha Anglosasů dosáhnout ústí řeky Severn a rozdělit kmeny Keltů ve Walesu a na jihozápadu.", "section_level": 2}, {"title": "Velitelé.", "content": "Historické zdroje o veliteli keltského vojska uvádí:", "section_level": 2}, {"title": "Datum.", "content": "Datum konání bitvy:", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "I když místo a doba konání bitvy není jisté, je jisté, že na určitou dobu zastavila expanzi Anglosasů. \"Anglosaská kronika\" neuvádí informaci o bitvě, ale obsahuje 70letou časovou mezeru v informacích o anglosaských velitelích v 5. a 6. století. Procopius uvádí příběh, který mu byl vyprávěn členem diplomatické mise, z nichž někteří byli Anglové, že Anglosasové považují Británii za příliš přeplněnou a tak se přestěhovali do severní Galie. Existují i jiné příběhy z poloviny 6. století o skupinách Anglosasů opouštějících Británii. Tyto informace ukazují na neúspěchy invaze Anglosasů. Archeologické nálezy z pohanských anglosaských pohřebišť naznačují, že některé jejich osady na hranici mezi územím ovládaným Anglosasy a původními obyvateli zůstaly opuštěny v období okolo roku 500. Anglosasové ovládali území současných hrabství Kent, Sussex, Norfolk, Suffolk a okolí Humberu. Je zřejmé, že původní Britové měli pod kontrolou oblast na západ od hranice tvořené linií na řece Avoně, na sever k řece Trent, pak podél této řeky kde se blíží k Humberu a na sever podél řeky Derwent a pak na východ k Severnímu moři. Malá enkláva na sever a západ u Londýna a jih Verulamium.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá bitva u Mount Badon.", "content": "\"Annales Cambriae\" uvádí, že roku 665 se odehrála druhá bitva u Mount Badon. Dále uvádí v tomto roce přechod Anglosasů ke křesťanství a smrt jednoho \"Morgana\". Je možné, že tyto události spolu souvisí, pokud jsou to skutečné události, nebo se jedná o opakovanou informaci o první bitvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Mount Badon se odehrála okolo roku 500 (přesnější datum není známo, často je uváděn rok 495) a Britové v ní porazili anglosaské vojsko. Jedná se o nejdůležitější politicko-vojenskou událost 5. a 6. století v Británii, ale není jisté ani místo, kde se tato bitva odehrála, ani její datum. V 9. století bylo vítězství v této bitvě připsáno králi Artušovi.", "tgt_summary": "The Battle of Badon also known as the Battle of Mons Badonicus (, \"Blockade/siege of the Badonic Hill\"; \"Bellum in monte Badonis\", \"Battle on Badon Hill\"; \"Bellum Badonis\", \"Battle of Badon\"; Old Welsh: \"Badon\"; Middle Welsh: \"Gweith Vadon\", \"Battle of Badon\"; , \"Battle of Badon Mount/Hill\") was a battle purportedly fought between Celtic Britons and Anglo-Saxons in Britain in the late 5th or early 6th century. It was credited as a major victory for the Britons, stopping the encroachment of the Anglo-Saxon kingdoms for a period. The earliest references to the battle date to the 6th century. It is chiefly known today for the supposed involvement of King Arthur, a tradition that first clearly appeared in the 9th-century \"Historia Brittonum\", possibly written by Nennius. Because of the limited number of sources, there is no certainty about the date, location, or details of the fighting.", "id": 2263408} {"src_title": "Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje (Praha)", "tgt_title": "Saints Cyril and Methodius Cathedral", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Budova kostela je dílem barokních architektů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a Pavla Ignáce Bayera z let 1730 až 1736. Jde o významnou jednolodní sálovou stavbu s postranními emporami, drobnou věžičkou v průčelí a sedlovou střechou. Původně byl zasvěcen patronu nemocných sv. Karlu Boromejskému. Římsko-katolický chrám byl součástí sousedního ústavního domova pro kněze na penzi, který byl roku 1783 zrušen a proměněn v kasárna a skladiště. V roce 1866 se budova stala součástí ČVUT. Dne 29. září 1935 byl kostel slavnostně zasvěcen sv. Cyrilu a Metodějovi a stal se sídlem pravoslavného biskupa Gorazda (občanským jménem Matěj Pavlík). Kostel stojí na břidlicové skále, která se dnes jeví jako tři až čtyři metry vyvýšená terasa oproti niveletě ulice a protějším stavbám. Je to důsledek asanace staré Prahy, při níž v 80. až 90. letech 19. století došlo ke sloučení někdejší osady Zderaz s přilehlým Novým Městem odbourání skály a demolici okrsku zrušené státní trestnice (předtím kláštera augustiniánů bosáků) a k terénním úpravám, při nichž byla proražena dnešní Resslova ulice.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny místa a kostela.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místo a pověst.", "content": "Podle ústní tradice měl na místě dnešního chrámu stát malý kostelík, který dal vystavět kníže Bořivoj I. a zasvětit svému křtiteli, sv. Metodějovi. Ve skutečnosti místní jméno \"Na Zderaze\" bylo odvozeno z vlastního jména \"Zderad\" držitele pozemku, velmože a družiníka Přemyslovců, který byl roku 1091 zabit během obléhání Brna. Není jasné,kde přesně byl pochován. Zderadovo jméno se tradovalo i v pozdějších majetkoprávních listinách a přešlo do názvu osady Zderaz a ulice \"Na Zderaze\", která přímo obklopuje kostel ze západní a jižní strany. Pověst o Cyrilu a Metodějovi byla tradována až do doby barokní.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Od roku 1115 měl osada Zderaz na předměstí Prahy a při dálkové cestě mezi Pražským hradem a Vyšehradem svůj kostel, pravděpodobně patronů svatého Petra a Pavla. Když přešla do majetku bratrů Hrabiše a Slavka z rodu Hrabišiců, povolali před rokem 1188 rytířský řád křižovníků - Strážců Božího hrobu řehole svatého Augustina (se znamením dvojramenného patriaršího kříže), kteří vystavěli Zderazský klášter s raně gotickým konventním kostelem sv. Petra a Pavla (situovaným severovýchodně od kostela sv. Karla Boromejského) a s farním kostelem sv. Václava, dodnes stojícím na původní skále na nároží ulic Resslovy a Dittrichovy. Hrabišův syn Kojata pak svou závětí z roku 1227 odkázal zdejší pozemky klášteru. Za husitských válek byl Petropavelský kostel vážně poškozen, zachovala se pouze část kůru. Existence svatyně na místě dnešního chrámu sv. Cyrila a Metoděje však nebyla archeologicky prokázána.", "section_level": 2}, {"title": "Baroko.", "content": "Po husitských válkách klášter živořil a rozprodal část pozemků na měšťanské domy. Nový konvent byl zbudován po roce 1642 augustiniány východně od dnešní Resslovy ulice. Ve volné části klášterní zahrady dal roku 1705 pražský arcibiskup Jan Josef Breuner zřídit domov pro emeritní kněze, vedle něhož byl po roce 1730 vystavěn také římsko-katolický kostel sv. Karla Boromejského. Stavba byla zahájena pod vedením projektanta Pavla Ignáce Bayera, avšak po jeho smrti v roce 1733 vedení stavby převzali nejprve architekt a stavitel Kristián Spannbruker, a po něm Kilián Ignác Dientzenhofer, který detaily projektu změnil a budovu roku 1740 dokončil. Kostel byl zasvěcen italskému světci a patronu nemocných a trpících, sv. Karlu Boromejskému, milánskému arcibiskupovi z let 1538–1584. Kamenosochařskou výzdobu vytvořil sochař František Devoty, dochovaly se například alegorické sochy Víry a Spravedlnosti nad hl. vchodem. Kostel byl spojen s domovem pro vysloužilé římsko-katolické kněze, a jeho patrová podzemní Krypta s výklenky pro hroby plnila funkci kněžského pohřebiště.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení kostela.", "content": "Kostel i domov byly zrušeny 12. ledna 1783 v rámci reforem císaře Josefa II. vnitřní zařízení bylo z velké části rozprodáno. Například hlavní oltář byl přestěhován do kostela v Kozmicích u Benešova. Budovy byly přeměněny roku 1785 na vojenské skladiště a kasárna. Od roku 1869 byl komplex užíván Českou technikou jako České technologické centrum. Uvažovaný projekt na aulu pro matematiky se tehdy neuskutečnil. Roku 1885 byla terénní úroveň Resslovy ulice snížena, což zvýšilo niveau kostela a bylo třeba na zvýšené terase přistavět zídku s mříží.", "section_level": 1}, {"title": "20. století – pravoslaví.", "content": "Když stál biskup Gorazd v roce 1921 u zrodu České pravoslavné církve, začal společně s církevními představiteli hledat vhodný existující, avšak nevyužívaný kostel pro novou katedrálu. 29. července 1933 československá rada ministrů na žádost České pravoslavné eparchie (diecéze) poskytla české církvi k dlouhodobému užívání někdejší římsko-katolický kostel sv. Karla Boromejského na rohu ulic \"Resslova\" a \"Na Zderaze\". Dlouhodobý pronájem zahrnoval povinnost četných úprav, které Česká eparchie na kostele provedla, včetně nového vchodu a renovací interiéru. Obřad vysvěcení prvního pravoslavného chrámu v Praze se konal 28. září 1935 na svátek českého světce sv. Václava. Původní datum 14. října 1934 bylo odloženo z pietních důvodů, neboť tehdy byl spáchán atentát na krále Alexandra I. Karađorđeviće, který patřil mezi významné mecenáše české pravoslavné církve (podílel se materiálně například na výstavbě pražského chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech). Vysvěcení provedl biskup Gorazd za asistence srbského metropolity Dositeje, zakarpatského biskupa Damaskina a ruského biskupa Sergije. Katedrála byla zasvěcena svatým Cyrilu a Metodějovi, kteří původně přinesli slovanské křesťanství na Velkou Moravu, a od nichž církev v českých zemích vzešla. Ostatky obou svatých, mučedníka sv. Averka a srbského arcibiskupa sv. Arsenije, jsou pohřbené pod oltářem. Jako první obraz byla na severní stěnu lodi umístěna olejomalba \"Snímání z kříže\" od jihoslovanského malíře Cetkoviće, datovaná letopočtem 1927. Od svého vysvěcení byla pražskými deníky katedrála sv. Cyrila a Metoděje spojována s minulostí obou byzantských misionářů sv. Cyrila a Metoděje. Zmiňovali, že Metoděj byl přímo na tomto místě, když předsedal bohoslužbě, při níž byl pokřtěn první český kníže Bořivoj I. a jeho žena Ludmila, podle východního církevního ritu. Tisk dále psal, že Česká pravoslavná církev považuje knížete a jeho manželku za členy svých řad, stejně jako svatí Cyril a Metoděj patří k církvi. Prvním knězem pověřený funkcí faráře byl otec Petr Kauer, společně s Vladimírem Petřekem, jeho asistentem. 11. srpna 1937 otec Petr zemřel a byl nahrazen otcem Václavem Čiklem 31. ledna 1938.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za německé nacistické okupace se chrám sv. Cyrila a Metoděje významně zapsal do novodobých československých dějin. Byl dějištěm posledního odporu skupiny příslušníků československého zahraničního odboje, kteří se podíleli na realizaci atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po dokončení \"operace Anthropoid\" 27. května 1942, ve spolupráci s domácím nekomunistickým odbojem poskytl Jan Sonnevend a jeho pravoslavný farář ThDr. Vladimír Petřek sedmi československým parašutistům úkryt v kryptě pod chrámem. Byli to tito vojáci, hrdinové: Adolf Opálka, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. Původně se zde měla skupina ukrývat jen krátce, ale Karel Čurda, jeden z parašutistů z výsadku Out distance, později konfident gestapa, jejich úkryt prozradil fašistům dříve, než tato skupina mohla uniknout. Dne 18. června byla katedrála obklíčena 800 příslušníky gestapa. Rozkaz zněl dostat parašutisty živé. Tři z nich padli při obraně hlavní lodi katedrály. Poté, co gestapo odhalilo úkryt v kryptě chrámu, následovalo dobývání krypty. Čtyři Češi se nevzdali a bojovali v kryptě až do posledních čtyř nábojů, které si nechali pro sebe. Z vnější strany chrámu i v interiéru (na zábradlí a na podlaze kůru) jsou dodnes patrné zářezy od střel z německých zbraní. Biskup Gorazd se ještě pokusil o ukončení nacistického teroru, který následoval po atentátu, tím, že se rozhodl pro sebeobětování. Napsal několik dopisů, předsedovi protektorátní vlády, ministrovi školství a do kanceláře říšského protektora, přičemž vzal veškerou odpovědnost za ukrývání parašutistů na sebe a byl připraven podstoupit jakýkoli trest včetně smrti, jen aby zachránil své kolegy. Dne 25. června byl uvězněn a tehdy vyhlášené stanné právo postihlo všechny včetně jeho. Represálie na obyvatelstvu však pokračovaly, byla zničena obec Lidice 10. června 1942, kde všichni muži byli zastřeleni, ženy a děti poslány do koncentračních táborů. Jen 17 dětí bylo deportováno do Říše na převýchovu. Celá vesnice byla vypálena a srovnána se zemí. Čtrnáct dní na to 24. června byla nacisty vypálena obec Ležáky jako odplata za pomoc parašutistům ze skupiny \"Silver A\" ve složení Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček. Při zásahu v Ležácích nacisté ihned zavraždili 33 obyvatel – 18 žen a 15 mužů. Dalších sedm lidí z osady a víc než třicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt v plynovém voze v polském Chelmnu 25. července 1942. Přežily jen sestry Šťulíkovy, které byly fašisty poslány do Německa na \"převýchovu\". Soud se členy České pravoslavné církve se konal 3. září 1942. Biskup Gorazd, farář Čikl a předseda rady starších Sonnevend byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením následujícího dne. Dr. Petřek byl popraven 5. září. Za napomáhání parašutistům bylo tehdy 263 Čechů uvězněno, transportováno do koncentračního tábora Mauthausen a tam 24. října zastřeleno, a to včetně devíti členů katedrální kongregace pravoslavné církve, jimiž byli: Marie Čiklová, manželka děkana, Marie Gruzinnova, sekretářka biskupa Gorazda, Marie Sonnevendová, manželka předsedy rady, Ludmila Rysová, členka sboru, Václav Ornest, kostelník, jeho manželka Františka Ornestová a dcera Miluše Ornestová, členka sboru a sdružení mládeže, dále Karel Louda, člen sboru a Marie Loudová, členka sboru a sdružení mládeže. Pravoslavná církev tehdy ztratila 13 osob. Říšský protektor pro Čechy a Moravu vydal 27. září 1942 výnos, jímž se s okamžitou platností uzavíraly všechny české pravoslavné kostely a zabavil jejich majetek. Pravoslavní kněží byli odvlečeni na nucené práce do Německa, čímž byla tehdejší česká pravoslavná církev prakticky zničena.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "S koncem války v roce 1945 byla zdevastovaná katedrála navrácena zbylým pravoslavným věřícím. První bohoslužba se konala 13. května 1945 na nádvoří před budovou chrámu, na němž započaly rekonstrukční práce. 17. června 1945, při třetím výročí tzv. \"heydrichiády\", se v přeplněné katedrále konala první komemorativní bohoslužba za oběti teroru. Katedrála byla znovu vysvěcena 5. července 1947, neboť útokem gestapa v roce 1942 byla znesvěcena. Roku 1946 byl byt umučeného kostelníka Václava Ornesta přeměněn v kapli jako památník biskupa Gorazda a byl vysvěcen 12. listopadu 1947. Dne 28. října 1947 byla odhalena bronzová pamětní deska, ozdobená plastikami portrétů parašutistů, kteří zahynuli v katedrále a biskupa Gorazda, umístěná na vnější zdi katedrály. Biskup Gorazd byl 4. září 1987 svatořečen.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Po roce 1989 byla katedrála zrenovována, také díky nové komunitě věřících z Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Vnitřek je vyzdoben podle zásad ikonografie pravoslaví, s obnoveným ikonostasem a ikonami. Pravidelně 18. června je každým rokem sloužena vzpomínková bohoslužba na paměť obětí heydrichiády. Roční vzpomínková akce vyvrcholila ve vyhlášení pravoslavné katedrály svatého Cyrila a Metoděje za \"Národní památník hrdinů heydrichiády – Místo usmíření\". To se uskutečnilo při příležitosti 60. výročí, původního vysvěcení kostela na první českou pravoslavnou katedrálu 28. září 1995. V roce 1998 proběhla rekonstrukce interiéru chrámu, což připomíná kovová pamětní tabulka s textem: V současnosti funguje jako katedrální chrám pražské eparchie české pravoslavné církve. Bohoslužby se zde konají: večerní – každou sobotu od 17 hodin a nedělní v 9.30 hodin. Kromě toho se konají bohoslužby podle církevního kalendáře. Dne 26. ledna 2011 byly na nádvoří odhaleny mramorové desky s 294 jmény příslušníků nekomunistického odboje. Jedná se převážně o spolupracovníky a příslušníky rodin. V květnu 2012 byl částečně nově bíle vymalován interiér chrámu. Duchovním správcem chrámu je od roku 2016 arcibiskup pražský a českých zemí Michal.", "section_level": 2}, {"title": "Místo smíření.", "content": "Chrám byl také prohlášen za \"Místo česko-německého smíření\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám svatého Cyrila a Metoděje (do roku 1783 \"kostel svatého Karla Boromejského\") je nyní pravoslavný katedrální kostel, hlavní chrám Metropolitní rady České pravoslavné eparchie. Vznikl ve 30. letech 18. století jako barokní římskokatolický kostel sv. Karla Boromejského. Za druhé světové války byl dějištěm posledního odporu českých parašutistů, atentátníků na Reinharda Heydricha. Chrám je situován na rohu ulic \"Resslovy\" a \"Na Zderaze\" na Novém Městě pražském. Ze severovýchodu zasahuje na dvůr ČVUT.", "tgt_summary": "The Saints Cyril and Methodius Cathedral in Nové Město, Prague, the Czech Republic, is the principal Czech and Slovak Orthodox Church.", "id": 1424848} {"src_title": "Peruánský naháč", "tgt_title": "Peruvian Hairless Dog", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V některých tištěných i webových publikacích se můžete dočíst, že naháče chovali před třemi tisíci let Inkové. Tento údaj je chybný, a to z jednoho prostého důvodu: Říše Inků existovala na konci středověku. Doba jejího největšího rozkvětu netrvala ani sto padesát let. Prvním, historicky ověřeným, datem z incké historie je rok 1438 n.l. – korunovace panovníka Pachacutiho. V roce 1533 n. l. byla incká říše rozvrácena španělskými conquistadory vedenými Franciscem Pizarrem. Torzo inckého státu si ještě udrželo svoji nezávislost ve Vilcabambě do roku 1572, pak vláda Inků definitivně zanikla. Pokud Inkové existovali téměř tisíc let před naším letopočtem, zcela jistě se jednalo o bezvýznamný andský kmen. Tahle skutečnost byla snad i jedním z důvodů, proč 12. června 1985 požádala peruánská kynologická organizace (KPC) – na základě archeologických objevů předkolumbovských kultur – mezinárodní organizaci FCI o zaregistrování standardu PENa, do té doby označovaného jako Peruvian Inca Orchid, Inca Orchid Moonflower Dog či Inca Hairless Dog (pod těmito názvy je v USA. několik desetiletí stále chován, též je znám pod zkratkou PIO) na nynější oficiální název Perro sin Pelo del Peru. Prameny o původu peruánských naháčů se různí. V podstatě jsou známé tři teorie. První z nich je domněnka, že se do Peru dostali společně s africkými nomády, druhá s čínskými přistěhovalci za vlády prezidenta Castilla v první polovině 19. století a třetí, která předpokládá příchod psů, provázejících člověka při jeho migraci z Asie na oba americké kontinenty, přes Beringovu úžinu. Provádět seriózní archeologický výzkum na území dnešního Peru je poměrně obtížné, protože oblast andského horského masivu patří k seismicky nejaktivnějším a velice těžko přístupným pohořím na světě. Častá zemětřesení a sesuvy půdy pohřbily v průběhu staletí celá města a v tropických nížinných pralesích je spousta doposud neprobádaných míst, která teprve čekají na své objevení. Dalším problémem je i to, že zatím nebyly nalezeny žádné písemné záznamy z předkolumbovské éry, a tak je nutné spoléhat na prameny pocházejících od španělských kronikářů, kteří zase vycházeli z ústního podání tradic a incké verze dějin. Ty jsou plné legend, záhad, folklóru a mýtů. Nemalou míru zde také sehrává fakt, že současné Peru je z ekonomického hlediska poměrně chudou zemí, a tak velmi často dochází k vykrádaní archeologických nalezišť, a tím i k nevratným ztrátám kulturně-historických památek nevyčíslitelných hodnot. Pizarrovi následovníci a kronikáři z poloviny 16. století, se zmiňují o „nahých psech“ chovaných inckou šlechtou. Nejvíce ceněni byli psi se světlou kůží, a tak, aby vlivem slunečních paprsků neztmavla (peruánský naháč se totiž může opálit a spálit na slunci stejně jako člověk), byli přes den chováni v tmavých místnostech a ven pouštěni pouze v noci. Odtud má asi původ někdy používané označení „Měsíční orchidejový pes“ (\"Inca Orchid Moonflower Dog\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Peruánský naháč (též \"Perro sin Pelo del Peru\" či \"Peruvian Inca Orchid\") je psí plemeno původem z Peru, jehož charakteristickým znakem je absence srsti na většině těla neosrstěných jedinců. Zbarvením může být od černé, přes břidlicově černou, sloní čerň, modročernou, všechny odstíny šedé, tmavě hnědou až po světle plavou. Všechny tyto barvy mohou být jednobarevné nebo se mohou vyskytovat s růžově zbarveným skvrnami kdekoliv na těle. Zajímavostí je, že členskými zeměmi FCI s největším počtem chovatelských stanic zabývajících se chovem Peruánského naháče je Česká republika, Finsko, Francie a Švédsko. Bezsrstost u peruánských naháčů je způsobena mutací genu FOXI3 na 17. chromozomu. Gen ovlivňuje vývoj srsti a zubů během embryonálního vývoje. Homozygoti se dvěma kopiemi mutantního genu hynou již v děloze, heterozygot se narodí jako naháč. Kromě absence srsti je u peruánských naháčů běžné chybění jednoho nebo i všech třenových zubů nebo stoliček. Protože naháči jsou heterozygoti, rodí se i osrstění psi. Tělesná teplota peruánského naháče je stejná jako u všech ostatních plemen psů – tedy pohybuje se v rozmezí 37,5 °C až 39 °C (u štěňat a mladých psů maximálně 39,5 °C). Tato teplota je nicméně vyšší než tělesná teplota člověka a proto jej Inkové (Mayové, Aztékové atp.) používali při léčení revmatických onemocnění.", "tgt_summary": "The Peruvian Hairless Dog, Peruvian viringo, naked dog, or Chimú dog is one of several breeds of hairless dog. It is native of Peru and it is usually raised as a pet. It has been officially recognized as part of Peru's Cultural Heritage.", "id": 661350} {"src_title": "Amalgámy", "tgt_title": "Amalgam (chemistry)", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Amalgámy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Spravoval poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila zub, a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru.", "section_level": 1}, {"title": "Amalgámy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amalgám zlata.", "content": "Vzniká například tzv. amalgamačním způsobu těžby zlata, kdy je rozemletá hornina kontaktována s kovovou rtutí. Vzniklý amalgám zlata je po oddělení horniny pyrolyzován a rtuť prostě odpařena. Přinejmenším část rtuti ovšem uniká do atmosféry, a proto se dnes tento postup příliš nepoužívá . Rtuť se z tohoto amalgámu odpařuje při teplotě přes 300 °C a zbývá ryzí zlato. Amalgám zlata je kapalný . Ve světě se ročně spotřebuje pro těžbu zlata asi 800 tun rtuti.", "section_level": 2}, {"title": "Dentální amalgámy.", "content": "Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. Jde o slitinu rtuti se stříbrem, mědí a cínem v poměru 1 dílu rtuti ku 1 dílu ostatních kovů. Ve světě se ročně spotřebuje do zubních amalgámů kolem 270 tun rtuti, z toho asi 70 tun připadalo na 15 zemí EU před jejím rozšířením o nové členské státy. Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií: V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují zdraví lidí. Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery. Velká část rtuti ze zubních amalgámů končí v životním prostředí. Podle expertů každý rok končí v Evropské unii asi 30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší. V některých severských státech (Norsko, Švédsko, Dánsko) se kvůli předpokládané škodlivosti od amalgámových plomb upustilo. V zahraničí proti amalgámovým výplním vystupují uznávaní vědci jako: Dietrich Klinghardt, dr. Joachim Mutter, dr. Andy Cutler, Jutta Altmann–Brewe aj. V Česku se stále používají. Od 1. července 2018 platí zákaz používání u dětí do 15 let a u těhotných a kojících žen.", "section_level": 2}, {"title": "Sodíkový amalgám.", "content": "Vzniká při elektrolýze roztoku se sodnými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu sodného.", "section_level": 1}, {"title": "Draslíkový amalgám.", "content": "Podobně jako sodíkový vzniká při elektrolýze roztoku s draselnými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu draselného nebo při přípravě fulminátu draselného a jinde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amalgámy jsou kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem, mědí, cínem, kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem.", "tgt_summary": "An amalgam is an alloy of mercury with another metal. It may be a liquid, a soft paste or a solid, depending upon the proportion of mercury. These alloys are formed through metallic bonding, with the electrostatic attractive force of the conduction electrons working to bind all the positively charged metal ions together into a crystal lattice structure. Almost all metals can form amalgams with mercury, the notable exceptions being iron, platinum, tungsten, and tantalum. Silver-mercury amalgams are important in dentistry, and gold-mercury amalgam is used in the extraction of gold from ore. Dentistry has used alloys of mercury with metals such as silver, copper, indium, tin and zinc.", "id": 90806} {"src_title": "Arantxa Sánchezová Vicariová", "tgt_title": "Arantxa Sánchez Vicario", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Vicariová si rychle získala reputaci svou houževnatostí a vůlí se nevzdávat lehce. Americký sportovní komentátor Bud Collins jí pro její neúnavnost vytvořil přezdívku Barcelonský čmelák. Vyhrála šest deblových titulů na Grand Slamu, včetně toho na US Open 1993 (s Helenou Sukovou) a na Wimbledonu v roce 1995 (s Janou Novotnou). Také vyhrála čtyři Grand Slamy v mixu. V roce 1991 pomohla Španělské reprezentaci k zisku historicky prvního Fed Cupu a později ho získala ještě v letech 1993, 1994, 1995 a 1998. Vicariová drží rekord v počtu vyhraných utkání ve Fed Cupu (72). Vicariová byla také součástí španělského týmu, který vyhrál Hopman Cup v roce 1990 a 2002. V průběhu své kariéry vyhrála 29 singlových a 69 deblových titulů. Hraní přerušila v listopadu 2002, ale vrátila se o dva roky později, aby si zahrála čtyřhru na několika turnajích a také na olympijských hrách 2004, kde se stala jedinou tenistkou, která se zúčastnila pěti olympijských her. Vicariová je nejúspěšnější olympioničkou Španělska v historii, když si z pěti účastí odvezla čtyři medaile, dvě stříbrné a dvě bronzové. V roce 2005 ji TENNIS Magazine zařadil na 27. místo v žebříčku 40 nejlepších hráčů tenisové historie. Byla zařazena do tenisové síně slávy a stala se první španělskou ženou, která sem vstoupila (a třetí ve Španělsku celkem). V roce 2009 byla přítomna na slavnostní ceremonii turnaje Mutua Madrileña Madrid Open a byl zde po ní na její počest pojmenován kurt číslo 2.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Byla dvakrát vdaná, první manželství se sportovním spisovatelem Juanem Vehilsem skončilo v roce 1991. Podruhé se vdala za podnikatele Juana Santacana v září 2008. Jejich první dítě, dcera, se narodila 27. února 2009 a pojmenovali ji po matce Arantxa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arantxa Sánchezová Vicariová (* 18. prosince 1971 Barcelona) je bývalá španělská profesionální hráčka tenisu, bývalá první hráčka světového žebříčku WTA. V průběhu své kariéry vyhrála čtyři grandslamové turnaje ve dvouhře, šest turnajů v ženské čtyřhře a dva ve smíšené čtyřhře. Sánchezová začala hrát tenis ve čtyřech letech po vzoru svých starších bratrů Emilia a Javiera, kteří byli rovněž profesionálními tenisty. Poprvé se výrazně prosadila v roce 1989, když ve finále ženské dvouhry na French Open porazila světovou jedničku Steffi Grafovou a stala se nejmladší vítězkou tohoto turnaje v historii. V roce 2007 byla Sánchezová uvedena do tenisové síně slávy jako vůbec první španělská tenistka.", "tgt_summary": "Aránzazu Isabel María \"Arantxa\" Sánchez Vicario (; born 18 December 1971) is a Spanish former world No. 1 retired tennis player. She won 14 Grand Slam titles: four in singles, six in women's doubles, and four in mixed doubles. In 1994, she was crowned the ITF World Champion for the year.", "id": 2112814} {"src_title": "Módní fotografie", "tgt_title": "Fashion photography", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fotografie byla vynalezena okolo roku 1830, ale princip daguerrotypie neumožňoval masivní tisk snímků. Roku 1856 vydal Adolphe Braun knihu, která obsahovala 288 fotografií Virginie Oldoiniové, hraběnky Castiglione, toskánské šlechtičny ze soudního dvoru Napoleona III. Fotografie ji zobrazovaly v jejích oficiálních soudních šatech, které se považují za první fotografovaný módní model. K zakladatelům tohoto oboru patří George Hoyningen-Huene, Martin Munkácsi a Edward Steichen. Své příjmy z módní fotografie si zajistil také Man Ray. Edward Steichen stylizoval své modely do postav art deco a Hoyningen-Huene stylizoval ženy do póz klasicistních soch. Huene, povzbuzen surrealismem a dadaismem, se pokoušel odosobnit všední věci a své modely zobrazoval jako bohy, ideální, perfektní bytosti. Martin Munkácsi fotografiemi pro časopis Harper´s Bazaar osvobodil módní fotografii z fotoateliéru. Fotografoval na ulici, dával svým modelům dynamické pózy plné energie a dynamiky podle stylu městského života třicátých let. Ve dvacátých a třicátých letech fotografoval slavné hollywoodské hvězdy Američan Clarence Sinclair Bull. V tomto období se však lídrem na poli módních fotografií stalo Německo a Evropské země vůbec. Fotografové jako byli Edward Steichen, George Hoyningen-Huene, Horst P. Horst nebo Cecil Beaton dodali tomuto žánru skvělou uměleckou formu. Jednou z nejdůležitějších módních fotografek byla Lee Millerová. Odešla roku 1929 do Francie studovat umění a ve svém ateliéru v Paříži a pak v New Yorku fotografovala snímky v surrealistickém stylu. Průkopníkem exteriérové fotografie za přirozeného světla byla Toni Frissellová.", "section_level": 1}, {"title": "1945 - současnost.", "content": "Po smrti Richarda Avedona, Helmuta Newtona a Herba Rittse, jsou dnes nejznámějšími módními fotografy Mario Testino, Steven Meisel a Patrick Demarchelier.", "section_level": 2}, {"title": "České země.", "content": "Dita Pepe v rozhovoru v roce 2005 uvedla, že \"„v Česku je módní fotografie v plenkách, originální díla začínají vznikat až v posledních letech. Skutečně dobrou módní fotku dělá až mladá a nejmladší generace – Štěpánka Steinová a Salim Issa, Adam Holý, Marek Novotný. Bohužel o tvůrčí pojetí módní fotografie je u nás minimální zájem, prakticky nebýt časopisu 'Blok', nebylo by kde tyto snímky publikovat.“\" Současnými módními fotografy jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Kompozice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trash the dress.", "content": "Trash the dress je styl portrétní fotografie, při které je v kontrastu elegantní oblečení a prostředí, ve kterém se fotografuje. Obecně se fotografuje ve stylu svatební, módní fotografie nebo glamour. Na rozdíl od klasiky se často odehrává na neobvyklých místech - jako jsou například střechy domů, skály, vrakoviště aut, skládky, pole, u zdi s graffiti nebo v opuštěných budovách. Žena je často oblečená v plesových nebo svatebních šatech, které se mohou během fotografování namočit, umazat a v extrémních případech také roztrhat nebo zničit. Hlavní účinek těchto snímků je zapůsobit atmosférou tradičních krásných svatebních šatů v kontrastu ve zcela netypickém prostředí. Trash the dress snímky nemají úlohu převzít místo \"klasických\" fotografií, ale pouze je doplňovat. Vzhledem k netradičnímu prostředí, ve kterém se fotografuje, je dobré více dbát na bezpečí všech zúčastněných.", "section_level": 2}, {"title": "Budoir.", "content": "Budoir označuje fotografický styl s budoirem (ve smyslu nábytku a/nebo místnosti) v záběru snímku. Charakteristikou tohoto stylu, který může být na pomezí mezi styly glamour či fashion, je snaha vystihnout intimitu a bezprostřednost u modelky (muži a páry jsou méně časté) v jejím soukromí, modelka je často na snímku zastižena při převlékání nebo ve spodním prádle, většinou bez explicitní nahoty. Fotografové fotografující v tomto stylu zahrnují jména jako například Kathleen Meyers, Clara Bow, Mae West či Jean Harlow.", "section_level": 2}], "src_summary": "Módní fotografie (fotografie módy) je fotografický žánr, který zobrazuje oděvy a jiné módní výrobky. Fotografie módy je nejčastěji určena pro reklamu nebo módní časopisy, jako jsou například \"Vogue\", \"Vanity Fair\" nebo \"Allure\". Tento žánr si časem vydobyl svůj vlastní estetický styl, v níž je móda a odívání posíleno vhodným příběhem a exotikou.", "tgt_summary": "Fashion photography is a genre of photography which is devoted to displaying clothing and other fashion items. Fashion photography is most often conducted for advertisements or fashion magazines such as \"Vogue\", \"Vanity Fair\", or \"Elle\". Fashion photography has developed its own aesthetic in which the clothes and fashions are enhanced by the presence of exotic locations or accessories.", "id": 457154} {"src_title": "Erasmus Student Network", "tgt_title": "Erasmus Student Network", "src_document": [{"title": "ESN v České republice.", "content": "V České republice je ESN reprezentováno zapsaným spolkem \"Erasmus Student Network Czech Republic z.s.\". ESN v ČR působí od roku 2002 a v současné době má zastoupení na 19 českých vysokých školách. Sekce ESN ČR se zaměřují na motivaci místních studentů k výjezdu, pomoc vyjíždějícím a vracejícím se studentům, a především pak na přijíždějící studenty zahraniční. Pořádají pro ně uvítací dny, kdy jim vysvětlují všechny náležitosti ohledně univerzity a životě v daném městě a pomáhají jim zařídit formality. Během celého semestru pak pro ně pořádají množství aktivit, ať už klasické párty, výlety, exkurze nebo třeba akce v rámci projektu SocialErasmus. ESN ČR pak spojuje a podporuje mezinárodní studentské kluby působící na českých vysokých školách tím, že vytváří platformu usnadňující vzájemné kontakty, spolupráci a výměnu zkušeností mezi jednotlivými členy ESN, a to jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Členské sekce ESN CZ.", "content": "Organizace a kluby, které byly schváleny jako členské se nazývají \"sekce\". Níže je uveden seznam sekcí a jejich datum přidání se do sítě ESN CZ:", "section_level": 1}, {"title": "Projekty ESN.", "content": "Jak již bylo zmíněno, jednou z aktivit ESN je tzv. \"SocialErasmus\". SocialErasmus je projekt, který vznikl v roce 2008 v Polsku a jeho hlavní myšlenkou je zprostředkovat zahraničním studentům možnost pomoci místu, kde studují, a lidem zde bydlícím. Jeho třemi sférami zájmu jsou ekologie, charita a vzdělávání. V Česku tak například Erasmus studenti chodí venčit psy, pomáhat do ZOO nebo na farmu, uklízet okolí zámku, nebo pořádají neformální hodiny konverzace a představení svých národních zvyklostí. Poslední zmiňovaná aktivita probíhá buď se zaměřením na vysokoškolské studenty nebo se zaměřením na studenty a žáky středních a základních škol. Zde zahraniční studenti přicházejí přímo do hodin a snaží se co nejlépe zprostředkovat specifika své země, hrají s dětmi jazykové hry a povídají si. Tento projekt, jež si klade za cíl představit školákům cizí národnosti, procvičit jazyky a nechat je ochutnat atmosféru multikulturního prostředí Erasmu, má název \"Erasmus in Schools\" a jedná se o vlajkový projekt ESN pro rok 2013. V současné době přibývá mezi studenty, kteří takto vycestují do ciziny, také studentů s handikepem. Program Erasmus nabízí těmto studentům speciální stipendia určené jak pro lehčí handicapy, tak těžší, čili toto stipendium může obdržet jak například student s nějakými dietními požadavky, tak i student vozíčkář. Právě ale pro studenty s těžšími handikepy může být pobyt v cizím prostředí přece jen náročnější. Proto v rámci ESN vznikl projekt \"ExchangeAbility\", který se na tyto mladé lidi, jež se vydávají studovat do zahraničí a jejich život provázejí určitá omezení, zaměřuje. V Česku se tento projekt teprve rozjíždí, sbírají se data a plánuje se další postup. Plánují se například workshopy a školení pro členy sekcí, jak takovýmto studentům co nejvíce vyjít vstříc a usnadnit jim pobyt. Mimo výše zmíněných oblastí se ESN zabývá i propagací mobility, na čemž je postaven projekt \"Mov'in Europe\". Jedná se o vlajkový projekt ESN pro rok 2014 a léto 2015. Cílem je přiblížit studentům studujících na univerzitách po celé České republice možnosti vycestování do zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura ESN ČR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "National Platform.", "content": "National Platform (NP) je nejvyšším orgánem ESN ČR. Do jeho pravomocí patří zejména Členové National Platform ESN ČR se scházejí na valné hromadě ESN ČR 6krát v průběhu jednoho roku (3krát za semestr).", "section_level": 2}, {"title": "National Board.", "content": "\"National Board\" (NB) je nejvyšším výkonným orgánem ESN ČR. Jeho členy jsou National Boardu pomáhají také tzv. NB Supporters: Mimo tyto pomocníky je jedním z orgánů ESN ČR také Advisory Board, který je tvořen vysloužilými členy ESN ČR, a který má poradní funkci pro National Board.", "section_level": 2}], "src_summary": "Erasmus Student Network (zkratka ESN) je největší evropská studentská organizace. Tato organizace vznikla v roce 1989 a od té doby se rozšířila do 40 zemí. V současností čítá na 500 sekcí. ESN působí na lokální (univerzitní), národní a mezinárodní úrovni. Každý rok její služby využije přes 150 000 zahraničních studentů, kteří v rámci svého pobytu navštíví některou z univerzit, na kterých ESN existuje.", "tgt_summary": "Erasmus Student Network (ESN) is a Europe-wide student organisation. Its goal is to support and develop student exchange on a local, national and international level. It is composed of around 13,500 members in over 530 local sections in 42 countries in Higher Education Institutions, including universities, polytechnics, and university colleges. The local ESN sections offer help, guidance and information to both exchange students and students doing a full degree abroad. ESN provides information about academic exchange programmes and student mobility in general.", "id": 715606} {"src_title": "Naomie Harrisová", "tgt_title": "Naomie Harris", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 6. září 1976 v Islingtonu v Londýně, kde jí vychovávala její matka, která do Londýna přišla jako dítě s rodiči z Jamajky a její otec přišel z Trinidadu. Její rodiče se rozešli, než se narodila a byla vychovávaná pouze matkou, se svým otcem nemá žádný vztah. Její matka se později znovu vdala a měla dvě děti. Matka pracovala jako scenáristka pořadu \"EastEnders\" a nyní je léčitelka. Harrisová navštěvovala St. Marylebone School a poté Woodhouse College. Na Pembroke College v Cambridge získal v roce 1998 titul v sociální a politické vědy. Trénink v herectví získala v divadelní škole Briston Old Vic.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Už v devíti letech se začala objevovat na filmových plátnech a televizních obrazovkách. Zahrála si v remaku sci-fi seriálu \"The Tomorrow People\". V roce 2000 si zahrála roli Susan na divadelních prknech Soutwark Playhouse ve hře \"The Witch of Edmonton\". V listopadu 2002 si zahrála ve filmu Dannyho Boyleho \"28 dní poté\". V roce 2006 si zahrála v úspěšném filmu \"\" a objevila se i v jeho pokračováních \"\" (2007). Na televizních obrazovkách se v Británii objevovala v \"Poppy Shakespeare\" a \"Small Island\". Od 22. února do 2. května roku 2011 hrála Elizbaeth Lavenzu v divadelní produkci \"Frankestein\" v Britském národním divadle. V roce 2011 si zahrála hlavní roli ve filmu \"The First Grader\". Roli Eve si zahrála ve 23. bondovce \"Skyfall\" a poté i ve 24. bondovce \"Spectre\". Winnie Mandelu si zahrála v životopisném filmu \"\". V roce 2016 si zahrála ve snímcích \"\" a \"Moonlight\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 2012 chodí s Peterem Leglerem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naomie Harrisová (6. září 1976 Londýn) je anglická herečka, známá svou rolí ve filmu \"28 dní poté\" a ve snímcích \"\" a \"\", kde ztvárnila Tiu Dalmu – pohanskou bohyni Kalypso uvězněnou v lidkém těle. V roce 2012 se stala Eve Moneypenny ve 23. bondovce \"Skyfall\" a roli si zopakovala v bondovce \"Spectre\".", "tgt_summary": "Naomie Melanie Harris (born 6 September 1976) is a British actress. She started her career as a child, appearing in the television series \"Simon and the Witch\" in 1987. She portrayed Selena in the zombie film \"28 Days Later\" (2002), the witch Tia Dalma in the second and third \"Pirates of the Caribbean\" films, and Winnie Mandela in \"\" (2013). She portrayed Eve Moneypenny in the \"James Bond\" films \"Skyfall\" (2012) and \"Spectre\" (2015), and is set to reprise the role in the upcoming film \"No Time to Die\" (2020). In 2016, she starred in the critically acclaimed film \"Moonlight\", a performance that earned her several accolades, including nominations for the Golden Globe, BAFTA, and Academy Award for Best Supporting Actress. Harris was appointed an Officer of the Order of the British Empire (OBE) in the 2017 New Year Honours for services to drama.", "id": 2201718} {"src_title": "Donovan Bailey", "tgt_title": "Donovan Bailey", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Bailey se jako mnoho jiných skvělých sprinterů narodil na Jamajce, v 11 letech se však s rodiči odstěhoval do Kanady, za kterou od roku 1994 závodil. Na halovém MS 1995 v Barceloně doběhl ve finále běhu na 200 metrů v čase 21,08 s na 4. místě. V roce 1995 se stal v Göteborgu mistrem světa v běhu na 100 metrů i ve štafetě na 4×100 metrů. Jeho nejslavnější chvíle však přišla až o rok později, kdy na olympijských hrách v Atlantě zvítězil na stovce v tehdejším světovém rekordu 9,84 s. Opět zvítězil i ve štafetě na 4×100 metrů, navíc s velkým \"přehledem\" nad domácím kvartetem USA. O rok později se utkal v exhibičním závodu na netradiční trati 150 metrů s vítězem z dvoustovky Michaelem Johnsonem o titul nejrychlejšího muže světa. Johnson v tomto \"závodě o nejrychlejšího muže\" v Torontu však pro zranění nedokončil, i když byl za to kritizován, protože jeho zranění bylo zpochybňováno. Bailey zvítězil ještě ve štafetě na 4×100 metrů na MS v Athénách v roce 1997, na stovce už byl druhý za tehdy novou sprinterskou hvězdou Mauricem Greenem. O rok později si však přetrhl achillovu šlachu. Zranění, které ukončilo kariéru tolika sportovců ovšem dokázal překonat a stále běhal na hranici 10 sekund(rok 2000, Ingolstadt, 9,98 s.). Bailey je trojnásobným mistrem světa(jednou 100m a dvakrát 4x100 m), dvojnásobným držitelem světového rekordu (100 m, 50 m (stále platný), dvojnásobným olympijským vítězem a předposledním držitelem olympijského rekordu. Dále je také osminásobným kanadským šampionem, šampiónem Pan American Games a šampionem Goodwill games. Jediný muž v historii, který byl uveden do kanadské síně slávy dvakrát po sobě. Zajímavost: Bailey je spolu s Usainem Boltem jediný z olympijských vítězů v běhu na 100 m, který nebyl nikdy vyšetřován pro požití látek zvyšujících výkonnost. Bailey je po Usainovi Boltovi člověkem, kterému byla změřena nejvyšší rychlost (Atlanta, běh na 100 m, 27,07 mph = 43,6 km/h). Kariéru ukončil v roce 2001 na Mistrovství světa v atletice v kanadském Edmontonu. Kromě světového (a dosud platného kanadského) rekordu 9,84 sekundy z Atlanty drží Bailey ještě světový halový rekord na trati 50 metrů časem 5,56 sekundy z roku 1996. Tento čas později vyrovnal i Maurice Greene, nebyl však jako světový rekord uznán. Rychleji o jednu setinu běžel dříve také další Kanaďan Ben Johnson, který však pro prokázaný doping o všechny zápisy přišel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donovan Bailey (* 16. prosince 1967, Manchester Parish, Jamajka) je bývalý vrcholový kanadský atlet, sprinter, olympijský vítěz a mistr světa v běhu na 100 metrů.", "tgt_summary": "Donovan Bailey, (born December 16, 1967) is a retired Jamaican-Canadian sprinter, who once held the world record for the 100 metres. He recorded a time of 9.84 seconds to win the gold medal at the 1996 Olympic Games. He was the first Canadian to legally break the 10-second barrier in the 100 m. Particularly noted for his top speed, Bailey ran in his 1996 Olympic title run, the fastest ever recorded by a human at the time. He was inducted into Canada's Sports Hall of Fame in 2004 as an individual athlete and in 2008 as part of the 1996 Summer Olympics 4x100 relay team. In 2005, he was also inducted into the Ontario Sports Hall of Fame.", "id": 295932} {"src_title": "Émile Verhaeren", "tgt_title": "Émile Verhaeren", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands (francouzsky Saint-Amand), ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem \"La Jeune Belgique\". Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda (1836–1924, ten založil socialisticky orientovanou revui \"L’Art Moderne\", která vycházela v letech 1886–1914). Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce. Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil. V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud. Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak.,", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Debutuje sbírkou parnasistní žánrové poezie \"Les Flamandes\", 1883 (\"Vlámky\" nebo \"Vlámské obrázky\"). Později prožívá období těžkého symbolismu. Tři sbírky z tohoto období (\"Večery\", \"Porážky\"a \"Černé pochodně\") jsou někdy označovány jako \"Trilogie rozvratu\" (\"Trilogie du désarroi\"). Po překonání osobní krize obrací svou pozornost k otázkám civilizace a sociálního pokroku. Oslavuje město, civilizační pokrok, schopnosti zástupů, doufá v humanitární sbratření lidstva. Typická díla jsou sbírky \"Přeludné krajiny\" a \"Chapadlovitá města\" a kolektivní drama \"Svítání\". Své ženě Marthe věnoval tři sbírky milostné poezie: \"Jasné chvíle\" (1896), \"Odpolední chvíle\" (1905), \"Večerní chvíle\" (1911). O vztahu manželů dále svědčí soubor korespondence \"Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů\", vydaný v roce 1937. Dále napsal obsáhlý soubor básní (5 dílů) o domově s názvem \"Celé Flandry\" (1904–1911). Jednotlivé díly jsou: \"Prvé něžnosti\", \"Girlanda dun\", \"Hrdinové\", \"Štítová města\", \"Pláně\". Po vypuknutí první světové války píše díla na podporu okupované vlasti: báseň \"Rudá křídla války\", esej \"Krvácející Belgie\".", "section_level": 1}, {"title": "Básně.", "content": "zdroje: Trilogie du désarroi (Trilogie rozvratu): výběr statí a článků o umění:", "section_level": 2}], "src_summary": "Émile Adolphe Gustave Verhaeren (21. květen 1855 Sint-Amands, Belgie – 27. listopad 1916 Rouen) byl belgický, francouzsky píšící básník a dramatik.", "tgt_summary": "Émile Adolphe Gustave Verhaeren (; 21 May 1855 – 27 November 1916) was a Belgian poet and art critic who wrote in the French language. He was one of the founders of the school of Symbolism and was nominated for the Nobel Prize in Literature on six occasions.", "id": 1180547} {"src_title": "Nikolaj Sergejevič Korotkov", "tgt_title": "Nikolai Korotkov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nikolaj Korotkov se narodil 26. února 1874 v Kursku v rodině obchodníka. Po absolvování gymnázia byl v roce 1893 přijat na lékařskou fakultu univerzity v Charkově, o dva roky později však přestoupil na Moskevskou univerzitu, kde v roce 1898 svá studia s vyznamenáním ukončil. Byl jmenován stálým asistentem profesora A. A. Bobrova na chirurgické klinice Moskevské univerzity. Korotkov opustil místo na klinice, aby sloužil v ruských ozbrojených silách na Dálném východě během Boxerského povstání v Číně v roce 1900. Byl přidělen k červenému kříži do skupiny spadající pod doktora Alexinského (žáka profesora Bobrova). Cesta na Dálný východ vyžadovala náročný přesun Transsibiřskou magistrálou přes Irkutsk do Vladivostoku. Zpět do Moskvy se Korotkov vracel přes Japonsko, Singapur, Ceylon, Suezský průplav a černomořskou Feodosiji. Korotkov byl vyznamenán Řádem svaté Anny za „výjimečně horlivou pracovitost v pomoci zraněným a nemocným vojákům“. Po svém návratu Korotkov zaměřil svůj zájem k akademické činnosti a přeložil monografii Eduarda Alberta \"Die Chirurgische Diagnostik\" z německého do ruského jazyka. V roce 1903 byl doktor Sergej Federov jmenován profesorem chirurgie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě a přizval Korotkova jako svého asistenta. Během Rusko-japonské války v letech 1904–1905 pobýval Korotkov v Charbinu v Mandžusku jako vedoucí chirurg ve službách Červeného kříže. Začal se zabývat cévní chirurgií a sbíral případy pro svou doktorskou práci, ve které ze 44 případů pocházelo 41 pacientů z doby jeho působení v Charbinu. Po návratu do Petrohradu v dubnu 1905 se chystal k obhajobě své doktorské práce, ovšem byl to krátký článek pro Vojenskou lékařskou akademii v roce 1905, který mu zajistil věhlas. Technika měření krevního tlaku byla zaznamenána na necelé jedné stránce (pouhých 281 slov) v univerzitním zpravodaji \"Izvestie Imp. Voiennomedicinskoi Akademii\": Kritické poznámky Korotkovových oponentů byly konfrontovány o měsíc později na půdě Carské vojenské akademie, kde Korotkov demonstrací na zvířecím modelu podpořil svou teorii, že zvuky, které popsal vznikají v místě měření a nikoliv v srdci. Získal pochvalu od profesora M. V. Janovského, který řekl: „Korotkov si povšiml a moudře využil fenomén, který mnozí pozorovatelé před ním přehlédli.“ Janovský a jeho žáci ověřili přesnost techniky a popsali jednotlivé fáze auskultačních zvuků a tato technika vešla ve známost jako metoda Korotkovova-Janovského. Nikolaj Korotkov poté působil jako lékař a vědec ve Vitimsko-Olekminské těžební oblasti na Sibiři a získal doktorát v roce 1910. Sloužil dále jako chirurg ošetřující dělníky ve zlatých dolech v povodí řeky Leny. Zde se stal svědkem carské krutosti a byl hluboce zasažen vraždou neozbrojených stávkujících horníků. Po návratu do Petrohradu a během první světové války byl chirurgem v Charitě pro zmrzačené vojáky v Carském Sele. Uvítal Říjnovou revoluci, po které se stal vedoucím chirurgem v Mečnikově nemocnici v Petrohradu a působil zde až do své smrti v březnu 1920, kdy podlehl plicní tuberkulóze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Sergejevič Korotkov (26. února 1874 – 14. března 1920) byl ruským chirurgem, průkopníkem cévní chirurgie a jedním z vynálezců auskultační techniky měření krevního tlaku.", "tgt_summary": "Nikolai Sergeyevich Korotkov (also romanized Korotkoff; ) ( – 14 March 1920) was a Russian surgeon, a pioneer of 20th century vascular surgery, and the inventor of auscultatory technique for blood pressure measurement.", "id": 188374} {"src_title": "Škoda 1000 MB", "tgt_title": "Škoda 1000 MB", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V roce 1956 bylo jasné, že se vývoj osobních automobilů celosvětově zaměřuje na hospodárnost a zvýšení užitných vlastností – tj. víc vnitřního prostoru a méně objemu motoru (a zejména nižší spotřeba). Aby byla zachována dynamika, musela se snížit hmotnost automobilu, což šlo dvěma způsoby: zmenšením vozu nebo odlehčením konstrukce, nejlépe přechodem z rámové konstrukce na samonosnou karosérii, a zefektivnění výroby přechodem na vyšší řád produkce. Dosavadní vozy Škoda 1200, Škoda 440 (Spartak) a Škoda Octavia byly relativně výkonné a prostorné, ale mnoho prostoru i hmotnosti zabíral vlastní rám a podvozek. Proto bylo rozhodnuto, že se pro nový vůz postaví zcela nová automobilka s plánovanou produkcí okolo 600 automobilů denně. V roce 1957 vznikly čtyři modely, které měly demonstrovat tři možné směry vývoje: Škoda 976 – kapalinou chlazený čtyřdobý čtyřválec vpředu nadél, pohon předních kol. Konstruktérem byl Ing. Rudolf Vykoukal, který před válkou vymyslel úspěšnou Jawu Minor. Jeho vůz měl podporu mj. u ministerstva vnitra, ale v jeho neprospěch rozhodla nemožnost sériově vyrábět součásti předního náhonu v tuzemsku – a dovoz byl přísně omezen. Škoda 977 – čtyřválcový čtyřdobý motor vzadu nadél, pohon zadních kol. Existoval ve dvou verzích: 977/I měl vzduchem chlazený plochý motor (boxer), 977/II vodou chlazený řadový motor skloněný o 30° vlevo. Tento vůz měl podporu PZO Motokov, což byl monopolní prodejce škodovek v zahraničí. Právě jeho obchodní hledisko nakonec uspělo, později vůz dostal i podporu ÚVMV. Škoda 978 – vodou chlazený čtyřdobý čtyřválec vpředu nadél, pohon zadních kol. tj. klasická koncepce. Tento vůz byl nejprostornější, měl zpočátku podporu ÚVMV, ale doplatil na přílišnou podobnost se stávajícími „Spartaky“ a zejména byl výrobně asi o 15 % dražší než obě předchozí varianty. Navíc by si to mohla vláda vykládat jen jako \"velkou modernizaci\", ne zcela \"nový vůz\" – a právě pouze na Nový osobní vůz neboli NOV byla československá vláda ochotná uvolnit stamiliony Kčs pro stavbu nové automobilky. Pokračovaly práce na designu vozu coby prostorného čtyřmístného sedanu s variantami tudor a roadster. Kabát vozu nakonec vytvořil Jan Žáček (později pracoval např. na projektu Škoda 720). Pro pevnostní výpočty se ale jako základ vzal právě sedan, jehož pevnost podlahy byla dostatečná pro čtyřdveřový uzavřený vůz, ale naprosto nestačila pro tudor, natož pro roadster. I s motorem byly problémy: po delších bojích prosadili technologové Jindřich Valecký a Ivan Smutný blok motoru z tlakově litého hliníku II. tavby (licenci na tuto technologii potom koupil Renault!), což je mnohem čistší, přesnější a levnější výroba než gravitačně litý litinový blok (nehledě na čtvrtinovou hmotnost bloku, což je na hmotnosti vozu velmi znát). Horší to bylo s jeho podobou: Ing. František Uhlíř sestrojil celohliníkový litrový motor OHC, ale měl potíže s utěsněním rozvodu a několika dalšími drobnostmi, které by šlo celkem dobře odstranit – namísto toho se vedení AZNP rozhodlo vrátit k méně dokonalému, ale osvědčenému rozvodu OHV v litinové hlavě a konstrukci motoru svěřit Jiřímu Müllerovi. Ten přesně splnil zadání, ale zároveň všude příliš šetřil na rozměrech a množství materiálu, takže první série motorů trpěly malou pevností bloku a přírub a musely se dělat nové formy bloku s dodatečnými výztužemi, problémy byly s pevností ojnic i klikové hřídele, prostě samé velmi nepříjemné drobnosti, které byly většinou odladěny až od ročníku 1967. V roce 1961 se rozhodlo o projektu \"50 NOV\", tj. postavit padesátku automobilů v téměř sériové podobě, a podrobit je těžkým zkouškám od Skandinávie přes Sibiř až po Tunis. Přes mnohé počáteční obtíže automobily obstály se ctí. V roce 1962 tak byl projekt prakticky hotov, v březnu 1964 se „embéčko“ představilo veřejnosti a začala sériová výroba.", "section_level": 1}, {"title": "Modely a provedení.", "content": "Existují celkem čtyři základní ročníková provedení, která se od sebe dají snadno rozeznat.", "section_level": 1}, {"title": "Škoda 1000 MB.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Model 1964 (duben 1964 – prosinec 1965).", "content": "První model. Charakteristickým znakem je tzv. „široký úsměv“ na přední masce – chromovaný ovál okolo víka rezervního kola, který zasahuje do bočních směrovek a jehož horní část tvoří hranu víka zavazadlového prostoru. Druhým typickým znakem je půloblouková mřížka na zadních blatnících (slangově „žábra“ nebo „ledvinka“). Přes celý vůz od hrany víka zavazadelníku, přes střechu, až po hranu kapoty motoru se táhne elegantní prolis „páteře“ (to mělo metalurgický význam – z tehdejších plechů se nedala vylisovat tenká a přitom pevná střecha rovného tvaru, a v tomto prolisu se tak vyrušila veškerá vnitřní pnutí plechu a přitom se tím podélně zpevnil). Zadní sklo vozu bylo zaoblené, takže zčásti zasahovalo i na boky vozu (negativní sklon C-sloupku).", "section_level": 3}, {"title": "Model 1966 (leden 1966 – srpen 1967).", "content": "Model \"Standard\" měl ještě půlkruhovou mřížku na zadních blatnících, nově zavedené modely \"de Luxe\" dostaly jednoduchou obdélníkovou. V průběhu výroby modelu však půlkruhová mřížka definitivně mizí a nemá ji již ani model \"Standard\". Změny na pohled doznala i maska, kde ona pochromovaná elipsa dostala trochu hranatější tvar – tzv. „úzký úsměv“, kdy boční obloučky již nezasahují do směrovek. Zároveň se jedná o poslední modelový ročník, který měl na zadním úzkém sloupku poziční světlo. K modelům \"Standard\" a \"de Luxe\" přibyl v roce 1967 ještě model 1000 MBG \"de Luxe\" – čtyřdveřový sedan se silnějším dvoukarburátorovým motorem 988 cm (stejný jako v 1000 MBX).", "section_level": 3}, {"title": "Model 1968 (září 1967 – srpen 1968).", "content": "Poslední modelový rok, kdy se vyráběla „embéčka“ klasického vzhledu. Elegantní prolisy zůstaly zachovány. Tento modelový ročník se dá poznat podle třetího páru blikačů směrových světel. Avšak tento pár světel je v místě, kde blatníky velmi často podléhaly korozi, a tak se již při výměně blatníků mnohdy neobnovovaly. Hlavní změnou bylo přetypování vozu jako pětimístného a zvýšení užitečného zatížení vozu na 375 kg – souviselo to se zesílením podlahy, vyztužením uchycení zadních náprav a vyztuženém bloku motoru, kdy došlo k jeho unifikaci s blokem pro motor většího objemu (1 107 cm).", "section_level": 3}, {"title": "Model 1969 (září 1968 – srpen 1969).", "content": "Je posledním vývojovým stupněm vozu Škoda 1000 MB. Z čelního pohledu je nejvýraznější změnou jiná přední maska – původní „žraločí tlama“ nahrazena méně elegantní vodorovnou plastchromovou lištou mezi směrovkami a s velkým nápisem ŠKODA. Změny doznal interiér, původní ozdobné kličky větracích okének se změnily v otočné „motýlky“. Další změnou je střecha – předchozí modely měly na střeše střední prolis, od tohoto modelu už je střecha hladká. Zadní C-sloupek byl zesílen, čímž se zúžilo zadní okno, a skelet vozu „mezi kapotami“ je tak již téměř totožný s typovým následníkem vozu, jímž se v srpnu 1969 stala Škoda 100.", "section_level": 3}, {"title": "Škoda 1000 MBG.", "content": "Klasický litrový motor, ale se dvěma karburátory Jikov BST 32 s difuzory 21 mm – DIF 21. Na první pohled se vůz od obyčejného MB de Luxe rozeznat nedal. Vyráběno v modelech 1967 a 1968.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 1100 MB.", "content": "Škoda 1100 MB byla silnější modifikace klasické „tisícovky“, vyráběná v letech 1968–1969. Vzhledově se modely 1100 MB neliší od vozů řady 1000 MB. 1100 MB byla vždy vyráběna ve výbavě de Luxe. Jediným rozdílem byly motory objemu 1 107 cm o výkonu 52 koní. Vyráběny byly v modelu 1968 (úzký úsměv, úzký sloupek, ale již bez pozičního světla) a v modelu 1969 (široký sloupek s lištou na masce).", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 1000 MBX a 1100 MBX.", "content": "Dvoudveřová karosérie tudor, taktéž s výkonnějším motorem. Tyto vozy se vyvíjely současně s klasickými tisícovkami (i když ne od začátku), a tak se změny v karosériích podepsaly i na těchto vozech. Hlavní rozdíl oproti sedanu je v použití jednoho páru širších dveří bezrámové konstrukce a neexistence „B-sloupku“ – ten se stahuje zároveň se zadním bočním oknem. Tyto vozy pochopitelně trpěly mizernou pevností karoserie, celkem jich bylo vyrobeno jen 2517 kusů a neměly následovníka.", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Vyráběla se také závodní verze Škoda 1000 MB Rallye, která byla nasazována na domácích i zahraničních soutěžích. Účast tehdy zaštiťoval často výrobce AZNP, ale ještě neexistoval tovární tým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Škoda 1000 MB (lidově embéčko nebo též embeso, embaso) je osobní automobil nižší střední třídy, vyráběný československou automobilkou AZNP v letech 1964–1969. Byl to první sériově vyráběný automobil Škoda se samonosnou karosérií, zároveň první s koncepcí pohonu \"„vše vzadu“\" (tedy motor vzadu a pohon zadní nápravy). Kromě základní a nejrozšířenější verze 1000 MB (s motorem 1,0 l a ve výbavě „Standard“, „De Luxe“ nebo „Tourist“) existovaly také verze 1100 MB (se silnějším motorem 1,1 l a výbavou „De Luxe“) a 1000 MBG (s dvoukarburátorovým motorem 1,0 l a výbavou „De Luxe“), tuto řadu sedanů doplnily malé počty unikátních tudorů 1000 MBX a 1100 MBX (s výbavou „De Luxe“). Původní, částečně politické označení typu bylo původně \"„lidový vůz“\" (předchozí typ Škoda 440 a Octavia byl označován jako \"„mezityp lidového vozu“\") s poukazem na to, že jeho hromadná výroba umožní masovou motorizaci Československa. Toto označení bylo později změněno na \"„nový osobní vůz“\" neboli \"NOV\". Obchodní název základního typu \"1000 MB\" pak sice evokoval tehdy slavených přibližně tisíc let od založení Mladé Boleslavi a zároveň udával přibližný objem základního motoru 1000 cm, ale vzhledem k poměrně vysoké poruchovosti vozů z prvních ročníků se zkratka brzy začala posměšně vysvětlovat jako \"„tisíc malých bolestí“\", ze stejného důvodu se vozu přezdívalo také \"„DoDo“\" neboli \"„Dodělej Doma“\". Vůz také znamenal naprostý převrat v AZNP: v Mladé Boleslavi byla v sousedství původního závodu postavena v letech 1960 až 1965 zcela nová automobilka na ploše přes 80 ha, vybavená nejmodernějšími výrobními technologiemi vyspělé evropské úrovně, které umožňovaly sériovou výrobu 400 až 500 vozů denně, tj. přes 100 000 jednotek ročně. Začátek výroby v dubnu 1964 byl sice jen v tempu cca 10 vozů denně, na konci téhož roku v jednosměnném provozu vznikalo cca 160 až 170 vozů denně, v roce 1965 se začalo s výrobou ve dvousměnném režimu a v roce 1968 byl ve třísměnném provozu vyroben nejvyšší počet vozů: 111 386, v následujícím roce už se produkce výrazně propadla v souvislosti s přechodem na modernizovaný typ Škoda 100/110. Dohromady bylo vyrobeno 443 141 vozů všech modifikací, z nichž byla výrazná část exportována. Maximální rychlost byla 120 km/h, zrychlení z nuly na sto km za 27 sekund a spotřeba paliva se pohybovala okolo 7,5 litru na 100 km.", "tgt_summary": "The Škoda 1000 MB and Škoda 1100 MB are two rear-engined, rear-wheel drive small family cars that were produced by Czechoslovak manufacturer AZNP in Mladá Boleslav between 1964 and 1969. The 2-door coupé versions of the 1000 MB and 1100 MB were called the 1000 MBX and 1100 MBX.", "id": 1564151} {"src_title": "Passacaglia a fuga c moll, BWV 582", "tgt_title": "Passacaglia and Fugue in C minor, BWV 582", "src_document": [{"title": "Všeobecné informace.", "content": "Vlastnoruční manuskript BWV 582 je v současné době považován za ztracený. Toto dílo, jak je typické pro Bacha a jeho současníky, je dnes známo pouze z kopií. Existují některé důkazy, že originál byl zapsán ve varhanní tabulatuře. Není přesně známo, kdy vlastně Bach toto dílo zkomponoval, ale dostupné zdroje uvádí interval od roku 1706 do 1713, jiný zdroj udává léta 1708–1712. Je možné, že Bach BWV 582 zkomponoval v Arnstadtu po svém návratu z Lübecku (kde studoval Buxtehudeho ostinátní díla). První polovina ostinata v passacaglii (variace nad ostinátním basem), která také slouží jako hlavní téma fugy, byla velmi pravděpodobně převzata z krátkého díla od francouzského skladatele André Raisona, \"Christe: Trio en passacaille\" z \"Messe du deuxieme ton\" v \"Premier livre d'orgue\". Je možné, že druhá polovina ostinata byla také převzata od Raisona, basová linka skladby \"Christe: Trio en chaconne\" z \"Messe du sixieme ton\" je velmi podobná. Avšak někteří odborníci zpochybňují Raisonů vliv. Bachova díla mají některé rysy společné se severoněmeckými ostinátními díly, nejvíce s Buxtehudenovými dvěma chaconnami (BuxWV 159–160) a passacaglií (BuxWV 161). V několika variacích a celkové struktuře je zřetelný vliv Pachelbelovy chaconny. Přestože BWV 582 se nyní nejběžněji hrává na varhany, není jasné, zda byla zkomponována pro varhany nebo dvojmanuálové čembalo, případně pro klavichord, originální manuskripty neměly pedál cues.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "BWV 528/1: Passacaglia.", "content": "Passacaglia je zkomponována v 3/4 taktu tak typickým pro tuto hudební formu. Bachovo ostinato je složeno z osmi taktů, což je neobvyklé, ne však ojedinělé: Ostinato stejné délky použil v passacaglii například Johann Krieger. O něco nezvyklejší je otevření skladby, které tvoří ostináto v pedálu bez doprovodu manuálů, nicméně tento nápad se objevuje i v jiných dílech a je možné, že ho využil i Buxtehude. Passacaglia BWB 582/1 je složena z 20 variací. První z nich začíná typickým \"afektem\" v c moll (Spitta ho nazval “bolestnou tužbou”) podobným začátku Buxtehudovy \"Chaconny c-mol (BuxWV 159)\". Byly učiněny mnohé pokusy analyzovat obloukově symetrickou strukturu tohoto díla, avšak vědci se ještě neshodli na její jednotné interpretaci. Zvlášť významné jsou názory Christopha Wolffa a Siegfrieda Vogelsändera. Někteří odborníci také spekulují o tom, že struktura díla má symbolický význam, například Michael Radulescu tvrdí, že BWV 582/1 je zkomponována “ve formě kříže”. Většina odborníků se shoduje na tom, že passacaglia graduje do svého vyvrcholení ve dvanácté variaci. Za ní pak následují tři tiché variace tvořící krátké intermezzo a následně pět zbylých variací dílo uzavírá. Marie-Claire Alainová, badatelka a interpretka Bachova díla, upozorňuje na to, že 21 variací je rozděleno do sedmi skupin po třech podobných variacích, přičemž každá skupina začíná citací z luteránského chorálu, podobně jako ve stejné době zkomponovaná \"Orgelbüchlein\": Alainová také poukazuje na to, že čísla v skladbě (21 passacagliových repeticí a 12 provedení témat fugy) jsou ve vzájemné inverzi.", "section_level": 2}, {"title": "BWV 582/2: Fuga.", "content": "Po passacaglii bez pauzy následuje dvojitá fuga. První polovina passacagliového ostinata je použita jako první téma, transformovaná druhá polovina jako druhé téma. Na začátku zaznívají obě téma současně. Hned poté se objevuje téma s kontramelodií, která zaznívá v průběhu celé skladby. Pokud se tři témata objevují současně, nikdy to není v téže kombinaci hlasů, jde tedy o využití tzv. permutační techniky, pravděpodobně inspirované díly Johanna Adama Reinckena. V průběhu fugy Bach moduluje do durových tónin (Es a B) a doba mezi převedeními se postupně prodlužuje od 1–3 taktů až po 7–13 taktů. Toto časové rozpínání kulminuje v neapolském sextakordu, který vede k osmnáctitaktové kodě.", "section_level": 2}, {"title": "Transkripce.", "content": "Passacaglia byla přepsána pro orchestr Leopoldem Stokowským a také pro klavír vícero skladateli a klavíristy, jako byli např. Eugen d'Albert, Georgy Catoire, Max Reger (2 verze) a Awadagin Pratt. Existuje také verze pro žesťový kvintet od Neila Balma, se kterou vystupovalo hudební uskupení The Canadian Brass.", "section_level": 1}], "src_summary": "Passacaglia a fuga c moll (BWV 582) je varhanní skladba od Johanna Sebastiana Bacha. Pravděpodobně byla zkomponována na počátku Bachovy kariéry. Je jedním z jeho nejdůležitějších a nejznámějších děl. Měla velký vliv na passacaglie v 19. a 20. století. Robert Schumann popsal variace passacaglie jako \"proplétající se tak důmyslně, že nikdy nepřestanou být úžasné\".", "tgt_summary": "Passacaglia and Fugue in C minor (BWV 582) is an organ piece by Johann Sebastian Bach. Presumably composed early in Bach's career, it is one of his most important and well-known works, and an important influence on 19th and 20th century passacaglias: Robert Schumann described the variations of the passacaglia as \"intertwined so ingeniously that one can never cease to be amazed.\"", "id": 513819} {"src_title": "Corrientes (Argentina)", "tgt_title": "Corrientes", "src_document": [{"title": "Verze AX.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AX 4x4.", "content": "V roce 1987 byl uveden AX 4x4 spolu s modelem BX 4x4. Byl vybaven pohonem všech kol s elektronickou uzávěrkou mezinápravového diferenciálu a dodával se i s vznětovým motorem. Systém samosvorných diferenciálů Torsen zabezpečoval přesun síly na kolo, které ztrácelo adhezi. Primární rozdělení točivého momentu bylo 53% pro přední nápravu a 43% pro zadní. Při uzávěrce mezinápravového diferenciálu se moment rozložil 50% -50%.", "section_level": 2}, {"title": "AX Electric.", "content": "V roce 1994 představila automobilka elektromobil nové konstrukce postavený na modelu AX. Většinu technologií přebral z modelu C15 Electric. Během roku 1995 se vyrobilo přibližně 300 kusů automobilu AX Electrique. Platforma elektromobilu AX se použila i při následujících modelech v roce 1996, Saxo Electric a Peuget 106 Electric. AX Electric používal benzín pouze pro vytápění. AX byl první elektromobil s použitím elektronického řízení trakce, byl použit počítač od firmy Sagem, takzvaný Sagembox, který byl uložen v chlazeném hliníkovém obalu spolu s elektronickým regulátorem a palubním nabíječem baterií. Další novinkou bylo použití vodou chlazených akumulátorů Ni-Cd (nickel-cadmium) od firmy Saft. Celkové napájení se skládalo z 20 kusů o napětí 6V. Baterie byly rozděleny na tři oddělení pro lepší rozložení hmotnosti, 1. vzadu pod podlahou, 2 a 3 vpředu před a nad elektromotorem. Díky dvouplášťovému systému s chladicí kapalinou byly baterie vhodné pro vysoceproudové rychlonabíjení. S použitím zásuvky 380V se dal AX nabít za necelých 30 minut na 80% kapacity. AX dokázal jezdit rychlostí až 120 km/h a dosahoval dojezdu 100 km na jedno nabití.", "section_level": 2}, {"title": "AX Sport, GT a GTi.", "content": "Sportovní verze Citroënu AX se odlišovaly od základní verze rozšířenými laminátovými prahy a nárazníky. V interiéru přibyl sportovní volant a sedačky s vyšším bočním vedením. Prvním byl v roce 1986 limitováný AX SPORT s motorem o obsahu 1,3 litru a výkonem 95 koní, osazeným dvojitým karburátorem Weber. V roce 1987 přibyl k řadě AX GT iv 5-dveřové verzi s výkonem 85 k, později byl nahrazen verzí Furio. V roce 1992 nahradil model Sport nový model AX GTi s elektronickým vstřikováním a výkonem 105 k.", "section_level": 2}, {"title": "Závodní vozy.", "content": "AX byl velmi úspěšný model, závodil v Sk.A, později v šampionátech supertourisme, rallye a rallycross.", "section_level": 1}], "src_summary": "Corrientes je hlavní město provincie Corrientes v Argentině, nacházející se na východním břehu řeky Paraná. Je vzdálené zhruba 1000 kilometrů od hlavního argentinského města Buenos Aires, a 300 kilometrů od Posadas. V roce 2001 zde žilo 314 546 obyvatel. Corrientes je nejdůležitější město celé provincie. Je to ekonomické centrum a nachází se zde většina úřadů a institucí. Corrientes je také domovem jednoho z největších argentinských karnevalů.", "tgt_summary": "Corrientes (; Guaraní: Taragüí, literally: \"Currents\") is the capital city of the province of Corrientes, Argentina, located on the eastern shore of the Paraná River, about from Buenos Aires and from Posadas, on National Route 12. It has a population of 346,334 according to the 2010 Census. It lies opposite its twin city, Resistencia, Chaco. It has a mix of colonial and modern architecture, several churches and a number of lapacho, ceibo, jacaranda and orange trees. It is also home to one of the biggest carnival celebrations in the country. The annual average temperature is , with maximum and minimum averages of respectively. The annual rainfall is around .", "id": 824742} {"src_title": "Gaudium et Spes", "tgt_title": "Gaudium et spes", "src_document": [{"title": "Vývoj konstituce.", "content": "Konstituce jako taková je jednou ze dvou, které se během projednávání velmi významně odlišily od předkoncilních návrhů. Než byla přijata, byla konstituce vypracována celkem v osmi zněních a konečná podoba se od prvních velmi liší. Za počáteční impuls k sepsání je považováno poselství koncilních otců celému světu ze dne 20. října 1962. První schéma vypracované na jaře 1963 se na koncilu nedostalo k projednávání. Znění tedy bylo pod vlivem kardinála Suenense z Mechelen přepracováno, avšak dopadlo stejně jako minulé. Lépe přijat byl až návrh z jara 1964, který se transformoval do tzv. \"schématu 13\". O tom se začalo mluvit v říjnu a listopadu 1964. Jeho znění se pak nadále diskutovalo a upravovalo až do posledního osmého znění. K závěrečnému hlasování došlo 7. prosince 1965 a konstituce byla schválena poměrem hlasů 2309 ku 75 (7 se zdrželo).", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Konstituce zejména vytyčuje vztah mezi církví a okolním světem. Církev se nechce uzavírat sama do sebe, ale otevřít se světu. Problémy světa jsou i problémy církve. To deklarují už první slova konstituce: První část dokumentu – \"Církev a povolání člověka\" – má vyložit jakou důstojnost má lidská osoba a jaký osobní a společenský úkol má ve světe plnit. Druhá část – \"Některé naléhavější problémy\" – je pak věnována konkrétním problémům dnešního světa, jak je vidí církev. Dotýká se otázek důstojnosti manželství a rodiny, rozvoje kultury, hospodářsko-společenského rozvoje, solidarity mezi národy, mírových snah. V tomto duchu odsuzuje např. závody ve zbrojení, vyzývá k odstranění obrovské hospodářské nerovnosti mezi národy či se staví proti potratům jako možnosti regulace porodnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaudium et Spes (), aneb Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, je jedním z dokumentů Druhého vatikánského koncilu (1962–1965). Název, jako většiny ostatních církevních textů, je odvozen z prvních slov dokumentu. Jako zkratka pro citace se používá \"GS\".", "tgt_summary": "Gaudium et spes (, \"Joy and Hope\"), the Pastoral Constitution on the Church in the Modern World, was one of the four constitutions resulting from the Second Vatican Council. Together, the Dogmatic Constitution on the Church, Lumen Gentium (LG), and the Pastoral Constitution on the Church in the Modern World (GS) stand as the two pillars of the Second Vatican Council. The Dogmatic Constitution treats the nature of the church in itself; the Pastoral Constitution treats its mission in the world. Approved by a vote of 2,307 to 75 of the bishops assembled at the council, it was promulgated by Pope Paul VI on 7 December 1965, the day the council ended. As is customary with Catholic documents, the title is taken from its opening words in Latin \"the joys and hopes\". The English translation begins:", "id": 328544} {"src_title": "Třída Tátra", "tgt_title": "Tátra-class destroyer", "src_document": [{"title": "První skupina.", "content": "První skupina, kterou tvořily jednotky \"Tátra\", \"Balaton\", \"Csepel\", \"Lika\", \"Triglav\", \"Orjen\", byla postavena v loděnici Danubius & Ganz v letech 1912–1914. Z těchto lodí byly za války ztraceny plavidla \"Triglav\" a \"Lika\", které při nájezdu na Drač dne 29. prosince 1915, odkud se v té době evakuovaly poražené srbské jednotky, najely na minu. \"Lika\" se potopila okamžitě, zatímco \"Triglav\" se ostatní lodě pokusily odvléct a potopily ho až poté, co se na bojišti objevily mnohem silnější lodě Dohody. Ostatní lodě musely být v roce 1920 předány Itálii. \"Zenson\" (ex \"Balaton\") a \"Fassano\" (ex \"Tátra\") byly vyřazeny v roce 1923, \"Muggia\" (ex \"Csepel\") v roce 1929 ztroskotala a \"Pola\" (ex \"Orjen\", od roku 1931 \"Zenson\") byla vyřazena v roce 1937.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá skupina.", "content": "Na první šestici mělo navázat dalších šest jednotek druhé skupiny, ale jejich stavba byla na počátku světové války zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí skupina.", "content": "Pod vlivem ztrát utrpěných za světové války bylo roku 1916 přikročeno k realizaci třetí skupiny, kterou tvořila čtveřice \"Triglav II\", \"Lika II\", \"Dukla\" a \"Uzsok\". Dvě z lodí nesly jména svých, mezitím ve válce ztracených, sesterských plavidel. Po skončení války si i tato plavidla rozebraly země Dohody. \"Dukla\" připadla Francii, která loď pod názvem \"Matelot Leblanc\" používala do roku 1936. \"Triglav II\", \"Lika II\" a \"Uzsok\" po válce připadly Itálii, které byly používány až do konce 30. let. \"Grado\" (ex \"Triglav II\") byl vyřazen v roce 1937, zatímco Corttellazo (ex Lika II) a \"Monfalcone\" (ex \"Uzsok\") v roce 1939.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Plavidla poháněly dvě parní turbíny typu AEG-Curtis, roztáčející dva lodní šrouby. Páru jim dodávalo šest kotlů Yarrow (z nichž čtyři používaly jako palivo naftu a dva mohly vedle nafty topit i uhlím). Výzbroj tvořily dva kanóny Škoda 100 mm o délce hlavně 50 ráží (stejné nesly i křižníky třídy \"Novara\") rozmístěné po jednom na přídi a zádi, které doplňovalo šest 66 mm kanónů umístěných po jednom po stranách trupu a jeden 7,8 mm kulomet. Na zádi byly mezi komíny a zadním 100mm kanónem umístěny dva páry 450mm otočných torpédometů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Tátra byla nejmodernější třída torpédoborců Rakousko-uherského námořnictva z doby první světové války. Tvořilo ji celkem deset jednotek, postavených ve dvou skupinách (respektive třech, ale druhá skupina nebyla realizována), přičemž třetí skupina byla označená jako (tj. náhrada za \"Triglav\") a bývá někdy považována za samostatnou třídu.", "tgt_summary": "The \"Tátra\" class was a group of six destroyers built for the Austro-Hungarian Navy shortly before the First World War.", "id": 377294} {"src_title": "Frank Capone", "tgt_title": "Frank Capone", "src_document": [{"title": "Zmocnění se Cicera.", "content": "V roce 1923 přesunula zločinecká organizace Johnnyho Torria a Ala Capona, známá také jako Chicago Outfit, po tom, co byla z města vyhnána starostou Williamem Deverem, své operace z Chicaga do chicagského předměstí, Cicera. Během roku se cicerský starosta Joseph Z. Klenha i členové městského výboru ocitli na výplatní listině gangu. Při primárních volbách v roce 1924 přistoupil Frank a další členové Outfitu k hlasovacím kabinám se samopaly a upilovanými brokovnicemi v ruce, aby na průběh voleb „dohlédli“. Frank vedl útok na volební centrálu oponenta, prohledal jeho kancelář a fyzicky napadl několik jeho zaměstnanců pracujících na jeho kampani. 1. dubna odmítl pustit voliče k volebním kabinám, dokud nepotvrdili, že budou volit Klenhu. Při jednom incidentu byl pracovník kampaně demokratů Michael Gavin střelen do obou nohou a zadržován proti své vůli s dalšími osmi pracovníky, dokud volební den neskončil.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní posily.", "content": "Když se zprávy o volebním podvodu dostaly k soudci Edmundu J. Jarekimu z Cook County, přivedl s sebou do Cicera 70 chicagských policistů a uvedl je do úřadu zástupců šerifa pod vedením detektiva seržanta Williama Cusicka. Při jejich setkání s Frankem, Alem, jejich bratrancem Charlesem Fishchettim a Davidem Hedlinem Frank na policisty vystřelil, protože si je spletl se členy znepřátelené mafiánské organizace North Side Mob. Policie střelbu opětovala a Franka Capona přitom zabila.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Frankovi se dostalo velmi nákladného a působivého pohřbu, s květinovou výzdobou v hodnotě 20 000 dolarů, zakoupenou květinářstvím Schofield's Flower Shop Deana O'Baniona. K uctění jeho památky bylo nařízeno uzavření cicerských hráčských doupat a lokálů po dobu dvou hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frank Capone (leden 1895 – 1. dubna 1924) byl člen zločineckého gangu, který se zúčastnil pokusu o převzetí moci nad městem Cicero ve státě Illinois zločineckou organizací svého bratra, proslulého krále chicagského podsvětí Ala Capona. Narodil se jako Salvatore Capone a později, na počátku období Prohibice, se se svým mladším bratrem Alem přestěhoval z New Yorku do Chicaga. Ačkoli měl Al sklony k násilí, Frank byl údajně ještě mnohem horší. Zatímco Al obvykle preferoval vyjednávání, Frank sahal okamžitě po násilí se slovy: „Mrtvoly neodmlouvají.“", "tgt_summary": "Salvatore \"Frank\" Capone (; ; July 16, 1895 – April 1, 1924) was an Italian-American Chicago mobster who participated in the attempted takeover of Cicero, Illinois by the Chicago Outfit. He worked in the businesses with his brothers Al Capone and Ralph Capone.", "id": 1106439} {"src_title": "Mešita Hassan Bek", "tgt_title": "Hassan Bek Mosque", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v jihozápadní části Tel Avivu v Izraeli, ve čtvrti Menašija na pomezí vlastního Tel Avivu a Jaffy, na pobřeží Středozemního moře, cca 1,5 kilometru severovýchodně od historického jádra Jaffy, v nadmořské výšce necelých 10 metrů. Je situována poblíž křižovatky pobřežní ulice \"ha-Jarkon\" a ulice \"Josef Levi\". Jde o jeden z mála pozůstatků čtvrtě Menašija, která byla ve 2. polovině 20. století zbořena a na jejím místě vyrostl pás hotelových a komerčních budov.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hassan Bekova Mešita byla postavena roku 1916 Turecko-Arabským guvernérem Jaffy - Hassanem Bejem, krátce předtím, než Palestinu roku 1917 obsadili Britové. Cílem této stavby bylo především zastavit počáteční židovský zájem o Tel Aviv. Hassan Bek byl ambiciózní guvernér a měl zájem zapsat se do dějin města jako stavitel, jelikož na své stavby neměl dostatek peněz, využil první světové války jako záminky k zabavování stavebního materiálu, z tohoto materiálu je z významné části postavena i tato mešita.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Mešita je postavena na břehu Středozemního moře a na její stavbu byl použit bílý vápenec, což je pro tuto oblast poměrně neobvyklý stavební materiál. Daleko běžněji se používá žlutohnědý vápenec, použití netradičního, a tím i vzácného stavebního materiálu vždy ukazuje na snahu stavbu odlišit a zvýšit tak její význam. Zdi jsou zpevněny úzkými meziokenními pilíři, jež dělí široké průčelí do menších sekcí, čímž tříští prostor a nepůsobí nepřirozeně a příliš mohutně. Významným architektonickým prvkem, který se podílí na rozbití prostoru, jsou i barevně zdobená okna. Část jich je kruhová a jsou rozdělena na tři části, druhá skupina oken je obdélníková s podkovovým obloukem. Zdi tvoří ozdobné cimbuří, které obklopuje nádvoří. Mešita má jeden věžovitý, štíhlý minaret, který kontrastuje s čtvercovou modlitební chodbou s nízkou rovnou střechou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hassan Bekova mešita, také známá též jako Mešita Hasana Beje (: מסגד חסן בק, \"Misgad Hasan Bek\", : \"Masdžíd Hasan Bek\") je jedna z nejznámějších mešit v Jaffě, což je nejstarší část Tel Avivu. Její umístění je zajímavé architektonicky i urbanisticky, protože osmanská architektura počátku 20. století ostře kontrastuje s moderními výškovými budovami konce 20. století. Ve své historii se proslavila také jako politicky aktivní místo, které bylo dějištěm několika významných demonstrací.", "tgt_summary": "The Hassan Bek Mosque (; ), also known as the Hasan Bey Mosque, is one of the most well-known mosques of Jaffa, Israel. The mosque was built in 1916 at the northern boundary of Arab Jaffa and its history is closely bound up with the various stages of the Arab-Jewish conflict. Its Ottoman-style architecture contrasts with the surrounding contemporary modern high-rises. It is located between Neve Tzedek neighbourhood and the Mediterranean Sea, on the road to Jaffa.", "id": 1370263} {"src_title": "Kachetie", "tgt_title": "Kakheti", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Rozloha Kachetie je 11 310 km² a představuje téměř 17 % z celkové rozlohy Gruzie. Podle sčítání lidu žilo v Kachetii v roce 2002 407 tisíc obyvatel, takže hustota zalidnění se pohybuje okolo 36 lidí na jeden kilometr čtvereční. Region sousedí s regiony Mccheta-Mtianetie a Kvemo Kartli na západě, z ostatních světových stran je obklopen Ruskem a Ázerbájdžánem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kachetie je považována za nejčlenitější a nejrozmanitější kraj v Gruzii. Místní krajinu nejvíce utváří povodí řek Alazani a Jori, které se za hranicemi s Ázerbájdžánem vlévají do Mingačevirské přehrady. Řeka Alazani je také nejdelší řekou v Gruzii. Kromě dvou velkých řek se v Kachetii nachází jezera, jako například Kadžiri, Džandari a ledovcová jezera v Lagodechi. Na severu regionu se tyčí do výšky přes 2000 metrů pohoří Velkého Kavkazu, které jsou průchodné díky průsmyku Kaidori a údolím podél toku dagestánské řeky pramenící v Gruzii Andijskoje Kojsu. Zdejší horské klima bývá vlhké a chladné. Podél výše zmíněných řek Alazani a Jori se táhnou v nadmořské výšce 200 až 1000 metrů nad mořem planiny stepního charakteru, podél nichž se na kopcích rozkládají vysoké lesy. Také nížiny bývaly porostlé lesy, ale spíše jen křovinatými. Tyto nízké lesy se dochovaly jen na malém území, které bylo vyhlášeno jako Národní park Vašlovani. Jinak roste v nížinách převážně stepní rostlinstvo nebo víno, za jehož původní domovinu je považována právě Kachetie. V těchto planinách panuje subtropické až mírné a vlhké podnebí. Na planině Eldari se dokonce díky zdejšímu subtropickému a suchému klimatu krajina přetváří v polopoušť a rostou zde pouštní rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Kachetie.", "content": "Podle gruzínských bájí Kachetii založil Kachos, syn praotce gruzínského národa Kartla. Ve starověku se stala jednou z osmi součástí říše krále Parnavaze pod názvem \"Kacheti Saeristavo\". Kachetie se stala nezávislým knížectvím až v 8. století a na počátku 12. století se s okolními zeměmi sjednitila v Gruzínské království pod vládu Davida Budovatele. Hlavním městem Kachetie bylo už tehdy Telavi. Po rozpadu Gruzínského království v 60. letech 15. století získala Kachetie opět nezávislost, tentokrát jako Kachetské království. V roce 1762 se sjednotila s královstvím Kartlie v Kartlijsko-kachetské království, jehož hlavním městem bylo Telavi. Kachetie v průběhu historie často trpěla opakujícími se nájezdy muslimských Turků a Peršanů, takže v roce 1801 se Kachetie stala součástí Ruska pod příslibem záruky zabezpečení území před perskými a tureckými nájezdníky. V letech 1918-1921 byla Kachetie součástí Gruzínské demokratické republiky a pak až do roku 1991 součástí Gruzínské SSR. Od roku 1991 je Kachetie region v současné republice Gruzie a stále má za svou metropoli město Telavi.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Region Imeretie se skládá z nižších administrativních jednotek, celkem z 8 rajónů (okresů). Kachetie se kromě tohoto oficiálního administrativního dělení ještě dělí na čtyři historické okresy:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavní obživou zdejších obyvatel je od pradávna zemědělství. V historickém okrese \"„Vnitřní Kachetie“\" se nejvíce pěstuje víno, za jehož domovinu je považována právě Kachetie. Dále se zde pěstují obilniny (nejvíce kukuřice), zelenina a chová dobytek. Ve \"„Vnější Kachetii“\" se kromě pěstování vína, obilí a zeleniny pěstuje ještě slunečnice a nejrůznější ovoce (jahody, broskve, švestky, jablka atd). Nejdůležitější plodinou v Kachetii je víno, jehož se zde vypěstuje až na 50 % celkové gruzínské produkce, z níž se pak vyrábí láhvové víno různých značek. Tradici má zde i pastevectví. Průmysl v Kachetii se zaměřuje převážně na zpracování zemědělských produktů, hlavně vína. Až 75 % potravinářských podniků se zabývá zpracováním vinné révy. Dalším významnou činností je těžba ropy, zemního plynu a také dřevozpracující průmysl. Význam má zde i turistický ruch, který se dynamicky rozvíjí. Kraj nabízí zachovalou přírodu stepní, lesní, vysočinnou i vysokohorskou. Bylo zřízeno i několik chráněných krajinných oblastí, národních parků (např. Národní park Vašlovani) a přírodních rezervací (např. Přísná přírodní rezervace Lagodechi), které jsou volně přístupné. Kromě hezké krajiny lze v Kachetii navštívit množství historických památek, hlavně kostely, kláštery. V současné době probíhají nákladné projekty jejich renovací. Další možnou atrakcí je cestování za vínem, tradiční kachetinský způsob výroby vína se jmenuje kvevri.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kachetie, též Kacheti (gruzínsky: კახეთი, \"Kacheti\"), je gruzínský kraj (region, gruz. \"mchare\") rozkládající se ve východní části Gruzie. Krajským městem je Telavi.", "tgt_summary": "Kakheti ( \"K’akheti\"; ) is a region (mkhare) formed in the 1990s in eastern Georgia from the historical province of Kakheti and the small, mountainous province of Tusheti. Telavi is its capital. The region comprises eight administrative districts: Telavi, Gurjaani, Qvareli, Sagarejo, Dedoplistsqaro, Signagi, Lagodekhi and Akhmeta. Kakheti is bordered by the Russian Federation (Dagestan and Chechnya) to the northeast, Azerbaijan to the southeast, and Mtskheta-Mtianeti and Kvemo Kartli to the west. Kakheti has a strong linguistic and cultural identity, since its ethnographic subgroup of Kakhetians speak Kakhetian dialect. The Georgian David Gareja monastery complex is partially located in this province and is subject to a border dispute between Georgian and Azerbaijani authorities. Popular tourist attractions in Kakheti include Tusheti, Gremi, Signagi, Kvetra, Bodbe, Lagodekhi Protected Areas and Alaverdi Monastery. The region produces wines in micro-regions of Telavi and Kvareli.", "id": 1472211} {"src_title": "Albert Lortzing", "tgt_title": "Albert Lortzing", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lortzing se narodil v Berlíně Johannu Gottliebu Lortzingovi a jeho ženě Charlotte Sophii. Rodiče opustili svůj obchod s kůží a putovali po Německu jako kočovní herci. Po založení berlínské divadelní společnost \"Urania\" zaměnili svou nejprve amatérskou zálibu za trvalé zaměstnání. Mladý Lortzing se poprvé objevil na jevišti ve 12 letech ve Freiburgu, když během přestávky bavil obecenstvo komickými básněmi. Od roku 1817 byla Lortzingova rodina součástí souboru \"Josefa Derossiho\" z Porýní. Vystupovali na jevištích Bonnu, Düsseldorfu, Barmenu a Cáchách. Albert Lortzing hrál role mladého milence, venkovského mládence a bonvivána a se stal oblíbencem obecenstva. Občas i zpíval menší tenorové a barytonové role. Nezbytné hudební a kompoziční vzdělání získal jako žák berlínského skladatele, hudebního pedagoga a ředitele Pěvecké akademie Carla Friedricha Rungenhagena, v jehož sboru také jako tenor zpíval. 30. ledna 1824 se oženil s herečkou Rosinou Ahlesovou, s níž postupně zplodil 11 dětí. Od konce roku oba působili v divadle \"Hoftheater\" v Detmoldu, které zajíždělo do Münsteru a Osnabrücku. Připojil se k Svobodným zednářům, což bylo v této době jisté útočiště v Metternichově policejním státu. V Detmoldu zkomponoval oratorium \"Die Himmelfahrt Christi\" (Nanebevstoupení Krista), které mělo premiéru v Münsteru. Podle očekávání si vysloužil odsudek münsterského regionálního prezidenta, který prohlásil, že Lortzing jako skladatel je zcela bezvýznamný. Rovněž zkomponoval scénickou hudbu pro drama Christiana Dietricha Grabbeho: \"Don Juan und Faust\", ve kterém sám hrál roli Dona Juana a jeho manželka Donu Annu. Anonymní recenzent ve Frankfurtu mylně pochválil Lortzinga za vynikající text. Skutečný autor dramatu sice zuřil, ale aférka se stala pro představení dobrou reklamou. 3. listopadu 1833 mladý Lortzing debutoval v Městském divadle v Lipsku. Jeho rodiče byli členy společnosti Friedricha Sebalda Ringel Hardta již od roku 1832. Stal se také členem uměleckého klubu \"Tunnel unter der Pleisse\"\" (Tunel pod Pleiße) a zednářské lóže \"Balduin zur Linde\". Lortzing měl v Lipsku značný úspěch, zejména pak v komediích Johanna Nestroye. Pro svůj sklon improvizovat a odchylovat se od schváleného textu měl časté problémy s divadelní policií. Problémy s cenzurou měla i jeho první komická opera \"Car a tesař\". Premiéra se konala v Lipsku 22. prosince 1837. Lortzing sám zpíval roli Petra Ivanova a neměla při premiéře velký úspěch. Na ten si musela počkat až na představení v Berlíně v roce 1839. V roce 1844 se stal kapelníkem Městského divadla v Lipsku. Po neshodách s vedením divadla byl v dubnu 1845 propuštěn ze „zdravotních“ důvodů. Po protestech publika se sice načas vrátil, ale zanedlouho byl propuštěn znovu. Podle otevřeného dopisu, který podepsala většina členů divadla byl hlavním důvodem odpor vůči nařízením městské rady. V letech 1846–1848 byl Lortzing kapelníkem v Theater an der Wien ve Vídni. V revolučním roce 1848 napsal libreto i hudbu k politické opeře \"Regina\", pojmenované podle své ženy. Jeho poslední celovečerní operou byla v roce 1849 pohádková satira na pruský vojenský stát nazvaná \"Rolands Knappen\". Opakovaně v ní klade otázku: \"Und das soll eine Weltordnung sein?\" (A to má být světový řád.) V roce 1848 byl funkce kapelníka opět zbaven a musel se vrátit k práci kočujícího herce aby uživil svou početnou rodinu. Nakonec se v roce 1850 stal kapelníkem v nově otevřeném \"Městském divadle Friedricha Wilhelma\" v Berlíně. Pracoval pod obrovským stresem, neboť byl velice zadlužen. 20. ledna 1851, po představení své hudební komedie \"Die Opernprobe\", utrpěl záchvat mrtvice a bez lékařské pomoci následujícího dne ráno zemřel. Pohřbu se zúčastnila řada hvězd tehdejšího hudebního života. Divadelní kolegové ozdobili rakev v barvách černé, červené a zlaté, což byly barvy po roce 1848 zakázané. Na podporu zchudlé rodiny byla později vypsána veřejná sbírka. Na počest skladatel byla postavena socha v berlínské Tiergarten.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Většina Lortzingova díla je určena pro jeviště. Nejznámější jsou jeho singspiely \"„Zar und Zimmermann“\" (1837) a \"„Der Wildschütz“\" (1842), ale zkomonoval i romantickou operu \"„Undine“\" (1845), revoluční operu \"„Regina“\" (1848) a oratorium \"„Die Himmelfahrt Christi“\" (1828). Kromě oper napsal mnoho scénické hudby k činohrám a řadu písní a sborů. Velmi zřídka se v jeho díle vyskytuje hudba instrumentální. Jeho tvorba byla silně ovlivněna dílem W. A. Mozarta. Je naopak pravděpodobné, že opera \"„Hans Sachs“\" inspirovala Richarda Wagnera k opeře \"„Mistři pěvci norimberští“\" a že Lortzingovy komické opery ovlivnily tvorbu Johanna Strause mladšího.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Albert Lortzing (23. října 1801, Berlín – 21. ledna 1851, tamtéž) byl německý hudební skladatel, dirigent, herec a zpěvák. Je považován za hlavního reprezentanta německého operního žánru singspiel, podobného francouzské Opéra comique. Jeho hlavními operními díly jsou dodnes uváděné opery \"Car a tesař\" (\"Zar und Zimmermann\", 1837) a \"Pytlák\" (\"Der Wildschütz\", 1842).", "tgt_summary": "Gustav Albert Lortzing (23 October 1801 – 21 January 1851) was a German composer, actor and singer. He is considered to be the main representative of the German \"Spieloper\", a form similar to the French \"opéra comique\", which grew out of the \"Singspiel\".", "id": 2097173} {"src_title": "Autobusová dráha", "tgt_title": "Guided bus", "src_document": [{"title": "Bočně vedené autobusy.", "content": "Systémy bočně vedených autobusů jsou v provozu v mnoha městech. Většinou nejsou vzájemně kompatibilní, t. j. vozidla vybavená pro jeden ze systémů nelze použít v obdobném systému v jiném městě.", "section_level": 1}, {"title": "Spurbus v Essenu.", "content": "Koncepce autobusové dráhy byla poprvé navržena firmou Daimler-Benz pro tunelové vedení autobusů v centru německého města Essen. V letech 1988–1995 byla v Essenu v provozu hybridní vozidla na pomezí autobusu, trolejbusu a tramvaje: v centru města byla vedena tunelem společně s tramvajemi, měla i elektrický pohon (jako duobus) a dveře po obou stranách. Systém se však v této podobě neosvědčil a v projektu tak nebylo pokračováno. Linky 146 a 147 vedoucí z centra města do předměstí Kray se v centru města vrátily na povrch a byly nadále provozovány jako autobusové (bez využití elektrického pohonu). Trolejbusová stopa v tunelu u Porscheplatz a trolejové vedení ve čtvrti Kray byly odstraněny. Spurbusový úsek zůstal zachován ve čtvrti Kray a v oblasti Wasserhöhe, zejména ve středním dělicím pásu dálnice A40. Provoz zajišťují autobusy Mercedes 0405GN/2, která mají na třech místech pomocná boční kolečka určená ke kontaktu s vodicími kolejnicemi; poslední byly vyrobeny v roce 1999. V roce 2007 byl testován prototyp kloubového autobusu Mercedes Citaro ve verzi pro Spurbus.", "section_level": 2}, {"title": "Mannheim.", "content": "V německém Mannheimu od května 1992 do září 2005 byla autobusová dráha vedena v několikasetmetrovém úseku po tramvajovém pásu, aby se tak autobusy vyhnuly dopravní zácpě na vozovce. Tento systém zanikl v souvislosti s uplynutím životnosti a vyřazením většiny z autobusů, které pro něj byly vybaveny. Obnovení není plánováno.", "section_level": 2}, {"title": "O-Bahn Busway v Adelaide.", "content": "O-Bahn Busway (Northeast Busway) v australském městě Adelaide byla budována od roku 1983, zprovozněna roku 1986 a dokončena roku 1989 a je nejdelší a nejrychlejší autobusovou dráhou na světě. Dráha je nyní 12 km dlouhá, je na ní jedna stanice a dvě mezilehlé křižovatky s autobusovými terminály, které umožňují autobusům dráhu opustit nebo na ni vjet. Maximální rychlost na přímých úsecích je 100 km/h, na velké části trati 80 km/h, v některých úsecích (například v místě vjezdu do drážního tělesa) je omezena až na 40 km/h, v prostoru křižovatek na 20 km/h. Průměrná cestovní rychlost včetně zastávek je kolem 60 km/h. Soud rozhodl, že z právního hlediska je tato dráha považovaná za silnici, což má význam například pro kompetence při kontrole dodržování stanovených rychlostí. Dráha byla postavena namísto původně plánovaného rozšíření tramvajové sítě do severovýchodních předměstí. Byla inspirována systémem navrhovaným pro Essen a její příprava byla konzultována s německými odborníky. Toto řešení se při porovnání ukázalo jako prostorově méně náročné, méně hlučné, levnější a umožňuje rychlejší dopravu než původně navrhovaná kolejová dráha, navíc umožňuje vozidlům přejíždět do ulic města. Na rozdíl od essenského systému se dobře osvědčuje. Na trati byly používány autobusy s karosériemi Mercedes-Benz 0305 upravené firmou Mitsubishi. Později přibyly i autobusy na bázi Scania a MAN. Průměrně 4 automobily ročně nerespektují zákazy vjezdu, neoprávněně vjedou na trať a musí pak být vyprošťovány jeřábem.", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko.", "content": "Jediným obdobným systémem v Japonsku jsou autobusy ve městě Nagoya, které jsou zevně fyzicky vedeny na části Guideway Bus Shidami Line (ガイドウェイバス志段味線, Gaidowei Basu Shidami-sen), zkráceně označované Yutorito Line (ゆとりーとライン, Yutorīto Rain). Někdy se linka nazývá také podle jména provozující společnosti, Nagoya Guideway Bus. Provoz byl zahájen 23. března 2001. Na rozdíl od Austrálie je v Japonsku takto vedený úsek z právního hlediska dráhou. V Japonsku však existují podobné dráhy, z nichž vozidla nemohou přecházet na silnice (automated guideway transit, AGT), například nebo Port Island Line v Kóbe (první AGT na světě, 1981) Osaka New-Tram.", "section_level": 2}, {"title": "„Tramvaje“ na pneumatikách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bombardier a Translohr.", "content": "Další vývojovou větví autobusů vedených v pevné jízdní dráze jsou vozidla, která jsou hybridem mezi tramvají a trolejbusem. Vozidlo je vedeno jedinou středovou ocelovou kolejnicí zapuštěnou ve vozovce. Kolejnice zároveň někde slouží jako zemnící pól trakčního elektrického napětí podobně jako u běžných elektrických tramvají. Zatím existují dva navzájem nekompatibilní systémy. Jeden byl vyvinut firmou Bombardier, druhý systém se nazývá Translohr. V systému Translohr po kolejnici jedou dvě kolečka, která jsou vůči svislé ose vychýlena v příčném směru o 45° a svírají tak kolejnici v pravém úhlu; okolek mají kolečka jen ze spodní (vnější) strany. V systému Bombardier jede po kolejnici svisle umístěné kolečko se dvěma okolky. Váhu vozidla však u obou systémů nesou klasické autobusové pneumatiky. U obou systémů dochází při provozu občas k vykolejení. Vozidla systému Bombardier v Nancy standardně mají i volant, akumulátorové baterie a další vybavení, které jim umožňuje jízdu po běžné vozovce bez kolejnice. Systém Translohr není pro nezávislou jízdu vozidel navržen. Proto vozidla Bombardier jsou z právního hlediska považována za autobusy. Vozidla Translohr jsou považována v podstatě za tramvaje, při zkušebním provozu v Clermont-Ferrand nebyla vybavena registračními značkami pro silniční vozidla. Belgický systém Bombardier byl v Bruselu předveden pod názvem GLT (Guided Light Transport) v roce 1985 a testovací trať Jemelle – Rochefort byla zprovozněna roku 1988. V roce 1997 byl představen systém v nízkopodlažní verzi pod názvem TVR (Transport sur Voie Réservée). Systém byl pak zavedený ve městech: Systém Translohr byl zvolen pro více systémů: Výhodami oproti klasickým tramvajím jsou například možné ostřejší zatáčení (menší minimální poloměr zatáčení), schopnost překonávat větší sklony (až 13 %) a menší hlučnost. Vybudování infrastruktury je jednodušší. Nevýhodou je menší účinnost a tedy větší spotřeba energie na provoz.", "section_level": 2}, {"title": "Guidovia.", "content": "V roce 1929 vyvinul italský konstruktér Alberto Laviosa z Piacenzy podobný systém dráhy, v němž směrové vedení vozidla zajišťovala klasická ocelová kolej, po níž se pohybovala pogumovaná kola, která však nenesla tíhu vozidla. Laviosa založil společnost \"Auto Guidovie Italiane Spa\". Tato dráha vedla ze San Quirico u Janova a do Santuario della Madonna della Guardia u průsmyku Passo dei Giovi. Byla 10,6 km dlouhá a překonávala převýšení 700 metrů. Koncem 60. let byla trať rozebrána. Dalším zdokonalením bylo gumokolové metro systému Michelin v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Bezdotykové vedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Optické vedení.", "content": "Optické vedení vozidla probíhá tak, že kamera umístěná na čele vozidla snímá na zemi umístěné (namalované) značky vyznačující referenční trajektorii. Palubní počítač tato data vyhodnocuje a řídí jízdu. Problematická může být funkčnost pří sněhové pokrývce. Ve Francii vyvinula firma MATRA Transport International, pobočka koncernu Siemens, systém Optiguide. Ten je spojen se systémem Irisbus Civis firmy Renault, později holdingu Irisbus. V roce 2004 Stagecoach Group oznámila, že společně se Siemens AG vyvíjí systém optického vedení pro použití ve Spojeném království. Fraunhofer-Institut für Verkehrs- und Infrastruktursysteme (IVI) v Drážďanech představil v dubnu 2005 další systém optického vedení pod názvem AutoTram.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetické vedení.", "content": "Experimenty jsou prováděny také s vedením pomocí magnetů uložených ve vozovce. Ve Fürthu probíhal v letech 1984–1985 pokus s elektromagneticky vedenými spurbusy firem MAN a Mercedes-Benz. Pokus probíhal v pravidelném provozu na úseku Königswarter Straße. Po skončení pokusu nebyl systém dále rozšiřován. Systém \"Phileas\" vyvinutý nizozemskou společností \"Samenwerkingsverband Regio Eindhoven\" (SRE) a vyráběný konsorciem Advanced Public Transport Systems (APTS) používá k vedení autobusů elektromagnetické smyčky uložené pod vozovkou. Systém Phileas byl vyvinut koncem 90. let. Podobný systém, IMTS, vyvinula firma Toyota a představila na výstavě Expo 2005 Aichi Japan v Nagakute Hell. Induktivní vedení vozidel se používá i v transportním systému u Eurotunelu a v automatické dopravě v mnoha velkých továrnách a kontejnerových překladištích. Londýnský systém \"Millennium Transit\" k obsluze Millennium Dome měl zahrnovat i 1,3 km dlouhý úsek s elektronickým vedením autobusů, avšak od realizace bylo upuštěno, protože se nepodařilo vyvinout systém, který by umožnil autobusu uspokojivě reagovat na nečekané překážky.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhodami oproti klasickým tramvajím jsou například možné ostřejší zatáčení (menší minimální poloměr zatáčení), schopnost překonávat větší sklony a menší hlučnost. Vybudování infrastruktury je jednodušší a levnější. Nevýhodou je menší účinnost a tedy větší spotřeba energie na provoz. Hlavními výhodami oproti běžným autobusům je snížení nároků na šířku jízdního pruhu i při vyšších rychlostech, tedy úspora místa na komunikaci, a za druhé možnost najíždět přesně k hraně nástupiště. Nevýhodou jsou například vyšší nároky na kvalitu povrchu, aby nevznikaly vyjeté koleje.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Zdrojem informací byly i další články z anglické a německé verze Wikipedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autobusová dráha (žádný český název zatím není vžitý, v Austrálii se označuje O-Bahn jako \"omnibusová dráha\", německy též Spurbus, Spur-Obus nebo Busbahn, anglicky guided busway) je systém, v němž autobus jezdí v pevné jízdní dráze. Speciální komunikace je konstruována tak, že na autobus působí kolej. Hlavními výhodami oproti běžným autobusům je jednak snížení nároků na šířku jízdního pruhu i při vyšších rychlostech, tedy úspora místa na komunikaci, a za druhé možnost najíždět přesně k hraně nástupiště. Vozidla upravená pro spurbusové dráhy mohou jezdit i po běžných silnicích. Z běžné komunikace je na začátku dráhy vůz naváděn trychtýřovitým zúžením. Princip je využíván od poloviny 80. let 20. století, většinou jsou na této technologii založeny jen některé dílčí úseky rozsáhlejších metrobusových tratí či systémů. K vedení jsou nejčastěji využívané speciální obrubníky a přídavná kolečka umístěná na autobuse vodorovně po obou stranách. Pak jde o takzvaný bočně vedený autobus, v angličtině označovaný též KGB (kerb-guided buses). První experimentální úsek byl v běžném provozu v Birminghamu v roce 1984, první rozsáhlejší systém je od roku 1986 v Adelaide. Některé novější systémy umožňují vedení pomocí přídavných kol vedených ve speciální drážce (kolejnici) pod vozidlem. Tato vozidla se podobají tramvajím a označují se někdy jako tramvaj na pneumatikách. První systém tohoto typu zahájil veřejný provoz roku 2001 v Nancy. Kromě fyzického vedení je možné také bezdotykové vedení pomocí radiových signálů nebo optické vedení. Optické vedení autobusů bylo poprvé využito v roce 2001 ve městě Rouen. Pokusně bylo magnetické vedení v kratším úseku zkušebně v běžném provozu v roce 1984 ve Fürthu. První autobusová linka s indukčním magnetickým vedením jezdí od roku 2004 v Eindhovenu. I na běžné autobusy lze použít vedení přímým působením na kola, po kterých vozidlo jede (princip tzv. kasselského obrubníku, využitý na několika místech i například v Praze). Existují také podobné systémy, z nichž vozidla nemohou přejíždět na běžné silnice (gumokolové metro, automatické metro, automated guideway transit – AGT, people mover, Véhicule Automatique Léger – VAL atd.).", "tgt_summary": "Guided buses are buses capable of being steered by external means, usually on a dedicated track or roll way that excludes other traffic, permitting the maintenance of schedules even during rush hours. Unlike trolleybuses or rubber-tired trams, for part of their routes guided buses are able to share road space with general traffic along conventional roads, or with conventional buses on standard bus lanes. Guidance systems can be physical, such as kerbs or guide bars, or remote, such as optical or radio guidance. Guided buses may be articulated, allowing more passengers, but not as many as light rail or trams that do not also freely navigate public roads.", "id": 875051} {"src_title": "Edita Anglická", "tgt_title": "Eadgyth", "src_document": [{"title": "Z Anglie na kontinent.", "content": "V rámci utužení vztahů mezi saským a anglickým dvorem Jindřich I. Ptáčník někdy v průběhu roku 929 rozhodl o vhodné ženitbě svého syna Oty. Král Ethelstan vyslal do Kolína pod biskupským dohledem hned dvě své sestry, Editu (Eadgifa) a Ecgvinu (Aelgifa), aby měl Ota na výběr. Na podzim 929 byla v Quedlinburgu uzavřena svatba Oty s Editou. Mladší sestra Aelgifa (zv. též Adivea) byla provdána podle autora \"Světové kroniky\" Ethelwerda za „jakéhosi krále při Jupiterských horách“ (míněny jsou Alpy). Gandersheimská jeptiška Hrotsvita, autorka básně \"Gesta Odonis\" jmenuje mladší sestru Edity jako Adivu. V roce 1953 přišel numismatik Pavel Radoměrský s hypotézou, že při svatbě byl přítomen také český kníže Václav, který měl odvést mladší sestru Edith Elfgifu (Aldgithu) do Čech jako nevěstu pro svého synovce Boleslava II. Tato hypotéza má mezeru hlavně v tom, že v době svatby Oty I. zřejmě nebyl Boleslav II. ani na světě. Pravděpodobnější je, že byla provdána za saského šlechtice. Edita po svatbě získala jako \"jitřní dar\" město Magdeburg, kde se mladí manželé také usadili. Manželství bylo pravděpodobně šťastné. Královna věnovala Otovi \"\"nepřetržitou péči\"\" a někdy mu také \"\"troubila do uší\"\" svá přání. Porodila Otovi dvě děti - syna Liudolfa (* 930) a dceru Liutgard (*931). Po smrti Jindřicha Ptáčníka byl Ota korunován a 7. srpna 936 byla v Cáchách mohučským arcibiskupem korunována i Edita. Dle dobových svědectví mladá královna neměla úplně nejlepší vztahy se svou ambiciózní tchyní Matyldou. Ve sporu, který Matylda měla kvůli financím s oběma syny, se však Edita překvapivě postavila za svou, zřejmě o pouhých deset let starší tchyni. Podle jeptišky Roswithy z Gandersheimu byla Edita \"\"nejlepší ze všech žen\"\". Zemřela v jednatřiceti letech a byla pochována v kostele kláštera svatého Mořice, který roku 937 sama založila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edita Anglická (cca 910 /mezi 905-912/ - 29. ledna 946 Magdeburg) byla jednou z mnoha dcer anglického krále Eduarda I. a díky sňatku také saská vévodkyně, východofranská královna a také královna Svaté říše římské.", "tgt_summary": "Edith of England, also spelt Eadgyth or Ædgyth (, ; 910 – 26 January 946), a member of the House of Wessex, was German queen from 936, by her marriage with King Otto I.", "id": 1555800} {"src_title": "Klíněnka jírovcová", "tgt_title": "Horse-chestnut leaf miner", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jak naznačuje jméno, klíněnka jírovcová dostala své pojmenování po hostitelském stromu, na kterém žije a na kterém se vyvíjejí její larvy. Příležitostně je používáno i jméno klíněnka kaštanová. Latinský druhový název \"ohridella\" je odvozen od místa prvního popsaného nálezu, tedy od Ochridského jezera v Severní Makedonii.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Samičky po oplodnění kladou 20 až 82 vajíček na svrchní stranu listů jírovce maďalu zhruba na konci dubna. Za svůj život je samička schopna naklást až 1200 vajíček. Vajíčka jsou na list pevně přilepena a jsou kulovitého tvaru o velikosti přibližně 0,25 mm a průhledná. Po dvou až třech týdnech se z vajíček vylíhnou larvy, nicméně jiný zdroj uvádí, že se larvy mohou z vajíček vylíhnout již po 4 dnech. Za laboratorních podmínek při konstantní teplotě 23 °C došlo k vylíhnutí vajíčka za 4 až 6 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Housenka.", "content": "Housenky po vylíhnutí minují (tedy vyžírají vnitřní pletivo) v listech jírovce, často v plochách kruhovitého tvaru, což vytváří na napadených listech charakteristické rezavé skvrny. V této fázi vývoje je jedna housenka schopna zničit přibližně 8 centimetrů čtverečních listu. Dorůstá velikosti 5 až 6 milimetrů a má ploché, varhankovité tělo světle žluté barvy s tmavší hlavou. Čerstvě vylíhnuté housenky mají žlutě lemován první článek svého těla a celkově jsou v podstatě průsvitné. Naproti tomu dorostlé housenky mají olivově zelenou barvu s hnědým pruhem na straně těla. Ve vykousaných prostorech se larvy klíněnky následně zakuklí. Vlivem přítomnosti larvy opadají listy jírovce mnohem dříve než by přirozeně měly. Housenka postupně prochází jednotlivými instary (obvykle čtyřmi, příležitostně pěti, během kterých přijímá potravu, a dvěma, kdy ji nepřijímá), během kterých se zvětšuje oblast poškození listu (na konci vývoje může dosáhnout až několika čtverečních centimetrů). Během celého vývoje housenka zůstává tělo ploché. Zasažený list, respektive miny, jsou snadno rozpoznatelné. Jedná se většinou o několik okem viditelných nažloutlých až nahnědlých skvrn na povrchu listu, které na konci léta výrazně hnědnou. V závislosti na teplotě a klimatu se přibližně po 20 až 45 dnech od snůšky vajíček housenka začne zakuklovat. Obvykle během čtvrtého instaru dojde k výraznému nárůstu vyžrané oblasti v listu, a to až do velikosti 4 až 7 čtverečních centimetrů. S ohledem na množství potřebné potravy k plnému vývoji a na množství nakladených vajíček na jeden list (200 až 300 vajíček) se často stává, že ne všechny larvy jsou schopny se plně vyvinout a přeměnit se v dospělce. Během šestého instaru si začíná housenka za pomoci snovacího ústrojí vyrábět zápředek. Nicméně existují pozorování, která naznačují, že zástupci první a druhé generace klíněnky mohou přejít do dospělce bez vytvoření kukly.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Samotná kukla oranžové až červenohnědé barvy je přibližně 3,25 až 3,7 mm dlouhá (jiný zdroj uvádí 3,8 až 4,4 mm) a okolo 0,7 mm tlustá. Na těle v oblasti druhého a šestého břišního segmentu se nachází výrazně bílé trny. Zakuklení trvá přibližně 12 až 20 dní v případě letní generace, načež se vylíhne dospělý jedinec. Po zakuklení přechází až 90 % kukel z každé generace do diapauzy, která může trvat 2 až 3 roky. Kukla takto přezimovává v pergamenovitém zámotku kulového tvaru v suchém spadlém listu. Kukly jsou poměrně mrazuvzdorné. V Maďarsku bylo zaznamenáno, že byly schopny přežít i mráz o teplotě −23 °C, což značně zvyšuje jejich schopnost osídlení různých částí Evropy. Ke snadnému vylíhnutí ze zámotku je dospělec vybaven na hlavě zobákem, kterým je schopen rozstřihnout obal hedvábného kokonu.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělec.", "content": "Dospělec bývá veliký okolo 4 milimetrů na délku s rozpětím křídel okolo 7 až 10 milimetrů. Tělo má protažený tvar a má světle béžovou až hnědou barvu. Přední křídla motýlka mají hnědavě zlatou barvu s třemi bílými pruhy s černým lemováním a jedním bílým pruhem za hlavou bez lemování. Pokud má motýlek křídla složená, jsou tyto pruhy vůči tělu v příčné pozici. Zadní křídla a zadní část předních křídel je lemována dlouhými tmavými třásněmi. Konce křídel se v průběhu života dospělce pozvolna ulamují. Na hlavě má pár tykadel o délce přibližně 4/5 předních křídel. Z těla mu vyrůstají 3 páry noh černo-bíle páskované. Dospělec žije po vylíhnutí pouze několik dní a i přes to, že má ústrojí umožňující mu příjem potravy, nebylo pozorováno, že by dospělec potravu přijímal. Sosák je přibližně dvakrát delší než hlava. Celkově tak vývoj jedince od vajíčka po dospělce trvá mezi 6 až 11 týdny. V Česku se první generace dospělců líhne z kukel v dubnu až na přelomu dubna a května.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Hostitelský strom pro klíněnku jírovcovou představuje ve střední Evropě nepůvodní strom jírovec maďal, který byl do této oblasti dovezen v 17. století, načež zde zdomácněl. Z výzkumů vyplývá, že samotný strom jírovec maďal je třetihorní druh, tzv. reliktní druh, který se dochoval ve volné přírodě v oblasti Balkánu. Odtud byl následně cíleně šířen do oblasti celé Evropy. Housenky klíněnky jírovcové se živí listy tohoto stromu, respektive listovým parenchymem nacházejícím se mezi svrchní a spodní pokožkou listu. U napadeného stromu jsou housenky schopny sežrat 70 až 100 % listí. Nicméně jsou známé i případy, kdy se klíněnka snažila pro svůj vývoj využít i jiné druhy dřevin, konkrétně javor klen, vrby či jírovec pleťový (\"Aesculus x carnea\"). Na listy těchto druhů ale zatím není schopna se trvale adaptovat, ve větším měřítku se na nich zakuklit a tím dokončit vývoj v dospělého motýlka. Samotné napadení klíněnkou není pro strom smrtelné. Na druhou stranu její výskyt strom oslabuje, což pak umožňuje snazší uchycení parazitických hub jako například \"Guignardia aesculli\", která následně strom zahubí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Napadené stromy, respektive kalamitní výskyt motýlka, byly poprvé pozorovány v 80. letech 20. století v alejích 6 kilometrů od Ochridského jezera v nadmořské výšce 705 metrů nad mořem v Severní Makedonii. Samotný druh byl poprvé pozorován v roce 1984 (či 1985, zdroje se rozcházejí), načež o rok později (1986) byla klíněnka popsána biology Gerfriedem Deschkem a Nenadem Dimićem jako nový druh hmyzu. V roce 1989 byl výskyt motýlka zaznamenán v oblasti Lince v Rakousku. Od popsání druhu stačilo pouze 10 let k tomu, aby motýl osídlil jižní Evropu, Rakousko a následně i území České republiky postupem přes Moravu. První výskyt v Česku byl zaznamenán v roce 1993 na trojici lokalit Lednice, Valtice a Břeclav. V roce 1995 byl na území hlavního města Prahy zaznamenán první kalamitní výskyt tohoto škůdce. K roku 2000 vytvořil tento motýl souvislou populaci na většině území střední Evropy a byl poprvé pozorován i ve Francii. V červenci 2002 byl tento motýlek poprvé pozorován na území Londýna v Anglii v početné populaci. Z toho se dá usuzovat, že se zde objevila již dříve, v roce 2000 či 2001. Klíněnka se tak vyskytuje v skoro celé Evropě od Anglie a jižní části Švédska po Španělsko, kde vytváří souvislou populaci převážně v Katalánsku, a na východě až po Ukrajinu a Rusko. Původně se spekulovalo, jestli klíněnka nebyla do Evropy zavlečena ze Severní Ameriky, kde se nacházejí její blízcí příbuzní z rodu \"Cameraria\", a nebo z Číny či jiné části východní Asie. Nicméně genetická analýza populací klíněnky z přirozených populací jírovcových porostů na Balkáně společně s nálezy min v usušených listech jírovce ve starých herbářích potvrdily, že se jedná o druh původně evropský. Jednalo se například o nález v herbáři Theodora von Heldreicha z roku 1879 věnovaný oblasti centrálního Řecka. Taktéž genetická analýza populace v Rakousku odhalila, že klíněnka původně vzešla z velice malé populace. Její masové rozšíření na konci 20. století mohlo být způsobeno masivní výsadbou nepůvodního jírovce maďalu od 17. století na území většiny Evropy a následný překotný rozvoj dopravní infrastruktury. S jejím rozvojem se do té doby izolovaná populace klíněnky mohla začít snadno a rychle šířit po Evropě do nezasažených oblastí. Dle výzkumů se zdá, že se klíněnka šíří v kontinentální Evropě, ale i v Anglii rychlostí 40 až 60 kilometrů za rok. Je to způsobeno jak přírodními vlivy v podobě unášení dospělců větrem, tak pasivně vlivem transportu infikovaných listů na kolech aut či jiných dopravních prostředků. V současnosti se klíněnka stále šíří a to i do severnějších oblastí, kde zatím nebyla pozorována. U šíření větrem výrazně pomáhá k uchycení klíněnky velká akumulace hostitelských stromů jako jsou aleje, zámecké zahrady a podobně. V případě solitérních stromů je větší šance, že se zde klíněnka úspěšně nezachytí. Na území České republiky se klíněnka vyskytuje ve 3 až 4 generacích od dubna do září. V některých částech Evropy, kde panuje teplejší a sušší podnebí, se může klíněnka reprodukovat až 5krát za sezónu. Oproti tomu v západní Evropě se klíněnka v průměru objeví za sezónu třikrát. Její výskyt se vyhýbá pouze místům s vyšší nadmořskou výškou.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Dospělce klíněnky jírovcové je možné po vylíhnutí pozorovat na kmenech jírovce maďalu ojediněle či jako početný roj mnoha jedinců létajících v korunách stromů. Nejvíce aktivní jsou dospělí jedinci ráno a odpoledne při teplotě 20 až 24 °C. Nejhojnější výskyt dospělců je v květnu, červenci a na přelomu srpna a září. Příležitostně dochází k výskytu taktéž v říjnu. Až 90 % kukel z každé generace přechází do diapauzy trvající 2 až 3 roky. V této době je kukla klíněnky schována v uschlém a tlejícím listu. Larvy klíněnky napadají stromy uspořádaně, postupně se rodící generace larev požírají listy na větvích od spodních po vrchní. První generace tak začíná požírat listy větví rostoucích blízko povrchu, další generace pak výše atd. To je dáno tím, že jedinci preferují stinné oblasti, a proto se zdržují ve spodních a středních částech stromu. Často dochází k přemnožení klíněnky a ke kalamitním stavům.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Na území České republiky se klíněnka jírovcová množí třikrát až čtyřikrát do roka. Přezimovává pouze poslední generace larev ve spadaných listech. Klíněnka má pouze jednu sadu chromozomů o počtu 30. K výběru partnera dochází u klíněnky na kmeni jírovce hned po vylíhnutí dospělce z kukly. Samci samici nacházejí dle samičího feromonu odpovídajícímu uměle syntetizovanému feromonu tetradecadienalu. Po výběru partnera se jedinci vzájemně spojují přibližně na 8 až 15 minut koncovými částmi těl, kde se nacházejí pohlavní orgány. Při spojení mohou nezadaní samci napadat pářící se páry a tím přerušit proces. Pravděpodobně hned po oplodnění odlétá samička klást vajíčka na listy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické vztahy.", "content": "Na území Evropy nemá klíněnka jírovcová výrazné přirozené nepřátele a to ani mezi místními parazitoidy (zatím bylo objeveno 60 obecných parazitoidů napadajících klíněnku), což je zajímavé s ohledem na skutečnost, že se jedná pravděpodobně o původní evropský druh. Larvy klíněnky jsou napadány v malém procentu případů (4 až 8 %) parazity či různými patogeny, nicméně takto nízké procento napadení není schopné účinně snižovat kalamitní výskyt populace klíněnky. Larvy klíněnky jsou požírány sýkorkou modřinkou (\"Parus caeruleus\"), sýkorkou koňadrou (\"Parus major\") a sýkorkou babkou (\"Poecile palustris\"). Předpokládá se, že tyto tři druhy jsou schopny sežrat 2 až 4 % z celkového počtu larev klíněnky. V přírodě bylo taktéž pozorováno, že zástupce druhu \"Meconema meridionale\" z čeledi kobylkovitých je schopna za den spořádat až 10 larev klíněnky. Bylo taktéž zaznamenáno, že parazitické vosy chalcidky (především z čeledi Eulophidae) napadají jedince klíněnky. Celkově je ale predační a parazitický tlak nízký, zasahuje pouze 1 až 8 % z celkové populace.", "section_level": 1}, {"title": "Klíněnka jako škůdce.", "content": "Ve snaze chránit porosty jírovce maďalu jsou vynakládána aktivní opatření pro zabránění kalamitního výskytu klíněnky v podobě snahy decimovat její výskyt. K tomu se používají mj. chemikálie, například \"Dimilin\" či \"Nomolt\", které zabraňují tvorbě chitinu u listožravého hmyzu. Nevýhodou těchto látek je skutečnost, že současně působí nepříznivě téměř proti všem zástupcům hmyzu. Na některých lokalitách (spadajících například pod ochranu Natura 2000) navíc není možné chemické postřiky používat. Jako další možnost ochrany se tak nabízí pálení spadaného listí, ve kterém se nachází kukly klíněnky a tím zamezení vzniku další generace. Skutečně efektivní a aktivní látka, která by měla dopad jen na klíněnku, nebyla zatím nalezena. S ohledem na skutečnost, že klíněnka postihuje porosty jírovce maďalu v celé Evropě, vznikla společná akce nazvaná CONTROCAM („Control of Cameraria)“, která má za cíl koordinovat aktivity k ochraně tohoto stromu a boje proti klíněnce. V současnosti tak v Evropě probíhá mezinárodní vědecká spolupráce mezi odbornými týmy, které se snaží podrobně zmapovat životní cyklus tohoto motýla. Do této spolupráce je zapojeno i pracoviště Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klíněnka jírovcová či klíněnka kaštanová (\"Cameraria ohridella\") je druh malého denního motýla z čeledi vzpřímenkovití, který se řadí mezi vážné škůdce poškozující stromy z rodu jírovec. Jelikož se jedná o živočicha v posledních letech hojně napadajícího ve městech široce rostoucí jírovec maďal (\"Aesculus hippocastanum\"), jde o velice populární druh a známého škůdce. Dospělec dorůstá velikosti okolo 4 milimetrů na délku s rozpětím křídel okolo 7 až 10 milimetrů. Druh byl objeven v 80. letech 20. století na území Severní Makedonie v důsledku jeho kalamitního přemnožení. Odborně byl popsán až v roce 1986 a od té doby se z Balkánu začal rychle šířit po celé Evropě. V roce 1993 byl poprvé zaznamenán na území České republiky v oblasti jižní Moravy, načež se následně rozšířil po celém území státu. Dříve existovaly spekulace, že se jedná o invazivní druh zavlečený do Evropy ze Severní Ameriky či z východní Číny, ale genetické testy původních populací a nálezy ve starých herbářích odhalily, že se jedná o původní evropský druh. Ten se pravděpodobně původně vyskytoval na přírodních porostech jírovce maďalu v oblasti Balkánu dříve, než se tento strom začal ve velkém uměle vysazovat v Evropě. Jelikož na území České republiky nemá tento druh motýla přirozené nepřátele a je schopen rozmnožovat se 3krát až 4krát za rok, dochází k jeho kalamitnímu výskytu. To má za následek decimování listů jírovce maďalu, který následkem toho ztrácí listy dříve než na podzim. Napadený strom tak může přijít o 70 až 100 % listí. Na druhou stranu dosud nebylo prokázáno, a není znám ani jediný případ, že by napadení klíněnkou způsobilo přímo úhyn zdravého stromu. Klíněnka jírovcová je v současnosti předmětem intenzivního vědeckého výzkumu, který se snaží zmapovat její životní cyklus a tím případně odhalit účinnou látku umožňující úspěšný boj s ní. Ve snaze zamezovat kalamitnímu stavu je na některých místech nasazován chemický postřik stromů, shrabávání a pálení listí či jeho kompostování.", "tgt_summary": "The horse-chestnut leaf miner (\"Cameraria ohridella\") is a leaf-mining moth of the family Gracillariidae. The horse-chestnut leaf miner was first observed in North Macedonia in 1984, and was described as a new species in 1986. Its larvae are leaf miners on the common horse-chestnut (\"Aesculus hippocastanum\"). The horse-chestnut leafminer was first collected and inadvertently pressed in herbarium sheets by the botanist Theodor von Heldreich in central Greece in 1879.", "id": 2211794} {"src_title": "Volžský gambit", "tgt_title": "Benko Gambit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Volžský gambit vzniká často i s přehozením tahů. Tak se objevil i poprvé po tazích 1. d4 Jf6 2. Jf3 c5 3. d5 b5 4. c4 v partii \"Rubinstein-Spielmann, Vídeň 1922\", čímž vznikla odmítnutá varianta a nejednalo se tedy ze strany černého o oběť. Poprvé s cílem obětovat pěšce dámského křídla hrál náš šachista Karel Opočenský v partii \"Stahlberg-Opočenský, Poděbrady 1936\", jednalo se o pořadí tahů 1. d4 Jf6 2. c4 g6 3. g3 c5 4. d5 b5 . Velmi často tento gambit vzniká i po tazích 1. d4 Jf6 2. Jf3 c5 3. d5 g6 4. c4 b5. Vzniknout může i z některých variant Královské-indické obrany. Název volžský gambit poprvé použil sovětský šachista Pjotr Romanovskij poté, co se v časopise Šachmaty v SSSR objevil od samarského šachisty Argunova podrobný rozbor tohoto zahájení. Později ho velmi často hrával americký velmistr maďarského původu Pál Benkő, po němž nese název v západních zemích. Ačkoli dle současné šachové teorie je toto zahájení považováno za plnohodnotné, tak v absolutní světové špičce se volžský gambit pro svoji riskantnost objevuje vzácně. Hrává ho Magnus Carlsen.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled variant.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odmítnutá varianta.", "content": "4. Jf3 5.a4 Da5+ (\"5... bxc4\" se hrálo v prvním výskytu zahájení v partii \"Rubinstein-Spielmann, Vídeň 1922\" možné je \"5... a6\" nebo \"5... b4\" ) 6. Sd2 b4 s nejasnou hrou", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s 5. Jc3.", "content": "4. cxb5 a6 5. Jc3 axb5 6. e4 b4 7. Jb5 d6 7. Sf4 (nebo \"7. Jf3\") Bílý se tu snaží otevřít střed, aby v utoku uplatnil svého jezdce na b5, ten se ale může ukázat i jako zatoulaný. Hra je nejasná.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s 5. f3.", "content": "4. cxb5 a6 5.f3", "section_level": 2}, {"title": "Varianta 5. e3.", "content": "4. cxb5 a6 5.e3", "section_level": 2}, {"title": "Varianta 5. b6.", "content": "4. cxb5 a6 5.b6 Poziční odpověď. Bílý zde vrací pěšce, černý zde má slabého pěščce a, za to ale získává protihru po sloupci b.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s fianchettem (A58).", "content": "platí za velmi solidní variantu 4. cxb5 a6 5. bxa6 Sxa6 (na tomto místě se často hrává i \"5... g6\" většinou po \"6. Jc3 Sxa6\" s dalším \"d6\" přejde pozice s přehozením tahů do varianty \"Sxa6\") 6. Jc3 d6 7. Jf3 (možné je i \"7. g3\" zde se nejedná o přehození tahů, má-li bílý v plánu vývin jezdce \"Jh3-f4\", černý má ale protihru dostatečnou) 7... g6 8. g3 Sg7 9. Sg2 (\"9. Sh3\" je vzácné) 9... Jbd7 (\"9... 0-0 10. 0-0 Jbd7\" je přehození tahů)", "section_level": 2}, {"title": "Otevřená varianta (A59).", "content": "4. cxb5 a6 5. bxa6 Sxa6 6. Jc3 d6 7. e4 Sxf1 8. Kxf1 g6", "section_level": 2}], "src_summary": "Volžský gambit 1.d4 Jf6 2.c4 c5 3.d5 b5 (kód podle \"Encyklopedie šachových zahájení\": A57-A59) je šachové zahájení, patřící mezi zavřené hry. Patří mezi moderní zahájení, kdy černý překvapivě obětuje pěšce za poziční výhody. Cílem volžského gambitu je za cenu oběti pěšce získat protihru na dámském křídle, kde po přijetí oběti 4.cxb5 a6 5.bxa6 získává černý volné sloupce pro své věže a aktivně působí na diagonále i fianchettovaným střelcem z g7.", "tgt_summary": "The Benko Gambit (or Volga Gambit) is a chess opening characterised by the move 3...b5 in the Benoni Defence arising after: The \"Encyclopaedia of Chess Openings\" has three codes for the Benko Gambit:", "id": 768170} {"src_title": "Kontinentální hokejová liga 2008/2009", "tgt_title": "2008–09 KHL season", "src_document": [{"title": "Otevírací pohár.", "content": "V první hrací den každého mistrovství KHL bude sehrán zápas mezi mistrem a vicemistrem z minulé sezóny, speciální takzvaný Otevírací pohár. Zápas Otevíracího poháru v sezóně 2008/2009 se uskutečnil 2. září v Ufě mezi domácími mistry Ruska Salavatem Julajev a Lokomotivem Jaroslavl, finalistou a vicemistrem Mistrovství Ruska sezóny 2007-2008. Držitelem prvního Otevíracího poháru se stal Salavat Julajev Ufa, který porazil Lokomotiv Jaroslavl 4:1.", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci v sezoně 2008-2009.", "content": "Před sezónou byly týmy rozlosovány do čtyř divizí pojmenovaných podle legend ruského hokeje. Do čtvrtfinále postoupil tým Avangard Omsk 3:1 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým Ak Bars Kazaň 3:0 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým Lokomotiv Jaroslavl 3:1 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým HC CSKA Moskva 3:2 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým Atlant Mytišči 3:0 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým Metallurg Magnitogorsk 3:0 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým HC Dynamo Moskva 3:0 na zápasy Do čtvrtfinále postoupil tým HC Spartak Moskva 3:0 na zápasy", "section_level": 1}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Série Ak Bars Kazaň (2.) - Avangard Omsk (16.).", "content": "Do semifinále postoupil tým Ak Bars Kazaň 3:2 na zápasy", "section_level": 3}, {"title": "Série Lokomotiv Jaroslavl (3.) - HC Spartak Moskva (9.).", "content": "Do semifinále postoupil tým Lokomotiv Jaroslavl 3:0 na zápasy", "section_level": 3}, {"title": "Série HC CSKA Moskva (4.) - HC Dynamo Moskva (7.).", "content": "Do semifinále postoupil tým HC Dynamo Moskva 3:0 na zápasy", "section_level": 3}, {"title": "Série Atlant Mytišči (5.) - Metallurg Magnitogorsk (6.).", "content": "Do semifinále postoupil tým Metallurg Magnitogorsk 3:1 na zápasy Do finále postoupil tým Ak Bars Kazaň 4:2 na zápasy Do finále postoupil tým Lokomotiv Jaroslavl 4:1 na zápasy", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Série Ak Bars Kazaň (2.) - Lokomotiv Jaroslavl (3.).", "content": "Vítězem Gagarinova poháru se stal tým Ak Bars Kazaň 4:3 na zápasy", "section_level": 3}], "src_summary": "První ročník KHL (sezóna 2008/2009) označovali organizátoři jako experimentální. KHL je pokračováním Ruské superligy ledního hokeje a v sezóně 2008/2009 se jí zúčastnilo 24 klubů, z toho bylo 21 klubů z Ruska, a po jednom klubu z Běloruska, Lotyšska a Kazachstánu. Na rozdíl od Superligy, Kontinentální hokejová liga je organizovaná nezávisle na ruském hokejovém svazu. V souladu se smlouvou s ruskou hokejovou federací je jako mistr Ruska vyhlášen nejlepší z ruských klubů. Liga byla rozdělena na 4 divize po 6 klubech. V základní části KHL odehrál každý klub s každým klubem své divize 4 utkání, a 2 utkání s každým klubem z ostatních divizí. V základní části tedy odehrál každý tým 56 zápasů. Po ukončení základní části hrálo 16 nejlepších týmů o Gagarinův pohár systémem play-off. Mezi 16 nejlepších postoupili vítězové divizí, a dále 12 mužstev, která získala nejvíce bodů v základní části ze zbývajících 20 týmů.", "tgt_summary": "The 2008–09 KHL season was the inaugural season of the Kontinental Hockey League. It started on September 2, 2008, and finished on April 12, 2009. 24 teams each played 56 games.", "id": 1089281} {"src_title": "Fulltextové vyhledávání", "tgt_title": "Full-text search", "src_document": [{"title": "Indexování.", "content": "Při malém množství dokumentů je možné spustit full-textový algoritmus k přímému prohledávání obsahu dokumentů při každém dotazu, tzv. sériové vyhledávání. K tomu lze využít některé základní nástroje. Pokud je ovšem množství dokumentů potenciálně větší než kapacita vyhledávacího algoritmu, je pro udržení rychlé odezvy hledání důležité rozdělit vyhledávání do dvou úkolů: indexování a vyhledávání. Indexovací fáze prochází text ve všech dokumentech a vytváří seznam klíčových termínů, často nazývaný \"index\", korektnější termín je konkordance. Ve vyhledávací fázi, kdy se provádí specifický dotaz, je prohledáván pouze k tomu připravený index, namísto originálních dokumentů. Indexer vytváří záznam v indexu pro každý výraz, nebo slovo, které najde v dokumentu a jeho relativní pozici v dokumentu. Obvykle indexer ignoruje tzv. stop-slova, jako jsou spojky a předložky, které jsou příliš obecné a významově bezvýznamné pro hledání. Některé indexery provádějí jazykově specifické úpravy, jako lemmatizaci (nalezení kmene slova) a derivaci (nalezení odvozených tvarů, tj. skloňování nebo časování).", "section_level": 1}, {"title": "Přesnost versus zanedbávání.", "content": "Z důvodu nejednoznačnosti a dvojsmyslnosti přirozeného jazyka, full-textový index typicky produkuje seznam získaných slov s nízkou přesností – mnoho položek je irelevantních. Vyhledávání pomocí řízeného slovníku (např. tezaurus, a jiné) řeší tento problém tím, že označkuje nevhodná slova. Na druhou stranu vyhledávání řízeným slovníkem má nízkou výtěžnost – může vyřadit také dokumenty, které jsou relevantní k vyhledávanému dotazu. Navzdory existenci mnoha irelevantních dokumentů ve volném indexu, volné vyhledávání může být úspěšné při nalezení dokumentu, které řízené vyhledávaní vyřadilo.", "section_level": 1}, {"title": "Problém falešně pozitivních nálezů.", "content": "Volné vyhledávání nalezne mnoho dokumentů, které nejsou odpovídající zamýšlenému dotazu. Takové dokumenty se nazývají \"falešně pozitivní nález\". To je často způsobeno nepřesností přirozeného jazyka. Některé shlukovací techniky založené na bayesovském algoritmu (podobný bayesovskému spamovému filtru například v Gmailu) mohou pomoct snižovat falešně pozitivní nálezy. Pokud tedy zadáme jako dotaz slovo „fotbal“, tato technika může zkategorizovat dokumenty pod názvy „Americký fotbal“, „kopaná“ atd. V závislosti na výskytech slov v dokumentu může spadnout do jedné nebo více kategorií. Tyto techniky byly rozsáhle testovány v e-discovery doméně.", "section_level": 1}, {"title": "Zlepšení výkonů full-textového vyhledávání.", "content": "Nedostatky volného hledání je možné eliminovat dvojím způsobem: umožnit uživatelům s nástrojem vyjádřit jejich dotaz přesněji, a vyvinout nový vyhledávací algoritmus zlepšující vyhledávací přesnost.", "section_level": 1}, {"title": "Zlepšení vyhledávacího algoritmu.", "content": "Technologický pokrok významně zlepšuje výkon a přesnost volného vyhledávání textů. Například googlovský algoritmus PageRank dává vyšší důležitost dokumentům, na které odkazuje víc linků (odkazů). Tento algoritmus na základě údajů o popularitě dané uživateli internetu zvyšuje úspěšnost a přesnost vyhledání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fulltextové vyhledávání, (z ang. \"full\" – celý, plný a \"text\") je speciální způsob vyhledávání informací v databázích nebo v textových souborech, které jsou obvykle předem připraveny, tj. indexovány, aby bylo možno nalézt libovolné slovo (řetězec znaků) v nejkratším možném čase. V textovém vyhledávání \"full-text\" odkazuje na techniku hledání v počítačových dokumentech a databázích. Při full-textovém vyhledávání vyhledávací algoritmus prozkoumává všechna slova v každém uloženém dokumentu a pokouší se je porovnat se slovy zadanými uživatelem. Full-textové vyhledávání přichází běžně s databázemi knihoven v sedmdesátých letech. Mnoho webových stránek a aplikací (například textové procesory) umožňují full-textové vyhledávání. Některé webové vyhledávače, jako AltaVista uplatňují full-textové techniky vyhledávání, zatímco jiné hledají pouze v hotovém indexu webových stránek. V praxi je těžké rozeznat, jak vyhledávací algoritmus pracuje. Vyhledávací algoritmy aktuálně využívané ve webových službách se málokdy zveřejňují, aby nebyly zneužity podnikavci pro zvýhodnění svých stránek při vyhledávání.", "tgt_summary": "In text retrieval, full-text search refers to techniques for searching a single computer-stored document or a collection in a full-text database. Full-text search is distinguished from searches based on metadata or on parts of the original texts represented in databases (such as titles, abstracts, selected sections, or bibliographical references). In a full-text search, a search engine examines all of the words in every stored document as it tries to match search criteria (for example, text specified by a user). Full-text-searching techniques became common in online bibliographic databases in the 1990s. Many websites and application programs (such as word processing software) provide full-text-search capabilities. Some web search engines, such as AltaVista, employ full-text-search techniques, while others index only a portion of the web pages examined by their indexing systems.", "id": 746424} {"src_title": "Portugalské království", "tgt_title": "Kingdom of Portugal", "src_document": [{"title": "Dějiny Portugalska.", "content": "Roku 1128 vyhlásil portugalský hrabě, vnuk krále Alfonse VI. Kastilského, Alfons I. \"Dobyvatel\" (1107 – 1185) nezávislost svého hrabství na Leónském království, s nímž musel svést několik bitev. Nakonec po vítězství v bitvě u Ourique byl 26. červenec 1139 vojskem provolán za krále. Burgundská dynastie pak vládla až do roku 1383, kdy vymřela po meči. Jediná dcera posledního krále této dynastie Beatrix si spolu s manželem Janem I. Kastilským nedokázala vládu udržet a na trůn usedl její polorodý strýc Jan I. z Avizské dynastie. Po vymření dynastie Aviz po meči roce 1580 bylo Portugalské království připojeno jako korunní země ke Španělskému království a na trůn usedl král Filip II. Španělský (potomek po přeslici, ne však primogeniturní), který zde vládl jako Filip I. \"Moudrý\". Po úspěšné vzpouře proti španělským Habsburkům v roku 1640 usedl na trůn vévoda z Braganzy Jan a vládl pod číslovkou čtyři. Janův pra-pra-praděd z otcovy strany Alfons z Braganzy byl nemanželským synem prvního krále z Avizské dynastie Jana I. Jeho babička taktéž o otcovy strany byla vnučkou a primogeniturní dědičkou krále Manuela I. Braganzové vládli až do roku 1853, kdy nastoupili jejich následníci po přeslici z Braganzsko-koburské dynastie. Ti vládli do roku 1910 kdy byl poslední portugalský král Manuel II. \"Nešťastný\" donucen opustit království.", "section_level": 1}, {"title": "Portugalská koloniální říše.", "content": "První portugalskou kolonií se stala v roce 1415 Ceuta na severoafrickém pobřeží (dnes ve španělských rukou). Ostrov Madeiru objevili portugalští mořeplavci o čtyři roky později. V roce 1441 byla do Lisabonu dopravena první loď s otroky, tento druh obchodu s lidmi se později stal velice výnosný. Portugalci dospěli na pobřeží Senegalu a Sierry Leone v roce 1445, resp. 1446, mezitím probíhala kolonizace Madeiry a Azorských ostrovů, objevených v roce 1427. Na významných místech na pobřeží Afriky Portugalci vztyčovali dřevěné kříže, později kamenné sloupy (Padrões, singulár: Padrão), které označovaly portugalské teritoriální nároky. Na sloupech byl latinsky a portugalsky napsán rok připlutí, jméno námořníka a vládnoucího krále. Objevení zlata v dnešní Ghaně podpořilo další snahy o objevování nových zemí – zámořské plavby se stávaly velice výnosnými. Na základě Smlouvy z Tordesillas získalo Portugalsko také exkluzivitu v plavbě okolo Afriky, Vasco da Gama v roce 1498 jako první Evropan doplul okolo Afriky do Indie, kde založil první portugalská stanoviště. Portugalsko se brzy stalo centrem obchodu s Orientem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portugalské království (latinsky \"Regnum Portugalliae\", portugalsky \"Reino de Portugal\") se rozkládalo na Pyrenejském poloostrově a existovalo mezi lety 1139 až 1910. Hrabství, které bylo součástí Leónského království se osamostatnilo za vlády posledního hraběte Alfonse I., jehož potomci království vládli až do roku 1910.", "tgt_summary": "The Kingdom of Portugal (, ) was a monarchy on the Iberian Peninsula and the predecessor of the modern Portuguese Republic. It was in existence from 1139 until 1910. After 1415, it was also known as the Kingdom of Portugal and the Algarves, and between 1815 and 1822, it was known as the United Kingdom of Portugal, Brazil and the Algarves. The name is also often applied to the Portuguese Empire, the realm's extensive overseas colonies. The nucleus of the Portuguese state was the County of Portugal, established in the 9th century as part of the \"Reconquista\", by Vímara Peres, a vassal of the King of Asturias. The county became part of the Kingdom of León in 1097, and the Counts of Portugal established themselves as rulers of an independent kingdom in the 12th century, following the battle of São Mamede. The kingdom was ruled by the Alfonsine Dynasty until the 1383–85 Crisis, after which the monarchy passed to the House of Aviz. During the 15th and 16th century, Portuguese exploration established a vast colonial empire. From 1580 to 1640, the Kingdom of Portugal was in personal union with Habsburg Spain. After the Portuguese Restoration War of 1640–1668, the kingdom passed to the House of Braganza and thereafter to the House of Braganza-Saxe-Coburg and Gotha. From this time, the influence of Portugal declined, but it remained a major power due to its most valuable colony, Brazil. After the independence of Brazil, Portugal sought to establish itself in Africa, but was ultimately forced to yield to the British interests, leading to the collapse of the monarchy in the 5 October 1910 revolution and the establishment of the First Portuguese Republic. Portugal was an absolute monarchy before 1822. It rotated between absolute and constitutional monarchy from 1822 until 1834, and was a constitutional monarchy after 1834.", "id": 448006} {"src_title": "Viktor Suvorov", "tgt_title": "Viktor Suvorov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vesnici Barabaš v rodině vojáka. Po vystudování vojenské univerzity se stal vojenským důstojníkem sovětské zpravodajské služby. Od roku 1970 působil v nomenklatuře Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1974 absolvoval Vojenskou diplomatickou akademii, čtyři roky působil jako kapitán GRU ve Vídni. Zde přeběhl v roce 1978 k Angličanům a byl přijat do britské zpravodajské služby MI6. V SSSR byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Ve svých knihách kritizuje atmosféru a situaci v Sovětském svazu v období okolo II. světové války. Velkou pozornost vzbudila jeho teorie, že J. V. Stalin chtěl v roce 1941 přepadnout západní Evropu a rozšířit tak sféru vlivu marxismu-leninismu. V knize Poslední republika (Praha NV 2008) tento názor rozvádí a dokládá mnoha argumenty. Stejným tématem se zabývá i v knize Den\"M\" (Jota 1996). V knize \"Stín vítězství\" (Praha NV 2005) hodnotí maršála Žukova jako vojevůdce, který svou velitelskou brutalitou a vojevůdcovskou neschopností způsobil zbytečnou smrt mnoha sovětských vojáků a špatnými rozhodnutími prodloužil II. světovou válku. Zejména kritizuje vystavení svěřených vojáků nebezpečí ozáření při zkoušce sovětské nukleární bomby. V knize Můj život v Sovětské armádě (Jota 1996) vzpomíná na přelom let šedesátých a sedmdesátých a popisuje přípravy a částečně průběh sovětské invaze v roce 1968 do Československa. Sovětskou invazi a likvidaci tzv. pražského jara v roce 1968 popisuje z hlediska velitele sovětského tanku v knize The Liberators (Londýn 1983). Vyšlo také jako Oslobodenie (ve slovenštině). V knize Specnaz seznamuje čtenáře s málo známými údaji o sovětských elitních jednotkách speciálního nasazení, o jejich výcviku, výzbroji a předpokládaném použití (obdoba známějších comandos či rangers). Spisovatelova formulační dovednost dává dílům vysokou čtivost. Díla jsou systematicky navazující a při studiu vojenské literatury vhodná díky jinému širšímu úhlu pohledu k porovnání s oficiálnější literaturou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Suvorov (rusky \"Виктор Суворов\", vlastním jménem \"Vladimir Bogdanovič Rezun\" (\"Владимир Богданович Резун\", * 20. dubna 1947) je ruský vojenský historik.", "tgt_summary": "Vladimir Bogdanovich Rezun (; born 20 April 1947), known by his pseudonym of Viktor Suvorov (), became known as a Russian writer on Soviet military history after he defected to the United Kingdom in 1978. Of Russian-Ukrainian ancestry, Suvorov attended Russian military schools, was a veteran of the armed forces (including the 1968 invasion of Czechoslovakia), and had worked as a Soviet military intelligence officer in the Soviet Union. While next working as an intelligence agent for the UK, Suvorov began his writing career, publishing his first non-fiction books in the 1980s about his own experiences and the structure of Soviet military, intelligence, and secret police. He writes in Russian. A number of his books have been translated into English, including his semi-autobiographical \"The Liberators\" (1981). Among his works is \"Icebreaker\" (1980s), based on an analysis of Soviet military investments, diplomatic maneuvers, Politburo speeches and other circumstantial evidence. He argued that Operation Barbarossa was a preemptive strike by Hitler as a response to Stalin's plans for invasion; this claim has been disputed by many historians in Germany. Suvorov has also written a number of subsequent books about the war.", "id": 1864175} {"src_title": "Černý humor", "tgt_title": "Black comedy", "src_document": [{"title": "Pokusy o vymezení.", "content": "André Breton cituje v úvodu své Antologie černého humoru esejistu Armanda Petitjeana (1913–2003): „Neexistuje nic, co by inteligentní humor nedokázal rozpustit ve výbuších smíchu, daří se mu to i v případě nicoty... smích jako jedna z velkolepých lidských marnotratností až hýřivých prostopášností dosahuje okraje nicoty, poskytuje nám ji jako zástavu.“ Dále Breton píše v téže antologii v krátkém eseji o Lewisu Carrollovi: „Mysl reaguje na nepochopitelné nebo nesnesitelné situace přijetím absurdního.“ Ve svém úvodu k anglickému překladu této Bretonovy \"Antologie\" překladatel a kritik Mark Polizzotti parafrázuje Bretonovu definici černého humoru, považuje jej za protiklad žoviálnosti, veselí, bodrosti, ale i vtipu či sarkasmu. Vymezuje jej jako „zčásti makabrózní, zčásti ironický, často absurdní obrat ducha, jenž představuje ‚smrtelného nepřítele sentimentality‘, a vedle toho též ‚nejvyšší revoltu mysli‘“. Anglista Jan Čulík starší (1925–1995) upozorňuje, že „[v] podstatě je každý humor černý, protože ono aristotelské neškodné zlo (slabost, zrůdnost, zvrácenost), kterého se humor týká, není nikdy tak docela neškodné, abychom se cítili úplně bezpeční.“ Ladislav Klíma v povídce \"Jak bude po smrti\" vkládá své postavě do úst následující slova: „Myslím [...], že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest \"jen\" hrůznost, a \"jen\" každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou \"hrůznou groteskou\".“", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Jednou tak v létě přijde Göring k Hitlerovi a říká: „Čau, hele teď jsem se vrátil ze zupa dovolený.“ Hitler: „No neříkej a kde?“ Göring: „Lidice, nádherný místo, mám na cédéčku fotky, nechceš se mrknout?“ Hitler: „Teď zrovna nemám čas, ale můžeš mi je prosím tě vypálit?“ „Poslyšte, ty fotky z firemního výletu jsou pěkné, Schwarzovi to sluší, Müller vypadá dobře, i ten Schimmel vyšel na všech snímcích ostře. Ale nikde tam nevidím Kohna, Rosenbluma a starého Mojšeho...“
„Sakra, já zapomněl sundat arizační filtr.“ Přijde nový vězeň do gulagu na Sibiři, sedne si na lavici do baráku. Spoluvězeň, starej mazák, se ho ptá: „Koliks dostal?“ „Pětadvacet let,“ odpoví nováček. „A za co?“ ptá se starý vězeň. Chlapík jen pokrčí rameny a říká: „Za nic.“ „Co kecáš, za nic se dává deset!“ Jak začínali komunisté po Únoru?
Od Píky. Na hřbitově vylezou mrtvoly z hrobů a mají párty, řeč se točí, jak jinak, o pohřbech:
„Já měl pohřeb, padesát lidí přišlo a jak byli smutní!“
„Tss,“ prohlásí druhá mrtvola, „to já měl pohřeb, dokonce živá kapela a ten kar potom! Co vám budu povídat...“
„A co vy?“ obrátí se na mrtvolu sebevraha sedící smutně na náhrobku. „Vy se k nám nepřidáte?“
„Já ne, nejsem na to vobrečenej...“ Vleze chlapík do vlaku a v kupé sedí dědoušek. Začnou se bavit a chlapík se ptá, kam dědoušek jede. „Ále na sraz maturantů po 60 letech.“ „A kde ho máte?“ „Ále jako vždycky – na Štrbském plese.“ „A kolik se vás po těch letech ještě schází?“ „No abych řek pravdu posledních 8 let už jezdím jenom já.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Černý humor je druh humoru, který nachází komično v drastických a tíživých situacích, jako jsou válka, násilí, bezpráví, nemoc ,pedofílie , mučení a týrání lidí i zvířat a smrt. Zdrojem komického efektu je kontrast mezi šokující a tragickou povahou skutečnosti a zcela nevážným způsobem, jakým se o ní mluví. Témata a události, které jsou obvykle považovány za tabu (zejména ta, které souvisejí se smrtí), jsou traktována v „nepřípadně“ nevážném, humorném nebo satirickém tónu, aniž by se popírala jejich závažnost. Černý humor a jeho konkrétní projevy se často pohybují na hraně společenského vkusu. Černý humor zdůrazňuje absurditu světa a současně proti ní tvoří jistou formu intelektuální obrany. Tímto obratem k absurdnímu se černý humor odlišuje od cynismu. Pokud černý humor pochází právě od lidí postižených neštěstím (které se touto cestou snaží překonat), pak se někdy označuje jako šibeniční humor.", "tgt_summary": "Black comedy, also known as black humor, dark comedy, dark humor, or gallows humor, is a style of comedy that makes light of subject matter that is generally considered taboo, particularly subjects that are normally considered serious or painful to discuss. Writers and comedians often use it as a tool for exploring vulgar issues by provoking discomfort, serious thought, and amusement for their audience. Thus, in fiction, for example, the term \"black comedy\" can also refer to a genre in which dark humor is a core component. Popular themes of the genre include death and violence, discrimination, disease, and human sexuality. Black comedy differs from both blue comedy—which focuses more on crude topics such as nudity, sex, and bodily fluids—and from straightforward obscenity. An archetypal example of black comedy in the form of self-mutilation appears in the English novel \"Tristram Shandy\"; Tristram, five years old at the time, starts to urinate out of an open window for lack of a chamber pot. The sash falls and circumcises him; his family reacts with both hysteria and philosophical acceptance. Whereas the term \"black comedy\" is a relatively broad term covering humor relating to many serious subjects, \"gallows humor\" tends to be used more specifically in relation to death, or situations that are reminiscent of dying. Black humor can occasionally be related to the grotesque genre. Literary critics have associated black comedy and black humor with authors as early as the ancient Greeks with Aristophanes.", "id": 370543} {"src_title": "Zapalování", "tgt_title": "Ignition system", "src_document": [{"title": "Fyzikální pochody.", "content": "Stlačená směs ve válci zážehového motoru musí shořet krátce po průchodu pístu horním mrtvým bodem. Protože na okamžiku zažehnutí velmi záleží, zapaluje se směs u těchto motorů elektrickým výbojem, jiskrou vysokého napětí (řádově 20 kV) na kontaktech zapalovací svíčky. Impulz vysokého napětí se vyrábí přerušením elektrického proudu v zapalovací cívce či transformátoru. Tento proud vyrábí magneto nebo dynamo, poháněné z hřídele motoru, v moderních systémech tranzistorového a elektronického zapalování je zdrojem proudu baterie. Optimální okamžik pro vznik jiskry závisí na otáčkách motoru a dalších okolnostech (viz předstih).", "section_level": 1}, {"title": "Magnetoelektrické zapalování.", "content": "Nejstarší a nejjednodušší systém zapalování používá jako zdroj proudu magneto, permanentní magnet, upevěný na setrvačníku motoru, a cívka umístěná v jeho poli. Proud přeruší v určitém bodě mechanický přerušovač, rozpínací kontakt s paralelně zapojeným kondenzátorem. Cívka může být nahrazena autotransfornátorem, který vzniklé napětí ještě zvýší. Při startu motoru se celý systém musí nejprve roztočit (ruční klikou nebo podobně), protože teprve při určité rychlosti otáčení vzniká dostatečný proud a napětí pro jiskru. Magnetové zapalování vznikalo postupně koncem 19. století a kolem roku 1900 je podstatně zdokonalil Robert Bosch a jeho zaměstnanci. U automobilových a později i motocyklových motorů se od 20. let 20. století začala používat baterie a magnetové zapalování se pozvolna opustilo. Používá se však stále jednak u malých motorů pro motorové pily, sekačky, mopedy i malé motocykly bez baterie, ale také pro letecké pístové motory, protože je spolehlivější.", "section_level": 1}, {"title": "Bateriové zapalování.", "content": "Když se u automobilů a od 60. let i u motocyklů začaly zavádět baterie (přesněji akumulátory) jako trvalé zdroje proudu, umožnily především osvětlení stojícího vozidla a později zavedení startéru. Když byl k dispozici trvalý zdroj proudu, nabíjený dynamem, mohlo se magneto nahradit zapalovací cívkou či transformátorem. Nutnost roztáčet motor zvenčí tak odpadla a startování bylo pohodlnější i spolehlivější. Jako první zavedla bateriové zapalování do výroby firma Cadillac roku 1910.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronické zapalování.", "content": "S vývojem výkonových polovodičových spínačů bylo možné nahradit mechanický přerušovač tyristorem. Tím se jednak zvýšila spolehlivost i životnost přerušování, jednak bylo možné okamžik zapálení regulovat elektronicky. Zapalování moderních automobilových i motocyklových motorů je řízeno počítačem, který dostává signály jak o poloze klikového hřídele, tak o otáčkách, okamžitém výkonu a dalších parametrech. Na jejich základě počítač časuje a dávkuje jak vstřikování paliva, tak také okamžik jeho zažehnutí čili předstih. Důležité parametry pak může indikovat řidiči na displeji. Start motoru je tak rychlý a spolehlivý, že moderní automobily motor často automaticky vypínají i při kratším zastavení – například na křižovatce – a automaticky opět startují. Tím se dosahuje znatelné úspory paliva a snižuje i produkce spalin v městském provozu, zároveň se však snižuje životnost motoru.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělování.", "content": "U víceválcových motorů je třeba postupně zapalovat směs ve všech válcích. U starších elektromechanických systémů se užíval jeden společný generátor pulzů vysokého napětí, které se pak mechanickým rozdělovačem distribuovaly do jednotlivých válců. U elektronických systémů je jednodušší rozdělovat impulzy nízkého napětí přímo k válcům, které pak ovšem musí mít vlastní vysokonapěťové cívky. Systémy dvoujiskrového zapalování mají společnou cívku pro dva válce, takže každá svíčka dostane během jednoho cyklu dva zapalovací impulzy. Jeden z nich však spadne do taktu výfuku, takže se neuplatní (tzv. \"wasted spark\")", "section_level": 1}, {"title": "Odrušení.", "content": "Jiskra na kontaktech zapalovací svíčky vzniká uvnitř kovového válce, takže elektromagnetické pole, které indukuje, je poměrně účinně odstíněno. Zato jiskry vzniklé mezi kontakty přerušovače vytvářejí silné elektromagnetické rušení ve velmi širokém spektru frekvencí. Proto se zapalovací systémy pečlivě odrušují a jednou z výhod elektronického zapalování je právě to, že zde žádné jiskry vně válců nevznikají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zapalování je elektrický systém zažehování palivové směsi v zážehových spalovacích motorech. Skládá se ze zdroje vysokého napětí, přerušovače, rozdělovače, zapalovací svíčky a odrušení. Je znám zejména z automobilů, motocyklů a dalších aplikací.", "tgt_summary": "An ignition system generates a spark or heats an electrode to a high temperature to ignite a fuel-air mixture in spark ignition internal combustion engines, oil-fired and gas-fired boilers, rocket engines, etc. The widest application for spark ignition internal combustion engines is in petrol (gasoline) road vehicles such as cars and motorcycles. Compression ignition Diesel engines ignite the fuel-air mixture by the heat of compression and do not need a spark. They usually have glowplugs that preheat the combustion chamber to allow starting in cold weather. Other engines may use a flame, or a heated tube, for ignition. While this was common for very early engines it is now rare. The first electric spark ignition was probably Alessandro Volta's toy electric pistol from the 1780s. Siegfried Marcus patented his \"Electrical igniting device for gas engines\" on 7 October 1884.", "id": 2027507} {"src_title": "Landser (hudební skupina)", "tgt_title": "Landser (band)", "src_document": [{"title": "Ilegalita.", "content": "V Německu je skupina považována za zločineckou organizaci. Tři ze členů Landseru byli v prosinci roku 2003 usvědčeni z \"formování zločinecké organizace\" nebo z podněcování k rasové nesnášenlivosti. Frontman skupiny, Michael Regener (známý pod přezdívkou \"Lunikoff\", nebo \"Luni\" - \"Lunikoff\" byla značka vodky v NDR), byl odsouzen k třem letům vězení (šlo o první případ v německé historii, kdy byla zakázána hudební skupina). 10. května 2005 nejvyšší soud v Německu zamítl Regenerovu žádost o propuštění. Po rozpuštění Landseru Regener v roce 2004 zformoval novou skupinu nazvanou Die Lunikoff Verschwörung (tj. Lunikoffovo spiknutí). Vytvořili několik CD, například roku 2004 \"Die Rückkehr des Unbegreiflichen\",\"Amalek Vol. 1 & 2\" nebo v roce 2005 \"Niemals auf Knien\" („Nikdy na kolenou“). 21. října 2006 přibližně 750 neonacistů zahájilo před věznicí, kde byl vězněn Michael Regener, protestní akci, na níž požadovali jeho propuštění.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Landser natáčel svá CD v Německu, ale jejich výroba probíhala v zahraničí, zejména v U.S.A, Kanadě a východní Evropě. Hudba byla distribuována přes internet díky \"undergroundovým dealerům\" pomoci peer to peer sítě nebo přes hudební vydavatelství ve Spojených státech nebo některých zemích Evropy, kde je skupina legální (většina zemí Východní Evropy a Velká Británie).", "section_level": 1}, {"title": "Hudební zaměření.", "content": "Některé z textů Landseru jsou nepolitické, inspirované starými lidovými \"hospodskými\" písněmi (\"Totsauflied\" - Píseň mrtvých pijáků nebo \"Zeit zu geh'n\" - Čas odejít). Jiné oslavují německé velikány - Fridrich II. Veliký nebo mají protidrogové zaměření (\"Vom Frühstück bis zum Abendbrot\" - Od snídaně po večeři). Nicméně, většina jejich textů se hlásí k agresivně nacionalistickému pohledu na svět a velmi kritizují německou vládu, její kontrolní a cenzurní úřady (například BfV), liberalismus a levici. Část textů je namířena proti komunistům, pedofilům a homosexuálům a také proti cizincům v Německu, zejména proti Číňanům, černochům, Židům a Turkům. Jejich hudba se vysmívá Afričancům (\"Afrika-Lied/Afrika für Affen\" - \"Africká píseň/Afrika opicím\", \"Reichskoloniallied\" - \"Říšská koloniální píseň\"), Turkům (\"Wieder mal kein Tor für Türkiyemspor\" - \"Žádný gól pro Türkiyemspor\", tj. fotbalový tým ze Západního Berlína složený z tureckých imigrantů), Polákům (\"Polackentango\") a komunistům (\"10 kleine Kommieschweine\" - \"10 malých komoušků\"). První z alb Landseru bylo \"Das Reich kommt wieder\" (angl. \"The Reich Will Rise Again\", česky \"Říše se vrátí\"). Na jiných albech Landseru - \"Republik der Strolche\" (\"Republika zlodějů\") a \"Ran an den Feind,\" (\"Sejmi nepřítele\"), je titulní píseň RAC úpravou německého vojenského pochodu z roku 1940 \"Bomben auf England\" - volá po bombardování Izraele. Jedna z písní oslavuje nacistického pohlavára Rudolfa Hesse a v jiné \"Sturmführer\" \"Poručík\", Regener vzdává hold dědečkovi, který byl důstojníkem u zbraní SS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Landser byla německá neonacistická rocková skupina. \"Landser\" je zastaralé hovorové slovo pro vojáky nižších hodností. Skupina, jež byla v Německu oficiálně zakázána, se dříve jmenovala Endlösung (nebo Final Solution, tj. konečné řešení) a byla zformována z členů neonacistické skupiny \"Die Vandalen - Ariogermanische Kampfgemeinschaft\" (Vandalové - Arijskoněmecký bojový svaz), která byla založena v roce 1982. Ve srovnání s mnoha extrémně pravicovými skupinami jsou hudební i produkční schopnosti Landseru považovány za velmi vysoké. Měli pouze jeden veřejný koncert, na němž hráli v maskách. Pořádali však také několik soukromých hudebních produkcí v restauracích v Berlíně.", "tgt_summary": "Landser () was a German neo-Nazi rock band. \"Landser\" is an old-fashioned German colloquialism for a low-ranking soldier. The band, who are outlawed in Germany, were previously called Endlösung (Final Solution), and were founded by members of the neo-Nazi group \"Die Vandalen - Ariogermanische Kampfgemeinschaft\" (The Vandals - Aryan Germanic Combat Association), which was founded in 1982 in the former German Democratic Republic. They performed only one concert that was open to the public, and did so wearing masks. However, they held several private concerts in restaurants in Berlin, Germany. Landser had their CDs manufactured abroad, mainly in the United States, Canada and Eastern Europe. The music is distributed online, by underground dealers through peer to peer networks or purchased from music labels in the United States and in some European countries where their music is legal (mostly in Eastern Europe and the United Kingdom).", "id": 1084344} {"src_title": "Simon Winawer", "tgt_title": "Szymon Winawer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Winawer se narodil roku 1838. Pocházel z varšavské židovské rodiny a byl občanem Ruské říše. Jeho vstup na světové šachové kolbiště byl vpravdě legendární. Když roku 1867 pobýval v Paříži a navštěvoval šachovou kavárnu Café de la Régence, rozhodl se zúčastnit se šachového turnaje pořádaného u příležitosti čtvrté světové výstavy. Přestože byl v podstatě neznámý šachista, byl do turnaje přijat a k velikému překvapení skončil na druhém místě za Ignazem Kolischem, přičemž za sebou nechal Wilhelma Steinitze a dalších deset předních šachistů. Winawer se postupně stal jedním z předních evropských šachistů 60. až 80. let 19. století. Po turnaji v Londýně v roce 1883, na kterém skončil až devátý, se ale téměř na deset let odmlčel. Když se pak k šachu opět navrátil, nedosahoval již předcházející výkonnosti. Winawer by originální hráč se skvělými nápady. Jeho jménem je nazván extravagantní protigambit ve slovanské obraně \"1.d4 d5 2.c4 c6 3.Jc3 e5\". Winawerovou hrou se nazývá také zahájení \"1.c4 f6\", hrané poprvé v partii Marco – Winawer (Berlín, 1897), které je ovšem v rozporu se zásadami zdravé hry a Winawer jej mohl použít jen ze snahy po extravagantní originalitě nebo jako provokaci. Za Winawerovu hru bývá označován i tah \"1.f3\". Zavedl variantu v přijatém královském gambitu \"(1.e4 e5 2.f4 exf4 3.Sc4) 3... Je7\", nebo v přijatém dámském gambitu \"(1.d4 d5 2.c4 dxc4 3.Jf3 Jf6 4.e3) 4... Se6!?\", či ve francouzské obraně \"(1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 Sb4 4.e5 c5 5.a3 Sxc3+ 6.bxc3) 6... Je7.\" V sicilské obraně mnoho let užíval systém (1.e4 c5 2.Jf3 e6 3.Jc3 Jc6) 4.Sb5 nebo \"(1. e4 c5 2.Jf3 Jc6) 3.Sb5\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Simon Abramowič Winawer (6. března 1838, Varšava – 29. listopadu 1919, tamtéž) byl polský šachový mistr a přední světový hráč konce 19. století.", "tgt_summary": "Szymon Abramowicz Winawer (Warsaw, March 6, 1838 – Warsaw, November 29, 1919) was a leading Polish chess player who won the German Chess Championship in 1883.", "id": 380472} {"src_title": "Bitvy na Soči", "tgt_title": "Battles of the Isonzo", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku až 23. června 1915. V roce 1914 nemohla vstoupit do války, ať již na jakékoliv straně. Válka v Tripolisu vyčerpala nevelké zásoby zbraní a válečného materiálu, chyběli důstojníci i moderní zbraně. Itálie se však od konce roku 1914 snažila tento stav zlepšit a podnikala opatření ke zlepšení akceschopnosti své armády. Jako hlavní směr útoku si vybral generální štáb jadranský přístav Terst, jako vedlejší směry byly určeny útoky alpskými údolími jižních Tyrol. Pokud chtěla italská armáda táhnout na Terst, bylo však nutné překonat tehdy rakouskou řeku Soču. Podle této řeky pak byla nazývána bitva v rakousko-uherské monarchii, jinde je bitva pojmenována od italského názvu řeky Isonzo.", "section_level": 1}, {"title": "První bitva, 23. června až 7. července 1915.", "content": "Po selhání ofenzívy v Tyrolsku přeneslo italské velení v létě 1915 svůj hlavní zájem na sočskou frontu, kde se od té doby Italové pokoušeli dosáhnout strategického průlomu. Šéf italského generálního štábu, generál Luigi Cadorna připravující útok měl v oblasti 18 divizí s 225 prapory, 111 jízdních eskadron, 100 těžkých a 600 lehkých děl. Velitel 5. rakousko-uherské armády Svetozar Borojević naproti tomu disponoval pouze 8 divizemi o 84 praporech, 13 jízdních eskadron, 300 lehkých a 56 těžkých děl.
První útok italských vojsk proti pozicím rakousko-uherské armády byl zahájen 23. června jeden den trvající, dělostřeleckou přípravou. Italové se při tomto ostřelování soustředili především na okolí Gorizie a plošinu Doberdo u obce Doberdò del Lago, avšak kvůli nezkušenosti a nedostatku munice bylo jejich dělostřelectvo neúspěšné a nezpůsobilo rakouským obráncům vážnější škody. Na rakouské straně bylo 300 mrtvých a přibližně tisíc zraněných. Druhého dne zaútočila italská 21. pěší divize na pozice mezi Sagradem a Polazzem a 22. divize postoupila do blízkosti Gorizie u Lucinica. Tři italské divize se pokusily dobýt gorické předmostí a dvě divize zaútočily severně od města na rakouské pozice u Monte Santo (Sveta Gora).
30. června, po týdenní snaze italského dělostřelectva o zničení pozic obránců, došlo na frontě široké 3 km k hlavnímu útoku, ale řeku se podařilo překročit jen na několika místech a většina útočníků byla donucena k ústupu. Přesto Italové vytlačili rakousko-uherské jednotky od Poggio Terza Armata. Když 3. července dorazily 3. italské armádě Emanuele Filiberta d'Aosty posily, vyrazili Italové do dalšího útoku. 4. července zaútočila italská armáda na Doberdobské plošině na vrchol Monte San Michele. Mezi obcemi Fogliano Redipuglia a Pollazem sice Italové 5. července prorazili rakousko-uherskou obranou, avšak protiútok je donutil vzápětí ustoupit. Jelikož vyčerpaným italským jednotkám začaly docházet síly, byl útok 7. července zastaven.
Italové, kterým se podařilo dobýt jen nepatrné pozice na východní straně řeky, ztratili v první bitvě na Soči na 15 000 mužů (1 916 mrtvých, 11 495 raněných a 1 536 nezvěstných a zajatých vojáků. Na rakousko-uherské straně zemřelo 1 224 mužů, 7 576 bylo raněno a 1 150 padlo do zajetí nebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Díky úspěchu v první sočské bitvě se rakousko-uherské velení definitivně odhodlalo soustředit na italské frontě veškeré prostředky na zesílení obranných pozic právě na Soče.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá bitva, 18. července až 3. srpna 1915.", "content": "Po neúspěchu prvního útoku na sočské frontě odcestoval Luigi Cadorna do Francie, kde na něj velitelé států Dohody na vzájemné poradě naléhali, aby co nejrychleji připravil další útok na rakousko-uherské pozice. Po návratu začal Cadorna připravovat plán druhé ofenzívy, která se měla zaměřit především na dobytí Dobedorského Krasu, předměstí Gorizie a vrcholu Batognica. Obě strany před druhou bitvou posílily své jednotky v oblasti. Italové do boje nasadili 260 praporů a 209 dělostřeleckých baterií, rakouské pozice bránilo 129 praporů a 143 baterií. Útoku italské pěchoty opět předcházela dělostřelecká příprava, která byla již mnohem přesnější. Italové se při ostřelování, které zahájili 18. července, soustředili především na rakousko-uherské pozice na vrchu Monte San Michele. Při následném útoku se italské pěchotě i přes vysoké ztráty podařilo obsadit několik kót na Doberdobské plošině odkud vytlačila uherské oddíly. 20. července byl dobyt i vrch Monte San Michele bráněný maďarskými honvédy. Do protiútoku vyslal generál Borojević 12. horskou brigádu pod velením prince Felixe Schwarzenberga, syna Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu. Tuto brigádu tvořili převážně vojáci z českých zemí, z Kroměřížska, Slovácka, Šumperska, Uničovska, Těšínska, Frýdecka a také členové bývalého 28. pěšího pluku v Prahy a jejího okolí. Brigáda vyrazila proti Italům na San Michele a u San Martina del Carso 21. července ve dvě hodiny ráno a rychlým útokem se jim podařilo tuto klíčovou kótu znovu obsadit. Po přeskupení však italská strana 26. července znovu zaútočila, když 6 000 vojáků 139. a 140. pluku brigády Bari bez předchozí dělostřelecké přípravy překvapivě napadlo Monte San Michele ze severozápadu, od Monte di Mezzo. Italové vrchol znovu obsadili a podruhé odsud vytlačili otřesené uherské oddíly. Rakouský protiútok byl opět svěřen Schwarzenbergově 12. horské brigádě, kde tentokrát útočili především vojáci ze střední a severní Moravy. Italové byli z vrcholů Monte San Michele znovu vytlačeni. Přesto, že se museli dvakrát stáhnout z vrcholu Monte San Michele, podařilo se Italům v druhé bitvě na Soče přeci jen obsadit některé důležité body rakouské obranné linie. Díky koncentrované palbě dělostřelectva byla zničena a následně dobyta postavení na vrchu Monte Calvario, nacházející se na západ od Gorizie. Na severním úseku fronty se pak alpínským oddílům podařilo 21. července dobýt pozice na hoře Batognica. Do 3. srpna se Italové neúspěšně pokoušeli s pomocí dělostřelecké palby o obnovení útoků, načež boj ustal.
Během druhé bitvy na Soče ztratila italská strana 41 849 mužů, z nichž 6 285 padlo, 30 667 bylo raněno a 4 897 vojáků bylo prohlášeno za nezvěstné. Poražení Rakušané, kteří v bitvě ztratili západní úbočí Monte San Michele a území u vrcholu Batognice, přišli o 46 638 mužů, z nichž 7 7202 zemřelo, 26 645 byl raněno a 12 291 bylo nezvěstných.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí bitva, 18. října až 4. listopadu 1915.", "content": "Itálie zahájila mohutnou dělostřeleckou přípravu, která trvala tři dny, přičemž z 1200 děl bylo vypáleno více než milion dělostřeleckých granátů. Tvrdé boje zastavilo špatné počasí, nedošlo k žádným posunům na frontě. Ztráty Itálie činily 60 tisíc mrtvých a raněných, rakouské ztráty 42 tisíc mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá bitva, 10. listopadu až 2. prosince 1915.", "content": "Další neúspěšné pokusy Italů o průlom. Ani tentokrát se nepodařilo dobýt klíčové město Gorice. Bezvýsledné boje stály italskou stranu 7000 mrtvých, 34 000 zraněných a 7500 nezvěstných. Ztráty rakouské strany činily 4000 mrtvých, 17 000 raněných a 25 900 nezvěstných.", "section_level": 1}, {"title": "Pátá bitva, 11. března až 16. března 1916.", "content": "Tato bitva byla uskutečněna jako možné ulehčení pro francouzská vojska v bitvě u Verdunu. Její výsledek byl nulový, ztráty oproti minulým bojům zanedbatelné. Italové se prakticky nedostali ani přes předsunutá postavení rakousko-uherské armády.", "section_level": 1}, {"title": "Šestá bitva, 6. srpna až 17. srpna 1916.", "content": "Bitvě předcházelo devítihodinové ostřelování rakousko-uherských pozic. 8. srpna se podařilo italským vojskům konečně dobýt město Gorice. Italské ztráty činily 50 tisíc mrtvých, raněných a ne.zvěstných, rakouské ztráty činily přes 40 tisíc.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmá bitva, 14. září až 17. září 1916.", "content": "Italská 3. armáda zaútočila na frontě o šířce 10 km mezi městem Gorice a Jadranem. Za cenu 17 tisíc mrtvých a raněných obsadila jen velmi malá území. Rakousko-Uhersko přišlo o 15 tisíc mrtvých a raněných.", "section_level": 1}, {"title": "Osmá bitva, 10. října až 12. října 1916.", "content": "V bitvě postoupila italská armáda o tři kilometry za cenu 24 tisíc mrtvých a raněných. Obdobné ztráty měla rakousko-uherská armáda.", "section_level": 1}, {"title": "Devátá bitva, 31. října až 4. listopadu 1916.", "content": "Další italský útok směrem na Terst. Dělostřelecká příprava Italů trvala 5 dní, územní zisky nepatrné, ztráty na lidech Itálie dosáhly 16 tisíc a Rakouska-Uherska 11 tisíc mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Desátá bitva, 12. května až 8. června 1917.", "content": "Cílem této kampaně italskou byl průlom do Terstu. Po mohutné dělostřelecké přípravě zaútočily italské jednotky, avšak podařilo se jim dobýt pouze jednu vesnici. Tvrdé boje pokračovaly ještě v červnu a vyžádaly si obrovské ztráty na lidech. Itálie přišla o 160 tisíc mužů (z toho 36 000 mrtvých), Rakousko-Uhersko o 125 000 mužů (z toho 17 000 mrtvých). Italská armáda zajala 23 000 rakouských vojáků, rakouská armáda zajala 27 000 italských zajatců.", "section_level": 1}, {"title": "Jedenáctá bitva, 18. srpna až 12. září 1917.", "content": "Další italské útoky. Na severní části fronty se jim podařilo obsadit náhorní plošinu Bainsizzu, ostatní zisky byly mizivé. Ztráty Itálie činily přes 160 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných, rakouské ztráty téměř 100 tisíc mrtvých, raněných a nezvěstných.", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Alpách.", "content": "Současně s boji na Soči probíhaly i další těžké boje v Alpách na rakousko-italské hranici. Boje ve vysokohorském prostředí byly oproti bojům na jiných frontách velice specifické. Vojáci byli nuceni hloubit v horách podzemní tunely a skrýše, zákopy se kopaly jen tam, kde to terén umožňoval. Boje v horách probíhaly tvrdým způsobem, vázlo zde zásobování potravinami, vojáky trápil chlad, studený vítr i vysokohorské počasí, zvláště v zimě. Za těchto podmínek byly na vrcholky hor přepravovány nejen pušky, kulomety a munice, ale též vysokohorská děla, jejichž předním výrobcem byla Škoda Plzeň. Paradoxem je, že tato děla bojovala na obou stranách fronty. Pozůstatky těchto bojů lze i v dnešní době nalézt ve vysokohorských oblastech italských, rakouských a dnešních slovinských Alp.", "section_level": 1}, {"title": "Další boje.", "content": "Italům se v kampani na řece Soča rozhodující průlom nepodařil. Tím byla otřesena bojová morálka armády i zázemí. Počet zajatců začal neúměrně stoupat a útočnost italské armády klesala. Síla rakouské obrany však rostla. Po porážce Srbska a uvolnění ruského tlaku v Haliči zůstala rakouské armádě jen italská fronta. Rakousko potřebovalo stejně jako Itálie významné vítězství. K tomu přišla rozhodná chvíle v říjnu 1917, kdy se z východní fronty uvolnilo sedm německých divizí, které přispěchaly na pomoc rakouské armádě. 24. října byla zahájena bitva u Caporetta, která bývá také někdy nazývána jako \"dvanáctou bitvou o Soči\". Překvapení bylo pro Italy dokonalé, fronta se neudržela. Útok směřoval do týlu vojsk nejen na Soči, ale i v Dolomitech a Karnských Alpách. Nastal hromadný ústup, který se změnil v útěk. Útočníkům padly do rukou obrovské zásoby válečného materiálu a potravin. S největším vypětím sil se podařilo Italům zastavit postup na řece Piavě.", "section_level": 1}, {"title": "Česká účast na bojích.", "content": "Na italské frontě bojovalo za první světové války v řadách rakousko-uherské armády velké množství Čechů. Rakušané raději Čechy nasazovali zde, než na východní frontu, protože tam se množily dezerce Čechů do ruského zajetí. Koncem války v Itálii se však objevili čeští legionáři i na italsko-rakouské frontě, takže i zde docházelo k případům, že Češi bojovali proti Čechům. Na českou účast v bojích na italské frontě se zachovaly mnohé vzpomínky, válka se projevila i v lidových písních. Nejznámější písničkou, která se zpívá dodnes, je Válka na Itálii: \"\"Sluníčko zachází za hory černé, do zákopů táhnou řady nesmírné, z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začíná válka na Itálii.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitvy na Soči (německy \"Isonzoschlachten\", italsky \"Battaglie dell'Isonzo\") bylo jedenáct, resp. dvanáct krvavých střetů, které se odehrály za první světové války na rakousko-italské frontě od léta 1915 do září 1917. Italské jednotky pod vrchním velením generála Luigiho Cadorny se v těchto bitvách pokoušely prorazit rakousko-uherské pozice okolo řeky Soča na pomezí pohoří Kras. Po zapojení německých posil na podzim roku 1917 se silám Ústředních mocností podařilo prorazit italské linie v bitvě u Caporetta, která je někdy označována jako dvanáctá bitva na Soči.", "tgt_summary": "The Battles of the Isonzo (known as the Isonzo Front by historians, ) were a series of 12 battles between the Austro-Hungarian and Italian armies in World War I mostly on the territory of present-day Slovenia, and the remainder in Italy along the Isonzo River on the eastern sector of the Italian Front between June 1915 and November 1917.", "id": 669676} {"src_title": "Chajim Bar-Lev", "tgt_title": "Haim Bar-Lev", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Vídni v Rakousku, avšak vyrůstal v Jugoslávii, kam se jako dítě přestěhoval s rodiči. V roce 1939 podnikl aliju do britské mandátní Palestiny, kde studoval na zemědělské škole Mikve Jisra'el. Později vystudoval business management a ekonomii na Kolumbijské univerzitě a politologii na Pařížské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Armádní kariéra.", "content": "V letech 1942 až 1948 sloužil v různých židovských vojenských organizacích, např. Palmach. Prodělal pilotní a výsadkářský výcvik. Později získávání těchto dovedností pomáhal zavádět i v izraelské armádě. V roce 1946 velel akci, při níž došlo v rámci Noci mostů ke zničení Allenbyho mostu, po kterém pronikali příslušníci arabských milicí ze Zajordánska do židovských osad. Během izraelské války za nezávislost v roce 1948 velel v hodnosti plukovníka 8. mechanizovanému praporu v Negevské brigádě, se kterým bojoval na severu Sinaje. Od roku 1952 byl velitelem severního velitelství armády, od roku 1954 velitelem brigády Givati. Během sinajské války v roce 1956 velel 27. obrněné brigádě, která obsadila Pásmo Gazy a po otočce na jihozápad dosáhla Suezského průplavu. Později se stal velitelem operací izraelské armády. Během šestidenní války v roce 1967 sloužil jako zástupce náčelníka generálního štábu. Rok na to byl povýšen do hodnosti generálmajora. Následně byl jmenován náčelníkem generálního štábu a vedl výstavbu pískového valu podél Suezského průplavu z nějž měl být pozorován pohyb egyptské armády na druhém břehu kanálu. Za valem byla vybudována linie opevnění později známá jako Bar Levova linie. Ve funkci náčelníka generálního štábu působil do roku 1971 a poté odešel z armády. Začátek jomkipurské války v říjnu 1973 Bar-Leva zastihl ve funkci ministra průmyslu a obchodu. Tehdejší náčelník generálního štábu David Elazar jej povolal zpět do služby a přidělil mu funkci styčného důstojníka ve štábu velitele jižního velitelství armády Šmu'ela Gonena. V této funkci byl spoluzodpovědný za obranu Sinajského poloostrova. Díky špatnému Gonenově velení hrozilo celé jižní frontě zhroucení. Bar-Lev po převzetí funkce navrhl opatření ke stabilizaci situace. Díky svým diplomatickým schopnostem dokázal navíc ukončit spory mezi polními generály, jejichž představy, jak dále vést válku na jižní frontě, se navzájem rozcházely. Dokázal uklidnit situaci a vnést pořádek do velení. Gonenův zástupce Uri Ben-Ari později o Bar-Levově příchodu řekl: „Vnesl mezi nás klid. Zavládl pocit, že to má na starost konečně skutečný velitel.“", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Svou první ministerskou funkci, post ministra obchodu a průmyslu, zastával v letech 1972 až 1977 ve vládách Goldy Meirové a Jicchaka Rabina. V též době byl v roce 1974 na tři měsíce ministrem rozvoje. Všechny tyto funkce vykonával, aniž by byl poslancem. Tím se stal v parlamentních volbách v roce 1977, v nichž kandidoval za levicovou alianci Ma'arach. Kromě poslaneckého mandátu byl v letech 1977 až 1984 rovněž generálním sekretářem strany. Po volbách v roce 1984 došlo v důsledku volebního patu k vytvoření vlády národní jednoty s rotačním principem na postu premiéra, kde se postupně vystřídali Šimon Peres a Jicchak Šamir. Bar-Lev se stal v nově vzniklé vládě ministrem policie a pozici si udržel i po následujících volbách v roce 1988. Po volbách v roce 1992 opustil Kneset. V letech 1992 až 1994 působil jako izraelský velvyslanec v Rusku. Zemřel 7. května 1994 v Tel Avivu. Jeho syn Omer Bar-Lev působil od 70. let 20. století v elitních armádních jednotkách Sajeret Matkal a ve volbách v roce 2013 byl zvolen do Knesetu za Stranu práce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chajim „Kidoni“ Bar-Lev (: , rodným jménem Chajim Broclevski; 16. listopadu 1924 – 7. května 1994) byl izraelský generál a politik. V letech 1968 až 1972 působil jako náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil. Jeho jméno nesla soustava opevnění vybudovaná na Sinajském poloostrově – Bar Levova linie. Po odchodu z armády vstoupil do politiky, a to jako poslanec Knesetu a ministr izraelských vlád.", "tgt_summary": "Haim \"Kidoni\" Bar-Lev (, 16 November 1924 – 7 May 1994) was a military officer during Israel's pre-state and early statehood eras and later a government minister.", "id": 2208280} {"src_title": "Bitva o Halič", "tgt_title": "Battle of Galicia", "src_document": [{"title": "Související události.", "content": "Když vypukla 1. světová válka, spojenci Ruska, Anglie a Francie, neočekávali, že ruská armáda bude tak brzy zmobilizovaná a zahájí svou bojovou činnost. Carská armáda však vyrazila do pole i přesto, že neměla plné stavy a že jí scházela bojová technika. V srpnu 1914 došlo na severní straně fronty ve Východním Prusku k bitvě u Tannenbergu, kde byla ruská armáda poražena a poté vyhnána z Východního Pruska. Na jižní straně fronty, kde stáli Rusové proti rakousko-uherským jednotkám, se pro ně situace též nevyvíjela růžově. Ve dnech 23. - 25. srpna proběhla bitva u Krašniku, po níž se ruská armáda byla nucena stáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské operace.", "content": "Dne 26. srpna došlo k prvním bojovým střetům, z nich nejvýznamnější byla bitva o Komárow či bitva o Tomaszów, kde bylo zajato 20 tisíc ruských vojáků. Následovaly další boje a na přelomu srpna a září však došlo k obratu. Ve dnech 2.–11. září se uskutečnila bitva u Ravy, zvaná též jako bitva o Lvov. V ní ruské jednotky porazily rakousko-uherská vojska a zajaly 350 tisíc jejich vojáků, zčásti se jednalo o vojáky ze slovanských zemí, kteří se vzdali dobrovolně. Českoslovenští zajatci se pak přihlásili do legií.", "section_level": 1}, {"title": "Následky bitvy.", "content": "V bitvě o Halič utrpěla rakousko-uherská vojska velké ztráty, uvádí se 300 tisíc obětí. Ruská vojska zahájila postup do Karpat a odřízla pevnost Przemyśl, která byla obléhána až do března roku následujícího. Všeobecná ofenzíva ruských vojsk pokračovala i na střední části fronty. Do konce měsíce října se odehrávaly boje na Visle, kde ruská vojska porazila německou armádu, a vnikla do Slezska. Ruské jednotky se nacházely severovýchodně od českého území, což vyvolalo v českých zemích nadšení. V listopadu však byly další boje zastaveny a později se ukázalo, že se jednalo o nejzazší postup ruské armády v průběhu 1. světové války vůbec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Halič byla ofenzíva ruské armády, která proběhla za první světové války ve dnech 23. srpna až 11. září 1914 v Haliči.", "tgt_summary": "The Battle of Galicia, also known as the Battle of Lemberg, was a major battle between Russia and Austria-Hungary during the early stages of World War I in 1914. In the course of the battle, the Austro-Hungarian armies were severely defeated and forced out of Galicia, while the Russians captured Lemberg and, for approximately nine months, ruled Eastern Galicia until their defeat at Gorlice and Tarnów.", "id": 462359} {"src_title": "Automobilový průmysl", "tgt_title": "Automotive industry", "src_document": [{"title": "Zaměstnanost.", "content": "Celosvětově automobilový průmysl přímo zaměstnává minimálně 8,5 mil. lidí. Na výrobu dopravních prostředků jsou ale navázána další odvětví průmyslu, která jsou na autoprůmyslu více či méně závislá. Státy s největším počtem zaměstnanců v automobilovém průmyslu (absolutně):", "section_level": 1}, {"title": "Trendy.", "content": "Výroba automobilů a jiných motorových vozidel prošla od roku 1885, kdy Karl Benz vyrobil svůj první automobil, bouřlivým vývojem. Od ruční výroby se přešlo díky Henry Fordovi k masové produkci. V mnoha průmyslově vyspělých zemích (v USA, Japonsku, Německu, Jižní Koreji) je automobilový průmysl nejdůležitějším odvětvím celého tamního průmyslu. Automobily jsou s námi již přes 100 let a bezpochyby jsou i módními a elegantními doplňky každodenního života. Stejně tak jako domy či oblečení, tak i automobily za posledních 100 let respektovaly mnohé módní trendy. Ty se pak diametrálně odlišovaly dle kontinentů (patrné je to zejm. na vozech z Evropy vs. USA), vzniklo mnoho designérských studií, které byly zaměřeny jen na vzhled a přilákání pozornosti, jejich šance na sériovou výrobu však byla mizivá.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky automobilového průmyslu.", "content": "Počátky automobilového průmyslu lze hledat již v roce 1769, kdy Nicolas Joseph Cugnot sestrojil první silniční parovůz. Počátek 19. století byl stále doménou parních strojů, které se postupně zlepšovaly a zrychlovaly. Roku 1836 německý konstruktér Brackenburg zkonstruoval první auto s výbušným motorem. Motor spaloval vodík s čistým kyslíkem. Vůz však neměl žádné významné výhody. Byl nebezpečnější a jeho provoz výrazně náročnější, a tak se neprosadil. V roce 1862 francouz Alphonse Beau de Rochas vymyslel čtyřdobý spalovací motor. Nepostavil ho, ale nechal si jej patentovat. Až Nicolaus August Otto uvedl do pohybu první spalovací motor na světě. Roku 1886 postavili nezávisle na sobě Karl Benz a také Wilhelm Maybach s Gottliebem Daimlerem první automobily poháněné benzínovým motorem. V roce 1892 získal německý inženýr Rudolf Diesel patent na vznětový motor, který roku 1897 také jako první na světě postavil. Nejprve se tento motor užíval ve strojírenských podnicích jako stacionární motor pro pohon strojů, později po zlepšení (zejména odlehčení) se začal používat také k pohonu automobilů. Prvním automobilem zkonstruovaným na území Česka byl v roce 1897 Präsident (na počest prezidenta rakouského autoklubu) postavený v Kopřivnické továrně pro výrobu a prodej kolejových vozidel (\"Nesselsdorfer wagenbaufabriksgesellschaft\"). V roce 1898 jej následoval také první nákladní automobil.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Dalším důležitým milníkem je bezpochyby zavedení sériové výroby, která zlevnila a standardizovala výrobu. Tento výrobní postup, kdy se pohybuje výrobek na výrobním pásu a každý pracovník dělá pouze jeden úkon, zavedl Henry Ford roku 1913. Touto metodou bylo možné masové rozšíření automobilů. Modelu Ford T se v letech 1908–1927 prodalo přes 16,5 milionu kusů. Tento princip se následně přenesl do Evropy. V Česku se začal záhy používat v Baťových závodech, v automobilovém průmyslu pak poprvé u Škody.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Ve 20. letech se vývoj spalovacího motoru velmi zrychlil a automobily se i nadále rychle zdokonalovaly. Ještě v roce 1919 bylo 90% prodaných vozů otevřených, v roce 1929 již bylo 90% uzavřených. Roku 1930 na automobilový průmysl dopadla Velká hospodářská krize, která celé automobilové odvětví sužovala až do konce druhé světové války. Během této doby však zaniklo mnoho automobilových výrobců, jiné automobilky se spojily. Ve 30. letech byly již v podstatě vynalezeny téměř všechny dnešní mechanické technologie, i když některé byly později znovu objeveny ve prospěch někoho jiného.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce se automobilový průmysl začíná vzpamatovávat ze škod způsobených druhou světovou válkou a přeorientovává se zpět na civilní sektor. Na konci 40. let je v podstatě ustaven dnešní design a koncepce vozidel. Na začátku 50. let se v Evropě projevuje velký zájem o malé levné vozy. Typickými zástupci tehdejší doby je \"Lloyd 300\" či \"BMW Isetta\". Nejmenším sériově vyráběným automobilem je dodnes britský \"Peel P50\", který se vyráběl od roku 1962 do roku 1965 na ostrově Man. Jeho prodejní cena byla 199 liber. Roku 1956 se u některých aut (např. Citroën či Triumph) začínají montovat kotoučové brzdy namísto bubnových. Poprvé však byla kotoučová brzda použita již roku 1906.", "section_level": 2}, {"title": "60. a 70. léta.", "content": "Na počátku 60. let se v USA staly populárními tzv. \"muscle cars\" - výkonná auta s pohonem zadních kol a obvykle motorem V8, stvořená pro legální i pouliční závody. Ford tak roku 1964 představil legendární Ford Mustang, Chevrolet vypustil do konkurenčního boje Chevrolet Camaro a následovaly je další auta jako například Dodge Charger. Všechno se změnilo v roce 1973 s příchodem ropné krize. Najednou auta, která polykala desítky litrů benzínu na 100 km se dostala do pozadí zájmu a éra masivního ničení pneumatik rychle skončila. A s ní také tato auta. Do středu zájmu se pak Ford Mustang vrátil až v roce 2005, kdy byla představena 5. generace v moderním retro stylu a opět jej následovala konkurence. V oblasti technologií pak nalezlo široké uplatnění nezávislé zavěšení kol a vstřikování paliva, později pak řízené elektronikou. Na přelomu 60. a 70. let se začínají masivně používat plastové materiály, které nahrazují dřevo, ocel a jiné materiály. Tento trend přetrvává dodnes. Roku 1974 přichází Porsche s inovací svého modelu 911 a nově je jeho motor vybaven předkompresí.", "section_level": 2}, {"title": "80. a 90. léta.", "content": "80. a 90. léta byla ve znamení zvyšování výkonu a zvětšování jednotlivých modelů (dobře vidět je to např. na Volkswagenu Golf, který během 6 generací významně povyrostl ve všech směrech) a zvláště v 90. letech začala důležitější roli hrát bezpečnost. Auta začala procházet nárazovými crash-testy a Euro NCAP zavedl metodiku hodnocení, kdy bezpečnost vozidla značí hvězdičky (přičemž 5 je nejlépe). Bariérové zkoušky se vyvíjely, ale podstata zůstává stále stejná – co nejlépe ochránit řidiče při případné nehodě. Výsledné poranění posádky, resp. figuríny odpovídá určitému bodovému ohodnocení a součet ze všech bariérových zkoušek pak určitému počtu hvězdiček. Body se strhávají i za sebemenší prohřešky jako např. při odskočení západky u dveří, kvůli které přišla Škoda Fabia 2. generace o pátou hvězdičku. A právě bezpečnost dala vzniknout novým elektronickým systémům jako je ABS či ESP. Důvodem byly jednak snahy automobilek o inovativní řešení, za masovým rozšířením pak stál tlak odborné veřejnosti. Nejznámějším případem budiž nechvalné převrácení Mercedesu A při tzv. losím testu. Ten se provádí právě za účelem ověření manévrovatelnosti vozidla a simuluje vyhnutí se losu, který náhle vběhne před vůz. Mercedes po tomto selhání upravil podvozek a začal systém ESP montovat sériově. A právě příchod moderních systémů začal promlouvat i do hodnocení Euro NCAP – v roce 2009 byla změněna metodika a důležitou roli začala nově hrát ochrana chodců (testuje se již od r. 1998) a pomocné systémy. Dosáhnout maximálního počtu pěti hvězdiček je nyní obtížnější a v budoucnu budou pravidla ještě tvrdší. (Euro NCAP stanovil přechodné období, kdy budou plynule zvyšovány nároky na vůz.) Roku 1985 se v Evropě poprvé prodávají vozidla vybavená katalyzátorem. Ten snižuje emise automobilů, avšak vyžaduje bezolovnatý benzín. V USA se tento systém používal již dříve. Téhož roku se na evropský trh dostávají také první automobily s palubním počítačem, který má přinést řidiči více informací o vozidle.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Do nového tisíciletí vstoupily automobilky se snahou zaplnit i tu sebemenší skulinu na trhu – vznikly tak různé karosářské varianty modelů a automobilky začaly představovat další a další modelové řady (patrné je to např. u Peugeotu, kde došlo k velkému nárůstu modelových řad nebo u BMW, které opět vstoupilo do segmentu vozidel nižší střední třídy modelem řady 1 a zároveň představilo modely X3, X5, později X6). Zajímavá je také protichůdnost posledních novinek. Na jedné straně stále menší miniautomobily do městských aglomerací jako např. Tata Nano a na druhé straně pak crossovery - např. Audi Q7. Automobilky také začaly současně vyrábět dvě generace vozidel (nejznámější je asi příklad Octavie 2. generace a Octavie 1. generace, která se prodávala dál pod označením „Tour“ současně, dále např. Peugeot 206 a 207, Opel Astra G a H, atd.). Došlo ke smíšení několika kategorií, které daly vzniknout mnoha novým segmentům (jmenujme např. dnes populární Crossovery). A v mnoha případech daly vzniknout konceptovým abstraktním vozidlům jako je Citroën Cruise Crosser. Jednotlivé segmenty se stále více prolínají a již nelze přesně stanovit hranici jako před 20 lety. Poslední roky jsou pak zejména ve znamení snižování spotřeby a emisí CO. Úzce s tím také souvisí snížení hmotnosti vozidel a snižování objemů motorů. Motory jsou nově vybavovány systémy Stop-start, které mají za úkol snížit spotřebu, jsou vybavovány filtry pevných částic, které zase mají snížit množství vypuštěných sazí, je zvyšován vstřikovací tlak a optimalizováno spalování. K tomu všemu se na trh derou hybridní vozidla. Ta lze rozdělit do několika podskupin. Skupina tzv. \"full-hybridů\", které pohání elektromotory a v případě potřeby je doplňují spalovací motory, které buďto pohání vůz nebo vyrábí elektřinu. Dále \"mild-hybridy\", které mají trvale spřažen elektrický motor se spalovacím - čistě elektrický pohon je tedy nemožný. Za další podskupinu hybridů lze považovat vozidla, která používají setrvačníky či akumulátory ke krátkodobému uchování energie. Poslední kategorii tvoří vozidla na čistě elektrický pohon, která se dobíjejí ze zásuvky. Ani jedna vozidla ovšem zatím nemají z ekonomického ani ekologického hlediska příliš velký význam. Důvody jsou zejména vysoká hmotnost (daná přítomností baterií a 2 motorů), značné výrobní náklady a celková složitost vozidla. Nevýhodou je také nízký dojezd na baterie (malá kapacita akumulátorů) a problémy s jejich životností (životnost baterií je velmi omezená, obnova drahá a recyklace starých baterií zatěžuje životní prostředí). Zajímavá je také opačná situace, kdy jsou do trolejbusů zabudovávány dieselagregáty, jenž se mohou, v případě výpadku proudu či na kratší vzdálenosti, stát zdrojem elektřiny. V tomto směru jsou spíše otázkou blízké budoucnosti vozidla čistě na elektrický pohon, které zatím trpí příliš malou kapacitou akumulátorů. V Česku probíhaly pokusy s elektromobily již v dobách socialismu, k sériové výrobě však nikdy nedošlo. Ke zdánlivě úspěšnému konci dotáhla v roce 1992 svůj projekt \"Ela01\" na bázi Škody Favorit firma ČEZ. Ovšem ani tento vůz se nedočkal rozšíření. Úspěch tedy mohl slavit až malý pickup Tatra Beta, který se vyráběl v Příboře v letech 1996–1999. Prvním sériově vyráběným českým nákladním vozidlem na elektrický pohon je počin letňanské Avie, která využívá technologie anglické firmy Smith. V roce 2010 by prodeje elektromobilů měly tvořit 250 ks z celkem 450 vyrobených Avií. V letech 2008–2009 na automobilový průmysl těžce dopadla světová hospodářská krize. Všechny světové automobilky začaly propouštět (vyjma čínských výrobců). V Česku tomu není jinak a propouštějí takřka všichni významní zaměstnavatelé. Americké automobilky tzv. \"„Detroitské trojky“\" – Ford, GM a Chrysler – se ocitly na pokraji bankrotu a žádaly Kongres o půjčky. Po dlouhých vyjednáváních nakonec Kongres poskytl automobilkám půjčku v hodnotě 15 miliard dolarů. Automobilka General Motors však ale nebyla schopna splácet své závazky a byla tak donucena projít řízeným bankrotem. Vláda USA zaplatila dluhy GM a získala za to 60% podíl ve firmě. V podobné situaci se ocitl i Chrysler. Tomu pomohl Fiat, který tak získal 20% Chrysleru. K zisku se \"trojlístek velkých amerických automobilek\" opět vrátil v roce 2010. Automobilky Detroitské trojky však nejsou v potížích osamělé – do ztrát se propadla většina světových automobilek. Kritickou situaci se některé státy snažily zachránit stimulacemi typu šrotovného, které bylo zavedeno např. v Německu či na Slovensku. Zavedení šrotovného společně s neochotou firem utrácet zapříčinilo, že se na výsluní v posledních dvou letech dostaly malé levné automobily. Ty podpořilo i zavedení omezení vjezdu do center evropských měst, které má za úkol zlepšit ovzduší v metropolích tím, že ze svých center „vyženou“ zastaralá neekologická auta. Není proto divu, že se automobilky snaží dostat na trh nová malá auta (jmenujme např. koncepty VW či BMW). Dnes je již kladen důraz nejen na ekologický provoz vozidel, ale také na ekologickou výrobu samotných vozů a na jejich recyklovatelnost. Proto jsou jednak továrny přísně kontrolovány (množství vypouštěných zplodin do ovzduší, znečištění vodních toků a půdy či sledování produkce odpadu a jeho třídění) a také regulovány (emisní povolenky a další poplatky). A jednak existuje legislativní podpora (např. Norsko, Nizozemí) elektromobilů, které méně zatěžují životní prostředí snížením emisí znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší, snížením hlukové zátěže, snížením emisí skleníkových plynů a snížením spotřeby fosilních paliv. V České republice má prodej elektromobilů stále nízký podíl - 0,27 %. Přesto se stále rozšiřuje síť nabíjecích stanic, čímž se snižuje problém omezeného dojezdu některých elektromobilů. V současnosti je v ČR podle databáze MPO 131 veřejných stanic, ale celkem je okolo 470 stanic. Celkový počet 470 stanic zahrnuje všechny dobíjecí stanice pro elektromobily, které jsou veřejně přístupné (veřejné dobíjecí stanice) a stanice, které jsou přístupné za určitých podmínek širšímu okruhu uživatelů (např. hotely, restaurace, sportoviště). Nejsou zahrnuty však dobíjecí stanice, které jsou určeny jen pro firemní zaměstnance. Trendem poslední doby jsou pak různé elektronické pomůcky jako je např. adaptivní tempomat, parkovací senzory, dešťové senzory, monitorování mrtvého úhlu, bezklíčkové startování, noční vidění, parkovací asistent a mnoho dalších. Bohužel tyto systémy mají mnohdy mnoho problémů se spolehlivostí, a tak ne vždy jsou vítanou součástí vozidla. Konkurenční boj žene automobilky stále kupředu. Modely jednotlivých automobilek se stále porovnávají a každý koncern se snaží být o krok napřed. Jejich výrobky testují redaktoři motoristických magazínů, jsou podrobovány odborné kritice, vedou se o nich vášnivé debaty na odborných fórech, ale i v hospodách, a v neposlední řadě jsou vnímány svými majiteli. Vznikají také mnohé ankety, které mají najít to nejlepší auto. Tou asi nejznámější a nejprestižnější je v Evropě „Auto roku“ (anglicky: \"\").", "section_level": 2}, {"title": "Koncerny.", "content": "Již od počátku automobilové produkce některé automobilky mezi sebou spolupracují nebo se dokonce spojují tak, aby dokázali lépe čelit konkurenci. A to jak společným vývojem lepších výrobků, tak rozložením vývojových (popř. i výrobních) nákladů a z toho plynoucího zvýšení zisku. Jako příklad z historie uveďme jednu z nejznámějších fúzí, kdy v roce 1932 vzniklo spojením firem Audi, DKW, Horch a Wanderer základ dnešního Audi. Fúze a spolupráce jsou v automobilové branži na denním pořádku. Spolupráce nabývá nejrůznějších rozměrů. Spolupracuje se: Naprosto běžná je i situace, kdy automobilka drží významný menšinový podíl v jiné automobilce. Mezi důležité vztahy patří:", "section_level": 1}, {"title": "Největší koncerny.", "content": "Následující soupis obsahuje přehled největších koncernů vyrábějící osobní a lehké užitkové vozy a jejich značky. Vzhledem k různým akvizicím, domlouvaným partnerstvím, nákupům nemusí být přehled zcela aktuální. Zahrnuje nejznámější značky osobních automobilů, nejedná se o zcela kompletní souhrn všech výrobců a jejich značek. Skupina Toyota Volkswagen Group Aliance Renault-Nissan-Mitshubishi Skupina Hyundai General-Motors Skupina Ford Fiat Chrysler Automobiles (FCA) Honda Groupe PSA Suzuki Daimler AG skupina BMW SAIC Mazda Dongfeng Chang'an Motors Geely Tata Motors", "section_level": 2}, {"title": "Automobilový průmysl v Česku.", "content": "Automobilový průmysl patří mezi nejdůležitější průmyslová odvětví v Česku. Produkuje více než 20 % objemu výroby, přímo zaměstnává více než 120 tisíc lidí a při plném využití své kapacity vyprodukuje více než 1,2 milionu osobních automobilů za rok. Celkem průmysl tvoří 35 % českého hospodářství. Velmi významně se také podílí na českém exportu. V lednu 2010 tvořily stroje a dopravní prostředky podíl na vývozu 54,3 %. V roce 2016 se v Česku vyrobilo 1 351 124 motorových vozidel, což bylo meziročně o 8,2% více. Za 1. pololetí 2010 bylo v Česku vyrobeno 559 093 ks vozidel (+18,04 %). Osobních vozidel 556 706 ks, nákladních 579 ks, autobusů 1 228 ks, přípojných 351 ks a 229 ks motorek. Nejprodávanější značkou aut zde je Škoda Auto. Oblast automobilového průmyslu nabízí jako první možnost uplatnění strategie \"Průmysl 4.0\".", "section_level": 1}, {"title": "Automobilový průmysl na Slovensku.", "content": "Na Slovensku je prodej značek podobný tomu v Česku. Pozice české Škodovky je však na Slovensku významně oslabena. Obecně celého koncernu Volkswagen, resp. německých výrobců. Je to způsobeno jinými vazbami slovenské ekonomiky i samotným vnímáním lidí. Značný vliv zde hraje to, že Německo není sousedním státem Slovenska, což má na německé automobilky negativní vliv. Na rozdíl od Česka se tak ojeté vozy nedovážejí přes hranice (spokojený zákazník pak při výběru nového vozu mnohdy zůstane u stejné značky), není zde populační vazba na Německo (Češi (zejm. z příhraničních oblastí) se mnohdy znají s Němci, kteří často jezdí ve vozech domácí výroby a propagují tak své vozy).", "section_level": 1}, {"title": "Evropské statistiky.", "content": "Po zasažení Evropy celosvětovou hospodářskou krizí se trend otočil a prodej nových vozidel začal klesat. V Česku bylo v roce 2007 v provozu 4 280 tisíc vozidel. Následující tabulka ukazuje 5 států s největším počtem registrovaných vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Celosvětové statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj světové produkce automobilů.", "content": "Celosvětová produkce automobilů v roce 2007 dosáhla 73,3 mil. ks vozidel. Celý automobilový trh následně zasáhla světová hospodářská krize a prodej nových vozidel klesl až na 61 mil. v roce 2009. Od té doby však opět roste a v roce 2014 dosáhla 89,7 milionu kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Počet automobilů na 1000 obyvatel.", "content": "Následující tabulka ukazuje počet vozidel na 1000 obyvatel ve vybraných (větších) státech. Údaje z let 2010 - 2011, Rusko a Čína z roku 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce automobilů podle zemí za rok 2009.", "content": "Následující tabulka ukazuje státy světa, ve kterých se vyrábějí motorová vozidla. Státy jsou řazeny podle množství vyrobených vozidel v roce 2010. Vzhledem k nízké srovnávací základně z minulého roku zaznamenali významní producenti velké vzrůsty výroby.", "section_level": 2}, {"title": "Tržby největších automobilek v roce 2010.", "content": "Tabulka ukazuje koncerny s největšími tržbami. V tabulce lze nalézt oproti největším koncernům (viz výše) významné rozdíly. Např. Daimleru zde patří 4. příčka, podle prodaných kusů je však až 12. Je to způsobeno produkcí dražších a luxusnějších vozů (Mercedes-Benz, Maybach).", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější modely.", "content": "Následující tabulka přináší přehled nejprodávanějších modelů historie automobilů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Automobilový průmysl je strojírenské průmyslové odvětví, které se zabývá vývojem, výrobou, marketingem a prodejem motorových vozidel. Jmenovitě do tohoto odvětví patří všechny automobilky, ale také jejich subdodavatelé. Největší světovou automobilkou je Toyota (podle tržeb i počtu prodaných vozů), která na pomyslném trůnu vystřídala General Motors v roce 2008 (po 27 letech). Největším subdodavatelem je německý strojírenský gigant Bosch, který má obchodní vztahy v podstatě se všemi světovými automobilkami. Automobilový průmysl úzce souvisí také se strojírenským, elektrotechnickým a chemickým průmyslem. Je na něm také z velké části závislý těžební a hutnický průmysl. V roce 2010 bylo ve světě vyrobeno téměř 78 milionů motorových vozidel, což je oproti předchozímu roku růsto o 25,8 %. Celosvětově je v provozu přes 1 mld. automobilů. Obrovský vzestup motorizace zažívá zejména Čína a Indie.", "tgt_summary": "The automotive industry comprises a wide range of companies and organizations involved in the design, development, manufacturing, marketing, and selling of motor vehicles. It is one of the world's largest economic sectors by revenue. The automotive industry does not include industries dedicated to the maintenance of automobiles following delivery to the end-user, such as automobile repair shops and motor fuel filling stations. The word \"automotive\" comes from the Greek \"autos\" (self), and Latin \"motivus\" (of motion), referring to any form of self-powered vehicle. This term, as proposed by Elmer Sperry (1860-1930), first came into use with reference to automobiles in 1898.", "id": 852066} {"src_title": "Tomáš Sedláček (ekonom)", "tgt_title": "Tomáš Sedláček (economist)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Část svého dětství prožil ve Finsku (pět let) a Dánsku (čtyři roky), kde byl jeho otec reprezentantem Československých aerolinií (dnes ČSA). Sedláček v těchto zemích navštěvoval mezinárodní školy s angličtinou jako vyučovací řečí. V roce 2001 se stal doktorem filozofie na Karlově univerzitě v Praze a spolumajitelem společnosti e-Merit. Později se účastnil programu \"Yale World Fellows\" na Yale University ve Spojených státech. Studentský časopis \"Yale Economic Review\" uvedl v roce 2006 jeho profil v článku o pěti mladých perspektivních ekonomech pobývajících v USA. V lednu 2009 dostal od Jiřího Čunka nabídku, aby se stal kandidátem KDU-ČSL na post ministra financí a vystřídal ve funkci Miroslava Kalouska. Ve stejném měsíci se poté stal členem Národní ekonomické rady vlády (NERV), kde se stal v červnu 2011 garantem pro veřejné finance. Od TV Nova získal nabídku moderovat vlastní televizní pořad, když kamerové zkoušky absolvoval nejlépe z pozvaných kandidátů. V dubnu 2009 neobhájil svou doktorskou práci na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK, a protože by překročil osmiletý limit doktorského studia, byl ze studia vyloučen. Titulu Ph.D. se mu podařilo dosáhnout v roce 2017. Sedláček působí jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Přednáší ekonomii a dějiny ekonomických teorií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a také na University of New York in Prague. V březnu 2011 se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci. Zároveň je lektorem European Leadership & Academic Institute (ELAI) v Praze. Za svoji hlavní publikaci \"Ekonomie dobra a zla\", která byla již vydána mj. v angličtině a němčině, obdržel Tomáš Sedláček v roce 2012 Německou cenu za ekonomickou knihu (\"Deutscher Wirtschaftsbuchpreis 2012\"). Sedláček je vdovec. Jeho manželkou byla socioložka Markéta Sedláčková (1976–2020), se kterou má syna Kryštofa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Sedláček (* 23. ledna 1977, Roudnice nad Labem) je český ekonom a vysokoškolský pedagog. V minulosti byl poradcem prezidenta Václava Havla (2001–2003) a ministra financí (2004–2005).", "tgt_summary": "Tomáš Sedláček (born 23 January 1977) is a Czech economist and university lecturer. He is the Chief Macroeconomic Strategist at ČSOB, a former member of the National Economic Council of the Czech Republic and an economic advisor to former President Václav Havel. In 2006, the \"Yale Economic Review\" mentioned him in an article titled \"Young Guns: 5 Hot Minds in Economics\". His book \"Economics of Good and Evil\", a bestseller in the Czech Republic, was translated into English and published by the Oxford University Press in June, 2011.", "id": 2454910} {"src_title": "Sebeobrana", "tgt_title": "Self-defense", "src_document": [{"title": "Rozdělení obsahu sebeobrany dle nauky.", "content": "Sebeobranu dělíme podle reálné použitelnosti na několik typů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení sebeobrany dle použití.", "content": "Sebeobrana se dělí na dvě základní odvětví podle použití a to na civilní sebeobranu a profesní sebeobranu. Rozdíl v těchto dvou odvětvích je poměrně zásadní, neboť civilní sebeobrana - má za úkol odrazit prvotní útok pachatele a pokud možno co nejrychleji utéci do bezpečí. Naproti tomu profesní sebeobrana - má za úkol nejen odrazit útok na sebe, či na zákonem chráněný cíl (civilní osoby) ale především, má za cíl útočníka zpacifikovat, zadržet na daném místě, nebo eskortovat do vazby apod. Navíc policisté jsou často svázáni nesmyslným pojetím zákonů a nemohou vůči pachateli postupovat dosti účinně tak, aby započatý úkon, nebo zákrok, vedený vůči pachateli, dokončili co nejdříve a bez poškození svého zdraví. Civilní sebeobrana - cíl odrazit útok a utéci do bezpečí, přivolat pomoc. Profesní sebeobrana - odrazit útok, zpacifikovat pachatele, omezit jej na osobní svobodě, eskortovat apod.", "section_level": 1}, {"title": "Reálná sebeobrana a její základní pravidla.", "content": "I když reálná sebeobrana jako taková žádná pravidla nemá, tedy říká útoč vším, co máš po ruce a útoč na taková místa, abys rychle ukončil případný útok, tak přece jen z logiky věci je nutné dodržovat určité základy sebeobrany. a) rozhlížet se kolem sebe a vnímat co se kolem mě děje, pokud totiž o útoku nevím, nemůžu na něj včas reagovat. b) kontrolovat co lidé kolem mě dělají, co vytahují z kapes (kapesník? nůž?) a reagovat zavčas na dané signály. c) pokud to lze, vždy v obranné situaci použít něco, co mi poskytne výhodu nad útočníkem (pepřový sprej? obušek? židle?). d) dodržovat si bezpečný distanc (odstup) od pachatele, udává se minimální vzdálenost 1,5m od útočníka.", "section_level": 1}, {"title": "Právní posuzování sebeobrany.", "content": "Nejprve je nutno říct, že pojem sebeobrana v zákoně neexistuje. Zákony ČR znají jednání v nutné obraně a krajní nouzi. Především institut nutná obrana slouží k tomu účelu, aby nebyl potrestán obránce, pakliže se brání v rámci zákonných norem. Bohužel výklad zákona je strohý a neříká jak můžu a jak už nemůžu útočníka poranit, ale říká, že ten, kdo je nucen se bránit, pokud se na něj někdo chystá zaútočit, nebo na něj útok již vede, může poškodit do jisté míry pachateli zdraví, avšak nebude za toto jednání trestán, protože jednal v rámci nutné obrany, tedy chránil své zdraví, nebo zdraví svých blízkých. (nejedná se o přesnou definici,ale strohý výklad autora pro laiky) Sám jsem byl účasten několika soudů, kdy v hlavní roli byla \"sebeobrana\" avšak jednotný názor, na posouzení toho, zda obránce jednal v rámci nutné obrany, nebo krajní nouze, (tabulkově) neexistuje. Soud posuzuje jednotlivé skutky, úkony a stavy, které mohly mít vliv na danou situaci a vyhodnocuje, zda dané jednání nese známky spáchání přestupku, trestného činu, nebo se užije institut nutné obrany či krajní nouze a na obránce se hledí, jako by nespáchal žádné protiprávní jednání. Pokud na Vás pachatel vytáhne nůž a hodlá Vás okrást, je sice z taktického hlediska vhodné mu raději všechny věci co žádá vydat, ale nálezy ústavního soudu již několikrát potvrdily, že obránce nemusí užívat prvky sebeobrany až jako poslední možnost a může se začít bránit ihned. Pokud tedy místo peněženky vytáhnete pepřový sprej a nastříkáte jej do očí útočníka a z povzdálí přivoláte policii, lze se domnívat, že soud uzná Vaši nevinu (přestupek proti občanskému soužití, napadení, výtržnictví apod.) a nebudete za své jednání trestáni. Pokud ovšem místo peněženky, spreje, nebo obušku, vytáhnete střelnou zbraň a bez ústního varování, varovných výstřelů, nestřelíte útočníka do nohou, ale přímo do srdce nebo hlavy, budete se ocitat ve velmi složité právní situaci, která obvykle končí odsouzením obránce. Bude záležet pouze na Vás, jak dokážete, že jste se cítili v přímém ohrožení života a že nebylo možné odvrátit útok jinak než přímým usmrcením pachatele. (Řekněme si na rovinu, že je lepší dát pachateli peněženku, kde si všechny platební karty zablokuji a doklady nechám udělat nové, než ho na místě zastřelit - podobný pohled bude mít i soud)", "section_level": 1}, {"title": "Sebeobrana podle druhu nácviku.", "content": "Sebeobrana lze nacvičovat několika možnými způsoby. Účinnost různých nácviků, je přímo úměrná účinnosti sebeobranných technik funkčních při obraně na ulici. Je samozřejmé, že i sebeorbanu je nutno nacvičovat pravidelně. a) formou kolektivní Jedná se o cvičení, kdy se sejde neurčitý počet osob v tělocvičně a nacvičují sebeobranu. Nevýhodou je, že trenér se musí věnovat mnoho žákům a není zaručeno, že každý dostane potřebný díl pozornosti. Výhodu můžeme spatřovat v nižší ceně za trénink. b) formou soukromých lekcí Jedná se o cvičení, kde cvičí pouze trenér a zájemce. Obrovskou výhodou je, že lze cvičení přizpůsobit konkrétním požadavkům zájemce, jeho zdravotním indispozicím a trenér se věnuje zájemci celou cvičební dobu. Nevýhodou mohou být zvýšené náklady na jednu hodinu. c) formou seminářů Seminář je vlastně jednorázová akce, která může trvat hodinu, nebo také 2 dny. Sejde se určitý, obvykle omezený počet osob a cvičí se sebeobranné prvky s určitým zaměřením. Výhodou může být fakt, že pokud někdo nemůže navštěvovat pravidelné lekce, nebo si domlouvat pravidelné soukromé hodiny, může tento cvičební deficit, nahradit touto jednorázovou akcí. Nevýhodou je fakt, že trenér se opět věnuje většímu počtu osob a nemusí být zaručena dostatečná péče pro každého účastníka po celou dobu semináře a navíc návštěva semináře jednou za 6měsíců, není dostatečná pro účinný nácvik. Seminář je tedy vhodný spíše jako doplněk k běžnému cvičení a rozšíření informací. d) formou kempů Kemp, to je obvykle více denní akce, kde se účastníci věnují mnoha oblastem použití sebeobrany a vícero nácvikům v různých prostředcích a jedná se tak o intenzivní nácvik, který probíhá po celou dobu kempu. Například ráno, odpoledne, večer a akce mohou probíhat i v noci, či nad ránem. Výhodou je obrovský přínos pro každého zájemce, který projde obvykle velmi fyzicky i psychicky náročným tréninkem a je tak připraven na možné konfliktní situace na ulici. Nevýhodou je pak časová náročnost a mnohdy i velmi vysoká cena.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla v sebeobraně.", "content": "Reálnou sebeobranu, na rozdíl od bojových umění a sportů, dělí jeden propastný fakt. Bojové sporty, či umění, mají jistá pravidla a to na tréninku a stejně tak na zápasech, v konečné fázi i na ulici. Nesmí se bodat do očí, kopat do rozkroku, nesmí se vzít židle a rozbít partnerovi lebku, nesmím jít do šatny pro nůž a partnera pobodat. Reálná sebeobrana, má však jiný názor na řešení konfliktu. Reálná sebeobrana má v podstatě jedno důležité pravidlo. Braň se za jakékoliv okolnosti, proti jakémukoliv útoku, čímkoli co máš po ruce a bojuj, jako by ti šlo o život. Od tohoto \"pravidla\" pak odvozujeme další logické myšlenkové pochody. Níže si můžete všimnout, že všechna doporučená pravidla, nemají se zápasem na žíněnce nic společného. Nicméně proto reálná sebeobrana opravdu funguje. 1) zbraň > kop > úder > páka (tedy pravidlo čtyř) říká, že pokud to lze, vždy použij nejdříve něco (zbraň) kterou můžeš posílit svou obranu a zesílit svou akci, pokud zbraň nemáš, nebo ti zbraň selže, udrž si útočníka od těla a vyřaď ho kopem, pokud nemůžeš kopat, tvrdě a opakovaně udeř, pokud nemůžeš udeřit, zajisti útočníka pákou. 2) udržuj si bezpečnou vzdálenost, respektive, čím dál je útočník ode mě, tím méně mi může ublížit a tím méně poškození mi hrozí. 3) pokud budeš nucen bránit se, útoč na citlivá místa na těle (koleno, rozkrok, oči, ohryzek, brada, klouby). 4) bojuj nečestně, na ulici ti jde o život, ne o body, či medaile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sebeobrana je sled úkonů, s jejichž pomocí se napadený objekt snaží zabránit útočníkovi ve způsobení možných tělesných zranění či jiných závažných škod. Sebeobranu lze provádět aktivně − beze zbraně (chvaty, údery, kopy atp.), se zbraní (pistole, nůž atp.) nebo \"pasivně\" − (útěk, zavolání policie). Za sebeobranu již nelze považovat situaci, kdy napadený využije nepřiměřených prostředků, např. útočník se vzdá a napadený i přesto pokračuje v jeho likvidaci. Sebeobrana je předmětem vědecké disciplíny sindefendologie.", "tgt_summary": "Self-defense (self-defence in some varieties of English) is a countermeasure that involves defending the health and well-being of oneself from harm. The use of the right of self-defense as a legal justification for the use of force in times of danger is available in many jurisdictions.", "id": 1484195} {"src_title": "Jean-Marie Gustave Le Clézio", "tgt_title": "J. M. G. Le Clézio", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Le Cléziův otec pocházel z Bretaně, matka z Francie. Dětství prožil střídavě v Nigérii, Francii a Velké Británii. Le Cléziovy literární začátky lze datovat do roku 1948, kdy jako osmiletý chlapec napsal knížku o moři. V roce 1963 debutoval románem \"Le Procès-verbal\", za který získal Renaudotovu cenu. V průběhu celého svého života hojně cestoval po celém světě (Nigérie, Thajsko, Mexiko, Austrálie) a dlouhodobě pobýval u indiánských kmenů v Panamě a Guatemale, z těchto cest načerpal náměty pro romány a esejistické knihy. Od roku 1990 žije se svojí marockou manželkou střídavě v Albuquerque v Novém Mexiku, na ostrově Mauricius a také na jihu Francie ve svém rodišti v Nice. Nobelovu cenu získal s odůvodněním, že jde o „autora zlomu, poetického dobrodružství a smyslové extáze, průzkumníka lidství za hranicemi panující civilizace a pod ní“. Do češtiny byla prozatím přeložena tato jeho díla: Zápis o katastrofě (1965), Horečka (1969), Bludná hvězda (1996), Poušť (1996), Lullaby (1996) a Mondo a jiné příběhy (2001).", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formalistické výzkumy v prvních letech.", "content": "Vydáním svých prvotních děl (\"Procès-verbal\", \"La Fièvre\", \"Le Déluge\") v šedesátých letech se mladý spisovatel přiblížil k formalistickým výzkumům Nového románu zejména George Pereca, Michela Butora a Nathalie Sarrautové. Tím, že do svých děl zahrnuje téma smutku, strachu a bolu člověka žijícího v městském prostředí, pokračuje tak v existencialistických otázkách a tvrzeních. Navazuje zejména na Alberta Camuse. \"Procès-verbal\" připomíná jasně \"Cizince\", ačkoli je zde zároveň určitá podoba s románem \"Nexus\" od Henryho Millera.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv cest a kulturního bádání.", "content": "Avšak od konce šedesátých let získávají Le Cléziova díla osobnější tón, jsou méně poznamenané formalismem, přesto však neubírají na revoltnosti. V jeho publikacích převládá téma objevování jiného a nepoznaného, zájem o ekologii (\"Terra Amata\", \"Le Livre des fuites\", \"La Guerre\" ). Stále větší vliv na autorovu tvorbu mají také jeho cesty do zahraničí a zejména pak pobyt mezi indiány v Mexiku ( \"Les Géants\" ). Le Cléziovy eseje zobrazují jeho meditativní blouznění podnícené kulturou indiánů kmene Embera směřující k panteismu (\"L’Extase materielle\"), indiánskou společností, onirismem a drogovými experimenty ( \"Mydriase\", \"Haï\" ), a také neustále přítomné téma hledání úniku ze současné západní a urbanizované společnosti. Le Cléziovy společenské úvahy jsou však podmíněny i jinými vlivy. Autor sám uvádí jako svou inspiraci básníky Johna Keatse a W. H. Audena. Přiznává zejména vliv J. D. Salingera, kterého četl nejvíce ze všech autorů, Williama Faulknera a Ernesta Hemingwaye. Od prvního převzal Le Clézio rozpor mezi jedincem a společností. Od druhého lyričnost (více a více výraznější) a užití vnitřního monologu, “proudu vědomí” (flux de conscience ); od třetího projev a vystupování autora-cestovatele. Zároveň je také ovlivňován Lautréamontovým mysticismem, o němž napsal několik článků a předmluv a také o něm vydal jednu publikaci; některými z postojů a metod Henriho Michauxe (nenávist vůči společnosti, užití drog jako nástroje k rozšíření vědomí), kterému věnoval jednu svou studii; Jako inspirace mu sloužily také projevy duchovní rozepře Antonina Artauda, kterého vnímá jako předchůdce “toho snu o nové zemi kde vše je možné; (…) návratu ke kořenům vědy a poznání; (…) tohoto snu, směsi násilí a mysticismu”. Zkrátka, Le Clézio se nám jeví jako nenasytný autor, prahnoucí po objevování a odhalování nových obzorů, jak to sám dokazuje sepsáním předmluv pro autory rozličného původu: Margaret Mitchellová, Lao She, Thomas Mofolo, V. S. Naipaul a další. Tento literární vývoj vede k fiktivním románům inspirovaných tématem putování, orinismu a meditace, které nachází velmi pozitivní ohlas u čtenářů, počínaje \"Mondo et autres histoires\" z roku 1978 a obzvláště \"Désert\" z roku 1980. Od té doby je Le Clézio charakterizován jako nezařaditelný a pokračuje ve zkoumání témat jiného a nepoznaného v \"Le Chercher d’or\", \"Onitsha\" nebo \"Poisson d’or\".", "section_level": 2}, {"title": "Revoltnost.", "content": "V roce 1980 se stává \"Désert\" prvním úspěšným Le Cléziovým románem. Rozepře a odpor jsou všudypřítomnými rysy Le Cléziovych děl. Po obviňování urbanistické společnosti a její brutálnosti v jeho prvních dílech, se v autorově pozdější tvorbě objevuje všeobecné zpochybnění západní společnosti. Inspirován svou osobní zkušeností vyhlašuje tak Le Clézio cynicky “válku” obchodnímu světu (\"La Guerre\"), skandálnímu vykořisťování dětí (\"Hasard\") a menšinových kultur ( od konce osmdesátých let podporuje organizaci ONG Survival International, kde je členem čestného výboru ). Zájem o životní prostředí a znečišťování, který je v Le Cléziových dílech opakovatelně zaznamenán, byl vyzdvihnut Švédskou akademií, která ho kvalifikovala jako “angažovaného ekologistického spisovatele”: pod tímto titulem je označen jako autor knih z let 1960-1970: \"Terra Amata\", \"Le livre des fuites\", \"La Guerre\", \"Les Géants\". Tato revoltnost zůstává patrná i v autorových úspěšnějších dílech z osmdesátých let: nenávist ke koloniálnímu imperialismu (\"Désert\") a k systému který je jeho důsledkem (\"Onitsha\"), odpor k válce ( První světová válka v \"Le Chercher d’or\", válka v Biafře v knize \"Onitsha\"), k novým formám vykořisťování (prostituce, obchod s bílým masem… v \"Le Désert\"). Všechny tyto postoje a aktivity ho vedou na počátku 21.století k napsání děl s daleko více zahořklým tónem a více kritickým vůči modernizaci západního světa, obzvláště tomu tak je v románu \"Ourania\" (2005). Kniha popisuje příběh skupiny vědců z jednoho zatraceného mexického údolí, kteří kategoricky odmítají moderní svět. Jiným příkladem je román \" Raga.Approche du continent invisible\" (2006), horoucí obhajoba obyvatel ostrovů ležících v Oceánii, kteří jsou ohroženi globalizací.", "section_level": 2}, {"title": "Téma rodiny a znaky autobiografie.", "content": "V polovině osmdesátých let začíná Le Clézio zahrnovat do svých děl i osobnější témata, zvláště pak ta která mu připomínají jeho rodinu. Zápletky a osoby v jeho dílech jsou inspirovány jeho blízkými. Vypravěč Alexis, z \"Cercheur d’or\" (1985) je inspirován Le Cléziovým dědečkem Léonem, kterému je román věnován a který zároveň vypráví \"Voyage à Rodrigues\". Tato tendence je ještě silnější v románu \"Onistha\" z roku 1991, vydaného na poctu Africe, který je inspirován Le Cléziovým dětstvím. Poté se do středu dění opět dostává Le Cléziův dědeček v díle \"La Quarantaine\" z roku 1995. Sklon k autobiografii se pak jasně projevuje v díle \"Révolutions\" z roku 2003. Po dědečkovi je na řadě Le Cléziův otec, který vystupuje v díle \"L’Africain\" z roku 2004 předtím než se Le Clézio nechá inspirovat svou matkou pro postavu Ethel Brun v knize \"Ritournelle de la faim\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Marie Gustave Le Clézio, podepisující svá díla jako J. M. G. Le Clézio (* 13. dubna 1940, Nice, Francie), je francouzský spisovatel, romanopisec a překladatel, autor více než čtyř desítek děl. V roce 2008 získal Nobelovu cenu za literaturu.", "tgt_summary": "Jean-Marie Gustave Le Clézio (; 13 April 1940), usually identified as J. M. G. Le Clézio, of French and Mauritian nationality, is a writer and professor. The author of over forty works, he was awarded the 1963 Prix Renaudot for his novel \"Le Procès-Verbal\" and the 2008 Nobel Prize in Literature for his life's work, as an \"author of new departures, poetic adventure and sensual ecstasy, explorer of a humanity beyond and below the reigning civilization\".", "id": 1750530} {"src_title": "Citroën C2", "tgt_title": "Citroën C2", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Automobil patří do kategorie malých kompaktních vozů. Model C2 je nabízen s motory od klasických zážehových 1.1i až po čistě sportovní verzi VTS se šestnácti palcovými koly s nízkoprofilovými pneumatikami či výraznými spoilery, zesíleným bočním vedením a především živým atmosférickým benzínovým motorem 1.6i. Ve základní výbavě jsou z bezpečnostních prvků zahrnuty čelní airbagy řidiče a spolujezdce, elektronický imobilizér, automatické zamykání dveří za jízdy, zvuková výstraha při překročení naprogramované rychlosti či programované deformační zóny. V oblasti komfortu se jedná o variabilní posilovač řízení, výškově a podélně nastavitelný volant, dělená zadní sedadla, dvoukřídlé víko zavazadlového prostoru, tónovaná okna.", "section_level": 1}, {"title": "Motorizace.", "content": "Benzínový motor 1,1–1,6i, 44–90 kW Naftový motor 1,4–1,6 HDi, 50–82 kW", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Rallyeový speciál Citroën C2 S1600 se stal základem pro civilni verzi Citroënu C2 a C2 R2 a pohárový C2 Challenge.", "section_level": 1}, {"title": "Citroën C2 S1600.", "content": "Závodní verze má otevřenou masku chladiče, rozšířené blatníky, otvory sání v nárazníku a spojler nad zadním sklem. Motor je čtyřválec o objemu 1587 cm³ má výkon 225 koní a maximální rychlost je 185 km/h. Točivý moment má hodnotu 200 Nm. Vůz váží 1000kg. Poháněná je jen přední náprava. Převodovka je šestistupňová sekvenčí s řazením na volantu. C2 S1600 byl poprvé homologován prvního dubna 2004, první soutěží byla Rallye du Var, kde startoval Sebastien Loeb. Závodní prototyp byl představen dříve než sériový model na Ženevském autosalonu v roce 2003. Soutěží se s tímto vozem zúčastňoval český jezdec Martin Prokop.", "section_level": 2}, {"title": "Citroën C2 R2.", "content": "Technicky vychází z typu C2 Challenge. Motor je upraven z verze VTS. Má ale jiný blok, větší vrtání, kované písty a pístní kroužky shodné s verí S1600, vyvážené ojnice, upravené vačky a odlehčený strvačník. Sekvenční pětistupňová převodovka Sadev je z typu Saxo S1600. Motor je šestnáctiventilový řadový čtyřválec o objemu 1592 cm³, který dosahuje výkonu 185 koní a kroutícího momentu 175 Nm. Diferencial s omezenou svorností je od firmy ZF, brzdy od firmy Brembo a tlumiče od firmy BOS. Poprvé vůz startoval na Rally du Var 2005. Rozměry", "section_level": 2}], "src_summary": "Citroën C2 je malý vůz vyráběný francouzskou automobilkou. V Číně je jako \"Citroën C2\" prodáván vůz, který je v Evropě známý jako \"Peugeot 206\", se kterým má společný podvozek, stejně jako s modelem C3, který je sice designově odlišný, ale prakticky se jedná o pětidveřovou variantu C2 a na rozdíl od Peugeotu 206 má i stejnou palubní desku.", "tgt_summary": "The Citroën C2 is a supermini that was produced by the French manufacturer Citroën, with production starting August 2003. It replaced the Citroën Saxo, and was built at the Aulnay plant, on the outskirts of Paris. A different design of the C2, based on that of the Peugeot 206, is sold in China. The Citroën C2 was discontinued in October 2009, and replaced by the Citroën DS3 in January 2010. Along with the Citroën C3, the C2 successfully replaced the popular, but ageing Citroën Saxo. The two cars have relatively different designs, allowing Citroën to grab different sub markets of the supermini class. The C2 was designed by Donato Coco. The C3 was originally designed as a larger \"family friendly vehicle\", with its five doors, whereas the C2 was to project a \"young driver\" image with two doors and flatter styling. Unlike the Saxo, with 2 of 5 stars from Euro NCAP, the C2 achieved 4 out of 5 stars.", "id": 1527133} {"src_title": "Problém obědvajících filosofů", "tgt_title": "Dining philosophers problem", "src_document": [{"title": "Ilustrace problému obědvajících filosofů.", "content": "Představme si kulatý stůl, na kterém je po obvodu položených 5 talířů. Mezi každými dvěma talíři je jedna čínská hůlka, celkem je jich tedy také 5. Dále si představme, že za tímto stolem sedí pět filozofů, každý za svým talířem. Filozof představuje nějaký proces a může provádět dvě činnosti - buď obědvat (oběd), nebo filozofovat. Aby mohl obědvat, musí si vzít dvě čínské hůlky. Pokud chce filozofovat, nedrží ani jednu hůlku. Když spolu filosofové (procesy) nekomunikují nebo komunikují nesprávně, může se každý z nich rozhodnout, že vezme například levou hůlku. Teď chce každý z nich vzít pravou hůlku, ale ta je obsazena, takže filozof nemůže ani obědvat, ani filosofovat. Takový stav se nazývá uváznutí (). Musí tedy buď počkat, než se hůlka uvolní, nebo hůlku položit a zkusit to později znovu. Jiným kritickým stavem je vyhladovění (, ), které nastává, když se filozof nedostane po určité době k jídlu (resp. proces ke zdrojům). Nastává například při velmi krátkých intervalech jezení a filosofování. Vyhladovění by mohlo také nastat nezávisle na deadlocku, pokud je filozof neschopný získat obě hůlky během stejného časového úseku. Například můžeme uvažovat pravidlo, že filozof pustí jednu hůlku z ruky za 5 minut od okamžiku, kdy si ji vezme, a čeká dalších 5 minut na to, aby udělal další pokus najíst se. Tento režim eliminuje možnost deadlocku (systém se vždy může dostat do jiného stavu), ale stále je problémem livelock. Když totiž všichni filozofové položí najednou hůlky a pak si je za 5 minut opět vezmou, situace se opakuje, znovu mají po jedné hůlce všichni filosofové. Nedostatek volných hůlek je analogií k zamykání sdílených prostředků v reálném počítačovém programování, situace známá, jako souběžnost. Zamykání prostředku je běžná technika, jak zajistit konzistenci daného zdroje v čase. Když zdroj, se kterým program pracuje, už je uzamčen jiným programem, program čeká, dokud není odemčen. Pokud některé programy vyžadují zamykání zdrojů, může nastat deadlock. Závisí tudíž na okolnostech. Například, jeden program potřebuje dva soubory ke zpracování. Když dva takové programy uzamknou každý jeden z těchto souborů, oba budou čekat na to, aby ten druhý uvolnil zdroj, který má k dispozici, což se nikdy nestane. Obecně je problém obědvajících filozofů běžným abstraktním problémem používaným pro vysvětlení různých otázek, které se objevují v záležitosti vzájemné výlučnosti jako hlavní myšlenky daného problému.", "section_level": 1}, {"title": "Řešení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řešení za pomocí přidání číšníka.", "content": "Jednoduché řešení lze dosáhnout zavedením číšníka u stolu. Číšník určí, kdo si hůlky vezme, co v podstatě vyřeší problém rozhodování. Protože si uvědomuje, které hůlky jsou použity, je schopen rozhodnout a zabránit tak deadlocku. Protože na stole zůstala v případě 5 filozofů ještě jedna hůlka, je zřejmé, že následovat v jezení bude ten filozof, který se stal jejím dočasným majitelem. Tomu pak číšník přisoudil hůlku, kterou zrovna obsluhuje vedle sedící filozof. Konkrétní řešení: \"Označíme si filozofy podle hodinových ručiček od A po E. Pokud A a C jedí, tak jsou použité 4 hůlky. B nemá k dispozici žádnou hůlku, pokud D a E mají mezi sebou jednu nevyužitou hůlku. Řekněme, že D chce jíst. Pokud by si filozof tuto hůlku vzal, může nastat deadlock. V našem případě však o tom rozhoduje číšník, který ví, že je třeba počkat na uvolnění další hůlky, aby se později mohl alespoň jeden filozof naobědvat.\"", "section_level": 2}, {"title": "Řešení s hierarchií zdrojů.", "content": "Další jednoduché řešení dostaneme vyhrazením částečného pořadí, nebo hierarchie pro zdroje (v tomto případě hůlky), a zřízením konvence, že všechny zdroje budou dosahované v určitém pořadí a v opačném pořadí uvolněné. V našem případě budou zdroje (hůlky) očíslované od 1 po 5 v nějakém pořadí a každý filozof si vždy vezme nejdříve hůlku s menším číslem a až potom hůlku s větším číslem. Pak vždy položí nejdříve hůlku s vyšším číslem, následně hůlku s menším číslem. Pokud tedy 5 filozofů simultánní zvedne hůlku s menším číslem, tak zůstane na stole hůlka s největším číslem, takže 5. filozof bude bez hůlky. Navíc pouze jeden z filozofů bude mít přístup k oběma hůlkám. Když dojí, pustí obě hůlky, přičemž tu hůlku s nižším číslem pustí dříve, což umožní, aby se najedl filozof sedící vedle něj. Toto řešení i navzdory vyhýbání se deadlokům není příliš praktické, speciálně v případě, pokud neznáme předem používanou množinu zdrojů. Například pokud program drží zdroje 3 a 5 a potřebuje ještě zdroj 2, musí vypustit zdroj 5, pak 3, aby mohl požádat o 2 a opět požádat o zdroje 3 a 5 v tomto pořadí. Právě proto je tento způsob velmi neefektivní.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení Chandel-Misra.", "content": "V roce 1984, K. Mani Chandel a J. Misra navrhli jiné řešení problému obědvajících filosofů, aby povolili libovolnému počtu programů (číslovaných P1, ..., Pn) soutěžit o libovolný počet zdrojů (číslovaných R1, ..., Rm). Na rozdíl od Dijkstrova řešení, tato označení mohou být libovolná. Uvědomme si, že toto není skutečný problém obědvajících filozofů, protože \"vyžaduje\" jejich vzájemnou komunikaci. Toto řešení umožňuje velké množství paralelních programů a vyřeší libovolně velký problém s předpokladem, že každé vlákno potřebuje právě jeden zdroj v čase.", "section_level": 2}], "src_summary": "Problém obědvajících (též večeřících) filosofů je myšlenkový experiment, který se používá k ověření správné činnosti správy procesů. Formuloval jej Edsger Dijkstra v roce 1965. Každý operační systém má správu procesů, což je vlastně algoritmus, který řídí vznik, zánik a plánování procesů (běžících programů) v operačním systému.", "tgt_summary": "In computer science, the dining philosophers problem is an example problem often used in concurrent algorithm design to illustrate synchronization issues and techniques for resolving them. It was originally formulated in 1965 by Edsger Dijkstra as a student exam exercise, presented in terms of computers competing for access to tape drive peripherals. Soon after, Tony Hoare gave the problem its present formulation.", "id": 2137171} {"src_title": "Felix Rakouský", "tgt_title": "Archduke Felix of Austria", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v roce 1916 ve Vídni. Dne 8. června 1916 byl v zámku Schönbrunn pokřtěn, za přítomnosti jeho pra-prastrýce, císaře Františka Josefa I. Na konci první světové války, v roce 1918 v době zániku Rakouska-Uherska musel s rodiči emigrovat do Švýcarska a v roce 1921 do Portugalska, na ostrov Madeira, kde v roce 1922 jeho otec zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Rakouska.", "content": "Na podzim roku 1937 mu bylo dovoleno vrátit se do Rakouska, kde se přihlásil na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém městě a tím se stal prvním Habsburkem, který po zrušení monarchie vstoupil do rakouské armády. S blížícím se začátkem druhé světové války byl nucen spolu s jeho sestrou arcivévodkyní Adelheid prchnout přes Československo ze země před rakouskými nacionalisty. Během války se spolu s bratrem Karlem Ludvíkem dobrovolně přihlásili ke službě v americkém 101. pěším praporu známém jako \"Free Austria Battalion\".", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Na rozdíl od svého bratra Otty von Habsburga se odmítal vzdát se jeho práva na rakouský trůn a dědictví Habsburské rodiny. V důsledku toho mu byl zakázán vstup do Rakouska s výjimkou krátkého třídenního pobytu v roce 1989 za účelem účasti na pohřbu své matky Zity. Dne 10. března 1996, kdy po vstupu Rakouska do Evropské unie zanikly hraniční přechody mezi Rakouskem a ostatními zeměmi Evropské unie, vstoupil ilegálně do Rakouska z Německa a uspořádal tiskovou konferenci, aby na sebe upozornil. Následně byl varován rakouskou vládou, že bude čelit trestnímu stíhání, pokud se znovu pokusí vstoupit ilegálně do země. Nakonec se spolu s bratrem Karlem Ludvikem dohodli s rakouskou vládou. V dohodě deklarovali věrnost republice. Vybudoval řadu úspěšných podniků ve městě Ciudad de Méxicu a v Bruselu. Pracoval jako marketingový konzultant. Během svého života v exilu žil v Portugalsku, Belgii, Mexiku a ve Spojených státech amerických. V závěru života žil v San Ángel nedaleko hlavního města Ciudad de México, kde 6. září 2011 zemřel. Byl pohřben v rodinné hrobce pod Loretánskou kaplí v klášteře Muri nedaleko Curychu. Klášter je oblíbeným pohřebištěm habsburské dynastie. Je zde také pohřbena jeho manželka a některé ostatky dalších členů Habsburku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felix Rakouský celým jménem \"Felix Friedrich August Maria vom Siege Franz Joseph Peter Karl Anton Robert Otto Pius Michael Benedikt Sebastian Ignatius Marcus d'Aviano von Habsburg-Lothringen\", (* 31. května 1916 Schönbrunn, Vídeň – 6. září 2011 San Ángel, Mexiko) byl rakouský arcivévoda a syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho ženy císařovny Zity Parmské. Byl mladším bratrem korunního prince Otty, předchozího hlavního představitele Habsbursko-Lotrinského arcidomu.", "tgt_summary": "Archduke Felix of Austria (given names: \"Felix Friedrich August Maria vom Siege Franz Joseph Peter Karl Anton Robert Otto Pius Michael Benedikt Sebastian Ignatius Marcus d'Aviano\"; 31 May 1916 – 6 September 2011) was the last surviving child of the last Austrian Emperor Charles I and a member of the House of Habsburg. He was a younger brother of former Crown Prince Otto of Austria, who predeceased Felix by two months.", "id": 2238856} {"src_title": "Panevropská unie", "tgt_title": "Paneuropean Union", "src_document": [{"title": "Panevropské hnutí za nacismu.", "content": "Nacisté, kteří zakladatele Panevropského hnutí Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergi podle své ideologie označovali za rasového „křížence“ a také ho na základě politického obsahu jeho spisů roku 1938 donutili opustit vlast, Panevropskou unii roku 1933 zakázali. Na jedné straně rétorika jejích kritiků spočívala v tom, že spojení evropských států by vedlo ke smíchání ras. Na druhé straně byly požadavky Panevropanů škodlivé pro jejich nacionalistické představy a válečně-štvavou nepřátelskou propagandu.", "section_level": 1}, {"title": "Politika po roce 1945.", "content": "Socialisté od 50. let 20. století kritizovali Panevropské hnutí jako pravicově konzervativní nebo jako pravicově radikální. Důvodem je konzervativní, křesťanský směr, jeho částečné silné monarchistické tendence, jakož i v jejím všeobecně negativním postoji vůči socialismu a komunismu.", "section_level": 1}, {"title": "Panevropská unie v letech studené války.", "content": "Po druhé světové válce PU aktivně podporovala evropskou integraci. Současně vyslovovala kritiku na jednostranně ekonomické směřování a technokratický funkcionalismus nově vzniklých evropských institucí. Také její konzervativní křesťanský profil se názorově střetával s jinými proevropskými organizacemi. Roku 1965 došlo k názorovému rozdělení s Evropským hnutím, jelikož to se během prezidentské volební kampaně ve Francii otevřeně vyslovilo pro socialistického vyzyvatele Françoise Mitterranda, zatímco Panevropská unie podporovala konzervativce Charlese de Gaulla. Během studené války zaujala PU ofenzivní postoj vůči socialistickým státům střední a východní Evropy a podporovala tamější opoziční hnutí. Vytvořily se podskupiny Panevropské unie, které v zemích východního bloku napomáhaly zhroucení komunistického systému. Tak byla například založena ještě před sametovou revolucí Panevropská unie Čechy a Morava (Paneuropa-Union Böhmen und Mähren) jejím dnešním předsedou Rudolfem Kučerou. Světovou pozornost vzbudilo také zorganizování panevropského pikniku u Šoproně, který 19. srpna 1989 umožnil 661 občanům tehdejší NDR vycestování přes maďarsko-rakouské hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "V Bamberském programu z roku 1996 byly stanoveny nové politické cíle pro Evropu. Poté se Panevropská unie zasazuje za sjednocování Evropy na základě práv národnostních skupin a menšin stejně jako za \"právo na vlast\" . Taková Evropa má být nadále utvářena k „politické vnější i vnitřní jednotě se schopností jednat“, a „nebýt podřízena žádné jiné mocnosti“. Doporučuje „sebevědomé jednání Evropské unie v mezinárodní politice“ na základech vojensky jednotné Evropy, jež „na celém světě vystupuje na obranu svých zájmů a ideálů svobody a lidských práv“. Dále Panevropská unie usiluje o Evropu postavenou na základech křesťanství a bojuje proti \"veškerým tendencím, které podkopávají duchovní a morální sílu Evropy\", jako je \"nihilismus, ateismus a nemorální konsumismus\". Ty konzervativní postoje se projevují i v definici rodiny coby \"přirozeného společenství\", stejně jako odmítnutí interrupce, eutanazie a genetické manipulace. Německá frakce „Paneuropa-Union“ má názorově blízko k bavorské politické straně Křesťansko-sociální unie Bavorska a k vyhnaneckým organizacím (\"Vertriebenenverband\"). Na rozdíl od některých jiných pravicově-konzervativních sdružení je odpůrcem nacionalismu, z čehož vyplývá, že chce zastupovat zájmy vysídlených lidí pokud možno v rámci evropského sjednocování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panevropská unie, něm. Paneuropa-Union je nejstarší, doposud existující, hnutí za sjednocení starého kontinentu. Zastává myšlenku politického a hospodářského sjednocení evropských národů na demokratických a přátelských základech, s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Myšlenkový obsah tohoto hnutí formuloval Richard hrabě Coudenhove-Kalergi na svém panství Poběžovice na Domažlicku. Samotná Panevropská unie pak byla hrabětem Coudenhove-Kalergim založena roku 1922, respektive 1924, jako přímá reakce na hrůzy první světové války. Mezi historické členy Panevropské unie patřili mimo jiné Albert Einstein, Thomas Mann, Edvard Beneš, Franz Werfel, Salvador de Madariaga, Otto von Habsburg, Charles de Gaulle, Aristide Briand, Konrad Adenauer, Franz Josef Strauss, Bruno Kreisky či Georges Pompidou. Od roku 1933 byla Panevropská unie v nacistickém Německu zakázána, po skončení druhé světové války byla v Západním Německu opět obnovena. Předsedou mezinárodní Panevropské unie se po smrti Coudenhova-Kalergiho stal Otto von Habsburg, který tuto funkci zastával v letech 1973-2004. Po svém odstoupení zůstal až do své smrti v létě roku 2011 mezinárodním čestným předsedou unie. Jejím novým vrcholným představitelem je od roku 2004 předseda francouzské frakce Paneuropa-Union, Alain Terrenoire. Od roku 1975 existuje též dceřiná organizace mládeže, Panevropská mládež.", "tgt_summary": "The International Paneuropean Union, also referred to as the Paneuropean Movement and the Pan-Europa Movement, is the oldest European unification movement. It began with the publishing of Count Richard von Coudenhove-Kalergi's manifesto \"Paneuropa\" (1923), which presented the idea of a unified European State. Coudenhove-Kalergi, a member of the Bohemian Coudenhove-Kalergi family and the son of an Austro-Hungarian diplomat and a Japanese mother, was the organisation's central figure and President until his death in 1972. It is independent of all political parties, but has a set of four basic principles by which it appraises politicians, parties, and institutions: liberal conservatism, Christianity, social responsibility, and pro-Europeanism.", "id": 1107440} {"src_title": "Jaroslava Švedovová", "tgt_title": "Yaroslava Shvedova", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2011.", "content": "Švedovová vynechala úvodní část sezóny, až do turnaje BNP Paribas Open, pro zranění kolena. Stabilní partnerkou pro čtyřhru byla nadále Američanka Vania Kingová. Spoluhráčky si zahrály jediné grandslamové finále na US Open, z něhož odešly poraženy dvojicí Huberová a Raymondová 6–4, 6–7, 6–7. První titul sezóny získaly na Western & Southern Open, když ve finále porazily 6–4, 3–6, [11–9] pár Natalie Grandinová a Vladimíra Uhlířová. Dále se probojovaly do dvou neúspěšných finále. V prvním z nich na mezinárodním mistrovství Itálie nestačily na Číňanky Šuaj Pchengovou a Ťie Čengovou 2–6, 3–6, a ve druhém pak na japonském HP Open podlehly Asiatkám Dateové Krummové s Čangovou po setech 5–7, 6–3, [9–11]. Na istanbulský Turnaj mistryň se kvalifikovaly 16. října a vypadly na něm v semifinále (úvodním utkání) s nasazenými jedničkami Peschkeovou a Srebotnikovou ve dvou sadách. Švedovová zvítězila společně s Indkou Saniou Mirzaovou na úvodním ročníku washingtonského Citi Open po finálové výhře nad dvojicí Olga Govorcovová a Alla Kudrjavcevová 6–3, 6–3.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Na French Open došla do čtvrtfinále, v němž ji vyřadila turnajová čtyřka Petra Kvitová, přestože měla v rozhodující sadě výhodu získaného podání soupeřky, kterou prohospodařila.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatý set.", "content": "Do Wimbledonu vstupovala jako 65. tenistka světové klasifikace a dosáhla v něm jako první žena v otevřené éře tenisu na tzv. zlatý set, když v úvodní sadě třetího kola nedovolila italské turnajové desítce a finalistce uplynutého French Open Saře Erraniové uhrát ani jeden míč a vyhrála jej poměrem 6–0. Utkání pak dovedla do vítězného konce poměrem 6–4 ve druhém setu a postoupila do osmifinále. Tento výkon se od roku 1968 podařil pouze Američanu Billu Scanlonu, který v úvodním kole na turnaji WCT Gold Coast Classic 1983 v Delray Beach porazil brazilského hráče Marcose Hocevaru 6–2 a 6–0.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jaroslava Švedovová, rusky: Ярослава Вячеславовна Шведова, \"Jaroslava Vjačeslavovna Švedova\" (* 12. září 1987 Moskva, Sovětský svaz) je kazašská profesionální tenistka, v současné době reprezentující Kazachstán, vítězka dvou grandslamů v ženské čtyřhře na Wimbledonu 2010 a US Open 2010, kde byla její spoluhráčkou Američanka Vania Kingová. Spolu s Rakušanem Julianem Knowlem také hrála finále smíšené čtyřhry na French Open 2010. Ve Wimbledonu 2012 zahrála jako první hráčka otevřené éry tzv. Zlatý set. Na žebříčku WTA pro dvouhru byla nejvýše klasifikovaná v říjnu 2012 na 25. místě a pro čtyřhru pak v červnu 2011 na 4. místě. Ve své dosavadní kariéře vyhrála na okruhu WTA Tour jeden turnaj ve dvouhře a třináct ve čtyřhře. V rámci okruhu ITF získala čtyři tituly ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře. S tenisem začala v šesti letech, jejím trenérem je její otec. Ve dvouhře grandslamu dosáhla na dvě čtvrtfinále - první na French Open 2010, druhé na French Open 2012 . Ruskou národnost za kazašskou vyměnila v roce 2008 v rámci své snahy zlepšit podmínky profesionální kariéry, které jí nový stát nabídl.", "tgt_summary": "Yaroslava Vyacheslavovna Shvedova (, born 12 September 1987) is a tennis player who was born in Russia and who represented Kazakhstan. She won one singles title and 13 doubles titles on the WTA Tour, one singles and one doubles title on tournaments of the WTA 125K series, as well as four singles and three doubles titles on the ITF Women's Circuit. On 29 October 2012, she reached her best singles ranking of world No. 25. On 22 February 2016, she peaked at No. 3 in the doubles rankings. Shvedova has made three Grand Slam singles quarterfinals: at the 2010, the 2012 French Open and the 2016 Wimbledon Championships. She has won two Grand Slam women's doubles titles, the 2010 Wimbledon Championships and the 2010 US Open, partnering American player Vania King in both. Shvedova is also one of only seven players to record a golden set in the professional era. She achieved this feat at the 2012 Wimbledon Championships in her match against Sara Errani, the only time a golden set was recorded in a Grand Slam.", "id": 1095785} {"src_title": "Adrian Ludwig Richter", "tgt_title": "Ludwig Richter", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ludwig se narodil ve vesnici Friedrichstadt na levém břehu Labe. Roku 1835 byla obec připojena k Drážďanům. Jeho otec Carl August byl malíř a mědirytec a syna v oboru vzdělával. V roce 1816 byl Ludwig přijatý na drážďanskou akademii. V letech 1820–1821 pobýval ve službách ruského komořího Alexandra Naryškina v jižní Francii a v Paříži. Pro Naryškina pracoval jako kreslíř. Pro jeho umělecký vývoj byla důležitá cesta do Itálie, kterou podnikl v letech 1823 až 1826. Umožnila ji finanční podpora otcova přítele, nakladatele Johanna Christopha Arnolda. V Římě poznal Julia Schnorra z Carolsfeldu a Josepha Antona Kocha, jejichž tvorba ho velmi ovlivnila. Výsledkem Richterova putování po Itálii bylo několik krajinomaleb, které namaloval až po svém návratu domů. Patří k nim \"Civitella (Ráno)\", \"Ariccia (Večer)\" či \"Ráno u Palestriny\". Na \"Civitelle\" vyobrazil také svou manželku Augustu rozenou Freudenbergovou (1804–1854), se kterou uzavřel sňatek v listopadu 1827. Richter tudíž musel pro svou rodinu získat stálý příjem, a tak v roce 1828 přijal místo učitele kreslení v míšeňské porcelánce. Odloučenost od výtvarných center ho však neuspokojovala. Když se v roce 1826 na drážďanské Akademii po otci uvolnilo místo učitele malířství se specializací na krajinomalbu a znázornění zvířat, vrátil se domů. Dalším zdrojem jeho příjmů bylo vytváření předloh pro dřevořezy knížek, které v Lipsku vydával Georg Wigand. Richterova kariéra na Akademii měla vzestupnou tendenci: roku 1840 se stal vedoucím ateliéru krajinomalby, rok nato byl jmenován profesorem a v roce 1853 byl zvolen do akademické rady. Své alma mater zůstal věrný po zbytek života – do důchodu odešel až v roce 1876. Na Světové výstavě roku 1855 v Paříži získal Richter cenu za obraz \"Svatební průvod na jaře\" z roku 1847, inspirovaný operou Richarda Wagnera \"Tannhäuser\". Koncem 50. let se u malíře začalo projevovat oční onemocnění, které ho postupně stále víc omezovalo v tvorbě. V roce 1859 obdržel čestný doktorát od Lipské univerzity. Z podnětu svého přítele a sběratele Eduarda Cichoria (1819–1907) začal v roce 1869 Richter sepisovat své paměti, které však vyšly až posmrtně pod názvem \"Lebenserinnerungen eines deutschen Malers\". Kniha naposledy vyšla v roce 1922. Na konci života se Richterovi dostalo několika veřejných poct. Dne 9. března 1876 pro něj uspořádala drážďanská umělecká veřejnost velkou slavnost spojenou s průvodem městem. O dva roky později, při příležitosti 75. narozenin, obdržel čestné občanství Drážďan a byly mu uspořádány výstavy v Lipsku a Berlíně. V té době už byl umělec takřka slepý. Zemřel v Drážďanech 19. června 1884. Pohřbený byl na Vnějším katolickém hřbitově ve svém rodném městě.", "section_level": 1}, {"title": "Richter a Čechy.", "content": "Richter se na českou stranu Krušnohoří dostal už jako patnáctiletý. Doprovázel svého otce, který v krajině okolo Ústí nad Labem kreslil předlohy pro album \"70 mahlerische An- und Aussichten der Umgegend von Dresden\", které v roce 1820 vydal již zmíněný Johann Christoph Arnold. V létě 1834 plánoval Richter další cestu do Itálie. Poněvadž jeho manželka prodělávala rekonvalescenci po těžké nemoci, rozhodl se podniknout cestu do blízkých severních Čech, kterou popsal i ve svých pamětech. Z této cesty se dochovaly kresby s náměty zejména z Ústecka. Obzvláště zřícenina Střekova ho nepřestávala fascinovat. Tato labská dominanta se stala námětem několika skic a olejomaleb. Z roku 1835 např. pochází plátno \"Začínající bouře nad Střekovem\". České středohoří Richtera přitahovalo. Je doloženo kolem dvaceti jeho pobytů v Čechách. Někdy jezdil sám, jindy se svými žáky z Akademie. Ve svých pamětech píše o návštěvách Krupky, Bohosudova, Sebuzína či hradu Kamýka. Naposledy Ústí nad Labem navštívil v roce 1875. K jeho nejznámějším obrazům patří \"Přívoz pod Střekovem\" (\"Überfahrt am Schreckenstein\") z roku 1837. Obraz má monumentální rozměry 116,5x156,5 cm a je uchováván v Drážďanech v Galerie Neue Meister. Vlevo na skále se nachází střekovská zřícenina, uprostřed na Labi pluje loďka s převozníkem a cestujícími, v horní části obrazu je obloha zlatavě zbarvená zapadajícím sluncem. Obraz má mnoho významových poloh. Richter ho koncipoval v přeneseném slova smyslu jako \"hudební obraz\". Akustický rozměr přináší šum vodního proudu, údery převozníkových vesel o hladinu ale především harfenistova hra. Jedním z aspektů obrazu je protiklad mládí a stáří, symbolizovaný letitým harfenistou a mileneckým párem na loďce. Richter na loďku umístil i sám sebe v podobě malíře hledícího na hrad. Jedním z inspiračních zdrojů obrazu byla báseň Theodora Körnera \"Střekov a Labe\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Richterovo malířské dílo patří bytostně do romantismu. Proslavil se paradoxně právě tím, ačkoliv v souhrnu jeho tvorby tvoří výraznou menšinu. Po delší odmlce namaloval v roce 1847 obraz \"Svatební průvod na jaře\" a pak, opět z popudu Eduarda Cichoria, roku 1859 plátno \"V červnu\". To byla jeho poslední olejomalba. Nejvíce olejů, celkem jedenáct, vlastní a vystavuje drážďanská Galerie Neue Meister. Richter si velmi cenil svého předchůdce, o generaci staršího Caspara Davida Friedricha. O jeho obrazech prohlásil: \"Otřesou námi, pak náhle přetnou nit a přenechají nás našim zjitřeným citům.\" Těžiště Richterovy práce ale spočívalo v grafice, která sloužila jako ilustrace k různým knížkám lidového čtení, sbírkám básní a písní či pohádkám. Odhaduje se, že Richter vytvořil kolem tří tisíc dřevorytů. Znázornil v nich biedermeierovskou atmosféru tehdejších německých zemí. Mezi jeho žáky patřil například fotograf Hermann Krone. Národní galerie v Praze vlastní jeden Richterův obraz, a to \"Chrám Minervy v Římě\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Adrian Ludwig Richter (28. září 1803 Friedrichstadt (Drážďany) – 19. června 1884 Loschwitz) byl německý malíř a ilustrátor období romantismu.", "tgt_summary": "Adrian Ludwig Richter (September 28, 1803June 19, 1884), a 19th-century German painter and etcher, who was strongly influenced by Erhard and Chodowiecki. He was the most popular, and in many ways the most typical German illustrator of the middle of the 19th century. His work is as typically German and homely as are the fairy-tales of Grimm, for whom he produced several woodcuts.", "id": 1370544} {"src_title": "Rada pěti set", "tgt_title": "Council of Five Hundred", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Omezení volebního práva, které přinesla ústava z roku 1795, bylo nutné, aby se parlamentní většina případně nedostala do protikladu k Direktoriu. Nejasný vztah kompetencí mezi parlamentem a vládou byl faktorem politické nestability. Po volbách v roce 1797 v parlamentu posílili monarchisté. Následkem toho proběhl Fructidorský převrat a vznik triumvirátu okolo Paula de Barasse a odstranění monarchistů z parlamentu. Další zákrok následoval 11. května 1798, když byli jakobíni a pravice nahrazeni umírněnými poslanci. Po návratu z egyptského tažení Napoleon a jeho spojenci začali s přípravou dalšího převratu. Důležitým faktorem byla volba jeho bratra Luciena Bonaparta za předsedu Rady pěti set. Odpor členů Rady pěti set proti brumairovému převratu zlomil Lucien Bonaparte vojenskými oddíly, které vyklidily jednací sál. Později část poslanců odhlasovala změnu ústavy a zavedení Konzulátu.", "section_level": 1}, {"title": "Volební právo.", "content": "Ústava z roku 1795 stanovovala jako reakci na předchozí období Hrůzovlády omezené volební právo. Byla zavedena nepřímá volba voliteli. V souvislosti s volebním cenzem klesl počet oprávněných voličů ze sedmi na pět miliónů mužských občanů. Pasivní volební právo bylo rovněž omezeno na malou skupinu nejvýše zdaněných. Volební období bylo tříleté, přičemž se každý rok obnovila jedna třetina poslanců, jejichž místa byla obsazena podle nových voleb.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Parlament měl celkem 750 míst. Z toho pocházelo 711 zástupců z kontinentální Francie a zbytek z kolonií. Ze zvolených poslanců byli ti, kteří byli starší 40 let, ženatí nebo ovdovělí, jmenováni do Rady starších. Tato komora měla 250 členů a očekával se od ní zmírňující vliv na dolní komoru Radu pěti set.", "section_level": 1}, {"title": "Kompetence.", "content": "Zákonodárné právo bylo u obou komor oddělené. Rada pěti set měla právo zákonodárné iniciativy a Rada starších mohla návrhy zákonů odsouhlasit nebo zamítnout. Obě komory působily také na obsazení exekutivního orgánu - Direktoria. Rada pěti set navrhovala direktory a Rada starších je poté volila.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k vládě.", "content": "Zákonodárná a výkonná moc byly přísně odděleny. Členové Direktoria nesměli být členy parlamentu. Direktorium se nesmělo účastnit zasedání parlamentu. Nemělo také právo k jeho rozpuštění nebo odročení. Oproti tomu neměli poslanci žádný vliv na rozhodnutí vlády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rada pěti set (francouzsky \"Conseil des Cinq-Cent\") byla dolní komora francouzského parlamentu v období Velké francouzské revoluce a tedy jedním z předchůdců dnešního Národního shromáždění. Působila od nástupu Direktoria v roce 1795 do vlády Konzulátu na konci roku 1799. Horní komora se nazývala \"Rada starších\" (Conseil des Anciens)", "tgt_summary": "The Council of Five Hundred (Conseil des Cinq-Cents), or simply the Five Hundred, was the lower house of the legislature of France under the Constitution of the Year III. It existed during the period commonly known (from the name of the executive branch during this time) as the Directory (\"Directoire\"), from 26 October 1795 until 9 November 1799: roughly the second half of the period generally referred to as the French Revolution.", "id": 2373920} {"src_title": "Muzeum Orsay", "tgt_title": "Musée d'Orsay", "src_document": [{"title": "Budova.", "content": "Muzeum se nachází v budově bývalého Nádraží d'Orsay, otevřeného při příležitosti Světové výstavy roku 1900. Nádraží, které fungovalo téměř 40 let, bylo postaveno na místě Paláce d'Orsay. O vzniku muzea rozhodl francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing. Muzeum d'Orsay bylo po rekonstrukci nádražní budovy otevřeno v roce 1986. Výstavní plocha má rozlohu 26 000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Historie budovy.", "content": "V 19. století stály na pozemku budoucího nádraží dvě budovy: vojenská kasárna a Palác d'Orsay, dokončený v roce 1838. Za Pařížské komuny v roce 1871 byl palác zničen a dalších téměř 30 let připomínaly zbytky zdí tragické události francouzské historie. V roce 1898 bylo rozhodnuto postavit novou budovu nádraží podle projektu architekta Victora Lalouxe. Nádraží a přilehlý hotel byly vybudovány během dvou let a byly slavnostně otevřeny 14. července 1900. V případě nádraží se jednalo o 32 m vysokou, 40 m širokou a 138 m dlouhou halu kovové konstrukce zakryté zvenku kamenným obkladem v eklektickém stylu. V roce 1939 bylo z důvodů plánované modernizace železničních tratí nádraží, jako již nevyhovující svému účelu, uzavřeno. Za druhé světové války plnilo funkci seřadiště a po válce sloužilo jako ateliér pro natáčení filmů i jako experimentální divadelní scéna. V roce 1973 bylo navrženo přeměnit nádraží na muzeum umění 2. poloviny 19. století. Oficiálně bylo rozhodnuto o vybudování muzea v prostorách nádraží díky iniciativě hlavy státu v roce 1977. V roce 1978 byly zahájeny rekonstrukční práce a 9. prosince 1986 bylo za účasti prezidenta republiky François Mitterranda otevřeno Muzeum d'Orsay veřejnosti. V upomínku na původní účel budovy jsou v interiéru muzea umístěny velké nádražní hodiny. Na prostranství před vchodem do muzea bylo instalováno šest bronzových soch představujících různé světadíly. Tyto sochy vytvořilo při příležitosti Světové výstavy 1878 šest různých sochařů", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Soubor: | Muzeum je specializováno zejména na francouzské umění z let 1848-1914 a láká svou jedinečnou sbírkou impresionistů. Jsou zde obrazy, sochy, ukázky užitého umění a architektonické modely. Mezi nejvýznamnější zde vystavované umělce patří Vincent van Gogh, Claude Monet, Édouard Manet, Edgar Degas, Henri de Toulouse-Lautrec, Pierre-Auguste Renoir, Paul Gauguin, Paul Cézanne a Gustave Courbet.", "section_level": 1}, {"title": "Historie sbírek.", "content": "Sbírky Muzea d'Orsay pocházejí převážně ze 3 zdrojů: Musée du Luxembourg (česky Lucemburské muzeum) nyní Musée national d'art moderne (Národní muzeum moderního umění), Musée du Jeu de Paume (česky Muzeum Míčovna) nyní Galerie nationale du Jeu de Paume (česky Národní galerie Míčovna) a Musée du Louvre (Muzeum Louvre). Musée du Luxembourg (Lucemburské muzeum), založené Ludvíkem XVIII. roku 1818 jako muzeum žijících autorů, získávalo své sbírky především nákupem děl těchto autorů na Salonech. Sbírky tak zpočátku odrážely pouze dobový vkus a názor na krásné umění, zálibu v historických námětech, klasických portrétech a krajinách podle zavedené hierarchie žánrů. V průběhu času se však v muzeu podařilo shromáždit ucelený soubor uměleckých děl mapující období 1848–1850 (konec romantismu), Druhé císařství (eklektismus) a Třetí republiky (oficiální umění). Koncem roku 1880 se však muzeum uzavřelo všemu novému a nepřijímalo do svých sbírek díla moderních malířů. To se nelíbilo umělcům, jejich rodinám ani galeristům a obchodníkům s uměním, kteří si přáli, aby moderní umění bylo zařazováno do francouzských národních sbírek. Byla to především soukromá aktivita, která otevřela francouzská muzea těm nejmodernějším malířům. Dary příbuzných a známých malířů, často i samotných umělců a později rozhodnutí francouzské Muzejní rady umožnilo zařazovat tato díla do národních sbírek. Do Lucemburského muzea se tak dostala díla Edouarda Maneta \"Déjeuner sur l'herbe\" (\"Snídaně v trávě\") a \"l'Olympia\" (\"Olympie\"), ta na žádost veřejnosti a přímluvu malíře Claude Moneta, jehož 4 obrazy Rouenské katedrály byly rovněž zařazeny do sbírek muzea. Zlom nastal v roce 1894 po smrti malíře Gustava Cailebotta, velkého přítele a obdivovatele impresionistických malířů. Podle jeho přání byl do sbírek muzea zařazen soubor 60 obrazů, ve kterém byli zastoupeni malíři: Degas, Manet, Cézanne, Monet, Renoir, Sisley, Pissarro a Millet. Přes velké administrativní obtíže bylo nakonec povoleno tato díla v Lucemburském muzeu vystavit. Kromě francouzských malířů byli do sbírek zařazováni i umělci z ostatních zemí západního světa, tvořící v tomto období: rakouský malíř Gustav Klimt, anglický malíř Edvard Coley Burne-Jones, norský malíř Edvard Munch, italský malíř Giovanni Giacometti, švýcarský malíř Cuno Amiet a další. Průnik avantgardy do Lucemburského muzea se tak dal nazvat od realismu k impresionismu. V roce 1937 bylo v nově postaveném Palais de Tokyo zřízeno muzeum moderního umění a Lucemburské muzeum se svými sbírkami se tam přestěhovalo. Za války byly sbírky odvezeny do bezpečí mimo Paříž a po válce rozděleny na umění 19. století a 20. století. Sbírky 19. století byly převedeny do Musée du Jeu de Paume (Muzeum Míčovna) a z Lucemburského muzea se stalo Musée national d'art moderne (česky Národní muzeum moderního umění), které od roku 1977 sídlí v Centre Georges Pompidou. Musée du Jeu de Paume [\"myzé dy žö dpóm\"] (Muzeum Míčovna) vzniklo jako nezávislé muzeum v roce 1922 v budově míčovny, postavené v rohu Tuilerijské zahrady naproti Oranžerii. Již od roku 1909 byly v prostorách míčovny vystavovány obrazy nejen francouzských impresionistů, které nesměly být zařazovány do národních sbírek. Od těch dob se podařilo tomuto muzeu soustředit ojedinělou sbírku impresionistického umění, které se později stalo základem sbírek nově vzniklého Musée d'Orsay (Muzeum d'Orsay). Počátkem 90. let byla budova zrekonstruována a muzeum dostalo statut Galerie nationale du Jeu de Paume (česky Národní galerie Míčovna) se specializací na soudobé moderní umění (fotografie, video umění a experimentální film). Musée du Louvre (Muzeum Louvre) mělo též ve svých depozitářích díla impresionistických malířů, která však nevystavovalo a v roce 1947 je převedlo do Musée du Jeu de Paume. Se vzrůstajícím zájmem veřejnosti o díla impresionistů vyvstal problém s uchováváním sbírek v odpovídajícím prostředí a s potřebnou bezpečností. Rozhodnutí vybudovat nové Musée d'Orsay (Muzeum d'Orsay) v budově bývalého nádraží tento problém vyřešilo. Nově vzniklé muzeum převzalo sbírky z Národního muzea moderního umění a z Národní galerie Míčovna, které se nehodily pro jejich tematické zaměření a doplnilo je o impresionistické malíře z depozitářů Muzea Louvre. V Musée d'Orsay se tak podařilo vytvořit ojedinělý soubor uměleckých děl dokumentujících jednu historickou epochu let 1848–1914. Široké veřejnosti se tak mohl představit pohled na západoevropskou uměleckou tvorbu od poloviny 19. století do 1. světové války s důrazem na její různorodost a početnou základnu umělců žijících a tvořících v tomto období.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Sbírky jsou v neustálém vývoji. Každý rok jsou obohacovány nákupy, dary a akvizicemi. V roce 2000 získalo muzeum od anonymního dárce 24 děl, jejichž autory byli francouzští malíři: Pierre Bonnard (5 obrazů), Édouard Vuillard (5 obrazů), Paul Cézanne (3 obrazy), Georges Seurat (3 obrazy), Edgar Degas (2 obrazy), Henri Fantin-Latour (2 obrazy), Claude Monet (1 obraz), Édouard Manet (1 obraz), dánský malíř Vilhelm Hammershoi (1 obraz) a nizozemský malíř Piet Mondrian (1 obraz). Nákupy v posledních letech byla např. získána díla: Félix Edouard Vallotton: \"Misia à sa coifeuse\" (\"Misie u svého toaletního stolku\"), Jean-Léon Gérôme: \"Réception de Grand Condé par Louis XIV.\" (\"Přijetí Velkého Condé Ludvíkem XIV.\"), Ferdinand Hodler: \"Le bûcheron\" (\"Dřevorubec\"), Maurice Denis: \"Soir d'octobre\" (\"Říjnový večer\") a další. Tyto koupě, dary a akvizice oživují sbírky nabízené veřejnosti, aby obraz jednoho z nejtvořivějších období v historii umění byl co nejúplnější.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavy.", "content": "Umělecká díla v Muzeu d'Orsay lze rozdělit zhruba do 6 kategorií V roce 2010 bylo k Musée d'Orsay připojeno Musée de l'Orangerie (česky Muzeum Oranžérie), které se nachází v zrekonstruované budově bývalé oranžerie v jihozápadním rohu Tuilerijské zahrady a vystavuje malíře z období impresionismu a postimpresionismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muzeum Orsay (francouzsky Musée d'Orsay [\"myzé dorse\"]) je pařížské muzeum umění, ležící na levém břehu řeky Seiny, naproti Tuilerijským zahradám a na dohled od Louvru. Specializuje se na evropské umění mezi lety 1848 a 1914, zejména na francouzské impresionisty. Muzeum tak navazuje na program Louvru a na ně naopak navazuje sbírka Muzea moderního umění v Centre Georges Pompidou.", "tgt_summary": "The Musée d'Orsay ( , , ) is a museum in Paris, France, on the Left Bank of the Seine. It is housed in the former Gare d'Orsay, a Beaux-Arts railway station built between 1898 and 1900. The museum holds mainly French art dating from 1848 to 1914, including paintings, sculptures, furniture, and photography. It houses the largest collection of impressionist and post-Impressionist masterpieces in the world, by painters including Monet, Manet, Degas, Renoir, Cézanne, Seurat, Sisley, Gauguin, and Van Gogh. Many of these works were held at the Galerie nationale du Jeu de Paume prior to the museum's opening in 1986. It is one of the largest art museums in Europe. Musée d'Orsay had more than 3.6 million visitors in 2019.", "id": 1225302} {"src_title": "Správce počítače", "tgt_title": "Superuser", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Za standardních okolností nelze činnost superuživatele omezit, což lze považovat za vadu bezpečnostního návrhu systému, protože správce může v systému provést jakoukoliv činnost a posléze o ní zničit všechny stopy a důkazy. Odlišným modelem jsou systémy, kde může být vytvořeno několik oddělených administrátorů s omezenými oprávněními (například systém OpenVMS), takže případná nekalá činnost může být ostatními správci odhalena (tzv. \"princip tří klíčů od trezoru\"). Pro správce systému nejsou ve většině případů jádrem systému vyhodnocována oprávnění a jiná omezení, která jsou jinak pro běžné uživatele limitující. V některých případech však může být správce systému omezen, avšak toto omezení může sám snadno zrušit. V unixových systémech například nemůže uživatel \"root\" manipulovat se souborem, který má nastaven atribut \"immutable bit\" (pomocí příkazu chattr). V systémech Windows NT například nemůže \"Administrator\" přistupovat do adresáře, do kterého nemá nastavena oprávnění, avšak může převzít vlastnictví a oprávnění si přidělit.", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "V Unixu a v ostatních unixových systémech je účet správce systému nazýván \"root\", někdy též \"toor\" (tj. pozpátku). Jeho UID i GID je rovno číslu 0 (nula). V moderních distribucích Linuxu bývá znemožněno se přihlásit pod účtem root. Místo toho má účet libovolné určené osoby přiděleno právo získat dočasně root oprávnění příkazy sudo nebo su.", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "V operačních systémech řady Windows NT (tj. též Windows XP, Windows 7 apod.) je ekvivalentním správcem systému účet \"Administrator\". Pod kapotou operačního systému ale existuje ještě skrytý uživatel pojmenovaný SYSTEM, který může provádět mnoho operací navíc přímo bez varovných hlášek nebo přebírání oprávnění. Klasický správce může získat tato maximální oprávnění utilitou třetí strany zvanou psexec. Výsledek se blíží unixovému účtu root. Administrátor v systémech Windows NT není stejný jako administrátor (root) v unixových systémech, některá práva jsou přidělena výše zmíněnému Local System účtu. Administrátorský účet slouží k tomu, aby nám povolil dělat různé změny napříč systémem (výjimkou jsou pak funkce, na které má právo jen Local System).", "section_level": 1}, {"title": "Novell Netware.", "content": "V systému Novell NetWare byl účet správce systému nazýván \"supervisor\", později \"admin\".", "section_level": 1}, {"title": "OpenVMSA.", "content": "V systému OpenVMSA je účet správce systému nazýván \"SYSTEM\".", "section_level": 1}, {"title": "Starší personální systémy.", "content": "V mnoha starších operačních systémech, které byly používány primárně k domácímu/personálnímu využití měl uživatel plnou kontrolu nad operačním systémem (měl všechna práva). Spousta z těchto operačních systémů, jako například MS-DOS, neměla koncept multi-accountingu. Nicméně verze Windows 95 již povolovala mít více účtů, avšak pouze proto, aby si uživatelé mohli přizpůsobit svůj profil dle vlastních potřeb. Nijak tyto účty nezasahovaly do práv v systému, tudíž všechny účty měly všechna práva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Správce počítače je v informatice název pro systémového administrátora, tj. systémového uživatelského účtu (též \"správce systému\", \"superuser\" nebo \"root\"), který má operačním systému nejvyšší oprávnění, které je prakticky absolutní. Jednoduchý princip absolutních oprávnění (tzv. „boha“) je základem mnoha operačních systémů, mezi něž patří řada Windows NT (Windows XP, Windows 7 atp.), všechny unixové systémy a další.", "tgt_summary": "In computing, the superuser is a special user account used for system administration. Depending on the operating system (OS), the actual name of this account might be root, administrator, admin or supervisor. In some cases, the actual name of the account is not the determining factor; on Unix-like systems, for example, the user with a user identifier (UID) of zero is the superuser, regardless of the name of that account; and in systems which implement a role based security model, any user with the role of superuser (or its synonyms) can carry out all actions of the superuser account. The principle of least privilege recommends that most users and applications run under an ordinary account to perform their work, as a superuser account is capable of making unrestricted, potentially adverse, system-wide changes.", "id": 2303809} {"src_title": "Voltiž", "tgt_title": "Equestrian vaulting", "src_document": [{"title": "Voltiž jako sport.", "content": "Ve voltiži je možné soutěžit v kategorii jednotlivců, párů či skupin. Začátečníci závodí v kroku, ostatní cvičí na koni ve cvalu. Voltižní kůň, který je dobře vycvičen, se pohybuje v kruhu o průměru 15 metrů a je ovládán lonžérem. Soutěže ve voltiži sestávají z povinných cviků a volné sestavy na hudbu. Povinných cviků je celkem šest: náskok, základní sed, váha, mlýn, střih, stoj a odskok. Každý cvik je ohodnocen známkou na škále od 0 do 10. Kůň je rovněž hodnocen – posuzuje se kvalita jeho chodu. Voltižéři také soutěží ve volných sestavách. Součástí volné sestavy mohou být náskoky, seskoky, stoje na rukou, kleky, stoje a pohyby ve vzduchu jako např. salto. Ve skupinách mohou být jednotliví členové také neseni, zvedáni či dokonce vyhazováni do vzduchu. Posuzuje se typ cviku, jeho technika, obtížnost, rovnováha, bezpečnost a do úvahy se také bere kůň, který se rovněž hodnotí. Voltižní kůň má namísto sedla zapnutý voltižní pás a zádovou podušku. Na voltižním pásu jsou umístěna madla, která pomáhají voltižérovi při předvádění některých cviků, stejně jako kožená poutka (smyčky). Kůň má nasazenu uzdečku a vyvazovací otěže. Lonž se obvykle zapíná na vnitřní kroužek udidla. V roce 1920 byla voltiž zařazena mezi olympijské sporty. Vrcholová voltiž je sport, který bere divákům dech – je to téměř „extrémní“ sport, avšak obohacený o umělecké mistrovství a krásné silné zvíře. Na rozdíl od ostatních extrémních sportů je ale ve voltiži poměrně nízký výskyt úrazů. V roce 2008 se v Brně uskutečnilo mistrovství světa ve voltiži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Voltiž je nejčastěji popisována jako gymnastika a tanec na koni. A stejně jako tyto disciplíny je považována spíše za umění než soutěživý sport. Je to jedna z deseti soutěžních jezdeckých disciplín uznávaných Mezinárodní jezdeckou federací. Voltižní ježdění může sloužit také jako terapie pro děti a dospělé s poruchami rovnováhy či pozornosti, pro jedince mající problémy s hrubou motorikou nebo v sociální oblasti.", "tgt_summary": "Equestrian vaulting, or simply vaulting, is most often described as gymnastics and dance on horseback, which can be practiced both competitively or non-competitively. Vaulting has a history as an equestrian act at circuses, but its origins stretch back at least two-thousand years. It is open to both men and women and is one of ten equestrian disciplines recognized by the International Federation for Equestrian Sports (Fédération Équestre Internationale or FEI). Therapeutic or interactive vaulting is also used as an activity for children and adults who may have balance, attention, gross motor skill or social deficits. Vaulting's enthusiasts are concentrated in Europe and other parts of the Western world. It is well established in Germany and Switzerland and is growing in other western countries. Vaulting was first introduced in the United States in the 1950s and 60s but was limited only to California and other areas of the west coast. More recently, it is beginning to gain popularity in the United States northeast.", "id": 73740} {"src_title": "Terry Riley", "tgt_title": "Terry Riley", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Terry Riley se narodil 24. června 1935 v Colfaxu v Kalifornii. Jeho otec byl irského původu, zatímco matka měla italské předky (oba jeho rodiče se však narodili v USA). Když bylo Rileymu kolem pěti let, rodina se usadila v nedalekém městě Redding. Jeho otec během druhé světové války sloužil u námořní pěchoty a Riley tak vyrůstal u prarodičů z matčiny strany. Od pěti let hrál na housle a zanedlouho začal dostávat lekce hry na klavír. V letech 1955 až 1957 studoval na Sanfranciské státní univerzitě. Z posledních měsíců jeho studia pochází jeho nejstarší známá (byť nedochovaná) skladba, \"Trio pro housle, klarinet a klavír\". V lednu 1958 se Riley oženil s Ann Smith a v září toho roku se jim narodila dcera Coleen; později měli ještě dva syny – Shahna (* 1973) a Gyana (* 1977). Koncem padesátých let působil Riley v improvizačním triu s Lorenem Rushem a Pauline Oliveros. V roce 1959 začal Riley studovat hudbu na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde se seznámil se skladatelem La Monte Youngem, který docházel do stejného ročníku. Young následujícího roku odešel do New Yorku, zatímco Riley zůstal v Kalifornii a pokračoval ve studiu. Zároveň již v té době začal experimentovat s pásky. V únoru 1962 odešel Riley s rodinou do Evropy – žili v Paříži a španělském Algecirasu; zároveň však cestovali, několikrát například navštívili Maroko a byli též v Leningradu, kde Riley pracoval s místním jazzovým kvartetem. V první polovině roku 1963 složil skladbu \"She Moves She\", v níž jsou z pásky slyšet slova \"she moves she\", která doprovází živé perkusní zvuky. V roce 1964 se Rileyovi vrátili do San Francisca. Téhož roku složil svou nejvýznamnější skladbu \"In C\", která je napsána pro „jakýkoliv počet jakéhokoliv druhu hudebních nástrojů“. V roce 1965 se Rileyovi rozhodli vrátit se do Maroka. Riley měl zprávy o tom, že z mexického města Vera Cruz má vyplouvat levná loď do Tangeru. Vydali se tedy na cestu, která však byla neúspěšná – žádná levná loď do Evropy neplula (Rileyovi plánovali převézt si tam svůj obytný vůz a následně v něm žít). Nakonec v Mexiku několik měsíců zůstali a následně odjeli do New Yorku. Zde se Rileyovi usadili na čtyři roky. V roce 1966 nahradil Johna Calea, který nedlouho předtím založil experimentální rockovou skupinu The Velvet Underground, v souboru Theatre of Eternal Music vedeném La Monte Youngem. Riley ve skupině zpíval neměnné tóny (drone). Nadále se však věnoval také vlastní skladatelské činnosti, v té době stále experimentoval s pásky a roku 1967 nahrál album \"A Rainbow in Curved Air\". Později též nahrál album s Johnem Calem nazvané \"Church of Anthrax\". Dvojice spolu v devadesátých letech pracovala na dalším albu, které však nebylo nikdy dokončeno. V roce 1970 přijel do New Yorku indický hudebník Pandit Pran Nath, který zde žil u La Monte Younga. Riley v té době žil opět v Kalifornii, kam se za ním vydal také Pran Nath. Young a jeho manželka Marian Zazeelaová již v té době byli Nathovými studenty a Riley se jím rovněž stal. Později strávil přibližně půl roku v kolonii v Novém Dillí. Po dobu dvou let studoval hru na tabla a později, stejně jako Young, se začal učit zpěvu v indickém stylu \"kirana gharana\". V roce 1971 začal Riley vyučovat na Mills College, kde inicioval program pro indickou klasickou hudbu, do něhož později přispíval také Pran Nath. Riley na Mills působil přibližně deset let. Nathovým studentem zůstal až do jeho smrti v roce 1996. Kromě zpívání rág a studia indické hudby se Riley nadále věnoval vlastní tvorbě, významné je například jeho album elektronické hudby \"Shri Camel\" z roku 1980. Po dobu přibližně deseti let po zahájení studia indické hudby však Riley své skladby nezapisoval do notového zápisu. V Česku Riley vystupoval pouze jednou, a to v říjnu 2018 na festivalu Struny podzimu. Účastnil se zde představení jeho \"In C\" v podání souboru Ars Nova Copenhagen (pouze jako divák) a o den později vystoupil v duu se svým synem Gyanem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terry Riley (* 24. června 1935) je americký hudebník a hudební skladatel, jeden z průkopníků americké minimalistické hudby. Mezi jeho nejznámější práce patří skladby \"In C\" (1964) a \"A Rainbow in Curved Air\" (1967). V roce 1971 vydal album \"Church of Anthrax\" s velšským hudebníkem a hudebním skladatelem Johnem Calem. V pozdějších letech se věnoval také pedagogické činnosti na různých univerzitách. V roce 2012 vydal u vydavatelství Tzadik Records album \"Aleph\". Několik jeho skladeb hrál například kvartet Kronos Quartet. Jeho syn Gyan Riley je kytarista. Název písně „Baba O'Riley“ rockové skupiny The Who pochází od Rileyho a Mehera Baba.", "tgt_summary": "Terrence Mitchell Riley (born June 24, 1935) is an American composer and performing musician best known as a pioneer of the minimalist school of composition. Influenced by jazz and Indian classical music, his music became notable for its innovative use of repetition, tape music techniques, and delay systems. Riley is best known for his 1964 composition \"In C\" and 1969 album \"A Rainbow in Curved Air\", both considered landmarks of minimalism and important influences on experimental, rock, and electronic music. Since the 1970s, he has collaborated extensively with chamber ensemble the Kronos Quartet.", "id": 2439871} {"src_title": "Tommy Salo", "tgt_title": "Tommy Salo", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Svou profesionální kariéru zahájil ve švédském týmu Västerås IK. Za svého působení v tomto týmu si mimo jiné zachytal i na MSJ 1991. Po pár letech strávených v SEL si ho jako číslo 118 vybral v draftu NHL 1993 tým New York Islanders. Představitele klubu zaujal svojí vytrvalostí, vynikajícími instinkty a v neposlední řadě také svým úspěchem na ZOH 1994, kde Švédsko vybojovalo ve finále proti Kanadě zlaté medaile. Strhující podívaná, vrcholící až na nájezdy, vstoupila do historie, stejně jako Salův rozhodující zákrok proti Paulu Kariyovi. V tom samém roce si Salo navíc zachytal i na MS 1994, kde získal se svými spoluhráči bronz. I přes tyto mezinárodní úspěchy byl v Islanders až na místě třetího brankáře za Ericem Fichaudem a Tommym Soderströmem a proto ve své první sezoně v nejznámější lize světa nastoupil jen k šesti zápasům. Svůj debut si odbyl v zápase proti Tampa Bay Lightning, kterým Islanders podlehli 2:5. Většinu sezony tak strávil na farmě, v týmu Denver Grizzlies, působícím v IHL. Zde se mu velmi dařilo a hned ve své první sezoně v této soutěži získal James Gatschene Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče. Zároveň byl vybrán do prvního All-Star Teamu a obdržel James Norris Memorial Trophy pro brankáře s nejnižším průměrem obdržených branek na zápas, a Garry F. Longman Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka. Kontroverzního trenéra Islanders Mikea Milburyho však jeho úspěchy příliš nezaujali a tak i další sezonu strávil z velké části na farmě. Jedinou změnou pro něj bylo to, že se farmářský klub přesunul z Denveru do státu Utah. V tomto roce Salo obhájil James Norris Memorial Trophy a navíc byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem playoff. V tu chvíli už bylo jasné, že Salo nebude moci být nadále opomíjen. V sezoně 1996-97 si nejprve zachytal na Světovém poháru a poté si v předsezonním kempu NHL vybojoval post jedničky. Za svého působení coby jedničky Islanders získal mnoho úspěchů na mezinárodní scéně. Nejprve získal s reprezentací získal stříbrné medaile na MS 1997 v Helsinkách, kde byl jmenován do All-Star Teamu a navíc byl i vyhlášen nejlepším brankářem. V dalším roce si zachytal i na ZOH 1998 v Naganu, kde bylo Švédsko vyzařeno překvapivě už ve čtvrtfinále, když podlehlo Finsku 1:2. Salo si však spravil chuť titulem mistra světa a obhajobou své pozice v All-Star Teamu. Ve finále se Švédsku podařilo udolat Finsko 1:0, a tak si z Curychu odvezli zlaté medaile. Sezonu 1998-99 začal v Islanders znovu jako jednička, ale v květnu 1999 byl vyměněn do kanadského klubu Edmonton Oilers za Matse Lindgrena a volbu v osmém kole v draftu, kterou Islanders později uplatnili na českého beka Radka Martínka. V dresu Oilers se zařadil mezi brankářskou elitu NHL. Poprvé si také zachytal v playoff, kde však byli Oilers vyřazeni už v osmifinále, když podlehli Dallasu. Salo se tak podíval na MS 1999, kde Švédsko získalo bronzové medaile. Salo byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje a znovu jmenován do All-Star Teamu. V další sezoně si poprvé ve své kariéře zachytal na NHL All-Star Game. Jinak se však situace navlas opakovala. Oilers znovu vypadli v osmifinále s Dallasem a tak znovu putoval na Mistrovství světa. Dallas se postupem času stával velkým rivalem Edmontonu. V sezonách 2000-01 i 2002-03 se mu totiž znovu podařilo Oilers vyřadit už v osmifinále. Díky tomu se však Salo mohl zúčastnit dalšího Mistrovství světa. Z Německa si odvezl bronzové medaile. Další rok byl pro něj přelomovým. Konaly se ZOH 2002 v Salt Lake City a Švédsko bylo jedním z favoritů hokejového turnaje. V základní skupině rozneslo Kanadu 5:2 a Německo 7:1. Českou republiku pak udolali 2:1. Ukazoval se ve skvělé formě. Ve čtvrtfinále se Švédsko dle křížového pravidla utkalo s nejslabším celkem druhé skupiny – Běloruskem. S postupem hráči neměli mít nejmenší problém, ale tým byl jako vyměněný. Bělorusové je jasně přehrávali a Švédsko muselo pořád dotahovat. Vrchol toho všeho přišel ve třetí třetině za stavu 3:3, když jej překvapil střelou od červené čáry běloruský hráč Vladimír Kopat. Švédsko už vyrovnat nedokázalo a překvapení bylo na světě. Salo se ocitl psychicky na dně. Přestože kapitán Mats Sundin prohlásil, že za vyřazení může celý tým, Salo byl v rodné zemi prohlašován za národního zločince. Jeho kariéra nabrala strmý spád a od té doby už nikdy neměl jisté místo jedničky a to jak v Edmontonu ,tak ve švédské reprezentaci. Vše vyvrcholilo v roce 2004, kdy byl vyměněn do Colorada, kde působil už jako jasná dvojka za Davidem Aebischerem. V reprezentaci už to také nebývalo jako dřív. Na MS 2003 sice získal stříbro, ale jako náhradník Mikaela Tellqvista. Zúčastnil se i Světový pohár 2004, ale tam Švédsko vypadlo už ve čtvrtfinále. To byla jeho poslední reprezentační štace a po sezoně se vrátil domů do SEL. V sezoně 2005-06 se mu s týmem Frölunda HC podařilo dostat do finále. Ve Švédsku odehrál ještě jednu sezonu, než svoji kariéru definitivně uzavřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas \"Tommy\" Mikael Salo (* 1. února 1971, Surahammar, Švédsko) je bývalý profesionální hokejový brankář. Nejlepší roky své kariéry strávil v NHL v dresu Edmonton Oilers. Několik let také působil jako brankářská jednička ve švédské reprezentaci.", "tgt_summary": "Tommy Mikael Salo (born February 1, 1971) is a Swedish former professional ice hockey goaltender and the current general manager of Leksands IF of the Swedish Hockey League (SHL). He previously played in the National Hockey League (NHL) for the New York Islanders, Edmonton Oilers and Colorado Avalanche, and previously served as head coach of IK Oskarshamn.", "id": 2252477} {"src_title": "Pásková jednotka", "tgt_title": "Tape drive", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pásková jednotka je vstupně-výstupní zařízení a používá sekvenční přístup k datům, na rozdíl od pevného disku s přímým přístupem (, ). Čtecí hlava harddisku má možnost se během několika milisekund přesunout na jakékoliv místo na disku, avšak pásková jednotka musí postupně převíjet pásku, aby se dostala k požadovanému místu pro zápis nebo čtení dat. Ve výsledku mají páskové jednotky velké zpoždění (tzv. latenci) při vybavování dat. Naproti tomu mají tyto jednotky velkou přenosovou rychlost. Například v roce 2010 technologie Linear Tape Open podporovala rychlosti až 140 MB/s, tedy srovnatelné s rychlostí harddisku. Páskové jednotky mají rozsahy kapacit od několika megabajtů do stovek gigabajtů nekomprimovaných dat. Některá data mohou být komprimována na menší velikost. Díky tomu, že některé mechaniky používají kompresní poměr 2:1, může být na pásku uloženo až dvojnásobek původní kapacity. Opravdová úložná kapacita je často zmiňována jako nativní kapacita. Některé firmy jako IBM nebo Sony používají i vyšší kompresní poměry, které hodně záleží na druhu ukládaných dat. Páskové jednotky se k počítači připojují pomocí SCSI (nejpoužívanější), Fibre Channel, SATA, USB, FireWire, FICON nebo jinými rozhraními. Páskové jednotky jsou používány v kazetových silech, kde dochází k automatickému zakládání a vybavování dat uložených na páskách bez manuálních zásahů zvenčí.", "section_level": 1}, {"title": "Technické problémy.", "content": "Určitý problém představuje fakt, že design páskových jednotek je určen pro čtení dat ze stále běžící pásky. Pokud je přenos přerušen, páska se nezastaví hned ale musí být nejdříve zpomalena, poté zastavena, převinuta o kus zpět, jednotka restartována a navedena zpět k bodu přerušení čtení. Právě tato nevýhoda snižuje rychlost a plynulost přenosu a také zkracuje životnost jak jednotky, tak média. U dřívějších jednotek byl nekontinuální přenos dat normální a také nevyhnutelný – výpočetní síla počítače a paměti obvykle nedokázala dodávat konstantní proud dat. Proto byly první jednotky provedeny jako tzv. \"start-stop\" systém. Pásky byly na velkých cívkách a špatně se s nimi manipulovalo. Pro zlepšení výkonu spouštění, zastavování a čtení dat, byla část pásky pomocí podtlaku vytvořeném vývěvou zavedena do dvou mezer, kde byly umístěny navijáky a čtecí/mazací hlavy. Pomocí těchto tzv. \"vakuových sloupů\" a dvou navijáků cívek bylo možno rychle zastavovat, spouštět a převíjet pásku. Některá moderní pojetí jsou stále vyvíjena jako nelineární. Formát IBM 3xxx používá stálý pohyb pásky bez ohledu na datový buffer - data jsou na pásku zapisována v segmentech pokud jsou k dispozici, pokud ne, zapisují se mezery. Pokud jednotka rozpozná nečinnost, znovu načte fragmentované segmenty do bufferu a zapíše před fragmentované sekce. Tento způsob se nazývá \"virtual backhitch\". Později, po roce 1980, byl u většiny jednotek zaveden interní datový buffer pro snížení počtu start-stop situací. Tyto jednotky už byly nazývány jako \"páskové streamery\". Páska se zastavila pouze v případě, že buffer neobsahoval žádná data pro zápis nebo naopak pokud byl zcela zaplněn. Od nedávné doby jednotky nepracují pouze s jednou lineární rychlostí, ale s několika. Přímo v jednotce jsou implementovány algoritmy které dynamicky přizpůsobují rychlost pásky vůči rychlosti dodávky dat z počítače. Rychlosti mohou být například 50 %, 75 % a 100 % z plné rychlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Magnetická páska bývá v současnosti většinou umístěna v kazetě nebo cartridge. Kryt bývá nejčastěji z plastu někdy vyztužen kovovými částmi. Ty mají za úkol zajišťovat bezpečnost křehké pásky při manipulaci. Obyčejné audiokazety byly dříve hojně využívány pro ukládání a distribuci dat pro domácí počítače v dobách, kdy byly diskety příliš drahé.", "section_level": 1}, {"title": "Trendy na trhu.", "content": "V roce 2007 analytik Gartneru Dave Russell předpověděl obnovu záloh z pásek do online cloudů - diskových polí do roku 2011 jako hlavní zájem na zálohovacím trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí kapacita.", "content": "V roce 2011 Fujifilm a IBM referovali, že dosáhli záznamu 29,5 miliardy bitů na palec na magnetické pásce, vyvinutou pomocí BaFe částic a nanotechnologií. Tato technologie umožňuje pojmout 35TB nekomprimovaných dat. Tato technologie však nebude k dispozici pro komerční využití minimálně po další desetiletí. V dubnu 2014 oznámila firma Sony vývoj nové technologie páskového záznamu, jejíž hustota by měla dosáhnout 148 miliardy bitů na čtvereční palec.Teoreticky by tak bylo možné uložit až 185TB dat na jednu cartridge. Zatím není známo, kdy bude tato technologie komerčně dostupná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pásková jednotka (též označován jako streamer) je zařízení pro záznam dat, které provádí čtení a zápis dat na magnetickou pásku. Záznam na magnetické pásky se používá zejména pro archivaci a zálohování důležitých dat, typicky pro vytváření záloh obsahu pevných disků Tento typ média je oblíbený pro jeho relativně nízkou cenu a dlouhou (ověřenou) životnost. Vyplatí se tedy pro ukládání velkého množství dat.", "tgt_summary": "A tape drive is a data storage device that reads and writes data on a magnetic tape. Magnetic tape data storage is typically used for offline, archival data storage. Tape media generally has a favorable unit cost and a long archival stability. A tape drive provides sequential access storage, unlike a hard disk drive, which provides direct access storage. A disk drive can move to any position on the disk in a few milliseconds, but a tape drive must physically wind tape between reels to read any one particular piece of data. As a result, tape drives have very large average access times. However, tape drives can stream data very quickly off a tape when the required position has been reached. For example, Linear Tape-Open (LTO) supported continuous data transfer rates of up to 140 MB/s, a rate comparable to hard disk drives.", "id": 278003} {"src_title": "Operace Highjump", "tgt_title": "Operation Highjump", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "První částí operace bylo shromáždění všech jednotek na námořní základně v Norfolku (některé lodě prozatím kotvily u kalifornského pobřeží). Zde byly rozděleny do pěti skupin (tři skupiny lodní, jedna skupina tvořená jedinou letadlovou lodí a velitelská skupina zapojená nepřímo). 12. prosince 1946 dorazila \"Western Group\" (západní skupina) na Markézy a začala monitorovat počasí v oblasti. Od 24. prosince začala být vysílána z lodě Currituck letadla na průzkumné lety nad Antarktidu. \"Eastern Group\" (východní skupina) na konci prosince připlula na ostrov Petra Velikého. 30. prosince skupina zaznamenala ztrátu tří mužů, kteří zemřeli po havárii jejich hydroplánu (George One) v bouři. Zbývajících šest přeživších bylo zachráněno o 13 dní později. \"Central Group\" (centrální skupina lodí) dorazila dne 15. ledna 1947 do Velrybí zátoky (u Rooseveltova ostrova), kde byly na ledovcích postaveny dočasné přistávací dráhy. V průběhu příštích týdnů probíhala operace jako taková, bylo především pořízeno asi 70 tisíc leteckých snímků. Velká část těchto snímků byla ale později vyhodnocena jako neužitečná, protože jí chyběly pozemní kontrolní body (což znamenalo, že nikdo nedovedl určit, z jakého místa fotky přesně jsou), tento problém byl ale dořešen operací Windmill příští rok. 22. února 1947 byla z oblasti stažena \"Central Group\", 1. března \"Western Group\" a 4. března \"Eastern Group\".", "section_level": 1}, {"title": "Nasazené lodě.", "content": "Eastern Group (východní skupina) \"velel kapitán George J. Dufek\" Western Group (západní skupina) \"velel kapitán Charles A. Bond\" Central Group (centrální skupina) \"velel armirál Richard E. Byrd\" Carrier Group (letadlová loď)", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "Podle některých konspiračních teoretiků nebyly oficiální cíle operace jejími skutečnými cíli (například kvůli příliš velkému počtu nasazených jednotek, předčasnému ukončení operace a minimálním výsledkům). Operace prý byla zástěrkou pro eliminaci nacistické letecké nebo vědecké antarktické základny. Na základě tohoto tématu vytvořil Robert Doherty své sci-fi novely \"Area 51\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Highjump (zkratka OpHjp) byla operace námořnictva Spojených států organizovaná admirálem Richardem E. Byrdem pod velením armirála Richarda Cruzena. Probíhala v Antarktidě od 26. srpna 1946 do roku 1947. Do akce se zapojilo 4700 vojáků, 23 letadel a 13 lodí (včetně jedné letadlové lodi). Oficiální cíle mise byly následující:", "tgt_summary": "Operation HIGHJUMP, officially titled The United States Navy Antarctic Developments Program, 1946–1947, was a United States Navy operation organized by Rear Admiral Richard E. Byrd, Jr., USN (Ret), Officer in Charge, Task Force 68, and led by Rear Admiral Richard H. Cruzen, USN, Commanding Officer, Task Force 68. Operation HIGHJUMP commenced 26 August 1946 and ended in late February 1947. Task Force 68 included 4,700 men, 13 ships, and 33 aircraft. Operation HIGHJUMP’s primary mission was to establish the Antarctic research base Little America IV. HIGHJUMP’s objectives, according to the U.S. Navy report of the operation, were:", "id": 2257525} {"src_title": "Nimcovičova indická obrana", "tgt_title": "Nimzo-Indian Defence", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První známý doklad o Nimcovičově indické je z partie John Cochrane - Moheschunder Bonnerjee, hrané v Kalkatě roku 1851. Vážně se jí ale začal zabývat až představitel hypermodernismu Aaron Nimcovič, po kterém nese jméno. Hráli ji i mistři světa Alexandr Aljechin, Vasilij Smyslov, Boris Spasskij, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik a Višvanáthan Ánand.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Černý dává do vazby bílého jezdce a tím brání postupu bílého pěšce na e4. Ve středu si černý ponechává možnost přizpůsobit svůj nástup podle odpovědi bílého. Černý může podniknout protiakci aktivně pěšci d5 a c5. Někdy jen c5, kdy po přetažení bílého d4-d5 může vzniknout ve středu blokovaná situace. Občas také černý s nástupem pěšců ve středu i vyčkává a volí fianchetto b6, Sb7. Po výměně černého střelce za bílého jezdce na c3 vzniká také často pozice s dvojpěšcem bílého c3-c4, za kterého má bílý dvojicí střelců.", "section_level": 1}, {"title": "Nejhranější varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Varianta s Db3.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Db3 Se vyskytuje dnes vzácně, oproti variantě s Dc2 nemá bílý kontrolu nad polem e4, černý může zareagovat 4... c5 5. dxc5 Jc6 6. Jf3 Je4 7. Sd2 s vyrovnanou hrou", "section_level": 2}, {"title": "Leningradská varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Sg5 Bílý reaguje vazbou černého jezdce. Po 4... h6 5. Sh4 c5 6. d5 je pozice ve středu částečně zablokovaná a černý se tu může rozhodnout mezi agresivním 5... b5 a hlavním 6... d6 7. e3 Sxc3+ 8. bxc3 e5 9. f3 kde je pro černého lepší nespěchat s rochádou, hra je nejasná.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s fianchettem.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. g3 (nejčastěji se vyskytuje s přehozením tahů po 4. Jf3 c5 5. g3) Černý se může rozhodnout mezi 4... d5 po kterém získává hra podobnost s Katalánskými systémy a hlavní odpovědí 4... c5 5. Jf3 cxd4 6. Jxd4 0-0 7. Sg2 d5 8. cxd5 Jxd5 kde se bílý může rozhodnout mezi 9. Sd2 a 9. Db3 hra je v rovnováze", "section_level": 2}, {"title": "Sämischova varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. a3 Sxc3 5. bxc3 Přímočará odpověď a3 je pojmenována po mistru Friedrichu Sämischovi. Bílý za cenu ztráty tempa nutí černého brát jezdce na c3 a rozhoduje se pro hru s dvojpěšcem kompenzovanou dvojicí střelců. Hra má obvykle ostrý charakter. Velmi často vzniká i z varianty 4. f3 d5 5. a3 Sxc3+ 6. bxc3 c5. Po 5. bxc3 se černý může rozhodnout mezi 5... b6 6. f3 Sa6 7. e4 Jc6 s útokem na pěšce c4 s nejasnou hrou nebo mezi klasickým 5... c5 6. f3 d5 7. cxd5 Jxd5 8. dxc5 (po 8. Dd3 b6 s dobrou hrou černého), kde se černý může rozhodnout mezi 8... f5 nebo 8... Da5 s kompenzací za pěšce.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s f3.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. f3 Černý může reagovat 4... c5 kde po 5. d5 nastávají značné složitosti, které může černý umocnit ještě agresivním výpadem 5... Jh5. Černý může zvolit ale i klidnější 4... d5 kde po 5.a3 může pokračovat ústupem 5... Se7 s nejasnou hrou, nejčastěji ale reaguje 5... Sxc3 kde po 6. bxc3 hra přechází do Sämischovy varianty.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s Jf3.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Jf3 Je třetí nejčastější odpovědí v Nimcovičově indické. Tato varianta vede ale velmi často s přehozením tahů k jiným variantám. Hraje-li černý 4... d5 přechází hra do Dámského gambitu; na 4... c5 se bílý může rozhodnout mezi 5. e3 s přechodem do Rubinsteinovy varianty nebo 5. g3 s přechodem do varianty s fianchettem. Černý často odpovídá 4... b6, po čemž se bílý může rozhodnout mezi 5. Db3 c5 6. a3 Sa5 se složitou hrou nebo mezi 5. e3 s přechodem do Rubinsteinovy varianty. Často bílý reaguje 5. Sg5 Sb7 kdy hra přechází do varianty Sg5 v Dámské indické obraně (ECO E12-E13).", "section_level": 2}, {"title": "Rubinsteinův systém.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 Poklidné vývinové pokračování patří vedle 4. Dc2 k nejčastější odpovědi bílého. Bílý se vyvíjí a boj se často vede o pole e4, jehož ovládnutí by uvolnilo střelce c1, který je tahem e3 uzavřen, což je jediná nevýhoda tohoto systému. Bílý často umístí černopolného střelce na dámské křídlo, kde se může rozehrát na diagonálách a3-f8 nebo a1-h8 v případě otevření pozice.", "section_level": 2}, {"title": "varianta s b6.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 b6 Hypermoderní postup, kde se místo pěšcového vyjádření ve středu černý snaží působit na dámském křídle fianchettovaným střelcem. Bílý tu může hrát 5. Sd3 Sb7 6. Jf3 (do této varianty vede často i varianta 4. Jf3 b6 5. e3 Sb7 6.Sd3) na což se černý může rozhodnout mezi ambiciozním výpadem 6... Je4 7. 0-0 (7. Dc2 f5) 7...f5 s komplikacemi nebo klidnějším 6... 0-0 7. 0-0 a nyní má černý na výběr mezi přechodem do varianty s 0-0 tahem 7... d5 a mezi flexibilním 7... c5 8. Ja4 cxd4 exd4 kde se černý většinou stáhne černopolným střelcem a postaví ježka tahem d6. Druhou ambicioznější možností bílého proti systému 4... b6 je tah 5. Je2 se snahou narušit černému plány. Po klidném 5... Sb7 6. a3 Se7 7. d5 0-0 8. Jg3 se bílému podaří zablokovat diagonálu bělopolnému střelci černého. Černý tu občas reaguje tahem 5... c5, který přechází do varianty 4... c5; nejčastěji ale černý odpovídá 5... Sa6, zde má bílý na výběr mezi 6. a3 Sxc3 (nebo 6... Se7 7. Jf4 d5) 7. Jxc3 a 6. Jg3 Sxc3 7. bxc3 d5 8. Sa3 s iniciativou", "section_level": 3}, {"title": "varianta s c5.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 c5 I zde se může bílý rozhodnout pro 5. Je2 s krytím svého jezce, na což černý může reagovat 5... b6 6. a3 Sa5 7. Vb1 Ja6 se složitou hrou, častěji ale volí výměnu 5... cxd4 6. exd4 a nyní se černý může rozhodnout pro 6... d5 na což bílý reaguje 7. a3 Se7 8. c5 a ještě častěji ihned přetažením 7. c5 se snahou o získání převahy na dámském křídle, kde černý není bez šancí nebo mezi 6... 0-0 7. a3 Se7 8. d5 exd5 9. cxd5 Ve8 10. d6 Sf8 11. g3 kdy vzniká složitá hra, v níž soupeři vedou spor o bílého pěšce d6. Druhou možností je klasický postup 5. Sd3, na který černý nechce-li přejít do hlavních variant může reagovat tahem 5... Jc6 6. Jf3 Sxc3 7. bxc3 d6 se snahou o zablokování pozice. Bílý se může rozhodnout mezi 8. e4 e5 9. d5 Je7 se zablokovanou pozicí a mezi 8. 0-0 e5 9. Jd2 0-0 kde často také dojde k zablokování a hra je nejasná", "section_level": 3}, {"title": "hlavní varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 0-0 Černý se vyvíjí, což je nejpřirozenější reakce. Bílý se tu může rozhodnout pro 5. Je2 s pokrytím Jc3, na což černý může reagovat 5... d5 a po 6. a3 Se7 7. cxd5 exd5 8. g3 c6 je pozice v rovnováze. Nejčastěji bílý pokračuje vývinovým tahem 5. Sd3 d5 (5... c5 s dalším d5 vede k přehození tahů) a nyní může opět bílý zkusit tah 6. Je2 kde po 6... c5 se bílý může rozhodnout mezi 7. cxd5 exd4 8. exd4 Jxd5 9.0-0 Jc6 a mezi 7. 0-0 dxc4 8. Sxc4 Jc6 s pozicí v rovnováze. Další možností je 6. a3 Sxc3 (za pozornost stojí 6... dxc4 7. Sxc4 Sd6 s protihrou) 7. bxc3 dxc4 ( po 7... c5 8. exd5 exd5 může bílý mimo přechodu do hlavní varianty 9. Jf3 zvolit vývin 9. Je2 s nadějnou pozicí) 8. Sxc4 c5 a nyní má bílý na výběr mezi 9. Jf3 s přechodem do hlavní varianty a 9. Je2 s šancemi na obou stranách Hlavním pokračováním bílého je přirozený vývinový tah 6. Jf3. Méně často černý hraje na tomto místě 6... b6 po 7. 0-0 Sb7 se bílý může rozhodnout mezi 8. a3 Sd6 s protihrou nebo hlavním 8. exd5 cxd5 9. a3 Sd6 10. b4 se snahou bílého získat převahu na dámském křídle, pozice černého je ale pevná. Nejčastěji ale černý reaguje aktivnějším 6... c5 po 7. 0-0 vzniká hlavní pozice Rubinsteinovy varianty. Černý tu má na výběr dvě nejhranější pokračování", "section_level": 3}, {"title": "Systém s Dc2.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 Patří k nejlogičtějším odpovědím bílého. A díky používání Garrim Kasparovem se tato varianta stala ve světové špičce nejčastější odpovědí proti Nimcovičově indické. Bílý v případě braní jezdce na c3 ho dobírá dámou a získá tak dvojici střelců bez vytvoření pěšcových slabin. Mimoto si bílý ponechává možnost pozdějším tahem Sg5 svázat černého jezdce na f6. Menší nevýhoda této varianty je spojena s umístěním bílé dámy, kdy nepůsobí na sloupci d a na sloupci c může její postavení ohrožovat černá věž z c8.", "section_level": 2}, {"title": "varianta s d5.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 d5 Černý nečeká a podniká klasický protiúder v centru. Bílý může zvolit 5. a3 Sxc3+ 6. Dxc3 na což může černý reagovat energicky 6... Je4 7. Dc2 c5 8. dxc5 Jc6 9. cxd5 exd5 10. Jf3 Sf5 11. b4 a ačkoli tu má bílý pěšce více, černý má za něj dobrou protihru díky náskoku ve vývinu. Hlavní odpovědí bílého je 5. cxd5 a černý odpovídá moderním 5... Dxd5 (po 5... exd5 6. Sg5 je bílá pozice nadějnější). Na tomto místě má bílý dvě hlavní pokračování. Jsou jimi", "section_level": 3}, {"title": "varianta s c5.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 c5 Černý se snaží využít umístění bílé dámy výpadem proti bílému pěšci d4. Tím získává černý svobodnou hru, jeho slabším článkem je zde ale pole d6. 5.dxc5 0-0 Na tomto místě se vyskytuje i 5... Ja6 po 6. a3 Sxc3 7. Dxc3 Jxc5 8. b4 je pozice bílého aktivnější. Na rochádu bílý může zvolit tah 6. Jf3 po 6... Ja6 7. g3 Jxc5 je hra v rovnováze, dobrou protihru má černý i po 6. Sg5 Ja6. Bílý proto nejčastěji pokračuje 6. a3 Sxc5 7. Jf3 Na tomto místě se může černý rozhodnout pro 7... Jc6 8. Sg5 možné jsou i jiné tahy. A nyní může zvolit 8... Jd4 9. Jxd4 Sxd4 10. e3 Da5 11. exd4 Dxg5 12. Dd2 Dxd2 13. Kxd2 koncovka je ale trochu lepší pro bílého. Může však hrát i 8... b6 a hra pak přechází do varianty b6. Často volí černý tah 7... b6 a po 8. Sg5 (možné je i 8. Sf4) 8... Sb7 má bílý na výběr mezi aktivním 9. e4 a klidnějším 9. e3 černý tu není bez šancí.", "section_level": 3}, {"title": "varianta s 0-0.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 0-0 Touto nejčastější odpovědí se černý v klidu vyvíjí. 5. a3 Na tomto místě hraje-li bílý jiný tah, černý získá protihru odpovědí c5 a po dxc5 Ja6. Na aktivní 5. e4 získává protihru tahem 5... d5 nebo i 5... d6. 5... Sxc3 6. Dxc3 b6 Zde se občas hrávají i jiné tahy 6... b5 překvapivý výpad 7. cxb5 c6 bílý nyní může místo riskantního přijetí oběti pěšce zahrát poklidné 8. Sg5 cxb5 9. e3 Sb7 10. f3 s dobrou pozicí; 6... Je4 7. Dc2 f5 8. Jh3! (po 8. Jf3 má černý dobrou protihru). Dále bílý zažene černého jezdce tahem f3 a po dalším e3 je jeho pozice díky dvojici střelců perspektivnější. 7. Sg5 Vzácně se vyskytuje i mírné 7. Jf3 Sb7 8. e3. 7...Sb7 Na tomto místě se občas vyskytují i tahy 7...c5 a 7...Sa6. Nyní má bílý 2 pokračování 8.f3 d5 9. e3 (alternativa je 9. cxd5 exd5) 9...Jbd7 10. cxd5 Jxd5! 11. Sxd8 Jxc3 12. Sh4 Jd5 13. Sf2 c5 a černý má za dvojici střelců v koncovce dobrou protihru. Druhou možností je 8. e3 po 8... d6 9. f3 Jbd7 10. Sd3 (možné je i 10. Jh3) 10... c5 11. Je2 Vc8 S řadou dalších pokračování. I když si tu bílý drží výhodu dvojice střelců, má černý dobrou hru.", "section_level": 3}], "src_summary": "Nimcovičova indická obrana (též zkráceně Nimcovičova indická) (ECO E20-E59) je hypermoderní šachové zahájení ze skupiny indických her charakterizované tahy 1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 Jedná se o běžně hrané zahájení zavřených her, jež je oblíbené i ve světové špičce.", "tgt_summary": "The Nimzo-Indian Defence is a chess opening characterised by the moves: Other move orders, such as 1.c4 e6 2.Nc3 Nf6 3.d4 Bb4, are also feasible. In the \"Encyclopaedia of Chess Openings\", the Nimzo-Indian is classified as E20–E59. This hypermodern opening was developed by Aron Nimzowitsch who introduced it to master-level chess in the early 20th century. Unlike most Indian openings, the Nimzo-Indian does not involve an immediate fianchetto, although Black often follows up with ...b6 and ...Bb7. By pinning White's knight, Black prevents the threatened 4.e4 and seeks to inflict doubled pawns on White. White will attempt to create a and develop his pieces to prepare for an assault on the Black position. Black's delay in committing to a pawn structure makes the Nimzo-Indian (sometimes colloquially referred to as the \"Nimzo\") a very flexible defence to 1.d4. It can also transpose into lines of the Queen's Gambit or Queen's Indian Defence. The Nimzo-Indian is a highly respected defence to 1.d4, is played at all levels and has been played by every world champion since Capablanca. White often plays 3.g3 or 3.Nf3 to avoid the Nimzo-Indian, allowing him to meet 3.Nf3 Bb4+ (the Bogo-Indian Defence) with 4.Bd2 or 4.Nbd2, rather than 4.Nc3.", "id": 1959592} {"src_title": "Petr I. Oldenburský", "tgt_title": "Peter I, Grand Duke of Oldenburg", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se z manželství Jiřího Ludvíka Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorfského (1719–1763) s Sofií Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Beckou. Otec byl nejmladším synem lübeckého biskupa Kristiána Augusta Oldenburského a Albertiny Badensko-Durlašské († 1755). Matka byla dcerou vévody Fridricha Viléma II. a Oldřišky Anny Dohnské. Protože otec pocházel z početných rodin, měl Petr mnoho mocných příbuzných. Mezi jeho příbuzné patřili mj. švédský král Adolf I. Fridrich nebo ruská carevna Kateřina. Petr měl také tři sourozence. Sestru Sofii (1740–1798) z matčina prvního manželství a bratry Fridricha (1751–1752) a Viléma (1753–1774).", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Vyrůstal nejprve na dvoře svého strýce Fridricha Augusta a později své sestřenice carevny Kateřiny \"Veliké\". Roku 1776 se stal biskupem koadjutorem, protože jeho strýc již všechny povinnosti související s úřadem nezvládal, a po jeho smrti v roce 1785 dalším lübeckým biskupem. Ujal se také správy Oldenburského vévodství, jeho právoplatným pánem, jako oldenburský velkovévoda, se ale stal až mnohem později po smrti bratrance Viléma v roce 1823. Petr se intensivně věnoval právním i sociálním záležitostem a je považován za osvíceného panovníka. Trvale pobýval v Oldenburgu, jejž nechal přestavět v klasicistním stylu. Za francouzské okupace v roce 1811 odešel spolu se synem do Ruska. Po Napoleonově pádu se pak vrátil zpět do vévodství, které bylo na Vídeňském kongrese v roce 1815 povýšeno na velkovévodství a rozšířeno o Birkenfeldské knížectví. V roce 1818 získal Petr I. od cara Alexandra I. zpět Jeverské panství. Ačkoliv bylo Oldenbursko povýšeno na velkovévodství, nepřijal Petr I. velkovévodský titul, jejž přijal až jeho syn a nástupce August.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "6. června 1781 se oženil s württemberskou princeznou Bedřiškou, která zemřela při porodu druhého syna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr I. Bedřich Ludvík Oldenburský (17. ledna 1755, Riesenburk – 21. května 1829, Wiesbaden) byl v letech 1785 až 1823 oldenburským regentem, do roku 1803 lübeckým biskupem a od ro roku 1823 oldenburským velkovévodou.", "tgt_summary": "Peter I or Peter Frederick Louis of Holstein-Gottorp () (17 January 1755 – 21 May 1829) was the Regent of the Duchy of Oldenburg for his incapacitated cousin William I from 1785 to 1823, and then served himself as Duke from 1823-1829. He also served from 1785 to 1803 as the last Lutheran Prince-Bishop of Lübeck, until that Prince-Bishopric was secularized and joined to Oldenburg. His son, Augustus, was the first Duke of Oldenburg to use the style of Grand Duke that was granted in 1815.", "id": 1502973} {"src_title": "Joe King Oliver", "tgt_title": "King Oliver", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve městě Aben, v Louisianě, poblíž Donaldsonville a jako dítě se s rodinou přestěhoval do New Orleansu, na jehož ulicích vyrůstal. Hrál na kornet v neworleánských dechových a tanečních orchestrech a také v městské vykřičené čtvrti Storyville. Soubor, který vedl spolu s trombonistou Kidem Orym, byl kolem roku 1910 považován za nejpopulárnější a nejžádanější v New Orleansu. Oliver dosáhl v New Orleansu obrovské oblíbenosti ve všech vrstvách tehdejší společnosti, bez rozdílu rasy a ekonomického postavení. Hrál od černých tančíren, kde se posluchači rekrutovali z řad tvrdě pracujících dělníků, až po oslavy a slavnosti pořádaných bělochy. Zvukový záznam z tohoto období, kdy byl v nejvyšší formě a ohromoval obecenstvo svou technikou, citem pro melodii a kouzly s barvou nástroje, se však bohužel žádný nezachoval. Podle interview se Stellou Oliverovou, vdovou po Oliverovi, které je archivováno v Tulanském Hoganově jazzovém archivu, byl v roce 1919 zatčen po bitce orchestru kde hrál s místními rváči. To uspíšilo Oliverovo rozhodnutí opustit černošský jih. Od roku 1922, po putování Kalifornií, se stal se svým Creole Jazz Bandem, který vystupoval v Royal Gardens (později přejnemované na Lincoln Gardens), jazzovým králem Chicaga. Prakticky všichni členové tohoto uskupení pak dále pokračovali ve význačné sólové kariéře. Členy souboru byli Oliver (kornet), jeho chráněnec Louis Armstrong (druhý kornet), Baby Dodds (bicí), Johnny Dodds (klarinet), Lil Hardin (piano) – pozdější Armstrongova manželka, Honore Dutrey (pozoun) a Bill Johnson (kontrabas a bendžo). Ze zvukových nahrávek tohoto orchestru z roku 1923 je možné rozeznat solidní uměleckou improvizační zručnost jeho členů, hrajících v neworleánském stylu a zároveň demonstrují dixielandovou hudbu, určenou pro širší posluchačskou obec. Ke konci roku 1920 se Oliverův band transformoval do hybridu staré neworleánské jazzové skupiny a národně populárního většího tanečního orchestru a toto uskupení bylo pokřtěno na „King Oliver & His Dixie Syncopators“. Ačkoli trpěl zánětem dásní, který ho při hraní omezoval, zůstal Oliver přes jednu dekádu jedním z nejpopulárnějších hudebníků. Naneštěstí, Oliverovy obchodní schopnosti byly mnohem menší než jeho hudební nadání. Řada manažerů ho okrádala. Pro svůj orchestr požadoval více peněz než byl Savoy Ballroom ochoten platit a ztratil angažmá. Podobným způsobem ztratil angažmá v proslulém newyorském Cotton Clubu, když chtěl více peněz. Tuto práci pak vzal mladý Duke Ellington a ta ho pak následovně katapultovala ke slávě. V době Velké hospodářské krize byl krutě postižen i on sám. Přišel o své životní úspory, které měl uloženy ve zkrachovalé Chicagské bance, jeho skupina žila pouze z ruky do úst a nakonec se rozpadla, přičemž Oliver byl ponechán na holičkách v Savannahu v Georgii, kde posléze pracoval jako domovník ve Wimberly's Recreation Hall (526–528 West Broad Street) a posléze zemřel v chudobě v penzionu (508 Montgomery Street).", "section_level": 1}, {"title": "Práce a vliv.", "content": "Jako hráč projevoval velký zájem o změny zvuku své hry. Jednalo se o propagátora používání dusítka při hře na dechové nástroje. Jeho nahrávka \"WaWaWa\" s Dixie Syncopators mohla být názvem spojována s technikou wah-wah. Byl známý také jako hudební skladatel, napsal mnoho až doposud stále hraných melodií, včetně takových jako \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\" a \"Doctor Jazz\". Dvě z Armstrongových nejslavnějších nahrávek, \"West End Blues\" a \"Weather Bird\", byly Oliverovými skladbami. Hrál převážně na kornet. V počátcích své kariéry byl silně ovlivněn především Buddy Boldenem. Postupně svojí hrou významně ovlivnil na mnoho mladších hudebníků v New Orleansu a Chicagu, jako byli např. Tommy Ladnier, Paul Mares, Muggsy Spanier, Louis Panico, Johnny Wiggs a obzvláště skvělý Louis Armstrong. Armstrong nazýval Olivera „Papa Joe“ a uváděl o něm, že byl jeho idolem a inspirací po celý jeho život. Ve svém vlastním životopisu s názvem \"Satchmo – My Life in New Orleans\", o Oliverovi napsal: „Bylo mým cílem hrát tak, jako on. Domnívám se, že nebýt Joe Olivera, jazz by nebyl tím, čím je dnes. On sám byl rovněž jeho tvůrcem.“", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Byl uveden jako zakládající člen Gennett Records v síni slávy v Richmondu v Indianě roku 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe \"King\" Oliver, (19. prosince 1885 – 10. dubna 1938) byl jazzový hráč na kornet a vedoucí orchestru. Byl obzvláště vyhlášený svým herním stylem, který byl průkopnický i díky používání dusítka. Byl také významným skladatelem, složil mnoho dodnes hraných melodií, jako např. \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\" a \"Doctor Jazz\". Dvě z proslulých nahrávek Louise Armstronga, \"West End Blues\" a \"Weather Bird\", byly Oliverovými skladbami. Jeho vliv byl takový, že Armstrong tvrdil , že nebýt Joe Olivera, jazz by nebyl tím, čím je dnes.", "tgt_summary": "Joseph Nathan \"King\" Oliver (December 19, 1881 – April 10, 1938) was an American jazz cornet player and bandleader. He was particularly recognized for his playing style and his pioneering use of mutes in jazz. Also a notable composer, he wrote many tunes still played today, including \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\", and \"Doctor Jazz\". He was the mentor and teacher of Louis Armstrong. His influence was such that Armstrong claimed, \"if it had not been for Joe Oliver, Jazz would not be what it is today.\"", "id": 1956206} {"src_title": "Arsinoé II.", "tgt_title": "Arsinoe II", "src_document": [{"title": "Makedonsko - thrácká královna.", "content": "Byla dcerou krále Ptolemaia I. Sótéra (což znamená \"zachránce\"), zakladatele helénistického státu v Egyptě, a jeho druhé manželky Bereniky I. Ve věku 15 let byla Arsinoé II. provdána za krále Lýsimacha z Thrákie, kterému porodila tři syny, Ptolemaia, Lýsimacha a Philipa. Aby dosadila své syny na trůn, obvinila Lysimachova prvního syna Agatokla z velezrady a ten byl následně popraven jedem. Po Lýsimachově smrti v bitvě v roce 281 př. n. l. prchla do Kasandry v Řecku a provdala se za svého nevlastního bratra Ptolemaia Kerauna, syna Ptolemaia I. a jeho první ženy Euridiky. Sňatek se konal z politických důvodů, neboť si oba činili nároky na makedonsko - trácký trůn (v době své smrti vládl oběma územím Lýsimachos a rozšířil svoji moc také do jižního Řecka). Jejich vztah však nikdy nebyl dobrý. Jak se Ptolemaios Keraunos stával čím dál více mocnějším, rozhodla se Arsinoé, že je čas ho zastavit a konspirovala proti němu spolu se svými syny. To přinutilo Ptolemaia zabít dva z jejich synů, Lýsimacha a Philipa, zatímco nejstaršímu Ptolemaiovi se podařilo uprchnout a plavit se na sever, do království Dardanů. Arsinoé odešla do Alexandrie, kde hledala ochranu u svého bratra Ptolemaia II.", "section_level": 1}, {"title": "Egyptská královna.", "content": "V Egyptě pokračovala v intrikách a pravděpodobně podnítila obvinění a odchod do exilu první ženy svého bratra, Arsinoé I. Egyptské. Arsinoé II. se poté za svého bratra provdala. Díky tomuto sourozeneckého vztahu dostali oba od Řeků přívlastek \"filadelfoi\" (\"milující sourozence\"). Sdílela všechny bratrovy tituly a očividně měla velký vliv. Byla jí věnována města, vlastní kult (což bylo egyptským zvykem) a objevila se na mincích. Velkou měrou zasahovala do zahraniční politiky, včetně Ptolemaiova vítězství v první syrské válce (274 - 271 př. n. l.) mezi Egyptem a říší Seleukovců na Středním Východě. Po její smrti na ni Ptolemaios II. stále odkazoval v úředních dokumentech a stejně tak podporoval její kult a vydával mince s jejím portrétem. Také založil uctívání Arsinoé jako bohyně, což byl chytrý tah, protože tímto rovněž založil svůj vlastní kult a byl uctíván jako bůh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arsinoé II. (316 př. n. l. - červenec 270 př. n. l.) byla královna Thrákie a Makedonie a později společně se svým bratrem a manželem Ptolemaiem II. Egyptským spoluvládkyně Egypta.", "tgt_summary": "Arsinoë II (, 316 BC – unknown date between July 270 and 260 BC) was a Ptolemaic queen and co-regent of the Ptolemaic Kingdom of ancient Egypt. Arsinoe was queen of Thrace, Anatolia and Macedonia by marriage to King Lysimachus and co-ruler of the Ptolemaic Kingdom with her brother-husband, Pharaoh Ptolemy II Philadelphus. Arsinoe was given the unprecedented Egyptian title \"King of Upper and Lower Egypt\", marking her a full pharaoh.", "id": 1026009} {"src_title": "Warzone", "tgt_title": "Warzone (game)", "src_document": [{"title": "Život a učení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Paříži.", "content": "Narodil se v Padově někdy mezi léty 1275–1280. V Paříži studoval medicínu, filozofii a teologii. Stal se profesorem teologie (1312) a v roce 1313 rektorem pařížské Sorbonny. Zde se seznámil s učením Aristotela a Averroa i s názory stoupenců silné nacionální francouzské monarchie. Když se rozpoutal boj mezi papežem Janem XXII. a císařem Ludvíkem IV. Bavorem, postavil se rozhodně na stranu císaře Ludvíka a učinil tak bez ohledu na skutečnost, že papež Jan XXII. v roce 1324 Ludvíka Bavora exkomunikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Spis „Defensor pacis\".", "content": "V Paříži vznikl roku 1324 jeho nejvýznamnější spis \"Defensor pacis\" [Obránce míru], který napsal snad za spoluúčasti svého přítele Jana z Jandunu. V tomto díle je vše podstatné z politické a náboženské teorie, co dělí dobu moderní od středověku, je v něm převrácen tradiční středověký myšlenkový svět a církevní pořádek. „Obránce míru\" se spis nazývá z toho důvodu, že v něm obsažené zásady prý mohou vést k míru. Namísto tradičního učení, že královská moc pochází od boha, se ve spisu tvrdí, že nositelem veškeré moci světské i církevní je suverénní lid a na církvi nezávislý stát. Nejvyšší církevní instancí je vrchností svolaný všeobecný koncil. Církev má být nemajetná a působit jen na poli duchovním. Papežův primát znamená jen čestné prvenství a nezakládá se na božím ustanovení. Papež Jan XXII. prohlásil několik vět z tohoto spisu za kacířské, jeho autory exkomunikoval (1327), jejich díla zapověděl. Papež Klement VI. později prohlásil, že „nikdy nečetl horšího kacíře nad tohoto Marsilia Padovského.\"", "section_level": 2}, {"title": "Pod ochranou Ludvíka Bavora.", "content": "Poněvadž spis „Defensor pacis\" vzbudil hned po svém zrodu zásadní odpor církevních kruhů, uchýlil se Marsilius již na jaře 1326 do Norimberka pod ochranu císaře. Papež Jan XXII. pak vydal edikt, v němž Ludvíka Bavora odsoudil i za to, že bludaře Marsilia z Padovy a Jana z Jandunu s jejich bludařskou knihou \"Defensor pacis\" chrání. Marsilius se stal císařovým poradcem a lékařem. V letech 1327–1328 podnikl Ludvík tažení do Itálie, aby se dal v Římě korunovat. Marsilius byl jmenován vikářem v Římě a zúčastnil se i Ludvíkovy císařské korunovace. Byl patrně i iniciátorem pokusu císaře Ludvíka o sesazení papeže Jana XXII. a o nastolení vzdoropapeže Mikuláše V. Tento vzdoropapež jmenoval Marsilia v roce 1328 milánským arcibiskupem. Po návratu císaře z Itálie setrval Marsilius pod jeho ochranou až do své smrti (asi 1342–1343, místo nejisté). V době pobytu u císařského dvora vznikly i jeho další spisy: \"Defensor minor\" [Menší obránce], \"Tractatus de translatione Imperii\" [Traktát o přenesení císařství], \"Tractatus de iurisdictione imperatoris in causis matrimonialibus\" [Traktát o císařově právu v manželských sporech]. Tyto práce měly za cíl zdůvodnit posílení císařských pravomocí proti nárokům papežů.", "section_level": 2}, {"title": "Marsilius a Lucemburkové.", "content": "Na přelomu let 1341–1342 vyvrcholilo úsilí císaře Ludvíka Bavora oženit svého syna markraběte Ludvíka s Markétou Korutanskou. Ta však byla provdána za Jana Jindřicha, syna českého krále Jana Lucemburského. Markéta tedy obvinila Jana Jindřicha z impotence a ze sexuální zvrhlosti. Císař Ludvík pak manželství Markéty s Janem Jindřichem ze své pravomoci zrušil a oženil s Markétou svého syna. Císař prohlašoval, že rozhodl „v souladu s božským zákonem\" a přisuzoval si tudíž moc, jakou měl podle tehdy uznávaných norem pouze papež. Byl si však vědom závažnosti svého činu, a proto si vyžádal od učenců, kteří žili pod jeho ochranou, odborné posudky o této záležitosti. Marsilius napsal na konci roku 1341 nebo na začátku roku 1342 spis \"Tractatus de iurisdictione imperatoris in causis matrimonialibus\" [Traktát o císařově právu v manželských sporech], ve kterém se pokusil ospravedlnit císařův postup a tvrdil, že rozvod manželství náleží vrcholné moci světské, a nikoli církevní. Lucemburkové ani papež tento rozvod ovšem neuznali. Kdyby se Marsilius dostal do rukou Lucemburků, kteří celou tuto aféru považovali za pohanu svého rodu, jistě by se mu zle vedlo. K církevnímu rozloučení zmíněného manželství došlo až v roce 1349, aby se Jan Jindřich mohl oženit s Markétou Opavskou; s tou pak měl šest dětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Warzone je stolní, strategická, válečná hra miniatur vycházející ze světa Mutant chronicles. Hraní není pouze o simulování bitev z daleké budoucnosti, ale také o sběratelství a modelářství. Celkem je možno hrát za patnáct různých armád, které lze rozdělit na strany dobra a zla. První edice pravidel a modelů vyšla v Česku roku 1992. V současné době už se jedná o „mrtvou“ hru. Nepořádají se žádné oficiální turnaje a ani nejsou vydávány nové modely nebo zdokonalována pravidla.", "tgt_summary": "Warzone is a tabletop miniature wargame based on the Mutant Chronicles universe and role-playing game. It features squad-based combat at a skirmish level, although vehicles and large models were introduced in later supplements to the main rule book. \"Warzone\" was originally produced by the Swedish company Target Games. The rights to the \"Warzone\" brand were acquired by Paradox Entertainment in December 1999, in the wake of a complicated restructuring of Target Games and its child companies. \"Warzone\" has since gone out of print. As of 2020, there is still an active fandom of gamers promoting \"Warzone\" and its sister game \"Chronopia\".", "id": 81492} {"src_title": "Marsilius z Padovy", "tgt_title": "Marsilius of Padua", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Země na konci 23. století pomalu umírá. Neexistují žádné státy a národy. Vše nahradily všemocné megakorporace. Vůdci korporací z bezpečí svých vysokých věží spřádají plány, jak opustit zničenou planetu. Za nepředstavitelných nákladů jsou stavěny obrovské archy čnící k obloze. Země byla pomalu drancována, aby mohl být tak smělý plán uskutečněn. Když přišel den exodu vybraní občané korporaci se nalodili do svých lodí a opustili rodnou platetu. Miliardy lidi zůstaly na zdevastovaném povrchu a zbyla jim jen nenávist ke korporacím. Potomci zakladatelů megakorporací se vylodili na místech předem pro ně připravených. Každá korporace měla svou vizi dokonalého světa, kterou chtěla naplnit. Hrdí pionýři Kapitolu se zmocnili úrodných plání Marsu. Vstoupili na Měsíc a začali budovat Lunu, nejskvělejší město sluneční soustavy. Budovatelé Bauhausu se usadili na Venuši. Bojovali proti mocným nestvůrám a nepříznivým podmínkám a vytváří nový, dokonalý svět řádu. Ctnostní občané Mishimy vyhloubili své jeskynní města pod rozpálenými pouštěmi na Merkuru. Obrovská podzemní města se zaplnily lidmi. Imperiál se snažil vydobýt si své místo v už tak přeplněné Sluneční soustavě a posílal velké svazy Conquistadorů, aby zabírali území po celém vnitřním systému a prozkoumávali dosud neznámá území asteroidů a vnějšího systému. Megakorporace vytvořily nejskvělejší civilizace, jaké kdy lidstvo vidělo. Ale zlaté časy měly brzo skončit. Conqiustadoři Imperiálu dosáhli Pluta a odkryli na něm tajemnou temnou desku. A tak byla na svět vypuštěna Černá symetrie a začala se roztahovat po sluneční soustavě. Jako první zamořila všechny stroje. Nejdokonalejší technologické systémy začaly selhávat. Lidstvo se ocitlo v dobách temna. Vše se hroutilo a pro vůdce korporaci nebylo nic snazšího než svalit vinu na ostatní. A tak začala válka korporací. Spojenectví se uzavírala stejně snadno, jako se vzápětí porušovala. Do této temné doby vstoupil muž naděje a vize jménem Nathaniel Durand. Měl se stát prvním Kardinálem Bratrstva. Bratrstvo hlásalo cestu míru. Durand sjednotil korporace a ukončil nesmyslné války. Mír však neměl trvat dlouho. Tajně vyslaná skupina conquistadorů přistála na desáté planetě Neru a objevila zde podivnou pečeť. Jejím rozlomením byla na svět vypuštěna Černá legie, jejíž démonické armády začaly šířit zkázu všude tam, kam vkročily. Staré sváry se opět vynořily na povrch a začala všeobecná válka. Lidé této megakorporace pocházejí z dálného východu, hlavně z Japonska a Číny. Po velkém exodu ze Země se usídlili na planetě Merkur. Zřízením se korporace podobá tradičnímu Japonsku. Jejich hlavní specialitou je boj zblízka a velká mobilita, která nahrazuje menší odolnost vojáků. Pokud se dostanou k nepříteli na dosah svých ceremoniálních mečů, způsobí protivníkovi obrovské ztráty. Tvoří jej původní obyvatelé Commonwealthu, tedy zemí britské koruny. Jejich novou domovinou je pás asteroidů. Jedná se o velké společenství klanů spojených pod jednou korunou. Mají ze všech korporaci nejvariabilnější armádu. Věrnost královně přísahají také divocí Wolfbaneovci, podobní dávným Skotům, kteří přijali za svůj klanový způsob života. Původně evropská megakorporace se usídlila na Venuši. Vládnou jí čtyři vévodské rody, původem z Německa, Itálie, Ruska a Francie. Jejich vojenská síla spočívá v kvantitě, kvalitní výzbroji a těžké palebné síle. V rukou zkušeného hráče velmi nebezpeční. Byl založený ve Spojených státech a stojí na hodnotách demokracie, akcionářství a svobodného podnikání. Mají vysoce organisovanou armádu s velkým výběrem speciálních jednotek. Disponují nejsilnějším letectvem ve hře. Jsou však slabší v boji zblízka. Nově vzniklá korporace založená až po Velkém Exodu. Vědci Kybertroniku, navzdory nevůli Bratrstva, znovuobjevili a využili možnosti propojení strojů a lidí. Výsledkem jsou jejich mechaničtí vojáci. Výsledkem je nejkvalitnější, nejvšestranější a nejnákladnější armáda ve hře. Nábožensky orientovaná korporace vzniklá pouze kvůli boji s Černou legií. Snaží se sjednotit ostatní korporace k boji proti silám Temnoty. Mystici bratrstva ovládají Umění, světlou magii, kterou ničí stoupence Temnoty a posilují a léčí vlastní vojáky. Kardinál sídlí na Luně, odkud koordinuje pokračující boj proti Temnotě. Velmi silní, hlavně v boji proti legii.", "section_level": 1}, {"title": "Kmeny Temného Edenu.", "content": "Po staletích, kdy byl povrch Země po velké katastrofě naprosto nevhodný k životu se přeživší lide pomalu odvažují vylézat ze svých podzemních úkrytů a prozkoumávají nový svět. Mnoho lidí zahynulo, ale veškerý život se stále vyvíjí, aby obstál v nových podmínkách. Přeživší lidé se stali drsnými a otužilými válečníky kdykoliv připravenými bránit své domovy proti nepřátelům. Jejich říše se rozkládá na území dnešního Ruska. Mají nejpočetnější armádu a nejrozvinutější průmysl. Kočovníci původem z blízkého východu. Žijí na hřbetech svých mamutů temnoty, na kterých také vyjíždějí do bitev. Jejich domovina se rozkládá na území dnešní Francie. V dobách, kdy ostatní kmeny přečkávali v podzemních krytech, byli jejich předci nuceni zůstat na povrchu. Jako jediní se plně adaptovali a dokonce se jim daří. Mohou dýchat edenský vzduch bez plynové masky, aniž by jim hrozila jakákoliv újma na zdraví. Luteráni se během exodu nedostali do obrovských arch a byli nuceni zůstat na Britských ostrovech. Během pohromy se Anglie spojila se starým kontinentem, když se část atlantského oceánu vypařila. Aby mohli přežít na povrchu, podstupují luteránské děti hrozný chirurgický zákrok, kdy je jim vyoperována nosní chrupavka a sešity ústa díky čemuž mají luteráni dokonale hladkou tvář. Do krku je dítěti následně voperována malá krabička, kterou dýchají a přijímají potravu. Luteráni vymysleli složitou formu posunkové řeči, aby se mohli dorozumívat i bez úst. Poslední generace navíc získali omezené telepatické schopnosti. Apoštol války, Pán Černé technologie, 2. apoštol Apoštol prázdnoty, Vládkyně kouzel, 1. apoštol Apoštol bláznovství, Pán vizí, 3. apoštol Apoštol zkaženosti, Pán všeho nečistého, Velký Poskvrnitel, 5. apoštol Pán nevraživosti, Princ lží, 4 apoštol", "section_level": 1}], "src_summary": "Marsilius z Padovy (latinsky Marsilius Patavinus, italsky \"Marsilio\" nebo \"Marsiglio da Padova\"; c. 1275/1280 – c. 1342/1343) byl italský humanistický myslitel, ovlivněný učením filozofa Averroa. Vytvořil světskou, proti papežské teokracii zaměřenou koncepci státu a politiky, dle níž je lid suverénním nositelem moci a státní moc je nezávislá na církevní moci.", "tgt_summary": "Marsilius of Padua (Italian: \"Marsilio\" or \"Marsiglio da Padova\"; born \"Marsilio dei Mainardini\" or \"Marsilio Mainardini\"; c. 1275 – c. 1342) was an Italian scholar, trained in medicine, who practiced a variety of professions. He was also an important 14th-century political figure. His political treatise \"Defensor pacis\" (The Defender of Peace), an attempt to refute papalist claims to a \"plenitude of power\" in affairs of both church and state, is seen by some authorities as the most revolutionary political treatise written in the later Middle Ages. It is one of the first examples of a trenchant critique of caesaropapism in Western Europe.", "id": 923613} {"src_title": "Orthographia Bohemica", "tgt_title": "Orthographia bohemica", "src_document": [{"title": "Název a datace spisu \"Orthographia Bohemica\".", "content": "Autorství ani přesná datace spisu, známého pod jménem \"Orthographia Bohemica\" (O českém pravopise), nejsou jisté. Za autora bývá považován Jan Hus, rok vzniku spisu je pravděpodobně 1406 nebo 1412. Obojí bylo ovšem stanoveno na základě historického a filologického bádání, původní prameny tyto údaje neobsahují.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah spisu.", "content": "Účelem tohoto pojednání je zjednodušit a sjednotit český pravopis, aby bylo možno „zřetelně a snadněji“ číst a psát. Namísto pravopisu spřežkového, ve kterém byla jedna hláska mnohdy vyjadřována několika písmeny, nabízí pro češtinu pravopis diakritický, kde jedno písmeno označuje vždy jen jednu hlásku a odlišná kvalita příbuzných hlásek (např. \"r\" a \"ř\") je označena rozlišovacími (tj. diakritickými) znaménky. Stručně je možné shrnout pravopisné změny obsažené ve spisu \"Orthographia Bohemica\" takto: Jednoduchost a revolučnost pravopisu \"Orthographia Bohemica\" vyjde najevo, uvedeme-li zde jako příklad varianty zápisu hlásky \"ř\", jak je uvádí ve své historické mluvnici Jan Gebauer. \"Ř\" se v rukopisech před Husem psalo všemi těmito spřežkami: \"rz\" – \"rrz\" – \"rs\" – \"rzs\" – \"rzss\" – \"zr\" – \"sr\" – \"rzs\" – \"rzz\". Některé spřežky byly víceznačné, např. dvojité ss se mohlo číst jako \"s\", \"š\", \"z\" nebo \"ž\". Dlouhé samohlásky se pak buď psaly bez označení délky, nebo se psaly dvojitě (někdy se druhé písmeno nadepsalo), případně se označovaly nejednotně různými čárkami či jinými znaménky. Tak například \"é\" se psalo takto: \"e\" – \"ee\" – \" é\" – \"ě\". Nedalo se ani předpokládat, že týž písař bude důsledně užívat „své“ spřežky; často jejich užití kolísá v jediném rukopisu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv \"Orthographia Bohemica\".", "content": "\"Orthographia Bohemica\" je prvním známým spisem, ve kterém se podobná pravopisná úprava navrhuje pro slovanský jazyk. Není dodnes plně objasněno, odkud Jan Hus (byl-li autorem) čerpal pro toto dílo inspiraci. Uvažuje se v této souvislosti např. o hebrejštině, o dánských učencích působících na Sorboně či o dopisech svatého Jeronýma, zcela jistě se dá předpokládat dobrá znalost soudobého písařského úzu (z něj byla nejspíše přejata čárka pro označení dlouhé samohlásky). Podle studie F. V. Mareše byla podnětem k sepsání \"Orthographia Bohemica\" znalost hlaholice, užívané charvátskými mnichy v klášteru Na Slovanech. Významnost spisu spočívá v tom, že diakritická znaménka uspořádal do soustavy, která svým logickým uspořádáním a praktickou využitelností daleko překročila jak úzus své doby, tak i doby pozdější. Uvedený pravopis v době, ve které byl napsán, totiž nebyl všeobecně přijat. Změna úzu nastávala postupně až se zavedením knihtisku, výrazně se projevila po vydání tzv. Náměšťské mluvnice (1533); u písařů se ovšem změny prosazovaly pomaleji než v tištěných knihách. Ani v 16. století ovšem nedbali tiskaři a písaři předpisů \"Orthographia Bohemica\" a nadále zachovávali např. některé spřežky (např. ss pro š), v jejich užívání ale byli již o poznání jednotnější.", "section_level": 1}, {"title": "Nález a vydání.", "content": "Spis \"Orthographia Bohemica\" nalezl František Palacký dne 13. srpna 1826 v Třeboni. Veřejnost byla s existencí tohoto díla seznámena o rok později, v prvním čísle nově založeného Časopisu společnosti vlastenského Museum v Čechách, avšak k jeho vydání došlo až po dalších bezmála třiceti letech. Latinský text s překladem vyšel r. 1857 ve Slavische Bibliothek ve Vídni zásluhou A. V. Šembery, který tehdy působil na tamní univerzitě jako profesor českého jazyka a literatury. Rok nato pak v Praze v pátém svazku „Mistra Jana Husi sebraných spisů“ vychází český překlad s krátkým úvodem Václava Flajšhanse, dodnes poslední vydaný český překlad tohoto spisu. Latinské znění bylo pak vydáno ještě dvakrát: poprvé v nezměněné Šemberově edici v novém vydání Slavische Bibliothek v Amsterdamu r. 1965, podruhé s německým překladem a s novým komentářem r. 1968 ve Wiesbadenu v nové edici J. Schröpfera. Latinský text Šemberův vycházel zřejmě jen z Palackého opisu třeboňského rukopisu, Schröpfer pak podává nové opravené (byť ne bezchybné) vydání třeboňského rukopisu. Kritickou edici třeboňského rukopisu i excerpt vydala spolu s českým a anglickým překladem traktátu v roce 2019 Kateřina Voleková.", "section_level": 1}, {"title": "Zachované rukopisy.", "content": "Husův autograf spisu \"Orthographia Bohemica\" se nedochoval. Jediný jeho úplný opis, který máme k dispozici, sepsal mnich Oldřich Kříž z Třeboně (právě tento opis nalezl pak Palacký). Jeho stáří nelze přesně určit; samotný opis \"Orthographia Bohemica\" datován není, pouze na jeho konci je uvedeno denní datum \"In die Leonardi\", tj. 6. ledna, které ovšem může znamenat jak datum dokončení původního spisu, tak i dokončení opisu Oldřichem Křížem. V jednom svazku s \"Orthographia Bohemica\" se ovšem nachází více děl, z nichž některá datována jsou: tři z nich nesou letopočet 1459, jedno pak 1457. Spisy nejsou řazeny chronologicky, a tak vodítko k určení stáří rukopisu \"Orthographia Bohemica\" je jen velmi přibližné. Kromě uvedeného Křížova rukopisu máme k dispozici ještě excerpta uložená v Archivu Pražského hradu. Z jejich srovnání s rukopisem Oldřicha Kříže (viz článek Anežky Vidmanové) vyplývá, že třeboňský rukopis je na mnoha místech nespolehlivý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orthographia Bohemica (O českém pravopisu) je anonymní latinský spis z počátku 15. století, ve kterém je pro češtinu vůbec poprvé navržen diakritický pravopis. Za možného autora \"Orthographia Bohemica\" je považován Jan Hus.", "tgt_summary": "De orthographia bohemica () is a Latin work published between 1406 and 1412. It is attributed to Charles University rector and reformer Jan Hus. The book codified the Czech language's modern spelling and orthography and had decisive impact on the orthography of a number of other European languages. \"Orthographia bohemica\" was the first known document in which spelling reforms were suggested for a Slavic language. It introduced, among other reforms, the diacritic signs ´ and ˇ which are now besides Czech used in the Baltic languages Lithuanian and Latvian, in other Slavic languages like Croatian, Slovak, Slovenian and partly Polish, and in several other European languages.", "id": 2138365} {"src_title": "Meziobratlová ploténka", "tgt_title": "Intervertebral disc", "src_document": [{"title": "Struktura plotének.", "content": "Ploténka se skládá z elastického rosolovitého jádra (\"nucleus pulposus\") a vrstev, chrupavčitých prstenců (\"anulus fibrosus\"), které tvoří vnější vazivový prstenec. Míra elasticity ploténky je závislá na obsahu vody v ploténce. Čím je ploténka objemnější, tím lépe tlumí tlakovou zátěž na postranní meziobratlové klouby a její odpružení je účinnější.", "section_level": 1}, {"title": "Časté úrazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vyklenutí ploténky.", "content": "Při dlouhodobém nesprávném držení těla dochází k negativním klínovitým deformacím. V 98 % dochází k těmto vyklenutím mezi 4. a 5. bederním obratlem nebo mezi 5. obratlem a 1. obratlem křížové kosti. Měkké rosolovité jádro se při vyklenutí ploténky posunuje různými směry, což má za následek namáhání a protahování vláken prstence. Pokud se ploténka vyklenuje směrem k míše, může dojít k útisku míchy, resp. k radikulárnímu dráždění, projevujícímu se bolestí zad, poruchou citlivosti či brněním na vnější straně stehna a bérce.", "section_level": 2}, {"title": "Výhřez ploténky.", "content": "V určitých případech může dojít až k prasknutí prstence obklopujícího rosolovité jádro a jádro je vytlačeno ven. V závislosti na míře vyhřeznutí ploténky může docházet k dráždění nervů, které se projevuje vyzařováním bolesti nebo vystřelováním do dolních končetin. Tento stav může v případě vážného zranění způsobit znehybňující bolest a člověk musí zaujmout úlevovou polohu. Pokud výhřez utlačuje míchu, může působit znehybnění dolních končetin a je třeba vyčkat na úlevu v leže při dostatečném příjmu tekutin a prohloubené ventilaci. Někdy je třeba podstoupit operativní zákrok.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence postižení.", "content": "Stav plotének velmi závisí na pohybové aktivitě člověka, způsobu dechu a zaujímání správných poloh při namáhavých činnostech a sportu. Zvýšená zátěž, zejména při nadváze a chybných pohybových vzorcích přispívá značně k výhřezu plotének. Pro prevenci postižení, např. u sedavého způsobu života (počítač, dlouhé řízení) jde hlavně o časté vstávání a prohýbání, prodýchání, chůzi, jemné vyvěšení páteře apod. Do jisté míry pomáhají myorelaxační léky, avšak příčinnou terapii skýtá spíše kineziologické vyšetření a manuální fyzioterapie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meziobratlová ploténka či méně často meziobratlová destička (\"discus intervertebralis\") je elastická tkáň, která je hlavním odpružujícím systémem páteře (vedle esovitého tvaru páteře). Ploténka, spolu s párovými klouby po svých stranách, spojuje páteřní obratle. Ploténku tvoří dvě části - jádro (\"nucleus pulposus)\" a prstenec (\"anulus fibrosus).\" Ploténka je avaskulární tkáň, tzn. není vyživována cévami. Vlivem neustálého tlakového působení v ní však dochází k absorpci míšní tekutiny, což ji potřebným způsobem výživuje. Zdravé ploténky jsou uzpůsobeny pro odpružení vzpřímené polohy člověka. Ta představuje zátěž až 100 kg ve stoji, cca 140 kg v sedě, a až 250 kg v předklonu. V horizontální poloze (v leže) tento tlak klesá na cca 25 kg. Právě pro tyto tlaky je významný správný postoj a držení těla. Svůj význam má i správný dechový stereotyp - brániční dech, který svou expanzí břišní dutiny ploténkám ulevuje.", "tgt_summary": "An intervertebral disc (or intervertebral fibrocartilage) lies between adjacent vertebrae in the vertebral column. Each disc forms a fibrocartilaginous joint (a symphysis), to allow slight movement of the vertebrae, to act as a ligament to hold the vertebrae together, and to function as a shock absorber for the spine.", "id": 1270414} {"src_title": "Rybenka domácí", "tgt_title": "Silverfish", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo rybenky je ploché, protáhlého tvaru, 0,8 až 2,0 cm dlouhé, pokryté stříbrošedými šupinkami. Z oblasti hlavy vybíhají dva tykadlovité útvary. Konec těla opatřen trojicí přívěsků (dva štěty a jeden paštět) připomíná svým vzhledem jakýsi ocásek. Rybenka je aktivní v noci, kdy se vydává za potravou. Přemisťuje se rychlým během přerušovaným náhlými krátkými zastávkami. Vyhýbá se přímému slunečnímu světlu. Je-li účinkům světla náhle vystavena, snaží se rychle ukrýt ve stínu.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Rybenka obývá všechny světadíly včetně ostrovů v Tichomoří. Jako vlhkomilný druh je vázána na prostředí o 75 až 95% relativní vlhkosti. V přírodě vyhledává vrstvy spadaného listí nebo štěrbiny pod kameny. V zástavbě lidských sídlišť lze na rybenku narazit ve sklepech, koupelnách, garážích, toaletách a podkrovních prostorách. Vyskytuje se i pod nábytkem či v knihách. Z evolučního hlediska se soudí, že rybenky se na světě objevily dříve než švábi.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sameček rybenky vytvoří spermatofor v podobě hedvábného vlákna a uloží ho do země, odkud ho sebere samice. Oplodněná vajíčka klade samička do nejrůznějších štěrbin v místech, kde se teplota pohybuje mezi 22 až 27 °C. Vajíčka jsou kladena jednotlivě nebo v malých skupinkách po dvou až třech. Za svůj život samička takto naklade až 100 vajíček. Vývoj vajíčka trvá 3 až 6 týdnů v závislosti na teplotě. Teplota prostředí ovlivňuje též další vývoj vylíhnutých nymf. Nymfy se podobají dospělým jedincům, jsou však menší. Rozmnožování rybenky probíhá ve vhodném prostředí nezávisle na ročním období.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Rybenky se živí převážně organickými látkami rostlinného původu s obsahem sacharidů a proteinů. Součástí jejich jídelníčku tak mohou být listy papíru, lepidlo, tapety, fotografie, oblečení, ale i cukr, mouka apod.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Rybenky jsou loveny škvory, stonožkami, někdy i pavouky.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k člověku.", "content": "Rybenky jsou vnímány jako domácí škůdci, poněvadž mohou poškodit vybavení domácností. Mohou kontaminovat potraviny, do kterých se dostanou. Nepatří však k přenašečům žádné pro člověka nebezpečné choroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rybenka domácí (\"Lepisma saccharina\") je bezkřídlý druh hmyzu, který nese jméno podle tvaru a povrchu těla pokrytého stříbřitými šupinkami. Patří k běžným obyvatelům lidských příbytků. Jedná se o kosmopolitní druh.", "tgt_summary": "A silverfish (\"Lepisma saccharina\") is a small, primitive, wingless insect in the order Zygentoma (formerly Thysanura). Its common name derives from the animal's silvery light grey colour, combined with the fish-like appearance of its movements. The scientific name (\"L. saccharina\") indicates that the silverfish's diet consists of carbohydrates such as sugar or starches.", "id": 118254} {"src_title": "Tiglatpilesar III.", "tgt_title": "Tiglath-Pileser III", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno Tiglatpilesar bylo jménem trůnním - bylo králi dáno při jeho nástupu na trůn, ne při jeho narození. V překladu jméno znamená \"Má víra je v synu Ešařině\". Jméno je v historických záznamech uváděno v několika různých variantách. V Bibli je označován jako Tiglatpilesar (2. Kniha Kronik 28:20) a také jako Pul (1. Kniha Kronik a 1. kniha královská 15:19,20). Druhé jméno je podobné jménu Pulu, které mu bylo připisováno v pozdějších letech jako babylonskému králi. Protože však žádný zdroj uvádějící jméno \"Pul\" nepochází z Tiglatpilesarova období, není jisté zda toto jméno bylo užíváno již za jeho života.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původně guvernér města Kalchu, Pulu byl generálem který uzmul asyrský trůn od dvou legitimních následníků. V nápisech uvádí, že je synem Adadnirára III., ale i kdyby to byla pravda, není to možné prokázat. Obsadil trůn během občanské války, 13. ijaru 745 př. n. l. (asyrský dopis uvádí, že \"\"třináctého dne měsíce Airu Tiglapilesar usedl na své místo na trůnu\")\". Důsledkem Puluova uzurpnutí moci cestou krvavého puče bylo vyvraždění královské rodiny a ustanovení imperiální budoucnosti pro asyrské království.", "section_level": 1}, {"title": "U moci.", "content": "Asyrská dominance na Blízkém východě byla Tiglatpilesarovou vojenskou reformou (viz \"Reforma\" níže) a jeho dobyvatelskými taženími výrazně utužena. Po nástupu na trůn obsadil již během prvního roku své vlády Babylonii, \"\"od Dur-Kurigalzu, Šamašova Sipparu...města Babylonská po řeku Uqnu - po břehy Dolního moře\"\" (název pro dnešní Perský záliv), a ustanovil tam guvernérem svého eunucha. Dále v průběhu prvních let u moci porazil království Urartu (oblast v dnešní Arménii), pod jehož nadvládu (zvláště za vlády Sarduri II.) se dostaly oblasti severní Mezopotámie a Sýrie. Dále úspěšně bojoval s Médy a pokračoval ve výbojích proti Sýrii, Fénicii a novochetitské říši. Roku 740 př. n. l. dobyl po třech letech obléhání město Arpad. I zde ustanovil jednoho ze svých eunuchů správcem provincie a donutil další syrské město Hamá k placení poplatků. Jak uvádějí soudobé asyrské nápisy, v pátém roce vlády (r. 740 př. n. l.) porazil Azarijáše (Uzijáš), krále Judska (Bible, 2.kniha kronik 26). Roku 733 př. n. l. jeho armády dobyly pobřeží Středozemního moře obývané Pelištejci, zničily Damašek (732 př. n. l.) a okupovaly většinu Izraele, přičemž ze severních regionů se staly asyrské provincie. Podle královských dokumentů Tiglatpilesara III. byla velká část obyvatel dobytých území \"přemístěna\" do jiných částí asyrského impéria, což bylo běžně praktikováno i jeho předchůdci. V říjnu 729 př. n. l. dosáhl Tiglatpilesar úplné kontroly nad Babylónem, když zajal babylonského krále Nabu-mukin-zeriho (ABC 1 Kol.1:21) a nechal se korunovat jako \"Král Pulu Babylonský\".", "section_level": 1}, {"title": "Záznamy v Bibli.", "content": "Biblické záznamy (v souladu s asyrskými údaji) popisují jak Tiglatpilesar III. vynutil platbu tributu ve výši 1000 talentů stříbra od izraelského krále Menahema (2.Král. 15:19) a porazil jeho následníka Pekaha (15:29). Pekah uzavřel spojenectví s aramejským králem Rezinem proti judskému králi Achazovi (v Asýrii znám jako \"Jahu-chazi\"). Achaz se proto obrátil se žádostí o pomoc (podloženou chrámovým zlatem a stříbrem) na asyrského monarchu. Tiglatpilesarova odpověď byla rázná: dobyl Damašek, popravil Rezina a deportoval Aramejce do \"Kiru\" (Kerak). Také obsadil severní polovinu Izraele a deportoval Rubenity, Gadity a Manašské do Halahu, Haboru, Hary a do povodí řeky Gozan (1. kniha kronik 5:26). Přes spojenectví prokazatelně způsoboval problémy i Ahazovi (2. kniha kronik 28:20).", "section_level": 1}, {"title": "Reformy.", "content": "Po nástupu na trůn Tiglatpilesar začal různé reformy v mnoha oblastech správy asyrského státu, které přežily i asyrskou nadvládu nad Blízkým Východem. Jednou z prvních provedených reforem bylo omezení moci vysokých asyrských úředníků, která narostla během vlád jeho předchůdců. Úředníci jako Šamši-ilu (který byl prominentem od vlády Aššur-niráriho, a vlastnil titul turtanu - vládnoucí místodržící) často vedli své vlastní kampaně a vztyčovali své pamětní stély, v podstatě bez králova vědomí. Podle nejstarších soudobých dokladů (ze samého počátku jeho vlády) Tiglatpilesar umísťoval eunuchy jako guvernéry (nově dobytých) provincií; tímto odstranil hrozbu vzniku dynastií vládnoucích jemu vzdáleným oblastem. Podařilo se mu též omezit sílu úředníků zmenšením velikosti provincií, čímž snížil zdroje potřebné k případnému vyvolání revolty. Důsledkem bylo větší množství provincií, více guvernérů (z nichž většina byla eunuchy) a méně moci za každým místodržícím. Další reforma zasáhla armádu. Asyrská armáda byla složena z vojáků převážně asyrského původu a za normálních okolností podnikala svá tažení v průběhu léta. Tiglatpilesar do ní začlenil velké množství národností z dobytých oblastí. Byli využiti převážně v pěchotě, zatímco rodilí Asyřané působili hlavně v jezdectvu a v obsluhovali \"obrněné\" vozy - charioty. Díky těmto reformám měla asyrská říše mnohem větší armádu, schopnou operovat v průběhu celého roku.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Kampaně a reformy Tiglatpilesara III. vedly k upevnění Novoasyrského království jako opravdové říše. Nechal postavit královský palác v Nimrudu (tzv. „centrální palác“), který byl později zničen Asarhaddonem. Zde nechal vytesat do dekorativních zdí popisy svých válečných a politických úspěchů. Po jeho smrti se stal jeho nástupcem jeho syn Ululaju, který přijal jméno Salmanassar V.. Ten dál pokračoval v tažení v Levantu a dobyl Samaří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tiglatpilesar III. (z hebrejského překladu akkadského: \"Tukultī-apil-Ešarra\", „má víra je v synu Ešary“), byl důležitým králem Asýrie v 8. století př. n. l. (vládl v letech 745-727 př. n. l.) a je obecně uznáván za zakladatele novoasyrského impéria. Je považován za jednoho z nejúspěšnějších vojevůdců světové historie, když dobyl většinu Asyřanům tehdy známého světa.", "tgt_summary": "Tiglath-Pileser III (cuneiform: ; Akkadian: \"Tukultī-apil-Ešarra\", meaning \"my trust is in the son of the Ešarra\"; \"Tiglat Pil’eser\") was a prominent king of Assyria in the eighth century BCE (ruled 745–727 BCE) who introduced advanced civil, military, and political systems into the Neo-Assyrian Empire. Tiglath-Pileser III seized the Assyrian throne during a civil war and killed the royal family. He made sweeping changes to the Assyrian government, considerably improving its efficiency and security. He created Assyria's first professional standing army. Tiglath-Pileser III subjugated much of the Near East region; to the south, his fellow Mesopotamians in Babylonia and Chaldea, and further south still, the Arabs, Magan, Meluhha, and Dilmunites of the Arabian Peninsula. In the south west, Israel, Judah, Philistia, Samarra, Moab, Edom, the Suteans and Nabatea fell. To the north, Urartu, Armenia and Scythia in the Caucasus Mountains, Cimmeria by the Black Sea, and Nairi were subjugated, and in the north west much of eastern and south western Asia Minor, including the Hittites, Phrygia, Cilicia, Commagene, Tabal, Corduene and Caria. In the west, the Greeks of Cyprus and Aram (modern Syria), and the Mediterranean city-states of Phoenicia/Caanan were subjugated. To the east he subjugated Persia, Media, Gutium, Mannea, Cissia and Elam. Later in his reign he was crowned king in Babylonia. Tiglath-Pileser III discouraged revolts against Assyrian rule with the use of forced deportations of thousands of people all over the empire. He is one of the most successful military commanders in world history, conquering most of the world known to the Assyrians before his death.", "id": 701317} {"src_title": "Paul Arzens", "tgt_title": "Paul Arzens", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho konstrukční kancelář se sídlem v pařížské \"Rue de Vaugirard\" získala v roce 1957 zakázku na design velkých sérií lokomotiv BB 9200, BB 16000 a BB 25200. Arzens navrhl také panoramatický vyhlídkový vůz SNCF X 4200. Design lokomotivy CC 40100 s šikmo dozadu skloněným čelním sklem, která při pohledu z boku prozrazuje inspiraci sprinterem zakleknutým ve startovním bloku, se stal předobrazem celé generace elektrických lokomotiv: CC 6500, CC 21000, BB 15000, BB 7200 a BB 22200. První lokomotivy tohoto designu vyrobila Alstom pro finské státní železnice, design se později rozšířil na francouzské, belgické a nizozemské série. Mimo práce pro SNCF pracoval Paul Arzens i pro pařížské RATP, pro které navrhl design a dekorace některých stanice metra.", "section_level": 1}, {"title": "Automobily.", "content": "Velkou senzaci vzbudil v předválečném období – době nástupu aerodynamických automobilů – futuristický kabriolet z roku 1938 nazvaný \"La Baleine\" (\"velryba\"). Dvoumístný vůz byl téměř sedm metrů dlouhý, postavený na bázi limuzíny Buick Standard z roku 1928 s šestiválcovým motorem o objemu 3487 cm³ a výkonem 66 koní. La Baleine dosahovala rychlosti téměř 160 km/h, zatímco původní Buick s běžnou karoserií jen necelých 110 km/h. v roce 1942 následoval koncept, tříkolka \"L'Œuf électrique\" (\"elektrické vejce\"), konstruovaná z hliníku a v té době nového materiálu – plexiskla. Původně byl její pohon elektrický, zadní kolo bylo poháněno z baterií o napětí 12 voltů. Po válce byl tento pohon nahrazen zážehovým jednoválcem o objemu 125 cm³. Automobil byl schopen v městském provozu jezdit rychlostí až 80 km/h. Paul Arzens s oběma vozy jezdil až do své smrti. Dnes jsou oba prototypy vystaveny v kolekci muzea Cité de l’Automobile – Musée National – Collection Schlumpf v Mulhouse. Mimo designu se Paul Arzens věnoval klasickému malířství a sochařině. Ve své době byl považován za jednoho ze sta nejlepších klasických malířů na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Arzens (1903 – 1990) byl francouzský designér a malíř. Byl jednou z vedoucích postav průmyslového designu 20. století. Proslavil se zejména návrhy lokomotiv, vagonů a automobilů. Více než deset let byl vedoucím designérem francouzských státních drah – SNCF.", "tgt_summary": "Paul Arzens (1903–1990) was a French industrial designer of railway locomotives and motor cars. Arzens was born in Paris, at an address along the on the northern side of the city. As a young man he studied at the École des Beaux-Arts and soon gained recognition as a talented artist able at this stage, unusually, to live reasonably well on the sales proceeds from his paintings. This gave him enough time to pursue other interests in the realms of engineering and design. As his life progressed he accumulated a large collection of his own paintings and gained a reputation for an acute reluctance to sell any.", "id": 889295} {"src_title": "Jurij Sedych", "tgt_title": "Yuriy Sedykh", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Manželky Jurije Sedycha.", "content": "Jurij Sedych je podruhé ženatý. Obě dvě jeho manželky jsou olympijskými vítězkami v atletice. Jeho první ženou byla jeho krajanka, rodačka rovněž z Rostovské oblasti, Ljudmila Kondraťjevová, olympijská vítězka v běhu na 100 metrů z olympijských her 1980 v Moskvě. Jeho současnou manželkou je bývalá sovětská koulařka, vítězka z olympijských her 1988 v Soulu a světová rekordmanka Natalja Lisovská. Dnes žije i s rodinou v Paříži a věnuje se trenérské práci.", "section_level": 2}, {"title": "Dcery Jurije Sedycha.", "content": "Jurij Sedych je otcem dvou dcer, které se obě na vrcholové úrovni věnují hodu kladivem. Starší dcerou je Oksana Kondraťjevová (\"Oksana Kondratyeva\", * 22.11.1985, 180cm, 80 kg), která závodí pod rodným příjmením své matky a je občankou Ruské federace. V roce 2013 vytvořila osobní rekord 77,13 m, kterým ve světových tabulkách této sezóny figurovala na třetím místě (druhá v ruských tabulkách 2013). Na mistrovství světa v Moskvě v roce 2013 obsadila v hodu kladivem 7. místo, jako studentka Moskevské státní univerzity (obor tělesná výchova) získala na letní světové univerziádě 2013 v Kazani stříbrnou medaili. Mladší dcera, jejíž matkou je Natalja Lisovská, se jmenuje Alexia Sedykhová (\"Alexia Sedykh\", * 13.9.1993, 173 cm, 70 kg) a je občankou Francie. Přestože zatím nedosahuje výkonnosti své starší nevlastní sestry, dosáhla už několika úspěchů. Je to především zlatá medaile na Olympijských hrách mládeže, pořádaných v roce 2010 v Singapuru (59,08 m), bronzová medaile na juniorském mistrovství Evropy 2011 v Tallinnu (65,02 m) nebo bronzová medaile na mistrovství Evropy atletů do 23 let v roce 2013 v Tampere (66,67 m).", "section_level": 2}, {"title": "Příjmení \"Sedych\".", "content": "Příjmení Sedych se v češtině skloňuje obvyklým způsobem, v ruštině či ukrajinštině však žádné koncovky nepřibírá (podobně jako česká příjmení typu Janků, Petrů apod.) I v případě jména Sedych jde o druhý pád množného čísla, v tomto případě přídavného jména \"sedyj. K\"oncovka -ych je tedy totožná s českou koncovkou -ých (šedých, černých, bílých apod.) – Věta \"Znám Jurije Sedycha \"se tedy v ruštině řekne \"Ja znaju Jurija Sedych\". Věta \"Mluvil jsem s Jurijem Sedychem \"zní \"Ja govoril s Jurijem Sedych.\"", "section_level": 2}, {"title": "Světové rekordy Jurije Sedycha.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "hod kladivem (juniorské světové rekordy).", "content": "69,04 m Jalta, 7.10.1973 70,86 m Alušta, 1.4.1974", "section_level": 2}, {"title": "hod břemenem (35 liber = 15,88 kilogramu), v hale.", "content": "23,00 m Montreal, 10.3.1979 23,35 m Montreal, 10.3.1979 23,46 m Montreal, 10.3.1976", "section_level": 2}, {"title": "10 nejlepších výkonů Jurije Sedycha.", "content": "86,74 (1) Stuttgart 30.8.1986 (mistrovství Evropy) 86,66 (1) Tallinn 22.6.1984 (mezistátní atletické utkání SSSR-NDR) 86,34 (1) Cork 3.7.1984 (mítink Cork City Sports International) 85,68 (1) Budapešť 11.8.1986 (mezinárodní mítink BGP) 85,60 (1) Londýn 13.7.1984 (mezinárodní mítink PTG) 85,60 (1) Moskva 17.8.1984 (mezinárodní závody Družba) 85,14 (1) Moskva 4.9.1988 (Memoriál Vladimira Kuce) 85,02 (1) Budapešť20.8.1984 (mezinárodní mítink BGP) 84,92 (1) Drážďany 3.7.1986 (mezinárodní mítink Olympijský den) 84,72 (1) Moskva 9.7.1986 (Hry dobré vůle)", "section_level": 1}, {"title": "Výkony Jurije Sedycha v jednotlivých sezónách.", "content": "\"(v závorce pořadí ve světových tabulkách příslušného roku, = stejného výkonu dosáhli dva atleti či více atletů)\" 1971 --- 57,02 m … 8. místo v tabulkách SSSR pro ročník 1953 a mladší 1972 --- 62,96 m … 3. místo v tabulkách SSSR pro ročník 1954 a mladší 1973 --- 69,04 m (50) … 21. místo v seniorských tabulkách SSSR, 1. místo v tabulkách SSSR pro ročník 1954 a mladší 1974 --- 70,86 m (31=) … 13. místo v seniorských tabulkách SSSR, 1. místo v tabulkách SSSR pro ročníky 1954-1955 1975 --- 75,00 m (8) 1976 --- 78,86 m (1) 1977 --- 76,60 m (3) 1978 --- 79,76 m (3) 1979 --- 77,58 m (7=) 1980 --- 81,80 m (1) 1981 --- 80,18 m (2) 1982 --- 81,66 m (3) 1983 --- 80,94 m (5) 1984 --- 86,34 m (1) 1985 --- 82,70 m (2) 1986 --- 86,74 m (1) 1987 --- 80,34 m (12) 1988 --- 85,14 m (1) 1989 --- 81,92 m (4) 1990 --- 82,80 m (4) 1991 --- 82,62 m (3) 1992 --- 82,18 m (4) 1993 --- 76,92 m (28) 1994 --- 80,14 m (11) 1995 --- 79,48 m (12) 1996 --- 69,62 m (115)", "section_level": 1}, {"title": "Jurij Sedych v atletických tabulkách své doby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "světové tabulky v hodu kladivem mužů v roce 1980.", "content": "81,80 Jurij Sedych (SSSR), 1955, 1, Moskva 31.7.1980 81,66 Sergej LItvinov (SSSR), 1958, 1, Soči 24.5.1980 80,80 Karl-Hans Riehm (SRN), 1951, 1, Rhede 30.7.1980 80,48 Boris Zajčuk (SSSR), 1947, 2, Soči 24.5.1980 80,46 Jüri Tamm (SSSR), 1957, 2, Leselidze 16.5.1980 80,34 Igor Nikulin (SSSR), 1960, 2, Moskva 21.6.1980 78,94 Detlef Gerstenberg (NDR), 1957, 1, Erfurt 18.5.1980 78,59 Aleksandr Kozlov (SSSR), 1952, 5, Soči 24.5.1980 78,52 Aleksej Maljukov (SSSR), 1950, 6, Soči 24.5.1980 77,96 Manfred Hünning (SRN), 1953, 2, Rhede 30.7.1980", "section_level": 2}, {"title": "dlouhodobé světové tabulky v hodu kladivem mužů k 31.12.1980.", "content": "81,80 Jurij Sedych (SSSR), 1955, 1, Moskva 31.7.1980 81,66 Sergej LItvinov (SSSR), 1958, 1, Soči 24.5.1980 80,80 Karl-Hans Riehm (SRN), 1951, 1, Rhede 30.7.1980 80,48 Boris Zajčuk (SSSR), 1947, 2, Soči 24.5.1980 80,46 Jüri Tamm (SSSR), 1957, 2, Leselidze 16.5.1980 80,34 Igor Nikulin (SSSR), 1960, 2, Moskva 21.6.1980 79,30 Walter Schmidt (SRN), 1948, 1, Frankfurt nad Mohanem 14.8.1975 79,16 Manfred Hünning (SRN), 1953, 1, Dortmund 22.8.1979 78,94 Detlef Gerstenberg (NDR), 1957, 1, Erfurt 18.5.1980 78,62 Aleksej Spiridonov (SSSR), 1951, 1, Kyjev 22.8.1976", "section_level": 2}, {"title": "světové tabulky v hodu kladivem mužů v roce 1986.", "content": "86,74 Jurij Sedych (SSSR), 1955, 1, Stuttgart 30.8.1986 86,04 Sergej Litvinov (SSSR), 1958, 1, Drážďany 3.7.1986 82,34 Igor Nikulin (SSSR), 1960, 3, Drážďany 3.7.1986 82,24 Benjaminas Vilučkis (SSSR), 1961, Klaipėda 24.8.1986 81,70 Günther Rodehau (NDR), 1959, 1, Dráždany 16.8.1986 81,32 Klaus Ploghaus (SRN), 1956, 1, Paderborn 25.8.1986 80,88 Jud Logan (USA), 1959, 1, Walnut 27.4.1986 80,88 Jüri Tamm (SSSR), 1957, 1, Leselidze 18.5.1986 80,70 Vasilij Sidorenko (SSSR), 1961, 1, Tbilisi 10.8.1986 80,68 Igor Astapkovič (SSSR), 1963, 1, Minsk 1.6.1986", "section_level": 2}, {"title": "dlouhodobé světové tabulky v hodu kladivem mužů k 31.12.1986.", "content": "86,74 Jurij Sedych (SSSR), 1955, 1, Stuttgart 30.8.1986 86,04 Sergej Litvinov (SSSR), 1958, 1, Drážďany 3.7.1986 84,40 Jüri Tamm (SSSR), 1957, 1, Banská Bystrica 9.9.1984 83,54 Igor Nikulin (SSSR), 1960, 1, Atény 2.9.1982 82,64 Günther Rodehau (NDR), 1959, 1, Dráždany 3.8.1985 82,24 Benjaminas Vilučkis (SSSR), 1961, Klaipėda 24.8.1986 81,56 Christoph Sahner (SRN), 1963, 1, Rehlingen 27.5.1985 81,52 Juha Tiainen (Finsko), 1955, 1, Tampere 11.6.1984 81,44 Jurij Tarasjuk (SSSR), 1957, 1, Minsk 10.8.1984 81,32 Klaus Ploghaus (SRN), 1956, 1, Paderborn 25.8.1986", "section_level": 2}], "src_summary": "Jurij Georgijevič Sedych (; rusky Юрий Геopгиевич Седых, * 11. června 1955 Novočerkassk, Rostovská oblast, SSSR, dnešní Ruská federace) je bývalý sovětský atlet ukrajinské národnosti, specializující se na hod kladivem. Dětství prožil v ukrajinském městě Nikopol, kde se také poprvé seznámil s atletickým kladivem a kde se začal této disciplíně – pod trenérem Vladimirem Volovinem – věnovat. Prvotřídního tréninku se mu pak dostalo na Institutu tělesné kultury k Kyjevě, kde jako pedagog působil olympijský vítěz v hodu kladivem z her v Mnichově v roce 1972, Anatolij Bondarčuk. S Bondarčukem se Sedych seznámil hned na podzim 1972, po návratu Bondarčuka z vítězné olympiády – Sedycha k němu přivedl Viktor Sirenko, vedoucí katedry atletiky na kyjevském institutu. Sirenko Bondarčuka poprosil, aby se sedmnáctiletému kladiváři věnoval, což Bondarčuk učinil, přestože v roce 1972, ve svých 32 letech, se k trenérské práci zatím ještě nechystal. Za další čtyři roky, v roce 1976 se oba dva – student i jeho o 15 let starší pedagog (kterému Sedych v té době nadále vykal) setkali na společných stupních vítězů na olympijských hrách v Montrealu, kde Sedych získal zlatou medaili a Bondarčuk medaili bronzovou. Bondarčukova škola se zaměřila na řadu drobných detailů v Sedychově technice, ale i na některé podstatné změny. Na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978 si například experti všimli, že Sedych se do kladiva nezavěšuje, nevysouvá pánev, ale roztáčí se v předklonu, což prodlužovalo poloměr otáček kladiva minimálně o 20 centimetrů, takže při stejné rychlosti otáček dosahovalo kladivo větší rychlosti a snižovala se přitom jeho odstředivá síla, což zlepšovalo zvládnutí tahu kladiva. Svých prvních atletických úspěchů dosáhl už v juniorské kategorii – v roce 1973 se stal v Duisburgu juniorským mistrem Evropy. V roce 1973 hodil 6 kilogramovým kladivem 75,88 m, což byl nejlepší světový výkon v jeho věkové kategorii, a letech 1973 a 1974 vytvořil se seniorským kladivem také dva juniorské světové rekordy. Je považován za největší osobnost světového hodu kladivem všech dob – ve světových tabulkách jednotlivých sezón dokázal figurovat mezi 50 nejlepšími kladiváři světa plných 23 let (1973-1995), překonal 8 sovětských a 6 světových rekordů, 3 světové halové rekordy v hodu břemenem, získal tituly olympijského vítěze, mistra světa, mistra Evropy i juniorského mistra Evropy, zvítězil na atletickém evropském i světovém poháru. Zvítězil na Hrách dobré vůle v roce 1986. Stal se vítězem atletické Gran Prix v hodu kladivem v roce 1986 a potom znovu v roce 1990. ", "tgt_summary": "Yuriy Georgiyevich Sedykh (; ) (born 11 June 1955) is a retired Soviet track and field athlete who represented the Soviet Union, specialising in the hammer throw. He was a World and Olympic Champion and holds the world record with a throw of 86.74 m.", "id": 389575} {"src_title": "Nokia 3310", "tgt_title": "Nokia 3310", "src_document": [{"title": "Fyzické parametry.", "content": "Telefon má vnější fyzické rozměry 113 × 48 × 22 mm a jeho hmotnost bez SIM karty je 133 g. Jedná se o telefon klasické konstrukce.", "section_level": 1}, {"title": "Displej.", "content": "Jedná se o monochromatický grafický displej ve tvaru obdélníku, který má rozlišení 84x48 bodů a rozměry 33x19 mm, jeho parametry jsou tedy stejné jako u předchůdce 3210. Rovněž tedy zobrazí při čtení a psaní SMS 4 řádky, jeho podsvícení je také stejné – tvořené zelenožlutými diodami. Tento prvek je tedy naprosto shodný s předchozím modelem.", "section_level": 1}, {"title": "Baterie.", "content": "Model 3310 je standardně vybaven baterií typu NiMH. Udávaná hodnota pro pohotovostní režim činí 260 h a maximální udávaný hovorový čas je 270 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční výbava.", "content": "Paměť na SMS či telefonní čísla stále chyběla, za to ale tento model přinesl do této kategorie vibrační vyzvánění či třeba rychlé vytáčení až osmi čísel. Nová byla také funkce SMS chatu, který se ale příliš neujal, cena jedné zprávy v rámci chatu byla účtována jako standardní SMS. Zatraktivněny byly hry a přibyla funkce upomínek, které umožňovaly připomenout až deseti událostí v zadaný čas. Telefon byl duální – podporoval GSM pásma jak 900, tak 1800 MHz.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době se telefon sice už nevyskytuje v populaci v takové penetraci jako v roce 2000, stále se ale objevuje. Dodnes je zmiňován jako jeden z nejodolnějších telefonů. Z tohoto důvodu se o něm na internetu šíří vtipné obrázky, ve kterých je telefon Nokia 3310 nezničitelný a porovnáván s moderními telefony, které (podle těch vtipů) nevydrží jediný zásah. Společnost Nokia v roce 2017 na trh uvedla pod vedením společnosti HMD Global novou verzi legendární Nokie 3310. Nový telefon sází na design legendárního mobilu z roku 2000, přičemž nabízí o poznání modernější výbavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nokia 3310 je mobilní telefon firmy Nokia představený v září roku 2000. Jedná se o nástupce modelu 3210, oproti kterému přináší další funkční a technická vylepšení v duchu pokračující evoluce řady 3xxx. Modernější je i vzhled. Na trhu se udržel čtyři roky, až do roku 2004. Tento telefon v české anketě Mobil roku 2000 získal první místo v kategorii low-end.", "tgt_summary": "The Nokia 3310 is a GSM mobile phone announced on 1 September 2000, and released in the fourth quarter of the year, replacing the popular Nokia 3210. It sold very well, being one of the most successful phones with 126 million units sold worldwide, and being one of Nokia's most iconic devices. The phone is still widely acclaimed and has gained a cult status due to its durability. Several variants of the 3310 have been released, including the Nokia 3315, 3320, 3330, 3350, 3360, 3390 and 3395. The Nokia 3310 was produced at factories in Finland and Hungary. The 3315s were produced in South Korea for the Asia-Pacific market. A new mobile phone based on the iconic 3310 design was launched in 2017. The new Nokia 3310 model comes with a comprehensive update over its predecessor with a 2.4\" colour display, a 2MP rear camera and a microSD slot.", "id": 1788680} {"src_title": "Live for Speed", "tgt_title": "Live for Speed", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Hra má být vydána ve třech fázích, S1 (Stage 1), S2, a S3. Každá fáze bude obsahovat různá vylepšení, jako jsou fyzikální model, grafika a zvuk. Ti, kteří vlastní jednu z fází hry, mají samozřejmě přístup i k funkcím předchozích fází a demo serverům. Plně fungující oficiální Alpha verze LFS S2 byla vydána 24. června 2005. I přes to, že se jedná o verzi Alpha, jsou do hry vkládány nové věci namísto vylepšování těch stávajících. Poslední verze (0.6K) byla vydána 19. prosince 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Simulace.", "content": "Fyzikální engine hry simuluje pneumatiky, různé druhy zavěšení, aerodynamiku, hnací ústrojí, několik typů převodovky, přehřívání spojky a poškození zavěšení kol, karoserie a částečně i motoru. Některé z hlavních rysů matematického modelu pneumatiky (který není založen na Pacejkově formuli) vytvořeného Scawenem Robertsem jsou: každá pneumatika je rozdělena do 48 částí (16 částí po obvodu a 3 části po šířce pneumatiky), dynamické opotřebení, prach/bláto na povrchu, probrzděné plochy, viditelná deformace pneumatiky.", "section_level": 1}, {"title": "Hratelnost.", "content": "Hra podporuje řízení pomocí volantu, myši, klávesnice, joysticku nebo gamepadu. LFS je mezi simulátory výjimečné v tom, že nabízí řízení myší, což je dobré pro ty závodníky, kteří nevlastní volant, ale chtějí mít jemnější ovládání, než s použitím klávesnice. Závody mohou být nastaveny od jednoho až po stovky kol, nebo mohou být nastaveny na určitý časový úsek, jak je často zvykem u vytrvalostních závodů. V LFS je také podpora pit stopů, kde si lze doplnit palivo, vyměnit pneumatiky, nebo opravit poškození vozu. Během závodu online jsou také možné výměny jezdců při závodě. Omezení rychlosti v boxech na 80 km/h (50 mph) a za jeho porušení jsou udělovány stejné tresty jako v reálném motorsportu. To zahrnuje trest projetí boxovou uličkou, stop&go, nebo časová penalizace. Startovní rošt mohou být seřazeny náhodně, podle pořadí v předchozím závodě, nebo podle časů po kvalifikaci před závodem. Tréninkový mód je zde uveden jako závodnická škola, která by měla pomoci novým jezdcům seznámit se se základními řidičskými schopnostmi a charakteristikou ovládání každého typu vozu. Lekce obsahují takové subjekty jako např. jízdu zatáčkou nebo ovládání brzdy a plynu. Abyste těmito lekcemi prošli, musí být splněny za určitý čas bez toho, aniž byste se dotkli nějaké překážky nebo jiných vozů. Splnění lekcí nemá vliv na odemykání nových vozů, všechny jsou dostupné již od začátku.", "section_level": 1}, {"title": "Auta.", "content": "Verze S2 obsahuje 20 vozů, od klasických silničních automobilů až po vozy vyžadující více zkušeností. Rozsah výkonů vozů je celkem veliký, začíná někde kolem 100 koní (70 kW) a u nejvýkonnějších aut se výkon pohybuje okolo 700 k (500 kW). Vybírat můžete z fiktivních sportovních vozů, grand-tourerů (GT) příbuzným DTM a dřívějším JGTC vozům, nebo ze silničních hatchbacků s poháněnou přední nápravou. I když LFS obsahuje převážně vymyšlená auta, má také čtyři oficiálně licencované vozy:", "section_level": 1}, {"title": "Tratě.", "content": "LFS má sedm fiktivních oblastí s tratěmi, zahrnující i jednu volně inspirovanou na východní části Londýna, jednu založenou na prostředí Jamajky a jednu poblíž oblasti Kyoto v Japonsku. Každá trať má několik odlišných konfigurací a každá konfigurace může být zajeta i opačným směrem. LFS má také jeden reálný okruh, a to britský Rockingham Motor Speedway. Celkem hra nabízí 73 konfigurací zahrnujících i tři rallycrossové tratě. Navíc si mohou uživatelé vytvořit vlastní autokrosové dráhy (layouty) za použití kuželů a jiných objektů pomocí editoru autokrosu (SHIFT+U); dvě oblasti s parkovištěm jsou na tvorbu takovýchto layoutů ideální.", "section_level": 1}, {"title": "Intel Racing Tour a V1 Championship.", "content": "LFS se zúčastnilo poháru Intel Racing Tour, soutěže pořádané v Německu v roce 2007 spolu s novým BMW Z4 jako hlavní cenou pro vítěze. Díky Intel Racing Tour byl do hry zařazen i monopost BMW Sauber F1. LFS je také spojen s pohárem V1 Championship, který byl spuštěn v roce 2008 a byl vysílán v televizi ve Velké Británii. V1 Championship je soutěž pořádaná společností s názvem V1 Championship Limited, jejíž cíl je nalézt nové britské závodní talenty. LFS je použito jako část výběru jezdců spolu s psychologickými a psychickými testy ještě před testováním v opravdových vozech. Pokud je uchazeč úspěšný ve V1 Championshipu, získá místo v závodním týmu a může mu začít kariéra v motorsportu. Díky této spolupráci s V1 Championshipem LFS získalo licenci na vůz Formula BMW. Scawen Roberts byl pozván na testovací den v opravdovém voze poskytnutém společností Fortec Motorsport.", "section_level": 1}, {"title": "Leipzig Games Convention 2008 a VW Scirocco.", "content": "LFS bylo ve spolupráci s Turtle Entertainment a Volkswagenem využito, aby v roce 2008 odhalilo nový Scirocco v Leipzig Games Convention. Cena pro vítěze této soutěže, které se LFS účastnilo, byl opravdový vůz Scirocco. Podrobnosti o přidání tohoto vozu do veřejné verze LFS nejsou prozatím známy.", "section_level": 1}, {"title": "LFS World.", "content": "LFS je spojeno s webem LFSWorld.net, obsáhlým webem se statistikami a databází unikátní online podporou skinů. Online statistiky každého závodníka jsou aktualizovány a obsahují mimo jiné i nejrychlejší zajetá kola, počte kol, ujetou vzdálenost, počet spáleného paliva. Ostatní uživatelé tyto statistiky samozřejmě mohou vidět i u všech ostatních hráčů. Na webu je také databáze závodních týmů. Navíc je zde seznam oficiálních světových rekordů v čase za kolo, kam mohou závodníci nahrát jejich „hotlapy“ nebo zhlédnout záznamy ostatních. Uživatelé také mohou nahrát na web své vlastní skiny, které jsou poté automaticky stahovány do hry ostatním hráčům.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "LFS je často kritizováno, že není otevřeno vůči modům aut a tratí. Diskuse o tvorbě modů a jejich vydávání není na oficiálním fóru povoleno. Časté je také obdržení neoprávněného banu ihned po vstupu na servery.", "section_level": 1}, {"title": "Recenze a ocenění.", "content": "V recenzi Live for Speed S1 z roku 2003 na PC Gameworld (autor Walter Hurdle) byla hra zhodnocena 89 % a v recenzi byla uvedena jako „\"Velmi vydařená simulace, která nabízí zábavu a velkou úroveň reálnosti.“\" Recenze LFS S1 časopisu \"Pelit\" z roku 2004 (autorMika Äärilä) dosáhla hodnocení 92/100 a bylo v ní řečeno \"\"Luxusní auta a vytříbená simulace. Absolutní špička.\"\" (volně přeloženo z finštiny, poté z angličtiny) COMPUTEAM Race Authority uvádí, že Live for Speed je \"\"nejpokročilejší dostupný automobilový závodní simulátor.\"\" V roce 2005 časopis \"AutoSimSport\" udělil LFS ocenění \"Nejlepší simulace\" a čtenáři webu Blackhole Motorsports hlasovali pro ocenění LFS těmito následujícími cenami:", "section_level": 1}], "src_summary": "Live for Speed (též LFS) je online závodní simulátor vyvíjený pouze tříčlenným týmem (Scawen Roberts, Eric Bailey, a Victor van Vlaardingen). Hlavním účelem hry je poskytnout realistický závodní zážitek při online multiplayeru a single playerové závody proti AI (Artificial Intelligence) vozům. Závodníci také mohou vytvářet své osobní rekordy v režimu Měřená kola. LFS je distribuováno přes internet. Plná hra může být stažena a z oficiálního webu a může být nainstalována, ale pro odemčení všech možností hry je vyžadováno zakoupení licence. Bez licence je možné hru zpřístupnit pouze jako demoverzi. Licenci, umožňující odemčení veškerého obsahu hry, je možné zakoupit na oficiálním webu za £36.", "tgt_summary": "Live for Speed (LFS) is a racing simulator developed by a three-person team comprising Scawen Roberts, Eric Bailey, and Victor van Vlaardingen. The main focus is to provide a realistic racing experience for the online multiplayer game and to allow single player races against AI cars. Users can set personal bests which can then be uploaded to LFSWorld in hotlap mode, and take driving lessons in 'training' mode. LFS is entirely distributed via the Internet. It can be downloaded and installed for free from the official website, but unlocking all of the features requires purchasing a license. Without a license it functions as a feature-limited demo, with only one track and three cars available.", "id": 472904} {"src_title": "Wilhelm Pieck", "tgt_title": "Wilhelm Pieck", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Wilhelm Pieck se narodil do rodiny kočího ve východní části Gubenu v Německu, což je dnešní město Gubin v Polsku. Ač původně navštěvoval školu, aby se stal tesařem, souhra světových událostí, ovlivnění ideologií a jeho politické ambice vedly Piecka k tomu, že vedl život politického aktivismu. V roce 1894 Pieck jako tesař vstoupil do federace pracovníků se dřevem, která ho směrovala k tomu, aby následující rok vstoupil do Německé sociálně demokratické strany (SPD). V roce 1899 se Pieck stal předsedou místního okrsku strany a v roce 1906 se stal sekretářem SPD na plný úvazek. Ačkoliv většina SPD podporovala německou účast v první světové válce, Pieck byl členem levého křídla strany, které bylo proti válce. Pieckova otevřenost v tomto názoru vedla k jeho uvěznění a umístění do vojenského žaláře. Poté, co byl propuštěn, žil Pieck krátce v Amsterdamu. Po svém návratu do Berlína v roce 1918 vstoupil do nově vytvořené Komunistické strany Německa (KPD). V roce 1929 opakovaně navštívil Československo, kdy jako řískoněmecký komunistický poslanec mluvil na několika komunistických volebních schůzích před blížícími se parlamentními volbami (říjen 1929). Vyzýval dělnictvo k demonstracím a na základě toho mu byl zakázán vstup na území Československa. Dne 22. října 1929 byl před svou plánovanou přednáškou \"o programu pracujícího lidu a krizi kapitalismu\" v Chodově zadržen a četnickou eskortou vyhoštěn přes hraniční přechod Bublava z území Československa. V roce 1933 poté, co převzala moc nacistická strana, odešel Pieck z Německa do Francie a v roce 1935 se přestěhoval do Moskvy. Tam působil v různých funkcích v Komunistické straně. V letech 1938 až 1943 zastával místo generálního sekretáře Komunistické internacionály. Roku 1943 byl Pieck mezi zakladateli Národní komise pro svobodné Německo (NKFD). Ta plánovala budoucnost Německa po druhé světové válce. Na konci války v roce 1945 se Pieck vrátil do Německa s vítěznou Rudou armádou. V roce 1949 byl Pieck zvolen prezidentem nově založené Německé demokratické republiky (NDR). Pieck sloužil ve funkci jediného prezidenta NDR až do své smrti v roce 1960; poté byl úřad prezidenta zrušen a funkci hlavy státu převzala kolektivní instituce označovaná jako státní rada (\"Staatsrat\"). Své postavení v politice si Pieck udržoval díky Stalinově důvěře v něj. Pieck žil na adrese Majakowskiring 29, Pankow, Východní Berlín.", "section_level": 1}, {"title": "Působení Pieckovy dcery.", "content": "Pieckova dcera Elly Winterová (1898 - 1987) zastávala různé funkce v SED a vládě Východního Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Socialismus – budoucnost světa (v originále Der Vormarsch zum Sozialismus) – českým čtenářům bylo poprvé představeno překladem Ladislava Štolla z roku 1935 s podtitulem \"Doslovné znění zprávy o činnosti Exekutivy komunistické internacionály, kterou podal v plenu VII. světového kongresu komunistické internacionály dne 26. července 1935\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Katalog Vědecké knihovny v Olomouci, báze SVK01, záznam 000287629", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Wilhelm Reinhold Pieck (3. ledna 1876 - 7. září 1960) byl německý komunista a první a jediný prezident Německé demokratické republiky.", "tgt_summary": "Friedrich Wilhelm Reinhold Pieck (; 3 January 1876 – 7 September 1960) was a German communist politician. In 1949, he became the first President of the German Democratic Republic, an office abolished upon his death. His successor as head of state was Walter Ulbricht, who served as chairman of the Council of State.", "id": 367220} {"src_title": "Ovulace", "tgt_title": "Ovulation", "src_document": [{"title": "Termín.", "content": "Termín ovulace se dá určit několika způsoby. Nejpřesnějším způsobem je sledování folikulu pomocí ultrazvuku a měření tzv. luteinizačního hormonu. V běžných podmínkách lze velmi přesně ovulaci zjistit pomocí ovulačního testu (ovulační test) nebo měřením bazální teploty v ústech, pochvě nebo konečníku ráno po probuzení (vždy v přibližně stejnou dobu). V období kolem ovulace dochází ke zvýšení teploty, které přetrvává až do doby těsně před následující menstruací. Pokud dojde k početí, teplota zůstává zvýšená po celou dobu těhotenství. Ovulaci lze také zjistit pomocí sledování hlenu děložního čípku. Sledování teploty a hlenu děložního čípku se používá k určení plodného období cyklu v tzv. přirozeném plánování rodičovství nebo při léčbě neplodnosti. Ve vzácných případech může proběhnout ovulace mimo pravidelnou dobu či během doby mezi dvěma menstruacemi. Tyto nepravidelnosti jsou často způsobeny např. stresem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Uvolňování zralého vajíčka je spojeno s ochranným obalem vajíčka tvořeným několika vrstvami folikulárních (granulózních) buněk, které se později podílí na tvorbě tzv. žlutého tělíska, jenž je schopné produkovat estrogen a progesteron. V době 40 až 90 dní před menstruací dochází k tomu, že se vyčlení 10 až 20 folikulů a ty začnou narůstat. Časem jeden folikul začne jasně dominovat a ostatní zaniknou. Vajíčko v dominantním folikulu postupně uzrává a přibližně 36 až 40 hodin před ovulací je zralé. Samotná ovulace se spouští přibližně 18 hodin před uvolněním vajíčka. Během ovulace dochází k prasknutí obalu v dominantním folikulu, což vede k vyplavení vajíčka. To je zachyceno ústím vejcovodu a pomocí pohybu řasinek v oblasti vejcovodu se začne posunovat k děloze. Prasklý folikul zůstává jako blanka s výstelkou buněk, která v případě oplodnění vajíčka zůstává a vzniká z něho žluté tělísko. Pokud k oplodnění nedojde, žluté tělísko je nepotřebné a vyplavuje se z těla během menstruace.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy.", "content": "Poruchy ovulace jsou klasifikovány jako poruchy menstruace a zahrnují oligoovulaci a anovulaci:", "section_level": 1}, {"title": "Zvířata.", "content": "Savci měli původně samci-indukovanou ovulaci (například kočky), která se u některých savců vyvinula v cyklickou, se kterou se pojí menstruační cyklus (například primáti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ovulace je odborný lékařský termín označující okamžik, kdy dojde k uvolnění zralého vajíčka z vaječníku. Uvolněné vajíčko začne pomalu sestupovat vejcovodem k děloze pomocí pohybů řasinek výstelky vejcovodu. Pokud se během této cesty setká se spermií, dojde k jejich vzájemnému splynutí a oplodnění vajíčka. Vajíčko po ovulaci zaniká velmi rychle, může být oplodněno pouze v intervalu kratším než 24 hodin. Spermie si však v ženském těle mohou uchovat oplodňovací schopnost i po dobu 3-5 dnů. Součet životnosti spermií v těle ženy a životnosti vajíčka se nazývá tzv. plodné období.", "tgt_summary": "Ovulation is the release of eggs from the ovaries. In women, this event occurs when the ovarian follicles rupture and release the secondary oocyte ovarian cells. After ovulation, during the luteal phase, the egg will be available to be fertilized by sperm. In addition, the uterine lining (endometrium) is thickened to be able to receive a fertilized egg. If no conception occurs, the uterine lining as well as blood will be shed during menstruation.", "id": 589597} {"src_title": "Automobiles Mors", "tgt_title": "Mors (automobile)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Emile Mors se vozem vlastní konstrukce poprvé účastnil silničního závodu Marseille-La Turbie v roce 1897. V roce 1886 se hlavním konstruktérem společnosti stal Henri Brasier. Firma jako jedna z prvních používala motory s uspořádáním válců do V. Belgičan Camille Jenatzy začal svou kariéru závodníka také s vozy Mors, v závodech sezony Tour de France 1899 byl celkově sedmý. V roce 1898 přešel do týmu Mors Alfred Velghe. Ve 1347 kilometrů dlouhém etapovém závodě Paříž–Toulouse–Paříž, pořádaném jako součást Grand Prix Francie 1900 zvítězil před konkurenty na vozech Panhard. Další důležitá vítězství pro značku přinesl Henri Fournier v závodech Grand Prix Paříž-Bordeaux a Paříž-Berlín v roce 1901 a Fernand Gabriel na trati Paříž-Madrid o dva roky později. Další jezdec továrního týmu, Jacques Salleron, dojel na třetím místě. Mors 60 HP pro Grand Prix byl poháněn čtyřválcem do V o objemu 10 litrů a rozvodem SV, zapalování obstarávalo magneto. Vůz měl ocelový rám, čtyřstupňovou převodovku a řetězem poháněnou zadní nápravu. V roce 1902 dostaly vozy Mors tlumiče, což bylo vzhledem k tehdejší „kvalitě“ povrchu vozovek velkou výhodou. Automobil Mors Z řízený Williamem K. Vanderbiltem se 5. srpna 1902 stal prvním vozem osazeným spalovacím motorem, který překonal silniční rychlostní rekord vytvořený elektromobily nebo parními vozy. Charles Rolls, který byl ve Velké Británii prodejcem francouzských automobilů, se v roce 1903 stal nakrátko držitelem světového rychlostního rekordu, v dublinském Phoenix Parku jel rychlostí 93 mil za hodinu (150 km/h). Po roce 1906 nastal postupný pokles úspěšnosti týmu Mors, zklamáním byl i neúspěch nového vozu s motorem o objemu 12,8 litru v sezóně 1908, kdy také společnost účast v závodech zastavila. O několik let později plánovaný návrat zmařil začátek první světové války. V roce 1908 se také ředitelem a předsedou správní rady stal André Citroën. Důvodem mělo být zvýšení produkce, což se také podařilo, hned v následujícím roce stoupla produkce z 200 na 2000 vozů ročně. Od roku 1913 byly všechny automobily značky osazovány bezventilovými motory se šoupátkovým rozvodem systému Knight belgické firmy Minerva. V tomto roce André Citroën odešel a pracoval už jen pro svou firmu Citroën, která část firmy Mors vyrábějící automobily pohltila v roce 1919. O šest let později André Citroën veškeré aktivity Mors zastavil a závod vyráběl už jen vozy značky Citroën. Poslední automobily se značkou Mors se tak na trhu objevily ještě v roce 1926.", "section_level": 1}, {"title": "Mors v USA.", "content": "Společnost Central Automobile Company, výrobce automobilů v New Yorku používala pro své vozy značku Mors. St. Louis Car Company vyráběla vozy American Mors.", "section_level": 1}], "src_summary": "Automobiles Mors byl v období let 1895 až 1925 francouzský výrobce osobních a závodních automobilů. Její vozy dosahovaly na přelomu 19. a 20. století velkých úspěchů. V této době byly automobilové závody téměř výlučně soubojem vozů Mors a Panhard. Společnost s názvem \"La Société d'électricité et d'automobiles Mors\" založili v roce 1895 v Paříži bratři Émile a Louis Morsovi.", "tgt_summary": "The Mors automobile factory was an early French car manufacturer. It was one of the first to take part in automobile racing, beginning in 1897, due to the belief of the company founder, Émile Mors, in racing's technical and promotional benefits. By the turn of the century, automobile racing had become largely a contest between Mors and Panhard et Levassor.", "id": 777770} {"src_title": "Pilum", "tgt_title": "Pilum", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pilum, stejně jako jiné římské zbraně, prošlo řadou změn a zdokonalení. Délka římského pila činila přibližně 2 metry. Pila byla dvojího druhu: silná a slabá. Když se protivník přiblížil, všichni legionáři vrhli svá pila a vyrazili do útoku (velice účinná taktika). Každé pilum bylo vybaveno zpětnými háčky, aby si protivník nemohl oštěp z těla či štítu vytrhnout. Pokud oštěp zasáhl cíl, protivník byl většinou vyřazen z boje. Pokud se zabodl do štítu, jeho tíha tak vzrostla, že se nedal dál používat, ale jestliže si protivník štít s pilem ponechal, stejně s ním nedokázal manipulovat. Legionář navíc mohl pilum sešlápnout, čímž šel k zemi i štít, a protivník byl bezmocný. V pozdní republice bylo pilum zdokonaleno, a to prý samotným Gaiem Mariem. Do té doby tu část ratiště, která spočívala v kovové hlavici, držely dva železné hřeby. Ty však Marius údajně odstranil a nahradil dřevěným kolíkem, který se snadno zlomil. Toto pilum po dopadu nezůstalo rovné, ratiště se ohnulo. Cílem bylo nejspíš vyrobit oštěp, který by po prvním vržení nemohl nepřítel použít k protiútoku. V té době se na pilum už nepohlíželo jenom jako na oštěp, ale i jako na bodné kopí. Pokud římskou jednotku ohrožoval útok jízdy, legionáři se semkli a z pil vytvořili nepropustnou hráz. V raném císařství bylo pilum odlehčeno a manipulace s ním se zjednodušila. Přibylo k němu olověné závaží, které vržené pilum při letu stabilizovalo. Pilum, stejně jako jiné římské zbraně té doby, mělo skvělé vlastnosti a útok legionářů, kteří vrhli svá pila, tasili meč gladius a chránili se štíty zvanými scutum, se takřka nedal zastavit. Pilum bylo velmi účinnou zbraní, ale bylo složité je vyrobit. V období pozdního císařství se přestávalo užívat a nahrazovaly ho germánské oštěpy spiculum a vericulum. Ve čtvrtém století pilum stejně jako většina klasických římských zbraní zmizelo definitivně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilum (\"stř.; množné číslo: pila\") byl typ římského oštěpu. Používal se od konce čtvrtého století př. n. l. do konce třetího století n. l. Právě vržením pil zahajovali římští legionáři útok. Důmyslná technická vylepšení z těchto oštěpů učinila zbraň na svou dobu komplikovanou, zato vysoce účinnou.", "tgt_summary": "The pilum (plural \"pila\"; ) was a javelin commonly used by the Roman army in ancient times. It was generally about long overall, consisting of an iron shank about in diameter and long with a pyramidal head. The shank was joined to the wooden shaft by either a socket or a flat tang.", "id": 2041357} {"src_title": "Vasyl Stefanyk", "tgt_title": "Vasyl Stefanyk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině bohatého rolníka. Od gymnaziálních studií v Kolomyji a Drohobyči se zapojoval do hnutí radikálního ukrajinského studentstva a polské sociální demokracie. V letech 1892–1898 studoval medicínu na Jagellonské univerzitě v Krakově. Studia ale pro nezájem o obor nedokončil a v roce 1900 univerzitu opustil. Poté se věnoval literární a politické práci. Spolu s Les Martovyčem a Marko Čeremšynou založili tzv. „Pokutskou trojici“ (název podle kraje Pokutí, východní Halič). Všichni tři byli žáky Ivana Jakovyče Franka. Úzce spolupracovali se skupinou polských spisovatelů „Mladé Polsko“ (Młoda Polska). V roce 1897 publikoval první díla v novinách \"Pracja\" a v roce 1899 první sbírku skic nazvanou \"Syňa knyžečka\", pak v letech 1900–1905 mu vyšly další tři sbírky. Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky jako člen Ukrajinské radikální strany. V doplňovací volbách do Říšské rady roku 1908, konaných podle všeobecného a rovného volebního práva, získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za obvod Halič 58. Nahradil poslance Ksenofonta Ochrymovyče, jenž rezignoval. Byl členem poslaneckého Rusínského klubu. Mandát obhájil za týž obvod i v řádných volbách do Říšské rady roku 1911. Usedl do poslaneckého klubu Ukrajinské parlamentní zastoupení. V parlamentu setrval do zániku monarchie v roce 1918. K roku 1911 se profesně uvádí jako spisovatel. V poválečné, dočasně existující Západoukrajinské republice byl místopředsedou Ukrajinské národní rady. V období svého působení v Říšské radě se literárně odmlčel. Od roku 1916 až do smrti se opět věnoval převážně literatuře. V roce 1926 vydal sbírku \"Zemlja\", která se řadí k nejvýznamnějším dílům ukrajinské moderny. Jazykově používal vrstvy spisovné řeči i dialektů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Těžištěm Stefanykova díla jsou mistrovské povídky a novely, které jakoby nezúčastněně popisují hrůzný život na haličském venkově se všemi osobními a rodinnými tragédiemi, bídou, alkoholismem, pogromy a emigrací za oceán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasyl Semenovyč Stefanyk (ukrajinskou cyrilicí Василь Семенович Стефаник; 2. května 14. května 1871 Rusiv u Sňatyna, Halič — 7. prosince 1936 tamtéž) byl ukrajinský spisovatel a rakouský spisovatel a politik ukrajinské národnosti z Haliče, na počátku 20. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Vasyl Semenovych Stefanyk (; May 14, 1871 – December 7, 1936) was an influential Ukrainian modernist writer and political activist. He was a member of the Austrian parliament from 1908 to 1918.", "id": 924306} {"src_title": "František, vévoda bavorský", "tgt_title": "Franz, Duke of Bavaria", "src_document": [{"title": "Mladá léta.", "content": "František se narodil v Mnichově jako morganatický syn Albrechta, vévody bavorského a jeho první ženy hraběnky Marie Draškovičové z Trakoštjanu. V roce 1945 bylo manželství jeho rodičů uznáno za dynastické. Wittelsbachové byli odpůrci nacistického režimu v Německu a v roce 1939 vzal Františkův otec svoji rodinu do Maďarska. Čtyři roky žili v Budapešti a pak se koncem roku 1943 přestěhovali na zámek Somlovar. V březnu 1944 okupovalo nacistické Německo Maďarsko. 6. října 1944 byla celá rodina včetně Františka uvězněna. Byli posláni do řady nacistických koncentračních táborů včetně Oranienburgu a Dachau. Na konci dubna 1945 byli osvobozeni americkou třetí armádou. Po válce získal František vysokoškolské vzdělání v benediktinském opatství v Ettalu. Poté studoval na univerzitě v Mnichově a v Curychu business management. František si v sobě rozvinul vášeň sbírat moderní umění; dnes má mnoho předmětů z jeho soukromé sbírky nastálo vypůjčena mnichovská Pinakotéka.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní dynastie Wittelsbachů.", "content": "Podle německého práva nejsou královské tituly legálně uznávány, ale mohou být užívány jako součást příjmení. František žije v apartmánu v Nymphenburském paláci v Mnichově, což byla bývalá letní rezidence bavorských králů. František je současným velmistrem řádu sv. Jiří. Je také velmistrem Řádu sv. Huberta a Řádu Terezie (pro dámy). Je členem senátu mnichovské univerzity a čestným členem bavorské akademie vědy a humanitních studií. Patří mu mnoho čestných funkcí v občanských i náboženských organizacích v Bavorsku. František je dědicem rodu Stuartovců a tím pádem je jakobity považován za právoplatného krále Anglie a Skotska. Jakobité ho nazývají král František II. Anglický, Skotský, Francouzský a Irský, ačkoliv on sám tyto tituly nepoužívá.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupnická práva.", "content": "František se nikdy neoženil. Po jeho smrti se jeho funkce hlavy rodu Wittelsbachů přesune na jeho bratra prince Maxe. Protože ani Max nemá žádné syny, budou bavorské tituly po jeho smrti postoupeny jeho prvnímu bratranci princi Ludvíku Bavorskému a jeho potomkům, zatímco funkce dědice rodu Stuartovců bude přesunuta na Maxovu dceru princeznu Sophii z Lichtenštejna.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "Vévodův plný titul je \"Jeho královská Výsost František, vévoda bavorský, francký a švábský, hrabě rýnský\". Podle tradice nepřevzal František vyšší titul krále.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Bonaventura Adalbert Maria vévoda bavorský (narozen 14. července 1933 v Mnichově jako \"František Bonaventura Maria Adalbert princ bavorský\"), titulovaný Jeho královská Výsost vévoda bavorský (německy Franz Herzog von Bayern), je hlavou rodu Wittelsbachů, někdejší vládnoucí rodiny v bavorském království. Jeho příjmení při narození bylo \"Prinz von Bayern\". V roce 1997 si po smrti svého otce změnil příjmení na \"Herzog von Bayern\". František je pravnukem posledního bavorského krále Ludvíka III., který byl sesazen v roce 1918. Je rovněž potomkem anglického krále Karla I. a tím pádem je jakobity pokládán za dědice rodu Stuartovců a právoplatným vládcem Anglie, Skotska a Irska, ačkoliv on sám se tohoto práva nedomáhá.", "tgt_summary": "Franz, Duke of Bavaria (German: Franz Bonaventura Adalbert Maria Herzog von Bayern; born 14 July 1933) is head of the House of Wittelsbach, the former ruling family of the Kingdom of Bavaria. His great-grandfather King Ludwig III was the last ruling monarch of Bavaria until deposed in 1918. Franz was born in Munich. During the Second World War, the Wittelsbachs were anti-Nazi. The family initially left Nazi Germany for Hungary but were eventually arrested when Germany invaded the country in 1944. Franz was 11 at the time. He spent time in several Nazi concentration camps, including Sachsenhausen concentration camp, then Flossenbürg concentration camp and finally Dachau. After the war, Franz was a student at the University of Munich and became a collector of modern art. Franz succeeded as head of the House of Wittelsbach, and as pretender to the Bavarian throne, on the death of his father in 1996. He lives at the Nymphenburg Palace in Munich and Berg Castle. Franz is not married.", "id": 1070768} {"src_title": "Stanisław Przybyszewski", "tgt_title": "Stanisław Przybyszewski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Stanisław Feliks Przybyszewski byl synem učitele. Byl problémovým studentem střední školy, vystřídal několik škol a nakonec maturoval v roce 1889 na německém gymnáziu v Toruni. Poté odešel do Berlína, kde studoval nejprve architekturu a později lékařství. Zde se seznámil s filosofií Friedricha Nietzscheho a se satanismem. Rovněž se aktivně účastnil berlínského bohémského života. V této době k jeho přátelům patřili například Edvard Munch, Richard Dehmel a August Strindberg, se kterými se setkával ve vinárně \"Zum schwarzen Ferkel\" (\"U černého selete\" na bulváru Unter den Linden). V roce 1892 byl redaktorem berlínského polsky psaného socialistického týdeníku \"Gazeta Robotnicza\". V roce 1895 byl spoluzakladatelem časopisu \"Pan\" a publikoval též v časopisu \"Die Fackel\", který vydával Karl Kraus . V Berlíně žil se svou družkou Marthou Förder, se kterou měl tři děti (třetí až v době, kdy už byl ženat). 18. dubna 1893 se oženil s norskou pianistkou a spisovatelkou Dagny Juel a v letech 1894-1898 žil střídavě v Berlíně a v rodném městě své ženy Kongsvinger v Norsku. Měli spolu dvě děti: syna Zenona (nar. 28. září 1895) a dceru Ivu (nar. 3. října 1897). V roce 1896 byl zatčen pro podezření z vraždy své družky Marthy Förder. Po zjištění, že spáchala sebevraždu otravou oxidem uhelnatým, byl propuštěn. Jejich tři děti byly umístěny do různých sirotčinců. Na podzim 1898 se manželé Przybyszewští přestěhovali do Krakova, kde se Stanisław Przybyszewski stal záhy vedoucí osobností místní skupiny mladých pokrokových umělců \"Mladé Polsko\" (Młoda Polska) a pracoval jako redaktor časopisu \"Życie\", který byl jejich platformou. Vydávání časopisu bylo ale dalšího roku zastaveno pro problémy s cenzurou a problémy finanční. Při návštěvě u básníka a dramatika Jana Kasprowicze ve Lvově se zamiloval do jeho ženy Jadwigy. Ta opustila manžela a dcery a v roce 1899 spolu odešli do Varšavy. Dagny Juel Przybyszewska odjela v roce 1900 do Paříže a v roce 1901 byla zastřelena svým milencem v Tbilisi. Przybyszewski měl dále vztah s malířkou Anielou Pająkównou, se kterou měl dceru Stanisławu Przybyszewskou (1901-1935), pozdější spisovatelku a dramatičku, autorku známé divadelní hry \"Případ Danton\". V roce 1905 Stanisław Przybyszewski a Jadwiga Gąsowska přesídlili do Toruně, kde se Przybyszewski léčil z alkoholismu (bojoval s ním celý zbytek života). Dne 11. dubna 1905 se vzali. V roce 1906 odcestovali do Mnichova. Tato cesta byla zpočátku hrazena z prodeje rukopisu divadelní hry \"Śluby\" (Sňatky). Během první světové války ale vydávání jeho děl vázlo a Przybyszewski se proto uchyloval k psaní účelových politických brožur. V letech 1917-1918 spolupracoval s expresionistickým časopisem \"Zdrój\", který vycházel v Poznani. Po skončení války žil krátce v Československu. Do Polska se vrátil v roce 1919. Pokoušel se pracovat jako ředitel divadla v Poznani. Jako autor německých válečných brožur byl ale odmítnut. Pracoval jako překladatel z němčiny pro polskou poštu, od roku 1920 pan v Gdaňsku, kde měl též polské knihkupectví a pomáhal se založením polského gymnázia. Poté se pokoušel zakotvit v Toruni, Zakopaném a Bydhošti. Od roku 1924 pracoval pro prezidentskou kancelář ve Varšavě. Obdržel vyznamenání Krzyż Oficerski Řádu Polonia Restituta (Order Odrodzenia Polski) a byl komturem tohoto řádu. Ačkoli ve svých předcházejících dílech odmítal křesťanství a v některých spisech se dokonce hlásil k satanismu, v říjnu 1926 se opět přihlásil ke katolické církvi a vyjádřil lítost nad svým dosavadním životem. V roce 1927 se vrátil do rodného kraje, kde záhy zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "česky vyšlo.", "content": "Jeho díla byla často překládána do češtiny. Měl vliv např. na Stanislava Kostku Neumanna, jeho obdivovatelem byl F. X. Šalda.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "Založeno především na článku v anglické wikipedii s přihlédnutím k článku polskému a německému a dalším zdrojům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanisław Feliks Przybyszewski (7. květen 1868, Łojewo (Inowrocław), Prusko (dnes Polsko) – 23. listopad 1927, Jaronty (Inowrocław), Polsko) byl polský dekadentní a expresionistický spisovatel, dramatik a básník, člen hnutí \"Mladé Polsko\". Svá díla psal německy i polsky.", "tgt_summary": "Stanisław Przybyszewski (; 7 May 1868 – 23 November 1927) was a Polish novelist, dramatist, and poet of the decadent naturalistic school. His drama is associated with the Symbolist movement. He wrote both in German and in Polish.", "id": 18174} {"src_title": "Ernst Reuter", "tgt_title": "Ernst Reuter", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Reuter se narodil v Apenrade (Aabenraa), v provincii Šlesvicko-Holštýnsko. Dětství strávil v Leeru, kde je po něm pojmenováno náměstí. Reuter navštěvoval univerzitu v Münsteru a v Marburgu, kde v roce 1912 dokončil studia a složil zkoušky na učitele. Hlavně byl ale členem společenství nazývaného \"SBV Frankonia Marburg\". V tomtéž roce se stal členem Německé sociálně demokratické strany (SPD).", "section_level": 1}, {"title": "Výmarská republika.", "content": "Po svém návratu do Německa Reuter vstoupil do Komunistické strany Německa (KPD) a byl jmenován prvním sekretářem berlínské sekce. Ujmul se pozice na levém křídle strany v březnu 1921 podporoval otevřené povstání ve středním Německu. Tím se postavil do opozice proti lídrovi strany Paulu Levim. Ačkoliv byl Reuter považován za Leninova favorita, byl v roce 1922 ze strany vyloučen. Na krátký čas se přesunul do Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) a pak se nadobro vrátil k sociálním demokratům. V roce 1926 začal Reuter svoji službu v berlínské vládě, kde byl zodpovědný za dopravu. Úspěchem bylo založení Berlínského dopravního podniku (Berliner Verkehrsbetriebe - BVG), zavedení jednotného lístku pro městskou dopravu a rozšíření berlínského podzemního systému. V letech 1931 - 1933 byl Reuter starostou Magdeburgu, kde bojoval proti nedostatku bytů a práce jako důsledku ekonomické krize. Byl také zvolen členem Reichstagu. V roce 1933, kdy byli u moci nacisté, byl donucen abdikovat a byl převezen do koncentračního tábora (KZ) v Lichtenburgu u Torgau. Po propuštění odešel v roce 1935 do exilu do Turecka, kde zůstal do konce nacistické éry. V Ankaře vyučoval na univerzitě, založil univerzitní disciplínu urbanistické plánování a sloužil jako vládní konzultant. Během prvních měsíců druhé světové války shromáždilo Turecko všechny ty, kteří stále vlastnili německý pas a přepravilo je do internačních táborů „jako spojence nepřátel“. Bylo to již třetí Reuterovo uvěznění, po ruském a nacistickém.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný Berlín.", "content": "Po skončení druhé světové války se Reuter vrátil do Berlína a v roce 1946 byl zvolen do magistrátu (vlády), kde dohlížel na dopravní oddělení. V roce 1947 byl zvolen starostou Berlína, ale v prohlubující se krizi studené války si sovětská vláda vynucovala se vším svůj nezbytný souhlas. Reuterovo jméno je spojeno s obdobím studené války v Berlíně. Během sovětské berlínské blokády (1948–1949) byla západní část města zásobována leteckými dodávkami (\"vzdušný most\"), které zřídil americký vojenský guvernér Lucius D. Clay. Jako odpověď na hrozbu se museli obyvatelé západní části spojit. Ernst Reuter se stal jejich mluvčím a lídrem, symbolickou postavou \"Svobodného Berlína\". Památná je Reuterova řeč před vyhořelým Reichstagem 9. září 1948, kdy mluvil k 300 000 lidem a apeloval na svět, aby nenechal Berlín osudu. Ve volbách konaných v západní části Berlína o dva měsíce později pomohla jeho popularita získat SPD vítězství 64,5 %, což je nejlepší výsledek, jakého kdy kterákoliv strana ve svobodných volbách v Německu dosáhla. Jako starosta vytvořil vládu velké koalice s dalšími dvěma největšími stranami a demonstroval tak berlínskou jednotu. Když vstoupila v platnost nová ústava státu Berlín platná pro Západní Berlín, byl Reuter 18. ledna 1951 zvolen opět starostou Berlína. V této funkci zůstal až do své smrti. Pod jeho záštitou byla založena Svobodná univerzita Berlín, protože Humboldtova univerzita se nacházela v sovětském pásmu a pod komunistickým vedením. V roce 1953 vytvořil Reuter Nadaci starosty Reutera, která pomáhala utečencům do Západního Berlína. Několik týdnů po povstání ze 17. června 1953 Reuter náhle a neočekávaně zemřel v Západním Berlíně následkem srdečního infarktu ve věku 64 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než milion lidí. Jeho hrob se nachází na hřbitově \"Waldfriedhof\" ve čtvrti Berlín-Dahlem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Reuter se oženil v roce 1920 a měl se svoji ženou Hannou dvě děti. Syn Edzard se stal předsedou představenstva společnosti Daimler-Benz.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Další města v Německou mají ulice nebo školy pojmenované po Ernstu Reuterovi. Série \"Mistr svobody\" vydaná Poštou Spojených států v roce 1959 poctila Reutera dvěma známkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Rudolf Johannes Reuter (29. července 1889 - 29. září 1953) byl starosta Západního Berlína v letech 1948-1953, během období studené války.", "tgt_summary": "Ernst Rudolf Johannes Reuter (29 July 1889 – 29 September 1953) was the German mayor of West Berlin from 1948 to 1953, during the time of the Cold War.", "id": 2393006} {"src_title": "Alfred Reginald Radcliffe-Brown", "tgt_title": "Alfred Radcliffe-Brown", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Alfred Reginald Brown v roce 1881 ve Sparbrooku v Birminghamu. Jeho otec zemřel v roce 1886 a rodinu tak živila jeho matka. O mladého Alfreda Reginalda a jeho sourozence se starala babička z matčiny strany. Příjmení si nechal změnit v roce 1926 z Brown na Radcliffe-Brown. Po studiu na \"Trinity College\" v Cambridge (zde ho ovlivnil britský antropolog W. H. R. Rivers) odcestoval na Andamanské ostrovy, kde v letech 1906–1908 prováděl terénní výzkum. Na základě dat z tohoto výzkumu vznikla jeho zásadní práce \"Andamanští ostrované\", vydaná až v roce 1922. Ve stejném roce vyšla i kniha \"Argonauti Západního Pacifiku\" od Bronisława Malinowského, Radcliffe-Brownova názorového souputníka. Další výzkum provedl v letech 1910–1912 v Západní Austrálii. V letech 1916–1919 řídil školství v království Tonga. V letech 1920–1926 působil v Jižní Africe na universitě v Kapském městě. Od roku 1926 přesídlil do Austrálie a působil na Sydney University, kde ve spolupráci se svými studenty vydal monografii \"Sociální organizace australských kmenů\" a od roku 1930 žil v Chicagu. Od roku 1937 vyučoval sociální antropologii v Oxfordu, kde se stal jednou z hlavních postav britské sociální antropologie a význačným představitelem strukturního funkcionalismu. V roce 1946 opustil Oxford a až do roku 1954 vyučoval v Alexandrii a Kapském městě. V roce 1954 se vrátil do Anglie a v následujícím roce zde zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální antropologie jako věda.", "content": "Radcliffe-Brownův vědecký přístup byl ovlivněn francouzskou sociologickou školou, zejména sociologem Émilem Durkheimem a jeho synovcem Marcelem Maussem, s nimiž si nějaký čas i psal. Radcliffe-Brown se v duchu Durkheimovy sociologie vymezoval proti svým předchůdcům snažících se vysvětlit domorodé zvyklosti poukazem na historický vývoj. Mezi takové autory patřili evolucionisté jako Edward Burnett Tylor nebo James George Frazer a další. V případě domorodých společností nemáme podle Radcliffe-Browna žádné, nebo jen málo dokladů o historickém vývoji těchto společností. Jakékoliv domněnky o původu jednotlivých zvyklostí jsou tak podle Radcliffe-Browna jen planou spekulací. Naopak se podle něj musíme podívat na celý aktuální kontext, ve kterém se dané zvyklosti vyskytují. Vysvětlovat, proč se lidé nějakým způsobem chovají, znamená podle Radcliffe-Browna pochopit, jak daná společnost funguje jako celek v určitém okamžiku či období.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a funkce.", "content": "Aby byla naplněna vědecká podstata antropologie, je podle Radcliffe-Browna důležité zaměřit pozornost na studium sociální struktury společnosti a funkcí lidských zvyklostí. Sociální strukturu lze podle Radcliffe-Browna chápat jako síť aktuálních a pozorovatelných vztahů uvnitř společnosti. Jedná se zejména o vztahy mezi jedinci, společenskými vrstvami a skupinami. Kromě sociální struktury můžeme v každé společnosti navíc pozorovat i lidské aktivity. Řada aktivit, zejména těch pravidelných jako jsou náboženské rituály nebo právní procedury, má nějakou funkci. Funkci Radcliffe-Brown definuje jako přínos aktivity k zachování strukturální kontinuity společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace přírodními vědami.", "content": "Sociální antropologie je jednak vědou komparativní, kdy můžeme společnosti vzájemně porovnávat a srovnávat mezi sebou. Rovněž je však vědou, která by zobecňováním svých poznatků měla dospět k zákonitostem týkajících se podstaty lidských společností minulých, současných i budoucích. Radcliffe-Brown nijak neskrýval, že antropologie je vědou přírodní. Kritizoval tak své současníky, antropology Paula Radina a Marcela Griaula, kteří zobecňování v duchu přírodních věd odmítali a trvali na přepokladu specifičnosti každé společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Radcliffe-Brown pomohl vychovat a ovlivnil mladší generaci sociálních antropologů. Z těch nejvýznamnějších se jedná zejména o jeho mladší kolegy na Oxfordské univerzitě, Meyera Fortese a Edwarda Evana Evanse-Pritcharda, kteří jsou společně s Radcliffe-Brownem označováni jako škola strukturního funkcionalismu. Mezi další autory inspirované či jinak rozvíjející Radcliffe-Brownův odkaz patřili například Gregory Bateson nebo Max Gluckman.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfred Reginald Radcliffe-Brown (17. ledna 1881 Birmingham – 24. října 1955 Londýn) byl anglický sociální antropolog a představitel strukturního funkcionalismu. Spolu s Bronisławem Malinowským je považován za jednoho ze dvou zakladatelů britské sociální antropologie. Mezi jeho zájmy patřilo především studium domorodých příbuzenských systémů, náboženství a práva.", "tgt_summary": "Alfred Reginald Radcliffe-Brown, FBA (born Alfred Reginald Brown; 17 January 1881 – 24 October 1955) was an English social anthropologist who developed the theory of structural functionalism and coadaptation.", "id": 922959} {"src_title": "Rory Byrne", "tgt_title": "Rory Byrne", "src_document": [{"title": "Počátek kariéry.", "content": "Byrne se narodil v Pretorii. Na univerzitě Witwatersrand v Johannesburgu v Jihoafrické republice se začal zajímat o motoristické závody, nejdříve jako závodník a později ho zajímala technická stránka tohoto sportu. Po ukončení studií v roce 1965 začal Byrne pracovat jako chemik, ale ponechal si zájem o závodění. Koncem 60. let spolu s přáteli Davem Collierem, Ronnym a Dougiem Bennettovými založil společnost Auto Drag and Speed Den dovážející výkonné autodíly. Společnost sídlila v Jules Street v Malvernu v Johannesburgu a později na Voortrekket Road v Albertonu. V tomto období začal poprvé konstruovat závodní vozy s využitím svých matematických znalostí i přesto, že mu scházela formální inženýrská zkušenost. Jeho první vůz závodící ve Formuli Ford byl konkurenceschopný a v sezóně 1972 se umístil na dobrých pozicích. Po tomto úspěchu se Byrne v roce 1972 přestěhoval do Anglie, kde chtěl usilovat o kariéru designéra závodních vozů. Koupil starý vůz Royale z Formule Ford a začal skládat dohromady své schopnosti, aby zlepšil jeho design. V roce 1973 přišel šťastný zlom, když se zakladatel Royale Bob King rozhodl tým prodat. Nový majitel sháněl inženýra, který by Kinga nahradil (King byl rovněž designérem automobilů) a nabídl místo Rory Byrneovi. Ten příští čtyři roky strávil konstrukcí různých vozů pro tým Royale a jeho zákazníky. V roce 1977 se seznámil s Tedem Tolemanem a to třiatřicetiletému Byrnemu, který byl tou dobou již známou postavou v britském motorismu, poskytlo další příležitost. Toleman byl majitelem týmu z Formule 2 a najal Jihoafričana jako designéra. Několik sezón zlepšujících se výsledků vyvrcholilo v roce 1980 prvním a druhým místem v britském mistrovství Formule 2. Tým s Rory Byrnem jako šéfkonstruktérem byl připraven udělat skok do Formule 1.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "První vůz, který zkonstruoval Byrne pro Velkou cenu, byl TG181 poháněný motorem Hart. Protože Tolemanovi chyběli finance k účasti na prvních třech závodech, vstoupil jeho tým do Formule 1 Velkou cenou San Marina. Uběhly dvě sezóny než začal nováčkovský tým sbírat body, ale na konci sezóny 1983 získali Derek Warwick a Bruno Giacomelli úctyhodných 10 bodů - to bylo pro tým dost k tomu, aby skončil desátý v týmu konstruktérů a také dost pro to, aby si Byrne získal respekt v boxech. Před sezónou 1984 podepsal Toleman smlouvu s Ayrtonem Sennou - to byl přestup, který z Byrnea, Senny a týmu málem udělal první vítěze ve Velké ceně Monaka. Trvalý postup týmu směrem k čelu startovního pole znamenal v roce 1985 vzestup a tým Benetton oznámil plán koupit Tolemana. S více penězi, více zdroji a nejvýkonnějším motorem, který byl k dispozici ( turbo BMW , řadový čtyřválec) trvalo pouze do října 1986, aby Gerhard Berger získal ve Velké ceně Mexika první vítězství pro sebe, pro tým a pro vůz zkonstruovaný Byrnem. V následujících pěti sezónách zkonstruoval Rory Byrne vozy, které vyhrály více závodů, ale tým Benetton nebyl nikdy v pozici, aby mohl skutečně bojovat s týmy Ferrari, Williams a McLaren. Nejvíce vítězství se podařilo ve dnech, kdy konkurence klopýtla. Po krátké zkušenosti s nezdařilým projektem Reynardu ve Formuli 1 v roce 1991 se na podzim vrátil Byrne do Benettonu. Nalezl tým, který byl změněný a pevně pod kontrolou Flavia Briatoreho a s hvězdou Michaelem Schumacherem jako prvním jezdcem týmu. Byrneův vůz B193 byl značným technickým pokrokem proti vozům z předešlých sezón. Vůz měl poloautomatickou převodovku, aktivní závěs a kontrolu trakce. Vůz v rukách Schumacheru dosáhl jediného vítězství, ale vše bylo připraveno pro to, aby mohli bojovat o titul v roce 1994. Ihned v prvním závodě sezóny 1994 bylo zřejmé, že Byrneova konstrukce B194 bude vozem, kterého budou ostatní nahánět. Kritikové namítali, že dominance týmu byla spíše výsledkem nezvyklého poklesu Adriana Neweyho, hvězdného konstruktéra Williamsu a obvinění z podvodů, která týmu po celou sezónu šlapala na paty. Výkony Williamsu z konce sezóny ukradli Byrneovi jeho první titul v Poháru konstruktérů, ale heslem \"\"Evoluce, ne revoluce\"\" vše nasvědčovalo dalším úspěchům v roce 1995. I přes obvinění z podvodů u týmu Benetton si tým zajistil oba tituly ještě před koncem sezóny a Byrne konečně dosáhl toho, co chtěl. Jeho tým vyhrál Pohár konstruktérů. Na konci sezóny opustil Schumacher Benetton a odešel do Ferrari. Byl pro tým vysoce vlivný, a proto se tým začal rozpadat. Asi proto, že cítil, že jsou jeho největší úspěchy za ním, oznámil Byrne, že v roce 1996 odejde do důchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Ferrari.", "content": "S koncem sezóny 1996 dostal Michael Schumacher ve Ferrari volnou ruku k tomu, aby sestavil tým inženýrů schopných vrátit tým po letech podprůměrných výkonů opět na špičku. Technický ředitel Benettonu Ross Brawn byl najat a Ferrari se obrátilo na Rory Byrneho, aby nahradil šéfkonstruktéra Johna Barnarda, který se odmítl přestěhovat do Itálie. Po dlouhých jednáních byl Byrne nalákán od odchodu do důchodu a vrátil se z Thajska zpět do Evropy, kde začal budovat v sídle Ferrari v Maranellu konstruktérskou kancelář. V roce 2000 bylo Ferrari konečně připraveno bojovat o titul a v dalších sezónách pokračovalo v pohybu vpřed. V lednu 2005 vozy Ferrari, zkonstruované Byrnem, si zajistily 71 vítězství v závodech, šest po sobě jdoucích vítězství v Poháru konstruktérů a pět po sobě jdoucích titulů mistra světa pro Michaela Schumachera. Vše s takovou mírou suverenity, která předtím nikdy ve sportu nebyla k vidění. V roce 2004 oznámil Rory Byrne, že odejde z Formule 1 a konci sezóny 2006 a předá roli šéfkonstruktéra Aldo Costovi, který mu byl od roku 1998 asistentem. 19. září 2006 bylo však oznámeno, že Rory prodlouží svůj pobyt v týmu jako konzultant na další dva roky až do počátku roku 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rory Byrne (* 10. ledna 1944) je jihoafrický inženýr a tvůrce automobilů, v současné době konzultant designu a vývoje týmu Scuderia Ferrari. Byrne přišel do Ferrari v roce 1997 a od té doby zkonstruoval vozy, které vyhrály přes sedmdesát Velkých cen, šest titulů Poháru konstruktérů a pět titulů mistra světa jednotlivců. Tento výjimečný rekord úspěchu dělá z Byrneho nejúspěšnějšího konstruktéra ve Formuli 1 za poslední desetiletí, téměř převyšuje svého konkurenta Adriana Neweyho.", "tgt_summary": "Rory Byrne (born 10 January 1944) is a South African semi-retired engineer and car designer, most famous for being the chief designer at the Benetton and Scuderia Ferrari Formula One teams. Byrne-designed cars have won ninety-nine Grands Prix, seven constructors' titles and seven drivers' titles. This makes Byrne the third most successful Formula One designer, behind rivals Adrian Newey and Colin Chapman.", "id": 1359553} {"src_title": "Alfred Kubin", "tgt_title": "Alfred Kubin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v severočeských Litoměřicích. Jeho otec Friedrich Kubin (1848–1907), bývalý vojenský důstojník, pracoval jako zeměměřič, jeho matka Johanna, rozená Kletzl (1848–1887), byla pianistka. V letech 1879–1882 žila rodina v Salcburku. V roce 1882 se přestěhovali do Zell am See. V roce 1887 zemřela Kubinovi matka, ve stejném roce začal studovat na gymnáziu v Salcburku. Nebyl ale úspěšný a příští rok se vrátil zpět do Zell am See na obecnou školu. Ve školním roce 1891–1892 studoval na uměleckoprůmyslové škole v Salcburku. V letech 1892–1896 se učil fotografem u svého strýce Aloise Beera v Klagenfurtu. V roce 1898 nastoupil jako dobrovolník vojenskou službu, byl odvelen do Lublaně. Po nervovém zhroucení byl hospitalizován a propuštěn z armády. Po rekonvalescenci v otcově domě v Zell am See odešel do Mnichova studovat kresbu na soukromé škole Ludwiga Schmidta-Reutteho, později (1898–1901) pokračoval na mnichovské Akademii výtvarných umění v kreslířské třídě Nikolause Gysise. V roce 1903 mu vyšlo tiskem první album reprodukcí kreseb. V roce 1904 se oženil s Hedvikou Gründlerovou, rozenou Schmitzovou. V Lipsku se setkal s Maxem Klingerem. Následujícího roku navštívil Paříž, kde se setkal s Odilonem Redonem. V roce 1906 manželé Kubinovi přesídlili do Zwickledtu u Wernsteinu v Horních Rakousích. V roce 1908 napsal Kubin román \"Die andere Seite\" (česky vyšlo jako \"Země snivců\"), který vyšel následujícího roku tiskem. V roce 1909 se stal členem sdružení \"Neue Künstlervereinigung München\" (Nová společnost umělců Mnichov), jehož předsedou byl Vasilij Kandinskij. Seznámil se s Franzem Marcem, Hansem Carossou a Paulem Klee. Po rozpuštění sdružení Neue Künstlervereinigung München se Kubin stal členem skupiny \"Der Blaue Reiter\" (Modrý jezdec). V roce 1912 začal spolupracovat se satirickým týdeníkem \"Simplicissimus\". V roce 1921 měl první soubornou výstavu v Mnichově, v únoru 1924 první výstavu v Čechách, v pražském Rudolfinu. V roce 1930 začal jezdit na pravidelné letní pobyty na Šumavu (až do roku 1944). Alfred Kubin zemřel v roce 1959 v Zwickledtu. Je pohřben na hřbitově ve Wernsteinu nad Innem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vydal řadu alb reprodukcí kreseb a dále alba originálních litografií. Ilustroval množství knih, mezi ilustrované autory patřili: Edgar Allan Poe, Wilhelm Hauff, E. T. A. Hoffmann, Hans Christian Andersen, Jules Barbey d'Aurevilly a mnoho dalších. Ilustroval rovněž historický román Jaroslava Durycha z třicetileté války: \"Die Kartause von Walditz\" (Valdice), Mnichov 1934 posmrtné souborné vydání:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Kubin (pokřtěn Alfred Leopold Isidor, 10. dubna 1877 Litoměřice, Rakousko-Uhersko – 20. srpna 1959 Zwickledt, Wernstein am Inn, Rakousko) byl rakouský expresionistický grafik, ilustrátor a spisovatel narozený v Čechách.", "tgt_summary": "Alfred Leopold Isidor Kubin (10 April 1877 – 20 August 1959) was an Austrian printmaker, illustrator, and occasional writer. Kubin is considered an important representative of Symbolism and Expressionism.", "id": 2094576} {"src_title": "G protein", "tgt_title": "G protein", "src_document": [{"title": "Signalizace.", "content": "Existují dvě odlišné třídy G proteinů: \"heterotrimerické\" (velké) G proteiny, aktivované GPCR (\"G-protein-coupled receptor\") receptory, sestávající z α (\"alfa\"), β (\"beta\") a γ (\"gama\") podjednotek a \"monomerické\" G proteiny patřící do rodiny Ras malých GTPáz. Malé GTPázy jsou monomerické proteiny sekvenčně homologické α-podjednotce heterotrimerických G proteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Heterotrimerické G proteiny.", "content": "Heterotrimerické G proteiny jsou v neaktivním stavu asociovány se specifickými membránovými receptory. Skládají se z podjednotek G; a těsně svázaných G. Po vazbě ligandu na receptor dochází k jeho konformační změně a je schopný katalyzovat (podobně jako GEF) výměnu GDP navázaného na G podjednotce asociovaného G proteinu za GTP. Jakmile došlo k vazbě GTP, komplex G•GTP disociuje od G podjednotky, oba komplexy však zůstávají vázané v membráně, neboť G a G podjednotky mají kovalentně vázaný lipidový řetězec (myristoylový, palmitoylový nebo prenylový zbytek), pomocí nějž jsou v membráně zakotveny. G s navázaným GTP může aktivovat efektorové proteiny, dokud nedojde k hydrolýze navázaného GTP na GDP. G podjednotka je sama GTPázou, a je tak schopná katalyzovat vlastní inaktivaci. Hydrolýzu může ještě urychlit protein RGS (\"regulator of G protein signaling\"), čímž se zkracuje doba, po kterou může G podjednotka aktivovat efektorové proteiny. Po hydrolýze GTP se inaktivovaná G podjednotka rychle opět asociuje s G.", "section_level": 2}, {"title": "Malé GTPázy.", "content": "Malé GTPázy vážou podobně jako heterotrimerické G proteiny GDP a GTP a jsou zodpovědné za přenos signálu v buňce. Na rozdíl od heterotrimerických G proteinů existují jako monomery a k žádné disociaci po aktivaci tedy nedochází – fungují jako samostatná G podjednotka heterotrimerických G proteinů. Do této třídy patří důležité regulační proteiny, zejména z pěti rodin: U člověka je 170 zástupců (proteinů).", "section_level": 2}, {"title": "Podjednotky.", "content": "Gs alfa podjednotka Gi alfa podjednotka Gq alfa podjednotka", "section_level": 2}], "src_summary": "G proteiny jsou rodinou GTPáz důležitých ve vnitrobuněčné signalizaci. Existují u nich dvě konformace: „zapnutá“, jsou-li navázány ke GTP, a „vypnutá“, mají-li navázán GDP. Přepínání mezi těmito stavy je zprostředkováno GEF (guanine nucleotide–exchange factor\"), proteiny, které katalyzují disociaci GDP z G proteinu; k vazbě GTP pak dochází samovolně v důsledku jeho vyšší koncentrace v cytoplazmě. Změna konformace vyvolaná vazbou GTP umožňuje G proteinu aktivovat další proteiny buněčných signálních kaskád. Rychlost hydrolýzy GTP závisí mj. na aktivitě GAP (GTPase-accelerating protein\") proteinů, které mohou také reagovat na extracelulární signály. Za objev a popsání funkce G proteinů obdrželi v roce 1994 Alfred G. Gilman a Martin Rodbell Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Gilman a Rodbell se původně snažili vysvětlit mechanismus stimulace buněk adrenalinem. Zjistili, že cytosolické enzymy, jako např. adenylátcykláza, nejsou aktivovány receptorem přímo, ale prostřednictvím G proteinu, který je receptorem aktivován, a může adenylát cyklázu stimulovat k produkci druhého posla, cyklického AMP.", "tgt_summary": "G proteins, also known as guanine nucleotide-binding proteins, are a family of proteins that act as molecular switches inside cells, and are involved in transmitting signals from a variety of stimuli outside a cell to its interior. Their activity is regulated by factors that control their ability to bind to and hydrolyze guanosine triphosphate (GTP) to guanosine diphosphate (GDP). When they are bound to GTP, they are 'on', and, when they are bound to GDP, they are 'off'. G proteins belong to the larger group of enzymes called GTPases. There are two classes of G proteins. The first function as monomeric small GTPases (small G-proteins), while the second function as heterotrimeric G protein complexes. The latter class of complexes is made up of \"alpha\" (α), \"beta\" (β) and \"gamma\" (γ) subunits. In addition, the beta and gamma subunits can form a stable dimeric complex referred to as the beta-gamma complex Heterotrimeric G proteins located within the cell are activated by G protein-coupled receptors (GPCRs) that span the cell membrane. Signaling molecules bind to a domain of the GPCR located outside the cell, and an intracellular GPCR domain then in turn activates a particular G protein. Some active-state GPCRs have also been shown to be \"pre-coupled\" with G proteins. The G protein activates a cascade of further signaling events that finally results in a change in cell function. G protein-coupled receptor and G proteins working together transmit signals from many hormones, neurotransmitters, and other signaling factors. G proteins regulate metabolic enzymes, ion channels, transporter proteins, and other parts of the cell machinery, controlling transcription, motility, contractility, and secretion, which in turn regulate diverse systemic functions such as embryonic development, learning and memory, and homeostasis.", "id": 2100214} {"src_title": "Pokropený kropič", "tgt_title": "L'Arroseur Arrosé", "src_document": [{"title": "Synopse.", "content": "Na začátku filmu vidíme zahradníka (François Clerc), kterak v zahradě gumovou hadicí nevinně zalévá záhon. V tom se na scéně se za jeho zády objevuje chlapec (Benoît Duval), který si úmyslně stoupne na zahradníkovu hadici a přeruší tím proud vody. Udivený zahradník se snaží najít příčinu náhlé závady a odstranit ji. V okamžiku, když si začne pozorně prohlížet ústí hadice, chlapec s ní sestoupí a obnovený proud vody vytryskne zahradníkovi přímo do obličeje. Mladý šprýmař se snaží před rozzlobeným zahradníkem utéci. Následuje honička po zahradě. Po krátkém pronásledování jej rozzlobený zahradník chytí a zlije jej vodou z hadice. Poté se zahradník vrací ke své práci a mladý darebák odchází ponížen pryč.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "28. prosince 1895 uspořádali bratři Lumièrové v Indickém salónku kavárny Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů první veřejnou projekci svých „oživlých fotografií“ platícím divákům, kterých se v tento historický okamžik sešlo třicet tři. Zhlédli dvacetiminutový program, který se skládal z deseti asi minutových snímků, z nichž většina zachycovala každodenní události ze skutečného života jako příjezd vlaku na nádraží, odchod dělníků z továrny, rodinnou snídani nebo partii karet. Mezi těmito reportážními snímky se nacházel jeden, který se od ostatních nápadně odlišoval. Jako šestý v pořadí se na plátně objevil krátký inscenovaný skeč Pokropený kropič (\"L'Arroseur arrosé\"; 1895), který je považován za první hraný film ve filmových dějinách. Původ námětu k natočení tohoto prostinkého skeče je sporný. Podle Louise Lumièra je film pouze zopakováním skutečného žertu, který provedl jeho mladší bratr Edouard jejich rodinnému zahradníkovi, kterým byl pan François Clerc. Podle filmového historika Georgese Sadoula je námět filmu, respektive výše uvedené události, které k jeho vzniku vedly, inspirován výjevem z alba knihkupectví Quantin z roku 1887, kde se v devíti obrazech nacházel kreslený komický příběh o chlapci, zahradníkovi a jedné kropicí hadici, jehož autorem byl ilustrátor a karikaturista Hermann Vogel. V tomto ohledu můžeme tento film považovat za první příklad filmové adaptace. Film natočil Louis Lumière na jaře roku 1895 na zahradě rodinného domu v Lyonu. François Clerc si svou roli zahradníka zopakoval i ve filmu, ale role chlapce byla přeobsazena, místo mladšího bratra Edouarda, který byl považován za příliš mladého, byla role Louisem svěřena mladému tesařskému učni z Lumiérových továren jménem Benoît Duval (někdy uváděn jako Daniel Duval).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pokropený kropič (ve francouzském originále L'Arroseur arrosé) je francouzský němý film, který v roce 1895 natočil Louis Lumière, a který je považován za první dějový snímek ve filmové historii.", "tgt_summary": "L'Arroseur Arrosé (; also known as The Waterer Watered and The Sprinkler Sprinkled) is an 1895 French short black-and-white silent comedy film directed and produced by Louis Lumière and starring François Clerc and Benoît Duval. It was first screened on June 10, 1895. It is the earliest known instance of film comedy, the first use of film to portray a fictional story, and the first use of a promotional film poster. The film was originally known as Le Jardinier (\"The Gardener\") or Le Jardinier et le petit espiègle, and is sometimes referred to in English as The Tables Turned on the Gardener, and The Sprinkler Sprinkled.", "id": 2217687} {"src_title": "Ferdinando Carulli", "tgt_title": "Ferdinando Carulli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Neapoli, tehdy součástí Neapolského království. Jeho otec byl vzdělaný muž, byl tajemníkem Neapolského soudu. Základy hudebního vzdělání získal od kněze, který byl amatérským hudebníkem. Prvním hudebním nástrojem Carulliho bylo violoncello. Teprve ve dvaceti letech objevil kytaru, ale posléze jí věnoval celý svůj život. V té době neexistoval v Neapoli žádný profesionální učitel hry na kytaru, proto si vyvinul svůj vlastní styl. Carulli byl velice nadaný umělec, jeho koncerty v Neapoli se staly tak populární, že byl záhy zván na koncertní turné po celé Evropě. Okolo roku 1801 se oženil s Francouzkou Marií-Josephinou Boyerovou, s níž měl jednoho syna, Gustava Carulli. Tiskem vyšly jeho první skladby okolo roku 1807 v milánském nakladatelství Ricordi. Do Milána se také přestěhoval a přispíval zde do místních publikací. Po velkém úspěchu svých koncertů v Paříži, tehdejším „hlavním městě hudby“, tam i natrvalo přesídlil. V Paříži se stal velice úspěšným učitelem hry na kytaru a také zde vyšla většina jeho skladeb. Založil i své vlastní hudební vydavatelství, ve kterém kromě svých vlastních skladeb vydával i díla dalších vynikajících kytaristů včetně Filippa Gragnaniho, který se stal jeho přítelem a který mu později věnoval svá tři kytarová duetta. Carulli se rovněž věnoval konstrukci nástroje a ke konci svého života vyvinul ve spolupráci s pařížským loutnistou René Lacôtem desetistrunnou kytaru, tzv. \"Decacorde\". Zemřel v Paříži ve věku 71 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Carulli byl velice plodný skladatel. Zkomponoval více než 400 skladeb pro kytaru a mnoho dalších skladeb v různých nástrojových kombinacích jejichž součástí však vždy byla kytara. Jeho škola hry na kytaru, \"Méthode complète pour guitare ou lyre\", op. 27, publikovaná v roce 1810 a revidovaná pod op. č. 241 v roce 1825, obsahuje skladby, které jsou dodnes používány při výuce hry na klasickou kytaru. Kromě řady skladeb pro dvě kytary, kytaru a housle či kytaru a flétnu, zkomponoval tři koncerty pro kytaru a komorní orchestr. Ve spolupráci se svým synem Gustavem napsal rovněž několik skladeb pro kytaru a klavír. Mnoho skladeb, které dnes považujeme za Carulliho nejlepší díla, bylo původně vydavateli odmítnuto, neboť je považovali za příliš obtížné pro amatérské hudebníky, na které byla zaměřena jejich vydavatelská politika. Je proto pravděpodobné, že některá z jeho nejlepších děl jsou dnes ztracena. Nicméně několik publikovaných skladeb napovídá na kvalitu a propracovanost jeho koncertních skladeb. Dobrým příkladem je \"Six Andantes op. 320\", komponovaná okolo r. 1830 a věnovaná kytaristovi Matteo Carcassimu. K vysoce úspěšné škole publikoval skladatel ještě řadu doplňků. Jako op. 272 (\"L'Anti Methode\") byla škola vydána pro koncertní účely bez vysvětlujícího textu. Napsal školu pro decacord, pojednání o harmonii, o kytarovém doprovodu zpěvu a několik sbírek vokalíz a solfegií. Tato pojednání byla určena k rozšíření možností kytarového doprovodu zejména pro ty kytaristy a učitele zpěvu, kteří nebyli podrobně seznámeni se záznamem generálního basu. Díla Ferdinanda Carulliho jsou dodnes vděčnou součástí repertoáru světových kytaristů a existuje mnoho jejich nahrávek. \"Duo in G,\" op.34 posloužilo jako ústřední melodie oblíbeného britského televizního sci-fi seriálu \"The Adventure Game\", který BBC uváděla v letech 1980–1986.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinando Maria Meinrado Francesco Pascale Rosario Carulli (9. února 1770, Neapol – 17. února 1841, Paříž) byl italský skladatel pro klasickou kytaru a autor školy hry na kytaru \"Méthode complète pour guitare ou lyre\", op. 27, která je dodnes používána.", "tgt_summary": "Ferdinando Maria Meinrado Francesco Pascale Rosario Carulli (9 February 1770 – 17 February 1841) was an Italian composer for classical guitar and the author of the influential \"Méthode complète pour guitare ou lyre\", op. 27 (1810), which contains music still used by student guitarists today. He wrote a variety of works for classical guitar, including numerous solo and chamber works and several concertos. He was an extremely prolific writer, composing over 400 works for the instrument.", "id": 1163218} {"src_title": "Adéla Burgundská", "tgt_title": "Adelaide of Italy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla dcerou burgundského krále Rudolfa II. a jeho manželky Berty Švábské. Jejím bratrem byl burgundský král Konrád a prvním manželem italský král Lothar II., kterému byla zasnoubena již v dětství a za kterého byla provdána roku 947 – snad ve věku 16 let. Lothar II. byl však již po třech letech manželství otráven a Adéla jako dosud mladá žena ovdověla. Po ovdovění ji markrabí Berengar z Ivrey (možná zodpovědný za Lotharovu vraždu) držel v zajetí na hradě Garda, neboť ji chtěl provdat za svého syna Adalberta a dosáhnout tak skrze ni italské královské koruny (podle langobardské právní tradice mohla Adéla designovat následníka). Královna však spolu s dcerou Emmou uprchla na hrad Canossa a požádala o pomoc německého krále Otu I., který Berengara porazil a sám se roku[951 v Pavii s Adélou oženil. Tento sňatek také přinesl Otovi právní nárok na italskou korunu. 2. února 962 byla Adéla spolu s manželem v Římě korunována na císařovnu. V italské i říšské politice měla na manžela velký vliv a od její doby dochází také k nárůstu intervencí římských královen v královských a císařských listinách. Doprovázela manžela i na italských taženích v letech 961–965 a 966–972. Adéla se výrazně podílela na výchově svého syna Oty II. a i v jeho dospělém věku na něj měla velký vliv, a to do druhé poloviny 70. let, kdy bylo její postavení zastíněno postavením Otovy manželky Theofano a Adéla se vzdálila od císařského dvora. V letech 975–980 pak pobývala převážně v Itálii a v Burgundsku. Po synově smrti roku 983 jí spolu s její snachou Theofano a mohučským arcibiskupem Willigisem připadlo poručnictví nad nezletilým dědicem říše Otou III. Pro neshody s Theofano sice nakrátko opět opustila dvůr, po její smrti roku 991 však znovu převzala regentství. Poté, co Ota III. dosáhl roku 994 plnoletosti, se však znovu stáhla do ústraní a v posledních letech života pobývala v benediktinském klášteře Selz, který okolo roku 991 sama založila. Adéla byla vzdělaná a velmi sečtělá žena, ovládala čtyři jazyky. Již její současníci, například Gebert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.), ji nazývali \"\"mater regnorum\"\" (\"\"matka království\"\"). Adéla se angažovala také v clunyjském hnutí, roku 1097 byla svatořečena papežem Urbanem II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adéla Burgundská (uváděná též jako \"Adelaida\", \"Adelheid\"; 931, Burgundsko – 16. prosince 999, klášter Selz) byla druhou manželkou císaře Oty I. Velikého a jednou z nejvýznamnějších středověkých římských císařoven.", "tgt_summary": "Adelaide of Italy (; 93116 December 999 AD), also called Adelaide of Burgundy, was Holy Roman Empress by marriage to Emperor Otto the Great; she was crowned with him by Pope John XII in Rome on 2 February 962. She was regent of the Holy Roman Empire as the guardian of her grandson in 991–995.", "id": 655650} {"src_title": "Alcázar v Seville", "tgt_title": "Alcázar of Seville", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní opevnění bylo postaveno na místě římského a později vizigótského osídlení. První prvky palácového opevnění začalo toto místo nést po dobytí Sevilly Araby v roce 712; ti již od roku 720 využívali toto místo jako sídlo svých vládců. V roce 884 přispěla pevnost k odražení vikinské invaze do města. Původní muslimský palác pochází ze stejného období, jako granadská Alhambra. Mezi 11. a 13. stoletím byl palác dále rozšiřován a opevňován Almohady. Po dobytí Sevilly Ferdinandem III. v roce 1248 se z paláce stala královská residence. Jeho syn Alfons X. uskutečnil první přestavby, když roku 1254 přikázal postavit tří velké gotické sály. V roce 1364 se Petr I. Kastilský rozhodl vybudovat tzv. \"Palcio Mudejar\", který se stal prvním palácem kastilského krále, který nebyl chráněn opevněním jako tomu je u hradu. Tento palác si dodnes zachovává svůj vzhled ve styl mudejárské architektury a stále udivuje svojí ornamentální bohatostí. Roku 1366, právě když byl nový palác dokončován, vypukla občanská válka, v které se proti Petrovi I. postavil jeho nevlastní bratr Jindřich Trastámara a která skončila Petrovou smrtí roku 1369. Palác Petra I. je považován za nejkomplexnější ukázku mudejárské architektury ve Španělsku. Během historie se alcázar stal dějištěm mnoha událostí spojených se španělskou korunou. Roku 1477 do Sevilly přijela Katolická Veličenstva a využila alcázar jako místo svého pobytu. O rok později, 14. června 1478, se v paláci narodil jejich druhý syn, princ Jan. V roce 1526 se v alcázaru uskutečnia svatba Karla V. s jeho sestřenicí Isabelou Portugalskou. V roce 1729 se v paláci narodila infantka Marie Antonie, dcera Filipa V. Ten do města přijel, aby zde dohlédl na podpis sevillské smlouvy, která ukončila anglo-španělskou válku (1727-29). Kvůli francouzské intervenci do Španělska se do alcázaru v roce 1823 uchýlila královská rodina v čele s Ferdinandem VII. Rodina v paláci sídlila dva měsíce, během nichž alcázar sloužil jako královská residnce. Dekretem z 22. dubna 1931 vláda druhé španělské republiky, na návrh ministra financí Indalecia Prieta, postoupila alcázar a jeho zahrady městu Seville.", "section_level": 1}, {"title": "Zahrady.", "content": "Všechny paláce Al-Andalusu měly rozsáhlé zahrady s ovocnými stromy, širokou škálou vonných rostlin, ale zároveň poskytovaly i jídlo pro obyvatele paláce. Kromě toho měly zahrady i estetickou funkci. V zahradách se vždy nacházela voda v podobě zavlažovacích kanálů, fontán, vodních nádrží a bazénků. Zahrady připojené k sevillskému alcázaru prodělaly řadu změn. V 16. století, během vlády Filipa III., italský architekt Vermondo Resta zahrady upravil ve stylu italského manýrismu. Resta je zodpovědný za stavbu \"Galeria de Grutesco\", kdy proměnil starou muslimskou zeď v lodžii, z které je možno palácové zahrady obdivovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alcázar v Seville je název královského paláce v městě Sevilla ve španělském autonomním společenství Andalusie. Jednalo se původně o maurskou pevnost, která byla postavena Almohady. Palác proslul jako jeden z nejkrásnějších v celém Španělsku a je považován za jednu z nejvýznačnějších ukázek mudejarské architektury na Pyrenejském poloostrově. Nejvyšší patra alcázaru jsou dodnes využívána královskou rodinou jako její oficiální residence v Seville; díky tomu je alcázar nejstarším stále užíváným královským palácem v Evropě. Pro svou kulturní hodnotu byla celá stavba v roce 1987 přiřazena ke světovému dědictví, a to spolu s katedrálou a indickým archivem v témže městě.", "tgt_summary": "The Royal Alcázars of Seville (), historically known as al-Qasr al-Muriq (, \"The Verdant Palace\") and commonly known as the Alcázar of Seville (), is a royal palace in Seville, Spain, built for the Christian king Peter of Castile. It was built by Castilian Christians on the site of an Abbadid Muslim \"alcazar\", or residential fortress destroyed after the Christian conquest of Seville. The palace is a preeminent example of Mudéjar architecture in the Iberian Peninsula but features Gothic, Renaissance and Romanesque design elements from previous stages of construction. The upper storeys of the Alcázar are still occupied by the royal family when they are in Seville, and are administered by the Patrimonio Nacional. It was registered in 1987 by UNESCO as a World Heritage Site, along with the adjoining Seville Cathedral and the General Archive of the Indies.", "id": 2304882} {"src_title": "Stanisław Tilich", "tgt_title": "Stanislaw Tillich", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Stanislaw Tillich se narodil v malé vesnici Neudörfel (srb. Nowa Wjeska), kde se naprostá většina (89%) obyvatel stále hlásí k hornolužické národnosti. Jeho otec Rudi Tillich (1929-2007) a matka Katharina rozená Korjeńkec (1931) byli aktivními členy Domowiny a v rodině se mluvilo výhradně lužickou srbštinou, takže dle svých slov se německy musel naučit od sousedů. Přestože se každý z rodičů hlásil k jiné konfesi, otec k evangelické a matka ke katolické, svého syna vychovali jako katolíka. Absolvoval srbskou základní školu v Panschwitz-Kuckau (Pančicy-Kukow) a poté navštěvoval lužickosrbské gymnázium v Budyšíně, kde taky v roce 1977 složil maturitní zkoušku. Po splnění základní vojenské služby (1977-1979) studoval strojírenství na Technické univerzitě v Drážďanech (1979-1984), a následně nastoupil do státního elektrotechnického podniku ve městě Kamenz (Kamjenc). V letech 1987-1989 působil v okresní správě Kamenze a dokončil postgraduální studium v Lipsku. S pádem Berlínské zdi načas přešel do podnikatelské sféry, ale od roku 1995 se rozhodl plně věnovat politické dráze. Stanislaw Tillich je ženatý, s manželkou Veroniku (1959) mají dvě děti, Milana (1981) a Danu (1983). V dubnu 2015 se přestěhovali z Pančicy-Kukow a nyní bydlí v Weißen Hirsch u Drážďan. Tillichův tchán je původem Polák, který byl za války nasazen v Lužici na nucené práce, oženil se zde však s Lužickou Srbkou a do Polska se už nevrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Politický život.", "content": "Tillichova politická kariéra začala v říjnu 1987 vstupem do strany Křesťanskodemokratické unie (zkráceně CDU). V květnu 1989 se stal místopředsedou okresní správy Kamenz, v března 1990 byl zvolen poslancem prvního celoněmeckého spolkového parlamentu. Mezi lety 1994 až 1999 působil jako poslanec v Evropském parlamentu a jako místopředseda rozpočtového výboru Evropské unie. Od roku 1992 až do 1999 byl členem předsednictva Evropské lidové strany. V roce 1999 přešel z Bruselu do regionální politiky, od voleb 2004 zastává mandát v saském zemského sněmu. Vykonával funkci saského ministra pro spolkové a evropské záležitosti (1999-2002), vedoucího saského kancléřství (2002-2004), saského ministra životního prostředí a zemědělství (2004-2007) a saského ministra financí (2007-2008). Dne 28. května 2008 ho zemský sněm zvolil saským premiérem, kterýžto post dokázal obhájit i ve volbách 2009 a 2014. Od roku 2010 patří k nejužšímu vedení spolkové strany CDU (20členná výkonná rada), v letech 2015 a 2016 pak předsedal horní komoře (Spolkové radě) německého parlamentu. Jako zástupce Saska působí od října 2016 ve výboru pro věci zahraniční. Dle průzkumů veřejného mínění si v roce 2012 Tillichova saská CDU udržovala nejvyšší úroveň podpory ze všech německých politických stran ve všech 16 spolkových státech; pročež komentátoři Tillicha označili jako „druhého nejmocnějšího politika z bývalého komunistického východu (Německa)“ hned po kancléře Angele Merkelové. Stanislaw Tillich je oceňován pro své jazykové dovednosti, díky kterým může s polskými i českými představiteli vést dialog bez tlumočníka. Kromě rodné hornolužické srbštiny a němčiny totiž mluví plynně polsky a dobře zvládá i angličtinu, francouzštinu a češtinu, v omezené míře snad i italštinu a ruštinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanislaw Rudi Tillich (lužickosrbsky \"Stanisław Tilich\", * 10. dubna 1959, Neudörfel) je čelný německý politik lužickosrbské národnosti, člen CDU, od 28. května 2008 do 12. prosince 2017 třetí ministerský předseda Svobodného státu Sasko a bývalý prezident Spolkové rady. Dne 18. října 2017, tj. zhruba tři týdny po neuspokojivém výsledku CDU ve volbách do Německého spolkového sněmu, veřejně oznámil svůj záměr odstoupit k prosinci roku 2017 z funkce ministerského předsedy Svobodného státu Sasko, a to s vůlí předat funkci někomu mladšímu. Jako budoucího kancléře za sebe navrhl svého stranického kolegu Michaela Kretschmera.", "tgt_summary": "Stanislaw Tillich (; ; born 10 April 1959) is a German CDU politician. He served as the 3rd Minister President of Saxony from 2008 to 2017. From 1 November 2015 until 31 October 2016 he was President of the Bundesrat and \"ex officio\" deputy to the President of Germany. Tillich is of Sorbian ethnicity and lives in Panschwitz-Kuckau (Pančicy-Kukow), which is 35 kilometres north-east of Dresden near Kamenz.", "id": 1944232} {"src_title": "Fjodor Fjodorovič Ušakov", "tgt_title": "Fyodor Ushakov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v nezámožné šlechtické rodině v obci Burnakovo v jaroslavském obvodu. Roku 1766 ukončil studium na vojenském námořním učilišti v Petrohradě a začal sloužit v Baltské flotě. Roku 1769 byl přidělen k Azovské flotě, kde se účastnil bojů s Turky. Roku 1775 se stal velitelem fregaty a v letech 1780 - 1782 byl kapitánem křižníku \"Viktor\" a jeho úkolem byla ochrana ruských obchodních lodí ve Středozemním moři. Od roku 1783 sloužil u Černomořské floty, dohlížel na stavbu lodí a podílel se na výstavbě ruské hlavní černomořské námořní základny v Sevastopolu. V letech 1787 - 1792 byl kapitánem křižníku \"Sv. Pavel\", s nímž se zúčastnil šesté rusko-turecké války. V roce 1788 byl jmenován velitelem 1. eskadry Černomořské floty a v roce 1789 se stal kontradmirálem a velitelem celé Černomořské floty, s níž porazil v několika bitvách turecké loďstvo. Roku 1793 byl povýšen na viceadmirála. V letech 1798 - 1800 velel eskadře černomořského loďstva, vyslaného proti francouzské flotile Napoleona Bonaparta ve Středozemním moři. Zde dosáhl několika vítězství, dobyl pevnost Korfu a podílel se na vzniku řecké Republiky sedmi ostrovů v Jónském moři, účastnil se osvobozování italských měst Ancona, Janov, Neapol a Řím od francouzské nadvlády. Po návratu z úspěšného tažení ho však nečekala sláva, ale kvůli intrikám na carského dvoře ho Alexandr I. odsunul do druhořadé pozice velitele Baltské floty. Roku 1807 rezignoval a odešel do penze. Zemřel 14. října 1817 v obci Alexejevka. Je považován za zakladatele ruského vojenského námořního umění a průkopníka útočné taktiky námořního boje. Jeho taktika boje zaujala i známého britského admirála Horatio Nelsona. Podle admirála Ušakova bylo pojmenováno několik lodí ruského a sovětského vojenského námořnictva, dále byly na jeho počest pojmenovány ulice či náměstí. Na řeckém ostrově Korfu má admirál Ušakov pomník, je zde po něm pojmenována i ulice. V roce 1944 byl na jeho počest zřízen v Sovětském svazu Řád Ušakova 1. a 2. stupně. V roce 1978 podle něj byla pojmenována planetka 3010 Ushakov. 5. srpna 2001 byl svatořečen ruskou pravoslavnou církví, v roce 2005 jej patriarcha Alexij II. prohlásil za patrona ruských strategických nukleárních bombardérů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fjodor Fjodorovič Ušakov ( Burnakovo - , Alexejevka, tambovská gubernie) byl ruský námořní admirál, který je považován za zakladatele ruského vojenského námořního umění a průkopníka útočné taktiky námořního boje.", "tgt_summary": "Fyodor Fyodorovich Ushakov (; – ) was the most illustrious Russian naval commander and admiral of the 18th century. He is notable for winning every engagement he participated in as the admiral of the Russian fleet present.", "id": 1672647} {"src_title": "Souad Massi", "tgt_title": "Souad Massi", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Massi se narodila v Algiers v Alžírsku do chudé rodiny jako sedmé dítě. Již v raném věku se začala věnovat zpěvu a hře na kytaru, povzbuzována svým starším bratrem. Později se zpěvačka inspirovala také flamencem a americkou lidovou a country hudbou, což se pak také projevilo v jejích skladbách. V sedmnácti letech začala vystupovat se skupinou hrající flamenco, po krátkém čase ji ale opustila. Začátkem roku 1990 se Massi přidala k politicky angažované rockové skupině Atakor ovlivněné rockovými baladami skupin jako Led Zeppelin a U2. S Atakorem vystupovala sedm let, během kterých skupina vydala úspěšné hudební album a natočila dvě populární hudební videa. Skupina však byla pro svou rostoucí popularitu a politické názory perzekvována a zpěvačce bylo vyhrožováno smrtí. V roce 1999 byla Souad Massi pozvána do Francie na hudební festival \"Femmes d’Algérie\". Po úspěšném vystoupení na festivalu se Massi rozhodla již ve Francii zůstat.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "Vystoupení na festivalu \"Femmes d’Algérie\" přineslo zpěvačce kontrakt u společnosti Island Records, kde také vydala v červnu 2001 své debutové album \"Raoui\", které bývá srovnáváno s americkou folkovou hudbou 60. let. Převážně francouzsky a arabsky zpívané album mělo úspěch u kritiky i u posluchačů. Následující rok bylo album nominováno na cenu v kategorii „Best Newcomer“ BBC Radia 3. V roce 2003 vydala Massi druhé album s názvem \"Deb\". Album, spíše lyrické než politicky angažované, se stalo celosvětově jedním z nejúspěšnějších alb severoafrických umělců. O tři roky později vydává Massi své třetí album, \"Mesk Elil\". Na převážně opět lyrickém albu doprovodili zpěvačku v duetech Daby Toure and Rabah Khalfa. 11. listopadu 2006 se konal v Praze v paláci Akropolis koncert, na kterém Massi vystoupila v rámci celosvětového turné při vydání alba \"Mesk Elil\". Album \"Ô Houria\" (2010), na kterém spolupracovala s Francisem Cabrelem a kytaristou a producentem Michelem Françoisem, je stylově poněkud odlišné a obsahuje skladby spíše charakteru folkrockové písně či rockové balady. Současně je na albu více francouzsky zpívaných písní. 11. června 2011 vystoupila Massi na Respect festivalu na Pražské Štvanici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Souad Massi (* 23. srpna 1972, Kabýlie, Alžírsko) je ve Francii žijící alžírská skladatelka, zpěvačka a kytaristka kabylského původu. Svou kariéru zahájila v alžírské rockové hudební skupině Atakor, s níž vystupovala několik let. Po sérii výhrůžek smrtí však v roce 1999 opustila Alžírsko a odstěhovala se do Paříže ve Francii. Účast na koncertu \"Femmes d'Algerie\", který se konal v roce 1999 v Paříži, jí přinesla nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Island Records. Massi zpívá arabsky, francouzsky, někdy i anglicky či kabylsky. V její tvorbě se prolíná hudba arabská s vlivy americké rockové i country hudby, portugalského fada i španělského flamenca.", "tgt_summary": "Souad Massi (سعاد ماسي), born August 23, 1972, is an Algerian Berber singer, songwriter and guitarist. She began her career performing in the Kabyle political rock band Atakor, before leaving the country following a series of death threats. In 1999, Massi performed at the \"Femmes d'Algerie\" concert in Paris, which led to a recording contract with Island Records. Massi's music, which prominently features the acoustic guitar, displays Western musical style influences such as rock, country or the Portuguese fado but sometimes incorporates oriental musical influences and oriental instruments like the oud as well as African musical stylings. Massi sings in Classical Arabic, Algerian Arabic, French, occasionally in English, and in the Kabyle Berber language, often employing more than one language in the same song.", "id": 2022310} {"src_title": "GBU-43 MOAB", "tgt_title": "GBU-43/B MOAB", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "MOAB je projekt Air Force Research Laboratory (výzkumná laboratoř letectva USA), který začal v roce 2002 jako následovník projektu BLU-82 \"Daisy cutter\". Podstoupil úspěšný test v Eglin Air Force Base na Floridě dne 11. května 2003 a další 21. listopadu téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "MOAB je bomba 9,17 m dlouhá, v průměru 102,9 cm a vážící 9,5 tuny, (ačkoli U.S. Air Force Research Laboratory tvrdí, že existuje i větší verze vážící 13 tun), z čehož 8,4 tun je explozívní náplň. Poloměr výbuchu je 137,61 m, ale masívní tlaková vlna vytvořená výbuchem je schopná zničit oblast velkou jako 9 městských bloků. Kvůli svým rozměrům a váze musí být bomba shazována z nákladního letadla, obvykle C-130. Je naváděna pomocí systému GPS a využívá padák k vytažení z nákladového prostoru letadla, tudíž může být shazována z větší výšky než její předchůdce BLU-82. Je to první americká zbraň využívající ocasní plochy ruského stylu (známé jako „\"Belocerkovského mřížkové ploutve\"“) a je jen o málo menší než bomba Grand Slam z druhé světové války. MOAB používá 8,5 tuny explozívní náplně H6. Se sílou rovnou 1,35 násobku síly TNT je H6 jednou ze silnějších výbušnin užívaných armádou Spojených států. H6 je výbušný mix RDX (cyklotrimethlylen trinitramin), TNT (trinitrotoluen) a hliníku. H6 je obvykle využíváno armádou pro víceúčelové bomby a je výbušným plnivem vyráběným v Austrálii. H6 je také široce používaným plnivem pro podvodní zbraně jako miny, hlubinné nálože a torpéda. Ačkoli její efekt byl často srovnáván s jadernou zbraní, má pouze zhruba tisícinu síly atomové bomby shozené na Hirošimu. MOAB je ekvivalentem 11 tun TNT, kdežto výbuch v Hirošimě byl ekvivalentem 13 000 tun TNT a moderní jaderné pumy jsou ještě mnohem silnější než bomba z Hirošimy. Nicméně svojí silou se MOAB vyrovná nejmenším jaderným bombám jako např. M-388 Davy Crockett. Kromě 2 kusů MOAB vyrobených pro testy je známo 15 kusů z továrny McAlester Army Ammunition Plantin z roku 2003 na podporu operace Irácká svoboda. Dne 13. 4. 2017 došlo k prvnímu ostrému použití této bomby. Byla svržena na afghánskou oblast Achin v provincii Nangarhár. Důvodem tohoto svržení je zasažení oblasti s vysokou koncentrací bojovníků ISIS.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Základní design nese znaky BLU-82 Daisy Cutter, která byla použita ve válce ve Vietnamu a také v Afghánistánu – nejvíce pro čištění velkých zalesněných ploch na tehdejší frontě a pro útoky na opevněné cíle. Na rozdíl od Daisy Cutteru, MOAB je určena k ničení cílů opevněných popř. podzemních. MOAB je pomocí GPS naváděná bomba shazovaná volným pádem, kdežto Daisy Cutter je nenaváděná, padákem stabilizovaná a vyžaduje relativně nízkou výšku shozu. Pentagon prosazoval svůj záměr použít bomby MOAB jako zbraň proti pěšákům jako součást strategie „\"shock and awe\"“ (šok a úžas) v Iráku. Letectvo Spojených států realizovalo test, kde subjektům ukázali video výbuchu MOAB. Kromě skupiny jaderných vědců všichni ostatní výbuch chybně identifikovali jako jaderný. Tento test demonstroval potenciál bomby MOAB k vyvolání psychologického strachu. Ačkoli je MOAB primárně určena k destrukci opevněných a podzemních cílů, lze jí také využít proti lehkým až středním pozemním cílům o veliké rozloze. Ovšem vícenásobné údery zbraněmi menšího kalibru by mohly být efektivnější, neboť tyto lze shazovat ze stíhaček nebo bombardérů jako F-16, které mají mnohem lepší manévrovatelnost a prostředky sebeobrany než letouny C-130 a C-17. Kobercové bombardování z velké výšky mnohem menšími 900 nebo 450 kilogramovými bombami shazované z B-52 je také velmi efektivní v pokrytí velkých oblastí. Dne 13. 4. 2017 byla GBU43 svržena v Afghánistánu na podzemní systém tunelů Islámského státu. Afghánské speciální jednotky poté zjistily, že stromy v bezprostředním okolí výbuchu byly sežehlé, domy zčásti zbořené, ale o několik set metrů dál byly již stromy neporušené a také tunely nevypadaly poškozeně.", "section_level": 1}], "src_summary": "GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast bomb (MOAB) (také známá jako \"Mother of All Bombs\" - \"matka všech bomb\") je velká konvenční bomba vyvinutá pro letectvo Spojených států Albertem L. Weimortsem juniorem. V době vývoje byla považována za nejsilnější nenukleární zbraň vůbec. Bomba byla navržena ke shozu z transportního letounu C-130. Od té doby Rusko úspěšně testovalo z bombardéru TU-160 jejich \"Father of All Bombs\" (\"otec všech bomb\") a podle výsledků měření tvrdí, že je 4x silnější než MOAB, ačkoli o velikosti a síle ruské zbraně můžou někteří lidé vést dohady, stejně jako o síle a velikosti zbraně americké.", "tgt_summary": "The GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast (MOAB , commonly known as \"Mother of All Bombs\") is a large-yield bomb, developed for the United States military by Albert L. Weimorts, Jr. of the Air Force Research Laboratory. At the time of development, it was said to be the most powerful non-nuclear weapon in the American arsenal. The bomb is designed to be delivered by a C-130 Hercules, primarily the MC-130E Combat Talon I or MC-130H Combat Talon II variants. The MOAB was first dropped in combat in the 13 April 2017 airstrike against an Islamic State of Iraq and the Levant – Khorasan Province (ISIS) tunnel complex in Achin District, Afghanistan.", "id": 1394284} {"src_title": "Bouře (obraz)", "tgt_title": "The Tempest (Giorgione)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Arkadická scenérie se nachází za městem v troskách, okolo říčky obklopené stromy. Tmavá, zatažená obloha je osvětlena bleskem, který věští brzkou bouři. Žena sedící vpravo kojí dítě. Je nahá, až na bílou roušku (naznačující čistotu a nevinnost), jež pokrývá její ramena. Její plné břicho, nalitá ňadra a akt kojení mohou naznačovat plodnost. Naproti tomu některým vykladačům představuje lásku. Evidentní spojení s Pannou Marií však troskotá na její nahotě. Muž držící dlouhou tyč či píku stojí vlevo naproti ženě. Usmívá se a pohlíží doprava, ale nezdá se hledět na ženu. Historikové umění jej pokládají buď za vojáka, nebo za pastýře, tuláka, nebo člena klubu svobodných mužů. Rentgenové snímkování obrazu ukázalo, že na jeho místo původně Giorgione namaloval jinou nahou ženu (rovněž sedící). Pro některé je ztělesněním vytrvalosti a pevnosti – tito poukazují na pilíře nacházející se za ním, které často symbolizují moc a sílu. Avšak tyto pilíře jsou zlomeny: klasický symbol smrti. Je možno všimnout si rovněž čápa na střeše napravo. Čáp někdy bývá symbolem mateřské lásky rodičů k jejich potomkům.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a možné výklady obrazu.", "content": "Hlavním rysem obrazu, zdá se, je očekávání bouře. Barvy jsou ztlumeny a světlo je měkké; převládají zelené a modré odstíny. Krajina sama není pouhým pozadím, ale představuje významný přínos pro rané krajinářství. „Tichá“ atmosféra obrazu nepřestává fascinovat moderní diváky. Žádný z dobových pramenů \"Bouři\" nijak nevykládá; neexistuje žádné vyčerpávající vysvětlení smyslu tohoto obrazu. Pro některé představuje netradičně pojatý \"útěk do Egypta\" (zde se však vysvětlení znovu sráží s ženinou nahotou), pro jiné výjev z klasické mytologie (Paris a Oinóné) nebo z řeckého pastýřského románu. Podle italského učence Salvatora Settise představuje opuštěné město Ráj a postavy Adama a Evu s jejich synem Kainem: blesk pak jako v řeckém a hebrejském světě reprezentuje Boha, který je právě vyhnal z Ráje. Další navrhují alegoričtější výklad, nebo prostě říkají, že Giorgione nezamýšlel sdělit nic konkrétního. Možná je smysl díla „v tom, že nám jeho smysl uniká“. Původní výklad obrazu jako díla, jehož námětem je dualita (město / venkov, muž / žena) byl opuštěn po výše zmíněném rentgenovém zkoumání. Historikové uvádějí \"Bouři\" jako dílo, které ovlivnilo Manetovu \"Snídani v trávě\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bouře (italsky \"La Tempesta\") je slavný renesanční obraz, jehož autorem je Giorgione. Byl namalován asi v letech 1508–1509 na objednávku benátského šlechtice Gabriela Vendramina a nyní visí v Gallerie dell'Accademia v Benátkách. Často se považuje za vůbec první krajinu v západním malířství. Tato olejomalba je pokládána za záhadné dílo – podobně jako její geniální autor, který sám je jedním z nejzáhadnějších malířů všech dob. \"Bouře\" patří k vůbec nejdiskutovanějším obrazům, jeho mistrovství je však nezpochybnitelné. Obraz zachycuje vojáka a kojící ženu na protilehlých stranách potoka mezi sutinami města, nad něž přichází bouře. Velké množství symbolů, jimiž je obraz protkán, dovoluje mnoho výkladů, nicméně ani jeden z nich není plně uspokojivý.", "tgt_summary": "The Tempest (Italian \"La Tempesta\") is a Renaissance painting by the Italian master Giorgione dated between 1506 and 1508. Originally commissioned by the Venetian noble Gabriele Vendramin, the painting is now in the Gallerie dell'Accademia of Venice, Italy. Despite considerable discussion by art historians, the meaning of the scene remains elusive.", "id": 838244} {"src_title": "Maria Jeritza", "tgt_title": "Maria Jeritza", "src_document": [{"title": "Hudební studium.", "content": "Ještě jako Marie Jedličková studovala na konzervatoři v Brně hru na housle, klavír, violoncello a harfu. Brzy začala zpívat ve sboru Městského divadla v Brně. Zpěv studovala u S. Anspitzera. Posléze pokračovala ve studiu zpěvu v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Operní dráha.", "content": "V letech 1908–1910 působila Jeritza v Mnichově, kde jí byly přiděleny role pro operetní pěvkyni. Její nadání však vedlo jednoznačně k opernímu zpěvu. V roce 1910 debutovala v Městském divadle v Olomouci v roli Elsy v opeře Richarda Wagnera \"Lohengrin\". V roce 1911 byla angažována ve Vídni v Lidové opeře (\"Volksoper Wien\"). Poté zpívala titulní roli v premiérách obou verzí opery Richarda Strausse \"Ariadna na Naxu\" (\"Ariadne auf Naxos\"), a to v roce 1912 ve Stuttgartu i při uvedení druhé verze v roce 1916 ve Vídni. V roce 1912 vystupovala Jeritza v Bad Gasteinu, kde ji uslyšel zpívat rakouský císař František Josef I. Panovník se zasadil za její okamžité angažmá v Dvorní opeře (dnešní Vídeňská státní opera). Na této prestižní scéně byla po dlouhá léta největší hvězdou (\"primadonna assoluta\"). V roce 1919 zpívala při světové premiéře roli Císařovny v další Straussově opeře \"Žena beze stínu\". Již v roce 1917 byla jmenována komorní pěvkyní a čestnou členkou souboru opery, ve které zpívala až do roku 1935. Po druhé světové válce přispěla finančně na znovuvýstavbu těžce poškozené operní budovy. V letech 1921–1932 zpívala Maria Jeritza také v Metropolitní opeře v New Yorku . Debutovala zde 19. listopadu 1921 v roli Mariety v opeře \"Mrtvé město\" (\"Die Tote Stadt\") skladatele Ericha Wolfganga Korngola. Osobně se zde zasloužila o uvedení Janáčkovy opery \"Její pastorkyňa\". V „Met“ vystupovala po dobu svého angažmá ve 20 rolích ve 290 představeních. Pražské publikum ji mohlo v Národním divadle vidět a slyšet pouze na pohostinských vystoupeních. Žila střídavě v New Yorku a ve Vídni. Maria Jeritza měla nádherný hlas, krásný zjev a vynikala též výrazným hereckým talentem. Publikum si úplně podmanila. Byla obdivována jako skvělá interpretka dramaticky vypjatých rolí. Zpívala na mnoha místech po celém světě, kromě v USA (New York) a Rakousku (Vídeň), také v Československu (Praha), Velké Británii (Londýn), Francii, Švédsku, Dánsku, Maďarsku, Rusku a dalších zemích. Maria Jeritza pomohla šířit slávu českého operního zpěvu a díla Leoše Janáčka ve světě, stejně jako činila její kolegyně Ema Destinnová, která si vydobyla jedno z předních míst mezi sopranistkami světa. Pro Marii Jeritzu psali přední skladatelé a byla obdivována tisíci operních milovníků. Byla jednou z pěvkyň, kterým Giacomo Puccini svěřil roli Tosky ve své stejnojmenné opeře. V pozdějších letech se pokoušela o operní režii, účinkovala ve zvukových filmech a napsala svůj životopis pod názvem \"Sunlight and Song\" (Sluneční svit a píseň).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Po krátkém dvouletém manželství s mužem jménem Wiener se provdala 13. března 1919 za velmi zámožného šlechtice Friedricha Leopolda Salvatora svobodného pána Poppera z Podhrágy (1886–1953), majitele banky a zámku. Po rozvodu se stal jejím třetím manželem dne 29. července 1935 americký podnikatel a filmový producent z Hollywoodu Winfield R. Sheehan (1883–1945). Po jeho smrti se v roce 1948 provdala za Irvinga Seeryho z New Jersey, kam se také toho roku přestěhovala. Zemřela ve věku 94 let a je pochovaná na Hřbitově Svatého Kříže (\"Holy Cross Cemetery\") v North Arlingtonu (New Jersey, USA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Maria Jeritza (vlastním jménem Marie Jedličková, 6. října 1887 Brno – 10. července 1982 Orange, New Jersey, Spojené státy americké) byla operní pěvkyně, dramatická sopranistka. Kvůli svému silnému hlasu si ve světě získala přízvisko \"Moravian Thunderbolt\" („moravské hromobití“).", "tgt_summary": "Maria Jeritza (6 October 188710 July 1982) was a Czech soprano singer, long associated with the Vienna State Opera (1912–1935) and the Metropolitan Opera (1921–1932 and 1951). Her rapid rise to fame, beauty and personality earned her the nickname \"The Moravian Thunderbolt\".", "id": 559756} {"src_title": "Constans", "tgt_title": "Constans", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Přesné datum a místo Constantova narození nejsou vinou torzovitosti pramenů známy. Po otci byl princ vnukem Diocletianova \"caesara\" Constantia Chlora, po matce pocházel z rodu Maximiana Herculia. Rodiče v tuto dobu již vychovávali syny Konstantina a Constantia, přičemž Konstantin Veliký měl ze vztahu s Minervinou ještě syna Crispa. V dětském věku ztratil Constans matku, kterou dal Konstantin za nejasných okolností roku 326 popravit. Jeho výchova probíhala v křesťanském rámci a velký důraz se kladl zvláště na rétoriku (řečník Aemilius Magnus Arborius). Asi v roce 335 odešel Constans jako \"caesar\" do Itálie, aby zde převzal řízení státních záležitostí (jurisdikce se vztahovala i na Illyricum a severní Afriku). Jeho poručníkem byl patrně už tehdy starší bratr Konstantin, který pobýval v Galii. Constantovy zásnuby s Olympiadou, dcerou prefekta pretoriánů Flavia Ablabia, vyzněly z neznámých důvodů do prázdna – ze sňatku sešlo.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po smrti Konstantina Velikého 22. května 337 vyvraždila armáda téměř všechny členy konstantinovské dynastie kromě Konstantina (II.), Constantia a Constanta a jejich dvou bratranců. Důvodem byla patrně snaha odstranit potenciální rivaly císařových synů a zabezpečit jejich bezproblémové následnictví v říši. Role tří princů v této vlně čistek je nejasná, v případě sotva zletilého Constanta je však vina spíše nepravděpodobná. Některé prameny pokládají za původce vražd prostředního z bratrů Constantia (II.), jiné naznačují, že akce byla spontánní. Dne 9. září 337 přijali Konstantin II., Constantius II. a Constans titul \"augustus\" a o několik měsíců později si na konferenci ve Viminaciu rozdělili říši na tři části. Constans obdržel podle očekávání Itálii, Afriku a na Balkáně část držav Flavia Dalmatia, jednoho ze zabitých členů konstantinovské dynastie. Konstantin II. dostal do správy Galii, Británii a Hispánii, zatímco Constantius II. měl vládnout na východě. Mezi Konstantinem a Constantem došlo brzy nato ke konfliktu, jehož příčinou byly legislativní otázky – Konstantin vydával zákony i jménem Constanta a vzhledem k bratrovu mládí se choval dál jako jeho poručník. Constans se dožadoval změny a vzmáhající se napětí uvrhlo impérium na pokraj občanské války. Aby si kryl záda, odstoupil Constans druhému bratru Constantiovi roku 339 Thrákii i s Konstantinopolí. Konstantinův pokus rozhodnout spor vojensky byl u Aquileie v prvních měsících roku 340 odražen. Jeho území se zmocnil Constans, sám Konstantin II. zahynul. V letech 341–342 bojoval Constans úspěšně proti Frankům a počátkem roku 343 navštívil Británii. Spisovatel Iulius Firmicus Maternus neuvádí důvod pobytu, patrně však císař zasahoval proti Piktům a Skotům, neboť cestu přes Lamanšský průliv vykonal v nebezpečných zimních měsících. Do konce čtyřicátých let již k větším tažením za hranice nedošlo – Germáni, Piktové i Sarmati se drželi od říše v uctivé vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Na rozdíl od svého bratra Constantia, s nímž v letech 340–350 společně vládl římské říši, nebyl Constans příznivec arianismu, nýbrž křesťanské ortodoxie. V letech 342–345 se celkem třikrát sešel s alexandrijským biskupem Athanasiem, hlavním odpůrcem ariánů. Vztahy s Constantiem II., který řadu východních biskupů poslal za jejich názory do vyhnanství, klesly na bod mrazu. Podle svých apologetů císař štědře obdarovával kostely a v Africe se pokoušel dosáhnout jednoty mezi katolíky a donatisty (asi v letech 347/348). Vůči judaismu se choval snášenlivě, naproti tomu podnikl určité kroky proti pohanským kultům. Na sklonku své vlády též přikročil k perzekuci donatistů. Vztahy s bratrem se po roce 346 normalizovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Antičtí autoři přinášejí mnoho důkazů, že Constantova vláda byla poměrně neoblíbená. Vysoké daně, postup proti ariánům, donatistům i pohanům a tvrdé vymáhání disciplíny v armádě popudily různé společenské vrstvy v římské říši. Bylo jen otázkou času, kdy se nahromaděná nespojenost projeví. Dne 18. ledna 350 vypukla v Autunu vzpoura vedená vojevůdcem Magnentiem a prakticky celé vojsko ji hned s nadšením přijalo. Constans, který kromě nejbližšího okolí nenašel nikde podporu, musel uprchnout, svým pronásledovatelům však neunikl. Vojevůdce Gaiso ho dopadl s jezdeckým oddílem v kastelu Helena (Elne) u Pyrenejí a zabil ho. Magnentius nato ovládl celý západ impéria.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flavius Iulius Constans (mezi 320 a 323 – únor 350 u Elne v jižní Galii) byl římský císař panující v letech 337–350. Byl třetím a zároveň nejmladším synem Konstantina Velikého a Fausty, dcery Maximiana Herculia. V letech 333–337 užíval titulu \"caesara\", tj. Konstantinova spoluvladaře, podobně jako jeho starší bratři (ti titul obdrželi již dříve).", "tgt_summary": "Constans (Flavius Julius Constans Augustus; c. 323 – 350) or Constans I () was Roman Emperor from 337 to 350. He defeated his brother Constantine II in 340, but anger in the army over his personal life (homosexuality) and favouritism towards his barbarian bodyguards led the general Magnentius to rebel, resulting in the assassination of Constans in 350.", "id": 1914149} {"src_title": "Prci, prci, prcičky 3: Svatba", "tgt_title": "American Wedding", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná scénou v restauraci, kde chce Jim požádat Michelle o ruku. Jimovi zavolá jeho otec, že zapomněl doma snubní prsten. Michelle nabyde dojmu, že chce Jim sex na veřejnosti, a tak se schová pod stůl a začne Jimovi provádět orální sex. Když přijede Jimův otec, Jim se snaží skrýt, že se blíží orgasmu. Protože neví, že je Michelle pod stolem, připisuje Jimovo vzrušení žádosti o ruku. Když o žádosti slyší Michelle, bouchne se hlavou o stůl, začne chaos, Jim vstane a musí si rychle vyhrnout kalhoty. Zažene stud, zeptá se Michelle, jestli si ho vezme, ta bez váhání odpoví ano. Když začíná plánování svatby, Jim si myslí, že to bude katastrofa. Michellini rodiče ho nenávidí poté, co se domnívají, že vidí Jima, jak souloží s jejich psy. Michelle chce pouze jediné šaty od jednoho návrháře, a tak se ho Jim vydá hledat. Michelle a Jim nechtěli původně pozvat Stiflera na svatbu, ale ten to náhodně zjistil a nakonec pozván byl, protože Jim neumí tancovat a Stifler slíbil, že mu s tím pomůže. Finchovi se líbí Michellina sestra Cadance. Stejně jako Stiflerovi. Poté, co slyší, že Cadance hledá slušného muže, Stifler se začne chovat slušněji, začne mluvit o filozofii a umění, často pouze opakuje věci, které předtím řekl Finch. Když Finch zjistí, že je Cadance ze Stiflera-intelektuála unavená, začne být sprostý a zvrhlý. Cadance zjistí, že oba pouze předstírají, a tak neví, koho z nich si má vybrat. Večer před svatbou Stifler neúmyslně zničí květiny určené pro svatbu a cítí se kvůli tomu špatně. Do rána za pomoci svého fotbalového týmu vyzdobí celý kostel květinami. Cadance se rozhodne pro Stiflera a Finch uzná, že je Stifler pro ni asi lepší. Stifler má hlídat nevěstin svatební prsten, ale omylem ho sní pes. Stifler čeká až se pes vyprázdní, prsten s výkalem dá do obalu od čokolády a jde ho umýt, ale potká Michellinu matku, která si myslí, že nese lanýže. Ta ho chce sníst, a tak Stiflerovi nezbývá nic jiného, než aby to snědl sám, aby si zachoval dobrou tvář. Michelle a Jim se nakonec vezmou, na svatbě spolu tancují, Stifler je zase s Cadance. Finch sedí sám a vtom přijede Stiflerova máma. Na konci filmu spolu souloží ve vaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prci, prci, prcičky 3: Svatba (v originále \"American Wedding\") je americká filmová komedie z roku 2003 ze série filmů \"Prci, prci, prcičky\" a navazuje na předchozí dva díly. Hlavním tématem tohoto dílu je svatba Jima (Jason Biggs) a Michelle (Alyson Hannigan). V tomto díle se již neobjevilo několik vedlejších postav z předchozích dílů jako Oz, Sherman, Heather, Vicky nebo Nadia. Podle tvůrců to bylo proto, že bylo téměř nemožné vytvořit zajímavý příběh pro všechny hlavní postavy.", "tgt_summary": "American Wedding (known as American Pie 3: The Wedding or American Pie: The Wedding, in some countries) is a 2003 American sex comedy film and a sequel to \"American Pie\" and \"American Pie 2\". It is the third (originally intended final) installment in the \"American Pie\" theatrical series. It was written by Adam Herz and directed by Jesse Dylan. Another sequel, \"American Reunion\", was released nine years later. This stands as the last film in the series to be written by Herz, who conceptualized the franchise, and also the only film in the series that does not star Chris Klein, who plays Oz. Though the film mainly focuses on the union of Jim Levenstein and Michelle Flaherty, for the first time in the series, the story centers on Steve Stifler, and his outrageous antics including his attempt to organize a bachelor party, teaching Jim to dance for the wedding, and competing with Finch to win the heart of Michelle's sister, Cadence.", "id": 285175} {"src_title": "Haunebu", "tgt_title": "Nazi UFOs", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "I konspirační teoretikové, kteří považují Haunebu za skutečné, se značně rozcházejí v názorech na to, na jakém principu by fungovalo. Haunebu mělo být na svou dobu velmi revoluční letadlo (respektive létající křídlo), údajně mělo mít schopnost zastavení prakticky na místě, vznášení se, velmi krátké akcelerace a rychlosti přes 5000 km/h. Podle některých teoretiků byl použit dodnes veřejně neznámý princip antigravitace, podle jiných byla využita takzvaná síla Vril. Objevují se i názory, že Haunebu fungovalo na stejném principu jako dnešní VTOL letadla Harrier (natáčení trysek). V tom případě by ovšem nemohlo dosahovat údajných vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první se o nacistických létajících talířích zmiňuje roku 1950 ve svých článcích italský inženýr Giuseppe Belluzzo. V reakci na tyto články začal německý vědec Rudolf Schriever tvrdit, že se na vývoji těchto letadel podílel. Anglický inženýr Roy Fedden (designér většiny motorů společnosti Bristol) po válce prohlásil, že jediná letadla, která by mohla mít schopnosti údajných létajících talířů byla ta vyvíjená Němci ke konci války. Fedden také řekl, že Němci pracovali na mnoha neobvyklých leteckých prototypech. Svá tvrzení ale nijak neupřesnil. V roce 1956 se k tématu vyjádřil kapitán Edward J. Ruppelt (vedoucí projektu Blue Book) s podobným názorem jako Fedden. Prohlásil ale také, že většina těchto radikálních letadel byla pouze ve vývojovém stádiu. O nacistických létajících talířích vyšlo v druhé polovině 20. století i v 21. století mnoho knih jak beletristického, tak historického žánru. V části těchto knih se objevuje názor, že němečtí vědci spolu se svými plány létajících talířů byli transportováni do Spojených států (operace Paperclip), Velké Británie nebo do Sovětského svazu (po obsazení východu Německa), kde dále pokračovali ve vývoji. Do roku 1961 skutečně probíhal v kanadské firmě Avro s finanční podporou americké armády a technickou podporou bývalých nacistů vývoj veřejně známého experimentálního vznášedla VZ-9-AV Avrocar, vypadajícího jako létající talíř. Ten ovšem skončil neúspěchem, jelikož vznášedlo nebylo schopno letět výše než metr nad zemí. Je možné, že se jednalo pouze o zástěrku skutečné technologie a snahu vytvořit veřejný názor, že létající talíře vytvořit lze, ale nejsou funkční.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé spojeni s Haunebu.", "content": "Seznam lidí, kteří měli být (údajně) spojeni s vývojem německých létajících talířů, nebo lidé, jejichž vynálezy a poznatky byly k jejich vývoji použity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haunebu (německy, zkratka z \"Hauneburg-Geräte\" nebo také \"Rundflugzeug, Reichsflugscheiben\") je název hypotetického diskovitého letadla vyvíjeného nacistickým Německem během druhé světové války, jehož existence nebyla objektivně potvrzena. Haunebu mělo údajně patřit mezi německé \"Wunderwaffen\" (zázračné zbraně) společně s novými tryskovými letadly (Me 262, Horten Ho 229) a střelami Fieseler Fi 103 (V-1) a Aggregat 4 (V-2). Za Haunebu někteří konspirační teoretikové považují část UFO (neidentifikovaných létajících objektů), do které patří i takzvané foo fighters, neznámé vzdušné fenomény a objekty údajně pozorované v letech 1941 až 1945 nad Německem, zdokumentované jen údajnými svědectvími spojeneckých pilotů.", "tgt_summary": "In ufology, conspiracy theory, science fiction, and comic book stories, claims or stories have circulated linking UFOs to Nazi Germany. The German UFO theories describe supposedly successful attempts to develop advanced aircraft or spacecraft prior to and during World War II, and further assert the post-war survival of these craft in secret underground bases in Antarctica, South America, or the United States, along with their creators. According to these theories and fictional stories, various potential code-names or sub-classifications of Nazi UFO craft such as \"Rundflugzeug\", \"Feuerball\", \"Diskus\", \"Haunebu\", \"Hauneburg-Gerät\", \"V7\", \"Vril\", \"Kugelblitz\" (not related to the self-propelled anti-aircraft gun of the same name), \"Andromeda-Gerät\", \"Flugkreisel\", \"Kugelwaffe\", and \"Reichsflugscheibe\" have all been referenced. Accounts appear as early as 1950, likely inspired by historical German development of specialized engines such as Viktor Schauberger's \"Repulsine\" around the time of World War II. Elements of these claims have been widely incorporated into various works of fictional and purportedly non-fictional media, including video games and documentaries, often mixed with more substantiated information. German UFO literature very often conforms largely to documented history on the following points:", "id": 762820} {"src_title": "Carlos Pace", "tgt_title": "Carlos Pace", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Na sklonku 60. let se Carlos prezentoval v brazilských šampionátech, a krátce po odchodu Emersona Fittipaldiho do Evropy se vydal stejným směrem. Zkušenosti začal sbírat v britském šampionátu F3, kde si ho povšiml Frank Williams. Nabídl Brazilci smlouvu ve svém týmu F2 na sezónu 1971, a když Carlos dominoval v závodě v italské Imole, rozšířil Williams kontrakt i na F1. Potíž byla v tom, že jeho tým F1 nedisponoval vlastními vozy, ale i na starším Marchu Pace dokázal své jezdecké schopnosti. Už ve svém druhém závodě ve španělské Jaramě dokázal bodovat a zastínil svým výkonem prvního pilota týmu, mnohem slavnějšího Henri Pescarola. V průběhu roku bylo jasné, že Williams Paceho neudrží, protože Brazilcovy kvality pomalu přesahovaly možnosti jeho týmu. Pro rok 1973 podepsal Pace dvouletou smlouvu s Johnem Surteesem, bývalým mistrem světa na dvou i čtyřech kolech, který krátce předtím pověsil závodní přilbu na hřebík. Surteesovy vozy však právě v tomto roce ztratily na výkonnosti, i když proti Williamsovu týmu se Pace objevoval daleko více vpředu. Nakonec mu vyšly skvěle závody v německy mluvících zemích. V GP Německa dojel čtvrtý, v následujícím závodě v Rakousku vystoupil na nejnižší stupínek vítězů – a jako prémii si v obou závodech připsal nejrychlejší kolo. Zdálo se, že se mu podaří u Surteese dosáhnout na mety nejvyšší, ale opak byl pravdou. V roce 1974 se „Big John“ Surtees potýkal s řadou problémů, mimo jiné i finančními, a Pace postupně ztratil motivaci i chuť v jeho týmu dále setrvat. Po GP Švédska 1974 tým opustil a dohodl se s Berniem Ecclestonem, tehdejším šéfem stáje Brabham, že přejde do jeho týmu. Ecclestone propustil sice movitého, ale nepříliš rychlého lichtenštejnského aristokrata Rikky von Opela, ale ani Pace se zpočátku v týmu příliš nepředvedl. Teprve v samotném závěru roku našel půdu pod nohama a zlepšující formu potvrdil druhým místem v GP USA za vítězným stájovým kolegou Carlosem Reutemannem. Sezóna 1975 byla pro Paceho jednoznačně nejlepší. S velkou slávou vyhrál domácí GP, přidal další dvě umístění na stupních vítězů a poprvé se také mohl radovat z dosažení pole position. To vše slibovalo další progres, který však nepřišel. Velký díl viny na tom měla i změna agregátu – Ecclestone zajistil pro rok 1976 dvanáctiválce Alfa Romeo a italské motory vykazovaly mnoho neduhů, především vysokou spotřebu a malou spolehlivost. Pace bodoval jen třikrát, ale věřil, že až se podaří zvýšit kvalitu motorů, opět bude útočit na nejvyšší mety. Jeho předvídavost se začala pomalu naplňovat na začátku roku 1977, kdy ho jen ucpané chladiče připravily o vítězství v GP Argentiny. Vzrůstající formu potvrdil i v třetím závodě sezóny v JAR, kde se po více než roce opět kvalifikoval do první řady. Byl to ale jeho poslední úspěch. 18. března letěl Pace se svými přáteli na výlet soukromým letadlem. Nad pralesem v provincii Sao Paulo však stroji vysadil motor a letoun vzápětí explodoval. Carlose bylo možné identifikovat jen díky tomu, že neshořel jeho pilotní průkaz. Jeho jméno nese závodní okruh Interlagos (\"Autódromo José Carlos Pace\").", "section_level": 1}], "src_summary": "José Carlos Pace (6. října 1944, São Paulo, Brazílie – 18. března 1977 stát São Paulo, Brazílie) byl brazilský automobilový závodník, pilot formule 1. Carlos Pace patřil mezi nejtalentovanější piloty Jižní Ameriky, v polovině 70. let byl dokonce považován za nástupce Emersona Fittipaldiho. Až na jedinou sezónu působil v týmech, které se potýkaly s technickými problémy, takže své přednosti nemohl dokonale využít.", "tgt_summary": "José Carlos Pace (October 6, 1944 – March 18, 1977) was a racing driver from Brazil. He participated in 73 Formula One World Championship Grands Prix, debuting on March 4, 1972. He won one race, achieved six podiums, and scored a total of 58 championship points. He also secured one pole position.", "id": 875105} {"src_title": "Prci, prci, prcičky: Na táboře", "tgt_title": "American Pie Presents: Band Camp", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Matt Stifler, mladší bratr Stevea Stiflera, chce pokračovat v rodinném businessu - natáčení filmů, a tak chce svému bratrovi dokázat, že je dobrý na to, aby se stal Stifmeistererem. Matt s přáteli postříkají pepřovým sprejem hudební nástroje kapely, která má zahrát absolventům školy. Školní konzultant Chuck Sherman rozhodne, že trestem pro Matta by mělo být léto na hudebním táboře. Sherman doufá, že si tam Matt najde přátele a nebude následovat svého bratra, kterého Sherman nenávidí. Když se Matt dostane na hudební tábor, nestará se o pravidla a dostane svou skupinu do problémů. Pan Levenstein mu doporučí, aby se pokusil získat důvěru kapely. To Matta přinutí, aby více dodržoval pravidla, ale dělá to jen, aby je mohl natočit. Matt zjistí, že jeho spolubydlící Ernie se vyzná ve špionážních technologiích a dovolí mu, aby mu pomohl s natáčením. Když Matt získá důvěru kapely, rozhodne se účastnit duelu s Brandonem, vůdcem znepřátelené kapely, i když neví, co ten duel obnáší. Vyjde najevo, že soutěžící v duelu mají ukázat svoje hudební dovednosti. Brandon hraje na malý bubínek a Matt na triangl. Už to vypadá, že Brandon vyhraje, Matt poníženě odchází, ale vrátí se a hraje na dudy. Všechny překvapí, že je slušný hráč, včetně Elyse. Během stále probíhajícího tajného natáčení lidí na táboře si Matt postupně získává přátele. Začne se zajímat také o Elyse, která byla jeho kamarádkou do té doby, než se Matt začal stýkat se Steveovými přáteli a hrát si na Stifmeistera. Matt je ale přistižen při natáčení a ztratí tak své přátele. Matt si promluví s panem Levensteinem, který mu řekne, že většina těch lidí, které Steve považuje za své přátele, ho moc nemá ráda. Levenstein věří, že lidé chtějí mít Matta rádi, ale on jim to neumožňuje. Matt tedy uvěří, že jeho bratr není ten nejvhodnější vzor, a smaže veškeré video, které na táboře natočil. Stifler vytvoří plán, jak získat pro Elyse stipendium, které kvůli němu ztratila. Elyse dostane falešný dopis, aby přišla do školy, o kterou stála. Před ní začne hrát celá její kapela, včetně Matta, který hraje na dudy. Aby zjistila, co způsobuje ten hluk, přijde se na to podívat ředitelka školy, která uvěří tomu, že to celé diriguje Elyse, a dá jí stipendium. Elyse za to Mattovi děkuje a objímá ho, Matt jí vrátí pikolu, o které si předtím myslel, že to je dildo. Pak se políbí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prci, prci, prcičky: Na táboře (v anglickém originále American Pie Presents: Band Camp) je čtvrtý ze série filmů \"Prci, prci, prcičky\" natočený přímo na video. Hlavním hrdinou filmu je Matt Stifler, bratr Stevea Stiflera. Matt je donucen účastnit se nechvalně známého hudebního tábora, kde potká dívku a je nucen změnit své způsoby.", "tgt_summary": "American Pie Presents: Band Camp is a 2005 American sex comedy film released by Universal Pictures. It is the first installment in \"American Pie Presents\" film series, a spin-off of the \"American Pie\" franchise. Tad Hilgenbrinck stars as Matt Stiffler, a troubled student sent to band camp to change his ways. Chris Owen and Eugene Levy reprise their roles from previous \"American Pie\" films. \"American Pie Presents: Band Camp\" was released direct-to-DVD internationally on October 31, 2005, and in the United States on December 26, 2005.", "id": 943489} {"src_title": "Fantastická zvířata a kde je najít", "tgt_title": "Fantastic Beasts and Where to Find Them", "src_document": [{"title": "Obsah knihy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "O autorovi.", "content": "Zkrácený životopis smyšleného autora - Pan Newton (\"Mlok\") Artemis Fido Scamander - od jeho narození v roce 1897 až do vydání této knihy. \"Mlok Scamander je nositelem Merlinova řádu druhého stupně, který dostal za své služby při studiu kouzelných zvířat, tedy magizoologie.\" (citace ze strany 8) Jeho jméno je nabité slovními hříčkami. Mloci jsou malí salamandři, kouzelné ještěrky žijící v ohni. Artemis byla bohyně lovu- je to tedy jméno vhodné pro vědce, který pátrá po kouzelných zvířatech. Fido je z latinského \"fidus\" (věrný, je běžné jméno domácích zvířat. Příjmení Scamander trochu připomíná salamandra, ve skutečnosti je to však název řeky, o níž je zmínka v Homérově \"Iliadě\" líčící průběh trojské války. Tato řeka bojovala s hrdinou Achillem, ten ji však přemohl pomocí ohně.", "section_level": 2}, {"title": "Předmluva.", "content": "Předmluvu napsal profesor Albus Brumbál, který zde oceňuje práci pana Scamandera a vydavatelství Comic Relief.", "section_level": 2}, {"title": "Úvod do magizoologie.", "content": "Oddíly:", "section_level": 2}, {"title": "Fantastická zvířata od A do Z.", "content": "Jsou zde zmíněna všechna zvířata, která vystupovala v knihách J. K. Rowlingové vydaných do roku 2001. Zvířata, která si autorka vymyslela později, tu samozřejmě nejsou (např. \"škrkny\" či \"testrálové\"). V knize jsou uvedena zvířata od \"acromantule\" (gigantický pavouk) přes \"jednorožce\" až po \"zmíráčka ptáčka,\" který vydá ve svém životě jediný zvuk a to v okamžiku své smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "10. listopadu 2016 měl v New York City premiéru stejnojmenný film, k němuž napsala scénář J. K. Rowlingová. Děj filmu se má odehrávat přibližně sedmdesát let před Harrym Potterem.", "section_level": 3}, {"title": "Citace zadní obálky.", "content": "\"Alespoň jeden výtisk knihy Fantastická zvířata a kde je najít vlastní téměř každá kouzelnická domácnost v celé zemi. Nyní, po omezenou dobu, mají i mudlové příležitost zjistit, kde žije pětinoh, čím se živí kluběnka a proč není dobrý nápad nechávat za dveřmi mléko pro bodloše.\" \"Výtěžek z prodeje této knihy je věnován nadaci Comic Relief, což znamená, že srpce a svrčky, které za ni zaplatíte, dokážou kouzla, jakých není schopen žádný čaroděj. Máte-li pocit, že to není dostatečně dobrý důvod k tomu, abyste se rozloučili se svými penězi, mohu jen doufat, že až kolem vás půjde nějaký kouzelník v okamžiku, kdy na vás zaútočí mantichora, bude ochotnější než vy.\" \"Albus Brumbál\"", "section_level": 2}, {"title": "Vydání.", "content": "Kniha byla vydána nakladatelstvím Bloomsbury Publishing, Londýn, 2001. Český překlad Pavla Medka vydalo v roce 2002 nakladatelství Albatros. 25.09.2013 vydalo nakladatelství Albatros 2. vydání této knihy.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvek.", "content": "9 Kč z prodeje každé knihy obdrží nadace Comic Relief. Ta věnuje peníze, které obdrží z prodeje této knihy, na projekty určené na pomoc některým z nejnuznějších a nejzranitelnějších lidí v nejchudších zemích světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fantastická zvířata a kde je najít je původně fiktivní kniha zmiňovaná v sáze J. K. Rowlingové o Harrym Potterovi, později byla ale skutečně napsána J. K. Rowlingovou. Jejím fiktivním autorem je pan Mlok Scamander. Kniha pojednává o fantastických zvířatech kolem světa a encyklopedie kouzelných zvířat, kterou používají mimo jiné studenti Školy čar a kouzel v Bradavicích jako učebnici.", "tgt_summary": "Fantastic Beasts and Where to Find Them (often referred to as simply Fantastic Beasts) is a 2001 guide book written by British author J. K. Rowling (under the pen name of the fictitious author Newt Scamander) about the magical creatures in the \"Harry Potter\" universe. The original version, illustrated by the author herself, purports to be Harry Potter's copy of the textbook of the same name mentioned in \"Harry Potter and the Philosopher's Stone\" (or \"Harry Potter and the Sorcerer's Stone\" in the US), the first novel of the \"Harry Potter\" series. It includes several notes inside it supposedly handwritten by Harry, Ron Weasley, and Hermione Granger, detailing their own experiences with some of the beasts described, and including in-jokes relating to the original series. In a 2001 interview with publisher Scholastic, Rowling stated that she chose the subject of magical creatures because it was a fun topic for which she had already developed much information in earlier books. Rowling's name did not appear on the cover of the first edition, the work being credited under the pen name \"Newt Scamander\", who, in the books, wrote this textbook as seen on Harry's supply list for his first year. The book benefits the BBC affiliated charity Comic Relief. Over 80% of the cover price of each book sold goes directly to poor children in various places around the world. According to Comic Relief, sales from this book and its companion \"Quidditch Through the Ages\" had raised over £17 million by July 2009. On 12 September 2013, Warner Bros. and Rowling announced they would be producing a film inspired by the book, being the first in a series of five such films. Rowling herself was the screenwriter. She came up with a plan for a movie after Warner Bros. suggested the idea. The story features Newt Scamander as a main character and is set in New York City, 70 years before Harry's story started. The film was released on 18 November 2016. On 14 March 2017 a new edition of the book, with cover illustrations by Johnny Duddle and interior illustrations by Tomislav Tomic, was published with six new creatures and a foreword by Newt Scamander. It is assumed to be a new copy as it does not feature any handwritten notes. Proceeds from this edition are donated to Lumos as well as Comic Relief. ", "id": 1847668} {"src_title": "Geoffroy V. z Anjou", "tgt_title": "Geoffrey Plantagenet, Count of Anjou", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Geoffroy byl nejstarším synem hraběte Fulka V. z Anjou a Ermengardy z Maine, dědičky Eliáše I. z Maine. 17. června 1128 se v Le Mans jako třináctiletý oženil s o jedenáct let starší Matyldou, dcerou a jedinou dědičkou anglického krále Jindřicha I. a jeho první manželky Matyldy Skotské. Matylda Anglická byla od roku 1125 vdovou, z předchozího manželství s císařem Jindřichem V. se žádný potomek nenarodil. Sňatek s mladičkým Geoffroyem přinesl vytoužený mír Anglie a Anjou, manželství ovšem patrně příliš šťastné nebylo. Svůj podíl na tom měl velký věkový rozdíl a zřejmě i Matyldina povaha (tvrdohlavost, panovačnost a spíš mužské vystupování). I přesto manželé zplodili tři syny. První se narodil roku 1133 a po dědovi z matčiny strany dostal jméno Jindřich. Kromě manželských dětí je doloženo též několik Geoffroyových levobočků. Matylda po otcově smrti roku 1135 začala válčit se svým bratrancem Štěpánem z Blois o anglickou korunu. Geoffroy měl zájem především o získání normandského vévodství a anglickou válku nikdy nepodporoval. Vojenskými taženími v letech 1141-1144 donutil kapitulovat město Rouen a získal vytoužený vévodský stolec. Celý život však musel potírat vzpoury na svém území a dokonce věznil mladšího bratra Eliáše. Roku 1150 přijal nejstaršího syna Jindřicha jako spoluvládce, již o rok později, v necelých čtyřiceti letech, ovšem náhle zemřel. Byl pohřben v katedrále v Le Mans.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví Anjouovců.", "content": "Geoffroyův syn Jindřich se roku 1152 oženil s bývalou manželkou francouzského krále Ludvíka VII. Eleonorou Akvitánskou, která byla o 10 let starší než on. V Anglii nadále zuřila vleklá občanská válka mezi příznivci Jindřichovy matky Matyldy a Štěpána z Blois. Té přinesla konec až Jindřichova odvaha přeplavit se přes kanál a bez ohledu na povstání na jeho francouzských državách se se Štěpánem utkat v boji. Jistou roli hrála také smrt Štěpánova syna Eustacha IV. z Boulogne. Smlouva z Wallingfordu z prosince roku 1153 rozhodla o budoucí změně na anglickém trůnu. Díky nepopiratelnému Matyldinu nároku měl po Štěpánově smrti nastoupit na trůn její prvorozený syn Jindřich. Ten se roku 1154 stal jako Jindřich II. prvním anglickým králem z dynastie Plantagenetů. Jeho potomci po něm zdědili kromě rozsáhlé říše také prchlivost, kterou se vykazoval již jeho otec Geoffroy a která byla typická pro rod Anjouovců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geoffroy V. z Anjou zvaný Sličný ( \"Geoffroy V d'Anjou\" či také \"Geoffroy le Bel\"; 24. srpna 1113 – 7. září 1151 Château-du-Loir) byl hrabětem z Maine, z Anjou, z Touraine a v letech 1144–1151 normandský vévoda. Přízvisko Platangenet dostal údajně podle rostliny z rodu kručinek, která zdobila jeho helmici.Během svého života získal vzdělání a četl antické autory v originále.", "tgt_summary": "Geoffrey V (24 August 1113 – 7 September 1151), called the Handsome, the Fair () or Plantagenet, was the Count of Anjou, Touraine and Maine by inheritance from 1129, and also Duke of Normandy by conquest from 1144. His marriage to the Empress Matilda, daughter and heiress of Henry I of England, which produced a son, Henry Curtmantle, who succeeded to the English throne as King Henry II (1154–1189) and was the first of the Plantagenet dynasty to rule England for centuries. The name \"Plantagenet\" was taken from Geoffrey's epithet. Geoffrey's ancestral domain of Anjou gave rise to the name Angevin, and what became known as the Angevin Empire in the 12th century.", "id": 2183404} {"src_title": "Klondike Highway", "tgt_title": "Klondike Highway", "src_document": [{"title": "Trasa.", "content": "Silnice začíná v Skagway na pobřeží Tichého oceánu. Po 24 km protíná v Bílém průsmyku pohoří Pobřežních hor na hranici USA a Kanady. Krátký úsek 56 km vede provincií Britská Kolumbie, ale hlavní část leží v teritoriu Yukon.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní Klondike Highway.", "content": "Jižní Klondike Highway je úsek ze Skagway do Whitehorse. Původní úsek dlouhý 33 mil z Whitehorse do Carcross byl vybudován jako součást Alaska Highway v roce 1942, než byla v roce 1943 Alaska Highway přesměrovaná okolo jezera Marsh. Výstavba úseku Carcross – Skagway začala v padesátých letech 20. století, byla však přerušena a k dokončení úseku došlo až v roce 1978. Původně měla vybudovaná cesta sloužit hlavně pro turistické účely, ale po roce 1986 se díky zrušení železnice White Pass a Yukon Route stala důležitou obchodní cestou. Úsek z Carcross do Skagway byl přebudován, rozšířen a vyasfaltován koncem 80. let a začátkem 90. let 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Klondike Highway.", "content": "Severní Klondike Highway je úsek vedoucí z Whitehorse do Dawson City. Před postavením Klondike Highway bylo silniční spojení z Whitehorse do Dawson City velmi nekvalitní   bez obav ho mohli požívat jen terénní vozidla. V roce 1950 byla zbudována cesta z Whitehorse do Mayo přes obec Steward Crossing. V roce 1955 byla otevřena cesta mezi Steward Crossing a Dawson City. Do roku 1960 byly postaveny mosty v Carmacs přes řeku Yukon, v Pelly Crossing přes řeku Pelly a Steward Crossing přes řeku Steward, které nahradily do té doby požívané přívozy. V roce 1978 byla cesta z Mayo do Dawson pojmenovaná Klondike Highway. Až do roku 1979 byla Klondike Highway štěrkovou cestou. Do roku 1982 byl vyasfaltován úsek do Carmacs. Dobudování a rekonstrukce skončila až v 80. letech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klondike Highway je 712 km dlouhá silnice vedoucí ze Skagway v americkém státě Aljaška přes Whitehorse (hlavní město kanadského teritoria Yukon) do Dawson City. Částečně kopíruje trasu používanou prospektory během zlaté horečky na Klondiku v roce 1898.", "tgt_summary": "The Klondike Highway is a highway that runs from the Alaska Panhandle through the province of British Columbia and the territory of Yukon in Canada, linking the coastal town of Skagway, Alaska to Dawson City, Yukon. Its route somewhat parallels the route used by prospectors in the 1898 Klondike Gold Rush. In both British Columbia and Yukon, the highway is marked as Yukon Highway 2. In Alaska, the Highway is marked as Alaska Route 98 (as in \"route of 1898\"). Until 1978, the unopened section between the Yukon–BC border and Carcross had no official highway number, while the section north of Carcross to the Alaska Highway was Highway 5, and the section from Stewart Crossing to Dawson was Highway 3. The BC section is now maintained by the Yukon government as a natural extension of Highway 2.", "id": 1906508} {"src_title": "Ford Mondeo", "tgt_title": "Ford Mondeo", "src_document": [{"title": "První generace Mk1 (1993–1996) a 1. generace po faceliftu Mk2 (1996–2000).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mk1.", "content": "Vývoj první generace Mondea začal již v roce 1986, ještě před faceliftem předchůdce Fordu Sierra. Na vývoj Ford utratil 6 miliard dolarů, což je jedna z nejvyšších částek utracených na vývoj automobilu. Vůz byl vyvíjen evropským a americkým Fordem společně, ale konečný design Mondea byl v USA a v Evropě rozdílný. Kódové označení při vývoji bylo CDW27, což reflektovalo skutečnost, že vůz stojí mezi třídami C a D (nižší a střední) a byl světovým autem (\"World Car\"). Vývoj byl drahý, jelikož s předchůdcem vůz nesdílel téměř nic - oproti Sieře mělo Mondeo poháněnou přední nápravu běžného typu a zároveň bylo k dostání ve verzi 4x4 (ovšem jenom v generaci Mk1). Zavěšení a převodovky byly taktéž zcela nové. Nové zavěšení poskytovalo Mondeu skvělé ovládání a komfort, zatímco automatická převodovka se na svou dobu netradičně spoléhala na elektroniku, což vozu poskytovalo režimy jízdy jako \"sport\" a \"economy\". Ford vývoj Mondea oznámil v roce 1989 - potvrdil, že přijde do 4 let a že bude mít pohon předních kol. Tehdy se ještě počítalo s pokračováním s názvem Sierra, případně návrat k názvu Cortina, který zmizel v roce 1982. V roce 1989 byl vůz již kompletně hotový, v roce 1990 byl však ještě mírně přepracován, jelikož Nissan představil svou Primeru, kterou Ford vnímal jako etalon třídy. Vůz v Evropě debutoval za špatných podmínek. Evropský Ford prodělával, jelikož nový Escort a Orion neměly úspěch a byly vcelku tvrdě kritizovány za své jízdní vlastnosti a viditelnou snahu ušetřit (to spravil až facelift v roce 1993). Sieře se vcelku dařilo, na úspěch předchůdce Cortiny však nenavázala a na pro Ford klasicky silném britském trhu se lépe prodával konkurent Vauxhall Cavalier (Opel Vectra). Zároveň se tradiční zákazníci Fordu více začali obracet na japonské značky. Vůz byl oficiálně představen 23. listopadu 1992. Ještě tou dobou ale stále nebylo potvrzeno jméno nového vozu, takže jej média označovala za novou Sierru. Na trh bylo Mondeo uvedeno 8. ledna 1993 a jeho prodej začal 22. března téhož roku. K dostání bylo ve čtyřdveřovém provedení sedan, pětidveřovém hatchback a pětidveřovém kombi. Všechny modely byly vyráběny v závodě Ford v belgickém městě Genk, kde se předtím vyráběla Sierra. Nové Mondeo dbalo na bezpečnostní výbavu - bylo prvním vozem, který se od začátku výroby prodával s airbagem pasažéra ve všech výbavách. Standardně mělo také předpínače bezpečnostních pásů, boční ochrannou konstrukci a ve vyšších výbavách ABS. Dále výbava Mondea obsahovala například adaptivní systém tlumení, vyhřívané přední sklo, samonivelační odpružení (nejvyšší výbava) a kontrolu trakce (verze V6 a 4x4). Interiér byl velurový a obsahoval přehrávač CD a kazet, centrální zamykání (později i dálkové), elektricky stahovatelná okna, ovládání sklopných zrcátek či zadní sedadla sklopitelná do roviny. Vyšší výbavy měly kožená sedadla, elektricky ovládané střešní okno nebo palubní počítač. Mondeo Mk1 bylo v roce 1994 vyhlášeno Evropským autem roku. Mondeo bylo koncipováno jako \"světové auto\", nahradilo Ford Sierru v Evropě, Ford Telstar ve velké části Asie a na dalších trzích, zatímco modely Ford Contour (označení Mondea v USA) a Mercury Mystique nahradily Ford Tempo a Mercury Topaz v Severní Americe.", "section_level": 2}, {"title": "Mk2.", "content": "V roce 1996 bylo uvedeno faceliftované Mondeo, které si vytyčilo za cíl adresovat tři největší problémy Mondea Mk1ː nevýrazný design, slabá přední světla která navíc rychle žloutla a málo prostoru pro nohy na zadních sedadlech. Vnější design prošel na poměry faceliftů radikální změnou - nepozměněné zůstaly pouze dveře, střecha a u verze kombi zadní partie. Nejvýraznější změnou prošla přední maska chladiče a přední světla. Na rozdíl od dříve faceliftovaných modelů Fordu Fiesty a Scorpia byl vnější facelift Mondea přijat veřejností pozitivně. Interiér se dočkal pouze jemné modernizace, základní tvary zůstaly zachovány. Airbag ve volantu byl zvětšen na standardní velikost, do té doby mělo Mondeo pouze menší \"eurobag\". V roce 1997 získalo Mondeo v nárazových testech Euro-NCAP 2 hvězdičky, což odpovídalo průměru třídy. Nabídka obsahovala zážehové motory 1,6/66 kW, 1,8/85 kW, 2,0/100 kW, V6 2,5/125kW a diesel 1,8/65 kW. Dalšími variantami byla verze 4×4 s motorem 2,0/97 kW a sportovní verze ST 200 s motorem V6 2,5/151 kW. Motory Zetec byly modernizovány v roce 1998.", "section_level": 2}, {"title": "Motory (Mk2).", "content": "Pozn.: * 5stupňová manuální převodovka, ** 6stupňová automatická převodovka, FFV = spaluje benzín i bioetanol, /s funkci overboost.", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtá generace (Mk5)(2014–).", "content": "Čtvrtá generace Mondea byla představena na Autosalonu v Detroitu v roce 2012 a dopodrobna na Pařížském autosalonu 2012. Původně se mělo začít prodávat již v létě v roce 2013, produkce však byla kvůli zavření továrny v Genku posunuta až na podzim 2014. Poprvé od první generace je Mondeo opět globální auto a v USA a na vybraných trzích se prodává v úplně stejné podobě, avšak pod názvem Ford Fusion. Vzhled vozu byl navržen v americké pobočce Fordu v Detroitu tak, aby byl unitární po celém světě. Design byl inspirován předchozí, třetí, generací Mondea a předchozí generací amerického Fusionu. Na evropském trhu vůz debutoval s 4 čtyřválcovými benzínovými motory Ecoboost o objemech 1,5 litrů a 2,0 litrů a 5 vznětovými motory Duratorq o objemech 1,5 litrů, 1,6 litrů a 2,0 litrů. V roce 2015 přibyl tříválcový 1,0 litrový motor Econetic s 92 kW. V roce 2014 byla představena hybridní verze s dvoulitrovým motorem s Li-ion baterií využívající Atkinsonův cyklus. Mondeo je první vůz ve střední třídě, který využívá airbagů integrovaných do zadních bezpečnostních pásů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ford Mondeo je osobní automobil střední třídy vyráběný nadnárodní korporací Ford Motor Company od roku 1993 a prodávaný na většině světových trhů. Vůz byl vyvíjen jako nástupce hned několika modelů značky Ford - evropského Fordu Sierra, asijského Fordu Telstar a amerického Fordu Tempo. Označení „Mondeo“ pochází z latinského slova \"mundus\", což znamená „svět“. První generace Mondea byla vyvíjena jako „světové auto“ spolu s modely Ford Contour a Mercury Mystique určenými pro Severní Ameriku. Od roku 2013 se v Severní Americe prodává pod označením Ford Fusion.", "tgt_summary": "The Ford Mondeo is a large family car manufactured by Ford since 1993. The first Ford declared a \"world car\", the Mondeo was intended to consolidate several Ford model lines worldwide (the European Ford Sierra, the Ford Telstar in Asia and Australia, and the Ford Tempo/Mercury Topaz of North America). The Mondeo nameplate is derived from Latin \"mundus\", meaning \"world\". For its first two generations, the Ford Mondeo was produced using the Ford CDW27 platform, with the third generation shifting to the EUCD platform. The fourth (current) generation uses the Ford CD4 platform (the first car to do so).", "id": 103210} {"src_title": "Homo heidelbergensis", "tgt_title": "Homo heidelbergensis", "src_document": [{"title": "Stavba těla a chování.", "content": "Jak \"Homo antecessor\" tak \"Homo heidelbergensis\" pravděpodobně pocházeli z morfologicky velmi podobného afrického \"Homo ergaster\". Ale protože \"Homo heidelbergensis\" měl větší mozkovnu (s typickým objemem 1100–1400 cm³), silnější kostru, vyšší čelo, dokonalejší nástroje a chování, získal speciální druhové vyčlenění. Zástupci druhu (\"muži\") byli asi 1.75 metru vysocí a v průměru svalnatější než \"Homo sapiens\". Velcí samci mohli vážit okolo 100 kg, průměr byl však podstatně menší: 60–70 kg. Podle profesora Lee R. Bergera z University of Witwatersrand ukazuje množství kostí z nálezů v jižní Africe, že místní populace, které oblast obývaly před 500-300 tisíci lety, dosahovaly obřích rozměrů, často přesahujích 2.13 m. Opotřebení zubů ukazuje, že byl pravoruký, jako většina moderních lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Na základě nálezů v Atapuerce (Španělsko) se usuzuje, že \"H. heidelbergensis\" mohl být prvním druhem z rodu homo, který pohřbíval své mrtvé a dokonce dával i pohřební dary. Někteří badatelé se domnívají, že \"H. heidelbergensis\" podobně jako jeho následovník \"H. neanderthalensis\" používal primitivní druh řeči. Žádné formy umění nebyly objeveny, ačkoli v Terra Amata v jižní Francii došlo k nálezu červeného okru, minerálu, z něhož se vyrábělo barvivo používané na malování.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Stavba vnějšího a středního ucha napovídá, že tento druh měl sluchovou vnímavost podobnou moderním lidem a velmi rozdílnou od šimpanzů. Uměl pravděpodobně rozlišovat mnoho různých zvuků. \"H. heidelbergensis\" byl blízký příbuzný či dokonce velmi pravděpodobně migrační potomek druhu \"H. ergaster\". Ten je považován za prvního hominida, který uměl hláskovat a na tomto základě mohl \"H. heidelbergensis\" rozvinout poněkud sofistikovanější kulturu.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně.", "content": "Osm 300 - 400 tisíc let starých dřevěných vrhacích oštěpů bylo nalezeno v Schöningenu v severním Německu. Má se zato, že je zhotovil \"H. heidelbergensis\". Tyto oštěpy jsou skvěle vyvážené a opracované a výborně se s nimi dá házet na velkou vzdálenost. Jedná se o poměrně ojedinělý nález, neboť obecně vrhací zbraně používal ve větší míře až \"H. sapiens\". Ukazuje však, že technologie \"H. heidelbergensis\" už byla na poměrně slušné úrovni a že se jednalo o aktivního lovce.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Průzkum zubů \"H. heidelbergensis\" naznačuje, že jeho potrava sestávala ve větší míře z rostlinné stravy, než je tomu například u neandertálce. Rostliny (kořínky, různé plody a semena) zřejmě zajišťovaly až 80 % energetického příjmu. Nedá se vyloučit i tepelná úprava rostlinné stravy. Z dosavadních nálezů navíc nelze prokázat kanibalismus, který je znám například u \"Homo antecessor\" a u neandertálce. Podle nálezů z jihoanglického Boxgrove usuzujeme, že \"H. heidelbergensis\" lovil i velká statná zvířata - nosorožce, prajeleny, bizony. Používal k tomu především dřevěné oštěpy, jejichž hroty vytvrzoval v ohni. Ulovená zvířata lovci porcovali, vnitřnosti a morek jedli na místě, svalovinu odnášeli ke své tlupě.", "section_level": 2}, {"title": "Obydlí.", "content": "V lokalitě Terra Amata poblíž Nice ve Francii se našly pozůstatky jednoduchých obydlí starých asi 380 000 let. Jednalo se chatrče sestavené z větví zřejmě pokrytých kůží. Konstrukci z vnější strany podpíralo kamení. V chatrčích se našly důkazy po ohni. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů používání ohně v Evropě. Obydlí jsou připisována \"Homo heidelbergensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Protože \"H. heidelbergensis\" žil na dvou kontinentech - v Africe a v Evropě, došlo k izolaci dvou populací během čtvrtohorních period Wolstonian a Ipswichian (Mindel, Holštýn). Neandrtálci se vyvinuli v Evropě z \"H. heidelbergensis\" přibližně před 300 tisíci lety během období Wolstonian. \"H. sapiens\" se naproti tomu vydělil před 200-100 tisíci lety v Africe. Nálezy zkamenělin jako jsou lebky z Atapuerca a Kabwe vnesly více světla do těchto dvou větví druhu \"H. heidelbergensis\". \"H. neanderthalensis\" si podržel většinu rysů \"H. heidelbergensis\" kromě výšky. Neandrtálci byli menší, značně robustní, s velkými nadočnicovými oblouky, mírně vystupující tváří a zapadlou bradou. Měli rovněž největší mozek ze všech hominidů. Naproti tomu \"Homo sapiens\" má nejmenší nadočnice ze všech hominidů, je vysoký a štíhlý a má plochou tvář s vystupující bradou. V průměru má větší mozek než \"H. heidelbergensis\", ale menší než neandrtálec. Jedná se o jediného hominida s vysokým čelem, plochou tváří a tenkým obočím. Někteří vědci se domnívají, že \"H. heidelbergensis\" je zvláštní druh, jiní se domnívají, že jde o součást vývojové větve jiných druhů homo. Scénáře naznačují možné vývojové linie takto. 1) \"Homo heidelbergensis\" → \"H. neanderthalensis\"; 2) \"H. heidelbergensis\" → \"H. rhodesiensis\" → \"H. sapiens idaltu\" → \"H. sapiens sapiens\". Je nutné poznamenat, že zařazení \"H. heidelbergensis\" do lidské evoluce je stále velmi nejednoznačné (stejně tak jako lidská evoluce samotná). Dříve byl vesměs považován za poddruh či regionální formu druhu \"H. erectus\", nicméně tento názor je dnes spíše v menšině. Neví se přesně jaký byl vztah \"H. heidelbergensis\", \"H. antecessor\" a \"H. rhodesiensis\" a ani to, zda je možno \"H. heidelbergensis\" považovat za první druh \"H. sapiens\". Obecně se má v současnosti zato, že \"H. heidelbergensis\" je pravděpodobnějším předchůdcem \"H. sapiens\" než \"H. erectus\". Evoluční spojitost mezi \"H. heidelbergensis\" a \"H. neanderthalensis\" je vysoce pravděpodobná. Teorie o multiregionálním vývoji člověka vše ještě více komplikuje.", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "K prvnímu nálezu zkamenělin tohoto druhu došlo 21. října 1907 ve vesnici Mauer v jihozápadním Německu, kde dělník Daniel Hartmann objevil čelist v hromadě písku. Dělník dal čelist profesoru Otto Schoetensackovi z university v Heidelbergu, který nález pojmenoval. Další pozůstatky se našly v těchto místech: Steinheim and der Murr (Německo), Arago (Francie), Petralona (Řecko) a Ciampate del Diavolo (Itálie).", "section_level": 1}, {"title": "Další nálezy.", "content": "V roce 1994 došlo k nálezu holenní kosti v Boxgrove Quarry (Anglie) nedaleko pobřeží kanálu La Manche. Kost byla datově zařazena do období před 500 tisíci lety (plus mínus 24 tisíc let), což odpovídá \"H. heidelbergensis\". Na kosti byly stopy čelistí velkého predátora. V této lokalitě se navíc nalezlo množství naporcovaných zvířat a různě opracovaných pazourků. V roce 1992 bylo ve Španělsku v lokalitě Sima de los Huesos (česky \"Jáma kostí\", v Sierra de Atapuerca) nalezeno velké množství kostí starých vždy nejméně 350 tisíc let. Jednalo se o kosti 28 lidí, množství zvířat a pěstní klín zvaný Excalibur. Pochází odtud 90 % nálezů \"H. heidelbergensis\" včetně velmi dobře zachované Lebky 5. Jako zajímavost je možné zmínit to, že naleziště nedaleko od těchto obsahují jediné zkameněliny druhu \"Homo antecessor\". V roce 2005 se v Pakefieldu v Suffolku (Anglie) našlo množství nástrojů a zubů, jejichž datace spadá do období před 700 tisíci lety a mohla patřit lidskému druhu na rozhraní \"H. antecessor\" a \"H. heidelbergensis\".", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "\"Homo heidelbergensis\" se objevuje ve čtvrtém díle série \"Putování s pravěkými lidmi\" z produkce BBC.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(upraveno)", "section_level": 1}], "src_summary": "Homo heidelbergensis (Člověk heidelberský, pojmenován podle university v Heidelbergu) žil před 600 - 250 tis. lety (někdy se rozptyl zvětšuje na 700 - 200 tisíc). Dříve byl označován jako \"Homo sapiens heidelbergensis\", \"Homo erectus heidelbergensis\", či \"Homo sapiens paleohungaricus\" (naleziště Vértesszőlős). Mezi \"H. heidelbergensis\" se někdy řadí i \"Homo steinheimensis\", \"H. rhodesiensis\" a \"H. capranensis\". Podle některých vědců se jedná o nový lidský druh, podle dalších je to nejstarší forma druhu \"Homo sapiens\". Jedna z novějších teorií tvrdí, že se jedná o předchůdce jak \"Homo neanderthalensis\", tak \"Homo sapiens sapiens\". Pro \"H. heidelbergensis\" je typické výrazné zvětšení mozku oproti \"Homo ergaster\". Kosti lebky jsou poměrně tlusté, silnější než u \"H. ergaster\", ale tenčí než u \"H. erectus\". Kosterní nálezy jsou relativně hojné. Způsob výroby nástrojů byl velmi podobný technologii Acheulean (Acheuléen) druhu \"Homo erectus\".", "tgt_summary": "Homo heidelbergensis is an extinct species or subspecies of archaic humans in the genus \"Homo\", which radiated in the Middle Pleistocene from about 700,000 to 300,000 years ago. The derivation of \"H. sapiens\" from \"H. rhodesiensis\" has often been proposed, but is obscured by a fossil gap from 400–260 kya. The species was originally named \"Homo heidelbergensis\" due to the skeleton's first discovery near Heidelberg, Germany. The first discovery—a mandible—was made in 1907 by Otto Schoetensack. The skulls of this species share features with both \"H. erectus\" and modern humans; its brain was nearly as large as that of modern humans. The Sima de los Huesos cave at Atapuerca in northern Spain holds particularly rich layers of deposits where excavations were still in progress as of 2018. \"H. heidelbergensis\" was dispersed throughout Eastern and Southern Africa (Ethiopia, Namibia, Southern Africa) as well as Europe (England, France, Germany, Greece, Hungary, Italy, Portugal, Spain). Its exact relation both to the earlier \"H. antecessor\" and \"H. ergaster\", and to the later species Neanderthals, Denisovans, and modern humans is unclear. Modern humans have been proposed to derive from \"H. heidelbergensis\" via \"H. rhodesiensis\", present in East and North Africa from around 400 kya. The correct assignment of many fossils to a particular chronospecies is difficult and often differences in opinion ensue among paleoanthropologists due to the absence of universally accepted dividing lines (autapomorphies) between \"H. erectus\", \"H. heidelbergensis\", and Neanderthals. It is uncertain whether \"H. heidelbergensis\" is ancestral to modern humans, as a fossil gap in Africa between 400–260 thousand years ago obscures the presumed derivation of \"H. sapiens\" from \"H. rhodesiensis\". Genetic analysis of the Sima de los Huesos fossils (Meyer et al. 2016) seems to suggest that \"H. heidelbergensis\" in its entirety should be included in the Neanderthal lineage, as \"pre-Neanderthal\" or \"archaic Neanderthal\" or \"early Neanderthal\", while the divergence time between the Neanderthal and modern lineages has been pushed back to before the emergence of \"H. heidelbergensis\", to about 600,000 to 800,000 years ago, the approximate time of the disappearance of \"Homo antecessor\". The delineation between early \"H. heidelbergensis\" and \"H. erectus\" is also unclear.", "id": 1147335} {"src_title": "Gisela Švábská", "tgt_title": "Gisela of Swabia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium.", "content": "Melnikov pocházel z chudých poměrů. Jeho otec Stěpan Illarionovič pracoval jako cestář pro \"Petrovskou lesní a zemědělskou akademii\" (dnes Ruská státní zemědělská univerzita) v obci Petrovsko-Razumovskoje (dnes již Moskva). Oba Melnikovovi rodiče však byli selského původu a práce v zemědělství je přitahovala, proto se roku 1897, ještě před Konstantinovým narozením, přestěhovali do obce Lichobory, chovali skot a jezdili prodávat mléko do Moskvy. Budoucí architekt tak spolu se svými četnými sourozenci pásl krávy a chodil prodávat mléko do blízkého okolí. První vzdělání získal Melnikov ve čtyřleté církevní škole. Jako žák byl průměrný, vynikal pouze v krasopisu a kreslení. Rodiče si povšimli jeho výtvarného talentu, vybrali proto Konstantinovi pro další vzdělávání Prochorovovu ikonopisnou dílnu. Jemu se zde ovšem nelíbilo, vydržel pouze týden. Díky známé mlékařce se potom talentovaný hoch dostal k inženýru Vasiliji Zalesskému, výzkumníkovi v oblasti vytápění a ventilace. Ten se jej ujal, najal mu domácího učitele, aby jej připravil ke zkouškám na \"Moskevském učilišti sochařství a stavitelství\", kde Zalesský vyučoval. Konstantin však uspěl u přijímacích zkoušek až napodruhé - poprvé pohořel ve zkoušce z ruského jazyka, neboť vzdělání získané na církevní čtyřletce bylo nevalné. Na uměleckém učilišti pobýval celých 12 let, nejdříve získal obecné vzdělání, potom vystudoval malířství a nakonec architekturu (absolvoval 1917). Jako student malířství byl žákem např. Konstantina Korovina, dvakrát obdržel cenu bratří Treťjakových a jeho práce byly chváleny i v tisku. Architektura jej tehdy vůbec nepřitahovala, studovat ji začal až na naléhání svého mecenáše Zalesského. Během studia však k oboru přilnul a ještě jako student začal pomáhat na realizaci projektů různých moskevských architektů. Asi nejvýznamnější byl jeho podíl na projektování fasád první ruské automobilky AMO (známé jako ZIL). Ještě jako student se oženil za Annu Gavrilovnu Jablokovou, která mu roku 1913 porodila dceru Ljudmilu a o rok později syna Viktora.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "Jako vynikajícímu absolventovi mu bylo nabídnuto místo v Architektonicko-plánovací dílně Stavebního odboru Mossovětu, tedy první sovětské státní architektonické kanceláři. Vedoucími kanceláře byli Ivan Vladislavovič Žoltovskij, jeho někdejší učitel, a Alexej Viktorovič Ščusev. Mezi Melnikovovy spolupracovníky patřili mj. Leonid Alexandrovič Vesnin, bratři Pantelejmon a Ilja Golosovovi či Nikolaj Alexandrovič Ladovskij. Kancelář se tehdy zabývala projektováním tzv. \"nové Moskvy\", navrhovali lidové domy, školy, byty pro pracující a urbanistické plány. Prvním Melnikovovým úkolem byl projekt ubytování pro personál Alexejevské psychiatrické nemocnice. Dále spolupracoval na urbanistickém plánu Butyrského rajónu a Chodynského pole v Moskvě. Jeho první projekty se nesly v duchu neoklasicismu, postupně však upíral stále větší pozornost na celkovou objemově-prostorovou kompozici. Roku 1920 se stal profesorem Vyšších umělecko-technických dílen. Pod vlivem Ladovského vstoupil do Asociace nových architektů, sjednocujících racionalistické architekty.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu slávy.", "content": "Zlomem byl v Melnikovově kariéře rok 1923, kdy mu bylo umožněno realizovat na \"Všeruské zemědělské a řemeslně-průmyslové výstavě\" pavilon Machorka, prezentující tabákového výrobce. Ačkoliv se jednalo o malý pavilon nepříliš významného podniku, Melnikovovo pojetí bylo natolik neobyčejné a novátorské, že spolehlivě zastínilo práce starších a zkušenějších architektů. Architektonická a konstrukční řešení pavilonu Machorka měly velký vliv na architekturu 20. století a mladému architektu přinesla důležité uznání. Dalším vážným milníkem Melnikovovy kariéry byl sarkofág pro Leninovo mauzoleum, neboť práce na takto citlivé zakázce mu poskytla ve své době jakýsi ochranný glejt. Výběrové řízení vyhrál jeho návrh s čistě skleněným poklopem geometricky neobyčejné jakoby prolamované formy. Sarkofág však musel být hotov do 10 dní, proto byl návrh značně zjednodušen. Během evakuace Leninova těla do Ťumeně roku 1941 se Melnikovův sarkofág ztratil. Na samý vrchol slávy Melnikova přivedla realizace pavilonu SSSR na Mezinárodní výstavě moderní uměleckoprůmyslové výroby roku 1925 v Paříži. Jeho návrh zvítězil v konkurenci nejlepších sovětských architektů. To byla veliká čest a veliká důvěra, neboť se jednalo o první a bedlivě sledovanou mezinárodní prezentaci nového sovětského umění. V Paříži sklidil nadšené uznání: dokonce sám Le Corbusier prohlásil, že sovětský pavilon je jediný, který si stojí za to prohlédnout. Po této sérii úspěchů nastaly pro Melnikova zlaté časy, ve kterých realizoval jeden projekt za druhým: různé kluby a jiné veřejné budovy, obytné domy či velké garáže (viz Realizované stavby).", "section_level": 2}, {"title": "40. a 50. léta.", "content": "Na konci 30. let začalo být pro Melnikova čím dál složitější realizovat jeho novátorské projekty. V Sovětském svazu získávala stále silnější pozici estetika socialistického realismu, která byla s Melnikovými principy neslučitelná. Architekt tak musel čelit časté kritice ze strany představitelů nového směru. Jeho poslední realizovanou stavbou byla garáž Gosplanu z roku 1936 - dále už nebylo pro avantgardní umění v Sovětském svazu místo. Na podzim 1949 byl jmenován vyučujícím na katedru architektury \"Saratovské vysoké školy silniční\" (dnes Saratovská státní technická univerzita), od roku 1951 byl prozatímním profesorem. Během saratovského působení se se svými projekty účastnil řady výběrových řízení. Uspěl jeho projekt interiéru Ústředního obchodního domu města Saratova, rekonstrukce Kirovova náměstí v Saratově, zástavby vesnice Vjazovka v Saratovské oblasti a návrh na pomník dvojnásobného hrdiny SSSR S. A Kozaka v ukrajinské Korosteni. Roku 1951 byl Melnikov přeložen na \"Kujbyševovu moskevskou inženýrsko-stavební vysokou školu\", kde nejdříve vyučoval na katedře architektury, později na katedře deskriptivní geometrie a grafiky. Na konci roku 1952 získal definitivně titul profesora. V roce 1958 Melnikov přešel na \"Všesvazovou dálkovou inženýrsko-stavební vysokou školu\", kde jako vyučující architektonického projektování, deskriptivní geometrie a grafiky působil až do konce života. Téhož roku se ještě pokusil se svým návrhem zúčastnit otevřeného výběrového řízení na Palác sovětů, jeho projekt byl však opět ostře odsouzen jako formalistický.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "Roku 1965 získal titul doktora architektury, aniž by obhájil disertaci. V roce 1972 dokonce obdržel titul zaslouženého architekta RSFR, čímž došlo k plné morální rehabilitaci jeho jména. Na počátku 70. let se však Melnikovovo zdraví zhoršovalo, neboť trpěl chronickou lymfatickou leukemií. Skonal 28. listopadu 1974 v Moskvě v 85. roce života a pohřben byl na Vvědenském hřbitově. Roku 1977 byla po jeho boku pohřbena i Anna Gavrilovna, jeho žena, v roce 2006 potom také syn Viktor Konstantinovič Melnikov, malíř. Od roku 2014 je ve vlastním domě Konstantina Melnikova otevřeno muzeum otce a syna Melnikovových. V roce 2016 byla po Melnikovovi pojmenována ulice v Moskvě, vzniklá zástavbou areálu bývalé továrny ZIL. Některé Melnikovovy stavby by se mohly v budoucnu spolu s jinými objekty ruské avantgardy dostat na seznam světového dědictví UNESCO.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Tvorbu Konstantina Melnikova je složité zařadit k nějakému konkrétnímu architektonickému stylu. Nezřídka bývají jeho výtvory charakterizovány jako stavby v duchu konstruktivismu či funkcionalismu. Nicméně, Melnikovova tvorba stála vně tehdy módních architektonických proudů a on sám se silně ohrazoval, když jeho stavby chtěli onálepkovat nějakým stylem. Melnikovův složitý tvůrčí rukopis nelze vměstnat do hlavní teze funkcionalismu \"forma následuje funkci\". Při práci na řadě budov jednoho typu (například klub, garáž) demonstroval, že jedna a táž funkce může být vložena v různé objemově-prostorové formy. Svou tvorbou dokazuje cennost samotné formy pro architekturu, její schopnost pojmout různé funkce (například formu válce použil při projektování vlastního domu, domu-komuny a klubu). Kromě funkce a formy ve svém díle Melnikov aktivně pracoval s architektonickými konstrukcemi. Vyvinul množství různých inovativních konstrukčních řešení, z nichž byla některá prakticky využita. Melnikovovy vztahy s konstruktivisty (zejména členy Organizace moderních architektů) byly velmi složité. Kvůli Melnikovově snaze o umělecký charakter jeho architektury, expresivnost a dynamičnost jej považovali za formalistu. Například jediný architektonický časopis vydávaný ve 20. a 30. letech v SSSR (Současná architektura), redigovaný Ginzburgem a Vesninem, za celou dobu své existence ani jedinkrát nezmínil Melnikovovo jméno, ani jedinou jeho stavbu. Když Organizace moderních architektů pořádala v Moskvě výstavou současné architektury, Menikova dokonce ani nepozvali.", "section_level": 1}, {"title": "Realizované stavby.", "content": "Během Melnikovova tvůrčího období se podařilo realizovat 27 architektonických projektů. Do našich dnů se plně nebo částečně dochovalo 16 jeho prací.", "section_level": 1}, {"title": "Významné nerealizované projekty (výběr).", "content": "Mimo realizovaných staveb zahrnuje tvůrčí dědictví Konstantina Melnikova také přes 70 nerealizovaných projektů. Mezi nimi například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantin Stěpanovič Melnikov (, (, Moskva, Rusko – 28. listopadu 1974, Moskva, Sovětský svaz) byl ruský architekt, malíř a pedagog, jeden z vůdčích představitelů sovětské avantgardy v architektuře v letech 1923-1933. O Melnikovově významu vypovídá skutečnost, že organizace UNESCO vyhlásila rok 1990 rokem Melnikova. Přestože si již ve své době vydobyl celosvětového uznání, ve 30. letech byl v Sovětském svazu podroben ostré kritice za údajný formalismus a v podstatě mu bylo znemožněno vykonávat profesi (poslední jeho projekt byl realizován roku 1936). Mezi jeho nejvýznamnější projekty patří jeho vlastní dům, Dům kultury I. V. Rusakova, Bachmetěvská garáž či Garáž na Novorjazaňské ulici.", "tgt_summary": "Gisela of Swabia ( 990 – 15 February 1043), a member of the Conradiner dynasty, was queen of Germany from 1024 to 1039 and empress of the Holy Roman Empire from 1027 to 1039 by her third marriage with Emperor Conrad II. She was the mother of Emperor Henry III. She was regent of Swabia for her minor son Duke Ernest II of Swabia in 1015.", "id": 96842} {"src_title": "ICE kontakt", "tgt_title": "In Case of Emergency", "src_document": [{"title": "Srovnání s obdobnými systémy.", "content": "Podobným doporučením je uvádět blízké osoby pod snadno nalezitelnými jmény (máma, teta apod.). Protože systém ICE není v současné době příliš rozšířený, je systém s obecnými jmény využívanější. Pro zdravotnické údaje je stále optimální prostá kartička v dokladech.", "section_level": 1}, {"title": "Formát ICE kontaktu.", "content": "Nejčastěji doporučovaným formátem je uvedení jednoho kontaktu se jménem ICE a telefonním číslem, popřípadě více kontaktů rozlišených číslem, které jim přiřazuje prioritu volání. Tento formát ale trpí výše uvedenou nevýhodou pro uživatele telefonu. Nově doporučovaným formátem proto je \"ICE\"x\" \"označení\"\", kde \"x\" je číslo udávající pořadí, ve kterém si uživatel myslí, že by ICE kontakty měly být kontaktovány, a \"označení\" je např. \"matka\", \"manželka\", \"strýc\", popřípadě jméno osoby. Telefonní číslo je pro lepší použitelnost v zahraničí vhodné uvádět včetně mezinárodní předvolby (např. \"+420\" pro Českou republiku).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nápad tohoto projektu pochází z doby kolem roku 2005. Také kampaň, kterou vedl britský záchranář Bob Brotchie a která se snažila nápad rozšířit mezi lidi, proběhla v květnu 2005. Na nápad se nakrátko pozapomnělo, ale už 7. července vystoupil do popředí během teroristického útoku v Londýně. Krátce po něm proběhl na rozhlasové stanici BBC 4 s Bobem Brotchiem rozhovor, v němž popsal, že v případě, že postižený nemůže vinou zranění komunikovat, bývá jeho mobil jediným nástrojem umožňujícím zjistit o něm důležité zdravotní informace, a kdyby existoval jednotný způsob usnadňující jejich získání, bylo by to pro záchranáře výrazně jednodušší a rychlejší. Brotchie také apeluje na výrobce mobilních telefonů, aby do adresářů nově vyvíjených přístrojů napevno naprogramovali položku ICE, do které by si uživatel pouze doplnil příslušné telefonní číslo. Později byla také navržena malá červená nálepka s nápisem ICE umístitelná na mobilní telefon, který má ICE nastaveno tak, aby záchranáři na první pohled zjistili, že v něm toto číslo naleznou. Kampaň za používání ICE proběhla v Evropě (Anglie), Asii (Izrael) a Austrálii, a v poslední době se začíná rozšiřovat i po severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "ICE karta.", "content": "Obnovením myšlenky se stala takzvaná seniorská obálka, neboli I.C.E. karta popsaná například na stránkách pražské městské části. Hlavní slabinou těchto pokusů zůstává aktualizace údajů. Je nutné přesvědčit seniory, jejich příbuzné a praktické lékaře, že jen aktuální seznam léků má smysl.Tiskopis o velikosti A4 už pravděpodobně nikdy neopraví, počet léků (6 řádek) je pro seniora malý, odborné informace o onemocněních uživatel bez pomoci lékaře nemůže napsat sám. Poslední zpráva z nemocnice či výpis karty praktického lékaře je pro zdravotníky pomocí, karta ICE jen při pravidelném obměňování. Projekt IZIP ztroskotal na tunelování, sdílení dokumentace dosud nefunguje, barevné tiskopisy jsou však zastaralá řešení. Online dostupné vyjádření odborníků", "section_level": 1}, {"title": "ICE Spam/Hoax.", "content": "Informace o ICE se často více či méně zkreslené šíří v podobě zpráv s charakterem spamu či hoaxu, a to prostřednictvím e-mailů a sociálních sítí, někdy i médií. Ve zprávě jeho autor obvykle tvrdí, že ICE může významným způsobem pomoci při záchraně života v nouzových situacích. Mail doporučuje zavést si v adresáři mobilního telefonu jednotnou mezinárodně uznávanou položku se jménem ICE, u které bude číslo na osobu, která má informace o Vašem zdravotním stavu. Mylným předpokladem je, že tyto osoby mohou v případě ohrožení života (například při dopravní nehodě) výrazně pomoci zdravotnické záchranné službě informacemi o zdravotních komplikacích postiženého, lécích, které užívá, různých alergiích, kterými trpí, atd. Tato informace je ale zkreslená, přestože vychází z pravdivého základu. Zástupci složek integrovaného záchranného systému takové informace naprosto vyvracejí a doporučují užívat fungující formu průkazu či kartičky umístěnou v osobních dokladech. I v případě znovuobnovení projektu IZIP (nebo obdobné formy elektronicky dostupné zdravotní dokumentace) dojde k zjišťování dalších informací o zdravotním stavu pacienta daleko později. První lékařská pomoc se řídí především okamžitým stavem pacienta.", "section_level": 1}], "src_summary": "ICE kontakt (In Case of Emergency, česky \"v případě ohrožení\") je hoax, jímž je uživatel mobilního telefonu nabádán, aby si uložil kontakt na blízkou osobu v definovaném tvaru pro speciální využití. ICE kontakt by mělo být možné použít zejména v situacích, kdy by vlastník telefonu nebyl schopen komunikace a bylo by potřeba o něm zjistit nějaké informace nebo někomu z jeho blízkých nějaké informace sdělit. Též je někdy mylně uváděno, že je dobře využitelný pro policii. Zdravotnickými záchranáři a Policií ČR je však jeho využívání zcela odmítáno. Základní myšlenka rozšíření hoaxu ICE je, že většina lidí má u sebe trvale mobilní telefon s rozsáhlým adresářem přátel a blízkých osob. Často je ale obtížné a časově náročné zjistit, pod jakým jménem má uložené blízké osoby, zejména jsou-li pro jejich označení použitá vlastní jména nebo přezdívky. Hoax proto nabádá kontakty na blízké osoby prefixovat řetězcem ICE, tedy např. ICE1 matka, ICE2 Jana apod. Jedná se ovšem o zcela nestandardní a nepoužívaný způsob vyrozumívání blízké osoby, neboť toto je úkolem Policie ČR za pomoci psychologické podpory, případně na žádost hospitalizované osoby vyrozumí příbuzné nemocnice. Je vyloučeno, že by pracovník nemocnice či bezpečnostních složek vyhledával kontakty v mobilním telefonu postiženého.", "tgt_summary": "In Case of Emergency (ICE) is a program that enables first responders, such as paramedics, firefighters, and police officers, as well as hospital personnel, to contact the next of kin of the owner of a mobile phone to obtain important medical or support information (the phone must be unlocked and working). The phone entry (or entries) should supplement or complement written (such as wallet, bracelet, or necklace) information or indicators. The programme was conceived in the mid-2000s and promoted by British paramedic Bob Brotchie in May 2005. It encourages people to enter emergency contacts in their mobile phone address book under the name \"ICE\". Alternatively, a person can list multiple emergency contacts as \"ICE1\", \"ICE2\", etc. The program has been criticized by some emergency responders and the hoaxbusters site.", "id": 1606713} {"src_title": "Luís de Camões", "tgt_title": "Luís de Camões", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mnoho detailů týkajících se Camõesova života zůstává neznámo, ale pravděpodobně se narodil okolo roku 1524 jako jediný syn a jediné dítě Simaa Vaze de Camões a jeho ženy Any de Sá de Macedo. Místo narození není známé. Jako jeho rodiště jsou nejčastěji uváděny Lisabon, Coimbra nebo Alenquer, ačkoliv posledně jmenované místo je založeno na možné špatné interpretaci jedné z jeho básní. Camões patřil do rodiny pocházející ze severoportugalského regionu Chaves u Galície. V jeho raném mládí opustil Simao Vaz svého syna a ženu a odešel hledat osobní štěstí do Indie, aby zemřel hned další rok v Goe. Jeho matka se později znovu vdala. Camões žil z poloviny život plný výsad a byl vzdělán dominikány a jezuity. Po nějaký čas díky rodinným vztahům navštěvoval univerzitu v Coimbře, ačkoliv záznamy ho neregistrují (účastnil se kurzů humanitních věd). Jeho strýc Bento de Camões důvěřoval tomuto vzdělání, protože byl převorem Kláštera Santa Cruz a rektorem univerzity v Coimbře. Často měl přístup k drahé literatuře, včetně klasických řeckých, římských a latinských děl, četl latinsky, italsky a psal španělsky. Camões, jak dokazuje jeho láska k poezii, byl romantik a idealista. Povídá se, že se zamiloval do Kateřiny z Ataíde, čekatelky na pozici královny, a také do princezny Marie, sestry Jana III. Portugalského. Je také možné, že indiskrétní zmínka o králi v jeho hře \"El-Rei Seleuco\", stejně jako mnoho dalších incidentů hrálo roli při jeho vyhoštění z Lisabonu v roce 1548. Cestoval do Ribateja, kde zůstal ve společnosti přátel, kteří ho ukrývali a živili. V provincii zůstal asi po šest měsíců. Zapsal se do zámořských vojsk a na podzim 1549 cestoval do Ceuty. Během bitvy s Maury přišel o pravé oko. V roce 1551 se asi vrátil do Lisabonu jako změněný člověk, který žil bohémským životem. V roce 1552 během náboženského festivalu Corpus Christi v Largo do Rossio zranil Goncala Borgese, člena královských stájí. Camões byl uvězněn. Jeho matka prosila o jeho propuštění, navštěvovala královské ministry a omluvila se rodině Borgesů. Camõesovi bylo nařízeno zaplatit 4 000 reis a tříletá služba ve vojsku v Orientu. V roce 1553 uprchl na lodi \"Sao Bento\" do Goy. Lodi velel Fernao Alves Cabral. Loď dorazila o šest měsíců později. V Goje byl Camões uvězněn kvůli dluhu. Goa se mu stala \"náhradní matkou\", studoval místní zvyky a geografii a historii. Na své první expedici se účastnil bitvy podél Malabarského pobřeží. Po bitvě následovaly šarvátky na obchodních cestách mezi Egyptem a Indií. V listopadu 1554 se údajně flotila vrátila do Goy. Během pobytu na palubě pokračoval ve své tvorbě, také psal dopisy za nevzdělané muže ve flotile. Na konci jeho povinné služby mu byla nabídnuta pozice šéfa právní kanceláře v Macau. Byl pověřen správou majetků nezvěstných a svržených vojáků v Orientu. V tomto období pracoval v jeskyni na své epické básni \"Lusovci\". Později byl obviněn ze zpronevěry a odcestoval do Goy, aby se zpovídal z obvinění před tribunálem. Během jeho zpáteční cesty, poblíž řeky Mekong podél kambodžského pobřeží, ztroskotal, zachránil své rukopisy, ale ztratil svoji čínskou milenku. To, že přežil ztroskotání v deltě Mekongu, bylo navíc okořeněno legendami, že prý plaval podél pobřeží a nad hladinou držel rukopis své stále nedokončené básně. V roce 1570 se Camões konečně dostal zpět do Lisabonu, kde o dva roky později vydal \"Lusovce\", epos popisující (po vzoru Homérovy \"Odysseje\" a Vergiliovy \"Aeneis\") v deseti zpěvech cestu Vasca da Gamy kolem afrických břehů do Indie a zpět. Jako odměnu za toto dílo nebo snad za služby na Dálném Východě dostal malou královskou penzi od mladého a smrtelně nemocného krále Sebastiana I. V roce 1578 se doslechl o děsivé porážce v bitvě u Alcazarquiviru, kde byl král Sebastian zabit a portugalská armáda zničena. Španělské zbraně se blížily k Lisabonu, když Camões napsal kapitánovi generálovi Lamegovi: \"Všichni uvidí, že moje země mi byla tak drahá, že jsem byl ochoten zemřít nejen v ní, ale i s ní\". Camões zemřel v Lisabonu v roce 1580, ve věku 56 let.", "section_level": 1}, {"title": "Camõesova cena.", "content": "Od roku 1989 je udělována nejvýznamnější literární cena pro portugalsky píšící autory, která nese jméno Luise Camõese. Mezi její laureáty patří například António Lobo Antunes, José Saramago, Jorge Amado či Rubem Fonseca. Jejím držitelem v roce 2013 se stal mosambický spisovatel Mia Couto, z jehož bohaté tvorby je do češtiny přeložený román \"Náměsíčná země\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Luís Vaz de Camões (asi 1524 – 10. červen 1580, Lisabon) je považován za největšího portugalského básníka. Jeho umění verše bývá srovnáváno se Shakespearem, Homérem, Vergiliem a Dantem. Napsal značné množství lyrické poezie (v portugalštině a španělštině) a divadelních her, ale známým je především díky svému eposu \"Os Lusíadas\" (1572, Lusovci). Jeho filozofické dílo \"Parnasum Luíse Vaze\" bylo ztraceno (bylo ukradeno s částí \"Lusovců\" závistivými nepřáteli při jeho návštěvě Mosambiku).", "tgt_summary": "Luís Vaz de Camões (; sometimes rendered in English as Camoens or Camoëns, e.g. by Byron in \"English Bards and Scotch Reviewers\", ; c. 1524 or 1525 – ) is considered Portugal's and the Portuguese language's greatest poet. His mastery of verse has been compared to that of Shakespeare, Vondel, Homer, Virgil and Dante. He wrote a considerable amount of lyrical poetry and drama but is best remembered for his epic work \"Os Lusíadas\" (\"The Lusiads\"). His collection of poetry \"The Parnasum of Luís de Camões\" was lost in his lifetime. The influence of his masterpiece \"Os Lusíadas\" is so profound that Portuguese is sometimes called the \"language of Camões\".", "id": 949501} {"src_title": "Linoryt", "tgt_title": "Linocut", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jde o poměrně mladou techniku. Lino jako podlahovou krytinu vynalezl roku 1863 Angličan Frederic Walton (1834–1928). Skládalo se z přírodních materiálů – vápence, lněného oleje, smůly, dřevní moučky, korku, jutové tkaniny a pigmentů. Linoryt se začal uplatňovat nejprve v oblasti průmyslu k tisku tapetových vzorů. Pro tvorbu volné grafiky ho použili poprvé členové skupiny Die Brücke v letech 1905–1913. Původně bylo používáno linoleum vyrobené z lisované jemné korkové drti pojené lněnou fermeží, které později nahradilo měkčené PVC. V USA zavedl tuto techniku Vojtěch Preissig, který poprvé vystavil své linoryty roku 1911 v New Yorku. Významná díla v technice linorytu vytvořili zejména němečtí expresionisté (Ernst Ludwig Kirchner, Gabriele Münter, Emil Nolde, Otto Dix, Max Pechstein) a v Čechách již během první světové války také Josef Čapek. V době mezi oběma světovými válkami byl linoryt užíván pro volnou i knižní grafiku (Josef Čapek, V. Mašek, Karel Štika, Miloslav Holý, J. Ščerbakov). Ve 30. letech sloužil linoryt k tisku propagačních letáků a plakátů tvůrci z \"Dílny lidové grafiky\" v Mexiku (\"Taller de Gráfica Popular\") a argentinskými umělci z \"Club de la Estampa\". Po druhé světové válce se barevnému linorytu věnoval Pablo Picasso, Henri Matisse nebo Maurice Vlaminck. Od roku 2001 pořádá galerie Klatovy / Klenová téměř každoročně na podzim ve vile Paule na Klenové mezinárodní sympozium linorytu.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Před rytím je třeba linoleum narovnat nahřátím a přilepit na překližku, pro strojový tisk na dřevěnou desku tak, aby celková výška matrice dosáhla výšky shodné s písmem (23,5 mm). Nevýhodou PVC je lesklý povrch, který je nutno přebrousit, aby přijímal barvu. Rubová strana bývá vhodnější a je možno ji použít bez dalších úprav. Do lina lze také rýt jehlou, leptat, nebo tisknout z hloubky. Kresbu i písmo, případně fotografickou předlohu, je třeba přenést stranově obráceně. K opracování matrice slouží nožíky, dlátka či žlábková rýtka různých velikostí a profilů V nebo U. Vryp není tak ostrý jako ve dřevě a měkká a drolící se hmota vyžaduje jistou ruku a úspornost výrazu. Tenké linie je třeba rýt tak, aby měly širší základnu a neodlomily se během tisku. Vlastnosti materiálu z PVC se mění s teplotou - pro snazší rytí je možné ho nahřát, pro jemnou práci je nutné ho ochladit. Postupným odrýváním netisknoucích míst dochází k vytváření pozitivního obrazu na matrici. Oproti dřevorytu umožňuje linoryt kresbu plynulých křivek v jakémkoli směru s nepříliš ostrým vrypem, vytváří měkčí okraje linií a zejména dovoluje práci s velkou plochou. Pro tisk se používají převážně olejové speciální linorytové barvy s dlouhou dobou schnutí, které se na matrici nanášejí válečkem. Josef Čapek někdy zasahoval do naválené barvy drsným štětinovým štětcem aby narušil hladkou plochu a vytvářel tak živější otisky. V satinýrce nebo ručně, pomocí válečků nebo kostic a silným přítlakem, se barva přenáší na navlhčený grafický či jiný papír s velkým podílem vláken. Linoryt lze tisknout také na plátno. Matrice je poměrně měkká a pokud obsahuje jemné linie nesnese vysoký počet otisků (při ručním tisku do 200 ks).", "section_level": 1}, {"title": "Barevný linoryt.", "content": "Obvykle se užívá soutisku z několika matric, z nichž každá tiskne jednu barvu. Tato metoda umožňuje kombinaci transparentních a krycích barev a bohatší strukturu tisku. Matrice pro následující barvu se vytvoří otiskem původního kresebného rozvrhu na papír a přenesením na linoleum. Barevným linorytem se v Čechách zabývá např. Michal Cihlář nebo Pavel Piekar. Pro vícebarevný tisk je možné použít také jedinou matrici, která se tzv. redukční technikou postupně odrývá a tiskne každou barvu zvlášť. Takto je možno vytvořit soutisk až několika desítek barev. Mistrovská díla tímto způsobem vytváří např. Ivo Křen. Stejnou metodu používá pro své monochromatické tisky s bohatou škálou odstínů šedé např. Jan Holoubek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Linoryt a linořez (, , ) jsou grafické techniky tisku z výšky, které nahrazují dřevořez a dřevoryt. Levný, pružný a homogenní materiál má při tisku měkčí okraje linií a umožňuje zhotovení velkých formátů, např. plakátu.", "tgt_summary": "Linocut, also known as lino print, lino printing or linoleum art, is a printmaking technique, a variant of woodcut in which a sheet of linoleum (sometimes mounted on a wooden block) is used for a relief surface. A design is cut into the linoleum surface with a sharp knife, V-shaped chisel or gouge, with the raised (uncarved) areas representing a reversal (mirror image) of the parts to show printed. The linoleum sheet is inked with a roller (called a brayer), and then impressed onto paper or fabric. The actual printing can be done by hand or with a printing press.", "id": 1526779} {"src_title": "Straubing", "tgt_title": "Straubing", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast Straubingu je nepřetržitě osídlena od doby neolitu. Římské dobývání v letech 16 – 14 př. n. l. mělo dramatický dopad na celý region. Dokonce ještě dnes je možné nalézt spoustu stop z čtyřsetleté římské okupace (např. slavný \"Römerschatz\" (římský poklad), který je vystaven v Muzeu Gäubodenu). \"Sorviodurum\", jak byla nazývána Římany, byla důležitou vojenskou surovinovou základnou. Po pádu římského impéria se stal Straubing centrem osídlení Bavorů, hlavně kolem kostela sv. Petra (postaven v 9. století) mezi řekami Allachbach a Dunajem. Podle zvyků Bavorů bylo osídlení pojmenováno podle jejich vůdce \"Strupingy\", což se později proměnilo v název Straubing. V roce 1218 byla Ludvíkem I. z Wittelsbachu, vévodou bavorským, založena nová část města (nazývaná ´nové město´). Straubing se stal hlavním městem regionu Bavorsko-Straubing, později regionu Bavorsko-Straubing-Holandsko za vévody Viléma I., kdy bylo Bavorsko v roce 1349 rozděleno mezi syny římského císaře Ludvíka IV. V roce 1429 byl Straubing postoupen Arnoštovi, vévodovi bavorsko-mnichovskému, který nařídil zavraždit ve Straubingu Agnes Bernauerovou. Hrob Agnes Bernauerové však není možné nalézt. Na hřbitově u kostela sv. Petra je kaple postavená vévodou Arnoštem. Toto nové město je dnes centrem Straubingu s mnoha obchody, kancelářemi, restauracemi a pěšími zónami. Mnoho budov si zachovalo svůj středověký ráz. V tomto prostoru je rovněž soustředěn noční život Straubingu, s mnoha hospůdkami a diskotékami. Nezbytností pro každého návštěvníka je nádherná gotická katedrála sv. Jakuba, románský kostel sv. Petra, klášter karmelitánů s barokním kostelem a knihovnou, Sv. Vít, kde se nachází zosobnění „státu a církve“ v životní velikosti. Straubing má ale také mnoho průmyslových částí a přístav na Dunaji s přístupem ke kanálu Rýn-Mohan-Dunaj, který je spojnicí Severního a Černého moře. Je centrem bavorského výzkumu v oblasti biotechnologie.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Straubing má tato partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Straubing (česky též Štrubina) je město v Dolním Bavorsku v jižním Německu. Je sídlem zemského okresu Straubing-Bogen. Každoročně v srpnu se ve městě koná Gäubodenvolksfest, druhý největší festival v Bavorsku. Město leží na Dunaji a tvoří centrum Gäubodenu.", "tgt_summary": "Straubing () is an independent city in Lower Bavaria, southern Germany. It is seat of the district of Straubing-Bogen. Annually in August the Gäubodenvolksfest, the second largest fair in Bavaria, is held. The city is located on the Danube forming the centre of the Gäuboden.", "id": 2205892} {"src_title": "Ulisse Aldrovandi", "tgt_title": "Ulisse Aldrovandi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ulisse Aldrovandi se narodil v roce 1522 do vznešené italské rodiny. Otcem byl notář a tajemník Senátu, hrabě Tesseo Aldrovandi. Začal se studiem matematiky na Univerzita v Bologni, ale kvůli finančním problémům v rodině, musel studium přerušit a od roku 1536 pracoval jako účetní v Bologni, později v Brescii. V roce 1539 se vrátil do Bologni a zapsal se na Univerzitu. Vystudoval práva a literaturu (1546), pak pokračoval ve studiích filosofie, logiky a medicíny v Pádově. V 31 letech získal doktorát a vrátil se do Bologni, kde byl z neznámých důvodů obviněn spoluobčany z kacířství. 12. června 1549 byl zatčen a jeho proces byl převeden do Říma. K Aldrovandimu štěstí zemřel papež Pavel III., nastoupil Julius III. a Aldrovandi byl propuštěn. Díky známosti s Luccou Ghinim z Imoly se začal věnovat botanice. Mezi léty 1551 až 1554 organizoval několik botanických expedic. Sbírka popsaných rostlin je dnes známa jako \"Herbář Ulise Aldrovandiho\". Jedná se o jednu z nejstarších botanických sbírek. Skládá se z 15 svazků a vice než 5000 vzorků. Velká část se dnes nachází v přírodovědném muzeu, založeném Aldrovandim. Od roku 1554 se stal vyučujícím logiky a medicíny na univerzitě v Bologni a v roce 1559 se stává profesorem filosofie. V roce 1561 slavnostně založil katedru přírodních věd v Bologni s názvem: \"Lectura philosophiae naturalis ordinaria de fossilibus, plantis et animalibus\". Od roku 1567 Aldrovandi doplnil přednášky též o praktická cvičení a došla mu nutnost zřízení botanické zahrady pro praxi studentům. V roce 1568 předložil tedy Senátu návrh na založení \"Ortus botanicus\", který byl přijat a projekt ve stejném roce dokončen. Stal se tak čtvrtou botanickou zahradou na světě (po Pise, Pádově a Florencii). Zahrada původně ležela v prostorách dvora \"Sala Borsa\" při \"Palazzo Publico\" v centru města, dnes sloužící k účelům městské knihovny. V roce 1803 byla zahrada kvůli zájmům města přesunuta na aktuální místo v ulici \"Via Irnerio\". \"Hortus botanicus\" není botanická zahrada v dnešním slova smyslu. Jedná se o středověký termín, který označoval areály vznikající přibližně od 16. století hlavně při univerzitách. Jejich předchůdcem byl \"Hortus simplicium\" označující středověkou zahradu, určenou pro pěstování rostlin pro přímou léčbu. Přesné a pečlivé shromažďování a uchování přírodních objektů vedla k vytvoření jednoho z prvních přírodovědných muzeí, na světě. Jmenovalo se \"dall'Aldrovandi\" a sám autor ho nazýval „divadlo“ nebo „mikrokosmos přírody“, Bylo zde možné studovat 18.000 \"rozmanitých věcí přírodních\" a 7 000 „sušených rostlin v patnácti svazcích“, nazývaných \"Herbář Ulisse Aldrovandiho\". Sbírka byla nedílnou součástí všech 17 svazků obsahujících tisíce nádherných akvarelů, zobrazující zvířata, rostliny, minerály a monstra a 14 štočků ze dřeva pro ilustraci tištěných svazků. Kvůli sporu mezi lékárníky a lékaři v Bologni na složení lidové medicíny v roce 1575 byl Aldrovandi vyloučen ze všech veřejných úřadů na dobu pěti let. V roce 1577 získal pomoc papeže Řehoře XIII. (bratranec jeho matky), který nařídil, aby se Aldrovandi znovu mohl zhostit veřejné funkce učitele a navíc poskytl finanční podporu na vydání jeho díla. Aldrovandi sepsal svou závěť v roce 1603. Jeho záměrem bylo nechat celé své vědecké dědictví, kterému zasvětil celý život, Senátu v Bologni. Po jeho smrti v roce 1605, se město a boloňská univerzita staly majiteli a správci tohoto přírodovědného dědictví. Carl von Linné a Georges Louis Leclerc de Buffon ho považovali za zakladatele moderní přírodní vědy. Po Ulissem Aldrovandim byla k jeho poctě pojmenována masožravá rostlina \"Aldrovanda vesiculosa\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Je ho hlavním dílem je jedenáctisvazková \"Historia animalium\". V \"Historia Monstrorum\" popisuje Aldrovandi detailně dnes mýtické bytosti, tehdy představy monster a nadpřirozených bytostí del výpovědí svědků a dle nálezů \"přírodnin\". Třetím známým dílem je \"De Monstris\", zabývající se lidskými tělesnými deformacemi. Další díla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulisse Aldrovandi (11. září 1522 Bologna – 4. května 1605 tamtéž), také známý jako \"Ulysses Aldrovandus\", byl italský lékař, přírodovědec, botanik a entomolog, zakladatel jednoho z prvních přírodovědných muzeí. Jako první v roce 1603 použil termínu geologie. Jeho impozantní sbírky „přírodnin“ jsou zachovány a vystaveny v Paláci Poggi na univerzitě v Bologni.", "tgt_summary": "Ulisse Aldrovandi (11 September 1522 – 4 May 1605) was an Italian naturalist, the moving force behind Bologna's botanical garden, one of the first in Europe. Carl Linnaeus and the comte de Buffon reckoned him the father of natural history studies. He is usually referred to, especially in older literature, as Aldrovandus; his name in Italian is equally given as Aldroandi.", "id": 1943515} {"src_title": "Johan Huizinga", "tgt_title": "Johan Huizinga", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Huizinga se narodil v rodině univerzitního profesora lékařství, po maturitě studoval jazyky, historii a antropologii v Groningenu a roku 1895 složil státní zkoušku pro učitele nizozemštiny a dějepisu. Po krátkém pobytu v Lipsku promoval roku 1896 v Groningenu prací o komické postavě Vidušaky ve starém indickém divadle. Od roku 1897 učil historii v Haarlemu a od roku 1903 přednášel starou indickou literaturu v Amsterdamu. Od roku 1905 přednášel historii v Groningen a od roku 1915 byl profesorem obecné historie v Leidenu, a to až do zavření univerzity nacisty v roce 1942. Od roku 1916 byl vedle toho členem Nizozemské akademie věd a redaktorem kulturního časopisu \"De gids\". Roku 1919 vyšla jeho kniha \"Podzim středověku\", která ho proslavila. Roku 1926 podnikl cestu po USA, v letech 1927–1931 byl děkanem fakulty a roku 1933 rektorem Leidenské univerzity. Přednášel v mnoha zemích a získal čestné doktoráty v Tübingen a v Oxfordu. Roku 1938 vyšla jeho druhá slavná kniha, \"Homo ludens\", základní kulturně-antropologické pojednání o kulturním významu hry. Jako rektor univerzity vyloučil 1933 ze studentské konference německého nacistického studenta pro jeho antisemitský článek, což vyvolalo diplomatický protest z německé strany a přivodilo Huizingovi zákaz publikací v Německu. Po obsazení Nizozemska Německem byl roku 1942 nejprve internován, ale na základě lékařského dobrozdání propuštěn do domácího vězení v obci De Steeg, kde roku 1945 zemřel. Huizinga napsal řadu historických prací o dějinách Nizozemska v 15. a 16. století a o různých tématech kulturních dějin, životopis Erasma Rotterdamského a mnoho jiných; jeho sebrané spisy mají 9 svazků", "section_level": 1}], "src_summary": "Johan Huizinga [\"höycinga\"] (7. prosince 1872 Groningen – 1. února 1945 De Steeg u Arnhemu) byl nizozemský kulturní historik, autor knihy \"Homo ludens\".", "tgt_summary": "Johan Huizinga (; 7 December 1872 – 1 February 1945) was a Dutch historian and one of the founders of modern cultural history.", "id": 1374385} {"src_title": "Hippolyte Bayard", "tgt_title": "Hippolyte Bayard", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Hippolyte Bayard byl synem smírčího soudce Emmanuela Bayarda a Adélaïde Elisabette Vacousin z Breteuil-sur-Noye v departementu Oise. Mladý Hippolyte byl všestranně nadaný: maloval, kreslil, byl považován za invenční typ a byl obdařen kromě výtvarných dovedností také mnoha znalostmi z fyziky a chemie. Poměrně brzy jej rodiče vzali do metropole umění Paříže, kde začal – v rodinné tradici – pracovat jako právník a jako státní úředník na ministerstvu financí. Finančně zabezpečený se mohl věnovat výhradně svým uměleckým experimentům v soukromém životě. Spřátelil se s malířem Henrim Grevedonem (1776–1860) a dalšími umělci a uměleckými řemeslníky. O soukromém životě Bayarda je toho známo jen málo, žil velmi skromně a v ústraní. Od mládí jej fascinoval fenomén světla, se kterým nezávisle na Niépcovi či Dagguerrovi experimentoval a několik let hledal způsob, jak pořídit snímky na světlocitlivý papír a ustálit jej. Někteří životopisci tvrdí, že Bayard se měl pařížskému optikovi Charlesi Louisi Chevalierovi – u kterého nakupoval optické čočky také Daguerre – svěřovat se svými prvními pokusy již v roce 1830. Nejpozději však roku 1837 se mu podařilo pořídit první fotogramy na citlivé papíry, které řadil chronologicky v albu. Uskutečnil první veřejnou výstavu fotografií na světě 24. června 1839 – tedy ještě dříve než Daguerre. Výstava sloužila jako pomoc obětem zemětřesení. I přes počáteční nesnáze při fotografování, byl Bayard produktivním členem představenstva fotografické společnosti. Bayard byl také zakládajícím členem francouzské společnosti fotografování. Bayard byl také prvním fotografem, který byl roku 1851 pověřen dokumentováním architektury a historických památek ve Francii. Projekt se jmenoval \"Missions Héliographiques\" a zadala jej organizace \"Úřad historických památek\" (\"Commission des Monuments Historiques\") podporovaná francouzskou vládou. Po něm byli do projektu vybráni ještě další čtyři fotografové: Gustave Le Gray, Auguste Mestral, Édouard Baldus a Henri Le Secq. Bayard pořídil mnoho pohledů na Paříž v prvních letech po vynálezu fotografie. Pro tento úkol favorizoval britskou kalotypii před francouzským procesem daguerreotypie. Za několik let vytvořil celou řadu architektonických studií, které předcházely dokumentům Eugèna Atgeta, který zachycoval atmosféru pařížských ulic a scén o asi padesát let později. Dne 15. listopadu 1854 byl mezi zakladateli fotografického sdružení Société française de photographie v Paříži ještě spolu s osobnostmi jako Olympe Aguado, Alexandre Edmond Becquerel, Eugène Durieu, Edmond Fierlants, Jean-Baptiste Louis Gros, Gustave Le Gray, Henri Victor Regnault a další. Od roku 1855 spolupracoval s francouzským karikaturistou a fotografem Bertallem, v roce 1860 si spolu otevřeli fotoateliér.", "section_level": 1}, {"title": "Přímý pozitivní tisk.", "content": "Na rozdíl od Daguerra, který experimentoval s citlivostí na světlo pouze s kovovými destičkami, nalezl Bayard způsob ve kterém obyčejný dopisní papír potřel chloridem stříbrným a nechal jej zčernat na slunci. Následně jej ve tmě ponořil do roztoku jodidu draselného – takzvaného Lugolova roztoku, ještě vlhký papír vložil do camery obscury a nechal znovu exponovat. Papír vybělil, přičemž se jód vyloučil z roztoku jodidu draselného a byl navázán na zčernalé stříbro, čímž vznikl pozitivní obraz. Expozice mohla trvat přibližně 15 minut. Přímé pozitivy pak ustaloval v roztoku thiosíranu sodného a vypíral ve vodě. Nevýhodou této metody byl nedostatečně kontrastní negativní obraz, takže přímé kopírování nebylo možné. To byl jeden z důvodů, proč se Bayardova metoda více neujala a nebyla využívána. Bayard tento postup označoval jako \"papírová fotografie\", ale zveřejnil ji 24. února 1840 jako přímý pozitivní tisk.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěž s Daguerrem.", "content": "Jako vlivný tajemník Francouzské akademie věd a přítel fotografa Louise Daguerra roku 1839 významně zasáhl do přijetí vynálezu fotografie Dominique François Jean Arago. Arago představil daguerrotypii, kterou vyvinul Daguerre spolu s Nicéphorem Niépcem, na zasedání Francouzské akademie věd. Zpráva mezi vědci vzbudila senzaci a rozlétla se do celého světa. Vývojem fotografických metod se zabýval také Hippolyte Bayard a své experimenty rovněž ukázal Aragovi. Ten mu poskytl určitou částku na další výzkum, ovšem současně ho přesvědčil, aby své vynálezy zatím nezveřejňoval. Jedním z možných motivů mohla být snaha nepřipustit, aby se kolem vynálezu rozpoutal boj o prvenství. Následkem toho Bayardovy experimenty nevešly v takovou známost, jako Daguerrovy a francouzská akademie dala přednost daguerrotypii. Bayard označil Aragovo jednání za podvodné a na protest zveřejnil fotografii s vlastním autoportrétem, na němž se stylizoval do role muže, který spáchal sebevraždu utopením. Dne 15. června 1839 podepsal král Ludvík Filip zákon, kterým byla Daguerrovi přiznána doživotní penze 6000 franků a Niépcovu synu Isidorovi 4000 franků. Téhož roku dne 19. srpna byl vynález fotografie vyhlášen na zasedání akademie věd a připadl státu. Dne 24. června 1839 Bayard představil 30 papírových fotografií vytvořených přímým pozitivním tiskem v \"Salle des Commissaires-prisseurs\" veřejně v Paříži – první fotografická výstava na světě – jeden měsíc před Daguerrem (30. července 1839 mu soud předběžně certifikoval patent). Dne 19. srpna 1839 François Arago zveřejnil před Akademií patent daguerrotypie, který byl přeložen do osmi jazyků během několika měsíců. Přání Hippolyta Bayarda, aby se jeho vynález podařilo zveřejnit nebo uplatnit na trhu s konečnou platností ztroskotalo. Přestože mohl být Hippolyte Bayard vedle Niépceho, Daguerra a Talbota čtvrtým „duchovním otcem“ v historii fotografie, brzy se v závodu rychle se prosazující komerční daguerrotypie a talbotypie ztratil a existoval jako nezávislý vynálezce fotografie v pozadí.", "section_level": 1}, {"title": "První manipulace ve fotografii.", "content": "Hippolyte Bayard je autorem pravděpodobně nejstarší zmanipulované fotografie. Je to autoportrét z 18. října 1840, nazvaný \"Sbohem, krutý světe!\" (někdy jako \"Autoportrét jako utonulý\"). Bayard sám sebe naaranžoval jako utopeného na protest proti nedostatku oficiálního uznání jeho podílu na vynálezu fotografie (proces \"kopírování přímých pozitivů\"). Na fotografii předstírá, že spáchal sebevraždu, jak sedí a naklání se k pravé straně. Snímek na papíře je na zadní straně opatřen textem se sebevražedným prohlášením, v němž uvádí: Tato fotografie je mimo jiné považována za jedno z prvních nahých mužských těl ve fotografii aktu. Na dalším autoportrétu, zhotoveném o sedm let později, je Bayard zachycen při práci v zahradě. Na další fotografii pracuje v ateliéru. Zemřel o skoro padesát let později – v roce 1887 přirozenou smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupení ve sbírkách.", "content": "Ve sbírkách Musée d’Orsay se nachází originál snímku \"Zátiší s plastovými soškami\". J. Paul Getty Museum v Los Angeles vlastní tři snímky – \"Autoportrét v zahradě\" na slaném papíře z roku 1847, přímý pozitivní tisk \"Aranžované předměty\" z roku 1842 a \"Stavební dělník\" na slaném papíře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hippolyte Bayard (20. ledna 1801 Breteuil-sur-Noye, Francie – 14. května 1887 Nemours) byl francouzský fotograf, umělec, finanční úředník, právní poradce a vynálezce. Je považován za jednoho z otců fotografie, spolu s Niepcem, Daguerrem, William Fox Talbotem a Hérculem Florencem. Vynalezl svůj vlastní fotografický proces známý jako přímý pozitivní tisk. Zorganizoval první veřejnou výstavu fotografií na světě a přesto je pokládán za zneuznaného průkopníka fotografické techniky. Je známý také jako první autor zmanipulované fotografie v dějinách, kterou zinscenoval jako svou údajnou sebevraždu. Byl také prvním fotografem, který dostal zakázku od vládní organizace zdokumentovat historickou architekturu ve Francii.", "tgt_summary": "Hippolyte Bayard (20 January 1801 – 14 May 1887) was a French photographer and pioneer in the history of photography. He invented his own process that produced direct positive paper prints in the camera and presented the world's first public exhibition of photographs on 24 June 1839. He claimed to have invented photography earlier than Louis-Jacques Mandé Daguerre in France and William Henry Fox Talbot in England, the men traditionally credited with its invention. Bayard experimented with the new medium taking photos of plant speciments, statuary (including posing with them for self-portraits), street scenes, urban landscapes, architectural photos, and portraits. He photographed prominent figures and an ordinary worker. He also advocated combination printing and was one of the founders of a photo society.", "id": 1850714} {"src_title": "Johana II. Burgundská", "tgt_title": "Joan II, Countess of Burgundy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johana se narodila jako nejstarší ze tří dětí burgundského hraběte Ota a Mahaut z Artois. V roce 1306 se provdala za druhého syna francouzského krále Filipa z Poitiers. Počátkem roku 1314 byly za přispění švagrové Izabely, manželky anglického krále Eduarda II. zatčeny dvě ženy francouzských princů – Blanka a Markéta. Byly obviněny z cizoložství a starý král Filip IV. nechal zatknout také dva mladíky, kteří s nimi spávali. Byli zaživa vykucháni, vykastrováni, sťati a pověšeni na šibenici. Pohlavní orgány popravených byly hozeny psům. Obě cizoložnice byly zavřeny na hradě Gaillard. Johana, starší sestra zavřené Blanky, byla podezřelá, že o celé avantýře věděla. Za trest byla v domácím vězení na hradě Dourdan a jako jediná se dočkala podpory od svého muže Filipa. Vytrvale tvrdil, že je nevinná a odmítal se s ní rozvést. O rok později se soustředěnou snahou manžela a matky mohla vrátit zpět na královský dvůr. Roku 1315 se Johana po bratrově smrti stala burgundskou hraběnkou. Starý král Filip IV. zemřel na podzim roku 1314, následníkem se stal Ludvík. Ten však náhle zemřel v důsledku uhřátí již v červnu 1316 a zůstala po něm těhotná manželka Klemencie. Pokud by se narodil syn, byl by podle francouzského nástupnického práva následníkem trůnu. Regentem Francie a Navarry se tedy prozatím stal bratr mrtvého Filip, Johanin muž. Během svého regentství uzavřel mír s flanderským hrabětem Robertem a donutil ke smíru Roberta z Artois. V noci z 13. na 14. listopadu se narodil Ludvíkův pohrobek a dostal jméno Jan. Zemřel již za pět dní. Na francouzský trůn díky smrti nemluvněte nastoupil Filip a 9. ledna 1317 byl spolu se svou ženou v Remeši korunován. Roku 1322 Filip podlehl úplavici a ovdovělá Johana odešla do ústraní na své statky. Roku 1329 se stala hraběnkou z Artois. Zemřela roku 1330 a její tělo bylo pochováno v pařížském klášteře minoritů, srdce po boku manžela v Saint-Denis. Z doby jejího manželství se v katedrálním pokladu v Seville dochoval relikviář se soškou Panny Marie s dítětem a postavami Johany a Filipa v poloze pokorných donátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Johana II. Burgundská (1294 – 21. ledna 1330, Roye) byla francouzská a navarrská královna, hraběnka burgundská a z Artois. Díky své spoluúčasti na cizoložné aféře manželek francouzských princů strávila rok v domácím vězení.", "tgt_summary": "Joan II, Countess of Burgundy (; 15 January 1292 – 21 January 1330), was Queen of France by marriage to Philip V of France, and ruling Countess of Burgundy and Countess of Artois. She was the eldest daughter and heiress of Otto IV, Count of Burgundy, and Mahaut, Countess of Artois.", "id": 358037} {"src_title": "Kormorán velký", "tgt_title": "Great cormorant", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření kormorána velkého je velmi rozsáhlý, zahrnuje všechny kontinenty mimo Jižní Ameriku a Antarktidu. V Severní Americe je jeho výskyt omezen na severovýchod, ptáci však zimují na jih až po jižní Floridu (USA). Hnízdí také v západním Grónsku. V Evropě obývá většinu atlantského pobřeží, Středomoří a řadu oblastí východní Evropy. V Africe zimuje na severním pobřeží a podél Nilu, hnízdí a celoročně se vyskytuje na severozápadním pobřeží, ve střední a východní Africe a v Jihoafrické republice. V Asii hnízdí od střední Asie na východ po východní Čínu, zimuje v jižní Číně a Indii, zimující ptáci jsou pozorováni i v jihovýchodní Asii. Hnízdí také ve většině Austrálie mimo centrální oblasti, zimuje také na Novém Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "V České republice se kormoráni pokoušeli neúspěšně zahnízdit již v minulosti, první stálá kolonie vznikla na jižní Moravě až v roce 1982. Od té doby počty hnízdících ptáků nejdříve prudce narůstaly, ale později zpět prudce poklesly, proto je ohroženým druhem. Kormoráni osídlili také další oblasti (jižní a severozápadní Čechy, Poodří). V letech 2001–2003 hnízdilo na našem území 200–232 párů, což je výrazné snížení proti 500–660 párům v letech 1985–1989; pokles byl jistě způsoben regulací početnosti. V roce 2010 u nás v šesti koloniích hnízdilo přibližně 350 párů kormoránů. Během zimního období k nám pak zavítalo 10000–15000 ptáků ze severských zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "V ČR mimo produkční rybníky (tj. na volných vodách) loví kormoráni především plotice, okouny, oukleje a jelce, kteří tvoří přes 75% jejich kořisti (početně). Na rybářských revírech jen za zimní období odloví až 80 kg ryb z každého hektaru vodní plochy (např. na Vltavě v Praze). Během zimy loví v průměru až 5krát těžší ryby (průměr 157 gramů) než v letním období (průměr 30 gramů). Obvyklou kořist představují ryby o velikosti 18,5 cm, 95 % ulovených ryb je do velikosti 30 cm. Ve velmi výjimečných případech uloví i rybu větší než 50 cm (štika, parma, úhoř). Denní spotřeba potravy průměrného ptáka je cca 400 gramů ryb. Nejnovější výzkumy ukazují, že kolonie zimujících kormoránů nemají zásadní vliv na výsledky a úspěšnost reintrodukčního programu Losos 2000, který probíhá v povodí řek Labe a Ohře. V ČR je potrava kormoránů sledována na nádržích Slapy a Želivka, na Vltavě, Berounce a na Labi.", "section_level": 2}, {"title": "Expanze kormorána velkého.", "content": "Evropská populace poddruhu \"Ph. c. sinensis\" v polovině 20. století téměř vyhynula. Zavedení ochranářských opatření v různých evropských zemích v letech 1965 až 1981 vedlo k expanzívnímu růstu, místy až o 18% ročně. Hnízdní populace ve Nizozemí, Německu, Dánsku a Švédsku tak v roce 1991 dosáhla 62 250 párů. V současné době čítá evropská populace kormorána velkého více než 310 000 párů, nejvíce jich hnízdí v Dánsku (36 až 41 tisíc párů). K šíření hnízdišť kormorána velkého k severu přispělo jistě i oteplování moří; v Grónsku nyní hnízdí i na sever od polárního kruhu a velikost místní populace přímo souvisí s kolísáním povrchové teploty moře.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt ochranářů s rybáři.", "content": "Škody způsobené predačním tlakem kormorána velkého byly v letech 2000 - 2013 (do 1. dubna) produkčním rybářům nahrazovány v souladu se zákonem č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Za toto období dostali produkční rybáři od státu náhrady ve výši téměř 350 milionů Kč, v posledních letech přes 40 milionů Kč každý rok (data MŽP ČR). Sportovní rybáři, jejichž mnohé revíry byly a jsou predačním tlakem kormorána rovněž postiženy, nedostali od státu nikdy nic. K datu 1. dubna 2013 vypadl kormorán velký z vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se upravuje zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (byl vyňat z nejnižší kategorie \"ohrožený druh\"). Na kormorána velkého se tak přestal vztahovat zákon č. 115/2000 Sb. a škody způsobené rybářům tímto rybožravcem přestaly být státem vypláceny. Protože tento stav byl dlouhodobě zcela neudržitelný (zejména opět pro produkční rybáře, kterým úpravou vyhlášky č. 395/1992 Sb. škody na rybách rozhodně nepřestaly vznikat), byl 7. června 2017 přijat zákon č. 197/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2000 Sb. Podle tohoto zákona se škody způsobené kormoránem velkým budou produkčním rybářům opět vyplácet počínaje 1. lednem 2018 po dobu tří let - v roce 2018 a 2019 v plné výši uznaných škod, v roce 2020 pak už jen 80% výše uznaných škod. V současné době (ačkoli již není jmenovitě zmíněn ve vyhlášce č. 395/1992 Sb.) je kormorán velký v ČR stále pod obecnou ochranou podle § 5 zákona č. 114/1992 Sb., který vychází z evropské legislativy – směrnice 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, navíc stále není zařazen mezi zvěř obhospodařovanou lovem v zákoně č. 449/2001 Sb. o myslivosti. Kormorán velký je přes výrazný růst počtu jak hnízdících, tak zimujících ptáků stále zvláště chráněným druhem, což na jednu stranu znemožňuje jeho pravidelnou a plošnou regulaci, na druhou stranu umožňuje rybářům čerpat od státu finanční náhradu prokázaných škod, avšak pouze na chovných rybnících. Rozsáhlé škody způsobované na populaci ryb v řekách, jezerech a ostatních nádržích nejsou propláceny, což je hlavním důvodem kritiky ze strany Českého rybářského svazu. Napjatá situace vedla v evropském měřítku k přijetí \"Usnesení Evropského parlamentu ze dne 4. prosince 2008 o vypracování evropského plánu na regulaci populace kormoránů s cílem snížit rostoucí škody, které kormoráni způsobují rybím populacím, rybolovu a akvakultuře (2008/2177(INI))\". Toto usnesení mimo jiné vyzývá Evropskou komisi a členské státy ke sledování populace kormorána velkého (které bude podkladem pro každoroční zachycení stavu a vývoje této populace), vypracování vědeckého projektu hodnotícího velikost a strukturu populace, vytvoření příznivých podmínek pro spolupráci na základě spolehlivých údajů, ustavení pracovní skupiny k utřídění postojů a argumentace jednotlivých stran sporu, k vypracování plánu regulace populace, který umožní dlouhodobě kormorány integrovat do kulturní krajiny, ke stanovení definice \"závažné škody\", k vypracování pokynů týkajících se výjimek ze směrnice o ochraně ptactva, k podpoře udržitelné regulace populace kormorána velkého a hledání řešení těchto problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Povolený odstřel.", "content": "Rybářská organizace v Liberci kvůli likvidaci ryb hejny kormoránů na rybnících a v řekách požádala na Ministerstvu životního prostředí a u Krajského úřadu v Liberci na jaře 2010 o možnost časově i místně omezeného odstřelu a plašení velkých kormoránů. Odstřely se týkají revíru Lužická Nisa, řeky Jizery (na 4 roky), Holanských a Mimoňských rybníků (do roku 2011), kde podle tvrzení rybářů kormoráni způsobili škodu přes 100 tisíc korun. S jejich požadavkem nesouhlasí ochránci přírody z Jizersko-ještědského spolku a spor není uzavřen. Povolený odstřel kormoránů zamýšlí umožnit i vyhláška MŽP ČR v oblasti Benešova.", "section_level": 2}, {"title": "Rybáři placený odstřel kormoránů.", "content": "Rybářské svazy v České republice odměňují odstřel kormoránů myslivci částkou až 150 Kč za zabitý kus.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kormorán velký (\"Phalacrocorax carbo\") je tažný pták z čeledi kormoránovitých. Dorůstá délky 90 cm s rozpětím křídel 140–150 cm. Typická hmotnost se pohybuje mezi 1500–3100 g. V jedné snůšce mívá 4–5 kusů vajec. Plave na hladině, jeho dlouhý a na konci hákovitý zobák směřuje šikmo vzhůru. Taky se potápí a loví ryby. Plovací blána spojuje všechny čtyři prsty na noze. Hnízdo si staví na stromech v blízkosti vody. Hnízdí v koloniích. Rodiče krmí mláďata menšími rybami. V České republice již není kormorán od 1. dubna 2013 zvláště chráněným druhem, avšak je chráněn v rámci tzv. obecné ochrany, vztahující se na všechny druhy.", "tgt_summary": "The great cormorant (\"Phalacrocorax carbo\"), known as the black shag in New Zealand and formerly also known as the great black cormorant across the Northern Hemisphere, the black cormorant in Australia, and the large cormorant in India, is a widespread member of the cormorant family of seabirds. The genus name is Latinised Ancient Greek, from φαλακρός (\"phalakros\", \"bald\") and κόραξ (\"korax\", \"raven\"), and \"carbo\" is Latin for \"charcoal\". It breeds in much of the Old World, Australia, and the Atlantic coast of North America.", "id": 960048} {"src_title": "Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff", "tgt_title": "Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve statkářské rodině v tehdejším Východním Prusku (\"Ostpreussen\") a v letech 1862–1867 studoval na slavném gymnáziu \"Schulpforta\" blízko Naumburgu, kde se setkal také se starším F. Nietzschem. V letech 1867–1869 studoval klasickou filologii v Bonnu, kde se mimo jiné spřátelil s Hermannem Dielsem, a roku 1870 promoval v Berlíně. Zde se také setkal se slavným historikem Theodor Mommsen, který se později stal jeho tchánem. Roku 1872 ostře zkritizoval Nietzscheho \"Zrození tragédie\", jemuž vytýkal nevědecký postup, aniž by s ním věcně polemizoval. Nietzsche na kritiku nereagoval, zastal se ho však E. Rohde a Richard Wagner. V letech 1872–1874 podnikl dlouhou cestu po Itálii a Řecku, při níž sbíral hlavně řecké rukopisy a připravoval své pojetí textové kritiky. Roku 1875 se habilitoval v Berlíně prací o Euripidovi a roku 1876 se stal profesorem v Greifswaldu, kde však nebyl spokojen. Roku 1878 se oženil s Mommsenovou dcerou Marií a měl s ní sedm dětí. Roku 1883 se dostal na univerzitu v Göttingenu, kde se spřátelil s kritickým teologem Juliem Wellhausenem a kde patrně prožil svá nejšťastnější léta. Roku 1897 byl povolán do Berlína, kde se vedle své vědy věnoval také vědecké politice a získal si velký vliv. Roku 1899 byl zvolen členem Pruské akademie, roku 1908 působil jako hostující profesor v Uppsale a roku 1912 v Oxfordu. Roku 1915 byl zvolen rektorem berlínské univerzity a jako pruský vlastenec se silně podílel na válečné propagandě. Smrt syna, který padl na frontě, a porážka Německa roku 1918 ho velmi zasáhly a někteří z jeho žáků se od něho také odklonili. V posledních létech života sice dosáhl řady poct, žil však jako zlomený člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Willamowitz byl zastánce přísné textové kritiky, kterou uplatňoval ve svých četných edicích řeckého divadla, poezie, ale také Homéra, Platóna a řeckých nápisů. Jeho cílem byla integrovaná věda o starověku, jež by dochované texty dovedla interpretovat pomocí znalostí historických, archeologických i sociologických. Patřil k iniciátorům velkých projektů jako byl \"Thesaurus linguae latinae\", \"Inscriptiones Graecae\" nebo \"Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum\" (CSEL) a vydání předsokratovských zlomků. Významně ovlivnil pojetí klasické filologie v Německu i v Anglii a značně zasahoval i do personální politiky německých univerzit v jeho oboru. Byl členem mnoha učených společností a četným doktorem univerzit v Berlíně, Oslu, Ženevě a v Greifswaldu. Po první světové válce byl však také terčem kritiky a jeho nemúzické překlady se již nevydávaly a nehrály. Mezi jeho žáky vynikli zejména Werner Jaeger, Max Pohlenz a Wolfgang Schadewaldt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff (22. prosince 1848, zámek Markowitz u Mogilna – 25. září 1931 Berlín) byl německý klasický filolog, editor a překladatel řeckých básníků a předseda Pruské akademie věd.", "tgt_summary": "Enno Friedrich Wichard Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff (22 December 1848 – 25 September 1931) was a German classical philologist. Wilamowitz, as he is known in scholarly circles, was a renowned authority on Ancient Greece and its literature.", "id": 2307810} {"src_title": "Třída Leander", "tgt_title": "Leander-class cruiser (1931)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj křižníku tvořilo osm 152mm kanónů umístěných ve čtyřech věžích. Ty doplňovaly kanóny ráže 102mm, protiletadlové kanóny, kulomety, torpédomety (čtyři na každém boku) a hydroplány (postupně typy Fairey Seafox, Fairey Swordfish a Supermarine Walrus). Po vstupu do služby byly u všech lodí dodatečně přidány čtyři další 102mm kanóny. Skladba lehké výzbroje se během války u každé z lodí měnila.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "HMS Ajax a \"Achilles\" se spolu s těžkým křižníkem HMS Exeter v prosinci 1939 utkaly s německým těžkým křižníkem Admiral Graf Spee v bitvě u ústí Rio de La Plata. \"Exeter\" zde sice byl těžce poškozen, \"Admiral Graf Spee\" však určitá poškození také utrpěl a jeho kapitán ho později raději sám potopil. Dne 19. července 1940 se \"Sydney\" v bitvě u mysu Spatha podílel na potopení italského lehkého křižníku \"Bartolomeo Colleoni\". V červenci 1940 se \"Sydney\", \"Orion\" a \"Neptune\" účastnily bitvy u Punta Stilo. V listopadu 1940 se \"Orion\", \"Ajax\" a \"Sydney\" účastnily útoku na Taranto. V březnu 1941 \"Ajax\", \"Orion\", \"Sydney\" a \"Perth\" bojovaly v bitvě u Matapanu. V květnu 1941 byl \"Orion\" těžce poškozen náletem při evakuaci Kréty. Dne 11. listopadu 1941 se \"Sydney\" západně od Austrálie střetl s německým pomocným křižníkem Kormoran, který ho dokonale překvapil, potopil, ale sám po bitvě také klesl ke dnu. \"Perth\" nejprve bojoval v bitvě v Jávském moři a poté byl ztracen během bitvy v Sundském průlivu počátkem roku 1942. \"Hobart\" byl součástí spojeneckých sil v bitvě v Korálovém moři. \"Neptune\" se potopil po najetí na několik min 19. prosince 1942. \"Leander\" byl v červenci 1943 těžce poškozen v bitvě u ostrova Kolombangara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Leander byla třída lehkých křižníků Royal Navy, přijatých do služby v letech 1933–1936. Třída se skládala z osmi lodí. Pět bylo v první skupině, tříčlenná druhá skupina se lišila uspořádáním pohonného systému (měla pouze 4 kotle a dva komíny místo jednoho) a sloužila v australském námořnictvu. Všechny lodě této třídy se účastnily druhé světové války, tři byly v bojích potopeny.", "tgt_summary": "The \"Leander\" class was a class of eight light cruisers built for the Royal Navy in the early 1930s that saw service in World War II. They were named after mythological figures, and all ships were commissioned between 1933 and 1936. The three ships of the second group were sold to the Royal Australian Navy (RAN) before World War II and renamed after Australian cities.", "id": 1687799} {"src_title": "Stanislav I. Leszczyński", "tgt_title": "Stanisław Leszczyński", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako syn poznaňského vévody Rafaela Leszczyńského a Anny Kateřiny Jablonovské, dcery Stanislava Jana Jablonovského a Marianny Kazanovské. Většinu vzdělání získal doma, od učitelů z Polska i povolaných ze zahraničí. Navštěvoval také protestantské gymnázium v Lešně. V letech 1695–1696 absolvoval cestu po Evropě. Až do smrti svého otce roku 1703 zůstával zřejmě v jeho stínu. Na sněmu roku 1697 při volbě krále nejdříve stál společně s otcem na straně syna zemřelého krále Jakuba Sobieského, ale nakonec podpořil saského kurfiřta. Nový král se mu odvděčil tím, že jej jmenoval královským číšníkem. Roku 1699 se Leszczyński stal vévodou poznaňským. Situace se změnila po vypuknutí severní války v roce 1700 a po vpádu švédského vojska do Polska.", "section_level": 2}, {"title": "První období vlády.", "content": "Po obsazení Varšavy švédským vojskem roku 1704 část polské šlechty vytvořila tzv. Litevskou konfederaci a 16. února svrhla Augusta II. Saského z trůnu. Leszczyński se jako zástupce konfederace sešel v dubnu se švédským králem Karlem XII. v Lidzbarku. Švédský panovník ocenil jeho styky ve Velkopolsku a doporučil jej jako kandidáta na trůn. Leszczyński přislíbil, že korunu přijme jen do úschovy a odevzdá ji Jakubovi Sobieskému; slib však nedodržel. 2. července téhož roku byl narychlo svolán volební sněm za účasti asi půl tuctu kastelánů a několika šlechticů do švédského vojenského tábora poblíž Varšavy; ten pouze formálně potvrdil volbu Leszczyńského novým králem. Po celých pět roků Leszczyńského panování trvala v Polsku válka proti švédské okupaci; teprve v roce 1706 se August II. Wettin zřekl polské koruny ve prospěch nového krále. Švédové opustili území Polska po porážce ruskou expediční armádou na Poltavě 8. července 1709. Hned poté se vrátil August II. zpět jako polský král a Leszczyński uprchl se svými stoupenci do Istanbulu. Tam se neúspěšně snažil přimět sultána k tomu, aby Turecko vyhlásilo válku Rusku a Polsku.", "section_level": 2}, {"title": "Exulant ve Francii.", "content": "Roku 1725 se jeho 23letá dcera Marie vdala za tehdy 15letého francouzského krále Ludvíka XV. Po dobu následujících 22 let Leszczyński pobýval ve Francii. V letech 1725 až 1733 sídlil na zámku Chambord. Po smrti Augusta II. roku 1733 se Ludvík XV. osobně neúspěšně zasazoval za návrat svého tchána na polský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období vlády.", "content": "Později se Leszczyński vrátil do Polska - odjel jako kandidát na volbu krále do Varšavy, finančně podporovaný svým zetěm. Jeho znovuzvolení pak vyvolalo nástupnickou válku o polský trůn. Následovala vojenská intervence Ruska, Rakouska a Saska, za jejichž podpory se stal králem August III. Wettin. Leszczyńského vojska se postavila na větší odpor pouze v Gdaňsku, kde čekala na pomoc z Francie. Dostavil se však jen nevelký intervenční oddíl čítající asi 2400 mužů, který Rusové a Sasové rychle rozprášili. Gdaňsk kapituloval po několikaměsíčním obléhání (trvalo od října 1734 do 30. června 1735). Leszczyńského stoupenci poté uznali za krále Augusta III. a Leszczyński sám v převlečení za sedláka utekl do Královce v Prusku (dnešní Kaliningrad). Tam vznikla nová vojenská aliance na obranu jeho volby. Po jejím rozbití a po uzavření dohody Francie s Rakouskem byl Leszczyński nucen královské koruny se definitivně vzdát. 26. ledna 1736 abdikoval na polský trůn a vrátil se do Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Lotrinským vévodou.", "content": "Jako kompenzaci za odstoupení přijal Leszczyński titul vévody a stal se doživotním vládcem bohatého Lotrinského vévodství. To pak moudře a spravedlivě spravoval, čímž si získal u domácího obyvatelstva přezdívku \"král dobrodinec\". Celý zbytek života věnoval podpoře vědy a dobročinnosti. Ve známost vstoupil mimo jiného jako zakladatel Akademie v Lunéville, mecenáš umění a věd.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželka dcery: Prostřednictvím dcery Marie, která se provdala za francouzského krále Ludvíka XV., se stal Stanisław Leszczyński předkem králů Francie, Španělska a jiných členů velkých evropských panovnických, knížecích a aristokratických rodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanisław Bogusław Leszczyński, jako král Stanislav I. (20. října 1677 Lvov – 23. února 1766, Lunéville), byl polský král, litevský velkokníže a vévoda lotrinský. Byl nejdéle žijícím polským vládcem.", "tgt_summary": "Stanisław I Leszczyński (; ; ; 20 October 1677 – 23 February 1766), also Anglicized and Latinized as Stanislaus I, was King of Poland, Grand Duke of Lithuania, Duke of Lorraine and a count of the Holy Roman Empire. Stanisław was born into a powerful magnate family of Greater Poland, and he had the opportunity to travel to western Europe in his youth. In 1702, King Charles XII of Sweden marched into the country during the Great Northern War. Charles forced the Polish nobility to depose Poland’s king, Augustus II the Strong, and then placed Stanisław on the throne (1704). The early 18th century was a period of great problems and turmoil for Poland. In 1709 Charles suffered a defeat from the Russians at the Battle of Poltava and was subsequently driven into exile in the Ottoman Empire. As a result, Stanisław lost all stable support. Augustus II became King of Poland again, and Stanisław fled the country and settled in the province of Alsace, France. In 1725 his daughter Marie Leszczyńska married Louis XV of France. When Augustus died in 1733, Stanisław sought to regain the Polish throne with the help of French support for his candidacy. After travelling to Warsaw in disguise, he was elected king of Poland by an overwhelming majority of the Diet. However, before his coronation, Russia and Habsburg Monarchy, fearing Stanisław would unite Poland in the Swedish-French alliance, invaded the country to annul his election. Stanisław was once more deposed, and, under Russian pressure, a small minority in the Diet elected the Saxon elector Frederick Augustus II to the Polish throne as Augustus III. Stanisław retreated to the city of Danzig (Gdańsk) to wait for French assistance, which did not come. Fleeing before the city fell to its Russian besiegers, he then journeyed to Königsberg in Prussia, where he directed guerrilla warfare against the new king and his Russian supporters. The Peace of Vienna in 1738 recognised Augustus III as king of Poland but allowed Stanisław to keep his royal titles while granting him the provinces of Lorraine and Bar for life. ", "id": 1674606} {"src_title": "Jean Daniélou", "tgt_title": "Jean Daniélou", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jean-Guenolé-Marie Danielou se narodil v Neuilly-sur-Seine jako syn Charlese a Madeleine (rozené Clamorgan). Jeho otec byl antiklerikální politik, několikrát vykonával funkci ministra; jeho matka působila ve vzdělávání a založila instituci pro vzdělávání žen. Jeho bratr Alain (1907–1964) byl významným indologem.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Daniélou studoval na Sorboně, závěrečné zkoušky vykonal roku 1927. V roce 1929 se připojil k Tovaryšstvu Ježíšovu a stal se učitelem, působil na chlapecké škole v Poitiers. Zároveň studoval teologii v Lyonu a v roce 1938 byl vysvěcen na kněze.", "section_level": 2}, {"title": "Teologická práce.", "content": "Během druhé světové války v letech 1939–1940 sloužil u francouzského letectva. Byl však demobilizován a vrátil se do civilního života. Roku 1942 získal doktorát z teologie a byl ustanoven kaplanem ENSJF, ženské sekce École Normale Supérieure v Sèvres. Bylo to ve stejné době, ve které začal se svým studiem patristiky, zvláště církevních Otců. Je jedním ze zakladatelů ediční řady Sources chrétiennes. V roce 1944 byl jmenován profesorem raně křesťanské historie na Institut Catholique de Paris, kde se později stal děkanem. V padesátých letech 20. století zveřejnil několik historických studií, obsahujících díla \"Bible a liturgie\" (\"Bible et liturgie\", 1956) a \"Pán Historie\" (1958), která se stala, vedle děl Henri de Lubaca, hlavním podnětem k vývoji tzv. \"Nové teologie\", teologického směru oživujícího patristické kořeny. Na pozvání papeže Jana XXIII. se Daniélou stal jedním z expertů druhého vatikánského koncilu a roku 1969 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem, poté co odmítl Henri de Lubac. Daniélou byl 9. října 1972 vybrán do francouzské Akademie (\"Academie Française\"), aby nahradil kardinála Eugéne-Gabriel-Gervais-Laurent Tisseranta.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Daniélova náhlá smrt v roce 1974 byla velmi odlišně interpretována. Zemřel na schodech nevěstince, který navštěvoval jako součást svých kněžských povinností, neboť se věnoval poskytování pastorační péče chudým lidem a ženám z pařížských slumů.", "section_level": 3}, {"title": "Některá díla.", "content": "Řada jeho děl, hlavně o raném křesťanství, byla přeložena do několika jazyků a stále se vydává.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean kardinál Daniélou SJ (14. května 1905 – 20. května 1974) byl teolog, historik, jezuita a člen francouzské Akademie. Působil jako expert druhého vatikánského koncilu a stal se jednou z hlavních postav teologie druhé poloviny 20. století.", "tgt_summary": "Jean-Guenolé-Marie Daniélou (; 14 May 1905 – 20 May 1974) was a French member of the Jesuit order and a Roman Catholic cardinal. He was also a theologian and historian and a member of the Académie française.", "id": 393060} {"src_title": "Pitotova trubice", "tgt_title": "Pitot tube", "src_document": [{"title": "Důsledky zablokování trubice.", "content": "Nejčastější poruchou rychloměrného systému bývá zablokování Pitotovy trubice. K tomu může běžně dojít při letu v námraze, proto bývají Pitotovy trubice většiny letadel vyhřívané. K zablokování však může dojít i hmyzem, špínou nebo zapomenutou ochrannou záslepkou. Pro pilota je v takové chvíli důležité si uvědomit, co se stane s jeho rychloměrem. Pitot-statický systém může mít různá konstrukční řešení, ale v principu vždy přivádí k přístroji dva rozdílné tlaky: celkový a statický. Přístroj pak určí dynamický tlak jako rozdíl celkového a statického a na základě toho indikuje rychlost letu, která je přímo úměrná dynamickému tlaku. Protože sonda celkového tlaku je otevřená směrem dopředu, dostává se při průletu mrakem nebo srážkami do systému i vlhkost. Aby se tato vlhkost mohla dostat z vedení celkového tlaku zase ven a nehrozilo tak zamrznutí systému, bývá na spodní straně kolena Pitotovy trubice malý drenážní otvor. Tento drenážní otvor je zároveň klíčem k chování rychloměru v případě zablokování sondy celkového tlaku. Pokud totiž dojde k zamrznutí nebo jinému zablokování otvoru Pitotovy trubice, bude vedení celkového tlaku odvětráno pouze drenážním otvorem a zůstane v něm pouze statický tlak. Protože na obou vstupech do rychloměru je nyní statický tlak, rychloměr ukazuje nulu. Když tedy rychloměr za letu z ničeho nic klesne na nulu, je to obvykle důsledkem zamrznutí nebo ucpání otvoru Pitotovy trubice. Pilot tak má jasný signál, že údaj rychloměru je nespolehlivý. Složitější situace nastane, když je zablokovaný i drenážní otvor. K tomu dochází jen velmi ojediněle a spíš na zemi než ve vzduchu. Problém ale je, že na to pilot může přijít pouze při důkladné předletové prohlídce, protože za letu není tento problém zjevný. Máme-li tedy ucpaný drenážní otvor a za letu nám pak zamrzne vstupní otvor Pitotovy trubice, zůstane vedení celkového tlaku neprodyšně uzavřené s takovým vnitřním tlakem, jaký Pitotova trubice snímala v okamžiku, kdy zamrzla. Rychloměr tedy neklesne na nulu, ale zůstane na stejné hodnotě, bez ohledu na rychlost letu! Pilot tak může mít pocit že je vše v pořádku, protože nevidí na rychloměru žádnou změnu, jeho skutečná rychlost však může být úplně jiná a lehce může dojít k překročení jak maximální, tak i minimální rychlosti, s možnými katastrofickými následky. Toto nebezpečí je ještě umocněno v případě, kdy letadlo se zamrznutou Pitotovou trubicí stoupá nebo klesá. Protože vstup statického tlaku bývá mnohem odolnější proti vzniku námrazy, obvykle zůstane volný. Když se tedy mění výška letu, mění se i tlak ve statické části systému, zatímco tlak v zamrzlé dynamické části systému se nemění. Z rychloměru se tak stává de facto výškoměr. Pilot tak při stoupání vidí na rychloměru zvyšující se rychlost, což chce kompenzovat přitažením, až uvede letoun do pádu. Pokud k tomu dojde v nekoordinované zatáčce, může se velmi lehko ocitnout ve vývrtce. Naopak pilot při klesání se zamrzlou Pitotovou trubicí a ucpaným drenážním otvorem vidí na rychloměru klesající rychlost, což chce kompenzovat potlačením, v jehož důsledku může překročit maximální rychlost letadla s následnou destrukcí. Zablokování Pitotových trubic a jím způsobené narušení funkce měření rychlosti je spojováno s několika velkými nehodami letadel, viz např. Let Aeroperú 603 a let Air France 447.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pitotova trubice je měřicí přístroj, který umožňuje měřit rychlost proudění média jeho převedením na tlak. Vynalezl ji počátkem 18. století Henri Pitot. Největší význam má používání její vylepšené varianty jako rychloměru u letadel, ale i měření rychlosti průtoku v průmyslových aplikacích. Jedná se o spojení dvou trubic, každé s vodorovným a svislým ramenem. Vodorovné rameno první trubice má otvory do stran, takže hladina ve svislém rameni ukazuje výšku volné hladiny. Vodorovné rameno druhé trubice má otvor proti proudu, takže hladina ve svislém rameni ukazuje hydrodynamickou výšku. Rychlost proudící kapaliny (plynu) se určuje na základě rozdílu tlaků. Využívá se zde opět Bernoulliho rovnice pro proudění kapaliny, která je zákonem zachování energie. Kapalina má v místě ohnuté trubice nulovou rychlost, zatímco u rovné trubice má kapalina rychlost proudění. Svou energii si kapalina zachovává. Z Bernoulliho rovnice se pomocí rozdílu jednotlivých tlaků určí rychlost proudění.", "tgt_summary": "A pitot ( ) tube, also known as pitot probe, is a flow measurement device used to measure fluid flow velocity. The pitot tube was invented by the French engineer Henri Pitot in the early 18th century and was modified to its modern form in the mid-19th century by French scientist Henry Darcy. It is widely used to determine the airspeed of an aircraft, water speed of a boat, and to measure liquid, air and gas flow velocities in certain industrial applications.", "id": 1366298} {"src_title": "Horní Slezsko (provincie)", "tgt_title": "Province of Upper Silesia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Provincie Horní Slezsko patřilo před i během první světové války k Německu, avšak po prohrané válce si po čase začalo Polsko klást nárok na částečně polsky obydlené území v Horním Slezsku. V čele s Wojciechem Korfantym chtělo Polsko získat Horní Slezsko, jenže plebiscit, který se uskutečnil ukázal, že obyvatelé chtějí zůstat v Německu. Polsko se však nechtělo jen tak vzdát a tak napadlo Německo v tzv. malé bitvě u Annabergu. Německo bitvu vyhrálo, avšak nakonec východní část Horního Slezska připadla Polsku z důvodu velké polské menšiny. Ve východní části Horního Slezska na začátku 20. let minulého století bylo území etnicky přibližně vyrovnané. V roce 1922 již polský Katovický region (východní část Horního Slezska) dostal autonomní statut a vlastní vládu. Provincie Horní Slezsko bylo v roce 1938 spojeno s Dolním Slezskem jako provincie Slezsko. Po napadení Polska v roce 1939 bylo polské Horní Slezsko, včetně Těšínska a průmyslového města Katovice, obsazeno a přidáno do provincie Slezsko. Toto připojené území, také známé jako Východní Horní Slezsko (Ostoberschlesien), se stalo novým regionem: Regierungsbezirk Kattowitz. Na nově zabraném regionu začal teror a represe proti polskému obyvatelstvu. Odsouzeni byli polští aktivisté, politici, novináři i kněží. V této době se sem přestěhovávali němečtí lidé a polští obyvatelé byly přestěhováváni do vlastního Polska (Generálního gouvernementu). Od roku 1939 až do roku 1942 bylo vyhnáno 40 000 Poláků. Počet vyhnaných Poláků do Polska se postupně zvyšoval. Celkový počet polských obětí v Horním Slezsku je 25 000 lidí (v některých případech se používala i gilotina). V roce 1941 byla provincie Slezsko znovu rozdělena na Říšskou župu Dolní Slezsko a na Říšskou župu Horní Slezsko. Katovicím byl udělen statut hlavního města Horního Slezska, který byl odebrán Opolí. Roku 1945 během druhé světové války bylo Horní Slezsko podrobené Rudou armádou. Poválečná dohoda přiřkla Pruské Slezsko Polsku až na výjimku Hlučínska a Českotěšínska, která se vrátila k Československu a malého území s centrem ve Zhořelci (Görlitz), jež zůstalo v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Provincie Slezsko mělo 37 013 km a 4 846 333 obyvatel (data jsou z května 1939).", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Horní Slezsko (německy: \"Provinz Oberschlesien\", slezskoněmecky: \"Provinz Oberschläsing\", polsky: \"Prowincja Górny Śląsk\", slezsky: \"Prowincyje Gůrny Ślůnsk\"). Region byl po první světové válce rozdělen na dva vládní obvody (\"Regierungsbezirke\") a to Opolský a Katovický.", "tgt_summary": "The Province of Upper Silesia (; Silesian German: \"Provinz Oberschläsing\"; ; ) was a province of the Free State of Prussia from 1919 to 1945. It comprised much of the region of Upper Silesia and was eventually divided into two government regions (\"Regierungsbezirke\") called \"Kattowitz\" (1939-1945), and \"Oppeln\" (1819-1945). The provincial capital was Oppeln (1919–1938) and Kattowitz (1941–1945), while other major towns included Beuthen, Gleiwitz, Hindenburg O.S., Neiße, Ratibor and Auschwitz, added in 1941 (the place of future extermination of Jews in World War II). Between 1938 and 1941 it was reunited with Lower Silesia as the Province of Silesia.", "id": 1047769} {"src_title": "Rhodéský ridgeback", "tgt_title": "Rhodesian Ridgeback", "src_document": [{"title": "Původ a historie plemene.", "content": "Rhodéský ridgeback pochází z Jihoafrické republiky. Již v 17. století byl popsán v oblasti jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe) pes, kterému rostl na hřbetě pruh srsti obráceně (ridgeback přeloženo z angličtiny znamená doslova \"hřbet zpětně\") . Hlavním úkolem rhodéských ridgebacků bylo držet v úzkých predátory, obzvláště lvy. Pověra, že ridgebackové lvy lovili a zabíjeli, není pravdivá . Tento pes ale také zastával roli rodinného společníka. Později byl křížen s evropskými plemeny. Jeho vlastnosti se křížením upevňovaly a zachoval se i ridge pruh. Lovec zvířat Cornelius van Rooyen byl okouzlen jeho loveckými schopnostmi a tak jej křížil s vlastními psy ze své smečky. Tito psi byli výbornými stopaři a byli schopni zadržet lva dokud nepřišel lovec, proto se jim začalo říkat „lví pes“. Roku 1922 na setkání šlechtitelů v Bulawayo byl uznán a zapsán plemenný standard Rhodéského ridgebacka, za což se nejvíce zasloužil Francis R. Barnes, zakladatel Parent Club v Rhodesii . Do Česka se dostali první rhodéští ridgebackové kolem roku 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Povaha tohoto velkého psa je velmi přátelská. Potřebuje mít stálý kontakt s člověkem, ale je nutné jej pevně a důsledně vychovávat, ne však tvrdě . K cizím lidem je nedůvěřivý. Ke své rodině se chová otevřeně a je jí velmi věrný. Je tolerantní k dětem, pokud ho nijak neškádlí. Toto plemeno bylo původně vyšlechtěno k lovu, ale dnes se již k žádnému lovu nevyužívá. Najdeme jej především jako rodinného společníka anebo výborného hlídače. Rhodeský ridgeback štěká pouze v případě, že se skutečně něco děje. Pokud se již jako štěně seznámí s kočkami nebo jinými domácími zvířaty, nemá s nimi později problémy. Někteří jedinci se chovají dominantně vůči jiným zástupcům stejného pohlaví. Ridgeback má dobrý lovecký instinkt.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tento pes dorůstá výšky 61 až 69 cm a dosahuje váhy 32 až 39 kg. Charakteristickým znakem ridgebacka je pruh srsti rostoucí obráceně, který je široký přibližně 5 cm. Tento pruh se nazývá ridž. Ridž začíná mezi lopatkami a končí na bedrech. Rhodéský ridgeback má dlouhou, plochou lebku a kulaté hnědé až světle hnědé oči s černými okraji víček. Uši jsou středně velké, vysoko nasazené a přiléhající k hlavě. Tělo ridgebacka je silné, dobře svalnaté s hlubokým hrudníkem. Pevný a masivní hřbet, záď se má mírně svažovat, záda mají být rovná. Ocas je u kořene silný a ke špičce se zužuje. Končetiny má silné, dobře osvalené. Tlapy jsou středně velké s dobře klenutými prsty. Srst je krátká, hustá, hladká a lesklá. Jeho zbarvení je světlé až červeně písčité. Maska, jako černé zbarvení uší a pysků na tlamě, je přípustná. Černá barva jinde na hlavě nebo na těle je nežádoucí. U rhodéských ridgebacků se často setkáváme s výrazem standardní a nestandardní. Standardní znamená, že je typickým představitelem své rasy a má předpoklady stát se chovným psem či fenou. Nestandardní jedinec je zcela zdravý, ale exteriérově se odlišuje od standardu (nejčastěji se jedná o zálomek na ocásku, mnoho černé nebo bílé barvy, nebo má odlišnosti v ridgi – bez ridge, nesouměrný ridge, méně či více korunek na ridgi) a není určen pro chov .", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Péče o srst rhodéského ridgebacka je velmi nenáročná. Pravidelně kartáčujeme a v období línání odstraníme odumřelé chlupy gumovou masážní rukavicí. Ridgeback potřebuje velké množství pohybu. Naučí se běhat vedle kola a má rád dlouhé výlety. Má-li dostatek pohybu doma, bude klidný. Rhodéský ridgeback vyžaduje vyrovnanou a důslednou výchovu, nesmí na něj být vytvářen nátlak. Je možné ho uplatnit jako psa služebního a při správném vedení i jako prvotřídního záchranářského psa. Díky své síle i obratnosti se prosadí výborně v agility a svou rychlost může předvést při coursingu (terénní dostihy). Také může být veden lovecky. Dnes ho myslivci využívají jako honiče, ale i výborného stopaře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rhodéský ridgeback je plemeno psa původem z Afriky, kde v minulosti obstarával hlídání hospodářství před lvy a jinými divokými zvířaty. Dříve byl také používán jako pes lovecký, lovil ve skupinkách po 3–4 psech antilopy, gazely a podobnou zvěř, kterou je schopen strhnout. Rhodéský ridgeback je velmi spolehlivý, věrný, přesto temperamentní pes. Nesnáší drill, ale jeho výchova musí být důsledná. Druhým plemenem vyznačujícím se pásem „protichůdné“ srsti je thajský modrý ridgeback, podoba vzhledová se však netýká povahy ani původu.", "tgt_summary": "The Rhodesian Ridgeback is a dog breed bred in the Southern Africa region. Its forebears can be traced to the semi-domesticated, ridged hunting dogs of the Khoikhoi, which were crossed with European dogs by the early colonists of the Cape Colony of southern Africa. The original breed standard was drafted by F. R. Barnes, in Bulawayo, Southern Rhodesia (now Zimbabwe), in 1922, who named the breed the Rhodesian Ridgeback. The standard was approved by the South African Kennel Union in 1927. The Rhodesian Ridgeback has also previously been known as Van Rooyen's lion dog or the African Lion Hound or African Lion Dog\"simba inja\" in Ndebele, \"shumba imbwa\" in Shona.", "id": 112209} {"src_title": "Königssee", "tgt_title": "Königssee", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno nepochází ze slova \"král\", jak by se dnes mohlo zdát. Ve skutečnosti je název jezera odvozen od mužského křestního jména Kuno, které se opakovaně vyskytuje historických pramenech. Tuto teorii potvrzuje původnější název jezera: Kunigssee. Poznamenejme ještě, že ještě běžnější bylo pojmenování Bartholomäsee (nejpravděpodobněji dle kostela sv. Bartoloměje stojícím na jeho západním břehu).", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Jezero leží na dně hlubokého údolí obklopené strmými srázy a vysokými horami, mimo jiné i věhlasným Watzmannem (nad jezerem se vzpíná 2 km vysoká východní stěna Watzmannu). Bylo vytvořeno během poslední doby ledové ledovcovou činností. Jezerem protéká potok Königsseer Ache, který dále ústí do Berchtesgadener Ache a ten do Salzachu. Na západním břehu se tyčí impozantní Watzmann Ostwand s hluboce zaříznutým údolím Eistal, kde se nachází známá \"Eiskapelle\" (ledová kaplička), \"Eisgrotte\" (ledová jeskyně -- vymletá potokem Eisbach do ledovce) a \"Lavinenschneekugel\". Z údolí Eistal vytéká potok Eisbach, který naplavováním štěrku vytvořil poloostrov o rozloze cca 85 ha. Na tomto poloostrově stojí starý poutní kostel sv. Bartoloměje a lovecký zámeček s hostincem. Jezero je plné pstruhů a sivenů alpských a je obhospodařováno profesionálními rybáři. Rovněž v severní části jezera se nachází Christlieger – jediný ostrůvek v Königssee. Hezký pohled na jezero je (pokud pomineme vyhlídková místa na vysoce položených vrcholcích jako Jezer nebo Mooslahnerkorf) od Feuerpalven, Archenkanzel, Malerwinkel a z vyhlídkového bodu na Rabenwand. Z boků se tyčící zalesněné horské převisy jsou na jihu převýšené zalesněnými skalními kulisami. Vprostřed \"Steineres Meer\" rozeznáváme charakteristické zvlnění Schönfeldspitze (2653 m), která již leží v Rakousku. U paty této velkolepé přírodní kulisy leží již z dálky rozeznatelný kostel sv. Bartoloměje.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Königssee má velmi čistou vodu a proto je povolena plavba pouze lodím s elektromotorem, veslicím a šlapadlům (kajaky a kanoe jsou zakázány). Na jezeře jezdí 18 velkých motorových lodí provozovaných společností Bayerische Seenschifffahrt (společnost s turistickými vyhlídkovými loděmi na bavorských jezerech), k tomu zde jezdí ještě malé motorové čluny, které jsou uměleckými díly svých kormidelníků. První motorový člun je ve službě od roku 1909, nejstarší stále sloužící člun byl postaven roku 1920. Teprve od roku 2003 jsou lodě stavěny s ocelovými trupy, namísto tradičních dřevěných. Vedle výchozího bodu z obce Königssee jsou zastávky v Kessel, u kostela sv. Bartoloměje a v Saletu. V půli cesty ke kostelu je turistům křídlovkou nebo trumpetou demonstrována ozvěna od příkrých horských svahů – jednoduchá nebo dvojitá. Dříve se z lodi střílelo signálním dělem a tím se docílilo až sedminásobné ozvěny, toto ovšem dnes nepovolují bezpečnostní opatření – převoz střelného prachu je zakázán. Ve spádové oblasti jezera (136,50 km²) není krom pár horských pastvin provozováno žádné zemědělství a osídlení v oblasti jezera je od 80. let napojeno na kanalizaci. Díky tomu je jezero oligotrofní, velmi čisté a zdrojem kvalitní pitné vody. Kvůli jeho velikosti zamrzá jezero kompletně jenom při velmi chladných zimách, v průměru přibližně jednou za desetiletí. Naposledy to bylo v lednu a únoru roku 2006, led byl silný 40 cm a jezero bylo celkem 29 dní možné přejít. Předpokladem pro tuto přírodní podívanou je velmi studené počasí a bezvětří. Pokud je led silný alespoň 15 cm, je vyznačena správou parku turistická, běžkařská a cyklistická cesta přes jezero z Konigsee po ledě ke kostelu sv. Bartoloměje. Je doporučeno pohybovat se po vyznačené trase, neboť při západním břehu je led obvykle tenčí. Varováním může být řidič VW, který bez povolení 19. 1. 1964 v noci přejížděl přes jezero a na zpáteční cestě od kostela se společně s vozem potopil do chladných vod jezera. Teprve roku 1997 byl automobil společně s tělesnými ostatky řidiče nalezen v hloubce 120 m za pomoci ponorky. Jeho ostatky dodnes nebyly vyzdviženy. V obci Schönau am Königssee se nachází též umělá chlazená dráha pro boby, sáně a skeleton.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Estetický půvab jezera a jeho břehů dal popud ke vzniku Národnímu parku Berchtesgaden, který obklopuje velkou část jezera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Königssee je jezero v jihovýchodním Bavorsku blízko německo-rakouské hranice, v okrese Berchtesgaden. Spadá pod správu obce Schönau am Königssee. Je nejhlubším jezerem v Německu.", "tgt_summary": "The Königssee is a natural lake in the extreme southeast Berchtesgadener Land district of the German state of Bavaria, near the Austrian border. Most of the lake is within the Berchtesgaden National Park.", "id": 2243963} {"src_title": "Michael Walzer", "tgt_title": "Michael Walzer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Walzer se narodil v rodině židovských emigrantů z východní Evropy, bakalářský titul z historie získal (s vyznamenáním) na Brandeis university roku 1956, v následujícím roce studoval jako stipendista Fulbrightovy nadace v Cambridge a roku 1961 získal doktorát politických věd na Harvardově univerzitě. V letech 1962-1966 přednášel na Princeton University a v letech 1966-1980 na Harvardově univerzitě. Od roku 1980 je emeritním členem \"School of social science\", \"Institute for advanced study\", Princeton, redaktorem časopisu \"Dissent\" a spoluvydavatelem \"Philosophy and Public Affairs\", \"Political Theory\" a \"The New Republic\". Vydal 27 knih a napsal přes 300 článků do mnoha časopisů v USA i ve světě. Značná část jeho knih vyšla i v různých překladech. V květnu 1998 obdržel Lucasovu cenu Evangelické teologické fakulty v Tübingen a v dubnu 2008 byl vyznamenán „Spinozovou čočkou“, prestižní holandskou cenou za etiku.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Walzer se zabýval především etickými otázkami moderní politiky, společenské teorie, spravedlnosti a lidských práv, a to s důrazem na společenskou stránku člověka. Politická teorie nesmí podlehnout abstraktní obecnosti módních proudů, nýbrž musí respektovat myšlenkové i společenské tradice dané společnosti. Walzer je přísný kritik americké politiky, ale zároveň odpůrce paušálního odsuzování politické moci a politiků vůbec. Chápe mimořádné postavení Spojených států v současném světě především jako zavazující: Amerika může, a je tudíž také povinna bránit těm nejhorším porušováním lidských práv ve světě, v krajním případě i vojenskými prostředky. Nicméně i v takovém případě musí na své vojáky klást přísná měřítka, aby mohla své zásahy legitimovat. Za legitimní pokládá Walzer například americkou intervenci ve druhé světové válce, v Afghánistánu nebo (s výhradami) v Bosně, naopak druhou intervenci v Iráku nikoli. Podle Walzera není těch nejhorších zločinů proti lidskosti dnes možná víc než jich bylo v minulosti, podstatný rozdíl je však v tom, že se těžko dají utajit. Tím víc je třeba, aby se i hájení lidských práv opíralo o jasnou a přesvědčivou teorii. Walzerova teorie spravedlnosti vychází z představy, že moderní člověk žije v několika různých oblastech, jimž odpovídají i „sféry spravedlnosti“. Představa mechanické spravedlnosti jako rovnosti je neudržitelná a nežádoucí, společnost by však měla dbát na to, aby z vynikajícího postavení v jedné z oblastí (např. politické moci, bohatství, veřejné prestiže apod.) neplynulo privilegované postavení ve všech ostatních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Walzer (* 3. března 1935, New York) je americký politický filosof, teoretik společnosti, vlivný publicista a kritický intelektuál. Zabýval se hlavně teorií lidských práv a spravedlnosti v globalizovaném světě, teorií spravedlivé války a možnostmi vojenské intervence, etikou a hodnotovým pluralismem. Bývá považován za komunitaristu, i když se k tomu sám nehlásí. Je emeritním profesorem a členem Institute for advanced study v Princetonu.", "tgt_summary": "Michael Laban Walzer (; born 1935) is a prominent American political theorist and public intellectual. A professor emeritus at the Institute for Advanced Study (IAS) in Princeton, New Jersey, he is co-editor of \"Dissent,\" an intellectual magazine that he has been affiliated with since his years as an undergraduate at Brandeis University. He has written books and essays on a wide range of topics—many in political ethics—including just and unjust wars, nationalism, ethnicity, Zionism, economic justice, social criticism, radicalism, tolerance, and political obligation. He is also a contributing editor to \"The New Republic\". To date, he has written 27 books and published over 300 articles, essays, and book reviews in \"Dissent\", \"The New Republic\", \"The New York Review of Books\", \"The New Yorker\", \"The New York Times\", \"Harpers\", and many philosophical and political science journals.", "id": 2063172} {"src_title": "Červený kláštor (klášter)", "tgt_title": "Červený Kláštor (monastery)", "src_document": [{"title": "Historie a majitelé.", "content": "Červený kláštor, oficiálně Lechnický kláštor, začali kartuziánští mniši budovat pravděpodobně po roce 1320 u obce Lechnica jako druhý na Spiši (po Kláštorisku). Své pojmenování dostal podle červených cihel, cihelných žeber na klenbách a podle malby okolo oken. Jeho historie je úzce spjatá s působením příslušníků dvou řeholí – kartuziánů (v letech 1320 – 1567) a kamaldulů či kamaldulských (v letech 1711 – 1782). Obě společenství patřila k nejpřísnějším poustevnickým řeholím. Mniši – poustevníci žili v klauzuře, tj. v uzavřené části kláštera (z latinského \"clausus\" – uzavřený). Obývali samostatné domky – cely, u nichž byly zahrádky. Domek představeného se od nich nelišil, pouze tím, že stál v ose kostela za jeho presbytářem. Pro příslušníky obou společenství platila zásada mlčenlivosti. Vyznávali heslo blahoslaveného řádového patrona Pavla Giustiniani: \"Žít sám s Bohe a pro Boha.\" Nosili bílý hábit a ve stravování dbali na přísnou střídmost. Založení kláštera potvrdila roku 1319 Spišská kapitula a roku 1320 dal svůj souhlas ke stavbě i uherský král Karel I. Robert. Hlavními stavbami jsou gotický jednolodní halový kostel sv. Antonína Poustevníka s hranolovou věží v průčelí, jehož stavba byla započata po roce 1360, s bočními kaplemi, klášterní budovy konventu s křížovou chodbou byly přistavěny po roce 1400 k severní straně kostela, doplnily je hospodářské budovy. Tyto stavby obklopovalo opevnění opatřené cimbuřím. Další prostor kláštera uvnitř ohradní zdi zabíraly samostatné domky pro mnichy. Ve 30. letech 15. století klášter dvakrát dobyli husité: roku 1431 polští pod vedením Dobeslava Puchaly a roku 1433 moravští, které vedli Jan Pardus z Hrádku a Bedřich ze Strážnice. Bratříci, které vedl Petr Aksamit z Košova, se kolem roku 1454 usadili v nedaleké vsi Haligovce. Roku 1462 se situace stabilizovala; byl obnovan refektář, kapitulní síň zaklenuta síťovou klenbou a vyzdobena nástěnnými malbami, jež se zčásti dochovaly. Během jagellonské doby se klášter stal významným centrem tehdejší vědy, hlavně medicíny, astronomie a astrologie. Vzácné pergamenové listiny a spisy jsou v současnosti uloženy v Jagellonské knihovně v Krakově a v Národní knihovně v Budapešti. Pokojný život trval až do nástupu reformace v Uhrách, po bitvě u Moháče. Další obléhání kláštera a smrt převora roku 1567 přiměly mnichy k definitivnímu opuštění kláštera. Předtím již roku 1563 odešel také významný alchymista Martin Kacberborovič. Objekt přešel do rukou světských majitelů, mj. transylvánské rodiny Štěpána Thökölyho (1623-1670) a jeho manželky Kateřiny Thurzové. Byly obnoveny vinice. Počátkem 18. století se klášter dostal opět do církevního vlastnictví. Jeho majitelem se stal nitranský biskup Ladislav Matiašovský, který jej po své smrti v roce 1705 odkázal v závěti poustevnickému řádu kamaldulů či kamaldulských, který je pojmenován podle svého mateřského kláštera Camaldoli u Arezza v Itálii. Jejich příchodem roku 1711 začala nová etapa rozmachu kláštera, která se navenek projevovala zejména stavebními úpravami v duchu tehdejšího slohu – baroka. Kamaldulové si postavili svoje domky na místech starších pousteven na jižní a východní straně od kostela. Podle původních kartuziánských předpisů mělo v každém klášteře žít čtrnáct mnichů a šestnáct bratrů-laiků. V Červeném klášteře bylo deset pousteven. Kromě toho se mniši soustředili na přestavbu hospodářských budov. V roce 1747 opravili i kostel, nejmonumentálnější stavbu celého klášterního komplexu. Jeho exteriér zůstal zachován v gotickém slohu, interiér doznal barokní úpravy. Stěny i gotické klenby byly ozdobeny ornamentálními malbami, v nichž převažovaly rostlinné motivy. Dále byl vztyčen dřevěný barokní oltář s postavou sv. Antonína Poustevníka mezi svatými králi Zikmundem a Leopoldem. Kostel byl vybaven i novými lavicemi s barokními malbami, jež zachycují každodenní život zdejších mnichů v obdobích práce, odpočinku a modliteb. Kostel byl rozdělen do tří sekcí: východní byla určena pro patery, střední pro bratry řeholníky a západní pro laiky - každá skupina měla vlastní vchod. Významnou osobností komunity byl v letech 1756 - 1775 správce lékárny, bratr Cyprián. Lékárnu proslavil po celých Uhrách nejen svými léky a alchymistickými recepty, ale i výrobou zdrcadel, svíček, a dokonce létajícího stroje ve formě kluzáku. Na něm podle legendy vzlétl nad Tatry z blízkého vrchu Tři koruny. Traduje se několik verzí legendy o \"létajícím Cypriánovi\". Jedna z nich byla zfilmována. Do rozvoje kláštera nepříznivě zasáhlo nařízení císaře Josefa II. z roku 1782, jímž byly zrušeny některé řády, mezi nimi i kamaldulové. Řeholníci museli opustit klášter, jenž začal následně pustnout. Až v roce 1820 daroval František I. lechnický klášter i s jeho majetky řeckokatolickému biskupství v Prešově. Klášter však i přesto pro nedostatek finančních prostředků na jeho obnovu nadále chátral. V roce 1907 postihl klášter ničivý požár. Další správu roku 1920 převzal slovenský Turistický klub, který zde zřídil svou ubytovnu. Stavbám neprospěly ani události 2. světové války, takže po roce 1945 stavby hrozily zřícením. V letech 1956 - 1967 proběhly záchranné práce včetně archeologického průzkumu. Přestože se značně vlekly, podařilo se na ně navázat také rekonstrukcí interiérů s malbami. Roku 2010 byly nově otevřeny kompletní muzejní expozice s prohlídkovým okruhem, a v někdejších hospodářských budovách restaurace a ubytovna. Klášter byl prohlášen Národní kulturní památkou Slovenska. Bohatou historii kláštera můžeme podle jeho bývalých vlastníků rozdělit na čtyři období:", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "Zdejší muzeum bylo zpřístupněno v roce 1993 po celkové rekonstrukci objektu. Přibližuje historii kláštera a život příslušníků řádů, jimž klášter v minulosti patřil. Jsou zde umístěny vzácné umělecko-historické památky z celé spišské oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Národní kulturní památka.", "content": "Areál Červeného kláštera byl pro svůj význam pro slovenské dějiny prohlášen za Národní kulturní památku Slovenské republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Červený kláštor je kartuziánský klášter, jenž se nachází v malebném vyústění potoka Lipník do prielomu (průlomu) Dunajce v Pieninském národním parku v obci Červený Kláštor v okrese Kežmarok na Slovensku.", "tgt_summary": "Červený Kláštor (; meaning \"Red Monastery\") is a medieval monastery located in Slovakia. It is located near the village of Červený Kláštor within the Pieniny Mountains, next to the Dunajec River.", "id": 852058} {"src_title": "Gratianus", "tgt_title": "Gratian", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Díky otcově proklamaci za císaře (364) se stal Gratianus již ve věku sedmi let konzulem a obdržel i titul \"nobilissimus puer\". V srpnu roku 367 byl v Ambianu prohlášen \"augustem\", tj. plnoprávným spoluvladařem Valentiniana I. Ten mu zajistil slušné vzdělání a brával ho s sebou i na vojenské výpravy, např. roku 368 proti Alamanům. Za ženu mu vybral Constantii, dceru Constantia II., čímž se valentinianovská dynastie pokrevně spojila s konstantinovskou. S císařovnou Marinou Severou (Gratianovou matkou) se Valentinianus kolem roku 370 rozvedl a nová žena Iustina mu během pěti let porodila syna Valentianiana (II.) a tři dcery. Na Gratianovo postavení neměl rozvod žádný vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Otcovým dědicem.", "content": "Valentinianova smrt v listopadu 375 vynesla Gratiana do pozice samostatného vládce západní poloviny říše. Stal se \"de facto\" poručníkem mladšího bratra Valentiniana II., který byl nyní rovněž prohlášen císařem, a rovnocenným partnerem východního císaře Valenta, svého strýce. Značný vliv na něj měl touto dobou jeho učitel Ausonius, povýšený do hodnosti \"quaestora sacri palatii\". Ausoniovou zásluhou je, že nová vláda vystupovala umírněně (amnestie, edikt o prominutí daňových nedoplatků) a projevovala snahu zlepšit poněkud zkalené vztahy se senátem. Roku 376 navštívil Gratianus osobně Řím (asi u příležitosti svých decenalií) a i jinak dával všemožně najevo svůj zájem o hlavní město. Jeho rezidencí však byla většinou Augusta Treverorum. Na jaře 378 podnikl Gratianus úspěšnou výpravu proti Alamanům, zatímco východní císař Valens se chystal do boje s Góty – ty uvedl do pohybu nápor Hunů ze severního Přičernomoří. Podle kronikáře Ammiana Marcellina se mladý panovník (Gratianovi ještě nebylo dvacet) přesunul asi v červenci do Sirmia a naléhavě strýce nabádal, aby nezačínal válku s Góty před jeho příchodem. Valens na rady nedbal, 9. srpna 378 se dal vtáhnout do bitvy u Adrianopole a spolu s většinou svých vojáků padl. Vítězní Gótové se rozptýlili po celém jižním Balkánu. Gratianus reagoval na adrianopolskou katastrofu tím, že v lednu 379 prohlásil za císaře Theodosia, syna úspěšného vojevůdce téhož jména, který žil v Hispánii jako soukromá osoba. Dal mu k dispozici několik jednotek ze západu, jinak však musel Theodosius spoléhat při reorganizaci východního vojska především na sebe. Zdá se, že Gratianus poté zamířil do Galie, a roku 380 se znovu vypravil na východ – z jeho iniciativy byli Gótové a Alani usídleni v Panonii.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Již od časného mládí projevoval císař velkou zbožnost a zajímal se o teologické otázky. V roce 379 se snad pod vlivem Theodosiovým zřekl pohanského titulu \"pontifex maximus\", tedy nejvyšší velekněz. Postupem doby začal vystupovat ještě vyhraněněji. Vydal edikt, jímž ukončil dosavadní toleranci vůči nenikájským vyznáním víry, a energicky se postavil proti donatistům v severní Africe. Hlavní představitel křesťanské ortodoxie, milánský biskup Ambrosius, mu věnoval své spisy \"De fide\" (O víře) a \"De Spiritu sancto\" (O Duchu svatém). Pohanským kněžským kolegiím byly odňaty státní dotace a zkonfiskovány odkázané nemovitosti, což pro ně znamenalo tvrdou ránu. Zároveň vyšlo nařízení, aby byl z budovy senátu odstraněn oltář bohyně Vítězství. Poselstvo v čele s váženým řečníkem a politikem Aureliem Symmachem, které se snažilo prosadit změnu tohoto rozhodnutí, nedosáhlo úspěchu. Náboženské otázky přispěly i k odcizení mezi Gratianem a Theodosiem, jakkoli spolu v hlavních rysech souhlasili.", "section_level": 2}, {"title": "Vzpoura Magna Maxima a smrt.", "content": "V souvislosti s novou cestou do Panonie pobýval Gratianus na přelomu let 382/383 delší čas v Miláně (Mediolanu), kde se stýkal s biskupem Ambrosiem. Říši tehdy sužoval hladomor, neboť úroda předchozího roku byla špatná. Na jaře či na počátku léta byla slavena císařova svatba s Laetou, která nastoupila na místo předčasně zesnulé Constantie (jediný syn z prvního manželství zemřel v dětském věku). Gratianus se poté odebral do Raetie, aby odrazil vpád Alamanů. Vojsko v Británii zatím provolalo za císaře vojevůdce Magna Maxima, údajně proto, že panovala všeobecná nespokojenost nad Gratianovým protežováním alanských žoldnéřů. Vzpoura rychle přeskočila do Galie a císařské vojsko přešlo v bitvě u Lutetie na stranu uzurpátora. Gratianus musel uprchnout do Lugduna, kde byl Maximovým velitelem Andragathiem 25. srpna 383 zabit, aniž už stihl shromáždit novou armádu. Všechny jeho državy padly do rukou protivníka.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "V historických pramenech je Gratianus popisován jako vzdělaný zbožný muž, jemuž však v některých případech chyběla rozhodnost a který ve vnitropolitickém ohledu často kolísal. Jeho závislost na okolí (Ausonius a později Ambrosius) byla všeobecně známa a právě ona možná přispěla k jeho pádu. Celkově v mnohém navazoval na politiku svého otce (vojenství, přístup k obraně hranic), v některých směrech se od něj však odlišoval (dobré vztahy se senátem, a to navzdory svému protipohanskému zaměření). Jeho jméno je dodnes zachováno v názvu Grenoblu (z lat. \"Gratianopolis\"), který byl na jeho počest přejmenován v roce 377.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Gratianus, známý též jako \"Gracián\" (18. dubna 359, Sirmium – 25. srpna 383, Lugdunum), byl římský císař vládnoucí od 24. srpna 367 do 25. srpna 383, nejprve jako spoluvládce svého otce Valentiniana I., od 17. listopadu 375 jako samostatný panovník na západě impéria. Jeho matkou byla Valentinianova první manželka Marina Severa.", "tgt_summary": "Gratian (; ; ; 18 April/23 May 359 – 25 August 383) was Roman emperor from 367 to 383. The eldest son of Valentinian I, Gratian accompanied, during his youth, his father on several campaigns along the Rhine and Danube frontiers. Upon the death of Valentinian in 375, Gratian's brother Valentinian II was declared emperor by his father's soldiers. In 378, Gratian's generals won a decisive victory over the Lentienses, a branch of the Alamanni, at the Battle of Argentovaria. Gratian subsequently led a campaign across the Rhine, the last emperor to do so, and attacked the Lentienses, forcing the tribe to surrender. That same year, his uncle Valens was killed in the Battle of Adrianople against the Goths. He favoured Christianity over traditional Roman religion, refusing the office of Pontifex maximus and removing the Altar of Victory from the Roman Senate.", "id": 337526} {"src_title": "Berengarie Navarrská", "tgt_title": "Berengaria of Navarre", "src_document": [{"title": "Manželství s Richardem.", "content": "Berengarie se narodila zřejmě v polovině šedesátých let 12. století jako jedno z posledních dětí z manželství navarrského krále Sancha VI. Moudrého a Sanchi, dcery kastilského krále Alfonse VII. Podnět k manželskému svazku s Richardem Lví srdce dala Richardova energická matka Eleonora, která nechtěla dopustit spříznění s Kapetovci. Sňatku předcházelo nevěstino únavné putování za budoucím chotěm z jižní Francie přes Alpy a Lombardii do Pisy. Odtud se plavily obě dámy na Sicílii, kde v Reggiu di Calabria 30. března 1191 došlo k setkání. Richard Lví srdce totiž stejně jako francouzský král Filip vyslyšel volání křesťanstva na záchranu Jeruzaléma a vydal se na křížovou výpravu. Bylo mu dvaatřicet let a dle současníků byl světlovlasý, prchlivý a přes svůj pokročilý věk dosud nebyl ženatý. Dodnes se zpochybňuje jeho sexuální orientace. Slovy Richardova současníka: Královna matka zanechala Berengarii v Mesině a vrátila se zpět do Anglie. Svatba byla prozatím pro právě probíhající postní dobu odložena a navarrská princezna se přidala ke křížové výpravě. Dle kronikáře Richarda z Devizes byla při odjezdu z Messiny zřejmě stále pannou. Společně se svou budoucí švagrovou Johanou, vdovou po sicilském králi Vilémovi se během plavby prozíravě vyhnula hrozícímu zajetí u kyperského města Amathos. 12. května 1191 se provdala v Limassolu za Richarda a vzápětí byla korunována anglickou královnou. Na počátku června 1191 vyplula výprava z Kypru směrem ke Svaté zemi. Berengarie trávila většinu výpravy po boku švagrové Johany. Levantu obě ženy opustily společně s Damselou, dcerou svrženého kyperského císaře Izáka Komnena 29. září 1192, kdy vypluly směrem k Evropě. Poklidná plavba byla zakončena v Brindisi a pak se vydaly směrem k Římu, kde také zůstaly. Richard takové štěstí neměl, cestu mu zkomplikovala bouře a tak se vydal přes Korfu, Dubrovník a Rakousko, které se mu stalo osudným. Ve vsi Erdberg (dnešní součást Vídně) byl i přes svůj převlek rozpoznán a zajat. V zajetí strávil více než rok. Manželé se setkali po mnoha peripetiích až 4. dubna 1195 pravděpodobně v Le Mans a usadili se v Thorée.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Richard zemřel 6. dubna 1199 za války s místohrabětem z Limoges na následky zranění kuší při obléhání hradu Châlus. Ke zranění došlo 26. března, po lékařském zákroku, kdy se chirurg snažil šíp z páteře vyjmout, začala Richarda sužovat horečka a infekce zkázu dokonala. Stačil včas vyrozumět svou matku, která dlela v klášteře Fontevrault a zemřel jí v náručí. Richardovo srdce bylo pohřbeno v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Rouenu, tělo v opatském kostele ve Fontevraultu a vnitřnosti na hradě Chalus. Manželství zůstalo bezdětné. Jako vdova žila Berengarie v Chinonu a pak v Le Mans, kde dodnes stojí dům, kde údajně královna vdova přebývala. Zemřela roku 1230 ve věku snad i sedmdesáti let a je pohřbena v cisterciáckém klášteře Epau, který založila roku 1229 a trávila v něm podzim života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berengarie Navarrská ( \"Bérangère de Navarre\", \"Berenguera de Navarra\" ; 1165 – 23. prosince 1230 Le Mans) byla anglická královna, manželka Richarda Lví srdce, po jehož boku se zúčastnila třetí křížové výpravy.", "tgt_summary": "Berengaria of Navarre (, , ; 1165–1170 – 23 December 1230) was queen of England as the wife of Richard I of England. She was the eldest daughter of Sancho VI of Navarre and Sancha of Castile. As is the case with many of the medieval English queens, relatively little is known of her life. Traditionally known as \"the only English queen never to set foot in the country\", she may in fact have visited England after her husband's death, but did not do so before, nor did she see much of Richard during her marriage, which was childless. She did (unusually for the wife of a crusader) accompany him on the start of the Third Crusade, but mostly lived in his French possessions, where she gave generously to the church, despite difficulties in collecting the pension she was due from Richard's brother and successor John after she became a widow.", "id": 1055734} {"src_title": "Karl Löwith", "tgt_title": "Karl Löwith", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Löwithův otec byl malíř a profesor uměleckých škol ve Vídni a Mnichově. Po maturitě sloužil Karl Löwith v německé armádě, byl těžce zraněn a padl do italského zajetí. Po návratu studoval filosofii a biologii v Mnichově a v letech 1919–1922 ve Freiburgu u Husserla a Heideggera. Roku 1923 promoval v Mnichově knihou o Friedrichu Nietzschem a roku 1924 odešel za Heideggerem do Marburgu, kde se spřátelil s Leo Straussem a Hans-Georg Gadamerem a roku 1928 habilitoval. Roku 1934 odjel jako stipendista do Říma, kde napsal své knihy o Nietzscheho „věčném návratu“ a o J. Burckhardtovi; mezitím byl nacisty vyloučen z univerzity. V letech 1936-1941 přednášel na univerzitě v Sendai (Japonsko), 1941 vydal jednu ze svých nejznámějších knih „Od Hegela k Nietzschemu“ a od roku 1941 žil v USA. S pomocí Paul Tillicha a Reinholda Niebuhra mohl učit na protestantském teologickém semináři v Hartfordu (Conn.), kde se ale necítil na svém místě. Roku 1949 vyšel jeho „Smysl v dějinách“ a od tohoto roku přednášel na New School for Social Research v New Yorku. Roku 1952 byl s pomocí Gadamerovou povolán do Heidelbergu, kde přednášel až do svého penzionování 1964. 1953 vydal své kritické vyrovnání s Heideggerem, „Heidegger – myslitel nuzné doby“ a 1966 knihu o křesťanské tradici. Jeho poslední dílo se věnuje Paulu Valérymu. Löwithovy „Sebrané spisy“ (\"Werkausgabe\", 1981–1988) obnášejí devět svazků, včetně velmi zajímavé korespondence.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Löwithovo myšlení je silně ovlivněno Nietzschem a Heideggerem, zároveň je však neobyčejně střízlivé až skeptické. Moderní forma historismu a víry v pokrok je podle Löwitha nepřijatelným a nebezpečným křížencem křesťanské teologie a moderního ateismu, která ovšem postrádá to nejdůležitější, totiž právě náboženskou víru v osobního Boha. Jeho klidná, ale zničující kritika Hegelovského pojetí dějin jako dějin ducha a zdroje smyslu, včetně jejího marxistického pokračování, ústí do stoické skepse a nostalgie po klasické době řeckého ducha, kdy se člověk – podle Löwitha – mohl cítit doma v nekonečném koloběhu světa a jeho krás.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Löwith (9. ledna 1897 Mnichov – 24. května 1973 Heidelberg) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Pro svůj židovský původ musel před nacisty emigrovat a teprve roku 1952 se mohl vrátit do Německa. Zabýval se především Nietzschem a Heideggerem a kritizoval moderní filosofii dějin.", "tgt_summary": "Karl Löwith (9 January 1897 – 26 May 1973) was a German philosopher in the phenomenological tradition. A student of Husserl and Heidegger, he was one of the most prolific German philosophers of the twentieth century. He is known for his two books \"From Hegel to Nietzsche\", which describes the decline of German classical philosophy, and \"Meaning in History\", which challenges the modern, secular progressive narrative of history, which seeks to ground the meaning of history in itself. He was nominated for the Nobel Prize in Literature.", "id": 2100440} {"src_title": "TKS (kosmická loď)", "tgt_title": "TKS (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Popis lodi.", "content": "Loď TKS se skládala z těchto částí: TKS SAS - \"\"Sistema avarijnogo spasenija\"\" Pohotovostní únikový systém TKS BSO - \"\"Blok Schoda s Orbiti\"\" Úsek pro zajištění sestupu z oběžné dráhy TKS VA - \"\"Vozvrasčajemij Apparat\"\" Opakovaně použitelná návratová kabina, konstrukčně byla podobná americké kabině z projektu Apollo, byla však o 30% menší. Byla testována celkem čtyřikrát, nikdy však s posádkou. TKS FGB - Funkční nákladní blok nebo Orbitální obytný a servisní modul. FGB modul byl přístupný z kabiny VA pomocí krátkého spojovacího tunelu. Záď modulu byla vybavena oknem a ovládacími prvky pro manuální řízení spojení se stanicí Almaz.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Testovací orbitální mise.", "content": "Kosmos 881 a Kosmos 882 - Test návratových VA modulů, byly vyneseny společným nosičem. Kosmos 929 - Test VA modulu s FGB, VA modul úspěšně přistál na zemi. Kosmos 997 a Kosmos 998 - Test návratových VA modulů, byly vyneseny společným nosičem. Kosmos 1100a Kosmos 1101 - Test návratových VA modulů, byly vyneseny společným nosičem.", "section_level": 2}, {"title": "TKS-2.", "content": "Mise Kosmos 1267 ke stanici Saljut 6. FGB modul zůstal připojen ke stanici.", "section_level": 2}, {"title": "TKS-3.", "content": "Mise Kosmos 1443 ke stanici Saljut 7. Modul VA tentokrát zůstal připojen k TSK-3 po dva dny. Po odpojení od stanice se od TKS-3 odpojil VA modul a a obíhal další čtyři dny, jako demonstrace schopnosti autonomního letu. VA modul poté úspěšně přistál a dopravil na zemi 300 kg materiálu ze stanice.", "section_level": 2}, {"title": "TKS-4.", "content": "Mise Kosmos 1686 ke stanici Saljut 7. Vybavení kokpitu bylo nahrazeno fotografickou aparaturou s vysokým rozlišením a optickými senzory. Spojení se stanicí proběhlo úspěšně, poté však došlo ke ztrátě kontroly a stanice i s lodí TKS-4 shořela atmosféře 7. února 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější využití.", "content": "Loď TKS nikdy neletěla s posádkou, poskytla však základ pro konstrukci pozdějších vesmírných stanic jako Mir a ISS. V současné době pracuje soukromá společnost Excalibur Almaz na modernizaci TKS pro komerční využití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vesmírná loď TKS měla být pilotovaná kosmická loď určená k zásobování vojenských vesmírných stanic Almaz. Na oběžnou dráhu byla vynášena nosnou raketou Proton a měla sloužit jako alternativa k lodi Sojuz. Vývoj začal v roce 1965, ale když byly připraveny první testovací lety, byl program Almaz zrušen. Proběhly celkem 4 testy návratových modulů VA Merkur a jeden test kompletní konfigurace. Loď vykonala celkem 3 zásobovací bezpilotní lety, nikdy neletěla s posádkou. Program byl později přepracován a sloužil ke spojení s vesmírnou stanicí Saljut 6 a 7 a posloužil jako skica pro pozdější modulární vesmírné stanice jako Mir a ISS.", "tgt_summary": "The TKS spacecraft (, , \"Transport Supply Spacecraft\", GRAU index 11F72) was a Soviet spacecraft conceived in the late 1960s for resupply flights to the military Almaz space station. The spacecraft was designed for both crewed and autonomous uncrewed cargo resupply flights, but was never used operationally in its intended role – only four test missions were flown (including three that docked to Salyut space stations) during the program. The Functional Cargo Block (FGB) of the TKS spacecraft later formed the basis of several space station modules, including the Zarya FGB module on the International Space Station. The TKS spacecraft consisted of two spacecraft mated together, both of which could operate independently: While the VA carried the reentry hardware, and only minimal life support and maneuvering systems, the FGB would have been used as the primary orbital maneuvering system and cargo storage for the TKS spacecraft. The FGB could also be used alone as an unmanned cargo module without a VA spacecraft, which enabled the FGB design to be re-purposed as FGB space station modules later on. The VA spacecraft, on the other hand, was also intended to be launched as \"Almaz APOS\", mated with an Almaz-OPS space station core as the primary orbital maneuvering system, instead of an FGB. In the 2010s, Excalibur Almaz planned to use old VA capsules as low-cost cargo return vehicles. However, the company ultimately sold much of their equipment and announced that the remainder was to become an educational exhibit.", "id": 442061} {"src_title": "Heřman Lucemburský", "tgt_title": "Hermann of Salm", "src_document": [{"title": "Volba.", "content": "Heřman byl mladším synem hraběte Giselberta Lucemburského. Zatímco Jindřich IV., císař Svaté říše římské a německý král, byl během velkého saského povstání na vojenské výpravě v severní Itálii, byl Heřman zvolen saskou a švábskou šlechtou v Ochsenfurtu dne 6. srpna 1081 již druhým německým (vzdoro)králem. Arcibiskup mohučský Siegfried I. korunoval Heřmana za krále v Goslaru 26. prosince 1081. Heřmanův předchůdce jako vzdorokrál Rudolf Švábský totiž zemřel na následky zranění, které utrpěl v bitvě v říjnu 1080. Jindřich IV. se domníval, že by jej papež Řehoř VII. měl uznat za císaře, avšak ten jej exkomunikoval a prohlásil, že není hoden stát se císařem Svaté říše římské. Po konci vzniklé války byl Heřman Lucemburský dokonce korunován za císaře papežem Řehořem VII. v roce 1084. Mocensky však byla Heřmanova situace velmi prekérní.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora papeže.", "content": "Hlavním předmětem sporu mezi papežem a Jindřichem bylo jmenování biskupů. Bylo zvykem, že pokud nějaký biskup zemřel, císař jmenoval nového biskupa na základě jeho církevní kvalifikace. Jindřich však jmenoval biskupy z politických důvodů, což papeže Řehoře VII. rozzlobilo, a proto zakázal jmenování biskupů od jakéhokoliv laika, včetně císaře. Do dějin tento problém vstoupil jako boj o investituru. Kvůli tomu se dostala církev do sporu s Jindřichem IV. a uznala za německého krále Rudolfa Švábského a později Heřmana ze Salmu. Naneštěstí pro Řehoře však nebyl Heřman tak silný vůdce jako byl Rudolf Švábský a to způsobilo, že Jindřichova politická a vojenská moc naopak vzrostla.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské výpravy.", "content": "Heřmanův plán shromáždit na břehu Dunaje armádu a pochodovat s ní do Itálie byl zmařen smrtí jeho největšího přívržence Oty z Nordheimu. Když v roce 1085 přišel do Saska Jindřich s armádou, Heřman uprchl do Dánska. Avšak vrátil se ve spojení s Welfem I., vévodou bavorským a porazil císaře v bitvě o Bleichfeld na řece Mohanu a přebral Würzburg. Brzy po jeho vítězství se však stal pouhým pěšákem v rukách šlechty a odešel do důchodu na své rodinné statky. Zemřel blízko Kochemu v roce 1088 a tím skončilo velké saské povstání. Jeho manželka, Sofie z Formbachu, mu zanechala syna, Otu, který se stal jeho nástupcem v Salmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heřman ze Salmu, také známý jako Heřman Lucemburský (1035 – 28. září 1088) pocházel z rodu Wigerichovců, byl hrabětem ze Salmu a německým vzdorokrálem od roku 1081 až do své smrti. Od 10. století se mohli císaři Svaté říše římské stát pouze němečtí králové, kteří byli za císaře korunováni papežem.", "tgt_summary": "Herman(n) of Salm ( – 28 September 1088), also known as Herman(n) of Luxembourg, the progenitor of the House of Salm, was Count of Salm and elected German anti-king from 1081 until his death.", "id": 78726} {"src_title": "Edgar", "tgt_title": "Edgar the Peaceful", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Po bitvě u Gloucesteru se stal vládcem území na sever od řeky Temže a stal se anglickým králem (Edwymu připadla správa Wessexu a Kentu). Po Edwyho smrti v říjnu 959 povolal zpět do vlasti Dunstana a ustanovil ho do funkce biskupa z Worcesteru (později biskupa londýnského a nakonec arcibiskupa canterburského). Dunstan zpočátku, pro jeho způsob života a milenku, nechtěl Edgara korunovat, ale postupně se stal Edgarovým rádcem a zůstal jím až do konce jeho vlády. Edgar byl korunován v Bathu, ale majestátní korunovační ceremonie se odehrála až na vrcholu jeho vlády roku 973. Obřad, navržený Dunstanem, je základem korunovační ceremonie až do současnosti. Krátce nato slíbili ostatní britští králové, včetně panovníka Skotska a Strathclyde, Edgarovi v Chesteru svou oddanost. Období Edgarovy vlády bylo velmi pokojné a někdy se uvádí, že se jednalo o vrcholné období anglosaského království. I když ke sjednocení Anglie došlo již za jeho předchůdců, byl to Edgar, kdo tento stav konsolidoval. Pod Dunstanovým vedením docházelo i ke konsolidaci církevního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Edgar zemřel v létě 975 ve Winchesteru a byl pohřben v Glastonburském opatství. Měl několik potomků, z toho dva syny, Eduarda, jenž se stal jeho následníkem, a Ethelreda. Od Edgarovy smrti až do ovládnutí Anglie Normany bylo nástupnictví na anglický trůn zpochybňováno. I když se jedná o určité zjednodušení, může být Edgarova smrt považována za období konce anglosaské Anglie, které zahrnovalo tři úspěšná dobytí, dvě dánská a jedno normanské. Je hlavní zápornou postavou na začátku filmu Dračí srdce, kde mu však říkají jeho latinským jménem \"Frai\" a konec jeho vlády je posunut o 10 let dopředu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edgar, někdy také Edgar Mírumilovný (943 - 8. července 975, Winchester), byl anglický král. Jeho přídomek mírumilovný se nevztahoval k jeho skutkům, protože byl silný vůdce, což dokázal dobytím Northumbrie a Mercie na svém bratru Edwym.", "tgt_summary": "Edgar (, ; 8 July 975), known as the Peaceful or the Peaceable, was King of England from 959 until his death. He was the younger son of Edmund I and Ælfgifu of Shaftesbury, and came to the throne as a teenager, following the death of his older brother Eadwig. As king, Edgar further consolidated the political unity achieved by his predecessors, with his reign being noted for its relative stability. His most trusted advisor was Dunstan, whom he recalled from exile and made Archbishop of Canterbury. The pinnacle of Edgar's reign was his coronation at Bath in 973, which was organised by Dunstan and forms the basis for the current coronation ceremony. After his death he was succeeded by his son Edward, although the succession was disputed.", "id": 805369} {"src_title": "Melnik", "tgt_title": "Melnik, Bulgaria", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie města sahá do prvního století před naším letopočtem. Svůj název nese od 6 století. V době První bulharské říše střežil hrad křižovatku obchodní cesty ze Soluně do Serdiky, dnešní Sofie. První písemná zmínka o něm je z 11. století, kdy se stal po bitvě u Belasice součástí Byzantské říše. Podle cestopisu Al-Idrísího z 12. století se jednalo o proslulou pevnost s okolními vesnicemi a obhospodařovanými poli. V letech 1215–1230 zde zřídil sídlo svého dvora despota Alexij Slav. V polovině 14. století se stal na 15 let součástí Srbska Štěpána Dušana. Pod nadvládou Osmanské říše, pod kterou bylo od roku 1395, ztratilo město obchodní význam pohraniční pevnosti, nicméně Evlija Čelebi ho v 17. století popsuje jako město s jednopatrovými a dvoupatrovými kamennými domy, které udržuje obchodní styk na velké vzdálenosti. Počátkem 19. století zde bylo 70 kostelů, 4 kláštery a 3 chlapecké školy. Ukrajinský cestovatel Viktor Grigorovič v roce 1845 zaznamenal, že obyvatelé mluví řecky, a podobný poznatek měli američtí misionáři, kteří město navštívili v roce 1862. Při sčítání v roce 1873 zde bylo zaznamenáno 1 030 domácností, 650 muslimů, 2 000 Bulharů a 560 Řeků, přičemž se sčítali jen muži. Podle Vasila Kănčova tu v roce 1900 žilo 4 330 obyvatel, z toho 560 bulharských křesťanů, 950 Turků, 2 650 Řeků, 30 Arumunů a 200 Cikánů. Město se stalo součástí Bulharska během první balkánské války, když do něj 17. října 1912 vstoupila bulharská vojska. Po druhé balkánské válce bylo turecké obyvatelstvo vyhnáno a řecké obyvatelstvo vyměněno za bulharské utečence především z Makedonie, takže zde bylo v roce 1916 odhadováno 10 tisíc obyvatel. Dnes je se svými necelými 200 obyvateli nejmenším městem v Bulharsku. Status města si dodnes drží z historických důvodů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 197 stálých obyvatel a je zde trvale hlášeno 159 obyvatel. Podle sčítání 1. února 2011 byli všichni obyvatelé Bulhaři.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a vinařství.", "content": "Díky své jedinečné architektuře a nedalekému Roženskému klášteru, vzdálenému 6 km severovýchodním směrem od města, je Melnik cílem bulharských i zahraničních turistů. Je též spojován s působivými přirozenými pískovými pyramidami, jež připomínají obří houby, pradávné věže a obelisky a nacházejí se na území o velikosti 17 km mezi Melnikem, Kurlanovem a Roženem. Melnik je též proslulý svou vinohradnickou tradicí sahající až do roku 1346. Z hroznů zdejší révy Melnik se připravují robustní, temně zbarvená červená vína. K pamětihodnostem města patří Byzantský dům, jedna z nejstarších civilních staveb na Balkáně postavená pravděpodobně ve 12. či 13. století jako bulharská pevnost. Kordopulovský dům pojmenovaný po obchodníkovi Manolu Kordopulovi, jemuž kdysi patřil. V domě je jeden z největších vinných sklepů v Melniku. Dále Pašovský dům z roku 1815, v němž je umístěno zdejší historické muzeum, a takzvaný Pašův dům postavený Ibrahimem bejem, jedním z nejbohatších bejů na Balkáně v době Osmanské říše. Za návštěvu stojí i zdejší staré kostely, například kostel sv. Mikuláše postavený v 13. století, kostel svatých Petra a Pavla (1840), kostel sv. Mikuláše Divotvorce (1756) a kostel sv. Antonína.", "section_level": 1}], "src_summary": "Melnik (, , Meleniko) je co do počtu obyvatel nejmenší bulharské město. Leží 21 km jihovýchodně od města Sandanski, v Blagoevgradské oblasti poblíž hranic s Řeckem. Je mimořádnou architektonickou rezervací s 96 domy prohlášenými za kulturní památku, ukrytou v skalnatých pískovcových svazích pohoří Pirin.", "tgt_summary": "Melnik (, , \"Meleniko\") is a town in Blagoevgrad Province, Southwestern Bulgaria, in the Southwestern Pirin Mountains, about 440 m above sea level. The town is an architectural reserve and 96 of its buildings are cultural monuments. With a population of 385, it is the smallest town in Bulgaria, retaining its town status today for historical reasons. It is situated on the foothills of the Pirin mountain range and is overlooked by the Melnik Earth Pyramids.", "id": 1290343} {"src_title": "Tělo (kniha)", "tgt_title": "The Body (King novella)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Čtyři chlapci Teddy, Gordon a Chris a Vern se vydávají tajně hledat mrtvolu chlapce Raye Browera, kterého srazil vlak. Dřívější pátrání policie bylo marné. O mrtvole se doslechl Vern od svého darebného bratra. Rodičům řekli, že budou stanovat u Verna na zahradě. Vydávají se na cestu po železniční trati za největšího poledního žáru. Provokují hlídače obecní skládky, který na ně pošle svého divokého psa Choppera, tomu však těsně uniknou. Dále putují po trati, po které už jezdí pouze dlouhé nákladní vlaky. Jdou zkratkou přes most, kde nemají kam uskočit, za nimi jede nákladní vlak a oni ho sotva stihnou přeběhnout. Gordonovi rodiče se o syna příliš nestarají, je pro ně vzduch. Rodiče trpí ztrátou svého staršího syna - chytrého sportovce Dennise. Chris povzbuzoval Gordieho, aby zapomněl na své méně inteligentní kamarády a nenechal se jimi stáhnout dolů. Měl talent na psaní. Po noci, kdy je vystrašily neznámé zvuky a oni se domnívali, že je to duch Raye Browera, se opět vydali na cestu. V lese je dostihla bouře, našli Raye obaleného brouky a jiným hmyzem. Zároveň s nimi přijela i parta Vernova staršího bratra Billyho. Začali se hádat o právo na mrtvolu, Chris je zastrašil výstřely z otcova revolveru. Po návratu byli chlapci zbiti Billyho partou. Přátelství chlapců se pomalu rozplynulo, každý se vydal svou cestou. Vern nedokončil školu, odstěhoval se do New Yorku, kde uhořel po bouřlivém večírku. Teddyho nevzali do armády kvůli jeho brýlím, nastoupil do práce a opilý se zabil v autě. Chris se přes nepřízeň osudu a s pomocí Gordona dostal na vysokou školu, kde studoval práva. Měl talent na usmiřování a tak vstoupil do jedné rvačky a skončil s proříznutým hrdlem. Gordon si na tuto událost vzpomíná jako poměrně úspěšný spisovatel krváků a hororů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tělo (\"The Body\") je próza od amerického spisovatele Stephena Kinga z roku 1982. V roce 1986 byla zfilmována Robem Reinerem pod názvem Stůj při mně (Stand By Me) s Wilem Wheatonem, Riverem Phoenixem a Coreym Feldmanem v hlavních rolích.", "tgt_summary": "The Body is a novella by American writer Stephen King, originally published in his 1982 collection \"Different Seasons\" and adapted into the 1986 film \"Stand by Me\". Some changes were made to the plot of the film, including changing the setting year from 1960 to 1959 and the location of Castle Rock from Maine to Oregon. The story takes place during the summer of 1960 in the fictional town of Castle Rock, Maine. After a boy from Chamberlain, Maine, named Ray Brower disappears and is presumed dead, twelve-year-old Gordie Lachance and his three friends, Chris Chambers, Teddy Duchamp, and Vern Tessio set out \"on a quest\" to find his body along the railway tracks after telling their parents they will be camping out because they consider it to be a \"rite of passage.\" \"Because they are young, the idea of finding the body excites them, making this trip an adventure.\" During the course of their journey, the boys, who all come from abusive or dysfunctional families, come to grips with death and the harsh truths of growing up in a small factory town that does not seem to offer them much in the way of a future. \"It is not until they actually see the boy's body that they finally confront the reality of death.\" \"The kid was dead. The kid wasn't sick, the kid wasn't sleeping. The kid wasn't going to get up in the morning anymore ... or catch poison ivy or wear out the eraser on the end of his Ticonderoga No 2 during a hard math test. The kid was dead.\" In comparison to King's prior works, the narrative of \"The Body\" is complicated in that it is told in first-person point of view by the now adult Gordon Lachance. Most of the story is a straightforward retrospective of what happened, but comments, or entire chapters that relate to the present time, are interspersed throughout. Although he is only 12 at the time of the story, Gordie's favorite diversion is writing and storytelling. During the narrative, he tells stories to his friends, and two stories are presented in the text as short stories by Gordon Lachance, complete with attribution to the magazines in which they were published.", "id": 629772} {"src_title": "Lluís Llach", "tgt_title": "Lluís Llach", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Llach se narodil ve Verges, v jeho 9 letech se rodina přestěhovala do Figueres. Na studiích inženýrství v Barceloně se záhy přidal ke hnutí Cançó Nova, které útočilo na Frankovu diktaturu prostřednictví hudby a umění. V roce 1967 vstoupil coby nejmladší člen do seskupení zpěváků-písničkářů Els Setze Jutges („šestnáct soudců“). Rychle se stal proslulým; jeho recitály dokázaly zaplnit i slavný Palau de la Música Catalana. Jakožto kritikovi režimu mu bylo v roce 1970 zakázáno vystupovat ve Španělsku. Po jednom z vystoupení v roce 1975 byl zatčen a pokutován. V letech 1971–1976 pobýval Llach převážně v pařížském exilu, kde se rovněž proslavil, zejména koncerty v Olympii. Dva měsíce po Frankově smrti se vrátil do Barcelony a opět vystupoval před desítkami tisíc Katalánců. Od roku 1994 žije v severokatalánském městečku Porrera. V posledních letech pendluje mezi Senegalem, kde založil nadaci věnující se rozvojové pomoci místním dětem, a svou katalánskou rezidencí ve vesnici Parlavà nedaleko Girony. V letech 2015–2017 byl poslancem v katalánském parlamentu. V předčasných volbách v prosinci 2017 již nekandidoval, i když se i nadále věnuje politickému aktivismu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Lluís Llach je autorem a interpretem mnoha desítek písní, které zpívá zpravidla sám za doprovodu kytary, případně klavíru; příležitostně vystupuje také jako baryton ve vážné hudbě. V jeho písních se mísí prvky šansonu, latinskoamerické hudby, jazzu, lidové písně; texty zpravidla prostřednictvím nejrůznějších příběhů a obrazů demonstrují katalánskou kulturní identitu, svobodu, odpor vůči fašismu, španělskému centralismu a jazykovému útlaku. Mezi jeho nejznámější písně patří \"El Bandoler\" či \"L'estaca\", jejíž sláva se donesla až do Polska, kde ji přetextoval Jacek Kaczmarski pod názvem \"Mury\" („zdi“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lluís Llach i Grande (* 7. května 1948 Verges, Girona) je katalánský hudebník, zpěvák a písničkář, jeden z nejslavnějších umělců zpívajících v katalánštině.", "tgt_summary": "Lluís Llach i Grande (; born 7 May 1948) is a Spanish singer-songwriter from Catalonia. He is one of the main representatives of the \"nova cançó\" genre and an outspoken advocate of the right to self-determination of Catalonia. His most famous song, \"L'Estaca\", has become the unofficial anthem of the Catalan independence movement. He was a member of the Catalan Parliament from September 2015 until January 2018.", "id": 790447} {"src_title": "Ill Niño", "tgt_title": "Ill Niño", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "1999 Ill Niño (dále IN) vznikli v New Jersey ke konci roku 1999. Na začátku vystupovali pod názvem El Nino. Zakládajícími členy byli Dave Chavarri – v té době již zkušený bubeník, například M.O.D., ProPain, Merauder, Soulfly aj. – a Cris Machado, který měl na starost basu. Ze začátku v kapele zpíval Jorge Rosado. Ten byl však zanedlouho (v roce 2000) nahrazen právě Crisem a mohli jsme ho slyšet jen na několika prvních demonahrávkách. Uvolnilo se tedy místo basáka a to zaplnil Lazaro Pina. Další nástroje obsadili Jardel Paisante – kytara, Marc Rizzo – kytara (konkrétně španělka a hlavní elektrická) a Roger Vasques – perkuse. Nepsaným sedmým členem se stal Omar Clavijo, který má na starosti klávesy, programování etc. Kapela začala pilně pracovat, hrála po klubech a předskakovala různým skupinám. Od začátku zpívala anglicko-španělsky. Nahrála několik dem, ale žádné vydavatelství nezaujali natolik, aby jim vydalo desku. Sami IN přiznali, že jejich hudbě něco chybí. Rozhodli se hrát úplně nevázaně a to, co cítili. To vedlo k tomu, že se v jejich písních objevilo více latinských rytmů. Hudební projev se stal silnějším. 2000 V roce 2000 natočili demo a to se dostalo do Roadrunner records. Tam ho dostal na starost Mike Gitter a byl uchvácen. Ihned navázal s IN kontakt. Jedné lednové noci roku 2000 se sešel v malém klubu v New Persey s Davem a Crisem. Dave mu začal vykládat o IN a o plánech kapely do budoucna a spolupráce byla na světě. Nyní jim zbývalo, aby ještě přesvědčili vedení vydavatelství o investici do IN. To díky jejich kvalitám nebyl problém. IN podepsali smlouvu s Roadrunner records. Brzy na to se dostavily první úspěchy. IN začali vystupovat na stále větších akcích a obecenstvu se líbili. O pár týdnů později stál Dave u dveří Gitterovy kanceláře se základem prvního CD. V roce 2000, ještě před podpisem s Roadrunner, vydali Ill Nino EP, na němž se nachází sedm skladeb a to pod labelem C.I.A. Recordings. Pod hlavičkou Roadrunner nastala tvrdá práce na plnohodnotném CD. Na konci léta 2000 začalo nahrávání alba, které se táhlo téměř rok. 2001 Dne 18. září 2001 konečně vyšla dlouho očekávaná deska s názvem Revolution,Revolución. Album okamžitě sklidilo úspěch. IN však nezaháleli a podpořili desku hned třemi videoklipy. Prvním z nich je video k písni God Save Us, druhým pak What Comes Around a třetici uzavírá klip ke skladbě Unreal. Během natáčení klipů a intenzivního vystupování (mimo jiné i na slavnén Ozzfestu) pracovali IN i na další desce. Její natáčení bylo méně problematické než u předchozí desky. 2003 V roce 2003 spatřila světlo světa deska druhá, která dostala název Confession. Toto album znamenalo opravdový průlom po celém světě, prodalo se jí přes 500 000 kusů. Zachovalo styl daný prvním albem, ale přineslo hudbu ještě více propracovanější. Prvním singlem z této desky je hitovka How Can I Live, druhým potom skladba This Time’s For Real. V témže roce však došlo k zásadní události. Skupinu opustil kytarista Marc Rizzo a na jeho místo se dostal Ahrue Luster, který s IN již delší dobu spolupracoval. Kromě kytary došlo ke změně i na perkusích. Odešel Roger Vasques a nahradil ho Danny Couto, stejně jako Ahrue dlouholetý přítel skupiny. Tito noví členové se podíleli již na nahrávání alba Confession. 2004 V roce 2004 vydali IN své dosud jediné DVD s názvem Live From The Eye Of The Storm. Je na něm záznam koncertu z Pensylvánie v USA, kdy byli IN na turné společně s Godsmack. Kromě něj se zde nachází několik bonusů jako například rozhovory s členy nebo fotogalerie. V tomto roce také poctili svou návštěvou ČR, když vystoupili na festivalu Rock for People. 2005 Třetí album bylo vydáno roku 2005 a nese název One Nation Underground. Jde zatím o vyvrcholení tvorby Ill Nina. Je zde ještě větší podíl latinských rytmů než na předchozích albech a je více intenzivní. Kromě toho je zřejmě nejhitovější ze všech. Byly k němu natočeny dva klipy. Nejdříve video k What You Deserve, které zaujme kromě skvělého refrénu i svou tematikou. Později klip k písni This is War, která má trošku tvrdší zvuk, přesto nepostrádá chytlavé pasáže. 2006 Tak jako většina kapel v poslední době se i IN rozhodli vydat výběr svých největších hitů a to rok poté, co vyšlo poslední řadové album. Deska pojmenovali jednoduše – The Best Of. Deska obsahuje 5 písní z první desky, 4 skladby z druhé desky a ze třetího alba jsou zde zastoupeny také 4 písně. Deska však do Evropy nebyla uvolněna. V témž roce se však skupina nepohodla s vydavatelstvím Roadrunner a rozvázala s ním smlouvu. Tu podepsala u Cement Shoes Records – o poznání menšího vydavatelství. Většina fanoušků se začala obávat, že kapela bude méně vidět. Aby zahnali tyto myšlenky, vydali IN již pod novým labelem EP s názvem The Undercover Seasons, na kterém se nachází 5 nových písní. Kromě řadových desek byly ke každému klipu i při jiných příležitostech vydány singlové desky, na nichž se nacházejí i skladby na albech nevydané. Na jaře roku 2006 došlo k dosud poslední směně v sestavě kapely. Kvůli rodinným problémům odešel Jardel Paisante a jeho místo kytaristy nahradil dlouholetý přítel kapely Diego Verduzco ze skupiny Odum. 2008 Podruhé se IN představili českému publiku v sobotu 19. dubna 2008 v pražském hudebním klubu Rock Café, kde oprášili své \"old school\" hitovky a zahráli i skladby z nově vyšlého alba Enigma. V současné době jedou svou koncertní šňůru pod názvem \"Unite and Conquer tour 2008\" po USA.", "section_level": 1}, {"title": "Sestava.", "content": "Současní členové Bývalí členové", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Seznam alb a písní.", "section_level": 1}, {"title": "Videografie.", "content": "Seznam videoklipů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ill Niño je americká nu metalová hudební skupina z New Jersey, která ve svých písních mísí tvrdé hardcorové a metalové riffy kytar s chytlavou melodií bubnů a perkusí. Specifickým rysem jsou písně, které kombinují anglické a španělské texty. Název skupiny Ill Niño je možné přeložit do češtiny kombinací anglického Ill to jest zlý, špatný či škodlivý a španělského niño, což znamená dítě, chlapeček či Jezulátko.", "tgt_summary": "Ill Niño is an American heavy metal band formed in New Jersey in 1998 by founder/drummer Dave Chavarri. Ill Niño developed their own unique style known to fans of the band as \"Latin metal\". They have released seven studio albums, two EPs, and one greatest hits album, selling over 2million albums worldwide.", "id": 1287186} {"src_title": "Konstantin II.", "tgt_title": "Constantine II (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Narodil se ve městě Arelate (dnešní Arles) jako nejstarší ze synů Konstantina Velikého a Fausty. 1. března 317 se stal z otcovy vůle \"caesarem\" a ve věku sedmi let se zúčastnil tažení proti Sarmatům. V deseti letech byl formálně pověřen správou Galie na místo svého popraveného nevlastního bratra Crispa. Podle nápisu pocházejícího patrně z roku 330 získal Konstantin II. titul \"Alamannicus\", což by mohlo dokládat, že jeho vojevůdci dosáhli vítězství nad Alamany. V roce 332 působil jako velitel v průběhu otcovy kampaně proti Gótům. Někdy před rokem 335 se oženil, avšak jméno jeho manželky není známo. V letech bezprostředně před otcovou smrtí pobýval v Galii.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po smrti Konstantina Velikého 22. května 337 následovaly zmatky, během nichž vojsko vyvraždilo většinu mužských členů konstantinovské dynastie kromě Konstantinových synů. V září téhož roku se Konstantin II. setkal se svými bratry Constantiem II. a Constantem v Panonii, kde byli vojáky společně provoláni za \"augusty\". Každý z bratrů měl vládnout nad třetinou římské říše, přičemž Konstantinovi II. byly přiděleny do správy Galie, Británie a Hispánie. Obdobně jako jeho mladší bratři byl i Konstantin vychován jako křesťan. Brzy po uchopení moci se proto zapojil do sporu mezi různými křesťanskými směry. Západní část říše byla nakloněna zastáncům nicejského vyznání a vystupovala proti ariánům. Konstantin II. proto osvobodil z vyhnanství biskupa Athanasia, jemuž povolil návrat do Alexandrie. Tento čin vyvolal napětí ve vztazích mezi Konstantinem II. a Constantiem II., který podporoval ariánství. Konstantin II. si nárokoval postavení staršího z \"augustů\" (\"senior Augustus\") a vystupoval jako poručník mladšího Constanta, který vládl v Itálii. Mezi oběma bratry ale brzy vypukl otevřený konflikt. V roce 340 se Konstantin II. pokusil bratra sesadit a vytáhl v čele silného vojska do Itálie. V bitvě nedaleko města Aquileia byl však přepaden ze zálohy a zabit. Vítězný Constans poté ovládl celé území, které předtím náleželo Konstantinovi II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Claudius Constantinus (únor 316 Arelate, Galie – zima/jaro 340 u Aquileie, Itálie), známý jako Konstantin II., byl římským císařem v letech 337 až 340.", "tgt_summary": "Constantine II (; January/February 316 – 340) was Roman Emperor from 337 to 340. Son of Constantine the Great and co-emperor alongside his brothers, his attempt to exert his perceived rights of primogeniture led to his death in a failed invasion of Italy in 340.", "id": 2355604} {"src_title": "Severní Jemen", "tgt_title": "Yemen Arab Republic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V období starověku byl severní Jemen součástí Má'aribské říše a v 7. století byl ovládnut Arabskou říší. V roce 1538 severní Jemen ovládla Osmanská říše, ale od 17. století si řada místních knížectví (emirátů) zachovávala značnou míru autonomie. Když Britové obsadili území na jihu Jemenu snažila se Osmanská říše o pevnější připoutání území a tak bylo území severního Jemenu od 1873 vilájetem.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatnost.", "content": "Před první světovou válkou proběhlo povstání Imámů, ve kterém byla Osmanská říše poražena a tak získala oblast severního Jemenu v roce 1911 značnou autonomii. Po válce bylo na tomto území vyhlášeno samostatné Jemenské království, zatímco jih zůstal britskou kolonií, respektive protektorátem. V roce 1928 podepsal severní Jemen smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. Smlouvou z roku 1934 Británie uznala nezávislost Jemenského království, které se naopak zřeklo ambicí na připojení jižního Jemenu.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení republiky a občanská válka.", "content": "V období po 2. světové válce se Severní Jemen respektive Jemenské království stalo členem OSN. V zemi postupně sílila opozice proti monarchii, která vyvrcholila 27. září 1962 po smrti krále a Imáma Ahmada bin Yahya, vojenským převratem a na myšlenkách panarabismu byla po vzoru Egypta vyhlášena republika – Jemenská arabská republika. To vedlo ke vzniku několikaleté občanské války mezi Egyptem podporovanými republikány a monarchisty podporovanými Saúdskou Arábií. Situaci zmírnilo až stažení egyptských vojsk v roce 1967, což vedlo k oficiálnímu uznání republiky Saúdskou Arábií v roce 1970 a poražení monarchistů.", "section_level": 2}, {"title": "Období Jemenské arabské republiky.", "content": "Na přelomu 60. a 70. let 20. století převzaly vládu levicové síly, které zahájily proces sblížení s Jižním Jemenen, který byl završen vyhlášením společné deklarace o budoucím sjednocení. Cestu ke sjednocení přerušil v roce 1979 válečný konflikt. Severojemenská vláda obvinila Jižní Jemen z vměšování se do vnitřních záležitostí a finanční podpory levicových rebelů. Eskalaci konfliktu zabránila intervence Ligy arabských států. K opakovanému sblížení obou států došlo v roce 1988, kdy se Jižní Jemen dostal vlivem rozpadu komunistického bloku do těžké hospodářské situace. V listopadu 1989 byla podepsána deklarace o sjednocení, v souladu s kterou dne 22. května 1990 oba státy vytvořily Jemenskou republiku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Severní Jemen je historické území na severu dnešního Jemenu. V minulosti patřilo území Osmanské říši, potom bylo nezávislým královstvím a později republikou a od roku 1990 je součástí Jemenské republiky.", "tgt_summary": "The Yemen Arab Republic (YAR; '), also known as North Yemen or Yemen (Sanaʽa)\"', was a country from 1962 to 1990 in the western part of what is now Yemen. Its capital was at Sanaʽa. It united with the People's Democratic Republic of Yemen (commonly known as South Yemen), on May 22, 1990, to form the current Republic of Yemen.", "id": 2326395} {"src_title": "Thomas Midgley", "tgt_title": "Thomas Midgley Jr.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Thomas Midgley se narodil ve městě Beaver Falls v Pensylvánie, jeho otec byl také vynálezce. Vyrostl v Columbusu ve státě Ohio. Studium strojního inženýrství na Cornellově univerzitě úspěšně dokončil roku 1911.", "section_level": 1}, {"title": "Objevení ethylu.", "content": "V prosinci 1921, kdy pracoval pod vedením Charlese Ketteringa v Daytonských Výzkumných laboratořích - dceřiné společnosti General Motors (kde začal pracovat v roce 1916), Midgley objevil, že přidání tetra-ethyl-olova (TEL) zabrání „klepání“ benzinových spalovacích motorů. Firma nazvala látku jako \"ethyl\", aby se vyhnula všem zmínkám o olovu ve zprávách a v reklamě. Ropné společnosti a výrobci automobilů, zejména GM, kteří vlastnili patent (podaný Ketteringem a Midgleym), usilovně prosazovali olovnaté palivo jako alternativu k ethanolu nebo ethanolové směsné pohonné hmoty, na nichž mohli mít jen velmi malý zisk. V prosinci 1922 udělila společnost \"American Chemical Society\" Midgleymu \"medaili William H. Nicholse\" jako první z několika významných ocenění, které získal během svého života. Následné doplnění olova k benzínu mělo nakonec za následek únik obrovského množství olova do atmosféry, což způsobilo zdravotní problémy po celém světě. Sám Midgley si musel vzít prodlouženou dovolenou, aby se vyléčil z otravy olovem. \"Asi po roční práci s organickým olovem,\" napsal v lednu 1923, \"sám zjišťuji, že mé plíce byly zasaženy a že je nutné, aby stáhly veškerá práce a získat velké dodávky čerstvého vzduchu.\" Poté odešel do Miami na rekonvalescenci. V dubnu 1923 GM vytvořila svou pobočku \"General Motors Chemical Company\", která měla dohlížet na výrobu tetraetylolova společností DuPont a umístila Charlese Ketteringa do funkce prezidenta a Midgleyho jako viceprezidenta. Po dvou mrtvých a několika případech otravy olovem ve výrobním závodě v Daytonu a Ohiu pracovníci v Daytonu v roce 1924 řekli, \"jsme deprimováni situací a doporučujeme zvážení vzdát se celého tetraethyl-olověného programu.\" V průběhu příštího roku zemřelo nejméně osm lidí pobočky \"DuPont Deepwater\" v New Jersey. Po nespokojenosti s rychlostí výroby v pobočce \"DuPont\" s využitím jejich \"bromidového procesu\" společnosti GM a Standard Oil vytvořily v roce 1924 novou pobočku \"Ethyl Gasoline Corporation\" a vybudovaly nový závod na výrobu tetraetylolova pomocí vysoce nebezpečného vysokoteplotního \"etylchloridového procesu\" na rafinérii Bayway v New Jersey. Během prvních dvou měsíců od jejího provozu tuto pobočku postihlo více případů otravy olovem, halucinací, duševních chorob a také řada úmrtí rychle za sebou. 30. října se Midgley zúčastnili tiskové konference k demonstraci za bezpečnost při kontaktu s látkou. Na této demonstraci si nalil tetra-ethyl na ruce, a potom si dal láhev s chemikálií k nosu a vdechoval ji šedesát sekund. Prohlásil při tom, že by to mohl dělat každý den, aniž by mu to způsobilo jakékoliv problémy. Závod však byl uzavřen státem New Jersey o pár dní později a standardní norma pro výrobu tetraetylolova byla zakázána až do udělení státního souhlasu. Midgley byl zbaven svého postavení viceprezidenta na GMCC v dubnu 1925, údajně kvůli své nezkušenosti v organizačních věcech, ale zůstal zaměstnancem GM.", "section_level": 1}, {"title": "Vynález freonu.", "content": "V roce 1930 \"General Motors Corporation\" pověřila Midgleyho, aby vynalezl netoxické a bezpečné chladivo pro domácnost. Spolu s Charlesem Ketteringem vynalezl halogenderiváty (CFC) uhlovodíků (podmnožinu chlor-fluorovaných uhlovodíků), kterému komerčně přezdívali freon. První patent na freon (1886339) byl podán prostřednictvím Charlese Ketteringa a byl přiřazen k divizi \"General Motor's Frigidaire\". CFC nahrazuje různé toxické nebo výbušné látky používané dříve jako pracovní kapaliny v tepelných čerpadlech a ledničkách. CFC byly také používány jako pohonné hmoty v aerosolových nádobách sprejů, inhalátorech s odměřenou dávkou (astma-inhalátory) atd. Za svou práci byl v roce 1937 oceněn \"Perkinovou medailí\".", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V roce 1940, ve věku 51 let, Midgley onemocněl dětskou obrnou, která ho zařadila mezi těžce zdravotně postižené. To ho vedlo k navržení propracovaného systému výtahu z řetězů a kladek, s jejichž pomocí se dostával z postele. Tento systém se mu stal osudnou příčinou jeho smrti, kdy se náhodně zapletl do lana z tohoto zařízení, uškrtil se a zemřel. Bylo mu 55 let. Midgley zemřel ještě před konečným prokázáním účinků freonů na ozonovou vrstvu, které vešlo ve všeobecnou známost v roce 1974.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Midgley, Jr. (18. května, 1889 Beaver Falls – 2. listopadu, 1944 Worthington) byl americký strojní inženýr a chemik. Vynalezl aditivum tetraethylolovo, které se přidávalo do benzínu nebo halogenderiváty (CFC, Freony). Je držitelem více než stovky patentů. Zatímco ve své době byl vychvalován, dnes se na jeho objevy odborníci dívají skepticky kvůli vážným negativním dopadům na životní prostředí. Environmentální historik J. R. McNeill o Midgleym řekl, že měl \"„větší vliv na stav zemské atmosféry než jakýkoli jiný organismus v historii Země.“\"", "tgt_summary": "Thomas Midgley Jr. (May 18, 1889 – November 2, 1944) was an American mechanical and chemical engineer. He played a major role in developing leaded gasoline (Tetraethyllead) and some of the first chlorofluorocarbons (CFCs), better known by its brand name Freon; both products were later banned due to concerns about their impact on human health and the environment. He was granted more than 100 patents over the course of his career.", "id": 2451558} {"src_title": "Ojmjakon", "tgt_title": "Oymyakon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během druhé světové války zde bylo vybudováno letiště pro leteckou cestu Aljaška-Sibiřský region (ALSIB), využívané k převozu letadel American Lend-Lease na východní frontu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Místní jsou z hlediska potravin odkázáni na dovoz. Sami si dokážou zajistit jídlo jen rybolovem, myslivostí a chovem dobytka, pěstování plodin je tu vyloučeno. I tak se tu ale populace mezi lety 2002 a 2010 téměř o polovinu zvětšila. Místní na svou domovinu navzdory krutým mrazům nedají dopustit. Když teploty klesnou k –50 °C, děti nechodí do školy. Lidé nechávají svá auta klidně nastartovaná celý den, pokud plánují večer někam odjet. Baterie totiž v silných mrazech často vypovídají službu. Problémem pro místní je i pochovávání zesnulých, vykopat hrob trvá i tři dny.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ojmjakon leží v nadmořské výšce přibližně 750 metrů nad mořem . Na severním místě obce se délka denního světla pohybuje od tří hodin v prosinci do dvaceti hodin v červnu. Místo je pojmenované po řece Ojmjakon, jejíž název údajně pochází ze slova kheium, což znamená „věčně zmrzlá voda\" nebo „místo, kde ryby stráví zimu“. Jiný zdroj však uvádí, že název vychází ze slova heyum, které znamená \"zmrzlé jezero\".", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Ojmjakon je známý především jako nejchladnější obydlené místo na světě, nejchladnější místo na severní polokouli a je označován jako sibiřský pól chladu, neboť pro 26. ledna 1926 zde byla naměřena teplota −71,2 °C. Současně je to místo s nejvyššími výkyvy teplot v průběhu roku a jedno z mála míst na Zemi, kde tyto výkyvy překonávají 100 °C. Obvykle klesá teplota již v září pod 0 °C a může zůstat pod bodem mrazu až do poloviny května. Někdy průměrná minimální teplota za leden, únor a prosinec zůstává pod –50 °C. Červen a červenec jsou jediným obdobím, kdy teplota nikdy neklesá pod –10 °C. Podnebí je poměrně suché díky tomu, že průměrné měsíční teploty jsou pod bodem mrazu až sedm měsíců v roce. Léta jsou mnohem vlhčí než zimy. Vesnicí protéká řeka Indigirka.", "section_level": 1}, {"title": "V médiích.", "content": "Ojmjakon byl zmíněn v řadě televizních seriálů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ojmjakon ( \"\") je vesnice s 550 obyvateli nacházející se na Dálném východě v ruské republice Sacha. Je to jedno z nejchladnějších trvale obydlených míst na Zemi. Leží asi 9200 km severovýchodně od hlavního města Moskvy (po silnici) a 460 km od Ochotského moře. Nejbližší regionální letiště a hlavní silnice jsou vzdáleny asi 35 km u města Tomtor.", "tgt_summary": "Oymyakon (, ; , \"Öymököön\", ) is a rural locality (a \"selo\") in Oymyakonsky District of the Sakha Republic, Russia, located along the Indigirka River, northwest of Tomtor on the Kolyma Highway. It is one of the coldest permanently inhabited settlements on Earth.", "id": 813377} {"src_title": "George Stevens", "tgt_title": "George Stevens", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 18. prosince 1904 v kalifornském Oaklandu jako George Cooper Stevens do herecké rodině. Jeho rodiče provozovali v Oaklandu divadelní společnost Oakland's Ye Liberty Playhouse, ve které jako malé dítě vystupoval. U filmu začínal jako kameraman na počátku dvacátých let. Jako kameraman a od počátku třicátých let také jako režisér natočil celou řadu krátkých grotesek pro Hala Roache, mj. i s populární dvojicí Laurel & Hardy. V roce 1933 natočil svůj první celovečerní film \"The Cohens and Kellys in Trouble\". Zlom v jeho kariéře přišel v roce 1935 s filmem \"Alice Adamsová\" (\"Alice Adams\"; 1935) s Katharine Hepburnovou a Fredem MacMurrayem v hlavních rolích. Po tomto úspěchu následovala celá řada úspěšných veseloher s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou jako \"Svět valčíků\" (\"Swing Time\"; 1936), \"Nevěsta v rozpacích\" (\"Damsel in Distress\"; 1937) nebo \"Rozmarná žena\" (\"Vivacious Lady\"; 1938). V roce 1939 převedl na filmové plátno dobrodružný příběh na motivy Rudyarda Kiplinga \"Gunga Din\" (\"Gunga Din\"; 1939) s Cary Crantem, Douglasem Fairbanksem ml. a Victorem McLaglenom v hlavních rolích. V roce 1943 natočil situační komedii o bytové krizi ve Washingtonu za války \"Veselá tlačenice\" (\"The More The Merrier\"; 1943). Poté se jako režisér na několik let odmlčel. K režii se vrátil až v roce 1948, kdy natočil svou poslední komedii, sentimentální příběh \"Vzpomínám na maminku\" (\"I Remember Mama\"; 1948). V následujících letech natočil několik klasických hollywoodských filmů jako \"Místo na výsluní\" (A Place in the Sun; 1951), šestioscarový přepis Dreiserova románu \"Americká tragédie\" s Montgomery Cliftem, Shelley Wintersovou a Elizabeth Taylorovou, za který získal svého prvního Oscara za režii, klasický western \"Shane\" (\"Shane\"; 1953), \"Gigant\" (\"Giant\"; 1956), za který získal svého druhého Oscara za režii a ve kterém se naposledy na plátně objevil James Dean nebo výpravný biblický snímek \"Největší příběh všech dob\" (\"The Greatest Story Ever Told\"; 1965). V letech 1958–1959 působil jako prezident americké Akademie filmového umění a věd. Svůj poslední film \"Jediná hra\" (\"The Only Game in Town\"; 1970) natočil v pařížských ateliérech na konci šedesátých let. George Stevens zemřel na infarkt 8. března 1975 na svém ranči v kalifornském Lancasteru. Za svůj přínos filmovému průmyslu získal hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy (1709 Vine Street).", "section_level": 1}], "src_summary": "George Stevens (18. prosince 1904, Oakland, Kalifornie, USA – 8. března 1975, Lancaster, Kalifornie, USA) byl americký filmový režisér, producent, scenárista a kameraman. Jedná se o držitele tří cen americké Akademie filmového umění a věd Oscar (v letech 1958–1959 také zastával funkci jejího prezidenta).", "tgt_summary": "George Cooper Stevens (December 18, 1904 – March 8, 1975) was an American film director, producer, screenwriter and cinematographer. Among his most notable films are \"A Place in the Sun\" (1951; winner of six Academy Awards including Best Director), \"Shane\" (1953; Oscar nominated), \"Giant\" (1956; Oscar for Best Director), and \"The Diary of Anne Frank\" (1959; nominated for Best Director).", "id": 2020204} {"src_title": "Jean Buridan", "tgt_title": "Jean Buridan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O Buridanově životě mnoho nevíme. V mládí studoval v Paříži, nejprve na Lemoinově koleji, kde měl stipendium pro nemajetné studenty, potom na artistické fakultě pařížské Sorbonny, kde kolem roku 1325 získal titul magistra a stal se velmi úspěšným učitelem a dokonce dvakrát rektorem univerzity. Přednášel logiku, metafyziku, přírodní filosofii čili fyziku a etiku a napsal řadu pozoruhodně originálních komentářů, hlavně k Aristotelovým spisům. Zemřel patrně mezi léty 1358 a 1361. Ještě dlouho po jeho smrti se o něm vyprávěly neuvěřitelné (a vesměs nepravděpodobné) historky o konfliktech s králem, s papežem a dalšími, které jen dokládají, že byl ve své době velmi výrazná a zajímavá osobnost. Na Buridanově dlouhé a úspěšné univerzitní kariéře je zvláštní, že osoba jeho schopností nepokračovala ve studiu teologie, jak bylo v té době obvyklé. Za druhé, významní myslitelé té doby (například Tomáš Akvinský, Bonaventura, Duns Scotus, William Ockham) byli vesměs členy řeholních řádů, kdežto Buridan zůstal celý život „světským“ knězem.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "I když nemáme žádné náznaky, proč tomu tak bylo, z Buridanova díla je zřejmé, že pro něho byla filosofie samostatnou a světskou disciplinou, studiem toho, co člověk může poznat smysly a rozumem, nezávislým na teologii a Božím zjevení. Protože nebyl členem řádu, nebyl zapleten do velkých sporů 14. století, které téměř vyčerpaly život W. Ockhama, kdežto Buridan se mohl v klidu věnovat své filosofii a napsat neobyčejně rozsáhlé dílo. Buridan napsal komentáře téměř ke všem Aristotelovým spisům a díky pečlivým a přesným formulacím určovaly jeho knihy školskou filosofii na mnoha evropských univerzitách až dlouho do 16. století. Z dnešního pohledu je zajímavá jeho logika, daleko pozornější k faktickému jazyku a jeho možnostem než tomu bylo u jeho předchůdců i současníků. Buridan se věnuje možnostem nepřímé, metaforické i ironické řeči a dospívá k názoru, že o žádné větě nelze jednoznačně říci, zda je pravdivá nebo nepravdivá, pokud nebereme ohled na záměr (intenci) mluvčího a na kontext, v němž byla vyslovena. V metafyzice Buridan bez obav pojednává o nekonečných předmětech i o nedělitelných bodech a hájí názor, že s nimi lze zacházet, i když si je nedovedeme představit. V přírodní filosofii, středověké „fyzice“, je Buridan zastáncem teorie impetu, která později pomohla k vytvoření konceptu setrvačnosti: hozený kámen se nepohybuje proto, že by mu pohyb dodávaly například vzdušné víry, nýbrž proto, že si sám udržuje jisté množství „impetu“, které se umenšuje odporem prostředí. Naopak padající kámen kumuluje impetus, takže padá stále rychleji.", "section_level": 1}, {"title": "Buridanův osel.", "content": "\"Hlavní článek: Buridanův osel\" Jeanu Buridanovi se připisuje bajka o oslu, který váhá mezi dvěma otýpkami sena tak dlouho, až nakonec zdechne hlady. Podobné téma se vyskytuje ve filosofické tradici už od Aristotela, ale bajka o oslu v Buridanových spisech není. Přisoudili mu ji patrně mnohem pozdější kritikové, kteří tak parodovali Buridanovu nauku, že lidská vůle je sice podřízena rozumu, přesto však má svobodu odkládat rozhodnutí, dokud se jí rozumové důvody nezdají dostatečně přesvědčivé. (Pozn.: Údaje v závorkách udávají rok dokončení spisu, resp. některé edice spisů, ať už humanistické, nebo moderní.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Buridan, latinsky Joannes Buridanus (před 1300 Béthune (Artois) – po 1358) byl francouzský pozdně středověký filosof nominalistické orientace (kritický pokračovatel Williama Ockhama), mistr pařížské artistické fakulty a v letech 1328 a 1340 rektor celé pařížské university - Sorbonny.", "tgt_summary": "Jean Buridan (; Latin: \"Johannes Buridanus\"; – ) was an influential 14th century French philosopher. Buridan was a teacher in the faculty of arts at the University of Paris for his entire career, focusing in particular on logic and the works of Aristotle. Buridan sowed the seeds of the Copernican revolution in Europe. He developed the concept of impetus, the first step toward the modern concept of inertia and an important development in the history of medieval science. His name is most familiar through the thought experiment known as Buridan's ass, however this thought experiment does not appear in his extant writings.", "id": 968899} {"src_title": "Africký pohár národů 2010", "tgt_title": "2010 Africa Cup of Nations", "src_document": [{"title": "Volba pořadatele.", "content": "Devět zemí se nabídlo kandidovat na hostitele turnaje včetně jedné společné nabídky:", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Kvalifikace započala v říjnu 2007 a byla také současně kvalifikací na Mistrovství světa ve fotbale 2010. Celkem se jí zúčastnilo 53 národních mužstev afrického kontinentu. Ačkoli měla Angola jako pořadatel účast zajištěnou, bojovala v kvalifikaci o účast na mistrovství světa. Obdobně reprezentace Jihoafrické republiky bojovala v kvalifikaci o účast na Africkém poháru, což se jí nakonec nepodařilo, a tak zůstala jedinou africkou zemí účastnící se mistrovství světa, která se neprobojovala na kontinentální mistrovství.", "section_level": 1}, {"title": "Los základních skupin.", "content": "Los finálového turnaje se uskutečnil 20. listopadu 2009 v Talatona Convention Centre v Luandě, Angola. 16 týmů bylo umístěno do čtyř košů především podle hodnocení výsledků v posledních třech kontinentálních mistrovstvích. Do prvního koše připadly jako nasazené týmy tyto: Angola - pořadatelská země rovnou připadla na pozici A1 (skupina A), Egypt - obhájce trofeje, zbývající dvě místa v prvním koši připadly nejlépe hodnoceným týmům, což byly Kamerun a Pobřeží slonoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhodčí.", "content": "Pro turnaj byli vybráni tito rozhodčí:", "section_level": 1}, {"title": "Stadiony.", "content": "Pro turnaj nechala Angolská fotbalová federace postavit čtyři nové multifunkční stadiony.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na reprezentaci Toga.", "content": "Dne 8. ledna zaútočili v angolské exklávě Cabinda ozbrojenci na autobus s reprezentací Toga, která na turnaj přijížděla, 3 lidé byli zabiti a dalších 9 zraněno. K útoku se přihlásila organizace FLEC, usilující o samostatnost Cabindy. V reakci na to oznámila následující den tožská reprezentace odstoupení z turnaje, poté ovšem svůj názor změnila a hodlala se zúčastnit. Definitivně se pak rozhodla odstoupit 10. ledna na pokyn vlády Toga. Za odstoupení zakázala CAF Togu účast na dvou následujících afrických mistrovstvích a udělila mu pokutu 50 000 $. Zdůvodnila to tím, že odstoupení reprezentace bylo vynuceno politicky a navzdory rozhodnutí hráčů. Tento trest však byl v květnu 2010 zrušen.
", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "
", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "
", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "
", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Minitabulka týmů, které získaly shodný počet bodů: O konečném pořadí ve skupině rozhodl počet vstřelených gólů v této minitabulce. Zápasy s Tuniskem nebyly počítány. Každý z této trojice jeden zápas vyhrál a jeden prohrál. Nejvíce gólů vstřelila Zambie (4), proto obsadila první místo ve skupině, Kamerun (3 vstřelené góly) obsadil nakonec druhé místo.
T multiply(T x, T y) int main()", "section_level": 2}, {"title": "Rozhraní.", "content": "Mějme v jazyce PHP rozhraní ITvar definující metodu obsah(), od které je očekáváno, že bude vracet obsah geometrického útvaru. Dále třídy Trojuhelnik a Kruh implementující rozhraní ITvar. Obě třídy implementují metodu obsah() z rozhraní ITvar, ale každá odlišným způsobem. Nakonec definujme funkci vypisInfo(), která bude v parametru očekávat instanci třídy implementující rozhraní ITvar: interface ITvar class Trojuhelnik implements ITvar class Kruh implements ITvar function vypisInfo(ITvar $tvar) vypisInfo(new Trojuhelnik(5, 10, 12)); //Instance třídy Trojuhelnik, obsah: 24.54 echo PHP_EOL; vypisInfo(new Kruh(10)); //Instance třídy Kruh, obsah: 314.16", "section_level": 2}, {"title": "Přetěžování operátorů.", "content": "PHP interpretuje operátor + jako sčítání (jsou-li operandy čísla) nebo jako sloučení polí (jsou-li operandy pole): $n1 = 5; $n2 = 4; $a1 = array('jablka' => 8, 'hrusky' => 5); $a2 = array('svestky' => 2); // operátorový polymorfismus var_dump($n1 + $n2); // int 9 var_dump($a1 + $a2); // array('jablka' => 8, 'hrusky' => 5, 'svestky' => 2)", "section_level": 2}], "src_summary": "Polymorfismus je vlastnost programovacího jazyka, objektově orientovaného programování (OOP), která umožňuje: Rozhodnutí o tom, která metoda bude volána, je u polymorfismu prováděno až za běhu programu (tj. dynamicky pomocí virtuálních funkcí). Tím se odlišuje od přetěžování funkcí, kde je rozhodnutí o volání vhodné funkce provedeno již při překladu (tj. staticky).", "tgt_summary": "In programming languages and type theory, polymorphism is the provision of a single interface to entities of different types or the use of a single symbol to represent multiple different types. The most commonly recognized major classes of polymorphism are:", "id": 2271685} {"src_title": "Zmarlika Jidášova", "tgt_title": "Cercis siliquastrum", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Dosahuje výšky 4–7 m a dorůstá šířky 3–5 m. Jsou to opadavé stromy nebo keře. Habitus je poměrně vzpřímený, nepravidelně větvený, kmínky a větve mají tmavošedou hladkou kůru. Na českém území jen vzácně vytváří stromovitý typ, spíše se lze setkat s keřovitými stromky. Listy jsou nápadité srdčité nebo ledvinité, celokrajné, světle zelené, řapíkaté 7–12 cm dlouhé. Květy, připomínající kapky krve, jsou fialově červené nebo purpurově růžové, shloučené ve svazečcích, často vyrůstají na větvích nebo i na kmínku, a to před olistěním. Květy mají široce zvonkovitý kalich s malými tupými zuby a motýlovitou korunou z nestejných plátků, z nichž 3 horní jsou menší, 10 volných tyčinek a stopkatý semeník. Kvete v dubnu a květnu. Plod je plochý a nafialovělý lusk (7–10 cm). Je úzce podlouhlý, s úzkým křídlem na břišním švu.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Zmarlika Jidášova si žádá světlé, slunné a teplé stanoviště. V zimě snadno namrzá, ale zvláště jako mladá rostlina se dobře regeneruje. Vhodná je zimní přikrývka kořenů listím. Vyhovuje jí hlubší, živná půda, bohatá na vápník (má ráda zásaditou půdu), nepříliš suchá a propustná. Přesazování snáší špatně. Pěstuje se jako zajímavost pro své květy a také pěkné zlatožluté podzimní vybavení. Vhodná je jako solitéra nebo na okraje větších stromovitých skupin. Ve větších krajinářských úpravách se používá zmarliky do 350 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Množí se výsevem semen na jaře pod „sklem“. Osivo delší dobu máčíme. Kultivary a variety roubujeme na kořeny \"Cercis siliquastrum\" v zimě ve skleníku. Řízkujeme jen z nouze, a to pouze letorosty přerychlených rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Podle pověsti získal strom svůj název proto, že se na něm po své zradě Ježíše oběsil Jidáš Iškariotský. To je možná zkomolenina francouzského \"Arbre de Judée\" znamenajícího strom judejský, což odkazuje na oblast, kde se vyskytoval. Pověst dále vypráví, že se strom sám zbarvil hanbou do ruda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zmarlika Jidášova (\"Cercis siliquastrum\") nebo zmarlika luštinatá, běžně známá i jako Jidášův strom, je jednodomý listnatý opadavý strom původem ze Středozemí s růžovými drobnými květy. Je opylován včelami. Patří mezi kauliflorické dřeviny, což znamená, že květy rostou i na kmeni.", "tgt_summary": "Cercis siliquastrum, commonly known as the Judas tree or Judas-tree, is a small deciduous tree from Southern Europe and Western Asia which is noted for its prolific display of deep pink flowers in spring.", "id": 1311738} {"src_title": "Takt (hudba)", "tgt_title": "Bar (music)", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle délky doby.", "content": "Běžné takty jsou převážně založeny na čtvrtkách a osminách.", "section_level": 2}, {"title": "Taktová čára.", "content": "Taktová čára je kolmá linka na notové osnově, která ukazuje hranici taktu a v jednoduchých případech (jakým je např. užitá hudba) ukazuje polohu hlavního přízvuku. Dvojitá taktová čára se skládá ze dvou taktových čar umístěných těsně vedle sebe a sloužících pro orientaci členění (zavěrů) větších úseků.", "section_level": 1}, {"title": "Repetice.", "content": "Znaménko opakování je obvykle dvojitá taktová čára, před níž (nebo za níž) jsou umístěny dvě tečky nad sebou. Část skladby vypsaná před repeticí se při hraní opakuje. Opakuje se buď od samého začátku skladby nebo od předchozího znaménka opakování, které má v tomto případě symbol dvou teček umístěn ve směru opakované fráze. Viz též hesla \"prima volta\", \"seconda volta\" pro další značky opakování. D.C., zkratka pro \"da capo\", přikazuje opakování od úplného začátku skladby, D.S., \"dal segno\" - opakovat od uvedeného znamení - \"al fine\" - do konce.", "section_level": 1}, {"title": "Předtaktí.", "content": "Předtaktí je neúplný takt na začátku skladby. Neobsahuje tedy první (těžkou) dobu a dodává dynamickou sílu těžké době následující za taktovou čarou. Mezi hudebníky se často označuje výrazem pocházejícím z němčiny – Auftakt, česky zdvih, zvláště tehdy, jde-li o velmi krátký úsek např. v rozměru jedné či několika málo hodnot (\"Lví silou vzletem sokolím\" - zdvih čtvrtka, Marseillaise - zdvih osmina a tečkovaný rytmus v rozměru čtvrtky). Poslední takt notace uvedené předtaktím býval o příslušnou notovou hodnotu zkrácen.", "section_level": 1}, {"title": "Synchronizační čára.", "content": "Takt a taktové čáry jako symbol přízvučných a nepřízvučných dob se používají spíše na úrovni instruktivní a teoretické. V praxi se o metrickém výkladu skladby nerozhoduje notovým písmem, ale v psychomotorice interpretů (jak chápou pohyb počítacích dob a jak frázi \"cítí\"). Někdy pak grafika (taktová čára) v zápise slouží spíše k orientaci a synchronizaci hráčů, zvláště je-li koncepce díla složitější; podobně u staré hudby se lze občas setkat s taktovou čarou pouze naznačenou, uvedenou právě jen kvůli synchronizaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Takt je v notaci hudby část grafického záznamu omezená dvěma taktovými čarami. Bývá uveden na počátku skladby nebo její části v podobě zlomku, který má v čitateli udán souhrnný počet délek not (dvě, tři, šest apod.) a ve jmenovateli jejich druh (čtvrťové, osminové apod.). Např. 3/4 znamená, že jeden takt má tři čtvrťové doby, které ovšem budou eventuálně různě rozloženy v dalších hodnotách, např. půlová a čtvrtka, dvě osminy a dvě čtvrtě apod. Kromě taktů označovaných zlomkem se používají znaménka pro takt a pro takt (alla breve), která mají původ ve značkách středověké mensurální notace.", "tgt_summary": "In musical notation, a bar (or measure) is a segment of time corresponding to a specific number of beats in which each beat is represented by a particular note value and the boundaries of the bar are indicated by vertical bar lines. Dividing music into bars provides regular reference points to pinpoint locations within a musical composition. It also makes written music easier to follow, since each bar of staff symbols can be read and played as a batch. Typically, a piece consists of several bars of the same length, and in modern musical notation the number of beats in each bar is specified at the beginning of the score by the time signature. In simple time, (such as ), the top figure indicates the number of beats per bar, while the bottom number indicates the note value of the beat (the beat has a quarter note value in the example). The word \"bar\" is more common in British English, and the word \"measure\" is more common in American English, although musicians generally understand both usages. In American English, although the words \"bar\" and \"measure\" are often used interchangeably, the correct use of the word 'bar' refers only to the vertical line itself, while the word 'measure' refers to the beats \"contained between bars\". In international usage, it is equally correct to speak of \"bar numbers\" and \"measure numbers\", e.g. ‘bars 9–16’ or ‘mm. 9–16’. Along the same lines, it is usually recommended to reserve the abbreviated form ‘bb. 3–4’ etc. for beats only; \"bars\" should be referred to by name in full. The first metrically complete bar within a piece of music is called ‘bar 1’ or ‘m. 1’. When the piece begins with an anacrusis (an incomplete bar at the head of a piece of music), ‘bar 1’ or ‘m. 1’ is the following bar.", "id": 2344441} {"src_title": "Nedělní škola", "tgt_title": "Sunday school", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Nedělní školy vznikly ve Velké Británii jako reakce na zanedbané vzdělávání prostého lidu. Za nejstarší nedělní školu se pokládá škola v High Wycombe, založená roku 1769 Hannah Ballovou. O rozšíření nedělních škol se zasloužil zejména žurnalista Robert Raikes z Gloucestru a následně společnost \"Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions\". Spolek byl podporován všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hnutí nedělních škol se brzy rozšířilo z britského impéria do Spojených států amerických a následně do dalších zemí světa. Roku 1907 byla v Římě založena Světová asociace nedělních škol (\"World Sunday School Association\"), jejíž sídlo bylo v New Yorku. Světová asociace nedělních škol ukončila svou činnost v roce 1971 a její činnost převzala vzdělávací sekce Světové rady církví.", "section_level": 1}, {"title": "Nedělní školy v Českých zemích.", "content": "V Českých zemích vznikly nedělní školy nejdříve v evangelické reformované církvi. První nedělní škola v Čechách byla založena 7. května roku 1864 v Krabčicích seniorem Václavem Šubertem, který roku 1881 vydal spis \"Nedělní škola\". K dalším propagátorům nedělních škol patřili v reformované církvi superintendent Čeněk Dušek a konsenior Bohumil Karel Mareš, jenž vydal několik sešitů čtvrtletních výkladů biblických oddílů pro nedělní školu. V luterské evangelické církvi ve Slezsku se činnost nedělních besídek pojí zejména s činností Křesťanského společenství a se jménem Olgy Stonawské (1874–1964). Roku 1921 vznikl Svaz nedělních škol v Československu, jehož tajemníkem byl Adolf Novotný. Svaz byl členem Světové asociace nedělních škol. V současnosti produkuje vzdělávací materiály pro nedělní školy zejména \"Dětská misie\" (zal. v ČR r. 1993) a organizace \"Samuel - biblická práce pro děti\" (zal. r. 1990).", "section_level": 1}, {"title": "Nedělní školy v Evropě.", "content": "V Německu byl průkopníkem nedělních škol Johann Gerhard Oncken, který založil společně s luterským farářem Johannem Wilhelmem Rautenbergem roku 1825 nedělní školu v Hamburku. Německá evangelická státní církev oficiálně uznala práci nedělních škol roku 1869; v této církvi se postupem doby místo pojmu „nedělní škola“ začalo užívat pojmu „dětské bohoslužby“ (\"Kindergottesdienst\"). V Norsku byl založen roku 1889 Svaz nedělních škol (\"Søndagsskoleforbund\"). Roku 1936 se v Oslu konala poslední Světová konference nedělních škol (\"World’s Sunday School Convention\"). Tradice nedělních škol v Rusku sahá do roku 1859; měly zprostředkovávat dělníkům, kteří nemohli chodit do škol během týdne přístup k základnímu vzdělání. Praxi nedělních škol obnovil v poslední čtvrtině 20. století pravoslavný kněz Alexandr Vladimirovič Meň. Na Slovensku začaly nedělní školy pro děti vznikat po první světové válce. O jejich rozvoj se zasloužila např. Oľga Textorisová (†1938), která založila Organizíciu pre nedeľné školy na Slovensku. Dne 10. listopadu 1996 byla ve Smolenicích založena Evropská asociace luterských nedělních škol (\"European Lutheran Sunday-school Association, ELSA\"). V současnosti se na Slovensku pro nedělní školy používá spíše označení dětská besídka (\"detská besiedka\").", "section_level": 1}, {"title": "Nedělní školy v Asii.", "content": "V Japonsku byl průkopníkem nedělních škol Tamura Naomi (1858-1935).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nedělní škola, nedělní školka či nedělní besídka představuje jednu z forem katecheze; většinou se jedná o katechezi dětí, a to zejména v protestantských církvích.", "tgt_summary": "A Sunday school is an educational institution, usually (but not always) Christian in character. Sunday school classes usually precede a Sunday church service and are used to provide catechesis to Christians, especially children and teenagers, and oftentimes adults as well. Churches of many Christian denominations have classrooms attached to the church used for this purpose. Many Sunday school classes operate on a set curriculum, with some teaching attendees a catechism. Members often receive certificates and awards for participation, as well as attendance. Due to the fact that Sunday school classes precede morning worship on the Lord's Day, many provide a light breakfast, such doughnuts and coffee, except on days in which Holy Communion is being celebrated due to the fact that many Christian denominations encourage fasting before receiving the Eucharistic elements. Sunday schools were first set up in the 18th century in England to provide education to working children. William King started a Sunday school in 1751 in Dursley, Gloucestershire, and suggested that Robert Raikes start a similar one in Gloucester. Raikes was editor of the Gloucester Journal. He wrote an article in his journal, and as a result many clergymen supported schools, which aimed to teach the youngsters reading, writing, cyphering (doing arithmetic) and a knowledge of the Bible. In 1785, 250,000 English children were attending Sunday school. There were 5,000 in Manchester alone. By 1835, the Society for the Establishment and Promotion of Sunday Schools had distributed 91,915 spelling books, 24,232 New Testaments and 5,360 Bibles. The Sunday school movement was cross-denominational. Financed through subscription, large buildings were constructed that could host public lectures as well as providing classrooms. Adults would attend the same classes as the infants, as each was instructed in basic reading. In some towns, the Methodists withdrew from the large Sunday school and built their own. The Anglicans set up their own National schools that would act as Sunday schools and day schools. These schools were the precursors to a national system of education. ", "id": 932051} {"src_title": "Drchnička rolní", "tgt_title": "Anagallis arvensis", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Druh pochází ze Středomoří, odkud byl jako okrasná rostlina rozšířen po celé Evropě, střední a východní Asii, po indickém subkontinentu, Africe, Austrálii i Severní Americe. V České republice bývá rostlinou hojnou nebo občasnou, nejčastěji roste v termofytiku a mezofytiku, do podhůří vystupuje jen vzácně.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyrůstá na mírně kyselých půdách na polích, vinicích, v zahradách, u cest a na rumištích i ruderálních trávnicích. Je poměrně teplomilná a vyhledává půdy dostatečně zásobené dusíkem. Poměrně rychle se vyvíjí, ze semen vzchází v dubnu a květnu a květy se objevují již koncem května, plody dozrávají v letních měsících a usychá obvykle ještě před žněmi. Má mělce sahající větvený, kůlovitý kořen a je proto choulostivá na sucho. Ve vlhčích obdobích semena v půdě znovu vyklíčí na konci léta, ale prvé podzimní mrazíky ji obvykle zahubí; za zvlášť příznivých podmínek však přečká i mírnou zimu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina se čtyřhrannou, poléhavou až vystoupavou, 5 až 30 cm dlouhou, větvenou lodyhou; z pupenů hypokotylu vyrůstají další výhonky. Listy bez palistů jsou vstřícné nebo rostou po třech v přeslenech, jsou přisedlé, eliptické až vejčité, 15 × 20 mm velké, celokrajné, tupě špičaté a mají někdy po obvodě úzký blanitý lem. Jednotlivé květy rostou na tenkých a dlouhých stopkách, které jsou za květu vzpřímené a ve zralosti svěšené. Květy jsou oboupohlavné, pětičetné a vyrůstají z úžlabí středních a horních listů, bývají červené nebo vzácněji modré či světložluté. Zvonkovitý kalich je hluboce dělený v kopinaté, 5 mm dlouhé lístky s blanitým okrajem. Kolovitá koruna, zpravidla v průměru okolo 7 mm velká, má lístky obvejčité, po okraji jemně zubaté a žláznatě brvité. Pět tyčinek s chlupatými nitkami vyrůstá v jednom kruhu, semeník je svrchní a po opylení hlavičkovité blizny dozrává v tobolku. Kvete od června do září.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Květ nemá nektar a je opylujícím hmyzem obvykle opomíjen. Koruna se po tři dny ráno otevírá a odpoledne opět uzavírá, při těchto pohybech korunní plátky přitlačují prašníky přímo na bliznu a dochází tak k samoopylení. Plodem je kulovitá, 4 mm velká, jednopouzdrá tobolka otevírající se víčkem. Obsahuje až 40 drobných semen, která jsou trojhranná, jemně bradavčitá, červenohnědá až tmavohnědá a dlouhá asi 1,5 mm. Rostliny se rozmnožuje výhradně semeny, kterých na rostlině dozraje několik stovek a v půdě si podržují klíčivost i po dobu 10 let. Čerstvá semena po dozrání špatně klíčí, nejlépe vzchází z povrchových vrstev půdy po přezimování v dubnu a květnu. První plody dozrávají v červenci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Drchnička rolní se vyskytuje na polích jako méně nebezpečný plevel, ve středoevropských podmínkách hlavně v okopaninách a prořídlých víceletých pícninách, občas také v obilninách a zeleninách. Celá rostlina je jedovatá a dokáže způsobit i smrtelnou otravu. Riziko představuje zejména pro krávy a ovce, které spásají strniště, kde po sklizni někdy hromadně vyrostou nové rostliny. Příčinou případného úhynu zvířat bývá akutní selhání ledvin. Hlavní škodlivou látkou je glykosid cyklamin, obsažený v celé rostlině; nejvíce ho obsahuje kořen. V minulosti byla tato rostlina v některých zemích léčivkou, používala se k léčbě duševních nemocí a epilepsie. Aplikovala se také při zácpě nebo proti žlučníkovým a ledvinovým kamenům.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Drchnička rolní (\"Anagallis arvensis\") je drobná, jednoletá bylina, která je v české přírodě nejrozšířenějším druhem rodu drchnička. Tento archeofyt je považován za méně významný polní plevel a toxickou rostlinu pro domácí zvířata.", "tgt_summary": "Anagallis arvensis or Lysimachia arvensis, commonly known as scarlet pimpernel, blue-scarlet pimpernel, red pimpernel, red chickweed, poor man's barometer, poor man's weather-glass, shepherd's weather glass or shepherd's clock, is a low-growing annual plant with brightly coloured flowers, most often scarlet but also bright blue and sometimes pink. The native range of the species is Europe and Western Asia and North Africa. The species has been distributed widely by humans, either deliberately as an ornamental flower or accidentally. \"A. arvensis\" is now naturalised almost worldwide, with a range that encompasses the Americas, Central and East Asia, the Indian Subcontinent, Malesia, the Pacific Islands, Australasia and Southern Africa. Traditionally included in the family Primulaceae, the genus \"Anagallis\" was placed in the family Myrsinaceae until that family in turn was included in Primulaceae in the APG III system. The genus \"Anagallis\" is included in \"Lysimachia\" by some authors. This common European plant is generally considered a weed and is an indicator of light soils, though it grows opportunistically in clayey soils as well. The origin of the name \"pimpernel\" comes from \"pympernele\" [1400–50]; late Middle English, derived from Middle French pimprenelle, Old French piprenelle; Vulgar Latin *piperīnella= Latin piper pepper + -īn- -ine + -ella diminutive suffix. The flower serves as the emblem of the fictional hero the Scarlet Pimpernel.", "id": 1491967} {"src_title": "Jiří Drahoš", "tgt_title": "Jiří Drahoš", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studium.", "content": "Jiří Drahoš a jeho mladší bratr Josef absolvovali základní školu v Jablunkově. Navštěvovali Lidovou školu umění, Jiří studoval hru na klavír a na trubku, Josef na housle. Jiří Drahoš v roce 1967 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Jablunkově a složil přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor fyzikální chemie. K chemii měl kladný vztah již na střední škole, neboť jde o kombinaci teorie a experimentu; nadto měl dle svých slov velmi dobrého učitele chemie. Po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické jej čekala povinná roční základní vojenská služba.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecká dráha.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ústav teoretických základů chemické techniky.", "content": "Na podzim roku 1973 nastoupil na studijní pobyt do Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd (ČSAV), do tehdejší skupiny fyzikální chemie vedené profesorem Eduardem Hálou. V roce 1977 obhájil disertační práci „Rovnováha kapalina-pára za vyšších tlaků. Generalizovaná metoda výpočtu” a obdržel titul kandidát věd (CSc.). V roce 1977 mu byla udělena cena ČSAV. Od roku 1978 působil v tomto ústavu jako vědecký pracovník v Oddělení chemických reaktorů, skupina pro oblast modelování a řízení chemicko-inženýrských procesů (J. Čermák, J. Drahoš, A. Havlíček). V období 1985–1986 byl na studijním pobytu na Univerzitě v Hannoveru (\"Gottfried Wilhelm Leibniz Universität Hannover\") ve Spolkové republice Německo, na který získal od \"Humboldtovy nadace\" se sídlem v Bad Godesbergu stipendium. Nadace poskytovala mladým vědcům z různých vědních disciplin ve věku 25 až 38 let stipendium. V Hannoveru se seznámil s brazilským doktorandem a v lednu roku 1989 mu byl umožněna půlroční pobyt na Universitě v Sao Paulu, kde přednášel jako hostující profesor.", "section_level": 3}, {"title": "Ústav chemických procesů Akademie věd České republiky.", "content": "Jiří Drahoš se v roce 1992 stal zástupcem ředitele Ústavu teoretických základů chemické techniky a byl jím do roku 1994. Dne 1. července 1993 byl název ústavu oficiálně změněn na Ústav chemických procesů Akademie věd České republiky. V letech 1995–2003 pak Drahoš ústav jakožto ředitel vedl. Od roku 2004 do srpna 2005 působil opět jako náměstek ředitele ústavu pro výzkum. V roce 1994 obdržel Drahoš docenturu pro obor chemické inženýrství na VŠCHT. V roce 1999 obhájil doktorát věd (DrSc.) rovněž pro obor chemické inženýrství. V roce 2003 byl jmenován profesorem (FCHI VŠCHT) taktéž pro obor chemické inženýrství. V roce 2006 obdržel čestný doktorát Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Hlavním předmětem jeho odborného zájmu jsou vícefázové chemické reaktory. Jako spoluautor je zapsán celkem pod 14 patenty, vydal na 60 prací v odborných mezinárodních periodikách. Publikoval přes 60 původních prací v impaktovaných mezinárodních časopisech a podle SCI je na jeho práce přes 700 citačních ohlasů. V listopadu 2017 obdržel v pražském Tančícím domě čestný doktorát od japonské Univerzity v Kóbe, která tak ocenila jeho dlouhodobou vědeckou práci a přínos k česko-japonské vědecké spolupráci; prezident univerzity při této příležitosti „vyzdvihl zejména přínos Jiřího Drahoše v oblasti chemických věd a mezinárodní vědecké spolupráce.“ Drahoš je nebo byl členem několika vědeckých institucí: Inženýrská akademie ČR, předsedou České společnosti chemického inženýrství, je členem a býval též předsedou správní rady VŠCHT, dále působil jako člen představenstva Svazu chemického průmyslu. V rámci Evropské federace chemického inženýrství působí jako člen její exekutivy a v letech 2006–2009 byl jejím předsedou. Byl předsedou komise pro udílení doktorátů věd (DSc.) v oboru chemického inženýrství, dále je členem vědeckých rad VŠCHT, byl též členem vědecké rady FCHI VŠCHT. Rovněž je uváděn jako člen vědecké rady FS Vysokého učení technického v Brně a dále je uveden též jako člen rady ÚCHP AV ČR. Od roku 2002 předsedá Mezinárodnímu kongresu chemického a procesního inženýrství CHISA. Je redaktorem mezinárodního časopisu \"Chemical Engineering Research and Design\" a členem rad časopisů \"International Journal of Multiphase Flow\", \"Chemical Engineering & Technology\" a \"Clean Products and Processes\".", "section_level": 3}, {"title": "Předseda Akademie věd České republiky.", "content": "V Akademii věd České republiky (AV ČR) působil Drahoš od roku 2005 na postu místopředsedy. Dne 16. prosince 2008 kandidoval při volbě nového předsednictva na místo předsedy AV ČR a zvítězil nad protikandidátkou Evou Sykovou z Ústavu experimentální medicíny v poměru hlasů 188:27. Dne 13. března 2009 jej prezident Václav Klaus na Pražském hradě jmenoval novým předsedou AV ČR. Vedení Akademie věd oficiálně převzal na sněmu 24. března 2009, kdy nahradil dosavadního předsedu Václava Pačese. Na další pětileté období byl Akademickým sněmem AV ČR v prosinci 2012 potvrzen jako jediný kandidát na funkci předsedy akademie. Jeho působení jako předseda Akademie věd bylo poznamenáno bojem o financování akademických institucí, v němž dokázal úspěšně čelit politickému tlaku na snížení institucionálních prostředků pro AV ČR o téměř 50 %. V dubnu 2016 propůjčil na dva dny prostory Akademie věd pro uspořádání mezinárodní konference na téma „Překonávání globálních hrozeb: posilování mezikulturního dialogu, stability a míru.“ Konference probíhala pod patronátem ministra zahraničních věcí ČR a za účasti zástupců zemí OIC. V jejím průběhu vyzval ministr zahraničí Lubomír Zaorálek k boji proti násilí a šíření skupinové nenávisti a k serióznímu, trpělivému a citlivému naslouchání pokojně projevovaným obavám části evropské a české veřejnosti tváří v tvář nejen náboženskému extremismu, ale i rychlým kulturním proměnám v Evropě spojeným s masovou migrací. Funkci předsedy Akademie věd ČR Drahoš vykonával do 24. března 2017.", "section_level": 3}, {"title": "Manželství a rodina.", "content": "Jiří Drahoš je ženatý s manželkou Evou Drahošovou, kterou potkal v době studií v Praze, mají dvě dcery – Radku (* 1979) a Lenku (* 1981). Eva Drahošová pracovala jako knihovnice, naposledy v knihovně Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. V době vyhlášení prezidentské kandidatury svého manžela bylo Evě Drahošové 66 let, byla již sedm let v důchodu a pečovala o vnoučata.", "section_level": 2}, {"title": "Záliby a jazykové znalosti.", "content": "Jiří Drahoš nejraději tráví volný čas s rodinou na chatě a rád také pečuje s manželkou o zahradu. V létě se s manželkou věnují turistice a v zimě rádi běžkují. Podle vlastních slov ovládá Drahoš angličtinu, němčinu, ruštinu a polštinu.", "section_level": 2}, {"title": "Členství v politických stranách, nařčení ze spolupráce s StB.", "content": "Jiří Drahoš nebyl nikdy členem žádné politické strany a jako reakci na nařčení, že byl agentem StB, předložil médiím v červenci 2017 negativní lustrační osvědčení, které bylo vydáno již v roce 1992.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný původ.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Otec Jiří Drahoš starší.", "content": "Otec Jiří Drahoš starší, věřící Církve československé husitské, se narodil v roce 1921 do rodiny Josefa Drahoše, soustružníka cigár a špiček ze Záboří u Proseče. Na učitelském ústavu odmaturoval již v době, kdy se schylovalo k Protektorátu Čechy a Morava. Kronika města zachycuje \"učitele Jiřího Drahoše\" v listopadu 1944 a to v souvislosti s odbojovou skupinou R3 podplukovníka Josefa Svatoně a kapitána Eduarda Sošky a odbojovou činností II. obvodu dobrovolných hasičů župy Vysokomýtské. Dne 18. listopadu 1944 bylo na rozkaz venkovní služebny gestapa v Pardubicích zatčeno protektorátními četníky několik nejužších přátel a spolupracovníků v ilegalitě působícího poštovního úředníka Jana Hartmanna, mezi nimiž se nacházel i otec Jiří Drahoš. Všechny zatčené gestapo na místní četnické stanici vyslýchalo. V červnu roku 1945, na začátku vysídlování Němců z Československa a osídlování pohraničních oblastí českým obyvatelstvem, odjel Jiří Drahoš starší ve svých 24 letech na Těšínsko do Jablunkova. V Jablunkově nejprve působil jako učitel na tamní základní škole a bydlel v učitelském bytě. V této době se seznámil se svou budoucí manželkou Annou (* 1923). Dne 20. února 1949 se manželům Drahošovým narodil v porodnici v Českém Těšíně syn Jiří. O tři roky později se narodil syn Josef (* 1952). Oba chlapci byli pokřtěni. V roce 1950 byla v Jablunkově zřízena zvláštní škola, jejímž vedením byl pověřen Jiří Drahoš. V roce 1959 rozhodl Okresní národní výbor v Českém Těšíně o zřízení dvouleté „Učňovské školy zemědělské” s českým a polským vyučovacím jazykem, do jejíhož čela počítal s tehdejším ředitelem zvláštní školy Jiřím Drahošem. Vzhledem k tomu, že Jiří Drahoš absolvoval za první republiky pouze tříletý „Státní koedukační učitelský ústav v Litomyšli” zakončený maturitou, bylo ředitelování na novém učilišti podmíněno doplněním vzdělání na pedagogickém institutu univerzity v Brně. Studium však odmítl a nadále působil na zvláštní škole v pozici ředitele. Ředitelem učiliště se stal v roce 1960 ing. František Sikora z Českého Těšína. Otec Jiří Drahoš zakončil pedagogickou dráhu v pozici ředitele Zvláštní školy Třinec, Jablunkovská čp. 241.", "section_level": 3}, {"title": "Matka Anna Drahošová.", "content": "Matka Anna, vyznání římskokatolického, absolvovala jednoroční rodinnou školu „Odbornou školu pro ženská povolání” v Jablunkově. Po druhé světové válce pracovala jako vedoucí sestra územních jeslí Jablunkov, zdravotnického zařízení OÚNZ Frýdek-Místek. Zemřela v roce 2009 ve věku 86 let.", "section_level": 3}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za jeho vědeckou činnost mu prezident Václav Klaus udělil v roce 2012 Medaili prvního stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy. Čestné doktoráty obdržel od Slovenské technické univerzity v Bratislavě a japonské Univerzity v Kóbe.", "section_level": 2}, {"title": "Kandidatura na prezidenta ČR.", "content": "V říjnu 2016 uvedl, že zvažuje kandidaturu na funkci prezidenta České republiky. Dne 28. března 2017 kandidaturu na prezidenta potvrdil v kulturním domě v nejvýchodnějším českém městě a svém rodišti, v Jablunkově. O post hlavy státu se rozhodl usilovat jako nezávislý kandidát. V listopadu 2017 se díky podpoře 141 234 podpisů občanů, které Ministerstvo vnitra započetlo na petici, stal jedním z devíti prezidentských kandidátů. Podle volebních modelů měl před prvním kolem prezidentské volby po Miloši Zemanovi největší šanci se stát příštím prezidentem republiky. Prezentoval se především jako osobnost s ambicí spojovat společnost, konat v duchu Ústavy České republiky a pozvednout českou vědu a vzdělávání. Mezi Drahošovy hlavní vize patřila aktivní role České republiky v rámci Evropské unie, její ukotvení na Západě, odpovědný přístup ke krajině a životnímu prostředí a podpora lidské vynalézavosti a tvořivosti jako jediného „obnovitelného zdroje“ českého bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Volební kampaň.", "content": "Ve volební kampani Drahoše otevřeně podpořila řada předních českých osobností veřejného života, mj. předseda Pirátů Ivan Bartoš, KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, předseda TOP 09 Miroslav Kalousek či předseda STAN Petr Gazdík. Osobnost Jiřího Drahoše ocenili i předsedové ANO, ČSSD či ODS. Strany ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Zelení Drahoše podpořily také oficiálně. Je populární u voličů i politiků napříč politickým spektrem, včetně lidovců, sociálních demokratů či členů hnutí ANO. O úřad prezidenta se ovšem uchází jako nadstranický kandidát. V červenci 2017 se podle bookmakerů stal poprvé favoritem pro prezidentské volby 2018. Mnoho fanoušků má také v občanské internetové hře Prezident 21. Výsledky průzkumu agentury Focus pro Český rozhlas ze září 2017 dávaly Drahošovi pro první kolo volby naději na postupové druhé místo se ztrátou 15 % na Miloše Zemana. Podle průzkumu agentury Median pro Seznam.cz ze září 2017 byl nejpřijatelnější ze všech současných kandidátů a v druhém kole by proti Zemanovi zvítězil v poměru 55,5:44,5. Podle průzkumu agentury Stem/Mark z listopadu 2017 však už měl oproti Zemanovi menší podporu, a to v poměru 40:45. Během 22 předvolebních debat, které hodnotil tým Demagog.cz, měl Jiří Drahoš největší procento pravdivých výroků (94 %), na opačné straně žebříčku pravdivosti skončili Miloš Zeman (74 %) a Petr Hannig (61 %). Do svého poradního týmu si vybral předsedkyni SÚJB Danu Drábovou, ekonoma Daniela Münicha, odborníka na veřejnou správu Karla Půbala, generální ředitele ŘLP Jana Klase, nakladatele Jiřího Padevěta, astrofyzika Jiřího Grygara, ekonoma Petra Teplého, egyptologa Miroslava Bártu, rektora ČZU Petra Skleničku, historika Jaroslava Šebka, bývalého diplomata Petra Koláře, poradce pro sociální péči Šimona Ornesta a Ladislava Angeloviče a ekonoma Lukáše Kovandu.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční podpora kampaně.", "content": "V květnu 2017 Drahošův volební štáb uvedl, že jedná o možnostech podpory s podnikateli. Od firem dostal do prvního kola největší podporu od společností Motejlek.com, s.r.o., Lázně Luhačovice, a.s., Léčebné lázně Jáchymov, a.s., bpd partners a AVEKO Servomotory, a.s. Největší finanční podporu od soukromých osobností získal do prvního kola od Dalibora Dědka (spolumajitele skupiny firem Jablotron), Martina Wichterleho (vnuka vynálezce kontaktních čoček a zakladatele strojírenské skupiny Wikov), Libora Winklera, Ivana M. Havla, Václava Pačese, Heleny Illnerové, Pavla Bratinky a Věcslava Michalíka (starosta Dolních Břežan). Mezi Drahošovy sponzory patří také miliardáři Martin Vohánka a Luděk Sekyra, dále Jakub Havrlant, spolumajitel Mall.cz, a spolumajitel developerské společnosti Finep Pavel Rejchrt. Částku ve výši 200 tisíc Kč poslal také bývalý ředitel exekutorského úřadu Přerov Robert Runták. Do druhého kola získal Drahoš podporu od manželů Horákových, majitelů společnosti Albatros Media, od Nadace Blížksobě, od firmy Y Soft Corporation nebo od spolumajitele finanční skupiny RSJ Václava Dejčmara. K polovině ledna 2018 získal Drahoš na kampaň 34 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "První kolo voleb.", "content": "V samotných prezidentských volbách získal v prvním kole 26,6 % hlasů, čímž skončil na druhém místě za Milošem Zemanem s 38,56 % hlasů. Do druhého kola se tak dostal právě se stávajícím prezidentem Zemanem. Po skončení prvního kola vyjádřili neúspěšní kandidáti Marek Hilšer, Michal Horáček, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek a po jistém váhání též Pavel Fischer podporu Jiřímu Drahošovi do druhého kola a vyzvali své voliče, aby ho volili. Michal Horáček mu navíc zdarma nabídnul své billboardy, zaplacené i na druhé kolo voleb.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé kolo voleb.", "content": "Jiří Drahoš postoupil do druhého kola voleb společně s Milošem Zemanem. Druhé kolo voleb proběhlo v pátek 26. a v sobotu 27. 1. 2018. V sobotu 27. 1. ve 14:00 se všechny hlasy začaly počítat a v 16:00 už byly všechny hlasy spočítané. Vyhrál Miloš Zeman s 51,36 % hlasů (celkem 2 853 390 hlasů), čímž Jiřího Drahoše relativně těsně porazil s 48,63 % hlasů (celkem 2 701 206 hlasů). Celková účast u voleb byla 66,60 %. Jiří Drahoš po uznání porážky prohlásil, že neodchází ani z politiky, ani z veřejného života, a že „to co není nyní, tak bude“.", "section_level": 2}, {"title": "Kandidatura do Senátu PČR.", "content": "V únoru 2018 se v médiích objevila informace, že Drahoš zvažuje kandidaturu ve volbách do Senátu PČR na podzim 2018, a to v obvodu č. 20 – Praha 4, kde dlouho žil. O měsíc později tuto informaci potvrdil. Podporu mu vyjádřily čtyři politické strany, a to KDU-ČSL, TOP 09, hnutí STAN a Zelení. V samotných volbách získal 52,65 % hlasů a byl tak hned v prvním kole zvolen senátorem. V Senátu nahradil Evu Sykovou. Ještě v říjnu 2018 pak oznámil, že se stane členem senátorského Klubu Starostové a nezávislí.", "section_level": 1}, {"title": "Politické názory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Otázka českého členství v NATO.", "content": "Považuje se za proevropského kandidáta, který jednoznačně stojí za členstvím Česka v NATO: \"„Česká republika je součástí demokratické Evropy. Chceme-li mít na Evropu vliv, musíme být její součástí. Další zásadní věcí je bezpečnost státu. Žádný stát naší velikosti není schopen zvládnout bezpečností tematiku samostatně. Proto je naše členství v NATO důležité.“\" Je také proti referendu o vystoupení z NATO. Spojené státy považuje za dobrého spojence České republiky a podle Drahoše na tom nic nezměnilo ani zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.", "section_level": 3}, {"title": "Otázka referenda o vystoupení z EU a přijetí eura.", "content": "O možnosti uspořádání referenda o vystoupení z Evropské unie se vyjádřil skepticky. Jako důvod své opatrnosti uvádí názor, že o složitých tématech, jako je členství v mezinárodních organizacích, nelze rozhodovat „jednoduchými otázkami ANO-NE“. Referendum je v době snadného ovlivňování názorů lidí všemi směry, zejména prostřednictvím Internetu, z jeho pohledu velmi nebezpečné. Na svém webu svůj postoj doplňuje: \"„Dnes ale není vystoupení z EU tématem, o kterém by se vedla soustavná celospolečenská debata. Jen ta přitom může přinést informace nezbytné pro pochopení problematiky v celé její šíři. Hlavní slovo dnes bohužel nemají fakta, ale politické emoce a často i cílené dezinformace. To je přesně ta situace, kdy o budoucím směřování země podle mě není správné rozhodovat v referendu.“\" Pokud by však takový zákon byl Parlamentem přijat, nebránil by mu. Bylo by však podle něj důležité uspořádat korektní kampaň, v níž by byli občané informování o výhodách členství v EU. Názor mnohých by se pak podle něj změnil. Je však pro referendum na komunální úrovni. Drahoš podporuje zahájení procesu přijetí eura již v následujícím volebním období.", "section_level": 3}, {"title": "Otázka uvalených sankcí na Rusko.", "content": "Nerušil by sankce proti Rusku a podporuje ukrajinskou územní celistvost. Česko by podle Drahoše nemělo sloužit jako most mezi Ruskem a Západem, protože je samo součástí EU, a \"„můžeme naopak věrohodně varovat před naivitou, kterou některé síly v západních zemích vůči Rusku projevují.“\" Drahoš si spojuje současné Rusko se Sovětským svazem a s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, a uvedl, že Češi mají \"„zkušenosti s mentalitou Ruska, nejen kvůli jeho blízkosti, ale také kvůli jeho vlivu na domácí poměry po okupaci v roce 1968.“\" V rozhovoru pro Český rozhlas spekuloval, že si ruské tajné služby přejí znovuzvolení Miloše Zemana, připustil ale, že pro svá tvrzení nemá žádné důkazy. Rusko označil za hrozbu pro Českou republiku. V jiném rozhovoru pro E15.cz Drahoš prohlásil, že mít dobré vztahy se stabilním Ruskem je v zájmu Evropy i České republiky.", "section_level": 3}, {"title": "Vztahy s Čínou.", "content": "V dubnu 2017 prohlásil, že čínské investice v Česku nepovažuje za přínosné a nepodepsal by také prohlášení českých ústavních činitelů o respektu k čínské územní celistvosti. Ve vysílání Českého rozhlasu 14. ledna 2018 ovšem uvedl, že nemá nic proti obchodování s Čínskou lidovou republikou, protože „Čína je světová velmoc“ a „byznys s ní dělá celá řada států.“", "section_level": 3}, {"title": "Katalánsko, změny klimatu, armáda a Izrael.", "content": "Během katalánské krize v roce 2017 a v době konání referenda o nezávislosti Katalánska vyjádřil Drahoš pochopení pro snahu španělského premiéra Mariana Rajoye zabránit konání neústavního referenda, odmítl ale násilí španělské policie proti katalánským civilistům. Podle Jiřího Drahoše je také vliv člověka na globální změnu klimatu nepopiratelný a lidskou činností bychom měli důsledky globálních změn eliminovat. Ohledně armády se vyjádřil tak, že je nedostatečně ozbrojena a výdaje na ni bychom měli zvyšovat pro dodržení závazků se státy NATO a jednotky AČR by se měly i nadále podílet na operacích v Afghánistánu. Drahoš označil stát Izrael za zemi, která je mu sympatická. Uvedl, že zde se zrodila důležitá část židovsko-křesťanské civilizace, která je pro Evropu klíčová a tradiční vztahy s Izraelem jsou velmi dobré a Drahoš by v těchto vztazích určitě rád pokračoval.", "section_level": 3}, {"title": "Migrační krize.", "content": "Podle svého postoje z ledna 2018 se Jiří Drahoš domnívá, že „přerozdělování uprchlíků na základě kvót je neúčinné a dokonce politicky škodlivé“ a že problém uprchlíků „může narušit politickou, ekonomickou i kulturní stabilitu Evropy“. V říjnu 2015 napsal Drahoš komentář do \"Hospodářských novin\" pod názvem \"„Vážnější migrační vlny ještě přijdou“\", ve kterém píše: \"„Nesmíme však podléhat populistickým návodům na jednoduchá řešení a musíme si zachovat zdravý rozum. Potřebujeme dlouhodobou strategii migrační politiky, která umožní efektivní zvládání proudu uprchlíků tak, aby to odpovídalo absorpční kapacitě České republiky.“\" Evropská migrační krize se podle Drahoše nevyřeší „zadrátováním hranic,“ ale měla by se řešit na místě, kde vzniká. Jelikož do Evropy přichází řada migrantů z čistě ekonomických důvodů, musíme se prostě smířit s tím, že rozumné řešení bude stát hodně peněz. V červnu 2017 Drahoš uvedl k otázce uprchlických kvót pro členské země EU, že „Přijmout tady nějakých 2 600 z bezpečnostního hlediska prověřených uprchlíků nebo migrantů by neměl být žádný problém.“ Při diskuzi s občany během předvolební kampaně v červenci 2017 Drahoš uvedl, že v Evropě neexistuje žádný úspěšný model integrace muslimů, a prohlásil, že „Evropa nemůže uživit sto milionů Afričanů, je třeba pomáhat jim doma.“ Také řekl, že problémem je vytváření uzavřených muslimských komunit v Evropě, ale také dobrovolná segregace některých skupin obyvatel od většinové společnosti ve Spojených státech. V otázce migrace a teroru byl přístup Jiřího Drahoše hodnocen jako nejvstřícnější v anketě s anonymními odpověďmi IDNES.cz „Otázka pro prezidenta“: Na Volební kalkulačce uvádí, že by Evropa migrační krizi měla řešit koordinovaně – „to ale neznamená podřídit se kvótám, koordinovaný postup je vždy účinnější.“ Zároveň Jiří Drahoš považuje členství v EU za „příležitost, jak hájit naše zájmy a podílet se na rozhodování.“", "section_level": 2}, {"title": "Signatář výzvy \"Vědci proti strachu a lhostejnosti\".", "content": "V srpnu 2015 Drahoš podepsal spolu s 3 500 vědci a 9 000 osobami mimo vědeckou obec výzvu \"„Vědci proti strachu a lhostejnosti“\", která reagovala na protiimigrační a protimuslimské nálady v české společnosti. Drahoš v souvislosti s podepsáním výzvy označil vědce za „elitu“ českého národa a prohlásil, že vědci „přemýšlejí, analyzují, kritizují a jsou od počátku vedeni k tomu, aby pochybovali. Nevím, kdo víc by měl být elitou.“", "section_level": 3}, {"title": "Vnitrostátní politika.", "content": "V tiskové zprávě po oznámení kandidatury sdělil Drahoš, že hlavním důvodem jeho kandidatury „jsou obavy o osud novodobé české demokracie. Není mi lhostejný nárůst extremismu a populismu a jisté občanské apatie vůči základním demokratickým hodnotám.“ Nejmenoval by vládu, jejíž součástí by byli komunisté. Nejmenoval by premiérem někoho, kdo je obviněn z trestného činu (například v případě možného obvinění Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo). Institut milosti podle jeho názoru do českého právního řádu patří, jakožto „světélko na konci tunelu“ poskytující každému odsouzenému naději. Uděloval by ji pouze ze sociálních, zdravotních a humanitárních důvodů a před jejím udělením by se radil s odborníky. Mezi českými politiky ocenil Pavla Bělobrádka pro akceptaci racionálních argumentů, Miroslava Kalouska za plnění svých slibů, „byť byl ministrem ve vládách, které Akademii věd příliš nepřály“ a jako korektního ve vyjednávání ocenil také Jana Fischera. Naopak považoval za nepřijatelné, aby český prezident říkal v Číně, že se tam jezdí učit, jak stabilizovat společnost. V minulosti nebyl a ani nebude členem žádné politické strany. Podporu mu vyjádřili předsedové STAN, KDU-ČSL a TOP09. Navrhl, aby se z Budapešti do Prahy přestěhovala Středoevropská univerzita, kterou založil a financuje americký miliardář a filantrop George Soros. Podporuje progresivní zdanění, tedy aby lidé s vyššími příjmy platili procentuálně vyšší daně. Byl by pro zvyšování důchodového věku i nad 65 let. Není proti privatizaci národního podniku Budějovický Budvar.", "section_level": 2}, {"title": "Otázka EET, rodiny, homosexuálních párů a zákazu kouření.", "content": "Souhlasil s elektronickou evidencí tržeb v restauracích a ve většině ostatních segmentů služeb, s tím, že ví o řadě restaurací, které s tím také nemají problém. Nezaváděl by ji však pro trhovce a drobné podnikatele. Jiří Drahoš zdůraznil svou víru v tradiční rodinu, v níž se učíme „ty nejzákladnější věci o sobě a druhých lidech“. Nebyl by ani proti zákonu umožňujícímu adopci homosexuálními páry, již považuje za lepší alternativu, než aby děti vyrůstaly bez rodiny v dětském domově. Zákaz kouření v restauracích vnímal tak, že se Česko přiřadilo ke zbytku Evropy a mohl by mít prý také sympatický sociální dopad. Je pro to, aby měl kuřák tak vysoký stupeň pojištění, který odpovídá riziku.", "section_level": 3}, {"title": "Otázka Sudetských Němců a vyznamenání Mašínů.", "content": "V dubnu 2017 uvedl k otázce vysídlení Němců z Československa, že poválečný odsun sudetských Němců byl především důsledek něčeho, co se stalo v předchozích šesti letech. V červnu 2017 ovšem uvedl, že by přijal pozvání na výroční setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, pokud by s tím souhlasila vláda. Vyjádřil, že má pochopení pro kontroverzní skupinu bratří Mašínů a prohlásil, že „Každý má právo na odpor totalitnímu režimu.“ Vyznamenání by jim ale nepředal: „Příběh bratří Mašínů má zastánce i kritiky – rozděluje národ. Proto je lepší ho nechat historikům a budoucím generacím.“", "section_level": 3}, {"title": "Otázka církevních restitucí a jejich zdanění.", "content": "Jiří Drahoš se také zastal církevních restitucí a odmítl jejich zdanění. V rozhovoru pro IDNES.cz prohlásil, že „vracet se dnes k těmto problémům by mohlo být otevřením Pandořiny skříňky. To bychom už pak mohli danit ledasco.“", "section_level": 3}, {"title": "Spolková činnost.", "content": "Na jaře 2018 Drahoš založil spolek Společně pro Česko, pomocí něhož plánuje nabízet řešení důležitých témat.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Marie Cibulková na \"Neviditelném psu\" upozornila na údajné porušení zákona, kdy byl Jiří Drahoš zvolen v březnu 2013 podruhé předsedou Akademie věd. Podle zákona totiž může být člen Akademické rady zvolen nejvýše na dvě po sobě jdoucí období a rada je tvořena i jejím předsedou. Drahoš zde čtyři roky pracoval jako místopředseda a poté osm let jako její předseda. Na kritiku AV ČR reagovala vyjádřením, že se předseda volí zvlášť. Během volební kampaně vyvolala kritiku jeho změna názoru, kdy nejdříve prohlašoval, že by vládu podpořenou komunisty nejmenoval, a poté otočil s tím, že by takovou vládu přece jenom jmenoval. Kritizováno bylo také jeho prohlášení na oficiálním facebookovém účtu, týkající se udělování amnestií, názory na amnestii totiž zčásti zkopíroval z facebookového účtu svého tehdejšího protivníka Michala Horáčka a vydával je za své vlastní. V dalším příspěvku se Jiří Drahoš za „kreativitu našeho externího kreativce“ omluvil s vysvětlením, že šlo o „trapné nedorozumění“. Některá média se pozastavila nad Drahošovým poradcem Jakubem Kleindienstem, členem dozorčí rady společnosti ML Compet, která podle policie ve Středočeském kraji narušovala soutěže ve prospěch Davida Ratha. Českému rozhlasu Kleindienst o kauze sdělil: \"„Kdybych něco takového zpozoroval, tak bych to nahlásil. Vůbec se mě to netýkalo. V té firmě jsem vůbec nepůsobil, myslel jsem si, že tu firmu koupím, ale na to nedošlo.“\" Jiří Drahoš přiznal, že o Kleindienstově problematické minulosti věděl, ale kritiku novinářů považuje za vytrženou z kontextu a nepřikládá ji důležitost. Manželka Jiřího Drahoše Eva Drahošová prohlásila dle zpravodajského serveru Aktuálně.cz následující: \"„V České televizi nám fandí, ale nesmí to dávat najevo.“\" Drahošová ale později uvedla, že byl výrok vytržený z kontextu. Drahoš v závěrečné prezidentské debatě na ČT před druhým kolem prezidentských voleb, kterou moderovala Světlana Witowská, prohlásil, že nejvíce mu na Zemanovi vadí, že „společnost nespojuje, že ji rozděluje, že je prezidentem dolních deseti milionů.“ Podle některých komentátorů Drahoš myslel frázi „prezidentem dolních deseti milionů“ ironicky, ale podle nich to tak nevyznělo. Časopis \"Reportér\" se snažil rozebrat některé výsledky Drahošovy desítky let trvající kariéry vědce (\"Aktuálně.cz\" uvádí, že pracoval v akademii věd více než 40 let) nebo přesněji některé jeho výsledky, ke kterým patří i patenty, se kterými má být podle média \"Reportér\" spojen, kde v kritickém článku „Tajemství Jiřího Drahoše. Patenty, vyplacené dotace a sporné výsledky“ uvádí Jiří Štický kupř. že: „Na základě jednoho se například měla stavět linka na recyklaci PET lahví: není z ní nic, dotace na ni však udělena byla.“", "section_level": 2}, {"title": "Názory na Jiřího Drahoše.", "content": "Především před druhým kolem prezidentských voleb vyjádřily Jiřímu Drahošovi podporu různé osobnosti, na druhou stranu další osobnosti se jasně vyjádřily pro jeho protikandidáta Miloše Zemana. Následující vyjádření jsou jen výběrem z mnoha vyjádření pro i proti prof. Drahošovi:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Drahoš (* 20. února 1949 Jablunkov) je český politik, chemik, vysokoškolský učitel, který v období 2009 až 2017 zastával funkci předsedy Akademie věd České republiky. V roce 2018 kandidoval ve volbách na úřad prezidenta České republiky. Spolu s Milošem Zemanem postoupil do druhého kola, v němž s ním prohrál po obdržení 48,63 % platných hlasů, tj. 2 701 206 hlasů. V říjnu 2018 byl zvolen senátorem za obvod č. 20 – Praha 4 se ziskem 52,65 %, tj. 20 595 hlasů, již v prvním kole volby. Dětství prožil v Jablunkově ve Slezsku, kde v roce 1967 maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole. O pět let později vystudoval fyzikální chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Následně nastoupil do Ústavu chemických procesů Československé akademie věd. Pro obor chemické inženýrství získal v roce 1994 docenturu a v roce 2003 byl v tomto oboru jmenován profesorem. Mezi roky 2005 až 2009 zastával funkci místopředsedy Akademie věd České republiky a poté do roku 2017 působil jako její předseda. V roce 2012 byl vyznamenán Medailí Za zásluhy v oblasti vědy. Drahoš je či byl přihlašovatelem nebo původcem 21 patentů v národní databázi Úřadu průmyslového vlastnictví, 20 je již zaniklým dokumentem.", "tgt_summary": "Jiří Drahoš (born 20 February 1949; ) is a Czech physical chemist and politician who has been the Senator from Prague 4 since October 2018. Previously, Drahoš served as President of the Czech Academy of Sciences from 2009 to 2017, and was a candidate in the 2018 Czech presidential election. Born in Český Těšín and raised in nearby Jablunkov, Drahoš studied physical chemistry at the University of Chemistry and Technology in Prague, and joined the Institute of Chemical Process Fundamentals of the Czechoslovak Academy of Sciences in 1973, which he later led from 1995 to 2003. In 2009, he was elected President of the Czech Academy of Sciences. His term as head of the academy ended on 24 March 2017. In March 2017, Drahoš announced his candidacy for President of the Czech Republic in the 2018 election. He ran on a moderate centrist platform, and is generally pro-European and supportive of NATO and Atlanticism. Drahoš lost the second round of the presidential election to his opponent President Miloš Zeman with 48.6% of the vote, but vowed to remain in public life. In October 2018, he stood for the Czech Senate in the Prague 4 district, winning the election outright in the first round with 52.65% of the vote.", "id": 1423916} {"src_title": "Národní park Slovenský ráj", "tgt_title": "Slovak Paradise National Park", "src_document": [{"title": "Vznik parku a historie.", "content": "První chráněné území ve Slovenském ráji bylo vyhlášeno roku 1890. První chráněnou rostlinou byl v roce 1936 plesnivec alpský. Název \"Slovenský raj\" se poprvé objevil roku 1921 v časopise \"Krásy Slovenska\" a nahradil mnoho názvů používaných do té doby. 21. srpna 1964 byla na území Slovenského ráje vyhlášena první chráněná krajinná oblast na Slovensku. Území bylo povýšeno na národní park 18. ledna 1988. V roce 2000 se stala Dobšinská ledová jeskyně součástí seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (byla připojena ke skupině chráněných území zapsaných na seznamu souhrnně pod názvem Jeskyně Aggteleckého a Slovenského krasu). Některé části parku jsou od roku 2004 součástí Natury 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Národní park leží v Banskobystrickém kraji (okres Brezno), Prešovském kraji (okres Poprad) a Košickém kraji (okresy Rožňava a Spišská Nová Ves). Slovenský ráj tvoří severní část Spišsko-gemerského krasu. Na západě je ohraničen Nízkými Tatrami, na jihu centrálními částmi Slovenského rudohoří Stolickými a Volovskými vrchy a Hornádskou kotlinou na severu a severovýchodě. Řeky, z nichž nejvýznamnější je Hornád, a potoky zformovaly na území parku mnoho roklí, kaňonů, údolí, jeskyní a vodopádů. Nejznámější rokle jsou Veľký Sokol (nejdelší, 4,5 km), Suchá Belá, Piecky a Kyseľ, v každé z nich je několik vodopádů. Prielom Hornádu je nejdelším kaňonem (11,7 km) a jsou zde k nalezení nejrozmanitější přírodní druhy v celém parku. Nejvyšším vodopádem je Závojový vodopád s výškou 70 m. Největší vodní plochou je Palcmanská Maša, přehrada dokončená roku 1956, má 0,85 km². Není využívána pro plavání, rybaření, ani jiné vodní sporty. Nejvyšší horou je Predná hoľa se 1545 m n. m. Havrania skala se 1153 m n. m. nabízí pěkný panoramatický výhled. Skalnatá římsa, známá jako Tomášovský výhled, je populární jak mezi návštěvníky parku, tak mezi horolezci pro nádhernou vyhlídku umístěnou 680 m n. m. Nejnižším bodem je hladina Hornádu (470 m).", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Ve Slovenském ráji je nejvyšší koncentrace motýlů na Slovensku s 6,06 motýla na km². Na Kopaneckých loukách je mimořádná biodiversita cévnatých rostlin se 75 druhy na m². V parku žije okolo 4000 druhů bezobratlých, včetně více než 2100 druhů motýlů, 400 druhů brouků a 150 druhů měkkýšů. Obratlovci jsou zastoupeni 200 druhy, z nichž je 130 chráněných. V parku žije 40 druhů savců včetně medvěda, lišky, vlka, kočky divoké, jelena, prasete divokého a kuny. Národní park je domovem 65 ohrožených druhů, včetně raroha velkého, vydry říční a sysla obecného. Les pokrývá 90 % rozlohy parku. Nejrozšířenějšími stromy jsou buk, smrk, jedle a borovice. Park je domovem 930 druhů rostlin, z nichž je 35 chráněných. V parku roste také 6 endemických rostlin, které rostou jen ve Slovenském ráji a 19 endemických rostlin, které rostou jen v Západních Karpatech.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Nejznámější turistická centra a letoviska jsou Čingov a Podlesok na severu, Dedinky na jihu a jediné turistické centrum umístěné přímo v parku, Kláštorisko, s ruinami kartuziánského kláštera. Nejnavštěvovanějšími místy v parku jsou Dobšinská ledová jeskyně a rokle Suchá Belá. Park nabízí okolo 300 km turistických stezek a několik cyklistických stezek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Slovenský ráj () je jedním z devíti národních parků na Slovensku. Národní park se nachází v pohoří Slovenský ráj na východě Slovenska v severní části Slovenského rudohoří. Národní park Slovenský ráj se rozprostírá na 197,63 km² a ochranné pásmo parku pokrývá 130,11 km²; to je 327,74 km² dohromady. V parku se nachází jedenáct národních přírodních rezervací a osm přírodních památek. Park nabízí 300 km turistických stezek, často opatřených žebříky, řetězy a mosty. Ve Slovenském ráji je okolo 350 jeskyní, ale jen Dobšinská ledová jeskyně, která je od roku 2000 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, je otevřena pro veřejnost.", "tgt_summary": "Slovak Paradise National Park () is one of the nine national parks in Slovakia, situated in East Slovakia. The National Park protects the area of the Slovak Paradise mountain range, which is located in the north of the Slovenské rudohorie Mountains (Slovak Ore Mountains). The National Park covers an area of 197.63 km (76.3 mi), and the buffer zone around the park covers an area of 130.11 km (50.2 mi); 327.74 km together. Eleven national nature reserves and eight nature reserves are situated in the park. The park offers about 300 km of hiking trails, often equipped with ladders, chains and bridges. The Slovak Paradise contains about 350 caves, but only the Dobšinská Ice Cave, which is since 2000 a UNESCO World Heritage Site, is open to the public. The headquarters of the park are located in Spišská Nová Ves.", "id": 1857065} {"src_title": "Maďarský parlament", "tgt_title": "National Assembly (Hungary)", "src_document": [{"title": "Parlament.", "content": "Zemský sněm má 199 poslanců, volených v jednokolových volbách každé čtyři roky, vždy na jaře. Sněm schvaluje ústavu, zákony a určuje hlavní linie sociální a hospodářské politiky Maďarska. Stará se o vyváženost státních financí, schvaluje státní rozpočet, dohlíží na jeho dodržování, schvaluje vládní program, ratifikuje mezinárodní smlouvy. Parlament hraje v politickém systému Maďarska stěžejní úlohu a díky volebnímu systému se pravidelně opírá o silnou parlamentní většinu. Parlament může vyhlásit také referendum, jehož výsledek je pro parlament závazný, pokud se referenda zúčastní minimálně 50 % voličů. Poslanci shromáždění mají právo volit:", "section_level": 1}, {"title": "Orgány a vedení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Předseda parlamentu.", "content": "Předseda parlamentu je v Maďarsku po prezidentovi a premiérovi třetí nejdůležitější politický činitel. Kromě vedení parlamentu má dále za úkol jmenování vedoucích pracovníků úředních subjektů parlamentu nebo je odpovědný za sestavení a plnění rozpočtu v parlamentu.", "section_level": 3}, {"title": "Místopředsedové (2014–18).", "content": "Místopředsedové parlamentu od 6. května 2014:", "section_level": 2}, {"title": "Volební systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Změna od roku 2014.", "content": "Od parlamentních voleb 2014 došlo ke snížení počtu poslanců. Z 386 zákonodárců se jejich počet snížil na 199 poslanců zvolených i nadále smíšeným volebním systémem. Upraveny byly rovněž i jednomandátové volební obvody, kterých je 106 a platí v nich většinový volební systém. Zbývajících 93 poslanců je zvoleno poměrným systémem z republikových kandidátních listin, mandáty jsou přerozděleny stranám přesahující klauzuli 5 %.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob volby 1990–2014.", "content": "Parlamentní volební systém, kdy se volilo 386 poslanců, byl značně komplikovaný. Jednalo se o kombinaci tří volebních systémů: relativního a absolutního většinového, ale také systému celostátní a regionální kandidátky. Cílem je zajistit vládnoucí koalici stabilní většinu v parlamentu a zároveň umožnit vstup nestranným osobnostem a zástupcům menšin. Volby byly dvoukolové, konaly se po čtyřech letech (1990, 1994, 1998, 2002, 2006, 2010), vždy na jaře - naposledy 11. a 25. dubna 2010. Zvolit 386 poslanců bylo možno třemi způsoby. Prvních 176 mandátů je rozděleno v jednomandátových obvodech dvoukolovým většinovým principem. Do druhého kola postupují ti kandidáti, kteří při minimálně 50% účasti získali v prvním kole alespoň 15% hlasů (minimálně však tři). Ve druhém kole stačí ke zvolení prostá většina hlasů při 25%. Druhou možností, jak být zvolen, jsou župní listiny politických stran, kterými je zvoleno 152 poslanců. Pro sestavení župní listiny jsou ustavena přísná pravidla, strana musí mít dostatek kandidátů v předem určené struktuře, proto župní kandidátky staví pouze nejsilnějších pár stran. Pro rozdělení mandátů se používá Hagenbach-Bischoffova metoda. Aby byly volby platné, tak i zde musí být splněna podmínka 50% účasti (jinak se volby opakují). Každý volič má v maďarských parlamentních volbách dva hlasy. Jedním vybírá z regionálních kandidátek, druhým volí v jednomandátovém obvodě konkrétní osobnost. Zbylých 58 mandátů je přiděleno podle poměru k počtu tzv. frakčních hlasů systémem celostátních kandidátek zvaných kompenzační listiny. Všechny hlasy, které nevedly ke zvolení poslance, nepropadají, nýbrž se na celostátní úrovni sečtou a podle těchto sum jsou pomocí D’Hondtovy metody přeměněny na mandáty. V obou poměrných systémech (regionálních i celostátních kandidátkách) platí od roku 1994 pětiprocentní klauzule. Tento volební systém obsahuje několik omezení, například registrace kandidáta v jednomandátovém obvodu je podmíněna shromážděním 750 podpisů, registrace stranické kandidátní listiny ve vícemandátovém obvodu je podmíněna registrací kandidátů téže strany v minimálně jedné čtvrtině jednomandátových obvodů a nakonec kandidátka strany může být zařazena do celostátního obvodu, jen když tatáž strana zaregistruje své kandidátky v minimálně sedmi vícemandátových obvodech.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální složení parlamentu 2014–2018.", "content": "Tabulka zobrazuje počet mandátů přidělených stranám po parlamentních volbách 2014 a počet členů parlamentních frakcí jednotlivých stran aktuální k 1. září 2016. Nezařazení poslanci: Gábor Fodor (MLP), Ferenc Gyurcsány (DK), Zoltán Kész (nestraník), Péter Kónya (\"E14\"/nestraník), Lajos Oláh (DK), Szabolcs Szabó (E14), Tímea Szabó (PM), Zsuzsanna Szelényi (E14), Ágnes Vadai (DK), László Varju (DK)", "section_level": 1}, {"title": "Přímluvčí národnostních a etnických menšin.", "content": "Přímluvčí národnostních a etnických menšin v parlamentu nedisponují hlasovacím právem. Poprvé voleni při volbách 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maďarský parlament, – doslovně přeloženo jako \"Zemský sněm\" či \"Zemské shromáždění\", je jednokomorový zákonodárný sbor republiky Maďarsko. Má 199 poslanců zvolených smíšeným systémem, kteří se schází v budově Országházu v Budapešti.", "tgt_summary": "The National Assembly (; \"Country Assembly\") is the parliament of Hungary. The unicameral body consists of 199 (386 between 1990 and 2014) members elected to 4-year terms. Election of members is done using parallel voting; involving single-member districts and one list election; parties must win at least 5% of the popular vote in order to enter the list of members of the assembly (but area winners enter regardless). The Assembly includes 25 standing committees to debate and report on introduced bills and to supervise the activities of the ministers. The Constitutional Court of Hungary has the right to challenge legislation on the grounds of constitutionality. The assembly has met in the Hungarian Parliament Building in Budapest since 1902.", "id": 1908124} {"src_title": "Walther Gerlach", "tgt_title": "Walther Gerlach", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Walther Gerlach se narodil v místní části Wiesbadenu, Biebrichu, v dnešní spolkové zemi Porýní-Falc. Od roku 1908 studoval na Univerzitě Eberharda Karla v Tübingenu, kde také v roce 1912 získal doktorát. Tématem jeho disertační práce bylo měření radiace. Poté dál pracoval jako asistent svého učitele Friedricha Paschena a v roce 1916, již během své vojenské služby, se na této univerzitě též habilitoval a stal se zde soukromým docentem. V letech 1915 – 1918, během 1. světové války sloužil Gerlach v německé císařské armádě. Na univerzitě v Jeně se pod vedením fyzika Maxe Wiena podílel na výzkumu bezdrátové telegrafie. V roce 1917 se Gerlach stal soukromým docentem na univerzitě v Göttingenu. V letech 1919 – 1920 byl vedoucím fyzikální laboratoře továrny na syntetické barvy Elberfeld. Roku 1920 se stal lektorem a odborným asistentem na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem. Následujícího roku se zde stal mimořádným profesorem. V listopadu téhož roku (1921) objevil společně s Otto Sternem prostorové kvantování magnetického momentu atomu. V roce 1925 se Gerlach stal řádným profesorem na univerzitě v Tübingenu. Na tomto místě nahradil svého učitele Friedricha Paschena. V roce 1929 se stal řádným profesorem na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Na tomto místě setrval až do května 1945, kdy jej zatkli příslušníci americké a britské armády. Od května 1945 do ledna 1946 byl Gerlach jako významný německý jaderný fyzik internován v rámci tajných operací Alsos a Epsilon v Belgii a ve Spojeném království. Po návratu do Německa v roce 1946 se stal hostujícím profesorem na univerzitě v Bonnu. Od roku 1948 se stal řádným profesorem experimentální fyziky a vedoucím katedry fyziky na univerzitě v Mnichově. Tuto funkci zastával až do roku 1957. Od roku 1948 do roku 1951 byl též rektorem univerzity. Mimoto zastával ještě řadu dalších významných vědeckých funkcí. V roce 1957 byl Walther Gerlach signatářem takzvaného Göttingenského manifestu, v němž 18 předních západoněmeckých jaderných fyziků protestovalo proti vyzbrojování Západního Německa atomovými zbraněmi. Walther Gerlach zemřel v Mnichově v roce 1979.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walther Gerlach (1. srpna 1889 - 10. srpna 1979) byl německý fyzik, který se spolu s Otto Sternem roku 1922 spolupodílel na Stern-Gerlachově pokusu, jenž dokázal prostorové kvantování magnetického momentu atomu.", "tgt_summary": "Walther Gerlach (1 August 1889 – 10 August 1979) was a German physicist who co-discovered spin quantization in a magnetic field, the Stern–Gerlach effect.", "id": 1940819} {"src_title": "Gustav Krukenberg", "tgt_title": "Gustav Krukenberg", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Gustav Krukenberg se narodil 8. března roku 1888 v Bonnu jako syn lékaře a univerzitního profesora. Poté, co odmaturoval, tak nastoupil na univerzitu v Lausanne a později přešel na univerzity ve Freiburgu, Berlíně a Bonnu. Poté, co studoval právo, politickou ekonomii a přírodní vědy, tak obdržel roku 1909 doktorát z práva. Roku 1907 však vstupuje do armády jako \"Fähnrich\" (Praporčík) a je zařazen k \"6. Wach Feld Artillerie Regiment Nr. 76\" (76. strážní polní dělostřelecký pluk) a již v dubnu roku 1909 je povýšen do hodnosti \"Leutnant\" (poručík). V roce 1912 se žení a se svojí ženou má později dvě dcery. Od podzimu 1913 až do počátku roku 1914 vyučuje na vojenské škole pro dělostřelectvo v Jüterbogu u dálkových studií. Poté se vrací zpět ke svému domovskému pluku a působí zde jako pobočník velitele a později jako velitel dělostřelecké baterie. Od listopadu téhož roku je Krukenberg jmenován velitelem roty u výcvikového pěšího pluku a později je převelen ke \"3. Wache Division\" (3. strážní divize), kde se stává zbrojním důstojníkem. Odsud je však převelen počátkem roku 1915 ke \"6. Wache Infanterie Brigade\" (6. strážní pěší brigáda), kde působí opět jako pobočník velitele. Poté, co je v dubnu 1918 povýšen do hodnosti \"Hauptmann\" (kapitán), tak je rovnéž převelen ke \"Generalkommando Nr. 58\" (58. hlavní velitelství), kde se stává náčelníkem štábu. V listopadu téhož roku je jmenován proviantním důstojníkem velitelství. Během první světové války byl vyznamenán oběma stupni železného kříže a mnoha dalšími vyznamenánimi (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné období.", "content": "Ve službách armády zůstává až do Kappova puče v roce 1920, do té doby slouží na mnoha postech v generálním štábu u III. oblastního armádního velení a nakonec působí jako poradce pro komunikaci s tiskem na ministerstvu obrany. Do státní správy vstupuje již v červnu roku 1920 a stává se vedoucím ministerské kanceláře na řišském ministerstvu zahraničních věcí. Koncem ledna roku 1922 však odchází do soukromého průmyslu a stává se zástupcem Německé federace průmyslu. V roce 1924 odchází do Holandska, kde se stává ředitelem soukromé německé firmy. Na této pozici vydrží pouze jeden rok a poté pracuje až do roku 1926 pro říšskou organizaci průmyslu. Následně poté působí jako zástupce německého ocelářského průmyslu v Paříži a to až do roku 1931. Dne 1. dubna 1932 vstupuje do NSDAP a působí v kabinetech jak Franze von Papen tak Kurta von Schleicher až do 30. ledna roku 1933, kdy se dostává k moci Adolf Hitler. S Hitlerovým nástupem k moci se Krukenberg stává státním tajemníkem na říšském ministerstvu propagandy Josepha Goebbelse, kde řídí sekci propagandy v Königsbergu až do roku 1935. Rovněž je i čestným pobočníkem prezidenta německého červeného kříže pro Sasko, Coburg a Gothu a je i členem NSKK (Nacionálně-socialistický motoristický sbor).", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný život.", "content": "Poté, co je Krukenberg zajat Rudou armádou, tak je odsouzen k doživotnímu trestu, ale v roce 1955 je díky úmluvě spolkového kancléře Konrada Adenauera propuštěn spolu s dalšími desetitisíci spolubojovníků. Až do konce svého života je v blízkém kontaktu s dřívějšími členy SS divize Charlemagne a později se stává i prezidentem jejich veteránské skupiny. Dr. Gustav Krukenberg umírá dne 23. října roku 1980 ve čtvrti Bad Godesberg v Bonnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. Gustav Krukenberg (8. března 1888 - 23. října 1980) byl právník a důstojník Waffen-SS v hodnosti SS-Brigadeführer \"und Generalmajor der Waffen-SS\" za druhé světové války.", "tgt_summary": "Gustav Krukenberg (8 March 1888 – 23 October 1980) was a high-ranking member of the Waffen-SS and commander of the SS Charlemagne Division and the remains of the SS Division Nordland during the Battle of Berlin in April 1945. After Krukenberg surrendered to Soviet Red Army troops, he was tried, convicted and sentenced to prison by a Soviet court. He was released from prison after serving 11 years and died on 23 October 1980 in Germany.", "id": 388018} {"src_title": "Ja'el Na'im", "tgt_title": "Yael Naim", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ja'el Na'im se narodila 6. února 1978 v Paříži francouzským a tuniským sefardským židovským rodičům. Když jí byly čtyři roky, její rodina se přestěhovala do Ramat ha-Šaron v Izraeli, kde strávila zbytek svého dětství. V izraelské armádě sloužila jako sólistka orchestru Izraelského vojenského letectva. Svou pěveckou kariéru začala rolí v muzikálu \"Les Dix Commandements\" („Desatero přikázání“) a její první sólové album \"In a Man's Womb\" (natočené v Los Angeles spolu s Kamilem Rustamem) vyšlo v roce 2001. Ve filmu Harrisonovy květy (\"Harrison's Flowers\") nazpívala píseň \"You Disappear\" od Bruna Coulaise. Ve svých počátcích byla známa jednoduše jako Ja'el. Nazpívala rovněž duet s izraelskou zpěvačkou Din Din Aviv s názvem \"Mašmaujot\". Na'im se spojila s bubeníkem Davidem Donatienem a za dva roky nahráli celkem třináct písní, které se objevily na jejím druhém albu, které nese název \"Ja'el Na'im\", vydaném 22. října 2007 vydavatelstvím Tôt ou tard. Písničky jsou ve francouzštině, angličtině a hebrejštině. Album si získalo uznání kritiků a v žebříčku hodnocení francouzských alb se umístilo na jedenáctém místě již týden po svém vydání. Její styl je popisován jako částečně folkový a jazzový s tajemnými a evokujícimi slovy a jemným a úmyslně nakřáplým hlasem. V lednu 2008 se její píseň \"New Soul\" objevila v reklamě na laptop MacBook Air od společnosti Apple. Píseň pro tuto kampaň vybral sám ředitel společnosti Steve Jobs. Díky internetovým nákupům ve Spojených státech píseň debutovala v žebříčku Billboard Hot 100 v týdnu 16. února 2008 na 9. místě, což bylo poprvé co se její píseň dostala do nejlepší desítky a díky čemuž se stala první Izraelkou, která se kdy dostala do nejlepší desítky písní ve Spojených státech. Následující víkend se píseň New Soul dostala ještě o dvě příčky výš na sedmé místo. Tato píseň byla také soundtrackem k filmu House Bunny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ja'el Na'im (hebrejsky: יעל נעים, * 6. února 1978, Paříž, Francie) je izraelsko-francouzská zpěvačka a textařka. Ve Spojených státech se stala známou v roce 2008 poté, co společnost Apple použila její píseň \"New Soul\" v reklamní kampani pro notebook MacBook Air. Úspěch této písně z ní udělal první izraelskou zpěvačku, která se dostala do žebříčku deseti nejúspěšnějších písní. V prestižním americkém žebříčku Billboard Hot 100 dosáhla sedmého místa.", "tgt_summary": "Yael Naim (, born 6 February 1978 in Paris, France), is an Israeli-French singer-songwriter. She rose to fame in 2008 in the US after her hit single \"New Soul\" was used by Apple in an advertising campaign for its MacBook Air. The song peaked at No. 7 on the \"Billboard\" Hot 100. In 2013, the French government made her a knight of the .", "id": 1191669} {"src_title": "Château Lafite-Rothschild", "tgt_title": "Château Lafite Rothschild", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Historii usedlosti lze vystopovat až do roku 1234, kdy ji vlastnil opat kláštera ve Vertheuil Gombaud de Lafite. V 17. století se usedlost dostala do vlastnictví rodiny Ségurových, jíž mimo jiné patřily také usedlosti Latour, Mouton a Calon-Ségur. Markýz Nicolas Alexandre de Ségur, přezdívaný kníže vín, byl v 18. století průkopníkem zakládání vinic v oblasti Médoku a významně se zasloužil o bordeauxské vinařství. Období jakobínského teroru, jenž zavládl po Velké francouzské revoluci, znamenalo konec vlastnictví rodiny Ségurových. V roce 1794 byl majitel usedlosti, předseda parlamentu území Guyenne, sťat gilotinou, načež se majetek ocitl ve vlastnictví státu. Vinice byly roku 1797 prodány skupině holandských obchodníků. V první polovině 19. století vlastnila vinařství holandská rodina Vanlerbergheů. V roce 1868 koupil usedlost v dražbě za 4,5 milionu franků baron James Rothschild. Krátce poté však zemřel a vinařství zdědili jeho synové. To bylo období rozkvětu poznamenané rekordními cenami za sérii výjimečných ročníků. Na konci 19. století však francouzské vinice zasáhla dvojitá pohroma v podobě plísně a mšičky révokaza. Ani 1. světová válka snahám zdejších vinařů příliš nepřála. Skutečnou pohromu pro vinařství však znamenala 2. světová válka . Usedlost byla jako židovský majetek zabavena a byla sem dosazena národní správa. Rothschildovi získali v roce 1945 svůj majetek zpět v příšerném stavu. Úkolu jeho obnovy se ujal baron Elie de Rothschild. Podařilo se mu postavit vinice i vinařství opět na nohy, takže zdejší víno znovu dosáhlo svých tradičních kvalit a získalo zpět svůj podíl na trhu. V roce 1974 převzal vedení usedlosti Elieho synovec Eric de Rothschild. S ním přichází další období rozkvětu vinařství. Baron Eric se nebál modernizace provozů, jež s sebou v roce 1988 přinesla stavbu nového vinného sklepa, „rotundy“, který dnes patří k největším architektonickým zajímavostem v oblasti Bordeaux a který znamenal jeden z prvních velkých kroků v modernizaci celého vinařství.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Zdejší vinohrad pověstný svým vynikajícím \"terroirem\" patří svou rozlohou téměř 1 km² k největším v Médoku a vinařství každoročně vyprodukuje asi 35 000 kartonů vína (1 karton = 12 láhví), z čehož bývá podle ročníku mezi 15 000 až 25 000 kartony zdejšího pověstného \"premier cru\", jež tvoří zhruba 70 % Cabernetu Sauvignon, 20 % Merlotu a 10 % Cabernetu franc. Kromě již zmiňovaného \"premier cru\" Château Lafite Rothschild, jež nese jméno usedlosti, se zde pod značkou \"Carruades de Lafite\" vyrábí i druhé víno, k jehož produkci slouží převážná část úrody ze zdejších vinic. Víno Château Lafite Rothschild vyniká lahodnou jemností a velkolepou vyrovnaností, jimž dodává Merlot na poddajnosti a kulatosti. Přítomnost Cabernetu franc a zejména jeho hlavní složky Cabernetu sauvignon činí z tohoto vína mistrovské dílo elegance a pozoruhodné dlouhověkosti. Aby se toto vzácné víno nevypařovalo z láhví, jež jsou s posvátnou úctou uchovávány ve vinotékách, doporučuje se vyměňovat každých dvacet let zátku. Tento úkon, jenž vyžaduje značné zkušenosti, smí provádět pouze správce vinných sklepů. Na Château Lafite-Rothschild jich každoročně přezátkuje na pět tisíc a za těmi, jež jsou uskladněny u obchodníků či sběratelů po celém světě, osobně dojíždí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Château Lafite-Rothschild je jednou ze čtyř médockých vinařských usedlostí, jimž byla při legendární Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 přiznána kategorie \"premier cru\". Usedlost, jež se nachází v obci Pauillac, patří do majetku francouzské bankéřské rodiny Rothschildů. Jméno Lafite pochází z gaskoňského výrazu pro malý vršek . Usedlost patří k nejrozsáhlejším v celém Médoku. Stohektarový vinohrad Lafite, který zabírá štěrkový pahrbek obrácený k ústí Girondy, je nejvýše položenou z pauillackých vinic a těší se vynikajícím podmínkám slunečního osvitu. Zdejší vína patří mezi nejdražší na světě. 1. prosince 1985 byla láhev Château Lafite ročník 1787 prodána v londýnské aukční síni Christie's za neuvěřitelných 156 450 dolarů, což znamená, že by sklenka vína z této láhve stála 26 075 dolarů!", "tgt_summary": "Château Lafite Rothschild is a wine estate in France, owned by members of the Rothschild family since the 19th century. The name Lafite comes from the surname of the \"La Fite\" family. Lafite was one of four wine-producing châteaux of Bordeaux originally awarded First Growth status in the 1855 Classification, which was based on the prices and wine quality at that time. Since then, it has been a consistent producer of one of the world's most expensive red wines.", "id": 76782} {"src_title": "Étienne-Jules Marey", "tgt_title": "Étienne-Jules Marey", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Jeho otec byl obchodník s vínem Claude Marey, jeho matka učitelka. Marey se nikdy neoženil.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Marey byl průkopníkem ve fyziologii, výzkumu krevního oběhu, krevního tlaku, v oblasti měření, zobrazovací a záznamové techniky, vědecké fotografie, letectví a kinematografie. Zapojil se do vyjasňování základních principů nepřímých měření krevního tlaku a rozhodujícím způsobem se podílel na výzkumech v oblasti filmu. Do roku 1870 byl jeho hlavním zájmem problém fyziologie oběhového systému a vývoj spolehlivých vyšetřovacích technik. Později rozšířil své lékařské a vědecké výzkumy na technické vynálezy, aby mohl lépe studovat biologické jevy a pohyby u zvířat a lidí. V jednom období byl také prezidentem francouzské fotografické společnosti Société française de photographie.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografická puška.", "content": "Marey kolem roku 1880 vyčerpal všechny své grafické metody pro studium pohybu a začal se věnovat fotografii. Podílel se na vývoji fotografické techniky sloužící k rekonstrukci pohybu (chronofotografie), která mohla sloužit také pro trojrozměrnou rekonstrukci. Použil rotující fotografickou desku v kameře, která byla podobná zbrani (1882), světlo-citlivý papír nebo celuloid (1888), následně také projekční techniku (1893) a kinofilmovou 35mm kameru (1899). Jeho první fotopuška z roku 1882 byla schopná zaznamenat 12 snímků za sekundu, všechny zachytila na jeden jediný obrázek. Jeho studie se týkaly pohybu zvířat (hmyz, ptáci, koně, kočky, atd.) a pohybu lidského těla. Marey se tehdy nezúčastnil sporu o prioritu vynálezu kinematografie a konfliktů s patentovými přihláškami. Zajímal se výhradně o analýzu jednotlivých obrázků v pohybu. Roku 1894 vyvrcholila jeho práce dílem sérií s názvem \"Le Mouvement.\" (1890 - 1894). V další práci se Marey zabýval elektrickým výbojem u elektrického úhoře (\"Electrophorus electricus\"), od roku 1885 epidemií cholery a výzkumem v letectví (1873).", "section_level": 1}, {"title": "Mareyův vliv.", "content": "Na mnoho tehdejších umělců působily Mareyovy pohybové studie téměř zázračně. Jeho chronofotografie ovlivnily zejména díla italských futuristů: Bragaglia, Balla, Boccioniho, Russolo) a abstraktní malíře (Ballu, Kupku, Duchampa). Zveřejnění jeho díla \"La machine animale \" z roku 1873 inspirovala guvernéra Lelanda Stanforda k jeho sázce s Eadweardem Muybridgem o pět let později; a také k chronofotografické studii zvířat v pohybu za pomoci speciálních kamer. Marey se sám naopak nechal inspirovat Muybridgovým dílem \"Animal Locomotion\" (1877), aby zlepšil astronomický revolver Julese Janssena (1874) a vynalezl svou chronofotografickou pušku (také známou jako \"\"fotografická zbraň\"\"), pomocí které mohly být zachyceny pohybující se objekty v prostoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Étienne-Jules Marey (5. března, 1830 Beaune, Côte d'Or Francie – 21. května, 1904 Paříž) byl francouzský vědec, lékař, fyziolog a chronofotograf. Je známý jako vynálezce chronofotografické pušky.", "tgt_summary": "Étienne-Jules Marey (; 5 March 1830, Beaune, Côte-d'Or – 15 May 1904, Paris) was a French scientist, physiologist and chronophotographer. His work was significant in the development of cardiology, physical instrumentation, aviation, cinematography and the science of laboratory photography. He is widely considered to be a pioneer of photography and an influential pioneer of the history of cinema. He was also a pioneer in establishing a variety of graphical techniques for the display and interpretation of quantitative data from physiological measurement.", "id": 1841829} {"src_title": "Redstone", "tgt_title": "PGM-11 Redstone", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "V listopadu 1944 zadala americká armáda požadavek firmě General Dynamics na vývojovou studii naváděné rakety dlouhého dosahu pod názvem Hermes. Po druhé světové válce byl projekt Hermes rozšířen o testy ukořistěných raket V-2 a v rámci operace Paperclip se k němu přidal Wernher von Braun a jeho bývalý tým z Peenemunde. Projekt Hermes byl rozdělen na několik menších programů a jedním z nich byl program balistické střely středního dosahu nazvaný Hermes C1, jeho financování však bylo omezeno. Situace se zlepšila v době Korejské války, kdy došlo ke zvýšení výdajů na zbrojení a program Hermes C1 byl roku 1951 převeden do \"Army's Guided Missile Center\" a vedením byl pověřen Wernher von Braun. Pod novým označením SSM-G-14 pokračoval program až do roku 1952, kdy byla většina vývojových prací dokončena a po sérii testů byla roku 1955 výrobou pověřena firma Chrysler. Název Redstone se začal používat až v dubnu 1952. První sériové rakety byly dodány roku 1956 a první jednotka vybavená raketami Redstone byla umístěna v Západním Německu roku 1958. Rakety Redstone obsahovaly do té doby unikátní vybavení a technologie, jako třeba naváděcí systém kompletně inerciální a oddělitelnou bojovou hlavici pro snížení odporu vzduch při sestupné fázi letu. Několik Raket Redstone bylo upraveno na verzi Jupiter-A a Jupiter-C, pro testy aerodynamických krytů a návratových modulů. Dalším vývojem těchto raket vznikla raketa PGM-19 Jupiter.", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírné lety.", "content": "Když Amerika zažila šok po vypuštění prvního Sputniku 4. října 1957, oznámil 5. října Wernher von Braun, že do 60 dní budou mít USA vlastní satelit na orbitě. Ihned tak začaly práce na předělání rakety Jupiter-C na orbitální nosič. 31. ledna (někdy se uvádí 1. února) vzlétla čtyřstupňová verze Jupiteru-C pod názvem Juno I a úspěšně dopravila satelit Explorer I na nízkou orbitu Země. Následovalo několik dalších letů rakety Juno I, než byla nahrazena raketou Juno II, která používala jako první stupeň PGM-19 Jupiter. Nosiče Redstone MRLV se používaly pro některé lety programu Mercury. Nejdůležitější mise nosičů Redstone v rámci programu Mercury byly suborbitální lety prvních amerických astronautů, Alana Sheparda a Virgila Grissoma. Dalším vývojovým stupněm byl návrh silnější verze rakety Juno, ze které se vyvinuly rakety Saturn I a Saturn IB, které využívaly stejné nádrže a další prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Výslužba.", "content": "Původní rakety SSM-G-14 Redstone byly roku 1962 přejmenovány na PGM-11 Redstone a roku 1964 začaly být stahovány ze služby. Mezi únorem a červnem 1964 byly nahrazeny novými raketami MGM-31 Pershing a v říjnu byly slavnostně vyřazeny. Posledního využití se dočkaly v roce 1966, kdy byly doplněny druhým a třením stupněm a pod názvem Sparta sloužily pro suborbitální testy návratu do atmosféry. Testy probíhaly na kosmodromu Woomera Missile Range v jižní Austrálii. Raketa Sparta vynesla první australskou družici WRESAT.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "PGM 11 Redstone.", "content": "PGM 11 Redstone byly balistické rakety s dosahem až 323 km a schopností dopravit 500kilotunové nebo 3,5megatunové termonukleární hlavice. Bylo vyrobeno 128 kusů a byly umístěny převážně v Západním Německu. Účastnili se také jaderných testu v rámci operace Hardtack, kdy vynesly 3,75megatunové hlavice do výšky 77,8 a 43 kilometrů. Byly to první testy balistických střel s ostrou hlavicí. Vyřazeny byly roku 1964.", "section_level": 2}, {"title": "Jupiter-A.", "content": "Testovací verze s upravenými motory, naváděcím a ovládacím systémem. Dále testovala nové palivo Hydyn a další vylepšení, které vedly k vývoji Jupiteru-C a později PGM-19 Jupiter.", "section_level": 2}, {"title": "Jupiter-C.", "content": "Byla třístupňová sondážní a testovací raketa, používaná v letech 1956–1957. Druhý a třetí stupeň byly tvořeny zmenšenými raketami MGM-29 Sergeant. Sloužila k testování aerodynamických svrchních krytů a návratových modulů. Měla vylepšený motor a další systémy. Startovala celkem třikrát a později posloužila jako základ pro Juno I.", "section_level": 2}, {"title": "Juno I.", "content": "Raketa Juno I byla první americkou nosnou raketou schopnou dopravit náklad na stabilní oběžnou dráhu. Dopravila první americký satelit Explorer 1 na oběžnou dráhu.", "section_level": 2}, {"title": "Redstone MRLV.", "content": "Byla silně modifikovaná jednostupňová verze Jupiteru-C, určená k suborbitálním letům v rámci programu Mercury. Hlavní změnou byl návrat k ethanolu jako palivu místo nebezpečného a toxického hydynu. Další úpravy spočívaly v přizpůsobení úchytů pro vesmírnou loď Mercury a umístění nového autopilota. První start MRLV skončil nehodou, necelou sekundu po startu, další starty již byly úspěšné. Nejdůležitější lety byly Mercury-Redstone 3 a Mercury-Redstone 4, kdy byly do vesmíru vysláni první američtí astronauti Alan Shepard a Virgil Grissom.", "section_level": 2}, {"title": "Sparta.", "content": "Byly třístupňové rakety vzniklé předěláním vyřazených raket PGM 11 Redstone. Prováděly suborbitální testy a vynesly první australský satelit. Byly aktivní mezi lety 1966 až 1967. Jako druhý stupeň byl použit stupeň Antares, používaný na raketách Scout. Celkem vykonaly 10 letů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Redstone jsou rodinou amerických raket, mezi něž patří balistické rakety, sondážní rakety a nosné rakety. Prvním členem rodiny byla balistická střela PGM-11 Redstone, z níž byly odvozeny další rakety. Původní PGM-11 Redstone je přímým následovníkem německé rakety V-2 a byla vyvinuta na počátku 50. let 20. století armádní agenturou pro balistické střely ABMA pod vedením Wernhera von Brauna. Přidáním dalších stupňů k základnímu stupni vznikly sub-orbitální rakety Jupiter-A a Jupiter-C a následně raketa Juno I, která vynesla první americký satelit Explorer 1 na oběžnou dráhu. Rakety Redstone se podílely na testovacích letech programu Mercury a nosič Redstone vynesl vesmírnou loď Freedom 7 s prvním americkým astronautem do vesmíru.", "tgt_summary": "The PGM-11 Redstone was the first large American ballistic missile. A short-range ballistic missile (SRBM), it was in active service with the United States Army in West Germany from June 1958 to June 1964 as part of NATO's Cold War defense of Western Europe. It was the first US missile to carry a live nuclear warhead, in the 1958 Pacific Ocean weapons test, Hardtack Teak. Redstone was a direct descendant of the German V-2 rocket, developed primarily by a team of German rocket engineers brought to the United States after World War II. The design used an upgraded engine from Rocketdyne that allowed the missile to carry the W39 warhead which weighed with its reentry vehicle to a range of about . Redstone's prime contractor was the Chrysler Corporation. The Redstone spawned the Redstone rocket family which holds a number of firsts in the US space program, notably launching the first US astronaut. It was retired by the Army in 1964 and replaced by the solid-fueled MGM-31 Pershing. Surplus missiles were widely used for test missions and space launches, including the first US man in space, and in 1967 the launch of Australia's first satellite.", "id": 742207} {"src_title": "Václav Luks", "tgt_title": "Václav Luks", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Václav Luks vystudoval hru na lesní roh na Konzervatoři v Plzni a na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ve studiích pokračoval na Schole Cantorum Basiliensis ve třídě Jörga-Andrease Böttichera a Jespera Christensena (obory historické klávesové nástroje a historická provozovací praxe).", "section_level": 1}, {"title": "Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704.", "content": "Po návratu ze zahraničí v roce 2005 rozšířil komorní soubor Collegium 1704, který založil již během svých studií, v barokní orchestr a sestavil k němu též vokální soubor Collegium Vocale 1704. Bezprostředním podnětem byl projekt Bach – Praha – 2005, který Václav Luks sám inicioval. Od roku 2007 soubory pravidelně hostují na festivalech, např. Salzburger Festspiele (2015, 2016, 2018), Lucerne Festival či varšavský Chopin Festival, a vystupují v koncertních síních a operních domech jako Berliner Philharmonie, Wigmore Hall, Theater an der Wien, Konzerthaus Wien, BOZAR (Palais des Beaux-Arts) či Elbphilharmonie. Collegium 1704 bylo rovněž rezidenčním souborem na festivalu Oude Muziek v Utrechtu a na lipském festivalu Bachfest. V roce 2008 byl zahájen Hudební most Praha – Drážďany, navazující na kulturní tradice obou měst, v roce 2012 byl zahájen koncertní cyklus Collegium 1704 v Rudolfinu a od podzimu 2015 jsou tyto dva cykly sloučeny do jedné koncertní sezóny probíhající i nadále paralelně v Praze a v Drážďanech. V roce 2019 byla zahájena pražská komorní řada koncertů Collegia Vocale 1704.", "section_level": 1}, {"title": "Práce s dalšími soubory.", "content": "Václav Luks stál u zrodu švýcarského dechového okteta Amphion a pravidelně účinkoval jako sólový hornista s Akademie für Alte Musik v Berlíně. Spolupracuje se zahraničními soubory jako ​Camerata Salzburg, Akademie für Alte Musik Berlin, ​La Cetra Barockorchester Basel nebo Dresdner Kammerchor​. K jeho projektům se soubory mimo Collegium 1704 patří uvedení opery Henryho Purcella: \"Dido a Aeneas\" s Ensemble Pygmalion na Festival d'Aix-en-Provence (scénické provedení: Vincent Huguet, scéna: Aurélie Maestre, kostýmy: Caroline de Vivaise, nový prolog: Maylis de Kerangal, přednesla Rokia Traoré) či program s díly polských skladatelů s ansámblem Orkiestra Historyczna. Při benefičním koncertu na obnovu katedrály Notre Dame v roce 2019 dirigoval Václav Luks Orchestre nationale de France.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogické působení.", "content": "V letech 1996 až 1999 vyučoval generálbas na Hudební fakultě AMU v Praze a v letech 2001 až 2003 pedagogicky působil na Vysoké hudební škole Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku.", "section_level": 1}, {"title": "Operní a divadelní představení.", "content": "Na operních a divadelních představeních spolupracoval Václav Luks s režiséry jako David Radok, Ondřej Havelka, Louise Moaty, J. A. Pitínský, Willi Decker či Ursel Herrmann. V roce 2009 nastudovalo Collegium 1704 pod Luksovým vedením ve spolupráci s francouzským týmem režisérky Louise Moaty v Národním divadle v Praze Händelovu operu \"Rinaldo\", která byla o rok později uvedena ve francouzských divadlech Théâtre de Caen, Opéra de Rennes a Grand Théâtre de Luxembourg. V letech 2009-2015 Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse hrálo scénickou hudbu Víta Zouhara v rámci činoherní inscenace Zeyerova dramatu \"Radúz a Mahulena\" v pražském Národním divadle v režii J. A. Pitínského. V roce 2013 byla uvedena Myslivečkova opera \"L'Olimpiade\" v režii Ursel Herrmann v Praze, Caen, Dijonu, Lucemburku a Vídni, přičemž inscenace získala nominaci na cenu Opera Award 2014. V roce 2017 uvedl soubor operu Antonia Vivaldiho \"Arsilda, regina di Ponto\", v moderní světové premiéře v režii Davida Radoka; po premiéře v Bratislavě následovalo turné po Evropě a inscenace se uváděla v Lille, Luxembourgu, Caen a ve Versailles.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové projekty.", "content": "V roce 2014 spolupracovalo Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse s Bejunem Mehtou na DVD s Gluckovou operou \"Orfeo ed Euridice\" v režii Ondřeje Havelky a na natáčení dokumentu BBC 2 \"Mozart v Praze\" s Rolandem Villazónem. Soubor se podílel na vzniku dokumentárního filmu Petra Václava \"Zpověď zapomenutého\" (2015) o Josefu Myslivečkovi a v současné době s Petrem Václavem spolupracuje na velkofilmu \"Il Boemo\" (2021) o Myslivečkově životě.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s rozhlasovými stanicemi.", "content": "Václav Luks spolupracuje s různými rozhlasovými stanicemi, např. Deutschlandradio Berlin, Schweizer Radio DRS, rakouský rozhlas ÖRF či Radio France, a s hudebními vydavatelstvími jako je Supraphon, Pan Classics, Zig-Zag Territoires, Arta a Accent.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Luks (* 14. listopadu 1970, Rakovník) je český dirigent, cembalista, hráč na lesní roh a hudební pedagog, specialista na interpretaci staré hudby se zaměřením na díla autorů vrcholného baroka, J. D. Zelenky, J. S. Bacha, G. F. Händela a dalších. Podílí se i na oživení zájmu o tvorbu Josefa Myslivečka. Je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Collegium 1704 a zakladatelem a dramaturgem mezinárodního projektu Hudební most Praha-Drážďany.", "tgt_summary": "Václav Luks (born 14 November 1970) is a Czech harpsichordist, horn player, conductor, musicologist and pedagogue, founder and artistic director of the Prague baroque orchestra Collegium 1704 and of the vocal ensemble Collegium Vocale 1704. He specialises in Baroque music, especially in the works of Jan Dismas Zelenka, Johann Sebastian Bach, George Frideric Handel, and others. His activities have played an important role in reviving interest in the works of Czech composers including Zelenka and Josef Mysliveček.", "id": 2391406} {"src_title": "Německý císař", "tgt_title": "German Emperor", "src_document": [{"title": "Vznik císařství a titulu.", "content": "Německé císařství (oficiálním názvem \"Německá říše\", německy \"Deutsches Reich\") bylo vyhlášeno 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce. Přijetí císařského titulu nebylo pro krále Viléma I. ani pro Bismarcka jednoduché, jelikož Vilém I. by prý radši zůstal pruský králem, protože jako král by byl sám svým pánem, ale jako německý císař by musel být omezeným panovníkem. Bismarck se snažil Vilémovi I. přijetí císařského titulu zpříjemnit a proto za úplatu poslal předem napsaný dopis bavorskému králi Ludvíku II., aby Vilém I. přijal titul císaře jako předseda spolku z přání německých knížat. Vilém I. nejdříve souhlasil s tím, že přijme jen titul Kaiser von Deutschland (císař Německa)\", to však nebylo přijatelné pro jednotlivé německé panovníky a hrozilo mezinárodním konfliktem se státy, jež se sice nacházely na původně německém území, nebyly však členy Německého spolku (Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko atp.). Původně navrhovaný titul Kaiser der Deutschen (císař Němců)\", vynořivší se již v revolučním roce 1848 (jako revoluční titul), nebyl pro Viléma akceptovatelný s ohledem na jeho demokratické konotace. Jako kompromis byl nakonec zvolen titul v podobě Deutscher Kaiser\" (německý císař)\". Tento titul byl zvolen proto, aby vyjadřoval že německý císař je sice německým císařem, ale nevládne nad všemi německými zeměmi. Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce a v jeho čele stanuli pruští Hohenzollernové. Prvním císařem se stal Vilém I. a říšským kancléřem Otto von Bismarck.", "section_level": 1}, {"title": "Rok tří císařů.", "content": "Císař Vilém I. panoval do roku 1888 kdy na německý trůn nastoupil jeho syn Fridrich III., který zemřel ještě téhož roku, takže na trůn nastoupil Vilém II., který vládl jakožto poslední císař do roku 1918, kdy abdikoval. Proto je rok 1888 nazýván \"rokem tří císařů\". Nastoupivší císař Vilém II. propustil v roce 1890 říšského kancléře Otto von Bismarcka.", "section_level": 1}, {"title": "Konec císařství.", "content": "Po převratu z 9. listopadu 1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojnící a jenž se stal koncem Pruského království pojal císař Vilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou myšlenku vzdát se císařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil 47leté panování Hohenzollernů v Německu. Téhož roku německé císařství zaniklo.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam německých císařů.", "content": "\"Dynastie: Hohenzollernové\"", "section_level": 1}, {"title": "Plný titul německého císaře.", "content": "Jeho císařské a královské veličenstvo Vilém I./Fridrich III./Vilém II., z Boží milosti, německý císař a pruský král, markrabě braniborský, purkrabí norimberský, hrabě hohenzollernský, suverén a nejvyšší vévoda slezský a Hrabství kladského, velkovévoda dolnorýnský a poznaňský, vévoda saský, vestfálský, engernský, pomořanský a lüneburský, holštýnský a šlesvický, magdeburský, brémský, geldernský, klévský, jülišský a bergský, vévoda Vendů a Kašubů, krosenský, lauenburský a meklenburský; lankrabě hesenský a durynský; markrabě horno- a dolnolužický; princ oranžský, kníže rujánský, východofríský, paderbornský a pyrmontský, halberstadtský, münsterský, mindenský, osnabrücký, hildesheimský, verdenský, camminský, fuldský, nasavský, moerský; hrabě henneberský, markský, ravensberský, hohensteinský, tecklenburský, lingenský, hrabě mansfeldský, sigmaringenský a veringenský, pán Frankfurtu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý císař (něm. \"Deutscher Kaiser\") byl titul pruských králů ve funkci dědičných vládců Německé říše v letech 1871 – 1918. Německé císařství bylo federací států, majících svého vlastního panovníka (krále, velkovévodu, vévodu,…), premiéra a vládu, přičemž vedoucí úlohu sehrával nejvýznamnější z těchto států – Pruské království. Pruský král tak byl zároveň německým císařem, pruský premiér německým kancléřem a pruská vláda centrální německou vládou.", "tgt_summary": "The German Emperor ( ) was the official title of the head of state and hereditary ruler of the German Empire. A specifically chosen term, it was introduced with the 1 January 1871 constitution and lasted until the official abdication of Wilhelm II on 28 November 1918. The Holy Roman Emperor is sometimes also called \"German Emperor\" when the historical context is clear, as derived from the Holy Roman Empire's official name of \"Holy Roman Empire of the German Nation\" from 1512. Following the revolution of 1918, the function of head of state was succeeded by the President of the Reich (), beginning with Friedrich Ebert.", "id": 1311000} {"src_title": "Kateřina Vilemína Zaháňská", "tgt_title": "Princess Wilhelmine, Duchess of Sagan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla nejstarší dcerou Petra Birona, vévody kuronského a zemgalského, později vévody zaháňského a jeho třetí manželky kuronské šlechtičny Anny Charlotty Dorothey von Medem. Kuronsko, které je dnes součástí Lotyšska, v té době bylo lenním územím polského království a tvořilo nárazníkové území mezi Polskem a Ruskem. Při třetím dělení Polska v roce 1795 Kuronsko připadlo Rusku. Vévoda Petr obdržel od Kateřiny Veliké finanční odškodnění a mohl i s manželkou používat doživotně svůj kuronský vévodský titul. Poté, co opustil Kuronsko, přesídlil na své statky, které získal do majetku koncem 18. století ve Slezsku – Zaháň (Sagan) a ve východních Čechách – Náchod. Vilemína měla tři mladší sestry: Marii Paulinu Luisu, provdanou kněžnu Hohenzollern-Hechingen (1782–1845), Johannu Katharinu, pozdější vévodkyni di Acerenza (1783–1876) a Dorotheu pozdější vévodkyni de Dino a de Sagan (1793–1862), nemanželskou dceru své matky, kterou Petr Biron legitimizoval. Dorothea je dnes některými badateli a historiky pokládána za fyzickou matku české spisovatelky Boženy Němcové. Tato teorie však není podložena přesvědčivými důkazy. Pokud by tomu tak bylo, vévodkyně Vilemína byla její tetou. Od tří do pěti let cestovala s rodiči po Evropě, po návratu roku 1786 žila v Mitavě především se svým otcem a sestrami. Matka často cestovala, plnila i diplomatické úlohy a návrat domů oddalovala. Mateřské povinnosti jí nezatěžovaly. Kateřina a její sestry měly vychovatele, nejvíce ji ovlivnila Polka Antonie Forsterová, která vyrostla v Anglii. Díky ní se Vilemína stala vášnivou anglofilkou. Zároveň ji ovlivnily vychovatelčiny ideály osvícenectví a její tichý obdiv k Velké francouzské revoluci. Byla však nesmiřitelnou odpůrkyní císaře Napoleona a proto se stala také aktivní účastnicí protinapoleonské koalice. Poslední léta života otce a jeho rodiny popisuje Alois Jirásek ve své novele Na dvoře vévodském. Po smrti otce v roce 1800 zdědila Vilemína Zaháňské knížectví, náchodské panství a řadu nemovitostí, mezi nimi i zámek v Ratibořicích, který nechala v letech 1825–1826 přestavět v empírovém stylu. Toto sídlo si zejména oblíbila, zde proběhly v rámci protinapoleonské koalice v roce 1813 její schůzky s ruským carem Alexandrem I. Z Vilemíny se stala mimořádně vzdělaná, inteligentní, bystrá, nadaná a aktivní žena, která se později věnovala politice, i když především ze své záliby a díky svému společenskému postavení. Díky ní se také seznámila s tehdy nejvlivnějším rakouským politikem knížetem Klemensem Lotharem Metternichem, se kterým měla po mnoho let přátelský poměr, který v době Vídeňského kongresu (1814–1815) měl intimní charakter. Usilovala o to, aby s ním uzavřela manželství – což se ale nikdy nestalo. Překážkou byla zejména dvě předtím nezdařená manželství, v té době i trvající první Metternichovo manželství a zřejmě i Vilemínina citová nestálost. Úryvek z dopisu Metternicha Kateřině Zaháňské: \"Celou noc se mi zdálo o mé drahé přítelkyni, viděl jsem nás oba v Praze, hovořili jsme, snad stokrát jsem Ti opakoval, že Tě miluji. Ty jsi mi naslouchala a neodpovídala jsi, nechápal jsem Tvé mlčení, náhle ses mi vrhla kolem krku a řeklas mi: \"Nuže, drahý příteli, dokaž mi to, co mi stále opakuješ!\"\" Vilemína však měla řadu dalších milostných vztahů. Paralelně s Metternichem v době Vídeňského kongresu i s knížetem Alfredem Windischgrätzem. Ani ten se s ní pro odpor rodiny nemohl oženit. Opět z Metternichova dopisu Vilemíně: \"\"Manželství je stav, který pro Tebe nebude nikdy ten pravý. Takové nezávislé duši jako je tvá, nemůže povinnost přinést klid. Svazky? Všechny je zpřetrháš.\"\" Byla celkem třikrát provdána, žádné z jejích manželství nebylo příliš šťastné. Prvním manželem byl princ Louis Rohan Guémenée, druhým ruský kníže Vasil Sergejevič Trubeckoj. Obě manželství uzavřená v prvním desetiletí 19. století trvala jen krátce. Poté už nadále vystupovala jako vévodkyně zaháňská. Poslední, třetí manželství uzavřela s hrabětem Karlem Rudolfem Schulenburgem v roce 1819. S ním do Ratibořic přišel v roce 1820 i jeho kočí Jan Pankl s Terezií Novotnou, kterou si v tomto roce vzal za ženu v kostele v České Skalici. S nimi přišla z Vídně i malá Barunka, pozdější spisovatelka Božena Němcová. Manželství s hrabětem Schulenburgem zaniklo po Vilemínině přestoupení na katolickou víru (1827). Hrabě však nadále spravoval její panství. Jedinou dceru Gustavu (1801–1881) měla jako nemanželské dítě se svým vychovatelem švédským generálem Gustavem Armfeltem; její porod byl prý velice těžký a Vilemína po něm zůstala již dále neplodná. Dcera byla vychovávána u partnerových příbuzných a v pozdějších letech se ke své matce už nechtěla vrátit, přestože se o to Vilemína velmi snažila. Nedostatek vlastních dětí si vynahradila péčí o děti svých příbuzných a známých. Měla postupně tři schovanky, z nichž prostřední zemřela v mladém věku. Byly inspirací pro postavu komtesy Hortensie v \"Babičce.\" Ve starším věku přestoupila Vilemína na katolickou víru, usadila se a do značné míry tak vyjadřovala obraz oblíbené a respektované vrchnosti, který o ní vytvořila Božena Němcová v \"Babičce.\" Zemřela ve věku 58 let ve Vídni na následky mozkové mrtvice. Je pohřbena v kapli sv. Kříže v parku zámku v Zaháni. Jméno známé francouzské spisovatelky a dramatičky Françoise Saganové, nepřechýleně Françoise Sagan, rodným jménem Françoise Quoirez (21. června 1935 – 24. září 2004) není sice přímým odvozením od jména Vilemíny Zaháňské (Sagan), jak se někdy traduje, souvisí však s potomkem její sestry Dorothey, která po smrti Vilemíny získala panství Zaháň a používala rovněž titul vévodkyně zaháňská. Tento její vnuk se stal modelovou postavou pro Marcela Prousta v románovém cyklu \"Hledání ztraceného času\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vévodkyně Kateřina Vilemína Frederika Benigna Zaháňská (8. února 1781, Mitava, dnes Jelgava – 29. listopadu 1839 Vídeň, Rakousko), rozená \"Prinzessin Katharina Friederike Wilhelmine Benigna von Kurland\", byla rakouská a slezská šlechtična a politička. Ze svých čtyřech křestních jmen používala nejčastěji jméno Vilemína. České veřejnosti je známa především jakožto literární postava ze stěžejního díla Boženy Němcové \"Babička\". Boženu Němcovou jako dceru svých zaměstnanců znala a podporovala. Zemřela však dva roky po sňatku Boženy Němcové s Josefem Němcem, tedy dříve než se mohla rozvinout spisovatelská dráha Boženy Němcové.", "tgt_summary": "Katharina Friederike \"Wilhelmine\" Benigna, Princess of Courland, Duchess of Sagan (born 8 February 1781 in Mitau, Duchy of Courland and Semigallia; died 29 November 1839 in Vienna, Austrian Empire) was a German noble from the ruling family of Courland and Semigallia (today part of Latvia) and a sovereign Duchess of Sagan. Wilhelmine is mainly known for her relationship with Klemens Metternich, a statesman of the Austrian Empire. French transcription of her name is \"Wilhelmine Catherine Frédérique Biron\", Czech \"Kateřina Frederika Vilhelmína princezna Kuronská\". Among the Czechs she is known as \"kněžna Kateřina Zaháňská\" (Zaháň is Czech name for Żagań).", "id": 658682} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2009", "tgt_title": "2009 World Junior Ice Hockey Championships", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Ve dvou základních skupinách hrálo vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítalo za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připsaly bod a následovalo 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodla o držiteli bonusového bodu. Vítězové základních skupin postoupili přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny sehrály čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkaly ve skupině o udržení, ze které sestoupily dva týmy. Také se hrál zápas o páté a třetí místo, ve kterých se střetli poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužovalo deset minut, případně následovala trestná střílení. Všechny časy jsou místní (UTC-5). Všechny časy jsou místní (UTC-5).", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\"Poznámka:\" Zápasy Kazachstán 0:9 Německo \"a\" Finsko 5:1 Lotyšsko \"se započítávaly ze základní skupiny.\" Všechny časy jsou místní (UTC-5). \" Německo a Kazachstán sestoupily do I. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2010\"", "section_level": 1}, {"title": "Play off.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC-5).", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "Turnaj skupiny A se uskutečnil od 14. do 20. prosince 2008 v Herisau ve Švýcarsku a turnaj skupiny B od 15. do 21. prosince 2008 v Aalborgu v Dánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" Švýcarsko postoupilo mezi elitu, zatímco Estonsko sestoupilo do 2. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" Rakousko postoupilo mezi elitu, zatímco Maďarsko sestoupilo do 2. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "2. divize.", "content": "Turnaj skupiny A se uskutečnil od 15. do 21. prosince 2008 v Miercureji Ciuci v Rumunsku a turnaj skupiny B od 10. do 15. ledna 2009 v Logroñu ve Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" Japonsko postoupilo do 1. divize, zatímco Rumunsko sestoupilo do 3. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" Chorvatsko postoupilo do 1. divize, zatímco Čína sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "3. divize.", "content": "Turnaj třetí divize se v roce 2009 z důvodu nenalezení vhodného pořadatele neuskutečnil. Ze druhé divize tak nakonec nikdo nesestoupil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji se na přelomu let 2008 a 2009 konalo v hlavním městě Kanady – Ottawě.", "tgt_summary": "The 2009 IIHF World U20 Championship, commonly referred to as the 2009 World Junior Ice Hockey Championships (\"2009 WJHC\"), was the 33rd edition of the Ice Hockey World Junior Championship and was hosted in Ottawa, Ontario, Canada. Games were held at the Ottawa Civic Centre and Scotiabank Place. The tournament set a record for WJC attendance at 453,282. Canada won the gold medal for a record-tying fifth consecutive time.", "id": 536352} {"src_title": "Walter Dornberger", "tgt_title": "Walter Dornberger", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Walter Dornberger se narodil 6. září roku 1895 v hesenském městě Gießen jako syn lékárníka Hermanna Dornbergera a jeho ženy Hedwigy (rozená: \"Roltsch\"). Měl další dva bratry: Maxe (* 1893) a Wolfganga (* 1898). Po složení maturitní zkoušky vstoupil mladý Walter k počátku srpna roku 1914 do německé císařské armády, kde byl zařazen do důstojnické kurzu a byl přidělen k braniborskému 3. pěšímu pluku dělostřelectva (\"Fußartillerie-Regiment \"Generalfeldzeugmeister\" (Brandenburgisches) Nr. 3\"). Po jeho dokončení mu byla udělena ke konci července roku 1915 nižší důstojnická hodnost praporčíka (\"Fähnrich\"). Následně byl ještě ke konci srpna téhož roku dosazen na školu pro dělostřelecké jednotky, kde během měsíce absolvoval několik rozšiřujících kurzů a poté se vrátil zpět ke své jednotce. Zde sloužil jako velitel čety a posléze i jako velitel dělostřelecké baterie. V polovině prosince stejného roku byl povýšen do hodnosti poručíka (\"Leutnant\"). S plukem, u kterého působil prakticky po celou válku, následně sloužil na západní frontě. Převelen byl až ke konci července roku 1918 a to k 26. praporu pěšího dělostřelectva (\"Fußartillerie-Bataillon Nr. 26\"), kde sloužil jako pobočník velitele. Počátkem října téhož roku byl však zajat v boji americkými jednotkami a následující dva roky strávil Dornberger ve francouzském zajetí. Služba v první světové válce mu přinesla kromě důstojnické hodnosti také mnoho vyznamenání, včetně obou tříd pruského železného kříže a dalších vyznamenání za statečnost.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Ze zajetí byl Dornberger propuštěn ke konci března roku 1920 a rozhodl se zůstat nadále v armádě. O necelý týden později byl zařazen k 10. dělostřeleckému pluku od 10. brigády Reichswehru pod velením generála Waltera von Hülsena. Brigáda však byla k počátku října téhož roku použita k vytvoření 6. divize a tak byl Dornberger odvelen do Jüterbogu, aby se zde na místní vojenské škole zúčastnil dělostřeleckého kurzu. Po dokončení kurzu byl ke konci prosince téhož roku převelen právě k nově vytvořené 6. divizi generálporučíka Friedricha von Lossberga, která vznikla z jeho předchozí jednotky. Zde byl zařazen k pozorovatelské baterii od 6. dělostřeleckého pluku. Až do počátku dubna roku 1926 sloužil Dornberger u 6. dělostřeleckého pluku během čehož byl ke konci července roku 1925 povýšen na nadporučíka (\"Oberleutnant\") a také během této doby absolvoval výcvikový kurz v oblasti dělostřeleckého průzkumu a další sportovní kurz. Od 1. dubna roku 1926 nastoupil Dornberger studium strojírenství na technické univerzitě v Berlíně Byl přiřazen do balistického oddělení Reichswehr. Zde začal pracovat na prototypech raket se svým přítelem Wernherem von Braunem. Roku 1937 byl Dornberger převelen do výzkumné základny Luftwaffe v Peenemünde, kde působil jako vojenský velitel vývoje raket V-2. Prvního úspěšného testu se raketa dočkala 3. října 1942, přičemž o dva roky později, v září 1944, začalo Peenemünde pod Dornbergerovým velením raketami V-2 bombardovat spojenecká území. Po bombardování Peenemünde velel také továrnám Mittelwerk, kam se výroba přesunula. Těsně před koncem války, 2. května 1945 padl Dornberger do spojeneckých rukou a dva roky byl vězněn ve Walesu za používání otrocké práce a bombardování civilních cílů. Poté se díky operaci Paperclip dostal do Spojených států. Zde nejdříve pracoval pro armádní základnu Wright-Patterson a později po patnáct let pro výrobce letadel Bell Aircraft Corporation (jako viceprezident). V roce 1965 odešel do důchodu a vrátil se do rodného Německa, kde roku 1980 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. Ing. Walter Robert Dornberger (6. září 1895 – 27. června 1980) byl veterán první světové války a pozdější Generalmajor (\"Generálmajor\") německé armády za druhé světové války. Nejznámější je svým působením jako velitel vývoje raketových zbraní Třetí říše, když působil na základně v Peenemünde. Po skončení druhé světové války se v USA spolupodílel na produkci neválečných raket a experimentálních letadel. Mimo jiné byl držitelem mnoha vyznamenání, včetně rytířského kříže válečného záslužného kříže s meči.", "tgt_summary": "Major-General Dr. Walter Robert Dornberger (6 September 1895 – 27 June 1980) was a German Army artillery officer whose career spanned World War I and World War II. He was a leader of Nazi Germany's V-2 rocket program and other projects at the Peenemünde Army Research Center. Dornberger was born in Gießen and enlisted in 1914. In October 1918, as an artillery lieutenant Dornberger was captured by United States Marines and spent two years in a French prisoner of war camp, mostly in solitary confinement because of repeated escape attempts. In the late 1920s, Dornberger completed an engineering course with distinction at the Berlin Technical Institute, and in the Spring of 1930, Dornberger graduated after five years with an MS degree in mechanical engineering from the \"Technische Hochschule Charlottenburg\" in Berlin. In 1935, Dornberger received an honorary doctorate, which Col. Karl Emil Becker arranged as Dean of the new Faculty of Military Technology at the TH Berlin.", "id": 567216} {"src_title": "Holčička, která měla ráda Toma Gordona", "tgt_title": "The Girl Who Loved Tom Gordon", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Začátek příběhu se odehrává na rodinném výletu sourozenců Peta (13 let), Trishy (9 let) a jejich matky. Jde o pěší výlet a hned na jeho počátku se matka s Petem pustí do hádky kvůli svému rozvodu s otcem a Trisha se za nimi opožďuje, aby nemusela hádku poslouchat. Po chvíli sejde z cesty, aby mohla vykonat malou potřebu, ale sklouzne po dlouhém příkrém srázu a skončí daleko od cesty. Sice bez zranění, ale zcela dezorientovaná si to namíří na zcela opačnou stranu – do hlubokých lesů Apalačských hor ve státu Maine. V batůžku jí zůstala lahev vody, dvě čokoládové oplatky, bramborové lupínky, vařené vejce, sendvič, láhev limonády, pláštěnka, Gameboy a walkman s rádiem. Občas si pustí rádio, aby se dozvěděla zprávy o pátrání po své osobě nebo si poslechla reportáž z baseballového utkání, kde hraje její oblíbený nadhazovač z týmu Red Sox – Tom Gordon. Usilovně se snaží hospodařit s trochou jídla a pití, které našla ve svém batohu, a také sbírá různé oříšky a bobule. Matka s bratrem se zatím vrátí do nejbližšího města a vyhlásí po ní pátrání. Ale Trisha už se zatím svým usilovným pochodem dostala mimo prohledávanou oblast. Rozhodne se jít po proudu potoka, který ji má dovést k civilizaci, ale zatím ji dovede pouze do bažin. Jako následek hladovění, žízně, vyčerpání a několika lehkých poranění při pádech se u Trishy začínají objevovat halucinace. Představuje si různé lidi a mezi nimi hovoří i se s svým hrdinou Tomem Gordonem. Z lesa ji pozoruje jakási bytost a tady není úplně jasné, zda jde o halucinaci nebo nadpřirozený prvek přidaný autorem. Trisha postupuje dále do hlubin lesa, halucinace se stupňují, začíná se jí zjevovat “Bůh ztracených” v podobě vosy a zachovat si zdravý rozum se pro ni stává otázkou života a smrti. Po několika dnech se objevuje zápal plic jako následek pádu do ledové vody a prochladnutí. Dívka se pomalu dostává zpět do blízkosti civilizace, ale po devíti dnech narazí na medvěda. Inspirována svým hrdinou baseballovým nadhazovačem Tomem Gordonem vezme walkman a trefí medvěda do hlavy. Svědkem této události se stane lovec, který na medvěda vzápětí vystřelí. Medvěd uteče, ale není jasné, zda ho zahnala sama Trisha nebo lovcův výstřel. Příběh končí v nemocnici, kde se Trisha setkává se svými rozvedenými rodiči a bratrem Petem. Trisha která se zotavuje z oboustranného zápalu plic, zůstává v pokoji pouze s otcem, se kterým chodívala na baseball, a předvede vítězné gesto Toma Gordona – to, kterým Tom vždy ukončuje vítězný zápas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holčička, která měla ráda Toma Gordona (anglicky \"The Girl Who Loved Tom Gordon\") je psychologický horor amerického spisovatele Stephena Kinga z roku 1999. Do češtiny přeložila Linda Bartošková.", "tgt_summary": "The Girl Who Loved Tom Gordon (1999) is a psychological horror novel by American writer Stephen King. In 2004, a pop-up book adaptation was released with design by Kees Moerbeek and illustration by Alan Dingman. A film adaptation to be produced by Chris Romero was announced in 2019.", "id": 1693699} {"src_title": "Blokus", "tgt_title": "Blokus", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Blokus se hraje na čtvercové desce rozdělené na 20×20 polí. Ve hře čtyř hráčů má každý hráč k dispozici 21 hracích dílů své barvy (červená, modrá, žlutá, zelená), které jsou tvořeny jedním až pěti čtverečky o velikosti jednoho pole (tzv. polyomina, podobné např. dílům z počítačové hry \"Tetris\"). V každé barvě jsou všechny díly, které lze z tohoto počtu čtverečků vytvořit. Hráči v pořadí modrý, žlutý, červený a zelený střídavě pokládají vždy jeden díl na hrací plochu podle následujících pravidel: Nemůže-li hráč položit žádný svůj díl, odstupuje ze hry (protože se položené díly během hry nepřemisťují ani neodstraňují, nebude již v této hře moci žádný svůj díl položit). Hra pokračuje, dokud aspoň jeden hráč může pokládat díly. Po skončení hry každý hráč ztrácí tolik bodů, kolik mu zbylo čtverečků v jeho nepoložených dílech. Jestliže některý hráč položil všechny své díly, dostává bonus 20 bodů, pokud jako poslední svůj díl položil díl tvořený jediným čtverečkem, jinak dostává 15 bodů. Vítězem je hráč s nejvíce body (resp. nejméně ztracenými body). Vítězem tedy nemusí být hráč, který zůstal ve hře jako poslední.", "section_level": 1}, {"title": "Hra pro dva nebo tři hráče.", "content": "Ve hře dvou hráčů má každý hráč dvě barvy a začíná ve dvou rozích (obvykle protilehlých). Díly těchto dvou barev spolu mohou sousedit libovolně, i když patří stejnému hráči. Ve hře tří hráčů hrají za čtvrtou barvu střídavě všichni hráči. Její závěrečné skóre se ignoruje. Tato varianta je však někdy pokládána za nespravedlivou, protože v ní má výhodu hráč, který začínal v rohu ležícím proti rohu, v němž začínala čtvrtá barva.", "section_level": 2}, {"title": "Hra v týmech.", "content": "Čtyři hráči mohou hrát ve dvou dvojicích proti sobě. Jedna dvojice má modrou a červenou, druhá žlutou a zelenou. Pořadí barev zůstává stejné, takže hráči obou dvojic se v tazích střídají. Hráči stejné dvojice začínají v protilehlých rozích.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Blokus Duo.", "content": "Blokus Duo je verze určená pro dva hráče. Obsahuje jen dvě barvy (oranžovou a fialovou, začíná oranžová, díly jsou v obou barvách stejné jako v základní verzi) a hraje se na desce o velikosti 14×14 polí. První díl nemusí překrývat rohové pole, ale pole ležící na diagonále jako páté od rohového. Pravidlo pro dotýkání dílů stejné barvy se nemění.", "section_level": 2}, {"title": "Blokus Trigon.", "content": "Blokus Trigon se hraje na šestiúhelníkové desce rozdělené na 486 trojúhelníčků. Každý hráč má 22 dílů tvořených jedním až šesti trojúhelníčky. Opět platí, že nově položený díl se musí dotýkat jiného dílu stejné barvy rohem a žádného hranou. Varianta pro pokročilejší hráče zakazuje, aby se díl dotýkal svým rohem hrany jiného dílu stejné barvy (oba se musejí dotýkat pouze rohy). Tuto variantu mohou hrát 2 až 4 hráči a považuje se za vhodnější pro 3 hráče než klasický Blokus.", "section_level": 2}, {"title": "Blokus Giant.", "content": "Blokus Giant je základní Blokus ve větším provedení (deska má rozměry 57×57 cm). Pravidla jsou stejná jako v základní verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Blokus 3D.", "content": "Blokus 3D je nové vydání hry Rumis, jejímž autorem je Stefan Kögl. Přináší do hry třetí rozměr a s ním významnou změnu pravidla pro dotýkání dílů stejné barvy. Každý hráč má 11 dílů, tvořených dvěma až čtyřmi krychličkami. Hráči si před zahájením hry vyberou jednu ze čtyř šablon, na níž je zobrazena hrací plocha. Každý hráč musí položit svůj díl tak, aby se dotýkal aspoň jednoho dílu stejné barvy \"stěnou\". Výjimkou je první kolo, v němž první hráč položí svůj díl na šablonu libovolně a ostatní hráči tak, aby se dotýkal stěnou aspoň jednoho již položeného dílu. Položené díly navíc nesmějí překročit půdorys šablony ani povolenou výšku a nikde nesmí vzniknout prázdné místo pod krychličkou. Nemůže-li hráč položit svůj díl, odstupuje ze hry (v této variantě by se teoreticky mohlo stát, že by v některém dalším tahu mohl některý díl položit, pravidla to však neumožňují). Na konci hry každý hráč získá tolik bodů, kolik stěn jeho barvy je vidět při pohledu na plochu seshora, minus tolik bodů, kolik neumístěných dílů (tentokrát bez ohledu na počet jejich krychliček) mu zbylo. Hráč s největším počtem bodů vítězí.", "section_level": 2}, {"title": "Blokus jako hlavolam.", "content": "Samotný hráč může využít Blokus jako hlavolam. Úkolem je položit všech 84 dílů ve všech barvách na hrací desku při dodržení všech pravidel hry. Obtížnější varianta vyžaduje, aby byly díly pokládány v sestupném pořadí podle počtu čtverečků (napřed se musejí položit všechny díly složené z 5 čtverečků, pak ze 4, 3 atd.). Další možností je pokusit se položit všech 20 dílů složených ze 4 čtverečků do obdélníku o rozměrech 8×10 nebo všech 48 dílů složených z 5 čtverečků do obdélníku o rozměrech 15×16 (v obtížnějších variantách tak, aby se žádné dva díly stejné barvy nedotýkaly hranou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Blokus je abstraktní desková hra pro 2 až 4 hráče, založená na pokládání hracích dílků na hrací plochu tak, aby se dílky stejné barvy dotýkaly pouze rohem. Jejím autorem je Bernard Tavitian a poprvé ji v roce 2000 vydala francouzská firma Sekkoia. Blokus získal řadu ocenění a v současnosti je to jedna z nejčastěji oceňovaných her.", "tgt_summary": "Blokus ( ) is an abstract strategy board game for two to four players, where players try to score points by occupying most of the board with pieces of their colour. It was invented by Bernard Tavitian and first released in 2000 by Sekkoïa, a French company. It has won several awards, including the Mensa Select award and the 2004 Teacher's Choice Award. In 2009, the game was sold to Mattel.", "id": 649959} {"src_title": "Kazimierz (Krakov)", "tgt_title": "Kazimierz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obec zvaná Stará Visla byla založena na řece Visle asi v 11. století při rotundě sv. Michaela Na Skalce. Zde byl roku 1079 zavražděn krakovský biskup Stanislav I. ze Szczepanowa. Jako samostatná tržní osada byla vysazena kolonizátory za polského krále Kazimíra Velikého a po něm také pojmenována. Roku 1335 Kazimierz obdržela městská práva podle magdeburského vzoru. Král Kazimír Jagellonský zde usídlil jak augustiniány eremity, přišlé z Prahy, tak řád augustiniánů kanovníků (zde zvaných regulovaní kanovníci) s kostelem Božího Těla, proslulým procesími o svátku Božího těla. Po pogromu roku 1494 musely být křesťanská a židovská část města odděleny zdí. Roku 1800 bylo město přičleněno ke Krakovu jako jeho předměstí. Během 19. století se životní podmínky zdejších Židů zhoršily a z městské čtvrti se postupně stávalo izolované ghetto. V roce 1938 sem přesídlili také Židé vyhnaní z Německa a utvořili čtvrť zvanou Malý Berlín. V následujících letech bylo židovské ghetto striktně uzavřeno a postupně do roku 1944 odtud do koncentračních táborů v Plaszowě a v Osvětimi odvlečeno 64 tisíc Židů. Ze 6 tisíc Židů, kteří se na jaře roku 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Kazimierz je místem, kde se dodnes prolínají židovské a křesťanské tradice. Někdejší předměstí Krakova Kazimierz se stavebně dělilo na část křesťanskou a židovskou. Židovská část zahrnovala současné ulice Miodowa, Starowiślna, Św. Wawrzyńca, Wąska, Józefa a Nowa, které byly oddělené parkánem a kamennou zdí, jež stála až do roku 1800. Na křižovatce ulic Jakubovy a Jozefovy byla jedna ze tří vstupních bran. Centrem byla dnešní ulice Szeroka. Na ní a v sousedních uličkách vznikl hřbitov, četné židovské modlitebny a obytné domy. V ulici Szeroka se nachází pět synagog. Nejstarší z nich – středověká Stará synagoga byla během druhé světové války zničena, později obnovena a dnes jsou v ní umístěny sbírky Historického muzea města Krakova. Jediná dnes činná synagoga je synagoga Remuh (v ulici Szeroka č. 40). U ní je situován jeden z nejstarších evropských židovských hřbitovů, na němž byly židé pohřbíváni od poloviny 16. do poloviny 19. století. Avšak první a nejstarší židovský hřbitov se nacházel vedle již neexistujícího rybníku za městskými hradbami na severovýchodní straně města, poblíž dnešní ulice Dajwor. V roce 1800 byl založen nový hřbitov na ulici Miodowa 55.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Režisér Steven Spielberg si roku 1993 židovskou čtvrť a někdejší továrnu v Kazimierzi vybral k natáčení exteriérů filmu Schindlerův seznam.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazimierz (, ) je jedna ze čtvrtí Krakova, která dnes administrativně spadá pod Městskou část I Stare Miasto. Od 14. do začátku 19. století byla samostatným městem ležícím na jih od Krakova, v jeho bezprostřední blízkosti. Po mnoho staletí se zde prolínaly dvě významné kultury – židovská a křesťanská.", "tgt_summary": "Kazimierz (; ; ) is a historical district of Kraków and Kraków Old Town, Poland. Since its inception in the fourteenth century to the early nineteenth century, Kazimierz has been an independent city, a royal city of the Crown of the Polish Kingdom, a location south of the Old Town of Kraków, separated from it by a branch of the Vistula river. For many centuries, Kazimierz was a place of coexistence and interpenetration of ethnic Polish and Jewish cultures. Its northeastern part of the district was historic Jewish, and whose inhabitants were forcibly relocated by the German occupying forces into the Krakow ghetto just across the river in Podgórze in 1941. Today Kazimierz is one of the major tourist attractions of Krakow and an important center of cultural life of the city. The boundaries of Kazimierz are defined by an old island in the Vistula river. The northern branch of the river (\"Stara Wisła\" – Old Vistula) was filled-in at the end of the 19th century during the partitions of Poland and made into an extension of ul. Stradomska Street connecting Kazimierz district with Kraków Old Town.", "id": 842941} {"src_title": "Synyster Gates", "tgt_title": "Synyster Gates", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Haner začal hrát na kytaru již v 11 letech. Určitý čas navštěvoval Musicians Institute v Hollywoodu, kde studoval hru na jazzovou kytaru. Až do té doby byl zejména samouk - sledoval hudební videoklipy a četl knihy, což je překvapující, protože jeho otec byl/je skladatel a kytarista, hrál s Frankem Zappou během jeho kariéry. Po šesti měsících studia mu zavolali Jimmy (a zbývající členové Avenged Sevenfold) a zeptali se, jestli by nechtěl být jejich hlavním kytaristou. Haner se k nim připojil, aniž by dále pokračoval ve studiu, a stal se tak \"studio musician\" (studiovým muzikantem).", "section_level": 1}, {"title": "Avenged Sevenfold.", "content": "Připojil se k Avenged Sevenfold (A7X) když mu bylo 18 na konci 1999, před nahráváním první desky, Sounding the Seventh Trumpet. Byl uveden na jejich EP, \"Warmness on the Soul,\" a na dotisku prvního alba. Také hraje na piáno třeba v písničce \"The Beast and the Harlot\" a \"Sidewinder,\" ačkoli přítel kapely, basista Justin Meacham, hrál na klavír na jíž zmíněné desce Warmness on the Soul. V Avenged Sevenfold DVD \"All Excess,\" zdůrazňuje jak přišel ke svému pseudonymu, Gates uvedl že jeho jméno vzniklo jak jeli opilý s The Rev (bubeník kapely) přes park. Jeho přesné slova byla, 'Jsem Synyster Gates a jsem úžasný!' (\"I'm Synyster Gates and I'm awesome!\") Gates cituje Django Reinhardt, Dimebag Darrell, Slash, John Petrucci, Adam Aparicio a Francis Canavan jsou jeho oblíbení kytaristi a měli na něho velký vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Vyhrál několik cen, včetně 'Mladý drtič' (\"Young Shredder\") cenu roku v Metal Hammeru cenu v roce 2006 a \"Kytarista Roku\" cena pro Total Guitar Magazine v roce 2006. V červnu 2008 Guitar World magazín mu položil otázku, \"Si jeden z mnoha kytaristů. Ale ke komu vzhlížíš?\" odpověděl. Rozdoně Slash! od Ozzyho kytaristi, Alexi Laiho z Children of Bodom! Jimi Hendrix jistě, Dimebag Darrell z Pantery, Jimmy Page z Led Zeppelin, a spousta dalších!\"", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší projekty.", "content": "Gates byl také památkou z 'Globin Metal' vedlejší projekt skupiny Pinkly Smooth s The Rev a Justin Sane. Pinkly Smooth se ale rozpustili protože se Synyster a The Rev chtěli plnohodnotně věnovat Avenged Sevenfold, ačkoli když se jich zeptali nedávno, odpověděli že chystají nový projekt s dvěma staršími členy skupiny Pinkly Smooth. Gates má mladšího bratra Brenta a mladší sestru McKenna. Jeho manželka je Michelle DiBenedetto, kterou si vzal 7. května 2010 v Mexiku. Jeho otec je Brian Elwin Hanner, Sr. je to muzikant a komediant známý jako Guitar Guy a je aktuálně na turné s Jeffem Dunhamem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brian Elwin Haner, Jr. (* 7. července 1981, Kalifornie), znám spíše pod pseudonymem Synyster Gates nebo jednoduše Syn, je americký hudebník. V současné době je hlavním kytaristou heavymetalové/hardrockové skupiny Avenged Sevenfold.", "tgt_summary": "Brian Elwin Haner Jr. (born July 7, 1981), better known by his stage name Synyster Gates or simply Syn, is an American musician, best known for being the lead guitarist and backing vocalist of the band Avenged Sevenfold. He ranks No. 87 on \"Guitar World\"s 100 Greatest Guitarists of All Time. Gates was voted as Best Metal Guitarist in the World by \"Total Guitar\" in 2016 and once again in 2017.", "id": 153456} {"src_title": "Urbain Le Verrier", "tgt_title": "Urbain Le Verrier", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Le Verrier se narodil v severofrancouzském městě Saint-Lô. Po osmi letech na zdejším lyceu byl přijat na vyšší královské lyceum v Caen, kde v letech 1827–1830 studoval matematiku. V roce 1831 byl přijat na Pařížskou Polytechniku, kde po dva roky studoval chemii pod vedením samotného Josepha Gay-Lussaca. Verrier poté přestoupil na studium astronomie, kde se zabýval především nebeskou mechanikou. Po studiích přijal práci v pařížské hvězdárně, kde pracoval po většinu svého života a jejímž ředitelem se posléze stal. Největším Le Verrierovým úspěchem byla matematická předpověď existence a výpočet pozice v té době neznámé planety Neptun, jež provedl na základě astronomických pozorování a výpočtů Alexise Bouvarda. Do této práce se pustil z podnětu tehdejšího ředitele pařížské hvězdárny Françoise Araga. Jak již bylo řečeno, jako podklad mu posloužila pouze matematická a astronomická pozorování oběžné dráhy tehdy poslední známé planety naší sluneční soustavy Uranu. Na dlouhé měsíce se Le Verrier ponořil do složitých výpočtů, jež měly vysvětlit malé, avšak neustále se opakující nesrovnalosti mezi Newtonovým gravitačním zákonem a Bouvardovým pozorováním oběžné dráhy Uranu. Ve stejnou dobu prováděl v Anglii stejné výpočty, aniž o sobě navzájem věděli, britský astronom a matematik John Couch Adams. Le Verrier oznámil svůj výpočet pozice neznámé planety, jež působí odchylku Uranovy oběžné dráhy, Francouzské akademii 31. srpna 1846, dva dny předtím, než Adams odeslal své výpočty Královské observatoři v Greenwichi. 18. září pak Le Verrier odeslal své výsledky Johannu Gottfriedu Galleovi na berlínskou observatoř. Jeho dopis dorazil pět dní nato, 23. září. Ještě téhož večera Galle s pomocí svého studenta Heinricha Louise d'Arresta a při použití Fraunhoferova refraktoru objevil v rozmezí odchylky 1° na předpovězeném místě poblíž rozhraní mezi souhvězdími Kozoroha a Vodnáře neznámé nebeské těleso. Pozorování následujícího večera potvrdilo, že nejde o hvězdu, ale o planetu. Těleso totiž změnilo vůči jiným hvězdám svou polohu. Adamsův konečný výsledek označoval, jak se později ukázalo, místo vzdálené od skutečné pozice Neptunu 12°.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V prosinci 1846 se stal členem-korespondentem Pruské akademie věd. V roce 1847 byl přijat do American Academy of Arts and Sciences. V roce 1853 se stal ředitelem hvězdárny v Paříži, následníkem Françoise Araga. V roce 1863 se stal členem akademie Leopoldina. V roce 1876 byl oceněn zlatou medailí Královské astronomické společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urbain Jean Joseph Le Verrier (11. března, 1811 – 23. září, 1877) byl francouzský matematik, který se zabýval nebeskou mechanikou. Celosvětové slávy se dočkal po propočítání přesných souřadnic místa, kde by se měla nacházet osmá planeta sluneční soustavy – Neptun. Jsou po něm pojmenovány krátery Le Verrier na Měsíci a Le Verrier na Marsu. Je také jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži. Roku 1857 získal Copleyho medaili.", "tgt_summary": "Urbain Jean Joseph Le Verrier FRS (FOR) HFRSE (; 11 March 1811 – 23 September 1877) was a French astronomer and mathematician who specialized in celestial mechanics and is best known for predicting the existence and position of Neptune using only mathematics. The calculations were made to explain discrepancies with Uranus's orbit and the laws of Kepler and Newton. Le Verrier sent the coordinates to Johann Gottfried Galle in Berlin, asking him to verify. Galle found Neptune in the same night he received Le Verrier's letter, within 1° of the predicted position. The discovery of Neptune is widely regarded as a dramatic validation of celestial mechanics, and is one of the most remarkable moments of 19th-century science.", "id": 442373} {"src_title": "Alexandre Yersin", "tgt_title": "Alexandre Yersin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Švýcarsku v rodině francouzského původu. Medicínu studoval v Lausanne, v Marburgu a v Paříži. Pod vedením Louise Pasteura se podílel na výzkumu očkování proti vzteklině. V roce 1889 začal působit v Pasteurově institutu a spolu s Emilem Rouxem objevil záškrtový toxin. V roce 1890 odjel poprvé do Francouzské Indočíny jako lékař společnosti Messageries Maritimes. V červenci 1891 přišel poprvé do Nha Trangu, který se stal jeho domovem a kde žil s přestávkami až do roku 1943. Rok na to založil v Nha Trangu Pasteurův institut, který zde funguje dodnes. Podruhé do Francouzské Indočíny odjel v roce 1894, tentokrát vyslán francouzskou vládou. Téhož roku při pobytu v Hongkongu objevil krysami přenášené mikroby způsobující dýmějový mor. Jeho život byl spjat s Nha Trangem více než půl století. Záhy se naučil plynně vietnamsky. Několik následujících let strávil cestováním po středovietnamské vysočině. V této době také objevil lokalitu, kde se dnes nachází město Da Lat, a doporučil vietnamské vládě, aby zde vybudovala horské letovisko. V jeho domě v Nha Trangu je dnes Muzeum Alexandra Yersina. Většina exponátů je umístěna ve druhém patře, v jeho bývalé knihovně a kanceláři. Muzeum zachycuje jeho život, vědecká díla i jeho četné výzkumy, kromě toho je zde vystaveno několik dopisu z jeho korespondence psané matce, laboratorní vybavení, jeho osobní předměty a zmenšená kopie člunu, kterou mu věnovali místní rybáři. Vietnamci ho oslovovali jako ong Nam (pan Nam). Epitaf na jeho náhrobku ho vystihuje jako \"vietnamským lidem milovaného dobrodince a lidumila\". Zemřel 1. března 1943 v Nha Trangu. Jeho hrob se nachází nedaleko Nha Trangu. Byl podle svého přání pohřben hlavou k zemi, aby tak mohl, jak uvádí kniha Non nuoc Viet Nam, \"navždy objímat svou druhou vlast\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Emile Jean Yersin (22. září 1863 Aubonne – 1. března 1943 Nha Trang) byl francouzsko-švýcarský lékař a bakteriolog. Jeho jméno nese tyčinkovitá bakterie \"Yersinia pestis\", původce dýmějového moru.", "tgt_summary": "Alexandre Emile Jean Yersin (22 September 1863 – 1 March 1943) was dual national Swiss and French physician and bacteriologist. He is remembered as the co-discoverer of the bacillus responsible for the bubonic plague or pest, which was later named in his honour: \"Yersinia pestis\". Another bacteriologist, Kitasato Shibasaburō, is often credited with independently identifying the bacterium a few days earlier but may have identified a different bacterium and not the pathogen causing plague. Yersin also demonstrated for the first time that the same bacillus was present in the rodent as well as in the human disease, thus underlining the possible means of transmission.", "id": 2045891} {"src_title": "Vysílač Konstantynow", "tgt_title": "Warsaw radio mast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1949 došlo k rekonstrukci vysílače Raszyn v Łazach na vysílací výkon 200 kW, později zvýšen na 500 kW. I tento výkon byl však pro šíření kvalitního signálu rozhlasu po celém Polsku nedostačující, a proto bylo 5. července 1969 přikročeno k vybudování nového vysílače blíže ke geometrickému středu Polska. Autorem projektu vysílače byl inženýr Jan Polak. V letech 1970–1973 probíhaly stavební práce na budovách, v letech 1971–1973 stavba linky vysokého napětí a od října 1972 do května 1974 práce na montáži stožáru. Od října 1973 do července 1974 pak trvala instalace rádiových zařízení. Výstavba stožáru byla dokončena 18. května 1974 a oficiální zahájení pak proběhlo dne 30. července 1974. Od 22. července toho roku převzal vysílání polského rozhlasu z Raszyna.", "section_level": 1}, {"title": "Zhroucení stožáru vysílače.", "content": "V roce 1984 během jedné z technických kontrol stožáru bylo odhaleno jeho poškození. Důvodem byly oscilace konstrukce způsobené větrem. Technické problémy během výměny vedly k úvahám na vybudování nové, pevnější konstrukce, leč ze záměru sešlo z ekonomických důvodů. V roce 1988 došlo k obnovení nátěru. 8. srpna 1991 v 19.10 hodin, během výměny kotevních lan, která byla ve špatném technickém stavu, se stožár zhroutil. Uvolňovalo se jedno z lan v páté poslední sekci a zakládala a napínala se 2 lana pomocná. První z pomocných lan se vyvléklo z upnutí a druhé se vytrhlo z kotvení, neboť nevydrželo sílu zbylých hlavních lan. Horní část stožáru se zlomila a udeřila do jeho základny, dolní se potom zlomila v opačném směru. Kolaps vedl ke zničení malého jeřábu, ani jedna z budov vysílačů nebo rozvodny však nebyly poškozeny. Při incidentu nikdo nezemřel ani nebyl zraněn. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že za destrukci stožáru je odpovědná firma \"Mostostal Zabrze\", která stavbu zhotovila a udržovala. Vedoucí opravy vysílače z \"Mostostalu\" byl obviněn ze způsobené katastrofy a odsouzen ke dvěma a půl letům vězení. Trest mu byl nakonec snížen na dva roky. K nepřímým příčinám katastrofy patří zanedbání technického stavu po 17 letech provozu, špatný stav kotevních lan zjištěný již v roce 1987 a odchýlení vrcholu stožáru od svislé polohy o několik metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova vysílače.", "content": "Z důvodu velkého množství posluchačů v zahraničí rozhodla polská vláda v dubnu 1992 o znovuobnovení stožáru, projekt byl zahájen v září 1995. Ačkoliv některé práce byly již dokončeny (jako renovace starých základů stožáru), muselo být díky značným protestům místních obyvatel od této varianty upuštěno. Důvodem jejich obav byl vliv elektromagnetického záření na jejich zdravotní stav. Nové místo pro vysílač bylo nakonec zvoleno v bývalém vojenském prostoru \"Solec Kujawski\". Zde byly v letech 1998–1999 postaveny 330 m a 289 m vysoké stožáry (oba uzemněné), přívod ke stožárům je realizován přes speciální kotevní lana. Nová vysílací stanice byla uvedena do provozu 4. září 1999 na frekvenci 225 kHz.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální stav.", "content": "Kromě stožáru a napájecího vedení všechny zbylé části areálu stále existují. Jsou ale nevyužité a pomalu se rozpadají. Ocelový stožár byl dán do šrotu, byl demontován zkorodovaný systém chlazení vysílače, stav vysílacího zařízení Brown Boveri & Cie je nejasný. Objekt je zabezpečen proti vniknutí nepovolaných osob.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Areál vysílače.", "content": "Areál se rozkládal na ploše o rozloze 65 ha a skládal se z:", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysílač Konstantynow s výškou 646,38 metru byl až do svého zhroucení v roce 1991 nejvyšší stavbou na světě. Vysílač ve vsi Konstantynów (gmina Gąbin, okres Płock) s výstupním vysílacím výkonem 2000 kW byl určen pro dlouhovlnné vysílání prvního programu polského rozhlasu (PR1). Vysílač pracoval na frekvenci 227 kHz do 1. února 1988, poté na 225 kHz. Vysílání bylo zachyceno v Kazachstánu, Iráku, Íránu, téměř celé Evropě i severní Americe. Oficiální název vysílače byl Radiofoniczny Ośrodek Nadawczy w Konstantynowie, Radiowe Centrum Nadawcze w Konstantynowie nebo Warszawska Radiostacja Centralna (WRC) w Gąbinie.", "tgt_summary": "The Warsaw Radio Mast was a telecommunications tower located near the town of Gąbin, central Poland, and the world's tallest structure at from 1974 until its collapse on 8 August 1991. It was the second tallest structure ever built, being surpassed as the tallest by the Burj Khalifa tower in the United Arab Emirates, completed in 2009. Designed by Jan Polak, its construction started in July 1970, was completed on 18 May 1974, and its transmitter entered regular service on 22 July of that year. The tower was used by Warsaw Radio-Television (Centrum Radiowo-Telewizyjne) for longwave radio broadcasting on a frequency of AM-LW (long wave) 227 kHz before 1 February 1988 and 225 kHz afterwards. Its base was above sea level. Because a voltage potential of 120 kV existed between the mast and ground, it stood on a -high insulator. It operated as a mast radiator (half-wave radiator), so its height was chosen in order to function as a half-wavelength antenna at its broadcasting frequency. The signals from its 2 megawatt transmitters could be received across essentially the entire globe. Its weight was debated; Polish sources claimed .", "id": 304105} {"src_title": "Ganttův diagram", "tgt_title": "Gantt chart", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "První dochovaný Ganttův diagram byl vytvořen v roce 1896 Karolem Adamieckim (1866-1933), který ho nazýval harmonogramem. Jelikož Adamiecki svůj diagram nepublikoval před rokem 1931 – a všechny jeho práce byly i tak publikovány v polštině nebo ruštině, tedy jazycích na západě nepopulárních – diagram nese jméno Henryho. L. Gantta (1861–1919), který vytvořil svůj diagram kolem let 1910-1915 a zpopularizoval tento koncept na západě. V osmdesátých letech 20. století osobní počítače usnadnily tvorbu a úpravy rozsáhlejších Ganttových diagramů. Tyto aplikace byly určeny převážně pro projektové vedoucí a plánovače. Koncem devadesátých let a začátkem nového milénia se pak Ganttovy diagramy staly běžnou součástí webových aplikací a groupwaru zaměřeného na spolupráci lidí. Ačkoliv jsou dnes považovány za běžnou formu grafického znázornění, v době svého vzniku byly Ganttovy diagramy považovány za revoluční. Na počest přínosu Henryho Gantta je dnes za významný přínos na poli managementu a veřejné služby udělováno Vyznamenání Henryho Laurence Gantta. Ganttův diagram je také využíván v oboru informačních technologiích ke zobrazení shromážděných dat.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Na horizontální ose Ganttova diagramu je časové období trvání projektu, rozdělené do stejně dlouhých časových jednotek (dny, týdny apod.). Na vertikální ose jsou pak jednotlivé činnosti, na které se projekt člení, jeden řádek je vždy určen pro jednu činnost. Na ploše diagramu jsou jednotlivé činnosti označeny obdélníky (pruhy), jejichž levá strana označuje plánovaný začátek činnosti a pravá strana plánované ukončení. Délka pruhu tak označuje předpokládanou délku trvání činnosti. V rozšířenější podobě mohou diagramy ukazovat také návaznosti činností pomocí lomených šipek nebo čar vedoucích od začátku nebo konce jedné činnosti k začátku nebo konci jiné činnosti (vztahy \"start-to-start\", \"start-to-finish\", \"finish-to-start\" nebo finish-to-finish). Během realizace projektu je často využíváno také svislé linky označující aktuální datum a zobrazování míry dokončení jednotlivých činností pomocí postupného vyplňování obdélníků v diagramu (zleva doprava).", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Manipulaci s Ganttovými diagramy velmi usnadňuje specializovaný software, který navíc často umožňuje přidávat do diagramu další informace (alokované lidské zdroje, náklady atd.). K práci s Ganttovým diagramem na stolním počítači lze použít například komerční produkt Microsoft Project nebo zdarma dostupné programy GanttProject či Planner, které jsou primárně zaměřeny na projektové řízení jehož nedílnou součásti tento diagram je. Na platformě Android (určené pro dotykové telefony a tablety) jsou dostupné podobné programy. Například GanttMan, GanttDroid, Gantt Pro nebo Project Schedule. Další z možností je vytvořit ganttův diagram v některém z dostupných tabulkových procesoru, například pomocí šablony gantova diagramu v Microsoft Excel, LibreOffice Calc nebo OpenOffice Calc. Ganttovy diagramy lze generovat v rozšíření značkovacího jazyka Markdown nazvaném mermaid.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a omezení.", "content": "Ganttovy diagramy se staly běžnou technikou pro prezentaci fází a činností projektové WBS (Work Breakdown Structure), a jsou tedy srozumitelné pro mnoho lidí. Častou chybou těch, kteří zaměňují návrh Ganttova diagramu s návrhem samotného projektu, je snaha definovat projektovou WBS během tvorby plánovaných činností. Tento postup znesnadňuje splnění tzv. pravidla 100 procent, podle kterého mají plánované činnosti pokrývat 100 procent práce na projektu. Správně by měla být nejprve definována WBS dle pravidla 100 procent, a teprve potom vytvořen plán projektu a Ganttův diagram. Přestože Ganttův diagram je snadno srozumitelný pro malé projekty, které se vejdou na jeden list papíru, případně na jednu obrazovku, u projektů s více než 30 aktivitami mohou být už nepraktické. Větší Ganttovy diagramy nemusejí být vhodné pro zobrazování na počítačích. Související nevýhoda je, že Ganttovy diagramy sdělují relativně málo informací na jednotku plochy. Projekty jsou pro efektivní prezentaci pomocí Ganttova diagramu často příliš složité. Ganttovy diagramy reprezentují pouze část ze tří hlavních omezení projektu, jelikož se zaměřují primárně na časový plán. Navíc Ganttovy diagramy nereprezentují velikost projektu ani relativní velikost jednotlivých činností, proto může být významnost skluzu oproti plánu špatně vysvětlována. Jestliže jsou dva projekty ve skluzu o stejný počet dnů, pro větší projekt (např. projekt s více a nákladnějšími činnostmi) bude mít zpoždění větší dopad na využití zdrojů, ale z Ganttova diagramu to nebude patrné. Ačkoliv softwarové nástroje pro projektový management mohou ukazovat závislosti mezi naplánovanými činnostmi jako čáry mezi nimi, zobrazení většího počtu závislostí může mít za následek nepřehlednost nebo nečitelnost diagramu. Protože pruhy tvořící Ganttův diagram mají vždy stejnou výšku, mohou špatně vyjadřovat náročnost projektu na zdroje. Dvě činnosti ukázané na Ganttově diagramu jako stejně velké mohou ve skutečnosti být pouze plánovány na stejně dlouhou dobu, ale být řádově odlišné co do množství práce a spotřeby zdrojů. Související nevýhoda je pak ta, že všechny činnosti v Ganttově diagramu ukazují plánované množství práce jako konstantní. V praxi mnoho činností (zvláště souhrnné činnosti) toto nesplňuje a Ganttův diagram zobrazující míru dokončení činnosti pomocí barevné výplně pruhu může být zavádějící, pokud jde o skutečný stav plnění plánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ganttův diagram (Harmonogram Adamieckiego) je druh pruhového diagramu pojmenovaný po H. L. Ganttovi, průmyslovém inženýrovi, který byl za první světové války průkopníkem jeho používání. Ganttův diagram se využívá při řízení projektů pro grafické znázornění naplánování posloupnosti činností v čase. V základní podobě neobsahuje Ganttův diagram vztahy mezi činnostmi, ale moderní softwarové nástroje pro plánování projektů do něj tyto závislosti obvykle zakomponovávají.", "tgt_summary": "A Gantt chart is a type of bar chart that illustrates a project schedule, named after its inventor, Henry Gantt (1861–1919), who designed such a chart around the years 1910–1915. Modern Gantt charts also show the dependency relationships between activities and current schedule status.", "id": 2014936} {"src_title": "Max Simon", "tgt_title": "Max Simon", "src_document": [{"title": "Mládí a počátky u SS.", "content": "Max Simon se narodil 6. ledna roku 1899 ve Vratislavi jako syn tamějšího farmáře, Hermanna Simona. Po absolvování základní školy nastoupil mladý Simon do učení na obchodníka a po jeho dokončení se rozhodl narukovat do armády. Zde byl zařazen ke slezskému 1. pluku těžké jízdy „Großer Kurfürst“ (\"Leib-Kürassier-Regiment „Großer Kurfürst“ Nr. 1\") v hodnosti vojína. Následně se během první světové války zúčastnil bojových akcí v Makedonii i na západní frontě. Po skončení války zůstal Simon u své jednotky a poté sloužil u jednotek Freikorps, se kterými bojoval ve Slezsku proti polské armádě. Roku 1920 byla jeho jednotka začleněna do Reichswehru a stal se z ní 16. jezdecký pluk (\"Reiter Regiment Nr. 16\") ze 3. jízdní divize pod velením generála Heinricha von Hofmanna. V armádě zůstal až do roku 1929, kdy jí opustil v hodnosti \"Unterfeldwebel\" (rotný). Po odchodu z armády pracoval jako vládní úředník v Durynsku a 1. dubna roku 1932 vstoupil do NSDAP a stal se nižším politickým činitelem. O rok později, 1. května 1933 vstoupil do SS a byl zařazen k 1. rotě 1. praporu 47. SS-Standarte, která se formovala v Geře pod velením SS-Sturmbannführera Dr. Carla Oskara Klippa. Zde zůstal až do listopadu téhož roku a poté přešel na velitelství výcviku, kde zůstal až do poloviny dubna následujícího roku, kdy byl převelen ke \"SS-Sonderkommando Sachsen\" (zvláštní oddíl SS Sachsen) a pověřen velením čety. V listopadu již v hodnosti SS-Untersturmführer (podporučík) se stal velitelem celé jednotky. V únoru roku 1935, po povýšení do hodnosti SS-Hauptsturmführer, byl převelen do koncentračního tábora v Sachsenburgu, kde se stal velitelem stráže. V roce 1935 se také oženil a se svou ženou měl později dceru. Jeho jednotka byla postupně zvětšována, až byla v roce 1936 zařazena ke SS-Totenkopfverbände a přeměněna na \"SS-Totenkopfverbände \"Saschen\"\". Simon se tak stal již v hodnosti SS-Sturmbannführer (Major) velitelem jejího III. praporu a v této funkci působil až doi počátku března roku 1937. Následně byl Simon převelen ke \"SS-Totenkopfverbände \"Oberbayern\"\", kde nahradil ve velení I. praporu SS-Sturmbannführera Otto Augustiniho, který se nechal převelet do armády. Jeho kariéra u SS stoupá a Simon je v 12. září roku 1937 povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer (Podplukovník) a stává se velitelem celé jednotky SS \"\"Oberbayern\"\". S jednotkou se účastní anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 a v říjnu téhož roku se již čerstvě povýšený do hodnosti SS-Standartenführer (Plukovník) účastní i obsazení Sudet.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Polsku.", "content": "S vypuknutím druhé světové války a následnou invazí do Polska byla jeho jednotka SS \"\"Oberbayern\"\" odvelena tamtéž, aby se zapojila do invazních sil a plnila \"policejní povinnosti\" jako bylo např. odchytávání zbloudilých vojáků polské armády, vraždění politických představitelů, intelektuálů, kněží a Židů. On sám byl vyznamenán nejprve 13. září roku 1939 sponou k pruskému železnému kříži II. třídy a později, dne 2. října téhož roku i železným křížem I. třídy za velení této jednotky během bojů v Polsku.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Francii.", "content": "Se vznikem SS divize „Totenkopf“ pod velením SS-Gruppenführera Theodora Eickeho v říjnu roku 1939 se Simonova jednotka \"SS \"Oberbayern\"\" stala její součástí a sám Simon byl jmenován prvním velitelem 1. pěšího pluku SS „Totenkopf“ (\"SS-Totenkopf-Infanterie-Regiment Nr. 1\"). Za nedlouho na to byla Simonova jednotka společně s celou divizí odvelena do Francie v květnu roku 1940, kde byla nejdříve ponechána v záloze a následně se zapojila do bojů na frontě. Úkolem Simonova pluku bylo spojit se s armádní 7. tankovou divizí pozdějšího polního maršála, generálporučíka Erwina Rommela a posílit jí v boji proti vzdorujícím francouzským jednotkám. Simonovi a jeho pluku se úkol zdařil a navíc se mu podařilo zajmout 55 důstojníků (jeden z nich byl plukovník, jeden podplukovník, čtyři majoři a další důstojníci), 1247 francouzských vojáků, 4 protitanková děla, 4 děla ráže 7,5 cm, 18 těžkých kulometů, 24 lehkých kulometů a několik minometů.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Barbarossa.", "content": "S vyvrcholením německého útoku na Sovětský svaz v červnu roku 1941 byl Simon a celá SS divize „Totenkopf“ odvelena na východní frontu, aby se jako záloha LVI. armádního sboru pod velením generála Ericha von Mansteina zapojila do těžkých bojů. Divize SS „Totenkopf“ dostala 1. července za úkol zaútočit s posíleným pěším plukem na nepřátelské jednotky mezi řekou Daugava a železniční tratí Indra-Daugavpils a získat tak město Krāslava. Tato akce měla zabezpečit jihovýchodní křídlo sboru. Simon a jeho zesílený 1. pěší pluk SS \"Totenkopf\" zaútočil následující den na město Krāslava, které nepřítel bránil dvěma motorizovanými pěšími pluky, 3–4 dělostřeleckými bateriemi a několika málo tanky. Simonovi se za nízkých ztrát podařilo město dobýt kolem 17:30 následujícího dne. Zabezpečením města se mu tak podařilo rozšířit předmostí města Daugavpils a zajistit postup německých vojsk, které byly ohrožovány. O necelý týden později dostal Simon se svým plukem rozkaz zaútočit na město Opočka, které bránily sovětské jednotky pomocí těžkých tanků a pěchoty. Zde se Simon opět svými akcemi vyznamenal a následně byl raněn střepinami granátu do hlavy a pravé paže. Následně byl za tyto bojové akce navržen na vyznamenání vysoce cenněným rytířským křížem železného kříže, které bylo velením schváleno a nakonec k 21. říjnu roku 1941 také Simonovi uděleno.", "section_level": 2}, {"title": "Život po válce.", "content": "Poté, co byl zajat spojeneckými jednotkami, byl převezen do zajateckého tábora poblíž Londýna v Anglii. O rok později byl převezen do zvláštního zajateckého tábora. Po soudním líčení, kdy jej britská justice shledala vinným z masakru v Marzabottu a odsoudila ho k trestu smrti. Rozsudek byl však později zmírněn na doživotní vězení ve věznici Werl v Německu a následně v roce 1954 byl Simon omilostněn a propuštěn na svobodu. V říjnu 1955 vznesl německý soud v Ansbachu na Simona obžalobu, kvůli události ze 7. dubna 1945, kdy Simon nařídil polní soud a následné popravy občanů z německého města Brettheim. Jednalo se o zběhlého člena Volkssturmu, místního farmáře Friedricha Hanselmanna, který odzbrojil zfanatizovanou čtyřčlennou skupinu chlapců z Hitlerjugend, aby nezaútočili na americké jednotky. Poté nechal popravit starostu města Leonharda Wolfmeyera a vedoucího místní pobočky NSDAP Leonharda Gackstattera, kteří odmítli podepsat rozsudek farmáře Hanselmana. Všechny tři nechal oběsit 10. dubna roku 1945 na lípách u Brettheimského hřbitova a jejich těla zde visela pro výstrahu ještě několik dní. Soud jej dvakrát zprostil viny s odůvodněním, že jednal v souladu s tehdejšími předpisy. Začátku třetího procesu se však již nedočkal, neboť 1. února roku 1961 umírá doma v Lünenu na infarkt. Během svého života byl již jednou odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, a to sovětským soudem za jeho údajný podíl na masakrech obyvatel předměstí Charkova v létě 1943.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Simon (6. ledna 1899 – 1. února 1961) byl vysoce vyznamenaný německý důstojník Waffen-SS v hodnosti SS-Gruppenführer \"und Generalleutnant der Waffen-SS\" (Generálporučík). Zároveň to byl i držitel mnoha vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže s dubovými ratolestmi a Německého kříže ve zlatě.", "tgt_summary": "Max Simon (6 January 1899 – 1 February 1961) was a German SS commander and war criminal during World War II. Simon was one of the first members of the SS in the early 1930s. He rose through the ranks of the SS, and became a corps commander during World War II. After the war, Simon was convicted for his role in the Marzabotto massacre.", "id": 1589673} {"src_title": "Cassius Dio", "tgt_title": "Cassius Dio", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Cassius Dio byl synem římského senátora Cassia Aproniana. Narodil se a byl vychován ve městě Nikaia v Bithýnii. Dle byzantské tradice byla jeho matkou dcera nebo sestra řeckého historika, řečníka a filosofa Diona Chrýsostoma. Jeho praenomen nejspíše bylo Lucius, ale na makedonském nápisu publikovaném v roce 1970 je uváděno Cl., tedy pravděpodobně Claudius. Ačkoli byl římským občanem, jeho původ byl řecký a psal v řečtině. Po celý život své rodné město miloval a nazýval jej svým domovem. Většinu života působil jako státní úředník. Za vlády císaře Commoda působil jako senátor a po smrti Septimia Severa jako guvernér města Smyrny. Kolem roku 205 se stal konzulem. Taktéž působil jako prokonzul v provincicích Africa a Pannonia. Císař Alexander Severus si jej velmi vážil a učinil jej konzulem podruhé, i když Cassiova kousavá povaha rozzlobila pretoriánskou gardu, která požadovala jeho život. Po ukončení svého druhého konzulátu se již v pokročilém věku vrátil do své rodné země, kde zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Římské dějiny.", "content": "Dio je autorem 80 knih o římských dějinách (\"Rómaiké historiá\"), které sepsal po 22 letech badatelské práce. Toto dílo popisuje dějiny města a říše od příjezdu legendárního Aenea do Itálie přes následný vývoj od mýtického založení města (753 př. n. l.) až do roku 229. Až po 1. století př. n. l. popisuje pouze souhrn událostí. Poté je již jeho popis podrobnější. Při psaní o době vlády císaře Commoda byl ale velmi obezřetný, co se týče popisu událostí, které se odehrály před jeho očima. Do dnešní doby se zachovaly části prvních 36 knih, zejména podstatná část 35. a 36. knihy věnující se válkám s Mithridatem VI. Pontským. Následující knihy až do 54. jsou téměř kompletní a věnují se období mezi lety 65 př. n. l. až 12 př. n. l. 55. kniha se zachovala jen částečně. 56. až 60. kniha se dochovaly v celku a popisují období od Varovy porážky po úmrtí císaře Claudia. Následujících 20 knih se zachovalo pouze částečně jako stručný výpisek od mnicha Ioanna Xifilina žijícího v 11. století. Poslední kniha popisuje období mezi lety 222 až 229 (vláda Alexandra Severa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucius Cassius Dio Cocceianus (řecky Δίων ὁ Κάσσιος) (kolem 155 nebo 163/164 – po roce 229), známý jako Cassius Dio, Dio Cassius nebo Dio byl starověký římský historik a státní úředník. Vydal osmdesátisvazkové dějiny Říma počínaje příjezdem legendárního Aenea do Itálie přes následný rozvoj od založení města až do roku 229, tedy za období přibližně 1400 let. Některé z těchto knih sepisovaných po dobu 22 let se dochovaly v celku nebo částečně a poskytují tak novodobým badatelům detailní pohled na římskou historii.", "tgt_summary": "Lucius Cassius Dio (; c. 155 – c. 235) or Dio Cassius (Greek: Δίων Κάσσιος) was a Roman statesman and historian of Greek and Roman origin. He published 80 volumes of history on ancient Rome, beginning with the arrival of Aeneas in Italy. The volumes documented the subsequent founding of Rome (753 BC), the formation of the Republic (509 BC), and the creation of the Empire (31 BC), up until 229 AD. Written in ancient Greek over 22 years, Dio's work covers approximately 1,000 years of history. Many of his 80 books have survived intact, or as fragments, providing modern scholars with a detailed perspective on Roman history.", "id": 550480} {"src_title": "Andoche Junot", "tgt_title": "Jean-Andoche Junot", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Junot pocházel ze středostavovské burgundské měšťanské rodiny. Narodil se jako syn Michela Junota (1739–1814) a jeho manželky Marie Antoinetty roz. Bienayme (1735–1806). Junot studoval lyceum v Chatllion sur Seine a pak v Paříži práva. Těsně po výbuchu revoluce se stal vojákem (1790). Vstoupil do praporu dobrovolníků z Cote d´Or a hned po propuknutí války se vyznamenal odvahou a byl 2x raněn, což mu vyneslo hodnost seržanta. Při obležení Toulonu v roce 1793 jej mladý Napoleon Bonaparte ustanovil svým adjutantem a Junot se velmi s Napoleonem sblížil. Tím začíná jeho strmá kariéra. Během italského tažení (1796–1797) byl již plukovníkem. V této kampani byl v bitvě u Lonata (3. srpna 1796) těžce raněn – utrpěl sečnou ránu na hlavě. Fyzicky se uzdravil rychle, ale v důsledku poranění nastaly rozsáhlé psychické změny, které jeho současníci líčí jednotně: rychlé střídání nálad, enormní popudlivost a výbušnost často zcela bez příčiny, omezení intelektu, ztráta zájmů mimovojenských. Změna jeho osobnosti mu vynesla od Napoleona přezdívku „Bouřka“. Během Napoleonova egyptského tažení (1798–1799) dosáhl hodnosti brigádního generála. I zde však díky své enormní popudlivosti se dostal do nesnází a po odjezdu Napoleona z Egypta se zapletl do souboje, ve kterém byl těžce raněn. Byl zajat Angličany, ale ještě roku 1799 vrácen jako invalidní do Francie a zde stačil ještě podílet se na podpoře Napoleona při převratu 18. brumaire (9. listopadu 1799). Postupně však se Napoleon od svého dosud velmi blízkého a oddaného generála pro jeho společensky neúnosnou psychickou labilitu odtahuje. Roku 1800 se stal Junot velitelem pařížské posádky. Roku 1801 povýšen do hodnosti divizního generála. Roku 1804 se stal velkodůstojníkem Čestné legie. V následujícím roce byl jmenován vyslancem Francie v Lisabonu, ale ještě téhož roku se zúčastnil tažení Velké armády proti III. koalici, zakončené velkolepým vítězstvím u Slavkova (2. prosince 1805). Pro zlepšení obtížné finanční situace byl Napoleonem jmenován roku 1806 guvernérem Parmy s úkolem potlačit zde odpor a zavést vojenský režim. Po návratu (1807) byl krátce vojenským guvernérem Paříže, aby téhož roku byl postaven do čela armády, která s pasivní podporou Španělska měla obsadit Portugalsko. S velkými problémy během tažení (počasí, hlad, nemoci) podařilo se Junotovi obsadit Lisabon (1. prosince 1807) a byl za to nobilisován s titulem vévoda z Abrantes. Následujícího roku však byl Angličany poražen v bitvě u Vimeira (21. srpna 1808) a pak v důsledku podepsání Smlouvy ze Sintra (30. srpna 1808) byl přinucen vyklidit Portugalsko. Roku 1809 se podílí na tažení proti Rakousku a o rok později se vrací na Iberský poloostrov jako podřízený maršála Masseny. Během ruského tažení roku 1812 byl pověřen velením 8. (vestfálského) sboru. V jeho čele bojoval velmi pasivně a neúspěšně v bitvě u Smolenska (16. a 17. srpna 1812) a tím umožnil Bagrationovi ústup, za což sklidil ostré pokárání Napoleona, ale v bitvě u Borodina (7. září 1812), kde sbor byl součástí středové sestavy Francouzů velel orientovaně a nedopustil se chyb. V průběhu této kampaně naplno propukly příznaky těžké duševní choroby (pravděpodobně schizofrenie). Opustil armádu, vrátil se do Francie. Byl sice jmenován guvernérem Illyrie, ale výkon funkce byl již společensky neúnosný a proti své vůli byl odvezen k svému otci v městě Montbard, kde v návalu šílenství jednoho večera ve stavu deliria vyskočil z okna a přivodil si zlomeninu stehna. Zcela psychicky desorientován pokusil se amputovat zlomenou končetinu kuchyňským nožem. Za několik dní podlehl infekčním následkům poranění 29. července 1813. Jeho hrob je dodnes ozdobou městského hřbitova v Montbard. Jako adjutant mladého Napoleona Bonaparte se seznámil s krásnou a oduševnělou Laurou Permonovou (1784–1838) z rodiny přátelsky blízké Bonapartům a roku 1800 se s ní oženil. Z manželství vzešly 4 děti (2 dcery a 2 synové). Mladší syn Andoche Alfred, 3. vévoda z Abrantes se oženil postupně se dvěma dcerami generála Lepica a tato rodinná větev pokračuje dodnes. Laura Junotová sepsala později své nesmírně zajímavé a objektivní vzpomínky, které tvoří dodnes základní studijní materiál o době revoluce, konsulátu a císařství (18 svazků, 1831-1834). Generál Junot je často omylem uváděn jako maršál Junot. Tohoto titulu ve skutečnosti nikdy nedosáhl, třebaže po něm toužil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Andoche Junot, vévoda z Abrantès [\"žán adoš žyno\"] (23. října 1771 Bussy-le-Grand, Côte-d'Or – 29. července 1813 v Montbard, Côte-d'Or) byl francouzský generál doby prvního císařství.", "tgt_summary": "Jean-Andoche Junot, 1st Duke of Abrantès (24 September 1771 – 29 July 1813) was a French general during the Revolutionary and Napoleonic Wars.", "id": 1769120} {"src_title": "Koloman Moser", "tgt_title": "Koloman Moser", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině Josefa Mosera, správce internátní školy Theresianum ve Vídni. Otec usiloval o to, aby syn vystudoval obchodní akademii. Koloman bez vědomí rodičů podal roku 1885 přihlášku na Akademii výtvarných umění a byl přijat do ateliéru Franze Rumplera (1886-1889), dále prošel ateliéry Christiana Griepenkerla (1889-1890) a Matthiase von Trenkwalda (1890-1893). V letech 1893-1895 studoval v ateliéru malby u Franze von Matsche na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Po smrti otce (1888) se živil ilustrováním novin a časopisů ve Vídni a s velkým úspěchem také v Mnichově. V letech 1892-1893 byl na doporučení Trenkwalda přijat na místo učitele kreslení dětí arcivévody Karla Ludvíka na zámku Wartholz v Reichenau an der Rax. Stál u zrodu progresivního uměleckého spolku \"Siebener-Club\" (1892-1897) a Sdružení výtvarných umělců Rakouska Secession (1897-1905). v Letech 1893-1895 studoval na Uměleckoprůmyslové škole a v říjnu 1896 byl přijat do vídeňského Künstlerhausu, ale po půl roce členství vystoupil. Roku 1901 byl společně s Josefem Hoffmannem jmenován čestným členem sdružení umělců \"Wiener Kunst im Hause\". Roku 1899 přijal nabídku Feliciana von Myrbach, ředitele Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni, na místo provisorního učitele a roku 1900 zde byl jmenován stálým profesorem Odborné třídy dekorativní kresby. Toto místo zastával až do své smrti. Roku 1903 založil společně s Josefem Hoffmannen a Fritzem Wärndorferem \"Wiener Werkstätte\". Po rozepřích týkajících se jejich financování je Koloman Moser roku 1907 opustil, oficiálně byl vyloučen z představenstva firmy roku 1909. Nadále se věnoval především grafice, kostýmním návrhům, designu trojrozměrných předmětů již pouze příležitostně. Vrátil se k malbě a roku 1911 otevřel první samostatnou výstavu v Galerii Miethke. 1901 si Koloman Moser dal postavit dům podle návrhu Josefa Hoffmanna v nové čtvrti Hohe Warte. Roku 1905 se oženil s Dithou Mautner von Markhof, která sama byla výtvarně činná. Z manželství vzešli dva synové. Moser po celý svůj život intenzivně cestoval po Evropě. Zemřel roku 1918 na rakovinu hrtanu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Tvorba Kolomana Mosera je dnes součástí nejvýznamnějších muzeí a galerií na světě. První muzejní instituce, která zakoupila do svých sbírek předměty, které Koloman Moser navrhl na počátku své kariéry ve Wiener Werkstätte, bylo roku 1904 Moravské průmyslové museum v Brně, dnešní Moravská galerie v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koloman Moser (30. březen 1868 – 18. říjen 1918, Vídeň, Rakousko), též Kolo Moser, byl rakouský grafik, designér a malíř, spoluzakladatel \"Siebener Club\", Sdružení výtvarných umělců Rakouska Secession a \"Wiener Werkstätte\".Studoval na Akademii výtvarných umění a zpočátku se věnoval grafickému designu, známé jsou jeho návrhy pro časopis Ver Sacrum. S Josefem Hoffmannem a za podpory průmyslníka Fritze Waerndorfera založil v roce 1903 uměleckořemeslné dílny \"Wiener Werkstätte\". Pro tyto dílny vytvořil několik stovek návrhů šperků, váz, nádobí, knižních vazeb, nábytku, vzorů dekoračních tkanin, skla atd. Jeho návrhy vynikají originalitou výtvarného řešení, elegancí a zároveň hravostí. V roce 1907 \"Wiener Werkstätte\" opustil. Začal se věnovat více malbě, proslavil se ale zejména návrhy rakousko-uherských bankovek a poštovních známek (např. série \"Rakouští panovníci\" a \"Bosna-Hercegovina\").", "tgt_summary": "Koloman Moser (; 30 March 1868 – 18 October 1918) was an Austrian artist who exerted considerable influence on twentieth-century graphic art and one of the foremost artists of the Vienna Secession movement and a co-founder of Wiener Werkstätte. Moser designed a wide array of art works, including books and graphic works from postage stamps to magazine vignettes; fashion; stained glass windows, porcelains and ceramics, blown glass, tableware, silver, jewelry, and furniture.", "id": 672283} {"src_title": "Wiener Werkstätte", "tgt_title": "Wiener Werkstätte", "src_document": [{"title": "1903 - 1914, éra Fritze Waerndorfera.", "content": "Prvním mecenášem Wiener Werkstätte byl průmyslník Fritz Waerndorfer. Značná část produkce Wiener Werkstätte byla navržena a vyrobena pro interiéry jeho domu ve Vídni, pro jeho příbuzné a nejbližší známé. Návrhy nejstarších výrobků z roku 1903 ještě po formální stránce vycházely z britských vzorů (vázy, dózy, kolekce sportovních pohárů). Roku 1904 se objevují první příklady nádob vytvářených z perforovaného plechu (stříbro, lakovaný plech). Design se výrazně zjednodušuje, formy se geometrizují. Po roce 1905 jsou plochy stále více dekorované, dominuje stylizovaný rostlinný ornament. Tvůrci se inspirují lidovým uměním, biedermeierem. Pro Wiener Werkstätte pracuje několik desítek designérů: Carl Otto Czeschka, Bertold Löffler, Otto Prutscher ad. Roku 1907 opouští pro neshody s Waerndorferem Wiener Werkstätte Koloman Moser. Dílny sídlily na \"Neustiftgasse 32\", od roku 1912 přikupují další prostory na \"Döblergasse 12\". V centru Vídně měly vlastní prodejny, roku 1909 otevřely prodejnu v Karlových Varech. Největší rozmach zažívaly dílny v období kolem roku 1910, kdy zaměstnávaly přes stovku designérů, řemeslníků. Fritz Waerndorfer se posléze díky špatným investicím dostal do finančních potíží, opustil Wiener Werkstätte a roku 1914 emigroval do USA. Josef Hoffmann navrhoval v architektonickém ateliéru Wiener Werkstätte stavby, které byly zařizovány výrobky dílny: - Dům pro hosty hutí Poldi v Kladně (\"Poldihaus\"), pro Karla Wittgensteina, 1903 - Sanatorium v Purkersdorfu u Vídně, pro Victora Zuckerkandla, 1904 - Zařízení bytu Jeroma a Margaret Stoneborough-Wittgenstein v Berlíně, 1905 - Vybavení ateliéru Gustava Klimta ve Vídni, 1905 - Dům rodiny Beer - Hoffmann ve Vídni, 1905 - interiér kabaretu Fledermaus ve Vídni, 1907 - 1905 - 1911 vzniká nejvýznamnější realizace Josefa Hoffmanna a Wiener Werkstätte, palác pro bankéře Adolpha Stocleta v Bruselu Roku 1911 Josef Hoffmann kvůli organizačním problémům oddělil architektonický ateliér z komplexu Wiener Werkstätte, nadále využíval produkci dílen pro zařizování interiérů domů, které navrhoval. - vila Skywa - Primavesi ve Vídni, 1914 - 1915 - venkovský dům rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou.", "section_level": 1}, {"title": "1915 - 1924, éra Otta Primavesi.", "content": "Otto Primavesi byl přední rakouskouherský bankéř. Manželka Eugenie (Mäda) roz. Butscheková, vídeňská herečka, ho přivedla k obdivu umění. V letech 1905-1906 si nechali vystavět reprezentativní vilu v Olomouci. Přes sochaře Antona Hanaka, který se podílel na zařízení interiéru vily, se seznámili s Josefem Hoffmannem. Zadali mu úpravy budovy olomoucké banky, interiéru vily a především stavbu letního sídla v Koutech nad Desnou (1913-1915). Interiéry byly vybaveny výrobky Wiener Werkstätte. Tato zakázka přenesla dílny složitým obdobím první světové války. Finanční krize roku 1914 donutila pozměnit směr produkce Wiener Werkstätte směrem od kusové exkluzivity k masovější výrobě. Během války narukovala řada designérů i řemeslníků do armády a mnozí z nich se nevrátili. Dílny začaly zaměstnávat mnohem více žen, proto na významu začal nabývat módní a keramický ateliér. Vedle Josefa Hoffmanna se prosazují designéři Dagobert Peche, Josef Wimmer-Wisgrill, Vallly Wieselthier ad. Roku 1916 byla otevřena prodejna v Mariánských Lázních, 1917 v Zurichu, 1922 v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "1925 - 1926, éra Mädy Primavesi.", "content": "Kvůli finančním potížím bankovního domu Primavesi se Otto rozhodl odstoupit z vedoucího místa Wiener Werkstätte, aby tak zabránil možnosti sanování dluhů banky majetkem dílen. Vedení převzala jeho žena Mäda, která se už dříve velmi aktivně podílela na chodu Wiener Werkstätte. Dílny se orientovaly zejména na módní produkci. Pořádaly módní přehlídky ve Vídni, Rakousku, Evropě i v zámoří. V roce 1925 se úspěšně prezentovaly na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži. Následujícího roku však rodina Primavesi podlehla finančním problémům a Otto se zastřelil. Roku 1929 byla otevřena prodejna v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "1927 - 1929, éra Kuno Grohmanna.", "content": "Po rodině Primavesi se stal hlavním mecenášem Wiener Werkstätte textilní průmyslník Kuno Grohmann pocházející z Vrbna pod Pradědem. Josef Hoffmann zde vystavěl pro jeho bratra Fritze Grohmanna vilu (1920-1921) a Kunovi navrhl úpravy interiéru jeho zámku a také několik variant domů pro zaměstnance továrny. Kuno usiloval o zvýšení orientace Wiener Werkstätte na průmyslovou výrobu, svůj vliv na chod dílen si stále uchovávala i Mäda Primavesi. Roku 1928 oslavily Wiener Werkstätte výročí 25 let existence. Rokem 1929 po krachu na burze v New Yorku vyhlásil bankrot i Kuno Grohmann.", "section_level": 1}, {"title": "1930 - 1932, éra Alfreda Hofmanna.", "content": "Snahy Josefa Hoffmanna o získání nového mecenáše přivedly do čela dílen dalšího z jeho klientů - Alfreda Hofmanna, který se pokusil o racionalizaci výroby. V důsledku finanční krize vyzněly pokusy o záchranu Wiener Werkstätte na prázdno. Roku 1932 byly dílny likvidovány. Neprodané zboží bylo vydraženo 10. - 15. září 1932 na aukci za velmi nízké ceny. V roce 1939 byl proveden výmaz společnosti z registru firem. Josef Hoffmann roku 1948 usiloval spolu s bývalými kolegy i mladými designéry otevřít dílny nyní pod názvem \"Österreichische Werkstätte\" znovu, jejich existence však byla velmi krátká. Avšak značka Wiener Werkstätte byla obnovena v roce 1969.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wiener Werkstätte GmbH (\"Vídeňské umělecké dílny\"), byly uměleckořemeslné dílny založené Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem a Fritzem Waerndorferem. Působily mezi lety 1903-1932. Inspirováni britským hnutím Arts & Crafts, usilovali zakladatelé o obnovu výtvarných i technických kvalit umělecko-řemeslných výrobků. Návrhy vytvářené předními designéry (Josef Hoffmann, Koloman Moser, Carl Otto Czeschka, Dagobert Peche, Josef Wimmer-Wisgrill, Otto Prutscher a další) realizovali zkušení řemeslníci tradičními výrobními postupy i s použitím moderních strojů. Wiener Werkstätte byly rozdělené do oddělení (kovozpracující, nábytkové, knihvazačské, módní, keramické, z počátku byl součástí i architektonický ateliér). Řadu návrhů tvůrců Wiener Werkstätte realizovaly externí firmy. Především sortiment, který nemohly dílny vzhledem k technickému zázemí vyrábět samy: bytový textil (\"Johann Backhausen & Söhne\"), sklo (\"Lobmeyr\", \"Johann Oertel & Co\"). Dále spolupracovaly s výrobci zboží, které sice vyráběly také, ale z kapacitních důvodů zadávaly výrobu jinam: nábytek (\"Portois & Fix\", \"Friedrich Otto Schmidt\"), šperky (\"Josef Souval\"). Po stránce výtvarné zpočátku sledovali britské vzory. Velmi záhy ale vytvořili osobitý styl, který inspiroval tvůrce v zahraničí a byl také jedním z kořenů evropského Art Déca. Wiener Werkstätte zanikly v důsledku hospodářské krize v roce 1932. Archiv firmy byl převeden do Rakouského muzea pro umění a průmysl (dnešní Museum für angewandte Kunst, Vídeň. Produkce Wiener Werkstätte byla významně podporovaná mecenáši, řada výrobků byla uplatněna v interiérech staveb navrhovaných Josefem Hoffmannem.", "tgt_summary": "The Wiener Werkstätte (engl.: \"Vienna Workshop\"), established in 1903 by the graphic designer and painter Koloman Moser, the architect Josef Hoffmann and the patron Fritz Waerndorfer, was a productive cooperative of artisans in Vienna, Austria. The Werkstätte brought together architects, artists and designers working in ceramics, fashion, silver, furniture and the graphic arts. It is regarded as a pioneer of modern design, and its influence can be seen in later styles such as Bauhaus and Art Deco. Following World War I, the workshop was beset by financial troubles and material shortages. Attempts to expand the workshop's base were unsuccessful, and ultimately it was forced to close in 1932.", "id": 570014} {"src_title": "Fritz Freitag", "tgt_title": "Fritz Freitag", "src_document": [{"title": "Mládí, první světová válka a počátky u policie.", "content": "Narodil se 28. dubna roku 1894 ve východopruském městě Allenstein jako syn železničního úředníka. Po ukončení maturity na jaře 1914, vstupuje do armády 14. dubna téhož roku a je jako Fahnrich (Praporčík) zařazen ke pruskému 1. granátnickému pluku \"Kronprinz\" (\"Grenadier Regiment \"Kronprinz\" Nr. 1\"). Během války byl čtyřikrát raněn a jeho působení jak na východní tak na západní frontě mu vyneslo oba stupně železného kříže. Od poloviny ledna do poloviny dubna roku 1919 sloužil u jednotek Freikorps a poté, co je opustil, tak nastoupil na univerzitu ke studiu medicíny a přírodopisu. Studia však předčasně ukončil a vstoupil dne 1. února 1920 k východopruské \"Sicherheitspolizei\" (Bezpečnostní policie), která byla později přeměněna na \"Schutzpolizei\" (Ochranná policie). Jeho policejní služba začala ve městě Elbing, kde z počátku sloužil jako velitel čety a později jako velitel roty. V roce 1933 přestoupil na krátkou dobu k \"Landespolizei\" (Zemská policie). Dne 1. května téhož roku vstoupil do NSDAP a o rok později se vrátil zpět ke \"Schutzpolizei\" již jako major a stal se velitelem \"Schutzpolizei Abschnitte \"Mitte\"\" (Úsek ochranné policie \"Střed\"). V lednu roku 1936 byl převelen do policejní důstojnické školy v Berlíně-Köpenicku a stal se zde náčelníkem štábu a instruktorem taktiky. V těchto funkcích zůstal až do 20. dubna 1939, kdy byl povýšen na podplukovníka (Oberstleutnant) a stal se velitelem celé školy.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Z policejní školy odešel 30. října, 1939, kdy sloužil jako náčelník štábu u 3. policejního pluku (\"Polizei Regiment Nr. 3\") a později i jako náčelník štábu u vyššího policejního velitele přidělenému ke 14. armádě. Po skončení polské kampaně byl odvelen do Fürstenfeldbrucku, kde velel tamní policejní důstojnické škole až do prosince 1940. Již však 1. května stejného roku vstoupil do SS jako SS-Obersturmbannführer a zpočátku byl přidělen k 6. administrativnímu úseku. Od srpna 1941 působí jako náčelník štábu u motorizované 1. SS-Infanterie-Brigade, která se nachazela právě na východní frontě. V polovině prosince téhož roku byl převelen k 5. SS-Panzer Division „Wiking“, kde měl za úkol cvičit v poli, aby se mohl stát plukovním velitelem. Jeho jmenování velitelem pluku bylo však zrušeno a dne 15. prosince byl převelen k Polizei-Schutzen-Regiment 2 (později přeměněn na \"SS-Polizei-Regiment 2\") u kterého se stal jeho velitelem. Během března 1942 byl pověřen velením Kampfgruppe \"Ost\" ve Volchovské oblasti, při čemž jeho bojová skupina pronikla hluboko za nepřátelské sovětské linie a za třicetistupňových mrazů a neustálého nepřátelského dělostřeleckého ostřelování zneškodnila ruské zásobovací linie. O měsíc později, přesněji 14. dubna, podnikly sovětské síly pomocí silné tankové podpory protiútok s cílem dobýt zpět zásobovací linie, avšak jeho jednotka pod jeho velením útok odrazila a zbylé sovětské jednotky obklíčila. Za tyto akce obdržel na návrh velitele divize SS-Gruppenführera Alfreda Wünnenberga dne 30. dubna, 1943 německý kříž ve zlatě. Dne 10. května 1945 spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fritz Freitag (28. dubna 1894 - 10. května 1945) byl německý důstojník Waffen-SS v hodnosti SS-Brigadeführer \"und Generalmajor der Waffen-SS\" a zároveň to byl i nositel Rytířského kříže.", "tgt_summary": "Fritz Freitag (28 April 1894 – 10 May 1945) was a German SS commander during the Nazi era. During World War II, he commanded the 2nd SS Infantry Brigade, the SS Cavalry Division Florian Geyer, and the SS Division Galicia. Freitag committed suicide in May 1945.", "id": 2297777} {"src_title": "Sojuz T-15", "tgt_title": "Soyuz T-15", "src_document": [{"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start, spojení s Mirem.", "content": "Start se uskutečnil 13. března 1986 ve 12:33:09 ze startovacího komplexu Gagarinův start na kosmodromu Bajkonur. Kvůli úspoře paliva bylo manévrování ke stanici Mir prodlouženo na dva dni (jednodenní manévrování vyžaduje přibližně 60-70 kg pohonných hmot v automatickém režimu, ale dvoudenní jen 14-20 kg). Když se stanice přiblížila k lodi asi na 200 metrů, pomocí ručního řízení se Sojuz spojil se spojovacím uzlem Miru. Ke spojení došlo 15. března ve 14:38 SEČ. Po kontrole hermetičnosti spoje první posádka vstoupila na stanici necelý měsíc po jejím vypuštění. Posádka nejprve prověřila systémy stanice a uvedla je do chodu. Kosmonauti zkoušeli různé způsoby řízení letu komplexu a prověřovali činnost palubního počítače. Kromě jiného také fotografovali Halleyovu kometu a zkoušeli dynamické vlastnosti orbitálního komplexu v experimentu REZONANS (také při korekci dráhy). 23. března byl vyzkoušen nový systém rádiového spojení s řídícím střediskem pomocí systému LUČ. V dnech 21. března až 20. dubna byla k Miru připojena nákladní loď Progress 25, od 26. dubna do 22. června ji vystřídala Progress 26.", "section_level": 2}, {"title": "Přelet na Saljut 7.", "content": "Po vyložení nákladu z Progressu 26 se posádka začala připravovat na přelet ke stanici Saljut 7. Dráha Saljutu byla v bezpilotním režimu upravena tak, aby byla jen o málo vyšší, než dráha Miru a v době zahájení manévru svíraly polohy Miru a Saljutu se středem Země úhel asi 30°, což odpovídá vzdálenosti přibližně 3500 km. Mir, protože obíhal po nižší dráze, se v souladu s třetím Keplerovým zákonem k stanici Saljut pomalu přibližoval a v závěru manévru byly od sebe stanice vzdáleny jen 200 km. 5. května, po 51-denním pobytu na stanici Mir kosmonauti v lodi Sojuz T-15 opustili stanici a byl zahájen 29-hodinový přelet na Saljut 7. Během něj proběhly dvě korekce dráhy a nakonec posádka zahájila závěrečné ruční přibližování. 6. května v 17:58 SEČ se Sojuz T-15 spojil se stanicí Saljut 7. Úkolem posádky bylo nejdříve prověřit stav systémů, případně je opravit a uvést do chodu, potom přišly na řadu geofyzikální a vědeckotechnické experimenty. Postupně proběhlo celkově osm výstupů do vesmíru s celkovou dobou trvání 31 hodin 40 minut. První z nich se uskutečnil 28. května. Sojuz T-15 se od stanice Saljut 7 oddělil 25. června 1986 v 15:58 SEČ, čímž skončila pilotovaná část letu stanice. Po odletu kosmonautů byly provedeny dvě velké korekce dráhy, stanice Saljut přešla na nižší dráhu než Mir.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat posádky na Mir.", "content": "Po dvou korekcích dráhy Sojuzu se loď opět přiblížila k Miru a v ručním režimu se s ním spojila. V závěrečných dnech letu kosmonauti pokračovali ve vědeckých výzkumech, především v dálkovém průzkumu Země. Od 2. července do konce letu probíhal experiment GEOEKS-86, jehož součástí bylo snímkování vybraných oblastí z letadel i pozemní měření. Na závěr letu kosmonauti zintenzívnili tělesná cvičení a lékařskou kontrolu svého stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Loď se od stanice oddělila 16. července v 9:09 SEČ, po 70 dnech. Vlastní sestup začal 205sekundovým zážehem motoru a kabina s kosmonauty hladce dosedla na Zem 16. července 1986 v cílové oblasti 55 km severovýchodně od Arkalyku v Kazachstánu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sojuz T-15 () byla sovětská kosmická loď typu Sojuz ve variantě Sojuz T, byla osmnáctou a poslední lodí své varianty. Loď byla v rámci 1. základní expedice na Mir použita k prvnímu letu na novou vesmírnou stanici Mir, vypuštěnou 19. února 1986. Posádka, Leonid Kizim a Vladimir Solovjov, následně přeletěla na stanici Saljut 7, jednalo se o první přelet mezi dvěma vesmírnými stanicemi v historii kosmonautiky. Zároveň to byl první pilotovaný let po katastrofě raketoplánu Challenger.", "tgt_summary": "Soyuz T-15 (, \"Union T-15\") was a crewed mission to the Mir and Salyut 7 space stations and was part of the Soyuz programme. It marked the final flight of the Soyuz-T spacecraft, the third generation Soyuz spacecraft, which had been in service for seven years from 1979 to 1986. This mission marked the first time that a spacecraft visited, and docked with, two space stations in the same mission.", "id": 602682} {"src_title": "Vodopádový model", "tgt_title": "Waterfall model", "src_document": [{"title": "Model.", "content": "Roycův původní vodopádový model obsahuje sedm fází v následujícím pořadí: Postupovat podle vodopádového modelu znamená přecházet od jedné fáze k následující přísně sekvenčním způsobem. Nejprve se například připraví specifikace požadavků, které jsou pevně dané. Teprve když jsou požadavky úplně kompletní, přejde se k návrhu. Požadovaný software je navržen a návrh předán implementátorům – návrh by měl být jakýmsi plánem implementace daných požadavků. Když je tedy návrh hotový, programátoři se ujmou jeho implementace. V pozdějších etapách této implementační fáze jsou vytvořené softwarové komponenty kombinovány, zavádí se nová funkcionalita a odstraňují chyby. Vodopádový model tedy vyžaduje, aby se k následující fázi přikročilo pouze tehdy, pokud je ta předcházející kompletní a perfektně připravená. Na druhou stranu existují různé modifikované vodopádové modely (včetně Roycova konečného modelu), které se od uvedeného procesu můžou ve větší či menší míře lišit.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Vodopádový model je široce využíván takovými vývojářskými giganty, jako jsou firmy pracující pro Ministerstvo obrany Spojených států a NASA, a také pro různé vládní projekty (viz \"standardní vodopádový model\" na Internet Archive). Ti, kdo se těmito metodami řídí, často formálně nerozlišují mezi původním vodopádovým modelem a jeho různými modifikacemi, a tak může být složité specifikovat, přesně které modely se používají a v jaké míře. Ministerstvo obrany Spojených států upustilo od vodopádového modelu v roce 1994 standardem MIL-STD-498 a v roce 1998 standardem IEEE 12207.", "section_level": 1}, {"title": "Argumenty ve prospěch vodopádového modelu.", "content": "Pokud se věnuje dostatek času počátečním fázím tvorby softwaru, může to vést k vyšším úsporám v pozdějších etapách jeho životního cyklu. Mnohokrát se totiž ukázalo, že odstranění chyby, na kterou se přijde již v raných fázích životního cyklu tvorby softwaru (jako např. specifikace požadavků či návrh), je levnější (z hlediska peněz, úsilí i času), než když se na tu samou chybu přijde až v pozdějších fázích celého procesu. (Autor řady knih o softwarovém inženýrství Steve McConnell odhaduje, že „odstranění chyby v požadavcích, kterou se nepodaří odhalit až do fáze implementace nebo údržby, stojí 50 krát až 200 krát více, než kdyby se taková chyba odhalila a napravila již v etapě specifikace požadavků.“ Pokud se v extrémním případě např. ukáže, že návrh programu je nemožné implementovat, je jednodušší jej upravit již v příslušné fázi návrhu, než zjistit o několik měsíců později, když se už jednotlivé komponenty integrují, že veškerá dosud odvedená práce přišla vniveč kvůli tomu, že návrh byl od začátku špatný. Hlavní myšlenkou Big Design Up Front (BDUF) a vodopádového modelu je tedy to, že čas strávený na začátku zajišťováním toho, že požadavky i návrh jsou naprosto správné a kompletní, ušetří zase mnoho úsilí a času později. To znamená, že postupujeme-li podle vodopádového modelu, musíme si být v každé fázi jistí, že je stoprocentně kompletní a správná, než přejdeme k další etapě vývoje programu. Požadavky na program by měly být dány pevně a jasně, ještě než se začne s návrhem (v opačném případě kvůli chybným požadavkům přijde práce na návrhu nazmar); návrh programu by měl být zase doveden k dokonalosti předtím, než se začne s jeho implementací (v opačném případě se implementuje špatný návrh a práce je vniveč), atd. Dalším argumentem ve prospěch vodopádového modelu je, že klade stejný důraz na dokumentaci (jako např. dokumentace požadavků nebo dokumentace návrhu) jako na zdrojový kód. V metodikách s jednodušším návrhem a dokumentací dochází v případě odchodu členů týmu ke ztrátě znalostí a ty pak může být obtížné získat zpět. Pokud je k dispozici plně funkční dokumentace (jak navrhuje Big Design Up Front a vodopádový model), noví členové týmu nebo dokonce celé nové týmy by měli být schopni se relativně snadno začlenit díky tomu, že si dokumentaci přečtou. Ti, kteří preferují vodopádový model, na něm oceňují jednoduchost jeho přístupu. Připadá jim také disciplinovanější. Vodopádový model by měl poskytovat strukturovaný přístup; model postupuje lineárně, diskrétními, jednoduše pochopitelnými a vysvětlitelnými fázemi, a tak není složité mu porozumět. Poskytuje také snadno určitelné milníky ve vývojovém procesu. Možná to je tím důvodem, proč je vodopádový model uváděn mezi prvními ukázkovými příklady vývojového modelu v mnohých učebnicích a kurzech o softwarovém inženýrství. Má se za to, že vodopádový model a Big Design Up Front obecně je vhodný pro softwarové projekty, které jsou stabilní (zvlášť pro projekty, kde se příliš nemění požadavky) a kde je možné a pravděpodobné, že návrháři budou schopni dobře odhadnout problémové oblasti systému a vytvořit bezchybný návrh předtím, než začne implementace. Vodopádový model také vyžaduje, aby implementátoři postupovali podle pečlivě vytvořeného a kompletního návrhu přesně, čímž se zajistí hladký průběh integrace systému.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Vodopádový model je mnohými považován za nevhodný pro praxi. Kritici jsou především přesvědčeni, že u jakéhokoli netriviálního projektu je nemožné dovést jednu fázi životního cyklu softwarového produktu k dokonalosti předtím, než se přejde k fázi následující. Klientům nemusí být například úplně jasné, jaké jsou jejich požadavky, dokud neuvidí fungující prototyp, ke kterému se pak mohou vyjádřit; své požadavky můžou neustále měnit a návrháři a implementátoři pak nad tím ztrácejí kontrolu. Jestliže klient změní své požadavky poté, co je návrh hotov, musí být návrh modifikován a novým požadavkům přizpůsoben. Tím přijde vniveč relativně hodně práce, pokud se do Big Design Up Front investovalo příliš mnoho času. Návrháři také nemusí mít představu o budoucích implementačních problémech, pokud vytváří návrh pro ještě neimplementovaný softwarový produkt. Jinými slovy, teprve v implementační fázi se může ukázat, že určitou oblast funkcionality programu je velice těžké naimplementovat. Pokud se něco takového stane, je lepší zrevidovat návrh, než trvat na použití návrhu původního, který byl založen na chybných předpokladech a který se nedá použít pro nově objevené problémové oblasti. Dr. Winston W. Royce popisuje v \" (prvním článku popisujícím vodopádový model) nejjednodušší verzi modelu jako „riskantní a odsouzenou k neúspěchu“. Steve McConnell v knize \" (česky: \"Dokonalý kód\", kniha kritizující rozšířenost používání vodopádového modelu) označuje návrh softwaru za „záludný problém“ – problém, jehož požadavky a omezení nemohou být před dokončením plně známy. V důsledku toho je nemožné dovést jakoukoli fázi vývoje softwaru k dokonalosti, a tak je zároveň nemožné použít vodopádový model k přechodu do fáze následující. David Parnas v článku \" píše: „Mnoho detailů postupně vyjde najevo v průběhu implementace. Některé věci, které zjistíme, zneplatní náš návrh a my se musíme vrátit zpátky.“ Myšlenkou vodopádového modelu může být „dvakrát měř, jednou řež“. Odpůrci vodopádového modelu namítají, že tato myšlenka selhává, když problém, kterým se zabýváme, se neustále mění kvůli měnícím se požadavkům a následným novým zjištěním o problému samotném.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikované modely.", "content": "Jako reakce na zmíněné problémy originálního vodopádového modelu bylo představeno mnoho jeho modifikací. Tyto modifikované modely řeší částečně či úplně kritizované problémy modelu původního. Rozličné modely se dají nalézt v knize Steve McConnella \", v kapitole o plánování životního cyklu. Každý model vývoje softwaru bude mít určité podobnosti s vodopádovým modelem, neboť každý takový model bude zahrnovat nějaké fáze, které se budou podobat těm z vodopádového modelu. Tato sekce se zabývá modely, které jsou vodopádovému modelu nejbližší. Informace o modelech, které se od vodopádového modelu liší výrazněji, nebo informace o diametrálně odlišných modelech budete moci nalézt v obecném textu o návrhu počítačového programu.", "section_level": 1}, {"title": "Sašimi model.", "content": "Sašimi model (nazýván podle japonské speciality z mořských plodů sašimi, protože jeho překrývající se fáze připomínají překrývající se kousky servírovaného masa) byl vytvořen Peterem DeGracem. Někdy se mu říká „vodopádový model s překrývajícími se fázemi“ nebo „vodopádový model se zpětnou vazbou“. Protože se fáze v sašimi modelu překrývají, je možné adresovat problémová místa během fází, které by u tradičního vodopádového modelu předcházely fázím jiným. Například fáze návrhu a implementace se v sašimi modelu překrývají, takže implementační problémy můžou být objeveny během fáze návrhu i implementace vývojového procesu. To pomáhá zmírnit mnoho problémů spojených s filozofií Big Design Up Front a vodopádového modelu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodopádový model je sekvenční vývojový proces, ve kterém je vývoj nahlížen jako neustále se svažující tok (jako když teče vodopád) fázemi analýzy požadavků, návrhu, implementace, testování (validace), integrace a údržby. Jako první formální popis vodopádového modelu je často citován článek publikovaný v roce 1970 Winstonem W. Roycem (1929–1995), ačkoli Royce pojem „vodopádový“ ve svém článku nepoužil. Royce paradoxně představil tento model jako příklad chybného, nefungujícího modelu. Takto byl také ve skutečnosti tento pojem v článcích o vývoji softwaru používán – jako forma kritiky běžně praktikovaných softwarových postupů. V opozici vůči vodopádovému modelu stojí agilní metodiky.", "tgt_summary": "The waterfall model is a breakdown of project activities into linear sequential phases, where each phase depends on the deliverables of the previous one and corresponds to a specialisation of tasks. The approach is typical for certain areas of engineering design. In software development, it tends to be among the less iterative and flexible approaches, as progress flows in largely one direction (\"downwards\" like a waterfall) through the phases of conception, initiation, analysis, design, construction, testing, deployment and maintenance. The waterfall development model originated in the manufacturing and construction industries; where the highly structured physical environments meant that design changes became prohibitively expensive much sooner in the development process. When first adopted for software development, there were no recognised alternatives for knowledge-based creative work.", "id": 1565754} {"src_title": "Bordeauxská klasifikace vín", "tgt_title": "Bordeaux Wine Official Classification of 1855", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Na rok 1855 byla do Paříže plánována Světová výstava, a tak se do francouzského hlavního města začalo svážet zboží nejen z celé Francie, ale z celého světa. Bordeaux mělo reprezentovat víno. Běžní návštěvníci výstavy však neměli možnost vína ochutnat. Pro větší zajímavost proto měla výstavu doprovodit vinařská mapa regionu doplněná přehledem nejlepších vín z oblasti. Bordeauxská obchodní komora proto požádala Unii nákupčích, aby zhotovila přehledný „seznam všech klasifikovaných červených vín v regionu, v němž bude tak přesně a kompletně, jak je to jen možné, specifikováno, do které z pěti tříd každé z nich patří a ve které obci je možno je nalézt“. Nákupčí totiž měli jako jediní celkový přehled o trhu s bordeauxskými víny. Měli také k dispozici všechny nezbytné podklady a zdroje, takže mohli během pouhého měsíce dodat seznam nejlepších vín. 18. dubna tedy vytvořili seznam, který později proslul jako \"Klasifikace z roku 1855\". Ještě dnes, více než 150 let po svém sestavení zůstává jedním z nejsměrodatnějších vodítek ve světě vín.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Všechna červená vína, jež se dostala na seznam, pocházela z oblasti Médoc. Jediné château mimo Médoc, jemuž byla při klasifikaci udělena zvláštní výjimka a bylo zařazeno do skupiny klasifikovaných usedlostí, bylo Château Haut-Brion, jež leží v oblasti Graves. Shodou okolností bylo navíc zařazeno na samotný vrchol této hierarchie. Bílá vína, jež se tehdy těšila mnohem menšímu významu než červená, byla omezena pouze na sladká vína z oblasti Sauternes a Barsac a zařazena pouze do dvou tříd.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v klasifikaci.", "content": "V rámci každé kategorie jsou jednotlivá château zařazena podle kvality svých vín. Genialitu klasifikace z roku 1855 dokazuje skutečnost, že od dubna 1855 doznala pouhé dvě velké změny, a to zařazení Château Cantemerle do kategorie \"cinquième cru\" v roce 1856 a povýšení Château Mouton Rothschild do kategorie \"premier cru\" v červnu 1973. (Tomuto povýšení předcházelo 51 let usilovného snažení a jemného diplomatického manévrování majitele usedlosti barona Philippe de Rothschilda, jež značně ovlivnilo nejen samotné Château Mouton, ale i celý vinařský průmysl.) Několik dalších méně významných změn je také mnohem méně známých. Třetí změnou bylo vypuštění nejmenší z klasifikovaných usedlostí Château Dubignon z kategorie \"troisième cru\", neboť ji pohltilo Château Malescot St. Exupéry. V roce 1938 pak zmizelo Chateau Desmirail, bylo však roku 1981 opět obnoveno. Chateau Leoville, jež bylo v roce 1855 klasifikováno jako jediná usedlost, bylo rozděleno na tři: Leoville-Barton, Leoville-Las Cazes a Leoville-Poyferre. .", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace z roku 1855.", "content": "Francouzsky \"Les Grands Crus classés en 1855\". U každého château je zapsána obec, v jejímž katastru se usedlost nachází. Pokud se jejich AOC liší od vesnice, je to uvedeno v závorce.", "section_level": 1}, {"title": "Sauternes a Barsac.", "content": "Barsacká château smějí svá vína nazývat Barsac či Sauternes.", "section_level": 1}, {"title": "Cru Bourgeois.", "content": "Mnohá z lepších vín, jež pocházejí z apelace Médoc AOC a která nebyla zahrnuta do klasifikace z roku 1855, jsou klasifikována jako \"Cru Bourgeois\", což je klasifikační systém, jenž byl od roku 1932 pravidelně upravován. V roce 2007 byl zrušen, avšak dalšího roku bylo rozhodnuto o jeho opětovném vzkříšení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bordeauxská klasifikace vín z roku 1855 je seznam nejlepších červených vín z oblasti Bordeaux sestavený na popud Napoleona III. u příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1855. Klasifikace z roku 1855 byla sestavena na základě mnoha let pečlivého zvažování a porovnávání výsledků jednotlivých ročníků asi šedesátky médockých vinařských usedlostí. Jde o jasný a přehledný systém, harmonický řád s pevnou hierarchií, který i po sto padesáti letech dokonale slouží účelu, pro nějž byl navržen. Kritéria, jež tato klasifikace v oblasti Bordeaux nastavila, se stala vodítkem pro ostatní vinařské oblasti nejen ve Francii, ale na celém světě.", "tgt_summary": "The Bordeaux Wine Official Classification of 1855 resulted from the 1855 Exposition Universelle de Paris, when Emperor Napoleon III requested a classification system for France's best Bordeaux wines that were to be on display for visitors from around the world. Brokers from the wine industry ranked the wines according to a château's reputation and trading price, which at that time was directly related to quality. The wines were ranked in importance from first to fifth growths (\"crus\"). All of the red wines that made it on the list came from the Médoc region except for one: Château Haut-Brion from Graves. The white wines, then of much less importance than red wine, were limited to the sweet varieties of Sauternes and Barsac and were ranked only from superior first growth to second growth.", "id": 1736385} {"src_title": "Bibliofilie", "tgt_title": "Bibliophilia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O soukromém sběratelství knih se mluví už ve starověku, středověcí panovníci zakládali knihovny a dávali knihy opisovat. Jinou povahu dostalo sbírání knih (sběratelský obor) s vynálezem knihtisku, když knihy přestaly být unikáty a první tiskaři se zároveň snažili soutěžit s rukopisy. Jiným směrem se koncem 15. století vydali italští tiskaři v Benátkách (např. Aldus Manutius), kteří vytvořili nová krásná písma, takže se jejich knihy už rukopisům nepodobaly. Ve vydávání krásných knih pokračovali i barokní tiskaři vedle běžných tisků pro širší potřebu. Masové vydávání knih v 19. století, umožněné strojní výrobou papíru a tiskařskými stroji, vedlo k jistému úpadku kvality knih. Proti tomu se postavil anglický spisovatel John Ruskin (1819–1900) a výtvarník a reformátor William Morris (1834–1896), zakladatel hnutí \"Arts and Crafts\" („umění a řemesla“), který se snažil o obnovu uměleckých řemesel a začal vydávat krásné knihy.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliofilská vydání.", "content": "Ruskinovy a Morrisovy myšlenky se rychle prosadily a vydavatelé začali více pečovat i o výtvarnou stránku a dokonalé provedení knih. Zejména krásná literatura sice vycházela v levných vydáních, malá část nákladu se však tiskla na lepším papíře, případně s grafickou výzdobou. Vedle toho začaly vznikat edice bibliofilských knih – většinou básní a krátkých próz v malém nákladu a s originální grafickou výzdobou – určených předně pro sběratele. První českou bibliofilsky vydanou knihou je dekadentní básnická sbírka Arnošta Procházky \"Prostibolo duše\". Na počátku roku 1895 ji ve dvou stech číslovaných výtiscích (z toho prvních 25 exemplářů na papíru holland s autografem spisovatelovým, 175 exemplářů na velinu) vydala Moderní revue v Praze. Kniha má 36 stran a formát 20 : 25 centimetrů. Postupně začali takové knihy vydávat například František Topič, Jan Otto, Česká grafická unie a řada malých specializovaných nakladatelů: Josef Florian, Kamila Neumannová, Svatopluk Klír, Ladislav Kuncíř, Arno Sáňka, Atlantis a mnoho dalších. S tím souvisel i oživený zájem o typografii a písmo (Karel Dyrynk, Oldřich Menhart), o uměleckou knižní vazbu a drobnou grafiku (ex libris, novoročenky aj.). Z výtvarníků se na této činnosti podíleli například Vojtěch Preissig, Vratislav Hugo Brunner, Adolf Kašpar, Zdenka Braunerová, Jan Konůpek, Mario Stretti, Jaroslav Benda, Josef Richard Marek, Miloš Klicman, František Kobliha, Josef Váchal, Cyril Bouda, Ota Janeček, Vladimír Komárek a řada dalších. Již roku 1908 byl v Praze založen Spolek českých bibliofilů za předsednictví Františka Táborského.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Vedle bibliofilie existuje také bibliománie, chorobná posedlost knihami. Opakem bibliofilie je bibliofobie, tj. patologický odpor vůči knihám, vyhýbání se knihám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bibliofilie nebo bibliofilství (z řec. \"biblos\", kniha a \"filia\", láska, náklonnost), česky knihomilství, tedy láska ke knihám. Myslí se tím láska ke krásným knihám a tiskům (starým i novým), tedy takovým, které lze charakterizovat jednotou textu, obrazu, grafické úpravy a typografie, papíru, příp. vazby. I tyto krásné knihy se nazývají bibliofilie. Jsou předmětem sběratelství a některé jsou vzácné. Bibliofilie jsou vydávány zpravidla v malém nákladu a vždy se zvláštním zřetelem k úpravě – ke grafické úpravě včetně typografie, k výtvarnému doprovodu textu, často řešenému originálními grafickými technikami a ke kvalitnímu papíru. Jednotlivé tisky bývají číslovány a část nákladu bývá podepsána autory grafické úpravy, grafik, textu aj.", "tgt_summary": "Bibliophilia or bibliophilism is the love of books, and a bibliophile or bookworm is an individual who loves and frequently reads books.", "id": 1358974} {"src_title": "Tracy Chapman", "tgt_title": "Tracy Chapman", "src_document": [{"title": "Život Tracy Chapman.", "content": "Narodila se v Clevelandu ve státě Ohio, kde po rozvodu rodičů v jejích čtyřech letech, vyrůstala se svou matkou a sestrou. Jejím prvním nástrojem bylo ukulele, které dostala od své matky, když jí byly tři roky. Jelikož rodina neměla dostatek finančních prostředků, musela na něj matka nejprve našetřit z peněz, které měly na jídlo. Své první povídky a poezii začala psát již v raném věku. Na kytaru začala hrát ve svých 11 letech a v dospívání začala psát protestní songy. Když jí bylo 16 let, musela po nějaký čas žít se svou sestrou a matkou ze sociálních dávek. Tracy Chapman neprožila zrovna ukázkové dětství. V době jejího dospívání docházelo v Clevelandu k integraci základních škol, což znamenalo, že se ve školách běžně potkávaly děti různé barvy pleti, z čehož vznikaly rasové potyčky. Mnoho dětí tak trávilo více času raději mimo školu, než v ní. Chapman tedy vyrůstala v době rasových útoků a napadání. I ona sama se stala obětí jednoho takového útoku, kdy jí při cestě ze školy obtěžoval gang spolužáků. Jeden z nich jí namířil střelnou zbraň na hlavu a vyhrožoval, že ji zastřelí a poté ještě tloukl jejím obličejem o zem. V rámci akademické nadace získala Chapman stipendium na soukromé episkopální internátní střední škole (Woostersschool) v Danbury v Connecticutu, kam se rodina přestěhovala, a kde Chapman hrávala v místní kapli při obřadech. Jak sama říká, byl to v jejím životě velký obrat a současně jeden z důvodů, proč se nyní tolik angažuje v politických diskuzích. Za tuto možnost byla nesmírně vděčná, dostalo se jí akademického vzdělání, což by bez lidí, kteří jí to umožnili, nebylo možné. Na Woosterschool Chapman začala hrát ve školní kavárně na vypůjčenou kytaru, než jí matka zakoupila její vlastní. Později školní kaplan pro Tracy Chapman uspořádal sbírku na koupi další nové kytary. V letech 1982 – 1986 získala stipendium na univerzitě (Tufts University) v Medfordu, ve státě Massachusetts a začala studovat antropologii a Africké studia, přestože se původně chtěla stát zvěrolékařkou. V rámci školy se účastnila skupinového hraní na africké bubny a současně zdokonalovala své hudební schopnosti hraním na kytaru a zpíváním na Boston folk circuit, v ulicích Harvard Square, v místních kavárnách a ve školním folkovém klubu. Její nahrávky byly i součástí programu školního rozhlasu. Poté, co ji několik producentů odmítlo, podepsala v roce 1987 smlouvu s vydavatelstvím Elektra a v následujícím roce, jako čtyřiadvacetiletá, vydala svoje debutové album s názvem „Tracy Chapman“, produkované Davidem Kershenbaumem, které obsahovalo skladby jako Talkin'bout a Revolution, Fast Car and Baby Can I Hold You. Její hřejivé, vášnivé a upřímné skladby předznamenaly příchod neobyčejného talentu. Konec osmdesátých let byl v hudbě ovládán syntezátory a bicími, takže jednoduchost a upřímnost jejího přístupu byla velmi osvěžující. Skladby vyjadřovaly především její postřehy hluboce zakořeněné v její osobní zkušenosti s vyrůstáním v komunitě chudé pracující třídy jejího rodného města. Skutečného úspěchu před publikem dosáhla vystoupením u příležitosti 70. narozenin Nelsona Mandely v Londýnském Wembley. Její spontánní vystoupení doprovázené pouze akustickou kytarou, které sledovalo miliony diváků po celém světě, bylo senzací. Výsledkem toho bylo více jak 10 milionů prodaných alb, získání tří cen Grammy a jedné ceny Brit Award. Chapman se snaží svůj osobní život plně oddělit od toho pracovního. Hudba ale zůstává stále hlavní součástí toho, kým je. Šťastnou ji činí to, že jí bylo umožněno dělat svou práci a být členkou organizací se snahou nabízet pomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba Tracy Chapman.", "content": "Tvorba Tracy Chapman je přínosná zejména v tom, že upozorňuje na sociální nerovnosti v současném západním světě. Texty jejích písní vedou posluchače k zamyšlení nad stávajícími nerovnostmi v naší kultuře. Přesto se Tracy Chapman snaží předávat lidem poselství, že láska a vzájemné pochopení jsou navzdory všem nesnázím a nerovnostem možné. Bojuje za práva menšin, včetně žen. Chapman proslavila zejména píseň Fast Car z jejího debutového alba z roku 1988, které se setkalo s okamžitým úspěchem nejen komerčním (přední příčky amerických a anglických hitparád), ale také u hudebních kritiků. Jak sama říká, písně, které si skládá sama včetně textů, jsou příběhy o životech obyčejných lidí. Chapman měla během svého dětství možnost sledovat obyčejné lidi, žila v komunitě lidí, kteří bojovali za svůj důstojný život. Pracovali těžce a doufali, že se jejich životy změní. Její písně - příběhy, vyprávějí o životě těchto lidí z dělnické vrstvy, o chudobě, o násilí páchaném na ženách, o nevšímavosti, o věčném boji za lepší život a o naději. Její debutové album, které vyšlo v roce 1988, začíná písní Talkin´Bout a Revolution. Touto písní chtěla Tracy Chapman upozornit právě na chudobu a společenské nerovnosti, stejně jako na práva chudých lidí. Větší ohlas u publika a oblibu rádií však získala její píseň Fast Car, která je právě obyčejným příběhem ze života obyčejných lidí. V písni Behind the wall upozorňuje na nevšímavost okolí a policie k domácí násilí. V roce 1989 vydala své druhé album Crossroads, které se umístilo také na prvním místě v žebříčku prodejnosti v UK, a které bylo její niterní výpovědí o jejím prožívání a snaze uchovat si svůj vnitřní život navzdory všem nesnázím např. v písni „All that you have is your soul.“ Chapman zpívá nejen o tom, že „se snaží uchovat si to, co nosí uvnitř“, ale také např. v písni Freedom Now upozorňuje na sociální boje a jejich represi. V písni Subsity zpívá o těžkém životě lidí na předměstí a skutečnosti, že se vláda nesnaží těmto lidem nijak pomoci. Známý se stal její vzkaz v písni Subsity prezidentu Spojených států amerických: „Please give the president my regards for disregarding me.“ Chapman dále vydala alba Matters of the Heart (1992), New Beginning (1995), Telling Stories (2000), Collection (2001), Let it Rain (2002), Where you Live (2005) a Our Bright Future (2008), kde stejně emotivně a neúnavně bojuje a zpívá ve prospěch obyčejných, utlačovaných lidí žijících na okraji společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální aktivismus.", "content": "Texty jejích písní jsou jen částí toho, jak se Chapman snaží upozorňovat na otázky pramenící ze sociálních nerovností. Mezi její další aktivity patří účast na dobročinných koncertech a také členství v několika mezinárodních organizacích zabývající se lidskými právy. Z dobročinných koncertů můžeme jmenovat například účast na turné pořádané organizací Amnesty International, pod názvem Human Rights Now! v letech 1988 a 1998, nebo vystoupení na koncertě u příležitosti 70. narozenin Nelsona Mandely v roce 1990. V roce 1999 vystoupila také na koncertu pro svobodu Tibetu pořádaném v Chicagu. Dalším dobročinným vystoupením byla účast na koncertě pro Kambodžu a Tibet s názvem Pavarotti & Friends, pořádaném v roce 2000 v Modeně. Z jejích sólových vystoupení můžeme zmínit koncert pro neziskovou organizaci Maitri, která se zabývá pomocí obyvatelům San Francisca, s onemocněním AIDS. V roce 2004 se účastnila také turné AIDS/Life Cycle ride a v roce 2007 nadační akce na podporu HIV pozitivních žen v rámci programu University of California. V roce 2010 vystoupila na dobročinné sbírce nadace ASCAP. Z organizací, ve kterých Tracy Chapman působila či působí, můžeme zmínit nadaci San Francisco AIDS Foundantion a nadaci Circle of Life. Je také členkou organizace Amnesty International či nadace American Foundation for AIDS Research, dále hnutí za svobodu Tibetu a také protiválečné lobby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tracy Chapman (* 30. března 1964) je americká písničkářka a čtyřnásobná držitelka hudební ceny Grammy. Od té doby, co prorazila v roce 1988 se svým debutovým albem s názvem „Tracy Chapman“ na hudební scénu, stala se tato zpěvačka jednou z nejuznávanějších současných písničkářek.", "tgt_summary": "Tracy Chapman (born March 30, 1964) is an American singer-songwriter, known for her hits \"Fast Car\" and \"Give Me One Reason\", along with other singles \"Talkin' 'bout a Revolution\", \"Baby Can I Hold You\", \"Crossroads\", \"New Beginning\", and \"Telling Stories\". She is a multi-platinum and four-time Grammy Award–winning artist. Chapman was signed to Elektra Records by Bob Krasnow in 1987. The following year she released her critically acclaimed debut album \"Tracy Chapman\", which became a multi-platinum worldwide hit. The album earned Chapman six Grammy Award nominations, including Album of the Year, three of which she won, including Best Female Pop Vocal Performance for her single \"Fast Car\", and Best New Artist. Chapman released her second album \"Crossroads\" the following year, which garnered her an additional Grammy nomination. Since then, Chapman has experienced further success with six more studio albums, which include her multi-platinum fourth album \"New Beginning\", for which she won a fourth Grammy Award, for Best Rock Song, for its lead single \"Give Me One Reason\". Chapman's most recent album is \"Our Bright Future\", released in 2008.", "id": 1999276} {"src_title": "Caesar Baronius", "tgt_title": "Caesar Baronius", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Pocházel z bohaté rodiny původem z Neapole, byl jediným synem Camilla Baroneho Barone a Porzie Febonie. Studoval ve Veroli, Neapoli a Římě, kde získal doktorát z práva. Tam se také seznámil se svatým Filipem Nerim a proti vůli rodičů se rozhodl vstoupit do Kongregace oratoriánů při kostele sv. Jeronýma od Křesťanské lásky.", "section_level": 2}, {"title": "Oratorián a historik.", "content": "Roku 1564 přijal kněžské svěcení. Aby mohl zůstat nablízku sv. Filipovi Neri a spolupracovat s ním, zřekl se výnosných beneficií. Poté, co Oratorium dostalo roku 1575 definitivní církevní schválení, přesídlil do kláštera u římského kostela Santa Maria in Vallicella, kde se věnoval historické práci. Papež Řehoř XIII. a kardinál Guglielmo Sirleto jej nejprve pověřili kritickou revizí \"Římského martyrologia\", oficiálního seznamu světců, již dokončil roku 1589.", "section_level": 2}, {"title": "Annales ecclesiastici (Církevní letopisy).", "content": "Jeho stěžejním dílem jsou však \"Annales ecclesiastici\", 12 foliantů pojednávajících o dějinách církve od počátků až do roku 1198, na nichž pracoval až do své smrti. Jedná se o první velké dílo katolické historiografie, založené takřka výhradně na archivních pramenech a jejich kritickém zhodnocení. Dílo, koncipované nejprve jako přednáškový cyklus v rámci schůzek římského filipínského oratoria, má také apologetický aspekt – je katolickou odpovědí na tzv. magdeburské centurie, 13svazkové dílo magdeburského protestantského historika Matthiase Flacia.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračovatelé Baroniových Letopisů.", "content": "První pokračování \"Annales\" napsal oratorián Odericus Raynaldus (1595-1671) a dovedl je až do roku 1565 (8 sv., 1646-1663; 9. svazek, vydaný z pozůstalosti, byl cenzurou povolen až v letech 1683-1686). Mezitím se dostalo Baroniovu dílu ostré kritiky v díle františkána Antoina Pagiho (1624–1699). Dalším pokračovatelem \"Annales\" se stal oratorián Giacomo Laderchi († 1738), který je dopsal pro roky 1566-1571 (3 sv., Řím 1728-37). Další část přidal katolický historik slezského původu Augustin Theiner (1804-1874), který se také postaral o nové vydání celého díla.", "section_level": 3}, {"title": "Další Baroniova kariéra.", "content": "Když Filip Neri roku 1593 odstoupil z vedení kongregace, stal se Baronius jeho nástupcem. Tehdejší papež Kliment VIII. si jej také vybral za svého osobního zpovědníka a jmenoval jej apoštolským protonotářem (1595). Tentýž papež jej v konzistoři dne 5. června 1596 jmenoval kardinálem-knězem s titulem římské baziliky sv. Nerea a Achilea. Od roku 1597 byl také kardinálem-bibliotekářem svaté římské církve, roku 1602 se stal komendatárním opatem kláštera San Gregorio na římském Celiu. Jako kardinál se aktivně zasazoval o přijetí abjurace francouzského krále Jindřicha Navarrského, pracoval na připojení Ferrary k papežskému státu roku 1598.", "section_level": 2}, {"title": "Monarchia Sicula a dvojí konkláve roku 1605.", "content": "V jedenáctém díle \"Letopisů\", vydaném s papežským svolením v roce 1605, podrobil Baronius historické kritice domnělé privilegium legátů Urbana II., na nichž byla založena tzv. Monarchia Sicula, soubor privilegií španělských panovníků v církevní oblasti, a zpochybnil také přítomnost apoštola Jakuba na španělské půdě. To mu vyneslo zákaz prodeje jeho díla ve všech zemích španělské koruny, ale i odpor španělského krále při papežské volbě, k níž došlo po smrti papeže Klimenta VIII. roku 1605. Navzdory tomu, že Baronius v průběhu celého konkláve byl jasným favoritem a do zvolení mu 30. března chybělo pouhých 8 hlasů, papežem se nestal. Později naznačoval, že svůj útok proti španělským privilegiím formuloval právě proto, aby zabránil svému zvolení papežem: každému, kdo se jen trochu seznámil s jeho charakterem, je jasné, že jeho tvrzení lze brát vážně. V konkláve byl zvolen papež Lev XI., který ovšem krátce po volbě zemřel, a tak se muselo přikročit k volbě nové. Také zde Baronius i přes své všemi uznávané kvality zvolen nebyl, papežem se stal Camillo Borghese (Pavel V.).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, pohřeb a snahy o beatifikaci.", "content": "Caesar Baronius zemřel ve svém pokojíku v římském oratoriánském konventu u kostela Santa Maria in Valicella. V tomto kostele je také pohřben. Papež Benedikt XIV. jej prohlásil za ctihodného 12. ledna 1745. U příležitosti 400. výročí jeho úmrtí r. 2007 obnovila kongregace oratoriánů jeho beatifikační proces.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k českým zemím.", "content": "Baronius byl osobním přítelem Františka Dietrichsteina (1575-1636), kardinála a olomouckého biskupa. Zajišťoval péči o Dietrichsteinův římský titulární kostel San Silvestro in Capite jako spolutitulář. Zatím neověřená jsou tvrzení o spolupráci na přípravě těch částí \"Letopisů\", které se týkají českých církevních dějin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ctihodný Caesar kardinál Baronius CO, (31. října 1538, Sora, provincie Frosinone, Latium, Itálie – 30. června 1607, Řím) byl člen a představený Kongregace oratoriánů sv. Filipa Neri, kardinál, zakladatel moderní katolické církevní historiografie. Je autorem rozsáhlého díla \"Annales ecclesiastici\" (\"Církevní letopisy\"), pracoval na revizi \"Římského martyrologia\".", "tgt_summary": "Cesare Baronio (also known as Caesar Baronius; 30 August 1538 – 30 June 1607) was an Italian cardinal and ecclesiastical historian of the Roman Catholic Church. His best-known works are his \"Annales Ecclesiastici\" (\"Ecclesiastical Annals\"), which appeared in 12 folio volumes (1588–1607). Pope Benedict XIV conferred upon him the title of Venerable.", "id": 1801107} {"src_title": "San Silvestro in Capite", "tgt_title": "San Silvestro in Capite", "src_document": [{"title": "Počátky a středověký vývoj.", "content": "Kostel byl založen okolo roku 760 papežem Pavlem I. Je třeba jej nezaměňovat s kostelem sv. Martina ai Monti, který má také dedikaci sv. Silvestrovi. Papež Pavel I. také roku 761 svolal biskupský synod, na němž přenesl do Říma a tohoto kostela těla sv. Silvestra a sv. papeže a mučedníka Štěpána. U kostela vznikl v době ikonoklastické krize klášter řeckých mnichů, kteří si s sebou přinesli obraz Krista, který dal podle legendy edesskému králi Abgarovi (obraz edesský) a současně i relikvii hlavy sv. Jana Křtitele. Řecké baziliány však vystřídali benediktinští mniši, kteří zůstali v klášteře až do sklonku 13. století (1285). Na žádost Geronima kard. Pellestriny papež Honorius IV. (1285–1287) povolil, aby se v klášteře mohly usídlit žákyně bl. Margarity Colonny, které dostaly řeholi sv. Kláry. Ty si s sebou přinesly i tělo své zakladatelky.", "section_level": 1}, {"title": "Kardinálský titul.", "content": "Kardinálský titul byl zřízen papežem Lvem X. 6. července 1517, když se výrazně zvýšil počet členů kardinálského sboru. Titul byl označován jako \"San Silvestro in Campo Martio\", \"San Silvestro inter duos hortos\" nebo \"San Silvestro in Cata Pauli\".", "section_level": 1}, {"title": "Obnova na konci 16. století.", "content": "Práce na obnově kostela započaly roku 1596 za pontifikátu papeže Klimenta VIII., kdy byl kostel již ve velmi špatném stavu, pravděpodobně za účasti Carla Maderna. Po svém jmenování kardinálem se na jejím provedení a financování aktivně podílel olomoucký biskup František Dietrichstein, který byl titulářem baziliky. Ten také obnovený kostel 13. května 1601 posvětil. V kostele se nacházejí jeho erby, roku 1610 v něm byl pohřben jeho synovec Jan Adam z Dietrichsteina a zachoval se jeho náhrobek.", "section_level": 1}, {"title": "Barokní přestavba.", "content": "Roku 1690 byl kostel přestavěn v barokním slohu architektem Giovanni Antoniem de Rossim a byl vyzdoben cyklem fresek, jejichž autorem jsou Giacinto Brandi a Ludovico Gimignani. Dnes je kostel v držení komunity irských palotinů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel San Silvestro in Capite je římská bazilika na Piazza San Silvestro, mezi Martovým polem a Kvirinálem, v rione Colonna. Jde o kardinálský titulární kostel.", "tgt_summary": "The Basilica of Saint Sylvester the First, also known as (, ), is a Roman Catholic minor basilica and titular church in Rome dedicated to Pope Sylvester I. It is located on the Piazza San Silvestro, at the corner of Via del Gambero and the Via della Mercede, and stands adjacent to the central Post Office. Built in the 8th century as a shrine for the relics of the saints and martyrs from the Catacombs, the church is the national church of Great Britain. The Latin words \"in capite\" refers to the canonical title of Pope Sylvester the First, to which \"in capite\" means \"in First, in Chief, or in Head\". The basilica is also famous for a relic, a fragment of a head purported to be that of John the Baptist, kept in a chapel to the left of the entrance. A second Roman church dedicated to Pope Sylvester I is San Silvestro al Quirinale. The current Cardinal-Priest is Louis-Marie Ling Mangkhanekhoun, Apostolic Vicar of Vientiane.", "id": 388413} {"src_title": "Iveta Radičová", "tgt_title": "Iveta Radičová", "src_document": [{"title": "Politické aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Občanské postoje a aktivity před listopadem 1989.", "content": "Nikdy nesympatizovala s režimem v Československu. Její kolegyně Mária Malíková o ní řekla, že se nikdy netajila svou nevolí pracovat pod ideologickým diktátem, byla i svědkem jak Radičová odmítla členství v KSS a veřejně projevila nesouhlas s režimem. V roce 1987 se podílela i na tvorbě publikace Bratislava/nahlas, která kritizovala režim (zejména v politikách, které se týkaly přírodních složek prostředí, kulturně-historických složek prostředí a sociálního prostředí). Jako autorka však není nikde uvedena, její spolupráci potvrdil Ján Budaj. Počátkem podzimu 1989 spoluiniciovala list prezidentu Gustávu Husákovi, ve kterém protestovala proti uvěznění Bratislavské pětky, riskovala tím přinejmenším svoji kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Porevoluční aktivita.", "content": "Tak, jako mnozí jiní sociologové, patřila k těm co zakládali VPN. Jistý čas byla její mluvčí. Stála též u zrodu slovenské pobočky ODS. ODÚ-VPN se jí zdála jako \"málo pravicová\". Mimo jiné odmítla rozdělení federace bez referenda, což jí hrubě vyčítali Ivan Gašparovič, Robert Fico, Ján Slota v prezidentské kampani v roce 2009 s tím, že nemá právo stát se prezidentkou republiky, když odmítla její vznik. V roce 1992 byly na Slovensku proreformní a pročeskoslovenské strany značně rozdrobeny a ve volbách zvítězila nacionalistická HZDS. V témže roce se Radičová z politiky na 13 let stáhla.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do politiky.", "content": "Po skandálu jejího předchůdce, ministra práce, sociálních věcí a rodiny Ľudovíta Kaníka, ve kterém figurovaly strukturální fondy, ji tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda v říjnu 2005 povolal do ministerského křesla. Tehdy byla ředitelkou Sociologického ústavu při Slovenské akademii věd. Ze začátku se odmítla zařadit jako politička, spíš se profilovala jako specialistka, aktivistka třetího sektoru a mentorka. Na rozdíl od předchozího ministra rozuměla problému sociální analýzy a inkluze a věděla, jaké mají sociální reformy dopady na obyvatelstvo, přičemž poctivě zachovávala pravicovou linii Dzurindovy vlády. Počáteční odmítání politických struktur ustoupilo a po 13 měsících v ministerském křesle Radičová v listopadu 2006 vstoupila do SDKÚ-DS, kde byla záhy zvolena místopředsedkyní a stala se též nejoblíbenější tváří této strany. Po nástupu Roberta Fica odešla se svou stranou do opozice a stala se poslankyní. Ve volbách v roce 2006 získala 205 538 preferenčních hlasů, nejvíc v rámci SDKÚ. V letech 2006 až 2009 byla poslankyní Národní rady Slovenska za SDKÚ-DS. 23. dubna 2009 sa vzdala poslaneckého mandátu poté, co vyšlo najevo, že v parlamentu neoprávněně hlasovala za jinou poslankyni SDKÚ Tatianu Rosovou. Odmítla, že se jednalo o podvod, své chování vysvětlila tím, že šlo o zkratovou situaci a věděla, jak chce její kolegyně hlasovat (Rosová prezentovala svůj vlastní postoj před poslanci) i to, že by se prý nestihla přesunout od řečnického pultu ke své lavici. Poprvé na Slovensku se poslanec vzdal mandátu s vysvětlením, že udělal chybu.", "section_level": 2}, {"title": "Účast v prezidentských volbách 2009.", "content": "V prezidentských volbách kandidovala jako občanská i politická kandidátka tzn. její kandidaturu navrhli jednak poslanci a jednak její kandidaturu navrhli občané v petici. V prvním kole voleb 21. března 2009 se umístila se na druhém místě se ziskem 38,05 % (713 735 hlasů) za Ivanem Gašparovičem a postoupila s ním do druhého kola voleb. Ve druhém kole vyhrál Ivan Gašparovič se ziskem 55,5% hlasů. Iveta Radičová získala 44% při volební účasti 51% voličů. Do druhého kola prezidentských voleb se dostala jako první žena v historii Slovenska. Kromě vlastní politické strany SDKÚ-DS, jí vyjádřily podporu další dvě parlamentní strany opozice Kresťanskodemokratické hnutie, Strana maďarskej koalície - Magyar Koalíció Pártja, mimoparlamentní subjekt OKS a mnoho intelektuálů a osobností. Ze zahraničních osobností jí podpořil např. Václav Havel.", "section_level": 2}, {"title": "Situace po parlamentních volbách 2010.", "content": "V červnu 2010 vedla stranu SDKÚ-DS do parlamentních voleb, kde strana získala 15,42 % hlasů a skončila tak na druhém místě za vítěznou stranou SMER (34,79 % hlasů). Iveta Radičová opět s velkým náskokem vyhrála preferenční hlasování, když získala 223 762 \"kroužků\" čili 57,36% ze všech hlasů. Sestavením vlády byl sice nejprve pověřen předseda strany SMER Robert Fico, protože ale nezískal dostatečnou podporu ve slovenském parlamentu, byla pověřena sestavením vlády Radičová. Po parlamentních volbách 2010 byla kandidátkou nejsilnější pravicové strany SDKÚ-DS na post předsedkyně vlády Slovenska. 23. června 2010 ji prezident republiky pověřil sestavením vlády, tudíž se stala designovanou předsedkyní vlády Slovenské republiky. Následně sestavila vládu s SaS, KDH a Mostem-Híd. Tyto strany mají v novém parlamentu těsnou většinu 79 křesel a všechny den po volbách odmítly spolupráci se Smerem-SD a SNS. Richard Sulík navštívil Radičovou v jejím štábu během volební noci několik hodin po vyhlášení exit-polls a s Jánem Figelem a Bélou Bugárem si hned psala SMS zprávy. Radičová vykonávala svůj poslanecký mandát pouze několik hodin, nejméně ze všech zvolených poslanců. Mandát jí sice vznikl volbou, ale funkci začala vykonávat až na slavnostní schůzi nového parlamentu a to složením slibu 8. července 2010 v 10:38, krátce po půl deváté hodině večer ji prezident jmenoval premiérkou Slovenska, čímž sice její mandát nezanikl, ale přestal se uplatňovat (tzv. klouzavý mandát, přešel na náhradníka kandidátní listiny). Ostatní ministři byli jmenováni 9. července v 9 hodin ráno.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z politiky.", "content": "3. května 2012 oznámila odchod ze své strany SDKÚ-DS.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Studovat začala v roce 1975 na filozofické fakultě Univerzity Komenského, které ukončila v roce 1979. V roce 1981 jí zde byl taky udělen titul PhDr. za práci \"Kvantitatívny a kvalitatívny výskum\". Pak absolvovala postdoktorandské studium na Oxford University v roce 1990. Habilitovala se opět na Univerzitě Komenského v roce 1997. Titul docentky získala za habilitační práci \"Križovatky sociálneho poznania – problémy sociálnej politiky\". Profesorkou se stala v roce 2005, její dílo mělo název \"Procesy sociálnej inklúzie a exklúzie\". Ph.D. jí byl udělen ve Slovenské akademii věd (práce \"Typologická metóda v sociálnych vedách\"), titul získávala od 1983 do 1986. Mluví plynně anglicky a rusky, domluví se též německy a polsky.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se a vyrostla v Bratislavě manželům Karafiátovým. Její otec se pokoušel prosadit jako novinář a pak se stal jazykovým korektorem v tiskárně. Podle jejích slov její rodina patřila finančně do nižší třídy. Na svět přišla jako druhé dítě, avšak její starší bratr zemřel v inkubátoru před jejím narozením. Své dětství a svoji rodinu označila za \"emoční blahobyt.\" Se svým manželem Stanislavem Radičem, který byl na Slovensku známým moderátorem, scenáristou a kabaretiérem, se seznámila během studií na vysoké škole a má s ním jedno dítě. Ovdověla v roce 2005. V roce 2006 navázala vztah s o 12 let mladším Jánem Riapošem, předsedou Slovenského paralympijského výboru. Rozešli se o tři roky později. Jelikož v roce 2009 již byla známá politička, nevyhnula se zájmu médií. V současnosti žije s dcerou Evou a zetěm v Nové Dedince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iveta Radičová, rodným příjmením Karafiátová (* 7. prosince 1956 Bratislava) je slovenská socioložka a politička. Od července 2010 do dubna 2012 zastávala funkci předsedkyně vlády Slovenské republiky jako první žena v tomto úřadu. Od listopadu 2011 do dubna 2012 působila také ve funkci ministryně obrany Slovenské republiky. V červnu 2010 byla zvolena poslankyní do Národní rady Slovenské republiky za Slovenskou demokratickou a kresťanskou unii - Demokratickou stranu, v den jmenování premiérkou v důsledku klouzavého mandátu přestala vykonávat poslaneckou funkci, v parlamentu již zasedala v letech 2006–2009. 11. října 2011 nebyla jejímu kabinetu vyslovena důvěra zákonodárným orgánem. V období 2005–2006 zastávala post ministryně práce, sociálních věcí a rodiny v druhé Dzurindově vládě. V prezidentských volbách 2009 postoupila do 2. kola, v němž byla poražena Ivanem Gašparovičem.", "tgt_summary": "Iveta Radičová (; born 7 December 1956) served as the first woman Prime Minister of Slovakia from 2010 to 2012. She led a coalition government, in which she also briefly held the post of Minister of Defence in the last five months of the coalition. Previously she had served as Minister of Labour from 2005 to 2006 in the second Dzurinda government. In the 2009 presidential election Radičová unsuccessfully ran for the office of President of Slovakia. she stated that she has retired from politics.", "id": 1066477} {"src_title": "Požarevac", "tgt_title": "Požarevac", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město je poprvé připomínáno roku 1467 v tureckém dokumentu. Požarevac byl tehdy vesnice v náchii Lučica a žil zde 49 rodin. Město se postupně rozvíjelo; roku 1476 se zde nacházelo 123 domů. Město ale bylo na počátku 15. století opuštěno a znovu osídleno až v letech 1521–1523. Požarevac se proslavil především díky podpisu Požarevackého míru v roce 1718, který byl podepsán mezi Rakouskem a Tureckem. Město bylo vybráno z důvodu své vhodné pozice (na hranici mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší). V roce 1733 byla při místním pravoslavném kostele zřízena první škola. V letech 1718–1739 bylo součástí Srbska pod nadvládou Habsburské monarchie. V letech 1739–1813 pak bylo opět součástí Osmanské říše. Pro Miloše Obrenoviće byl Požarevac druhým hlavním městem. Nechal zde zřídit například první soud, který autonomní Srbsko ustanovilo. Kníže Miloš se zasadil o rozvoj města i řadou dalších kroků; v roce 1827 například nechal připojit i nedaleké vesnice Burjan a Bresje pod město. Vznikly i budovy v dnešním historickém centru města. V roce 1842 získalo město i vlastní divadlo. V roce 1862 měl Požarevac 6062 obyvatel. V roce 1896 získalo město vlastní muzeum a v obdobné době sem byla otevřena i železniční trať Železniční trať Mala Krsna–Varažogrnac do Požarevace, která jej napojila na další velká města na území tehdejšího Srbska. Město bylo osvobozeno od fašismu dne 15. října 1944 jednotkami Rudé armády a partyzánů. Město si dodnes tento den připomíná jako \"Den osvobození.\" V dobách existence SFRJ zde byl rozvíjen průmysl a energetika. Město se stalo známé díky výrobě sušenek \"Plazma keks\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V letech 1926-2014 zde na stadionu \"Vašariště\" s kapacitou 4 000 diváků působil srbský fotbalový klub FK Mladi radnik Požarevac s původním jménem \"SK Radnički\". Jeho nástupcem se stal v roce 2014 vzniklý klub FK Radnički 1926.", "section_level": 1}], "src_summary": "Požarevac (v srbské cyrilici Пожаревац) je srbské město ve stejnojmenné opštině v Braničevském okruhu, jehož je administrativním centrem. Podle sčítání lidu z roku 2002 mělo 41 736 obyvatel (v roce 1991 43 885 obyvatel). Požarevac, kdysi jedno z nejvýznamnějších administrativních, ekonomických a kulturních center Srbska, se nachází 80 km jihovýchodně od hlavního města Bělehradu. Rozkládá se mezi třemi řekami – Dunajem, Velikou Moravou a Mlavou. Nedaleko od města se vypíná hora Čačalica.", "tgt_summary": "Požarevac (, ) is a city and the administrative center of the Braničevo District in eastern Serbia. It is located between three rivers: Danube, Great Morava and Mlava. As of 2011, the city has a population of 44,183 inhabitants, while the city administrative area has 75,334 inhabitants.", "id": 1669544} {"src_title": "Gordianus III.", "tgt_title": "Gordian III", "src_document": [{"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Gordianus III. byl vnukem Gordiana I., krátkodobého vzdorocísaře za Maximina Thráka, jehož revolta byla počátkem roku 238 potlačena numidskými jednotkami. Matkou císaře byla dcera Gordiana I. Maecia Faustina, otcem pravděpodobně Iunius Balbus. Teprve třináctiletý mladík byl prohlášen za \"caesara\" za dramatických událostí v březnu 238, kdy se římský senát usnesl pokračovat v odboji proti Maximinu Thrákovi, zahájeném Gordianem I. K volbě přiměl čerstvě jmenované císaře Pupiena a Balbina římský lid, který si přál mít v čele státu někoho z gordianovského rodu. Zhruba po třech měsících, v létě roku 238, dosáhl Gordianus III. i samovlády, neboť příslušníci pretoriánské gardy Pupiena a Balbina zavraždili.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Vzhledem ke Gordianovu nízkému věku vedla státní záležitosti zpočátku Maecia Faustina spolu se senátem a později prefekt pretoriánů Timesitheus, schopný a vzdělaný muž, s jehož dcerou Furii Sabinou Tranquillinou se mladý císař v roce 241 oženil. Timesitheus byl vzácně oblíben u senátu i lidu a Gordianovi sloužil nejenom jako rádce, ale i jako učitel. Z vnitropolitického hlediska došlo v roce 240 k nepokojům v provincii Africa, které se však podařilo rychle potlačit, aniž by byly známy bližší podrobnosti. Hranice na Dunaji, za vlády Maximina Thráka ohrožovaná různými etniky, byla v této době bezpečná, a to především zásluhou Tullia Menophila, místodržitele Dolní Moesie, který kolem roku 240 porazil Góty i Karpy. Jediným skutečně závažným problémem, jemuž říše čelila, byl proto stálý tlak ze strany perské říše, kde se zhruba v roce 241 ujal vlády energický král Šápúr I.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Peršany.", "content": "Již Šápúrův otec Ardašír obnovil po roce 235 perský nápor na severní Mezopotámii, dobyl Nisibis a Karrhy a kolem roku 240 oblehl město Hatru, v němž měli Římané od třicátých let vojenskou posádku. To byl sám o sobě casus belli, vnitřní nepokoje v impériu však císařské správě bránily efektivně proti expanzivním snahám souseda zasáhnout. Teprve počátkem čtyřicátých let postoupila konsolidace natolik, že se Timesitheus rozhodl k válce se Šápúrem – ten mezitím dobyl Hatru. Průběh konfliktu je znám jen v hrubých konturách, není však pochyb o tom, že zpočátku přálo štěstí Římanům. Timesitheus dobyl Karrhy, porazil perská vojska u Rhesainy a poté znovu obsadil Nisibis. Šápúrovi se nepodařilo udržet ani jeden ze svých územních zisků. V roce 243 však Timesitheus náhle zemřel a jeho nástupce ve funkci, Marcus Iulius Philippus, zdaleka nedosahoval jeho formátu. Římská vojska byla v bitvě u Mišíku poražena a zahnána na ústup, přičemž Gordianus brzy nato zahynul – podle římských pramenů jej odstranil Philippus, podle perských byl zabit během bojů. V únoru nebo březnu 244 prohlásily legie novým císařem Philippa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marcus Antonius Gordianus, známý jako \"Gordianus III.\" (20. ledna 225 nebo 226 Řím – únor či březen 244 Mezopotámie), byl římský císař panující v letech 238–244, většinou pod poručnictvím jiných. Za vlády Pupiena a Balbina měl formálně titul \"caesara\", tedy mladšího spoluvládce obou císařů.", "tgt_summary": "Gordian III (; 20 January 225 AD – 11 February 244 AD) was Roman emperor from AD 238 to 244. At the age of 13, he became the youngest sole legal Roman emperor throughout the existence of the united Roman Empire. Gordian was the son of Antonia Gordiana and an unknown Roman Senator who died before 238. Antonia Gordiana was the daughter of Emperor Gordian I and younger sister of Emperor Gordian II. Very little is known of his early life before his acclamation. Gordian had assumed the name of his maternal grandfather in 238 AD.", "id": 1419302} {"src_title": "Toulitka", "tgt_title": "Anthurium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vytrvalé byliny rostoucí jako pozemní nebo epifytické na stromech, jsou též nacházeny i ve skalních puklinách nebo rostou jako liány. Mnohé epifytní druhy mají dvojí kořeny, jedny slouží pouze k upevnění a druhé k jímání živin a vlhkosti z okolí a rostou i směrem vzhůru; nejsou však v žádném případě parazitické. U některých druhů vyrůstají řapíkaté listy z krátkého kmínku, u jiných v trsech přímo z kořenů. Čepele listů bývají tuhé a variabilního tvaru, jsou vejčité, eliptické či kopinaté a na bázi tupé, srdčité či dělené do několika rozličně tvarovaných laloků. Žilnatina listů bývá obvykle zpeřená, někdy i mřížkovitá, u některých jsou žilky na líci výrazně bíle zbarvené a listy jsou tak velmi zdobné. Na vrcholu obvykle dlouhé stopky roste palice, přisedlá nebo se stonkem, válcovitá, kuželovitá, kyjovitá, kulovitá nebo též hranatá, krátká i 1 m dlouhá. Pod ní se nachází toulec různého tvaru, od lineárního přes kopinatý, eliptický či vejčitý až po srdčitý neb okrouhlý, který může být situován vodorovně až svisle a bývá zkroucený, číškovitý či plochý. Barvu mívá bílou, smetanovou, růžovou, lososovou, světle nebo tmavě červenou, hnědou, zelenou nebo též bývá vícebarevný. Oboupohlavné květy jsou na palici agregovány do husté spirály a bývají u jednotlivých druhů různé ve velikosti i tvaru. Mají čtyři okvětní plátky ve dvou kruzích a obsahují čtyři tyčinky se zploštěnými nitkami a s vejčitými prašníky pukající podélnými otvory a dále dvoupouzdrý, podlouhlý semeník se štěrbinovitou nebo štětičkovitou bliznou. Květy rozkvétající postupně od spodu k vrcholu jsou protogynické, produkují nektar a jsou opylovány hmyzem, hlavně včelami, brouky, mouchami i mravenci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V přírodě se toulitky šíří hlavně semeny, která roznášejí ptáci konzumující plody. Jsou to bobule začínající dozrávat v postupně se prodlužujícím plodenství nejdříve po šesti měsících po opylení. Jsou bílé, zelené, červené i namodralé, podlouhlé nebo vejčité a obsahují dvě až čtyři zploštělá, hladká semena s lepkavým přívěskem, kterým se snadno přichycující k peří ptáků. Oplodí bobule je středně tenké, sladký mezokarp je průsvitný. Semena po zaschnutí ztrácejí klíčivost. Rostliny vyrostlé ze semen však většinou nezdědí užitné vlastnosti, které měla jejich vyšlechtěná mateční rostlina a proto se v zahradnické praxi toto množení již málo používá. Pro jejich přenos na další generaci je nutno použít vegetativní rozmnožování. Tradiční metodou se to děje u některých druhů rozdělováním trsů a u jiných oddělováním postranních odnoží, takto se však získá jen omezený počet nových jedinců. Ve speciálních provozech se proto používá moderní způsob množení, tzv. mikropropagace rostlin, kdy za použití rostlinných buněk vzniká z mateřské rostliny velký počet identických potomků.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy toulitek jsou přes určitou náročnost při pěstování ceněny jako pokojové rostliny, které svým neobvyklým květenstvím v kombinaci s pestře zbarveným toulcem navozují téměř exotické prostředí. Pro svůj plnohodnotný růst potřebuji hlavně stálou teplotu okolo 20 až 25 °C, zvýšenou vzdušnou vlhkost, dostatek rozptýleného světla a pravidelnou péči v podobě udržování mírně vlhkého substrátu a doplňování spotřebovaných živin. Při zajištění vhodných podmínek dokáži kvést po celý rok, některé druhy se prezentují i dekorativními listy. Také se ke slavnostním příležitostem často kupují u odborníků vypěstované řezané květy, které vydrží dlouho čerstvé.", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější druhy.", "content": "Z více než 800 známých druhů se pro floristické potřeby pěstuje jen několik málo druhů. Patří mezi ně hlavně: Rostliny prodávané zákazníkům již nejsou čisté přírodní druhy, ale jsou to kříženci nebo po desetiletí šlechtěné kultivary, které se od původních odlišují velikosti a barvou listů, toulců nebo květů a také trvanlivostí a odolností proti chorobám a nepřízni klimatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toulitka (\"Anthurium\") je rod rostlin pocházejících z vlhkých tropických lesů ve vyšších nadmořských výškách Střední a Jižní Ameriky. Toulitky mají své drobné květy rozprostřené v palicovitém květenství s nápadným, vytrvalým listenem (toulcem). Rod je tvořen asi 825 druhy a je největší z celé čeledi árónovitých. Pro vzhled i trvanlivost květenství i listenů jsou některé druhy, i přes poměrnou náročnost, pěstované téměř po celé zeměkouli.", "tgt_summary": "Anthurium (; Schott, 1829), is a genus of about 1000 species of flowering plants, the largest genus of the arum family, Araceae. General common names include anthurium, tailflower, flamingo flower, and laceleaf. The genus is native to the Americas, where it is distributed from northern Mexico to northern Argentina and parts of the Caribbean.", "id": 404516} {"src_title": "Therese Johaugová", "tgt_title": "Therese Johaug", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Světového poháru v běhu na lyžích dospělých se poprvé zúčastnila už ve svých osmnácti letech jako studentka lyžařské akademie střední školy v Tynsetu. Měsíc po svém pohárovém debutu se zúčastnila Mistrovství světa v klasickém lyžování 2007 v Sapporu. Zde se stala velkým překvapením závodu v běhu na 30 km klasicky, neboť se dlouho držela ve vedoucí trojici se suverénkou sapporského šampionátu Kuitunenovou a krajankou Steiraovou a dojela si pro bronzovou medaili. Od přestupu z juniorské kategorie mezi dospělé do roku 2009 měla Therese, jak je v norském lyžování obvyklé, osobního mentora pro tvorbu tréninkových programů, konzultace a jednání se sponzory, jímž byla bývalá olympionička Maj Helen Nymoen z obce Os. Sezóna 2010/11 se jí výsledkově velmi vydařila, přestože ještě před jejím začátkem se ocitla v ohrožení. V říjnu 2010 ji při tréninku na kolečkových lyžích v Trondheimu srazilo auto. Utrpěla odřeniny a naražený loket. V celkovém pořadí Světového poháru se každým rokem zlepšovala − v roce 2011 skončila čtvrtá, pak třetí, další rok druhá a v roce 2014 seriálu dominovala. A to i díky vítězství v etapové Tour de Ski. Celkové vítězství ve Světovém poháru zopakovala o dva roky později, kdy zvítězila v 17 závodech sezóny a vyrovnala tak rekordní výkon Marit Björgenové, která dosáhla stejného počtu vítězství v ročníku 2011/12. V říjnu 2016 se v médiích objevila informace o pozitivním dopingovém nálezu ve vzorku z letní přípravy v Itálii. Ten měl obsahovat stopy steroidu clostebol a do těla Johaugové se údajně dostal z opalovacího krému. Podle vyšetřovatelů činila koncentrace clostebolu v jejím vzorku 13 nanogramů na mililitr. V minulosti byl za užití téže látky potrestán na 15 měsíců cyklista Stefano Agostini, koncentrace steroidu přitom byla v jeho případě přibližně poloviční. V únoru 2017 Norská sportovní federace rozhodla o jejím potrestání na 13 měsíců se zpětnou platností od 18. října 2016. Délka trestu na spodní hranici byla zvolena kvůli tomu, že nebylo prokázáno vědomé požití zakázaných látek. S tímto výkladem projevila nesouhlas Mezinárodní lyžařská federace (FIS), která se proti výši trestu odvolala ke Sportovnímu arbitrážnímu soudu (CAS) v Lausanne.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní.", "content": "V současnosti žije v Oslo, ale vyrůstala v Dalsbygdě, která je součástí obce Os na východě středního Norska. Její rodiče Torvall a Gro Johaugovi mají v Dalsbygdě farmu. Therese má tři sourozence − staršího bratra Joakima, mladšího bratra Karsteina, který rovněž závodí v běhu na lyžích, a mladší sestru Veroniku. V roce 2008 natočila s kolegyněmi z norské reprezentace Kristin Størmer Steira a Ingrid Aunet Tyldum videoklip nazvaný \"\"Skippagurra-girls\"\", v němž představovaly ruské prostitutky. Poté, co bylo video zveřejněno na internetovém serveru YouTube, kritikové označili tento počin za urážku ruských žen. Protagonistky klipu se bránily s tím, že se jednalo o nevinný žert. Ostatní kolegyně z norské reprezentace je podpořily a zazpívaly s nimi píseň z klipu na konferenci norské lyžařské federace v Beitostølenu. V červenci 2011 vystoupila na Mont Blanc, přestože předtím kvůli strachu z výšek žádné horské túry nepodnikala. Dokonce se vyhýbala vlekům, lanovkám či výtahům v hotelech. Výstup na nejvyšší horu Evropy byl součástí psychologické terapie, kterou by měla bariéru strachu překonat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Therese Johaugová, nepřechýleně Therese Johaug (* 25. června 1988, Røros, Norsko) je norská běžkyně na lyžích. Je desetinásobnou mistryní světa (z toho 7× v individuálních závodech) a olympijskou vítězkou ve štafetě. Vyhovují jí náročné tratě - už od svých dvaceti let dosahuje skvělých výsledků ve stoupání na Alpe Cermis v Tour de Ski a v závodě na Holmenkollenu. Je rekordmankou v počtu vítězství v distančních závodech Světového poháru. Svou první medaili na Mistrovství světa vybojovala v osmnácti letech na klasické třicítce. Její slabší stránkou jsou sprinty. Od října 2016 do dubna 2018 nesměla závodit kvůli dopingovému nálezu při mimosoutěžním odběru na soustředění v Itálii.", "tgt_summary": "Therese Johaug (born 25 June 1988) is a Norwegian cross-country skier who has competed for the clubs Tynset IF and IL Nansen. In world championships she has won seven individual gold medals along with three gold medals in relays and she is a three-time Olympic medallist. In October 2016 Johaug tested positive for the performance-enhancing drug clostebol and was suspended for a period of 18 months.", "id": 2300740} {"src_title": "Al Di Meola", "tgt_title": "Al Di Meola", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1971 byl přijat na Berklee College of Music v Bostonu. V roce 1974 se připojil ke kapele Return to Forever, kterou vedl Chick Corea a hrál s ní až do razantní změny jejího složení roku 1976. Prozkoumal řadu žánrů, ale je nejvíce zmiňován pro svou latin hudbou ovlivněnou jazz fusion tvorbu. Jde o čtyřnásobného vítěze v čtenářské ankety \"Guitar Player Magazine\" v kategorii nejlepší jazzový kytarista. Kytarový historik Robert Lynch prohlašuje: \"V historii elektrické kytary neudělal žádný člověk takový pokrok v technickém zvládnutí nástroje jako Al Di Meola. Jeho ovládnutí rozličných stylů a stupnic je jednoduše šokující. Cítím se poctěn, že jsem mohl po celé roky studovat jeho hudbu.\" Mimo svou velmi plodnou kariéru, má na svém kontě také mnoho společných projektů s basistou Stanley Clarkem, klávesistou Janem Hammerem, houslistou Jean-Luc Pontym a kytaristy Johnem McLaughlinem a Paco de Luciou. Účinkoval také jako host ve skladbě \"Allergies\" z alba Paula Simona \"Hearts and Bones\" (1983). Na začátku své kariéry, jak je možné poznat z jeho prvního alba \"Land of the Midnight Sun\" (1976), proslul svou mistrovskou technikou a extrémně rychlými, kytarovými sóly a kompozicemi. Ale už na svých raných albech začal objevovat středomořskou kulturu a akustické žánry jako flamenco. Dobrými příklady mohou být třeba skladby \"Mediterranean Sundance\" a \"Lady of Rome, Sister of Brazil\" z alba \"Elegant Gypsy\" (1977). Jeho raná alba byla velmi ovlivňující mezi podobnými jazzovými a rockovými kytaristy. Pokračoval dál v objevování latinské hudby v jazz-fusion žánru na albech jako \"Casino\" a \"Splendido Hotel\". O něco delikátnější hru ukázal v akustických skladbách jako \"Fantasia Suite for Two Guitars\" z alba \"Casino\"a na nejlépe prodávaném naživo nahraném albu s Johnem McLaughlinem a Paco de Luciou, \"Friday Night in San Francisco\". V roce 1980 také vyjel na společné turné s latinrockovým kolegou Carlosem Santanou. S albem \"Scenario\" prozkoumal elektronickou tvář jazzu ve spolupráci s Janem Hammerem. Počínaje touto změnou dál rozšiřoval své obzory na akustickém albu \"Cielo e Terra\". Začal používat kytarový syntetizér na albech jako \"Soaring Through a Dream\". Na začátku devadesátých let 20. století nahrával alba blízké world music a moderním latin stylům spíše než jazz. Jako Producent", "section_level": 1}], "src_summary": "Al Di Meola, vlastním jménem Al Laurence Dimeola, (* 22. června 1954, Jersey City, New Jersey, USA) je italsko-americký jazz fusion a latin-jazzový kytarista a skladatel.", "tgt_summary": "Albert Laurence Di Meola (born July 22, 1954) is an American guitarist. Known for his works in jazz fusion and world music, he began his career as a guitarist of the group Return to Forever in 1974. Between the 1970s and 1980s, albums such as \"Elegant Gypsy\" and \"Friday Night in San Francisco\" earned him both critical and commercial success.", "id": 1906773} {"src_title": "Agena (raketový stupeň)", "tgt_title": "RM-81 Agena", "src_document": [{"title": "Stručná historie.", "content": "V roce 1955 byl USAF zahájen program WS-117L, který měl za úkol vývoj strategického špionážního satelitního systému. Hlavním úkolem programu bylo vyvinout univerzální platformu, která by mohla být vybavena různými typy kamerových a fotografických přístrojů, zároveň by byla vybavena vlastním pohonem a manévrovacími tryskami a mohla být vypuštěna jako horní stupeň v té době vyvíjených raket. Hlavním dodavatelem byl v říjnu 1956 zvolen Lockheed. Stupeň Agena byl v podstatě postaven kolem motoru Bell XLR81, který byl původně vyvinut pro raketový zbraňový systém bombardéru B-58 Hustler (proto jej USAF označuje jako vojenskou střelu: RM-81 Agena). První start v kombinaci s raketou Thor proběhl v lednu 1959 a byl neúspěšný, avšak 28. února téhož roku proběhl další start, tentokrát již úspěšný a na oběžnou dráhu byl umístěn satelit Discoverer 1. Stupeň byl používán na raketách Thor až do konce 60. let a na raketách Atlas jej roku 1966 nahradil stupeň Centaur. Několik stupňů Agena bylo využito v programu Gemini mezi lety 1965 a 1966, kde sloužily pro nácvik přibližovacích a spojovacích manévrů na orbitě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Motor Bell XLR81 (viz Bell 8000) používal jako palivo hydrazin a jako okysličovadlo kyselinu dusičnou. Tryska byla výkyvně zavěšena a umožňovala směrovat vektor výstupních plynů. Tryska byla chlazena regenerativním systémem, ale soustava kanálků nebyla klasické „špagetové“ konstrukce, kde jsou chladicí trubičky připájeny na vnější stranu stěny trysky, ale trysku tvořil pouze hliníkový kužel, v němž byly vyvrtány dělovým vrtákem blízko sebe díry, které tvořily chladicí okruh. Motor mohl být několikrát restartován, protože palivo bylo hypergolické, nebyl potřeba žádný zážehový systém.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry Agena A.", "content": "Motor XLR81, firemní značení Bell 8048.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "Většina parametrů je stále nezveřejněna, protože podléhá utajení jako všechny programy špionážních satelitů. Každý ze 365 stupňů Agena byl vypuštěn NASA nebo USAF. Poslední start se konal 2. února 1987, jako druhý stupeň rakety Titan 34B.", "section_level": 2}], "src_summary": "Agena (RM-81 Agena) byl raketový stupeň široce používaný v 60. a 70. letech 20. století, jako horní stupeň raket Thor, Atlas a Titan. Byl vyvinut americkou společností Lockheed v 50. letech, v rámci programu amerických špionážních satelitů. Agena byl v podstatě první víceúčelový satelit a posloužil jako základ mnohých vojenských i civilních satelitů. Další využití našel i v pilotovaném programu Gemini, kde Agena sloužil jako cílové těleso pro nácvik spojování lodí na orbitě. Celkem bylo do vesmíru vyneseno přibližně 365 stupňů Agena, poslední z nich v roce 1987.", "tgt_summary": "The RM-81 Agena was an American rocket upper stage and satellite bus which was developed by Lockheed initially for the canceled WS-117L reconnaissance satellite program. Following the split-up of WS-117L into SAMOS and Corona for image intelligence, and MIDAS for early warning, the Agena was later used as an upper stage, and an integrated component, for several programs, including Corona reconnaissance satellites and the Agena Target Vehicle used to demonstrate rendezvous and docking during Project Gemini. It was used as an upper stage on the Atlas, Thor, Thorad and Titan IIIB rockets, and considered for others including the Space Shuttle and Atlas V. A total of 365 Agena rockets were launched between February 28, 1959 and February 1987. Only 33 Agenas carried NASA payloads and the vast majority were for DoD programs. On some missions, the payload was built directly into the Agena, which provided it with electric power, communications and three-axis stabilization. Payload components were usually located ahead of the Agena's standard bulkhead. On missions where the payload was not built into the Agena, and instead separated after launch, the Agena was known as an \"Ascent Agena\". The Agena was upgraded twice from the original Agena A in order to support heavier and more sophisticated satellites, such as Corona spacecraft with multiple and more powerful cameras. The Agena name was suggested by the Department of Defense's Advanced Research Projects Agency for the star Beta Centauri, also known as Agena, because this upper stage would \"ignite in the sky\". This followed Lockheed's tradition of naming products for stellar phenomena. The final launch was of an Agena D on February 12, 1987, configured as the upper stage of a Titan 34B. In all, 365 Agena vehicles were launched by NASA and the US Air Force.", "id": 1487680} {"src_title": "Dělníci moře", "tgt_title": "Toilers of the Sea", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na ostrov Guernsey přijede žena se svým synem Gilliattem a koupí dům, v němž má prý strašit. Matka zemře, ale její chlapec roste a stane se z něj výborný námořník. Lidé jej pak považují za čaroděje a podezírají ho ze spojení s ďáblem. V Guernsey se svou neteří Déruchettou také žije Mess Lethierry – bývalý námořník a majitel prvního parníku (jménem \"Duranda\") na ostrově. Jednoho dne po cestě do kostela Déruchetta spatří Gilliatta, a tak do sněhu napíše jeho jméno. Když to Gilliatt uvidí, do půvabné Déruchetty se zamiluje. Clubin, který je kapitánem na Durandě, zosnuje plán k rozbití parníku o útes a následnému úniku na lodi \"Tamaulipas\" – lodi španělských pašeráků. Seznámí se s Rantainem, podvodníkem, který před lety okradl pana Lethierryho o velkou sumu peněz, a peníze mu uloupí. V husté mlze pluje Clubin s lodí k útesu Hanois do míst, kde by mohl po nárazu doplavat ke břehu a uniknout na pašerácké lodi, zatímco by jej obyvatelé ostrova považovali za mrtvého. V mlze se však splete a namísto toho s lodí přijede k útesu Douvres, který je na půli cesty mezi Guernsey a Francií. Na lodi je osamocen, dostane strach, načež skočí do vody pro nůž, ale je za nohu stažen ke dnu. O ztroskotání Durandy se dozví všichni obyvatelé Guernsey. Pan Lethierry je zoufalý, chce z lodi získat zpět alespoň parní motor. Jeho neteř slíbí, že se provdá za toho, kdo motor zachrání, a pan Lethierry všechny zapřisáhne, že se za nikoho jiného neprovdá. Gilliatt okamžitě souhlasí a vydá se na obtížnou výpravu, kde se potýká s hladem, žízní a zimou, aby motor z lodi zachránil. Dostane se také do boje s obří chobotnicí, při němž objeví Clubinovu kostru a ukradené bohatství. Gilliatt nakonec uspěje a motor vděčnému panu Lethierrymu vrátí. Mess Lethierry je pak připraven splnit svůj a neteřin slib. Gilliatt ovšem sňatek s Déruchettou odmítne, protože ví, že ji již o ruku požádal mladý kněz Ebenezer Caudry, který nedávno přibyl na ostrov. Narychlo jim zorganizuje svatbu a pomůže jim odjet na lodi \"Cashmere\". Sám potom se všemi svými rozplynutými sny odejde na kus skály v moři, kde jej při pozorování za horizontem mizící lodi Cashmere pohltí přílivová vlna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dělníci moře () je román francouzského básníka, dramatika a prozaika Victora Huga z prostředí rybářské vesničky na ostrově Guernsey u lamanšského průlivu. V díle je zachycen život ostrovní komunity, mimo jiné také jaký na něj má vliv industrializace. Hugo dílo dedikoval právě ostrovu Guernsey, kde strávil 15 let vyhnanství. Dílo bylo poprvé vydáno v roce 1866. Příběh pojednává o muži z ostrova Guernsey jménem Gilliatt, který je vyděděncem společnosti. Zamiluje se do krásné Déruchetty, dcery místního bohatého majitele parníku, pana Lethierryho. Když se Lethierryho parník rozbije o útes Rouches Douvres, Déruchetta se zaváže vzít si toho, kdo z lodi zachrání potopený parní motor. Gilliatt se horlivě nabídne a příběh pak popisuje jeho fyzické zkoušky (kam patří například souboj s chobotnicí), stejně jako nezasloužené odsuzování jeho sousedy.", "tgt_summary": "Toilers of the Sea () is a novel by Victor Hugo published in 1866. The book is dedicated to the island of Guernsey, where Hugo spent 15 years in exile. Hugo uses the setting of a small island community to transmute seemingly mundane events into drama of the highest calibre. \"Les Travailleurs de la Mer\" is set just after the Napoleonic Wars and deals with the impact of the Industrial Revolution upon the island. The story concerns a Guernseyman named Gilliatt, a social outcast who falls in love with Deruchette, the niece of a local shipowner, Mess Lethierry. When Lethierry's ship is wrecked on the Roches Douvres, a perilous reef, Deruchette promises to marry whoever can salvage the ship's steam engine. Gilliatt eagerly volunteers, and the story follows his physical trials and tribulations (which include a battle with an octopus), as well as the undeserved opprobrium of his neighbours.", "id": 494731} {"src_title": "Émile Chartier", "tgt_title": "Émile Chartier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny venkovského zvěrolékaře, studoval lyceum v blízkém Alençonu, které dnes nese jeho jméno, Micheletovo gymnázium ve Vanves a nakonec slavnou École normale supérieure v Paříži. Po promoci učil na různých gymnáziích, od roku 1909 na lyceu Jindřicha IV. v Paříži. Od roku 1903 začal v novinách publikovat svá \"Propos\", krátké fejetony o různých tématech, nejdříve týdně, později denně; do roku 1914 jich uveřejnil přes 3000. Po třech letech na frontě se vrátil 1917 s těžkým zraněním a 1921 vydal „Mars čili odsouzená válka“, ostrou kritiku války i poměrů v armádě. I v následujících letech vydával až tři knížky ročně, vesměs psané ve formě krátkých kapitol a určené k tomu, aby mladé lidi zaujaly pro filosofii a naučily podle ní žít. Roku 1941 vyšly jeho „Základy filosofie“ (\"Éléments de philosophie\"), což je pozvání k samostatnému přemýšlení o důležitých a vážných otázkách, opět v krátkých, ale pečlivě uspořádaných kapitolkách.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Alain byl francouzský radikální demokrat a kritický racionalista, vyškolený Descartem a Comtem, s pevnou důvěrou v možnosti rozumu a s jasným vědomím občanské povinnosti. Jeho spisy, které chtějí především pozvat a povzbudit k soustavnému a samostatnému myšlení, vynikají jasností a není v nich stín pedantství ani akademismu. Cílem filosofie je pro Alaina – jako pro Platóna, Spinozu nebo Kanta – dobré vedení života, založené na odvaze a rozumu. Alain nebyl věřící, ale o náboženství se velmi zajímal a psal o něm s úctou a hlubokým porozuměním. Díky živému stylu, stručné formě, schopnosti oživit výklad příkladem z běžného života i neustálé pozornosti, kterou věnoval otázkám dobra a zla, je Alain stále oblíbená četba nejen ve Francii a zejména výbory z jeho fejetonů vycházejí i dnes. Za dlouhá léta učitelského působení ovlivnil stovky žáků, kteří se k němu vděčně hlásili. Z jeho žáků vynikli například sociolog Raymond Aron, filosofka Simone Weil, biolog a filosof Georges Canguilhem nebo spisovatel André Maurois.", "section_level": 1}], "src_summary": "Émile Chartier [\"emil šartijé\"] (3. března 1868 Mortagne-au-Perche v Normandii – 2. června 1951 Le Vésinet, 20 km západně od Paříže), známý pod pseudonymem Alain, byl francouzský filosof, středoškolský profesor a autor množství vtipných i hlubokých esejů.", "tgt_summary": "Émile-Auguste Chartier (; 3 March 1868 – 2 June 1951), commonly known as Alain (), was a French philosopher, journalist, and pacifist. He adopted his pseudonym in homage to the 15th-century Norman poet Alain Chartier.", "id": 993918} {"src_title": "Klášter Saint-Germain-des-Prés", "tgt_title": "Saint-Germain-des-Prés (abbey)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ještě před samotným založením kláštera na tomto místě stál v římské době chrám zasvěcený pravděpodobně bohyni Isis. Toto kultovní místo těžilo z vyvýšené polohy (dnes již nezřetelné, neboť prostor byl částečně zarovnán), čímž bylo chráněno před každoročními záplavami a navíc se nacházelo u cesty vedoucí na západ podél Seiny (přibližně v prostoru dnešního \"Boulevardu Saint-Germain\"), v dostatečné vzdálenosti od řeky mimo mokřady známé do 10. století pod názvem \"Clos de Laas\". Tato cesta posléze klesala k řece dnešní ulicí \"Rue Saint André des Arts\". V roce 542 Childebert I.uskutečnil vojenskou výpravu proti vizigótskému králi Amalarichovi, který utiskoval svou manželku Klotildu, Childebertovu sestru. Amalarich byl arián, zatímco Klotilda křesťanka. Při té příležitosti Childebert ukořistil v Zaragoze tuniku svatého Vincenta a zlatý kříž z Toleda. K jejich uložení nechal v roce 543 postavil baziliku \"Saint-Vincent-Sainte-Croix\". Jí také v roce 553 daroval pozemky zvané \"Clos de Laas\". Baziliku vysvětil v roce 558 biskup sv. Germain, bývalý mnich z opatství Saint-Symphorien v Autunu, odkud sem pozval mnichy, aby založili klášter. V listině ze 6. prosince 558 Childebert I. oznamuje: \"začal jsem stavět kostel...\", což umožňuje datovat založení samotného kláštera k roku 557. Merovejský král zde byl pohřben 23. prosince 558 mezi 2. a 3. jižní pilíř a následně i několik dalších členů královské rodiny: Chilperich I. (584), Fredegunda (598), Chlothar II. (628], Childerich II. (673) a jeho manželka Bilichilda (679). Samotný biskup Germain byl pohřben v přilehlé kapli Saint-Symphorien. Od 6. století se klášter Saint-Germain rozvíjel vedle kostela Saint-Vincent-Sainte-Croix. Od 7. století byl název Saint-Germain ztotožňován též pro kostel. V roce 756 za přítomnosti Pipina Krátkého a jeho syna, pozdějšího Karla Velikého, bylo tělo sv. Germaina přeneseno z kaple Saint-Symphorien do samotného kostela za hlavní oltář. Kostel byl nyní nazýván Saint-Germain-des-Prés. Mniši přišlí z Autunu se řídili regulí sv. Bazila. Karel Veliký nechal v opatství zavést regule sv. Benedikta. Klášter se rozšiřoval a bohatl díky pozemkovým darům, ovšem v 9. století podlehl několikrát nájezdu Normanů – v letech 845 a 856 se vyplenění vyhnul díky vysokému výkupnému, ale roku 861 byl zničen požárem. V roce 869 byl obnoven, ale v letech 885-886 během obléhání Paříže opět vyrabován a vypálen. Ostatky sv. Germaina, několikrát přemisťovány kvůli ochraně do bezpečí městských hradeb, byly na své místo definitivně navráceny v roce 888. Kolem roku 1000 nechal opat Morard přestavět kostel i věž. V roce 1024 klášter přijal clunyjskou reformu. Ve 12. století byl chór klášterního kostela zbořen a nahrazen gotickou stavbou s chórovým ochozem a věncem kaplí. Nový kostel byl vysvěcen 21. dubna 1163 za přítomnosti papeže Alexandra III. V letech 1227-1273 byly v [gotickém slohu postaveny další stavby jako křížová chodba, refektář, dormitář, kapitulní síň a kaple Panny Marie (1245-1255) připisovaná architektovi Pierrovi de Montreuil, který zde byl pohřben. Ve 13. století probíhal rovněž dlouhý spor mezi klášterem a Pařížskou univerzitou o pozemky zvané \"Pré-aux-Clercs\", který byl ukončen až v roce 1278. Ve 14. století byl klášter opevněn. V roce [368 francouzský král Karel V. vybudoval nové hradby na pravém břehu a nařídil klášteru, aby své hradby opatřil příkopem napájeným vodou ze Seiny. Vodu přiváděl vodní kanál široký 27 m nazývaný \"Petite Seine\" (Malá Seina) v prostoru dnešní ulice \"Rue Bonaparte\". Když v roce 1561 ve městě vypukla morová rána, ukryl se král Karel IX. a jeho matka Kateřina Medicejská v klášteře. V roce 1586 nechal opat a kardinál Karel Bourbonský postavil opatský palác z cihel a kamene (dnes domy v \"Rue de l'Abbaye\"). Během obléhání Paříže v roce 1590 si Jindřich IV. vybral klášter jako pozorovatelnu na město. Zdejší opat byl jedním z duchovních, kteří později pomáhali při konverzi budoucího krále. Od roku 1631 bylo opatství jedním z hlavních duchovních center Francouzského království. Tehdy Kongregace svatého Maura (sjednocující všechny benediktinské kláštery ve Francii) stanovila klášter Saint-Germain-des-Prés za své mateřské opatství. Maurini sehráli významnou roli v tzv. diplomatických válkách, především Jean Mabillon, který položil základy kritické interpretace historických pramenů. Díky tomu se zdejší knihovna stala bohatá na staré tisky i rukopisy. V 18. století se mnohé budovy nacházely v nevyhovujícím stavu. Opravami byl pověřen architekt Jacques Hardouin-Mansart de Sagonne (1711-1778), vnuk Julese Hardouin-Mansarta. Zaměřil se na uvedení do původního stavu budov a přestavbu interiérů opatského paláce. Další radikální přestavbou prošel palác v 70. letech 20. století. Po smrti opata hraběte z Clermontu v roce 1771 Ludvík XV. rozhodl nejmenovat nového opata a ekonomickou správu kláštera převzal královský úřad. Teprve v roce 1774, kdy nastoupil na trůn Ludvík XVI., byl jmenován Charles-Antoine de La Roche-Aymar, který se stal posledním opatem v Saint-Germain-des-Prés. Po jeho smrti v roce 1777 totiž opatství opět spravoval královský úřad a tato situace trvala až do Velké francouzské revoluce. Náboženská komunita byla poté rozpuštěna, klášter byl 13. února 1792 uzavřen a budovy byly prodány jako národní majetek za sumu 8120 liber, čímž začala zkáza kláštera. Značnou část sbírky rukopisů z klášterní knihovny zakoupil (a tím zachránil) ruský diplomat Piotr Dubrovskij (1754-1816). Většina merovejských náhrobků byla zničena, stejně jako baldachýn z roku 1704 nad hlavním oltářem a pozlacený relikviář sv. Germaina z roku 1408. V klášterním kostele existovala v letech 1794-1802 továrna na ledek a klášterní budovy armáda přeměnila na sklad střelného prachu a na výrobnu kanónů. Dne 19. srpna 1794 došlo k explozi uskladněného prachu a budovy opatství byly zničeny včetně kabinetu kuriozit a zbývající klášterní knihovny. Na jejich místě dnes prochází \"Boulevard Saint-Germain\". Kapli Panny Marie bylo pro náboženské účely povoleno užívat dekretem z 31. května 1795. V roce 1802]byla kaple zbořena a v roce 1803 byl klášterní kostel vrácen církvi. Při stavbě dnešní ulice \"Rue de l'Abbaye\" v roce 1802 byla zbořena křížová chodba a roku 1804 byla na místě klášterní zahrady vybudována ulice \"Rue Bonaparte\". Z celého rozsáhlého areálu kláštera se tak dochoval jen opatský palác v \"Rue l'Abbaye\" a klášterní kostel s románskou věží a lodí (11.-12. století), který patří k nejstarším dochovaným církevním stavbám v Paříži. Tyto zbývající stavby jsou chráněny od roku 1953 jako historická památka. V roce 1824 architekt Étienne-Hippolyte Godde restauroval hlavní oltář a v roce 1827 mramorovou kazatelnu a následujícího roku malíř François-Joseph Heim vymaloval novou kapli Panny Marie. Hippolyte Flandrin je autorem obrazů v chóru a v hlavní lodi a je navrhl vitráže zhotovené v letech 1856-1861. Architekt Victor Baltard se podílel na obnově sochařské výzdoby hlavic sloupů v hlavní lodi a restaurování zvonice v letech 1848-1853. Zachované originály sochařského umění z kláštera se dnes nachází rovněž v Louvru, Národním muzeu středověku a v bazilice Saint-Denis.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klášterní kostel.", "content": "Věž byla obnovena kolem roku 1000. Po přeměně kláštera na výrobnu ledku zde uskladněný ledek silně narušil základy. Věž byla renovována v polovině 19. století a záchranné práce v letech 1975-1978 umožnily datovat čtvrté podlaží věže do 2. poloviny 11. století. Románský portál datovaný do poloviny 12. století byl poničen v letech 1607-1608]přidáním vstupní branky na západní straně věže. Jeho ozdobné sloupy v podobě soch byly zničeny roku 1793, neboť se věřilo, že zobrazují francouzské krále, nicméně překlad s vyobrazením Poslední večeře Páně je stále patrný. Kostel má dále románskou loď připisovanou opatovi Ingonovi († 1025), chór a chórový ochoz. Kaple Saint-Symphorien vpravo od vchodu byla postavena ve stejné době jako původní věž v merovejské době a po její obnově ji vysvětil František Saleský 28. dubna 1619. Varhany pocházejí z roku 1973.", "section_level": 2}, {"title": "Opatský palác.", "content": "Opatský palác se dnes nachází v ulici \"Rue de l'Abbaye\" č. 3-5. V 70. letech byl restaurován a nyní zde sídlí pedagogická fakulta Katolického institutu a další vzdělávací katolická zařízení. Interiér paláce byl přestavěn na moderní účely (posluchárny, kanceláře), takže z původního účelu mnoho nezůstalo. Poprvé jej nechal přestavět kardinál Guillaume-Egon de Furstenberg po schválení velkou radou 21. srpna 1698, poté hrabě z Clermontu v letech 1737-1741 architektem Jacquesem Hardouin-Mansartem de Sagonne. Ve 20. století palác přestavěl architekt Roland Simounnet. Dnešní náměstí \"Place de Furstenberg\" a ulice \"Rue Cardinale\" odpovídají bývalému čestnému nádvoří. V bývalých konírnách je dnes umístěno Musée Delacroix.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klášter Saint-Germain-des-Prés je bývalé benediktinské opatství v Paříži a zároveň pohřebiště merovejských králů Neustrie. Rozkládalo se v dnešním 6. obvodu ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Klášter založil v polovině 6. století král Childebert I. Klášter byl uzavřen v roce 1792 za Velké francouzské revoluce. Odehrála se zde jedna z nejkrutějších epizod Velké francouzské revoluce, když zde 3. září 1792 bylo rozsekáno na kusy 318 kněží. Od roku 1803 jeho klášterní kostel Saint-Germain-des-Prés slouží jako farní kostel. Spolu s dochovaným opatským palácem je od roku 1953 chráněn jako historická památka.", "tgt_summary": "Saint-Germain-des-Prés () is a parish church located in the Saint-Germain-des-Prés quarter of Paris. Founded by Childebert I in the 540s as the Abbaye Sainte-Croix-Saint-Vincent, by the middle of the 8th century it had taken on the name of Saint Germanus (French: Germain), the man appointed bishop of Paris by Childebert and later canonized. Originally located beyond the outskirts of early medieval Paris, it became a rich and important abbey complex and was the burial place of Germanus and of Childebert and other Merovingian kings of Neustria. At that time, the Left Bank was prone to flooding from the Seine, so much of the land could not be built upon and the Abbey stood in the middle of meadows, or \"prés\" in French, thereby explaining its appellation, which also serves to distinguish it from the church of Saint-Germain l'Auxerrois near the Louvre. The oldest part of the current church is the prominent western tower (partly restored and modified), which was built by Abbot Morard around the year 1000.", "id": 1870440} {"src_title": "Man in the middle", "tgt_title": "Man-in-the-middle attack", "src_document": [{"title": "Příklad útoku.", "content": "V následujícím příkladu jsou použita standardní jména Alice a Bob (osoby „A“ a „B“), které slouží k popisu funkce a problémů kryptografických protokolů. Útočníkem je zde Mallory (nebezpečný útočník, ). Při běžné nezabezpečené komunikaci je úloha Malloryho velmi snadná. Stačí se dostat ke komunikačnímu kanálu. Pouhým sledováním, co se jím posílá, může komunikaci odposlouchávat. Přerušením kanálu, příjmem z jedné strany a vysíláním k druhé straně účastníků komunikace pak může snadno měnit obsah zpráv. Obvyklé řešení tohoto problému je využití veřejných klíčů, avšak i zde je možné narazit na problém. Alice chce poslat zprávu Bobovi. Oba si proto chtějí vyměnit své veřejné klíče, protože se domnívají, že pak mezi sebou budou komunikovat bezpečně. Mezi komunikaci Alice a Boba se ale dostala třetí strana, Mallory. Alice tedy posílá zprávu Bobovi. Mallory zachytí veřejný klíč Alice a nahradí ho svým veřejným klíčem (s obsaženou falešnou informací, že pochází od Alice). Bob pošle veřejný klíč Alici a opět ho zachytí Mallory a vymění ho za svůj klíč, který obsahuje falešnou informaci, že pochází od Boba. Nyní si obě strany (Alice a Bob) myslí, že mají veřejný klíč toho druhého. To ale není pravda. Mají Malloryho klíče. Cokoliv si Alice a Bob pošlou, Mallory zachytí, dešifruje, přečte, znovu zašifruje a odešle druhému. Zprávu může dokonce i změnit a poslat druhé straně, jako by byla pravá. Alice ani Bob nic nepoznají.", "section_level": 1}, {"title": "Problém importu certifikátu.", "content": "Při MITM útoku nemusí být v případě spoléhání na digitální certifikát nutné, aby útočník (Mallory) filtroval celou komunikaci. Stačí otrávit DNS nebo ARP cache uživatele, a tím ho nevědomky přesměrovat na jiné webové servery. Pokud z nich uživatel do svého prohlížeče bez ověření nainstaluje falešný kořenový certifikát certifikační autority, může pak důvěřovat falešnému elektronickému podpisu nebo phishingové webové stránce.", "section_level": 2}, {"title": "Kleptografie certifikátů.", "content": "V roce 2015 vznikla aféra Superfish s firmou Lenovo, která do nových počítačů instalovala vlastní kořenový certifikát, což umožnilo analyzovat veškerý HTTPS provoz ve webovém prohlížeči důvěřivého uživatele a dokonce docházelo k injektování JavaScriptového kódu do navštěvovaných webových stránek, který analyzoval stránky za účelem lepšího cílení reklamy. V roce 2016 a následujících je podvržení kořenového certifikátu s trvalý MITM útok součástí „webových štítů“ mnoha antivirových programů.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení problému.", "content": "Útok \"Man in the middle\" lze řešit několika způsoby (včetně příkladu uvedeného výše): Kvantová kryptografie umožňuje připravit takový kanál, který je v ideálním případě teoreticky neodposlouchávatelný, neboť každou snahu o odposlouchávání dokáže pravý příjemce detekovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Man-in-the-middle (zkratka MITM, z angličtiny „člověk uprostřed“ nebo „člověk mezi“) je v informatice název útoku na kryptografii. Jeho podstatou je snaha útočníka odposlouchávat komunikaci mezi účastníky tak, že se stane aktivním prostředníkem. Podle obrázku vpravo není v současných počítačových sítích nutné, aby útočník (Mallory) byl na fyzické cestě mezi účastníky (Alice a Bob), protože síťový provoz lze přesměrovat. V běžném životě se s MITM útokem setká uživatel počítače v případě, kdy je ve webovém prohlížeči pro HTTPS protokol jiný certifikát, než by měl být (viz kapitola \"Kleptografie certifikátů\" níže, Certificate Transparency atd.).", "tgt_summary": "In cryptography and computer security, a man-in-the-middle attack (MITM), also known as a hijack attack is an attack where the attacker secretly relays and possibly alters the communications between two parties who believe that they are directly communicating with each other. One example of a MITM attack is active eavesdropping, in which the attacker makes independent connections with the victims and relays messages between them to make them believe they are talking directly to each other over a private connection, when in fact the entire conversation is controlled by the attacker. The attacker must be able to intercept all relevant messages passing between the two victims and inject new ones. This is straightforward in many circumstances; for example, an attacker within the reception range of an unencrypted Wi-Fi access point could insert themselves as a man-in-the-middle. As it aims to circumvent mutual authentication, a MITM attack can succeed only when the attacker impersonates each endpoint sufficiently well to satisfy their expectations. Most cryptographic protocols include some form of endpoint authentication specifically to prevent MITM attacks. For example, TLS can authenticate one or both parties using a mutually trusted certificate authority.", "id": 2318833} {"src_title": "Alison Sudol", "tgt_title": "Alison Sudol", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v Seattle v americkém státě Washington učitelům dramatických umění. Když bylo Sudol 5 let, přestěhovala se s matkou do Los Angeles poté, co se její rodiče rozvedli. Poslouchala široké spektrum hudby, zahrnující Aretha Franklin, Ella Fitzgerald, a swing. Promovala v 16 a považovala se za „pitomou a tichou“. Sudol „nepije ani nekouří nebo něco takového“. „Byla jsem nervózní“ uvedla Sudol v interview, „jít na univerzitu tak mladá. Zůstala jsem 2 roky a zkusila zjistit co zvládnu s hudbou. Když mi bylo 18, byla jsem do hudby zabraná tak moc, že sem nechtěla přestat“. V 18 Sudol odstartovala se svou první skupinou, Monro. Sudol měla také vášeň pro literaturu, byla ponořena do děl autorů jako C. S. Lewis, E.B. White, Lewis Carroll, Anthony Trollope a Charles Dickens. Její umělecké jméno \"A Fine Frenzy\" je převzato z verše dramatu Sen noci svatojánské (A Midsummer-night's Dream) od Williama Shakespeara (Théseus, jednání 5, scéna 1 – \"The poet's eye, in a fine frenzy rolling, Doth glance from heaven to earth, from earth to heaven\"). Poté, co se sama učila na klavír, začala vkládat svou kreativní energii do psaní písní. Krátké demo, které poslala, si okamžitě získalo pozornost u Jasona Floma z EMI, který, když navštívil její dům a slyšel ji hrát, podepsal smlouvu.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "V březnu 2007 se Sudol objevila na \"South by Southwest (SXSW)\" konferenci zahájenou pro The Stooges. Krátce poté bylo její debutové album \"One Cell in the Sea\" vydáno s většinou pozitivním ohlasem. První single \"Almost Lover\" se dostal na 25. místo v \"Billboard\" Hot Adult Contemporary Tracks. V polovině 2007 si zajistila zahájení na turné Rufuse Wainwrighta. V březnu a dubnu 2008 Sudol oznámila vlastní turné po USA a Kanadě a v dubnu měla turné ve Francii, Belgii, Německu a Švýcarsku. V září 2008 byla hvězdou na zahajovací noci 'New Pop Festival' pořádaného German broadcaster SWR3. V listopadu 2008 se vrátila na turné do Německa, Rakouska a Švýcarska. Její píseň \"You Picked Me\" byla uvedena na iTunes jako \"single týdne zdarma\" pro 14. srpen 2007 a VH1 nedávno uvedlo jednu ze svých \"You Oughta Know\" umělců. Dodatečně v říjnu 2008 \"You Picked Me\" bylo vybráno jako téma sítě podle SIC, Portugalské televizní sítě. Alba se prodalo přes 300 000 kopií. V 2008 bylo vydáno v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Polsku. V každé z těch zemí se album umístilo v top 30, s prvním singlem \"Almost Lover\" dosáhla 8. místa v Německu, 10. ve Švýcarsku a 5. v Rakousku. Sudol ohlásila, že pracuje na novém albu a hraje 2 písně očekávané na albu během nedávných představení (\"What I Wouldn't Do\", a \"From Whence You Came\"). Sudol je v některých směrech uzavřená osoba, ale vybudovala si pověst přístupnosti a přátelství, a pravidelně si povídá s fanoušky po svých představeních.", "section_level": 2}, {"title": "Vystoupení v televizi.", "content": "6. února 2008 Sudol uvedla \"Come On, Come Out\" na \"The Late Show with David Letterman\". 23. února zazpívala \"Almost Lover\" a \"Come On, Come Out\" na CBS' \"Saturday Early Show\". Zahrála si ve 4. řadě postavu 'Nova Kent'.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura a psaní.", "content": "Sudol často uvádí literární vliv ve své hudbě. V poslední době odhalila, že usiluje také o kariéru spisovatelky. V interview řekla, že napsala dětský příběh o mluvících zvířátkách podobný Letopisům Narnie\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Alison Sudol (* 23. prosince 1984 Seattle, Washington), známá hlavně jako A Fine Frenzy (dříve Alison Monro), je americká zpěvačka, skladatelka a klavíristka. Její debutové album One Cell in the Sea bylo vydáno 17. července 2007 a dosáhlo 91. místa v žebříčku Billboard 200. Má velký úspěch v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Polsku, Franci a v dalších zemích. Její hudba se objevuje v mnoha televizních pořadech, její píseň zazněla ve filmu Opravdový život (Sleepwaling). Ve Spojených státech si získává mnoho fanoušků svou lyrickou a poetickou hudbou a silnými emocionálními tématy.", "tgt_summary": "Alison Sudol (born December 23, 1984) is an American singer, songwriter, actress, and music video director. She is known as the singer A Fine Frenzy, and also for her role as Queenie Goldstein in the \"Fantastic Beasts\" films \"Fantastic Beasts and Where to Find Them\" (2016) and \"\" (2018). Her music has been featured on numerous television shows and in several major motion pictures.", "id": 2428736} {"src_title": "Robert Michels", "tgt_title": "Robert Michels", "src_document": [{"title": "Železný zákon oligarchie.", "content": "Železný zákon oligarchie vyjadřuje skutečnost, že ve všech organizacích či společnostech, působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika málo osob) jako mocenské struktury. To znamená, že v každém svobodném společenství lidí (organizacích, politických stranách…) se vyprofiluje úzká skupina vůdců, kteří ve výsledku lobují více za své cíle a uchování si své moci, než za zájmy seskupení jako takového. Michels se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení všech velkých/komplexních organizaci se proto vždy, ať již dříve, či později, zvrtne v oligarchii, a to tehdy, když se vedení začne více zajímat o uchování nabyté moci než o původní cíle skupiny / organizace. Každá organizace se proto dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Pro běžné členy organizace je navíc vůdčí skupinu velmi těžké kontrolovat, neboť K tomu všemu navíc přispívá fakt, že lidé mají psychologickou potřebu nechat se vést (podrobněji viz níže v odstavci \"Psychologické příčiny vzniku oligarchie\"...). Postupem času má i demokratické zřízení tendence směřovat k oligarchii, protože se političtí vůdci buď nechají lidem znovu zvolit, nebo si moc mezi sebou předává pouze úzká skupina lidí (k tomu podrobněji viz Teorie elit). Aby organizace předešly těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství a byrokracii, musí zajistit pár kroků: Pokud se byrokracie vzniká hůře. Byrokratické odosobnění a odebrání moci jednotlivce nad ním samým způsobuje, že lidé poslouchají moc až příliš, spíše rituálně než vědomě. Rezignují na své postavení, protože se domnívají, že stejně nic nezmůžou. Konkrétně Michels popisuje tři základní příčiny vzniku oligarchie:", "section_level": 1}, {"title": "Technicko – administrativní příčiny vzniku oligarchie.", "content": "Pro vznik oligarchie se předpokládá, že určitá masa lidí se bude chtít zorganizovat, a to za účelem získání pevnosti a lepší akceschopnosti.  Jakkoli zorganizovaná masa si nicméně nemůže vládnout sama, protože to je ze své podstaty mechanicky a technicky neproveditelné. Není jednoduše možné, aby se na vládě podílelo přímým způsobem kupříkladu 10 000 lidí. V důsledku špatné technické proveditelnosti by to bylo částečně možné jen ve venkovských poměrech. Ani zde nicméně není možné svolávat všechny členy organizace kvůli „každé křivdě mezi sousedy“. Z tohoto důvodu nahrazuje každý samosprávný celek prvky přímé demokracie určitou reprezentativní soustavu, na níž je delegována moc rozhodovat. Organizování tedy předpokládá vznik a existenci úřadů, které budou moci jednak samy rozhodovat, jednak budou moci rozhodovat o tom, o čem může masa hlasovat přímo (Např. Moritz Rittinghauzen [Švýcarsko] se snaží o formu přímé demokracie prostřednictvím rozdělením lidu do nižších celků o 1000 členech, kteří se následně scházejí, a vláda určuje pouze to, kdy se bude hlasování konat. Ani tento systém ovšem není příliš efektivní, protože nemá účinný nástroj pro zabránění vzniku oligarchii.). Ve chvíli, kdy si lid uvědomí, že potřebuje své vůdce, vznikají rovněž speciální vzdělávací instituce, které se na efektivní vůdcovství speciálně zaměřují (viz počátek 20. stol. v Berlíně, Milánu, Oxfordu a Londýně). Jako důsledek tohoto vzdělávání, které se neposkytuje všem, je možné pokládat vznik elit a kasty kadetů. Vzdělaní vůdcové se stávají samostatnými, emancipují se od masy a jejich vzdělání je zároveň jejich největší komoditou.", "section_level": 2}, {"title": "Psychologické příčiny vzniku oligarchie.", "content": "Je možné rozlišit několik psychologických příčin vzniku oligarchie. První je důsledkem samotného faktu, že určití jedinci jsou k výkonu mocenské pozice delegování. Osoby, kterým je totiž po určitou dobu pravidelně delegována moc, si ji často začnou nárokovat jako své vlastnictví. V případě, že má být jejich moc omezena, reagují vytvořením represálií či hrozí svou demisí. K hrozbě podání demise však většinou dochází pouze v případě nepostradatelnosti daného vůdce a v tomto smyslu působí jako prostředek k zabezpečení a upevnění jeho vlády. V konečném důsledku se jedná o nástroj ovlivňující masy a o zdroj nátlaku na kritiky. Mezi další psychologické faktory vzniku oligarchie se řadí inherentní potřeba mas po vedení, vděčnost mas a její potřeba uctívat. Většina občanů nestaví blaho organizace nad své vlastní blaho, a proto jsou velmi lhostejní k jejímu chodu. Masa je proto ráda, když se najdou jedinci, kteří jsou ochotni se starat o její záležitosti a zaštítí tak sami organizační princip. Oligarchové, kteří v rozhodovacích pozicích následně jednají jménem masy, se tak stávají jejími obhájci a ochránci. Za to se těší vděčnosti mas, která je základem pro jejich další požadavky. Dochází například k opakovanému prodlužování politického mandátu. K samotnému uctívání dochází z představy masy, že oligarchové jsou lépe uzpůsobeni k vládnutí, než ona sama, a to díky dosaženému vzdělání nebo jiným domnělým kvalitám. Potřeba uctívat je v mase hluboce zakořeněná a staví oligarchy na pomyslný piedestal. Díky ní může docházet až k fanatické horlivosti. Některé režimy počítají rovněž s tím, že masy potřebují okázalost a nádhery a snaží se proto nahradit náboženské zvyky různými slavnostmi, průvody a představeními. Pro demagogického oligarchu jsou rovněž důležité některé typické charakterové rysy. Základem je Díky nim si oligarchové mohou podnítit masy, přičemž dav si při tom často u řečníka více cení jeho řečnického talentu jako takového (práce s hlasem, pohotovost, vtip aj.). Méně váhy klade na celkový obsah. Při řečnictví pak často dává přednost útočnému tonu a heslovitosti. Masa také věnuje více pozornosti známé osobnosti než osobě neznámé. Každé shromáždění lidu může být proto ovládáno zákony masové psychologie. Zároveň je náchylné k podlehnutí působivým lidovým řečníkům.  Masa se dá při podobných příležitostech velmi snadno ovládat – jsou pro ni typické bouřlivé projevy souhlasu a nepřipouští odpor menšiny; hlas jednotlivce či malé skupiny „zmizí“. Dále se zde vyskytují tendence více pro bouřlivé, emocionální reakce než sklon pro rozumnou diskuzi.", "section_level": 2}, {"title": "Intelektuální příčiny vzniku oligarchie.", "content": "V rukách oligarchy se postupem času koncentrují specifické kompetence, protože ve své pozici řeší záležitosti, k nimž má přístup pouze on sám a jimž rozumí také jen on sám (daně, parlamentní život, celní problémy, zahraniční politika apod.). Tímto získává v očích masy hodnotu a stává se pro ni nepostradatelným, protože nemůže být díky svým kompetencím a znalostem jednoduše nahrazen někým jiným. V důsledku toho získává autoritu a legitimitu. Nutnost mít vůdce je pak často přirovnávána k nutnosti existence lékařů apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Michels (9. ledna 1876 Kolín nad Rýnem – 2. května 1936 Řím) byl německý sociolog. Proslavil se především svou knihou \"Zur Soziologie des Parteiwesens in der modernen Demokratie\" (1911). V té představil svou myšlenku o „železném zákonu oligarchie“, podle kterého oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její politické orientaci. Ve svém pozdějším dílem, \"Corso di sociologia politica\" (1927) už ale nekritizuje oligarchické tendence velkých organizací, naopak sympatizuje s elitou a vůdcem, u kterého se koncentruje veškerá moc. Paradoxně se tedy Michels nakonec ztotožnil přesně s těmi rysy organizované společnosti, kterými dříve nejvíce opovrhoval.", "tgt_summary": "Robert Michels (; 9 January 1876, Cologne, Germany – 3 May 1936, Rome, Italy) was a German-born Italian sociologist who contributed to elite theory by describing the political behavior of intellectual elites. He belonged to the Italian school of elitism. He is best known for his book \"Political Parties\", published in 1911, which contains a description of the \"iron law of oligarchy.\" He was a friend and disciple of Max Weber, Werner Sombart and Achille Loria. Politically, he moved from the Social Democratic Party of Germany to the Italian Socialist Party, adhering to the Italian revolutionary syndicalist wing and later to Italian Fascism, which he saw as a more democratic form of socialism. His ideas provided the basis of moderation theory which delineates the processes through which radical political groups are incorporated into the existing political system.", "id": 971575} {"src_title": "Povijnice nachová", "tgt_title": "Ipomoea purpurea", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Rostlina nejlépe roste a kvete na vlhké, dobře odvodněné, lehké nebo písčitohlinité půdě na plném slunci. Toleruje však většinu půdních podmínek, včetně širokého rozmezí pH, snáší půdy i částečně slané a málo plodné. Nevyhovují ji zastíněná stanoviště, kde málo kvete. V teplých oblastech roste od nížin až do kopců v nadmořské výšce 2300 m, kde ještě spolehlivě kvete a tvoří semena. Rozrostlá rostlina nasazuje květy průběžně od června do září, jednotlivý květ kvete jen krátce, obvykle se ráno otvírá a navečer zavírá a usychá. Se stářím se také mění barva květů z červenavé na modravou. Ploidie povijnice nachové je 2n = 30.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina s pravotočivými, ovíjivými lodyhami, které bývají dlouhé 1 až 3 m. Lodyhy, pokryté nazpět zahnutými štětinatými chlupy, jsou střídavě porostlé jednoduchými listy s 2 až 6 cm řapíky. Listové čepele bývají dlouhé 2 až 10 cm a stejně tak i široké, v obryse jsou široce srdčité nebo hluboce třícípé, jejich laloky jsou vejčité či obkopinaté a oboustranně měkce chlupaté. Nemají-li rostliny oporu, které se mohou ovitím přichytit, rostou plazivě. Květy velké 4 až 6 cm vyrůstají v úžlabí listů jednotlivě nebo ve vrcholičnatých květenstvích po dvou až pěti, jsou nálevkovitého tvaru, mívají stopku až 10 cm dlouhou a šídlovité listence. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné a jejich vytrvalý kalich má mírně nestejné, podlouhle kopinaté, zelené lístky okolo 1 cm dlouhé a celé chlupaté. Zvonkovitě nálevkovitá koruna má srostlé lístky barvy modré, fialové, růžové, purpurově červené, vzácně i bílé nebo s čárkami tvořící hvězdu, jsou dlouhé průměrně 4,5 cm, hrdlo trubky mají bílé a okraje mělce laločnaté. V květu je pět krátkých tyčinek přirostlých ke korunním plátkům. Kuželovitý semeník srostlý ze tří plodolistů má tři oddíly a v každém dvě vajíčka, krátká čnělka je zakončena hlavičkovitou bliznou. Květy jsou opylovány čmeláky a motýly, někde i kolibříky, v případě jejich nepřítomnosti se opylují samosprašně. Plod je lysá, hruškovitá, třípouzdrá tobolka asi 1 cm velká se suchými kališními lístky na bázi, která se ve zralosti otvírá víčky. Obsahuje obvykle šest segmentových, červenavě hnědých či tmavě hnědých, hladkých semen s podélnou drážkou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Bylina se může rozšiřovat výhradně semeny, kterých rostlina vyprodukuje hojně, plodný jedinec jich za rok vytvoří až 25 000. Semena mohou být po okolí rozptylována větrem, deštěm, ptáky nebo lidskou činností, mohou také kontaminovat semena užitkových rostlin nebo jiných květin. Pro lidi jsou semena považována za nejedlá. Při pěstování nových rostliny se žádá co nejvčasnější kvetení, proto se semena vysazují pod sklo šest až osm týdnů před posledním jarním mrazem. Semena začínají klíčit až nástupem tepla a vlhka, obvykle v teplotním rozmezí 15 až 35 °C, optimální teplota je okolo 24 °C. Pro usnadnění proniknutí vláhy dovnitř a urychlení klíčení se předem mechanicky narušuje tvrdé osemení. Semenáče se vysazují ven až po posledních jarních mrazících. Po vyklíčení bývá hypokotyl dlouhý do 10 cm, děložní lístky čtvercovitého tvaru s hlubokým zářezem mají velikost asi 2 cm. Epikotyl může být dlouhý až 1,5 cm, první pravý list je srdčitý až trojúhelníkovitý, má řapík 6 až 28 mm a je 10 až 30 mm dlouhý a 7,5 až 30 mm široký. Druhý list stejného tvaru mívá řapík 3 až 23 mm a čepel dlouhou 10 až 30 mm a širokou 6 až 21 mm širokou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Povijnice nachová se pěstuje pro své pestrobarevné, původně modrofialové květy, byly vyšlechtěny kultivary s různě zbarvenými květy a s rozdílnou vzrůstnosti. Rostlina se také používá v tradiční americké medicíně jako projímadlo nebo lék proti syfilisu. V některých klimatických oblastech prosperuje tak dobře, že je tam prohlášena za invazní rostlinu. Je tomu tak hlavně mimo Ameriku, místo svého původu. Intenzivně se šíří hlavně v Austrálii a centrální Africe (v Keni, Tanzanii a Ugandě. Ve vlhkém a teplém klimatu se stává rychle rostoucí bylinou v zahradách, ve světlých lesích, na stromořadí podél silnic i na polích. Pne se po plodících stromech a keřích, které obírá o živiny a vodu fixované v půdě a zároveň je zastiňuje před sluncem, případně je svou váhou ohýbá a láme. Obdobně škodí v zahradách a na polích, kde se plazí po vysázených plodinách. Ve volné přírodě napadá keřovité porosty, mokřady, břehy vodních toků a nádrží, kde všude stíní a utlačuje původní druhy vegetace.", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Různě zbarvené květy", "section_level": 1}], "src_summary": "Povijnice nachová (\"Ipomoea purpurea\") je popínavá jednoletá rostlina pocházející z tropické a subtropické Střední a Jižní Ameriky. Je jedním z asi 750 druhů rodu povijnice. Do Evropy byla dovezena přes Španělsko a v Anglii představena roku 1621. V současnosti se pro své velké barevné zvonkovité květy i nenáročnost pěstuje ve všech světadílech, kde většinou také zplaňuje. V České republice se používá jako okrasná rostlina, která rozptylem semen příležitostně uniká ze zahrad. Pro svou choulostivost na chladné počasí se ve volné přírodě udrží jen krátce a pouze na chráněném místě.", "tgt_summary": "Ipomoea purpurea, the common morning-glory, tall morning-glory, or purple morning glory, is a species in the genus \"Ipomoea\", native to Mexico and Central America.", "id": 2053809} {"src_title": "Kostel Saint-Étienne-du-Mont", "tgt_title": "Saint-Étienne-du-Mont", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kostel Saint-Étienne-du-Mont se nachází v prostoru bývalého kláštera sv. Jenovéfy, kde byla světice v 6. století pohřbena. V roce 1222 papež Honorius III. povolil založení samostatného kostela zasvěceného sv. Štěpánovi, tedy stejnému světci jako bývalá pařížská katedrála, která se nacházela na místě současné katedrály Notre-Dame. Kostel vznikl severně od kaple, v jejíž kryptě byla pohřbena sv. Jenovéfa. Nový kostel začal sloužit jako farní pro zvyšující se populaci ve vznikající Latinské čtvrti, kde byla založena Sorbonna a další koleje Pařížské univerzity. Kostel byl rozšířen v roce 1328, ale v 15. století proběhla jeho opětovná kompletní rekonstrukce. V roce 1492 mniši věnovali pozemek na stavbu nového kostela. Stavba probíhala v několika etapách, díky čemuž získal kostel svůj současný vzhled. Stavbu prováděl architekt Étienne Viguier. V roce 1494 začala stavba apsidy a zvonice, první zvony byly zhotoveny roku 1500. Chór v pozdněgotickém slohu byl dokončen roku 1537. V letech 1530-1535 bylo vybudováno lektorium. Roku 1541 vysvětil Guy, biskup z Mégare, oltáře v kaplích apsidy. Téhož roku byly pořízeny vitráže a sochy. Loď v renesančním slohu byla zaklenutá před rokem 1584. Základní kámen průčelí položila v roce 1610 královna Margot, která věnovala na stavbu kostela osobní dar 3000 liber. Kostel vysvětil 25. února 1626 první pařížský arcibiskup Jean-François de Gondi. I přesto stavba pokračovala. V roce 1636 byly instalovány velké varhany (autor Pierre Pescheur), jejich varhanní skříň pochází z roku 1630 (autor Jean Buron). V roce 1651 byla v kostele zřízena nová kazatelna. V 17. a 18. století získal kostel Saint-Étienne-du-Mont vysokou prestiž, když z něj byla vypravována procesí s relikviářem sv. Jenovéfy do katedrály Notre-Dame a zpět. V roce 1711 byly do kostela přeneseny ostatky Jeana Racina z kláštera Port-Royal. Velké varhany byly v roce 1760 byly těžce poškozeny požárem a v roce 1777 obnoveny. V roce 1863 a 1873 je restauroval Aristide Cavaillé-Coll. Menší chórové varhany pocházejí z roku 1902. Za Velké francouzské revoluce byl kostel uzavřen a později přeměněn na Chrám synovské úcty. V roce 1801 kostel opět začal sloužit katolickým bohoslužbám po uzavření konkordátu. Během Druhého císařství byl kostel restaurován a na fasádu se vrátily sochy zničené revolucionáři. Při té příležitosti byla vybudována kaple katechismu. Dne 10. ledna 1805 zde sloužil mši papež Pius VII. Dne 3. ledna 1857 byl v kostele zavražděn pařížský arcibiskup Marie Dominique Auguste Sibour knězem Jeanem Louisem Vergerem nesouhlasícím s dogmatem o neposkvrněném početí. Pamětní deska u vchodu do lodi upomíná na místo, kde k tragédii došlo. Okultista Eliphas Lévi byl nepřímo angažován v tomto atentátu, o kterém se zmiňuje v jedné ze svých knih. Dne 23. srpna 1997 zde papež Jan Pavel II. celebroval mši během své návštěvy Paříže u příležitosti Světových dnů mládeže.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Renesanční fasáda z let 1610-1622 znamenala ukončení stavebních prací na kostele. V úrovni ulice připomíná řecký chrám se čtyřmi korintskými sloupy. Reliéf v tympanonu zobrazuje umučení sv. Štěpána, kterému anděl podává mučednický palmový list, zatímco vpravo sedící velekněz dává souhlas s jeho ukamenováním. Ve frontonu je zobrazen vítězící Kristus. Kamenné sochy sv. Jenovéfy a sv. Štěpána po stranách rozety jsou kopiemi originálů zničených během Francouzské revoluce. Střední část fasády má římský styl a ukazuje Zvěstování Panny Marie a nad rozetou znak Jindřicha IV. Špičaté zakončení průčelí připomíná malou pyramidu a symbolicky směřuje k nebesům. Jednoznačnou asymetrii na fasádě vytváří malá věžička na levé straně, která nemá protějšek na opačné straně. Označovala hranici mezi jurisdikcí kláštera sv. Jenovéfy a pařížskou diecézí. Výrazně vysoká zvonice byla postavena na přání obyvatel, neboť zvuk zvonů z nízkých zvonic vytvářel v úzkých uličkách značný hluk. Kostel je známý především díky svým prvkům v interiéru, ke kterým patří lektorium z bílého mramoru (1545), kazatelna (1751) a varhanní skříň (1631). Barokní kazatelna má schody zdobené výjevy ze života sv. Jeronýma. Kolem samotné kazatelny jsou alegorie čtyř kardinálních ctností (např. \"Statečnost\" žena s palicí, \"Mírnost\" – žena se džbánem na vodu) a tří teologálních ctností (např. \"Láska\" – matka s dětmi, \"Naděje\" – žena s kotvou). Kazatelna je podpírána Samsonem držícím v pravici srp. Lektorium zdejšího kostela je jediné v celé Paříži a jedno z mála, které nebylo ve Francii odstraněno při změnách v pojetí liturgie. Pravděpodobně byla z liturgických důvodů odstraněna jen zadní stěna lektoria, ale jinak si farníci přáli jeho zachování. Má gotickou stavbu s renesanční výzdobou. Nástroje utrpení Krista, které drželi andělé v oblouku, byly za Francouzské revoluce nahrazeny vítěznou palmou a věncem. Protože také toto jsou křesťanské symboly, byly zde ponechány i po Revoluci. V kostele je uložen též relikviář sv. Jenovéfy. Moderní sarkofág z 19. století upomíná na středověké relikviáře a obsahuje též zachovanou část původního sarkofágu sv. Jenovéfy. Vitráže kolem rakve sv. Jenovéfy zobrazují na jedné straně procesí s ostatky světice a na druhé straně hlavní výjevy z jejího života (misionářství, povolání, vysvěcení, sen, stravování chudých, ochrana před Huny, přijetí za řádovou sestru, smrt). Francouzský spisovatel Joris Karl Huysmans označil kostel ve svém díle \"En route\" (1895) jako nejkrásnější kostel ve Francii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Saint-Étienne-du-Mont (neboli \"svatého Štěpána na kopci\") je římskokatolický farní kostel v Paříži v 5. obvodu na vrcholku kopce Sainte-Geneviève. Leží v sousedství Pantheonu a Lycea Jindřicha IV.. Jsou zde pohřbeni např. Blaise Pascal a Jean Racine. A dále se tu nachází i relikviář, ve kterém byly do roku 1793 uchovávány ostatky sv. Jenovéfy, patronky Paříže. Kostel je známý svým lektoriem z roku 1545, které je jediné dochované v Paříži, a nejstarší varhanní skříní (1631) ve městě. Stavba je od roku 1862 chráněná jako historická památka.", "tgt_summary": "Saint-Étienne-du-Mont is a church in Paris, France, on the Montagne Sainte-Geneviève in the 5th arrondissement, near the Panthéon. It contains the shrine of St. Geneviève, the patron saint of Paris. The church also contains the tombs of Blaise Pascal and Jean Racine. Jean-Paul Marat is buried in the church's cemetery. The sculpted tympanum, \"The Stoning of Saint Stephen\", is the work of French sculptor Gabriel-Jules Thomas. Renowned organist, composer, and improviser Maurice Duruflé held the post of Titular Organist at Saint-Étienne-du-Mont from 1929 until his death in 1986.", "id": 653528} {"src_title": "Iptables", "tgt_title": "Iptables", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Příkaz codice_1 slouží k manipulaci s tabulkami Xtables (které používá Netfilter) a v nich umístěných řetězců () složených z pravidel. Pravidla slouží k ovlivňování průchodu paketů jádrem operačního systému (resp. jeho subsystémem, který nazýváme TCP/IP stack). Za pomoci tohoto nástroje tak mohou být vytvořeny různé druhy pravidel, který tento průchod ovlivní (povolen, odmítnut, změněn apod.). Systém pravidel vytváří firewall (kontrola přístupu), umožňuje nastavení NAT (modifikace procházejících paketů), sledování procházejících paketů, jejich analýzu a podobně. Nástroj iptables vyžaduje ke své funkci administrátorská oprávnění, a proto musí být spuštěn uživatelem root, jinak nebude fungovat. Program je většinou umístěn v \"/usr/sbin/iptables\". Iptables jsou součástí jádra Linuxu verze 2.6 a 2.4. Ve starších verzích se používal nástroj ipchains (2.2) a ipfwadm (2.0).", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí funkce.", "content": "Rámec Xtables, užívaný ip_tables, ip6_tables a arp_tables umožňují definovat tabulky obsahující sady pravidel sdružovaných do řetězců (), které definují zacházení s jednotlivými pakety. Existuje několik základních tabulek (INPUT, OUTPUT, FORWARD, ...), do kterých lze přidávat pravidla, měnit jejich nastavení a je možné vytvářet další tabulky a zapisovat pravidla, které jejich průchod vyvolají. Každý příchozí či odchozí paket musí projít alespoň jednou tabulkou.", "section_level": 1}, {"title": "Základní syntaxe.", "content": "iptables [tabulka] [akce] [chain] [ip_část] [match] [cíl] [cíl_info]", "section_level": 1}, {"title": "Parametr tabulka.", "content": "Existují tři základní typy: filter (výchozí), nat a mangle. Přepínač –t definuje, o který typ se jedná (např.: iptables -t nat). Každý typ tabulky má vlastní systém pravidel.", "section_level": 1}, {"title": "Parametr akce.", "content": "Nejpoužívanější příkazy (přeložený výtah z manuálové stránky): Politika (policy) v iptables je implicitní pravidlo, které se uplatní, pokud paket projde všemi pravidly, aniž by byl akceptován (ACCEPT). Implicitně je nastaveno na „povolit vše“ (ACCEPT). Při vytváření firewallu se obvykle uplatňuje princip „co není povoleno, je zakázáno“. K nastavení implicitního pravidla se používá přepínač -P. Volby jsou buď povolit (ACCEPT) nebo zahodit (DROP). Příklad nastavení, které nastaví implicitní pravidlo na zahození všech příchozích paketů: První nastavujeme protokol. Standardní protokoly jsou ICMP, UDP, TCP nebo ALL. Lze použít také protokoly uvedené v \"/etc/protocols\". Protokol definujeme přepínačem -p (--protocol), je-li za přepínačem použit vykřičník, znamená to negace, tedy platí vše ostatní, kromě negovaného. Př.: ! -p UDP. (dříve bylo možné uvádět i ve tvaru -p ! UDP, v současnosti je tento zápis zastaralý ) nastavení zdrojové IP adresy definuje přepínač -s (--src,--source), nastavení cílové adresy definuje přepínač -d (--dst,--destination). Jestliže není použita výchozí maska sítě, může být použit zápis ve tvaru 192.168.0.1/24 nebo 192.168.0.1/255.255.255.0. Pro zjištění, odkud paket přišel, použijeme přepínač -i (--in-interface). Chceme-li zjistit, které zařízení se právě snaží opustit, použijeme přepínač -o (--out-interface). Při použití přepínače -j (--jump) určujeme dvě možnosti – ACCEPT (pustí paket dále) nebo DROP (paket zahodí).", "section_level": 2}, {"title": "Parametr ip_část.", "content": "Příklad: Všechny pakety, které přijdou na eth0 z jiné adresy než 192.168.0.1, budou zahozeny. Popis příkladu:", "section_level": 2}], "src_summary": "iptables je v informatice název pro user space nástroj v Linuxu, který slouží pro nastavování pravidel firewallu v jádře. Pravidla firewallu mohou být stavová i nestavová a mohou ovlivňovat příchozí, odchozí i procházející IP datagramy. Pravidla jsou v jádře zpracovávána několika netfilter moduly.", "tgt_summary": "iptables is a user-space utility program that allows a system administrator to configure the IP packet filter rules of the Linux kernel firewall, implemented as different Netfilter modules. The filters are organized in different tables, which contain chains of rules for how to treat network traffic packets. Different kernel modules and programs are currently used for different protocols; \"iptables\" applies to IPv4, \"ip6tables\" to IPv6, \"arptables\" to ARP, and \"ebtables\" to Ethernet frames. iptables requires elevated privileges to operate and must be executed by user root, otherwise it fails to function. On most Linux systems, iptables is installed as /usr/sbin/iptables and documented in its man pages, which can be opened using codice_1 when installed. It may also be found in /sbin/iptables, but since iptables is more like a service rather than an \"essential binary\", the preferred location remains /usr/sbin. The term \"iptables\" is also commonly used to inclusively refer to the kernel-level components. \"x_tables\" is the name of the kernel module carrying the shared code portion used by all four modules that also provides the API used for extensions; subsequently, \"Xtables\" is more or less used to refer to the entire firewall (v4, v6, arp, and eb) architecture. iptables superseded ipchains; and the successor of iptables is nftables, which was released on 19 January 2014 and was merged into the Linux kernel mainline in kernel version 3.13.", "id": 2244391} {"src_title": "Podzol", "tgt_title": "Podzol", "src_document": [{"title": "Půdní profil se třemi hlavními horizonty.", "content": "Je to způsobeno pronikáním vody ze shora dolů a postupným vyplavováním minerálních koloidních látek a humusu do nižších horizontů. Podzoly se nacházejí většinou ve výšce nad 800 m, v prostředí se silně kyselými srážkami, nebo tam, kde je voda následně okyselena prostředím opadanky (jehličnaté lesy, smrkové monokultury apod.) Podzol je nejrozšířenějším půdním typem subarktického pásu.", "section_level": 1}, {"title": "Podzolizace.", "content": "Podzolizace je složitý proces (nebo počet dílčích procesů), ve kterém se minerální látky (obecně železo a hliník) mobilizují a vyplaví z A a E (eluviálních) půdních horizontů do B horizontu (iluviální) spolu s huminovými kyselinami. Prostřednictvím tohoto procesu se eluviální horizonty bělí nebo při obohacení humusem jsou šedé. Ve větší hloubce se ukládají do někdy až tvrdé až nepropustné vrstvy seskvioxidů (FeO a AlO) a organických sloučenin (orštejn či železivec). K tomu dochází díky dvěma hlavním procesům: Dominantnějším procesem by měl být prvně jmenovaný, tedy tvorba organických komplexů. Al a Fe se pak částečně vracejí zpět do horních horizontů díky biologickým procesům (příjem kořeny, houbami, jinými organismy). Důležitou roli mohou hrát i anorganické kyseliny jako třeba kyselina dusičná. K podzolizaci dochází při nízkých hodnotách pH, tedy pokud je humus hodně kyselý (při kyselém opadu vegetace nebo působením kyselých dešťů). Podzolizace je spojena s výskytem vegetace s kyselým opadem nebo s některými mykorhizními houbami, zpomalenou mineralizací díky chladnému a vlhkému klimatu, případně s extrémně chudým půdotvorným substrátem. K nejintenzivnější podzolizaci dochází v borových a smrkových lesích, pod kterými vzniká silná vrstva O horizontu (humus typu mor). Může však probíhat i pod dubem a bukem, které mají také poměrně kyselý opad, ovšem ne vždy dostoupí tak daleko, abychom mohli mluvit o pravých podzolech. Důležitý je vliv matečné horniny pokud je kyselá, minerálně chudá, pak podporuje růst nenáročných jehličnanů, jež okyselení dále prohlubují. Na takovýchto půdách pak často roste hlavně bělomech sivý (\"Leucobryum glacum\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Podzol či podzoly (z ruského под – pod, зола – prach) je označení pro vyluhovanou, neúrodnou půdu, která vznikla procesem podzolizace, působením klimatických vlivů, zejména pak nadměrné vlhkosti vzduchu.", "tgt_summary": "In soil science, podzols are the typical soils of coniferous or boreal forests. They are also the typical soils of eucalypt forests and heathlands in southern Australia. In Western Europe, podzols develop on heathland, which is often a construct of human interference through grazing and burning. In some British moorlands with podzolic soils, cambisols are preserved under Bronze Age barrows (Dimbleby, 1962).", "id": 2435978} {"src_title": "Třetí Československá republika", "tgt_title": "Third Czechoslovak Republic", "src_document": [{"title": "Předurčení dalšího vývoje.", "content": "Dne 12. prosince 1943 uzavřel Edvard Beneš v Moskvě ne zcela nezbytnou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik, která fakticky předurčila další vývoj. Sovětský svaz měl od této chvíle nejdůležitější vliv na formování československého politického systému a pro obnovující se stát znamenala smlouva radikální změnu československé zahraničně politické orientace. Poslední dokument v příloze „Dohoda o poměru mezi československou správou", "section_level": 1}, {"title": "Nástup vlády a převzetí moci.", "content": "Státní režim Československa v letech 1945–1948, označovaný dobově za lidově demokratický, se vyznačoval omezenou pluralitou (pluralitní demokracií), neexistencí opozice (strany Národního bloku), výraznou mobilizací veřejnosti, etatizací na podkladě ideologických potřeb, mimořádným soudnictvím, infiltrací mocenské KSČ s totalitními záměry, nastartováním řady procesů charakteristických pro komunistický režim po roce 1948: jednotná všeodborová ústředna (Ústřední rada odborů), jednotná zemědělská organizace (Jednotný svaz českých zemědělců), jednotná mládež a tělovýchova (Ústřední národní tělovýchovný výbor), jednotná branná výchova (Svaz brannosti), atd. Reálné převzetí moci a nástup vlády Národní fronty Čechů a Slováků proběhlo hned po jejím příjezdu do Prahy 12. května 1945. Někdy kolem poloviny května 1945 se už režim etabloval a běžel podle předem nastavených měřítek. Předsednictvo vlády sestávalo z předsedy vlády (Zdeněk Fierlinger) a pěti jeho náměstků (ze zástupců stran NF). Předsednictvo představovalo výkonný orgán vlády a především vrcholný politický orgán státu, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu. Do zřízené Národní fronty Čechů a Slováků byly připuštěny strany: v Čechách a v zemi Moravskoslezské Komunistická strana Československa (KSČ), Československá strana lidová (ČSL), Československá sociální demokracie (ČSD) a Československá strana národně socialistická (ČSNS); na Slovensku Demokratická strana (DS), Komunistická strana Slovenska (KSS), později ještě Strana práce (SP) a Strana slobody (SS). Agrární strana (největší předválečná politická strana v Čechách a na Moravě) a Slovenská ľudová strana byly zakázány. Národní fronta sama rozhodovala o připouštění nových politických stran, teprve po svolení NF mohl novou stranu připustit ministr vnitra. Základní podmínkou pro obdržení souhlasu NF byl souhlas s programem vlády, tímto způsobem nemohla vzniknout legální opozice. Každá strana, která by do opozice odešla (byla z vlády vyloučena), automaticky ztrácela členství v NF, následně ji byl povinen ministr vnitra rozpustit. Na některé oblasti vyhlásila NF zákaz kritiky (tabuizaci) nejen stranám, ale i tisku a společenským organizacím, zejména se jednalo o vztah k SSSR, k jeho vnitřní a zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, též projevy a činnost prezidenta. Komunisté navíc NF předkládali všechna rozhodnutí vlády a jejich návrhy zákonů, přičemž mělo být samozřejmostí, že všichni poslanci je odhlasují v předložené podobě. Národní fronta tak stála nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany uvnitř fronty úzce spolupracovaly v rámci takzvaného „Socialistického bloku”. Na Slovensku fungoval asymetrický model správy: Česká národní rada byla přeměněna na Zemský národní výbor, ale Slovenská národní rada a Sbor pověřenců zůstaly zachovány; české země tedy řídila vláda, jež byla jinak příslušná i pro celou republiku. Ve volbách v květnu 1946 komunistická strana na Slovensku neuspěla tak, jak by si byla přála (asi 60 % získala Demokratická strana, 30 % Komunistická strana Slovenska). Následovalo výrazné omezení pravomoci slovenských národních orgánů tzv. III. pražskou dohodou z 28. června 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční pomoc při poválečné obnově hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "UNRRA.", "content": "Vládním usnesením usnesením ze dne 5. dubna 1945 byly záležitosti týkající se organizace UNRRA svěřeny ministerstvu výživy (ministr Václav Majer), které pečovalo o zásobování obyvatelstva, výkupní organizace a průmysl potravin, poživatin a nápojů, při kterém byl zřízen V. odbor a sekretariát odboru pod vedením Evžena Löbla, dále oddělení pro styk s „Misí UNRRA”, oddělení pro soustřeďování požadavků jednotlivých rezortů, oddělení pro překládání a převzetí zboží UNRRA a oddělení finanční s vedoucím Dr. Emanuelem Pohlem. Od června 1945 byl zřízen samostatný Československý úřad UNRRA pro styk s úřady mezinárodní organizace UNRRA se sídlem v Praze, 10. srpna 1945 přejmenován na „Československý úřad pro hospodářskou pomoc a obnovu”. Úřad sídlil nejprve v několika místnostech v budově Živnostenské banky v Praze v ulici Na Příkopech, později se vzrůstající agendou se celý v lednu 1946 přestěhoval", "section_level": 2}, {"title": "Americká pomoc Československu.", "content": "Do osvobozeného Československa přicházelo pod hlavičkou UNRRA také zboží, které nebylo hrazeno z jejího rozpočtu. Pocházelo z různých charitativních sbírek. „American Reilief for Czechoslovakia” (Americká pomoc Československu), charitativní organizace a co do objemu pomoci druhá největší po akci UNRRA, podporovala československé uprchlíky po celém světě už během války, ale po osvobození se její činnost soustřeďovala výhradně na území ČSR. V čele organizace stál Charles Wood Riley, znalec domácích poměrů a účastník anabáze československých legionářů. Akce neměla takový záběr jako UNRRA, ale v prvním roce", "section_level": 2}, {"title": "CARE.", "content": "„Cooperative for American Remitances to Europe”, tzv. C.A.R.E., nezisková společnost 25 dobročinných organizací, pomáhala mimo Československa také ve Franci, Itálii, Polsku, Holandsku, Norsku, Finsku, Belgii, Řecku, Rakousku a v americké, britské a francouzské okupační zóně Německa. Hlavní kancelář C.A.R.E. se nacházela v ČSR v Praze na ulici Na Poříčí čp. 7. C.A.R.E. nejprve umožňovala Američanům ve spolupráci s československou vládou posílat velmi rychle svým příbuzným či známým v Československu dárkové dvacetikilové potravinové balíčky. Ty byly uskladněny na nejrůznějších", "section_level": 2}, {"title": "Dodávky ze Sovětského svazu a smlouva o těžbě uranu.", "content": "Vládní dohoda mezi ČSR a SSSR ze 14. dubna 1945 řešila dodávky sovětské výzbroje a výstroje pro československou armádu, podle níž se Sovětský svaz zavázal, že „odevzdá Československu bez náhrady výzbroj a další vojenskotechnický materiál, potřebný pro čtyři československé divize gardového typu ... a dále pro posilové a správní jednotky“ a do konce roku 1945 dodá výzbroj pro dalších šest divizí. Do poloviny června 1945 čs. armáda obdržela téměř 22 000 pušek a karabin, přes 7 000 samopalů, na 2 000 lehkých a přes 600 těžkých kulometů, na 400 děl a více než 700 minometů různých ráží. Součástí dodávek byl také spojovací, ženijní a další materiál spolu s municí. Úmluvu o vzájemných dodávkách do konce roku 1945 mezi Československem a Sovětským svazem podepsal v Praze za vládu ČSR ministr zahraničního", "section_level": 2}, {"title": "Dary Rudé armádě.", "content": "Dne 23. února 1946 byla v rámci oslav 28. výročí vzniku Rudé armády otevřena výstava darů pod názvem «Český národ Rudé armádě». V 15 hodin ji slavnostně ve strojní hale Veletržního paláce v Praze zahájili členové vlády a velvyslanec SSSR V. A. Zorin. Výstava se konala na třech místech: ve Veletržním paláci, ve Svazu českého díla a ve výstavních síních Holara. Vedle průmyslového zboží (např. jízdní kola zn. Eska z Chebu, benzinová stanice, křísící a dýchací přístroje, svářecí stroj, různé textilie, křišťálové poháry, elektrická vodárna, elektrická pračka, gramofonové desky, piano od fy Petrof, rychlopařáky, elektrická vrtačka, radia, mikrofony,", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1946 a dvouletý hospodářský plán.", "content": "Volby do ústavodárného Národního shromáždění (ÚNS) se konaly 26. května 1946. Na podkladě zákona ze dne 11. dubna 1946, č. 67 Sb. bylo území Československé republiky rozděleno na 28 volebních krajů (13 v Čechách, 6 v zemi Moravskoslezské a 9 na Slovensku). V Čechách a v zemi Moravskoslezské podaly kandidovaly strany: č. 1 Komunistická strana Československa (KSČ), č. 2 Československá strana lidová (ČSL), č. 3 Československá sociální demokracie (ČSD) a č. 4 Československá strana národně socialistická (ČSNS); na Slovensku: č. 1 Strana práce (SP), č. 2 Demokratická strana (DS), č. 3 Komunistická strana Slovenska (KSS) a č. 4 Strana slobody (SS). Výsledek volby byl zveřejněn vyhláškou ministerstva vnitra v Úředním listě republiky Československé č. 130 ze dne 7. června 1946. Celkem bylo zvoleno 300 poslanců; z toho 150 v Čechách, 81 v zemi Moravskoslezské a 69 na Slovensku. V českých zemích ve volbách v roce 1946 získala KSČ 40,17 % hlasů, ČSNS 23,36 %, ČSL 20,24 % a ČSSD 15,58 %. V celé ČSR získali komunisté 38 % hlasů. Většinu mandátů získaly levicově orientované strany, novou vládu vytvořili opět představitelé stran NF. Předsedou ÚNS byl zvolen Antonín Zápotocký, místopředsedy František Langr (ČSNS), Alois Petr (ČSL), Dr. Emanuel Böhm (DS), František Tymeš (ČSD) a Dr. Jozef Šoltész (KSS). Všemi poslanci (298 platných hlasovacích lístků) byl jednohlasně zvolen prezident republiky Dr. Edvard Beneš. Dne 2. července 1946 Klement Gottwald předložil prezidentu republiky seznam členů nové vlády. Nová vláda se představila ve sněmovně 8. července 1946, na které předseda vlády Klement Gottwald vyhlásil dvouletý národní hospodářský program (tzv. „Budovatelský program”), jehož hlavním úkolem mělo být vypracování a schválení nové ústavy. Těžištěm hospodářské politiky se měl stát dvouletý plán obnovy a výstavby na rok 1947–1948, s jehož pomocí měla ČSRo dosáhnout úplné obnovy válkou zničeného hospodářství a zvýšení průmyslové výroby o 10% oproti předválečné úrovni. Dne 25. října 1946 se ÚNS ČSR usneslo na zákoně o dvouletém hospodářském plánu (č. 192/1946 Sb.).", "section_level": 1}, {"title": "Zmařený úvěr americké Export-Import banky.", "content": "Dne 28. května 1946 podepsalo Československo s USA dohodu o americkém úvěru 50 miliónů dolarů na nákup přebytků zásob americké armády, úvěr na nákup tabáku v hodnotě kolem 3,5 miliónů dolarů a v červnu 1946 byl Československu od Exim banky schválen úvěr na nákup bavlny do výše 22,5 miliónů dolarů. Půjčka, poskytovaná československé Národní bance a garantována čs. státem, byla splatná do 26 měsíců po odeslání zboží a úroková míra činila 2,5%. Ve dnech 29. července - 15. října 1946 se v Paříži konala mírová konference s bývalými satelity nacistického Německa s Bulharskem, Finskem, Maďarskem, Itálií a Rumunskem, na které", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o dvouletém hospodářském plánu.", "content": "Po vyhlášení budovatelského programu Klementem Gottwaldem připravila Národohospodářské komise při ÚV KSČ v čele s předsedou ing. Ludvíkem Frejkou jeho první osnovu. Národní shromáždění přijalo zákon o dvouletém hospodářském plánu (č. 192/1946 Sb.) 25. října 1946. Slavnostní vyhlášení proběhlo 28. října 1946 na pražském Václavském náměstí. Všeobecně plán stanovil: Souhrnně zákon stanovil přesné objemy výroby v rozhodujících ekonomických odvětvích (průmyslu, zemědělství, stavebnictví a dopravě) a investice (25,38 miliard Kčs do průmyslu, 15,09 miliard Kčs do dopravy, 14", "section_level": 2}, {"title": "Odřeknutí Marshallova plánu.", "content": "Československý průmysl se i druhý rok po pomoci UNRRA potýkal s problémy. Odsunem Němců a Maďarů ubylo velké množství pracovních sil (zejména kvalifikovaných odborníků). Zima roku 1946/47 byla velmi krutá, což se projevilo také v zemědělství, kde problémy narostly obzvláště po nevydařené úrodě, zapříčiněné katastrofálním suchem. Výživa obyvatelstva se opět stala zásadním problémem. Nedostatek deviz zapříčiňovala neúspěšná úvěrová politika, což pociťovalo Československo, závislé na dovozu surovin ze západu, obzvláště tíživě. V polovině roku 1947 se projevily problémy z nedostatečné investiční činnosti, úzkého vnitřního trhu a nedostatku surovin, na mezinárodním trhu rostla konkurence v odbytu spotřebních výrobků a podstatný vliv na zhoršení mělo i ukončení pomocné akce UNRRA. Zpráva o hospodářské pomoci Evropě ze strany USA v Československu vyvolala velký ohlas a nadšení jak v ekonomických kruzích tak mezi obyvatelstvem, ve kterém projev Georgie C. Marshalla na Harvardově univerzitě z 5. června 1947 rezonoval nejen ekonomicky, ale i ve smyslu těsnějšího přimknutí k západní Evropě a Spojeným států. Komunisté zachovávali zpočátku rezervovaný postoj, jelikož odmítnutí amerického úvěru jim bylo dáváno částečně za vinu. Na tajné schůzi 24. června 1947 se Marshallovým plánem začala zabývat československá vláda, která ustanovila komisi pro přípravu materiálů", "section_level": 2}, {"title": "Smlouvy se Sovětským svazem.", "content": "S ukončováním akce UNRRA se snižoval dovoz zásilek také pro Ukrajinu a Bílou Rus. Ještě červnu 1946 obdržely postižené kraje 400 000 tun potravin (maso, tuky a cukr), ale zástupce UNRRA p. White prohlásil, že potřeba potravin v těchto oblastech příští rok stoupne a „\"že po ukončení akce UNRRA se bude muset Sovětský svaz snažit, aby získal v zahraničí potraviny a lodní prostor\"”.", "section_level": 2}, {"title": "Dohoda o výměně zboží a platech mezi ČSR a SSSR.", "content": "Velké sucho od jara až do listopadu 1947, přerušované krátkými přívalovými bouřkami, zapříčinilo katastrofální neúrodu, čímž docházelo k váznutí zásobování obyvatelstva základními potravinami (kryté z 60 % z vlastních zdrojů), v některých oblastech Slovenska hrozil dokonce hladomor. Komunisté v čele s tehdejším ministerským předsedou Klementem Gottwaldem situace využili ve svůj prospěch. Gottwald se obrátil ve věci dodávek chlebovin a krmiv na Stalina, který mu přislíbil 200 000 tun chlebového a 200 000 tun krmného obilí. Vládní delegace, která odletěla 9. července 1947 do Moskvy, dojednala po odřeknutí Marshallova plánu se Sovětským svazem smlouvu o vzájemných dodávkách na roky 1948–1952. Sovětský svaz měl podle ujednání Československu v roce 1948 dodat obilí a krmiva, bavlnu, hnojiva, naftové výrobky, železnou, manganovou a chromovou rudu, litinu, slitiny kovů a další suroviny pro československý průmysl, Československo mělo v roce 1948 dodat roury pro naftový průmysl, kolejnice, průmyslové zařízeni pro energetické závody, cukr, textilie, obuv, tabulové sklo, chemikálie a další výrobky. Na podzim", "section_level": 3}, {"title": "Dohoda o obchodu a plavbě a dohoda o vědeckotechnické spolupráci mezi ČSR a SSSR.", "content": "Dne 11. prosince 1947 podepsali prezident Československé republiky a Presidium Nejvyššího Sovětu Svazu Sovětských Socialistických Republik Smlouvu o obchodu a plavbě mezi republikou Československou a Svazem sovětských socialistických republik a přílohu ke smlouvě „O právním postavení obchodního zastupitelství Svazu sovětských socialistických republik v republice Československé.” Dne 4. února 1948 byl vládní návrh předložen ústavodárnému Národnímu shromáždění k „\"projevu souhlasu\"”. Prezidentem republiky Klementem Gottwaldem byla smlouva ratifikována 8. dubna 1948 a 15. června 1948 nabyla smlouva účinnosti. Ministerstvo zahraničí vydalo 20. ledna 1949 ke smlouvě vyhlášku (č. 31/1949 Sb.) o „Smlouvě o obchodu a plavbě mezi republikou Československou a Svazem sovětských socialistických republik, podepsané v Moskvě dne 11. prosince 1947.” Jako poslední byla 11. prosince 1947 v Moskvě dojednána Dohoda o vědeckotechnické spolupráci mezi ČSR a SSSR.", "section_level": 3}, {"title": "Ďurišovy zákony.", "content": "V říjnu 1946 připravilo ministerstvo zemědělství na základě vládního usnesení k plnění vládního programu Gottwaldovy vlády návrh šesti zemědělských zákonů (tzv. Ďurišových zákonů; zákon o revizi pozemkové reformy, zákon o technicko-hospodářských úpravách pozemků, zákon o myslivosti, zákon o zaknihování přiděleného majetku, zákon o zajištění zemědělského výrobního plánu a zákon o úpravě dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení a o zamezení drobení zemědělské půdy). Osnovy zákonů vyvolávaly ze strany zemědělců celou řadu kladných i záporných rezolucí, ve vládě a v Národní frontě vyvstaly další spory; KSČ tlačila na provedení revize pozemkové reformy a na uzákonění návrhů „Ďurišových zákonů“, národní socialisté a lidovci v českých zemích a demokraté na Slovensku se stavěli proti. Dne 4. dubna 1947 uspořádalo okresní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců v Hradci Králové v Dělnickém domě veřejnou schůzi, které se účastnilo na čtyři tisíce zemědělců a na které vystoupil ministr zemědělství J. Ďuriš a ministra výživy V. Majer. Zde také ministr zemědělství Ďuriš vyhlásil tzv. Hradecký program s heslem: „Půda patří těm, kdo na ní pracují”. Hradecký program se nedařilo komunistům jako celek ve všech bodech prosadit a tlačili na parlament, aby do poloviny roku 1947 projednal a přijal většinu z šesti připravených osnov „Ďurišových zákonů“.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu.", "content": "Jako první byl přijat 1. dubna 1947 zákon č. 55/1947 Sb., o pomoci zemědělcům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu., který vlastníkům nebo držitelům půdy ukládal povinnost ji řádně obdělávat nebo se postarat", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o zaknihování konfiskovaného majetku.", "content": "Dne 8. května 1947 byl přijat zákon č. 90/1947 Sb., o provedení", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o stíhání černého obchodu.", "content": "Zákon ze dne 13. února 1947 č. 15/1947", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o dělení zemědělských podniků a o zamezení drobení zemědělské půdy.", "content": "Dlouhé diskuze ve vládě i v Národním shromáždění se vedly také kolem zákona č. 139/1947 Sb. o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, který byl přijat 3. července 1947.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o revizi první pozemkové reformy a zákon o zestátnění majetku hlubocké větve Schwarzenbergů.", "content": "Největší diskuse vyvolával zákon č. 142/1947 Sb. o revizi prvorepublikové pozemkové reformy ze dne 11. července 1947. Pozemkový majetek měl být podle zákona přidělen (pokud nebyl podržen státem pro všeobecně prospěšné účely) malozemědělcům k doplnění na soběstačné usedlosti, zemědělským zaměstnancům, malozemědělcům, rolnickém synům a dcerám, malým a středním zemědělcům, jimž byla půda vyvlastněna k veřejným účelům, veřejnoprávním korporacím pro účely veřejné, zemědělským výrobním družstvům k účelům společného hospodaření, a dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům, živnostníkům do výše půl hektaru; lesní půda se přidělovala státu, svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům a jen ve výjimečných případech jednotlivcům. Prvním krokem k realizaci tohoto zákona byl soupis půdy a vyznačení této revize v pozemkových knihách. Provedením byla pověřena revizní", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o myslivosti.", "content": "Myslivost se stala pro KSČ další oblastí, kterou se snažila ovládnout. Dne 27. července 1946 vydal ministr zemědělství Július Ďuriš vyhlášku č. 1568 „o využití společenstevních honiteb v pohraničí”, kterou umožnil správu honitby na vlastní účet, a to i osobami s menší kvalifikací než stanovovaly dosavadní předpisy; podle vyhlášky mělo být alespoň jednomu z drobných místních zemědělců-osídlenců umožněno získat roční honební lístek bez složení myslivecké zkoušky. Dalším výnosem ministerstva zemědělství došlo dnem 15. června 1946 ke zrušení nižších mysliveckých úřadů, které dosud rozhodovaly o mysliveckých záležitostech. Jejich kompetenci převzaly v I. instanci okresní národní výbory (správní komise), v II. instanci zemské národní výbory a ve III. instanci ministerstvo zemědělství. Honitby byly následně pronajímány pouze tzv. „lidovým loveckým společnostem”, jejichž funkci formuloval další komunistický výnos ministerstva zemědělství č. 32823 ze dne 13. března 1947, „o ustavení lidových loveckých společností a instruování žádostí", "section_level": 3}, {"title": "Změny daňové soustavy - milionářská dávka.", "content": "V květnu 1945 ČSR převzala daňový systém předmnichovské republiky. Nový „zákon č. 161/1945 Sb., jímž se mění některá ustanovení o dani důchodové” snížil zdanění práce přesčas a zákon č. 202/1946 Sb. práci přesčas ji od zdanění daně z přijmu zcela osvobodil. Největší spory v Národní frontě vyvolala tzv. milionářská daň a daň z přepychu, obě schválené ÚNS 31. října 1947. Během prvního schvalování komunisté svůj návrh neprosadili a na stránkách Rudého", "section_level": 2}, {"title": "Nechanická aféra - předehra komunistického puče v únoru 1948.", "content": "Ve východních Čechách, kde působila po zrušení zákazu Selských jízd Nejvyšším správním soudem nejaktivnější skupina Selské jízdy (Janákův východočeský sbor Selské jízdy), se měly 5. a 6. července 1947 konat tradiční jezdecké závody za účasti sborů Selských jízd z celé republiky. Místem konání se stala obec Nechanice nedaleko Hradce Králové. Organizátoři získali povolení jak místního národního výboru v Nechanicích, tak okresního národního výboru v Hradci Králové. Víkendové oslavy se nakonec proměnily v souboj mezi organizátory akce a bezpečnostními složkami státu pod patronátem ministerstva vnitra, řízeného komunistou Václavem Noskem. Do Nechanic byly vypraveny posily SNB z okolních stanic (z Jičína a Mladé Boleslavi po čtyřech desítkách příslušníků), posádky z Jičína, Kutné Hory, Mladé Boleslavi a Chrudimi střežily přístupové cesty do Nechanic. Další posily ve stavu pohotovosti se nacházely v", "section_level": 2}, {"title": "I. Světový festival mládeže a studentstva v Praze.", "content": "I. Světový festival mládeže a studentstva, pořádaný Mezinárodní federací demokratické mládeže v Londýně, se konal v Praze ve dnech 20.07.-17.08.1947. Slavnostní zahájení proběhlo v pátek 25.07.1947 na sletovém strahovském stadionu. Vedle kulturních a sportovních akcí se mládež účastnila na brigádách Svazu české mládeže (stavbě dělnických domů v Horním Litvínově a Mostě, výstavby nových Lidic, zemědělských brigád atd.) Festivalu se neúčastnila lidovecká mládež ČSL a slovenská mládež DS (Odbor mladých demokratov, OMD), k čemuž předsedové obou mládežnických organizací dr. Bohdan", "section_level": 2}, {"title": "Vyvrcholení krizového roku 1947.", "content": "Velmi suché léto 1947 vedlo k hospodářským potížím, rozrostl se černý trh, v Národní frontě sílily spory o orientaci státu a vlády. Komunisté se snažili diskreditovat slovenskou Demokratickou stranu a dosáhnout demise Sboru pověřenců (nakonec dosáhli aspoň parity). Agresivní postup komunistů nutně vedl k faktickému rozpadu fronty českých politických stran, vznikl blok národně socialistické, lidové a Demokratické strany, který přetrval až do únorové krize. Vedení ministerstva vnitra i Sboru národní bezpečnosti se už v několika posledních měsících před únorem 1948 snažilo o zpolitizování činnosti SNB a o zneužití platné legislativy proti odpůrcům Komunistické strany Československa (rozsáhlými organizačními i personálními změnami, zostřeným postupem bezpečnostních orgánů proti politickým oponentům KSČ). V průběhu října 1947 započalo vedení Komunistické strany Československa připravovat mocenské nástroje k přechodu do tzv. ofenzívy a s tím spojenou reorganizaci SNB a bezpečnostních složek. Vrchní komisař Ministerstva vnitra (oddělení VII) Dr. Černý si u Zemského odboru bezpečnosti II (1945–1947) v Praze vyžádal všechen spisový a písemný materiál bývalého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, k jehož předání došlo 31. října 1947. Počátkem prosince 1947 dokončil ministr vnitra reorganizaci jeho rezortu. V čele nového odboru III „Bezpečnost“ (transformovaného ze „Skupiny bezpečnostní“) stál přednosta plk. gšt. Václav Janda; zástupcem přednosty a zároveň přednostou skupiny A Jindřich Veselý. Třetí odbor „Bezpečnost“ MV řídil: Hlavní velitelství Sboru národní bezpečnosti (plk. Oldřich Kryštof), Ústřednu státní bezpečnosti (přednosta JUDr. Jan Hora) a Kriminální ústřednu (JUDr. Josef Görner). Do února roku 1948 rezonovaly ve veřejnosti dvě velké aféry z poloviny roku 1947; tzv. Krčmaňská aféra, kdy stopy při vyšetřování ministerstva spravedlnosti atentátů na tři nekomunistické ministry Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu vedly ke komunistům, dále tzv. Mostecká špionážní aféra, při které se příslušníci StB vydávali za americké důstojníky. Dlouhodobé spory nakonec vyvrcholily třetím únorovým konfliktem kolem odvolání funkcionářů SNB. Politický spor kulminoval 13. února 1948 na 133. schůzi česko-slovenské vlády. Situace v resortu ministerstva vnitra se stala předmětem ostrého střetu ministrů demokratických stran s komunisty.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivizace informačních kanálů MV a Sboru národní bezpečnosti.", "content": "Přednosta nově utvořeného III. odboru ministerstva vnitra pluk. štb. František Janda uvedl 17. února 1948 Oblastní úřadovnu státní bezpečnosti v Praze do stavu pohotovosti, přičemž mělo jít zejména „\"o zesílení ochrany předsedy vlády, ministrů vnitra a informací, dále zajištění osobní ochrany generálního tajemníka KSČ, ochranu budovy Čsl. rozhlasu a o zajištění nerušeného provozu vybraných telefonních ústředen\"”. Ráno 18. února 1948 došlo k zesílení ochrany budovy předsednictva vlády a 19. února 1948 vyhlásil ministr vnitra Nosek stupeň pohotovosti „ALFA“. Z rozkazu se tak měly do Prahy přesunout „útvary SNB Slovensko” a „pohraniční útvary 9600”. Už po poledni 20. února 1948 zaslalo MV (sektor III-Aa) všem zpravodajským orgánům šifrovaný radiogram, kterým nařídilo za účelem podávání zpráv o politické situaci (ve dne i v noci) zřízení stálé obsluhy dálnopisů. V 16.00 hodin oznámili ministři strany národně socialistické demisi, o hodinu později", "section_level": 2}, {"title": "Zneužití Sboru národní bezpečnosti.", "content": "Rozkaz ke střežení důležitých objektů podle „poplachového plánu“ z 19. února 1948 přišel 23. února 1948 ve čtyři hodiny a po dvou hodinách zahájili příslušníci vybraných útvarů SNB jejich ostrahu. Podle výnosu MV byla zakázána hromadná veřejná shromáždění (např. shromáždění národních socialistů). Před polednem zahájilo na příkaz Ústředny státní bezpečnosti osmdesát příslušníků SNB prohlídky ústředního sekretariátu národně socialistické strany v Praze I., na náměstí Republiky a krajského sekretariátu v Praze XII. Ve 14.00 hodin dorazila do Prahy posila 28 důstojníků a 861 gážistů „pohraničního útvaru 9600”. Hlídka SNB zasahovala 23. února odpoledne na Náměstí republiky, kde se začal vytvářet shluk občanů. Také před sekretariátem se odpoledne sešlo kolem 500 osob, které se připojily k demonstrujícímu průvodu na Hrad, čímž průvod nabyl na síle asi 2 000 osob. Pořádkové složky SNB demonstranty tlačily k nábřeží, kde je pak rozptýlily. V odpoledních hodinách provedla Oblastní úřadovna státní bezpečnosti v Praze celkem 34 prohlídek různých pražských sekretariátů (např. národních socialistů, Svazu brannosti, sociálních demokratů), zakázán byl", "section_level": 2}, {"title": "Zřízení a vyzbrojení Lidových milicí.", "content": "Již počátkem února 1948 zřizovaly z rozhodnutí ÚV KSČ stranické organizace v závodech tzv. strážní oddíly, složené z komunistů a jejich sympatizantů a rekrutujících se především z příslušníků Závodních milicí. Dne 21. února 1948 zřídil ÚV KSČ z těchto strážních oddílů Lidové milice (dělnické milice). Velitelem hlavního štábu LM v Praze byl ustanoven Josef Pavel,", "section_level": 2}, {"title": "Zavedení výjezdních doložek k cestovním pasům.", "content": "Počínaje dnem 23. února 1948 začaly platit pro výjezd z Československa tzv. výjezdní doložky, vydávané ministerstvem vnitra ke všem druhům cestovních pasů, které MV udělovalo jen při naléhavých cestách státního zájmu nebo neodkladných obchodních cestách. Cizincům pobývajícím v ČSR přestala", "section_level": 2}, {"title": "Cenzura.", "content": "Dne 23. února 1948 vydalo oddělení III/1 a III/4 ministerstva vnitra oběžník, který nařizoval, aby proti časopisům, obsahujícím hrubé útoky na Sbor národní bezpečnosti bylo zakročeno zabavením tiskovin. Následně Správní úřady národní bezpečnosti upozornily všechny tiskaře ze svého obvodu, že jsou povinni včas předložit výtisky veškerých tiskovin. Zahraniční tisk sbíralo v Praze nakladatelství Orbis a v Bratislavě firma Journal, kde byly „závadné” zahraniční výtisky vyřazovány z prodeje. V hledáčku MV se", "section_level": 2}], "src_summary": "Třetí Československá republika označuje pretotalitní poválečné období Československa v letech 1945-48 (následující po první republice, jež skončila Mnichovskou konferencí, a druhé republice, končící vyhlášením slovenské samostatnosti 14. března 1939 a následným zřízením Protektorátu Čechy a Morava). Za datum oficiálního ustavení politického systému lze považovat jmenování vlády Československé republiky v Košicích 4. dubna 1945. Základem celého politického systému řízené demokracie (dobově lidové demokracie) byla organizace Národní fronty Čechů a Slováků, která se distancovala otevřeně od pomnichovského a skrytě od prvorepublikového vývoje. Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik předznamenala radikální změnu československé zahraničně politické orientace. Již v červenci 1947 Stalin zasáhl vůči československé účasti na Marshallově plánu, negována byla i Benešova koncepce tzv. „mostu“ mezi Východem a Západem, čímž nebyla uskutečněna ani spojenecká smlouva s Francií. Moskva vyjádřila pochybnosti o deklarované parlamentní cestě k socialismu a následně vyzvala KSČ k urychlenému převzetí moci. Komunistům se nakonec v únoru 1948 podařilo nekomunistické strany vyprovokovat k pokusu o změnu dosavadní koaliční vlády Klementa Gottwalda a situaci využili k politickému převratu. Československo se tak stalo součástí sovětské zájmové sféry a posléze i Stalinova mocenského bloku.", "tgt_summary": "During World War II, Czechoslovakia disappeared from the map of Europe. The Third Czechoslovak Republic (, ) which emerged as a sovereign state was not only the result of the policies of the victorious Western allies, the French Fourth Republic, the United Kingdom and the United States, but also an indication of the strength of the Czechoslovak ideal embodied in the First Czechoslovak Republic. However, at the conclusion of World War II, Czechoslovakia fell within the Soviet sphere of influence, and this circumstance dominated any plans or strategies for postwar reconstruction. Consequently, the political and economic organisation of Czechoslovakia became largely a matter of negotiations between Edvard Beneš and Communist Party of Czechoslovakia (KSČ) exiles living in Moscow. In February 1948, the Communist Party of Czechoslovakia seized full power in a coup d'état. Although the country's official name remained the \"Czechoslovak Republic\" until 1960, when it was changed to the Czechoslovak Socialist Republic, February 1948 is considered the end of the Third Republic.", "id": 1910037} {"src_title": "Směrnice Evropské unie", "tgt_title": "Directive (European Union)", "src_document": [{"title": "Právní základ.", "content": "Právním základem pro přijetí směrnice je Smlouva o fungování Evropské unie, konkrétně Článek 288 (bývalý článek 249 Smlouvy o ES). Rada může delegovat legislativní pravomoc Komisi a podle relevantního odvětví a patřičné legislativní procedury mohou obě instituce vydávat právní předpisy. Existuje regulace pro Radu a regulace pro Komisi, přičemž článek 288 nerozlišuje mezi legislativními (zákonodárnými) a administrativními akty, jak se tomu děje u národních právních systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Definice směrnice.", "content": "„Pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně. Doporučení a stanoviska nejsou závazná.“ Výsledku směrnice (tedy harmonizace vnitrostátních úprav) je dosaženo tehdy, když každý stát zajistí řádné (obsahově správné a včasné) promítnutí obsahu směrnice do vnitrostátního transpozičního opatření, zajistí jeho řádnou aplikaci a vymahatelnost a oznámí transpoziční opatření Komisi. Uvážení členských států formy a prostředků transpozičního předpisu je pro směrnici typické, avšak je omezeno minimálními požadavky transpozice: transpoziční opatření musí přesně odrážet obsah směrnice, způsob transpozice musí být jasný, přesný a transparentní a transpoziční opatření musí mít formu obecně závazného předpisu. Lhůta k dosažení účelu směrnice je státům stanovena většinou na 2 až 4 roky. Tento výsledek je dosažen cestou transpozice směrnice, tedy přijetím prováděcího opatření, nejde tedy o recepci ve smyslu mezinárodního práva. Samotná definice směrnice může být v izolované formě poněkud zavádějící. Je třeba ji brát a chápat v systematickém kontextu některých dalších článků SFEU (např. čl. 114, 153, 168, 169 či 193) a také v kontextu relevantní judikatury Evropského soudního dvora.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura směrnic a jejich kategorizace.", "content": "Směrnice EU mohou být z hlediska struktury značně rozmanité, při určité generalizaci však lze definovat typickou strukturu směrnice. Tu zpravidla tvoří následující části – typy ustanovení směrnice: Směrnice lze kategorizovat na základě mnoha kritérií. Jejich tematické kategorie lze rozčlenit dle Rejstříku platných právních předpisů EU, který dělí všechny unijní předpisy do 20 různě obsahově zaměřených kapitol, dle kterých je patrná velká rozmanitost jejich předmětu úpravy. Nejvíce směrnic je obsaženo v obsahové kapitole č. 13 Průmyslová politika a vnitřní trh. Od vstupu do EU v roce 2004 do roku 2014 přijala Česká republika 496 směrnic.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik směrnice.", "content": "Text návrhu směrnice (v případě spolurozhodování více institucí, k čemuž obvykle dochází) je připraven po konzultaci s vlastními odborníky a odborníky členských států Komisí. Návrh je prezentován Parlamentu a Radě – složených z odpovídajících ministrů nebo členů vlády, nejprve pro zhodnocení a vyjádření a následně pro schválení či odmítnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Právní následky.", "content": "Směrnice jsou závazné pro ty členské státy, kterým jsou adresované, což může být jeden stát nebo skupina států. Obecně se ale dá říci, že kromě směrnic týkajících se společné zemědělské politiky, jsou směrnice většinou adresovány všem členským státům.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Když jsou směrnice přijaty, poskytují členským státům časový rozvrh pro implementaci požadovaného výsledku. Někdy se stává, že právní systém členského státu už danému výsledku odpovídá, takže dotyčný stát má za úkol tento předpis pouze udržet tak, jak je. Častěji se ale setkáme s tím, že je třeba právní předpisy členských států změnit (tzv. transpozice), aby mohla být směrnice správně implementována. To se stává v 99 % případů. V případě, že se členskému státu nepodaří schválit požadovanou právní úpravu nebo tato plně neodpovídá požadavkům směrnice, Evropská komise může proti danému členskému státu zahájit soudní proces u Evropského soudního dvora. To se také může stát, pokud teoreticky úspěšně uskutečnil transpozici směrnice, ale prakticky se jí neřídí. K 1. 5. 2008 probíhalo u ESD 1298 těchto případů.", "section_level": 1}, {"title": "Přímý efekt.", "content": "Přestože směrnice neměly být závazné před tím, než byly implementovány členskými státy, ESD svou judikaturou stanovil zásadu přímého účinku – neimplementované nebo nezdárně implementované směrnice mohou ve skutečnosti být přímo právně závazné. V případě Francovich vs. Itálie shledal soud členské státy odpovědné a povinné zaplatit náhradu škody jednotlivcům a obchodním společnostem, kteří utrpěli škodu neprovedením nebo špatnou implementací směrnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Směrnice EU je normativním právním aktem Evropské unie. Směrnice je specifický nástroj harmonizace předpisů členských států, především v oblasti, kde má EU jen nevýlučné pravomoci. Vedle unijních nařízení a unijních normativních rozhodnutí jsou směrnice jedním ze tří základních normativních aktů orgánů EU. Adresáty směrnic jsou přímo členské státy – většinou všechny, je však možné, aby směrnice byla určena jen několika členským státům. Směrnice jsou transponovány (včleněny) do právního řádu daného státu. Směrnice je legislativním aktem Evropské unie, který členským státům určuje, aby dosáhly konkrétního cíle, aniž by diktovala, jakými prostředky daného cíle dosáhnout. Jsou odlišné od nařízení, které je tzv. \"self-executing\" a nevyžaduje přímou implementaci do právního řádu členského státu. Směrnice obvykle poskytují prostor členským státům pro to, aby přijala daná pravidla podle svého právního řádu. Směrnice mohou být přijaty několika legislativními procedurami podle toho, jaký mají obsah.", "tgt_summary": "A directive is a legal act of the European Union which requires member states to achieve a particular result without dictating the means of achieving that result. It can be distinguished from regulations, which are self-executing and do not require any implementing measures. Directives normally leave member states with a certain amount of leeway as to the exact rules to be adopted. Directives can be adopted by means of a variety of legislative procedures depending on their subject matter. The text of a draft directive (if subject to the co-decision process, as contentious matters usually are) is prepared by the Commission after consultation with its own and national experts. The draft is presented to the Parliament and the Council—composed of relevant ministers of member governments, initially for evaluation and comment then subsequently for approval or rejection.", "id": 2391663} {"src_title": "Solaris (kniha)", "tgt_title": "Solaris (novel)", "src_document": [{"title": "Popis planety.", "content": "Solaris je popisována jako střední planeta, velikosti Země, která je pokryta z 98 % oceánem gelové hmoty, jen 2 % jsou roztroušené ostrůvky u obou polárních čepiček. Atmosféra planety je silně jedovatá a je silným katalyzátorem pro korozi kovů. Planeta je až na oceán pustá. Oceán je gel zabarvený do žluta, modra až červena, a má specifické chování. Od setkání s lidmi se po celé planetě v oceánu tvoří zvláštní útvary, mimoidy. Gel se v určitém místě začne formulovat do spojnic žil, kterými protéká žlutý sliz, celé to připomíná „květák“, jak sám píše Lem. V těchto útvarech vznikají napodobeniny různých tvarů. Tyto tvary jsou vytvářeny z bílé hmoty, podobné zemskému jílu. Oceán vytváří dva druhy těchto „kopírek“. Každá se liší dobou trvání. Po uběhnutí času se duplikované věci propadnou do oceánu a celý tento děj je zakončen výbuchem, který části duplikátu, ale i gelu vyvrhuje až 40 kilometrů do atmosféry. Pár dní po první smrti člověka v oceánu svědek popisuje, že se v seskupení slizu tvořilo něco jako lidské dítě. Staletí výzkumů přinášelo mnoho teorií o původu organického oceánu. Nejpopisovanější je teorie o přeskočení evoluce. Oceán si uvědomil, že jeho oběžná dráha končí v jedné hvězdě, proto přeskočil známou teorii o evoluci a vznikl z něho inteligentní gel se schopností ovládat gravitaci. Skupiny vědců sepisují dokumenty do knih, kde jsou různé teorie o oceánu, díky tomu vzniká věda solaristika. Solaris je v Lemem popisované budoucnosti jedním z největších „oříšků“, který lidstvo doposud poznalo. Díky objevu planety na Zemi začínají vznikat skupiny lidí, jež se zabývají jen planetou (solaristika) a dokonce vznikají organizace, které Solaris uctívají jako boha. Touto záhadou chtěl dát Stanisław Lem najevo, že v kosmu může existovat životní forma, která je pro člověka díky omezenosti vnímání a inteligence naprosto nepochopitelná.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj začíná povoláním vědce a psychologa Krise Kelvina na misi na Solaris, aby zjistil psychický stav zdejší posádky, která se skládá z třech vědců, dr. Snauta, dr. Sartoriuse a Gibariana. Po přistání na stanici, která leží na pevnině planety Solaris, zjišťuje, že stav posádky je příšerný. Po rozmluvě s posádkou se dozvídá, že Gibarian, jeho dlouholetý přítel, „spáchal sebevraždu“. Při prohlídce stanice potkává neznámou postavu černošky, která okamžitě zmizí. Ke svému překvapení onu černošku znovu nalézá, a to vedle těla Gibariana. Avšak tajemství, které před ním skrývají členové místní posádky se dozvídá hned, jakmile se probudí ze spánku. U své postele spatřuje snoubenku, Harey, která před nějakým časem na Zemi spáchala sebevraždu. Kris je vystrašený, a to ne jen neuvěřitelnou fyzickou sílou oné podobizny, ale i její psychickou nevyrovnaností. Kelvin ji ve strachu vystřelí na oběžnou dráhu planety. Po rozmluvě s posádkou se dozvídá, že z nějakého neznámého důvodu, se po probuzení ze spánku objeví u jejich postele osoby, které postrádají. Kelvin se dozvídá, že má klid pouze několik málo hodin, neboť postava se opět objeví. Ráno se opět probouzí ve společnosti Harey. Ta nepotřebuje spát, jíst ani pít. Na Kelvina je ale velmi vázaná a jejich odloučení není možné, neboť Harey pokaždé začne vyvádět. Po prostudování krve své snoubenky Kelvin zjišťuje, že její krev je úplně normální, ovšem po dostatečném přiblížení mikroskopem na úroveň, kde by měl vidět atomy, nevidí nic. Z toho vyvodí, že imitace jsou složeny z neutrin. Snaut vysvětluje, že od posledního skenu planety předešlou posádkou bylo zničeno 300 km oceánu a aktivita „květáků“ se mnohonásobně zvýšila. Skeny, založené na rentgenovém záření byly vládou na Zemi zakázány, neboť jsou pro oceán ničivé. Kelvin s vědci vyvozuje, že oceán jim ve spánku skenuje části mozku, kde mají uložené vzpomínky, ty pak zhmotňuje. Kelvin se přes varování kolegů znovu zamiluje do Harey a rozhodne se, že jí odveze na Zem. Harey mezitím přijde na to, že je jen zhmotnění Krisových hezkých vzpomínek na Harey ze Země. Nedokáže se s tímto faktem vyrovnat, a proto bez Krisova vědomí podstoupí test, který má navždy vymazat ji a jí podobné imitace. Po zjištění, že Harey se už nevrátí, se Kris rozhodne k návratu na Zem. Před tím chce sestoupit na jeden z mimoidů a prohlédnout si zblízka oceán. Pozorování jeho chování v něm však probudí očekávání dalších výtvorů oceánu, jichž chce být svědkem.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová zpracování.", "content": "Román byl třikrát zfilmován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solaris je vědeckofantastický román polského spisovatele Stanisława Lema z roku 1961. Je to Lemovo vrcholné dílo. Děj knihy popisuje výzkum planety Solaris, pokryté živým oceánem, a řeší problém porozumění mezi rozdílnými formami života. Román byl přeložen do mnoha světových jazyků a byl třikrát zfilmován. Patří k nejznámějším dílům polské fantastiky. Dílo se řadí do podžánru SF technothriller.", "tgt_summary": "Solaris is a 1961 philosophical science fiction novel by Polish writer Stanisław Lem. Its central theme is the complete failure of human beings to understand an extraterrestrial intelligence.", "id": 197240} {"src_title": "Franz Marc", "tgt_title": "Franz Marc", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1880 do rodiny malíře a profesora Wilhelma Marca. Jeho matka Sofie byla z přísně kalvínské rodiny, otec byl katolík. Pod vlivem pastora Otto Schliera se přiklonil ke kalvinismu a plánoval dráhu duchovního. V roce 1898 se rozhodl studovat filologii a stát se pedagogem na střední škole. Domníval se, že mu k výkonu kněžského povolání chybějí předpoklady. Roku 1899 se proto zapsal na mnichovskou univerzitu. Vzápětí ale nastoupil roční vojenskou službu, během které se rozhodl, že se stane malířem. V roce 1900 zahájil studium na Akademii výtvarného umění v Mnichově. Během studií hodně cestoval. Roku 1901 navštívil spolu s bratrem Paulem, který studoval byzantologii, Itálii. V květnu roku 1903 odjel do Francie, kde pobýval v Paříži, odkud se následně přesunul do Bretaně. Ve Francii se seznámil s francouzským impresionismem, ale také s díly Courbeta a Delacroixe. Nakoupil tehdy několik japonských dřevořezů, které se staly základem jeho rozsáhlé sbírky. Během této cesty se rozhodl studia na akademii ukončit. V roce 1904 si v Mnichově zařídil svůj první ateliér. Navázal milostný poměr s o devět let starší malířkou a spisovatelkou Anettou von Eckhardt, která mu díky svým známostem zprostředkovala zakázky v oblasti grafiky. Anetta však byla vdaná a na konci příštího roku se s Marcem rozešla. V roce 1905 poznal Marc tři osobnosti, které významně ovlivnily jeho život. Francouzský malíř Jean Bloé Niestlé ho přivedl na myšlenku učinit tématem svých obrazů zvířata. Malířky Marie Schnürová a Marie Francková se obě postupně staly jeho manželkami. První z nich pouze krátce, v letech 1907-1908, druhá od roku 1911 do konce jeho života, ačkoliv s ní žil již od rozchodu se Schnürovou. V dubnu 1906 odjel s bratrem do Řecka, kde navštívili poloostrov Athos. Zbytek roku prožil v letovisku Kochel am See v podhůří bavorských Alp, kde jeho sestra vlastnila penzion a kam zajížděl často malovat i v dalších letech. Roku 1907 opět navštívil Paříž, kde obdivoval Gauguinovy a van Goghovy obrazy. Léto 1908 prožil s Marií Franckovou v Lenggries, dalším německém podhorském městečku. Oba zde malovali. V létě roku 1909 pobýval spolu s Marií v Sindelsdorfu. V prosinci pomáhal s instalací van Goghových obrazů na výstavě v Mnichově. Leden 1910 přinesl setkání s budoucím celoživotním přítelem, malířem Augustem Mackem, který ho navštívil v jeho mnichovském ateliéru. Macke pak upozornil na Marcka podnikatele a kulturního mecenáše Bernharda Koehlera, který v únoru navštívil první Marcovu samostatnou výstavu v Mnichově v galerii Brackel. Koehler pak s Marcem uzavřel smlouvu, podle níž mu vyplácel měsíčně 200 marek a za to měl právo na polovinu jeho obrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Styl a dílo.", "content": "Marc se proslavil hlavně malbami zvířat, zejména srnců a koní. Toto téma ho zaujalo přibližně od roku 1905, po setkání s malířem Niestlém. Před válkou si pořídil dva srnce a choval je ve svém venkovském sídle v Riedu. Při zobrazování zvířat Marcovi nešlo o jejich zoologické zobrazení. Malíř se v obrazech snažil o empatii vůči duši každého jednotlivého zvířete, usiloval o vystižení jeho duchovní podstaty. Nechtěl zobrazit svět zvířat tak, jak ho vidí lidé, nýbrž zevnitř, z hlediska zobrazovaného objektu. Jasné barvy a zdánlivá jednoduchost Marcových obrazů vyjadřují emoce a harmonii přírody. Podle Marca příroda a zvířata jsou harmoničtější a blíže spjaty s vesmírem než lidská společnost. Určitou hudebností svých obrazů se také Marc blíží orfismu Roberta Delaunaye. Marcova tvorba je rovněž ovlivněna mnoha dalšími směry (expresionismem, symbolismem, kubismem, futurismem, impresionismem), které byly v jeho době aktuální. V obrazech z roku 1913 a mladších je patrné jeho směřování k abstrakci, ovlivněné Vasilijem Kandinským. Marc ale nebyl pouze malíř, zabýval se i grafikou. Dochovaly se jeho dřevoryty a litografie. Sám Marc prý mnoho svých obrazů, se kterými nebyl spokojen, zničil. Po jeho smrti v tom pokračovali nacisté. Marcovo jméno se objevuje na listině \"zvrhlého umění\" (entartete Kunst). Jeho obrazy jsou zabavovány a některé z nich následně i zničeny. K některým ztrátám došlo i na konci války v roce 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Marc, celým jménem Franz Moritz Wilhelm Marc (* 8. února 1880 v Mnichově – 4. března 1916 v bitvě u Verdunu) byl německý malíř. Jednalo se o jednoho z nejvýznamnějších představitelů expresionismu v Německu a o spoluzakladatele umělecké skupiny Der Blaue Reiter. S touto uměleckou skupinou vydal v květnu 1912 stejnojmenný almanach.", "tgt_summary": "Franz Moritz Wilhelm Marc (February 8, 1880 – March 4, 1916) was a German painter and printmaker, one of the key figures of German Expressionism. He was a founding member of \"Der Blaue Reiter\" (The Blue Rider), a journal whose name later became synonymous with the circle of artists collaborating in it.", "id": 692384} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2009", "tgt_title": "2009 IIHF World U18 Championships", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Ve dvou základních skupinách hrálo vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítalo za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připsaly bod a bude následovalo 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodla o držiteli bonusového bodu. Vítězové základních skupin postupovali přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny odehrály čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkaly ve skupině o udržení, ve které se započítávaly vzájemné zápasy ze základních skupin a dva nejhorší týmy sestoupily. V zápase o páté a třetí místo se střetli poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužovalo deset minut a následovala trestná střílení. Poznámka: Tyto zápasy ze započítávaly ze základní skupiny:", "section_level": 1}, {"title": "Konečné umístění.", "content": "\"Týmy a sestoupily do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010.\"", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 6. do 12. dubna 2009 v běloruském Minsku. Skupina B konala od 29. března do 5. dubna 2009 v italském Asiagu.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "2. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 22. do 28. března 2009 ve slovinském Mariboru. Skupina B konala od 16. do 22. března 2009 v estonské Narvě", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupila do 1. divize, zatímco sestoupilo do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupila do 1. divize, zatímco sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "3. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 27. února do 5. března 2009 v tchajwanské Tchaj-peji. Skupina B se konala od 9. do 15. března v tureckém Erzurumu.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupil do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2009 se konalo od 9. do 19. dubna v amerických městech Fargo a Moorhead.", "tgt_summary": "The 2009 IIHF World U18 Championships were held in Fargo, North Dakota and Moorhead, Minnesota, United States. The championships ran from April 9 to April 19, 2009. Games were played at the Urban Plains Center in Fargo and the Moorhead Sports Center in Moorhead. Fargo-Moorhead defeated Providence, Rhode Island and St. Cloud, Minnesota for the rights to host the event. The United States, as the host country, won their third gold medal in five years, defeating Russia 5–0 in the final. Finland rounded out the podium with a 5–4 shootout win over Canada in the bronze medal game.", "id": 1995335} {"src_title": "Anální hygiena", "tgt_title": "Anal hygiene", "src_document": [{"title": "Toaletní papír.", "content": "Používání toaletního papíru přišlo z Číny, kde je doloženo jeho užití od 6. století n. l. a jeho rozšíření ve 13. století. Ještě v 19. století byl v Evropě k používání toaletního papíru odpor s poukazem na možné zdravotní komplikace. Současné toaletní papíry mají různé vzory, barvy, vůně a různý počet vrstev. V dobách nouze byl a je užíván i novinový papír, který ale může ucpat záchodové mísy.", "section_level": 1}, {"title": "Voda.", "content": "Čištění zadnice vodou se provádí jednak umytím teplou nebo vlažnou vodou jako jiné části těla, a jednak nad proudící vodou nad bidetem. Mezi země, kde je bidet užíván jako častý způsob čištění, patří Španělsko, Itálie, Řecko nebo Francie. V některých zemích se užívá spolu s toaletním papírem, v Japonsku naopak bez něho. Ve skromnějších podmínkách se užívá sprcha spojená s toaletou (také zřídka muslimská sprcha) nebo sprcha s teplou vodou spojená s umyvadlem (v Evropě častější).", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s čištěním zadnice.", "content": "Možné problémy jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní rozdíly.", "content": "V západní kultuře a na dálném východě je používán v drtivé většině toaletní papír, případně bidet. V některých původních indiánských kulturách se vyskytují různé zvyky vzhledem k přírodním podmínkám. Očistu chápanou daleko šířeji nařizoval i Starý zákon. Nový zákon už žádná ustanovení tohoto typu nemá a nespojuje čistotu duše s hygienickým předpisy. Například islámská víra má celý kodex Qadaahul Haajah, který se čistotou zabývá a je kombinací citací z Koránu a Hadísů. Podle tohoto kodexu musí muslim: Pro vyznavače judaismu existují také nařízení a modlitby spojené s defekací, které jsou nazvány Asher Yatzar. V některých severských zemích jako je Norsko nebo Švédsko existují koupelny se dvěma neoddělenými toaletami pro manžele, kteří vykonávají potřebu a očistu společně. Na dálném východě, např. v Tibetu, je zvykem hromadná návštěva toalet, ve skupince minimálně po třech. V některých afrických zemích chodí lidé do buše či na pláž, kde si s fekáliemi a čištěním zadnice poradí vlny moře nebo teplý písek.", "section_level": 1}, {"title": "Sexuální anální praktiky.", "content": "S narůstající oblibou análního sexu se užívá častěji v domácnostech i výplachů nebo klystýrů, a to nejen z hygienických důvodů. Pokud je předmětem sexuálního vzrušení muže ženský klystýr, jedná se zpravidla o fetišistickou úchylku, v pornoprůmyslu se užívá označení clinic sex. Některé páry nebo skupiny provádějí sexuální techniku zvanou anilingus (sexuální ukájení jazykem v anální oblasti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Čištění zadnice, zadku, řiti, konečníku po defekaci, vyprázdnění, je důležitá hygienická aktivita v oblasti konečníku a hýždí. Nejčastěji se čistí zadnice otíráním toaletním papírem či omýváním vodou. Způsob čištění zadnice je kulturně podmíněný. V některých kulturách se užívá textilní látka, písek, listy rostlin, větvičky, kukuřice nebo dřevo. Tradiční hinduistické komunity a většina muslimských komunit používá k tomuto účelu vlastní levou ruku (pravá slouží k manipulaci s potravou a k pozdravení). Ve středověké Evropě se za tímto účelem používaly mechy a lišejníky, s nimiž se za tímto účelem ve městech čile obchodovalo. Malým dětem do 4. roku věku po vykonání potřeby utírá zadnici někdo jiný, zpravidla starší, dospělý, nejčastěji rodič. Zvláštním případem tohoto čištění je vnitřně aplikovaný klystýr.", "tgt_summary": "Anal hygiene or anal cleansing refers to hygienic practices that are performed on a person's anus, usually shortly after defecation. The anus and inner buttocks may be wiped (typically with toilet paper, wet wipes, or gel wipes) or washed in order to remove remnants of fecal matter. In some cultures—such as many Western countries—cleaning after defecation is generally done with toilet paper only, although some may use wet wipes, until the person can bathe or shower. In Hindu, Buddhist and Muslim cultures, as well as in Southeast Asia and Southern Europe, water is usually used for anal cleansing, using a jet (bidet) or vessel (lota), and a person's hand (in some places only the left hand is used). Cleaning with water is sometimes followed by drying the anal region and hand with a cloth towel or toilet paper. On the other hand, in some parts of developing countries and during camping trips, materials such as vegetable matter (leaves), mudballs, snow (water), corncobs, and stones are sometimes used for anal cleansing. Having hygienic means for anal cleansing available at the toilet or site of defecation is important for overall public health. The absence of proper materials in households can, under some circumstances, be correlated to the number of diarrhea episodes per household. The history of anal hygiene, from ancient Rome and Greece to China and Japan, involves sponges and sticks as well as water and paper.", "id": 1740528} {"src_title": "Elite Ice Hockey League", "tgt_title": "Elite Ice Hockey League", "src_document": [{"title": "Historie ligy.", "content": "Liga ledního hokeje ve Velké Británii se hraje od roku 1980. Do roku 1996 nesla jméno British Hockey League. V roce 1996 došlo k reorganizaci soutěže a British Hockey League byla přetransformována na Ice Hockey Superleague a British National League, která plnila roli nižší soutěže. Stoupající náklady na účast v lize a neustále se snižující počet účastníků vedl k zániku Ice Hockey Superleague v roce 2003. Následně byla zformována Elite Ice Hockey League, která se hraje od sezóny 2003/04 do současnosti. Původní druhá nejvyšší liga British National League ukončila svoji činnost v roce 2005 a byla nahrazena English Premier Ice Hockey League, která tak plní funkci druhé nejvyšší soutěže.", "section_level": 1}, {"title": "Systém soutěže.", "content": "Základní část ligy se hraje ve stylu každý s každým, třikrát doma a třikrát venku. Následně postupuje 8 nejlepších klubů do play-off. Čtvrtfinále se hraje pouze dvě utkání (jedno doma a jedno venku). Následně se semifinále a finále hraje formou turnaje v Nottinghamu. Britské týmy hrají zároveň ještě dva poháry. Prvním je Challenge Cup, kdy je liga rozdělena na dvě konference. Severní konferenci tzv. \"Gardiner Conference\" (podle vynikajícího hokejového brankáře skotského původu Charliho Gardinera) hrají týmy Braehead, Dundee, Edinburgh, Fife a Hull. Jižní konferenci tzv. \"Erhardt Conference\" (podle anglického hokejisty Carla Erhardta) hrají Belfast, Cardiff, Coventry, Nottingham a Sheffield. Každý tým hraje se soupeřem dvě utkání doma a dvě venku. Dva nejlepší z obou konferencí následně postupují do semifinále poháru. Druhým pohárem je British KO Cup, který je založený na KO systému. Tým hraje se soupeřem jedno utkání doma a jedno venku. Celkové skóre z obou utkání určuje postupujícího. Tým, který vypadne, se dále poháru neúčastní.", "section_level": 1}, {"title": "Týmy.", "content": "Týmy hrající ligu v sezóně 2014/15.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elite Ice Hockey League (česky: Elitní liga ledního hokeje, zkratka EIHL) je nejvyšší profesionální hokejovou ligou ve Spojeném království. Byla založena v roce 2003 po rozpuštění Ice Hockey Superleague. Momentálně ji hraje 10 klubů ze všech čtyř historických zemí (Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko). Lední hokej je tak jediným sportem ve Spojeném království, který se tímto faktem může pyšnit.", "tgt_summary": "The Elite Ice Hockey League (EIHL), sometimes referred to as the British Elite League, is an ice hockey league in the United Kingdom. Formed in 2003 following the demise of the Ice Hockey Superleague, it is the highest level of ice hockey competition in the United Kingdom. The league currently consists of ten teams, with representation from all four nations of the United Kingdom – the only league in any sport to do so. In fourteen completed seasons the league championship has been won by five different teams. The day-to-day operation of the league is overseen by chairman Tony Smith, Director of Hockey Andy French, and a board of directors. Disciplinary matters are handled by Director of Discipline and former referee Simon Kirkham. The level below the Elite League is the National Ice Hockey League. A system of promotion and relegation is not operated by the Elite League; teams enter the league on the basis of a decision by the board of directors.", "id": 54149} {"src_title": "Farman F.60 Goliath", "tgt_title": "Farman F.60 Goliath", "src_document": [{"title": "Historie typu.", "content": "V létě roku 1918 započala francouzská společnost Avions Henri et Maurice Farman se stavbou bombardovacího letounu FF.60, který byl však dokončen jako pohodlný dopravní velkoletoun. Celodřevěný dvouplošník s pevným záďovým podvozkem poháněly dva hvězdicové, vzduchem chlazené devítiválcové motory Salmson Z-9 o výkonu po 169 kW. Prototyp pojmenovaný Goliath byl dohotoven ještě před koncem roku 1918 a již 8. února 1919 s ním poručík Lucien Bossoutrot přeletěl s jedenácti důstojníky na palubě z Toussus-le-Noble u Paříže do Kenley u Londýna. 1. dubna 1919 Bossoutrot vzlétl se čtyřmi cestujícími do výšky 6300 m, 3. dubna se 14 cestujícími do 6200 m a 5. května dokonce s 25 osobami vystoupal do hladiny 5100 m. Tyto na tehdejší dobu pozoruhodné výkony registrovala FAI ihned jako rekordy. V srpnu téhož roku s letounem provedl dálkový přelet bez mezipřistání z Paříže do Casablanky. Trať dlouhou 2050 km urazil za 18 h 23 min. 20. března 1920 nasadila letecká společnost Compagnie des Grands Express Aériens stroj (celkově vlastnila 12 Goliathů) Farman F.60 Goliath (imatrikulace F-GEAB) na linku Paříž-Londýn následovaná dopravcem Compagnie de Messageries Aériennes (16 letounů). Farmanova firma Société Générale de Transports Aériens (18 letounů) s Goliathy od července 1920 létala mezi Paříží a Bruselem, o rok později tuto trať prodloužila do Amsterodamu a Berlína. Belgická dopravní společnost SNETA zakoupila šest letounů s řadovými motory Maybach Mb-IV po 199 kW, stroje používal rovněž rumunský LARES. Sériové dopravní stroje létaly především s pohonnými jednotkami Salmson CM-9 po 191 kW se čtyřmi sedadly první třídy v předním vyhlídkovém salonku a osmi v zadním.", "section_level": 1}, {"title": "Goliath v Československu.", "content": "Na III. mezinárodní letecké výstavě v Praze v roce 1924 zakoupilo Ministerstvo veřejných prací jeden letoun Farman F.62 Goliath (L-BALF, později OK-ALF), který byl předán do užívání ČSA. Tento původní francouzský stroj byl do rejstříku Československých státních aerolinií zapsán 26. srpna 1924, vymazán pak byl 24. dubna 1931. Továrny Avia a Letov v roce 1925 obdržely zakázku na licenční stavbu čtyř kusů v každé z nich. První vyrobený letoun z Avie (L-BAGA, po změně poznávacích značek v roce 1930 OK-AGA) byl nejprve dodán ČLS (Československá letecká společnost), od 24. srpna 1927 do 29. prosince 1932 stroj provozovaly ČSA, pak předán MNO. Druhý (L-BAGB) a čtvrtý (L-BAGD) Avií vyrobený stroj převzalo Ministerstvo národní obrany pro výcvik navigátorů. Letoun s výrobním číslem 3 (L-BAGC, OK-AGC) nejprve také převzalo MNO, od 22. června 1928 do 29. prosince 1932 sloužil u ČSA, poté byl opět předán MNO. Všechny čtyři vyprodukované stroje z továrny Letov převzaly ČSA, první (L-BAGE, OK-AGE) 31. srpna 1927. Druhý letoun (L-BAGF, OK-AGF) byl předán v dubnu 1928, výrobní číslo 3 (L-BAGG) pak následovalo 22. června stejného roku. Všechny tři stroje byly 29. prosince 1932 předány vojenské správě. Všechny doposud uvedené stroje vyrobené v ČSR byly poháněny řadovými, dvanáctiválcovými motory Lorraine Dietrich 12Cc o výkonu po 330 kW, které stavěla v licenci firma Laurin & Klement v Mladé Boleslavi. Čtvrtý a poslední Goliáš z Letova (L-BAGH, OK-AGH) měl nainstalované hvězdicové devítiválcové pohonné jednotky Walter Jupiter IV chlazené vzduchem o výkonu 309 kW a změnil se tak na standard F.63. Od 6. června 1929 do 19. prosince 1932 sloužil u ČSA, pak byl rovněž předán MNO. Stroje nalétaly u ČSA v plném provozu v období let 1928 až 1930 134 204 km.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Francie, Kolumbie, Belgie, Československo, Itálie, Japonsko, Polsko, Sovětský svaz, Peru", "section_level": 1}], "src_summary": "Farman F.60 Goliath \"(česky: Goliáš)\" bylo francouzské dvoumotorové letadlo, vyprojektované v posledním roce první světové války. Původně se jednalo o těžký bombardér, který byl schopen nést 1000 kg bomb. V době jeho počátečního testování však válka skončila, tak přišel nápad s jeho přebudováním na dopravní letadlo pro 14 cestujících nebo pro náklad. V Československu byl po válce užíván jako civilní osobní i jako vojenský transportní letoun.", "tgt_summary": "The Farman F.60 Goliath was a French airliner and bomber produced by the Farman Aviation Works from 1919. It was instrumental in the creation of early airlines and commercial routes in Europe after World War I.", "id": 1068285} {"src_title": "Polykarbonát", "tgt_title": "Polycarbonate", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Název polykarbonátu je dán tím, že jde o polymer obsahující uhličitanové (karbonátové) skupiny (−O− (C = O) −O−). Rovnováha užitečných vlastností, včetně teplotní odolnosti, rázové houževnatosti a optických vlastností, řadí polykarbonáty mezi široce obchodovatelné plasty a zároveň mezi tzv. technické plasty.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Hlavní polykarbonátový materiál se vyrábí reakcí bisfenolu A (BPA) a fosgenu COCl. Celková reakce se dá napsat následovně: První krok syntézy zahrnuje zpracování bisfenolu A hydroxidem sodným, který odstraní proton z hydroxylové skupiny bisfenolu A. Difenol (Na(OCH)CMe) reaguje s fosgenem za vzniku chlorformátu, který následně reaguje s dalším fenolem. Čistá reakce z difenolu je: Tímto způsobem se ročně vyrábí přibližně jedna miliarda kilogramů (milion tun) polykarbonátu. Testovalo se mnoho dalších diolů místo bisfenolu A (např. 1,1-bis (4-hydroxyfenyl) cyklohexan a dihydroxybenzofenon ). Cyklohexan se používá jako komonomer pro potlačení tendence krystalizace produktu odvozeného od BPA. Tetrabromobisfenol A se používá ke zvýšení požární odolnosti. Jako náhrada za BPA byl vyvinut tetramethylcyklobutandiol. Alternativní cesta k polykarbonátům zahrnuje transesterifikaci z BPA a difenylkarbonátu : Difenylkarbonát byl částečně připraven z oxidu uhelnatého, přičemž tento způsob je zelenější než fosgenová metoda. Byla zkoumána polymerace za otevření kruhu cyklických karbonátů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a zpracování.", "content": "Polykarbonát je trvanlivý materiál. I když má vysokou odolnost proti nárazu, má nízkou odolnost proti poškrábání. Proto se na polykarbonátové brýlové čočky a polykarbonátové automobilové komponenty aplikuje tvrdý povlak. Vlastnosti polykarbonátu jsou srovnatelné s polymethylmethakrylátem, ale polykarbonát je pevnější a déle vydrží až do extrémní teploty. Polykarbonát je vysoce transparentní pro viditelné světlo a má lepší propustnost světla než mnoho druhů skla. Polykarbonát má teplotu skelného přechodu asi 147 °C, postupně se změkčuje nad tímto bodem a teče nad asi 155 °C. Nástroje musí být udržovány při vysokých teplotách, obvykle nad 80 °C, aby se vyrobily beznapěťové a beztlakové produkty. Druhy s nízkou molekulovou hmotností se lépe formují než s vyšší, ale jejich pevnost je tím nižší. Nejtvrdší druhy mají nejvyšší molekulovou hmotnost, ale je mnohem obtížnější je zpracovat. Na rozdíl od většiny termoplastů může polykarbonát projít velkými plastickými deformacemi bez toho, aby popraskal nebo se zlomil. Výsledkem je, že může být zpracován a vyroben při pokojové teplotě za použití plechových technik, jako je ohýbání na ohýbačce. I při ostrých úhlech s úzkým poloměrem nemusí nutně dojít k zahřátí. Díky tomu je cenný v prototypových aplikacích, kde jsou zapotřebí průhledné nebo elektricky nevodivé části, které nemohou být vyrobeny z kovového plechu. Polymethylmethakrylát, který má podobný vzhled jako polykarbonát, je křehký a nelze ho ohýbat při pokojové teplotě. Hlavní metody přeměny pro polykarbonátové pryskyřice: Polykarbonát může zkřehnout, pokud je vystaven ionizujícímu záření nad 25 kGy (J/kg).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektronické součástky.", "content": "Polykarbonát se hlavně používá v elektronických zařízeních, které využívají jeho celkové bezpečnostní vlastnosti. Vzhledem k tomu, že je dobrým elektrickým izolátorem a má vlastnosti odolné vůči teplu a ohni, používá se v různých výrobcích elektrických a telekomunikačních zařízeních. Může také sloužit jako dielektrikum v kondenzátorech s vysokou stabilitou. Komerční výroba polykarbonátových kondenzátorů se nicméně většinou zastavila poté, co na konci roku 2000 přestal výrobce Bayer AG vyrábět kondenzátorové polykarbonátové fólie.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební materiály.", "content": "Druhým největším spotřebitelem polykarbonátů je stavební průmysl, např. kopulovitá světla, ploché nebo zakřivené zasklení a zvukové stěny, které všechny používají extrudovaný ploché pevné nebo vícevrstvé tabule nebo vlnité tabule.", "section_level": 2}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Hlavním použitím polykarbonátu je výroba kompaktních disků, DVD disků a Blu-ray disků. Tyto disky jsou vyrobeny vstřikováním polykarbonátu do dutých forem, které mají na jedné straně kovové pěchovadlo obsahující negativní obraz dat disku, zatímco druhá strana formy je zrcadlovitý povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Specializované použití.", "content": "Polykarbonát, který je univerzálním materiálem s atraktivními zpracovatelskými a fyzikálními vlastnostmi, je lákavý pro nesčetné menší aplikace. Běžně se z něj vyrábí lahve na pití, sklenice a nádoby na potraviny, ale použití BPA při výrobě polykarbonátu vyvolalo vážné spory, což vedlo k vývoji a použití plastů bez BPA v různých přípravcích. Polykarbonát je běžně používán v ochraně očí, stejně jako v jiných aplikacích pro sledování a pro osvětlení, kde by se normálně používaly skla, kde se ale vyžaduje mnohem vyšší odolnost proti nárazům. Polykarbonátové čočky také chrání oko před UV zářením. Mnoho druhů čoček je vyrobeno z polykarbonátu, včetně čoček v automobilových světlometech, osvětlovacích čočkách, lupách/ brýlových čočkách, plaveckých brýlích a maskách na potápění a ochranných brýlích /brýlích pro 3R/ clon včetně průzorů ve sportovních helmách/ maskách a policejních zásahové výstroje (průzory helem, štíty atd.). Z polykarbonátu jsou obvykle vyrobena čelní skla malých motorových vozidlech, jako jsou motocykly, čtyřkolky, golfové vozíky a malá letadla a vrtulníky. Typické produkty výroby fólií a filmů zahrnují aplikace v reklamě (značky, displeje, ochrana plakátů). Ale také použití jako automobilové bezpečnostní zasklení (ECE R 43). Na rozdíl od skla má polykarbonát nízkou hmotnost, což vedlo k vývoji elektronických obrazovek pro mobilní a přenosná zařízení, ve kterých je sklo nahrazeno polykarbonátem. Mezi tyto displeje patří i novější elektronický papír a některé LCD obrazovky, ačkoli CRT obrazovky, plazmové obrazovky a další LCD technologie obecně ještě vyžadují sklo pro jeho vyšší teplotu tání a jeho schopnost leptání v jemnějších detailech. Jak vlády více a více omezují používání skla v hospodách a klubech v důsledku zvýšeného výskytu útoků rozbitým sklem, polykarbonátové sklo je stále populárnější pro podávání alkoholu, protože je pevné, odolné a bez (pravého) skla. Mezi další předměty patří trvanlivá a lehká zavazadla, pouzdra na MP3 / digitální audio přehrávače, okaríny, počítačové skříně, plnicí pera, ochranné policejní štíty, přístrojové panely, nádoby na svíčky a mixéry. Z polykarbanátu je vyrobeno mnoho částí hraček a kutilských zařízení, jako jsou klapky, gyroskopy a \"flybar\" zámky v rádiem řízených helikoptérách nebo průhledné díly stavebnice LEGO (na neprůhledné díly se používá ABS). Standardní polykarbonátová pryskyřice není vhodná pro dlouhodobé vystavení UV záření. K překonání tohoto problému se do primární pryskyřice přidávají UV stabilizátory. Tyto druhy se prodávají jako polykarbonát stabilizovaný UV zářením vstřikováním a vytlačováním. Další aplikace, jako např. polykarbonátové desky, mohou mít anti-UV vrstvu přidanou jako speciální povlak nebo koextruzi pro zvýšení odolnosti proti povětrnostním vlivům. Polykarbonát se také používá jako podklad pod tisk na štítky a další průmyslové účely pod tištěné výrobky. Polykarbonát slouží jako bariéra proti opotřebení, přírodním živlům a vyblednutí. Polykarbonát se používá v uměleckých dílech. Americký popový umělec Roy Lichtenstein použil ve své práci polykarbonátový termoplastický film zvaný Rowlux v jeho portfoliu \"10\" Krajin a \"Moonscape.\"", "section_level": 2}, {"title": "Použití v lékařství.", "content": "Mnoho druhů polykarbonátu se používá v lékařských aplikacích a vyhovuje normám ISO 10993-1 a USP Class VI (příležitostně označovaným jako PC-ISO). Třída VI je nejpřísnější ze šesti USP hodnocení. Tyto druhy lze sterilizovat parou při teplotě 120 °C, gama zářením nebo ethylenoxidem (EtO). Vědecký výzkum však naznačuje možné problémy s biokompatibilitou. Společnost Dow Chemical přísně omezuje všechny plasty s ohledem na lékařské aplikace. V nedávné době vyvinuli vědci z Výzkumného střediska IBM Almaden alifatické polykarbonáty se zlepšenou biokompatibilitou a degradovatelností pro nanomedicínské aplikace.", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "Polykarbonát byl poprvé připraven v roce 1898 Alfredem Einhornem, židovským vědcem pracujícím na univerzitě v Mnichově. Po 30 letech laboratorního výzkumu však byla tato třída materiálů opuštěna bez komercializace. Výzkum pokračoval v roce 1953, kdy Hermann Schnell ze společnosti Bayer v německém Uerdingenu patentoval první lineární polykarbonát. Značka \"Merlon\" byla zaregistrována v roce 1955 a později se změnila na Makrolon v 80. letech 20. století. Ve stejný rok 1953, a jeden týden po předložení patentu společností Bayer, předložil Daniel Fox ze společnosti General Electric ve Schenectady v New Yorku nezávislý patent na větvený polykarbonát. Obě společnosti podaly patenty v USA v roce 1955 a souhlasily s tím, že dřívější společnosti bude udělena licence na technologii. Jakmile byla priorita patentu vyřešena ve prospěch Bayeru, začal v roce 1958 komerční produkci pod obchodním názvem Merlon a v roce 1960 začala výroba pod názvem Lexan. Výroba Lexanu byla převzata společností SABIC v roce 2007. Pro polykarbonát LEXAN existuje mnoho použití. Jednou z nich je patentovaná výroba motocyklových přileb, které splňují celosvětové bezpečnostní normy a požadavky na tento typ bezpečnostního vybavení. Jejich systém je specifická úprava polykarbonátu, která ho činí odolným proti mlze a poškrábání. Po roce 1970 byl původní hnědavý polykarbonátový odstín vylepšen na \"čirý\".", "section_level": 2}, {"title": "Potenciální nebezpečí při styku s potravinami.", "content": "Sporné je použití polykarbonátových nádob pro skladování potravin. Podstatou tohoto sporu je, že při hydrolýze (degradace vodou, buď louhouváním nebo při vysoké teplotě) se uvolňuje bisfenol A (BPA): Více než 100 studií zkoumalo biologickou aktivitu bisfenolu A pocházejícího z polykarbonátu. Ukázalo se, že bisfenol A se při pokojové teplotě uvolňuje z polykarbonátových zvířecích klecí do vody a může být zodpovědný za zvětšení reprodukčních orgánů samic myší. Zvířecí klece používané ve výzkumu byly nicméně vyrobeny z průmyslového polykarbonátu, spíše než z polykarbonátu FDA vhodného pro potravinářské účely. Zdá se, že analýza literatury o účincích louhování nízkých dávek bisfenolu A od autorů vom Saala a Hughese publikovaná v srpnu 2005 ukázala podmanivou závislost mezi zdrojem financování a vyvozeným závěrem. Studie financované průmyslem mají sklon nenacházet žádné významné účinky, zatímco studie financované vládou mají tendenci najít významné účinky. Bělidlo chlornan sodný a další alkalické čističe vyvolávají uvolňování bisfenolu A z polykarbonátových nádob. Alkohol je jedním z doporučených organických rozpouštědel pro čištění tuků a olejů z polykarbonátu.", "section_level": 1}, {"title": "Dopady na životní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace.", "content": "Studie ukázaly, že při vysokých teplotách mezi 70 a 80 °C  a při vysoké vlhkosti polykarbonáty hydrolyzují na bisfenol A. Tato podmínka je podobná podmínce pozorované ve většině spaloven. Po asi 30 dnech se za těchto podmínek vytvořily povrchové krystaly. Měření ukázala, že přibližně 70 % hmotnosti povrchových krystalů tvořil bisfenol A (BPA). BPA je sloučenina, která je v současné době na soupisu potenciálních ekologicky nebezpečných chemikálií. Je na seznamu sledovaných látek zemí, jako jsou Spojené státy americké a Německo. Vyluhování BPA z polykarbonátu může také nastat při normální teplotě a normálním pH (na skládkách). Množství louhování se zvyšuje s tím, jak materiál stárne. Studie zjistila, že na skládkách (za anaerobních podmínek) následně nedochází k rozkladu tohoto BPA. Bisfenol proto bude na skládkách zůstávat či si případně najde cestu do vodních útvarů a přispěje ke znečištění vod.", "section_level": 2}, {"title": "Fotooxidace polykarbonátu.", "content": "Za přítomnosti ultrafialové záření oxidací tohoto polymeru vznikají sloučeniny jako ketony, fenoly, o-fenoxybenzoovou kyselina, benzylalkohol a další nenasycené sloučeniny. Ukázaly to kinetické a spektrální studie. Žlutá barva vytvořená po dlouhém vystavení slunci může také souviset s další oxidací fenolové koncové skupiny Tento produkt může být dále oxidován za vzniku menších nenasycených sloučenin. To může probíhat dvěma různými cestami, vytvořené produkty závisí na tom, který mechanismus probíhá. Fotooxidační reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce stárnutím.", "content": "Stárnutí je další způsob degradace polykarbonátů. Polyuhličitanové molekuly (například aromatický kruh) absorbují UV záření. Tato absorbovaná energie způsobuje štěpení kovalentních vazeb, které iniciují proces stárnutí. Reakce může být rozšířena oxidací postranního řetězce, oxidací kruhu nebo přesmykem foto-hranolů. Vytvořené produkty zahrnují fenylsalicylát, dihydroxybenzofenonové skupiny a hydroxydifenyletherové skupiny. Polykarbonát fenylsalicylát 2,2-dihydroxybenzofenon", "section_level": 2}, {"title": "Tepelná degradace.", "content": "Odpadní polykarbonát se rozkládá při vysokých teplotách za vzniku pevných, kapalných a plynných znečišťujících látek. Studie ukázala, že produkty obsahují hmotnostně asi 40–50 % kapaliny, 14–16 % plynů a 34–43 % zůstalo jako pevný zbytek. Kapalné produkty obsahovaly hlavně deriváty fenolu (asi 75 %) a také bisfenolu (asi 10 %). To je důležité při spalování optických datových disků. Deriváty fenolu jsou látky znečišťující životní prostředí, klasifikované jako těkavé organické látky. Studie ukazují, že pravděpodobně usnadňují tvorbu přízemního ozonu a zvyšují fotochemický smog. Ve vodních útvarech se mohou potenciálně hromadit v organismech. Jsou trvalé na skládkách, nesnadno se vypařují a zůstávají v atmosféře.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv hub.", "content": "V roce 2001 bylo zjištěno, že druh houby, \"Geotrichum candidum\", spotřebovává polykarbonát obsažený v kompaktních discích (CD). Má tak vyhlídky na bioremediaci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polykarbonát je skupina termoplastických polymerů obsahujících ve svých strukturách uhličinatové skupiny. Polykarbonáty používané ve strojírenství jsou silné, houževnaté materiály. Některé třídy jsou opticky transparentní (průhledné). Snadno se zpracovávají vstřikováním a tvarováním za tepla. Díky těmto vlastnostem mají polykarbonáty mnoho použití. Polykarbonáty nemají jednoznačný recyklační identifikační kód a jsou označeny jako „ostatní“ nebo 7. Polykarbonát se používá např. jako materiál pro výrobu domácího i laboratorního nádobí, elektronických přístrojů, displejů, osvětlení apod. Je také základním materiálem pro výrobu kompaktních disků a plastových lahví. Rovněž skla ochranných brýlí, zejména vojenských s balistickou odolností jsou převážně vyrobena z polykarbonátu. Polykarbonátové desky se též hojně využívají ve stavebnictví. Prodává se např. pod obchodními názvy Makrolon, Lexan nebo Calibre.", "tgt_summary": "Polycarbonates (PC) are a group of thermoplastic polymers containing carbonate groups in their chemical structures. Polycarbonates used in engineering are strong, tough materials, and some grades are optically transparent. They are easily worked, molded, and thermoformed. Because of these properties, polycarbonates find many applications. Polycarbonates do not have a unique resin identification code (RIC) and are identified as \"Other\", 7 on the RIC list. Products made from polycarbonate can contain the precursor monomer bisphenol A (BPA).", "id": 767534} {"src_title": "Westerplatte", "tgt_title": "Westerplatte", "src_document": [{"title": "Lokalita.", "content": "Westerplatte je písčitý poloostrov u polského města Gdaňsk vybíhající do Baltského moře. Nachází se severně od ústí Mrtvé Visly do moře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vznikl v polovině 18. století, kdy tato část pevniny vystoupila nad vodní hladinu. Před rokem 1914 se na něm nacházely pláže a pobřežní pevnost obrácená do moře. Oblast města Gdaňsk a jeho okolí patřila do takzvaného Pomořanského koridoru, který odděloval Východní Prusko od zbytku Německa. Na délku měl koridor asi 150 kilometrů a v nejužším místě byl široký 50 kilometrů. Pro Polsko představoval jediné spojení s mořem. Z pohledu Němců naopak tvořil klín rozdělující celistvost Říše. Město Gdaňsk bylo hanzovní s většinou německého obyvatelstva. Z jeho přístavu již ve středověku vyplouvaly lodě s polským zbožím. Na začátku 20. století, po první světové válce, se podle Versailleské smlouvy měl Gdaňsk stát součástí Polska. Ovšem na přání Německa vzniklo z Gdaňsku a jeho okolí Svobodné město s vlastní vládou, měnou i vlajkou. Dozor nad ním vykonával zvláštní komisař Společnosti národů, jímž se stal Carl Jacob Burckhardt. Využívat tak přístav ve městě mohli jak Němci, tak také Poláci. Ti navíc museli zbourat starou pevnost na Westerplatte, naopak mohli mít v Gdaňsku vlastní poštu a na Westerplatte si směli vybudovat překladiště vojenského materiálu. Městský senát ovšem Polákům postupně znepříjemňoval postavení ve městě do té míry, že Polsko roku 1924 zahájilo stavbu vlastního námořního přístavu ve Gdyni. Po jeho dokončení se pro vykládání vojenského materiálu již gdaňské přístaviště nevyužívalo. Od roku 1925 ale mohli mít Poláci na Westerplatte pro ochranu překládaných vojenských materiálů ochranný oddíl čítající 88 mužů. Nesměli ale mít žádnou těžkou výzbroj a zapovězenu rovněž měli výstavbu opevnění. Gdaňské úřady mohly dodržování tohoto nařízení kontrolovat.", "section_level": 2}, {"title": "Popis poloostrova.", "content": "Poloostrov Westerplatte má tvar oválu ve směru západ–východ. Ze severu a východu jej omývají vody Baltského moře, po západní a jižní straně Mrtvá Visla využívaná též jako přístavní kanál. Za ním jižně se nachází Nový přístav. Jediné spojení Westerplatte s pevninou je zajištěno úzkou šíjí v jihovýchodní části poloostrova. Tudy sem vedla železniční trať a silnice. V centrální části poloostrova se nacházela kasárna spolu s dalšími objekty obránců Westerplatte. Kolem těchto objektů stálo přibližně v kruhu pět strážních bunkrů označovaných čísly 1 až 5. Z dalších vojenských staveb se na ostrově nacházelo sedm menších pevnůstek. Jednou z nich byl i „Prám“ nacházející se jihovýchodně od zmíněných v kruhu vybudovaných bunkrů. Na severovýchodní straně poloostrova se nacházela železniční stanice, nicméně železniční koleje byly vedeny po celé východní i severní straně až k západnímu okraji Westerplatte.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Westerplatte.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před válkou.", "content": "Ač nesměli Poláci ostrov opevňovat, přesto tajně vyztužili stěny některých zdejších budov. Upravovalo se také okolí budov na poloostrově. Všechny tyto činnosti ale mohly být prováděny pouze v noci, aby Němci nic nepoznali. Přes den musel být vždy klid. Navíc se povedlo tajně posílit i jednotku polských obránců. Na Westerplatte totiž vedle vojáků pracovalo ještě asi třicet civilních zaměstnanců. Tvořili je především technici a řemeslníci. Na neděli však někteří vojáci dostávali propustku a mohli vyrazit do Gdyně. Dovážel je tam malý parník polského válečného námořnictva. Ráno vyrážel plný z Westerplatte a večer se vracel nazpět. Příslušník gdaňské policie vždy ráno ze břehu spočítal počet osob, které do lodě nasedly a stejný počet osob se pak musel navečer opět navrátit. Ve skutečnosti ale ranním spojem z Westerplatte necestovali vojáci, nýbrž civilní zaměstnanci oblečení do vojenských stejnokrojů a v příručním kufříku si vezli svůj civilní oděv. Když parník dorazil do Gdyně, převlékli se civilisté do běžného denního oblečení a odešli domů. Večer pak loďkou cestovali na Westerplatte noví vojáci. Následující den se civilní zaměstnanci dopravili na poloostrov přes Gdaňsk místní tramvají.", "section_level": 2}, {"title": "25. srpna.", "content": "Během noci z 24. na 25. srpna 1939 se na otevřeném Baltském moři setkaly dvě německé vojenské lodě. Jednou byla bitevní loď \"Schleswig-Holstein\" a druhou vojenská dopravní loď. Ta v podpalubí převážela ozbrojené vojáky. Když byly lodě v těsné blízkosti, natáhli mezi nimi námořníci můstek a vojáci po něm přešli z dopravní lodě na bitevní, na které se opětovně schovali do jejích útrob. Následně loď Schleswig-Holstein zamířila do Gdaňsku. Tam doplula 25. srpna. Když se blížila k přístavišti, vyjely jí naproti dva remorkéry, a sice \"Danzig\" a \"Albert Forster\", které ji následně podél Westerplatte zavedly hlouběji do přístavu. Podle zpráv berlínského i gdaňského tisku a rozhlasu připlula německá loď proto, aby se její námořníci (kadeti) na zdejším hřbitově poklonili svým předchůdcům z křižníku SMS \"Magdeburg\", kteří zde byli pohřbení, a na jejich hroby položili květiny. Večer ten den přetáhly loď \"Schleswig-Holstein\" remorkéry do těsné blízkosti Westerplatte. Zakotvily od něj ve vzdálenosti asi 200 metrů v místě, kde nikdy předtím žádná loď nekotvila a pouze tudy proplouvaly hlouběji do vnitrozemí. Následujícího dne (26. srpna) totiž plánoval Adolf Hitler zahájit válku s Polskem. Asi ve 20.30, když už byla úplná tma, spustili námořníci z německé lodi na hladinu několik člunů, na něž z podpalubí nasedali ukrytí vojáci. V tichosti se pak přeplouvali k poloostrovu, kde čekali na své spolubojovníky. Protože však 25. srpna poskytlo Spojené království Polsku v případě jeho napadení Německem písemné záruky a vojenskou pomoc, Hitler svůj původní úmysl přehodnotil a rozhodl se nezaútočit. Po 21. hodině tak radisté na lodi Schleswig-Holstein přijali telegrafickou depeši odvolávající připravovanou akci. Vojáci, kteří se tou dobou již nacházeli na pobřeží Westerplatte, tak opětovně nasedli na čluny a přeplavili se zpět na loď. Následně němečtí vojenští velitelé narychlo vymýšleli program, jenž by zdůvodňoval setrvávání válečné lodě v tomto prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "26.–31. srpna.", "content": "Během následujících dnů se na kotvící lodi konaly exkurze pro veřejnost a školní mládež. Sice tedy Němci 25. srpna nakonec Polsko nenapadli, ale jejich vojenští velitelé upozorňovali Adolfa Hitlera, že je nutné vbrzku skutečně zaútočit, aby Němci nepřišli o moment překvapení. Poslední srpnový den se tedy Hitler rozhodl, že ráno následujícího dne na Polsko zaútočí. Tou dobou, na konci srpna, měla německá armáda v okolí Gdaňsku dislokovánu Skupinu armád Sever, které velel generálplukovník Fedor von Bock. Tvořila ji 3. a 4. armáda. První z nich velel generál dělostřelectva Georg von Küchler a nacházela se ve Východním Prusku. Druhá pod vedením generála dělostřelectva Günthera von Kluge vyčkávala na německo-polských hranicích západně od Gdaňsku. Podle německých plánů se měly po zahájení útoku tyto dvě armády spojit a rozdělit tak horizontálně polské území na dvě části, a sice oblasti kolem města Gdyně oddělit od zbytku Polska. Spojené armády pak měly postupovat směrem na Varšavu. Podle plánů Generálního štábu polské armády se měla westerplattská jednotka v případě napadení bránit šest hodin. Poté ji měl podpořit armádní sbor od Grudziądze. Poslední srpnový den se ale tato lhůta protáhla na dvojnásobek, tedy na dvanáct hodin. Navíc obránci Westerplatte netušili, že se armádní sbor, jenž jim měl v případné obraně pomoci, z rozkazu vrchního velitele maršála Edwarda Śmigły-Rydze stáhl hlouběji do vnitrozemí. Poláci na Westerplatte byli na přelomu srpna a září vyzbrojeni 35 těžkými kulomety, šesti lehkými kulomety, čtyřmi minomety ráže 81 milimetrů, 160 puškami, jedním pěchotním dělem ráže 75 milimetrů, dvěma protitankovými kanóny ráže 37 milimetrů, střelivem a ručními granáty.", "section_level": 2}, {"title": "1. září.", "content": "V pátek 1. září 1939 ve 4.45 ráno začala děla lodi Schleswig-Holstein, jíž velel námořní kapitán Gustav Kleikamp, bez vyhlášení války ostřelovat polské skladiště na Westerplatte. To bránilo 189 mužů, jimž velel Henryk Sucharski a jeho zástupcem byl Franciszek Dąbrowski. Útok německé lodi je považován za začátek druhé světové války, ačkoli na město Wieluń začaly padat bomby již ve 4.40 hodin. Ostřelování z lodi trvalo sedm minut, během nichž na poloostrov dopadlo 67 střel. Po útoku se rozprostřelo ticho. Následně na skladiště zaútočily jednotky gdaňských SS, které dosud vyčkávaly na břehu podél přístavního kanálu. Obráncům Westerplatte se je ale podařilo odrazit. V další fázi začali cesty spojující jednotlivé objekty na Westerplatte ostřelovat němečtí kulometčíci nacházející se v hnízdech v nejvrchnějších patrech vysokých domů na protějším břehu kanálu Mrtvé Visly. Proti těmto ostřelovačům se obránci úspěšně bránili střelbou z 75mm pěchotního děla. Kolem osmé hodiny ranní následovalo několikaminutové ostřelování poloostrova z lodi Schleswig-Holstein, během něhož se Němcům podařilo vyřadit z provozu polské pěchotní dělo. Pak útočníci plánovali polskou posádku přemoci útokem přes oblast nazývanou Prám. Nacházela se v jihovýchodních částech poloostrova. Útočníky kryla palba z lodi Schleswig-Holstein. I tento atak však obránci za pomoci střelby z minometů dokázali odrazit. Blížilo se poledne 1. září a Němci v tu dobu již útočili také na města Gdyně a Oksywie. Ač se Němci i nadále snažili, první den války se jim Westerplatte dobýt nepodařilo. Během nastalé noci navíc dva polští vojáci záměrně poškodili trať, která na poloostrov z vnitrozemí vedla. Obránci se totiž obávali, že by po ní mohli Němci poslat obrněný vlak, který by mohl těžce poškodit polské objekty. Útočníci o přerušení tratě nevěděli, neboť místo Poláci zamaskovali. Během nočních hodin také obránci pravidelně pohřbívali své padlé spolubojovníky.", "section_level": 2}, {"title": "2. září.", "content": "Průběh bojů v Polsku sledoval také Adolf Hitler. Zaznamenal tak také neúspěch při dobývání Westerplatte. Němci totiž předpokládali, že ostřelování z lodi Schleswig-Holstein přiměje obránce pevnosti vzdát se hned 1. září ráno. Nařídil proto, že pevnost musí padnout ještě 2. září. Bojová loď se proto přesunula na jiné místo, odkud mohla účinněji pevnost ostřelovat. Přesun lodi probíhal v doprovodu torpédoborců a minolovek. Lodě začaly poloostrov ostřelovat. Největší škodu působil obráncům Schleswig-Holstein, jenž se pohyboval v těsné blízkosti Westerplatte. Střelba z ostatních lodí nebyla tak účinná. Když ataky lodí ustaly, vtrhli na poloostrov Němci. Dosáhli Prámu, kde zakopali těžké kulomety. Kryti jejich střelbou pak následně napadali polská postavení. Přesto se poloostrov dobýt nepodařilo. Odpoledne 2. září útok Němců ustal. V podvečer ale Němci podnikli na Westerplatte nálet. Útočilo 47 letadel Junkers Ju 87. Shazovaly zápalné fosforové pumy, které zapalovaly les na poloostrově, a tříštivé bomby o hmotnosti půl tuny. Asi po půl hodině letecká operace skončila a atakující letouny odletěly. Zůstal jen jeden německý hydroplán, jenž kroužil nad poloostrovem a monitoroval způsobenou škodu. Obránci při náletu přišli o všechny čtyři minomety umístěné na kasárenském dvoře a ztratili též jeden ze dvou malorážních protitankových kanónů. Letounům se také povedlo vyřadit z provozu radiotelegrafickou stanici ve Westerplatte. Z boje vyřadily rovněž strážnici číslo pět a významně poškodily strážnici číslo dvě. Ušetřen ale zůstal sklad střeliva, jehož železobetonový strop náletu odolal. Mezi 19. a 20. hodinou začal útok německé pěchoty. Žádnému z útočníků se ale polskou obranou projít nepodařilo, a tak pevnost nepadla ani druhý den války.", "section_level": 2}, {"title": "3. září.", "content": "Ještě před rozedněním 3. září a pak opětovně za svítání se Němci pokusili poloostrov dobýt. V obou případech útočili vojáci z praporu námořníků z lodi Schleswig-Holstein. Ani jeden z ataků však nevedl ke zdárnému cíli. O 11. hodině dopolední londýnského času navíc vyhlásilo Spojené království válku Německu. Odpoledne o 17. hodině učinila tentýž krok také Francie. Téhož dne se navíc německým tankům pod vedením Heinze Guderiana podařilo přerušit Pomořanský koridor a oddělit tak oblast u břehu Baltského moře od zbytku Polska.", "section_level": 2}, {"title": "4. září.", "content": "Během čtvrtého dne bojů ostřelovaly Westerplatte nejen Schleswig-Holstein, ale také na druhém břehu Mrtvé Visly umístěná dělostřelecká baterie vybavená 88mm děly a současně z Baltského moře též dva torpédoborce. Doplňovaly je baterie minometů ráže 210 milimetrů a baterie nacházející se v Glettkau (oblast mezi Sopotami a Gdaňskem). Na poloostrov tak dopadaly střely ze všech stran. Přesto se odpor obránců nezlomil.", "section_level": 2}, {"title": "5. září.", "content": "Pátý den se útočníci zaměřovali především na střed Westerplatte. Několikrát jej atakovali intenzivní dělostřeleckou palbou. Další dva útoky následovaly ještě během noci na 6. září. Poláci však stále odolávali.", "section_level": 2}, {"title": "6. září.", "content": "Šestý den bojů večer sestavili Němci vlak, skládající se z lokomotivy, která před sebou tlačila cisternový vůz naplněný směsí benzolu a benzínu. Souprava dojela k Westerplatte, kde na mírném svahu, po němž kolejnice klesaly hlouběji do poloostrova, útočníci železniční vůz od lokomotivy oddělili a ten pak vlastní vahou sjížděl vstříc obráncům. Vůz následně stačilo zapálit a vzniklá detonace by vše v jeho okolí zničila. Němci ovšem nevěděli, že Poláci již během noci z 1. na 2. září trať poškodili. V tomto místě jedoucí cisterna vykolejila. Následně ji Poláci rozstříleli, což zapříčinilo její výbuch a požár. Ten pak hořel celou noc.", "section_level": 2}, {"title": "7. září.", "content": "Těsně před rozedněním sedmého dne války zaútočili Němci na Westerplatte. Chtěli totiž ukončit zdejší boj, aby mohli jím vázané jednotky přesunout na jiná bojiště. Nejprve na poloostrov útočníci asi čtyři hodiny těžce pálili. Ataku, který poté následoval, se účastnila úderná rota válečného námořnictva, dále rota 1. pluku gdaňské policie, rota školního praporu ženistů se speciálním oddílem plamenometčíků a četa protitankových kanónů spolu s četou pěchotních děl. Nálože a vojáci s plamenomety měli nejprve zničit bunkry, jejichž palba až dosud neprostupně uzavírala průchod polskou obranou linií. Postupně Němci z boje vyřadili obranná stanoviště číslo jedna a dvě. Objekt číslo pět byl zničen již při náletu 2. září. Asi v čase 9.15 se velitel obránců Henryk Sucharski rozhodl kapitulovat. Příčinou tohoto rozhodnutí se stal nedostatek střeliva spolu s vyčerpáním jeho spolubojovníků a zdravotní stav raněných. Spolu s poddůstojníkem Leonardem Piotrowskim vyrazili držíce bílou vlajku vstříc Němcům. Kapitulovali podplukovníku Karlu Henkemu, jenž byl velitelem ženijního školního praporu. Ten Sucharskému dovolil i nadále nosit jeho šavli jako projev úcty, že se svými muži tak dlouho dokázal vzdoroval nepřátelské přesile. Zbylé vojáky pak přiváděl poručík Stefan Ludwik Grodecki. Během bojů padlo sedmnáct polských obránců a osmdesát dalších bojovníků bylo raněno. Ztráty útočníků naopak činily čtyři sta bojovníků. Polská armáda tak přes nižší počet bojovníků a navzdory horšímu vybavení dokázala po dobu sedmi dnů odolávat německé přesile. Houževnatost odporu obránců zapříčinila, že boje na Westerplatte vázaly část německého vojska, které tak nemohlo útočit na jiných místech Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Obránce z Westerplatte vnímají Poláci jako symbol chrabrosti. Dne 9. října 1966 byl na pahorku na Westerplatte odhalen pomník obráncům tohoto místa. Monument dosahuje výšky 25 metrů a jeho autory jsou Adam Haupt, Franciszek Duszeńko a Henryk Kitowski. Sestává ze 240 žulových bloků o celkové hmotnosti 1150 tun. Do stěn pomníku jsou vytesány nápisy. U pomníku se schází vysocí političtí představitelé Polska i dalších států, a to jak při připomínce zahájení druhé světové války, tak také u příležitosti jejího konce. V okolí lze zhlédnout i další památky mající vztah k událostem ze začátku září 1939. Například zbytky polské kasárny či pozůstatky betonových bunkrů. Nachází se tu též hroby obránců a je zde vystaven tank T-34. Průběh bojů dokumentuje film \"Westerplatte\" režiséra Stanislawa Rózewicze z roku 1967. Stejný námět má též snímek režiséra Pawła Chochlewa z roku 2013 nazvaný \"Tajemnica Westerplatte\". Průběhu bojů na Westerplatte je věnována stolní desková hra pojmenovaná „“, kterou roku 2013 vydal Łukasz Woźniak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Westerplatte je polský poloostrov vybíhající z pevniny do Baltského moře. V jeho těsném sousedství se nachází město Gdaňsk. Na poloostrově během dvacátých let 20. století postavili Poláci překladiště, které později chránila jejich vojenská jednotka. Útokem na ni začaly 1. září 1939 boje druhé světové války. Ač Němci měli převahu, a to jak počtem vojáků, tak materiální, dokázali jim polští obránci úspěšně vzdorovat po celých sedm dní. Pak se ale jejich velitel rozhodl kapitulovat. Na památku těchto obránců, kteří jsou v Polsku ceněni pro svou chrabrost, byl roku 1966 na Westerplatte vybudován pomník. U něj si vysocí političtí představitelé pravidelně připomínají začátek, ale i konec bojů druhé světové války v Evropě.", "tgt_summary": "Westerplatte is a peninsula in Gdańsk, Poland, located on the Baltic Sea coast mouth of the Dead Vistula (one of the Vistula delta estuaries), in the Gdańsk harbour channel. From 1926 to 1939 it was the location of a Polish Military Transit Depot (WST), sanctioned within the territory of the Free City of Danzig (now Gdańsk). It is famous for the Battle of Westerplatte, which was the first clash between Polish and German forces during the invasion of Poland and thus the first battle of the European theater of World War II.", "id": 159247} {"src_title": "Land art", "tgt_title": "Land art", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Land art – neboli krajinné umění – má blízko k fotografii krajiny. Uplatňuje přechod z ateliérů do přírody a má svůj předobraz v historii. Od visutých zahrad královny Semiramidy, přes parky s keřovými bludišti, skrze přísně vymezené francouzské zahrady, k čínským nebo japonským klášterním zahradám. Evropští umělci, jako například David Nash, Andy Goldsworthy nebo Michael Singer, měli od začátku subtilnější přístup k přírodě. Se svými díly se pokoušeli krajinu akcentovat a pracovat s přírodními materiály jako jsou půda, kámen, dřevo, voda nebo led.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Česku byl průkopníkem Ladislav Novák, dnes ho následují například Jan Šimek, Jiří Šigut nebo Jan Pohribný. Fotograf Jan Pohribný (* 1961) využívá jako tvůrčí postupy ve své tvorbě pohybovou neostrost v kombinaci s vícenásobnou expozicí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Jiří Šigut (* 1960) se v devadesátých letech věnoval technice fotogramu, kdy rozmísťoval a nechával ležet v krajině fotocitlivý papír, který po několikadenní expozici ustálil. Ve fotografických obrazech zaznamenal tvarové zlomky přírodnin, ale i záznam přírodních světelných změn, stopy energie či pohybu hvězd, Měsíce, ale třeba i světlušek a dalších živých tvorů. Důležitý je i osobní umělcův přístup a prožitek, chodí do přírody, aby na nejrůznějších místech, jako jsou vodní tůně, potoky, pole nebo louky, kladl fotografické papíry, které tu leží i řadu dní, až týdny, postrádají okamžikovost fotografie. Například na příčně položeném papíru v potoce se zobrazí přírodniny, které potok přinesl z různých míst. Zanechají svou stopu a časem putují dále. Spadlý list zaznamenaný na papíře, který již nikdy nebude stejný, je pamětí stromu nebo smutkem lesa. Karolina Kohoutková si zasadila rostlinu do pupíku, který se nachází v \"krajině břišní\". Teresa Murak používá rostliny jako pokrývku těla, sleduje jejich krátký život, který se posouvá k zániku. Petr Štembera si vštěpoval větvičku do ruky. Vladimír Havlík se při „Pokusu o spánek“ pokoušel spočinout pod přikrývkou trávy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Land art je umělecký směr 60. let, který vznikl v USA. V užším smyslu slova nepatří k zahradnímu umění, ale v současné krajinné architektuře se dodnes používají prvky land artu. Hlavně tam, kde se používají skulptury a objekty z organických a anorganických materiálů. Umělci tohoto směru se obrátili proti komerčnímu umění a měli záporný postoj k výrobě umění, které je v galeriích a muzeích. Namísto toho tvořili umělecká díla na přírodních místech, která jsou těžko dostupná a nepřetvořená zásahem člověka. Díla land artu někdy působí svou monumentalitou. Umělci využívají intenzitu vnímání a přírodní zkušenosti pozorovatelů s efekty vznešenosti v přírodě a pracují s jednoduchými formami.", "tgt_summary": "Land art, variously known as Earth art, environmental art, and Earthworks, is an art movement that emerged in the 1960s and 1970s, largely associated with Great Britain and the United States, but which included examples from many countries. As a trend \"Land art\" expanded boundaries of art by the materials used and the siting of the works. The materials used were often the materials of the Earth including for instance the soil and rocks and vegetation and water found on-site, and the siting of the works were often distant from population centers. Though sometimes fairly inaccessible, photo documentation was commonly brought back to the urban art gallery. Concerns of the art movement centered around rejection of the commercialization of art-making and enthusiasm with an emergent ecological movement. The art movement coincided with the popularity of the rejection of urban living and its counterpart, an enthusiasm for that which is rural. Included in these inclinations were spiritual yearnings concerning the planet Earth as home to mankind.", "id": 1669047} {"src_title": "Kamenec (Horní Lužice)", "tgt_title": "Kamenz", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Západní Lužici, resp. na západě Horní Lužice, na úpatí vrchu Hutberg (\"Pastwina hora\"; 293,2 m n. m.) v přírodním prostředí západolužické pahorkatiny a vrchoviny. Tato oblast tvoří rozhraní mezi nížeji položenou krajinou rybníků (jedna z největších vodních ploch – Deutschbaselitzer Großteich – se nachází na území Kamence) a Lužickou pahorkatinou na jihu. Tomu odpovídá zdejší krajina, která je na severu charakterizována mírně zvlněnou plání, jež se však směrem na jih prudce zvedá a v místní části Hennersdorf má již povahu středohoří. Od jihu do městské oblasti společně s některými dalšími menšími potoky, jako je „Lange Wasser“, přitéká řeka Černý Halštrov (\"Schwarze Elster\"), která pokračuje dále severním směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Bezprostředně pod ulicemi města, pod malou vrstvou spraše, se nacházejí masivní drobové skály, které jsou na několika místech přerušeny žulovými výstupky, jež zčásti vyčnívají přímo z půdy. Obě horniny byly dříve intenzivně oddolovávány, o čemž dodnes svědčí vícero kamenolomů na území města (částečně přímo vedle obytných čtvrtí). Nejvýznamnějším kamenolomem je 80 m hluboký Steinbruch Sparmann, který se po svém zatopení stal oblíbeným místem rekreace. Na severu a severovýchodě jsou naleziště štěrku a kaolinu, jež se utvořila v Labském ledovcovém údolí.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Sousedními obcemi jsou na severu a severovýchodě Oßling, Nebelschütz na východě, město Elstra na jihovýchodě, na jihozápadě Haselbachtal a na západě a severozápadě obec Schönteichen.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "V okolí katolického kostela sv. Máří Magdalény, dnes v centru města, leží území dříve samostatné části \"Spittel\", která byla začleněna v roce 1903. Do Lužickosrbské oblasti osídlení patří městské části Deutschbaselitz, Jesau, Kamenz, Thonberg a Wiesa.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Kamenci je obecně teplé a mírné. Vyznačuje se množstvím srážek, a to i v nejsušším měsíci. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb, tedy oceánické podnebí mírného pásma. Průměrná teplota vzduchu je 8,4 °C. Roční úhrn srážek dosahuje 612 mm. Množství srážek je nejnižší v únoru (34 mm), nejbohatší na srážky je celoročně měsíc červenec (76 mm). Nejteplejším měsícem je červenec, v němž je průměrná teplota vzduchu 17.7 °C. Mezi nejteplejším měsícem červencem a nejchladnějším lednem je rozdíl 19,0 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Počátky osídlení dnešního území města sahají až do mladší doby kamenné (2500–1800 př. n. l.). Podle archeologických nálezů patřili nejstarší obyvatelé ke kultuře se šňůrovou keramikou. Další vrstva osídlení pochází z doby bronzové, v níž vznikl k ochraně obchodní stezky hrad na zdejším vrchu Reinhardsberg založený v období Lužické kultury (1500–1300 př. n. l.) starověkým indoevropským etnikem Ilyrů. V důsledku klimatických změn původní obyvatelé toto území opustili, teprve ve 3–4. století je tu doloženo osídlení východogermánských Burgundů, kteří se však pod tlakem Hunů přesunuli dále do Porýní. Jejich místo pak zaujali západoslovanští Milčané, jež se zde usídlili v 6. století a splynuli s pozůstatky původního obyvatelstva, od něhož převzali zavedené místní názvy, jako např. germánské jméno Alistra (\"Elster\") neboli Halštrov. Na levém břehu této řeky, na vrchu Jakobsberg, založili v 8–9. století Milčané malé venkovské sídliště. Protože vzniklo na skále, pojmenovali je \"Kamjenc\", tedy „místo na kameni“. Od poloviny 11. století až do roku 1250 se počet obyvatelstva v oblasti dnešního Německa zdvojnásobil, což s sebou přineslo klučení a mýcení okrajových oblastí a jejich kolonizaci. Na západoslovanské území Milčanů přicházeli němečtí rytíři, sedláci a řemeslníci. Brzy tu docházelo ke sporům světských feudálních pánů a míšeňského biskupství, což v roce 1213 vedlo ke stanovení hranic, na kterém se v Budyšíně dohodli Přemysl Otakar I. a biskup Bruno II. z Míšně. Sídlišti Kamenec bylo jako strategicky významnému místu propůjčena městská práva patrně již kolem roku 1160 štaufským panovníkem Fridrichem I. Barbarossou v době, kdy podle legendy vznikla kaple sv. Jakuba v pozdější špitální čtvrti. Jako feudální pán města i zdejšího hradu byl Fridrichem I. dosazen Bernhard von Vesta ze starého osterlandsko-míšeňského rodu nazývaného také jako „Páni z Kamence“, který od roku 1190 započal s výstavbou města. Jeho syn Bernhard II. po roce 1214 zahájil další fázi stavebních úprav a rozšiřování území Kamence. První písemná zmínka o městě („oppidum“) Kamenci pochází z listiny míšeňského biskupa Bruna II. z 19. května 1225, v níž se jedná o znovuvysvěcení farního kostela sv. Filipa a Jakuba, který krátce po svém dokončení vyhořel. V témže roce se Bernhard II. z Kamence obrátil na generální kapitulu v Citeaux s žádostí o zřízení cisterciáckého kláštera ve svém panství, což vedlo k založení Kláštera Marienstern v Panschwitz-Kuckau roku 1248. Bezprostředním zakladatelem tohoto kláštera byl ovšem až Bernhard III, jenž byl v roce 1293 (po smrti svého bratra, biskupa Wittega I.) zvolen na základě návrhu Václava II. biskupem míšeňským. V roce 1295 klášter založil městský špitál a kapli sv. Máří Magdaleny. O rok později Bernhard III. zemřel a byl pohřben v klášteře Marienstern. Nedlouho po té získali Kamenec jako součást \"terra budissinensis\" braniborští Askánci. Hrad a město bylo v roce 1318 obleženo markrabětem Waldemarem, který donutil pány z Kamence město postoupit. Tím se stal Kamenec svobodným městem, jež podléhalo pouze zeměpánovi. Po smrti Waldemara v roce 1319 se město dobrovolně stalo součástí Zemí České koruny.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenec pod českou vládou.", "content": "Na sklonku vlády Jana Lucemburského v roce 1346 byl z podnětu zemského fojta Horní Lužice Hanse von Worganowitz založen spolek šesti svobodných (tj. zeměpanských) měst, jehož cílem byla společná obrana proti loupeživým rytířům. Karel IV. po té udělil Šestiměstí pravomoci trestního soudu. Kamenec získal v roce 1356 privilegium každoročního solného trhu. Roku 1409 zde došlo k tzv. Krvavé noci, během níž se měšťanstvo vzbouřilo proti městskému hradu a usedlosti, které byly v držení pánů z Kamence a jejich vazalů. Následkem tohoto konfliktu došlo k četným násilnostem na obou stranách, načež se Václav IV. přiklonil na stranu měšťanů a potrestal pány z Kamence ztrátou výsad po dobu dvou let a peněžitým trestem, který znamenal fakticky vyvlastnění městského léna. V roce 1409 je poprvé doložena tradiční slavnost Kamenzer Forstfest (\"Kamjenska Boršć\"), která se dodnes koná 24. srpna na sv. Bartoloměje. V letech 1420–1437 doléhaly na město a okolí husitské války. Kamenec byl opakovaně dobyt, protože areál hradu byl nedostatečně opevněn. Brána spojující hrad s městem umožnila husitům v roce 1429 snadný přístup. Když se husité vrátili v roce 1432, opevnění již bylo zesíleno. Nicméně město a rytíři v této oblasti raději husitům zaplatili, aby se vykoupili od drancování. Po ztrátě hradu se poslední pán z Kamence přestěhoval do domu uvnitř města, kde bez potomků zemřel v roce 1438. V období husitských válek prošlo Šestiměstí rozhodující zatěžkávací zkouškou, dokázalo však zorganizovat vlastní panskou jízdu, která např. v roce 1420 s husity sváděla boje u Hradce Králové, Sedlce u Kutné Hory a na straně krále Zikmunda se zúčastnila také bitvy o Prahu. Ve městě Kamenci, které tehdy bojovalo v červenobílých barvách, byl v roce 1493 položen základní kámen pro stavbu Františkánského kláštera sv. Anny. Značné sociální napětí, které vyvolaly problémy s volbou purkmistra, náklady na hradby kolem nového kláštera a prohraný spor s Budyšínem o solný trh, eskalovalo v nepokojích (tzv. \"Frieserei\") v letech 1506–1508, které přerostly ve vzpouru proti městské radě. Tuto situaci musel řešit zemský fojt, jenž roku 1509 zavedl nové uspořádání městské správy v Kamenci. 5. září 1547 po Šmalkaldské válce, v níž Šestiměstí (v důsledku problémů s vyplácením žoldu) neposkytlo účinnou vojenskou pomoc katolické straně, následoval trest v podobě tzv. \"Pönfallu\". V samém závěru války se kamenecký purkmistr Andreas Günther, jako zástupce městského svazu a jediný katolík v již protestantské městské radě, pokusil císaře podpořit spěšnou platbou 4000 guldenů. Mezitím ale došlo k bitvě u Mühlberka, která znamenala porážku sboru protestantských kurfiřtů. Purkmistr Günther zůstal po \"Pönfallu\" jako jediný purkmistr Šestiměstí ve své funkci a zasloužil se o to, že Kamenec přestál těžké následky ztráty privilegií a pozemkového majetku. Ve své závěti pak věnoval městu, protestantské církevní obci, studentům a chudým 12000 tolarů. V roce 1565 byl de facto zrušen Františkánský klášter sv. Anny. Klášterní kostel měl však nadále sloužit k protestantským bohoslužbám v srbském jazyce, v ostatních budovách byla zřízena latinská škola \"Lyceum Camentiense\". Poslední bratr, který zemřel v roce 1567, byl zaopatřen na náklady města. Roku 1570 potom klášter definitivně přešel do městského vlastnictví. Po počáteční neutralitě a zdrženlivosti se města a šlechta Horní Lužice v roce 1619 připojily k českému stavovskému povstání. Když však zemi za následné třicetileté války napadla katolická liga, nedokázala klást výrazný odpor armádě Ferdinanda II. a jeho spojence saského kurfiřta Jana Jiřího. Vzhledem k tomu, že Ferdinand II. neměl dostatek prostředků k tomu, aby kurfiřtovi za vojenskou pomoc zaplatil, přislíbil mu Horní a Dolní Lužici. To potvrdil v roce 1635 Pražský mír. Po té již se saský kurfiřt stal uznaným zeměpánem a uživatelem příjmů z obou markrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenec pod saskou vládou.", "content": "Za saské vlády došlo v Kamenci v letech 1679–1680 k rozsáhlé epidemii moru, při níž zemřelo 1500 občanů města. V roce 1703, tři roky po té, co byl saský kurfiřt korunován polským králem, vypukla i zde Severní válka. Polský král a saský kurfiřt August II. Silný usiloval o znovuzískání původně polského Livonska, které dobyli Švédové. Po porážce u Fraustadtu v roce 1706 se August II. Silný musel polské koruny na čas vzdát. Kurfiřtství včetně Horní Lužice a města Kamence bylo obsazeno Švédy. V této době – o Letnicích 1707 – vypukl jeden z největších požárů v historii města. Švédští okupanti, místo aby pomohli hasit, během několika dní město opustili. Roku 1729 se v Kamenci narodil nejslavnější rodák Gotthold Ephraim Lessing. V roce 1835 bylo rozebráno městské opevnění. Roku 1842 město opět postihl zvlášť ničivý požár. Celkově bylo ohněm zničeno 697 budov včetně stodol s čerstvou sklizní. 2500 osob se tehdy ocitlo bez domova. 30. září 1871 byla potom slavnostně otevřena železniční trasa z Kamence do Radebergu. Když se stal roku 1886 starostou Julius Feig, zažilo město svůj rozkvět, který souvisel s nástupem industrializace. Počet obyvatelstva se v té době téměř zdvojnásobil. Došlo k rozsáhlé výstavbě obytných budov, silnic, plynofikaci, rekonstrukci elektrárny a stavbě kasáren pro 13. Pěchotní pluk č. 178. V roce 1911 z kasárenského dvora této posádky odstartoval sólový a zároveň osobní vyhlídkový let leteckého průkopníka Oswalda Kahnta a pasažéra architekta Ernsta Egera jun. s jednoplošníkem Grade, který předznamenal začátek nové éry.", "section_level": 2}, {"title": "Exkurz: Lessing a Kamenec.", "content": "Z prvních dvanácti let Lessingova života v Kamenci se zachovala anekdota o malíři, který chtěl pětiletého Lessinga portrétovat společně s jedním sedlákem, na němž seděl pták. Malý chlapec to prudce odmítl a řekl, že chce být namalován pouze s velkými haldami knih. V době Lessingova dětství, na počátku 18. století, mělo město asi dva tisíce obyvatel, dvě stě domů, úzké uličky, hradby a téměř středověký ráz. Přesto se dodnes zachovaly stopy, které navzdory ničivému požáru z roku 1842 upomínají na nejslavnějšího rodáka tohoto města. Poblíž místa, kde stál v uličce Pfarrgäßchen (dnes: Lessinggäßchen) Lessingův rodný dům, se nachází Hlavní městský kostel Panny Marie, který požár přestál bez větších škod. Tento chrám byl přes 50 let působištěm básníkova otce, luterského pastora Johanna Gottfrieda Lessinga (1693–1770). Sem svého otce kazatele jistě často doprovázel jeho nejstarší syn Gotthold Ephraim. Cesta k oltářnímu prostoru je dodnes lemována náhrobními kameny jeho rodičů a děda Theophila Lessinga, který byl po 20 let starostou Kamence. Venku za kostelní zdí, kde je krásný výhled na krajinu Horní Lužice, lze navštívit za bývalými hradbami nedaleký kostelík, tzv. \"Katechismuskirche\", kde Lessingův otec vyučoval náboženství. Podle tradice byla oblíbeným místem mladého Lessinga kamenná lavice na vnějším okraji místního hřbitova. Na Lessingovu památku byl později vybudován nový Lessingův dům (\"Das neue Lessinghaus\"), v němž bylo v roce 1931 otevřeno Lessingovo muzeum.", "section_level": 3}, {"title": "1918–1945.", "content": "V období hospodářského vzmachu Kamence zde existovalo 597 tkalcovských a 359 zemědělských provozů, 10 textilních továren, 3 strojírenské továrny, 3 kamnářské továrny, sklářská huť, pivovar a několik kamenolomů (1907). Po nástupu Hitlera bylo město v letech 1935–1945 opět sídlem vojenských útvarů (3. Tankový pluk, 10. Pěší pluk). Krátce před koncem druhé světové války byl ve zdejší textilní továrně \"Gebr. Noske & Co.\" (tzv. Herrenmühle) zřízen pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen. Zadržení, kteří tu zemřeli, byli spáleni ve výrobních kotlích. Již v březnu 1945 byl tábor znovu „evakuován“. Z přibližně 1000 vězňů, kteří byli v Kamenci internováni, přišlo následkem pochodu smrti do Dachau pouze 690 lidí. 5. května 1945 byly odstřeleny uliční a železniční mosty. 7. května bylo město bez boje předáno Rudé armádě.", "section_level": 2}, {"title": "Za časů NDR.", "content": "Následkem pozemkové a průmyslové reformy v letech 1945–1946 byl vyvlastněn majetek místních průmyslníků a továrníků (August Lesche, Wilhelm Noßke, Karl Steudel a Carl Sparmann). V letech 1952–1989 se stal Kamenec opět posádkovým městem. Území kasáren při tom od Sovětů převzala Kasernovaná lidová policie (KVP). Roku 1955 tu byla založena Letecká škola KVP, která byla v letech 1971–1989, po vzniku leteckých sil Národní lidové armády (NVA), přejmenována na Důstojnickou školu Leteckých sil NVA. V roce 1953 bylo znovuotevřeno Lessingovo muzeum. Roku 1961 vzniklo Muzeum Západní Lužice. Od roku 1962 se v Kamenci slaví Lessingovy dny. V roce 1975 se pak konaly oslavy 750 let města Kamence. Vzhledem k blízkosti kasáren tu byl převrat v roce 1989 poměrně pokojný. Teprve 23. října 1989 se v klášterním kostele uskutečnila první mírová modlitba s účastí asi 500 lidí. Následující pondělí bylo v Hlavním městském kostele již 1000 lidí. O týden později vyvrcholilo setkávání účastníků pondělní demonstrací.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po jubilejních oslavách v letech 1925 a 1975 se také v roce 2000 konaly městské oslavy včetně velkého průvodu připomínající první zmínku o Kamenci z roku 1225. Po Saské krajské reformě v roce 2008 zanikl Zemský okres Kamenec, založený roku 1996. V roce 2011 byl Kamenec od 2. do 4. září hostitelským městem 20. Dní Saska, slavnosti, kterou navštívilo 450 000 hostů. Na této události se podílelo přes 130 zúčastněných spolků a více než 600 dobrovolníků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Město Kamenec je se svými necelými 15 tisíci obyvatel čtvrtým největším městem v Zemském okrese Budyšín. Nedosahuje tedy lidnatosti Budyšína a Hoyerswerdy. Zatímco v Sasku v roce 2009 ve srovnání s rokem 2000 došlo k poklesu počtu obyvatel o téměř šest procent, ztráta obyvatelstva v Kamenci byla mnohem vyšší. Město se zmenšilo o téměř deset procent, okres Budyšín pak dokonce o více než deset procent. Zvláště vysoký pokles je u věkové skupiny obyvatel mladších 15 let. Na konci roku 2009 žilo v Kamenci o 28 procent méně dětí než na konci roku 2000, zatímco v budyšínském okrese bylo dětí méně o 24 procent. Tento pokles počtu obyvatel spojený se stárnutím populace bude podle prognóz nadále pokračovat, do roku 2030 bude žít v Kamenci o 14% obyvatel méně, věkový medián stoupne z 50 na 54 let.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "V roce 1925 bylo z 11 165 obyvatel 9 566 evangelicko-luterského vyznání (85,7 %). Roku 2011 bylo mezi 15 582 obyvateli ještě 2 990 evangelíků (19,6 %) a 1 100 katolíků (7,2 %), zatímco 10 790 nepatřilo k žádné z uvedených konfesí (70,8 %). V roce 2018 se stal Kamenec po fúzi farností v Kamenci, Bischofswerdě a Radbergu sídlem nové katolické farnosti sv. Máří Magdaleny, která poskytuje pastorační služby 4300 katolíkům v Kamenci a 1900 katolíkům v Bischofswerdě a Radebergu.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada Kamence je složena z 22 městských zastupitelů a utvořila se po posledních komunálních volbách, které se konaly 25. května 2014, následovně: Kamenec je největším městem Německa, v jehož městské radě není zastoupena SPD.", "section_level": 2}, {"title": "Primátor.", "content": "Primátorem města Kamence byl v září 2011 s 74,2 % a v roce 2018 s 94,4 % hlasů zvolen nestraník stavební inženýr Roland Dantz.", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Blason: Na modrém štítu je černě drážkovaná zlatá městská hradba s cimbuřím, s otevřenou bránou a vytaženou tříhrotou černou padací mříží a stříbrnými dveřmi. Nad ní se vypínají dvě šestihranné, černě drážkované, zlaté věže s cimbuřím a vždy třemi černými okny. Mezi nimi se nachází zlatý třírohý štít ozdobený zlatými liliemi. Na střeše věží vyrůstá vždy jeden červeně oděný, zakloněný, plavovlasý troubící strážce se zlatým lesním rohem držící štít, na němž je na červeném poli stříbrný, zlatě korunovaný dvouocasý český lev. Velký znak: Na červeno-modré, vypouklé, zlatě korunované přilbě s červeno-stříbrnou pokrývkou napravo a s modro-zlatou pokrývkou nalevo vyrůstá mezi černými otevřenými křídly stříbrný, zlatě korunovaný český lev. Původní městský znak Kamence se odlišoval tím, že trubači drželi na místo českého lva štít svobodných pánů z Kamence. Teprve později, v roce 1319, když se město vymanilo z jejich vlády, obdrželo od Jana Lucemburského nový znak s českým lvem. Městská hradba má znázorňovat obranyschopnost města, stříbrný dvouocasý lev zeměpanskou příslušnost Horní Lužice k Čechám. Vedle těchto muzeí v Kamenci sídlí rovněž „Pracoviště pro recepci Lessinga“ (\"Arbeitsstelle für Lessing-Rezeption\"), Muzeum kamenolomů (\"Steinbruchmuseum mit Schauanlage\"), Expozice s vodním trkačem (\"Hydraulischer Widder\"), Historické muzeum tankovacích stanic (\"Historisches Tankstellenmuseum\"), Městský archiv (\"Stadtarchiv Kamenz\") a Městská knihovna G. E. Lessinga (\"Stadtbibliothek G. E. Lessing\") s knihovním fondem 33 000 svazků.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Kulinářskou specialitou Kamence jsou Kamenecké buřty (\"Kamenzer Würstchen\"), krátce nazývané „Kamenzer“. Ty jsou konzumovány syrové nebo ohřáté ve vodě a mnoho kameneckých rodin je jí s bramborovým salátem na Štědrý večer. Jejich náplň se skládá z jedné třetiny z libového i tučného hovězího masa stejně jako z prorostlého vepřového. Mnozí řezníci přidávají také skopové. Směs je ochucena solí, pepřem, kmínem, cibulí a paprikou, potom se buřty udí. Tento recept patrně pochází z městečka Wittichenau. Kamenecké buřty jsou oblíbené také v jiných částech Saska.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Kamenec je domovským městem fotbalového klubu SV Einheit Kamenz, jehož 1. fotbalové mužstvo kraje v Saské zemské lize. Ve starých městských lázních je k dispozici Skatepark, jehož návštěvníci již vyhráli nejrůznější mistrovství. Teprve v roce 2004 se v Kamenci zásluhou sportovního svazu \"Vereinigung Deutscher Handywerfer e. V.\" konalo první německé mistrovství ve vrhu mobilním telefonem. Roku 2005 pak první evropské mistrovství na německé půdě následované v roce 2006 prvním světovým mistrovstvím podle verze IAMPT. Východosaský plavecký spolek v Kamenci je druhým největším spolkem města. Trénují zde mezinárodně úspěšní triatlonisté a plavci.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní podniky.", "content": "Město je domovem především malých a středních podniků v textilním, strojírenském průmyslu a průmyslu zpracování kaolinu a plastických hmot. Největšími známými nadregionálními zaměstnavateli jsou lahvovny a plnírny alkoholických nápojů společnosti Jägermeister a firma Sachsen Fahnen specializující se na reklamní textilie. Největším zaměstnavatelem v Kamenci je ovšem výrobce baterií German Accumotive, což je dceřiná společnost Daimler AG. V roce 2018 společnost uvedla do provozu druhou továrnu na baterie a do roku 2020 plánuje zaměstnat více než 1 000 lidí Až do uzavření výroby roku 2015 zde působil rovněž další výrobce baterií Li-Tec, který byl také součástí koncernu Daimler AG. Dalším důležitým zaměstnavatelem v Kamenci jsou různé úřady, například Státní statistický úřad, jehož centrála se tu nachází. Do budoucna se počítá s rostoucím významem turistiky.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejbližší křižovatka \"Burkau\" k spolkové dálnici A4 se nachází asi 12 km jižně od města. Odtud je spojení na státní silnici S 94 Burkau-Kamenz-Bernsdorf a ze spojovací silnice \"Pulsnitz\" na S 95 Radeberg-Pulsnitz-Kamenz-Hoyerswerda. Další státní silnice, které otevírají přístup do města, jsou S 93 z Kamence do Grüngräbchen na spolkové hranici s Braniborskem, dále silnice S 97 z Kamence do Zerny a silnice S 100 Radeburg-Koenigsbrueck-Kamenz-Salzenforst. Na severovýchodním okraji města se nachází letiště Kamenec. Regionální autobusová doprava „Rhenus Veniro“ patřící společnosti Regionalbus Oberlausitz GmbH provozuje autobusovou síť se třemi linkami (linky 21, 22, 23). Kamenec se leží na jednokolejných hlavních trasách Lübbenau-Kamenz a Kamenz-Pirna. Do Drážďan jezdí regionální vlaková linka každou hodinu. Stanice „Kamenz (Sachs)“ je dnes konečnou zastávkou linky SB 34 městské železnice Sasko na trase z Drážďan. Do braniborského Senftenbergu nejezdí od konce 90. let žádné osobní vlaky, pouze vlaky nákladní. Železniční trasa do Bischofswerdy byla zcela zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Kamenci jsou tři základní školy, dvě vyšší školy zaměřené na přípravu k zaměstnání (1. Oberschule Kamenz) a s rozšířenou výukou sportu (2. Oberschule Kamenz). Dále Gymnázium Gottholda Ephraima Lessinga (Gotthold-Ephraim-Lessing-Gymnasium Kamenz) sídlící ve dvou budovách a zaměřené matematicko-přírodovědně a jazykově včetně společenských věd, umění a sportu. Tři speciální školy jsou určeny pro podporu učení a vzdělávání včetně školy pro mentálně postižené. Kromě toho jsou ve městě ještě dvě učiliště, hudební škola a Lidová univerzita (Volkshochschule Kamenz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenec ( ; výslovnost: , , ) je velké okresní město na východě Saska, v zemském okrese Budyšín. Leží na řece Černý Halštrov na úpatí vrchu Hutberg, asi 35 km severovýchodně od Drážďan, a má obyvatel. Kamenec bývá v souvislosti se svým nejslavnějším rodákem označován jako „Lessingovo město“. Svůj rozkvět prožil zvláště v 19. století v období industrializace. Mezi jeho nejvýznamnější pamětihodnosti patří pozdně gotický Hlavní městský kostel Panny Marie, Klášterní kostel sv. Anny a novorenesanční radnice.", "tgt_summary": "Kamenz () is a town (\"Große Kreisstadt\") in the district of Bautzen in Saxony, Germany. Until 2008 it was the administrative seat of Kamenz District. The town is known as the birthplace of the philosopher and poet Gotthold Ephraim Lessing also Bruno Richard Hauptmann. It lies north-east of the major city of Dresden.", "id": 1262006} {"src_title": "Malý Mikuláš", "tgt_title": "Le Petit Nicolas", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Humor knížek vychází z unikátního vypravěčského stylu: dobrodružství malého Mikuláše jsou vyprávěna v první osobě samotným Mikulášem. Na jedné straně jsou knihy parodií vyprávěcích zlozvyků malých dětí, například když autor často používá nekonečných souvětí a používá egocentrický, naivní pohled na svět. Na druhé straně představují dospělí terče humoru, když přímočarý a nekomplikovaný pohled dětského vypravěče odhaluje jejich chyby. Rozvratný prvek v \"Malém Mikuláši\" z něj tudíž dělá příklad moderní dětské literatury, která je více soustředěná na zážitky dětí než na interpretaci světa z pohledu dospělých.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Hlavní postavy knih (původní francouzská jména \"kurzívou\"): Další postavy jsou zejména Mikulášovi rodiče, učitelé ve škole a soused pan Durda. Jejich učitelka je pracovitá a miluje děti, ačkoliv ji obvykle dohánějí k šílenství. Cholerický dohlížitel ve škole pan Dubon má přezdívku „Polívka“. Když Mikuláš jde do tábora na prázdniny, je nucen spolu s ostatními dětmi k odpočinku. Vychovatel se rozhodne jim vyprávět příběh o „kalifovi, který byl velmi dobrý muž, ale měl velmi zlého vezíra...“, který je předehrou k Goscinnyho budoucím komiksovým sériím \"Iznogoud\". Dohlížitel vypráví o tom, jak kalif se obleče jako obyčejný muž, aby zjistil, co si lidé o něm myslí a vezír zaujme jeho místo.", "section_level": 1}, {"title": "Francouzské vydání.", "content": "S více než 10 milióny prodaných výtisků ve více než 30 zemích se Mikuláš stal jednou z nejznámějších francouzských ikon ve světě. Anne Goscinny, dcera René Goscinnyho, nedávno objevila a shromáždila mnoho původních, dříve nevydaných příběhů, které byly následně vydány v letech 2004 a 2006. Ve Francii bylo prodáno 1 milión výtisků těchto nových příběhů a dosahují velký úspěch také i v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Příběhy malého Mikuláše byly československé veřejnosti poprvé představeny v šedesátých letech v časopise Ohníček, kde byly zveřejňovány po řadu ročníků na pokračování, dokud je tam roku 1968 nenahradil pokus o jejich variaci Boříkovy lapálie od dvojice Renčín a Steklač. V knize se u nás prvně objevily jako Mikulášovy patálie (Albatros, 1970), následovalo druhé vydání v roce 1973, dále třetí vydání z roku 1985 a poslední čtvrté v roce 1995. Jednalo se o výběr příběhů ze všech původních knih. Stejně tak druhá kniha Mikulášovy prázdniny, která vyšla poprvé vyšla v roce 1981 a podruhé v roce 1993 z nakladatelství Albatros, byla překladem původní knihy \"Les Vacances du Petit Nicolas\", k níž byly ještě přidány vybrané povídky ze všech ostatních knih. Ve slovenštině kniha poprvé vyšla pod názvem \"Mikulášove šibalstvá\" v roce 1978. První samostatné knihy založené pouze na překladech originálních verzí vydalo nakladatelství BB art v roce 1997. Všechny knihy přeložila Tamara Sýkorová-Řezáčová.", "section_level": 1}, {"title": "Diáře.", "content": "Kromě standardních knih vychází od roku 2008 diáře.", "section_level": 2}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Hraný film s názvem Mikulášovy patálie (\"Le Petit Nicolas\"), byl do kin uveden poprvé ve Francii a Belgii dne 30. září 2009, v Česku pak 10. prosince 2009. Ve Francie také existuje 3D animovaný seriál \"Le Petit Nicolas\", který má 52 epizod po 13 minutách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malý Mikuláš, , je francouzská série zábavných povídek pro děti, kterou napsal René Goscinny a ilustroval Jean-Jacques Sempé. Mikuláš je vyobrazení ideálního dětství a nostalgické vzpomínky na 50. léta 20. století.", "tgt_summary": "Le Petit Nicolas (Little Nicholas) is a series of French children's books. It was created by René Goscinny and illustrated by Jean-Jacques Sempé and it was first published on March 30, 1959. The books depict an idealized version of childhood in 1950s France.", "id": 410428} {"src_title": "Franz von Suppé", "tgt_title": "Franz von Suppé", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z belgické rodiny, která se přestěhovala nejprve do italského města Cremona a později do Splitu, kde se jeho otec stal okresním komisařem. Jeho matka pocházela z česko-polské rodiny žijící ve Vídni. Mládí prožil v Zadaru, kde se učil hře na flétnu a zpíval v pěveckém sboru. Hudební teorii jej učil místní vojenský kapelník. Jako třináctiletý zkomponoval mši, ve které se jednoznačně projevil jeho hudební talent. Navzdory tomu jeho otec neměl příliš pochopení pro synovy hudební ambice. Později se mladý Franz přestěhoval do Padovy, kde měl původně studovat právo, ale jeho více přitahovalo studium hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Do Vídně se dostal v roce 1835, když mu zemřel otec. Pokračoval ve studiu hudby a pokoušel se komponovat opery, \"Virginia\" (1837) a \"Gertrude della valle\" (1841), které však nikdy nebyly uvedeny. V roce 1840 jej ředitel divadla Theater in der Josefstadt zaměstnal jako dirigenta. Po nějakou dobu působil i v Bratislavě. Jeho první komické hudební dílo \"Jung lustig, im Alter traurig\", uvedené v tomto divadle, se nesetkalo s výrazným úspěchem. Jako dirigent se však skvěle osvědčil, když v roce 1842 dirigoval operu \"Nápoj lásky\" od Gaetana Donizettiho, se kterým jej vázal vzdálený příbuzenský vztah. Donizettiho nadaný mladík zaujal, spřátelil se s ním a ochotně mu pomohl v jeho kariéře svými radami, zkušenostmi, ale i svým osobním vlivem. V roce 1844 uvedli jeho dílo \"Ein Morgen, ein Mittag und ein Abend in Wien\". Ve Vídni se stával stále více známějším nejen jako dirigent, ale i jako hudební skladatel. V roce 1845 byl zaměstnán v Theater an der Wien a v 60. a 70. letech 19. století pracoval v Carl Theater, kde byly uvedeny i jeho operety. V revolučním roce 1848 zkomponoval hymnickou píseň \"Das ist mein Österreich\", která se stala druhou rakouskou hymnou. Po příchodu Offenbachových operet do Vídně vycítil nové možnosti děl skládajících se z příjemných melodií, rychlých rytmů, zpěvu, tance a jisté lehkovážnosti. Dne 24. listopadu 1860 měla premiéru jeho první opereta \"Dívčí škola\" (\"Das Pensionat\"), která už dosáhla jistého úspěchu a znamenala vlastně zrod Vídeňské operety. Suppé úspěšně skloubil offenbachovskou operetu s vídeňskou hudební tradicí. Operetám dopřál i výrazné a kvalitní předehry, které se hrávají dodnes také jako samostatné orchestrální skladby. Rozhodný úspěch však zaznamenal v roce 1865 svojí operetou \"Krásná Galatea\" (\"Die schöne Galathée\"), která měla premiéru 9. září. Z dalších autorových operet jsou nejvýznamnější \"Fatinitza\" (1876) a \"Boccaccio\" (1879), proslavily se také předehry k operetám \"Básník a sedlák\" a \"Lehká kavalerie\". V roce 1876 byl Suppé kapelníkem dvorní kapely knížete Johanna II. z Lichtenštejna na zámku ve Valticích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz von Suppé, původním jménem Francesco Ezechielle Ermenegildo de Suppé-Demelli (18. dubna 1819, Split – 21. května 1895, Vídeň) byl rakouský operetní skladatel a zakladatel vídeňské operety belgického původu. Celkově pro divadlo zkomponoval více než 300 větších či menších hudebních děl, ze kterých jej však proslavily hlavně jeho operety.", "tgt_summary": "Franz von Suppé (né Francesco Ezechiele Ermenegildo Suppé Demelli) (18 April 181921 May 1895) was an Austrian composer of light operas and other theatre music. He came from the Kingdom of Dalmatia, Austro-Hungarian Empire (now part of Croatia). A composer and conductor of the Romantic period, he is notable for his four dozen operettas.", "id": 1950793} {"src_title": "Alexandr Grin", "tgt_title": "Alexander Grin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Grin se narodil v městě Slobodskoje u Vjatky (dnes Kirov). Pocházel z chudé úřednické rodiny, jeho otec byl Polák vypovězený do Vjatky za účast na polském povstání proti carismu roku 1863. Prožil neradostné dětství poznamenané bídou, alkoholismem otce a nevraživostí macechy. Byl vyloučen z gymnázia a na oděské námořní škole nemohl studovat pro nedostatek peněz. Následně žil jako bosák (tak je označován v ruském prostředí tulák), toulal se po Rusku a živil se jako nádeník v přístavu, námořník, rybář, dřevorubec a zlatokop na Urale. Vstoupil do eserské strany a za činnost v ní byl tři roky vězněn a třikrát poslán do vyhnanství. Za ruské občanské války vstoupil roku 1919 do Rudé armády, onemocněl tyfem, pro invaliditu byl demobilizován a následně upadl do velké bídy. Jeho život byl poznamenán ustavičnou chudobou, nemocí a samotářstvím. Přežil jen díky Maximu Gorkému, protože na základě jeho iniciativy mohl žít několik let v petrohradském Domě umění. Zbytek života prožil na jihu na Krymu (od roku 1924 ve Feodosiji a od roku 1930 ve Starém Krymu, kde roku 1932 zemřel. Svým literárním dílem se Grin řadí mezi novoromantiky. Byl ovlivněn Edgarem Allanem Poem, E. T. A. Hoffmannem, Thomasem Mayne-Reidem a Francisem Bretem Hartem a ve svých příbězích, odehrávajících se většinou ve vybájené zemi Grinlandie, spojoval staré námořnické pověsti s dobrodružnými, pohádkovými i hororovými motivy a s psychologií postav i jejich rozpolceností v intencích moderní literatury. Fantastické motivy jsou nedílnou součástí vyprávění, ve kterém se objevují již prvky magického realismu. Jeho hrdinové jsou silní jedinci postavení do výjimečných situací a do jejich života zasahují tajemné impulsy a záhady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Grin (, vlastním jménem \"Alexandr Stěpanovič Griněvskij\", ; 23. srpna 1880, Slobodskoje – 8. července 1932, Staryj Krym) byl ruský sovětský novoromantický spisovatel.", "tgt_summary": "Aleksandr Stepanovich Grinevsky (better known by his pen name, Aleksandr Grin, , 23 August 1880 – 8 July 1932) was a Russian writer, notable for his romantic novels and short stories, mostly set in an unnamed fantasy land with a European or Latin American flavor (Grin's fans often refer to this land as Grinlandia). Most of his writings deal with sea, adventures, and love.", "id": 2298447} {"src_title": "ChessBase", "tgt_title": "ChessBase", "src_document": [{"title": "Společnost.", "content": "Společnost s názvem ChessBase GmbH je společnost s ručením omezeným sídlící v Hamburku. Založena v roce 1985 Fredericem Friedelem. ChessBaseUSA je zastoupením ChessBase ve Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Databáze.", "content": "Společnost spravuje a šíří rozsáhlou online databázi. V dubnu 2008 obsahovala 4,2 milionu šachových partií Online databáze je plně přístupná softwarovými produkty ChessBase. ChessBase je také jméno oblíbeného komerčního databázového programu, který společnost vyvinula k ukládání a vyhledávání záznamů o partiích pro počítače s operačním systémem Microsoft Windows. ChessBase užívá vlastní formát k ukládání partií, ale umí zpracovávat i partie ve formátu portable game notation (PGN). Vlastní formát zabírá menší prostor na disku a uchovává informace, které PGN nezahrnuje. Software umožňuje i konverzi mezi formáty v obou směrech. Program umožňuje vyhledávání partií i pozic v partiích, založené na jménech hráčů, šachových zahájeních, vybraných taktických či strategických motivech, materiální rovnováze nebo nerovnováze a vlastnostech pozice. Software ChessBase integruje i analytické nástroje jako jsou nástroje ChessBase Fritz, Junior či nástroje nekomerční jako Crafty, Comet nebo Anaconda. Poslední verze ChessBase 12 byla vydána v roce 2012. Zdarma šiřitelná verze s omezenou funkcionalitou nese název ChessBase Light 2009. Verze zdarma je omezena na maximálně 32 tisíc partií v databázi. Pro analýzy obsahuje nástroj Fritz 6.", "section_level": 2}, {"title": "Programy.", "content": "Společnost ChessBase vyrábí a prodává rodinu šachových programů Fritz (Shredder, HIARCS, Junior, ChessTiger, NIMZO nebo Zap!Chess). Některé jsou k dispozici i ve verzích pro platformu Mac OS. I nejvýznamnější hráči potvrzují, že tyto analytické nástroje bohatě užívají. Jevgenij Barejev prohlásil: \"„Já přicházím s myšlenkami? Ne. Fritz přichází s myšlenkami.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Zpravodajský portál.", "content": "ChessBase provozuje i zpravodajský web ChessBase News, který obsahuje jak šachové zprávy, tak informace o produktech společnosti. Je vydáván v angličtině, němčině a španělštině.", "section_level": 2}, {"title": "Další produkty a služby.", "content": "ChessBase rovněž vydává řadu CD a DVD, které zahrnují monografie slavných hráčů, taktická tréninková cvičení a příručky pro různá šachová zahájení. Vydává šestkrát ročně časopis \"ChessBase Magazine\" v podobě tištěného časopisu s doprovodným CD, obsahující šachové zprávy, články o novinkách v šachové hře, aktualizace databáze a další příspěvky. Datové nosiče je možné prohlížet prostřednictvím softwaru společnosti, ale některé je možné prohlížet na zdarma šířené verzi ChessBase Light.", "section_level": 2}], "src_summary": "ChessBase je německá společnost, která vyrábí šachový software, provozuje šachový web a server pro online šachy. Udržuje a prodává rozsáhlé databáze, obsahující odehrané šachové partie v takovém rozsahu, který umožňuje analýzy před vznikem výpočetní techniky nepředstavitelném.", "tgt_summary": "ChessBase GmbH is a German company that makes and sells chess software, maintains a chess news site, and operates internet chess server for online chess. Founded in 1986, it maintains and sells massive databases, containing the moves of recorded chess games . Databases organise data from prior games; engines provide analyses of games while endgame tablebases offer perfect play in some endgames.", "id": 346699} {"src_title": "Pšeničné pivo", "tgt_title": "Wheat beer", "src_document": [{"title": "Stručná historie.", "content": "Pšeničná piva mají v našich krajích dlouhou historii a dá se říci, že jistou dobu bylo pšeničné pivo stejně obvyklé jako pivo vařené čistě z ječného sladu. Určitou dobu se dokonce vařila piva čistě pšeničná a čistě ječná. Piva vzniklá ze směsi sladů se začala vařit až později a předpokládá se, že to byl důsledek \"smíšeného\" výsevu na polích. Piva pšeničná byla i v Čechách v 15.-17. století dokonce převažující. Pravděpodobně proto, že pro pšeničná piva se převážně používalo svrchní kvašení, jež probíhá při vyšších teplotách, které vládnou po větší část roku. Důvodem jejich ústupu byla pravděpodobně vyšší cena pšenice.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie výroby.", "content": "Technologie se velmi liší dle regionu výroby. Zde popíšeme základní odlišnosti. Nejčastěji se používá pro zcukřování infuzního nebo jednormutového způsobu. Vystírá se tedy na cca 62 °C a konečná teplota nepřesáhne teplotu 75 °C. Pšeničná piva jdou obvykle trochu hůře scezovat, protože pšeničné zrno na rozdíl od ječného nemá pluchy, které pomáhají udržovat vrstvu mláta ve scezovací kádi méně kompaktní a propustnější pro tekutinu. Kvašení probíhá nejčastěji s přispěním kvasnic Saccharomyces cerevisiae. Samotné kvašení probíhá při teplotách 15-25 °C. Při těchto teplotách vzniká vyšší množství esterů a vyšších alkoholů. Po prokvašení mladého piva na cca 70 % jsou z povrchu kvasné kádě kvasnice sbírány a pivo se zchladí a suduje do ležáckého sklepa, kde dokvašuje při teplotách 1-2 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Konzumace.", "content": "Pšeničné pivo se velmi často podává ve vysokých štíhlých sklenicích, někdy jsou na stopce a připomínají přerostlé \"šampusky\". Doporučená teplota podávání piva je 6 - 8 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pšeničné pivo je podle platné české legislativy takové, při jehož výrobě byla nejméně jedna třetina z celkového extraktu dodána pomocí pšenice či pšeničného sladu. Například u bavorských pšeničných piv je však pšeničného sladu použito více než 50%. Pšeničné pivo tak, jak je známe dnes, bývá nejčastěji světlé až slámové barvy (přestože existují i tmavší typy) a vyznačuje se vysokou nasyceností a bohatou pěnou. Pšeničné pivo se také převážně prodává nefiltrované. Vůně pšeničného piva je také velmi odlišná od běžného ležáku českého typu. Jsou v ní cítit kvasnice, mírná kyselost a mnoho rozličných ovocných vůní, hlavně banán a hřebíček. Chuť pšeničných piv bývá dle regionu původu značně rozdílná a kolísá od nakyslé až po trpkou, nasládlou a ovocnou. Vždy se však konzumentovi dostává zajímavé harmonie chuti, jež je dána právě obsahem pšenice a druhem použitých kvasnic a typu kvašení. Hořkost i chmelové aroma pšeničných piv bývají na velmi nízké úrovni, aby nepřebíjely jejich typické atributy. V zemích, kde je v současné době pití pšeničného piva hojně rozšířeno, se můžeme setkat i s ochucenými pšeničnými pivy.", "tgt_summary": "Wheat beer is a beer, usually top-fermented, which is brewed with a large proportion of wheat relative to the amount of malted barley. The two main varieties are Weißbier, based on the German tradition, and Witbier, based on the Belgian tradition; other types include Lambic (made with wild yeasts and bacteria), Berliner Weisse (a cloudy, sour beer), and Gose (a German-type sour, salty, herbal beer).", "id": 2124734} {"src_title": "Kostel svatého Severína Pařížského", "tgt_title": "Saint-Séverin, Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie kostela sahá až do 6. století, kdy zde podle legendy měl svou poustevnu svatý Severín. Na místě dnešního gotického kostela existovaly od té doby různé kostely. Nejprve zde v karolínské době vznikla bazilika, kterou zničili při svých nájezdech Normané. V 11. století byl kostel obnoven a roku 1220 byl stržen, aby mohl být postaven nový kostel. Tento kostel částečně vyhořel v roce 1448, takže kostel musel být přestavěn. Ze 13. století se dochovala zvonice, tři západní klenební pole a části fasády. V roce 1487 byla dokončena věž, v letech 1489–1495 vznikla apsida, v letech 1498–1520 byly postaveny boční kaple v lodi. Architekt Jules Hardouin-Mansart v roce 1763 odstranil tři klenební pole, aby na pravé straně kostela vytvořil oválnou kapli sv. Přijímání. Od roku 1977 kostel slouží spojené farnosti Saint-Séverin-Saint-Nicolas. Kostel Saint-Nicolas-du-Chardonnet násilně obsadilo Kněžské bratrstvo svatého Pia X., které se hlásí ke katolickému tradicionalismu a má blízko k francouzské extrémní pravici. Původní farnost byla proto připojena ke kostelu sv. Severína.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Kostel vystavěný v pozdní, tzv. plaménkové gotice, je bez transeptu. Portál na západním průčelí pochází ze zbořeného kostela Saint-Pierre-aux-Bœufs a byl přenesen v roce 1839. Hlavní loď je rozdělena do osmi klenebních polí a zakončena půlkruhovým presbytářem. Je po stranách doplněná dvojitými bočními loděmi. Rozměry interiéru nejsou pro gotickou architekturu typické. Při délce 50 metrů a šířce 34 metrů dosahuje klenba pouhých 17 metrů. Triforium z 18. století vzniklo kvůli lepšímu osvětlení interiéru, proto je oproti zvyklostem proraženo řadou oken. Vitráže v oknech jsou zčásti gotické z 15. století, z 19. století a výzdoba oken chórového ochozu inspirovaná sedmi svátostmi pochází z roku 1966, jejím autorem je Jean Bazaine. K nejcennějším architektonickým částem kostela patří chórový ochoz, který je kvůli pětilodní stavbě dvojitý. Jeho klenba je podpírána deseti gotickými dvojitými sloupy, z nichž prostřední je ve tvaru spleteného stromu. Mramorovou sochařskou výzdobu provedl v roce 1681 Jean-Baptiste Tuby (1635–1700) podle návrhů malíře Charlese Le Bruna (1619–1690). Tyto práce financovala vévodkyně Anne Marie Louise Orleánská, sestřenice Ludvíka XIV. Varhany vytvořil Alfred Kern ze Štrasburku. K jižní straně kostela přiléhá malá zahrada s kostnicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Severína Pařížského (francouzsky \"Église Saint-Séverin\") je kostel v pařížské Latinské čtvrti v ulici \"Rue Saint-Séverin\", zasvěcený poustevníku sv. Severínu Pařížskému. Je postaven na místě poustevnické modlitebny ze 6. století, dnešní vzhled pochází ze 13. až 15. století a je ve stylu flamboyantní gotiky. Nejvýraznější částí budovy je dvojitý klenutý chórový ochoz. Nejvyšší řada oken má vitráže z 15. století, ostatní okolo apsidy z 20. století.", "tgt_summary": "The Church of Saint-Séverin (French: \"Église Saint-Séverin\") is a Roman Catholic church in the Latin Quarter of Paris, located on the lively tourist street Rue Saint-Séverin. It is one of the oldest churches that remains standing on the Left Bank, and it continues in use as a place of worship. It was on this burial ground that the first recorded surgery for gallstones was performed in 1451 by Germanus Collot.", "id": 183450} {"src_title": "H2O: Stačí přidat vodu", "tgt_title": "H2O: Just Add Water", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Tři dospívající dívky, \"Rikki Chadwick\" (Cariba Heine), \"Emma Gilbert\" (Claire Holt) e \"Cleo Sertori\" (Phoebe Tonkin), ztroskotají za úplňku na tajuplném ostrově Mako, kde vstoupí do měsíčního jezírka a stanou se z nich mořské panny s kouzelnými schopnostmi. Rikki umí vodu zahřívat, Emma ji může zmrazit a Cleo dokáže s vodou manipulovat. Ve druhé sérii se k základním schopnostem ovlivňování vody přidají další, mnohem silnější – Rikki začne ovládat oheň a blesky, Emma dokáže tvořit sníh a Cleo získá schopnost manipulace s větrem. Dívkám pomáhá \"Lewis McCartney\" (Angus McLaren), začínající vědec, věrný kamarád a později i přítel Cleo. Ten ze začátku jako jediný zná jejich skutečnou identitu a snaží se jejich tajemství dopodrobna prozkoumat. Ve 3. sérii nahradí Emmu nová mořská panna \"Bella Hartley\" (Indiana Evans) se schopností proměnit vodu v látku podobnou želé. Jejich osudy jim komplikují nejen vodní živly, jejich tajemství mořských panen, ale i obyčejní lidé. V první sérii to byl \"Zane Bennet\" (Burgess Abernethy), jeho otec a především mořská bioložka, doktorka \"Linda Denmanová\" (Lara Cox), která odhalila tajemství mořských panen, ve druhé sérii žárlivá Lewisova přítelkyně \"Charlotte Watsford\" (Brittany Byrnes), která se později stala nebezpečnou mořskou pannou se všemi schopnostmi, které byly spravedlivě rozděleny mezi hlavní trojici a ve třetí sérii sestra potápěče a přítele Belly \"Willa\" (Luke Mitchell) – \"Sophie Benjamin\" (Taryn Marler). V poslední třetí sérii si zároveň mořské panny projdou nejtěžší zkouškou. Zjistí, že byly předurčeny k tomu, aby pomocí svých sil zastavily kometu, která míří přímo na planetu Zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "HO: Stačí přidat vodu (v anglickém originále HO: Just Add Water) je australský televizní seriál pro děti a mladistvé natočen v lokacích mořského světa Sea World v Queenslandu a v okolí města Gold Coast. Děj seriálu pojednává o třech dívkách, které řeší každodenní problémy mladistvého života, zároveň jsou však mořské panny. První řada seriálu měla premiéru v červenci 2006 na australském televizním kanálu Network Ten (později na australském kanálu Disney Channel). Druhá řada byla vysílána o rok později a třetí v roce 2009. Seriál je nebo byl vysílán již na 100 televizních stanicích po celém světě. V ČR byl vysílán stanicemi Jetix, Disney Channel a Úvodní píseň seriálu „No Ordinary Girl“ nazpívala v první sérii Ellie Henderson, ve druhé sérii Kate Alexa a ve třetí Indiana Evans. V červnu 2011 byl oznámena produkce spin-off seriálu pod názvem Mako Mermaids, který je volným pokračováním HO: Stačí přidat vodu. Natáčení bylo zahájeno v roce 2012. První řada měla premiéru v červenci 2013, druhá řada v únoru 2015 a třetí v květnu 2016. V roce 2014 byla oznámena produkce animovaného seriálu HO – Mermaid Adventures, který vznikl na motivy HO: Stačí přidat vodu.", "tgt_summary": "HO: Just Add Water, also known as HO, is an Australian dramatic fantasy television series for children and teenagers created by Jonathan M. Shiff. It first screened on Australia's Network Ten and runs in syndication on channels in over 120 countries and has a worldwide audience of more than 250 million. It was filmed on location at Sea World and other locations on the Gold Coast. The show revolves around three teenage girls facing everyday teen problems with an added twist: they're mermaids with powers over water. Only two series with a total of 52 episodes were originally planned, but due to popular demand, a third series was filmed. Series one premiered in July 2006, followed by series two in September 2007. Series three first aired in the United Kingdom in October 2009, with the Australian premiere occurring in May 2010.", "id": 1687574} {"src_title": "Španělský mastin", "tgt_title": "Spanish Mastiff", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Španělský mastin je jedním z nejstarších psích plemen, minimálně z těch, pocházejících z Evropy. Mezi předky španělských mastinů patřili pravděpodobně psi, které sem přivezli Féničané. Tito psi byli kříženi s molossoidními psy ze Říma, kteří doprovázeli římské legie při válečných taženích a byly používáni jako zbraň. Toto křížení probíhalo asi na začátku našeho letopočtu, tedy někdy okolo roku 5. Španělský mastin se tehdy využíval především pro strážení dobytka a ovcí před vlky, před kterými jej chránila i mohutná srst a vrásky na hlavě. Svůj ochranářský pud si plemeno zachovalo, ale dnes jej uvidíme spíše jako společníka do rodiny. Španělský mastin je základovým plemenem pro mnoho jiných plemen psů, křížením španělských mastinů s jinými psy vznikla například plemena Rafeiro do Alentejo, bernardýn a argentinská doga. Na evropských výstavách můžeme španělského mastina vidět již od začátku 20. století. Standard byl ale vypracován a oficiálně schválen až roku 1946. V té době se také španělský mastin stal národním plemenem Španělska, kterým je dodnes, přestože spíše než ve Španělsku ho uvidíme v Belgii, Nizozemsku nebo Česku, kde jsou také hojně chováni. V Německu bylo plemeno označeno za nebezpečné a to i přes to, že nedošlo k žádnému napadení člověka španělským mastinem. V současnosti plemeno uznává Mezinárodní kynologická federace (FCI) ve druhé skupině (Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi), číslo standardu je 091 a oficiální používaná zkratka je ME. V Česku se plemeno chová běžně. Nejstarší chovatelskou stanicí v České republice je chovatelská stanice Mastibe, která funguje již od roku 1995 a roku 1998 se zde narodil první vrh tohoto plemene a jednalo se o první odchov v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je španělský mastin důstojný, ušlechtilý a vůči majiteli loajální pes se silnými ochranářskými pudy. Vůči své rodině je přátelský, hravý a milující, k cizím je rezervovaný, ale většinou si jich nevšímá, rozhodně není přirozeně agresivní. Neimponuje jen velikostí, ale i svým hlubokým hlasem, který zažene jakékoliv nezvané návštěvníky. Pokud to bude nutné, umí i proti takovým hostům tvrdě zasáhnout. Změnu majitele těžko snáší a většinou platí, že jsou věrní a loajální pouze jednomu člověku. Rádi se nachází v blízkosti rodiny. Jsou to psi nebojácní a ostražití. Vůči jiným psům nejsou přirozeně agresivní, ale udržují si zdravý odstup, a kteréhokoliv jiného psa, který by si na ně dovoloval, rychle zaženou zavrčením. Jsou schopni s nimi spolupracovat i při hlídání stád. Ve štěněcím období je nutné psa dobře socializovat; tedy seznámit jej s jinými psy, zvířaty i dopravními prostředky. Jsou to inteligentní a bystří psi, přestože trochu těžkopádní. Své síly a velikosti si jsou dobře vědomi, proto se hodí pro zkušeného chovatele, který pro ně budou dostačující autoritou a vůdcem smečky. S dětmi vychází dobře a leckteré jejich hry jim nevadí. S jinými zvířaty vychází dobře, ale mají sklony je shromažďovat do stáda a hlídat, což nemusí vždy být dobře. Co ale může být problémem španělských mastinů je jejich slintání a hlasité chrápání.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Péče o španělského mastina obecně není náročná. Srst má podsadu, to znamená že 2x ročně (na jaře a na podzim) líná, ale ne tak extrémně, jako třeba labradorský retrívr. v této době je vhodné psa denně vyčesávat, mimo ni stačí jednou týdně pročesat. Srst dobře chrání před vodou a zimou, takže se přizpůsobí jakémukoliv počasí. Výcvik a výchova plemene jsou poměrně náročné, proto se plemeno hodí pouze pro zkušené chovatele, kteří umějí být autoritou a umějí zacházet s podobně velkými psy. Ve štěněcím období je nutná řádná socializace, bez níž se pes neobejde, pokud má v dospělosti normálně vycházet s jinými zvířaty nebo psy. Španělský mastin nevyžaduje příliš pohybu, většinu dne odpočívá, polehává a zároveň má uši nastražené a hlídá. Nehodí se pro dlouhé chůze a túry, kvůli kterým by mohl mít problémy s klouby.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Stejně jako u jiných velkých a těžkých psů, i u španělského mastina je nutné si dát pozor na dysplazii kyčelního kloubu. Dysplazie vzniká, pokud je na kloub vyvíjena přílišná námaha, to třeba v případě, že je pes obézní nebo se ve štěněcím věku příliš pohybovat. Právě obezita je dalším \"strašákem\" španělských mastinů. Jejich pud jim velí, aby si sami sehnali jídlo i v případě, že jej mají dost. Nejčastější příčinou úmrtí jsou ale srdeční problémy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Španělský mastin (španělsky: Mastín Español, anglicky: Spanish Mastiff) je velké a těžké molossoidní psí plemeno. V zemi původu byl používán k hlídání stád ovcí před zloději, ale i vlky a medvědy, v současné době se používá především jako hlídač. Jedním z jeho nejtypičtějších znaků je volná kůže pod krkem a na hlavě, která ho chránila před útoky šelem. Mastin je mohutný, vysoký, těžký pes s výraznou hlavou, typickou vráskou u oka, dvojitým lalokem, širokým hrudníkem, silnou kostrou a je pro něj typický klus, nikoli mimochod. Kohoutková výška u psů bývá nad 80 cm, u fen je nad 75 cm. Psi jsou těžší, jejich váha se pohybuje okolo 90 kg, ale existují i jedinci, kteří váží více než 100 kg. U mastina jsou v podstatě přípustné všechny barvy, upřednostňují se jedinci jednobarevní (plavá, zlatá, červená, vlkošedá, jelení červeň, černá), možné jsou i barvy kombinované; žíhaná či s bílými znaky.", "tgt_summary": "The mastín Español or Spanish mastiff, is a giant breed of dog from in Spain, originally bred to be a guard dog whose specialized purpose is to be a livestock guardian dog protecting flocks and/or herds from wolves and other predators.", "id": 2254084} {"src_title": "Žralok modrý", "tgt_title": "Blue shark", "src_document": [{"title": "Výskyt a habitat.", "content": "Žije v rozsáhlých oblastech Světového oceánu a vyjma Severního ledového oceánu a Jižního oceánu se vyskytuje ve všech ostatních do hloubky až 350 metrů. Jedná se o pelagický druh, preferuje otevřené vody mírného až tropického pásu o teplotách 7–20 °C, a při migraci využívá mořských proudů (např. z Ameriky do Evropy se dostává pomocí Golfského proudu). Obzvláště v tropech se pohybuje ve větší hloubkách, jinde se ale může ukázat u břehu. Člověku není nebezpečný (z dlouhodobého hlediska je prakticky neškodný, útočí opravdu jen velmi zřídka).", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ačkoli žralok modrý obývá velmi rozsáhlé území, jeho populace jsou ohroženy, přičemž hlavní příčinnou je nadměrný komerční lov (ani ne tak pro maso, jako pro ploutve a kůži). Pokud člověk nejeví zájem přímo o něj, často je usmrcen také tím, že se zachytí i do jiných rybářských sítí, které slouží pro jiné mořské živočichy. Odhadem tím každoročně zahyne 10–20 milionů žraloků. Další hrozbou (a to i z hlediska člověka) může být kumulace těžkých kovů, především olova, v tělech těchto žraloků.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Žralok modrý má typické protáhlé hydrodynamické tělo s nápadně dlouhým špičatým rypcem. Už podle názvu vyniká jasně modrým zbarvením na bocích a hřbetě. Jistě zaujme i velkýma tmavýma očima. Podobně jako u ostatních žraloků je pokryt hladkou šupinatou kůží s malými zoubky. Samice ji má ale oproti samcům až třikrát silnější, neboť se do ní během kopulace zakusují. Na hřbetě se nachází dvojice ploutví, první hřbetní ploutev je značně větší než druhá ležící mezi prsní a ocasní ploutví. Podobně jako jiní žraloci má vysoce rozvinutý čich, zrak a hmatový smysl. Na spodní straně čenichu má navíc elektroreceptory, takzvané Lorenziniho ampule, které detekují elektromagnetická pole, jenž vytváří pohybující se svaly živé kořisti. Na krátkou vzdálenost tak dokáže rozpoznat i nehybného živočicha, kterého prozradí pouhý tlukot srdce. Obvykle dosahuje váhy 100–200 kg (vzácně až téměř 400 kg) a délky těla 1,8–3,8 metru (předpokládá se, že může dosáhnout i čtyř a více metrů). Samice rostou do větších rozměrů. Jedná se o první druh žraloka, na kterém byl testován tzv. „protižraločí oděv“ v podobě oblečení z kovových kroužků.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování, dožití.", "content": "Žralok modrý je živorodý druh. Během kopulace se samec zakusuje do hřbetu samice, mezi první a druhou hřbetní ploutví. K inseminaci dojde zasunutím samčího orgánu do urogenitálního otvoru samice. Po páření samec partnerku opouští. Samice je březí 9–12 měsíců a rodí 25–130 mláďat (někdy i podstatně méně, v závislosti na věku a velikosti jedince), v Severním Pacifiku obvykle v období od prosince do dubna. Žralok modrý je ihned po narození samostatný a přibližně 35–44 cm dlouhý. Dospěje ve věku asi 4–6 let, při délce těla kolem dvou metrů. Dožít se může 15–16 let (příležitostně i 20 let), v zajetí podstatně méně, asi 8 let, kvůli nedostatečným podmínkám.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé, paraziti, soužití.", "content": "Kromě člověka, je tento druh napadán jinými většími žraloky (např. žralokem bílým a žralokem mako), kosatkou dravou a lachtanem kalifornským. Žralok modrý hostí až několik druhů parazitů, například druhy \"Kroyeria carchariaeglauci\", \"Kroyeria lineata\", \"Pandarus floridanus\", \"Phyllothereus cornutus\" a mnoho dalších, a při svých putováních je často doprovázen lodivodem mořským.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Žralok modrý je spíše noční predátor, a jeho častou potravou jsou chobotnice, sépie, olihně, humři, krevety, krabi, menší příbuzní, ryby žijící v hejnech (např. makrely, sledi, tresky, tuňáci), mořští savci a příležitostně i ptáci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žralok modrý (\"Prionace glauca\"), někdy též žralok modravý, je druh živorodého žraloka dosahující délky více než 3 metry a váhy téměř až 400 kg. Vyskytuje se prakticky na celém světě. Obývá hlubší, zejména chladné vody mírného a tropického pásu, v kterých se dokáže se potopit až do hloubky 350 metrů (obvykle okolo 200 metrů). Jedná se spíše o nočního lovce, který se živí převážně chobotnicemi, ale nepohrdne ani rybami, mořskými savci či ptáky. Druh je i přes své celosvětové rozšíření ohrožen, jelikož je komerčně loven. Odhady hovoří o 10–20 milionech každoročně ulovených žraloků. Proto je Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) hodnocen jako téměř ohrožený.", "tgt_summary": "The blue shark (\"Prionace glauca\") is a species of requiem shark, in the family Carcharhinidae, that inhabits deep waters in the world's temperate and tropical oceans. Averaging around and preferring cooler waters, the blue shark migrates long distances, such as from New England to South America. It is listed as Near Threatened by the IUCN. Although generally lethargic, they can move very quickly. Blue sharks are viviparous and are noted for large litters of 25 to over 100 pups. They feed primarily on small fish and squid, although they can take larger prey. Maximum lifespan is still unknown, but it is believed that they can live up to 20 years.", "id": 2082694} {"src_title": "P. D. Jamesová", "tgt_title": "P. D. James", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "P. D. Jamesová se narodila v Oxfordu v rodině daňového inspektora Sidneyho Jamese. Navštěvovala školu v Ludlow a později střední dívčí školu v Cambridgi. Po střední škole začala v Cambridgi pracovat na daňovém úřadě a poté v divadle. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem, Connorem Bantry Whitem, se kterým má dvě dcery. Jejich manželství bylo poznamenáno tím, že se u Connora Whita po návratu z války rozvinula psychická porucha a většinu života musel strávit v psychiatrických ústavech. Jamesová rodinu finančně podporovala tím, že pracovala jako úřednice, např. na ředitelství nemocnic. Po smrti svého manžela v roce 1964 začala pracovat na kriminalistickém oddělení ministerstva vnitra, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1979. Jamesová začala psát v polovině 50. let, její první román, \"Zahalte jí tvář\", vyšel v roce 1962. V tomto románu představila vyšetřovatele Scotland Yardu Adama Dalglieshe. Zatím její poslední román s Adamem Dalglieshem, \"Soukromá pacientka\", vyšel v roce 2008. V roce 2000 vydala svou autobiografii \"Život nejsou jen vraždy\" a v roce 2009 pak knihu o historii detektivního žánru \"Talking about Detective Fiction\". Během své kariéry psala i eseje a články pro noviny, časopisy a antologie. V roce 1991 byla za své dílo povýšena do šlechtického stavu a v roce 2008 byla uvedena do síně slávy autorů detektivního žánru (\"Crime Writing Hall of Fame\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "První detektivní romány P. D. Jamesové se často odehrávají v prostředí britských státních institucí, jakými jsou zdravotnické a kriminalistické ústavy, jejichž prostředí Jamesová díky své práci dobře znala. Její pozdější romány se většinou odehrávají v uzavřených komunitách, např. v nakladatelství, teologické koleji, na ostrově nebo na soukromé klinice. Typickým znakem všech jejích detektivních románů je komplexní příběh, propracované postavy a posun od čistě detektivního románu k obecné fikci s realistickými prvky. Jamesová se nesoustředí jen na zápletku a odhalení zločince, ale klade důraz na charakteristiku postav, prostředí a na ničivé následky zločinu a jeho vliv na životy všech zúčastněných. Nejznámější část díla P. D. Jamesové tvoří série knih, jejichž hlavním hrdinou je Adam Dalgliesh. V dalších dvou románech je hlavní postavou majitelka detektivní kanceláře Cordelia Grayová.", "section_level": 1}, {"title": "Film a televize.", "content": "Mnoho románů P. D. Jamesové bylo zfilmováno. Asi nejznámějším představitelem Adama Dalglieshe je Roy Marsden, který se proslavil v seriálových adaptacích jako \"Pachuť smrti\", \"Černá věž\", \"Smrt soudního znalce\", \"Zahalte jí tvář\" a \"Záhady slavičího domu\". Ve filmech \"Smrt pod ochranou církve\" a \"Vraždy v muzeu\" se jako Adam Dalgliesh představil Martin Shaw. Mimo její obvyklý detektivní žánr natočil režisér Alfonso Cuarón katastrofický sci-fi film Potomci lidí dle námětu její stejnojmenné knižní předlohy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Phyllis Dorothy James, baronka z Holland Parku, OBE (3. srpna 1920 Oxford – 27. listopadu 2014 Oxford), známá jako P. D. Jamesová, byla anglická spisovatelka detektivních příběhů a doživotní členka britské Sněmovny lordů za Konzervativní stranu. Proslavila se hlavně díky detektivním románům s postavou detektiva a básníka Adama Dalglieshe.", "tgt_summary": "Phyllis Dorothy James, Baroness James of Holland Park, (3 August 1920 – 27 November 2014), known professionally as P. D. James, was an English crime writer. She rose to fame for her series of detective novels featuring police commander and poet Adam Dalgliesh.", "id": 229226} {"src_title": "August Sander", "tgt_title": "August Sander", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sander se narodil v Herdorfu jako syn tesaře pracujícího v důlním průmyslu. Dokud pracoval v místním dole, Sander se oboru naučil při asistování fotografovi, který pracoval pro těžební společnost. S finanční podporou svého strýce koupil fotovybavení a zařídil si temnou komoru. Na vojenské službě (1897-99) se uplatnil jako asistent fotografa a v následujících letech putoval napříč Německem. V roce 1901 začal pracovat pro foto studio v Linci, kde se nakonec stal partnerem (1902), posléze jejím jediným majitelem (1904). Z Lince odešel na konci roku 1909 a vytvořil nové studio v Kolíně nad Rýnem. Na počátku dvacátých let Sander vstoupil do „Skupiny progresivních umělců“ v Kolíně a začal plánovat dokumentovat současnou společnosti v portrétních sériích. V roce 1927 Sander během tří měsíců se spisovatelem Ludwigem Matharem procestovali celou Sardinii kde pořídili okolo 500 fotografií. Nicméně plánovanou knihu s podrobným popisem svých cest nikdy nedokončil. Sanderova první kniha \"Tvář naší doby\" byla vydána r. 1929. Obsahuje výběr šedesáti portrétů z jeho série Lidé 20. století. Za nacistického režimu byl jeho pracovní a osobní život výrazně omezen. Jeho syn Erich, který byl členem levého křídla Socialistické Strany Pracujících (SAP) byl roku 1934 zatčen a odsouzen k 10 letům vězení, ve kterém zemřel r. 1944, krátce před vypršením svého trestu. Sanderova kniha \"Tvář naší doby\" byla zabavena v roce 1936 a fotografické desky byly zničeny. Kolem roku 1942, během druhé světové války z Kolína odešel a odstěhoval se na venkov, kde mohl lépe chránit většinu svých negativů. Jeho ateliér byl zničen v 1944 při bombovém útoku. Sander zemřel 20. dubna 1964 v Kolíně nad Rýnem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo obsahuje krajinu, přírodu, architekturu a pouliční fotografii, ale je velmi dobře známé díky jeho portrétům, například cyklem \"Lidé 20. století\". V tomto cyklu se snaží ukázat průřez společností během Výmarské republiky. Série je rozdělena do sedmi sekcí: zemědělci, kvalifikovaní živnostníci, žena, třídy a profese, umělci, město a poslední lidé (bezdomovci, veteráni, atd.) Okolo roku 1945 Sanderův archiv obsahoval více než 40 000 fotografií. Zastával názor, že \"profese a sociální zařazení se zřetelně projevují v celé fyziognomii člověka\". Pořizoval proto snímky řemeslníků, studentů, podnikatelů, cirkusáků i nezaměstnaných vždy tam, kde pracovali nebo žili, aby i póza, kterou před kamerou zaujali, odpovídala jejich každodennímu konání. V jeho tvorbě (podobností dvojčat, uhrančivý pohled přímo na diváka) lze nalézt paralely s dalšími autory. Stejným tématem se zabývaly autorky Tereza Vlčková (cyklus \"Two\" – \"Dvojice\"), Loretta Lux (\"Sasha and Ruby\"), Rineke Dijkstra (\"Chen a Efrat\"), Diane Arbus (\"Identická dvojčata\"), Mary Ellen Mark, Wendy McMurdo nebo Chantal Michel. Po Hitlerově nástupu k moci bylo publikování Sanderových portrétů zakázáno, protože jeho sociální analýza byla v rozporu s nacistickým mýtem výlučně nordické rasy. V roce 2002 vydala společnost \"August Sander Archiv\" a Susanne Lange sedmisvazkovou kolekci obsahující některé ze 650 Sanderových fotografií (August Sander: Lidé ze 20. století, Harry N. Abrams, $ 195).", "section_level": 1}], "src_summary": "August Sander (17. listopadu 1876 – 20. dubna 1964) byl německý portrétní a dokumentární fotograf. Řadí se do světové meziválečné avantgardy jako zástupce německé Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) společně s umělci jako byli Karl Blossfeldt, Albert Renger-Patzsch, Walter Peterhans a Helmar Lerski. Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě – tzv. \"nemanipulovaná fotografie\".", "tgt_summary": "August Sander (17 November 1876 – 20 April 1964) was a German portrait and documentary photographer. Sander's first book \"Face of our Time\" (German: \"Antlitz der Zeit\") was published in 1929. Sander has been described as \"the most important German portrait photographer of the early twentieth century.\"", "id": 2009809} {"src_title": "Rizoto", "tgt_title": "Risotto", "src_document": [{"title": "Výběr rýže.", "content": "Pro přípravu rizota se používá rýže s vysokým obsahem škrobu, s kulatým středním tvarem zrn. Taková rýže má schopnost absorbovat tekutinu a uvolnit škrob a je lepkavější než dlouhozrnné varianty. Hlavními druhy rýže používanými v Itálii jsou Carnaroli a Vialone Nano, v menší míře Arborio. Carnaroli a Vialone Nano jsou považovány za nejlepší (a nejdražší) varianty, různí uživatelé dávají přednost jedné před druhou. Mají mírně rozdílné vlastnosti: například u druhu Carnaroli je méně pravděpodobné, že bude převařená než u Vialone Nano, ta se ale vaří kratší dobu a někteří kuchaři uvádí, že absorbuje lépe koření. Mohou být užívány i další druhy jako Roma, Baldo, Ribe a Originario, pokrmy ale nejsou tak krémové, jako při vaření z tradičních druhů. Tyto varianty jsou považovány za lepší pro jiné druhy rýžových jídel a pro přípravu sladkých rýží. Označení rýže superfino, semifino a fino má vztah k velikosti a tvaru zrn, ne ke kvalitě.", "section_level": 1}, {"title": "Základní příprava.", "content": "Je mnoho různých receptů na rizoto s různými přísadami, ale všechny jsou založeny na vhodném druhu rýže vařené standardní procedurou. Rýže je nejdříve vařena (smažena) krátce v másle, nebo olivovém oleji, aby každé zrno bylo pokryto tukovým filmem (tostatura), následně se přidá bílé víno, které musí zrna absorbovat. Během vaření se po troškách přidává horký vývar za stálého míchání. Nakonec se přidává nasekané chladné máslo a jemně strouhané sýry (Parmigiano Reggiano, nebo Grana Padano), které se zašlehají, až vytvoří smetanovou a hladkou strukturu. Sýr se obvykle nepřidává, pokud rizoto obsahuje ryby, nebo mořské produkty. Správně uvařené rizoto je husté a smetanové, rýže je však vařena al dente (na skus) a s oddělenými zrny. Tradiční struktura připraveného jídla je all'onda („zvlněná“). Mělo by být servírováno na plochých talířích a mělo by snadno se rozprostřít, ale nemělo by mít kolem sebe nadměrnou kapalinu. Rizoto může být připraveno s mnoha různými druhy zeleniny, masa, ryb, mořských produktů a luštěnin, přidávají se různé druhy vína a sýra. Připravuje se ale i italské jahodové rizoto. Rizoto je běžně prvním jídlem, podávalo se před hlavním jídlem, ale např. rizoto \"alla Milanese\", připravované s hovězím masem, máslem a sýrem, ochucené a obarvené šafránem, smí být podáváno jako příloha s Osso Buco (dušené telecí nožičky). Piemontské rizoto \"al Barolo\" se připravuje s červeným vínem a může obsahovat maso z klobás a/nebo fazole Borlotti. Černé rizoto \"al nerol di seppia\" připravované se sépií obecnou se vaří i s jejich nedotčenými inkoustovými váčky, je specialitou benátského regionu. \"Risi e Bisi\" neboli „rýže a hrášky“ je benátským jarním jídlem, konzumuje se správně lžící, ne vidličkou, je to polévka tak silná, že to připomíná rizoto. Připravuje se ze zelených hrášků z čerstvých mladých lusků, ochucený pancettou. Mimo Itálii se připravují jídla podobným způsobem jako rizoto, ale z různých zrn, nebo obilnin pod různými názvy.", "section_level": 1}, {"title": "České rizoto.", "content": "Italské rizoto bývá v České republice velmi často zaměňováno s jídlem džuveč, jenž je v Česku v povědomí jako srbské rizoto. Obvykle je pod tímto názvem prezentována zjednodušená směs uvařené rýže s kuřecím masem a zeleninou, posypané sýrem. Tento způsob prezentace “rizota” je obvyklý v jídelnách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rizoto (či z italštiny ) je tradiční italské rýžové jídlo vařené ve vývaru do krémové konzistence. Mnohé druhy rizot také obsahují máslo, víno a cibuli. Je jedním z nejběžnějších způsobů vaření rýže v Itálii. Jeho původ je v severní Itálii, blíže ve východním Piemontu, západní Lombardii a Benátkách (odtud pochází rýže Vialone Nano). Je jedním z pilířů milánské kuchyně. Co se týká Italů, správně zhotovené rizoto by mělo být připraveno dle stanoveného postupu, jinak jde o jídlo z rýže, které se ale nemůže nazývat rizoto.", "tgt_summary": "Risotto (, , from meaning \"rice\") is a northern Italian rice dish cooked with broth until it reaches a creamy consistency. The broth can be derived from meat, fish, or vegetables. Many types of risotto contain butter, onion, white wine, and parmesan cheese. It is one of the most common ways of cooking rice in Italy. Saffron was originally used for flavour and its signature yellow colour. Risotto in Italy is normally a first course served before the main course, but \"risotto alla milanese\" is often served with \"ossobuco alla milanese\" as a main course.", "id": 2360596} {"src_title": "Rybák severní", "tgt_title": "Sandwich tern", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Rybáka severního poprvé popsal ornitolog John Latham v roce 1787 pod odborným názvem \"Sterna sandvicensis\", který se držel donedávna, konkrétně do doby, než byl rybák severní zařazen do rodu \"Thalasseus\" a jeho odborný název byl změněn na \"Thalasseus sandvicensis\". Takto ho označil již přírodovědec Boie v roce 1822, ale až v nedávné době byly provedeny DNA testy, které potvrdily příbuznost s jinými druhy z rodu \"Thalasseus\". Název tohoto rodu je odvozen od řeckého slova, které znamená „moře“. Tento druh nemá žádné poddruhy. Dříve existovaly dva, ty ale byly označeny za samostatné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jedná se o středně velkého rybáka, jehož délka těla se pohybuje mezi 37 a 43 cm. Rozpětí křídel je 85 až 97 cm. hmotnost se pohybuje okolo 90 a 175 g. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný: samice jsou podobně velké i těžké a zároveň podobně zbarvení. Rybáci severní mají světle šedý hřbet a křídla, černou čepičku na hlavě a sněhově bílé břicho. V průběhu léta se může světle šedá na křídlech a hřbetu změnit na tmavě šedou. Naopak v zimě jim zesvětlí černá čepička na hlavě. Mláďata jsou kropenatá, jinak se od dospělých moc neliší. Klasické zbarvení se objeví po prvním přepeřování. Nohy jsou jasně červené, podobně jako zobák, který je dlouhý, úzký. Jedná se o poměrně hlasité ptáky, kteří vydávají zvuky podobné  \"Kear-ik\" nebo \"Kerr.\"", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a populace.", "content": "Rybák severní se vyskytuje na ploše o rozloze asi 100 000 až 1 000 000 km². Jeho populace se odhaduje na 460 až 500 tisíc kusů. Přestože se jedná o vysoká čísla, za posledních deset let se jejich populace snížila o více než 30 %. Dle IUCN se stále řadí mezi málo dotčená zvířata. Naopak se jedná o druh, na který se vztahuje \"Dohoda o ochraně africko-eurasijských stěhovavých vodních ptáků\". Obecně platí, že tato dohoda se vztahuje na většinu druhů rybáků. Za největší úbytek těchto ptáků může především lidská činnost, hlavně pak znečišťování prostředí vhodného pro rybáky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rybák severní se vyskytuje ve velkých koloniích na pobřežích a ostrovech sladkovodních jezer. Živí se drobnými druhy sladkovodních ryb, která za letu chytají ve vodě a následně polykají. Pro mláďata vždy rodič nejdříve potravu natráví a poté ji vyvrhne. Samotné ryby hrají i důležitou roli při námluvách, kdy samec nabízí samici ulovenou rybu. Rybáci severní hnízdí ve vyhrabaných důlcích v zemi, kde samice naklade 1 až 3 vejce. Následně probíhá inkubace, na které se střídavě podílí samec i samice. Kolonie jsou velké, proto se stává, že „hnízda“ jsou od sebe vzdálená ani ne 30 cm. Úmyslně hnízdí v blízkosti agresivnějších druhů. Právě proto si tito ptáci nedělají příliš velké starosti s dravci a málokdy jsou na ně přímo agresivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rybák severní (\"Thalasseus sandvicensis\", syn. \"Sterna sandvicensis\") je velký druh rybáka. Hnízdí na atlantském pobřeží Severní i Jižní Ameriky a na pobřeží Evropy na východ po Kaspické moře. Na zimu táhnou k jihu, evropští ptáci zimují v Africe a Středozemním moři. Do České republiky zaletuje jen výjimečně, dosud byl zjištěn osmkrát.", "tgt_summary": "The Sandwich tern (\"Thalasseus sandvicensis\") is a tern in the family Laridae. It is very closely related to the lesser crested tern (\"T. bengalensis\"), Chinese crested tern (\"T. bernsteini\"), Cabot's tern (\"T. acuflavidus\"), and elegant tern (\"T. elegans\") and has been known to interbreed with the lesser crested. It breeds in the Palearctic from Europe to the Caspian Sea wintering to S Africa, India and Sri Lanka The Sandwich tern is a medium-large tern with grey upperparts, white underparts, a yellow-tipped black bill and a shaggy black crest which becomes less extensive in winter with a white crown. Young birds bear grey and brown scalloped plumage on their backs and wings. It is a vocal bird. It nests in a ground scrape and lays one to three eggs. Like all \"Thalasseus\" terns, the Sandwich tern feeds by plunge diving for fish, usually in marine environments, and the offering of fish by the male to the female is part of the courtship display.", "id": 2256221} {"src_title": "Vičenec ligrus", "tgt_title": "Onobrychis viciifolia", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Tato rostlina většinou roste na sušších stanovištích se zásaditou půdou. Je náročná na světlo a teplo, nejlépe jí vyhovují pozemky mírně svažité s jižní expozicí. Spokojí se s chudšími půdami, které ale musejí být dostatečně zásobeny vápníkem, nesmí být uléhavé a nesmí mít vysokou hladinu spodní vody. Pro dobré výnosy je nutný dostatek fosforu a draslíku, které si rostlina dokáže osvojit i z velké hloubky. Na suchých, mělkých vápenitých nebo opukových půdách nemá ve výnosech konkurenci. Vodu si dokáže svým rozsáhlým kořenovým systémem, sahajícím až do hloubky 1 m a šířky 2 m, téměř vždy získat. V České republice roste vičenec ligrus ve volné přírodě roztroušeně, v nižších polohách je hojný, ve vyšších vzácný. Vyskytuje se na sušších loukách, mezích, stráních, náspech i v suchých příkopech, vystupuje do nadmořské výšky 1000 m. Je to hemikryptofyt začínající kvést až od druhého roku v době od května do července. Existují formy kvetoucí již prvým rokem, ale ty obvykle nejsou vytrvalé. Ploidie druhu je 2n = 28.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, 30 až 100 cm vysoká bylina s přímou nebo obloukovitě vystoupavou lodyhou, která bývá pouze ve spodní části rozvětvená. Lodyha je hranatá, rýhovaná, drsně chlupatá a vyplněná dření. Vyrůstá ze silného, kůlovitého, dřevnatého kořene, z jehož vrcholu mohou vyrůstat krátké oddenky a z nich sekundární růžice a kvetoucí rostliny. Listy jsou vícečetné, lichozpeřené, mívají 6 až 12 párů krátce řapíkatých lístků eliptického až podlouhlého tvaru, 12 až 22 mm dlouhých a 3 až 5 mm širokých. Lístky jsou na líci zelené a lysé, na rubu nasivělé a měkce chlupaté. Palisty šikmo odstávají, jsou úzce kopinaté, nahnědlé, blanité a asi 10 mm dlouhé a 5 mm široké. Na lodyze vyrůstá jedno až čtyři květenství, což je sytě růžový, válcovitý hrozen rostoucí na dlouhé stopce z úžlabí listů. Obvykle je tvořený pěti až pětadvaceti květy šikmo až rovnovážně odstávajícími a bývá dlouhý až 5 cm a široký 3 cm, za plodů se prodlužuje. Květní kalich je zvonkovitý, 5 mm velký, zelený a dlouze chlupatý. Koruna je 1 cm dlouhá, různě intenzivně růžově zbarvená a má tmavší žilky. Pavéza je vejčitá a stejně dlouhá jako člunek, křídla jsou zakrnělá. Opylovači jsou převážně včely, které v květech nacházejí hodně nektaru. Deset dvoubratrých tyčinek nese žluté prašníky. Plod je půlkruhovitý, v boku smáčknutý, na břišní straně plochy, jemně chlupatý, sivohnědý, nepukavý nepravý lusk až 8 mm dlouhý a 6 mm tlustý; tisíc lusků váží 18 až 25 gramů. Lusk obsahuje jediné elipsoidní, 4,5 mm dlouhé a 3 mm široké, poněkud zploštělé, hladké semeno hnědé až olivové barvy. Hmotnost tisíce semen je asi 14 gramů. Tímto plodem se vičenec odlišuje od ostatních, v české přírodě se vyskytujících rodů z čeledi bobovitýchː u něj to není pravý lusk, ale nepukavá, jednosemenná nažka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožovat se může jak vegetativně odnožováním lodyh na povrchu půdy nebo mělce pod povrchem, tak i generativně semeny. Pro pěstování v kultuře existují typy vhodné k vysetí na podzim a jiné na jaře. Při dostatku vlhkosti rychle klíčí a semenáče se dobře vyvíjejí. Tato vytrvalá rostlina (6 a více let) se nejčastěji pěstuje na zásaditých půdách v teplých, vinorodých a stepních oblastech, kde dává největší výnosy. Obvykle se vysévá na jaře jako monokultura nebo na orné půdě ve směsích s vojtěškou, kostřavou nebo vikvemi, na 1 ha půdy se spotřebuje asi 150 kg lusků (semena se před výsevem neluští). Nejlépe roste po okopaninách.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Píce, pro kterou se vičenec ligrus pěstuje, je kvalitní a její výnosy jsou velké. Je lehce stravitelná, má vysokou výživnost a nezpůsobuje nadýmání. Vysoký obsah tříslovin dále ve střevech přežvýkavců likviduje hlístice. Seče se dvakrát ročně ve stadiu plného květu a vyrábí se z něho seno nebo vysoce kvalitní senáž. Rostliny nesnáší pastvu, po které brzy vymizí. Vičenec ligrus způsobuje specifické vyčerpání půdy a neměl by se na stejné místo vysévat častěji než co šest let. Semena obsahují jedovaté aminokyseliny, proto se nekonzumují. Je považován za velmi dobrou medonosnou rostlinu. Slouží jako živná rostlina housenek kriticky ohroženého motýla modráska ligrusového (\"Polyommatus damon\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Vičenec ligrus (\"Onobrychis viciifolia\") je vytrvalá, trsnatá jetelovina vysokého vzrůstu, jeden ze dvou druhů širokého rodu vičenec rostoucích v české přírodě. Občas se pěstuje jako pícnina a je považován za zdomácnělý neofyt. Původní místa jeho výskytu se nacházejí v jižní a jihovýchodní Evropě a západní Asii. Na rozhraní 18. a 19. století byl v převážné části Evropy zaveden do kultury jako užitková rostlina a zdomácněl, postupně se dostal do celého mírného pásma Asie a Austrálie, na Nový Zéland, do Jižní Afriky i Severní Ameriky.", "tgt_summary": "Onobrychis viciifolia, also known as O. sativa or common sainfoin has been an important forage legume in temperate regions until the 1950s. During the Green Revolution it was replaced by high yielding alfalfa and clover species. Due to its anthelmintic properties the common sainfoin is a natural alternative to drugs to control nematode parasitism in the guts of small ruminants. This is the main reason why \"O. viciifolia\" came back to the scientific agenda during the last years.", "id": 1135996} {"src_title": "Srbské knížectví", "tgt_title": "Principality of Serbia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po bitvě na Kosově poli v roce 1389, kdy bylo srbské vojsko značně oslabeno. Vytrvávající a po dlouhou dobu nerozhodný boj si vyžádal řadu obětí a podobně jako v případě Bitvy u Mohácse byl poslední překážkou pro Turky v postupu na sever. V následujících letech proto ztratilo Srbsko velkou část svého území a postupně se dostávalo pod nadvládu Osmanské říše. Hlavní město Smederevo bylo obsazeno Turky v červnu 1459, což znamenalo na téměř 350 let konec srbské nezávislosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V roce 1804 využil vnitřní krize Osmanské říše obchodník s dobytkem jménem Karađorđe Petrović (černý Jiří). Původně na jaro připravované povstání vypuklo pod jeho vedením již v únoru. Po řadě bojů vytvořil na území bývalého bělehradského pašalíku vládu nezávislou na sultánovi. Vzhledem k tomu, že Osmanská říše se potýkala s mnohem významnějšími domácími i zahraničními problémy (např. napoleonské války), nebyla s to proti srbským vzbouřencům zasáhnout. Ozbrojené povstání, jehož cílem bylo vybudovat stát na vládě v Cařihradu nezávislý, bylo proto úspěšné. Mělo po dlouhou dobu charakter otevřeného náboženského střetu mezi pravoslavným a muslimským obyvatelstvem dnešního Srbska (ještě na počátku 19. století byla nemalá část obyvatelstva dnešního Srbska muslimského vyznání).", "section_level": 2}, {"title": "Průběh.", "content": "Roku 1812 se Turkům podařilo Srbsko obsadit a Karađorđe uprchl do vyhnanství. Již následující rok však vypuklo další povstání, vedené jedním z vojenských velitelů prvního povstání Milošem Obrenovićem. Obrenović byl v řadě směrů mnohem schopnější, než Karađorđe. Se sultánem vyjednával o podmínkách uzavření příměří a budoucím postavení Srbska v řámci impéria. To tak bylo vyhlášeno autonomním knížectvím. Přestože byla tato autonomie zpočátku poměrně malá a omezená, postupně se především díky obratným tahům Miloše Obrenoviće začala rozšiřovat. Nakonec si Turci zachovali právo na nevelký roční poplatek a kontrolu nad 6 městy a 2 pevnostmi. V roce 1829 se tedy Srbské knížectví stalo autonomní částí Osmanské říše. O rok později získala vláda v Bělehradě pravomoci i v oblasti školství a daní. Ekonomický a společenský rozvoj státu byl velmi omezen a spočíval především na zahraniční pomoci dalších států (např. Ruska, či Rakouska). Většina obyvatelstva se živila chovem dobytka a jen postupně přecházela na klasické zemědělství. Počet obyvatel se v Srbsku velmi rychle zvyšoval; zatímco na začátku existence knížectví dosahoval téměř půl milionu, v roce 1841 dosahoval již 832 tisíc. Srbské obyvatelstvo bylo negramotné a rozvoj školství byl v první polovině 19. století jen velmi pozvolný. V první dekádě vlády Miloše Obrenoviće se v celé zemi nacházelo jen šestnáct škol; učitelé z nich byli především původem z Rakouska a Uher. V roce 1808 byla v Bělehradě otevřena tzv. Velika škola a v roce 1835 v Kragujevaci první gymnázium. V 30. letech si srbské knížectví prošlo několika vnitřními politickými krizemi. Zostřil se spor o moc mezi panovníkem a ostatními příslušníky srbské politické elity. Skupina tzv. ustavobranitelů se pokusila o omezení moci hlavy státu a přenesení řady pravomocí na jiné orgány (např. skupštinu). Přestože tak byla sepsána velmi moderní a pokroková ústava, inspirovaná podobnými dokumenty v západních zemích, nebyla nakonec knížetem Milošem přijata. Dlouhou dobu se tak diskutovalo o tom, jak má nová srbská ústava vypadat a jaké v ní má mít panovník postavení. Problém nakonec vyřešila osmanská vláda; v roce 1839 vydal sultán \"hatišerif\", ve kterém se panovník musel podřídit tzv. radě (sovjetu) doživotně volených a pouze sultánovi odpovědných osob. Tento požadavek Miloš nechtěl akceptovat a tak se rozhodl abdikovat. Po krátké vládě Milošova syna Michala Obrenoviće byl k moci povolán syn zakladatele srbského státu Alexandr Karađorđević. Během revolučního roku 1848 nedošlo v Srbsku k žádným ozbrojeným střetům, incidentům, či politickým turbulencím. V zemi stále chyběla početná inteligence, která by měla jasný politický program a mohla představovat početnou opozici. Taková skupina se zformovala v jižních Uhrách, v oblasti dnešní Vojvodiny a spolupracovala s chorvatským národním hnutím. Uherská vláda přesto čas od času označovala Srbsko jako nebezpečnou oblast, ve které by se mohla zrodit panslavistická a protiuherská fronta. Kníže Alexandr se obával, že by rozšíření nepokojů na jih od uherských hranic mohlo ohrozit i jeho postavení, a proto vzbouřence v jižních Uhrách příliš nepodporoval. Roku 1858 se Obrenovićové se vrátili na trůn. Téměř 80letý Miloš Obrenović zemřel roku 1860, jeho syn Michal při své druhé vládě roku 1867 dosáhl úplné nezávislosti na Turecku a rozšíření území Srbska směrem na jih. Do srbských rukou se tak dostal Niš, dnes třetí největší srbské město. Druhá polovina 19. století bylo obdobím ekonomického i kulturního rozvoje země. Četná města v celém Srbsku (např. Valjevo, Bělehrad, Kragujevac, Kraljevo, Čačak) byla přestavěna a modernizována. Byly odstraněny staré turecké čtvrti, jejichž obyvatelstvo bylo většinou mnohonárodnostního složení (ze všech národů Osmanské říše). Ve městech se postupně vytvářela inteligence. Nastupující generace studovala mnohdy v zahraničí a měla tak k dispozici kvalitní vzdělání, které chybělo jejím předchůdcům. Tito lidé se uplatnili především ve státní správě, kde byla po odbornících veliká poptávka. Nahradili předchozí, mnohdy negramotnou či jen částečně gramotnou generaci. Většina z nich souhlasila s poměry v Srbsku, nebyli to však všichni. Určitá část srbské inteligence se během svého pobytu v zahraničí (především v Rusku) seznámila s idejemi radikálních demokratů a přijala radikálně-liberální či rovnou socialistické myšlenky. Během Berlínského kongresu v roce 1878 bylo Srbské knížectví (stejně jako Černá Hora a Rumunsko) mezinárodně uznáno nezávislým státem. Jeho politické ambice však začaly sahat dál, na další oblasti, které mohlo Srbskou potenciálně získat. Přidělení Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uhersku vyvolalo na srbské politické scéně bouřlivou reakci, která neměla daleko k vyhlášení války Rakousku.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Po Michalovi Obrenovićovi nastoupil na trůn jeho synovec jako kníže Milan Obrenović II., který prohlásil roku 1882 Srbsko královstvím a byl korunován jako král Milan I.", "section_level": 2}, {"title": "Vládci (knížata).", "content": "\"Dynastie Obrenovićů\" \"Dynastie Karađorđevičů\" \"Dynastie Obrenovićů\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Srbské knížectví (Srbsky: \"Кнежевина Србија, Kneževina Srbija \") byl nejdříve autonomní a později nezávislý stát na Balkáně vzniklý z části Osmanské říše během Srbské revoluce v letech 1804-1825, mezinárodně uznané bylo v roce 1878 a zaniklo vyhlášením Srbského království v roce 1882.", "tgt_summary": "The Principality of Serbia ( / \"Kneževina Srbija\") was a semi-independent state in the Balkans that came into existence as a result of the Serbian Revolution, which lasted between 1804 and 1817. Its creation was negotiated first through an unwritten agreement between Miloš Obrenović, leader of the Second Serbian Uprising, and Ottoman official Marashli Pasha. It was followed by the series of legal documents published by the Porte in 1828, 1829 and finally, 1830 — the Hatt-i Sharif. Its \"de facto\" independence ensued in 1867, following the expulsion of all Ottoman troops from the country; its independence was recognized internationally in 1878 by the Treaty of Berlin. In 1882 the country was elevated to the status of kingdom.", "id": 698901} {"src_title": "Symfony", "tgt_title": "Symfony", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Framework původně vznikl pod názvem Sensio Framework jako odnož projektu Mojavi3-DEV, který měl v sobě integrován ORM vrstvu Propel. Webová stránka projektu byla spuštěna 18. listopadu 2005. Symfony 1.4.x byla poslední revizí 1. verze udržovanou do listopadu 2012 . Nástupcem bylo Symfony 2 vydané v srpnu 2011. V listopadu 2015 byla vydána 3. verze frameworku. V listopadu 2017 byla vydána 4. verze.", "section_level": 1}, {"title": "Open source komponenty frameworku.", "content": "Ve svém základu využívá Symfony několik open source projektů: Symfony také využívá některé své vlastní komponenty které jsou samostatně k dispozici na vlastním webu. Mezi ně patří například Symfony YAML, parser umožňující převádět YAML soubory do PHP polí a zpět. Za použití pluginů může Symfony také podporovat některé další projekty jako: Od verze Symfony 1.2 není standardně implementován žádný JavaScriptový framework a volba je ponechána pouze na uživateli.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura projektů v Symfony.", "content": "Typický projekt v Symfony je rozdělen do mnoha podadresářů: Každý projekt napsaný ve frameworku Symfony je rozdělen do jednotlivých aplikací (nejčastěji frontend a backend), ty se dále dělí na moduly a ty na jednotlivé akce. S tím souvisí i hierarchie konfiguračních YAML souborů, kde jednotlivá nastavení se mohou postupně přepisovat s kaskádovou dědičností (nejnižší prioritu má nastavení projektu, nejvyšší nastavení konkrétního modulu).", "section_level": 1}, {"title": "Command-line.", "content": "Trochu nezvykle na rozdíl od ostatních PHP frameworků vyžaduje Symfony přístup na command-line, což může být problém na sdílených web hostinzích. Vytváření projektů, aplikací, modulů, mnohá nastavení a údržba se provádí právě přes příkazový řádek.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázkový projekt Jobeet.", "content": "Na adrese Jobeet běží ukázkový projekt napsaný v Symfony přesně podle knihy Practical symfony. Je povoleno v něm cokoli modifikovat, každých 24 hodin se automaticky přepíše databáze do původního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické použití.", "content": "Symfony je používán mnoha známými webovými stránkami po celém světě. Mezi ty nejznámější patří: U nás pak:", "section_level": 1}], "src_summary": "Symfony je webový aplikační framework pro vývoj webových aplikací pro PHP vycházející z návrhového vzoru MVC. Celý framework je z velké části inspirován jinými webovými aplikačními frameworky jako Ruby on Rails, Django a Spring. Symfony je open-source, je vydáván pod MIT licencí a jeho vývoj je dále sponzorován francouzskou firmou Sensio Labs v Paříži.", "tgt_summary": "Symfony is a PHP web application framework and a set of reusable PHP components/libraries. It was published as free software on October 18, 2005 and released under the MIT license.", "id": 1932569} {"src_title": "Jacob Bernoulli", "tgt_title": "Jacob Bernoulli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Basileji v rodině belgického obchodníka Mikuláše a jeho manželky Markéty Schönauerové. Vystudoval filosofii a teologii na místní univerzitě. Studia ukončil v roce 1671 a o šest let později dosáhl licenciátu v teologii. Proti otcově vůli se zabýval především matematikou, fyzikou a astronomií. Ke studiu využíval i dobu, po kterou působil jako vychovatel v Ženevě a Paříži. Při svých cestách po dnešní Anglii, Francii nebo Německu v letech 1681 až 1682 se seznámil nejen s kartézskou matematikou, ale i s dalšími učenci – Janem Huddem, Robertem Boylem či Robertem Hookem. Od roku 1683 přednášel experimentální fyziku v Basileji a věnoval se studiu matematiky, jíž se stal roku 1687 taktéž v Basileji profesorem. Tuto pozici zastával až do své smrti. V roce 1699 se stal členem Francouzské akademie věd a o dva roky později Pruské akademie věd. Jacob Bernoulli měl pět dcer a tři syny. Na rozdíl od jeho bratrů Johanna a Nicolause se však žádné z jeho dětí nestalo později taktéž známými matematiky či fyziky. Zemřel 16. srpna 1705 v Basileji. Na počest Jacoba a jeho bratra Johanna byl pojmenován měsíční kráter Bernoulli.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Jacobova vědecká práce byla přínosná v mnoha oblastech. Podílel se na rozvoji teorie pravděpodobnosti a kombinatoriky, ve které se dodnes používá právě jeho a Leibnizova terminologie. Část jeho poznatků se zachovala v jeho nedokončeném díle \"Ars conjectandi\" (Umění předpokládat). Dílo bylo vydáno roku 1713 – osm let po jeho smrti. V tomto díle se již objevuje např. zákon velkých čísel, čísla později nazvána jako Bernoulliho či dokazování pomocí matematické indukce. Jacob se taktéž zabýval teorií řad, v které dosáhl některých významných výsledků. Své poznatky poté taktéž aplikoval k výpočtům délek křivek a velikostí obsahů. Taktéž se podílel na řešení fyzikálních problémů týkajících se pohybu těles v gravitačním poli pomocí tehdy velmi mladého oboru – infinitezimálního počtu, ke kterému Jacob také přispěl cennými výsledky. Na popud Leibnize publikoval v roce 1696 tzv izoperimetrický problém. Jeho řešení poté podal Jacobův bratr Johann Bernoulli – ovšem dopustil se chyby. Jacob sám problém po namáhavém úsilí vyřešil, což vedlo k položení základů variačního počtu, který byl poté výrazněji rozvinut o půlstoletí později Leonhardem Eulerem. Se svým bratrem Johannem Jacob často vedl ve vědeckých kruzích ostré odborné spory. Nutnost matematiky k popisování přírodních jevů vyjádřil mimo jiné např. těmito slovy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacob Bernoulli (též Jacques, Jakob či Jakub; někdy též s číslovkou I.) (6. ledna 1655, Basilej – 16. srpna 1705, Basilej) byl švýcarský matematik a fyzik. Zajímal se o zákonitosti křivek či mocninné řady a významně přispěl k rozvoji teorie pravděpodobnosti (Binomické rozdělení), variačního počtu. Spolu s bratrem Johannem Bernoullim učinili rozhodující objevy v rozvíjející se matematické analýze.", "tgt_summary": "Jacob Bernoulli (also known as James or Jacques; – 16 August 1705) was one of the many prominent mathematicians in the Bernoulli family. He was an early proponent of Leibnizian calculus and sided with Gottfried Wilhelm Leibniz during the Leibniz–Newton calculus controversy. He is known for his numerous contributions to calculus, and along with his brother Johann, was one of the founders of the calculus of variations. He also discovered the fundamental mathematical constant e. However, his most important contribution was in the field of probability, where he derived the first version of the law of large numbers in his work \"Ars Conjectandi\".", "id": 2032496} {"src_title": "Spřátelená čísla", "tgt_title": "Amicable numbers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Spřátelená čísla byla známa již pythagorejcům, kteří jim přisuzovali mystické vlastnosti. První obecný vzorec, ze kterého se dala spřátelená čísla tvořit, zaznamenal roku 830 arabský astronom a matematik Thābit ibn Qurra (826-901). Dalšími arabskými matematiky, kteří se zabývali spřátelenými čísly byli al-Majriti († 1007), al-Baghdadi (980-1037) a al-Fārisī (1260-1320). Íránský matematik Muhammad Baqir Yazdi (16. stol.) objevil pár (9363584, 9437056), ačkoliv to bývá často přisuzováno Descartovi. Mnoho práce matematiků z Východu v této oblasti bylo zapomenuto. Thābitův vzorec byl znovu objevem Fermatem (1601-1665) a Descartem (1596-1650), kterému je tato skutečnost někdy připisována, a rozšířen Eulerem (1707-1783). To dále rozšířil Borho v roce 1972. Fermat s Descartem taktéž znovu objevili páry spřátelených čísel známé již arabským matematikům. Euler pak objevil desítky nových párů. Zajímavostí je, že druhý nejmenší pár, (1184, 1210), objevil až v roce 1866 tehdy ještě ani ne dvacetiletý B. Nicolò I. Paganini. Dřívější matematici tento pár přehlédli. V roce 1946 bylo známo 390 párů. Rozvoj počítačů však od té doby umožnil objevení tisíců dalších. Důkladná hledání byla provedená k nalezení párů menších než nějaká daná hodnota — ta byla zvýšena z původních 10 v roce 1970, na 10 v roce 1986, 10 v roce 1993 a na ještě větší hodnoty dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Společenská čísla.", "content": "Společenská čísla jsou řetězce čísel, je jich 3 a víc a když sečteme dělitele jednoho čísla, vznikne druhé, pode stejného pravidla vytvoříme třetí atd., součet posledního čísla se rovná prvnímu číslu. Jedna řada se skládá z čísel 12 496, 14 288, 15 472, 14 536 a 14 264. Nejdelší tenkrát známý řetězec společenských čísel má 28 členů a jeden z nich je 14 316.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla pro generování spřátelených čísel.", "content": "Thābitovo pravidlo říká, že když kde \"n\" > 1 je přirozené číslo \"p\", \"q\", a \"r\" jsou prvočísla, pak 2\"pq\" a 2\"r\" je pár spřátelených čísel. Tento vzorec dává páry (220, 284) (n=2), (17296, 18416) (n=4), a (9363584, 9437056) (n=7), ale žádné další nejsou známy. Čísla tvaru 3 × 2 − 1 jsou známa jako Thābitova čísla. Aby Thābitův vzorec vyprodukoval spřátelený pár, musí dvě po sobě jdoucí Thābitova čísla být prvočísly; to výrazně omezuje možné hodnoty \"n\". Zobecněním tohoto je tzv. Eulerovo pravidlo, které říká, že když kde \"n\">\"m\"> 0 jsou přirozená čísla a \"p\", \"q\" a \"r\" jsou prvočísla, pak 2pq a 2r je pár spřátelených čísel. Thābitovo pravidlo odpovídá případu m=n-1. Eulerovo pravidlo vytvoří další dodatkové páry spřátelených čísel pro (m,n)=(1,8), (29,40), další nejsou známy. Ačkoliv tato pravidla mohou vygenerovat některé páry spřátelených čísel, spřátelených čísel samotných je známo o mnoho více, a tak tato pravidla nejsou v žádném případě vyčerpávající.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelné páry.", "content": "Nechť (\"m\", \"n\") je pár spřátelených čísel, kde \"m\"<\"n\", a pišme \"m=gM\" a \"n=gN\" kde \"g\" je největší společný dělitel čísel \"m\" a \"n\". Pokud \"M\" a \"N\" jsou obě nesoudělná s \"g\" a nejsou násobkem žádné druhé mocniny, pak pár (\"m\", \"n\") označujeme jako pravidelný, v ostatních případech nepravidelný. Když (\"m\", \"n\") tvoří pravidelný pár a \"M\" a \"N\" mají postupně \"i\" a \"j\" prvočíselných dělitelů, pak o páru (\"m\", \"n\") říkáme, že je typu (\"i\", \"j\"). Například pro (\"m\", \"n\") = (220, 284), je největší společný násobek číslo 4, a tak M = 55 a N = 71. Tím pádem (220, 284) je pravidelný pár typu (2, 1). Neexistuje pár spřátelených čísel typu (1, \"j\") pro žádné \"j\".", "section_level": 1}, {"title": "Další poznatky.", "content": "Ve všech dosud známých případech tvoří pár spřátelených čísel buď dvě čísla sudá nebo lichá. Není známo, zda existují páry tvořené jedním sudým a jedním lichým číslem. Zrovna tak každý známý pár má alespoň jednoho společného dělitele. Není známo, zda existuje pár spřátelených čísel, který by byl tvořen čísly nesoudělnými. Kdyby nějaký takový byl, jeho součin by musel být větší než 10. Také by se nedal vyjádřit Thabitovým vzorcem, ani žádným podobným.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spřátelená čísla (též přátelská, svázaná) jsou dvě přirozená čísla taková, že součet všech kladných dělitelů jednoho čísla (kromě čísla samotného) se rovná druhému číslu a naopak – součet všech dělitelů druhého čísla (kromě něho samotného) se rovná prvnímu. Na podobném základu stojí dokonalá čísla, která se rovnají přímo součtu všech svých dělitelů. Nejmenším párem spřátelených čísel je dvojice 220 a 284. Všechny kladné dělitele 220 kromě 220 samotné jsou 1, 2, 4, 5, 10, 11, 20, 22, 44, 55 a 110, jejich součet je roven 284. Obráceně - všichni dělitelé 284 jsou 1, 2, 4, 71 a 142, jejich součet je roven 220. Několik prvních párů spřátelených čísel: (220, 284), (1184, 1210), (2620, 2924), (5020, 5564), (6232, 6368) (sekvence A063990 v OEIS).", "tgt_summary": "Amicable numbers are two different numbers so related that the sum of the proper divisors of each is equal to the other number. The smallest pair of amicable numbers is (220, 284). They are amicable because the proper divisors of 220 are 1, 2, 4, 5, 10, 11, 20, 22, 44, 55 and 110, of which the sum is 284; and the proper divisors of 284 are 1, 2, 4, 71 and 142, of which the sum is 220. (A proper divisor of a number is a positive factor of that number other than the number itself. For example, the proper divisors of 6 are 1, 2, and 3.) A pair of amicable numbers constitutes an aliquot sequence of period 2. It is unknown if there are infinitely many pairs of amicable numbers. A related concept is that of a perfect number, which is a number that equals the sum of \"its own\" proper divisors, in other words a number which forms an aliquot sequence of period 1. Numbers that are members of an aliquot sequence with period greater than 2 are known as sociable numbers. The first ten amicable pairs are: (220, 284), (1184, 1210), (2620, 2924), (5020, 5564), (6232, 6368), (10744, 10856), (12285, 14595), (17296, 18416), (63020, 76084), and (66928, 66992). . (Also see and )", "id": 2484755} {"src_title": "Bulharské knížectví", "tgt_title": "Principality of Bulgaria", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození. Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně mění v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 je krvavě potlačeno protiosmanské Dubnové povstání. O rok později propuká rusko-turecká válka. Jedním z důsledků ruského vítězství je i vznik autonomního Bulharského knížectví v roce 1878.", "section_level": 2}, {"title": "Alexandr von Battenberg knížetem.", "content": "Když byl v roce 1878 ustaven autonomní bulharský stát pod formální osmanskou suzerenitou, měl být v jeho čele kníže zvolený bulharskou elitou a schválený evropskými mocnostmi. V rámci politického kompromisu mezi silným vlivem Ruska a obavami zbytku Evropy z rusofilního Balkánu padla nakonec volba na Alexandra, jenž byl synovcem manželky tehdejšího cara Alexandra II.. Alexandr byl druhým synem Alexandra prince Hesensko-Rýnského a jeho morganatické manželky Julie, rozené hraběnky Hauke (pozdější princezny z Battenbergu). Ačkoli měl Alexandr zpočátku konzervativní postoje, začal po faktickém neúspěchu svého (prorusko-)absolutistického puče v letech 1881–1883 podporovat liberální politiku. Zasloužil se o spojení formou personální unie bulharského knížectví a Východní Rumélie na podzim roku 1885 a měl značný osobní podíl na odražení srbského útoku v témže roce. Tyto skutky mu přinesly velkou popularitu v Bulharsku, zároveň však nespokojenost Ruska nad jeho samostatnými aktivitami. To se neblaze odrazilo i na jeho rodinném životě — Alexandr usiloval o sňatek s pruskou princeznou Viktorií, na přímý zásah kancléře Bismarcka však byl odmítnut z obav o to, že by sňatek mohl být považován za další nepřátelské gesto namířené proti Rusku.", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení s Východní Rumélií.", "content": "Dne 6. září 1885 byla po nekrvavé revoluci připojena k bulharskému knížectví Východní Rumélie, jež byla od roku 1878 poloautonomní provincii Osmanské říše. Tento den se jako „Den sjednocení“ stal zároveň bulharským státním svátkem. Dne 17. dubna 1886 byla podle smlouvy v Tophane ve Východní Rumélii nominálně obnovena svrchovanost Osmanské říše a bulharský kníže se v souladu s onou smlouvou stal generálním guvernérem tohoto regionu, který i nadále zůstal pod faktickou kontrolou Bulharska. Nominální součástí Osmanské říše byla Východní Rumélie až do vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska 5. října 1908, kdy se zároveň Bulharsko přeměnilo v Bulharské carství.", "section_level": 2}, {"title": "Abdikace Alexandra a nástup dynastie Sasko-Kobursko-Gothajské.", "content": "V srpnu 1886 vypukl vojenský převrat, který Alexandra donutil uprchnout ze země. Ačkoli se Stambolovovi podařilo povstalce zpacifikovat a vrátit Alexandra na trůn, jeho pozice přestala být dlouhodobě udržitelná a v září téhož roku byl přinucen abdikovat. S hlubokým rozčarováním podepsal abdikační smlouvu se slovy \"„Bože, pomáhej Bulharsku.“\" Regentem se stal Stambolov. V roce 1887, jen 9 let po ustanovení Bulharského knížectví po abdikaci knížete Alexandra I. nastupuje na knížecí stolec v Bulharsku Ferdinand Sasko-Kobursko-Gothajský. Byl následníkem prince Alexandra, kterého vystřídal na trůně právě ve chvíli, kdy se zdálo, že bulharský stát čeká velký rozvoj. Během jeho vlády země udělala značný pokrok v mnoha sférách – politické, ekonomické, kulturní, jako i obranné. V roce 1889 vstoupilo Bulharské knížectví do Latinské měnové unie.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "V roce 1908 bulharský kníže Ferdinand vyhlašuje ve Velikém Tarnovu nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijímá titul cara a vládne jako car Ferdinand I.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bulharské knížectví (bulharsky \"Княжество България\", Knjažestvo Bălgarija) byl autonomní stát Osmanské říše na Balkáně v letech 1878–1908. Bulharské knížectví vzniklo po Berlínském kongresu z tzv. Velkého Bulharska, které vzniklo po Sanstefanské mírové smlouvě a zaniklo v roce 1908 vyhlášením Bulharského carství (cisařství).", "tgt_summary": "The Principality of Bulgaria (, \"Knyazhestvo Balgariya\") was a \"de facto\" independent, and \"de jure\" vassal state under the suzerainty of the Ottoman Empire. It was established by the Treaty of Berlin in 1878. After the Russo-Turkish War ended with a Russian victory, the Treaty of San Stefano was signed by Russia and the Ottoman Empire on 3 March 1878. Under this, a large Bulgarian vassal state was agreed to, which was significantly larger: its lands encompassed nearly all ethnic Bulgarians in the Balkans, and included most of Moesia, Thrace and Macedonia, stretching from the Black Sea to the Aegean. However, the United Kingdom and Austria-Hungary were against the establishment of such a large Russian client state in the Balkans, fearing it would shift the balance of power in the Mediterranean. Due to this, the great powers convened and signed the Treaty of Berlin, superseding the Treaty of San Stefano, which never went into effect. This created a much smaller principality, alongside an autonomous Eastern Rumelia within the Ottoman Empire. Although an Ottoman vassal, Bulgaria only acknowledged the authority of the Sublime Porte in a formal way. It had its own Constitution, flag and anthem, and conducted its own foreign policy. In 1885, a bloodless revolution resulted in Eastern Rumelia being de facto annexed by Bulgaria, which the Ottoman Empire accepted with the Tophane Agreement. On 5 October 1908, Bulgaria declared its independence as the Kingdom of Bulgaria.", "id": 115342} {"src_title": "Tomáš Pekhart", "tgt_title": "Tomáš Pekhart", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Narodil se v Sušici v Československu. Svou kariéru začal v klubu TJ Sušice a dále hrál za TJ Klatovy, odkud v roce 2003 přestoupil do SK Slavia Praha. V létě roku 2006 přestoupil ze Slavie do Tottenhamu. V první sezoně 2006/07 dal za akademii Tottenhamu 19 golů ve 20 zápasech, ale zranění mu snižovalo naději, že zde uspěje. V srpnu 2008 odešel na hostování do Southamptonu, kde hrál až do ledna 2009 a poté se z Tottenhamu vrátil na hostování zpět do Slavie. Dne 12. ledna 2010 se týmu FK Baumit Jablonec podařilo získat tohoto hráče za nezveřejněnou částku. V následující sezóně byl zapůjčen do Sparty Praha na hostování.", "section_level": 1}, {"title": "1. FC Norimberk.", "content": "Od 1. června 2011 přestoupil do německého klubu 1. FC Norimberk. Ve 2. kole německé Bundesligy v sezóně 2012/13 (31. srpna 2012) vstřelil Tomáš Pekhart svůj první gól v tomto ročníku proti hostující Borussii Dortmund. Ve 31. minutě otevřel hlavičkou skóre utkání po rohovém kopu Japonce Hirošiho Kijotakeho. Byl to jeho desátý gól za Norimberk od přestupu z Jablonce. 2. února 2013 vstřelil svůj třetí gól sezóny v domácím utkání proti Borussii Mönchengladbach, byl to zároveň vítězný gól na 2:1 (konečný stav zápasu). Čtvrtý gól sezóny vstřelil v posledním kole Bundesligy 17. května 2013 a byl to vítězný gól, kterým Norimberk porazil SV Werder Bremen 3:2. V sezoně 2013/14 zažil s týmem pád do druhé německé Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "FC Ingolstadt 04.", "content": "V srpnu 2014 přestoupil z Norimberku do jiného německého druholigového klubu FC Ingolstadt 04. S Ingolstadtem slavil v sezóně 2014/15 postup do 1. německé Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "AEK Athény.", "content": "V lednu 2016 přestoupil do řeckého klubu AEK Athény. V sezóně 2015/16 slavil zisk řeckého poháru. S 12 góly v 31 soutěžních zápasech byl nejlepším střelcem AEK v sezóně 2016/17.", "section_level": 2}, {"title": "Hapoel Beerševa.", "content": "V červenci 2017 přestoupil do týmu mistra izraelské nejvyšší ligy z ročníku 2016/17, klubu Hapoel Beerševa. Necelý měsíc po svém příchodu vyhrál s týmem první trofej – Izraelský Superpohár. Hapoel porazil celek Bnei Yehuda Tel Aviv FC poměrem 4:2, Pekhart vstřelil jeden gól. Na konci sezóny slavil s klubem mistrovský titul.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické výběry.", "content": "Tomáš Pekhart nastoupil za některé mládežnické výběry České republiky. Během své mládežnické kariéry se zúčastnil v roce 2006 Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 17 let v Lucembursku, kdy s českým týmem postoupil do finále turnaje proti Rusku. Pekhart se střelecky prosadil v semifinále proti Španělsku (výhra ČR 2:0) i ve finále proti Rusku (remíza 2:2 po prodloužení, titul získalo Rusko po výhře 5:3 na pokutové kopy). Zúčastnil se i Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let 2007 v Kanadě, na němž česká reprezentace podlehla ve finále Argentině 1:2. Nechyběl ani na následujícím světovém šampionátu v roce 2009 v Egyptě, kde český celek vypadl v osmifinále s Maďarskem na pokutové kopy. Tomáš Pekhart se na tomto turnaji jedenkrát trefil v zápase základní skupiny proti Austrálii (výhra ČR 2:1). V reprezentaci do 21 let vstřelil dva hattricky, oba San Marinu během kvalifikace na ME „21“ 2011. V tomto kvalifikačním cyklu se stal se 7 vstřelenými góly nejlepším kanonýrem kvalifikační skupiny 5, v níž se ČR střetla s Německem, Islandem, Severním Irskem a San Marinem. Bilance Tomáše Pekharta v mládežnických týmech:", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2011.", "content": "V těžké základní skupině B Mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2011 konaném v Dánsku se česká reprezentace střetla postupně s celky Ukrajiny, Španělska a Anglie, do semifinále postupovaly první dva týmy ze skupin. 12. června 2011 nastoupil český výběr proti Ukrajině a zvítězil 2:1, Tomáš Pekhart absolvoval celé utkání. Další zápas 15. června se české mládežnické reprezentaci nevydařil, prohrála se Španělskem 0:2. Pekhart odehrál první poločas. O postupu se rozhodovalo v posledním zápase s Anglií 19. června. Angličané vedli až do 89. minuty 1:0, ČR pak góly střídajících hráčů Jana Chramosty a Tomáše Pekharta otočila stav na 2:1 a postoupila do semifinále, přičemž Pekhart trefil ve 4. minutě nastaveného času vítězný gól poté, co v 83. minutě střídal. Semifinále 22. června proti Švýcarsku ČR prohrála po prodloužení 0:1 a stejným výsledkem (avšak v normální hrací době) podlehla 25. června v souboji o 3. místo Bělorusku. Tomáš Pekhart nastoupil pouze v utkání se Švýcarskem, kde se dostal na hřiště v 63. minutě.", "section_level": 3}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "První zápas v A-mužstvu české reprezentace absolvoval Pekhart 22. května 2010 proti Turecku, toto přátelské utkání hrané v USA český celek prohrál 1:2. Pekhart střídal v 77. minutě Jaroslava Plašila. Po evropském šampionátu 2012 nastoupil v prvním přátelském utkání nového reprezentačního cyklu 15. srpna 2012 ve Lvově proti domácí Ukrajině (0:0) a 8. září v Kodani proti Dánsku (kvalifikační zápas o MS 2014 v Brazílii, opět 0:0). V dalším utkání v Teplicích proti Finsku 11. září odehrál první poločas (prohra 0:1). Objevil se v základní sestavě v kvalifikačním zápase proti Maltě a po centru Petra Jiráčka z levé strany hlavou skóroval do brány maltského brankáře Andrewa Hogga a zvýšil na průběžných 2:1. Byl to jeho první reprezentační gól v A-mužstvu. Po čtyřzápasovém střeleckém trápení českého týmu bez vstřeleného gólu (mimo tří výše zmíněných zápasů ještě prohra 0:1 z evropského šampionátu s Portugalskem) zvítězila ČR 3:1, v nastaveném čase chytil ještě Petr Čech přísně nařízený pokutový kop. 16. října 2012 nastoupil Pekhart v Praze v kvalifikačním zápasu s Bulharskem (0:0). Druhý gól v seniorské reprezentaci vstřelil hlavou 11. října 2013 opět proti Maltě (která hrála doma), v 90. minutě zvyšoval na konečných 4:1 pro ČR. Při gólové akci dostal ránu do hlavy, utrpěl lehký otřes mozku a musel být vystřídán.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Trenér Michal Bílek jej nominoval na EURO 2012 konané v Polsku a na Ukrajině. V prvním zápase (8. června 2012) se na hřiště nedostal, české mužstvo prohrálo 1:4 s Ruskem. Ve druhém zápase (12. června 2012) proti Řecku střídal v 64. minutě Milana Baroše, český tým nakonec zvítězil 2:1. V závěrečném zápase základní skupiny proti Polsku Pekhart opět střídal Baroše, tentokrát šlo o taktické střídání v samotném závěru utkání (90. minuta). České mužstvo zvítězilo 1:0, získalo tři body a s celkově šesti body postoupilo z prvního místa ve skupině (přes pasivní skóre 4:5 ze tří zápasů) do čtvrtfinále turnaje (společně s Řeckem, které po vítězství nad Ruskem 1:0 skončilo druhé). Čtvrtfinálový zápas ve Varšavě (21. června 2012) proti Portugalsku český tým prohrál 0:1 a s turnajem se rozloučil. Tomáš Pekhart nastoupil na hřiště v 86. minutě místo Tomáše Hübschmana.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Tomáše Pekharta v české reprezentaci do 21 let Góly Tomáše Pekharta v A-mužstvu české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Tomáš Pekhart (* 26. května 1989 Sušice, Československo) je profesionální fotbalista. V současné době hraje za tým Legia Varšava. Mimo ČR působil na klubové úrovni v Německu, Anglii, Izraeli a Řecku, od léta 2017 je v Španělsko. V sezoně 2008/09 získal se Slavií Praha mistrovský titul a stal se velice platným hráčem v české reprezentaci do 21 let. V letech 2010–2013 odehrál 19 zápasů v dresu českého reprezentačního A-mužstva, vstřelil dvě branky. V sezóně 2017/18 se stal mistrem Izraele s klubem Hapoel Beerševa.", "tgt_summary": "Tomáš Pekhart (born 26 May 1989) is a Czech professional footballer who plays as a forward for Polish club Legia Warsaw. He has represented the Czech Republic at both junior and senior level.", "id": 1693822} {"src_title": "Ivanovo dětství", "tgt_title": "Ivan's Childhood", "src_document": [{"title": "Vliv filmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ve světě.", "content": "Snímek zahájil spolu s francouzským filmem \"Nikdo mě nemá rád\" (1959) vlnu zájmu o téma vliv nepříznivých sociálních a kulturních okolností na dětství. Ivanovým dětstvím se zároveň Tarkovský výrazně etabloval, což mu později umožnilo spolufinancovat jeho tvorbu i ze západních zdrojů (například film \"Stalker\") a pravděpodobně usnadnilo pozdější rozhodnutí emigrovat na západ.", "section_level": 2}, {"title": "V Sovětském svazu.", "content": "Spolu například s \"Jeřábi táhnou\" patří tento snímek k několika málo skutečně originálním filmům o druhé světové válce natočených v SSSR. Oficiálními uměleckými vědci a kritiky však byla vytvářena spíše poptávka po dalších variacích využívajících tehdejších klasických postupů. Žádný další sovětský film podněty \"Ivanova dětství\" dále nerozvíjí. Sovětské válečné filmy spíše směřovaly k odstranění náznaků a gradaci použitých prostředků (například nárůst brutality vrcholící v mládeži nepřístupném Jdi a dívej se). Tato fáze byla překonána až v devadesátých letech (například \"Kavkazským zajatcem\").", "section_level": 2}, {"title": "Ivan.", "content": "Ivan je dvanáctiletý chlapec, který přišel o základní vztahy a předpoklady realizace obvyklých hodnot dětství, čímž došlo (v termínech Heideggera) k odhalení neskrytosti pobytu. Vedle této existenciální analýzy je možné i následující pojetí. Realističnost socialistického realismu nespočívá v zobrazování nahodilých detailů, ale v idealizaci momentů zásadních pro pochopení pohybů na základě dialektické logiky. V tomto pojetí nenávist a motivace chování Ivana odkazuje k přirozené touze člověka bránit společenství proti agresorům.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Většina děje se odehrává na jednom místě na východní frontě v krátkém čase. Bezprizorný malý Ivan, jehož rodina byla protivníkem vyvražděna, je již pouze odhodlán fanaticky bojovat proti nepříteli. Tarkovského vyprávění je založeno na kontrastech (umocněných vynikající kamerou) mezi frontovými reáliemi a Ivanovou idylickou imaginací zaměřenou do minulosti. Ivan se účastní průzkumné vojenské akce. Jeho jednání ostře kontrastuje se zobrazenými příběhy vojáků, kteří neztratili kontakty s \"běžným životem\". Ač jej ostatní bojovníci chtějí stáhnout z bojů, Ivan tajně utíká na frontu. Střih přenáší diváka na konec filmu, kde ve všeobecném veselí vítězství vojáci blízcí Ivanovi náhodnou naleznou záznam, že Ivan byl jako válečný zajatec popraven. Snímek je zakončen hororovými záběry gilotin a ostnatého drátu, které následuje vyobrazení radujícího se Ivana utíkajícího na pláži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivanovo dětství (rusky \"Иваново детство\", \"Ivanovo detstvo\", na západě známé jako \"My Name Is Ivan\") je válečné drama z roku 1962, jde o první celovečerní film režiséra Andreje Tarkovského. Nezvyklý scénář a námět Vladimira Bogomolova v sobě kombinuje postupy sorely a existencialismu. Přestože \"Ivanovo dětství\" získalo pouze dvě mezinárodní ocenění, výrazně ovlivnilo celkový vývoj kinematografie, získalo si celosvětový obdiv kritiky a jeho kvality byly vyzdvihovány významnými intelektuály (například Sartrem). Je výborný i po stránce obrazové a filmové řeči.", "tgt_summary": "Ivan's Childhood (), sometimes released as My Name Is Ivan in the US, is a 1962 Soviet war drama film and the first feature film directed by Andrei Tarkovsky. Co-written by Mikhail Papava and an uncredited Tarkovsky, it is based on Vladimir Bogomolov's 1957 short story \"Ivan\" (). The film features child actor Nikolai Burlyayev along with Valentin Zubkov, Evgeny Zharikov, Stepan Krylov, Nikolai Grinko, and Tarkovsky's wife Irma Raush. \"Ivan's Childhood\" tells the story of orphaned boy Ivan, whose parents were killed by the invading German forces, and his experiences during World War II. \"Ivan's Childhood\" was one of several Soviet films of its period, such as \"The Cranes Are Flying\" and \"Ballad of a Soldier\", that looked at the human cost of war and did not glorify the war experience as did films produced before the Khrushchev Thaw. In a 1962 interview, Tarkovsky stated that in making the film he wanted to \"convey all [his] hatred of war\", and that he chose childhood \"because it is what contrasts most with war.\" \"Ivan's Childhood\" was Tarkovsky's first feature film. It won him critical acclaim and made him internationally known. It won the Golden Lion at the Venice Film Festival in 1962 and the Golden Gate Award at the San Francisco International Film Festival in 1962. The film was also selected as the Soviet entry for the Best Foreign Language Film at the 36th Academy Awards, but was not accepted as a nominee. Famous filmmakers such as Ingmar Bergman, Sergei Parajanov and Krzysztof Kieślowski praised the film and cited it as an influence on their work.", "id": 1969773} {"src_title": "Eli'ezer Ben Jehuda", "tgt_title": "Eliezer Ben-Yehuda", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Eli'ezer Ben Jehuda se narodil jako Eli'ezer Jicchak Perlman ve vesnici Lužki ve Vilniuské gubernii Ruského impéria (dnes Vitebská oblast v Bělorusku). Chodil do chederu, kde od tří let studoval hebrejštinu a Bibli, jak bylo běžné mezi Židy ve východní Evropě. Ve dvanácti letech již měl přečtenou velkou část Tóry, Mišny a Talmudu. Jeho rodiče si přáli, aby se z něj stal rabín, a tak jej poslali do ješivy. Tam pokračoval ve studiu starohebrejštiny a dostal se též k osvícenecké hebrejštině včetně sekulárních spisů. Později se naučil francouzsky, německy a rusky a odjel dále studovat do Daugavpilsu. Díky čtení hebrejských novin \"ha-Šachar\" se seznámil se sionismem a dospěl k závěru, že oživení hebrejštiny v Zemi izraelské by mohlo sjednotit všechny Židy na celém světě. Ben Jehuda byl dvakrát ženatý se dvěma sestrami. Jeho první manželka Dvora (rozená Jonasová) zemřela v roce 1891 na tuberkulózu a zanechala mu pět malých dětí. Jen krátce po manželčině smrti zemřely tři z jejich dětí, v krátké době deseti dnů, na záškrt. O šest měsíců později se oženil s Dvořinou mladší sestrou Paulou Beilou, která přijala židovské jméno „Chemda.“ Poslední přání jeho manželky Dvory bylo, aby si Paulu vzal.", "section_level": 1}, {"title": "Studia v Paříži.", "content": "Po dokončení studií odešel do Paříže studovat na Sorboně. Mezi jeho předměty byla i historie a politika Blízkého východu, avšak předmět, který jej nejvíce ovlivnil, byla hebrejština, konkrétně hebrejština pro pokročilé vyučovaná v hebrejštině. Bylo to použití hebrejštiny v mluvené formě, které jej plně utvrdilo v přesvědčení, že by hebrejština jako národní jazyk byla praktická. V Paříži strávil čtyři roky.", "section_level": 1}, {"title": "Přestěhování do Jeruzaléma.", "content": "V roce 1881 Ben Jehuda vycestoval do Palestiny, která byla tehdy provincií Osmanské říše. Nalezl si zde práci jako učitel na škole Alliance Israelite Universelle. Motivován okolními ideály obnovy a odmítnutí života v diaspoře si Ben Jehuda dal za cíl vytvořit nový jazyk, který by nahradil jidiš a další regionální dialekty jako prostředek každodenní komunikace mezi Židy, kteří podnikli aliju z různých částí světa. Svého syna Ben Ciona Ben Jehudu (osobní jméno znamená „syn Sijónu“) vychoval zcela v hebrejštině. Odmítl, aby byl jeho syn během dětství vystaven jiným jazykům. Říká se, že jednou pokáral svou ženu, když ji přistihl, jak synovi zpívá ruskou ukolébavku. Jeho syn byl první rodilý mluvčí moderní hebrejštiny a jeho autobiografie, kterou sepsal pod svým pozdějším jménem Itamar Ben Avi (איתמר בן אב\"י, „Itamar, syn Aviho,“ Avi je zkratka, vytvořená třemi počátečními písmeny jména Eli'ezer Ben Jehuda, ale také znamená „můj otec“) je dodnes v Izraeli čtená.", "section_level": 1}, {"title": "Novinářská dráha.", "content": "Ben Jehuda byl redaktorem několika hebrejsky psaných novin: ha-Chavacelet, ha-Cvi, Haškafa a ha-Or (tak byl přejmenován list ha-Cvi). Vydávání novin ha-Cvi bylo na rok přerušeno kvůli protestům jeruzalémské ultraortodoxní komunity, která se ostře ohrazovala proti použití hebrejštiny, svatého jazyka, pro každodenní konverzace. V roce 1908 se z ha-Cvi stal první hebrejský deník na území Palestiny. Po válce se Ben Jehuda angažoval okolo vzniku deníků Haaretz a Do'ar ha-jom.", "section_level": 1}, {"title": "Lexikografie.", "content": "Ben Jehuda byl hnacím motorem založení Výboru pro hebrejský jazyk, později Akademie hebrejského jazyka, která existuje dodnes. Byl autorem prvního slovníku moderní hebrejštiny a stal se známým jako „obroditel“ hebrejštiny i přes opozici vůči některým slovům, které zavedl. Mnoho z těchto slov se stalo nedílnou součástí hebrejštiny, ale jiná, přibližně 2000 slov, se neuchytila. Například místo jeho označení pro rajče \"badura\" používají mluvčí hebrejštiny slovo \"agvania.\"", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Ben Jehuda zemřel v prosinci 1922 ve věku šedesáti čtyř let na tuberkulózu, kterou trpěl po celý svůj život. Byl pohřben na Olivové hoře v Jeruzalémě a jeho pohřbu se zúčastnilo na 30 tisíc lidí. Na jeho počest nese jeho jméno hlavní ulice v Jeruzalémě – Ben Jehudova ulice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eli'ezer Ben Jehuda (hebrejsky: , 7. ledna 1858, Lužki, Ruské impérium – 16. prosince 1922, Jeruzalém, Britský mandát Palestina) byl izraelský jazykovědec, který se stal klíčovou postavou v obrození hebrejštiny coby mluveného jazyka. Ben Jehuda považoval vztah hebrejštiny a sionismu za symbiózu: „hebrejština může žít, pouze pokud oživíme národ a navrátíme se do země svých otců.“", "tgt_summary": "Eliezer Ben‑Yehuda (; ; born Eliezer Yitzhak Perlman; 7 January 1858 – 16 December 1922) was a Hebrew lexicographer and newspaper editor. He was the driving force behind the revival of the Hebrew language in the modern era.", "id": 1909351} {"src_title": "Château d'Yquem", "tgt_title": "Château d'Yquem", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Původ jména Yquem sice není jasný, zato minulost pozemků je zdokumentována dobře. V období 1152–1453 patřila oblast Bordeaux Angličanům a Yquem vlastnili angličtí králové. V majetku francouzských králů se ocitlo v roce 1453 za vlády Karla VII. V roce 1593 získal Château d'Yquem jako feudální léno Jacques de Sauvage. Rodině Sauvageových usedlost patřila až do roku 1785, kdy se Francoise-Joséphine de Sauvageová provdala za Louise-Amédéea de Lur Saluces, čímž majetek přešel do vlastnictví rodu Lur Salucesových, jenž vinařství vlastnil až do roku 1996. Více než polovinu 20. století, až do své smrti v roce 1968, usedlost řídil markýz Bernard de Lur-Saluces, po něm převzal její vedení hrabě Alexandre de Lur-Saluces, který ji vedl až do května 2004. Od roku 1996 vlastní Château d'Yquem francouzský výrobce luxusního zboží gigant LVMH - Moët Hennessy Louis Vuitton.", "section_level": 1}, {"title": "Apelace Sauternes.", "content": "Sauterneská apelace se vztahuje na obce Sauternes, Barsac (která má též vlastní označení), Fargues, Preignac a Bommes. Jedná se o nevelké území vzdálené asi 30 kilometrů jihovýchodním směrem od města Bordeaux, zcela obklopené známou podoblastí Graves. Region má pozoruhodné, avšak poněkud nespolehlivé klimatické podmínky, díky kterým je zde možné vyrábět špičková sladká vína, jež se naprosto liší od ostatních vín oblasti Bordeaux. Pro zdejší krajinu jsou typická široká mělká údolí a mírné kopce. Řeka Ciron, jež protéká jedním z těchto údolí a která se jižně od Barsaku vlévá do Garonny, rozděluje region na dvě oblasti. Na podzim, za příznivého počasí, postupuje ranní mlha z Garrony proti proudu řeky Ciron a pokrývá révu. V průběhu dopoledne se pak mlha zvedne a vinice zaplaví paprsky teplého podzimního slunce. To je ideální počasí pro vývoj ušlechtilé plísně. Označení apelace Sauternes se používá výlučně pro sladká vína. Veškerá ostatní vína z této oblasti lze prodávat pouze pod označením AC Bordeaux. I zde došlo v roce 1855 jako v Médoku k roztřídění nejlepších vinohradů do kategorií \"premier cru\" a \"deuxiéme cru\". Nejvyšší kategorie \"premier cru supérieur\" byla přiznána pouze Château d´Yquem. Na rozdíl od většiny vinic v kraji Bordeaux se zde pěstují převážně bílé odrůdy, a sice Sémillon pro svoji náchylnost k napadení ušlechtilou plísní a Sauvignon blanc, jenž dodává vínům kyselinu.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Vinohrad rozkládající se mezi vesnicemi Sauternes and Fargues má rozlohu asi 113 ha, v každé době se však obdělává jen asi 100 ha. Tuto plochu zabírají pouze keře dvou odrůd – na 80 % roste Sémillon a na 20 % Sauvignon blanc. Díky jeho vyšším výnosům je však poměr obou odrůd ve víně mnohem vyrovnanější. Za svůj velký úspěch vděčí Château d´Yquem zejména již zmíněné ušlechtilé šedé plísni \"Botrytis cinerea\", jež napadá zdejší hrozny. Pokud jde o vinohradnické metody, ve vinařství dosud převládají tradiční, pomalé postupy, při nichž se pečlivě dbá na detail. Vinohrad se orá pluhy, které tahají koně, řez a vedení se provádějí ručně. Sklizeň je vždy pečlivě načasovaná a probíhá v mnoha etapách. Pokaždé se přitom sbírají pouze plísní nejvíce napadené bobule. Celkový výnos tak nikdy nepřekročí 900 litrů na hektar. V Sauternes přitom bývá obvyklých 2 – 3000 litrů. Zhruba jednou za 10 let bývá úroda tak špatná, že pokud se vůbec vyrobí nějaké víno, neprodává se pod značkou château. Ve 20. století se tak stalo devětkrát, v letech 1910, 1915, 1930, 1951, 1952, 1964, 1972, 1974 a 1992. Hrozny se lisují postupně, v nevelkých, desítky let starých lisech. Mošt poté prokváší v nových baricích, v nichž víno po tři a půl roku zraje. Vanilkové aroma dubu však překrývá koncentrovaná chuť. Následným zráním v sudech totiž víno získává spíš komplexnost než aromatické látky. Doba tohoto zrání v dubových sudech závisí na kvalitě ročníku. Víno tak získává bohatost a po deseti až dvaceti, někdy však i padesáti letech dosáhne své pověstné komplexnosti. Ročně se zde vyrobí asi 65 000 láhví. Vína z Château d'Yquem jsou charakteristická právě úžasnou komplexností chutí, v nichž převládá med, zralé meruňky a ananas či kompotované ovoce, a sladkostí. Jsou též pověstná svou dlouhověkostí. Láhev z dobrého ročníku začne projevovat své kvality nejdřív po 10 až 20 letech ve sklepě. Při správné péči dokáže vydržet déle než 100 let, přičemž se v ní postupně rozvíjejí další a další ovocné tóny a aromata. K nejlepším ročníkům patří vína z let 1921, 1937, 1947, 1949, 1959, 1967, 1975, 1983 a 1988. Od roku 1959 se ve vinařství Château d'Yquem vyrábí také suché bílé víno nazvané \"Ygrec\" ( označení pro písmeno ypsilon), jež se připravuje ze stejného množství Sémillonu a Sauvignonu blanc. Toto víno se však nevyrábí v každém ročníku.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V roce 2006 byla v londýnské aukční síni prodána 135letá \"řada\" vín, jež obsahuje každý ročník z let 1860–2003 za neuvěřitelných 1,5 milionu dolarů, což je jedna z největších sum, jež byla kdy zaplacena za jedinou dražební položku, pokud jde o víno. Sbírka byla umístěna ve dvou vinotékách z amerického ořechu od britského nábytkářského návrháře Davida Linleyho, z nichž každá stála přes 95 000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Château d´Yquem je starobylé vinařství v malé obci Sauternes asi 30 km jihovýchodně od města Bordeaux, kde se vyrábí jedno z nejjemnějších sladkých bílých vín na světě. Při legendární Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 byla Château d'Yquem jako jediné usedlosti v apelaci Sauternes přiznána kategorie \"premier cru supérieur\", čímž byla uznána naprostá nadřazenost zdejšího vína nad ostatními bílými víny z oblasti Graves.", "tgt_summary": "Château d'Yquem () is a \"Premier Cru Supérieur\" (Fr: \"Superior First Growth\") wine from the Sauternes, Gironde region in the southern part of the Bordeaux vineyards known as Graves. In the Bordeaux Wine Official Classification of 1855, Château d'Yquem was the only Sauternes given this rating, indicating its perceived superiority and higher prices over all other wines of its type. Yquem's success stems largely from the site's susceptibility to attack by \"noble rot\" (a particular kind of infestation by \"Botrytis cinerea\"). Wines from Château d'Yquem are characterised by their complexity, concentration and sweetness, which is balanced by relatively high acidity. With proper care, a bottle will keep for a century or more, and the fruity overtones will gradually fade and integrate with more complex secondary and tertiary flavours. Since 1959 (though not every year), Château d'Yquem has also produced a dry white wine called \"Ygrec\" (Fr: the letter \"Y\"), made from an equal blend of Sémillon and Sauvignon blanc.", "id": 1902301} {"src_title": "Bitva u Blore Heath", "tgt_title": "Battle of Blore Heath", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Po první bitvě u St Albans roku 1455 panoval mezi znepřátelenými rody Yorků a Lancasterů relativní klid. Nicméně obě strany byly obezřetné a roku 1459 začaly shromažďovat vojska svých spojenců. Královna Markéta pokračovala v aktivizaci spojenců krále Jindřicha VI. mezi šlechtici a Yorkové, pod vedením Richarda, vévody z Yorku, hledali podporu v táboře králových odpůrců. Yorské vojsko, které se nacházelo na hradu Middleham v Yorkshire, vedené Richardem, hrabětem ze Salisbury se potřebovalo připojit k hlavní yorské armádě na hradu Ludlow v Shopshire. Poté, co se Salisbury vydal na cestu přes Midlands nařídila královna Markéta Jamesi, lordu z Audley, aby sestavil vojsko a Salisburyho zastavil.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Audle vybral pro místo, kde chtěl Yorky překvapit oblast Blore Heath. Ráno 23. září 1456 zaujalo vojsko, čítající 6-12 000 mužů, obrannou pozici za bariérou na jihozápadním okraji Blore Heath odkud očekávali příchod Salisburyho vojska. Yorští zvědové spatřili Lancasterské praporce přes vršek bariéry a Salisburyho okamžitě varovali. Yorkové, v počtu 3-6 000 vojáků, byli očekáváni vojskem s asi dvojnásobnou přesilou. Poté, co se vynořili z lesa, Salisbury nařídil, aby jeho vojáci zaujali pozici k boji. Vzdálenost mezi oběma vojsky byla asi 300 metrů. Mezi nimi tekl prudký, široký a rychle proudící potok. Tato překážka činila Audleyho pozici téměř nedobytnou. Zpočátku se oba velitelé pokusili vést neúspěšná jednání, aby se vyhnuli krveprolití. Bitva, jako mnoho jiných středověkých střetů, byla zahájena lučištníky. Vzhledem ke vzdálenosti obou vojsk ale nepřinesla žádné rozhodnutí. Salisbury se obával, že útok přes potok by byl sebevražedný a tak použil lest, aby vylákal protivníka. Poslal několik svých důstojníků, aby se vzdálili od hlavního pole, aby se Lancasterové domnívali, že utíkají z boje. Lancasterové vyslali za nimi jízdu. V době kdy překračovali potok, byli napadeni Salisburyho muži, kteří se vrátili zpět. Je možné, že útok jízdy nenařídil sám Audley, ale výsledkem byla změna situace ve prospěch Salisburyho. Střet u potoka způsobil Lancasterům velké ztráty. Lancasterové se stáhli a po chvíli podnikli druhý útok, možná proto, aby zachránili své raněné. Druhý útok byl úspěšnější a mnoho Lancasterů dokázalo překonat potok. To vedlo k prudkému boji, ve kterém Audley padl. Po Audleyho smrti převzal velení Lancasterů jeho zástupce, John Sutton, baron z Duddley, který nařídil provést mohutný protiútok, do kterého se zapojilo asi 4 000 vojáků. Tento útok také nebyl úspěšný a asi 500 Lancasterských vojáků se připojilo k Yorkům a začali bojovat proti svým mužům. To znamenalo pro Lancastery obrat, jejich obrana zkolabovala a Yorkové je zahnali na ústup. Odhaduje se, že v bitvě zemřelo nejméně 3 000 vojáků, z toho 2 000 na straně Lancasterů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Blore Heath byla první velkou bitvou války růží. Odehrála se 23. září 1459 v oblasti Blore Heath ve Staffordshire nedaleko městečka Market Drayton v Anglii.", "tgt_summary": "The Battle of Blore Heath was a battle in the English Wars of the Roses. It was fought on 23 September 1459, at Blore Heath in Staffordshire. Blore Heath is a sparsely populated area of farmland, two miles east of the town of Market Drayton in Shropshire, and close to the towns of Market Drayton and Loggerheads, Staffordshire.", "id": 872217} {"src_title": "Bělozubka nejmenší", "tgt_title": "Etruscan shrew", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Váží přibližně 2 gramy. Délka hlavy a trupu dosahuje od 35 do 48 mm. Tělo má tmavé. Ocas měří 24 až 29 mm. Zuby jsou bílé.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Bělozubky nejmenší patří mezi velmi raritně chované druhy. V létě 2018 byly chovány jen v pěti evropských zoo: čtyřech německých (Tierpark Berlin, Zoo Dresden, Tierpark Görlitz a Zoo Karlsruhe) a jedné české (Zoo Praha). V průběhu roku 2018 se stala chovatelem tohoto druhu také Zoo Wroclaw. V průběhu roku 2018 se bělozubky nejmenší dostaly do dalších dvou českých zoo: Zoo Jihlava a Zoo Plzeň. Počet evropských zoo s tímto druhem se tak dostal na osm.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Do Zoo Praha přišli první jedinci tohoto druhu v závěru roku 2017. Jednalo se o dva páry ze zoo v německých Drážďanech (Zoo Dresden). Zpočátku byli v zázemí, aktuálně jsou již v expozici v pavilonu Afrika zblízka. První odchovy se podařily v březnu 2018 a další následovaly ve čtyřtýdenních intervalech. Na počátku srpna 2018 tak žilo v Zoo Praha již 9 dospělých jedinců (vč. jedné březí samice) a 24 mláďat (pocházejí z 6 pražských vrhů). Rozmnožuje se již druhá generace. 14. srpna 2018 se narodily dvě bělozubky nejmenší a 18. srpna téhož roku se narodily další čtyři. Další mládě následovalo i v prosinci 2018, kdy zároveň přišli noví jedinci z německé Zoo Karlsruhe. Celkově se v průběhu roku 2018 narodilo a bylo odchováno 17 mláďat. Ke konci roku 2018 bylo v Zoo Praha chováno 11 jedinců. Další mláďata přišla na svět v únoru, březnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu i listopadu 2019, tedy takřka ve všech měsících.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bělozubka nejmenší (\"Suncus etruscus\") je savec z čeledi rejskovitých. Jde o nejmenšího známého savce podle hmotnosti. Nejmenší podle délky těla je netopýrek thajský (\"Craseonycteris thonglongyai\"). Je rozšířena v jižní Evropě, Zakavkazsku, Turkmenistánu a Africe.", "tgt_summary": "The Etruscan shrew (\"Suncus etruscus\"), also known as the Etruscan pygmy shrew or the white-toothed pygmy shrew, is the smallest known mammal by mass, weighing only about on average. (The bumblebee bat is regarded as the smallest mammal by skull size and body length.) The Etruscan shrew has a body length of about excluding the tail. It is characterized by very rapid movements and a fast metabolism, eating about 1.5–2 times its own body weight per day. It feeds on various small vertebrates and invertebrates, mostly insects, and can hunt individuals of the same size as itself. These shrews prefer warm and damp climates and are widely distributed in the belt between 10° and 30°N latitude stretching from Europe and North Africa up to Malaysia. They are also found in the Maltese islands, situated in the middle of the Mediterranean sea. Although widespread and not threatened overall, they are generally uncommon and are endangered in some countries.", "id": 1612888} {"src_title": "Nízkoemisní zóna", "tgt_title": "Low-emission zone", "src_document": [{"title": "Česko.", "content": "V České republice představilo ministerstvo životního prostředí v září 2009 návrh zákona o ovzduší, který by městům umožnil zřizování nízkoemisních zón. Tato možnost byla schválena v září 2011, kdy novelu schválili poslanci a přehlasovali veto prezidenta Václava Klause. V únoru 2013 bylo schváleno nařízení vlády, které stanovuje podmínky pro zřizování nízkoemisních zón. O zřízení takové zóny v té době uvažovala například Praha, Ostrava, Plzeň, Karlovy Vary nebo Klimkovice. Vyhláška č. 294/2015 Sb., účinná od 1. ledna 2016, zavedla zónové dopravní značky IZ 7a Emisní zóna a IZ 7b Konec emisní zóny. V roce 2019 však stále žádná nízkoemisní zóna v Česku neexistovala. Jako důvody města uváděla např. nedostatek politické shody na územním rozsahu takové zóny (Praha), dále přísné podmínky, které pro jejich zřízení zákon o ovzduší stanovuje (Brno), nebo též příliš nízký očekávatelný efekt takového opatření na kvalitu ovzduší v místě (Ostrava, Plzeň). Alternativní cestu ke snížení emisí spatřují některé radnice ve změně organizace dopravy (např. snížení rychlosti v některých částech města, rezidentní parkování, zavedení mýta). V Praze jsou již od roku 1999 vyhláškou upravovány zóny placeného stání, jejichž množství postupně roste, obdobně dochází od roku 2018 k zavádění rezidentního parkování i v Brně a parkování ve svých centrech začínají zónově regulovat i některé další obce. Tyto parkovací zóny však nejsou zřizovány na základě zákona o ovzduší a nejde tedy o nízkoemisní zóny, byť je mezi takovými některé zdroje uvádějí.", "section_level": 1}, {"title": "Dánsko.", "content": "V Dánsku byly zavedeny ekologické zóny v části Kodaně, ve Frederiksbergu, v Aalborgu a připravuje se v dalších městech (Aarhus, Odense).", "section_level": 1}, {"title": "Japonsko.", "content": "Tokio zavedlo nízkoemisní zónu v říjnu 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Německá města mají možnost zavedení nízkoemisních zón od března 2007, poprvé však byly tyto zóny zavedeny v lednu 2008. V lednu 2009 zavedlo nebo připravovalo nízkoemisní zóny asi 40 německých měst, například Berlín, Dortmund, Hannover, Kolín nad Rýnem, Mannheim, Stuttgart, Bochum, Duisburg, Essen, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Brémy, Karlsruhe, Düsseldorf, Heidelberg, Regensburg. Od ledna 2012 bylo vyhlášeno 6 nových zón a 19 existujících zón zpřísnila jejich pravidla. Vznikla také první regionální nízkoemisní zóna Porúří zahrnující území 14 měst mezi Dortmundem a Duisburgem o ploše kolem 850 km². Další vlnu zpřísnění pravidel pro vjezd do desítek zón přinesl leden 2013. Automobily jsou rozděleny do 4 kategorií podle toho, kolik škodlivin vypouštějí do ovzduší. Začátek nízkoemisních zóny je v Německu označen typickou dopravní značkou s nápisem „Umwelt zone\" a dodatkovou tabulkou barevnými plaketami. Do většiny německých zón doposud postačuje kterákoli plaketa. V budoucnu však postupně ztratí právo vjezdu s červenými a žlutými plaketami.", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Nízkoemisní zóny fungují pod názvem „milieuzones“ doposud v devíti městech (Utrecht, Eindhoven, Tilburg,'s-Hertogenbosch, Breda, Rotterdam, Maastricht, Den Haag a Amsterdam).", "section_level": 1}, {"title": "Švédsko.", "content": "Země patří mezi průkopníky zavádění zón. Jako první město ve Švédsku zavedl zónu Göteborg v roce 1996 a v zóně se mu podařilo emise prachových částic z nákladní dopravy snížit zhruba 40 procent. V současnosti existují nízkoemisní zóny také Lundu, Malmö a Stockholmu.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Londýn zavedl nízkoemisní zónu 4. února 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nízkoemisní zóny jsou geograficky definované oblasti, které omezují přístup automobilů na základě výše jejich emisí, s cílem zlepšit kvalitu ovzduší v těchto oblastech. Tyto zóny fungují nebo se připravují asi v 70 městech 8 evropských zemí. Z anglického názvu low emission zone se pro ně také používá zkratka LEZ.", "tgt_summary": "A low-emission zone (LEZ) is a defined area where access by some polluting vehicles is restricted or deterred with the aim of improving the air quality. This may favour vehicles such as (certain) alternative fuel vehicles, hybrid electric vehicles, plug-in hybrids, and zero-emission vehicles such as all-electric vehicles. A zero-emission zone (ZEZ) is a LEZ where only zero-emission vehicles (ZEVs) are allowed. In such areas, all internal combustion engine vehicles are banned; this includes any plug-in hybrid vehicles which cannot run zero-emission. Only battery electric vehicles and hydrogen fuel cell vehicles are allowed in a ZEZ, along with walking and cycling and fully electric public transport vehicles, e.g. trams, electric buses etc.", "id": 2081317} {"src_title": "Cibule šalotka", "tgt_title": "Shallot", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Právě tak jako cibule kuchyňská byla i šalotka pěstována v pradávných dobách v Malé a Střední Asii. Odtud také její jméno - cibule askalonská, podle palestinského města Askalon, v jehož okolí byla nejvíce pěstována (dnes zříceniny Askalan). Ze starého Filištíniského města Askalonu přinesli si s sebou šalotku do Evropy křižáci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Celkově podobná cibuli kuchyňské. Charakteristickým znakem je, že se vytváří větší množství drobných cibulek v trsu („hnízdu“), které jsou jemnější chuti než klasická cibule kuchyňská. Listy jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele jsou celokrajné, polooblé se souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, ve vrcholovém květenství, jedná se hlávkovitě stažený zdánlivý okolík, ve skutečnosti to je stažené vrcholičnaté květenství zvané šroubel. Květenství je podepřeno toulcem. V květenství jsou často přítomny pacibulky. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků narůžovělé až fialové barvy, se středním tmavě nachovým pruhem. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka. Tyto kultivary ale kvetou a plodí méně často než klasická cibule kuchyňská a většinou se rozmnožují vegetativně pomocí dceřiných cibulek. Na řezu všech cibulí šalotky vidíme na rozdíl od příbuzného česneku, že se skládají z masitých ztluštělých listových bází - suknic. Zásobní látkou cibulí je fruktan; to, co nás pálí (když ji krájíme), je éterický olej obsahující allylsulfidy. Ty jsou také příčinou toho, že cibule řadíme mezi koření. Cibule jsou také významným zdrojem vitamínu C a B, provitamínu A a látek, kterým říkáme fytoncidy (antibioticky účinné látky z vyšších rostlin, např. alliin z česneku, tomatin z rajských jablíček a lupulin z chmele).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dnes se šalotka pěstuje ve všech zeměpisných šířkách, ve všech zemích světa. Nejlepší je začít sázet šalotku brzy na jaře, nejraději už koncem února nebo začátkem března. Šalotka z jarní výsadby dozrává do konzumní zralosti za 80 – 130 dní, podle klimatických podmínek. Po sklizni je třeba nechat rostliny ještě pár dní na záhonu, aby jim zaschla nať, vysoušení na přímém slunci je ideální. Šalotku neskladujte v uzavřených místnostech, potřebuje vzduch. Šalotku od kuchyňské cibule odlišuje jemnější chuť a vytrvalost – nejen na záhonu, ale také při skladování – neraší a nevyšeptává.", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Pro svou jemnější chuť, než má cibule kuchyňská, má větší uplatnění jako kořenící příměs ve francouzské, ruské a americké kuchyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cibule šalotka je druh zeleniny, botanicky patří do rodu česnek (\"Allium\"). Někdy je nazývaná též česnek askalonský, množilka i \"ošlejch\". Dříve byla udávána jako samostatný druh pod jmény \"Allium ascalonicum\" auct. non L. nebo \"Allium salota\" Dost., dnes většinou zahrnovaná poddruh \"Allium cepa\" jako \"Allium cepa\" var. \"aggregatum\".", "tgt_summary": "The shallot is a type of onion, specifically a botanical variety of the species \"Allium cepa\". The shallot was formerly classified as a separate species, \"A. ascalonicum\", a name now considered a synonym of the currently accepted name. Its close relatives include the garlic, leek, chive, and Chinese onion.", "id": 515274} {"src_title": "Topol černý", "tgt_title": "Populus nigra", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Koruna je široká se silnými větvemi, vysoká, klenutá, rozložitá, u starých stromů může působit nepravidelným dojmem. Kmen topolu černého je plnodřevný, rovný, u starších jedinců svalcovitý a často pokroucený. Dřevo bývá v jádře světle hnědavé, bez dřeňových skvrn, poměrně hrubé a velmi lehké. Kůra v mládí šedobílá, později se od báze kmene nahoru tvoří hluboce trhlinatá hnědošedá borka. Starší větvičky jsou žlutošedé s velkými naběhlými lenticelami. Kořenový systém je mělký a dlouze protáhlý. Projevuje se hojná výmladnost z pařezů i sválových hrbolů na kmeni, ale také z kořenů. Rozmnožování odnožemi je možné. Je řazen mezi rychle rostoucí dřeviny.", "section_level": 1}, {"title": "Listy.", "content": "Listy na makroblastech (dlouhých větévkách) jsou asi 5–9 cm dlouhé, střídavé, dlouze řapíkaté, okrouhlé až kosočtverečné, dlouze zašpičatělé, při bázi uťaté nebo široce klínovité, s prosvítavým, jemně vroubkovaně pilovitým okrajem. Lysé, na líci světle zelené, na rubu poněkud světlejší. Řapík bočně zmáčklý. Listy na brachyblastech (zkrácených větévkách) jsou všeobecně kratší.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Květy topolu černého jsou dvoudomé. Samčí jehnědy dorůstají do délky kolem 5 cm, jsou tlusté, válcovité, nící, s purpurově červenými prašníky. Samičí jehnědy bývají štíhlejší, zelenavé, se žlutými bliznami. Topol kvete v březnu a dubnu. Semeno dozrává v červnu.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plodem topolu jsou tobolky, které jsou tlusté, zašpičatělé, zelenavě hnědé, lysé, zřetelně stopkaté. Pokud jsou zralé, bývají většinou prasklé. Semena světle hnědá, se sněhobíle vlnatým svazečkem chloupků. Větrem jsou roznášeny ve velkém množství, takže v rozlehlých porostech topolů to v době zrání může vypadat, jako by napadl čerstvý sníh.", "section_level": 2}, {"title": "Větvičky v zimním stavu.", "content": "Letorosty mají žlutavou až světle hnědou barvu, jsou lesklé. Pupeny jsou na větvích spirálovitě uspořádány, bývají značně velké, hnědé, těsně přisedlé, špičaté, lepkavé, puklé voní balzámem. Květní pupeny odstálé, ven zahnuté.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Topol černý pochází z velkých říčních údolí střední Evropy a jižní Evropy, dnes roste navíc i v západní a střední Asii a severní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Topolům černým se nejlépe daří na svěžích humusovitých půdách. Světlomilná dřevina, nenáročná. Vyskytuje se na periodicky zaplavovaných půdách (lužní lesy), ve vlhkých lesích, na březích řek a potoků. Na příliš suchých stanovištích je náchylný k chorobám a k lámavosti vrcholů.", "section_level": 1}, {"title": "Možné využití.", "content": "Strom alejí a parků. Jako okrasná dřevina a do větrolamů byl často využíván úzce sloupovitý kultivar 'Italica'. Často je vysazován na hrázích rybníků a podél vodních toků, kde zpevňuje kypré břehy. Jako rychle rostoucí dřevina slouží například jako zdroj obnovitelných zdrojů energie – používá se jako palivo ve formě štěpky nebo pilinových briket. Fládrované dřevo sukovitých kmenů se užívá jako imitace drahých zámořských dřev. Topolová mast z pupenů a vazelíny se dříve užívala proti revmatickým obtížím, na hemeroidy, omrzliny a popáleniny od slunce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Topol černý (\"Populus nigra\") je listnatý opadavý strom z čeledi vrbovité (\"Salicaceae\"). Dorůstá výšky až kolem 30 metrů, dožívá se až několika staletí.", "tgt_summary": "Populus nigra, the black poplar, is a species of cottonwood poplar, the type species of section \"Aigeiros\" of the genus \"Populus\", native to Europe, southwest and central Asia, and northwest Africa.", "id": 1767628} {"src_title": "IBEX", "tgt_title": "Interstellar Boundary Explorer", "src_document": [{"title": "Úkoly mise.", "content": "Sonda navazuje na starší mise Voyager 1 a Voyager 2 z roku 1977. Během plánované dvouleté mise měla předávat informace z oblastí na pokraji Sluneční soustavy, zejména hledat vlastnosti případného ochranného štítu před nebezpečným zářením z dalších částí galaxie Mléčné dráhy. V současné době je totiž protitlak slunečního větru velmi nízký. Na rozdíl od obou misí Voyagerů, které míří mimo Sluneční soustavu, se IBEX nevzdálí od Země dále než na tří-čtvrtinovou vzdálenost Měsíce. Mapování hranice heliosféry je prováděno pomocí takzvaných energetických neutrálních atomů, které vznikají při výměně elektrického náboje mezi částicemi slunečního větru a částicemi mezihvězdného prostoru. Tyto atomy poté cestují zpět k našemu Slunci a při této cestě je IBEX detekuje a vytváří mapu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce sondy.", "content": "Základní konstrukci sondy měla na starosti společnost Orbital Science Corporation, která je zároveň výrobcem nosné rakety Pegasus. Hlavními vědeckými nástroji je dvojice detektorů energetických neutrálních atomů. Jeden detektor je citlivý na částice s vyšší energií (300 eV až 6 keV) a druhý na částice s nižší energií (10 eV až 2 keV). Oba dokáží zaznamenávat časy, směry, hmotnosti a energie detekovaných atomů. Vývoj a výrobu detektorů zajišťovaly Lockheed Martin Advanced Technology Center a Los Alamos National Laboratory.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení mise.", "content": "Bylo svěřeno oddělení vědeckého výzkumného výzkumu v Southwest Research Institute, které sídlí v San Antoniu (USA - stát Texas).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Sondu vypustil spolu s raketou Pegasus XL /Star 27 ve výši 12 km nad Zemí letoun Lockheed L-1011 dne 19. října 2008. K svému letu odstartoval z atolu Kwajalein. Po úspěšném startu bylo sondě agenturou COSPAR přiděleno označení 2008-051A. V první fázi byla sonda umístěna na silně eliptickou dráhu s nízkým perigeem. Poté byl v apogeu zažehnut motor na tuhá paliva, který zvýšil i perigeum a navedl sondu na požadovanou vysokou eliptickou dráhu. Konečná dráha IBEXu je tedy eliptická oběžná dráha Země s vysokou excentricitou , jejíž výška se pohybuje od perigea ve výšce 6000 až 11 000 kilometrů, až po apogeum ve výšce až 300 000 kilometrů, tedy asi tři-čtvrtiny vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Tato orbitální data se mění v důsledku odporu atmosféry v perigeu, a gravitačních turbulencí z gravitačního pole Měsíce a dalších kosmických těles. Vysoké apogeum umožňuje sondě opustit magnetosféru Země i Van Allenovy pásy a provádět měření, bez rušivých vlivů od nabitých částic. Ve vzdálenosti přibližně 70 000 kilometrů od Země již neprobíhají měření, ale sonda se věnuje jiným činnostem, jako například odesílání nasbíraných dat zpět na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky měření.", "content": "Prvotní údaje ukázaly, dříve neočekávaný, relativně tenký pruh, v němž je hustota energetických neutrálních atomů dva až třikrát vyšší, než jinde na obloze. Tento pruh se nenachází v oblasti nazývané bow shock, což je oblast vzniklá na pomezí heliosféry a mezihvězdného média při pohybu sluneční soustavy mezihvězdným prostorem. Původ tohoto jevu je tedy zatím nejasný. Podle jedné z teorií je zvýšená hustota energetických neutrálních atomů způsobena interakci mezi heliosférou a lokálním magnetickým polem naší galaxie. Podle této teorie magnetické pole Slunce deformuje siločáry galaktického magnetického pole a to vede ke stlačování heliosféry. Fyzikální podstata tohoto jevu je však stále neznámá. Měření IBEXu jsou porovnávána s daty odeslanými oběma Voyagery, které již dorazily do oblasti vzniku energetických neutrálních atomů a s daty od sondy Cassini u Saturnu. Snímkování celé oblohy trvá půl roku a rozdíly ve snímaných oblastech mezi jednotlivými sekvencemi se mohou lišit podle sluneční aktivity, hustoty mezihvězdného media a změn magnetických polí slunce a galaxie. Údaje IBEXu tak mohou pomoci k lepšímu pochopení těchto dějů. Také se očekává, že získané informace pomohou lépe stanovit polohu sluneční soustavy v mléčné dráze.", "section_level": 1}], "src_summary": "IBEX (\"Interstellar Boundary Explorer\"), též Explorer 91, je vesmírná sonda NASA, jež byla vypuštěna v říjnu 2008 a která zkoumá hranici mezi sluneční soustavou a mezihvězdným prostorem.", "tgt_summary": "Interstellar Boundary Explorer (IBEX) is a NASA satellite in Earth orbit that uses Energetic Neutral Atoms (ENAs) to image the interaction region between the Solar System and interstellar space. The mission is part of NASA's Small Explorer program and was launched with a Pegasus-XL rocket on October 19, 2008. The mission is led by Dr. David J. McComas (IBEX Principal Investigator), formerly of the Southwest Research Institute and now with Princeton University. The Los Alamos National Laboratory and the Lockheed Martin Advanced Technology Center built the IBEX-Hi and IBEX-Lo sensors respectively. The Orbital Sciences Corporation manufactured the spacecraft bus and was the location for spacecraft environmental testing. The nominal mission baseline duration was two years after commissioning, and the prime ended in early 2011. The spacecraft and sensors are still healthy and the mission is continuing in its extended mission. IBEX is in a Sun-oriented spin-stabilized orbit around the Earth. In June 2011, IBEX was shifted to a new, more efficient, much more stable orbit. It does not come as close to the Moon in the new orbit, and expends less fuel to maintain its position.", "id": 1066663} {"src_title": "Pangas spodnooký", "tgt_title": "Iridescent shark", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Má komerční využití, v České republice, kde se dovážený prodává na maso pod (obchodním) názvem \"Pangasius\", je v současnosti nejprodávanější rybou. Češi prý oceňují nepřítomnost kostí, nízkou cenu a nepřítomnost rybího zápachu. Bývá také chován v okrasných akváriích, avšak s jeho chovem i odchovem mohou být problémy vzhledem k jeho velikosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "V České republice se šířil hoax , který s odkazem na anglický web  konzumenty varoval, že mekongská voda, ve které je sumeček siamský chován, je velmi znečištěna chemikáliemi (jak ze současného průmyslu a hnojiv a civilizace obecně, tak ze zbytků chemie po válce ve Vietnamu), že vzhledem k průmyslovému způsobu chovu je krmen „kdo ví čím“ a že je ve snaze dosáhnout vyššího výnosu ošetřován v Evropě v potravinářství zakázanou malachitovou zelení kvůli ochraně proti kožovci. Také upozorňoval na to, že ne každý si uvědomuje, že se jedná o sladkovodní rybu, která navíc nemůže být čerstvá, když se dopravuje přes půl planety. A že má velmi vysoký obsah vody, takže kdyby se uvažovala cena za maso bez vody, byla by výrazně vyšší. Podle Státní veterinární správy České republiky byli ovšem dovážení sumečci opakovaně testováni na různé chemické látky včetně steroidů a chlorovaných pesticidů a žádné problémy nebyly zjištěny. Malou výjimkou byla vyšší přítomnost polyfosfátů (ovšem nepřekračující stanovené limity) a vysoký podíl vody, což ovšem neohrožuje zdraví zákazníka, pouze jeho peněženku.  Z hlediska výživy je také pravda, že jako sladkovodní ryba obsahuje málo jódu a omega-3 nenasycených mastných kyselin a navíc má vysoký obsah sodíku, takže se nejedná o nějak speciálně zdravější jídlo. V roce 2012 udělal časopis dTest, který se zabývá nezávislými rozbory kvality výrobků, test, který odhalil, že mražený pangas od určitých výrobců obsahuje i polovinu vody, v jednom případě bylo množství polyfosfátů nad stanovenou normou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pangas spodnooký (\"Pangasianodon hypophthalmus\", syn. \"Pangasius hypophthalmus\"), česky též pangas siamský, sumeček siamský, sumeček žraločí či štíhlohlavec žraločí, je sladkovodní ryba z čeledi pangasovití (Pangasiidae). Původní je v jihovýchodní Asii v řekách Mekong a Menam-Čao-Praja. Byl vysazen i jinde. Dorůstá délky 130 cm a hmotnosti 44 kg. Patří mezi všežravce.", "tgt_summary": "The iridescent shark (\"Pangasianodon hypophthalmus\") is a species of shark catfish (family Pangasiidae) native to the rivers of Southeast Asia. Despite its name, it is not a shark. It is found in the Mekong basin as well as the Chao Phraya River, and is heavily cultivated for food there. The meat is often marketed under the common name swai. It has also been introduced into other river basins as a food source, and its striking appearance and iridescence have made it popular with fishkeeping hobbyists, among whom it is also known as the Siamese shark or sutchi catfish. The swai's omnivorous diet consists of crustaceans, other fish, and plant matter.", "id": 1054261} {"src_title": "Binární soubor", "tgt_title": "Binary file", "src_document": [{"title": "Obsah binárního souboru.", "content": "Binární soubor je označení pro data, která je nutné po přečtení nějakým způsobem interpretovat. Data mohou být uložena jinak, než ve formě řady za sebou uložených bajtů (osm bitů) a při jejich čtení je nutné je správně interpretovat.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavička.", "content": "Pokusíme-li se zobrazit uložený zvuk jako obrázek, zobrazíme nejspíše chaotickou změť bodů, která nevytváří rozumný obrázek (platí samozřejmě i obráceně). Proto binární soubory někdy obsahují hlavičku (záhlaví), která uložená data popisuje (tzv. metadata). Pomocí formátu záhlaví lze pak obvykle zjistit, jaká data jsou v souboru uložena. Například EXE soubory začínají dvěma charakteristickými znaky (MZ, NE, LE, NX, PE). V unixových systémech existuje nástroj file, který podle těchto charakteristických znaků dokáže určit, jaká data jsou v souboru uložena.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní data.", "content": "Za hlavičkou následují vlastní data obsažená v binárním souboru. Jejich organizace je závislá na tom, jak je příslušný program zapisuje (a čte). U některých formátů je všeobecně známo, jakou mají strukturu, u jiných to známé být nemusí, případně to ani není nutné (jsou-li k dispozici nástroje, které umí binární soubor zpracovat, prohlížet a upravovat). Data mohou být čtena po jednotlivých bajtech, ale i po více bajtech nebo naopak po jednotlivých bitech. Mohou být interpretována jako text, obraz, zvuk a podobně. Mezi binární soubory se známým formátem patří multimediální soubory (například GIF, JPEG, MPEG, …), spustitelné soubory (EXE, ELF, …) a další. Formát souborů pro uchování dokumentů textového editoru Microsoft Word (.DOC) je převážně známý, avšak jeho interpretace přesto není dokonalá, protože význam jednotlivých údajů je jen odhadován (viz otevírání těchto souborů v OpenOffice.org).", "section_level": 2}, {"title": "E-mail.", "content": "Při posílání binárních souborů pomocí e-mailu je nutné jejich obsah transformovat do textové podoby (Base64, Quoted-printable, Uuencoding a podobně), protože starší systémy pro přepravu elektronické pošty neumí přepravovat binární data. Konvertovaná podoba má však typicky větší délku, než původní binární data.", "section_level": 1}, {"title": "Binární a textový režim.", "content": "Microsoft Windows umožňuje při otevírání souboru specifikovat parametr systémového volání, který určuje, je-li soubor textový nebo binární. U souborů otevřených jako textové dochází k převodu konců řádků mezi dvojicí CR, LF na disku a LF v přečtených nebo zapisovaných datech. V Unixových systémech tento převod není potřeba, proto není nutné tyto režimy rozlišovat.", "section_level": 1}, {"title": "Čtení binárních souborů.", "content": "Pokud otevíráte binární soubor v textovém editoru, každá skupina osmi bitů bude typicky přeložená jako jeden znak. Uvidíte (pravděpodobně nelogicky) zobrazení textových znaků tak, jako by byl tento soubor otevřen v jiné aplikaci. Tato aplikace bude mít svůj vlastní význam pro každý bajt: je možné, že daná aplikace bude nakládat s každým bajtem jako s číslem, a pošle na výstup tok čísel v rozpětí 0 až 255. A nebo je možné, že bude interpretovat tato čísla v bajtech jako barvy, a zobrazí odpovídající obrázek. Jestliže se se samotným souborem nakládá jako s vykonavatelným a spustitelným souborem, tak se počítač pokusí interpretovat tento soubor jako sérii strojových instrukcí. Na čtení hexadecimálních (možné dokonce i decimálních) hodnot pro zodpovídající bajty binárního souboru se může použít hex editor. S bajty se nakládá stejně jako s jejich hexadecimálními hodnotami v hexadecimálním editoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Binární soubor je v informatice počítačový soubor, který obsahuje jakákoliv data, která jsou následně zpracovávána počítačovým programem. Obsahem souboru jsou čísla v binární soustavě (řetězec nul a jedniček), která reprezentují jistým způsobem uloženou informaci, což může být zvuk, obrázek, video, ale i formátovaný text, databáze a podobně. Při čtení binárního souboru je proto nutné vědět, jak uložená data interpretovat. Opakem binárních dat je textový soubor, ve kterém jednotlivé byty, dvojice bytů nebo posloupnosti bytů mají význam znaků v určité znakové sadě.", "tgt_summary": "A binary file is a computer file that is not a text file. The term \"binary file\" is often used as a term meaning \"non-text file\". Many binary file formats contain parts that can be interpreted as text; for example, some computer document files containing formatted text, such as older Microsoft Word document files, contain the text of the document but also contain formatting information in binary form.", "id": 2155583} {"src_title": "Clemenceau (R98)", "tgt_title": "French aircraft carrier Clemenceau", "src_document": [{"title": "Mise.", "content": "Mezi nejvýznamnější mise lodi patří role v letech 1982 až 1984 během občanské války v Libanonu, kdy poskytovala letecké zajištění francouzským mírovým jednotkám. V letech 1987 až 1988 se podílela na \"Operaci Prométheus\" v Ománském moři, kde zajišťovala bezpečnost francouzských obchodních lodí během války mezi Íránem a Irákem. Mimo jiné sestřelila íránský letoun P-3 Orion. V roce 1990 dopravila 40 vrtulníků (SA-341F,SA-342 a SA-330), 3 Br-1050 a řadu nákladních vozidel do Perského zálivu pro účast v operacích Pouštní bouře a Pouštní štít. V letech 1993 až 1996 se podíle na zajišťování vojenských operací v bývalé Jugoslávii.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o sešrotování lodi.", "content": "Po vyřazení ze služby se Francie rozhodla odeslat loď ke sešrotování do Indie. V prosinci 2004 ale upozornila organizace Greenpeace, že vysloužilá loď obsahuje množství nebezpečného odpadu jako jsou azbest, polychlorované bifenyly, olovo, rtuť aj., a že jejím odesláním do Indie by Francie porušila Basilejskou úmluvu, která omezuje pohyb nebezpečných odpadů přes hranice. Přesto 31. prosince 2005 \"Clemenceau\" vyplula z francouzského přístavu Toulon ke sešrotování do Alangu v indickém státu Gudžarát. 6. ledna 2006 indický Nejvyšší soud odmítl vpustil loď do Alangu. Přesto loď pokračovala v cestě a 12. ledna 2006 dosáhla břehů Egypta, kde se podařilo na palubu proniknout dvěma aktivistům organizace Greenpeace. Egyptské úřady nejprve odmítly loď vpustit do Suezského průplavu, ale 15. ledna svůj názor změnily. V polovině února se po pokračujících protestech rozhodl prezident Jacques Chirac povolat \"Clemenceau\" zpět do Francie. poté, co byla vypovězena z indických teritoriálních vod. Poté byla loď zakotvena ve francouzském přístavu Brest. Počátkem července 2008 britská firma Able UK vydala tiskovou zprávu oznamující, že získala kontrakt na sešrotování \"Clemenceau\" ve svém závodě v britském městě Hartlepool. Firma také získala speciální povolení k nakládání s azbestem, který je obsažen na lodi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clemenceau je francouzská letadlová loď stejnojmenné třídy, která sloužila ve francouzském loďstvu v letech 1961 až 1997. Šlo o druhou francouzskou válečnou loď, která byla pojmenována na počest významného francouzského novináře a politika Georges Clemenceau. Vzhledem k obsahu mnoha nebezpečných látek vyvolal několikaletou kontroverzi záměr francouzské vlády na sešrotování lodi v Indii. Poté bylo rozhodnuto o její likvidaci za přísnějších podmínek ve Velké Británii.", "tgt_summary": "Clemenceau (), often affectionately called le Clem, was the French Navy's sixth aircraft carrier and the lead ship of her class. The carrier served from 1961 to 1997, and was dismantled and recycled in 2009. The carrier was the second French warship to be named after Georges Clemenceau, the first being a laid down in 1939 but never finished. \"Clemenceau\" and her sister ship served as the mainstays of the French fleet. During the carrier's career, \"Clemenceau\" sailed more than during 3,125 days at sea. She was equipped to handle nuclear munitions to be delivered by her air complement, and was later modified to fire nuclear-capable missiles. She took part in numerous exercises and cruises, seeing action during the Lebanese Civil War, Gulf War and in air operations over the former-Yugoslavia.", "id": 266270} {"src_title": "Gottfried Benn", "tgt_title": "Gottfried Benn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině luteránského kněze, měl také studovat teologii, ale později přešel na medicínu a po vystudování začal pracovat jako patolog. Z těchto zkušeností čerpá jeho první a patrně nejvýznamnější básnická sbírka, kontroverzní cyklus \"Morgue\" (Márnice, 1912), rozvíjející nihilisticky pojímané motivy marnosti a odpornosti lidského těla na pozadí jakýchsi básnických pitevních protokolů. Tuto tematiku později opustil, motivy marnosti a nihilismu ale prostupují celým jeho dílem. V roce 1914 strávil krátký čas jako vojenský lékař na frontě, později se stal lékařem ve vojenském nevěstinci. Zkušeností zde nabytých využil při své pozdější praxi, pracoval v Berlíně jako odborník na kožní a pohlavní choroby, ve dvacátých letech téměř nepublikoval. Krátkou dobu sympatizoval s nacismem, jeho sympatie ale neměly politický charakter, spíše doufal, že se expresionismus stane oficiální uměleckou ideologií v Německu. V roce 1932 byl dokonce zvolen do poetické sekce Pruské akademie. Po noci dlouhých nožů se ale od nacismu odvrátil. Bylo mu zakázáno pokračovat v literární tvorbě, byl označován za degeneráta, dekadenta, Žida, homosexuála a nekrofila. V té době pracoval jako vojenský lékař, psal stále bez naděje na publikaci básně a eseje. Po druhé světové válce žil v Západním Berlíně, byl velmi uznáván a měl velkou úlohu v tehdejším literárním světě, přestože se lidem spíše vyhýbal. V roce 1951 získal prestižní cenu Georga Büchnera. V roce 1956 zemřel na kostní nádor.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jeho básně, psané většinou volným veršem, se vyznačují morbidními náměty a cynickým pojetím, dovádějí do mnohdy stěží únosných extrémů expresionistickou poetiku. Na lidstvo Benn pohlíží jako lékař, který si je vědom jeho marnosti a odpornosti, na pozadí těchto zkušeností si klade závažné existenciální otázky. Pro něj typické motivy nejrůznějších chorob s oblibou konfrontuje s erotickou tematikou, ale i s romantickým hledáním podstaty umění a života. V pozdějších básních převládají jazykové i významové experimenty, jeho dřívější poetika mnohdy ustupuje do pozadí. Do češtiny většinu jeho díla přeložil Ludvík Kundera ve výboru \"Básně\" (ERM, 1995), několik básní je také uvedeno v různých antologiích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gottfried Benn (2. května 1886, Mansfeld, dnes součást Putlitz – 7. června 1956, Berlín) byl německý lékař a básník, představitel expresionismu.", "tgt_summary": "Gottfried Benn (2 May 1886 – 7 July 1956) was a German poet, essayist, and physician. He was nominated for the Nobel Prize in Literature five times.", "id": 1095344} {"src_title": "Katedrála svatého Petra (Beauvais)", "tgt_title": "Beauvais Cathedral", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky kostela se datují do 10. století. Po požáru roku 1225 začala v následujícím roce výstavba nové katedrály. Město v té době patřilo k nejbohatším francouzským městům a místní katedrála měla být jednou z nejvelkolepějších staveb své doby. Kolem poloviny 13. století došlo během stavebních prací ke změně plánů, stavba chóru byla završena extrémně protaženými okny a klenbou v rekordní výšce přes 48 metrů. Chór byl dokončen v roce 1272, již v roce 1284 se zřítil. Důvodem zřícení nebyla výška stavby, ale chyby v opěrném systému. Při opravě byl zdvojen počet pilířů a tím opěrný systém posílen (přesto není katedrála dodnes zcela v pořádku a jsou nutná nákladná podpůrná opatření). Po opravě stavba pokračovala budováním příčné lodi s bohatým pozdně gotickým jižním průčelím a následně mohutnou věží nad křížením. To se ukázalo být chybou, protože se věž krátce po dokončení v roce 1573 zřítila a poničila katedrálu. Klenba byla podruhé opravena v roce 1575, k úplné dostavbě však již nedošlo. Katedrála byla budována současně s katedrálou v Amiens, takže je dnes obtížné určit, která z nich je vzorem pro druhou; další inspirací byla stavba katedrály svatého Štěpána v Bourges.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Katedrála nemá věže a tvoří ji pětilodní chór s věncem sedmi kaplí a bohatě zdobená příční loď. Výška stavby je 67,2 m, délka 72,5 m, z toho 47 m tvoří chór a příční loď měří 58,6 m. Výška klenby dosahuje 48,5 m a je nejvyšší gotickou klenbou vůbec. Chór zvenčí podpírají - vedle obvyklých podpěr - ještě velmi štíhlé opěráky, navzájem svázané železnými tyčemi. Statiku budovy ohrožuje chybějící loď. V současné době (2010) se stavba opravuje a je uvnitř zajištěna provizorními dřevěnými vzpěrami. V několika kaplích jsou dochované vitráže ze 14.,15. a 16. století, při jižní stěně blízko vchodu jsou středověké hodiny a vedle nich bohatý astronomický orloj z roku 1866.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála sv. Petra v Beauvais, (\"fr.\" \"Cathédrale Saint-Pierre de Beauvais\") je nedokončená katedrála ve městě Beauvais v departementu Oise, zaklenutá nejvyšší gotickou klenbou na světě.", "tgt_summary": "The Cathedral of Saint Peter of Beauvais () is a Roman Catholic church in the northern town of Beauvais, France. It is the seat of the Bishop of Beauvais, Noyon, and Senlis. Construction was begun in the 13th-century. The cathedral is of the Gothic style. It consists only of a transept (16th-century) and choir, with apse and seven polygonal apsidal chapels (13th-century), which are reached by an ambulatory. A small Romanesque church dating back to the 10th-century, known as the \"Basse Œuvre\", still occupies the site destined for the nave of the Beauvais Cathedral.", "id": 72875} {"src_title": "Bitva u Edgecote Moor", "tgt_title": "Battle of Edgecote Moor", "src_document": [{"title": "Zrada hraběte Warwicka.", "content": "Richard, hrabě z Warwicku, byl muž, který velmi usilovně bojoval o to, aby Eduard IV. nastoupil na anglický trůn, ale roku 1469 vstoupil do otevřené vzpoury proti němu. Po osmi letech od velkého vítězství v bitvě u Towtonu se situace změnila. I když byl Warwick nespokojen s Eduardovou vládou, nikdo nepovažoval za možné, že by tento spor dorostl do takových rozměrů. Několik let po Towtonu ležela správa země především v jeho rukách. Roku 1464 se Warwick zúčastnil jednání s Francií, která byla stoupencem Lancasterů, a poznal, že královský sňatek by tento rozpor vyřešil. Navrhl Ludvíku XI., že by se Eduard mohl oženit s jednou z francouzských princezen, ale brzy poté se dověděl, že se Eduard již tajně oženil s Alžbětou z Woodvile. Později její bratři a sestry uzavřeli manželství s potomky významných šlechticů a rodina Woodvillů se tak stala u dvora velmi vlivnou. Warwick byl rozzloben i Eduardovým odmítáním povolit sňatek Jiřího Plantageneta, vévody z Clarence s jeho nejstarší dcerou. Eduard trval na tom, že Jiřího sňatek bude podléhat politickým zájmům země. Warwick také ztrácel vliv na politiku krále a tak začal pomýšlet na vzpouru. Získal i vlivného spojence Jiřího Plantageneta, který byl dědicem anglického trůnu.", "section_level": 1}, {"title": "Předehra.", "content": "Malé vzpoury, které vypukly na severu země, přinutily Eduarda, aby se tam pomalu vydal s vojskem. Warwickovi agenti zatím rozšiřovali pověsti o tom, že Eduard je nelegitimní potomek a pravým dědicem trůnu je Jiří, vévoda z Clarence. Poté jeden z Warwickových velitelů na severu vyvolal novou vzpouru. Když se o ní dověděl Eduard, počítal s tím, že může být potlačena malým vojenským oddílem. Brzy zjistil, že vzbouřenci disponují početným vojskem a tak se vydal směrem na Nottingham. Cestou chtěl doplnit své vojsko, ale protože jeho popularita poklesla, nedokázal doplnit armádu na potřebný počet vojáků. Rozhodl se počkat v Nottinghamu, až dorazí Vilém, hrabě z Pembroke a Humprey, hrabě z Devonu se svými vojsky z jihu. 12. července Warwick a Clarence vyhlásil vzbouřencům svou podporu a 18. července vyrazil Warwick s velkým vojskem z Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Vzbouřenci spěchali na jih, aby se spojili s Warwickem, ale brzy se museli utkat s Pembrokem a Devonem u Edgecote Moor. Obě strany se o sobě dověděly 25. července následující ráno byly připraveny k bitvě. Počátek bitvy byl poznamenán tím, že Devon se svými lučištníky nocoval v blízké vesnici a na počátku střetu byl několik kilometrů mimo bojiště. Vzbouřenci zaútočili na Pembrokeho vojsko přes řeku a přinutili ho ustoupit vzad. Poté na Pembrokeho zaútočili v nové pozici znovu, ale setkali se se srdnatým odporem vojska, které očekávalo příchod Devonova vojska. Okolo jedné hodiny obdržel Pembroke zprávu, že Devon se svým vojskem rychle postupuje na bojiště. Nicméně v tu samou dobu na bojiště dorazil Warwick se svými silami. Morálka rebelů dostala velkou vzpruhu. Poté co zahlédli Warwickův emblém mezi nepřáteli, uvědomili si Pembrokovi muži jak zkušení vojáci stojí proti nim. Královské vojsko se rozpadlo a ještě před příchodem Devonových posil se rozprchlo.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Po bitvě u Edgecote Moor Warwick Eduarda uvěznili na hradu Middleham v Yorkshire. Warwick nechal popravit otce královny Richarda z Woodville. Donutil Eduarda, aby svolal jednání parlamentu do Yorku, kde plánoval prohlásit Eduarda nelegitimním králem a jeho nástupcem se měl stát Jiří. Eduard byl ale schopen spojit se se svým bratrem Richardem a s podporou mnoha jiných šlechticů Richard shromáždil silné vojsko, které Eduarda osvobodilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Edgecote Moor se odehrála 26. července 1469 asi osm kilometrů na severovýchod od Banbury jako součást války růží. Konkrétně byla vybojována u Danes Moor v Northamptonshire u poblíž přítoku řeky Cherwell. Soupeřící strany vedli Richard Neville, hrabě z Warwicku a Eduard IV.", "tgt_summary": "The Battle of Edgecote Moor took place on 26 July 1469, during the Wars of the Roses. It was fought between a Royal army, commanded by the earls of Pembroke and Devon, and a rebel force led by supporters of the Earl of Warwick. The battle took place northeast of Banbury in Northamptonshire; while it resulted in a rebel victory, it had little impact on the overall political situation. By September, Edward was back in control. Edgecote is one of the least well-documented battles of the period; accounts diverge in terms of numbers, leaders, casualties, and the course of the fighting. The heavy casualties suffered by Pembroke's Welsh forces made it a popular topic for Welsh poets.", "id": 381520} {"src_title": "Bitva u Hexhamu", "tgt_title": "Battle of Hexham", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Po bitvě u Hedgeley Moor se dokázali roku 1463 Yorkové domluvit se Skotskem na mírové dohodě. Lancasterové zjistili, že sever země, kde měli hlavní útočiště je ohrožen. Rozhodli se pro vojenské tažení, které by mělo shromáždit Lancasterské spojence předtím, než do Leicesteru dorazí obrovská Eduardova armáda, jejímž cílem bylo potlačení jejich vzpoury. Lancasterské vojsko vedené vévodou ze Somersetu se přesouvalo na konci dubna 1464 Northumberlandem, shromažďovalo posily z Lancasterských hradů a na počátku května se utábořilo nedaleko Hexhamu. Yorské vojsko vedené Johnem Nevillem směřovalo na sever jako předvoj hlavní Eduardovy armády a obě strany se střetly 14. května 1464.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Lancasterský tábor se nacházel poblíž Linnels Bridge přes řeku Devils Water na jižním okraji města. Yorkové se přesunuli na jižní břeh řeky Tyne v noci z 12. na 13. květen a ráno 14. byli připraveni zaútočit na Hexham. Výhodou Yorků byla rychlost, protože Lancasterové, i když byli svými zvědy varováni, měli málo času na přípravu k bitvě. Předpokládá se, že Somerset přesunul své vojsko k Linnels Bridge a rozdělil je na tři oddíly na louce poblíž Devils Water a předpokládal, že zadrží Yorky, když se budou přesouvat k městu. Lancasterové zaujali své pozice až v době, kdy se Yorkové začali přesouvat ze svého místa na kopci. Pod vlivem pohybu Yorského vojska se pravé křídlo Lancasterů, vedené lordem Roosem, dalo na útěk přes řeku Devils Water a dále na Hexham, aniž by byl vystřelen jediný šíp. Zbytek Somersetova vojska se tak ocitl v beznadějné situaci. Yorkové zaútočili ze směru, který se jim ústupem části vojska nepřátel naskytl. Morálka Lancasterů se zhroutila a po drobném náznaku odporu byly zbytky Somersetových jednotek zatlačeny do Dewils Water. Následoval chaotický ústup, při kterém se mnoho mužů utopilo v řece, nebo byli umačkáni, když se snažili vyšplhat na prudký břeh řeky směrem k Hexhamu. Mnoho jich bylo dostiženo ve West Dipon Wood na severním břehu řeky a byli přinuceni kapitulovat.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "John Neville nebyl schopen smířlivého postoje jako Eduard a nechal večer po bitvě třicet Lancasterských velitelů popravit. Mezi nimi byli i hrabě ze Somersetu a lord Roos. Sir Vilém Talboy byl dostižen s královskou pokladnou s 2000 librami a popraven krátce nato. Po ztrátě svých velitelů se odpor Lancasterů na severu země zhroutil. Jindřich VI. byl zajat u Clitheroe a vzpoura Lancasterů byla potlačena. Následovalo období relativního klidu, až do doby kdy hrabě z Warwicku přešel roku 1469 na stranu Lancasterů a válka vypukla znovu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Hexhamu, z 15. května 1464, znamenala konec Lancasterského odporu na severu Anglie v počáteční fázi vlády Eduarda IV. Bitva se odehrála nedaleko města Hexham v Northumberlandu. John Neville se svým vojskem čítajícím asi 3000 – 4000 mužů, porazil Lancastery. Mnoho z Lancasterských velitelů bylo zajato a popraveno, včetně Jindřicha Beauforta, vévody ze Somersetu. Jindřich VI., který byl v době bitvy mimo bojiště, unikl na sever. Po této bitvě zůstalo v rukách Lancasterů jen několik hradů. Ty byly později obléhány a dobyty. Eduard nemusel vzdorovat velké vzpouře do té doby, než Richard Neville, hrabě z Warwicku přešel roku 1469 na stranu nepřátel a spojil se proti němu s královnou Markétou.", "tgt_summary": "The Battle of Hexham (15 May 1464) marked the end of significant Lancastrian resistance in the north of England during the early part of the reign of Edward IV. The battle was fought near the town of Hexham in Northumberland. John Neville, later to be 1st Marquess of Montagu, led a modest force of 3,000-4,000 men, and routed the rebel Lancastrians. Most of the rebel leaders were captured and executed, including Henry Beaufort, Duke of Somerset, and Lord Hungerford. Henry VI, however, was kept safely away (having been captured in battle three times earlier), and escaped to the north. With their leadership gone, only a few castles remained in rebel hands. After these fell later in the year, Edward IV was not seriously challenged until the Earl of Warwick changed his allegiance from the Yorkist to the Lancastrian cause in 1469.", "id": 1883294} {"src_title": "Dmitrij Sergejevič Dochturov", "tgt_title": "Dmitry Dokhturov", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Dmitrij Sergejevič Dochturov pocházel z drobné tulské šlechty. Dětství strávil ve vesnici Krutoje v Tulské gubernii. Vyrostl v rodině, která ctila vojenskou tradici. Otec i děd budoucího generála byli důstojníky Preobraženského pluku tělesné gardy, založeného ještě za vlády Petra I. V roce 1771 mladého Dmitrije odvezl otec do Petrohradu, kde se mu dostalo vzdělání v Pážecím sboru, elitní škole imperiální Rusi, která byla založena roku 1759 za panování Alžběty Petrovny. Vojenskou službu začal v roce 1781 jako poručík Preobraženského pluku tělesné gardy. Záhy po jeho vstupu do pluku se velitelem jednotky stal Grigorij Potěmkin, který v Dmitrii Sergejeviči spatřil schopného důstojníka a udělal z něj velitele praporu.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léta 1788–1803.", "content": "Po vypuknutí rusko-švédské války (1788–1790) byli kapitán Dochturov a jeho gardová jednotka převeleni do Kronštadtu, kde se učili vedení námořního boje. Po ukončení výcviku obdrželi rozkaz k odjezdu do první linie a 14. srpna 1789 se poprvé účastnil ostrého střetu, při němž Dochturov utržil zranění. Kulka ho trefila do ramene, nicméně o tři dny byl opět v boji a dobyl švédskou baterii. 22. srpna se účastnil výsadku na ostrov Gevanland (Геванланд) a v První námořní bitvě u Svensksundu (24. srpna 1789) jeho rota usazená na lodi pod palbou nepřátel zajišťovala průchod ruské eskadry při útoku na švédské loďstvo. Za svou úlohu v bitvě obdržel od Kateřiny II. jako vyznamenání zlatý kord s nápisem „\"Za udatnost\".“ Po skončení války se rozhodl odejít z gardy k armádě a v roce 1795 byl v hodnosti plukovníka postaven do čela Eleckého mušketýrského pluku. Po dvou letech vynikající přípravy jednotky byl povýšen na generálmajora a stal se majitelem pozdějšího Sofijského mušketýrského pluku. V roce 1799 se stal inspektorem pěchoty kyjevské inspekce, ale v létě následujícího roku byl zatčen, zbaven hodností i funkcí a postaven před soud. Když v roce 1801 nastoupil na ruský trůn car Alexandr I., vrátil se zpět do armády jako generálporučík a majitel Oloněckého mušketýrského pluku.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1803–1812.", "content": "V roce 1803 byla Dochturuvovi navrácena funkce inspektora kyjevské inspekce a stal se majitelem Moskevského pěšího pluku. S touto jednotkou, která byla součástí Podolské armády M. I. Kutuzova, se účastnil tažení v roce 1805. Jako velitel jedné z kolon byl v rámci této kampaně 11. listopadu pověřen velením části spojeneckých sborů při střetnutí u Dürnsteinu. Při této akci bylo jeho 10 000 vojáků vyčleněno pro obchvat francouzských jednotek držících Dürnstein a kolem třetí hodiny odpolední s nimi vpadl do zad Gazanovy divize. I přes počáteční úspěch však byli jeho muži po příchodu Dupontovy divize nuceni v podvečer ustoupit. V bitvě u Slavkova velel první koloně spojeneckých vojsk a byl to právě Dochturov, kdo chtěl celé dopoledne u Telnice na Francouze útočit a vyvíjet tak na ně nepřetržitý tlak. Jeho iniciativu však svazovaly rozkazy nadřízeného generála Buxhövdena. Do chvíle, než vpadli Francouzi u Zlatého potoka Buxhövdenovým kolonám do zad, neměl Dochturov o tom, co se děje za ním, ani tušení. Avšak ve chvíli, kdy zjistil, že bitva je rozhodnutá v neprospěch spojenců, jeho osobní statečnost se stala vzorem pro vojáky, kteří se snažili z obklíčení uniknout. Když jeho jednotky zakolísaly před silnou palbou, první se vrhl vpřed, a když jej strhávali pobočníci zpět se slovy: \"„Pamatujte na svou ženu a děti,“\" odpověděl: \"„Zde čest – žena má, svěřený mně lid – děti mé…“\" Vzápětí vytasil svůj zlatý kord a následován sborem vyrazil vpřed. Když se ruské kolony nakupily mezi Telnicí a Žatčanským rybníkem, generál Stutterheim k Dochturovovi poznamenal: \"„Než ty tři nebo čtyři tisícovky stihnou přes hráz přejít, bude jich polovina na kusy! Tímhle úskokem obětujete polovinu vaší kolony.“\" Na to generál Dochturov opáčil: \"„Chcete snad říct, že polovinu zachráním. Nemáme na výběr. Budete radši, když složím zbraně?“\" S generálem Dochturovem uniklo z francouzských kleští pouhých 8000 mužů. Z jeho první kolony zůstala jen asi polovina početního stavu. Když dorazil k ustupující spojenecké armádě, dozvěděl se, že byl považován za mrtvého. Za velení v bitvě u Slavkova byl vyznamenán řádem sv. Vladimíra druhého stupně. V letech 1806–1807, při válkách čtvrté koalice, velel Dochturov 7. divizi. Po boku generálporučíka knížete Golicyna bojoval v bitvě u Golyminu, kde s 16 000–18 000 muži odolávali řadu hodin 38 tisícům Napoleonových vojáků. V bitvě u Jílového byl pověřen velením nad zálohou skládající se z jeho 7. a 4. divize spolu s 60 děly jízdního dělostřelectva (u jednotky byl přítomen i generál Bagration, který byl momentálně bez velení). Přestože byl zraněn do pravé nohy, splnil svůj úkol dokonale a odmítl opustit bitevní pole. \"\"Za statečnost\"\" projevenou v boji byl podruhé odměněn zlatým kordem. Když po pádu Gdaňsku na jaře roku 1807 generál Bennigsen naplánoval proti Napoleonovi novou ofenzivu, spočívala na generálu Dochturovovi, který velel I. koloně, úkol odpoutat pozornost od hlavního směru postupu armády a oddělit tak maršála Neye od maršála Soulta. V bitvě u Heilsbergu velel levému křídlu ruské armády. V dalších bojích byl opět zraněn. Účastnil se také bitvy u Friedlandu a kryl hlavní síly rusko-pruské armády při jejím ústupu přes řeku Alle. Za této války byl vyznamenán řádem sv. Anny prvního stupně, řádem sv. Alexandra Něvského a pruským řádem červené orlice. Od jara 1810 zastával funkci velitele VI. sboru.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1812–1816.", "content": "Po Napoleonově vpádu do Ruska v roce 1812, bylo generálporučíkovi Dochturovovi svěřeno velení VI. pěšího sboru I. armády. V samém počátku války byl odříznut od hlavních sil u města Lidy, ale 50 kilometrovými denními pochody se mu podařilo z tohoto postavení vyklouznout a přivést jednotku do Drissy. V době, kdy se obě armády blížily ke Smolensku, dostal vysokou horečku, kterou se však lékařům podařilo srazit. Cítil se však velmi sláb a v tomto stavu k němu dorazil posel od vrchního velitele armády s dotazem, zda je schopen velet obraně města. Podle Dochturovova životopisu obsaženého ve spisu \"Car Alexandr a jeho pomocníci v létech 1812, 1813 a 1814 svazek II.\" svým přátelům odpověděl: “\"Bratři, mám-li zemřít, lépe je zemřít na poli cti, než neslavně na loži.\"“ V noci ze 16. na 17. srpna tedy přijal velení nad 20 000 obránci se 180 děly, kteří čelili 183 000 Napoleonovým mužům s 300 děly. Dochturovovým úkolem bylo za každou cenu uhájit smolenská předměstí a jeho 3., 7. a 24. divize vzdorovaly postupu Francouzů pod velením maršála Neye tak zuřivě, že jejich první útok vbrzku zastavily. Při druhém útoku, kolem jedné hodiny odpolední, již začínali Napoleonovi muži pomalu pronikat do ruských pozic. V tu chvíli požádal generál Dochturov, \"po celou dobu stojící v nejlítějším dešti střel a granátů\", svého nadřízeného o posily. Generál Barclay de Tolly mu vyhověl se slovy: \"“Vyřiďte Dmitriji Sergejeviči, že na jeho statečnosti záleží záchrana celé armády.“\" Z města k hlavní armádě na přímý rozkaz vrchního velitele ustoupil 18. srpna. V bitvě u Borodina generál Dochturov velel středu ruské armády mezi Velkou redutou a vesnicí Gorki, a po Bagrationově zranění velel také celému levému křídlu. Při vyvrcholení bitvy obdržel od Kutuzova lístek, že má vydržet, dokud nedostane rozkaz ustoupit. Mezitím pod ním zabili koně a poranili druhého. Dochturov však stále dál klidně rozesílal směrnice a povzbuzoval vojáky pod palbou. Po bitvě jej Kutuzov objal se slovy: „\"Dovol mi tě obejmout, hrdino.\"“ 13. září byl jedním z účastníků porady ve Filách, kde maršál Kutuzov nadnesl otázku, zda bránit Moskvu, či ustoupit dál do vnitrozemí. Generálové Dochturov, Uvarov a Kokovnicyn podporovali generála Bennigsena, který chtěl svést další bitvu. V bitvě u Tarutina měla kolona generála Dochturova spolu s kolonou generála Rajevského úkol překročit řeku Naru a u vesnice Vinikovo vázat část francouzských sil. Jedním z největších úspěchů generála Dochturova byla bitva u Malojaroslavce (24. října 1812). V ní vojáci pod jeho velením zaútočili na početně silnější odřad \"Grande Armée\" pod velením italského vicekrále Evžena de Beauharnais a celodenním vytrvalým bojem blokovali Napoleonův postup ke Kaluze. Za toto velení Dochturov obdržel řád Svatého Jiří II. stupně. Byl vyznamenán i v bitvě národů u Lipska. V roce 1813 velel obléhání Magdeburku a Hamburku. Po kapitulaci Hamburku si vzal zdravotní dovolenou a odjel se léčit do českých lázní. K tomuto jej donutila i vlastní nespokojenost s byrokratickými pořádky v armádě objevujícími se s činností nových hodnostářů v uniformě. V průběhu \"sta dnů\" se ještě jednou vrátil k velení, ale do bojů již jeho VI. sbor nezasáhl, neboť Napoleon byl poražen v bitvě u Waterloo.", "section_level": 2}, {"title": "Na sklonku života.", "content": "V roce 1816, při zpátečním pochodu armády do Ruska, odešel do výslužby v hodnosti generála pěchoty s právem nosit uniformu po celou penzi. Zemřel však v témže roce ve svém domě u manželky kněžny M. P. Obolenské na Prečistěnce. Pohřben je v klášteře Davida poustevníka v Serpuchovském újezdě v Moskevské gubernii. Dochturovův přítel z bitvy u Slavkova generál Langeron o něm napsal: Kromě tabatěrky s vyobrazením bitvy u Malojaroslavce a pamětním věnováním vojáků VI. sboru od svých mužů obdržel i přezdívku \"Železný generál\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmitrij Sergejevič Dochturov () (1. / 13. září 1759–14. / 26. listopadu 1816) byl ruský generál, který je znám zejména ve spojitosti s napoleonskými válkami, v České republice pak především s tažením roku 1805 a bitvou u Slavkova. Při tomto střetnutí velel I. koloně spojenecké armády, která byla nasazena v těžkých bojích o vesnici Telnice. Jeho vojenská kariéra však započala již v roce 1781, kdy byl jako poručík zařazen do Preobraženského pluku tělesné gardy, a skončila s pádem napoleonské Francie.", "tgt_summary": "Dmitry Sergeyevich Dokhturov () (1756 - November 14(26), 1816, Moscow) was a Russian infantry general and a prominent military leader during the Patriotic War of 1812.", "id": 1149533} {"src_title": "Jindřich Beaufort (3. vévoda ze Somersetu)", "tgt_title": "Henry Beaufort, 3rd Duke of Somerset", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl synem Edmunda Beauforta, vévody ze Somersetu a Eleanory Beauchampové, dcery Richarda Beauchampa, hraběte z Warwicku. Byl tak bratrancem Markéty Beaufortové a Richarda Neville, hraběte z Warwicku a strýcem Jindřicha Stafforda, vévody z Buckinghamu. Jindřich bojoval v první bitvě u St Albans (1455) kde utrpěl těžké zranění a jeho otec byl zabit. Byl hlavním Lancasterským velitelem ve vítězných střetech s Yorky - bitvě u Wakefieldu (1460) a druhé bitvě u St Albans (1460) a také v bitvě u Towtonu (1461), která skončila Lancasterskou porážkou, po níž utekl do Skotska. Ze Skotska odešel do Francie, aby vyjednal pro Lancastery podporu, ale byl zde po nějakou dobu vězněn a později odejel do Vlámska a nakonec se přes Skotsko vrátil do Anglie. Bránil několik Lancasterských hradů a po kapitulaci na konci dlouhého obléhání jednoho z nich vyjádřil ochotu usmířit se s králem Eduardem IV. Ten potřeboval posílit svou pozici na trůně vítězstvím nad některým s Lancasterských velitelů a tak Jindřicha omilostnil a vrátil mu jeho majetek i tituly. Po několik následujících let strávil Somerset na Eduardově dvoře a radil mu ve vojenských záležitostech. Na koci roku 1463 se přiklonil zpět k Lancasterům, spěchal na sever Anglie a začal shromažďovat vojsko. Až do května 1464 úspěšně ovládal severní část země. Osudným se mu stala bitva u Hexhamu, kde bylo jeho vojsko poraženo a on sám krátce po bitvě popraven. Byl pohřben v Hexhamském opatství. Jindřich nebyl ženatý a nezanechal žádné legitimní potomky. Jeho nemanželským synem Karlem Somersetem, 1. hrabětem z Worcesteru (1450 - 1526), ale pokračuje rod Beaufortů až do současné doby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Beaufort, 3. vévoda ze Somersetu (23. ledna 1436 - 15. května 1464), někdy také označovaný jako 2. vévoda, protože titul vévody ze Somersetu byl znovu vytvořen pro jeho otce, poté co jeho strýc zemřel, byl významným Lancasterským vojenským velitelem v době války růží.", "tgt_summary": "Henry Beaufort, 3rd Duke of Somerset (26 January 143615 May 1464) was an important Lancastrian military commander during the English Wars of the Roses. He is sometimes numbered the 2nd Duke of Somerset, because the title was re-created for his father after his uncle died. He also held the subsidiary titles of 5th Earl of Somerset, 2nd Marquess of Dorset and 2nd Earl of Dorset.", "id": 887688} {"src_title": "Organické kyseliny", "tgt_title": "Organic acid", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně jsou organické kyseliny slabými kyselinami a na rozdíl od minerálních kyselin tedy nedochází ve vodě k jejich úplné disociaci. Organické kyseliny s nižší molekulární hmotností, například kyselina mravenčí nebo mléčná, jsou mísitelné s vodou, zatímco kyseliny s větší molekulární hmotností (například kyselina benzoová) jsou v molekulární (neutrální) formě nerozpustné. Na druhou stranu, většina organických kyselin se velmi dobře rozpouští v organických rozpouštědlech. Kyselina \"p\"-toluensulfonová je poměrně silná kyselina často používaná v organické chemii, protože se snadno rozpouští v rozpouštědle použitém při reakci. Existují výjimky z této charakteristiky rozpustnosti, a to v přítomnosti dalších substituentů, které ovlivňují polaritu sloučeniny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jednoduché organické kyseliny jako kyselina mravenčí nebo octová se používají pro stimulaci ve vrtech pro těžbu ropy a zemního plynu. Tyto organické kyseliny jsou mnohem méně reaktivní s kovy než silné minerální kyseliny, jako je kyselina chlorovodíková nebo její směsi s kyselinou fluorovodíkovou. Z tohoto důvodu se organické kyseliny používají za vyšších teplot nebo pokud jsou potřeba delší kontaktní časy. Konjugované báze organických kyselin, například citronany nebo mléčnany, se často používají jako biologicky kompatibilní pufrovací roztoky. Kyseliny citronová a šťavelová se používají jako odrezovače. Jakožto kyseliny dokáží rozpouštět oxidy železa, na rozdíl od silnějších minerálních kyselin nepoškozují však základní kov. V disociované formě mohou s kovovými ionty tvořit cheláty, což napomáhá zrychlit odstraňování koroze. Biologické systémy tvoří mnoho komplexnějších organických kyselin, například kyselinu L-mléčnou, citronovou nebo D-glukuronovou, které obsahují hydroxylové nebo karboxylové skupiny. Lidská krev a moč obsahuje zmíněné kyseliny, navíc také kyselé degradační produkty aminokyselin, neurotransmiterů a látek vzniklých působením střevních bakterií na složky potravy. Příkladem těchto kategorií jsou kyseliny alfa-ketoisokaproová, vanilmandlová a D-mléčná, vzniklé při katabolismu L-leucinu a epinefrinu (adrenalinu) v lidských tkáních, resp. při katabolismu požitých sacharidů střevními bakteriemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organické kyseliny jsou organické sloučeniny s vlastnostmi kyselin. Nejběžnějšími organickými kyselinami jsou karboxylové kyseliny, jejichž kyselost je způsobena karboxylovou skupinou -COOH. Sulfonové kyseliny, obsahující skupinu -OSOH, jsou poměrně silnými kyselinami. Relativní stabilita konjugovaného základu kyseliny předurčuje její kyselost. Látkám mohou propůjčovat kyselost, obvykle slabší, i jiné skupiny: -OH, -SH, enolová nebo fenolová skupina. V biologických soustavách se organické látky, které obsahují pouze tyto skupiny, obecně neoznačují jako organické kyseliny. Mezi běžné organické kyseliny patří například:", "tgt_summary": "An organic acid is an organic compound with acidic properties. The most common organic acids are the carboxylic acids, whose acidity is associated with their carboxyl group –COOH. Sulfonic acids, containing the group –SOOH, are relatively stronger acids. Alcohols, with –OH, can act as acids but they are usually very weak. The relative stability of the conjugate base of the acid determines its acidity. Other groups can also confer acidity, usually weakly: the thiol group –SH, the enol group, and the phenol group. In biological systems, organic compounds containing these groups are generally referred to as organic acids. A few common examples include:", "id": 1467854} {"src_title": "Haguenau", "tgt_title": "Haguenau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nové město bylo založeno štaufskou dynastií v polovině románského 12. století. Byla zde císařská falc, oblíbené místo pobytu Štaufů včetně císaře Barbarossy – dnes je na místě falce jezuitská kolej. Roku 1164 obdrželo Haguenau městská práva a roku 1260 se stalo říšským městem, hlavním městem spolku Dekapolis. V roce 1354 vytvořila spolek deseti měst (\"Zehnstädtebund\", Dekapolis) tehdy německá alsaská města Mülhausen, Colmar, Münster, Türkheim, Kaysersberg, Schlettstadt, Oberehnheim, Rosheim, Hagenau a Weißenburg, která řídil císařský zemský správce. Město patřilo do německé jazykové oblasti a na území Svaté říše římské. V prosinci 1201 se zde v rámci příprav na čtvrtou křižáckou výpravu (1202-1204) zrodil nápad na výpravu do Svaté země přes Konstantinopol – francouzský král Filip o tom přesvědčil velitele křižáků hraběte Bonifáce z Montferratu v souladu s plány zesnulého německého císaře Jindřicha VI., který měl ctižádost svrhnout byzantskou říši (papež nesouhlasil). Na schůzce byli možná i Benátčané, i když nápad nebyl jejich. Důsledkem schůzky bylo faktické zničení bašty křesťanství na Východě. V 15. století byla v Haguenau rukopisná dílna – v Německu se obchodovalo s rukopisy již asi od roku 1350. Z podnětu Karla V. se zde roku 1540 konala haguenauská náboženská disputace, kde za stranu katolíků mluvil Eck, za protestanty Capito. Významná je gotická světská stavební aktivita: V roce 1925 mělo město 19 tisíc obyvatel. Byly zde přádelny a obchodovalo se s chmelem, dosud je střediskem výroby alsaského piva. Město zažilo během druhé světové války nálet amerických bombardérů.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a kultura.", "content": "Farní kostel Saint-Georges z 12. století je nejdůležitější památkou města Haguenau. Je to trojlodní sloupová hala, patří do řady románských kostelů, kde se uplatnila nad křížením osmiboká věž, která pochází z roku 1523 a ve které visí dva nejstarší zvony v Alsasku pocházející z roku 1268. Tak jako ostatní stavby z doby vlády štaufských císařů (tzv. pozdně sálská architektura) má kostel žebrovou klenbu. Je to trojlodní bazilika s příčnou lodí z roku 1250, chórovým předstupněm a polokruhovými apsidami. V podélné lodi jsou střídavě realizovány pilíře a svazkovité polosloupy. Arkády s polokruhovým obloukem jsou z roku 1215, klenba chrámové lodi z roku 1609, ty v postranních lodích pocházejí ze 14. století, tři západní pole jsou z roku 1415, transept a chór z druhé poloviny 13. století. Chór byl zasvěcen v roce 1283. Tato část budovy je zpracována s výjimečnou péčí. Opěrné pilíře vchodu z kruhového náměstí byly kdysi opatřeny velkými sochami, částečně poplatnými slohu fasády ve Štrasburku. Tato díla jsou dnes v muzeu v Haguenau. Pečlivost výstavby se projevila u složitých flamboyantních kleneb dvou úchvatných kaplí: jižní kaple svatého Jakuba (1496) a na severu kaple Saint-Jean, vystavěná mistrem Stuckartem (1517). V chrámu jsou i díla (jedno 14 m vysoké) Friedricha Hammera (1523). Severně od města se nachází rozlehlý lesní porost, \"Forêt de Haguenau\". V něm je kaple Saint-Arbogast, tento svatý byl první štrasburský biskup a svatý ochránce proti zemdlelosti. V červenci se v obci Schirrhein (východně) konává slavnost \"Kôhlerfest\", v prvním týdnu v září pak slavnost chmele \"Hopfenfest\".", "section_level": 1}, {"title": "Známí rodáci.", "content": "Sébastien Loeb (* 1974), jezdec rally", "section_level": 1}], "src_summary": "Haguenau ([], německy \"Hagenau\", alsasky \"Hàwenau\") je město na východě Francie, čtvrté největší v Alsasku. Nachází se zhruba 25 kilometrů severně od Štrasburku nedaleko francouzsko-německých hranic a má 35 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Haguenau (, ; Alsatian: \"Hàwenau\" or \"Hàjenöi\"; and historically in English: \"Hagenaw\") is a commune in the Bas-Rhin department of France, of which it is a sub-prefecture. It is second in size in the Bas-Rhin only to Strasbourg, some to the south. To the north of the town, the Forest of Haguenau () is the largest undivided forest in France. Haguenau was founded by German dukes and has swapped back and forth several times between Germany and France over the centuries, with its spelling altering between \"Hagenau\" and \"Haguenau\" by the turn. After the French defeat in the Franco-Prussian War, Haguenau was ceded to the new German Empire. It was part of the German Empire for 48 years from 1871 to 1918, when at the end of World War I it was returned to France. This transfer was officially ratified in 1919 with the Treaty of Versailles. Haguenau is a rapidly growing town, its population having increased from 22,644 inhabitants in 1968 to 34,891 inhabitants in 2006. Haguenau's metropolitan area has grown from 43,904 inhabitants in 1968 to 64,562 inhabitants in 2006.", "id": 1225076} {"src_title": "Caorle", "tgt_title": "Caorle", "src_document": [{"title": "Městské čtvrti.", "content": "Obec je rozdělena do několika městských čtvrtí:", "section_level": 1}, {"title": "Rekreace.", "content": "Rekreační objekty a zábavní zařízení (diskotéky, aquapark) jsou nejen ve městě samém, ale pokračují i v Porto Santa Margherita, odděleném od Caorle říčkou Livenzou. Tam je i velká marina pro jachty.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "O Caorle se říká, že je nejhistoričtější z letovisek mezi Benátkami a Terstem. Založeno bylo při laguně již kolem roku 40 př. n. l. jako Capruale, na sklonku starověku mělo asi 15 000 obyvatel. Středověké bohatství připomíná bazilika San Stefano z roku 1038 s 48 m vysokou zvonicí. Jako město pod vlivem Benátek jej ale roku 1380 vyplenili Janované. Caorle se stalo rybářským přístavem. S rozvojem turistiky se pak stalo i Caorle, stejně jako řada dalších měst v okolí (Bibione, Lignano, Eraclea, Jesolo) turistickým centrem s dlouhou písečnou pláží.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dóm.", "content": "Hlavním uměleckým skvostem Caorle je Dóm z roku 1038 (už v té době to byla katedrála a sídlo biskupa a to až do roku 1807) se svou válcovitou zvonicí ukončenou kuželovitou špičkou. Zvonice v románském stylu byla postavena téměř současně s Dómem. Uvnitř katedrály se nachází \"Pala d'oro\"(zlatý oltářní obraz), který byl údajně věnován královně Kypru, Kateřině Cornaro. Dále jsou to \"Poslední večeře\" připisovaná Gregoriovi Lazzarinimu a také dřevěná pozlacená \"Pietà\". Ke chrámu je přidruženo farní muzeum, které kromě šesti deskových obrazů ze 14. století vytvořených benátskou školou a představujících apoštoly, relikviář s lebkou Svatého Štefana, patrona města, a také Relikviář nejdražší krve, obsahující údajně hlínu, po které kráčel krvácející Kristus.", "section_level": 2}, {"title": "Santuario della Madonna dell'Angelo.", "content": "Na pobřeží se nachází kostel Santuario della Madonna dell'Angelo, přestavěný v 17. století na základech původního kostela, která je odjakživa cílem poutníků. Klenba kostela je ozdobená freskami. Uvnitř se nachází také dřevěná socha Panny Marie s dítětem, barokní oltář, a reliéf Archanděla Michaela, dílo sochaře Andrey dell'Aquila.", "section_level": 2}, {"title": "Živá skála.", "content": "Každý rok se v Caorle koná soutěž \"Živá skála\" (scogliera viva), ve kterém sochaři z různých zemí tvoří sochy z balvanů na pobřežní promenádě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Caorle je italské město v provincii Venezia v oblasti Benátsko s 11 803 obyvateli (2013). Nachází se mezi ústími řek Livenza a Lemene u Jaderského moře. Jde o oblíbené přímořské letovisko.", "tgt_summary": "Caorle (; ) is a coastal town in the Metropolitan City of Venice, Veneto, northern Italy, located between the estuaries of the Livenza and Lemene rivers. It is situated on the Adriatic Sea between two other tourist towns, Eraclea and Bibione.", "id": 1604425} {"src_title": "Citroën Xsara", "tgt_title": "Citroën Xsara", "src_document": [{"title": "Závodní verze.", "content": "Xsary jsou známe zejména pro své úspěchy v rallye. Sebastian Loeb získal s Xsarou WRC tři tituly mistra světa. Xsary WRC byly do šampionátu oficiálně nasazeny až v roce 2003, ale už od roku 2001 je automobilka příležitostně nasazovala v rámci testování. Kromě specifikace WRC se na tratích objevila i slabší Xsara Kit-Car.", "section_level": 1}, {"title": "Xsara Kit Car.", "content": "Citroën Xsara Kit Car byl posledním automobilem v kategorii dvoulitrových Kit Carů. Jako jediný z nich vyhrál soutěž mistrovství světa v absolutní klasifikaci. Byl vyvíjen zejména pro asfaltové soutěže. Poprvé závodil v roce 1998 na Rally Lyon a zvítězil. Motor byl shodný s vozem Peugeot 306 MAXI a pocházel z vozu Peugeot 405 Mi16. Objem je 1998 cm³ a točivý moment 250Nm. Částečný technický základ vůz převzal od předchůdce Citroënu ZX Kit Car. Přední aktivní diferenciál má 2 způsoby regulace trakce, když kola proklouznou, je kroutící moment rozdělen na levé nebo pravé kolo. Nejvyšší výkon je 280 koní, což je srovnatelné s vozy WRC. Xsara Kit Car posloužila jako technický základ pro Xsaru T4. Vůz má šestistupňovou převodovku Xtrac. Přední náprava je typu McPherson. Přední brzdy jsou dvojité šestipístkové a jsou chlazené vzduchem i vodou. Hmotnost celého vozu byla 960 kg. Vůz zvítězil v mistrovství Francie (Phillipe Bugalski) a Španělska (Jesus Puras), byl druhý v mistrovství Evropy a získal dvakrát double v soutěži mistrovství světa ve Francii a ve Španělsku.", "section_level": 2}, {"title": "Xsara WRC T4.", "content": "Jednalo se o vůz, který prakticky splňoval technické podmínky WRC ale kvůli homologaci nesměl startovat jinde, než ve francouzském šampionátu FRC. Tam byl vůz zkoušen a vyvíjen pro mistrovství světa. Přesto se s ním stal Phillipe Bugalski mistrem Francie. Poháněl ho stejný dvoulitr jako v Kit Caru, ale zde byl vyladěn na výkon 221 kW a přeplňovaný turbodmychadlem Garett. Rozměry", "section_level": 2}, {"title": "Xsara WRC.", "content": "Xsaru WRC pohání zážehový čtyřválec o objemu 1998 cm³ přeplňovaný turbodmychadlem Garett. Ten dosahuje výkonu 221 kW (300 k). Převodovka je šestistupňová sekvenční Xtrac. Vůz používá pneumatiky Michelin. Homologován byl v březnu 2001 a poprvé se objevil v rámci testování v roce 2000 na Rally Lyon. Od Mistrovství světa v rallye 2002 se vůz účastnil šampionátu častěji a dokonce i zvítězil, ale poprvé se kompletního šampionátu účastnil v Mistrovství světa v rallye 2003. Sebastian Loeb s tímto vozem získal 3 tituly mistra světa. Rozměry", "section_level": 2}], "src_summary": "Citroën Xsara je automobil nižší střední třídy, který vyráběla francouzská automobilka Citroën v letech 1997 až 2005. Xsara nahradila model ZX a vystřídal ji model C4. Vyráběla se jako tří- a pětidveřový hatchback a pětidveřové kombi. Kombi pod označením break se v prodeji objevilo v roce 1998. Ve stejném roce prošel vůz testem Euro NCAP, kde získal tři hvězdičky. V roce 2000 prošel vůz modernizací a v roce 2003 faceliftem. O rok později začala výroba modelu C4, ale výroba Xsary běžela souběžně tři roky. Z vozu bylo odvozeno také střední MPV Citroën Xsara Picasso.", "tgt_summary": "The Citroën Xsara was a small family car (C-segment in Europe) produced by the French automaker Citroën from 1997 to 2006. The Xsara was a development of the Citroën ZX and Peugeot 306, which shared a platform and running gear. It came in three and five door hatchback (notchback) and five door estate body styles; the estate was marketed as the \"Break\" and the three door as the \"Coupé\". The styling shared cues with the larger Bertone designed Xantia, but was regarded as bland by the motoring press. The straight four engine range includes 1.4, 1.6, 1.8 and 2.0 litre petrol engines as well as 1.6, 1.9 and 2.0 litre naturally aspirated and turbocharged diesels. In some countries, such as Portugal, the 1.5 litre TUD5 diesel engine was also available. The Xsara was 1998 Semperit Irish Car of the Year in Ireland.", "id": 1956988} {"src_title": "Friedrich Ludwig Jahn", "tgt_title": "Friedrich Ludwig Jahn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Friedrich Ludwig Jahn se narodil 11. srpna 1778 ve městě Lanz v dnešní spolkové zemi Braniborsko do farářské protestanské rodiny otci Alexandru Friedrichu Jahnovi a matce Dorothee Sofii rozené Schultze. Ve třinácti letech ho otec vyslal na gymnázium v Salzwedelu (Sasko-Anhaltsko). Po předčasném ukončení se snažil dostudovat na berlínském gymnáziu U šedého kláštera (Zum Grauen Kloster). Jeho neschopnost přizpůsobit se školní disciplíně se projevila i zde nedokončeným studiem. Ale ani studium teologie a filologie započaté v roce 1796 na univerzitě v Halle neskončilo pro Jahna úspěšně a pokoušel se dostudovat na vysokých školách ve Frankfurtu nad Odrou, Greifswaldu, Göttingenu. Nakonec po domácím učitelování (1803–1805 Mecklenburg), cestování a dalších studijních pokusech v Göttingenu a Jeně zakotvil v roce 1809 opět v Berlíně, kde působil v klášterním gymnáziu a v plamannské škole jako pomocný učitel bez „examen pro facultate docendi“. Po porážce Pruska v bitvě u Jeny a Auerstedtu v roce 1806 se připojil k pruské armádě. V roce 1810 založil společně s Friedrichem Friesenem spolek „Deutscher Bund”, základ pozdějších studentských vlasteneckých spolků Burschenschaften. V roce 1811 otevřel podle GutsMuthsova vzoru na Hasenheide v Berlíně první „Turnplatz” neboli tělocvičnu pod širým nebem. Jahnův Turnverein (gymnastický spolek) se rychle rozšiřoval. V roce 1813 se Jahn podílel na vytvoření Lützowových svobodných jednotek, skupiny dobrovolníků v pruské armádě, která bojovala proti Napoleonovi. Jahn měl být také během války zapojen do bezpečnostní tajné služby. Po válce se vrátil do Berlína, kde byl jmenován státním učitelem gymnastiky. V roce 1814 se oženil s Helene Kollhof a z manželství vzešly tři děti. Od univerzit v Jeně a v Kielu obdržel později v roce 1817 čestný doktorát. Jeho výstřední povaha ho často přiváděla do konfliktů se zákonem. Jeden z těchto střetů měl za následek jeho zatčení a uzavření berlínské tělocvičny. Do roku 1824 byl vězněn v pevnosti Kolberg. Po propuštění následoval zákaz pobytu v Berlíně. Po smrti první manželky se v roce 1825 znovu oženil. Emilie Hentsch mu porodila jednu dceru. V roce 1840 mu byl za jeho statečnost v boji proti Napoleonovi propůjčen Železný kříž. Na jaře roku 1848 oblastní turneři z Naumburgu zvolili Jahna do německého národního parlamentu. Až do své smrti v roce 1852 žil v ústraní ve městě Freyburg na řece Unstruta (až na krátké období v roce 1828, kdy ve městě Kölleda čelil obvinění z pobuřování), kde byl na jeho památku v roce 1859 otevřen památník. Monumenty připomínající jeho zásluhy v tělovýchovné práci stojí nejen na mnoha místech bývalého Pruska, ale najdeme je i na území současné České republiky (například v Aši, Lindavě u Cvikova nebo v Jiříkově v Děčínském okrese v parku u Moskevské ulice).", "section_level": 1}, {"title": "Jahnovo turnerství a nacionalismus.", "content": "Friedrich Ludwig Jahn vnímal „Turnen” jako tělovýchovnou obrannou politiku přístupnou zcela každému a v jeho podání se jednalo o cvičení s \"patriotickou výchovou a přípravou na osvobozeneckou válku\". Pro Jahna byla tělovýchova neodmyslitelně spjata s politikou: s osvobozením Německa od napoleonské nadvlády, s myšlenkou velké německé říše pod vedením Pruska a s možností každého jednotlivce nejen se na vítězství národa přímo podílet, ale nést také jeho prohry a bolesti. Jahn se snažil výrazem „Turnen” jazykově oddělit vlastní tělovýchovný systém od všech ostatních tehdejších systémů, jako např. od gymnastiky Johanna Gottlieba Friedricha GutsMuthse. Martin Klement ve své „Recepci Friedricha Ludwiga Jahna a jeho idejí v Německém turnerském svazu” potvrdil tezi o Jahnově vlastenectví, „nikoli však o jeho agresivním antisemitismu, který u něj hledal Německý turnerský svaz”. Dále zmiňuje, že z Jahnových nahodilých poznámek o Židech se dá doložit, že se u něj projevoval spíše tradiční sociální antisemitismus, „v žádném případě však rasová nesnášenlivost”. V dílech Friedricha Ludwiga Jahna se výrazy „deutsch“ (německý), „unverfälscht“ (nefalšovaný), „treu“ (věrný) vyskytují ve zcela jiném kontextu a teprve Německý turnerský svaz jim dal antisemitskou podobu typu „verjudet“, „judenrein“, či „Entjudung“. Zrovna tak Německý turnerský svaz propagoval namísto Jahnova vlasteneckého „national“ výraz „völkisch“ a turnerský pozdrav „Gut Heil!“ osekal na pouhé „Heil!“", "section_level": 1}, {"title": "Psaná díla.", "content": "Mezi jeho díla patří: Jeho sebrané spisy byly vydány v Hofu v letech 1884–1887.", "section_level": 1}, {"title": "Čtyři F.", "content": "Turnerské motto má svůj původ ve studentském hesle 16. století \"(Frisch, frey, fröhlich, frumb – Sind der Studenten Reichthumb!\") a Jahn je v roce 1816 ve své učebnici tělocviku \"Die deutsche Turnkunst\" proměnil v morální a mravní kodex turnerů - \"frisch, frei, fröhlich, fromm\" (čerstvý, svobodný, veselý, zbožný). V roce 1843 si nechal Jahn na svém domě ve Freyburgu (dnes Friedrich-Ludwig-Jahn-Museum) motto vepsat na domovní štít. Frankfurtské \"Turngemeinde\" (turnerské společnosti) vysvětlil význam motta následovně: Z těchto počátečních „FFFF” vytvořil rytec Heinrich Felsing turnerský kříž, kdy k písmenu „F“ se druží doleva otočené druhé „F“ a na těchto dvou písmenech spočívají v zrcadlovém převrácení zbylá dvě „F“. Koncem 19. století započali radikální turneři Jahnův kříž zaměňovat za kříž hákový. V roce 1893 si Jahnovo motto socialistický dělnický spolek \"Arbeiter-Turnerbund\" upravil do podoby volebního sloganu \"Frisch-Frei-Stark-Treu\" (čerstvý, volný, silný a věrný). K nacionálním a rasovým účelům pak heslo posloužilo Schönererovi k vytvoření hesla „Durch Reinheit zur Einheit!” (Čistotou k jednotě).", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Malíř Caspar David Friedrich (1774–1840) zobrazuje ve svém díle z roku 1819 \"Zwei Männer in Betrachtung des Mondes\" Jahna s pastorem z Neubrandenburg Franzem Christianem Bollem (1776–1818). Jedná se o obraz vytvořený na památku zesnulého Bolla, který je zde ztvárněn jako osoba v plášti. Přičemž druhá sportovnější osoba by měl být Jahn samotný a to na základě historické skutečnosti z mladých Jahnových let, kdy působil v Neubrandenburgu jako domácí učitel.", "section_level": 1}, {"title": "Friedrich-Ludwig-Jahn-Gesellschaft e. V..", "content": "Nadace pro uchování tradic a památky na Friedricha Ludwiga Jahna \"Förderverein zur Traditionspflege und Erhaltung der Friedrich-Ludwig-Jahn-Gedenkstätten\" založená v roce 1992 se na základě změny stanov v roce 2008 přejmenovala na společnost \"Friedrich-Ludwig-Jahn-Gesellschaft\" se sídlem ve městě Freyburg. Cílem společnosti je nejen vědecký průzkumu Jahnova života, díla a jeho působení jako zakladatele tělocvičného hnutí v Německu, ale i interpretace Jahnova významu historického i současného, šíření a zachování jeho dědictví. Za tímto účelem společnost udržuje vztahy s německým tělovýchovným svazem \"Deutscher Turner-Bund\" a regionálními tělovýchovnými sdruženími, s univerzitami, školami, památníky a organizacemi, které pokračují v jeho tradici. Jahn by měl být podle nadace vnímán širokou veřejností především jako velký Němec. Jeho dílům se věnuje knihovna \"Friedrich-Ludwig-Jahn-Bibliothek\".", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a pocty.", "content": "Jahn se pohyboval během svého života na mnoha místech, ve kterých mu byly často po jeho smrti odhaleny pomníky. Zrovna tak v místě zrodu \"turnerského hnutí\" v Berlíně Hasenheide byl na jeho počest odhalen 10. 08.1872 pomník. Mnohé ulice německých měst nesou jeho jméno nebo např. v Halle a v Langenhagen místa původních sportovních zařízení. Jeho jménem byla také pokřtěna školní motorová loď GST Námořní akademie \"August Lütgens\" v Greifswald-Wieck. 31. května 2013 byl Jahn uveden do Síně slávy německého sportu. Na počest F. L. Jahna byla pojmenována řada objektů i na území Čech. V Děčíně-Podmoklech na jižní straně Pastýřské stěny dodnes existuje vyhlídka nesoucí kdysi jeho jméno a kde bývala umístěna i jeho bysta. Na střeše turnerské tělocvičny v Olomouci byly na vrcholech štítů umístěny dvě nástavby s velkými hlavami ve výklencích, představujícími pravděpodobně Friedricha Ludwiga Jahna a Ernsta Eiselena. Nástavby však byly odstraněny při přestavbě roku 1937.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Vzhledem k údajným Jahnovým nacionalistickým a antisemitským názorům jsou kritizována jeho vyznamenání. V několika německých městech existují iniciativy k přejmenování ulic nebo míst podle Jahna či odstranění jeho pomníků. V Berlíně působí iniciativa „Sport ohne Turnväter“ (volně přeloženo Sport bez otců gymnastiky) bojující za přejmenování \"Jahnova sportovního parku\" v Prenzlauer Berg. Protiargumenty uvádí, že je třeba vidět Jahna jako \"dítě doby\", který byl poplatný době Pruského státu a následně byly teprve jeho myšlenky přejaty nacionalismem a politikou NDR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Ludwig Jahn (11. srpna 1778, Lanz – 15. října 1852, Freyburg) byl německý (pruský) pedagog, člen frankfurtského Národního shromáždění, ale především vlastenec a zakladatel německého tělocvičného hnutí, které později fungovalo pod názvem \"Deutscher Turnverband\" (z německého \"turnen\" – cvičit, jeho členové jsou i v češtině označováni jako \"turneři\"). Je známý pod přezdívkou „Turnvater Jahn” (otec tělocviku Jahn). V jeho tělocvičném hnutí byl také důraz na národní (německou) soudržnost (podobně jako u později založeného českého Sokola), turneři byli proto někdy vnímáni jako symbol němectví. Profiloval se také přípravou mladých lidí na boj proti napoleonské okupaci a v boji za spásu Pruska a Německa. První jeho tělocvičnou se stal v roce 1811 berlínský park „Hasenhaide”. Po boku svých \"turnerů\" zde demonstroval představu německé gymnastiky. Jeho gymnastické prvky hrazda a bradla se používají dodnes.", "tgt_summary": "Friedrich Ludwig Jahn (11 August 1778 – 15 October 1852) was a German gymnastics educator and nationalist whose writing is credited with the founding of the German gymnastics (Turner) movement as well as influencing the German Campaign of 1813, during which a coalition of German states effectively ended the occupation of Napoleon's First French Empire. His admirers know him as \"Turnvater Jahn\", roughly meaning \"father of gymnastics\" Jahn.", "id": 303635} {"src_title": "Iveco Daily", "tgt_title": "Iveco Daily", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "Vyráběla se v letech 1978 až 1990. Bylo určeno pro segment do 3,5 tuny, počítalo se s rozšířením na 2,8 a 4,2 tuny. Na zadní nápravu bylo možno zvolit dvoumontáž pneumatik. Vůz byl postaven na pevném rámu. Motor byl uložen vpředu a poháněl zadní nápravu. V roce 1980 byla představena verze Turbodaily.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Výroba probíhala v letech 1990 až 2000. Prošla velkou modernizací. Hmotnost se rozšířila až do segmentu šesti tun. Kvůli větší váze se ale Daily nevešlo do limitu 3,5 tuny. Poprvé se objevily přeplňované motory. Takto upravené vozy nesly označení TurboDaily. Boční posuvně dveře byly upraveny tak, aby jimi šly nakládat palety. V největší variantě měl objem nákladního prostoru 17 m³. V roce 1993 byly představeny motory splňující emisní normu Euro1, od roku 1996 pak Euro2. Na všech kolech se objevily kotoučové brzdy. Označení typu Modely druhé generace byly označeny třemi nebo čtyřmi číslicemi oddělenými tečkou. První dvě číslice udávaly maximální přípustnou hmotnost. Za tečkou následovalo jedno nebo dvě číslice představující přibližný maximální výkon v koňských silách. Příklad: 30.8 – nákladní vozidlo s maximální povolenou hmotností 2,8 tuny (30), s motorem o výkonu 75 koňských sil (8) 45.10 – lehký nákladní vůz s maximální přípustnou hmotností 4,5 tuny (45), s motorem o výkonu 103 koňských sil (10)", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Vyráběla se od roku 2000 do roku 2006. V roce uvedení získala titul Dodávka roku. Byla rozšířena a přepracována nabídka motorů. Společnost Irisbus začala s výrobou minibusů na základě typu Daily.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace.", "content": "Vyráběla se od roku 2006 do roku 2014. Motory plní emisní normu Euro4. Design navrhl Giorgetto Giugiaro. Od roku 2007 je k dispozici verze 4x4. Na jeho vývoji spolupracovala společnost Scam. V roce 2011 prošla tato generace faceliftem.", "section_level": 1}, {"title": "Pátá generace.", "content": "Byla představena v červenci 2014 a vyrábí se od roku 2014 dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "Euro 5+ Euro 6", "section_level": 2}], "src_summary": "Iveco Daily je lehký užitkový automobil vyráběný italským koncernem Iveco. Vyrábí se od roku 1978 až dodnes. Do roku 1983 se prodával také jako Fiat Daily.", "tgt_summary": "The Iveco Daily is a large light commercial van produced by the Italian automaker Iveco since 1978; it was also sold as the Fiat Daily by Fiat until 1983. Unlike the more car-like unibody Fiat Ducato, the Daily uses a separate ladder frame typical of heavier commercial vehicles. The Iveco Daily is produced at the Iveco Suzzara plant, near Mantova in Italy, where Iveco has recently made substantial investments to renew the production lines. The Daily is also the longest-running vehicle of the Iveco production and in over 40 years have sold over 3 million examples. Today it is marketed in 110 markets around the world.", "id": 899340} {"src_title": "Michail Bogdanovič Barclay de Tolly", "tgt_title": "Michael Andreas Barclay de Tolly", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Michail Bogdanovič (Michael Andreas) Barclay de Tolly pocházel ze zchudlé větve skotského šlechtického rodu Barclay de Tolly usazené v Livonsku, kam se jeden z jeho předků uchýlil z politických důvodů v průběhu 17. století. Jeho děd byl starostou Rigy a otec Weinhold Gotthard Barclay de Tolly (1734–1781) odešel do výslužby z ruské armády jako poručík. Ve svých třech letech byl Michail Bogdanovič poslán do Petrohradu ke svému strýci, jenž byl brigadýrem ruské armády a dal chlapci počáteční vojenské vzdělání. V osmi letech byl zapsán jako kadet v Novotrojickém kyrysnickém pluku, nicméně službu začal teprve v roce 1776 jako vachmistr pskovského karabinického pluku. V roce 1778, po náročném studiu a bezchybné službě, se stal trubačem (kornetem) a za osm let byl povýšen na poručíka.", "section_level": 1}, {"title": "První válečné zkušenosti.", "content": "V roce 1786 byl Barclay převelen do Finského mysliveckého sboru a byl jmenován generálním pobočníkem prince Anhaltsko-Bernburského, po jehož boku se účastnil rusko-turecké války (1787–1791). Křest ohněm prodělal při úspěšném útoku na město Očakov (1788) a za „\"projevenou statečnost a chladnokrevnost\"“ byl po této akci vyznamenán řádem sv. Vladimíra IV. stupně. V dalších bojích ve vojsku generála Platova se vyznamenal u Căuşeni a při dobytí Akkermanu (30. září 1789). V roce 1790 byl převelen k Finské armádě, v jejichž řadách se účastnil rusko-švédské války (1788–1790). V průběhu bojových operací byl při neúspěšném útoku na švédské opevnění smrtelně zraněn princ Anhaltsko-Bernburský (20. dubna 1790). Když bylo zřejmé, že zranění podlehne, nechal si zavolat Michaila Bogdanoviče a odkázal mu svůj meč, aby jej \"použil k prospěchu a slávě Ruska\". Po podepsání mírových podmínek byl budoucí maršál převelen k petrohradskému granátnickému pluku, spolu s nímž se v roce 1794 účastnil války proti polským povstalcům. Za mimořádný úspěch při dobývání hradeb města Vilna a za porážku brigády plukovníka Grabowského u města Grodna, obdržel řád sv. Jiří IV. stupně a byl povýšen na podplukovníka. V roce 1796 přestoupil k Estonskému mysliveckému pluku (roku 1798 byla jednotka přejmenovaná na 4. myslivecký pluk) a stal se velitelem jeho I. praporu. V průběhu roku 1798 byl jmenován velitelem pluku a obdržel hodnost plukovníka. Za výborný stav jednotky byl v roce 1799 povýšen do hodnosti generálmajora.", "section_level": 1}, {"title": "Proti Napoleonovi.", "content": "V roce 1805 vyrazil 4. myslivecký pluk pod velením generála Barclaye do války proti Francii, nicméně ještě za pochodu k vrchnímu veliteli armády generálporučíkovi Bennigsenovi dorazila zpráva o bitvě u Slavkova a jednotka se vrátila zpět do kasáren. Ve válkách čtvrté koalice (1806–1807) vedl jednu z brigád 4. divize pod velením Andreje Andrejeviče Golicyna. V bitvě u Pultuska mu velitel 1. ruské armády genpor. Bennigsen rozkázal zaujmout pozici na pravém křídle bitevní sestavy v Moszynském lese. V první fázi střetnutí vojáci pod jeho velením sváděli urputné boje se Suchetovou brigádou, avšak ve chvíli, kdy jim do pravého boku vpadla Daultannova (Gudinova) divize od Davoutova sboru, byli v husté vánici nuceni ze své pozice ustoupit. Při ústupu z Pultuska, spolu s generály Markovem (1769-1828) a Baggovutem (1761-1812), zastával předvoj 76 000 rusko-pruské armády. Posléze pod velením generála Bagrationa jeho muži tvořili zadní voj Bannigsenovy armády, který se snažil uniknout z kleští, nastražených na něj Napoleonem. 6. února 1806 měl za úkol zdržet Francouze v dalším postupu a umožnit Ruské armádě se od nepřítele odpoutat. Opevnil se proto ve vesničce Hof (Dwózno). Po třetí hodině odpolední jeho muži odrazili tři útoky francouzské jízdy, ale podlehli čtvrtému, drtivému útoku kyrysníků, kteří je obrátili na ústup. Situaci stabilizovaly až dva pluky kyrysníků, vedených knížetem Golicynem, který vzápětí při útoku na kyrysníky francouzské zahynul. Barclay de Tolly musel ustoupit, ale bojiště úplně nevyklidil. Druhého dne spolu s generálem Bagrationem zahájili ústup směrem k Pruskému Jílovému. První den bitvy u Jílového obsadily Barclayovy jednotky hřbitov a kostel v Jílovém. Při krvavém útoku Francouzů na vesnici a tuhém odporu Rusů, byl Barclay de Tolly těžce zraněn do ruky, přičemž došlo i ke zlomenině kosti. Tím pro něj tažení konce musel opustit armádu, ale útěchou mu mohlo být, že byl povýšen na generálporučíka. V rusko-švédské válce v letech 1808—1809 ruské vojsko pod velením Barclaye de Tolly uskutečnilo překvapivý přechod zamrzlého Botnického zálivu a přičinilo se o pád pevnosti Umea, čímž přimělo Švédy zahájit vyjednávání a postoupit Finsko Ruskému impériu. V březnu 1809 byl ustanoven generálem infanterie, jmenován vrchním velitelem ruské armády ve Finsku a generálním guvernérem nově připojeného Finska. Při uzavření míru byl vyznamenán řádem svatého Alexandra Něvského. Později se jeho nástupcem na místě guvernéra stal Fadděj Štejngel. V roce 1809 bylo v Ruské armádě 61 generálporučíků. Z tohoto seznamu bylo Barclaye de Tolly za věkově staršími generály na 47. místě. Tím, že byl jmenován generálem pěchoty, předběhl 46 mužů. Ti se tjeho povýšení cítili dotčeni. Rozhořčeně o něm začali mluvit jako o „podlézavci“. Klevety ale plodila závist, neboť byl vojensky nadaný i organizačně schopný. Do ledna 1810 zůstal vrchním velitelem ruské armády ve Finsku. Od 20. ledna 1810 do září 1812 působil jako ministr války. V této funkci věnoval mnoho úsilí pro zesílení armády. Zavedl „Řád pro řízení velkých armádních celků“, v němž přesně stanovil práva a povinnosti vyšších náčelníků a personálu polních štábů. Založil novou organizaci vojenských sborů i nové vojenské stanovy, docílil zdokonalení v bojové přípravě, zvýšil početní stavy armády a rovněž se zasadil o výstavbu nových fortifikací.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastenecká válka roku 1812.", "content": "Barclay de Tollymu nebyl odpuštěn jeho cizí původ, zejména ne pravověrnými Rusy, kteří v něm stále viděli cizáka a požadovali jeho sesazení z funkce vrchního velitele. Navíc šlechta, carský dvůr ani obchodníci nebyli nadšeni taktikou spálené země, kterou uplatňoval ve válce se silnější Napoleonovou armádou. V roce 1812 Barclay de Tolly velel 1. západní armádě, která stála na hranicích impéria v Litvě. Jeho armádu tvořilo šest pěších sborů, tři jezdecké sbory a lehké jezdectvo atamana Platova, tedy cca 110 000 mužů a 558 děl. Druhé armádě velel generál Bagration, třetí záložní armádě velel generál Tormasov. Všem třem celkům však s určitými omezeními velel de Tolly. 28. června za prvních bojových potyček proběhlo stahování 1. armády z Vilna k opevněnému táboru u Drissy. První větší boje proběhly v okolí Vitebska a Smolenska, ale generální bitvu stále účelově odmítal. 2. srpna došlo ke spojení 1. a 2. armády. Bagration se neochotně podřídil de Tollyho velení a za čas jej začal obviňovat z neschopnosti. Nezbytnost ústupu zapříčinila nelibost v zemi i u armády. Poté, co byl nucen opustit Smolensk a po bojích u Valutiny Hory dál ustupovat k Moskvě, se 20. srpna 1812 ze všech stran ovlivňovaný car nerad odhodlal ustanovit velitelem všech vojsk M. I. Kutuzova. Barclay de Tolly zůstal velitelem 1. armády, odvolání z funkce vrchního velitele však pro něj byla obrovská rána. Dalo mu mnoho úsilí nedat své pocity najevo, nicméně požádal cara, aby jej zprostil také povinností ministra války. Imperátor jeho žádosti vyhověl, přesto své stávající povinnosti vykonával s iniciativou, jaká mu byla vlastní a tiše snášel opovržení, které k němu chovala většina národa. Generálu Jermolovovi se devět dní po bitvě u Borodina svěřil, že v boji hledal smrt. V průběhu tohoto střetnutí, které byl Kutuzov přinucen svést před branami Moskvy, de Tolly velel středu a pravému křídlu armády. V nejtěžších chvílích podporoval generála Jermolova i Miloradoviče. V jednu chvíli se svou svitou vjel mezi francouzské kyrysníky útočící u Velké reduty, jeden z kyrysníků už se napřahoval, aby jej zabil palašem, ale zachránil ho jeho věrný podkoní, který jezdce sestřelil z koně. Na konci bitvy, když už Francouzi opanovali všechny důležité body bojiště a vojáci byli velmi unavení, poslal de Tolly ke Kutuzovovi svého pobočníka s žádostí o další pokyny, respektive s návrhem, aby ruská armáda zahájila ústup. Kutuzov však odpověděl velmi alibisticky: „\"…pokud se nebude Napoleon bít, nebudou se bít ani Rusové\",“ čímž zodpovědnost za ústup svaloval na de Tollyho. Nicméně psaný rozkaz obsahoval i instrukce, aby se armáda z bojiště stáhla na úroveň vesnice Gorky a za Utický les. Zde se de Tolly snažil vybudovat další linii obrany, na níž by jeho jednotky vedly boje i následující den, avšak Kutuzovovy instrukce jej rozladily, neboť byl přesvědčen, že jeho muži budou schopni vést protiútok ještě téhož večera, ne však nazítří, kdy to s ohledem na celkovou únavu nebude možné. Barclay de Tolly mezitím zjistil, že se Francouzi z většiny dobytých pozic stáhli a na bitevním poli zanechali jen nepatrné síly. Vydal proto rozkaz, aby druhého dne ráno generál Miloradovič obsadil pozici, kde stála Rajevského baterie. V nočních hodinách však Kutuzov změnil své rozkazy a nařídil všeobecný ústup na výšiny u Možajska. Michail Bogdanovič s tímto rozhodnutím nesouhlasil, avšak Dochturův sbor již vyrazil na pochod, proto mu nezbývalo než se podřídit a začít své muže organizovaně stahovat určeným směrem. Po rozhodnutí opustit Moskvu, jejíž obranu považoval pro stav vojska za nemožnou, požádal imperátora o zproštění ze služby. Na konci října dostal svolení a vydal se do Kalugy a později na podzim, cestou přes Petrohrad, dorazil do své vesnice v Livonii. Zde napsal dlouhý dopis Caru Alexandrovi I. ve kterém se pokusil vyložit své vidění války i důvody odjezdu z armády. Jako odpověď obdržel přátelsky laděný dopis, v němž car přiznal správnosti jeho činů ve funkci velitele 1. armády. Dodnes všichni historici považují jeho strategii vedení války v její první fázi za správnou a vzhledem k možnostem, kterými disponoval, za nevyhnutelnou.", "section_level": 1}, {"title": "Na sklonku života.", "content": "3. února 1813 Barclay de Tolly přijal velení 3. armády. 25. května, po odvolání generála Wittgensteina, přijal velení rusko-pruské armády. Bylo to v předvečer příměří s Napoleonem. Po vypršení příměří byly jeho jednotky začleněny do rámce České armády pod velením rakouského polního maršála Schwarzenberga. S tímto spojeneckým uskupením se účastnil bitvy u Drážďan, bitvy Chlumce a Přestanova, bitvy u Lipska a operací u Paříže. Za zásluhy byl povýšen na hraběte, a po vítězství u Paříže 18. března 1814 obdržel hůl polního maršála (feldmaršál). O jedenáct dní později se Napoleon vzdal trůnu a válka skončila. De Tolly byl po návratu do Ruska jmenován vrchním velitelem 1. armády, která kvartýrovala v Polsku. V průběhu „sta dní“ s armádou opět táhl do Francie, než však stačil zasáhnout do bojů, byl Napoleon poražen v bitvě u Waterloo. 30. srpna 1815 byl za skvělý stav armády carem Alexandrem I. jmenován do knížecího stavu. Také spojenci jej dekorovali řadou vyznamenání a řádů. Počátkem roku 1818 dostal Barclay de Tolly dovolenou a odcestoval na léčení do německých lázní. Do cíle své cesty však nikdy nedorazil. Dne 15. (26.) května 1818 ve věku 57 let, necelých dvanáct kilometrů od Instenburgu, zemřel. 30. května bylo jeho tělo převezeno do Rigy, kde se konal okázalý smuteční obřad. Maršálovo srdce je pochováno na nevelkém návrší na cípu Botnického zálivu a nabalzamované ostatky zemřelého byly doručeny do rodového statku Bekrof. V roce 1823 mu nechala jeho manželka vystavět mauzoleum, které je zachováno do dnešních dnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Bogdanovič Barclay de Tolly (; Pamūšis, Kuronské a zemgalské vévodství, dnes Litva – Insterburg, Východní Prusko) byl ruský generál, který v době napoleonských válek zmodernizoval carskou armádu a zrealizoval ve své době kontroverzní strategii, která při Vlastenecké válce v roce 1812 nesporně přispěla k porážce Napoleonovy půlmilionové armády. Za své zásluhy byl na sklonku vojenské kariéry povýšen do hodnosti polního maršála a byl mu udělen titul knížete.", "tgt_summary": "Prince Michael Andreas Barclay de Tolly (; – ) was a Baltic German field marshal and Minister of War of the Russian Empire during Napoleon's invasion in 1812 and the War of the Sixth Coalition. Barclay implemented a number of reforms during this time that improved supply system in the army, doubled the number of army troops, and implemented new combat training principles. He was also the Governor-General of Finland. He was born into a German-speaking noble family from Livonia who were members of the Scottish Clan Barclay. His father was the first of his family to be accepted into the Russian nobility. Barclay joined the Imperial Russian Army at a young age in 1776, enlisting in the Pskov Carabineer Regiment. For his role in the capture of Ochakov in 1788 from the Ottomans, he was personally decorated by Grigory Potemkin. Afterwards he participated in Catherine the Great's Swedish War. In 1794, he took part in putting down the Kościuszko Uprising in Poland and was again decorated for role in the capture of Vilnius. In 1806, Barclay began commanding in the Napoleonic Wars, distinguishing himself at the Battle of Pułtusk that same year. He was wounded at the Battle of Eylau in 1807 while his troops were covering the retreat of the Russian army. Because of his wounds, he was forced to leave command. The following year, he carried out successful operations in the Finnish War against Sweden. Barclay led a large number of Russian troops approximately 100km across the frozen Gulf of Bothnia in winter during a snowstorm. For his accomplishments, Barclay de Tolly was appointed Governor-General of the Grand Duchy of Finland. From 20 January 1810 to September 1812 he was the Minister of War of the Russian Empire. ", "id": 966909} {"src_title": "Micpe Ramon", "tgt_title": "Mitzpe Ramon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží nadmořské výšce 839 metrů, 70 kilometrů jižně od Beerševy v hornaté krajině v jižní části Negevské pouště. Nachází se na severním hřebenu velkého geologického kráterovitého útvaru, známého jako machteš Ramon. Tento machteš je 40 kilometrů dlouhý, 2 až 10 kilometry široký a tvarem připomíná protáhlé srdce. Město leží na jeho okraji a jihovýchodně od obce se terén prudce propadá o víc než 200 metrů. Jde o zcela aridní oblast. V Micpe Ramon jsou teplá a suchá léta a chladné zimy. Sníh zde padá v průměru jednou za několik let. Micpe Ramon obývají Židé. Osídlení v zdejší krajině je ale velmi řídké. Město je na dopravní síť napojeno pomocí dálnice číslo 40, která spojuje Beerševu a Ejlat.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Micpe Ramon byl původně založen v roce 1951 (podle jiného zdroje roku 1954 nebo roku 1956). Rozdílné udávání data založení odráží pozvolný vývoj obce. Ta byla roku 1951 zřízena jen coby tábor pro dělníky pracující na silnici do Ejlatu. Teprve později (rok 1954 či 1956) se změnila v trvalé civilní sídlo. První trvalí obyvatelé byli židovští imigranti ze severní Afriky a Rumunska, kteří se tu usadili v 60. letech. Micpe Ramon se tak stalo nejjižnějším negevským rozvojovým městem (plánovitě budovanou osadou pro přistěhovalce). V roce 1964 získala obec status místní rady (malého města). Zůstává malým sídlem a zdejší míra nezaměstnanosti patří mezi nejvyšší v Izraeli. Původně po založení města byla výhoda v napojení na dálnici číslo 40 vedoucí do Ejlatu. Předpokládalo se, že služby související s touto dopravní trasou budou významnou složkou místní ekonomiky. Na rozvoj Micpe Ramon ale mělo negativní vliv otevření dálnice číslo 90 v roce 1964 podél vádí al-Araba. Po otevření této tepny došlo téměř k úplnému odklonu dopravy. Situace se však od poloviny 90. let zlepšuje, a to především díky rostoucímu zájmu o ekoturistiku, jeeptrekking, turistiku a modernizaci dálnice číslo 40, která je považována za více turisticky atraktivní a scénickou cestu do Ejlatu. Lokální ekonomiku také podporuje několik blízkých vojenských základen a lomy na křídu. Město v současnosti obklopuje několik velkých vojenských základen (s více než 10 tisíci vojáky), včetně vojenského letiště Ramon. Pět kilometrů na východ od města se nachází Wiseova atronomická observatoř. Koncem 90. let byl v Micpe Ramon otevřen hotel s krytým plaveckým bazénem. Nachází se zde také návštěvnické centrum s výhledem na machteš Ramon. Pro fyzické zdatné jedince je také k dispozice túra po kráteru, která je čtyři až pětihodinovým pochodem bez jakéhokoliv stínu. Dalšími atrakcemi jsou farmy s lamami a alpakami.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – cca 4 400 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 4 800 osob). Jde o menší sídlo městského typu s trvalým mírným populačním růstem. K 31. prosinci 2014 zde žilo podle Centrálního statistického úřadu (CBS) 5007 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 0,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Micpe Ramon (hebrejsky מִצְפֵּה רָמוֹן, doslova „\"Vyhlídka na Ramon\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Mizpe Ramon, přepisováno též Mitzpe Ramon) je místní rada (malé město) v Izraeli v Jižním distriktu. Starostkou je Flora Šošan, která je sestra bývalého ministra obrany Amira Perece. Předchozím starostou byl její manžel Sami Šošan.", "tgt_summary": "Mitzpe Ramon (, \"lit.\" Ramon Lookout; ) is a local council in the Negev desert of southern Israel. It is situated on the northern ridge at an elevation of 860 meters (2,800 feet) overlooking the world's largest erosion cirque, known as the Makhtesh Ramon. In it had a population of .", "id": 831762} {"src_title": "Paul Julius Reuter", "tgt_title": "Paul Reuter", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v německém městě Kasselu v židovské rodině jako Israel Beer Josaphat. Jeho otec byl rabín. V Göttingenu se Reuter setkal s C. F. Gaussem jenž prováděl pokusy s přenosem elektrických signálů pomocí kabelů. 29. října roku 1845 Reuter odjel do Londýna a začal používat jméno Joseph Josephat. 16. listopadu téhož roku konvertoval ke křesťanství a změnil své jméno na \"Paul Julius Reuter\". O týden později, 23. listopadu, se oženil v Berlíně s \"Idou Marií Elizabeth Clementinou Magnusovou\" a měl s ní dva syny. Po neúspěšné revoluci roku 1848 opustil Německo a odešel do Paříže, kde pracoval v informační agentuře C.-L. Havase, pozdější Agence France-Presse. V době kdy vznikala telegrafie, Reuter založil v Cáchách první kancelář Reuters. Na telegrafní trase Berlín – Paříž scházelo propojení v úseku Cáchy – Brusel; Reuter toto spojení zajistil pomocí poštovních holubů. Ti umožňovali doručování zpráv mnohem rychleji než poštovní vlaky, díky čemuž Reuter měl výrazně rychlejší přístup k informacím z pařížské burzy. Holubi byli nahrazeni přímým telegrafním spojením roku 1851. V roce 1851 Reuter znovu přesídlil do Londýna a zřídil kancelář na londýnské burze cenných papírů. V té době založil tiskovou agenturu Reuters, která se později stala jednou z největších světových agentur informujících o finančních trzích. 17. března 1857 Reuter získal občanství Velké Británie. Následně se zasadil o zřízení telegrafního spojení na evropský kontinent pod Lamanšským průlivem. Roku 1863 bylo dále prodlouženo na jihozápadní pobřeží Irska, do Corku. Z lodí připlouvajících ze Spojených států amerických byly poblíž Corku vhazovány do moře nádoby s depešemi, které byly vytahovány a ihned telegrafovány do Londýna; tam se tak dostávaly před příjezdem lodí. 7. září 1871 udělil Reuterovi kníže ze Saska-Coburgu Ernest II. titul barona. Julius Reuter zemřel ve francouzském městě Nice v tzv. Reuterově vile. Byl pohřben do rodinné hrobky v Londýně na hřbitově West Norwood Cemetery. Roku 1940 natočil režisér William Dieterle 90-minutový film \"A Dispatch From Reuter's\", který zpracovává život J. Reuterse a jeho činnost v informační agentuře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Julius Baron von Reuter (21. červenec 1816 Kassel – 25. únor 1899 Nice) byl britský novinář a mediální podnikatel německého původu, jenž založil tiskovou agenturu Reuters.", "tgt_summary": "Paul Julius Freiherr von Reuter (Baron von Reuter; 21 July 1816 – 25 February 1899) was a German-born, British entrepreneur who was a pioneer of telegraphy and news reporting. He was a reporter and media owner, and the founder of Reuters News Agency, which became part of the Thomson Reuters conglomerate in 2008.", "id": 1141161} {"src_title": "Plechový bubínek", "tgt_title": "The Tin Drum", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Celá kniha je rozdělena na tři části. V úvodní části popisuje Oskar život svůj a své rodiny ve městě Gdaňsku do začátku druhé světové války. Druhá část se zabývá Oskarovými eskapádami během druhé světové války, včetně jeho působení v Bebrově frontovém divadle (Bebra je lilipután, Oskarův učitel a vzor). Třetí část líčí útěk Oskara s jeho nevlastní matkou Marií a bratrem Kurtem na západ do Düsseldorfu a poválečný život.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Oskar zpětně, z postele Léčebného a zaopatřovacího ústavu, vypráví celý svůj život. Začíná u své babičky Anny Koljaiczekové, vypráví příběh své maminky Anežky, věčně rozpolcené mezi dvěma muži - svým bratrancem Janem Bronskim a zákonným manželem Matzerathem - a dostává se ke svému narození. Malý Oskar se narodil jako dítě s mozkem dospělého. I když to nedával najevo, jeho myšlenkové pochody byly už od narození na poměrně vysoké úrovni. Oskar už tedy docela brzy poznal a prokoukl svět dospělých a rozhodl se, že do něj nechce nikdy vstoupit; do svých třetích narozenin žil toliko jen díky příslibu plechového bubínku. O svých třetích narozeninách si umínil, že přestane růst a tak se také stalo. Ještě jedna zlomová událost se odehrála o Oskarových třetích narozeninách - dostal svůj první plechový bubínek. Oskárek zůstává liliputem, předstírá zaostalost a jako se zpomaleným je s ním také jednáno. S okolím komunikuje přes svůj plechový bubínek, na kterém neustále vyluzuje nejroztodivnější zvuky. Když se někdo pokusí Oskarovi bubínek sebrat, tak použije chlapec svou tajnou zbraň - neobyčejně vysoký hlas, který rozbíjí sklo. Díky své předstírané retardaci si Oskar udržuje odstup od dospělých a může svobodně myslet. Žije ve svém vlastním světě, kde neplatí obyčejné lidské zákony, ale hlavním pravidlem jsou Oskarovy osobní přání a touhy. Podivné dítě Oskar s mozkem dospělého člověka a bubínkem v náručí prochází pozoruhodným, bizarním, tragickým životem. Ukazuje nám rub i líc svobodného města Gdaňsku a později pak poválečného Düsseldorfu. Oskar sám sebe považuje za následníka Ježíše, ve svém prazvláštním životě touží po nových zkušenostech, životních i sexuálních, vše sebeironicky a s nadsázkou komentuje. Oskar má částečnou vinu na smrti několika blízkých lidí. Po smrti svého otce Matzeratha, kterou sice zavinil, ale rozhodně si ji neklade za vinu, se rozhodne vyrůst. Povyroste sice, ale stane se hrbáčem, což ho nadále odděluje od běžné společnosti. V těchto podmínkách se přestěhuje s nevlastní matkou (dříve milenkou) Marií a malým bratrem do Düsseldorfu. Svého nevlastního bratra považuje za své dítě a je zklamán, když zjišťuje, že toto dítě je \"jen obyčejné dítě\". Proslaví se jako vynikající bubeník, který svými písněmi vrací publikum do dětství. Pak je na vlastní žádost obviněn z vraždy, kterou nespáchal, shledán nezpůsobilým a umístěn do Léčebného a zaopatřovacího ústavu. Děj končí v den Oskarových třicátých narozenin, kdy za ním přijdou na návštěvu přátelé a advokát s oznámením o obnově procesu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plechový bubínek () je román z roku 1959 německého spisovatele Güntera Grasse. Hlavní postavou rozsáhlého díla odehrávajícího se v 1. polovině 20. století je Oskar Matzerath. Román ukazuje obraz pokřiveného světa, díky Oskarovu pohledu vystupuje jasně nesmyslnost mnohého lidského jednání. Sám hlavní hrdina Oskar často reaguje na nenávist nenávistí a na zlo zlem. Velmi důležitá je jazyková stránka díla. Kniha je bohatá na slovní hříčky, metafory, symboly. Zdánlivě důležité události - vražda, smrt, válka - jsou znázorněny jako banální všednosti a získávají tak komický nádech. V roce 1979 román zfilmoval německý režisér Volker Schlöndorff.", "tgt_summary": "The Tin Drum () is a 1959 novel by Günter Grass. The novel is the first book of Grass's \"\" (Danzig Trilogy). It was adapted into a 1979 film, which won both the Palme d'Or, in the same year, and the Academy Award for Best Foreign Language Film the following year.", "id": 281633} {"src_title": "Bulharské národní obrození", "tgt_title": "Bulgarian National Revival", "src_document": [{"title": "Literární obrození.", "content": "Většinou je za počátek období bulharského národního obrození považována doba, kdy vyšlo dílo \"Slovanskobulharská historie\", kterou napsal Paisij Chilendarski v roce 1762. V první novodobé historické práci o dějinách Bulharska a významném díle z hlediska bulharské literatury byly vyzdvihovány slavné dějiny země a mnohá prvenství Bulharů mezi slovanskými národy. Důležitou ukázkou recepce Chilendarského díla představuje sborník kázání, kterou sestavil roku 1796 venkovský pop Punčo. Kněz Sofronij Vračanski, který na počátku 19. století v Bukurešti za přítomnosti mnohých bulharských emigrantů sepsal několik knih. Z nich vyniká známý Nedelnik a také autobiografie, které dosáhly v Bulharsku značné popularity. Sofronskij začal k psaní svých děl používat tehdy rozšířený jazyk; do této doby se mnohá díla totiž psala v směsici staroslověnštiny a bulharštiny, která byla srozumitelná jen malému okruhu čtenářů. Nově psaná díla ale mohla nyní proniknout k mnohem širšímu okruhu zájemců. Na Vračanského práci navázalo později mnoho dalších bulharských autorů. V oblasti kultury ideje nezávislého Bulharska prosazovali také další spisovatelé a básníci. Mezi takové patří například Ivan Vazov a Christo Botev. Významnou součástí tehdejšího procesu vedoucímu k nezávislému Bulharsku bylo také osamostatnění tehdejší pravoslavné církve, která se tak jasně vymezovala proti do Bulharska přinesenému sunnitskému islámu, integrálnímu prvku Osmanské říše a tedy symbolu útlaku. Tehdejší pravoslavná církev ale byla řízena z Konstantinopole Řeky a nebyla tedy bulharskou národní církví.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské akce směřující k nezávislému Bulharsku.", "content": "Revolucionář Georgi Rakovski z města Kotel ještě v tento samý rok velel bulharským jednotkám, které se účastnily odsunu osmanské armády z Bělehradu a Srbska. Po tomto období Rakovski začal pracovat na plánu osvobození celého Bulharska. Pod jeho vedením vznikly jednotky, tzv. \"čety\", které různými způsoby komplikovaly práci osmanské armádě, na území dnešního Bulharska tehdy působící. Rakovski umřel roku 1867 a zanechal ostatním dědictví boje proti Turkům. V následujících desetiletích vznikly četné polovojenské a teroristické organizace, které pomocí násilných metod destabilizovaly celý region a přiměly okolní státy i velmoci záležitost Bulharska řešit. Mezi další významné bulharské revolucionáře z této doby patří také Vasil Levski. Ten ke konci 60. let 19. století rozvíjel revoluční teorii, která představuje opačný proud v bulharském osvoboditelském hnutí. Místo drobných výpadů začal odpor organizovat. V roce 1869 začal Levski s vytvářením tzv. místních výborů. Do poloviny roku 1872 tak existovala celkem rozsáhlá síť různých revolučních orgánů v mnohých bulharských městech i vesnicích. Ty přijímaly rozkazy od tajné vlády, která sídlila ve městě Loveč. Bojovníci těchto výborů pak prováděli různé bojůvky a ozbrojené akce jak proti osmanským úředníkům, tak proti jejich bulharským spolupracovníkům. V následujících letech se pokoušela turecká policie proti těmto vzbouřencům zasáhnout a mnohé z nich i zatkla. Dopaden byl rovněž Levski, který byl v únoru 1873 v Sofii oběšen. V roce 1875 se situace horší i západním směrem od území dnešního Bulharska. Bulharští bojovníci za nezávislost zaktivizovali svoje snahy a provedli několik povstání. V dubnu a květnu roku 1876 došlo k tzv. dubnovému povstání, které ale bylo z osmanské strany tvrdě potlačeno. Nejvíce bojů se odehrálo na území pohoří Rodop, krvavé střety vzbudily pozdvižení v celé Evropě. Dodnes sice není znám přesně počet obětí, avšak často se mluví o třech až dvanácti tisících mrtvých. V prosinci 1876 se setkali vyslanci z mnohých evropských zemí v Istanbulu, aby problematiku začali řešit. Rusko podporovalo myšlenku vytvoření bulharského státu, který by se rozkládal na všech územích osídlených Bulhary. Kromě dnešního Bulharska by k němu tak patřila i Moesie, Thrákie a Dobrudža. Proti tomu bylo Spojené království, které tak velký stát nechtělo připustit. Kompromis nakonec sice dosažen byl, ale Osmanská říše na něj nepřistoupila, což donutilo tehdejšího ruského cara Alexandra II. vyhlásit Istanbulu opět válku. Tento konflikt trval až do dubna 1877 a vyvíjel se ve prospěch Rusů. V lednu 1878 carova vojska obsadila Sofii a 3. března byla uzavřena mírová dohoda, kterou bylo vytvořeno tzv. Sanstefanské Bulharsko — tedy velký bulharský stát od Ochridu až po Soluň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bulharské národní obrození byl proces, při kterém došlo k oživení bulharského jazyka, kultury a literatury, vytvoření bulharského státu nezávislého na upadající Osmanské říši a zvýšení národního povědomí Bulharů. Odehrálo se v průběhu 19. století a proběhlo násilným způsobem.", "tgt_summary": "The Bulgarian National Revival (, \"Balgarsko natsionalno vazrazhdane\" or simply: Възраждане, \"Vazrazhdane\"), sometimes called the Bulgarian Renaissance, was a period of socio-economic development and national integration among Bulgarian people under Ottoman rule. It is commonly accepted to have started with the historical book, \"Istoriya Slavyanobolgarskaya\", written in 1762 by Paisius, a Bulgarian monk of the Hilandar monastery at Mount Athos, and lasted until the Liberation of Bulgaria in 1878 as a result of the Russo-Turkish War of 1877-78.", "id": 1691812} {"src_title": "Vilém Neville (1. hrabě z Kentu)", "tgt_title": "William Neville, 1st Earl of Kent", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vilém se narodil asi roku 1410 jako druhý syn Ralfa Neville, hraběte z Westmorlandu, a jeho ženy Jany Beaufortové. Ta byla legitimizovanou dcerou Jana z Gentu, vévody z Lancasteru, a Kateřiny Swynfordové. Jan byl třetím synem Eduarda III. a Filipy z Hainault. Vilém sice byl pravnukem Eduarda III., ale podmínkou legitimizace potomků Jana z Gentu bylo vyloučení jejich nástupnického práva na trůn. Vilém se oženil s dědičkou rodu Fauconbergů a získal titul lorda z Fauconbergu. Svatba se konala někdy před rokem 1422. Panství Fauconbergů se, podobně jako panství rodiny Neville, nacházela v Yorkshire.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční kariéra.", "content": "Zdá se, že v prvním období vlády Jindřicha VI. absolvoval běžnou vojenskou kariéru. Roku 1426 byl pasován na rytíře a roku 1435 sloužil ve skotském pohraničí. Roku 1436 sloužil s Richardem Plantagenetem, vévodou z Yorku ve Francii a do roku 1439 byl polním velitelem. Do Anglie se vrátil roku 1443 a v březnu se stal velitelem hradu Roxburgh. Tato funkce obnášela roční příjem 1000 liber. Nicméně roku 1449 se vrátil do Francie jako součást diplomatické delegace a v květnu 1449 byl v Normandii zajat. V zajetí strávil dva roky, než byl roku 1453 vyplacen.", "section_level": 1}, {"title": "Změna strany.", "content": "Do té doby byl Vilém oddaným příznivcem rodu Lancasterů. Nicméně v následujících dvou letech začal měnit názor. Stal se členem rady Richarda z Yorku v době, kdy Jindřich VI. procházel druhým obdobím záchvatu duševní poruchy. I když v první bitvě u St Albans stál na straně Lancasterů, po ní byl Yorkem jmenován velitelem hradu Windsor. Není zcela jasné, co ho přivedlo na stranu Yorků. Jako člen rodiny Neville měl pro to dobrý důvod, protože Richard z Yorku byl jeho švagr. Richard Neville, hrabě z Warwicku se v té době dostával na výsluní moci a Fauconberg s ním byl po následujících pět let v úzkém kontaktu. Fauconberg v letech 1455 – 1460 konsolidoval svou pozici v táboře Yorků a jako Warwickův spojenec zvětšil svůj vliv. Roku 1457 se připojil k Warwickovi, který byl tehdy velitelem Calais. Ten využíval toto město jako svou vojenskou základnu. Fauconberg byl roku 1458 zpět v Anglii a krátce uvězněn, ale byl Warwickem osvobozen a vrátil se zpět do Calais.", "section_level": 1}, {"title": "Yorský velitel.", "content": "Po porážce Yorků u Ludfordu pomáhal Warwickovi získat zpět kontrolu nad Calais. V červnu 1460 vytvořil odrazový můstek pro invazi Yorků do Anglie tím, že dobyl Sandwich. Tento přístav byl využit jako předmostí a 26. června se k němu připojil Eduard (nejstarší syn Richarda z Yorku a pozdější král Eduard IV.), Richard Neville, hrabě ze Salisbury (jeho starší bratr) a Warwick. Na počátku července všichni dorazili do Londýna a krátce nato vyrazili s vojskem čítajícím asi 10000 mužů na sever proti vojsku Jindřicha VI., s jehož armádou se střetli v bitvě u Northamptonu. V této bitvě Fauconberg velel pravému křídlu Yorského vojska. Po vítězství u Northamptonu se Fauconberg vrátil do Calais. Proto, že Warwick zůstal v Anglii, působil zde jako velitel města. Vyhnul se tak porážce Yorků v bitvě u Wakefieldu a druhé bitvě u St Albans. Na počátku roku 1461 se vrátil do Anglie a přidal se k nově korunovanému králi Eduadru IV. 11. března vyrazil z Londýna na sever proti Lancasterům, které Yorkové porazili v bitvě u Towtonu. Toto vítězství znamenalo potlačení Lancasterského odporu na několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Odměna za vítězství.", "content": "Odměnou za podíl na vítězství Yorků byl Vilém jmenován členem královské rady a jmenován velitelem severní části země. 1. listopadu byl jmenován hrabětem z Kentu a správcem královského domu. V červenci 1462 byl jmenován admirálem a v srpnu téhož roku mu bylo darováno 46 panství v západní části země. Eduard IV na něho velmi spoléhal ve válečných záležitostech. Po Towtonu se účastnil upevnění královské moci v Northumberlandu. Velel posádce 120 mužů v Newcastlu a v listopadu 1461 se účastnil při obléhání Alnwicku. Mezitím odcestoval do Calais, napadl bretaňské pobřeží, vypálil Le Conquet poblíž Brestu a napadl Ile de Re. Zemřel 9. ledna 1463 a byl pohřben v Guisburském převorství v centru jeho panství Fauconberg. Jeho žena zemřela roku 1490. Vilém měl tři dcery a jednoho nelegitimního syna Thomase, známého také jako Bastard Fauncomberg. Vilém byl podceňovanou postavou v období vzestupu moci Yorků. Byl ale daleko úspěšnějším vojenským velitelem než známější Warwick.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém Neville, 1. hrabě z Kentu (asi 1410 – 9. ledna 1463) a de jure 6. baron z Fauconbergu, byl anglický šlechtic a vojevůdce, který se zapojil do války růží.", "tgt_summary": "William Neville, 1st Earl of Kent KG (c. 14059 January 1463) and \"jure uxoris\" 6th Baron Fauconberg, was an English nobleman and soldier. He fought during the latter part of the Hundred Years War, and during the English dynastic Wars of the Roses.", "id": 1961193} {"src_title": "Štěstí Rougonů", "tgt_title": "La Fortune des Rougon", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Kniha vypráví o počátcích rodu Rougonů a Macquartů. Teta Dida (Adelaide Fouque) stojí na samém počátku obou rodů. Když se po smrti svého manžela Rougona, se kterým měla syna Pierra, zamiluje do pytláka a podloudníka Macquarta, jejichž lásku okolí neschválí, porodí mu dvě děti Urshulu (Voršilu) a Antoina. Mezi oběma syny se vede závistivá válka o majetek, kterou vyhraje Pierre, když lstí pošle Antoina na vojnu a Urshulu provdá za kloboučníka Moureta. Ten s ní odejde do Marseille. Pierre poté podstrčí Adelaide, kterou má ve své moci, jelikož se ho Adelaide bojí, listinu o prodeji zemědělského prostranství Fouqueů, které vlastnili po několik generací. Pierre ji pak odklidí do starého domu po Macquartovi a ožení se s dcerou místního olejáře, Felicité. Jejich snem je v městě získat významné místo a stát se mocnými. Proto se nejprve v období republiky postaví za monarchii, a později, díky tomu, že je přemluví syn Eugéne, na stranu císařství, ještě před státním převratem v roce 1852. Zatím se Antoine vrátí z vojny a připojí se k republikánům, od jejichž strany si slibuje dosažení svého snu, bezstarostného života. Antoine hrozivě vykořisťuje svou ženu, i své děti, Gervaisu a Jeana. Aby se nemusel starat o svou dceru Lise, pošle ji do Paříže. Ve strachu před ním, Gervaise i Jean utečou, a když jeho žena umře, stává se ještě větším republikánem. Při státním převratu nakonec vítězí Pierre, když zdánlivě „uchrání\" město před vojskem povstalců. Dostává místo soukromého berního a stužku Čestné legie. Při závěrečné oslavné hostině jeden z hostů vloží Pierrovi do kabátu růžovou stužku, symbolizující řád Čestné legie. Émile Zola popisuje konec takto: \"„Avšak stužka z růžového hedvábí, vložená do knoflíkové dírky Pierrova kabátu, nebyla jedinou rudou skvrnou ve vítězoslávě Rougonů. Pod postelí v sousední místnosti ještě ležel zapomenutý střevíc s krvavým podpatkem. Svíce, která hořela u pana Peirotta na druhé straně ulice, krvácela potmě jako otevřená rána. A v dáli, v pozadí Svatomittreského staveniště, stydla na pohřebním kameni krvavá louže.\" (přel. Alois Tvrdek)\" Spojnici děje tvoří příběh Urshulina syna Silvera Moureta, který bydlí u své babičky, tety Didy, která se ho ujala, je upřímně nadšen pro republiku a zúčastní se spolu se svojí milou Miette neúspěšné vzpoury vesničanů, která skončí masakrem – dívka Mietta umírá kulkou vojáka, Silvera zabije posléze četník, kterému Silvere vyrazil pažbou pušky oko. Postavy a jejich potomci, které jsou v knize představeny, posléze zabydlí zbylých 19 románů cyklu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěstí Rougonů (1871) (originál \"La Fortune des Rougon\") je první román cyklu \"Rougon-Macquartové\" francouzského spisovatele Émila Zoly. Obsahuje autorův úvod k celému cyklu. Jeho děj se odehrává v jihofrancouzském městečku Plassans za dob státního převratu „prince prezidenta“ Ludvíka Napoleona roku 1851.", "tgt_summary": "La Fortune des Rougon \"(The Fortune of the Rougons)\", originally published in 1871, is the first novel in Émile Zola's monumental twenty-volume series \"Les Rougon-Macquart\". The novel is partly an origin story, with a huge cast of characters swarming around - many of whom become the central figures of later novels in the series - and partly an account of the December 1851 coup d'état that created the French Second Empire under Napoleon III as experienced in a large provincial town in southern France. The title refers not only to the \"fortune\" chased by protagonists Pierre and Felicité Rougon, but also to the fortunes of the various disparate family members Zola introduces, whose lives are of central importance to later books in the series.", "id": 1186865} {"src_title": "Řeholní slib", "tgt_title": "Religious vows", "src_document": [{"title": "Západní církev.", "content": "V řeholi svatého Benedikta od 6. století mniši a mnišky skládali tzv. benediktinské sliby, jejichž obsahem byla poslušnost, stálost (život v jednom konkrétním řeholním společenství), odmítnutí osobního majetku a život v celibátu. Během 12. a 13. století žebravé řády jako dominikáni či františkáni, jejichž poslání vyžadovalo větší pohyblivost a flexibilitu, upustily od slibu setrvání v jednom klášteře a držely se slibů čistoty, chudoby a poslušnosti, stejně jako členové mnoha dalších řádů či kongregací založených ve stejné době. Sliby těchto tří tzv. evangelních rad jsou v dnešní církvi podmínkou, kterou stanovuje církevní právo. Církevní řády 16. století a dalších jako jezuité či redemptoristé následovaly tento obecný koncept. Někteří pak k němu ještě přidávali nějaký „čtvrtý slib“, který se vztahoval k jejich specifickému zaměření.", "section_level": 1}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "V římskokatolické církvi se slibů, které skládají členové řádů a kongregací, týkají kánony 654–658 kanonického práva. Sliby se obvykle skládají ve dvou stupních. Nejprve se skládají tzv. \"časné sliby\" (\"dočasné sliby\") a poté po několika letech tzv. \"věčné sliby\" (\"doživotní sliby\"). V některých řádech mohou být časné sliby obnovovány několikrát, než se přistoupí k závěrečným slibům věčným. Existují však i výjimky – např. jezuité skládají rovnou věčné sliby, misionářky milosrdenství založené Matkou Terezou pak pouze časné, které se však po čase obnovují. Terminologicky až do roku 1983, kdy byl vydán Kodex kanonického práva (CIC), respektive do roku 1994, kdy byl přeložen a vydán, existuje v češtině určitá terminologická nejasnost mezi pojmy \"slavné\", \"věčné \" a \"trvalé sliby\" apod. CIC pak začal používat termín \"doživotní sliby\". Stejně je tomu i v případě výrazu \"časné sliby\" aj., kdy CIC používá výraz \"dočasné sliby\". Nicméně v různé řádové legislativě (tzv. \"vlastním právu\") se stále ještě objevuje starší tradiční terminologie. V katolické církvi pak existují ještě další formy slibů pro jednotlivé muže a ženy. Skládají sice sliby poslušnosti, chudoby a čistoty, nežijí však v žádném řeholním společenství, ale ve světském prostředí. Existuje taktéž jedno společenství zasvěceného života – část Společnosti svatého Pavla – jehož členové mohou být ženatí či ovdovělí. Jejich úkolem má být život v manželské čistotě, chudobě a poslušnosti odpovídající jejich konkrétní situaci ve světě. Jsou řádnými členy tzv. Paulínské rodiny – seskupení 10 řádů, světských institucí a spolupracovníků, založených blahoslaveným Jakubem Alberionem.", "section_level": 2}, {"title": "Pravoslavná církev.", "content": "Ačkoliv skládání slibů nebylo součástí nejranějších klášterních společenství (nejranější zaznamenaný symbol toho, že je člověk řeholníkem, bylo nošení klášterního hábitu), sliby se později staly normální částí tonzury křesťanského Východu. Předtím člověk, který se chtěl stát řeholníkem, jednoduše našel duchovního otce a žil pod jeho vedením. Doba, kdy si oblékl řeholní hábit, byla poté chápána jako životní rozhodnutí odevzdat se Bohu a zůstat pevný ve svém přesvědčení do konce života. V pravoslavné církvi skládají mniši sliby čistoty, chudoby, poslušnosti a stálosti. Než se přistoupí ke slibům, žijí kandidáti jako novici. V pravoslavné církvi má mnišství tři stupně. Do nějakého řeholního stavu pak může druhého uvádět ten, který již v příslušném či vyšším stupni je. V pravoslavné církvi musí být mnichem taktéž každý biskup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeholní sliby jsou sliby, které vykonávají členové řeholních společenství v římskokatolické, anglikánské a pravoslavné církvi. Z hlediska řeholníků se jedná o veřejné prohlášení, ve kterém vyjadřují souhlas s životem v chudobě, čistotě a poslušnosti. To se chápe jako svobodné osobní rozhodnutí v následování Krista životem v řeholním společenství. Že jsou řeholní sliby zároveň veřejné, je závazkem církevního práva. Jedním z důsledků těchto slibů je taktéž život v celibátu.", "tgt_summary": "Religious vows are the public vows made by the members of religious communities pertaining to their conduct, practices, and views. In the Buddhism tradition, in particular within the Mahayana and Vajrayana tradition, many different kinds of religious vows are taken by the lay community as well as by the monastic community, as they progress along the path of their practice. In the monastic tradition of all schools of Buddhism the Vinaya expounds the vows of the fully ordained Nuns and Monks. In the Christian tradition, such public vows are made by the religious – cenobitic and eremitic – of the Catholic Church, Anglican Communion, and Eastern Orthodox Churches, whereby they confirm their public profession of the evangelical counsels of poverty, chastity, and obedience or Benedictine equivalent. The vows are regarded as the individual's free response to a call by God to follow Jesus Christ more closely under the action of the Holy Spirit in a particular form of religious living. A person who lives a religious life according to vows they have made is called a \"votary\" or a \"votarist\". The religious vow, being a public vow, is binding in Church law. One of its effects is that the person making it ceases to be free to marry. In the Catholic Church, by joining the consecrated life, one does not become a member of the hierarchy but becomes a member of a state of life which is neither clerical nor lay, the consecrated state. Nevertheless, the members of the religious orders and those hermits who are in Holy Orders are members of the hierarchy.", "id": 244720} {"src_title": "Ze života loutek", "tgt_title": "From the Life of the Marionettes", "src_document": [{"title": "Kontext filmu.", "content": "Dílo se v některých ohledech podobá \"Scénám z manželského života\" (jeden z předchozích Bergmanových snímků). Název a citace filmu odkazují k Collodiho pohádce \"Pinocchiova dobrodružství\". Mezilidské vztahy vrcholný Bergman obvykle zobrazuje jako osobní, jednání postav je výsledkem složité psychologie postav a jejich vnitřních bojů. V snímku Z života loutek postavy své jednání podřizují svým konkrétním sociálním rolím, čehož si jsou plně vědomi, a nedokážou překonat z toho pramenící problémy. To je další vysvětlení názvu filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Peter Egermann (Robert Atzorn) zavraždí prostitutku. Obraz se desaturuje (ztrácí sytost barev) a děj se v několika scénách (bez chronologického řazení) stále více přibližuje důvodům vraždy. Tyto scény jsou založeny na vyprávění vyslýchaných (manželka Katarina, dominantní Peterova matka, ošetřující psychiatr a přítel Mogens Jensen...) při vyšetřování. V barevném závěru snímku je zobrazen Peter Egermann, jak bez problémů se vzdává role manažera a přijímá roli vězně.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologický popis děje.", "content": "Manažer středního věku Peter Egermann navštěvuje jako pacient psychiatra a svého známého Mogense Jensena. Částečně se u něj projevu syndrom vyhoření, prožívá anxiózní stavy a především má nutkání zpestřit si svůj partnerský sexuální život násilným činem. (S manželkou považují vzájemnou nevěru za morálně přijatelné dobré zpestření sexuálního soužití. Život a společenské vztahy Egermanna jsou naprosto konvenční.) Manifestace těchto problémů neodpovídá případným konkrétním diagnózám (OCD, schizofrenie, deprese, nějaká parafilie například sadismus ...); Jensen vystupující v roli psychiatra problémy bagatelizuje a dá Egermannovi jen několik obecných rad. Egermann předstírá odchod a odhaluje Jensenův poměr se svou ženou Katarinou, Jensen se jí svěřuje s obavami z případného rozvoje Peterových stavů. Tyto stavy se skutečně rozvíjí; Peter má nenormální sny a fantazie, začíná obsesivně vnímat spojení sexuálních potřeb a násilí, Peter trpí nespavostí, postupně odbourává své zábrany a společenská tabu. Jeho stav vyžaduje pracovní neschopnost a pravděpodobně i hospitalizaci, ale on dále intenzivně pracuje. V ději jsou naznačována různá psychoanalytická témata (sny, konflikt z dětství atd.). Známý mu poradí jako využít jako řešení placených sexuálních služeb (to je v souladu s Peterovým společenským postavením). Peter navštěvuje v brzkých ranních hodinách nevěstinec. Chce odejít, ale zabrání mu v tom zamčené dveře, polonahá prostitutka Ka se jej jemnými dotyky snaží přimět k nákupu sexuálních služeb, ten ji však napadá a nakonec zabíjí. Na mrtvole provede praktiky análního sexu. K činu se plně doznává, policisté začínají věc vyšetřovat a vyslýchat svědky. Jensen odborně popisuje vývoj Peterova stavu. Peter se okamžitě smiřuje se svou situací a s uvězněním (zabavuje se šachem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ze života loutek (\"Aus dem Leben der Marionetten\", též známého jako \"From the Life of the Marionettes\" a \"Ur marionetternas liv\") je autorský existenciální psychologický detektivní německy mluvený film, který režíroval Ingmar Bergman v roce 1980 v době své dočasné emigrace - z důvodů problémů se švédskými finančními úřady - do Západního Německa v Mnichově.", "tgt_summary": "From the Life of the Marionettes () is a 1980 television film directed by Ingmar Bergman. The film was produced in West Germany with a German-language screenplay and soundtrack while Bergman was in \"tax exile\" from his native Sweden. It is filmed in black and white apart from two colour sequences at the beginning and end of the film. Set in Munich, the film charts the disintegration of the relationship of Katarina and Peter Egermann, based on the unhappy couple of the same names briefly featured in Bergman's 1973 miniseries \"Scenes from a Marriage\". In a reimagining of the characters, Peter and Katarina's unhappiness and unfaithfulness culminates in Peter's murder of a prostitute.", "id": 777252} {"src_title": "Alexandr Gardner", "tgt_title": "Alexander Gardner (photographer)", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Gardner fotografoval většinou krátce po skončení bitev. Nevyhýbal se ani detailním pohledům na mrtvé. Ukázalo se však, že nejméně jedna jeho fotografie je zmanipulovaná. V roce 1961 Frederic Ray z magazínu \"Civil War Times\" srovnával několik Gardnerových fotografií, na kterých byli dva mrtví konfederační ostřelovači a zjistil, že stejný subjekt byl fotografován na různých místech. Zdá se, že Gardner nebyl spokojen s kompozicí, nechal těla různě zpřeházet a vytvářel si tak vlastní verzi reality. Rayovu analýzu ještě rozšířil v roce 1975 William Frassanito. Abraham Lincoln se stal americkým prezidentem v listopadových volbách 1860 a spolu s jeho jmenováním přišla hrozba války. Gardner měl ve Washingtonu velmi dobrou pozici a cit pro velké věci. Jeho popularita začala vzrůstat portrétováním vojáků odcházejících do války. Napadla jej myšlenka fotografovat občanskou válku. Nejznámější jsou Gardnerovy reportážní snímky z pohřbu Abrahama Lincolna a seriál z popravy atentátníků. Patrně poprvé v dějinách fotografie bylo v jeho reportáži využito dramatického účinku střídání celkových záběrů a detailů v delším časovém úseku, neboť Gardner zachytil nejen průběh popravy, ale i tváře atentátníků. Mathew Brady, který zůstával většinou ve Washingtonu, D. C., kde organizoval své asistenty a zřídka navštívil bitevní pole osobně, zaměstnával několik fotografů, kromě Alexandera Gardnera také Jamese Gardnera, Timothyho O'Sullivana, Williama Pywella, George N. Barnarda a dalších osmnáct mužů, kteří byli ochotni kdykoliv vyjít ven do rozpoutané války a fotografovat scény z americké občanské války. Jejich snímky byly součástí knihy \"Photographic Sketch Book of the War\" svazek 1 a 2 (Washington, DC. Philp & Solomons), kterou Gardner vydal v roce 1866. William Pywell jej doprovázel také při expedici do Kansasu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexander Gardner (17. října, 1821 – 10. prosince, 1882) byl skotský a americký fotograf. Je známý především svými dokumentárními snímky z Americké občanské války a portréty amerického prezidenta Abrahama Lincolna.", "tgt_summary": "Alexander Gardner (October 17, 1821 – December 10, 1882) was a Scottish photographer who immigrated to the United States in 1856, where he began to work full-time in that profession. He is best known for his photographs of the American Civil War, U.S. President Abraham Lincoln, and the execution of the conspirators to Lincoln's assassination.", "id": 433818} {"src_title": "Andreas Hammerschmidt", "tgt_title": "Andreas Hammerschmidt", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Andreas Hammerschmidt se narodil snad v roce 1611 nebo roku 1612 v severočeském Mostě. Jeho otec byl sedlářem a pocházel z vesnice Carthaus nedaleko Cvikova. Po vydání rekatolizačních patentů císaře Ferdinanda II. ve dvacátých letech 17. století musel Hammerschmidtův otec buď přestoupit na katolickou víru, nebo z Čech odejít. V roce 1626 Hammerschmidtovi jako mnoho dalších protestantů odešli do Freibergu v Sasku. Jejich syn zde pokračoval ve studiu hudby. V roce 1633 odešel se svým učitelem komponování Stephanem Ottou do Weesensteinu u Drážďan na dvůr hraběte Rudolfa z Bünau. Hammerschmidt ve Weesensteinu působil jako dočasný varhaník. V roce 1634 si Hammerschmidta vybrala městská rada ve Freibergu na místo ředitele kůru v kostele sv. Petra, místa se ujal v červnu následujícího roku. Ve Freibergu se roku 1637 oženil a získal měšťanské právo. Roku 1639 se Andreas Hammerschmidt přestěhoval do Žitavy, kde v kostele sv. Jana Křtitele zastával místo varhaníka a ředitele kůru. V roce 1656 si Hammerschmidt zakoupil dvůr, o tři roky později rozšířil svůj pozemek nákupem pustého místa před jednou z žitavských bran, která dříve byla součástí městských hradeb. Zde si postavil panský dům. Andreas Hammerschmidt zemřel v Žitavě 29. října 1675.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hammerschmidt skládal již za svého pobytu ve Weesensteinu, kde složil \"Sirachs Lob und Dankspruch\", následoval zpěvník \"Freut euch ihr Christen alle\". Hammerschmidtovo dílo obsahuje přes šest stovek skladeb především chrámové hudby jako mše, madrigaly, kantáty, symfonie, moteta či chorály s instrumentálním a varhanním doprovodem. Známé jsou jeho duchovními koncerty. Vedle vokálních děl skládal i instrumentální skladby. Dále jsou to tzv. dialogy, ve kterých spojil chrámové písně a koncertem. Dialogy komponoval na biblické texty. Jeho nejslavnějšími dialogy jsou \"Musikalische Andachten\" (1638-1652) a \"Gespräche über die Evangelia\" (1655). Další část Hammerschmidtovy tvorby tvoří slavnostní písně, pokání a děkovné písně. V roce 1662 vyšel pod názvem \"Kirchen- und Tafelmusic\" soubor 22 skladeb věnovaný žitavskému purkmistrovi. Hammerschmidt složil i 159 tanců. Jeho další přínos spočívá v písňové tvorbě, kterou představují orchestrální taneční suity a skladba \"Weltliche Oden oder Liebesgesänge\" obsahující dueta, tria a monodie s nástrojovým doprovodem. Posledním autorovým dílem jdou šestihlasé časové modlitby z roku 1671.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andreas Hammerschmidt (1611 nebo 1612, Most – 29. října 1675, Žitava) byl skladatel a varhaník, představitel německé protestantské chrámové hudby 17. století.", "tgt_summary": "Andreas Hammerschmidt (1611 or 1612 – 29 October 1675), the \"Orpheus of Zittau,\" was a German Bohemian composer and organist of the early to middle Baroque era. He was one of the most significant and popular composers of sacred music in Germany in the middle 17th century.", "id": 1369037} {"src_title": "Josef August Rakouský", "tgt_title": "Archduke Joseph August of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Josef byl synem arcivévody Josefa Karla Ludvíka Rakouského a princezny Klotyldy Sasko-Kobursko-Gothajské. Jeho děd byl uherským palatinem, rovněž jeho otec žil převážně v Uhrách. Zde navštěvoval benediktinské gymnázium v Györu.", "section_level": 1}, {"title": "Život a vojenská kariéra.", "content": "Roku 1902 nastoupil do uherských zemských sil (Honvéd) a v roce 1904 velel 79. honvédské pěší divizi. Roku 1910 se stal brigadýrem c. a k. 31. divize od roku 1911 byl polním podmaršálkem. Přitom studoval práva na univerzitě v Budapešti. V 1. světové válce sloužil jako velitel Korps- a Heeresgruppe c. a k. armády. Roku 1918 byl povýšen na polního maršála a stal se velitelem 10. a 11. (tyrolské) armády. Dne 27. října 1918 jej císař Karel I. jmenoval \"homo regius\", svým zástupcem v Uhrách, neboť z důvodu nepokojů byla nutná stálá přítomnost nositele monarchistického rozhodnutí v Budapešti. Načež Maďarsko 16. listopadu 1918 vyhlásilo republiku a král se 13. listopadu zřekl veškerého podílu na vládních záležitostech. V dobách Maďarské republiky rad znělo jeho jméno \"Joseph von Alcsút\". Po obnovení monarchie byl od 7. do 23. srpna 1919 říšským správcem, a v této funkci byl později vystřídán admirálem Horthym. Jako kulturně založený a nadaný člověk byl uctěn čestnými doktoráty univerzit v Budapešti a Kolozsváru (rumun. Cluj) a v letech 1936 až 1944 byl prezidentem uherské akademie věd. Zemřel 6. července 1962 ve věku 89 let v Rain/Straubingu v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Manželka a potomci.", "content": "Dne 15. listopadu 1893 se oženil se s bavorskou princeznou Augustou Marií Luisou, dcerou Leopolda Maxmiliána Bavorského a arcivévodkyně Gisely Luisy Rakouské, dcery Františka Josefa I.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě psaní publikací též psal do vědeckých časopisů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef August Viktor Klemens Maria Rakouský (9. srpna 1872, Alcsútdoboz – 6. července 1962, Straubing) byl rakouský arcivévoda, člen Habsbursko-lotrinské dynastie.", "tgt_summary": "Archduke Joseph August Viktor Klemens Maria of Austria, Prince of Hungary and Bohemia (9 August 1872 – 6 July 1962) was a \"Feldmarschall\" (Field Marshal) of the Austro-Hungarian Army and for a short period head of state of Hungary. He was a member of the House of Habsburg-Lorraine, the eldest son of Archduke Joseph Karl of Austria (1833–1905) and his wife Princess Clotilde of Saxe-Coburg and Gotha (1846–1927). Joseph August's grandfather had been Palatine Joseph of Hungary (1776–1847), Palatine and Viceroy of Hungary, a younger son of Emperor Leopold II. The Archduke Joseph Diamond, a 76.02 carat colourless diamond with internal flawless clarity, is named after the Archduke and officially recorded as his property.", "id": 2399542} {"src_title": "Bes (bůh)", "tgt_title": "Bes", "src_document": [{"title": "Mytologie.", "content": "Bes, jako mnoho jiných egyptských bohů, prošel v historii mnoha proměnami. Besův kult nikdy nebyl oficiální, nikdy neměl vyhrazeny vlastní chrámy nebo kněze, podrobnosti o tomto zvláštním božstvu je také obtížné nalézt. Někteří badatelé, jako např. Richard Wilkinson, věří, že v pozdějších koncepcích byl Besův kult souhrnem kultů až deset slabších božstev - Aha, Amam, Hayet, Ihty, Mefdjet, Menew, Segeb, Sopdu a Tetenu. A stejně jako byla tato menší božstva spojena s Besem, mocnější Bes (resp. jeho atributy a rituály; D. N.), byly různými způsoby spojovány s představiteli celého souboru vysokých ochranných božstev, do kterého patřili např. Amun, Min, Horus, Sopdu a Reshef. V mytologii byl Bes nejčastěji spojován s bohem Horem, dokonce s ním jeden čas tvořil jediné hybridní božstvo pod jménem Horbes. Celá věc byla zkomplikovaná v helénské době, kdy byla od některých bohů odvozována i jejich ženská forma. Tak vznikla bohyně Beset, považovaná za Besovu manželku a ve vztahu k přidruženému bohu Horovi vystupující někdy jako jeho matka. Egypťané jej ztotožňovali s bohem Sétem (Typhonem).", "section_level": 1}, {"title": "Uctívání.", "content": "Tento ochránce rodiček, matek s dětmi, sýpek a domácích krbů chránil nejen před hlodavci a porodními bolestmi, ale i před nástrahami noci, před uštknutím i proti zlým duchům. Na vedlejšák dělal anděla strážného dětem a tohoto dětského patrona si pro jeho pohádkovou a fantazii dráždící podobu děti oblíbily. Časem se z něj stal také bůh umění, zpěvu, tance a radosti, tedy téměř univerzální boží pomocník. Rodičky nejen chránil před zlými duchy a nemocemi, ale v jeho jménu byly v porodních bolestech obveselovány a jeho volaly o pomoc. Navzdory svému bizarnímu vzhledu symbolizoval spíše to dobré a zábavné v životě, byl symbolem veselí a sexuální rozkoše. Později, v ptolemájovském období egyptské historie nalézáme Besovi a Besetě zasvěceny kaple - komory s jejich vyobrazením. Egyptologové zvažují možnost, že mohly sloužit k léčení neplodnosti a uzdravování vůbec. Bylo nalezeno také mnoho ukázek besovských masek a kostýmů z období Nové říše a po něm. Značné množství nalezených masek a kostýmů dává tušit, že nesloužily jen příležitostně v období svátků a festivalů, ale že mohly být používány profesionálními umělci nebo byly půjčovány do domácností. Z doby Nové říše nalézáme tetování s Besem na stehnech mnoha tanečnic, hudebníků a služek.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Podoba Besa v egyptském výtvarném umění značně neobvyklá; to je umocněno ještě tím, že na plošných vyobrazeních může být Besův obličej zachycen nikoli z profilu, jak určoval důsledně dodržovaný umělecký kánon, ale i z čelního pohledu. Důvodem byla nejspíše snaha, aby bez zkreslení byly přesně zachyceny všechny jeho hrůzostrašné rysy, protože by se tak oslabila jeho ochranná funkce. Bes je zobrazován v podobě trpaslíka s krátkýma křivýma nohama, se lví hřívou, ušima, ocasem a lvími rysy ve tváři. Dále může mít zvýrazněné břicho a prsy a být zahalen do lví kožešiny. Celkový postoj Besa zpravidla vyjadřuje aspekt nespoutané divokosti a hrozivosti – typické jsou vyceněné zuby, vyplazený jazyk a dlouhé vlasy, které mají zastrašit a odvrátit zlé síly. Jeho atributem je vysoká čelenka ze vztyčených pštrosích per, bubínek, v pozdějších obdobích také meč a štít; v římské době dokonce mohl být (podobně jako Hor a Anup) zobrazován v legionářské zbroji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bes (v překladu z egyptštiny snad „Ochránce“, řecky Βήσος – Bésos), později doprovázený i svým ženským protějškem Besetou, je staroegyptský bůh s mnohovrstevnatou osobností zobrazovaný v podobě trpaslíka se zvířecími (nejčastěji lvími) rysy. Ikonograficky je spolehlivě doložen nejdříve od doby Střední říše, kdy je ovšem ještě označován jménem Aha – „Bojovník“. Pravděpodobně v sobě zahrnuje znaky několika původně samostatných bohů. Vystupuje v roli ochranného pomocníka zahánějícího od člověka zlo, a to zejména v rizikových okamžicích života: v těhotenství, při narození dítěte, ve spánku apod. Později se stal také bohem hudby a tance, plodnosti a podle nepřímých náznaků i erotiky. Nelze vyloučit, že spíše než za boha v plném smyslu slova by měl být pokládán za domácího pozitivního bůžka či démona. Je možné, že má núbijsko-etiopský původ. Ačkoli Bes nebyl předmětem oficiálního náboženského kultu, jeho obliba nejpozději od Nové říše zasáhla všechny složky egyptské společnosti a od počátku 1. tisíciletí př. n. l. byl jedním z nejpopulárnějších bohů v lidových vrstvách. V Pozdní a v ptolemaiovské době se objevuje v rituálně významných souvislostech – na Horových cippech, na vyobrazeních v chrámech (nejčastěji v typu mammisi) či v královských hrobkách. Vlivem helénistického kulturního synkretismu se objevuje i na Kypru, ve Fénicii a na území dnešního Iráku. V pozdních egyptských pramenech (zejména v magických papyrech z řecko-římské doby) nabývá výrazně pantheistické rysy a ztělesňuje souhrnné ba všech bohů. O významu a živosti Besova uctívání svědčí také to, že v koptských křesťanských textech vystupuje jako jeden ze zlých démonů sídlících v pohanských chrámech poblíž klášterů a kostelů a ubližujích okolo jdoucím křesťanům; jejich negativní vliv ustává teprve očištěním míst modlitbami a zázraky svatých mužů.", "tgt_summary": "Bes (; also spelled as Bisu), together with his feminine counterpart Beset, is an Ancient Egyptian deity worshipped as a protector of households and, in particular, of mothers, children and childbirth. Bes later came to be regarded as the defender of everything good and the enemy of all that is bad. Bes may have been a Middle Kingdom import from Nubia or Somalia, and his cult did not become widespread until the beginning of the New Kingdom. Worship of Bes spread as far north as the area of Syria, and later into the Roman and Achaemenid Empires.", "id": 808552} {"src_title": "Karolos Papulias", "tgt_title": "Karolos Papoulias", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v Ioannině jako syn generálmajora Gregoria Papuliase. Absolvoval Aténskou univerzitu, kde studoval právo a právní vědu. Také studoval na Univerzitě v Mnichově, doktorát získal na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Kromě rodné řečtiny, hovoří německy, italsky a francouzsky. Aktivně hrál volejbal a od roku 1985 byl předsedou řeckého Národního sportovního svazu. Je ženatý s May (Maria) Panu, se kterou má tři dcery.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Stal se jedním ze spoluzakladatelů levicové strany PASOK a blízký spolupracovník jejího dlouholetého předsedy Andrease Papandrea. Od roku 1975 byl nepřetržitě ve Výkonném výboru strany. Zastával v ní i další funkce. Poprvé byl zvolen do parlamentu v roce 1977, za volební obvod Ioannina a v poslaneckém křesle setrval až do roku 2004, kdy se stal prezidentem státu. Ve vládách, které sestavovala socialistická strana PASOK, zastával dvakrát úřad ministra zahraničních věcí (1985-1989 a 1993-1996). Za vlády Kostase Simitise působil po řadu let jako předseda Stálého výboru obrany a zahraničí parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentem Řecka.", "content": "Dne 12. prosince 2004 jej předseda vlády Kostas Karamanlis, společně s vůdcem opozice Jorgem Papandreem, nominovali na úřad prezidenta republiky, který je volen na pětileté funkční období jednokomorovým parlamentem. Dne 2. února 2005 byl kandidát zvolen drtivou většinou hlasů, 279 z 300 možných hlasů bylo pro návrh. Dne 12. března 2005 nově zvolený prezident složil ústavou předepsaný slib jako 7. prezident Třetí Helénské republiky, kdy ve funkci nahradil odstupujícího Konstantina Stefanopulose. V únoru 2010 byl znovuzvolen na druhé pětileté funkční období, které skončilo v březnu 2015. Ve funkci jej nahradil Prokopis Pavlopulos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karolos Papulias (řecky: \"Κάρολος Παπούλιας\"; narozen 4. června 1929, Ioannina, Řecko) je řecký politik, v letech 2005–2015 prezident země. Dvakrát také zastával post ministra zahraničních věcí a vykonával i další funkce v řeckém parlamentu.", "tgt_summary": "Karolos Papoulias ( ; born 4 June 1929) is a Greek politician who served as President of Greece from 2005 to 2015. A member of the Panhellenic Socialist Movement (PASOK), he previously was Minister of Foreign Affairs from 1985 to 1989 and again from 1993 until 1996.", "id": 2367902} {"src_title": "Franz Kruckenberg", "tgt_title": "Franz Kruckenberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Franz Kruckenberg pocházel ze staré obchodnické rodiny z Hamburku. Jako diplomovaný inženýr v oboru stavby lodí konstruoval v období před první světovou válkou bojová letadla a vzducholodě. Už v této době kritizoval vzducholodě. Důvodem bylo jejich plnění explozivním vodíkem. U letadel těžších než vzduch byly zase pro civilní využití příliš velké náklady na palivo a provoz. Po válce si Franz Kruckenberg otevřel konstrukční kancelář v Heidelbergu. Nejprve navrhl projekt visuté dráhy – monorailu, ten však pro nedostatek kapitálu nedovedl ani do stadia prototypu. Později společně s Hermannem Föttingerem založil \"Flugbahn-Gesellschaft mbH\" pro stavbu „Schienenzeppelinu“ – vozu s vrtulovým pohonem. První testovací jízdy se uskutečnily 25. září 1930 na trati Braunschweig-Paderborn mezi Kreiensen a Altenbeken. 21. června 1931, po mnoha zkušebních jízdách, se jím zkonstruovaný vůz předvedl na první jízdě na trati mezi obcemi Ludwigslust a Wittenberge. Dvounápravový aerodynamický vůz lehké konstrukce poháněný vrtulí dosáhl při této jízdě železničního světového rekordu 230,2 km/h. Tento rekord byl překonán až po více než dvaceti letech (1954). Vozidlo bylo na svou dobu revoluční, jeho koncept – aerodynamický tvar a lehkou konstrukci využívají vysokorychlostní vlaky až do současnosti (ICE, Acela, TGV). Hlavním problémem však byl vrtulový pohon vytvářející hluk a proud vzduchu. Kruckenberg přestavěl „Schienenzeppelin“ na hydrodynamický přenos výkonu. Takto rekonstruovaný vůz s motorem o výkonu 441 kW dosahoval maximální rychlosti 180 km/h. Další Kruckenbergovou konstrukcí byla prototypová motorová jednotka SVT 137 155. Pohonná jednotka byla ukryta v mohutném aerodynamickém čele. Přenos výkonu byl opět hydrodynamický, jako přenosové médium byla použita voda. Při zkušební jízdě 23. června 1939 dosáhla jednotka na trati Hamburk–Berlín rychlosti 215 km/h. Po druhé světové válce navázala na tento typ Kruckenbergova konstrukční kancelář při vývoji jednotek řady DB VT 10.5 („Senator“ a „Komet“). Kruckenbergovy konstrukce byly inspirací i pro motorovou jednotku DB VT 11.5 známou z nasazení do západoevropské sítě expresních dálkových vlaků Trans Europ Express (TEE) a pro východoněmeckou VT 18.16 známou v Československu především z nasazení na mezinárodní vlaky \"Vindobona\", \"Karlex\" a \"Karola.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Friedrich Kruckenberg (21. srpna 1882, Uetersen – 19. června 1965, Heidelberg) byl německý strojní inženýr a železniční konstruktér. Byl průkopníkem rychlé železniční dopravy, jeho nejznámější konstrukcí byl Schienenzeppelin, který v roce 1931 dosáhl rekordní rychlosti 230 km/h.", "tgt_summary": "Franz Friedrich Kruckenberg (* 21 August 1882 in Uetersen, Germany; † 19 June 1965 in Heidelberg) was an engineer and pioneer of high speed railway systems. He designed several high speed trains. His most famous design was the Schienenzeppelin. Kruckenberg was born into an old-established Hamburg merchant family. From 1904 to 1907 he studied mechanical engineering at the Technische Hochschule Charlottenburg in Berlin, graduating in naval engineering. Before World War I he designed aircraft and airships. Even then he already criticised airships because of their explosive hydrogen filling; and the civil use of aircraft because of their high fuel- and maintenance costs.", "id": 570410} {"src_title": "Probus", "tgt_title": "Probus (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Probus pocházel z rolnické rodiny usazené v okolí Sirmia v dnešním Srbsku. Podle Epitome de Caesaribus se jeho otec jmenoval Dalmatius, podle Historie Augusty Maximus; jméno matky, která prý náležela k významnější rodině, je neznámé. Údaje o Probově příbuzenství s císařem Claudiem Gothikem jsou považovány za fikci. Do armády vstoupil Probus zřejmě za vlády císaře Valeriana a udělal v ní rychlou kariéru, naposledy ve funkci velitele východních legií (\"dux Orientis\"). Přesný průběh jeho vojenské dráhy nelze na základě dnešního stavu poznání zrekonstruovat.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Císařem provolaly Proba syrské legie, patrně ihned poté, co se v létě 276 rozšířila zpráva o násilné smrti císaře Tacita, teprve nedávno zvoleného. Pro poměry ve 3. století bylo typické, že proklamace nedošla všeobecného přijetí a prakticky v téže době si oblékl purpur i nevlastní Tacitův bratr, prefekt pretoriánů Florianus, který při Bosporu bojoval s Góty. Florianus přerušil stíhání již poražených útočníků a nastoupil pochod do nitra Malé Asie, aby se postavil Probovi. Toho sice uznali v Sýrii, Foinikii, Palestině a Egyptě, přesto však nebylo jeho postavení záviděníhodné, neboť většina říše včetně senátu se vyslovila pro jeho soupeře. V nastalé občanské válce se Probus osvědčil jako dobrý taktik. Podle kronikáře Zosima se s ohledem na převahu Florianových jednotek snažil zápas prodlužovat a nakonec těžil z toho, že nepřátelské legie, většinou naverbované v Evropě, začaly v důsledku horkého místního podnebí trpět nemocemi. V září 276 byl pak Florianus vlastními vojáky v Tarsu zavražděn – cestu k moci měl Probus volnou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Své působení v čele říše zahájil Probus velmi energicky. Vydal se po Florianových stopách zpět k Bosporu, rozprášil zbytky gótských oddílů, které dosud sužovaly kraj, a na jaře 277 dospěl do svého rodiště Sirmia na Balkáně. V té době již zcela jistě plánoval výpravu na západ, k Rýnu, neboť Frankové a Alamani vážně ohrožovali galské provincie. Do Lugduna dorazil pravděpodobně koncem srpna. Válka s germánskými kmeny se protáhla až do roku 278 a jejím výsledkem bylo obnovení stability v celém galském prostoru. Podle Historie Augusty prý zahynulo 400 000 nepřátel, silně přehnané číslo, které ale dokazuje, jak výrazné římské vítězství bylo. Na jaře 278 se Probus odebral do Raetie, aby i na dunajské hranici obnovil mír a pořádek. Při tažení Raetií vystoupil Probus proti Alamanům, Burgundům a Vandalům, uštědřil jim rozhodnou porážku a zajal jednoho z jejich náčelníků jménem Igillus. Pak pokračoval v pochodu do Ilyrika, kde se střetl se Sarmaty, a odtud dále do Thrákie, ohrožované Góty. Do léta 279 se mu podařilo neklidnou oblast natolik pacifikovat, že mohl poprvé během své vlády odejít na delší čas do Říma. Bez účasti císaře byla roku 278 potlačena vzpoura v Lykii a Pamfýlii, vedená jakýmsi Lydiem, při níž vyslané vojsko delší čas obléhalo město Kremna v Pisidii, kam se rebelové uchýlili. Obsáhlou zprávu kronikáře Zosima o tomto povstání potvrdily archeologické vykopávky v Kremně a jejím okolí, které probíhaly v letech 1985–1987. Rovněž místními veliteli byly zlikvidovány snahy Blemmyů podnikat kořistné výpravy do Egypta a město Ptolemais, jehož obyvatelé se s útočníky spojili, padlo zpět do římských rukou. O pohraničních potyčkách s Persií v roce 279 a následném uzavření míru někteří badatelé pochybují, faktem však zůstává, že Probus užíval vedle vítězných příjmení \"Gothicus maximus\" a \"Germanicus maximus\" i příjmení \"Persicus maximus\" (velký vítěz nad Peršany). Podrobnosti však nejsou známy.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o uzurpaci.", "content": "V roce 280 se zdálo, že je Probus na vrcholu moci. Nepodařilo se mu sice zastavit hrozivou inflaci a nepřistoupil ani k zasádnějším reformám v oblasti správy či vojenství, ale zvítězil nad většinou vnějších nepřátel a úspěšně ukončil vnitřní rozbroje, jež otřásaly říší. Přesto byl klid pouze zdánlivý, neboť v letech 280–281 došlo na několika místech impéria k pokusu Probovu vládu svrhnout a tyto snahy, ačkoli byly potlačeny, císařovo postavení zřetelně oslabily. Z pramenů není jasná přesná chronologie událostí, první revolta však patrně propukla v Británii, kde ji vedl místní správce, a další, Proculova a Bonosova, v Colonii Agrippině – obě udusili lokální činitelé bez přímé účasti císaře. Třetí, Saturninova revolta v Sýrii si vyžádala bezprostřední panovníkův zásah na východě, potom se ale rychle zhroutila a Saturninus byl zabit. Koncem roku 281 v říši opět zavládl klid a Probus se vrátil do Říma, aby zde oslavil triumf za svá vítězství nad Germány a Blemmyi.", "section_level": 2}, {"title": "Probův pád.", "content": "V roce 282 se Probus přesunul do Panonie, pravděpodobně proto, že se rozhodl zakročit proti některému ze zadunajských etnik. V mezidobí, než se shromáždily dostatečné síly, využíval vojáky k hloubení kanálů a odvodňovacím pracím v okolí Sirmia – tato nepopulární činnost nepochybně snížila jeho oblibu u armády. V srpnu či v září 282 pak přišla nečekaná zpráva, že legie v Raetii či Noriku provolaly za císaře prefekta pretoriánů Marka Aurelia Cara. Probus vyslal proti vzbouřenci jednotky, které mohl momentálně postrádat, ty ale přešly na Carovu stranu a následně byl císař někde v okolí Sirmia zavražděn. Jeho vláda trvala o něco více než šest let a většina antických autorů ji hodnotí velmi pozitivně. Po převzetí moci Diocletianem byl Probus dodatečně prohlášen za boha (DIVUS PROBUS).", "section_level": 2}], "src_summary": "Marcus Aurelius Probus (19. srpna 232 Sirmium, Dolní Panonie – září či říjen 282 tamtéž) byl římský císař vládnoucí v letech 276–282. Moderní historiografie ho pokládá za jednoho z nejschopnějších panovníků ve 3. století, ať už ve vojenském či správním ohledu.", "tgt_summary": "Probus (; Marcus Aurelius Probus; c. 19 August 232 – September/October 282) was Roman Emperor from 276 to 282. Probus was an active and successful general as well as a conscientious administrator, and in his reign of six years he secured prosperity for the inner provinces while withstanding repeated inundations of hostile barbarian tribes on almost every sector of the frontier. After repelling the foreign enemies of the empire Probus was forced to handle several internal revolts, but demonstrated leniency and moderation to the vanquished wherever possible. In his reign the facade of the constitutional authority of the Roman Senate was fastidiously maintained, and the conqueror, who had carried his army to victory over the Rhine professed himself dependent on the sanction of the Senate. Upon defeating the Germans, Probus re-erected the ancient fortifications of emperor Hadrian between the Rhine and Danube rivers, protecting the Agri Decumates, and exacted from the vanquished a tribute of manpower to resettle depopulated provinces within the empire and provide for adequate defense of the frontiers. Despite his widespread popularity, Probus was killed in a mutiny of the soldiers while in the middle of preparations for the Persian war, which would be carried out under his successor Carus.", "id": 2312320} {"src_title": "Armin Zöggeler", "tgt_title": "Armin Zöggeler", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrůstal ve Foianu (Völlan), což je část města Lana, sáňkařské bašty na přírodní dráze. Armin začal závodit ve svých sedmi letech právě na přírodních tratích, protože první umělá sáňkařská dráha byla postavena až v roce 2006 pro olympijské hry v Turíně. Další umělou dráhou v Itálii je olympijská dráha v Cortině d'Ampezzo, která ale není homologovaná pro sáňkaře. I přes tuto překážku se Armin v roce 1988, kdy mu bylo 14 let, rozhodl přejít k sáňkování na umělé dráze a hned získal světový pohár mezi juniory. Jeho hvězdnou kariéru nastartovala sezona 1994, kdy Armin získal bronzové medaile na mistrovství Evropy v Königssee a na olympijských hrách v Lillehammeru. O rok později v Lillehammeru slavil svůj první titul mistra světa a také první vítězství ve světovém poháru, a to na trati v Altenbergu. A poté, co přidal další vítězství v Siguldě, Königsee a Oberhofu, mohl slavit celkově druhé místo ve světovém poháru, což v následující sezoně zopakoval. První světový pohár získal v sezoně 1997/1998, v témže roce slavil i na olympijských hrách, po bronzu v Lillehammeru přišla v Naganu medaile stříbrná. První olympijské zlato získal v Salt Lake City 2002 po strhující bitvě s fenomenálním Němcem Georgem Haklem, který zvítězil v předchozích třech olympijských závodech. Zlatou olympijskou medaili obhájil na olympijských hrách v Turíně 2006, kde byl zároveň i vlajkonošem při závěrečném ceremoniálu. V letech 2010 a 2014 získal na olympiádě bronz a je tak prvním sportovcem v historii, který si přivezl medaili ze šesti olympijských her. Na mistrovství světa získal celkem 16 medailí, z toho 6 zlatých, 5 stříbrných a 5 bronzových. V rozmezí let 1998 a 2009 získal 8× světový pohár, z toho od roku 2006 do roku 2009 čtyřikrát po sobě. Dále získal 18 medailí z mistrovství Evropy, z toho čtyři tituly. Od 21. ledna 2007, kdy zvítězil v závodě světového poháru v Altenbergu, je držitelem rekordu v počtu vítězství (59 vítězství), čímž předstihl George Hackla a Rakušana Markuse Procka. V říjnu 2014 ukončil kariéru. Byl o něm natočen dokumentární film \"Armin Zöggeler: La leggenda dello slittino\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Armin Zöggeler (* 4. ledna 1974 v Meranu) je bývalý italský sáňkař, olympijský vítěz, mistr světa a Evropy, vítěz světového poháru. Od roku 2002 je držitelem státního vyznamenání Commendatore Ordine al Merito della Repubblica Italiana, které mu 26. dubna 2002 udělil prezident Italské republiky.", "tgt_summary": "Armin Zöggeler OMRI (born 4 January 1974) is a retired Italian luger and double Olympic champion. He is one of the most successful men in the sport, nicknamed \"Il Cannibale\" (\"The Cannibal\"), for his notable series of victories, or \"The Iceblood Champion\", for his always cold, rational approach to the races. Fellow luger Tucker West described Zöggeler as the sport's equivalent of Michael Jordan. At the Winter Olympic Games, Zöggeler has won six medals in six consecutive Olympics – and this is a record in sport. He also has sixteen medals at the FIL World Luge Championships. At the FIL European Luge Championships, Zöggeler has earned eighteen medals. In June 2019 he was inducted in the FIL \"Hall of Fame\".", "id": 1396510} {"src_title": "25mm protiletadlový kanón typu 96", "tgt_title": "Type 96 25 mm AT/AA Gun", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1935 se japonské císařské námořnictvo rozhodlo nahradit dosavadní 40mm pom-pom Vickers kanónem na bázi 25mm kanónu Hotchkiss. Komise japonských důstojníků a inženýrů se proto v roce 1935 vydala do Francie, aby ohodnotila schopnosti plánovaného nástupce. Bylo objednáno několik vzorových kusů a následně téhož roku otestováno na námořní základě v Jokosuce. Prvních několik kusů bylo vyrobeno ve Francii jako „Typ 94“ a „Typ 95“. Nejrozšířenější varianta produkovaná jokosuckým námořním arzenálem byla označována jako „Typ 96“. Japonci provedli několik modifikací původní Hotchkissovy konstrukce. Kvůli zjednodušení výroby byly některé kované části nahrazeny odlévanými. Původní tlumič zášlehu byl nahrazen tlumičem firmy Rheinmetall. Verze určená pro ponorky byla vyráběna z nerezavějící oceli. Jako první se do služby dostala 6. srpna 1936 dvouhlavňová varianta. Tříhlavňová verze následovala v roce 1941 a jednohlavňová v roce 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Typ 96 byla jednoduchá vzduchem chlazená zbraň pracující na principu odebírání plynů z hlavně. Nastavením ventilu na mechanismu odběru plynů se dala regulovat rychlost střelby mezi 200 až 260 ranami za minutu. Standardní nastavení bylo 220 ran za minutu. Kovaná hlaveň byla šroubovací a dva muži s kladivem a francouzákem jí dokázali vyměnit přibližně za pět minut. Náměr a odměr zbraně byl obvykle ovládán manuálně. V případě dvou- a trojhlavňové varianty seděli dva mířiči po stranách kompletu. Muž napravo ovládal odměr: točením kola před sebou otáčel kompletem do stran. Nalevo sedící mířič ovládal náměr: točením zdvojenou klikou, která připomínala pedály bicyklu, určoval elevaci hlavní. Zaměřovač mohl být buďto jenom na levé straně nebo na obou. Odpal zbraní se inicioval pedály, kterými byla vybavena stanoviště obou mířičů. Jednohlavňová varianta měla zaměřovač na levé straně a klasickou prstovou spoušť.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Japonci považovali 25mm typ 96 za vynikající zbraň a hojně jí využívali po celou dobu války. Jako zbraň střední ráže se dala srovnat s 28mm/75 kanónem používaným Američany. Ti ale došli k závěru, že zbraně střední ráže jsou neefektivní a většinou je nahradily za kombinaci 40mm Boforsů a 20mm Oerlikonů. Děla střední ráže totiž postrádala kadenci lehčích zbraní, jejich dostřel nebyl o moc větší a naopak jejich granáty nedosahovaly účinku 40mm munice. Americká námořní komise, která po válce působila v okupovaném Japonsku ve své zprávě 0-47(N)-2 uvedla následující nedostatky 25mm děla typu 96: Navíc vyjmutí schránky s náboji bylo při vyšších úhlech elevace obtížné. I přes tyto nedostatky byl kanón hojně používán po celou dobu války, přičemž na lodích se během války postupně zvyšoval počet hlavní. Na některých lodích byla dokonce sejmuta část jejich hlavní výzbroje, aby bylo uvolněno místo pro další 25mm komplety. Například na torpédoborcích třídy \"Kageró\" tak byla na přelomu let 1943 a 1944 dělová věž v pozici „X“ s víceúčelovými 127mm kanóny typu 3. roku nahrazena dvěma trojhlavňovými komplety s kanóny typu 96.", "section_level": 1}], "src_summary": "25mm protiletadlový kanón typu 96 byl japonský víceúčelový automatický kanón s hlavní délky 60 ráží (1500 mm), používaný za druhé světové války. Původně byl navržen jako protiletadlová a protitanková zbraň podle francouzského vzoru. V jedno- až trojhlavňovém uspořádání se používal v pozemních instalacích i jako lehká protiletadlová zbraň prakticky na všech japonských plavidlech od roku 1936 až do konce války.", "tgt_summary": "The was an automatic cannon used by the Imperial Japanese Navy during World War II. A locally-built variant of the French Hotchkiss 25mm anti-aircraft gun, it was designed as a dual-purpose weapon for use against armored vehicles and aircraft, but was primarily used as an anti-aircraft gun in fixed mounts with one to three guns.", "id": 248944} {"src_title": "Urážka", "tgt_title": "Insult", "src_document": [{"title": "Druhy urážky.", "content": "Urážka může být \"záměrná\" nebo \"nezáměrná\", pokud vznikla nedorozuměním a pociťuje ji tak jen její oběť. Právo zná a může trestat urážku na cti (difamaci), i když v moderní době se prosazuje větší tolerance k neuctivým a urážlivým výrokům. V českém právu je difamace upravena v § 49 odst. 1 zákona o přestupcích. V Německu a v dalších evropských zemích je difamace stále trestným činem, Rada Evropy však prosazuje, aby se přestala za trestný čin pokládat. Zvláštní případ tvoří urážka majestátu (lat. \"laesio majestatis\", fr. \"lèse-majesté\"), panovníka nebo představitele státu, případně i státních symbolů (vlajka). Protože obvykle znamenala zároveň vypovězení poslušnosti, případně vzpouru, trestala se velmi přísně. Demokratické státy, které se tím necítí ohroženy, obvykle tyto činy nezakazují, anebo aspoň netrestají, demonstrativní zneuctění například vlajky jiného státu však může být signálem k násilnostem. V náboženství se výslovná urážka Boha nazývá rouhání. Od urážky je třeba odlišovat pomluvu, nepravdivou nebo zkreslenou informaci za účelem poškození něčí pověsti u jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Urážka a čest.", "content": "Ve starších společnostech se za urážku pokládalo zejména to, co se nějak dotýkalo něčí cti. Protože typickou urážkou muže bylo nařčení ze zbabělosti, zpochybnění jeho statečnosti, bránil se jí nařčený tím, že byl ochoten riskovat život, aby toto nařčení vyvrátil – například v souboji. Tento zvyk se udržoval mezi důstojníky evropských armád až do konce 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Urážka může mířit na žijící osobu nebo skupinu, ale může se týkat také minulosti, zemřelých a jejich památky. Sem patří zejména hanobení hrobů a pomníků, národních a náboženských symbolů a významných nebo posvátných míst. I člověk, který by urážku vůči sobě nakonec přešel mlčky, může sotva ignorovat urážky vůči blízkým zemřelým, vůči osobám, kterých si zvláště váží, nebo vůči symbolům, k nimž chová hlubokou úctu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urážka je výrok nebo čin, který snižuje jinou osobu či skupinu a poškozuje její pověst nebo zpochybňuje její čest. Zda nějaký výrok nebo čin je či není urážka, závisí pochopitelně jak na jednání a úmyslu napadajícího, tak na vnímání napadeného. Urážlivé je jednání, které lze vnímat jako urážku. Podobný význam má také:", "tgt_summary": "An insult is an expression or statement (or sometimes behavior) which is disrespectful or scornful. Insults may be intentional or accidental. An insult may be factual, but at the same time pejorative, such as the word \"inbred\".", "id": 1396276} {"src_title": "FS řada E626", "tgt_title": "FS Class E.626", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vznik lokomotivní řady E.626 byl výsledkem požadavku FS z roku 1926 na lokomotivu pro tehdy nový napájecí systém 3 kV ss použitý na trati Foggia - Benevento. Nová napájecí soustava měla nahradit poněkud komplikovaný třífázový systém 3,6 kV 16,7 Hz používaný od roku 1902 na valtellinské dráze a dalších navazujících tratích. Tento systém zavedl na italských drahách maďarský vynálezce Kálmán Kandó. Konstrukci nové lokomotivy navrhla skupina Giuseppe Bianchiho, který je označován za zakladatele moderních italských železnic. Lokomotiva byla navržena jako šestinápravová se všemi nápravami hnacími, a to z důvodu dostatečné adheze na sklonově náročných tratích. První zkoušky nové lokomotivy se uskutečnily v září 1927 na trati Foggia – Benevento. K dispozici byly zpočátku tři prototypy postavené v Saviglianu. Elektrickou část dodala firma Metropolitan-Vickers z Manchesteru. Postupně se počet lokomotiv prototypové série rozšířil na 14 – z toho 8 řady E.625 s pomalejším převodem pro nákladní dopravu. Lokomotivy byly uznány za výkonné a spolehlivé a v následujícím roce byly nasazeny do pravidelného provozu. Jedinou komplikací byly praskající příčné nosníky pro zavěšení tlapových trakčních motorů typu 32R. Proto byla maximální rychlost lokomotiv omezena na 95 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lokomotiva E.626 je skříňové konstrukce se dvěma stanovišti strojvedoucího. Před stanovišti jsou ještě na obou stranách nízké představky. Prostřední dvě dvojkolí jsou uložena v rámu lokomotivy, krajní dvojkolí jsou uložena v podvozcích, které nesou i čelníky s narážecím a spřahovacím ústrojím. Toto uspořádání, kdy prostřední dvojkolí mají jen jednostupňové vypružení, spolu s poměrně hlučnými převody působilo značně nepříznivě na obsluhu. V době vzniku lokomotivy to nepředstavovalo takový problém, avšak v posledních letech provozu nemohly tyto stroje ve srovnání s moderními lokomotivami obstát. Lokomotiva je vybavena odporovou regulací. Motory jsou řazeny třemi způsoby: Převod mezi motorem a dvojkolím byl 24/73 u řady E626 a 21/76 u E625, převody i výkon motorů byly u prototypových lokomotiv byly odlišné. Na strojích inv. čísel 004, 007, 010, 012 a 013 bylo zkoušeno uspořádání pojezdu (1Ao)'Bo (Ao1)'", "section_level": 1}, {"title": "Provoz a rekonstrukce.", "content": "Lokomotivy řady E.626 (E.625) byly vyrobeny v počtu 448 kusů ve třech jen mírně odlišných sériích. První série 85 lokomotiv byla dodána v letech 1930 – 1932. Druhá série v počtu 308 kusů byla vyráběna v letech 1934 – 1938. Na rozdíl od první série nebyl generátor proudu pro vlastní spotřebu poháněn od 4. nápravy, ale samostatným elektromotorem. Dodávky 41 lokomotiv třetí série s pomalejším převodem se uskutečnily v roce 1939, ale již v dalším roce bylo rozhodnuto o změně převodů na rychlejší variantu. Již v následujícím roce vznikla nová řada E.636, na které byly zpočátku využity motory a část elektromechanických zařízení řady E.626. Po 2. světové válce využily FS oprav poškozených lokomotiv k rekonstrukcím a sjednocení s III. sérií. Jelikož mezitím byly dodány nové řady lokomotiv vhodnější pro osobní dopravu (včetně dálkového řízení), byly řada E.626 prakticky celá přesunuta do dopravy nákladní. Vlivem válečných událostí bylo 17 lokomotiv zavlečeno do Jugoslávie a 4 do Československa. Jugoslávské lokomotivy byly oficiálně převedeny v roce 1949 a označeny řadou 361, tři československé lokomotivy byly přepojeny na napětí 1,5 kV, označeny řadou E 666.0 a využity pro dopravu na pražských spojkách. Čtvrtá byla využita na náhradní díly. Během 70., 80. a 90. let bylo 12 lokomotiv FS prodáno soukromým dopravcům. V posledních letech provozu sílily protesty odborů proti pracovním podmínkám strojvedoucích na těchto strojích, zejména s ohledem na vibrace a rázy, kterým je strojvůdce vystaven. Jako poslední vyřadily FS stroj E 626.194. Přesto ještě dva stroje – E.626.223 a 311 provozuje společnost La Ferroviaria Italiana, Arezzo. Dnes je 7 lokomotiv zachováno v muzejních sbírkách a 11 (včetně prototypu E 626.001) slouží k vedení nostalgických vlaků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektrické lokomotivy řad E.626 a E.625 zahájily na italských železnicích éru elektrického provozu s napájecí soustavou 3 kV ss. Byly zkonstruovány ve 20. letech 20. století a poslední byla vyřazena z pravidelného provozu v roce 1999. Tyto nepříliš pokrokové, avšak spolehlivé stroje se staly symbolem a oporou elektrifikace 3 kV stejnosměrnou soustavou, která se postupně rozšířila po celém Apeninském poloostrově.", "tgt_summary": "The FS E.625 and E.626 are two classes of Italian electric locomotives produced for the Ferrovie dello Stato. They were introduced in the course of the 1920s and remained in service until the 1990s. The E.626 was the first locomotive fed by 3,000 V DC overhead line in Italy.", "id": 365768} {"src_title": "Přechod Merkuru", "tgt_title": "Transit of Mercury", "src_document": [{"title": "Vzácné úkazy doprovázející přechod Merkuru.", "content": "Někdy Merkur přejde pouze po okraji slunečního kotouče. V takovém případě je možné, že v některých částech Země je viditelný pouze částečný přechod (tj. bez druhého a třetího kontaktu). Poslední přechod tohoto typu proběhl 15. listopadu 1999 a předtím 28. října 743. Další nastane 11. května 2391. Také může nastat případ, kdy v některých částech světa je viditelný částečný přechod, zatímco při pohledu z jiných částí Země Merkur zcela Slunce mine. Takový přechod proběhl naposledy 11. května 1937 a předtím 21. října 1342. Znovu se tak stane 13. května 2608. Extrémně vzácnou událostí je současný přechod Merkuru a Venuše, což se naposledy stalo roku 373 173 př. n. l. a opět se tak stane v letech 60 163 a potom 224 508. 13. září 13 425 budou přechody obou planet následovat pouze 16 hodin po sobě. Velmi vzácným jevem je také přechod Merkuru současně se zatměním Slunce. Tento úkaz nastal naposledy 27. srpna 11 436 př. n. l. a znovu nastane 5 července 6757, kdy bude viditelný z jižní části Tichého oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Přechody Merkuru v minulosti a budoucnosti.", "content": "Ačkoliv mnoho vědců se domnívá, že skvrna na Slunci, která byla pozorována roku 807, mohl být právě přecházející Merkur, první potvrzené pozorování pochází ze 7. listopadu 1631 od francouzského astronoma Pierra Gassendiho. Existenci přechodů však již předtím předpověděl Johannes Kepler. Gassendi se o měsíc později také neúspěšně pokoušel pozorovat přechod Venuše, ovšem kvůli Keplerovu nepřesnému výpočtu nevěděl, že ve větší části Evropy nebude viditelný. První přechod Venuše pozorovali až roku 1639 angličtí astronomové Jeremiah Horrocks a William Crabtree.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přechod Merkuru (též tranzit Merkuru) přes sluneční disk je astronomická událost, během níž planeta Merkur projde přímo mezi Sluncem a Zemí, a zakryje tak malou část slunečního kotouče. Merkur může být během přechodu pozorován ze Země jako malá černá tečka pohybující se napříč slunečním kotoučem. Naposledy Merkur přecházel přes Slunce 8. listopadu 2006. Událost byla nejlépe pozorovatelná z Havajských ostrovů. Přechody Merkuru jsou ze Země mnohem častěji viditelné než přechody Venuše, neboť nastávají 13- či 14krát za století, částečně i proto, že Merkur je blíže Slunci a obíhá rychleji. Tyto úkazy mohou nastat v květnu nebo listopadu, přičemž listopadové přechody se opakují v 7, 13- či 33letých intervalech, zatímco květnové pouze ve 13- či 33letých intervalech. Poslední přechod Merkuru, který se odehrál 9. května 2016, začal na území České republiky přibližně v 13:12 SELČ (11:12 UTC) a trval do západu Slunce. Konec jevu (20:42 SELČ, 18:42 UTC) nebyl na území České republiky viditelný, protože Slunce s Merkurem již byly za obzorem. Merkur se během květnového přechodu nachází poblíž svého afélia a jeho úhlový průměr je 12\", během listopadového přechodu je poblíž svého perihélia a jeho úhlový průměr je 10\". Během přechodu může být pozorován optický jev zvaný efekt černé kapky, i když bývá méně patrný, než při přechodu Venuše.", "tgt_summary": "A transit of Mercury across the Sun takes place when the planet Mercury passes directly (transits) between the Sun and a superior planet, becoming visible against (and hence obscuring a small portion of) the solar disk. During a transit, Mercury appears as a tiny black dot moving across the disk of the Sun. Transits of Mercury with respect to Earth are much more frequent than transits of Venus, with about 13 or 14 per century, in part because Mercury is closer to the Sun and orbits it more rapidly. Transits of Mercury occur in May or November. The last four transits occurred on May 7, 2003; November 8, 2006; May 9, 2016; and November 11, 2019. The next will occur on November 13, 2032. A typical transit lasts several hours. On June 3, 2014, the Mars rover \"Curiosity\" observed the planet Mercury transiting the Sun, marking the first time a planetary transit has been observed from a celestial body besides Earth. More generally, transits can also occur for Venus and were investigated in the context of searching for the hypothetical inner planet Vulcan.", "id": 314007} {"src_title": "Juka", "tgt_title": "Yucca", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé rostliny, někdy stromkovitého vzrůstu (vzdáleně připomínající palmy), kmen může být větvený nebo nikoliv. Listy jsou zpravidla v přízemních nebo koncových růžicích, jsou přisedlé. Čepele jsou čárkovité až kopinaté s celokrajným nebo zubatým okrajem, většinou jsou tuhé a někdy i víceméně dužnaté. Květy jsou v květenstvích, latách nebo hroznech, květy jsou oboupohlavné a jsou podepřeny listeny. Okvětních lístků je 6, jsou volné nebo na bázi srostlé, často zdužnatělé, většinou bílé až krémové barvy, někdy se zelenavým či purpurovým nádechem. Tyčinek je 6, nitky jsou zploštělé, takže jsou asi stejně široké jako prašníky. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, blizny jsou většinou 3, méně často 1. Plodem je tobolka až bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod juka je přirozeně rozšířen v Americe, a to v jižních částech USA, v Mexiku a v severní části Střední Ameriky. Je známo asi 35-40 druhů. Jako okrasná rostlina se však pěstuje i jinde, někdy i v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Juky mají velmi speciální mutualismus. Opylují je totiž pouze motýli čeledi skvrnovníčkovití, kteří přenášejí jejich pyl z tyčinek jedné rostliny na bliznu druhé. Přitom do nich nakladou svá vajíčka. Vylíhlé larvy se pak živí některými z rozvíjejících se semen, nechávají jich však dost, aby se juky množily. Některé druhy skvrnovníčkovitých se však chovají zčásti odlišně, nepomáhají sice při opylování rostlin, ale svá vajíčka do nich nakladou, aby je juky ochránily před nepřáteli. Juky jsou též hostitelskými rostlinami housenek rodu \"Megathymus\", a sice druhů \"Megathymus yuccae\", \"Megathymus ursus\" a \"Megathymus streckeri\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Juka (\"Yucca\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi chřestovitých, kde je zařazen do podčeledi agávových (\"Agavoideae\") (podle taxonomického systému APG III).", "tgt_summary": "Yucca is a genus of perennial shrubs and trees in the family Asparagaceae, subfamily Agavoideae. Its 40–50 species are notable for their rosettes of evergreen, tough, sword-shaped leaves and large terminal panicles of white or whitish flowers. They are native to the hot and dry (arid) parts of the Americas and the Caribbean. Early reports of the species were confused with the cassava (\"Manihot esculenta\"). Consequently, Linnaeus mistakenly derived the generic name from the Taíno word for the latter, \"yuca\" (spelled with a single \"c\").", "id": 994341} {"src_title": "Letiště Paříž-Orly", "tgt_title": "Orly Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Už ve 20. letech byly u Orly zřízeny až 300 m dlouhé hangáry. Během druhé světové války bylo letiště obsazeno německou Luftwaffe a až roku 1946 předaly letiště americké vzdušné síly francouzským úřadům, které Orly opět zprovoznily. Již v roce 1948 odbavilo letiště na 215 000 cestujících. V 50. letech letiště Orly vystřídalo letiště Le Bourget na pozici nejdůležitějšího pařížského letiště. Nazývalo se jednoduše \"Aéroports de Paris\" (Pařížské letiště), nicméně název \"Orly\" se také sporadicky používal. Po otevření velkokapacitního letiště Charlese de Gaulla se tento název zcela prosadil. V roce 1952 se Air France nastěhovala do terminálu Sever. O dva roky později byla uvedena do provozu severní věž Orly. V roce 1956 začala výstavba terminálu Jih, který byl otevřen v roce 1961. V roce 1966 následovala nová kontrolní věž a v roce 1971 byl zprovozněn druhý nový terminál Západ. V roce 1991 byl uveden do provozu Orlyval spojující letiště s linkou příměstské železnice RER B. Letištní areál o rozloze 15,5 km se již po mnoho let nerozšiřuje. V roce 1996 byl vydán zákaz dalšího rozšiřování letiště a kapacity se rozšiřují jen na Letišti Charlese de Gaulla v Roissy. Maximální roční kapacita nesmí přesáhnout 30 milionů cestujících a 250 000 letů, zakázané jsou i noční lety (mezi 23:30 až 6:00). Všechny starty musejí čekat do následujícího rána, přílety jsou odkláněny na letiště v Roissy. Tato opatření mají ochránit obyvatele okolo letiště od nadměrného hluku. Dne 18. března 2017 se na tomto letišti konala střelba. Muž se zmocnil zbraně hlídkující vojačky, následně byl ostatními vojáky zastřelen. Mohlo se jednat o teroristický útok.", "section_level": 1}, {"title": "Terminály.", "content": "Jižní terminál (Orly Sud) byl otevřen v roce 1961 podle návrhu architekta Henryho Vicariota. Tvoří ho 200 m dlouhá a 70 m široká ocelová konstrukce se skleněnou fasádou. Z osmi podlaží jsou dvě podzemní především pro technické zázemí. Vyhlídkové terasy vedou až na střechu. V roce 1966 díky přístavbě vzrostla délka budovy na 700 m a kapacita ze šesti na devět miliónů pasažérů ročně. Hlavními kritérii při zadání druhého, západního terminálu (Orly Ouest) bylo výrazné zkrácení pěší cesty ze 400 m u jižního terminálu na pouhých 100 m, oddělená podlaží pro check-in a vydávání zavazadel, přímé spojení mezi parkovišti a odletovou halou bez křížení cest a ohled na další rozšíření. V roce 1971 byly otevřeny prostřední haly 2 a 3 s kapacitou tři milióny pasažérů určené především pro vnitrostátní a středně dlouhé lety. V roce 1986 následovala výstavba haly 4, kde byly umístěny přepážky check-in. V roce 1993 vznikla hala 1 a kapacita terminálu dosáhla šesti miliónů cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a spojení s Paříží.", "content": "Letiště leží devět kilometrů jižně od Paříže na území obcí Orly, Villeneuve-le-Roi, Athis-Mons, Paray-Vieille-Poste, Chilly-Mazarin a Wissous. Národní silnice N7 do Paříže vede pod jižním terminálem a pod jižními letištními dráhami, nejbližší dálnicí je A6. Automatický vlak Orlyval má stanice na obou terminálech a pokračuje asi 7 km ke stanici \"Antony\", kde lze přestoupit na linku RER B do Paříže a pokračovat až na letiště Charlese de Gaulla. Další linka RER C má stanici \"Pont-de-Rungis/Aéroport d'Orly\", odkud odjíždějí kyvadlové autobusové spoje na letiště. Dopravní podnik RATP provozuje na letiště pravidelné autobusové linky č. 183 ke stanici metra \"Porte de Choisy\", č. 285 ke stanici \"Villejuif – Louis Aragon\" a dvě linky noctilien (noční spoje) na \"Porte d'Italie\" a \"Athis Mons – Pyramide de Juvisy\". Zvláštní linky jsou \"Jetbus\" jezdící do \"Villejuif – Louis Aragon\" a \"Orlybus\" na stanici \"Denfert-Rochereau\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Paříž – Orly (francouzsky \"Aéroport de Paris – Orly\", IATA: ORY, ICAO: LFPO) je mezinárodní letiště ležící jižně od Paříže na území města Orly. Do otevření Letiště Charlese de Gaulla bylo hlavním pařížským letištěm a i v současnosti zůstává nejvytíženějším letištěm pro vnitrostátní linky.", "tgt_summary": "Paris Orly Airport (), commonly referred to as Orly , is an international airport located partially in Orly and partially in Villeneuve-le-Roi, south of Paris, France. It serves as a secondary hub for domestic and overseas territories flights of Air France and as the homebase for Transavia France. Flights operate to destinations in Europe, the Middle East, Africa, the Caribbean, North America, East Asia and Southeast Asia. Prior to the opening of Charles de Gaulle Airport in March 1974, Orly was the main airport of Paris. Even with the shift of most international traffic to Charles de Gaulle Airport, Orly remains the busiest French airport for domestic traffic and the second busiest French airport overall in passenger traffic, with 33,120,685 passengers in 2018. The airport is operated by Groupe ADP under the brand Paris Aéroport. Since February 2018, the CEO of the airport has been Régis Lacote.", "id": 2200306} {"src_title": "Svitek", "tgt_title": "Scroll", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Delší texty se ve starověku psaly na dlouhý pás (3 až 7 m), vzniklý slepením jednotlivých listů papyru nebo pergamenu. Psalo se na ně obvykle ve sloupcích napříč pásu tak, aby při převíjení pásu z jedné strany na druhou čtenář viděl vždy jeden nebo dva sloupce. Pro usnadnění převíjení bývaly později svitky opatřeny dřevěnými tyčkami a rukojeťmi. Svitky se ukládaly na police v knihovnách a přenášely se v koších (viz pozdně starověký obraz sv. Pavla s košem svitků na zemi). Výhodou svitku je jednoduchost, mezi nevýhody patří omezená délka (proto se antické spisy musely dělit na kratší „knihy“, tj. svitky) i to, že čtenář musel svitek držet oběma rukama. Také vyhledávání bylo na delším svitku obtížné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve starověku kniha znamenala vždy svitek a místo „otevřít knihu“ se říkalo „rozvinout knihu“. Svitky, někdy i ilustrované, jsou známy z celého Středomoří, z Mezopotámie, z Číny i z Japonska. Mezi nejslavnější svitky patří Kumránské svitky s biblickými i jinými hebrejskými texty z 3. stol. př. n. l. až 1. stol. n. l., objevené v polovině 20. století v blízkosti Mrtvého moře. V Číně byla roku 1907 objevena nejstarší přesně datovaná tištěná kniha, svitek „Diamantové sútry“ z roku 868; jednotlivé stránky se tiskly z dřevěných desek, ne z pohyblivých liter. Teprve od 2.-3. století n. l. začal na západě svitky vytlačovat kodex, vázaná kniha, v níž se dalo listovat. Vznikl z římských svazků dřevěných tabulek, které užívali zejména právníci. Hlavní výhodou kodexu byl mnohem větší rozsah (stovky listů), snazší hledání, možnost obsahu (indexu) a také to, že těžký kodex mohl ležet na pultu nebo na stole. Rozšíření kodexů snad souvisí s křesťanstvím a možná ovlivnilo i vývoj biblického kánonu: zatímco jednotlivé svitky se mohly užívat samostatně, do kodexu bylo třeba vybrat závazný soubor knih, navíc v pevně daném pořadí. Přes zřejmé výhody kodexu se svitky běžně užívaly po celý středověk, někdy v takovém uspořádání, že sloupce či „stránky“ byly orientovány po délce svitku a svitek se odvíjel přes hranu pultu. V ortodoxní židovské bohoslužbě se svitek dodnes užívá pro předčítání Tóry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svitek je svinutý pás ohebného materiálu (například fotografického filmu). Ve speciálním významu je to kniha, kterou tvoří pás papíru nebo jiného psacího materiálu. Svitek byla nejběžnější forma knihy ve starověku a dodnes se používá v židovské bohoslužbě.", "tgt_summary": "A scroll (from the Old French \"escroe\" or \"escroue\"), also known as a roll, is a roll of papyrus, parchment, or paper containing writing.", "id": 2175248} {"src_title": "Dominique Vivant Denon", "tgt_title": "Vivant Denon", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 4. ledna 1747 poblíž Chalon-sur-Saône jako syn advokáta z řad nižší šlechty. Krátce studoval v Paříži práva, ale už od roku 1765 se začal věnovat umění. Za vlády Ludvíka XV. (1710-1774) byl správcem královské sbírky gem (pořízených madame Pompadour) a tajemníkem francouzského velvyslanectví v Petrohradě (kde prý zaujal carevnu Kateřinu II. a odkud odešel v důsledku špionážní aféry). Po nástupu Ludvíka XVI. (1754-1793) působil (od 1775) v diplomatických službách ve Švýcarsku (kde se stýkal s Voltairem). Koncem roku 1777 navštívil s několika jinými umělci Sicílii. V letech 1779-1782 pobýval coby tajemník a později jako chargé d´affaires na ambasádě v Neapoli, kde navázal četné užitečné známosti (mj. s Galianim, Hamiltonovými, malířem Bonitem nebo hercem Casciellem). Zde se také poprvé proslavil jako vášnivý sběratel a archeolog. V roce 1787 se vrátil do Paříže, kde se stal členem Královské malířské a sochařské akademie a zabýval se uměním (také se seznámil a spolupracoval s malířem Davidem). Pak pobýval v italských Benátkách, kde ho zastihla zpráva o francouzské revoluci. Pro podezření z jakobinizmu byl vyslýchán (1790) a v červenci 1793 vypovězen. Odešel do Boloně a Florencie. Tam se v prosinci téhož roku dozvěděl, že jeho majetek byl ve Francii zkonfiskován a že se on sám ocitl na seznamu nepřátelských osob. Přes hrozící nebezpečí přicestoval do Paříže, zřekl se šlechtického titulu (de Non změnil na Denon) a nadále živořil z prodeje svých kreseb, dokud se ho neujal Jacques Louis David (1748-1825), pro něhož tvořil rytiny návrhů revolučního odívání. V té době se spřátelil s Robespierrem (1758-1794), který zrušil jeho proskripci a zařídil navrácení majetku (což Denona očividně nezkompromitovalo; kresba Robespierrovy uťaté hlavy může svědčit o tom, že se zúčastnil jeho popravy). Po seznámení s Josefínou Beauharnais (1763-1814) pronikl do blízkosti Napoleona Banaparta (1769-1821), který ho pak v rámci příprav egyptského tažení povolal do vědecké komise, doprovázející štáb francouzské expediční armády. Po dobytí Káhiry se stal členem právě založeného Egyptského institutu a věnoval se zkoumání starověké nekropole v Gíze (prozkoumal královskou komoru Cheopsovy pyramidy a popsal hlavu sfingy). S armádním sborem generála Desaixe (1768- 1800) se dostal do Horního Egypta, kde za dramatických válečných okolností podnikl archeologický výzkum pohřebiště v Sakkáře, navštívil Luxor, Denderu, Karnak, Údolí králů, Edfu, Elefantinu a dostal se až do Asuánu. Podrobné záznamy poznatků doplňoval četnými nákresy. Po návratu z Egypta byl (1802) jmenován generálním ředitelem Ústředního uměleckého muzea (od roku 1804 Napoleonova, nyní Louvre). V této funkci se přičinil o uspořádání a rozmnožení jeho sbírek (často díky Napoleonovým válečným úspěchům) a za tím účelem hojně cestoval po Evropě, aniž by ho bylo možné obvinit z podpory rabování (tento názor zpochybňuje Stanisław Szenic v populárně vědecké publikaci \"Bratanek ostatniego króla\" / Wydawnictwo MON, Warszawa 1983, str. 387). Od roku 1803 řídil státní razírnu medailí, v roce 1804 se stal generálním ředitelem všech francouzských muzeí. Kromě toho spravoval porcelánku v Sèvres a angažoval se ve výrobě goblénů. V srpnu 1812 přijal šlechtický titul svobodného pána a začal se psát jako baron Denon. Ke konci života experimentoval s litografiemi. Nikdy se neoženil a zemřel bez potomků 27. dubna 1825 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Denon byl první z vědeckých účastníků Napoleonova válečného tažení do Egypta, který zveřejnil výsledky své práce. Už v roce 1802 publikoval dvoudílné album pod názvem Cesty Dolním a Horním Egyptem, velmi rychle přeložené do němčiny (1803) a do angličtiny, čímž rozpoutal mimořádný zájem o egyptologii. Kromě toho sto padesáti rytinami obohatil monumentální Popis Egypta (1809-1822), shrnující výzkumy francouzských učenců během krátké (1798-1799) Napoleonovy výpravy. Jeho přesné a umělecky hodnotné kresby jsou často jediným svědectvím o stavu egyptských starověkých památek před jejich ničením v následujícím století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominique Vivant Denon (4. ledna 1747 – 27. dubna 1825) byl francouzský kreslíř a grafik. Byl členem komise umělců a vědců, kteří v letech 1798–1801 doprovázeli vojenské tažení Napoleona Bonaparta do Egypta. Denon zde pořídil velký soubor kreseb staroegyptských památek, jejichž zveřejnění pak vyvolalo velký zájem veřejnosti o tuto starověkou civilizaci. Jeho ilustrace jsou použity také v díle \"Description de l'Égypte\", které ve své době bylo jedním ze základních pro vznikající egyptologii.", "tgt_summary": "Dominique Vivant, Baron Denon (4 January 1747 – 27 April 1825) was a French artist, writer, diplomat, author, and archaeologist. He was appointed as the first Director of the Louvre museum by Napoleon after the Egyptian campaign of 1798–1801, and is commemorated in the Denon Wing of the modern museum and in the Dominique-Vivant Denon Research Center. His two-volume \"Voyage dans la basse et la haute Egypte\" (\"Journey in Lower and Upper Egypt\"), 1802, was the foundation of modern Egyptology.", "id": 1787505} {"src_title": "Mikádo (hra)", "tgt_title": "Mikado (game)", "src_document": [{"title": "Popis hůlek.", "content": "Hra dostala svůj název pravděpodobně podle stejnojmenné modré hůlky. Klasické Mikádo se skládá z 41 tyčinek, z nichž každá barva má jiné bodové hodnocení (celkem 170 bodů). Tyčinky jsou zhruba 15 cm dlouhé a jsou vyrobeny z různého typu dřeva. Zelená (Samurai) tyčinka je z buku, červená (Kuli nebo Pracovník) z jasanu, oranžová (Bonzen) z dubu, žlutá/černá (Mandarin) z třešně a konečně modrá (Mikado) z ořechu. Známy jsou tři verze této hry: normal, mini a obří. V tehdejším Československu společnost Chemoplast a.s. vyráběla tuto hru výhradně z umělé hmoty a v této podobě je také známá spíše dříve narozeným. Hru je možné provést i náhražkou, obyčejnými špejlemi dlouhými 20 cm, které lze jakkoli barevně odlišit a tím umožnit bodové odlišení.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob hry.", "content": "Celý svazek tyčinek se zarovná, sevře jednou z dlaní a pak se náhle z ruky uvolní na stolní desku či jinou podložku. Tyčinky dopadnou na stůl a soupeři pak vytahují z hromádky jednu za druhou. Pokud při vytahování dojde k pohnutí kterékoliv jiné tyčinky, ve hře pokračuje soupeř. Po získání tyčinky zvané Mandarin či Mikádo si jí lze při uvolňování ostatních pomáhat. Hra končí po rozebrání všech tyčinek. Vyhraje ten ze soupeřů, kterému se podaří nasbírat tyčinky s největším bodovým součtem.", "section_level": 1}, {"title": "Sálové mikádo.", "content": "Obdobnou hru lze hrát s tyčemi či rovnými klacky o délce přes metr. Každý hráč přidá na hromadu tyč. Z hromady pak jednotlivě vyjímají tyče tak, aby se jiné nepohnuly. Vyhrává, kdo tyčí získá nakonec nejvíc. I zde existují možné herní varianty, označení klacků pro zvýšení bodové hodnoty, hra družstev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikádo je hra původem z Evropy. Do USA byla dovezena v roce 1936 z Maďarska, ale Američané tuto hru znají pod termínem pick-up sticks.", "tgt_summary": "Mikado is a pick-up sticks game originating in Europe, played with a set of same-length sticks which can measure between and . In 1936, it was brought from Hungary (where it was called Marokko) to the United States and named pick-up sticks. This term is not very specific in respect to existing stick game variations. The \"Mikado\" name may have been avoided because it was a brand name of a game producer. The game is named for the highest scoring (blue) stick \"Mikado\" (Emperor of Japan).", "id": 1748156} {"src_title": "Valerij Brumel", "tgt_title": "Valeriy Brumel", "src_document": [{"title": "Sportovní začátky a vrchol.", "content": "Valerij vyzkoušel různé druhy sportů, až si nakonec vybral skok vysoký, ve kterém v jedenácti letech skočil 130 centimetrů . V 16 letech se začal projevovat jeho talent, když pod vedením trenéra Šeina změnil styl skákání a zlepšil si osobní rekord na 195 centimetrů. V roce 1959 si znovu posunul osobní rekord, a to na 201 centimetrů. Později se Brumel přesunul do tréninkové skupiny trenéra Ďačkova. Díky novému stylu skákání a velmi tvrdému tréninku pod trenérem Ďačkovem se zanedlouho zlepšil na 208 centimetrů. V 18 letech se zúčastnil LOH v Římě jako velká sovětská olympijská naděje. Na olympiádě obsadil druhé místo za svým týmovým kolegou Šavlakadzem. Začínala jeho úctyhodná výškařská série, kdy nepoznal hořkost porážky. 19. ledna 1961 vytvořil nový světový rekord 225 centimetrů. Bylo to při halovém mítinku v Leningradu. Později se zúčastnil halových mítinků v Severní Americe, kde v konkurenci nejlepších amerických výškařů zvítězil. 18. června 1961 skočil první světový rekord v Moskvě, který měl hodnotu 223 centimetrů. V letech 1961 až 1963, tedy třikrát za sebou, se stal nejlepším sportovcem světa (vítězem ankety ISK).", "section_level": 1}, {"title": "Boj o návrat po zranění.", "content": "V roce 1965 si vážně zranil pravou nohu při nehodě na motocyklu. Dokonce mu hrozila amputace, která byla ovšem zažehnána. Následovalo postupně několik operací, ale nohu měl stále o několik centimetrů kratší. Valerij se tak vydal k ortopedovi Illizarovovi, který prodlužoval kosti. Po čtyřech měsících byla noha skoro v pořádku. I přes velké úsilí se mu ale už nikdy nepodařilo navázat na předešlé výsledky, ačkoliv v roce 1969 skončil 3. na mezinárodním závodě v Moskvě výkonem 206 centimetrů. V únoru 1971 ještě zdolal na závodech v Moskevském Institutu tělesné výchovy 207 centimetrů. Jeho nenaplněným cílem po zranění a několika operacích byl výkon tehdy světové třídy 215 centimetrů a reprezentace SSSR na Letních olympijských hrách 1972 v Mnichově. Později se ještě ve svých 55 letech zúčastnil symbolicky Veteránského mistrovství světa 1997 v Durbanu, kde s výkonem 150 centimetrů skončil na 7. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny úspěchu.", "content": "Nebyl to jen excelentní výškař, ale i výjimečný atlet, který předváděl úctyhodné výkony i v jiných disciplínách. Běh na 100 m zvládl za 10,5 s, do dálky skočil 765 centimetrů, koulí vrhl přes 15 metrů a disk dokázal poslat na hranici 44 metrů . Předstihl své současníky stylem tréninku, který se zaměřoval na fyzickou přípravu, zvláště pak na posilování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valerij Nikolajevič Brumel (; 14. dubna 1942, Tolbuzino, SSSR – 26. ledna 2003, Moskva, Rusko) byl sovětský atlet, olympijský vítěz, který v letech 1960 až 1965 dominoval světovému skoku do výšky. Šestkrát překonal světový rekord a ve 23 závodech překonal hranici 220 centimetrů. Porážku v této době poznal pouze dvakrát. O perspektivní kariéru vrcholového sportovce ho v roce 1965 připravila dopravní nehoda. Po tréninku v Moskvě 5. října požádal kolegyni, motocyklovou závodnici, aby ho na motocyklu odvezla domů. Na vozovce po dešti v zatáčce dostali smyk a on si při nárazu na betonový sloup těžce poranil pravou nohu.", "tgt_summary": "Valeriy Nikolayevich Brumel (; 14 April 1942 – 26 January 2003) was a Soviet high jumper. The 1964 Olympic champion and multiple world record holder, he is regarded as one of the greatest athletes ever to compete in the high jump. His international career was ended by a motorcycle accident in 1965.", "id": 1034923} {"src_title": "Server Name Indication", "tgt_title": "Server Name Indication", "src_document": [{"title": "Popis problému.", "content": "Webový server je počítač, který je připojen k Internetu a má proto svoji vlastní IP adresu. Na počítači je spuštěn speciální program (tzv. démon), který na síťovém rozhraní naslouchá a čeká na požadavky, které přicházejí od klienta (typicky webový prohlížeč). Každý požadavek klienta je vyřízen tak, že jsou mu odeslána nějaká data (webová stránka, obrázek, zvuk…). Žádosti i odpovědi jsou realizovány pomocí protokolu HTTP. U verze protokolu HTTP 0.9 se předpokládalo, že na jednom počítači budou webové stránky jediného doménového jména. V následující verzi byla do protokolu HTTP přidána podpora tzv \"virtuálních serverů\", kdy je klient schopen sdělit serveru v rámci protokolu HTTP doménové jméno (v položce \"Host:\" v záhlaví dotazu) a server tak může odeslat odpověď z požadovaného virtuálního serveru. Tímto způsobem jsou nejen šetřeny IP adresy, ale je možné též ekonomicky sdružovat mnoho webových serverů na jediném počítači a obsluhovat je stejným programem. Protokol HTTPS přidal možnost šifrování přenášených dat jednoduše tak, že se všechna přenášená data zašifrují pomocí SSL nebo TLS. V tomto okamžiku však vzniká problém, protože připojí-li se klient k webovému serveru pomocí HTTPS, dojde ihned na začátku komunikace mezi klientem a serverem k výměně šifrovacích klíčů, které však obsahují i identifikaci serveru, jako je doménové jméno, majitel, adresa, digitální podpis, atd. (viz digitální certifikát a PKI). Veškerá následující komunikace je tedy již zašifrována, avšak teprve pak je klient pomocí protokolu HTTP schopen serveru sdělit, z jakého virtuálního serveru by chtěl data získat. Šifrované spojení je již však navázáno, klíče není možné změnit a klient musí ohlásit, že se neshodují údaje v certifikátu s doménovým jménem serveru uvedeným v URL požadované stránky. Proto musí každý webový server, který chce využívat HTTPS, mít svoji vlastní IP adresu. Chceme-li však používat s protokolem HTTPS virtuální webové servery (stejně jako u HTTP), je nutné použít zde popsané SNI (na jediné IP adrese pak mohou být webové servery s různými doménovými jmény).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 2005 se zjistilo, že není jednoduchý způsob jak upgradovat SSL v2 na TLS, proto internetové stránky musely aktualizovat svůj software. Mozilla oznámila kompletní ukončení podpory SSL v2 v nové verzi Firefoxu. Společnost Firefox potom přesvědčila majitele zbylých 2000 stránek, aby aktualizovaly jejich servery na SSL v3 nebo TLS v1. Od roku 2005, Certifikační autorita (CA) začala experimentovat s různými způsoby užívání TLS na virtuálních serverech. Většina experimentů byla dosud ovšem neuspokojivých, nebo velice nepraktických. Například je možné použít Alternativního názvu předmětu pro obsažení více domén v jediném certifikátu, ale jelikož certifikát je jen jeden, znamená to, že všechny domény musí být vlastněny a řízeny jednou osobou. Certifikát musí být potom při každé změně seznamu domén znovu vydán. V roce 2004 projekt EdelKey vytvořil patch pro TLS/SNI do OpenSSL. Následně v roce 2006 byl tento patch použit ve vývojové větvi OpenSSL a v roce 2007 opět využit pro OpenSSL 0.9.8. EdelKey také začal vyvíjel patch pro Apache HTTP Server a ten dnes TLS/SNI podporuje s moduly gnutls a ssl.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prohlížeče.", "content": "Prohlížeče s podporou TLS server name indication", "section_level": 2}, {"title": "Nepodporované operační systémy a prohlížeče.", "content": "Následující kombinace nepodporují SNI", "section_level": 2}], "src_summary": "Server Name Indication (zkratka SNI) je v informatice metoda, jak obejít nedostatek v protokolu SSL v2, který neumožňuje při přístupu přes HTTPS vytvářet virtuální webové servery – tj. více různých doménových jmen umístěných na jedné IP adrese (využívá se při webhostingu). Pomocí SNI může klient před výměnou šifrovacích klíčů nejprve sdělit jméno požadovaného webového serveru a server tak může vybrat příslušný šifrovací klíč požadovaného virtuálního serveru.", "tgt_summary": "Server Name Indication (SNI) is an extension to the Transport Layer Security (TLS) computer networking protocol by which a client indicates which hostname it is attempting to connect to at the start of the handshaking process. This allows a server to present multiple certificates on the same IP address and TCP port number and hence allows multiple secure (HTTPS) websites (or any other service over TLS) to be served by the same IP address without requiring all those sites to use the same certificate. It is the conceptual equivalent to HTTP/1.1 name-based virtual hosting, but for HTTPS. The desired hostname is not encrypted in the original SNI extension, so an eavesdropper can see which site is being requested.", "id": 48677} {"src_title": "Sinus pilonidalis", "tgt_title": "Pilonidal disease", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Termín pochází z latiny. \"Pilonidalis\" znamená hnízdo chlupů. \"Pilus\" znamená chlup, \"nidus\" pak hnízdo. \"Sinus\" znamená kanálek nebo dutina. Termín \"pilonidální cysta\" použil poprvé R.M. Hodges v roce 1880.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a rozšíření.", "content": "\"Sinus pilonidalis\" se objevuje nejčastěji u hustě ochlupených mužů s tmavými vlasy mezi 15. a 25. rokem života. Ve Velké Británii je zjištěno každoročně 26 nových případů na 100 000 obyvatel. Obvykle se objevuje v blízkosti kostrče, řídce se může objevit i v podpaží, poblíž pupku nebo na penisu. Kanálek či dutinka se objevuje nejčastěji díky podkožní infekci, když kůže praskne a hnis začne vytékat na povrch těla. Cysta je často bolestivá, pokud z ní však hnis odtéká, pacient bolest vůbec nemusí cítit. Pokud je absces uzavřený, může se místo zanítit a průvodním jevem mohou být teploty.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny onemocnění.", "content": "Jako jedna z příčin bývá uváděno zarůstání chlupů pod kůži. To se často týká lidí, kteří hodně sedí a namáhají tak více oblast nejčastějšího výskytu cysty. Kdysi se věřilo, že faktorem podporujícím vznik cysty je špatná hygiena a zvýšené pocení. Tohle tvrzení bylo pozdĕji vyvráceno. Za druhé světové války si nemoc vyžádala hospitalizaci 80 000 vojáků a zrodil se termín \"\"Nemoc řidičů Jeepu\"\" (\"Jeep Riders disease\"). Věřilo se, že nemoc způsobují špatná sedadla, která tlačí na kostrč.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "K léčbě se využívá holení postižené oblasti, léčba akutního zánětu antibiotiky a oplachování teplou vodou. Ve vážnějších případech je do kanálku nutné zavést dren a hnisavý sekret odvádět z těla ven. Pokud je zánět chronický, přistoupí lékař často k totální excizi a zanícené místo celé vyřízne. Ránu je nutné převazovat dvakrát denně po dobu 4 až 8 týdnů, ve vážných případech dokonce rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sinus pilonidalis (sakrokokcygeální píštěl) je absces nebo cysta, která se objevuje poblíž kostrče. Jedná se o dutý systém mezi špičkou kostrče a anální oblastí. Může být původu vrozeného nebo může být získán během života. Obvykle obsahuje zbytky chlupů či kůže.", "tgt_summary": "Pilonidal disease is a type of skin infection which typically occurs as a cyst between the cheeks of the buttocks and often at the upper end. Symptoms may include pain, swelling, and redness. There may also be drainage of fluid, but rarely a fever. Risk factors include obesity, family history, prolonged sitting, greater amounts of hair, and not enough exercise. The underlying mechanism is believed to involve a mechanical process. The lesions may contain hair and skin debris. Diagnosis is based on symptoms and examination. If there is infection, treatment is generally by incision and drainage just off the midline. Shaving the area may prevent recurrence. More extensive surgery may be required if the disease recurs. Antibiotics are usually not needed. Without treatment the condition may remain long term. About 3 per 10,000 people per year are affected, and it occurs more often in males than females. Young adults are most commonly affected. The term \"pilonidal\" means \"nest of hair\". The condition was first described in 1833.", "id": 1258553} {"src_title": "Obrana Benoni", "tgt_title": "Benoni Defense", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O tomto zahájení je zmínka od autora A.Reinganum v knize Ben Oni oder Vertheidigungen der Gambitzüge im Schach (1825), přičemž autor údajně nazval tuto knihu z hebrejského syn smutku, když šachové analýzy pro něj měly být únikem z melancholie. O vzniku názvu zahájení ale existují i jiné teorie. Zahájení se hrálo v partii Hanstein – der Lasa, v roce 1841 a na to v zápase Staunton – Saint Amant, v roce 1843.. Z našich hráčů tak hrával v první polovině 20.století Karel Hromádka, po němž se někdy i udával název tohoto zahájení. Benoni bylo dlouho považováno za pasivní pokračování se stísněnou hrou a vyskytovalo se zřídka. Popularita Benoni vzrostla po nalezení vylepšení spočívajícím ve výměně černého pěšce e, spojeným s fianchettem černopolného střelce. Tento postup použil prvně Marshall proti Capablancovi na turnaji v New Yorku 1927. Na nejvyšší úrovni získal popularitu ale až po 2.světové válce v roce 1953, kdy se častěji objevil v turnaji kandidátů a dodnes platí za hlavní a nejčastější pokračování černého v tomto zahájení. Nazývá se také Moderní Benoni. Hrávali ho mistři světa Michail Tal a Bobby Fischer. Občas se vyskytne i v dnešní špičce, ze současné špičky tak hrává Vugar Gašimov a občas Judit Polgárová.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Ve starém Benoni, dnes zřídka se vyskytujícím, černý může zablokovat pozici tahem e5. V zablokované pozici má ale bílý převahu díky ovládnutí většího prostoru. Druhou možností černého je vývin fianchetta a vyčkání s protiúderem ve středu na později. V moderním Benoni, které platí za ostrá pokračování a volí ho často hráči, kteří chtějí hrát černými na výhru, černý napadá bílý střed tahem e6 a po výměně pěšců vzniká pro dané zahájení typická dynamická pozice, v níž má černý převahu pěšců na dámském křídle a bílý na královském. Černý fianchetuje svého střelce na g7 a věží působí na uvolněném sloupci e a snaží se o protihru na dámském křídle ve snaze prosadit postup b5. Bílý zase často těží z většího prostoru a ze slabiny černého pěšce na d6. 2…f5 se vyskytuje vzácně, černý volí výstavbu jako v Leningradské variantě Holandské obrany. Pozice bílého si zaslouží přednost; 2…e6 se vyskytuje také zřídka, bílý může hrát 3. c4 nebo 3. e4 s prostorovou převahou; pozice po 3. e4 může vzniknout i po tazích 1. e4 e6 2. d4 c5 3.d5; bílý se tu může rozhodnout mezi 3. c4, kdy černý může zvolit 3…e5 s trochu vylepšenou blokovanou variantou, ve které si i tak bílý zaslouží malé plus; nejčastěji ale fianchettuje střelce a vzniká pak pozice, která často přechází do variant s Jf6, a mezi 3. e4 Jf6 4. Jc3 g6 a poté může zvolit buď ostré 5. f4 nebo mírné 5. Jf3 Sg7 s přechodem do systému proti volžskému gambitu", "section_level": 1}, {"title": "systémy proti Volžskému gambitu.", "content": "bílý volí občas 2. Jf3 ve snaze vyhnout se Volžskému gambitu. 4. Sg5 černý tu má na výběr více pokračování, bílý má ale iniciativu", "section_level": 1}, {"title": "Moderní Benoni.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 c5 3. d5 e6 4. Jc3 exd5 5. cxd5 d6 je hlavním pokračováním Velmi často vzniká také z pořadí tahů 1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 c5 4. d5 nebo 1. d4 Jf6 2.c4 e6 3. Jf3 c5 4. d5. dále bílý hraje Se3 nebo Sg5 a tato pozice vzniká častěji ze Samischovy varianty Královské indické obrany, černý má dobrou protihru I tato varianta může vzniknou z Královské indické. Hra je nejasná. po 7… h6 8. Sh4 je hra nejasná Je ostrou odpovědí bílého a bílý tu může zvolit přímočaré 8. e5 (Mikenasova varianta) 8…Jfd7 9. Jb5 dxe5 10. Jd6+ Ke7 s najasnou hrou nebo 8. Jf3 0-0 9. Se2 tato pozice může vzniknout i z útoku čtyř pěšců v královské indické obraně, černý má protihru nebo může bílý zahrát zde nejčastější 8. Sb5+ (Tajmanovova varianta) 8…Jfd7! 9. a4 (nebo 9.Sd3 s nejasnou hrou) 9… 0-0 10. Jf3 Ja6 11. 0-0 Jc7 a černý má protihru černý může reagovat 7… Sg7 8. Jc4 0-0 9. Sg5 h6 s nejasnou hrou nebo 7… Jbd7 a po 8.e4 hra může přejít do hlavních variant černý se může rozhodnout mezi 7… a6 s nejasnou hrou a mezi 7… Sg7 8. Da4+ Sd7 9. Db3 s komplikacemi Vzniká velmi často z Královské indické obrany nebo i z Katalánské. Černý zde má řadu možností může zvolit vývin 9… Ja6 nejčastěji se ale vyskytuje 9… a6 10. a4 Jbd7 11. Jd2 Ve8 12. h3 Vb8 13. Jc4 s nejasnou situací je moderní a druhou nejčastější odpovědí; černý má na výběr mezi 9… Sd7, často se vyskytujícím přípravným 9… a6 a hlavním pokračováním přímočarým 9… b5 na které bílý odpovídá buď 9. Jxb5 Ve8 10. 0-0 Jxe4 s protihrou nebo přijmutím oběti pěšce 9. Sxb5 Jxe4 10. Jxe4 Da5+ 11. Jfd2 Dxb5 12. Jxd6 Da6 13. Jc4 a černý má za pěšce kompenzaci je nejčastější odpovědí bílého proti Benoni", "section_level": 1}, {"title": "Gligoričova varianta.", "content": "9… Ve8 10. Jd2 zde má černý na výběr mezi 10… Ja6 11. f3 Jc7 12. a4 b6 a 10… Jbd7 11. a4 Je5 12. Dc2 g5 s nejasnou hrou", "section_level": 2}], "src_summary": "Obrana Benoni (též Ben-Oni nebo Ben Oni) (ECO A43-4, A56, A60-A79) je šachové zahájení zavřených her. Je charakterizováno postupem, kde po 1. d4 hraje černý c5 a bílý poté postoupí pěšcem na d5, čímž vznikne pro Benoni typická pěšcová formace s postoupivším bílým pěšcem na d5 a černým pěšcem na c5. Za hlavní charakteristické tahy pro toto zahájení se považuje 1. d4 Jf6 2. c4 c5 3. d5 Tímto pokračováním se zařazuje mezi hypermoderní šachové zahájení ze skupiny indických her. Dříve se tu používal i název Hromádkův systém nebo Hromádkova indická obrana. Starší postup s okamžitým c5 1.d4 c5 2.d5 se nazývá také Staré Benoni nebo Stauntonova hra.", "tgt_summary": "The Benoni Defense is a chess opening characterized by the moves: Black can then sacrifice a pawn with 3...b5 (the Benko Gambit), otherwise 3...e6 is the most common move (although 3...d6 or 3...g6 are also seen, typically transposing to main lines). The Benoni is very popular among amateurs, and is seen occasionally even at the highest level, with both Fabiano Caruana and Maxime Vachier-Lagrave using it in tournament games in 2019.", "id": 1862279} {"src_title": "Frederik Hendrik Oranžský", "tgt_title": "Frederick Henry, Prince of Orange", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Frederik Hendrik se narodil jako mladší syn Viléma I. Oranžského šest měsíců před tím, než byl jeho otec zavražděn (10. července 1584). Jeho matka Luisa de Coligny, dcera slavného hugenotského admirála de Colignyho, byla Vilémovou čtvrtou ženou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Stejně jako jeho starší bratr Mořic Oranžský (polorodý bratr z druhého manželství Viléma I. s Annou Saskou) byl Frederik Hendrik podroben vojenské výchově a stejně jako on byl jedním z nejlepších generálů své doby. Po Mořicově smrti v roce 1625 zdědil všechny tituly a hodnosti svého otce, tzn. se stal místodržícím Spojených provincií nizozemských (Hollandu, Zeelandu, Utrechtu, Gelderlandu a Overijsselu). Frederik Hendrik však nebyl jen vynikajícím generálem, ale i znamenitým politikem. 22 let byl hlavou vlády Sjednocených provincií a v té době stát zažíval léta rozkvětu; dodnes je toto období nazýváno \"zlatým věkem republiky\". Spadají sem velká vojenská vítězství, námořní výboje i expanze obchodu, stejně jako rozvoj literatury a umění. Nejvýznamnějšími Frederikovými vítězstvími bylo obléhání a dobytí 's-Hertogenbosch (1629), Maastrichtu (1632), Bredy (1637), Sas van Gentu (1644) a Hulstu (1645). Zpočátku usiloval o vytvoření spolku s Francií proti Španělsku, později však se Španělskem uzavřel mír, pro Sjednocené provincie mimořádně výhodný, který měl být stvrzen ujednáním z Münsteru. Opíraje se o svá vítězství a náboženskou toleranci, snažil se o centralizaci vlády Sjednocených provincií. Od roku 1636 řídil zahraniční záležitosti země prostřednictvím \"Tajné rady\", komise vzešlé z generálních stavů. Usiloval o přeměnu své země v monarchii řízenou svou rodinou, ale setkal se s jejich zarputilým odporem.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Frederik Henrik se 4. dubna roku 1625 oženil s Amálií zu Solms-Braunfels, dvorní dámou manželky \"zimního krále\" Fridricha Falckého Alžběty Stuartovny. Z jejich manželství vzešlo devět dětí, kromě nejstaršího a předposledního syna samé dcery; tři z nich zemřely jako nemluvňata a další v deseti letech věku: Kromě těchto dětí z manželského lože měl syna z levého boku jménem \"Frederick Nassau de Zuylenstein\" (1608–1672) s \"Markétou Kateřinou Bruyns\" (1595–1625), který se narodil ještě před uzavřením Frederikova manželství s Amálií; toho chtěl v zájmu zachování dynastie Mořic legitimizovat, pokud by se Frederik Hendrik neoženil a neměl legitimní potomky.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Po své smrti (14. března 1647) byl Frederik Hendrik pochován s velkou pompou po boku ostatků svého otce a bratra v Nieuwe Kerku v Delft, místě posledního odpočinku nizozemských panovníků. Smlouva z Münsteru, zakončující dlouholetý konflikt mezi Holanďany a Španěly, zůstala nepodepsaná do 30. ledna příštího roku 1648. Nemoc a smrt místodržitele značně podpis smlouvy opozdily a jeho syn odmítl její podpis, zahájiv vyjednávání s Francií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik Hendrik (29. ledna 1584 Delft – 14. března 1647 den Haag) byl kníže oranžský a v letech 1625 - 1647 místodržitel Hollandu, Zeelandu, Utrechtu, Gelderlandu a Overijsselu.", "tgt_summary": "Frederick Henry (; 29 January 1584 – 14 March 1647) was the sovereign prince of Orange and stadtholder of Holland, Zeeland, Utrecht, Guelders, Overijssel in the Dutch Republic from 1625 until his death in 1647. The last seven years of his life he also was the stadtholder of Groningen (1640-1647). As the leading soldier in the Dutch wars against Spain, his main achievement was the successful Siege of 's-Hertogenbosch in 1629. It was the main Spanish base and a well-fortified city protected by an experienced Spanish garrison and by formidable water defenses. His strategy was the successful neutralization of the threat of inundation of the area around 's-Hertogenbosch and his capture of the Spanish storehouse at Wesel.", "id": 859619} {"src_title": "Brabantské vévodství", "tgt_title": "Duchy of Brabant", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Historicky bylo rozděleno na čtyři části, přičemž každá z nich měla vlastní hlavní město. Těmi byly Lovaň, Brusel, Antverpy a 's-Hertogenbosch (před jeho založením byl čtvrtým hlavním městem Tienen).V roce 959 povýšil Ota I. Veliký (912–973) – první císař Svaté říše římské hraběte Godfreye z Jülicha do hodnosti vévody Dolního Lorraine. V roce 962 se vévodství stalo nedílnou součástí Svaté říše římské, kdy Godfreyovi nástupci, dynastie Ardennes-Verdun ovládli také region Brabant. V roce 1000 se hrabě Lambert I. Lovaňský oženil s Gerberge, dcerou vévody Karla z Dolního Lotrinska, a získal tak region Brusel. Kolem roku 1024 se nejjižnější část Brabantu dostala pod vládu hraběte Reginara V. z Monsu (Bergen, pozdější Hainaut) a oblasti na západě až k řece Scheldt vládl až do roku 1059 francouzský hrabě Baldwin V. Flanderský. Po smrti hraběte Palatina Hermana II. z Lotharingie v roce 1085 císař Jindřich IV. udělil kraj mezi řekami Dender a Zenne v léno hraběti Jindřichu III. z Lovaně a Bruselu. Asi o sto let později, v roce 1183/1184, císař Fridrich I. Barbarossa formálně založil vévodství Brabant a vytvořil dědičný titul vévoda z Brabantu ve prospěch Jindřicha I. z Brabantu, syna hraběte Godfreyho III. z Lovaně. Přestože původní kraj byl ještě poměrně malý a omezený na území mezi řekami Dender a Zenne, ležícím na západ od Bruselu, od 13. století se název Brabant vztahoval na celé území. Po bitvě u Worringenu v roce 1288 získali vévodové z Brabantu také vévodství Limburg a země Overmaas (trans-Meuse). V 1356 vévoda Jan III. Brabantský podepsal Joyeuse Entrée, listinu důležitou pro města Brabantu. V roce 1430 zdědil Dolní Lotrinsko, Brabantsko a Limburg Filip III. Dobrý a vévodství se stalo součástí burgundského Nizozemí. V roce 1477 se vévodství Brabantské stalo částí Habsburského domu jako součást věna Marie Burgundské. Následující historie Brabantu je součástí historie sedmnácti provincií Habsburského Nizozemska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brabantsko je historické vévodství ležící v Nizozemí. Vzniklo v roce 1183 v rámci Svaté říše římské z Brabantského lankrabství, když Fridrich I. Barbarossa povýšil Jindřicha I. Brabantského na vévodu. Po smrti Filipa I. Brabantského v roce 1430 zdědil Brabantsko Filip III. Dobrý a to se tak spolu s Limburskem a Dolním Lotrinskem stalo součástí Burgundského Nizozemí. Od roku 1482 pak bylo Brabantské vévodství součástí Habsburského Nizozemí. Po nizozemské revoluci na konci 16. století bylo rozděleno – dnes se tak část bývalého brabantského území nalézá v Nizozemsku a část v Belgii.", "tgt_summary": "The Duchy of Brabant was a State of the Holy Roman Empire established in 1183. It developed from the Landgraviate of Brabant and formed the heart of the historic Low Countries, part of the Burgundian Netherlands from 1430 and of the Habsburg Netherlands from 1482, until it was partitioned after the Dutch revolt. Present-day North Brabant (\"Staats-Brabant\") was ceded to the Generality Lands of the Dutch Republic according to the 1648 Peace of Westphalia, while the reduced duchy remained part of the Southern Netherlands until it was conquered by French Revolutionary forces in 1794. Today all the duchy's former territories, apart from exclaves, are in Belgium except for the Dutch province of North Brabant.", "id": 2399569} {"src_title": "CAcert", "tgt_title": "CAcert.org", "src_document": [{"title": "Robot CA.", "content": "CAcert automaticky podepíše certifikáty na základě toho, že žadatel má přístup k uvedené e-mailové adrese nebo specifické e-mailové adresy internetové domény (např. hostmaster@example.com). Operuje tedy jako robotický vydavatel certifikátů. Takové ověření se u certifikátu považuje za slabé, protože CAcert nevyplňuje o žadateli v certifikátu žádné jiné informace, než internetovou doménu nebo e-mailovou adresu (tj. v X.509 certifikátech položku \"CommonName\").", "section_level": 1}, {"title": "Síť důvěry.", "content": "Pro vytvoření vyšší důvěryhodnosti certifikátů, se uživatelé mohou podílet na síti důvěry, kdy se uživatelé fyzicky setkají vzájemně si ověří svou identitu. CAcert pro každý účet vede tzv. body důvěry získané od různých notářů, které se sčítají. Ověřovací body lze získat různými prostředky, a to především tím, že uživatel nechá vlastní identitu fyzicky ověřit u jiného uživatele, klasifikovaného jako \"notáře\". S větším počtem bodů důvěry umožňuje CAcert uživatelům další výhody, jako je psaní jména v certifikátu a delší dobou vypršení platnosti. Uživatel, který má nejméně 100 bodů důvěry, může (po složení testů) získat status \"notáře\" a ověřovat ostatní uživatele, kterým přiděluje body. Více bodů důvěry umožňuje notáři přidělit větší množství bodů ostatním uživatelům. CAcert sponzoruje Setkání s podepisováním klíčů, a to zejména na velkých akcích, jako je CeBIT a FOSDEM.", "section_level": 1}, {"title": "CAcert Inc..", "content": "CAcert Inc. tvoří neziskové sdružení registrované v New South Wales (Austrálie) od července 2003 provozované CAcert.org. Skládá se z členů, kteří žijí v různých zemích a 7 členů správní rady.", "section_level": 1}, {"title": "Status zařazení.", "content": "Certifikáty vydané CAcert nejsou ve webových prohlížečích tak užitečné, jako certifikáty vydané komerčními certifikačními autoritami (jako například VeriSign), neboť většina webových prohlížečů neobsahuje kořenový certifikát CAcert. Proto většina uživatelů vidí certifikát podepsaný CAcert jako self-signed certifikát nebo nedůvěryhodnou certifikační autoritou. O zařazení kořenového certifikátu CAcert do Mozilly a odvozených produktů (např. Mozilla Firefox, Mozilla Thunderbird) se vedla jednání, ale ke konci dubna 2007 stáhla CAcert svůj požadavek. Požadavek byl stažen poté, co byl v prosinci 2006 odložen audit, protože CAcert potřebovala zlepšit svůj systém řízení. Zahrnutí kořenového certifikátu CAcert do Mozilly je nyní pro CAcert největší výzva z aktuálně probíhajících řízení. Kořenový certifikát CAcert je obsažen v následujících operačních systémech nebo distribucích:", "section_level": 1}], "src_summary": "CAcert je certifikační autorita, která zdarma vydává digitální certifikáty, což je rozdíl od ostatních certifikačních autorit, které certifikáty prodávají. CAcert má přes 110 000 ověřených uživatelů. Tyto certifikáty lze použít pro elektronický podpis a šifrování e-mailu, autentizaci uživatelů, povolení připojení na webové stránky a zabezpečený přenos dat po Internetu. Jakékoliv aplikace, které podporují Secure Socket Layer (SSL), mohou využít digitální certifikát podepsaný CAcert stejně jako aplikace, která používají X.509 certifikáty, např. pro šifrování nebo digitální podpis.", "tgt_summary": "CAcert.org is a community-driven certificate authority that issues free public key certificates to the public. CAcert has over 334,000 verified users and has issued over 1,285,000 certificates . CAcert.org heavily relies on automation and therefore issues only Domain-validated certificates (and not Extended validation or Organization Validation certificates). These certificates can be used to digitally sign and encrypt email, authenticate and authorize users connecting to websites and secure data transmission over the Internet. Any application that supports the Secure Socket Layer (SSL) can make use of certificates signed by CAcert, as can any application that uses X.509 certificates, e.g. for encryption or code signing and document signatures.", "id": 1297456} {"src_title": "Lamoraal Egmont", "tgt_title": "Lamoral, Count of Egmont", "src_document": [{"title": "Nástup ke slávě.", "content": "Lamoral se narodil se na hradě svých předků, nedaleko Alkmaru v tehdy španělském Nizozemí 18. listopadu 1522. Jeho otec byl nositel Řádu zlatého rouna a generál všech švališerů Neapolska a Toskánska. Zemřel, když bylo Lamoralovi šest let. Jeho matka byla sestrou správce Flander. Po smrti manžela se nevdala a veškerou péči věnovala svým třem dětem, Lamoralovi, jeho staršímu bratru Charlesovi a jeho sestře Markétě. Ve věku šestnácti let Larmoral odešel ke dvoru v Madridu získat výchovu a vzdělání potřebné pro velmože. Roku 1541 se Lamoral se svým bratrem Charlesem zúčastnil výpravy vedené španělským králem a německým císařem Karlem V. do severní Afriky, do Alžíru, proti berberským pirátům. Ale bejlerbej (vládce a správce) území Hasan Aga útok odrazil a následující bouře neúspěch výpravy dovršila. Trhy v Alžíru a v Istanbulu se naplnily křesťanskými otroky. Lamoral, velící kompanii lehké kavalerie, vyvázl jen s lehkou ranou. Jeho bratr Charles utrpěl těžké zranění a na jeho následky v prosinci 1541 zemřel. Lamoral zdědil hraběcí titul, všechny čestné úřady a také rodové statky ve Flandrech a Hollandu, což představovalo knížectví Gavere a dále sedm či osm baronství a několik dalších panství.", "section_level": 1}, {"title": "Egmont vojevůdce.", "content": "V roce 1542 spolu s Karlem V. Lamoral, hrabě Egmont dobyl město Duren na Julišsku. Roku 1544 se hrabě Lamoral d'Egmont oženil. Svatby se zúčastnil císař Karel V. a také jeho bratr český král Ferdinand I.. Už dva měsíce po svatbě se Egmont přidal k válečné výpravě císaře Karla V. proti Francii. Účastnil se s ním dobývání francouzského Saint-Dizier. Když vojsko pochodovalo krajem Champagne, bylo mu svěřeno velení kompanie \"gens ďarmes\", padesáti rytířských \"lances,\" tedy kopí. Šlo o jednotky plně vyzbrojených těžkých jezdců, většinou urozeného původu. Tato proslulá kavalerie \"compagnies ďordonnance\" (ordonanční kompanie) byla poslední dědičkou tradice rytířských jezdců. Jako její velitel dostal hrabě Egmont od císaře Karla V. prestižní řetěz Řádu zlatého rouna. Při obléhání lotrinských Met mu císař svěřil velení dvou tisíc jezdců, tzv. \"noirs harnois\" - v černé zbroji odění. Jezdec v němčině se řekne der Reiter, odtud označení rejtar. Roku 1553 velel Lamoral jednotkám žoldnéřů vyzbrojených nejen kopími, ale i prvními jezdeckými střelnými zbraněmi arkebuzami či pistolemi. S těmito žoldnéři podnikl tzv. \"chevauchée\" - drancovací výpravy - do kraje Artois, cílem těchto výprav bylo plenění. Poté Lamoral podnikl tzv. průzkum bojem proti Francouzům v Picardii. Následně výpravu zopakoval, ale padl do léčky a byl nucen se z pasti doslova prosekat. Přes francouzské eskadrony prý projel celkem třikrát. To znamená, že třikrát zaútočil a opět se vracel. Pár měsíců poté se Lamoral z vojevůdce stal diplomatem.", "section_level": 1}, {"title": "Egmont diplomat.", "content": "Lamoral si získal značnou důvěru a přízeň Karla V. Proto se v lednu 1554 stal hlavou poselstva, které dojednávalo v Anglii sňatek infanta Filipa s Marií Tudorovnou. V anglické historii proslula Marie Tudorovna jako \"Krvavá Marie - Bloody Mary.\" Hrabě se vrátil s úspěšným sjednáním sňatku a doprovázel pak infanta na jeho plavbě ze španělské La Coruni do Londýna a zúčastnil se i svatby. V lednu 1556 se Karel V. vzdal vlády a odešel do kláštera. Vládu předal Filipovi, ze kterého se stal španělský král Filip II. Pro tehdy španělské Nizozemí se nadcházely bouřlivé časy. Příměří mezi Španělskem a Francií trvající pět let roku 1557skončilo. Vypukla válka.", "section_level": 1}, {"title": "Den sv. Vavřince.", "content": "Roku 1557 vypukly boje v Itálii a Flandrech. Vévoda Savojský vytáhl v červenci roku 1557 boje se svou armádou, složenou z Vlámů, Španělů a Němců. Jeho třicet pět tisíc pěšáků a dvanáct tisíc jezdců pochodovalo Pikardií směrem na Saint-Quentin. K městu armáda dorazila 2. července 1557. Začalo obléhání. Admirál de Coligny město bránil ze všech sil, neboť Saint-Quentin představoval poslední překážku pro nepřítele v jeho tažení na Paříž. Městu táhl na pomoc i francouzský konetábl - po králi nejvyšší velitel všech vojsk - Anne de Montmorency. K bitvě došlo 10. srpna, na den svatého Vavřince. Odtud tedy název bitvy. Jádro španělské armády se rozložilo na levém břehu řeky Sommy, tedy u obleženého města. Montmorency směřoval k pravému břehu řeky, kde stálo jen opevněné předmostí. Přestože Montmorency vedl jen čtyři tisíce francouzských a německých pěšáků, dva tisíce jezdců a čtyři děla, porazil slabé odřady a došel až k předměstí. Což se ukázalo jako chyba. Lépe bylo obsadit jediný most stojící proti proudu řeky u Rouvroy, a zabránit tak nepříteli přijet na pomoc svým napadeným jednotkám. Když si Montmorency svou chybu uvědomil, bylo pozdě. Jako první ze savojských jednotek přes most k Montmorencyho jednotkám dorazil Egmont se sedmi tisíci švališéry. Ti zaútočili na dva tisíce těžkých jezdců vévody de Nevers. Vévoda poslal kurýra k Montmorencymu se žádostí o pomoc.Ten se proto rychle vracel zpět na pomoc ohroženému vévodovi de Nevers. Princ de Condé byl ponechán u mlýna Gratte-Panse, aby Montmorencyho kryl zadním vojem. Sám Montmorency pochodoval k lesíku u Jussy, který ho mohl ochránit před Egmontovou přesilou. Egmont však byl rychlejší, zastoupil Francouzům cestu a podkovovitě je obklíčil. Francouzský vévoda ďEnghien, Jean de Bourbon se pokusil čelit obklíčení protiútokem, ale nastalý zmatek bránil jeho jezdcům v seskupení. Pěchota se pokusila čelit obklíčení a seskupit se do obranných čtverců, ale v napadeném týlu byly převážně nebojující složky. Ty se daly na útěk a přispěly tak k ještě většímu zmatku. Pětset rytířských \"lances\" projelo kolem francouzské kavalerie hraběte de la Rochefoulcalda takřka bez povšimnutí a zaútočilo na bezbranné pěšáky. Rochefoulcald a ďEnghien ve snaze situaci zachránit veleli k v protiútoku, ale to už Egmontovi dorazily posily od savojského vévody a jeho jízdní \"pistoliers\", jezdci s arkebuzami a pistolemi, získali převahu. Pierre ľEstoile o ďEnghieno konci později napsalː Vévoda ďEnghien \"odpovídal seky meče těm, co ho vyzývali, aby se vzdal, a zemřel se slovy ´Bůh uchovej, aby o mně řekli, že jsem se té kanálii vzdal ´\". Princ de Condé Luis, ďEnghienův bratr také vzdoroval, ale Egmontův útok jej prakticky smetl. Bussy de Rabutin napsal o Egmontově útoku vedeném ze dvou stranː \"Nejprve uspořádal 12 000 koní, jimiž v osmi eskadronách vládl, rozvinul je do půlkruhu kolem francouzské kavalerie, a pak dal signál ke generálnímu útoku.\" Jen hrstka unikla do lesa Jussy, zbytek padl do zajetí či zůstal na bojišti. Nevers a Condé unikli, zraněný Montmorency byl nucen odevzdat svůj meč Egmontovi. Cesta na Paříž byla volná. Filip II. ale postup armády zastavil.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Gravelines 13. července 1558.", "content": "Během zimy se Francouzům podařilo některá města získat zpět, mezi jinými také Calais a Dunkerque. Egmont dostal 15 000 pěšáků a 3 000 kavaleristů, aby v západních Flandrech podnikl protiakci. U Gravelines, města v písečných dunách mezi Calais a Dunkerque dostihl maršála de Termes s podobně početným vojskem. De Termes zaujal obranné postavení, ale jezdci mu nedali šanci a z moře pálila děla Angličanů, kteří v té době byli spojenci Španělska. Termesovo obranné postavení se změnilo v past. Mnohý voják, kterému se podařilo z pasti uniknout, skončil v rukou venkovanů. Zejména ženy nikoho nešetřily a nejeden uprchlík byl jejich rukou ukamenován. Porážka Francie byla zdrcující, vítězství Španělska oslnivé. Zatímco Egmont měl tři stovky mrtvých či raněných, de Termés 12 500 mrtvých, raněných či zajatých. Jindřichu II. nezbývalo než podepsat v Cateau-Cambrésis 3. dubna 1559 mír. Ztratil strategický Dunkerque, 198 měst a hradů, musel opustit Itálii a rezignovat na vše, co Francie ve válce, trvající 65 let, získala.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje v Nizozemí.", "content": "Výsledky války měly vliv i na osud Nizozemí. Filipovi II. vadilo stavovské uspořádání v Nizozemí, také mu vadilo pronikání francouzského kalvinismu, které pokládal za kacířské učení. Navíc Španělsku i přes zlato a stříbro dovážené z Ameriky hrozil bankrot. Filip II. se proto rozhodl pro zvýšení zdanění obchodu a podnikání. Marně proti tomu protestovali hrabě Egmont, admirál Hoorne a princ Oranžský, včetně členů nizozemské státní rady. Začala se formovat protišpanělská opozice, a to nejen mezi šlechtou., ale i u prostých lidí. Tyto nálady vedly až k lokálním vzpourám. Na jaře 1566 při předávání nizozemské petice místodržitelce Markétě Parmské poznamenal jeden z mužů po jejím bokuː \"Nebojte se těch žebrákůǃ\". Žebrák - vlámsky \"géz\", franc. geus. Odtud pojmenování odpůrců španělské nadvládyː \"gézové\". Po propuknutí nepokojů poslal Filip II. v létě 1567 do Flander vévodu z Alby s desetitisícovou armádou. Vilém Oranžský se rozhodl k útěku do vyhnanství a totéž radil i Egmontovi. Hrabě Lamoral odmítl útěk a loučil se s Vilémem slovyː \"Sbohem, princi bez země\". Princ Vilém Oranžský si o Filipovi II žádné iluze nedělal a odpovědělː \"Sbohem, hrabě bez hlavy\".", "section_level": 1}, {"title": "Egmontova poprava.", "content": "Spoléhat na Filipovu vděčnost se ukázalo být chybou. Egmont důvěřivě vyjel Albovi naproti, ale ten už měl jasný rozkazː \"Zatknout a exemplárně potrestat hlavní představitele země, kteří se provinili během nepokojů.\" V noci 9. září byli Egmont Lamoral a admirál Hoorne zatčeni a převezeni do Gentu. Za propuštění tak slavného válečníka se přimlouvali císař Maxmilián II., francouzský král, bavorský vévoda a další knížata. Část španělského Nizozemí se proti Filipovi II. vzbouřila a Vilém Oranžský s žoldnéři, naverbovanými v Německu, začal válku proti Albovi. V bitvě u fríského Heiligerlee porazil Vilémův bratr španělského generála. Alba se rozhodl do boje proti Vilémovi zasáhnout osobně. Pokládal za riskantní nechat dva vznešené vězně ve Flandrech. Obával se, že by jim rebelové mohli pomoci uniknout a oni se pak mohli postavit do čela vzbouřenců. Rozhodl se pro rychlý konec. Soud trval jen jeden den. Hrabě Lamoral a admirál Hoorne byli obviněni z hrdelního zločinu urážky Veličenstva, urážky katolické víry, z pokusu odtrhnout nizozemské provincie od španělské koruny a byli odsouzeni k trestu smrti stětím. Poprava se konala 5. června v jedenáct odpoledne. Hrabě, oděný do noční košile z karmínového damašku, s krajkovým kapesníkem v jedné ruce a kloboukem v ruce druhé a šeptajíc žalm \"Miserere moi\" prošel špalírem vojska a vystoupal na popravčí lešení, potažené černým suknem. Popravčí lešení bylo postavené na Velkém náměstí před radnicí a Královským domem. Prostor byl střežen 22 kompanií arkebuzírů s loučemi. Před špalkem hrabě poklekl na podušku, pomodlil se, políbil kříž, sepjal ruce a pravil nahlasː \"Do tvých rukou Pane, poroučím svou duši\". V tom okamžiku vystoupil na lešení kat, a aniž ho odsouzenec spatřil, jedním sekem ukončil jeho život. Po té přišla řada na hraběte Hoorna. Do tří hodin byly uťaté hlavy vystaveny. Dav přihlížející exekuci náměstí zcela zaplnil. Alba počítal s tím, že exekuce obyvatele Bruselu zastraší. Ale výsledkem byl opak. Odpůrci španělské nadvlády měli náhle své mučeníky a z exekuce se zrodila ozbrojená vzpoura. Posledního srpna vyzval Vilém Oranžský všechny nizozemské poddané španělského krále k boji proti Filipovi II. Vilém svůj boj na podzim prohrál. Španělsko však získalo protivníka nejen v pravidelné armádě, ale muselo vést neustálý partyzánský boj s lesními a námořními gézy. Po krvavých bojích v červenci 1581 sedm severních provincií spojených v Utrechtské unii, vyhlásilo odtržení od Španělska a nezávislost. Egmont byl pohřben v Zottegem, městě, kde stojí jeho muzeum, hrad a dvě sochy. Lamoral Egmont - stručný přehled v datech", "section_level": 1}], "src_summary": "Lamoral, hrabě van Egmont, kníže van Gavere (18. listopadu 1522, La Hamaide poblíž Ellezelles – 5. června 1568, Brusel) byl generál a flanderský státník, jehož poprava pro údajnou zradu krále Filipa II. přispěla k dalšímu podnícení bojů o nizozemskou samostatnost na španělské koruně. V dnešní době je znám hlavně jako postava ze hry Johanna Wolfganga Goetha \"Egmont\" či z předehry Ludwiga van Beethovena \"Ouvertüre Egmont und Musik-Szene op.84\" k této hře. Během renesančních válek v druhé polovině 16. století byl ovšem proslulým evropským vojevůdcem a jeho jméno znělo předními evropskými dvory.", "tgt_summary": "Lamoral, Count of Egmont, Prince of Gavere (18 November 1522 – 5 June 1568) was a general and statesman in the Spanish Netherlands just before the start of the Eighty Years' War, whose execution helped spark the national uprising that eventually led to the independence of the Netherlands.", "id": 1018036} {"src_title": "Sforzové", "tgt_title": "House of Sforza", "src_document": [{"title": "Historie rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zakladatel rodu Muzio Attendolo řečený Sforza.", "content": "Dynastie Sforzů datuje svůj původ od romagneského kondotiéra Muzio Attendola, později řečeného Sforza. Ten se narodil v Cotignole do rodiny bohatých venkovských šlechticů. Podle legendy zrovna oral otcovo pole, když kolem prošla skupina verbířů, hledající nové rekruty do armády. Muzio se při pohledu na ně rozhodl, že s nimi odejde. Ukradl otci jednoho z jeho hřebců a svůj domov opustil. Muzio se přidal k družině prvního italského kondotiéra Alberica da Barbiano. Zde si získal přezdívku \"Sforza\", pro jeho spolehlivost, sílu a schopnost nečekaně obracet průběh bitev. Dále sloužil ve vojsku města Perugia, které se urputně bránilo před milánským vévodou Gianem Galeazzem Viscontim. To, že za krátkou dobu Muzio změnil strany a naopak hájil právo milánského vévodství je - ironicky řečeno - skvělou ukázkou věrnosti a oddanosti italských žoldnéřů a kondotiérů. Proti rodu Viscontiů se znovu obrátil, když byl najat Florenťany, ale z jejich služeb byl propuštěn po porážce v bitvě u Casalecchia, kde se setkal se svým bývalým pánem Albericem de Barbianem. Ten však tentokrát stál na druhé straně. Zbytek života strávil Muzio ve službách Neapolského království. Před svou smrtí v roce 1424 stihl zplodit hned několik dětí. Nejdůležitější z nich byl ale Francesco, nemanželský syn Muziovy milenky Lucie Terzani da Marsciano. Všichni jeho potomci začali jeho přezdívku Sforza používat jako legitimní jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Sforzové jako milánští vévodové.", "content": "Po vymření vládnoucího rodu Viscontiů v roce 1447 byla v Miláně skupinou šlechticů a právníků univerzity v Pavii s podporou lidu vyhlášena Ambrosiánská republika, ačkoliv právoplatným dědicem milánského vévodství byl francouzský vévoda Karel Orleánský. Ten však nedokázal své nároky prosadit, a tak kondotiér Francesco Sforza, který se oženil s nelegitimní dcerou posledního vévody Filippa Marii Viscontiho Blankou Marií, využil příležitosti a roku 1450 se ujal vlády nad vévodstvím. Jeho následnictví bylo uznáno skrze sňatek s Blankou Marií Viscontiovou. V roce 1498 se tehdejší orleánský vévoda stal francouzským králem jako Ludvík XII. a v boji o milánský vévodský stolec si počínal mnohem důrazněji než jeho otec Karel. Roku 1499 francouzská armáda vtrhla do severní Itálie a vyhnala vévodu Lodovica Sforzu, který později zemřel ve francouzském zajetí. Do roku 1512 pak vévodství ovládala francouzská armáda, která pak byla poražena jednotkami švýcarských žoldnéřů. Ti na trůn dosadili Ludvíkova syna Herkula Maxmiliána. Jeho vláda však netrvala dlouho, protože v roce 1515 vpadla do země opět francouzská armáda, tentokrát pod velením nového krále Františka I., a zajala v bitvě u Marignana mladého vévodu. Francouzi v zemi setrvali do roku 1521, kdy byli vytlačeni armádou císaře Karla V., a na vévodský stolec usedl Maxmiliánův mladší bratr František II. Sforza. Po porážce francouzských vojsk císařskými u Pavie v roce 1525 se vévoda František II. připojil k alianci proti římskoněmeckému císaři Karlovi V., protože jeho vliv v Itálii byl příliš silný. Tento krok měl za následek rychlé vyhnání Františka II. z Milána císařskými vojsky. František II. si však podržel kontrolu nad ostatními městy vévodství, a do Milána byl znovu dosazen mírovou dohodou z Cambrai z roku 1529. Po Františkově smrti roku 1535 znovu vyvstala otázka nástupnictví, protože František nezanechal mužského potomka a tím skončila vláda rodu Sforzů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sforzové jsou italský šlechtický rod, který v letech 1450 až 1535 vládl Milánskému vévodství a vystřídal tak rod Viscontiů. Jelikož Sforzové si svou moc vymohli vojensky, byla právě armáda za jejich vlády v Miláně na prvním místě.", "tgt_summary": "The House of Sforza () was a ruling family of Renaissance Italy, based in Milan. They acquired the Duchy of Milan following the extinction of the Visconti family in the mid-15th century, Sforza rule ending in Milan with the death of the last member of the family's main branch in 1535.", "id": 751576} {"src_title": "Konrád z Vechty", "tgt_title": "Conrad of Vechta", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v měšťanské rodině ve vestfálském hrabství Vechta. Stal se knězem a protože byl schopný finančník, dostal se do služeb krále Václava IV. V letech 1398–1400 byl členem královské rady. Roku 1401 se stal na přímluvu Václava IV. biskupem v dolnosaském Verdenu, ale biskupem nebyl potvrzen. Proto byl jmenován mincmistrem království českého, pak zemským podkomořím. V roce 1408 se dostal na olomoucký biskupský stolec jako Konrád II. V roce 1412 se stal administrátorem pražské arcidiecéze a 10. února 1413 byl papežem potvrzen jako metropolita pražský. Roku 1416 se kostnický koncil zamýšlel, že jej povede k zodpovědnosti za nečinnost v souvislosti se situací v Čechách. Pražské arcibiskupství zápasilo s hospodářskými těžkostmi a Konrád byl nucen prodat řadu majetků. Po smrti krále Václava IV. korunoval Zikmunda Lucemburského českým králem. Ke králi však nepřimknul a 21. dubna 1421 se veřejně přihlásil ke Čtyřem artikulům pražským. Husité tím totiž konečně získali možnost světit nové kněze, kterých se zoufale nedostávalo. Přistoupením k artikulům souhlasil Konrád zároveň se sekularizací majetku pražského arcibiskupství, a tak vlastně jen zůstal duchovní hlavou církve v Čechách, které měli podléhat všichni kněží. Poslušnost mu odřekl olomoucký biskup Jan XII. Železný i litomyšlský biskup Aleš z Březí a na arcibiskupa Konráda byla papežem uvalena klatba. Zřekla se ho svatovítská kapitula i kněžstvo věrné katolické církvi. V letech 1423–1425 zastupoval stranu podobojí při jednání s katolíky.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "V závěru svého života lavíroval mezi husity a katolíky. Dne 21. prosince 1425 byl papežem s konečnou platností zbaven úřadu. Odebral se nejprve do Roudnice nad Labem a potom na hrad Helfenburk (u Úštěka, okr. Litoměřice), kde 26. prosince 1431 zemřel. Byl pohřben patrně v tamější hradní kapli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konrád z Vechty (asi 1364 – 26. prosinec 1431, Helfenburk u Úštěka) byl verdenským a olomouckým biskupem a pražským arcibiskupem, který se po vypuknutí husitské revoluce přihlásil ke čtyřem pražským artikulům a světil husitské kněze, kterým záleželo na dodržení apoštolské posloupnosti.", "tgt_summary": "Conrad of Vechta (Czech \"Konrád z Vechty\"; German \"Konrad von Vechta\") (born ca. 1370, possibly in Bremen; died 24 December 1431 in Roudnice nad Labem) was Bishop of Verden (1400–1402/1407), Bishop of Olomouc (1408–1413), Archbishop of Prague (1413–1421), and Master of the Mint (1401–1403) and Chancellor (1405–1412) of the Kingdom of Bohemia.", "id": 1702550} {"src_title": "Stín větru", "tgt_title": "The Shadow of the Wind", "src_document": [{"title": "Obsah díla.", "content": "Desetiletý chlapec Daniel Sempere se se svým otcem vydává na pohřebiště starých knih, o kterém nesmí nikomu říci. Zde knihovníci a prodejci knih ukládají knihy, které již nikdo nečte, ale nemělo by se na ně zapomenout. Daniel si má vzít jednu knihu ze široké škály možností a celý život se o ni má starat. Do oka mu padne román \"Stín větru\" od spisovatele Juliána Caraxe. Dílo přečte jedním dechem a vydává se hledat další romány tohoto autora. Zjišťuje, že to není známý spisovatel a jeho knihy nejsou k dostání, neboť je nějaký šílenec pálí a ničí. Prostřednictvím knihy se seznámí s knihkupcem donem Barcelem a jeho slepou neteří Clarou, do které se beznadějně zamiluje. Dál pátrá po osudech tohoto spisovatele, ale marně. V den svých šestnáctých narozenin dostane vytoužené kvalitní pero, se kterým údajně psal Victor Hugo, radost mu zkalí jeho návštěva u Clary, kde najde jejího milence Neriho. Ten ho napadne a Daniel zhrzeně odchází, na ulici najde bezdomovce, který mu v těžké chvíli pomůže. Život jde dál, jejich antikvariát se rozrůstá a hledají pomocníka, Daniel si vzpomene na tajemného žebráka, ten jeho nabízenou ruku přijme a stává se zaměstnancem Danielova otce. Jmenuje se Fermín Romero de Torrres, nic neudělal, přesto mu celý život zničil krutý komisař Francisco Javier Fumero. Daniel Fermína požádá o pomoc v pátrání po zmizelém spisovateli Juliánu Caraxovi. Fermín objeví několik zajímavých skutečností. Za Danielem přijde muž se sežehnutou tváří a se jménem Laín Coubert, což je ďábel z románu Stín větru. Coubert chce po Danielovi ten výtisk, ale ten ho ukryl zase na pohřebišti knih. Z Laína Couberta je cítit pach pálených knih. Fermín najde Nurii Molinerovou, která se stýkala s Juliánem Caraxem, nechce jim nic říct nebo jim lže. Nurii zabije komisaře Fumera. Fermín najde další stopu v podobě učitele a bývalého spolužáka Juliána Caraxe otce Fernanda. Ten jim vypoví část Juliánova příběhu. Julián se narodil u kloboučníka Fortunyho, ten věděl, že chlapec není jeho, přesto jej u sebe nechal. Juliánovým skutečným otcem byl bohatý Ricardo Aldaya, který syna jako mecenáš nechal zapsat do Školy svatého Gabriela, kde se seznámí s Jorgem Aldayou, Miquelem Molinerem, Fumerem a otcem Fernandem. Zamiluje se do sestry Jorgeho Penélope. Láska je opětována, ale nikdo se to nesmí dozvědět. Penélope otěhotní, rodiče na to přijdou a Julián musí utéci do Paříže za podpory Miquela. Zde se živí jako pianista ve vykřičeném domě a začne psát. Jeho romány nejdou moc na odbyt. Od Nurie dostane pero patřící údajně Victoru Hugovi. Penélope je zavřena v domě, při porodu vykrvácí a její syn David zemře. Julián nic zlého netuše se vrací do Barcelony a pátrá po Penélope. Nikdy se nedozví, že byl její bratr. Fumero na něj žárlí a pase po něm. Juliána zachrání nemocný Miquel, který se místo něj nechá zastřelit. Julián trpí, stará se o něj Nurie a vydává ho za svého manžela Miquela. Julián viní ze všeho své spisovatelství, rozhodne se vypátrat všechny výtisky a spálit je. Při jednom požáru je také těžce popálen, ale silou vůle přežije. Danielův osud se velmi začíná podobat tomu Juliánovu. Pátrá po něm Fumero, zamiluje se do kamarádovy (Tomásovy) sestry Bey Aguillarové, lásce však nepřeje rodina dívky. Bea otěhotní a schová se v opuštěné vile Aldayových, kde přebývá i Julián. Daniel přijde za Beou, ale sleduje jej Fumero, který ho postřelí. Julián zabije Fumera a zmizí. Daniel se uzdraví, udobří se s Beinou rodinou a vezmou se. Po čase mu přijde z Paříže balíček, ve kterém je román s věnováním. Autorem románu \"Anděl temnoty\" (název vily Aldayových) je muž neznámého jména. Daniel okamžitě pozná, že román je dílem Juliána Caraxe, který žije v Paříži a dál píše knihy pod různými pseudonymy. Po letech vede Daniel svého desetiletého syna Juliána na pohřebiště zapomenutých knih. V epilogu jsou také dořečeny osudy ostatních postav: Fermín se oženil s Bernardou a mají spolu tři děti (a čekají čtvrté); Tomás s Danielem už moc nemuví, pracuje v Německu v průmyslové firmě, má ženu a dceru; Don Gustavo založil nakladatelství a znovu vydal romány Juliána Caraxe; Clara (Gustavova neteř) měla mnoho milenců, byla i provdána za milionáře, ale momentálně žije sama.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stín větru (španělský originál \"La Sombra del viento\") je román španělského spisovatele Carlose Ruiz Zafóna z roku 2001. Román se odehrává před, během a po španělské občanské válce v Barceloně.", "tgt_summary": "The Shadow of the Wind () is a 2001 novel by the Spanish writer Carlos Ruiz Zafón and a worldwide bestseller. The book was translated into English in 2004 by Lucia Graves and sold over a million copies in the UK after already achieving success on mainland Europe, topping the Spanish bestseller lists for weeks. It was published in the United States by Penguin Books and in Great Britain by Weidenfeld & Nicolson and Orion Books. It is believed to have sold 15 million copies worldwide, making it one of the best-selling books of all time. Ruiz Zafón's follow-up, \"The Angel's Game\", is a prequel to \"The Shadow of the Wind\". His third in the series,\"The Prisoner of Heaven\", is the sequel to \"The Shadow of the Wind\".", "id": 230584} {"src_title": "Filip Vujanović", "tgt_title": "Filip Vujanović", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Narodil se a vyrůstal v Bělehradě, vystudoval právnickou a filozofickou fakultu Bělehradské univerzity. Mezi lety 1978 a 1981 pracoval na jednom z bělehradských soudů a později se stal asistentem u okresního soudu v Bělehradě. V roce 1981, ve věku 27 let, se přestěhoval do Podgorice (tehdy \"Titograd\"). Po krátkém působení tajemníka u Titogradského okresního soudu pracoval jako právník, do politiky vstoupil v březnu 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "F. Vujanović vstoupil do Demokratické socialistické strany v roce 1993 na pozvání tehdejšího prezidenta Momira Bulatoviće, krátce po vytvoření Jugoslávské svazové republiky. Mezi lety 1993–1996 byl ministrem spravedlnosti, od roku 1996 do roku 1998 potom ministrem vnitra. V průběhu roku 1997 se stal premiérem DPS. Poté ho prezident Milo Đukanović zvolil prvním premiérem Černé Hory (5. únor 1998 - 8. leden 2003. 5. listopadu 2002 se stal předsedou parlamentu Černé Hory. Ještě toho roku se stal prezidentem Černé Hory (ve volbách získal drtivých 86% hlasů). Tyto volby se ale staly neplatnými, protože účast byla nižší než 50%. Nové volby proběhly v roce 2003 a Vujanović získal opět neuvěřitelných 81% hlasů, avšak volby neměly ani poloviční účast. 11. května 2003 byl zrušen zákon o 50% účasti, volby proběhly potřetí a Vujanović je opět s 63% vyhrál. Ze své funkce 19. května odstoupil, ale o tři dny později se stal opět prezidentem, a tak začal jeho úřadující termín. I když se narodil a vyrůstal v Srbsku, stal se jedním z nejvýznamnějších černohorských separatistů. Byl zastáncem referenda o černohorské nezávislosti. Je dobrým přítelem se srbským prezidentem Borisem Tadićem. V roce 2008 byl zvolen podruhé prezidentem Černé Hory. 23. prosince 2011 se i s manželkou zúčastnil státního pohřbu Václava Havla.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vzal si černohorskou soudkyni Světlanu Vujanovićovou, se kterou má tři děti - dcery Tatjanu a Ninu a syna Danila. Na rozdíl od M. Đukanoviće odmítá chodit s ochrankou, je jej tedy možné spatřit v Cetinje, Podgorice či jinde s přáteli bez ochranky.", "section_level": 1}], "src_summary": "JUDr. Filip Vujanović (\"Филип Вујановић\", * 1. září 1954, Bělehrad, Jugoslávie) je černohorský politik, který mezi lety 2003 a 2018 vykonával funkci prezidenta Černé Hory (do r. 2006 v rámci Srbska a Černé Hory). První prezidentský mandát vykonával od roku 2003, druhý mandát vykonával od 21. března 2008, svůj třetí mandát od roku 2013 do května 2018.", "tgt_summary": "Filip Vujanović (Serbian Cyrillic: Филип Вујановић, ; born 1 September 1954) is a Montenegrin politician who served as the President of Montenegro from 2003 to 2018. He was the country's first president since its independence in June 2006. He claimed a landslide victory in the April 2008 presidential election, and he was narrowly re-elected in 2013.", "id": 1778491} {"src_title": "Estonci", "tgt_title": "Estonians", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Estonsko bylo poprvé osídleno před 10 000 lety poté, co ustoupil baltský ledovec. Ačkoliv není jisté, jakým jazykem hovořili tito první obyvatelé, dá se celkem jistě říci, že první obyvatelé mluvící ugrofinským jazykem příbuzní dnešním Estoncům dorazili na území dnešního Estonska před 5000 lety. To řadí Estonce mezi nejstarší stálé obyvatele jednoho území v Evropě. Dnešní výraz pro Estonsko je odvozen ze slova \"Aestii\", kterým staří Germáni označovali lidi žijící na severozápad od řeky Visly. Římský historik Tacitus v roce 98 př. n . l. byl prvním, kdo se zmínil o národu zvaném \"Aestii\", a raní obyvatelé Skandinávie nazývali území jižně od Finského zálivu \"Eistland\". Tento název dodnes užívá islandština a výraz pro Estonce je \"eistr\". Estonština patří do finské větve ugrofinských jazyků. Nejstarší známé případy psané estonštiny pochází ze 13. století, například latinsky psaná kronika Heinrici Chronicon Livoniae obsahuje slova a části vět v estonštině. První estonsky tištěná kniha spatřila světlo světa v roce 1525. Přestože estonské národní uvědomění je spíše spjato až s dobou estonského národního obrození, již tomuto obrození předcházel určitý stupeň uvědomění si národní identity. V 18. století se mezi Estonci šíří užívání označení \"eestlane\" spolu se starším \"maarahvas\". Bible byla do estonštiny přeložena v roce 1739, a počet knih a brožur vydaných v estonštině vzrostl z 18 v padesátých letech 18. století na 54 o čtyřicet let později. Na konci 18. století více než polovina dospělých rolníků byla gramotná. První vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové označující sebe sama za Estonce, mezi něž patřili Friedrich Robert Faehlmann (1798-1850), Kristjan Jaak Peterson (1801-22) a Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803-82), se objevili ve dvacátých letech 19. století. Vládnoucí elity v Estonsku byly převážně německé národnosti již od dobytí Estonska německým Řádem mečových bratří ve 13. století. Garlieb Merkel (1769-1850), pobaltský Němec, byl prvním autorem, který považoval Estonce za národ rovnoprávný s ostatními a stal se tak zdrojem inspirace pro estonské národní hnutí, které se opíralo o pobaltskou německou kulturu do poloviny 19. století. Nicméně v polovině století se Estonci stali ambicióznějšími a začali si brát příklad u Finů coby úspěšného národního hnutí a do jisté míry i u sousedního lotyšského národního hnutí. Na konci roku 1860 se již Estonci nemohli smířit s německou kulturní a politickou nadvládou. Zato jejich postoj k Ruskému impériu byl před rusifikací v 80. letech 19. století kladný. Estonci mají silné vazby na Severské státy, které vyplývají z významného kulturního a náboženského ovlivnění během staletí jejich nadvlády. Estonci se dokonce sami počítají spíše k severským státům než k pobaltským zemím, a to zejména kvůli etnické a jazykové spřízněnosti s Finy. Během let 1945-89 se podíl etnických Estonců v Estonsku snížil z 94% na 61%, což bylo zapříčiněno jak deportacemi organizovanými Sovětským svazem, tak sovětským programem masového přistěhovalectví z Ruska a dalších částí bývalého SSSR do průmyslových oblastí Estonska. Stejně tak na tom měla podíl válečná emigrace a Stalinovy masové deportace a popravy. Nynější podíl Estonců se blíží k 70%. Mimo Estonsko žijí Estonci nejvíce v Rusku, Finsku, Švédsku, Spojených státech nebo dalších západních zemích. V sousedním Lotyšsku žije okolo 2700 Estonců (dle sčítání lidu 1997), a v Litvě v roce 1989 žilo 600 Estonců.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace.", "content": "Během druhé světové války v roce 1944 provedla Rudá armáda invazi do Estonska. Mnoho Estonců utíkalo ze své domoviny na lodích či malých člunech přes Baltské moře do Švédska a Německa. Odtud později pokračovali dál a usadili se v Kanadě, Spojených státech a Austrálii. Někteří z nich se i s potomky vrátili do Estonska po získání opětovné nezávislosti země v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i zoologové Karl Ernst von Baer a Alexander von Middendorff. K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman. Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinnu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler. Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie \"Pravda a spravedlnost\", jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõnu Õnnepalu. Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav a Eduard Tubin. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Neeme Järviho. V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn. V modelingu se prosadila Carmen Kassová. Klíčovou postavou meziválečné estonské politiky byl Konstantin Päts. Hrdinou estonské války o nezávislost v letech 1918-1920 byl Johan Laidoner. Estonskými Němci (tzv. baltskými Němci) byli polárník Ferdinand Petrovič Wrangel i cestovatel Otto von Kotzebue. Dvě zlaté olympijské medaile má zápasník Kristjan Palusalu, olympijským vítězem je i desetibojař Erki Nool. Uspěl i šachista Paul Keres.", "section_level": 1}], "src_summary": "Estonci (estonsky: eestlased, dříve \"maarahvas\") jsou ugrofinským národem žijícím zejména na území Estonska. Estonci převážně hovoří estonsky, což je jazyk finské větve ugrofinských jazyků. Estonština je příbuzná s finštinou a vzdáleně také s maďarštinou. Ačkoliv Estonsko je tradičně řazeno mezi pobaltské státy, jsou Estonci jazykově a etnicky nepříbuzní se svými sousedy Lotyši a Litevci.", "tgt_summary": " Estonians () are a Finnic ethnic group native to Estonia who speak the Estonian language and share a common culture and history.", "id": 345917} {"src_title": "Madagaskar (film)", "tgt_title": "Madagascar (2005 film)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V roce 1966 maturovala na SVVŠ a v roce 1971 absolvovala studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od ukončení studia až do roku 1991 pracovala na okresní prokuratuře v Kladně, nejprve jako právní čekatelka, později jako prokurátorka v oblasti obecné kriminality, zejména násilné trestné činnosti, později jako prokurátorka-specialistka v oblasti dopravy. V té době dle vlastního (neověřeného) životopisu dvakrát odmítla vstoupit do KSČ. V roce 1994 se stala státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale na jaře 1996 na funkci rezignovala a otevřela si v Kladně advokátní kancelář. V lednu 1999 jí ministr spravedlnosti Otakar Motejl nabídl funkci nejvyšší státní zástupkyně, kterou zastávala od 15. ledna 1999 až do 29. září 2005, kdy byla na návrh ministra Pavla Němce odvolána z funkce vládou Jiřího Paroubka. Po odvolání se vrátila do advokacie, kde působí doposud. V roce 2006 kandidovala za ČSSD v Chomutově do Senátu. S kampaní jí pomáhala tehdejší náměstkyně primátorky Chomutova Jana Vaňhová a její partner Roman Houska. V letech 2006–2010 působila ve stínové vládě ČSSD jako stínová ministryně spravedlnosti, třebaže zpočátku nebyla členkou ČSSD (a nikdy ani žádné jiné politické strany). Do ČSSD vstoupila v roce 2007. V roce 2009 podepsala hejtmanka Jana Vaňhová za Ústecký kraj smlouvu na poskytování právních služeb s advokátní kanceláří Benešová, Beránek, Bláha. Benešová pak mimo jiné zpracovala trestní oznámení za údajné poškození dobrého jména Ústeckého kraje na Leo Steinera, který upozornil na rozkrádání evropských dotací v kauze ROP Severozápad. Vaňhová je nyní spolu s dalšími 23 lidmi obviněna z poškozování finančních zájmů Evropské unie. Benešová vypracovala i žalobu na Alenu Dernerovou, která upozornila na předražené zakázky pro Krajskou zdravotní. Žaloba byla stažena poté, co audit ministerstva financí ukázal, že nákup zdravotní techniky skutečně o třetinu předražila, a Brusel zažádal o navrácení více než sto milionů korun. Kancelář Benešové zpracovala i analýzu k projektu Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji, který měl na starost bývalý náměstek Vaňhové Pavel Kouda (ČSSD). Benešová doporučila v projektu pokračovat i poté, co v něm kontrola Ministerstva financí našla závažné nesrovnalosti. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu obvinil v červenci 2012 tři úředníky ROP Severozápad včetně Koudy. Ministerstva financí a pro místní rozvoj budou požadovat náhradu škody přes 300 milionů korun. Proslula výrokem o \"justiční mafii\", za jejíž součást označila řadu osob včetně nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, exministra Pavla Němce ad. v souvislosti s jejich působením v kauze Jiřího Čunka. Za výrok ji tato skupina lidí žalovala a požadovala od ní omluvu. Po několikerém odvolání vynesl Vrchní soud v Praze 6. března 2011 rozsudek, že se Benešová musí žalobcům omluvit a za náklady řízení zaplatit 391 718 korun. Benešová však podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudek Vrchního soudu zrušil. Omlouvat se tak nakonec nemusela. Vzhledem k tomu, že tak kvůli rozsudku nižšího soudu již dříve učinila, se obě strany dohodly, že Benešová omluvu nebude brát zpět a žalobci jí vrátí 370 000 Kč, které jim musela již dříve vyplatit. Dne 19. března 2011 byla na 36. sjezdu ČSSD v Brně zvolena místopředsedkyní strany, na 37. sjezdu ČSSD funkci místopředsedkyně strany neobhájila. V červnu 2013 Jiří Rusnok oznámil, že si ji vybral do své vlády jako ministryni spravedlnosti. Kvůli účasti ve vládě Jiřího Rusnoka hrozilo Marii Benešové vyloučení z ČSSD. Na doporučení středočeské ČSSD pak 3. července 2013 oznámila, že v den jmenování do funkce přeruší své členství v ČSSD. Dne 10. července 2013 byla jmenována ministryní spravedlnosti a zároveň se stala předsedkyní Legislativní rady vlády, kde se jejím zástupcem a zároveň výkonným šéfem stal dosavadní ministr a předseda Legislativní rady vlády Petr Mlsna. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala v Ústeckém kraji na 5. místě kandidátky ČSSD. Aby však mohla být na kandidátce, musela vystoupit z ČSSD (a ne mít jen přerušené členství), protože nesplňovala podmínku členství ve straně po dobu šesti let. Následně využila postupu dle stanov strany, kdy jí byla udělena výjimka předsednictvem strany jakožto nestraníkovi. Byla zvolena z prvního místa díky preferenčním hlasům. Patří k lidem, kteří mají blízko k prezidentovi Miloši Zemanovi. Otevřeně jej podporovala už ve volbě hlavy státu v roce 2013, ačkoli tehdy ČSSD měla vlastního kandidáta. Roku 2013 byla jmenována poradkyní Miloše Zemana, spolu s Vratislavem Mynářem, místopředsedou SPOZ Martinem Nejedlým, Jiřím Rusnokem a Františkem Čubou. Na začátku dubna 2017 oznámila, že nebude kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v říjnu 2017. Po volbách odešla z politiky, vadilo jí prý tehdejší vedení ČSSD.", "section_level": 1}, {"title": "Ministryně spravedlnosti v Babišově vládě.", "content": "V dubnu 2019 však na post ministra spravedlnosti ČR ve druhé vládě Andreje Babiše rezignoval Jan Kněžínek a bylo oznámeno, že Benešová se stane jeho nástupkyní. Dne 30. dubna 2019 ji skutečně do funkce jmenoval prezident Miloš Zeman, a to i přes protesty tisíců lidí, které se konaly v českých městech o den dříve. Síla odporu ji dle vlastních slov překvapila. Několik dní po nástupu do funkce oznámila, že uvažuje o zrušení vrchních soudů a vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci. Dne 6. května 2019 se stala také předsedkyní Legislativní rady vlády, opět se však proti ní konaly protesty s účastí několika tisíc lidí. Demonstranti mimo jiné skandovali heslo \"„Nejsme děti!“\", které odkazovalo na ani ne týden staré vyjádření Benešové, které znělo: \"„Včera jsem viděla na náměstí mladé lidi a troufám si odhadnout, že kolikrát ani nerozeznají rozdíl mezi státním zástupcem a soudcem.“\" Protestující tak odkazovali na projev vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána během sametové revoluce v listopadu 1989. Ještě jako poradkyně prezidenta Miloše Zemana pro justici zpracovala studii, v níž tvrdila, že si lze v Česku objednat trestní stíhání. Zveřejnění této studie však odmítla. Možnost objednání si trestního stíhání v ČR však následně vyloučil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.", "section_level": 2}], "src_summary": "Madagaskar (v anglickém originále Madagascar) je počítačem animovaný film z roku 2005. Filmu se režisérsky ujal Eric Darnell a Tom McGrath a producentem byla Mireille Soria. Film byl vytvořen ve studiu DreamWorks. Hlasy postaviček v originále namluvili herci jako Ben Stiller, Chris Rock, Jada Pinkett Smith, David Schwimmer, Sacha Baron Cohen, Cedric the Entertainer, Andy Richter, a Bob Špageta. Hudbu napsal Hans Zimmer. Na film pak navazuje film \"\" (2008) a \"Madagaskar 3\" (2012).", "tgt_summary": "Madagascar is a 2005 American computer-animated comedy film produced by DreamWorks Animation and distributed by DreamWorks Pictures. It was directed by Eric Darnell and Tom McGrath from a screenplay by Mark Burton, Billy Frolick, Darnell, and McGrath, and features an ensemble cast, consisting of Ben Stiller, Chris Rock, David Schwimmer, Jada Pinkett Smith, Sacha Baron Cohen, Cedric the Entertainer, Andy Richter, Tom McGrath, Chris Miller, Jeffrey Katzenberg, Christopher Knights, Conrad Vernon, Eric Darnell, David P. Smith, Elisa Gabrielli, Bob Saget, David Cowgill, and Stephen Apostolina. Released on May 27, 2005, it received mixed reviews from critics, but was a success at the box office, and was one of the biggest-selling films of 2005. The film launched a franchise with a series of films, including the sequel, \"\" in 2008. Another film, \"\" was released in 2012, a spin-off featuring the series' penguin characters, \"Penguins of Madagascar\", was released on November 26, 2014, another spin-off featuring the series' lemur, All Hail King Julien, was released on December 19, 2014, on Netflix.", "id": 1079776} {"src_title": "Stirlingův vzorec", "tgt_title": "Stirling's approximation", "src_document": [{"title": "Odvození.", "content": "Nejlépe lze Stirlingův vzorec odvodit z definice funkce gama, platí totiž: formula_6 Argument v exponenciále nabývá maxima pro formula_7, bude proto vhodné vůči tomuto bodu funkci aproximovat pomocí Taylorovy řady. První derivace je zde nulová, jelikož se jedná o maximum, druhá derivace je záporná a rovna formula_8. Dostáváme tedy: formula_9 Kde první člen v exponenciále odpovídá funkční hodnotě v maximu, koeficient u kvadrátu je polovinou druhé derivace. Další úpravou výrazu dostaneme: formula_10 Poslední integrovaná funkce nabývá vysokých hodnot pouze v okolí počátku, a proto můžeme předpokládat, že rozšířením integračního oboru na celá reálná čísla se nedopustíme velké chyby (zajímají nás případy, kdy je formula_3 velké). Pak je poslední integrál integrál Gaussův a je roven formula_12. Po dosazení tedy konečně vychází: formula_13 Což je právě Stirlingův vzorec. Toto odvození je nutno brát s rezervou, nikde jsme totiž neodhadli chybu výpočtu.", "section_level": 1}, {"title": "Za hranice klasického Stirlingova vzorce.", "content": "Stirlingův vzorec je prvním členem asymptotického rozvoje funkce, tedy rozvoje, který dobře vystihuje chování faktoriálu v nekonečnu. Chceme-li vystihnout chování faktoriálu v nekonečnu ještě lépe, je třeba použít i další členy asymptotického rozvoje. Stirlingova asymptotická řada pro faktoriál má pak tvar: Tato řada umožňuje přinejmenším odhadnout chybu Stirlingovy formule, okamžitě vidíme, že velikost relativní chyby je pro velká formula_3 rovna formula_16. Tento odhad relativní chyby velmi dobře odpovídá chybám uvedeným v tabulce. Poznamenejme, že uvedená asymptotická řada bodově nekonverguje, pro určité pevné formula_3 se tedy od určitého členu začne součet řady vzdalovat od hodnoty, kterou má aproximovat. Vyšší členy mají tedy smysl hlavně pro velká formula_3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stirlingův vzorec (též Stirlingova formule) je nejznámější aproximací faktoriálu pro vysoké hodnoty argumentu. Stejně dobře jde vzorec použít i pro aproximaci gama funkce, která v podstatě představuje zobecnění faktoriálu a to na obor komplexních čísel. Je pojmenován po skotském matematikovi Jamesi Stirlingovi. Stirlingův vzorec zní: formula_1 Symbolu přibližně je nutno rozumět tak, že platí: formula_2 S rostoucím formula_3 tedy Stirlingův vzorec procentuálně čím dál lépe aproximuje faktoriál. Absolutní odchylka faktoriálu a jeho Stirlingovy aproximace ovšem k nule jde. Představu o přesnosti tohoto vztahu si lze udělat z procentuální odchylky faktoriálu od Stirlingova vzorce. Tato odchylka je vždy kladná, tedy Stirlingův vzorec je vždy o něco menší než daný faktoriál. Z tabulky je patrné, že již pro formula_4 je odchylka docela malá. Pro formula_5 nemá Stirlingův vzorec smysl (není-li speciálně definována nula na nultou). Stirlingův vzorec se používá hlavně při výpočtu limit, kde vystupuje faktoriál. Ve fyzice nalézá velké uplatnění ve statistické fyzice.", "tgt_summary": "In mathematics, Stirling's approximation (or Stirling's formula) is an approximation for factorials. It is a good approximation, leading to accurate results even for small values of . It is named after James Stirling, though it was first stated by Abraham de Moivre. The version of the formula typically used in applications is (in big O notation, as formula_2), or, by changing the base of the logarithm (for instance in the worst-case lower bound for comparison sorting), Specifying the constant in the error term gives , yielding the more precise formula: where the sign ~ means that the two quantities are asymptotic: their ratio tends to 1 as tends to infinity. One may also give simple bounds valid for all positive integers , rather than only for large : for formula_6. These follow from the more precise error bounds discussed below.", "id": 1755544} {"src_title": "Zerav západní", "tgt_title": "Thuja occidentalis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zerav západní dorůstá výšky až 15–20 m. Úzká, ale hustá koruna připomíná tvar kužele. Terminální výhon je vztyčený. Borka je šedohnědá, loupe se v podélných pruzích.", "section_level": 1}, {"title": "Větve, listy.", "content": "Větve zeravu rostou rozložené vodorovně, ploché šupinaté jehlice jsou svrchu tmavě zelené, ze spodní strany žlutozelené. V zimě se mohou zbarvovat do rezavé barvy. Postavení jehlic je vstřícné křižmostojné, jehlice jsou oblé bez zřetelné špičky a nemají bílou kresbu. U prvních listů se může vyskytovat kulovitá siličná žlázka, která po rozemnutí trpce voní. Další listy mají volnou, dovnitř vtočenou špičku.", "section_level": 2}, {"title": "Šišky, semena.", "content": "V dubnu až v květnu jsou na konci větévek jednopohlavné šištice, samičí se zbarvují žlutohnědě, samčí červeně. Šištice dozrávají v srpnu až v září, při dozrávání šupiny šištic dřevnatí a rozevírají se. Na hřbetu šupiny je malý osten. Zralé šišky zůstávají na zeravu až do zimy následujícího roku, neopadávají hned po dozrání. Podlouhlé šišky jsou vzpřímené, velké 8–12 mm, mají 4-5 párů plodních šupin. Okřídlené semeno zeravu je drobné, ploché, tmavě zbarvené.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Přirozené rozšíření zeravu v Severní Americe – v oblasti Velkých jezer a dále severně až k Hudsonovu zálivu. Vyskytuje se také v Appalačském pohoří v USA. Roste především ve smíšených lesích spolu s jedlovcem kanadským, borovicí vejmutovkou a javory. Hojně také roste na vápencovém podkladu či zabahněných lokalitách, kde vytváří čisté porosty. Asi od poloviny 16. století, kdy byl zerav zaveden do Evropy, se hojně pěstuje v parcích, zahradách a hřbitovech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Pro svoji nenáročnost na vnější podmínky je zerav velice oblíbeným stromem ve střední a západní Evropě. Je mrazuvzdorný, dobře snáší jak nedostatek světla, tak vedro a sucho. Dobře se vypořádá také se sestřihem, proto je velmi populární dřevinou živých plotů. Nejběžnějším parazitem je drobný motýl molovka tújová. Její napadení se projeví zahnědnutím konců letorostů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Přirozeně se zerav rozmnožuje generativně, stejně jako ostatní nahosemenné rostliny. Umělé vysazení zeravu je uskutečněno výsevem, řízkováním nebo roubováním.", "section_level": 1}, {"title": "Výsev.", "content": "Sbírají se dozrávající šišky na přelomu srpna a září, které se dosušují. Semena, která z šišek po dosušení vypadají, se skladují přes zimu a na jaře (duben-květen) se zasévají. Je doporučeno poslední měsíc před výsevem semena stratifikovat, tj. uskladnit při nižší teplotě a tím podpořit následné klíčení. Po výsevu se zemina pokryje tenkou vrstvou písku. Klíční rostlinky jsou dvouděložné, po 5 dnech jsou patrny první dvojice jehlic, po 25 dnech čtyřčlenné přesleny.", "section_level": 2}, {"title": "Řízkování.", "content": "Řízky většiny kultivarů velice dobře zakořeňují, proto je řízkování vůbec nejoblíbenější metodou rozmnožování. Řízky se odebírají od června do prosince a je doporučeno je ošetřit stimulátorem růstu.", "section_level": 2}, {"title": "Roubování.", "content": "Roubování není příliš obvyklé, protože většina kultivarů se velice dobře rozmnožuje řízkováním. Roubování je však také možné, provádí se přelomu zimy a jara.", "section_level": 2}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Všechny části rostliny jsou jedovaté. Jed thujon dráždí pokožku, dostane-li se na kůži alergikovi, po vnitřním užití vyvolává zvracení, krvavé průjmy, poškození ledvin a u těhotných žen může dojít k potratu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Díky husté koruně a dobré snášenlivosti na řez a tvarování je zerav využíván především do živých plotů, a to zejména kultivar \"Thuja occidentalis brabant\". Do dnešní doby bylo vypěstováno přes 140 kultivarů, z nichž některé jsou odlišné barevně, jiné vzrůstem či typem koruny. Využívají se také v upravených zahradách francouzského typu. Zerav je také vhodný k zalesňování bažinatých půd, neboť se ve svém přirozeném prostředí Severní Ameriky často vyskytuje na bažinaté půdě. Uplatnění má zerav i v oblasti léčitelství – jeho mladé větvičky se sbírají od dubna do června. Z nich se vyrábí tinktura, která se používá zevně na různé výrůstky na kůži, např. bradavice. Silně ředěná tinktura se doporučuje na bolesti zad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zerav západní (\"Thuja occidentalis\") je stálezelený jehličnatý strom čeledi cypřišovitých. Pochází ze Severní Ameriky a v Evropě je pěstován od 16. století. Dnes je oblíbený zejména k vytváření živých plotů. Je známý pod lidovými názvy túje či peručí.", "tgt_summary": "Thuja occidentalis, also known as northern white-cedar, eastern white cedar, or eastern arborvitae, is an evergreen coniferous tree, in the cypress family Cupressaceae, which is native to eastern Canada and much of the north, central and upper Northeastern United States, but widely cultivated as an ornamental plant. The species was first described by Carl Linnaeus in 1753, and the binomial name remains current.", "id": 219398} {"src_title": "Juraj Kucka", "tgt_title": "Juraj Kucka", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V mládí hrál Juraj Kucka za HFK Prievidza, Radvaň a Podbrezovou. V dresu Športu Podbrezová hrál na podzim 2006 2. slovenskou ligu.", "section_level": 1}, {"title": "MFK Ružomberok.", "content": "V lednu 2007 přestoupil do prvoligového klubu MFK Ružomberok. Ve slovenské nejvyšší lize debutoval za Ružomberok 11. března 2007 a ve své první sezóně odehrál 6 zápasů. Celkem zaznamenal během svého účinkování v Ružomberoku 8 gólů ve 49 odehraných zápasech.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "Kucka přestoupil do Sparty Praha z klubu MFK Ružomberok v lednu roku 2009, podepsal tříletou smlouvu. Spartě ho doporučil její někdejší kouč Michal Bílek, který Kucku v Ružomberoku trénoval. V sezóně 2009/10 získal s mužstvem český titul. Hrál na hranici sebeobětování, nevypustil žádný souboj. Byl také nejvytíženějším mužem v kádru a postupně se vypracoval mezi největší osobnosti ligy. Během svého dvouletého působení v pražském klubu vstřelil 11 branek ve 45 ligových zápasech. V Evropské lize 2010/11 se trefil v prosinci 2010 v utkání proti domácímu Palermu, v 62. minutě si naskočil na centrovaný míč z pravé strany a hlavou srovnal stav utkání na konečných 2:2. Tento gól znamenal postup Sparty do jarních vyřazovacích bojů (zajistila si jej v předstihu před posledním utkáním skupiny s CSKA Moskva), kde narazila na anglický klub Liverpool FC.", "section_level": 2}, {"title": "FC Janov, Inter Milán.", "content": "V lednu 2011 podepsal Kucka smlouvu s FC Janov na 4,5 roku, o půl roku později si Janov dohodl s Interem Milán na podílu na právech za Kucku a brankáře Emiliana Viviana (Inter). V červnu 2012 se Inter svých práv na Kucku zřekl výměnou za Samuela Longa. Za janovský klub debutoval 12. ledna 2011 v zápase Coppa Italia proti Interu Milán. 6. února byl zvolen fanoušky mužem zápasu po remíze 1:1 s AC Milán. Juraj se dobře začlenil do italského družstva díky výborné fyzičce a fotbalovému myšlení. 18. srpna 2011 vstřelil za Janov svůj první gól při výhře 2:1 na hřišti Lazia Řím. Ve druhém kole sezóny 2012/2013 Kucka vstřelil ve 26. minutě úvodní gól proti domácí Catanii, na vítězství to však nestačilo a Janov prohrál 2:3. 20. října 2012 v utkání 8. kola otevíral Kucka skóre zápasu proti AS Řím, domácí FC Janov nakonec prohrál výsledkem 2:4. Začátkem listopadu 2013 v 11. ligovém kole Serie A sezóny 2013/14 vstřelil vítězný gól proti Laziu Řím, FC Janov vyhrál venku 2:0. Byla to jeho první branka v tomto ligovém ročníku. O týden později se trefil podruhé, když brankou přispěl k vítězství Janova 2:0 nad týmem Hellas Verona. V prosinci 2013 v zápase proti Cagliari Calcio si vážně poranil koleno.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán.", "content": "V srpnu 2015 podepsal čtyřletou smlouvu s italským klubem AC Milán, ačkoli byl na spadnutí přestup do tureckého Beşiktaşe Istanbul. V prosinci 2016 vyhrál s AC svou první trofej v tomto klubu, Supercoppa italiana 2016 (v katarském Dauhá) proti Juventusu Turín, k triumfu přispěl proměněnou penaltou v penaltovém rozstřelu.", "section_level": 2}, {"title": "Trabzonspor.", "content": "V červenci 2017 přestoupil do tureckého klubu Trabzonspor, kde podepsal smlouvu na 3 roky.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Juraj Kucka nastupoval za slovenskou jedenadvacítku. V A-mužstvu debutoval 19. listopadu 2008 v domácím přátelském utkání na Tehelném poli proti Lichtenštejnsku, jež skončilo vítězstvím Slovenska 4:0. Kucka nastoupil do utkání v 53. minutě, střídal na hřišti Branislava Obžeru. Svůj první gól v seniorském reprezentačním dresu vsítil 10. srpna 2011 v přátelském utkání proti domácímu Rakousku, ve 21. minutě otevíral skóre zápasu, které Slovensko u svého souseda vyhrálo 2:1. 6. února 2013 nastoupil v Bruggách proti domácí Belgii. Slovensko sahalo po remíze, ale nakonec utkání prohrálo 1:2 gólem z 90. minuty. 22. března 2013 nastoupil v domácím kvalifikačním zápase v Žilině proti Litvě, který skončil remízou 1:1. Juraj měl několik dobrých střeleckých příležitostí, ale vytěžil z nich pouze střelu do tyče. Slovensko si tímto výsledkem značně zkomplikovalo situaci v kvalifikační skupině G na MS 2014 v Brazílii. Neprosadil se ani 26. března 2013 v přátelském utkání proti Švédsku, které skončilo bezbrankovou remízou. V srpnu 2013 jej povolal nový trenér Slovenska Ján Kozák k přátelskému střetnutí s domácím Rumunskem (14. srpna, remíza 1:1). Nastoupil v odvetném kvalifikačním zápase s Bosnou a Hercegovinou 10. září 2013 v Žilině, Slovensko podlehlo svému balkánskému soupeři 1:2 a ztratilo naději alespoň na baráž o Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Druhou branku v A-týmu si připsal 15. listopadu 2013 na Městském stadionu ve Vratislavi proti domácímu Polsku, kde vstřelil ve 30. minutě vítězný gól zápasu, který skončil výsledkem 2:0 pro Slovensko. 9. října 2014 vstřelil první gól v kvalifikačním zápase na EURO 2016 proti Španělsku, brankář Iker Casillas nedokázal jeho střelu vyrazit. Slovensko vyhrálo 2:1 a po úvodní výhře nad Ukrajinou potvrdilo výborný vstup do kvalifikace. Se slovenskou reprezentací slavil 12. října 2015 postup na EURO 2016 ve Francii (historicky první pro Slovensko v éře samostatnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Reprezentační trenér Vladimír Weiss jej nominoval pro Mistrovství světa ve fotbale 2010 v Jihoafrické republice, ačkoli Juraj neabsolvoval jediný kvalifikační zápas. Vyplatilo se mu to, Kucka patřil mezi nejlepší hráče ve Weissově výběru. Slovensko se 15. června utkalo na Mistrovství světa ve svém prvním utkání v základní skupině F s nováčkem šampionátu Novým Zélandem, Kucka nastoupil na hřiště v závěru utkání (91. minuta) za stavu 1:0, kdy střídal Vladimíra Weisse ml., Slovensko vítězství neudrželo, v 93. minutě zařídil konečnou remízu 1:1 hlavičkující Winston Reid. Ve druhém utkání 20. června 2010 podlehlo Slovensko jihoamerickému mužstvu Paraguaye 0:2, avšak do tohoto zápasu Kucka nezasáhl. 24. června 2010 ve třetím zápase Slovenska v základní skupině proti Itálii nastoupil v základu a podal výborný výkon, pomohl tak reprezentaci k vítězství 3:2 a postupu do osmifinále ze druhého místa na úkor Itálie. Slovenský záložník asistoval ve 25. minutě na prvním gólu Róberta Vitteka. V osmifinále se Slovensko střetlo Nizozemskem, v nastaveném čase (94. minuta) snižoval Vittek z pokutového kopu na konečných 1:2, tento výsledek posunul do čtvrtfinále turnaje pozdějšího vicemistra Nizozemsko. Juraj Kucka odehrál opět celý zápas a dostal žlutou kartu.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Ján Kozák jej zařadil do 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii, kam se Slovensko probojovalo poprvé v éře samostatnosti. V prvním utkání nastoupil proti Walesu, Slovensko prohrálo 1:2. Ve druhém zápase proti Rusku byl u výhry 2:1 a v posledním zápase základní skupiny proti Anglii uhrál se spoluhráči remízu 0:0. Slovenští fotbalisté skončili se 4 body na třetím místě tabulky, v osmifinále se představili proti reprezentaci Německa (porážka 0:3, Kucka nastoupil) a s šampionátem se rozloučili.", "section_level": 2}], "src_summary": "Juraj Kucka (* 26. února 1987, Bojnice) je slovenský fotbalový záložník a reprezentant, od ledna 2019 hráč klubu Parma Calcio 1913. Účastník Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice a EURA 2016 ve Francii. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v České republice, Itálii a Turecku. Stal se historicky prvním reprezentantem Slovenska, který si na dres dal místo příjmení přezdívku (dle pravidel UEFA tzv. \"shirt name\"). Od EURA 2016 ve Francii nosí na zádech přezdívku \"Kuco\". Jeho fotbalovým vzorem je bývalý anglický záložník Paul Scholes.", "tgt_summary": "Juraj Kucka (; born 26 February 1987) is a Slovak footballer who plays as a midfielder for Italian top division club Parma and the Slovak national team.", "id": 2157358} {"src_title": "Aragonit", "tgt_title": "Aragonite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Aragonit vzniká při nízkoteplotních a připovrchových podmínkách, je pozdním minerálem hydrotermálních ložisek a epitermálních žil, hojný je na termálních pramenech a gejzírech. Vzniká při rozkladu vápenatých čedičů a jejich láv autohydratací. Recentní je v sedimentech či je přítomen jako složka krápníků. Podmínky vzniku aragonitu:", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tvoří krátce či dlouze prismatické krystaly, sloupcovité či vláknité krystaly, tvoří stébelnaté, pizolitické (hrachovec) či vřídlovcovité (vřídlovec) agregáty. Jsou známy dvojčaté srůsty dle [110], ojediněle je znám srůst tří krystalů, čímž vzniká pseudohexagonální vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krystalografie.", "content": "Aragonit krystaluje v rombické soustavě - ortorombická dipyramida 2/m 2/m 2/m, grupa P mcn. Rozměry buňky: a=4,959, b=7,968, c=5,741, Z=4, 2V=18-19°. Při teplotě nad 400 °C přechází v kalcit.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Tvrdost 3,5-4 (Mo), hustota 2,94 g/cm. Štěpnost je zřetelná podle {010}. Není radioaktivní, má lasturnatý lom. Diamagnetický.", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Barvy je bílé, šedé, žlutobílé, nazelenalý, načervenalý, žlutobílý, modravý, fialový, též bezbarvý. Je průhledný až průsvitný, pleochroismus není znám, je termoluminiscenční. Vryp bílý či bezbarvý. Lesk skelný na plochách krystalů, smolný na lomových plochách.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Procentuální zastoupení prvků", "section_level": 2}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Mossottit s příměsí Sr, nicholsonit se zinkem, tarnowicit s olovem, vřídlovec, hrachovec, železný květ, onyxový mramor či zeiringit", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné minerály.", "content": "Ze skupiny aragonitu - stronciantit, witherit, cerusit, alstonit, barytokalcit, olekminskit, paralstonit", "section_level": 1}, {"title": "Parageneze.", "content": "V gosanech s kalcitem, cerusitem, limonitem, malachitem, na autohydratačních žilách s dolomitem, kalcitem, hydromagnezitem, artinitem, brucitem, na hydrotermálních žilách s galenitem, fluoritem, wulfenitem", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Aragonit nemá praktické využití, je ale ceněným sběratelským minerálem. Odrůda onyxový mramor bývá používán jako ozdobný minerál či je broušen jako kabošon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aragonit je uhličitan vápenatý, chemický vzorec je CaCO. Typická barva je bílá, šedá, modravá, žlutobílá. Název poprvé použil Werner roku 1796 podle místa původu, uznán IMA. Soustava je ortorombická (kosočtverečná) - 2/m 2/m 2/m. Systematické zařazení podle Strunze je 5/B.04-10, skupina aragonitu, bezvodé uhličitany.", "tgt_summary": "Aragonite is a carbonate mineral, one of the three most common naturally occurring crystal forms of calcium carbonate, (the other forms being the minerals calcite and vaterite). It is formed by biological and physical processes, including precipitation from marine and freshwater environments. The crystal lattice of aragonite differs from that of calcite, resulting in a different crystal shape, an orthorhombic crystal system with acicular crystal. Repeated twinning results in pseudo-hexagonal forms. Aragonite may be columnar or fibrous, occasionally in branching stalactitic forms called \"flos-ferri\" (\"flowers of iron\") from their association with the ores at the Carinthian iron mines.", "id": 1861580} {"src_title": "Alain-Fournier", "tgt_title": "Alain-Fournier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v učitelské rodině v kraji Sologne. V roce 1891 rodina přesídlila do Épineuil-le-Fleuriel, kde Henri studoval do 5. třídy. Poté přešel do Voltairova lycea (Lycée Voltaire) v Paříži. V roce 1901 se rozhodl pro námořnickou kariéru a začal studovat v Brestu. Po roce ale změnil rozhodnutí a začal se připravovat na studium v Bourges. V roce 1903 začal studovat na Lycée Lakanal v Sceaux (dnes součást Paříže). Zde se seznámil se svým přítelem Jacquesem Rivière. V roce 1905 se Alain-Fournier náhodou setkal s Yvonne de Quiévrecourt, do které se zamiloval. Dívka ale byla zasnoubena a později se vdala. Byla inspirací pro postavu Yvonne de Galais z románu \"Kouzelné dobrodružství\". V letech 1906 a 1907 se Alain-Fournier pokoušel složit zkoušky na École Normale Supérieure, ale nebyl úspěšný. V letech 1908–1909 sloužil v armádě. Stále zamilován do Yvonne de Quiévrecourt napsal v té době řadu básní a esejů, které později vyšly pod názvem \"Miracles\". V roce 1909 si Jacques Rivière vzal za ženu Henriho sestru Isabelle. V roce 1910 se Alain-Fournier vrátil do Paříže a psal kritiky pro \"Paris-Journal\". Současně pracoval jako sekretář politika Clauda Casimir-Periera. V roce 1913 vyšel jeho román \"Le Grand Meaulnes\", nejprve časopisecky v \"Nouvelle Revue française\" (v té době byl šéfredaktorem právě Alain-Fournierův švagr Jacques Rivière), později knižně. Kniha byla nominována na Goncourtovu cenu (Prix Goncourt). Román je jedním z prvních děl magického realismu. V srpnu 1914, nastoupil Alain-Fournier do armády v rámci mobilizace jako poručík 288. dělostřeleckého pluku a o měsíc později byl zabit v první světové válce v bitvě u Les Éparges (nedaleko Verdunu) krátce před svými 28. narozeninami. Jeho ostatky byly identifikovány až v roce 1991 a byly uloženy na hřbitově v Saint-Rémy la Calonne.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další zpracování.", "content": "Román \"Kouzelné dobrodružství\" byl několikrát zfilmován: Film \"Kouzelné dobrodružství\" podle stejné předlohy natočil v roce 1982 Antonín Kachlík. Děj přemístil do Rakousko-Uherska. Toto zpracování ale nemělo úspěch. V Českém rozhlasu byl román zpracován jako dvanáctidílná četba na pokračování, připravila Anežka Charvátová, čte Miroslav Táborský, režie Markéta Jahodová.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alain-Fournier, vlastním jménem Henri Alban-Fournier (3. října 1886, Chapelle d’Anguillon (Cher), Francie – 26. září 1914, Les Éparges (Meuse), Francie) byl francouzský spisovatel, básník a esejista. Je znám především jako autor jediného románu \"Kouzelné dobrodružství\" (Le Grand Meaulnes), zařazeného podle francouzského deníku \"Le Monde\" mezi 100 nejdůležitějších knih 20. století.", "tgt_summary": "Alain-Fournier () was the pseudonym of Henri-Alban Fournier (3 October 1886 – 22 September 1914), a French author and soldier. He was the author of a single novel, \"Le Grand Meaulnes\" (1913), which has been twice filmed and is considered a classic of French literature. The book is partly based on his childhood unfolding in an atmosphere of mystical unreality beyond which the world of adulthood is perceived.", "id": 362750} {"src_title": "Metro v Almaty", "tgt_title": "Almaty Metro", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hlavní město Kazašské sovětské socialistické republiky Alma-Ata se v 60. a 70. letech potýkalo s narůstajícími dopravními komplikacemi. Aby se situace ve městě alespoň částečně zklidnila, zažádala Alma-Ata (jak se tehdy město jmenovalo) o výstavbu metra. Úředně byl projekt almatského metra schválen v roce 1981, přípravné práce byly zahájeny ještě téhož roku. Během prací ale byly zjištěny geologické problémy vyplývající z podhorské polohy města. Stavitele tak čekaly zhoršené podmínky se stavbou tunelů a stanic, kladení většího důrazu na bezpečnost pro případ zemětřesení (město bylo zničeno zemětřesením již dvakrát) a dalšími problémy. Projekt musel být několikrát předělán a přípravné práce se tak protáhly na dlouhých sedm let.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Vlastní stavba almatského metra byla zahájena v roce 1988, kdy se začala stavět 1. trasa v úseku Alatau – Ulitsa Rayimbeka, součástí stavby bylo i depo. Stavba časem nabývala jasnějších a konkrétních obrysů, termín otevření prvního úseku metra byl odhadován na rok 1994. V prosinci 1991 se však rozpadl Sovětský svaz a Alma-Ata přišla o dotace z Moskvy na výstavbu metra, které nová Republika Kazachstán nebyla schopna poskytnout. Stavba metra tak musela být přerušena. V 90. letech se několikrát objevily návrhy na dostavbu metra, ale všechny byly zamítnuty. Následné stěhování hlavního města z Almat do Astany uložilo celý projekt na několik dalších let prakticky k ledu. Dostavba almatského metra byla schválena až v roce 2003 kazašským parlamentem a stavba tak mohla pokračovat. Nemalou zásluhu na tom měl bývalí kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, který almatskému metru zajistil nezbytné finanční prostředky. První úsek metra byl otevřen 1. prosince 2011, po více než 23 letech od zahájení stavby.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Dokončená 1. trasa, označována červenou barvou, začíná a končí na severním okraji centra stanicí Ulitsa Rayimbeka, poblíž které se nachází depo. Stanice se nachází poblíž nádraží Almaty-II, přímá vazba z nádraží na metro ale není. Trasa vede centrem města na jih a poté se stáčí na západ ke konečné stanici Alatau. Trasa s devíti stanicemi měří 8,56 (?) km. provoz na ní zajišťuje 20 pětivozových vlaků typu 81-71 v modernizované verzi. Existovala varianta, že Škoda Plzeň do Almaty dodá soupravy 81-71M, k oficiálním jednáním ale nakonec nedošlo. Celková doba jízdy z jedné konečné stanice na druhou, při max. rychlosti 40km/h, je 12 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Po dokončení 1. úseku se počítá s výstavbou druhé trasy (značená zeleně), která povede od Parku Gorkogo na západ centra, odkud se bude stáčet na jih, na Alatau. S 1. trasou se překříží ve dvou stanicích a vytvoří tak centrální čtyřúhelník almatského metra. Druhá trasa pak povede dále na jihovýchod do stanice Orbitau, kde bude mít vlastní depo. Prodloužena bude i 1. linka směrem na západ. Třetí trasa by měla vést od Ulitse Rayimbeky, kde bude vazba na 1. linku, směrem na severní okraj města, k nádraží Almaty-I. Trasa je značená modrou barvou a bude vybudováno jako lehké metro. Časový horizont zprovozňování nových úseků zatím není znám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Almatské metro (; ) je metro v největším kazašském městě Almaty. S několikaletým přerušením bylo budováno od roku 1988 a zprovozněno bylo 1. prosince 2011. Almatské metro je sovětského typu a vedle metra v uzbeckém Taškentu je jediným dopravním systémem svého druhu ve střední Asii.", "tgt_summary": "Almaty Metro (, \"Almaty Metropolıteni\"; ) is a rapid transit/metro system in Almaty, Kazakhstan. The first line of the system was opened on 1 December 2011, after more than 23 years of construction. A , two-station extension of the Metro to Moskva station opened on 18 April 2015.", "id": 1587575} {"src_title": "Běh o život", "tgt_title": "The Running Man (novel)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj románu se odehrává v Americe v roce 2025. Zemi ovládá totalitní režim \"Systém\". Bohatí a zaměstnaní žijí v přepychových domech a dělají si, co chtějí. Ti, kteří nemůžou sehnat práci, žijí ze dne na den v \"Družstevním městě\". Mezi ně patří i osmadvacetiletý nezaměstnaný Ben Richards, který z práce v elektrárně odešel kvůli nevyhovujícím plášťům proti záření, nechtěl být totiž sterilní. Krátce po odchodu se mu s manželkou Sheilou narodila dcera Cathy, která právě prodělává zápal plic a rodina si nemůže dovolit léky. Ben se rozhodne k zoufalému činu. Systém do každé domácnosti instaloval televizi, kde hraje jediný kanál VéVé a na něm běží soutěže o peníze. V těchto soutěžích hrají lidé na dně společnosti o trochu peněz, často je to stojí zdraví či dokonce život. Ben přes protesty manželky odchází do Paláce her a prochází zdravotními i inteligenčními testy, ty jej ohodnotí jako vysoce nebezpečného a inteligentního člověka, který je ohrožením stávajícího Systému a je třeba jej zlikvidovat. Je nasazen do soutěže \"Running Man\", která je sice nejvýnosnější, ale také nejnebezpečnější. Soutěžící je vypuštěn na svobodu a dostane 12 hodin náskok, pak se za ním vrhnou Lovci, kteří ho mají zabít. Za každou hodinu a každého mrtvého policistu dostává zaplaceno. Každý den musí soutěžící odevzdat poštou dva desetiminutové klipy, aby dál dostával peníze, pokud je neodevzdá, peníze sice neproudí, ale Lovci jej honí dál. Pokud přežije třicet dnů (rekord je 8 dní), vyhraje miliardu dolarů. Ben v Hardingu dostane od kamaráda falešné doklady a identitu a odletí do New Yorku, zde se však po pár dnech necítí v bezpečí. Proto autobusem odjíždí do Bostonu a ubytuje se v místní Ymce. Po týdnu uvidí na ulici podezřelé množství lidí, je obklíčen, prchá do sklepa, kde hotel podpálí a sám kanály prchá z místa činu. Narazí na malého černého chlapce Staceyho, který mu s bratrem Bradleym pomůže, odveze jej v kufru auta do Manchesteru, kde se Ben vydává za kněze. Bradley je velmi vzdělaný, ukradne kartu do knihovny, kam chudí nemají přístup a zjistí, že Systém lže o znečištění ovzduší, pro chudé lze koupit pouze nefunkční a předražené filtry a lidé kvůli stavu vzduchu umírají jako mouchy. Sám dokázal vymyslet nosní filtr za pouhých 6 dolarů. Kazety, na kterých se snaží lidem sdělit pravdu o ovzduší, posílá Bradleymu do Bostonu, protože má podezření, že jej podle nich našli. Po týdnu prchá za Bradleyho kamarádem Eltonem do Portlandu, zde ho udá Eltonova matka. Richards s Eltonem prchají, Elton je postřelen a ví, že zemře, proto je ochoten hrát roli volavky, a Richards se může ukrýt, je také postřelený. Za pomoci malého chlapce najde svůj další cíl - vzdálené letiště. Stopne si paničku vracející se z nákupů Amelii Williamsovou, ta k němu cítí odpor, používá ji jako rukojmí, aby mohl projet policejními zátarasy. Dojede na letiště, kde už na něj čekají Lovci s velitelem McConem. Vymyslí si, že má velmi účinnou výbušninu a donutí Amelii, aby jeho výmysl potvrdila. Ta k němu zahoří sympatiemi a přes tvrdé výslechy vede stále svou. Ben dostane letadlo s posádkou a nahoru si vezme McConea i Amelii. Překonal dosavadní rekord soutěže, vedoucí hry Dan Killian mu nabízí místo hlavního náhončího místo McConea, zároveň mu sděluje, že před deseti dny jeho dceru a manželku napadli neznámí lupiči a zabili je. Ben prozře, vše dělal zbytečně. Postřílí posádku i McConea, Amelii dá padák a sám letadlo stočí na Palác her a vletí přímo do kanceláře Dana Killiana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Běh o život, někdy uváděno jako Running Man (v anglickém originále \"The Running Man\") je román amerického spisovatele Stephena Kinga, publikovaný pod pseudonymem Richard Bachman v roce 1982. Kniha vyšla česky poprvé v nakladatelství Laser v roce 1992. V roce 1987 byl podle románu natočen film \"Běžící muž\".", "tgt_summary": "The Running Man is a science fiction thriller novel by American writer Stephen King, first published under the pseudonym Richard Bachman in 1982 as a paperback original. It was collected in 1985 in the omnibus \"The Bachman Books\". The novel is set in a dystopian United States during the year 2025, in which the nation's economy is in ruins and world violence is rising. The story follows protagonist Ben Richards as he participates in the game show \"The Running Man\" in which contestants, allowed to go anywhere in the world, are chased by \"Hunters\" employed to kill them. The book has a total of 101 chapters, laid out in a \"countdown\" format. The first is titled \"Minus 100 and Counting ...\" with the numbers decreasing, ending with the last chapter called \"Minus 000 and Counting\" (or, in some versions, simply \"000\"). \"The Running Man\" was very loosely adapted into a film with the same name, which was released five years after the book, in 1987. The film starred Arnold Schwarzenegger as Richards. The film was later made into a video game released on several home computer platforms.", "id": 913968} {"src_title": "Pastala rozprostřená", "tgt_title": "Turnera diffusa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pastala rozprostřená je malý keř s malými žlutými květy se silnou vůní připomínající heřmánek. Je silně větvený a má hladké, oválné listy. Líc listů je světlá, na rubu je pýřitá žilnatina. Květy mají hořkou chuť a rostou z paždí listů. Kvete na konci léta a plodí malé, oválné, pukavé tobolky chutnající podobně jako fíky.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Rostlina roste na jihu Severní Ameriky, především v Mexiku a Texasu, a také ve Střední a Jižní Americe. V dnešní době se také pěstuje v Africe. Roste v savanách a pouštních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidové léčitelství.", "content": "Damiána bývá nejčastěji užívána v podobě čaje na léčbu kašle, zácpy a deprese. Údajně také pomáhá na fibromyalgii, rozedmu plic, nízkou hladinu testosteronu, frigiditu, impotenci, neplodnost, menopauzu, Parkinsonovu nemoc a mnoho věcí souvisejících s pohlavními orgány.", "section_level": 2}, {"title": "Afrodiziakální a rekreační užití.", "content": "Damiána je v Mexiku používána jako tradiční ženské afrodisiakum. Čaj z damiány pijí ženy hodinu či dvě před pohlavním stykem kvůli lepšímu prožití aktu. Účinek bývá přisuzován aromatickým olejům rostliny a jejich dráždivosti. Zvýšení účinku lze dosáhnout kombinací s bobulemi floridské palmy Serenoa repens. Damiána se používá k výrobě mexického likéru, jež bývá někdy přidáván do margarity. Také se kouří a pak jsou její účinky podobné marihuaně, ale mírnější a více relaxační. Užívá se také jako náhrada tabáku při kouření marihuany. Má synergické účinky s mučenkou, kouření těchto dvou rostlin spolu vede k extrémní relaxaci a podporuje lucidní snění. Také bývá součástí bylinných cigaret.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pastala rozprostřená (\"Turnera diffusa\", syn. \"Turnera aphorodisiaca\"), známá též jako damiána, je americký keř z čeledi mučenkovitých (\"Passifloraceae\") do které byl přeřazen po zrušení čeledě \"Turneraceae\" taxonomickým systémem APG III. Jeho listy se používají jako afrodisiakum.", "tgt_summary": "Turnera diffusa, known as damiana, is a shrub native to southern Texas in the United States, Central America, Mexico, South America, and the Caribbean. It belongs to the family Passifloraceae. Damiana is a relatively small, woody shrub that produces small, aromatic flowers. It blossoms in early to late summer and is followed by fruits that taste similar to figs. The shrub is said to have a strong spice-like odor somewhat like chamomile, due to the essential oils present in the plant.", "id": 941850} {"src_title": "Kegelovy cviky", "tgt_title": "Kegel exercise", "src_document": [{"title": "Průběh cvičení.", "content": "Kegelovy cviky lze nacvičovat buď přímo při močení nebo mimo něj. Nacvičování spočívá v rytmickém zatínání svalstva, obdobně jako při zadržování močení, a jejich následné uvolňování. Při důsledném cvičení by měly být nacvičovány přibližně třikrát denně, v intervalu třiceti až čtyřiceti stahů a povolení. Ze začátku by mělo jít o krátké stahy a postupem času se jejich délka může prodlužovat až na deset sekund. Všechny by měly být prováděny v krátkém rozmezí. Nacvičování Kegelových cviků při močení spočívá ve snaze postupně utlumit proud moči. Je však důležité nezatínat jiné svaly (například břišní či stehenní) a nezadržovat dech. Cvikem pak lze ovládnout tu správnou skupinu svalů. Jinou metodou jak nalézt správnou skupinu svalů je vložit prst do pochvy (u ženy) či do konečníku (u muže) a snažit se kolem nich zatnout svaly. Mezi další možnosti procvičování svalů pánevního dna pomocí Kegelových cviků patří tzv. venušiny kuličky nebo gelové korále, které si žena zavede. Pochva se jim přizpůsobí. Žena svaly svírá kuličky co nejsilněji a může se je přes odpor, který sama klade, pokoušet vytahovat. Oblíbeným a účinným cvikem pro posilování sexuálních svalů je samotný orgasmus. Svaly se nekontrolovatelně stahují a tím samovolně posilují.", "section_level": 1}, {"title": "Kegelovy cviky a hyperaktivní močový měchýř.", "content": "Kegelovy cviky jsou také vhodné při problémech s močením. Měly by být doporučeny lékařem jako první krok při léčbě hyperaktivního močového měchýře. Stahováním svalů pánevního dna dochází ke zpevňování svalů kolem močového měchýře, a tím i k prodloužení času, po který je pacient schopen zadržet moč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kegelovy cviky vyvinuté v roce 1948 americkým gynekologem Arnoldem Kegelem, se zaměřují na procvičování a zpevnění svalů v oblasti pochvy, močové trubice a konečníku, neboli takzvaného pánevního dna. Jejich procvičování vede u žen ke zvýšení vzrušivosti, vaginální lubrikace a snadnějšímu dosažení orgasmu. U mužů pak k větší erekci a oddálení ejakulace. Samotné cviky spočívají v zatínání svalstva, podobně jako při zadržování proudu moči při močení. Kromě sexuálních účelů se Kegelovy cviky mohou praktikovat i při potížích s močovou inkontinencí.", "tgt_summary": "Kegel exercise, also known as pelvic-floor exercise, involves repeatedly contracting and relaxing the muscles that form part of the pelvic floor, now sometimes colloquially referred to as the \"Kegel muscles\". The exercise can be performed multiple times each day, for several minutes at a time, but take one to three months to begin to have an effect. Kegel exercises aim to strengthen the pelvic floor muscles. These muscles have many functions within the human body. In women, they are responsible for: holding up the human bladder, preventing urinary stress incontinence (especially after childbirth), vaginal and uterine prolapse. In men, these muscles are responsible for: urinary continence, fecal continence, and ejaculation. Several tools exist to help with these exercises, although various studies debate the relative effectiveness of different tools versus traditional exercises. The American gynecologist Arnold Kegel first published a description of such exercises in 1948.", "id": 735141} {"src_title": "Bazilika svatého Antonína", "tgt_title": "Basilica of Saint Anthony of Padua", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Svatý Antonín byl proslulý portugalský světec a kazatel ochránce chudých i všech, kteří stále něco ztrácejí. Narodil se v Lisabonu roku 1195, působil v mnoha místech Evropy a v severní Africe; zemřel v Arcelle poblíže Padovy v roce 1231 a již následujícího roku byl svatořečen. Bazilika sv. Antonína byla vybudována patrně v letech 1232-1307 a zcela dokončena až roku 1475. Po požáru roku 1749 byla obnovena a prošla ještě několika opravami.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Cihlová stavba na půdorysu kříže je 110 m dlouhá a 55 m široká. Chrám nese znaky přechodu mezi románským a gotickým slohem, především je však nápadný množstvím byzantských prvků (křížový půdorys, kupole), podobně jako bazilika svatého Marka v Benátkách. Celé stavbě vévodí 7 kupolí, navýšených v roce 1424, a dvě štíhlé zvonice, podobné minaretům. Zatímco fasáda je poměrně strohá, se sochami hlavních františkánských světců a s freskou A. Mantegni (1452), interiér baziliky je bohatě vyzdoben. Z bohatého zařízení vyniká hlavní oltář s Donatellovými sochami, jen zlomek původního sochařova záměru. Kromě bronzových soch Ukřižování a Panny Marie s anděly jsou zde i jeho reliéfy ze života světce, mramorový reliéf \"Kladení do hrobu\" a téměř 4 m vysoký bronzový svícen od Riccia (1507-1516). Sám světec je pohřben pod oltářem honosné kaple po levé straně, vyzdobené renesančními reliéfy (Tulio Lombardo, Jacopo Sansovino ad.). Protější kaple, zasvěcená svatému Jakubovi, se honosí bohatými freskami ze 14. století. V kapli Nejsvětější svátosti po pravé straně je náhrobek Erasma di Narni, proslulého kondotiéra a velitele místní domobrany, přezdívaného Gattamelata („mazaná kočka“). Padova mu roku 1447 věnovala pomník od Donatella, bronzovou jezdeckou sochu, stojící na náměstí před bazilikou. V pokladnici (\"Capella del Tesoro\") z roku 1690 jsou vystaveny bohoslužebné předměty z 12.-17. století. Ke kostelu přiléhá budova františkánského kláštera se čtyřmi rajskými dvory z 15. století, z nichž tři jsou volně přístupné a slouží poutníkům. Ke kostelu přiléhá také kaple sv. Jiří s renesančními freskami a \"Scuola del Santo\", vyzdobená freskami od Tiziana a jeho žáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bazilika svatého Antonína, místními zvaná zkráceně \"Il Santo\" („Svatý“) je nejvýznamnějším chrámem v severoitalské Padově a jeden z největších chrámů v Itálii vůbec. Jsou zde uloženy ostatky Svatého Antonína Paduánského.", "tgt_summary": "The Pontifical Basilica of Saint Anthony of Padua () is a Roman Catholic church and minor basilica in Padua, Veneto, Northern Italy, dedicated to St. Anthony. Although the Basilica is visited as a place of pilgrimage by people from all over the world, it is not the titular cathedral of the city, a title belonging to the Cathedral-Basilica of St. Mary of Padua. The basilica is known locally as \"il Santo\". It is one of the eight international shrines recognized by the Holy See.", "id": 1290930} {"src_title": "Oblovka žravá", "tgt_title": "Achatina fulica", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Oblovka žravá patří mezi největší suchozemské plže. Její ulita dorůstá délky až 20 cm, průměrně však kolem 12 cm. Váha se pohybuje kolem 150 g, maximálně do 300 g. Dožívá se 5 – 20 let, v zajetí i 23 let. Pohybuje se pomocí svalnaté nohy, která při natažení může být až o 10 cm delší než ulita. Barva může být různá, od krémové po tmavě hnědou. Zbarvení ulity je variabilní v závislosti na podmínkách a potravě, nejčastěji je však ulita hnědá se světlými pruhy. Důležitým identifikačním znakem tohoto druhu je bílý nebo modrobílý střední sloupek ulity (kolumela). Achatina žravá díky své schopnosti adaptace na odlišné podmínky i mimo oblast přirozeného výskytu patří mezi invazní druhy. Například zimě se brání zahrabáním až do hloubky 20 cm. Při absenci přirozených nepřátel působí v nových lokalitách obrovské škody v zemědělství. Kupříkladu na Floridě se tento druh přemnožil v letech 1966 a 2011. V české přírodě se africké achatiny již také běžně rozšířily, ale nepůsobí zde žádné škody, ani není zatím znám případ rozmnožování v divoké přírodě. V České a Slovenské republice je rozšířena oblovka lesklá (\"Cochlicopa lubrica),\" která nemá s rodem Achatina pocházejícího z Afriky zcela nic společného, proto by měl tento druh chovateli nazýván Achatina, aby nedocházelo k slovním záměnám s českými oblovkami. V přirozené domovině je lidmi vyhledávana jako zdroj potravy. Ulity se využívají jako pomocný nástroj na sadbu zeleniny a ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Stejně jako ostatní hlemýždi, jsou hermafrodité, což znamená, že každý jedinec má jak samčí, tak samičí pohlavní orgány.Většinou vyhledávají druhého jedince, ale v nevyhovujícím chovu může vajíčka naklást i samotný jedinec. Asi po 8 – 20 dnech po oplození následuje nakladení asi 200 vajíček (dokonce může až 500). Ty oblovka zahrabe do půdy. Cca 14 dní po nakladení se z vajíček vylíhnou malé oblovky o velikosti cca 4-7mm. První snůšky bývají často neoplodněné, tzv. zkušební.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Achatiny se poslední dobou chovají čím dál víc, a to jako domácí mazlíčci. Pro chov achatin je vhodné terárium a už méně plastový box, neboť nedochází ke správné cirkulaci vzduchu. Jako nejsnazší podestýlku do dané ubikace lze použít: lisovaný kokosový substrát (Lignocel),který zadržuje potřebnou vlhkost nebo listovou hrabanku z lesa. V nejzazším případě lze použít i rašelinu, kterou je nutno smíchat s mletým dolomitem, nebo vápencem (kvůli její kyselosti). Jako další by neměl chybět přísun vápníku, v našich podmínkách ho doplňujeme sépiovou kostí, mletým vápencem a nebo mletým dolomitem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oblovka žravá (\"Lissachatina fulica\", achatina žravá) je suchozemský plž obývající tropické lesy střední Afriky. Hlavní složku jeho potravy činí shnilé listy a spadané ovoce.", "tgt_summary": "Achatina fulica is a species of large land snail that belongs in the family Achatinidae. It is also known as the Giant African land snail. It shares the common name \"giant African snail\" with other species of snails such as \"Achatina achatina\" and \"Archachatina marginata\". This snail species has been considered a significant cause in pest issues around the world. Internationally, it is the most frequently occurring invasive species of snail. Outside of its native range, this snail thrives in many types of habitat in areas with mild climates. It feeds voraciously and is a vector for plant pathogens, causing severe damage to agricultural crops and native plants. It competes with native snail taxa, is a nuisance pest of urban areas, and spreads human disease. This snail is listed as one of the top 100 invasive species in the world.", "id": 1707964} {"src_title": "František Borgia", "tgt_title": "Francis Borgia, 4th Duke of Gandía", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se roku 1510 ve Španělsku jako syn vévody z Gandie. Vévodové z Gandie byli přímými potomky papeže Alexandra VI., který byl Františkovým pradědem. Po matce byl pravnukem krále Ferdinanda II. Aragonského. vstoupil do diplomatické služby na dvoře španělského krále Karla V. Habsburského, kde poznal dvorní dámu královny a svou budoucí manželku Eleonoru de Castro, příbuznou z portugalského královského dvora, s níž měl osm dětí (Carlos, Isabel, João, Álvaro, Fernando, Afonso, Joana, Doroteia). Jeho syn João (Juan) byl koncem 16.století jedním ze španělských vyslanců v Praze, kde roku 1581 vydal knihu Empresas morales. Když královna Isabela Portugalská po porodu v Toledu 1. května 1539 zemřela, František doprovázel její smuteční vůz s rakví až do Escorialua tam se zúčastnil otevření rakve. Otřesen pomíjivostí života rozhodl se svůj život proměnit a stát se řeholníkem. Vzápětí (24. června 1539) jej španělský král Karel V. jmenoval vicekrálem Katalánie, což vstup do řádu oddálilo, na jeho duchovní obrat zapůsobilo setkání s Ignácem z Loyoly, zakladatelem Tovaryšstva Ježíšova. Od té doby František praktikoval ignaciánské exercicie. Roku 1546, po smrti své manželky, začal studovat teologii a vstoupil tajně do řádu. Jeho rozhodnutí bylo zveřejněno až roku 1551, kdy byl vysvěcen na kněze. V letech 1554–1561 stál v čele jako provinciál španělské provincie Tovaryšstva. Při zakládání Collegia Romana, jezuitské vzdělávací instituce, která je předchůdcem dnešní Gregoriánské univerzity, spolupracoval se sv. Ignácem a sv. Františkem Xaverským. Patřil k prvním donátorům této koleje, jež poskytovala vzdělání a ubytování zdarma. Roku 1565 byl zvolen třetím generálem řádu jezuitů. Odmítl jmenování kardinálem. V duchovní sféře byl vyznavačem kultu Panny Marie, šiřitelem kopií zázračných obrazů a podporovatelem laických mariánských sdružení. Dbal na podporu nemocných a umírajících v období morové epidemie. Podporoval také misijní činnost svého řádu. Jako generální představený Tovaryšstva Ježíšova řád rozšířil a vyslal misionáře do Brazílie, Mexika, Peru, Moluk, Afriky, Floridy a na Kanárské ostrovy. Pomohl též papeži Piu V. jako agitátor při přesvědčování španělského, portugalského a francouzského královského dvora k diplomatickému sblížení a spojení vojenských sil pro tažení proti Osmanským Turkům. Ve Španělsku byl přijat, ve Francii nikoliv. Při této cestě onemocněl a na zpáteční cestě 1. října 1572 v Římě zemřel. Po smutečních obřadech v chrámě Il Gesú v Římě byla vystavena jeho posmrtná maska (dodnes je uložena v tamním muzeu) a tělo bylo přeneseno k pohřbu do jezuitského kostela v Madridu. Kanonizován byl roku 1670 papežem Klementem X.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "František z Borgie bývá vyobrazen s charakteristickou fyziognomií, krátce střiženým plnovousem, v řádové sutaně jezuity, na hlavě s kvadrátkem, u nohou s odloženým kardinálským kloboukem, nebo také s knížecí korunou, s lebkou jako symbolem pomíjivosti pozemského života a s knihou řádových pravidel v ruce. V epických scénách se modlí před zemřelou královnou Isabelou, nebo u oltáře slouží mši a při pozdvihování kalicha se nad ním vznáší hostie ve svatozáři.", "section_level": 1}, {"title": "Patrocinium.", "content": "František z Borgie je jedním ze 149 řádových patronů jezuitů, patronem Gandie, proti zemětřesení a proti moru. Jeho památka je připomínána 30. září, původně 10. a pak 1. října; v jezuitském řádu je připomínán 3. října.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý František Borgia (\"Francesco Borgia\", někdy česky \"František Borgiáš\", vlastním jménem Francisco de Borja y Aragon; 28. říjen 1510, Gandia, Španělsko – 30. září 1572, Řím) byl katolický kněz a člen jezuitského řádu; byl jedním z příkladných světců katolické reformy řeholních řádů 16. století a organizátor jihoamerických misií.", "tgt_summary": "Saint Francis Borgia, 4th Duke of Gandía (Valencian: \"Francesc de Borja\", ) (1510–1572) was a great-grandson of Pope Alexander VI, a Grandee of Spain, a Spanish Jesuit, and third Superior General of the Society of Jesus. He was canonized on 20 June 1670 by Pope Clement X.", "id": 162383} {"src_title": "Michal Neuvirth", "tgt_title": "Michal Neuvirth", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Neuvirth byl draftován v roce 2006 jako 34. v pořadí, týmem Washington Capitals. Sezonu začal v týmu ECHL South Carolina Stingrays, v této soutěži se zúčastnil i utkání All-stars. Poté byl různě vyměňován do týmů Oshawa Generals, Plymouth Whalers nebo Hershey Bears, na úvod sezony 2008 se dokonce vrátil zpět do Česka, konkrétně do Třince. Nakonec se usadil v Hearshey a začátkem roku 2009 se dočkal premiéry v NHL. V dresu Washingtonu nastoupil proti Tampa Bay Lightning a hned vychytal výhru 5:1 pomocí 31 zákroků. Do zápasů NHL nastoupil ještě 4x, dvakrát vítězně, jednou s porážkou, dvakrát střídal v průběhu zápasu. V březnu toho roku byl poslán zpět do týmu Hershey Bears, když se uzdravil golman Semjon Varlamov. V dresu Hershey Bears slavil ve své první sezoně 2008/09 s týmem zisk Calder Cupu a sám byl oceněn Jack A. Butterfield Trophy pro nejlepšího hráče playoff. I v sezoně 2009/10 vychytal Hershey prvenství v soutěži. V průběhu výluky NHL 2012/13 chytal v týmu HC Sparta Praha. V průběhu sezóny 2013/14 nedostával ve Washingtonu tolik příležitostí a chtěl z klubu odejít, což se mu splnilo 5. března 2014, při posledním přestupovém dnu NHL, kdy byl spolu s Rostislavem Kleslou vyměněn do Buffala Sabres za Jaroslava Haláka a výběr ve třetím kole draftu 2015. 2. března byl vyměněn z Buffala (nejhoršího týmu celé NHL) za Chada Johnsona do New Yorku Islanders, kde vytvořil brankářskou dvojici se Slovákem Jaroslavem Halákem. 1.7 2015 podepsal jako volný hráč dvouletou smlouvu s Philadelphií Flyers.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Neuvirth prošel postupně všemi mládežnickými výběry. V sezoně 2003/04 odchytal čtyři utkání za reprezentační výběr do 16 let, další sezonu stejný počet zápasů absolvoval i v \"sedmnáctce\". V sezoně 2005/06 se 14x objevil v brance reprezentace do 18 let. V roce 2008 se zúčastnil Mistrovství světa juniorů, které se konalo v České republice. V reprezentaci do 20 let nastoupil celkem 6x (z toho 4x na zmíněném šampionátu). 2.3.2016 byl nominován na Světový pohár, jedná se o jeho první pozvánku do reprezentace. Odchytal přípravný zápas s Ruskem, kde Česko vyhrálo na nájezdy (2:1). V přípravném zápase s týmem Severní Ameriky po 30 minutách střídal Petra Mrázka, chytil 25 střel a dochytal výhru 3:2. Na Světovém poháru odehrál jeden zápas, a to s Kanadou, který Česko prohrálo vysoko 6:0.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Neuvirth (* 23. březen 1988, Ústí nad Labem, Československo) je český hokejový brankář, momentálně působící v soutěži Extraliga ledního hokeje v týmu HC Sparta Praha. Jeho současná partnerka je Karolina Gudasová, sestra spoluhráče z Philadephie Flyers Radka Gudase, se kterou má dceru Emily. rekord držel brankář Frédéric Cassivi který měl (2.10) POG", "tgt_summary": "Michal Neuvirth (; born 23 March 1988) is a Czech professional ice hockey goaltender who is currently under contract with HC Sparta Praha of the Czech Extraliga (ELH). He previously played for the Washington Capitals, New York Islanders, Buffalo Sabres, and Philadelphia Flyers. He was selected 34th overall by the Washington Capitals in the second round of the 2006 NHL Entry Draft.", "id": 1659577} {"src_title": "Rakety Minotaur", "tgt_title": "Minotaur (rocket family)", "src_document": [{"title": "Minotaur-C (Taurus).", "content": "Raketa Taurus, později přejmenovaná na Minotaur-C, byla první nosnou raketou firmy Orbital vypouštěnou ze země. Byla odvozena od rakety Pegasus vypouštěné z letadla přidáním dalšího stupně na tuhá paliva.", "section_level": 1}, {"title": "Minotaur I.", "content": "Prvně vzlétl v roce 2000. Jedná se o relativně levný orbitální dopravní systém používaný k vynášení vojenských a universitních satelitů . První a druhý stupeň jsou převzaty a upraveny z vyřazených mezikontinentálních raket Minuteman II a třetí a čtvrtý jsou přímo převzaty z rakety Pegasus XL. Raketa disponuje vylepšenou avionikou známou jako MACH (Modular Avionics Control Hardware) a orbitálním naváděcím systémem. Jde o první použití rakety Minuteman II pro orbitální dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Minotaur II.", "content": "Slouží jako levný cvičný cíl pro zkoušky protiraketové obrany. Vyrábí se v několika verzích, dvou a třístupňových. Konstrukčně se skládá ze stupňů raket Minuteman II a s avionikou od společnosti Orbital Science. Základní dvoustupňová verze dokáže dopravit až 400 kilogramů do vzdálenosti až 8000 kilometrů. Kromě testů protiraketové obrany může sloužit i pro suborbitální lety různého charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Minotaur III.", "content": "Slouží stejně jako Minotaur II pro testy protiraketové obrany. První stupeň, Castor 120, je převzat z rakety LGM-118 Peacekeeper.", "section_level": 1}, {"title": "Minotaur IV.", "content": "Konstrukčně vychází z Minotauru III, ale má navíc čtvrtý stupeň z rakety Pegasus XL. Dokáže vynést až 1735 kg na nízkou orbitu Země ve výšce 185 km. První start proběhl v roce 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Minotaur V.", "content": "Prozatím nejsilnější pětistupňová varianta. Nosnost na přechodovou dráhu ke geostacionární je 532 kg a na translunární 342 kg. První start proběhl v roce 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Minotaur VI.", "content": "Plánovaná verze konstrukčně vycházející z rakety Minotaur IV. Bude mít pět stupňů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minotaur jsou americké rakety na tuhé pohonné látky, vyvinuté firmou Orbital pro USAF za účelem orbitálních i suborbitálních letů. Technicky jsou kombinací vládou USA dodávaných stupňů raket Minuteman II a prověřenou technologií společnosti Orbital. Navrhované silnější verze počítají s použitím stupňů z raket Peacekeeper.", "tgt_summary": "The Minotaur is a family of American solid fuel rockets derived from converted Minuteman and Peacekeeper intercontinental ballistic missiles. They are built by Northrop Grumman via contract with the Air Force Space and Missile Systems Center's Space Development and Test Directorate (SMC/SD) as part of the Air Force's Rocket Systems Launch Program which converts retired Intercontinental Ballistic Missiles (ICBMs) into space and test launch systems for US government agencies. Three variants of the Minotaur are currently in service. The Minotaur I is an orbital launch system used to launch small satellites into low Earth orbit (LEO). The Minotaur II is a target launch vehicle (TLV), also known as Chimera, used for suborbital flights, often as a target for tracking and anti-ballistic missile tests. The Minotaur IV is a more capable LEO launch system. The Minotaur V is designed to reach higher orbits, including geosynchronous transfer orbit (GTO) and trans-lunar trajectories. The Minotaur III is a version under development, which will be used for suborbital flights. The Minotaur I and II are derived from the Minuteman missile, while the Minotaur III, IV and V are derived from the Peacekeeper.", "id": 1317204} {"src_title": "Gundam", "tgt_title": "Gundam", "src_document": [{"title": "Gundam seriály.", "content": "Gundam seriály patří do kategorie Sci-fi anime, odehrávají se daleko v budoucnosti nebo v alternativním světě. Ne všechny seriály spolu ale souvisí, to určuje universe nebo kalendář v anime použitý. Používá se odlišný kalendář od toho našeho, na tento kalendář se obvykle přejde v momentě, kdy lidé začnou opouštět Zemi a kolonizují okolní vesmír. Přesto, že existuje mnoho paralelních seriálů a skupin seriálů, které na sobě přímo nezávisí, existuje nápadná podobnost mezi jednotlivými podrobnostmi konkrétních anime. Většinou se odehrává boj mezi geneticky, či jinak upravenými lidmi a těmi \"\"přírodními\"\" na straně druhé. Zároveň se málokdy setkáte s konfliktem dvou stran. Sice většinou existují dvě hlavní velké síly, které proti sobě bojují, ale objevují se i individuální postavy, státy a organizace, které mají jiné zájmy, a jiné cíle než dva hlavní bojující strany.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a odlišnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Universal Century.", "content": "U.C. (\"Universal Century\"): První o dosud nejobsáhlejší universum, z něhož více či méně vycházejí pozdější série. Dějová linie se zaměřuje především na konflikt mezi Earth Federation a Principality of Zeon. Výraz „Gundam“ (zkratka pro \"\"General Utility Non-Discontinuity Augmented Maneuvering System\"\") byl název pro první experimentální univerzální mobile suit chráněným pancířem ze speciální slitiny Gundarium , který svou bojovou silou vysoce překračoval schopnosti hromadně vyráběných mobile suitů obou stran, proto následně vyráběné mobilní zbraně, které vycházely z návrhu prvního modelu, nesou taktéž označení gundam (např. RX-178 Gundam Mk-II nebo MSZ-006 Zeta Gundam).", "section_level": 2}, {"title": "Future Century.", "content": "F.C. (\"Future Century\"): První z alternativních vesmírů. Zachycuje vizi budoucnosti, kdy většina lidí opustila zpustošenou Zemi a usídlila se ve vesmírných koloniích. Aby se zabránilo dalším válkám, kolonie se rozhodly pořádat velká klání (tzv. \"Gundam Fight\"). Kolonie, z níž pochází vítěz, má právo vládnout ostatním koloniím po 4 roky. Gundamové jsou stavěni speciálně pro tyto souboje, proto je výraz „\"Mobile Suit\"“ zde nahrazen výstižnějším „\"Mobile Figter\"“ (např. JDG-009X Devil Gundam nebo JMF-1336R Rising Gundam). Dalším specifikem je používání tzv. \"Mobile Trace System\", který má napodobovat pohyby pilota. Prostředí i charaktery jsou od ostatních sérií velmi odlišné a i pojetí gundamů má docela daleko k žánru real mecha, proto bývá MF G-Gundam některými skalními fanoušky pokládán za nejslabší z celé metasérie.", "section_level": 2}, {"title": "After Colony.", "content": "A.C. (\"After Colony\"): Pro západní svět zřejmě nejznámější universum, ve kterém vesmírné kolonie trpí pod útlakem \"United Earth Sphere Alliance\", která tak činí vlivem polovojenské \"Organization of Zodiac\". Ovšem tato situace nikdy nepřerostla v otevřenou válku, protože kolonie vždy toužily spíše po mírovém řešení. Proto má boj kolonií za svobodu spíše formu záškodnické války a je mířen zprvu proti OZ. Za gundamy jsou zde považovány mobile suity, které jsou vyráběny z gundania, slitiny, kterou je možno vyrábět pouze ve vesmíru, vykazuje ohromnou odolnost proti konvenčním zbraním a zneviditelňuje pro radar, protože pohlcuje elektromagnetické vlny (\"GUNDAnium Mobile suit\"). Navíc má každý gundam jméno, které vychází z podoby nebo vlastnosti konkrétního modelu (např. XXXG-01W Wing Gundam, XXXG-01D Gundam Deathscythe nebo XXXG-01H Gundam Heavyarms)", "section_level": 2}, {"title": "After War.", "content": "A.W. (\"After War\"): Volné pokračování U. C., které řeší, co by se stalo, kdyby po dopadu ohromné orbitální kolonie byla zničena většina zemského povrchu, zabita většina populace a přeživší by museli živořit v ruinách dřívější civilizace. Návrhy gundamů jsou volně založeny na \"mobile suitech\" z \"Universal Century\".", "section_level": 2}, {"title": "Correct Century.", "content": "C.C. (\"Correct Century\"): Příběh toho universa se odehrává asi 3000 let po U.C. Líčí se v něm válka mezi vesmírnými kolonisty, kteří sami sebe nazývají „\"the Moonrace\"“ a chtějí znovu kolonizovat Zemi, a \"Earth Militia\", silami pozemských feudalistů. C.C. znamenal silný odklon od zbytku metasérie, protože není zasazen do éry moderní futuristické technologie, ale časů blízko 20. století, neboť pozemšťané po letech míru technologicky degradovali a zapomněli jak cestovat do vesmíru. Označení „\"Gundam\"“ nese prastarý systém \"WD-M01 ∀ Gundam\", který byl během invaze kolonistů nalezen na Zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Cosmic Era.", "content": "C.E. (\"Cosmic Era\"): Universum částečně podobné U.C. a také druhé nejobsáhlejší. Zaměřuje se na válku mezi \"Earth Alliance\" (především \"Atlantic Federation\" a fanatickým \"Blue Cosmos/Logos\") a \"ZAFT\" (\"Zodiac Alliance of Freedom Treaty\"), do které jsou zataženy i jiné, neutrální národy (\"Orb Union\"). Především jde ale o konflikt mezi „\"přirozenými lidmi\"“ a geneticky vylepšenými „\"koordinátory\"“. Za gundamy je zde považován \"mobile suit\" se speciálním operačním systémem, např. \"GAT-X105 Strike Gundam\" (os \"General Unilateral Neuro-link Dispersive Autonomic Maneuver system\"), \"ZGMF-X10A Freedom Gundam\" (\"os Generation Unsubdued Nuclear Drive Assault Module complex\") nebo \"ZGMF-X56S Impulse Gundam\" (\"os Generation Unrestricted Network Drive Assault Module\")", "section_level": 2}, {"title": "Anno Domini.", "content": "A.D. (\"Anno Domini\"): Nejnovější a zároveň první universum, jehož časová linie odpovídá současnému letopočtu. Zavádí nás na Zemi roku 2307, kdy jsou vytěženy fosilní paliva a jediný nový zdroj energie, ohromné solární kolektory obíhající kolem Země, drží tři mocenské bloky: \"Union of Solar Energy and Free Nations\" (\"Organizace Amerických Států, Australasie a Japonsko\"), \"Human Reform League\" (Čína, Rusko, Indie a další asijské státy) a \"Advanced European Union\" (většina Evropy a Turecka, Grónsko a Palestina), které zneužívají svoji dominantní pozici a využívají tento nevyčerpatelný zdroj pouze pro sebe a své spojence, zatímco zbytek světa se utápí ve válkách o suroviny a zbývající paliva. Z válečného chaosu se rodí soukromá vojenská organizace \"Celestial Being\", která usiluje o ukončení všech válek. Termín „\"Gundam\"“ označuje v A.D. řadu unikátních a vysoce účinných mobilních zbraní vyvinuty \"Celestial Being\" (např. \"GN-001 Gundam Exia\" a \"GN-002 Gundam Dynames\"). Navíc od ostatních mobilních zbraní jsou vybaveni tzv. \"GN Drive\" nebo \"Solar Furnace\", která umožňuje jednotce operovat po neomezenou dobu bez nutnosti doplňovat palivo.", "section_level": 2}, {"title": "Válečné konflikty.", "content": "Seriály Gundam jsou o válce. Piloti s pomocí gundam robotů bojují na jedné ze dvou nebo většinou více válčících stran. Války vznikají z různých důvodů, a většinou jsou velmi tragické. Zejména vůdci válčíčích stran jsou sobečtí a ochotní pro dosažení svého cíle obětovat obrovské množství životů. Není výjimkou, že najdete podobnosti mezi jednotlivými gundam anime. Dějově spolu však nesouvisí, dokonce i názvy jednotlivých organizací a jiných termínů jsou jiné, i když někdy podobné (viz názvy kalendářů, geneticky upravených lidí apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Mecha anime.", "content": "Už z podstaty významu slova Gundam jsou všechny gundam seriály mecha anime. Mecha znamená, že se v ději objevují právě obrovští roboti ovládaní lidmi. Gundam evokuje lidskou podobu, má něco jako hlavu i končetiny jako člověk. Chování robota je také podobné člověku a stejně tak jeho styl boje, často uvidíte jak střílí ze zbraní podobně jako vojáci, nebo používá meč třeba jako samurajové. Gundam roboti patří do skupiny zbraní nazývaných \"\"mobile suit\"\" (někdy se \"Mobile suit\" objevuje i v názvu anime, viz \"Mobile Suit Gundam 00\" apod.). Kromě mobile suit používají armády v gundam anime ještě \"mobile armour\". \"Mobile armour\" na rozdíl od gundamů neevokuje lidskou podobu. I když také dokáže měnit svůj tvar a v mnohém se \"mobile suit\" vyrovná, jedná se o jiný typ zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Technologický pokrok.", "content": "Gundam roboti jsou stroje a kromě pilotů potřebují i vědce, vývojáře i opraváře, kteří se o ně starají, opravují je a vylepšují. V gundam seriálech je pokrok hnacím motorem konfliktů, všechny zúčastněné strany se snaží co nejrychleji vyvinout co nejvýkonnějšího, nejrychlejšího a nejsilnějšího robota. Díky tomu se technologický pokrok promítá do samotného boje. Tím jak jsou modely stále dokonalejší se i vývoj války obrací pozitivně pro jednu či druhou stranu. Mezi zbraně, které gundam používá patří většinou něco jako meč, puška (ve velikostech robota se spíš jedná o dělo) a většinou umějí roboti používat i rakety. Na závislosti na specializaci konkrétního robota pak používá i další typy zbraní. Pomocí kombinace různých mechanických nástrojů, zdroje energie a konkrétních zbraní může gundam většinou použít ještě ničivější zbraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gundam je označení pro metasérii japonských anime seriálů společnosti Sunrise. Slovo Gundam zároveň označuje humanoidní roboty ovládané lidmi. Gundam je většinou zkratka, jejíž význam je lehce odlišný v jednotlivých anime seriálech.", "tgt_summary": ", also known as the , is a Japanese science fiction media franchise/media mix created by Yoshiyuki Tomino and Sunrise that features giant robots (mecha) with the name \"Gundam\" (after the original titular mecha). The franchise began on April 7, 1979 with \"Mobile Suit Gundam\", a TV series that defined the \"real robot\" mecha anime genre by featuring giant robots called mobile suits in a militaristic setting. The popularity of the series and its merchandise spawned a franchise that includes television series, OVAs, films, manga, novels and video games, as well as a whole industry of model robots known as Gunpla (plastic Gundam model). Gunpla makes up 90 percent of the Japanese character plastic-model market. Academics in Japan have viewed the series as inspiration; in 2008, the virtual Gundam Academy was planned as the first academic institution based on an animated TV series. The \"Gundam\" franchise had grossed over in retail sales by 2000. By 2014, annual revenue of the \"Gundam\" franchise reached ¥80 billion per year, ¥18.4 billion of which was retail sales of toys and hobby items. As of 2018, \"Gundam\" is one of the top 15 highest-grossing media franchises of all time, estimated to have generated more than in total revenue.", "id": 1634067} {"src_title": "Komodifikace", "tgt_title": "Commodification", "src_document": [{"title": "Karel Marx – komodifikace výrobků, práce, společenských vztahů a kritika kapitalismu.", "content": "V Marxově (1818–1883) pojetí znamenala komodifikace posun od produkce určené pro přímou spotřebu výrobcem k produkci zboží určeného pro směnu. K původní užitné hodnotě zboží, vycházející z fyzických vlastností věcí a vyjadřující jejich užitečnost, tak byla přidána sociálně konstruovaná hodnota směnná. Tento proces se nevztahoval pouze na produkty lidské činnosti, ale i na činnost samotnou a rovněž na toho, kdo ji vykonával. Komodifikaci práce v buržoazní společnosti vysvětloval Marx tím, že byli ti, kteří nevlastnili výrobní prostředky, nuceni prodávat to jediné čím disponovali, tzn. svou práci, jako zboží na trhu. Došlo tím k přeměně práce ve směnitelnou, obchodovatelnou komoditu. Komodifikace práce je jedním z klíčových pojmů, jimiž Marx vysvětloval mechanismus vykořisťování námezdních dělníků v kapitalistické společnosti. Vlivem zdůraznění směnné hodnoty zboží došlo podle něj k zastření lidské práce vynaložené k jeho výrobě. Tímto bylo umožněno, aby vlastníci výrobních prostředků platili dělníkům za produkty méně, než odpovídalo jejich skutečné hodnotě, určené vynaloženou prací. S tím, jak byl při posuzování hodnoty zboží potlačen význam lidské práce, vznikal dojem, že leží hodnota zboží v něm samotném a nikoliv v lidské činnosti. Tento proces označil Marx za zbožní fetišismus.", "section_level": 1}, {"title": "Frankfurtská škola a komodifikace kultury.", "content": "Představitelé frankfurtské školy, zejm. Theodor Adorno (1903–1969) a Walter Benjamin (1892–1940), zdůraznili aplikovatelnost konceptu komodifikace i na další oblasti lidského a společenského života – na kulturu a umění. Komodifikaci umění identifikovali frankfurťané v procesu, při němž se umění stalo (stejně jako ostatní zboží) produktem unifikované tovární velkovýroby, určeným k prodeji masovému publiku. Toto průmyslové reprodukování umění se stalo předpokladem k jeho masovému šíření a zpeněžení. Benjamin to ilustroval na příkladu reprodukování malovaných obrazů do podoby fotografií dostupných všude a všem. K označení procesu komodifikace, standardizace a masovění kultury používali představitelé frankfurtské školy termín kulturní průmysl. Konzumenti produktů kulturního průmyslu byli vůči jeho působení nahlíženi jako pasivní, a tedy manipulovatelní. Sami lidé se, podle frankfurťanů, stávali – pod vlivem působení kulturního průmyslu – objekty procesu komodifikace, který je přetvářel v homogenní masu.", "section_level": 1}, {"title": "Jürgen Habermas – představa zániku kritické veřejné sféry a vliv komodifikace.", "content": "Jedním z nevýznamnějších témat v Habermasově (* 1929) práci je koncept veřejné sféry, jakožto oblasti kritické společenské diskuse, která je oproštěna od zásahů státu a různých komerčních zájmů, takže spočívá pouze v soupeření racionálních argumentů. Podle Habermase existovala takto definovaná veřejná sféra přibližně v období od počátku 18. do poslední třetiny 19. století v prostředí tehdejších salónu, kaváren či tištěných periodik zejm. v západní Evropě. K zániku veřejné sféry došlo vlivem posílení státu a jeho byrokratických nástrojů a vlivem působení komerčních zájmů doprovázených rostoucí komodifikací života. Například tištěná média přestala podle Habermase plnit svou funkci nositelů kritické diskuse, neboť začala být ovládána ekonomickými zájmy velkých vydavatelů, kteří komodifikovali zprávy a názorové rubriky a učinili z nich předměty obchodu a prostředky k dosažení zisku. V Habermasově kritickém pojetí tedy „vzrůstající komodifikace života způsobená velkými korporacemi přetváří racionální občany na neracionální konzumenty a to tak, že podřizuje sociálně-existenční otázky penězům“.", "section_level": 2}, {"title": "Jean Baudrillard a představa směny v rovině symbolických významů.", "content": "Baudrillardův (1929–2007) přínos k tématu spočívá v revizi původního marxistického ekonomického pojetí komodifikace a k jeho přiblížení podmínkám postmodernity. V nich podle Baudrillarda zastarává koncepce zboží charakterizovaného směnnou a užitnou hodnotou, neboť v postmoderní společnosti nevzniká hodnota zboží – tak jak usuzuje Marx – ve výrobním procesu a není určena vynaloženou prací. Oproti tomu podle Baudrillarda vzniká v komunikaci, v rámci níž jsou produktům propůjčovány významy. Jinými slovy: komodifikace podle Baudrillarda znamená proces, při němž se zboží stává znakem majícím takový význam resp. hodnotu, který je mu v daném společenském kontextu připisován. Baudrillard tedy \"„tvrdí, že hodnota je v kultuře vymezována spíše prostřednictvím výměny symbolických významů, než na základě užitku“\".", "section_level": 1}, {"title": "Komodifikace, dekomodifikace a sociální stát.", "content": "Koncept komodifikace a dekomodifikace uvedl poprvé Claus Offe (nar. 1940) při své analýze rozporuplnosti role sociálního státu (welfare state) v pozdně kapitalistických společnostech. Tato rozporuplnost se podle Offeho projevuje mj. ve způsobu, kterým stát ovlivňuje fungování pracovního trhu. Sociální stát na jedné straně umožňuje dekomodifikaci lidí tím, že jim zajišťuje určitou životní úroveň i v případě jejich neúčasti na pracovním trhu. Vyvazuje je ze závislosti na pracovním trhu prostřednictvím poskytování různých sociálních podpor, např. v případě nemoci, stáří, nezaměstnanosti a podobně. Avšak k tomu, aby mohl stát poskytovat tyto veřejné statky a aby udržel celý systém v chodu, musí zdaňovat soukromé zdroje vytvářené na trhu. Stát tedy na druhé straně musí podporovat zapojování lidí do pracovního trhu a jeho rozvoj, stejně tak jako rozvoj trhu se zbožím. Stát musí vytvářet podmínky vhodné pro komodifikaci lidské práce, a to např. prostřednictvím různých rekvalifikačních a vzdělávacích programů, posilujících schopnost lidí odpovídat na pracovní poptávku. Koncept dekomodifikace dále rozpracoval Gösta Esping-Andersen (nar. 1947), zejm. v publikaci \"The Three Worlds of Welfare Capitalism\" z roku 1990. Názorově zastával Offeho pojetí role státu při regulaci sil mezi kapitálem a prací. Nezabýval se však tolik dynamikou vztahu mezi komodifikací a dekomodifikací či rolí státu, neboť \"„ústředním tématem učinil dekomodifikaci a dělníky, jakožto její hlavní aktéry“\". Esping-Andersen definoval komodifikaci jako \"„míru, v níž je námezdním dělníkům umožněno udržet společensky přijatelný životní standard, nezávisle na jejich účasti na pracovním trhu“\".", "section_level": 1}, {"title": "Dekomodifikace a otázka genderu.", "content": "V reakci na koncept dekomodifikace a zejm. na práci Esping-Andersena, vznikla rozsáhlá genderově orientovaná diskuse. V souvislosti s analýzami intervence státu do pracovního trhu upozorňovala na přehlížení skutečnosti, že se dekomodifikace v průmyslových společnostech vztahovala na pracující muže a na pracující ženy v nestejné míře. V době kladení požadavků na vznik sociálního státu tvořili převážnou část pracovního trhu dělníci – muži. Jejich práce byla komodifikovaná, proto ze vzniku sociálního státu a jím řízené dekomodifikace těžili více než ženy, které pracovaly bez mzdy převážně v domácnosti. Práce žen se v době vzniku sociálního státu odehrávala ze značné části mimo pracovní trh, tzn. že nebyla komodifikovaná. Z následné dekomodifikace tedy ženy neměly takový prospěch jako muži. Zejména vdané ženy a matky se tím \"„staly závislými na mužích – živitelích“\". Další diskuse v této oblasti se zaměřovala především na rozšiřování sociálního státu a na vytváření podmínek pro komodifikaci ženské práce.", "section_level": 2}, {"title": "Současné uplatnění.", "content": "Původní pojetí vycházející z Marxova spisu Grundrisse pracovalo s komodifikací práce a společenských vztahů v rámci kritiky kapitalismu. Současné uplatnění konceptu je široké natolik, že spíše vyvstává otázka, zda vůbec \"„existuje oblast nedotknutelných věcí a vztahů mimo trh?“\". Studium komodifikace je předmětem různých vědních oborů a zabývá se množstvím témat, včetně např. vzdělání, sportu, těla, rodičovství, genderových či rasových identit aj. Vývoj konceptu komodifikace je již od počátku doprovázen normativní diskusí, v rámci níž se vytvořily dva základní názorové tábory. První z nich zdůrazňuje a obhajuje svobodu jedinců kupovat a prodávat, cokoliv si přejí, tzn. obhajuje svobodné obchodování. Zástupci tohoto tábora tak např. kritizují Marxovo pojetí, neboť hovoří pouze o obětování humanity a \"„neuznává existenci potěšení či uspokojení které může být s konzumací a procesem komodifikace spojeno“\". Oproti tomu zástupci druhého tábora argumentují proti komodifikaci s tím, že poškozuje hodnoty, solidaritu, rovnost a lidskou důstojnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komodifikace je proces, při kterém se z objektů, znaků, událostí, vlastností, lidské práce či lidí samotných stávají předměty směny, podléhající mechanismům trhu. Komodifikace činí z objektů předměty určené ke koupi a prodeji, jejichž hodnota je dána jejich směnitelností.", "tgt_summary": "Within a capitalist economic system, commodification is the transformation of goods, services, ideas, nature, personal information and people into commodities or objects of trade. A commodity at its most basic, according to Arjun Appadurai, is \"anything intended for exchange,\" or any object of economic value. Commodification is often criticised on the grounds that some things ought not to be treated as commodities—for example water, education, data, information, knowledge, human life, and animal life. Human commodity is a term used in case of human organ trade, paid surrogacy also known as commodification of the womb, and human trafficking. Slave trade as a form of human trafficking is a form of the commodification of people. According to Gøsta Esping-Andersen people are commodified or 'turned into objects' when selling their labour on the market to an employer.", "id": 1135605} {"src_title": "Máta peprná", "tgt_title": "Peppermint", "src_document": [{"title": "Popis rostliny.", "content": "Oddenek máty peprné má podzemní výběžky, lodyha je přímá, čtyřhranná, slabě ochlupená nebo lysá a nahoře se větví. Nese řapíkaté listy s kopinatou až vejčitou čepelí. Květy mohou být růžové až nafialovělé a jsou uspořádány v hustých lichopřeslenech. Rostliny dorůstají padesáti až osmdesáti centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Máta peprná málokdy roste volně v přírodě. Především se jí daří na vlhkých nevápnitých půdách v polostínu, ale může se vyskytovat i na sušších a slunných místech. Ze semen obvykle nevyrostou životaschopné rostliny, nejlépe se rozmnožuje dělením trsů, řízky nebo oddenky, většinou na jaře nebo na podzim. Pro svůj růst potřebuje hodně prostoru, a proto se nejčastěji pěstuje v květináčích, aby nezastínila ostatní rostliny. Jakmile se rozroste, už nepotřebuje téměř žádnou péči.", "section_level": 1}, {"title": "Sklizeň.", "content": "Čerstvé listy můžeme trhat celé léto. Nať se stříhá těsně před květem, nejlépe v poledních hodinách, protože tehdy obsahuje nejvíc silic. Za vhodného letního počasí tato rostlina dorůstá a může se sklízet podruhé. Při umělém sušení nesmí teplota přesáhnout 35 stupňů Celsia, protože poté se silice ztrácí. Sušenou mátu je potřeba skladovat ve vzduchotěsné nádobě, aby nezvlhla a neztratila své aroma.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Význam v léčitelství.", "content": "Listy máty obsahují silici \"(1 až 2 %)\" s hlavními složkami mentolem \"(asi 50 %)\" a menthonem \"(asi 10 %)\". Dále silice obsahuje menthofuramen, piperot, třísloviny, hořčiny, flavonoidy, kyselinu octovou a dalších asi 40 látek. Tyto látky mají blahodárné účinky na činnost trávicího ústrojí. Máta pomáhá odstraňovat křeče, povzbuzuje vylučování trávících šťáv, působí protizánětlivě a proti nadýmání. Též podporuje funkci přídatných orgánů - jater, slinivky břišní a žlučníku. Inhalace máty pomáhá při zánětech dýchacích cest. Podstata působení mentolu spočívá ve snižování napětí hladkého svalstva. Snižování tlaku ve vnitřních orgánech zabraňuje a předchází bolestem. Mentol vyvolává také pocit chladu a znecitlivuje, proto se ztrácí nepříjemné pocity jako je například svědění. Při nechutenství se podává mátový čaj, máta působí i proti nespavosti, stresu a bolestem hlavy.", "section_level": 2}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Čerstvé listy se používají do omáček, moučníků, nápojů a salátů. Máta je jednou z ingrediencí do oblíbeného míchaného nápoje \"Mojito\". Používá se i k výrobě alkoholického nápoje, známého jako „peprmintka“ nebo „zelená“. Ze sušených listů a vrcholků stonků před rozkvětem se louhuje čaj, také se využívají při přípravě jehněčího masa či zeleniny. Mentol se přidává také do ústních vod a zubních past, žvýkaček, mentolových bonbonů a masážních gelů. Poslední dobou je ale nahrazován mentolem uměle vyrobeným. Díky snadnému křížení existuje mnoho druhů rodu máta. Kromě máty vodní a klasnaté patří mezi nejznámější například máta vonná, máta okrouhlolistá nebo máta rolní. Samotná máta peprná se může vyskytovat v mnoha kultivarech, například máta peprná pomerančová, bergamotová, čokoládová, švýcarská či dokonce s vůní kolínské vody.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Máta peprná (\"Mentha piperita\" nebo \"Mentha × piperita\") je vytrvalá bylina z čeledi hluchavkovité (\"Lamiaceae\"), rodu máta (\"Mentha\"). Kvete od července do září. Je to přirozený hybrid máty vodní a máty klasnaté (\"Mentha aquatica\" × \"Mentha spicata\"). Pravděpodobně pochází ze západní Evropy, konkrétně z Anglie, ale dnes už se pěstuje v mírných pásech celého světa. Můžeme ji znát pod lidovými názvy pepřová máta, balšám, větrová bylina, větrové koření, fefrminc, peprmint a podobně.", "tgt_summary": "Peppermint (Mentha\" × \"piperita, also known as \"Mentha balsamea\" Wild.) is a hybrid mint, a cross between watermint and spearmint. Indigenous to Europe and the Middle East, the plant is now widely spread and cultivated in many regions of the world. It is occasionally found in the wild with its parent species. Although the genus \"Mentha\" comprises more than 25 species, the one in most common use is peppermint. While Western peppermint is derived from \"Mentha piperita\", Chinese peppermint, or “Bohe” is derived from the fresh leaves of \"Mentha haplocalyx\". \"Mentha piperita\" and \"Mentha haplocalyx\" are both recognized as plant sources of menthol and menthone and are among the oldest herbs used for both culinary and medicinal products.", "id": 2207081} {"src_title": "Gossamer Albatross", "tgt_title": "MacCready Gossamer Albatross", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když v roce 1959 vypsal britský průmyslník Henry Kremer ocenění (a odměnu 50 000 £) pro konstruktéra letadla poháněného pouze lidskou silou, které bude schopno odstartovat, ve výšce minimálně 10 stop (3 metry) obletět trasu ve tvaru osmičky okolo dvou pylonů umístěných 0,5 míle (cca 800 metrů) od sebe, a opět přistát, dlouho nebyl nikdo schopen toto letadlo sestrojit. Teprve 23. srpna 1977 absolvoval na letišti Sahfter v Kalifornii určenou trasu pilot Bryan Allen s letadlem nazvaným Gossamer Condor. Tento stroj postavil tým společnosti AeroVironment Inc. okolo Paula B. MacCreadyho a Dr. Petera B.S. Lissamana. Henry Kremer následně vypsal novou cenu (odměna 100 000 £) a pro její získání nyní bylo potřeba přeletět kanál La Manche z Anglie do Francie. Podmínky splnil jako první opět tým Paula B. MacCreadyho, když kanál La Manche úspěšně přeletěl Bryan Allen dne 12. června 1979.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba letadla.", "content": "Paul B. MacCready při vývoji Gossamer Albatrossu vycházel z již osvědčeného letadla Gossamer Condor. Místo duralu ovšem použil kompozit z uhlíkových vláken (bylo to první použití kevlaru u letadel poháněných lidskou silou, umožněno to bylo i díky podpoře společností Du Pont). Žebra křídla byla opět z pěnového polystyrenu, také byla použita potahová fólie mylar. Gossamer Albatross byl opět tzv. kachní koncepce, kdy řídící plochy jsou před kabinou pilota a vrtule je naopak vzadu a není tažná, ale tlačná. Byla změněna poloha pilota a zlepšeny aerodynamické vlastnosti. Další změny oproti Gossamer Condoru jsou zřejmé z níže uvedených technických dat. I přes výše uvedené změny ovšem nejlepší testovací let trval pouhých 18 minut a nedařilo se jej překonat. Problém byl vyřešen použitím efektivnější vrtule (získané od týmu MIT Chrysalis) a v dubnu 1979 již byl v Mohavské poušti vykonán 20,9 km dlouhý let trvající 69 minut a pilot při něm nebyl vyčerpán natolik, aby nemohl pokračovat dále.", "section_level": 1}, {"title": "Získání ceny.", "content": "Získání první Kremerovy ceny se povedlo až na čtvrtý pokus a při prvním byl Gossamer Condor dokonce poškozen natolik, že další pokusy musely být odloženy o několik dní. Proto byl Gossamer Albatross pro přelet připraven ve dvou exemplářích. Oba stroje byly dopraveny do Anglie na palubě vojenského dopravního letadla Lockheed C-130 Hercules, patřícího Královskému letectvu (Royal Air Force). Pro pokus byl zvolen den 12. června 1979 a pilotem byl opět amatérský cyklista a pilot závěsných kluzáků Bryan Allen. Ten odstartoval nejprve směrem do vnitrozemí (nemohl startovat po větru), poté otočil o 180° a vydal se směrem k francouzským břehům, doprovázen několika čluny, které mu pomáhaly na volném moři v navigaci a které jej měly v případě potřeby zachránit z vody. Během cesty musel pilot bojovat s protivětrem a vysokou teplotou v uzavřené kabině (Allen během letu \"shodil\" 4 kg potu a tuku), cestu mu navíc zkřížil tanker, který musel přeletět a vzdušné proudy okolo lodi málem způsobily pád Gossamer Albatrossu do vody. Trať 35,8 km (některé zdroje uvádějí 42,5 km) nakonec zvládl ve výšce 1,5 metru nad hladinou za 2 hodiny a 49 minut. Během letu dosáhl maximální rychlosti 28,96 km/h. Gossamer Albatross byl při přistání lehce poškozen, byl opraven a vystavován v různých muzeích USA, několik let byl zavěšen v centrálním atriu London Science Museum (Londýnské muzeum vědy), a nyní je vystaven v Steven F. Udvar-Hazy Center v blízkosti Dullesova mezinárodního letiště ve Washington, D.C.. Záložní Gossamer Albatross II byl testován NASA a nyní je vystaven v Museum of Flight (Muzeum letectví) v Seattlu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gossamer Albatross byl druhým letadlem poháněným pouze lidskou silou, jehož konstruktérem byl Paul B. MacCready a prvním takovým letadlem, které přeletělo kanál La Manche. Nyní je součástí sbírky National Air and Space Museum (Národní letecké a kosmické muzeum) při The Smithsonian Institution a je vystaveno v Steven F. Udvar-Hazy Center v blízkosti Dullesova letiště ve Washington, D.C., USA. Gossamer Albatross II, který byl vyroben jako záložní, je vystaven v Museum of Flight (Muzeum letectví) v Seattlu, USA.", "tgt_summary": "The Gossamer Albatross is a human-powered aircraft built by American aeronautical engineer Dr. Paul B. MacCready's company AeroVironment. On June 12, 1979, it completed a successful crossing of the English Channel to win the second £100,000 (£ today) Kremer prize.", "id": 421279} {"src_title": "Carl Laemmle", "tgt_title": "Carl Laemmle", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Carl Laemmle se narodil v židovské rodině na pokraji židovské čtvrti německého města Laupheim. V roce 1884 emigroval do Spojených států, kde po dvacet let pracoval v Chicagu jako účetní a prokurista. V rámci podnikatelských aktivit začal skupovat malá kina zvaná nickelodeons a se svou firmou Laemmle Film Service rozšiřovat distribuci filmových služeb. 8. června 1912 uzavřeli v New Yorku Carl Laemmle z Independent Motion Picture Company, Pat Powers z Powers Picture Company, Mark Dintenfass z Champion Films a Bill Swanson z American Éclair, kontrakt, díky němuž došlo ke sloučení jejich studií. Z těchto čtyř společností vznikla známá hollywoodská filmová společnost Universal Motion Picture Manufacturing Company. Na počátku a v polovině 30. let 20. století produkoval Laemmlův syn, Carl Laemmle junior, řadu drahých a komerčně neúspěšných filmů, přesto však došlo i k natočení úspěšných filmů, jako Back Street z roku 1932, či Show Boat z roku 1936. Carl Laemmle byl nakonec i se svým synem v roce 1936 ze společnosti vytlačen. Laemmle byl po celý svůj život v kontaktu se svým rodným městem, finančně jej podporoval a rovněž sponzoroval stovky Židů z Laupheimu a Württemberska, aby emigrovali z nacistického Německa do Spojených států, a zachránili se tak před holocaustem. Kvůli zajištění a usnadnění jejich imigrace Laemmle kontaktoval americké orgány, členy Sněmovny reprezentantů a ministra zahraničí Cordella Hulla. Pokoušel se také intervenovat ve prospěch uprchlíků z lodě SS St Louis, kteří byli nakonec v roce 1939 posláni z Havany zpět do Evropy. Poté co 24. září 1939, ve věku 72 let, zemřel v Beverly Hills na kardiovaskulární chorobu, byl pochován v Chapel Mausoleum na židovském hřbitově Home of Peace Cemetery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Laemmle Sr. (17. ledna 1867, Laupheim, Württembersko, Německo – 24. září 1939, Los Angeles, Kalifornie, Spojené státy) byl průkopník americké filmové produkce a zakladatel jednoho z hlavních hollywoodských filmových studií – Universal Studios. Produkoval či byl jinak zapojen do více než čtyř stovek filmů. Jeho neteř Carla Laemmle se stala herečkou.", "tgt_summary": "Carl Laemmle (; born Karl Lämmle; January 17, 1867 – September 24, 1939) was a German-born filmmaker and the founder and, until 1934, owner of Universal Pictures. He produced or worked on over 400 films. Regarded as one of the most important of the early film pioneers, Laemmle was born in what is now Germany. He immigrated to the United States in 1884 and worked in Chicago for 20 years before he began buying nickelodeons, eventually expanding into a film distribution service, the Laemmle Film Service, then into production as Independent Moving Pictures Company (IMP), later renamed Universal Film Manufacturing Company, and later still renamed Universal Pictures Company.", "id": 1595646} {"src_title": "Kyselina propionová", "tgt_title": "Propionic acid", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kyselinu propionovou poprvé popsal Johann Gottlieb v roce 1844, kdy ji objevil v degradačních produktech cukru. V dalších letech získávají jiní chemici tuto kyselinu různými dalšími cestami, aniž by si některý z nich uvědomil, že produkuje tuto látku. V roce 1847 prokázal francouzský chemik Jean-Baptiste Dumas, že všechny tyto kyseliny byly toutéž sloučeninou, kterou nazval kyselinou propionovou podle řeckých slov \"protos\" = „první“ a \"pion\" = „tuk“, protože to byla kyselina s nejmenší molekulou H(CH)COOH, která vykazovala vlastnosti mastných kyselin, například tvorbu olejovité vrstvy při vysolování z vody, nebo že má mýdlovitou draselnou sůl.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Kyselina propionová má fyzikální vlastnosti na pomezí mezi nižšími karboxylovými kyselinami, kyselinou mravenčí a octovou, a vyššími (mastnými kyselinami). Je mísitelná s vodou, ale lze ji odstranit z vody přidáním soli. Stejně jako kyselina octová či mravenčí sestává z vodíkově vázaných párů molekul, jak ve fázi kapalné, tak plynné. Kyselina propionová vykazuje obecné vlastnosti karboxylových kyselin: může tvořit amidy, estery, anhydridy a chloridové deriváty. Může podléhat alfa-halogenaci bromem za přítomnosti bromidu fosforitého jako katalyzátoru (HVZ reakce), kdy vzniká CHCHBrCOOH.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Průmyslově se kyselina propionová vyrábí hydrokarboxylací ethylenu pomocí karbonylu niklu jakožto katalyzátoru: Jiným používaným způsobem je vzdušná oxidace propionaldehydu. Za přítomnosti kobaltu nebo manganu tato reakce probíhá rychle už při teplotách 40–50 °C: Velká množství kyseliny propionové se získávala jako vedlejší produkt při výrobě kyseliny octové. Aktuálně je největším světovým výrobcem kyseliny propionové firma BASF s 80 tisíci tun ročně. Biologicky vzniká kyselina propionová v podobě koenzymu A esteru, propionyl-CoA, metabolickým štěpením mastných kyselin obsahujících sudý počet uhlíkových atomů a také štěpením některých aminokyselin. Bakterie rodu \"Propionibacterium\" produkují kyselinu propionovou jako konečný produkt svého anaerobního metabolismu. Tato skupina bakterií se běžně vyskytuje v žaludku přežvýkavců a v potních žlázách člověka (bakterie \"Propionibacterium acnes\"), jejich aktivita je částečně odpovědná za pach potu a švýcarského sýra.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kyselina propionová v koncentraci 0,1 až 1 % (hmotnostně) inhibuje růst plísní a některých bakterií. Proto se většina této kyseliny spotřebuje jako konzervant potravin a krmiva. V krmivu se používá přímo nebo jako amonná sůl. Do krmiva pro skot se přidává antibiotikum Monensin, aby se v bachoru podpořily bakterie \"Propionibacterium\" oproti bakteriím octového kvašení. Tím vzniká méně oxidu uhličitého a krmivo se lépe využije. Takto vznikne zhruba polovina veškeré světové produkce kyseliny propionové. Jinou velkou oblastí použití je konzervace pečiva, kdy se používá sodná nebo vápenatá sůl. Kyselina propionová a její soli (E280 až E283) u pokusných myší vedly k přibývání na váze ke vzniku inzulinové rezistence. Kyselina propionová je užitečná také jako meziprodukt pro výrobu dalších chemikálií, zejména polymerů. Acetát-propionát celulózy je užitečný termoplast. Používá se také vinylpropionát. Ze specializovanějších aplikací lze zmínit výrobu pesticidů a léčiv. Estery kyseliny propionové mají ovocnou vůni a někdy se používají jako rozpouštědla nebo umělé příchutě.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Metabolismus kyseliny propionové začíná konverzí na propionylkoenzym A (propionyl-CoA), obvyklý první krok metabolismu karboxylových kyselin. Protože v molekule kyseliny propionové jsou tři atomy uhlíku, propionyl-CoA nemůže přímo vstoupit do beta-oxidace ani do Krebsova cyklu. U většiny obratlovců se propionyl-CoA karboxyluje na D-methylmalonyl-CoA, který je izomerem L-methylmalonyl-CoA. Enzym závislý na vitaminu B12 katalyzuje přesmyk L-methylmalonyl-CoA na sukcinyl-CoA, který je meziproduktem v citrátovém (Krebsově) cyklu a může do něj tedy snadno vstoupit. Při propionové acidemii vystupuje kyselina propionová jako metabolický toxin v jaterních buňkách tím, že se akumuluje v mitochondriích jako propionyl-CoA nebo jeho derivát methylcitrát, dva inhibitory cyklu trikarboxylových kyselin. Propionát se metabolizuje oxidačně v gliích, což naznačuje astrocytovou zranitelnost při propionové acidemii, pokud se může akumulovat vnitromitochondriální propionyl-CoA. Propionová acidemie může měnit jak neuronální, tak gliální expresi genů ovlivněním acetylace histonů. U hlodavců kyselina proprionová způsobuje reverzibilní chování připomínající autismus, např. hyperaktivitu a dystonii.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt u člověka.", "content": "Lidská kůže je hostitelem druhu bakterií známého jako \"Propionibacterium acnes\", nesoucího název podle schopnosti produkovat kyselinu propionovou. Tato bakterie žije hlavně v kožních mazových žlázách a je jednou z hlavních příčin vzniku akné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kyselina propionová (systematický název propanová kyselina) je přirozeně se vyskytující karboxylová kyselina s chemickým vzorcem CHCHCOOH. V čistém stavu jde o bezbarvou kapalinu s dráždivým zápachem. Aniont CHCHCOO a příslušné soli a estery kyseliny propionové jsou známy jako propionáty (nebo propanoáty).", "tgt_summary": "Propionic acid (, from the Greek words \"protos\", meaning \"first\", and \"pion\", meaning \"fat\"; also known as propanoic acid) is a naturally occurring carboxylic acid with chemical formula CHCHCOH. It is a liquid with a pungent and unpleasant smell somewhat resembling body odor. The anion CHCHCO as well as the salts and esters of propionic acid are known as propionates or propanoates.", "id": 1428806} {"src_title": "David Douglas Duncan", "tgt_title": "David Douglas Duncan", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Duncan se narodil v Kansas City, kde navštěvoval také skautský klub. Krátce navštěvoval Arizonskou univerzitu, kde studoval archeologii. Ve svém vzdělání pokračoval na univerzitě v Miami, kterou dokončil v roce 1938, zkouškou ze zoologie a španělštiny. Působil jako redaktor a fotograf v univerzitních novinách.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho kariéra fotografa začala při požáru hotelu v Tucsonu v Arizoně, kde pak také studoval archeologii. Jeho fotoaparát zachytil jednoho hotelového hosta, jak se opakovaně pokouší vrátit do hořící budovy pro kufr. Tato fotografie vyšla v novinách a později se ukázalo, že na ní byl bankovní lupič John Dillinger a onen kufr obsahoval úlovek z bankovní loupeže, při které byl zastřelen policista. Po škole Duncan působil jako důstojník u Námořní pěchoty Spojených států a stal se válečným fotografem. Po krátkém pobytu v Kalifornii a na Havaji byl na základě rozkazu poslán do Jižního Pacifiku, když Spojené státy vstoupily do druhé světové války. Přestože jsou váleční fotografové blízko k akci, velmi zřídka sami bojují. Při krátkém pobytu na ostrově Bougainville Duncan ale bojoval proti Japoncům. Ve chvíli japonské kapitulace byl na palubě USS Missouri. Jeho válečné fotografie byly tak působivé, že jej po válce zaměstnal časopis \"Life\" a později se na naléhání J. R. Eyermana stal hlavním fotografem magazínu. Během svého života se zúčastnil mnoha akcí, včetně konce Britské Indie a střetů v Turecku, ve východní Evropě, Africe a na Středním východě. Jeho patrně nejslavnější fotografie však byly pořízeny během korejské války. Duncan poskládal řadu fotografií do knihy s názvem \"To je válka!\" (\"This Is War!\", 1951) a výtěžek věnoval vdovám a dětem námořníků, kteří byli ve válce zabiti. Duncan je považován za nejvýznamnějšího fotografa Korejské války. Z Vietnamské války Duncan ještě sestavil dvě další knihy – \"Protestuji!\" (\"I Protest!\", 1968) a \"Válka bez hrdinů\" (\"War Without Heroes\", 1970). Tady Duncan vystoupil ze své role neutrálního fotografa a kritizoval vládu USA za manipulaci války. Zemřel 7. června 2018 ve věku 102 let ve francouzském Grasse.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1967 získal Zlatou medaili Roberta Capy.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Douglas Duncan (23. ledna 1916, Kansas City (Missouri), USA – 7. června 2018) byl americký fotožurnalista a válečný fotograf. Je znám svými dramatickými snímky.", "tgt_summary": "David Douglas Duncan (January 23, 1916 – June 7, 2018) was an American photojournalist, known for his dramatic combat photographs, as well as for his extensive domestic photography of Pablo Picasso and his wife Jacqueline.", "id": 589386} {"src_title": "Kirchhoffovy zákony", "tgt_title": "Kirchhoff's circuit laws", "src_document": [{"title": "První Kirchhoffův zákon (o proudech, o uzlech).", "content": "První Kirchhoffův zákon popisuje zákon zachování elektrického náboje (jedná se o rovnici kontinuity elektrického proudu); říká, že v každém bodě (uzlu) elektrického obvodu platí, že: Jinými slovy též: Vyjádřeno matematicky: kde formula_2 jsou jednotlivé proudy vstupující do uzlu; podle konvence je proud tekoucí do uzlu záporný, zatímco proud tekoucí z uzlu kladný.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý Kirchhoffův zákon (o napětích, o smyčkách).", "content": "Druhý Kirchhoffův zákon formuluje pro elektrické obvody zákon zachování energie; říká, že: Nebo jinak: Jinými slovy též: Předpokladem tohoto zákona je, že smyčka neobepíná žádný časově proměnný magnetický tok – jinak se ve smyčce indukuje napětí a zákon v základní podobě neplatí. V takovém případě lze při analýze obvodu indukované napětí reprezentovat zařazením dalšího prvku, který má stejný účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Použití Kirchhoffových zákonů.", "content": "Kirchhoffovy zákony se používají zvláště pro rozvětvené elektrické obvody, protože spolu s Ohmovým zákonem umožňují určit velikost a směr elektrického proudu v jednotlivých větvích a velikost elektrického napětí na svorkách jednotlivých prvků. Při analýze obvodu pomocí Kirchhoffových zákonů je možné použít jednu ze dvou metod: analýzu uzlů (založenou na použití 1. Kirchoffova zákona) nebo analýzu smyček (založenou na použití 2. Kirchhoffova zákona).", "section_level": 1}, {"title": "Volba metody.", "content": "Obě metody poskytují stejné výsledky, pro daný obvod však může být jedna či druhá metoda jednodušší. Metody vyžadují vyřešení soustavy \"n\" rovnic o \"n\" neznámých. U metody uzlů je \"n\" počet uzlů mínus počet všech zdrojů napětí mínus jedna (za referenční uzel). U metody smyček je \"n\" rovno počtu elementárních smyček mínus počet zdrojů proudu. Obvykle se tedy používá ta metoda, která vyžaduje řešení menšího počtu rovnic. Je však třeba podotknout, že metodu smyček lze použít jen pro planární obvody, tedy obvody, na jejichž schématu se nekříží vodiče. Taková je ale většina obvodů, které se v praxi objevují.", "section_level": 2}, {"title": "Kirchhoffovy zákony ve střídavých obvodech.", "content": "Analýzu pomocí Kirchoffových zákonů lze provádět jak v obvodech stejnosměrného proudu, tak v obvodech střídavého proudu. V těch se napětí a proud vyjadřují komplexními čísly, které reprezentují fázory, a místo elektrického odporu se používá impedance.", "section_level": 2}, {"title": "Kirchhoffovy zákony v teorii grafů.", "content": "Kirchhoffovy zákony se mimo elektrotechniku používají také v teorii grafů pro analýzů toků (které jsou zobecněním elektrického proudu) v sítích (které jsou zobecněním schématu elektrického obvodu). Dokonce se dá říci, že teorie grafů jako taková má v Kirchhoffových zákonech svoje kořeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirchhoffovy zákony jsou dvě pravidla formulující principy zachování náboje a energie v elektrických obvodech. Jsou jedním ze základních nástrojů při teoretické analýze obvodů. Zákony byly pojmenovány podle jejich objevitele Gustava Roberta Kirchhoffa, který je poprvé popsal roku 1845. Oba zákony lze přímo odvodit z Maxwellových rovnic, které ovšem byly formulovány až v roce 1864; Kirchhoff zákony vytvořil jako zobecnění výsledků Georga Simona Ohma. Kromě Kirchhoffových zákonů pro elektrické obvody existuje také Kirchhoffův zákon tepelného vyzařování a další empirické Kirchhoffovy zákony popisující vyzařovací spektra.", "tgt_summary": "Kirchhoff's circuit laws are two equalities that deal with the current and potential difference (commonly known as voltage) in the lumped element model of electrical circuits. They were first described in 1845 by German physicist Gustav Kirchhoff. This generalized the work of Georg Ohm and preceded the work of James Clerk Maxwell. Widely used in electrical engineering, they are also called Kirchhoff's rules or simply Kirchhoff's laws. These laws can be applied in time and frequency domains and form the basis for network analysis. Both of Kirchhoff's laws can be understood as corollaries of Maxwell's equations in the low-frequency limit. They are accurate for DC circuits, and for AC circuits at frequencies where the wavelengths of electromagnetic radiation are very large compared to the circuits.", "id": 218622} {"src_title": "Jicchak Herzog", "tgt_title": "Isaac Herzog", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Herzog je syn bývalého izraelského prezidenta Chajima Herzoga a Aury Herzog a je vnukem rabbiho Jicchaka ha-Levi Herzoga. Narodil se v Tel Avivu a vystudoval právo na Telavivské a Cornellově univerzitě. Je ženatý a má tři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Přestože v roce 1999 nebyl zvolen poslancem Knesetu, stal se tajemníkem vlády Ehuda Baraka a tuto funkci zastával až do roku 2001, kdy byl Barak poražen Arielem Šaronem v premiérských volbách. V roce 1999 byl vyšetřován v rámci skandálu „Amutot Barak“ (skandál se týkal obvinění, že byl porušen zákon o financování politických stran) a rozhodl se nevypovídat. Generální prokurátor se proto rozhodl případ uzavřít pro nedostatek důkazů. V letech 2000 až 2003 byl předsedou izraelské protidrogové správy. Ve volbách v roce 2003 se stal poslancem Knesetu za Stranu práce a byl jmenován ministrem bydlení a výstavby ve vláda Ariela Šarona. 23. listopadu 2005 však na svůj post rezignoval v souvislosti s odchodem labouristů z vlády. Před volbami v roce 2006 se umístil na druhém místě kandidátní listiny strany. Po uzavření koalice s vítěznou stranou Kadima byl jmenován ministrem turismu ve vládě Ehuda Olmerta, ale v březnu 2007 byl, v souvislosti se vstupem Jisra'el Bejtejnu do vlády, přesunut na ministerstvo práce a sociálních věcí a byl rovněž jmenován ministrem diaspory, společnosti a boje proti antisemitismu. Před volbami v roce 2009 se opět umístil na druhém místě kandidátní listiny strany a ve volbách byl zvolen poslancem. Svůj ministerský post si zachoval i v koaliční vládě Benjamina Netanjahu. V izraelské vládě zastával od roku 2007 post ministra sociální péče a sociálních služeb. Na ministerskou funkci rezignoval v lednu 2011 v důsledku odchodu části poslanců Strany práce včetně jejího předsedy Ehuda Baraka do nové politické formace Acma'ut. Ve volbách v roce 2013 svůj poslanecký mandát obhájil. V roce 2013 se stal předsedou Strany práce. Před předčasnými volbami do Knesetu roku 2015 dojednal 10. prosince 2014 společně s šéfkou centristické strany ha-Tnu'a Cipi Livniovou předvolební koalici, nazvanou Sionistický tábor. V průzkumech voličských preferencí se nová aliance začala již během prosince 2014 umisťovat na prvním či druhém místě, přičemž dosud průzkumům vévodila pravice a strana Likud. V posledních publikovaných průzkumech před samotným hlasováním dokonce Sionistický tábor měl náskok několika mandátů před Likudem a po dlouhé době se začalo reálně jevit, že se v Izraeli mohla k vládě dostat levice a centristé. Sionistický tábor se v závěrečné fázi kampaně navíc snažil posílit propagaci samostného Herzoga a v politickém marketingu byla naopak poněkud upozaděna Cipi Livniová. 16. března, tedy den před hlasováním, oznámila Livniová, že nebude trvat na původní dohodě o rotaci premiérského křesla mezi ní a předsedou strany práce Herzogem. Sionistický tábor tím doufal přilákat další voliče, kterým osoba Livniové coby možné budoucí premiérky nevyhovovala. Herzog měl být jediným, výlučným kandidátem na možného předsedu vlády. Výsledky voleb ale nakonec neodpovídaly předvolebním průzkumům, protože Likud v nich jasně zvítězil na Sionistickým táborem v poměru mandátů 30:24. Herzog sice ve volbách v roce 2015 za Sionistický tábor získal poslanecký mandát, ale sestavením nové koalice byl pověřen Likud a jeho předseda Benjamin Netanjahu. Izraelský novinář Avi Issacharoff při zpětném hodnocení Herzogova neúspěchu uvedl, že levice se musí více přiblížit mentalitě početných voličů na periferii státu, mimo aglomeraci Tel Avivu, kteří jsou často orientálního původu (tzv. Mizrachim), oceňují ostřejší postoje vůči Arabům, čehož Herzog nebyl schopen. Herzog je předsedou izraelsko-australské parlamentní komory. Je jedním z mála členů Knesetu, kteří jsou stále armádní rezervisté (v hodnosti majora). V reakci na záměr Římskokatolické církve prohlásit za svatého papeže Pia XII., který stál v čele církve v době druhé světové války a jemuž je jeho kritiky vyčítáno, že se důrazně nevyslovil proti vraždění Židů, v říjnu 2008 uvedl: „Záměr prohlásit Pia XII. za svatého je nepřijatelný… V době holocaustu Vatikán velmi dobře věděl, co se děje v Evropě. Nejsou však žádné důkazy, že by v této věci papež jako hlava Svatého stolce nařídil podniknutí nějakých kroků.“ Od 1. srpna 2018 vykonává Herzog funkci předsedy Židovské agentury pro Izrael (1929-1948, před vznikem Státu Izrael, nejvýznamnější židovské instituce v Mandátní Palestině). Zároveň rezignoval na svůj poslanecký post. V Knesetu jej v řadách zástupců Sionistického tábora nahradil Robert Tiviajev, v úloze lídra opozice pak Cipi Livni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jicchak Herzog, יצחק הרצוג, přezdívka \"בוז'י\", Buži (narozen 22. září 1960 Tel Aviv) je izraelský politik a právník, předseda Strany práce a bývalý ministr. V minulosti zastával post ministra práce a sociálních věcí, ministra diapory, společnosti a boje proti antisemitismu, ministra bydlení a výstavby a ministra cestovního ruchu.", "tgt_summary": "Isaac 'Bougie' Herzog (; born 22 September 1960) is an Israeli politician. He served as a member of the Knesset between 2003 and 2018 and held several ministerial posts, including Minister of Welfare and Social Services (2007–11). Formerly the chairman of the Labor Party, he served as the opposition leader from 2013 until 2018. In June 2018 he was elected Chairman of the Jewish Agency for Israel and his term began on August 2018.", "id": 1291346} {"src_title": "Lejsek šedý", "tgt_title": "Spotted flycatcher", "src_document": [{"title": "Hlas.", "content": "Vábí svižným „pst“. Zpěv je tvořen řadou krátkých tichých drsných tónů a v základě z ní asi jako „sip-sip-síh-siti-síh-sih“.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v celé Evropě, v severozápadní Africe a jihozápadní Asii po Mongolsko. Evropská populace je odhadována na 14–22 milionů párů. V letech 1970–1990 byl zaznamenán viditelný pokles, v současné době je populace považována za stabilizovanou. Je výlučně tažný, zimuje v tropické a jižní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "Na území České republiky je lejsek šedý rozšířen celkem rovnoměrně, ale nikde nepatří mezi hojné druhy. Relativně četněji se vyskytuje v nížinách a pahokatinách, ojediněle vystupuje i vysoko do hor, pravidelně k lidským sídlům. Nejvýše byl zaznamenán na Pančavské louce v Krkonoších (1340 m n. m.), pravidelněji zde vystupuje přibližně do 750 m n. m. Zdá se, že preferuje parky a zeleň intravilánu (např. i expoziční část zoo v Brně). Pravidelně obsazuje různé typy rozptýlené zeleně (rybniční hráze, břehové porosty toků, nivy, rozptýlená zeleň v zemědělské krajině), starší světlé listnaté lesy (doubravy, bučiny), smíšené i jehličnaté lesy (bory), lužní lesy. Na hnízdiště přilétá od konce dubna do počáku května, odlétá od konce srpna do září. Běham mapování v letech 2001–2003 byla v ČR stanovena početnost na 40 000–80 000 párů.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Obývá aleje starých stromů a pásy stromů podél vodních toků. Žije v rozvolněných starých lesích, častěji listnatých než jehličnatých, parcích, v sadech a zahradách, na zarostlých hřbitovech. Chová se nenápadně. Vyjma hnízdní období žije samotářsky.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Ve střední Evropě hnízdí 1× až 2× ročně od května do srpna. Je obvykle monogamní, u některých samců byla zaznamenána bigamie. Miskovité hnízdo z mechu a kořínků vystlané zvířecími chlupy, peřím nebo vlnou staví převážně samice. Umísťuje ho v polodutinách stromů, paždí větví nebo výklencích budov (obsazuje i polootevřené budky), obvykle ve výšce 1–15 m. V jedné snůšce je většinou 4–5 světlých, hnědě skvrnitých, 18,7 × 14,1 mm velkých vajec. Inkubace je 11–15denní, na vejcích sedí jen samice. Mláďata krmí oba rodiče. Mladí ptáci opouštějí hnízdo po 12–16 dnech; pohlavně dospívají v druhém kalendářním roce života.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se zejména létajícím hmyzem, na který číhá z vyvýšené pozorovatelny (kůl, suchá větev v koruně stromu, telegrafní sloup, drát el. vedení atp.) a kterého se zmocňuje v letu. Vzápětí se vrací na stejné místo nebo poblíž (lze jej poznat podle typicky vzpřímeného držení těla). Za příznivého počasí touto taktikou uloví až dvě třetiny kořisti, v deštivých dnech pátrá po potravě zejména na stromech (sbírá ji z listů, větví i kůry), v bylinném patře, na zdech nebo na kompostech. V potravě jsou zastoupeni zejména dvoukřídlí a motýli, případně jiný dospělý hmyz včetně vážek, čmeláků, vos nebo mšic. V malé míře jsou zastoupeny také žížaly, larvy hmyzu a různé plody.", "section_level": 1}, {"title": "České pojmenování.", "content": "Dříve byli do jediného rodu \"Muscicapa\" řazeni kromě lejska šedého i lejsek černohlavý (\"Ficedula hypoleuca\") s bílou skvrnkou na čele a lejsek bělokrký (\"Ficedula albicollis\") s bílým čelem. Podle bílé skvrnky na hlavě, „lysinky“, získali název „lejsek“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lejsek šedý (\"Muscicapa striata\") je malý druh pěvce z čeledi lejskovitých (Muscicapidae). Je o něco menší než vrabec. Má štíhlé tělo, relativně velkou hlavu, dlouhá křídla a ocas. Svrchu je šedý s nádechem do hněda, spodinu těla má světleji šedavou. Čelo, hrdlo a prsa pokrývají tmavší čárky. Tmavé nohy jsou slabé a krátké, neslouží k pobíhání ani skákání, ale pouze k sezení. Zobák a oči jsou tmavé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně; mladí ptáci mají na svrchní straně těla světle hnědé skvrnění.", "tgt_summary": "The spotted flycatcher (\"Muscicapa striata\") is a small passerine bird in the Old World flycatcher family. It breeds in most of Europe and in the Palearctic to Siberia, and is migratory, wintering in Africa and south western Asia. It is declining in parts of its range. This is an undistinguished looking bird with long wings and tail. The adults have grey-brown upperparts and whitish underparts, with a streaked crown and breast, giving rise to the bird's common name. The legs are short and black, and the bill is black and has the broad but pointed shape typical of aerial insectivores. Juveniles are browner than adults and have spots on the upperparts.", "id": 623205} {"src_title": "John Backus", "tgt_title": "John Backus", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Backus se narodil ve Filadelfii, stát Pensylvánie, a vyrůstal v nedalekém Wilmingtonu, stát Delaware. Studoval na Hill School v Pottstownu, stát Pensylvánie, a prý nebyl pilný student. Poté co vstoupil na Virginskou univerzitu, aby studoval chemii, svá studia ukončil, a v roce 1942 byl odveden do Armády Spojených států. Začal studovat medicínu, načež mu byl, během stáže v nemocnici, na mozku diagnostikován nádor, ten byl později úspěšně odstraněn a do hlavy mu byla instalována metalická destička. Po devíti měsících však svá studia medicíny ukončil. V roce 1946 podstoupil druhou operaci hlavy, při níž mu byla stará destička v hlavě nahrazena novou, tuto novou destičku sám navrhl. Poté, co se přesunul do New Yorku, začal studovat na škole pro radiotechniky, tam později také nalezl zálibu v matematice. V roce 1949 dostudoval Kolumbijskou univerzitu a získal magisterský titul, v roce 1950 získal práci v IBM. Během prvních třech let pracoval na počítači SSEC (Selective Sequence Electronic Calculator), jeho první velký projekt bylo napsání programu pro výpočet pozic Měsíce. V roce 1953 John Backus také vyvinul jazyk Speedcoding, první jazyk vyššího řádu pro počítač IBM. V roce 1954 sestavil Backus tým vývojářů, jež měl za úkol definovat a vyvinout programovací jazyk pro nový počítač IBM 704, tímto jazykem byl Fortran. Ačkoli se vedou debaty, zdali byl Fortran prvním jazykem vyššího řádu, byl to zcela jistě první takový jazyk, jež dosáhl širokého využití. Backus však významně přispěl do oblasti prvních počítačů i jinak. Během druhé poloviny 50.let 20.století byl Backus členem mezinárodních komisí, jež vyvinuly ALGOL 58 a velmi významný ALGOL 60, který se velmi rychle stal de facto celosvětovým standardem pro publikování algoritmů. Backus také vyvinul tzv. \"Backus-Naurovu formu\", což byla formální notace, díky které bylo možné popsat jakýkoli bezkontextový programovací jazyk. Backus-Naurova forma byla velmi důležitá pro vývoj překladačů. Toto všechno pomohlo Backusovi k získání Turingovy ceny. Později pracoval na tzv. \"function-level\" programovacím jazyce zvaném FP, který byl popsán během jeho přednášky při příležitosti udělení jeho Turingovy ceny, \"Může být programování osvobozeno od von Neumannova stylu?\". Fakt, že tento dokument neudělal ani tak mnoho pro zvýšení zájmu o jazyk FP, jako spíš roznícení výzkumu funkcionálního programování, je občas viděno jako Backusova omluva za vytvoření Fortranu. Interpret jazyka FP byl distribuován s operačním systémem 4.2 BSD Unix. Jazyk FP byl silně inspirován jazykem APL Kennetha E. Iversona, dokonce používal nestandardní znakovou sadu. Backus strávil zbytek své kariéry vývojem jazyka FL (odvozeno od \"Function Level\"), nástupce jazyka FP. FL byl interním výzkumným projektem IBM, jeho vývoj se v podstatě zastavil poté, co byl projekt dokončen (dnes o něm zůstává pouze pár stránek dokumentace). Spousta inovativních myšlenek tohoto jazyka však bylo implementováno do Iversonova programovacího jazyka J. V roce 1963 byl Backusovi udělen titul IBM Fellow, což je nejvyšší ocenění jaké může vědec, inženýr či programátor v IBM získat. Krom toho mu byl v roce 1989 udělen titul Čestný doktorát Univerzitou Henriho Poincarého ve Francii, a cena Charlese Starka Drapera (Charles Stark Draper Prize), v roce 1993. John W. Backus odešel do důchodu v roce 1991 a 17. března 2007 zemřel ve svém domě ve městě Ashland, stát Oregon.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Warner Backus (3. prosince 1924 - 17. března 2007) byl americký počítačový vědec. Vedl tým, jenž vynalezl první široce používaný vyšší programovací jazyk (Fortran) a byl vynálezcem Backus-Naurovy formy (BNF), což je téměř univerzálně používaná notace pro definování syntaxe formálních jazyků. Také zkoumal a pomohl popularizovat tzv. function-level programování. Institut pro elektrotechnické a elektronické inženýrství (IEEE) udělil Backusovi v roce 1967 cenu W.W. McDowella (W.W. McDowell Award) za vývoj Fortranu. V roce 1975 obdržel Národní medaili za vědu (National Medal of Science) a v roce 1977 Turingovu cenu (ACM Turing Award) \"za hluboký, významný, a trvalý přínos pro návrhu účelných vyšších programovacích systémů, zejména pak skrze práci na Fortranu, a za vysoce významnou publikaci formálních procedur pro specifikaci programovacích jazyků\".", "tgt_summary": "John Warner Backus (December 3, 1924 – March 17, 2007) was an American computer scientist. He directed the team that invented and implemented FORTRAN, the first widely used high-level programming language, and was the inventor of the Backus–Naur form (BNF), a widely used notation to define formal language syntax. He later did research into the function-level programming paradigm, presenting his findings in his influential 1977 Turing Award lecture \"Can Programming Be Liberated from the von Neumann Style?\" The IEEE awarded Backus the W. W. McDowell Award in 1967 for the development of FORTRAN. He received the National Medal of Science in 1975 and the 1977 ACM Turing Award \"for profound, influential, and lasting contributions to the design of practical high-level programming systems, notably through his work on FORTRAN, and for publication of formal procedures for the specification of programming languages\". He retired in 1991 and died at his home in Ashland, Oregon on March 17, 2007.", "id": 1579800} {"src_title": "Engelbert Humperdinck (skladatel)", "tgt_title": "Engelbert Humperdinck (composer)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Humperdinck se narodil jako syn učitele v Siegburgu. Krátce poté, co se začal učit hrát na klavír, zkomponoval ve věku sedmi let i své první skladby. Ve třinácti letech napsal i své dva první singspiely. Vystudoval gymnázium v Paderbornu. Jeho rodiče sice neschvalovali jeho plány na hudební kariéru, dávali přednost studiu architektury, nicméně v roce 1872 vstoupil na konzervatoř v Kolíně nad Rýnem, kde studoval u Ferdinanda Hillera a Isidora Seisse. Krátce byl dirigentem Kolínského městského divadla. V roce 1876 získal Mozartovu cenu města Frankfurt nad Mohanem, jejíž součástí bylo stipendium, které mu umožnilo odejít do Mnichova, kde pokračoval ve studiu u Franza Lachnera a později u Josefa Rheinbergera.V roce 1879 se stal prvním nositelem berlínské Mendelssohnovy ceny. Stipendium spojené s tímto oceněním využil k cestě do Itálie. V Neapoli se seznámil s Richardem Wagnerem. Wagner ho pozval na své Hudební slavnosti v Bayreuthu a tak v letech 1880 až 1881 asistoval na provedení opery Parsifal. Kromě toho působil i jako učitel hudby Wagnerova syna Siegfrieda. V roce 1881 mu byla v Berlíně udělena cena Giacomo Meyerbeera. V roce 1883 se stal druhým dirigentem opery v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku profesorem na kolínské konservatoři. V roce 1885 působil jako hudební partner rodiny průmyslníka Kruppa v Essenu a krátce vyučoval kompozici a hudební teorii na konzervatoři v Barceloně. V letech 1887/1888 byl koncertním kritikem v Bonnu a redaktorem prestižního hudebního nakladatelství B. Schott v Mohuči. V roce 1890 se přestěhoval do Frankfurtu a stal se odborným asistentem na zdejší konzervatoři a operním referentem Frankfurter Zeitung. V té době patřil mezi jeho blízké přátele skladatel Hugo Wolf. V roce 1897 se přestěhoval do Boppardu a v roce 1901 do Berlína. V letech 1900 až 1920 řídil \"Mistrovskou školu hudební kompozice\" při \"Královské akademii umění\" a komponoval scénickou hudbu pro \"Deutsches Theater\" v Berlíně. Pracoval rovněž na úpravách lidových písní. Za jeho činnost mu Universität der Künste v Berlíně udělila čestný doktorát a Accademia di Santa Cecilia v Římě ho zvolila čestným členem (1914). V roce 1914 si podal žádost na místo ředitele konzervatoře v Sydney v Austrálii. V době vypuknutí první světové války však bylo obsazení tohoto místa Němcem nemyslitelné, zvláště když Humperding podepsal tzv. \"Manifest devadesáti tří\" na podporu německých vojenských akcí. 5. ledna 1912 utrpěl Humperdinck záchvat mrtvice. I když se zotavil, jeho levá ruka zůstala trvale ochrnutá. S pomocí svého syna Wolframa však i dále komponoval. 26. září 1921 se Humperdinck zúčastnil představení opery Carl Maria von Webera Čarostřelec v Neustrelitzu, kterou jeho syn režíroval. Během představení utrpěl druhý infarkt, ze kterého se již nevzpamatoval. O několik týdnů později uvedla na jeho počest Berlínská státní opera jeho nejslavnější operu \"Hänsel und Gretel\" Je pohřben spolu se svou manželkou Hedwigou v rodinné hrobce na hřbitově Südwestkirchhof Stahnsdorf v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Perníková chaloupka.", "content": "Jeho nejslavnějším dílem je pohádková opera \"Perníková chaloupka\" (německy \"Hänsel und Gretel\", tedy \"Jeníček a Mařenka\"), na které Humperdinck začal pracovat ve Frankfurtu v roce 1890. Nejprve složil čtyři písně pro svou neteř k domácímu loutkovému představení. Poté použil libreto své sestry Adelheidy Wette napsané volně na motivy pohádky bratří Grimmů a zkomponoval singspiel se šestnácti písněmi pro zpěv a klavír volně spojenými dialogy. V roce 1891 pak začal pracovat na orchestrálním znění. Opera měla premiéru ve Výmaru 23. prosince 1893 pod taktovkou Richarda Strausse, který ji označil za mistrovský kus nejvyšší kvality. Se svou originální syntézou wagnerovské techniky a tradičních německých lidových písní, měla opera okamžitý a mimořádný úspěch nejen v Německu, ale po celém světě. V roce 1923 ji vybrala Královská opera v Londýně (\"Royal Opera House\") pro své první rozhlasové vysílání kompletní opery a o osm let později se stala i první operou přenášenou živě z Metropolitní opery (\"Metropolitan Opera\") v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Engelbert Humperdinck (1. září 1854, Siegburg – 27. září 1921, Neustrelitz) byl německý hudební skladatel, dnes známý především pro svoji pohádkovou operu \"Perníková chaloupka\" (\"Hänsel und Gretel\"), na motivy pohádky Jeníček a Mařenka.", "tgt_summary": "Engelbert Humperdinck (; 1 September 1854 – 27 September 1921) was a German composer, who wrote the opera \"Hansel and Gretel\".", "id": 186591} {"src_title": "Bernd Alois Zimmermann", "tgt_title": "Bernd Alois Zimmermann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zimmermann se narodil v Bliesheimu (nyní součást Erftstadtu) v blízkosti Kolína nad Rýnem. Jeho otec pracoval pro německou železniční společnost Deutsche Reichsbahn a kromě toho měl malé hospodářství. V roce 1929 začal Berndt navštěvovat soukromou katolickou školu, kde se poprvé systematicky zabýval hudbou. Poté co nacisté uzavřeli všechny soukromé školy přestoupil do na katolické gymnázium v Kolíně nad Rýnem, kde v roce 1937 maturoval. V témže roce vykonal tehdejší povinnou pracovní službu a zimní semestr 1937/1938 strávil studiem na Vysoké škole pedagogické v Bonnu. V roce 1938 začal studovat hudební výchovu, muzikologii a skladbu na \"Hochschule für Musik und Tanz Köln\" (Vysoká škola hudby a tance). V roce 1940 musel narukovat do Wehrmachtu, ale na podzim roku 1942 byl pro kožní chorobu z armády propuštěn. Vrátil se ke studiu, ale školu dokončil až po válce v roce 1947. V té době již však pracoval jako skladatel na volné noze, převážně pro rozhlas. V letech 1948–1950 se účastnil Darmstadtských prázdninových kurzů Nové hudby, kde studoval mezi jinými u René Leibowitze a Wolfganga Fortnera. V roce 1957 obdržel stipedium ke studiu na Deutsche Akademie Rom Villa Massimo v Římě a o rok později se stal nástupcem skladatele Franka Martina jako profesor skladby na vysoké škole v Kolíně nad Rýnem, kde založil a vedl \"Seminář filmové, divadelní a rozhlasové hudby\". V šedesátých letech se stal známým a uznávaným skladatelem. V roce 1960 obdržel \"Velkou uměleckou cenu Severního Vestfálska\" a v roce 1966 \"Uměleckou cenu města Kolín nad Rýnem\". Kromě toho získal i druhé stipendium pro studium v Římě. Po úspěchu opery \"Die Soldaten\" (Vojáci) byl přizván ke spolupráci s Berlinskou akademií umění a v roce 1969 získal i \"Uměleckou cenu města Berlína\". Skladatel trpěl depresemi a k tomu se přidaly i vážné oční potíže. Dne 10. srpna 1970 spáchal ve svém domě v Königsdorfu sebevraždu, jen několik dní po dokončení své poslední skladby \"Ich wandte mich um und sah alles Unrecht das geschah unter der Sonne\". Podle muzikologa Hanse Jahnna připravoval v té době další operu \"Medea\". Na počest skladatele uděluje město Kolín nad Rýnem každoročně stipendium ke studiu Nové hudby skladateli do 35 let nazvané \"Bernd-Alois-Zimmermann-Stipendium\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Zimmermann byl skladatelem mezi dvěma epochami. Byl příliš mladý, aby mohl být ovlivněn hudebním vývojem v období Výmarské republiky a zároveň příliš starý, aby mohl spolupracovat s nastupující generací mladých umělců nezatížených minulostí. To u něj vedlo k vytvoření vlastního nezávislého pracovního stylu vycházejícího z konceptu „pluralitního“ komponování a využívajícího techniky koláže. Jeho kompoziční růst byl ovlivněn tím, že nacistickým režimem byla většina německých skladatelů odříznuta od vývoje nové hudby. Jeho první skladby proto vycházely z neoklasicismu. Pod dojmem Darmstadtských letních kurzů (od roku 1949) pokračoval ve volné atonalitě, přes dvanáctitónové skladby po roce 1951 až po hudbu seriální po roce 1956. Jeho láska k jazzu se odráží v Houslovém koncertu z roku 1950, v Koncertu pro trubku z roku 1954 i v opeře \"Die Soldaten\". Z více méně existenčních důvodů se věnoval hudbě filmové a scénické hudbě rozhlasové. Na rozdíl od představitelů tzv. Darmstadtské školy (Stockhausena, Bouleze, Nona apod.) se však nejednalo o nějaký radikální rozchod s tradiční hudbou. V padesátých letech vyvinul svou vlastní kompoziční techniku, která získala název \"Klangkomposition\" a která se vyznačuje kombinací a překrývání vrstev hudebního materiálu z různých dob a různého původu (hudba středověku, baroka a klasicismu až po jazz a písně Beatles). Od vkládání jednotlivých citací do vlastní kompozice (jako např. v orchestrální skladbě \"Photopsis\") až po skladby, které jsou jako hudební koláž zamýšleny (např. v baletu \"Musique pour les soupers du Roi Ubu\"). Ve vokálních dílech (nejvýrazněji v jeho \"Requiem za mladého básníka\") bývá tato metoda použita i v textu. Tuto metodu použil i ve svém nejznámějším díle, jediné dokončené opeře \"Die Soldaten\". Opera je nejen kombinací zpěvu, dramatu, pantomimy a balet, ale používá v ní i multimediální techniku. Dirigent Wolfgang Sawallisch ji nejprve odmítl jako nehratelnou. Opera však měla při provedení v Kolíně nad Rýnem pod taktovkou Michaela Gielena úspěch a zcela mimořádného ohlasu se jí dostalo o čtyři roky později v Mnichově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernd Alois Zimmermann (20. března 1918, Bliesheim, Rhine Province – 10. srpna 1970, Königsdorf (Frechen); celým jménem \"Bernhard Alois Zimmermann\") byl západoněmecký skladatel.", "tgt_summary": "Bernd Alois Zimmermann (20 March 1918 – 10 August 1970) was a German composer. He is perhaps best known for his opera \"Die Soldaten\", which is regarded as one of the most important German operas of the 20th century, after those of Berg. As a result of his individual style, it is hard to label his music as avant-garde, serial or postmodern. His music employs a wide range of methods including the twelve-tone row and musical quotation.", "id": 1199510} {"src_title": "Alexa Internet", "tgt_title": "Alexa Internet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena v roce 1996 Brewsterem Kahlem a Brucem Gilliatem. V této době toolbar, který pomoci algoritmu, jenž byl formulován pomocí jednotlivého uživatele, napovídal uživateli, co by měl dále navštívit za server. Mimo to, o každém navštíveném serveru vygeneroval kontext, na kterém byly informace o vlastníkovi serveru, počet stránek na serveru, počet odkazů směřujících na jiné servery a informace o aktualizaci serveru. Inženýři společnosti Alexa, za pomocí Internetového archivu, vytvořili Wayback Machine (tj.: stroj času). Kromě toho, Alexa poskytuje archivu internetu vyhledávací roboty. V roce 1999 byla společnost Alexa prodána za akcie Amazonu v hodnotě 250 mil dolarů společnosti Amazon.com. Na jaře roku 2002 Alexa začala spolupracovat s Google a v lednu 2003 Open Directory. Nicméně v roce 2006 zaměnila Windows Live Search společnost Google jako poskytovatel vyhledávacích informací. V září 2006 začali používat svojí vlastní vyhledávací platformu. V prosinci 2006 oficiálně vyšel Alexa image search. Je to první velká aplikace postavená na vlastní platformě. Dnes Alexa funguje jako internetový vyhledávač, jejímž základem je internetový katalog Open Directory, a taky jako poskytovatel informací o serverech. Alexa také dodává informace o stránkách pro vyhledávač A9.com. V prosinci 2005 otevřela svůj obrovský vyhledávací index mimopodnikovým programům pomocí webových služeb a API. Lze je využit při zřízení alternativních vyhledávačů, které by mohly běžet buď na serveru Alexa, anebo na vlastních serverech.", "section_level": 1}, {"title": "Alexa Rank.", "content": "Klíčovou metrikou publikovanou z Alexa Internet Analytics je hodnocení \"Alexa Traffic Rank\", také známé jako Alexa Rank. Metrika byla vytvořena k odhadu popularity webových stránek. Hodnocení se počítá z kombinace denních návštěvníků a počtu zobrazení stránek webu po dobu tří měsíců. Hodnocení Alexa Traffic Rank lze použít ke sledování trendu popularity webové stránky a ke srovnání popularity různých webových stránek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexa internet je sesterský projekt serveru Amazon.com. Alexa sbírá informace od uživatelů, kteří si nainstalovali Alexa toolbar, pomocí které se formulují statistiky o návštěvnosti stránek a zpětných odkazů. Sídlo společnosti se nachází v Kalifornii (USA).", "tgt_summary": "Alexa Internet, Inc. is an American web traffic analysis company based in San Francisco. It is a wholly owned subsidiary of Amazon. Alexa was founded as an independent company in 1996 and acquired by Amazon in 1999 for $250 million in stock. Its toolbar collects data on Internet browsing behavior and transmits them to the Alexa website, where they are stored and analyzed. This is the basis for the company's web traffic reporting, including its Alexa Rank. According to its website, Alexa provides web traffic data, global rankings, and other information on 30 million websites. As of 2018, its website is visited by over 3 million people every month.", "id": 380422} {"src_title": "Iboga", "tgt_title": "Tabernanthe iboga", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Iboga je jeden až dva metry vysoký keř. Ve vhodných podmínkách může dorůst až do stromu o výšce 10 metrů. Rostlina obsahuje mléčnice, jež obsahují zapáchající latex. Listy jsou vstřícné a kopinaté, dlouhé přibližně 8-10 cm. Květy jsou růžové či růžovobílé a rostou ve skupinách po pěti až dvanácti. Plodí oranžově zbarvené, zašpičatělé, oválné bobule s rozbrázděným endospermem. V době zralosti jsou plody velké přibližně 1,5 cm. Kořeny jsou robustní, silně větvené s robustními, silně větvenými žlutavými kořeny. Kořen obsahuje indolové alkaloidy, z nichž nejdůležitější je ibogain. Nejvíce aktivních látek se nachází v kůře kořene. Kořen je hořký a způsobuje znecitlivění úst.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Iboga roste v deštných pralesích západní Afriky. Původní je v Gabonu a Kongu.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční užití.", "content": "Iboga je centrálním objektem náboženství Bwiti praktikovaného v západní Africe, především v Gabonu, Kamerunu a Republice Kongo, v kterém jsou užívány kořeny rostliny v mnoha rituálech. Kůra je nejčastěji užívána v podobě odvaru, ale také pouze rozemletá či čerstvá. Iboga je požívána v masivních dávkách, 1-3 košíky kůry během 8-24 hodin při zasvěcení do Bwiti, při těchto rituálech někdy dochází k úmrtí. Při iniciaci se iboga někdy kombinuje s rostlinami jako \"Alchornea floribunda\" a \"Elaeophorbia drupifera\", jež v kombinaci s ibogou působí jako MAO inhibitory, což může způsobit fyzické zhroucení, které je při rituálu žádoucí. V menších dávkách, 2-5 kávových lžiček rozemleté kůry, jsou užívány ve spojení s rituálními a kmenovými tanci, pořádanými většinou v noci. Věří že požití jim umožní kontakt se světem duchů a komunikaci s předky. Podle pygmejských pověstí vznikla iboga z těla roztrhaného muže, aby s ním jeho manželka mohla rozmlouvat. Ženská verze Bwiti bývá nazývána Mbiry. Bwitisté byli objektem perzekuce ze strany katolických misionářů, jež proti tomuto náboženství vystupují dodnes. Léon M´ba, před svým nástupem do funkce prezidenta Gabonu roku 1960, bránil Bwiti a užívání ibogy u francouzských koloniálních soudů. 6. června 2000 Rada ministrů Republiky Gabon vyhlásila ibogu národním pokladem.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "Za kritickou dávku bývá považováno 300 miligramů usušené kůry, při kterých už se objevují nežádoucí příznaky jako nucení na zvracení a závratě. U pravidelných uživatelů se však tolerance zvyšuje a můžou snést i dávku 1 gramu. Iboga by se neměla kombinovat s jinými psychoaktivními drogami ani alkoholem a měla by být požívána nalačno. V nižších dávkách má iboga stimulanční efekt a je užívána k udržení ostražitosti při lovu. Ve vyšších vyvolává vizuální halucinace, změnu vnímání času a pocit odosobnění. V ještě vyšších dávkách se objevují další smyslové halucinace a synestesie, a také proměnlivá nálada, například euforie, smutek či strach. Při předávkování se ztrácí schopnost pohybu, zhroucení, kóma či dokonce smrt. Přibližně polovina lidí po iboze popisuje stavy mdlob, ospalosti, nutkání ke zvracení a nechuť ke komunikaci. Účinky kořene rostliny jsou komplexnější než účinky čistého ibogainu a trvají okolo šesti hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba závislosti.", "content": "Mimo Afriku bývá výtažek z ibogy v podobě čistého ibogainu používán na léčbu závislosti na opiátech. Terapie může trvat několik dní a subjekt všeobecně ztrácí fyzickou závislost. Podle některých názorů by šlo ibogain využít i na léčení závislosti na alkoholu a nikotinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iboga (\"Tabernanthe iboga\") je tropický keř z čeledi toješťovité používaný jako halucinogenní a stimulační droga a k léčení závislosti na opiátech. V západní Africe je kůra z kořene žvýkána z rituálních důvodů. Iboga v malých dávkách stimuluje centrální nervový systém, ve velkých navozuje halucinace. Pro své účinky je iboga požívána i gorilami, prasaty a dikobrazy. Psychoaktivní účinky mají i ostatní druhy rodu \"Tabernanthe\", ale kvůli vysoké toxicitě nejsou využívány, výjimkou je druh \"Tabernanthe manii\". Ibogain, aktivní alkaloid ibogy, byl objeven v roce 1901, v 20. letech 20. století byl doporučován jako stimulans léčby neurastenie, v 30. letech 20. století byl extrakt prodáván ve Francii jako Lambaréné. V 60. letech 20. století se začaly objevovat zprávy o halucinogenních účincích a byl v mnoha zemích zakázán.", "tgt_summary": "Tabernanthe iboga (iboga) is a perennial rainforest shrub native to West Africa. An evergreen bush indigenous to Gabon, the Democratic Republic of Congo, and the Republic of Congo, it is cultivated across West Africa. In African traditional medicine and rituals, chewing the yellow-colored root or bark is used to produce hallucinations and near-death outcomes, with some fatalities occurring. Preliminary research indicates that ibogaine, an alkaloid constituent of iboga roots and bark, has potential for treating addiction to opioids and other substances of abuse. In high doses, ibogaine is considered to be toxic, and has caused serious comorbidities when used with opioids or prescription drugs. The United States Drug Enforcement Administration (DEA) lists ibogaine as a controlled substance of the Controlled Substances Act.", "id": 2478505} {"src_title": "Káně Harrisova", "tgt_title": "Harris's hawk", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecně.", "content": "Jedinci se liší délkou v rozmezí od 46 do 76 cm a všeobecně mají rozpětí křídel okolo 1,1 m. Ve Spojených státech se průměrná hmotnost samců pohybuje okolo 710 g, zatímco průměr u samic je 1020 g. V rámci sexuálního dimorfismu jsou tedy samice až o 40 % větší než samci. Ptáci mají tmavě hnědé opeření s kaštanovými rameny, lemem křídel a stehny a bílý základ a konec ocasu, dlouhé žluté nohy a žluté ozobí. Hlasové projevy kání Harrisových tvoří velmi ostré zvuky. V přírodě se ptáci dožívají v průměru 11 let, nejdéle žijící zdokumentovaná samice měla 14 let a 11 měsíců. V zajetí se ptáci dožívají až 25 let.", "section_level": 2}, {"title": "Dravci v šatě mladých.", "content": "Dravci v šatě mladých jsou podobní rodičům, ale jsou více žíhaní a během letu je možné naspodu křídel pozorovat bledě žluté zbarvení s hnědým žíháním.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Jsou známy tři poddruhy káně Harrisovy:", "section_level": 2}, {"title": "Biotop.", "content": "Ptáci žijí v řídkých lesích a polopouštích, stejně tak i v mokřinách (s občasnými stromy) a v některých částech jejich rozšíření (Howell a Webb 1995) také v mangrovových bažinách, vyskytujících se v jihoamerické oblasti rozšíření. Káně Harrisova nemigruje a má trvalé teritorium, jehož velikost se pohybuje mezi 0,2 - 5,5 km.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potrava se skládá z malých živočichů včetně ptáků, ještěrek, savců a velkého hmyzu. Káně Harrisova loví ve skupinách, proto může ulovit též větší kořist, jako např. králíka.", "section_level": 2}, {"title": "Lov.", "content": "Ačkoliv je většina dravců samotářských a setkávají se pouze při hnízdění a tahu, káně Harrisova loví ve spolupracujících skupinách od dvou do čtyř jedinců. Tato kooperace je výsledkem adaptace na pouštní klima, ve kterém žije. Jedna lovecká technika spočívá v tom, že malá skupina létá vepředu a pátrá po kořisti, zatímco jiný člen této skupiny letí zezadu a kořist nahání, a to tak dlouho, dokud není kořist zahnána do pasti a následně rozdělena. Jiná technika je založena na tom, že celá skupina se rozmístí okolo kořisti a jeden člen ji usmrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Největším predátorem dospělých kání je výr virginský, pro mladé ptáky představují největší nebezpečí zejména kojoti a velcí krkavci, kteří vybírají i jejich hnízda. Káně však svá hnízda aktivně brání; v případě pokusu o napadení hnízda se dorozumívají varovným voláním a na predátora útočí celá skupina, aby jej od vyplenění hnízda odradila.", "section_level": 2}, {"title": "Hnízdění a mláďata.", "content": "Káně Harrisovy hnízdí na malých stromech, křovinách nebo kaktusech (viz švédské pojmenování - kaktusvråk). Hnízdo je většinou kompaktní, vystavěné z větviček, kořenů rostlin, listů, mechu a kůry. Hnízdo většinou staví samice. Snůška obsahuje většinou dvě až čtyři vejce barvy bílé až namodralé, občas se světle hnědými nebo šedými skvrnami. Hnízdoši jsou zprvu světle žlutohnědí, v pěti nebo šesti dnech změní barvu na tmavě hnědou. Velmi často obývají hnízdo tři káně: dva samci a jedna samice. Diskutuje se o tom, zda se jedná o polyandrii, matoucí je tzv. backstanding, kdy jeden pták stojí na zádech prvního, případně ještě třetí na zádech druhého. Inkubační doba je od 31 do 36 dnů a na snůšce sedí většinou samice. Ve 38 dnech začínají mláďata prozkoumávat okolí hnízda a ve 45 až 50 dnech začínají létat. Samice hnízdí dvakrát nebo třikrát do roka. Mláďata mohou zůstat se svými rodiči až tři roky a v té době pomáhají s vyváděním dalšího potomstva.", "section_level": 2}, {"title": "Lidé a káně Harrisovy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Změny biotopu.", "content": "Ačkoli není káně Harrisova ohroženým druhem, její divoká populace je v současné době na ústupu kvůli ztrátě životního prostředí, pod tlakem určitých okolností je však nicméně známo, že se stěhuje v rámci rozvinutých oblastí. V současné době se jako původní druh vyskytuje na území sedmi států Střední, Jižní a Severní Ameriky, na území dalších dvou, Panamy a Surinamu, je její původ nejistý. Od roku 2004 je v Červeném seznamu IUCN zařazeno do kategorie málo dotčených druhů a v CITES jej nalezneme v příloze II. V roce 2003 populace káně Harrisovy čítala přibližně 390 000 jedinců žijících na ploše velké zhruba 6 000 000 km.", "section_level": 2}, {"title": "Sokolnictví.", "content": "Okolo roku 1980 se začal zvedat zájem o užívání káně Harrisovy v sokolnictví a nyní je nejpopulárnějším dravcem na západě (kromě Asie) chovaným pro tyto účely, a to hlavně kvůli jednoduchému výcviku a snadné socializaci.", "section_level": 2}, {"title": "V umění.", "content": "John James Audubon vytvořil ilustraci káně Harrisovy v publikaci \"Birds of America\" (Londýn, 1827-38) na desce č. 392 s titulem \"Louisiana Hawk - \"Buteo harrisi\"\". Obraz byl vyryt a kolorován Robertem Havellem v londýnské dílně v roce 1837. Originální dílo bylo zakoupeno Newyorskou historickou společností, kde je možné jej zhlédnout až do nynějška (leden 2009).", "section_level": 2}], "src_summary": "Káně Harrisova (\"Parabuteo unicinctus\") je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých, vyskytující se v rozmezí od jihozápadu Spojených států jižně až po Chile a střední část Argentiny. Jeho výskyt je občas hlášen i v západní Evropě, většinou ve Velké Británii. Káně Harrisova je oblíbeným sokolnickým druhem; je tedy pravděpodobné, že její výskyt v Evropě má původ právě v jedincích, kteří unikli ze zajetí. Káně Harrisova je jediným zástupcem rodu \"Parabuteo\". Vědecké jméno je odvozeno z řeckého \"para\", což znamená \"jako\" nebo \"podobný\", a latinského \"buteo\", označující \"káni\", \"uni\" značí \"jeden\" a \"cinctus\" znamená \"obklopený\" nebo \"ohraničený\", což poukazuje na bílý pás na základu a na konci ocasu. Anglické jméno pták dostal od Johna Jamese Audubona, který jej pojmenoval na počest svého ornitologického druha, finančního sponzora a přítele Edwarda Harrise. Káně Harrisova je známá svým význačným chováním - loví ve skupině, která sestává z členů jedné rodiny (většina dravců loví samostatně).", "tgt_summary": "Harris's hawk (\"Parabuteo unicinctus\"), formerly known as the bay-winged hawk or dusky hawk, and known in Latin America as peuco, is a medium-large bird of prey that breeds from the southwestern United States south to Chile, central Argentina, and Brazil. Birds are sometimes reported at large in Western Europe, especially Britain, but it is a popular species in falconry and these records almost certainly all refer to escapes from captivity. The name is derived from the Greek \"para\", meaning beside, near or like, and the Latin \"buteo\", referring to a kind of buzzard; \"uni\" meaning once; and \"cinctus\" meaning girdled, referring to the white band at the tip of the tail. John James Audubon gave this bird its English name in honor of his ornithological companion, financial supporter, and friend Edward Harris. The Harris's hawk is notable for its behavior of hunting cooperatively in packs consisting of tolerant groups, while other raptors often hunt alone. Harris hawks' social nature has been attributed to their intelligence, which makes them easy to train and have made them a popular bird for use in falconry.", "id": 881028} {"src_title": "Giovanni Antonio Canal", "tgt_title": "Canaletto", "src_document": [{"title": "Životopisná data.", "content": "Antonio Canal, který se od roku 1722 podepisoval jako Canaletto, se narodil v rodině Bernarda Canaleho, benátského starousedlíka a malíře divadelních kulis, a Artemisie Barbieri. Společně s bratrem Christoforem se stali otcovými spolupracovníky, což dokládají návrhy jevištních výprav instalovaných v Benátkách (1716–1718) a později i v Římě (1719), kam odešli připravit provedení dvou Scarlattiho oper. V Římě Canaletta ovlivnily veduty měst, které zde malovali Gaspar van Wittel (1653–1736) a Giovanni Paolo Pannini (1691–1765). V roce 1720 se vrátil do Benátek, vstoupil do malířského cechu a stal se nezávislým umělcem. V roce 1722 uzavřel smlouvu s Angličanem Owenem McSwineym, kterou poprvé podepsal přídomkem \"Canaletto\". Na podkladě této smlouvy vznikla série fiktivních pláten významných osobností novodobých anglických dějin. Asi ve stejné době započalo i malířovo přátelství s dalším Angličanem, Josephem Smithem, pozdějším anglickým konzulem v Benátkách (od 1744). Canalettova tvorba se potom přeorientovala především na anglické objednavatele. Mezi roky 1725 a 1730 namaloval 24 obrazů pro vévodu z Bedfordu, 20 obrazů pro vévodu z Buckinhamu a 17 obrazů pro hraběte z Carlisle. Pro tyto obrazy Canaletto, který byl zvyklý malovat v plenéru, zvolil typická místa Benátek jako Canal Grande nebo náměstí San Marco s paláci a přilehlými uličkami. Z následujícího desetiletí se o Canalettově životě zachovalo jen málo zpráv. Je to však doba malířovy vrcholné tvorby. Z popudu Josepha Smithe vznikl soubor leptů podle Canalettových obrazů nacházejících se v obchodníkově sbírce. Rytiny zhotovil Antonio Visentini (1688–1782). Čtrnáct leptů Visentiny uveřejnil již v roce 1735. Celý soubor 35 leptů Visentini vydal v roce 1742 pod názvem \"Prospectus Magni Canalis Venetiaru\" - prostě \"Vedute\". Předpokládá se, že v roce 1742 Canaletto pobýval v Římě. Dokládají to obrazy s pohledy na římská fóra a triumfální oblouky. Mezi roky 1741 a 1744 vznikl Canalettův cyklus leptů tvořený 35 grafickými listy. Války o rakouské dědictví (1740–1748) však významně snížily návštěvnost Benátek anglickými šlechtickými kavalíry. Canalettovi ubylo objednávek, což bylo hlavní příčinou jeho anglické cesty. Během Canalettova pobytu v Londýně (1746–1755) vznikla řada obrazů s pohledy na toto město. Mezi nimi vynikají dva obrazy v Lobkowiczkých sbírkách, které si u Canaletta objednal Ferdinand Filip, 6. kníže z Lobkowicz (1724–1784), kterého politická situace na vídeňském dvoře donutila k cestě do Londýna. Zde se kníže z Lobkowicz seznámil s 2. vévodou z Richmondu, který v té době byl nejdůležitějším Canalettovým patronem. To mu umožnilo si u Canaletta objednat dva obrazy Londýna, které nechal poslal do Čech. V roce 1755 se Canaletto vrátil do Benátek. V průběhu následujících let zhotovil řadu děl, na jejichž podkladě ho benátská Malířská a sochařská akademie přijala za člena v sekci malířů vedut. Pro tento účel namaloval plátno se smyšleným námětem (tzv. capriccio), nazvané \"Architektonická perspektiva\" (1765). Poslední datovaná Canalettova práce je známa z roku 1766. Malíř zemřel v Benátkách 19. nebo 20. dubna 1768. Byl pohřben v benátském kostele San Lio, ve kterém byl v roce 1697 pokřtěn.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Ve 20. letech 18. století byl v Canalettově tvorbě patrný otcův vliv jako malíře kulis. Dokládají to obrazy fiktivních náhrobků významných anglických osobností objednané McSwineyem nebo vyobrazení římských ruin, ve kterých využíval jevištní perspektivní zkratky. Kompozice těchto obrazů vycházela z děl Salvatora Rosyho (1615–1673) a Claude Lorraina (1600–1682). Od Giovanni Paola Panniniho (1691–1765) převzal barevnost, v níž převažovaly hnědé tóny a teplé odstíny žluti. Barvě dával Canaletto přednost před architektonickou přesností. Uvedené charakteristiky Canalettových vedut té doby dokládá jeden ze 12 obrazů nazvaný \"Most Rialto od severu\", který si u Canaletta objednal pozdější konzul Joseph Smith a o rok dříve Stefano Conti, obchodník z Luccy. Obrazy jsou téměř identické. Spolu s tímto obrazem si v letech 1725/26 Conti u Canaletta objednal tři další \"topografické\" obrazy Benátek, dnes vystavené v montreálské soukromé sbírce. Na počátku 30. let 18. století vznikla řada významných děl, mezi kterými vyniká obraz \"Kamenická dílna\". Toto monumentální dílo znázorňuje jedno z nejmalebnějších míst v tehdejších Benátkách. Místo zalité sluncem doplňuje řada postav a postaviček dodávajících obrazu prostorovou hloubku. Stejně velkolepě byl koncipován i obraz \"Malý moučný sklad\" (Giustinianiho sbírka, Benátky), ve kterém řada postav člení sluncem prozářený prostor do značné hloubky. V tomto duchu Canaletto namaloval další čtyři obrazy dokončené počátkem 30. let 18. století. Stály na počátku velkých objednávek pro vévodu z Bedfordu. Současně se začala měnit i barevnost Canalettových obrazů, ve kterých přibývalo svítivosti a průzračnosti prostoru. V nové barevnosti Canaletto vytvořil dvě veduty připomínající významné události - \"Příjetí císařského vyslance v Dóžecím paláci\" a \"Návrat Bucintora do přístavu na svátek Nanebevstoupení\". Téměř širokospektrý pohled na benátský přístav, zachycený v obraze \"Přístav u sv. Marka\", zakoupil 3. hrabě z Carlisle kolem roku 1734. V případě této veduty Canaletto pravděpodobné použil přenosnou optickou kameru (camera obscura), která mu umožnila tento pohledový trik. Obraz současně dokládá, kam se posunula zářivost Canalettovy malby oproti jeho obrazům z první poloviny 20. let 18. století. Ze 30. let 18 století pochází také řada Canalettových kreseb, které byly jednak dokumentačními studiemi, podle nichž malíř vytvářel své obrazy, jednak dokončenými kresbami určenými pro sběratele. Mnohé další kresby vznikly ještě na počátku 40. let 18. století a také 35 leptů, provedených podle vybraných obrazů ze sbírky konzula Josepha Smithe, bylo vydáno v roce 1744. Zůstává otázkou, zda v roce 1742 Canletto skutečně pobýval v Římě, přestože z té doby pocházejí velkolepě pojaté veduty římských památek. Někteří historici umění se domnívají, že je namaloval Bernardo Bellotto, Canalettův synovec a napodobitel, který v letech 1738 až 1743 v Římě působil. V roce 1743 proto Canaletto spolupráci se svým synovcem ukončil. V malbě vedut pokračoval v Anglii, kde je jeho pobyt doložen mezi roky 1746 až 1755. V těchto letech do jeho obrazů vstupuje více zelené barvy z anglické přírody a cihlových či nafialovělých odstínů červeně londýnských budov. Canaletto zde vytvořil na 50 maleb a 30 kreseb. Počáteční fázi Canalletovy tvorby v Anglii dokládají dva širokoúhle pojaté pohledy na Londýn, které si u malíře objednal Ferdinand Filip, 6. kníže Lobkowicz. Jedná se o \"Pohled na Londýn s Temží\" a \"Primátorská slavnost na Temži\", obrazy, které Londýňané obdivovali u příležitosti oslav šedesátého výročí nástupe Královny Alžběty II. na trůn. Naopak pozdější obraz nazvaný \"Hrad Warwick\" ukazuje barevnost každodenního života na anglickém venkově. Postupně se však objednávky od anglických šlechtických rodů vyčerpaly, a tak se v roce 1755 Canaletto vrátil do Benátek. Zde vytvořil ještě řadu kreseb pro 12 pláten s námětem vévodských slavností, které v roce 1766 převedl do grafických listů Giovanni Battista Brustoloni (1712–1796). Již koncem anglického pobytu Canaletto začal malovat i interiéry zajímavých budov a pokračoval v tom i v Benátkách. Dokládá to kresba \"Zpěváci ze sv. Marka\", kterou Canaletto sám datoval. Patří k jeho posledním pracími, neboť o dva roky později Canaletto v Benátkách zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecko-historický význam Canalettova díla.", "content": "Canaletto je v benátském malířství 18. století osobností ojedinělou pro realistické pojetí pohledu na města, které je v mnoha ohledech odlišné od pouhého popisu. Pro jeho tvorbu je typické architektonické \"capriccio\", žánr, jehož si oficiální osobnosti té doby obzvláště cenily. Romantizmus 19. století však na Canalettovy veduty pohlížel s despektem, aby teprve 20. století ocenilo poetické kvality jeho díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni Antonio Canal, zvaný Canaletto (říjen 1697 Benátky - 19. nebo 20. duben 1768 Benátky), byl italský malíř a rytec, typický představitel benátského ilusionismu 18. století. Vytvořil stovky benátských vedut podle skutečnosti. Později maloval i ideální krajiny kombinované se skutečnými výjevy. Topografickou malbu městských vedut přivedl k jejímu vrcholu.", "tgt_summary": "Giovanni Antonio Canal (18 October 1697 – 19 April 1768), commonly known as Canaletto (), was a italian painter from the Republic of Venice, considered important member of the 18th-century Venetian school. Painter of city views or \"vedute\", of Venice, Rome, and London, he also painted imaginary views (referred to as capricci), although the demarcation in his works between the real and the imaginary is never quite clearcut. He was further an important printmaker using the etching technique. In the period from 1746 to 1756 he worked in England where he painted many views of London and other sites including Warwick Castle and Alnwick Castle. He was highly successful in England, thanks to the British merchant and connoisseur Joseph \"Consul\" Smith, whose large collection of Canaletto's works was sold to King George III in 1762.", "id": 2325830} {"src_title": "Dan Meridor", "tgt_title": "Dan Meridor", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Dan Meridor se narodil v Jeruzalémě v době konce britského mandátu Palestina jako syn Elijahu Meridora, dlouholetého politického souputníka Menachema Begina, a politické aktivistky Ra'anany Meridor. Jeho bratrem je politik a diplomat Salaj Meridor. Po povinné vojenské službě v Izraelských obranných silách vystudoval Dan Meridor právo na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a poté začal pracovat jako advokát.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V letech 1982 až 1984 zastával funkci tajemníka strany Likud (za Begina a Jicchaka Šamira) a v roce 1984 kandidoval za tuto stranu do Knesetu. Jako nový poslanec byl jmenován předsedou dvou legislativních podkomisí. V roce 1988 byl opětovně zvolen poslancem a v Šamirově vládě byl jmenován ministrem spravedlnosti a tento post zastával v letech 1988 až 1992. Poslanecký mandát obhájil i ve volbách v letech 1992 a 1996 a v roce 1996 byl jmenován ministrem financí ve vládě Benjamina Netanjahua. Po řadě sporů s Netanjahuem opustil Meridor v červnu 1997 vládu. Jeho veřejná image v té době utrpěla na pověsti, když byl v populárním televizním pořadu „Harcufim“ přirovnávám k Hamletovi (za svou váhavost). V roce 1998 se podílel, společně s několika dalšími členy Likudu a Strany práce, na založení politické strany Izrael ve středu, která později vešla ve známost jako Mifleget ha-Merkaz (Strana středu). Za tuto stranu byl v roce 1999 zvolen do Knesetu a byl jmenován předsedou komise pro zahraniční věci a obranu. Poté, co Ehuda Baraka vystřídal v roce 2001 v premiérském křesle Ariel Šaron, stal se Meridor ministrem bez portfeje. O poslanecký mandát přišel ve volbách v roce 2003. Ještě za dob svého působení poslance působil jako pozorovatel Knesetu při Radě Evropy. Po opuštění Knesetu se stal mezinárodním předsedou Jeruzalémské nadace. Byl rovněž členem Winogradovy komise, která vyšetřovala izraelské operace během druhé libanonské války. Před volbami do Knesetu v roce 2006 Meridor obdržel nabídky ze Strany práce a Jisra'el bejtejnu, aby za tyto strany kandidoval. Meridor však doufal, že se dostane na kandidátní listinu strany Kadima. To však bylo zamítnuto syny Ariela Šarona − Giladem a Omrim. Meridor se později vrátil zpět do Likudu, za který byl v únoru 2009 zvolen poslancem Knesetu. Následně v letech 2009 až 2013 zastával post ministra zpravodajských služeb v druhé Netanjahuově vládě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dan Meridor (: דן מרידור, * 23. dubna 1947) je izraelský politik a bývalý poslanec Knesetu za stranu Likud. V minulosti působil jako ministr financí a ministr spravedlnosti. Je dlouholetým členem Likudu a koncem 90. let byl jedním se zakladatelů strany Mifleget ha-merkaz (Strany středu). Po roce 2000 se vrátil do Likudu a v parlamentních volbách v roce 2009 byl zvolen poslancem Knesetu. V letech 2009 až 2013 řídil rezort zpravodajských služeb v druhé Netanjahuově vládě.", "tgt_summary": "Dan Meridor (, born 23 April 1947) is an Israeli politician and minister. A longtime member of the Likud party, in the late 1990s he became one of the founders of the Centre Party. He rejoined Likud a decade later, and returned to the Knesset following the 2009 elections. Meridor served at various times as Deputy Prime Minister, Minister of Finance, Minister of Justice and Minister of Intelligence and Atomic Energy in the Israeli Cabinet. In 2014, Meridor succeeded Avi Primor as president of the Israel Council on Foreign Relations, an institute of international affairs which operates under the auspices of the World Jewish Congress.", "id": 1708437} {"src_title": "Operace Dřevěná noha", "tgt_title": "Operation Wooden Leg", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Dne 25. září 1985 byli na své jachtě při pobřeží Kypru zabiti tři izraelští civilisté a k útoku se přihlásila elitní jednotka OOP, známá jako Síla 17. Izraelská vláda a izraelské letectvo požadovalo okamžitou odvetu a jako cíl zvolilo velitelství OOP v Tunisku. OOP mělo sídlo v Tunisku od roku 1982, kdy bylo Izraelskými obrannými silami (IOS) vytlačeno z Libanonu. IOS zahájily v reakci na soustavné raketová ostřelování severního Izraele v roce 1982 operaci Mír pro Galileu, která vešla ve známost jako první libanonská válka.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "Útok byl proveden osmi stíhacími letouny F-15 Eagle. V sedm hodin ráno odstartovaly letouny F-15 směrem k Tunisku. Jejich cíl byl vzdálený 2060 kilometrů a jednalo se o nejvzdálenější operaci IOS od operace Entebbe v Ugandě v roce 1976. Nad Středozemním mořem zároveň kroužil velitelský Boeing 707, který celou operaci řídil. Izraelské letouny svrhly přesně naváděné bomby na přímořské velitelství OOP. Poblíž Malty byly na válečné lodi připraveny vrtulníky, pro případ, kdyby bylo nutné evakuovat sestřelené piloty. Nakonec však nebyly zapotřebí. Velitelství OOP bylo zničeno, avšak předseda OOP Jásir Arafat se v té době nacházel jinde a vyvázl tak nezraněn. Podle Izraele bylo při operaci zabito na 60 členů OOP, včetně několika velitelů Síly 17. Při operaci došlo i k zabití několika tuniských civilistů. Celkem bylo podle Gilberta při útoku zabito 74 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Po útoku.", "content": "Útok vyvolal silné protesty především mezi západní Evropou a arabskými státy. Spojené státy operaci schválily, čímž došlo ke zhoršení americko-tuniských vztahů. Útok rovněž zkomplikoval egyptsko-izraelská jednání o kontrole nad hraničním městem Taba. Izraelský premiér Šimon Peres k útoku prohlásil, že „byl činem sebeobrany.“ Rezoluce 573 Rady bezpečnosti OSN (Spojené státy se při hlasování zdržely) odsoudila útok na tuniské území jako flagrantní porušení Charty OSN a Tunisko podle ní mělo nárok na přiměřené reparace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Dřevěná noha (hebrejsky: מבצע רגל עץ, \"Mivca Regel Ec\", anglicky: \"Operation Wooden Leg\") bylo kódové označení operace Izraelského vojenského letectva, která se odehrála 1. října 1985. Jejím cílem bylo sídlo Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v Hamam al-Šatu v Tunisku.", "tgt_summary": "Operation \"Wooden Leg\" (, \"Mivtza Regel Etz\") was an attack by Israel on the Palestine Liberation Organization (PLO) headquarters in Hammam Chott, near Tunis, Tunisia, on October 1, 1985. With a target 1,280 miles (2,060 km) from the operation's starting point, this was the most distant publicly known action undertaken by the Israel Defense Forces since Operation \"Entebbe\" in 1976. It has been condemned by the United Nations Security Council.", "id": 602930} {"src_title": "Spojené baltské vévodství", "tgt_title": "United Baltic Duchy", "src_document": [{"title": "Předchozí události.", "content": "Před první světovou válkou bylo celé území dnešního Lotyšska a Estonska součástí Ruského impéria. Rusové se pokoušeli místní lotyšskou a estonskou populaci rusifikovat. Místní obyvatelé tak neměli žádnou moc na chodu území, které obývali. Po vypuknutí války Němci zaútočili na území Litvy a fronta se mezi carskou armádou a německým vojskem ustálila až na území dnešního Lotyšska. V na podzim 1915 tak fronta ležela na linii měst Riga – Daugavpils – Baranoviči. Na začátku roku 1917 otřásla Ruskem Únorová revoluce. Byla svržena monarchie v čele s carem a revolucionáři vyhlásili republiku. Moci se chopila prozatímní vláda. Estonci reagovali na revoluční události vyhlášením autonomní gubernie v dubnu 1917. Estonská autonomní gubernie zabírala území bývalé livonské a estonské gubernie. Následná Říjnová revoluce na konci roku 1917 svrhla prozatímní vládu a do čela Ruska se dostali bolševici. Estonci využili chaosu, který zachvátil říši a prohlásili \"Národní shromáždění\" jedinou vládnoucí silou na území Estonska 28. listopadu 1917. Samotná nezávislost byla vyhlášena 24. února 1918. Stejným vývojem prošli i Lotyši. Národní shromáždění bylo vytvořeno 16. listopadu 1917 a prohlásilo se jedinou vládnoucí silou nad územím obývaným Lotyši. Nezávislé Lotyšsko bylo deklarováno 15. ledna 1918. Němci taktéž využili chaosu v Rusku a zahájili v Pobaltí útok. Do konce února 1918 se německé armádě podařilo obsadit celé území livonské a estonské gubernie a vytvořili místní vojenskou vládu. V březnu 1918 byl mezi Německem a bolševickým Ruskem podepsán tzv. Brestlitevský mír, který ukončil válku na východní frontě a přiřkl Německu Finsko, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko, Besarábii a celé Pobaltí.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Baltského vévodství.", "content": "Jako paralelní mocenské hnutí se vytvořilo pod kontrolou německých okupačních orgánů hnutí baltských Němců. Samotná rada byla vytvořena 12. dubna 1918 po naléhání německého císaře. Plánem bylo vytvořit z bývalých ruských provincií německý protektorát. Rada se skládala z 35 baltských Němců, 13 Estonců a 11 Lotyšů. Dne 8. března respektive 12. dubna 1918 vyhlásili místní Němci Vévodství Kuronsko a Zemgalsko (\"Herzogtum Kurland\") a Baltský stát (\"Baltischer Staat\"). Oba státy se prohlásily být v personální unii s Pruským královstvím, ačkoliv tento fakt nikdy německá vláda nepotvrdila. Hlavním městem byla zvolena Riga a stát byl rozdělen do sedmi kantonů, Kuronsko (Kurland), Riga, Letgalsko (Latgale, Lettgallen), Jižní Livonsko (Südlivland), Severní Livonsko (Nordlivland), Saaremaa (Ösel) a Estonsko (Estland). Hlavou Spojeného baltského vévodství, tedy vévodou, byl zvolen Adolf Fridrich Mecklenburský, jenž ale nebyl suverénním panovníkem, ale byl podřízený německému císaři, stejně jako bavorský nebo saský král. Vévoda Adolf Fridrich Mecklenburský nikdy nenastoupil do úřadu, a tak za něj vládla regentská rada složená ze čtyř baltských Němců, tří Estonců a tří Lotyšů.", "section_level": 1}, {"title": "Období po první světové válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad Baltského vévodství.", "content": "Po porážce Německa ve válce v listopadu 1918 musela německá vojenská správa předat moc do rukou Lotyšům respektive Estoncům. Spojené baltské vévodství se v podstatě zhroutilo a jeho Regentská rada byla na konci listopadu 1918 rozpuštěna. Reakcí místních baltských Němců bylo vytvoření tzv. Baltské zeměbrany (Baltische Landeswehr). Velitelem se stal Alfred Fletcher. Někteří němečtí vojáci po podepsání příměří odmítli demobilizaci a vytvořili v Rize tzv. Železnou divizi (Eiserne Division). Vojsko bylo postupně doplňováno dobrovolníky přijíždějícími z Německa a velitelem se stal generál von der Goltz. Německé vojsku dostalo povolení od dohodových mocností k působení v Pobaltí. Jeho misí bylo uchránit nově vzniklé pobaltské státy před obsazením Rudou armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Útok Rudé armády.", "content": "V prosinci 1918 zaútočili na území Lotyšska bolševici. Německá armáda se z obav před totální porážkou spojila proti bolševickému nebezpečí s Lotyši. Spojená armáda Lotyšů a Němců ale byla i tak nucena před lépe vyzbrojenou a početnější armádou bolševiků stále ustupovat. V nejzoufalejším okamžiku bylo v držení spojenců pouze přístavní město Liepāja a její blízké okolí. Spojenému vojsku Lotyšů a Němců se ale nakonec podařilo zastavit sovětský postup a stabilizovat frontu. V březnu spojenecká armáda Lotyšů a Němců přešla do protiútoku a postoupila až k městu Saldus. Generálu von der Goltz se podařilo zvítězit v dalších několika bitvách, dobýt Ventspils (hlavní přístav Kuronska) a začal bolševiky vytlačovat na východ. Rudá armáda byla nakonec téměř vytlačena z celého lotyšského území.", "section_level": 2}, {"title": "Konec lotyšsko-německého spojenectví.", "content": "Postupu spojených lotyšsko-německých vojsk využila německá šlechta a vyvolala v Liepāje puč. Převzala moc v prozatímní vládě a členové svržené lotyšské prozatímní vlády se zachránili pouze úprkem na parníku Saratow. Nově vzniklou vládou byl von der Goltz prohlášen za vrchního velitele ozbrojených sil a v nové pozici se mu dokonce podařilo dobýt Rigu. Nová vláda ale nezískala podporu žádného evropského státu ani místního obyvatelstva. Tím spojenectví Lotyšů s Němci definitivně skončilo.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Cēsis.", "content": "Lotyšská prozatímní vláda v zoufalé situaci požádala o pomoc sousední Estonsko. Estonská vláda odpověděla vysláním 3. divize pod velením generála Ernsta Põddera. Němci mezitím dorazili k městu Cēsis na severu Lotyšska. Zde došlo k jedné z největších a nejdůležitějších bitev jak Lotyšské, tak i Estonské osvobozenecké války, která vešla do dějin jako bitva o Cēsis. Spojenecká vojska Lotyšska a Estonska dokázala porazit armádu generála von der Goltz spojenou s baltskou Zeměbranou generála Alfreda Fletchera. Zlomil se tak definitivně vývoj války ve prospěch vlád pobaltských států. Čtyři dny na to se Němci stáhli z Rigy. Do situace se diplomaticky vložily státy Dohody a vznesly požadavek na stažení německých jednotek z Pobaltí. Debakl u Cēsisu donutil Němce podepsat klid zbraní a předat zbytek území do lotyšských rukou. S britskou podporou byly na území Estonska a Lotyšska vyhlášeny republiky. Zbytky německého Landeswehru byly dány pod velení Haroldu Alexandrovi a následně zcela rozpuštěny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spojené baltské vévodství (německy \"Vereinigtes Baltisches Herzogtum\", též zkráceně jako \"Baltské vévodství\", nebo v návaznosti na předchozí krátkodobý státní útvar \"Baltský stát\", případně také \"Velkovévodství livonské\") byl pokus baltských Němců o vytvoření státu vedeného německou aristokracií na území dnešního Estonska a Lotyšska v letech 1918 až 1919. Spojené baltské vévodství bylo vyhlášeno 22. září 1918 jako stát vzniklý sjednocením dvou přechodných státních útvarů, Vévodství Kuronsko a Zemgalsko a Baltského státu.", "tgt_summary": "The United Baltic Duchy, (, , ) also known as the Grand Duchy of Livonia, was a state proposed by the Baltic German nobility and exiled Russian nobility after the Russian Revolution and German occupation of the Courland, Livonian, and Estonian governorates of the Russian Empire. It was proposed in April 1918, after Estonia and Latvia had formally declared independence. The idea comprised the lands in Estonia and Latvia and included the creation of a Duchy of Courland and Semigallia and a Duchy of Estonia and Livonia that would be in personal union with the Crown of Prussia under the German Empire's occupied territory \"\" before the end of World War I covering the territories of the Medieval Livonia in what are now Latvia and Estonia.", "id": 844140} {"src_title": "Leknín bílý", "tgt_title": "Nymphaea alba", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lekníny jsou rostliny velmi staré. Jejich zkamenělé otisky se našly už v křídovém útvaru. Leknín bílý je podobný leknínu bělostnému, dříve byly oba tyto druhy leknínu považovány za jediný druh a teprve český botanik Presl je správně rozlišil.", "section_level": 1}, {"title": "Kořen.", "content": "Leknín bílý zakořeňuje v bahně rybníků, tůní a ostatních vodních plochách. Kořenem je oddenek, který může být dlouhý až 1 m. Oddenek přežívá zimu s kořeny v půdě dna. Na jaře z něj vyrůstají nové listy a květy. Při rašení se množí právě dělením oddenků.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Dlouze řapíkaté, palistnaté listy vyrůstají společně s dlouhými bezlistými květními stopkami z oddenku. Řapík je prostoupený vzdušnými kanálky. Čepel je nadnášena na hladinu vody dutinami vyplněnými vzduchem. Dutiny jsou umístěny uvnitř listů, ale i ve stopkách květů. Listové čepele jsou celokrajné, okrouhle elipsovité a kožovité. Žilnatina listové čepele je k okraji třikrát pravoúhle vidličnatá se vzájemně souvisejícími žilkami. Na tmavozeleném líci listů jsou průduchy, které bývají ucpané slizem. Rub listů je však světle zelený. Na podzim listy uhynou.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Květy jsou mnohočetné, pravidelné, dvouobalné. Zelený kalich má 4 opadavé lístky, kališní lístky jsou uvnitř bílé a na vnější straně zelené. Koruna je tvořena dlouhými, vejčitě protáhlými, mírně zašpičatělými, bílými celokrajnými lístky, jež na vnější straně přesahují kalich. Svrchní pestík je až téměř nahoru porostlý tyčinkami. Prašníky jsou žluté cyklicky uspořádané na semeníku. Kvete od června do srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plodem je podvodní dužnatá tobolka obsahující četná semena. Semena jsou roznášena vodou a vodním ptactvem. Semena přezimují pod vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Výsadba leknínů.", "content": "Lekníny spotřebují mnoho živin, proto je vysazujte do velkých, aspoň 15 cm hlubokých košů se štěrbinami, které se pak vkládají do pevných nádob. Lekníny se přesazují na jaře, aby mohly zakořenit před obdobím vegetačního klidu.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Položte leknín na substrát v košíku a na kořeny nasypte další substrát až k vrcholu košíku. Povrch substrátu zakryjte vrstvou promytého štěrku nebo malých oblázků, až když jej ponoříte do vody. Do ploché mísy, do které vložíte nádobu s lekníny, také vložte cihly, aby se mohla v jezírku ponořit do hloubky vhodné pro pěstování a růst leknínů. Ponořte nádobu s lekníny pod hladinu a postavte ji na cihly v ploché míse. Ničím už ji nezatěžkávejte. Je-li leknín správně vysazený, zakoření a jeho listy velmi brzy vyplavou na vodní hladinu. Nové mladé rostliny vysaďte nejdříve do stínu. Vyšlechtil Latour Marliac, který obdržel cenu Královské zahradnické společnosti v Anglii v r. 1912.", "section_level": 2}, {"title": "Kultivary.", "content": "Květy jsou tmavě granátově červené, často mění svou barvu do různých odstínů podle osvětlení. Špičky korunních plátků jsou bílé. Vyšlechtil Latour Marliac. Má voňavé, nápadně velké vínově červené a někdy růžovofialové květy, bíle stříkané. Vyšlechtil Latour Marliac. Je to poměrně vzácný kultivar, protože jeho vývin i růst z oddenku je velmi pomalý, proto se špatně množí. Květ je svítivě jasně rumělkově červený. Vyšlechtil G. Froebel. Je to vínově červený leknín, vhodný do malých jezírek. Kalich je ze čtyř lístků uspořádaných do kříže. Vyšlechtil Latour Marliac. Je plnokvětý bílý, má až 100 korunních lístků. Květy jsou choulostivé na prudký déšť. Vyznačuje se většími nároky na výživný substrát. Vyšlechtil Latour Marliac. Je to robustní červený až vínově červený leknín, na vnější straně korunních plátků bývá bělavý. Vyšlechtil Dreer. Květy jsou plnokvěté, růžové, uvnitř jsou umístěny zářivě žluté tyčinky. Vyšlechtil Latour Marliac. Květ je nádherně růžový, tyčinky v květu jsou oranžové. Oddenek roste vzpřímeně, a proto se špatně množí řízkováním. Vyšlechtil Latour Marliac. Květ je krémově žlutý, má žluté tyčinky. Nápadné jsou listy, které mají výrazné kaštanově hnědé skvrny. Je mrazuvzdorný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leknín bílý (\"Nymphaea alba\") je vodní rostlina z rodu leknín, která roste v mírně tekoucích i stojatých vodách rybníků. Roste nejen na území Česka. V Evropě roste na sever až do Skotska a Skandinávie, na východ až k řece Donu, na jih až do Řecka, roste také v severní Africe, Asii, na Kavkaze, v Palestině a Kašmíru. Leknín bílý je vytrvalá, ozdobná, ohrožená vodní bylina, která je v České republice zákonem chráněná.", "tgt_summary": "Nymphaea alba, also known as the European white water lily, white water rose or white nenuphar, is an aquatic flowering plant of the family Nymphaeaceae. It is native to North Africa, temperate Asia, Europe and Tropical Asia (India).", "id": 308806} {"src_title": "Tea tree oil", "tgt_title": "Tea tree oil", "src_document": [{"title": "Historie a extrakce.", "content": "Původní Bundjalungští obyvatelé východní Austrálie používali \"čajové stromy\" jako tradiční medicínu, inhalací olejů z rozdrcených listů léčili kašel a nachlazení. Také dávali tyto listy na rány, které následně přikryli obkladem. Dále tyto listy používali i k přípravě roztoku k léčbě bolestí v krku a kožních nemocí. Použití samotného oleje, na rozdíl od surového rostlinného materiálu, nebylo běžnou praxí až do doby, kdy výzkumník Arthur Penfold publikoval ve 20. a 30. letech 20. století první zprávu o antimikrobiálním účinku. Při zkoumání tohoto účinku oleje se tento ukázal jako jedenáctkrát silnější než u fenolu. Komerční průmyslové využití oleje započalo po prvním zveřejnění Penfoldových zjištění ohledně lékařsky využitelných vlastnostech (20. léta 20. století). Vyráběl se z přirozeně rostoucí rostliny kajeputu střídavolistého, která dávala olej příslušného chemotypu. Materiál pro výrobu se stříhal ručně a často se destiloval na provizorních, mobilních destilačních soupravách vytápěných dřevem. Po 2. světové válce výroba poklesla, protože poptávka po oleji vymizela, zřejmě v souvislosti s vývojem účinných antibiotik a zhoršujícímu se obrazu přírodních produktů. Zájem o olej opět stoupl v 70. letech v rámci obecné renesance zájmu o přírodní produkty. V 70. a 80. letech se rozvinulo komerční pěstování, které vedlo k zavedení mechanizace a široké produkci výrobků z esenciálního oleje. Mezi více než 98 sloučeninami obsaženými v oleji je za většinu antimikrobiálního účinku odpovědný terpinen-4-ol. Přestože se tea tree oil normálně komerčně extrahuje z rostliny \"Melaleuca alternifolia\", lze ho extrahovat také z rostlin \"Melaleuca dissitiflora\" a \"Melaleuca linariifolia\". Tea tree oil je mezinárodním standardem ISO 4730 (2004) \"Olej z rostlin \"Melaleuca\", typ terpinen-4-ol\", který specifikuje úroveň 15 složek, které jsou potřeba k tomu, aby byl olej označen jako \"tea tree oil\".", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "V kvalitním Tea tree oilu by mělo být alespoň 35 % terpinen-4-olu, ale pod 3 % 1,8-cineolu, jelikož u 1,8-cineolu je podezření na alergenní reakce. UPOZORNĚNÍ : norma ISO4730 byla změněna a obsah povolených látek je pozměněn. TTO musí například nyní obsahovat min.35% terpinen4-ol. Je třeba se orientovat dle ISO 4730:2017", "section_level": 1}, {"title": "Použití v medicíně.", "content": "Tea tree oil se v Austrálii anekdoticky považuje za silné antiseptikum již mnohem déle, než byly tyto účinky prokázány vědecky. Čerstvé studie však podporují roli oleje v péči o kůži a při léčbě různých onemocnění. Tea tree oil je účinný proti bakterii \"Staphylococcus aureus\" (včetně MRSA), a pokud se používá v 10% koncentraci, je při aplikaci na kůži srovnatelný s mupirocinem, aniž by přitom způsoboval rezistenci. Při nižších koncentracích se však rezistence může objevit. Menší úspěšnost má při aplikaci do nosu. Tea tree oil je známý také jako antimykotikum účinné \"in vitro\" proti řadě dermatofytů vyskytujících se na kůži. \"In vivo\" se šampon s 5 % oleje ukázal jako účinná léčba lupů, vzhledem ke schopnosti ničit organismy \"Malassezia furfur\", nejčastějšího původce této nemoci. Účinnost přípravků obsahujících tea tree oil, určených pro povrchové použití proti kandidóze je podporována schopností ničit \"in vitro\" organismy rodu \"Candida\". Při léčbě mírného akné se přípravek s 5 % tea tree oilu ukázal srovnatelný účinek jako 5% benzoylperoxid, byť nástup účinku byl pomalejší. V jiné studii z roku 2007 byl 5% gel při statisticky významných výsledcích srovnatelný s placebem. Existují omezené výzkumy, které ukazují, že tea tree oil může mít povrchový účinek proti virům, zvláště proti herpesvirům (opar, plané neštovice, pásový opar apod.). Jedna studie ukázala, že tea tree oil v 5% roztoku je in vitro účinnější než komerční přípravky proti svrabu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití proti blechám.", "content": "Tea tree oil se již dlouho používá jako metod účinného přírodního boje proti blechám, přímou aplikací na srst psů, koní a ovcí nebo přidáváním do vody při koupeli. Použití u koček mělo za následek poškození jejich zdraví, v některých případech i smrt. To proto, že si kočky olizují srst a požívají tak olej na ní nanesený. Podle National Animal Poison Control Center je používání oleje u psů spojováno s hypotermií, svalovou slabostí, poruchou pohybové koordinace, třesem, změnami chování a paralýzou. Byla publikována zpráva, kde měly tři kočky klinické příznaky a jedna kočka zemřela poté, co u nich byl aplikován tea tree oil.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "U malého množství lidí se vyskytuje alergická kontaktní dermatitida jako reakce na kontakt kůže s tea tree oilem. V italské studii 725 pacientů byla testována aplikace neředěného oleje a roztoků o koncentraci 1 % a 0,1 %. V případě neředěného oleje se u přibližně 6 % pacientů objevilo podráždění kůže. U 1% roztoku pozoroval dráždivou reakci pouze jediný pacient (ze 725). Roztok 0,1 % nevyvolal reakci u žádného ze 725 pacientů. Alergické reakce mohou být způsobovány různými oxidačními produkty, které vznikají při expozici oleje světlu a/nebo vzduchu. Vnější aplikace neředěného oleje a/nebo nevhodně vysoké dávky jsou spojovány s toxickými účinky, včetně smrti, u koček a dalších zvířat. Zpochybněná případová studie publikovaná v The New England Journal of Medicine shrnula, že \"opakovaná povrchová expozice levandulovému a tea tree oleji pravděpodobně způsobila prepubertální gynekomastii\" (abnormální zvětšení prsů) u tří chlapců. Studie zahrnovala jen tři osoby a jedinou společnou složkou použitou u chlapců ve studii byla levandule. Zatímco ve všech třech případech šlo o použití produktů obsahujících levandulový olej, pouze jeden chlapec užíval produkt, který obsahoval tea tree oil. Ve všech případech vymizela gynekomastie během několika měsíců. Používání produktů obsahujících levandulový olej a tea tree oil bylo v té době přerušeno. Ve stejném listu byly publikovány výsledky zkoumání buněčné kultury, ukazující, že oba esenciální oleje vykazují in vitro slabé estrogenní a antiandrogenní vlastnosti, nebyly však prováděny žádné testy in vivo. Výzkumníci dali také najevo, že ke gynekomastii mohly přispět i jiné složky produktů, nebo že svou roli mohla hrát i genetika. Poukázali též na to, že estrogenní nebo antiandrogenní aktivita byla hlášena také pro některé další běžně používané esenciální oleje, stejně jako pro některé potraviny, například mandle nebo arašídy, aniž by byl zmíněn nějaký případ prepubertální gynekomastie. Při použití v koncentracích pod 4 % a zejména pod 1 % může tea tree oil selhávat v ničení bakterií a vytvořit evoluční tlak, který může vést k tomu, že se bakterie stanou méně citlivé na tea tree oil a také na některé antibiotika \"in vitro\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tea tree oil je černý až velmi světle hnědý esenciální olej čerstvé kafrové vůně. Získává se z listů kajeputu střídavolistého (\"Melaleuca alternifolia\"), jehož domovinou je severovýchodní pobřeží státu Nový Jižní Wales v Austrálii. Olej má vynikající vlastnosti pro použití v medicíně (včetně antiseptických a antimykotických účinků) a zřejmě také výborné kosmetické vlastnosti. Tea tree oil se obvykle používá zředěný, protože na čistý olej se často objevují nežádoucí reakce (i když podráždění mohou vyvolat i nižší koncentrace). Tea tree oil by neměl být zaměňován s čajovým olejem (\"tea oil\"), sladkým jedlým olejem lisovaným ze semen čajovníku čínského (\"Camellia sinensis\" - rostlina, z níž se získává čaj) nebo olejnaté čajové rostliny \"Camellia oleifera\". Tea tree oil je účinný proti zlatému stafylokoku (\"Staphylococcus aureus\") včetně MRSA. Při používání v desetiprocentní koncentraci nebylo nikdy zjištěno, že by způsoboval rezistenci - ta však byla pozorována při nižších koncentracích.", "tgt_summary": "Tea tree oil, also known as melaleuca oil, is an essential oil with a fresh camphoraceous odor and a colour that ranges from pale yellow to nearly colourless and clear. It is derived from the leaves of the tea tree, \"Melaleuca alternifolia\", native to southeast Queensland and the northeast coast of New South Wales, Australia. The oil comprises many constituent chemicals and its composition changes if it is exposed to air and oxidizes. Commercial use of tea tree oil began in the 1920s, pioneered by the entrepreneur Arthur Penfold. the global tea tree oil market was valued at US$39 million. As a traditional medicine, it is typically used as a topical medication in low concentrations for the attempted treatments of skin conditions, but there is little evidence of efficacy. Tea tree oil is claimed as useful for treating dandruff, acne, lice, herpes, insect bites, scabies, and skin fungal or bacterial infections. However, there is not enough evidence to support any of these claims due to the limited amount of research conducted on the topic. Tea tree oil is neither a patented product nor an approved drug. It is poisonous if consumed by mouth, and unsafe to use on children.", "id": 248931} {"src_title": "Bitva u Saalfeldu", "tgt_title": "Battle of Saalfeld", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Po bitvě u Slavkova se rozpadla třetí protinapoleonská koalice tvořená Británií, Ruskem, Švédskem a Rakouskem, ale brzy byla nahrazena čtvrtou koalicí která byla téměř stejná jako ta třetí, ale Rakousko (které uzavřelo s Napoleonem Prešpurský mír) bylo nahrazeno Pruskem. K prvnímu většímu střetu došlo u Saalfeldu.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Ludvík Ferdinand 10. října postoupil od Rudolstadtu k Saalfeldu. Brzy se dozvěděl od zajatce, že proti němu postupují Francouzi. Rozhodl se, že s nimi svede bitvu u Saalfeldu na levém břehu řeky Sály. V deset hodil dorazili na bojiště Francouzi, jimž velel maršál Lannes. Okamžitě začala jejich děla odstřelovat Prusy. Lannes vydal rozkaz lehkému jezdectvu generála Trelliarda a generálu Suchetovi aby zahájili postup proti Prusům a současně nechal část pěchoty rozvinout do rojnice a odstřelovat Prusy. Princ tím byl zaskočen a snažil se posílit obranu u vsi Crösten a rovněž začal přesouvat děla na vyvýšeninu Sandberg. Po jedenácté hodině vyslal čtyři saské pluky proti vsi Beulwitz, ale když k ní došli, tak na ně zahájily Francouzi přesnou palbu, která Sasy donutila k zmatenému ústupu a Francouzi zahájili postup podél cesty ke Cröstenu, ale docházela jim munice, a proto když zde Prusové zahájili protiútok, tak se museli stáhnout. Kolem jedné hodiny dopolední zahájil francouzský 17., 64. a 88. řadový pluk s podporou lehkého jezdectva mezi potokem Siegenbach cestou lesů přes Beulwitz útok na Crösten. Odtud byli Prusové a Sasové po těžkém boji vytlačeni k Wölsdorfu. Současně s tím zaútočila brigáda generála Reilleho na Sandberg, zajala pruská děla a generála Belvilaqua. Zbytek Sasů zahnal k městu a říčce Schwarza. Situace byla pro Prusy zoufalá, neboť ústup nyní byl možný jen skrze Saalfeld na levý břeh. Jednotky se zhroutily a ustupovaly k řece. Princ v čele pobočníků se je pokoušel zastavit, ale všiml si ho husar a probodl mu hrdlo. Jeho smrtí se prusko-saská obrana zhroutila a vojáci zahájili zmatený útěk k řece, ale jen málo z nich ji dokázalo přeplavat. Všichni přeživší se poté stahovali po proudy Sály, ale šlo spíše o útěk. Bitva otřásla morálkou v celé zemi, což výrazně ovlivnilo další průběh války.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Jiří Kovařík: Napoleonova tažení I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Saalfeldu byla bitvou napoleonských válek, k níž došlo 10. října 1806 mezi Francií a Pruskem. Bitva skončila francouzským vítězstvím.", "tgt_summary": "The Battle of Saalfeld took place on the 10 October 1806, at which a French force of 12,800 men commanded by Marshal Jean Lannes defeated a Prussian-Saxon force of 8,300 men under Prince Louis Ferdinand. The battle took place in Thuringia in what was the Ernestine duchy of Saxe-Coburg-Saalfeld. The battle was the second clash in the Prussian Campaign of the War of the Fourth Coalition.", "id": 649268} {"src_title": "Problém kvantového smazávání", "tgt_title": "Quantum eraser experiment", "src_document": [{"title": "Dvojštěrbinový (Double-slit) experiment.", "content": "Princip kvantového gumování si nejlépe ukážeme na dvojštěrbinovém experimentu.", "section_level": 1}, {"title": "Klasický experiment.", "content": "Částice vylétají ze zdroje a skrz dvojštěrbinu dopadají na stínítko. Amplitudy pravděpodobnosti pro jednotlivé štěrbiny jsou (použijeme-li Diracovo označení) formula_1 neboli částice vyletí ze zdroje Z, proletí štěrbinou 1 a dopadne do místa P na stínítku a obdobně pro druhou štěrbinu. formula_2 Celková amplituda pravděpodobnosti pro částici v místě P na stínítku pak je součtem těchto dílčích amplitud pravděpodobnosti formula_3 Částice je tak v superpozici stavů \"proletěla štěrbinou 1\" a \"proletěla štěrbinou 2\". A pravděpodobnost dopadu částice na toto místo je kvadrátem absolutní hodnoty této amplitudy pravděpodobnosti (protože je vlnová funkce komplexní, dostáváme komplexně sdružené členy při mocnění dvojčlenu) formula_4 Jak vidíme, první dva členy jsou pravděpodobnosti od dvou štěrbin, jako by se jednalo o dva nezávislé zdroje částic. Druhé dva členy jsou však evidentně něčím \"neklasickým\". Jedná se o interferenční členy, které jsou zodpovědné za interferenci vlnových funkcí částice. V klasickém interferenčním experimentu říkáme, že interferuje vlnění ze štěrbin a dochází ke vzniku interferenčních proužků. V kvantové fyzice však můžeme nechat štěrbinami prolétávat částice jednu po druhé. Částice tak vlastně prolétávají současně oběma štěrbinami a interferují samy se sebou. Kdybychom zaznamenávali místo dopadu částice na stínítko, získali bychom známý interferenční obrazec - interferenční proužky.", "section_level": 2}, {"title": "Detekce dráhy částice.", "content": "Nyní si představme, že začneme detekovat, kterou štěrbinou částice proletěla. Mohli bychom například svítit světlem na štěrbiny a dívat se, za kterou z nich uvidíme záblesk. Jednotlivé dráhy částic jsou najednou rozlišitelné, a proto i jejich amplitudy pravděpodobnosti jsou rozlišitelné konečné stavy, které lze jako takové sčítat formula_5 Porovnáním s pravděpodobností experimentu bez detektorů snadno nahlédneme, že interferenční člen zmizel. Jinými slovy jsme zredukovali vlnovou funkci částice a proto zmizela interference. Částice už jednoduše nemůže prolétávat oběma štěrbinami současně (jinak bychom ji detekovali dvakrát, což nelze, je to přece jen jedna částice) a tak nemůže ani interferovat sama se sebou. Interferenční proužky zmizí.", "section_level": 2}, {"title": "Kvantové gumování.", "content": "Nyní si představme, že za štěrbiny umístíme zařízení, které s mírou \"e\" kde formula_6 znamená nulové a formula_7 úplné vymazání, maže naši informaci o dráze částice. V případě záblesků by se mohlo jednat např. o spojnou čočku, která by ze záblesků z obou štěrbin dělala jeden. Amplitudy pravděpodobnosti pro průchod částice štěrbinami pak budou formula_8 formula_9 Jinak řečeno je do stavu 1 s pravděpodobností \"e\" přimíchán stav 2 a naopak. Celková pravděpodobnost dopadu částice na stínítko pak bude formula_10 Jak je vidět, vše závisí na parametru \"e\". Máme-li formula_6, tedy nulové gumování, dostáváme stejnou pravděpodobnost jako v případu s detektory, tedy žádnou interferenci. Čím větší je však \"e\", tím větší váhu získává interferenční člen. Konečně pro formula_7 je veškerá naše informace o dráze částice vymazána a dostáváme úplnou interferenci. Tomuto procesu se říká kvantové gumování a zařízení, které ho provádí, kvantová guma.", "section_level": 3}, {"title": "Literatura.", "content": "Pavel Malý, Kvantová guma, Gymnasium Christiana Dopplera, 2009", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvantová guma je fyzikální, dvojštěrbinový experiment, který demonstruje několik zákonů kvantové mechaniky. Máme-li kvantový systém, který se může nacházet v několika pro nás nerozlišitelných stavech, nachází se tento systém v kvantové superpozici všech těchto stavů. Tuto superpozici lze popsat vlnovou funkcí systému. Získáme-li však nějakým způsobem informaci o stavu systému, dojde k redukci jeho vlnové funkce a změní se tak jeho povaha. Kvantová guma pak dělá to, že \"maže\" (odtud analogie s klasickou mazací gumou) naši informaci o kvantovém stavu systému a navrací ho tak zpět do stavu superpozice.", "tgt_summary": "In quantum mechanics, the quantum eraser experiment is an interferometer experiment that demonstrates several fundamental aspects of quantum mechanics, including quantum entanglement and complementarity. The quantum eraser experiment is a variation of Thomas Young's classic double-slit experiment. It establishes that when action is taken to determine which of 2 slits a photon has passed through, the photon cannot interfere with itself. When a stream of photons is marked in this way, then the interference fringes characteristic of the Young experiment will not be seen. The experiment also creates situations in which a photon that has been \"marked\" to reveal through which slit it has passed can later be \"unmarked.\" A photon that has been \"marked\" cannot interfere with itself and will not produce fringe patterns, but a photon that has been \"marked\" and then \"unmarked\" will interfere with itself and produce the fringes characteristic of Young's experiment.", "id": 1446182} {"src_title": "Scheveningská varianta", "tgt_title": "Sicilian Defence, Scheveningen Variation", "src_document": [{"title": "Vznik z jiného pořadí tahů.", "content": "Přechod z Najdorfovy varianty volí většina hráčů, kteří Scheveningskou variantu mají v oblibě. Vyhýbají se tím Keresovu útoku. V tomto pořadí tahů ji zpopularizoval Garri Kasparov.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Varianta se objevovala již koncem 19. století, kdy vznikala z Paulsenovy varianty. Tak ji v 80. letech 19. století hrával Louis Paulsen. Název nese po mezinárodním turnaji v Scheveningenu, kde se varianta hrála v roce 1923. O popularizaci a teoretický rozvoj varianty se ve velké míře zasloužil Garri Kasparov, který ji od 80. let 20. století úspěšně používal v zápasech o mistra světa s Anatolijem Karpovem. To vedlo Karpova dokonce k tomu, že se později ve vzájemných zápasech raději přiklonil k zavřeným hrám.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Varianta je typická tím, že černý vybudoval malý střed pěšci \"e6\", \"d6\" nazývaný také ježek. Dále černý obvykle volí vývin figur a posléze získává slibnou protihru na dámském křídle nebo ve středu. Bílý má možnost reagovat různými způsoby, může podnikat operace jak ve středu, tak na dámském křídle nebo může útočit na křídle královském. V případě, že bílý zvolí velkou rošádu, tak vznikají ostré pozice s opačnými rošádami.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická varianta.", "content": "1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 e6 6. Se2 Černý tu může zkusit variantu bez a6 se snahou protihru v centru, nejčastěji se ale 6... a6 vyskytuje. Zde dále černý volí nejčastěji výstavbu Se7, 0-0, Dc7, Jc6 přičemž bílý nejčastěji reaguje 7. 0-0 Se7 8. f4 0-0 9. Kh1 Dc7 10. a4 Jc6 11. Se3 kdy vznikne výchozí pozice klasické varianty, ke které je možno se dobrat i v jiném pořadí tahů. Varianta byla prověřována už v zápase o mistra světa Karpov-Kasparov a je populární stále. Někdy bílý i nehraje a4 a zkouší aktivně působit vývinem De1-g3. Hra je šancemi na obou stranách.", "section_level": 1}, {"title": "Varianta s g3.", "content": "1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 e6 6. g3 Platí za poklidnější variantu, fianchetto dává bílému možnost působit na diagonále, černý získává protihru na dámském křídle. Často vzniká z Paulsenovy varianty po tazích 1. e4 c5 2. Jf3 e6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jc6 5. Jc3 Dc7 6. g3 a6 7. Sg2 Jf6 8. 0-0 d6 9. Ve1 s plánem 10. Jxc6 bxc6 11. e5 Bílý tu má lepší pěšcovou strukturu, za kterou má černý protihru na sloupci b.", "section_level": 1}, {"title": "Keresův útok.", "content": "1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 e6 6. g4 Zavedl do hry na nejvyšší úrovni velmistr Paul Keres. Bílý se snaží uchvátit iniciativu už v brzkém stadiu partie. Černý může zahájit protiakce na dámském křídle, bílý má ale iniciativu, nejčastěji tu černý odpovídá tahem 6... h6 přičemž se pak snaží o protihru v centru, v často hrané variantě 7. h4 Jc6 8. Vg1 volí černý protiuder 8... h5 9. gxh5 Jxh5 10. Sg5 Jf6 kde má bílý tlak po sloupci \"g\", a černý tu často raději rochuje nadlouho.", "section_level": 1}, {"title": "Odložený Keresův útok.", "content": "1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 6. Se3 e6 7. g4 Získal popularitu i na nejvyšší úrovni, černý může reagovat klidnějším 7... h6 nebo může přijmout výzvu a odpovědět 7... e5 kde po 8. Jf5 g6 9. g5! gxf5 10. exf5 d5! s dalším d4 má bílý kompenzaci za obětovanou figuru, ostrá hra je tu bohatá na taktické zápletky. Méně často vzniká odložený Keresův útok i po tazích 1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 6. h3 e6 7. g4 černý tu nemusí hrát h6 a může reagovat protihrou v centru.", "section_level": 1}, {"title": "Varianta s f4.", "content": "1.e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 e6 6. f4 V této ostré variantě se černý může rozhodnout mezi 6... Jc6 s případnou protihrou v centru nebo může zvolit 6... a6 kde po nejčastějším 7. Df3 udělá černý nejlépe, když napadne bílého jezdce 7... Db6 a v případě jeho ústupu 8. Jb3 (možné je i 8. a3 Jc6) získává černý po 8... Dc7 protihru na dámském křídle tahem b5 . Bílý se může rozhodnout pro velkou nebo malou rošádu, hra je s oboustrannými šancemi.", "section_level": 1}, {"title": "Sozinův útok.", "content": "1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 e6 6. Sc4 S tímto systémem zaznamenával úspěchy Bobby Fischer, někdy se proto varianta nazývá i Fischerova. Černý zde nejčastěji volí buď variantu 6... a6 7. Sb3 b5 (7... Jc6 přechází do 6... Jc6) 8. 0-0 Se7 kde po 9. Df3 černý nejčastěji odpovídá 8... Db6 9. Se3 Db7 s protihrou, neboť fianchetto střelce na b7 by bylo riskantní pro oslabení pole e6. Nebo se černý rozhoduje pro variantu 6... Jc6 a bílý si tu může vybrat mezi variantou, kde zvolí rošádu malou, kterou preferoval Fischer nebo může zvolit i postup Se3, De2 s rošádou velkou, zvanou též varianta Velimiroviče. Hra je s šancemi na obou stranách.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický útok.", "content": "1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 e6 6. Se3 nebo 6. f3 s dalším 7. Se3 Se stal populárním od druhé poloviny 80. let 20.století. Hrával tak anglický velmistr Nigel Short. Bílý zde volí postup f3, Dd2, 0-0-0 a nastupuje pěšci g4, h4, přičemž nástup pěšci někdy činí ještě před velkou rošádou. Vznikají zde ostré pozice s opačnými rošádami s šancemi na obou stranách, při nichž bílý útočí na černého krále na královském křídle a černý na bílého krále na křídle dámském. Ke střetu zde dochází i ve středu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled dle ECO.", "content": "codice_1", "section_level": 1}], "src_summary": "Scheveningská varianta (ECO B80-B89) je varianta šachového zahájení Sicilské obrany. Charakterizují ji tahy: ke stejné pozici vede i Scheveningská varianta se objevuje často a v Sicilské obraně je na mezinárodní úrovni variantou nejčastější.", "tgt_summary": "In chess, the Scheveningen Variation of the Sicilian Defence is an opening that is a line of the Open Sicilian characterised by Black setting up a \"small centre\" with pawns on d6 and e6. There are numerous move orders that reach the Scheveningen; a common one is: The seemingly modest d6–e6 pawn centre affords Black a solid defensive barrier, control of the critical d5 and e5 squares, and retains flexibility to break in the centre with either ...e5 or ...d5. Black can proceed with rapid , and the opening provides sound counterchances and considerable scope for creativity. The line has been championed by Garry Kasparov, among many other distinguished grandmasters.", "id": 470818} {"src_title": "Mercury-Redstone 2", "tgt_title": "Mercury-Redstone 2", "src_document": [{"title": "Pozadí mise.", "content": "Mise MR-2 byla prvním letem kombinace kosmické lodi Mercury a rakety Redstone s posádkou. Předchozí mise MR-1A byla bez posádky a při vzestupné fázi letu bylo dosaženo přílišného přetížení, MR-2 proto měla letět po plošší dráze a přetížení mělo být snesitelné. Pasažér, Ham byl vybrán ze skupiny šesti šimpanzů, kteří byli trénováni na simulátoru lodi Mercury. Před startem byli vybráni dva, samec Ham a záložní samice Minnie.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Mise odstartovala 31. ledna 1961 v 16:55 UTC z Cape Canaveral LC-5, kvůli drobným poruchám byl start zpožděn o téměř čtyři hodiny. Minutu po startu signalizoval palubní počítač o 1 stupeň strmější úhel stoupání, který se stále zvětšoval. Dvě minuty po startu počítač vypočítal, že přetížení dosáhne až 17 g. V čase 2 minuty a 17 sekund byl předčasně spotřebován kapalný kyslík, což vedlo ke změně tlaku ve spalovací komoře, to bylo rozpoznáno čidlem únikového systému a ten zahájil únikovou sekvenci. Následovalo oddělení kapsle, zážeh záchranných raket a vyslání signálu Mayday. Další problém následoval o sekundu později, kdy došlo k náhlému poklesu tlaku kyslíku v kabině z 38 na 7 kPa. Problém byl později vysledován u ventilu na šnorchlu (zařízení pro vyrovnání tlaků a přívod vzduchu do kabiny při přistání kapsle), který se kvůli vibracím poškodil a pootevřel se. Ham byl naštěstí ve vlastním přetlakovém obleku (spíše pouzdru), jehož systém udržel stálý tlak a teplotu. V důsledku selhání dosáhla kapsle mnohem většího apogea, 253 km, namísto plánovaných 185 km. Ham tak strávil ve stavu beztíže 6,6 minuty (plánováno 4,9). Předčasné odpálení únikového systému zapříčinilo masivní přetížení 14,7 g, daleko převyšující plánovanou hodnotu. Kapsle přistála v 17:12 UTC ve vzdálenosti 679 km od místa startu. Po přistání začala kapsle nabírat vodu a potápět se, což bylo způsobeno poškozením při odhození tepelného štítu a také poškozeným šnorchlem. První signál z kapsle byl zachycen o 12 minut později, pak byla zahlédnuta hlídkovým letounem, který přivolal záchranný vrtulník. Kapsle byla vyzdvižena až v 18:52 UTC, při vyzdvižení v ní bylo téměř 360 kg mořské vody.", "section_level": 1}, {"title": "Po misi.", "content": "Šimpanz Ham přežil let bez úhony a zemřel v roce 1981, ve věku 26 let. Kvůli řadě selhání bylo rozhodnuto že kombinace Mercury-Redstone ještě není připravena pro let s lidskou posádkou. Mise Mercury-Redstone 3 byla odložena a byl přidán testovací let Mercury-Redstone BD pro odstranění nedostatků. Kapsle Mercury, sériové číslo #5, je vystavena v \"California Science Center\", Los Angeles, Kalifornie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mercury-Redstone 2 (MR-2) byla suborbitální mise programu Mercury. Kosmická loď Mercury byla vynesena z Cape Canaveral Air Force Station 31. ledna 1961 raketou MRLV Redstone. Na palubě vezla jednoho pasažéra, šimpanze jménem Ham.", "tgt_summary": "Mercury-Redstone 2 (MR-2) was the penultimate test flight of the Mercury-Redstone Launch Vehicle prior to the first manned American space mission in Project Mercury. It was launched at 16:55 UTC on January 31, 1961 from LC-5 at Cape Canaveral, Florida. Mercury spacecraft No. 5 carried a chimpanzee named Ham on a suborbital flight, landing in the Atlantic Ocean 16 minutes and 39 seconds after launch.", "id": 1182201} {"src_title": "Donald McCullin", "tgt_title": "Don McCullin", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v chudé londýnské čtvrti East End. Měl talent pro kresby všeho druhu, ve třinácti letech dostal stipendium, po dvou letech po smrti otce však musel uměleckou školu opustit a vrátit se zpátky na ulici. Fotografický styl v období 1945–1968 je označován jako \"humanistická fotožurnalistika.\" Válečné události kromě McCullina dokumentovali například David Douglas Duncan, Philip Jones Griffiths, Tim Page nebo Gilles Peress. McCullin absolvoval vojenskou službu u RAF, které ho v roce 1956 přiřadilo do oblasti Suezské krize. Pracoval jako asistent fotografa výzvědné čety v Egyptě, ve východní Africe a na Kypru. Nepodařilo se mu složit písemné zkoušky z teorie, aby se stal fotografem u RAF, a tak musel strávit svou službu v temné komoře. Uvědomil si sílu fotografie a koupil si Rolleicord za 32 liber. Jeho snímky londýnského gangu pak otiskl deník \"The Observer\". Mezi lety 1966 a 1984 pracoval jako korespondent pro časopis \"Sunday Times\", zaznamenával ekologické a člověkem způsobené katastrofy, jako i válečné zóny a africké oběti epidemie AIDS. Velmi ceněny jsou McCullinovy autentické, drsné a pravdu ukazující snímky z Vietnamské války a Irského konfliktu. Donald McCullin si brzy navykl na lidskou bolest i smrt kolem sebe. Podobně jako televize vysílala přímo z místa činu, tak se ani fotograf nerozpakoval fotografovat zblízka týrání, popravy nebo vraždění. McCullin s otevřenou bezprostředností zachycoval strach, smrt a dopady obyčejného hladu na člověka v Kambodži, Kongu, Indii, Bengálsku nebo Salvadoru. Jeho dílo bylo považováno za tak silné a evokující, že mu v roce 1982 britská vláda odmítla udělit novinářský průkaz na dokumentaci falklandské války. V roce 1968 mu zachránil život jeho fotoaparát Nikon, když se o něj zastavila střela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donald McCullin (* 9. října 1935, Londýn, Anglie) je mezinárodně uznávaný britský fotožurnalista proslavený zejména svými válečnými fotografiemi a obrázky městských nepokojů. Jeho fotožurnalistická kariéra odstartovala v roce 1959, kdy se začal specializovat na spodní vrstvy společnosti, nezaměstnané, utiskované a chudé.", "tgt_summary": "Sir Donald McCullin, CBE, Hon FRPS (born 9 October 1935), is a British photojournalist, particularly recognized for his war photography and images of urban strife. His career, which began in 1959, has specialised in examining the underside of society, and his photographs have depicted the unemployed, downtrodden and the impoverished.", "id": 196507} {"src_title": "Michail I. Fjodorovič", "tgt_title": "Michael of Russia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Za vlády Borise Godunova byli Romanovci v nemilosti. Roku 1600 započalo pátrání na základě udání šlechtice Berteněva, který sloužil jako pokladník Alexandra Romanova – strýce budoucího cara. Berteněv obvinil Romanovce z toho, že v pokladnici přechovávají čarodějné byliny a že chtějí „překazit“ (pomocí kouzel) carskou moc. V deníku tehdejšího polského velvyslance se dočteme, že dne 26. října 1600 oddíl carských střelců podnikl ozbrojený útok na romanovský palác. Bratři Romanovovi byli zatčeni, synové Nikity Romanoviče, Fjodor, Alexandr, Michail, Ivan a Vasilij, byli ostříháni na mnišský způsob a roku 1601 posláni na Sibiř, kde většina z nich zemřela. V roce 1605 Lžidimitrij I., jenž se snažil dokázat sounáležitost s dynastií Romanovců, nařídil aby byli přivedeni zpět živí členové rodiny. Takto se vrátili Fjodor Nikitič (jako mnich Filaret) s manželkou Xenií Ivanovnou (jako mniška Marfa) a dětmi, a Ivan Nikitič. Marfa Ivanovna se synem Michailem se usadili nejprve na kostromské votčině Romanovců, v obci Domnino a poté se ukrývali před pronásledováním polsko-litevských ozbrojených oddílů v klášteře svatého Ipatie poblíž Kostromy.", "section_level": 1}, {"title": "Car.", "content": "21. února 1613 byl šestnáctiletý Michail Fjodorovič zvolen Zemským soborem za cara. Když následujícího dne přibylo k Michailovi poselství bojarů se zprávou o zvolením carem, odmítl nejprve převzít trůn a teprve po šesti hodinách přesvědčování přijal carskou berlu. 2. května 1613 přibyl do Moskvy a 11. července 1613 byl korunován carem v Uspenském chrámu moskevského kremlu. Na počátku vlády se musel především vypořádat s lupiči a bandami, řádícími po celé Rusi. Z důvodu nízkého věku nového cara v letech 1613–1619 de facto vládla jeho matka Marfa a její příbuzní z bojarského rodu Saltykovců, v letech 1619 až 1633 pak z polského zajetí se navrátivší otec – patriarcha Filaret, nositel titulu „Veliký Gosudar“. Roku 1625 Michail Fjodorovič přijal titul „Samovládce celé Rusi“. Za paralelního panování obou carů státní úředníci psali o \"Vládci Caru\" a \"Nejsvětějším Patriarchovi moskevském a celé Rusi\".", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Za první Michailovu ženu byla roku vybrána 1616 Marie Chlopová, jež přijala jméno Anastázie. Z vůle Michailovy matky, ovlivněné intrikami zosnovanými rodinou Saltykových, byla s celou rodinou vzdálena od dvora a poslána na Ural. Michail pak dlouho vzdoroval ženitbě; odmítl otcem Filaretem vybranou litevsko princeznu, stejně jako neteř dánského krále Kristiána IV. Doroteu Augustu. Počátkem roku 1623 bylo vypraveno poselstvo ke švédskému králi s žádostí o ruku jeho příbuzné princezny Kateřiny, tento svatební plán však ztroskotal na podmínce, aby nevěsta přestoupila na pravoslaví. Nakonec se oženil na nátlak své matky až v září roku 1624; jeho ženou se stala Marie Vladimirovna Dolgorukovová (1608-1625), dcera Vladimira Dolgorukova (1569-1633), jejíž rod měl vazby na starou vládnoucí dynastii Rurikovců. Marie však ještě v průběhu svatebních oslav onemocněla a v lednu následujícího roku, několik měsíců po svatbě, zemřela. Jedna z teorií tvrdí, že byla otrávena, jiná, že carevna zemřela při (předčasném?) porodu; letopisy označily její smrt za boží trest za odvržení a urážku ničím se neprovinivší Marie Chlopové. V každém případě z tohoto krátkého manželství nevzešel žádný přeživší potomek. Roku 1626 táhlo Michailovi na třicátý rok a byl bezdětný vdovec. Byla tedy uspořádána nová volba nevěsty, na kterou bylo přivezeno na šedesát krasavic ze šlechtických rodin. Michailovi se však zalíbila jedna ze služebných dívek, Jevdokija Lukjanovna Strešněvová, dcera meščovského dvořana a vzdálená příbuzná jedné z bojarských dcerek. Skromná svatba se uskutečnila 5. února roku 1626 v Moskvě, snoubence oddal sám patriarcha Filaret, otec ženicha. Michail uvedl nevěstu do kremelských komnat pouhé tři dny před svatbou v obavách, aby nepřátelé dívce neublížili, navíc ji doma střežili otec a bratři. Jevdokija odmítla změnit si jméno na Anastázii, protože ani Anastázii Romanovně (první žena cara Ivana Hrozného), ani Marii Chlopové (první Michailova nevěsta) podle jejích slov «\"toto jméno štěstí nepřineslo\"». Byla vzdálená dvorským politickým bojům a intrikám. Rodinný život Michaila Fjodoroviče nakonec byl šťastný. Jevdokija mu porodila deset dětí – sedm dcer a tři syny, z nich se však dospělého věku dožily jen tři dcery a jediný syn, nejstarší Alexej, který nastoupil po svém otci na trůn. Žádná z dcer, které dosáhly dospělosti, se neprovdala.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michail I. Fjodorovič Romanov rusky: \"Михаи́л Фёдорович Рома́нов\" (22. července 1596 – 23. července 1645) byl první ruský car z dynastie Romanovců (vládl od 24. března 1613). Zvolen carem byl Zemským soborem 7. února 1613, čímž se uzavřela kapitola ruských dějin zvaná smuta. Syn bojara Fjodora Nikitiče Romanova (později moskevského patriarchy Filareta) a šlechtičny Xenie Ivanovny Romanovové (rozené Šestové, později si změnila jméno na Marfa) byl prasynovcem posledního ruského cara z moskevské větve dynastie Rurikovců, Fjodora I. (matka Fjodora I., Anastasija Romanovna, byla sestrou Michailova děda, Nikity Romanoviče Zacharjina); na tomto příbuzenství založili Romanovci své nároky na trůn.", "tgt_summary": "Michael I (Russian: Михаи́л Фёдорович Рома́нов, \"Mikhail Fyodorovich Romanov\") () became the first Russian Tsar of the House of Romanov after the zemskiy sobor of 1613 elected him to rule the Tsardom of Russia. He was the son of Feodor Nikitich Romanov (later known as Patriarch Filaret) and of Xenia (later known as \"the \"great nun\"\" Martha). He was also a first cousin once removed of the last Rurikid Tsar Feodor I through his great-aunt Anastasia Romanovna, who was the mother of Feodor I, and through marriage, a great-nephew in-law with Tsar Ivan IV of Russia. His accession marked the end of the Time of Troubles. During his reign, Russia conquered most of Siberia, largely with the help of the Cossacks and the Stroganov family. Russia had extended to the Pacific Ocean by the end of Michael's reign.", "id": 1169416} {"src_title": "Libanonská komunistická strana", "tgt_title": "Lebanese Communist Party", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na založení strany se podíleli vedle dělníků také studenti, akademičtí spisovatelé a novináři sympatizující s myšlenkami francouzské revoluce a marxistickou vizí antikolonialismu. V té době také používala krycí název \"Libanonská lidová strana\" z důvodu nátlaku ze strany francouzských koloniálních orgánů. V roce 1939 byla zakázána, nicméně v průběhu druhé světové války byla její činnost znovu povolena. Po určité období splynula se Syrskou komunistickou stranou. Po vyhlášení nezávislosti Libanonu se neúspěšně zúčastnila parlamentních voleb. Roku 1948 byla znovu postavena mimo zákon. V padesátých letech zastávala zdrženlivý postoj k násirismu a arabskému socialismu, jelikož se obávala naprosté ztráty vlivu. V roce 1958 se zapojila do povstání proti prezidentu Šamúnovi. V roce 1965 rozhodlo vedení strany o vystoupení z izolace zapojením se do \"Libanonského národního hnutí\" ve spolupráci s Pokrokovou socialistickou stranou. Opětovné legalizace se dočkala roku 1970. Začátkem sedmdesátých let zřídila dobře trénovanou milici, takzvanou Lidovou stráž. Ta se zapojila do bojů libanonské občanské války na straně převážně muslimských a palestinských sil, i když sama byla z velké části tvořena členy křesťanského původu. Proto bylo také v osmdesátých letech zavražděno mnoho komunistů islamistickým hnutím Tawhíd nebo Hizballáhem. Ve volbách v roce 2005 strana získala určitý podíl voličských hlasů, kvůli volebnímu systému ale nezískala žádný mandát. Během druhé libanonské války v roce 2006 se postavila na odpor proti izraelské ofenzívě, aktivní byla především poblíž hraničních oblastí. Během bojů padlo údajně 12 komunistických milicionářů.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Libanonská komunistická strana je jednou z mála politických organizací v Libanonu sdružující členy a sympatizanty z rozdílných etnických a náboženských skupin. Nejsilnější pozice zastává na jihu země. Na obyvatelstvo se také snaží působit skrze zájmové spolky a organizace zahrnují Svaz libanonské demokratické mládeže, Výbor za ženská práva, Lidovou pomoc a Všeobecnou unii dělníků a zaměstnanců Libanonu. Strana předpokládá počet členů zhruba na 5000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Libanonská komunistická strana (arabsky \"الـحـزب الشـيـوعـي اللبـنـانـي\", francouzsky \"Parti communiste libanais\") je komunistická strana v Libanonu, kterou založil v říjnu roku 1924 intelektuál, novinář a spisovatel Joussef Ibrahim Jazbek. Jedná se o jednu z nejstarších libanonských politických stran. Od svého založení byla několikrát úředně zakázána a stala se terčem útoků z mnoha stran kvůli její nejasné pozici v etnických a náboženských konfliktech.", "tgt_summary": "The Lebanese Communist Party – LCP (, transliterated: ') or Parti communiste libanais (PCL) in French, is a communist party in Lebanon. It was founded in 1924 by the Lebanese intellectual, writer and reporter Youssef Ibrahim Yazbek and Fou'ad al-Shmeli, a tobacco worker from Bikfaya.", "id": 572115} {"src_title": "Kolokvinta obecná", "tgt_title": "Citrullus colocynthis", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Oblast odkud tato rostlina pochází se rozprostírá na suchých evropských, asijských i afrických územích obklopující Středozemního moře, dále na Kavkaze, Blízkém východě, Arabském poloostrově, v místech bývalého rozlehlého Kaspického moře, včetně části Střední Asie a indického subkontinentu i v Indočíně. Již v dávné minulosti byla rozšířena do některých států západní i severovýchodní tropické Afriky i na africké i západoasijské ostrovy. V současnosti se také vyskytuje jako plevelná rostlina v  Americe i Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste hlavně v  savanách a suchých, až polopouštních územích, kde se může vyskytovat i na nestabilních, písčitých, větrem přesunovaných půdách. Je bylinou, která umí dobře hospodařit i s minimem vláhy, v době momentální půdní vlhkosti semeno vyklíčí a pak již rostlina roste bez potřeby většího množství vláhy a lidského zásahu. Je v podstatě popínavá rostlina, která případný poblíž rostoucí plevel popne a širokými listy mu zastíní sluneční svit a tak jej zadusí, je schopná se lodyhami vyšplhat i na nově navátý nevysoký přesyp. U této byliny jsou pro dobrý růst a vytvoření plodů uváděné tři základní podmínky: písčitá půda, teplé klima a málo vlhkosti. Počet a velikost vytvořených plodů se zvyšuje při suchém, slunečném období a naopak klesá při nadměrném dešti a vysoké vzdušné vlhkosti. Rostlina nejlépe prosperuje při průměrné roční teplotě od 15 do 28 °C, dešťových srážkách od 250 do 370 mm, v propustné hlinito písčité půdě s pH 5,0 až 7,8 a do nadmořské výšky 1500 m n. m. Při poklesu teploty k +5 °C se její růst zastaví a při déletrvajícím chladu rostlina uhyne.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Víceletá, xerofytní, plazivá nebo příležitostně popínavá rostlina s rozvětvenými, srstnatě chlupatými lodyhami dlouhými až 1 m, vyrůstající z dřevitého, do široka rozprostřeného hlízovitého kořene, který napomáhá přečkat déletrvající období sucha. Pevné lodyhy s jednoduchými úponky jsou střídavě porostlé dlouze řapíkatými, chlupatými listy. Jejich čepele dlouhé 5 až 10 cm a 2 až 6 cm široké jsou v obryse srdčitě vejčité, jednou až dvakrát dlanitě peřenodílné až peřenosečné a se třemi až sedmi tupými laloky. Zelenožluté, pětičetné, široce zvonkovité květy s obvejčitými listeny vyrůstají na stopkách dlouhých 2 až 4 cm jednotlivě z paždí listů. Kališní lístky jsou zelené a dlouhé 5 až 7 mm, korunní lístky žluté barvy velké 8 až 10 mm jsou vejčité a laločnaté. Samčí květ má pět tyčinek, dvě a dvě jsou srostlé a jedna je volná a ve středu je zakrslý pestík produkující nektar. Samičí květ má chlupatý spodní semeník srostlý ze tří plodolistů, pestík se sloupkovitou čnělkou s trojitou bliznou a tři rudimentální patyčinky. Opylování zajišťuje létající hmyz. Plod je oválná až téměř kulovitá bobule 5 až 10 cm velká s pokožkou nejprve zelenou se žlutavými skvrnami uspořádanými do pruhů a později v plné zralosti žlutou. Vnější slupka bobule je tenká a kožovitá, vnitřní část je světle žlutá, dužnatá, šťavnatá a velmi hořká. Obsahuje mnoho hnědých vejčitých, asi 6 mm velkých semen, která jsou uložená v měkké a lehké bílé vláknité buničině, plod obvykle obsahuje ve třech oddílech po šesti semenech. Na jedné rostlině dozrává patnáct až třicet plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Plody byly již v  antice používané v tradiční medicíně. Dužina plodů sloužila jako silné projímadlo, proti parazitům, jako lék na nemoci žlučníku, močových cest, při vodnatelnosti a proti nádorům v oblasti břicha i jako prostředek proti následkům žloutenky. Ještě v 19. století byly oloupané a usušené plody dodávané do lékáren pod názvem \"poma coloquinthidis\". Současné výzkumy prokázaly, že její dužina obsahuje sloučeniny s účinkem protinádorovým (cucurbitacin a glukosid beta-sitosterol) i antibakteriálním (colocynthin a colocynthetin), jakož i mnohé pryskyřice, glukosidy a glykosid citrullol. Pro lékařské účely se dosud pěstuje např. ve Španělsku, na Kypru a v Indii. Pro tyto účely se plody sbírají ne zcela zralé, oloupou se a usuší na slunci. Pak se suchá, lehká buničitá dřeň (tvoří jen 25 % a semena 75 % hmotnosti usušeného plodu) rozdrtí na prášek, který bývá používaný přímo v malých dávkách k léčení nebo se dále farmaceuticky zpracovává. Obsahuje i potencionálně toxické sloučeniny a po požití většího množství může být tento lék lidskému zdraví i nebezpečný. Uvádí se, že 1,5 čajové lžičky prášku bývá již smrtelná dávka. Očištěná semena jsou nahořklá, mají oříškovou příchuť, obsahují mnoho bílkovin a 30 až 45 % světle žlutého oleje užívaného v domácnostech, například pro výrobu mýdla. Semena se také melou a přidávají do mouky pro přípravu tamního chleba. Prášek je velmi hořlavý a v Arábii je používán na podpal při rozdělávaní ohně. V Indií se rostlina vysazuje na zpevnění písčité půdy před přesuny větrem. Plody bývají v období sucha a nedostatku vhodnější stravy i potravou pro některá volně žijící býložravá zvířata. Výtěžnost oleje ze semen může činit až 3000 kg na hektar plochy přihnojované organickými hnojivy, což z kolokvinty obecné činí i potencionálně využitelnou olejodárnou rostlinu, hlavně s ohledem na nehostinné půdní a klimatické podmínky ve kterých roste a na minimální vstupní náklady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolokvinta obecná (\"Citrullus colocynthis\") je teplomilná bylina rostoucí v písčitých, polopouštní oblastech. Má jednopohlavné květy, je rostlinou jednodomou, na jednom exempláři vyrůstají samčí i samičí květy. Je svým vzrůstem podobná lubenici obecné (\"Citrullus lanatus\"), která je rozšířena v teplejších části Evropy a plodí vodní melouny. Kolokvinta obecná, která původně měla vědecké jméno \"Colocynthis citrullus\", však plodí malé, tvrdé, pro lidi běžně nejedlé plody s hořkou dužinou a mnoha semeny.", "tgt_summary": "Citrullus colocynthis, with many common names including colocynth, bitter apple, bitter cucumber, desert gourd, egusi, vine of Sodom, or wild gourd, is a desert viny plant native to the Mediterranean Basin and Asia, especially Turkey (especially in regions such as İzmir), and Nubia. It resembles a common watermelon vine, but bears small, hard fruits with a bitter pulp. It originally bore the scientific name \"Colocynthis citrullus\".", "id": 1339828} {"src_title": "Sydir Kovpak", "tgt_title": "Sydir Kovpak", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Kovpak se narodil 7. června 1887 v obci Kotelva na Ukrajině v chudé rolnické rodině. Prožil nelehké dětství. V deseti letech jej rodiče poslali pracovat do místního obchodu s potravinami, kde musel dělat nejtěžší práce. V roce 1905 nastoupil k vojenské službě v carské armádě. Po jejím ukončení pracoval v Saratově v říčním přístavu a tramvajové vozovně jako dělník. Po vypuknutí první světové války v červenci 1914 byl znovu povolán do armády. V roce 1915 získal první Svatojiřský kříž (IV. třída). Osobně mu jej udělil sám car Mikuláš II.. V roce 1916 byl přiřazen ke 186. Aslandužskému pěšímu pluku, se kterým se zúčastnil Brusilovovy ofenzívy. Byl nasazen jako průzkumník a prokázal hrdinství, za které byl vyznamenán Svatojiřským křížem (III. třída) a Svatojiřskou medailí (III. třída a IV. třída). Po převratu v Rusku se v roce 1919 přidal k bolševikům a vstoupil do KSR(b). Během občanské války vedl partyzánské oddíly na Ukrajině proti německým a rakousko-uherským okupačním vojskům a poté i proti Bělogvardějcům. Po válce se stal předsedou oblastního sovětu v městě Putyvl. Během stalinských čistek v komunistické straně hrozilo Kovpakovi zatčení, ale byl včas varován. Utekl a musel se nějaký čas skrývat. Bezprostředně po okupaci Ukrajiny Němci za druhé světové války Kovpak odešel do lesů u Putyvlu a stal se velitelem místních partyzánů. Kovpakův oddíl postupně rostl do velkých rozměrů a díky materiální podpoře ze Sovětského svazu se mohl pouštět do odvážnějších akcí. Šlo především o tzv. Stalinský výpad (1942 – 1943) a později Karpatský výpad (1943). Kovpak byl velmi respektovaným velitelem. Partyzánský velitel Dmitrij Medvěděv uvádí, že Kovpakovi partyzáni připomínali spíše pravidelnou armádu než odbojáře, jelikož ve výzbroji měli kromě pušek, granátů a samopalů i těžké kulomety, minomety, protitankové pušky a děla. Kovpakovci prováděli řadu diverzních akcí a bojovali nejen s Němci a jejich spojenci ale i s (protikomunistickou) Ukrajinskou povstaleckou armádou, která byla důležitým faktorem zejména na západě Ukrajiny. 31. srpna 1942 odjel Kovpak do Moskvy, kde jej osobně přivítal Stalin a Vorošilov a spolu s dalšími partyzánskými veliteli se účastnil zasedání o dalším postupu. Během Karpatského výpadu se divize dostala v horách do těžké situace: partyzáni přišli o děla, Kovpak byl raněn a letecky transportován do Moskvy a padl komisař Rudněv (existují i spekulace, že jej nechal Kovpak zavraždit), divize jako celek byla rozprášena a partyzáni se museli v menších skupinkách probíjet z obklíčení. Za své zásluhy během partyzánských bojů byl Kovpak v dubnu 1943 povýšen do hodnosti generálmajora. Po skončení války působil jako člen Nejvyššího soudu Ukrajinské SSR a Místopředseda Nejvyššího sovětu Sovětského svazu na Ukrajině. Kromě zastávání důležitých funkcí v komunistickém vedení Ukrajiny se věnoval literatuře a sepisoval své zážitky z války. V Československu vyšla v roce 1951 jedna z jeho knih s názvem „\"Pochod partyzánů\"“, kde jsou v duchu tehdejší doby podrobně popisovány partyzánské boje a řada těžko uvěřitelných úspěchů. Zemřel 11. prosince 1967 ve věku 80 let. Pohřben byl v Kyjevě. Na jeho památku byly po něm pojmenovány ulice v Putyvlu, Sevastopolu, Charkově nebo v Nižném Novgorodě, střední škola číslo 111 v Kyjevě a vybudováno několik památníků. Na Ukrajině je (přinejmenším do roku 2012) oficiálně považován za národního hrdinu.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětská vyznamenání.", "content": "Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu", "section_level": 1}], "src_summary": "Sydir Artěmovyč Kovpak (ukrajinsky: ', rusky: ', 7. června / 26. května podle juliánského kalendáře 1887 – 11. prosince 1967) byl jeden z nejvýznamnějších velitelů sovětských partyzánů během druhé světové války, důležitý člen komunistické strany na Ukrajině a dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu.", "tgt_summary": "Sydir Artemovych Kovpak (; , ), (June 7, 1887December 11, 1967) was one of the partisan leaders of the Soviet partisans in Ukraine during the World War II.", "id": 916369} {"src_title": "Vic Elford", "tgt_title": "Vic Elford", "src_document": [{"title": "Kariéra v rallye.", "content": "V prvních soutěžích závodil s vozy DKW, Austin a Mini. Později pilotoval vozy Ford a zvítězil v Alpine Rally. Rallye Monte Carlo mohl vyhrát již v roce 1965 s vozem Lotus Cortina. Kvůli poruše ale musel odstoupit. Poté se Elford snažil přesvědčit automobilku Porsche k účasti v rallye. Porsche ale tehdy nebylo tomuto záměru nakloněno, neboť nevěřilo, že model 911 je konkurenceschopným vozem. První vůz mu půjčili až na Tour de Corse - Rallye de France 1966. Elford dojel třetí. O rok později již se stejným vozem vybojoval tři vítězství. Jeho snem ale bylo vyhrát Rallye Monte Carlo.", "section_level": 1}, {"title": "Rallye Monte Carlo 1968.", "content": "V roce 1968 už se na jejím startu představil tovární tým Porsche se třemi vozy. Kromě Elforda je pilotovali Pauli Toivonen a Sobieslaw Zasada. Za největšího favorita byli považován Gerard Larousse na voze Alpine A110. Pro start do hvězdicové jízdy se Elford vybral start z Varšavy. Tuto jízdu bez problémů vyhrál a v samotné rallye se umisťoval hned za vozy Alpine. Po odstoupení druhého a třetího vozu byl dokonce druhý za Larroussem se ztrátou pouhých 14 sekund. Bylo jasné že o vítězství se rozhodne mezi těmito dvěma jezdci. Po Larousseho havárii Elford zvítězil a splnil si tak svůj sen.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra ve Formuli 1.", "content": "Při své premiéře na GP Francie dojel s vozem Cooper čtvrtý. To bylo ale jeho nejlepší umístění. V roce 1969 na GP Německa se soukromým vozem McLaren havaroval do trosek vozu Maria Andrettiho. Z havárie vyvázl se zlomenou rukou a klíční kostí. Po této nehodě byla tak jeho kariéra ve Formuli 1 po třinácti závodech ukončena. Kromě těchto úspěchů vyhrál v závodě Targa Florio, třikrát zvítězil v závodě 1000 km na Nürburgringu. Za tým Porche závodil například také v závodě 24h Daytona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Henry Elford (* 10. června 1935, Londýn) je bývalý britský automobilový závodník. Závodil v různých kategoriích jako například Formule 1, NASCAR, Le Mans nebo rallye. Většinou závodil s vozy Porsche. Je jediným automobilovým závodníkem který dokončil Rallye Monte Carlo a Grand Prix Monaka. První jmenovanou soutěž dokonce vyhrál v roce 1968 jako zatím poslední Brit.", "tgt_summary": "Victor Henry Elford (born 10 June 1935, in London) is a former sportscar racing, rallying and Formula One driver from England. He participated in 13 World Championship F1 Grands Prix, debuting on 7 July 1968. He scored a total of 8 championship points. Nicknamed \"Quick Vic\" by his peers Elford was mainly a famous sports car competitor as well as a successful rally driver, associated often with Porsche.", "id": 1565749} {"src_title": "Jan Fischer", "tgt_title": "Jan Fischer (politician)", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Fischerův otec RNDr. Otto Fischer (1909–1975) vystudoval matematiku a pojistnou matematiku; během druhé světové války jako žid prošel ghetto Terezín, koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau a kladskou pobočku tábora Gross-Rosen; z celé rodiny přežil holokaust pouze on a jeho matka. Poté se zabýval matematicko-statistickými aplikacemi v biologii v Matematickém ústavu ČSAV a vyučoval zejména analýzu rozptylu na MFF UK. Matka RNDr. Věra Fischerová (1910–1990) byla také statistička z původně katolické rodiny. Fischer se tak označuje jako nehalachický Žid (podle ortodoxní a konzervativní tradice se židovství dědí po matce). Roku 1975 se Fischer oženil s Ivanou Janeckou (* 1954), která pracovala jako dětská sestra; syn Jakub (* 1978) je profesorem ekonomické statistiky a prorektorem VŠE, dcera Kateřina Drbohlavová (* 1980) mnoho let pracovala ve vzdělávací společnosti Scio, nyní je na mateřské dovolené. Roku 1987 se Fischer rozvedl a dne 30. ledna 1988 se vzali s rozvedenou Danielou roz. Ulrichovou (* 1948), která původně pracovala jako jeho asistentka. Mají syna Jana (* 1989), který studuje na skotské univerzitě St Andrews, a fenku zlatého retrievera (* 1999). Fischer se označuje za věřícího s tím, že jej „oslovil judaismus“, k zájmu o který ho přivedl syn Jan na konci století. Fischer mluví anglicky (podle \"Respektu\" v české vrcholné politice patří k nejlepším angličtinářům), rusky, německy a francouzsky. Po své nominaci na premiéra zveřejnil, že byl v letech 1980 až 1989 členem Komunistické strany Československa. Následně řekl „\"Já jsem se s tím nikdy netajil ve svých životopisech\",“ v jeho životopise na webu ČSÚ i v médiích při jeho jmenování v roce 2003 to však uvedeno nebylo; stejně tak to neuvedl ve svém hesle v publikaci \"Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století\" (1998). V prezidentské kampani upřesnil, že z KSČ vystoupil v lednu 1990. V březnu 2012 řekl, že odmítl vstup do KSČ v roce 1974, kdy to byla „podmínka, abych jako jeden z nejlepších absolventů mohl zůstat na VŠE a věnovat se akademické práci“ a podruhé v zaměstnání roku 1978; přijal až třetí výzvu „s jistotou, ze pokud odmítnu, nebudu moci dělat vědeckou aspiranturu a z ústavu budu nucen odejít nebo mě přeřadí na jinou práci“.", "section_level": 1}, {"title": "Statistik.", "content": "Jan Fischer vystudoval matematické gymnázium Wilhelma Piecka a po něm r. 1974 obor statistika a ekonometrie na Národohospodářské fakultě VŠE. Nastoupil do Výzkumného ústavu sociálně ekonomických informací, součásti Federálního statistického úřadu; od roku 1982 byl odborným referentem FSÚ. Roku 1985 uzavřel postgraduální studium titulem kandidát věd v oboru ekonomická statistika prací \"Statistické jednotky a soubory jako nástroj integrace statistického informačního systému\" a stal se ředitelem odboru. V roce 1990 byl jmenován náměstkem předsedy úřadu a po zániku Československa a FSÚ přešel na Český statistický úřad, kde se po krátkém období ve funkci vrchního ředitele stal místopředsedou. Od začátku 90. let vedl tým, který zpracovával výsledky voleb, a často tak vystupoval v televizních volebních studiích i jinde, neboť předseda ČSÚ Edvard Outrata ho pověřil vystupováním v médiích. Do jeho působnosti patřil i kontakt se statistickým úřadem EU Eurostatem a většina ekonomických statistik. Po Outratově odchodu v létě 1999 byl Fischer jako 1. místopředseda ČSÚ předním kandidátem na jeho nástupce, vláda Miloše Zemana však jmenovala Marii Bohatou, která do té doby v úřadu nepracovala. Ta Fischera v září 2000 odvolala, což zdůvodnila „nedostatky v manažerské práci“ a přípravě sčítání lidu 2001; spekulovalo se však, že šlo o odlišné názory na způsob řízení úřadu. Fischer se stal ředitelem oddělení produkce společnosti pro průzkum trhu Taylor Nelson Sofres Factum. Na jaře 2001 se účastnil mise Mezinárodního měnového fondu zkoumající možnost vybudování statistické služby na Východním Timoru. Od března 2002 byl vedoucím výzkumných pracovišť na Fakultě informatiky a statistiky VŠE. Bohatá byla na konci ledna 2003 nucena rezignovat kvůli chybě v obchodní bilanci za rok 2002 a vláda Vladimíra Špidly ji chtěla nahradit Fischerem; jelikož však republika byla bez prezidenta, který předsedu ČSÚ jmenuje, byl Fischer jmenován až po nástupu Václava Klause do funkce, 24. dubna 2003 s platností od následujícího dne. Ve Fischerově funkčním období Nejvyšší kontrolní úřad kritizoval ČSÚ za přidělení zakázek na úklid, ostrahu a stěhování do nové budovy na Skalce ve výši 46 miliónů Kč bez výběrového řízení poté, co jeho staré sídlo na Invalidovně vytopila povodeň v srpnu 2002. Fischerova vláda na svém posledním řádném zasedání před demisí, už po volbách, 21. června 2010 jednohlasně přijala Fischerův dodatečně na program doplněný návrh jmenovat novou předsedkyní ČSÚ docentku VŠE Ivu Ritschelovou (a formálně Fischera odvolat); zároveň byl Václav Bartuška jmenován zmocněncem pro rozšíření JE Temelín. 27. července 2010 pak prezident Klaus Ritschelovou jmenoval s účinností od 1. září a odvolal Fischera k 31. červenci. Jan Fischer byl členem mj. České statistické společnosti, Mezinárodního statistického institutu (ISI), vědecké rady a správní rady VŠE a vědecké rady Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "Po vyjádření nedůvěry vládě Mirka Topolánka Poslaneckou sněmovnou v úterý 24. března 2009 a jednání koalice s ČSSD se strany následující týden dohodly na vzniku dočasné úřednické vlády. Po jednání o podrobnostech zveřejnily večer v neděli 5. dubna dohodu, že prezidentu republiky navrhnou Fischera jako premiéra „překlenovací vlády složené z nestranických odborníků“ a její jmenování 9. května (po klíčovém summitu EU o Východním partnerství s postsovětskými zeměmi), přičemž koalice mu doporučí 8 ministrů a ČSSD 7. Zároveň přijmou ústavní zákon, podle nějž se předčasné volby do Poslanecké sněmovny budou konat do poloviny října (tj. v pátek a sobotu 9.–10. října). Po volbách za půl roku se Fischer chtěl vrátit na ČSÚ, čímž podmínil své jmenování podobně jako guvernér ČNB Josef Tošovský po pádu Klausovy vlády. Jelikož funkce předsedy ČSÚ jako jiného ústředního orgánu státní správy není slučitelná s členstvím ve vládě, řízením ČSÚ byl mezitím podle očekávání pověřen první ze dvou místopředsedů Jiří Křovák. Fischer nebyl mezi tipy na premiéra, které se během jednání objevily v médiích. Uvedl, že křeslo mu nabídl premiér Mirek Topolánek v pátek 3. dubna, když byl služebně v Irsku. Topolánek řekl, že Fischera navrhl jeden z jeho „kolegů z koalice“ (kdo konkrétně, neuvedl, ale řada ministrů u jednání nebyla a Strana zelených se rychle distancovala), a vyzdvihl jeho schopnosti: Prezident Václav Klaus jeho výběr komentoval: Fischer na dotazy o tom reagoval: Grémia malých stran v pondělí 6. dubna dohodu odmítla, Topolánek ale začal sbírat podpisy poslanců ODS a ČSSD slibujících dát Fischerově vládě důvěru. Ve středu 8. dubna před čtvrtou odpolední Klaus oznámil, že nazítří jmenuje Fischera premiérem; v 16.30 Fischer oznámil, že se dopoledne setkal s Topolánkem a Paroubkem a ti ho informovali o podpoře pro vládu stvrzené i Kanceláří prezidenta republiky, on ji přijal a dohodli se zahájit jednání o složení vlády po velikonocích, tj. v úterý 14. dubna. Prezident Klaus ve čtvrtek 9. dubna 2009 ve 14.00 hod. jmenoval Fischera předsedou vlády České republiky a pověřil ho sestavením nové vlády. Země tak měla dva premiéry zároveň, což ústava České republiky výslovně neupravuje, ale stejně se postupovalo už v předchozích vládních krizích. Ve čtvrtek 9. dubna odpoledne se v médiích objevila jména většiny doporučených ministrů. V úterý 14. dubna jednal s Topolánkem, o den později s Jiřím Paroubkem, poté s kandidáty na ministry a s končícími ministry. Do jmenování vlády 8. května měl Fischer kancelář v Hrzánském paláci na Hradčanech. Fischerovo členství v KSČ bylo přijato skoro bez kritiky. Ostře jej napadly \"Lidové noviny\", podle jejichž průzkumu Fischerovo členství nevadilo 63 % veřejnosti. Podle \"Respektu\" byl Fischer na konci roku 2009 u veřejnosti velmi populární, snad jako žádný jiný český premiér. Vysvětloval to jeho civilním a slušným projevem, s čímž souhlasil i Daniel Kunštát z Centra pro výzkum veřejného mínění.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z vazeb na uhelnou lobby.", "content": "Vicepremiér padlé Topolánkovy vlády Martin Bursík (Strana zelených) v únoru 2010 při sporech o novelu horního zákona obvinil Fischera z podlehnutí uhelné lobby s náznaky korupce a poukázal na vazby mezi uhelnou společností Czech Coal a Fischerovým poradcem Vladimírem Mlynářem a mezi Fischerem a předsedou dozorčí rady Czech Coal Janem Dobrovským.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika pro slabost.", "content": "Mirek Topolánek začal Fischera brzo kritizovat, zejména po zrušení předčasných voleb a prodloužení mandátu úřednické vlády. I proslulý výrok, který v březnu 2010 vedl k jeho rezignaci, vytýkal Fischerovi osobní nedostatek razance: „Gusta Slamečka, když jde opravdu do tuhého, tak jako ministr, mám pocit, že uhne, jo. A to ten Fischer prostě je Žid, není to gay a ten uhne ještě dřív, jo. To znamená, to prostě nesouvisí s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem.“ Fischer uznával, že Topolánek „mluvil dost nesouvisle“, ale vyložil si výrok tak, že o Slamečkovi (jehož po půl roce pochválil coby „skvělého ministra dopravy, nejlepšího (…) v posledním dvacetiletí […] uměl se o svoji dopravu porvat a stál pevně na svém, což mám rád […] byl v takových chvílích připraven krvácet“) Topolánek řekl „aspoň, že Gustav neuhýbá proto, že je gay. Zatímco já uhnu, neboť jsem Žid!“ a je to tedy antisemitská a rasistická urážka, která ho dohnala ke křiku. Topolánkovu omluvu po SMS i v médiích nepřijal. Fischerův syn Jan následně na protest vystoupil z ODS, kde byl členem hned od 18 let, poté, co Topolánek kritiku ještě rozvedl:", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní zastavení boomu solárních elektráren.", "content": "V říjnu 2012 Topolánek řekl: \"„Dodnes lituji spousty kompromisů a chyb, včetně personálních. Vlastimil Tlustý, Jan Fischer a druhé zvolení Václava Klause prezidentem. (…) Premiér z nouze – král populistů. Nikoho z ministrů nepodržel, nic neprosadil, k ničemu kontroverznímu se nehlásil a budoval si jen vlastní publicitu. Mohl dělat něco třeba s fotovoltaikou, kvůli níž nyní prudce stoupají ceny elektřiny. Tehdy proběhlo jednání, kde jsem byl já, Paroubek, Roman. Přinesli jsme Fischerovi čísla, oněch 200 miliard dodatečných nákladů. Bylo potřeba prosadit změnu zákona ve Sněmovně přes zájmy členů ODS a ČSSD. Slíbili jsme mu s Paroubkem, že mu pomůžeme. Neudělal nic. Nechtěl si s zadat s námi, bez kterých by nebyl nic. A sám neměl odvahu do souboje jít.“\" Fischer vinu odmítl: „Novela však byla přijata v Parlamentu se zpožděním, které bylo primárně zaviněno tím, že se některé politické strany odmítaly vládní předlohou zabývat. K zavedení ještě razantnějších opatření chyběla vůle ze strany poslanců a senátorů a vedení jejich stran.“ Podobně Fischerovu vládu kritizoval Martin Bursík a těsně před volbou prezidenta na Fischera zaútočil i Miloš Zeman: „Kvůli tomu, jak si počínala jeho vláda […] každá rodina zaplatí ročně za elektřinu o tři tisíce více“. Fischer reagoval tiskovou zprávou, že Zeman lže.", "section_level": 3}, {"title": "Kandidát na prezidenta.", "content": "Ačkoliv Fischer před koncem funkčního období své vlády prohlásil, že „v politice zalíbení nenašel“, v listopadu však vydal knihu \"Ano, pane premiére aneb Rozhašená země\", končící náznaky, že by byl ochoten přijmout funkce, které mu budou nabídnuty: „Takže si občas vzpomeňte na Honzu Fischera. Možná se do české politiky ještě někdy vrátí.“ V únoru 2011 oznámil, že když bude zavedena přímá volba prezidenta České republiky, bude kandidovat. Dle různých průzkumů a anket konaných ve druhé polovině roku 2011 měl Fischer značnou podporu veřejnosti pro kandidaturu na prezidenta. Dle průzkumu agentury SC & C pro Českou televizi by dostal 27 % hlasů. Rovněž dle prosincové ankety serveru Týden.cz by získal nejvíce hlasů – 26 %.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň.", "content": "Po schválení přímé volby prezidenta Senátem v únoru 2012 Fischer potvrdil úmysl jít do voleb v lednu 2013 jako „nezávislý a nestranický kandidát“. Oficiální předvolební kampaň zahájil 9. července 2012, kdy začal sbírat podpisy občanů potřebné pro kandidaturu a oznámil, že během prázdnin opustí funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Již v červenci 2012 si vzal neplacené volno a 8. listopadu zaslal prezidentovi EBRD rezignační dopis. 12. listopadu 2012 Fischera Ministerstvo vnitra zaregistrovalo jako kandidáta. Registraci předcházel sběr podpisů, jichž dle svých výpočtů získal 101 761; více měl jen Miloš Zeman o necelých 5 tisíc. Z toho se však při kontrole ministerstvem vnitra ukázalo 11,75 % chybných (třetí nejvyšší podíl po Okamurovi a Dlouhém, kteří z toho důvodu klesli pod hranici 50 tisíc). 14. prosince Státní volební komise vylosovala pořadová čísla kandidátních listin, Fischer dostal 2. Mezi podporovateli Fischerovy kampaně byl majitel mediální agentury pro prodej reklamy Médea a několika časopisů Jaromír Soukup, který financoval volební kampaň Strany zelených v parlamentních volbách 2006 (a krátce za ni byl náměstkem ministryně školství), později podporoval Demokratickou stranu zelených a v roce 2010 poskytoval inzerci straně Věci veřejné. Dále ho podpořili Jan Pirk (předseda volebního výboru), Jan Hrušínský, Zdeněk Troška, Milan Hein, Josef Masopust, Edvard Outrata, Jan Přeučil nebo Petr Eliáš. V předvolebních průzkumech agentur PPM Factum, STEM i Median od července do listopadu 2012 měl Fischer vždy největší preference v rozmezí 19,7–35,5 % v prvním kole volby. Po zahájení ostré kampaně a několika nepřesvědčivých vystoupeních v debatách zaznamenal v prosinci 2012 mírnou ztrátu podpory a v průzkumech končil na druhém místě za Milošem Zemanem.", "section_level": 2}, {"title": "Obrat k Zemanovi.", "content": "Před prvním kolem voleb Fischer uvedl, že z protikandidátů je mu nejbližší Karel Schwarzenberg, neboť Miloš Zeman by Česko „izoloval směrem na východ“. Po své porážce nechtěl několik dní jasně říci, koho podpoří, a dřívější podporu Schwarzenberga vysvětlil slovy: „To ale bylo v nějaké situaci, to bylo v době, kdy jsem mohl počítat, že budu pro druhé kolo potřebovat i hlasy jeho voličů. Situace se ale změnila.“ Před druhým kolem nakonec Schwarzenberga zkritizoval a podpořil Zemana. Názorově se tak rozešel s většinou svých poradců a spolupracovníků v kampani, kteří naopak vyzvali k podpoře Schwarzenberga. 18. února Fischer i s manželkou navštívili Zemana v kanceláři jeho kampaně na Hradčanech. V médiích se spekulovalo, že Fischer má zájem o post velvyslance v Izraeli, Fischer to však popřel.", "section_level": 3}, {"title": "Financování.", "content": "V červenci 2012 Fischer dle zákona založil transparentní účet u Raiffeisenbank č. 44774411/5500. Největšími donátory byli majitel směnárny Exchange s.r.o. Mikuláš Šveda (2,1 milionu Kč) a spolumajitel Moravia Steel a TV Barrandov, miliardář Tomáš Chrenek (9 milionů Kč). Dále například 200 tisíc korun věnoval hudebník Michal Šindelář, 500 tisíc majitel cukrářské a pekařské firmy MIKO international s. r. o. Gevorg Avetisyan, 400 tisíc sám Jan Fischer. Po ukončení voleb vyšlo najevo, že výdaje na předvolební kampaň převýšily příjmy o 7 až 8 miliónů korun. 21. února 2013 Fischer z dovolené v USA oznámil, že tyto dluhy uhradí jeho rodinný přítel, pražsko-izraelský developer Tamir Winterstein spoluvlastnící firmu Lighthouse Group. Týden nato však Winterstein řekl, že poskytne pouze rady a žádné peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a negativní kampaň.", "content": "Při propagační návštěvě USA v září 2012, za kterou Fischer vynaložil přes půl milionu korun, podle Aktuálně.cz zaplatil PR agentuře Guestbookers.com a PR poradci Garrettu Marquisovi, aby mu zprostředkovali publicitu v amerických médiích a setkání s republikánským kandidátem na prezidenta USA r. 2008 Johnem McCainem. Kancelář Jana Fischera prohlásila, že část vynaložených peněz šla na běžnou propagaci, a kritiku odmítla. V USA Fischer vystoupil v ekonomickém pořadu televize CNN Quest Means Business a setkal se s Nixonovým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem. V prosinci 2012 se objevily billboardy s Janem Fischerem a heslem „Ti nejschopnější byli v KSČ“. Imitovaly oficiální propagační materiály, šlo tedy o tzv. negativní kampaň, a jelikož neobsahovaly logo skutečného zadavatele, mluvčí kanceláře Fischerovy kampaně je označila za neetické a protizákonné. Na základě toho je reklamní agentura rychle odstranila. Koncem prosince Balbínova poetická strana nechala vyvěsit několik billboardů s fotomontáží Jana Fischera v uniformě Lidových milic a nápisem „V KSČ byl, ale v Lidových milicích ne !?! – Věrni zůstaneme“. Vedení BPS vyzvalo Fischera k ukončení kandidatury a obvinilo, že skutečně v letech 1978 až 1982 byl členem LM. Fischer odmítl s tím, že milicionář by nemohl dostat lustrační osvědčení. (To však není přesné; seznamy milicionářů neexistují, lustrační osvědčení tak dokládá pouze poměr k StB a doplňuje se čestným prohlášením dotyčného, že v LM nebyl.) Fischerova mluvčí označila i tyto billboardy za protizákonné. V prosinci 2012 divadelník Tomáš Hanák zveřejnil video, kde vyzval Fischera k odstoupení z kandidatury kvůli komunistické minulosti. Hanák v něm kritizoval lidi, kteří do KSČ vstoupili kvůli karierismu, z čeho naopak nevinil Miloše Zemana, který byl členem KSČ od jara 1968 do roku 1970, kdy byl pro nesouhlas s okupací a normalizací vyloučen. Video vzniklo na podnět skupiny Dekomunizace. Fischer reagoval nepřímým výpadem na Zemanovy spolupracovníky a kauzy spojené se Zemanovou vládou: \"„Každý se může zapojit do kampaně, jak se mu líbí, zvolili tento způsob a já jejich nesouhlasný názor respektuji. Divím se ale, že autorům výzvy nevadí, že tím pomáhají na Hrad Šloufovi, Zbytkovi, aféře Bamberk, akci Olovo, kauze D47 a dalším synonymům nečistých praktik.“\" Hnutí Dekomunizace používalo pro Jana Fischera posměšnou přezdívku „Želé“ a tento motiv využíval i jejich videoklip kombinující záběry z televizního pořadu TV Prima \"Ano, šéfe!\" a seriálu \"Návštěvníci\", portrét Jana Fischera je v něm namapován na želatinový pokrm („amarouny“) a doprovázen je negativními hodnotícími větami Zdeňka Pohlreicha (užity bez jeho souhlasu). Na žádost TV Prima byl klip na YouTube zablokován. Po prezidentském duelu s Milošem Zemanem na TV Prima 4. ledna 2013 bylo zveřejněno, že Fischerova kancelář mezi diváky najala čtyřicet komparzistů, kterým zaplatila kolem osmi set korun. Mluvčí uvedla, že se snažili vyhovět dramaturgii TV Prima, která je pověřila zajištěním dvou set podporovatelů do publika, a hlavním důvodem najímání komparsistů bylo, že se duel předtáčel ve všední den mezi dvanáctou a třetí hodinou odpolední. TV Prima byla široce kritizována pro neprofesionální přípravu a průběh debaty, kterou sledovalo 944 000 lidí. Sám Fischer prohlásil: „Nebyla to bohužel standardní volební debata“, nýbrž „zábavný pořad komerční televize, a primárním cílem komerčních médií je sledovanost“. Řekl také, že na něj a jeho rodinu, která v pořadu rovněž vystupovala, diváci ze Zemanova tábora volali vulgarismy.", "section_level": 2}, {"title": "Ministr financí v Rusnokově vládě.", "content": "Krátce po pádu vlády Petra Nečase v červnu 2013 se objevily spekulace o možném Fischerově angažmá. Setkal se totiž 28. června 2013 v Kramářově vile s designovaným premiérem Jiřím Rusnokem. Tehdy ještě Fischer uvedl, že s Rusnokem o žádné personální nabídce nemluvili, Rusnok se prý jen zajímal o jeho názory na současnou politickou situaci a proces skládání vlády. Fischer se s Rusnokem znovu sešel 8. července 2013 a tentokrát už nabídku na post ministra financí a vicepremiéra přijal. Během jediného dne od oznámení přijetí funkce se Fischerovi podařilo sehnat zhruba 5,5 milionu korun, které ještě dlužil za prezidentskou kampaň. Tento sled událostí vyvolal řadu spekulací o možných protislužbách pro své dárce. To však Fischer popřel a později dodal, že se už nebude k této otázce vyjadřovat, aby se mohl plně věnovat řízení ministerstva financí. Prezident Miloš Zeman jej do funkce jmenoval 10. července 2013. Při uvedení do funkce nedokázal odpovědět na otázku, s jakým rozpočtem hospodaří ministerstvo financí. Po dvou dnech v úřadě odvolal své dva náměstky, Tomáše Zídka a Zdeňka Zajíčka. Novou náměstkyní zároveň jmenoval Evu Anderovou, která pro něj pracovala jako poradkyně v rámci jeho prezidentské kampaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Fischer (* 2. ledna 1951 Praha) je český statistik a politik, od 8. května 2009 do července 2010 předseda tzv. úřednické vlády a nestranický kandidát na prezidenta České republiky v přímé volbě v lednu 2013. Dlouho byl považován za favorita s jistým postupem do 2. kola, ale koncem roku 2012 začal ztrácet a nakonec s 16,35 % jen těsně získal třetí místo. V červenci 2013 se stal ministrem financí a místopředsedou vlády Jiřího Rusnoka, ve funkci působil do ledna 2014. Po Vysoké škole ekonomické pracoval na Federálním statistickém úřadě, kde kvůli služebnímu postupu r. 1980 vstoupil do Komunistické strany Československa. V 90. letech byl místopředsedou a od dubna 2003 předsedou Českého statistického úřadu. Jako premiér do konce českého předsednictví EU v červenci 2009 také předsedal Radě Evropské unie. Od září 2010 do léta 2012 působil jako viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně.", "tgt_summary": "Jan Fischer (; born 2 January 1951) is a Czech politician who served as Prime Minister of the Czech Republic from May 2009 to July 2010, heading a caretaker government. Later he was Minister of Finance from July 2013 to January 2014 in another interim government of Jiří Rusnok. A lifelong statistician, he served as president of the Czech Statistical Office beginning in April 2003. In 2012, Fischer announced his candidacy for the 2013 presidential election. In the first round of the election, held in January 2013, he placed third with 16.35% of the vote (841,437 votes). He did not qualify for the second round.", "id": 2205615} {"src_title": "Virginia Satirová", "tgt_title": "Virginia Satir", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Virginie Satirová se narodila 26. června 1916 ve Wisconsinu na statku, jako nejstarší z pěti dětí Oscara Alfreda Reinnarda Pagenkopfa a Minnie Happe Pagenkopfové. V pěti letech málem podlehla prasklému slepému střevu, který její matka jako stoupenkyně Křesťanské vědy nechtěla léčit tradiční medicínou. Otec si vynutil převoz dítěte do nemocnice, kde zůstalo několik měsíců a malá Virginie se rozhodla stát se \"detektivem dospělých.\" Otec byl alkoholik; později vzpomínala, že si už tehdy všimla, že se v rodinách odehrávalo pod povrchem více věcí, o kterých se nemluvilo. Zvídavé dítě se naučilo číst ve třech letech a v pěti mělo přečtenou celou malou knihovnu místní jednotřídky. V jejích pozdějších teoriích o duševním růstu a potřebě vhodných psychologických podmínek se obráží její dětské pozorování přírody na statku. Rodina třináctileté Virginie se přestěhovala v roce 1929 do Milwaukee, aby jí umožnila studium na střední škole a v roce 1932 na učitelském ústavu (dnes University of Wisconsin–Milwaukee). Po absolutoriu pracovala několik let jako učitelka a zkušenosti zúročila při pozdějším vzdělávání dalších terapeutů. V roce 1941 se vdala za Gordona Rogerse, vojáka na dovolené. Manželství bylo rozvedeno v roce 1949. Druhé manželství uzavřela v roce 1951 s Normanem Satirem, se kterým adoptovali dvě dcery. I toto manželství skončilo rozvodem v roce 1957.", "section_level": 1}, {"title": "Terapeutická praxe.", "content": "Za další obor studia si vybrala sociální práci a od roku 1951 pracovala soukromě s rodinami, od roku 1955 v Institutu psychiatrie v Illinois, kde ovlivnila i ostatní terapeuty, aby se při práci s jednotlivými pacienty zaměřovali na jejich rodiny. Na konci 50. let se přestěhovala do Kalifornie, kde spolu s dalšími založila Mental Research Institute v Palo Alto. V roce 1962 získali grant na první výcviky v rodinné terapii; Satirová byla ředitelkou výcviků. Jedním z jejích tehdejších zjištění s dalekosáhlými důsledky pro praktickou psychologii bylo, že problém, se kterým klient přichází do terapie, je zřídkakdy skutečným problémem. Problémem je způsob zvládání a Satirová identifikovala čtyři stresové způsoby zvládání, které jsou společné všem lidem: usmiřování, vinění, rušení a racionalizace. Pátým je kongruence. Popsala také, jak nízká sebeúcta ovlivňuje mezilidské vztahy. Její sochání mezilidských vztahů a model rodinné rekonstrukce, která pracuje se čtyřmi generacemi klientovy rodiny jsou předchůdci systemických konstelací Berta Hellingera. Do terapií začleňovala poetické meditace, které zapojují pravou mozkovou hemisféru. Vytvořila \"Satiriánský model\", který vede k osobnostnímu růstu a zlepšení komunikačních schopností. Věřila, že prožitková terapie je intenzívní duchovní zkušenost a cesta k vnitřnímu Self. Duši popsala metaforou ledovce, ze kterého je nad hladinou vidět jen malá část - naše chování a způsob zvládání bolesti. Pod nimi jsou uložené další úrovně: pocity, pocity z pocitů, vnímání, očekávání, touhy a bytostné Já. Čím hlouběji v ledovci terapeut pracuje, tím hlubší a trvalejší jsou změny a uzdravení. Terapeut pomáhá a vede lidi k tomu, aby byli schopni přijmout své pocity a bolest a také přijali vlastní prožitky a zkušenosti. Po přijetí negativních pocitů jsou schopni dále rozvíjet svůj osobní potenciál.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Virginie Satirová je zakladatelkou americké rodinné terapie a humanistické psychologie. Prostý jazyk jejích knih a jednoduše lidské praktické postupy terapie přispívají k její popularitě. V rozsáhlé anketě časopisu Psychotherapy Networker mezi tisíci amerických terapeutů, kdo nejvíce ovlivnil podobu současné psychoterapie, se umístila na pátém místě a jako první žena. V Kanadě vychází od roku 2007 The Satir Journal věnovaný satirovské transformační systemické terapii a od roku 2013 pak i Satir International Journal. Charismatická osobnost Satirové přitahuje pozornost i po smrti a na její hrob v Crested Butte v Coloradu musí být doplňovány oblázky růženínu, které si poutníci odnášejí na památku.", "section_level": 1}, {"title": "Instituty.", "content": "Výuce její terapeutické techniky se věnují její žáci sdružení v americkém a kanadském institutu. Pozoruhodné je působení kanadského institutu, který v Číně vyškolil desetitisíce terapeutů. Virginie Satirová navštívila v roce 1979 a 1987 Československo, kde její štafetu převzala Olga Holubová (1948-2002). Dnes existují dva samostatné Instituty Virginie Satirové pro Slovenskou a Českou republiku, které pořádají akreditované psychoterapeutické výcviky.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Svou první knihu Společná terapie rodiny vydala v roce 1964 a vychází ze skript, která napsala pro studenty Mental research Institute v Palo Alto. Její reputace rostla s každou další knihou a Satirová cestovala a vyučovala po celém světě. Časopis Time shrnul v roce 1985 její vystoupení slovy, \"Zaplní jakoukoliv posluchárnu.\" K dispozici jsou kromě rozhovorů i anotovaná videa její terapeutické práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Virginia Satirová (26. června 1916, Neillsville, Wisconsin, USA - 10. září 1988, Kalifornie, USA) byla americká sociální pracovnice, psycholožka a terapeutka, autorka metod pro zkvalitňování komunikace v rodinách i v organizacích. Je označována za \"matku rodinné terapie\". Na základě své praxe vytvořila Model růstu k účinné psychoterapeutické práci.", "tgt_summary": "Virginia Satir (26 June 1916 – 10 September 1988) was an American author and therapist, known especially for her approach to family therapy and her pioneering work in the field of family reconstruction therapy. She is widely regarded as the \"Mother of Family Therapy\" Her most well-known books are \"Conjoint Family Therapy\", 1964, \"Peoplemaking\", 1972, and \"The New Peoplemaking\", 1988. She is also known for creating the Virginia Satir Change Process Model, a psychological model developed through clinical studies. Change management and organizational gurus of the 1990s and 2000s embrace this model to define how change impacts organizations.", "id": 1049689} {"src_title": "Bitva u Anghiari (obraz)", "tgt_title": "The Battle of Anghiari (Leonardo)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1504 Leonardo da Vinci obdržel od gonfaloniereho P. Soderiniho smlouvu již podepsal Niccolò Machiavelli na výzdobu \"Sálu pěti set\". Jeho konkurentu, Michelangelo Buonarrotimu, jenž právě dokončil svého Davida, byla vymezena protilehlá stěna. Byla to jediná příležitost, kdy Leonardo da Vinci a Michelangelo pracovali na stejném díle. Michelangelova malba znázorňovala epizodu z bitvy u Casciny, kdy nepřítel překvapil skupinu koupajících se vojáků. Michelangelo však ve Florencii nezůstal dostatečně dlouho, aby mohl práci dokončit. V roce 1505 byl povolán zpět do Říma nově zvoleným papežem Juliem II. a byl požádán aby vystavěl papežovu hrobku. Dokončil tak jen nákres a malbu pouze započal. Leonardo da Vinci vytvořil velkou kresbu jako základ malby v kostele \"Basilica di Santa Maria Novella\". Zobrazil na ní výjev ze života N. Piccinina, jenž působil jako condottieri ve službách milánského vévody Filippo Maria Viscontiho. Nakreslil scénu s násilnou srážkou koní a zuřivou bitvu vojáků bojujících o vlajku v bitvě u Anghiari roku 1440. Giorgio Vasari prohlašuje ve svojí knize \"Le Vite\", že nebylo možné popsat monumentálnost, s níž Leonardo scénu vyvedl na papír: \"Nelze vyjádřit nápaditost Leonardovy kresby uniforem vojáků, které načrtl v celé rozmanitosti, nebo chocholy na helmách a jiné ozdoby, nemluvě o neuvěřitelné zručnosti se kterou provedl obrysy a detaily koní jež Leonardo, lépe než kterýkoliv jiný mistr, načrtl ve vší smělosti, hře svalů a elegantní krásy.\" Leonardo nechal postavit v \"Sále pěti set\" důmyslné lešení jež bylo možno zdvihat či skládat podobně jako tahací harmoniku. Tato malba měla být jeho největší a nejvýznamnější dílo. Protože měl špatnou zkušenost s malbami technikou \"fresco\" (\"Poslední večeře\" v refektáři milánského kláštera \"Santa Maria delle Grazie\"), chtěl na stěnu nanášet olejové barvy. Začal také experimentovat s tak silnou základní vrstvou (možná obsahující i vosk), že po nanesení barev malba začala stékat. Leonardo se ve spěchu snažil malbu usušit a zachránit co bylo možno; proto zavěsil blízko k obrazu velké koše s horkým dřevěným uhlím. V nedotčeném stavu byla zachráněna pouze spodní část díla. Horní část však nestačila uschnout dostatečně rychle a barvy se rozpily. Poté Leonardo práci vzdal. Nedokončené malby Michelangela a Leonarda da Vinciho zůstaly v sále společně až do roku 1512, kdy Bartolommeo Bandinelli z žárlivosti rozřezal Michelangelův nákres. Hlavní část malby Bitvy u Anghiari se těšila po desetiletí velkému zájmu a bylo vymalováno mnoho jejích kopií. Sál byl v polovině 16. století (1555 – 1572) pod vedením Vasariho a jeho pomocníků rozšířen a přestavěn, aby se v něm mohla konat zasedání dvora toskánského velkovévody Cosima I. Při této přestavbě se obě slavná – avšak nedokončená – díla, \"Bitva u Casciny\" od Michelangela a\"Bitva u Anghiari\" od Leonarda da Vinciho, ztratila.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované kopie.", "content": "Jiný obraz od Paula Rubense v pařížském Louvru, známý jako \"Bitva u Standardu\", je považována za kopii kopie originálního Leonardova obrazu. Rubens ji vytvořil roku 1603 podle rytiny L. Zacchii z roku 1558. Lze zaznamenat několik rozdílů od originálu, Rubensovi se však podařilo zobrazit zuřivost, emotivnost a dojem síly z originální malby. Lze vysledovat i podobné rysy mezi touto \"Bitvou u Anghiari\" a jeho obrazem \"Lov na hrocha\" z roku 1616.", "section_level": 1}, {"title": "Snaha o znovuobjevení malby.", "content": "Italský expert na nejmodernější technologie analýzy uměleckých děl Maurizio Seracini věří, že za jednou z nástěnných maleb od Vasariho, nesoucí název \"Bitva u Marciana v údolí Chiana\" (1563), se skrývá původní dílo Leonarda da Vinciho. Na vrcholu Vasariho fresky, 12 metrů nad podlahou, je vyobrazen florentský voják který nese zelenou vlajku s nápisem \"Cerca trova\" (\"Kdo hledá, najde\"). Tato záhadná slova by mohla být narážkou od Vasariho, jenž se o freskách Leonarda da Vinciho vyjadřoval s obdivem. Seracini považuje za nepravděpodobné, že by Vasari při přestavbě \"Sálu pěti set\" zničil dílo svého předchůdce. Seracini provedl výzkum sálu s použitím neinvazivních postupů jako například vysokofrekvenčního radaru s podpovrchovou citlivostí a termografické kamery. Mimo jiného shledal, že Vasari před východní stěnou, kde se původní Leonardův obraz měl nacházet, nechal postavit ještě jednu zeď. Zjistil, že mezi oběma zdmi je mezera široká 1 až 3 centimetry, což by bylo dostačující na to, aby starší obraz byl zachován. Počátkem roku 2007 dala městská rada Florencie a italský ministr kultury svolení s dalším výzkumem. Ten zpočátku nepřinášel žádné nové výsledky. Teprve koncem roku 2011 se pomocí mikrokamer podařilo najít stopy pigmentů, které mohl Leonardo da Vinci použít; chemická analýza ukázala, že černý pigment má prakticky stejné složení jako ten, jaký byl použit pro obraz Mona Lisa a sv. Jana Křtitele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Anghiari (1505) je ztracená nástěnná malba od Leonarda da Vinciho, někdy též nazývaná \"Ztracený Leonardo\". Někteří znalci věří, že malba je dosud skrytá pod pozdějšími freskami v \"Sále pěti set\" (Salone dei Cinquecento) na radnici města Florencie, v paláci Palazzo Vecchio. Hlavní scéna obrazu znázorňovaIa lítou bitvu mezi dvěma válečníky na koních.", "tgt_summary": "The Battle of Anghiari (1505) is a lost painting by Leonardo da Vinci, at times referred to as \"The Lost Leonardo\", which some commentators believe to be still hidden beneath one of the later frescoes in the Salone dei Cinquecento (Hall of the Five Hundred) in the Palazzo Vecchio, Florence. Its central scene depicted four men riding raging war horses engaged in a battle for possession of a standard, at the Battle of Anghiari in 1440. Many preparatory studies by Leonardo still exist. The composition of the central section is best known through a drawing by Peter Paul Rubens in the Louvre, Paris. This work, dating from 1603 and known as \"The Battle of the Standard\", was based on an engraving of 1553 by Lorenzo Zacchia, which was taken from the painting itself or possibly derived from a cartoon by Leonardo. Rubens succeeded in portraying the fury, the intense emotions and the sense of power that were presumably present in the original painting. Similarities have been noted between this \"Battle of Anghiari\" and the \"Hippopotamus Hunt\" painted by Rubens in 1616. In March 2012, it was announced that a team led by Maurizio Seracini had found evidence that the painting still exists on a hidden inner wall behind a cavity, underneath a section of Vasari's fresco in the chamber. The search was discontinued in September 2012, without any further progress having been made, due to conflict among the involved parties.", "id": 2294501} {"src_title": "Souvrství Morrison", "tgt_title": "Morrison Formation", "src_document": [{"title": "Paleontologie.", "content": "Ve vrstvách tohoto souvrství starých asi 156 až 146 milionů let (stupně oxford, kimmeridž a tithon) bylo objeveno také množství známých rodů dinosaurů (\"Allosaurus\", \"Camptosaurus\", \"Diplodocus\", \"Stegosaurus\", \"Apatosaurus\", \"Brachiosaurus\" ad.). Velkou biodiverzitu (druhovou rozmanitost) měli v tehdejších ekosystémech zejména obří sauropodní dinosauři. Je ovšem otázkou, do jaké míry je tato vysoká biodiverzita reálná a nakolik se může jednat pouze o výsledek stanovování odlišnosti na základě objevů fosilií mláďat a subadultních jedinců sauropodních dinosaurů. Kromě toho poskytly sedimenty souvrství také fosilní pozůstatky rostlin, malých obratlovců i bezobratlých živočichů. Ukazuje se, že ekosystémy v tomto souvrství byly velmi komplexní. Nachází se zde také proslulý \"Dinosauří národní památník\" (\"Dinosaur National Monument\"). V sedimentech souvrství Morrison bylo objeveno také množství fosilií druhohorních savců. Početní jsou v souvrství Morrison také draví teropodní dinosauři. Nacházejí se zde fosilní pozůstatky několika rodů velkých teropodů, jako je \"Torvosaurus\", \"Allosaurus\", \"Ceratosaurus\", \"Marshosaurus\" nebo \"Saurophaganax\". V rámci rodu \"Allosaurus\" již bylo popsáno několik různých druhů, které se zde vyvíjely jeden v druhý po dobu několika milionů let. Podrobný výzkum z lokality Mygatt-Moore Quarry ukázal, že velké procento zdejších obratlovců nese stopy okusu od teropodů (jako je \"Allosaurus\"). V rámci charakteru rýh po zubech na fosilních kostech jiných jedinců se zdá být pravděpodobné, že zde docházelo i k případům kanibalismu právě od velkých teropodů, jako je \"Allosaurus\" nebo \"Saurophaganax\". V sedimentech souvrství Morrison bylo objeveno také množství fosilních rostlin, včetně zkamenělých kmenů stromů o průměru až kolem 1,1 metru a délce přes 4 metry. Podobné objevy byly učiněny například na území kraje Uintah v Utahu. Geologickým stářím se souvrství shoduje s lokalitou Tendaguru ve východní Africe nebo souvrstvím Lourinhã v Portugalsku. Přibližně stejného stáří je také lokalita Solnhofen v Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morrisonské souvrství je jedním z nejznámějších souvrství svrchnojurského stáří na světě. Rozkládá se na velké ploše středozápadu USA, s centrem ve státech Colorado a Wyoming. Zabírá rozlohu asi 1,5 milionu km, přesto je dosud na 75 % těchto sedimentů pohřbených pod půdou velkých východních prérií. Svůj název obdrželo souvrství podle městečka Morrison v Coloradu, u kterého v roce 1877 objevil první dinosauří fosilie Arthur Lakes. Zejména v rámci této geologické formace se také odehrála nejvýznamnější část slavné Války o kosti mezi paleontology O. C. Marshem a E. D. Copem.", "tgt_summary": "The Morrison Formation is a distinctive sequence of Upper Jurassic sedimentary rock found in the western United States which has been the most fertile source of dinosaur fossils in North America. It is composed of mudstone, sandstone, siltstone, and limestone and is light gray, greenish gray, or red. Most of the fossils occur in the green siltstone beds and lower sandstones, relics of the rivers and floodplains of the Jurassic period. It is centered in Wyoming and Colorado, with outcrops in Montana, North Dakota, South Dakota, Nebraska, Kansas, the panhandles of Oklahoma and Texas, New Mexico, Arizona, Utah, and Idaho. Equivalent rocks under different names are found in Canada. It covers an area of 1.5 million square kilometers (600,000 square miles), although only a tiny fraction is exposed and accessible to geologists and paleontologists. Over 75% is still buried under the prairie to the east, and much of its western paleogeographic extent was eroded during exhumation of the Rocky Mountains. It was named after Morrison, Colorado, where the first fossils in the formation were discovered by Arthur Lakes in 1877. That same year, it became the center of the Bone Wars, a fossil-collecting rivalry between early paleontologists Othniel Charles Marsh and Edward Drinker Cope. In Colorado, New Mexico, and Utah, the Morrison Formation was a major source of uranium ore.", "id": 1835095} {"src_title": "Ideální typ", "tgt_title": "Ideal type", "src_document": [{"title": "Bližší informace a základní dělení.", "content": "Podle Maxe Webera ideální typ v podstatě slouží jako pevný bod, k němuž se lidé obracejí. Dle jeho slov je naše chování ovlivněno iracionalitami různých druhu, například afekty nebo omyly. Jedinou možností, jak tyto naše iracionální odchylky od ideálního typu nalézt, má být porovnaní právě s ideálním typem. Weber při popisu ideálního typu hovoří o 2 kategoriích:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Konkrétním příkladem ideálního typu může být tzv. homo economicus, tedy člověk za všech okolností usilující o maximalizaci svého zisku. V reálném světě nikdo takový nicméně neexistuje. Jde jen o popis modelu uvažující, jak by to vypadalo, kdyby za ideálních, zcela volných podmínek někdo takový skutečně existoval a jako homo economicus se bezpodmínečně choval. Max Weber mimoto přišel s několika dalšími příklady ideálního typu aplikované na různé oblasti lidského života.", "section_level": 1}, {"title": "Weberovy základní kategorie lidského jednání.", "content": "Nekonečnou rozmanitost lidských jednání a jejich motivů rozčlenil Weber do čtyř ideálně typických kategorií, které se sice v čisté podobě téměř nikdy nevyskytují, přece však představují užitečný princip třídění a porozumění. Ideální typy jednání jsou řazené podle klesající míry racionality: Podle Webera nejsou poslední dvě jednání smysluplným jednáním.", "section_level": 2}, {"title": "Weberova charakteristika ideálního typu v byrokracii.", "content": "Max Weber se rovněž často zamýšlel nad otázkou byrokracie. Byl přesvědčen, že čím více si určitá organizace počíná jako ideální typ byrokracie, tím úspěšněji naplňuje cíle, za jejichž účelem byla založena. Moderní společnosti jsou podle Webera založeny na byrokracii. Nedává jí však žádná negativní hodnocení. Má se jednat o ztělesnění racionalizace. Byrokracie je racionální ve všech pravidlech, ve svém účelu i v prostředcích, které používá. Weberovy základní charakteristiky ideálního typu byrokracie:", "section_level": 2}, {"title": "Weberova typologie panství a autority.", "content": "Max Weber rozpracoval také pojem panství, který definoval jako vztah dominantní mocenské autority a ovládaných, přičemž je tento vztah oběma stranami považován za oprávněný. Jde o „předpoklad, že příslušné osoby uposlechnou rozkazu jistého obsahu“. Jedním ze zásadních určujících faktorů panství je podle něj stupeň byrokratizace. Weber vydělil 3 ideální typy forem panství, a to panství legální, tradiční a charismatické:", "section_level": 2}, {"title": "Zygmunt Bauman a jeho ideální typy v současné společnosti.", "content": "Zygmunt Bauman aplikuje Weberovy ideální typy na současnou společnost. Čtyři typy lidí, kteří nezávazně „proplouvají životem“, nazývá Zevloun, Tulák, Turista a Hráč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ideální typ neboli čistý typ (z lat. typus, to z řec. typos = ráz; z lat. idealis = vzorný, to z řec idea = podoba) je konstrukt německého sociologa Maxe Webera, který lze použít k porozumění nějaké životní situaci. Jedná se o abstraktní model určitého jevu, ztělesňující jeho nejtypičtější vlastnosti. V realitě ideální typ v zásadě neexistuje, většinou se vyskytuje jen v podobě některé z jeho dílčích charakteristik. Není míněn jako dokonalý či vytoužený model jevu, ale jako jeho „čistá“ a ničím nenarušená podoba. Jde o nástroj mající lidem přiblížit, do jaké míry se realita blíží jejich představám usilujícím o pochopení světa. Ideální typ vzniká na základě vyfiltrování klíčových znaků jevu, zprůměrováním nebo shrnutím jeho společných rysů. Weber ideální typy aplikoval na podoby byrokracie a hospodářského trhu, používal je i k popisu typů autorit. Uplatňoval je také v oblasti práva a náboženství.", "tgt_summary": "Ideal type (), also known as pure type, is a typological term most closely associated with sociologist Max Weber (1864–1920). For Weber, the conduct of social science depends upon the construction of abstract, hypothetical concepts. The \"ideal type\" is therefore a subjective element in social theory and research, and one of the subjective elements distinguishing sociology from natural science.", "id": 1374594} {"src_title": "Phoebe Tonkin", "tgt_title": "Phoebe Tonkin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Phoebe Tonkin se narodila v australském městě Sydney. Už od svých čtyř let se věnovala tanci, zejména baletu, stepu, hip-hopu a moderním tancům. Odmala ale byla rozhodnuta stát se herečkou, a proto byla obsazována do menších divadelních rolí, ve dvanácti letech se dokonce zúčastnila programu Australian Theatre for Young People (začala tam také například Nicole Kidman či Toni Collette). Phoebe Tonkin odmaturovala na dívčí škole Queenwood school v Balmoralu. Je vegetariánka. Od září 2013 do března 2017 chodila s hercem Paulem Wesleym, známý ze seriálu \"Upíří deníky\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Ve známost vešla zejména díky debutové roli mořské panny Cleo Sertori, kterou ztvárnila v dětském seriálu \"\" po boku Cariby Heine (Rikki), Claire Holt (Emma) a Indiany Evans (Bella). Tehdy získala velikou popularitu. S dalším hereckým kolegou z \"H2O\" – Angusem McLarenem – se rovněž objevila ve vedlejší roli energické barmanky Lexi v australském seriálu \"Packed to the Rafters\". Jejím následujícím hereckým počinem se stala role Fiony Maxwell v akčním filmu \"Tomorrow, When the War Began\" a hostovala v seriálu \"Home and Away\". Kromě několika dalších menších rolí v reklamách působila i jako fotomodelka pro australské i světové obchodní řetězce a její fotografie byly v magazínech jako \"Girlfriend\" nebo \"Dolly\". Velkou popularitu získala díky debutové roli mořské panny Cleo Sertori, kterou ztvárnila v seriálu \"H2O: Stačí přidat vodu.\" Objevila se ve vedlejší roli energické barmanky Lexi v australském seriálu \"Packed to the Rafters\". Jejím následujícím hereckým počinem se stala role Fiony Maxwell v akčním filmu \"Tomorrow, When the War Began\". Hostovala v seriálu \"Home and Away\". Zahrála si i několik menších rolí v reklamách a působil i jako fotomodelka pro australské i světové obchodní řetězce. Její fotografie se objevili v magazínech Girlfriend nebo Dolly. V roce 2008 získala nominaci na cenu AFI (American Film Institute) jako Nejlepší herečka v kategorii TV drama.V roce 2011 se na nějakou dobu přestěhovala do kanadského Vancouveru, kde začala natáčet seriál \"The Secret Circle\". V něm ztvárnila zápornou postavu, roli čarodějky Faye Chamberlain. Poté obdržela menší roli ve čtvrté sérii úspěšného seriálu \"Upíří deníky\", kde ztvárnila vlkodlačici Hayley. Od října 2013 hraje ve spin-offu \"Upířích deníků\" s názvem \"The Originals\". Phoebe získala v roce 2008 nominaci na cenu AFI (American Film Institute) v kategorii nejlepší herečka v televizním dramatu. V roce 2011 se na nějakou dobu přestěhovala do kanadského Vancouveru, kde začala natáčet seriál \"Tajemství kruhu\". V něm ztvárnila zápornou postavu, roli čarodějky Faye Chamberlain. Seriál měl premiéru 15. září 2011 na stanici The CW. Poté obdržela menší roli ve čtvrté řadě úspěšné show \"Upíří deníky\", kde si zahrála roli vlkodlačice Hayley. Od října 2013 ji můžete vidět ve spin-offu s názvem \"The Originals\". V květnu 2017 bylo oznámeno, že si zahraje v dramatickém seriálu stanice SBS \"Safe Harbour\". V roce 2018 byla obsazena do seriálu \"Bloom\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Phoebe Jane Elizabeth Tonkin (* 12. července 1989, Sydney, Austrálie) je australská herečka a modelka. Její nejznámější role jsou Cleo Sertori v seriálu \"\" a Hayley Marshall v \"The Originals\".", "tgt_summary": "Phoebe Jane Elizabeth Tonkin (born 12 July 1989) is an Australian actress and model. She is best known for portraying Cleo Sertori in \"\", Fiona Maxwell in \"Tomorrow, When the War Began\", Faye Chamberlain in \"The Secret Circle\", and Hayley Marshall in The CW series \"The Vampire Diaries\" and its spin-off series \"The Originals.\"", "id": 755874} {"src_title": "Textový soubor", "tgt_title": "Text file", "src_document": [{"title": "Členění na řádky.", "content": "Textový soubor není prostou lineární posloupností znaků, ale je členěn na jednotlivé řádky. U historických operačních systémů byl řádek reprezentován pevným počtem znaků (nejčastěji 80 podle počtu pozic na nejrozšířenějších děrných štítcích) nebo záznamem proměnné délky, který začínal údajem o délce. U moderních operačních systémů mají řádky proměnnou délku a každý řádek je zakončen znakem konce řádku:", "section_level": 1}, {"title": "Znak konec souboru.", "content": "Starší operační systémy (například CP/M) neudržovaly délku souboru v bytech, ale v blocích (záznamech, sektorech). Aby mohl textový soubor končit jinde než na konci bloku, ukládal se na konec souboru znak konce souboru (End of File – EOF). V novějších operačních systémech se znak konce souboru uplatňuje pro ukončení souboru čteného z klávesnice; v operačním systému MS-Windows a DOS se používá znak s kódem 26 (Ctrl-Z), v Unixech znak s kódem 4 (Ctrl-D).", "section_level": 1}, {"title": "Kódování textových souborů.", "content": "Podle použitého kódování mohou být jednotlivé znaky reprezentovány jedním bytem, pevným počtem bytů (obvykle dvojicí nebo čtveřicí) nebo posloupností bytů. Při použití kódování ASCII je každý znak uložen v jednom bytu; stejně tomu bylo u různých osmibitových kódování používaných pro zápis národních znaků. Po roce 2000 se stále častěji používá znaková sada ISO/IEC 10646 (Unicode), která umožňuje reprezentovat všechny v současnosti běžně používané znaky, včetně znaků čínského, japonského a korejského písma a jiných orientálních skriptů (indické skripty jako sanskrt, dévanágarí, tibetské skripty atp.). Pro kódování se používá nejčastěji UCS-2 nebo UTF-16 (MS-Windows, SMS), kde jeden znak je tvořen dvěma případně čtyřmi byty, nebo UTF-8 (Unixy, WWW, e-mail), kde znak je tvořen posloupností 1–4 bytů. Kvůli existenci kombinačních znaků není vyjádření znaků s diakritikou jednoznačné: např. český znak „ř“ (r s háčkem) může být vyjádřen jedním znakem (U+0159) nebo složením znaku r (U+0072) a znaku háček (U+030C).", "section_level": 1}, {"title": "Textová reprezentace binárních dat.", "content": "Protože pro zpracování textových souborů existuje velké množství nástrojů, a textová data lze snadno přenášet, bylo vyvinuto množství způsobů pro reprezentaci binárních dat v textové podobě. Mezi nejstarší patří Intel HEX, který se používá hlavně pro zápis obsahu paměti. Významným oborem, který podnítil vývoj textových reprezentací binárních dat byly počítačové sítě a telekomunikace, především e-mail. Po starších formátech specifických pro jednotlivé operační systémy, jako je uuencode používaném v unixových operačních systémech, a BinHex používaných na počítačích Macintosh, přišel standard MIME s kódováním base64 pro binární soubory a quoted-printable pro textové soubory obsahující i jiné než ASCII znaky.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah textových souborů.", "content": "Obsah textových souborů může být různým způsobem strukturován. Pro ukládání tabulkových dat se používají relativně jednoduché CSV soubory členěné na řádky a položky. O něco složitější je struktura konfiguračních souborů ve formátu INI. Pomocí standardu MIME lze textově reprezentovat multimediální soubory. Soubory používající značkovací jazyky mohou být velmi složité, popsané gramatikou využívající rekurze. Jiným příkladem reprezentace složité spojové datové struktury pomocí poměrně jednoduchého textového souboru je formát GEDCOM pro výměnu genealogických dat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Textový soubor je počítačový soubor složený výhradně ze znaků. Kromě tisknutelných znaků a mezer mohou textové soubory obsahovat omezenou sadu řídicích znaků, zpravidla pouze znaky konce řádků a tabulátory. Soubory, které obsahují jiná data než znaky, nazýváme binárními. V binárních datech mohou mít některé byty nebo skupiny bytů význam počtu, velikosti, pozice v souboru, barvy, tónu, napětí, posunutí či strojové instrukce. Jakákoli binární data lze (za cenu zvětšení souboru) různými způsoby vyjádřit v textovém tvaru, například pomocí kodéru base64. Soubory obsahující obrázky, audio, video, spustitelné programy a archivní soubory jsou kvůli úspoře místa a pro rychlejší zpracování zpravidla binární. Textové dokumenty, které pro formátování textu používají pouze znaky konce řádku, mezery a tabulátory, označujeme jako prostý text – obvykle se jim dávají jména s příponou codice_1. Jak prostý text, tak textové soubory obecně lze vytvářet a upravovat textovými editory. K vytvoření bohatěji formátovaného textu slouží textové procesory, které do souborů ukládají kromě textu i informace o použitém písmu, rozvržení textu na stránce, barvách, umožňují vkládat obrázky apod. Kvůli těmto přidaným informacím obvykle výsledný dokument není textovým souborem. Vložení přídavných informací při zachování textového formátu umožňují značkovací jazyky, které se používají například pro vytváření webových stránek. Textový formát mají také příkazové a dávkové soubory a zdrojové kódy počítačových programů a mohou jej mít i konfigurační soubory a datové soubory. Textový soubor lze považovat za druh kontejneru. Obvyklý kontejner však definuje globální struktury souboru, do kterých se vkládají jednotlivé části (např. video, audio a titulky), zatímco fakt, že soubor je textový, určuje způsob ukládání těch nejmenších složek dat.", "tgt_summary": "A text file (sometimes spelled textfile; an old alternative name is flatfile) is a kind of computer file that is structured as a sequence of lines of electronic text. A text file exists stored as data within a computer file system. In operating systems such as CP/M and MS-DOS, where the operating system does not keep track of the file size in bytes, the end of a text file is denoted by placing one or more special characters, known as an end-of-file marker, as padding after the last line in a text file. On modern operating systems such as Microsoft Windows and Unix-like systems, text files do not contain any special EOF character, because file systems on those operating systems keep track of the file size in bytes. There are for most text files a need to have end-of-line delimiters, which are done in a few different ways depending on operating system. Some operating systems with record-orientated file systems may not use new line delimiters and will primarily store text files with lines separated as fixed or variable length records. \"Text file\" refers to a type of container, while plain text refers to a type of content. At a generic level of description, there are two kinds of computer files: text files and binary files.", "id": 520446} {"src_title": "Clawfinger", "tgt_title": "Clawfinger", "src_document": [{"title": "Historie kapely.", "content": "Kořeny kapely sahají až k létu 1989, kdy se v nemocnici Rosegrove poblíž Stockholmu potkali Zak Tell a Jocke Skog, když spolu pracovali. V roce 1990 se k nim přidal norský kytarista Bård Torstensen a Erlend Ottem. Tato čtyřka si brzy uvědomila své společné zájmy v muzice. Bård a Erlend předtím již hráli v kapele, která se jmenovala \"Theo\", v jejich rodném městě Arendal v Norsku. Investovali svůj volný čas do zkoumání světa hudby, skládali a psali songy, dokud se z nich nestala kapela. Jejich původní demo obsahující tři skladby (\"Waste of Time\", \"Nigger\" a \"Profit Preacher\") rychle dobylo místní rádia a upozornilo na tuto nově vzniklou skupinu. Song \"Nigger\" byl obzvláště úspěšný a to především kvůli antirasistickému postoji, který vyjadřoval. Na začátku devadesátých let, Clawfinger vydali své debutové album \"Deaf Dumb Blind\". Toho se prodalo přes 600 000 kopií po celém světě a bylo vřele přijato kritiky ve Švédském tisku. Po připojení Andrého Skauga a bubeníka Mortena Skauga, se Clawfinger vydali na svou první tour a hráli na nespočetném množství Evropských festivalů. Také jako předkapela skupiny Anthrax a Alice in Chains. Clafinger získali mnoho ocenění včetně dvou Grammy na domácím Švédském udělování cen Grammy ve roce 1994 za nejlepší hard rockovou kapelu a nejlepší hudební videoklip. Po turné se vrátili zpět do studia k nahrávání jejich druhého alba \"Use Your Brain\". Po vydání svého druhého alba se opět vydali na turné, například na Monsters of Rock Festival v Brazílii. Album \"Clawfinger\" pojmenované podle názvu kapely bylo vypuštěno v roce 1997. První song alba se jmenuje \"Two Sides\", ve kterém se neobvykle objevuje i ženský vokál. Zbytek alba však pokračuje s typicky agresivním vokálem. Clawfinger obsahuje 12 songů a navíc 3 bonusové tracky v limitované edici. Také uvolnili dvě videa k songům (Biggest & the Best and Two Sides). Life Will Kill You bylo vydáno v roce 2007. 24. srpna 2013 skupina na své facebookové stránce oznámila rozpuštění kapely. 5. října 2013 vyšla další zpráva, že se Jocke Skog připojil ke švédské deathmetalové skupině Feared jako baskytarista. V květnu 2014 bylo, opět na Facebooku, oznámeno jediné vystoupení skupiny na festivale ZAHID na Ukrajině 8. srpna 2014. Na rok 2015 byla oznámena dvě vystoupení, jedno v Maďarsku a jednu ve Švédsku. V roce 2016 odehrála kapela také dva koncerty – na dánském festivalu CopenHell a na bulharském Summer Chaos festivalu. Během roku 2017 již kapela hraje častěji (dvakrát také v ČR – na brněnském Čarodějálesu na festivalu Brutal Assault). 4. srpna 2017 Clawfinger vydávají nový singl s názvem \"Save Our Souls\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "z \"Deaf Dumb Blind\" z \"Use Your Brain\" z \"Clawfinger\" z \"A Whole Lot of Nothing\" z \"Zeros & Heroes\" z \"Hate Yourself With Style\" z \"Life Will Kill You\" Samostatně", "section_level": 2}], "src_summary": "Clawfinger je rap metalová skupina ze Švédska a jednou z prvních, které začaly hrát tento hudební žánr. Clawfinger jsou známí pro svou agresivní, ale melodickou muziku a témata dotýkající se politiky a antirasismu.", "tgt_summary": "Clawfinger is a heavy metal band from Sweden. Clawfinger is known for aggressive but melodic music and tackling political and anti-racist themes in their songs.", "id": 1773820} {"src_title": "Mol šatní", "tgt_title": "Tineola bisselliella", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Druh popsal švédský entomolog Arvid David Hummel v roce 1823. Pro mola šatního se taktéž používají následující pojmenování:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Samička naklade 50–80 vajíček v jedné až dvou snůškách na vlněnou látku v tmavých, vlhkých a teplých místech. V případě, že je vyrušována, kladení vajíček neproběhne. Vajíčka však nejsou nijak upevněna, a proto je lze mechanicky odstranit, například je vyklepat či vykartáčovat ze zasažených tkanin. Nicméně jiný zdroj uvádí, že vajíčka jsou přichycena přilnavým sekretem. Za dva týdny se líhnou larvy a okamžitě se začínají živit okolním materiálem. Jiný zdroj uvádí, že za tepla se vajíčka líhnou během 4 až 10 dnů a za zimy pak okolo 21 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Housenka.", "content": "Z nakladených vajíček se přibližně za dva týdny líhnou malé bílé housenky s tmavší hlavičkou a válcovitým tělem o velikosti 1 mm. Okamžitě po vylíhnutí začínají některé larvy spřádat v napadených tkaninách chodbičky z hedvábí, ve kterých následně probíhá celý jejich vývoj a které larvy mola neopouštějí. Nicméně jsou známy i případy, kdy si larva chodbičku po několik dní netvořila. Za potravu housenkám slouží srst zvířat obsahující keratin (česky \"rohovina\") a tedy i všechny materiály, které se ze srsti vyrábí (například vlněné oblečení či koberce). V případě nedostatku této vhodné potravy jsou housenky mola schopné poškozovat i látky neobsahující keratin, tedy například výrobky z bavlny a lnu. Byly popsány dokonce i případy, kdy larvy mola požíraly své vlastní výkaly, tzv. koprofagie. Housenka se během svého vývoje svléká ze své schránky, která se jí stává malá. Svlékání probíhá 11 až 17krát a je ovlivňováno množstvím a kvalitou potravy a teplotou okolního prostředí. Pokud housenka mola šatního žije v lidském obydlí, má celoročně zajištěné vhodné podmínky pro svůj vývoj. Vývoj housenky trvá obvykle 35 dní, ale v případě nedostatku potravy, teplotě a vlhkosti se může prodloužit až na 2,5 roku. Před zakuklením dosahuje larva velikosti okolo 12 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Housenka po zakuklení vytvoří štíhlou kuklu okrové barvy nacházející se na konci chodbičky z hedvábí, kterou si housenka během svého vývoje stavěla. Délka hedvábného vlákna může dosahovat délky až 8 mm. Na stavbu kokonu potřebuje housenka 8 až 10 dní v létě a v případě zimy 3 až 4 týdny. Po zakuklení zůstává v tomto stádiu přibližně 6 týdnů (jiný zdroj uvádí 50 až 90 dní, ale v případě nepříznivých podmínek až 4 roky).", "section_level": 2}, {"title": "Dospělec.", "content": "Mol šatní je drobný motýlek, jeho světle okrová přední křídla měří 4 až 8 mm. Samička je menší než sameček. Na křídlech se nenachází žádná kresba, nicméně jsou vysoce lesklá a na okrajích křídel se nachází dlouhé třásně stejné barvy. Mol má dlouhé tenké nohy i tykadla. Na přední straně se nachází pár černých očí. Dospělci se objevují převážně na jaře a v létě, kdy vylétávají ze svého úkrytu. Ve večerních hodinách jsou aktivní hlavně samečci, kteří poletují po prostoru. Naproti tomu samičky žijí převážně usedle ve svých skrýších, které opouštějí jen zřídka, například během vyrušení člověkem či jiným zvířetem. V takovém případě se samičky snaží utéci do bezpečí během, nikoliv letem. Dospělci mola šatního nemají vyvinuté ústní ústrojí a nepřestavují tak přímé nebezpečí pro oblečení a další věci, jelikož se nepodílí na konzumaci vláken. Ta požírají pouze larvy. To by nás ale nemělo zmást. Škodlivost dospělců spočívá v tom, že se dále šíří a přivádějí na svět nové generace. Mol šatní se, v případě ideálních podmínek, dožívá od vajíčka po dospělce 65 až 90 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh se nachází po celém světě, nicméně ve státech se suchým klimatem jako je například americké Colorado není tak běžný. Jen zřídka létá v noci za světlem podobně jako jiné můry, namísto toho obvykle obývá tmavé místa jako jsou šatníky, prostor pod kobercem, pod skříněmi atd. Dospělec i larva mola šatního je schopna se protáhnout i úzkou mezerou, což jim umožňuje snadné prostupování celými budovami. Dospělci létají hlavně od dubna do října (jiný zdroj uvádí květen až září), ale uvnitř budov může létat celoročně. Nicméně většina poletujících motýlků jsou samci, jelikož samice dávají přednost běhu. Larvy jsou aktivní po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Housenka mola šatního nejvíc napadá tkaniny s obsahem keratinu (vlna, kůže či peří), nicméně v případě nedostatku této vhodné potravy jsou housenky mola schopné poškozovat i látky neobsahující keratin, tedy například výrobky z bavlny a lnu. Naproti tomu syntetické tkaniny jsou před ním v bezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V případě ideálních podmínek je mol šatní schopen za rok vyvést až čtyři generace potomků. Po oplodnění samička vyhledává úkryt, kde položí jednu až dvě snůšky o počtu 40 až 50 vajíček (jiný zdroj uvádí 50 až 80), jelikož se z ní stane špatný letec. Vajíčka snáší během 2 až 3 týdnů. Po snůšce samička následně umírá. Oproti tomu sameček po spáření dále žije a pokračuje v rozmnožování do konce života.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické vztahy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Paraziti.", "content": "Bylo pozorováno, že larvy mola šatního jsou napadány parazity. Konkrétně se jedná o druhy z čeledi lumčíkovitých, a to \"Chremylus rubiginosus\" a \"Apanteles carpatur\".", "section_level": 2}, {"title": "Význam pro lidstvo.", "content": "Tento motýlek je v lidské společnosti považován za škůdce, jelikož je schopen poškodit výrobky obsahující keratin. Způsobuje tak škody v šatníku na oblečení, ale taktéž v rámci různých sbírek vycpaným exponátům, které proti němu nejsou dostatečně chráněny. Je natolik rozšířen, že boj s ním je téměř zbytečný. Z bytu do bytu se zejména v panelových domech dostává snadno šachtami vyplněnými izolačními materiály a textiliemi, které konzumují housenky.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana materiálů.", "content": "Před ničivými nálety můžeme své věci ochránit důkladnou čistotou ukládaných věcí, odstraňováním zbytků vln, větráním (jelikož moli nesnášejí průvan), vyklepáváním a vystavováním věcí mrazu. Dále lze do úložných prostor zavěsit speciální aromatické odpuzovače, či pytlíky naplněné bylinkami jako například sušenou mařinkou vonnou, rozmarýnem, vratičem, sušenou pomerančovou kůrou, levandulí, pelyňkem atd. Moly odpuzuje též vůně mýdla uloženého mezi oděvy či cedrového dřeva, které se vkládá do skříní ve formě špalíčků (doporučuje se po přibližně čtvrt roku povrch dřeva opět zdrsnit, aby se opět obnovil únik vůně). Vyjma těchto metod je možné pro odstranění mola využít i širokou škálu chemických prostředků jako například 1,4-dichlorbenzen či naftalen či tzv. lapačů napuštěných feromony. Lapače následně lákají samečky mola šatního, který se na lapač přichytí a následně hyne.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mol šatní (\"Tineola bisselliella\") je drobný motýlek z čeledi molovitých o velikosti mezi 4 až 8 milimetry, který je známý a obávaný škůdce v mnoha domácnostech. Motýlek je zajímavý tím, že k životu nepotřebuje pít, protože si potřebnou vodu vytváří metabolismem. Nicméně samotným škůdcem není dospělec motýlka, ale jeho larvy živící se keratinem neboli rohovinou obsaženou v některých přírodních materiálech. Jedná se tak o jeden z mála živočišných druhů, který je schopen trávit vlnu. Mol šatní je celosvětově rozšířený motýl, který ke svému životu využívá tmavé, vlhké a teplé prostředí, kde klade svá vajíčka. Od nakladení vajíček po dospělce trvá jeho vývoj od měsíce až po rok, v závislosti na podmínkách ve kterých žije a od toho se odvíjí i množství generací vyskytujících se do roka. Celý životní cyklus mola šatního se odehrává v rozmezí 65 až 90 dní.", "tgt_summary": "Tineola bisselliella, known as the common clothes moth, webbing clothes moth, or simply clothing moth, is a species of fungus moth (family Tineidae, subfamily Tineinae). It is the type species of its genus \"Tineola\" and was first described by Arvid David Hummel in 1823. The specific name is commonly misspelled \"biselliella\" – for example by G. A. W. Herrich-Schäffer, when he established \"Tineola\" in 1853. The larvae (caterpillars) of this moth are considered a serious pest, as they can derive nourishment from clothing – in particular wool, but many other natural fibres – and also, like most related species, from stored foods, such as grains.", "id": 181147} {"src_title": "Gallerie dell'Accademia", "tgt_title": "Gallerie dell'Accademia", "src_document": [{"title": "Části galerie.", "content": "Malby jsou umístěny v jednom patře rozděleném do 24 síní nebo oddělení. Některé síně jsou označeny (někdy i na zdi uvnitř) římskými čísly. Restaurační práce pokračují za provozu, takže ne všechny malby budou vystaveny a několik oddělení může být uzavřeno.", "section_level": 1}, {"title": "Byzantské umění a mezinárodní gotika.", "content": "Síň číslo 1 dokládá vliv byzantského umění na první benátské malíře. Nachází se zde například \"Korunovace Panny Marie\" od Paola Veneziana, skutečného zakladatele benátské školy. Projevují se zde západní i východní vlivy. Lineární rytmus je nepopiratelně gotický, avšak celkový dojem a zářivě zlaté pozadí ukazují na byzantské malířství. \"Korunovace Panny Marie\" od Michele Giambona ve stejné síni prozrazuje vliv mezinárodního gotického slohu, s kterým Benátky seznámili Gentile da Fabriano a Pisanello. Tento styl se vyznačoval jemnými naturalistickými detaily, například ptáky a zvířaty, které lze spatřit v popředí Giambonova obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Raná renesance.", "content": "Renesance se v Benátkách objevila pozdě, ale ve druhé čtvrtině 15. století již město proměnila v centrum umění soupeřící s Florencií a Římem. Dominantní úlohu v rané benátské renesanci hrála rodina Belliniů – otec Jacopo a jeho dva synové Gentile a Giovanni. Oltářní malba Giovanni Belliniho pro San Giobbe (1487) v síni č. 2 patří k nejkrásnějším ukázkám. Giovanni, mladší z bratrů, byl silně ovlivněn racionálním stylem a dokonalým ovládáním perspektivy v dílech svého švagra Andrey Mantegni, jehož \"Svatý Jiří\" (kolem 1460) visí v síni číslo 4. Dále se zde nachází Mantegnovy \"Madony\" (síň č. 4 a 5). Dále se zde nachází Giorgionova slavné \"Bouře\"", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholná renesance.", "content": "Monumentální \"Hostina v domě Leviho\" od Paola Veronese (1573) zaujímá stěnu v síni číslo 10. Původně umělec namaloval \"Poslední večeři\", ale kvůli požitkářským prvkům – opilci a trpaslíkům – nebyla přijata a Veronese se ocitl před inkvizicí. Nařízení, aby zmírnil rouhavý obsah obrazu, se vyhnul tak, že jednoduše změnil obsah. Jacopo Tinroretto si získal renomé \"Zázrakem otroka\" (1548), který také visí v síni číslo 10. Obraz dokládá jeho mistrovské umění dramatických efektů světla a pohybu. Byl prvním z cyklu maleb pro \"Scuolu Grande di San Marco\". V další síni je Veroneseho \"Mystický sňatek sv. Kateřiny\" (kolem 1575).", "section_level": 2}, {"title": "Baroko, žánrová malba a krajinářství.", "content": "Ve městě na laguně se nenarodilo mnoho barokních malířů, a tak tamější školu udržovalo při životě v 17. století několik umělců, kteří nepocházeli z Benátek. Nejpozoruhodnějším z nich byl Bernardo Strozzi, velký obdivovatel Veronesa, jak lze spatřit v jeho \"Hostině v domě Šimona\" (1629), síň číslo 11. V této místnosti je zastoupen také Giambattista Tiepolo, nejvýznamnější benátský malíř 18. století. Jsou zde také pastorální výjevy Francesca Zuccharelli, díla Marca Ricciho, scény ze života benátské společnosti Pietra Longhiho a pohled na Benátky od Canaletta.", "section_level": 2}, {"title": "Obřadní malby.", "content": "V síních 20 a 21, jež se vracejí do renesance, stojí za povšimnutí dva význačné cykly maleb z pozdního 16. století. Drobné detaily na těchto ohromných plátnech plných anekdot nám umožňují nahlédnout do života, zvyků a vzhledu města v této době. V síni č. 20 se nachází \"Zázraky sv. Kříže\" od předních benátských umělců, které si objednala \"Scuola San Giovanni Evangelista\". Každý znázorňuje epizodu relikvie svatého Kříže, kterou Scuole darovalo Kyperské království. V \"Procesí na náměstí S. Marco\" (1496) od Gentila Belliniho můžeme porovnat tehdejší náměstí s jeho současnou podobou. Další obraz \"Uzdravení posedlého\" od Vittora Carpaccia zachycuje most Ponte Rialto. Od stejného umělce se zde nachází také \"Legenda sv. Voršily\".", "section_level": 2}, {"title": "Sala dell'Albergo.", "content": "Když se na počátku 19. století Scuola della carità stala sídlem akademie umění, v \"albergu\" (kde bydleli studenti) se dochovalo původní obložení a strop z 15. století. Působivé \"Uvedení Panny Marie do chrámu\" (1538) bylo namalováno právě pro tuto místnost a kupodivu patří k jednomu z mála Tizianových děl v galerii. Stěny také zdobí velkolepý triptych (1446) Antonia Vivariho a Giovanniho d'Alemagny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gallerie dell'Accademia jsou největší sbírkou benátského umění vůbec, sídlí ve třech dříve církevních budovách v Benátkách. Základ sbírky tvoří Accademia di Belle Arti, založená v roce 1750 malířem Giovannim Battistou Piazzettou. V roce 1807 Napoleon přestěhoval akademii do nynějších prostor a sbírka se rozrostla o umělecká díla z kostelů a klášterů, které zrušil.", "tgt_summary": "The Gallerie dell'Accademia is a museum gallery of pre-19th-century art in Venice, northern Italy. It is housed in the Scuola della Carità on the south bank of the Grand Canal, within the sestiere of Dorsoduro. It was originally the gallery of the Accademia di Belle Arti di Venezia, the art academy of Venice, from which it became independent in 1879, and for which the Ponte dell'Accademia and the Accademia boat landing station for the \"vaporetto\" water bus are named. The two institutions remained in the same building until 2004, when the art school moved to the Ospedale degli Incurabili.", "id": 2144905} {"src_title": "Johannes a Lasco", "tgt_title": "Jan Łaski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl původně katolickým knězem, později evangelicko-reformovaným pastorem a teologem. Byl to nejpřednější polský činovník reformace, humanista, spisovatel, překladatel a diplomat, sekretář polského krále Zikmunda I. Starého od r. 1521. Organizátor evangelických sborů v Anglii a východním Frísku, zakladatel Evangelické reformované (kalvínské) církve v Polsku. Bratranec primase Polska Jana Laského. Jediný polský činovník reformace evropského významu, uctěný na ženevském pomníku reformace. Zasloužil se o rozvoj spisovné polštiny a písemnictví a také polského humanizmu a demokratických tradic.", "section_level": 1}, {"title": "Léta studií a hledání.", "content": "Laský se narodil do zámožné a vlivné rodiny polského šlechtického rodu jako syn Jaroslava, seradského vojevody a Zuzany z nedalekého hradu Buková Hora (Bąkowa Góra). Učení pobíral na dvoře svého strýce a jmenovce Jana Laského (1456–1531), velkokancléře království a později arcibiskupa a primase Polska. V letech 1514 až 1519 odjel na studia, prvně do Vídně a dále do Itálie, kde studoval teologické právo, starověkou literaturu a jazyky (latinu, řečtinu, němčinu a italštinu na univerzitách v Boloni a v Padově. Podle přání strýce se věnoval kariéře v duchovenstvu, ale předně se chtěl seznámit s intelektuálními proudy doby. Z toho důvodu se roku 1525 vrátil na Západ. V Bazileji se spřátelil s vynikajícím humanistou Erazmem z Rotterdamu, bydlel v jeho domu několik měsíců, přispíval mu na jeho živobytí a nakonec odkoupil drahocenné Erasmovy knihovní sbírky při ponechání jich k Erasmově užití až do konce života. Později celý soubor přivezl do Polska na Laského pokyn Andrzej Frycz Modrzewski. Západní Evropa se nacházela v bouřlivém čase vznikající reformace a Laský se seznámil s rozmanitými ideovými směry tohoto času. Poznal přední reformátory, jako Ulrich Zwingli, Joachim Camerarius, Johannes Oecolampadius, Albert Hardenberg, Martin Bucer a Filip Melanchton.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johannes a Lasco, vl. jm. \"Jan Łaski\", známý také jako \"Jan Laský, Jan z Łaska, Jan Lascius\", (1499 v Lasku – 8. ledna 1560 v Piňčově) byl polský protestantský reformátor, mladší synovec svého jmenovce Jana Laského, primase Polska.", "tgt_summary": "Jan Łaski or Johannes à Lasco (1499 – 8 January 1560) was a Polish Reformed reformer. Owing to his influential work in England (c. 1543–1555) during the English Reformation, he is known to the English-speaking world by the Anglicised form John à Lasco (or less commonly, John Laski).", "id": 1486482} {"src_title": "Christina (román)", "tgt_title": "Christine (novel)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "V americkém městečku Libertyville žijí dva kamarádi, Dennis Guilder a Arnie Cunnigham. Arnie je zakřiknutý chlapec s ošklivým akné na obličeji, kterého ovládají jeho ambiciózní rodiče, má jediného přítele Dennise, který ho chrání před útoky spolužáků. Jednoho dne se jejich přátelství naruší, když si Arnie přes odpor rodičů koupí zničený Plymouth Fury z roku 1958 od podivínského veterána Rolanda LeBaye, celé léto na autě pracuje a auto se zázračným způsobem zotavuje ze šrámů a naježděných let. Po vzoru Le Baye vozidlu říká Christina. Matka Regina odmítá, aby auto stálo u jejich domu a Arnie je nucen si pronajmout stání u místního podnikatele se špatnou pověstí, Willa Darnella. Arnie auto opraví, zázračně se mu lepší i jeho pleť. Díky svému lepšímu vzhledu se stává objektem touhy své krásné spolužačky Leighy Cabbotové, která s ním začne chodit. Dennis ani Leigha z auta nemají dobrý pocit, Arnie se začíná postupně měnit v někoho jiného. LeBay zemřel, Arnie s Dennisem se jdou podívat na jeho pohřeb, Dennis se seznámí s jeho bratrem, který mu řekne historii Rolanda i Christiny. Roland nenáviděl svět, během služby v armádě opravoval drahá auta svých nadřízených, sám také toužil po vlastním. Po návratu z války se oženil a za peníze koupil nový Plymouth Fury, na které nedal dopustit. Jeho dcera se zadusila v Christině soustem hamburgeru a jeho žena se po této nešťastné události otrávila výfukovými plyny. Místní parta je naštvaná na Arnieho, protože jejich kamaráda Buddyho za Arnieho napadení vyhodili ze školy. Opravená Christina musí parkovat na odlehlém parkovišti, protože ji Regina nechce mít na očích. Buddyho parta Christinu úplně zdevastuje. Arnie se nevzdává a znovu ji „opravuje“, respektive Christina se regeneruje sama. Členům Buddyho party se dějí smrtelné nehody, policie má podezření, že za tím stojí Arnold, ale nemá důkazy. Leigha se dusí v Christině soustem z hamburgeru, Arnie jí nepomůže, přestože ví jak. Zachrání ji náhodný stopař, Leigha odmítá dále jezdit v Christině a sbližuje se s Dennisem, který má z auta podobné pocity. Arnie, aby si vydělal peníze vozí pro Darnella nekolkované cigarety či drogy, jednou ho však chytí. Arnie odmítá udat Darnella, který je ve vlastním domě zabit Christinou, která spolu s mrtvým LeBayem ovládla Arnieho, ten je díky Willově smrti zproštěn obvinění. Dennis s Leighou přijdou na Christininu pravou tvář a rozhodnou se auto zničit, aby zachránili svého přítele. Arnie nachytá líbající se Dennise a Leighu, oba ví, že teď bude následovat Christinina pomsta a začínají jednat. Dennis má po těžkém zranění z fotbalu slabou nohu, přesto řídí ohromný fekální vůz Petúnii, dokáže jí Christinu zničit. Arnie ale umírá se svou matkou při dálniční nehodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christina (anglicky \"Christine\") je román amerického spisovatele Stephena Kinga z roku 1983. Kniha vyšla poprvé v češtině roku 1997. Kniha obsadila 6. místo v kategorii „Best Fantasy Novel“ literární ceny Locus za rok 1983.", "tgt_summary": "Christine is a horror novel by American writer Stephen King, published in 1983. It tells the story of a car (a 1958 Plymouth Fury) apparently possessed by supernatural forces. A film adaptation, directed by John Carpenter, was released in December of the same year; this adaptation starred Keith Gordon, John Stockwell, Alexandra Paul and Harry Dean Stanton. In April 2013, PS Publishing released \"Christine\" in a limited 30th Anniversary Edition.", "id": 2112012} {"src_title": "Lontar vějířovitý", "tgt_title": "Borassus flabellifer", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lontar je středně silná palma dorůstající výšky 30, někdy i 35 metrů. Kmen má 25 – 50 cm v průměru. Listy jsou zpeřené, dlouhé 1,5 až 3 metry.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Lontar je původem v Indii, Malajsii a Indonésii, ale pěstuje se v celé tropické Asii, Oceánii a tropické Africe. Jednoznačně nepůvodní je v Austrálii. Na určitých lokalitách mohou převažovat nebo být výhradně pěstovány jednotlivé odrůdy (podle anglické Wikipedie)", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Lontar je pěstován jako zemědělská rostlina na lehkých půdách ve vlhkých oblastech, často v blízkosti obydlí svého majitele.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Lontarová palma je pro mnoho obyvatel tropů stejně důležitá jako palma datlová; je to \"strom - matka\", poskytovatel \"nektaru pro člověka\", který slouží jako zdroj výživné šťávy obyvatelům mnoha tropických zemí. Poskytuje cukernatou mízu („nirah“), která prýští z nařezaných stonků. Tato šťáva je mírně mléčně zakalená a má sladkou chuť. Z této šťávy se dělá cukr, zkvašením palmové víno a destilací palmového kvasu pálenka arak. Šťáva je výživná a pro zdejší obyvatele představuje základ výživy. Obsahem uhlovodanů a dalších živin má nektar hodnotu, díky které poskytuje člověku po celý den potřebnou energii a výživu. Člověk může dlouhou dobu bez problémů existovat jen pitím této šťávy – bez dalších potravin. Šťáva je také svařovaná na trvanlivější sirup, který si domorodí obyvatelé v indonéském Sabu berou s sebou tradičně do práce jako svačinu. Doušek sirupu pak zapíjejí čistou vodou. Jeden strom dá až 700 litrů nektaru ročně. Jedna rodina tedy vystačí s 3 až 4 stromy. Průmyslově se dnes ze šťávy a sirupu, ale i z aromatické dřeně plodů lontaru dělá limonáda. Domorodci si pochutnají i na výhoncích vzklíčených semen. Káceny jsou jen staré stromy, které již nejsou dostatečně plodné. Lontar slouží jako zdroj dřeva, \"větví\" a listí. Palma je údajně využívána na 801 způsobů. Výroba košíků, střech příbytků, cigár z listí, stavba stěn a plotů z větví (ve skutečnosti jde o dřevnaté řapíky listů), výroba hudebních nástrojů, lodí, rukojetí nožů, nářadí a příbytků ze dřeva. Před vynálezem papíru byly proužky z listů používány pro psaní . Zralé plody jsou jedlé a na spadaných plodech se pasou vepři. „Životadárnou moc těchto stromů poznal na vlastní kůži i mořeplavec Thomas Cook, který zde přistál po dlouhé cestě z Francouzské Polynésie, aby doplnil zásoby. K jeho velkému překvapení nakonec zachránilo posádce lodi život několik sudů naplněných právě palmovou šťávou. Cook byl prvním Evropanem, který přinesl o životě na Sabu seriózní informace, a i když od jeho návštěvy uplynulo takřka 350 let, lidé zde dodnes používají stejné postupy sklizně a zpracování lontaru, jaké popsal ve svých zápiscích, včetně výroby cigár kořeněných hřebíčkem.“ Také další cukrová palma arenga cukrodárná (\"Arenga pinnata\", syn. \"Arenga saccharifera, Gomutus sacchariferus, Saguerus Rumphii\"; gomut), vínová palma (\"Raphia vinifera\") a karyota žahavá (\"Caryota urens\") poskytují cukernatou šťávu, která vytéká z naříznutých stonků, podobně jako u lontaru vějířovitého, a má také podobné využití. Také palma olejná (\"Elaeis guineensis\" a \"Elaeis oleifera\") dává cukernatou mízu podobné kvality.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Ekologická výhoda získávání obživy ze stromů určitého druhu pěstovaných jednotlivě nebo v malých skupinkách mezi původní vegetací a v okolí lidských sídel spočívá zejména v tom, že půda není narušována každoroční opakovanou orbou, že se lze obejít i bez chemizace a v okolí stromů může existovat původní nebo odlišná, ale relativně pestrá flóra a fauna. Je třeba tyto způsoby obživy preferovat. Naopak pěstování palem na plantážích, kdy je mýcena původní vegetace a palma je pěstovaná jako monokultura, působí značné ekologické škody. (Viz Palma olejná.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Lontar vějířovitý (\"Borassus flabellifer\"; lontarová palma, cukrová palma, palmýrová palma, lontara) je palma z čeledi arekovitých pocházející z Indie, Malajsie a Indonésie.", "tgt_summary": "Borassus flabellifer, commonly known as doub palm, palmyra palm, tala palm, toddy palm, wine palm, or ice apple is native to the Indian subcontinent and Southeast Asia, including Nepal, India, Bangladesh, Sri Lanka, Cambodia, Laos, Burma, Thailand, Vietnam, Malaysia, Indonesia and the Philippines. It is reportedly naturalized in Pakistan, Socotra, and parts of China.", "id": 735303} {"src_title": "Sarod", "tgt_title": "Sarod", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Vzhled nástroje závisí na škole (\"gharaně\"), ke které hráč patří. V podstatě jsou tři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sarod je někdy považován za modifikaci afghánského nástroje rabáb. V dobách vzniku a ohraničování vlastní identity nástroje byl někdy nazýván jako \"basový rabáb\", avšak jeho tón je ve skutečnosti jen o trochu hlubší. Lalmani Misra ve svém díle Bharatiya Sangeet Vadya namítá, že sarod je spíše kombinací \"čitra víny\", středověkého \"rabábu\" a moderního \"suršringaru\". Existuje také teze, že je sarod odvozen od loutny \"oud\". V současnosti existují pro vznik sarodu dvě teorie:", "section_level": 1}, {"title": "Části.", "content": "Tělo nástroje je tradičně vydlabáno z jednoho kusu dřeva. Většinou se jedná o teak nebo dnes častěji o levnější ale stejně dobře znějící tun (Cedrela tuna). Količník je protáhlý, většinou osmiúhelníkového tvaru, nesoucí osm kolíků. Nultý pražec pro struny se nazývá méru (nebo ára), k němu je na boku připevněna bzučivá kobylka (podobná sitárové) zvaná džavarí pro struny \"jod\". Obojí je vyrobeno z kosti, parohu, ebenu nebo mosazi. Hmatník je vypouklá ocelová deska bez jakýchkoli pražců, přesné tóny musí tedy hráč dle cviku nahmátnout jako na houslích či podobných nástrojích. Z ocelového hmatníku navíc při horní hraně vychází rezonanční struny. Kobylka z kosti, parohu nebo ebenu je umístěna na bláně z kozí kůže, která slouží místo rezonanční desky. Struny jsou z oceli a bronzu. Trsátko je trojúhelníkové, vybroušené ze slupky kokosového ořechu, ebenu nebo kosti a nazývá se \"džava\".", "section_level": 1}, {"title": "Technika hry.", "content": "Herní pozice je dost podobná kytarové, ale při hře se vždy sedí na zemi. Hru značně stěžuje absence pražců. Struny musí být přitlačovány až na hmatník pomocí prstů nebo mezery mezi bříškem prstu a nehtem. Tím se od sebe v podstatě liší dva základní styly hry, přičemž používání bříšek prstů je pro začátečníka méně bolestivé a dnes také hojněji používané. Faktem ale je, že oba styly mačkání strun jsou různé co do kvality zvuku, který struna vydává. Při moderní technice je zvuk tupější, při klasické více zvonivý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarod (, , z perštiny dosl. \"krásný zvuk\") je bezpražcový mnohostrunný drnkací hudební nástroj z rodiny louten, spolu se sitárem jeden z nejpopulárnějších nástrojů severní Indie, typický představitel hindustánské hudby. Klasickým doprovodným nástrojem je dvojice bubnů tabla, případně strunný nástroj tampura. Často hraje spolu se sitárem či surbaharem. Sarod má oproti sitáru huboký, plný až těžký zvuk. Podobným nástrojem avšak s basovějším zvukem je vzácně vyráběný \"suršringar\".", "tgt_summary": "The sarod or sarode is a stringed instrument, used mainly in Hindustani music on the Indian subcontinent. Along with the sitar, it is among the most popular and prominent instruments. The sarod is known for a deep, weighty, introspective sound, in contrast with the sweet, overtone-rich texture of the sitar, with sympathetic strings that give it a resonant, reverberant quality. It is a fretless instrument able to produce the continuous slides between notes known as meend (glissandi), which are important in Indian music.", "id": 2001827} {"src_title": "Faktor VIII", "tgt_title": "Factor VIII", "src_document": [{"title": "Fyziologie.", "content": "Syntéza faktoru probíhá především v játrech (méně ve slezině, slinivce, ledvinách a ve svalové tkáni). Jde o glykoprotein tvořený ze dvou nekovalentně spojených řetězců (heterodimer): těžkého (složeného z domén A1-A2-B) a lehkého (A3-C1-C2 domény). Pro stabilitu heterodimeru jsou důležité Ca a Cu ionty. V plazmě koluje vázaný nekovalentní vazbou na Von Willebrandův faktor (vWF) v poměru 1:1. Z této vazby se FVIII uvolní při kontaktu s negativně nabitými fosfolipidovými povrchy. Na molekule FVIII se tak zpřístupní vazebné místo pro fosfolipidy, které je v komplexu s vWF skryté. Volný faktor VIII je aktivován na FVIIIa působením trombinu (faktor IIa) nebo faktoru Xa. FVIIIa je složený z podjednotek A1, A2 a A3-C1-C2. Faktor VIIIa poté tvoří komplex (vnitřní tenáza) s faktorem IXa, membránovými fosfolipidy a Ca, který aktivuje faktor X na faktor Xa. Faktor VIII má v komplexu funkci kofaktoru – až 10000x urychluje aktivaci faktoru X. Činnost komplexu vnitřní tenáza je regulována. Komplex je inaktivován vyřazením kofaktoru VIIIa (disociace podjednotky A1) a také řízenou proteolýzou, kterou zajišťuje aktivovaný protein C spolu s proteinem S a membránovými fosfolipidy.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický poločas.", "content": "Biologický poločas FVIII ve vazbě na VWF je 8 až 12 hodin. Biologický poločas volného faktoru VIII je 1 až 2 hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Gen F8 pro jeho syntézu je na chromozómu X (Xq28) Defekty tohoto genu vedou ke krvácivému onemocnění hemofilii A – recesivní koagulační porucha vázaná na pohlavní chromozóm X.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Pro správný průběh hemokoagulace je třeba, aby aktivita FVIII byla nejméně 20 až 30 %, pokles pod tuto hladinu již vede k zpomalení hemokoagulace. K zábraně spontánního krvácení je nutná hladina vyšší než 1 %. Zvýšení hladiny FVIII nad 150 % bez souvislosti se zánětem se objevuje asi u 10 % populace.Je provázeno zvýšeným rizikem vzniku trombózy. Hladina FVIII také závisí na skupinovém systému AB0. Jedinci s krevní skupinou 0 mají nižší hladiny FVIII.", "section_level": 1}, {"title": "Terapeutické užití.", "content": "Koncentrát FVIII (vyrobený z plazmy dárců nebo rekombinantní FVIII) se podává hemofilikům k obnovení normální srážlivosti krve. Dříve bylo podání koncentrátu FVIII spojeno s vyšším rizikem přenosu infekce (hepatitida B, hepatitida C, HIV), než bylo zdokonaleno testování dárců na tyto infekce a vylepšeny purifikační metody při výrobě. Problémem u pacientů, kteří pravidelně dostávají tento koncentrát, je tvorba protilátek proti faktoru VIII.", "section_level": 1}, {"title": "Hemofilie.", "content": "Porucha srážlivosti krve v důsledku chybění faktoru VIII se nazývá hemofilie A, někdy označovaná také jako klasická hemofilie. Jejím hlavním projevem je krvácení a to buď nezvykle dlouhé po úrazech, operacích nebo například po vytrhnutí zubu nebo spontánní krvácení. To se objeví jako reakce na minimální úraz, nebo dokonce zcela bez zjevné příčiny. Spontánní krvácení obvykle vzniká jen u těžkých forem hemofilie. Zatímco vnější krvácení po otevřených úrazech je jasně patrné, spontánní krvácení obvykle probíhá uvnitř těla. Nejčastěji se objevuje krvácení do kloubů (hlavně kolenních a hlezeních), ale může dojít i ke krvácení do svalů, do trávicího traktu nebo do měkkých tkání v okolí dýchacích cest. Spontánní krvácení do kloubu se projevuje silnou bolestí, otokem a omezením pohyblivosti v postiženém kloubu. Mezi další možné příznaky a projevy hemofilie patří chudokrevnost, častá tvorba modřin, krvácení z nosu, krev v moči nebo ve stolici, nitrolebeční krvácení (v současné době díky dobré péči velmi vzácné).", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Hemofilie.cz – stránky pro veřejnost i osoby s hemofilií", "section_level": 1}], "src_summary": "Faktor VIII je plazmatický glykoprotein a koagulační faktor o molekulové hmotnosti 330 kDa. Patří mezi neenzymatické koagulační kofaktory, stejně jako FV. Je také označován jako antihemofilický faktor A. Patří mezi pozitivní reaktanty akutní fáze zánětu.", "tgt_summary": "Factor VIII (FVIII) is an essential blood-clotting protein, also known as anti-hemophilic factor (AHF). In humans, factor VIII is encoded by the \"F8\" gene. Defects in this gene result in hemophilia A, a recessive X-linked coagulation disorder. Factor VIII is produced in liver sinusoidal cells and endothelial cells outside the liver throughout the body. This protein circulates in the bloodstream in an inactive form, bound to another molecule called von Willebrand factor, until an injury that damages blood vessels occurs. In response to injury, coagulation factor VIII is activated and separates from von Willebrand factor. The active protein (sometimes written as coagulation factor VIIIa) interacts with another coagulation factor called factor IX. This interaction sets off a chain of additional chemical reactions that form a blood clot. Factor VIII participates in blood coagulation; it is a cofactor for factor IXa, which, in the presence of Ca and phospholipids, forms a complex that converts factor X to the activated form Xa. The factor VIII gene produces two alternatively spliced transcripts. Transcript variant 1 encodes a large glycoprotein, isoform a, which circulates in plasma and associates with von Willebrand factor in a noncovalent complex. This protein undergoes multiple cleavage events. Transcript variant 2 encodes a putative small protein, isoform b, which consists primarily of the phospholipid binding domain of factor VIIIc. This binding domain is essential for coagulant activity. People with high levels of factor VIII are at increased risk for deep vein thrombosis and pulmonary embolism. Copper is a required cofactor for factor VIII and copper deficiency is known to increase the activity of factor VIII. There is a formulation as a medication that is on the WHO Model List of Essential Medicines, the most important medications needed in a basic health system.", "id": 2015875} {"src_title": "Josef Habsbursko-Lotrinský", "tgt_title": "Archduke Joseph, Palatine of Hungary", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako deváté dítě toskánskému velkovévodovi Leopoldovi a Marii Ludovice Španělské. Mládí prožil ve Florencii. Učil se jazyky a domluvil se německy, italsky, latinsky a francouzsky. Jeho učiteli byli hrabě Fridrich Manfredini a F. A. Zeiller, který ho učil právnímu oboru. Roku 1790, po zvolení Josefova otce císařem, přesídlila rodina do Vídně.", "section_level": 1}, {"title": "Uherský palatin.", "content": "V roce 1795 se stal, po smrti svého staršího bratra Alexandra, uherským místodržitelem a o rok později byl uherským sněmem zvolen za palatina. Tuto funkci zastával půl století až do své smrti. Zasloužil se o hospodářský a kulturní rozvoj země. V napoleonských válkách se třikrát stal vrchním velitelem ozbrojeného odporu tamní šlechty. Roku 1840 přispěl k propuštění opozičních vůdců Miklóse Wesselényiho a Lájose Kossutha.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj země.", "content": "V roce 1802 podpořil vznik uherského národního muzea. Byl pro založení školy pro důstojníky, nazvané Ludoviceum, která byla uvedena do provozu v roce 1835. Na výstavbu Uherské akademie věd věnoval 10 000 zlatých. Za jeho vlády byla roku 1827 v Uhrách vybudovaná první železnice a roku 1830 založena Uherská komerční banka. V roce 1844 založil v tehdejší Pešti technickou univerzitu. Na svých alcsutských statcích měl velmi dobře fungující hospodářství. Na budínském hradě nechal postavit hrobku, do které byli do roku 1944 pohřbíváni členové Josefské linie Habsbursko-Lotrinké dynastie. V roce 1869 byl v Budapešti odhalen na jeho počest pomník v nadživotní velikosti, který je umístěn na tamním, po něm pojmenovaném náměstí. Zemřel v lednu roku 1847 v Budíně a pohřben byl v Budapešti.", "section_level": 1}, {"title": "Manželky a potomci.", "content": "1.manželka (1799) Alexandra Pavlovna (1783–1801) 2.manželka (1815) Hermína z Anhalt-Bernburg-Schaumburg-Hoymu (1797–1817) 3.manželka (1819) Marie Dorotea Württemberská (1797–1855)", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Antonín Jan Baptista Habsbursko-Lotrinský (9. března 1776 Florencie – 13. ledna 1847 Budapešť tehdy Budín) byl rakouský arcivévoda a uherský palatin. Jeho rodiči byli rakouský císař a český král a uherský král Leopold II. a Marie Ludovika Španělská.", "tgt_summary": "Joseph Anton Johann, Archduke of Austria (, , , 9 March 1776, Florence – 13 January 1847, Buda), was the Palatine of Hungary from 1796 to 1847. He was the seventh son of Leopold II, Holy Roman Emperor and Maria Luisa of Spain.", "id": 1980896} {"src_title": "Ford Cougar", "tgt_title": "Ford Cougar", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Román popisuje osudy tří německých utečenců, jednadvacetiletého studenta medicíny Ludvíka Kerna, který odešel z Německa společně se svou rodinou. Jeho otec židovského původu vlastnil krámek s drogerií, kterou sám vyráběl. Falešně obviněnému otci je krámek zabaven a odcházejí z Německa do Čech a posléze k matčiným příbuzným do Maďarska. Ludvíkův otec je zatčen, matka dostává díky svému maďarskénu původu povolení k pobytu. Dalšími hrdiny knihy jsou válečný veterán Josef Steiner, který se v Německu dostane do konfliktu s režimem a po útěku z koncentračního tábora je nucen opustit nemocnou manželku a odejít do zahraničí a mladá dívka Ruth Hollandová z německé židovské rodiny. Děj knihy začíná během policejní razie v emigranském hotelu ve Vídni, kde je Kern zatčen společně se Josefem Steinerem. Oba jsou zadrženi a převezeni do vězení. Ve vězení se Ludvík se se zkušeným Steinerem postupně spřátelí, Steiner naučí mladičkého Ludvíka hrát karty. Po propuštění z vězení, kde strávil necelý měsíc, se Ludvík rozhodne dát na Steinerovu radu a nechá se vyhostit do Čech. V Praze dostane desetidenní povolení k pobytu. Od organizace Pomoc pro uprchlíky získává nocleh v hotelu Bristol a lístky do menzy na Václavském náměstí. V hotelu se Ludvík potkává židovskou dívku Ruth Hollandovou, se kterou si padnou do oka a stávají se přáteli. V jedné z pražských drogerií nedaleko Václavského náměstí Ludvík objevuje parfémy vyrobené jeho otcem. Prostřednictvím prodavače přichází svému otci na stopu, posléze ho otec navštíví v jeho hotelu. Ludvík spatří otce ve velmi špatném zdravotním stavu, Při loučení si uvědomuje, že je to asi naposled, co otce vidí. O pár dnů později Ruth odjíždí za svou kamarádkou do Vídně, Ludvík dostane ještě pětidenní prodloužení pobytu, potom je také vyhoštěn a dostane volnou jízdenku na hranici. Ve Vídni Steiner Ludvíkovi zařídí práci u cirkusu, kde sám pracuje. Ludvík opět potkává Ruth a definitivně se do sebe zamilují. Po nějaké době strávené ve Vídni, kde je Ludvík zatčen na protižidovské demonstraci, jsou Ludvík a posléze i Ruth nuceni odejít do Švýcarska. Na cestě ale Ruth onemocní a oba jsou nuceni zůstat u sedláka, který jim umožní přespávat na půdě. Při podomním prodeji narazí Ludvík náhodou na německého konfidenta, který ho hned udává. Je zatčen, ale policista umožní Ludvíkovi během eskorty uprchnout. Ruth dostává zápal plic a musí do nemocnice. Když večer Ludvík přechází před nemocnici a mává do Ruthina okna, je opět chycen, odsouzen a posléze vyhoštěn do Francie. V Paříži se ubytují v normálním hotelu a zažádají o povolení k pobytu. Ruth jej dostává, ale Ludvík ne, takže mu nezbývá, než žít v Paříži nelegálně. Najdou si práci, kde Ludvík dělá nelegálně a Steiner, díky svému padělanému pasu, legálně. Steiner se však dozvídá, že jeho manželka v Německu umírá a rozhodne se, i přes naléhání Ludvíka s Ruth, pro návrat do Německa, přestože tuší, že mu vzhledem k jeho minulosti hrozí vězení a smrt. Při druhé návštěvě ženy v nemocnici ho na udání sestry zatkne policie. Steiner vyšetřovatel přesvědčí, aby ho nechal ještě jednou navštívit umírající maželku. Po její smrti se při odchodu z nemocnice vrhne se na jednoho z policistů a skočí s ním z okna, načež se oba zabijí. Mezitím se ve Francii situace mění a Paříž začne být více kontrolována. Ludvík je opět zatčen a vyhoštěn do Švýcarska. Během krátké doby se ale stačí vrátit zpátky do Paříže. Jejich přítel Marill jim za část peněz zanechaných Steinerem zajistí lístky na loď do Mexika, které právě uvolnilo několik desítek míst pro utečence z Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik knihy.", "content": "Remarque začal pracovat na románu v dubnu 1938 krátce poté, co se ve švýcarském exilu oženil s Juttou Ilse Zambonou, v únoru 1939 dokončil první verzi příběhu. Ve stejném roce odcestoval do Francie a poté do Spojených států, kde se usadil. Román \"Miluj bližního svého\" začal vycházet nejdříve časopisecky pod anglickým titulem \"Flotsam\" od července do září 1939 jako příloha amerického týdeníku Collier’s Weekly. První knižní vydání revidovaného textu následovalo v březnu 1941 v nakladatelství Little, Brown and Company. První německá verze románu vyšla v březnu 1941 pod názvem \"Liebe deinen Nächsten\" v exilovém nakladatelství Bermann Fischer ve Stockholmu. Ve stejném roce byl na základě románu natočen americký film \"So Ends Our Night\" režiséra Johna Cromwella. V Německu byl román vydán v roce 1953. Česky vyšla kniha v osmi vydáních, poprvé v roce 1959 ve Svobodném slovu a naposledy v roce 2010 v nakladatelství Ikar.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Erich Maria Remarque, \"Miluj bližního svého\", Svoboda, Praha 1973, překlad Karel Houba", "section_level": 2}], "src_summary": "Miluj bližního svého je román jednoho z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století Ericha Marii Remarquea. Knižně byl poprvé vydán roku 1941 ve Spojených státech a je Remarqueovým v pořadí sedmým románem. Společně s romány Na západní frontě klid nebo Tři kamarádi se stal jedním z jeho nejčtenějších děl. Román sleduje životy emigrantů, uprchlíku a lidí vyhoštěných z Německa v době sílícího nacionálního socialismu, tedy prostředí, které bylo samotnému autorovi důvěrně známo. Popisuje jejich cestu napříč Evropou, marnou snahu získat povolení k dlouhodobému pobytu a prchání před policií. Část děje se odehrává v Praze.", "tgt_summary": "The Ford Cougar is a coupé that was produced and sold in the market in Europe between 1998 and 2002, and sold in Canada and the United States from 1999 to 2002 as the Mercury Cougar. The car was originally intended to be the third generation Probe, but after a rationalization of the three coupés available in the United States, the Probe name was dropped in favor of the Cougar. It is an example of a sports coupé/liftback.", "id": 613961} {"src_title": "Transjugulární intrahepatální portosystémová spojka", "tgt_title": "Transjugular intrahepatic portosystemic shunt", "src_document": [{"title": "Portální hypertenze.", "content": "Portální hypertenze (PH) je ve zkratce následkem ztíženého odtoku krve z portálního řečiště. Příčiny lze dělit dle lokalizace na prehepatální, hepatální a posthepatální, z nichž nejčastější je hepatální typ při cirhotické přestavbě jater. Ta je v našich poměrech nejčastěji způsobena virovými hepatitidami, alkoholovým abusem, nejrůznějšími metabolickými chorobami, cholestázou apod. Závažnost cirhózy lze hodnotit dle Child-Plughovy klasifikace (hladina bilirubinu, albuminu, INR, ascités, encefalopatie). Cirhóza na sebe váže další komplikace, jako je jaterní encefalopatie, hemoragická diatéza, snížené hladiny bílkovin, ascités, které někdy ztěžují nebo znemožňují provedení TIPS. Diagnostika PH se opírá o průkaz zvýšeného tlaku v portální žíle, a to volně nebo v zaklínění. Hodnota rozdílu mezi tlakem v portálním a systémovém řečišti 13 mmHg již signalizuje vysokou pravděpodobnost krvácení z jícnových varixů. Dále lze pro diagnózu PH použít UZ v reálném čase, kterým můžeme hodnotit i náplň v.portae, v. lienalis či přítomnost dilatovaných portokaválních anastomóz, nebo jiné metody prokazující dilatované jícnové varixy (endoskopie, kontrastní rtg jícnu).", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "Pacienti indikovaní k TIPS by měli disponovat určitou funkční rezervou jaterního parenchymu.", "section_level": 1}, {"title": "Krvácení z jícnových varixů.", "content": "V případě, že se akutní situaci nepodařilo zvládnout jinými běžnými postupy, tj. po oběhové stabilizaci co nejrychlejší endoskopie se sklerotizací nebo ligací popř. koilizací varixů, balónková tamponáda (max.24h), podávání terlipressinu (1mg/4h i.v.), event. opakování endoskopie.", "section_level": 2}, {"title": "Ascites.", "content": "který neodpovídá na běžnou léčbu spironolaktonem či punkcemi. Ascités lze symptomaticky léčit i chirurgickými metodami jako ručně ovládaná peritoneourinární drenáž nebo peritoneovenózní shunty, před kterými TIPS vyniká svou neinvazivitou.", "section_level": 2}, {"title": "Další.", "content": "Budd-Chiariho syndrom, hepatorenální syndrom, dekomprese v. portae před transplantací jater.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava pacienta.", "content": "U akutního krvácení se musí dosáhnout oběhové stability. Dále před provedením TIPS je nutné zjistit jaterní, popř. ledvinné selhání, provést krevní testy, popř. je upravit do normy (INR pod 1,8 a trombocyty nad 50 000 v mikrolitru) např. pomocí mražené plazmy, testovat latentní jaterní encefalopatii, podat profylakticky ATB, nakřížit krev a připravit si případné krevní transfúze. Pacient je na lačno 4–6 hodin. Během výkonu se monitoruje EKG, krevní tlak a saturace kyslíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazení.", "content": "Dynamické CT (počítačová tomografie)nebo lépe MR (magnetická rezonance) jater nám dobře ozřejmí anatomické vztahy jaterních cév. Těsně před výkonem se pak zaměřuje pravá či levá v. jugularis interna. Nutná je portografie provedená vstříknutím oxidu uhličitého do jaterní žíly pomocí zaklíněného dvouluminiscenčního katetru již během výkonu. Portografii lze též provést nastříknutím kontrastní látky do a. mesenterica superior nebo a. lienalis. Celý výkon je veden pod skiaskopií.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Lékař zavede vodič z v. jugularis interna do dolní duté žíly. Po něm zavede katetr, kterým nasonduje pravou jaterní žílu. Sem zavede vodič, katetr i 10F sheat. Dalším katetrem 5F provede měření tlaku v zaklínění (tím se zjistí tíže portální hypertenze) a injekcí CO zobrazí portální řečiště. Pole sleduje z přední a boční projekce skiaskopií. Samotná punkce se vede směrem k pravé větvi porty, ventrokaudálně podél páteře asi 2–3cm. Tuto část výkonu, nejnáročnější na zkušenosti, lze monitorovat UZ (ultrasonografie) nebo vstříknutím jodové KL do nebo kolem větví porty podle toho, kde se jehla nachází. Když má operatér pocit, že proniknl do větve porty, aspiruje stříkačkou s KL a při objevení krve injektuje KL. Zobrazí-li se větev porty, 5F katetrem zavede tuhý vodič opatrně až do v. portae. Zobrazí ještě přímo portální řečiště, aby se přesvědčil, že nedošlo k perforaci stěny, a změří tlak ve v. portae a porovná s tlakem jaterní žíly. Přitom lze zobrazit i varixy v jícnu nebo žaludku, které je možné intervenčně embolizovat. Poté dilatuje kanál katetrem nebo balonkem (v závislosti na tuhosti jaterní tkáně) na 8–10mm (dle předchozích epizod jaterní encefalopatie, věku atd.). Pomocí kalibračního katetru si změří délku kanálu a vybere příslušný stent (kovová spirála držící tvar, vytvoří se tak stálý kanál) nebo stentgraft (je stent potažený zevnitř nebo zvenku biologickým nebo umělým materiálem, který tak vytvoří stěnu kanálu, spojky). Ten se zavede a samoexpanzí upevní.", "section_level": 1}, {"title": "Komplikace.", "content": "Mezi četné komplikace patří", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Statistiky hovoří až o 98% technické úspěšnosti (tj. dosažení portosystémového gradientu pod 12 mmHg). Znatelná redukce ascitu během 1 měsíce probíhá v 50–90 % případů. Obecně nemocní léčení pomocí TIPS mají delší a kvalitnější přežívání než ti, kteří podstoupili jiný způsob léčby. Úmrtnost během 1. měsíce po nekomplikovaném výkonu je minimální nebo žádná. Při perioperačním krvácení je úmrtnost 3–30% během prvního měsíce. S horším zařazením pacienta s cirhózou do Child-Plughovy klasifikace klesá jeho roční přežití od 75 % (A) ke 45 % (C). Provádění TIPS po transplantaci jater přináší benefit jen okrajově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transjugulární intrahepatální portosystémová spojka (TIPS) je metodou intervenční radiologie sloužící ke snížení portální hypertenze zejména u pacientů s dlouhodobě nekontrolovatelným krvácením z jícnových varixů nebo s refrakterním ascitem. Spočívá ve vytvoření spojky, kanálu, zkratu mezi portálním řečištěm (povodí cév před játry) a systémovým řečištěm (dolní dutou žilou). Provádí se miniinvazivně, tzn. jen pomocí nástrojů zavedených do žil. (transjugulárně). Tato symptomatická léčba není metodou první volby zejména pro riziko výskytu či zhoršení jaterní encefalopatie, jiné mnohé komplikace a v neposlední řadě vysokou cenu. Zakladatelem TIPS je Josef Raš, český lékař, který v exilu poprvé vyslovil myšlenku tohoto teraputického postupu. Prvního klinického užití se tato metoda dočkala v roce 1988 (G.Richter et.al., Freiburg) a její indikace se díky narůstajícím zkušenostem rozšiřuje.", "tgt_summary": "Transjugular intrahepatic portosystemic shunt (TIPS or TIPSS) is an artificial channel within the liver that establishes communication between the inflow portal vein and the outflow hepatic vein. It is used to treat portal hypertension (which is often due to liver cirrhosis) which frequently leads to intestinal bleeding, life-threatening esophageal bleeding (esophageal varices) and the buildup of fluid within the abdomen (ascites). An interventional radiologist creates the shunt using an image-guided endovascular (via the blood vessels) approach, with the jugular vein as the usual entry site. The procedure was first described by Josef Rösch in 1969 at Oregon Health and Science University. It was first used in a human patient by Dr. Ronald Colapinto, of the University of Toronto, in 1982, but did not become reproducibly successful until the development of endovascular stents in 1985. In 1988 the first successful TIPS was realized by M. Rössle, G.M. Richter, G. Nöldge and J. Palmaz at the University of Freiburg. The procedure has since become widely accepted as the preferred method for treating portal hypertension that is refractory to medical therapy, replacing the surgical portocaval shunt in that role.", "id": 2216289} {"src_title": "Marie Bavorská", "tgt_title": "Maria Sophie of Bavaria", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodila se na zámku Possenhofen u Starnberského jezera jako šesté dítě (třetí dcera) bavorského vévody Maxe Josefa a jeho manželky bavorské vévodkyně Ludoviky, dcery bavorského krále Maxmiliána I. Oba rodiče náleželi k Wittelsbašské dynastii a byli potomky bischweilerského falckraběte Kristiána I., resp. falckraběte Fridricha Michaela Zweibrücken-Birkenfeldského. Marie vyrůstala spolu se svými sourozenci Ludvíkem, Helenou, Alžbětou „Sissi“, Karlem Teodorem, Matyldou, Sofií a Maxem Emanuelem v mnichovském paláci nebo na venkovském zámečku v Possenhofenu, jež všichni milovali. Nejbližší vztah měla s mladší sestrou Matyldou, zvanou \"Vrabčák\". Otec si na rozdíl od matky nepotrpěl na formality, vedl veselý život, často cestoval a rovněž nenechal na pokoji žádnou sukni. Bral děti do cirkusu (vlastní manéž nechal vévoda postavit i ve svém paláci v Mnichově), cvičil je v jízdě na koni a hře na citeru. Naproti tomu matka se je snažila vést k zodpovědnosti a prostřednictvím učitelů jim otevřít cestu ke vzdělání, jak tomu bylo běžné na bavorském královském dvoře, kde vyrostla. Poklidný rodinný život, ačkoliv na mladší členy asi změny příliš nedolehly, se změnil ve chvíli, kdy se matčina sestra, arcivévodkyně Žofie rozhodla pro sňatek svého syna s bavorskou princeznou. Za budoucí manželku rakouského císaře Františka Josefa I. zvolila Mariinu starší sestru Helenu. František Josef se však v lázních Bad Ischl na první pohled zamiloval do jejich další sestry Alžběty. Ta opustila Mnichov 20. dubna 1854, aby se o čtyři dny později ve Vídni stala manželkou Františka Josefa I. a rakouskou císařovnou. Sestra Helena se provdala až o čtyři roky později za „poštovního“ prince Maxmiliána Antonín Thurn-Taxise. Ve třiatřiceti letech ovdověla a v roce 1871, po smrti tchána Maxmiliána Karla Thurn-Taxise se stala hlavou domu Thurn-Taxisů za svého neplnoletého syna.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "Princezna Marie byla jako sestra rakouské císařovny výhodnou partií, a proto když dosáhla věku na vdávání, začala se její matka poohlížet po vhodném ženichovi z královské krve. Vybraný mladík byl pravnukem královny Marii Terezii a nejstarším synem krále Ferdinanda II. Neapolsko-Sicilského z rodu Bourbonů. Marie se s ním zasnoubila v roce 1857. Svatba v zastoupení (\"per procurationem\") se konala o dva roky později 9. ledna 1859 v Mnichově, ženicha zastupoval Mariin bratranec, princ Luitpold. Následně se korunní princezna vydala přes Lipsko, Prahu a Vídeň, kde se setkala se sestrou Alžbětou, do Terstu. Zde se nalodila na jachtu \"Le Fulminant\" a přeplavila se do Bari, kde ji uvítal těžce nemocný král Ferdinand II. s manželkou Marií Terezou Habsburskou a především následníkem Františkem. 3. února 1859 v Bari pak proběhl druhý svatební obřad. Manželství však zatím nebylo naplněno, neboť princ František trpěl fimózou, jež mu znemožňovala pohlavní styk. To bylo možné až po operativním odstranění defektu; poté se narodila dcera Marie Christina Pia, která však zemřela ve třech měsících věku. Další děti manželský pár neměl.", "section_level": 1}, {"title": "Marie královnou obojí Sicílie.", "content": "Dne 22. května 1859 zemřel v Casertě král Ferdinand II. a Marie se po manželově boku stala královnou Království obojí Sicílie. Politická situace v zemi ovšem nebyla příznivá, protože lid volal po sjednocení Itálie a odchodu Bourbonů. Do čela povstání se postavil Giuseppe Garibaldi, který v květnu roku 1860 přistál v sicilské Marsale, po třídenní bitvě dobyl Palermo a přinutil Františka ke kapitulaci. Následně pokračoval v \"osvobozování\" pevninské části království a v listopadu téhož roku obsadil Neapol. Marie a František museli opustit své sídelní město a uchýlili se do pevnosti Gaeta, asi 80 km Neapole. Marie podala nezměrný důkaz odvahy - neváhala vyšplhat na hradby pevnosti a pálit na obléhatele. Navzdory svému hrdinství museli obyvatelé gaetské pevnosti po pěti měsících, 13. února 1861, kapitulovat.", "section_level": 1}, {"title": "Život a opuštění Italského království.", "content": "Marie se s manželem a jeho rodinou uchýlila pod ochranu papeže Pia IX., který jim poskytl svůj palác Farnese. Marie cestovala po světě, většinou v doprovodu své sestry Matyldy a vyvolávala průběžně pohoršení - kouřila na veřejnosti, v Ostii se koupala nahá v moři; nakonec se v Římě zamilovala do důstojníka papežských stráží \"Armanda de Lawaysse\", belgického původu, se kterým se (zřejmě za pomoci své sestry Matyldy) tajně scházela. Vztah nezůstal bez následků; vzhledem ke svému postavení a v duchu tehdejší morálky se rozhodla za každou cenu svůj poklesek utajit. Musela se proto obrátit na svou bavorskou rodinu, aby jí pomohla najít řešení a zabránit tak velkému skandálu. V zámku v Possenhofenu se sešla rodinná rada, jež našla způsob: Marie se odebrala do kláštera sv. Uršuly v Aušpurku, kde 24. listopadu 1862 porodila dceru Daisy (jiné zdroje uvádějí dvojčata, dvě dcery, aj.). Dítě bylo ihned předáno Lawayssově rodině a Marie musela odpřisáhnout, že důstojníka ani dítě nikdy nevyhledá; trpěla kvůli tomu těžkými depresemi, jež ji provázely celý život a s přibývajícím věkem se prohlubovaly. Na nátlak rodiny pak vše přiznala manželovi, který následně podstoupil chirurgický zákrok, aby mohlo být manželství konečně naplněno. Po kapitulaci Říma před armádou krále Viktora Emanuela II. se manželé v roce 1870 uchýlili do pařížského exilu. Po manželově smrti strávila bývala královna obojí Sicílie většinu času na cestách a po první světové válce se usadila spolu se sestrou Matyldou v Mnichově, kde v lednu 1925 zemřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Žofie Amálie Bavorská (4. října 1841, Zámek Possenhofen – 19. ledna 1925, Mnichov) byla bavorská princezna a poslední královna obojí Sicílie.", "tgt_summary": "Maria Sophie Amalie, Duchess in Bavaria (4 October 1841, Possenhofen Castle – 19 January 1925, Munich) was the last Queen consort of the Kingdom of the Two Sicilies. She was one of the ten children of Maximilian Joseph, Duke in Bavaria and Princess Ludovika of Bavaria. She was born as Duchess Maria Sophia in Bavaria. She was the younger sister of the better-known Elisabeth of Bavaria (\"Sisi\") who married Emperor Franz Joseph I of Austria.", "id": 407675} {"src_title": "Sofie Bavorská", "tgt_title": "Duchess Sophie Charlotte in Bavaria", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se jako nejmladší z dcer bavorského vévody Maxe a jeho ženy princezny Ludoviky. Manželství rodičů nepatřilo mezi ta šťastná, protože povahy obou byly dosti rozdílné. Vévoda vedl nekonvenční život a rád se pobavil s pěknými ženami, zatímco vévodkyně jako dcera bavorského krále Maxmiliána I. považovala stavovsky nepřiměřený sňatek za potupu. Přesto se v manželství narodilo devět dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti. Nejstarší bratr Ludvík (1831 – 1920) se zřekl vévodského titulu z lásky k herečce Jindřišce Mendlové, později povýšené na svobodnou paní z Wallersee. Nejstarší sestra se měla stát rakouskou císařovnou, ale František Josef I. se zamiloval do mladší Alžběty (1837 – 1898), a tak se Helena (1834–1890) nakonec stala manželkou dědičného prince Maxmiliána Thurn-Taxise. Bratr Karel Teodor (1839–1909) si zajistil věhlas jako vynikající oční lékař. Sestry Marie (1841–1925) a Matilda (1843–1925) se provdaly za bratry, korunního prince Františka Neapolsko-Sicilského a hraběte Ludvíka Traniho. Nejmladším bratrem byl Max Emanuel (1849–1893). Početná rodina pobývala nejčastěji v paláci na Ludwigstrasse v Mnichově, kde vévoda nechal zbudovat cirkus či kavárnu ve francouzském stylu, nebo na venkovském sídle Possenhofen u Starnberského jezera. Na vzdělání a výchovu dohlížela pouze matka, která se snažila dětem zajistit dobré učitele. Učením se ale děti zabývaly především v paláci, kdežto v Possenhofenu měly více volnosti. Hrály si na loukách i v zahradách, v lese pozorovaly zvířata, plavaly v jezeře nebo jezdily na koních. Otec kladl důraz především na fyzickou zdatnost svých potomků a znalosti z lavice považoval za málo důležité. Když se ovšem u Sofie projevily hudební sklony, najali rodiče učitele klavíru.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Sofie byla nejen velmi krásná, ale navíc byla také sestra rakouské císařovny. Byla poslední neprovdanou dcerou bavorského vévodského páru, a tak měla zřejmě značnou volnost v rozhodování, kdo se stane jejím chotěm. Odmítla jak württemberského vévodu Filipa. tak portugalského prince Ludvíka a dokonce i svého švagra arcivévodu Ludvíka Viktora. Možná již v té době ona i její matka doufaly ve sňatek s bavorským králem Ludvíkem II.", "section_level": 1}, {"title": "Zasnoubení s bavorským králem Ludvíkem II..", "content": "Sofie nazývala Ludvíka II. svým bratrancem a dobře si s ním rozuměla. Pohádkový král, jak se mu později přezdívalo, miloval hudbu Richarda Wagnera. Sofie dobře ovládala hru na klavír a s Ludvíkem sdílela jeho lásku k hudbě. S králem si také často dopisovala. Sofiina matka ovšem hleděla s obavami na tento vztah, vedoucí do slepé uličky, a když se Ludvík nedokázal vyjádřit, jejich korespondenci zakázala. Rozčilený král se rozhodl, že nemůže svou Elsu, jak ji v dopisech oslovoval, ztratit, a proto požádal o její ruku. V dopise jí mimo jiné napsal: \"\"Moje milovaná Žofie! Poupě, jež nevědomky (jako přátelství) vyrůstalo v mém srdci se rozvinulo: je to láska k Tobě, moje drahá Žofie, vroucí, upřímná, celistvá láska... Chceš se stát mou ženou? Mou družkou na trůně? Bavorskou královnou? Pevně a jistě věřím, že my dva spolu budeme šťastní...\"\" Zasnoubení bylo oficiálně oznámeno 22. ledna 1867. Ludvík se ovšem zřejmě nemohl rozhodnout, zda se opravdu oženit chce a jeho chováni k Sofii bylo dosti zvláštní. Např. na zásnubní slavnosti ji opustil hned po prvním tanci s výmluvou, že musí pozdravit ještě ostatní hosty a odjel do divadla, kde zhlédl poslední dějství Schillerovy Marie Stuartovny. Jindy zase svou snoubenku navštívil, aby jí na hlavu nasadil královskou korunu, či si ji nechal uprostřed noci zavolat, aby mu zapěla jednu z Wagnerových skladeb.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s Edgarem Hanfstaenglem.", "content": "Krátce po zasnoubení se Sofie vášnivě zamilovala do mnichovského fotografa Edgara Hanfstaengla. Edgar byl vzdělaný, zcestovalý a především pohledný mladý muž. Sofie se s ním zřejmě seznámila v ateliéru jeho otce, kde vznikly její fotografie s Ludvíkem k příležitosti jejich zasnoubení. Milostný poměr začal zřejmě v červenci 1867. Dopisy si vyměňovali s pomocí Sofiiny služebné Toni a část se jich zachovala. Milenci se také tajně scházeli v Mnichově i Possenhofenu. Zda o Sofiině vztahu věděl král Ludvík II., není jisté. Do svatby s ní se mu ale nechtělo a tak přesunul termín svatby ze září na říjen, čímž vyprovokoval Sofiina otce k napsání dopisu, v němž jej žádal, aby svou nevěstu neuváděl v řeči a více sňatek neodkládal. Král se cítil takovým dopisem uražen, ale již předtím došel k rozhodnutí a své snoubence napsal, že zasnoubení ruší. Oba dopisy se na cestě minuly.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodkyně z Alenconu.", "content": "Po tomto potupném skandálu na princeznu zbyl už jen francouzský vévoda Ferdinand z rodu francouzských Bourbonů. Byl synem Ludvíka Karla vévody z Nemours a jeho manželky a sestřenice anglické královny Viktorie I., Viktorie Sasko-Kobursko-Kohárské. Vévoda byl velice atraktivním mužem se šarmem, který však na Sofii příliš nezapůsobil. Manželé si od počátku nebyli zrovna sympatičtí. Svatba se konala 28. září 1868 na Possenhofenu. S orleánským novomanželem dosti cestovali a po roce soužití se manželům narodila 19. července 1869 holčička Luisa Victoire a o tři roky později přišel na svět 18. ledna malý vévoda de Vendome Emanuel. Je zajímavé, že Sofie trpěla permanentně hlubokými depresemi podobně jako její starší sestra Alžběta.", "section_level": 1}, {"title": "Řád dominikánek a smrt v Paříži.", "content": "Mezitím léta uplynula a Sofie se opět zamilovala tentokrát do doktora Glasera ze Štýrského Hradce. To mělo však háček. Glaser byl totiž ženatý a jeho žena vyhrožovala, že známost veřejně oznámí. Sofie tehdy uprchla s milencem do Merana, avšak tam byly brzy odhaleni. Manžel ji poslal do ústavu pro duševně choré. Poté, co Sofii propustili, vstoupila do řádu dominikánek a pod jménem sestra Marie Madeleine pečovala o tuláky a hlavně ženy, které zůstaly samy s dětmi. V roce 1897 pořádal klášter dominikánek v Paříži bazar pro dobročinnost a vévodkyně z Alenconu byla jednou z hlavních organizátorek. Na tomto bazaru se dokonce měl promítat i film bratrů Lumiérů. Materiál se však vznítil a požár postupně zachvátil celou budovu. Žofie, která myslela především na dívky, si přála opustit sál, teprve až ony budou venku, což se jí nepodařilo a stalo se jí tak osudným. Nešťastně zemřela tedy 4.5. 1897.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sofie/Žofie Charlotta Augustýna Bavorská (23. února 1847, Mnichov – 4. května 1897, Paříž) byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů a sestra rakouské císařovny Alžběty a sicilské královny Marie. Po nevydařených zásnubách s bavorským králem Ludvíkem II. se provdala za vévodu z Alenconu. Zemřela při požáru budovy Bazar de la Charité na Rue Jean-Goujon v Paříži.", "tgt_summary": "Duchess Sophie Charlotte Augustine in Bavaria (23 February 1847 – 4 May 1897) was a granddaughter-in-law of King Louis Philippe of France, the favourite sister of Empress Elisabeth of Austria and fiancée of King Ludwig II of Bavaria.", "id": 849119} {"src_title": "Ruská modrá kočka", "tgt_title": "Russian Blue", "src_document": [{"title": "Historie plemene.", "content": "Tato původně kožešinová zvířata se postupně stala miláčky carů i jejich rodin, nejznámějším příkladem je ruský modrý kocour Vasko, kterého vlastnil ruský car Mikuláš I. Nejpozději kolem roku 1860 se toto plemeno koček přičiněním námořníků dostalo do Anglie, kde sice domácí a robustnější britskou modrou kočku v oblibě nepředčilo, přesto se však jejich populace rozrostla a získala dnešní vzhled. Původní podoba není známa, s největší pravděpodobností měla zvířata místo dnešních zelených žluté oči a hustší srst.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Od všech ostatních plemen koček se liší především dvojitou krátkou srsti, která je modrošedá, rovnoměrně a zřetelně, s výrazným stříbrným leskem. Středně modrošedá se stříbrným leskem je preferovaná varianta FIFe. Jiná barva než modrá je dle specifikace FIFe nepřípustná. Ani při sebepečlivějším pročesávání se hřebenem nedostaneme až na kůži, v případě promočení nasaje všechnu vodu vrchní srst, spodní srst a bílá pokožka zůstávají zcela suché. Tyto kočky jsou spíše drobné, zpravidla ani po kastraci kočky nepřesáhnou hmotnost 4 kg a kocouři 5,5 kg. Končetiny jsou štíhlé a dlouhé, drobné tlapičky mají oválný tvar, špičatá ouška ještě násobí své kouzlo krátkými štětinkami, čímž tento archangelský lev připomíná rysa, oči mají mít sytě zelenou barvu a neorientální vzhled (ovšem třeba v USA se ruské modré kočky orientálního vzhledu úspěšně šíří). Na jejich obličeji najdeme nápadný úsměv.", "section_level": 1}, {"title": "Povahové vlastnosti.", "content": "Jedná se o spíše plaché kočičí plemeno, jež si zpravidla vytvoří silný citový vztah pouze k jedné osobě, je však schopné dále tolerovat ostatní členy rodiny. Svou přízeň zpravidla dává tato drobná a povídavá kočička najevo lehkým otíráním se hlavičkou o vybraného člověka, či předváděním sebe samé v plné kráse. Kočky bývají vynikajícími matkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruská modrá kočka patří mezi krátkosrstá plemena kočky domácí. Vyniká svojí neobyčejnou krásou a to nejen díky jednobarevné stříbřitě-modré srsti, ale i nezaměnitelným výrazem ve tváři. Za její kolébku můžeme považovat oblast ruského přístavu Archangelsk (od toho původní název archangelská kočka).", "tgt_summary": "The Russian Blue is a cat breed that comes in colors varying from a light shimmering silver to a darker, slate grey. Their short, dense coat has been the hallmark of the Russian breed for more than a century. The dense coat stands out from the body.", "id": 1944266} {"src_title": "Klášter Saint-Benoît-sur-Loire", "tgt_title": "Fleury Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klášter v obci \"Floriacum\" (později Fleury) patrně založil roku 651 Leodebold, opat kláštera Saint-Aignan v Orléans, protože se mu tam nepodařilo zavést řeholi svatého Benedikta. Nově založený klášter měl dva kostelíky, zasvěcené sv. Petrovi a Panně Marii. Třetí opat kláštera Mommolus měl vidění a požádal mnicha Aigulfa, aby se vydal do Itálie a přinesl z opuštěného kláštera Montecassino ostatky svatého Benedikta. Tamní klášter zničili roku 577 Langobardi a ostatky zůstaly ve zříceninách. Po dlouhém putování a přes odpor papeže Vitaliana se mniši vrátili s ostatky a snad roku 660 je uložili ve zdejším kostele. V této souvislosti se obec Fleury přejmenovala na Saint-Benoît-sur-Loire. Roku 865 klášter zpustošili Vikingové, počátkem 10. století jej reformoval opat Odo z Cluny a za opatů Abbona (988-1004) a Gauzlina (1004-1030) dosáhl vrcholu své slávy, zejména díky své škole, knihovně a písárně, kde vznikaly slavné rukopisy. Jedním z nich je \"Livre de jeux\", sbírka středověkých náboženských divadelních her. Roku 1026 klášter zničili Normani a v následujícím roce začal opat Gauzlin s obnovou. Postavil patrovou věž, dnešní nartex na západním konci kostela, který pak sloužil i jako noclehárna pro poutníky. Roku 1067 se začal stavět závěr kostela s kryptou a byl vysvěcen roku 1108, kdy zde byl pohřben král Filip I. Francouzský. Stavba lodi začala kolem 1150 a roku 1218 byl celý kostel vysvěcen. Za francouzské revoluce byl klášter zrušen a z větší části zbořen, zůstal jen současný kostel sv. Benedikta a Panny Marie a knihy byly odvezeny do městské knihovny v Orléansu. Teprve roku 1865 se mohlo začít s obnovou, ale roku 1905 byli mniši zákonem opět vypuzeni. Až po roce 1944 mohl být klášter obnoven.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Klášterní kostel svatého Benedikta patří mezi nejvýznamnější románské stavby ve Francii. Uvnitř je 73 m dlouhý, 17 m široký, výška klenby v lodi je 20 m a v kopuli 24 m. Nejstarší částí je věžový nartex na západní straně se sloupovou síní v přízemí a poutnickou noclehárnou v patře. Síň je rozdělena na devět polí sloupy s bohatě zdobenými hlavicemi, na jedné z nich je vytesán latinský nápis „Unbertus me fecit“ (Unbertus mě udělal). Prosté trojlodí má románské sloupy s bohatě zdobenými hlavicemi a gotickou křížovou klenbu, která na ně plynule navazuje. Chór s věncem apsid byl postaven do roku 1108 a je bohatě členěn. Za hlavním oltářem Panny Marie je prostor přepažen chórovou přepážkou (lettner), za níž je druhý, vyvýšený chór s oltářem sv. Benedikta a pod ním částečně podzemní krypta. Ta sleduje půdorys nadzemního chóru s věncem apsid a ostatky světce jsou pohřbeny přesně pod horním oltářem. Kolem chóru jsou čtyři půlkruhové kaple (apsidy), oddělené sloupy, a nad sloupy je slepá arkáda, která spojuje oba prostory. Barevná mramorová dlažba v chóru pochází z doby kolem roku 400 a byla sem přenesena z Říma. Ležící postava je náhrobek krále Filipa I. z roku 1108.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Saint-Benoît-sur-Loire (často též Fleury-sur-Loire) je benediktinský klášter v Saint-Benoît-sur-Loire v departementu Loiret v centrální Francii. Leží na řece Loiře, asi 160 km jižně od Paříže a asi 50 km východně od Orléans. Patřil mezi nejvýznamnější středověké kláštery a protože uchovává ostatky svatého Benedikta, byl i významným poutním místem, kam snad putoval i svatý Vojtěch.", "tgt_summary": "Fleury Abbey (Floriacum) in Saint-Benoît-sur-Loire, Loiret, France, founded about 640, is one of the most celebrated Benedictine monasteries of Western Europe, which possesses the relics of St. Benedict of Nursia. Its site on the banks of the Loire has always made it easily accessible from Orléans, a center of culture unbroken since Roman times. Today the abbey has over forty monks and is headed by the abbot Etienne Ricaud. Abbo of Fleury (died 1004) a monk and abbot of Fleury was a theologian of wide-ranging intellect; his life was written by the chronicler Aimoin, also a monk of Fleury. Andrew of Fleury (writing \"c\" 1043) wrote \"Miracula sancti Benedicti\". Hugh of Fleury (died after 1118) was a monk of Fleury known for his chronicles and other writings.", "id": 1277715} {"src_title": "Cinque Terre", "tgt_title": "Cinque Terre", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Cinque Terre leží v hornaté Ligurii. Hornatina a vrchy Ligurských Apenin zde dosahují až k pobřeží Ligurského moře. Oblast se vyznačuje skalnatým pobřežím a strmými útesy. Na skalních terasách se pěstuje vinná réva a olivy. Jednotlivé vrchy mají nadmořskou výšku mezi 500 až 800 m. K nejvyšším vrcholům náleží \"Monte Malpertuso\" (812 m) nad Vernazzou.", "section_level": 1}, {"title": "Cinque Terre.", "content": "Riomaggiore, 1 700 obyvatel, první z \"vesniček\" Cinque Terre, vzdálená přibližně 10 minut jízdy vlakem od La Spezie, farní kostel \"San Giovanni Battista\" z let 1340 - 43, pozůstatky hradu z 15. až 16. st. Manarola, 350 obyvatel, gotický kostel \"San Lorenzo\" z roku 1338 se strážní věží z 16. st. Corniglia, 200 obyvatel, nejobtížněji dostupná vesnice leží na 100 m vysoké skále, gotický kostel \"San Pietro\" z roku 1334 Vernazza, 900 obyvatel, je považována za nejkrásnější z rybářských vesniček Cinque Terre, hlavní náměstí leží přímo v přístavu, zde také najdeme románský kostel \"Santa Maria di Antinochia\" z roku 1318 a hrad s věží \"Castello dei D\"oria z 15. st. Monterosso al Mare, 1 450 obyvatel, největší z pěti vesnic, na hlavním náměstí \"Piazza Garibaldi\" stojí budova \"Logia de Podesta\" se strážní věží ze 14. st. a gotický kostel \"San Giovanni Battista\" ze 13. st. Na kopci pak najdeme kapucínský klášter \"San Francesco\" vystavěný v letech 1619 - 23. Obec je rozdělená na dvě části, propojená tunelem, na skále nad mořem stojí obranná věž \"Torre Aurora\" ze 16. st.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vesničky jsou dostupné vlakem na trase La Spezia - Genova. Mezi jednotlivými obcemi se lze pohybovat po značených trasách, zmíněným vlakem, ekologickým autobusem, který jezdí v rámci Cinque Terre, případně i lodní dopravou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cinque Terre je skalnatá pobřežní oblast na Italské riviéře, respektive v její východní části nazývané \"Riviera di Levante\". Oblast leží v severozápadní části Itálie, v \"Janovském zálivu\", podél pobřeží Ligurského moře. Zahrnuje celkem pět obcí: Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare. Obce se vyznačují terasovitě postavenými domy na skalních útesech, staršího i novějšího data. Od roku 1997 je Cinque Terre součástí světového dědictví UNESCO. V roce 1999 zde byl na ploše 38,6 km² vyhlášen Národní park Cinque Terre.", "tgt_summary": "The Cinque Terre (; , meaning \"Five Lands\") is a coastal area within Liguria, in the northwest of Italy. It lies in the west of La Spezia Province, and comprises five villages: Monterosso al Mare, Vernazza, Corniglia, Manarola, and Riomaggiore. The coastline, the five villages, and the surrounding hillsides are all part of the Cinque Terre National Park, a UNESCO World Heritage Site. The Cinque Terre area is a popular tourist destination. Over the centuries, people have built terraces on the rugged, steep landscape right up to the cliffs that overlook the sea. Paths, trains and boats connect the villages as cars can reach them from the outside only via narrow and precarious mountain roads with great difficulty.", "id": 2174493} {"src_title": "SFOR", "tgt_title": "Stabilisation Force in Bosnia and Herzegovina", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "V březnu 1992 se poměrně překvapivě pro západní svět rozhořel ozbrojený konflikt v Bosně a Hercegovině v důsledku rozpadu bývalé Jugoslávii. Do bojů se zapojilo několik stran jako Srbsko, Chorvatsko a Bosna, čímž vznikl krvavý konflikt v oblasti Balkánu trvající od 1. března 1992 až do 14. prosince 1995. Během konfliktu docházelo masově k etnickým čistkám na všech stranách konfliktu. Válka byla ukončena podepsáním Daytonské dohody 14. prosince 1995 v Paříži, ale uzavřené dříve na letecké základně v americkém Ohiu. Dva dny po podepsání dohody začala vojenská operace NATO a 20. prosince 1995 vstoupily jednotky NATO dle mandátu Rady bezpečnosti OSN číslo 1031 v rámci operace IFOR na území Bosny a Hercegoviny zajistit dodržování dohody. Jednotky IFOR měly jednoroční mandát a jejich prvořadým cílem bylo zajistit mír mezi znepřátelenými stranami. Jednotkám IFOR se podařilo poměrně rychle stabilizovat oblast a zajistit pro její obyvatele bezpečnost. Po volbách v září 1996 jednotky IFOR úspěšně završily svoji činnost v podobě udržení míru a stabilizace oblasti. I přes tyto úspěchy bylo jasné, že bude v oblasti potřeba zanechat mezinárodní síly, které by zajistily dosažené úspěchy a pomohly v budoucím rozvoji. Na setkání ministrů obrany NATO 25. až 26. září 1995 v norském Bergenu bylo rozhodnuto, že aliance potřebuje přetvořit strukturu jednotek tak, aby mohly úspěšně pokračovat v misi po skončení mandátů jednotek IFOR. Během listopadu a prosince byl vypracován detailní dvouroční plán pro přítomnost jednotek na území Bosny a Hercegoviny, jehož výsledkem bylo zřízení jednotek SFOR, které by po 20. prosinci 1996 převzaly povinnosti IFOR. Jednotky IFOR měly zavézt na nesvářená území mír, SFOR měl tento stav do budoucna udržet. 12. prosince 1996 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1088, která dala mandát jednotkám SFOR působit na území Bosny a Hercegoviny ve snaze udržovat mír na tomto území. Podobně jako jednotky IFOR i SFOR působil v rámci VII části Charty OSN, což jednotkám umožňovalo použít sílu pouze v případě napadení a pro svoji vlastní ochranu.", "section_level": 1}, {"title": "SFOR II.", "content": "Mise SFOR byla 20. června 1998 prodloužena v rámci operace Operation Joint Guard, která bývá někdy označována jako SFOR II. Podobně jako předchozí mise SFOR byla tato mise založena na Všeobecné rámcové mírové dohody všech stran konfliktu na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1031. Podobně jako předchozí mise SFOR, měla i SFORII pokračovat ve stabilizaci oblasti a pokračování návratu uprchlíků do svých domovů, které museli v předchozím konfliktu opustit. Současně se mise podílela na vzdělávacím programu v celé oblasti. Na žádost NATO byl v prosinci 1998 vypracován plán restrukturalizace jednotek v Bosně a Hercegovině, která znamenala výrazné zmenšení nasazených jednotek v oblasti při zachování jejich předchozí efektivity. Aliance potřebovala snížit počet jednotek i s ohledem na průběh druhé mise KFOR v Kosovu. Došlo k situaci, že armády, které se výrazněji stáhly z Bosny a Hercegoviny (např. Britové), byly poslány do Kosova. Naopak země, které měly předtím v oblasti jen menší posádky, převzaly větší úlohu ve stabilizaci Bosny a Hercegoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura mise.", "content": "Pro splnění úkolů bylo do oblasti na začátku operace nasazeno 32 000 osob (z polovičky tvořeny jednotkami IFOR), které byly později redukovány na počet 12 000 osob na konci mise. V prosinci 1998 byl přijat plán na přeskupení jednotek a jejich částečné stažení, což mělo za následek, že v roce 2001 bylo v oblasti již pouze 18 000 osob. Toto zeštíhlení stavů bylo doprovázeno změnou koncepce, kdy byly jednotky více mobilní a flexibilní. Celkově se do akce zapojilo na 60 000 vojáků. Velitelství mise se nacházelo a stále nachází v Sarajevu, kde působilo přibližně 300 lidí. Většina zemí, které se na misi podílely, měla zastoupení na velitelském stanovišti. Jednotky byly rozděleny do třech skupin. První nesla označení \"Multinational Task Force North\" (MNTF-N) s velitelstvím ve městě Tuzla. K roku 2004 měla skupina přibližně 1800 osob a byla tvořena hlavně armádami Polska, Portugalska, Slovenska, Švédska, Turecka a Spojených států amerických. Druhá skupina \"Multinational Task Force Southeast\" (MNTF-SE) s velitelstvím v Mostaru měla podobné početní složení a tvořily jí armády Albánie, Francie, Německa, Itálie, Maroka a Španělska. Třetí skupina \"Multinational Task Force Northwest\" (MNTF-NW) s velitelstvím v Banja Luka čítala 2000 osob a byla tvořena armádami Bulharska, Česka, Kanady, Holandska, Rumunska, Slovenska a Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "Nečlenové NATO účastnící se operace:", "section_level": 1}, {"title": "Česká armáda.", "content": "Armáda České republiky působila v rámci SFOR v oblasti Banja Luka, kde měla dohlížet na realizaci Daytonské dohody: bezpečný návrat uprchlíků do domovů a obnova poničené země. Kontingent působil pod britským velením v rámci mezinárodní Jihozápadní divize, která působila v severozápadní oblasti Bosny. Česká přítomnost byla tvořena velitelstvím kontingentu o síle 22 osob, 6. mechanizovaným praporem o plánovaném počtu 600 osob se základnami v Donji Ljubiji na území bosenské Republiky Srbské a Bosanské Krupě a vrtulníkovým odřadem Mi-17 o síle 22 osob. V květnu 1998 se usnesla česká vláda na pokračování přítomnosti vojsk armády ČR a to o síle 650 osob po dobu 18 měsíců s možností dalšího prodloužení. V rámci přeskupení všech jednotek sil SFOR došlo k redukci základen českého praporu na dvě a poslání transportního letounu L-410 s kompletní posádkou působící ze základny Divulje do oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "SFOR (zkratka z anglického názvu \"Stabilisation Force\") byla mezinárodní mírová mise pod patronací vojenské organizace NATO mezi lety 1996 a 2004 na území Bosny a Hercegoviny, která měla stabilizovat bezpečnost v oblasti a přispět k ustálení poměrů a rozvoji regionu. Skládala se ze dvou částí (Operation Joint Guard a Operation Joint Forge), které na sebe navazovaly a které pokračovaly v práci mise IFOR. Mise SFOR započala 21. prosince 1996 v rámci mise nazvané \"Operation Joint Guard\", která skončila 19. června 1998. Na ní navázala dne 20. června 1998 mise \"Operation Joint Forge\" (občas značené jako \"SFOR II\") ukončená 2. prosince 2004 dle rozhodnutí sumitu NATO konaného v Istanbulu v roce 2004. Zúčastnilo se jí 27 členských a 12 nečlenských států NATO, kterým veleli v ročním intervalu následující důstojníci: generál William W. Crouch, generál Eric Shinseki, generál Montgomery Meigs, generálporučík Ronald Adams, generálporučík Michael Dodson, generálporučík John Sylvester, generálporučík William E. Ward a generálmajor Virgil Packett. Během působení jednotek SFOR, byla oblast rozdělená do tří částí a to do oblasti Mostaru , spravované Italy, Francouzi a Španěly, dále oblasti Banja Luka, spravované Brity, Kanaďany, Čechy a Holanďany, a sektoru Tuzla pod správou Američanů, Poláků, Rusů a Švédů. Mise skončila oficiálně 2. prosince 2005 a podle představitelů NATO úspěšně, kdy se podařilo oblast stabilizovat a udržet bezpečnost. Dohled nad oblastí následně převzala mise EUFOR spadající pod struktury Evropské unie, ale struktury NATO stále udržují velitelství v Sarajevu pro lepší koordinaci ostatních projektů.", "tgt_summary": "The Stabilisation Force in Bosnia and Herzegovina (SFOR) was a NATO-led multinational peacekeeping force deployed to Bosnia and Herzegovina after the Bosnian war. Although SFOR was led by NATO, several non-NATO countries contributed troops. It was replaced by EUFOR Althea in December 2004.", "id": 2052781} {"src_title": "Francisco de Vitoria", "tgt_title": "Francisco de Vitoria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Někteří z Franciscových předků konvertovali ze židovství ke katolicismu. Roku 1504 Francesco vstoupil do dominikánského řádu a vystudoval dominikánskou Kolej sv. Jakuba (\"College Saint-Jacques\") v Paříži, kde potkal Erasma Rotterdamského, a pokračoval ve studiu teologie na Sorbonně od r. 1515 (pod vedením Pierre Crockaerta a Thomase Cajetana). V r. 1523 se vrátil do Španělska a učil v klášterní koleji svatého Řehoře ve Valladolidu. O tři roky později byl zvolen profesorem hlavní katedry teologie na Univerzitě v Salamance, kde přednášel scholastickou teologii a filosofii až do své smrti r. 1546.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Francisco de Vitoria si získal velkou autoritu novým výkladem spisů Tomáše Akvinského a stal se tak předchůdcem takzvané \"druhé scholastiky\". Jeho učení se soustřeďovalo na otázky s bezprostředním a praktickým významem, zejména otázky morální a právní. Na žádost císaře Karla V. vypracoval soustavné pojednání o právních vztazích, které vznikly objevem \"Indií\", tj. dnešní Ameriky. Podle Francisca sám objev věci, která nikomu nepatřila, může zakládat vznik vlastnictví. Americké ostrovy a země však podle přirozeného práva patří domorodcům a nikdo nemá právo jim je brát. Španělé mají právo tam cestovat, obchodovat, kázat a vzdělávat – tak jako v evropských zemích – mohou pokřtěné domorodce bránit proti násilí, nemají však právo na majetek domorodců a nesmějí vůči nim užívat násilí, leda v sebeobraně. Tím prokázal společně s dalšími zástupci vysokého španělského kléru vysokou intelektuální a morální odvahu, neboť otázka práva okupace cizího území a dobyvatelských válek v Amerikách se stala předmětem dlouhých sporů teologů, právníků a intelektuálů, kteří byli ovlivněni humanismem Erasma Rotterdamského.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Francisco za svého života nic nepublikoval. Poznámky z jeho přednášek z let 1527-1540 byly zapsány studenty a vyšly po jeho smrti roku 1557 pod názvem \"Relectiones Theologicae\" (Teologické úvahy). Obsahují mimo jiné přednášky: Anglický překlad některých částí \"Relectiones Theologicae\" z roku 1917 je dostupný na internetu: Další výbor teologických přednášek vyšel jako:", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisco de Vitoria také Francisci de Victoria OP (kolem 1483, Burgos – 12. srpna 1546, Salamanca) byl španělský renesanční římskokatolický filosof, teolog a právník, zakladatel filosofické tradice, které se říká Salamancká škola. Je znám především svými příspěvky k teorii spravedlivé války a mezinárodního práva. Vytvořil pojem \"světové republiky\" (\"res publica totius orbis\") a byl tak první, kdo uvažoval o \"globální\" politice. Někteří ho považují za „otce mezinárodního práva“.", "tgt_summary": "Francisco de Vitoria ( – 12 August 1546; also known as Francisco de Victoria) was a Spanish Roman Catholic philosopher, theologian, and jurist of Renaissance Spain. He is the founder of the tradition in philosophy known as the School of Salamanca, noted especially for his contributions to the theory of just war and international law. He has in the past been described by some scholars as one of the \"fathers of international law\", along with Alberico Gentili and Hugo Grotius, though contemporary academics have suggested that such a description is anachronistic, since the concept of international law did not truly develop until much later. American jurist Arthur Nussbaum noted that Vitoria was \"the first to set forth the notions (though not the terms) of freedom of commerce and freedom of the seas.\"", "id": 584546} {"src_title": "Merano", "tgt_title": "Merano", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší archeologické nálezy dokazují existenci pravěkého sídla z doby laténské. Později na tomto místě býval římský vojenský tábor ležící na důležité křižovatce obchodních a vojenských cest do Reschenského průsmyku a Brennerského průsmyku, který byl v 5. století rozšířen na opevněné \"Castrum Maiense\". Dnešní město bylo založeno v 9. století. Ve 12. století byl na skále založen hrad. Roku 1317 Merano získalo městská práva, během 14. století vystavělo městské opevnění a roku získalo 1475 mincovní právo. Ve 14. – 15. století bylo Merano centrem řemesel (zejména soukenictví), zemědělství (zejména vinařství) a dálkového obchodu, hlavním městem celého Tyrolska. Počátkem 19. století zde byly založeny klimatické lázně. Po 1. světové válce město připadlo Itálii. Ve městě od středověku žila početná židovská komunita, která si roku 1901 vystavěla novou synagogu. Za druhé světové války bylo na 15 tisíc zdejších Židů deportováno do koncentračních táborů.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Založení lázní v 1. třetině 19. století souviselo s celoevropskou módou rekreačně společenských míst. V lázních opakovaně pobývala kněžna Matylda Schwarzenbergová (1804–1886), postižená dětskou obrnou, se svým domácím lékařem Johannem Nepomukem Huberem který se zde věnoval léčbě nemocných cholerou a prováděl výzkum účinků klimatu, vody a bahna, který publikoval knižně roku 1837. Tehdy lázně sloužily často pro nemocné tuberkulózou nebo dětskou obrnou, a dále jako významné společensko-rekreační centrum. V závěru 19. století se Merano zařadilo mezi šest nejvýznamnějších lázeňských měst Rakouské monarchie (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Baden u Vídně, Bad Ischl, Bad Gastein).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Lázně v letech 1818–1823 navštěvovala francouzská ex-císařovna Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská. Oblíbila si je rakouská císařovna Sisi, která zde v letech 1870 - 1872 pobývala na hradě Trauttmannsdorf a na zdejším závodišti se věnovala jízdě na koni. Lázně navštěvovali spisovatelé Franz Kafka (s jehož jménem je spojena zdejší každoroční literární soutěž), Ezra Pound nebo sociolog Paul Felix Lazarsfeld. Bydlel zde také hudební skladatel Paul Hindemith. Lázně v Meranu se nacházejí v krásném přírodním parku. K dispozici mají studené minerální, radioaktivní nebo fluóridové prameny prýštící z hory San Vigilio. Léčí se zde respirační, srdeční a gynekologické choroby, záněty a bolesti. Léčebné kúry zahrnují různé koupele, bahno, inhalace, masáže, saunu či solárium.", "section_level": 2}, {"title": "Město a památky.", "content": "Středem města protéká řeka Passirio (Passer). Historická část města se nachází na pravém břehu řeky. V historickém centru jsou dochované měšťanské domy ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Starostové od roku 1952:", "section_level": 1}], "src_summary": "Merano (něm. \"Meran\") je italské historické a lázeňské město v provincii Bolzano. Nachází se v údolí Adiže na rozhraní Ötztalských Alp, Ortles a Sarntalských Alp. V Meranu žije 40 tisíc obyvatel a je tak druhým největším městem provincie Bolzano.", "tgt_summary": "Merano (, , ) or Meran () is a city and \"comune\" in South Tyrol, northern Italy. Generally best known for its spa resorts, it is located within a basin, surrounded by mountains standing up to above sea level, at the entrance to the Passeier Valley and the Vinschgau. In the past, the city has been a popular place of residence for several scientists, literary people, and artists, including Franz Kafka, Ezra Pound, Paul Lazarsfeld, and also Empress Elisabeth of Austria, who appreciated its mild climate.", "id": 36933} {"src_title": "Chlorid vápenatý", "tgt_title": "Calcium chloride", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Chlorid vápenatý se velmi dobře rozpouští ve vodě. Bezvodý se rozpouští za uvolňování velkého množství tepla a voda se zahřívá (uvolňuje se hydratační teplo), zatímco hexahydrát naopak teplo spotřebovává a voda se ochlazuje (tuto vlastnost má také například thiosíran sodný). Dále se chlorid vápenatý dobře rozpouští v ethanolu a methanolu, nepatrně také v acetonu a glycerolu. Bezvodý chlorid vápenatý poutá velmi silně vzdušnou vlhkost ze vzduchu za vzniku hydrátu a řadí se tak mezi hygroskopické látky. Elektrolýzou taveniny chloridu vápenatého lze připravit kovový vápník a plynný chlor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Bezvodý chlorid vápenatý se používá jako sušicí činidlo do exsikátoru pro látky, které slabě vážou vodu. Směs ledu a hexahydrátu chloridu vápenatého v hmotnostním poměru 1:1,5 dosahuje teploty -49 °C, proto se používá jako chladicí směs do chladicích lázní. 30% vodný roztok chloridu vápenatého tuhne při teplotě -55 °C, proto se využívá pro ochranu uhlí, hornin a jiných sypkých materiálů před zamrzáním. Roztokem CaCl (koncentrace závisí na povětrnostních podmínkách) se při zimní údržbě komunikací při větších mrazech zkrápí posypové soli na bázi NaCl při posypu vozovek technologií „vlhčené soli“ (při slabších mrazech se sůl vlhčí jen roztokem NaCl). CaCl pro posyp byl v roce 2001 asi 6× dražší než posypová sůl NaCl, má však rychlejší účinek a působí do nižší teploty. Podle švédských výzkumů však více narušuje beton, a proto Švédsko od jeho užívání zcela ustoupilo. Eutektický bod vodního roztoku s ideální koncentrací asi 30 % je −50 °C, pro běžné potřeby zimního ošetřování komunikací je chlorid vápenatý velmi účinný až do −35 °C (chlorid sodný jen do zhruba −5 °C, maximálně −7 °C). Při údržbě silniční sítě v ČR v sezóně 2000/2001 tvořil podíl CaCl necelá 2 % z použité posypové soli. V potravinářském a farmaceutickém průmyslu se používá jako látka upravující pH, protispékavá a zpevňující látka, dále slouží k výrobě doplňků stravy a dialyzačních a infúzních roztoků. V ČR je používání chloridu vápenatého povoleno v nezbytném množství ke všem potravinám s výjimkou dětské výživy. V USA je používání této látky povoleno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid vápenatý (CaCl, v potravinářství E509) je bílá, jemně krystalická až práškovitá látka. Je velice hygroskopický, na vzduchu přechází nejprve v dihydrát, poté v tetrahydrát a hexahydrát. Je rozpustný ve vodě, methanolu, ethanolu a acetonu. Lze jej připravit reakcí uhličitanu vápenatého (vápence) a kyseliny chlorovodíkové nebo reakcí oxidu vápenatého s chloridem amonným", "tgt_summary": "Calcium chloride is an inorganic compound, a salt with the chemical formula CaCl. It is a white coloured crystalline solid at room temperature, and it is highly soluble in water. It can be created by neutralising hydrochloric acid with calcium hydroxide. Calcium chloride is commonly encountered as a hydrated solid with generic formula CaCl(HO), where \"x\" = 0, 1, 2, 4, and 6. These compounds are mainly used for de-icing and dust control. Because the anhydrous salt is hygroscopic, it is used as a desiccant.", "id": 328480} {"src_title": "Úrokové riziko", "tgt_title": "Interest rate risk", "src_document": [{"title": "Typy výnosů.", "content": "Počítá se několik typů výnosů, například: formula_1 formula_4 formula_8 Právě výnos do doby splatnosti uvažuje o výnosu na základě splatnosti, kupónů v jednotlivých letech, které nemusí být stejné a nominální hodnotě dluhopisu. Lze ho tedy vymezit také jako výnosovou míru (někdy také vnitřní výnosové procento), při kterém se bude současná hodnota veškerých budoucích příjmů z dluhopisu (kupónů a jmenovité hodnoty) rovnat současné ceně dluhopisu. Jelikož vyřešení takovéto rovnice a získání z ní rovnice pro vnitřní výnosové procento je složité, musí se užít matematické kalkulačky či numerickým metod, tzv. iterací. Výsledek lze také aproximovat například vztahem podle G.A.Hawawiniho a A.Vory: formula_12,", "section_level": 1}, {"title": "Durace.", "content": "Změna tržní ceny dluhopisu má tedy vliv na výnos tohoto cenného papíru do splatnosti. K měření toho, jakou změnu ceny dluhopisu vyvolá změna úrokových sazeb, se používá durace. Ta je také užívána k tomu, aby se dala rychle stanovit nová reálná cena dluhového nástroje při změně výnosnosti do splatnosti. Durace měří sklon závislosti ceny dluhopisu na úrokové míře. Vychází z první derivace ceny dluhopisu podle úrokové míry. Nejznámější tzv. Macaulayova durace, která měří průměrnou dobu trvání, jež je potřebná k tomu, aby investor obdržel veškeré budoucí příjmy z dluhopisu. Přímočařejší vysvětlení zní průměrná doba potřebná k pokrytí investovaných zdrojů příjmy z investice. formula_14 Výsledná durace závisí především na třech faktorech – splatnosti, peněžních tocích a výnosnosti do splatnosti. Čím je hodnota durace větší, tím citlivější bude dluhový instrument na změnu tržní úrokové míry. \"Durace\" pomáhá poměrně úspěšně předpovídat, co se stane s cenou dluhopisu při různých změnách tržních podmínek promítajících se do tržních sazeb. Tento matematický vztah je vždy platný, problém představuje výpočet jednotlivých úrokových sazeb, který je takřka nemožný, dochází tedy k zjednodušování reality. Cena, která se tvoří na trhu, tak ne vždy odpovídá ceně vypočítané podle durace vzhledem k nedokonalosti vstupních údajů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úrokové riziko vyplývá z pohybu tržních úrokových sazeb. Pokud by se na trhu neměnila cena dluhopisů, mohly by existovat situace, kdy by existovaly dluhopisy se stejným datem splatnosti a s rozdílnou úrokovou mírou. Je tedy zřejmé, že kupovat si dluhopis s nižší kupónovou platbou by poté nemělo pro investora příliš cenu.", "tgt_summary": "Interest rate risk is the risk that arises for bond owners from fluctuating interest rates. How much interest rate risk a bond has depends on how sensitive its price is to interest rate changes in the market. The sensitivity depends on two things, the bond's time to maturity, and the coupon rate of the bond.", "id": 441845} {"src_title": "Ex nihilo", "tgt_title": "Ex nihilo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověké mytologii Blízkého východu a klasických bájích a pověstech o stvoření v mytologii řecké bylo na stvoření světa nazíráno jako na něco, co vzešlo ze skutků boha či bohů z již existující původní hmoty nazývané \"chaos\". Zhruba v roce 50 př. n. l. vzešla od Filóna Alexandrijského, píšícího za doby helénského judaismu, idea spojení řecké filozofie s vypravováními v hebrejské Bibli. Filón postavil hebrejského boha-stvořitele Jahveho na roveň Aristotelovu \"primum movens\" v pokusu dokázat, že Židé přišli s myšlenkou monoteismu dříve než Řekové. Tato myšlenka se nicméně stále týkala stvoření z prapůvodních látek, tj. „posunutí“ či „změny“ nejakého fyzického materiálu. Toto klasické nazírání na stvoření světa začalo být poprvé zpochybňováno v helénské filozofii, kde se vyvinulo přesvědčení, že kosmos musel mít nějaký „původní spouštěč pohybu“, lat. \"primum movens\", který jej stvořil z ničeho.", "section_level": 1}, {"title": "\"Ex nihilo\" v Bibli.", "content": "Teologové diskutují o tom, zda také Bible učí o stvoření \"ex nihilo\", či ne. Tradiční vykladači Písma argumentují na poli gramatiky a syntaxe, že ano, a poukazují na verš Gn 1,1, který je nejčastěji překládaný jako: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Argumenty podporující tuto tezi lze najít taktéž v Novém zákoně: Žd 11, 3 „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.“ či Zj 4, 11 „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.“ Jiní vykladači Bible ovšem chápou stvoření \"ex nihilo\" jako vývoj křesťanství v 2. století n. l.; domnívají se, že tehdejší kněží zaujali odmítavý postoj k těm částem gnosticismu a křesťanských pověstí o stvoření, které naznačovaly, že svět byl stvořen jakýmsi demiurgem z pravěkého stavu hmoty (v náboženském kontextu známém pod řeckým pojmem \"chaos\" z Hesiódovy \"Theogonie\"). Tato myšlenka byla přijata židovskými mysliteli a stala se důležitou součástí judaismu, přetrvávající křesťanské tradice a – jakožto důsledek – též islámu. První věta řecké verze Genesis v Septuagintě začíná slovy „ἐν ἀρχῇ ἐποίησεν“, jež je možno přeložit jako „na počátku (on – Bůh) stvořil“. Verš 7, 28 2. knihy Makabejské (knihy sepsané v koiné ve stejné oblasti alexandrijského helénského judaismu, avšak předcházející Filóna dobře o jedno století) zní takto: „Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal.“ Zatímco ti, kteří věří v \"ex nihilo\", poukazují na fakt, že Bůh stvořil „ne z toho, co bylo“, ti, jež stvoření z ničeho popírají, upozorňují na to, že člověk byl „stvořen z prachu“, a ne z úplného „nic“. Mnohé starověké texty mají sklon mít se zněním Písma obdobné problémy a rozdílné strany sporu tíhnou k tomu, dále text interpretovat odlišně dle svého názoru na tuto problematiku.", "section_level": 1}, {"title": "Podpůrné argumenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Logické.", "content": "Hlavní agrument podporující \"creatio ex nihilo\" je tzv. argument prvotní příčiny, formulovaný Aristotelem ve spisu \"Fyzika\", jenž zní ve zkratce takto: Rozšířením tohoto argumentu je tzv. Kalāmský kosmologický argument (angl. The Kalām cosmological argument, zkráceně KCA). Jedná se o moderní formulaci kosmologického argumentu pro Boží existenci středověkými představiteli islámu, kteří se tak pokoušeli bránit proti herezi. Další argument pro \"ex nihilo\" byl vysloven Američanem Claudem Nowellem, zakladatelem filozofie Summum. Ten prohlásil, že předtím, než cokoli existovalo, neexistovalo nic; a pokud neexistovalo nic, muselo tedy být možné, aby existovalo „nic“. A pokud je možné, aby nic neexistovalo, musí být možné, aby existovalo vše.", "section_level": 2}, {"title": "Starořecké.", "content": "Eric Voegelin, německo-americký politický filosof, viděl \"creatio ex nihilo\" v Hésiodově chaosu a filozofové školy v Chartes chápali pasáž o stvoření v Platónově listu Timaeus jako odkaz na \"creatio ex nihilo\".", "section_level": 2}, {"title": "Islámské.", "content": "Raná islámská filozofie a významné muslimské duchovní školy oné doby zastávaly širokou škálu názorů; základní myšlenka, totiž že stvořitel je věčnou bytostí, která stála vně stvoření (tj. vně jakékoli materiální hmoty uvnitř stvoření) a nebyla žádnou jeho částí, však zůstávala neměnná. Některé z těchto škol čerpaly z výše zmíněného Kalāmského kosmologického argumentu a filozofických prací mnoha muslimských učenců, například Al-Ghazálího, a vycházely z následujících veršů Koránu:", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanské.", "content": "Významní bibličtí učenci a teologové, například sv. Augustýn (354–430), Jan Kalvín (1509–1564), John Wesley (1703–1791) a Matthew Henry (1662–1714), citují na podporu zázračného stvoření světa z ničeho první verš knihy Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Někteří církevní otcové raného období křesťanství se na základě Platónových myšlenek domnívali, že samotný akt stvoření zahrnoval nějakou prapůvodní hmotu, ale tato hmota byla stvořena z ničeho.", "section_level": 2}, {"title": "Hinduistické.", "content": "Pasáž Rgvédy o stvoření světa: „Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy, nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním. Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl? Byla to voda, hluboká, nesmírná? Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas, nebylo stopy po noci a dni. Samo sebou jen ‚to‘ bez dechu dýchalo. Mimo to nic nebylo jiného...“ naznačuje, že stvořitel \"ex nihilo\" existoval vždy a nepodléhá času ani žádnému předešlému stvoření.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní fyzikální.", "content": "Velmi podporovanou vědeckou teorií v moderní fyzice je tzv. teorie vesmíru nulové energie, jejíž znění je, že celkový objem energie ve vesmíru se rovná nule, jelikož množství pozitivní energie ve formě hmoty je přesně stejné jako objem negativní energie v podobě gravitace. Předpokládá se, že vesmír nulové energie je jediným možným vesmírem, jenž mohl vzniknout z ničeho. Takový vesmír by musel být plochého tvaru, což není v rozporu se současnými vědeckými poznatky, že vesmír je plochý s 99,5% pravděpodobností.", "section_level": 2}, {"title": "Protiargumenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Logické.", "content": "Argument prvotní příčiny, formulovaný Aristotelem ve spisu \"Fyzika\", byl zakořeněný v antické řecké filozofii a založený na fyzikálních pozorováních. Původně byl chápán v kontextu stvoření z chaosu. Nazíraný v realitě zní tento argument tak, že nic se nepohybuje samo od sebe – jinými slovy, pohyb není způsoben sám od sebe. Proto se klasičtí řečtí myslitelé domnívali, že kosmos musel mít nějaký „původní spouštěč pohybu“, lat. \"primum movens\". Toto vědecké zkoumání pohybu nicméně logicky neústí do idey samotné existence, a proto nutně není známkou stvoření z ničeho. V teologii stvoření \"ex nihilio\" značí, že existoval začátek existence něčeho a že vše, co existuje, má začátek. Tato myšlenka „potřebného počátku“ se zdá protiřečit navrhovanému stvořiteli, který existoval „bez začátku“. Jinými slovy, na lidi je nazíráno jako na bytosti závisející na existenci bytosti nezávislé. Pokud je ovšem možná nezávislost, neexistuje podklad pro argumentaci k tomu, že pro to, aby něco bylo, je třeba závislosti, a také není z logického hlediska možné vyřknout dedukci, že počet nezávislých či závislých bytostí je limitován na jedinou látku nebo jedinou bytost.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanské.", "content": "Bruce K. Waltke sepsal rozsáhlou biblickou studii teologie stvoření, ve které dává na základě hebrejské Tóry a Nového zákona přednost stvoření z chaosu před stvořením z ničeho. Tato práce byla vydána Western Conservative Baptist Seminary, evangelickým teologickým seminářem v USA, v roce 1974 a poté znovu roku 1981. Z historického hlediska se mnoho učenců shoduje, že doktrína \"creatio ex nihilo\" nebyla původním záměrem autorů Bible, nýbrž vznikla v polovině 2. století jako důsledek změny interpretace textů pod vlivem helénské filozofie – gnostiků, stoiků a platonistů. Thomas Jay Oord, křesťanský filozof a teolog, zastává názor, že by křesťané měli od myšlenky stvoření \"ex nihilo\" upustit. Poukazuje na práci biblických učenců, jako byl například Jon Levenson, jenž upozorňoval na fakt, že doktrína \"creatia ex nihilo\" není v Genesis přítomna. Oord spekuluje, že Bůh vytvořil náš vesmír před miliardami let z prapůvodního chaosu. Tento chaos nicméně Boha v čase nepředcházel, protože Bůh mimo náš vesmír stvořil i prvky chaosu. Oord dále naznačuje, že Bůh je schopen stvořit vše bez tvoření z naprostého nic, a představuje devět námitek proti \"creatiu ex nihilo\": Procesní teologové zastávají názor, že lidé vždy spojovali existenci Boha s nějakým světem nebo vesmírem. Dále tvrdí, že odmítnutí \"creatia ex nihilo\" umožňuje prohlásit, že Bůh tvořil po celý čas a měl souvislost s tou či onou sférou skutečností nezázračného původu (viz teorie ustáleného stavu). Podle této alternativy teorie spojení Boha se světem neexistuje bez Božího postupného tvoření žádná věc nezázračného původu a nic nemůže ukončit nezbytnou Boží existenci. Některé křesťanské církve neuznávající Boží trojjedinost neakceptují doktrínu \"ex nihilo\": mormonská Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů učí, že Jehova (kterého mormoni ztotožňují s nebeskou podobou Ježíše Krista) pod vedením Boha Otce vytvořil náš a jemu podobné světy z věčných, prapůvodních látek. První moderní (nebiblický) prorok tohoto náboženství Joseph Smith vysvětlil stanovisko své církve následujícím způsobem: „To, že slovo stvořilo, neznamená, že stvořilo z ničeho; znamená to, že vytvořilo. Bůh měl k dispozici látky, aby vytvořil svět z chaosu. Základní zákony jsou zákony, jež nemohou být nikdy zničeny; mohou být vytvořeny a přetvořeny, nikoli však zničeny. Nemají počátek a nemůžou dospět ke konci.“ Mezi evangelickými autory Paulem Copanem a Williamem Lane Craigem a mormonem Blakem Ostlerem stále pokračuje debata o stvoření \"ex nihilo\" versus stvoření \"ex materia\". Svědci Jehovovi na základě své interpretace Iz 40,26: „‚K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?‘ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“ učí, že Bůh pro stvoření vesmíru využil energii, jež vlastní. Věří, že tento výklad je v souladu s vědeckou definicí vztahu mezi hmotou a energií. Odlišují dále Jehovu od Ježíše Krista; učí, že předtím, než Jehova vytvořil hmotný vesmír, stvořil Ježíše Krista a že Michael je nebeskou podobou Ježíše.", "section_level": 2}, {"title": "Hinduistické.", "content": "Školy hinduismu Védánta zavrhují koncept \"creatio ex nihilo\" z mnoha důvodů, například proto, že oba hinduistické texty zvěstování, \"śruti\" a \"smṛti\", popisují hmotu jako věčnou a zároveň naprosto nezávislou na Boží existenci. Věřící tím pádem musejí všechno zlo zakořeněné v hmotném životě přisuzovat Bohu, což z Něj dělá bytost zaujatou a svévolnou a což není z logického hlediska v souladu s Jeho charakterem a podstatou. Bhagavadgíta mluví jasně a výstižně o věčnosti hmoty a její tvárnosti: „Hmotná podstata a živoucí subjekty by měly být chápány jako bez počátku. Jejich tvárnost, přeměny a stavy jsou výsledkem hmotné podstaty.“ Také počáteční slova Krišny v knize (část 2.12–13) tomuto dle vykladače Vadirajy Tirthy napovídají. Většina hinduistických filozofických škol zastává názor, že hmotné stvoření započalo z nějaké nepatrné částečky, popř. semínka, tzv. \"shuddha Maya\", která musela být věčná nebo součástí hlavní reality (Brahman). Tento nepatrný počáteční bod je také bodem, do kterého se každé stvoření smrští na konci každého cyklu. Tento koncept se liší mezi tradicí védantské školy Vishishtadvaita, podle níž je vesmír součástí Boha a byl stvořen nějakým aspektem božskosti, a tradicemi dualistické filozofie Tamil Shaiva Siddhanta, které jsou založeny na víře, že \"shuddha Maya\" existovala vždy a nebyla nikdy stvořena.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ex nihilo je latinská fráze doslova znamenající „z ničeho“. Často se používá s odkazem na stvoření, jako například v podobě \"ex nihilo nihil fit\", doslova „z ničeho nic nevzniká“, a to především ve filozofickém nebo teologickém kontextu, ale i v jiných oblastech. V oblasti filosofie a teologie je tato fráze užívána ve spojení \"creatio ex nihilo\" ve významu „stvoření z ničeho“, které představuje názor, že stvoření světa je dílem Boha Stvořitele a je v kontrastu s \"creatio ex materia –\" stvořením z nějaké prapůvodní, věčné hmoty – a s \"creatio ex deo\", stvořením z bytí Bohem. \"Creatio continua\" pak značí pokračující zázračné stvoření (viz teorie ustáleného stavu). Toto úsloví lze použít také v jiném než náboženském či metafyzickém smyslu, a to když chceme poukázat na něco pocházející z ničeho. V konverzaci může například nastat situace, kdy někdo nadhodí téma k hovoru \"ex nihilo\", to jest téma, které nemá žádnou souvislost s předchozím směrem diskuse.", "tgt_summary": "Creation \"ex nihilo\" is a theistic answer to the question of how the universe comes to exist: the Big Bang theory, by contrast, is a scientific theory; it offers no explanation of cosmic existence but only a description of the first few moments of that existence.", "id": 1317669} {"src_title": "Stendhalův syndrom", "tgt_title": "Stendhal syndrome", "src_document": [{"title": "Symptomy a pacienti.", "content": "Stendhalův syndrom postihuje především pacienty v rozmezí 26 až 40 let, kteří málokdy opouštějí domov. Nejčastějšími průvodními symptomy Stendhalova syndromu je zrychlený tlukot srdce, závratě, omdlévání, žaludeční bolesti, dušnost a záchvaty paniky, u některých pacientů se také objevují halucinace nebo sexuální puzení. Tyto symptomy se mohou rozvinout v dočasnou psychózu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tento stav byl pojmenován po známém francouzském spisovateli 19. století, Stendhalovi (vlastním jménem Henri-Marie Beyle), který jako první popsal svou zkušenost s tímto jevem během své návštěvy Florencie v roce 1817 ve své knize Neapol a Florencie: Cesta z Milana do Reggia: „\"Byl jsem v jakési extázi, z myšlenky, že jsem ve Florencii, blízko velikánům, jejichž hrobky jsem viděl. Pohlcený rozjímáním o posvátné kráse... dosáhl jsem bodu, kdy člověk zažívá s nebeské pocity... Všechno mluvilo tak živě k mé duši. (...) Když jsem opouštěl kostel Santa Croce, měl jsem bušení srdce, jemuž v Berlíně říkají „nervy“. Život ze mě vyprchával. Šel jsem strachuje se, že upadnu.\"“ Ačkoliv se psychiatři dlouho přeli, zdali tento syndrom vůbec existuje, jeho dopad na jím postižené je dostatečně silný, aby si vyžádal nemocniční ošetření a dokonce antidepresiva. Personál florentské nemocnice Santa Maria Nuova je zvyklý na ošetřování turistů trpících závratným okouzlením a dezorientací po obdivování sochy Davida, mistrovských děl v galerii Uffizi a dalších pokladů tohoto toskánského města. Přestože existuje mnoho lidí poukazujících na tento jev již v raném 19. století, syndrom byl pojmenován až v roce 1979, kdy byl popsán italskou psychiatričkou Graziellou Magheriniovou. Stendhalův syndrom byl poprvé diagnostikován v roce 1982. Zajímavou skutečností také je, že samotní Italové jsou vůči tomuto stavu imunní – možná je to způsobeno tím, že Italové znají Florencii velice dobře a jsou unaveni její krásou.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum a studie.", "content": "Doktorka Graziella Magherini studuje Stendhalův syndrom již od raných 80. let minulého století. Výsledky svého bádání shrnula v knize Stedhalův syndrom (\"La Sindrome di Stendhal\"), vydané v roce 1989. Podle Grazielly Magheriniové může pohled na výtvarná umění starých mistrů škodit mentálnímu zdraví jedince. Každý rok pozoruje, jak se u hrstky návštěvníků Florencie rozvíjí podivný patologický jev, způsobený setkáním s kulturními poklady města. Vysvětluje, že mnoho lidí přistupujících k uměleckým dílům podlehne syndromu. Ti ostatní mají mentální imunitu, 'vždy zůstávají racionálními' na rozdíl od estetického požitku z města. Magheriniová označila jedince, kteří podlehli Stendhalovu syndromu, jako „neintelektuální, ale sensitivní a snadno podléhající emocím“. Dalším vysvětlením je psychický i fyzický stav turistů, kteří jsou většinou vystresováni neklidnou cestou. Na rozdíl od moderní metodologie profesorky Magheriniové, Stendhalův syndrom naráží na dávný strach ze zhoubného působení kulturního umění na emocionální citlivost. Podle příkladu doktorky Magheriniové zaznamenali její kolegové z italské vědecké komunity více milostných reakcí na umění. Nedávno například sexuoložka Serenella Salomoni zveřejnila svou studii zabývající se Rubensovým syndromem, kde došla k závěru, že nádherné malby mohou provokovat silné sexuální pocity.", "section_level": 1}, {"title": "Místa provokující Stendhalův syndrom.", "content": "Místa, která nejčastěji provokují tyto záchvaty: Další památky:", "section_level": 1}, {"title": "Jiné.", "content": "Profesor Antonín Heveroch (1869–1927) ve své knize \"O podivínech a lidech nápadných\" (dostupné ve Wikizdrojích) cituje podle Lombrosa mimo jiné tyto příklady: „Byron dostal křečovitý záchvat, když viděl hráti Keana. Malíř Francia umřel radostí, když viděl obraz Raphaelův. Ampère se bál, že umře radostí, když uviděl pobřeží janovské.“ (kapitola III) O neschopnosti snést krásu světa mluvil Richard Burton v roce 1974 v rozhovoru s Michaelem Parkinsonem, který přání vyhnout se této kráse uvedl jako důvod svého alkoholismu (tři láhve tvrdého alkoholu denně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Stendhalův syndrom (známý také jako Florentský syndrom nebo Hyperkulturémie) je psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení a dokonce i halucinace v případě, že je jedinec vystaven zkušenosti mající velký osobní význam, především při pohledu na umění. Termín se může použít i pro podobnou reakci na nezměrnou krásu přírody.", "tgt_summary": "Stendhal syndrome, Stendhal's syndrome or Florence syndrome is a psychosomatic condition involving rapid heartbeat, fainting, confusion and even hallucinations, allegedly occurring when individuals become exposed to objects or phenomena of great beauty.", "id": 1089410} {"src_title": "Veronika se rozhodla zemřít", "tgt_title": "Veronika Decides to Die", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Příběh o mladé slovinské dívce, která ačkoliv, nebo právě proto, že má všechno, spolyká velké množství prášků na spaní a smířená sama se sebou čeká na smrt. Jenomže přežije a probouzí se v psychiatrické léčebně Villete, kde ji doktor oznámí, že její srdce nevydrží déle než týden. A právě v těchto posledních dnech zažívá největší překvapení, nejkrutější pravdy a nejvroucnější lásku svého života. Hlavní poselství knihy spočívá v tom, že si čtenář uvědomí, jak moc si je jist svým životem, dny, týdny a roky utíkají a on si možná – pokud vůbec – na stará kolena uvědomí, jak nenávratně je každý okamžik na Zemi vzácný. Hlavní hrdinka knihy prožívá každý svůj den jako poslední, protože jí lékař sdělí, že její srdce bylo nevratně poškozeno a nikdo jí nemůže zaručit, že se zítra probudí. Veronika se v léčebně zamiluje do schizofrenika Eduarda, který jí dává poznat dosud netušené rozměry lidského bytí, učí ji radovat se z každé maličkosti, rozkvetlé květiny či východu slunce… Podrobnější obsah knihy: Píše se jedenáctý listopad roku 1997 a Veronika se rozhodla zemřít. Spolykala čtyři balení prášků na spaní. Co jí to dalo práce, než je sehnala. Půl roku jí to trvalo. A důvod. Snad že se jí zdá jeden den jako druhý a ona se na to už nemůže dívat. A hlavně vlastně nežije takový život jaký by ve skrytu své duše chtěla. Živit se hudbou na klavír. Všichni jí to rozmlouvali, a tak se nakonec stala knihovnicí. Pevná pracovní doba, jistota zaměstnání. No prostě ideál. Ale jak pro koho. Pokus se jí nepovedl. Probrala se v psychiatrické léčebně Villete úplně nahá, napojená na spoustu hadiček a připoutaná k lůžku. Celé tělo ji bolelo. Po čase přišel doktor. Sdělil jí, že byla čtrnáct dní v kómatu a že jí ty prášky, co spolykala, poškodily srdce a to se maximálně za pět dní zastaví úplně. Do té doby jí budou dávat povzbuzující injekce, aby jí bylo alespoň trochu lépe. Když jí pustili z lůžka a trošku se sebrala, tak začala dělat věci, které před tím nikdy nedělala a říkat lidem věty, které se před tím neodvážila vyslovit ze strachu z odsouzení. Teď, když věděla, že umře, jí to bylo jedno. A najednou začala pociťoval chuť žít. Cosi se změnilo. Vědomí smrti v ní probudilo touhu po životě. A ne jen u ní. V léčebně všichni pacienti věděli, co Veronika prožila a že brzy umře. Se smrtí se zde setkávali poměrně často, ale ne u takhle mladého a krásného děvčete. Veronika si každý večer uskutečňovala svůj sen. Hrála na klavír. Nejdříve jen tak pro sebe a později pro schizofrenního Eduarda, zahradu, hvězdy, měsíc a hory v dáli. Poslední večer před koncem termínu, který jí lékař stanovil. Spolu s Eduardem ruku v ruce utekli do centra města. Zašli si do restaurace na honosnou večeři, popili značkové víno a k ránu se zašli podívat na hradby, kde společně usnuli. Brzy ráno je probudil hlídač hradu a považujíce je za bezdomovce vyzval je k odchodu do městské noclehárny. Byl totiž listopad a to je v Slovinsku pořádná zima. Eduard se probral jako první. Mysleje si, že Veronika již není mezi živými. Najednou se její víčka pohnula a ona otevřela oči. Oba to považovali za zázrak a byli rádi, že mají den života navíc. Mezitím v léčebně zjistili, že jim dva pacienti chybí. Doktor měl o incidentu napsat hlášení, ale když zjistil, o koho se jedná, tak se usmál a byl rád, že jeho pokus s Veronikou vyšel. Zase má touhu žít. A svůj čin snad už v budoucnu nezopakuje. Když totiž Veroniku přijímal, tak se rozhodl vyzkoušet na ní svou teorii o léčbě. Každý den jí dával injekci Fenotalu, léku, který dokáže v těle nasimulovat srdeční záchvat, a Veronice řekl, že má jen pět dní života. Léčba spočívá v tom, že vědomí smrti podněcuje touhu žít. Teď ho jen trochu trápilo svědomí, že Veronice neřekl pravdu, než s Eduardem utekla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veronika se rozhodla zemřít (portugalsky \"Veronika decide morrer\") je román brazilského spisovatele Paula Coelha, vydaný poprvé roku 1998 v Rio de Janeiru. V Česku vydalo nakladatelství Argo v roce 2000, přeložila Pavla Lidmilová. Román je druhým dílem trilogie nazvané \"A dne sedmého…\" Všechny tři knihy nám ukazují, že veliké změny se dějí během krátké doby. Poslední díl trilogie se jmenuje Ďábel a slečna Chantal a první díl U řeky Piedra jsem usedla a plakala.", "tgt_summary": "Veronika Decides to Die () is a novel by Paulo Coelho. It tells the story of 24-year-old Slovenian Veronika, who appears to have everything in life going for her, but who decides to kill herself. This book is partly based on Coelho's experience in various mental institutions (see the biography \"Confessions of a Pilgrim\" by Juan Arias), and deals with the subject of madness. The gist of the message is that \"collective madness is called sanity\".", "id": 229467} {"src_title": "Leo Brouwer", "tgt_title": "Leo Brouwer", "src_document": [{"title": "Skladatel.", "content": "Na počátku své kariéry Brouwer složil své \"Estudios simples 1-20\" k výuce techniky hry na kytaru. Těmito etudami Brouwer vytvořil bezpochyby své největší dílo ve vývoji techniky hry na kytaru, a to nejen podle požadavků technických, ale také vysokých muzikálních kvalit. První Brouwerova díla nezapřou svůj kubánský kontext ovlivněním afrokubánskou hudbou a jejím rytmickým stylem. Dobrým příkladem z tohoto období je \"Elogio de la Danza\". Třebaže je to skladba pro sólovou kytaru, je ovlivněna ruskými balety (zřetelná souvislost se Stravinským). Následují práce jako \"Sonograma 1\" či \"Canticum\" (1968), \"La espiral eterna\" (1971), \"Concierto para guitarra no. 1\", \"Parábola\" (1973), \"Tarantos\" (1974). Toto období v sobě nese užití v té době avanatgardního serialismu a dodekafonie a částečně ovlivnění skladateli, které s oblibou poslouchal, jako Luigi Nono a Iannis Xenakis. Jeho poslední období náleží v podstatě úplně minimalismu. Brouwer ho popisuje jako rozvoj systému modulace. \"El Decamerón Negro\" (1981) je pravděpodobně první dílo tohoto stylu, \"Sonata\" (1990), \"Paisaje cubano con campanas\" (1996) a \"Hika\" (1996) na památku japonského skladatele Toru Takemitsu jsou nedávného data. Vedle původních skladeb pro kytaru Brouwer s oblibou upravuje skladby jiných autorů, jako např. \"Elite Syncopations\" a \"The Entertainer\" Scotta Joplina nebo \"Fool on the Hill\" od The Beatles (John Lennon/Paul McCartney) mezi mnoha dalšími, které upravil pro sólovou kytaru. V jeho díle nacházíme velké množství skladeb pro kytaru a různé koncerty, napsal hudbu k více než čtyřiceti filmům.", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionář.", "content": "Leo Brouwer je členem Kubánské komunistické strany a její funkcionář. Brouwer zastává řadu oficiálních funkcí na Kubě, včetně funkce ředitele \"Instituto de Cine del Departamento de Música de Cuba (Kubánský institut filmu a oddělení hudby)\". Aktivně se účastní pořádání \"Concurso y Festival Internacional de Guitarra de la Habana (Havanský kytarový festival)\". Je zakladatel Skupiny zvukového experimentu \"Kubánského institutu umění a kinematografického průmyslu (Instituto Cubano de Arte e Industria Cinematrográfica – ICAIC)\". V roce 2009 získal \"Premio Nacional de Cine 2009\" (kubánskou \"Národní cenu filmu za rok 2009\") za svůj bohatý přínos kinematografii ostrova, kterou obohatil nezapomenutelnou hudbou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Leovigildo Brouwer Mezquida, lépe známý jako Leo Brouwer (1. března 1939) je kubánský skladatel, kytarista a dirigent. Brouwer se narodil v Havaně, kde začal ve věku 13 let hrát na kytaru, přitahován flamencem a motivován svým otcem, lékařem a nadšeným amatérským kytaristou. Jeho prvním učitelem byl Isaac Nicola, který byl žákem Emilio Pujola, jenž byl žákem Francisca Tárregy. Svůj první sólový koncert měl v 17 letech; v té době jeho skladby již začínaly přitahovat pozornost. \"Preludio\" (1956) a \"Fuga\" (1959) jsou obě ovlivněny Bartókem a Stravinským. Odjíždí do USA studovat hudbu na universitě v Hartfordu a poté na Juilliard School, kde ho Stefan Wolpe učil kompozici.", "tgt_summary": "Juan Leovigildo Brouwer Mezquida (born March 1, 1939) is a Cuban composer, conductor, and classical guitarist. He is a Member of Honour of the International Music Council.", "id": 939161} {"src_title": "MACD", "tgt_title": "MACD", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Nejběžněji se tento indikátor používá pro identifikaci nákupních a prodejních signálů. Dále se využívá pro předpověď překoupeného či přeprodaného trhu a pro potvrzení rostoucího nebo klesajícího trendu, popřípadě slábnoucího trendu.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Nákupní a prodejní signály: Pro jejich identifikaci se využívá překřížení MACD se signální křivkou. Pokud MACD protne signální křivku zdola nahoru, jedná se o nákupní signál. Pokud MACD protne signální křivku shora dolů, jedná se o prodejní signál. Překoupený a přeprodaný trh: Pro identifikaci tohoto jevu je nutno sledovat rychlost růstu MACD, respektive velikost rozdílu 12denního krátkodobého exponenciálního klouzavého průměru od 26denního exponenciálního klouzavého průměru. Pokud MACD výrazně roste (výrazně roste krátkodobý klouzavý průměr), naznačuje to budoucí překoupený trh. Naopak při prudkém poklesu se jedná o signál přeprodaného trhu. Potvrzení rostoucího a klesajícího trendu: Pokud je MACD a signální křivka nad nulovou přímkou, jedná se o rostoucí trend (býčí trh). Pokud jsou obě křivky pod nulovou přímkou, jedná se o klesající trend (medvědí trh). Slábnoucí trend: Při snaze o rozpoznání slábnoucího trendu je důležité sledovat odchylky mezi pohybem MACD a kurzem cenného papíru. Býčí divergence nastává tehdy, pokud kurz cenného papíru dosahuje nižšího dna a MACD vyššího dna. Značí to slábnoucí klesající trend. Medvědí divergence nastává při stále vyšších vrcholech kurzu cenného papíru a nižších vrcholech MACD. Značí to slábnoucí rostoucí trend.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Ve vrchní části grafu se vyskytuje čárový graf kurzu cenného papíru. V dolní části grafu je červené MACD, zelená signální křivka a červená horizontální nulová přímka. Nákupní signál je identifikovatelný 24. listopadu 2008 nebo 20. února 2009, kdy MACD překřížilo signální přímku zdola nahoru. Naopak prodejní signál nastal dne 15. 1. 2009. Rychlý růst MACD je typický pro začátek listopadu 2008, což signalizuje překoupený trhu a možnou korekci, ke které opravdu došlo. Rostoucí trend v únoru a březnu 2009 byl potvrzen výskytem MACD a signální křivky nad nulovou přímkou. Naopak klesající trend v lednu a únoru 2009 byl potvrzen poklesem MACD a signální křivky dne 26. 1. 2009 pod nulovou přímku. Mírná divergence mezi kurzem cenného papíru a MACD nastala na konci února 2009, kdy trend kurzu byl mírně klesající a MACD již rostlo. Jednalo se tedy o býčí divergenci, neboli signál slábnoucího klesající trendu, který vyústil ve dno a následnou změnu trendu.", "section_level": 1}], "src_summary": "MACD je zkratkou pro Moving Average Convergence Divergence je pojem z ekonomie. Jedná se o jeden z mnoha indikátorů technické analýzy. Obvykle se řadí do skupiny klouzavých průměrů (Moving Averages, MA), nazývanými jako tzv. „trend-following“ nebo také „lagging“ indikátory. Poukazují na to, co se právě stalo na trhu. MACD vyjadřuje vztah mezi dvěma klouzavými průměry. Je nejčastěji rozdílem 12denního a 26denního exponenciálního klouzavého průměru. Dané parametry se mohou upravit podle individuálních potřeb analytika. Tento indikátor lze vyjádřit vzorcem: MACD(12,26)=E(12)-E(26) \"E(12) 12 denní klouzavý průměr\" \"E(26) 26 denní klouzavý průměr\" Zobrazuje se obvykle v grafu. Kromě MACD hraje důležitou roli také signální křivka nazývaná „trigger“ a nulová přímka. Trigger je 9denním exponenciálním klouzavým průměrem. Nulová přímka je horizontální přímkou procházející hodnotou 0 (neboli místem, kde se 12denní MA = 26dennímu MA).", "tgt_summary": "MACD, short for moving average convergence/divergence, is a trading indicator used in technical analysis of stock prices, created by Gerald Appel in the late 1970s. It is designed to reveal changes in the strength, direction, momentum, and duration of a trend in a stock's price. The MACD indicator (or \"oscillator\") is a collection of three time series calculated from historical price data, most often the closing price. These three series are: the MACD series proper, the \"signal\" or \"average\" series, and the \"divergence\" series which is the difference between the two. The MACD series is the difference between a \"fast\" (short period) exponential moving average (EMA), and a \"slow\" (longer period) EMA of the price series. The average series is an EMA of the MACD series itself. The MACD indicator thus depends on three time parameters, namely the time constants of the three EMAs. The notation \"MACD(\"a\",\"b\",\"c\")\" usually denotes the indicator where the MACD series is the difference of EMAs with characteristic times \"a\" and \"b\", and the average series is an EMA of the MACD series with characteristic time \"c\". These parameters are usually measured in days. The most commonly used values are 12, 26, and 9 days, that is, MACD(12,26,9). As true with most of the technical indicators, MACD also finds its period settings from the old days when technical analysis used to be mainly based on the daily charts. The reason was the lack of the modern trading platforms which show the changing prices every moment. As the working week used to be 6-days, the period settings of (12, 26, 9) represent 2 weeks, 1 month and one and a half week. Now when the trading weeks have only 5 days, possibilities of changing the period settings cannot be overruled. However, it is always better to stick to the period settings which are used by the majority of traders as the buying and selling decisions based on the standard settings further push the prices in that direction. The MACD and average series are customarily displayed as continuous lines in a plot whose horizontal axis is time, whereas the divergence is shown as a bar graph (often called a histogram). ", "id": 1455746} {"src_title": "Jakob van Hoddis", "tgt_title": "Jakob van Hoddis", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině židovského lékaře Hermanna Davidsohna a jeho ženy Doris. Byl nejstarším ze čtyř sourozenců. Jeho tetou byla německá lyrická básnířka Friederike Kempnerová. Od roku 1893 navštěvoval gymnázium Fridicha Wiléma v rodném Berlíně, tam začal psát své první básně. Roku 1905 školu opustil, aby se vyhnul vyloučení a maturitu složil externě o rok později. Poté se věnuje studiu architektury a filologie. Na univerzitě vstupuje do Svobodného vědeckého společenství (Freie wissenschaftliche Vereinigung), kde poznává nové přátele, především Kurta Hillera. V roce 1909 založil skupinu \"Nový klub\" (\"Der Neue Club\"), ke které se přidali jeho přátelé Kurt Hiller, Georg Heym, Ernst Blass, Erich Unger, Alfred Lichtenstein a později Else Lasker-Schülerová. Pořádali spolu literární večery, které nazvali Neopatetický kabaret. Po smrti svého otce (1909) působil pod pseudonymem van Hoddis, který je anagramem jeho občanského příjmení. Jeho báseň Weltende se roku 1911 stala základem raného expresionismu a je pokládána za vůbec první expresionistickou báseň. Poprvé vyšla v časopise Der Demokrat. Ve stejném roce byl ovšem vyloučen z univerzity pro zanedbávání povinností. V dalším roce odešel do Mnichova, kde se obrátil ke katolicismu. Zde se poprvé začala projevovat jeho psychóza, psychicky se zhroutil, pro rozpory se svou rodinou se odstěhoval do léčebny ve Wolbecku u Münsteru a později trávil čas v různých léčebných ústavech. Cestoval do Paříže a po Německu a roku 1914 se vyčerpán a zcela bez prostředků vrátil do Berlína, kde přednesl svou poslední přednášku v Novém Clubu. Van Hoddisovy životní podmínky se zhoršovaly, ztrácel přátele, nebyl přijat na universitu, duševně se zhroutil a musel být hospitalisován. Od roku 1914 se zhoršovalo jeho duševní zdraví a od roku 1915 musel být soustavně v lékařské péči. Ranou je pro něj smrt bratra Ludvíka na frontě (1915). V roce 1918 Franz Pfemfert vydal sbírku s několika van Hoddisovými básněmi a jeho básně byly přednášeny například v Galerii DADA ve švýcarském Zürichu. Hned po válce odešel jeho bratr Ernst z Německa do Palestiny. Od roku 1922 se van Hoddis podrobil intenzivní lékařské péči v Tübingenu a ještě později (od roku 1927) v Göppingenu. Když se Hitler v roce 1933 stal kancléřem, matka Doris s dcerami emigrovala do Palestiny. Jakob van Hoddis ale jako nesvéprávný nemohl odjet ze země a proto zůstal v Německu. Třicátého dubna 1942 byl spolu s pěti sty dalšími chovanci ústavu odvezen do vyhlazovacího tábora Sobibor, kde byli všichni zavražděni. Přesné datum smrti není známé.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "Světaskon Z měšťácké ostré lbi se klobouk zdvih, vzduch jak by chvěl se v pokřiku a pláči, pádem se rozpolcují pokrývači a potopa prý stoupá na březích. Vichr je zde a divé moře líže už břeh a hodlá hráze provalit. Více či méně s rýmou chodí lid. Vlaky se řítí z mostů kamsi níže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakob van Hoddis (vlastním jménem Hans Davidsohn, 16. května 1887 Berlín – květen nebo červen 1942 pravděpodobně koncentrační tábor Sobibór, Polsko) byl německý expresionistický básník židovského původu. Jeho nejslavnější báseň \"Světaskon\" (\"Weltende\", 1911) je pokládána za vůbec první expresionostickou báseň. Jeho básně se vyznačují groteskním stylem, černým humorem a zároveň přísně dodržovanou veršovou formou. Typické jsou pro něj temné a katastrofické obrazy smrti, podzimu a zániku, popisované ovšem velmi sarkastickým způsobem. Patřil k nejvlivnějším expresionistickým básníkům.", "tgt_summary": "Jakob van Hoddis (16 May 1887 – May/June 1942) was the pen name of the German-Jewish expressionist poet Hans Davidsohn, of which name \"Van Hoddis\" is an anagram. His most famous poem \"Weltende\" (\"End of the world\") published on 11 January 1911 in the \"Der Demokrat\" magazine, is generally regarded as the preliminary Expressionist poem which inspired many other poets to write in a similarly grotesque style; he is also seen as perhaps the only German predecessor of surrealism (which did not exist as a movement in Germany).", "id": 1352315} {"src_title": "Michal Sendivoj ze Skorska", "tgt_title": "Michael Sendivogius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v chudé polské šlechtické rodině. Už během univerzitních studií (Lipsko, Vídeň, Altdorf) se začal zabývat alchymií a navázal kontakt s mnohými alchymisty. I z tohoto důvodu začal působit v Praze mj. i na dvoře císaře Rudolfa II. Zde také v roce 1599 údajně zneužil důvěry pražského měšťana Ludvíka Korálka z Těšína a byl za to odsouzen a krátce uvězněn. Počátkem roku 1604 v Praze publikoval jedno ze svých alchymistických děl \"Tractatus de Lapide Philosophorum – Novum Lumen Chymicum\". Další jeho práce vyšly v Paříži, Kolíně nad Rýnem a Štrasburku. V Praze také údajně v roce 1604 před očima císaře Rudolfa II. provedl úspěšnou transmutaci. Ve své době se proslavil nejen u široké veřejnosti, ale i mezi kolegy alchymisty. Jeho alchymické práce později podrobně studoval například Isaac Newton. Později působil v diplomatických službách a žil ve Vídni a v Polsku. Velmi zbohatl a v době stavovského povstání zachoval věrnost Habsburkům, kterým půjčoval peníze. 29. července 1630 císař Ferdinand II. věnoval Michalovi místo splacení dluhu Kravaře na Opavsku, které byly po roce 1628 konfiskovány Macákům z Ottenburku. Poslední léta jeho života byly vyplněny častými spory se sousedy a poddanými. V Kravařích také jako sedmdesátiletý umírá. Podle Josefa Zukala byl Michael Sendivoj pohřben patrně v minoritském kostele svatého Ducha v Opavě, kde si přála být pohřbena i jeho dcera Veronika Marie, která zemřela rok po svém otci. Michal Sendivoj ze Skorska byl ženatý s Veronikou Stieberovou, se kterou měl pravděpodobně tři děti. Syn Kryštof Michal (* 1593) žil ještě v roce 1669 na Krnovsku. Dcera neznámého jména se v roce 1621 provdala za polského šlechtice Jana Kozlowského. Druhá dcera Veronika Marie se provdala za Jakuba von Eichendorff, prapředka německého romantického básníka Josepha von Eichendorff.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Sendivoj ze Skorska (2. února 1566 Łukowica – mezi 20. květnem a 12. srpnem 1636 Kravaře) byl polský šlechtic, alchymista, filosof a lékař.", "tgt_summary": "Michael Sendivogius (; ; 2 February 1566 – 1636) was a Polish alchemist, philosopher, and medical doctor. A pioneer of chemistry, he developed ways of purification and creation of various acids, metals and other chemical compounds. He discovered that air is not a single substance and contains a life-giving substance—later called oxygen—170 years before Scheele's discovery of the element. He correctly identified this 'food of life' with the gas (also oxygen) given off by heating nitre (saltpetre). This substance, the 'central nitre', had a central position in Sendivogius' schema of the universe.", "id": 446823} {"src_title": "Nosy Be", "tgt_title": "Nosy Be", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvními osadníky ostrova byly kmeny Antankarana a Zafinofosty. Následovali je obyvatelé z nedalekých Komorských ostrovů a Indové spolu s nejpočetnější etnickou skupinou Sakalavů. Francouzský vliv zesílil po roce 1839, kdy salakavská královna Tsiomeko uprchla na ostrov od merinských nepřátel. Obrátila se s žádostí o pomoc na Francouze, aby společně vzdorovali madagaskarskému etniku Merina. Následně v roce 1841 Sakalavové postoupili celý ostrov i s nedalekým Nosy Komba Francii. Období francouzského protektorátu trvalo do roku 1870, kdy příslušníci kmene Merina přepadli Francouze. Období konfliktu trvalo jen krátkou dobu a následovalo období míru.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nosy Be leží asi 8 km od pobřeží Madagaskaru v Mosambickém průlivu a spolu s dalšími blízkými ostrůvky Nosy Komba, Nosy Mitsio, Nosy Sakatia a Nosy Tanikely tvoří stejnojmenný okres v rámci regionu Diana. Hlavním městem ostrova i okresu je Andoany. Krajina ostrova je velmi rozmanitá a vyznačuje se mnoha vrcholky sopečného původu jako Mount Lokone (450 m n. m.) a Mount Passot (350 m n. m.). Z těchto vrcholků je mimořádný pohled nejen na stejnojmennou zátoku, ale také na souostroví Radama na jihu a souostroví Mitsio na severu). Na ostrově se nachází 11 jezer sopečného původu, která představují sladkovodní zásoby, jež mohou být použity k lidské spotřebě. Břehy ostrova i vody jezer jsou pokryty bujnou vegetací.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je tropické a teploty jsou po celý rok příjemné, s výjimkou léta (prosinec až únor), které je horké a suché.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Na ostrově se rozvíjí cestovní ruch, s čímž souvisí negativní dopady na místní životní prostředí. Hlavními problémy ostrova jsou odlesňování a postupné ničení pobřežních korálových útesů. Nosy Be je nejrušnějším turistickým letoviskem Madagaskaru. Turisty láká hned po příletu na letiště Fascie osvěžující vůně nejrůznějších dřevin jako je káva, kakao, skořice, vanilka, které se na ostrově hojně pěstují. Nosy Be je také centrem výroby esence ylang-ylang, která se používá do parfémů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Ostrov je známý po celém světě jako domov nejmenší žáby (Stumpffia pygmaea) a chameleóna (Brookesia minima). Lokobeská přírodní rezervace je jednou z pěti Madagaskarských přírodních rezervací (Réserves Naturelles Intégrales).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nosy Be (\"znamená v malgaštině Velký ostrov\") je ostrov, který leží u severního pobřeží Madagaskaru a je přezdíván (tedy ostrovem vůní). Nosy Be je vulkanického původu a je největším ostrovem Madagaskaru. Rozloha ostrova je 290,3 km² a žije na něm kolem 60 tisíc obyvatel. Název ostrova pochází z rané koloniální éry 17. století.", "tgt_summary": "Nosy Be (formerly Nossi-bé and Nosse Be) is an island off the northwest coast of Madagascar. Nosy Be is Madagascar's largest and busiest tourist resort. It has an area of , and its population was officially estimated at 73,010 in 2013. \"Nosy Be\" means \"big island\" in the Malagasy language. The island was called Assada during the early colonial era of the 17th century. Nosy Be has been given several nicknames over the centuries, including \"Nosy Manitra\" (the scented island).", "id": 1956642} {"src_title": "Roland Garros", "tgt_title": "Roland Garros (aviator)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Saint-Denis na Réunionu rodičům pocházejícím z rodin s dlouhou historií na ostrově. Rodina ze strany otce byla původem z Toulouse a ze strany matky z Lorientu. Když byly malému Rolandovi čtyři roky, rozhodl se jeho otec Georges Garos přesídlit do Saigonu, kde si otevřel advokátní kancelář. Matka učila malého Rolanda základnímu vzdělání, v roce 1900 se ale rozhodli vyslat syna z důvodu absence střední školy v zemi studovat do Paříže. Cesta ze Saigonu do Marseille trvala v té době 10 měsíců. Po dojezdu do Paříže a zápisu do lycea onemocněl těžkým zápalem plic. Z tohoto důvodu ho poslali do sportovního centra lycea, kde se rychle zotavil a stal se velmi dobrým v několika sportovních odvětvích. V roce 1906 se stal meziškolním šampionem v cyklistice, byl při vítězství fotbalového klubu lycea v Nice. Poté studoval vysokou ekonomickou školu (HEC Paris), kterou ukončil v roce 1908 a která nyní nese jeho jméno. Zapsal se do pařížského sportovního klubu \"Stade français\", kde hrál rugby a amatérsky tenis. Po studiích začal pracovat pro firmu \"Automobiles Grégoire\". Stejně jako financím se rychle naučil automechanice a začal se věnovat automobilovému sportu. Otec chtěl, aby Roland byl advokátem, a proto mu přestal dávat peníze. Díky podpoře otce svého spolužáka si ale v 21 letech otevřel svůj obchod \"Roland Garros automobiles – voiturettes de sport\".", "section_level": 1}, {"title": "Aviatik.", "content": "Leteckou kariéru započal v roce 1909 na letadle Demoiselle navrženém Albertem Santos-Dumontem, neboť v té době si ještě nemohl dovolit koupit drahý Blériot. Naučil se létat, pilotní oprávnění č. 179 získal 19. července 1910. Neměl nalétány ani tři hodiny, když ho americký průmyslník Hart O. Berg pozval na slavnosti na závodišti Belmond Park v New Yorku. V hotelu Astor, kde bydlel, se seznámil s Johnem Moisantem, který se svým leteckým představením objížděl celé Spojené státy a nabídl Garrosovi účast na těchto představeních. Ten to nadšeně přijal, neboť tak mohl trávit ve vzduchu mnoho času, zlepšit se v létání a procestovat velkou část USA; dostal se také do Mexika a na Kubu. V roce 1911 absolvoval Garros let s jednoplošníkem Blériot, s tímto letounem se poté zúčastnil několika evropských leteckých závodů. Již v květnu 1911 se přihlašuje na letecký závod Paříž-Madrid, pořádaný listem Le Petit Parisien, s hlavní výhrou 100 000 franků. Start závodu byl stanoven na 21. května a jeho trasa byla tozdělena do tří etap. Paříž-Angoulême (400 km), Angoulême-San Sebastián (355 km) a San Sebastián-Madrid (430 km). Garros závod nedokončil, odstoupil v San Sebastiánu. 28. května se Garros zúčastnil dalšího leteckého závodu, tentokrát z Paříže do Říma a Turína. Pořadatelem byl list Le Petit Journal, který na ceny poskytl finanční dotaci ve výši 500 000 franků. První etapa směřovala do Dijonu (265 km), odtud do Lyonu (175 km) a déle do Avignonu (205 km). Druhý den závodu Roland Garros odstartoval z Avignonu na další část etapového letu, avšak již v Malmontu havaroval. Autostopem se dopravil zpět do Avignonu, kde právě pořádal pilot Kühling exhibiční turné s letounem Blériot. Po dohodě mezi oběma letci o zapůjčení letounu se Garros podruhé vypravil na trasu do Nice. 30. května odstartoval z Nice přímo přes moře do Pisy (340 km), cíle předposlední etapy. Vyhnul se tak etapové zastávce v Janově. Nyní již vedoucí celého závodu, odstartoval Garros 31. května z Pisy, ale po 90 km musel přistát u Castagnetta, kde se Kühlingův Blériot téměř rozpadl. Znovu se, opět pomocí autostopu, vrátil do Pisy, kde začal ihned řešit otázku nového stroje. 1. června mu do Pisy dorazil zcela nový Blériot, se kterým ihned odstartoval do Říma, kam dorazil na druhém místě v celkovém pořadí závodu. V konečném pořadí v cílovém městě Turín skončil Garros druhý za pilotem André Beaumontem (vlastním jménem Jean Conneau), třetí doletěl André Frey. Dalšího leteckého závodu, nazvaného Evropský okruh, se Rolland Garros účastnil ve dnech 18. června až 7. července 1911. Vedl z Vincennes přes Remeš, Liége, Utrecht, Bredu, Brusel, Roubaix, Dunkerque, Calais, Dover a Brighton do Londýna. Rollanda Garrose opět porazil André Beaumont s časem 68 h 38 min, třetí v závodě skončil pilot Vidart. V září 1911, stále s letounem Blériot vybaveným motorem Gnôme o výkonu 51 kW, ustanovuje v bretaňském přístavu Saint-Malo světový výškový rekord výkonem 3910 m. O pár dní později překonává v Dinardu svůj vlastní rekord výškou 4080 m. Dalšího úspěchu dosáhl Roland Garros ve dnech 16. a 17. června 1912. Na tyto dny vypsal Francouzský aeroklub závod o Velkou cenu za nejrychlejší průlet dvakrát po sobě tzv. okruhu Anjou. Trasa letu byla vytyčena mezi městy Angers-Cholet-Saumur-Angers se šesti povolenými mezipřistáními. Tento závod již Garros vyhrál výkonem 14 h 40 min 57 s. V roce 1912 odjel podruhé za oceán do Brazílie a Argentiny, kde uskutečnil sérii leteckých exhibicí. Po návrat se pokusil překonat výškovou hranici 5000 m. 6. září v Houlgate dosáhl letové hladiny 4960 m a 11. prosince v Tunisu s letounem Morane-Saulnier 5610 m. 18. prosince pak z Tunisu odstartoval k letu přes Sicilský průliv do Marsale na západním cípu Sicílie. Téhož dne dosáhl Trapani, kde z důvodu poruchy olejové nádrže na svém stroji zůstal do 21. prosince. Odtud pokračoval přes Canarelu, Santa Eufemii di Marina, Salerno a Neapol až do Říma, kam dorazil 22. prosince. V dubnu 1913 se Garros zúčastnil závodu hydroplánů o Schneiderův pohár. Na francouzských vylučovacích závodech se umístil s plovákovým Moranem druhý za Mauricem Prévostem. Na samotných závodech v Monaku musel odstoupit pro poruchu motoru. Roland Garros byl celosvětově známý mimo jiné díky prvnímu non-stop přeletu Středozemního moře v roce 1913 s letounem Morane-Saulnier G, poháněný motorem Gnôme o výkonu 44 kW. Odstartoval 23. září z Fréjus ve Francii směrem ke Korsice a přistál v Bizerte v Tunisku. Po vypuknutí války vstoupil do Francouzské armády.", "section_level": 1}, {"title": "Válka.", "content": "V raných fázích války létal jako pozorovatel, do té doby totiž nikoho nenapadlo použít letadlo jako útočný prostředek. Nepřátelští piloti se ve vzduchu míjeli a zdravili se. Během jednoho letu však vytáhl služební revolver a šestkrát vystřelil na německé letadlo. Nic netrefil, ale tato situace vedla ke konstrukci prvních stíhacích letadel. V prosinci roku 1914 navštívil leteckou výrobní firmu Morane-Saulnier. Zde si vybral jednoplošník Morane-Saulnier L, který zkušebně vybavil kulometem umístěným před kokpitem. Listy vrtule nechal v místě prolétávajících střel ztenčit a osadit ocelovými klíny, aby nedošlo k poškození vrtule. S takto vybaveným letadlem zaznamenal 1. dubna 1915 vůbec první sestřel v historii letectví. Další dvě vzdušná vítězství nad německými letadly si připsal 15. a 18. dubna 1915. Dne 18. dubna 1915 havaroval po souboji s průzkumným letounem Taube na německém území. Letadlo se mu před příchodem Němců zničit nepodařilo. Zejména kulomet a okovaná vrtule zůstaly neporušeny. Legenda praví, že jeho letoun byl ihned prozkoumán týmem konstruktérů pod vedením Anthonyho Fokkera a francouzský nápad s kulometem jen zdokonalili. Ve skutečnosti však Fokker pracoval na mnohem důmyslnějším systému již šest měsíců před pádem Garrosova letounu. Po několika neúspěšných pokusech o útěk se mu nakonec i podařilo ze zajetí 15. dubna 1918 uprchnout a vrátit se zpět k francouzské armádě. Po návratu do Francie byl povýšen na poručíka a stává se důstojníkem Čestné legie. Poté se vrátil na frontu k letce SPA-26 a 2. října sestřeluje další nepřátelský letoun. Sestřelen byl 5. října 1918 nedaleko Vouziers v Ardenách, jeden den před svými 30. narozeninami. Na svém kontě měl čtyři sestřelená nepřátelská letadla. Jeho přemožitelem byl pravděpodobně Hermann Habich, německé letecké eso.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenováno po Rolandu Garrosovi.", "content": "V roce 1927 bylo po něm pojmenováno tenisové centrum v Paříži. Roland Garros navštěvoval během studií sportovní klub \"Stade français\", společně s Émilem Lesieurem, který byl atletem a vynikajícím hráčem rugby. Později se stal prezidentem této sportovní organizace a nově vystavěný tenisový areál pojmenoval po svém bývalém příteli. Dodnes tedy tento areál nese název \"Le Stade de Roland Garros\". Hraje se zde French Open, jeden z tenisových grandslamových turnajů. Díky tomu je turnaj oficiálně nazýván Roland Garros. Mezinárodní letiště na Réunionu bylo pojmenováno \"L'aéroport de La Réunion Roland Garros\" (Letiště Rolanda Garrose na Réunionu). Francouzský výrobce automobilů Peugeot vyrobil limitovanou edici modelu 205 s označením Roland Garros. Automobil byl vybaven speciální barvou a koženým interiérem. Tato edice měla velký úspěch a proto byla rozšířena i na modely 106, 206, 207, 306 a 806.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roland Garros (6. října 1888 Saint-Denis, Réunion – 5. října 1918) byl francouzský letec a stíhací pilot v první světové válce.", "tgt_summary": "Eugène Adrien Roland Georges Garros (; 6 October 1888 – 5 October 1918) was a French pioneering aviator and fighter pilot during World War I and early days of aviation. In 1928, the Roland Garros tennis stadium was named in his memory; the French Open tennis tournament takes the name of Roland-Garros from the stadium in which it is held.", "id": 189569} {"src_title": "Ruth Beitiaová", "tgt_title": "Ruth Beitia", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Je juniorskou mistryní Španělska (1997, 1998) v hale a na dráze. V letech 2002 – 2006 se stala několikanásobnou halovou mistryní. Španělská výškařka závodí za klub C.A.Valencia Terra i Mar pod vedením trenéra Ramóna Torralba a jedná se o jedinou Španělku, která pokořila hranici dvou metrů. Přes dva metry se poprvé přenesla 26. července 2003 v Avilés, v hale poté 21. února 2004 ve Valencii. Na olympijských hrách v Athénách skončila v kvalifikaci, v Pekingu již skončila společně s Němkou Ariane Friedrichovou na sedmém místě. V roce 2008 pořádalo HMS Španělsko, na domácí půdě ve Valencii však skončila těsně pod stupni vítězů, na 4. místě. Ještě dříve na halovém ME 2007 v Birminghamu skončila španělská atletka rovněž na čtvrtém místě. Později vyšlo najevo, že třetí z mistrovství Bulharka Venelina Venevová měla v lednu 2007 pozitivní dopingový nález na testosteron a bronzová medaili ji byla odebrána a dodatečně přidělena Beitiaové. V roce 2009 zvítězila výkonem 196 cm na tradičním halovém mítinku Brněnská laťka a později také na prvním ročníku mítinku světových rekordmanů, který byl pořádán 26. února v pražské O aréně. O vítězství se přetahovala s českou výškařkou Ivou Strakovou, v rozeskakování však uspěla na výšce 198 cm právě Španělka. Týden na to získala stříbro na halovém ME v Turíně. Na MS v atletice 2009 v Berlíně skončila na 5. místě. V letech 2012, 2014 a 2016 zvítězila v soutěži výškařek na mistrovství Evropy. Největšího úspěchu dosáhla v závěru své výškařské kariéry. Na olympiádě v Rio de Janeiro v roce 2016 v soutěži výškařek zvítězila a stala se olympijskou vítězkou. O rok později startovala na světovém šampionátu v Londýně. Z kvalifikace postoupila do finále, zde však obsadil dvanácté místo. Krátce po mistrovství světa ukončila svoji sportovní kariéru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruth Beitiaová (* 1. dubna 1979 v Santanderu) celým jménem Ruth Beitia Vila je bývalá španělská atletka, výškařka s osobním maximem 202 cm a příležitostná dálkařka. Jedná se o olympiíjskou vítězku z roku 2016 a trojnásobnou mistryni Evropy. Byla též halovou vicemistryni Evropy z roků 2005, 2009 a 2011 a bronzovou medailistku z halového ME 2007 a halového MS 2006. Zlatou medaili vybojovala na ME do 23 let v roce 2001.", "tgt_summary": "Ruth Beitia Vila (; born 1 April 1979) is a retired high jumper who is currently the reigning Olympic champion in the women's high jump. She was also a politician in the Partido Popular and a member of the Parliament of Cantabria.", "id": 1215418} {"src_title": "Robert I. Parmský", "tgt_title": "Robert I, Duke of Parma", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se z manželství parmského vévody Karla III. s Luisou Marií Bourbonskou. Matka byla po otci Karlu Bourbonském vnučkou francouzského krále Karla X. a po matce Marii Karolíně vnučkou krále obojí Sicílie Františka I. a pravnučkou císaře Leopolda II. Jeho otec přišel na svět z manželství etrurského krále Karla Ludvíka s Marií Terezou Savojskou a byl tak vnukem etrurijského krále Ludvíka I., španělského krále Karla IV. a sardinského krále Viktora Emanuela I. Robert měl tři sourozence. Starší sestru Markétu (1847 − 1893), která se provdala za madridského vévodu a titulárního krále francouzského a španělského Karla Mariu Bourbonského, a dva mladší sourozence. Alice (1849 − 1935) se stala manželkou titulárního toskánského vévody Ferdinanda IV. a Jindřichovi (1851 − 1905) náležel titul hraběte z Bardi.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Na vévodský stolec nastoupil poté, co byl jeho otec roku 1854 zabit. Bylo mu tehdy teprve šest let, proto fakticky vládla jeho matka Louisa Marie Terezie z Artois, sestra hraběte ze Chambord, jako regentka. Vévodkyně schvalovala některé z mnoha reakcionářských spolupracovníků svého muže, byla však překvapena mazziniovským hnutím z července 1854 a přešla na tvrdě represivní politiku, která vedla až k druhé válce za nezávislost. Roku 1859, při vypuknutí druhé války za nezávislost, byl Robert ve  svých jedenácti letech sesazen a jeho matka se raději rozhodla evakuovat rodinu do Lombardska-Benátska, v očekávání, že boje brzo skončí. Následoval smír z Villafranca, po němž Sardinské království, (po plebiscitu z roku 1860), anektovalo Parmské vévodství s městem Parmou i Toskánsko, aby tak vytvořilo větší společný útvar Italské království.", "section_level": 1}, {"title": "Život bez koruny.", "content": "I přes ztrátu trůnu Robert a jeho rodina disponovali významným dědictvím, například soukromým vlakem čítajícím více než tucet vozů, vlastním zámkem ve Schwarzau am Steinfeld poblíž Vídně, sídlem Villa Pianore v Toskánsku a honosným zámkem Chambord ve Francii. Robert I. zemřel ve Viareggiu roku 1907. Necelé čtyři měsíce po jeho smrti v roce 1907, bylo šest dětí z jeho prvního manželství shledáno právně nezpůsobilými, a byli svěřeni jeho vdově vévodkyni Marii Antonii. Přesto se Robertovým dědicem stal Eliáš, vévoda z Parmy (1880-1959), jeho mladší syn z jeho prvního manželství. Někteří z jeho synů sloužili v ozbrojených složkách Rakouska jiní v armádě Belgie.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 5. dubna 1869 se na zámku San Martino u Luccy oženil s princeznou Marií Piou (1849 - 1882) , dcerou bývalého krále obojí Sicílie Ferdinanda II.. Z manželství se narodilo 12 dětí, z nichž však polovina trpěla mentálním postižením, dvě zemřely krátce po narození, a porod posledního nepřežilo dítě ani matka. Následnictví pokračovalo po linii syna Eliáše Roberta. Robertovou druhou ženou se pak 15. října 1884 na zámku Fischhorn v Zell am See stala dcera sesazeného portugalského krále Michala I., Marie Antonie z rodu Braganzů. Marie Antonie dala život dalším 12 dětem, z nichž se nejvíce proslavila dcera Zita, která se provdala za pozdějšího rakousko-uherského panovníka Karla I..", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert I. Parmský (9. července 1848, Florencie – 16. listopadu 1907, Lucca) byl hlava parmské větve Bourbonské dynastie a poslední vládnoucí vévoda v Parmě, Piacenze a Guastalle. Jedním z jeho mnoha potomků byla poslední rakouská císařovna a uherská královna Zita.", "tgt_summary": "Robert I (Italian: \"Roberto I Carlo Luigi Maria di Borbone, Duca di Parma e Piacenza\"; 9 July 1848 – 16 November 1907) was the last sovereign Duke of Parma and Piacenza from 1854 until 1859, when the duchy was annexed to Sardinia-Piedmont during the \"Risorgimento\". He was a member of the House of Bourbon-Parma and descended from Philip, Duke of Parma, the third son of King Philip V of Spain and Elisabeth Farnese.", "id": 1994776} {"src_title": "Cikánský baron", "tgt_title": "The Gypsy Baron", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Hlavním hrdinou příběhu je Sándor Barinkay, který přichází převzít majetek a pozemky po svých předcích. Soused Župan se mu ale vysmívá, protože je jeho majetek opuštěný a leží na něm pouze len a jedna cikánská vesnice. Barinkay požádá o ruku Županovu dceru Arzenu, ta ho však nechce a řekne, že si vezme jedině barona. Cikáni si tedy zvolí Barikaie za svého vůdce. Ten jde opět za Arzenou s tím, že je cikánský baron, ta se mu však vysměje. Nicméně mezitím už začíná mít radši Saffi. Barinkay a Saffi mezi sebou uzavřou neformální manželství pod širým nebem. Na starém hradě najdou spolu s jejím nevlastním otcem starý turecký poklad, který dlouhou dobu hledali právě Županovi lidé. Barinkay je obviněn Županem z nečestného života. Župan usiluje o to, aby mu byl poklad úředně zabaven. Mezitím však vypukne válka a do vesnice přijíždí plukovník husarského pluku Gábor Homonay, který verbuje vojáky. Cipra oznámí a dokumentem doloží skutečný původ Saffi. Ta má být tureckou šlechtičnou. Barinkaiovi se to však nelíbí, protože se mu líbila jako prostá dívka, a tak se nechá naverbovat k husarům. Do pluku Gábor dostane také lstí Župana a Ottokara. Když skončí válka Saffi se s Arzénou vydají do Vídně, aby přivítali muže zpět. Župan se za války příliš hrdinsky nechoval, ale zato Barinkay se svými cikány patřili k nejhrdinnějším oddílům. Za zásluhy je Barinkay jmenován baronem. Udobří se se Saffi, protože se cítí již být dostatečně urozeným nápadníkem a zároveň přesvědčí Župana, aby si Ottokar mohl vzít Arzénu, která ho měla ráda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cikánský baron je v pořadí desátá opereta Johanna Strausse mladšího. Premiéru měla 24. října 1885 v divadle Na Vídeňce. Libreto je napsáno podle románu od Móra Jókaiho Saffi. Překlad do němčiny a tvorba libreta připadla na Ignáce Schnitzera, kterého Strauss oslovil i přesto, že ještě nikdy předtím žádné libreto nesložil. Kvalitní libreto spojené se skvělým Straussovým hudebním doprovodem vedlo k ohromnému úspěchu operety. Dodnes patří mezi velmi často hrané operety. Některými částmi se velmi blíží opeře", "tgt_summary": "The Gypsy Baron () is an operetta in three acts by Johann Strauss II which premiered at the Theater an der Wien on 24 October 1885. Its libretto was by the author Ignaz Schnitzer and in turn was based on \"Sáffi\" by Mór Jókai. During the composer's lifetime, the operetta enjoyed great success, second only to the popularity of \"Die Fledermaus\". The scoring and the nature of Strauss's music have also led many music critics to consider this work a comic opera or a lyric opera. Its genesis was rather swift and smooth, as Strauss was no stranger to the Hungarian influences apparent in the music score. Many of his earlier works also bore many similar themes, such as the polka Éljen a Magyar! (\"Long live the Hungarians!\"), Op. 332. Originally, Strauss and Schnitzer intended the operetta as an opera but further revisions were made and the idea of a comic opera was conceived. Strauss's work on the operetta was interrupted in autumn 1883 due to nicotine poisoning and fainting fits and he was to recuperate in Franzensbad. Strauss work on the act 3 of the work was also interrupted when his third wife, Adele Strauss, was taken ill and the couple left for Ostend. Not until autumn 1885 was the work finally completed, with Schnitzer making various revisions of the libretto to suit Strauss's style of composing which were not present in the latter's previous stage works.", "id": 432194} {"src_title": "Ženské psaní", "tgt_title": "Écriture féminine", "src_document": [{"title": "Ženské psaní proti patriarchálnímu řádu.", "content": "Projekt ženského psaní je spojen s francouzskými feministickými teoretičkami Hélène Cixous, Luce Irigaray a Julií Kristevou. Teorie o specifické formě psaní je založena na kritice západní falocentrické kultury a patriarchálním řádu, který funguje na základě binárních opozicí (muž/žena) a pojímání ženy jako nedokonalého (kastrovaného) muže. Takový řád se podle těchto teoretiček projevuje nejen v náboženství, filozofii a sociálních vztazích, ale také v jazyce. Proto, abychom mohli patriarchální dichotomie nahradit pouhými rozdíly mezi mužem a ženou, falocentrismus zaměnit za decentralizaci a přehodnotit pojímání ženy, je třeba redefinovat používání jazyka. Teorie ženského psaní totiž počítá s tím, že sociálních změn nelze dosáhnout bez proměny jazyka a literárního vyjadřování.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení fyzického těla a literární tvorby.", "content": "Ženské psaní specifickým způsobem využívá přesvědčení, že je vnímání žen v západní kultuře redukováno pouze na jejich fyzické tělo (jsou pannami, prostitutkami, manželkami svých mužů, sexuálními objekty). Cixous, autorka jednoho z nejvýznamnějších děl feministické literární teorie \"Smích medúzy\", říká, že důraz na tělesnost a emocionalitu umožňuje ženám vyjádřit to, co je na nich jedinečné a co bylo potlačováno kulturou vytvořenou v patriarchálním řádu. Fyzické tělo je chápáno jako důležitá složka ženské identity a tvůrčí nástroj. Žena by podle Cixous měla nechat psát své tělo. Stejně jako Cixous i Luce Irigay klade důraz na ženskou tělesnost a sexualitu, pomocí které mohou ženy najít svojí jedinečnou identitu a vymanit se z falocentrického světa. Sexuální potěšení (autoerotika) pomůže ženám zbavit se představy nedokonalého kastrovaného muže, ke kterému jsou přirovnávány. Ženské psaní pracuje s kategorií přebytku. Literární tvorba je totiž velmi expresivní, do jisté míry nekontrolovatelný proces, při kterém hraje hlavní roli sexualita a tělesnost, jimž je podřízen rytmus vět, používání gramatického rodu nebo třeba druhy metafor.", "section_level": 1}, {"title": "Restrukturalizace jazyka.", "content": "S potřebou restrukturalizace jazyka a redefinicí současných lingvistických teorií přišla teoretička Julia Kristeva. Vytvořila pojem „matriarchální jazyk“, tedy jazyk nezatížený logickými pravidly „mužského diskurzu“. Používání matriarchálního jazyka podle ní vyžaduje návrat k předspolečenskému sémiotickému řádu, který není zatížený uvědomělou symbolizací. Matriarchální jazyk je spojen s preoidipálním vztahem matky a dítěte, obdobím předcházejícím vstupu dítěte do symbolického světa svého otce. Sémiotické je, jak říká Kristeva, to, co je původní a nedefinovatelné. Sémiotický řád v sobě skrývá revoluční potenciál a ohrožuje symbolický řád. Matriarchální jazyk lze identifikovat v oblasti umění, v literárních dílech v rámci ženského psaní.", "section_level": 1}, {"title": "Autoři a autorky žensky psaných textů.", "content": "Cixous nespojuje ženské psaní pouze s ženskými autorkami. Specifický způsob literární tvorby si podle ní osvojila také řada mužů. Mezi nimi James Joyce, Heinrich von Kleist nebo Jean Genet. Za ženské autorky zabývající se ženským psaním považuje Virginii Woolf, Marguerite Duras, Clarice Lispector a samu sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Bendová, Hana. 2008. \"Srbská ženské próza pro r. 1995\". Bakalářské diplomová práce, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně Filipowicz, Marcin. \"Tvorba Boženy Němcové v kontextu projektu écriture féminine\"'. (3.5.2009) Jones, Ann Rosalind. \"Writing the Body - Toward an Understanding of l'Écriture féminine\". (3.5.2009) Moi, Toril. 1995. \"Marginality and Subversion: Julia Kristeva\". In Sexual/Textual Politics: Feminist Literary Theory. London: Routlege Šimůnek, Michal. 2004. \"Cixous, Hélèn – Heslář časopisu Revue pro média\". in Revue pro média 2004, číslo 4 dostupný na (3.5.2009) Internetové stránky Stanford Presidential Lectures in the Humanities and Arts (3.5.2009", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženské psaní neboli écriture féminine je teorie, která vznikla v sedmdesátých letech ve Francii. Je významnou součástí feminismu. Pojednává o postavení ženy ve společnosti, vymezuje nový způsob literárního vyjádření a užití jazyka.", "tgt_summary": "Écriture féminine, or \"women's writing\", is a term coined by French feminist and literary theorist Hélène Cixous in her 1975 essay \"The Laugh of the Medusa\". Cixous aimed to establish a genre of literary writing that deviates from traditional masculine styles of writing, one which examines the relationship between the cultural and psychological inscription of the female body and female difference in language and text. This strand of feminist literary theory originated in France in the early 1970s through the works of Cixous and other theorists including Luce Irigaray, Chantal Chawaf, Catherine Clément, and Julia Kristeva and has subsequently been expanded upon by writers such as psychoanalytic theorist Bracha Ettinger. who emerged in this field in the early 1990s, \"Écriture féminine\" as a theory foregrounds the importance of language for the psychic understanding of self. Cixous is searching for what Isidore Isou refers to as the \"hidden signifer\" in language which expresses the ineffable and what cannot be expressed in structuralist language. It has been suggested by Cixous herself that more free and flowing styles of writing such as stream of consciousness, have a more \"feminine\" structure and tone than that of more traditional modes of writing. This theory draws on ground theory work in psychoanalysis about the way that humans come to understand their social roles. In doing so, it goes on to expound how women, who may be positioned as 'other' in a masculine symbolic order, can reaffirm their understanding of the world through engaging with their own otherness, both within and outside their own minds, or consciousness.", "id": 245665} {"src_title": "Constantius III.", "tgt_title": "Constantius III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup k moci, vítězství nad uzurpátory.", "content": "Constantius se narodil ve městě Naissus (dnešní Niš) v prefektuře Illyricum. Původně sloužil ve východním vojsku a bojoval v četných taženích pod Theodosiem I. Pravděpodobně se účastnil výpravy na západ proti uzurpátorovi Eugeniovi a po jejím zdárném završení setrval v Itálii. Patřil mezi Stilichonovy stoupence, nezastával ale žádný významný post, díky čemuž přečkal bez újmy jeho pád v roce 408. V roce 410 nebo 411 se stal Stilichonovým nástupcem v hodnosti generála obojího vojska (\"magister utriusque militiae\"), čímž dosáhl nejvyšší velitelské pozice na Západě. Někdy v téže době nechal ubít k smrti strůjce spiknutí proti Stilichonovi, někdejšího představeného císařských kanceláří Olympia. Obdobně se vypořádal i s ostatními potenciálními soupeři, kteří ho mohli ohrozit na dvoře císaře Honoria v Ravenně. Když si Constantius zajistil vlastní postavení, zmobilizoval italské vojsko pro válku s uzurpátorem Konstantinem III. Ten čelil v Galii svému vzbouřenému vojevůdci Gerontiovi, obléhajícímu uzurpátora v jeho sídle v Arelate (dnešní Arles). K tomuto městu zamířil v roce 411 rovněž Constantius a jeho gótský podřízený Ulfila. Po jejich příchodu Gerontiovi muži přešli k Constantiovi a Gerontius uprchl do Hispánie, kde zanedlouho spáchal sebevraždu. K Arelate se zatím přiblížil Konstantinův velitel Edobech s pomocnými sbory Franků a Alamanů s úmyslem vyprostit uzurpátora z obklíčení. Constantius s Ulfilovou pomocí lstí překvapil a rozdrtil nepřátelské vojsko, jehož vůdce zahynul rukou jednoho ze svých druhů. Poté pokračoval v dobývání Arelate a po několika měsících přesvědčil zárukou osobní bezpečnosti Konstantina ke kapitulaci. Zajatý Konstantin a jeho syn Julianus byli posláni do Ravenny, avšak v nevelké vzdálenosti od města byli v září 411 na Honoriův rozkaz popraveni. Constantius se po svém vítězství, jímž pro Honoria získal zpět oblast jihovýchodní Galie, vrátil do Itálie. Mezitím se v Mogontiaku (Mohuč) prohlásil za císaře galorománský šlechtic Jovinus, k němuž se přidalo místní vojsko i aristokracie a podpořili ho Burgundové a Alani. Krátce nato, patrně počátkem roku 412, se Vizigóti, vedení Athaulfem, přesunuli z Itálie do Galie. Athaulf se pak vypravil na sever a připojil se k Jovinovi, zaskočenému příchodem tohoto příliš mocného spojence. Constantius se vyvaroval vojenského střetu s uzurpátorem a raději se rozhodl zbavit ho moci diplomatickými prostředky. Mezi Jovinem a Góty brzy vyvstaly vážné rozpory, v důsledku nichž Athaulf změnil strany a Jovina zajal. Následně ho předal Honoriovým lidem a ti ho zřejmě v létě 413 v Narbonu (Narbonne) popravili. V témže roce se Constantius musel vypořádat s povstáním v severní Africe. Tamější místodržitel, \"comes Africae\" Heraclianus, nevražící na Constantiův enormní vliv na chod státu, zastavil dodávky obilí do Itálie. Posléze shromáždil početnou flotilu, s níž se osobně vypravil na Řím. Brzy po vylodění ho ale porazil \"comes\" Marinus, načež Heraclianus uprchl do Afriky, kde ho vzápětí popravili. Jeho obrovský majetek přešel do vlastnictví Constantia, jenž byl vybrán místo Heracliana za konzula pro nadcházející rok.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt a smír s Vizigóty.", "content": "Do roku 413 Constantius eliminoval všechny uzurpátory a vzbouřence a sjednotil pod svým velením roztříštěné vojenské síly západořímské říše. Tím si uvolnil ruce k zásahu proti cizím nepřátelům Římanů pobývajícím na území impéria. Nejprve usiloval o propuštění císařovy sestry Gally Placidie, nacházející se od roku 410 v zajetí Gótů. Ambiciózní Constantius doufal v manželství s Placidií, díky němuž by vstoupil do císařské rodiny a dále upevnil svoji pozici. Výměnou za její propuštění sliboval Athaulfovi zajištění přísunu obilí, zřejmě z důvodu Heraclianova povstání v Africe ovšem nedokázal svůj závazek splnit. Athaulf odmítl Placidii vydat a neúspěšně napadl město Massilii (Marseille), bráněné Constantiovými vojáky. Vizigóti potom vtáhli do Narbonu a obsadili značnou část provincií Narbonensis a Aquitania. Athaulf se v lednu 414 v Narbonu slavnostně oženil s Gallou Placidií, čímž potupil Constantia, který se tehdy ujal úřadu konzula. Constantius přesto odmítl podstoupit riziko vojenské konfrontace s Góty a sevřel je námořní a pozemní blokádou. Jeho strategie se ukázala být vysoce účinná, neboť Góty postihl akutní nedostatek potravin a v závěru roku 414 byli nuceni vyklidit jižní Galii. Athaulf zamířil do Hispánie a zřídil svůj hlavní stan v Barceloně. Prohlubující se nespokojenost jeho lidí, roztrpčených Constantiovou nepolevující blokádou, ho však v létě 415 připravila o život. Krátce po jeho zavraždění se do čela Vizigótů postavil Wallia, jemuž nezbylo než se římskému tlaku podvolit. Uzavřel proto s Římany mírovou smlouvu, na základě níž vrátil ovdovělou Placidii jejímu bratrovi a na oplátku obdržel od Constantia 600 000 modiů obilí. Priscus Attalus, ustavený za císaře Alarichem a později znovu Athaulfem, byl dopraven do Ravenny, kde ho Honorius za jeho uzurpaci potrestal zmrzačením. Jakmile Constantius přiměl k poslušnosti Vizigóty, zaměřil svoji pozornost na Alany, Vandaly a Svéby okupující a plenící od roku 409 valnou část Hispánie. Wallia, sloužící od sjednání míru zájmům Římanů, se v roce 416 se svými Góty vypravil proti těmto barbarům a během dalších dvou let nad nimi dosáhl jednoznačného vítězství. Římsko-gótská protiofenzíva se soustředila především na Alany a vandalské Silingy, kontrolující provincie Lusitánii a Baetiku. Silingové přestali takřka existovat, kdežto Alani utrpěli těžké ztráty a jejich zbytky uprchly pod ochranu vandalských Hasdingů. Třebaže Hasdingové a Svébové dosud drželi ve své moci Gallaecii na severozápadě Pyrenejského poloostrova, Constantius v roce 418 nebo 419 stáhl gótské \"foederati\" z Hispánie. Následně je usadil v Aquitanii, v údolí řeky Garonny mezi Burdigalou (Bordeaux) a Tolosou (Toulouse). O důvodech, proč je Constantius umístil právě do této oblasti, se vedou diskuse. Mezi historiky zaznívají názory, že Gótové měli čelit bagaudům severně od řeky Loiry, případně tvořit protiváhu Vandalům a Svébům. Nelze ani vyloučit, že měli zamezit riziku dalších uzurpací v Galii.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba s císařovou sestrou, získání trůnu a smrt.", "content": "Constantius se již od roku 415 honosil čestným titulem \"patricius\" a 1. ledna 417 nastoupil svůj druhý konzulát. V tentýž den pojal v rámci velkolepého obřadu za manželku Honoriovu sestru Gallu Placidii, přestože Olympiodoros poznamenává, že se svatbě s ním vehementně bránila. Sotva o rok později Placidie porodila Constantiovi dceru pojmenovanou Justa Grata Honoria. V červenci 419 přišel na svět jejich syn Valentinianus, jenž vzhledem k Honoriově bezdětnosti mohl v případě císařovy smrti vznést nárok na trůn. Vedle sledování svých politických cílů Constantius neustával ani ve snaze stabilizovat západořímskou říši. V roce 417 římský velitel Exuperantius vedl úspěšnou výpravu proti bagaudům v Armorice, zaměřenou na obnovení kontroly nad severozápadní Galií. V Hispánii Římané těžili z rozbrojů mezi tamějšími barbary. V roce 418 nebo 420 Constantiovi důstojníci Maurocellus a Astirius zakročili proti Vandalům obléhajícím Svéby ve městě Bracara (Braga). Vandalové poté uprchli z hornaté Gallaecie, odkud se vydali do úrodné Baetiky na jihu poloostrova. Jiný z Constantiových podřízených jménem Castinus uspořádal roku 420 výpravu proti Frankům v severní Galii. Constantius zastával ve stejném roce potřetí úřad konzula a 8. února 421 se dočkal nejvyššího možného vyznamenání, když byl povýšen do hodnosti \"augustus\". Honorius ho tedy akceptoval za svého spolucísaře, ačkoli tak učinil poněkud neochotně. Placidie se stala augustou a jejich syn Valentinianus získal titul \"nobilissimus\". Honoriův bratranec Theodosius II., vládnoucí v Konstantinopoli, nicméně odmítl uznat Constantia, a ten kvůli tomu dokonce uvažoval o tažení proti Východu. Constantius se navíc příliš netěšil ze své nové role, protože jako císař se musel podrobovat četným svazujícím dvorským ceremoniím a oficialitám. Jeho zdravotní stav se záhy zhoršil a 2. září 421 po bezmála sedmi měsících vlády podlehl zánětu pohrudnice. Bez jeho pevné ruky se západořímská říše opět pohroužila do vnitropolitické krize, jíž vzápětí využili její nepřátelé.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flavius Constantius († 2. září 421), známý také jako Constantius III., byl západořímský císař v roce 421. Tento generál a politik fakticky řídil státní záležitosti v západořímské říši ve druhé polovině panování císaře Honoria, přičemž se podstatně zasloužil o její konsolidaci poté, co Vizigóti v roce 410 vyplenili Řím. V roce 417 se oženil s císařovou sestrou Gallou Placidií a později se stal Honoriovým spolucísařem. Jeho vláda nicméně trvala jen necelých sedm měsíců.", "tgt_summary": "Constantius III (Latin: \"Flavius Constantius Augustus\") was Western Roman Emperor in 421, from 8 February until his death on 2 September. He earned his position as Emperor due to his capability as a general under Honorius, achieving the rank of \"Magister militum\" by 411. That same year, he was sent to suppress the revolt of Constantine III, a Roman general who declared himself emperor. Constantius led his army to Arles in Gaul, the capital of Constantine III, and defeated Gerontius, a general rebelling against Constantine, before himself besieging Arles. After defeating a relief force led by Edobichus, Constantius convinced Constantine to surrender, promising safe retirement, but betrayed and beheaded him as soon as he surrendered. Constantius then went on to lead campaigns against various barbarian groups in Hispania and Gaul, recovering much of both for the Western Roman Empire. Constantius was proclaimed Western Roman Emperor by Honorius on 8 February 421. He reigned for seven months before dying on 2 September 421.", "id": 908527} {"src_title": "Mödlareuth", "tgt_title": "Mödlareuth", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozdělení vesnice vzniklo za napoleonských válek v roce 1810, kdy se potok Tannbach protékající vsí stal hranicí mezi Bavorským královstvím a Knížectvím Reuß. Po skončení první světové války se pak dvě části vsi staly součástmi německých spolkových zemí Bavorska a Durynska. Skutečné rozdělení vesnice nastalo po druhé světové válce, kdy se severní část vsi ocitla v sovětské okupační zóně a jižní v americké - hranice okupačních zón totiž respektovaly zemské hranice z roku 1937. V roce 1949 se pak obě části ocitly ve dvou nově vzniklých státech - bavorská část připadla Spolkové republice Německo a durynská Německé demokratické republice. Rada ministrů NDR rozhodla v roce 1952 o zesílení ostrahy své západní hranice. Několik obyvatel Mödlareuthu, bydlících těsně u hranice se SRN, bylo nuceně vysídleno. V roce 1966 pak vesnici rozdělila zeď dlouhá 700 m a vysoká 3,30 m. Zeď se nacházela v těsné blízkosti státní hranice na území NDR. Doprovázel ji 10 m široký bezpečnostní pás, systém plotů a strážních věží, podobně jako po celé délce vnitroněmecké hranice. Ve vsi nebyl žádný hraniční přechod, byl tak přerušen kontakt obyvatel z obou jejích částí. Zatímco východoněmecká část vesnice byla dnem i nocí hlídána, západoněmecká se stala jakýmsi druhem turistické atrakce. V roce 1983 navštívil Mödlareuth americký viceprezident George H. W. Bush a po vzoru J. F. Kennedyho prohlásil \"\"Ich bin ein Mödlareuther!\"\" Po pádu Berlínské zdi byl ve vesnici zřízen pěší hraniční přechod, obyvatelé obou částí se tak opět mohli setkat. 17. června 1990 byla zeď stržena. Malá část pak byla ponechána jako památník.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mödlareuth má dnes asi 50 obyvatel. Ze zbylé části zdi a bývalých strážních věží bylo v roce 1994 zřízeno muzeum pod širým nebem. Ve vsi také je \"Německo-německé muzeum\" věnované historii rozdělení země. Ve vesnici stále existuje několik pozůstatků nuceného rozdělení - obě části mají odlišná poštovní směrovací čísla, obyvatelé obou částí volí odděleně a jejich děti dodnes chodí do různých škol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mödlareuth je německá vesnice ležící částečně v Bavorsku a částečně v Durynsku. Jižní bavorská část vsi náleží k městu Töpen, severní durynská část k obci Gefell. Mödlareuth byl po druhé světové válce Američany nazýván \"Little Berlin (Malý Berlín)\", neboť ho rozdělovala zeď, podobně jako Berlín rozdělovala Berlínská zeď.", "tgt_summary": "Mödlareuth () is a German village situated partly in Bavaria and partly in Thuringia. Between 1949 and 1990, the northern part was in East Germany and the southern part in West Germany. The Thuringian part of the village belongs to Gefell while the Bavarian part belongs to Töpen. It was called \"Little Berlin\" by the Americans because a wall divided it until 1989, like the Berlin Wall divided Berlin. \"Little Berlin\" became a symbol of separation between the West and East by the wall, but also a symbol of reunification. Today the Museum Mödlareuth shows the history of the village and gives information about the political system at that time.", "id": 1133438} {"src_title": "Táboření", "tgt_title": "Camping", "src_document": [{"title": "Regulace táboření v Česku.", "content": "V Česku je táboření v lesích mimo vyhrazená místa zakázáno lesním zákonem. Zákon o ochraně přírody a krajiny obecně zakazuje táboření mimo vyhrazená místa v národních parcích (§ 16), v chráněných krajinných oblastech (§ 26) a v národních přírodních rezervacích (§ 29). V ostatních typech zvláště chráněných území stanoví bližší ochranné podmínky orgán ochrany přírody při vyhlášení takových území. Obvykle se přespání „pod širákem“ za táboření nepovažuje. Za znaky táboření se považuje například rozdělávání ohně, aktivity spojené se stavěním přístřešku nebo vícedenní setrvání na jednom místě. Pokud je v některém chráněném území zakázáno i pouhé přespání, obvykle je to uvedeno jako zákaz nocování nebo formou časově omezené přístupnosti daného území, což je účelné například v některých chráněných ptačích oblastech. Ale například národní park České Švýcarsko byl vyhlášen vlastním zákonem, který obsahuje zákaz „nocovat“ ve volné přírodě mimo místa vyhrazená správou NP. Proto je kromě tábořišť možné vyhradit i pouhá nocoviště, série 6 nouzových nocovišť vybavených chemickými záchody byla zřízena například podél hlavní šumavské pěší trasy. Na podzim 2007, když orgánem kompetentním k vydávání výjimek ze zákona na ochranu přírody a krajiny byla vláda, podal místopředseda Dětí Země Martin Hyťha demonstrativní žádost o výjimku, aby mohl legálně bivakovat v chráněných územích. Vláda žádost usnesením zamítla, Hyťha podal správní žalobu a v létě 2010 soud usnesení vlády zrušil pro nepřezkoumatelnost, protože nebylo nijak odůvodněné. Na podzim 2010, po novele zákona o ochraně přírody a krajiny, ministerstvo postoupilo žádost správám chráněných krajinných oblastí a národních parků a vydalo usnesení, podle kterého spaní pod širákem není tábořením ve smyslu zákona, pro které by bylo potřeba požádat o výjimku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Táboření je souhrn činností, které umožňují pobyt ve volné přírodě spojený s možností přenocování. V dnešní době je to nejčastěji jedna z forem rekreace. Táboření je obvykle spojeno s jinými aktivitami, např. turistika nebo rybaření. Jedná se především o", "tgt_summary": "Camping is an outdoor activity involving overnight stays away from home in a shelter, such as a tent or a recreational vehicle. Typically participants leave developed areas to spend time outdoors in more natural ones in pursuit of activities providing them enjoyment. To be regarded as \"camping\" a minimum of one night is spent outdoors, distinguishing it from day-tripping, picnicking, and other similarly short-term recreational activities. Camping can be enjoyed through all four seasons. Luxury may be an element, as in early 20th century African safaris, but including accommodations in fully equipped fixed structures such as high-end sporting camps under the banner of \"camping\" blurs the line. Camping as a recreational activity became popular among elites in the early 20th century. With time, it grew more democratic, and varied. Modern campers frequent publicly owned natural resources such as national and state parks, wilderness areas, and commercial campgrounds. Camping is a key part of many youth organizations around the world, such as Scouting, which use it to teach both self-reliance and teamwork.", "id": 1988335} {"src_title": "Johannes Robert Becher", "tgt_title": "Johannes R. Becher", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Byl synem soudce, v roce 1910 se s přítelkyní pokusil spáchat sebevraždu, přičemž přítelkyně zemřela a Becher přežil, ale kvůli zranění byl později uznán neschopným vojenské služby. Od roku 1911 studoval medicínu a filosofii, na studiích ale začal psát (první díla publikoval v roce 1913) a krátce poté universitu opustil. Byl členem mnoha komunistických organisací, ve kterých se velmi angažoval. Jeho díla spadají do expresionistické poetiky, od které se ale později distancoval a přiklonil se k modernismu a později k socialistickému realismu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1925 publikoval protiválečný román \"(CHCI=CH)3As (Levisite) oder Der einzig gerechte Krieg\" (česky jako \"Spravedlivá válka\"), který sám označil za \"literární velezradu\" (\"literarischen Hochverrats\"). Po požáru Říšského sněmu se jako komunista stal nepohodlným, v roce 1933 proto uprchl do Československa, žil v Brně a Praze, později v Curychu a Paříži. Nakonec v roce 1935 odjel do Sovětského svazu, kde se stal šéfredaktorem časopisu německé komunistické emigrace \"Internationale Literatur-Deutsche Blätter\". Při stalinských čistkách ve třicátých letech byl pro spojení s Trockým zatčen, bylo mu zakázáno opustit Sovětský svaz. V roce 1941 byl vyhoštěn do Taškentu, několikrát se pokusil o sebevraždu. Studoval literaturu osmnáctého a devatenáctého století. Po válce byl vrácen do NDR. V roce 1949 napsal text k písni \"Auferstanden aus Ruinen\", která se stala státní hymnou NDR. Byl oceňovaným básníkem, v roce 1953 obdržel Stalinovu cenu, v roce 1955 byl v Lipsku na jeho počest vybudován \"Literární institut Johannesa R. Bechera\". V letech 1954 - 1958 byl ministrem kultury, v roce 1958 zemřel na rakovinu. Becher patřil k nejplodnějším německým básníkům a nejradikálnějším členům expresionistické generace a zároveň k zakladatelům německé komunistické poesie. V češtině vyšlo několik překladů z Becherovy tvorby: \"Bílý zázrak\" (1973, přeložil J. B. Michl, výbor orientovaný na pacifistické a politické verše), \"Loučení\" (1974, autobiografický román, překlad Věra Saudková), \"Má dobo, čase můj\" (1956, přeložil Ludvík Kundera, výbor z básní, především básně protinacistické a básně z emigrace, oslavující německou přírodu a lid), \"Spravedlivá válka\" (1927, přeložil Stanislav Kostka Neumann, protiválečný román) a jiné. Becherovy expresionistické básně jsou také podstatnou součástí Kunderovy antologie německého expresionismu \"Haló, je tady vichr - vichřice!\" (1969).", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Robert Becher (známý jako Johannes R. Becher, 22. května 1891, Mnichov – 11. října 1958, Berlín) byl německý básník a komunistický politik, zprvu příslušející k expresionismu, později k modernismu a ještě později k socialistickému realismu.", "tgt_summary": "Johannes Robert Becher (, 22 May 1891 – 11 October 1958) was a German politician, novelist, and poet. He was affiliated with the Communist Party of Germany (KPD) before World War II. At one time, he was part of the literary avant-garde, writing in an expressionist style. With the rise of the Nazi Party in Germany, modernist artistic movements were suppressed. Becher escaped from a military raid in 1933 and settled in Paris for a couple of years. He migrated to the Soviet Union in 1935 with the central committee of the KPD. After the German invasion of the Soviet Union in June 1941, Becher and other German communists were evacuated to internal exile in Tashkent. He returned to favor in 1942 and was recalled to Moscow. After the end of World War II, Becher left the Soviet Union and returned to Germany, settling in the Soviet-occupied zone that later became East Berlin. As a member of the KPD, he was appointed to various cultural and political positions and became part of the leadership of the Socialist Unity Party. In 1949, he helped found the DDR Academy of Arts, Berlin, and served as its president from 1953 to 1956. In 1953 he was awarded the Stalin Peace Prize (later the Lenin Peace Prize). He was the culture minister of the German Democratic Republic (GDR) from 1954 to 1958.", "id": 1305430} {"src_title": "Vilém III. Nizozemský", "tgt_title": "William III of the Netherlands", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Vilém III. byl synem Viléma II. a jeho ženy Anny Pavlovny, sestry ruského cara Alexandra I.", "section_level": 1}, {"title": "První manželství.", "content": "18. července 1839 se ve Stuttgartu oženil s Žofií Württemberskou. Královský pár sídlil v paláci Noordeinde. Manželství nelze nazvat šťastným, především pro velký rozdíl povah obou partnerů. Žofie byla žena liberálně a intelektuálně založená, Vilém byl spíš jednoduchý člověk, konzervativec vychovaný v armádě, a líbil se mu vojenský způsob života. Uprostřed rodinných hádek zakázal intelektuální výchovu ve svém domě, za což ho královna Viktorie, udržující korespondenci s Žofií, nazvala \"nevychovaným hulvátem\"; na druhé straně stály jeho mimomanželské avantýry. Dalším důvodem napětí v manželství byla jeho náladovost: jeden den se s někým nepohodl do krajnosti, druhý se k němu choval maximálně vstřícně a vychovaně. Později se k neshodám mezi manželi přidaly i neshody se syny. Z manželství vzešly tři děti:", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Žofie v roce 1877 zemřela a Vilém se rozhodl znovu se oženit. Kandidátkami byly mezi jinými i princezna Paulina Waldeck-Pyrmont z malého německého knížectví a princezna Thyra Dánská. Nakonec se Vilém oženil s mladší sestrou Pauliny, Emmou. Jeho rozhodnutí vyvolalo námitky, neboť nevěsta byla o 41 let mladší, nakonec však se volba ukázala šťastnou, Emma se projevila jako žena srdečná a poddajná, zmizelo napětí jak v rodině, tak mezi parlamentem a králem. Měla dobrý vliv na nestálou a náladovou osobnost královu a manželství bylo mimořádně šťastné. Poslední desetiletí Vilémovy vlády bylo bezpochyby nejlepší. Pár měl jediného potomka, dceru Vilemínu, narozenou 31. srpna 1880. Ze čtyř Vilémových dětí z obou manželství se dospělosti dožily tři – synové Vilém a Alexandr z prvního manželství a dcera Vilemína z manželství druhého. Oba dva synové však zemřeli ještě za Vilémova života – starší Vilém v roce 1879, mladší Alexandr v roce 1884. Dědičkou trůnu se tak naprosto neočekávaně stala ve svých čtyřech letech nejmladší Vilemína, v době otcovy smrti o šest let později (1890) v roce desetileté dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Vilém nesouhlasil s ústavními změnami, se kterými započal v roce 1848 jeho otec, král Vilém II. a jeho první ministr Johan Rudolph Thorbecke. Vilém II. a jeho snacha Žofie považovali tyto změny za nezbytné pro záchranu monarchie, zatímco princ Vilém je bral jako nepotřebné omezení královské moci a přál si vládnout jako jeho děd Vilém I. Za předpokladu, že by měl vládnout konstituční monarchii, se dokonce rozhodl přenechat svá práva na trůn svému mladšímu bratrovi, princi Jindřichovi, jeho matka ho však od tohoto kroku odvrátila. O rok později se Vilém po smrti svého otce stal králem Nizozemska. Vilém poté, co jeho nejstarší syn dosáhl věku 18 let, opakovaně zvažoval možnost abdikace, nakonec se však vždy rozhodl na trůně setrvat. Prvním činem jeho vlády byla inaugurace kabinetu premiéra Thorbecka, liberálního architekta nizozemské ústavy z roku 1848, který monarcha zdědil. V roce 1867 přistoupil na návrh Napoleona III. na \"odkup\" Lucemburského velkovévodství, ale jeho návrh málem vyvolal válku mezi Francií a Pruskem; tento nepopulární krok nakonec vedl k tomu, že Lucembursko se stalo nezávislou zemí. Přes všechny neshody s parlamentem byl Vilém III. velmi populární mezi svými Holanďany, k nimž se choval vždy velmi srdečně a otevřeně. Král v roce 1887 vážně onemocněl a v roce 1890 zemřel. Vilemína byla ještě útlého věku (10 let), královna Emma se tedy stala regentkou své dcery do jejích 18. narozenin v roce 1898. Protože Lucemburské velkovévodství podle svých zákonů mohlo být děděno pouze v mužské linii, získal jeho trůn velkokníže Adolf Lucemburský, dříve vévoda z Nassau. Vilém byl pochován v královské hrobce v Nieuwe Kerk v Delftu, místě posledního odpočinku nizozemské panovnické rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém III. Nizozemský, (\"Willem Alexander Paul Frederik Lodewijk\", 19. února 1817 v Bruselu – 23. listopadu 1890 v Het Loo) z dynastie Oranje-Nassau byl v letech 1849 až 1890 nizozemský král, lucemburský velkovévoda a v letech 1849 až 1866 vévoda limburský. Jako následník nizozemského trůnu nesl v letech 1840–1849 titul princ Oranžský.", "tgt_summary": "William III (Dutch: \"Willem Alexander Paul Frederik Lodewijk\"; English: \"William Alexander Paul Frederick Louis\"; 19 February 1817 – 23 November 1890) was King of the Netherlands and Grand Duke of Luxembourg from 1849 until his death in 1890. He was also the Duke of Limburg from 1849 until the abolition of the duchy in 1866. William was the son of King William II and Anna Pavlovna of Russia. On the abdication of his grandfather William I in 1840, he became the Prince of Orange. On the death of his father in 1849, he succeeded as king of the Netherlands. William married his cousin Sophie of Württemberg in 1839 and they had three sons, William, Maurice, and Alexander, all of whom predeceased him. After Sophie's death in 1877 he married Emma of Waldeck and Pyrmont in 1879 and they had one daughter Wilhelmina, who succeeded William to the Dutch throne. Meanwhile, being the last agnatic dynastic descendant of Otto I, Count of Nassau, the throne of the Grand Duchy of Luxembourg passed to his patrilineal seventeenth cousin once removed (and matrilineal third cousin), Adolphe. To date, he is the last Dutch monarch to die whilst on the throne.", "id": 2194480} {"src_title": "Fezzán", "tgt_title": "Fezzan", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "V berberském jazyce slovo „fezzan“ (nebo „ifezzan“) znamená „drsné skály“. Pojmenování může být také odvozeno od latinského Phasania nebo Phazania, což znamená „země bažantů“ nebo být společné s biblickým slovem Phut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve starověku byla oblast Fezzán centrem městské civilizace Garamantes, v roce 19 př. n. l. se pak stala součástí Římské říše pod názvem Phazania. Většina obyvatelstva tehdy konvertoval ke křesťanství. Po nájezdech Vandalů do severní Afriky v 5. století získal Fezzán nezávislost. V roce 666, ale oblast ovládly arabské kmeny a pod Arabskou říší zůstal Fezzán až do 10. století, kdy se znovu osamostatnil. V následujících stoletích se oblast střídavě dostávala pod cizí nadvládu a získávala nezávislost, například ve 13. století by Fezzán připojen k říši Kanem. V období od 16. do počátku 19. století bylo toto území pod nadvládou dynastie Bani Muhammad, původem z Maroka. Až v roce 1842 byl anektován Osmanskou říší. V letech 1913-1915 byla tato převážně pouštní oblast obsazena italskými jednotkami a po 1. světové válce se stala součástí kolonie Italská Libye. Od roku 1938 v rámci provincie Libyjská Sahara. Během 2. světové války byla oblast obsazena francouzskými vojsky. Pod francouzskou správou zůstal Fezzán až do roku 1951, kdy se stal spolu s Kyrenaikou a Tripolskem součástí samostatné Libye. V roce 1963 bylo zrušeno federativní uspořádání.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Populace je převážně arabského původu, najdeme zde ale také berberské a černošské obyvatelstvo. Většina z necelých 200 000 obyvatel Fezzánu je soustředěna v pouštních oázách v centrální oblasti a na jihu, zvláště ve městech Marzuq a Sabha.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Pro tuto oblast je typické extrémní klima. Velmi horká léta zde střídají mrazivé zimy. Srážky jsou vzácné a nepravidelné.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Mezi největší města patří saharské oázy Marzuq, Sabha, Brak, a Zawilah.", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Oblast Fezzán je známá pro pěstování datlovníku, jehož miliony stromů pokrývají několik stovek hektarů v jednotlivých oázách. Pěstuje se zde mnoho různých druhů datlových palem. Jen v oáze Murzuk najdeme více než 30 odrůd. Mezi nejvyhlášenější patří Tillis, Tuati a Auregh. Produkci datlí doplňují obiloviny, ovoce a zelenina. Najdeme zde také velké ropné ložisko v oblasti Marzūq.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fezzán (berbersky ⴼⴻⵣⵣⴰⵏ, arabsky فزان‎‎ Fizzān, turecky Fizan, latinsky Phasania) je historický region v jihozápadní Libyi. Do revoluce v roce 1969 to byl jeden z jejích správních celků a do roku 1963 i jeden ze tří částí federace tvořící Libyi.", "tgt_summary": "Fezzan ( , ; ; ; ) is the southwestern region of modern Libya. It is largely desert, but broken by mountains, uplands, and dry river valleys (wadis) in the north, where oases enable ancient towns and villages to survive deep in the otherwise inhospitable Sahara Desert. The term originally applied to the land beyond the coastal strip of Africa proconsularis, including the Nafusa and extending west of modern Libya over Ouargla and Illizi. As these Berber areas came to be associated with the regions of Tripoli, Cirta or Algiers, the name was increasingly applied to the arid areas south of Tripolitania. Fezzan is Libya’s poorest region.", "id": 547478} {"src_title": "Cyril Vasiľ", "tgt_title": "Cyril Vasiľ", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 10. dubna 1965 v Košicích v rodině řeckokatolického kněze. Jeho bratr Michal je též knězem. Roku 1982 začal studovat na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, které ukončil roku 1987. Dne 14. června 1987 byl biskupem Slavomirem Miklovšem vysvěcen na kněze. V srpnu roku 1987 emigroval do Itálie. Odešel do Říma kde studoval na Papežském východním institutu, zde roku 1989 získal licenciát z kanonického práva. Dne 15. října 1990 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a roku 2001 složil své věčné sliby. Roku 1994 získal na Papežském východním institutu doktorát z východního kanonického práva. V roce 1997 se habilitoval na CMTF UP v Olomouci. Roku 2002 byl zvolen na Papežském východním institutu děkanem a prorektorem Fakulty východního kanonického práva. Roku 2003 byl jmenován duchovním rádcem Mezinárodní unie evropských skautů. Působil jako poradce Kongregace pro východní církve, Kongregace pro nauku víry a Papežské rady pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov. Roku 2005 byl jmenován adjunktem Biskupské synody. Působil také jako profesor Papežské univerzity Gregoriana, Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a na Trnavské univerzitě v Trnavě. V květnu roku 2007 se stal rektorem Papežského východního institutu. Dne 7. května 2009 jej papež Benedikt XVI. jmenoval sekretářem Kongregace pro východní církve a titulárním arcibiskupem z Ptolemais v Lybii. Biskupské svěcení přijal 14. června 2009 z rukou biskupa Slavomira Miklovše a spolusvětiteli byli arcibiskup Ján Babjak a biskup Milan Chautur. Dne 20. ledna 2020 jej papež František jmenoval apoštolským administrátorem \"sede plena\" košické eparchie. Ovládá slovenštinu, latinu, italštinu, angličtinu, ruštinu, ukrajinštinu, francouzštinu, němčinu, španělštinu, řečtinu a staroslověnštinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mons. Cyril Vasiľ (* 10. dubna 1965, Košice) je slovenský řeckokatolický duchovní, arcibiskup, jezuita, skaut a emeritní sekretář Kongregace pro východní církve.", "tgt_summary": "Cyril Vasiľ S.J. (born 10 April 1965) is a Slovak Jesuit who has been a prelate of the Slovak Greek Catholic Church since Pope Francis named him Apostolic Administrator of the Slovak Catholic Eparchy of Košice on 20 January 2020. He has been professor and Rector of the Pontifical Oriental Institute, a titular archbishop since 2009, and Secretary of the Congregation for the Oriental Churches from 2009 to 2020.", "id": 583546} {"src_title": "Ingeborg Dánská (1176)", "tgt_title": "Ingeborg of Denmark, Queen of France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ingeborg byla dcerou dánského krále Valdemara I. a Sofie z Novgorodu. Byla pojmenována po babičce z otcovy strany. Roku 1192 byl anglický král Richard Lví srdce při návratu z kruciáty uvězněn a o rok později francouzský král Filip August uzavřel spolek proti Angličanům s dánským králem Knutem. Spojenectví mělo být zpečetěno sňatkem Filipa s Knutovou mladší sestrou Ingeborg. Dynastická svatba se konala 15. srpna 1193 v Amiensu. Manželství šťastné nebylo, Ingeborg se králi hned po svatební noci zprotivila, ba pociťoval k ní dokonce odpor. Rozvod novopečená královna odmítala a král ji nakonec ode dvora zapudil. Nešťastná žena žádala z klášterního ústraní o pomoc papeže Celestýna. Filip August se i přes existenci zákonité manželky znovu oženil. V červnu 1196 pojal za choť Anežku z rodu Andechsů a Ingeborg zůstala v klášteře. Roku 1198 se na svatý stolec dostal Inocenc III., který na skandální rodinné poměry francouzského krále zareagoval interdiktem, jenž přiměl Filipa k ochotě předložit celou věc koncilu, jehož verdikt přislíbil uznat. Koncil se konal v květnu 1201 v Soissons. Poté byla zpět ke dvoru povolána Ingeborg a celou choulostivou záležitost ukončila smrt její soupeřky Anežky Meránské v červenci 1201. Král se ještě jednou snažil o anulování manželství, ale neuspěl. Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami, což mu nezabránilo zplodit levobočka. Filip zemřel roku 1223, Ingeborg jej přežila o třináct let, které strávila převážně na svém panství v orléanském kraji. Zemřela roku 1236 v klášteře Saint-Jean-en-l’Isle u Corbeil, jehož byla fundátorkou a tam byla také pohřbena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ingeborg Dánská ( \"Ingeborg Valdemardatter\", \"Ingeburge de Danemark\"; 1176 – 29. července 1236, Corbeil) byla francouzská královna z dynastie Valdemarů. Většinu svého života strávila v ústraní, nejdříve byla manželem zapuzena, poté se na více než deset let stala královnou vdovou. Byla majitelkou dodnes zachovaného bohatě iluminovaného žaltáře.", "tgt_summary": "Ingeborg of Denmark (; 1174 – 29 July 1237) was Queen of France by marriage to Philip II of France. She was a daughter of Valdemar I of Denmark and Sofia of Minsk.", "id": 1324654} {"src_title": "Le Marais", "tgt_title": "The Marais", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ještě dlouhou dobu po vzniku města Paříže zůstával pravý břeh neobydlen kvůli močálům, které se zde vytvářely po povodních na Seině. Osídlení se koncentrovalo na ostrově Cité a na jižním, levém břehu Seiny v oblasti dnešní Latinské čtvrti. Již od 9. století se místo využívalo jako pastviny, ale osídlení mělo dlouho jen venkovský charakter. Oblastí procházela na místě dnešní \"Rue Saint-Antoine\" stará obchodní cesta do města Melun. Teprve ve 12. století se zde usídlily některé náboženské řády, z nichž nejvýznamnější byli templáři, kteří se po odchodu z Kypru přesunuli do Paříže a na pozemcích darovaných francouzským králem Ludvíkem VII. vybudovali své hlavní sídlo. Právě tento řád se zasloužil o vysušení bažin během 13. století. V roce 1240 bylo postaveno převorství templářů obklopené vlastními hradbami, neboť se nacházelo mimo městské hradby, které nechal na levém břehu vybudovat král Filip II. August. Opevněné převorství přilákalo řemeslníky a obchodníky, kteří byli osvobozeni od placení daní králi a městu, tak vzniklo předměstí Ville-Neuve du Temple. V následujícím století zde byly založeny i další kláštery (\"Blancs-Manteaux\", \"Sainte-Coix-de-la-Bretonnerie\" a později \"Billettes\"). V polovině 13. století Karel z Anjou, král neapolský a sicilský a bratr krále Ludvíka IX. nechal vystavět svou rezidenci na místě dnešního domu č. 7 v \"Rue de Sévigné\". V roce 1361 francouzský král Karel V. nechal vybudovat komplex budov zvaný jako Hôtel Saint-Pol, kam se uchýlil z Louvru, neboť měl po povstání Étienna Marcela v roce 1358 nedůvěru vůči Pařížanům. Tento panovník a jeho nástupce Karel VI. nechali rozšířit městské hradby, jejichž součástí byla i pevnost Bastila a předměstí Saint-Antoine s odvodňovacém kanálem, hradby obepínaly celou oblast Marais. Tím se stala čtvrť plně integrovanou městskou částí. Od počátku 16. století si zde převážně šlechta začala budovat své městské paláce, které se nazývají \"hôtel\" (pro odlišení od \"palais\", což bylo označení paláce příslušníků královského rodu). Impulsem pro tento rozvoj se stalo založení dnešního \"Place des Vosges\" (tehdy \"Place Royale\" – Královského náměstí) králem Jindřichem IV. roku 1605. Roku 1610 zde byl král na ulici zavražděn. Místo označuje pamětní deska na průchodním domě do náměstí Vosges. Oblast se následně stala módní čtvrtí horních vrstev – aristokracie, církevních představitelů i bohatých měšťanů. Toto vrcholné období rozvoje probíhalo během 17. a po větší část 18. století. Po přesídlení královského dvora do Versailles nastal pozvolný úpadek čtvrti. Šlechta se přesouvala za panovníkem a některé zdejší paláce byly postupně rozprodány měšťanům, kteří je přestavovali na byty. Šlechtici si staví nové pařížské rezidence na předměstí Saint-Honoré poblíž rozvíjející se Avenue des Champs-Élysées a na levém břehu Seiny v předměstí Saint-Germain. Francouzská revoluce znamenala radikální a definitivní ukončení vzestupu. Ze čtvrti byli vyhnáni i zbývající obyvatelé šlechtického původu, mnozí emigrovali, jiní skončili pod gilotinou a jejich nemovitosti byly zkonfiskovány, čímž postupný architektonický úpadek pokračoval. Mnoho paláců bylo rozprodáno řemeslníkům a obchodníkům a budovy byly přeměněny na dílny, sklady, obchody a byty či se zde usídlily úřady. Následné 19. století se projevilo především na vnitřních, často velmi nešetrných přestavbách paláců. Naopak architektonické proměny Paříže za prefekta Haussmanna během Druhého císařství se, na rozdíl od jiných pařížských čtvrtí, nedotkly Marais příliš radikálně. Část středověkých staveb zmizela a některé části se proměnily, což je nejlépe vidět v ulicích Turbigo či Réaumur, ale jinak přes čtvrť nebyl proražen žádný nový bulvár. Jedinou ulicí tohoto typu tedy zůstává \"Rue de Rivoli\" postavená však již v letech 1797-1811 a otevřená za Napoleona a na ní navazující \"Rue Saint-Antoine\", která je ještě starší. V roce 1969 André Malraux, ministr kultury ve vládě Charlese de Gaulla vytvořil plán na rozvoj a ochranu městských čtvrtí a Marais se stala první chráněnou oblastí tohoto programu, který počítá s architektonickou obnovou, návratem stálých obyvatel, budováním muzeí apod. Bylo opraveno mnoho paláců a přeměněno v muzea a sídla dalších kulturních institucí. V posledních letech se ve čtvrti objevuje i mnoho uměleckých galerií.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava ve čtvrti.", "content": "Jelikož je čtvrť situovaná v samém centru Paříže, je zde automobilová doprava problematická. Většina ulic ve čtvrti je příliš úzká, takže jsou jednosměrné, aby bylo umožněno parkování. Ovšem i širší ulice jako \"Rue de Rivoli\" nebo nábřeží jsou koncipované rovněž jako víceproudé jednosměrky, které pravidelně v ranní a odpolední špičce zažívají dopravní zácpy. V Marais bylo vybudováno několik velkokapacitních podzemních parkovišť. Největší jsou u Centre Pompidou a u pařížské radnice Hôtel de Ville. Autobusové linky vedou převážně širšími ulicemi \"Rue Saint-Antoine\" a \"Rue de Rivoli\" od východu na západ (č. 69, 67, 75, 76), po nábřeží opačným směrem (96) a po okrajových bulvárech v severojižním směru (38, 20, 47, 65). Přímo přes čtvrť vedou linky 29, 75 a 96. Stanice metra jsou rozmístěny převážně na bulvárech lemujících čtvrť. V jižní části se nacházejí stanice Hôtel de Ville (linky 1 a 11), Pont Marie a Sully – Morland (obě linka 7), na jihovýchodě pak stanice Bastille (linky 1, 5 a 8). Na východním okraji Marais jsou stanice Chemin Vert a Saint-Sébastien – Froissart (obě linka 8). Na severu se nacházejí stanice Rambuteau (linka 11) a stanice Arts et Métiers (linky 3 a 11). Nejcentrálnější stanicí je Saint-Paul (linka 1). Jižní část Marais protínají v podzemí linky RER A a RER D, ovšem ty zde stanici nemají. Čtvrť je spojena přes Seinu několika mosty. Z ostrova Cité vede Pont d'Arcole a Ostrov sv. Ludvíka spojují s Marais Pont Louis-Philippe, Pont Marie a Pont de Sully.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti v Marais.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dochované městské paláce.", "content": "Ve čtvrti se dochovala bezmála stovka městských paláců (\"hôtels\") šlechty i královských úředníků. Dnes jich je jen menší část využívána k luxusnímu bydlení. Převážně slouží nejrůznějším kulturním účelům jako muzea, školy či knihovny, nebo v nich sídlí úřady. Kromě níže uvedených staveb se mezi \"hôtels\" počítá ještě dalších 36 domů obklopujících \"Place des Vosges\".", "section_level": 2}, {"title": "Komunity v Marais.", "content": "Marais je známé jako centrum několika komunit, které se během doby na jeho území vytvořily.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská čtvrť.", "content": "Marais je historické centrum židovského života v Paříži. Židé ve čtvrti v malém počtu sídlili už na počátku 19. století. Ale teprve na přelomu 19. a 20. století se zde vytvořila silná židovská společnost. Marais se stalo novým domovem mnoha aškenázských židů z východní Evropy (především Ruska a Polska), kteří nacházeli ve čtvrti nízké nájemné a posílili tak charakteristiku Marais jako židovské čtvrti. Tato doba rozvoje židovské komunity trvala však relativně krátce. Po roce 1940, kdy nacistické Německo ovládlo Francii, se židovská populace stala obětí holokaustu. Mnohé pamětní desky u vchodů veřejných budov připomínají neblahý osud jejich obyvatel. Dnešní oblast obývaná židovskou komunitou je mnohem menší, než před druhou světovou válkou. Nazývá se \"Pletzl\" (v jidiš „náměstíčko“ jako opak k velkému \"Place des Vosges\") a soustřeďuje se především kolem \"Rue des Rosiers\", \"Rue des Écouffes\" a \"Rue Ferdinand-Duval\". Ve čtvrti má sídlo televizní kanál pro židovskou komunitu ve Francii (\"Télévision française juive\").", "section_level": 2}, {"title": "Čínská čtvrť.", "content": "Severní část Marais spolu se sousední čtvrtí Belleville je také domovem nejstarší čínské komunity v Paříži. Obyvatelé čínského původu se koncentrují kolem \"Rue du Temple\" a nedaleko \"Place de la République\". První vlna čínské imigrace spadá do období první světové války, kdy Francie požádala Čínu o pracovní výpomoc namísto Francouzů, kteří byli mobilizováni. Čína pak do Francie vyslala na práci více než 150 000 svých státních příslušníků za podmínky, že nebudou nasazeni do bojů. Po válce jich ve Francii přibližně 3000 zůstalo a místní se usídlili kolem \"Rue au Maire\". Dneska jsou jejich obchodní činností v mnoha případech klenotnictví a kožená galanterie. Nová vlna přistěhovalectví z Číny a Vietnamu proběhla v letech 1955-1975 z politických i ekonomických důvodů. Noví přistěhovalci vytvořili druhou, mnohem rozsáhlejší asijskou čtvrť na jihovýchodě Paříže nedaleko Porte de Choisy ve 13. obvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Gay a lesbická čtvrť.", "content": "Paříž je městem s činorodou homosexuální komunitou. V červnu se každoročně koná Gay Pride, kterou v roce 2008 navštívilo kolem půl miliónu lidí. Ve Francii je od roku 1999 uzákoněno registrované partnerství pod názvem Občanský pakt solidarity (Pacte civil de solidarité), které lze uzavřít bez ohledu na pohlaví a od roku 2013 mohou homosexuálové uzavírat manželství. Také pařížský starosta Bertrand Delanoë se ještě před svým zvolením do funkce v roce 2001 otevřeně přihlásil ke své stejnopohlavní náklonnosti. V roce 2002 začala ve Francii vysílat kabelová televize pro homosexuály \"Pink TV\". Na počátku 80. let 20. století ve čtvrti začaly vznikat podniky pro gaye, které se do té doby ojediněle vyskytovaly na levém břehu Seiny. V roce 1983 se do čtvrti přestěhovalo knihkupectví \"Les Mots à la Bouche\", které se během let stalo kulturním centrem zdejší komunity. První podniky se etablovaly především kolem \"Rue Sainte-Croix-de-la-Bretonnerie\", druhou ústřední ulicí je paralelní \"Rue de la Verrerie\". Původní převážně noční život v klubech a barech se na konci 80. let (i přes epidemii nemoce AIDS v komunitě) rozšířil, takže dnes život komunity pokračuje přes celý den. Přespěly k tomu i další nabídky služeb jako restaurace, butiky, hotel, realitní kancelář, cestovní kancelář, posilovny, sauny, parfumérie, holičství nebo cukrárny. Ve čtvrti sídlila redakce společenského LGBT magazínu \"Têtu\" než přesídlila do 14. obvodu. Do čtvrti se rovněž sestěhovala řada gayů, kteří si zde mohli dovolit koupit či pronajmout nemovitost. Jako nomen omen může vzhledem k tomuto charakteru čtvrti Marais dnes působit jméno ulice \"Rue des Mauvais-Garçons\" (\"ulice Zlých (Ostrých) hochů\"). Tento název ovšem pochází už ze středověku a měl odkazovat na ulici, ve které bydlelo nepřizpůsobivé obyvatelstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti v Marais.", "content": "Se čtvrtí Marais je spojeno mnoho významných historických i současných osobností, které ve čtvrti žily a působily, nebo jsou s ní jejich osudy jinak svázány.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrť Marais ve filmu.", "content": "Hôtel de Rohan-Guéménée se objevil v komedii z roku 1973 \"Muž z Acapulca\" s Jeanem Paulem Belmondem a Jacqueline Bisset. Hôtel de Beauvais byl kulisou v několika francouzských filmech, např. \"Bankéřka\" z roku 1980 s Romy Schneider nebo v životopisném filmu \"Camille Claudel\" z roku 1988, kde sochařku Claudelovou hraje Isabelle Adjaniová a Gérard Depardieu představuje sochaře Augusta Rodina. Ve filmu \"Paříži, miluji tě\" z roku 2006 je této čtvrti věnována třetí povídka \"Le Marais\" (režie Gus Van Sant) o zvláštním vztahu dvou mladíků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Le Marais (z francouzského \"le marais\" = bažina, močál) je historická městská čtvrť v Paříži na pravém, severním břehu řeky Seiny. Rozkládá se na území dnešního 3. a 4. obvodu. Čtvrť ohraničují dnešní ulice \"Rue du Renard\" a \"Rue Beaubourg\" na západě, které ji oddělují od historické čtvrti Beaubourg, na severu tvoří zhruba hranici \"Rue Réaumur\" a \"Rue de Bretagne\", na východě \"Boulevard Beaumarchais\" a \"Place de la Bastille\" a na jihovýchodě \"Boulevard Henri-IV\". Jižní hranici tvoří řeka Seina. Podélnou osou čtvrti je \"Rue Saint-Antoine\". Dnešní centrální čtvrť byla původně bažinatá oblast za městem, během 13. století zčásti vysušená a opevněná. V 17. století se stala módní čtvrtí šlechty, která si zde stavěla městské paláce, z nichž se mnohé dochovaly do dnešních dnů. Od poloviny 18. století se však pařížská elita postupně přesouvala odtud do předměstí Saint-Honoré a Saint-Germain, které nabízely více prostoru. Po Velké francouzské revoluci byla čtvrť obydlena převážně řemeslníky, obchodníky a staré paláce byly přeměňovány na dílny a byty. V 19. století čtvrť bez výrazných zásahů přestála modernizaci Paříže vedenou prefektem Haussmannem, čímž si ponechala svůj původní architektonický vzhled, takže čtvrť tvoří převážně menší ulice. V roce 1969 byl zahájen program obnovy a revitalizace městských částí a čtvrť prošla od té doby rozsáhlou rekonstrukcí. Dnešní Marais se vyznačuje vysokou koncentrací muzeí, soukromých galerií a městských paláců, přesto se zde i nadále udrželo mnoho dílen a menších podniků. Nejvýznamnější zdejší institucí je Francouzský národní archiv, který sídlí v srdci čtvrtě v komplexu několika paláců vzájemně propojených novostavbou z 80.let 20.století. Marais je rovněž místem pařížské židovské, čínské a homosexuální komunity.", "tgt_summary": "Le Marais (; \"The Marsh\") is a historic district in Paris, France. Long the aristocratic district of Paris, it hosts many outstanding buildings of historic and architectural importance. It spreads across parts of the 3rd and 4th arrondissements in Paris (on the Rive Droite, or Right Bank, of the Seine). Once shabby, the district has been rehabilitated and now sports trendy shopping and restaurants in streets such as Rue des Francs-Bourgeois and Rue des Rosiers.", "id": 730} {"src_title": "Vilém V. Oranžský", "tgt_title": "William V, Prince of Orange", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Haagu jako syn Viléma IV. Oranžského a jeho ženy Anny Hannoverské, anglické královské princezny (Princess Royal), nejstarší dcery anglického krále Jiřího II. Měl sotva tři roky, když jeho otec v roce 1751 zemřel. Vilém zdědil místodržitelský úřad po dosažení 18 let věku, v roce 1766, do té doby jeho jménem vládly postupně tři regentky – nejprve do své smrti jeho matka Anna (1751–1759), později do své smrti jeho babička Marie Luisa Hesensko-Kasselská (1759–1765) a poté jeho starší sestra Karolína (od roku 1765); v letech 1759 to 1766 byl spoluregentem Ludwig Ernst von Brunswick-Lüneburg-Bevern, osobní rádce do října 1784.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1767 se Vilém oženil s pruskou princeznou Vilemínou, sestrou pruského krále Fridricha Viléma II. Vilém V. a Vilemína měli pět dětí, z nichž však první zemřelo den po porodu a třetí se narodilo mrtvé. Vilém V. měl i nemanželského syna, Karla Oranžského, známého též jako Karel Batávský (1767–1808).", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V době americké války za nezávislost Nizozemsko zachovávalo neutralitu. Vilém V. stojící na čele proanglické frakce z parlamentu blokoval proamerické a později i profrancouzské snahy o zatažení do války. Nakonec po mnoha politických jednáních a pod tlakem diplomatů amerických i francouzských Sjednocené provincie nový stát, Spojené státy, v roce 1782 uznaly. Po čtyřech letech byli Nizozemci přemoženi a zubožený národ byl s vládou Viléma V. stále více nespokojen. Skupina mladých revolucionářů, nazývajících se \"Patrioti\", stále panovníka provokovala. Vilém svůj dvůr přestěhoval do Geldernu, provincie vzdálené od politického centra státu, ale tím jeho činnost v tomto směru skončila. Proti přesunu silně protestovala jeho žena Vilemína, která se chtěla vrátit do Haagu, byla však zadržena v Goejanverwellesluis a musela se vrátit do Geldernu. Pro Vilemínu i jejího bratra to byla nesmírná potupa. Fridrich Vilém II. proto vyslal vojsko proti disidentům; \"Patrioti\" prchli do Francie, kam se dostali právě ve vypjaté době počátku Velké francouzské revoluce, když byl svržen z trůnu král Ludvík XVI. Podporováni Francií se \"Patrioti\" v roce 1795 vrátili z Paříže bojovat ve vlasti. Vilém V. musel prchnout a ukrýt se v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a následnictví.", "content": "Vilém V. zemřel ve vyhnanství v německém Brunšviku jako poslední z nizozemských místodržitelů. Jeho tělo se do vlasti vrátilo až po sto padesáti letech a 29. dubna 1958 bylo pochováno v hrobce nizozemské královské rodiny v Nieuwe Kerk v Delftu. V roce 1813 se do Nizozemska vrátil jeho syn Vilém VI. a jako Vilém I. byl korunován králem nizozemské monarchie (nebyl však prvním nizozemským králem – tím byl Ludvík Bonaparte (1778–1846), který vládl v letech 1806–1810).", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Vilém V. byl 568. rytířem Podvazkového řádu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém V. Oranžský nebo Vilém V. Batávský ( ' nebo '; 8. března 1748 v Haagu – 9. dubna 1806 v Brunšviku) byl poslední nizozemský místodržitel v letech 1751–1795.", "tgt_summary": "William V (Willem Batavus; 8 March 1748 – 9 April 1806) was a Prince of Orange and the last Stadtholder of the Dutch Republic. He went into exile to London in 1795. He was furthermore ruler of the Principality of Orange-Nassau until his death in 1806. In that capacity he was succeeded by his son William.", "id": 1556022} {"src_title": "Karel Rokytanský", "tgt_title": "Carl von Rokitansky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině královéhradeckého úředníka, kancelisty krajského úřadu (Kreiskanzelist) Prokopa Rokytanského a jeho manželky Terezie, rozené Lodgmannové (otec měl rytířský titul). Do školy začal chodit v Litoměřicích, kam se rodina přestěhovala; když mu bylo osm let, jeho otec zemřel. Gymnaziální studia asolvoval v Hradci Králové. V Praze studoval tři roky filozofii, poté tři roky medicínu. Mezi jeho přednášející patřil Jan Evangelista Purkyně, který vzbudil jeho zájem o anatomii. Na vyzvání svého strýce Aloise Lodgmana a poté, co Purkyně přestal přednášet, odešel do Vídně, kde v roce 1828 úspěšně lékařská studia dokončil. Stal se asistentem profesora J.Wagnera v nedávno zřízeném patologickoanatomickém ústavu ve Vídni. V oboru patologické anatomie se začal věnovat i vědecké práci. Po Wagnerově smrti převzal jeho úřad a v roce 1844 se stal profesorem. Ve Vídni působil od roku 1869 do konce svého života jako prezident Akademie věd. V letech 1852–1853 byl jako první lékař zvolen rektorem Vídeňské univerzity, byl zde též i prvním děkanem-lékařem (tuto funkci zastával celkem čtyřikrát). Od roku 1850 byl též doživotním prezidentem Vídeňské lékařské společnosti. Byl členem panské sněmovny,v níž patřil mezi radikální křídlo. V roce 1868 navrhoval odloučení školy a církve. Jako člen komise při ministerstvu vyučování navrhl nový studijní řád pro lékaře, který byl po desetiletém úsilí přijat v roce 1872. Po celý život udržoval kontakt s českým prostředím. Stýkal se s českými krajany a lékaři, například Josefem Škodou nebo Eduardem Albertem. Stal se čestným doktorem Karlovy univerzity. Podporoval finančně významné celonárodní akce, jako byla výstavba Národního divadla nebo chrámu sv. Víta. Zemřel ve vídeňském okrese Hernals na zástavu srdce (Herzlähnung); na místním hřbitově byl pochován.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Roku 1835 se oženil s Marií Weissovou. Zpočátku žili velmi skromně, později se přestěhovali do vlastního domu na předměstí Vídně. Synové Karel (1839–1898) a Prokop (1842–1928) byli též lékaři. Karel Rokytanský mladší působil od roku 1895 jako řádný profesor na klinice porodnictví ve Štýrském Hradci, Prokop Rokytanský vedl od roku 1877 jako řádný profesor kliniku interního lékařství v Innsbrucku. Jeho pravnuk Ottokar byl profesorem chirurgie a jeho syn Alexander přednostou kliniky dětské chirurgie v \"Donauspital\" ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Karel Rokytanský je řazen mezi zakladatele nové vídeňské lékařské školy, která kladla důraz na specializaci lékařského výzkumu. Volbě léčebných prostředků předcházelo pečlivé vyšetření pacientů založené na poznání, že každá nemoc má svůj patologickoanatomický základ. Základní učebnicí v medicíně té doby bylo třísvazkové dílo \"Patologické anatomie (Handbuch der pathologischen Anatomie\") od Karla Rokytanského (1842-1846). Přesným a podrobným popisem chorobných změn na orgánech usnadnil lékařům rozhodování při volbě vhodné a účinné léčby. Zavedl užívání titulu MUDr. Množstvím precizních patologických pitev (provedl jich za život přes 6 000) přispěl k vytvoření základu dnešní chirurgie. Za svůj život učinil řadu objevů chorob a vrozených anomálií. Specializoval se na popis chorobných změn na orgánech. Své zkušenosti shrnul do třídílné učebnice patologické anatomie (v německém originále \"Lehrbuch der pathologischen Anatomie\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Rokitanský, též Karel Rokytanský německy: Karl (nebo Carl) Freiherr von Rokitansky (svobodný pán), (19. února 1804, Hradec Králové – 23. července 1878, Vídeň, Rakousko) byl rakouský lékař, patolog, filosof a liberální politik českého původu. Zasloužil se o vznik patologické anatomie jako specializovaného lékařského oboru.", "tgt_summary": "Baron Carl von Rokitansky (, ) (19 February 1804 – 23 July 1878), was a Bohemian physician, pathologist, humanist philosopher and liberal politician.", "id": 1447834} {"src_title": "Lilkovité", "tgt_title": "Solanaceae", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Lilkovité jsou jednoleté až vytrvalé byliny, keře, stromy i liány se střídavými jednoduchými nebo řidčeji zpeřenými listy bez palistů. Čepel listů je celistvá nebo různě laločnatá, bez ostrých zubů na okraji, často poněkud dužnatá. Dřevo je u stromovitých a keřovitých zástupců obvykle měkké. Rostliny jsou lysé nebo chlupaté, odění se skládá z jednoduchých, vidličnatých, hvězdovitých nebo žlaznatých chlupů. Na dotek mohou být listy lepkavé nebo vlhké. Některé druhy, zejména z rodu lilek (\"Solanum\"), mají ostny na kmeni nebo i na listech. Květy jsou pětičetné, obvykle oboupohlavné, pravidelné nebo dvoustranně souměrné, nejčastěji v úžlabních nebo vrcholových vrcholičnatých květenstvích. Kalich je srostlý, pěticípý, za plodu často zvětšený. Koruna je srostlá, pěticípá. Tyčinky jsou přirostlé ke korunní trubce, v počtu 4 až 5. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 (výjimečně 5) plodolistů a se stejným počtem komůrek, s jedinou čnělkou. Plodem je tobolka nebo bobule. Semen je obvykle mnoho. Pro stonky lilkovitých jsou charakteristické bikolaterální cévní svazky. Čeleď zahrnuje téměř 2 500 druhů ve 102 rodech. Největší rody jsou lilek (\"Solanum\", asi 1 500 druhů), \"Lycianthes\" (200), tabák (\"Nicotiana\", 95), nolana (\"Nolana\") a kustovnice (\"Lycium\", obojí 90).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Lilkovité jsou rozšířeny po celém světě, chybějí pouze v arktických oblastech. Nejvíce druhů se vyskytuje v tropech a subtropech, centrum druhové i rodové diverzity je v Jižní Americe. Lilkovité obsazují téměř všechny typy biotopů, zejména však rostou na narušených místech na půdách bohatých živinami. V původní květeně ČR tuto čeleď zastupuje lilek potměchuť (\"Solanum dulcamara\"), lilek černý (\"S. nigrum\"), lilek vlnatý (\"S. decipiens\"), durman obecný (\"Datura stramonium\"), blín černý (\"Hyoscyamus niger\") a rulík zlomocný (\"Atropa bella-donna\"). Další druhy jsou zavlékány, zejména mnohé lilky (\"Solanum\"), kustovnice cizí (\"Lycium barbarum\"), vzácně i pablen kraňský (\"Scopolia carniolica\"). Z pěstovaných rostlin občas zplaňují mochyně židovská (\"Physalis alkekengi\"), tabák selský (\"Nicotiana rustica\"), tabák virginský (\"Nicotiana tabacum\") a lilík mochyňovitý (\"Nicandra physalodes\"). V teplých oblastech Evropy jsou zastoupeny i některé další rody, jako je mandragora (\"Mandragora\"), withanie (\"Withania\") a \"Triguera\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy lilkovitých jsou různorodého tvaru i velikosti a jsou opylovány celou řadou opylovačů. U některých rodů (např. lilek) květy neobsahují nektar a jsou opylovány včelami sbírajícími pyl, sloužícím k výživě larev. Prašníky v takových květech mají okrouhlé otvory místo klasických podélných štěrbin a pyl je z nich vytřásán pohybem včely. Dlouhé květy kladivníku bývají opylovány drobnými ptáky. Semena lilkovitých jsou obecně rozšiřována ptáky a savci včetně plodožravých netopýrů, vyhledávajícími bobule. Některé amazonské druhy rodu \"Markea\" jsou epifyty, v nichž hnízdí žahaví mravenci. Některé stromy rostoucí v tropickém deštném pralese mohou ve výjimečných případech dorůstat výšky až 30 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Čeleď obsahuje široké spektrum alkaloidů, z nichž nejvýznamnější skupinou jsou tropanové alkaloidy. Název „tropanové“ pochází z rodu Atropa, kam patří například rulík zlomocný. Jméno Atropa je původem z řecké mytologie, kde patřilo jedné z Moir, tří bohyň osudu, která přestřihávala nit života. Toto pojmenování popisuje dlouho známou jedovatost a toxicitu těchto látek. Tropanové alkaloidy se mohou vyskytovat také v rodech durman (\"Datura\", \"Brugmansia\"), mandragora (\"Mandragora\") a v mnohých dalších rodech této čeledi. Po chemické stránce mají tropanové alkaloidy charakteristickou bicyklickou strukturu. Nejvýznamnější je atropin, skopolamin a hyoscyamin. Z farmakologického hlediska to jsou nejsilnější existující anticholinergika neboli inhibitory signálů přenášených neurotransmiterem acetylcholinem. Symptomy předávkování mohou zahrnovat sucho v ústech, rozšířené zornice, ataxii, zadržování moči, halucinace, křeče, kóma a smrt. Tropanové alkaloidy jsou i přes vysokou toxicitu důležité látky. Mohou zvrátit cholinergní otravu, která může být způsobena kontaktem s pesticidy a chemickými zbraněmi, jako například sarin a VX. Jsou také použitelné k zastavení mnoha typů alergických reakcí. Skopolamin je činidlo používané v oftalmologii, neboť rozšiřuje zornice a tím umožňuje vyšetření vnitřku oka. Tyto alkaloidy mohou být také použity jako látky potlačující zvracení (antiemetika) u lidí se sklony ke kinetózám nebo po chemoterapii. Atropin má stimulující efekt na centrální nervový systém a srdce, zatímco scopolamin má účinek sedativní. Známý alkaloid pocházející z čeledi lilkovitých je nikotin. Stejně jako ostatní tropanové alkaloidy působí na cholinergní neurony, ale s opačným účinkem (je to agonista). Má vyšší specifitu k nikotinovým acetylcholinovým receptorům než jiné ACh proteiny. Nikotin se přirozeně vyskytuje v rostlinách rodu tabák (\"Nicotiana\") a petúnie (\"Petunia\"). Další skupinou toxických látek nalézajících se v této čeledi jsou glykoalkaloidy, například solanin, který je příležitostně zodpovědný za otravu po požití bobulí lilku černého nebo lilku potměchuti nebo nadzemních částí bramboru.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Lilikovité jsou největší čeleď řádu lilkotvaré (\"Solanales\"). Sesterskou skupinou je podle kladogramů APG čeleď svlačcovité (\"Convolvulaceae\"). V minulosti byla některými taxonomy (např. Cronquist) oddělována čeleď \"Nolanaceae\" (rody \"Alona\" a \"Nolana\"). Čeleď lilkovité je dobře vyhraněná skupina. Její monofyletičnost je mimo morfologie podpořena i analýzou cpDNA. Dřívější dělení čeledi na podčeledi \"Solanoideae\", \"Cestroideae\" a \"Anthocercidae\" se ukázalo jako umělé, neboť \"Cestroideae\" tvoří v tomto pojetí bazální parafyletický komplex. Bylo také zjištěno, že rod lilek (\"Solanum\") je parafyletický a proto jsou do něj vřazeny rody rajče jedlé (\"Lycopersicon\") a rajčenka (\"Cyphomandra\"). Také rod \"Brugmansia\" patří minulosti, neboť druhy z něj byly převedeny do rodu durman (\"Datura\"). Po morfologické stránce je lilkovitým velmi podobná čeleď brutnákovité (\"Boraginaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Lilek brambor je 4. nejvýznamnější potravina pro výživu lidstva a v klimaticky příhodných oblastech jedna z nejčastěji pěstovaných plodin. Mnohé druhy jsou také široce využívány jako zelenina či ovoce, především rajče jedlé (\"Lycopersicon esculentum\"), Paprika setá (\"Capsicum annuum\"), lilek vejcoplodý neboli baklažán (\"Solanum melongena\") a rajčenka (\"Cyphomandra betacea\"). V Jižní Americe jsou jako ovoce pěstovány mnohé další druhy lilku, např. \"Solanum hyporhodium\", \"S. muricatum\" neboli 'pepino', S. quitoense\" a \"S. topiro\" aj. Občas se také pro plody pěstuje mochyně peruánská (\"Physalis peruviana\"), místně i jiné druhy. Různé druhy papriky jsou používány jako koření, zejména paprika setá (\"Capsicum annuum\"), paprika křovitá (\"C. frutescens\") a paprika čínská (\"C. chinense\"). Vzhledem k obsahu účinných alkaloidů lze nalézt v čeledi lilkovité celou řadu druhů s psychotropními účinky. Nejvíce je v tomto směru využíván tabák, zejména druhy tabák selský (\"Nicotiana rustica\") a tabák virginský (\"Nicotiana tabacum\"). Nikotin obsahují i některé druhy petúnií, zejména petúnie fialová (\"Petunia violacea\"). Pro halucinogenní účinky jsou vyhledávány různé druhy durmanu (\"Datura\") a durmanovec (dříve \"Brugmansia\", dnes \"Datura\"), v Jižní Americe místně i \"Iochroma fuchsioides\", \"Latua pubiflora\", \"Methysticodendron amesianum\". V Austrálii používají domorodci k navození vzrušení a halucinací listy \"Duboisia hopwoodii\". Skopoletin, obsažený v amazonských druzích rodu \"Brunfelsia\", navozuje pocit chladu. U některých lidí se vyskytuje přecitlivělost nebo alergie na některé lilkovité rostliny. V lékařství byla zejména ve středověku hojně využívána mandragora lékařská (\"Mandragora officinarum\"), která měla významné místo i v magii. Withanie snodárná (\"Withania somnifera\"), tzv. ašvagandha, má široké využití v indické ajurvédě a svými komplexními regeneračními účinky je blízká ženšenu. V tradiční čínské medicíně jsou využívány plody a kůra z kořene kustovnice čínské (\"Lycium chinense\"). Plody této kustovnice jsou pod jménem „goji“ (godži) prodávány i v ČR. Argentinský tabák \"Nicotiana glauca\" obsahuje alkaloid anabasin, který má insekticidní účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acnistus\", \"Anisodus\", \"Anthocercis\", \"Anthotroche\", \"Archiphysalis\", \"Athenaea\", \"Atrichodendron\", \"Atropa\", \"Atropanthe\", \"Aureliana\", \"Benthamiella\", \"Bouchetia\", \"Brachistus\", \"Browallia\", \"Brugmansia\", \"Brunfelsia\", \"Calibrachoa\", \"Capsicum\", \"Cestrum\", \"Chamaesaracha\", \"Coeloneurum\", \"Combera\", \"Crenidium\", \"Cuatresia\", \"Cyphanthera\", \"Datura\", \"Deprea\", \"Discopodium\", \"Dittostigma\", \"Duboisia\", \"Duckeodendron\", \"Dunalia\", \"Espadaea\", \"Exodeconus\", \"Fabiana\", \"Goetzea\", \"Grabowskia\", \"Grammosolen\", \"Hawkesiophyton\", \"Hebecladus\", \"Henoonia\", \"Hunzikeria\", \"Hyoscyamus\", \"Iochroma\", \"Jaborosa\", \"Jaltomata\", \"Juanulloa\", \"Latua\", \"Leptoglossis\", \"Leucophysalis\", \"Lycianthes\", \"Lycium\", \"Mandragora\", \"Margaranthus\", \"Markea\", \"Melananthus\", \"Mellissia\", \"Metternichia\", \"Nectouxia\", \"Nicandra\", \"Nicotiana\", \"Nierembergia\", \"Nolana\", \"Nothocestrum\", \"Oryctes\", \"Pantacantha\", \"Parabouchetia\", \"Pauia\", \"Petunia\", \"Phrodus\", \"Physalis\", \"Physochlaina\", \"Plowmania\", \"Protoschwenckia\", \"Przewalskia\", \"Quincula\", \"Rahowardiana\", \"Reyesia\", \"Salpichroa\", \"Salpiglossis\", \"Saracha\", \"Schizanthus\", \"Schultesianthus\", \"Schwecnkiopsis\", \"Schwenckia\", \"Sclerophylax\", \"Scopolia\", \"Sessea\", \"Sesseopsis\", \"Solandra\", \"Solanum\" (včetně \"Cyphomandra\" a \"Lycopersicum\"), \"Streptosolen\", \"Symonanthus\", \"Trianaea\", \"Triguera\", \"Tubocapsicum\", \"Vassobia\", \"Vestia\", \"Withania\", \"Witheringia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Lilkovité je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu lilkotvaré (\"Solanales\"). Čeleď zahrnuje mnoho agrokulturně využívaných druhů, stejně jako druhů toxických. Je také významným zdrojem jídla, koření a látek využívaných ve farmacii, zejména alkaloidů. Některé druhy se také pěstují jako okrasné či nacházejí využití v genetickém a biotechnologickém výzkumu a v experimentální biologii.", "tgt_summary": "The Solanaceae, or nightshades, are a family of flowering plants that ranges from annual and perennial herbs to vines, lianas, epiphytes, shrubs, and trees, and includes a number of agricultural crops, medicinal plants, spices, weeds, and ornamentals. Many members of the family contain potent alkaloids, and some are highly toxic, but many—including tomatoes, potatoes, eggplant, bell and chili peppers—are used as food. The family belongs to the order Solanales, in the asterid group and class Magnoliopsida (dicotyledons). The Solanaceae consists of about 98 genera and some 2,700 species, with a great diversity of habitats, morphology and ecology. The name Solanaceae derives from the genus \"Solanum\", \"the nightshade plant\". The etymology of the Latin word is unclear. The name may come from a perceived resemblance of certain solanaceous flowers to the sun and its rays. At least one species of \"Solanum\" is known as the \"sunberry\". Alternatively, the name could originate from the Latin verb \"solare\", meaning \"to soothe\", presumably referring to the soothing pharmacological properties of some of the psychoactive species of the family. The family has a worldwide distribution, being present on all continents except Antarctica. The greatest diversity in species is found in South America and Central America. In 2017, scientists reported on their discovery and analysis of a fossil tomatillo found in the Patagonian region of Argentina, dated to 52 million years B.P. The finding has pushed back the earliest appearance of the plant family Solanaceae. As tomatillos likely developed later than other nightshades, this may mean that the Solanaceae may have first developed during the Mesozoic Era. The Solanaceae include a number of commonly collected or cultivated species. The most economically important genus of the family is \"Solanum\", which contains the potato (\"S. tuberosum\", in fact, another common name of the family is the \"potato family\"), the tomato (\"S. lycopersicum\"), and the eggplant or aubergine (\"S. melongena\"). Another important genus, \"Capsicum\", produces both chili peppers and bell peppers. ", "id": 686226} {"src_title": "Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice (Moskva)", "tgt_title": "Dormition Cathedral, Moscow", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První kamenný chrám na místě dnešního byl postaven na počátku 14. století, za vlády knížete Ivana I. 4. srpna 1326 byl na místě původně dřevěného kostela založen chrám z bílého kamene zasvěcený Zesnutí přesvaté Bohorodice na pokyn kyjevského metropolity Petra, který sám krátce nato přesídlil do Moskvy. Uspěnský chrám byl v letech 1326—1327 prvním kamenným kostelem v Moskvě. Byl to jednolodní chrám, se čtyřmi pilíři, třemi apsidami a třemi přístavbami, postavený po vzoru georgijevského chrámu v Jurjevě-Polském. Kostel byl postaven ve slohu charakteristickém pro toto období: zdivo z hrubě opracovaných kvádrů bílého kamene se spojovala s hladkostěnnými částmi architektonické výzdoby. Za vlády Ivana III. kostel přestal vyhovovat statutu katedrálního chrámu sílícího centralizovaného ruského státu. K demolici určený kostel se pravděpodobně přestal udržovat a velmi zchátral, o čemž nalézáme záznamy v letopisech. Realizace stavby nového chrámu na tu dobu ohromných rozměrů, byla svěřena ruským stavitelům Krivcovovi a Myškinovi. Roku 1472 započatá stavba však nebyla dokončena, poté co byla krátce předtím dokončená klenba kostela narušena zemětřesením, jež se v Moskvě podle záznamů odehrálo 20. května 1474. Ivan III. pozval z Itálie architektа Ridolfa Fioravantiho, zvaného Aristotele, který zcela rozebral zbytky stavby a vztyčil současný chrám podle ruských předloh z 12. století (Uspenského chrámu ve Vladimiru) s prvky tehdejší současné severoitalské architektury. Kostel byl vysvěcen 12. srpna 1479, v předvečer svátku Panny Marie, metropolitou Gerontiem. Kostel dostal podobu stavby o šesti sloupech, pěti kupolích a pěti apsidách. Postaven z bílého vápence v kombinaci s cihlou (z cihlového zdiva jsou vytvořeny klenba, oblé plochy, východní zeď nad oltářovými apsidami, hranolové sloupy na východní straně skryté za oltářní branou. Ostatní oblé sloupy jsou rovněž z cihel, jsou však vyloženy vápencem). Prvotní výzdoba chrámu byla vytvořena v období let 1482 až 1515. Na dekoraci se podílel věhlasný ikonopisec Dionisij. V letech 1642—1644 byl chrám znovu vyzdoben, přičemž původní malby se nezachovaly. Kostel byl mnohokrát poškozen požáry, následně obnovován a restaurován. Po požáru roku 1547 dal Ivan IV. pokyn k vyzdobení vrcholu kostela pozlacenými listy z mědi. Relikvie metropolity Petrа byly přeloženy ze stříbrné urny do zlaté. Roku 1624 byla klenba chrámu rozebrána, neboť hrozilo její zřícení a znovu vystavěna podle nového nákresu s přidanou železnou armaturou se zabudováním dodatečných podpůrných oblouků. V únoru 1548 se zde konala první korunovace ruského panovníka v dějinách. Velkokníže moskevský Ivan III. nechal korunovat tzv. čapkou Monomachovou svého vnuka Dmitrije na velikého knížete \"\"Moskvy a Vladimiru a vší Rusi\"\". Roku 1547 následovala první carská korunovace Ivana IV. Od té doby až do svržení monarchie se zde konaly panovnické korunovace. Korunovace posledního cara Mikuláše II. a jeho manželky carevny Alexandry Fjodorovny proběhla 26. května 1896. Roku 1625 bylo do chrámu přeneseno roucho Páně, poslané jako dar caru Michailu Fjodorovičovi perským šáhem Abbásem I. Na počest této události byl v ruské církvi ustanoven svátek «Uložení roucha Páně» (10. července podle juliánského kalendáře).", "section_level": 1}], "src_summary": "Uspenskij sobor v Moskvě (rusky \"Успенский собор в Москве\") je jeden z největších pravoslavných chrámů zasvěcený svátku Zesnutí Panny Marie (Bohorodičky), který se nachází na Chrámovém náměstí v moskevském Kremlu. Byl postaven v letech 1475—1479 pod vedením italského stavitele Aristotela Fioravantiho. Je to jeden z nejvýznamnějších a nejdůležitějších chrámů v Moskvě, zároveň to je nejstarší plně zachovalá stavba v tomto městě.", "tgt_summary": "The Cathedral of the Dormition (, or \"Uspensky sobor\"), also known as the Assumption Cathedral or Cathedral of the Assumption is a Russian Orthodox church dedicated to the Dormition of the Theotokos. It is located on the north side of Cathedral Square of the Moscow Kremlin in Russia, where a narrow alley separates the north from the Patriarch's Palace with the Twelve Apostles Church. Separately in the southwest, also separated by a narrow passage from the church, is the Palace of Facets. The Cathedral is regarded as the mother church of Muscovite Russia. In its present form it was constructed between 1475–79 at the behest of the Moscow Grand Duke Ivan III by the Italian architect Aristotele Fioravanti. From 1547 to 1896 it was where the Coronation of the Russian monarch was held. In addition, it is the burial place for most of the Moscow Metropolitans and Patriarchs of the Russian Orthodox Church and it also serves as a part of Moscow Kremlin Museums.", "id": 711452} {"src_title": "Borovice halepská", "tgt_title": "Pinus halepensis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Borovice halepská je poměrně vzrůstný, až 20 metrů vysoký strom se silným, často větrem pokrouceným kmenem a širokou nepravidelnou korunou. Kůra je u mladých stromů a na letorostech hladká a stříbřitě šedá, s přibývajícím věkem rozpukává a zbarví se do šedohnědého či rudohnědého odstínu. Jehlice rostou na kratičkých brachyblastech ve svazečcích po dvou; jsou jasně světle zelené či šedozelené, velmi jemné, měkké a zhruba 6 až 10 centimetrů dlouhé, často rozložené až na koncích větévek. Pupeny jsou bez pryskyřice. Šišky bývají 5 až 12 centimetrů dlouhé, úzce válcovité, červenohnědé či žlutohnědé, o průměru asi 4 centimetry. Vyrůstají na výrazných, dolů sehnutých, 1-2 cm dlouhých stopkách, což je rys, podle něhož lze tuto borovici snadno rozeznat. Dozrávají druhým rokem, třetího roku se rozevírají a uvolňují mnoho okřídlených semen, která roznáší vítr; na stromě však zůstávají viset ještě několik dalších let a postupně šednou.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Velmi dobře snáší sucho a ve vhodném podnebí roste ve všech půdách, nejlépe vápenitých. Na půdní podmínky je velmi nenáročná, dokáže růst i na vyprahlých skalách a krasových terénech včetně téměř aridních oblastí s ročním uhrnem srážek kolem 300 mm. Roste přirozeně ve Středomoří, zejména v jihovýchodním Španělsku, severním Maroku a Alžírsku, v jižní Francii, v Dalmácii, v Řecku a v Izraeli. lesnicky introdukována byla jako užitková dřevina do mnoha klimaticky odpovídajících zemí světa; v Austrálii se stala nepříjemným invazním druhem. Pro pěstování v českých podmínkách není mrazuvzdorná.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dřevo borovice halepské je pouze průměrné kvality. Lesnicky se využívá k zalesňování náročných a suchých stanovišť. Třísloviny z kůry se využívaly v koželužství. Široké uplatnění měla pryskyřice, ať už k impregnaci lodí, či výrobě terpentýnu; dodnes se přidává do řeckého bílého vína zvaného retsina.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Blízce příbuznými druhy jsou borovice kanárská (\"Pinus canariensis\"), jež je endemitem ostrova Tenerife, a také borovice kalábrijská (\"Pinus brutia\"), rostoucí ve východním Středomoří, která bývá někdy považována i za její poddruh (pak jako \"Pinus halepensis\" subsp. \"brutia\"). Od borovice halepské se liší delšími, tuhými, tmavě zelenými jehlicemi a šiškami bez stopek; oba druhy se v místě překryvu areálů kříží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice halepská (\"Pinus halepensis\") je jehličnatý strom z čeledi borovicovitých a asi nejběžnější borovice, se kterou se lze setkat v oblasti Středomoří. Jeho název je odvozen od města Aleppo v Sýrii.", "tgt_summary": "Pinus halepensis, commonly known as the Aleppo pine, is a pine native to the Mediterranean region. Its range extends from Morocco, Algeria and Spain north to southern France, Italy, Croatia, Montenegro, and Albania, and east to Greece, all over Malta and northern Tunisia, with an outlying population (from which it was first described) in Syria, Lebanon, southern Turkey, Jordan, Israel, and Palestinian territories.", "id": 1774132} {"src_title": "Vilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská", "tgt_title": "Natalia Alexeievna (Wilhelmina Louisa of Hesse-Darmstadt)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Vilemína Luisa byla pátým dítětem a čtvrtou dcerou v početné rodině lankraběte Ludvíka IX. Hesensko-Darmstadtského a jeho první ženy Karolíny Falcko-Zweibrückenské, její sestrou byla pruská královna Bedřiška, druhá manželka krále Fridricha Viléma II. Dívka vyrůstala pod přísným dohledem matky, zvané \"velká lankraběnka\", důstojné a velmi vzdělané ženy, v jejímž domě pobývali Goethe, Herder a další významné osobnosti té doby. Již v dětství se dívenka odlišovala nadprůměrnými schopnostmi, silným charakterem a výbušným temperamentem. Vilemína měla několik sourozenců: Karolínu, Bedřišku Luisu, Ludvíka, Amálii, Kristiána a Luisu.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s carem Pavlem.", "content": "V roce 1772 dovršil ruský následník trůnu carevič Pavel 18 let a carevna Kateřina Veliká začala pro něj hledat ženu. Po dlouhém hledání se výběr zúžil na dvě kandidátky: Žofie Dorota Württemberská a Vilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská. Sofii však v té době bylo teprve třináct let a Kateřina nutně potřebovala následníka trůnu, proto její výběr padl na tři svobodné dcery hesenského lankraběte. Svatbě přál i pruský panovník Fridrich II. Veliký, neboť tento svazek byl výhodný i pro Prusko. Vilemína (17 let) i její dvě sestry – Amálie (18 let) i Luisa (15 let) – byly pozvány do Ruska a tam si carevič Pavel vybral Vilemínu. Jejich svatba se konala 10. října roku 1773; Vilemína přijala pravoslaví a ruské jméno Natálie Alexejevna Romanova. V prvních měsících manželství Vilemínina (tehdy již vlastně Natáliina) veselost a spontánnost oživovala celý dvůr. Carevna jí byla nadšená, ale postupem času se začaly objevovat potíže a manželství Natálie a Pavla spělo ke krachu, ještě větší problémy pak byly ve vztahu s Kateřinou. Pavlova matka napsala, že Natálie \"miluje extrémy ve všem. Neposlouchá žádné rady, a neshledávám u ní ani půvab, ani nadání, ani rozum\". Natálie odmítla učit se rusky a intrikovala ve snaze získat pro Pavla trůn. Někdy v té době se Natálie zamilovala do okouzlujícího hraběte Andreje Razumovského, přítele careviče Pavla (s nímž flirtovala již při plavbě do Ruska na lodi, které on velel). K Natáliině smůle však románek, který s ním navázala, nezůstal bdělým očím dvořanů utajen a Andrej měl být poslán pryč z paláce, Pavel (který ovšem nevěděl nic o důvodu jeho vykázání) proti tomu bouřlivě protestoval. V tu dobu Natálie otěhotněla; je příznačné pro poměry na tehdejším carském dvoře, že carevna Kateřina – druhdy sama nevěrná manželka (předpokládá se, že sám carevič Pavel nebyl synem Kateřinina manžela Petra III., ale jejího milence Sergeje Saltykova) – nepovažovala za důležité, zda dítě je Andreje či Pavla, byl pro ni rozhodující fakt, že Natálie porodí následníka ruského trůnu.", "section_level": 1}, {"title": "Porod a smrt.", "content": "K porodu došlo 15. dubna 1776. Byl mimořádně těžký a dlouhý, dítě bylo příliš velké a když konečně přišlo na svět, ukázalo se, že již nežije – Natálie ho nemohla porodit a lékaři se neodhodlali provést císařský řez. O několik dní později (26. dubna) v důsledku poporodních komplikací zemřela v necelých jedenadvaceti letech i Natálie. Je zajímavé, že již současnící byli názoru, že při lepší lékařské péči Vilemína zemřít nemusela. Rytíř Corberon si zapsal odpověď chirurga Moreaua na svůj dotaz ohledně této nešťastné události: \"Řekl mi (tj. Moreau) soukromě, že podle jeho názoru dvorní chirurgové a lékaři zanedbali péči o velkokněžnu, která nemusela zemřít. Je skutečně překvapující, že se jí nedostalo větší péče. Lidé jsou velmi znechuceni, hořce plačíce. Včera i dnes je možno slyšet od lidí v obchodech: „mladé paní umírají; staré baby neumřou nikdy.“\" Závěrečná slova jsou jasnou narážkou na carevnu Kateřinu a v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi mohou vyznívat až jako skryté obvinění. Pověsti o zabití velkokněžny se (zřejmě i kvůli nedobrým vztahům s Kateřinou) skutečně objevily. Za oficiální příčinu smrti bylo označeno pokroucení páteře. Natáliin muž, následník trůnu Pavel nesl její smrt velmi bolestně a nemohl se s ní vyrovnat; tehdy mu matka ukázala kompromitující materiály o Natálii a hraběti Razumovském. Pavel Petrovič byl tím krutě zasažen, nepřišel na pohřeb, neobjevoval se u dvora a celá tato historie silně poznamenala do budoucna jeho charakter: stal se nevyrovnaným a podezíravým (později nedůvěřoval své druhé ženě ani dětem). Téměř vzápětí po pohřbu však se pro něj začala hledat nová nevěsta, jíž se stala Žofie Dorota Württemberská (přijala ruské jméno Marie Fjodorovna), která mu porodila devět dětí, z nichž jen jediná dcerka se nedožila dospělosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská, \"Wilhelmina Luisa von Hessen-Darmstadt\" (25. června 1755 Prenzlau – 26. dubna 1776 Sankt Petěrburg) byla ruská velkokněžna, první manželka budoucího cara Pavla I. pod jménem \"Natálie Alexejevna Romanovová\".", "tgt_summary": "Natalia Alexeievna, Tsarevna of Russia (25 June 1755 – 26 April 1776) was the first wife of Paul Petrovich, Tsarevich of Russia (future Emperor Paul I), son of the Empress Catherine II. She was born as Princess Wilhelmina Louisa of Hesse-Darmstadt as the fifth child of Louis IX, Landgrave of Hesse-Darmstadt and his spouse Countess Palatine Caroline of Zweibrücken.", "id": 1661545} {"src_title": "Zahraniční obchod", "tgt_title": "International trade", "src_document": [{"title": "Formy zahraniční obchodní politiky.", "content": "Vlády, nebo ekonomická uskupení aplikují protekcionismus vždy. Hájí se např. ochranou výrobců v určitém odvětví, udržením zaměstnanosti a koupěschopnosti, nebo ekonomickou nevyspělostí země. Vede to k neefektivnímu chování „chráněných“ ekonomických subjektů a dlouhodobě i ke snížení konkurenceschopnosti. Na druhou stranu vlády potřebují udržet nezaměstnanost na přijatelné míře, aby nebyly vyvolány sociální nepokoje. Protekcionistická opatření by měla být vždy důkladně zvážena s ohledem na konkrétní situaci", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje zahraničního obchodu.", "content": "dělíme na autonomní a smluvní. Smluvními rozumíme bilaterální a multilaterální obchodní smlouvy, dohody a závazky vyplývající z členství v mezinárodních organizacích. Autonomní dělíme na pasivní tarifní- cla, celní sazebníky, apod.)a pasivní netarifní- celní řízení, kvantitativní restrikce, autolimitace, devizvé restrikce, embargo, obchodní válka,apod.Dále aktivní autonomní prostředky: subvence vývozní, dotace, daňové úlevy, podpora vědy a výzkumu, propagace, atd-", "section_level": 1}, {"title": "Specifika zahraničního obchodu.", "content": "ve srovnání s obchodem v rámci jednoho státu je náročnější. Jedná se o:", "section_level": 1}, {"title": "Formy zahraničního obchodu.", "content": "Export – vývoz zboží nebo služeb do zahraničí. Důsledkem exportu je příliv kapitálu do země, odkud se zboží nebo služby vyvážejí. Reexport – vývoz zboží a služeb, které byly předtím dovezeny Import – dovoz zboží nebo služeb ze zahraničí. Důsledkem importu je odliv kapitálu ze země, kam se dováží.", "section_level": 1}, {"title": "Clo.", "content": "Clo je poplatek (zákonná platba), který vybírá státní orgán při přechodu zboží přes celní hranici daného státu. Funkce cla:", "section_level": 1}, {"title": "Druhy cla.", "content": "Podle pohybu zboží Cla z hlediska způsobu výpočtu Ochranná cla", "section_level": 2}, {"title": "Celní politika.", "content": "používá dvě skupiny nástrojů:", "section_level": 2}, {"title": "Obchodování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uzavření kupní smlouvy.", "content": "při prodeji mimo Česko – velký vliv má vzdálenost a jazykové bariéry. Rostou rizika poškození pro dopravě, nezaplacení, nebo nepřevzetí zboží, rizika ztrát vlivem poklesu kursu dané měny. Při prodeji musíme zvážit politická rizika – nepokoje, stávky, převraty, zákazy dovozu.", "section_level": 2}, {"title": "Dodací podmínky.", "content": "Dodací podmínky – určení místa, do kterého bude zajišťovat dopravu prodávající a od kterého kupující. Někdy jsou vyžadovány další doklady:", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz mimo EU.", "content": "proclení začíná tím, že vozce podá dodávku k proclení. Může ho zastupovat jiná osoba – (dopravce, speditér), který zajistí vyplnění celních dokladů a proclení. Při proclení se zásilka navrhuje do celního režimu, který určuje, jak bude placeno clo, DPH (F.Ú) nebo další dávky (zemědělské produkty) Při vývozu se na hranici země prodávajícího neplatí clo ani DPH (země, kam zboží směřuje vybírá při překročení hranic z dováženého zboží dovozní clo a DPH), protože by platilo se dvakrát). Při proclení se provádí V zemi, kam zboží směřuje probíhá opět proclení, tzn. Že až na vstupní hranici se bude vybírat clo a DPH.", "section_level": 2}, {"title": "Prodej mezi státy EU.", "content": "neprobíhá proclení, ale existují rozdíly v sazbách DPH. Uplatnění DPH při obchodování uvnitř EU je podobné jako při vývozu a dovozu. Místo zdanitelného plnění je země příjemce. Při prodeji do jiné země EU jsou zboží a služby v zemi původu od DPH osvobozeny. V zemi určení se DPH vybírá = samovyměření( harmonizace zákonů s EU). Liší se podle toho, zda jde o plátce nebo neplátce.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "ExportGuru.cz - vzdělávací portál o zahraničním obchodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahraniční obchod je obchod přes hranice státu. Může být světový nebo jednotlivých kontinentů se sousedními státy. Zahraniční obchod je jedním z důsledků dělby práce. Je základní formou propojení ekonomik. Mezi hlavní příčiny rozvoje patří: Absolutní výhoda znamená, že země je schopna vyrábět výrobek s nižšími náklady než země jiná. Komparativní výhoda je „výhoda ve srovnání“: Rozvoj nutí některé země vzdát se i výroby, ve které má absolutní výhodu. Zdůvodňuje to teorie komparativních výhod. Jsou-li účastníky zahraničního obchodu jednotlivé národní ekonomiky, označuje se tato směna jako mezinárodní obchod nebo též světový obchod.", "tgt_summary": "In most countries, such trade represents a significant share of gross domestic product (GDP). While international trade has existed throughout history (for example Uttarapatha, Silk Road, Amber Road, scramble for Africa, Atlantic slave trade, salt roads), its economic, social, and political importance has been on the rise in recent centuries. Carrying out trade at an international level is a complex process when compared to domestic trade. When trade takes place between two or more nations factors like currency, government policies, economy, judicial system, laws, and markets influence trade. To smoothen and justify the process of trade between countries of different economic standing, some international economic organisations were formed, such as the World Trade Organization. These organisations work towards the facilitation and growth of international trade. Statistical services of intergovernmental and supranational organisations and national statistical agencies publish official statistics on international trade.", "id": 821273} {"src_title": "Globálně harmonizovaný systém klasifikace a označování chemikálií", "tgt_title": "Globally Harmonized System of Classification and Labelling of Chemicals", "src_document": [{"title": "Co přináší GHS.", "content": "Proti minulému systému klasifikace nařízení GHS přináší některé změny a další rozšíření: dochází k rozšíření nebezpečných fyzikálních vlastností a nebezpečné vlastnosti pro zdraví a životní prostředí. Výstražné symboly nebezpečnosti jsou nové. Pojem látka se zachovává, pojem přípravek se nahrazuje pojmem směs. Pojem „kategorie nebezpečnosti“ se nahrazuje pojmem „třída nebezpečnosti“.", "section_level": 1}, {"title": "Označování dle GHS.", "content": "GHS stanovuje požadavky na systém označování látek a směsí:", "section_level": 1}, {"title": "Přechod k novému systému GHS v Evropské unii.", "content": "Po dobu přechodného období zabezpečovalo nařízení existenci starého i nového systému. Od 1. června 2015 staré směrnice (nařízení) přestaly platit a kompletně jsou nahrazeny pouze systémem GHS.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace nebezpečnosti.", "content": "Klasifikační systém GHS je komplexní. Data použitá pro klasifikaci lze získávat z testů, literatury a praktických zkušeností. Úplný výklad klasifikace pro fyzikální, zdravotní a environmentální nebezpečnost lze najít na webových stránkách OSN. Hlavní prvky kritérií klasifikace nebezpečnosti jsou shrnuty níže:", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální nebezpečnost.", "content": "Fyzikální nebezpečnost je založena na systému UNDGS (United Nations Dangerous Goods System, Systém nebezpečného zboží OSN). Tyto regulace a testovací metody OSN lze najít na webu OSN. Protože záběr GHS zahrnuje všechny příjemce informací, bylo nutné provést určitá rozšíření a změny v popisu nebezpečnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace směsí.", "content": "Přístup GHS ke klasifikaci směsí z hlediska nebezpečnosti pro zdraví nebo životní prostředí je komplexní. Používá se vrstvený přístup a záleží na množství dostupných informací o směsi samotné a o jejích složkách. Principy, které byly vyvinuty pro klasifikaci směsí, staví na existujících systémech, jako je například systém Evropské unie pro klasifikaci přípravků uložený Směrnicí 1999/45/EC. Proces pro klasifikaci směsí je založen na těchto krocích:", "section_level": 2}], "src_summary": "Globálně harmonizovaný systém klasifikace a označování chemikálií (GHS) je systém bezpečnostní klasifikace Organizace spojených národů pro identifikaci nebezpečných chemikálií a pro informování uživatelů o těchto nebezpečích prostřednictvím symbolů a vět na štítcích obalů a prostřednictvím bezpečnostních listů. Základy systému byly vytvořeny na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoj v roce 1992. V rámci EHP je GHS implementován skrz Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 ze dne 16. prosince 2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, známé také jako tzv. Nařízení CLP.", "tgt_summary": "The Globally Harmonized System of Classification and Labelling of Chemicals (GHS) is an internationally agreed-upon standard managed by the United Nations that was set up to replace the assortment of hazardous material classification and labelling schemes previously used around the world. Core elements of the GHS include standardized hazard testing criteria, universal warning pictograms, and harmonized safety data sheets which provide users of dangerous goods with a host of information. The system acts as a complement to the UN Numbered system of regulated hazardous material transport. Implementation is managed through the UN Secretariat. Although adoption has taken time, as of 2017, the system has been enacted to significant extents in most major countries of the world. This includes the European Union, which has implemented the United Nations' GHS into EU law as the CLP Regulation, and United States Occupational Safety and Health Administration standards.", "id": 1778420} {"src_title": "Anna Čičerovová", "tgt_title": "Anna Chicherova", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První prototyp stroje vzlétl 27. února 1965. Jeho koncepce byla podobná jako u předešlého nákladního letadla Antonov An-12, byl však mnohem větší a vybaven dvojitými ocasními plochami, které mu zajišťovaly lepší stabilitu. Přední přetlaková část trupu poskytovala místo pro 29 cestujících. Hlavní nákladní kabina s titanovou podlahou slouží k uskladnění nákladních vozidel a k usnadnění nakládky a vykládky je vybavena dvěma pohyblivými jeřáby a navijáky. Při délce 33 metrů a šířce 4,40 m zde mohou být umístěny i tanky. Vyrobeno bylo 68 exemplářů An-22, ze kterých bylo v roce 1993 používáno ještě přibližně 45. Většina z nich sice nese znaky společnosti Aeroflot, jejich hlavní činností jsou však zřejmě vojenské dopravní operace. Několik strojů An-22 bylo modifikováno k přepravě nosných ploch letadla An-124, pozdějšího uchazeče o titul největšího letadla světa, z Taškentu k montáži do Kyjeva.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Bylo projektováno několik dalších variant An-22, ale nikdy nezačala sériová výroba, např. jaderné letadlo a platforma pro balistické rakety.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Přes šedesát strojů An-22 bylo ve výzbroji tří vojensko-transportních leteckých pluků SSSR. Dnes však An-22 už používá jen \"76. Leningradská specializovaná vojensko-transportní gardová eskadra\", sídlící na letišti Migalovo, na okraji Tveru. Kromě sovětských vzdušných sil používala několik strojů i konstrukční kancelář Antonov na zkoušky a speciální přepravní úkoly. První letový exemplář byl v roce 1980 přestavěn pro účely přepravy centroplánů a konzol křídla nových letadel An-124 a An-225 z Taškentu do Kyjeva. V průběhu let bylo na základě \"Antěje\" vypracováno několik verzí: protilodní\" An-22PLO\" s dlouhýn doletem, námořní hlídkově-záchranný \"An-22PS\", verze pro přepravu nosných a balistických raket a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětské letectvo.", "content": "V květnu 1968 na území Moskevského vojenského okruhu se v rámci 12. vojensko-transportní letecké divize začalo formování nové vojenské jednotky – \"8. vojensko-transportního leteckého pluku\". Dne 1. prosince 1968 velitel vojensko-dopravního letectví, generálmajor \"GK Pakilev\", odevzdal pluku bojovou zástavu. Tento den se zároveň považuje za den vzniku jednotky. Ke konci roku 1968 bylo formování 8. vojensko-transportního leteckého pluku v počtu dvou leteckých eskader s letadly An-12. V polovině 70. let se začala v historii jednotky nová etapa. Na základě direktivy generálního štábu ze dne 16. srpna 1974 se začal pluk přezbrojovat na nový typ letadla – An-22. V té době se již stroje An-22 byly ve výzbroji dvou pluků 8. vojensko-transportní letecké divize: \"81. pluku v Ivanovu\" a \"566. pluku v Brjanské oblasti\". Zároveň se 8. vojensko-transportní letecký pluk v létě 1975 přestěhoval na letiště Migalovo v Tveru. V roce 1976 bylo přezbrojení na An-22 zcela ukončeno. V témže roce přistoupil pluk k plnění svých úkolů v plné sestavě na letadlech An-22. Letadlový park 12. vojensko-transportní letecké divize vzrostl na 63 strojů a divize poprvé odletěla na plnění úkolů v síle tří pluků s letadly An-22. V roce 1977 řešilo 5 posádek 8. pluku na \"Antejích\" úkoly spojené s poskytnutím podpory Etiopii. V roce 1978 pomáhali ve Vietnamu a Afghánistánu, přičemž přistání probíhala během bojových operací na letištích Kábul, Bagram a Kandahár. Od roku 1980 pluk plnil státní úkoly spojené s převozem nákladu, techniky a specialistů do Afghánistánu, Libye, Sýrie, Etiopie, Indie, Alžíru, Iráku, Francie, NDR a Bulharska. V roce 1987, kdy se do výzbroje \"566. vojensko-transportního leteckého pluku\" začala zařazovat nová těžká transportní letadla An-124, se letecký park 8. vojensko-transportního leteckého pluku doplnil \"Antěji\" ze \" Sešči\". V prosinci tohoto roku 12 strojů An-22 dopravilo vybavení, techniku a medikamenty do Arménie, které postihlo zemětřesení, přičemž přepravily 1 000 osob a 15 000 tun nákladu. Od roku 1986 se posádky pluku pravidelně zajišťovaly převoz personálu ministerstva vnitra a vojenských jednotek do oblastí národních konfliktů; v prosinci 1986 do Alma-Aty, v lednu 1988 do Sumgaitu, v listopadu 1989 do Kišiněva, v březnu 1990 do Baku, v dubnu 1990 do Tbilisi, v květnu 1991 do Frunze, v červnu 1992 do Tiraspolu a v červnu 1994 do Grozného. Navíc v období od roku 1992 do 1995 pluk zabezpečoval odchod západní skupiny vojsk armády SSSR z Německa a v roce 1993 odsun sovětských vojsk z Pobaltí. Od roku 1996 v souvislosti s vyostřením se situace v Jugoslávii a Severokavkazskom regionu Ruska, personál základny plnil úkoly spojené s dodávkami techniky, různého nákladu a jednotek ministerstva vnitra a výsadkových jednotek do Bosny a Hercegoviny, Kosova a Čečenské republiky. S cílem likvidace teroristických skupin v Čečenské republice bylo letadly An-22 uskutečněno 118 letů na letiště Mozdoka a Machačkaly; převezeno bylo kolem 1 100 tun nákladu a více než 300 osob. Začaly se provádět i komerční lety. V období mezi březnem a květnem 1995 převezly do Vietnamu stíhačky Su-27, které Vietnam od Ruska zakoupil. \"Antěj\" létal složitou trasou zvanou \"Ho Či Minova cesta\". Od neutrálních vod po břehy Japonska, Jižní Koreji a Číny byl často doprovázen stíhačkami F-16 z americké základny na Japonskem ostrově Okinawa. V lednu 1998 v souvislosti s rozpuštěním 81. vojensko-transportního leteckého pluku se letecký park migalovských An-22 rozrostl o desítku \"Antějů\" z letiště Ivanovo Severnyj. V roce 2001 byla v rámci reorganizace \"12. vojensko-transportní letecká divize\" přeznačení na \"6. gardovou Leningradskou vojensko-transportní leteckou eskadru\", která zároveň zůstala jedinou jednotkou používající An-22. V letech 2001–2004 posádky tét vojensko-transportní letecké eskadry (GLVTLE) uskutečnily 265 letů; z toho 18 do Sýrie, 11 do Jugoslávie, 10 do Afghánistánu, 5 do KLDR, 3 do Etiopie, 2 do Alžíru a po jednom do Íránu, Eritrea, Jemenu a Bangladéše. Převoz nákladů pokračoval i v dalších letech; v roce 2007 bylo provedeno 189 letů, převezeno 595 tun nákladu do Tádžikistánu, Uzbekistánu, Alžírska, Eritrei apod. Odpovědným úkolem bylo i dodání čtyř motorů Klimov RD-33 pro stíhačky MiG-29 na slovenském letiště Sliač a stíhačky Su-27UB na eritrejské letiště Asmera. Letadla An-22 se pravidelně účastní různých leteckých taktických cvičení. V roce 2004 se An-22 zúčastnil společného cvičení zemí SNS s názvem \"\"RUBEZIS 2004\"\", přičemž dovezl 2 vrtulníky Mi-24PN na letiště Kant v Kyrgyzstánu. Koncem srpna 2007 během letecko-taktických cvičení vysadil An-22 bojovou techniku a výsadkářů na letiště Pskov. Posádky 76. gardové Leningradské vojensko-transportní letecké eskadry poslední roky mnohokrát předvedly svou techniku při různých příležitostech, například na letecké show v Moninu v roce 2007. Dnes je 76. Leningradská specializovaná vojensko-transportní gardová eskadra jedinou částí vzdušných sil Ruské federace, která používá těžké transportní letouny An-22 Antěj. An-22 nebyl nikdy vyvážen, ale v roce 1992 byl An-22 sériového čísla № 01-03 dvakrát krátkodobě pronajat Bulharsku spolu s posádkou, kde létal pod logem firmy \"\"Sigi Air Cargo\"\" s registračním číslem \"LZ-SGB\" a ve firmě \"\"Sofia Air Cargo\"\" s označením\" LZ-SFD\". To bylo jedinkrát, kdy bylo možné vidět An-22 létat pod cizí vlajkou. V současnosti je z 68 vyrobených An-22 nadále v provozu přibližně 7 letadel. Jedno z nich je na Ukrajině, kde ho provozuje firma \"\"Avialinii Antonova\"\" a má sériové číslo \"№ 05-09\" a registraci \"UR-09307\"; vyroben byl v roce 1974. Zbývající stroje provozuje ruské letectvo. Z menší části bylo již 23 vyřezených letadel An-22 a An-22A sešrotováno, přičemž ještě přibližně třicet je zakonzervovaných. Na Ukrajině jsou uloženy 2 ks a zbývající jsou uloženy na letišti Migalovo v Tveru. Tři letadla jsou vystavena v muzeích v Moninu, Ivanovu a Speyeru v Německu. Na letadlech An-22 bylo v 60. a 70. letech 20. století stanoveno 41 světových rekordů, z nichž je nejvýznamnějším let s nákladem 100,4 tuny do výšky 7 848 m (r. 1967).", "section_level": 2}, {"title": "Nehody.", "content": "Sedm sériových \"Antějů\" bylo mezi lety 1970–1994 zničeno při šesti katastrofách a jedné havárii během nichž zahynulo více než 75 členů posádky a pasažérů. Dvě poslední katastrofy se udály během vzletu z letiště \"Migalovo\". Dne 11. listopadu 1992 během vzletu do Jerevanu byl v důsledku přetížení (o více než 20 tun) zničen An-22A sériového čísla \"№ 09303\", přičemž zahynulo 33 lidí. Druhá nehoda na tomto letišti se odehrála 19. ledna 1994, přičemž byl zničen An-22A sériového čísla \"№ 09331\". Zahynulo v něm 7 lidí a za příčinu havárie byla určena námraza na křídle. Dne 28. prosince 2010 se v Tulské oblasti během návratu z Voroněže na domácí základnu \"Migalovo\" zřítil stroj \"An-22A\" s registračním číslem \"RA-09343\". Letadlo bylo na zpáteční cestě z letiště Baltimore, kam přivezlo MiG-31. Na palubě An-22 se nacházelo 12 lidí. Nehoda se udála asi půl hodiny po vzletu, kdy se An-22 nacházel ve výšce 7 000 m. V důsledku pádu zahynulo všech 12 lidí na palubě. Havarovaný stroj byl vyroben v roce 1974 a po dlouhém uskladnění byl přeletěn na generální opravu do Ivanova, přičemž začátkem roku 2010 byl zařazen do služby. Po katastrofě byly všechny An-22 ve službě uzemněny spolu s letadly Tu-95MS, která mají podobnou pohonnou jednotku. Zanedlouho však byly lety Tu-95MS obnoveny. Vyšetřování nehody byla ukončeno v dubnu, kdy se objevila informace, že příčinou katastrofy bylo selhání systému řízení. Posádka se snažila zvládnout vzniklý pád do vývrtky, avšak nepodařilo se jí stroj vyrovnat a v poloze dole hlavou stroj narazil do země. Podle expertizy však neměli šanci, protože vše se odehrálo během několika sekund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Vladimirovna Čičerovová (, * 22. července 1982, Jerevan, Arménská SSR) je ruská atletka, olympijská vítězka a bronzová olympijská medailistka, mistryně světa a halová mistryně Evropy ve skoku do výšky.", "tgt_summary": "Anna Vladimirovna Chicherova (; born 22 July 1982) is a Russian high jumper. She was the gold medalist at the 2012 London Olympics and the 2011 World Championships in Athletics and originally won a bronze medal in the event at the 2008 Summer Olympics. She was also runner-up at the World Championships in 2007 and 2009, and bronze medalist in 2013 and 2015. In May 2016, it was reported that a retest of samples from the 2008 Games had found 31 positive findings for performance-enhancing drugs. One of those positive tests was admitted by her coach to belong to Chicherova. On 6 October 2016, the IOC confirmed that Chicherova had failed a doping test, due to the presence of turinabol in her 2008 sample, and stripped her of her bronze medal. The medal was ultimately reallocated to original 6th place finisher Chaunte Lowe, as the 4th and 5th place high jumpers in that final tested positive for their retests as well. On 23 July 2018, the day after returning to a national competition to jump 1.90 m, the disqualification was granted, the athlete asked the IAAF to be able to participate in the 2018 European Athletics Championships. At the beginning of 2019, she jumped 2.01 indoors twice, three days apart. At age 36, those jumps both equalled the Masters W35 World Record, though because they were indoors, they will not be recognized as the record. In September 2019, Chicherova along with Elena Lashmanova were refused clearance for the IAAF World Athletics Championships.", "id": 1291857} {"src_title": "Ankylosauria", "tgt_title": "Ankylosauria", "src_document": [{"title": "Systematika a evoluce.", "content": "Skupina byla pojmenována roku 1923 americkým paleontologem Henrym F. Osbornem. Patří jako infrařád do podřádu Thyreophora, kam řadíme také populární stegosaury. Skupina Ankylosauria se obvykle dělí na čeledi Nodosauridae a Ankylosauridae, někdy se také samostatně vyčleňuje čeleď Polacanthidae. V roce 2019 byla publikována studie o objevu fragmentu tělního \"pancíře\" neznámého archaického ankylosaura z období spodní jury v souvrství Kota v Indii. Jedná se o jeden z nejstarších fosilních objevů zástupců této skupiny na světě. Ačkoliv z kontinentů někdejší Gondwany neznáme mnoho jejich pojmenovaných a formálně popsaných zástupců, různé izolované objevy fragmentů kostry, osteodermů nebo otisků stop ukazují, že ankylosauři byli poměrně početně zastoupeni také na území Austrálie, Oceánie a Jižní Ameriky. Ankylosauři patří ke středně početným a druhově rozmanitým vývojovým skupinám dinosaurů, celkem je k červenci roku 2019 známo asi 95 druhů těchto ptakopánvých dinosaurů. To z nich činí momentálně pátou nejpočetnější skupinu druhohorních dinosaurů, po teropodech (466), sauropodomorfech (362), ornitopodech (213) a rohatých dinosaurech (ceratopsech, 109).", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "Nejlépe obrněnými zástupci jsou ankylosauridi, z nichž někteří mají dokonce kostěná oční víčka a na ocase obvykle velkou kostěnou palici, používanou jako obrannou zbraň proti predátorům. I když rány touto tělesnou zbraní nebyly vedeny tak precizně, jako v případě ocasu stegosaurů, pokud se ankylosaurid trefil, její dopad měl zdrcující účinky. Tělo ankylosaurů bylo kryto pevnými kostěnými destičkami, zvanými osteodermy. Největším dosud známým zástupcem je svrchnokřídový \"Ankylosaurus magniventris\", jehož délka možná dosáhla 8 až 9 metrů a hmotnost kolem 8000 kilogramů. Nejstarší formy ankylosaurů však byly poměrně lehce stavěné a běhaly ještě po dvou končetinách. Zajímavá je stavba mozku těchto dinosaurů, podrobně zkoumaná moderními technologiemi. Výrazně zatočené nosní kanálky v lebce pravděpodobně sloužily jako výkonný výměník tepla, který těmto dinosaurům zajišťoval aktivní a kvalitní termoregulaci. Tito býložravci se pravděpodobně živili spásáním nízko rostoucí vegetace, především pak kapradin a v menší míře i mechorostů, plavuní, nahosemenných a v malé míře i krytosemenných rostlin. Ukazál ro rozbor fosilního obsahu žaludku nodosaurida rodu \"Borealopelta\", objeveného roku 2011 v Kanadě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ankylosauria je poměrně rozsáhlou skupinou býložravých, obvykle silně \"opancéřovaných\" ptakopánvých dinosaurů, kteří žili v období střední jury až nejpozdnější křídy na všech kontinentech s výjimkou Afriky. Většina z nich byla vybavena jakýmsi pancířem z kostěných štítků (osteodermů), který je chránil před dravými teropodními dinosaury. Jejich fosilie jsou známé od spodní jury až do samého konce křídy (rozpětí asi 200 až 66 milionů let před současností). Zřejmě nejstarší zástupci se objevují ve spodní juře Číny. Jeden rod byl v roce 2006 popsán také z Antarktidy (\"Antarctopelta oliveroi\").", "tgt_summary": "Ankylosauria is a group of herbivorous dinosaurs of the order Ornithischia. It includes the great majority of dinosaurs with armor in the form of bony osteoderms, and which it similars to turtles. Ankylosaurs were bulky quadrupeds, with short, powerful limbs. They are known to have first appeared in the early Jurassic Period, and persisted until the end of the Cretaceous Period. They have been found on every continent. The first dinosaur discovered in Antarctica was the ankylosaurian \"Antarctopelta\", fossils of which were recovered from Ross Island in 1986. Ankylosauria was first named by Henry Fairfield Osborn in 1923. In the Linnaean classification system, the group is usually considered either a suborder or an infraorder. It is contained within the group Thyreophora, which also includes the stegosaurs, armored dinosaurs known for their combination of plates and spikes.", "id": 1030701} {"src_title": "Azaria dei Rossi", "tgt_title": "Azariah dei Rossi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O životě Azarii dei Rossi dochovalo jen málo náhodných zmínek, jež se většinou týkají jeho knihy \"Světlo očí\". Jeho rodina (Dei Rossi, v italštině doslova „červení“, hebrejsky pak \"Adumim\") byla starodávnou italskou židovskou rodinou, jež podle rodinné tradice uprchla do Říma spolu ještě s dalšími třiceti rodinami z Palestiny, když pozdější císař Titus zničil roku 70 Jeruzalém. Azarieho sečtělý otec pocházel z města Reggio nell'Emilia a živil se směnárnictvím v Mantově. V tomto lombardském městě se také Azaria narodil, zřejmě někdy mezi lety 1512–1514. Ve svém dětství obdržel obvyklou židovskou výchovu: studoval Tanach, Mišnu, Talmud a hebrejštinu. Počínaje 13 rokem se učil sám. Oženil se s dcerou mantovského žida, jenž se zabýval poskytováním úvěrů, jež představovalo nejzákladnější obživu tehdejšího evropského židovstva. Později Azaria přesídlil do Boloně a roku 1567 pak do Ferrary. Není známo, čím se živil; podle Leopolda Zunce byl lékařem, on sám však tvrdí, že se zabýval „gramatikou knih“, což lze vyložit jako korektura knih, cenzura či redakce a příprava k tisku. Na jednom místě Azaria dei Rossi připomíná svůj pokus o získání financí na vytištění Maimonidova díla \"Mišne Tora\" s komentářem Josefa Kara zvaného \"Kesef mišne\". Kromě vydávání knih je Azaria dei Rossi také pilně četl, až mu lékař zakázal číst knihy v noci při světle svíček. Kromě židovských knih Azaria dei Rossi studoval také jazyky, například latinu a řečtinu, četl italskou a historiografickou literaturu. Svůj zájem zaměřoval zejména na starověké dějiny, dějiny křesťanství a řeckou a římskou archeologii. Roku 1571 pak začal psát knihu \"Světlo očí\" ( מאור עיניים, \"Me'or ejnajim\") a během dvou let ji dokončil. Roku 1575 se mu ve snu zdálo, že během tří let zemře. Sepsal proto svou závěť a roku 1578 skutečně zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Světlo očí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsah díla.", "content": "Nejzásadněší dílo Azarii dei Rossi představuje kniha \"Světlo očí\" ( מאור עיניים, \"Me'or ejnajim\"). Toto dílo se člení na tři části: \"Hlas Boží\" ( קול אלוהים, \"Kol Elohim\"), \"Sláva starců\" ( הדרת זקנים, \"Hadrat zkanim\") a \"Výroky moudrosti\" ( אמרי בינה, \"Imrej bina\"). \"Hlas Boží\" popisuje silné zemětřesení, jež Ferraru zasáhlo roku 1570 a při němž zemřelo na dvě stě lidí a mnohé domy se zřítily, včetně domu Azarii dei Rossi. Azaria toto zemětřesení považoval za přímý Boží zásah, silnější než běžné přírodní jevy. Ve chvíli, kdy stál na ulici ve strachu ze zemětřesení, se k němu prý obrátil jeden křesťanský obyvatel města s otázkou, zda existuje hebrejský překlad Aristeova listu (legendy o vzniku Septuaginty). Azaria odvětil, že nikoli, ale hned se posadil a toto dílo během deseti dní přeložil. Tento překlad pak včlenil do \"Slávy starců\", druhé kapitoly svého díla. Ve třetí kapitole, nazvané \"Výroky moudrosti\", přidal výběr šedesáti výroků uspořádaných do čtyř článků. Výroky se týkají agady a midrašů, židovských spisů z dob druhého chrámu, alexandrijských židů, Filóna Alexandrijského, počátků hebrejštiny, hebrejské poezie, knihy Josipon a chronologie dějin izraelského národa. Z knihy vyplývá, že Azaria dei Rossi vyznával všechny principy židovské víry a vyjadřoval také velkou víru ve správnost kabaly a uznával autoritu halachických učenců. Snažil se však ve svém díle vyřešit nesoulad talmudických vyprávění s běžnou lidskou zkušeností tím, že tvrdil, že v například v případě přírodních jevů se talmudisté mýlili. Dokonce si dovolil pochybovat o některých tradičních názorech, například o autenticitě Aristeova dopisu nebo o připisování autorství knihy Josipon Flaviu Iosephovi. Rovněž zpochybňoval tradovanou chronologii mudrců. Při tvorbě svých děl Azaria používal množství zdrojů. Kromě tradičních židovských knih a knih nežidovských filosofů (Aristoteles, Platón, Cicero), jež běžně užívali i židovští mudrci, využil také dalších děl, jako například Homéra, Vergilia, Horatia či Ovidia, a zdrojem mu zřejmě byli také církevní otcové a evangelia. Azaria dei Rossi rovněž jako jeden z prvních židovských učenců své doby četl dílo Filóna Alexandrijského. Styl \"Světla očí\" je těžko srozumitelný, mnohé výrazy působí dvojsmyslně a v knize se také často vyskytují aramejské výrazy. Rovněž způsob citování zdrojů není zcela jasný.", "section_level": 2}, {"title": "Polemika s dílem.", "content": "Hned po vytištění \"Světla očí\" mnohé židovské autority proti tomuto dílu vystoupily. Zásadní výtky směřovaly proti Azariově pochybnostem ohledně tradice a používání nežidovských děl. Nejhlasitějším kritikem se ukázal Moše Provensali, jenž vydal zákaz tuto knihu číst. Aby autor utišil odpor proti své nové knize, rozhodl se v ní provést několik změn a sepsal také apologetické dílo \"Tyglík na stříbro\" ( מצרף לכסף, \"Macref le-kesef\"). Azaria dei Rossi nakonec nad svými odpůrci vyhrál: drobnými změnami formulací některých tvrzení uklidnil své odpůrce, takže zákaz jeho knihy byl zrušen, přitom však nijak zásadně jejich význam nezměnil. Když si však knihu přečetl safedský rabín Josef Karo, uvalil na ni klatbu. Po nějaké době si však i safedští židé přečetli Azariovu apologii, jež do značné míry otupila jejich odpor. Po uplynutí nějaké době se však kontroverze ohledně knihy opět vynořily. Maharal ve své knize \"Be'er ha-gola\" ostře vystupuje proti názorům Azarii ohledně agady. Ja'akov Emden znovu uvalil na knihu klatbu a přikázal všechny její výtisky spálit, po nějakém čase však klatbu odvolal. Koncem 18. století se zájem o knihu obnovil, a to zejména zásluhou haskaly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Azaria dei Rossi ( עזריה בן משה מן האדומים; cca 1513, Mantova – 1578, Ferrara) byl italsko-židovským učencem, historikem a badatelem. Jeho nejvýznamnějším dílem se stala trojdílná kniha \"Světlo očí\".", "tgt_summary": "Azariah ben Moses dei Rossi (Hebrew: עזריה מן האדומים) was an Italian-Jewish physician and scholar. He was born at Mantua in 1511; and died in 1578. He was descended from an old Jewish family which, according to a tradition, was brought by Titus from Jerusalem. He was known among Jews as Azariah min-Ha'adumim (Azariah of the Red Family), a play on his name as well as a possible allusion to the fact that he lived in Catholic Italy, Rome being regarded as a spiritual heir of Esau (Edom, from Hebrew \"`-d-m\", red). Combining an insatiable desire for learning with remarkable mental power, Dei Rossi early in life became exceptionally proficient in Hebrew, Latin, and Italian literature. He studied simultaneously medicine, archeology, history, Greek and Roman antiquities, and Christian ecclesiastical history. When about the age of thirty he married and settled for a time at Ferrara. Later he was found at Ancona, Bologna, Sabbionetta, and again at Ferrara. In 1570 a terrible earthquake visited the last-named city and caused the death of about 200 persons. The house in which Dei Rossi lived was partly destroyed; but it happened that at the moment he and his wife were in their daughter's room, which remained uninjured. During the disturbances consequent upon the earthquake Dei Rossi lived in an outlying village, where he was thrown into association with a Christian scholar, who asked him if there existed a Hebrew translation of the \"Letter of Aristeas\". Dei Rossi answered in the negative, but in twenty days he prepared the desired translation, which he entitled \"Hadrat Zekenim.\" His account of the earthquake, written shortly after, is entitled \"Kol Elohim\"; he regarded the earthquake as a visitation of God, and not merely as a natural phenomenon.", "id": 1936050} {"src_title": "Garry Winogrand", "tgt_title": "Garry Winogrand", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Winogrand studoval malbu na City College of New York a malbu a fotografii na Columbia University v New Yorku ukončil v roce 1948. Navštěvoval také fotožurnalistickou výuku u Alexeje Brodoviče v Nové škole pro sociální výzkum v New Yorku v roce 1951. V New Yorku se Winogrand také poprvé významně představil veřejnosti v roce 1963 výstavou v Muzeu Moderního umění (Moma). Výstavoval spolu s umělci jako Minor White, George Krause, Jerome Liebling a Ken Heyman. Roku 1966 Winogrand vystavoval v George Eastman House v Rochesteru s Lee Friedlanderem, Duane Michalsem, Bruce Davidsonem a Danny Lyonem v rámci výstavy s názvem Toward a Social Landscape \"Směrem sociální krajina\". V roce 1967 se podílel na projektu New Documents (Nové Dokumenty) v galerii Moma s Diane Arbusovou a Lee Friedlanderem.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Během své kariéry získal tři ceny Guggenheim Fellowship (1964, 1969 a 1979) a ocenění National Endowment of the Arts v roce 1979. Winogrand také vedl fotografické kurzy na University of Texas v Austinu a na Institutu umění v Chicagu. Winogranda ovlivnili Walker Evans s Robertem Frankem a jejich publikace \"American Photographs\" a \"The Americans\". Henri Cartier-Bresson na něho měl jiný vliv, nikoliv však na stylistiku. Sám prý ovlivnil architekta Maurice Nia. Když se Winogranda zeptal, proč fotografuje nakřivo, odpověděl mu: Tato zkušenost Nia vedla k myšlence architektury, která nevypadá jako architektura a k názoru, že architekt by si měl vytvořit vlastní styl, jinak není hotovou osobností.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Winogrand byl známý svými dokumentárními snímky amerického života v raných šedesátých letech, mnoho jeho fotografií zachycuje sociální problémy své doby a hraje roli v médiích při formování postojů. Potuloval se po ulicích New Yorku se svým 35 mm fotoaparátem Leica a rychle fotografoval pomocí předostřeného širokoúhlého objektivu. Jeho obrazy se často jeví, jako kdyby byly poháněné energií události, které byl svědkem. Zatímco Winograndův styl je imitací, jeho pohled, vizuální styl a vtip jsou jedinečné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Garry Winogrand (14. ledna 1928, New York – 19. března 1984, Tijuana, Mexico) byl pouliční a novinářský fotograf známý svými dokumenty Ameriky z poloviny 20. století.", "tgt_summary": "Garry Winogrand (14 January 1928 – 19 March 1984) was an American street photographer from the Bronx, New York, known for his portrayal of U.S. life and its social issues, in the mid-20th century. Though he photographed in California, Texas and elsewhere, Winogrand was essentially a New York photographer. He received three Guggenheim Fellowships to work on personal projects, a fellowship from the National Endowment for the Arts, and published four books during his lifetime. He was one of three photographers featured in the influential \"New Documents\" exhibition at Museum of Modern Art in New York in 1967 and had solo exhibitions there in 1969, 1977, and 1988. He supported himself by working as a freelance photojournalist and advertising photographer in the 1950s and 1960s, and taught photography in the 1970s. His photographs featured in photography magazines including \"Popular Photography\", \"Eros\", \"Contemporary Photographer\", and \"Photography Annual\". Photography curator, historian, and critic John Szarkowski called Winogrand the central photographer of his generation. Critic Sean O'Hagan, writing in \"The Guardian\" in 2014, said \"In the 1960s and 70s, he defined street photography as an attitude as well as a style – and it has laboured in his shadow ever since, so definitive are his photographs of New York.\" Phil Coomes, writing for BBC News in 2013, said \"For those of us interested in street photography there are a few names that stand out and one of those is Garry Winogrand, whose pictures of New York in the 1960s are a photographic lesson in every frame.\" At the time of his death Winogrand's late work remained undeveloped, with about 2,500 rolls of undeveloped film, 6,500 rolls of developed but not proofed exposures, and about 3,000 rolls only realized as far as contact sheets being made.", "id": 55802} {"src_title": "NAe São Paulo (A12)", "tgt_title": "Brazilian aircraft carrier São Paulo", "src_document": [{"title": "Historie a služba.", "content": "\"São Paulo\" byla postavena v letech 1957–1963 loděnicí Chantier de l'Atlantique v Saint-Nazaire a pojmenována \"Foch\". V 1963–2000 pak sloužila ve francouzském námořnictvu. V roce 2000 byl \"Foch\" vyřazen ze služby a po opravách byl prodán do Brazílie. Ve funkci brazilské vlajkové lodě \"São Paulo\" nahradila nosič NAe \"Minas Gerais\" (ex HMS \"Vengeance\"), z jehož paluby operovaly pouze protiponorkové letouny Grumman S-2 Tracker a vrtulníky Sea King. \"Minas Gerais\" byla roku 2004 vyřazena ze služby a \"São Paulo\" zůstala jedinou brazilskou letadlovou lodí. Byla také poslední letadlovou lodí v Jižní Americe. V letech 2005-2009 \"São Paulo\" prošla rozsáhlou modernizací v loděnici Arsenal de Marinha do Rio de Janeiro (AMRJ). Opraven byl pohonný systém, zejména lodní turbíny a palivové nádrže. Byla modernizována elektronika a výzbroj doplnila dvojitá vypouštěcí zařízení SIMBAD pro protiletadlové řízené střely Mistral.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "\"São Paulo\" má letovou palubu vyosenou pod úhlem 8°. Podpalubní hangár má délku 180 metrů a šířku až 24 metrů. S palubou ho spojuje dvojice výtahů. Start letadel usnadňují dva parní katapulty. Loď obvykle nese 37 palubních letounů a dva vrtulníky. Její hlavní údernou silou jsou útočné letouny Douglas A-4 Skyhawk, které Brazílie koupila od Kuvajtu v počtu 15 kusů. Je to 12 útočných AF 1 (A 4KU) a tři cvičné AF 1A (TA 4KU). Jejich bojová hodnota je sporná, což ale nic nemění na faktu, že Brazílie patří k pouhým čtyřem zemím světa, jež vlastní letadlové lodě pro letouny s konvenčním startem. Palubní letouny dále doplňují vrtulníky typů AS532 Cougar, SH-3A/B Sea King či Eurocopter Ecureuil. Hlavňovou výzbroj tvoří čtyři 100mm kanóny v jednohlavňových věžích a pět 12,7mm kulometů. K boji proti vzdušným cílům slouží dvě osminásobná vypouštěcí zařízení střel Crotale EDIR (neseno je 36 rezervních střel) a čtyři dvojitá vypouštěcí zařízení SIMBAD pro střely Mistral s dosahem 5 km. Střely Mistral mohou loď chránit i proti protilodním střelám. Pohonný systém tvoří čtyři parní turbíny Parsons a šest kotlů. Lodní šrouby jsou dva. Nejvyšší rychlost je 30 uzlů. Dosah je 7500 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "NAe São Paulo (A12) byla brazilská letadlová loď, původně francouzská \"Foch\" (R99), druhá postavená jednotka třídy \"Clemenceau\". V roce 2000 byla loď prodána do Brazílie a nyní je vlajkovou lodí brazilského námořnictva. Jde o druhou brazilskou válečnou loď tohoto jména. První byl dreadnought \"São Paulo\", sloužící v letech 1910-1951. V letech 2005–2010 loď prošla modernizací, nevyřešeny však zůstaly problémy s katapulty a pohonným systémem, které měla vyřešit další velká modernizace. Stav plavidla byl tak špatný, že \"São Paulo\" za dobu operační služby nebyla bez nutnosti oprav nasazena déle než tři měsíce. Roku 2017 bylo kvůli přílišné finanční náročnosti od modernizace ustoupeno a naopak bylo rozhodnuto o vyřazení plavidla. Letadlová loď byla vyřazena 22. listopadu 2018.", "tgt_summary": "NAe São Paulo (pennant number A12) was a in service with the Brazilian Navy. \"São Paulo\" was first commissioned in 1963 by the French Navy as and was transferred in 2000 to Brazil, where she became the new flagship of the Brazilian Navy. IHS Jane's reported that during its career with the Brazilian Navy, \"São Paulo\" suffered from serviceability issues and never managed to operate for more than three months at a time without the need for repairs and maintenance. On 14 February 2017, the navy announced the ship's demobilisation and subsequent decommissioning.", "id": 691158} {"src_title": "Liga mistrů UEFA 2009/10", "tgt_title": "2009–10 UEFA Champions League", "src_document": [{"title": "Účastnická místa.", "content": "Tohoto ročníku se účastnilo celkem 76 týmů z 52 členských zemí UEFA (Lichtenštejnsko neorganizuje žádnou vlastní ligovou soutěž). Každá země má přidělen počet míst podle koeficientů UEFA. Žebříček UEFA určuje počet týmů v nadcházející sezóně, a to v první sezóně po zveřejnění žebříčku. Proto je rozdělení týmů v letech 2009-10 podle pořadí v žebříčku UEFA v roce 2008, ne 2009. Obhájce titulu, Barcelona, získala místo ve skupinové fázi prostřednictvím svého domácího ligového umístění, místo vyhrazené pro obhájce titulu tedy nebylo využito. Níže je kvalifikační systém pro Ligu mistrů UEFA 2009/10: Oproti minulým ročníkům doznal systém předkol změn podle návrhu Michela Platiniho. Stávající systém by měl zvýhodňovat mistry zemí oproti týmům umístěných na nižších příčkách ligových soutěží. 1. předkolo: (4 týmy) 2. předkolo: (34 týmů) 3. předkolo: (30 týmů) Ve třetím předkole jsou proti sobě nalosováni zvlášť mistři svých lig (20 týmů) a zvlášť týmy umístěné na nižších pozicích (10 týmů). 4. předkolo: (20 týmů) Ve čtvrtém předkole jsou proti sobě nalosováni zvlášť mistři svých lig (10 týmů) a zvlášť týmy umístěné na nižších pozicích (10 týmů). Skupinová fáze: (32 týmů)", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Obhájce titulu", "section_level": 1}, {"title": "Předkola.", "content": "V novém systému Ligy mistrů, se hrají dva samostatné kvalifikační turnaje. Kvalifikace mistrů (která začíná od prvního předkola) je pro kluby, které vyhrály domácí ligu a neměly nárok se kvalifikovat do skupinové fáze, zatímco kvalifikace pro týmy, které nejsou mistry (která začíná ve třetím předkole), je pro kluby, které nevyhrály domácí ligu a neměly nárok se kvalifikovat do skupinové fáze.", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Los prvního a druhého předkola se uskutečnil 22. června 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 30. června a 1. července, odvety 7. a 8. července 2009.", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "Úvodní zápasy se odehrály 14. a 15. července, odvety 21. a 22. července 2009.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "Los třetího předkola se uskutečnil 17. července 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 28. a 29. července, zatímco odvety 4. a 5. srpna. Poražené týmy z jednotlivých dvojic postupovaly do 4. předkola Evropské ligy.", "section_level": 2}, {"title": "4. předkolo.", "content": "Los čtvrtého předkola se uskutečnil 7. srpna 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 18. a 19. srpna, odvety 25. a 26. srpna. Poražené týmy z jednotlivých dvojic postupovaly do základních skupin Evropské ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "Los základních skupin se uskutečnil 27. srpna v Monaku. Celkem 32 týmů byly vylosovány do osmi skupin po čtyřech. Týmy byly rozděleny do čtyř košů, založené na jejich klubovém koeficientu. Kluby ze stejné země nemůžou být vylosovány do stejné skupiny. V každé skupině hrály týmy systémem každý s každým doma a venku. Hrací dny byly 15/16 září, 29/30 září, 20/21 října, 3/4 listopadu, 24/25 listopadu, a 8/9 prosince 2009. Nejlepší dva v každé skupině postoupily do Osmifinále, a třetí umístěný tým se kvalifikoval do Evropské ligy.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazovací část.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Los osmifinále se konal 18. prosince 2009 v sídle UEFA v Nyonu, ve Švýcarsku. V losování byli v prvním koši vítězové osmi skupin, kteří hrají druhý zápas doma, a v druhém koši osm týmů, které se umístily na druhé pozici, s tím omezením, že týmy ze stejné skupiny nebo ze stejné země nemohou být vylosováni. První zápasy se odehrály 16./17. a 23./24. února, zatímco odvety se hrály ve dnech 9./10. a 16./17. března 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "První zápasy se odehrály 30. a 31. března, zatímco odvety se hrály 6. a 7. dubna 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "První zápasy se odehrály 20. a 21. dubna, zatímco odvety se hrály 27. a 28. dubna 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finále tohoto ročníku se odehrálo na stadioně Estadio Santiago Bernabéu v Madridu, ve Španělsku, dne 22. května 2010 mezi německým týmem FC Bayern Mnichov a italským klubem Inter Milán. Estadio Santiago Bernabéu, stadion Real Madrid, hostil tři předchozí finále PMEZ, předchůdce Ligy mistrů. V letech 1956/57, 1968/69 a 1979/80. Poprvé se finále Ligy mistrů UEFA odehrálo v sobotu v noci. Hlavním rozhodčím, pro tento zápas, byl zvolen anglický sudí Howard Webb. Oba kluby, hrající finále, vyhrály svoji ligu a ligový pohár, což znamená, že vítěz se stal teprve šestým klubem v Evropě, který dosáhl třech cenných pohárů. Bylo to také podruhé za sebou, jelikož minulý rok se to podařilo také Barceloně.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší střelci.", "content": "Nejlepší střelci Ligy mistrů UEFA 2009/10 (počítáno od skupinové fáze) jsou následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna 2009/10 Ligy mistrů byla 55. ročníkem klubové soutěže pro nejlepší evropské fotbalové týmy. Obhájcem soutěže byl španělský velkoklub Barcelona. Finále tohoto ročníku proběhlo 22. května 2010 na stadionu Estadio Santiago Bernabéu, domácí půdě Realu Madrid, ve Španělsku a bylo první, které se odehrálo v sobotu v noci, a zápasy osmifinálového kola byly rozloženy na čtyři týdny místo dvou. Vítěz soutěže se kvalifikoval na Mistrovství světa ve fotbale klubů 2010, stejně jako do Superpoháru UEFA 2010.", "tgt_summary": "The 2009–10 UEFA Champions League was the 55th season of Europe's premier club football tournament organised by UEFA, and the 18th under the current UEFA Champions League format. The final was played on 22 May 2010, at the Santiago Bernabéu Stadium, home of Real Madrid, in Madrid, Spain. The final was won by Italian club Inter Milan, who beat German side Bayern Munich 2–0. Internazionale went on to represent Europe in the 2010 FIFA Club World Cup, beating Congolese side TP Mazembe 3–0 in the final, and played in the 2010 UEFA Super Cup against Europa League winners Atlético Madrid, losing 2–0. Barcelona were the defending champions, but they were eliminated by eventual winners Inter Milan in the semi-finals.", "id": 1195929} {"src_title": "Mezijazyk", "tgt_title": "Intermediate representation", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Mezijazyk se od normálního strojového kódu liší typicky ve třech základních aspektech: Oblíbeným formátem pro mezijazyky je tříadresní kód. Variací významu termínu „mezijazyk“ jsou jazyky používané jako mezijazyky některými vyššími programovacími jazyky, jejichž výstupem není objektový nebo strojový kód, ale právě pouze mezijazyk. Mezijazyk je poté zpracován vlastním překladačem, jehož výstupem je finální objektový nebo strojový kód. Mezijazyk se zde používá kvůli optimalizaci nebo získání vyšší přenositelnosti (použitím mezijazyka, pro který existují překladače pro různé procesory, architektury a operační systémy, jako např. programovací jazyk C). Jazyky, které se takto používají, spadají svou komplexností mezi vyšší programovací jazyky a nižší programovací jazyky, jako např. jazyk symbolických adres.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk C.", "content": "Jazyk C je využíván jako mezijazyk mnoha programovacími jazyky, využívá ho např. Eiffel, Sather, Esterel, některé dialekty Lispu (Lush, Gambit), Haskell (Glasgow Haskell Compiler), C odnož Squeak Slang, ale i další. Některé varianty jazyka C byly navrženy tak, aby poskytly vlastnosti přenositelnosti jazyku symbolických adres, například C--, C Intermediate Language. a Low Level Virtual Machine", "section_level": 2}, {"title": "Java Bytecode.", "content": "Java Bytecode (od Sun Microsystems) je mezijazyk vytvořený pro potřeby Java Virtual Machine do kterého se překládají zdrojové kódy v různých jazycích pro běh na platformě Java Virtual Machine. JVM pak může provést JIT kompilaci, při níž je vytvořen strojový kód, který dosahuje vyššího výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Common Intermediate Language.", "content": "Common Intermediate Language (od Microsoftu) je obdobou Java Bytecode, ale pro platformu .NET. CIL je nezávislý na hardwarové platformě.", "section_level": 2}, {"title": "GCC.", "content": "GNU Compiler Collection (GCC) používá vnitřně hned několik mezijazyků, aby zjednodušil přenositelnost a usnadnil křížovou kompilaci. Mezi tyto jazyky patří:", "section_level": 2}, {"title": "Parrot Intermediate Representation.", "content": "Zatímco je většina mezijazyků navržena pro podporu staticky typovaných jazyků, Parrot Intermediate Representation je navržen pro podporu dynamicky typovaných jazyků (původně Perl a Python).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezijazyk () je v informatice speciální jazyk využívaný abstraktním počítačem, jenž pomáhá v analýze počítačového programu. Termín mezijazyk je používán u překladačů pro označení mezikroku (odtud tedy mezijazyk) před generováním cílového strojového nebo objektového kódu. Mezikód je volen s ohledem na snadnější optimalizací nebo jiných transformací za účelem zlepšení jeho některých parametrů. V lingvistice přirozených jazyků se jako mezijazyk označuje nářečí nebo idiolekt, v němž se mísí prvky dvou či více jazyků, například při osvojování druhého jazyka nebo v lokalitách, kde se dva jazyky ovlivňují a mísí.", "tgt_summary": "An intermediate representation (IR) is the data structure or code used internally by a compiler or virtual machine to represent source code. An IR is designed to be conducive for further processing, such as optimization and translation. A \"good\" IR must be \"accurate\" – capable of representing the source code without loss of information – and \"independent\" of any particular source or target language. An IR may take one of several forms: an in-memory data structure, or a special tuple- or stack-based code readable by the program. In the latter case it is also called an \"intermediate language\". A canonical example is found in most modern compilers, where the linear human-readable text representing a program is transformed into an intermediate graph structure that allows flow analysis and re-arrangement before creating a sequence of actual CPU instructions. Use of an intermediate representation such as this allows compiler systems like the GNU Compiler Collection and LLVM to be used by many different source languages to generate code for many different target architectures.", "id": 340521} {"src_title": "Evropská liga UEFA 2009/10", "tgt_title": "2009–10 UEFA Europa League", "src_document": [{"title": "Účastnická místa.", "content": "Tohoto ročníku se účastnilo celkem 192 týmů z 53 členských zemí UEFA. Jednotlivé země měla přidělena účastnická místa na základě národních koeficientů UEFA. Oproti minulým ročníkům Poháru UEFA doznal hrací systém změn podle návrhu předsedy UEFA Michela Platiniho. 1. předkolo: (46 týmů) 2. předkolo: (80 týmů) 3. předkolo: (70 týmů) 4. předkolo: (76 týmů) Skupinová fáze: (48 týmů) 2. kolo: (32 týmů)", "section_level": 1}, {"title": "Předkola.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Los prvního a druhého předkola se uskutečnil 22. června 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 2. července, odvety 9. července 2009.", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "Úvodní zápasy se odehrály 16. července, odvety 23. července 2009.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "Los třetího předkola se uskutečnil 17. července 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 30. července, odvety 6. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "4. předkolo.", "content": "Los čtvrtého předkola se uskutečnil 7. srpna 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 20. srpna, odvety 27. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "Los základních skupin se uskutečnil 28. srpna v Monaku.", "section_level": 1}, {"title": "Play off.", "content": "Do play off postoupily nejlepší dva celky z každé skupiny (celkem 24 týmů) a týmy na třetích místech základních skupin Ligy mistrů.", "section_level": 1}, {"title": "2. kolo.", "content": "Los se uskutečnil 18. prosince 2009. Úvodní zápasy se odehrály 18., odvety pak 25. února 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Los se uskutečnil 18. prosince 2009. Úvodní zápasy se odehrály 11. března, odvety 18. 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Los se uskutečnil 19. března 2010. Úvodní zápasy se odehrály 1. dubna, odvety 8. dubna 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Los se uskutečnil 19. března 2010. Úvodní zápasy se odehrály 22. dubna, odvety 29. dubna 2010", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna 2009/10 Evropské ligy byla 52. ročníkem klubové soutěže pro evropské fotbalové týmy. Nicméně byla prvním ročníkem pod novým názvem, který nahradil dřívější Pohár UEFA. Obhájcem poháru byl ukrajinský klub FK Šachtar Doněck. Finálový zápas se hrál na hamburském stadionu HSH Nordbank Arena 12. května 2010.", "tgt_summary": "The 2009–10 UEFA Europa League was the first season of the UEFA Europa League, Europe's secondary club football tournament organised by UEFA. The competition was previously known as the UEFA Cup, which had been in existence for 38 years. Spain's Atlético Madrid won the tournament for the first time, beating Fulham – who were playing in their first European final – at the HSH Nordbank Arena, home ground of Hamburger SV, in Hamburg, Germany.", "id": 1546357} {"src_title": "Kávovník arabský", "tgt_title": "Coffea arabica", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kávovník arabský je stálezelený keř až strom dorůstající výšky 5 až 8 metrů. Větévky jsou zploštělé až téměř okrouhlé, lysé. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, poněkud tužší, oboustranně lysé. Čepel listů je oválná, protáhle oválná nebo vejčitě kopinatá, na bázi klínovitá až zaokrouhlená, na vrcholu dlouze zašpičatělá, nejčastěji 6 až 14 cm dlouhá a 3,5 až 5 cm široká. Okraj listů je někdy zvlněný. Žilnatina je zpeřená, nejčastěji se 7 až 10 páry postranních žilek. Palisty jsou široce trojúhelníkovité, 3 až 8 mm dlouhé. Květenství jsou složena z 1 až několika téměř hlávkovitých nebo okolíkovitých vrcholíků, obsahujících nejčastěji 2 až 5 květů. Kalich je lysý, uťatý nebo zoubkatý. Koruna je bílá, nálevkovitá, nejčastěji pětičetná, s 5 až 15 mm dlouhou korunní trubkou. Korunní cípy jsou lžicovitě oválné, 9 až 20 mm dlouhé, tupé. Peckovice je za zralosti červená až červenofialová, oválná až téměř kulovitá, 11 až 16 mm dlouhá a 9 až 14 mm široká, obsahující 1 až 2 semena s podélnou rýhou, korunovaná zaschlým kalichem. Existují i kultivary se žlutými plody. Semena obsahují asi 1,3 % bílkovin, 12% tuku, 9 % sacharidů a 1 až 1,5 % kofeinu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kávovník arabský pochází ze severovýchodní Afriky. Centrum genetické diverzity se nachází v horách jihozápadní Etiopie a na Boma Plateau v Súdánu. Divoké populace byly zaznamenány také na Mount Imatong v Súdánu a Mount Marsabit v Keni. Kávovník roste typicky v podrostu horských lesů a na březích vodních toků v nadmořských výškách 1300 až 2000 metrů. V oblastech jeho původu je čtyř- až pětiměsíční období sucha, teplé dny a chladné noci, průměrná teplota 20 až 25 °C, nejnižší teplota 4 °C a nejvyšší 31 °C. Roční srážky jsou 1500 až 1800 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Kultivace kávovníku začala v jihozápadní Etiopii asi před 1200 až 1500 lety, kdy ji pěstovali Arabové v oblasti dnešní provincie Harar. Od 14. až 15. století byl kávovník pěstován i v Jižním Jemenu, kde musel být vzhledem k suššímu klimatu kultivován v zástinu. V průběhu 16. a 17. století se spolu s expanzí islámu rozšířil kávovník i do jihovýchodní Asie. V 18. a 19. století Holanďané a následně i Britové založili plantáže kávovníku v Indii a na Cejlonu. V tropické Americe je kávovník pěstován od 18. století. Kávovník arabský je dnes pěstován v klimaticky příhodných oblastech celého světa. Největšími producenty kávy jsou v současnosti Brazílie, Kolumbie, Mexiko, Indie, Pobřeží slonoviny, Indonésie a Etiopie. Moderní kultivary kávovníku pocházejí ze 2 základních populací, známých jako \"Coffea arabica\" var. \"typica\" a \"C. arabica\" var. \"bourbon\", které byly během 18. století rozšířeny v příhodných oblastech celého světa. Varieta \"typica\" má užší listy, které jsou při rašení bronzově zbarvené, var. \"bourbon\" má širší a při rašení světle zelené listy. K varietě \"typica\" náleží odrůdy 'Blue Mountain', 'San Ramon', 'Maragogipe', k varietě \"bourbon\" odrůdy 'French Mission', 'Kent', 'Catura'. 'Mundo Novo', nejrozšířenější odrůda v Brazílii, je kříženec obou variet. V druhé polovině 20. století se začaly pěstovat zakrslejší odrůdy s menšími požadavky na zastínění a vyšší hustotou výsadby. Jako stínící stromy jsou často používány rychle rostoucí druhy z čeledi bobovitých (\"Fabaceae\"), zejména z rodů \"Erythrina\", \"Inga\" a \"Gliricidia\", které po ořezání rychle obrážejí, obohacují půdu dusíkem a snadno se množí. Způsob a intenzita zastínění plantáží je dán především místními klimatickými podmínkami. Nezřídka jsou jako zastínění pěstovány doplňkové plodiny, např. banány, avokádo, citrusy, mango, kakao nebo palma \"Bactris gasipaes\".", "section_level": 1}, {"title": "Škůdci a choroby.", "content": "Obě v dnešní době pěstované variety kávovníku arabského jsou velmi náchylné k některým onemocněním, zejména kávové rzi \"Hemileia vastatrix\", která zlikvidovala kávové plantáže na Cejlonu. V suchém vzduchu má tendenci shazovat listy a je napadán vlnatkou a puklicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V rámci taxonomického členění rodu kávovník (\"Coffea\") spadá kávovník arabský do sekce \"Eucoffea\" a podsekce \"Erythrocoffea\". Kávovník arabský je tetraploid a je samosprašný na rozdíl od ostatních druhů, které jsou diploidní a vesměs cizosprašné. Molekulární analýzou za použití metody GISH bylo zjištěno, že kávovník arabský je nepříliš starý přirozený hybrid mezi druhy \"Coffea eugenioides\" a \"Coffea canephora\". Genetická diverzita kávovníku arabského je v porovnání např. s rodičovským druhem \"Coffea canephora\" velmi nízká.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Káva náleží mezi nejhodnotnější světové vývozní komodity. V roce 2002 poskytovala v Africe, Asii a tropické Americe živobytí asi 125 milionům lidí a celosvětový obchod činil v roce 2003 70 miliard amerických dolarů. Kávovník arabský se podílí na celkové světové produkci kávy 66 až 70 %, zbytek připadá především na kávovník statný (\"Coffea canephora\"). Občas je kávovník pěstován jako pokojová rostlina. V domácím prostředí nasazuje i plody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kávovník arabský (\"Coffea arabica\"), též známý jako kávovník arabika, je rostlina z čeledi mořenovité (\"Rubiaceae\"). Z hlediska produkce kávy je nejvýznamnějším druhem.", "tgt_summary": "Coffea arabica (), also known as the Arabian coffee, \"coffee shrub of Arabia\", \"mountain coffee\" or \"arabica coffee\", is a species of \"Coffea\". It is believed to be the first species of coffee to be cultivated, and is the dominant cultivar, representing about 60% of global production. Coffee produced from the (less acidic, more bitter, and more highly caffeinated) robusta bean (\"C. canephora\") makes up most of the remaining coffee production. Arabica coffee was first found in Yemen and documented by the 12th century. Coffea arabica is called \"būna\" in Arabic.", "id": 302236} {"src_title": "Fiat 130", "tgt_title": "Fiat 130", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První reakce na premiéru Fiat 130 byly na Ženevském autosalonu 1969 rozpačité. Vypadal jako zvětšený model 125, jeho barokní, chromem přetékající verze Special. Jen toho chromu bylo ještě víc. Připomínal americké automobily, mezi nimi ale velikostí patřil ke kompaktním typům. Interiér byl standardní Fiat verzí Speciál, plastický hmoty a koženkové čalounění. Udávané výkony nebyly nejslibnější a zkušební jízdy je potvrzovaly. Jízdní vlastnosti byly sice vynikající, ale motor o 142 koních si ve spojení se standardně montovanou automatickou (manuální byla na objednávku) převodovkou ZF s poměrně těžkým vozem nedovedl příliš poradit. Podvozek s nezávislým zavěšením všech kol, pérování vpředu torzními tyčemi a vzadu vinutými pružinami, nastavitelnost světlé výšky přední nápravy, kotoučové brzdy na všech kolech nebo řízení standardně doplněné posilovačem ZF, příliš zvětšily hmotnost automobilu. I volant byl výškově a podélně stavitelný, klimatizace se dodávala sice za příplatek, ale v předváděcích vozech této třídy samozřejmě nesměla chybět. Prostornost kabiny Fiat 130 byla ale obrovská, stejně jako velikost zavazadlového prostoru, byl prý na mrtvoly. Koncem roku 1969 došlo v Itálii, rok po Pařížských nepokojích, také k mohutným studentským protestům. Následně při bombovém útoku v Miláně zahynulo 17 osob. Celková bezpečnostní situace v Itálii se počátkem sedmdesátých letech, oproti Francii, radikálně změnila. Podobně prodej luxusních automobilů. Odbytu prvních Fiat 130 sice napomohla obnova vozových parků italských institucí, které dlouho neměly na výběr novější nabídku ostatních tuzemských výrobců stejné třídy (i Fiat půl roku před 130 nabízel jako vrcholný model pouze typ 125 Special). Automobilka ale pracovala na zlepšení modelu 130. Rok po premiéře zvýšila především kompresní poměr motoru, tím jeho výkon na 162 koní, spotřeba však stále připomínala americké osmiválce. Dva roky po premiéře sedanu se v Ženevě objevilo dvoudveřové kupé Fiat 130 Coupé, které na rozdíl od sedanu vzbudilo mimořádný ohlas. Jeho zcela nová karoserie nepřipomínala sedan ničím. Byla dílem studia Pininfarina. Chromu se použilo decentně. Interiér byl luxusnější. Motor převrtáním narostl na objem 3,235 litru, výkon se mírně zvýšil na 167 koní, ale především se zlepšil průběh točivého momentu. Nemusel se tolik vytáčet, čímž mírně klesla spotřeba. Převodovka byla manuální, na objednávku automatická. Kupé Fiat 130 přitom nemělo nejdříve vůbec vzniknout. Jeho produkcí se ale zvýšila celková výroba a náklady na vývoj typu se alespoň z části navrátily. Kupé zvýšilo i prodejnost sedanu díky pohlednějším reklamním fotografiím obou verzí pospolu. Dárcovské akce papamobilu nebo výhercům sledovaných sportovních soutěží byly další činností marketingového oddělení. Motor kupé a částečně i jeho luxusnější interiér získal ještě roku 1971 také modernizovaný sedan Fiat 130 B. Manuální převodovku měl i nadále na přání, teď se na ni ale muselo ještě déle čekat. Ateliér Pininfarina postavil i z kupé vycházející prototypy třídveřového kombi 130 Maremma v roce roku 1974 a roku 1975 čtyřdveřový sedan 130 Opera. Ani jeden se do sériové výroby nedostal. Proběhl ropný šok a Fiat nadále experimentovat v nabídce luxusních vozidel honosících se jménem výrobce lidových automobilů nechtěl. Stal se majitelem tradičně majestátní značky Lancia a opustil plány na luxusní automobily v její prospěch. Model 130 skončil pro Fiat prodejním neúspěchem. Na nezájem veřejnosti reagoval přesunem pozornosti k menším vozům a typ 130 již nástupce neměl. Byl posledním zástupcem Fiat v luxusní třídě. Studio Pininfarina se však prací na čtyřdveřové verzi odvozené z kupé Fiat 130 určitě inspirovalo při návrzích karoserií Peugeot 604 a Rolls-Royce Camargue.", "section_level": 1}, {"title": "Širší historie.", "content": "Fiat 130 vznikl jako nástupce Fiatu 2300 z let 1961–1969, oproti kterému byl sice skoro o třídu výš, ale západní poválečná Evropa se zmáhala a Fiat, který slavil úspěch zejména s malými modely, zaznamenával zvyšující se prodej svých větších modelů. Jak šestiválcový sedan 2300 stárnul, pracovalo se na jeho nástupci. V prosinci 1963 byla interně představena první maketa modelu s označením 130, v zásadě zvětšená verze 2300. S hospodářským rozmachem na začátku šedesátých let přibylo italským automobilkám nové trápení: na italských silnicích začalo jezdit stále více zahraničních aut, velkých sedanů a kupé, často německé provenience (v šedesátých letech byly nejprodávanějšími šestiválci na evropském trhu modely německé značky Opel, tzv. zlatá trojice KAD (typy Kapitän, Admiral a Diplomat), patřící tehdy americkému koncernu GM. Fiat 2300 nikdy úplně nebyl na úrovni svých severnějších konkurentů, jak výkonem, tak konstrukcí. Nedostatek, který byl samozřejmě hodně v rozporu s italským smyslem pro styl a potřebou reprezentovat vlastní zemi. Roku 1965, kdy byl Fiat druhým největším evropským výrobcem automobilů po VW a poprvé vyrobil přes milion vozidel, proto zahájil projekt X1/3, který měl vytvořit novou vlajkovou loď, velký luxusní sedan. Italská značka se vracela do segmentu vyzkoušeného v roce 1938 jiným šestiválecem, velkým typem 2800, v jehož výrobě po válce ale nepokračovala. Model 130 se nyní měl stát vlajkonošem značky Fiat v luxusní třídě a ukázat světu, jak kombinovat eleganci a technický důvtip jako výraz moderního životního stylu, přesně k 70. výročí vzniku společnosti. Měl ilustrovat požadavek na vedoucí postavení italského obra, který dobyl téměř čtvrtinu trhu s automobily v Evropském hospodářském společenství. Překvapení pro řadu odpovědných zaměstnanců, neboť bylo zjevné, že přirozeným tržním segmentem Fiatu jsou automobily masové výroby a nikoli luxusní sedany. Neboť většinu produkce tvořil miniautomobil Fiat 500. Měli pochybnosti o konečném výsledku pro důvod vzniku a určený harmonogram. Hlavní konstruktér Dante Giacosa poznamenal, že je iluzorní, aby nový model, přestože by byl postaven na nových prvcích, by mohl okamžitě konkurovat zavedeným značkám, jako Mercedes a BMW, které po mnoho let vyrábějí luxusní vozidla a těží tak z jejich postupných inovací. Doporučil vzdát se vývoje modelu 130 ve prospěch rozšíření karoserie vyvíjené pro Fiat 125 a prodloužení jeho kapoty, aby pojala bezvadný řádový šestiválec 2,3 litru. Obdobný postup předcházel konstrukci modelu 2300, který byl technicky blízký Fiatu 1300/1500 s řadovým čtyřválcem. Vnuk zakladatele Gianni Agnelli, který se roku 1966 ve věku 45 let prakticky usadil v čele společnosti Fiat, ale požadoval italský \"Mercedes\". Lidstvo se právě připravovalo také dobýt Měsíc. Kvůli požadovanému brzkému termínu premiéry a jedinečnosti v nabídce Fiat se v konstrukci 130 vyšlo z úpravy zavedených prvků. Začátky však přesto byly obtížné, neboť se upřednostnil vývoj modelů s vyšší prodejností, Autobianchi A112 a Fiat 128. Současně se musela věnovat pozornost i dalšímu rozvoji sportovního Fiat Dino 135, který byl vyráběn především pro dosažení nutné produkce motorů konstrukce Ferrari (ve kterém držel Fiat podíl, do svých vozů si ale motory Dino vyráběl sám), kvůli homologaci a možné účasti Ferrari v závodech Formule 2. Koupěschopní o Ferrari ve Fiatu totiž nejevili příliš zájem. Práce bylo nadmíru a některá dlouholetá rozhodnutí ji ještě ztížila. Vývoj motoru Fiat 128 byl rozdělen a zahájily se práce na odvozeném větším, šestiválcovém vidlicovém motoru. Paralelně se tak pracoval na dvou vidlicových jednotkách, které musely být odlišné, neboť úlohy pohánět poklidně a důstojně Fiat 130 a sportovně energicky hnát Fiat Dino, byly zcela rozdílné. První motor svíral úhel 60 °, druhý 65 °. Ventilový rozvod používal dva horní vačkové hřídele u Fiat 130 (jeden na každou řadu válců), čtyři u Fiat Dino. Ventilový rozvod byl poháněn ozubeným řemenem u prvního, dvojitým řetězem u druhého. Motor 130, jehož válcová jednotka byla 1,2 násobkem té u Fiat 128, zdědil ventily umístěné rovnoběžně nad řadou válců a klínový spalovací prostor. Fiat Dino 135 měl účinnější polokulový spalovací prostor. Malému motoru Fiat 128 zhoršený spalovací prostor nevadil, měl sací a výfukové potrubí na stejné straně a malý objem válce (asi 0,27 litru), což vytvořilo rotační pohyb palivové směsi ve válci, zlepšující hoření. Fiat 130 měl ale sací potrubí mezi řadami válců naproti výfukovému se zcela odlišnou dynamikou palivové směsi, což se podepsalo na vyšší spotřebě, které napomohl i dvojitý karburátor Weber. Prémiová konkurence už používala nepřímé vstřikování benzínu. Motor Fiat 130 neměl ani automatické vymezování vůle ventilů, tehdy montované do luxusních vozů. Překážka, která v této kategorii také rozhodovala. Při rychlosti 120 km/h na dálnici, kdy byl zařazen nejvyšší 3. převodový stupeň v automatické převodovce, se motor Fiat 130 otáčel rychlostí přes 4000 ot/min. Jeho klidné příjemně sportovní tempo však narušoval nepříjemný bzučivý zvuk vytvářený rezonancí konce výfuku s pohyby podlahy. Situace se zlepšila s manuální převodovkou, která měla dlouhý pátý převod. U ní k rezonančnímu jevu docházelo asi ve 140 km/h. Zvýšeným opotřebením výfukového potrubí došlo k jeho popraskání a vůz poté i při volnoběhu vydával ošklivé zvuky. Jednoduché nezakryté kardanové klouby hnací hřídele a poloos, údajně s trvalým namazáním, se navíc kolem 30000 km vlivem prachu začínaly ozívat. Podvozek měl na tu dobu excelentní vedení kol, zejména vzadu použitá upravená Chapmanova náprava oproti konkurenci při pružení neměnila sklon kol. Ve Fiatu 130 byla ale také příliš těžká, takže celkové jízdní vlastnosti byly nakonec obdobné lehčím (a výrobně levnějším) řešením. Že se křehké podvozkové součásti dříve opotřebují, zjistili noví majitelé většinou pozdě. Styl karoserie vycházel z posledních masově vyráběných řad automobilky. Sedan mimo italské instituce kupovali především za zvýhodněnou cenu prodejci FIAT, kteří ho použili pro vlastní potřebu. Jinak ti, co ocenili jeho prostornost a nevadila jim společensky vnímaná nízkost automobilky, jako šéfové stavebních firem a lékaři. Sportovci, kteří kupé Fiat 130 získali jako dar, se ho většinou zbavili, jakmile se projevilo opotřebení neobvyklého podvozku. Pouze jedna celebrita vůz používala až do konce života. Při cestě ve Fiatu 130 byl unesen a nedlouho poté zavražděn politik Aldo Moro. Psal se rok 1978. Nadějné vyhlídky šedesátých let ale Fiatu skončily už mnohem dřív.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiat 130 byl luxusní osobní automobil vyráběný italskou automobilkou Fiat v letech 1969 až 1977. Fiat 130 se představil na Ženevském autosalonu v roce 1969 jako sedan. Jednalo se o zcela moderní automobil s nezávislým odpružením kol, posilovačem řízení, kotoučovými brzdami na všech kolech a alternátorem namísto dynama, poháněný vidlicovým šestiválcem objemu 2,866 litru. Verze kupé byla představena v roce 1971 rovněž na Ženevském autosalonu. Pro ní byl použit motor 3,235 litru. Byl vyroben i prototyp ve verzi kombi. Sedan se přestal vyrábět v roce 1976, kupé o rok později. Celkově bylo vyrobeno 15093 sedanů a 4294 kupé.", "tgt_summary": "The Fiat 130 is a large six cylinder executive car produced by Italian car manufacturer Fiat from 1969 to 1977. It was available as a 4-door saloon and as a 2-door coupé.", "id": 129002} {"src_title": "Stefka Kostadinovová", "tgt_title": "Stefka Kostadinova", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Zúčastnila se tří Olympijských her. První olympiádu zažila v roce 1988 v jihokorejském Soulu, kde získala za výšku 201 cm stříbrnou medaili. O čtyři roky později se musela v Barceloně spokojit s \"bramborovou\" medailí, když předvedla 194 cm. Na olympijské zlato ale přece jenom dosáhla. Podařilo se ji to v Atlantě, kde dokázala skočit 205 cm, což tehdy znamenalo nový olympijský rekord, který byl později překonán na olympiádě v Athénách Jelenou Slesarenkovou. Zlaté medaile si odvezla rovněž z ME 1986 ze Stuttgartu a o rok později i z MS v Římě. Tehdy dokázala v hlavním městě Itálie 30. srpna skočit neuvěřitelných 209 cm a stala se světovou rekordmankou. Její rekord je dodnes platný, žádná výškařka prozatím nedokázala skočit výše, i když několik výškařek se už tuto hodnotu marně pokoušelo atakovat a překonat mj. (Blanka Vlašičová, Jelena Slesarenková či Kajsa Bergqvistová). Rovněž velmi úspěšná byla i v hale. Z halových MS si odvezla hned pět zlatých medailí (1985, 1987, 1989, 1993 a 1997). Nejvýše dokázala skočit v roce 1987 v Indianapolisu, kde překonala 205 cm. Hned čtyři zlaté medaile a jednu stříbrnou si pak odvezla i z halových ME. Již coby devatenáctiletá zvládla pod širým nebem v Sofii skočit rovné dva metry. V roce 1985 si výkon v Moskvě vylepšila o dalších šest centimetrů. 31. května 1986 dokázala v Sofii skočit nový světový rekord 208 cm. Z prvního místa světových tabulek tím vymazala svoji krajanku, Bulharku Ludmilu Andonovovou, která skočila 20. července 1984 v Berlíně 207 cm. O rok později dokázala na MS v Římě svůj vlastní světový rekord vylepšit až na 209 cm. V hale rovněž držela světový rekord. Nejdříve vymazala z prvního místa tabulek Rusku Tamaru Bykovovou, která překonala laťku ve výšce 203 cm 6. března 1983 v Budapešti. Její rekord vydržel na prvním místě do 31. ledna 1987, tehdy Stefka Kostadinovová skočila 204 cm, o několik týdnů později 205 cm (8. března 1987) a nejvýše dokázala v hale skočit 206 cm v řeckém městě Pireus 20. února 1988. O čtyři roky později dokázala Němka Heike Henkelová skočit 207 cm a až 4. února 2006 předvedla Švédka Kajsa Bergqvistová v Arnstadtu 208 cm, rekord dodnes platný. Stefka Kostadinovová se dokázala přenést přes laťku ve výšce 200 cm a výše hned ve 130 případech. V roce 1995, jen pár měsíců po triumfu na MS v Göteborgu se ji narodil syn Nikolaj. Svoji atletickou kariéru oficiálně ukončila v roce 1999, i když poslední atletické soutěže, které se zúčastnila bylo halové MS 1997 v Paříži. Od roku 1999 pracovala jako viceprezidentka bulharské atletické federace a později jako viceprezidentka bulharského olympijského výboru. V letech 2003 – 2005 působila jako náměstkyně na ministerstvu sportu. Dne 11. listopadu 2005 byla zvolena předsedkyní bulharského olympijského výboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stefka Kostadinovová (; * 25. března 1965 v Plovdivu) je bývalá bulharská atletka, olympijská vítězka, dvojnásobná mistryně světa a mistryně Evropy ve skoku do výšky. Ve své disciplíně jednou vyrovnala a dvakrát posunula hodnotu světového rekordu pod širým nebem a třikrát v hale. Od 30. srpna 1987 drží výkonem 209 cm dosud platný světový rekord. Byla jednou z nejlepších výškařek celé atletické historie a 20. století. V říjnu roku 2012 byla společně s další někdejší výškařkou Jolandou Balaşovou z Rumunska uvedena do Síně slávy IAAF.", "tgt_summary": "Stefka Georgieva Kostadinova (; born March 25, 1965) is a Bulgarian retired athlete who competed in the high jump. Her world record of 2.09 metres has stood since 1987. She was the 1996 Olympic champion, a twice World champion and five-times a World Indoor champion. She has been the president of the Bulgarian Olympic Committee since 2005.", "id": 1610422} {"src_title": "Punčocha", "tgt_title": "Stocking", "src_document": [{"title": "Materiál k výrobě punčochového zboží.", "content": "Naprostá většina punčochových přízí se dnes vyrábí z polyamidových vláken (obchodní označení Nylon, Perlon, Silon a asi deset dalších) často s příměsí elastických vláken (Lycra, Spandex apod., u zdravotních punčoch až 25–30 %). První nylonky přišly na trh v USA koncem 30. let minulého století. Do té doby se vyráběly luxusnější punčochy z hedvábí a punčochy v levnějším povedení z bavlny. Pro jemnost použité příze se používá označení denier (den). Denier (DEN) vyjadřuje sílu použitého vlákna. Čím je číslo vyšší, tím silnější (méně průhledný) je výrobek. Fyzikálně je denier definován jako váha devíti kilometrů příze v gramech. Dámské punčochy se obvykle vyrábějí v jemnostech 20, 15 až 7 DEN.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba punčoch.", "content": "Punčochy se vyrábějí na speciálních pletacích strojích.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba na kotonových strojích..", "content": "Na kotonových stávcích se vyráběla většina punčoch do zhruba poloviny minulého století. Plošný úplet se sešíval podle určitého střihu a tvaroval lisováním. Hustota oček na kotonových strojích se udávala v \"gauge\" (zkratka: \"gg\"). Např. nejjemnější dámské punčochy měly 66 gg, tj. 66 oček na 1 1/2 anglického palce (cca 3,8 cm).", "section_level": 2}, {"title": "Výroba na okrouhlých punčochových automatech.", "content": "Automaty se dnes používají k výrobě punčoch a punčochových kalhot téměř výhradně. Jsou to jednoválcové zátažné pletací stroje s přídavným kyvadlovým zařízením na zkracování řádků pleteniny (paty, špičky a pevné kraje punčochy). Stroje na jemné punčochy mají pracovní průměr 95–102 mm a jemnost 34 E (34 jehel na 1 anglický palec, tj. 2,54 cm). První stroje tohoto druhu pocházely z roku 1956. V roce 1963 se dala na těchto zařízeních se šesti systémy při 210 obr./min. vyrobit punčocha za asi dvě minuty. Na začátku 21. století se běžně dosahuje u strojů se čtyřmi až šesti systémy a s ovládáním jednotlivých jehel kolem 1000 obr./min., pletení v pěti barvách je možné s 800 obrátkami. Jeden pletař obsluhuje 60 až 80 strojů. Úplet hadicového tvaru má buďto zesílenou patu (přidáním a vynecháním stehu), nebo patu zalepenou tlakem a teplem. Nohavice punčocháčů se spolu sešívají pomocí klínku a kalhotová část (sed) je různým způsobem zesílena (tvar „Panty“, „Bikini“ apod.). Když móda požaduje punčochy se švem, imitují se švy výšivkami. Materiál na punčochy může být obarven ve \"vlákenné hmotě\", nebo se barví hotové úplety v barvicích aparátech.", "section_level": 2}, {"title": "Kompresní punčochy.", "content": "Princip ochrany žil pomocí punčochového zboží spočívá v tom, že v oblasti kotníku je vytvořen určitý tlak, který se směrem k pasu postupně snižuje. Kompresní punčochy se vyrábějí z pleteniny s elastickou útkovou nití zavedenou do úpletu. Útek ovíjí spirálovitě tvar punčochy tak, že stahuje svaly nohy s ohledem na její anatomické vlastnosti. Maximální komprese se dosahuje nad kotníkem a na stehno působí tlak cca 40 % maxima. Podle celkového tlaku mezi 2,5 a 6,5 kPa jsou výrobky obvykle odstupňovány do několika tříd. Kompresní zdravotní punčochy se běžně vyrábějí na okrouhlých pletacích strojích z jádrové příze jak v základní pletenině, tak i v útku. Příze sestává z elastického filamentu opředeného obvykle polyamidovými vlákny. Pro punčochy s vyšší kompresí se doporučují pleteniny z plochých kotonových strojů. U těch se v základní pletenině střídá vždy jeden řádek z elastické niti s řádkem z hladkého filamentu. Pletenina má nižší podélnou roztažnost a vyvíjí vyšší příčný tlak.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba v České republice.", "content": "Výroba punčochového zboží se datuje už od roku 1882, kdy Josef Heinrich Vatter založil první závod v Krásně Lípě. Později pak v roce 1950 zakládá Fred Vatter a Dr. Otto Palme českou značku Bellinda, která se specializuje na punčochové zboží. Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2007 v ČR vyrobeno 28,4 milionů kusů punčocháčů a 8,4 milionu párů punčoch a podkolenek. Punčochářský průmysl se soustřeďuje ve Varnsdorfu a v Chrudimi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Punčochy jsou oděv, který se nosí na nohou. Do 20. let 20. století byly nošeny téměř výhradně muži, od 20. let 20. století začaly být naopak téměř výhradně nošeny ženami.", "tgt_summary": "Stockings (also known as hose, especially in a historical context) are close-fitting, variously elastic garments covering the leg from the foot up to the knee or possibly part or all of the thigh. Stockings vary in color, design, and transparency. Today, stockings are primarily worn for fashion and aesthetics, usually in association with mid-length or short skirts.", "id": 1281273} {"src_title": "Frank De Winne", "tgt_title": "Frank De Winne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský pilot.", "content": "Frank De Winne roku 1984 ukončil Královskou vojenskou akademii v Bruselu. Poté sloužil v belgickém vojenském letectvu, dosáhl kvalifikace zkušebního pilota. Nálet na různých typech letadel má 2300 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Už roku 1991 byl jedním z pěti belgických finalistů druhého výběru ESA. Tehdy za Belgii mezi evropské astronauty postoupila Marianne Merchezová. De Winne se astronautem oddílu ESA stal až v lednu 2000.", "section_level": 2}, {"title": "První let.", "content": "V srpnu 2001 zahájil výcvik v ruském Středisku přípravy kosmonautů. V listopadu téhož roku byl začleněn do posádky 4. návštěvní expedice (EP 4) na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Posádka ve složení: velitel Sergej Zaljotin, palubní inženýr 1 Frank De Winne a palubní inženýr 2 Jurij Lončakov neprodleně zahájila přípravu. Vlastní dohoda o letu belgického kosmonauta (program Odissea) byla podepsána až 18. dubna 2002. Do vesmíru odstartovali z kosmodromu Bajkonur 30. října 2002 v Sojuzu TMA-1. Hlavním úkolem letu byla záměna lodi Sojuz, sloužící jako záchranná loď ISS. Po týdenním pobytu na ISS se trojice 10. listopadu 2002 vrátila na Zem na palubě Sojuzu TM-34 po 10 dnech, 20 hodinách a 52 minutách letu. V srpnu 2006 byl určen náhradníkem Léopolda Eyhartse (Expedice 16, start STS-122, přistání STS-123). Let Eyhardse proběhl v únoru – březnu 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Druhý let.", "content": "V srpnu 2007 byl zařazen do Expedice 20, přičemž v červenci 2008 byl jmenován velitelem Expedice 21. Dne 27. května 2009 odstartoval z kosmodromu Bajkonur v kosmické lodi Sojuz TMA-15. Spolu s ním byli na palubě ruský kosmonaut Roman Romaněnko – velitel lodi a Robert Thirsk z Kanadské kosmické agentury (CSA). Cílem letu byla Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) u které Sojuz přistál 29. května 2009. Posádka Sojuzu TMA-15 rozšířila počet kosmonautů ISS na 6, De Winne v dlouhodobé posádce Expedice 20 zaujal pozici palubního inženýra.. Od 11. října 2009 přešel do Expedice 21 jako první evropský velitel ISS. Dne 1. prosince 2009 v Sojuzu TMA-15 přistál na Zemi po 187 dnech, 20 hodinách a 41 minutách letu a mise i pro De Winneho úspěšně skončila. Frank De Winne je ženatý, má tři děti.", "section_level": 3}], "src_summary": "Frank De Winne (* 25. dubna 1961 v Gentu v Belgii) je od ledna 2000 belgický astronaut, člen oddílu astronautů ESA. Roku 2002 vzlétl na palubě ruské kosmické lodi Sojuz TMA-1 k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) na týdenní návštěvu. V roce 2009 se stal členem dlouhodobé posádky ISS (Expedice 20 a 21).", "tgt_summary": "Frank, Viscount De Winne (born 25 April 1961, in Ledeberg, Belgium) is a Belgian Air Component officer and an ESA astronaut. He is Belgium's second person in space (after Dirk Frimout). He was the first ESA astronaut to command a space mission when he served as commander of ISS Expedition 21. ESA astronaut de Winne serves currently as Head of the European Astronaut Centre of the European Space Agency in Cologne/Germany (Köln).", "id": 443247} {"src_title": "Josef Ferdinand Toskánský", "tgt_title": "Archduke Joseph Ferdinand of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl druhým synem posledního toskánského velkovévody Ferdinanda IV. a jeho druhé manželky Alice Bourbonsko-Parmské. Rodičům se narodil v rakouském exilu, kam se uchýlili po zániku velkovévodství. Od roku 1902, kdy Josefův starší bratr Leopold opustil Habsburský dům, se stal otcovým následníkem a dědicem titulu. Po otcově smrti však titul toskánského velkovévody nepřijal a soustředil se na vojenskou kariéru. Po zrušení monarchie podepsal dokument, ve kterém se zřekl svých nároků na trůn a zůstal v Rakousku. Roku 1938 se dostal do koncentračního tábora Dachau, ze kterého byl za pomocí rodiny Hermanna Göringa po týdnu propuštěn.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "Josef Ferdinand navštěvoval vojenskou vyšší školu v Hranicích na Moravě a později Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po absolvování akademie nastoupil 18. srpna 1892 jako poručík k tyrolským střelcům. Po službě u různých pluků (pěší pluky č. 93, 17, 59) dosáhl hodnosti podplukovníka u pěšího pluku č.27. V letech 1905–1908 velel v hodnosti plukovníka pěšímu pluku č. 93 a následně 5. pěší brigádě. V roce 1911 získal hodnost polního podmaršálka a v roce 1914 se stal generálem pěchoty. V Karpatech, kde bojoval v zimních měsících, velel 4. armádě. Jako generálplukovník utrpěl v Linci roku 1916 porážku a byl poslán na dovolenou. Následujícího roku však byl císařem Karlem I. jmenován generálním inspektorem letectva.", "section_level": 1}, {"title": "Morganatické svazky.", "content": "Josef Ferdinand byl dvakrát ženatý. Oba jeho sňatky byly pod stav, tedy morganatické.", "section_level": 1}, {"title": "Zájmy.", "content": "Jako velký milovník lovů se roku 1903 vydal na loveckou výpravu do Egypta pod pseudonymen \"hrabě Buriano\". Vlastnil bálon, kterým roku 1909 uskutečnil let z Lince do francouzského Dieppe. Cestu zdolal za 16 hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Ferdinand Toskánský (: \"Joseph Ferdinand Salvator Maria Franz Leopold Anton Albert Johann Baptist Karl Ludwig Rupert Maria Auxilatrix von Österreich-Toskana\" 24. května 1872, Salzburg – 28. února 1942, Vídeň) byl rakouský arcivévoda a následník trůnu zaniklého toskánského velkovévodství.", "tgt_summary": "Archduke Joseph Ferdinand of Austria (24 May 1872 – 28 August 1942) was an Austro-Hungarian Archduke and the titular Grand Duke of Tuscany from 17 January 1908 to 2 May 1921, military commander, from 1916 Generaloberst, and early advocate of air power. He later retired to life as a common citizen of Austria, and was briefly imprisoned in Dachau during the Nazi era.", "id": 1801897} {"src_title": "Velký Izrael", "tgt_title": "Greater Israel", "src_document": [{"title": "Stát Izrael, Západní břeh a Pásmo Gazy.", "content": "V současné době se v Izraeli při diskusi o hranicích „Velkého Izraele“ obecně mluví o území Izraele, palestinských území a území bývalého britského mandátu. Kvůli kontroverznosti tohoto výrazu je však častěji používán termín země izraelská. Joel Greenberg píšící pro deník The New York Times napsal: „Když byl v roce 1948 založen Izrael, tak vedení dělnického sionismu, které začalo po další tři desetiletí Izraeli vládnout, přijalo pragmatické rozdělení britského mandátu na nezávislý židovský a arabský stát. Tehdejší opoziční revizioničtí sionisté, kteří se transformovali v současnou stranu Likud, usilovali o \"Erec Jisra'el ha-Šlema\" – Velký Izrael – nebo doslovně úplnou zemi izraelskou. Zabrání území okupovaných od šestidenní války v roce 1967 vedlo k růstu mimoparlamentního Hnutí za Velký Izrael a výstavbu izraelských osad. Volby v roce 1977, které vynesly k moci Likud, měly také značný vliv na přijetí a odmítnutí tohoto termínu.“ Greenberg pokračuje: Semínko bylo zaseto v roce 1977, když Menachem Begin z Likudu vůbec poprvé přivedl svou stranu k ohromujícímu volebnímu vítězství nad Stranou práce. O deset let dříve, během šestidenní války, izraelské jednotky ve skutečnosti obsazením Západního břehu a Pásma Gazy anulovaly rozdělení (viz zelená linie) přijaté v roce 1948. Od té doby pan Begin kázal nehynoucí věrnost tomu, co nazýval Judea a Samaří (území Západního břehu) a podporoval tam židovské osadnictví. Poté, co nastoupil do úřadu však Západní břeh a Gazu neanektoval, neboť si uvědomoval, že přijetí takového množství Palestinců by přeměnilo Izrael z židovského státu na dvounárodní stát. Jicchak Šamir byl oddaný zastánce Velkého Izraele a jako izraelský premiér se zasadil o finanční podporu osadnického hnutí, čímž s ním dal vládní souhlas. Dne 14. září 2008 prohlásil tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert: „Velký Izrael je pryč. Žádná taková věc neexistuje. Každý kdo tuto myšlenku (Velkého Izraele) zastává klame sám sebe.“ Stejné území, tj. „od řeky k moři“ je Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Hamasem označováno jako Palestina. Hillel Weiss, profesor na Bar-Ilanově univerzitě, hlásá nezbytnost znovu-vybudování Chrámu a židovské vlády nad Velkým Izraelem. Rabbi Meir Kahane, zavražděný židovský vůdce a člen Knesetu, který založil American Jewish Defence League, a strana Kach rovněž podporovala ideu Velkého Izraele a další revizionistické myšlenky.", "section_level": 1}, {"title": "Země zaslíbená.", "content": "Velký Izrael se příležitostně označuje jako Země zaslíbená (zmíněno v Genesis 15:18-21) či země izraelská a je rovněž označován jako úplná země izraelská (hebrejsky: ארץ ישראל השלמה‎, \"Erec Jisra'el ha-Šlema\"). V Tanachu jsou tři geografické definice země izraelské. První, nacházející se v Genesis 15:18-21, je vágní. Popisuje velké území „od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ a zahrnuje území moderního Izraele, palestinská území, Libanon a velké části Sýrie, Jordánska a Egypta. Části dnešního Iráku, Saúdské Arábie a Turecka spadající pod toto území jsou diskutabilní. Další dvě definice se nacházejí v Numeri 34:1-15 a knize Ezechiel 47:13-20 a popisují menší území.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze 10 agorot.", "content": "Někteří arabští nacionalisté obviňují sionisty z úmyslu rozšířit území Izraele od Nilu po Eufrat. Mezi nejznámější takové obvinění patří takzvaná kontroverze 10 agorot, při které někdejší předseda OOP Jásir Arafat v roce 1988 obvinil Izrael kvůli rubu mince nominální hodnoty 10 agorot, jelikož podle něj znázorňovala mapu historického Velkého Izraele.", "section_level": 2}, {"title": "Mandátní Palestina.", "content": "Nejstarší revizionistické skupiny jako Betar či Irgun považovaly za Velký Izrael celé území britského mandátu Palestina, včetně Zajordánska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký Izrael (: ארץ ישראל השלמה, \"Erec Jisra'el ha-Šlema\", doslova úplná země izraelská) je kontroverzní vyjádření několika biblických a politických představ, které se v minulosti měnily. V současné době je nejběžnější definicí Velkého Izraele území nynějšího Izraele společně s palestinskými územími. Dřívější definice, prosazovaná revizionistickým sionismem, zahrnovala celé území bývalého britského mandátu Palestina (jak s Jordánskem, tak i bez něj). Náboženská vymezení tohoto názvu země izraelské lze nalézt v Genesis 15:18-21, Numeri 34:1-15 či v knize Ezechiel 47:13-20.", "tgt_summary": "Greater Israel (; \"Eretz Yisrael Hashlema\") is an expression, with several different Biblical and political meanings over time. It is often used, in an irredentist fashion, to refer to the historic or desired borders of Israel. Currently, the most common definition of the land encompassed by the term is the territory of the State of Israel together with the Palestinian territories. An earlier definition, favored by Revisionist Zionism, included the territory of the former Emirate of Transjordan. Religious uses of \"Greater Israel\" refer to one of the Biblical definitions of the Land of Israel found in , , , or .", "id": 2208592} {"src_title": "OSGi Service Platform", "tgt_title": "OSGi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie \"OSGi\" sahá až do roku 1998, kdy započaly práce na první verzi specifikace. Původně bylo \"OSGi\" cíleno na potřeby systémů pro chytré domácnosti. Díky tomuto původnímu zaměření je \"OSGi Framework\" velmi kompaktní. Plná implementace aktuální verze \"R4\" může být jediný jar s velikostí kolem 250KB (Knopflerfish ). K nárůstu pozornosti kolem OSGi došlo s úspěchem platformy Eclipse, jež ve verzi 3.0 vyměnila proprietární modulární systém za vlastní implementaci \"OSGi\" Equinox. Další oblastí, kde došlo k rozšíření \"OSGi\", na poli aplikačních serverů – je základem nových verzí serverů WebLogic, Websphere, JBoss, GlassFish, JOnAS a dalších . V poslední době se \"OSGi\" pomalu začíná využívat na poli enterprise aplikací, které jsou tradičně doménou Java EE. Zatím se jedná spíše o první pokusy, než masovou adopci \"OSGi Frameworku\" pro tvorbu enterprise aplikací. Mnoho vývojářů považuje vývojový model \"OSGi\" za příliš komplikovaný oproti \"Java EE\" a nevidí dostatek přínosů vyvažujících přidanou komplexitu zejména u malých a středních aplikací. Hlavní silou prosazující OSGi na poli enterprise aplikací se vedle dodavatelů jednotlivých implementací stala společnost SpringSource stojící za úspěšným Spring Framework. V případě SpringSource dm Server není \"OSGi\" využito pouze vnitřně v infrastruktuře serveru, ale je i základní jednotkou nasazení (deploymentu).", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Podívejme se podrobněji na architekturu \"OSGi Frameworku\" a její jednotlivé vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Execution Environment.", "content": "\"OSGi Framework\" je použitelný na široké škále virtuálních strojů včetně široké škály implementací v mobilních zařízeních. \"Execution Environment\" je abstrakcí JRE definující dostupné balíčky v daném prostředí. Každý modul přitom může uvést požadovaný minimální \"Execution Environment\" (množinu Java balíčků) potřebný k jeho běhu. Modul uvádějící jako požadovaný \"Execution Environment\" J2SE-1.5 tak půjde nainstalovat například do \"OSGi\" kontejnerů běžících nad Javou 5 či Javou 6, ale ne do kontejneru běžícího nad Javou 1.4, či virtuálním strojem podporujícím pouze Javu ME.", "section_level": 2}, {"title": "Moduly.", "content": "Jednotkou modularity v \"OSGi\" je takzvaný bundle (dále pouze modul, i když korektnější pojmenování by bylo balík, což by se ovšem pletlo s Java balíčky). Jedná se o běžný jar archiv s několika speciálními hlavičkami v manifestu. Každý modul má za běhu speciálně vytvořený zavaděč tříd (classloader), který vidí pouze \"Java\" balíčky a zdroje (obrázky, konfigurační soubory a další) definované v modulu samotném, části standardní knihovny odpovídající specifikovanému \"Execution Environment\" a balíčky z ostatních modulů, které explicitně importuje. Níže je MANIFEST.MF soubor jednoduchého modulu. Bundle-ManifestVersion: 2 Bundle-SymbolicName: org.example.bundle Bundle-Version: 1.0.0 Bundle-Name: Ukázkový bundle Bundle-Activator: org.example.bundle.Activator Export-Package: org.example.bundle.package;version=\"1.0.0\";uses:=\" org.example.utility.package\" Import-Package: org.example.utility.package;version=\"[1.4.0, 2.0.0)\" Require-Bundle: org.example.otherbundle;version=\"[1.2.1, 2.0.0)\" Význam jednotlivých hlaviček je následující: codice_1 Indikuje verzi \"OSGi\" hlaviček v manifestu codice_2 Jedinečný identifikátor modulu. Měl by dodržovat konvenci pro pojmenovávání balíčků v \"Javě\" a v ideálním případě být shodný s identifikátorem balíčku nejvyšší úrovně v daném modulu. Jedná se o jedinou povinnou hlavičku. codice_3 Verze modulu skládající se ze tří číselných částí a volitelně jedné textové. Pokud není uvedena, uvažuje se verze codice_4. Každý modul by však měl specifikovat verzi. codice_5 Člověkem čitelné pojmenování modulu například pro potřeby řídících systémů, kde se může zobrazit namísto či spolu se symbolickým jménem. codice_6 Třída implementující rozhraní codice_7 definující metody volané v rámci životního cyklu modulu. Definuje 2 metody (\"start\" a \"stop\"), ve kterých je jako parametr předáván codice_8 – objekt umožňující interakci s okolím (vyhledávání a získávání služeb, registrace vlastních služeb, získávání informací o ostatních modulech a jejich stavech, možnost měnit stav ostatních modulů, programová instalace nových modulů a další). Aktivátor je volitelný. codice_9 Jednotkou závislosti mezi moduly je jeden \"Java\" balíček. Tato hlavička říká, že balíček codice_10 obsažený v našem ukázkovém modulu má být přístupný ostatním modulům. Dále uvádí verzi exportovaného balíčku (ta je v praxi často stejná, jako verze modulu, ale musí být u každého exportovaného balíčku explicitně uvedena). Nakonec je uvedena ještě \"uses\" direktiva, která říká, že třídy v balíčku codice_10 využívají tříd z importovaného balíčku codice_12. Tato direktiva zaručí, že kterýkoli jiný modul importující balíček codice_10 a zároveň codice_12 uvidí stejnou verzi codice_12 jako tento modul. Vhodný nástroj (například Eclipse PDE) dokáže tyto direktivy automaticky počítat. codice_16 Exportováním balíčku dává modul možnost ostatním modulům využívat třídy definované v daném balíčku. Aby je však ostatní jiný modul mohl využívat, musí je explicitně importovat. Tato hlavička říká, že tento ukázkový modul využívá balíček codice_12. Pokud v \"OSGi\" kontejneru není přítomný žádný modul exportující daný balíček s potřebnou verzí, nebude možné tento modul použít. Verze je v tomto případě uvedená rozsahem (od codice_18 včetně do codice_19 vyjma). Verze codice_18 je zřejmě verzí, proti které byl ukázkový modul vyvíjen a jeho autor zároveň vyjadřuje důvěru, že až do verze codice_19 daného balíčku bude použité API zpětně kompatibilní. V případě více dostupných verzí bude pro tento modul viditelná nejvyšší verze balíčku vyhovující rozsahu a zároveň nezpůsobující konflikty s ostatními importy a omezeními. codice_22 Zatímco importování balíčku nevytváří „tvrdou závislost“ na jakémkoliv jiném konkrétním modulu (je jedno, který modul potřebný balíček v dané verzi exportuje), tato hlavička udává přímou závislost na konkrétně uvedeném modulu. Dochází k importu všech exportovaných balíčků uvedeného modulu. Doporučuje se pokud možno používat pouze codice_23 hlavičky, kterými lze udržet minimální rozsah závislostí a předcházet tak konfliktům.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Každý \"OSGi\" modul prochází dobře definovaným životním cyklem. Pokud není \"Frameworkem\" spravován, nachází se ve stavu \"uninstalled\", po instalaci do \"Frameworku\" se nachází ve stavu \"installed\" a je učiněn pokus o uspokojení jeho závislostí definovaných hlavičkami codice_23 a codice_25. Pokud jsou tyto závislosti uspokojeny, přechází modul do stavu \"resolved\", ve kterém jsou již jím exportované balíčky dostupné ostatním modulům. Pokud závislosti modulu nelze v dané chvíli uspokojit, zůstává ve stavu \"installed\" a po instalaci dodatečných modulů může být zopakován pokus o uspokojení jeho závislostí. Ze stavu resolved může být modul nastartován – je zavolána metoda \"start\" jeho aktivátoru, pokud nějaký definuje. Při zpracování této metody se nachází ve stavu \"starting\". Pakliže metoda nevyhodí žádnou výjimku, dostává se do stavu \"active\", ve kterém zůstává až do doby jeho zastavení voláním metody stop aktivátoru. O startování a zastavování modulů se může starat jednak \"Framework\" sám, jednak může být vyvoláno (stejně jako ostatní operace životního cyklu) z konzole a mohou je iniciovat ostatní moduly (pokud to umožňuje bezpečnostní nastavení). Operace \"update\" může být použita k aktualizování modulu na vyšší verzi či zopakování procesu uspokojení závislostí, stejně jako operace \"refresh\", která navíc způsobí update všech modulů závislých na daném refreshovaném modulu.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Importy a exporty balíčků definují statické závislosti mezi moduly. \"OSGi\" navíc nabízí vrstvu služeb, které tvoří dynamické závislosti. Služba v \"OSGi\" je libovolný POJO objekt. Může být zaregistrován kdykoliv je modul ve stavu \"starting\" nebo \"active\". Registrace se provádí pod názvem jednoho či více rozhraní, které daný objekt implementuje, a libovolného počtu atributů klíč-hodnota pro odlišení služeb stejného typu. Po registraci může být služba nalezena ostatními moduly v registru na základě názvu rozhraní a LDAP filtru přes další atributy. Modul může zaregistrovat posluchače codice_26 na službu, která zatím není dostupná a čekat na její registraci. V průběhu času mohou přicházet nové služby s tím, jak se do kontejneru instalují nové moduly. Existující služby mohou být také odregistrovány – děje se tak buď programově, nebo automaticky při zastavení modulu, který je zaregistroval. Toto dynamické chování klade specifické nároky na klientský kód, který služeb využívá. Správné použití služeb přes nativní \"OSGi\" API je poměrně složité a obnáší množství opakujícího se kódu. K dispozici je několik nadstaveb usnadňující práci se službami – například knihovna \"Spring Dynamic Modules\" , která umožňuje definovat pro každý modul springový aplikační kontext, deklarativně exportovat beany jako služby a importovat libovolnou službu jako Spring bean. Vytvořený bean je proxy objektem k požadované službě, umožňujícím například dynamickou záměnu za ekvivalentní službu, pokud je původní služba odregistrována.", "section_level": 2}], "src_summary": "OSGi Service Platform (dále \"OSGi Framework\", nebo jen \"Framework\") je specifikace dynamického modulárního systému pro programovací jazyk Java. Standard je definován a udržován mezinárodním konsorciem \"OSGi Alliance\" (původně \"Open Services Gateway initiative\", dnes se již nepoužívá). \"OSGi\" umožňuje instalaci a odebírání modulů za běhu, definuje životní cyklus modulu a nabízí infrastrukturu pro spolupráci modulů skrze služby. V současné době je \"OSGi Framework\" považován za nejvyspělejší modulární systém pro \"Javu\". Zakládají se na něm například nové verze téměř všech velkých aplikačních serverů.", "tgt_summary": "The OSGi Alliance, formerly known as the Open Services Gateway initiative, is an open standards organization founded in March 1999 that originally specified and continues to maintain the OSGi standard. The OSGi specification describes a modular system and a service platform for the Java programming language that implements a complete and dynamic component model, something that does not exist in standalone Java/VM environments. Applications or components, coming in the form of bundles for deployment, can be remotely installed, started, stopped, updated, and uninstalled without requiring a reboot; management of Java packages/classes is specified in great detail. Application life cycle management is implemented via APIs that allow for remote downloading of management policies. The service registry allows bundles to detect the addition of new services, or the removal of services, and adapt accordingly. The OSGi specifications have evolved beyond the original focus of service gateways, and are now used in applications ranging from mobile phones to the open-source Eclipse IDE. Other application areas include automobiles, industrial automation, building automation, PDAs, grid computing, entertainment, fleet management and application servers.", "id": 2390195} {"src_title": "Dub cesmínovitý", "tgt_title": "Quercus ilex", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dub cesmínovitý je stálezelený strom dorůstající obvykle výšky okolo 15 metrů, výjimečně až 27 metrů. Koruna je široká, okrouhlého tvaru. Kmen bývá krátký, obvykle 1 až 2 metry dlouhý. Borka bývá hladká, tmavě šedá, odlupující se v drobných šupinách. Větve starých stromů jsou často převislé. Letorosty jsou šedě plstnaté. Zimní pupeny jsou drobné, oválné, se silně pýřitými zakřivenými šupinami. Listy jsou tuhé, kožovité, proměnlivého tvaru, nejčastěji eliptické až úzce vejčité nebo vejčitě kopinaté nebo až téměř okrouhlé. Listy jsou 2 až 9 cm dlouhé a 1 až 5 cm široké, na vrcholu špičaté až tupé, na bázi kulaté až klínovité, celokrajné nebo více či méně oddáleně zubaté. Vyzrálé listy jsou svrchu tmavě zelené a lesklé, na rubu bělavě, sivě nebo žlutavě plstnaté. Listy vytrvávají na stromě 2 roky. Žilnatina je tvořena 8 až 10 páry postranních žilek. Řapíky jsou silně pýřité, 3 až 15 cm dlouhé. Samčí květenství se objevují v časném létě a jsou 4 až 7 cm dlouhá. Žaludy jsou jednotlivé nebo až po třech, podlouhle vejcovité až téměř kulaté, 15 až 30 mm dlouhé, asi do poloviny kryté pohárkovitou nebo čihovitou číškou a tenkými plochými krátce chlupatými šupinami. Žaludy dozrávají prvním rokem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Dub cesmínovitý je rozšířen v celém Středomoří a roste druhotně také na Kanárských ostrovech. Tento dub tvořil jednu z hlavních složek původního středomořského lesa, který byl na převážné většině území vykácen. Dnes roste dub cesmínovitý v porostech nahrazujících původní lesy, tzv. vysoké makchii. Je poměrně často vysazován. Přirozeně roste v nadmořských výškách 0 až 1400 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Záměny.", "content": "Pozor na záměnu jmen se severoamerickým dubem cesmínolistým (\"Quercus ilicifolia\"). Ve Středomoří může dub cesmínovitý zaměňován s dubem kermesovým (\"Q. coccifera\"), který je však převážně keřovitého vzrůstu a jehož listy jsou tvarově podobné ostnatým listům cesmíny ostrolisté (\"Ilex aquifolium\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Dub cesmínovitý je v rozsáhlém rodu dub řazen do podrodu \"Cerrris\" a sekce \"Ilex\" spolu s dalšími stálezelenými mediteránními duby. Rozlišují se dvě geograficky vikariantní subspecie, někdy pojímané i jako samostatné druhyː dub \"Quercus rotundifolia\" (syn. \"Q. ilex\" subsp. \"ballota\") roste na Pyrenejském poloostrově a v západním Středomoří, má menší, ale širší okrouhlé listy na líci se sivým odstínem. \"Quercus ilex\" s. str. (syn. \"Q. ilex\" subsp\". ilex\") roste ve středním a východním Mediteránu, listy má živěji zelené, úzké až kopinaté.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dub cesmínovitý se využíval ke konstrukci lodí a k výrobě trámů, žaludy sloužily dříve jako potrava pro prasata nebo v dobách nouze jako náhradní surovina pro výrobu mouky. Udává se také, že je možné je využít k výrobě náhražky kávy. Dub cesmínovitý se pěstuje v řadě kultivarů, v podmínkách střední Evropy však není zcela mrazuvzdorný. Je uváděna USDA teplotní zóna 7 (mrazuvzorný do –17 až –12 °C).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dub cesmínovitý či také dub cesmínový (\"Quercus ilex\") je stálezelený strom, vyskytující se v oblasti Středomoří, kde tvořil součást dnes již většinou vykácených stálezelených lesů (tvrdolistých doubrav) a v současnosti roste zejména v porostech středomořské vegetace nazývaných makchie. Ve středoevropských podmínkách není zcela mrazuvzdorný.", "tgt_summary": "Quercus ilex, the evergreen oak, holly oak or holm oak, is a large evergreen oak native to the Mediterranean region. It takes its name from holm, an ancient name for holly. It is a member of the \"Cerris\" section of the genus, with acorns that mature in a single summer. The first trees to be grown from acorns in England are still to be found within the stately grounds of Mamhead Park, Devon. From Britton & Brayley \"The Beauties of England and Wales\" (1803):", "id": 1958019} {"src_title": "Kvéta", "tgt_title": "Quetta", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Je to starobylé město, které bylo v dávných dobách známo pod paštským názvem Šál Kót (: : ) . Což znamená \"pevnost\". První zmínky o Kvétě pocházejí ze 6. století n.l. kdy byla součástí \"říše Sasánovců\". V 7. století n.l. po vpádu muslimských vojsk do Íránu se stala součástí Umajjovské říše. V 11. století n.l. je zmiňována v kronikách v souvislosti s loupeživými nájezdy Mahmúda z Ghrazny (محمود غزنوی) (1030-999-). V 16. století spadala Kvéta do sféry vlivu Mughalů. V roce 1543 Šér Šáh Súrí (شیر شاہ سوری )( 1539 – 1545) na mughalského sultána Humájúna zaútočil a ve dvou bitvách ho porazil. Sultán Humajún (ہمایوں) byl nucen uprchnout do Íránu právě přes Kvétu. Humajún měl tak naspěch, že v Kvétě nechal svého malého syna Akbara (pozdějšího sultána Džaláluddína Muhammada Akbara - 1542 až 1605).Akbar byl poté nucen zůstat v Kvétě do svých dvou let. Do roku 1556 byla Kvéta součásti říše Mughalů a poté se stala součástí Safíovské říše. V roce 1595 Džaláluddín Muhammad Akbar (جلال الدین محمد اکبر ) dobyl město zpět. Po roce 1828 byla Kvéta objevena anglickými cestovateli, kteří o městě podali podrobnou zprávu. V roce 1839 probíhala první anglo-afghánská válka. Angličané město obsadili a v roce 1876 ho oficiálně začlenili jako součást Britské Indie a Kvétu proměnili ve velkou vojenskou základnu. V roce 1935 postihlo Kvétu strašlivé zemětřesení, které srovnalo celé město se zemí. Podle tehdejších zpráv zemřelo během několika minut 40 000 lidí. Britové však neměli o obnovu města zájem neboť mezitím přesunuli svou základnu blíž k hranicím Afghánistánu. Postupně se však podařilo město znovu obnovit díky pomoci afghánských a íránských obchodníků. V roce 1947 vznikl islámský stát Pákistán a Kvéta se stala hlavním městem provincie Balúčistán, což poskytlo městu ekonomický růst. Kvéta byla také oblíbeným místem Muhammada Alí Džináha (محمد علی جناح), který si zde zřídil svou rezidenci. V roce 1979 po sovětské invazi do Afghánistánu uprchlo do Kvéty tisíce afghánských uprchlíků, převážně Paštůnů, kteří změnili charakter města. Kvéta je nyní deváté největší město Pákistánu. Nachází se zde letiště, železnice a dálnice, které spojují Kvétu s městy jako jsou Karáčí, Multán aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvéta (: : ) je největší a zároveň hlavní město Balúčistánu v Pákistánu. Podle sčítání lidu z roku 1998 zde žilo 565 137 obyvatel, je však možné, že v důsledku přílivu afghánských emigrantů zde žije přes milion lidí. Město obývají především Paštuni, Hazárové a Balúčové.", "tgt_summary": "Quetta ( \"Kwaṭa\"; ; ; ; ; formerly known as Shalkot () is the provincial capital and largest city of Balochistan, Pakistan. It is also the 10th largest city of Pakistan. It was largely destroyed in the 1935 Quetta earthquake, but was rebuilt and has a population of 1,001,205 according to the census of 2017. Quetta is at an average elevation of above sea level, making it Pakistan's only high-altitude major city. The city is known as the \"Fruit Garden of Pakistan,\" due to the numerous fruit orchards in and around it, and the large variety of fruits and dried fruit products produced there. Located in northern Balochistan near the Pakistan-Afghanistan border and the road across to Kandahar, Quetta is a trade and communication centre between the two countries. The city is near the Bolan Pass route which was once one of the major gateways from Central Asia to South Asia. Quetta played an important role militarily for the Pakistani Armed Forces in the intermittent Afghanistan conflict.", "id": 659342} {"src_title": "Nouveau Parti anticapitaliste", "tgt_title": "New Anticapitalist Party", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O vzniku nové strany se začalo uvažovat ihned po prezidentských volbách 2007, ve kterých kandidát LCR Olivier Besancenot obdržel 1 498 581 hlasů a skončil na pátém místě (kandidáti nalevo od PS získali celkem 7 %, ve volbách 2002 dokonce přes 10 %). Utvoření nové strany mělo sjednotit rozličné proudy krajní levice pod společnou vizí antikapitalismu. LCR předpokládala, že nová strana musí \"revolučně přeměnit společnost\" v rámci sociálních bojů a ve volbách a musí být naprosto nezávislá vůči Socialistické straně. Proces vytváření strany \"zezdola\" probíhal v jednotlivých městech skrze zakládání místních výborů na universitách a pracovištích. Před zakládajícím sjezdem proběhla dvě národní setkání výborů. Zakládající sjezd proběhl 6-8. února 2009 a odsouhlasil název Nová antikapitalistická strana, který byl původně pouze provizorní (dále se uvažovalo o Revoluční antikapitalistické straně, Antikapitalistické straně, Straně antikapitalistické levice atd.). Olivier Besancenot, který byl zvolen mluvčím nové strany, prohlásil, že \"NPA není pouze trockistická. Přebírá všechny revoluční tradice, marxistické, ale také libertářské\". Při svém vzniku vykazovala strana 9 123 členů, tj. třikrát více než LCR. Začátkem roku 2009 se strana postavila za generální stávku na Guadeloupu (označila ji za \"příklad k následování\") a podporovala \"Alianci proti prospěchářům\" (Liyannaj Kont Pwofitasyon).", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie.", "content": "Nová antikapitalistická strana se vnímá jako strana sociálních bojů a ekologie. Během procesu zakládání strany vytyčila cíl vytvořit \"levici, která se nevzdává, levici boje, antikapitalistickou, internacionální, antirasistickou, ekologickou, feministickou, vzpouzející se každé diskriminaci\" s vizí \"revoluční přeměny společnosti\" a vytvoření \"socialistické demokracie 21. století\". NPA odmítá totalitní režimy bývalého sovětského bloku, které hodnotí jako \"byrokratické karikatury\" a prosazuje systém samospráv. Dále se staví za antiproduktivismus.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "Pro volby do Evropského parlamentu odmítla nabídku Levicové fronty (FG) na společnou kandidátku a rozhodla se postupovat samostatně. Předvolební průzkumy jí přisuzovaly možný zisk až 9 % hlasů, nicméně nakonec získala pouze 840 713 hlasů (tj. 4,88 %) a žádný mandát (FG vyslala do Evropského parlamentu pět svých zástupců). Pro regionální volby 2010 se rozhodla znovu ve většině regionů postupovat samostatně. Velkým mediální zájem vyvolalo zařazení muslimky Ilham Moussaidové, která se prezentovala se zahalenou hlavou. To odsoudila většina politických stran. Poslankyně Svazu pro lidové hnutí Chantal Brunelová prohlásila, že se jedná \"o šokující provokaci a instrumentalizaci náboženských praktik pro potřeby volebního boje.\" Předsedkyně Socialistické strany Martine Aubryová sdělila, že by nikdy nesouhlasila s tím, aby se na kandidátce socialistů objevila zahalená žena, jelikož to odporuje rovnosti pohlaví a republikánským hodnotám. Volební výsledek, který činil pouze 2,85 % hlasů v 1. kole pro patnáct samostatných kandidátek NPA, byl zhodnocen jako \"nedobrý\". Společné kandidátní listy s Levicovou stranou (PG) podané ve třech regionech obdržely mezi 4-5 % hlasů, ve dvou ze třech regionů pak společná kandidátka s Levicovou frontou překročila práh nutný pro postup do druhého kola (8,59 % v Languedoc-Roussillon a 13,13 % v Limousin). V Limousin právě kvůli přítomnosti NPA odmítli socialisté na rozdíl od ostatních regionů s Levicovou frontou \"fúzovat\" (platný způsob utvoření jednotného koaličního listu pro 2. kolo), ta se tudíž prezentovala samostatně a získala 19,1 % hlasů a 6 mandátů, z toho 2 pro NPA. Kandidátem v prezidentských volbách 2012 byl dělnický aktivista Philippe Poutou, který ovšem v průzkumech nedosahoval více než 1%. Nakonec získal 411 160 hlasů, tj. 1,15%. Většina hlasů krajní a radikální levice připadla kandidátovi Levicové fronty Mélenchonovi, který obdržel přes 11% hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová antikapitalistická strana ( Nouveau Parti anticapitaliste, NPA) je francouzská krajně levicová politická strana. Vznikla v únoru 2009 v návaznosti na dobrovolné rozpuštění Revoluční komunistické ligy (LCR). Jejím cílem je sjednotit všechny síly nalevo od Socialistické strany (PS), včetně těch, které odmítaly spolupráci s LCR z důvodu odporu k trockismu.", "tgt_summary": "The New Anticapitalist Party ( , abbreviated NPA) is a far-left French political party founded in February 2009. The party launched with 9,200 members and was intended to unify the fractured movements of the French radical Left, and attract new activists drawing on the combined strength of far-left parties in presidential elections in 2002, where they achieved 10.44% of the vote. (Being 7% in 2007 and 13% in 2012). The party is closely associated with postal worker Olivier Besancenot, the main spokesman of the former strongest far left party, the Revolutionary Communist League (LCR). In March 2011, and were elected the main spokespersons of the NPA. In May 2012, Myriam Martin supported the candidate of the Left Front, Jean-Luc Mélenchon in the 2012 presidential election against the candidate of the NPA, a worker and union activist at Ford's car plant in Bordeaux Philippe Poutou, who came eighth in the first round with 411,160 votes, 1.15% of the total votes. She left the NPA in July 2012.", "id": 2059028} {"src_title": "Homomonument", "tgt_title": "Homomonument", "src_document": [{"title": "Symbolika.", "content": "Homomonument se skládá ze tří rovnostranných trojúhelníků o délce strany 10 metrů. Jsou zhotoveny z leštěné růžové žuly a umístěny ve stejné vzdálenosti od sebe tak, aby společně vytvářely rohy velkého trojúhelníku o straně 36 metrů. Prostor mezi nimi je vyplněn dlažebními kostkami. Umístění části pomníku na úroveň ulice umožňuje, aby se na něm mezi trojúhelníky odehrával každodenní život. Tvar pomníku ve formě růžových rovnostranných trojúhelníků upomíná na označení, které museli nosit bisexuálové a homosexuálové v době národního socialismu. V Třetí říši bylo podle § 175 německého trestního zákona trestající sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví odsouzeno přes 50.000 mužů a žen, 10.000-15.000 jich bylo po zatčení převezeno do koncentračních táborů, kde zhruba 53 % z nich přišlo o život. Po obsazení Nizozemí v roce 1940 vydal říšský komisař pro Nizozemí Arthur Seyß-Inquart dne 3. srpna 1940 nařízení o „\"trestání nepřirozeného smilstva\"“, podle kterého byla homosexualita trestána až čtyřmi lety vězení. V 70. letech 20. století během evropského homosexuálního hnutí se původně negativní růžový trojúhelník stal symbolem emancipace a sebevědomí této komunity. Poté, co se i v Evropě v 80. letech 20. století rozšířila duhová vlajka jako symbol homosexuálního hnutí, zmizel růžový trojúhelník z povědomí a jeho přenesený význam připomíná v současnosti tento pomník. Homomonument se v této symbolice obrací do minulosti, aby upozornil, že se již nemá opakovat a vyzývá k toleranci. Je ovšem také věnován všem těm mužům a ženám, kteří jsou i dnes utlačováni vládami, do jejichž společenského konceptu nezapadají. Současně je také věnován všem, kteří bojovali a bojují za svobodu a rovnost lidí s menšinovou sexuální orientací", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé trojúhelníky.", "content": "Každý z trojúhelníků vytváří stupeň v určité výšce. První stupeň vystupuje nad hladinu kanálu \"Keizersgracht\", druhý představuje vyvýšené pódium nad úrovní chodníku a třetí je zarovnán na úrovni dlažby. Společně vytvářejí velký trojúhelník, který je natočen tak, aby každý z jeho vrcholů mířil na určité místo ve městě. Schody vedoucí z nábřeží \"Keizersgracht\" symbolizují přítomnost a jejich hrot míří směrem k \"Národnímu památníku\" na náměstí \"Dam\" v centru Amsterdamu, který připomíná oběti německé okupace během druhé světové války a je památníkem osvobození. Proto jsou také pod schody pokládány květiny u příležitosti národního dne mrtvých (4. 5.), dne osvobození (5. 5.), na den královniných narozenin Koninginnedag (30. 4.) nebo na Světový den AIDS (1. 12.). Trojúhelník je vyvýšený zhruba 60 cm nad úroveň chodníku a symbolizuje budoucnost. Hrot velkého trojúhelníku ukazuje směrem k hlavnímu sídlu nizozemské organizace LGBT \"COC Nederland\" v ulici \"Rozenstraat\", která byla založena v roce 1946. Vyvýšené místo slouží jako místo srazů nebo pódium při různých akcích. Třetí trojúhelník zasazený do dlažby představuje budoucnost a ukazuje hrotem na nedaleký dům Anne Frankové, ve kterém se s rodinou skrývala v době okupace. Do tohoto vrcholu je vytesán verš z básně nizozemského autora Jacob Israël de Haana (1881-1924): \"Naar vriendschap zulk een mateloos verlangen\" - \"Po přátelství tak nesmírná touha\". De Haan je autorem prvního nizozemského otevřeně homosexuálního románu \"Pijpelijntjes\" publikovaného roku 1904. Kniha byla přeložena i do češtiny. V roce 1988 byla u pomníku zřízena informační tabule s textem v nizozemštině, angličtině a francouzštině. Jak se rozšířila známost o tomto pomníku, přibyly později ještě další jazyky: němčina, italština, španělština, ruština, turečtina, arabština, čínština, japonština a hebrejština.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik pomníku.", "content": "Myšlenka na pomník upomínající na všechny homsexuální oběti války a pronásledování se objevila již po válce. V roce 1961 se objevila myšlenka na \"Pomník neznámým homosexuálům\". Dne 4. května 1970 položili gay aktivisté před \"Národní pomník\" na náměstí \"Dam\" věnec z levandulí. Věnec byl ale policií odstraněn a označen jako znesvěcení a aktivisté byli zatčeni. Během 70. let pak byly obdobné akce s různým úspěchem opakovány. V květnu 1979 politik a gay aktivista Bob van Schijndel spustil otevřeným dopisem amsterdamskému starostovi konkrétní iniciativu na zřízení vlastního pomníku. Mnozí členové městského parlamentu (zastupitelstva) byli proti, ale díky koalici různých organizací nizozemského gay hnutí vznikla dostatečná síla k prosazení návrhu, který měl i mezinárodní podporu. Na podzim téhož roku byla založena nadace \"Homomonument\". Město stanovilo místo, kde se má pomník postavit. V roce 1980 odstartovala soutěž vyhlášená komisí městského parlamentu, ve které byli zástupci různých LGBT organizací, členové městské správy a umělečtí odborníci. Porota se v roce 1981 rozhodla pro návrh umělkyně Karin Daan. Trvalo ovšem nějakou dobu, než se podařilo shromáždit peníze na stavbu pomníku. V přepočtu zhruba 180.000 euro bylo převážně vybráno od jednotlivců a při různých benefičních akcích, neboť firmy nechtěly s tímto projektem spojovat své jméno. Dne 7. prosince 1986 se v koncertním sále \"Concertgebouw\" konala poslední benefiční akce nazvaná \"Nacht voor het Ochtendgloren\" („\"Noc před svítáním\"“). O několik dní později odsouhlasil městský parlament splacení chybějících 50.000 euro a 28. dubna 1987 položil Mini Luimstra-Albeda, městský radní pro umění základní kámen. Pomník byl slavnostně odhalen dne 5. září 1987. Oproti roku 1979, kdy byly v New Yourku a Los Angeles vztyčeny sochy \"Gay Liberation\", které upomínají na Stonewallské nepokoje, nebyly proti Homomonumentu žádné veřejné protesty. Projekt Homomonumentu těžil z obecné tolerance, která v Amsterdamu vzrůstala během předchozích desetiletích. Pomník rovněž používá výhradně abstraktní symboliku a neobsahuje žádné sochy osob představující kulturní nebo etnické typy. Model Homomonumentu v měřítku 1:25 o délce stran 160 cm byl vystaven v Madurodamu v Haagu a v Rijksmuseu. Dne 24. října 2006 byl slavnostně odhalen spolu s dalšími objekty amsterdamským starostou Jobem Cohenem, 17letým \"„starostou“\" Madurodamu Mauritsem van der Donkem a předsedou COC Frankem van Dalenem. Projekt byl iniciován COC a podpořen dalšími gay organizacemi. K 20. výročí odhalení pomníku 9. září 2007 uspořádala Veřejná knihovna Amsterdamu výstavu \"(Homo-)Monument van Trots\" („\"(Homo-)Monument hrdosti\"“). Výstava trvala do ledna 2008 a poté byla jako putovní výstava v několika dalších městech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Homomonument je památník v centru Amsterdamu na náměstí \"Westermarkt\" poblíž kostela Westerkerk. Byl vybudován podle návrhu nizozemské umělkyně Karin Daan. Je věnován jednak všem homosexuálním lidem, kteří byli na základě své sexuální orientace utlačováni nebo zabiti a také těm, kteří aktivně vystupují proti nenávisti a útlaku a bojují za svobodu a rovnoprávnost LGBT komunity. Jedná se o první pomník svého druhu na světě.", "tgt_summary": "The Homomonument is a memorial in the centre of Amsterdam, the capital of the Netherlands. It commemorates all gay men and lesbians who have been subjected to persecution because of their homosexuality. Opened on September 5, 1987, it takes the form of three large pink triangles made of granite, set into the ground so as to form a larger triangle, on the bank of the Keizersgracht canal, near the historic Westerkerk church. The Homomonument was designed to \"inspire and support lesbians and gays in their struggle against denial, oppression and discrimination.\" It was the first monument in the world to commemorate gays and lesbians who were killed by the Nazis. Later, similar monuments were realised in a number of cities all around the world. During the Netherlands’ annual Remembrance Day ceremony on May 4, wreaths are laid on the monument to commemorate LGBT victims of persecution. On May 5, Liberation Day, the monument becomes the site of a street party.", "id": 1122634} {"src_title": "Cytokin", "tgt_title": "Cytokine", "src_document": [{"title": "Účinky.", "content": "Pro většinu cytokinů platí, že působí na několik různých buněk (jsou pleiotropní), jeden cytokin indukuje tvorbu druhého (působí v kaskádě) a také, že jednotlivé cytokiny můžou být nahrazeny jinými (cytokinový systém je tedy do jisté míry redundantní). Cytokin působí buď na buňku, která ho produkuje (autokrinní působení), na buňky ve své těsné blízkosti (parakrinní působení) a nebo po transportu cévním řečištěm působí na vzdálené tkáně (endokrinní působení).", "section_level": 1}, {"title": "Receptory.", "content": "Receptory cytokinů se obvykle skládají z vícero podjednotek (dvou, někdy i tří). Každá z podjednotek má jinou funkci. Jedna podjednotka je zodpovědná za specifickou vazbu cytokinu, zatímco druhá nebo třetí podjednotka zajišťuje spojení se signalizačními intracelulárními molekulami. Proto bývá tato molekula také sdílena několika různými cytokinovými receptory. Podle toho můžeme cytokiny rozdělit do několika skupin. První receptorovou „rodinu“ tvoří receptory pro IL-2, IL-4, IL-7, IL-9, IL-13, IL-15, IL-21 a TSLP. Všechny tyto receptory mají vzájemně velmi podobné podjednotky zvané ɣc (CD132). Stejně tak receptory pro IL-3, GM-CSF, a IL-5 sdílejí společnou podjednotku β (KH97, CDw131). Shodnou signalizační podjednotku (gp130, CD130) používají receptory pro IL-6, IL-31, LIF, onkostatin M a ciliární neurotrofní faktor (CNF). Podobnou strukturou se vyznačují i receptory pro interferony a receptory pro cytokiny IL-10 (IL-19, 20, 22, 24, 26, 28, 29). Specifickou strukturu mají i receptory pro chemokiny, jejichž polypeptidový řetězec prochází 7x membránou a je asociován s trimerními G-proteiny. Velkou skupinu receptorů představují i ty, které váži cytokiny podobné TNF, tedy receptory pro TNF, LT, NGF, atd. Právě do této skupiny patří i receptory CD27, CD30, CD40, OX-40 (CD134), 4-1BB (CDw137), Fas (CD95), DR4 a DR5, RANK, TAC, a BCMA, TWEAKR, které váží membránové cytokiny CD27L (CD70), CD30L, CD40L (CD154), OX-40L, 4-1BB-L, FasL, TRAIL, RANKL, APRIL, BlyS a TWEAK. Některé receptory můžeme zařadit do imunoglobulinové \"rodiny\", protože jejich molekuly obsahují jednu nebo více imunoglobulinových domén. Sem patří receptory pro SCF, M-CSF, IL-34, IL-1 a PDGF.", "section_level": 1}, {"title": "Vazba cytokinů na receptor.", "content": "Vazba cytokinu na specifický povrchový receptor způsobí konformační změnu receptorové molekuly. Pro většinu interleukinů, interferony, G-CSF, GM-CSF a některé růstové faktory platí, že jsou svou vnitrobuněčnou částí nekovalentně asociovány s cytoplazmatickými proteinkinázami. Poté, co se cytokin naváže, dojde k agregaci receptorových molekul, přiblížení asociovaných kináz, k jejich vzájemné fosforylaci, a tím k jejich aktivaci. Také fosforylaci dalších proteinů zajišťují právě aktivované kinázy a tak spouští signalizační kaskády. Pro většinu cytokinových receptorů platí, že jsou asociovány s proteinkinázami Jak. Receptory pro chemokiny jsou asociovány s trimerními G-proteiny. I princip funkce je u nich odlišný. Jiné cytokinové receptory, jako například receptory pro M-CSF, PDGF, FGF, EGF, SCF, TGFβ, či receptor pro inzulin, mají přímo ve své cytoplazmatické části kinázovou doménu. Považujeme je tedy za receptorové kinázy.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky signalizace přes cytokinové receptory.", "content": "Výsledky signalizace přes cytokinové receptory závisí na několika faktorech, kterými jsou především: typ buňky, typ signálu (t.j. povaha receptoru) a spolupůsobení jiných signálů. Důsledkem může být cokoliv: stimulace buněčného dělení, diferenciace, spouštění efektorových mechanismů, zablokování buněčného cyklu či indukce apoptózy.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení cytokinů.", "content": "Mezi cytokiny jsou v širokém slova smyslu řazeny tyto skupiny látek:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytokin (podobný termín interleukin) je označení pro skupinu menších signálních proteinů, účastnících se významně v imunitní odpovědi. Cytokiny jsou produkovány buňkami imunitního systému (makrofágy, T-lymfocyty, atp.) a jsou schopné navodit například rychlé dělení a diferenciaci určitých typů buněk, které se účastní boje proti patogenům, případně další rysy imunitní obrany. V určitém slova smyslu cytokiny nemusí být produkovány pouze bílými krvinkami a význam slova se rozšiřuje na všechny malé signální proteiny; termín interleukin se v tom případě používá pro signální molekuly vylučované bílými krvinkami. Kromě toho můžeme najít i membránové formy některých cytokinů. Ty jsou na rozdíl od sekretovaných forem cytokinů zakotveny v cytoplazmatické membráně, a to za pomoci hydrofobních sekvencí, tvořených přibližně z 20 aminokyselin. Za membránové cytokiny můžeme považovat i některé signalizační povrchové proteiny (CD80, CD86, CD40L,CD40L, FasL). Membránové cytokiny působí na rozdíl od ostatních výrazně lokálně a nedochází k zřeďovaní difuzí a k odplavování. Podobného lokalizačního efektu je u některých cytokinů dosahováno jejich přilnutím na povrchové proteoglykany některých buněk.", "tgt_summary": "Cytokines are a broad and loose category of small proteins (~5–20 kDa) important in cell signaling. Cytokines are peptides and cannot cross the lipid bilayer of cells to enter the cytoplasm. Cytokines have been shown to be involved in autocrine, paracrine and endocrine signaling as immunomodulating agents. Their definite distinction from hormones is still part of ongoing research. Cytokines include chemokines, interferons, interleukins, lymphokines, and tumour necrosis factors, but generally not hormones or growth factors (despite some overlap in the terminology). Cytokines are produced by a broad range of cells, including immune cells like macrophages, B lymphocytes, T lymphocytes and mast cells, as well as endothelial cells, fibroblasts, and various stromal cells; a given cytokine may be produced by more than one type of cell. They act through cell surface receptors and are especially important in the immune system; cytokines modulate the balance between humoral and cell-based immune responses, and they regulate the maturation, growth, and responsiveness of particular cell populations. Some cytokines enhance or inhibit the action of other cytokines in complex ways. They are different from hormones, which are also important cell signaling molecules. Hormones circulate in higher concentrations, and tend to be made by specific kinds of cells. Cytokines are important in health and disease, specifically in host immune responses to infection, inflammation, trauma, sepsis, cancer, and reproduction. The word comes from Greek: \"cyto\", from Greek \"κύτος\" \"kytos\" \"cavity, cell\" + \"kines\", from Greek \"κίνησις\" \"kinēsis\" \"movement\".", "id": 959848} {"src_title": "Ostříž lesní", "tgt_title": "Eurasian hobby", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá velikosti holuba domácího, je menší než poštolka obecná (30–36 cm), v rozpětí křídel měří 75–85 cm a dosahuje hmotnosti mezi 180 a 300 g. Má dlouhá štíhlá křídla a krátký úzký ocas. Létá rychle, málokdy se třepotá na místě. Je nejrychlejším dravcem ve vodorovném letu (okolo 180 km za hodinu). Zdržuje se jednotlivě.
Vrch těla je tmavý, převážně černošedý, hlava černobílá s výrazným ostře ohraničeným černým vousem. Spodek těla je světlý, hustě černě skvrnitý, kalhotky (odstávající opeření na končetinách) a spodní krovky ocasní jsou zbarveny rezavohnědě. (V letu jej lze odlišit od jiných dravců mj. díky úzkým špičatým křídlům a rezavohnědému zbarvení, viz obr. ostříže v letu). Nohy a oční kroužek jsou zbarveny žlutě, oči černohnědě. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci jsou celkově hnědší; prachový šat mláďat je bílý.
", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Ozývá se jasným rychle opakovaným „kikikiki“ (často stoupajícím a klesajícím), podobným jako poštolka obecná, ale delším. Občas jednotlivým „kit“. (Ostříž se vábí hlasitým „huid“ a „tak“ nebo také „fuf“.)
", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostříž lesní je přísně tažný, zimuje v tropické Africe.
Hnízdí na většině území Evropy (kromě větší části Velké Británie a Skandinávie) a v Asii. Hnízdí v lesích a loví v krajinách s rozptýleným porostem mladých stromů, na hospodářské půdě, v savanách či tajgách. V Evropě hnízdí okolo 55 000 párů.
V České republice hnízdí pravidelně, ale řídce na celém území, a to do nadmořské výšky zhruba 1000 m, přičemž hustěji je osídlen jih a východ republiky. Počet hnízdících párů v ČR se pohybuje okolo 200. (Stanovit přesněji početnost je obtížné, protože ostříži mají rozlehlé domovské okrsky a hnízdní teritoria.)
", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ostříž nestaví vlastní hnízdo, k hnízdění využívá opuštěná hnízda jiných dravců a hnízda krkavcovitých ptáků vysoko na stromech. Obsazuje je v dubnu až květnu, po návratu ze zimoviště. V květnu až červnu snáší samice 2–4 žlutavá vejce s červenohnědým skvrněním. Hmotnost vajec je 22–26 g, rozměry 36–47 × 30–36 mm. Na vejcích sedí oba rodiče 28–30 dní. O mláďata pečují také oba rodiče, na hnízdě je krmí až 35 dní a poté ještě v okolí hnízda.
Po vylétnutí mladých jsou rodiny nápadnější – mladí ptáci nejsou ještě dlouho samostatní a než zdokonalí letové a lovecké schopnosti, rodiče je učí lovit i tak, že jim v letu vysoko ve vzduchu házejí usmrcené či poraněné ptáky. Nechytí-li mladý ostříž kořist, rodiče ji zachytí a pokus opakují. Rodina se rozpadá v době podzimního tahu. Odlétat do zimovišť začínají ptáci od srpna, nejdéle se v ČR zdržují do konce října.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ostříž lesní se živí velkým hmyzem (vážkami, motýly aj.) a menšími ptáky. (Díky rychlému obratnému letu je schopen lovit jiřičky, vlaštovky nebo dokonce rorýse, ale přednost dává pomalejším ptákům, kteří mu neuniknou.) Loví v otevřené krajině, často nad rybníky, někdy i v okolí budov. Loví i nad stupněm lesa v horách a za soumraku (např. netopýry).
\"„Nelétající kořist loví ostříž jen zřídka... Důležitou složkou potravy ostříže je hmyz. Mnohokrát jsem v Krkonoších pozoroval ostříže lovící motýly, kteří migrují i přes hory ve velkých výškách. Samice, která se od hnízda s mláďaty příliš nevzdaluje, loví často motýly přímo nad hnízdištěm. Za letu každému úlovku neobyčejně obratně otrhá zobákem křídla a tělíčko ihned polyká. ... Hlavní složkou potravy mláďat krkonošských ostřížů byla jiřička obecná, která hnízdí hromadně v koloniích na zdech pod střechami četných bud a hotelů.“\"
", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Podle vyhlášky 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. patří ostříž lesní mezi druhy silně ohrožené.", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "Ostříži se podobá dřemlík tundrový (\"Falco columbarius\"), který se liší kontrastní kresbou hlavy a vyskytuje se v ČR v jiném ročním období (každoročně protahuje i přezimuje).", "section_level": 1}, {"title": "České pojmenování.", "content": "Jméno ostříž je rodu mužského a je odvozeno od přídavného jména „ostrý“. \"„Jde tedy o ptáka s ostrým zrakem. Z této jeho vlastnosti těží i přirovnání vidět jako ostříž...“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostříž lesní (\"Falco subbuteo\") je malý dravý pták z čeledi sokolovitých. Historický název ostříž obecný. Za prudkého letu loví kořist ve vzduchu, někdy i na zemi.", "tgt_summary": "The Eurasian hobby (\"Falco subbuteo\"), or just simply hobby, is a small, slim falcon. It belongs to a rather close-knit group of similar falcons often considered a subgenus \"Hypotriorchis\".", "id": 2224002} {"src_title": "Čečetka zimní", "tgt_title": "Common redpoll", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je velmi pohyblivá, obratně šplhá a zavěšuje se na tenkých větvích nebo vysokých bylinách. Létá lehce a vlnkovaně.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Ozývá se často i v letu. Zpěv je hlasitá směs krátkých trylků a vábení; vábení je „džem-džem“, také „írrr“, varuje „cuit“. Pelz přepisuje vábení jako „dče-če-če-če“.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Žije na severu Eurasie a Severní Ameriky. Je stálým a potulným druhem. V některých letech podnikají ptáci invazní tahy až po Středomoří. V Severní Americe během posledních 40 let poklesl výskyt čečetky zimní tundrové (\"A. f. flammea\") o 77 %, v Evropě velikost populace kolísá; odhaduje se na 6 070 000–14 500 000 párů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "V České republice v posledních třiceti letech bylo zaznamenáno rychlé šíření čečetek do území severně od Šumavy a postupně byly osídleny nejen české pohraniční hory, ale i níže položené oblasti a od konce 60. let 20. stol. jsou úspěšně obsazována i města včetně těch největších, jako je Praha, Plzeň či České Budějovice.
V příhraničních pohořích hnízdí poddruh \"A. f. cabaret\" (čečetka tmavá), přičemž v některých pohořích je ve vyšších polohách místy běžná (Krkonoše, Jeseníky, Šumava). Místy zasahuje i do vnitrozemí. Celková početnost čečetek tmavých je odhadována na 6000–12 000 párů.
Pravidelně, ale ve značně kolísajícím počtu zaletuje severský poddruh \"A. f. flammea\" (čečetka zimní tundrová); v některých letech je až invazně zimující.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Hnízdním prostředím jsou subarktické a jehličnaté boreální lesy a okraje tundry, pásmo kosodřeviny v horách, v nižších polohách borové a březové porosty na rašeliništích, vrbiny a olšiny kolem vod, ale i parkové krajiny s rozptýlenou zelení, parky a zahrady vesnic a měst. Hnízdí především v řídkých březových a mladých jehličnatých lesích. V době hnízdění se vyskytuje v porostech kosodřeviny, v rašeliništích i v rybničnaté krajině či v parcích. Mimo období hnízdění vyhledává břízy (a to i v ulicích měst), dále se zdržuje na neobdělávaných plochách. Údaje o hnízdění v České republice se patrně týkají především čečetky tmavé (\"Acanthis flammea cabaret\"), která hnízdí rozptýleně především v horských oblastech mimo východní část území..
", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdí od dubna do července, většinou 2× ročně. Často hnízdí více párů pohromadě; čečetky mají sklon vytvářet kolonie. Hnízdo staví samička (jako u většiny pěnkavovitých ptáků). Bývá umístěno na jehličnanech, listnáčích i keřích, zpravidla nevysoko nad zemí. Je postaveno z jemných větviček, suché trávy, mechu a lišejníku. Hnízdní kotlinka má výstelku z chlupů a peří. Samička snáší 4–5 vajíček (16,3 ×12,6 mm), na kterých sedí sama, a sameček ji na hnízdě krmí.. Mláďata krmí oba ptáci – částečně natrávenou potravu jim vyvrhují z volete do zobáku. Po vyhnízdění se vyskytuje v hejnech. Ptáci hnízdící v ČR patrně nejsou tažní, ale jen přelétaví.
", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potrava je převážně rostlinná, čečetka je semenožravý pták, semena vylupuje, požírá jenom jádro. V zimních měsících tvoří převážnou část potravy semena břízy a olše, v jarních měsících je často pozorována při sběru semen jehličnatých stromů (borovice, smrk). Slabým zobákem se sice do šišek nedostane, ale šišky se při pěkném jarním počasí otevírají a semena vypadávají; ptáci je sbírají i na zemi. Sbírá semena různých bylin včetně trav, patrně ozobává mechy a lišejníky (zralé tobolky a apotécie). Živočišná potrava tvoří jen malou část jídelníčku (v době hnízdění hmyz). U venkovního krmítka se v zimě vyskytne vzácně jednotlivý jedinec, někdy však setrvá více dní.", "section_level": 1}, {"title": "Další názvy.", "content": "Kromě českého pojmenování „čečetka zimní“ se užíval název „čečetka obecná“, dříve též „čečatka obecná“ nebo jen „čečetka“, „čečatka“. Její jméno je praslovanské a slovo je původu zvukomalebného – byla pojmenována podle hlasových projevů. Jedno ze starých lidových jmen čečetky zní „vrabec čečetka“. Název druhu se stal synonymem pro čilost, čilý pohyb; „být stále jako čečetka“ znamená expresivně „být čilý“. Viz též přirovnání, např. „Adélka vždy švitorná, skákavá jak čečetka, zívala, nechtělo se jí do hraní a konečně se jí očka zavřela.“(Němcová, B. \"Babička\")", "section_level": 1}, {"title": "Chov a kulturní význam.", "content": "V dřívějších časech nebývala čečetka, na rozdíl od jiných pěnkavovitých, oblíbeným klecním ptákem. Jednak zpěv není příliš libozvučný (zejména ve srovnání se stehlíkem nebo konopkou), jednak jsou čečetky aktivní i v noci a mohou rušit. Čečetky spolehlivě hnízdí i v překvapivě malých klecích velikosti kanáří odchovny (50 × 40 × 40 cm), ovšem obvykle jim chovatelé poskytují příbytky větší. Čečetky jsou chovány v celé řadě barevných mutací (achát, hnědá, isabel, kobalt; perlová hnědá, perlová achátová...). I proto jejich popularita v chovech roste. Poměrně snadno se kříží s ostatními pěnkavovitými ptáky a výsledkem mohou být atraktivně zbarvení kříženci klidné povahy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čečetka zimní (\"Acanthis flammea\" syn. \"Carduelis flammea\") je drobný pták z čeledi pěnkavovitých (\"Fringillidae\"). Drobný pták, zřetelně menší než vrabec. Sameček má nápadně karmínově červenou přední část temene a hruď. Pod malým, u kořene širším, zobákem je výrazná černá skvrna. Kostřec je načervenalý a jemně čárkovaný (na rozdíl od čečetky bělavé, která má kostřec bílý). Vršek těla a boky jsou hnědé, podélně proužkované, spodek těla je bělavý. Přes hnědá křídla se táhnou dva světlé křídelní pásky. Na vykrojeném ocase jsou zespodu dobře patrné široké tmavé středy nejdelších spodních ocasních krovek. Samička má červené pouze temeno, nikdy hruď. U mláďat červená barva chybí, chybí i černá skvrna na bradě, jsou celkově hnědavá, naspodu mnohem hustěji skvrnitá.", "tgt_summary": "The common redpoll (\"Acanthis flammea\") is a species of bird in the finch family. It breeds somewhat further south than the Arctic redpoll, also in habitats with thickets or shrubs.", "id": 1397308} {"src_title": "Gilbertův syndrom", "tgt_title": "Gilbert's syndrome", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Gilbertův syndrom byl popsán roku 1901 Francouzem Augustin Nicolas Gilbertem a jeho spolupracovníky v Paříži. V německé literatuře je objev GS spojován se jménem Jens Einar Meulengrachta.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "GS je způsoben sníženou aktivitou (20–30% aktivita oproti normálu) enzymu UDP-glucuronosyltransferasa, který je kódovaný genem UGT 1A1. V důsledku toho je v krevní plazmě přebytek nekonjugovaného bilirubinu (nerozpustný ve vodě), který je pomaleji konjugován s kyselinou glukuronovou než u zdravých jedinců. Konjugovaný bilirubin je rozpustný ve vodě, a tudíž může být vyloučen močí z těla. (Více na Bilirubin)", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Mírná žloutenka, jejíž projevy mohou zesílit po prodělané infekci, půstu, požitím většího množství alkoholu a větší fyzické nebo psychické zátěži. Projevy GS se mohou zesílit při detoxikaci určitých drog, které jsou metabolizovány také UDP-glucuronosyltransferasou. Nemocní mohou také pociťovat únavu, slabost a tlak pod pravým žeberním obloukem. Podle nových výzkumů může zvýšená hladina bilirubinu v krvi napomáhat v prevenci proti ateroskleróze. Interpretace výsledků studie je založená na tom, že bilirubin působí jako antioxidant. Zmiňuje se i o možném využití bilirubinu v terapeutické praxi. Protože si někteří pacienti s Gilbertovým syndromem stěžovali na vážnější příznaky, jako dlouhotrvající únava, problém s udržením soustředění, ztráta chuti k jídlu, bolesti v břišní oblasti, hubnutí, svědění pokožky (bez viditelných změn na kůži) a jiné, bylo provedeno několik studií, které nepotvrdily jednoznačnou souvislost těchto symptomů se zvýšenou hladinou nekonjugovaného bilirubinu u dospělých. Opakovaně se diskutuje o tom, jestli by měl být Gilbertův syndrom klasifikován jako nemoc. Onemocnění je spojováno s vyšší pravděpodobností vzniku žlučníkových kamenů.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "V krevní plazmě pacientů s GS je větší koncentrace nekonjugovaného bilirubinu, přičemž hladina konjugovaného může být zvýšena jen mírně a do 20% z celkového bilirubinu. Referenční hodnota celkového bilirubinu je 2–21 μmol/l. Pacienti s GS dosahují hodnot cca 21–100 μmol/l.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Gilbertův syndrom nelze vyléčit, mnohdy to ani není nutné vzhledem k asymptomatickému průběhu. V terapii případných projevů se používá celá řada látek s různou účinností:", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost.", "content": "Gilbertův syndrom je zřejmě autozomálně recesivní odchylkou, která se objevuje u 3–15 % indoevropské populace (v ČR 5 % populace). Genotypová frekvence onemocnění je u obou pohlaví stejná, avšak u mužů a žen se GS projevuje v poměru 4:1. To je způsobeno zřejmě vlivem mužských pohlavních hormonů (testosteronu) na snížení aktivity enzymu UDP-glucuronosyltransferasy. Kvůli genetické podstatě onemocnění se objevuje familiární výskyt GS. Z genetického hlediska je onemocnění způsobeno inzercí skupiny nukleotidů TA do promotorové oblasti UGT 1A1 genu, který je umístěn na druhém chromozomu v oblasti 2q37 (má 5 exonů, dlouhý 218 kb). Normální alela obsahuje 6 TA sekvencí, avšak u mutované alely se po inzerci zvýší počet TA sekvencí na 7. Gilbertův syndrom tudíž lze také diagnostikovat metodou PCR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gilbertův syndrom, zkráceně GS, někdy též Meulengrachtův nebo Gilbert-Meulengrachtův syndrom, je dědičná vzácná porucha metabolismu žlučového barviva bilirubinu v krvi. Toto onemocnění se neléčí, nezkracuje délku ani nesnižuje kvalitu života. Onemocnění bývá nejčastěji diagnostikováno mezi 15.–30. rokem života. Syndrom se projevuje především zežloutnutím kůže a očního bělma v důsledku ukládání přebytečného bilirubinu do tkání.", "tgt_summary": "Gilbert's syndrome (GS) is a mild liver disorder in which the liver does not properly process bilirubin. Many people never have symptoms. Occasionally a slight yellowish color of the skin or whites of the eyes may occur. Other possible symptoms include feeling tired, weakness, and abdominal pain. Gilbert's syndrome is due to a mutation in the UGT1A1 gene which results in decreased activity of the bilirubin uridine diphosphate glucuronosyltransferase enzyme. It is typically inherited in an autosomal recessive pattern and occasionally in an autosomal dominant pattern depending on the type of mutation. Episodes of jaundice may be triggered by stress such as exercise, menstruation, or not eating. Diagnosis is based on higher levels of unconjugated bilirubin in the blood without either signs of other liver problems or red blood cell breakdown. Typically no treatment is needed. If jaundice is significant phenobarbital may be used. Gilbert's syndrome affects about 5% of people in the United States. Males are more often diagnosed than females. It is often not noticed until late childhood to early adulthood. The condition was first described in 1901 by Augustin Nicolas Gilbert.", "id": 572589} {"src_title": "Workload manager", "tgt_title": "Workload Manager", "src_document": [{"title": "z/OS Workload Manager.", "content": "Na mainframe počítačích je současně spuštěno mnoho různých aplikací. Od zpracovávání úloh se očekává stálá doba zpracování a předvídatelná doba přístupu do databází. U z/OS je toto zajištěno pomocí Workload manageru tím, že podle vnějších požadavků daných systémovým administrátorem kontroluje přístup úloh k systémovým zdrojům. Systémoví administrátoři rozdělují úlohy do servisních tříd (= \"service classes\"). Klasifikační mechanismus používá atributy jednotlivých úloh (např. jména programů, identifikace uživatelů, jména protokolů) k určení, která aplikace se má použít. Dodatečně pak systémoví administrátoři definují jednotlivé cíle (= \"goals\") a úrovně priorit (= \"importance levels\") servisních tříd, které představují činnost aplikací. Tyto cíle určují očekávaný pracovní výkon a mohou být definovány pomocí: doby odezvy (= \"response times goals\"), relativní rychlosti (= \"velocity goals\") nebo, pokud neexistují žádné požadavky, jako volné (= \"discretionary goals\"). Doba odezvy udává trvání pracovního požadavku (= \"work request\") mezi zadáním do systému a okamžikem, kdy aplikace ohlásí WLM, že operace je hotova. WLM se poté snaží zajistit, aby průměrná doba odezvy skupiny pracovních požadavků byl dle očekávání, nebo aby část pracovních požadavků splnila očekávání uživatelů. Definice doby odezvy také vyžaduje, aby aplikace komunikovala s WLM. Pokud to není možné, použije se k vyjádření uživatelských požadavků měření relativní rychlosti zpracování (= \"execution velocity\"). Toto měření je založeno na systémových stavech (= \"system states\"), které jsou neustále zaznamenávány. Systémové stavy popisují, kdy pracovní požadavky používaly systémové zdroje a kdy na ně musely čekat, protože zdroje již byly využity. Systémové stavy, kdy zdroje musely čekat, se nazývají stavy zpoždění (= \"delay states\"). Podíl všech používaných stavů ke všem produktivním stavům (tj. používané stavy a stavy zpoždění) vynásobené 100 udává rychlost zpracování. Toto měření nevyžaduje žádnou komunikaci aplikace s WLM, avšak není tak přesné jako doba odezvy. formula_1 Nakonec administrátoři systému určí důležitost každé servisní třídy. Podle toho WLM rozezná, která servisní třída má přednostní přístup k systémovým zdrojům v situacích, kdy je zátěž systému příliš vysoká na zpracování všech požadavků. Servisní třídy a definice cílů jsou organizovány v politice služeb spolu s ostatními komponentami pro hlášení a následnou kontrolu. Toto vše je uloženo jako definice služeb (= \"service definition\") pro přístup k WLM. Aktivní definice služeb je uložena na několika datových souborech, které umožňují systému z/OS využít Parallel Sysplex cluster k přístupu a spouštění. WLM je kompletní kontrolní mechanismus, který průběžně shromažďuje data o činnosti a systémových zdrojích. Zároveň tyto nashromážděná data porovnává s uživatelskými definicemi z definic služeb a upravuje přístup k systémovým zdrojům, pokud nebylo dosaženo požadavků uživatelů. Tento mechanismus se spouští neustále v předem definovaných časových intervalech. K porovnání nashromážděných dat s definicemi cílů se vypočítává index výkonu (= \"performance index\", PI). Index výkonu je číslo, které udává, zda definice cílů pro danou servisní třídu byly splněny, nesplněny nebo překonány. formula_2 formula_3 WLM reguluje přístup servisních tříd podle jejich dosaženého indexu výkonu a jejich důležitosti. K tomu WLM používá nashromážděná data, pomocí kterých odhaduje výsledky případných změn. Změna se provede, pokud je odhad jejího dopadu příznivý pro uživatelem definované požadavky. WLM tyto odhady vypočítává z dat z rozsahu od 20 sekund do 20 minut, to by mělo zajistit statisticky odpovídající sadu dat. Změna může být také provedena v jednom rozhodovacím intervalu k udržení kontroly nad systémem. WLM kontroluje přístup k procesorům systému, I/O jednotkám, systémovému úložišti a spouští a ukončuje procesy. Například přístup k systémovým procesorům kontroluje pomocí priority k vyřízení (= \"dispatch priority\"), která představuje relativní hodnocení činností, které mají být vykonány. Všechny činnosti, které jsou přiřazeny do stejné servisní třídy, mají stejnou prioritu k vyřízení. Priorita k vyřízení je dynamická a nezávisí pouze na prioritě servisní třídy. Její změny závisí na dosažených cílech, využití systému a na požadavcích o systémové procesory. Podobné mechanismy existují pro kontrolu všech všech ostatních systémových zdrojů. Tento způsob, kterým z/OS Workload Manager kontroluje přístup k systémovým zdrojům, se nazývá cílově orientované řízení zátěže (= \"goal oriented workload managment\"). Opačným způsobem je řízení zátěže založené na vyhrazování zdrojů (= \"resource entitlement based workload managment\"), které je mnohem více statické. Tento způsob se používá například u větších Unixových systémů. Těsná spolupráce WLM u z/OS s důležitými aplikacemi (tj. middleware a podsystémy z/OS) je hlavním rozdílem oproti způsobu řízení zátěže u ostatních operačních systémů. WLM je vybaveno rozhraním, které umožňuje podsystémům sdělit WLM, kdy začínají a končí jednotlivé činnosti v systému a jejich klasifikační argumenty. Dodatečně WLM nabízí rozhraní k načtení vyrovnávacích komponent (= \"balancing component\"), ty slouží k umístění pracovních požadavků na nejvhodnější systém u paralelního zpracování. Dále existují dodatečné nástroje, které umožňují databázi a řízení zdrojů hlásit WLM vzniklé konflikty. Poté může WLM urychlit zpožděnou činnost zvýhodněním držitele zablokovaného zdroje. Postupem času se z/OS Workload Manager stal hlavní řídící komponentou pro všechny výkonové aspekty v operačním systému z/OS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Workload manager (= WLM) je základní komponentou MVS/ESA (= MVS Enterprise System Architecture) u IBM mainframe operačních systémů a jejich nástupců včetně z/OS. Řídí přístup spuštěných úloh k systémovým zdrojům, a to podle administrátorem definovaných cílů. Komponenta workload manager existuje také pro jiné operační systémy. Například IBM Workload Manager je softwarovým produktem pro operační systém AIX.", "tgt_summary": "In IBM mainframes, Workload Manager (WLM) is a base component of MVS/ESA mainframe operating system, and its successors up to and including z/OS. It controls the access to system resources for the work executing on z/OS based on administrator-defined goals. Workload Manager components also exist for other operating systems. For example, an IBM Workload Manager is also a software product for AIX operating system.", "id": 195776} {"src_title": "Darja Saltykovová", "tgt_title": "Darya Nikolayevna Saltykova", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Narodila se v rodině dvořana Nikolaje Avtonomoviče Ivanova a jeho manželky Anny Ivanovny Davydovové. Její děd Avtonom Ivanov byl významnou osobností v době vlády carevny Sofie Alexejevny a Petra Velikého. Provdala se za rotmistra kavalerie Gleba Alexejeviče Saltykova (cca 1714 – cca 1755), strýce knížete Nikolaje Ivanoviče Saltykova, stala se tak příslušnicí jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších rodin ruské vysoké šlechty. Z manželství se narodili dva synové Fjodor (1750–1801) a Nikolaj († 1775), budoucí gardisté. Manželé kromě jiných majetků měli dům v centru Moskvy, na roku ulic Velká Lubjanka a Kuzněckij most, velký statek se sídlem měli na břehu řeky Pachry v Moskevské oblasti. Místo, kde později nejčastěji páchala své zločiny, se nacházelo na statku Trojickoje, rovněž poblíž Moskvy.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "Po dobu trvání manželství se násilnické sklony mladé ženy neprojevily, údajně to byla kvetoucí a přitom hluboce zbožná žena, proto o povaze jejího psychického onemocnění se lze pouze dohadovat. Ve věku 25 let Saltyčicha ovdověla a získala tak do plného vlastnictví kolem 600 rolníků (nevolníků) v hospodářstvích rozmístěných v Moskevské, Vologodské a Kostromské gubernii. Přibližně půl roku po smrti muže se objevily první excesy: nejčastěji pro (údajnou) nedbalost při mytí podlah či praní začala tlouci služku prvním předmětem, který jí přišel pod ruku (nejčastěji poleno), její dílo pak dokončili pacholci, kteří nešťastnici ubili k smrti. Postupně od prostého bití přešla k sadistickému mučení. Své oběti nejčastěji trápila hlady, polévala vroucí vodou, trhala jim uši žhavými kleštěmi, pálila vlasy na hlavě, nechávala nahou oběť umrznout atd. Také jedla části jejich těl. S oblibou zabíjela nevěsty, které měly těsně před svatbou. Podle pozdějšího vyšetřování měla celkem zavraždit 139 lidí – svých poddaných, souzena však byla jen za 38 vražd, víc se jí nezpochybnitelně prokázat nepodařilo. Z celkového počtu obětí byli pouze 2 muži.", "section_level": 1}, {"title": "Žaloby.", "content": "Žalob na krutou šlechtičnu šlo mnoho jak k carevně Jelizavetě Petrovně, tak k caru Petrovi III., Saltyčicha však náležela k významnému šlechtickému rodu, jehož hlava Semjov Andrejevič Saltykov byl navíc v letech 1732-1740 gubernátorem Moskvy, kromě toho nešetřila na úplatcích. Proto všechny stížnosti na její adresu byly rozhodnuty v její prospěch a byly předány jí samé k vyřízení; stěžovatelé tak byli ztrestáni karabáčem a posláni do vyhnanství na Sibiř. Teprve v roce 1762 se podařilo dvěma nevolníkům, Saveliji Martinovovi a Jermolaji Iljinovi, jejichž ženy Saltyčicha zavraždila, předat svou žalobu carevně Kateřině Veliké, v té době sotva usednuvší na trůn. Poté se začalo s vyšetřováním; Saltyčicha byla obviněna v roce 1764.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování, proces.", "content": "Třebaže šlo o příslušnici vysoké šlechty, využila Kateřina II. kauzu Saltykovové v politickém procesu, který předznamenal novou epochu zákonnosti a práva a moskevskému dvořanstvu demonstroval odhodlání panovnice ji prosadit. Moskevský nejvyšší soud připravil proces, který trval šest let. Vyšetřování vedl speciálně jmenovaný úředník Stěpan Volkov a jeho pomocník dvorní rada kníže Dmitrij Cicianov. Prošli účetní knihy Saltyčichy, což umožnilo stanovit okruh uplácených úředníků. Vyšetřovatelé rovněž prozkoumali zápisy o pohybu jejích nevolníků, v nichž bylo zaznamenáno, kteří byli prodáni, kdo byl ponechán k výdělku a kdo zemřel. Byla zjištěna řada podezřelých zápisů o úmrtích nevolníků, resp. nevolnic. V archivu moskevského gubernátora, moskevského policejního velitele a Syského prikazu (úřadu pro vyřizování stížkostí a žalob poddaných) se našlo 21 žalob na Saltyčichu, podaných jejími nevolníky. Všechny byly vráceny šlechtičně, která nad nimi provedla samosoud. Poté, co tyto skutečnosti vyšly najevo, byla Saltykovová zatčena a uvězněna. Při výsleších jí vyšetřovatelé vyhrožovali mučením (svolení k němuž ovšem neměli), ona se však k ničemu nedoznala, naopak se chovala drze a vyzývavě, spoléhajíc na svého vysokopostaveného příbuzného, moskevského gubernátora Petra Saltykova. Nevalný efekt měla i její přítomnost při výslechu útrpným právem známého loupežníka, kdy jí bylo řečeno, že ona bude další na řadě. Je možné, že věděla, že u ní útrpné právo použito nebude. Řada historiků zastává teorii, že Saltykovová buď sama věděla o podezřelých okolnostech smrti Petra III. a také o dřívějším kompromitujícím milostném vztahu panovnice (tehdy ještě velkokněžny) se Sergejem Saltykovem, jenž je dokonce považován za otce jejího syna, pozdějšího cara Pavla I., nebo se spoléhala na záštitu od osobností, které o těchto panovnici kompromitujících skutečnostech věděli a měli o nich důkazy. Nezabralo ani nabádání ke kajícnosti Dmitrije Vasiljeva, kněze moskevského kostela Nikolaje Divotvorce. Mezitím byla provedena důkladná prohlídka moskevského domu Saltykovové a v jejím sídle ve vesnici Trojické, následovaná výslechem stovek svědků. Byly zajištěny a prozkoumány účetní knihy, které obsahovaly informace o úplatcích moskevským úředníkům, a svědkové vypovídali o vraždách včetně jmen obětí a dat jejich úmrtí. Na jaře roku 1765 bylo vyšetřování formálně skončeno a předáno k dalšímu jednání k 6. departmentu Vládního senátu. Na závěr vyšetřování Volkov dospěl k závěru, že Darja Saltykovová je «nezpochybnitelně vinna» smrtí 38 lidí a je v podezření ze smrti dalších 26 osob.", "section_level": 1}, {"title": "Soud a trest.", "content": "Soudní jednání se táhlo více než tři roky. Závěrem soudci uznali obžalovanou «vinnou bez shovívavosti» třiceti osmi prokázanými vraždami a mučením. Nevynesli však konkrétní rozsudek, přesunuvše břemeno přijetí konečného rozhodnutí na panujícího monarchu, tedy na Kateřinu II. Panovnice vypracovala rozsudek v průběhu září roku 1768. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí to, že rozsudek několikrát přepisovala, dochovaly se čtyři její vlastnoruční koncepty. 12. října poslala do Senátu dekret, v němž podrobně popsala jak trest, uložený Saltykovové, tak i způsob a sled jeho vykonání. Na stránkách tohoto rozsudku je – rukou Kateřiny – místo slova \"ona\" použito slovo \"on\"; předpokládá se, že tím panovnice chtěla vyjádřit, že si Saltykovová nezaslouží být zvána ženou. Saltykovová Darja Nikolajevna byla odsouzena: Bylo rovněž nařízeno poslat na nucené práce její spolupachatele, kněze vesnice Trojickoje Stěpana Petrova, dále jednoho z hajduků a pacholka šlechtičny. Kromě toho panovnice svým nařízením ze dne 2. října 1768 vrátila dvěma synům Saltyčichy veškerý matčin majetek, který do té doby byl v opatrovnické správě. Trest odsouzené «Darji, Nikolajovy dcery» v části «veřejné hanby» byl vykonán 17. října 1768 na Rudém náměstí v Moskvě. Mezitím pro ni byla v Ivanovském monastýru připravena zvláštní místnost, zvaná «kajícná». Její výška nepřevyšovala 2,1 m a byla zcela zapuštěna pod úrovní okolního terénu, což vylučovalo jakoukoli možnost proniknutí denního světla zvenčí. Vězeňkyně byla držena v úplné tmě vyjma doby příjmu potravy. Nebyly jí dovoleny vycházky, měla zakázáno přijímat i posílat korespondenci. Pouze v hlavní církevní svátky ji vyvedli z kobky k nevelkému okénku ve stěně chrámu, přes které mohla sledovat liturgii. Tento tvrdý režim trval 11 let, poté byl zmírněn: odsouzená byla přemístěna do kamenného přístavku u chrámu, který měl okénko. Jeho návštěvníci měli dovoleno do něj nahlížet i hovořit s vězeňkyní. Podle historických pramenů «Saltykovová, když se shromáždili zvědavci u železné mříže okénka její cely, klela, plivala a strkala klacky přes okénko, v letní čas otevřené». Zde prožila dalších 33 let života; v této době měla porodit dítě, jež počala s vězeňským strážným a jehož další osud není znám. Zde i zemřela. Pochována byla na hřbitově Donského kláštera, kde byla pohřbena i její rodina. Dochoval se zde její náhrobek. Po její smrti byla její kobka přeměněna v sakristii, jež byla v roce 1860 spolu s kostelem zbořena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darja Nikolajevna Saltykovová ( Дарья Николаевна Салтыкова; , Moskva – tamtéž) byla ruská šlechtična, která vešla do historie jako sériová vražedkyně a sadistka. Lid jí přezdíval \"Saltyčicha\" či \"lidojedka\".", "tgt_summary": "Darya Nikolayevna Saltykova (; , Ива́нова; March 22, 1730 – December 27, 1801), commonly known as Saltychikha (), was a Russian noblewoman, sadist, and serial killer from Moscow, who became notorious for torturing and killing most of her slaves, mostly females. Saltykova has been compared to the earlier Hungarian \"Blood Countess\", Elizabeth Báthory, who committed similar crimes in her home, Čachtice Castle, against servant girls and local serfs.", "id": 324006} {"src_title": "Křepelka polní", "tgt_title": "Common quail", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Křepelka má zavalité tělo s malou hlavou, krátkýma nohama i ocasem a zakulacenými, poměrně dlouhými křídly. Na hlavě má výrazné, i když poměrně malé oči a silný, lehce zahnutý zobák. Dosahuje délky těla 18–22 cm a hmotnosti 91–130 g. Je nenápadně zbarvená – světlehnědá se světlejším břichem. Peří na hřbetě je pokryté tmavohnědými skvrnami, na bocích má bělavé proužky, na hlavě bývá vyvinuta tmavá „čepička“. Samci mají černý pruh uprostřed hrdla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Křepelka hnízdí v otevřené zemědělské krajině s pastvinami a obilnými poli, případně v lesostepích. V České republice hnízdí po celém území především v nižších polohách, byla však zaznamenána i na hřebeni Krkonoš a Hrubého Jeseníku. Celková početnost byla v letech 2001–2003 odhadnuta na 5000–10 000 párů. Křepelka polní hnízdí roztroušeně v celé Evropě od jižní čísti Britských ostrovů po Řecko a Ural, vyhýbá se vysokým horám (Alpy, Karpaty, Kavkaz) a souvislým lesním porostům. Na východ zasahuje do Asie, kde žije v Turecku, Íránu, Afghánistánu a severní Indii, ale také v Kazachstánu, Mongolsku a na jižní Sibiři, východní hranici jejího rozšíření tvoří Bajkal. Vyhýbá se vysokým horám a pouštím. Izolovaná populace, někdy vyčleňovaná jako samostatný poddruh, žije v savanách východní a jižní Afriky. Africké křepelky nejsou na rozdíl od evropských a asijských ptáků stěhovavé.", "section_level": 1}, {"title": "Migrace.", "content": "Křepelka polní je jedním z mála typicky stěhovavých druhů ptáků z řádu hrabavých. Křepelky z České republiky odlétají na konci srpna a v průběhu září, vracejí se zpravidla v průběhu dubna. Evropské křepelky zimují v severní Africe, hlavně v Maroku a v oblasti Sahelu. Křepelky z asijských populací zimují v jižní Indii a na Srí Lance. Před odletem křepelky zkonzumují velké množství potravy, což se projevuje zvýšením hmotnosti a vytvořením tukové vrstvy pod kůží. Ta pro migrující ptáky představuje energetickou rezervu. Migrující křepelky jsou místy, např. v Řecku, na Maltě či v Egyptě ve velkém chytány do sítí a konzumovány, vyrábějí se z nich dokonce i masové konzervy. Bylo tomu tak odedávna. Ve Starém zákoně (Ex. 16:1–13) se vypráví o zázračném příletu křepelek, který zachránil hladovějící Izraelity v Sinajské poušti před smrtí hladem. Podle staré pověry je každé hejno táhnoucích křepelek vedeno jedním chřástalem polním, proto se chřástal jmenuje německy \"der Wachtelkönig\" (tj. král křepelek). Migrace chřástalů a křepelek se sice odehrává přibližně ve stejnou dobu a oba druhy táhnou především v noci, společný tah v jednom hejnu však pozorován nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Na rozdíl od příbuzné koroptve je křepelka polní polygamní druh. Kohoutci začínají tokat krátce po příletu na hnízdiště. V době toku se sameček křepelky ozývá charakteristickým, daleko slyšitelným trojslabičným voláním, které lze vyjádřit slovy „\"pik per vik\"“. Snad ve všech zemích, kde se křepelky vyskytují, bývá jejich hlas převáděn do lidské řeči. V češtině křepelka volá „pět peněz“ nebo „pojď pod mez“, v němčině „Bück den Rück“ nebo „Bitt für uns“, v angličtině „Whet my feet“, v srbochorvatštině „Puć puruć“, v maďarštině „Pity palaty“ a latinsky, podle Alberta Velikého, „Dic, cur hic“. Kohoutci jsou v toku velmi agresívní a bojují mezi sebou. Toho využívají lidé např. v Ázerbájdžánu a Íránu ke křepelčím zápasům, které jsou méně krvavou obdobou kohoutích zápasů. Počátkem června klade slepička 8–14 žlutohnědých, tmavě kropenatých vajec. Hnízdo tvoří pouze důlek vyslaný suchými stébly, případně trochou peří. Inkubace trvá 17 dní, pak se líhnout mláďata, jejichž prachový šat má podobně kropenaté zbarvení jako skořápka vajec. Mláďata jsou, jako u všech hrabavých, nekrmivá, matka je vodí asi 30 dnů, poté se osamostatňují. Kohoutek se nepodílí na péči o mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potravu mláďat tvoří především měkký hmyz a pavouci, u dospělých postupně podíl hmyzu v potravě klesá ve prospěch rostlinné složky, jíž tvoří především semena trav a jiných rostlin, případně listy a květy.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Křepelka polní (silně ohrožený druh dle vyhlášky 395/1192Sb.) je hodnocena jako ubývající druh. Ohrožuje ji zejména lov, zejména v době tahu ve středomořské oblasti. V České republice křepelka není lovným druhem. V hnízdní době ji ohrožuje, podobně jako chřástala polního (silně ohrožený dle vyhlášky 395/1192Sb.) a koroptev polní (ohrožený druh dle vyhlášky 395/1992Sb.), zejména necitlivé vyžínání lučních porostů v červnu (mělo by se provádět až v červenci nebo počátkem srpna a v podhůří nejlépe až v polovině srpna). Dle §5 odst. 3 zákona 114/1992Sb. by se měli zemědělci vyhýbat místům kde se křepelky nachází a posekat je až později (citace: „Fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky. Orgán ochrany přírody uloží zajištění či použití takovýchto prostředků, neučiní-li tak povinná osoba sama.“). Z Rozhodnutí MŽP Č. j.: MZP/2019/570/621 lze citovat, že „plochy, které jsou biotopem zvláště chráněných druhů v kategorii silně ohrožené a kriticky ohrožené, musí být obdělávány tak, aby nebyly v rozporu se zákazy k jejich ochraně, jinak jen pokud by byla povolena výjimka; vyloučení zvláštní ochrany pro běžné obhospodařování podle §50 odst. 3 zák. 114/1192Sb., kdy stačí stanovisko ke způsobu a době zásahu, se týká pouze zvláště chráněných druhů v kategorii ohrožený.“. Případně je třeba žádat o výjimku dle §56 114/1992Sb.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "w V egyptských hieroglyfech představuje obrázek křepelky hlásku w nebo u, podle některých názorů však tímto ptákem není křepelka, ale spíše kulík nilský (Pluvianus aegyptius). Pro staré Egypťany měla nicméně křepelka velký význam jako lovný pták, křepelky byly na tahu chytány do sítí a buďto přímo konzumovány, nebo vykrmovány v klecích, často s přeraženými křídly. Napodobené křepelčí volání se jako motiv objevuje často i ve vážné hudbě, využili jej např. český skladatel Leopold Koželuh nebo německý skladatel Ludwig van Beethoven (6. Symfonie - Pastorální) a Rakušan Joseph Haydn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křepelka polní (\"Coturnix coturnix\") je nejmenší evropský zástupce řádu hrabavých a čeledi bažantovitých. Zároveň je jediným vysloveně stěhovavým hrabavým ptákem v Evropě.", "tgt_summary": "The common quail (\"Coturnix coturnix\"), or European quail, is a small ground-nesting game bird in the pheasant family Phasianidae. \"Coturnix\" is the Latin for this species. With its characteristic call of \"wet my lips\", this species of quail is more often heard than seen. It is widespread in Europe and North Africa, and is categorised by the IUCN as \"least concern\". It should not be confused with the Japanese quail, \"Coturnix japonica\", native to Asia, which, although visually similar, has a very distinct call. Like the Japanese quail, common quails are sometimes kept as poultry.", "id": 2298985} {"src_title": "Adam Foote", "tgt_title": "Adam Foote", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Adam se narodil v kanadském Torontu, kde je lední hokej nesmírně populární a kde také začal hrát Foote. V mládí nastupoval v nižší ontarijské lize za tým Whitby Midgets, kde patřil k nejlepším hráčům ligy. Před sezónou 1988/1989 přešel do juniorského týmu Sault Ste. Marie Greyhounds, hrajícího Ontario Hockey League (OHL). V sezóně se ukázal být velice nadějným obráncem a všimly si ho i týmy v National Hockey League (NHL). Proto byl už v roce 1989 draftován ve 2. kole (22. celkově) týmem Quebec Nordiques. V sezóně 1989/1990 se v Sault Ste. Marie ještě výrazně zlepšil a je s podivem, že nehrál za žádný kanadský výběr na MS juniorů. V sezóně 1990/1991 se mu v Sault Ste. Marie dařilo natolik, že byl vybrán do 1. All-star týmu OHL, což je výběr ideální sestavy ligy OHL. V sezóně 1991/1992 už měl šanci prosadit se do NHL. Sezónu sice začal v AHL v týmu Halifax Citadels, ale po 6 zápasech si ho tým Quebec Nordiques povolal do sestavy a nabídnutou šanci, už Adam Foote nepustil. Ve 46 zápasech nastřádal 7 kanadských bodů. V sezóně 1992/1993 už hrál celou sezónu za Quebec a zahrál si poprvé i v Playoff NHL. V sezóně 1993/1994 ho trápila zranění, kvůli kterým sehrál jen 45 zápasů a v sezóně 1994/1995 se hrála v NHL jen polovina sezóny kvůli stávce hráčů. Adam Foote si vybudoval pověst spolehlivého obránce, který má skvělé vůdčí schopnosti. Před sezónou 1995/1996 se tým Quebec Nordiques stěhoval do Denveru a přejmenoval se na Colorado Avalanche. Nově vzniklý tým začal přeorganizovávat sestavu, ale Foota si nechali a on společně s dalšími spoluhráči se odvděčil, jak nejlépe mohl a společně pro tým vyhráli Stanley Cup. Po sezóně ještě nastoupil za reprezentaci Kanady na Světovém poháru, kde tým Kanady prohrál až ve finále 1-2 na zápasy s USA a tak získal Adam Foote svojí první medaili z mezinárodního hokeje a to stříbrnou medaili. V další sezóně 1996/1997 sice s Coloradem vyhrál základní část NHL a tím pádem Presidents' Trophy, ale v Playoff vypadli už v 1. kole. V sezóně 1997/1998 pokračoval ve spolehlivé a vyrovnané hře a vysloužil si nominaci do sestavy kanadské reprezentace pro Zimní olympijské hry v Naganu. Tým Kanady měl velké ambice získat zlaté medaile, ale po porážcee v semifinále s Českou republikou 1:2 na nájezdy a s Finskem v bitvě o 3. místo prohráli 2:3 odjeli bez medaile. Další 4 sezóny poznamenala jeho kariéru četná zranění. V sezóně 2000/2001 dokonce sehrál kvůli zraněnému rameni jen 35 zápasů. V té době dokonce uvažoval o ukončení hráčské kariéry. Nakonec bylo štěstí, že to neudělal. S týmem totiž vyhrál v základní části NHL a nakonec vyhrál s Coloradem i svůj druhý Stanley Cup. V sezóně 2001/2002. Hrál na svých druhých Zimních olympijských hrách v týmu Kanady. V Salt Lake City se jim na rozdíl od Nagana dařilo a po výhrách ve čtvrtfinále s Finskem 2:1, v semifinále s Běloruskem 7:1 a ve finále s USA 5:2 vyhráli zlaté medaile a pro Foota to byla první zlatá medaile na významném hokejovém turnaji. Sezóna 2002/2003 byla z hlediska kanadského bodování jeho nejúspěšnější v NHL, když v 78 zápasech dal 11 gólů a 20 asistencí, což po součtu znamená 31 kanadských bodů. V sezóně 2003/2004 si připsal jen o bod méně. Sezóna 2004/2005 se v NHL nehrála kvůli výluce, což Foote využil k doléčení zranění a šrámů. Po výluce byl Volným agentem bez smlouvy a jako takový podepsal smlouvu s týmem Columbus Blue Jackets. V sezóně 2005/2006 se stal kapitánem Columbusu, hned ve své první sezóně v tomto klubu. V této sezoně byl ve svých 34 letech také povolán do reprezentace Kanady na Zimní olympijské hry v Turíně. Kde ovšem Kanada po porážce ve čtvrtfinále od Ruska 0:2 skončila až na 7. místě. Ani v Columbusu se mu nevyhnula zranění. Po necelých třech sezónách byl 26. února 2008 vyměněn do \"svého\" Colorada Avalanche za 1. kolo draftu 2008 (\"tento výběr v draftu později Columbus vyměnil do Philadelphia Flyers, kteří si vybrali hráče\" Lucu Sbisu). V Coloradu se 36letý, fanoušky milovaný obránce cítil o moc lépe i kvůli rodině, která tu měla domov a na konci sezóny 2007/2008, si zahrál po dlouhé době i v Playoff, kde ovšem Colorado vypadlo v semifinále s Detroitem Red Wings. V sezóně 2008/2009 se opět trápil se zraněním a odehrál pouze 42 zápasů. V Coloradu hrál až do konce sezóny 2010/2011 kdy 9. dubna 2011 oficiálně oznámil konec aktivní kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Pro sezónu 2012/13 získal angažmá v americké mládežnické lize, konkrétně v týmu Colorado Thunderbirds na pozici asistenta trenéra. Pro sezónu 2013/14 si jej do svého trenérského týmu vybral bývalý spoluhráč Patrick Roy, jenž se stal hlavním trenérem klubu NHL - Colorada Avalanche. Foote působil na pozici jeho asistenta a měl na starosti defenzivu týmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adam Foote (* 10. července 1971, Toronto, Ontario, Kanada) je bývalý kanadský hokejový obránce, který úspěšně reprezentoval Kanadu na několika důležitých turnajích a s týmem Colorado Avalanche dvakrát vyhrál slavný Stanley Cup.", "tgt_summary": "Adam David Vernon Foote (born July 10, 1971) is a Canadian former professional ice hockey defenceman, is the former head coach of the Kelowna Rockets of the Western Hockey League. He was fired from that position on February 19, 2020. He was best known for his physical presence and gritty play as a stay-at-home defenceman. Foote was drafted out of the Ontario Hockey League (OHL) 22nd overall in the 1989 NHL Entry Draft by the Quebec Nordiques. He began his National Hockey League (NHL) career with the Nordiques in 1991–92 before relocating with the franchise to Colorado, where he won two Stanley Cups in 1996 and 2001. In 2005, Foote signed with the Columbus Blue Jackets, where he served as team captain for three seasons. He then returned to the Avalanche in 2008 via trade, where he would eventually complete his playing career. Foote was the last active NHL player from the Quebec Nordiques. Internationally, Foote won a gold medal in 2002 Winter Olympics and a World Cup championship in 2004 with Team Canada. After his playing career, he began coaching with the Avalanche. He was named the head coach of the Kelowna Rockets in 2018. He was subsequently fired as head coach in February, 2020", "id": 2112561} {"src_title": "Sąjūdis", "tgt_title": "Sąjūdis", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Roku 1987 se ustavily první organizace (na ochranu památek), nezávislé na vládě Litvy: v březnu to byla „Talka“ (Brigáda), v květnu ekohumanitní „Santarvė“ (součinnost nebo srozumění), která se později přejmenovala na klub „Žemyna“. Ve Vilniusu se vyrojilo spousty intelektuálních diskusních klubů. Snaha litevské inteligence o vytvoření organizace širší působnosti se projevila také v květnu 1987. Tehdy zásluhou Česlova Kudaby a jiných byla založena organizace, nazvaná Litevským kulturním fondem. Jeho úkolem bylo rozmnožovat kulturní dědictví, sbírky na restauraci památek, výzkum. Neoficiální cíle byly mnohem širší, ale pro omezování ze strany vlády se nemohla stát společenskou organizací širokého dosahu. Bylo zakázáno tvořit pobočky fondu a jeho činnost byla silně kontrolována. Většině řadových příznivců Hnutí (Sąjūdisu) dodala odvahy nekompromisní snaha Litevské ligy svobody (Lietuvos Laisvės Lyga) a jiných disidentských organizací o nezávislost Litvy, vyjádřená požadavkem zlikvidovat následky tajných dodatků k Ribbentropově-Molotovově paktu, který byl podepsán 23. srpna 1939 v Kremlu. Tento požadavek byl poprvé veřejně deklarován na shromáždění u památníku Adama Mickiewicze 23. srpna 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Formování a politické cíle.", "content": "Za vlastní počátek hnutí se obvykle považuje založení Iniciativní skupiny Sąjūdisu 3. června 1988. Ji tvořilo 35 významných osobností litevské vědy a umění, z nich 17 členů komunistické strany. Ustavující sjezd LPS (Sąjūdisu) se konal 22.–23. září 1988. Do ustavujícího sjezdu LPS bylo zvoleno 1027 delegátů, které zvolily skupiny podporovatelů Sąjūdisu ze všech okresů tehdejší Lit. SSR (litevsky LTSR), a zaregistroval se 1021 delegát. Nejvíce bylo vědců a umělců: 283 693 delegátů – s vysokoškolským vzděláním. Na činnosti Sąjūdisu se podílelo kolem 180 000 lidí. Na ustavujícím sjezdu LPS byl přijat program a stanovy, vytvořen řídící aparát. Ve volbách do rady Sněmu LPS dostal nejvíce hlasů Romualdas Ozolas (193 z 212). Oficiálně byl LPS zaregistrován 16. března 1989. LPS vydával neoficiální samizdatový časopis \"Sąjūdžio žinios\" (Zprávy Sąjūdisu) a legální týdeník \"Atgimimas\" (Obrození). Zpočátku (z opatrnosti) deklarovala jako cíle kulturní obrodu, demokratizaci a ekonomickou nezávislost (především na Moskvě), spolupráci s Komunistickou stranou Litvy. Od listopadu 1988 LPS zaujal samostatnější politickou pozici, postupně se čím dál více začal distancovat od KS Litvy a 16. února 1989 veřejně deklaroval, že hlavním cílem hnutí je obnovení nezávislosti. Tak se stal opozicí KS Litvy, která ještě další půlrok opakovala hesla přestavby vylepšení SSSR (a o „světlých zítřcích“). 26. března 1989 ve volbách na sjezd lidových poslanců Sovětského svazu LPS podporovaní poslanci získali 36 míst ze 42. 24. února 1990 (opakované hlasování 4.–10. března) ve volbách do Nejvyššího sovětu Lit. SSR Sąjūdisté získali 101 mandátů ze 141 možných. Právě hlasy poslanců od Sąjūdisu rozhodly o přijetí Zákona (lit. Aktas) o obnovení nezávislosti Litvy dne 11. března 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Na ustavujícím sjezdu LPS byly vytvořeny koordinační orgány LPS: Sněm LPS (220 členů) a Rada sněmu LPS (35 členů). 25. listopadu 1989 byl předsedou Rady sněmu LPS zvolen Vytautas Landsbergis, byl založen sekretariát LPS. Existovala konkurence mezi Vilniuskými a Kaunaskými uskupeními LPS. Kaunaské uskupení bylo radikálnější a neustále naléhala zaujmout nekompromisní stanovisko k vystoupení ze SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Členové Iniciativní skupiny Sąjūdisu(LPS).", "content": "IS LPS byla zvolena 3. června 1988 v sále Akademie Věd Lit.SSR. Protože Inga Lukošaitė členství odmítla, zbylo 35 členů:", "section_level": 1}, {"title": "Dobová reakce jiných států na LPS a tehdejší události v Litvě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "USA.", "content": "V USA byly LPS a snaha o nezávislost Litvy hodnoceny velmi dvojznačně. Američané, kteří pocházeli z Pobaltských států začali naléhat na Kongres, aby byla aktivně podpořena nezávislost. Oficiální vláda USA, především George Bush, nabádala LPS k dohodě s vůdcem SSSR M. Gorbačovem. Litevská otázka byla široce diskutována na sovětsko-amerických jednáních. USA nabádaly SSSR nepoužít vojenskou sílu v Baltských státech, neboť v opačném případě by Moskva utrpěla ekonomické sankce. USA odsoudila události ze 13. ledna 1991 ve Vilniusu. Prostí Američané fandili LPS a myšlence nezávislosti Litvy. Administrativa USA opatrně hodnotila Vytautase Landsbergise a pokládala za rozumnější rozmluvy s premiérkou Kazimierou Prunskienė.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Činnost LPS časově souhlasila s řešením problému sjednocení Německa. Oficiální pozice tehdejšího NSR byla neutrální. Bylo tvrzeno, že podpora Sąjūdisu by mohla mít negativní vliv na vztahy mezi Německem a SSSR. Tehdejší (1988-1991) spolkový kancléř Helmut Kohl byl pro taktiku drobných krůčků, ale nakonec prohlásil, že NSR neuznává sovětskou anexi Baltských států.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Britové, kteří oponovali SSSR v otázce geopolitiky, vždy podporovali snahu Baltských států o nezávislost. V roce 1990 se v Londýně premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová setkala s Vytautasem Landsbergisem, kterému radila chovat se obezřetně a nabádala ho začít vyjednávání se SSSR. Ve své knize vzpomínek (The Downing Street Years.) Margaret Thatcherová Vytautase Landsbergise nazývala prezidentem.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Francouzský prezident François Mitterrand hodnotil kriticky záměry Sąjūdisu. 11. března 1990 neoficiálně prohlásil: „Litevci vše jen pokazí. Oni skoro nikdy nebyli svobodní. A když byli, měli režim - diktaturu. Politováníhodní lidé. Pochopil bych, kdyby se Gorbačov musel uchýlit k použití násilí.“ F. Mitterrand negativně hodnotil i osobnost V. Landsbergise: „Landsbergis je umělec, ne politik.“ V dubnu 1990 prezident François Mitterrand spolu se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem uveřejnili dopis V. Landsbergisovi, ve kterém ho požádali o suspendování vyhlášení nezávislosti Litvy.", "section_level": 2}, {"title": "Československo (ČSFR).", "content": "Již 13. března 1990 pozval prezident ČSSR Václav Havel předsedu litevského parlamentu Vytautase Landsbergise k návštěvě Československa a tím vyjádřil podporu litevskému boji za obnovení nezávislosti. V polovině září, zhruba půl roku po provedení prvních nezávislých voleb, které skončily vítězstvím Sąjūdisu, navštívila ČSFR na pozvání předsedy federální vlády M. Čalfy předsedkyně prvé samostatné litevské vlády Kazimira Prunskienė, aby získala podporu pro demokratizační proces a obnovu nezávislosti Litvy. Setkala se s prezidentem V. Havlem, předsedou parlamentu A. Dubčekem a předsedy republikových vlád. Československé Federální shromáždění se zařadilo mezi prvé parlamenty, které odsoudily krvavý zásah sovětských bezpečnostních sil(OMONu) ve Vilniusu (v období kolem) 13. ledna 1991. Represivní postup sovětských bezpečnostních sil odsoudil prezident Havel, jenž vyzval sovětského prezidenta M. Gorbačova k zastavení násilí a řešení sporných problémů demokratickou cestou a navrhl Prahu k setkání obou stran. Zároveň upozornil, že ČSFR (tehdy ještě člen Varšavské smlouvy) by nemohla nést spoluzodpovědnost za použití ozbrojených sil jiné členské země proti vlastnímu obyvatelstvu. Prezident Havel tuto problematiku přenesl na historické setkání prezidentů ČSFR, Maďarska a Polska ve Visegrádu (13.?) (15.?) února 1991, kde středoevropští státníci odsoudili jakoukoli formu totalitarismu. Navzdory postoji prezidenta však československá diplomacie s navázáním oficiálních diplomatických styků váhala, ostatně jako téměř všechny státy, až do porážky 1991 moskevského srpnového puče. Ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier odůvodňoval zdrženlivý postoj odkazem na uznání Slovenského státu litevskou vládou de iure po likvidaci Československa v roce 1939. Československá vláda uznala nezávislost Litvy a druhých pobaltských republik 29. srpna 1991. Diplomatické styky byly obnoveny 9. září 1991. Od roku 1992 byla podepsána smlouva o oboustranném bezvízovém styku.", "section_level": 2}, {"title": "Island.", "content": "11. února 1991 Island jako první uznal nezávislost Litvy. V únoru téhož roku jako první navázal diplomatické styky s Litvou.", "section_level": 2}, {"title": "Opozice.", "content": "Opozičním hnutím proti činnosti Sąjūdisu bylo Jedinstvo. Tato organizace byla proti změnám, zejména proti osamostatnění Litvy, dále proti odtržení Litevské KS od KSSS (heslo: zůstat na platformě KSSS) i proti dalším liberalizačním snahám. Zásahu proti parlamentu a televizní věži ve Vilniusu předcházely v počátkem ledna útočné mítinky Jedinstva ve Vilniusu. Hnutí Jedinstvo ztratilo na významu po ukončení srpnového puče 1991 v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "LPS po roce 1993.", "content": "Roku 1993 se LPS rozhodl reorganizovat se z politické na společenskou organizaci a upustit od aktivní politické činnosti. Skoro každý rok se konají jeho sjezdy, které přijímají rezoluce o nejdůležitějších politických otázkách, Rada LPS vydává prohlášení, organizuje mitingy a stávkové hlídky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litevské hnutí za přestavbu (litevsky \"Lietuvos Persitvarkymo Sąjūdis\", LPS) známé spíše jako Sąjūdis („hnutí“), je občanské hnutí vzniklé v roce 1988, které mělo nejprve za cíl dosáhnout skutečné autonomie Litvy v rámci Sovětského svazu a po zradikalizování začalo usilovat o plnou litevskou nezávislost. Tohoto cíle dosáhlo 11. března 1990, kdy z iniciativy především Vytautase Landsbergise Nejvyšší sovět Litevské sovětské socialistické republiky vyhlásil \"Zákon o obnovení nezávislého litevského státu\". (Reálná nezávislost však byla dosažena až po 21. srpnu 1991.)", "tgt_summary": "Sąjūdis (, \"Movement\"), initially known as the Reform Movement of Lithuania (), is the political organisation which led the struggle for Lithuanian independence in the late 1980s and early 1990s. It was established on 3 June 1988, and was led by Vytautas Landsbergis. Its goal was to seek the return of independent status for Lithuania.", "id": 376823} {"src_title": "Kněžské bratrstvo svatého Petra", "tgt_title": "Priestly Fraternity of Saint Peter", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "FSSP bylo založeno 18. července 1988 v opatství Hauterive ve Švýcarsku skupinou 11 kněží a jednoho jáhna, vedenou Josefem Bisigem. Tito byli původně členy Kněžského bratrstva sv. Pia X., jehož generálním představeným byl Mons. Marcel Lefebvre, nicméně opustili je po nedovolených biskupských svěceních v Écône a následném oznámení exkomunikace nad arcibiskupem Lefebvrem, spolusvětitelem a svěcenci. Svatý stolec bratrstvo uznal a schválil. Jeho prvním generálním představeným se stal Josef Bisig.", "section_level": 2}, {"title": "Kanonický status.", "content": "Podle kanonického práva je FSSP „klerikální společnost apoštolského života papežského práva“. Není tedy institutem zasvěceného života a jeho členové tak neskládají žádné náboženské sliby. Papežské právo Bratrstva pak znamená, že bylo založeno papežem a jen jemu (skrze Papežskou komisi Ecclesia Dei), namísto místním biskupům, má povinnost se zodpovídat za své akce. Místní biskup však stále dohlíží na práci Bratrstva v jemu svěřené diecézi. V tomto smyslu je tedy organizační a administrativní status Bratrstva stejný jako církevních řádů s papežským právem (např. jezuitů či dominikánů).", "section_level": 1}, {"title": "Charisma.", "content": "Posláním FSSP je podporovat křesťanskou dokonalost na základě zvláštního charismatu, které spočívá v poskytování mší a dalších svátostí římského ritu tak, jak existovaly před druhým vatikánským koncilem. Z toho důvodu Bratrstvo užívá misál a breviář Jana XXIII. z roku 1962, kdy byl vydán naposledy před liturgickými změnami druhého vatikánského koncilu. Tento způsob Mše Svaté (tzv. Tridentská mše), ustanovený sv. Piem V. a Janem XXIII., nikdy nebyl zrušen či zakázán, což potvrdil Benedikt XVI. v motu proprio Summorum pontificum, je společně brán jako „mimořádná forma římského ritu“ (\"Forma Extraordinara\"). Není tak již k jeho slavení potřeba povolení místního biskupa, ale každý kněz se sám může rozhodnout, jakou formu slavení zvolí.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Vzhledem k výše zmíněnému si Bratrstvo staví dvojí poslaní: posvěcovat každého kněze skrze jeho kněžskou službu a takové kněze uvádět do farností, dále pak poskytovat katecheze a slavení svátostí, vést skupiny mládeže, organizovat poutě a obecně podporovat plnost svátostného a kulturního života těm laickým katolíkům, kteří mají taktéž zalíbení ve starším způsobu slavení podle misálu z roku 1962. Pro snazší plnění tohoto poslání Bratrstvo založilo vlastní kněžské semináře, kde vychovává budoucí kněze, kteří by v Bratrstvu sloužili.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Stávajícím generálním představeným FSSP je Andrzej Komorowski. Bratrstvo je rozděleno do tří správních oblastí: a regionů: V současnosti má Bratrstvo dva semináře. Jeden pro německy a francouzsky mluvící se nachází ve Wigratzbadu augšpurské diecézi v Bavorsku, druhý pro anglicky mluvící v Dentonu, statě Nebraska ve Spojených státech amerických. K 1. listopadu 2018 mělo FSSP 460 členů (304 kněží, 14 jáhnů a 142 nevysvěcených seminaristů), z toho tři kněze, jednoho jáhna a jednoho seminaristu českého původu.", "section_level": 1}, {"title": "FSSP v České republice.", "content": "V České republice FSSP trvale působí v českobudějovické diecézi, kde jeho kněz (P. Jakub Václav Zentner FSSP) z pověření biskupa Kročila od října 2018 zajišťuje pravidelné vysluhování tridentské mše v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích a ve farnosti Římov. V březnu 2019 pak přibyl ještě kostel sv. Jakuba v Nepomuku. Do vícera dalších diecézí pak kněží FSSP českého původu pravidelně dojíždějí ze svých působišť v Jižních Čechách, Německu a Rakousku. Kněží FSSP v ČR pravidelně vysluhují mše svaté a svátosti v tradiční formě a organizují a vedou víceré poutě ročně. Dalšími každoročními velkými akcemi jsou setkání rodin, tábory a setkání pro děti a mládež a především \"Hovory o víře\", což je asi týden trvající pásmo přednášek, na němž vedle kněží FSSP přednášejí i další významní reprezentanti českého konzervativního a tradičního katolicismu, jako jsou např. prof. P. Efrem Jindráček OP, doc. Tomáš Machula, PhDr. Radomír Malý, prof. Petr Osolsobě, doc. P. Stanislav Přibyl, P. Štěpán Smolen, P. Radim Valík OSB. FSSP se rovněž podílelo na organizaci návštěv kardinála Burkea a biskupa Schneidera v České republice. Biskup Schneider při obou svých návštěvách udělil tradiční formou svátost biřmování věřícím připraveným kněžími FSSP. Při svých akcích FSSP často úzce spolupracují s vyšebrodským klášterem a několika tradičně orientovanými farnostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podpora Novus Ordo.", "content": "Ačkoliv FSSP slouží tradiční mši svatou, přece uznává pokoncilní liturgii za legitimní. Sloužení tradiční mše svaté označuje za své charisma a tudíž nemůže vznášet nárok na všeobecné sloužení tradičního ritu u společenství, která mají charisma Novus Ordo. V návaznosti na Benedikta XVI. označují Novus Ordo za řádnou formu římské liturgie.", "section_level": 2}, {"title": "Financování místních diecézí.", "content": "FSSP bylo kritizováno za odvádění financí do pokladen místních diecézí.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z FSSPX - vznik FSSP.", "content": "FSSP bylo od počátku ostře kritizováno ze strany arcibiskupa Lefebvra a FSSPX. Odchod skupiny otce Bisiga byl jimi vnímán jako dvojnásobná zrada: jednak jako porušení závazků vůči FSSPX, jednak jako zrada věci tradičního katolicismu a kapitulace před modernistickým Římem. Arcibiskup Lefebvre sám ve své promluvě v roce 1990 označil tyto, kteří se oddělili od FSSPX, za zrádce, kteří činí ďáblovu práci tím, že si \"„třesou rukama s lidmi přidržujícími se modernistických a liberálních idejí zavržených Církví“\". Jakkoliv nemalá rivalita mezi FSSPX a FSSP přetrvala do dnešních dnů, kritika ze strany vedení FSSPX postupně ochabla, zejména pak za vedení biskupa Fellaye, který velmi usiloval o smíření se Svatým stolcem a kanonickou regularizaci FSSPX, a proto jednak hledal v FSSP přirozeného spojence, jednak se snažil vyhnout námitkám, že kritikou FSSP vlastně kritizuje své vlastní směřování. Naopak původní nekompromisní postoj k FSSP přetrval u odpůrců sbližování Říma a FSSPX, především pak u těch, kteří pro ně FSSPX opustili a založili tzv. Odpor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kněžské bratrstvo svatého Petra ( \"Fraternitas Sacerdotalis Sancti Petri\" – FSSP) je společnost apoštolského života tradicionalistických katolických kněží a seminaristů. Je největší z tradičních bratrstev s nezpochybňovaným kanonickým statusem a druhé největší tradiční bratrstvo po FSSPX, ze kterého jeho zakladatelé vzešli. Vedení bratrstva sídlí ve Švýcarsku, jeho generálním představeným je Andrzej Komorowski. V Česku trvale působí v českobudějovické diecézi P. Jakub Václav Zentner a další dva kněží českého původu do ČR dojíždějí, jeden pravidelně a druhý občasně.", "tgt_summary": "The Priestly Fraternity of Saint Peter (; FSSP) is a traditionalist Catholic society of apostolic life for priests and seminarians which is in communion with the Holy See. The society was founded in 1988 under the leadership of 12 priests who were formerly members of the Society of Saint Pius X (SSPX), another traditionalist organization, but were unwilling to remain part of it following the Écône consecrations, which resulted in its bishops being excommunicated by the Holy See. Headquartered in Switzerland, the society maintains two international seminaries: the International Seminary of St. Peter in Wigratzbad-Opfenbach, Bavaria, and Our Lady of Guadalupe Seminary in Denton, Nebraska, United States. The society is officially recognized by the Holy See and its priests celebrate the Tridentine Mass in locations in 124 worldwide dioceses.", "id": 2406265} {"src_title": "Kata", "tgt_title": "Kata", "src_document": [{"title": "Kata řady Heian.", "content": "Řada Heian je pěticí kat odstupňovaných podle obtížnosti. Jsou to katy tzv. žákovské.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní složky kata.", "content": "Mimo již zmíněných obratů, přesunů a aplikací technik je důležité také fázování neboli časování, kdy je jaká technika provedena. Dýchání je další, na první pohled jednoduchou částí kata. Nejdůležitější je výdech provázený \"kime\" (zpevněním) na konci každé techniky. Bunkai (aplikace) je hlavním prvkem pochopení kata. Jednoduše k čemu jaká technika slouží, jak pomyslní soupeři útočí atd. Embusen je trasou kata, cestou po které se cvičící pohybuje. Nedodržení např. úhlu trasy vede k tomu,že cvičící neskončí na tom samém místě kde začínal.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěžní disciplína.", "content": "Na soutěžích se předpokládá naprosté zvládnutí dané katy, hodnotí se rychlost, síla, dynamika i celkový vzhled kata. Jako nominační kata se používají Jion, Bassai-dai, Kanku-dai a Enpi.", "section_level": 1}, {"title": "Bunkai.", "content": "Každá kata obsahuje množství bojových technik a postupů, které by si měl karateka osvojit. K tomu slouží trénink bunkai. Pro označení aplikací kata je možné použít 2 znaky. První z nich Oyo znamená \"praktické užití\" a je výstižnější než slovo Bunkai, které znamená \"rozebrat, analyzovat\". Doslovně přeloženo \"bunkai\" znamená \"analýza\". Nejedná se tedy o \"aplikaci technik\" či sebeobranu v pravém slova smyslu. Pod pojmem bunkai se skrývají i filosofické či historické zajímavosti, které jsou v kata obsažené. Názory na rozbor či analýzu kata se velmi liší – v JKA je tréninkový systém postaven dominantně na kata, ve sportovním karate se analýza kata vesměs vypouští. Každý z přístupů má své výhody a nevýhody. Zde se třeba si uvědomit, že v minulosti mistři okinawa-te učili jednu, dvě nebo maximálně tři kata a v nich se odrážel celý systém jejich boje. Dnešní vysoký počet kata v Šótókanu vznikl v nedávné minulosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kata (v japonštině 型) je jedna ze tří hlavních částí karate, ale třeba i taekwondo, aikida, kenda a dalších bojových sportů. Jde o stínový způsob boje s několika imaginárními soupeři. Před zavedením kumite to byl jediný způsob nácviku boje. Slouží k nácviku obratů, přechodů mezi postoji, samotné chůzi v postoji a procvičení technik. Každá kata má přesně daný obsah, délku i fázování. Každá kata začíná a končí úklonou, až na výjimky obsahuje dvě \"kiai\" (výkřik znamenající maximální nasazení) a začíná obrannou technikou.", "tgt_summary": "Kata is a Japanese word (型 or 形) meaning literally \"form\" referring to a detailed choreographed pattern of martial arts movements made to be practised alone, and also within groups and in unison when training. It is practised in Japanese martial arts as a way to memorize and perfect the movements being executed. Korean martial arts with Japanese influence (hapkido, Tang Soo Do) use the derived term \"hyeong\" (hanja: 形) and also the term \"pumsae\" (hanja: 品勢 hangeul: 품새). Kata are also used in many traditional Japanese arts such as theatre forms like kabuki and schools of tea ceremony (\"chadō\"), but are most commonly known in the martial arts. Kata are used by most Japanese and Okinawan martial arts, such as iaido, judo, kendo, kenpo, and karate.", "id": 1862213} {"src_title": "SOS dětské vesničky", "tgt_title": "SOS Children's Villages", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka SOS dětských vesniček vznikla v Rakousku v roce 1949 jako jeden ze způsobů zajistit opuštěnému dítěti péči náhradních rodičů. Jejím původcem a následně realizátorem byl Rakušan dr. Hermann Gmeiner, který ideu spojit opuštěné děti s matkami, které děti nemají, uvedl ve skutečnost založením SOS dětské vesničky v rakouském Imstu. Tehdy byla zaměřena především na válečné sirotky a v důsledku války na opuštěné děti. Základem bylo přiblížit podobu této náhradní péče co možná nejvíc skutečné rodině – matka s dětmi žije v samostatném domě v podpůrném prostředí vesničky. Hlavní zásadou je nerozdělovat od sebe sourozence. Prvnímu domu dal H. Gmeiner název \"Dům míru\", posléze vznikly další; dodnes je \"prototyp Imst\" vzorem pro další země, jak prakticky, snadno a relativně levně realizovat náhradní rodinnou péči dětem, kterým vlastní rodina selhala.", "section_level": 1}, {"title": "SOS dětské vesničky v České republice.", "content": "V roce 1967 Hermann Gmeiner přijel na pozvání České pediatrické společnosti představit tento projekt do tehdejšího Československa. V roce 1968 vzniká nejdříve Kruh přátel SOS dětské vesničky a posléze Sdružení SOS dětských vesniček a bylo založeno Konto 777 SOS dětské vesničky. O rok později, v roce 1969, je na kontě (na tehdejší dobu obrovská suma) 28 miliónů Kčs a zahajuje se výstavba vesničky v Doubí u Karlových Varů. V roce 4. 10. 1970 tato vesnička zahajuje činnost a pokládá se základní kámen vesničky v Chvalčově na Kroměřížsku. Její výstavba začíná v roce 1971, o rok později 1972 se začíná stavět vesnička v Brně-Medlánkách a rok nato 1973 spouští činnost vesnička ve Chvalčově. Období normalizace sedmdesátých let nepřálo žádné formě občanských iniciativ – v roce 1974 byly vesničky převedeny pod pravomoc státu a o rok později ustavena komise k likvidaci Sdružení. To bylo obnoveno po listopadu 1989, následně byly Sdružení předány fungující vesničky v Doubí a Chvalčově a roku 1996 znovu zahájena výstavba vesničky v Brně-Medlánkách, která byla pro děti otevřena v roce 2003. V roce 1993 bylo Sdružení SOS dětské vesničky přijato za řádného člena mezinárodní organizace SOS Kinderdorf International se sídlem v Rakousku. Cílem SOS dětských vesniček v České republice je dlouhodobě pomáhat ohroženým dětem vyrůstat v láskyplném prostředí se svými vlastními rodiči nebo pěstouny.", "section_level": 1}, {"title": "Idea a koncepce.", "content": "SOS dětské vesničky jsou jedna z nejvýznamnějších neziskových organizací zabývající se dlouhodobou přímou pomocí ohroženým dětem. S vizí, že každé dítě si zaslouží vyrůstat v bezpečném a láskyplném prostředí rodiny, poskytují širokou škálu služeb a zázemí pěstounským rodinám, preventivní, okamžitou a následnou péči ohroženým dětem i mladým dospělým. PĚSTOUNSKÁ PÉČE / služby pro pěstouny – SOS Přístav Komplexní služby pěstounským rodinám. Jedná se o služby poradenské, psychologické, terapeutické, pedagogické, sociální, odlehčovací. PREVENTIVNÍ PÉČE – SOS Kompas, SOS Kajuta Odborné služby terénních sociálních pracovníků rodinám ohroženým odebráním dítěte. Jedná se o zajištění preventivní péče rodinám s dětmi ve složité životní situaci, kterou sami nedokáží řešit. Cílem péče je stabilizovat rodinu a předejít odebrání dítěte. OKAMŽITÁ POMOC – SOS Sluníčko SOS Sluníčko je zařízením s nepřetržitým provozem pro děti v krizové situaci, které vyžadují okamžitou pomoc. SOS Sluníčko pomáhá rodinám, které se na přechodnou dobu nemohou o dítě postarat a také dětem zanedbávaným nebo týraným. NÁSLEDNÁ PÉČE – SOS Kotva Příprava mladých dospělých z dětských domovů a pěstounských rodin na samostatný život.", "section_level": 1}], "src_summary": "SOS dětské vesničky jsou nestátní nezisková organizace, která pomáhá ohroženým rodinám v péči o své děti a poskytuje kvalitní alternativní péči dětem, které nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině.", "tgt_summary": "SOS Children's Villages is an independent, non-governmental, nonprofit international development organization headquartered in Innsbruck, Austria. The organization provides humanitarian and developmental assistance to children in need and protects their interests and rights around the world. The first SOS Children's Village was founded in 1949 in Tyrol, Austria by an Austrian philanthropist Hermann Gmeiner. Today, SOS Children's Villages is active in 135 countries and territories worldwide SOS Children's Villages provide alternative families to children without adequate parental care. Children of different ages and background live together in a house with a full-time parent, usually a woman who serves as the children's parent. There are usually 6 to 15 houses in a typical SOS Village. In addition to the Villages, the organization also runs a whole range of programs and facilities to support socially disadvantaged and impoverished families through its subsidized kindergartens, primary and secondary schools, youth facilities social and medical centers, and emergency response relief operations . In 2017, over 85,000 children and youths are raised in 572 SOS Children's Villages and over 700 SOS Youth Facilities. Another 3.8 million children and adults received services from their other programs. SOS relies on contributions from governments and private donors. In 2017, the organization's 350 institutional partnership contracts totaled more than €31 million in institutional funds implemented. Funding from foundations and lotteries totaled nearly €48 million, and corporate partnerships provided more than €49 million in support for SOS Children's Villages globally. The organization was awarded the Conrad N. Hilton Humanitarian Prize in 2002, and the Princess of Asturias Award of Concord in 2016.", "id": 2249426} {"src_title": "Bohyně Matka", "tgt_title": "Mother goddess", "src_document": [{"title": "Archeologické nálezy.", "content": "Doloženy jsou různé archeologické nálezy sošek, např. z jihu Francie pochází nález rytiny, kterému dnes říkáme Lausselská Venuše. V podhůří Pyrenejí na Lespugne ve Francii byla objevena 14 cm vysoká soška vyřezávaná z mamutí slonoviny. Její velká prsa a hýždě připomínají čtyři veliká vejce. Na stehnech pod hýžděmi je vyleptáno 10 řádků. Každý řádek by mohl symbolizovat jeden lunární měsíc lidského těhotenství. Další podobou bohyně Velké Matky nacházíme v Rakousku. Její stáří je datováno do období mezi roky 30000 př. n.l. a 25000 př. n.l a je známá jako Willendorfská Venuše. Z našeho území je známá Věstonická Venuše.", "section_level": 1}, {"title": "Období matriarchátu.", "content": "Údajně prvotní formou sociální organizace v období prehistorie (7000-2500 př.n.l.) byla gynokracie = vláda žen, založená právě na kultu Bohyně Matky (J.Bachofen, Das Mutterrecht, 1861). Bachofen pohlížel na tuto matriarchální společnost z pozitivistického hlediska jako na primitivní fázi vývoje, který zatím nepokročil za jakési animální stádium lidstva. Odvozování původu z mateřské linie bylo charakteristické v důsledku sexuální promiskuity, která znemožňovala přesnou identifikaci otce. Tuto společnost charakterizovalo také společné vlastnictví, přirozené právo a náboženství založeno na kultu Bohyně Matky. Nejdůležitějšími symboly byly země a voda, jelikož plodnost žen se ztotožňovala s úrodností země. Ústředním tématem bylo mystérium života a smrti, obnovy života člověka, zvířat i rostlin. Na keramice i předmětech denní potřeby z té doby můžeme nalézt často symboly rození (trojúhelníkové obrazce=porod, ženské pohlavní orgány; spirály a víry = voda). Také se často objevují sošky s přehnaně zdůrazněnými prsy představující Bohyni Matku jako pramen výživy. Matriarchát (v evropském měřítku) zanikl mezi rokem 4000-2800 př. n. l. kvůli vpádu kmenů z východu. Ty s sebou přinesly kult založený na chování koní a výrobě zbraní. S odvozováním původu po otci vzniklo pozitivní právo, monogamie, soukromé vlastnictví a kultovní systémy založené na nebeské symbolice.", "section_level": 1}, {"title": "Současné pojetí.", "content": "Některé prameny naznačují, že původní kult Bohyně se v katolicismu transformoval do podoby uctívání Panny Marie. Kult Bohyně Matky je v současné době zdůrazňován v různých novopohanských směrech, které odkazují například na uctívání Velké Matky v kulturách původních obyvatel Ameriky a v jiných částí světa. Oslava ženství je součástí i některých směrů současného New Age. Etnograficky a beletristicky je v ČR zmapován jeden z poslední reliktů pohanství v naší novodobé historii v podobě Žítkovských bohyní. Jednalo se o ženy, které se věnovaly lidovému léčitelství (zejména bylinkářství), magii a věštění. Svůj um si předávaly po ženské linii rodů žijících v Moravských Kopanicích.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Ubaldo Nicola: Obrazové dějiny filozofie, Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, Praha 2011, str.16", "section_level": 1}], "src_summary": "Termínem bohyně Matka se rozumí jakákoliv bohyně spojená zejména s mateřstvím a plodností. Takové bohyně se vyskytovaly a vyskytují v mnoha kulturách, příkladem může být např. řecká Gaia, védská Durga nebo wiccanská Bohyně.", "tgt_summary": "A mother goddess is a goddess who represents or is a personification of motherhood. When equated with the Earth or the natural world, such goddesses are sometimes referred to as Mother Earth or as the Earth Mother. The concept is complementary to a \"Sky Father\" or \"Father Sky\". There is difference of opinion between the academic and the popular conception of the term. The popular view is mainly driven by the Goddess movement and reads that primitive societies initially were matriarchal, worshipping a sovereign, nurturing, motherly earth goddess. This was based upon the nineteenth-century ideas of unilineal evolution of Johann Jakob Bachofen. According to the academic view, however, both Bachofen and the modern Goddess theories are a projection of contemporary world views on ancient myths, rather than attempting to understand the \"mentalité\" of that time. Often this is accompanied by a desire for a lost civilization from a bygone era that would have been just, peaceful and wise. However, it is highly unlikely that such a civilization ever existed. For a long time, feminist authors advocated that these peaceful, matriarchal agrarian societies were exterminated or subjugated by nomadic, patriarchal warrior tribes. An important contribution to this was that of archaeologist Marija Gimbutas. Her work in this field has been questioned. Among feminist archaeologists this vision is nowadays also considered highly controversial. Since the sixties of the twentieth century, especially in popular culture, the alleged worship of the mother goddess and the social position that women in prehistoric societies supposedly assumed, were linked. This made the debate a political one. According to the goddess movement, the current male-dominated society should return to the egalitarian matriarchy of earlier times. That this form of society ever existed was supposedly supported by many figurines that were found. In academic circles, this prehistoric matriarchy is considered unlikely. Firstly, worshiping a mother goddess does not necessarily mean that women ruled society. In addition, the figurines can also portray ordinary women or goddesses, and it is unclear whether there really ever was a mother goddess.", "id": 652604} {"src_title": "Masakr nepálské královské rodiny", "tgt_title": "Nepalese royal massacre", "src_document": [{"title": "Masakr v královském paláci.", "content": "Toho dne se v královském paláci v hlavním nepálském městě Káthmándú konal večírek, na kterém se korunní princ Dípéndra dostal do podnapilého stavu a choval se nezdvořile k hostům, načež mu jeho otec král Biréndra řekl, aby večírek opustil. Opilý Dípéndra byl odveden do svého pokoje svým bratrem, princem Nirájánem, a bratrancem, princem Párasem. O hodinu později se korunní princ na večírek vrátil se samopalem Heckler & Koch MP5 a puškou M16. Nejdříve vystřelil do stropu a poté obrátil zbraň proti svému otci, králi Biréndrovi. O několik okamžiků později Dípéndra zastřelil jednu ze svých tet. Když se Dípéndrovi v další střelbě snažil zabránit jeho strýc princ Dhíréndra, Dípéndra jej střelil do hrudi. Během střelby utrpěl drobná zranění i princ Páras, jemuž se podařilo zachránit nejméně tři členy královské rodiny včetně dvou dětí tím, že před ně strhl gauč. Královna Aišvarja přišla do pokoje, kde se masakr odehrával, těsně po prvních vystřelených kulkách, proto urychleně pokoj opustila a jala se vyhledat pomoc. O něco později byla královna s Dípéndrovým bratrem Nirájánem zastřelena v zahradě paláce. Dípéndra poté vyšel na malý můstek nad palácovým potůčkem, obrátil zbraň proti sobě a postřelil se. Pravděpodobným motivem princových činů byl nesouhlas s výběrem jeho budoucí manželky.", "section_level": 1}, {"title": "Následné události.", "content": "Těžce raněný Dípéndra byl převezen v kómatu do nemocnice, kde po třech dnech, 4. června 2001, zemřel. Novým králem Nepálu se po oblíbeném Biréndrovi stal Dípéndrův strýc Gjánéndra. Nedlouho po masakru se začaly objevovat konspirační teorie, které se zabývaly možným spiknutím, které měl zosnovat Gjánéndra, který ten den nebyl se svou rodinou v paláci přítomen. Zvláštní vyšetřovací výbor, který byl pověřen šetřením masakru onoho dne, však konstatoval, že jediným viníkem oněch vražd byl princ Dípéndra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr nepálské královské rodiny bylo hromadné vyvraždění příslušníků nepálského královského rodu, které se odehrálo 1. června 2001 v královském paláci v Káthmándú. Za masakr byl zodpovědný korunní princ Dípéndra, který zastřelil několik členů své rodiny a nakonec i sebe. Následkem střelby zemřelo 10 lidí a 4 byli zraněni. Mezi zabitými byl i tehdejší nepálský král Biréndra se svou chotí královnou Aišvarjou.", "tgt_summary": "The Nepalese royal massacre occurred on 1st June 2001, at a house on the grounds of the Narayanhity Royal Palace, the residence of the Nepalese monarchy. Nine members of the royal family were killed in a mass shooting during a party or monthly reunion dinner of the royal family in the house. The dead included King Birendra of Nepal and Queen Aishwarya. A government-appointed inquiry team named Crown Prince Dipendra as perpetrator of the massacre. Dipendra slipped into a coma after shooting himself. Later, upon his father's death, Dipendra was declared King of Nepal while in a coma. He died in hospital three days after the massacre without regaining consciousness. Birendra's brother, Gyanendra, became king after the death of his nephew King Dipendra.", "id": 754808} {"src_title": "Medovina básnictví", "tgt_title": "Mead of poetry", "src_document": [{"title": "Celý příběh.", "content": "Jedná se o příběh ze severské mytologie. Byla bájnou tekutinou, která z jakékoliv osoby učinila jedním lokem skvělého básníka. Příběh začíná na samotném počátku. Během uzavírání míru mezi Asy a Vány se dohodli na zpečetění míru napliváním do společného kotle. Po tomto činu se uspořádala hostina na oslavu míru mezi těmito frakcemi. Po ukončení hostiny bůh Ódin rozhodl, že by byla škoda nechat tento kotel opuštěný. Rozhodl se, že pro tento předmět symbolizující mír vymyslí nějaké využití. S Freyem a Freyou se rozhodli pro stvoření boha, který bude uchovávat moudrost obou skupin. Tak byl stvořen Kvasi. Po několika dnech odpočinku se vydal na cestování po osadách smrtelníků a radil jim s jejich strastmi. Po několika navštívených osadách, taktéž doputoval do osady, ve které žili dva skřítci, (v originálním díle se jedná o trpaslíky) Fjalar a Galar. Měli v úmyslu mu položit zákeřnou otázku v soukromí jejich sídla. Kvasi se tedy vydal do jejich sídla. V sídle se nacházel kotlík nazýval se Ódreri (dárce vytržení) a dva soudky jmenovali se Són a Bodn, vedle těchto nádob byl nasbíraný i med. Než se však stihl zeptat na to, jakou otázku pro něj mají, tak Galar podřízl Kvasimu hrdlo. S pomocí svého bratra Fjalara jej pověsil nad soudky a nechal ho viset do té doby dokud, všechna jeho krev nenatekla do soudků. Krev s medem lehce povařili, přidali pár bobulí a básnická medovina byla hotová. Druhý den ráno navštívili skřítky bohové. Ti tvrdili, že jsou nevinní, a Kvasi se zadusil svojí moudrostí. Bohové jim uvěřili a odnesli si jeho vykrvené tělo. Rychle se roznesla zvěst o básnické medovině mezi osadami. Doneslo se to i k obrovi Gillingovi, kterému byli skřítci dlužni. Tohoto obra vylákali na loďku, která ho neunesla, a obr se utopil. O medovinu se nechtěli s nikým dělit. Přišla za skřítky i obrova manželka a té se také zbavili. Za nějaký čas se skřítci neprobudili v jejich sídle, jak bylo zvykem, ale na dně loďky a s cizím obrem, který o sobě tvrdil, že je syn Gillinga, a jmenoval, se Suttung. Obr se je snažil utopit a v poslední chvilce, aby si zachránili život, mu slíbili všechnu básnickou medovinu. co mají. Obr váhal a na jejich nabídku přistoupil. Skřítkům byl život ponechán a Suttung si odnášel dohromady tři nádoby básnické medoviny. Jak plynul čas, tak skřítci po osadách hlásili, jak s nimi Suttung naložil a tyto zvěsti se donesly až k samotnému Ódinovi. Rozkázal bohům, ať připraví tři dřevěné sudy, nejlepší brousek a nebozez zvaný Rati. Suttung daroval básnickou medovinu své dceři Gunnlöd, která jí střežila v nitru hory. Ódin se vydal za Suttungovým bratrem Baugim. Před jeho sídlem pomocí lsti s brouskem zabil všechny jeho otroky a nastoupil na jejich místo. Baugim byl s Ódinem spokojený, ale netušil, že se jedná o Ódina, který se nazýval falešným jménem Bölverk. Bölverk tedy žádal za své služby ochutnat básnickou medovinu, kterou ukrývá jeho bratr. S Baugim se vydal na návštěvu Suttunga. Suttung prosbám bratra nevyhověl. Bölverk navrhl, že se vydají na horu Hnitbjörk (zde byla ukryta medovina). Bölverk propůjčil Baugimu nebozez, aby vyvrtal díru do hory, jelikož to byl silný obr, nebyl to pro něj problém. Jakmile byl otvor hotový, Bölverk se proměnil v hada a do nitra hory se doplazil. Zde se změnil v pohledného mládence a několikrát svedl Gunnlöd. Pomocí vydírání, o tom jak by rád popsal její rty a další překrásné věci na jejím těle, jej zavedla ke kotlům s medovinou. Každý kotel na jeden doušek vypil, proměnil se v orla a ulétěl pryč. Günnlod běžela za svým otcem a řekla mu, co se stalo. Ten se proměnil v orla a letěl za Ódinem. Jakmile se Ódin blížil k sídlu bohů tak, jej začal dohánět Suttung. Z úst naplnil 2 sudy medovinou, a když se chystal naplnit třetí, tak jej Suttung dostihl. Ódin neváhal a třetí sud nenaplnil, ale vypustil jej na Suttunga, kterého usmrtil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medovina básnictví (také \"básnická medovina\" či \"Suttungova medovina\") je bájnou tekutinou – medovinou dávající básnické schopnosti, pocházela z medu a z krve bytosti zvané Kvasi, vzniklé ze slin Ásů a Vanů, kterou posléze zabili skřítci jmény Fjalar a Galar. Po nějaké době pozvali ti samí skřítkové k sobě obra Gillinga i s jeho ženou a oba je zabili. To se dozvěděl jejich syn Suttung, který je přišel pomstít. Jako vykoupení za své životy mu skřítci dali medovinu. Suttung medovinu vzal a odvezl domů. Ukryl ji na místo zvané Hnitbjörg a svěřil své dceři Gunnlöd. K Gunnlöd přišel, po mnohém plánování, bůh Odin. A po mnoha intrikách se dostal až k Gunnlödě, s níž strávil tři noci. Ta mu poté povolila se trošku napít medoviny, ale zradil ji, vypil medovinu všechnu a v podobě orla prchal do Ásgardu. Suttung spatřil odlétat orla, a tak vzal své orlí roucho a vyrazil za ním. A protože ho téměř dostihl, vypustil Odin trochu medoviny zadem. A když doletěl do Ásgardu, vyvrhl medovinu do připravených sudů. Tam ji rozdal Ásům a básníkům. Dnes je medovina chápána jako pouze historický nápoj. Nikdy však nemůžeme vědět, zda opravdu nemá básnické účinky.", "tgt_summary": "In Norse mythology, the Poetic Mead or Mead of Poetry, also known as Mead of Suttungr, is a mythical beverage that whoever \"drinks becomes a skald or scholar\" to recite any information and solve any question. This myth was reported by Snorri Sturluson in Skáldskaparmál. The drink is a vivid metaphor for poetic inspiration, often associated with Odin the god of 'possession' via berserker rage or poetic inspiration.", "id": 2356449} {"src_title": "Kiosek", "tgt_title": "Kiosk", "src_document": [{"title": "Původ označení.", "content": "Slovo kiosek má původ v tureckém slově \"köşk\", případně v jeho perské verzi \"küšik\", což obojí znamená altán či zahradní pavilon. V 18. stol. se dostalo v podobně \"kiosque\" do francouzštiny, kde rovněž znamenalo altán či besídku. Byla to jednoduchá, otevřená stavba, spíše dekorativní než užitková. Zpočátku tento název neoznačoval obchodní místo.", "section_level": 1}, {"title": "Kiosek jako prodejna.", "content": "Běžné provedení kiosku je nevelká stavba o půdorysu přibližně 3×3 metry. Stěny jsou z větší části prosklené a slouží k vystavení zboží. Obsluhu kiosku zajišťuje většinou jen jeden prodavač. Prodej se uskutečňuje přes prodejní okénko. Prodavač je vždy uvnitř, zákazníci nikdy nevstupují dovnitř. Prodejní sortiment jsou nejčastěji noviny, časopisy, tabákové výrobky, pohlednice, upomínkové předměty, balené nápoje (tzv. novinový stánek) a jídlo, jako jsou cukrovinky, čokoládové tyčinky, průmyslově vyráběné plněné bagety apod. Existují také specializované kiosky (prodejní stánky), které se zaměřují na prodej suvenýrů, květin, nebo jednoduchých jídel připravovaných na místě z průmyslově vyráběných polotovarů. Příkladem budiž stánky s uzeninami a nápoji na Václavském náměstí v Praze. Kiosky se umísťují na pěších komunikacích, v okolí nádraží, případně v parcích a jiných veřejných prostranstvích všude tam, kde často prochází velké množství lidí. Přestože kiosek je budován jako dočasná stavba a nemá základy (nemá ani popisné číslo a vlastní adresu) je skoro vždy připojen na rozvod elektrické energie a v některých případech i na vodovod a kanalizaci. Vzhledem k rozměrům neposkytuje takřka žádné zázemí pro prodavače.", "section_level": 1}, {"title": "Informační kiosek.", "content": "Místo, kde je možné získat informace. Původně budka s osobou-informátorem. Dnes převážně počítačový terminál s dotykovou obrazovkou, schopný podat informace o dopravním spojení, nebo turistických zajímavostech. Názvem informační kiosek se označují i terminály umístěné uvnitř komerčních budov. Ty podávají informace o firmách v budově a cestě k nim.", "section_level": 1}, {"title": "Improvizovaný prodejní stánek.", "content": "S provizorními a improvizovanými prodejními zařízeními se setkáváme také na trzích, lunaparcích, poutích, jarmarcích, vinobraních a dalších veřejných akcích (sportovní a kulturní akce, veřejné slavnosti apod.). Většinou se jedná o jednoduché montované přenosné zařízení skládající se ze stolu(ů) opatřených textilním nebo plastovým přístřeškem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiosek (také prodejní stánek) je drobná užitková stavba sloužící k maloobchodnímu prodeji novin, časopisů, tabákových výrobků, balených nápojů a jídla.", "tgt_summary": "Historically, a kiosk () was a small garden pavilion open on some or all sides common in Persia, the Indian subcontinent, and in the Ottoman Empire from the 13th century onward. Today, several examples of this type of kiosk still exist in and around the Topkapı Palace in Istanbul, and they can be seen in Balkan countries. The word is used in English-speaking countries for small booths offering goods and services. In Australia they usually offer food service. Freestanding computer terminals dispensing information are called interactive kiosks.", "id": 1491086} {"src_title": "TOP 09", "tgt_title": "TOP 09", "src_document": [{"title": "Historie strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik strany.", "content": "Plány na založení nové strany se datují do roku 2008, kdy o této myšlence jednal Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) s tehdejším senátorem Karlem Schwarzenbergem (nestraník za Zelené) a s Petrem Gazdíkem (STAN). Vznik strany je datován k 26. 6. 2009, kdy byla zaregistrována na Ministerstvu vnitra ČR. Ustavující sněm strany se konal 28. listopadu 2009 v Praze. Do jejího čela byl jednomyslně zvolen Karel Schwarzenberg. Prvním místopředsedou byl zvolen Miroslav Kalousek. V době svého založení strana čítala 1900 členů. Strana byla založena před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2009, které se však neuskutečnily. Prvními volbami, kterých se TOP 09 účastnila, tak byly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v květnu 2010. V nich získala 16,7 % platných odevzdaných hlasů. Se STANem byla v roce 2009 podepsána dohoda o vzájemné podpoře nejméně do roku 2012. V roce 2013 byla tato spolupráce prodloužena navazující smlouvou. Tato spolupráce trvala i ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2013, v krajských volbách v roce 2012 a 2014, ve volbách do Senátu v roce 2014 a 2016 a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014. V komunálních volbách v roce 2014 a v krajských volbách v roce 2016 oba subjekty postupovaly samostatně, tak ve společných koalicích. Ke konci roku 2016 se TOP 09 a STAN domluvily na ukončení spolupráce.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Petra Nečase.", "content": "Po volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010 zasedla TOP 09 ve vládě s ODS a VV. Koalice disponovala 118 z celkového počtu 200 poslanců. Předseda vlády, kterým se stal Petr Nečas, byl jmenován 28. června a členové vlády pak 13. července 2010. Členy vlády za TOP 09 se stali:", "section_level": 2}, {"title": "Opozice.", "content": "V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky získala TOP 09 celkem 11,99 % platných hlasů, které po přepočítání představovaly 26 poslaneckých mandátů. Vládu sestavily strany ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL. TOP 09 se stala součástí opozice.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura strany.", "content": "Organizace strany je rozdělena na 4 úrovně (celostátní, krajská, regionální a místní). Na každé úrovni strany funguje výbor a sněm. Od regionální úrovně jsou zřízeny revizní komise a mají samostatné hospodaření. Na dvou nejvyšších úrovních je ustanoveno předsednictvo. Na celostátní úrovni funguje smírčí výbor a celostátní revizní komise. Dále je na této úrovni strany zřízen výkonný výbor, který je tvořen předsednictvem strany, členy vlády, poslanci a senátory Parlamentu ČR, europoslanci, primátorem hl. m. Prahy a hejtmany krajů, pokud jsou členy strany. Dále jsou do výkonného výboru voleni členové strany (15) na celostátním sněmu.", "section_level": 2}, {"title": "Financování.", "content": "TOP 09 jako první parlamentní strana začala v roce 2009 zveřejňovat seznam svých dárců a výši darů na svých internetových stránkách. Tento krok změnil do té doby platnou praxi, kdy strany čekaly se zveřejněním na poslední březnový den, jak jim ukládá zákon. V roce 2010 strana pokročila o další krok zveřejněním nejpodrobnějšího vyúčtování volebních kampaní pro volby do Poslanecké sněmovny, Senátu i místních zastupitelstev. Zveřejnění veškerých svých příjmů a výdajů v roce 2011 přispělo ke zvýšení transparentnosti strany.", "section_level": 2}, {"title": "Členství.", "content": "Členem strany se může stát každý občan ČR starší 18 let, který je plně způsobilý k právním úkonům a není členem jiné politické strany nebo politického hnutí. Po podání písemné přihlášky rozhoduje o přijetí člena místní a regionální výbor. Podrobnosti o členství upravuje směrnice strany.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní přidružení.", "content": "TOP 09 během září 2010 zažádala o členství v Evropské lidové straně (EPP/ELS), jež byla založena v roce 1976 a je nejsilnější stranou v Evropském parlamentu. TOP 09 si tím rozhodla vytvořit svoji první evropskou afilaci. Přijímací řízení trvalo několik měsíců a zahrnovalo i několik cest Karla Schwarzenberga na jednání EPP a především přezkum zvláštní skupiny vytvořené EPP, která posuzovala způsobilost TOP 09 ke členství. TOP 09 nakonec byla shledána způsobilou a dne 10. února 2011 jí byl ze strany EPP udělen souhlas se členstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Historie předsedů a místopředsedů.", "content": "Na volebním sněmu v roce 2015 byl zvolen Karel Schwarzenberg čestným předsedou strany.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní představitelé strany.", "content": "Vedení strany zvolené na 6. celostátním sněmu, který se konal ve dnech 23. a 24. listopadu 2019 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volby do PSP ČR.", "content": "Do voleb v roce 2017 jde TOP 09 s podporou Klubu angažovaných nestraníků, Liberálně ekologické strany, Strany Koruny české a Konzervativní strany. V Praze vyjádřilo TOP 09 podporu také Sdružení nezávislých kandidátů Evropští demokraté.", "section_level": 2}, {"title": "Komunální volby.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo hlavního města Prahy.", "content": "Do zastupitelstva hlavního města Prahy občané v roce 2014 a 2018 volili v jediném volebním obvodu. V roce 2010 byla Praha rozdělena na 7 obvodů, což ovlivnilo počet získaných hlasů.", "section_level": 3}, {"title": "Zastupitelstvo obcí.", "content": "Volby do zastupitelstev obcí taktéž ovlivnila změna v počtu volebních obvodů ve volbách do zastupitelstva hlavního města Prahy v roce 2010.", "section_level": 3}, {"title": "Prezidentské volby.", "content": "Pro historicky první přímou volbu na prezidenta v roce 2013 vyzvala TOP 09 poslance a senátory, aby nominovali jako kandidáta svého tehdejšího předsedu Karla Schwarzenberga. Ten byl následně podpořen skupinou 38 poslanců, v čele se zmocněncem Radkem Lojdou. Ve druhém kole skončil Karel Schwarzenberg druhý s celkovým počtem 2 241 171 hlasů (45,2 %). Ve volbě prezidenta v roce 2018 TOP 09 svého kandidáta nenasadila. Pro první kolo volby ani žádného kandidáta nepodpořila, Jiří Pospíšil jako předseda strany pouze poskytl představu ideálního kandidáta: demokrat, který podporuje svobodu, demokracii a odmítá autokratické, totalitní a populistické praktiky, proevropský, prozápadní politik, který nebude do země zvát totalitní vůdce Východu a usilovat o spolupráci se státy, kde se potlačují lidská práva. Jmenovitě vyloučil pouze podporu Miloši Zemanovi, jako politikovi, nesplňujícímu výše uvedená kritéria. Pro druhé kolo volby TOP 09 vyslovila podporu Jiřímu Drahošovi, který však ve volbě nakonec neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "Přidružené organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "TOPAZ.", "content": "TOPAZ je think tank TOP 09. Byl založen v roce 2012 jako občanské sdružení a nyní působí jako spolek. Navazuje na práci interní komise pro vzdělávání TOP 09. TOPAZ organizuje konference, školení, debaty a přednášky o celospolečenských tématech s odbornou i laickou veřejností ve spolupráci s expertními komisemi TOP 09. Spolupracuje na vytváření koncepčních dokumentů. TOPAZ spolupracuje s mezinárodními think-tanky a nadacemi, jako je Konrad-Adenauer-Stiftung nebo Wilfried Martens Centre for European Studies.", "section_level": 2}, {"title": "Klub starostů TOP 09.", "content": "Klub starostů je platformou pro spolupráci komunálních politiků TOP 09. Cílem vzniku Klubu starostů TOP 09 je sdružení komunálních politiků zvolených za TOP 09, jejich vzájemná výměna zkušeností, získávání nových poznatků a přinášení nových témat pro komunální i celostátní politiku na základě praxe a konzervativních hodnot TOP 09. Předsedou klubu starostů je Petr Ducháček, starosta obce Drnovice.", "section_level": 2}, {"title": "TOP tým.", "content": "TOP tým je mládežnickou organizací TOP 09. Vznikl na jaře roku 2011 a do jeho čela byl zvolen Jan Kavalírek, kterého v roce 2019 vystřídal Petr Kučera. Spolek sdružuje osoby ve věku od 15 do 35 let, které otevřeně podporují TOP 09 svými liberálně-konzervativními idejemi. TOP tým se zaměřuje na pořádání přednášek, besed, seminářů či konferencí, dále na setkávání s politiky a pořádá různé akce za účelem prohloubení komunikace mezi členy. V současné době je celorepubliková organizace složená z krajských organizacích v Praze, Pardubicích, Plzni, Zlíně, Jihomoravském, Středočeském, Jihočeském kraji, Moravskoslezském kraji, Karlovarském kraji, Olomouckém kraji a na Vysočině. TOP tým je členem evropské mládežnické organizace Youth of European People’s Party (YEPP).", "section_level": 2}], "src_summary": "TOP 09 je česká liberálně konzervativní středopravicová strana. Vznikla v roce 2009, brzy se stala výrazným politickým subjektem a také součástí vládní koalice Petra Nečase. Po volbách v roce 2013 byla v opozici a v opozici zůstala i po volbách v roce 2017. Název strany demonstruje základní principy, ze kterých strana vychází. Tradice, odpovědnost, prosperita, doplněné rokem vzniku strany. TOP 09 je strana, která vychází z evropských tradic křesťansko-židovské kultury. Významnou charakteristikou je její proevropský přístup. Strana zaujímá odmítavý postoj k populismu a jedním z úkolů, které si tato strana klade, je udržet stabilitu veřejných rozpočtů a nezvyšovat státní dluh. Předsedkyní strany je od 24. listopadu 2019 Markéta Pekarová Adamová.", "tgt_summary": "TOP 09 (name derived from \"Tradice Odpovědnost Prosperita\", meaning \"Tradition Responsibility Prosperity\") is a liberal-conservative political party in the Czech Republic, led by Markéta Pekarová Adamová. TOP 09 holds 7 seats in the Chamber of Deputies and has three MEPs.", "id": 1406700} {"src_title": "Angelovci", "tgt_title": "Angelos", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Rodinné jméno Angelos je odvozeno od slova anděl (posel) nebo od oblasti poblíž Amidy zvané \"Angel\" (\"Agel\") .", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Rod byl založen Konstantinem Angelem z města Filadelfie nacházejícím se v Malé Asii. Konstantin si vzal za ženu Theodoru Komnenu (narozenou 1096), dceru císaře Alexia. Podle historika pocházejícího z 11. století byl Konstantin nízkého původu. Konstantin a Theodora měli tři syny – \"sebestokratora\" Jana Angela, Andronika Angela a Alexia „Komnena“ Angela, který nechal roku 1164 postavit v Nerezi kostel, známý svými uměleckými freskami. Během vlády Manuela I. mnoho Angelovců získalo vojenské hodnosti či místo úředníků v byzantské správě.", "section_level": 1}, {"title": "Byzantská říše pod vládou Angelovců.", "content": "Roku 1185 syn Andronika Angela svrhnul Andronika I. Komnena a byl pod jménem Izák II. Angelos prohlášen byzantským císařem. Po něm nastoupil jeho bratr Alexios III. a poté Izákův syn Alexios IV. Za slabé vlády Angelovců Byzantská říše upadla a stala se kořistí západních rytířů a Benátčanů během čtvrté křížové výpravy. Po obléhání Konstantinopole roku 1204 následované vytvořením křižáckého státu zvaného Latinské císařství členové rodiny získali nadvládu nad Epirem a Thesálií. Aby se odlišili od jiné, „neurozené“ rodiny Angelovců, kteří často zastávali místa ve státní správě, či působili jako lékaři nebo duchovní, přejmenovali svůj rod na Angelovsko-Komnenovsko-Dukovský (v řečtině \"Angeloi Komnenoi Doukai\"), jakožto vládci Epiru jsou i známí jako příslušníci Komnenovskodukovské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda v Epiru a Thesálii.", "content": "Po pádu Konstantinopole do rukou křižáků založil Michael I. Angelos, nelegitimní syn Jana Angela, Epirský despotát. Za své sídlo si zvolil město Artu. Roku 1224 Michaelův nevlastní bratr Theodor získal od křižáků Soluňské království prohlásil sám sebe za legitimního byzantského císaře (\"basilea\"). Avšak Theodor byl poražen a zajat Ivanem II. Asenem v bitvě u Klokotnice roku 1230. Během jeho nepřítomnosti vládl nad Soluní jeho bratr Manuel Agelos a po něm Theodorovi synové Jan a Demetrios. Nakonec bylo město roku 1246 dobyto níkajským císařem Janem III. Dukou Vatatzem, čímž byla Soluň pro Angelovce definitivně ztracena. Roku 1230 se Theodorův synovec Michael II., syn Michaela I., stal vládcem Epiru a Thesálie. Po jeho smrti roku 1271 vládl Epiru jeho právoplatný syn Nikeforos I., zatímco Thesálie byly darována Michaelovu nelegtimnímu synovi Janu I. Angelovi. V roce 1318 zavraždil Nicholas Orsini Nikeforova syna Tomáše Angela a Epirus si přivlastnil, čímž zde ukončil vládu Angelovců. V Thesálii po Janu I. Angelovi nastoupil na trůn Konstantin, následovaný Janem II., který vládl od počátku 14. století až do své smrti roku 1318. Toho samého roku ovládli Thesálii žoldnéři Katalánské společnosti a připojili toto území k Athénskému vévodství. Po znovuzískání kontroly na Epirem i Thesálii roku 1340 jmenoval byzantský císař Andronikos III. Jana Angela, synovce budoucího císaře Jana Kantakuzena, místodržícím v Epiru. Jan o dva roky později rozšířil svojí vládu i na Thesállii, ale v roce 1348 zemřel na mor. Brzy poté Epirus i Thesálii dobyl srbský vládce Štěpán Dušan.", "section_level": 1}, {"title": "Nadvláda Srbska a Osmanů.", "content": "Potomci Jana Angela nadále spravovali Thesálii za vlády Štěpánových nástupců Simeona a Jana Uroše. Jan Uroš, poslední příslušník dynastie Nemanjićů, se vzdal trůnu ve prospěch Alexia Angela Filatropena, vládce Velkého Valašska. Alexiův bratr Manuel Angelos Filantropenos byl posledním byzantským vládcem Thesálie. Po dobytí Thesálie Osmany roku 1394 utekli příslušníci Angelovců Filantropenů do Srbska. Mihailo Anđelović, vnuk Alexia nebo Manuela, sloužil na dvoře Đurađa a Lazara Brankovićů. Mihailův bratr Mahmud byl v mladém věku zajat osmanskými vojáky a odveden do Edirne, kde přijal islám. Později se vypracoval na nejvyšší místa v osmanské správě. Roku 1451 se stal bejlerbejem Rumélie a o pár let později velkým vezírem. Když roku 1457 probíhaly mezi srbským despotou Lazarem Brankovićem a osmanským sultánem Mehmedem II. jednání, obě strany byly zastupovány právě bratry Mihailem a Mahmudem Anđelovići.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rod Angelovců (řecky Ἄγγελος, ženský rod Άγγελίνα) byl jednou z byzantských šlechtických rodin. Z tohoto rodu pocházeli i tři byzantští císaři vládnoucí v letech 1185 až 1204. Od 13. do 15. století větev této rodiny vládla v Epirském despotátu, Thesálii a Soluni pod jménem \"Angelos Komnenos Dukas\".", "tgt_summary": "The Angelos family (; ), feminine form Angelina (), plural Angeloi (), was a Byzantine Greek noble lineage which gave rise to three Byzantine emperors who ruled between 1185 and 1204. From the 13th to the 14th century, a branch of the family ruled Epiros, Thessaly and Thessaloniki under the name of Komnenos Doukas.", "id": 107133} {"src_title": "Alla Pugačova", "tgt_title": "Alla Pugacheva", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátky kariéry.", "content": "Alla se narodila 15. dubna 1949 v Moskvě Borisi Pugačovovi a Zinajdě Oděgovové. Poprvé se na scéně objevila již v roce 1954 a o dva roky později nastoupila do hudební školy. Protože vyrůstala v poválečném prostředí, měla ve školních letech potíže s chováním. Ve 14 letech dokonce začala kouřit. Přesto však v roce 1964 hudební školu vystudovala. V roce 1965 Alla nahrála svou první píseň \"Robot\" a pak často vystupovala v televizi. O rok později se v moskevském Divadle na Tagance seznámila s básníkem Vladimirem Vysockým a stali se velkými přáteli. Protože společně trávili hodně času, začalo se spekulovat o tom, že jsou zasnoubení. Pugačova ani Vysockij to však nikdy nepotvrdili. V březnu 1969 se na státní cirkusové škole poprvé setkala se svým budoucím manželem Mikolasem Orbakasem, za něhož se provdala 8. října téhož roku a 25. května 1971 se jim narodila dcera Kristina. Po porodu žili všichni tři nějaký čas v Litvě, Mikolasově rodné vlasti. Na mateřské dovolené ale Pugačova nezůstala dlouho, záhy začala znovu vystupovat – např. v Leningradě, kde se setkala s textařem Iljou Reznikem, který pro ni napsal píseň \"Posidim, poookajem\". Po rozvodu s manželem v roce 1973 potkaly Allu první výrazné úspěchy. Byla vybrána jako zástupce SSSR na pěveckém festivalu \"Zlatý Orfeus\" v Bulharsku (1975) a velkou popularitu si získala díky písní \"Arlekino\", která byla často hraná i v českých rozhlasech.", "section_level": 2}, {"title": "1976–1979: \"Žena, která zpívá\".", "content": "V lednu 1976 vystoupila v Cannes (Francie) na veletrhu gramofonových společností a hudebních nakladatelství MIDEM a 28. dubna téhož roku měla koncert ve Východním Berlíně. Během května navštívila několik měst v Československu a účastnila se i soutěže \"Bratislavská lyra\". Pak se vypravila do Bulharska a v srpnu vystoupila na \"Sopot festivalu\" v Polsku. Také se poprvé objevila na novoročním koncertě \"Píseň roku\" v Moskvě, kde měla obrovský úspěch s písní \"Očeň chorošo\". O rok později měla své první sólové turné v Charkově následované koncerty ve velkých městech SSSR – Moskvě, Leningradu, Tallinu, Rize a jiných. Také se znovu vdala, za režiséra Alexandra Stěfanoviče. Pak začala natáčet hudební film \"Žena, která zpívá (Hledám svou píseň)\", navštívený v Sovětském svazu více než 50 miliony diváků. V tomto filmu si také zahrála hlavní roli, Annu Strelcovovou. V květnu 1978 vydala své první album \"Zrcadlo duše\", které obsahovalo 16 záznamů zejména od skladatele Alexandera Zacepina, ale i 3 písně od Pugačovy samotné a jednu píseň Marka Minkova. Písně byly nahrány v malém domácím studiu (až později začala Pugačova nahrávat ve studiu Melodie). V srpnu se znovu účastnila festivalu v Sopotech, kde vystoupila s písněmi \"Shakespearův Sonet\" a \"Králové mohou všechno\" a zvítězila. Zde se objevila i následující rok, s písněmi \"Prosto\", \"Letnije doždi\", \"Zvezdnoe leto\" a opět \"Králové mohou všechno\". Roku 1979 vydala druhé album, nesoucí název \"Arlekino i drugije\".", "section_level": 2}, {"title": "1980–1983: spolupráce s Raimondem Paulsem a Igorem Kio.", "content": "Rok 1980 byl pro Pugačovu velice těžký – to kvůli zhroucení vztahu s manželem Stěfanovičem a následném rozvodu. Přesto její popularita stále vzrůstala: v novoroční televizní show \"Goluboj ogoňok\" přednesla píseň \"Maestro\" s hudbou Raimonda Paulse a textem Ilji Reznika. S těmito autory spolupracovala ještě mnohokrát, nazpívala i takové hity jako \"Starinnyje časy\", \"Vozvraščenije\", \"Bez menja\", \"Dělu vremja\" aj. Na podzim 1981 měla sérii koncertů v Československu, jako čestný host dokonce vystoupila na festivalu \"Intertalent 81\". Zavítala i do Rakouska nebo do Finska. Na konci roku uváděla s Igorem Kio a Spartakem Mišulinem novou televizní show \"Novogodnij attrakcion\", která se konala ve Velkém moskevském cirkuse na Cvetnom bulvare v Moskvě. Pugačova tu měla roli moderátorky a zároveň asistentky Igora Kio při kouzlení. Samozřejmě na show zazpívala i několik písní. Praktický celý rok 1982 Pugačova strávila na zahraničních koncertech: v NDR, Jugoslávii, Rumunsku, Maďarsku a Itálii. 2. ledna 1983 již podruhé moderovala s Igorem Kio \"Novogodnij attrakcion\", kde přednesla několik nových písní – s Valerijem Leontijevem \"Pozdno\", sólově pak např. píseň \"Kanatochodka\", ale hlavně \"Million alych roz\" (\"Milion růží\") na hudbu Raimonda Paulse s ruským textem Andreje Vozněsenského, která se stala Pugačovy vůbec největším hitem a která se stala i titulní písní jejího výběrového alba vydaného o rok později v Japonsku, kde byla rovněž velmi oblíbená. \"Million roz\" zazpívala např. na koncertě v Zieloně Góře v Polsku, vystoupila s ní i na \"Bratislavské lyře\" a dokonce s ní vyhrála festival \"Píseň roku\". V průběhu let 1981–1983 Pugačova vydala devět singlů a páté album s názvem \"Kak trevožen etot puť\".", "section_level": 2}, {"title": "1984–1985: \"Prišla i govorju\".", "content": "Před rokem 1984 se Pugačova seznámila s mladým hudebním skladatelem Igorem Nikolajevem. S jeho písněmi \"Ajsberg\" a \"Rasskažitě, pticy\" vystoupila nejdříve na \"Novogodném attrakcionu\" a pak i na \"Písni roku\". Spolupráce Nikolajeva a Pugačovy vyústila v albu \"Sčasťja v ličnoj žizni\" z roku 1986. Celkem Nikolajev pro Pugačovu složil více než 30 skladeb. Již na začátku roku začala Pugačova připravovat nový sólový program \"\"Prišla i govorju\"\". Název programu vznikl od stejnojmenné písně. Šlo o velkou změnu oproti dřívějším koncertům: program byl navržen pro velké plochy (např. na sportovních stadionech) a měl nové funkce – každá píseň byla doprovázena choreografií a vizuálními efekty. Premiéra se konala 2. června 1984 v Moskvě ve sportovním areálu Olympic. V roce 1984 si také zahrála v hudebním filmu \"Sezon čuděs\". Velkou oblibu si získal také díky scéně s písní \"Belaja dver\", kterou však Pugačova nikdy nezpívala na žádném koncertě. Na přelomu let 1984 a 1985 pořádala turné ve Švédsku a Finsku. Po návštěvě těchto zemí vzniklo její další album, jediné v anglickém jazyce, \"Alla Pugacheva in Stockholm.\" Roku 1985 se potřetí vdala. Jejím manželem se stal režisér a producent Jevgenij Boldin. Ke konci roku ukončila aktivní spolupráci s Raimondem Paulsem.", "section_level": 2}, {"title": "1986–1993.", "content": "V roce 1986 začala Pugačova spolupracovat s o 6 let mladším zpěvákem Vladimirem Kuzminem. Jejich nejznámější společnou písní se staly \"Dve zvezdy\" s hudbou Igora Nikolajeva, od Vladimira Kuzmina se sólovým zpěvem to pak byla \"Zolotaja karusel\". Roku 1988 se poprvé odehrál Pugačovy vánoční koncert \"Rožděstvenskije vstrječi\", který se v Rusku stal tradicí a koná se tam dodnes. Účinkovali na nich nejen Pugačova a Kuzmin, ale také Larisa Dolina nebo Vladimir Presňakov. Po roce 1989 nazpívala mnoho nových písní, k nimž v mnoha případech skládala hudbu ona sama a text napsal dlouholetý spolupracovník Ilja Reznik, např. píseň \"Fotograf\". Stále další skladby však vznikaly i od Igora Nikolajeva, jako \"Svirel\" nebo \"Osennij poceluj\". Pugačova také vydala další dlouhohrající desku \"Alla\" (1990), následovanou deskami se záznamy z jejích vánočních koncertů. Velmi radostnou zprávu se dozvěděla o rok později – že se stala babičkou, neboť její dceři Kristině se narodil syn Nikita. Zanedlouho však Pugačova znovu zažila těžké období: rozvod s manželem Boldinem (1993).", "section_level": 2}, {"title": "1994–2000: Eurovize, \"Izbrannoje\" a \"Da\".", "content": "Hlavně média zaujala Pugačova tím, že se v roce 1994 vdala za o 18 let mladšího zpěváka Filippa Kirkorova. Dokonce ho sama požádala o ruku. Společně také poprvé vystoupili na festivalu Slovanský bazar v běloruském Vitebsku. V roce 1995 přejala z repertoáru Taťjany Sněžiny, která tragicky zahynula při autonehodě, pozdější velký hit, píseň \"Pozovi menja s soboj\". Často s ní vystupovala na koncertech. O dva roky později se však Pugačova dala i do podnikání: založila si vlastní firmu s botami. V témže roce reprezentovala Rusko na mezinárodní pěvecké soutěži Eurovize. S písní \"Primadonna\" se však se 33 body umístila až na 15. místě, což velice rozhněvalo její fanoušky a ti pak její neúspěch svedli na zabedněnost evropského publika, které nedovede přijmout ruskou hudbu. 26. listopadu 1997 Pugačova oficiálně oznámila, že bude pořádat dva velké koncerty, \"Izbrannoje\" pro komorní haly a \"Da\" pro stadiony a sportovní areály. Oba koncerty se za několik měsíců skutečně odehrály. V letech 1997 a 1998 se objevila ve filmech \"Staryje pěsni o glavnom 2\" a \"3\", kde si v prvním zahrála bývalou obyvatelku loděnice a ve druhém mladou zpěvačku. 15. dubna 1999, v den svých 50. narozenin, které se oslavovaly na státní úrovni, jí udělil ruský prezident Boris Jelcin Řád Za zásluhy o vlast II. stupně. Mimořádný úspěch zaznamenala po koncertě v USA roku 2000, kde o ní The New York Times napsaly, že je \"„ženou mnoha hlasů\"“\"\" a \"„moskevskou Tinou Turner, s náznakem Édith Piaf“\".", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po roce 2000 se Pugačova seznámila s o 27 let mladším ruským komikem a zpěvákem Maximem Galkinem. Společně nazpívali mnoho duetů, jako \"Buď ili ně buď\" nebo \"Kafeška\". Na koncertech se s z nich stala nerozlučná a velmi oblíbená dvojice, přičemž na některých vystoupeních Galkin dokonce parodoval Pugačovu. Nebylo nakonec ani tak velkým překvapením, že se zasnoubili – sama zpěvačka však přiznala, že spolu chodili ještě v době, kdy jejím manželem byl Filipp Kirkorov (rozvedli se až v roce 2005). V průběhu let 2001 až 2007 Pugačova vystupovala v rámci turné \"My prijechali\" a také se stala \"múzou\" festivalu \"Nová vlna\", na němž udělovala i svou osobní cenu. V anketě televizní soutěže \"O jméno Ruska\" v roce 2008 se umístila Pugačova na třetím místě, což svědčí o tom, že je stále v Rusku velice populární. V roce 2009 celým světem kolovala zpráva, že se Pugačova chystá udělat obří turné s Michaelem Jacksonem, avšak k ničemu takovému nedošlo. V tomto roce také zpěvačka oznámila konec kariéry s vysvětlením, že je už unavená z neustálého cestování a zodpovědnosti. Navíc ji údajně zrazoval i hlas. Přesto ještě měla jedno velké závěrečné turné – v Rusku, západní Evropě a v USA. Byť Pugačova pěveckou kariéru ukončila, na veřejnosti se objevovat nepřestala. Dodnes vystupuje v mnoha televizních pořadech, stále i zpívá a nahrává nové písně. Od roku 2011 vystupuje jako porotkyně v pěvecké soutěži \"Faktor A\", podobné soutěži \"X Factor\" vysílané v České republice. V prosinci se vdala za jejího současného manžela Maxima Galkina. S ním má také dvojčata Garriho a Jelizavetu. Ta se narodila až 18. září 2013, kdy měla Pugačova již 64 let. Dvojčata byla počata ze zkumavky, ze zmražených vajíček A. P. a byla donošena náhradní matkou. S Galkinem a dětmi Pugačova žije na vesnici s názvem Grjaz asi 20 km západně od Moskvy. Tam si vybudovali svůj vlastní šestipatrový palác s tělocvičnou, domácím kinem a dokonce i s krytým delfináriem. Ke zpěvaččiným pětašedesátým narozeninám byl věnován film \"Moja babuška\", kde o jejím životě vyprávěli členové rodiny a přátelé. Po 3 letech se znovu objevila na festivalu \"Nová vlna\", kde měla svůj tvůrčí koncert. Začátkem roku 2015 založila v Moskvě vlastní uměleckou školu Recital. V říjnu opět vystoupila na \"Nové vlně\", tentokrát zahajovala jednotlivé dny festivalu. Kromě několika hitů ze sedmdesátých a osmdesátých let zazpívala i novou píseň \"Tjanět serdce ruki\". V roce 2016 zpěvačka pravidelně vystupovala s Maximem Galkinem v jeho novém pořadu \"MaximMaxim,\" společně měli i koncert na festivalu Slovanský bazar. V červenci 2017 Pugačova navštívila Baku, kde pořádala svůj tvůrčí večer v rámci festivalu Žara.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alba.", "content": "V Sovětském svazu bylo vydáno celkem víc než 100 desek. Mimo SSSR pak se pak vydalo 6 alb ve Švédsku, 5 v Japonsku a v Bulharsku, 4 ve Finsku, 3 v Československu, 2 v Polsku a 1 album v Německu a v Koreji. Na celém světě se dohromady prodalo víc než 250 milionů desek. V oblíbené dětské pohádce \"Jen počkej, zajíci! \"zní na začátku 14. epizody Pugačovy píseň \"Milion růží \"a v 15. epizodě hraje jednu z hlavních rolí přímo zpěvačka v podobě lišky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alla Borisovna Pugačova (česky přechýleně také Pugačovová, : ', někdy nesprávně Alla Pugačeva\"\"',\" * 15. dubna 1949 Moskva, Sovětský svaz) je populární ruská zpěvačka pop-music. V 70. letech 20. století byla oceňována v SSSR i v celé Evropě jako jedna z nejlepších ruských zpěvaček. Její repertoár zahrnuje více než 500 písní v jazycích ruském, anglickém, německém, francouzském, českém, finském a ukrajinském a celkem vydala více než 100 sólových záznamů. Už do roku 1997 se na celém světě prodalo dohromady na 250 milionů jejích nahrávek. Reprezentovala také Rusko na pěvecké soutěži Eurovize (1997). V současné době je vdaná za ruského komika Maxima Galkina, má dvě dcery, syna a tři vnoučata.", "tgt_summary": "Alla Borisovna Pugacheva (; sometimes transcribed in English as Pugachova, ; born 15 April 1949), is а Soviet and Russian musical performer. Her career started in 1965 and continues to this day, even though she does not give live performances anymore. For her \"clear mezzo-soprano and a full display of sincere emotions\", she enjoys an iconic status across the former Soviet Union as the most successful Soviet performer in terms of record sales and popularity. Her repertoire includes over 500 songs in Russian, English, German, French, Kazakh, Hebrew, Finnish, Ukrainian, and the discography has more than 100 Vinyl, CDs and DVDs. In addition to Russia and the former Soviet Union, Pugacheva's albums were published in Japan, Korea, Sweden, Finland, Germany, Poland, Czechoslovakia and Bulgaria. Pugacheva has sold more than 250 million records. She became a People's Artist of the USSR in 1991. Laureate of the State Prize of the Russian Federation (1995). Chevalier of the Order \"For Merit to the Fatherland\" II, III and IV degrees. She represented Russia in the Eurovision Song Contest 1997.", "id": 843954} {"src_title": "Edmondo De Amicis", "tgt_title": "Edmondo De Amicis", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "De Amicis se narodil ve městě Oneglia v provincii Imepria v Ligurském kraji u Janovského zálivu. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Cunea. Po gymnazijních studiích v Cuneu navštěvoval přípravnou vojenskou školu v Turínu (1861), později kadetní školu v Modeně (1863–1866), v roce 1865 získal hodnost poručika a stal se důstojníkem armády Italského království. Bojoval v bitvě u Custozzy (1866) během války o nezávislost. Ve Florencii redigoval vojenský časopis \"La vita militare\" a napsal svá první díla, povídky týkající se frontových zkušeností (Karmela, Originelní ordonance, Letní pochod). Ty jsou sebrány v knize \"Črty z vojenského života\" (1868, Bozzetti di vita militare), kterou později přepracoval a vydal pod názvem \"Vojenský život\" (1868, La vita militare, česky pod názvem \"Vojenské povídky\"). Zde jako dvaadvacetiletý překvapil tím, že napsal čtivý povídkový soubor z vojenského života, který obsahuje jak veselé výjevy, tak dojemné scény a kniha ukazuje autora jako člověka se sklonem k moralizování. V roce 1870 opustil armádu a vstoupil do redakce časopisu \"La Nazione\" v Římě. Hodně cestoval a jeho zábavné i popisné dopisovatelské články z té doby sloužily jako základ pro jeho knihy cestopisných črt: \"Španělsko\" (Spagna), \"Holandsko\" (Olanda), \"Zápisky z Londýna\" (Ricordi di Londra), \"Maroko\" (Marocco), \"Cařihrad\" (Costantinopoli), \"Zápisky z Paříže\" (Ricordi di Parigi) a další. Nejnověji byla kniha \"Costantinopoli\" vydána v roce 2005 s předmluvou, kterou napsal Umberto Eco. Tento žánr byl tehdy v italské literatuře novinkou. De Amicisova nejslavnější kniha \"Srdce\" byla vydána nakladatelstvím Treves 17. října 1886, což je v Itálii první školní den. Úspěch díla byl obrovský: v několika měsících byla vydána v zemi autora 40krát a byl přeložena do deseti jazyků. Předlohou a inspirací pro postavy románu \"Srdce\" byli synové Furio a Ugo ve školním věku. De Amicisovo dílo má hluboce národní náboj a silnou vazbu na sociální cítění (tento trend je zdůrazněn v románu \"Srdce\"). V roce 1891 Edmondo de Amicis vstoupil do Italské socialistické strany. V knihách \"Přátelé\" (Gli Amici) a \"Kočár pro všechny\" (La Carroza di tutti) rozvinul kaleidoskop lidských typů, zejména v druhé knize podává deník celoročního života v tramvaji, neboť tramvaj je ten „kočár pro všechny“, a vystihuje zde postavy ze všech společenských tříd. V románu \"Na oceáně\" (Sull Oceano) se věnuje problému italské emigrace a proti životu majetných cestujících v první třídě staví obraz nemajetných lidí v podpalubí. Poslední spisovatelovy roky byly poznamenány smrtí jeho matky, spory se ženou a sebevraždou syna Furia, a proto je trávil v odloučení. De Amicis zemřel v přístavním městě Bordighera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edmondo De Amicis ( 21. říjen 1846 Oneglia, Ligurie — 11. březen 1908 Bordighera, Ligurie) byl italský spisovatel, novinář, básník a autor dětské literatury. Jeho nejznámější knihou je román \"Srdce\" (Cuore).", "tgt_summary": "Edmondo De Amicis (; 21 October 1846 – 11 March 1908) was an Italian novelist, journalist, poet and short-story writer. His best-known book is \"Cuore\", a children's novel translated into English as \"Heart\".", "id": 647796} {"src_title": "Claude Lemieux", "tgt_title": "Claude Lemieux", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Claude Lemieux se narodil v Quebecu, což je francouzsky mluvící část Kanady. Jeho o dva roky mladší bratr Jocelyn Lemieux hrál později také v NHL. Claude začínal v lize QAAA (\"Quebec Amateur Athletic Association\") v týmu Richelieu Riverains, kde se projevoval jeho talent. V sezóně 1982/1983 začal hrát juniorský hokej v lize QMJHL (\"Quebec Major Junior Hockey League\"), kde nastupoval za tým Trois-Rivieres Draveurs, kde zářil, proto ho už po této sezóně v jeho 17 letech draftoval do NHL tým Montreal Canadiens v 2. kole na celkově 26. místě draftu 1983. V další sezóně 1983/1984 už nastoupil ve svých 18 letech za Montreal v NHL. Po 8 zápasech byl ale odeslán zpět do juniorské ligy QMJHL do týmu Verdun Juniors. Za tuto sezónu byl zvolen do 2. All-Star Týmu ligy QMJHL (\"Ideální sestava sezóny v lize QMJHL\"). V sezóně 1984/1985 si zahrál pouze v jednom zápase v NHL za Montreal, ale tato sezóna pro něj přesto byla úspěšná. Hrál za Kanadu na Juniorském mistrovství světa ve Finsku a vyhrál s reprezentací zlatou medaili a ještě k tomu se mu dařilo i v juniorské lize, kde v 52 zápasech nastřílel 58 gólů a připsal si 124 kanadských bodů a byl nominován do 1. All-Star výběru ligy QMJHL. V sezóně 1985/1986 hrál většinu základní části v týmu Sherbrooke Canadiens hrajícím v lize AHL (\"American Hockey League\"). V NHL hrál jen v 10 zápasech základní části, ale vynahradil si to v Playoff, ve kterém dal ve 20 zápasech 10 gólů a vyhrál už ve svých 19 letech svůj první Stanley Cup o kterém sní většina hokejistů. V sezóně 1986/1987 hrál poprvé celou sezónu v NHL a v 76 zápasech si připsal 53 kanadských bodů, což je na nováčka slušné. V té sezóně byl vybrán do týmu největších hvězd ligy NHL (\"All-Star Týmu\"), který reprezentoval ligu proti Sovětské reprezentaci v sérii zápasů nazvané Rendez-Vous 87', kde odehrál 2 zápasy, aniž si připsal bod. Po sezóně v létě 1987 byl nominován do Kanadské reprezentace pro Kanadský pohár. Poté co Kanada porazila Československo v semifinále 5:3 a Sovětský svaz ve finále 2:1 na zápasy, tak Claude vyhrál s reprezentací zlatou medaili. V sezóně 1987/1988 si připsal 61 kanadských bodů v 78 zápasech. Začínal být nechvalně proslulý svou zákeřností, díky níž ho začínali ostatní hokejisté nenávidět. Mediálně byl zase známý svou prostořekostí. V sezóně 1988/1989 se s Montrealem dostal až do finále bojů o Stanley Cup, ale tam narazili na Calgary Flames. Polovinu sezóny 1989/1990 vynechal kvůli zranění břišních svalů. Po té sezóně byl 4. září 1990 vyměněn z Montrealu Canadiens do New Jersey Devils za Sylvaina Turgeona. Ve své první sezóně v New Jersey (1990/1991) sice neuchvátil, ale v dalších sezonách si v tomto týmu vedl velmi dobře. Sezóna 1992/1993 byla jeho nejvydařenější v prozatímní kariéře, co se individuálních statistik týče, když si v 77 zápasech připsal 81 kanadských bodů za 30 gólů a 51 asistencí. Naopak o rok později v sezóně 1993/1994 dokázal nasbírat ve srovnatelném počtu zápasů téměř o polovinu bodů méně. V sezóně 1994/1995, která byla kvůli stávce hráčů NHL zkrácena na 48 zápasů základní části, vyhrál s New Jersey Devils svůj druhý Stanley Cup a svým výkonem v Playoff si vysloužil cenu Conn Smythe Trophy pro nejlepšího hráče Playoff. Začal se z něho stávat specialista na vypjaté a důležité zápasy, kdy dokázal rozhodovat zápasy důležitými góly a vyprovokovat soupeře k faulům. Právě pro tyto jeho vlastnosti po něm toužil ambiciózní tým Colorado Avalanche, který ho získal 3. října 1995 komplikovanou výměnou, kdy Claude nejdříve zamířil z New Jersey do New York Islanders za Stevena Thomase a o pár hodin později už jeho práva putovala do Colorada za Wendela Clarka. Hned v první sezóně v Coloradu (1995/1996) vyhrál svůj už třetí Stanley Cup a stal se teprve čtvrtým hráčem v historii NHL, který získal Stanley Cup se třemi různými týmy. Po sezóně byl nominován do reprezentačního týmu Kanady pro Světový pohár v ledním hokeji 1996, na kterém získal se spoluhráči po prohraném finále 1:2 na zápasy s USA stříbrné medaile. V sezóně 1996/1997 promarodil půlku sezóny. V sezónách 1997/1998 a 1998/1999 dokázal překročit hranici 50 kanadských bodů. V sezóně 1999/2000 se dočkal návratu do týmu New Jersey Devils, když byl 3. listopadu 1999 společně s 1. kolem draftu 2000 (David Hale) a 2. kolem draftu 2000 (Matt DeMarchi) vyměněn, za Briana Rolstona společně s 1. kolem draftu 2000 (\"Tento výběr v draftu byl později vyměněn z Colorada do týmu Boston Bruins\") (Martin Samuelsson). Tato výměna byla pro Claudea velice šťastná, protože v této sezóně s New Jersey vyhrál svůj čtvrtý Stanley Cup. On byl pro tým z New Jersey posila určená právě pro playoff této sezóny, protože mu po této sezóně vypršela smlouva a v létě si jako volný hráč mohl vybírat, kde bude hrát dál. Smlouvu ale podepsal až 5. prosince 2000 a to s Phoenixem Coyotes. V sezóně 2000/2001 už tedy stihl dohrát pouze 46 zápasů. V sezóně 2001/2002 mu sice bylo už 36 let, ale i přesto si dokázal připsat na konto 41 kanadských bodů. V sezóně 2002/2003 byl 16. ledna 2003 vyměněn z Phoenixu do Dallasu Stars za Scotta Pellerina a 4. kolo draftu 2004 (Kevin Porter). V Dallasu už pouze dohrál sezónu a po sezóně se stal volným hráčem. Nebyl o něho zájem a tak podepsal smlouvu v Evropě se švýcarským klubem EV Zug hrajícího nejvyšší švýcarskou soutěž NL A. Ve Švýcarsku ovšem sehrál pouhých 7 zápasů a poté ukončil svou hráčskou kariéru. Po skončení kariéry si otevřel ve Phoenixu svojí hokejovou školu. Claude Lemieux přišel během sezóny 2008/2009 s překvapivou informací, že se chce jako hráč vrátit do vrcholového hokeje a to dokonce do NHL. To se také díky jeho přátelství s manažerem týmu San Jose Sharks Dougem Wilsonem stalo skutečností. San Jose ho nejprve poslalo hrát Asijskou hokejovou ligu za spřátelený čínský tým China Sharks a poté do nižší americké ligy za svůj farmářský tým Worcester Sharks a po těchto testech dostal šanci hrát po šesti letech zase NHL. Za Sharks odehrál 18 zápasů a zaznamenal jednu asistenci. V playoff sehrál jediný zápas a se San Jose vypadli překvapivě už v prvním kole s Anaheimem Ducks. Po této sezóně se rozhodl dne 12. července 2009 definitivně ukončit svou hráčskou kariéru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Percy Lemieux (* 16. července 1965, Buckingham, Québec, Kanada) je bývalý kanadský hokejový útočník, který hrál naposled v týmu San Jose Sharks (NHL). Tento čtyřnásobný držitel Stanley Cupu se proslavil svojí zarputilostí a buldočím stylem hry, pro kterou ho většina jeho protihráčů nenáviděla, ale pro svůj tým byl vždy velmi cenný.", "tgt_summary": "Claude Percy Lemieux (born July 16, 1965) is a Canadian retired professional ice hockey player. He last played for the San Jose Sharks before announcing his retirement on July 8, 2009. He is one of only 11 players in Stanley Cup history to win the Cup with three or more different teams. His 80 career playoff goals are the ninth-most in NHL history. Lemieux is also a former president of the ECHL's Phoenix RoadRunners. He is also the father of New York Rangers forward Brendan Lemieux. Lemieux was born in Buckingham, Quebec, but grew up in Mont-Laurier. He is infamous for an incident on May 29, 1996, in which he checked Detroit Red Wings Kris Draper into the boards from behind, breaking Draper's orbital, cheek and jaw bones, and the resulting subsequent confrontations with Darren McCarty during the 1996–97 and 1997–98 seasons.", "id": 1038259} {"src_title": "Marie Ferdinanda Saská", "tgt_title": "Princess Maria Ferdinanda of Saxony", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodila se z manželství saského prince Maxmiliána s parmskou princeznou Karolínou jako druhé dítě i dcera. Měla šest sourozenců: Marii Amálii, saského krále Bedřicha Augusta, Klemense, provdanou toskánskou velkovévodkyni Marii Annu, saského krále Jana a provdanou španělskou královnu Marii Josefu. Otec byl synem saského kurfiřta Fridricha Kristiána a jeho manželky bavorské princezny Marie Antonie, která se narodila z manželství císaře Svaté říše římské Karla VII. s dcerou císaře Josefa I., Marií Amálií Habsburskou. Otcovými rodiči byli polský král a saský kurfiřt August III. a Marie Josefa Habsburská. Obě otcovy babičky Marie Josefa i Marie Amálie se narodily z manželství císaře Josefa I. Matka Karolína náležela k španělské resp. parmské větvi rodu Bourbonů. Jejím otcem byl parmský vévoda Ferdinand, syn vévody Filipa a jeho manželky Luisy Alžběty Francouzské, který se v roce 1769 oženil s dcerou císaře Františka I. Štěpána a jeho manželky královny Marie Terezie, Marií Amálií.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Velkovévoda Ferdinand III. ovdověl v roce 1802 a z prvního manželství s Luisou Neapolsko-Sicilskou měl dvě dcery a pouze jednoho syna Leopolda, jehož zdraví ovšem nebylo pevné a lékaři se v těchto letech začali obávat o jeho život. Navíc ačkoliv byl od roku 1817 ženat, neměl žádného potomka. A tak se Ferdinand III. v naději na dalšího syna rozhodl pro druhý sňatek. Dne 6. května 1821 se tedy Marie Ferdinanda ve Florencii provdala za otce svého švagra Leopolda Toskánského, který byl o pouhý rok mladší než ona. Bezdětné manželství ukončila po třech letech Ferdinandova smrt a Marie Ferdinanda se v sedmadvaceti letech stala vdovou. Novou toskánskou velkovévodkyní se stala její sestra Marie Anna, která byla provdaná za Leopolda. Po manželově smrti pobývala Marie Ferdinanda na toskánském dvoře, titul velkovévodkyně-vdova jí nebyl přiznán. Po smrti Marie Anny v roce 1832 se velkovévoda znovu oženil s Marií Antonií Neapolsko-Sicilskou, která byla stejně jako Marie Ferdinanda pravnučkou královny Marie Terezie. Po Leopoldově svržení z toskánského velkovévodského stolce roku 1859 přesídlila spolu s velkovévodskou rodinou do Vídně pod ochranu císaře Františka Josefa I. Zemřela na zámku v Brandýse nad Labem, který její nevlastní syn Leopold II. koupil v roce 1860.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Ferdinanda Saská (27. dubna 1796, Drážďany – 3. ledna 1865, Brandýs nad Labem) byla saskou princeznou z rodu Wettinů a provdanou velkovévodkyní toskánskou, jíž se stala 6. května 1821. Manželství s o dvacet šest let starším velkovévodou Ferdinandem III. z Habsbursko-Lotrinského domu trvalo pouhé tři roky.", "tgt_summary": "Princess Maria Ferdinanda of Saxony (27 April 1796 – 3 January 1865) was a daughter of Maximilian, Crown Prince of Saxony and his first wife Princess Carolina of Parma. She was by marriage Grand Duchess of Tuscany from 1821 to 1824.", "id": 1800377} {"src_title": "Mistrovství Evropy v krasobruslení", "tgt_title": "European Figure Skating Championships", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mistrovství Evropy v mužské kategorii se poprvé uskutečnilo roku 1891 v Hamburku. Ženská soutěž, stejně jako sportovní páry měly premiéru na šampionátu ve Vídni roku 1930, tance na ledě pak dokonce o dvacet čtyři let později v Bolzanu (1954). V roce 1891 se Bruslařské svazy Německa a Rakouska spojily v jeden spolek \"\"Deutscher und Österrreichischer Eislaufverband\"\", aby uskutečnily první Mistrovství Evropy v krasobruslení a rychlobruslení v Hamburku (Německé císařství), tedy ještě před vlastním založení Mezinárodní bruslařské unie (ISU). Ta byla ustavena až v roce 1892 na zasedání v nizozemském Scheveningenu, kde se rozhodlo o každoročním konání mistrovství Evropy. V roce 1895 byl přijat návrh pořádat namísto tohoto šampionátu mistrovství světa. Proto se další dva roky (1896-1987) evropská soutěž nekonala, až v roce 1898 došlo k jejímu obnovení. Do roku 1948 se šampionátu mohli účastnit všichni členové Mezinárodní bruslařské unie, tedy i neevropští závodníci. Po vítězství Kanaďanky Barbary Ann Scottové a Američana Dicka Buttona téhož roku bylo rozhodnuto, že napříště se mistrovství mohou účastnit jen bruslaři z evropských států. Mistrovství Severní Ameriky v krasobruslení pak existovalo do roku 1971 jen v seniorské kategorii. V roce 1999 ISU začala pořádat Mistrovství čtyř kontinentů v krasobruslení jako náhradu za neexistující mistrovství zbylých kontinentů. Startují na něm neevropští bruslaři.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikační kritéria.", "content": "Krasobruslaři se kvalifikují na ME na základě příslušnosti k evropskému členství Bruslařské unie. Národní svaz podává standardně jednu přihlášku v každé disciplíně. Maximálně můžou v každé z nich startovat tři závodníci. Právo obsadit druhé či třetí místo země obdrží na základě zisku bodů z předešlého mistrovství. Čím jsou krasobruslaři úspěšnější, tím obdrží více bodů, které jsou dány součtem umístění (pokud jsou v soutěži tři zástupci, pak se sčítají dvě nejlepší umístění). Body nelze převádět do další sezóny, takže země musí soupeřit o druhé a třetí závodnické místo každý rok. Pokud má země v soutěži jediného bruslaře, pak pro zisk druhého člena na dalším šampionátu je třeba, aby se umístil do desátého místa nebo do druhého místa, aby země získala právo na třetího účastníka. Jestliže má země v soutěži dva zástupce, pak součet umístění obou bruslařů musí být 13 či nižší (např. 6.+7.), aby měla země právo na tři soutěžící a součet 28 či nižší (např. 10.+18.), aby měla právo na dva soutěžící. Pokud je součet umístění vyšší než 28, pak v příštím roce bude zemi zastupovat jediný krasobruslař. Existují výjimky, pokud je soutěžící donucen odstoupit ze soutěže v průběhu závodu ze zdravotních důvodů nebo pro technické problémy výbavy. Nominační kritéria národních svazů jsou odlišná. Některé státy preferují volbu na základě umístění závodníků v nominačních soutěžích (např. národním mistrovství), jiné toto nezohledňují. Krasobruslař musí dosáhnout patnácti let věku k 1. červenci předešlého roku, než v jakém se mistrovství koná.", "section_level": 1}, {"title": "Právo na více závodníků na ME 2016.", "content": "Následující země mají právo nasadit na Mistrovství Evropy 2016 více než jednoho krasobruslaře v dané disciplíně, na základě dosažených bodových výsledků z předešlého ročníku soutěže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství Evropy v krasobruslení je každoročně pořádaná soutěž o titul \"Mistra Evropy\" ve čtyřech kategoriích. Dvou z nich se účastní jednotlivci \"muži\" a \"ženy\", dalších dvou páry – \"sportovní dvojice\" a \"taneční dvojice\" (\"tance na ledě\"). Šampionáty jsou pořádány Mezinárodní bruslařskou unií (ISU) a jedná se o nejstarší ze čtyř soutěží organizovaných touto unií (dalšími jsou mistrovství světa, mistrovství čtyř kontinentů a mistrovství světa juniorů). Soutěž se zpravidla koná v lednu.", "tgt_summary": "The European Figure Skating Championships (also called \"\"Europeans\"\") is an annual figure skating competition in which figure skaters compete for the title of European champion. Medals are awarded in the disciplines of men's singles, women's singles, pair skating, and ice dance. The event is sanctioned by the International Skating Union (ISU) and is the sport's oldest competition. The first European Championships was held in 1891 in Hamburg, Germany and featured one segment, compulsory figures, with seven competitors, all men from Germany and Austria. It has been, other than four periods, held continuously since 1891, and has been sanctioned by the ISU since 1893. Women were allowed to compete for the first time in 1930, which is also the first time pairs skating was added to the competition. Ice dance was added in 1954. Only eligible skaters from ISU member countries in Europe can compete, and skaters must have reached at least the age of 15 before July 1 preceding the competition. ISU member countries can submit 1-3 skaters to compete in the European Championships.", "id": 1167752} {"src_title": "Urban Terror", "tgt_title": "Urban Terror", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "• Urban Terror se začal vyvíjet v roce 1998. • Beta 1.0 si rychle získala popularitu, byla představena na QuakeCon 2000. • Beta 1.27 byla představena na podzim roku 2000. • Beta 2.0 byla vydána v červnu roku 2001. Beat 2.0 přinesla nové textury, modely, zbraně, zvuky a mapy. • V srpnu 2003 vyšla beta 3.0, jednalo se o kompletní grafickou revizi. • Beta 3.7 vyšla v červenci roku 2004. • Beta 4.0 vyšla v dubnu roku 2007. • Aktuální verze Urban Terroru (beta 4.1) byla vydána v prosinci 2007. • V prosinci 2010 vyšel Urban Terror HD alpha 0.1.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Urban terror je 1st person akční týmová hra určená pro on-line hraní. Současná verze je 4.1. Je možné ji hrát pod Windows, Linux a Macintosh. Větší realisičnost tohoto módu je dána několika změnami: • Realistické zbraně • Zbraně mají zpětný ráz • Střelba ze zbraní je méně přesná za pohybu • Zbraně je potřeba přebíjet", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně a vybavení.", "content": "KaBar Next Generation Knife - nůž Beretta 92FS – poloautomatická pistole IMI .50 AE Desert Eagle – poloautomatická pistole Franchi SPAS12 - brokovnice Heckler & Koch UMP45 - samopal Heckler & Koch MP5K - samopal Colt M4A1 – útočná puška Heckler & Koch HK69 – útočná puška ZM Weapons LR300M L – útočná puška Kalašnikov AK-103 – útočná puška Heckler & Koch G36E – útočná puška Heckler & Koch PSG-1 – ostřelovačská puška Remington SR-8 – odstřelovačská puška IMI Negev – lehký kulomet granát - ruční, kouřový Vybavení Kevlarová vesta, helma, laserový zaměřovač, tlumič hluku výstřelu, taktické brýle, extra náboje, lékárnička", "section_level": 1}, {"title": "Herní módy.", "content": "Urban Terror je možné hrát v několika módech. Nejpopulárnější jsou Team Deathmatch a Capture the Flag. Seznam módů: • Free for All (FFA, DM) • Team Deathmatch (TDM) • Team Survivor (TS) • Capture the Flag (CTF) • Capture and Hold (CAH, C&H) • Follow the Leader (FTL) • Bomb Mode (BM)", "section_level": 1}], "src_summary": "Urban Terror běžně označován zkratkou UrT nebo UT, je multiplayerová hra vyvinutá Silicon Ice Development (nyní známou jako FrozenSand). Jedná se o realistický mód hry Quake III Arena (id Software). Urban Terror byl vydán jako samostatná hra v roce 2007. Dnes se vyvíjí Urban Terror HD. Hra nepotřebuje instalaci a samotná je zdarma, ale FrozenSand si ponechává autorská práva. Motto hry je „fun over realism“. Urban Terror byl nominovaný v roce 2007 Mod DB Ocenění Mód Roku.", "tgt_summary": "Urban Terror is a freeware multiplayer first-person shooter video game developed by FrozenSand. Originally a total conversion of id Software's \"Quake III Arena\", FrozenSand released \"Urban Terror\" as a free standalone game in 2007 utilizing ioquake3 as a game engine. While the game engine is licensed under the open-source GPL, \"Urban Terror\"'s game code is closed source and its assets are freeware but not open content.", "id": 2367458} {"src_title": "Fridrich I. Pruský", "tgt_title": "Frederick I of Prussia", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Budoucí král Fridrich I. se narodil 11. července 1657 jako syn Fridricha Viléma, pruského vévody a braniborského kurfiřta a jeho ženy Luisy Henrietty Oranžské. Fridrich I. hovořil plynně francouzsky, německy a polsky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po smrti svého otce se stal v roce 1688 braniborským kurfiřtem Fridrichem III. a pruským vévodou Fridrichem I. V roce 1701 se Fridrich I. stal pruským králem Fridrichem I. Stalo se tak povýšením pruského vévodství na království. Jaké byly důvody pro tento Fridrichův čin? Příčiny tohoto činu lze najít ve výbojné politice braniborských kurfiřtů, již byli zároveň pruskými vévody. Jejich mocenskému vzestupu stály v cestě nepřátelské rody, které většinou získaly v tu dobu královské tituly, čímž dosáhly významného úspěchu. Právě na přelomu 17. a 18. století získala severoněmecká Hannoverská dynastie následnictví Spojeného království, jehož králi se v roce 1714 skutečně stali. Další soupeř, tentokrát z vlivného rodu Wettinů, saský kurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Braniborsko-Prusko čím dál více otázkou prestiže. Problémem bylo jak jej získat. Získání cizího královského titulu bylo nepravděpodobné, stejně tak to, že by císař povýšil braniborské markrabství na království, a tak zbylo jen Prusko resp. pruské vévodství. Jak již bylo uvedeno, Hohenzollerny držená část Pruska byla vévodstvím, a byla také jedinou jejich významnou državou mimo Svatou říši římskou. Ovšem území, k němuž se symbolicky mohl královský titul v Prusku vázat, totiž tzv. \"\"královské Prusko\"\", ovládalo polské království, a proto se kurfiřt a vévoda Fridrich III. nemohl jen tak prohlásit pruským králem. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu s římskoněmeckým císařem a polským králem se tedy prohlásil \"\"králem v Prusku\"\" (König in Preußen). Pruské království ve své počáteční podobě tak de facto představovalo území původního pruského vévodství. Jeho následný růst a připojení území \"\"královského Pruska\"\" však na sebe nenechalo dlouho čekat. Fridrich I. byl pruským králem korunován 18. ledna 1701 v Královci. Korunovaci předcházelo založení Řádu černé orlice. Při okázalé korunovační ceremonii v Královci si Fridrich sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechali pomazat. Fridrich I. byl poslední pruský vládce a také král, který hovořil plynně polsky. Jeho následníci hovořili plynně francouzsky a německy (dále viz Pruské království) Během své vlády se opíral o šlechtu vlastnící velkostatky. Na nich pěstované obilí se výhodně vyváželo do západní Evropy. Panovník se snažil zvýšit prestiž svého království, a proto vedl nákladný dvůr, zahájil velkolepou přestavbu sídelního města Berlína a podporoval vědy a umění. Založil i univerzitu v Halle (1694), akademii umění a společnost věd. V roce 1707 se stal Fridrich I. v rámci personální unie také knížetem Neuchâtelským.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Fridrich I. byl třikrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1679 v Postupimi s princeznou Alžbětou Henriettou Hesensko-Kasselskou (1661–1683). Alžběta předčasně zemřela po čtyřech letech manželství, z něhož se narodila jediná dcera: Druhé manželství uzavřel v roce 1684 v Herrenhausenu s hannoverskou princeznou Žofií Šarlotou (1668–1705). Z tohoto manželství se narodili dva synové, první z nich však zemřel v útlém věku: Třetí manželství, které uzavřel v roce 1708 v Berlíně s vévodkyní Žofií Luisou Meklenbursko-Zvěřínskou (1685–1735), zůstalo bezdětné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich I., též Bedřich I. (německy \"Friedrich I.\", 11. červenec 1657, Königsberg – 25. únor 1713, Berlín) byl poslední pruský vévoda (1688–1701) a první pruský král (1701–1713), braniborský kurfiřt a markrabě jako Fridrich III. (1688–1713), kníže oranžský (1702–1713) a kníže neuchâtelský (1707–1713).", "tgt_summary": "Frederick I (; 11 July 1657 – 25 February 1713), of the Hohenzollern dynasty, was (as Frederick III) Elector of Brandenburg (1688–1713) and Duke of Prussia in personal union (Brandenburg-Prussia). The latter function he upgraded to royalty, becoming the first King in Prussia (1701–1713). From 1707 he was in personal union the sovereign prince of the Principality of Neuchâtel (). He was also the paternal grandfather of Frederick the Great.", "id": 2215933} {"src_title": "Gottfried Heinrich Pappenheim", "tgt_title": "Gottfried Heinrich Graf zu Pappenheim", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Gottfried Heinrich pocházel ze starobylé šlechtické rodiny hrabat z Pappenheimu, která odvozovalo svůj původ od roku 1111 a od města Pappenheim. Byl synem Veita zu Pappenheim (1535–1600) a jeho druhé ženy Marie Salome von Preising-Kopfsburg. On sám měl první manželku Annu Ludomilu Kolovrat-Novohradskou († 1627) a druhou Annu Elisabethu z Oettingen-Oettingenu († 1673). Z prvního manželství měl syna Wolfa Adama († 1647).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Pappenheim byl jedním z nejslavnějších císařských důstojníků. Své mládí strávil studiem na Altdorfské universitě a cestováním po Evropě, kdy navštívil Anglii, Francii, Španělsko, Itálii. Do říše se vrátil roku 1614 a přestoupil na katolictví, téhož roku ho pak císař jmenoval říšským radou. V následujících letech se Pappenheim věnoval především vojenské kariéře, když se s polským vojskem krále Zikmunda vypravil do Ruska. Zde měli podpořit jednoho z „Lžidimitrijů“ – nelegitimních ruských carů. Po svém návratu vstoupil do služeb Maxmiliána I. Bavorského a nakonec jako podplukovník v pluku kyrysníků svého tchána hraběte Adama z Hebersdorfu táhl do Čech. Zde se zúčastnil bitvy na Bílé hoře, kde utržil 20 zranění v boji. Na říšském sněmu v Řezně byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován plukovníkem. V čele španělského kyrysnického pluku bojoval v Lombardii. Od roku 1626 se účastnil bojů v Horním Rakousku, Sasku a dobytí Magdeburku. Všude vyčníval především svoji osobní odvahou. Po Tillyho smrti se jeho pluky (především kyrysnické) dostaly pod Valdštejnovo velení. Osudnou se stala Pappenheimovi bitva u Lützenu 16. listopadu 1632. Zde vedl v čele své jízdy protiútok proti postupujícím Švédům a během něho byl raněn dělovou koulí malého kalibru. Na následky svých zranění zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Pappenheimští.", "content": "Označení pappenheimští se užívalo pro Pappenheimovy jezdce. V Schillerově tragedii \"Valdštejnova smrt\" pronáší Albrecht z Valdštejna větu: „Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer,“ což se do češtiny překládá jako: „Tak ve vás poznávám své pappenheimské,“ čímž se Valdštejn snažil Pappenheimovým vojákům lichotit před svojí zradou. V češtině a v dalších jazycích ale získalo pozměněné spojení postupně negativní nádech. Úsloví „Znám svoje pappenheimské“ vyjadřuje přesvědčení mluvčího, že ho „jeho lidi“ ničím pozitivním nepřekvapí, nebo zklamou, jako už dříve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Heinrich hrabě Pappenheim (29. května 1594 Treuchtlingen – 17. listopadu 1632 Lipsko) byl polní maršál ve Svaté říši římské během třicetileté války. Jako důstojník velel jízdním jednotkám jak pro Ligu, tak i pro císaře. Podílel se na vítězství katolíků na Bílé hoře a byl během bitvy u Lützenu smrtelně zraněn.", "tgt_summary": "Gottfried Heinrich Graf zu Pappenheim (29 May 1594 – 17 November 1632) was a field marshal of the Holy Roman Empire in the Thirty Years' War.", "id": 2147218} {"src_title": "Rob Blake", "tgt_title": "Rob Blake", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Začínal v týmu Brantford Classics v Ontarijské juniorské lize OHA-B \"(Ontario Hockey Association)\". V sezóně 1986/1987 přešel do týmu Stratford Cullitons, který hrál také OHA-B. V 18 letech šel hrát do USA na univerzitu Bowling Green University z ligy CCHA \"(Central Collegiate Hockey Association)\". Hned po první sezóně v tomto týmu ho draftoval tým Los Angeles Kings do NHL ve 4. kole na celkově 70. místě. Jemu se, ale paradoxně na univerzitě začalo dařit, až po draftu, když se v sezóně 1988/1989 dostal do nominace do CCHA 2. All-Star Týmu ligy \"(Ideální sestava ligy v sezóně)\". A v sezóně 1989/1990 se dostal dokonce do CCHA 1. All-Star Týmu ligy a současně do 1. All-American Týmu NCAA West \"(Ideální sestava sezóny všech amerických univerzit)\". V té sezóně nastoupil poprvé v NHL za tým Los Angeles Kings, za který ovšem odehrál pouze 4 zápasy. Celou sezónu 1990/1991 už odehrál za Los Angeles Kings v NHL. Jako nováček si v 75 zápasech připsal 46 kanadských bodů za 12 gólů a 34 asistencí, což bylo na obránce vynikající a za své úspěchy si vysloužil jmenování do 1. All-Rookie Týmu NHL \"(Ideální sestava nováčků v sezóně NHL)\". Na konci sezóny byl nominován do reprezentačního týmu Kanady pro Mistrovství světa ve Finsku, kde vyhrál s týmem stříbrnou medaili. V další sezóně 1991/1992 se mu dařilo o poznání hůře, částečně i kvůli zranění. V sezóně 1992/1993 patřil k nejlepším obráncům ligy a vynikající byl hlavně v defenzivní činnosti, ale zároveň zvládal podporovat útok a nesmírně platný byl při přesilovkách. Ostatně jeho 59 kanadských bodů v 76 zápasech mluví za vše. V té sezóně se v Playoff NHL dostal s Los Angeles až do finále, ale tam byl jeho tým poražen Montrealem, ale díky výhře v Západní konferenci NHL získal spolu s týmem - Clarence S. Campbell Bowl. V sezóně 1993/1994 si dosáhl svoje osobní individuální rekordy platné až dodnes. V 84 zápasech dal 20 gólů a 48 asistencí, čímž si připsal 68 kanadských bodů. V tom ročníku NHL byl zvolen poprvé v kariéře do prestižního zápasu All-Star Game \"(Kde je spíše prestižní nominace, než přímo zápas)\". Na konci sezóny opět přijal možnost hrát za Tým Kanady na Mistrovství světa, tentokrát v Itálii. S reprezentací vyhrál ve čtvrtfinále nad Českou republikou 3:2, v semifinále nad Švédskem 6:0 a ve finále 2:1 v samostatných nájezdech nad Finskem, čímž získali zlaté medaile. Další dvě sezóny byli poznamenány zraněními. V sezóně 1994/1995 \"(Tato sezóna byla z důvodu stávky, jak hráčů, tak klubů NHL zkrácena na 48 zápasů základní části)\" odehrál pouze 24 zápasů a v sezóně 1995/1996 odehrál kvůli zranění kolene dokonce pouze 6 zápasů. V létě roku 1996 byl nominován do reprezentace pro prestižní Světový Pohár \"(nástupce Kanadského Poháru)\". Tým Kanady sice porazil ve čtvrtfinále 4:1 Německo a v semifinále v prodloužení 3:2 Švédsko, ale ve finále prohrál s USA 1:2 na zápasy. Rob Blake tedy získal s reprezentací Kanady stříbrné medaile na svém prvním Světovém Poháru. Po promaroděných sezónách se v sezóně 1996/1997 rozehrával. V 62 zápasech si připsal 31 kanadských bodů. Na konci sezóny šel opět reprezentovat Tým Kanady na Mistrovství světa ve Finsku, kde po výhách ve finále 2:1 na zápasy nad Finskem opět získali zlaté medaile a Rob Blake byl ještě k tomu vyhlášen nejlepším obráncem turnaje a byl zvolen do 1. All-Star Týmu Mistrovství světa \"(ideální sestava turnaje)\". V sezóně 1997/1998 mezi obránci v NHL vynikal a získal James Norris Memorial Trophy \"(cena pro nejlepšího obránce sezóny NHL)\" a byl zvolen do 1. All-Star Týmu NHL. Byl také nominován do reprezentačního týmu Kanady pro Zimní olympijské hry, které se hráli v únoru 1998. Na těchto olympijských hrách byla Kanada velkým favoritem. V Playoff porazili ve čtvrtfinále 4:1 Kazachstán, ale v semifinále nečekaně prohráli s Českou republikou na samostatné nájezdy 1:2 a svůj neúspěch dovršili při porážce 2:3 od Finska v zápase o 3. místo. Kanada tedy skončila bez medaile, ale Rob Blake si alespoň jeden úspěch odvezl a to v podobě vyhlášení nejlepším obráncem turnaje. Na konci sezóny ještě přijal možnost reprezentovat Kanadu na Mistrovství světa ve Švýcarsku, ale tam s kanadským týmem skončili dokonce až na 6. místě poté, co nepostoupili ze čtvrtfinálové skupiny. V sezóně 1998/1999 opět čtvrtinu zápasů kvůli zraněním vynechal, což bylo znát i na nižší produktivitě. Přesto byl opět zvolen do All-Star Game, a na konci sezóny už popáté přijal možnost reprezentovat Kanadu na Mistrovství světa, tentokrát v Norsku, kde ovšem skončili bez medaile na 4. místě. V sezóně 1999/2000 hrál výtečně. Byl zvolen do NHL All-Star Game a za celou sezónu byl zvolen do 2. All-Star Týmu sezóny NHL. V sezóně 2000/2001 byl už počtvrté zvolen do NHL All-Star Game. Po 54 utkáních sezóny 2000/2001, odehraných za Los Angeles Kings, byl vyměněn spolu se Stevem Reinprechtem do Colorada Avalanche, za Adama Deadmarshe, Aarona Millera, 1. kolo draftu 2001 (Dave Steckel) a 1. kolo draftu 2003 (Brian Boyle) + pozdější vyrovnání \"(jednalo se o Coloradské postoupení práv na hráče Jareda Aulina týmu Los Angeles)\". Rob Blake se touto výměnou dostal před Playoff NHL do týmu favorizovaného na Stanley Cup. V Denveru hrál skvěle a tým Colorado Avalanche získáním Roba Blakea o třídu zvýšil své šance na Stanley Cup, který nakonec také získali. Rob Blake tím dosáhl další velké mety, společně se Stanley Cupem vyhrál i další klubovou trofej - Clarence S. Campbell Bowl a byl zvolen do 2. All-Star Týmu sezóny NHL. Ve vynikajících výkonech pokračoval i v sezóně 2001/2002, ve které hrál opět v NHL All-Star Game a byl znovu zvolen do 2. All-Star Týmu sezóny NHL. Během sezóny si také zahrál za reprezentaci Kanady na Zimních olympijských hrách v Salt Lake City, kde po vítězstvích ve čtvrtfinále 2:1 nad Finskem, v semifinále 7:1 nad Běloruskem a ve finále 5:2 nad USA - získali zlaté medaile a Rob Blake tím pádem dovršil podmínky k přijetí do tak zvaného Triple Gold Clubu \"(Zisk zlatých medailí z Mistrovství světa a Zimních olympijských her, a vítězství ve Stanley Cupu)\". Rob Blake se tak zařadil mezi legendy ledního hokeje. V sezóně 2002/2003 i 2003/2004 hrál pošesté a posedmé v NHL All-Star Game. Celkově si Rob Blake v 7 All-Star zápasech připsal 4 kanadské body za 1 gól a 3 asistence. V sezóně 2004/2005, kdy se NHL kvůli výluce nehrála, nehrál vůbec a doléčoval šrámy. Vůbec na něm pauza nebyla znát a v sezóně 2005/2006 získal v 81 zápasech NHL 51 kanadských bodů a byl během sezóny nominován do reprezentace Kanady pro Zimní olympijské hry 2006 v Turíně. Tyto Olympijské hry ovšem skončili pro Kanadu fiaskem, když nepostoupili ve čtvrtfinále přes Rusko, se kterým prohráli 0:2. Skončili na tristním 7. místě. Po této sezóně mu skončila smlouva u Colorada Avalanche a jako volný hráč podepsal smlouvu se svým staronovým týmem Los Angeles Kings. Ve 37 letech se tak vrátil tam, kde v NHL začínal. Zde už se na něm začal projevovat jeho vyšší hokejový věk a už nezářil, tak jako dříve. Přesto byl stále nesmírně platný. V sezóně 2006/2007 si připsal 34 kanadských bodů a v sezóně 2007/2008 si připsal 31 kanadských bodů. Po 2 sezónách v Los Angeles mu opět vypršela smlouva a tentokrát jako volný hráč podepsal smlouvu se San Jose Sharks. Ve 39 letech se nečekaně vrátil v San Jose mezi elitní obránce ligy. V té sezóně si připsal v 73 zápasech 45 kanadských bodů za 10 gólů a 35 asistencí. 19. června 2010 oficiálně ukončil hráčskou kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra funkcionáře.", "content": "V roce 2011 se stal asistentem generálního manažera v týmu Kanady pro Světový šampionát 2011. Pro stejnou roli byl zvolen vedením asociace také pro šampionát 2014. Mimoto se před sezónou 2013/14 stal asistentem generálního manažera klubu NHL - Los Angeles Kings.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Bowlby Blake (* 10. prosince 1969, Simcoe, Ontario, Kanada) je bývalý kanadský hokejový obránce. Blake je jeden z členů tak zvaného Triple Gold Clubu, což znamená, že dokázal vyhrát zlatou medaili na Mistrovství světa, na Zimních olympijských hrách a k tomu dokázal získat Stanley Cup. V současnosti působí na pozici asistenta generálního manažera v týmu Los Angeles Kings a také u kanadské reprezentace na světových šampionátech.", "tgt_summary": "Robert Bowlby Blake (born December 10, 1969) is a Canadian professional ice hockey executive and former player. He is the current general manager of the Los Angeles Kings of the National Hockey League (NHL). He was originally drafted by the Kings in 1988, appearing in the 1993 Stanley Cup Finals, winning the James Norris Memorial Trophy and serving as team captain for five seasons in his initial 11-season stint with the club. In 2001, Blake was traded to the Colorado Avalanche and was a member of their 2001 Stanley Cup championship team. It was his only Stanley Cup as a player, though he won the Cup again as a member of the Kings' front office in 2014. After a two-season return to Los Angeles, Blake signed with the San Jose Sharks in 2008, retiring as its captain after the 2009–10 season. Four years later, in 2014, Blake was elected into the Hockey Hall of Fame. Internationally, Blake played for Canada in three consecutive Winter Olympics in 1998, 2002 and 2006, winning gold in 2002 and becoming the 11th member of the Triple Gold Club.", "id": 2304312} {"src_title": "Douglaska tisolistá", "tgt_title": "Douglas fir", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Douglaska je jehličnan podobný smrkům a jedlím, od kterých se liší jemnějším vzhledem. Má široce kuželovitou, měkce, ale pravidelně stavěnou korunu, vystoupavé, ve stáří ve spodní části koruny víceméně vodorovné větve a rovný silný kmen.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost a stáří.", "content": "Douglaska tisolistá je velmi vysoký, rychle rostoucí strom, druhý nejvyšší jehličnan na světě (po sekvoji vždyzelené). Stromy dorůstají výšky 60–75 m a více. Ve starých porostech jsou časté stromy o průměru 1,5–2 m. Maximální výška bývá 100–120 m s průměrem 4,5–6 m, což jsou nejvyšší zdokumentované hodnoty. Jiný zdroj uvádí, že nejvyšší objevená douglaska byla poražena a měřila 133 metrů a byla tak nejvyšším nalezeným vzpřímeně rostoucím stromem vůbec. Nejvyšším žijícím exemplářem je 99,4 m vysoká \"Doerner Fir\" na východě Fork Brummit Creek v Coos County, nejzavalitější je \"Queets Fir\" o průměru 4,85 m, v údolí Queets River Olympijského národního parku ve státě Washington. Douglaska běžně žije více než 500 let a někdy více než 1000 let. Ve stáří vytváří široce rozevřenou kuželovitou korunu. Douglaska je nejvyšším žijícím stromem i v České republice, a to u Vlastiboře na Jablonecku, kde dosahuje dle měření z roku 2014 výšku 64,1 m.", "section_level": 2}, {"title": "Kmen a kůra.", "content": "Kmen je výrazným okrasným prvkem u starých exemplářů. V mládí ho pokrývá hladká zelenošedá kůra s pryskyřnatými puchýři. Ve stáří se mění v červenohnědou, tlustou, hluboce rozbrázděnou borku s korkovými vložkami, která pomáhá stromu přežít lesní požáry.", "section_level": 2}, {"title": "Výhony a pupeny.", "content": "Výhony jsou žlutozelené až červenavě žluté, ojediněle s krátkými chlupy. Pupeny má douglaska červenohnědé, vřetenovité, ostře zašpičatělé. Koncový pupen bývá 6–10 mm velký. Šupiny jsou přilehlé, bazální, většinou kýlnaté.", "section_level": 2}, {"title": "Jehlice.", "content": "Jehlice (I - XII) jsou zploštělé, měkké, 15–35 mm dlouhé, jen 1 až 1,5 mm široké. Jsou rozloženy do stran nebo odstávají na všechny strany, na zastíněných větvičkách se blíží dvouřadému postavení. Na bázi jsou stopkovitě zúžené, na konci tupě zašpičatělé. Svrchu tmavozelené, méně často modrozelené. Na rubu mají dva proužky průduchů. Vytrvávají na větvičce 4–8 let, po rozemnutí příjemně voní po citrusech.", "section_level": 2}, {"title": "Šišky a semeno.", "content": "Šišky (VII - IV) jsou nerozpadavé, převislé, krátce stopkaté (7–10 mm), podlouhle vejčité, 5–10 cm dlouhé a 2–3 cm široké. Po dozrání jsou světle hnědě zabarvené. Jsou složeny z 25–50 plodních šupin se zaokrouhleným okrajem. Typickým rozlišovacím znakem jsou vyniklé trojcípé krycí šupiny. Jsou světleji zabarvené než plodní šupiny, vyčnívají 10–15 mm ze šišky a směřují k rovné špici šišky. Semeno je 5–7 mm velké, lesklé, s křídlem 7–10 mm velkým. Pylová zrna nemají vzdušné vaky. Většinou se poprvé objevují u stromovitých kultivarů za 30 let.", "section_level": 2}, {"title": "Kořenový systém.", "content": "Stromy jsou v půdě vždy pevně zakotvené a netrpí vývraty, jelikož na hlubokých půdách strom vytváří dlouhý kůlový kořen. Na půdách mělčích je kořen sice kratší, ale zato bohatě větvený.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "V mládí potřebuje přiměřené přistínění, později však světlé stanoviště. Protože je stromem víceméně přímořským, vyhovuje jí dostatečná vzdušná vlhkost. V našich podmínkách je poměrně otužilá, ale při pozdních mrazících někdy namrzá; celkem úspěšně se však regeneruje. Potomstvo stromů rostoucích na severu je otužilejší než potomstvo stromů rostoucích v jižnějších oblastech areálu výskytu. Otužilejší jedinci však pomaleji rostou. Douglasce se nejlépe daří v hlubokých hlinitých půdách, ale prospívá i v těžkých nebo štěrkovitých půdách. Na příliš chudých nebo značně jílovitých, těžkých stanovištích špatně roste a zakrňuje. Trvalejší zamokření nesnáší. Proti suchu je o něco odolnější než jedle a smrky. Zakouřené ovzduší snáší špatně. V mládí trpí vytloukáním. Části poškozené okusem se zpravidla rychle regenerují.", "section_level": 2}, {"title": "Množení.", "content": "Semena vyséváme na jaře na venkovní záhony, kultivary se roubují ve skleníku (nejlépe v zimě) na semenáčky původního druhu.", "section_level": 2}, {"title": "Ošetřování.", "content": "Výsadba i postup dalšího ošetřování jsou stejné jako u jedle nebo smrku. U mladých výsadeb dbáme hlavně zpočátku na přiměřenou vlhkost půdy a podle potřeby i přistínění. Douglaska nemá velkou zmlazovací schopnost. Řežeme ji pouze v krajních případech. Starší exempláře snášejí přesazování mnohem lépe než jiné jehličnany. Sněhové polomy bývají někdy nebezpečné kvůli křehkým větvím. Polomům předcházíme včasným setřásáním napadlého sněhu. Velmi nebezpečnou chorobou je sypavka (\"Rhabdocline pseudotsugae\"), při které se objevují na jehlicích zpočátku žlutavé, později rezavé skvrny. Jehlice pak v květnu dalšího roku opadávají. Výhodná je výsadba později rašících ras a v květnu až v červnu postřik zinečnatými organickými fungicidy. Podle jiných autorů je sypavka považována pouze za saprofyta, maximálně za slabého parazita. A pokud je potřeba ochrana, tak vhodnou prevencí je dostatečná vzdálenost (spon) mezi rostlinami v porostu. Objevuje se i \"„červená hniloba“\" projevující se naduřením kmínku, ta je důsledkem málo kypřené půdy. Je potřeba kypřit a změnit stanoviště. Ze škůdců se vyskytuje hlavně mšice \"Gilletteella cooley\", při níž jsou jehlice hustě posázené mšicemi, které vylučují bílý vosk; stříkáme před rašením preparáty obsahující endosulfan nebo minerálními oleji. Jiní autoři ale říkají, že je lepší vzhledem k jejich nízké škodlivosti použít spíše prostředky biologické (slunéčko, pestřenka, zlatoočko aj.) nebo biotechnické (draselné mýdlo, přípravky na bázi parafinovaného oleje). Z dalších škůdců se může objevit obávaná mniška \"Lymantria monacha\", která způsobuje holožíry. Při kalamitním napadení je doporučen postřik insekticidními preparáty. Podle jiných zdrojů je při napadení bekyní mniškou zbytečné používat insekticidy. V jinak oslabených monokulturách může kalamita mnišky způsobit odumírání celých porostů. U menších ploch se doporučují přípravky na bázi \"Bacillus thuringiensis\" nebo selektivní virové preparáty. Motýly lze monitorovat feromonovými preparáty.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Douglaska poskytuje cenné jádrové dřevo pro dřevozpracující průmysl. Její dřevo se užívá zejména při výrobě nábytku a pro svou odolnost vůči vlivům povětrnosti také na venkovní konstrukce. Silice se využívá v aromaterapii pro její antibakteriální účinky, k hojení artritidy, ledvinové asténie, na pleťové a jiné obklady i k výplachům ústní dutiny. V sadových a parkových úpravách jsou stromové typy vhodné pro své rozměry pouze do větších úprav. Častěji se využívají kultivary s kompaktnějším vzrůstem a s namodralými jehlicemi. Pro městská a nížinná, sušší stanoviště se hodí lépe než jedle a mnohé smrky. Jsou přizpůsobivými, ale na prostor náročnými stromy. Hodí se i do skupin a kulisových výsadeb. Harmonují téměř se všemi jehličnany i listnáči, popřípadě robustněji rostoucími trvalkami. Při větších krajinářských úpravách používáme douglasky hlavně ve 350–500 m n. m., popřípadě i 200–350 m n. m., či 500–800 m n. m. Dále byla využívána jako koření, náhražka čaje, náhražka kávy, jako barvivo, hnojivo i insekticid.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy a kultivary.", "content": "(příklady) Široký seznam a stručná charakteristika odrůd a kultivarů na dendro.mojzisek.cz", "section_level": 1}, {"title": "Jinak zbarvené.", "content": "\"Pseudotsuga menziesii var. Aurea\" \"Pseudotsuga menziesii var. glauca' \"Pseudotsuga menziesii var. Argentea\" \"Pseudotsuga menziesii var. Uwe's Golden\"", "section_level": 2}, {"title": "Malé.", "content": "\"Pseudotsuga menziesii var. Nana\" \"Pseudotsuga menziesii var. Nidiformis\" \"Pseudotsuga menziesii var. Argentea Compacta\" \"Pseudotsuga menziesii var. Pumila\" \"Pseudotsuga menziesii var. Pygmaea\"", "section_level": 2}, {"title": "Převislé.", "content": "\"Pseudotsuga menziesii var. Pendula\"", "section_level": 2}, {"title": "Sloupovité.", "content": "\"Pseudotsuga menziesii var. Fastigiata\" \"Pseudotsuga menziesii var. Stricta\"", "section_level": 2}, {"title": "Široce kuželovité, nebo kompaktní.", "content": "\"Pseudotsuga menziesii var. Caesia\" \"Pseudotsuga menziesii var. Fletcheri\" \"Pseudotsuga menziesii var. Globosa\"", "section_level": 2}, {"title": "Symbióza.", "content": "Douglaska žije v symbióze s klouzkem douglaskovým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglaska tisolistá (\"Pseudotsuga menziesii\" var. \"menziesii\", syn.: \"Abies menziesii\", \"Pseudotsuga douglasii\", \"Pseudotsuga taxifolia\") je stálezelený rychle rostoucí jehličnan. Byl původně rozšířen od pobřežních oblastí na západu Severní Ameriky a od západu centrální Britské Kolumbie, přes Kanadu na jih do střední Kalifornie, Oregonu a Washingtonu. Její rozšíření pokračuje od Cascade Range hřebenu na západ až k Pacifiku. V Kalifornii douglasku můžeme nalézt v Klamath Mountains a na Pacifickém pobřeží. Najdeme ji i na jihu pohoří Santa Cruz, v Sierra Nevada a dále na jihu v oblasti Yosemite. Tam se vyskytuje od pobřeží nedalekého moře až do 1800 m n. m. Hlouběji ve vnitrozemí douglasku tisolistou nahrazuje příbuzná \"Pseudotsuga menziesii\" var. \"Glauca\". V Evropě se pěstuje od roku 1827, kdy její semena do Skotska přivezl David Douglas. Druhové jméno, menziesii, je po Archibaldu Menziesovi, skotském lékaři, rivalu Davida Douglase, jehož příjmení se objevuje v českém názvu. Menzies první zdokumentoval strom (\"Pseudotsuga mensiesii\") na Vancouver Island v roce 1791.", "tgt_summary": "Pseudotsuga menziesii is an evergreen conifer species in the pine family, Pinaceae. It is native to western North America and is known as Douglas fir, Douglas-fir, Oregon pine, and Columbian pine. Despite its common name, it is not a true fir (i.e. it is not a member of the genus \"Abies\"). There are three varieties: coast Douglas-fir (\"P. menziesii\" var. \"menziesii\"), Rocky Mountain Douglas-fir (\"P. menziesii\" var. \"glauca\") and Mexican Douglas fir (\"P. menziesii\" var. \"lindleyana\"). The massive mega-genome of Douglas fir has been sequenced in 2017 by the large PineRefSeq consortium revealing a specialized photosynthetic apparatus in the light harvesting complex genes.", "id": 72020} {"src_title": "Obi (pás)", "tgt_title": "Obi (sash)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V jeho začátcích obi vypadalo spíš jako široká stuha nebo šňůra, široká kolem 8 cm. V té době se mužská a ženská obi příliš nelišila. Na začátku 17. století nosili ženy i muži obi v podobě stuhy. Kolem roku 1680 se už šířka ženského obi zdvojnásobila. Kolem roku 1730 byla šíře asi 25 cm a na počátku 19. století to bylo už 30 cm. V té době už bylo nezbytné používat při vázání další stuhy. Mužská obi byla nejširší kolem roku 1730 a to až 16 cm. V období Edo které začalo v roce 1600 se ženská kosode uvazovala úzkou šerpou v bocích. V té době byly moderní rukávy spojené s vrchní částí oděvu a to bránilo užití širších obi. Když se na začátku období Edo začaly rukávy rozšiřovat, resp. prodlužovat, rozšiřovala se i obi. Byly k tomu dva důvody: zaprvé – udržení estetické rovnováhy, delší rukávy vyžadovaly širší obi, a za druhé – na rozdíl od současnosti v té době nosily kimona s dlouhými rukávy i vdané ženy. Kdyby zůstaly dlouhé rukávy stále spojené s tělem, znemožňovalo by to pohyb. Otevření rukávu tedy umožnilo nástup širších obi. Původně se obi vázalo vpředu. Později začala vázání obi ovlivňovat móda a tak se pozice uzlu posouvala buď na stranu nebo dozadu. Jak se obi rozšiřovala a uzly se zvětšovaly začalo být nepraktické vázat obi vpředu. Na konci 17. století se obi vázala téměř výhradně vzadu. I přesto nebyl tento zvyk plně zaveden až do počátku 20. století. V 18. století nosily ženy kosode s velmi dlouhou vlečkou kterou nosily v domě spuštěnou. Při pohybu venku měly „sukni“ zvednutou a přesahující látka byla uvázaná pod obi širokou stuhou zvanou \"šigoki obi\". I dnešní kimona jsou příliš dlouhá, ale už není zvykem nechat spodní okraj tvořit vlečku; přebytečná délka se uváže v pase a tím se vytvoří sklad zvaný \"ohašori\". Shigoki obi se používá i dnes, ale slouží už pouze dekorativním účelům. Nejformálnější obi se dnes už vidí jen vzácně. Těžké a dlouhé \"maru obi\" už dnes používají jen maiko a nevěsty jako součást jejich svatebního šatu. Lehčí \"fukuro obi\" nahradilo maru obi. Původně všední \"nagoja obi\" je dnes nejčastěji používaný typ obi, luxusnější nagoja obi už může být součástí poloformálního outfitu. Uzel obi – \"musubi\", se také zjednodušil a nejčastěji vídaným stylem je \"taiko musubi\" – „bubnový uzel“. \"Cuke obi\" – předvázaná obi, také získávají na popularitě.", "section_level": 1}, {"title": "Ženská obi.", "content": "Široká ženská obi se při nošení skládají přibližně na půl a to v rozmezí 15–20 cm. Je považováno za elegantní když je šířka obi v harmonii s proporcemi nositelky. Ideálně by to měla být asi 1/10 její výšky. Plná šířka obi je vidět pouze na dekorativním uzlu – \"musubi\". Ženská obi se vážou do dekorativního uzlu. Způsobů vázání jsou desítky a jejich použití záleží nejen na druhu obi, ale i na druhu kimona a dané příležitosti. Typů obi je mnoho a jejich použití se řídí nepsanými pravidly, podobně jako u kimona. Určitý typ obi se hodí k určitému typu kimona, svobodné ženy nosí jiné styly musubi než vdané ženy a podobně. Velmi často obi ovlivňuje formálnost celého outfitu: to znamená, že stejné kimono se může nosit při různých příležitostech v závislosti na použitém obi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy ženských obi.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Darari obi.", "content": "(:だらり帯) je velmi dlouhé maru obi které nosí výhradně maiko. Darari obi má na konci obvykle \"kamon\" – znak majitele \"okija\". Darari obi může měřit až 6 metrů. Dříve jej nosily i mladé dívky, většinou dcery bohatších obchodníků. Existuje i varianta han-darari, tedy poloviční.", "section_level": 3}, {"title": "Fukuro obi.", "content": "(: 袋帯) je o stupeň níž ve formálnosti než maru obi a v podstatě nejformálnějším dnes používaným typem obi. Vyrábí se buď přeložením širokého kusu látky napůl a nebo sešitím dvou pruhů látky dohromady. Většinou, když je fukuro obi ušité z dvou kusů látky, je rubová strana z levnějšího materiálu a líc může být například z brokátu. Když vynecháme svatební šat, fukuro obi v podstatě nahradilo těžké maru obi při použití u příležitosti obřadů a oslav. Fukuro obi je často ušité tak, že části které nebudou při nošení vidět jsou z hladkého, tenčího a lehčího hedvábí. Fukuro obi bývá většinou 30 cm široké a 360–450 cm dlouhé. Při nošení je fukuro obi od maru obi nerozeznatelné. Rozeznáváme 3 typy fukuro obi: nejformálnější a nejdražší z nich je z brokátu se vzorem na obou stranách. Další typ má vzor na dvou třetinách – tzv. 60% fukuro obi, to je o něco lehčí a levnější než první typ. Třetí typ má vzor jen na těch částech, které jsou vidět při uvázání nejběžnějšího taiko musubi.", "section_level": 3}, {"title": "Fukuro Nagoja obi.", "content": "(: 袋名古屋帯) nebo také hassun Nagoja obi (:八寸名古屋帯, \"osmipalcové Nagoja obi\") je obi, které je sešité napůl až po tu část, kde začíná taiko musubi. Část, která se váže okolo těla, je přeložená v půli. Fukuro Nagoja obi je uzpůsobené k uvázání formálnější dvojvrstvé varianty taiko musubi, tzv. Nidžúdaiko musubi. Obvykle je dlouhé asi 360 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Hakata obi.", "content": "(:博多帯, \"obi z Hakaty\") je nevypodšívané tkané obi ze silné příze se slabou vazbou.", "section_level": 3}, {"title": "Hoso obi.", "content": "(:細帯, \"úzká šerpa\") je společný název pro neformální obi poloviční šířky. Hoso obi bývá široké 15–20 cm a dlouhé asi 330 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Hanhaba obi.", "content": "(:半幅帯 nebo 半巾帯, \"poloviční obi\") je nevypodšívkované neformální obi nošené s jukatou nebo každodenním kimonem. V současnosti jsou hanhaba obi velmi oblíbená. Pro použití s jukatou jsou populární oboustranná obi, která mohou být skládána a přetáčena různými způsoby pro vytvoření barevných efektů. Hanhaba obi je široké 15 cm a dlouhé 300 – 400 cm. Vázání je poměrně jednoduché a pro uvázání nepotřebujete žádné další stuhy ani polštářky. Uzly používané pro hanhaba obi jsou většinou zjednodušené verze bunko musubi. Protože je „přijatelnější“ experimentovat s neformálním obi, jsou často k vidění originální způsoby vázání s použitím ozdobných stuh a podobně.", "section_level": 3}, {"title": "Kobukuro obi.", "content": "(:小袋帯) je nevypodšívkované hoso obi jehož šířka je 15–20 cm a délka 300 cm", "section_level": 3}, {"title": "Hara-awase obi.", "content": "(:典雅帯 [tenga obi], 腹合わせ帯 [hara-awase obi]) nebo čúja obi (昼夜帯) je neformální obi jehož strany jsou různě barevné. Je často k vidění na obrazech z období Edo nebo Meidži, ale dnes už je poměrně vzácné. Čúja obi (\"noc a den\") má jednu stranu tmavou, jemně zdobenou a druhou, barevnější a slavnostnější. Tím pádem bylo možné nosit toto obi jak pro každodenní použití, tak i při slavnostech. Čúja obi je obvykle 30 cm široké a 350–400 cm dlouhé.", "section_level": 3}, {"title": "Heko obi.", "content": "(:兵児帯, \"měkké obi\") je velmi neformální obi vyrobené z jemné tenké látky často barvené technikou shibori. Tradičně je nosí děti a muži a byly doby, kdy bylo považováno za naprosto nevhodné, aby je nosily ženy. Dnes už i ženy nosí heko obi s neformálním kimonem nebo jukatou. Heko obi pro dospělého je standardní velikosti, tj. 20–30 cm široké a dlouhé asi 300 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Hitoe obi.", "content": "(:単帯, \"jednovrstvé obi\") je vyrobeno z velmi pevné hedvábné látky a proto nepotřebuje ani podšívku ani další výztuhu. Jeden z materiálů tohoto typu se jmenuje Hakata ori. Hitoe obi se nejčastěji nosí ke každodennímu kimonu nebo jukatě. Je široké buď 15–20 cm (typ hanhaba obi) nebo 30 cm a dlouhé asi 400 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Kjóbukuro obi.", "content": "(:京袋帯, \"velké fukuro obi\") bylo poprvé vyrobeno asi v roce 1970 v Nišdžinu v Kjótu. V použití leží mezi fukuro obi a Nogoja obi a může být použito pro vylepšení každodenního kimona. Kyobukuro obi vypadá stejně jako fukuro obi, ale je stejně dlouhé jako Nagoja obi. Stejně tak může být obráceno a a nošeno jako oboustranné obi. Kjokuburo obi je široké 30 cm a dlouhé 350 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Maru obi.", "content": "(:丸帯 [maru-obi], \"obi z jednoho kusu\") je nejformálnější obi. Je vyrobeno z látky široké asi 68 cm, přeložené přes dvojitou podšívku a sešito. Maru obi byla nejoblíbenější v období Taišo a Meidži. Protože jsou velká a těžká, je složité s nimi zacházet. Proto je dnes nosí většinou jen gejši, maiko a podobně. Další použití maru obi je jako součást svatebního šatu. Maru obi je 30–35 cm široké a dlouhé 360–450 cm, je plně vzorované a velmi často vyšívané zlatými nebo stříbrnými nitěmi.", "section_level": 3}, {"title": "Nagoya obi.", "content": "(:名古屋帯) nebo, pro odlišení od fukuro Nagoja obi, kjúsun Nagoja obi (:九寸名古屋帯, \"devítipalcové Nagoja obi\") je dnes nejpoužívanějším obi. Nagoja obi je velmi snadno rozeznatelné podle typického vzhledu: jeden konec je sešit v půlce a druhý je v plné šířce. To usnadňuje jeho vázání. Nagoja obi může být plně vzorované. Obvykle je vázáno do stylu taiko musubi a mnoho Nagoja obi má vzor jen v těch částech, které jsou při nošení vidět. Nagoja obi je kratší než ostatní obi – asi 315–345 cm, ale šířka je stejná, 30 cm. Nagoja obi je docela nové. Poprvé bylo vyrobeno švadlenou ve městě Nagoja okolo roku 1920. Toto nové, snadno používatelné obi si rychle získalo oblibu mezi gejšami v Tokiu, od kterých tento styl rychle převzaly ženy z bohatších vrstev, a začaly je nosit ke každodennímu oděvu. Formalita a zdobnost záleží i u Nagoja obi na použitém materiálu. Protože už původně bylo Nagoja obi určeno pro běžné nošení, nemůže být nikdy součástí formálního slavnostního oděvu, přesto však může být luxusní Nagoja obi z brokátu použito jako součást poloformálního oděvu. S názvem Nagoja obi se lze setkat už i v dávnější historii. Tehdy se však podobalo šňůře.", "section_level": 3}, {"title": "Odori obi.", "content": "(:盆踊帯, \"taneční obi\") je obi nošené při tanečních vystoupeních. Odori obi má obvykle velký jednoduchý vzor vyvedený v metalických barvách, aby bylo snadno viditelné obecenstvem. Odori obi může být široké 10–30 cm a dlouhé 350–450 cm. Protože název odori obi není oficiální, může tak být nazváno jakékoliv obi určené pro taneční vystoupení.", "section_level": 3}, {"title": "Sakiori obi.", "content": "je obi tkané z příze vyrobené z tenkých pruhů starých látek. Sakiori obi je určeno pro domácí nošení. Sakiori je rozměrově stejné jako hanhaba obi a je naprosto neformální.", "section_level": 3}, {"title": "Tenga obi.", "content": "(:典雅帯, \"zdobné obi\") je formálnější verze hanhaba obi. Je o něco širší a z lepšího materiálu. Vzory obvykle zahrnují motivy přinášející štěstí a oslavy. Tenga obi je obvykle široké asi 20 cm a dlouhé 350–400 cm.", "section_level": 3}, {"title": "Doplňky ženského obi.", "content": "Obiage je šálu podobný kus látky, kterým se překrývá obimakura a který drží na místě vrchní část uzlu taiko musubi. V současnosti je zvykem, že svobodné ženy nechávají část obiage vykukovat vpředu zpod obi. Vdané ženy nechávají vykukovat menší část. Obiage může být považováno za spodní díl kimona a proto nechat ho vidět je lehce provokativní. Obidome je malý dekorativní doplněk upevňovaný na obidžime. Příliš často se nepoužívá. Obi ita je zvláštní výztuha obi který je udržuje vyrovnané. Je vyrobeno z kartonu potaženého látkou a vkládá se mezi vrstvy obi při uvazování. Určitý typ obiita se uvazuje v pase ještě před uvázáním obi. Obidžime je šňůra dlouhá asi 150 cm, která se váže přes obi a skrz uzel a která zdvojnásobuje zdobnost. Může být buď tkaná, nebo sešitá z kusu látky. Obidžime může být ploché i kulaté. Na obou koncích bývají střapce, které mohou být vyrobeny z hedvábí, saténu, brokátu nebo viskózy. Kulatá obidžime jsou považována za slavnostnější než plochá. Obimakura je malý polštářek, který udržuje tvar uzlu. Dnes nejpoužívanější uzel – taiko musubi, se váže pomocí prodlouženého typu obimakura.", "section_level": 2}, {"title": "Mužská obi.", "content": "Mužská obi jsou mnohem užší než ta ženská (maximálně 10 cm) a nosí se mnohem jednodušším způsobem. Obtočí se v pase a uvážou se vzadu jednoduchým uzlem.", "section_level": 1}, {"title": "Dětská obi.", "content": "Děti nosí kimono především na slavnosti Šiči go san, a to když děvčata dosáhnou věku 3 a 7 let a chlapci 5 let. Dětská kimona jsou velmi podobná těm pro dospělé a jejich části jsou v podstatě zmenšené verze běžných částí. Nejmenší děti nosí lehké obi podobné šálu.", "section_level": 1}, {"title": "Obi pro bojové sporty.", "content": "Mnohé japonské bojové sporty používají obi jako součást tréninkového oblečení. Tato obi jsou nejčastěji vyrobená z silné bavlny a jsou široká asi 5 cm. Obi pro bojové sporty se nejčastěji vážou uzlem koma musubi; pokud je součástí tréninkového oblečení hakama, váže se obi jiným způsobem. V mnoha bojových sportech značí barva obi stupeň schopností nositele. Začátečníci obvykle nosí bílé obi, pokročilí černé a mistři červené a bílé obi. Pokud je součástí oblečení hakama, nemá barva obi žádný význam.", "section_level": 1}, {"title": "Uzly (musubi).", "content": "Uzel obi se nazývá musubi (:結び, むすび, doslovně uzel). V současnosti už uzel obi neslouží k udržení obi na místě, ale je to především velmi dekorativní část vzadu. Uzel samotný je často podporován dalšími doplňky: podložky, šály a šňůry. Při vázání obi, obzvlášť bez asistence, je nezbytné použití dalších pomocných stuh. Existují stovky uzlů, které velmi často představují květiny nebo zvířata. Jako všechny ostatní aspekty kimona, jsou i pro zvolení správného uzlu nepsaná pravidla. Obecně platí, že čím složitější a výraznější uzly jsou pro mladé svobodné ženy při slavnostních příležitostech, tím decentnější uzly jsou pro vdané a starší ženy při různých obřadech. V dávných dobách se věřilo, že uzel obi odhání zlé duchy. Mnohé uzly mají název s dvojsmyslem.", "section_level": 1}, {"title": "Typy uzlů.", "content": "Existuje i verze darari musubi s poloviční délkou, tzv. \"handara musubi\". Podle zvyku tento uzel nosí minarai (učednice do stavu maiko) a maiko při určitých tancích. Dnes je název taiko musubi nejčastěji spojován s bubnem taiko, ale původ tohoto jména s ním vůbec nesouvisí. Uzel byl vytvořen v době slavnostního otevření mostu Taikobaši v Tokiu v roce 1823. Některé gejši se této slavnosti zúčastnily s tímto novým neobvykle uvázaným obi, které připomínalo hrací kartu (ičimai karuta). Taiko musubi byl variací uzlu, který v té době používali muži. Protože gejši v té době určovaly módu, tento styl vázáni uzlu velmi rychle převzaly další ženy. Společně s vytvořením taiko musubi se zavedlo i používání doplňků obiage, obidžime a obimakura. Tyto doplňky jsou i dnes součástí většiny kimon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obi (: 帯, おび, doslova \"šerpa\", \"pás\") je „pás“ k tradičním japonským oděvům, keikogi – oděvu nošeném při bojových sportech a součást kimona. Obi pro mužská kimona je spíš úzké, nanejvýš 10 cm, zatím co obi pro ženská kimona může být až 30 cm široké a delší než 4 metry. V dnešní době už obi neslouží jen k tomu, aby kimono drželo pohromadě, k tomu jsou používány různé další stuhy a pásy, které jsou skryty pod obi samotným. I obi potřebuje při vázání další šňůry a výztuhy. Rozeznáváme mnoho druhů obi, z nichž většina je pro ženy: široká obi z brokátu a úzká, jednodušší obi pro každodenní nošení a podobně. Nejpřepychovější a nejbarevnější jsou obi pro mladé ženy. Moderní ženská obi jsou velmi výrazným doplňkem, někdy jsou dokonce mnohem výraznější než kimono samotné. Cena luxusního formálního obi může velmi snadno přesáhnout cenu všech ostatních částí kimona dohromady. Obi se rozlišují podle vzoru, formálnosti, materiálu a použití.", "tgt_summary": "An is a sash for traditional Japanese dress, \"keikogi\" (uniforms for Japanese martial arts), and part of \"kimono\" outfits. The \"obi\" for men's kimono is rather narrow, wide at most, but a woman's formal \"obi\" can be wide and more than long. Nowadays, a woman's wide and decorative \"obi\" does not keep the \"kimono\" closed; this is done by different undersashes and ribbons worn underneath the \"obi\". The \"obi\" itself often requires the use of stiffeners and ribbons for definition of shape and decoration. There are many types of \"obi\", most for women: wide \"obi\" made of brocade and narrower, simpler \"obi\" for everyday wear. The fanciest and most colourful \"obi\" are for young unmarried women. The contemporary women's \"obi\" is a very conspicuous accessory, sometimes even more so than the \"kimono\" robe itself. A fine formal \"obi\" might cost more than the rest of the entire outfit. \"Obi\" are categorised by their design, formality, material, and use. Informal \"obi\" are narrower and shorter.", "id": 886928} {"src_title": "Světová výstava 1851", "tgt_title": "Great Exhibition", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Po roce 1848 se v Royal Society zrodila myšlenka uspořádat ve Velké Británii mezinárodní výstavu, která by zahrnovala různé oblasti tehdejšího života – hospodářství, techniku a také kulturu. Princ Albert jako prezident Royal Society vzal myšlenku za svou a rozhodl se zrealizovat ji za každou cenu. Britská veřejnost se postavila proti tomuto záměru, ale Dolní sněmovna projekt schválila. I přes pokračující a usilovné spory s tehdejším tiskem bylo dosaženo cíle a v Hyde Parku byl vybudován výstavní Křišťálový palác. 1. května 1851 byla výstava zahájena a sešlo se na ní více jak 14 000 vystavovatelů, z nichž polovina pocházela ze zahraničí. Návštěvnost byla ohromující a tisk začal výstavu konečně vychvalovat. Tak se princ Albert, poprvé a naposledy ve svém životě, stal ve Velké Británii obdivovanou a lidem oblíbenou osobou. Zisk z výstavy byl použit na vybudování akademie věd, pozdějšího Victoria and Albert Museum a hudební a výtvarné akademie. Všechna příkoří a problémy, které tomuto úspěchu předcházely, se ale odrazily na Albertově stále se zhoršujícím zdravotním stavu. Zhoršily se jeho revmatické potíže, trpěl nadváhou, omezil výlety do přírody a jeho depresivní stavy byly stále hlubší. Světovou výstavu organizoval výbor v čele s princem Albertem, s pány Henry Colem, Francisem Henrym, Sirem Charlesem Dilkem a dalšími členy Královské společnosti jakožto oslavu moderních průmyslových technologií a designu. Byla také britskou odpovědí na úspěšnou Francouzskou průmyslovou výstavu 1844. Hlavní výstavní stavbu, přezdívanou Křišťálový palác, navrhl architekt Joseph Paxton a tvořila ji litinová kostra vyplněná sklem, což bylo v tehdejší době něco mimořádného a stalo se vzorem pro množství dalších staveb. Výstavu navštívilo šest milionů lidí - což odpovídá jedné třetině celkového počtu obyvatel Británie v té době. Světová výstava měla zisk ve výši 186.000 liber, které byly použity k založení Victoria and Albert Museum a Natural History Museum, které byly postaveny v oblasti přezdívané \"Albertopolis\", poblíž Imperial Institute. Zbývající peníze byly použity na založení vzdělávacího grantu a stipendia pro průmyslový výzkum, který funguje dones. Světová výstava byla vynikající příležitostí pro reportážní fotografy, kteří zvlášť podrobně dokumentovali zejména pavilony a významné hosty.", "section_level": 1}, {"title": "Významné exponáty a vystavovatelé.", "content": "Exponáty pocházely nejen z celé Velké Británie, ale také z jejích imperiálních kolonií, jako byly Austrálie, Indie a Nový Zéland i z dalších zemí, jako je Dánsko, Francie a Švýcarsko. Celkem bylo 13.000 exponátů jako například tkalcovský stav Josepha Jacquarda, kuchyňské spotřebiče, poprvé byly představeny stereofotografie, dále výrobky z oceli nebo sklízecí stroj, který byl poslán ze Spojených států. Fotograf a průkopník John Dillwyn Llewelyn ohromil svými „instantními“ fotografiemi, zaznamenávajícími vlny na vodní hladině, lidi v pohybu, mraky a příboj tříštící se o pobřeží, kouř vycházející z lodního komína apod. Několik daguerotypií na výstavě pořídil francouzský baron Jean-Baptiste Louis Gros", "section_level": 1}, {"title": "Vstupné.", "content": "Vstupné do Crystal Palace se lišilo podle data navštívení. Cena za denní vstupenku se pohybovala od 3 guineí, přes jednu libru, pět šilinků, až klesla na jeden šilink.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová výstava 1851, Great Exhibition of the Works of Industry of all Nations, Crystal Palace Exhibition nebo Great Exhibition byla velká mezinárodní výstava průmyslu a kultury jednotlivých zemí. Konala se od 1. května do 15. října roku 1851 v Londýně. Byla to první z řady světových výstav Expo v oborech kultura a průmysl, které se v 19. století staly velmi populární. Organizoval ji Henry Cole a princ Albert Sasko-Kobursko-Gothajský. Výstavy se zúčastnili například Charles Darwin, členové bývalé francouzské královské rodiny Bourbonů a spisovatelky Charlotte Brontëová a George Eliot.", "tgt_summary": "The Great Exhibition of the Works of Industry of All Nations or The Great Exhibition (sometimes referred to as the Crystal Palace Exhibition in reference to the temporary structure in which it was held), an international exhibition, took place in Hyde Park, London, from 1 May to 15 October 1851. It was the first in a series of World's Fairs, exhibitions of culture and industry that became popular in the 19th century. The Great Exhibition was organised by Henry Cole and by Prince Albert, husband of the reigning monarch of the United Kingdom, Queen Victoria. Famous people of the time attended, including Charles Darwin, Karl Marx, Samuel Colt, members of the Orléanist Royal Family and the writers Charlotte Brontë, Charles Dickens, Lewis Carroll, George Eliot, Alfred Tennyson and William Makepeace Thackeray. The opening music, under the superintendence of William Sterndale Bennett was directed by Sir George Smart.", "id": 1772555} {"src_title": "Standard Liège", "tgt_title": "Standard Liège", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen v roce 1900 studenty z vysoké školy Saint-Servais v Lutychu, přestože se někdy chybně uvádí jako rok založení 1898. Inspirací byl studentům tehdy populární pařížský klub Standard de Paris. Největšího úspěchu dosáhl klub v roce 1982, kdy se dostal do finále Poháru vítězů pohárů, kde ovšem prohrál s Barcelonou. K této události se však váže také největší skandál v historii klubu, kdy se ukázalo, že někteří hráči a trenéři Standardu údajně ovlivňovali jiné belgické kluby, aby nehrály ve vzájemných ligových zápasech naplno a aby tak Standard mohl hrát finále bez zraněných hráčů. Klub dostal velkou pokutu a aby ji mohl zaplatit, byl nucen prodat své nejlepší hráče. Klub tak na nějakou dobu přestal být úspěšný, nicméně zůstal populární po celé Belgii, dokonce i ve Flandrech. Teprve nedávno se klub dostal opět na výsluní. V sezóně 2005/06 skončil Standard v belgické lize druhý a zajistil si tak místo v předkole dalšího ročníku Ligy mistrů. 20. dubna 2008 získal Standard první belgický titul po 25 letech, když navíc držel sérii neporazitelnosti dlouhou 31 zápasů. Klub porazil svého úhlavního rivala Anderlecht v rozhodujícím zápase, když dvě branky vstřelil Dieumerci Mbokani, který hrál předchozí sezónu právě v Anderlechtu. Největší hvězdou týmu sestaveného z mladých hráčů byl Marouane Fellaini, který po sezóně přestoupil do Evertonu za 20 milionů Eur. Standard zároveň dostal další možnost hrát předkolo Ligy mistrů. Standard potvrdil současné výsadní postavení v belgickém fotbale i v následující sezóně, kdy opět získal mistrovský titul, druhý v řadě. Ten získal až v dodatečném dvojzápase s Anderlechtem po výsledcích 1:1 a 1:0. Zápasy byly velmi opatrné, jelikož se nehrálo jen o mistrovský titul, ale také o účast v základní skupině dalšího ročníku Ligy mistrů, která je spojena s velkým finančním bonusem od UEFA.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí.", "content": "1. belgická liga Belgický fotbalový pohár Belgický ligový pohár Belgický superpohár", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní.", "content": "Pohár vítězů pohárů PMEZ", "section_level": 2}], "src_summary": "Royal Standard de Liège, běžně nazývaný Standard Liège (česky Standard Lutych), je belgický fotbalový klub z města Lutych. Je jedním z nejúspěšnějších belgických klubů, získal 10 belgických titulů, naposledy v sezónách 2007/08 a 2008/09. Kromě toho vyhrál klub také 8x belgický pohár a v sezóně 1981/82 se dostal do finále Poháru vítězů pohárů, kde prohrál 2:1 s FC Barcelona.", "tgt_summary": "Royal Standard de Liège, commonly referred to as Standard Liège (; ; ), is a Belgian professional football club based in the city of Liège. They are one of the most successful clubs in Belgium, having won the Belgian league on ten occasions, most recently in 2007–08 and 2008–09. They have been in the top flight without interruption since 1921, longer than any other Belgian side. They have also won eight Belgian Cups, and in 1981–82 they reached the final of the European Cup Winners' Cup, which they lost 2–1 against Barcelona. Standard players are nicknamed \"les Rouches\" because of their red jerseys. The French word for red, \"rouge\", when pronounced with a Liège accent, sounds like \"rouche\".", "id": 404458} {"src_title": "Singleton", "tgt_title": "Singleton pattern", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Nutnost existence jediné instance se objevuje například tam, kde potřebujeme, aby se nějaké objekty pohybovaly jen ve vymezeném prostředí – hráči fotbalu hrající na jednom hřišti. Třída definující hřiště vytváří svou instanci jako jedináček. Dalším příkladem mohou být dialogová okna nebo ovladače zařízení. Známým příkladem ze světa Windows je schránka, která může existovat jen jednou, aby se nám data získaná v jedné aplikaci neztratila někde po cestě do druhé aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Základní implementace.", "content": "Implementace jedináčka mají společný soukromý konstruktor, který zaručí, že nedojde k vytvoření další instance. „Požadovaná instance se vytvoří uvnitř třídy a její odkaz se uloží do statického atributu. Jednotlivé varianty implementace se pak odlišují tím, kdy a jak se objekt konstruuje a jak jej mohou ti ostatní získat“.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace v jazyce Java.", "content": "public class Singleton { Ukázka kódu z \"Java - návrhový vzor Singleton\" Druhá možnost implementace vzoru je následující: public class Singleton { V tomto případě nemusíme zjišťovat, zda je proměnná inicializovaná - kód je přehlednější a vláknově bezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce C# (thread safe).", "content": "class Singleton { class Program {", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce C++.", "content": "class Singleton { private: public:", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce PHP.", "content": "class Singleton \"Ukázka kódu v jazyce PHP\"", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Při využívání vícevláknových aplikací se může stát, že první vlákno požádá o vytvoření jedináčka. Mikroprocesor přepne na druhé vlákno, kde ještě není jedináček vytvořen a je spuštěn proces tvorby jedináčka. Poté je přepnuto na první vlákno, kde byl jedináček započat a je dokončen. Už není jedináček, ale má sourozence. Tomu by se dalo vyhnout synchronizováním tovární metody. Synchronizovat celou metodu je poměrně drahá operace (synchronizovaná metoda se volá vždy při získání instance). Řešení můžeme optimalizovat (v případě, že používáme Javu 5 a vyšší) pomocí definování odkazu na jedináčka jako volatile a synchronizováním bloku kódu, starající se tvorbu jedináčka. public class Singleton { \"Řešení problému vícevláknových aplikací v Javě 5\" Další problém nastává u serializovatelnosti jedináčka. Kdybychom chtěli načítat jedináčka uloženého ze streamu, například souboru, musíme zkontrolovat, jestli již nějaký takový jedináček neexistuje (Java poskytuje metodu, kterou je tato funkcionalita podpořena, jedná se o readSolve(), tato metoda vrací odkaz na aktuálního (původního) jedináčka, ale umožňuje ho například doplnit o novinky jedináčka ze streamu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Singleton (česky \"jedináček\" nebo také \"unikát\") je název pro návrhový vzor, používaný při programování. Využijeme ho, když je potřeba, aby v celém programu existovala pouze jedna instance určité třídy. Návrhový vzor také poskytne globální přístupový bod k instanci. Singleton je také často využíván jako součást jiných návrhových vzorů jako jsou například Flyweight nebo Facade.", "tgt_summary": "In software engineering, the singleton pattern is a software design pattern that restricts the instantiation of a class to one \"single\" instance. This is useful when exactly one object is needed to coordinate actions across the system. The term comes from the mathematical concept of a singleton. Critics consider the singleton to be an anti-pattern in that it is frequently used in scenarios where it is not beneficial, introduces unnecessary restrictions in situations where a sole instance of a class is not actually required, and introduces global state into an application.", "id": 303156} {"src_title": "Vasilij IV. Ivanovič Šujskij", "tgt_title": "Vasili IV of Russia", "src_document": [{"title": "Životopis před nástupem na trůn.", "content": "Vasilij Ivanovič Šujskij byl synem knížete Ivana Andrejeviče Šujského. Byl bojarem a hlavou moskevské soudní komory (od roku 1584; účastnil se s velkým ozbrojeným oddílem ve válečných taženích v letech 1574, 1576, 1577 a 1579; vojvoda \"Velkého pluku\" (termín používaný v té době pro hlavní vojenské síly ve válečném tažení) ve válečné výpravě na Serpuchov v létě roku 1581, ve válečné výpravě na Novgorod v červenci roku 1582 (po boku bratra Andreje Ivanoviče Šujského) a v tažení na Serpuchov v dubnu roku 1583; vévoda smolenský v letech 1585 - 1587. V době pronásledování Šujských Borisem Godunovem byl od roku 1587 ve vyhnanství v Galiči v Kostromské oblasti. V roce 1591 Godunov, neshledávaje Šujské nebezpečnými, dovoluje jim návrat do Moskvy; od té doby byli Šujští k němu zcela loajální. V roce 1591 vedl Vasilij Šujskij vyšetřování případu smrti careviče Dimitrije. Pod přísným dohledem Borise Godunova uvedl jako příčinu smrti sebevraždu. V tomto roce je znovu uveden do bojarské rady, poté byl vojvodou novgorodským, prvním vojvodou pluku pravé ruky v armádě Mstislavského v krymském tažení na Serpuchov v roce 1598. Od ledna roku 1605 byl jmenován vojvodou pravé ruky v tažení proti Lžidimitrijovi a v bitvě u Dobrinič nad ním zvítězil. Přesto však nestál o Godunovovo vítězství a nečinností umožnil samozvanci (= Lžidimitrijovi) nabrat sílu. Po Godunovově pádu se pokoušel o převrat, byl však uvězněn a spolu s bratry poslán do vyhnanství. Lžidimitrij však potřeboval podporu mezi bojary a koncem roku 1605 se Šujští opět vrátili do Moskvy. Za lidového povstání byl Lžidimitrij 17. května roku 1606 zavražděn a 19. května skupina přívrženců prohlásila Vasilije Šujského za cara. Byl korunován 1. června novgorodským metropolitou Isidorem. Počátkem července Šujského vláda oznámila, že Boris Godunov je vrahem careviče Dmitrije.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Nástup Šujského k vládě posílil boj mezi bojary a mezi šlechtou z jihu a v hlavní městě. To vedlo k povstání pod vedením I. Bolotnikova. V boji s ním Šujskij navrhl program konsolidace všech vrstev feudální třídy, respektuje jejich zájmy ohledně stran rolnictví, nevolnictví, agrární politiky i financí. Jednotlivé ústupky v zákonodárství stran nevolníků byly zaměřeny na rozkol tábora povstalců. Stmelení třídy feudálů na jaře roku 1607 a podpora silných povolžských měst a severu dovolily Šujskému v říjnu roku 1607 povstání rozdrtit. Avšak již v srpnu 1607 začala nová etapa polské intervence do Ruska (Lžidimitrij II.). Po porážce u Bolchova 1. května 1608 byla vláda Šujského omezena na Moskvu. Ke konci roku 1608 mnohé kraje země byly pod panstvím Lžidimitrije II. V únoru 1609 Šujského vláda uzavřela smlouvu se Švédskem, kterou za nájem švédských vojsk postoupila Švédsku část ruského teritoria. Koncem roku 1608 propuklo živelné lidové povstání proti polské intervenci, do čela kterého se dokázala vláda Šujského (zastoupená velitelem rusko-švédské armády knížetem Michailem Vasiljevičem Skopinem-Šujským) postavit teprve koncem zimy roku 1609. V březnu roku 1610 Moskva a velká část země byly osvobozeny. Mezitím však, již v září 1609 začala nová polská intervence a porážka vojsk Dmitrije Ivanoviče Šujského u Klušina armádou Zikmunda III. 24. června 1610 a povstání v Moskvě vedly k pádu Šujského: 27. července 1610 byl částí bojarů svržen z trůnu a násilně zavřen do kláštera, přičemž odmítl složit řeholní slib. V září 1610 byl vydán (ne jako mnich, ale ve světském oděvu) polskému hejtmanu Cholkevskému, který ho spolu s jeho bratry Dmitrijem a Ivanem odvezl do Smolenska a později do Polska. Ve Varšavě car a jeho bratří byly předvedeni jako zajatci králi Zikmundovi III. a odsouzeni k vyhnanství v Polsku. Bývalý car zemřel v Gostyninu v Mazovském vojvodství v Polsku, 130 km od Varšavy, za několik dní po něm tam zemřel i jeho bratr Dimitrij. Třetí bratr, Ivan Ivanovič Šujskij, se nakonec vrátil do Ruska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Šujskij (rusky Васи́лий Шу́йский), (1552 — 12. září 1612) — ruský car v letech 1606 až 1610. Pocházel z bojarského rodu Šujských.", "tgt_summary": "Vasili IV (, \"Vasiliy Ivanovich Shuisky\", 22 September 155212 September 1612), also called Basil IV, was Tsar of Russia between 1606 and 1610 after the murder of False Dmitriy I. His reign fell during the Time of Troubles. He was the only member of House of Shuysky to become Tsar and the last member of the Rurikid dynasty to rule until the end of monarchy.", "id": 613913} {"src_title": "Wisla Krakov", "tgt_title": "Wisła Kraków", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdce dnešní Wisły Kraków byl fotbalový klub založený na podzim roku 1906 studenty 2. praktické školy pod vedením Józefa Szkolnikowského, který zároveň plnil roli kapitána. Tým hrál zápasy v modrých dresech a vešel tak ve známost jako \"Modří\". V roce 1907 se klub spojil s dalším krakovským klubem, hrajícím v červených dresech a známým jako \"Červení\". Oficiální barvou klubu se tak stala červená a klub začal používat jméno Wisła, celým jménem tehdy Towarzystwo Sportowe Wisła (česky Sportovní Společnost Wisła). Tým nastupoval v červených dresech s dvěma modrými hvězdami na počest toho, že klub vznikl sloučením dvou jiných klubů. V roce 1911 byly modré hvězdy nahrazeny jednou bílou hvězdou umístěnou na levé části dresu. V roce 1936 byl stanoven oficiální znak klubu sestávající z bílé hvězdy na červeném štítu s modrou stuhou na počest dvou zakládajících klubů. V roce 1949 se klub přejmenoval na Gwardia Kraków, později v roce 1956 na GTS Wisła Kraków. Toto jméno nosil klub až do roku 1990, kdy se vrátil zpět k původnímu jménu: TS Wisla Kraków. Koncem devadesátých let pak klub zatím naposledy změnil jméno na Wisła Kraków SA (někdy Wisła Kraków SSA) v souvislosti se změnou ekonomického stavu klubu. Klub měl úspěšná i neúspěšná období, dokázal vyhrát ligu i třikrát sestoupit do druhé ligy. Od roku 1998, kdy klub koupila společnost Tele-Fonika, je Wisła daleko nejúspěšnějším polským fotbalovým klubem, když v posledních 12 sezónách získala sedm mistrovských titulů a skončila třikrát druhá. Na mezinárodní scéně se Wisła účastnila všech tří evropských pohárových soutěží. Největšího úspěchu dosáhla v sezóně 1978/79, kdy se dostala do čtvrtfinále Evropského poháru, kde vypadla s Malmö FF celkovým skóre 3:5 po dvou zápasech. V současné době byl klub blízko postupu do základní skupiny Ligy mistrů v sezóně 2005/06, když vypadla až za kontroverzních okolností v prodloužení rozhodujícího zápasu s řeckým Panathinaikosem. Wisła se jako polský mistr bude účastnit také příští sezóny Ligy mistrů, kde do soutěže zasáhne ve druhém předkole.", "section_level": 1}, {"title": "Rivalita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svatá válka.", "content": "Termín Svatá Válka se vztahuje k intenzivní rivalitě mezi dvěma kluby z Krakówa, Wisłou a Cracovií. Počátek této rivality se datuje už do roku 1906, kdy byly oba nejstarší polské kluby založeny. Termín byl zprvu užívaný k popisu rivality mezi krakówskými židovskými kluby Makkabi a Jutrzenka. Později obránce Jutrzenky přestoupil do Cracovie a použil termín k popisu derby s Wisłou. Fráze získala velkou popularitu mezi fanoušky obou klubů. V roce 2006 se odehrál zápas mezi Wisłou a Cracovií na oslavu stého výročí založení obou klubů. Na zápas dohlíželo téměř tisíc policistů ozbrojených vodními děly, dále několik helikoptér a policejních psů.", "section_level": 2}, {"title": "Polské derby.", "content": "Zápas mezi Wisłou a Legií Varšava je nejčastěji označován za největší rivalitu v polském klubovém fotbale. Jde o zápasy mezi nejúspěšnějšími kluby v Polsku v posledních letech a k jejich výbušnosti přispívá také rivalita mezi největšími polskými městy Krakówem a Varšavou.", "section_level": 2}, {"title": "Stadion.", "content": "Stadion Wisły byl postaven v roce 1953 a v současnosti má kapacitu 32 500 míst. Stadion byl vybrán jako náhradní stadion pro Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, které se bude konat v Polsku a na Ukrajině. Rekord v návštěvnosti stadionu drží zápas Wisły s Celticem Glasgow z 29. září 1976, který sledovalo 45 000 diváků. Wisła zvítězila 2:0. Wisła je na svém stadionu velmi těžkým soupeřem k poražení a drží celoevropský rekord v domácích zápasech bez porážky. Série 73 zápasů začala na podzim 2001 a skončila 11. listopadu 2006, kdy Wisłu porazil GKS Bełchatów 4:2. (V roce 1951 Wisła skončila první v lize, ale mistrovský titul byl udělen vítězi poháru, kterým se stal Ruch Chorzów)", "section_level": 1}, {"title": "Česká stopa.", "content": "Wisłu vedlo v historii několik českých trenérů - František Koželuh (1929-1934), Otakar Škvain-Mazal, Josef Kuchynka (1948-1950 a 1958-1959), Karel Finek (1960-1961), Karel Kolský (1963-1964) a naposledy Verner Lička (2005). Za klub také hrál český fotbalista Tomáš Jirsák (2007-2012). V letech 2015-2018 působil pod Wawelem útočník Zdeněk Ondrášek.", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "20. srpen 2018\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Wisla Krakov (polsky Wisła Kraków) je polský fotbalový klub z města Krakov. V posledních letech je nejúspěšnějším polským fotbalovým klubem. Ve své historii vyhrál 13 polských mistrovských titulů, z toho sedm od roku 1999.", "tgt_summary": "Wisła Kraków () is a Polish football club based in Kraków. Wisła play in the Ekstraklasa, the top level of the Polish football league system. Wisła is one of the oldest and most successful Polish football clubs. It ranks third in the number of national titles won (13), behind Górnik Zabrze and Ruch Chorzów (14), and second in all-time victories. Wisła was founded in 1906 under the name TS Wisła (Polish Towarzystwo Sportowe Wisła). The club's coat of arms is a white star on a red background crossed by a blue ribbon. Wisła Kraków has been one of the most successful Polish football clubs in recent years, winning eight league championships since 1999. Along with league titles, Wisła also won the Polish Cup on four occasions. Wisła also enjoyed some success in European competitions in the 1970s, reaching the quarter-finals in the 1978–79 European Cup and winning the UEFA Intertoto Cup in 1969, 1970 and 1973.", "id": 793577} {"src_title": "Pórovitost", "tgt_title": "Porosity", "src_document": [{"title": "Definování pórovitosti.", "content": "Pojmem pórovitost se rozumí: Pórovitost v bodě x je definována vztahem: formula_1 K vyjádření velikosti pórového prostoru se někdy užívá jiná charakteristika – číslo pórovitosti (e) definované jako poměr objemu pórů V k objemu zrn horniny V: formula_2", "section_level": 1}, {"title": "Druhy pórovitostí.", "content": "Rozlišujeme tyto základní druhy: a různé druhy efektivní pórovitosti (podíl pórového prostoru, efektivního z určitého přijatého hlediska, na celkovém objemu horniny.) Jelikož efektivnost závisí od uplatněného hlediska, je zapotřebí vždy blíže specifikovat, z jakého hlediska se efektivnost posuzuje. Proto se rozlišuje celá řada kategorií efektivní pórovitostí: dynamická efektivní pórovitost, výtoková efektivní pórovitost, odtoková efektivní pórovitost, průtoková efektivní pórovitost, statická užitečná kapacita, dynamická užitečná kapacita, migrační pórovitost, kinematická pórovitost. Tam, kde se uvádí pouze hodnota označená jako efektivní pórovitost bez bližší specifikace kategorie efektivní pórovitosti, je třeba pro správnou interpretaci uvést způsob, jakým byla efektivní pórovitost stanovena, což identifikuje i její fyzikální význam. V praxi se často termínem efektivní pórovitost označuje otevřená pórovitost nebo koeficient účinnosti filtračního průřezu, což je poměr celkového průřezu pórů, kterými proudí kapalina, k celkovému filtračnímu průřezu, tj. poměr průřezu aktivních pórů k součtu průřezu zrn horniny.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivní pórovitosti.", "content": "1. efektivní pórovitost dynamická - podíl pórového prostoru, který se může podílet na pohybu kapaliny při uvažovaných hydraulických gradientech, k celkovému objemu horniny i s póry. Je funkcí hydraulického gradientu a není proto konstantní. Lze ji určovat např. centrifugováním při specifikovaných parametrech odstřeďování. 2. efektivní pórovitost odtoková - podíl objemu pórů vysušených při snížení volné hladiny v přírodních (terénních) podmínkách na celkovém objemu horniny i s póry. Když zanedbáme stlačitelnost zvodněného systému, rovná se poměru objemu vody odvedené z horniny k objemu horniny považované v daných podmínkách za odvodněnou. Představuje poměr vertikální složky rychlosti filtrace na volné hladině k rychlosti poklesu této hladiny. Je funkcí času a režimu odvodňování (roste s rychlostí odvodňování, s hloubkou hladiny a s délkou čerpání) 3. efektivní pórovitost průtoková - podíl pórového prostoru, kterým proudí kapalina s objemovým průtokem Q v průtočném průřezu A, na celkovém objemu horniny i s póry.Je určená vztahem: formula_3 kde: 4. efektivní pórovitost výtoková - podíl objemu pórů, odvodnitelných volným gravitačním výtokem ze vzorku horniny, na celkovém objemu vzorku horniny. Teoreticky je pro stejné teplotní a vlhkostní podmínky a pro nekonečný čas výtoku fyzikální konstantou horniny. V praxi jsou však naměřené hodnoty výtokové efektivní pórovitosti ovlivněné režimem odvodnění, způsobem měření apod. Odpovídá většinou laboratorně stanovené vododajnosti (specific yield). Často se označuje nejednoznačným termínem aktivní pórovitost nebo účinná pórovitost 5. drenážní pórovitost - někdy zvaná volná storativita nebo volná zásobnost. Označení S. Odpovídá poměrnému objemu vody, který drenuje z jednotkového objemu pórového prostředí při jednotkovém poklesu tlakové výšky. Typické hodnoty drenážní pórovitosti se pohybují v intervalu 0,01 – 0,40. Jsou podstatně vyšší než hodnoty specifické storativity. To je dáno tím, že zde dochází k drenáži pórů a ne jen ke změně objemu vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pórovitost nebo poréznost je vlastnost pevných nebo polotuhých materiálů, které obsahují množství drobných a rovnoměrně rozložených dutin či otvorů nejrůznějšího tvaru a původu. Pórovitost snižuje specifickou hmotnost materiálu, zvyšuje jeho izolační a další schopnosti, například nasákavost. Je prakticky významná u stavebních materiálů, u zemědělských půd a řada hydraulických vlastností horninového prostředí bývá často také funkcí různých druhů pórovitosti.", "tgt_summary": "Porosity or void fraction is a measure of the void (i.e. \"empty\") spaces in a material, and is a fraction of the volume of voids over the total volume, between 0 and 1, or as a percentage between 0% and 100%. Strictly speaking, some tests measure the \"accessible void\", the total amount of void space accessible from the surface (cf. closed-cell foam). There are many ways to test porosity in a substance or part, such as industrial CT scanning. The term porosity is used in multiple fields including pharmaceutics, ceramics, metallurgy, materials, manufacturing, hydrology, earth sciences, soil mechanics and engineering.", "id": 2075480} {"src_title": "Obléhací věž", "tgt_title": "Siege tower", "src_document": [{"title": "Starověké využití.", "content": "Jako první začali obléhací věže používat Asyřané a to v 9. století př. n. l. Asyřané si obléhacích věží velice vážili a brzy se staly jejich nejsilnější zbraní používanou při obléhání. Věže byly několikaposchoďové, měly čtyři kola a otočnou věž na vrcholu. Častým jevem u těchto věží byla beranidla, která byla umístěna v nižších částech věže. Pro plné využití věže bylo zapotřebí mnoho vojáků. Lučištníci byli na obléhací věži nepostradatelní, což dosvědčují četné střílny. Posádku tvořili různí vojáci, např: muži, kteří hasili případné požáry, muži, kteří obsluhovali berany. Dále museli být přítomni muži zajišťující pohyb věže k hradbám (někdy byla k těmto účelům použita zvířata). Samozřejmostí bylo krytí věže kůží či kovem. Nedochoval se žádný záznam o velikosti asyrských věží, ale většina odborníků se shoduje na výšce mezi 8 až 12 metry. Obléhací věže byly často kombinovány s obléhacími rampami, po kterých byly přesouvány k hradbám. Po zničení Asyrské říše se vývoj obléhacích technik úplně zastavil a to až ke konci 5. století př. n. l. Ti, kdo se zasadili o rozvoj obléhacích strojů, byli Řekové pocházející ze Sicílie. Avšak Řekové se zaměřili spíše na rozvoj mechanické artilérie, než na obléhací věže. Ty se sice staly součástí obléhacího zařízení, ale neměly zdaleka takové pole působnosti jako u Asyřanů. Řecké obléhací techniky později převzali Makedonci, kteří uplatňovali věže při mnoha příležitostech. V tomto ohledu se stalo přímo legendární obléhaní ostrova Rhodos (305 – 304 př. n. l.). Démétrios I. Poliorkétés zde oblehl již zmíněný ostrov, protože válčil s Ptolemaiem I. (Rhodos byl Ptolemaiovým spojencem). Démétrios při tomto obléhání spoléhal skoro výhradně na obléhací věže. Nejdříve se pokusil vniknout do města od moře, přičemž spojil lodě, na kterých byly obléhací věže. Rozpoutal se lítý boj, ale Démétrios se nakonec musel dát na ústup. Poté byl podniknut pozemní útok, který však také nevyšel. Démétrios se tedy rozhodl postavit tu nejsilnější obléhací věž, kterou kdy svět viděl. Věž dostala název Helepolis (uchvatitelka měst) a jednalo se vskutku o monstrum. Tato věž měřila 43 metrů a její základna činila 430 m². Ve spodní části byl umístěn hnací systém, jenž za pomocí vratidla obsluhovaného 200 muži otáčel osmi koly. Věž měla velkou spoustu pater, ve kterých byla umístěna artilerie. Samotná věž byla chráněna železnými pláty. Démétriovi se podařilo s touto věží strhnout hlavní hradbu a i když bylo obléhání nakonec neúspěšné, představuje tato věž vrchol, na který se již nikomu nepodařilo dosáhnout. Římané, kteří převzali umění obléhání od Řeků, si obléhací věže také oblíbili. Římané čerpali z asyrských obléhacích technik, přičemž na ně udělala velký dojem kombinace rampy a obléhací věže. Rampy byly většinou stavěny ze zeminy, byly vyztuženy dřevem a v některých případech se na ně umisťovaly železné desky (obléhání Masady).", "section_level": 1}, {"title": "Středověké a pozdější využití.", "content": "Byzantská říše používala své obléhací věže s velkým efektem proti nepřátelským opevněním. Nepřátelé této říše se však rychle naučili stavět své vlastní obléhací věže. Již v roce 626 je neúspěšně použili Avaři při obléhání Konstantinopole. V raném středověku byl nedostatek zkušených inženýrů, kteří by byli schopni sestrojit účinnou artilérii, takže byly ve velké míře používány žebříky, beranidla a obléhací věže. Výška těchto věží nebyla nijak specifikována, protože záleželo na výšce hradeb (věže byly sestavovány až na místě). Věž byla postavena ze dřeva a stejně jako ve starověku byla chráněna buď kůží nebo kovem. Samozřejmostí bylo beranidlo v nižším patře, ale na rozdíl od starověku nebyly tyto věže většinou vybaveny mechanickou artilérií. Častou praxí bylo stavění ramp. I když se postupem času začalo ve středověku využívat přesných katapultů, neztratila obléhací věž na významu. Nejvíce se obléhacích věží využívalo ve vrcholném středověku. Tyto věže se vyznačovaly zlepšenou konstrukcí a větší odolnosti než jejich raně středověké předchůdkyně. Obléhací věže byly taženy lidmi, zvířaty a nebo bylo dokonce využíváno kladek. Na rozdíl od starověku měly věže většinou více než čtyři kola. Už v roce 885 bylo při obléhání Paříže Vikingy použita věž s 16 koly. Konstrukce věže byla zdokonalena, avšak stržení či převrácení věže nebylo výjimkou. Opravdu nešťastnou událostí bylo zřícení věže, v takovém případě v troskách zahynulo mnoho vojáků. Věže byly nasazovány ve větších počtech, aby byla znásobena jejich šance na úspěch. S nástupem éry střelného prachu se věže buď přestaly využívat nebo se z nich staly tzv. dělové věže. Tyto věže měly za úkol svojí palbou z děl zničit nepřátelské hradby. S úspěchem byly nasazeny např. při obléhání Kazaně roku 1552. Ovšem, tyto věže byly stále velmi pomalé, což z nich činilo velmi dobrý terč pro rozmáhající se artilerii. Od konce 16. století se obléhacích věží již dále nevyužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhací věž (ve středověku nazývána zvonice) je speciální zařízení používané ke zničení či překonání opevnění. Věž byla často opatřena koly (většinou čtyřmi), po kterých byla posouvána k hradbám. Byla vyšší než hradby, aby lučištníci, umístění na vrchu věže, měli možnost vyčistit svou palbou cimbuří. V některých případech byly nižší patra obléhací věže opatřena beranidly, která ničila hradby. Protože byla věž většinou ze dřeva, byla velmi náchylná k vzplanutí. Z toho důvodu se k ochraně věže používaly kovové pláty či surové kůže. Obléhací věže se používaly přibližně od 10. století př. n. l. až do konce středověku. Věž se vůbec nehodila k obraně, takže byla vždy k vidění na straně útočníků. Co se týče účinnosti věže, ta se lišila podle dokonalosti konstrukce. Pokud byla věž dobře postavena, stala se vskutku hrozivým nástrojem, jsou však známy i případy, kdy se věž převrhla kvůli síle větru. Na věži byli často přítomní vojáci, od šermířů po lučištníky. Samotná velikost věže z ní činila snadný cíl pro katapulty nepřátel, avšak v tom případě byla vybavena rovněž katapulty, díky nimž ji bylo možno bránit.", "tgt_summary": "A siege tower or breaching tower (or in the Middle Ages, a belfry) is a specialized siege engine, constructed to protect assailants and ladders while approaching the defensive walls of a fortification. The tower was often rectangular with four wheels with its height roughly equal to that of the wall or sometimes higher to allow archers to stand on top of the tower and shoot arrows into the fortification. Because the towers were wooden and thus flammable, they had to have some non-flammable covering of iron or fresh animal skins. Used since the 11th century BC by the Babylonians and Assyrians in the ancient Near East, the 4th century BC in Europe and also in antiquity in the Far East, siege towers were of unwieldy dimensions and, like trebuchets, were therefore mostly constructed on site of the siege. Taking considerable time to construct, siege towers were mainly built if the defense of the opposing fortification could not be overcome by ladder assault (\"escalade\"), by mining or by breaking walls or gates. The siege tower sometimes housed spearmen, pikemen, swordsmen, archers or crossbowmen who shot arrows and quarrels at the defenders. Because of the size of the tower it would often be the first target of large stone catapults but it had its own projectiles with which to retaliate. Siege towers were used to get troops over an enemy curtain wall. When a siege tower was near a wall, it would drop a gangplank between it and the wall. Troops could then rush onto the walls and into the castle or city.", "id": 610442} {"src_title": "Chaïm Soutine", "tgt_title": "Chaim Soutine", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v židovském ghettu poblíž Minsku jako desáté dítě z jedenácti potomků chudého krejčího. Jeho rodina byla silně ortodoxní a řídila se pravidly Talmudu, proto si nepřála, aby se jejich syn věnoval umění a maloval (zde zejména lidské postavy). Přesto se mu podařilo studoval v letech 1910 až 1913 na malířské akademii ve Vilniusu. V roce 1913 se odebral do Paříže, aby zde dále studoval. Bydlel na Montparnassu a maloval zde expresionistická zátiší a portréty. Zde se postupně seznámil s celu řadou výtvarníků, kteří zde žili, největší vliv na měj měl patrně Marc Chagall a Amedeo Modigliani. Jeho tehdejší styl byl hodně ovlivněn pracemi Vincenta van Gogha.V roce 1919 odejel z popudu Leopolda Zborowskiho do Céret v Pyrenejích, kde pracoval další tři roky a namaloval zde asi 200 obrazů. Jednalo se často expresionisticky laděné obrazy krajin. V roce 1922 se vrátil zpět do Paříže, kde se věnoval portrétní tvorbě. V roce 1923 americký sběratel Paul Barnes koupil šedesát jeho obrazů. V roce 1925 přesídlil do Cagnes, zde se nervově zhroutil a zničil větší množství svých tehdejších děl. Celý život trpěl velkými depresemi, několikrát se pokusil o sebevraždu. Jeho stav se zlepšil v roce 1929, kdy mu bohatý mecenáš a obchodník Marcellin Castaing nabídl jako podporu pobyt na jeho zámku nedaleko Chartres. Mezi jeho nejznámější díla patří obraz s námětem hromady hnijícího mrtvého masa – \"Mrtvola\" z roku 1925, který je znám tím, že v době jeho tvorby své sousedy na Montmartru šokoval neskutečným zápachem hnijícího hovězího masa (poznámka: tento obraz lze vidět, mimo jiné, např. v americkém filmu \"Úsměv Mony Lisy\" z roku 2003), což musela nakonec tehdy vyřešit přivolaná policie. Jeho tvorba byla velice charakteristická svým osobitým stylem, ze kterého čišel zvláštní smutek, melancholie a pocit osamění. Po vpádu nacistických vojsk do Francie v roce 1940 musel jako Žid uprchnout z Paříže a skrývat se provizorně na venkově. To mělo velký vliv na jeho celkový zdravotní stav, vinou strádání, stresů a neustálému strachu mu prasknul žaludeční vřed. Musel v Paříži narychlo absolvovat operaci, kterou nepřežil.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Jeho dílem se zabýval švýcarský spisovatel a překladatel z ruštiny Ralph Dutli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaïm Soutine (pův. \"Хаим Соломонович Сутин\", 13. ledna 1893 Smiloviči, Ruské impérium, dnes Bělorusko – 9. srpna 1943 Paříž, Francie) byl malíř židovského původu.", "tgt_summary": "Chaïm Soutine (13 January 1893 – 9 August 1943) was a Belarusian painter who made a major contribution to the expressionist movement while living and working in Paris. Inspired by classic painting in the European tradition, exemplified by the works of Rembrandt, Chardin and Courbet, Soutine developed an individual style more concerned with shape, color, and texture over representation, which served as a bridge between more traditional approaches and the developing form of Abstract Expressionism.", "id": 5964} {"src_title": "Vistárie", "tgt_title": "Wisteria", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Roste na východě USA a východoasijských států Čína, Korea a Japonsko. V Evropě pěstována asi od roku 1816, v ČR se poprvé objevuje kolem roku 1913.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Rod byl pojmenován po Casparu Wistarovi (1761–1818), což byl anatom, chemik, lékař a prezident americké filozofické společnosti. V angličtině je používán chybný název wisteria, chyba je ale všeobecně zavedená jako název pro tuto rostlinu a chybný název je používán stejně jako správný. Rodu Wisteria pojmenoval po něm jeho přítel, anglický botanik Thomas Nuttall z Harvardu, a z nějakého důvodu rodu jméno zapsal jako ‚Wisteria‘ s ‚e‘. To je jeden z těch případů, kdy rod jména a obecný název jsou stejné. Občas je napsáno ‚Wistaria‘, podle uznaného pravopisného tvaru jména „Wistar“, jako například slavný Sierra Madre Wistaria Festival a rostliny často nesou společný název \"Wistaria\". Podle pravidel Mezinárodního kodexu botanické nomenklatury, protože původní název rodu botanik Nuttall zapsal jako ‚Wisteria‘, musí být akceptován jako správný latinský název rodu rostlin \"Wisteria\" bez ohledu na rozpor.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pravotočivě, nebo levotočivě vystoupavá liána, dřevina. Mohou vyšplhat do 20 m nad zem a rozprostírat se do 10 m šířky. Listy střídavé, 15–35 cm dlouhé, lichozpeřené, s 9–19 lístky. Raší v dubnu až květnu, listí opadává v listopadu. Květy rostou v převisajících hroznech 10–80 cm dlouhých a jsou podobné hroznům květů rodu čilimník, \"Laburnum\" nebo akát. Jsou namodralé, fialové, purpurové, růžové nebo bílé, nikdy žluté. Asijské druhy kvetou na jaře (těsně před nebo po olistění), \"W. japonica\" a americké druhy pak v polovině roku koncem léta. Květy jsou složeny z pětizubého kalichu, člunku a pavézy, typické pro bobovité. Hořejší tyčinka je volná, čnělka zakřivená, s koncovou kulovitou bliznou. Všechny květy na rostlině rozkvétají současně. Květy některých druhů jsou vonné. Plodem je stopkatý chlupatý lusk 7–15 cm, obsahující 1–3 semena, zvolna pukající.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V zahradictví jako okrasná popínavá dřevina. Je velice populární v Číně a Japonsku. Vistárie jsou jedovaté. Vývar z kořenů užívali Číňané proti bolestem svalů a kloubů. Upravené listy sloužily v Číně k výrobě čaje.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vistárie, zejména \"Wisteria sinensis\", je velmi odolná a rychle rostoucí dřevina. Stejně jako ostatní bobovité může růst v poměrně chudé půdě, ale preferuje úrodné, vlhké, spíše vápenité půdy, ale především půdy propustné. Vistárii se daří na výsluní i v polostínu. Množí se vegetativně řízkováním, vyzrálými i bylinnými řízky a také kořenovými řízky, hřížením výhonů na jaře, odrůdy štěpujeme (kopulace, nebo na kozí nožku). \"Wisteria chinensis\" se snadno množí i generativně, semeny. Zahradníci častěji pěstují a prodávají rostliny, které byly množeny řízkováním, protože ušetří nejméně dva roky práce, nebo atraktivní kultivary které jsou zpravidla naštěpované. Semenáčům běžně trvá deset let, než poprvé vykvetou, jako u amerických druhů vistárie, nebo téměř dvacet, u čínské vistárie. Zrání může být vynuceno fyzicky, poškozením hlavního kmene, prořezáváním kořenů, nebo vlivem stresu ze sucha. vistárie spolupracuje s bakteriemi, které mají schopnost vázat vzdušný dusík, takže rostliny mohou mít prospěch z přihnojování draslíkem a fosforem, ale ne dusíkem. Za přihnojování fosforečnými hnojivy se odmění dobrou násadou květů. Vistárie lze sice pěstovat bez opory jako keř, ale je nejlepší, když dovolíme vistárii šplhat nahoru po stromech, obloucích, pergolách, zdech, trelážích nebo jiných nosných konstrukcích. Na její visící hrozny je nejlepší pohled zespodu. Opora, opěrná konstrukce musí být ale velmi pevná, protože staré vistárie mají nesmírně silné a těžké větve s tlustými kmeny. Rozerve dřevěné mřížoví a může dokonce zardousit velké stromy. Vistárie na domech mohou způsobit poškození okapových žlabů, střešní krytiny a podobných struktur. Vistárie mohou být pěstovány i v nádobách. V takovém případě je třeba ji pravidelně řezat. Vistárie můžeme řezat dvakrát v roce. Květní pupeny vistárie se tvoří na začátku loňských větví, takže prořezávání postranních výhonů na počátku jara zviditelní květy. V lednu řežeme výhony kolem hlavní větve a silných větví na 2–4 cm, nebo na tři až čtyři očka. Pokud je žádoucí kontrolovat velikost rostliny, boční výhonky lze zkrátit na délku 20 až 40 cm v polovině léta, a poté ještě jednou silně zkrátíme na 10 až 20 cm koncem léta. Květy se u \"Wistaria sinensis\" objevují vždy na slabých postranních větévkách, které je třeba chránit hlavně při prořezávání. U starších, dlouho neošetřovaných vistárií koncem zimy odstraníme všechny vedlejší výhony, necháme jen silné větve omotané okolo opory. Když jarní výhonky dosáhnou délky 40–60 cm, seřízneme je nad třetím nebo pátým pupenem, terminální výhonky seřízneme kolem 20. července, když už přestaly růst.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Obvykle chorobami a škůdci netrpí, avšak poškozené, oslabené rostliny, nebo rostliny na nevhodném stanovišti mohou napadat houbové choroby např. \"Verticillium\" a \"Botrythis\", nebo mohou trpět fyziologickými chorobami. Proti askomycetám z rodu \"Verticilium\" mohou pomoci systémové fungicidy, avšak vhodnější je prevence – rozmnožovat zdravé jedince, zvolit vhodné stanoviště, napadené jedince odstranit, desinfikovat nářadí, v případě napadení se doporučuje vyměnit velké množství půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Invazivní druh.", "content": "V některých oblastech je považována za invazivní druh.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Obsahuje betulin, kyselinu betulinovou.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Obsahuje toxické lektiny. Otrava se projevuje zvracením, průjmem a bolestmi břicha, postiženému je třeba podat aktivní uhlí (živočišné uhlí) a zajistit výplach žaludku. Nejčastějším důvodem otravy je požití plodů u dětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vistárie (také wistérie, wistárie, wistarie, modrý déšť) je rod rostlin z čeledi bobovité. Zahrnuje 7 druhů a je rozšířen ve východních oblastech USA, Číně a východní Asii. Jsou to dřevnaté liány s bohatými hrozny motýlovitých květů. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Wisteria is a genus of flowering plants in the legume family, Fabaceae (Leguminosae), that includes ten species of woody climbing bines (twining vines) that are native to China, Korea, Japan, and the Eastern United States. Some species are popular ornamental plants. An aquatic flowering plant with the common name wisteria or 'water wisteria' is in fact \"Hygrophila difformis\", in the family Acanthaceae.", "id": 1165837} {"src_title": "Modchip", "tgt_title": "Modchip", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Modchip integrovaný obvod (mikročip, FPGA, CPLD) obvykle doplněný o další diskrétní součástky a umístěný na plošném spoji v takové velikosti a tvaru, aby jej šlo namontovat do konzole. Existují některé modchipy, které je možné znovu naprogramovat pro různé účely, ale většina modchipů je navržena tak, že fungují pouze s jediným druhém konzole nebo dokonce s jedinou její verzí. Instalace modchipu typicky vyžaduje jistou dávku technické zručnosti, protože se musí funkčně připojit do obvodu konzole, většinou připájením drátových vývodů na určité nožičky čipů nebo cestičky plošného spoje. Některé modchipy se mohou instalovat jen přesným uložením do konzole bez pájení a ve výjimečných případech jen zapojením do konektoru konzole bez jejího rozmontování. Paměťové karty nebo cartridge někdy nabízejí podobnou funkcionalitu jako modchip, ale pracují na jiném principu. Využívají různých chyb zařízení, které se snaží přistupovat na paměťové médium. Tento druh se z technického hlediska nenazývá modchip, ale často se pod tímto populárním názvem prodává.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Konzole na cartridge neměly modchipy, většinou ochranu proti kopírování obsahovaly v čtečce paměťových zařízení. Na překonání takové ochrany se používaly různé propojky, později začaly být dostupné cartridge s flash pamětí, na kterou se hry daly nakopírovat. V rané fázi přechodu na optické disky neměly konzole zabudovanou ochranu proti pirátským kopiím, protože se nepředpokládalo, že by někdo média kopíroval, neboť cena kopírování disků byla tehdy neúměrně vysoká. Modchipy se objevily až s konzolí PlayStation, pro její vysokou popularitu a pro dostupnost vypalovaček disků. V té době byl jediným úkolem modchipu zabránit ochraně proti kopírování nebo importovaným hrám. V dnešní době jsou modchipy dostupné pro mnoho herních systémů, často v mnoha variantách od mnoha výrobců. Stále se zaměřují na možnost přehrávání importovaných nebo kopírovaných her, ale moderní modchipy mohou zahrnovat i další pokročilé funkce, jako je spouštění nelicencovaného softwaru (homebrew), rozšiřování hardwarových možností konzole, nebo dokonce nainstalovat alternativní operační systém, čímž se zcela změní použití konzole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Modchip (zkráceno z anglického \"modification chip\", někdy se v češtině píše také modčip) je elektronická součástka, který se montuje do herní konzole, aby změnil nebo vyřadil různé funkce konzole, například digital rights management, ochranu před nelegálním kopírováním, kontrolu regionu a spouštění nelicencovaného softwaru (homebrew). Modchipy se převážně používají v konzolích přehrávajících CD nebo DVD, protože média jsou snadno dostupná (na rozdíl od konzolí, které používají jako paměťové médium cartridge). Modchipy se také používají do některých DVD přehrávačů, aby vyřadily ochranu proti přehrávání disků z jiného regionu.", "tgt_summary": "A modchip (short for modification chip) is a small electronic device used to alter or disable artificial restrictions of computers or entertainment devices. Modchips are mainly used in video game consoles, but also in some DVD or Blu-ray players. They introduce various modifications to its host system's function, including the circumvention of region coding, digital rights management, and copy protection checks for the purpose of using media intended for other markets, copied media, or unlicensed third-party (homebrew) software.", "id": 1396476} {"src_title": "Jacques-Louis Lions", "tgt_title": "Jacques-Louis Lions", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se a vyrůstal v Grasse, malém městečku na jihu Francie, kde byl jeho otec starostou téměř 30 let. Za války byl aktivní v francouzském hnutí Résistance, kde se také seznámil se svou budoucí ženou Andrée. Po válce Lions studoval na École Normale Supérieure a doktorát skládal na Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS), kde pracoval pod vedením Laurenta Schwartze, v té době již držitele Fieldsovy medaile. Ve své doktorské práci se věnoval lineárním eliptickým parciálním diferenciálním rovnicím. Po studiích pracoval na univerzitě v Nancy, Pařížské univerzitě, posléze také na prestižních École Polytechnique a Collège de France. Věnoval se mnoha různým partiím analýzy parciálních diferenciálních rovnic, mezi jeho nejslavnější výsledky patří důkaz jednoznačnosti slabého řešení Navier-Stokesových rovnic ve dvou dimenzích, přispěl také ke zjednodušení Hopfova důkazu existence slabých řešení. Spolupráce s Johnem von Neumannem ho přiměla ke studiu numerické analýzy parciálních diferenciálních rovnic a vývoji numerických metod pro jejich řešení, speciálně metody konečných prvků. Mimo to se však stále věnoval i teoretické analýze, například v oboru variačních nerovnic. Později se věnoval také stochastickým rovnicím a teorii optimálního řízení. V průběhu celé své kariéry kladl důraz na používání matematiky v energetice a průmyslu. V letech 1984–1992 stál v čele francouzského vesmírného programu jako ředitel Centre National d'Etudes Spatiales (CNES). Lions byl zvolen prezidentem Mezinárodní Matematické Unie v roce 1991 a obdržel cenu Japonska v témže roce. V roce 1992 mu Univerzita v Houstonu udělila čestný doktorát. V roce 1996 se stal prezidentem Francouzské Akademie Věd. Jeho syn Pierre-Louis Lions je také světoznámým matematikem, obdržel v roce 1994 Fieldsovu medaili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques-Louis Lions (3. května 1928, Grasse – 17. května 2001, Paříž) byl francouzský matematik, který mimo jiné významně přispěl k rozvoji teorie parciálních diferenciálních rovnic a stochastických procesů. V roce 1986 obdržel cenu Johna von Neumanna organizace SIAM. Jedná se o autora nebo spoluautora 20 vědeckých knih a téměř 600 článků.", "tgt_summary": "Jacques-Louis Lions (; 3 May 1928 – 17 May 2001) was a French mathematician who made contributions to the theory of partial differential equations and to stochastic control, among other areas. He received the SIAM's John von Neumann Lecture prize in 1986 and numerous other distinctions. Lions is listed as an ISI highly cited researcher.", "id": 2442316} {"src_title": "Our Airline", "tgt_title": "Nauru Airlines", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Air Nauru začala létat 14. února 1970 mezi Nauru a Brisbane, pomocí letadla Dassault Falcon 20 (VH-BIZ). V roce 1971 byly zahájeny pravidelné lety s letadlem Fokker F-28 (C2-RN1). A Boeing 737-200 (C2-RN3) přibyl do letecké flotily v roce 1975, a Boeing 727-100 (C2-RN4) k 16. červnu v 1976. Později, na konci 70. let, byla dvě letadla - Boeing 737-727 a 727-200 - prodána Air Niugini, letecké společnosti z Papua Nová Guinea. V roce 1983 čítal strojový park sedm letadel. Dvě letadla Boeing 727-100 (zápis ze dvou RN7-C2) a pět Boeing 737-200 (C2-RN5, RN6, RN7, RN8 a RN9). Zajímavé je, že celá populace v republice Nauru v té době činila jen asi 8 tisíc lidí. Společnost také měla špatnou pověst kvůli zrušeným letům a zpožděním. Letecká společnost začala na pronajímat a prodávat letadla a začala stagnovat. Na konci 80. let kvůli těžké hospodářské krizi ve státě musí Air Nauru prodat několik letadel, nechávají si pouze Boeing 737-400 a dostávají se pod státní správu státu. V roce 1990 čelí Nauru dalším vážným finančním potížím. V roce 1992 byl na Air Nauru vyhlášen konkurz s dluhem kolem US$ 10.000.000. Dohoda o záchraně s americkou společností General Electric Capital Corporation selhala, majetek firmy byl obstaven ve prospěch věřitelů a nakonec v roce 2005 zabaven.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova Our Airline.", "content": "Díky finanční podpoře z Tchaj-wanu byla v roce 2006 firma obnovena pod novým názvem Our Airline s reklamním heslem \"Let our airline be your airline!\" (\"Nechť naše letecká společnost bude váš letecké společnosti!\"). Od té doby provozuje lety na trase z Brisbane (Austrálie) na mezinárodní letiště Nauru s mezipřistáním v Honaiře (Šalamounovy ostrovy) a dál do Tarawy v Kiribati a Nadi na ostrovech Fidži.", "section_level": 2}, {"title": "Flotila.", "content": "Společnost Naše letecká společnost má pouze dvě letadla Boeing 737-300 zapsaná jako:", "section_level": 1}], "src_summary": "Our Airline (česky \"Naše Aerolinie\") je národní letecká společnost republiky Nauru. Letecká společnost, nástupce \"Air Nauru\", byla vytvořena, aby byl k dispozici rychlý dopravní prostředek ke spojení se sousedními státy v období růstu státní ekonomiky. Provozuje mezinárodní pravidelnou dopravu v pondělí a sobotu z Brisbane, Honairy, Nauru, Nadi a Tarawy v jediné letecké lince. Dříve, když měla bývalá společnost Air Nauru značnou flotilu letadel, byly provozovány lety do mnoha tichomořských ostrovů a tří australských měst - Melbourne, Brisbane a Sydney. Jeho hlavní základna je mezinárodní letiště Nauru.", "tgt_summary": "Nauru Air Corporation, trading as Nauru Airlines (formerly trading as Our Airline and Air Nauru) is the flag carrier airline of the Republic of Nauru. It operates scheduled international services to other Pacific islands and Australia. Its main base is Nauru International Airport. Its head office is on the property of Nauru International Airport, Yaren District and its operations office is in Brisbane in the Australian state of Queensland. In August 2014, the airline changed its name from Our Airline to Nauru Airlines.", "id": 201207} {"src_title": "Lindos", "tgt_title": "Lindos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obecní jednotka Lindos se skládá z 5 komunit. V závorkách je uveden počet obyvatel komunit a sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lindos založili Dórové vedení králem Tlepolemem, kteří se na ostrově vylodili někdy v 10. století př. n. l.. Byl jedním ze šesti dórských měst v této oblasti známých jako dórská hexapolis. Poloha Rhodu na přirozené křižovatce mezi Evropou a Blízkým východem z něj učinila místo setkávání Řeků s Féničany. Lindos se tak kolem 8. století př. n. l. stal významným obchodním střediskem. Po založení města Rhodos v 5. století př. n. l. jeho význam upadl. V klasickém období městu vévodil velký chrám Athény Lindské, který svoji konečnou podobu získal někdy kolem roku 300 př. n. l.. Tato přirozená bašta byla postupně opevňována starověkými Řeky, Římany, Byzantinci, Johanity a osmanskými Turky. Proto jsou archeologické práce na zdejším nalezišti velmi náročné a nálezy se obtížně interpretují. V helénském období a během římské nadvlády se posvátný okrsek rozrostl o další stavby, jež v době raného středověku pozbyly svého významu. Ve 14. století je pak částečně překryla mohutná pevnost, kterou zde na obranu ostrova proti Osmanské říši vybudovali příslušníci rytířského řádu Johanitů.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Významným turistickým lákadlem je středověká johanitská pevnost a starověká akropole s chrámem Athény Lindské, jež se tyčí nad městem. Město Lindos je chráněnou kulturní památkou a může se „pyšnit\" i nejvyššími naměřenými teplotami na ostrově. Turisté, kteří si chtějí prohlédnout centrum a Akropoli, musí parkovat nad městem. Během léta Akropole čelí mnoha turistům, obzvlášť ráno a dopoledne, kdy ještě není příliš teplo. Cesta na Akropoli je poměrně náročná, ti kteří ji nezvládnou, se nahoru mohou dostat pomocí oslů. Vstup na nejvyšší část Akropole je placený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lindos () je řecká obecní jednotka a město na ostrově Rhodos v Egejském moři v souostroví Dodekany. Do roku 2011 bylo obcí. Nachází se v jihovýchodní části ostrova u pobřeží. Na severu sousedí s obecními jednotkami Archangelos a Kameiros, na západě s obecní jednotkou Atavyros a na jihu s obecní jednotkou Jižní Rhodos. Je jednou z deseti obecních jednotek na ostrově. Od hlavního města ostrova Rhodos je vzdáleno 50 km.", "tgt_summary": "Lindos (; ) is an archaeological site, a fishing village and a former municipality on the island of Rhodes, in the Dodecanese, Greece. Since the 2011 local government reform it is part of the municipality Rhodes, of which it is a municipal unit. The municipal unit has an area of 178.9 km. It lies on the east coast of the island. It is about 40 km south of the town of Rhodes and its fine beaches make it a popular tourist and holiday destination. Lindos is situated in a large bay and faces the fishing village and small resort of Charaki.", "id": 1328617} {"src_title": "Arthur Shawcross", "tgt_title": "Arthur Shawcross", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Shawcross se narodil v Kittery ve státě Maine, ale když byl ještě malý, jeho rodina se přestěhovala do Watertownu v New Yorku. Jako dítě byl společensky ztrapňován a málokdy respektován svými vrstevníky, kteří jej obvykle nazývali \"oddie\". V dětství mu také naměřili extrémně nízké IQ a zjistili, že je náchylný k šikaně, nočnímu pomočování a fyzickému násilí. Měl tři sourozence a otec, bývalý námořník, po něm i jeho sourozencích vyžadoval vojenskou disciplínu. Ke všemu si Shawcross nerozuměl ani s matkou. Opustil školu v deváté třídě, a když mu bylo 19, narukoval do armády, kde dělal zásobovače. Bojoval ve Vietnamu kde, jak později tvrdil, zavraždil a pozřel dvě mladé vietnamské dívky. Pro toto tvrzení však neexistují žádné důkazy. Z armády byl propuštěn na jaře 1969, vrátil se znovu do Watertownu. Podpálil několik budov, přepadl benzinovou pumpu a byl za to odsouzen na dvaadvacet měsíců do vězení. Když byl zpátky v civilu, žil znova ve Watertownu. Shawcross se čtyřikrát oženil, ale manželky ho vždy záhy opustily kvůli jeho násilnému a nevypočítatelnému chování. V květnu 1972, 14 dní po svatbě, si šel zarybařit a zde potkal svoji první oběť (smrt dvou vietnamských dívek nebyla dokázána), byl jí desetiletý chlapec Jack Owen Blake. V místních lesích chlapce ztloukl do bezvědomí, znásilnil a části jeho těla pozřel. Tuto vraždu mu však policie nebyla nikdy schopna dokázat, přestože ho tehdy vyslýchala a podezírala. Přiznal se k ní až později ve vězení, kde už byl za jiné své zločiny. O čtyři měsíce později znásilnil a zabil osmiletou Karen Ann Hillovou, která byla na víkend na návštěvě ve Watertownu se svou matkou na Svátku práce. Shawcross si ji vyhlédl, když si odpoledne hrála před domem na zahradě. Její mrtvé tělíčko našla policie ještě téhož večera v kanalizační rouře. Tentokrát však policii neušel. Byl odsouzen k pětadvaceti letům ve vězení. Vězeňský psychiatr mu poté diagnostikoval nebezpečnou schizofrenii a pedofilii s příznaky periodicky výbušné osobnosti. Shawcross si odseděl 15 let a v březnu 1987 byl propuštěn na podmínku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá série vražd.", "content": "Počátkem března 1988 začal Shawcross znova vraždit, zaměřil se převážně na prostitutky. Jeho oběťmi byly (nikoli podle pořadí zabití): Ráno 24. března 1988 našla v místním jezeře parta dělníků plout tváří dolů zmrzlou Dorothy Blackburnovou. Následná pitva stanovila jako příčinu smrti zardoušení. Další obětí byla Marie Steffenová, hubená narkomanka, která si prostitucí vydělávala na drogy. Při sexu ji Shawcross také zardousil. Oběti byly obvykle škrceny, zbity na smrt a také zohavovány. Většina z nich se našla kolem řeky Genesee. Všechny oběti byly zabity v okresu Monroe, až na Gibsonovou, která byla zabita v sousedním okrese Wayne. Tělo June Cicerové bylo objeveno za pomocí letadla 3. ledna 1990, dva dny před vrahovým obviněním a zatčením. Shawcross byl spatřen, jak masturbuje ve svém autě na mostě přes řeku, kde v ledových vodách spočinula jeho poslední oběť. Do vazby byl vzat 3. ledna 1990 ve vesnici Spencerport, později byl obviněn a zatčen. Ve vazbě se ke svým činům přiznal.", "section_level": 1}, {"title": "Proces a odsouzení.", "content": "V listopadu 1990 byl Shawcross souzen v okrese Monroe za 10 vražd, místní prokurátor byl Charles J. Siragusa. Soudní proces byl přenášen televizí. Shawcross postavil svoji obhajobu na tvrzení, že je šílený, že trpí rozdvojenou osobností, má post-traumatické stresové poruchy, a byl v dětství zneužíván. To mělo potvrdit svědectví psychiatričky Dorothy Lewisové. Toto svědectví mu ale nepomohlo a porota poznala, že se jedná o racionální bytost a uznala jej vinným. Předseda poroty později řekl, že „čím víc Lewisová mluvila, tím to měl Shawcross horší. Chyba byla, že poté co přečetla svoji diagnózu, měla odejít a nemluvit dál.“ Soud mu vyměřil trest odnětí svobody v délce 250 let. Profiler z FBI Robert K. Ressler zrevidoval zprávu o post-traumatické stresové poruše a napsal: \"jeho tvrzení, že byl svědkem válečných zvěrstev bylo zjevně skandální a nepravdivé.\" O několik měsíců později byl Shawcross převezen do okresu Wayne, kde byl souzen za vraždu Gibsonové. Byl shledán vinným a taktéž odsouzen k trestu odnětí svobody. Roku 1992 napsal spisovatel Joel Norris knihu o tomto případu. Brožovaná kniha vyšla také s kazetou, která obsahovala \"životní doznání Arthura Shawcrosse a jeho šeredných zločinů!\" Norris pak čelil kritice, že z případu učinil senzaci.", "section_level": 1}, {"title": "Uvěznění.", "content": "Shawcross byl až do své smrti 10. listopadu 2008 uvězněn v nápravném zařízení Sullivan Correctional Facility ve Fallsburgu ve státě New York. V roce 2003 poskytl Shawcross rozhovor britské reportérce Katherine Englishové pro dokumentární pořad o kanibalismu. Hovořil zde o nakrájení a pozření vagín tří obětí, ale odmítl hovořit o pozření genitálu chlapce, kterého zabil v roce 1972. Někteří kriminalisté ale pochybují o pravdivosti těchto příběhů a myslí si, že Shawcross své příběhy přibarvil, aby zapůsobil na reportérku a na diváky. V roce 2006 poskytl rozhovor soudnímu psychiatrovi Dr. Michaelu Stoneovi z Kolumbijské univerzity pro seriál \"Most Evil\", běžící na kanálu Discovery. V rozhovoru uvedl, že byl jako dítě sexuálně zneužíván svou matkou, dále že ještě jako dítě sexuálně zneužívál svou mladší sestru. Tvrdil rovněž, že vraždami prostitutek se mstil za to, že měl styk s jednou HIV pozitivní prostitutkou a byl nakažen. Jejich maso pak jedl, aby urychlil svou smrt (to že byl také nakažen se jen domníval). Stone souhlasil s výrokem poroty a přiklonil se k tvrzení, že v době vraždy byl vždy příčetný.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Shawcross si v den své smrti 10. listopadu 2008 stěžoval na bolesti v noze. Uvádí se, že si na bolesti nohou stěžoval již v pátek 7. listopadu. Tehdy však odmítl kolečkové křeslo a seržant ve službě se domníval, že jeho stížnosti jsou vymyšlené. Bolesti dolních končetin mohou odkazovat na hlubokou žilní trombózu, vedoucí až k plicní embolii. Po srdeční zástavě byl Shawcross převezen do Albanské nemocnice, kde se jej nepodařilo zachránit. Čas smrti- 9:50. Arthur Shawcross byl zpopelněn a jeho popel si vyzvedla dcera Margaret Demingová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur John Shawcross (6. června 1945 – 10. listopad 2008) byl americký sériový vrah a kanibal, známý také jako Říční vrah z Genesee (Rochester v New Yorku). Zadržen byl 5. ledna 1990. Za své činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 250 let, zemřel v Albany v New Yorku 10. listopadu 2008 na srdeční zástavu. Kvůli jeho případu byl justiční systém kritizován za svou nepružnost.", "tgt_summary": "Arthur John Shawcross (June 6, 1945 – November 10, 2008), also known as the Genesee River Killer, was an American serial killer active in Rochester, New York. His first known murders were in 1972 when he killed a young boy and a girl in his hometown of Watertown, New York. Under the terms of a plea bargain, Shawcross was allowed to plead guilty to one charge of manslaughter, for which he served 14 years of a 25-year sentence. He killed most of his victims in 1988 and 1989 after being paroled early which led to criticism of the justice system. A food service worker, Shawcross trawled the streets of Rochester in his girlfriend's 1984 sky blue Dodge Omni (later using her blue-grey 1987 Chevy Celebrity), looking for sex workers to abduct. He died in Albany, New York in 2008, while serving a prison sentence of 250 years for his crimes. Dr. Michael H. Stone, professor of psychiatry at Columbia University, and an authority on violent behavior, identified Shawcross as \"one of the most egregious examples of the unwarranted release of a prisoner\" in his book, \"The Anatomy of Evil\".", "id": 2255763} {"src_title": "Aššur-uballit I.", "tgt_title": "Ashur-uballit I", "src_document": [{"title": "Amarnské dopisy.", "content": "V amarnské korespondenci, sbírce diplomatických dopisů od různých vladařů Blízkého východu, adresovaných Amenhotepu III. a Achnatonovi v Egyptě, byly nalezeny dva dopisy od Aššur-uballita I. V obou dopisech Aššur-uballit I. uvádí Aššur-nádin-achchého II. jako svého \"otce\" a \"předchůdce\", namísto jeho skutečného otce, Eriba-Adada I.; to vedlo některé kritiky tradiční egyptské chronologie (např. Davida Rohla) k popírání identity autora dopisu jako Aššur-uballita I.. Kritici však ignorovali fakt, že vládcové se v dopisech často odvolávali na své předchůdce jako na své \"otce\", i když nebyli jejich biologickými syny. V tomto konkrétním případě se Aššur-uballit I. pravděpodobně odvolává na Aššur-nádin-achchého II., protože ten byl (na rozdíl od Eriba-Adada I.) v písemném kontaktu s egyptským dvorem.", "section_level": 1}, {"title": "Konflikt s Babylonií.", "content": "Po zkonsolidování situace v Asýrii se začal Aššur-uballit věnovat zesílení asyrského vlivu u svých sousedů. Vyslání vyjednávačů do Egypta rozlítilo babylonského panovníka Burna-Buriaše II., který stále považoval Asýrii za vazalské území. Burna-Buriaš proto psal faraonovi: \"\"a vzhledem k mým asyrským poddaným, to jsem nebyl já, kdo je poslal k Tobě. Proč přichází do Tvé země bez řádného oprávnění? Pokud jsi mi věrným, nedovolíš jim jednat o žádné záležitosti. Pošli mi je s nepořízenou\".\" Přesto nemohla být nová asyrská mocnost ignorována a sám Burna-Buriaš se později oženil s dcerou asyrského krále. S asyrskou princeznou měl syna Karachardaše, proti kterému vybuchlo velmi brzy povstání, dokazující neoblíbenost Asyřanů v Babylonu. Aššur-uballit nechtěl ponechat svého vnuka osamoceného a proto vtrhl s vojsky do Babylonie. V průběhu rebelie byl Kara-Hardaš zabit, a Asyřané na babylonský trůn silou dosadili Kurigalza, který mohl být podle některých zdrojů Burna-Buriašovým synem či vnukem. Ale tento \"loutkový\" král nezůstal loajální svému pánovi, naopak, brzy s babylonskými vojsky vtrhl do Asýrie. Aššur-uballitovi se ho podařilo zastavit až v Sunagu, nedaleko od hlavního města Aššúru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aššur-uballit I. (akkad. \"Aššure, udrž naživu\") byl král asyrské říše na počátku tzv. středoasyrského období, vládnoucí v letech 1365 př. n. l. – 1330 př. n. l.. Jeho vláda znamenala konec asyrské závislosti na mitannském království (díky vítězství nad vládcem Mitanni Šuttarnou II.) a dala základ budoucí silné asyrské říši. Později, díky nepokojům a chaosu v Babylonii, jež začaly po smrti kassitského krále Burna-Buriaše II., dosadil Aššur-uballit I. na babylonský trůn svého vazala Kurigalza II., což byla první z řady asyrských intervencí do babylonských záležitostí.", "tgt_summary": "Ashur-uballit I \"(Aššur-uballiṭ I)\", who reigned between 1365 and 1330 BC, was the first king of the Middle Assyrian Empire (1365–1050 BC). After his father Eriba-Adad I (1392-1366 BC) had broken Mitanni influence over Assyria, Ashur-uballit I's defeat of the Mitanni king Shuttarna II marks Assyria's ascendancy over the Hurri-Mitanni Empire, and the beginning of its emergence as a powerful empire. Later on, due to disorder in Babylonia following the death of the Kassite king Burnaburiash II, Ashur-uballit established Kurigalzu II on the Babylonian throne, in the first of what would become a series of Assyrian interventions in Babylonian affairs.", "id": 236684} {"src_title": "Manolo Blahnik", "tgt_title": "Manolo Blahnik", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Své dětství prožil společně se svojí sestrou v místě svého rodiště v nádherném prostředí přímořských banánových plantáží. Už v dětství ho začíná zajímat móda, čemuž do velké míry přispívá jeho matka a její záliba v módě. Obor studia však, jak se záhy ukazuje, nezáleží jen na jeho rozhodnutí. Rodiče vidí jeho budoucnost spíše v politice a diplomacii. Manolo ovšem již po prvním semestru přestupuje na jeho srdci bližší obor, kterým je literatura a umění. Jeho vysněným přáním v tu dobu je stát se divadelním výtvarníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Zvrat v jeho smýšlení nastává v roce 1971, kdy se setkává v New Yorku s Dianou Vreeland (pozdější šéfredaktorka časopisu Vogue). Jeho tvorba se poté začala věnovat výhradně obuvnické tvorbě, a to konkrétně pánské módě. Ta ovšem nenaplňuje jeho představu a do jisté míry limituje jeho schopnosti. Vrhá se tedy do práce na dámské obuvi a otvírá si butik v Londýně. Jeho výrazný a pro něj charakteristický a originální styl se brzy začne ukazovat jako základ úspěchu. Elegantní jehlový podpatek je pro jeho tvorbu typický. Začíná obouvat přední celebrity Anglie jako jsou třeba Lady Diana, Madonna nebo Kylie Minogue. Na americký trh proniká v roce 1978, kdy realizuje kolekci pro slavný obchod Bloomingdale's, známý i z proslulého televizního sitcomu Přátelé. Největší podíl na Blahnikově slávě má ovšem seriál Sex ve městě a jeho hlavní představitelka Sarah Jessica Parker. Dodnes svou inspiraci nachází ve všedním životě a jeho běžných výjevech a nadále spolupracuje s předními celebritami jako např. Naomi Campbell, Victoria Beckham nebo Kate Moss.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manolo Blahnik (* 27. listopadu 1942 Santa Cruz de la Palma, Kanárské ostrovy) je španělský módní návrhář. Již jeho příjmení napovídá český původ, za který vděčí svému otci, zatímco matka byla Španělka.", "tgt_summary": "Manuel \"Manolo\" Blahnik Rodríguez (; born 27 November 1942), is a Spanish fashion designer and founder of the eponymous high-end shoe brand.", "id": 2353876} {"src_title": "Vlissingen", "tgt_title": "Vlissingen", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Původ jména Vlissingen pochází pravděpodpobně ze slova \"fles\" (láhev), která hraje určitou úlohu ve všech teoriích vysvětlujících původ jména tohoto města a v současnosti může být též viděna i v jeho znaku. Vlissingen má městská práva od roku 1315. Pojmenování Vlissingen je možné potkat i v New Yorku (Novém Amsterdamu, Nieuw Amsterdam) pod pojmenováním 'Flushing'; což je anglický překlad jména Vlissingen. Další pojmenování pro Vlissingen jsou Flesinga (španělsky), Flessinga (italsky), Flessingue (francouzsky), Fúlìxīnēn (čínsky) a Vurishingen (japonsky).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Vlissingenu pochází z roku 620. Jednalo se o osadu nacházející se v místech současné ulice Badhuisstraat a Koudekerseweg. Samotné město Vlissingen vzniklo vlastně díky holandskému hraběti Florisi V., jehož přáním bylo postavit přístavy na jihu Walcheren. K výstavbě přístavů Voorhaven (Přední přístav), Koopmanshaven (Kupecký přístav - současný Bellamypark) a Achterhaven (Zadní přístav - dnešní ulice Spuistraat) došlo krátce po jeho smrti v roce 1296 pod vládou Viléma III. Kolem těchto přístavů vzniklo současné město Vlissingen. Za dobu své historie byl Vlissingen v rukách různých mocností: Během osmdesátileté války bylo město ve španělských rukách. Vlissingen se stal 6. dubna 1572 druhým městem po Brielle, které se osvobodilo od španělské nadvlády. Na rozdíl od Brielle nebyl Vlissingen osvobozen za pomoci Gézů, ale vlastními obyvateli. V roce 1585 bylo město obsazeno angličany: královna Alžběta ho získala jako zástavu, společně s Oostende, Brielle a pevností Fort Rammekens, výměnou za vojenskou a finanční pomoc v boji proti Španělsku. V roce 1616 se území města dostalo zpět do rukou Spojených provincií nizozemských. Ještě předtím, než Napoleon připojil Nizozemí k Francii, byl Vlissingen nějaký čas pod vládou Francie díky dohodě z Fontainbleau z listopadu 1807. 10. května 1940 vpadla německá vojska do Nizozemí. Země byla tímto útokem zaskočena. Ani Vlissingen nebyl této válečné mašinerie ušetřen. Vlissingenský přístav a námořní zázemí se staly nejdůležitějším cílem nacistů. Vojenské letiště Souburg bylo 10. května 1940 v 16:30 napadeno třemi Messerschmitty 110. V neděli 12. května 1940 bylo poprvé bombardováno centrum Vlissingenu a prostory přístavu. Bylo sestřeleno jedno letadlo Messerschmitt 110, následkem čehož byla těžce poškozeno vlissingenské vlakové nádraží. Na jaře 1944 bylo jasné, že spojenci podniknou invazi do západní Evropy. Nikdo ale netušil, kde přesně k této akci dojde. Západní Šelda byla zaminována. Na plážích ležely miny a bezpočet zátarasů znemožňujících vylodění. V dunách operovaly nacistické jednotky ovládající ústí celé Šeldy. Město bylo obehnáno protitankovým příkopem. Strategický cíl Vlissingen byl během druhé světové války nejvíce bombardovaným městem Nizozemí. 7. října 1944 došlo k bombardování hráze Nolledijk. Výsledkem byla 20 metrová průrva v hrázi. V téže době byl proveden útok také na hráz u Rammekens. Výsledkem byla další díra - tentokrát 400 metrová. Osvobození Vlissingenu spojenci bylo součástí plánu na osvobození Walcheren, konkrétně jeho prvního bodu - operace Infatuate I. - vylodění ve Vlissingenu z Breskens. 1. listopadu 1944 v 4:45 začalo dělostřelecké bombardování Vlissingenu. Za další hodinu pak následoval první útok na svahu hráze u větrného mlýna Oranjemolen. Druhá pozemní jednotka vyrazila východně a obsadila Scheldeterrein. Dobývání zbytku města se dařilo díky mnoha odstřelovačům jen ulice po ulici. 2. listopadu 1944 se pokračovalo v bojích. Na sklonku dne zůstala aktivní ještě dvě ohniska odporu - hotel Britannia a prostor přístavu. 3. listopadu 1944 byl hotel dobyt skotskými jednotkami z 7. a 9. praporu Royal Scots. V sklepním bunkru byl nalezen německý velitel Reinhardt. Vlissingen byl tímto definitivně osvobozen. V třicátých letech 20. století chtěl primátor města C.A. van Woelderen ekonomicky zvednout město za pomocí třech \"pilířů\" - turismu, přístavu a průmyslu. Městské přístavy byly zvětšeny a Vlissingen byl povýšen na lázeňské město. Byla zřízena lázeňská pláž a vycházkové molo. Molo bylo zničeno na konci druhé světové války německými okupanty, kteří chtěli zamezit vylodění spojenců. Je plán pro rozšíření centra do míst bývalých loděnic \"De Schelde\". Pozemek o velikosti asi 35 hektarů byl využíván loděnicemi a je po 120 letech opuštěn. Původně byl projekt pojmenován Dokkershaven, ale kvůli odporu veřejnosti byl překřtěn na Scheldekwartier.", "section_level": 1}, {"title": "Rybářství.", "content": "Ve vnitřním přístavu je umístěn rybí trh. Zároveň je domovským přístavem arnemuidských a vlissingenských rybářských lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Sesterská města.", "content": "Vlissingen má tři sesterská města:", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Vlissingen je jedno ze sedmnácti měst a vesnic provincie Zeeland s chráněným historickým vzezřením. V letních měsících chodí po bulvárech, pláži De Nolle a po lázeňské pláži mnoho turistů a obyvatel města. Na jižním cípu stojí větrné varhany, jež sestávají z bambusových píšťal s řadou různých otvorů, které při silném větru hrají. Ve starém centru města je asi 300 pamětihodných staveb, díky čemuž je město v Nizozemsku na třicátém místě v počtu památek. Vzhledem ke své poloze u západní Šeldy (Westerschelde) a husté lodní dopravě má Vlissingen námořní charakter. Hra vody a větru se stará o to, že každý den je počasí ve městě jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Vedle základních a středních škol je zde střední odborná škola ROC Zeeland a vysoká odborná škola Hogeschool Zeeland. ROC a Hogeschool Zeeland jsou situovány v školské zóně. Existují plány na vytvoření kampusu Vlissingen-Městský přístav, kde by docházelo ke spolupráci Hogeschool Zeeland/ROC Zeeland a zde působících firem. Na bulváru stojí škola námořní dopravy, která vyučuje námořnictví na úrovni vyšší i střední. Stará budova má bohatou historii a během let vychovala spoustu námořních specialistů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a přeprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlaková spojení.", "content": "Vlissingen je konečnou stanicí tzv. zeelandské linky (Zeeuwse Lijn). Město má dvě zastávky - stanici Vlissingen Souburg a Vlissingen. Na obou stanicích zastavují jak osobní vlaky, tak vlaky intercity. V minulosti zde byly také rozličné tramvajové linky, mimo jiné mezi Vlissingenem a Middelburgem.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Silnice A58 nabízí spojení s městem Goes a Bergen op Zoom.", "section_level": 2}, {"title": "Trajektová přeprava.", "content": "Veolia Transport Fast Ferries obstarává námořní dopravu pro cyklisty a pěší mezi městy Vlissingen a Breskens. Od otevření tunelu pod západní Šeldou v dubnu 2003 už neprovádí přepravu automobilů.", "section_level": 2}, {"title": "Dřívější nákladní lodní přeprava do Anglie.", "content": "Mezi lety 1875 a 1939 a mezi lety 1974 a 1994 byla mezi městem a Anglií pravidelná denní osobní a nákladní přeprava. Od roku 1875 do roku 1939 včetně byla provozována firmou Stoomvaart Maatschappij Zeeland (SMZ) do měst Sheerness, Queenborough, Folkestone a Harwich. Z důvodu vypuknutí druhé světové války bylo spojení přerušeno. Po válce nemohlo být obnoveno vzhledem k těžkému poškození přístavu a tak byla linka přesunuta do Hoek van Holland. Od roku 1974 do roku 1994 provozovala společnost Olau Line dopravu mezi Vlissingenem a Sheerness. Kvůli ekonomické recesi v Anglii a rostoucí konkurenci bylo spojení 15. května 1994 zrušeno.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Autobusová doprava ve Vlissingenu je zajišťována přepravcem Connexxion. Nejdůležitější zastávkou je Betje Wolffplein (Centrum). Frekventovanými zastávkami jsou také Ziekenhuis Walcheren (Nemocnice Walcheren), Prins Hendrikweg (Ulice Prince Hendrika) a zastávka Fast-Ferry/Station. Vlissingen obsluhujíc následující linky:", "section_level": 2}, {"title": "Přístavy a průmysl.", "content": "Vlissingen je od pradávna přístavním městem. Přístavy byly postupem času pomalu přesunuty na východ od města. Nejprve byly ve městě jen přístavy. V devatenáctém století byl postaven vnější přístav a za zdymadly, společně s kanálem skrz poloostrov Walcheren i první a druhý vnitřní přístav. Mezi lety 1961 a 1964 byl díky přehrazení Zuid-Sloe realizován přístav a průmyslová zóna Vlissingen-východ (Vlissingen-Oost), také často pojmenovávána jako Sloegebied. Vlissingen je třetím přístavem Nizozemí. V přístavu Vlissingen se po Rotterdamu a Amsterdamu přepraví nejvíce zboží. Jeho objem (přívoz + odvoz) byl v roce 2007 téměř 19 milionů tun.", "section_level": 1}, {"title": "Sport a rekreace.", "content": "Městem prochází evropská pěší cesta E9, v těchto místech nazývaná také North Sea Trail. E9 probíhá podél pobřeží, od Portugalska nahoru až k baltským státům. Ročně je pořádán Sdružením šachu Walcheren vysoké školy Zeeland turnaj. Jedná se o mezinárodně obsazený šachový turnaj. V roce 2008 se ho účastnilo 249 šachistů. Ve městě leží také rozličná sportovní hřiště a fotbalový klub a klub pozemního hokeje. Ve spolupráci s městem Middelburg byl vytvořen u Vrijburgu sportovní areál, kde leží městské oblastní koupaliště.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení křesel v městské radě.", "content": "Poslední volby se konaly 3. března 2010. 27 křesel bylo rozděleno mezi deset politických stran.", "section_level": 1}, {"title": "Aglomerace Middelburg-Vlissingen.", "content": "Okresy Middelburg a Vlissingen tvoří společně malou aglomeraci čítající 90 tisíc obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Mapa.", "content": "\"Topografická mapa Vlissingenu, 2010-2011. Pro zvětšení klikněte na její obrázek.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlissingen () je město a okres v jihozápadním Nizozemsku v provincii Zeeland, které leží na severní straně ústí západního ramene řeky Šeldy (Westerschelde) na poloostrově Walcheren. Díky své strategické poloze mezi Šeldou a Severním mořem byl Vlissingen po staletí důležitým přístavem. městská práva získal v roce 1315. V 17. století byl Vlissingen hlavním přístavem nizozemské Východoindické společnosti. Vlissingen je znám zejména svými doky, v nichž byla postavena řada lodí Nizozemského královského námořnictva (\"Koninklijke Marine\"). Město má asi 33 tisíc obyvatel. Stejnojmenný okres čítá 44 732 obyvatel (31. prosince 2008, zdroj: CBS) a rozlohu 344,98 km², z čehož 310,84 km² je voda. K městu Vlissingen patří místa Oost-Souburg (10 500 obyvatel), West-Souburg (1 000 obyvatel) a Ritthem (500 obyvatel), přičemž Oost- a West-Souburg můžeme již počítat jako čtvrti města Vlissingen.", "tgt_summary": "Vlissingen (; Zeelandic: \"Vlissienge\"; historical name in ) is a municipality and a city in the southwestern Netherlands on the former island of Walcheren. With its strategic location between the Scheldt river and the North Sea, Vlissingen has been an important harbour for centuries. It was granted city rights in 1315. In the 17th century Vlissingen was a main harbour for ships of the Dutch East India Company (VOC). It is also known as the birthplace of Admiral Michiel de Ruyter. Vlissingen is mainly noted for the yards on the Scheldt where most of the ships of the Royal Netherlands Navy (\"Koninklijke Marine\") are built.", "id": 264220} {"src_title": "6 bere!", "tgt_title": "6 Nimmt!", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Cílem hry je získat co nejméně bodů. Hráč se snaží sebrat co nejméně karet. Balíček karet obsahuje 104 karet, každá karta má své číslo, několik (1, 2, 3, 5 nebo 7) kravských hlav. Každá hlava se počítá za jeden bod. Karta s číslem 55 má sedm hlav, ostatní karty dělitelné 11 mají 5 krav. Karty dělitelné 10 obsahují 3 krávy, ostatní karty dělitelné 5 mají 2 krávy. Zbytek karet je hodnocen jednou krávou.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Na počátku dostane každý hráč deset karet a čtyři karty jsou položeny jako základ řad.", "section_level": 2}, {"title": "Hra.", "content": "Poté každý hráč skrytě vyloží kartu dle své volby. Poté, co všichni vyloží, jsou karty odkryty. Hráči hrají v pořadí podle hodnot vyložených karet od nejnižší hodnoty k nejvyšší. Hráč přiloží kartu do řady, jejíž poslední karta má nižší hodnotu než hodnota hrané karty. Existuje-li více takových řad, vybere se řada s nejvyšší hodnotou poslední karty. Neexistuje-li taková řada, hráč si vybere libovolnou řadu, vezme všechny karty a svou kartu položí jako základ nové řady. Pokud hráč přikládá šestou kartu do řady, vezme všechny dosud položené karty z této řady a jeho karta poslouží jako základ nové řady.", "section_level": 2}, {"title": "Konec hry.", "content": "Po odehrání všech deseti karet dojde k vyhodnocení a spočítání bodů a jejich zapsání. Poté se hra opakuje, dokud některý z hráčů nepřekročí limit 66 krav. Vítězí hráč s minimem krav.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "Hru lze modifikovat přijetím jiného pravidla pro ukončení hry (jiný počet bodů, konec po určitém počtu odehraných kol). Další modifikace zahrnují hraní s otevřenými kartami či s omezeným balíčkem karet. Tyto varianty omezují vliv náhody na hru.", "section_level": 1}], "src_summary": "6 bere! je karetní hra pro dva až deset hráčů z roku 2004 vyvinutá Wolfgang Kramerem. Cílem hry je posbírat co nejméně krav – karet s počtem kravích hlav. Hráči přikládají karty dle svého výběru do čtyř řad – hráč, který přiloží šestou kartu do řady bere z ní všechny karty a použije tuto kartu jako základ další řady.", "tgt_summary": "6 Nimmt! / Take 6! is a card game for 2–10 players designed by Wolfgang Kramer in 1994 and published by Amigo Spiele. The French version is distributed by Gigamic. This game received the \"Deutscher Spiele Preis\" award in 1994.", "id": 2027337} {"src_title": "Raúl Albiol", "tgt_title": "Raúl Albiol", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jeho první debut v týmu Valencie proběhl 24. září 2003 v prvním kole poháru UEFA proti AIK Stockholm, ale přesto první roky strávil většinu času spíše v B-týmu. V srpnu 2004 byl Albiol na cestě podepsat dohodu o přestupu do týmu Getafe CF, ale před začátkem sezóny se stal účastníkem vážné dopravní nehody a skončil na intenzivní péči. I přes vážná zranění za půl roku znovu naskočil do týmu Valencie a svými výkony se konečně probojoval do základní sestavy. V červenci 2013 přestoupil z Realu Madrid do italského klubu SSC Neapol. Podepsal smlouvu na 4 roky. S Neapolí nepostoupil ze základní skupiny F do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, italský tým v ní obsadil třetí místo, přestože měl stejný počet bodů (12) jako první Borussia Dortmund a druhý Arsenal FC. V sezóně 2013/14 vyhrál s SSC Neapol italský pohár Coppa Italia, ve finále SSC porazil Fiorentinu 3:1. V červenci 2019 zamířil do Villarrealu za částku čtyři miliony eur.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Španělska přezdívaném \"La Furia Roja\" debutoval 13. 10. 2007 v Aarhusu v kvalifikačním zápase proti domácímu týmu Dánska (výhra 3:1). Se španělskou reprezentací vyhrál dvakrát Mistrovství Evropy (EURO 2008 a 2012) a jednou Mistrovství světa (2010). Trenér Vicente del Bosque jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Španělé jakožto obhájci titulu vypadli po dvou porážkách a jedné výhře již v základní skupině B.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Valencia Real Madrid SSC Neapol", "section_level": 2}], "src_summary": "Raúl Albiol Tortajada [raúl albijol tortachada] (* 4. září 1985, Vilamarxant, Španělsko) je španělský fotbalový obránce a reprezentant, od roku 2019 hráč španělského mužstva Villarreal CF. Albiolův otec Miguel byl slavný hráč v malém španělském klubu Benidorm CF.", "tgt_summary": "Raúl Albiol Tortajada (, ; born 4 September 1985) is a Spanish professional footballer who plays for Villarreal and the Spain national team. A reliable and physically strong player who excels in the air, his main asset is his versatility, as he can play as a central defender, right back or defensive midfielder. He spent most of his career with Valencia and Real Madrid, winning five major titles with both teams combined; he amassed La Liga totals of 229 matches and seven goals over ten seasons, and also played several years in the Italian Serie A with Napoli. A Spanish international since 2007, Albiol represented the country in two World Cups and as many European Championships, winning three tournaments including the 2010 World Cup.", "id": 154689} {"src_title": "Valgrind", "tgt_title": "Valgrind", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Valgrind je v podstatě virtuální stroj používající JIT (Just-In-Time) techniky, včetně dynamické rekompilace. Při použití Valgrindu se původní program nespouští přímo na procesoru počítače, ale je Valgrindem přeložen do dočasné, jednodušší formy tzv. Intermediate reprezentace (IR), která je procesorově neutrální, na základě formy SSA. Valgrind překompiluje binární kód běžící na hostitelském a cílovém (nebo simulovaném) procesoru stejné architektury. V těchto transformacích se ztrácí značné množství výkonu. Kód běžící s Valgrindem běží 4 až 5 krát pomaleji proti normálnímu spuštění. Uložení ve formě IR (místo strojového kódu) je však vhodnější pro měření. Usnadňuje psaní nástrojů a pro většinu projektů neznamená zpomalení při ladění velký problém.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "Existuje více nástrojů obsažených ve Valgrindu. Výchozí (a nejčastěji používaný) je nástroj Memcheck. Memcheck vloží navíc zvláštní kódy okolo téměř všech příkazů, které udržují informaci o platnosti (veškerá nevyužitá paměť začíná jako neplatná nebo nedefinovaná, dokud není inicializována do deterministického stavu, případně z jiných pamětí) a adresovatelnosti (zda adresy bodů v paměti jsou přiděleny, neuvolněnému paměťovému bloku), uložené do takzvaných V-bitů a A-bitů. Manipuluje se s nimi jako s daty a strojový kód udržuje A- a V-bity, takže jsou správně na úrovni jednoho bitu. Kromě toho Memcheck nahradí standardní alokátor paměti jazyka C svou vlastní implementací, která zahrnuje také hlídání paměti kolem přidělených bloků (s A bity nastavenými na neplatné). Ta funkce umožňuje Memchecku detekci off-by-one chyb v případě, že program zapisuje mimo přidělené množství bloku. Mezi problémy, které dokáže Memcheck detekovat a varovat před nimi patří následující: Cenou za výše uvedené možnosti je ztráta výkonu. Programy běžící pod Memcheckem obvykle běží pětkrát až dvacetkrát pomaleji než mimo Valgrind a používají mnohem více paměti. Kromě Memchecku má Valgrind několik dalších nástrojů:", "section_level": 1}, {"title": "Podporované platformy.", "content": "Program pracuje v Linuxu na platformách x86, x86-64 a PowerPC. Ve verzi 3.5.0 je plánována podpora Mac OS X. Neoficiální verze byly zprovozněny i pod FreeBSD a NetBSD.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení Memchecku.", "content": "Kromě významného výkonového omezení není Memcheck schopen zjistit chyby mezí při použití dat alokovaných staticky nebo na zásobníku . Následující kód projde nástrojem Memcheck ve Valgrindu bez incidentů, i přes uvedené chyby: int Static[5]; int func(void)", "section_level": 1}], "src_summary": "Valgrind (výslovnost ) je v informatice program pro unixové systémy, který pomáhá při ladění a profilování programů. Lze ho použít například při hledání úniků paměti, hledání souběhů, nebo také při snaze monitorovat a zlepšit využití cache. Valgrind je open source software šířený pod licencí GPL. Název je odvozen od jména hlavního vchodu do Valhally v severské mytologii.", "tgt_summary": "Valgrind () is a programming tool for memory debugging, memory leak detection, and profiling. Valgrind was originally designed to be a free memory debugging tool for Linux on x86, but has since evolved to become a generic framework for creating dynamic analysis tools such as checkers and profilers. The name Valgrind is a reference to the main entrance of Valhalla from Norse Mythology. During development (before release) the project was named Heimdall; however, the name would have conflicted with a security package.", "id": 234621} {"src_title": "Katedrála na Wawelu", "tgt_title": "Wawel Cathedral", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První kostel svatého Václava na Wawelu vznikl kolem roku 1020, krátce poté co se stal Krakov biskupstvím. V roce 1038 jej vypálil český kníže Břetislav I. a byl pak přestavěn na kostel sv. Gereona, jehož zbytky jsou zachovány v západním hradním křídle. Druhá katedrála svatého Stanislava a svatého Václava, tzv. Hermannův dóm, vznikla v letech 1090 až 1142. Trojlodní románská bazilika se dvěma chóry, dvěma kryptami a dvěma věžemi padla roku 1305 za oběť požáru, některé části stavby ale zůstaly nepoškozeny. Roku 1320 byl v zachované části kostela korunován Vladislav I. Lokýtek, který dal ve stejném roce stavět novou, gotickou katedrálu. Roku 1346 byl dostavěn presbytář a roku 1364 loď s transeptem a bočními loděmi. Celek tvoří trojlodní baziliku na obdélném půdorysu s transeptem, delším presbytářem a chórovým ochozem. V dalších stoletích se katedrála různě upravovala a přestavovala a přibývaly další kaple. V katedrále se korunovali polští králové, a to i po roce 1609, kdy králové přesídlili do Varšavy. V letech 1655-1657 a opět roku 1702 zařízení katedrály zničili Švédové, v letech 1895-1910 byla celá stavba důkladně restaurována. Od 19. století se v katedrále začali pochovávat i významní vojevůdci a spisovatelé, ve 20. století i vrcholní politici, naposledy president Kaczynski s manželkou (2010). Za druhé světové války Němci katedrálu uzavřeli a část zařízení se ztratila.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis zevnějšku.", "content": "Trojlodní gotická katedrála na obdélném půdoryse se třemi věžemi a věncem kaplí kolem je postavena z bílého vápence a cihel. Na severovýchodní straně k ní přiléhá Zikmundova věž ze 14. století, postavená jako část opevnění hradu Wawel, s helmovou střechou ze 16. století. Ve třetím patře věže visí zvon svatého Zikmunda o průměru 2,5 metru a váze asi 10 tun. Byl objednán Zikmundem Starým v roce 1520 u norimberského zvonaře Hanse Behema. Na severozápadě přiléhá nejvyšší „Hodinová věž“, gotická stavba z cihel s barokní helmicí ze 17. století. První hodiny byly instalovány roku 1521. K jihozápadnímu rohu katedrály přiléhá „Vikářská věž“ se čtyřmi zvony, zvaná také „Věž stříbrných zvonů“. Spodní část věže je pozůstatek románské katedrály a vedle věže je východ z královské hrobky. Na severovýchodě se ke katedrále přimyká pokladnice a kapitulní knihovna. Na jihu se se nachází renesanční kaple dynastie Wasů a renesanční Zikmundova kaple s pozlacenou střechou. Slouží jako pohřební kaple posledních Jagellonců a vznikla v letech 1524 až 1533. Na její východní stěně visí stříbrný triptych Panny Marie, dílo umělců z Norimberku.", "section_level": 2}, {"title": "Popis vnitřku.", "content": "U vchodu do katedrály visí mamutí kost, velrybí žebro a kel nosorožce, které snad měly chránit katedrálu před zlem. Vnitřek katedrály byl pozdějšími úpravami silně pozměněn, v lodi a presbytáři se však zachovala gotická okna a křížové klenby. Na stěnách lodi jsou dřevěné sochy čtyř Učitelů církve (kolem 1500), na různých místech flanderské gobeliny ze 2. poloviny 17. století. Uprostřed lodi v křížení je barokní mauzoleum (\"confessio\") svatého Stanislava z roku 1629, sarkofág pobitý stříbrným plechem s baldachýnem. Presbytář je od barokně přestavěného ochozu oddělen plnými stěnami. Vnitřní zařízení katedrály je z doby její barokizace ze 17. a 18. století. Autory barokního zařízení jsou většinou italští umělci jako: Giovanni Trevano, Giovanni Battisti Gisleni, Francesco Placidi a Kacper Bazanka. Tvůrci předbarokního inventáře jsou Veit Stoss, Bartholomeo Berrecci, Giovanni Maria Padovano a Santi Gucci. Hlavní oltář je barokní z roku 1650 s obrazem Ježíše Krista na kříži. Na obou stranách stojí raně barokní chórové lavice z roku 1620. Na jednom z oltářů se nachází krucifix ze 14. století. Varhany jsou z roku 1785.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitula.", "content": "Kapitula byla založena kněžnou Ziębickou. Budova pochází z 15. století a původně zde bydleli kanovníci. Roku 1775 přestavěna na archiv a knihovnu s cennými rukopisy a inkunábulemi, která patří k nejstarším v Polsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála na Wawelu, plným názvem Katedrální bazilika svatého Stanislava a svatého Václava, je arcidiecézní kostel na Wawelském pahorku v Krakově. Je to polské posvátné místo velkého národního a historického významu a je i polskou kulturní památkou. Tradiční místo korunovací polských králů, z nichž mnozí jsou tu pohřbeni, stejně jako svatý Stanislav, svatá Hedvika a další významné osobnosti polského národa.", "tgt_summary": "The Royal Archcathedral Basilica of Saints Stanislaus and Wenceslaus on the Wawel Hill (), also known as the Wawel Cathedral (), is a Roman Catholic church and cathedral of the Archdiocese of Kraków, located on Wawel Hill in Kraków, Poland. More than 900 years old, it is the Polish national sanctuary and traditionally has served as coronation site of the Polish monarchs. Karol Wojtyla, who in 1978 became Pope John Paul II, the day after his ordination to the priesthood offered his first Mass as a priest in the crypt of the cathedral on 2 November 1946, and was ordained Kraków's auxiliary bishop in the Cathedral on 28 September 1958. The current, Gothic cathedral, is the third edifice on this site: the first was constructed and destroyed in the 11th century; the second one, constructed in the 12th century, was destroyed by a fire in 1305. The construction of the current one began in the 14th century on the orders of bishop Nanker.", "id": 1201420} {"src_title": "Karl-Otto Apel", "tgt_title": "Karl-Otto Apel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Apel studoval filosofii na univerzitě v Bonnu, promoval roku 1950 a habilitoval se v Mohuči 1961. V letech 1962–1969 byl profesorem filosofie na univerzitě v Kielu, v letech 1969–1972 v Saarbrückenu a 1972–1990 ve Frankfurtu, kde úzce spolupracoval s Jürgenem Habermasem. Roku 1990 byl emeritován, ale dále cestoval a přednášel na mnoha univerzitách po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Apel se zabýval filosofií jazyka, pragmatismem a dílem amerického filosofa C. S. Peirce. Ve svém hlavním díle „Transformace filosofie“ (1994) se pokusil o sblížení hermeneutické filosofie Martina Heideggera s filosofií jazyka, jak ji vypracoval zejména Ludwig Wittgenstein. Východiskem jeho uvažování je argumentace a situace diskuse. Pro Apela jsou vposledu zdůvodněné ty věty, které nelze ani dokázat ani zpochybnit, aniž by se přitom už předpokládala jejich platnost. Každý účastník diskuse musí předpokládat, že může dospět k pravdivým výsledkům, že tedy pravdivé výpovědi jsou možné, a musí to předpokládat i o svých partnerech – jinak by se do debaty nemohl pustit. Na těchto základních a nezbytných předpokladech se Apel snažil vybudovat svoji diskurzivní etiku jako východisko z moderního etického relativismu a nihilismu. Tak jako Immanuel Kant budoval svou transcendentální filosofii na analýze podmínek možnosti každého poznání vůbec, budoval Apel svou transcendentální filosofii intersubjektivity na analýze podmínek rozhovoru a argumentace. Každý rozhovor musí předpokládat argumentující společenství, v němž každý míní své výpovědi vážně a totéž předpokládá u svých partnerů. Apel přitom rozlišoval mezi ideálním a reálným komunikativním společenstvím. Členem reálného komunikativního společenství se člověk stává socializací, ale rozhovor musí směřovat k ideálnímu společenství, které by bylo schopno argumentům přiměřeně rozumět a definitivně posoudit jejich pravdivost. Cílem každé činnosti musí být 1) zajistit přežití lidského druhu jakožto reálného komunikativního společenství, a 2) v tomto společenství uskutečňovat ideální společenství. První podmínka je předpokladem pro druhou, která jí naopak dává smysl. Kritikové namítají, že přitom není jasné, proč by se těmito pravidly měl člověk řídit, a že představa diskurzivní etiky, která vyžaduje jen odstranění překážek komunikace, je pro skutečný lidský život příliš slabá. Kdyby podmínkou každého rozhodnutí musel být dobrovolný souhlas všech zúčastněných, nebylo by už žádného rozhodování třeba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl-Otto Apel (15. března 1922 Düsseldorf - 15. května 2017, Niedernhausen) byl německý filosof, který se pokusil o sblížení kontinentální hermeneutické filosofie a filosofie jazyka. Byl také jedním ze zakladatelů diskurzívní etiky.", "tgt_summary": "Karl-Otto Apel (; 15 March 1922 – 15 May 2017) was a German philosopher and Professor Emeritus at the University of Frankfurt am Main. He specialized on the philosophy of language and is thus considered a communication theorist. He developed a distinctive philosophical approach which he called transcendental pragmatics (\"Transzendentalpragmatik\").", "id": 181743} {"src_title": "Cinema Bizarre", "tgt_title": "Cinema Bizarre", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V roce 2005 se na jednom anime-fóru poznali Strify (20. srpna 1988), Kiro (11. ledna 1988) a Yu (28. prosince 1988). Postupem času poznali ještě Shina (12. prosince 1989) a Luminora (22. března 1985) a rozhodli se založit kapelu. Na hudební scénu prorazili až v roce 2007 se singlem Lovesongs (They Kill Me). Tilo Wolff spolu s Ericem Burtonem jsou manažeři skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Členové.", "content": "Kapela se skládá z pěti osob. Ex-člen Luminor opustil skupinu v listopadu 2008, kvůli údajným zdravotním potížím. V této době pracuje na sólovém projektu.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Na hudební scénu se dostali v roce 2007 se singlem Lovesongs (They Kill me), dva týdny po jejich prvním vystoupení v německé hudební show The Dome. Kapela byla krátce na to nominována do národního kola Eurovision Song Contest 2008, kde však se svou písní Forever Or Never širší veřejnost nezaujala. V roce 2007 vydali svou debutovou desku Final Attraction. Z desky postupně vyšly tři singly: Lovesongs (They Kill Me), Escape To The Stars a Forever Or Never. V březnu 2008 vyjeli na své první evropské turné. V září 2008 vystoupil z kapely Luminor, kvůli zdravotním problémům. Ještě v listopadu 2008 však bylo oznámeno vydání druhé studiové desky ToyZ. Prvním singlem z nové desky se měla stát píseň My Obsession, kterou Strify popsal jako 'silnou baladu'. Poté, co píseň unikla na internet, bylo vydání singlu odloženo. To potvrdila kapela na serveru YouTube, kde vyjádřila své zklamání a změnu pilotního singlu. Na své oficiální stránce kapela potvrdila, že vydá také první desku určenou pro americký trh, pojmenovanou BANG!. Pilotním singlem z obou desek se nakonec stala píseň I Came 2 Party, ve které hostuje Space Cowboy. Píseň My Obsession se nakonec stala až druhým singlem. 21. ledna 2010 kapela na svém MySpace potvrdila svůj rozpad. Strify v červnu 2011 vydal zremixovanou podobu jejich písně Blasphemy a potvrdil, že do konce roku vydá svou sólovou desku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cinema Bizarre je německá kapela pocházející z Berlína. Svou debutovou desku vydala v roce 2007. V lednu 2010 se kapela rozpadla.", "tgt_summary": "Cinema Bizarre was a German glam rock band from Berlin. They released their debut album in 2007. Their manager was Lacrimosa singer and songwriter Tilo Wolff. In January 2010, the band announced that they were taking a break. Cinema Bizarre has sold more than 1.5 million records worldwide.", "id": 2135204} {"src_title": "Jaime Alguersuari", "tgt_title": "Jaime Alguersuari", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Alguersuari začal svou formulovou kariéru v roce 2005. O rok později vyhrál zimní sérii italské Formule Renault. V následující sezóně skončil v hlavní části tohoto šampionátu na 2. místě, za Mikou Mäkim.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 3.", "content": "Pro rok 2008 se Jaime přestěhoval do šampionátu Britské Formule 3, kde závodil pro tým Carlin Motorsport společně se svými stájovými kolegy, kterými byli Brendon Hartley, Oliver Turvey a Sam Abay. Šampionát byl po celou sezónu dramatický, o titul bojovali Alguersuari, Hartley, Turvey a Sergio Pérez. Alguersuari však vyhrál poslední 3 závody a tím si zajistil titul. Zároveň překonal rekord, když se stal nejmladším pilotem, který dokázal vyhrát tuto sérii, bylo mu přesně 18 let a 203 dní, byl také prvním Španělem, kterému se podařilo získat britský titul. V témže roce ještě zastoupil zraněného Marka Webbera při Závodu šampiónů na stadionu Wembley.", "section_level": 2}, {"title": "Světová série Renault.", "content": "Pro sezónu 2009 si Jaime zajistil místo ve Světové sérii pod záštitou automobilky Renault. Pokračoval opět v týmu Carlin a také společně s Oliverem Turveyem. V polovině sezóny však přišla větší výzva. Zatímco figuroval v tomto šampionátu na 8. místě s jedním pódiovým umístěním, dostal nabídku od týmu Toro Rosso, aby nahradil Sébastiena Bourdaise, kterého tým propustil. I přes takovou velkorysou nabídku chtěl Jaime dál jezdit i Světovou sérii Renault. Týden po svém debutu ve Formuli 1 se tak do této série znovu vrátil. Jízda ve Formuli 1 jakoby mu dodala krev do žil, jelikož závod Světové série Renault vyhrál. Za celý víkend pak posbíral 27 bodů a posunul se z 8. na 3. místo, nakonec skončil na celkovém 6. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2009–2011: Toro Rosso.", "content": "Alguersuari převzal roli rezervního jezdce pro týmy Red Bull Racing a Toro Rosso, po svém bývalém kolegovi Hartleyovi, pro druhou polovinu sezóny 2009. A hned dva týdny po jmenování do této funkce, propustil tým Toro Rosso Sébastiena Bourdaise a Alguersuari byl ihned pasován do role jeho náhradníka ještě před tím, než vše oficiálně potvrdil tým. Toro Rosso nakonec Jaimeho opravdu potvrdilo jako pilota pro Grand Prix Maďarska 2009. Stal se tak nejmladším pilotem Formule 1, bylo mu 19 let a 125 dní (Tento rekord se udržel do Grand Prix Austrálie 2015, kde ho překonal Max Verstappen- 17 let a 166 dní) když překonal rekord, který držel Mike Thackwell. Stal se tak sedmým teenagerem, který startoval ve Formuli 1. V závodě skončil Alguersuari na 15. místě a dokonce hned porazil svého stájového kolegu, Sébastiena Buemiho. Ve svém druhém závodě si o jednu příčku pohoršil, další 4 závody však nedokončil. V lednu 2010 bylo oznámeno, že Španěl bude u italského týmu pokračovat i v další sezoně.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaime Alguersuari (* 23. března 1990, Barcelona) je španělský pilot, který se při Grand Prix Maďarska 2009 stal nejmladším pilotem v historii Formule 1. Od této Grand Prix nahradil v kokpitu týmu Toro Rosso Sébastiena Bourdaise.", "tgt_summary": "Jaime Víctor Alguersuari Escudero (; born 23 March 1990), also known as Jaume Alguersuari (), is a Spanish retired racing driver best known for competing in Formula One between and , and for being the 2008 British Formula 3 champion. He is the son of Jaime Alguersuari, Sr., a former motorcyclist and racing driver. Alguersuari became the youngest Formula One driver to start a Grand Prix in history at the 2009 Hungarian Grand Prix – at the age of 19 years, 125 days – and in the process, became the first driver to be born in the 1990s to compete in Formula One. This record was broken by Max Verstappen in 2015 who competed at just 17 years of age. After losing his drive with the Toro Rosso team in late 2011, Alguersuari joined British radio station BBC Radio 5 Live to be their expert summariser for the 2012 Formula One season, alongside lead commentator James Allen. At the age of 25, Alguersuari officially retired from motorsport to concentrate on his DJ career.", "id": 1537238} {"src_title": "Birma", "tgt_title": "Birman", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolem původu plemene existují různé legendy. Společně tvrdí, že tyto kočky pochází ze severní Barmy (od toho nejspíše pochází jméno Birma), kde byly chovány jako chrámové kočky. První birmy se do Evropy dostaly kolem roku 1920. Podle jedné legendy párek birem dostali darem Francouz Auguste Pavie a anglický major Gordon Russell, kteří pomohli mnichům v klášteře Lao-Tsun během přepadení kláštera. Podle jiné, méně romantické legendy, muž jménem Vanderbilt koupil svatou birmu od jednoho bezbožného služebníka. Za oficiální kolébku plemene je považována Francie, kde byly položeny základy dnešního chovu. Plemeno zde bylo uznáno místní organizací Fédération Féline Française již v roce 1925. Birmy byly ve Francii velmi oblíbené a rozšířily se i do Německa. Během druhé světové války plemeno ovšem téměř vyhynulo. V Evropě byly po skončení války naživu pouhé dvě birmy, pár jménem Orloff a Xenia de Kaabaa, v držení francouzské rodiny Baudoin-Crevoisier. K obnově plemene muselo být použito křížení s jinými plemeny, především perskou a siamskou kočkou. Kolem roku 1950 se již znovu objevují vrhy čistě birmských koťat. Obnovené plemeno si začalo získávat velkou oblibu, rychle se šířilo do Švýcarska, Belgie, Holandska, Anglie i USA. V Anglii bylo plemeno oficiálně uznáno v roce 1966, v USA o rok později. Začátkem 70. let plemeno proniká do Skandinávie, kde dnes birmy patří mezi nejvíce chované kočky. Birmy nelze zaměňovat s barmskými kočkami, které jsou samostatným, zcela odlišným plemenem.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Birma má kompaktní, svalnatou a středně velkou stavbu těla. Samice váží obvykle 2.5 – 4.5 kg, samec do 6 kg. Hlava birem je širší, s plnými tvářemi, ne příliš trojúhelníková, se zaobleným čelem a nosem beze stopu; výrazná brada nesmí ustupovat. Pod mírně klenutým, zaobleným čelem, ustupujícím dozadu, je v místě kořene nosu malá prohlubeň. Nos má tmavé zrcátko, pouze u variet s kresbou růžové, je římského tvaru, středně dlouhý, vystupuje zhruba jako zaoblení čela. Oči jsou sytě modré, oválné, až kulaté, středně daleko posazené, podstatný je nejen jejich tvar, ale také hloubka a sytost barvy (šilhání se pokládá za hrubou vadu). Uši jsou menší, zaoblené, posazené středně daleko a mírně z boku, nesmí být příliš blízko sebe (jako u siamských koček), ani příliš daleko (jako u koček perských). Tělo delší, kocour musí být robustnější než kočka. Končetiny jsou kratší, pevné, tlapky kulaté. Průměrně dlouhý ocas sahá optimálně mezi lopatky, je dobře osrstěný, bez zálomků. Srst birmy má světlou základní barvu se zřetelně ohraničenými odznaky a uzavřenou maskou. Celková barva srsti je bílá, až skořápkově krémová (s postupujícím stářím tato barva tmavne, jako u většiny koček s odznaky), s akromelanickými odznaky na obličeji, uších, nohou, ocase a (u kocourů) na varlatech. Vadou jsou tmavé skvrny na slabinách, břiše a šíji. Konce tlapek musí být čistě bílé. Odznaky jsou uznávány v těchto barvách: Bílé fleky v odznacích jsou hodnoceny jako vada. Všechny birmy se rodí bílé (stejně jako ostatní kočky s odznaky), barvy se začínají vyvíjet po týdnu až 14 dnech. Může trvat i déle než rok, než srst kočky dosáhne plného vybarvení.. Srst je hedvábná, s podsadou. Neplstnatí a je nenáročná na údržbu. Birma má chlupaté i spodky tlapek mezi polštářky (tyto chlupy musí být bílé).", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a chov.", "content": "Birma je inteligentní, klidné, učenlivé a přizpůsobivé plemeno, postrádající známky agresivity; toleruje i jiná zvířata v domácnosti. Nemá problém v soužití s dětmi. Birma nepatří mezi rezervované, odtažité kočky, které se vyhýbají společnosti. Vyhledává sociální kontakty a hodně přilne ke své lidské rodině. Bývá komunikativní, ale nikoli hlučná tak výrazně, jako třeba kočka siamská. Chovatelskou základnu lze nalézt na celém světě, v České republice není toto plemeno příliš rozšířené (např. ve Švédsku mu však patří mezi chovanými plemeny druhé místo). Při chovu se klade důraz na pokrevní linie a hlídá se nepříbuzná plemenitba. Možná i díky tomu není dosud toto plemeno tolik zatížené genetickými vadami a nemocemi, jako jiná, daleko více rozšířená a množitelským způsobem odchovávaná plemena.", "section_level": 1}, {"title": "Lagerfeldova Choupette.", "content": "Jednou z nejslavnějších biremských koček je Choupette, narozená 18. srpna 2011, která je bílá s modrýma očima a váží asi 3,5 kg. Byla miláčkem módního návrháře Karla Lagerfelda, který zemřel 19. února 2019. Lagerfeld porovnával její oči se safírem. Jejím původním majitelem byl s ním spřátelený model Baptiste Giabiconi, který ji Lagerfeldovi zapůjčil po dobu svého pobytu mimo Francii. Módní tvůrce si však Choupette (jméno znamená „sladká“) natolik oblíbil, že mu ji Giabiconi nakonec přenechal. Choupette má Lagerfeldem autorizovaný vlastní účet na Twitteru a byla v červenci 2013 vyobrazena společně s modelkou Lindou Evangelista na titulní stránce německého vydání módního časopisu \"Vogue\". I po Lagerfeldově smrti je Choupette materiálně velmi dobře zajištěna a má dva zaměstnance, kteří se o ni starají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Birma je plemeno kočky domácí. Je to středně velká kočka, přátelská a společenská. Postrádá agresivitu vůči lidem, kočkám i psům. Její váha se pohybuje od 2.5 do 6 kg. Plemeno je uznáváno všemi velkými mezinárodními chovatelskými organizacemi (FIFe, CFA, TICA). FIFe birmu řadí do skupiny II. Polodlouhosrsté kočky.", "tgt_summary": "The Birman, also called the \"Sacred Cat of Burma\", is a domestic cat breed. The Birman is a long-haired, colour-pointed cat distinguished by a silky coat, deep blue eyes, and contrasting white \"gloves\" or \"socks\" on each paw. The breed name is derived from \"Birmanie\", the French form of Burma. The Birman breed was first recognized in France by the Cat Club de France in 1925, then in England by the Governing Council of the Cat Fancy (GCCF) in 1966 and in United States by the Cat Fanciers' Association (CFA) in 1967. It is also recognized by the Canadian Cat Association (CCA) and the International Cat Association (TICA) in 1979.", "id": 852383} {"src_title": "Moskvič 412", "tgt_title": "Moskvitch 412", "src_document": [{"title": "Výbava.", "content": "Moskvič 412 disponoval bohatou výbavou, která nebyla v té době samozřejmá ani v západoevropských vozech stejné objemové třídy, např.:", "section_level": 1}, {"title": "Elektrická výzbroj.", "content": "Poprvé u značky Moskvič byl použit alternátor. Poskytoval výkon až 480 W (40 A), což spolehlivě pokrylo veškeré spotřebiče ve voze. Zapalování bateriové, kontaktní. Ve voze byla skříňka na 3 pojistky po 10 A (zpětné světlomety, motorek větráku, přístroje, přerušovač blinkrů, klakson) a 2 bimetalové jističe (stěrače 7 A, světla 20 A). Buzení alternátoru, zapalovací soustava a zapalovač cigaret byly bez jištění. Nevýhodou byla absence relé pro výkonné spotřebiče (např. světla), přes spínače tedy tekl silový proud. Druhým slabým místem elektroinstalace byl ampérmetr, který nepoužíval bočník. Veškerý proud tedy protékal přes palubní desku. Ampérmetr se mohl časem protavit do svého plastového lůžka a působit problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Spotřeba paliva.", "content": "Moskviče 412 bývaly kritizovány za vysokou spotřebu paliva. Mohl za to karburátor a kontaktní zapalovací soustava, které vyžadovaly častější seřizování a čištění, jež se jim v běžném provozu nedostávalo, ale také samotní řidiči, kteří rádi využívali možností silného motoru, případně vůz přetěžovali. Roli hrál ovšem i tehdejší nekvalitní benzín, oleje a pneumatiky. Řidič sžitý s charakterem motoru a správně seřízeným vozem mohl nicméně dosahovat průměrné spotřeby 7-8 litrů na 100 km.", "section_level": 1}, {"title": "Moskvič 427.", "content": "Moskvič 427 byla kombi verze Moskviče 412. Pod zavazadlovým prostorem v odklopné přihrádce se nacházelo rezervní kolo, opěradlo zadní lavice bylo sklopné. Vůz měl stálý převod 4,55:1 (sedan 4,22:1) a zvýšenou nosnost, silnější zadní pérování.", "section_level": 1}, {"title": "Moskvič 434.", "content": "Moskvič 434 byl užitkový vůz odvozený od Moskviče 412. Místo zadních bočních okének byl plech a chyběla zcela zadní sedadla. Vůz měl stálý převod 4,55:1 (sedan 4,22:1) a zvýšenou nosnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moskvič 412 (rusky: Москвич-412) byl osobní automobil nižší střední třídy (v dobové terminologii \"střední objemové třídy\"), vyráběný závody AZLK a Iž. Oproti dříve vyráběným typům představoval významný pokrok z hlediska zjednodušení údržby, snížení spotřeby paliva, zvýšení výkonu, provozní spolehlivosti a životnosti, zároveň se zachováním velkého množství původních dílů. Moskvič 412 disponoval zcela novým celohliníkovým motorem s rozvodem OHC, který vyvinula Ufimská motorárna (UZAM). Jako vzor zde posloužil čtyřválec BMW M115. Taktéž nová 4stupňová převodovka měla poprvé u značky Moskvič úplnou dopřednou synchronizaci. Premiéru měl dále podtlakový posilovač brzd, alternátor, suchý tlumič sání a plnoprůtočný olejový filtr s papírovou výměnnou vložkou. Zbytek vozu byl přejat z Moskviče 408. Vůz se začal vyrábět v roce 1967. Roku 1969 proběhl facelift - změnila se přední maska, přišly obdélníkové světlomety z NDR, bezpečnostní palubní deska z polyuretanu a parkovací svítilny v zadních sloupcích. Další drobné úpravy výrobce přinášel postupně: snížení počtu mazacích míst na podvozku, přemístění řadicí páky a ruční brzdy na podlahu, bezpečnostní sloupek volantu, bezpečnostní skla, nová spínací skříňka se zámkem řízení, nové osvětlení interiéru, modernější provedení přístrojů. V roce 1976 byla výroba v Moskvě ukončena a nahrazena modelem 2140, který představoval spíše jen důkladnou modernizaci předchozího typu. V Iževsku se model 412 vyráběl nadále s mírnými úpravami pro ruský trh až do roku 1997.", "tgt_summary": "The Moskvitch 412 (Moskvich 412, Москвич-412, M-412) is a small family car produced by Soviet/Russian manufacturer MZMA/AZLK in Moscow from 1967 to 1975, and by IZh in Izhevsk from 1967 to 1982 (also known as IZh-412). It was a more powerful and prestigious version of the M-408 model, offering more features for a higher price.", "id": 518586} {"src_title": "Walcheren", "tgt_title": "Walcheren", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Říma.", "content": "Walcheren byl v této době obydlenou oblastí, přičemž město Domburg bylo důležitým obchodním místem. Pravděpodobné jméno města Domburg v těchto časech bylo Walichrum, což vysvětluje zároveň původ jména Walcheren. V roce 1647 byly objeveny zbytky chrámu zasvěceného bohyni Nehalennii. Byly zde také nalezeny oltáře. Ty byly z vděčnosti za bezpečnou plavbu věnovány bohyni obchodníky. Ve třetím a čtvrtém století došlo k záplavám velké části Zeelandu a území zůstalo poté neobydlené.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V devátém století byly založeny hradiště k ochraně proti vpádům Normanů u měst Middelburg, Domburg (de duinburg – hrad v dunách) a Oost-Souburg (de zuidburg – jižní hrad). Hradiště v Oost-Souburgu je zrestaurováno, v Middelburgu ho lze rozeznat v mapě města. Sedláci v tomto území, kde ještě nebyly vytvořeny poldery vytvářeli malé kopečky k ochraně proti záplavám. V roce 1014 bylo území právě takovou povodní postiženo. Od jedenáctého století byly na Zeelandu kousek po kousku vytvořeny poldery mnichy z Flander, díky čemuž se nebezpečí záplav zmenšilo. Plodná zeelandská půda byla velice vhodná pro zemědělství a blahobyt vzrůstal díky zámořskému obchodu. Od dvanáctého století se objevovaly vesnice a města. Díky dobré dostupnosti po moři vzrůstal velice rychle od 14. století význam měst jako Middelburg, Veere a Vlissingen.", "section_level": 2}, {"title": "16. a 17. století.", "content": "Šestnácté století bylo z historického hlediska zajímavou dobou, v které území prošlo dobrými a špatnými časy. Během osmdesátileté války bylo území často zatahováno do válečného obchodování. Ale území postihly také záplavy, mimo jiné záplava všech svatých (Allerheligenvloed) v roce 1570.", "section_level": 2}, {"title": "18. a 19. století.", "content": "Tato století byla periodou klesajícího blahobytu. Ekonomie stagnovala s výjimkou zemědělství. Od 30. července do 10. prosince 1809 proběhla britská expedice na Walcheren a byla neúspěšným pokusem o ovládnutí přístavu v Antverpách během války páté koalice proti Napoleonovi. V roce 1872 byla prodloužena železnice z Zuid-Bevelandu až do Vlissingenu. To byl důvod pro postavení přehrady Sloedam mezi ostrovem Walcheren a Zuid-Bevelandem. Od postavení přehrady Sloedam se stal z ostrova Walcheren poloostrov.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po vylodění v Normandii v červnu 1944 postupovali spojenci rychle směrem k nizozemské hranici. V září byly osvobozeny jižní provincie, včetně provincie Zeeuws-Vlaanderen. Neúspěch operace Market Garden znamenal dočasný konec postupu. Také na Walcheren byli pány ještě Němci a ovládali tak přístupovou cestu k přístavnímu městu Antverpy. Ale spojenecké vojsko potřebovalo velký přístav – a přístavy v Normandii byly malé a příliš daleko. K zpřístupnění cesty do Antverp bylo tedy potřeba ovládnutí poloostrova Walcheren. Ale silná německá obrana učinila z vylodění zde riskantní záležitost. Proto vybombardovali spojenci 3. října hráze u Westkapelle na Walcheren. I přes varování civilistů pomocí letáků dne 2. října bylo usmrceno 80 obyvatel Westkapelle. 600 z 650 rodinných domků bylo zničeno. Hráze u Vlissingenu a Veere byly také bombardovány a 17. října byl znovunapadeno Westkapelle, aby byly zvětšeny a prohloubeny otvory v hrázi. Walcheren se díky tomu ocitl pod vodou, což způsobilo ochromení německé obrany jako přípravu na napadení z moře. 1. listopadu dorazily do Westkapelle a Vlissingenu především britské a norské jednotky a po těžkých bojích byl Walcheren konečně 8. listopadu 1944 osvobozen. Walcheren je tak po Normandii jediným místem, kde se podařilo spojencům prolomit německý Atlantický val.", "section_level": 2}, {"title": "Povodeň v roce 1953.", "content": "V noci z 31. ledna na 1. února 1953 byl Zeeland postižen povodní. Walcheren zůstal z větší části povodni uchráněn. Aby se takovému neštěstí do budoucna předešlo, byly od roku 1958 budovány přehrady projektu Deltawerken. Vedlejším efektem tohoto projektu bylo zkvalitnění spojení se zbytkem Nizozemí (díky silnicím, které od té doby po přehradách vedou).", "section_level": 2}, {"title": "Deltawerken.", "content": "Přehrada Veerse Gatdam z roku 1961, součást projektu Deltawerken, spojuje Walcheren s Noord-Bevelandem. Dřívější Veerse Gat (Veerský průliv) se od té doby nazývá Veerse Meer (Veerské jezero) a je populárním sportovní oblastí přitahující spoustu turistů. Přístav města Veere není již od té doby kvůli své poloze spojen s mořem, kvůli čemuž se rybářská flotila musela přestěhovat. Délka pobřeží se však založením přehrady podstatně zkrátila, což silně zmenšilo nebezpečí záplav pro Walcheren.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha.", "content": "Walcheren je převážně venkovskou oblastí. Dvě velká města na ostrově jsou Vlissingen a Middelburg, které tvoří společně aglomeraci. Severně od Middelburgu leží historické městečko Veere u Veerského jezera. Největší vesnicí na Walcheren je Koudekerke nacházející se západně od Vlissingenu a Middelburgu (i když vlastně největší vesnicí je Oost-Souburg s 10 500 obyvateli, ale ta je už počítána jako čtvrť Vlissingenu). Na Walcheren je několik lázní, z nichž nejznámější je asi Domburg. Dalšími lázněmi jsou Zoutelande, Dishoek, Westkapelle, Oostkapelle a Vrouwenpolder.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Od 1. ledna 1997 je Walcheren rozdělen na tři okresy: Middelburg, Veere a Vlissingen.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejdůležitější silniční spojnicí je silnice A58 z Eindhovenu do Vlissingenu. Vlissingen je zároveň konečnou stanicí železniční linky Roosendaal – Vlissingen (tzv. Zeeuwse Lijn – zeelandská linka). Trajekt do města Breskens dnes již nepřepravuje automobily. Silniční spojení s Zeeuws-Vlaanderen je umožněno díky tunelu pod západní Šeldou (Westerscheldetunnel). V roce 2010 by měl být postaven plánovaný obchvat Middelburgu, N57. Silnice N57 v současnosti protíná Middelburg a stará se tak o časté automobilové zácpy v jeho centru. Nová trasa silnice N57 je plánována přes Nieuw- a Sint- Joosland až k Veerské přehradě, délka nové trasy je 13.4 km. Na východ od Middelburgu kříží nová silnice kanál skrz Walcheren pomocí akvaduktu. Silnice bude z větší části čtyřproudová.", "section_level": 1}, {"title": "Lokální rozhlas a televize.", "content": "Od roku 2007 má Walcheren vlastní televizi a rozhlas – TV Walcheren.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walcheren je kraj a poloostrov na západě nizozemské provincie Zeeland a sestává ze tří okresů – Middelburg, Veere a Vlissingen. Walcheren je obklopen Severním mořem, západním ramenem Šeldy (Westerschelde) a Veerským jezerem (Veerse Meer). Původní ostrov Walcheren je v současnosti pokračováním poloostrova Zuid-Beveland. Walcheren čítá 113 tisíc obyvatel na rozloze 216 km², čímž je nejhustěji obydleným ostrovem provincie Zeeland.", "tgt_summary": "Walcheren () is a region and former island in the Dutch province of Zeeland at the mouth of the Scheldt estuary. It lies between the Eastern Scheldt in the north and the Western Scheldt in the south and is roughly the shape of a rhombus. The two sides facing the North Sea consist of dunes and the rest of its coastline is made up of dykes. Middelburg, the provincial capital, lies at Walcheren's center. Vlissingen, to the south, is the main harbour and the third municipality is Veere. Originally, Walcheren was an island, but polders and the Oosterscheldekering across the Eastern Scheldt have connected it to the (former) island of Zuid-Beveland, which in turn has been connected to the North Brabant mainland.", "id": 1882382} {"src_title": "Ichthys", "tgt_title": "Ichthys", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o používání v předkřesťanské době.", "content": "Symbol ryby byl používán na tomtéž místě již dříve jako symbol několika božstev. Amulety ve tvaru ryby (také delfína) symbolizovaly plodnost. Ichtys se týkala také lidské sexuality a znázorňovala ženský klín (nebo dělohu). Znak ryby je také spojován s Afroditou, Atargatou, Dagonem a některými dalšími místními původními bohy.", "section_level": 2}, {"title": "Ichthys jako křesťanský symbol.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Význam symbolu.", "content": "Užití Ichthys jako hlavního symbolu prvotních křesťanů může být vnímáno jako kryptogram. \"Ichthys\" (ΙΧΘΥΣ, řecky ryba) se dá číst jako slovo složené z prvních písmen slovního spojení: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. V originále Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ, \"Iésús Christos Theú Huiós, Sótér\". Podle historiků se ve dvanáctém století začalo znovu používat motivu Ichthys, tentokrát doplněného o křížek (místo oka) nebo nápis ΙΧΘΥC. Původní forma \"Ichthys\" je kruh obsahující řecká písmena uspořádaná tak, aby výsledek vypadal jako osmipaprsčité kolo.", "section_level": 3}, {"title": "Ryby v evangeliích.", "content": "Ryby jsou v evangeliu zmiňovány několikrát a je jim dáván symbolický význam. Několik z Ježíšových učedníků bylo rybáři. Pověřil je se slovy „Udělám z vás rybáře lidí.“ Při krmení davů byl k Ježíši přinesen malý chlapec s „pěti krajíčky chleba a dvěma rybkami“. Ptali se ho: „Ale co jsou oni, mezi tolika jinými?“ Ježíš zmnohonásobil množství chleba i ryb a nakrmil tím celý dav. V Matoušovi 13:47–50 Ježíš přirovnává Boží rozhodnutí, kdo vystoupí do nebe a kdo propadne peklu, rybářům třídícím jejich úlovek: ponechávají si ty dobré ryby a ty špatné vyhazují pryč. V Janovi 21:11 je zaznamenáno, jak učedníci chytali celou noc, ale nic neulovili. Ježíš jim poradil, aby rozhodili sítě na opačné straně lodi – a oni pak ulovili 153 ryb! Málo citovaný výskyt ryb v Ježíšově životě můžeme nalézt i v Matoušovi 17:24–27, kde Kristus říká Petrovi, aby šel na ryby, neboť peníze na zaplacení chrámových daní najde v ústech chycené ryby.", "section_level": 3}, {"title": "Prvotní křesťanská církev.", "content": "Ichthys byla nalezena už v římských katakombách z prvního století. Když byli křesťané v prvním století n. l. pronásledováni Římany, používali rybu k označování potkávacích míst a kobek nebo k rozlišení spojenců od nepřátel. Existuje několik hypotéz, jak a proč byla vybrána ryba. Některé zdroje naznačují, že by mohlo jít o doporučení Klémenta Alexandrijského jeho dopisovatelům (Paedagogus, III, xi) vyrýt do svých pečetí rybu nebo holubici. Nicméně je známo z římských staveb, že toto znamení užívali již dříve. Také mohlo být myšleno jako protest proti zbožňování římského císaře během vlády Domitiana v prvním století našeho letopočtu. Mince nalezené v Alexandrii o něm referují jako o „synu božím“ (Theú Huiós). Ve skutečnosti už tento titul (divi fillius) užívali předchozí panovníci od smrti Julia Caesara, který byl následně prohlášen za boha.", "section_level": 3}, {"title": "Odraz v současné kultuře.", "content": "Ježíšova ryba se stala moderní ikonou křesťanství. Dnes lze tento symbol nalézt například jako samolepku na autech, přívěscích či jiných špercích symbolizujících, že nositel je křesťan. Jako logo ho také používají některé společnosti a univerzitní spolky.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební festival.", "content": "Ichthus je také jméno pro pravidelný křesťanský hudební festival pod širým nebem. Koná se každoročně během června ve městě Wilmore v americkém státě Kentucky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ichthys (v řečtině Ἰχθύς, kapitálkami: ΙΧΘΥΣ nebo i ΙΧΘΥC), lze se setkat i s přepisem Ichthus, je v řečtině výraz pro „rybu“ Je to symbol, který byl hojně používán ranými křesťany jako tajné heslo v dobách, kdy byli pronásledováni. Znám je také pod přezdívkou „Ježíšova ryba“.", "tgt_summary": "The ichthys or ichthus (), from the Greek \"ikhthýs\" ( 1st cent. AD Koine Greek , \"fish\") is a symbol consisting of two intersecting arcs, the ends of the right side extending beyond the meeting point so as to resemble the profile of a fish. The symbol was adopted by early Christians as a secret symbol. It is now known colloquially as the \"sign of the fish\" or the \"Jesus fish\".", "id": 1033957} {"src_title": "Emómalí-ji Rahmón", "tgt_title": "Emomali Rahmon", "src_document": [{"title": "Vzestup k moci.", "content": "Během protivládních protestů v roce 1992 byl tehdejší prezident Rahmón Nabíjev nucen v obavě o svůj život odstoupit. Úřadu se v srpnu téhož roku následně ujal Akbaršó Iskandarov, který působil ve funkci úřadujícího prezidenta až do listopadu, kdy byl nucen rezignovat v důsledku občanských nepokojů. Po následném zasedání nejvyššího sovětu byla funkce prezidenta zrušena a moc přešla na tehdejšího předsedu vlády, Emómalího Rahmónova. Během občanské války v letech 1992–1997 se proti Rahmónově vládě postavila \"Sjednocená tádžická opozice\", což mělo za následek cca 100 000 mrtvých. Rahmón přežil také pokus o atentát v dubnu 1997 v Chudžandu a odolal dvěma pučům v srpnu 1997 a listopadu 1998. 6. listopadu 1994 byl zvolen do nově vytvořené funkce prezidenta Tádžikistánu. V listopadu 1999 byl s 97 % procenty hlasů znovuzvolen na sedmileté volební období. 22. června 2003 vyhrál referendum, které mu povoluje se ještě dvakrát ucházet o funkci prezidenta, jelikož by to dle tehdejších zákonů ve volbách v roce 2006 již nebylo možné. Opozice nicméně považuje toto referendum za zfalšované. Rahmón byl znovuzvolen v poněkud kontroverzních volbách 6. listopadu 2006, kdy podle oficiálních výsledků získal 79 % hlasů. Ve funkci byl potvrzen i v posledních volbách, konaných 6. listopadu 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Změna jména.", "content": "V březnu 2007 Rahmón prohlásil, že si nechá změnit své jméno na \"Rahmón\", vypuštěním ruské koncovky „-ov“ (tj. původní rusko-tádžická varianta jména zněla Rahmónov), což také následně požadoval i po ostatních Tádžicích jako výraz návratu k původním kulturním kořenům. Rahmón si také v souladu se spojováním křestních jmen s příjmením v (klasické) perštině přidal na konec svého křestního jména Emómalí tzv. ezáfetovou konstrukci, tedy „spojovník“ \"-ji\", což odkazuje na perské „Emómalí z (rodiny) Rahmónů“. V českém přepisu jména je možné ezáfetovou konstrukci vypouštět, \"ezáfet\" se však neužívá při skloňování tohoto jména v češtině: \"Emómalí(-ji) Rahmón\", gen. \"Emómalího Rahmóna\" apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emómalí-ji Rahmón (tádžicky \"Эмомалии Раҳмон\", \"Emomalii Rahmon\" v persko-arabské grafice امام‌علی رحمان; rusky \"Эмомали Рахмон\", \"Emomali Rachmon\"; * 5. října 1952 v Kůlóbu, \"rus. Kuljab\"), dříve Emómalí Šarifovič Rahmónov (\"Эмомалӣ Шарифович Раҳмонов\"; \"Эмомали Шарифович Рахмонов\") je současný prezident Republiky Tádžikistán. Ve své funkci působí od 6. listopadu 1994, v čele země je však již od 20. listopadu 1992. Je předsedou \"Lidově demokratické strany Tádžikistánu\", která má největší procento křesel v tamním parlamentu.", "tgt_summary": "Emomali Rahmon (; born 5 October 1952) is a Tajikistani politician who has served as President of Tajikistan (or its equivalent post) since 1994. His rule is regarded by Human Rights Watch as a dictatorship.", "id": 802104} {"src_title": "GAZ M20 Poběda", "tgt_title": "GAZ-M20 Pobeda", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj vozu začal v únoru 1943, vedoucím vývoje byl šéfkonstruktér automobilky GAZ Andrej Alexandrovič Lipgart. Vůz byl prvním sovětským automobilem se samonosnou karosérií. První prototyp byl dokončen v listopadu 1944. V té době se začalo blížit vítězství v druhé světové válce, a tak byl automobil pojmenován Poběda, rusky \"Vítězství\". V červnu 1945 byl jeden prototyp představen nejvyšším sovětským představitelům. Na konci srpna 1945 byla schválena sériová výroba vozu, která začala 21. června 1946. Kvůli technickým problémům nového vozu, způsobených uspěchaným vývojem, byla výroba v říjnu 1948 přerušena. Na Pobědě byly provedeny konstrukční úpravy a vylepšení. Tato druhá série pak byla vyráběna od roku 1949. Téhož roku vznikla varianta polokabriolet, tedy vůz s pevnými rámy oken, ale bez třetího bočního sloupku a se stahovací plátěnou střechou. V roce 1950 byla zavedena modernizovaná převodovka se synchronizací 2. a 3. stupně. Řadicí páka byla přesunuta pod volant. Roku 1955 byla zahájena výroba třetí série s továrním označením GAZ-M20V. Ta se lišila upraveným motorem s vyšším výkonem, modernizovanou brzdovou soustavou, novým volantem a upravenou přístrojovou deskou. Byla pozměněna maska vozu, která dostala tři silné vodorovné lišty a upravený nárazník. Tato varianta byla vyráběna až do konce výroby roku 1957. Postupem doby Poběda vyzrála ve spolehlivý a odolný vůz. Celkem bylo vyrobeno 235 997 kusů, z toho 14 220 verze polokabriolet a 37 000 vozů, upravených pro taxislužbu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba v zahraničí.", "content": "Od listopadu 1951 byla Poběda montována v Polsku pod jménem Warszawa M20. Postupně modernizované vozy byly vyráběny ve varšavském závodě FSO až do roku 1973. Určité množství vozů bylo údajně smontováno v Pchjongjangu v Severní Koreji.", "section_level": 2}, {"title": "GAZ-M72.", "content": "V roce 1955 vznikl vůz s upravenou karosérií Pobědy a podvozkem i motorem z vojenského terénního automobilu GAZ 69. Vzniklý terénní vůz GAZ-M72 měl oproti klasické Pobědě pohon všech kol a zvětšenou světlou výšku. S motorem o výkonu 55 k dosahoval rychlosti 90 km/h. GAZ-M72 vznikl za podpory nejvyššího sovětského představitele Nikity Sergejeviče Chruščova a měl být určen především oblastním tajemníkům strany a předsedům kolchozů. Mezi lety 1955–1958 vzniklo 4677 vozů.", "section_level": 2}, {"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Karosérie.", "content": "Poběda má čtyřdveřovou pětimístnou samonosnou karosérii typu sedan se zaoblenou zádí. Karosérie je svařena z ocelových profilů, krytých plechem. Karosérie polokabriolet má plátěnou stahovací střechu.", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Podvozek je klasické koncepce s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Vpředu je dělená lichoběžníková náprava s příčnými rameny, odpruženými svislými vinutými pružinami. Vzadu je tuhá náprava odpružená podélnými půleliptickými listovými péry. Zadní náprava je hnací. Brzdy hydraulické bubnové na všech kolech. Kola jsou šestnáctipalcová, s lisovanými ocelovými disky a pneumatikami rozměru 6,00-16.", "section_level": 2}, {"title": "Motor a převodovka.", "content": "Motor je řadový, kapalinou chlazený zážehový čtyřválec s rozvodem SV. Motor je umístěn vpředu, podélně za přední nápravou. Zdvihový objem: 2112 cm³ Stupeň komprese: 6,2 Elektrická soustava: 12 V. Nejvyšší výkon: 37 kW (50 k) při 3600 ot/min; od roku 1955: 38 kW (52 k) při 3600 ot/min Největší točivý moment: 125 Nm při 2200 ot/min Převodovka: třístupňová se zpátečkou, 2. a 3. stupeň synchronizovaný (od roku 1950). Řadicí páka na zemi, od roku 1950 pod volantem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozměry a hmotnosti.", "content": "Délka: 4665 mm Šířka: 1695 mm Výška: 1640 mm Rozvor: 2700 mm Pohotovostní hmotnost: 1460 kg (sedan), 1495 kg (polokabriolet) Nejvyšší rychlost: sedan - 105 km/h (110 km/h od roku 1955), polokabriolet - 100 km/h Spotřeba paliva: 11–13,5 l/100 km", "section_level": 2}], "src_summary": "GAZ-M-20 Poběda (rusky: Победа) byl sovětský automobil střední třídy, vyráběný v automobilce GAZ mezi lety 1946–1958. Vzniklo přibližně 236 000 vozů.", "tgt_summary": "The GAZ-M20 \"Pobeda\" (; \"Победа\", \"Victory\") was a passenger car produced in the Soviet Union by GAZ from 1946 until 1958. It was also licensed to Polish Passenger Automobile Factory, as FSO Warszawa. Although usually known as the GAZ-M20, an original car's designation at that time was just M-20, for \"Molotovets\" (GAZ factory bore a name of Vyacheslav Molotov).", "id": 1610002} {"src_title": "Adéla ze Champagne", "tgt_title": "Adela of Champagne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Čerstvě ovdovělý král Ludvík toužící po synovi potřeboval nutně ženu, která mu dá vytouženého následníka trůnu a proto se již pět týdnů po smrti své druhé manželky Konstancie potřetí oženil s Adélou, sestrou hraběte Jindřicha I. ze Champagne. Příbuzenství bylo posíleno roku 1164, kdy se Marie, Ludvíkova dcera z manželství s Eleonorou Akvitánskou za Jindřicha I. ze Champagne provdala a ženich o osmnáct let starší než nevěsta se tak stal zároveň zetěm svého švagra krále. Královo manželství s Adélou bylo požehnáno narozením syna 21. srpna 1165. Dlouze očekávaný Filip pojmenovaný po pradědečkovi se narodil po osmadvaceti letech od uzavření králova prvního manželství a z tohoto důvodu byl nazýván \"Božím darem\". Ludvík VII. byl roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul a ztratil i schopnost vlády. Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a nemocný král zde se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a Adéla po synově sňatku s Isabelou Henegavskou hledala oporu i u anglického krále Jindřicha II. Starý král zemřel o rok později a Adéla se stala vdovou. I přes jisté neshody stanovil Filip roku 1190 svou matku a strýce Viléma, remešského arcibiskupa, jako předsedající regentské radě po dobu své nepřítomnosti v zemi. Rada měla za úkol spravovat Francii, dokud se bude král zdržovat na křížové výpravě, ale neměla možnost disponovat korunním pokladem, který spravovali templáři. Královna Adéla zemřela roku 1206 a nebyla pohřbena v tradičním královském pohřebišti v Saint-Denis, ale v cisterciáckém klášteře Pontigny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adéla ze Champagne ( \"Adèle de Champagne\"; 1140 – 14. června 1206, Paříž) byla francouzskou královnou, třetí manželkou Ludvíka VII., dcerou Theobalda ze Champagne a Matyldy z korutanské dynastie Sponheimů.", "tgt_summary": "Adela of Champagne (; c. 1140 – 4 June 1206), also known as Adelaide, Alix and Adela of Blois, was Queen of France as the third wife of Louis VII. She was regent of France from 1190-1191 while her son Philip II participated in the Third Crusade.", "id": 2326611} {"src_title": "Podezřeň královská", "tgt_title": "Osmunda regalis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podezřeň královská je opadavá vytrvalá bylina dorůstající 1–2 metrů výšky a až 4 metrů šířky. Má odděleně rostoucí rezavě zbarvené plodolisty s výtrusy (tzv. sporofyly) od zelených asimilujících neplodných listy (trofofylů). Neplodné listy jsou dlouhé 60–160 cm a 30–40 cm široké, dvakrát zpeřené s 7–9 páry listů až 30 cm dlouhé. Každý s 7–13 páry lístků 2,5–6,5 cm dlouhých a 1–2 cm širokých. Plodné listy jsou kratší a vzpřímené, 20–50 cm vysoké, obvykle s 2–3 párů sterilních listů ve spodní části a 7–14 páry plodných listů v horní části pokryté nahloučenými sporangii. Plodolisty se objevují od července do srpna. Kořeny jsou černé a často hluboce ukotvené v půdě.", "section_level": 1}, {"title": "Variety.", "content": "Je velmi podobná dalším dvěma druhům \"Osmunda lancea\" a \"Osmunda japonica\". Nedávné genetické analýzy (Metzgar et al., 2008) ukázaly, že americké odrůdy jsou sestrami evropského druhu \"Osmunda regalis\". Pokud je to pravda, pak \"O. lancea\" a \"O. japonica\" by měly být považovány za odrůdy \"O. regalis\", nebo naopak, \"O. regalis\" var. \"spectabilis\" by měla být považována za samostatný druh, \"Osmunda spectabilis\" Willdenow. Tento var. \"brasiliensis\" bude \"Osmunda spectabilis\" Willdenow var. brasiliensis Hooker & Greville.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kořeny, stejně jako kořeny dalších druhů rodu \"Osmunda\", se používají jako osmundový kořen, který je v zahradnictví využíván jako opěrná konstrukce pro pěstování orchidejí a dalších epifytických rostlin. Podle slovanské mytologie, plodolist se sporangii, tzv. \"Perunova květina\" (kapradinový květ), má magickou sílu, a dává svým držitelům možnost porazit démony, splní přání, odemknou tajemství, umožňuje také porozumět jazyku stromů. V dřívější tradicích, musely sporangia, květy, sbírány na Kupalovu noc (Svatojánská noc), později, po příchodu křesťanství,se datum se změnilo na Velikonoce. Osoby, které chtějí sbírat Perunovy květiny se musí postavit v kruhu kolem rostliny a odolávat popichování nebo hrozbám démonů. Ochucená osmunda se používá také jako pokrm namul v korejské kuchyni. „Namul“ je výhradně vegetariánský pokrm složený z různých rostlin a je rozeznáváno více druhů tohoto pokrmu podle sezóny. Mladé výhonky kapradiny jsou, stejně jako výhonky podobných kapradin známé jako „fiddleheads“, pojídány jako potraviny s chřestovou chutí. Zdravotnické využití – kořen má astringentní, projímavé, diuretické účinky a lze jej použít i jako tonikum. Před použitím se poraďte s lékařem, kapradiny jsou rostliny s obsahem toxických látek, mohou způsobit smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Někdy se podezřeň pěstuje jako zahradní rostlina, má raději polostín, je třeba ji držet ve stálém vlhku a humózní kyselé půdě (rašelina). Množí se výsevem výtrusů a nebo dělením.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Ačkoliv není známo, zda se jedná o jedovatou rostlinu, mnoho kapradin obsahuje jedovaté nebo karcinogenní látky a klidně by to tedy mohl být případ i této rostliny. Extrakt z podezřeně královské je klasifikován jako nebezpečná látka. Bylo totiž zjištěno několik případů otrav, které se dávaly do souvislosti s touto rostlinou; doporučuje se tedy ji před konzumací tepelně upravovat.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Podezřeň královská (\"Osmunda regalis\") je kapradina původní v Evropě, Africe, Asii, a Americe, která roste především v lesních močálech. Tento druh je někdy známý jako „kvetoucí kapradina“. V ČR je podezřeň královská vyhynulou rostlinou, dříve se pravděpodobně vyskytovala v oblasti Lužických a Krušných hor. Chráněným druhem je podezřeň v Polsku, Maďarsku a Německu. Podezřeň patří mezi acidofilní rostliny. V mnoha oblastech se podezřeň stala vzácnou v důsledku odvodňování mokřadů pro zemědělské účely.", "tgt_summary": "Osmunda regalis, or royal fern, is a species of deciduous fern, native to Europe, Africa and Asia, growing in woodland bogs and on the banks of streams. The species is sometimes known as flowering fern due to the appearance of its fertile fronds.", "id": 390209} {"src_title": "Nedělinova katastrofa", "tgt_title": "Nedelin catastrophe", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Raketa stála na rampě a připravena bezprostředně k vypuštění, když se ukázalo, že je třeba ještě odstranit nějaké poslední problémy. V průběhu těchto prací došlo k nechtěnému zážehu motorů druhého stupně. Plameny motoru propálily nádrže s palivem a okysličovadlem (hydrazin a kyselina dusičná) motorů prvního stupně, v důsledku čeho došlo k mohutné explozi a požáru. Pracovníci provádějící na raketě poslední úpravy a startovní přípravy, stejně jako na rampě přihlížející vysoce postavené osoby, v ohnivém žáru většinou zahynuli. Automaticky aktivované kamery okolo odpalovací rampy natáčely explozi. Lidé v blízkosti rakety byli okamžitě spáleni na popel, ti co byli dál, utrpěli popáleniny nebo byli otráveni toxickými výpary z paliva. Výsledná exploze spálila na popel Nedělina, 56 dalších vojáků a důstojníků a 17 civilních inženýrů. Celkem na místě zahynulo 74 lidí, zraněno bylo 49 osob (42 vojáků a sedm civilistů), z nich v následujících třech měsících čtyři (jeden civilista a tři vojáci) zemřeli na následky zranění. Počet obětí potvrdilo i opakované šetření v 90. letech pod vedením Vladimira Ivkina. Udávána jsou i jiná čísla, bez uvedení zdrojů počtů a bez seznamů obětí. Například konstruktér Boris Čertok ve svých pamětech píše o 126 zahynuvších, v tom 84 vojácích pohřbených ve společném hrobu v městském parku v Bajkonuru a 42 civilistech; ovšem v dotyčném hrobu čtyřiaosmdesáti vojáků leží i oběti jiných neštěstí. Český spisovatel Pavel Toufar k počtu zemřelých uvádí dokonce tři čísla – 165, 127, 92.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Vyšetřování ukázalo, že za katastrofu mohlo především hrubé porušování bezpečnostních pravidel při přípravě startu, které bylo způsobeno Nedělinovou snahou o jeho urychlení v souvislosti s oslavou výročí Velké říjnové revoluce. Jen náhodou při katastrofě nezahynul hlavní konstruktér rakety Michail Jangel, který si krátce před výbuchem odběhl zakouřit do podzemního krytu. V nádržích rakety, připravené ke startu, již bylo napuštěno palivo, odstraněny uzavírací membrány v přívodech paliva i okysličovadla do motorů a byla aktivována (zalita elektrolytem) palubní baterie, když se ukázalo, že je třeba provést nějaké drobné změny, mj. vyměnit programátor (soustavou vaček spínané kontakty obdobného principu funkce, jako mechanické programátory automatických praček) typu A-120, řídící automatickou startovní sekvenci. Tím, že byla palubní síť pod napětím došlo po výměně při následném resetu programátoru k nechtěnému zážehu motoru 2. stupně. Příčinou bylo primárně pominutí řady bezpečnostních předpisů (např. vypuštění paliva před zahájením prací, odpojení palubní baterie). Příslušní pracovníci se pravděpodobně domnívali, že mají věci pod kontrolou a je tedy možné vyhovět nejvyššímu vedení neodkládat start rakety.", "section_level": 1}, {"title": "Zveřejnění.", "content": "Nehoda byla v Sovětském svazu, stejně jako ostatní informace z vývoje vojenských raket, dlouho přísně utajována a Nedělinova smrt byla oficiálně prezentována jako letecká nehoda. Přestože v západním tisku kolovaly nejasné pověsti o katastrofě již od 60. let, první informace o ní vyšly v sovětské tisku najevo až v dubnu 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Filmový záznam.", "content": "Z průběhu katastrofy a odstraňování jejích následků se zachoval filmový dokument, který je však neúplný. Celý ho vidělo jen několik členů tehdejšího sovětského vedení a členové vyšetřovací komise. Ještě v průběhu vyšetřování bylo nařízeno dokument sestříhat a všechny vyřazené záběry zničit. Přesto však podává ucelené svědectví z průběhu tragédie.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice.", "content": "Na památku katastrofy (a pravděpodobně také v souvislosti s pověrčivostí, neboť 24. října 1963, přesně o 3 roky později zde došlo opět k nehodě Koroljovovy rakety R-9A) se po tragédii na Bajkonuru 24. října neprováděly žádné starty raket, později bylo toto nařízení zrušeno. Tato tradice se však, až na výjimky, dodržuje dodnes.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nedělinovou katastrofou je označován výbuch nově vyvíjené tajné vojenské balistické rakety R-16, který se odehrál 24. října 1960 na kosmodromu Bajkonur. S počtem 78 obětí se jedná o nejhorší katastrofu v dějinách vývoje raketové techniky. Na Západě se označuje po maršálu Nedělinovi, vrchnímu veliteli raketového vojska SSSR, který přípravu startu rakety osobně kontroloval a byl jednou z obětí katastrofy.", "tgt_summary": "The Nedelin catastrophe or Nedelin disaster was a launch pad accident that occurred on 24 October 1960 at Baikonur test range (of which Baikonur Cosmodrome is a part), during the development of the Soviet ICBM R-16. As a prototype of the missile was being prepared for a test flight, an explosion occurred when the second stage engine ignited accidentally, killing an unknown number of military and technical personnel working on the preparations. Despite the magnitude of the disaster, news of it was suppressed for many years and the Soviet government did not acknowledge the event until 1989. The disaster is named after Chief Marshal of Artillery Mitrofan Ivanovich Nedelin, who was killed in the explosion. As commanding officer of the Soviet Union's Strategic Rocket Forces, Nedelin was head of the R-16 development program.", "id": 463361} {"src_title": "Wizo", "tgt_title": "Wizo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jochen Bix s kamarády založil skupinu „Wieso“ (znamenající „Proč“). O rok později změnili název na Wizo a v roce 1987 poprvé vystoupili před veřejností. V roce 1988 nahráli první demo snímek, v roce 1990 nahráli další. Bix pouze nazpíval několik skladeb, mimo jiné i „Breaking the Law“, cover od Judas Priest. Poté skupinu opustil a místo frontmana zaujal Axel Kurth. Později ve stejném roce založili vlastní vydavatelství, Hulk Räckorz a vydali EP \"Klebstoff\". V roce 1991 vydali album \"Für'n Arsch\". V roce 1992 vydali další album \"Bleib Tapfer\". Také zrealizovali singl „Roy Black ist tot“ jako pochybný tribut německé pop-star Royovi Blackovi k výročí jeho smrti. Skladba byl cover dětské písně s textem „Roy Black is dead, Roy Black is dead.“ Album bylo bulvárním deníkem Bild-Zeitung nazvané nejhorším CD roku. V roce 1994 vydali další album \"Uuaarrgh!\". O rok později nahráli desku \"Herrénhandtasche\" a vystupují na turné s Die Ärzte. V roce 1996 skupina změnila sestavu – Ingo Hahn nahrazuje bubeníka Charliho Zaska a vydavali nahrávku \"Doof wie Scheiße\". V roce 1997 vydávali s japonskou skupinou Hi-Standard EP \"Weihnachten stinkt!\". V roce 1998 na americkém labelu Fat Wreck Chords vydali EP „Kraut & Rüben“ obsahující skladby úspěšné v Německu, ale neznámé ve zbytku světa. Ve stejném roce Herr Guhl nahrazuje Inga na místě bubeníka. V září 2004 jako první v hudebním průmyslu vydali singl na USB klíči, obsahující také video, obrázky, texty a noty. V listopadu 2004 vydali album \"Anderster\" a po následujícím turné se rozpadli. Po obnovení činnosti (2009) v roce 2014 vydávají album \"Punk gibt′s nicht umsonst! (Teil III).\" V srpnu 2016 vydali své zatím poslední album \"Der.\" Tvorba WIZO byla charakteristická spojením humoru, politiky a rychlého, melodického punku, a skupina se tak řadí do německého hnutí známého jako „Fun-Punk“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wizo je německá punkrocková skupina, pocházející z Sindelfingenu. Vznikla v roce 1985. Typická pro ně byla směs politiky a humoru, stojí vždy přímo v opozici vůči nacismu, rasismu a fašismu. Rozpadli se v roce 2005, přičemž v roce 2009 byla činnost skupina obnovena", "tgt_summary": "Wizo () is a punk rock band from Sindelfingen, Germany that formed in 1985. Their messages run from political to humorous; the band espouses left-wing politics and describes themselves as \"against Nazis, racists, sexists, and other assholes!\" The band split up in March 2005 and reunited in November 2009. Wizo's music is characterised by a combination of humorous and political lyrics with a fast, melodic punk rock sound. Wizo is considered part of the German movement known as \"Fun-Punk\".", "id": 1431200} {"src_title": "Tissot", "tgt_title": "Tissot", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tissot v roce 1853 představil první masově vyráběné \"kapesní\" hodinky, se kterými zažil Charles-Emile v roce 1858 v Rusku velký úspěch, po kterém se následně proslavili na celém světě. Svůj velkolepý úspěch prokázali ziskem dvou zlatých medailí v Ženevě roku 1896 a vítězstvím soutěže Grand Prix hodinářského průmyslu v Paříži v roce 1900. Další úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Přesně o 4 roky později vyrobili slavné \"carské\" hodinky pro důstojníka carské ruské gardy. Dvacátá léta 20. století znamenala pro firmu TISSOT obrovskou změnu ve výrobě hodinek. V roce 1917 vyrobili první \"náramkové\" hodinky pod názvem \"Princ\". Hodinky se těšily velkému úspěchu u evropských a ruských zákazníků, protože měly na tu dobu revoluční design zakřiveného pouzdra a číselné indexy ve stylu Art Deco. Právě proto se v roce 1991 a 2002 dočkaly reedice s quartzovým pohonem ve verzi pro dámy, tak i pro pány. V letech 1929-30 představila první \"antimagnetické\" hodinky, které byly odpovědí na rozšiřující se vliv nových technologií (telefonů a elektrických zařízení), které mohly negativně ovlivnit přesnost hodinek. Firma vytvořila také první \"plastové\" hodinky (\"Astrolon\" - 1971), jejichž pouzdro bylo z plastu, \"kamenné\" (\"Rock watch\" - 1985), vyrobené z alpské žuly, \"perleťové\" (\"Pearl watch\" - 1986), vyrobené z perel a \"dřevěné\" (\"Wood watch\" - 1987) s pouzdrem z dreva. V roce 1930 se firmy TISSOT a OMEGA na určitou dobu spojily a hodinky TISSOT-OMEGA z této éry jsou vyhledávanými sběratelskými předměty.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 1983 je členem představenstva The Swatch Group Ltd, které je největším výrobcem a distributorem hodinek na světě. V současnosti působí ve více než 150 zemích světa. Je oficiální časomírou a partnerem NASCAR, MotoGP a na mistrovstvích světa v cyklokrosu, motocyklů, šermu a ledním hokeji. TISSOT používá stroječky vysoké kvality (ETA), také kvalitní materiály (316L ocel, titan, 18 karátové zlato) a vůči poškrábání odolná safírová skla. Hodinky jsou voděodolné nejméně od 30 do 300 metrů. Společnost poskytuje náhradní díly a opravářské služby na období 10 let na všechny a až do 20 let na zlaté hodinky. TISSOT se v posledních letech stal známý svojí dotykovou technologií. \"T-Touch\" hodinky mají dotykové safírové sklíčko, kterým se ovládají funkce, jako třeba kompas, barometr, výškoměr, teploměr a stopky. Je možné je vidět i ve filmech a Mr. & Mrs. Smith. Firma TISSOT od svého vzniku až dodnes patří k jedněm z největších inovátorů mezi výrobci hodinek. Vynakládá nemalé finanční prostředky a hlavně úsilí na vývoj technologií svých stroječků, výzkum speciálních materiálů nebo celkové funkce hodinek. Proto se není co divit, TISSOT si našli příznivce i mezi nejznámějšími lidmi světa jako Elvis Presley, Nelson Mandela a Carmen Miranda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tissot je švýcarská hodinářská firma, kterou založil Charles-Felicien Tissot a jeho syn Charles-Emile. Svoji továrnu založili ve městě Le Locle (dodnes sídlo společnosti) ve Švýcarsku.", "tgt_summary": "Tissot SA () is a Swiss luxury watchmaker. The company was founded in Le Locle, Switzerland by Charles-Félicien Tissot and his son, Charles-Émile Tissot, in 1853. Since 1983, Tissot SA has been a subsidiary of the Swiss Swatch Group. Tissot is not associated with another Swiss watchmaking firm, Mathey-Tissot.", "id": 1574328} {"src_title": "Pakudlanka jižní", "tgt_title": "Mantispa styriaca", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo má hnědožluté, dlouhé 12-25 mm. Křídla s rozpětím 25-30 mm jsou čirá s četnou žilnatinou. Předohruď má výrazně prodlouženou. Přední pár nohou je přetvořen na loupeživý (uchvacovací) orgán, podobně jako u druhů z řádu kudlanek.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se v severní Africe, v Asii od Turecka po Mongolsko a k severu až na jižní Sibiři. V Evropě se vyskytuje především na jihu a Českem prochází severní hranice jejího rozšíření. V Česku je velice vzácná, setkat se s ní lze jen na jižní Moravě. Relativně pravidelně bývá nacházena jen v národním parku Podyjí. Nalezena byla i v přírodní památce Turold. Dříve se vyskytovala i v národní přírodní památce Váté písky, ale pravděpodobně zde už vyhynula. Z Čech je zaznamenán jeden výskyt na Litoměřicku.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Samička klade na podzim asi 300 vajíček, která jsou uchycena na dlouhé stopce. Larvy se vylíhnou ještě na podzim a nepřijímají potravu. Přezimovávají schovány ve štěrbinách kůry stromů. Po přezimování vyhledávají kokony pavouků, většinou z čeledi slíďakovitých, skákavkovitých nebo skálovkovitých, ve kterých se usídlují. V kokonech někdy ještě nějakou dobu čekají až pavoučci dospějí do potřebné velikosti a pak je vysávají zašpičatělým ústním ústrojím. Může vysávat i pavoučí vajíčka. Matka pavouků nechává pakudlanku v kokonu bez povšimnutí. Po druhém svlékání se larva mění v pohyblivou kuklu, která se prokouše z kokonu pavouka ven. Pavoučí samička až do této doby kokon hlídá. Venku se z kukly později vylíhne dospělá pakudlanka. Pakudlanka se vyskytuje na keřích nebo osamocených stromech. Živí se dravě, loví hlavně mouchy, které chytá za letu svými loupeživými končetinami. Pohyb jejích lapacích nohou je extrémně rychlý, což jim umožňuje lovit i rychlé a hbité letce.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Pakudlanku ohrožuje hlavně ztráta biotopu například necitlivým zalesňováním nebo naopak odstraňováním solitérních keřů a stromů, které ke svému životu potřebuje. V ČR je druh chráněn podle zákona, přičemž jeho ochrana spočívá především v citlivém přístupu ke krajině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pakudlanka jižní (\"Mantispa styriaca\", synonymum \"Mantispa pagana\") je druh hmyzu z řádu síťokřídlých. V Česku je pakudlanka chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh.", "tgt_summary": "Mantispa styriaca, the Styrian praying lacewing, is a species of predatory mantidfly native to Europe. It is a yellow-brown insect as an adult and has multiple larval stages.", "id": 1186279} {"src_title": "Maltézský psík", "tgt_title": "Maltese (dog)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název plemene naznačuje, že pochází z ostrova Malta, protože přídavné jméno „maltese“ pochází ze semitského slova „malat“, které znamená útočiště nebo přístav. Tento semitský kořen se objevuje v celé řadě jmen přímořských míst; např. ve jménu jaderského ostrova Méléda, sicilského města Melita a také ostrova Malta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předkové tohoto plemene žili v přístavech a přímořským městech centrálního Středomoří, kde lovili myši a krysy, které se nacházely ve velkém množství v přístavních skladištích a podpalubí lodí. První písemná zmínka existuje z roku 370 př. n. l., kde řecký spisovatel Kallimachos, dvorní básník Ptolemaiovců, tohoto psa označil jménem \"Canis Melitaeus\". Plinius starší lokalizoval původ plemene na Maltu a charakterizoval jej jako příjemného společníka místních dam. Aristotelés, který žil ve 4. století př. n. l., zmínil v seznamu psů známých v jeho době malé plemeno, jenž označil jako \"canes melitenses\". Římský básník Marcus Valerius Martialis napsal v 1. století n. l. báseň, ve které zmiňuje malého bílého psíka Issu jako přítele Publia. Toto plemeno bylo známé také ve starověkém Římě a jako oblíbený společník vdaných žen byl oslavován básníkem Strabónem. Obrazy maltézských psíků od mnoha renesančních malířů ukazují tohoto malého psíka v salónech po boku nejkrásnějších žen své doby. V 17. až 18. století se někteří chovatelé rozhodli vylepšit plemeno tím, že ho zmenší. Carl Linné v roce 1792 uvedl, že tito psi nakonec byli velikosti veverky. Původní plemeno křížením s jinými plemeny např. pudlů a miniaturních španělů nakonec téměř vyhynulo.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy.", "content": "Vyznačuje se bílou dlouhou rovnou srstí, která stále dorůstá, nemá podsadu, nelíná a nepáchne. Srst může mít až slonovinovou barvu a tolerují se i světle oranžové odstíny. Čenich musí být vždy černý, stejně jako tlapky. Ocas je nesen nad hřbetem. Výška v kohoutku se pohybuje od 20 do 25 cm, hmotnost 4–5 kg (někdy i méně). Držení těla je noblesní, psíci nesou hlavu vysoko a vznešeně. Oči musí být velké, tmavé a kulaté. Tělo je spíše podlouhlé, obdélníkového rámce, s širokým hrudníkem a vysoko nasazeným ocasem. Pohybuje se lehce, elegantně. Pro maltézské psíky jsou typické velice rychlé kroky v klusu. Je inteligentní, přítulný, má rád děti a dobře se vychovává. Vzhledem ke své inteligenci a vztahu k lidem je někdy více než je obvyklé citově navázán na své majitele a rodinné příslušníky, takže vyžaduje relativně více péče, mazlení a pozornosti. Snese se s ostatními psy, kočky a jiná drobná zvířata ovšem zahání, ale neublížil by jim. Je také hravý psík a dobře vycvičitelný, je možné s ním soutěžit v agility nebo se zúčastnit výstav. Feny zpravidla hárají 1-2 do roka, avšak krvavé skvrny mohou být nepatrné a minimální. Na křik a tvrdé zacházení reaguje panikou a úzkostí. Je velice učenlivý a bystrý. Bude šťastný kdykoli a kdekoli, pokud bude v náruči svých nejbližších. Přes svůj malý vzrůst má hodně elánu. Pro sport se však nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Typické obtíže plemene jsou silné slzení, vytočený loket či vatovitá srst. Okolí očí je potřeba také pravidelně ošetřovat, protože vytékající slzy zbarvují a slepují srst. Je vhodné jej denně kartáčovat, česat a pravidelně koupat. Maltézský psík může být ostříhán nakrátko, v opačném případě mu naroste srst dlouhá a v takovém případě je o takovouto srst nutná zvýšená péče.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazující vady.", "content": "Podle standardu Mezinárodní kynologické federace (FCI) jsou vyřazujícími vadami:", "section_level": 1}], "src_summary": "Maltézský psík, někdy též maltézský pinč či maltézáček, je společenské psí plemeno původem z oblasti centrálního Středomoří z okolí ostrova Malta. Někdy je však původ uváděn v oblasti Jaderského moře a ostrova Mljet.", "tgt_summary": "The Maltese is a breed of dog in the toy group. It is thought to have originated in south-central Europe from dogs of spitz type. Despite the name, it has no verified historic or scientific connection to the island of Malta.", "id": 1228} {"src_title": "George Stubbs", "tgt_title": "George Stubbs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "George Stubbs se narodil v Liverpooolu v rodině koželuha a obchodníka s kůžemi, v jehož obchodě žil a pracoval do 15-16 let věku. Po smrti otce v roce 1741 byl krátce v učení u jednoho malíře a mědirytce, ale jeho práce, spočívající především v kopírování děl jiných autorů, ho neuspokojovala, zde však jako autodidakt získal své znalosti. Ve 40. letech pracoval jako portrétní malíř a v letech 1745 – 1751 studoval anatomii v York County Hospital. Podle jeho vlastních údajů ho tato problematika zajímala již od dětství a tak jedna z jeho prvních prací (které se dochovaly) byly ilustrace knihy textů o porodnictví (1751). V roce 1754 podnikl svou první cestu, do Itálie. V roce 1756 si pronajal statek v Horkstow v Lincolnshire a strávil dlouhý čas studiem a pitváním koní. Roku 1759 přesídlil do Londýna a pracoval na svém díle \"The Anatomy of the Horse (Anatomie koní)\", které zveřejnil v roce 1766. Originály kreseb jsou dnes uloženy v Královské akademii umění. Již před zveřejněním tohoto díla se věnoval vědecky přesným vyobrazením koní. Od první zakázky pro vévodu z Richmondu, který si objednal tři velká plátna, měl Stubbs zajištěny příjmy – rychle vešlo ve známost, že jeho vyobrazení jsou mnohem preciznější nežli práce předchozích malířů koní (např. James Seymour, Peter Tillemans nebo John Wootton). Začal platit za oblíbeného malíře ve svém oboru a přišel tak k určitému bohatství, takže si mohl koupit dům v Marylebone, módní londýnské čtvrti, kde pak žil až do konce života.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Za jeho nejznámější dílo je považován obraz \"Whistlejacket\" (malba koní na přehlídce), který si objednal dvojnásobný premiér Charles Watson-Wentworth, vévoda z Rockinghamu (dnes vystavena v Národní galerii v Londýně). Další díla se nacházejí mimo jiné v Neue Pinakothek v Mnichově nebo ve Walker Art Gallery v Liverpoolu. Zhruba od roku 1760 vytvořil řadu obrazů individuálních nebo skupinových prostrétů koní, někdy doprovázených psy. Často maloval koně s jejich štolby, které často maloval i samostatně. Mezitím přijímal zakázky a na portréty osob, včetně skupinových portrétů. V letech 1761-1766 vystavoval v \"Society of Artists\", ale v roce 1775 přešel k prestižnější \"Royal Academy\". Stubbs maloval také exotická zvířata včetně lvů, tygrů, opic a nosorožců, které pozoroval v soukromých zvěřincích. Většina těchto prací vznikla v letech 1763-1780. Maloval rovněž obrazy s historickou tematikou, tyto obrazy však zůstávají většinou opomíjeny. Od roku 1760 se věnoval i technice emailu a doufal s ní dosáhnout komerčního úspěchu, ale tento podnik mu přinesl jen dluhy. Od roku 1770 tedy maloval portréty psů, později získával řadu zakázek na malování lovců s jejich psími smečkami. V roce 1780 vytvořil sérii pastorálních výjevů nazvaných \"Haymakers and Reapers\" (Sušiči sena a ženci) s tematikou žní, v roce 1790 se těšil patronaci waleského prince, jemuž v roce 1791 namaloval jezdecký portrét. Jeho poslední projekt, který započal v roce 1795, bylo srovnávací anatomické pojednání o struktuře lidského těla v porovnání s tělem tygra a tělem kura: patnáct rytin zřejmě z let 1804 až 1806. Projekt zůstal nedokončen – 10. června 1806 Stubbs v Londýně umírá.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho synem byl George Stubbs Townly, rytec a grafik.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Stubbs (25. srpna 1724, Liverpool – 10. července 1806, Londýn) byl britský malíř a vědec, proslulý obrazy s náměty zvířat, především koní. Byl jedním z nejvýznamnějších evropských malířů zvířat, kromě toho byl docentem anatomie člověka a zvířat v nemocnici v Yorku a publikoval řadu vědeckých prací na toto téma, mezi jiným knihu \"Anatomie koní\". Typický pro Stubbsovy malby je vědecký přístup při zobrazování zvířat, což činí jeho malby jedinečnými. Informace o Stubbsově životě do 35. roku jeho života jsou pouze kusé a opírají se o záznamy jeho kolegy Oziase Humphryho sepsané koncem Stubbsova života.", "tgt_summary": "George Stubbs (25 August 1724 – 10 July 1806) was an English painter, best known for his paintings of horses. Self-trained, Stubbs learnt his skills independently from other great artists of the eighteenth century such as Reynolds or Gainsborough. Stubbs' output includes history paintings, but his greatest skill was in painting animals, perhaps influenced by his love and study of anatomy. His most famous painting, \"Whistlejacket\", hangs in the National Gallery, London.", "id": 59188} {"src_title": "Maserati Quattroporte", "tgt_title": "Maserati Quattroporte", "src_document": [{"title": "1. generace.", "content": "Maserati Quattroporte I, Tipo AM 107 a AM 107/A (1964–1969) Maserati Quattroporte I bylo poprvé představeno na Turínském autosalónu v roce 1963. Technická specifikace: Motor: vpředu, V8 cylinder @ 90° Vrtání: 88 mm × 85 mm (93.9 × 110 mm) Objem motoru: 4136 cc (4709 cc) Kompresní poměr: 8.5:1 Výkon: 235 k/5500 rpm (290 k/5200 rpm) Převodovka: 5stupňová manuální, volitelně 3 stupňová automatická Pneumatiky: přední 205 × 15, zadní 205 × 15 Hmotnost: 1700 kg (1650 kg) Rozměry (délka, šířka, výška): 5000 × 1720 × 1360 mm Maximální rychlost: 230 km/hod (245 km/hod) Počet vyrobených kusů: 770 Cena se v té době pohybovala kolem 3360 Euro za Tipo AM 107 a 3900 Euro za Tipo AM 107/A Maserati Quattroporte Frua, Tipo AM 121 (1974) Technická specifikace: Motor: 90 V8 AM 107.23.49 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 300 k při 5 500 ot./min. Krouticí moment: 49 kgm/4000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 4905 × 1850 × 1150 mm Rozvor: 2700 mm Hmotnost: 1650 kg Zrychlení (0–100 km/hod): 6,8 s Maximální rychlost: 250 km/hod Počet vyrobených vozů: 2 Cena se v té době pohybovala kolem 13 000 Euro. Maserati Quattroporte Medici (1974) Prototyp navržený ve studiu Italdesign. Technická specifikace Motor: 90 V8 AM 107.23.49 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 300 k při 5500 ot./min. Krouticí moment: 49 kgm/4000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 5220 × 1860 × 1370 mm Rozvor: 3100 mm Hmotnost: 1880 kg Zrychlení (0–100 km/hod): - Maximální rychlost: 250 km/hod Počet vyrobených vozů: 1 Cena se v té době pohybovala kolem 15 000 Euro", "section_level": 1}, {"title": "2. generace.", "content": "Maserati Quattroporte II, Tipo AM 123 (1976–1978) Druhá generace vznikla v době vlastnictví Maserati Citroenem. Jedná se čtyřdveřovou verzí Citroën SM s motorem z Maserati Merak. Design pochází od Bertoneho. Tato generace vznikla pouze ve 12 exemplářích a někdy nebývá řazena do vývojové linie řady Quattroporte. Technická specifikace: Motor: 90 V6 AM 114.50.30 Vrtání: 91,6 × 75 mm Objem motoru: 2965,4 cm Výkon: 210 k při 6000 ot./min. Krouticí moment: 31 kgm/4000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 5200 × 1870 × 1400 mm Rozvor: 3070 mm Hmotnost: 1600 kg Zrychlení (0-100 km/hod.): 9,5 s Maximální rychlost: 200 km/hod Počet vyrobených vozů: 12 Cena se v té době pohybovala kolem 8000 Euro.", "section_level": 1}, {"title": "3. generace.", "content": "Maserati Quattroporte III, Tipo AM 330 (1979–1990) Návrh karoserie pochází ze studia Italdesign. Technická specifikace: Motor: 90 V8 AM 107.23.49 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 290 k při 5500 ot./min. Krouticí moment: 40 kgm/3000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 4910 × 1890 × 1385 mm Rozvor: 2800 mm Hmotnost: 1950 kg Zrychlení (0–100 km/hod.): 7 s Maximální rychlost: 230 km/hod Počet vyrobených vozů: 2110 Cena se v té době pohybovala kolem 29 000 Euro. Maserati Quattroporte III Royale, Tipo AM 330/49 (1987–1990) Luxusnější, výkonnější a dražší verze Tipo AM 330. Technická specifikace: Motor: 90 V8 AM 107.23.50 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 300 k při 5500 ot./min. Krouticí moment: 41 kgm/3000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 4910 × 1890 × 1385 mm Rozvor: 2800 mm Hmotnost: 1975 kg Zrychlení (0–100 km/hod.): 6,6 s Maximální rychlost: 240 km/hod Počet vyrobených vozů: 53 Cena se v té době pohybovala kolem 65 000 Euro.", "section_level": 1}, {"title": "4. generace.", "content": "Maserati Quattroporte IV (1994–2001) Čtvrtá generace Maserati Quattroporte, někdy také nazývané „malé Quattroporte\", vycházela z mnohem menší oblíbené řady biturb. Quattroporte IV byla veřejnosti představena na Turínském autosalónu v roce 1994. Design tohoto vozu pochází od známého italského designéra Marcela Gandiniho. Z jeho pera pochází také legendy typu Lamborghini Miura, Countach, Diablo, Lancia Stratos či Bugatti EB110. Gandiniho rukopis je snadno identifikovatelný ve zkoseném tvaru zadních blatníků (připomínají futuristické prvky Lamborghini Countach). Předchůdci této řady Quattroporte byli poměrně velcí a rozložití. Přestože byla vybavena výkonnými osmiválci, o dobré rozložení hmotnosti a opravdovém sportovním výkonu nemohla být řeč. Sportovní ambice nabízela mrštná Biturba a tuto ambici mělo nepochybně i Quattroporte čtvrté řady. Čtyři a půl metru dlouhá karosérie s klínovitým tvarem opravdu vypadá velmi kompaktně a uceleně. Zavěšení kol vycházelo z řady Ghibli II, a bylo patřičně modernizováno a důkladně otestováno vozy v seriálu Ghibli Cup. Přední kola používala závěsy McPherson, doplněné hydraulickými stavitelnými tlumiči a příčným stabilizátorem. Zadní zavěšení bylo nezávislé na pomocném rámu. Standardem byl samosvorný diferenciál. Agregáty byly modernizovanými verzemi motorů osazovaných do řady Biturbo (kromě vrcholného osmiválce, který debutoval v nekompromisním sporťáku Maserati Shamal - ovšem i tento V8 konstrukčně vychází z vidlicového šestiválce V6 4AC 24V. Zpočátku se Quattroporte vyrábělo se dvěma motory - šestiválci o objemech motoru 2.0 l a 2,8 l. Možná se ptáte, proč se pro Quattroporte vyráběly dva objemově rozdílné motory o podobném výkonu? Produkci Quattroporte s motorem 2.0 si vyžádala daňová politika italské vlády, která auta se zdvihovým objemem vyšším než 2000 cm³ výrazně zdražovala. Proto bylo například Quattroporte s 2.0 l motorem určeno výhradně pro italský trh a do Čech se nikdy nedovážela. Od roku 1996 se do tohoto typu montovaly motory V8 o objemu motoru 3,2 l s výkonem 247 kW (335 koní). Velkou výhodou tohoto motoru byl okamžitý záběr od nízkých otáček a plochá křivka točivého momentu, která mezi 2500 a 4900 rpm neklesala pod hodnotu 440 Nm. Agregáty byly odlévány z lehkých slitin a standardně vybaveny elektronicky řízeným vstřikováním a zapalováním. V litrovém výkonu, průběhu točivého momentu a odolnosti patřily tyto motory ve své době k absolutní světové špičce. Dvoulitr disponoval šestistupňovou převodovku Getrag, 2.8 měl pětistupňovou převodovku nebo příplatkový čtyřstupňový automat od německé firmy ZF. Výkonnostní parametry se u těchto ,Raket Trident“, jak o nich psal dobový odborný tisk (Automobil revue č.4 v roce 1997), se pohybovaly od 287–345 koní. Maximální rychlost kolem 280 km/hod. a zrychlení kolem 5,8 s na 100 km/hod. Od roku 1997 se vyráběla tzv.verze Evolutione, která měla za cíl ukázat snahy Fiatu o zvýšení kvality této řady. Přehled o počtu vyrobených vozů: Celkový počet vyrobených vozů v letech 1994–2001 je okolo 2841 vozů. Počet vyrobených vozů podle motorizací: Motor V6, 2.0, počet: 587 Motor V6, 2.8, automatická převodovka, počet: 668 Motor V8, 3.2, počet: 415 Období produkce: 1994–1998 Evoluzione, motor V6, 2.8, počet: 241 Evoluzione, motor V6, 2.8, automatická převodovka, počet: 148 Období produkce: 1997–2001 Evoluzione, motor V8, 3.2, počet: 258 Evoluzione, motor V8, 3.2, Automatic, počet: 524", "section_level": 1}, {"title": "5. generace.", "content": "Maserati Quattroporte V, Tipo M 139 AQ/340 (2003–2012) Pátá generace Maserati Quattroporte se vyrábí od roku 2003. Návrh karoserie dělal Pininfarina. V roce 2008 doznala tato verze výraznějších změn v podobě úprav kareserie, podvozku, motorové části a převodovky. Technická specifikace: Motor: 90 V8 Vrtání: 92 × 79,8 mm Objem motoru: 4244 cm Výkon: 400 k při 7000 ot./min. Krouticí moment: 46 kgm/3000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 5052 × 1895 × 1438 mm Rozvor: 3064 Hmotnost: 1860 kg Zrychlení (0–100 km/hod.): 5,2 s Maximální rychlost: 275 km/hod", "section_level": 1}, {"title": "6. generace.", "content": "Maserati Quattroporte VI (2013–současnost) V roce 2012 Maserati představilo šestou generaci. Nové Quattroporte je dlouhé 5263 mm a široké 1948 mm. Rozvor narostl o 107 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maserati Quattroporte je luxusní automobil s čtyřdveřovou karosérií (Quattroporte = italsky čtvery dveře) typu sedan. Italská automobilka Maserati tuto řadu luxusních sportovních vozů vyrábí s malými přestávkami od roku 1963. Pátá generace se stala historicky nejprodávanější řadou Quattroporte. V současné době je v nabídce již šestá generace tohoto vozu.", "tgt_summary": "The Maserati Quattroporte () is a four-door full-size luxury sports saloon produced by Italian automobile manufacturer Maserati. The name translated from Italian literally means \"four doors\". The car is currently in its sixth generation, with the first generation introduced in 1963.", "id": 348535} {"src_title": "Uri Cvi Greenberg", "tgt_title": "Uri Zvi Greenberg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Uri Cvi Grinberg se narodil v štetlu Bialikamin (Bilyj Kamiň nebo Biały Kamień) v Haliči, do prominentní chasidské rodiny a vyrůstal ve Lvově (tehdy Lemberg) v tehdejším Rakousku-Uhersku (dnes Ukrajina). Některé z jeho básní v jidiš a hebrejštiny byly publikovány ještě když mu nebylo ani dvacet. V roce 1915 byl odveden do armády, aby bojoval v první světové válce. Po návratu do Lvova byl svědkem pogromů z listopadu 1918. Později se přestěhoval do Varšavy a Berlína. Ve Varšavě psal pro jidiš noviny Moment. Aliju do mandátní Palestiny provedl v roce 1924. Když vypukla druhá světová válka, byl stále v Polsku, ale podařilo se mu uprchnout. V roce 1950 se oženil s Alizou, se kterou měl dvě dcery a tři syny. K rodinnému příjmení přidal „Tur-Malka,“ avšak nadále používal Grinberg, aby tak uctil členy rodiny, kteří zahynuli během holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Literární kariéra.", "content": "Po příchodu do Palestiny psal pro Davar, jedny z hlavních novin hnutí dělnického sionismu.", "section_level": 2}, {"title": "Politický aktivismus.", "content": "V roce 1930 Greenberg vstoupil do revizionistického tábora a reprezentoval revizionistické hnutí na četných sionistických kongresech a v Polsku. Po hebronském masakru, jenž byl součástí krvavých nepokojů v Palestině v roce 1929 se stal více militantním a vstoupil do Irgunu a Lechi. V roce 1931 patřil mezi editory nového deníku Chazit ha-am, napojeného na revizionisty. Greenberg předpovídal a varoval před zničením evropského židovstva. Věřil, že holocaust byl tragicky, ale z velké části nevyhnutelný výsledek židovské lhostejnosti k jejich osudu. Po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 vstoupil do Cherutu pod vedením Menachema Begina. V roce 1949 byl zvolen do prvního Knesetu. O svůj poslanecký mandát přišel ve volbách v roce 1951. Po šestidenní válce v roce 1968 vstoupil do hnutí za Velký Izrael (nesprávný překlad hebrejského \"Erec Jisra'el Šlema\" – „Celá země izraelská“), které obhajovalo izraelskou svrchovanost nad Západním břehem Jordánu. Zemřel v Ramat Ganu, kde žil poslední léta svého života v bytě nabídnutém místní radou.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1957 byla Greenbergovi udělena Izraelská cena za přínos hebrejské literatuře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uri Cvi Greenberg nebo též Uri Cvi Grinberg (: אורי צבי גרינברג‎, 22. září 1896 – 8. května 1981) byl izraelský básník, novinář a poslanec Knesetu za stranu Cherut. Pocházel z chasidské rodiny v Haliči a velmi jej ovlivnily protižidovské pogromy po první světové válce a hebronský masakr, jehož byl svědkem po alije do Izraele. Celá jeho rodina zahynula během holocaustu. Greenberg patřil mezi nejradikálnější příslušníky revizionistického hnutí a byl členem Irgunu a Lechi. V roce 1957 mu byla za přínos hebrejské literatuře udělena Izraelská cena.", "tgt_summary": "Uri Zvi Greenberg (; September 22, 1896 – May 8, 1981) was an acclaimed Israeli poet and journalist who wrote in Yiddish and Hebrew.", "id": 1434774} {"src_title": "Kvant-1", "tgt_title": "Kvant-1", "src_document": [{"title": "Konstrukce modulu.", "content": "První dva úseky, laboratorní úsek a přechodová komora, byly hermetizovány. Za nimi se nacházel nehermetizovaný úsek vědeckých přístrojů, jehož základ tvořila tuhá příhradová konstrukce ve tvaru pravidelného osmiúhelníku. Laboratorní úsek měl tvar válce a na jeho povrchu byly nainstalovány radiátory termoregulačního systému. Jeho přední kónická část přecházela do spojovacího uzlu. Na opačné straně válcového úseku navazovala válcovitá přechodová komora zakončená pasivním spojovacím uzlem. Hlavní část vědeckého vybavení modulu Kvant tvořila observatoř \"Rentgen\" s hmotností 800 kg. Souhrnná hmotnost všech vědeckých přístrojů v modulu byla 1,4 tuny. Hermetizovaný prostor měl objem 40 m³. Zásobování elektrickou energií mu zabezpečovaly další části stanice, protože sám nenesl žádné solární panely (i když měl příchytky na jejich případné dodatečné upevnění).", "section_level": 1}, {"title": "Spojení se základním modulem stanice.", "content": "Kvant-1 odstartoval z kosmodromu Bajkonur 31. března 1987. Do vesmíru ho vynesla nosná raketa Proton-K. Vzletová hmotnost objektu byla 20 000 kg. 5. dubna byly zahájeny jeho přípravy na setkání a spojení se se základním blokem, prvním modulem Miru. Posádka Miru Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin seděla při pokusu o spojení pro případ havárie ve skafandrech v transportní kosmické lodi Sojuz TM-2. Ve vzdálenosti 370 metrů od základního bloku se z Kvantu vysunula vodící tyč setkávacího zařízení. Přibližování pokračovalo až do vzdálenosti 200 metrů, kdy se tělesa vůči sobě pohybovala vzájemnou rychlostí 1,5 m/s. Potom ale došlo k vypojení řídícího systému a moduly se navzájem minuly o 10 metrů. Druhý pokus o spojení proběhl 9. dubna. V 00:35:58 UT se spojovací uzly Kvantu a základního bloku sice zachytily, ale nedošlo k hermetickému spojení těles. Při elektromechanickém přitahování modulu se posun zastavil ve vzdálenosti 375 mm z potřebných 384 mm. O dva dni později řídící středisko rozhodlo o neplánovaném výstupu posádky do otevřeného prostoru. Kosmonauti přeručkovali k zadní části stanice a kolem 20:43 UT oznámili řídícímu středisku, že plochy obou spojovacích uzlů asi o centimetr nedoléhají. Po odstranění spojovací tyče Kvantu a vzdálení těles se zjistilo, že příčinou byl textilní vak – podle jednoho zdroje sáček s hygienickými potřebami, podle jiného vak s odpadem, který se tam nedopatřením dostal. Kosmonauti předmět odstranili a očistili spojovací plochy. Potom, jako první lidé v historii, přímo sledovali automatické spojení modulů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvant-1 nebo jen Kvant byl jeden z modulů kosmické stanice Mir, první specializovaný modul stanice. Jeho délka byla 5,8 metru a skládal se ze tří úseků. Měl dva spojovací uzly a čtyři průzory. Účelem modulu byly hlavně astrofyzikální pozorování, čemuž odpovídalo i jeho vybavení.", "tgt_summary": "Kvant-1 (; English: Quantum-I/1) (37KE) was the first module to be attached in 1987 to the Mir Core Module, which formed the core of the Soviet space station \"Mir\". It remained attached to \"Mir\" until the entire space station was deorbited in 2001. The Kvant-1 module contained scientific instruments for astrophysical observations and materials science experiments. It was used to conduct research into the physics of active galaxies, quasars and neutron stars and it was uniquely positioned for studies of the Supernova SN 1987A. Furthermore, it supported biotechnology experiments in anti-viral preparations and fractions. Some additions to Kvant-1 during its lifetime were solar arrays and the \"Sofora\" and \"Rapana\" girders. The Kvant-1 module was based on the TKS spacecraft and was the first, experimental version of a planned series of '37K' type modules. The 37K modules featured a jettisonable TKS-E type propulsion module, also called the Functional Service Module (FSM). The control system of Kvant-1 had been developed by NPO \"Electropribor\" (Kharkiv, Ukraine). After previous engineering tests with the Salyut 6 and Salyut 7 space stations (and temporarily attached TKS derived space station modules like Kosmos 1267, Kosmos 1443 and Kosmos 1686) it became the first space station module to be attached semipermanently to the first modular space station in the history of space flight. Kvant-1 was originally planned to be docked to the Salyut 7 space station, the plans however evolved to launch to \"Mir\", initially considered on board the Soviet \"Buran\" space shuttle, which finally changed to a launch to \"Mir\" by the Proton-K rocket.", "id": 548756} {"src_title": "Bertrand Delanoë", "tgt_title": "Bertrand Delanoë", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Delanoë se narodil v tehdejším Francouzském protektorátu Tunisko v rodině geometra Augusta Delanoë a zdravotní sestry Yvonne rozené Delordové. V šesti letech se stal členem pěveckého sboru \"Petits Chanteurs à la Croix des Sables\". Ve věku 13 let se jeho rodina přestěhovala do Francie do města Rodez v departementu Aveyron, kde Bertrand Delanoë získal středoškolské vzdělání. Poté odešel na univerzitu v Toulouse, kde studoval práva a hospodářské vědy. Založil vlastní reklamní a komunikační agenturu, která mu umožnila ekonomickou nezávislost na politice. Dne 22. listopadu 1998 v televizním debatním pořadu \"Zone Interdite\" (Zakázaná zóna) na kanálu M6 se veřejně přihlásil ke své homosexualitě. V té době byl již významným komunálním politikem a senátorem. Je jedním z mála politiků, kteří jsou ochotni otevřeně hovořit o své citové orientaci. Delanoë sám se aktivně neúčastní v homosexuálním hnutí, podporuje však veřejně aktivity za rovnoprávnost a respekt gay menšiny. Mezi jinými z komunálních prostředků podporuje LGBT sdružení jako \"Act Up-Paris\", \"Centre Gay & Lesbien\" či \"SOS Homophobie\" a dále organizace bojující proti AIDS, neboť Paříž je od počátku 80. let 20. století v tomto směru jedním z nejpostiženějších měst v Evropě. Rovněž každoročně zahajuje Gay Pride v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Členem Socialistické strany se stal již v 21 letech v roce 1971. První politickou funkci získal ve svých 23 letech, kdy byl v Rodez zvolen sekretářem socialistické federace v departementu Aveyron. Díky svému řečnickému talentu začal pracovat ve stranické centrále PSF v Paříži. V komunálních volbách roku 1977 byl zvolen do městské rady v Paříži a spolu s ním i budoucí premiér Lionel Jospin. Ve volebním období 1981-1986 byl poslancem Národního shromáždění za 18. obvod. V té době se stal mluvčím Socialistické strany. V roce 1988 kandidoval za tento obvod opět, ale porazil jej tehdejší náměstek pařížského starosty Alain Juppé. V roce 1995 byl levicovým protikandidátem Jeana Tiberiho na post pařížského starosty. Ve volbách neupěl, vyhrál jen v šesti obvodech (ve 3.,10., 11., 18., 19. a 20.) z dvaceti. V září 1995 byl zvolen za Socialistickou stranu do senátu, kde se stal tajemníkem Výboru pro zahraniční věci a obranu. V době diskusí o registrovaném partnerství byl jeho stoupencem, ale odmítal jakoukoliv možnost manželství mezi osobami stejného pohlaví. Tento svůj názor změnil po zvolení pařížským starostou, když vyzval k zavedení manželství i mezi osobami stejného pohlaví. V roce 2001 proběhly v Paříži komunální volby. Na post pařížského starosty za pravicové Sdružení pro republiku kandidovali dosavadní starosta Jean Tiberi a Philippe Séguin, bývalý člen vedení Sdružení v departementu Vogézy. Za Socialistickou stranu se ucházeli Jack Lang, starosta města Blois a Bertrand Delanoë, který od roku 1993 vedl městskou socialistickou opozici, ale veřejnosti nebyl příliš známý. Když bylo Jacku Langovi nabídnuto místo ministra školství ve vládě Lionela Jospina, jediným kandidátem sdružených levicových stran (socialistů, komunistů a Hnutí občanů), zůstal Delanoë. Za zelené kandidoval Yves Contassot. Dne 18. března 2001 byl Bertrand Delanoë za přispění strany zelených zvolen ve druhém kole nástupcem Jeana Tiberiho. Od doby Pařížské komuny v roce 1871 tak stanul v čele města levicový politik. V letech 1871-1977 byla funkce pařížského starosty zrušena a v čele města stál prefekt jmenovaný vládou a v městské radě měla pravice vždy převahu. V letech 1977–1995 byl starostou Jacques Chirac a 1995–2001 Jean Tiberi, oba členové pravicového Sdružení pro republiku. Po zvolení starostou se Bertrand Delanoë vzdal svého senátorského mandátu. Dne 4. září 2007 Bertrand Delanoë oznámil úmysl kandidovat na starostu i v následujících komunálních volbách v roce 2008 a v těchto volbách opět zvítězil. V komunálních volbách v roce 2014 jej ve funkci starosty nahradila Anne Hidalgo, rovněž členka Socialistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost na pařížské radnici.", "content": "V zahraniční je asi nejznámějším počinem starosty jeho nápad z roku 2002 o zřízení městské pláže na břehu Seiny. Tato akce, kdy je na měsíc uzavřena silnice na pravém břehu řeky a proměněna v promenádu s písečnou pláží, se opakuje každý rok. Tento nápad převzala časem i další města, jako Berlín, Brusel, Budapešť nebo Mety. Známým projektem byla rovněž kandidatura Paříže na pořádání letních olympijských her v roce 2012, kterou však získal Londýn. Delanoë se však nejvíce zasazuje o zkvalitnění ovzduší a snížení automobilové dopravy uvnitř města, k čemuž bylo zavedeno několik novinek. Na silnicích byly vybudovány speciální koridory, které mohou používat pouze autobusy městské hromadné dopravy, cyklisté a zásahová vozidla (požární, policejní a sanitní vozy). Dalším opatřením je dočasný zákaz automobilového provozu v některých ulicích (především o nedělích během celého roku a jeden měsíc v létě – kvůli pařížské pláži). Rovněž došlo k rozšíření pěších zón. V parkování, které činí ve městě velký problém, byl v roce 2001 zaveden nový tarif pro rezidenty (0,5 € denně) s cílem donutit obyvatele, aby méně jezdili autem. Od roku 2006 má více než 12000 podzemních parkovacích míst zvýhodněné sazby pro rezidenty. Zároveň bylo mnoho parkovacích míst v ulicích zrušeno, takže je hledání parkovacího místa obtížnější a dražší. S tím souvisí i zvýšení počtu cyklotras a zavedení systému půjčoven kol \"Vélib'\". O kola a stojany se stará firma JCDecaux, která má za to pronajaté reklamní plochy. Za jeho starostování rovněž pokračuje projekt pařížských tramvají. V roce 2006 byl zahájen provoz na linkách T3 a T4. V sociální oblasti Delanoë podporuje výstavbu sociálních bytů a zvýšení míst v jeslích. Jeho další projekt bylo zlepšené internetové připojení pomocí Wi-Fi, které je v Paříži zdarma k dispozici na 260 veřejných místech (parky, knihovny, úřady apod.). Síť \"Paris Wi-Fi\" byla zprovozněna v září 2007. Paříž se tak zapojila do projektu, jehož členy jsou také města San Francisco, Toronto, Singapur, Praha, Mexico City a Čennaí.", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "5. října 2002 se starosta účastnil akce \"Nuit Blanche\" (Probdělá noc), během které probíhá po celém městě řada kulturních aktivit. Delanoë byl přítomen na radnici, která byla v rámci akce otevřena veřejnosti a během výstavy na něj zaútočil muž s nožem. Útočník Azedine Berkane poté na policii vypověděl, že nenávidí politiky a zejména homosexuály. Delanoë požádal před svým převozem do nemocnice, aby slavnosti pokračovaly podle plánu. Jeho zranění nebyla kritická a po dvou týdnech mohl opustit nemocnici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bertrand Delanoë () (nar. 30. května 1950 v Tunisu v Tunisku) je francouzský politik, člen Socialistické strany, který v letech 2001–2014 během dvou funkčních obdobích zastával úřad starosty města Paříže. V roce 2014 jej v této funkci vystřídala dosavadní místostarostka Anne Hidalgo ze stejné politické strany.", "tgt_summary": "Bertrand Delanoë (; born 30 May 1950) is a retired French politician who was Mayor of Paris from 25 March 2001 to 5 April 2014. He is a member of the Socialist Party.", "id": 2090241} {"src_title": "Steven Nagel", "tgt_title": "Steven R. Nagel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Střední školu absolvoval v rodném Cantonu. Titul inženýra letectví získal na univerzitě v Illinois v roce 1969. Později, po absolvování pilotní školy se stal zkušebním letcem na základně Edwards Air Force Base v Kalifornii. V roce 1978 byl vybrán do výběru astronautů NASA jako astronaut – specialista. V té době byl již ženatý, bezdětný a měl hodnost kapitána letectví. V letech 1978 – 1979 zvládl výcvik astronautů v Houstonu a byl zařazen do jejich skupiny. V ní zůstal 14 let, během nichž čtyřikrát letěl do vesmíru, pokaždé s jiným raketoplánem. Zemřel po dlouhé nemoci v roce 2014 ve věku 67 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Ve svých 38 letech se dostal na svou první výpravu raketoplánem, v té době byl již podplukovníkem. . Mise s označením STS-51-G (dle COSPAR 1985-048A trvala 7 dní. Posádka byla mezinárodní, sedmičlenná. Během letu vypustili družici Spartan. Téhož roku letěl znovu na let STS-61-A (COSPAR 1985-104A), opět sedmidenní let raketoplánem. Na palubě byla osmičlenná mezinárodní posádka a také laboratoř Spacelab. O šest let později letěl potřetí, jednalo se o šestidenní misi STS-37 (COSPAR 1991-027A). V ní byl Nagel, tč.již plukovník, velitelem pětičlenné posádky. Během letu mj.vypustili 15 tunovou družici GRO. Při svém posledním letu s raketoplánem mu bylo 46 let. Mise STS-55 (COSPAR 1993-027A) trvala 10 dní. Plukovník Nagel byl opět velitelem, v sedmičlenné posádce byli i dva astronauti z Německa a sebou si vezli laboratoř Spacelab. Let byl věnován práci v ní.", "section_level": 1}, {"title": "Lety v kostce.", "content": "Všechny čtyři lety startovaly na Floridě, mysu Canaveral, základna Kennedyho vesmírné středisko a končily přistáním na Nagelově domovské základně, kosmodromu Edwards v Kalifornii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Steven Ray Nagel (27. října 1946 Canton, stát Illinois, USA − 21. srpna 2014) byl americký vojenský letec a astronaut. Ve vesmíru byl čtyřikrát.", "tgt_summary": "Steven Ray Nagel (October 27, 1946 – August 21, 2014), (Col, USAF), was an American astronaut, aeronautical and mechanical engineer, test pilot, and a United States Air Force pilot. In total, he logged 723 hours in space. After NASA, he worked at the University of Missouri College of Engineering as an instructor in its Mechanical and Aerospace Engineering Department.", "id": 725767} {"src_title": "Šilutė", "tgt_title": "Šilutė", "src_document": [{"title": "Další objekty.", "content": "V centru města je evangelický luteránský kostel. Výška jeho věže je 50 m. U nádraží je katolický kostel Svatého kříže (neogotický, zděný, z roku 1854). Dále pravoslavná kaple Archanděla Mikoláše (lit. Arkangelo Mykolo koplyčia). Ve městě je nemocnice pro nemocné tuberkulózou, v západní části města je Šilutské muzeum, kulturní dům, na břehu Šyši se dochovala rezidence dvora Hugo Scheue, Okresní nemocnice s poliklinikou, starobinec, pošta (PSČ: LT-99001), 5 základních škol a 2 gymnázia, 2 hotely, městský park. Většina průmyslových objektů je soustředěna v severní části města.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "V Šilutė je převažující mírné přímořské podnebí, je hodně srážek. V Šilutė je zaznamenáno několik klimatických rekordů:", "section_level": 1}, {"title": "Formování města a původ jeho názvu.", "content": "Obce, ze kterých se roku 1910 zformovalo nynější město (tehdy pod jménem nejvýznamnější části: Šilokarčema/Heydekrug) byly: Zájezdní hostinec Šilokarčema stál v polovině tehdy velmi důležité cesty Klaipėda - Tylže. V něm poutníci nechávali odpočinout koně, případně přepřahali nebo přespávali. Brzy se v okolí objevily i další hostince, kolem kterých se začali soustřeďovat rybáři, kupci a řemeslníci (jeden z nich pracoval i tamějšímu rodákovi Richardoi Kantovi, který byl pradědečkem slavného filosofa Immanuela Kanta). Nynější název Šilutė dostala až roku 1923 s ohledem na původní smysl názvu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Nejstarší závod je „Šilutės Rambynas“ (vyrábí od roku 1842), vyrábí sýry a máslo. Podnik „Šilutės baldai“ (Šilutský nábytek) (založen roku 1890) vyváží 90 % své produkce do zahraničí. Podnik „Šilutės durpės“ (Šilutská rašelina) (založen roku 1882) každoročně exportuje 50 000 m³ rašeliny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šilutė (německy: Heydekrug, podle prvního litevského názvu Šilokarčema, což znamená \"krčma v boru\") je město v západní části Litvy, nedaleko Kurského zálivu a 8 km od ostrova Rusnė, 50 km na jih od Klaipėdy. Šilutė je okresní město, zároveň také hlavní město kraje, který se litevsky nazývá Pamarys (Pomoří) a také střediskem územní jednotky, nižší než okres, která se nazývá Seniūnija (starostenství/vojvodství) - Šilutského starostenství. V něm je ředitelství Regionálního parku Němenské delty. Město je Městskou památkou. Městem protéká řeka Šyša. Východní část města protíná železniční trať Klaipėda-Tilžė, která spojuje Klaipėdu přes pohraniční stanici Pagėgiai s Kaliningradskou oblastí Ruska. Osobní doprava je v současnosti (2010) zavedena pouze v úseku Klaipėda-Šilutė. Od 29. května 2011 byla osobní železniční doprava zrušena i v tomto úseku. Hlavní silniční směry: Některé vedlejší silnice:", "tgt_summary": "Šilutė (, previously \"Šilokarčiama\", ), is a city in the south of the Klaipėda County, Lithuania. The city was part of the Klaipėda Region and ethnographic Lithuania Minor. Šilutė was the interwar capital of Šilutė County and is currently the capital of Šilutė District Municipality.", "id": 168210} {"src_title": "Oldenburské velkovévodství", "tgt_title": "Grand Duchy of Oldenburg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po skončení napoleonských válek bylo na vídeňském kongresu Oldenbursko spolu s oběma jeho exklávami knížectvím Birkenfeld a bývalým biskupstvím Lübeck povýšeno na velkovévodství a vstoupilo do Německého spolku. V roce 1823 se vévodou resp. velkovévodou stal bývalý regent Petr Bedřich Ludvík Oldenburský jako Petr I. Oldenburský jenž však nikdy nepřijal titul velkovévody a vládl do své smrti jako vévoda Oldenburský a je přímým předkem všech po něm následujících panovníků Oldenburska. Po něm nastoupil v roce 1829 jeho syn Pavel Fridrich August Oldenburský jenž vládl do roku 1853. Po něm nastoupil jeho syn a vnuk Petra I. velkovévoda Petr II. Oldenburský, který vládl až do roku 1900 za jehož panování odstoupilo území při ústí řeky Jade Prusku k založení válečného přístavu Wilhelmshavenu, roku 1854 pak připojilo se k Německému celnímu spolku, kdežto Lübeck (knížectví) v záležitostech celních a poštovních příslušel k Dánsku. Zároveň připojeno bezprostředně k státu panství Kniphausen a Varel, r. 1863 a 1865 však marně prohlašovány nároky velkovévodské rodiny na Šlesvik-Holštýn. V roce 1866 se Oldenbursko postavilo rozhodně na stranu Pruska, vzdalo se všech práv na Šlesvik-Holštýn a postavilo své sbory k disposici Prusku, se kterým byla v roce 1867 sjednána vojenská konvence. V náhradu za tyto ústupky obdrželo 1 milion tolarů a holštýnský amt Ahrensböck a přistoupilo k Severoněmeckému spolku. V roce 1871 se stalo spolkovou zemí Německého císařství. V roce 1900 nastoupil jeho syn Fridrich August II. Oldenburský, jenž se stal posledním Oldenburským velkovévodou a v roce 1918 byl okolnostmi německé revoluce donucen abdikovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oldenburské velkovévodství (německy \"Großherzogtum Oldenburg\") byl historický státní útvar, který vznikl dohodou na vídeňském kongresu po skončení napoleonských válek, navázalo kontinuálně na původní Oldenburské vévodství, jež bylo obsazeno Francií v roce 1810, ale povýšeno na velkovévodství a člen nového Německého spolku. Po celou dobu své existence až do roku 1918 bylo Oldenbursko monarchií, od roku 1918 až do svého zániku (kromě let nacismu) bylo svobodným státem Výmarské republiky.", "tgt_summary": "The Grand Duchy of Oldenburg () (also known as Holstein-Oldenburg) was a grand duchy within the German Confederation, North German Confederation and German Empire which consisted of three widely separated territories: Oldenburg, Eutin and Birkenfeld. It ranked tenth among the German states and had one vote in the Bundesrat and three members in the Reichstag. Its ruling family, the House of Oldenburg, also came to rule in Denmark, Norway, Sweden, Greece and Russia. The heirs of a junior line of the Greek branch are, through Prince Philip, Duke of Edinburgh, in the line of succession to the thrones of the United Kingdom and the other Commonwealth realms after Queen Elizabeth II. As common for German houses, the ruling branch of Oldenburg, which ruled as Dukes and later Grand Dukes, holds the headship by primogeniture of the entire House of Holstein-Oldenburg with all its cadet branches.", "id": 2431360} {"src_title": "Jan Kapistrán", "tgt_title": "John of Capistrano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a politická kariéra.", "content": "Jan (Giovanni) Kapistrán se narodil v obci Capistrano v italském pohoří Abruzzi, na území tehdejšího Neapolského království. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho otec však byl zavražděn, když bylo Janovi pět let. Nadaný chlapec vystudoval práva na univerzitě v Perugii, poté působil v Neapoli jako jeden ze soudců královského soudního dvora. Zde se stal oblíbencem ctižádostivého a krutého krále Ladislava I. Neapolského, který Jana roku 1412 jmenoval podestou města Perugie. Roku 1414 král Ladislav zemřel a Perugia byla napadena vojsky Carla Malatesty, vládce nedalekých měst Rimini, Cesena a Pesaro. Roku 1415 se Jan oženil, několik dní po svatbě však byl zajat Malatestovými vojáky a uvězněn v Rimini. Ve vězení se začal zajímat o teologii. Roku 1416 byl Malatesta poražen neapolským kondotiérem Braccem di Montone a Jan se dostal na svobodu. Po propuštění opustil mladou manželku (manželství kvůli Janovu zajetí zřejmě nebylo naplněno) a začal studovat u Bernardina Siensého. Ještě téhož roku 1416 vstoupil do řádu minoritů.", "section_level": 2}, {"title": "Kazatelská činnost.", "content": "Kapistrán byl zastáncem nejpřísnějších forem řeholního života, kladl velký důraz na požadavky chudoby, askeze a kazatelské činnosti, dokonce se snažil o reformu minoritského řádu v tomto duchu. Roku 1417 byl Kapistránův učitel Bernardin ze Sieny nařčen z kacířství a byl vyšetřován inkvizicí, Jan Kapistrán ho však dokázal před soudem obhájit tak brilantním projevem, že inkvizitor obvinění stáhl. Kapistrán byl skutečně bravurní řečník a brzy se proslavil jako kazatel. Pro své rétorické schopnosti byl svými současníky nazýván „apoštol Evropy“. Mezi lety 1420 a 1450 putoval po celé Itálii, hlásal pokání, střídmost a zavržení světských radovánek. Kázal latinsky, dvakrát až třikrát denně a jedno kázání trvalo déle než dvě hodiny. Mimo kazatelskou činnost se věnoval také psaní listů a traktátů, v nichž se projevují jeho přísné názory. Byl stoupencem neomezené papežské moci a odpůrcem myšlenek konciliarismu. Odmítal jakékoli směňování peněz, které označoval za lichvu, odsuzoval proto i bankovnictví, které právě na přelomu 14. a 15. století dosáhlo v italských městech značného rozšíření. Velmi tvrdě vystupoval proti všem heretikům včetně českých husitů. Založil rovněž několik nových klášterů a špitálů. Do roku 1450 kázal především na území Itálie. Roku 1450 se vypravil do německých a rakouských oblastí, cílem jeho cesty mělo být Polsko, Uhry, ale zejména České země. Na této cestě jej doprovázelo dvanáct mnichů, kteří měli za úkol tlumočit jeho kázání do němčiny a maďarštiny. Jeho kázání neměla mnoho společného s tím, co si dnešní křesťané představí pod pojmem kázání. Byla to velkolepá, výborně organizovaná představení pod širým nebem, připomínající současné happeningy nebo nábožensko politický míting.", "section_level": 2}, {"title": "Jan Kapistrán a České země.", "content": "Kapistránovým snem bylo obrácení husitských Čech na katolickou víru, prohlašoval, že buďto husity obrátí, nebo mezi nimi najde mučednickou smrt. Na konci léta a začátkem podzimu 1451 kázal Kapistrán na Moravě. V Brně nese jeho jméno kamenná kazatelna, z níž ale nikdy nekázal, na severní straně katedrály svatého Petra a Pavla v Brně. Velké úspěchy sklidil Kapistrán též před věřícími ve Znojmě. Následkem jeho kázání ke katolicismu konvertovalo několik tisíc moravských husitů. Jeho horlivost se obrátila vůči Židům, kteří byli roku 1454 z Brna i Znojma vyhnáni téměř na tři staletí (a „hlavním židovským městem“ Moravy se stal Mikulov). V návaznosti na Kapistránovu misi na Moravě byly v Brně i ve Znojmě založeny františkánské kláštery. Brněnský klášter stál v prostorách dnešních Denisových sadů a byl zničen během obléhání Brna Švédy roku 1645. Znojemský klášter byl založen na Dolním předměstí (později nemocnice na Vídeňské ulici), nicméně již roku 1534 se znojemští františkáni přestěhovali do hrazeného města k minoritům. Podobné účinky mělo Kapistránovo kázání na podzim 1451 i v Jemnici, jeho jméno nese památná lípa, nacházející se v areálu bývalého kláštera sv. Víta, pod kterou svá kázání údajně pronášel. Opakovaně se snažil proniknout do Čech, což mu však znemožnil tehdejší zemský správce Jiří z Poděbrad, dostal se pouze na rožmberská panství v jižních Čechách, odkud posléze přes Cheb a Lužici odjel do Slezska. Údajně kázal okolo roku 1452 v Krupce. Roku 1453 dokázal Kapistrán plamennými projevy strhnout na svou stranu doslova celé město Vratislav, které bylo později označováno za „Kapistránovu baštu“. Kázal zde několik týdnů proti husitům, Turkům a Židům, ale také proti přepychu a rozmařilému životu zdejších měšťanů. Jeho projevy vyvolaly obrácení bohatých měšťanů ke zbožnému životu, doprovázené pálením šperků, módních oděvů, hudebních nástrojů i stolních her. Jednalo se patrně o jakousi davovou hysterii, o čemž svědčí i následný, neobyčejně brutální protižidovský pogrom. Ještě během kazatelova pobytu bylo ve Vratislavi popraveno 13 Židů, kteří se při mučení přiznali k trávení studní a znesvěcování hostií. Ostatní Židé byli vyzváni, aby město opustili a zanechali zde majetek. Dne 4. července vypukl pogrom, při kterém bylo zavražděno 41 Židů a destíky dalších včetně rabína raději spáchali sebevraždu. O Kapistránově svárlivé povaze se tehdy mohl přesvědčit i mistr pražské univerzity Pavel Žídek. Ač katolík, dostal se roku 1453 do teologického sporu s Kapistránem a kazatel jej nechal ve Vratislavi uvěznit. Ve vězení Žídek strávil asi tři roky. Kapistrán byl tak horlivý ve svém protihusitském úsilí, že byl dokonce oficiálně napomenut vratislavským biskupem Joštem II. z Rožmberka. Kapistránův odkaz žil ve Vratislavi velmi silně i po jeho odchodu. Uvádí se, že kvůli jeho vlivu Vratislav roku 1458, kdy byl Kapistrán už dva roky mrtev, neuznala Jiřího právoplatným českým králem.", "section_level": 2}, {"title": "Boj proti Osmanské říši a smrt.", "content": "Roku 1456 se stal spolu s uherským vojevůdcem Jánosem Hunyadym vůdčí osobností křížové výpravy proti Osmanské říši. Hunyadyho vojsko bylo Turky obleženo ve strategicky významném Bělehradě, Kapistránova kázání dodávala obleženým Uhrům během náročného dvouměsíčního obléhání odvahu a morálně je posilovala. 22. července se Hunyadymu a jeho vojsku podařilo nečekaným výpadem odrazit osmanské vojsko a dobýt sultánův tábor, což mělo za následek vytlačení Turků zpět do Srbska. Připomínkou vítězné bitvy, která oddálila dobytí Uher Turky o 70 let, je dodnes polední zvonění na katolických kostelích na celém světě. Tento zvyk totiž zavedl papež Kalixt III. právě na připomínku osvobození Bělehradu. Mezi vyčerpanými vojáky však záhy vypukla epidemie moru, jíž podlehli jak Hunyady, tak i Kapistrán. Těžce nemocný kazatel požádal o převezení do nejbližšího františkánského kláštera ve městě Ilok, kde po několika dnech zemřel. Místo jeho posledního odpočinku není známo, patrně skončil v hromadném hrobě, jak to bývalo ve středověku při epidemiích běžné.", "section_level": 2}, {"title": "Svatost a jeho svátek v církevním kalendáři.", "content": "Přes svoji poněkud kontroverzní životní dráhu se Jan Kapistrán dočkal kanonizace. Rok, kdy byl kanonizován, je udáván různě – buď 1690, papežem Alexandrem VIII., nebo 1724 papežem Benediktem XIII. Roku 1890 byl jeho svátek poprvé zařazen do církevního kalendáře, a to na 28. března. V roce 1969 tento svátek přesunul papež Pavel VI. na 23. října, den světcovy smrti. Tradicionalisté si jeho svátek připomínají 28. března, podle církevního kalendáře v letech 1890 až 1969. S jeho jménem je spojováno na 2000 zázračných uzdravení.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost Jana Kapistrána.", "content": "Kapistrán byl nepochybně velmi zbožný, žil asketickým životem, zejména však vynikal jako sugestivní řečník. Jeho projevy dokázaly uchvátit a strhnout davy lidí. Vyznačoval se cholerickou až svárlivou povahou. Kritizován je jeho odpor vůči Židům, který se projevoval prostřednictvím nabádání k pogromům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Jan Kapistrán či Jan Kapistránský ; (24. června 1386 Capistrano – 23. října 1456 Ilok u Vukovaru), byl mnich italského původu, misionář a generální vikář řádu sv. Františka. Neměl dobrý vztah k židům a jeho činnost zřejmě vedla k pogromu ve Vratislavi roku 1453. Po své kanonizaci se stal patronem právníků a sjednocené Evropy.", "tgt_summary": "Saint John of Capistrano (\"Italian\": San Giovanni da Capestrano, \"Hungarian\": Kapisztrán János, \"Polish\": Jan Kapistran, \"Croatian\": Ivan Kapistran\", Serbian\": Јован Капистран, Jovan Kapistran) (24 June 1386 – 23 October 1456) was a Franciscan friar and Catholic priest from the Italian town of Capestrano, Abruzzo. Famous as a preacher, theologian, and inquisitor, he earned himself the nickname 'the Soldier Saint' when in 1456 at age 70 he led a crusade against the invading Ottoman Empire at the siege of Belgrade with the Hungarian military commander John Hunyadi. Elevated to sainthood, he is the patron saint of jurists and military chaplains, as well as the namesake of the Franciscan missions San Juan Capistrano in Southern California and San Juan Capistrano in San Antonio, Texas.", "id": 2241107} {"src_title": "Ole von Beust", "tgt_title": "Ole von Beust", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ole von Beust je nejmladší ze tří synů Achima-Helge von Beust a Hanny von Beust. Rodiče museli v době Třetí říše z Německa uprchnout, neboť jeho matka měla židovské předky. Jeho otec byl prvním zemským předsedou Mladé unie (\"Junge Union\") v Hamburku. Beust užívá namísto svých původních rodných jmen Carl-Friedrich Arp pouze jméno Ole. Jedná se původně o přezdívku „\"Ole Pupp\"“ (což v dolnoněmčině znamená \"stará panenka\"), kterou pro něj v dětství používala jeho babička. Z této přezdívky si Beust nechal v dospělosti úředně přidělit další jméno, které používá. Ole von Beust odmaturoval v roce 1973 na hamburském waldorfském gymnáziu. V roce 1975 začal studovat právní vědy, které završil státními právními zkouškami v letech 1980 a 1983 a stal se právníkem. V srpnu 2003 Ole von Beust nejprve odvolal státního radu Waltera Wellinghausena kvůli služebnímu provinění a následně také senátora vnitra a druhého starostu Ronalda Schilla kvůli údajnému pokusu o vydírání. Podle Beusta chtěl Schill zabránit propuštění Wellinghausena výhrůžkou, že oznámí, že Beust má poměr s Rogerem Kuschem, který byl krátce před tím jmenován senátorem spravedlnosti. Beust tím prý slučuje politiku se svým soukromým životem. Beust a Kusch toto nařčení odmítli s tím, že jsou ve skutečnosti přátelé ze studií a že Beust pronajímá Kuschovi byt. O něco později Roger Kusch veřejně přiznal svou homosexualitu. O citové orientaci von Beusta veřejně promluvil jeho otec v rozhovoru pro časopis Welt am Sonntag 31. srpna 2003. Ole von Beust sám se k záležitosti vyjádřil v tom smyslu, že ze zpětného pohledu v tom vidí i pozitivní aspekty a že vše podstatné již řekl jeho otec.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Beust vstoupil do CDU už ve svých 16 letech (1971) a roku 1973 se stal asistentem CDU v hamburském městském sněmu. V letech 1977-1983 byl zemským předsedou Junge Union. Od roku 1978 je Beust členem hamburského městského sněmu. Od roku 1992 je členem zemského předsednictva hamburské CDU, od roku 1998 také členem spolkového předsednictva CDU. Beust se stal v roce 1993 předsedou frakce CDU v městském sněmu a roku 1997 hlavním kandidátem CDU ve volbách, které i přes nárůst hlasů pro CDU (30,7%) nevedly k politické změně v Hamburku. Ale ani dosavadní koalice SPD (36,2 %) a menší Statt-Partei (3,5 %) nemohla dále vládnout, neboť Statt-Partei nepřesáhla hranici 5 % hlasů. Při volbách v roce 2001 sice utrpěla CDU za Beustova vedení ztrátu hlasů a dosáhla jen 26,2 %, zatímco SPD s 36,5 % zůstala nejsilnější stranou. Přesto mohl Beust vytvořit kolici s Partei Rechtsstaatlicher Offensive (19,4 %) a FDP (5,1 %). Dne 31. října 2001 byl Ole von Beust zvolen starostou Hamburku. Von Beust se stal po Kurtu Sievekingovi teprve druhým členem CDU na tomto postu. Jako svého zástupce si zvolil Ronalda Schilla (předseda PRO). Dne 9. prosince 2003 von Beust rozpustil vládnoucí koalici s FDP a PRO, neboť koalice po odstoupení Schilla a pěti dalších poslanců po srpnové aféře již neměla většinu. Zároveň vyhlásil nové volby na rok 2004. Volby do hamburského sněmu 29. února 2004 vyhrála CDU s 47,2 %, zatímco FDP a PRO nepřekročily hranici pěti procent a do městského sněmu se nedostaly. Ole von Beust obhájil post starosty. Ronald Schill po volební porážce opustil Německo a přestěhoval se do Brazílie. 1. dubna 2007 oznámil Ole von Beust, že v případě porážky proti svému vyzyvateli kandidátu SPD Michaelu Naumannovi ve volbách v roce 2008 odstoupí z politiky. Při volbách 24. února 2008 sice hamburská CDU ztratila asi 4,6 % hlasů, avšak s 42,6 % hlasů zůstala nejsilnější stranou v městském sněmu. Spolu se stranou Grün-Alternative Liste (9,6 %) vytvořila černo-zelenou koalici. Ole von Beust se stal starostou i pro třetí volební období (2008-2012), v srpnu 2010 ale z funkce odstoupil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ole von Beust, plným jménem \"Carl-Friedrich Arp Ole, svobodný pán von Beust\", (* 13. dubna 1955 Hamburg) je bývalý německý politik, člen CDU. Od 31. října 2001 do srpna 2010 zastával funkci starosty svobodného a hanzovního města Hamburk. Na období 1. listopadu 2007 až 31. října 2008 byl zvolen předsedou Spolkové rady. V období od 1. listopadu 2008 do 31. října 2009 byl Ole von Beust prvním místopředsedou Spolkové rady.", "tgt_summary": "Carl-Friedrich Arp Ole Freiherr von Beust, generally called Ole von Beust (born 13 April 1955), was a German politician who was First Mayor of Hamburg from 31 October 2001 to 25 August 2010, serving as President of the Bundesrat from 1 November 2007 on for one year. He was succeeded as mayor by Christoph Ahlhaus.", "id": 1477449} {"src_title": "Ashley Greene", "tgt_title": "Ashley Greene", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se Michele a Joeovi Greeneovým v Jacksonvillu. Matka pracuje v pojišťovnictví a otec je bývalý americký námořník, který nyní podniká. Studovala Wolfsonskou střední školu. Když jí bylo 17, přestěhovala se do Los Angeles v Kalifornii, kde studovala Lee Strasberg Institute. Má jednoho staršího sourozence Joea, který stále žije s rodiči v Jacksonvillu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Pracovala jako modelka pro firmy Vision NYC, New Englands Model Group, IMG Models, Spirit Agency, ID Models. Předváděla pro firmy Feng Junk, mark. a Satura. Chtěla se stát herečkou a v roce 2006 se jí to podařilo hostováním v seriálu \"Drzá Jordan, Žralok a Napálené celebrity\". Nejvíce se zviditelnila rolí \"Alice Cullenové\" v \"sáze Stmívání\", ve stejnojmenném filmu \"Stmívání (Twilight)\". Má za sebou i druhé pokračování ságy s názvem \"\", třetí film ze ságy\" , \"první část čtvrtého dílu a druhou část \".\" Film \"Skateland, \"ve kterém si zahrála roli Michelle Burkham měla premiéru na filmovém festivalu Sundance v roce 2010. S hercem Kellanem Lutzem, se kterým již hrála v sáze Stmívání, se na plátně znovu setkala ve filmu \"A Warrior's Heart,\" také si zahrála ve thrillerovém filmu \"Moje krev \"a \"Zjevení. \"Po boku Miley Cyrus a Demi Moore si zahrála ve filmu LOL v roce 2012. O rok později se objevila v historickém snímku \",\" o bývalém Manhattanském hudebním klubu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 2007 do roku 2009 chodila s hercem ze seriálu \"Super drbna\" Chacem Crawfordem. Mezi lety 2010-11 chodila se zpěvákem Joem Jonasem. Od května 2013 chodí s australským hercem Paulem Khourym. V roce 2018 se vzali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ashley Greene, celým jménem Ashley Michele Greene (* 21. února 1987 Jacksonville, Florida), je americká filmová a televizní herečka a modelka. Proslulost ji přinesla role Alice Cullenové ve filmu \"Stmívání\".", "tgt_summary": "Ashley Michele Greene (born February 21, 1987) is an American actress and model. She is known for playing Alice Cullen in the film adaptations of Stephenie Meyer's \"Twilight\" novels.", "id": 784883} {"src_title": "Sophie Marceau", "tgt_title": "Sophie Marceau", "src_document": [{"title": "Osobní & profesní život.", "content": "(Sophie Marceau výslovnost - [Sofí Marsó]). Narodila se v Paříži jako druhé dítě prodavačky Simone a řidiče kamiónu Benoîta Maupua. Ve věku devíti let se její rodiče rozvedli, poté žila s otcem na předměstí. V roce 1980, ve věku čtrnácti let, začala svou filmovou kariéru, když ji režisér Claude Pinoteau obsadil do snímku \"Večírek\". Za roli v jeho pokračování \"Večírek 2\" (1982) pak získala Césara v kategorii nový herecký objev. Následně si zahrála v roce 1984 s francouzskými hvězdami Gérardem Depardieu a Catherine Deneuveovou ve filmu \"Pevnost Saganne\", a také s Jeanem-Paulem Belmondem ve snímku \"Veselé Velikonoce\" (1984). Na Mezinárodním festivalu romantického filmu roku 1988 byla za ztvárnění postavy ve filmu \"Šuani\" vyhlášena nejlepší romantickou herečkou. S další legendou filmu Philippem Noiretem se setkala při natáčení snímku \"D'Artagnanova dcera\" z roku 1994. Stejný rok se vrátila i na divadelní prkna rolí Elizy Dolittleové v \"Pygmalionu\". První zásadní postavou, která jí zajistila světovou známost, se stala princezna Isabela v historickém eposu \"Statečné srdce\" pod režijním vedením Mela Gibsona. Film získal pět Oscarů. Pak se objevila v roli Hippolyty v Shakespeareovské adaptaci \"Sen noci svatojánské\" (1999) vedle Michelle Pfeifferové a téhož roku byla obsazena do druhé významné role ve své kariéře. Tou se stala postava Bond girl Elektry Kingové v bondovce \"Jeden svět nestačí\" po boku Pierce Brosnana. Následovaly další snímky jako například \"Záhadná neznámá\", \"Síla odvahy\" (2007) nebo \"LOL\" (2008). Roku 2001 napsala poloautobiografický román \"Telling Lies\" a o rok později debutovala ve filmové režii snímkem \"Speak to Me of Love\" (2002), za který byla oceněna v kategorii nejlepší režisér na Montrealském světovém filmovém festivalu. V roce 1995 porodila syna Vincenta. Do roku 2001 byla vdaná za polského režiséra Andrzeje Żuławského, který je o dvacet šest let starší, a pod jehož vedením natočila několik filmů (např. \"La Fidélité\"). Po rozvodu se stal jejím partnerem producent Jim Lemley. Roku 2002 přivedla v Londýně na svět dceru Juliette. Jejím posledním partnerem byl herec Christopher Lambert, s kterým se v roce 2012 rozešla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sophie Marceau, rodným jménem \"Sophie Danièle Sylvie Maupu\" (přechýleně Marceauová, respektive \"Maupuová\"; * 17. listopadu 1966 Paříž, Francie) je francouzská herečka a režisérka, která získala popularitu hned svými prvními dvěma filmy \"Večírek\" (1980) a \"Večírek 2\" (1982). Celosvětově známou se stala zejména díky roli Bond girl Elektry Kingové v bondovce \"Jeden svět nestačí\" z roku 1999.", "tgt_summary": "Sophie Marceau (; born Sophie Danièle Sylvie Maupu, 17 November 1966) is a French actress, director, screenwriter, and author. As a teenager, Marceau achieved popularity with her debut films \"La Boum\" (1980) and \"La Boum 2\" (1982), receiving a César Award for Most Promising Actress. She became a film star in Europe with a string of successful films, including \"L'Étudiante\" (1988), \"Pacific Palisades\" (1990), \"Fanfan\" (1993), and \"Revenge of the Musketeers\" (1994). Marceau became an international film star with her performances in \"Braveheart\" (1995), \"Firelight\" (1997), and the 19th James Bond film \"The World Is Not Enough\" (1999).", "id": 1109455} {"src_title": "Silke Spiegelburgová", "tgt_title": "Silke Spiegelburg", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "První mezinárodní úspěch zaznamenala v roce 2001 na mistrovství světa do 17 let v Debrecínu, kde získala zlatou medaili. O rok později skončila na juniorském mistrovství světa v jamajském Kingstonu na osmém místě. V roce 2003 se stala ve finském Tampere juniorskou mistryní Evropy. Reprezentovala na letních olympijských hrách 2004 v Athénách, kde ve finále skončila na děleném třináctém místě. V roce 2005 obhájila v litevském Kaunasu titul juniorském mistryně Evropy. 25. srpna 2005 překonala v německém Münsteru 448 cm, čímž vytvořila juniorský světový rekord, když o jeden cm vylepšila původní rekord Rusky Jeleny Isinbajevové z roku 2001. O rok později skončila osmá na halovém MS v Moskvě a šestá na evropském šampionátu ve švédském Göteborgu. V roce 2007 na halovém ME v Birminghamu se umístila výkonem 448 cm na pátém místě. V témže roce skončila na mistrovství Evropy do 23 let v Debrecínu na čtvrtém místě a postoupila do finále na světovém šampionátu v japonské Ósace. V něm však na základní výšce 435 cm třikrát neuspěla a skončila bez platného pokusu. Na letních olympijských hrách 2008 v Pekingu skončila ve finále sedmá, když překonala napotřetí 465 cm. Ve stejném roce vyhrála výkonem 470 cm na světovém atletickém finále ve Stuttgartu. V roce 2009 vybojovala na halovém ME v italském Turíně stříbrnou medaili, když si ve finále vytvořila výkonem 475 cm nový osobní rekord. Stejnou výšku překonala také Ruska Julija Golubčikovová, která však měla lepší technický zápis na nižší výšce a stala se halovou mistryní Evropy. Bronz vybojovala další Němka Anna Battkeová. Na světovém šampionátu v Berlíně skončila těsně pod stupni vítězů, na čtvrtém místě. Ve finále překonala 465 cm stejně jako Polka Monika Pyreková a Američanka Chelsea Johnsonová. Ty však měly lepší technický zápis a obě se podělily o stříbrnou medaili. Vinou zranění neodcestovala na halové MS, které se v roce 2010 konalo v katarském Dauhá. V letní sezóně získala stříbrnou medaili na evropském šampionátu v Barceloně, kde překonala 465 cm. Výše skočila jen Ruska Světlana Feofanovová, která zdolala 475 cm. Bronz vybojovala Němka Lisa Ryzihová.", "section_level": 1}, {"title": "2011–2012.", "content": "13. února 2011 vylepšila na mítinku BW-Bank v Karlsruhe hodnotu halového německého rekordu na 476 cm. Výšku o jeden centimetr níže poté překonala na halovém ME v Paříži a získala stříbrnou medaili, když nestačila jen na Polku Annu Rogowskou. V roce 2011 obsadila na MS v atletice v jihokorejském Tegu 9. místo a stala se celkovou vítězkou diamantové ligy. K triumfu ji stačilo 14 bodů, které vybojovala dvěma prvními a dvěma druhými místy. 15. ledna 2012 posunula v Leverkusenu hodnotu německého halového rekordu o další centimetr na 477 cm. Na halovém MS 2012 v tureckém Istanbulu však medaili nevybojovala, když ve finále překonala 465 cm, což stačilo na 4. místo. Těsně pod stupni vítězů skončila také na ME v atletice v Helsinkách, kde v deštivém finále bylo nad její síly překonání výšky 460 cm. Nakonec se podělila s Ruskou Savčenkovou o 4. místo. Dne 20. července 2012 vyhrála na mítinku Diamantové ligy Herculis v Monaku, kde poprvé v kariéře zdolala hranici 480 cm. Výkonem 482 cm vylepšila o dva centimetry hodnotu německého národního rekordu krajanky Martiny Strutzové z roku 2011 a posunula se na druhé místo letošních tabulek. Výše v letní sezóně 2012 skočila jen Američanka Jennifer Suhrová, která v americkém městě Champaign zvládla 483 cm. Na Letních olympijských hrách v Londýně však nedokázala uspět napoprvé na výšce 470 cm a zbývající dva pokusy si ponechala na výšku o pět centimetrů vyšší. Laťku na stojanech však dvakrát shodila a v celkovém součtu skončila znovu těsně pod stupni vítězů, na 4. místě. Stejného umístění dosáhla na mistrovství světa v Moskvě - výkonem 475 cm. V roce 2017 se výkonem 455 cm na mistrovství Německa kvalifikovala na světový šampionát v Londýně. Zde však zdolala v kvalifikaci laťku jen n výšce 435 cm a do finál se nedostala.", "section_level": 2}], "src_summary": "Silke Spiegelburgová (* 17. března 1986, Georgsmarienhütte, Dolní Sasko) je německá atletka, jejíž specializací je skok o tyči. V roce 2009 získala stříbro na halovém ME v Turíně a o rok později stříbro na ME v Barceloně. Stříbro vybojovala také na halovém ME 2011 v Paříži. Je držitelkou německých rekordů v hale (477 cm) i pod širým nebem (482 cm). Její starší bratr Richard se rovněž věnuje skoku o tyči.", "tgt_summary": "Silke Spiegelburg (born 17 March 1986 in Georgsmarienhütte, Lower Saxony) is a German pole vaulter. She is the younger sister of Richard Spiegelburg. She represented Germany at the Summer Olympics in 2004, 2008 and 2012, as well as having competed at the World Championships in Athletics. She is a European silver medallist in the event both indoors and outdoors. Spiegelburg showed her talent for the event from a young age, winning the World Youth title in 2001 before becoming the European Junior champion two years later. She competed at the 2004 Athens Olympics at the age of eighteen and set a world junior record for the pole vault in 2005. She is a two-time national champion in the event and holds the German indoor record with her mark of 4.76 metres.", "id": 675368} {"src_title": "Irving Penn", "tgt_title": "Irving Penn", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Irving Penn studoval u ruského fotografa Alexeje Brodoviče na Philadelphia Museum School, kterou absolvoval v roce 1938. Pennovy kresby byly zveřejněny v časopisu Harper's Bazaar a je o něm známo, že také maloval. Během druhé světové války se stal známý svými módními fotografiemi modelek a glamouru. Penn mnoho let fotografoval módní snímky pro časopis \"Vogue\". Byl jedním z prvních fotografů, který komponoval subjekty proti prostému šedému nebo bílému pozadí a tuto jednoduchost používal velmi účinně. V exteriérech instaloval své jednoduché studio, na svislé kolmé tyče natáhl pozadí a vymodeloval ostrý roh. Situováním modelu do tohoto neortodoxního prostředí zvyšoval Penn dramatičnost portrétu, který je často „vklíněn“ do rohu. Penn se vždy snažil o absolutní zjednodušení a čistotu fotografického obrazu. Kolem portrétovaného nechával imaginární prostor, kde občas záměrně ukázal malý detail prozrazující, že jde o ateliér. Mezi jinými portrétoval například také osobnosti jako byli Martha Grahamová, Marcel Duchamp, Georgia O'Keeffe, W. H. Auden, Igor Fjodorovič Stravinskij, Marlene Dietrichová nebo modelka Karen Graham. Z českých modelek portrétoval pro titulní stránku \"Vogue\" například Karolínu Kurkovou. Penn místo studiového blesku využíval na většině svých portrétech přirozeného osvětlení z okna. Pro svou cestu do Nové Guiney a dalších míst si Penn vyrobil jednoduché přenosné studio se světlíkem směrovaným na sever s působivými výsledky. Portrétní snímky pořízené tímto způsobem vypadají téměř stejně jako jeho portréty celebrit, plně zkrášlené, přirozeně osvětlené, před neutrálním pozadím, jeho kmenoví náčelníci se etnograficky podobají modelům z 19. století. V roce 1950 se oženil se svou oblíbenou modelkou Lisou Fonssagrives a založil vlastní ateliér v roce 1953. Společně měli jednoho syna Toma.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografický styl.", "content": "Jasnost, kompozice, pečlivé uspořádání objektů či lidí, lehkost, forma a jednoduchost je typický rukopis Pennových děl. V jeho fotografiích zátiší, objektů a nalezených zátiší se lze setkat s neobvyklým uspořádáním, jasností a mnoha detaily a podrobnostmi. Zatímco jeho printy jsou vždy čisté a jasné, Pennovy fotografované předměty se velmi liší. Častokrát pořídil své fotografie dlouho před tím, než je okolí začne oceňovat jako významná díla v „současném moderním pojetí“. Například řada jeho aktů modelek, které byly v rozmezí od tenkých až po buclaté nasnímal v letech 1949–1950, ale až do roku 1980 nebyly vystavovány. Jeho komponovaná zátiší jsou pečlivě uspořádané soubory potravin nebo předmětů. Tyto kompozice lze označit jako abstraktní souhru linií a objemu. V roce 1986 požádal Irving Penn českého fotografa Jiřího Poláčka, aby mu pomohl realizovat fotografování zvířecích lebek v Národním Muzeu v Praze. Společně s Dušanem Šimánkem Pennovi asistovali a zajišťovali vyvolání černobílých filmů 8x10 palců. Poláček vyjednával akci s muzeem a zajišťoval chod celé akce. Velkou lebkovýstavu přezvětšených zvířecích lebek předvedl Penn v New Yorku 1988–1989 jako Cranium architecture.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Vydal mnoho knih, včetně nedávno vydané \"A Notebook at Random\", které nabízí velkorysý výběr fotografií, obrazů a dokumentů jeho práce. Pennova manželka Lisa Fonssagrives zemřela v roce 1992.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavy a ocenění.", "content": "V roce 2002 se konala jeho samotná výstava 53 fotografií na Metropolitan Museum of Art. Motivem těchto děl jsou jednoduchá sochařská témata, jako například Venuše. V červenci roku 2005 vystavoval Penn v National Gallery of Art ve Washingtonu pod názvem \"Irving Penn: Platinum Prints\". V období od ledna do dubna 2008 vystavoval svých 67 portrétů v Morganovo Knihovně a muzeu v New York City pod názvem \"Close Encounters\". V září 2009 J. Paul Getty Museum plánuje vystavovat největší kolekci Pennových prací. Expozice \"The Small Trades\" obsahuje 252 velkoformátových portrétů z období 1950–1951, které vyfotografoval v New Yorku, Paříži a Londýně. Sbírky muzea Smithsonian American Art Museum vlastní jeho černobílý originál \"The Tarot Reader\" – fotografii z roku 1949 Jeana Patchetta a surrealistické malířky Bridget Tichenor. Pennův archiv fotografií, sbírka osobních předmětů a materiály vztahující se k jeho kariéře, jsou v držení Ryerson & Burnham Libraries v Institutu umění v Chicagu. Jeho práce byly vystavovány (nebo přímo jsou součástí sbírek) kromě jiných také v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku, Metropolitním muzeu umění, Národní galerii umění ve Washingtonu nebo v Institutu umění v Chicagu. V roce 1985 obdržel cenu Hasselblad Award a o dva roky později ocenění Kulturpreis der Deutschen Gesellschaft für Photographie (Cena za kulturu Německé fotografické společnosti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Irving Penn (16. června 1917, Plainfield, New Jersey – 7. října 2009, New York) byl americký fotograf, který je známý svými portrétními a módními fotografiemi.", "tgt_summary": "Irving Penn (June 16, 1917October 7, 2009) was an American photographer known for his fashion photography, portraits, and still lifes. Penn's career included work at \"Vogue\" magazine, and independent advertising work for clients including Issey Miyake and Clinique. His work has been exhibited internationally and continues to inform the art of photography.", "id": 1780320} {"src_title": "Dempster Highway", "tgt_title": "Dempster Highway", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O výstavbě dálnice rozhodla kanadská vláda v roce 1958, cílem bylo zpřístupnit bohatá naleziště ropy v Beaufortově moři. Celá trasa byla dokončena v roce 1979, slavnostní otevření se konalo 18. srpna 1979 v yukonském Flat Creek. Jméno nese po inspektoru Williamu Dempsterovi z Královské jízdní policie, jenž jako mladý konstábl často jezdil se psím spřežením z Dawson City do Fort McPherson v Severozápadních teritoriích. Dálnice je jedinou silnicí v Kanadě, která překračuje severní polární kruh. Je dodnes jednou ze dvou takových na americkém kontinentě. Druhou je aljašská Dalton Highway v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh trasy.", "content": "Dálnice začíná přibližně 40 km (25 mil) východně od Dawson City, kde se odděluje od Klondike Highway, a pokračuje přes Ogilvie a Richardson Mountains až do Inuviku. Když je delta řeky Mackenzie v zimě zamrzlá, pokračuje dálnice ještě 194 kilometrů do Tuktoyaktuku na pobřeží Severního ledového oceánu. Přibližně v polovině délky v Eagle Plains je čerpací stanice a také možnost přenocování. Podél celé trasy se nachází jen dvě obydlená místa, osady Fort McPherson a Tsiigehtchic. Mnoho úseků dálnice vede po starých stezkách pro saně tažené psími spřeženími.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Dempster Highway bývá dvakrát ročně na několik týdnů uzavřena: během období tání, kdy se Mackenzie vylévá z břehů, a na podzim, kdy začíná opět zamrzat. Kvůli obtížným fyzikálním podmínkám v oblasti, kterou prochází, je konstrukce silnice unikátní. Těleso dálnice leží na štěrkovém loži, které jej izoluje od permafrostu. Síla štěrkové vrstvy se pohybuje od 1,2 do 2,4 metru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dempster Highway, také \"Yukon Highway 5\" nebo \"Northwest Territories 8\", je 738 kilometrů dlouhá dálková silnice se štěrkovým povrchem v kanadských Severozápadních teritoriích a v teritoriu Yukon, spojující dálnici Klondike Highway s městem Inuvik v deltě řeky Mackenzie.", "tgt_summary": "The Dempster Highway, also referred to as Yukon Highway 5 and Northwest Territories Highway 8, is a highway in Canada that connects the Klondike Highway in Yukon to Inuvik, Northwest Territories on the Mackenzie River delta. The highway crosses the Peel River and the Mackenzie Rivers using a combination of seasonal ferry service and ice bridges. Year-round road access from Inuvik to Tuktoyaktuk opened in November 2017 with the completion of the Inuvik-Tuktoyaktuk Highway, creating the first all-weather road route, connecting to the Canadian road network with the Arctic Ocean, in Canada. The highway is named for the famous Yukon Mountie William Dempster, who earned renown for discovering the fate of The Lost Patrol.", "id": 1057001} {"src_title": "Podnikatelský inkubátor", "tgt_title": "Business incubator", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Důležité je rozlišovat mezi podnikatelskými inkubátory a technologickými parky či výzkumnými centry. Technologické parky a výzkumná centra se zaměřují především na velké projekty, za kterými stojí mezinárodní korporace, státy, univerzity apod. Většina těchto zařízení nenabízí asistenční služby (pomoc s obchodním plánem, marketingem apod.), jenž jsou charakteristickými znaky podnikatelských inkubátorů. Nicméně, některé z nich nabízejí i programy inkubace, které se svou činnosti podnikatelským inkubátorům blíží. Další rozlišení je třeba dělat mezi podnikatelskými inkubátory a akcelerátory. Typickým a hlavním znakem je rozdílné zaměření. Inkubátor se zaměřuje na začínající společnosti v raném stádiu jejich vývoje a pomáhá jim s nastavením základních prvků podnikání, kdežto akcelerátor pomáhá již existujícím malým či středně velkým společnostem s akcelerací (proto akcelerátor) jejích vývoje, nalezení nových partnerů, optimalizací obchodního plánu či marketingu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První podnikatelské inkubátory se objevily ve Spojených státech na konci 50. let 20. století. Prvním impulsem, který stál za zrodem inkubátorů, byla snaha o využití starých nepoužívaných průmyslových prostor, které dříve sloužily pro masovou průmyslovou výrobu a které ke konci 50. let chátraly. Spolu se snahou o zlepšení aplikace výzkumů do reálného světa to vedlo k tomu, že v roce 1959 byl ve městě Batavia založen první podnikatelský inkubátor. Rozvoj konceptu inkubátorů však nastal až v 70. a 80. letech dvacátého století. Podle statistik z roku 2012 je ve světě v provozu více než 7000 inkubátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Inkubátory v České republice.", "content": "V České republice nastal rozvoj inkubátorů o dost později. První inkubátory vznikaly už v 90. letech dvacátého století. Velký rozmach inkubátorů nastal až se vstupem České republiky do Evropské Unie s tím, jak se zpřístupnily strukturální fondu EU na pomoc podnikání. V České republice vznikl v rámci programu Podnikání a inovace i program Prosperita, které se zaměřuje, mimo dalších aktivit, i na podporu podnikatelských inkubátorů. Podle statistik agentury na podporu podnikání a investic, CzechInvest a jejich projektu na podporu českého startupového ecosystému CzechStartups.org fungují v České republice tyto inkubátory:", "section_level": 1}, {"title": "Nabízené služby.", "content": "Podnikatelský inkubátor nabízí řadu služeb, které se mohou lišit podle zaměření inkubátoru. Nejčastější nabízené služby jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Podnikatelský inkubátor je buď soukromá obchodní společnost anebo instituce zřízená krajem či městem jako přidružené pracoviště vysokých škol a universit, která pomáhá novým a začínajícím společnostem (startupům) v době, kdy jsou tyto společnosti nejzranitelnější, tedy na začátku jejich podnikání. Inkubátor pomáhá tím, že poskytuje služby jako je například školení, jak správně nastavit obchodní plán či marketing, a další aktivity jako pronájem kancelářských prostor či poskytnutí kontaktů v daném oboru. Dalším smyslem inkubátorů je vytvářet pracovní místa a podporovat celkové podnikatelské prostředí v lokálních komunitách. Efektivita inkubátorů je ale i zpochybňována.", "tgt_summary": "A business incubator is a company that helps new and startup companies to develop by providing services such as management training or office space. The National Business Incubation Association (NBIA) defines business incubators as a catalyst tool for either regional or national economic development. NBIA categorizes their members' incubators by the following five incubator types: academic institutions; non-profit development corporations; for-profit property development ventures; venture capital firms, and combination of the above. Business incubators differ from research and technology parks in their dedication to startup and early-stage companies. Research and technology parks, on the other hand, tend to be large-scale projects that house everything from corporate, government or university labs to very small companies. Most research and technology parks do not offer business assistance services, which are the hallmark of a business incubation program. However, many research and technology parks house incubation programs. Incubators also differ from the U.S. Small Business Administration's Small Business Development Centers (and similar business support programs) in that they serve only selected clients. Congress created the Small Business Administration in the Small Business Act of July 30, 1953. Its purpose is to \"aid, counsel, assist and protect, insofar as is possible, the interests of small business concerns.\" In addition, the charter ensures that small businesses receive a \"fair proportion\" of any government contracts and sales of surplus property. SBDCs work with any small business at any stage of development, not only startup companies. Many business incubation programs partner with their local SBDC to create a \"one-stop shop\" for entrepreneurial support. Within European Union countries there are different EU and state funded programs that offer support in form of consulting, mentoring, prototype creation and other services and co-funding for them. TecHub is one of examples for IT companies and ideas. In India, the business incubators are promoted in a varied fashion: as Technology Business Incubators (TBI) and as Startup Incubators—the first deals with technology business (mostly, consultancy and promoting technology related businesses) and the later deals with promoting startups (with more emphasis on establishing new companies, scaling the businesses, prototyping, patenting, and so forth). The mission on creating specific innovations among the young minds of researchers via. 101 specialized incubators has been boosted in various parts of India through AIM-India. For instance, AIC-IIITKottayam, a Startup-based Incubator, specializes in IoT Cloud research jointly with world class incubators from Germany, US, Austria, and so forth.", "id": 1740630} {"src_title": "Rastatt", "tgt_title": "Rastatt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo poprvé písemně zaznamenáno jako vesnice k roku 1084 v rukopisu kláštera benediktinů v Hirsau. Na tržní místo bylo vysazeno roku 1404. Tehdy Rastatt získal tržní práva od německého protikrále Ruprechta Falckého (1352–1410) a stal se střediskem obchodu s (rýnským) vínem, solí či dřevem. Na počátku 18. století, po zničení původního hlavního města v blízkém Baden-Badenu (zničeno Francouzi roku 1689 při válce o falcké dědictví), se město stalo novou rezidencí markrabat z Baden-Badenu ze starobylé dynastie Zähringenů. Za své hlavní sídlo si je zvolil markrabě Ludvík Vilém I. Bádenský (správně Bádensko-Bádenský,1655–1707), známý vítěz nad Turky. Ten zde, se svou chotí Františkou Sibylou Augustou princeznou Sasko-Lauenburskou (často nesprávně jen Sibylou Augustou, 1675–1733), budoval od roku 1700 (místo v roce 1698 rozestavěného loveckého zámku od architekta D. E. Rossiho) rezidenční celek opevněného města a rozlehlého barokního zámku (dnešní Schloss Rastatt neboli Residenzschloss Rastatt). Jeho předobrazem byl rezidenční komplex a město francouzsko-navarrských králů ve Versailles. Podobně jako ve Versailles, vychází od čestného dvora zdejšího zámku tři hlavní ulice (jedna příčná a dvě šikmé). Sám komplex zámku je půdorysně Versailles též přizpůsoben. Na plánování a stavbě zámku i na výstavbě města se podílel ze začátku významný, již výše zmíněný, italský architekt Domenico Egidio Rossi (1659–1715), působící před tím dlouhodobě v Čechách. Z Čech dorazila i početná řemeslnická a umělecká komunita, např. rodina Rohrerových. Stavba zámku pokračovala zprvu natolik rychle, že se v dokončených částech, mohla už roku 1705 usídlit markraběcí rodina Ludvíka Viléma. V té se narodilo devět potomků, ale dospělosti se dožili jen dva bratři (pozdější níže zmíněná markrabata) a jejich jediná sestra. Předtím rodina dlela převážně ve svém druhém hlavním zámeckém areálu v západočeském Ostrově u Karlových Varů (původně rezidence sasko-lauenburských vévodů), místě dětství a mládí markraběnky Františky Sibyly Augusty. Tam oba manželé Bádenští po roce 1690 přestavovali a vylepšovali zámecké budovy ostrovského zámku s rozlehlými a evropsky proslulými francouzskými zahradami. Řada tamních uměleckých sbírek byla do Rastattu následně převezena. Na počátku roku 1707 zemřel Ludvík Vilém I. a jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn, pouze několikaletý Ludvík Jiří. Poněvadž byl nedospělý, ujmula se na plných 20 let vlády, jako regentka, jeho matka Františka Sibyla Augusta Sasko-Lauenburská. Ta ale téhož roku musela před francouzskými armádami uprchnout z nedokončeného Rastattu, aby se sem na delší obdobi vrátila až v roce 1715. Markrabství Baden-Baden se totiž opět stalo místem, zapojeným do válek, tentokrát do válek o španělské dědictví. Po svém návratu pokračovala regentka v dokončení města i zámku (jehož větší stavební část, kromě např. výzdoby, byla hotova již roku 1707). Nedaleko Rastattu vystavěla regentka též pěkný dvoupatrový zámek Favorite jako své letní sídlo. Okolo něj zřídila zahradu a park s několika stavbičkami. Ve městě, při zámku, zbudovala i patrový zámeček (pavilon) Pagodenburg či různé církevní stavby, jako byla kopie Einsiedelnské kaple. Od roku 1727 vládl bádensko-bádenskému státečku Františčin lovumilovný syn Ludvík Jiří, jenž zámek (vybavení) dokončil. Zemřel ale roku 1761 jako bezdětný a vlády se ujmul jeho, stejně bezdětný, mladší bratr August Jiří, kdysi církevní hodnostář. Po vymření markrabat z Baden-Badenu, kteří vymřeli roku 1771 zmíněným Augustem Jiřím, přešlo dosud katolické markrabství na druhou větev zdejších Bádenských, na protestantská markrabata z Baden-Durlachu. Ti obě sousední země opět sjednotili v markrabství Bádensko. Roku 1776 zde byla založena univerzita, ale Rastatt přestal být rezidencí, neboť nová markrabata a posléze velkovévodové Bádenští sídlili jinde (v nedalekém Karlsruhe). Od této doby zdejší nádherný zámek postupně chátral a jeho vybavení a sbírky byly v několika vlnách odváženy. Přesto zde až do první poloviny 19. století občas bádenská dynastie Zähringenů přebývala, a tak roku 1818 mohl v zámku zemřít její tehdejší představitel – mladý bádenský velkovévoda Karel Ludvík Fridrich (1786–1818). Město bylo v 18. století též místem dvou mírových kongresů, v roce 1714 v něm byl podepsán známý Rastattský mír, který ukončil válku o dědictví španělské (mezi Francouzi a Rakušany). Další mírový kongres se v zámku konal za tzv. Napoleonských válek v letech 1797–1799 (mezi revolučními Francouzi a Římskoněmeckou říší). V 19. století, od roku 1842, bylo město přebudováváno na říšskou pevnost (její hradby se bouraly až v 90. letech 19. století) a sídlem vojenské posádky Rastatt zůstal až do 1. světové války. Kvůli tomu byla zrušena a částečně, v okrajových částech, rozparcelována i původní zámecká francouzská zahrada. Ta byla obnovena až po 1. světové válce v umenšené podobě (na místě vojenského cvičiště před zahradním průčelím zámku) jako nový městský park. Také zámek sloužil částečně eráru. Za 2. světové války bylo město v roce 1944 a počátkem roku 1945 bombardováno Spojenci, ale většina historických budov v barokním centru se zachovala a utržila jen mírné škody. Po roce 1964 byl zdejší rezidenční zámek, spolu s přilehlou francouzskou zahradou, postupně obnovován a od roku 1989 slouží opět plně veřejnosti jako zpřístupněná památka.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 1992 sídlí ve městě továrna na osobní vozy automobilky Mercedes-Benz. Zdejší motorest na dálnici je oblíbenou zastávkou dálkových linek autobusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rastatt je velké okresní město v Německé spolkové republice, ležící ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, nedaleko francouzských hranic, asi 22 km jihozápadně od Karlsruhe a asi 12 km od Baden-Badenu. Rozkládá se na řece Murg, 6 km nad jejím soutokem s Rýnem a má přes 48 000 obyvatel (2015).", "tgt_summary": "Rastatt () is a town with a baroque core, District of Rastatt, Baden-Württemberg, Germany. It is located in the Upper Rhine Plain on the Murg river, above its junction with the Rhine and has a population of around 50,000 (2011). Rastatt was an important place of the War of the Spanish Succession (Treaty of Rastatt) and the Revolutions of 1848 in the German states.", "id": 1691947} {"src_title": "První Francouzská republika", "tgt_title": "French First Republic", "src_document": [{"title": "Konec monarchie ve Francii.", "content": "Pod vedením Národního shromáždění, které se drželo u moci před vyhlášením republiky, vedla Francie válku s Pruskem a Rakouskem (nejedná se zatím o Rakouské císařství, to vzniklo až v roce 1804, ale o arcivévodství). V červnu 1792 vydal brunšvický vévoda Karel II. Vilém Ferdinand manifest, v němž prohlásil, že srovná Paříž se zemí, pokud se cokoli stane králi Ludvíku XVI. Zatímco pruská armáda pochodovala k městu, došlo v Paříži k povstání. Občané zaútočili na Tuilerijský palác, kde zabili (a ke všemu znetvořili) 600 příslušníků švýcarské gardy a dožadovali se okamžitého odstranění krále. Strach z odvety monarchistů a kontrarevolucionářů způsobil, že v prvním záříjovém týdnu roku 1792 davy Pařížanů vtrhly do městských věznic a zabili více než polovinu vězňů. Šlechtici, duchovní a političní vězni byli přímo ve svých celách oběšeni, ubodání nebo ubiti k smrti. Tato událost vešla ve známost jako Zářijové masakry.", "section_level": 1}, {"title": "Národní konvent.", "content": "Výsledkem veřejného násilí a politické nestability v křehké konstituční monarchii bylo zvolení šesti zástupců Národního shromáždění, kteří měli dohlédnout na nové volby. Jejich výsledkem bylo založení Národního konventu, jenž měl dva cíle - potlačit monarchii a vydat novou ústavu. Vůbec prvním činem Konventu bylo vyhlášení republiky a následné zbavení krále veškeré politické moci. Král, tou dobou již obyčejný občan nesoucí rodinné jméno Kapet, byl postaven před soud za zločiny velezrady. Soud započal v prosinci 1792, 16. ledna 1793 byl Ludvík Kapet shledán vinným v rozsahu obžaloby a 21. ledna popraven gilotinou. V zimě 1792 a na jaře 1793 byla Paříž zachvácena nepokoji z blížícího se hladomoru. Konvent, zaneprázdněný válkou, napravil problém až ke konci jara založením Výboru pro veřejné blaho, vedeným Maximilienem Robespierem. Výbor dostal smělý úkol - vypořádat se s enragéty, malými dodávkami jídla a nepokoji, vzpourou ve Vendée a Bretani, nedávnými porážkami armády a dezercí velících důstojníků. Patrně však nejznámější činností Výboru je založení politiky teroru, přičemž gilotina začala srážet hlavy nepřátel republiky čím dál častěji. Začíná tak období známé jako Hrůzovláda. Navzdory rostoucí nespokojenosti s Národním konventem jako hlavou republiky byla v srpnu schválena ústava (Ústava z roku 1793). Nicméně Výbor byl stále viděn jako \"nouzová\" vláda, a proto mu byla podřízena i Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Pokračoval v tisícovkách poprav reálných i domnělých nepřátel republiky, a to až do bodu, kdy gilotina vešla ve známost jako \"národní břitva\" - protože se zdálo, že dopadá na krk každého. Zákony a politika Výboru přenesla revoluci do neočekávaných rozměrů - představil revoluční kalendář, uzavřel kostely v Paříži a jejím okolí jako součást dechristianizace, soudil a nakonec i popravil Marii Antoinettu a vydal Zákon o podezřelých. Pod Robespierrovým vedením byla řada členů revoluční stran a seskupení popravována jako například hébertisté a dantonisté, z nichž mnozí bývali Robespierrovými blízkými přáteli. Válka se pro Francii začala vyvíjet dobře až v roce 1794, částečně zásluhou mladého vojenského génia, Napoleona Bonaparte. Mnoho lidí v Národním konventu volalo po ukončení teroru, ale Robespierre nesouhlasil. Mezi masovými popravami, strachem a Festivalem rozumu, tu v půli roku 1794 bylo \"obrovské nadšení pro ukončení vlády teroru, jenomže nikdo nedokázal vyřešit, jak na to. Jedinou věcí, která by dokázala teror ukončit, a zároveň jedinou, na které se dokázali shodnout, bylo odstranění Robespierra.\" Byl popraven 28. července 1794.", "section_level": 1}, {"title": "Direktorium.", "content": "Po pádu Robespierra byl klub jakobínů uzavřen a přeživší girondisté se vrátili k moci. V srpnu vydal Konvent ústavu (Ústava roku 1795). Obnovili tak svobodu vyznání, začali propouštět vězně, ale co bylo nejdůležitější, připravili volby do nového legislativního orgánu. Tak bylo 3. listopadu 1795 ustanoveno Direktorium, pod jehož vedením se Francie přijala dvoukomorový systém vlády, skládající se z vyšší Rady starších (250 členů) a nižší nazvané Rada pěti set (500 členů). Výkonná moc byla svěřena do rukou pěti mužů, tzv. Direktoria (od něj dostalo toto historické období své jméno). V důsledku vnitřní nestability a pohrom francouzských armád v letech 1798–1799 nevydrželo Direktorium déle než čtyři roky.", "section_level": 1}, {"title": "Konzulát.", "content": "Vláda se rozpadla po převratu 18. brumaira v roce 1799, po němž následovalo období známé jako Francouzský konzulát. Samotní členové direktoria, vědomi si své klesající moci, převrat naplánovali společně s Napoleonem Bonapartem, jenž se později stal Prvním konzulem republiky. Krátce na to se však prohlásil císařem, čímž skončila nejen vláda konzulátu, ale i samotná první republika, která byla nahrazena prvním císařstvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "První Francouzská republika () byla vyhlášena 22. září 1792 právě ustanoveným Národním konventem. Oficiálně trvala až do vyhlášení prvního císařství Napoleonem v roce 1804. Období první republiky je charakteristické pádem monarchie, ustanovením Národního konventu, Jakobínskou hrůzovládou, založením Direktoria, thermidorskou reakcí a konečně vytvořením Konzulátu a Napoleonovým vzestupem.", "tgt_summary": "In the history of France, the First Republic (French: \"Première République\"), officially the French Republic (\"République française\"), was founded on 22 September 1792 during the French Revolution. The First Republic lasted until the declaration of the First Empire in 1804 under Napoleon, although the form of the government changed several times. This period was characterized by the fall of the monarchy, the establishment of the National Convention and the Reign of Terror, the Thermidorian Reaction and the founding of the Directory, and, finally, the creation of the Consulate and Napoleon's rise to power.", "id": 376606} {"src_title": "Ivry-sur-Seine", "tgt_title": "Ivry-sur-Seine", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Do 19. století se oblast nazývala pouze Ivry. Jméno Ivry je galského původu, původně znělo \"Eburiacum\", z něj byly odvozeny varianty středověkého \"Ivriacum\" či \"Ibriacum\". V roce 1897 se začal používat dnes oficiální název Ivry-sur-Seine, který znamená Ivry nad Seinou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší osídlení je doloženo archeologickými nálezy z blízkosti Seiny z doby před 4000 lety. V následujícím období osídlení Kelty bylo území osady dobýváno Římany. Roku 52 před naším letopočtem je dobyl oddíl Parisiů pod vedením velitele Camulogena. Po něm přitáhly oddíly Julia Caesara pod vedením Labiéna. Legenda spojuje christianizaci místa, stejně jako celého kraje, s galským poustevníkem a misionářem svatým Frambourgem (Fraimbaultem z Lassay). Žil v letech 500-570 a měl stát u založení první svatyně za panování královny Adelaidy. V 9.století získala toto území s vesnicí královská kapitula katedrály Notre-Dame v Paříži, která zde ve 12.-13. století zbudovala kamenný kostel sv. Petra a Pavla. Pozemky byly využívány zemědělsky, zejména k pěstování obilí. V 17.století zde vznikly rozsáhlé klenuté kamenné prostory podzemní sýpky, jež jsou ojedinělou památkou svého druhu (projekt nové výstavby z roku 2016 počítá s jejich zbořením). V téže době se zde začaly stavět venkovské rezidence pařížské šlechty. V 19. století město získalo průmyslový charakter, pálily se zda keramické obkladačky na dekoraci fasád domů, dále zde byla čokoládovna, pivovar a řada menších provozů. V oblasti byla věznice, kde byl popraven například Jean-Marie Bastien-Thiry.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Po polovině 19. století spojila město s Paříží železnice. V současnosti tudy vede pařížské metro linky č. 7, jehož trasa má ve městě tři stanice a končí u radnice (Mairie d'Ivry). Dále městem prochází rychlodráha RER a příměstská autobusová doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ve městě je rovnoměrně zastoupena křesťanská, židovská a islámská komunita.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivry-sur-Seine je francouzské město v departementu Val-de-Marne, v regionu Ile-de-France. Leží zhruba 5,3 km jihovýchodním směrem od centra Paříže. Má samostatnou správu, ale je součástí městské aglomerace \"Grand Paris\".", "tgt_summary": "Ivry-sur-Seine () is a commune in the Val-de-Marne department in the southeastern suburbs of Paris, France. It is located from the center of Paris. Paris's main Asian district, the Quartier Asiatique in the 13th arrondissement, borders the commune and now extends into the northern parts of Ivry. Asian commercial activity, especially Chinese and Vietnamese, has greatly increased in Ivry-sur-Seine during the past two decades. The commune contains one of the highest concentrations of Vietnamese in France, who began settling in the city in the late 1970s after the Vietnam War. Politically, Ivry-sur-Seine has historically demonstrated strong electoral support for the French Communist Party (PCF). Between 1925 and 2015 (except for the period of German occupation in World War II) the office of mayor was held by just three individuals: Georges Marrane, Jacques Laloë, and Pierre Gosnat, all members of the Communist Party. Ivry-sur-Seine is twinned with Bishop Auckland in County Durham, England.", "id": 351154} {"src_title": "Hapax legomenon", "tgt_title": "Hapax legomenon", "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Pojem hapax legomenon označuje slovo, resp. slovní tvar, který se vyskytuje v textu (v mluveném či psaném projevu) pouze jedenkrát. Hapax legomena se – vzhledem k nedostatečným dokladům o jejich původu – zpravidla nevyskytují ani ve slovnících. Nejčastější výskyt hapax legomenon je spojen zejména s malokorpusovými jazyky, jejich výskyt je však doložitelný i u ostatních jazyků. V jazyce se kromě slovního spojení hapax legomenon můžeme setkat ještě s pojmy jako dis legomenon, tris legomenon a tetrakis legomenon. Tato označení (dis, tris, tetrakis) odpovídají četnosti výskytu daného slova v textu, tato násobná označení nejsou však tolik užívána. Výskyt hapax legomen ovlivňují následující faktory: délka textu, tematická bohatost textu, publikum, pro které je text určen, a časové období, v němž byl text vytvořen. Jako příklady hapax legomen uvádí \"Encyklopedický slovník češtiny\" např. výrazy: (ze staroslověnštiny) \"povslún\", \"posvázanie\"; (ze slovníků Klaretovy družiny') \"posvěcen/posviecan\", \"požlát\"; (z Rukopisu královédvorského) \"pietný\", \"jarohlavý\", \"dlúhopustý\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie pojmu.", "content": "Původ slova hapax legomenon je transliterací řeckého ἅπαξ λεγόμενον, což je možné přeložit jako „řečený pouze jednou“. Výskyt hapax legomenon ve starší literatuře je obtížněji zjistitelný, jelikož máme k dispozici jen omezený počet dochovaných textů; je tedy pravděpodobné, že některá slova nacházející se ve starší literatuře považujeme za hapaxy nenáležitě, z důvodu nedostatečné evidence. Dodnes existuje např. spousta nerozluštěných hebrejských slov. Vysoký výskyt hapax legomenon je spojen s Biblí, ve Starém zákoně je přibližně 400 slov považováno za přímá vyjádření hapax legomen.", "section_level": 1}, {"title": "Hapax legomenon a autorství.", "content": "Znalost hapax legomenon by bylo možné využít při určování autorství psaných děl, jelikož výskyt hapaxů bývá spjat s určitým dílem či částí autorské tvorby. Konkrétním příkladem může být dramatická tvorba Williama Shakespeara obsahující v celé své šíři přibližně stejné procentuální zastoupení hapax legomen.", "section_level": 1}, {"title": "Hapax legomenon a frekvence výskytu.", "content": "Hapax legomena nejsou jen jakousi statistickou náhodou, přestože mohou být snadno určována pomocí matematických pravidel jazyka. Tak fenomén hapax legomenon existuje ruku v ruce se Zipfovým zákonem, který říká, že relativní pořadí slova v textu a jeho frekvence je konstantní. Čili platí r×f = c (slovo s největší četností se vyskytuje v textu dvakrát častěji než druhé nejčastější slovo, třikrát častěji než třetí, čtyřikrát častěji než čtvrté. Řada by takto pokračovala donekonečna). V závislosti na tvaru křivky, která je Zipfovým zákonem popisována, zjistíme, že značná část slov v korpusu se vyskytuje právě pouze jednou, jedná se tedy o hapax legomena. Ačkoli výskyt konkrétního hapaxu v určitém textu nelze očekávat příliš často, možnost výskytu blíže neurčeného hapax legomena je poměrně vysoká. Frekvence hapax legomen souvisí s typem jazyka; jazyky syntetické obsahují vyšší počet hapax legomen než jazyky analytické. To je dáno skutečností, že analytické jazyky tvoří méně slovních forem, je u nich tedy větší šance, že dojde k opakování jednotlivých tvarů.", "section_level": 1}, {"title": "Hapax legomenon a bohatost slovní zásoby.", "content": "Bohatství textu je charakterizováno všemi slovními tvary kromě pomocných sloves. V praxi lze hapax legomen užít právě k měření bohatosti slovní zásoby. Ovšem v případě, že slovní tvary nejsou lemmatizovány, charakterizují spíše bohatost forem v určitém jazyce. Jinými slovy, užití hapax legomen má své opodstatnění spíše při určování syntetičnosti či analytičnosti konkrétního jazyka. V homogenních textech střední délky tak hapaxy fungují spíše jako indikátory pozice daného jazyka na škále syntetických–analytických jazyků", "section_level": 1}, {"title": "Hapax legomenon a strojové zpracování jazyka.", "content": "Výskyt hapax legomen v textu značně komplikuje možnosti automatického zpracování přirozeného jazyka a ztěžuje strojům možnost porozumět textu. „Hapax legomenon společně s dalšími vzácnými jazykovými jevy tvoří zajímavý problém pro aplikace tvořené na základě korpusů: kvůli nízké frekvenci jejich výskytu neposkytují dostatečná data pro aplikace, jako je srovnávání jazyků nebo strojový překlad.“ („Hapax legomenon and other so called rare events present an interesting problem for corpus based applications: due to their low frequency, they fail to provide enough statistical data for applications like word alignment or statistical machine translation.“)", "section_level": 1}, {"title": "Hapax legomenon vs. nonce word.", "content": "Výraz „nonce word“ lze přeložit jako „záměrné slovo“. Zatímco hapax legomenon vypovídá o určitém textu, nikoli o původu slova nebo o jeho četnosti užívání v řeči, nonce word je utvořeno speciálně pro určitou příležitost či situaci. Oba pojmy tak stojí ve vzájemném napětí. Přesto v některých výkladech mohou oba termíny splývat; např. v díle \"Encyklopedia jazykovědy\" chápe Jozef Mistrik hapax legomenon podobně jako \"nonce word\", tedy jako výraz, který „slouží například k ozvláštnění jazykových prostředků v uměleckém díle“. Tuto tendenci k synonymnímu užívání obou pojmů lze pozorovat především v uměleckých a publicistických textech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hapax legomenon (ř. ἅπαξ λεγόμενον, tj. jedinkrát řečené) nebo pouze hapax znamená slovo, které se v určitém textovém souboru vyskytuje jen jednou. Textovým souborem mohou být veškeré písemnosti v daném jazyce, spisy určitého autora apod. \"Hapax legomena\" jsou zpravidla obtížně přeložitelná, zvláště pokud se vyskytují jen jednou ve všech literárních památkách určitého, zejména mrtvého jazyka. Zkoumání mrtvých jazyků je omezeno na zachované literární památky a významy jednotlivých slov se pak dají určovat jen podle jejich různých kontextů a použití, případně podle etymologie a slov podobných. Zkoumání hapax legomen je důležité například v biblistice, při textové kritice a překladech biblických textů.", "tgt_summary": "In corpus linguistics, a hapax legomenon ( also or ; pl. \"hapax legomena\"; sometimes abbreviated to \"hapax\") is a word that occurs only once within a context, either in the written record of an entire language, in the works of an author, or in a single text. The term is sometimes incorrectly used to describe a word that occurs in just one of an author's works, but more than once in that particular work. \"Hapax legomenon\" is a transliteration of Greek , meaning \"(something) being said (only) once\". The related terms dis legomenon, tris legomenon, and tetrakis legomenon respectively (, , ) refer to double, triple, or quadruple occurrences, but are far less commonly used. \"Hapax legomena\" are quite common, as predicted by Zipf's law, which states that the frequency of any word in a corpus is inversely proportional to its rank in the frequency table. For large corpora, about 40% to 60% of the words are \"hapax legomena\", and another 10% to 15% are \"dis legomena\". Thus, in the Brown Corpus of American English, about half of the 50,000 distinct words are \"hapax legomena\" within that corpus. \"Hapax legomenon\" refers to a word's appearance in a body of text, not to either its origin or its prevalence in speech. It thus differs from a nonce word, which may never be recorded, may find currency and may be widely recorded, or may appear several times in the work which coins it, and so on.", "id": 1911479} {"src_title": "Carsten Niebuhr", "tgt_title": "Carsten Niebuhr", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Byl to syn malého rolníka a v dětství nedosáhl žádného velkého vzdělání. Mnoho let jako mladík prožil těžkou zemědělskou prací na jejich rodinném statku. Velice jej však přitahovala matematika, ve které se v rámci soukromých hodin sebezdokonaloval. V roce 1760 mu jeden z jeho učitelů matematiky nabídl, aby se připojil k výzkumné expedici čtyř vědců do Egypta, Arábie a Sýrie, organizované dánským králem Frederikem V.", "section_level": 1}, {"title": "Výprava do Egypta, Arábie a Sýrie.", "content": "V lednu roku 1761 vyplul z Kodaně na válečné plachetnici do Istanbulu a koncem roku 1767 se tam po cestě Egyptem, Jemenem, Mezopotámií a Tureckem vrátil (s odbočkou v Bombaji). Během cesty všichni jeho kolegové zemřeli, on však přežil a díky své píli, smyslu pro detail a pozorovacímu talentu přinesl zpět do Evropy zajímavé poznatky o zemích, které procestoval.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky Niebuhrových cest.", "content": "Carsten Niebuhr přesně určil, kde leží trosky Ninive a Babylónu a přinesl z Persepolis dlouhé a přesné opisy klínopisných textů. Po návratu sepsal také rozsáhlé třídílné dílo \"Popis Arábie z vlastních pozorování a v zemi samé sesbíraných zpráv\", vydané v Kodani (1772–1778) a líčící jeho cesty. Dílo vzbudilo v Evropě velký zájem o země Blízkého východu. Především jeho vyjádření v třídílném díle: „Ačkoliv smrt naši výpravu téměř úplně skolila, myslím, že jiní se tím nemají dát na cestě do Arábie odradit.“ bylo pro mnoho jeho následovníků velice inspirující. Jeho publikace se dostala ve francouzském překladu i do rukou mladého Napoleona Bonaparta a říká se, že právě ona jej podnítila k nakonec nepříliš úspěšnému tažení do Egypta v letech 1798–1799.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Niebuhr započal epochu velkého přílivu lidí do Mezopotámie a Egypta. Přibývalo cestovatelů, za nimiž přicházeli obchodníci, misionáři, agenti rozvědek, zvláštní zplnomocněnci vlád a občas i učenci. O Mezopotámii tak začali projevovat zájem především Angličané, kteří ji měli v blízkosti svých kolonií, ale také Francouzi. Turecká vláda oběma zemí i kvůli tlaku na výzkum Mezopotámie umožnila vybudovat v Bagdádu, Mosulu a Basře konzuláty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carsten Niebuhr (17. března 1733, Lüdingworth v Sasku – 26. dubna 1815, Meldorf) byl holštýnský Němec, povoláním zeměměřič, ve službách dánského krále Frederika V., který významně přispěl k obnovení zájmu o starověkou Mezopotámii, země Blízkého východu a Egypt.", "tgt_summary": "Carsten Niebuhr or Karsten Niebuhr (17 March 1733 Lüdingworth – 26 April 1815 Meldorf, Dithmarschen), a German mathematician, cartographer, and explorer in the service of Denmark, is renowned for his participation in the Royal Danish Arabia Expedition (1761-1767). He was the father of the Danish-German statesman and historian Barthold Georg Niebuhr, who published an account of his father's life in 1817.", "id": 2029459} {"src_title": "Javor dlanitolistý", "tgt_title": "Acer palmatum", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "\"Acer polymorphum\" (Siebold.&Zucc.).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Javor dlanitolistý patří mezi opadavé keře nebo malé stromy. Dorůstá výšky 6–10 m, vzácně 16 m. Často roste jako podrost v listnatých lesích. Může růst jako vícekmen. V Japonsku mají stromy často obrácený pyramidální nebo oblý až převislý tvar. Listy jsou 4–12 cm dlouhé a stejně široké, dlouze řapíkaté, jednoduché, dlanité, ostře rozdělené s pěti, sedmi, nebo devíti špičatě zakončenými laloky a s pilovitými okraji. Listy původního druhu na podzim červenají, ale jsou vyšlechtěny i celoročně zbarvené kultivary. Daří se mu ve vlhké propustné humózní půdě, ale je relativně nenáročný. Vhodné k výsadbě jsou chráněné a stinné polohy. Květy jsou malé, jednotlivé s pěti červenými, nebo purpurovými kališními lístky a pěti bělavými okvětními lístky. Kvete v květnu až červnu. Plodem jsou křídlaté dvounažky 2–3 cm dlouhé s 6–8mm semeny. V přírodě \"Acer palmatum\" ukazuje množství genetických variant. Je zajímavé pěstovat různé kultivary s různou barvou, tvarem koruny a listů. Lze rozeznat tři poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Japonský javor roste v teplých oblastech Japonska a je staletí pěstován pro okrasné účely. Červenolisté kultivary jsou nejvíce populární, oblíbené jsou také kaskádovitě rostoucí zelené kultivary s hluboce sekanými listy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Některé kultivary při pěstování v mírném pásmu (ČR) snášejí slunce, jiné preferují stín. Nejvíce z nich pěstujeme ve skupinách a jsou vhodné i jako okraje cest. Jejich kořenový systém není invazivní a jsou to kompaktní dřeviny. Stromy preferují dobře propustné humózní půdy dobře zásobené vodou a živinami. Lépe roste, pokud je přihnojován. Barevné kultivary by měly být přihnojovány hnojivy s obsahem draslíku. Mnoho kultivarů javorů může být úspěšně pěstováno v nádobách. Během chladného období roku je třeba u bonsají zabránit promrzání obalením nádoby, nebo zapuštěním nádoby do země. Zaléváním během zimy je rostlina udržována aby netrpěla suchem. Druh dobře snáší exhalace. Snáší řez, ale většina kultivarů má typickou stavbu koruny, takže pravidelný řez není vhodný. Javor dlanitolistý obvykle netrpí škůdci. Dobře roste s rododendrony.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lze jej rozmnožovat řízky, ale efektivnější a používanější je rozmnožování semeny. Kultivary se množí roubováním na semenáče.", "section_level": 2}, {"title": "Kultivary.", "content": "Přes 1,000 kultivarů je rozmnožováno převážně vegetativně řízky, očkováním, nebo roubováním. Příklady kultivarůː", "section_level": 2}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "Název japonský javor je někdy používán i pro jiné druhy javorůː Vzhledem k tomu, že tyto javory jsou fenotypově variabilní v rámci jednotlivých druhů a dále podstupují křížení, může být u kultivarů rozlišení mezi druhy obtížné. Ve školkařství je \"Acer palmatum\" často používán jako podnož pro odrůdy i jiných druhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Javor dlanitolistý (\"Acer palmatum\", : , nebo , \"irohamomidži\") je druh dřevin přirozeně rostoucí na území Japonska, Koreje a v Číně. Mnoho odlišných kultivarů tohoto druhu bylo vyšlechtěno a rozšířeno do mnoha zemí na celém světě pro atraktivní barvy a tvary.", "tgt_summary": "Acer palmatum, commonly known as red emperor maple, palmate maple, Japanese maple or smooth Japanese-maple (Japanese: \"irohamomiji\", , or \"momiji\", ), is a species of woody plant native to Japan, Korea, China, eastern Mongolia, and southeast Russia. Many different cultivars of this maple have been selected and they are grown worldwide for their large variety of attractive forms, leaf shapes, and spectacular colors.", "id": 253212} {"src_title": "Freddie Hubbard", "tgt_title": "Freddie Hubbard", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Hubbard začal hrát na trumpetu ve školní kapele, později začal studovat konzervatoř a hrát na trumpetu v Indiapolisském symfonickém orchestru. Kromě toho hrál také jazz, příležitostně vystupoval např. s Wesem Montgomerym. Ve dvaceti se přestěhoval do New Yorku, kde začal hrát s nejlepšími jazzovými hráči té doby. Patřili mezi ně i Philly Joe Jones, Sonny Rollins, Slide Hampton, Eric Dolphy, J. J. Johnson nebo Quincy Jones. V roce 1960 nahrál svou první desku \"Open Sesame\". Zahrál si na ní i saxofonista Tina Brooks, pianista McCoy Tyner a bubeník Clifford Jarvis. Na konci roku 1960 byl Hubbard pozván k nahrávání dnes už legendární desky \"Free Jazz\" Ornetta Colemana. Stalo se tak údajně po tom, co Freddieho Hubbarda slyšel Coleman při jednom vystoupením s neméně rozpustilým trumpetistou Donem Cherrym. V květnu 1961 se Hubbard účastnil nahrávání desky \"Olé Coltrane\". Byla to poslední deska Johna Coltrana pro label Atlantic Records. Společně s Ericem Dolphym hraje ještě Hubbard na coltraneově desce \"Africa/Brass\". V srpnu 1961 nahrál Hubbard jednu ze svých nejslavnějších desek \"Ready for Freddie\". Byla to zároveň jeho první spolupráce se saxofonistou Waynem Shorterem. Na konci roku 1961 nahradil Freddie Hubbard Lee Morgana v Art Blakey’s Jazz Messengers. Hraje na několika blakeyho deskách včetně desek: \"Caravan\", \"Ugetsu\", \"Mosaic\" a \"Free for All\". Hubbard zůstal s Blakeym až do roku 1966. Pak odešel, aby mohl dát dohromady své vlastní malé ansámbly. V těch si zahrály mezi jinými i pianista Kenny Baron či bubeník Louis Haynes. Během této doby Hubbard patřičně rozvíjel svůj vlastní způsob hry a distancoval se od dřívějších vlivů Clifforda Browna a Lee Morgana. Jeden rok dokonce vyhrál cenu objev roku, kterou každoročně vyhlašuje prestižní americký jazzový časopis Downbeat. V šedesátých letech si jako spoluhráč zahrál na nejdůležitějších jazzových albech této doby. Patřily mezi ně: \"The Blues and the Abstract Thruth\" od Olivera Nelsona, \"Maiden Voyage\" Herbieho Hancocka nebo \"Speak No Evil\" Wayna Shortera. Úctyhodný je také počet alb, která v šedesátých letech nahrával pro Blue Note: 8 alb jako leader a 28 jako sideman. Ačkoli se nikdy nehlásil k freejazzovému hnutí šedesátých let, zahrál si i na dvou velmi důležitých freejazzových albech: \"Free Jazz\" Ornetta Colemana a \"Ascention\" Johna Coltranea. Velký komerční úspěch čekal na Hubbarda až v sedmdesátých letech, kdy nahrál řadu alb pro label CTI Records. Mezi velmi ceněná alba z této doby patří \"Red Clay\", \"First Light\", \"Straight Life\" a \"Sky Dive\". Album \"First Light\" dokonce vyhrálo v roce 1972 cenu Grammy. Na desce si s Hubbardem zahráli pianisté Herbie Hancock a Richard Wyands, kytaristé Eric Gale a George Benson, kontrabasista Ron Carter, bubeník Jack DeJohnette a perkusista Airto Moreira. V roce 1977 se Hubbard připojil k bývalým členům Miles Davis Quintetu Herbie Hancockovi, Tony Williamsovi, Ronu Carterovi a Wayne Shorterovi a odehrál s nimi sérii koncertů. Vznikly tak živé desky \"VSOP\", \"VSOP: The Quintet\", \"VSOP: Tempest in the Colosseum\" – všechny nahrané v roce 1977 a \"VSOP: Live Under the Sky\" z roku 1979.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freddie Hubbard (7. dubna 1938 – 29. prosince 2008) byl americký jazzový trumpetista, hrál především bebop, hard bop a post bop. Jeho způsob hry přispěl k novým trendům hry na trumpetu v moderním jazzu.", "tgt_summary": "Frederick Dewayne Hubbard (April 7, 1938 – December 29, 2008) was an American jazz trumpeter. He played bebop, hard bop, and post-bop styles from the early 1960s onwards. His unmistakable and influential tone contributed to new perspectives for modern jazz and bebop.", "id": 110241} {"src_title": "Mordheim", "tgt_title": "Mordheim", "src_document": [{"title": "Pozadí Mordheimu.", "content": "Hra se odehrává v říšském městě Mordheimu, po říšském roce 1999, přibližně 500 let před současností ve světě Warhammeru. (Překlad \"Mordheim\" z němčiny znamená \"vražedné město\", \"-heim\" je velmi častým toponymem; aby se předešlo potenciálním rizikům, německé vydání hry se nazývá \"Mortheim\".) Říše byla rozervaným územím: po mnoho let se nacházela v občanské válce – nebyl zvolen žádný císař a různé skupiny usilovaly o moc. V Říšské roce 1999 se na nebi zjevila velká kometa se dvěma ocasy – Sigmarovo znamení. Hvězdáři předpověděli, že kometa dopadne do města Mordheimu, kde stál klášter sester jeho řádu. Věřilo se, že událost zvěstuje návrat Sigmara, který obnoví pořádek, vrátí zemi slávu a povede ji do nového zlatého věku. Mnoho lidí odešlo do Mordheimu a tím přeplnilo město nad únosnou mez obyvatel. V té době a při takovém stavu se vymáhání práva stalo nemožným. Obyvatelé města se oddávali morálním zhýralostem a žili ve stavu anarchie. Čím více se blížil přílet komety, tím více lidí přicházelo do města a situace se stávala horší a horší. Postupem času, tak jak lidé více podléhali hříšným svodům, démoni začali obývat ulice Mordheimu vedle lidí a sémě Chaosu a zkaženosti proniklo do duší tisíců jedinců, kteří pokládali Mordheim za svůj vlastní. Kometa dopadla v předvečer Nového roku, ale nejednalo se o příchod Sigmara, tak jak se předpovídalo. Kometa zasáhla město a okamžitě zabila vše, co se v něm nacházelo. Začalo se říkat, že Sigmar seslal svůj trest, že se rozhodl zničit ty, které považoval za nehodny života. Mordheim se stal místem hrůzy. Brzy se však objevily zkazky o zvláštním kameni, jehož úlomky ležely v bývalém městě. Kámen byl nazván Chaotitem a byly objeveny jeho magické vlastnosti. Ukázalo se, že skupiny usilující o moc v Říši jsou ochotny zaplatit obrovské množství peněz za tento vzácný kámen. A tak se bandy dobrodruhů vydaly do Mordheimu, nyní překřtěného na Město prokletých, v naději na nalezení žádaného kamene a zbohatnutí na něm. Po Velké Válce proti Chaosu Magnus Zbožný srovnal zbývající ruiny města se zemí a nechal vymazat Mordheim ze všech map.", "section_level": 1}, {"title": "Hra Mordheim.", "content": "Hra se těší oblibě díky své detailní povaze. Členové band získávají postupem času zkušenosti, vylepšují si charakteristiky a získávají nové schopnosti. Pro hráče je snadné vytvářet příběhy nebo pozadí podle událostí, které jejich gangy zažily. Ocenění si také získala kniha s pravidly, která obsahuje velké množství temných a sureálních ilustrací, včetně velkého množství malých ilustrací (často obsahujících krysy, ryby nebo hmyz) v průběhu textu nebo v rozích stránek, často v různých vtipných, karikujících nebo temných pózách. \"Mordheim\" je více než obyčejná bojová hra s figurkami; základním prvkem hry je kampaňový systém. Bandy získávají postupem času zkušenosti a výbavu v podobném principu jako u her na hrdiny. Těm, kteří hrají Warhammer 40K, bývá Mordheim představován jako ekvivalent Necromundy ze světa Warhammeru, avšak v Mordheimu mívají postavy mnohem více ochranných prvků (např. brnění), což dává mordheimským bojovníkům vyšší šance na přežití. Skupiny fanoušků po celém světě vytvořili mnoho \"alternativních prostředí\", která umožňují hrát se stejnými principy hru v jiných lokalitách; mezi nejpopulárnější patří Lustria – Města ze zlata, Khemri – země mrtvých, Říše v plamenech a další. Fanoušci také vytvářejí nové bandy a jiná pravidla, revidují původní a umisťují tento obsah na své webové stránky, aby jej mohl využít každý. Bohužel v průběhu času byla utlumena oficiální podpora hry od výrobce, přičemž poslední uveřejněný materiál byl článek \"Thy Soul To Keep\" v časopise \"White Dwarf\" v roce 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mordheim je stolní hra zasazená do prostředí fantasy \"světa Warhammeru\", vydaná firmou Specialist Games (divize firmy Games Workshop). Jedná se o bitevní hru založenou na principech hry \"Warhammer Fantasy Battle\", avšak s menším množstvím modelů (namísto o armádách se hovoří o bandách) a terén tvoří ruiny zničeného fiktivního města Mordheimu. Hra je pro Warhammer tím, čím je Necromunda pro \"Warhammer 40,000\". Většinu hry vytvořil bývalý finský zaměstnanec Games Workshopu, Tuomas Pirinen.", "tgt_summary": "Mordheim is a tabletop game published by Games Workshop in 1999. It is a skirmish variant of the company's Warhammer Fantasy game but set on a warband or \"skirmish\" scale. Mordheim was designed by Alessio Cavatore, Tuomas Pirinen and Rick Priestley. Besides being a typical miniature skirmish game, Mordheim also features a campaign system. Warbands gain experience and equipment as the campaign progresses, in a similar nature to role-playing games. The game is set in the Empire city of Mordheim, from Imperial Year 1999, some 500 years before the present day in the Warhammer Fantasy time line. The game is set during a time of chaos and civil war in the Empire after a comet struck the city of Mordheim destroying it and scattering a material called wyrdstone throughout the ruins. Mercenary warbands from all over the warhammer world battle with one another for the wyrdstone.", "id": 910221} {"src_title": "Fjodor Matvejevič Apraxin", "tgt_title": "Fyodor Apraksin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Apraksin byl jedním z bojarů, kteří byli vybráni jako společníci pro mladého Petra Alexejeviče. Povedlo se mu se s ním spřátelit a stát se jeho nejbližším důvěrníkem. Podílel se na výstavbě Petrových potěšných pluků a na výstavbě cvičných lodí jeho domácí flotily. Poté co se Petr ujal vlády, byl Apraksin jmenován archangelským gubernátorem. V Archangelsku na carův příkaz postavil první ruskou loděnici a první ruské obchodní lodě. V roce 1696 se zúčastnil tažení na Azov a po jeho dobytí se stal prvním ruským guvernérem Azova. Byl také povýšen na admirála a v roce 1697 byl vyslán do Voroněže, kde dohlížel na stavbu první ruské flotily. Roku 1702 dostal velení nově vzniklé Azovské flotily a později v Moskvě založil navigační školu, která sloužila pro výchovu specialistů ruského námořnictva. V roce 1708 byl povýšen na generál admirála (byl první Rus s touto hodností) a dostal velení Baltské flotily a všech vojenských jednotek v okolí Petrohradu. V témže roce tuto oblast napadla švédská vojska vedená generálem Lybeckerem. Tento útok Apraksin odrazil za pomoci lsti a taktiky spálené země téměř bez boje. V roce 1709 dobyl Vyborg. Po prohraném Prutském tažení řídil demolici zdejších opevnění. V roce 1712 dostal velení všech pozemních a námořních sil v Pobaltí a stal se zdejším gubernátorem. Povedlo se mu dobýt jižní Finsko. 7. srpna 1714 zvítězil u Gangutu a daroval tím Rusku první námořní vítězství. V prosinci 1717 získal velení nad veškerými ruskými námořními silami. V letech 1722-1723 se zúčastnil Perského tažení a řídil stavbu Kaspické flotily. Za Kateřiny I. se stal členem nejvyšší tajné rady, ale když zemřela, vzdal se všech funkcí. Zemřel 10. listopadu 1728 a byl pohřben do rodinné hrobky v Chrysostomově monastýru v Moskvě. Jeho hrob zničili komunisté ve třicátých letech 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fjodor Matvejevič Apraksin či Apraxin (rusky: Фёдор Матве́евич Апра́ксин) (27. října 1661 – 10. listopadu 1728) byl jedním z prvních ruských admirálů, proslavil se vítězstvím u Gangutu.", "tgt_summary": "Count Fyodor Matveyevich Apraksin (also \"Apraxin\"; ; 27 October 1661 10 November 1728, Moscow) was one of the first Russian admirals, governed Estonia and Karelia from 1712 to 1723, was made general admiral (1708), presided over the Russian Admiralty from 1718 and commanded the Baltic Fleet from 1723.", "id": 531047} {"src_title": "Violet Jessop", "tgt_title": "Violet Jessop", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodila se jako první z devíti dětí irských emigrantů Williama a Katherine Kelly Jessopových v Argentině. Z dětí přežilo jen šest sourozenců, Violet sama v dětství onemocněla tuberkulózou. Po smrti otce se rodina vrátila do Spojeného království Velké Británie a Irska. V roce 1908 těžce onemocněla Violetina matka. Violet opustila školu a stala se stevardkou u Royal Mail Line (loďstvo královské pošty). V roce 1910 začala pracovat u White Star Line.", "section_level": 2}, {"title": "Záchrana při službě na moři.", "content": "Ve službě na moři prožila Violet Jessop celkem 42 let. 20. září 1911 byla na palubě \"Olympicu\", který se srazil s křižníkem HMS \"Hawke\". Obě lodě byly vážně poškozeny, ale ani jedna se nepotopila. O sedm měsíců později, 10. dubna 1912, byla jednou z osmnácti stevardek na palubě \"Titanicu\". Po čtyřech dnech plavby Atlantikem se Titanic po srážce s ledovcem potopil se ztrátou 1 523 lidských životů. Violet se dostala do záchranného člunu číslo 16. Po osmi hodinách byla jeho posádka přijata na loď Carpathia, která zachráněné lidi, převážně ženy a děti, dopravila bezpečně do New Yorku. Během první světové války pracovala Violet Jessop jako zdravotní sestra pro britský Červený kříž. V roce 1916 byla ve službě na HMHS Britannic. Když 21. listopadu 1916 ráno najela loď ve Středozemním moři u řeckých břehů na námořní minu a za necelou hodinu se potápěla, byla Violet Jessop v jednom ze záchranných člunů. Dva z nich však byly vtaženy do víru ještě rotujících šroubů potápějící se lodi. Téměř všichni lidé na těchto člunech zahynuli. Violet Jessop ještě zavčas skočila do vody. Při potápění se udeřila pod vodou do hlavy o kýl lodi a zachránila ji až posádka jiného člunu. Ona sama řekla poté, že úder do hlavy byl asi zmírněn jejími hustými vlasy.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Po válce pokračovala v práci pro White Star Line, později byla u Red Star Line a poté u svého prvního zaměstnavatele Royal Mail Line. Po třicátém roce věku se vdala, bezdětné manželství však bylo zakrátko rozvedeno. V roce 1950 se usadila v domku ze 16. století v Great Ashfieldu. Zde v roce 1971 zemřela na srdeční selhání jako jedna z posledních přeživších dospělých z Titaniku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Violet Constance Jessop (2. října 1887, Bahía Blanca, Argentina – 5. května 1971, Great Ashfield, Suffolk, Anglie) byla britská stevardka, pracující pro rejdařskou společnost White Star Line. Šlo o jednu ze dvou osob, která sloužila na palubě všech tří lodí třídy Olympic (RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic) a přežila jak srážku lodí Olympic a křižníku HMS Hawke v roce 1911, tak potopení Titanicu v roce 1912 a jako zdravotní sestra i ztroskotání Britannicu v roce 1916. Druhým člověkem, který přežil tyto havárie, byl Arthur John Priest.", "tgt_summary": "Violet Constance Jessop (2 October 1887 – 5 May 1971) was an Irish Argentine ocean liner stewardess, memoirist and nurse who is known for surviving the disastrous sinkings of in 1912 and her sister ship in 1916. In addition, she had been onboard , the eldest of the three sister ships, when it collided with a British warship, , in 1911.", "id": 749286} {"src_title": "Alexandr Danilovič Menšikov", "tgt_title": "Alexander Danilovich Menshikov", "src_document": [{"title": "Před Severní válkou.", "content": "Menšikovův původ je předmětem dohadů. Časté je tvrzení že byl synem litevského rolníka, který ho poslal do Moskvy, aby se vyučil cukrářem. Zde prodával koláče a pirožky. A tady si Menšikov též získal pozornost Leforta, blízkého carova přítele. Lefort vzal Menšikova do svých služeb. Menšikov i bez valného vzdělání a kulturního rozhledu po chvíli zaujal i samotného cara Petra, který z něho učinil svého osobního služebníka a zařadil jej do svých pluků. Menšikov se zúčastnil Azovských tažení a poté i velkého poselstva do západní Evropy. Tehdy byl zvolen jedním z carových osobních sloužících. Po návratu do Evropy dostal velení Preobraženského pluku a do začátku Severní války působil v carově domácnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Od počátku Severní války do smrti Petra Velikého.", "content": "Na počátku války se zúčastnil tažení k Narvě, ale vlastní bitvy u Narvy se nezúčastnil, neboť odjel ještě před jejím vypuknutím. Poté působil v Ingrii, kde byl carovým pobočníkem. Účastnil se dobytí Nöteburgu, jehož velitelem se poté stal. Účastnil se dobytí Nyenskansu. Po založení Sankt-Petěrburgu se stal velitelem Petropavlovské pevnosti. Na podzim 1703 odrazil švédský útok na město. Na jaře 1704 si během obležení Narvy vysloužil hodnost generála a další rok se zúčastnil tažení do Polska. Zde měl spory se svým velitelem, generálem Ogilvym, který následkem toho byl odvolán. 29. října 1706 vyhrál bitvu u Kališe, za což byl jmenován knížetem ižorským. Během vpádu Švédů do Ruska se Menšikov účastnil bitvy u Golovčina. Následně v listopadu 1708 dobyl Baturin, hlavní město hejtmana Mazepy. Poté velel ruské jízdě ve vítězné bitvě u Poltavy a donutil Švédy ke kapitulaci u Perevoločné. Za tento úspěch získal maršálskou hůl. Roku 1710 velel ruské armádě v Polsku a v dalším roce ovládl Kuronsko. Roku 1712 pronikl do Pomořanska a Holštýnska. Roku 1714 dobyl Štětín. Od roku 1715 upevňoval svoji moc. Jeho vztahy s carem však se začaly ochlazovat kvůli Menšikovovým úplatkářským aférám. Roku 1718 měl státu vrátit 700 000 rublů, ale když car v roce 1725 umíral, Menšikovovi dluh odpustil.", "section_level": 1}, {"title": "Po Petrově smrti.", "content": "Po smrti Petra I. pomohl na trůn jeho vdově Kateřině I. a za odměnu byl jmenován generalissimem. Jako jediný v Rusku také nosil knížecí titul. Během krátkého panování Kateřiny I. předsedal speciálně vytvořené šestičlenné \"Nejvyšší tajné radě\" a prakticky byl vládcem země. Podařilo se mu získat také vládu v Kuronském vévodství. Po dokončení svého paláce (dnes součást objektu muzeí Ermitáže) na nábřeží Něvy se rozhodl, vystavět nové velkolepé sídlo v nedalekém Oranienbaumu, kam chtěl přeložit své knížecí sídlo. Mnešikov byl schopným vůdcem, ovšem složitá pozice omezovala jeho plány. Svou moc se snažil udržet i po smrti Kateřiny I. pomocí státního převratu. Zatímco jeho spojenec diplomat Petr Alexandrovič Tolstoj by na trůnu raději viděl Alžbětu Petrovnu, kníže se rozhodl pro malého careviče Petra II. a sebe učinil jeho poručníkem v nezletilosti. Dokonce měl v úmyslu oženit careviče se svou dcerou Marií. Mezitím se však proti němu spojili zástupci staré ruské šlechty reprezentované rodem Golicynů a Dolgorukých a po nástupu Petra II. na trůn jej v září roku 1727 zbavili moci i všech titulů a poslali i s rodinou do vyhnanství na Sibiř. Jeho manželka Darja Michajlovna zemřela cestou poblíž Kazaně. Další rok zde žil se svými dětmi ve vesnici Berjozovo a v listopadu roku 1729 zemřel. Jeho synovi se později podařilo získal zpět část otcova majetku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Danilovič kníže Menšikov-Ižorskij-Kozelskij (, Moskva – , Berjozovo, Sibiř) byl ruský státník, vojevůdce a osobní přítel cara Petra Velikého a jeho manželky Kateřiny I.", "tgt_summary": "Prince Aleksander Danilovich Menshikov (, tr. ; – ) was a Russian statesman, whose official titles included Generalissimus, Prince of the Russian Empire and Duke of Izhora (Duke of Ingria), Prince of the Holy Roman Empire, Duke of Cosel. A highly appreciated associate and friend of Tsar Peter the Great, he was the \"de facto\" ruler of Russia for two years.", "id": 1057158} {"src_title": "Carl Oberg", "tgt_title": "Carl Oberg", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Carl Oberg se narodil 27. ledna roku 1897 v Hamburku jako syn profesora medicíny. Po dokončení vzdělání a získání maturity vstoupil v srpnu roku 1914 do armády, kde byl zařazen v hodnosti \"Fähnrich\" (praporčík) ke 24. pluku polního dělostřelectva (\"Feldartillerie Regiment Nr. 24\"). Zde sloužil až do srpna následujícího roku. Jeho dalším postem se stal 45. pluk polního dělostřelectva (\"Feldartillerie Regiment Nr. 45\"), kde sloužil až do konce války. Válku ukončil v hodnosti \"Leutnant\" (poručík) a získal oba stupně Železného kříže. Poté, co bylo po prohrané válce Německo nuceno zredukovat svou armádu, vstoupil Carl Oberg do řad jednotek Freikorps a účastnil se také Kappova puče v roce 1920. V letech 1942 až 1944 velel Oberg německým policejním jednotkám ve Francii (včetně SD a gestapa), které poté převzal plukovník SS Helmut Knochen. Oberg ve Francii vedl protižidovské akce a boj proti hnutí odporu. Byl také zodpovědný za „konečné řešení židovské otázky ve Francii“. Tato akce vyústila v deportaci 75 000 Židů do vyhlazovacích táborů v Německu a Polsku. V roce 1945 byl zadržen americkými vojáky v jedné tyrolské vesnici. V roce 1946 byl nejprve ve Wuppertalu odsouzen k trestu smrti. Poté byl předán do Francie, kde byl za válečné zločiny 9. října 1954 odsouzen ke stejnému trestu. V roce 1958 mu byl trest změněn na doživotí. 28. listopadu 1962 byl Carl Oberg společně s Helmutem Knochenem po amnestii prezidenta de Gaulla propuštěn na svobodu. Poté až do své smrti žil ve Flensburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Další varianty psaní jména v literatuře jsou (částečně je také sám používal): Karl Albrecht Oberg, Carl-Albrecht Oberg, Karl Oberg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Albrecht Oberg (27. ledna 1897, Hamburk – 3. června 1965, Flensburg) byl německý válečný zločinec a důstojník Waffen-SS a policie v hodnosti SS-Obergruppenführer \"und General der Waffen-SS und Polizei\" během druhé světové války. Nechvalně proslulým se stal díky svému působení jako vyšší šéf SS a policie ve Francii.", "tgt_summary": "Carl Oberg (27 January 1897 – 3 June 1965) was a German SS functionary during the Nazi era. He served as the Higher SS and Police Leader (HSSPF) of France during the Second World War. Oberg deported over 40,000 Jews from France. After the war, he was twice sentenced to death by two different courts. However, in 1958 the death sentence was commuted to life imprisonment and later reduced to 20 years hard labour. Oberg was pardoned and released on 28 November 1962.", "id": 2143484} {"src_title": "Ascoli Piceno", "tgt_title": "Ascoli Piceno", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Už za římské republiky tudy procházela silnice \"Via Salaria\", kudy se do Říma dovážela sůl. O významu města svědčí, že se zde zachovaly tři římské mosty, brány a zbytky hradeb, vykopávky odkryly římské divadlo a řadu dalších staveb. Také půdorys historické části města s pravoúhlými bloky a základním křížem ulic je patrně římského původu. Roku 268 př. n. l. bylo připojeno k Římu jako \"foederata\" a roku 89 př. n. l. po vzpouře dobyto a zničeno republikánským vojevůdcem Pompeiem Strabonem. V raném středověku bylo zničeno Ostrogóty a v letech 593–789 bylo součástí lombardského Vévodství spoletského. Později je ovládli Frankové, ale městu pak vládli místní biskupové. Roku 1189 vznikla samosprávná republikánská obec, ale vnitřní spory a úpadek umožnily, aby se ho ve 14. století zmocnil kondotiér Galeozzo Malatesta a v 15. století Francesco Sforza. Toho občané sice roku 1482 vyhnali, stali se však součástí papežského státu až do roku 1860, kdy byla celá oblast Marche připojena k Italskému království.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí fotbalový klub Ascoli Calcio 1898.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Bivio Giustimana, Campolungo-villa sant'Antonio, Caprignano, Carpineto, Casa circondariale, Casalena, Casamurana, Case di Cioccio, Casette, Castel di Lama stazione, Castel Trosino, Cervara, Colle, Colle san Marco, Colloto, Colonna, Colonnata, Faiano, Funti, Giustimana, Il Palazzo, Lago, Lisciano, Lisciano di Colloto, Montadamo, Morignano, Mozzano, Oleificio Panichi, Palombare, Pedana, Piagge, Pianaccerro, Poggio di Bretta, Polesio, Ponte Pedana, Porchiano, Rosara, San Pietro, Santa Maria a Corte, Talvacchia, Taverna di mezzo, Trivigliano-villa Pagani, Tronzano, Valle Fiorana, Valle Senzana, Valli, Vena piccola, Venagrande, Villa S. Antonio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ascoli Piceno [\"askoli pičéno\"] () je italské historické město v oblasti Marche a hlavní město stejnojmenné provincie. Leží na soutoku řeky Tronto a říčky \"Torrente Castellano\", asi 25 km od pobřeží Jaderského moře. Ze tří stran je obklopeno horami a v jeho sousedství leží dva národní parky: \"Monti Sibillini\" a \"Monti della Laga\". Město má asi 50 tisíc obyvatel, je sídlem univerzity a biskupství.", "tgt_summary": "Ascoli Piceno ; ) is a town and \"comune\" in the Marche region of Italy, capital of the province of the same name. Its population is around 48,278 but the urban area of the city has more than 93,000.", "id": 536923} {"src_title": "SS Megantic (1908)", "tgt_title": "SS Megantic", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Společnost Dominion Line provozovala linku Liverpool - Kanada na přelomu 19. a 20. století. Jejich lodě už byly staré a opotřebované, proto sem byly dodány dvě lodě z dílen Harland & Wolff SS \"Albany\" a SS \"Alberta\". Když byly dokončeny, převzala je White Star Line a začala s nimi provozovat linky do Kanady. Albany byl přejmenován na \"Megantic\" (po jezeře Megantic v Quebecu) a Alberta byla přejmenována na \"Laurentic\". Ve své době to byly největší lodě na lince do Kanady. Byly na nich prováděny zátěžové testy kvůli výběru strojů pro \"Olympic\". Megantic měl 2 šrouby poháněné čtyřexpanzními motory zatímco Laurentic, který měl stejnou velikost a parní kotle, dostal 3 šrouby a nové, lepší motory. Megantic byl spuštěn v roce 1908 a na první plavbu z Liverpoolu do Montrealu vyplul 17. června 1909. Na této trase zůstal až do války, kdy byl přemístěn na trasu Liverpool - New York, než byl povolán do války jako transportní loď. V roce 1917 na něj zaútočila německá ponorka U-43, ale Megantic zvládl vyváznout bez poškození. V prosinci 1918 byl vrácen White Star Line a po přestavbě roku 1919, kdy dostal prostory pro první třídu, se vrátil na linky do Kanady. Další přestavbu měl v roce 1924 a od roku 1928 jezdil ze Southamptonu a Londýna. Mimo sezónu byl často používán na cesty mezi New Yorkem a Karibikem. Poté, co byl Hawley Harvey Crippen v Kanadě zatčen, vracel se do Anglie na Megantiku. Byl uvězněn za vraždu. Poslední plavbu měl Megantic v roce 1931, poté zůstal nepoužíván do roku 1933, než byl prodán do šrotu v Osace.", "section_level": 1}], "src_summary": "SS \"Megantic\" byl zaoceánský parník vybudovaný v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu pro společnost White Star Line. Byl spuštěn roku 1908 a měl tonáž 14 878 BRT. Během 1. světové války na něj útočila německá U-ponorka. Roku 1931 byl stažen ze služby a roku 1933 sešrotován.", "tgt_summary": "SS \"Mégantic\" was an ocean liner built by Harland and Wolff, of Belfast, and operated by the White Star Line. The liner was launched in 1908 and was . The ship was attacked by a German U-boat during World War I, but survived. \"Mégantic\" was taken out of service in 1931 and scrapped in 1933.", "id": 2468697} {"src_title": "SA-5", "tgt_title": "Saturn I SA-5", "src_document": [{"title": "Cíle.", "content": "Úkolem mise bylo otestovat letové vlastnosti a spolehlivost rakety Saturn I Block II. Provedení Block II se liší od předchozí verze hlavně přidáním plně funkčního druhého stupně, prodlouženými nádržemi prvního stupně a novým naváděcím systémem. Koncepce svazku motorů spalujících kapalný vodík, která je využita na druhém stupni, měla být prověřena o několik let dříve na raketovém stupni Centaur. Projekt měl však dvouleté zpoždění a první start se konal teprve měsíc před SA-5 a koncepce tedy nebyla řádně prověřena. První stupeň měl vylepšené motory a prodloužené nádrže, mohl proto být poprvé natankován na plánovanou kapacitu 340 000 kg paliva. Naváděcí systém byl poprvé umístěn na vrchu druhého stupně. Poprvé byly také použity kýlové plochy pro zvýšení stability během letu.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy před startem.", "content": "Druhý stupeň byl na Cape Canaveral dopraven v září z testovacího zařízení firmy Douglas v Sacramentu pomocí upraveného letounu B-377, který byl kvůli rozšířenému trupů nazýván Pregnant Guppy. Kvůli komplexnosti nového stupně a navigační jednotky trvaly přípravy ke startu až do ledna 1964. Během příprav se vyskytly problémy s výtahy na devadesáti metrové podpůrné konstrukci komplexu 34, což zpomalovalo práci a působilo nepohodlí personálu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Start byl plánován na 27. ledna 1964 ale kvůli úniku kapalného kyslíku byl o dva dny odložen. Další pokus již proběhl bez obtíží a raketa úspěšně odstartovala. Během letu bylo do pozemního střediska odesláno 1183 měření a raketu sledovalo šest teleskopů. Do výšky 1000 metrů byla raketa natáčena kamerami, které sledovaly každý její pohyb. Oddělování druhého stupně proběhlo bez problémů, zpětné rakety zpomalily první stupeň a ten dopadl do Atlantského oceánu, 800 km od místa startu. Separace byla filmována z kamerových podvěsů na prvním stupni a po dopadu byl jimi získaný materiál vyzvednut. Zážeh druhého stupně proběhl taktéž bez problémů. Pomocné rakety mu udělily prvotní impulz a všech šest motorů bylo zažehnuto. Zážeh pomocných raket byl potřeba, neboť ve stavu beztíže může kapalné palivo „ztratit kontakt“ s hrdlem palivového vedení a do motoru by tak neproudilo palivo. Malé zrychlení tak díky setrvačnosti způsobí natlačení paliva k sání motoru. (viz Raketový motor na kapalné pohonné látky#Nevýhody) Zážeh druhého stupně trval osm minut. Druhý stupeň vstoupil na eliptickou orbitu a svojí hmotností téměř 17 tun vytvořil rekord v hmotnosti umělého tělesa na oběžné dráze. Celková hmotnost se skládala ze samotného druhého stupně (6500 kg), přístrojové sekce a aerodynamických prvků (1150 kg) a devíti a půl tunového modelu kabiny vyplněné zvlhčeným pískem pro simulaci užitečného zatížení.", "section_level": 1}], "src_summary": "SA-5 (Saturn-Apollo 5) první start rakety Saturn I Block II. Řada Block II měla vylepšený první a funkční druhý stupeň, včetně přístrojové sekce umístěné nad ním. Poprvé se také objevují kýlové plochy na zádi rakety. V rámci programu Apollo se jednalo o první orbitální misi.", "tgt_summary": "SA-5 was the first launch of the Block II Saturn I rocket and was part of the Apollo program. In 1963, president John Kennedy identified this launch as the one which would place US lift capability ahead of the Soviets, after being behind for more than six years since Sputnik.", "id": 1316231} {"src_title": "Augustus Fitzroy", "tgt_title": "Augustus FitzRoy, 3rd Duke of Grafton", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Fitzroy byl synem lorda Augusta Fitzroye a Alžběty Cosbyové. Po smrti svého strýce roku 1747 zdědil titul hraběte z Eustonu. Studovat začal na Westminsterské škole, podnikl cestu po Evropě a absolvoval studium na Peterhouse v Cambridge. 29. ledna 1756 se oženil s Annou Liddellovou, dcerou barona z Ravensworthu. Narodily se jim tři děti – Georgia, George a Charles. Roku 1769 byla dvojice na základě zákona vydaného parlamentem rozvedena. Fitzroy se podruhé oženil 24. června 1769 s Elizabeth Wrottesleyovou. Dvojice měla šest dětí – Henryho, Augustu, Frances, Williama, Elizabeth a Isabellu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Roku 1756 se stal poslancem Dolní sněmovny za obvod Borroughbridge. O několik měsíců později změnil volební obvod na Bury St Edmunds, který kontrolovala jeho rodina. O rok později zemřel jeho dědeček a Fitzroy se stal 3. baronem z Graftonu, což mu umožnilo stát se členem Sněmovny lordů. Stal se známým kritikem Johna Stuarta, oblíbence Jiřího III. Fitzroy se proti němu spojil s Thomasem Pelhamem-Hollesem a dosáhli tak rychlý Stuartův konec ve funkci premiéra. Roku 1765 byl Fitzroy jmenován za člena tajné rady a později byl, po debatě s Williamem Pittem, dosazen do funkce správce severní části země ve Wentworthově vládě. Následující rok ale odstoupil a Pitt sestavil vládu v níž Fitzroy zastával funkci ministra financí. Pittova nemoc na konci roku 1767 vyústila v to, že se Fitzroy stal vůdčí osobností vlády. Období, po které je považován za britského premiéra začíná Pittovou rezignací ke konci roku 1768. Politický útok opozice vedl k jeho odstoupení v lednu 1770. Roku 1768 získal i pozici kancléře univerzity v Cambridge. Ve vládě Fredericka Northa získal roku 1771 křeslo strážce tajné pečeti, ze kterého roku 1771 na protest proti politice britské vlády vůči americkým koloniím odstoupil. V druhém vládním období Watsona-Wentwortha zastával také funkci strážce tajné pečeti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Augustus Fitzroy, 3. vévoda z Graftonu (28. září 1735 – 14. března 1811, Euston, Anglie), označovaný také jako hrabě z Eustonu, byl britský státník, člen strany Whigů. V letech 1768 až 1770 zastával funkci britského premiéra.", "tgt_summary": "Augustus Henry FitzRoy, 3rd Duke of Grafton, (28 September 173514 March 1811), styled Earl of Euston between 1747 and 1757, was a British Whig statesman of the Georgian era. He is one of a handful of dukes who have served as Prime Minister. He became Prime Minister in 1768 at the age of 33, leading the supporters of William Pitt, and was the youngest person to have held the office until the appointment of William Pitt the Younger 15 years later. However, he struggled to demonstrate an ability to counter increasing challenges to Britain's global dominance following the nation's victory in the Seven Years' War. He was widely attacked for allowing France to annex Corsica, and stepped down in 1770, handing over power to Lord North.", "id": 1794336} {"src_title": "Alice Prinová", "tgt_title": "Alice Prin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alice Prinová se narodila ve městě Châtillon-sur-Seine v departementu Côte-d'Or. Jako nemanželské dítě žila v bídě a chudobě a starala se o ní její babička. Ve věku dvanácti let byla poslána za svou matkou do Paříže, aby si tam našla práci. Nejprve pracovala v obchodech a pekárnách, ale ve čtrnácti letech začala stát modelem pro sochaře, který se nepohodl s její matkou. Kiki z Montparnassu stala symbolem společenské scény Montparnassu, byla populární umělkyní a modelkou pro desítky umělců, mezi jinými byli například i Chajim Soutine, Julian Mandel, Tsuguharu Foujita, Francis Picabia, Jean Cocteau, Arno Breker, Alexander Calder, Per Krohg, Hermine David, Pablo Gargallo, Mayo a Tono Salazar. Moise Kisling namaloval portrét Kiki z Montparnassu s názvem \"Nu assis\", který se stal jedním z jeho nejznámějších děl. Společníkem a souputníkem Prinové po většinu dvacátých let byl fotograf Man Ray, který nasnímal několik stovek jejích portrétů. Kiki z Montparnassu je na některých jeho nejlepších a nejznámějších obrazech, včetně pozoruhodného surrealistického díla \"Le violon d'Ingres\" a \"Noire et blanche\". Alice Prinová zemřela v roce 1953 v Paříži ve věku padesát jedna let, zřejmě po komplikacích s alkoholismem nebo kvůli drogové závislosti. Jejího pohřbu se zúčastnil velký zástup umělců a jejích obdivovatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jako malířka malovala Alice Prinová portréty, autoportréty, společenské aktivity, fantaskní zvířata a zasněné krajiny v lehkém expresionistickém stylu, který byl odrazem jejího snadného způsobu života a nekonečného optimismu. Její autobiografie byla vydána v roce 1929 pod názvem \"Kiki's Memoirs\" ve spolupráci Ernestem Hemingwayem a Tsuguharu Foujitou, kteří napsali úvodní slovo.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Alice Prinová se objevila v devíti krátkých a často experimentálních filmech bez jakéhokoliv honoráře.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alice Ernestine Prinová řečená Kiki z Montparnassu (2. října 1901 – 29. dubna 1953) byla modelka pařížských umělců, zpěvačka v nočních klubech, herečka a malířka.", "tgt_summary": "Alice Ernestine Prin (2 October 1901 – 29 April 1953), nicknamed the Queen of Montparnasse, and often known as Kiki de Montparnasse, was a French artist's model, literary muse, nightclub singer, actress, memoirist and painter. She flourished in, and helped define, the liberated culture of Paris in the 1920s.", "id": 2363580} {"src_title": "CDGVAL", "tgt_title": "CDGVAL", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Letiště se rozkládá na ploše 3500 ha a jeho terminály jsou poměrně daleko od sebe. Spojení mezi oběma terminály, nádražím a parkovišti bylo zajišťováno autobusovou kyvadlovou dopravou. Přeprava z jednoho terminálu na druhý během dopravní špičky činila 20 i více minut. Vedení letiště proto uvažovalo o vhodnějším způsobu vnitřní přepravy, který by odpovídal nárůstu letecké dopravy. Původně byl plánován projekt kabinové lanovky, od kterého však bylo upuštěno poté, co provozní testy v roce 1999 neproběhly úspěšně. Plány na CDGVAL se objevily v roce 2000, stavební práce začaly v roce 2003. Otevření bylo původně plánováno na rok 2006, ale zdrželo se o šest měsíců. Celkové náklady činily 145 miliónů €. Během prvního roku provozu bylo přepraveno 10 miliónů pasažérů, v průměru 25 000 denně.", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Název linky je složeninou zkratek \"CDG\" (zkratka pro Letiště Charlese de Gaulla) a \"VAL\", která znamená Véhicule Automatique Léger (automatické lehké vozidlo). Jedná se o automatizovaný vlak bez řidiče, který jezdí na gumových kolech. Tento systém byl vyvinut v roce 1971 a poprvé realizován ve městě Lille. Na pařížském letišti Orly jezdí obdobná dráha Orlyval od roku 1991. CDGVAL má dvě linky. První byla uvedena do provozu 3. dubna 2007, druhá 27. června téhož roku. Stanice i vlaky jsou zpřístupněny osobám s omezenou schopností pohybu nebo orientace.", "section_level": 1}, {"title": "Linka 1.", "content": "Linka 1 začala 19. března 2007 jezdit ve zkušebním provozu a pro veřejnost byla otevřena 4. dubna téhož roku. Dráha je 3,5 km dlouhá a má pět zastávek: Dráha je v provozu nepřetržitě po celý den. Jednotlivé spoje jezdí v intervalu 3 minuty 43 s. V nočních hodinách (1:30-4:30) je časový interval mezi dvěma vlaky 20 minut. Maximální doba jízdy mezi konečnými stanicemi je osm minut. Průměrná cestovní rychlost je 25 km/h, maximální rychlost činí 70 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Linka 2.", "content": "Druhá linka se nazývá \"LISA\" neboli \"Liaison Interne Satellite Aérogare\" (Vnitřní spojení terminálu Satellite) a do provozu byl uvedena 27. června 2007. Měří pouze 650 metrů a má dvě stanice. Spojuje terminál 2E s nově otevřeným terminálem Satellite S3. Doba jízdy je 45 sekund. Vlaky jezdí ve dvouminutovém intervalu a mohou za hodinu převézt v každém směru 4500 cestujících.", "section_level": 1}], "src_summary": "CDGVAL je název lehkého metra, které od roku 2007 spojuje terminály na největším pařížském letišti - Letišti Charlese de Gaulla. Slouží k bezplatné přepravě cestujících a zaměstnanců letiště. Dráha se skládá ze dvou samostatných linek.", "tgt_summary": "CDGVAL \"(Charles de Gaulle Véhicule Automatique Léger)\" is a free automatic shuttle rail service at Paris-Charles de Gaulle Airport consisting of two lines: a first line which opened on 4 April 2007 and a second on 27 June 2007. Based on the VAL system and using Siemens Transportation Systems VAL 208 coaches, the first five-station line links the three airport terminals, RER and TGV stations and remote car parks within 8 minutes. Since 2015, the two lines are operated by Transdev on a 24-hour basis. The 60 million annual passengers of the airport and its 85,000 employees generate an annual traffic of 10 million journeys on CDGVAL.", "id": 2244970} {"src_title": "Mistrovství světa v atletice 2011", "tgt_title": "2011 World Championships in Athletics", "src_document": [{"title": "Pořadatelství.", "content": "O pořádání 13. mistrovství světa v lehké atletice byl rekordní zájem. Dne 4. dubna 2006 IAAF oznámil, že devět zemí (Maroko - Casablanca, Jižní Korea - Tegu, Spojené arabské emiráty, Španělsko - Barcelona nebo Valencia, Rusko - Moskva, Austrálie - Brisbane, Švédsko - Göteborg, Chorvatsko - Split a Spojené státy - Chicago, New York nebo San Francisco) projevilo zájem o pořádání mistrovství světa. 1. prosince 2006 potvrdily závazný zájem Brisbane, Tegu, Moskva a Göteborg. Göteborg ale za nedlouho odstoupil z důvodu nedostatečné finanční podpory od švédské vlády. Na zasedání rady IAAF 27. března 2007 v Mombase bylo oznámeno, že vítězným kandidátem je Tegu.", "section_level": 1}, {"title": "Absence.", "content": "Světového šampionátu se nezúčastnila také řada medailistů z předchozího MS v Berlíně 2009 a atleti, kteří z důvodu nemoci, pozitivního dopingového nálezu či dlouhodobého zranění nemohli do Tegu odcestovat. Ochuzena byla mužská stovka, kde nestartovali kvůli zranění Američan Tyson Gay a Jamajčan Asafa Powell (držitel nejrychlejšího výkonu roku na 100 m časem 9,78 s.). Jeho krajan Steve Mullings měl naopak podruhé v kariéře pozitivní dopingový nález. Trest hrozí také Američanovi Mikeu Rodgersovi, který měl rovněž v těle zakázaný stimulant a nominace se dobrovolně vzdal. V desetiboji se nepředstavil olympijský vítěz Bryan Clay (zranění kolene) a chyběl rovněž halový mistr Evropy v sedmiboji z roku 2011 Bělorus Andrej Kravčenko. Kvůli zranění nohy nemohl v soutěži výškařů obhajovat titul Rus Jaroslav Rybakov a chyběl i jeho krajan Andrej Silnov, který na ruském šampionátu skončil na 4. místě. K nominaci mu nepomohlo ani vítězství na Diamantové lize v Londýně, kde 6. srpna překonal 236 cm. Neopakovala se tak stejná situace jako v roce 2008, kdy byl Silnov dodatečně nominován na úkor Andreje Těrešina na letní olympijské hry. Mezi ženami nestartovala halová mistryně Evropy a bronzová medailistka z MS 2009 a ME 2010 Němka Ariane Friedrichová (natrhlá Achilova šlacha) a také Američanka Chaunté Loweová, která se podruhé stala matkou a na americkém šampionátu se na MS nekvalifikovala. Medaili nevybojovala ani americká překážkářka Lolo Jonesová, dvojnásobná halová mistryně světa v běhu na 60 m překážek, které zranění znemožnilo absolvovat americkou kvalifikaci. Na startu se neobjevily také medailistky z halového ME 2011, bronzová Christina Vukičevičová z Norska a zlatá Carolin Nytraová z Německa, které v roce 2010 patřil nejrychlejší čas mezi Evropankami (12,57 s). Kvůli zranění pravého kotníku, které si přivodil na evropském šampionátu do 23 let v Ostravě, chyběl halový světový rekordman v trojskoku Teddy Tamgho. Titul v běhu na 800 metrů neobhájil také Jihoafričan Mbulaeni Mulaudzi, kterého o šampionát připravilo zranění zadního stehenního svalu a zad. Mistryně světa v hodu oštěpem z roku 2009 Němka Steffi Neriusová naopak ukončila atletickou kariéru, španělské stýplařce (3000 m přek.) Martě Domínguezové se narodil potomek a pro zranění odřekla účast také vítězka maratonu, Číňanka Paj Süe.", "section_level": 1}, {"title": "Česká účast.", "content": "Světového šampionátu se zúčastnilo 21 českých atletů (8 mužů a 13 žen). V nominaci chyběl mj. překážkář Petr Svoboda, který kvůli zranění předčasně ukončil sezónu. Největšího úspěchu mimo medaile dosáhl výškař Jaroslav Bába, který obsadil 4. místo a také oštěpař Vítězslav Veselý. První medaili (stříbrnou) přidala dne 2. září oštěpařka Barbora Špotáková, která výkonem 71,58 metru zaostala pouze za Rusku Abakumovovou, ale ta musela medaili v roce 2018 vrátit kvůli pozitivnímu testu na doping.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "\"(v závorkách uvedeny počty vyslaných sportovců)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "13. mistrovství světa v atletice (oficiálním anglickým názvem: \"IAAF World Championship in Athletics Daegu 2011\") se konalo od 27. srpna do 4. září 2011 na stadiónu Daegu World Cup Stadium v Tegu (Daegu) v Jižní Koreji a jeho okolí (maraton, chodecké závody). Na programu bylo celkově 47 disciplín (24 mužských a 23 ženských), kterých se zúčastnilo celkově 1945 atletů a atletek z 202 členských zemí. O jediný světový rekord, který na MS padl se postarali jamajští sprinteři Nesta Carter, Michael Frater, Yohan Blake a Usain Bolt ve štafetě na 4×100 metrů, když původní hodnotu z roku 2008 37,10 s vylepšili o šest setin sekundy na 37,04 s.", "tgt_summary": "The 13th IAAF World Championships in Athletics () was an international athletics competition that was held in Daegu, South Korea. It started on 27 August 2011 and finished on 4 September 2011. The United States topped the medal standings in the competition with 28 (12 gold, 9 silver, and 7 bronze). During the competition, 41 national records, 4 area records, 3 championship records, and 1 world record was set.", "id": 2454075} {"src_title": "Google Reader", "tgt_title": "Google Reader", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Velké změny vzhledu Google Readeru byly provedeny 28. září 2006. V interview Roberta Scobla Nick Baum, produktový manažer, uvedl, že nový vzhled je posun k vytvoření čtečky pro širokou veřejnost. Kevin Fox, designér upraveného Google Readeru, poznamenal, že původní verze byla optimální pro ty, kteří chtějí souvislý tok novinek. Nová verze umožňovala čtenářům zdroje třídit, dávat do skupin a složek, přidávat tagy nebo si zdroje označit „musím přečíst“. Zde je několik vlastností, které Google Reader obsahoval:", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Uživatelé se mohli přihlásit k odběru zdrojů buď vyhledávací funkcí Google Readeru nebo vložením přesné adresy RSS nebo Atom zdroje. Nové příspěvky z těchto zdrojů pak byly zobrazovány na levé straně stránky. Poté byly příspěvky řazeny podle data nebo významnosti. Položky mohly být také organizovány pomocí štítků a nebo mohly být označeny jako \"Sdílené položky.\"", "section_level": 2}, {"title": "Sdílení.", "content": "Položky v Google Readeru mohly být sdíleny s dalšími uživateli internetu. Nejprve bylo možné přímo zaslat příspěvek přes e-mail nebo vytvořit jednoduchou stránku, která obsahovala všechny sdílené položky z uživatelova účtu. V prosinci 2007 změnil Google politiku sdílení a tak byly všechny položky označené uživatelem jako sdílené automaticky viditelné pro jejich Google Talk kontakty. Uživatelé tuto změnu kritizovali, protože nebyl způsob jak tuto vlastnost nevyužívat. Adresa uživatelských stránek se sdílenými položkami byla proto doplněna náhodným řetězcem, aby si mohl tyto stránky prohlížet pouze ten, kdo znal přesnou adresu.", "section_level": 2}, {"title": "Offline přístup.", "content": "Google Reader byla první aplikace, která používala Google Gears, rozšíření prohlížeče, které umožňuje offline přístup k online aplikacím. Uživatelům, kteří mají toto rozšíření nainstalované, se stáhlo 2000 nejnovějších položek ke čtení offline. Po znovupřipojení se k internetu se zdroje aktualizovaly. Podpora této funkce byla ukončena v roce 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní přístup.", "content": "Mobilní rozhraní bylo spuštěno 18. května 2006. Aplikaci bylo možné používat na zařízeních podporujících XHTML nebo WAP 2.0. V květnu 2008 ohlásil Google verzi Google Readeru směřovanou pro uživatele iPhone.", "section_level": 2}, {"title": "iGoogle.", "content": "Zobrazovat zdroje z Google Readeru na iGoogle bylo možné od 4. května 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace ve Firefox.", "content": "Google Reader byl zařazen v rozpoznávání zdrojů Mozilla Firefox (od verze 2.0), který proto automaticky přesměrovával uživatele na obrazovku Googlu Readeru „Přidat odběr“.", "section_level": 2}, {"title": "Wii verze.", "content": "Google vytvořil verzi Google Readeru výhradně formátovanou pro webový prohlížeč Wii 8. května 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurence.", "content": "Hlavní konkurencí Google Readeru byl NewsGator Online, Rojo.com a Bloglines.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení provozu.", "content": "Google umožnil uživatelům exportovat své zdroje s pomocí Google Takeout. Velká část uživatelů se přesunula ke službě Feedly, dva týdny po oznámení ukončení jich bylo více než 3 miliony. Proti ukončení vzniklo několik petic, např. petice na Change.org nasbírala více než 150 000 podpisů. Vývojář služby Instapaper Marco Arment vyjádřil názor, že za ukončení provozu je snaha přimět uživatele ke čtení a sdílení s pomocí Google+, což naznačuje konec éry podpory neomezených a interoperabilních webových formátů podobných RSS velkými firmami jako jsou Google, Facebook a Twitter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Google Reader byla webová čtečka (agregátor) RSS/Atom zdrojů americké firmy Google, která byla zveřejněna 7. října 2005 v Google Labs, roku 2007 jí byl odejmut status Beta verze a 13. března 2013 bylo oznámeno ukončení jejího provozu k 1. červenci 2013. Uživatelé si cenili její jednoduchý design a zároveň jednoduchost použití. Pro syndikaci obsahu podporovala obvyklé formáty Atom a RSS. V průběhu provozu byla přidávána podpora různých zařízení, např. mobilních telefonů, do roku 2010 fungovala také funkce čtení bez připojení k Internetu.", "tgt_summary": "Google Reader was an RSS/Atom feed aggregator operated by Google. It was created in early 2005 by Google engineer Chris Wetherell and launched on October 7, 2005, through Google Labs. Google Reader grew in popularity to support a number of programs which used it as a platform for serving news and information to people. Google closed Google Reader on July 1, 2013, citing declining use.", "id": 1580999} {"src_title": "RMS Atlantic", "tgt_title": "SS Atlantic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Atlantic byl vybudován v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu v roce 1870 a byla to druhá loď pro znovuzrozenou společnost White Star Line. Poháněn byl parním motorem o výkonu 600 k s jedním šroubem a čtyřmi stožáry s plachtami. Na svou první plavbu do New Yorku vyplul 8. června 1871.", "section_level": 1}, {"title": "Potopení.", "content": "20. března 1873 vyplul Atlantic na svou 19. plavbu z Liverpoolu z 952 lidmi na palubě, ze kterých 835 bylo cestujících. Během plavby se posádka rozhodla, že se zastaví v Halifaxu v Novém Skotsku kvůli doplnění uhlí pro parní stroj. Když se loď 31. března večer přibližovala k Halifaxu, byli do půlnoci na můstku kapitán a 3. důstojník. Poté Atlantic vplul do bouře rychlostí 12 uzlů (22 km/h) s malou viditelností a rozbouřeným mořem. Ačkoli to cestující a posádka nevěděli, byl Atlantic asi 20 km na západ mimo kurs od halifaxského přístavu. Ve 2 hodiny ráno místního času, 1. dubna 1873, najel Atlantic na skálu pod hladinou zvanou Marr's Head 50 metrů od Meagher's Island. Záchranné čluny byly sice spuštěny, ale byly smeteny rozbouřeným mořem když se loď začala potápět. Při této katastrofě zemřelo 562 lidí. Podle seznamu pasažérů bylo na palubě 156 žen a 189 dětí, včetně dvou, které se narodily během plavby. Přežil jen jeden chlapec, John Hindley. Téměř každý člen posádky přežil. Přežilo celkem 390 lidí z 952 na palubě. Byla to nejhorší katastrofa v severním Atlantiku, dokud se nepotopil v roce 1904 parník SS \"Norge\" u Rockallu 28. června 1904.", "section_level": 1}], "src_summary": "RMS \"Atlantic\" byl zaoceánský parník společnosti White Star Line, který sloužil na trase Liverpool – New York. Během jeho 19. plavby, 1. dubna 1873, narazil do skály a potopil se u pobřeží Nového Skotska. Zemřelo 562 lidí na palubě. Byla to největší civilní námořní katastrofa v dějinách, dokud se nepotopil v roce 1904 dánský parník SS \"Norge\".", "tgt_summary": "SS \"Atlantic\" was a transatlantic ocean liner of the White Star Line that operated between Liverpool, United Kingdom, and New York City, United States. During the ship's 19th voyage, on 1 April 1873, she struck rocks and sank off the coast of Nova Scotia, Canada, killing at least 535 people. It remained the deadliest civilian maritime disaster in the North Atlantic Ocean until the sinking of on 2 July 1898 and the greatest disaster for the White Star Line prior to the loss of in April 1912.", "id": 2280106} {"src_title": "Karpatští Němci", "tgt_title": "Carpathian Germans", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pojem „Karpatští Němci“ zavedl historik Raimund Friedrich Kaindl, který se věnoval problematice dějin Němců v Uhersku. Poměrně přesně vymezuje toto obyvatelstvo od jiných německých enkláv v Uhersku, zejména v Sedmihradsku. Němci se dostali do Uher zejména v procesu znovuosídlení země vylidněné po mongolském vpádu do Uher v letech 1241 – 1242. Německá kolonizace přinesla do Uherska vznik míst na základě magdeburského městského práva a Němci patřili k měšťanům prakticky všech míst. V 16. století přišla do Uher další vlna německé kolonizace – tzv. habáni. Na území dnešního Slovenska osídlili Němci tři hlavní cílové oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Spišští Sasové.", "content": "Pro Karpatoněmecké obyvatelstvo ve Spiši se vžil také nesprávný název Spišští Sasové. Na základě lingvistické analýzy se však zjistilo, že kolonisté původně přišli z oblasti středního Franska (okolí řek Rýn a Máza) a ne ze Saska. Pojmenování pravděpodobně vzniklo v období, kdy se Němcům na Slovensku obecně říkalo „Sasové“.", "section_level": 1}, {"title": "Politická angažovanost.", "content": "Karpatští Němci se během 1. poloviny 20. století intenzivně politicky angažovali. V rámci jejich komunity existovaly dva základní politické proudy. Jeden z nich měl orientaci spíše na uherskou politickou tradici. Spolupracoval proto spíše se stranami maďarské menšiny a podporoval autonomii Slovenska. Tento směr reprezentuje Spišská německá strana. Druhý proud byl orientován více protimaďarsky, s poukazem na potlačování německého jazyka a kultury v Uhersku před rokem 1918. Jeho představitelem je Karpatoněmecká strana. Snahu spojit všechny německé politické proudy na východě Československa počátkem 30. let 20. století vyvíjela Německá lidová strana. Koncem 30. let 20. století převláda Karpatoněmecká strana (nyní již coby sesterská organizace Sudetoněmecké strany). S nástupem autonomistů na Slovensku během druhé republiky byla zřízena Německá strana s vůdcem Franzem Karmasinem a nacionálně socialistickou orientací, coby výlučný reprezentant německé menšiny na autonomním Slovensku a později i během Slovenského štátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karpatští Němci nebo Karpatoněmci (německy \"Karpatendeutsche\"), též Mantáci (německy \"Mantaken\"), je označení Němců, obývajících území někdejších Horních Uher (dnešního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny) a přistěhovavších se na toto území mezi 12. a 15. stoletím. Po skončení druhé světové války byla většina Mantáků odsunuta do Německa. Na území dnešního Slovenska sídlili Mantáci zejména v Bratislavě, na středním Slovensku (tzv. Hauerland a Horní Nitra) a na Spiši.", "tgt_summary": "Carpathian Germans (, or \"felvidéki németek\", ) are a group of ethnic Germans. The term was coined by the historian Raimund Friedrich Kaindl (1866–1930), originally generally referring to the German-speaking population of the area around the Carpathian Mountains: the Cisleithanian (Austrian) crown lands of Galicia and Bukovina, as well as the Hungarian half of the Austro-Hungarian monarchy (including Szepes County), and the northwestern (Maramuresch) region of Romania. Since the First World War, only the Germans of Slovakia (the Slovak Germans or \"Slowakeideutsche\", including the Zipser Germans) and those of Carpathian Ruthenia in Ukraine have commonly been called \"Carpathian Germans\".", "id": 809071} {"src_title": "Celebration (Florida)", "tgt_title": "Celebration, Florida", "src_document": [{"title": "Statut.", "content": "Celebration má oficiálně statut statistické územní jednotky evidované statistickým úřadem Spojených států amerických (náležící do oblasti \"Orlando–Kissimmee Metropolitan Statistical Area\"). Celebration je oficiálně vedena jako komunita (nikoli obec), taktéž nespadá pod katastr žádné obce, nicméně zastavěná oblast Celebration o výměře 27,7 km² čítá na cca 9500 rezidentů a sama o sobě má charakter menšího amerického městečka jižanského rázu (taktéž neoficiálně se o Celebration referuje jako o městu či městečku).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Celebration bylo založeno v letech 1993-1994 dceřinou firmou \"Disney Development Company\" na pozemku o rozloze asi 20 km² v okresu \"Reedy Creek Improvement District\". Celkové investice činily přibližně 2,5 miliardy dolarů. Městskými architekty byli \"Cooper, Robertson & Partners\" a Robert A. M. Stern; prvky v okolní krajině pak vznikly podle návrhu prominentní sanfranciské firmy EDAW. Jako jednotný architektonický sloh byl zvolen tamní jižanský rezidenční styl z počátku 20. století, s typickými dřevěnými a cihlovými stavbami. Pro Celebration specifická je též nízká hustota zástavby, absence obytných výškových staveb a více místa pro zeleň.První fáze vývoje rezidenční části se ale naplno rozběhla až v roce 1996 a od té doby prošla fázemi staveb jejich jednotlivých oblastí, navanými \"villages\" (vesnice). Ty zahrnují \"Celebration Village\", \"West Village\" a \"Lake Evalyn\"; v další fázi pak \"the North Village\", \"South Village\", \"East Village\" a \"Aquila Reserve\"; a nakonec a \"Artisan Park\". Sám ředitel Michael Eisner věnoval rozvoji Celebration zvýšené úsilí (projekt měl vyhovovat firemní vizi \"Experimental Prototype Community of Tomorrow\", EPCOT).", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "V prvních fázích komeční budovy Walt Disney Company zabíraly větší část města; v průběhu nárůstu komunity většina z nich stáhla. O energetické a komunikační služby městečku se starají společnosti \"Smart City Telcom\" a \"Reedy Creek Energy Services\", které jsou obě řízeny Walt Disney Company. Město má svoji hasičskou zbrojnici, poštu (i přesto, že Celebration nemá vlastní ZIP kód), školu, banku a nemocnici. Poblíž se nachází golfové hřiště s kurzy golfu. Služby městečka zahrnující vzdělání, zdravotnictví a technologie byly plánovány od samotného začátku experty v těchto oblastech, pod supervizí CEO společnosti Disney.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Přestože na celém území Celebration žije kolem 9500 lidí, v samotném centru je to jen něco málo přes 2700 (952 domácností a 716 rodin). Přes 93,5 % obyvatel Celebration jsou běloši. Roční příjem obyvatel se pohybuje kolem 160 % celostátního průměru.", "section_level": 1}, {"title": "Komunity.", "content": "Obyvatelé Celebration mají mnoho komunit, z toho osm náboženských (sedm křesťanských a jednu židovskou).", "section_level": 2}, {"title": "Slavnosti.", "content": "Celebration každý rok hostí několik událostí, které jeho komunita pořádá. Ve výročí Dne nezávislosti se v Celebration koná slavnostní ohňostroj.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silnice zvaná World Drive spojuje Celebration se zábavním parkem Walt Disney World Resort. Uvnitř města se její obyvatelé přepravují buď na kole, pěšky nebo elektromobily.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Celebration bylo od svého vzniku místem děje několika málo seriálů, dokumentů, radiových show nebo knížek. Děj byl do Celebration zasazen např. v epizodě \"Crime Aid\" amerického seriálu \"The Office\", dalším televizním seriálu \"How to Start Your Own Country\", show radiové stanice NPR \"Wait Wait… Don't Tell Me!\" nebo dokonce muzikálu \"Avenue Q\".", "section_level": 1}, {"title": "Kritický pohled.", "content": "Značná část děl, která Celebration zmiňují, se však o městečku, jeho stylu a koloritu, a jeho obyvatelích vyjadřují kriticky. Eric Petersen nabízí v písni \"Every Town Will Celebrate\" satirický pohled na město; obdobně tak skupina Chumbawamba ve své písničce \"Celebration, Florida\" z alba WYSIWYG se nese v duchu satiry a „nostalgie po čase, který si nemohou pamatovat“. Román \"Candor\" o mladíkovi ze střední Floridy, ve které Celebration leží, byl napsán bývalým obyvatelem tohoto městečka a ostatní postavy popisuje jako konzumenty s vymytým mozkem. V románu je zmíněno několik lokací, které odpovídají místům v centru Celebration. V eseji \"Species-On-Species Abuse\" její autorka Sarah Vowellová zase jízdu na kole přes Celebration netypicky v některých aspektech přirovnává v masakru na Columbine a ději knížky Velký Gatsby. Celebration taktéž našlo zmínku v dokumentárním filmu. Dokument The Corporation, zabývající se rostoucím vlivem nadnárodních korporací nad zbytkem společnosti, Celebration představuje jako další krok postupné nadvlády prostřednictvím vlastnictví korporací nad lidmi. Stejně tak vytýká, že městečko bylo vytvořeno za účelem zisku společnosti Walt Disney a zasazení jeho „dokonalého předměstí“ je nerealistické až směšné a místo tradice s kořeny se v případě jeho architektury jedná o falešnou imitaci. Ve knize No Logo kanadské publicistky Naomi Kleinové (ve které mj. popisuje vývoj komerce a reklamy ve smyslu vztahu zboží, produktů a zákazníků) je Celebration zmíněna jako příklad „komerční nirvány“ – zatím nejvyšší mety v cestě korporací za upoutání si svých zákazníků, která je mnohem bezprostřednější a pokročilejší než prostší formy reklamy a marketingu. Kleinová také upozorňuje na zajímavý paradox: v Celebration nejsou žádné reklamy – podle ní to souvisí právě se skutečností, že Celebration je komerční město jako takové a Walt Disney Company jako „vlastník města“ má právo určovat si podmínky, které by v běžném městě nebyly možné – zákaz reklamy (konkurence) je podle Kleinové jednou z nich.", "section_level": 2}], "src_summary": "Celebration, Florida je komunita v okrese Osceola County amerického státu Florida. Jedná se de facto o první komerční městečko na světě. Vlastníkem je společnost Walt Disney Company.", "tgt_summary": "Celebration is a census-designated place (CDP) and a master-planned community in Osceola County, Florida, United States, located near Walt Disney World Resort and originally developed by The Walt Disney Company. The town, whose population was 7,427 at the 2010 census, is part of the Orlando–Kissimmee Metropolitan Statistical Area. After founding Celebration, Disney followed its plans to divest most of its control of the town. Several Disney business units continue to occupy the town's office buildings. Walt Disney World operates two utility companies, Smart City Telecom and Reedy Creek Energy Services, that provide services to the town. The town itself is connected to the Walt Disney World resorts via one of its primary streets, World Drive, which begins near the Magic Kingdom. Various New Classical architects participated in the design of buildings in Celebration. Downtown Celebration's post office was designed by Michael Graves, the adjacent Welcome Center by Philip Johnson, and the Celebration Health building by Robert A. M. Stern. Other well-known architects who have designed nearby buildings include Charles Moore (Preview Center), Graham Gund (Bohemian Hotel), Cesar Pelli (movie theatre), and Robert Venturi and Denise Scott Brown (SunTrust Bank).", "id": 1081755} {"src_title": "Tukan obrovský", "tgt_title": "Toco toucan", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe. Zde obývá hlavně nížinné a horské lesy, a také savany států Mexiko, Brazílie a Argentina. Tukaji žijí většinou v párech nebo tvoří malé skupiny. V zajetí, především v zoologických zahradách, je chován často. Jen málo zoologickým zahradám se je však podařilo rozmnožit. V ČR byla tou první Zoologická zahrada Hodonín.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dorůstá délky kolem 60 cm, zobák může být dlouhý až 19 cm. Barva peří je černá, jen na prsou, krku a kořeni ocasu je čistě bílá (na krku a prsou je u některých jedinců světle žlutý nádech). Kolem očí je zbarven do žluta. Zobák hraje všemi možnými odstíny žluté a oranžové, špička zobáku je černá. Podle posledních výzkumů tukan svůj velký zobák používá k regulaci teploty. V době námluv přináší sameček ve svém zobáku samičce pěkně vybarvený a zralý plod (většinou nějaké bobule nebo jiné ovoce), který sám vybere, a tím si ji získá. Tukani jsou největšími šplhavci na světě. Nejsou moc dobří letci, na zemi i po větvích se pohybují poskakováním.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně různými plody, bobulemi a ovocem, občas si potravu zpestří bezobratlými živočichy či drobnými obratlovci. Potravu získávají jak na stromech, tak i na zemi a používají k tomu i svůj dlouhý zobák.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Spí v dutinách starých stromů, kde také klade samice vejce. Mláďata jsou většinou dvě, výjimečně čtyři. Líhnou se po 18 denní době inkubace. V hnízdě zůstávají mláďata dalších asi 7 týdnů. Nejdříve je rodiče krmí šťávou z plodů, postupně přecházejí na pevnou potravu. Tukani se můžou dožít i 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V přírodě je místním obyvatelstvem uctíván a spojován se zlými duchy. Díky velké spotřebě potravy vyprodukují hodně trusu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tukan obrovský (lat. \"Ramphastos toco\") je pták z čeledi tukanovití s typickým zavalitým tělem a s dlouhým, mohutným a barevným zobákem. Je to největší ze všech 37 druhů tukanů.", "tgt_summary": "The toco toucan (\"Ramphastos toco\"), also known as the common toucan or giant toucan, is the largest and probably the best known species in the toucan family. It is found in semi-open habitats throughout a large part of central and eastern South America. It is a common attraction in zoos.", "id": 130823} {"src_title": "Národní park Kanha", "tgt_title": "Kanha Tiger Reserve", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území dnešního parku existoval chráněný les již od doku 1865, ve kterém byl povolen pouze sběr dřeva pro potřeby domácnosti. Lov určitých typů divoké zvěře byl možný pouze se zvláštním povolením. V květnu 1933 byla oblast poprvé rozšiřována, nejprve o údolí Banjar (252 km²), následně roku 1935 o dalších 500 km² v oblasti údolí Halon. Status chráněné oblasti byl později na území Halon zrušen, především kvůli škodám, které divoká zvěř páchala. 1. června 1955 byla oblast o rozloze 252 km² prohlášena národním parkem, jejíž rozloha se v roce 1964 zvětšila na 318 km². Až do roku 1970 byla velikost parku omezena hranicemi distriktu Mandla, ale v tomto roce bylo k parku připojeno 127 km² oblasti ze sousedního distriktu Balaghat. Se vznikem „Projektu tygr“ (projekt indické vlády na záchranu bengálských tygrů) v roce 1973 bylo opět připojeno území z oblasti údolí Halon (500 km²) spolu s dalším územím o rozloze 1009 km², které má sloužit jako nárazníková zóna a spolu s územím národního parku byla oblast vyhlášena jako „tygří rezervace“. Ještě roku 1983 byla připojena oblast Phen o rozloze 110 km², i když s národním parkem přímo nesousedí.", "section_level": 1}, {"title": "Zvířata.", "content": "Kanha je známá především pro svou populaci savců. V parku se nachází poměrně početná tygří populace a Kanha platí za místo, kde má pozorovatel největší šanci v Indii tygra spatřit ve volné přírodě. Populaci tygrů se zde podařilo rozšířit z počtu 48 (1978) na (131 v červnu 2006). Krom tygrů žijí v parku i další dravé šelmy, na 80 leopardů, 396 dhoulů a 111 medvědů. V parku se vyskytuje i horský druh barasingy (Cervus duvauceli branderi), což je druh jelena, který žije již pouze zde. Těm se zde také daří rozmnožovat z původních 66 v roce 1970 na 349 v roce 2000. Krom barasingy žijí v této oblasti 3 další druhy jelenů. Nejčastějším z nich je jelen Axis neboli čital (Axis axis), jichž v parku žije na 20 000 a jejich populace dále roste. Dalším z jelenů je Sambar (Rusa unicolor nebo také Cervus unicolor), kterých bylo v roce 2000 napočítáno 3621 a nakonec Muntžak (Muntiacus), jichž v parku žije přibližně 1200. Zatímco počty jelenů trvale rostou, počty antilop klesají. Roku 2000 bylo v parku pouhých 73 velkých indických antilop Nilgai (Boselaphus tragocamelus), 78 antilop čtyřrohých (Tetracerus quadricornis) a pouhé 2 antilopy jelení (Antilope cervicapra). V parku žije také početná populace (1197 exemplářů v roce 2000) mohutných gaurů (Bos gaurus). Velmi početný (6668 v roce 2000) je i druh opice Hulman (Semnopithecus) a divokých prasat (5834 v roce 2000). Dalšími většími savci žijícími v parku jsou Rhesus Macaque (Macaca mulatta), Šakal obecný (Canis aureus), vlk (velmi vzácný), Liška džunglová (Vulpes bengalensis), vydra hladkosrstá (Lutrogale perspicillata), Medojed kapský (Mellivora capensis), Puchol malý (Viverricula indica), promyka mungo (Herpestes edwardsii), Hyena žíhaná (Hyaena hyaena), Kočka bažinná (Felis chaus), Kočka bengálská (Prionailurus bengalensis), Luskouni (Manidae), Dikobraz (Hystrix), a Zajíc (Lepus).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejbližším velkým městem je Jabalpur (169 km), který je po železnici dobře spojen s Dillí a Mumbají. Častým návštěvním místem při cestě do parku je i malé město Mandla (asi 70 km od parku, 30 Rupií, 2¾ hodiny). Je v něm přístup na internet, kavárny a v okolí mnoho zajímavých chrámů. Cesta autobusem od brány Kisli do Jabalpuru trvá 5½ hodiny, jízdenka stojí 84 Rupií a autobus odjíždí každý den v 6,20, 8,15 a 12,30 (jedna z jeho dalších zastávek je i brána Khatia). V některých měsících provozuje MP Tourism vlastní turistických autobus (4 hodiny, 150 Rupií). Do parku samotného je možný přístup (za poplatek a pouze s průvodcem) ze tří vstupních bran, ve směru od Jabalpuru je nejlépe přístupná brána v Kisli, která leží ve vesnici Khatia. Nejlepší doba k návštěvě parku je od února do června, do parku je povolen přístup pouze v hodinách od 6,30d 12 a od 15 do 18. Od července do září je park pro veřejnost uzavřen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Kanha leží 164 km od města Jabalpur ve státu Madhjapradéš (Madhya Pradesh) v Indii a je jedním z nejznámějších národních parků v Indii. Založen byl roku 1955 a rozkládá se na celkové ploše 2059 km² v distriktech Mandla a Balaghat. Park leží v nadmořské výšce 600-900 metrů. Lov divoké zvěře s výjimkou divokých prasat a ptáků je zde zakázán již od roku 1933.", "tgt_summary": "Kanha Tiger Reserve, also known as Kanha–Kisli National Park, is one of the tiger reserves of India and the largest national park of the state of Madhya Pradesh. The present-day Kanha area is divided into two sanctuaries, Hallon and Banjar, of , respectively. Kanha National Park was created on 1 June 1955 and was designated a tiger reserve in 1973. Today, it encompasses an area of in the two districts Mandla and Balaghat. Together with a surrounding buffer zone of and the neighbouring The park has a significant population of royal Bengal tigers, Indian leopards, sloth bears, barasinghas and Indian wild dogs. The forest depicted in \"The Jungle Book\" by Rudyard Kipling is based on jungles including this reserve. It is also the first tiger reserve in India to officially introduce a mascot, Bhoorsingh the Barasingha (a swamp deer).", "id": 1747774} {"src_title": "Předsednictvo SFRJ", "tgt_title": "Presidency of Yugoslavia", "src_document": [{"title": "Historie Předsednictva.", "content": "Poprvé se pojem jugoslávského Předsednictva objevil v amandmátech (dodatcích) k jugoslávské ústavě z roku 1963 v roce 1971, kdy bylo Předsednictvo definováno jako kolektivní hlava státu a nositel zákonodárné a politické iniciativy. Ústavní dodatek se tak pokoušel již v dostatečném předstihu vyřešit nástupnictví po případném odchodu Josipa Broze Tita z vedení federace. Sám Tito byl jako prezident federace bez ohraničení mandátu členem a předsedou Předsednictva, ovšem žádný z dalších předsedů Předsednictva nebyl prezidentem. Další úpravu postavení Předsednictva SFRJ přinesla nová ústava z roku 1974. V souvislosti s ní poté také došlo k vytvoření předsednictev jednotlivých republik a autonomních oblastí. Předsednictvo jako nejvyšší orgán federace mělo devět členů volených na pětileté volební období, přičemž nikdo nesměl být členem Předsednictva víc jak dvakrát po sobě. Členem Předsednictva byl předseda Ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie a osm delegátů - po jednom ze šesti socialistických republik a dvou socialistických autonomních oblastí. Od konce roku 1988 již není na základě ústavních dodatků předseda Svazu komunistů Jugoslávie členem Předsednictva. Po secesi Slovinska (25. červen 1991, resp. 7. říjen 1991), Chorvatska (25. červen 1991, resp. 8. říjen 1991), Republiky Makedonie (17. listopad 1991) a Bosny a Hercegoviny (1992) fungovalo Předsednictvo jen v čtyřčlenné sestavě (Srbsko, Černá Hora, Kosovo, Vojvodina).", "section_level": 1}, {"title": "Postavení Předsednictva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postavení v čase.", "content": "Předsednictvo bylo v prvních letech své existence ve stínu doživotního prezidenta Tita, který byl formálně Předsednictvu nadřazen a byl také z titulu své prezidentské funkce předsedou Předsednictva. Po jeho smrti, 4. května 1980, byla moc ve státě převzata právě Předsednictvem, které bylo zvoleno ještě za Titova života. Ve vedení Předsednictva se střídali zástupci jednotlivých republik a autonomních oblastí. Ke zlomu došlo v květnu 1991, kdy delegáti Srbska, Černé Hory a autonomních oblastí neumožnili převzetí funkce Stipemu Mesićovi, který byl jako zástupce Chorvatska na řadě podle předem dohodnutého systému rotace. To způsobilo, že Předsednictvo na čas nemělo ani předsedu, ani místopředsedu, a tak nikoho, kdo by legálně mohl svolat jeho zasedání, než byl Mesić nakonec v červenci do funkce zvolen. V říjnu 1991 Předsednictvo zbytku federace převzalo funkce a pravomoci svazového parlamentu a svazové vlády (samotná federální vláda ale odstoupila až v prosinci).", "section_level": 2}, {"title": "Právní postavení.", "content": "Předsednictvo SFRJ zastupovalo federaci navenek i uvnitř. Předsednictvo také v rámci svých práv a povinností a pro dosažení rovnosti národů a národností mělo harmonizovat společné zájmy republik a autonomních oblastí s jejich odpovědností při realizaci práv a povinností federace. Chránilo ústavní pořádek. Předsednictvu také příslušelo navrhovat kandidáta na funkci předsedy svazového výkonného výboru (předseda federální vlády) a kandidáty na soudce Ústavního soudu SFRJ. Předsednictvo bylo nejvyšším velitelem jugoslávské branné moci, bylo nejvyšším orgánem vedení a velení ozbrojených sil ve válce i míru. Jmenovalo a povyšovalo generály a admirály, jmenovalo také členy Národní rady obrany, stejně jako členy dalších rad, které se mohlo rozhodnout ustanovit. Také propůjčování a udělování státních vyznamenání federace náleželo právě Předsednictvu.", "section_level": 2}, {"title": "Ustavení do funkce.", "content": "Výběr členů Předsednictva se odehrával v jednotlivých republikách a autonomních oblastech, které samostatně rozhodovaly o svém zástupci. Republiky, resp. autonomní oblasti, mohly také svého delegáta v průběhu volebního období nahradit, což se stalo na sklonku existence AVNOJské Jugoslávie v případě Kosova a Chorvatska, kdy však již nejde hovořit o politickém monopolu Svazu komunistů Jugoslávie, potažmo Svazů komunistů v jednotlivých republikách a autonomních oblastech. V dobách tohoto monopolu členství v Předsednictvu nabývali především zasloužilí straníci, kteří byli v průběhu období nahrazováni jen v případě úmrtí nebo nabytí jiné, významnější, funkce. Členové Předsednictva byli voleni nepřímo s výjimkou dvou členů posledního Předsednictva: Slovince Janeze Drnovšeka a Bosňana Bogiće Bogićeviće, kteří byli zvoleni přímo.", "section_level": 2}, {"title": "Složení Předsednictva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předsedové.", "content": "K výměně předsedy docházelo v letech 1980 - 1991 pravidelně 15. května podle předem známého pořadí (Makedonie, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Srbsko, Chorvatsko, Černá Hora, Vojvodina a Kosovo). Ve vztahu k poslednímu předsedovi Předsednictva Stipemu Mesićovi je nutné zmínit, že do funkce byl uveden zpětně k 1. červenci v době po podpisu Brionské deklarace a ve funkci setrval až do prosince 1991. Chaos v Jugoslávii byl umocněn, když se zbývající členové Předsednictva rozhodli pokračovat v rotaci a v říjnu 1991 uvést do funkce předsedy Předsednictva SFRJ Branka Kostiće z Černé Hory. Vzhledem k situaci, za jaké nabyl Kostić funkci, bývá za posledního předsedu Předsednictva považován Stjepan Mesić, neboť ten se stal předsedou ještě za plného počtu členů Předsednictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Předsednictvo Socialistické federativní republiky Jugoslávie (nebo též Prezídium SFRJ) (: ; : ; : ; : ) byla kolektivní hlava Socialistické federativní republiky Jugoslávie od května 1980 do roku 1992, kdy zůstali již jen čtyři z původních osmi členů.", "tgt_summary": "The Presidency of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia (, Председништво СФРЈ; ; Slovene: \"Predsedstvo SFRJ\"; ), also known as the Presidium, was the collective head of state of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia. It was established in 1971 according to amendments to the 1963 Constitution and reorganized by the 1974 Constitution. Up to 1974, the Presidency had 23 members – three from each republic, two from each autonomous province and President Josip Broz Tito. In 1974 the Presidency was reduced to 9 members – one from each republic and autonomous province and, until 1988, President of the League of Communists of Yugoslavia \"ex officio\".", "id": 1841705} {"src_title": "Michael Thonet", "tgt_title": "Michael Thonet", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Michael Thonet se narodil 2. července 1796 v městečku Boppard nedaleko Koblence v západním Německu (tehdy ovšem součástí revoluční Francie). Vyučil se stolařem a v rodišti založil řemeslnickou dílnu, v níž vyráběl nábytek. Ve třicátých letech 19. století začal dělat pokusy s ohýbáním dřeva, čehož pak využil i ve své profesi. Ohýbaný nábytek poprvé představil veřejnosti roku 1841 na průmyslové výstavě v Koblenci, kterou navštívil i rakouský kancléř Metternich. Na jeho doporučení přesídlil Thonet v následujícím roce do Vídně, kde si založil vlastní firmu na výrobu nábytku. S manželkou Annou Marií měl celkem třináct dětí, jen pět synů se však dožilo dospělosti. Kvůli nim roku 1853 přejmenoval firmu na „Gebrüder Thonet“. Zájem o ohýbaný nábytek neustále rostl, roku 1856 se proto Thonet rozhodl založit novou továrnu. Kvůli výhodným podmínkám si vybral moravské Koryčany, kam se následně sám na čas přestěhoval. Výroba se zde rozběhla roku 1857 a díky velkým úspěchům se firma zanedlouho rozšířila i o závody v Bystřici pod Hostýnem a Vsetíně. Později založil továrny také v Radomsku a v německém Frankenbergu. Thonetův ohýbaný nábytek se brzy stal pojmem a německý podnikatel za jeho výrobu získal i řadu ocenění, mimo jiné zlatý kříž za zásluhy či rytířský kříž řádu Františka Josefa. Na sklonku života byl uznávaným výrobcem nábytku. Zemřel 3. března 1871 ve Vídni a vedení firmy převzali jeho synové. V podnikání byli činní synové Michael Thonet mladší (1824–1902), Josef Thonet (1830–1887), Jakob Thonet (1841–1929) a August Thonet (1829–1910). August navíc působil jako poslanec Moravského zemského sněmu a starosta Bystřice pod Hostýnem. Funkci starosty Bystřice pod Hostýnem zastával i Jakob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Thonet (2. července 1796 Boppard – 3. března 1871 Vídeň) byl německý podnikatel, truhlář, vynálezce a návrhář nábytku. Původem z Boppardu v Porýní, usadil se na Moravě, kde založil v Koryčanech (1856) a v Bystřici pod Hostýnem (1861) továrny na nábytek z ohýbaného dřeva – TON. Továrna v Bystřici pod Hostýnem byla ve své době největší svého druhu, stala se vývojovým centrem celé firmy TON a exportovala své výrobky do celého světa.", "tgt_summary": "Michael Thonet (2 July 1796 – 3 March 1871) was a German-Austrian cabinet maker, known for the invention of bentwood furniture.", "id": 2463054} {"src_title": "William Cavendish-Bentinck", "tgt_title": "William Cavendish-Bentinck, 3rd Duke of Portland", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "William Cavendish byl nejstarším synem Williama Bentnicka, 2. vévody z Portlandu a Margaret Cavendish-Harleyové a zdědil velká panství po své matce a babičce z matčiny strany. Studoval na Westminsterské škole a později na Christ Church v Oxfordu. Roku 1761 se stal poslancem Dolní sněmovny za obvod Weobley ale následující rok zdědil titul po svém otci a stal se členem Sněmovny lordů. Připojil se k Whigům vedeným Charles Watson-Wentworthem, v jeho první vládě (1765–1766) zastával funkci správce královské domácnosti a v jeho druhé vládě (duben – srpen 1782) zastával pozici správce Irska. Po Watsonově smrti, spolu s dalšími spojenci Charlese Jamese Foxe, odstoupil. V roce 1766 se oženil s Dorothy Cavendishovou, dcerou Williama Cavendishe, se kterou měl šest dětí. V dubnu 1783 se stal formálně premiérem koaliční vlády, jejímiž hlavními představiteli byl Charles James Fox a Frederick North. V ní také zastával funkci ministra financí. Tato vláda byla odvolána v prosinci téhož roku. Roku 1789 se Cavendish stal jedním z viceprezidentů londýnské dobročinné společnosti Foundling Hospital. Jeho otec byl jedním ze zakladatelů této organizace, určených Jiřím II. Posláním této společnosti byla starost o opuštěné děti. Roku 1793 byl Cavendish jmenován, po Fredericku Northovi, jejím prezidentem. Podobně jako jiní konzervativní Whigové byl i Portland znepokojen francouzskou revolucí, rozešel se v názorech na ni s Foxem a roku 1794 se stal členem Pittovy vlády jako ministr vnitra až do Pittovy smrti roku 1806. Poté co se Pittovi spojenci znovu dostali k moci v březnu 1807 stal se Cavendish akceptovatelným premiérem pro skupinu vlivných politiků. Jeho druhé funkční období bylo poznamenáno celkovou izolací Británie od kontinentu. Na konci roku 1809 se jeho zdravotní stav zhoršil a po skandálu jeho ministrů Canninga a Castlereagha Cavendish odstoupil a krátce nato zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Cavendish-Bentinck, 3. vévoda z Portlandu (14. duben 1738 – 30. říjen 1809) byl britský státník, člen strany Whigů a později Toryů, rektor Oxfordské univerzity a britský premiér. Byl držitelem britských šlechtických titulů všech úrovní – vévoda, markýz, hrabě, vikomt, i baron.", "tgt_summary": "William Henry Cavendish Cavendish-Bentinck, 3rd Duke of Portland, (14 April 1738 – 30 October 1809) was a British Whig and Tory politician during the late Georgian era. He served as Chancellor of the University of Oxford (1792–1809) and twice as the Prime Minister, of Great Britain (1783) and then of the United Kingdom (1807–09). The twenty-four years between his two terms as Prime Minister is the longest gap between terms of office of any British Prime Minister. Portland was known before 1762 by the courtesy title Marquess of Titchfield. He held a title of every degree of British nobility: Duke, Marquess, Earl, Viscount, and Baron. He is also a great-great-great-grandfather of Elizabeth II through her maternal grandmother.", "id": 2394301} {"src_title": "6 (linka metra v Paříži)", "tgt_title": "Paris Métro Line 6", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní projekt počítal s vybudováním jedné okružní linky, která by kopírovala okružní bulváry. Později však došlo ke změnám plánu a vznikly dvě samostatné linky (2 a 6), nicméně výstavba viaduktů a stanic byla u obou velmi podobná. Ačkoliv linka s číslem 6 byla otevřena až v roce 1909, část dnešní linky byla zprovozněna o něco dříve. 2. října 1900 byl otevřen nejstarší úsek mezi dnešními stanicemi \"Charles de Gaulle – Étoile\" a \"Trocadéro\". Jednalo se o rozšíření linky 1. Když byla 6. listopadu 1903 linka prodloužena od stanice \"Trocadéro\" po \"Passy\", oddělil se úsek počínaje stanicí \"Étoile\" od linky 1 a vznikla nová linka \"2 Sud\" (2 Jih), též nazývána \"Circulaire Sud\" (Jižní okruh). Tato linka byla 24. dubna 1906 rozšířena od \"Passy\" po \"Place d'Italie\". 14. října 1907 byla linka \"2 Sud\" zrušena a připojená k lince 5. Dosavadní linka \"2 Nord\" (2 Sever) byla přejmenována na linku 2. Dne 1. března 1909 byla zprovozněna nová linka 6 mezi stanicemi \"Place d'Italie\" a \"Nation\". Dne 12. října 1942 byl úsek \"Étoile\" ↔ \"Place d'Italie\" opět odpojen od linky 5 a spojen s linkou 6, která tak získala dnešní podobu. Obě části vedly převážně nad zemí, zatímco linka 5 je až na výjimku (přejezd přes Seinu) vedena pod zemí. Toto spojení existovalo dočasně už v roce 1931 po dobu konání mezinárodní koloniální výstavy. V letech 1972–1974 byla trať přestavěna pro provoz vlaků na pneumatikách. V listopadu 2007 byl na trati instalován automatický informační systém o pohybu vlaků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka 6 je jedna z linek pařížského metra a v systému MHD je značena světle zelenou barvou (obdobně jako linka 7bis). Prochází převážně jižní částí města po půlkruhové dráze a spolu s linkou 2 v severní části Paříže vytvářejí nepravidelný okruh s přestupy na stanicích \"Nation\" a \"Charles de Gaulle – Étoile\". Trať je dlouhá 13,6 km, má 28 stanic a ročně přepraví zhruba 100,7 miliónů cestujících. Linka vede většinou na viaduktech nad zemí a na dvou místech překračuje Seinu po mostech.", "tgt_summary": "Line 6 is one of the sixteen lines of the Paris Métro rapid transit system. Following a semi-circular route around the southern half of the city above boulevards formed by the former wall of the 'Fermiers généraux' built between 1784 and 1791, it runs between Charles de Gaulle – Étoile in the west and Nation in the east. Opened between 1900 and 1906 from Étoile to Place d'Italie, Line 6 was initially called \"2 sud\" or \"circulaire sud\" (\"southern circulator\"), before being integrated for a long time with Line 5, while the section heading east to Nation opened in 1909. At that time, Line 6 took its current form. The line is in length, of which are above ground, and is equipped with rubber-tyred rolling stock since 1974. The line is considered one of the most pleasant lines on the Métro, due to is numerous views, sometimes exceptional, of many of Paris' most famous landmarks and monuments. With slightly more than 100 million riders in 2004, it is the sixth busiest line of the network.", "id": 2314153} {"src_title": "Dageš", "tgt_title": "Dagesh", "src_document": [{"title": "Dageš forte.", "content": "\"Dageš forte\" („silné dageš“, \"dageš chazak\" nebo \"dageš kaved\") se může vyskytovat v každém konsonantu kromě laryngál (ע ח ה א) a ר, a to pouze v tom případě, že mu předchází vokál (pokud mu předchází šva, jedná se o \"dageš lene\") a že se nejedná o poslední konsonant ve slově. \"Dageš forte\" se dělí na tyto typy: Konsonanty s dageš forte, po nichž následuje šva mohou dageš ztratit, a to zejména v případě konsonantů ק נ מ ל י ו.‎", "section_level": 1}, {"title": "Dageš lene.", "content": "\"Dageš lene\" („lehké dageš“, \"dageš kal\") označuje explozivní výslovnost konsonantů ze skupiny „begadkefat“: (ת פ כ ד ג ב) v následujících případech:", "section_level": 1}, {"title": "Typografie dageše.", "content": "Ačkoli je uvedené rozlišování jednotlivých typů dageše relevantní z hlediska funkce i výslovnosti, v písmu se zpravidla nerozlišuje; rozpoznání správného typu (a tím i správné výslovnosti) pak často vyžaduje u čtenáře navzdory plně vokalizaci textu znalost příslušného slova a jeho výslovnosti, popřípadě příslušného gramatického jevu. Výjimkou jsou některá vydání modlitebních knih a jiných náboženských textů, kde může dageš forte a dageš lene být rozlišen např. tučnější sazbou nebo zvláštní značkou připojenou k písmenu. Ustálený typografický postup však pro takové případy neexistuje. U textů vokalizovaných pouze částečně (ne zcela důsledně) se dageš forte často vypouští; někdy se vypouští i dageš lene u písmen ג, ד, ת, u nichž moderní hebrejština rozdíl mezi plozivní a frikativní výslovností stírá. Naopak se dageš lene většinou ponechává u písmen ב, כ, פ, kde se dvojí výslovnost stále rozlišuje. Absence dageše u písmene může být označena nebo zvýrazněna značkou \"rafe\" (U+05BF). Unicode má kromě kombinačního znaku pro dageš i kódy pro jednotlivá písmena s dagešem v oblasti U+FB30 až U+FB4A.", "section_level": 1}, {"title": "Mapik a šuruk.", "content": "Některé gramatiky hovoří o \"dageš mapik\", jiné jen o \"mapik\" „pocházejícím z dageš“. Jedná se o graficky stejný znak jako dageš a vkládá se do písmene ה, aby se zdůraznila plnohodnotnost tohoto konsonantu. Konsonant pak neslouží jako nevyslovovaná \"mater lectionis\" (naznačení vokálu), nýbrž se vyslovuje: \"arcah\" „její země“. Graficky shodným znakem s dagešem je i šuruk. Písmeno vav s šurukem se vyslovuje jako samohláska (v moderní hebrejštině jako [u], v některých aškenázských dialektech ale jako [ɪ]). Mapik a šuruk jsou nejen graficky zcela identické s dagešem, ale nemají ani přidělenu samostatnou pozici v Unicodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dageš ( „zostřující“) je znaménko, jež bylo zavedeno spolu s vokalizací hebrejštiny a které označuje explozivní výslovnost konsonantů ze skupiny „begadkefat“: ת פ כ ד ג ב (\"dageš lene\"), případně také prodloužení či důraznou výslovnost konsonantu (\"dageš forte\", v moderní hebrejštině dageš tuto vlastnost ztratilo). Značí se tečkou uprostřed konsonantu.", "tgt_summary": "The dagesh () is a diacritic used in the Hebrew alphabet. It was added to the Hebrew orthography at the same time as the Masoretic system of niqqud (vowel points). It takes the form of a dot placed inside a Hebrew letter and has the effect of modifying the sound in one of two ways. An identical mark, called mappiq, has a different phonetic function, and can be applied to different consonants; the same mark is also employed in the vowel shuruk. Dagesh and mappiq symbols are often omitted in writing. For instance, is often written as . The use or omission of such marks is usually consistent throughout any given context. The two functions of dagesh are distinguished as either \"kal\" (light) or \"ḥazak\" (strong).", "id": 29684} {"src_title": "Butan", "tgt_title": "Butane", "src_document": [{"title": "Reakce.", "content": "Při dostatku kyslíku se butan spaluje na oxid uhličitý a vodní páru. Při nedostatku kyslíku může vznikat také uhlík (saze) a oxid uhelnatý. \"n\"-butan je surovinou v DuPontově katalytickém procesu přípravy maleinanhydridu: \"n\"-butan, podobně jako všechny uhlovodíky, podléhá chloraci volnými radikály, kdy vznikají 1-chlor- a 2-chlorbutan, a dále i deriváty s vyšším počtem atomů chloru. Různá relativní míra chlorace je částečně vysvětlena odlišnými vazebnými disociačními energiemi, 425 a 411 kJ/mol u dvou typů C-H vazeb. Dva centrální atomy uhlíku mají mírně slabší vazby C-H.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Butan se prodává v láhvích jako palivo pro vařiče a podobné účely. Směs butanu s propanem (a dalšími uhlovodíky) se komerčně nazývá propan-butan. Pro použití ve formě motorového paliva se však tato propan-butanová směs prodává pod zkratkou LPG. Butan je kromě toho v určité míře i složkou benzinu, surovinou pro výrobu základních petrochemikálií při parním krakování, používá se jako palivo v cigaretových zapalovačích a jako hnací plyn ve sprejích. Velmi čisté formy, zvláště isobutanu, lze používat jako chladivo a ve značné míře tedy nahrazují halomethany nebezpečné pro ozónovou vrstvu, například v domácích chladničkách a mrazničkách. Hořlavost butanu není příliš velkým problémem, protože množství obsažené v zařízení není tak velké, aby vytvořilo výbušnou směs se vzduchem v místnosti. Operační tlak butanu je nižší než u halomethanů, například R-12, proto systémy s tímto plynem (např. automobilové klimatizace) nebudou při použití butanu fungovat optimálně.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Butan je prostý asfyxant a jeho toxické účinky jsou dány vytlačováním kyslíku. Nemá žádné přímé systémové účinky. Inhalace butanu může způsobit euforii, ospalost, narkózu, asfyxii, srdeční arytmii a omrzliny. Může dojít i k smrti způsobené asfyxií a fibrilací komor. Butan je nejčastěji zneužívanou těkavou látkou ve Velké Británii a v roce 2000 způsobil 52 % úmrtí \"spjatých s rozpouštědly\". Při vstřikování butanu přímo do krku se kapalina expanzí rychle ochlazuje na –20 °C a může způsobit prodloužený laryngospasmus. Syndrom \"náhlé čichačovy smrti\" (SSD), poprvé popsaný Bassem v roce 1970, je nejčastější prostou příčinou smrtí spjatých s rozpouštědly, tvoří 55 % známých smrtelných případů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Název butan se používá jako: Tento článek je o obou izomerech butanu; infobox pak obsahuje informace pouze o nevětveném butanu; podrobnosti o isobutanu jsou uvedeny samostatně. Oba butany jsou velmi hořlavé, bezbarvé, snadno zkapalnitelné plyny bez zápachu. Název butan je složen z částí but- podle \"acidum butyricum\" – latinského názvu pro kyselinu máselnou, karboxylovou kyselinu se stejným počtem atomů uhlíku v molekule a -an, přípony označující alkany. Rotace okolo centrální chemické vazby C-C tvoří dvě konformace (\"trans\" a \"gauche\").", "tgt_summary": "Butane () or \"n\"-butane is an alkane with the formula CH. Butane is a gas at room temperature and atmospheric pressure. Butane is highly flammable, colorless, easily liquefied gas that quickly vaporize at room temperature. The name butane comes from the roots but- (from butyric acid, named after the Greek word for butter) and -ane. It was discovered by the chemist Edward Frankland in 1849. It was found dissolved in crude petroleum in 1864 by Edmund Ronalds, who was the first to describe its properties.", "id": 2055348} {"src_title": "Benetton (firma)", "tgt_title": "Benetton Group", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Luciano Benetton založil firmu United Colors of Benetton (Spojené barvy Benettonu) v roce 1965 v italském městě Treviso. Firmu Luciano založil se svými sourozenci. Předsedou a šéfem se stal nejstarší z nich – sám Luciano (* 1935). Jeho sestra Guiliana (* 1937) měla na starosti návrhy, bratr Gilberto (* 1941) vedl administrativu a finance a čtvrtý sourozenec Carlo (* 1943) řídil výrobu. V následujících letech se firma rozrůstala. V roce 1969 byl otevřen první butik na Rue Bonaparte v Paříži s výběrem celého tuctu různých svetříků až v padesáti barevných odstínech. Pak se firma začala rovněž orientovat na kosmetické produkty, například v roce 1986 firma začala vyrábět vlastní parfémem Colors. V roce 1992 se Luciano Benetton pustil do vydávání mezinárodního magazínu v angličtině a francouzštině s názvem Colors.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "\"\"Jsem snad radikální? Myslím, že tak trochu ano. Věřím, že je to jediný způsob, jak obstát ve své roli – tedy být příkladem. Prorážel jsem cestu tím, že jsem nutil lidi, aby si uvědomili, že každý z nich se musí podílet na řešení problémů\"\" Luciano Benetton \"\"Nikdy se nesmíte vzdát nejvyšších nároků na kvalitu,\"\" říká Alessandro Benetton (* 1964), Lucianův syn a jeho nástupce, jenž získal nejvyšší vzdělání na Bostonské univerzitě a na Harvardu, a dodává: \"\"Jsme úspěšní díky produktům. Kdybychom se jen o kousek odchýlili od standardu a přístupných cen pro mladé, pak bychom se vystavili riziku, že naši zákazníci budou nespokojení. Ale i nadále uděláme vše pro to, abychom úroveň společnosti United Colors of Benetton stále zlepšovali\".\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Benetton Group S.p.A je oděvní firma a globální módní značka sídlící v Trevisu v Itálii. Společnost má přes 6200 prodejen ve 120 zemích světa. Vydělá ročně přes 2 miliardy EUR a dělí se na tyto složky: V roce 1974 se členem společnosti stala i francouzská značka \"Sisley\" (elegantní a ležérní móda), později také \"Playlife\" (sportovní oblečení) a \"Killer Loop\" (mladistvá móda).", "tgt_summary": "Benetton Group S.r.l. is a global fashion brand based in Ponzano Veneto, Italy founded in 1965. Benetton Group has a network of about 5,000 stores worldwide. It is a wholly owned subsidiary of the Benetton family's holding company Edizione.", "id": 780799} {"src_title": "Letecká fotografie z draků", "tgt_title": "Kite aerial photography", "src_document": [{"title": "Upevnění fotoaparátu a stabilizace.", "content": "Fotoaparát lze připevnit přímo na draka, ale obvykle je připevněn k nastavitelné plošině mezi šňůrou a drakem. Tato vzdálenost redukuje nadměrný pohyb, který by mohl být přenášen z draka na fotoaparát a umožňuje drakovi vyletět do vyšších a stabilnějších vzdušných proudů. Pokud je to možné, fotoaparát se nastaví na vysokou rychlost závěrky, aby se snížilo pohybové rozostření. Fotoaparáty používající interní funkce stabilizaci obrazu mohou zvýšit počet ostrých fotografií. Aby bylo možné pořizovat fotografie orientované souběžně s horizontem, používá se metoda závěsu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěsné kyvadlo.", "content": "Tento jednoduchý způsob vyrovnávání vodorovné úrovně umožňuje závěs z tuhého materiálu umístěný na šňůře pod drakem. Přirozená gravitace sama udržuje plošinu rovnou, bez ohledu na úhel, který svírá šňůra draka se zemí. Kyvadlo sice osciluje v důsledku pohybu draka a síly větru, ale fotoaparát s kyvadlem zůstane stabilnější než bez kyvadla.", "section_level": 2}, {"title": "Picavetův závěs.", "content": "Picavetův závěsný kříž je pojmenován po svém francouzském vynálezci Pierru Picavetovi. Skládá se z tuhého kříže, který je pod šňůrou k drakovi zavěšený ze dvou bodů. Samotné lano je propleteno v několika bodech kříže a zároveň je spojeno se šňůřou draka. Picavetovo lanko prochází skrz oko háčků nebo přes malé kladky tak, aby se plošina ustálila ve vodorovné poloze. Rozměry a tvary Picavetova závěsu byly při pokusech na zvýšení stability a ke zlepšení pohyblivosti několikrát přizpůsobeny.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografování a směrování aparátu.", "content": "Spoušť fotoaparátu může být ovládána několika možnými způsoby v závislosti na typu kamery a složitosti elektroniky a plošiny. Spouštěcí mechanismy jsou ovládány pomocí rádiových servo motorků, infračerveného signálu, kabelové spouště nebo pomocí vestavěného intervalometeru. Ideální situace je taková, že se spoušť uvolní až po dosažení požadované výšky, aby se zabránilo pořizování fotografií během vypouštění. Upevnění kamery přímo na drakovi nebo šňůře neumožňuje praktickou změnu polohy. Pokud je kamera namontována uvnitř rámu, může být tato souprava navržena tak, aby se mohla natočit horizontálně a vertikálně a měnit tak formát obrazu krajiny otáčením fotoaparátu. Úpravy těchto úhlů lze provést ručně, nastavením plošiny na zemi, nebo po úpravě plošiny umožňuje pomocí dálkového ovládání nebo automatického regulátoru na plošině, když je ve vzduchu. Běžně se úpoužívá RC systém, který se používá pro modely letadel. Serva se v těchto systémech používají k úpravě polohy plošiny. Bylo vyvinuto několik automatických regulátorů tak, aby mohly snímat fotografie, pohybovat kamerou, měnit úhel, a tak dále.", "section_level": 1}, {"title": "Draci.", "content": "Nejdůležitějším aspektem jakéhokoliv draka k výtahu fotoaparátu je stabilita. Široce používané typy draků jsou například parafoil, rokkaku nebo delta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1883 Archibald Douglas draky používal pro měření rozdílů rychlosti větru. Alexander McAdie zopakoval pokusy Benjamina Franklina s drakem a elektroměry. V roce 1887 zveřejnil zprávu o řiditelných dracích Woodbridge Davis. První letecké fotografie z draka pořídil Arthur Batut v Labruguière ve Francii v roce 1888. Po roce 1893 se inspiroval Malajským drakem americký vynálezce William Abner Eddy, který jej dále vylepšil a dnes je známý jako „čtyřúhelníkový drak Eddy“ (anglicky: \"diamond Eddy kite\"). Zlepšil také způsob řetězení několika draků. Dříve byl každý drak spojen s předchozím a Eddy místo toho vedl jednotlivé draky z odboček ze společné hlavní linie. Dne 30. května 1895 Eddy pořídil první fotografie ze vzduchu v Americe. Bylo to 37 let po prvních Nadarových snímcích z balónu a 7 let po prvních fotografiích z draků Arthura Batuta. Eddy Batutovu technologii vylepšil a dokonce experimentoval s telefonováním přes draky a „dračími zrcadly“. Eddy měřil teploty vzduchu, pomáhal námořnictvu ve Španělsko-americké válce a s pomocí fotografie pořízených z draka vyřešil krádež zmrzliny ze své pavlače. Slavné fotografie San Francisca po zemětřesení v roce 1906 (vpravo) pořídil pionýr KAP George R. Lawrence velkoformátovým panoramatickým fotoaparátem a stabilizační plošiny, kterou sám navrhl. Jednalo se o 160 stupňovou panoramatickou fotografii pořízenou z výšky 600 metrů, která byla vyvolána kontaktním otiskem z negativu o rozměrech 17×48 palců (43×122 cm). Každý kus se prodával za 125 USD, Lawrence získal za prodané fotografie 15 000 dolarů. Fotoaparát vážil 22 kilogramů a používaly se v něm celuloidové desky.", "section_level": 1}, {"title": "KAP dnes.", "content": "S rozvojem internetu, lehkých a cenově dostupných digitální fotoaparátů, rádiové techniky a mikroelektroniky, se letecká fotografie z draků stává stále více populární. V posledních letech jsou k dispozici sestavy, které začátečníkům umožní rychle sestavit funkční KAP plošinu a začít pořizovat letecké snímky v obou spektrech - viditelném a infračerveném spektru. Praktické a komerční využívání KAP je omezeno nepředvídatelností počasí (zejména větru, slunce a deště) a na skutečnost, že ne každé místo je vhodné pro létání s drakem. Jeho provozování v blízkosti budovy nebo při větru poblíž stromů může být problematické vzhledem k velké turbulenci. Hlavními aplikacemi jsou dnes amatérská fotografie, výtvarné umění a archeologie. Pokusy o komercializaci KAP byly dosud z velké části neúspěšné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letecká fotografie z draků (anglicky \"Kite Aerial Photography\", zkráceně \"KAP\") je název pro specializovaný žánr z oboru fotografie. Fotoaparát je vynesen do vzduchu pomocí draka a je ovládán buď dálkově nebo automaticky k tomu, aby exponoval fotografie ze vzduchu. Fotografická soustava se může pohybovat od velmi jednoduché, sestávající se ze spouštěcího mechanismu s jednorázovým fotoaparátem, až po velmi složité rádiově ovládané přístroje a digitální fotoaparáty. V některých případech se jedná o alternativu k ostatním formám snímkování ze vzduchu.", "tgt_summary": "Kite aerial photography (KAP) is a hobby and a type of photography. A camera is lifted using a kite and is triggered either remotely or automatically to take aerial photographs. The camera rigs can range from the extremely simple, consisting of a trigger mechanism with a disposable camera, to complex apparatus using radio control and digital cameras. On some occasions it can be a good alternative to other forms of aerial photography.", "id": 2250435} {"src_title": "A-101", "tgt_title": "AS-101", "src_document": [{"title": "Cíle.", "content": "Prvních pět letů rakety Saturn byly testy, určené k ověření funkčnosti nosiče. Mise A-101 však měla praktický úkol spočívající v testování vybavení pro program Apollo. Maketa lodi Apollo měla být podrobena zátěžovému testu a zároveň mělo být potvrzeno, že raketa Saturn je schopna tuto loď vynést na orbitu. Maketa byla postavena tak, aby její rozměr, hmotnost a těžiště věrně odpovídal kosmické lodi Apollo. Aby bylo působení aerodynamických sil co nejlépe zdokumentováno, byla na vrchu makety lodi umístěna nefunkční věž únikového systému. Celkem bylo v lodi umístěno 116 zařízení pomocí nichž byly měřeny síly, tlaky a zrychlení působící na kabinu za letu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Start se konal na odpalovací rampě komplexu 37 na Cape Canaveral ale kvůli závadám byl dvakrát zrušen. První start musel být odvolán kvůli kontaminaci paliva a při druhém pokusu selhal kompresor v chladicím okruhu, což způsobilo přehřátí naváděcího systému. Raketa nakonec odstartovala 28. května 1964 v pět hodin odpoledne UTC. Průběh letu byl plně v souladu s letovým plánem až do času 76,9 sekundy, kdy vypadl motor číslo osm prvního stupně. Na rozdíl od mise SA-4, kdy byl motor odstaven úmyslně, nebylo toto selhání plánováno a řídící systém rakety musel reagovat prodloužením doby zážehu zbylých motorů pro kompenzaci sníženého tahu. Po odstavení motorů prvního stupně proběhla úspěšná separace obou stupňů a následně bylo zažehnuto všech šest motorů RL-10 druhého stupně. Věž únikového systému byla poté také odhozena, stejně jako kamerové kontejnery. Druhý stupeň ukončil svou činnost v čase 624,5 sekund po startu. Bylo dosaženo orbity 182 na 227 km a maketa kosmické lodi a prázdný druhý stupeň společně vykonaly 54 oběhů. Po dosažení orbity pokračovalo odesílání telemetrie ještě přibližně čtyři oběhy, dokud se nevybily baterie. Obě tělesa vstoupila do atmosféry 1. června 1964 poblíž ostrova Kanton v Tichém oceánu. Příčina výpadku osmého motoru byla brzy odhalena. Způsobil ji ulomený zub z jednoho ozubeného kola v mechanismu turbočerpadla. Nejednalo se o vážný problém, neboť slabiny v konstrukci ozubení byly známé a na příště se již počítalo s modifikovaným turbočerpadlem.", "section_level": 1}], "src_summary": "A-101 (SA-6, Saturn-Apollo 6) byla orbitální mise nosné rakety Saturn I. Byl to první let s maketou kosmické lodi Apollo.", "tgt_summary": "AS-101 (also designated SA-6) was the sixth flight of the Saturn I launch vehicle, which carried the first boilerplate Apollo spacecraft into low Earth orbit. The test took place on May 28, 1964, lasting for four orbits (about six hours). The spacecraft and its upper stage completed a total of 54 orbits before reentering the atmosphere and crashing in the Pacific Ocean on June 1, 1964. The flight experienced a single anomaly: one of the eight first-stage Saturn I engines shut down early, but the guidance system compensated by burning the remaining seven engines longer. AS-101 was followed by four more flights to verify the launch aerodynamics of the Apollo command and service module (CSM) and its launch escape system (LES) tower.", "id": 1675157} {"src_title": "A-102 (kosmická mise)", "tgt_title": "AS-102", "src_document": [{"title": "Cíle.", "content": "Mise měla zopakovat úspěšný předchozí test A-101 a provést letový test makety kosmické lodi Apollo. Maketa Apollo, sériové číslo 15, byla lehce odlišná od makety 13, použité při předchozí misi. Jedna skupina RCS trysek byla vybavena zařízeními pro měření teploty a vibrací při průletu atmosférou. Únikový systém měl pro oddělení použít vlastní zdvihový a hlavní motor. Raketa byla Saturn I byla také lehce modifikována. Změněny byly prvky ozubeného soukolí v turbočerpadlech motorů prvního stupně H-1, právě defekt jednoho z ozubených kol měl na svědomí výpadek jednoho z motorů při předchozí misi. Raketa měla poprvé programovatelný letový počítač. Dříve byly rakety vybaveny předprogramovaným řídícím počítačem, který neumožňoval vypořádat se s neočekávanými událostmi. To se s novým počítačem změnilo, neboť již mohl být přeprogramován za letu a mohl tak být pružně přizpůsoben na zvládnutí neočekávaných poruch, abnormálních aerodynamických podmínek a dalších potenciálně nebezpečných situací.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "První a druhý stupeň (S-I a S-IV) a přístrojová jednotka IU byly na Cape Canaveral dopraveny v červnu 1964. Při kontrole pohonného systému byla zjištěna trhlina na motoru H-1 číslo šest prvního stupně. Pozemní personál tak měl poprvé provést výměnu motoru na raketě Saturn I, ale později bylo rozhodnuto o demontáži všech osmi motorů a odeslání zpět jejich výrobci (Pratt&Whitney Rocketdyne). Výměna motorů zpozdila start zhruba o čtrnáct dní. Další zdržení si vyžádaly hurikány čtvrtého stupně Cleo a Dora, které se zformovaly koncem srpna. Cleo prošel oblastí Karibiku a zasáhl pobřeží Floridy. Dora zasáhla sever Floridy a přešla přes celý poloostrov. Start se konal 18. září před polednem místního času. Zážeh prvního stupně trval 147 sekund, poté se úspěšně oddělil. Druhý stupeň byl zažehnut 160 sekund po startu a dohořel 621 sekund po startu. Únikový systém byl odhozen souběžně s prvním stupněm. Přístroje na palubě makety lodi Apollo vysílaly telemetrická data po dobu pěti oběhů. Vstup do atmosféry nastal po padesátém devátém oběhu nad Indickým oceánem. Všechny úkoly byly splněny a mise byla úspěšná. Jen kamerové podvěsy nebyly vyzvednuty, protože dopadly dále od předpokládaného místa.", "section_level": 1}], "src_summary": "A-102 (SA-7, Saturn-Apollo 7) byla orbitální mise nosné rakety Saturn I. Byla to druhá mise rakety Saturn s maketou velitelského a servisního modulu kosmické lodi Apollo.", "tgt_summary": "AS-102 (also designated SA-7) was the seventh flight of the Saturn I launch vehicle, which carried the boilerplate Apollo spacecraft BP-15 into low Earth orbit. The test took place on September 18, 1964, lasting for five orbits (about seven and a half hours). The spacecraft and its upper stage completed 59 orbits before reentering the atmosphere and crashing in the Indian Ocean on September 22, 1964.", "id": 1558078} {"src_title": "Pelargonie", "tgt_title": "Pelargonium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kmínky nebo stonky ztlustlé, ochlupené nebo drobně pýřité, často lepkavé. Listy vstřícné nebo střídavé, vonné, obvykle dlanité. Květenství sestavené v nepravý okolík či okoličnatý vrcholík.", "section_level": 1}, {"title": "EPPO kód.", "content": "1PELG", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První pěstovaný druh pelargonie byla \"Pelargonium triste\", původem z Jižní Afriky. Byla zřejmě určena pro botanickou zahradu v Leidenu a přivezena v roce 1600 na lodi. V roce 1631, anglický zahradník, John Tradescant, koupil semena od René Morina v Paříži a přivezl rostlinu do Anglie. Název \"Pelargonium\" použil Johannes Burman v roce 1738, z řečtiny , \"pelargós\", čáp, protože část květiny vypadá jako čapí zobák.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V ČR jsou jako okrasné rostliny převážně pěstovány křížence a kultivary pelargonie páskaté (\"Pelargonium zonale\") tvořící nápadná barevná kulovitá květenství, vzácněji kultivary pelargonie velkokvěté (\"Pelargonium grandiflorum\") zvané též \"anglický muškát\" a kultivary pelargonie štítnaté (\"Pelargonium peltatum\") známé také jako \"převislé muškáty\". Právě tzv. převislé muškáty ještě na přelomu dvacátého a 21. století zcela převládaly v truhlících po vzoru domů a podhorských venkovských stavení v Německu. Kříženci pelargonie páskaté (\"P.zonale\") jsou v jiných zemích označovány \"Pelargonium × hortorum\" (-\"pelargonie zahradní\") nebo \"Pelargonium Zonal Group\". Pelargonie (\"P.zonale\") byly v ČR velmi často pěstovány za okny vesnických domků, byly téměř nezbytnou ozdobou. Méně často jsou pelargonie pěstovány na záhonech jako výrazný doplněk letničkových výsadeb. V druhé polovině dvacátého století byly pelargonie široce oblíbeny jako balkonová rostlina ve většině bytů panelových domů. Na začátku 21. století, v období někdy označovaném jako hospodářská krize, lze na balkonech nebo za okny vidět kvést jakoukoliv rostlinu spíše zřídka. Oba druhy nejpěstovanější pelargonie nesnáší zimní chladna a při přezimování v v podmínkách domácností obvykle dlouhodobě nevydrží. Lze je přezimovat pouze v chladných světlých mrazuprostých místnostech (sklenících, oranžeriích). Vzhledem k ceně a chorobám pelargonie často nahrazují levnější letničky nebo odolnější a bohatě kvetoucí surfinie. Někdy jsou rostliny rodu pelargonie v domácnostech pěstovány jako léčivo nebo odpuzovač hmyzu. Některé druhy pelargonií, jako například \" P. graveolens\" hrají důležitou roli při výrobě vůní. Existují pelargonie, které voní po citrusech, mátě, nebo různém ovoci, druhy s růžovou vůní obsahující geraniol jsou komerčně nejvíce důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Muškát je víceletá rostlina. Množí se řízkováním, které bývá často prováděno v srpnu nebo běžně i červenci až říjnu , ale také úspěšně v předjaří (únor-březen). Vzácněji se pelargonie množí také semeny, výsevem v prosinci. Během pěstování je třeba rostliny přiměřeně zalévat a přihnojovat. Pěstovanéí druhy pelargonie kvetou obvykle od května do září, avšak některé druhy kvetou celý rok. Muškáty trpí mnoha chorobami, především virózami a houbovými chorobami ale zcela běžné je i napadení škůdci a fyziologické choroby z nedostatku živin. Na jaře na podzim mohou namrzat, v létě někdy trpí úpalem a suchem nebo přelitím.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Pěstované pelargonie obvykle preferují slunečné nebo světlé místo, nicméně například \"Pelargonium grandiflorum\" slunečné místo, nebo přímé slunce vyloženě nesnáší, avšak preferuje světlé stanoviště. K přezimování je vhodná světlá mrazuprostá místnost. Půdy mají být živné, humózní a spíše propustné, pelargonie nesnáší přemokření.", "section_level": 2}, {"title": "Teploty.", "content": "Pěstované pelargonie obvykle preferují během vegetace teploty okolo 20 °C ačkoliv snášejí bez i vyšší teploty. Výjimkou je například \"Pelargonium grandiflorum\", které potřebuje teploty kolem 10 °C. Vlivem náhlého přechodu do chladu pelargoniím mohou někdy zčervenat listy, nebo listy zvadnou a zcela opadají. Pelargonie nesmí namrznout, i lehký mrazík rostliny značně poškodí. Proto je třeba je v polovině května (tří zmrzlí muži - Servác, Pankrác a Bonifác) sledovat teploty a skrývat, nebo chránit výsadby před mrazem, nebo rostliny raději vysadit až po „zmrzlých“.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "V prodeji jsou specializované přípravky, lze ale použít běžné komplexní hnojiva. Je vhodné přihnojovat hnojivy s obsahem fosforu. Přihnojování hnojivy s obsahem draslíku (síran draselná, draselná sůl) v září a říjnu je vhodné jako příprava na přezimování.", "section_level": 2}, {"title": "Přezimování.", "content": "Jednoletá rostlina nekvete tak bohatě, jak víceletá pelargonie. K přezimování běžně pěstovaných druhů pelargonie je vhodné zvolit teploty 12 až 15 °C. Ideální teploty pro přezimování \"Pelargonium grandiflorum\" jsou 8-10 °C. Koncem srpna je vhodné ukončit používání hnojiv s obsahem dusíku a omezit zálivku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Některé druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pelargonie (\"Pelargonium\") je rod jednoletých nebo vytrvalých rostlin, bylin až polokeřů nebo keřů obsahující asi 240–300 druhů zahrnutých v čeledi kakostovité (\"Geraniaceae\"), které lze nalézt většinou v tropických a subtropických oblastech, především v jižní Africe. Pelargonie je používána jako okrasná květina, ale také ve voňavkářství, jako léčivá a barvířská rostlina, či k ochucení pokrmů.", "tgt_summary": "Pelargonium is a genus of flowering plants which includes about 200 species of perennials, succulents, and shrubs, commonly known as geraniums, pelargoniums, or storksbills. Confusingly, \"Geranium\" is the botanical name and common name of a separate genus of related plants (also known as cranesbills). Both genera belong to the family Geraniaceae. Linnaeus originally included all the species in one genus, \"Geranium\", and they were later separated into two genera by Charles L’Héritier in 1789. \"Pelargonium\" species are evergreen perennials indigenous to temperate and tropical regions of the world, with many species in southern Africa. They are drought and heat tolerant, but can tolerate only minor frosts. Some species are extremely popular garden plants, grown as houseplants and bedding plants in temperate regions. They have a long flowering period, with flowers mostly in purple, red and orange, or white.", "id": 2100454} {"src_title": "A-104", "tgt_title": "AS-104", "src_document": [{"title": "Cíle.", "content": "Úkolem mise bylo dopravit satelit Pegasus B na oběžnou dráhu, testovat vybavení pro budoucí lety s posádkou programu Apollo a ověřit přesnost naváděcí soustavy nosné rakety Saturn I. První dva cíle byly shodné s předchozí misí A-103 a ověření přesnosti bylo potřeba, neboť předchozí mise byly na nižší oběžné dráhy a bylo tedy žádoucí ověřit schopnost nosiče vynést náklad na různé dráhy. Nosná raketa sériové číslo SA-8 i náklad byly téměř shodné jako při předchozí misi A-103. Maketa velitelského sériové číslo BP-26 byla vybavena speciálními měřidly teploty v jednom z bloků RCS trysek podobně jako při misi A-102. Satelit Pegasus byl opět zapouzdřen v servisním modulu, z něhož byl vysunut po odhození velitelského modulu. Druhý stupeň S-IV, servisní modul i satelit Pegasus měly zůstat spojeny po celou dobu pobytu na orbitě až do vstupu do atmosféry, kde měly zaniknout.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Start se uskutečnil 25. května 1965 na startovací rampě 37B na Cape Canaveral. Jednalo se o první noční start Saturnu I. Přesný čas startu byl posunut o 35 minut, kvůli sjednocení s časem otevření startovacího okna. Průběh letu byl bezproblémový a cílové oběžné dráhy bylo dosaženo přibližně 10,6 minuty po startu. Výsledná dráhy měla apogeum ve výšce 740 a perigeum 502 kilometrů. Satelit Pegasus B byl rozvinut stejně jako při misi A-103 a jeho plánovaná životnost byla 1220 dní. Došlo sice k menším poškozením a selháním, ale všechny požadavky byly splněny a mise byla prohlášena za úspěšnou. Celková hmotnost vynesených částí činila 15 473 kg. Pegasus B byl deaktivován 29. srpna 1968 a se zbytkem rakety vstoupil do atmosféry v listopadu 1979.", "section_level": 1}], "src_summary": "A-104 (SA-8, Saturn-Apollo 8) byla orbitální mise nosné rakety Saturn I. Byla devátou misí rakety Saturn. Náklad tvořila maketa velitelského a servisního modulu kosmické lodi Apollo a satelit Pegasus B.", "tgt_summary": "AS-104 was the fourth orbital test of a boilerplate Apollo spacecraft, and the second flight of the Pegasus micrometeroid detection satellite. It was launched by SA-8, the ninth Saturn I carrier rocket.", "id": 2456833} {"src_title": "Hervé Bazin", "tgt_title": "Hervé Bazin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bazin se narodil v Angers, v departmentu Maine-et-Loire. Pocházel z katolické buržoasní rodiny. Jeho prastrýcem byl spisovatel René Bazin. Hervé měl pohnuté dětství. Otec byl právníkem a po několik let vyučoval na univerzitě v Hanoji, která byla součástí francouzské Indočíny. Hervého svěřili rodiče na výchovu babičce. Po její smrti převzaly Bazinovu výchovu různé katolické koleje. Ze všech byl postupně vyloučen. Nakonec, byl poslán na vojenskou akademii Prytanée National Militaire, odkud byl rovněž vyloučen pro neschopnost. Byl v opozici vůči své autoritativní matce, odmítal katolickou výchovu, mnohokrát utekl z domova. Ve dvaceti letech se svou rodinou přerušil styky. Několikrát se léčil v psychiatrických léčebnách. Po rozchodu s rodinou prošel několika zaměstnáními: pracoval na poště, v bance, v advokátní kanceláři, v továrně, jako komorník, obchodní zástupce, ale nikde neuspěl. Nakonec se usadil v Paříži a na Sorbonně vystudoval dějiny dějiny literatury. Patnáct let psal bez většího ohlasu básně. Roku 1946 založil literární revue \"La Coquille\" (Skořápka), které však vyšlo jen osm svazků. Prorazit se mu podařilo teprve v roce 1947, kdy za sbírku \"Jour\" (Den) získal Apollinairovu cenu. Na radu Paula Valéryho se ale začal věnovat próze. Hned první román \"Vipère au poing\" (Se zmijí v hrsti), v níž vylíčil konflikt dětí s jejich despotickou matkou, mu získal uznání. Román byl dvakrát zfilmován: V roce 1971 pro televizi a roku 2004 ho Philippe de Broca natočil jako celovečerní film. Poté se už Bazin stal uznávaným romanopiscem. Roku 1957 obdržel Velkou cenu Monaka; o rok později byl zvolen do l’Académie Goncourt (Akademie Goncourtů), jejímž presidentem se stal roku 1973. Bazin několikrát projel Evropu, byl v severní Africe, třikrát na delší dobu pobýval v Kanadě. V roce 1962 navštívil Sovětský svaz. Bazin se angažoval v mírovém hnutí a sympatizoval s Francouzskou komunistickou stranou. Roku 1979 převzal v Německé demokratické republice Leninovu mírovou cenu. V roce 1995 daroval svou literární pozůstalost městu Nancy a o rok později zemřel ve svém rodišti v Angers. Bazin byl čtyřikrát ženatý, se svými manželkami měl 7 dětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hervé Bazin (7. dubna 1911 Angers – 17. února 1996 tamtéž) byl francouzský spisovatel. Jeho romány se často týkají autobiografických témat, jakými byla revolta mládeže proti životním hodnotám establišmentu a nefunkční rodina.", "tgt_summary": "Hervé Bazin (; 17 April 191117 February 1996) was a French writer, whose best-known novels covered semi-autobiographical topics of teenage rebellion and dysfunctional families.", "id": 1940203} {"src_title": "SMS Novara (1850)", "tgt_title": "SMS Novara (1850)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Loď byla postavena pod jménem \"Minerva\", ale na počest vítězství maršála Radeckého u Novary v roce 1849 přejmenována. \"Novara\" byla postavena v Benátkách podle návrhu G. Paresiho. Trup byl na vodu spuštěn 4. října 1850 a fregata byla dokončena 14. června 1851.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plavba kolem světa.", "content": "V letech 1857–1859 podnikla \"Novara\", jako první rakouská válečná loď, cestu okolo světa. Vypravení vědecké expedice přitom bylo nápadem arcivévody Ferdinanda Maxe, který ji přikládal důležitost i po stránce obchodně-politické. Velitelem expedice se stal Bernhard von Wüllerstorf-Urbair a velitelem lodě byl fregatní kapitán Friedrich von Pöck. Během expedice měla loď posádku 346 mužů, z toho pět vědců, vybraných na základě doporučení předních rakouských vědeckých ústavů. Obrazovou dokumentaci měl pořizovat malíř Josef Selleny, dále byl na palubě přírodovědec Karl von Scherzer, geograf Carl von Ritter, chemik Justus von Liebig, geolog Ferdinand von Hochstetter a zoologii měl na starost Georg von Frauenfeld. Tropické nemoci a tvorbu herbářů měl na starost lodní lékař Eduard Schwarz, meteorologické a hydrografické experimenty prováděl vedoucí expedice von Wüllerstorf. \"Novara\" vyplula 30. dubna 1857 z Terstu, dále navštívila Gibraltar, Madeiru, Rio de Janeiro, Kapské město, Cejlon, Madras, Nicobary, Singapur, Manilu, Hongkong, Šanghaj, Sydney, Auckland, Tahiti a Valparaiso. V době vypuknutí války mezi Rakouským císařstvím a Francií se \"Novara\" nacházela v Jižní Americe. Loď se skrývala, protože se obávala střetu s francouzským loďstvem. Francouzský císař Napoleon III. ji však prohlásil za neutrální území, jelikož nesla poklady vědecké práce; věda je společná všem národům. Zpět do Terstu se \"Novara\" vrátila 26. srpna 1859. Plavby kolem světa se účastnili i námořníci z českých zemí, například jako šestnáctiletý člen lodní kapely cestu podstoupil Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem, který si během cesty vedl i deník. Výprava trvala 849 dní, z nichž loď strávila 298 na kotvách. Během této doby \"Novara\" urazila 51 686 námořních mil. Náklady na expedici činily 616 560 rakouských zlatých a dalších 125 894 rakouských zlatých bylo investováno do publikování výsledků expedice, které byly zpracovávány až do roku 1876. \"Novara\" přivezla na 26 000 vzorků botanických, zoologických, etnografických i antropologických, včetně nákladu lístků koky. Náklad kokových lístků byl impulzem pro vyvinutí a zdokonalení postupů výroby kokainu.", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba na parní pohon.", "content": "V roce 1862 byla \"Novara\" v Terstu přestavěna na šroubovou fregatu vybavenou dvouválcovým ležatým parním strojem. Přestavbu neplánovaně prodloužil požár lodi, způsobený nedbalostí dělníků či sabotáží. Vyhořela celá příď lodi až po kotle.", "section_level": 2}, {"title": "Přeprava arcivévody Ferdinanda Maxmiliána do Mexika.", "content": "Dne 14. dubna 1864 \"Novara\" podnikla zámořskou plavbu do Mexika, kam dopravila Ferdinanda Maxmiliána Josefa Habsbursko-Lotrinského, který se nakrátko stal mexickým císařem. Ferdinand Max byl v Mexiku svržen a popraven. Jeho ostatky v lednu 1868 převezla zpět do monarchie opět fregata \"Novara\". Při této plavbě ji velel známý rakouský admirál Wilhelm von Tegetthoff.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Visu.", "content": "V roce 1866 \"Novara\" bojovala v bitvě u Visu, která skončila těžkou porážkou silnější a modernější italské flotily. V bitvě byla zařazena do II. divize, kterou tvořily starší dřevěné lodě. V bitvě ji velel kapitán řadové lodě Eric von Klint. Zajímavostí je, že před bitvou byly na boky fregaty zavěšeny kotevní řetězy a kolejnice, které měly sloužit jako jakési přídavné pancéřování.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy.", "content": "Z aktivní bojové služby byla \"Novara\" vyřazena v r. 1876, částečně odstrojena a využívána jako stacionární školní loď k výcviku námořníků. Od roku 1881 sloužila jako školní delostřelecká loď, později jako plovoucí kasárna v Pule. V roce 1898 byla vyřazena ze stavu a rozebrána na kusy.", "section_level": 2}], "src_summary": "SMS Novara byla dřevěná třístěžňová fregata používaná rakouským a později Rakousko-uherským námořnictvem. Až později byla vybavena lodním šroubem a parním strojem. Loď se proslavila vědeckou výpravou z let 1857–1859, během které jako první rakouské plavidlo obeplula svět. Na palubě fregaty \"Novara\" také odplul do Mexika Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský, bratr císaře Františka Josefa I., aby se stal mexickým císařem. Když byl císař Maxmilián popraven, dopravila jeho ostatky zpět do monarchie. Fregata \"Novara\" se také účastnila bitvy u Visu, ve které bylo poraženo silnější italské námořnictvo.", "tgt_summary": "SMS \"Novara\" was a sail frigate of the Austro-Hungarian Navy most noted for sailing the globe for the Novara Expedition of 1857–1859 and, later for carrying Archduke Maximilian and wife Carlota to Veracruz in May 1864 to become Emperor and Empress of Mexico.", "id": 503234} {"src_title": "Bitva u Grossbeeren", "tgt_title": "Battle of Großbeeren", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V roce 1812 proběhlo pro Napoleona katastrofální ruské tažení a ruská armáda záhájila postup až za hranice své země. Brzy se k Rusku přidalo Prusko a později Švédsko a Anglie (pouze malá podpora). V květnu 1813 však spojená rusko-pruská vojska utrpěla porážku v bitvách u Lützenu a Budyšína. Následoval mír, po kterém Napoleon seskupil síly a dostal čerstvé posily z Francie, zatímco spojenci si napravovali morálku. Napoleon se snažil vyjednat delší mír na tzv.Pražském kongresu, který ale ani jedna ze stran nebrala vážně a tudíž bylo jasné, že po první fázi saského tažení, nadešla druhá fáze. Napoleon se rozhodl aktivně zaútočit hned po skončení příměří, zatímco spojenci měli v plánu ze začátku obranou strategii, ale po vyčerpáni francouzských vojsk chtěli přejít do protiútoku. Napoleon se v rámci své strategie poté rozhodl vyslat armádu na Berlín, proti Severní armádě, jejíž části stojící před Berlínem velel pruský generálporučík Friedrich Wilhelm Bülow. Velením francouzské armády byl pověřen maršál Nicolas-Charles Oudinot, vévoda z Reggia, který sice byl udatný, ale vojenský rozum u něho nebyl už natolik dobrý. Pro dobytí Berlína dostal od Napoleona 3 sbory, 4.Reynierův, 7.Bertrandův, a svůj vlastní, 12. pěší sbor. K tomuto uskupení dostal ještě jako podporu jezdectvo Itala Arrighiho. Tato armáda byla oficiálně pojmenována Berlínská armáda. Proti tomuto uskupení stál již zmíněný pruský generálporučík Friedrich Wilhelm Bülow, který velel části Severní armády, jež celá ale spadala pod velení bývalého Napoleonova maršála Bernadotta, který se stal díky Napoleonovi švédským králem, ale pak přešel na stranu spojenců. Pruský generálporučík měl přesilu mužů, ale o část byl oslaben, protože byla posláni dopředu jako předvoj, kterému velel generál Bogislav Emanuel Friedrich von Tauntzien. Oudinot se vydal už 18. srpna 1813 na pochod z Baruthu směrem na západ k Luckenwalde, kde se měl setkat se dvěma divizemi generála Girarda, se kterými chtěl dál postupovat na Berlín, který měl společně s maršálem Davoutem (postupujícím ze severu) obsadit. 21. srpna dorazil se svými třemi sbory do prostoru Luckenwalde, odkud se vydal na hlavní město Pruska.", "section_level": 1}, {"title": "První střetnutí.", "content": "Po odchodu z Luckenwalde se Oudinot s Reynierem a Bertrandem dostali do bahnitého, hustě zalesněného území, a tudíž se musely rozdělit na tři oddělené skupiny, které svým tvarem připomínaly vějíř. Na pravém boku byl Bertrand se svým 7. sborem, uprostřed Reynier s 4. pěším sborem a italským jezdectvem, a pravý bok kryl sám Oudinot se svým 12. pěším sborem. Brzy došlo k prvnímu střetu, když Pacthodova divize (Oudinotův sbor) narazila na malé síly ve vesnici Trebbin. Díky malé pomoci Reyniera zprava se podařilo vesnici okamžitě dobýt. Následující den, 22. srpna vytlačil Bertrand malý pruský oddíl ze vsi Juhnsdorf, načež Oudinot napsal Napoleonovi hlášení, že pravděpodobně již 24. srpna bude Berlín jeho a to bez boje. Ke své smůle ale netušil, že pár kilometrů před ním stojí většina Bernadottovy Severní armády. Bernadotte ale nechtěl Berlín bránit, což Oudinotovi hrálo do karet. Nakonec však Bernadotte kvůli naléhajícím pruským generálům zůstal na svojí pozici, takže proti Oudinotovým silám stála značná převaha. Nic netušící Oudinot 23. srpna zahájil v hustém dešti opět postup na západ. Rozdělení bylo opět stejné, Oudinot postupoval nalevo na vesnici Ahrensdorf s pomocí jezdectva generál Fourniera, uprostřed postupoval Reynier, který neměl prakticky žádné jezdectvo. Jeho úkolem bylo obsadit vesnic Grossbeeren. Nalevo postupoval Bertrand Na Blakenfelde, s jezdeckými brigádami generálů Defrancea a Beaumonta. Jediná záloha pro všechny uskupení byla Raglovichova divize s Jezdeckou brigádou generála Lorgeho.Podmínky pro boj byly špatné, hustě lilo, viditelnost byla mizivá a sbory se nemohly držet u sebe, tudíž se musely dorozumívat pomocí kurýrů, kteří ale v takovém počasí také nemohli odvést dobrou práci.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek bitvy.", "content": "Jízdní hlídky Bertrandova sboru zjistily během postupu přes Juhnsdorfský hvozd přítomnost velkých pruských jednotek před vsí Blankefelde, kde zaujali postavení proti lesu. Těmto jednotkám velel generál Tauetzien, veterán tažení roku 1806, kde si vedl docela dobře, ale kvůli neschopnosti jiných velitelů Prusové tehdy rychle prohráli. Tauetzien díky svým jezdeckým hlídkám věděl, že se 4. sbor přibližuje, a měl proto dost času připravit se na jeho útok. Rozhodl se zaujmout pozici u mokřin blízko vesnice Grossbeeren. Jeho jednotky tvořily z větší části příslušníci Landwehru (dobrovolníci s minimálním výcvikem), kteří neuměli v zastavěném terénu moc dobře bojovat. Kolem deváté hodiny se z hvozdu jako první vynořila italská divize pod vedením generála Fontanelliho. Během jedné hodiny se rozvinula a zhruba pár minut po desáté se vrhla čelně na pruská vojska, kromě šesti praporů, které se měly pokusit navázat dotek Reynierem, popř. provést obchvatný manévr. Čelní útok byl rychle zastaven palbou pruského dělostřelectva, které bylo samo ostřelováno zuřivě francouzským dělostřelectvem, to ale střílelo jen z několika málo děl, ostatní se totiž nemohla rozvinout. Po čtyřech hodinách dělostřelecké přestřelky a lidského masakru se Bertrand stáhl zpět do hvozdu a čekal na podporu od Reynierova 7. sboru. Tím by byl Tauentzien obklíčen zprava i z centra a musel by ustoupit. Ve tři hodiny se 7 kilometrů od bojiště začal vynořovat Reynierův sbor, na čele s divizí saského generála Sahrera von Sahra, který brzy spatřil kostelík a větrný mlýn u Grossbeerenu a začal se pohybovat tím směrem, kde ho překvapil malý pruský oddíl mojora von Sandratra, pálící po něm čtyřmi děly. Saský generál nezaváhal, rozvinul jednotky a zahájil palbu ze svých šestnácti děl. Zanedlouho mu patřila výšina i s větrným mlýnem, protože Prusové se urychleně vzdálili od hořící vsi Grossbeeren, kterou Sahrova děla zapálila. Mezi čtvrtou a pátou hodinou se ke vsi Grossbeeren přiblížily zbylé dvě divize Reynierova sboru, Durutteho a Lecoqova, čímž se osmnáctitisícový sbor stal kompletním. Reynier nechal uhasit plameny ve vsi a nařídil jednotkám, aby se utábořily. Mezi vsí a větrným mlýnem (pravé křídlo), se utábořila von Sahrova divize, na kopci vedle ní Durutteho a saská divize Lecoqua se utábořil na levém křídle, aby bránila nekrytý bok od vsi Neu Beeren. Štáb 7. sboru se bál, že někde poblíž je pruská armáda, a upozorňoval že sbor nemá krytý ani jeden bok jiným sborem. Reynier však všechny pochybnosti odmítal a prohlašoval, že pruská vojska se neobjeví. V tu chvíli vůbec netušil že 7 kilometrů severně od něj bojuje Bertrand bez pomoci, jelikož neslyšel zvuky děl. Zatímco Reynier se utábořil u Grossbeeren a nechal Bertranda bez pomoci, tak generálporučík Bülow zvuk děl slyšel a okamžitě se vypravil na pomoc Tautenzienovi k Blankenfelde. Poslal svého pobočníka von Boyena k Bernadottovi se žádosti o podporu, který ji odsouhlasil. Když dorazil 3. pruský armádní sbor k Ruhlsdorfu, 4 kilometry od Blankenfelde, potkal tam malý oddíl majora Sandrarta, který se právě stáhl z Grossbeeren. Major informoval generálporučíka o situaci. Bülow okamžitě svolal válečnou radu, která rychle rozhodla o útoku na Grossbeeren. Sbor se otočil msěrem k vesnci a vydal se vstříc 7. francouzskému sboru Reyniera.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Bitva ukončila francouzský postup na Berlín a značně posílila bojového ducha Prusů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po bitvě jeden pruský voják nazval tento střet Grossbeerenské slunce. Šlo ironickou parafrázi Slavkovského slunce, jež se brzy rozletěla Pruskem. Účastník bitvy na francouzské straně generál Sahrer von Sahr byl potomek českých exulantů, patřících do rodu Žďárských ze Žďáru.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Jiří Kovařík: Napoleonova tažení III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Grossbeeren byla bitva napoleonských válek, ve které se střetly vojska francouzského maršála Oudinota, které z Napoleonova příkazu postupovaly na Berlín, s prusko-švédskými silami pod velením generálporučíka Bülowa. Bitva se odehrála 23. srpna 1813 a skončila vítězstvím prusko-švédské armády, která tak ukončila francouzský postup na Berlín.", "tgt_summary": "In the Battles of Großbeeren and neighboring Blankenfelde and Sputendorf (23 August 1813) an allied Prussian-Swedish army under Crown Prince Charles John – formerly Marshal of France Jean-Baptiste Bernadotte – defeated the French under Marshal Oudinot. Napoleon had hoped to drive the Prussians out of the Sixth Coalition by capturing their capital, but the swamps south of Berlin combined with rain and the Marshal's ill health all contributed to the French defeat.", "id": 1527265} {"src_title": "Průplav Seina-severní Evropa", "tgt_title": "Seine–Nord Europe Canal", "src_document": [{"title": "Základní parametry průplavu.", "content": "… Včetně 34 km trasy v oblasti Oise, 46 km na Somme a 26 km v Pas-de-Calais bude vybudováno na převážně zemědělské půdě. Prvních 18 km projektu se nachází v údolí řeky Oise a spočívají především v úpravách řeky a rozšíření stávající vodní cesty. Od Noyon až po vodní cestu DUNKERQUE-Escaut bude průplav Seine-Severní Evropa postaven na svazích nebo polích, aby se ochránily údolní nivy. 54 m široký … … je samotný průplav. Celkový rozsah stavby, s hrázemi, náspy, silnicemi a přístavy se v průměru pohybuje mezi 100 až 150 metrů. Celková plocha projektu (včetně multimodálních platforem, vodních nádrží a míst pro uložení přebytečného materiálu) je 2 450 ha. 4,5 m hluboký … … Lodě budou mít zaručený ponor 3 metry po celý rok. 55 milionů m3 zeminy bude přemístěno … Z toho bude 30 milionů m3 přebytečné zeminy uloženo na pozemcích v blízkosti průplavu a použito jako součást projektu na rekultivace a zalesňování. Průplav se bude skládat z těchto staveb: 7 plavebních komor … …včetně 1 v údolí řeky Oise (rozdíl hladin 6,41 m) a 6 v Noyon Canal Dunkerque-Šelda s rozdílem hladin v rozmezí 15 až 30 m. 3 průplavní mosty … …2 přes dálnice A29 a A26 a jeden rekordní 1 330 metrů dlouhý průplavní most přes údolí a přírodní rezervaci řeky Somme. 57 silničních mostů … … Průměrně 1 most každé 2 km pro kvalitní spojení pozemní dopravou přes průplav ve směru východ-západ. 2 železniční mosty … … Umožní provoz železnic Jeumont Creil (v Pont-L’Evêque) a Amiens a Laon (na Nesle) k překročení průplavu Seine-Nord. 4 průmyslové zóny vázané na přístavy: Cambrai-Marquion, Péronne-Haute Picardie, Nesle, Noyonnais, každá o rozloze 360 ha. Budou poskytovat přístavní služby pro regionální firmy až v 6 přístavech spojením s námořními přístavy Le Havre, Rotterdam a dalších. Budou vytvářeny další nové průmyslové zóny, zlepšovány logistické služby, což přispěje k hospodářskému rozvoji a vytváření pracovních míst. 5 obilných přístavů: Graincourt-na-Havrincourt, Moislains, Clery-sur-Somme, Languevoisin a Noyon, obilná sila na okraji průplavu Canal du Nord, které budou sloužit ke skladování obilí a budou umožňovat nakládku na lodě. 2 překladové přístavy: Thourotte a Ribécourt umožní přístup k řece pro logistiku a průmysl v údolí řeky Oise. 5 rekreačních zařízení: V Hermies, Allaines, Biaches/pont-canal, Saint-Christ-Briost, Ercheu budou umístěny přístavy pro rekreační plavidla individuální nebo kolektivní (kajutové lodi, jachty, plachetnice, rekreační plavidla), které budou také centry místní zábavy. 2 vodní nádrže: Allain-Bouchavesnes-Bergen (Louette) a Etricourt-Manancourt-Equancourt (Tarteron) budou vodní nádrže o objemu 16 mil. m pro zajištění provozu průplavu při nízkém stavu vody v řece Oise (např. při kritickém suchu).", "section_level": 1}, {"title": "Jaké přínosy od projektu Francie očekává?", "content": "Projekt průplavu Seine-severní Evropa je součástí komplexního rozvoje pro zvýšení konkurenceschopnosti Evropy, snížení vlivu dopravy na životní prostředí a zvýšení všestrannosti vodní dopravy. Průplav bude procházet mnoha ekonomickými zónami, kterým nabídne nové možnosti rozvoje. Projekt vytvoří 25 000 pracovních míst do roku 2030 a až 45 000 do roku 2050. 7 Klíčových bodů projektu: 1 - Chybějící spojení mezi povodím Seiny a severem Pas de Calais Odstraněním úzkého místa na jedné z nejdůležitějších evropských vodních cest bude vytvořen důležitý koridor pro nákladní lodě velkých rozměrů (4400 tun) spojující povodí řeky Seiny s přístavy v oblasti Dunkerque a Le Havre v Beneluxu. Až 3-násobný nárůst říční dopravy na trase sever-jih do roku 2020. 2 - Nové řešení v oblasti logistiky Pro zvýšení konkurenceschopnosti podniků prostřednictvím mnoha spolehlivých vodních cest: nižší náklady díky kvantitě, spolehlivost, včasnost dodání, bezpečnost … Multimodální možnosti činnosti (zemědělství, průmysl, cestovní ruch, stavebnictví, logistika, chemikálie, recyklace …) budou skutečným impulsem k rozvoji logistiky a obchodu regionů. Snížení nákladů na dopravu o 15 % až 50 %. 3 - Přispěje k rozvoji území Pařížské metropole a Nord-Pas de Calais díky napojení Seiny. Průplav Seine-Severní Evropa nabídne mimořádné spojení s přístavy severní Evropy Le Havre-Rotterdam všem dopravcům, kteří se pohybují po vodních cestách Seine-Scheldt, Haute-Normandie, Ile de France, Picardie a Nord-Pas de Calais. Růst výkonů vodní dopravy mezi 6 a 7 miliard tun-km na evropských vodních cestách v roce 2020. 4 - Rozvoj francouzských vnitrozemských přístavů Vodní cestou Seine-Severní Evropa budou napojeny na síť vnitrozemských vodních cest námořní přístavy Le Havre, Rouen a Dunkerque a tím i na síť vnitrozemských přístavů, čímž podpoří jejich rozvoj. Trimodalita je budoucností logistického řetězce využívajícího průplavu, jehož přístavy jsou napojeny na železniční a silniční sít a jejich umístění umožní vytvoření strategické spolupráce. Zvýšení podílu francouzských přístavů na evropském trhu. 5 - Dostupnost zboží v centru velkých měst Schopnost dodávat zboží do center ekonomických aglomerací bez obtěžování a bez konfliktů s osobní dopravou. Vnitrozemské vodní cesty pomáhají snížit dopravní zácpy. Dodání zboží na určené místo se zárukou bezpečnosti a spolehlivosti. 4,5 miliardy tun-km silniční nákladní dopravy převezmou vodní cesty do roku 2020. 6 - začlenění udržitelné dopravní politiky Vodní cesty jsou bezpečné, energeticky účinné, a pomáhají bojovat proti znečišťování ovzduší skleníkovými plyny a proti dopravním zácpám. Nízké emise CO při budoucím provozu na průplavu Seine-Severní Evropa přispěje ke splnění závazků Francie v rámci Kjótského protokolu. Zvláště pak díky projektům typu Zemships, lodím nové generace poháněných vodíkem (první pluje od 29. srpna 2008 v Hamburgu). Úspory 280 000 tun emisí CO v roce 2020 a 570 000 tun v roce 2050. 7 - Vodohospodářský a turistický potenciál Vodní cesty nabízí mnoho možností nad rámec své dopravní funkce. Prostřednictvím své kapacity pro přenos vody je možné poskytnout průmyslovou nebo pitnou vodu, regulovat průtoky řek, aby se omezily dopady povodní řeky Somme a Oise. Rozvoj rekreační plavby, návštěva vodních děl, cyklostezky podél vodních cest … Průplav Seine-Severní Evropa bude rozvíjet rekreaci a trávení volného času, otevře atraktivní oblasti cestovnímu ruchu. Zlepšení situace v době povodní na řece Oise pro více než 500 domovů. Vytvoření pracovních míst v turistickém ruchu a zvýšení atraktivity oblasti", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na životní prostředí.", "content": "Podle Nicolase Bouryho, vedoucího mise Seina-Severní Evropa, \"1500 kontejnerů vyložených v námořním přístavu potřebuje k převozu 1000 nákladních automobilů na silnici nebo 25-plně naložených nákladních vlaků, ale pouze 5 vnitrozemských plavidel.\" Ke splnění tohoto požadavku pro přepravu zboží a eliminaci dopravních zácp a snížení emisí CO je využití hromadného a ekologického druhu dopravy - vnitrozemské vodní dopravy a rozvoj intermodality absolutní nutností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průplav Seina-severní Evropa, Průplav Seina-Sever nebo také Seina-Šelda je velkokapacitní vodocestný transportní systém, který se nyní realizuje, hlavní práce na stavbě průplavu mají začít v roce 2020. Průplav je projektován z řeky Oise v Janville, severně od Compiègne, k vodní cestě Dunkirk-Escaut, východně od Arleux. Celková délka nového průplavu bude 105 km. Seina-severní Evropa nahradí vodní cestu Canal de Saint Quentin a současně Canal du Nord, jejichž kapacita je hluboko pod současnými evropskými standardy. Průplav propojí řeky Seinu a Šeldu a umožní transport zboží vodními cestami. Jakmile bude nové spojení Seina-Sever zprovozněno, umožní velkým plavidlům transport zboží mezi řekou Seinou (Pařížskou aglomerací) a přístavy Dunkerque, Antverpy, a Rotterdam, ale díky evropské síti vnitrozemských vodních cest také se všemi částmi Evropy. Hlavním efektem bude výrazné rozšíření obchodních toků energeticky účinným a ekologicky šetrným způsobem dopravy a připojení francouzských vodních cest do okolních zemí Evropy, jako je Belgie, Německo, Nizozemsko a Švýcarsko. Průplav se bude skládat z několika velkých staveb, mezi nimi i 7 plavebních komor. Rozpočet projektu je 2,6 miliardy € (asi 70 miliard Kč) s financováním prostřednictvím vlády, Evropské unie, francouzské vlády a francouzských regionů. 106 km dlouhý …", "tgt_summary": "The Seine–Nord Europe Canal is a projected high-capacity (\"grand gabarit\") canal in France that would link the Oise River at Compiègne with the Canal Dunkerque-Escaut, east of Arleux. It is the French part of a proposed Seine-Scheldt canal that would ultimately connect the Rhine and Seine basins inland. The stated objective is to expand trade flows in a fuel-efficient and ecologically friendly manner between the Seine basin and Belgium, Germany and the Netherlands, while reducing saturation on the A1 motorway in France and reducing the CO2 emissions in the transport sector within this corridor. The canal will be the French section of the Seine-Escaut (Scheldt) European waterway, which includes further major investments on the Canal Dunkerque-Escaut, on the Lys/Leie in Flanders and on the waterways in Wallonia. It will run 107 km from just north of Compiègne, to the Canal Dunkerque-Escaut, crossing the regions of Picardy and Nord-Pas-de-Calais. The 107-kilometre-long canal will connect the Seine and Scheldt rivers and facilitate inland water transport. When the new Seine-Nord connection is ready, it will allow large vessels to transport goods between the Seine river (and the Paris area) and the ports of Dunkerque, Antwerp, and Rotterdam, or further into Europe. The canal will replace the Canal de Saint-Quentin and the current Canal du Nord, increasing maximum barge capacity from 650 to 4400 tonnes. The canal will include several large structures, including six locks and three aqueducts: two over the A29 and A26 motorways, and one 1330 metres long over the Somme. The project’s budget will be €4.7 billion, financed by the European Union, the French government, the Hauts-de-France and Île-de-France regions and the départements Oise, Somme, Pas-de-Calais and Nord. The project was called into question after a change of Government in July 2012, not \"per se\" but for its cost and the principle of a public-private partnership (PPP) which after the financial crisis of 2007-2008 was found to be unworkable. Significant cost reductions were deemed possible, and 'reconfiguration' of the project led to use of the line of the existing Canal du Nord over a length of about 8 km (5 mi), lowering the summit level by 18.50 metres and thus eliminating one lock. Engineers were selected for the project in June 2015. ", "id": 376466} {"src_title": "Mirza Khazar", "tgt_title": "Mirza Khazar", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "V červenci 1973 Mirza Khazar ukončil studia na právnické fakultě Ázerbájdžánské státní univerzity. Od srpna 1973 do ledna 1974 působil jako právník v Sumgaitu. V červnu 1974 emigroval do Izraele a navštěvoval speciální kurzy pro právníky z SSSR na univerzitě Tel Avivu. Od června 1975 do ledna 1976 sloužil u Izraelských obranných sil.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady Bible.", "content": "Na žádost Stockholmského Institutu pro překlady Bible Mirza Khazar přeložil Bibli – Nový a Starý zákon – do ázerbájdžánského jazyka. Mirza Khazar začal práci na překladu celé Bible v roce 1975 a ukončil ji v roce 1984. V 1982 Institut pro překlady Bible ve švédském Stockholmu vydal nový překlad Nového zákona pořízený Mirza Khazarem a užívaný dnes v Ázerbájdžánu. První vydání vyšlo v Záhřebu, Chorvatsko, a tento překlad byl v následujících letech znovu vydán pětkrát. Překlad Starého zákona Mirza Khazar dokončil v roce 1984, ale tento překlad zatím vydán nebyl. \"Poznámka\": Prvním překladem Bible do ázerbájdžánského jazyka (překladatelé – Mirza Farrukh and Feliks Zaręnba) byl překlad evangelia podle Matouše vydaný v roce 1842 v Londýně, Basilejskou misijní společností. Plný text Nového zákona byl přeložen a vydán v roce 1878 v Londýně a text Starého zákona v roce 1891.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity.", "content": "Od srpna 1976 do října 1985 Mirza Khazar pracoval jako zástupce šéfredaktora ázerbájdžánské služby Rádia Svobodná Evropa / Rádio Svoboda v německém Mnichově. V říjnu 1985byl pozván do Washingtonu na místo šéfredaktora ázerbájdžánské služby Rádia Hlas Ameriky. V únoru 1987 Mirza Khazar se vrátil do Mnichova, kde vedl ázerbájdžánskou službu Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, a pracoval tam až do září 2003. V lednu 2004 založil v Baku noviny \"The Voice of Mirza Khazar” (Mirzə Xəzərin Səsi). Mirza Khazar v současné době vydává on-line deník \"The Voice of Mirza Khazar\" ve třech jazycích: ázerbájdžánštině, angličtině a ruštině. Od září do října 2005 Mirza Khazar pracoval jako moderátor televizní stanice \"Azadlig TV” (TV Svoboda), první nezávislé zahraniční stanice, která vysílala v Ázerbájdžánu. V prosinci 2005 startoval internetový rozhlasový program, “The Voice of Mirza Khazar”, díky kterému návštěvníci mohou poslouchat předem nahrané pořady.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké práce.", "content": "Mirza Kazar je autorem článků, ve kterých se analyzuje politická a ekonomická situace v Ázerbájdžánu a jiných zemích bývalého Sovětského svazu a které byly vydávány v Ázerbájdžánu, Turecku, České republice a jiných zemích. Mirza Khazar je také autorem výzkumu “Utvoření Lidové fronty v Ázerbájdžánu” (28. prosince, 1988) – první studie, která pojednávala o snaze místních intelektuálů a vlastenců rozvíjet nacionální demokratické hnutí v Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánská Lidová fronta byla oficiálně založena v 1989. V srpnu 1989 byla vydána studie “Společnost Birlik v Ázerbájdžánském demokratickém hnutí”.", "section_level": 1}, {"title": "Černý leden 1990.", "content": "Během událostí „černého ledna“ se Sovětskému svazu se podařilo potlačit veškeré snahy o šíření zpráv z Ázerbájdžánu do tuzemska a do zahraničí. V předvečer sovětského vojenského vpádu do Baku agenti tajné služby vyhodili do povětří energetické zdroje ázerbájdžánské televize a státního rozhlasu, aby tak zbavili obyvatelstvo všech informačních zdrojů. TV a rádio mlčely a tištěná média byla zakázána. Ale Mirza Khazar a jeho personál v Rádiu Svobodná Evropa / Rádio Svoboda byli schopni přenášet denní zpravodajství z Baku, což bylo jediným zdrojem zpráv pro Ázerbájdžánce v tuzemsku i v zahraničí během několika dnů. Vedení Kremlu usilovalo o skrývání vojenského vpádu před vnějším světem, stejně jako před obyvatelstvem země, ale Mirza Khazar a jeho personál tomu zabránili. Během Sovětského vojenského vpádu v Baku 20. ledna 1990 zemřelo kolem 200 civilistů. Díky činnosti Mirza Khazara se Ázerbájdžánci v tuzemsku a v zahraničí, spolu s celou mezinárodní komunitou dozvěděli o Sovětském vpádu a mohli organizovat protestní akce. Vláda SSSR byla šokovaná tímto “překvapujícím” vývojem událostí a podala Spojeným státům oficiální stížnost na zpravodajství Rádia Svoboda týkající se vojenského vpádu do Ázerbájdžánu. Díky vysílání 20. ledna 1990 se Mirza Khazar stal se legendou v Ázerbájdžánu i za jeho hranicemi. Melahet Agacankizi, slavná Ázerbájdžánská básnířka a spisovatelka, takto popsala vystoupení Mirza Khazara v rozhlase v době Sovětské invaze: “20. ledna Mirza Khazar s jeho nádherným, božským hlasem dal naději umírajícímu Ázerbájdžánskému národu”. Jeho osobitý hlas a jeho jméno znají Ázerbájdžánci v Ázerbájdžánu a za jeho hranicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Jméno Mirza Khazara najdeme v knize „100 významných Ázerbájdžánců“ připravené badatelem a spisovatelem Alisa Nijatem a vydané v Baku v 1999. V 1990 Ázerbájdžánská lidová fronta udělila Mirza Khazarovi cenu Mammeda Amina Rasulzade za roli, kterou sehrál v nacionálním demokratickém hnutí Ázerbájdžánu. Mammed Amin Rasulzade byl jedním ze zakladatelů první nezávislé Ázerbájdžánské republiky v roce 1918. Sabir Rustamkhanly, významný Ázerbájdžánský spisovatel a politik, ve svém interview deníku „Cumhuriyet“ v září 2003 nazval Mirza Khazara \"symbolem našeho nacionálního boje\". Jeho jméno se také objevilo v Encyklopedii Horských Židů vydané v Izraeli v roce 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mirza Kerim oglu Mikayilov, známý jako Mirza Khazar (ázerbájdžánsky: Mirzə Kərim oğlu Mikayılov / Mirzə Xəzər; 29. listopadu 1947, Göyçay, Ázerbájdžánská SSR – 31. ledna 2020) byl ázerbájdžánský autor, politický analytik, moderátor, rozhlasový novinář, vydavatel, překladatel Bible. Byl také známý jako Mirza Michaeli.", "tgt_summary": "Mirza Karim oglu Mikayilov (), known as Mirza Khazar (, 29 October 1947 – 31 January 2020), was an eminent Azerbaijani author, political analyst, anchorman, radio journalist, publisher, and translator. Mirza Khazar was a Mountain Jew. He also was known as Mirza Michaeli. Mirza Khazar died on January 31, 2020 in Germany.", "id": 1847607} {"src_title": "Die Brücke", "tgt_title": "Die Brücke", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drážďanské období.", "content": "Členové Brücke se seznámili postupně. Na kurzu geometrie na drážďanské technice se nejprve spřátelili Kirchner s Bleylem. Ve stejné době se ještě v Chemnitz poznali Schmidt s Heckelem. V průběhu letního semestru 1905 se všichni čtyři sešli na drážďanské technice. 7. června 1905 se rozhodli založit hnutí s názvem \"Die Brücke\". Skupina začínala v drážďanském Friedrichstadtu, kam členové přicházeli za Erichem Heckelem, který zde od roku 1904 žil se svými rodiči v domě Berliner Straße 65. Od založení BRÜCKE odtud vedl obchodní zastupitelství skupiny. Kirchner se do Friedrichstadtu přestěhoval v roce 1906. V bývalém řeznickém krámu na Berliner Straße 60, který najal Heckel, si zřídil ateliér. Ve stejném domě žil po krátký čas i Karl Schmidt-Rottluff. Dům byl zničen v roce 1945. Zde Kirchner využil dvou malých přízemních místností a chodby, prostoru jen o málo většího než 26 m, jako studiový apartmán. Ateliér byl vybaven látkami – autorskými tisky a vyřezávaným inventářem. Proto lze tyto motivy nalézt v pozadí obrazů umělců BRÜCKE, které zde vznikaly. Složení skupiny se průběžně měnilo. Na podzim 1907 ji opustil Fritz Bleyl, který dal přednost kariéře pedagoga, jež ho dokázala hmotně zabezpečit. Na pozvání Karla Schmidta, který si podle rodné vesnice u Chemnitz přidal k příjmení doplněk Rottluff, přijal členství v BRÜCKE téměř o generaci starší Emil Nolde. Po roce sice formálně členství ve skupině zrušil, zůstal s ní nicméně v přátelských kontaktech. Výraznější stopu v dějinách skupiny zanechal Max Pechstein. Tento syn dělníka ze Zwickau studoval na Akademii v Drážďanech a roku 1906 se seznámil s Kirchnerem a Heckelem. Ještě téhož roku se stal i on jedním z BRÜCKE. Ani Pechstein však ve skupině nezůstal až do jejího zániku. V roce 1912 ho ostatní členové vyloučili, protože se zúčastnil výstavy berlínské skupiny Sezession. Posledním z \"kmenových\" členů BRÜCKE byl Otto Mueller. Jeho obrazy na výstavě Nové berlínské secese v roce 1910 zaujaly malíře skupiny natolik, že mu ihned nabídli členství. Jiní malíři sice do BRÜCKE rovněž patřili, jejich podíl ale spočíval hlavně v účasti na výstavách skupiny, osobní styk s kmenovými členy nebyl příliš frekventovaný. Patřili mezi ně Cuno Amiet, Akseli Gallen-Kallela, Kees van Dongen, Franz Nölken a Bohumil Kubišta. Malíři BRÜCKE se od samotného počátku starali o kontakt s veřejností, tedy o to, pro co se dnes používá pojem public relations. Snažili se, aby o nich vycházely články v tisku, pokoušeli se získat příznivce a mecenáše. Na Noldeho radu založili roku 1906 statut pasivního členství. Pro tyto členy-abonenty vydali v rozmezí let 1906–1912 sedm alb grafických listů, zpravidla o třech kusech. V roce 1913 bylo pasivních členů 80, roční členský příspěvek, do něhož bylo zahrnuto i zmíněné album grafik, činil 12 marek. Nejdůležitějším kontaktem s veřejností ale byly výstavy. Během své existence skupina uspořádala nebo se zúčastnila na více než 70 výstavách v Německu i v Evropě. První proběhla půl roku po založení skupiny, poslední počátkem roku 1913. Tvorba BRÜCKE však byla zpočátku přijímána většinou negativně. Když roku 1908 vybaloval Schmidt-Rottluff obraz, jenž se zúčastnil jakési putovní výstavy, nalezl na jeho rámu nápisy \"cenová záhada\", \"ubohý obraz\", \"idiot\", \"blbost\". Malíři BRÜCKE se však nenechali odradit. Pravidelně v září jim v letech 1907–1909 renomovaná drážďanská Galerie Richter pořádala větší výstavy. Vrcholem výstavní činnosti drážďanského období byla v roce 1910 retrospektiva BRÜCKE v místní Galerii Arnold, na které bylo vystaveno přes sto maleb, akvarelů, kreseb, grafických listů a plastik. V prvních letech trávili \"kmenoví\" malíři většinu času spolu. Sdíleli ateliér, malířské náčiní i modelky, které bývaly často i jejich milenkami. V letních měsících ale Drážďany opouštěli a v duchu tehdy opět módního Rousseauova hesla \"zpátky k přírodě\" pobývali na venkově nebo na odlehlých místech, obyčejně se svými modelkami. Heckel a Schmidt-Rottluff jezdívali do rybářské vesnice Dangast při Severním moři, Pechstein a Kirchner trávili léto u rybníků poblíž Moritzburgu. Kvůli zajištění hmotné existence bylo pro malíře důležité získávat mecenáše, resp. sběratele svých obrazů. V roce 1908 poznali Heckel a Schmidt-Rottulff sběratelku umění Rosu Schapire, která od té doby BRÜCKE podporovala. Zpracovala rovněž první katalog Schmidt-Rottluffových prací. Roku 1908 se Pechstein po několikaměsíčním studijním pobytu v Paříži přestěhoval do Berlína. O dva roky později stál u založení umělecké skupiny Neue Secession (Nová secese), složené z umělců, jejichž díla byla odmítnuta pořadateli výstavy skupiny Berliner Secession (Berlínská secese). Protože byli v Nové secesi zastoupeni převážně expresionističtí malíři, BRÜCKE se k ní připojilo.", "section_level": 2}, {"title": "Berlínské období.", "content": "V roce 1911 prožili Heckel s Kirchnerem a svými modelkami poslední léto u moritzburských rybníků. Na podzim se všichni malíři BRÜCKE přestěhovali za Pechsteinem do Berlína. Ten byl v té době – spolu s Mnichovem – hlavním kulturním centrem Německa. Bylo tam možné navazovat kontakty a zhlédnout výstavy současného evropského umění. Tamní obec sběratelů umění byla otevřenější moderním vlivům v malířství a tím i stoupala možnost prodeje obrazů. Ještě v prosinci 1911 založili Kirchner s Pechsteinem v Berlíně malířskou školu s názvem Moderne Unterricht in Malerei (Moderní výuka malířství). Projekt skončil fiaskem: Do září následujícího roku, kdy byla uzavřena, přilákala jen dva žáky. Organizační záležitosti měl na starosti – stejně jako v Drážďanech – Heckel, který si pronajal stropní byt v Mommsenstrasse 60. Rok 1912 byl vyvrcholením působení BRÜCKE v Berlíně a zároveň počátkem konce. V zimě 1911/1912 se na výstavě Nové secese BRÜCKE prezentovalo jako vůdčí skupina německé moderny. V únoru 1912 vystavovalo BRÜCKE v Mnichově společně se skupinou Der Blaue Reiter, v dubnu téhož roku proběhla v Galerii Gurlitt velká výstava BRÜCKE, k níž byl vydaný katalog s jedenácti originálními dřevoryty. V té době byl ale Pechstein pro ztrátu důvěry vyloučený z Nové secese. Brücke z ní ze solidarity vystoupilo rovněž. Poté, co Pechstein přes protesty dalších členů obeslal výstavu konzervativní Berlínské secese, byl vyloučený i z BRÜCKE. Malíři se postupně vydali každý svou cestou. Poslední spoluprací byl plakát k mnichovské výstavě Neuen Kunstsalons (Nového uměleckého salónu): Kirchner vytvořil dřevoryt, Heckel napsal text. Krátce nato vydal vydal Kirchner kroniku BRÜCKE, v níž nekriticky vyzdvihl své působení ve skupině. To ostatní členy pobouřilo. 27. května 1913 vyšlo v tisku oznámení, podepsané Amietem, Heckelem, Muellerem a Schmidtem-Rottluffem, že umělecká skupina BRÜCKE je jako organizace rozpuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Zcela nezávisle na sobě, v roce 1905, se ve Francii a v Německu vytvořily skupiny malířů, jimž byl společný odpor vůči akademické malbě. Ale zatímco fauvistům s Matissem na čele šlo o dekorativní kvality harmonie barev a rytmu obrazů, v tvorbě umělců BRÜCKE lze vystopovat vlivy severské tradice úzkosti a pesimismu, jakou je možné nalézt např. u Muncha. Tam, kde Matisse uklidňuje, vyvolávají němečtí expresionisté bouřlivé emoce. Zatímco fauvisté nežili pohromadě a s pojmem \"fauvismus\" se nikdy neztotožnili, malíře BRÜCKE držela pohromadě víra v nezištnou pospolitost a solidaritu, kterou měli uskutečnit zejména mladí umělci. Tvorba německých malířů čerpala podněty z mnoha oblastí a v mnoha oblastech nacházela výraz. Prakticky všichni členové BRÜCKE se zabývali grafikou, hlavně dřevořezem. I úvodní manifest skupiny z roku 1906 vyřezal Kirchner technikou dřevořezu a navíc jako variaci na gotické písmo. Většina z nich vytvářela antropomorfní plastiky, inspirované uměním tzv. primitivních národů Asie a Afriky. Ale doménou byla malba. Malíře BRÜCKE fascinovala tvorba pozdně středověkých Matthiase Grünewalda a Albrechta Dürera, právě tak jako van Gogha, Gauguina či Muncha. Tomu nabídli členství, ale Nor je nepřijal. Malíři BRÜCKE dávali přednost výrazu (expresi) před kompozicí. Důsledkem bylo používání výrazných barev. V prvních letech existence skupiny si byly obrazy jednotlivých tvůrců podobné, teprve později, zejména po přesídlení do Berlína, si každý z nich vytvořil svůj vlastní styl. Zářivé, velké barevné plochy však po dobu existence skupiny zůstaly všem malířům BRÜCKE společné.", "section_level": 1}, {"title": "Die Brücke a Čechy.", "content": "S BRÜCKE se dostali do kontaktu čeští malíři sdružení v umělecké skupině Osma. Buď Willi Nowak nebo Friedrich Feigl, kteří na jaře 1911 pobývali v Berlíně, pozvali německé malíře k návštěvě Čech. V polovině května téhož roku přijel Otto Mueller spolu s manželkou Marií za Nowakem do Mníšku. Na posledních čtrnáct dní jejich pobytu, který se protáhl až do srpna, se k nim připojil i Kirchner. Lze předpokládat, že na setkáních členů BRÜCKE s Bohumilem Kubištou, Emilem Fillou, Vincencem Benešem či Otakarem Kubínem se probíraly možnosti výstav. V následujících letech se skutečně několik projektů uskutečnilo. Vincenc Beneš, Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Willi Nowak a Ernst Ascher měli roku 1912 možnost představit své obrazy na slavné výstavě Sonderbundu v Kolíně nad Rýnem. Samotný Kubišta, který se stal oficiálním členem BRÜCKE, se prezentoval na berlínských výstavách Nové secese v letech 1912 a 1913. Prostřednictvím Kirchnera, který vlastnil fotografie Kubištových pláten, se obrazy českého umělce dostaly i k Franzi Markovi a Vasiliji Kandinskému. Naopak němečtí malíři vystavovali v Praze. Na podzim 1912 proběhla v Obecním domě druhá výstava Skupiny výtvarných umělců. Ta vznikla v roce 1911 a patřili do ní nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé, hudebníci a výtvarní teoretici. Jako hosté v Obecním domě vystavovali Kirchner, Mueller a Erich Heckel. Výstava dokumentovala značný vliv, který měli němečtí expresionisté na umělce Skupiny výtvarných umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Členové skupiny.", "content": "Další osoby sice do skupiny patřily, ale jejich sounáležitost se omezovala spíše na příležitostnou spolupráci s některými jinými členy skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Die Brücke (Most) byla německá umělecká skupina, která vznikla roku 1905 v Drážďanech. Zakládajícími členy byli studenti architektury Fritz Bleyl, Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner a Karl Schmidt-Rottluff, dalšími později Emil Nolde, Max Pechstein a Otto Mueller. Název skupiny vymyslel Schmidt, inspirovaný dilem Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzsche, konkrétně těmito pasážemi z úvodu knihy: \"Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem. Miluji toho, čí duše jest hluboká i v poranění a kdo může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most.\" Skupina se rozpadla v roce 1913. Jedním z důvodů byla tiskem vydaná kronika skupiny, sepsaná Kirchnerem. Ostatní členové ji považovali za Kirchnerovu sebestřednou záležitost. Původním cílem skupiny bylo vytvoření pomyslného mostu mezi uměním minulosti a moderní avantgardou, v důsledku se potom BRÜCKE zařadilo mezi skupiny s největším dopadem na moderní umění a fakticky vytvořil expresionismus. Z umění minulosti se umělci nechali inspirovat především Albrechtem Dürerem, Grünewaldem nebo Cranachem starším, z moderny to byl Edvard Munch a fauvismus.", "tgt_summary": "Die Brücke (The Bridge) was a group of German expressionist artists formed in Dresden in 1905. Founding members were Fritz Bleyl, Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner and Karl Schmidt-Rottluff. Later members were Emil Nolde, Max Pechstein and Otto Mueller. The seminal group had a major impact on the evolution of modern art in the 20th century and the creation of expressionism. The group came to an end around 1913. The Brücke Museum in Berlin was named after the group. Die Brücke is sometimes compared to the roughly contemporary French group of the Fauves. Both movements shared interests in primitivist art and in the expressing of extreme emotion through high-keyed colors that were very often non-naturalistic. Both movements employed a drawing technique that was crude, and both groups shared an antipathy to complete abstraction. The Die Brücke artists' emotionally agitated paintings of city streets and sexually charged events transpiring in country settings made their French counterparts, the Fauves, seem tame by comparison.", "id": 671917} {"src_title": "Flagelant", "tgt_title": "Flagellant", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bičování sebe sama jako náboženské jednání je známo z mnoha starověkých kultur, z Egypta, z Indie, z Číny aj. Křesťanští poustevníci a později i mniši asketických řádů v něm viděli připodobnění k bičovanému Kristu a k jeho utrpení. První masové flagelantské hnutí vzniklo v Perugii roku 1260 na výzvu dominikánského kazatele Raniera. Mnoho lidí ze všech společenských vrstev táhlo v průvodu od města k městu, bičovali se a zpívali, takže se k nim přidávali další. Z Itálie táhli i do Rakouska, Uher, Bavorska, Polska a do Porýní. Protože z toho vznikaly různé konflikty, papež Urban IV. hnutí brzy zakázal. Další vlna podobného kajícnického hnutí vznikla v době velké morové epidemie, která se od roku 1348 rozšířila po celé západní Evropě, od Itálie až do Anglie, Dánska a Čech. V Čechách je na podnět Arnošta z Pardubic dal král Karel IV. ze země vyhnat. S návratem katolictví v období rekatolizace se do Čech tento projev zbožnosti vrátil. Veřejné průvody bičujících se kajícníků, řeholníků i laiků – například z tzv. mariánských náboženských družin – se konaly zejména na Velký pátek. Chodívaly středem města za svitu pochodní, v čele jely na koních symbolické postavy – „Herodes“, „Pilát“ a ostatní soudci Kristovi – a na alegorických vozech byly předváděny živé výjevy z umučení Krista. Zejména v Německu se flagelanti organizovali do přísně organizovaných sekt, nosili bílé roucho s křížem a vytvářeli si i vlastní učení, například o tom, že účast v průvodu po dobu 33 dnů zbavuje člověka všech hříchů. Konrad Schmid o sobě roku 1360 prohlásil, že je mu svěřena všechna církevní moc a autorita; poté byl roku 1369 upálen. Soudy s flagelanty poté pokračovaly až do konce 15. století, zejména v Durynsku. Podobná, ale méně rozšířená hnutí se pak vyskytovala zejména v jižní Evropě a ve španělských koloniích až do 19. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flagelant (z lat. „flagellans“ \"–\" bičující), česky sebemrskač nebo mrskač, označuje přívržence exaltovaného asketického hnutí ve středověku, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa.", "tgt_summary": "Flagellants are practitioners of an extreme form of mortification of their own flesh by whipping it with various instruments. Most notably, Flagellantism was a 14th-century movement, consisting of radicals in the Catholic Church. It began as a militant pilgrimage and was later condemned by the Catholic Church as heretical. The followers were noted for including public flagellation in their rituals. This was a common practice during the Black Death, or the Great Plague.", "id": 1709974} {"src_title": "Albert Dorville", "tgt_title": "Albert d'Orville", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dorville byl synem šlechtice a většinu svého mládí strávil na dvoře hraběte z Neuburgu. V roce 1646 vstoupil do jezuitského řádu. Již v době, kdy studoval teologii na Katolické univerzitě v Lovani, navštěvoval přednášky o Číně, které pořádal italský jezuitský misionář Martino Martini. Tyto přednášky v něm probudily silnou touhu stát se misionářem v Číně. Nedlouho poté, co byl v roce 1654 vysvěcen na katolického kněze, Dorville v Římě kontaktoval Martina Martiniho, aby se spolu o několik let později vydali do Číny. V dubnu roku 1657 se Martini, Dorville a dalších 17 jezuitů (mimo jiné Ferdinand Verbiest) vydali na plavbu z Lisabonu do Macaa. Po náročné a nebezpečné plavbě, během níž několik misionářů přišlo o život, skupinka jezuitů dorazila do Macaa (17. července 1658) a nějaký čas strávila studiem čínského jazyka. Poté se vydali za misijní činností do oblasti Šan-si. Dorville však byl brzy povolán do Pekingu a pověřen doprovodem Johanna Gruebera na cestu do Říma. Portugalci však nedávno ztratili svůj obchodní monopol a cestování po moři bylo stále více nebezpečné. Dvojice cestovatelů se proto rozhodla zvolit cestu po souši. Peking opustili v doprovodu muslimského tlumočníka 13. dubna 1661 a 13. července vstoupili do Tibetu. V tibetském hlavním městě Lhasa strávili dva měsíce (říjen a listopad). Po celou dobu jejich pochodu Dorville prováděl řadu geografických výzkumů včetně zaměřování zeměpisné šířky a délky v místech, kudy procházeli. Cestovatelé se z Tibetu dále vydali přes Himálaj do Nepálu. Leden 1662 přitom strávili v Káthmándú. Odtud sestoupili do povodí řeky Gangy. Do Indie vstoupili 8. února 1662 a cestou do Ágry, někdejšího hlavního města Mughalské říše, navštívili mimo jiné Patnu a Benáres. Po příchodu do Ágry (31. března) byl Dorville však natolik vyčerpaný a ochuravělý z cestovních útrap, že týden po příchodu do města – 8. dubna 1662 – zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Dorville, znám též jako Albert Le Comte d’Orville (12. srpna 1621 Brusel, Belgie – 8. května 1662 Ágra, Indie) byl belgický jezuitský misionář v Číně a kartograf.", "tgt_summary": "Albert Dorville, (also known as \"Albert Le Comte d’Orville\") (12 August 1621 in Brussels, Belgium – 8 April 1662 in Agra, India) was a Belgian Jesuit priest, missionary in China and cartographer.", "id": 1853845} {"src_title": "Gare de Lyon (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Gare de Lyon (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice pro linku 1 byla otevřena 19. července 1900 jako součást vůbec první linky v Paříži. Byla postavena s délkou 100 metrů na rozdíl od ostatních stanic, jejichž nástupiště měly původně jen 75 metrů a musely být později rozšířeny kvůli přeměně vozů metra na pneumatikách. Stanice byla stavěna jako otevřená a posléze byla zakryta kovovou mostovkou širokou 23,9 m. Původně byly zamýšleny čtyři koleje a dvě nástupiště šest metrů široké, neboť tudy měla vést tehdejší linka 2, ale tento plán nebyl realizován a ve stanici zůstala jen linka 1. Nicméně v období od 1. srpna do 17. prosince 1906 byla na nejjižnější kolej provizorně napojena linka 5 ze stanice Gare d'Austerlitz. Po otevření stanice Quai de la Rapée bylo spojení zrušeno. Kolej je dnes nepoužívaná a izolovaná skleněnou stěnou u nástupiště ve směru na Château de Vincennes. Kvůli přestavbě linky na automatický provoz bylo nástupiště upraveno během víkendu 18. a 19. července 2009. Nástupiště pro linku 14 je v provozu od 15. října 1998. Nachází se jižně od Gare de Lyon v \"Rue de Bercy\", podél nástupišť linek RER A a D. Široké nástupiště má koleje po stranách. Stanici zkrášluje exotická zahrada umístěná za skleněnou stěnou za kolejí ve směru do stanice Olympiades. 27. května 2009 byl schválen plán na vytvoření třetího přístupu uprostřed nástupiště, aby se usnadnil přístup na nástupiště a usměrnil tok přicházejích a vystupujících cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Jméno stanice je odvozeno od názvu nádraží, odkud jsou vypravovány vlaky na jihovýchod Francie, mj. také do Lyonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare de Lyon je významná přestupní stanice pařížského metra v jihovýchodní části Paříže ve 12. obvodu. Kříží se zde nejstarší linka 1 a nejmladší linka 14. Kromě toho je zde umožněn přestup na linky RER A a D a také na železniční spoje, které odjíždějí z Lyonského nádraží do jihovýchodní Francie. Gare de Lyon je proto třetí nejvytíženější stanicí pařížského metra s 30,91 milióny cestujících, z čehož připadá 15,78 miliónu na linku 1 a 15,13 miliónu na linku 14 (2004).", "tgt_summary": "Gare de Lyon () is a station on lines 1 and 14 of the Paris Métro. It is connected to the Gare de Lyon mainline rail and RER stations within one complex and is the third-busiest station on the network with 30.91 million entering passengers in 2004, made up of 15.78m on line 1 and 15.13m on line 14.", "id": 1136949} {"src_title": "Dragutin Dimitrijević", "tgt_title": "Dragutin Dimitrijević", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Dragutin Dimitrijević se narodil v Srbsku v roce 1876, v šestnácti letech byl přijat ke studiu na Bělehradskou vojenskou akademii. Zde byl nadprůměrným studentem a na základě výborných výsledků byl okamžitě přijat do generálního štábu srbské armády. Jako horlivý nacionalista se postupně stal specialistou na terorismus. Již jako kapitán zosnoval Dimitrijević společně se skupinou mladých důstojníků vraždu autokratického a nepopulárního srbského krále. Dne 11. června 1903 zaútočila skupina na královský palác a zabila krále Alexandra i jeho ženu, královnu Dragu. Během útoku byl sice Dimitrijević těžce zraněn, ze svých zranění se ale nakonec vyléčil. Jako celoživotní vzpomínka na tuto událost mu v těle zůstaly uvízlé tři kulky, které se nepodařilo vytáhnout. Srbský parlament poté Dimitrijeviće popsal jako \"zachránce vlasti\" a posléze byl jmenován profesorem taktiky na Vojenské akademii. Během následujících let navštívil Německo a Rusko, kde studoval nové vojenské taktiky a doktríny pozemního boje. Během balkánské války (1912–13) pomohl srbské armádě svým účinným vojenským plánováním dosáhnout několika důležitých vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Sarajevský atentát.", "content": "Dimitrijevićovým hlavním zájmem bylo osvobození Srbska od Rakouska-Uherska. Jako krycí jméno používal přezdívku \"Apis\" a již jako vůdce tajné skupiny Černá ruka naplánoval v roce 1911 organizovaný pokus o atentát na císaře Františka Josefa I. Jelikož se ale atentát nezdařil, obrátil Dimitrijević svou pozornost na dědice trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda. Dimitrijević se obával Ferdinandova plánu na udělení koncese jihoslovanským národům, a domníval se, že pokud by se tak stalo, bylo by mnohem složitější dosáhnout nezávislosti srbského státu. Když se Dimitrijević doslechl, že má arcivévoda František Ferdinand v plánu navštívit Sarajevo v červnu 1914, rozhodl se vyslat tři členy skupiny Černá ruka, Gavrila Principa, Nedeljka Čabrinoviće a Trifka Grabeže, aby arcivévodu zavraždili. Aniž by o tom Dimitrijević věděl, informoval major Voja Tankosić srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće o celém spiknutí. Přestože Pašić hlavní cíle Černé ruky podporoval, nechtěl o atentátu ani slyšet, neboť se obával, že by tento čin mohl vést k válce s Rakouskem-Uherskem. Proto vydal příkaz, aby byli Princip, Čabrinović a Grabež v případě pokusu o opuštění srbského území neprodleně zatčeni. Jeho příkazy nebyly nicméně splněny a tři zmínění muži přešli do Bosny a Hercegoviny, kde spojili své síly s ostatními spiklenci, Muhamedem Mehmedbašićem, Danilem Ilićem, Vasem Čubrilovićem, Cvijetkem Popovićem, Miškou Jovanovićem a Veljkem Čubrilovićem. Několik členů Černé ruky zadržených po atentátu u výslechu uvedlo, že hlavními organizátory byli Dimitrijević, Milan Ciganović a major Voja Tankosić. Dne 25. července 1914 požádala rakousko-uherská vláda oficiálně o vydání těchto osob, které měly být následně souzeny u vídeňského soudu. Téhož dne odpověděl srbský ministerský předseda Nikola Pašić, že „nemůže předat tyto tři muže, jelikož by to bylo v rozporu se srbskou ústavou a srbským trestním právem“. O tři dny později vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Dimitrijević a několik jeho vojenských kolegů byli o tři roky později srbskými exilovými úřady zatčeni. Dne 23. května 1917 byl Dimitrijević v Soluňském procesu shledán vinným z velezrady a odsouzen k trestu smrti. Trest smrti zastřelením byl vykonán dne 11. června (někdy bývá udáván i 24. nebo 27. červen).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dragutin Dimitrijević (srbsky: Драгутин Димитријевић Апис) (17. srpna 1876 – 27. června 1917) byl srbský voják a vůdce nacionalistické skupiny Černá ruka, která v roce 1914 spáchala atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda. Tento atentát je považován za jednu z příčin první světové války.", "tgt_summary": "Dragutin Dimitrijević (; 17 August 1876 – 24 June 1917), known as Apis (Апис), was a Serbian colonel. He was a leading member of the military group that organized the 1903 overthrow of the Serbian government, which included the assassination of Alexander I of Serbia Dimitrijević later led the Black Hand society responsible for the assassination of Archduke Franz Ferdinand in June 1914, which led to the July Crisis and the outbreak of World War I. In 1916, Serbian Prime Minister Nikola Pašić, who considered Dimitrijević a potential threat, accused Dimitrijević and the Black Hand of treason and Dimitrijević was executed by firing squad in June 1917.", "id": 351198} {"src_title": "Sandra Magnusová", "tgt_title": "Sandra Magnus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Sandra Magnusová se narodila v Belleville ve státě Illinois, zde roku 1982 absolvovala střední školu. Roku 1986 získala bakalářský titul z fyziky na ve městě Rolla (později, roku 1990 zde získala titul magistra elektrotechniky) a ještě roku 1986 začala pracovat ve společnosti McDonnell Douglas. Od roku 1991 zpracovávala doktorskou disertaci v Georgijském technickém institutu () jako stipendistka Lewisova výzkumného střediska NASA (), práci obhájila a doktorský titul získala roku 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Astronautka.", "content": "Zúčastnila se z úspěchem 16. náboru astronautů NASA, v květnu 1996 byla mezi ně vybrána. Absolvovala všeobecnou kosmickou přípravu a získala kvalifikaci letové specialistky. Od května 1998 pracovala ve skupině NASA pro spolupráci s ruskými partnery. V srpnu 2001 byla zařazena do posádky mise STS-112. Raketoplán Atlantis k letu STS-112 odstartoval 7. října 2002, cílem mise bylo pokračování ve výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Na Zemi Atlantis přistál 18. října 2002 po 10 dnech, 19 hodinách a 59 minutách letu. V únoru 2007 byla jmenována palubní inženýrkou Expedice 17 se startem při letu STS-126. V důsledku posunu letů Shuttlů přešla do Expedice 18. K druhému letu vzlétla 15. listopadu 2008 na palubě raketoplánu Endeavour. V posádce ISS nahradila Gregoryho Chamitoffa. Na stanici zůstala do března 2009, kdy ji vystřídal Kóiči Wakata. Na Zem se vrátila v raketoplánu Discovery 28. března 2009, tentokrát po 133 dnech, 18 hodinách a 18 minutách pobytu v kosmu. V červenci 2011 se jako letová specialistka zúčastnila závěrečného letu programu Space Shuttle. Mise STS-135 raketoplánu Atlantis dopravila na ISS logistický modul Rafaello s náhradními díly a zásobami. Sandra Magnusová s Douglasem Hurleyem při manipulaci s modulem Rafaello a při výstupu kosmonautů do vesmíru obsluhovali staniční manipulátor Canadarm2. Na Zemi se raketoplán vrátil po 12 dnech a 18 hodinách letu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sandra Hall Magnusová (* 30. října 1964 Belleville, Illinois, USA) byla původně letecká inženýrka, od května 1996 je americkou astronautkou, členkou oddílu astronautů NASA. V říjnu 2002 se poprvé vydala do vesmíru na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) na palubě raketoplánu Atlantis, podruhé strávila na ISS čtyři měsíce od listopadu 2008 do března 2009 v rámci Expedice 18. V roce 2011 se zúčastnila závěrečného letu programu Space Shuttle. V posádce raketoplánu Atlantis působila při misi STS-135 jako letová specialistka. Celkem prožila v kosmu 157 dní, 8 hodin a 44 minut.", "tgt_summary": "Sandra Hall Magnus (born October 30, 1964) is an American engineer and a former NASA astronaut. She returned to Earth with the crew of STS-119 \"Discovery\" on March 28, 2009, after having spent 134 days in orbit. She was assigned to the crew of STS-135, the final mission of the Space Shuttle. She is also a licensed amateur radio operator with the call sign KE5FYE. From 2012 until 2018 Magnus was the executive director of the American Institute of Aeronautics and Astronautics.", "id": 37076} {"src_title": "9 (linka metra v Paříži)", "tgt_title": "Paris Métro Line 9", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První úsek linky byl otevřen 8. listopadu 1922 v západní části Paříže mezi stanicemi \"Exelmans\" a \"Trocadéro\". 27. května 1923 se linka rozšířila od stanice \"Trocadéro\" do \"Saint-Augustin\". Z této stanice byla linka dále prodloužena 3. června 1923 do \"Chaussée d'Antin\". Téhož roku 29. září byla linka prodloužena i druhým směrem od \"Exelmans\" o jednu stanici do \"Porte de Saint-Cloud\". Na této stanici se počítalo s napojením do stanice \"Porte Molitor\" a přes ní propojením s linkou 10. Tato větev měla sloužit především při dopravě na nedaleký stadion Parc des Princes. Projekt byl sice stavebně realizován, ale stanice \"Porte Molitor\" nebyla nikdy pro veřejnost otevřena a spojení nebylo uvedeno do provozu. 30. června 1928 se linka prodloužila od \"Chaussée d'Antin\" po \"Richelieu – Drouot\". Spojení mezi stanicemi \"Richelieu – Drouot\" a \"République\" bylo stavebně řešeno společně s linkou 8, kdy jsou koleje obou linek vedeny pod sebou v jednom tunelu. Stanice linky 8 se nacházejí v horním patře a stanice linky 9 v dolním. Tento úsek byl uveden do provozu v roce 1931. V roce 1929 bylo rozhodnuto o prodloužení trasy metra na předměstí. 10. prosince 1933 pokračovala linka dále až k \"Porte de Montreuil\". 3. února 1934 byla linka rozšířena od \"Porte de Saint-Cloud\" do dnešní konečné \"Pont de Sèvres\". Poslední rozšíření se konalo na východním konci 14. října 1937, kdy byl otevřen úsek od \"Porte de Montreuil\" do \"Mairie de Montreuil\". 2. září 1939 byla, tak jako i mnohé jiné stanice, uzavřena z důvodu vypuknutí války a mobilizace zaměstnanců stanice \"Saint-Martin\". Po válce byla sice na krátký čas znovu otevřena, ale poté opět zrušena, neboť leží příliš blízko sousedních stanic.", "section_level": 1}, {"title": "Další rozvoj.", "content": "Do budoucna jsou možnosti rozšíření linky v obou směrech. Prodloužení na východ o dvě stanice, kdy by konečnou tvořila \"Mur-à-Pêches\", je zahrnuta do plánů rozvoje metra na roky 2014–2020. Prodloužení na západ bylo ohlášeno počátkem roku 2008 rovněž o dvě nové stanice. Linka by vytvořila smyčku s napojením na současnou stanici \"Porte de Saint-Cloud\". Ovšem tento projekt ještě neprošel schválením radou STIF.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka 9 je jedna z linek pařížského metra a v systému MHD je značena žluto-zelenou barvou. Je první linkou, která byla budována se záměrem propojit s centrem také pařížská předměstí. Proto spojuje město Boulogne-Billancourt jihozápadně od Paříže s městem Montreuil na východě. Paříží prochází po obloukové dráze na pravé straně řeky Seiny. Linka je dlouhá 19,5 km, má 37 stanic a ročně přepraví 116,2 miliónů cestujících (2004).", "tgt_summary": "Paris Métro Line 9 is one of 16 lines of the Paris Métro. The line links Pont de Sèvres in Boulogne in the west with Montreuil in the east via the city center of Paris, creating a parabola type shape to its route. It is the third busiest line on the network. Line 9 interchanges with all of the 13 other main Métro lines, except for one (Line 12), not including 3bis and 7bis according to the RATP maps. There is, however, a connection to Line 12 via the underground passageway from Saint-Augustin to Saint-Lazare.", "id": 1880679} {"src_title": "Nestěrov", "tgt_title": "Nesterov", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Ve středověku bylo okolí města osídleno kmenem Nadruvovů, kteří se řadí k etniku Prusů. Místní kmeny porazil Řád německých rytířů a v roce 1276 oblast připojil k Řádovému státu. V 15. století začali za podpory Řádu do oblasti proudit osadníci převážně v Litvy. Samotné sídlo bylo poprvé zmíněno v roce 1539 pod jménem \"Stallupönen\". Pojmenování pochází od litevského pojmenování řeky Stalupė, protékající městem. Historie města je silně spjata s německým živlem. Postupem doby se stalo součástí Pruského vévodství v roce 1525, povýšeného 1701 na Pruské království. Městská práva získalo 1722 dekretem Fridricha Viléma I. Během Sedmileté války bylo město okupováno ruskými vojsky stejně jako většina Východního Pruska. Město, které bylo polohou blízko hranic s Ruskem, silně utrpělo během bojů první světové války. V roce 1914 se v blízkosti města odehrála tzv. bitva u Stallupönenu, v níž německý generál Hermann von Francois zaútočil z Gumbinnenu na ruské pozice v 8 km vzdáleném Stallupönen a zajal zde 3000 ruských vojáků. Následně mu byl ale nařízen ústup. Město bylo od 18. srpna 1914 do 18. února 1915 okupováno ruskými vojsky. Po válce se nově vzniklá Litva neúspěšně pokoušela připojit město ke svému území z důvodů místní litevské menšiny. Po nástupu nacismu v Německu přestalo oficiální místům vyhovovat pojmenování města Stallupönen, jelikož neznělo dostatečně německy. Nakonec tak bylo město přejmenováno na \"Ebenrode\" v roce 1938. Na konci druhé světové války bylo před postupem Rudé armády evakuováno z města veškeré německé obyvatelstvo. Poslední německý civilista opustil město 16. října 1944. Město následně bylo silně bombardováno. Rusové vstoupili do města 13. ledna 1945. Po válce přešlo pod správu SSSR a oficiálně bylo včleněno do sovětské Kaliningradské oblasti 7. dubna 1946. Nové jméno \"Nestěrov\" dostalo podle plukovníka Stěpana Kuzmiče Nestěrova, který padl v boji u nedaleké Iljinskoje.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Nestěrov, též Něstěrov ( \"Не́стеров\"; Stallupönen v letech 1938 až 1946 Ebenrode; \"Stalupėnai\"; \"Stołupiany\") je město v Kaliningradské oblasti v Rusku ležící 140 km východně od Kaliningradu v blízkosti hranice s Litvou. V roce 2010 žilo ve městě necelých 5 tisíc obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Nesterov (), until 1938 known by its German name (; ) and in 1938-1946 as Ebenrode, is a town and the administrative center of Nesterovsky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located east of Kaliningrad, near the Russian-Lithuanian border on the railway connecting Kaliningrad Oblast with Moscow. Population figures:", "id": 2451876} {"src_title": "Mobilní zeleň", "tgt_title": "Raised-bed gardening", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nádoby v nichž se pěstovaly citrusy anebo cizokrajné rostliny, jako ozdoby v nádobách, jsou popsány z období románské kultury. Podle Loudona, jsou v literatuře z románského období popisovány rostliny v květináčích, jenž se objevují někdy na chodnících a jindy postavené v oknech, či na terasách v římských zahrad. Vzhledem k oblibě sebeodříkání a v boji proti hříšnému přepychu, který je skryt v každé ozdobě, obliba okrasné zeleně v nádobách v průběhu středověku poněkud poklesla až na výjimky, kterými byly zahrady významných světských a duchovních činitelů. V barokních zahradách byla okrasná zeleň v nádobách zcela běžná. V dnešní době je mobilní zeleň používána jako náhrada zeleně na významných, nebo frekventovaných místech městských aglomerací.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stabilní, kvůli ztížení možné krádeže nesnadno přenosné nádoby, zpravidla z betonu. Nádoby, které lze k danému účelu použít, ovšem mohou být různé. V parku Boboli jsou používány ručně vyrobené umělecky zdobené velké hliněné nádoby. Ke stejnému účelu jsou dnes vyráběny i nádoby z umělého kamene připomínající přirozený kámen, nebo nabarvené betonové nádoby, připomínající tvarem skutečný pařez a podobné plastiky. Jako mobilní zeleň učebnice sadovnictví doporučuje i různé dřevěné kbelíky, truhlíky z eternitu (azbestocement, osinkocement), pěnového polystyrenu, nebo malé dřevěné soudky, u nichž bylo odstraněno jednu dno, nebo část soudku odříznuta. V učebnici sadovnictví také najdeme doporučení: \"„Dřevěná koryta si můžeme i sami vyrobit z půlky silnějšího dřevěného špalku, jehož vnitřek vydlabeme. Kůru můžeme ponechat. Takové přírodní koryto s vhodným osázením se stane pěknou ozdobou na každé zahradě.“\" V dnešní době takto lze použít například i moderní plastové a plechové sudy (dokonce i rzivé, nebo jen málo poničené) pokud splňují podmínku, že budou ozdobné, vkusné a budou ladit stylem, materiálem a způsobem úpravy s okolím, což není vždy úplně snadné. Mobilní zeleň, ať taková či jiná, musí být harmonickou a logickou součástí kompozice a přinášet pozorovateli příjemné počitky. Z mobilní zeleně lze snadno vytvořit opakováním i jednoduchou alternativu krátké aleje a vhodně zvýraznit například vstup do budovy. Nádoby obvykle nemají spojení s půdou. Jsou samostatným prvkem. Bývají vyplněné z části propustnou hmotou (písek, štěrk – drenáž) a z části živným substrátem. Nádoby jsou osázeny rostlinami. Kvůli omezení vlivu znečišťování veřejné zeleně odpadky od kolemjdoucích (aby nebyly odpadky tolik vidět) a omezení údržby je často použit mulč. Tato zeleň, i používané nádoby jsou používány jako dekorativní prvek, ale také k dlouhodobé, nebo krátkodobé uzávěře komunikace. V nádobách mohou být vysázeny trvalky, letničky, nebo dřeviny. Vzácněji jsou používány rostliny, které v našich podmínkách dobře nepřezimují a jsou na zimu přemisťovány, nebo rostliny které obvykle tvoří výzdobu interiérů a jsou tímto způsobem využitelné malou část roku.", "section_level": 1}, {"title": "Údržba.", "content": "Vzhledem k umístění mobilní zeleně, na rušných komunikacích, na různých místech není možné jednoduše provádět zálivku , nebo zavést stálou závlahu a rostliny proto musí být dostatečně odolné proti suchu i pokud je zálivka prováděna. Je často na úvaze a odvaze zda použít mobilní zeleň jejíž údržba je nákladná. V případě že je šance, že bude mobilní zeleň poničena, znečištěna je více než poničené truhlíky efektivní použít k uzávěře, nebo dekoraci vhodně tvarované betonové prvky. Velké nádoby s teplomilnými druhy rostlin jako například \"Pandanus, Agapanthus, Dracaena, Yucca glorioxa, Agáve, Aspidistra, Laurus, Datura\", nebo různé palmy a podobně, je třeba na zimu chránit, nejlépe v oranžeriích, sklenících , nebo japanech. Nádoby s běžnými dřevinami a trvalkami je třeba zapustit do půdy, vydatně je zalít a zakrýt chvo­jím. Méně pevné nádoby s vlhkým substrátem mohou být poškozeny mrazem.", "section_level": 1}, {"title": "Používané rostliny.", "content": "Musí být odolné proti exhalacím, suchu, zasolení, poškození, znečišťování, ideálně i proti krádežím (ostnité).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mobilní zeleň je obvykle označení pro zeleň v nádobách, které je běžně možné lidskou silou, nebo za pomoci techniky přemístit. Obvykle jde o zeleň veřejnou, avšak někdy je pod označením přenosná zeleň řazena i veškerá zeleň v nádobách, umístěná v exteriéru. Tedy v širokém pojetí jde o zeleň v okolí staveb, která je, nebo může být snadno přemisťována. Přenosná zeleň je zcela běžná v použití samostatně v městském a průmyslovém prostředí. Je také prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě, v koncepci geometrických a architektonických slohů (pravidelná zahrada), častá v obvyklém pojetí venkovských zahrad a východních zahradnických slohů, dosti neobvyklá v přírodních zahradách a nepoužívaná v partiích ve stylu anglických, přírodně krajinářských parků.", "tgt_summary": "Raised-bed gardening is a form of gardening in which the soil is enclosed in three-to-four-foot-wide (1.0–1.2 m) containment units (\"beds\"), which are usually made of wood, rock, or concrete and which can be of any length or shape. The soil is raised above the surrounding soil (approximately six inches to waist-high) and may be enriched with compost. Vegetable plants are spaced in geometric patterns, much closer together than in conventional row gardening. The spacing is such that when the vegetables are fully grown, their leaves just barely touch each other, creating a microclimate in which weed growth is suppressed and moisture is conserved.", "id": 814480} {"src_title": "Claude de Villars", "tgt_title": "Claude Louis Hector de Villars", "src_document": [{"title": "Brzká kariéra.", "content": "Villars se narodil v Moulins (dnes department Allier) do šlechtické, ale chudé rodiny, jako syn diplomata Pierra de Villars. V roce 1671 Claude vstoupil do francouzské armády. Během francouzsko-holandské války se zúčastnil obléhání Maastrichtu (1673) a po krvavé bitvě u Seneffe (1674) byl povýšen na plukovníka jezdeckého pluku. Na další povýšení musel čekat dlouho, i přes vynikající službu pod Turennem, Condém a Luxembourgem a svůj šlechtický původ. Důvodem bylo nepřátelství s mocným Louvoisem. V době mezi válkou s Holandskem a válkou proti Augsburské lize, byl Villars nějakou dobu na neoficiální diplomatické misi v Bavorsku, kde byl stálým společníkem Maxmiliána II. Emanuela. Do Francie se vrátil roku 1690 a dostal velení nad jízdou francouzské armády ve Flandrech, ale ke konci devítileté války byl vyslán do Vídně jako vyslanec.", "section_level": 1}, {"title": "Válka o španělské dědictví.", "content": "Roku 1702 vyhrál u Friedlingenu a obdržel hodnost maršála. Další rok porazil Rakušany u Hochstadtu. Poté potlačil povstání v Cevénnes. Za tento úspěch získal titul vévody. Friedlingen a Hochstadt byla neplodná vítězství a operace, jichž byla součástí, jsou plná nevyužitých příležitostí. Villars se tedy proslavil až roku 1709, kdy byla Francie na pokraji prohry. V tomto roce stál na severní frontě proti Evženu Savojskému a vévodovi z Malborough, dvěma největším vojevůdcům své doby. Tehdy se starý maršál Boufflers podvolil sloužit pod ním a Villars vyzval Francouze, aby něco dali pro blaho vlasti. Tím získal nové prostředky. Následovala krvavá Bitva u Malplaquet, v níž se Villarsovi i přes ústup jeho armády a těžké zranění na koleně, podařilo zastavit postup nepřátel. Po bitvě mohl králi právem říci: \"„Připustí-li Bůh ještě jednu podobnou porážku, může Vaše Veličenstvo počítati s porážkou nepřátel.“\" Další dvě tažení proběhla bez boje, ale pak byl Malboroughem vymanévrován. To vedlo k dobytí pevnosti Bouchain. Pak se Angličané stáhli. Následně Villars Evžena Savojského vymanévroval a rozdrtil jeho vojska u Denainu (1712). Tím zachránil Francii. Další rok dobyl na Rýně Landau a zvítězil u Freiburgu. Poté uzavřel s Evženem mír v Rastattu.", "section_level": 1}, {"title": "Regentství.", "content": "V době regentství hrál Villars důležitou roli jako soupeř kardinála Duboise. Účastnil se, již s titulem generalissima králových armád, války o polské nástupnictví (1734), ale brzy po začátku vojenských akcí zemřel 17. června 1734 v Turíně.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Villars na jednu stranu byl vychloubačný, toužící po vyznamenání a bohatství, ale na druhou stranu vysoce odvážný, morální.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Louis Hector de Villars (8. květen 1653–17. červen 1734) byl poslední velký generál Ludvíka XIV. a jeden z nejlepších francouzských vojevůdců. Později získal titul generalissima.", "tgt_summary": "Claude Louis Hector de Villars, Prince de Martigues, Marquis then Duc de Villars, Vicomte de Melun (8 May 1653 – 17 June 1734) was a general of Louis XIV of France, one of only six Marshals who have been promoted to Marshal General of France.", "id": 2381481} {"src_title": "Nikola I. Petrović-Njegoš", "tgt_title": "Nicholas I of Montenegro", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Nikola se narodil ve vesnici Njeguši, dávném domově vládnoucí dynastie Petrovićů-Njegošů. Jeho otec, Mirko Petrović-Njegoš, oslavovaný černohorský válečník, byl starší bratr vladyky Danila II.. Vladykové v dynastii Petrovićů-Njegošů se podle duchovenstva nesměli oženit. Změnu zavedl právě Danilo II., který se rozhodl změnit svůj světský způsob života. Oženil se s Darinkou Kvakićovou a dosavadní Černohorské biskupské knížectví bylo po staletích prohlášeno světským knížectvím. 13. srpna 1860 byl Danilo v Kotoru zastřelen. Jelikož nezanechal žádné potomky, stal se dědicem jeho bratr Mirko. Ten ale abdikoval na funkci knížete ve prospěch svého syna Nikoly. Nikola se od mala učil bojová umění a atletiku. Část svého dětství strávil v Terstu v sídle rodiny Kustićových, kde si jej velmi oblíbila jeho teta, kněžna Darinka, manželka Danila II. Darinka byla velkou obdivovatelkou a stoupenkyní francouzské kultury a právě na její návrh byl Nikola poslán studovat na prestižní francouzskou školu \"Lycée Louis-le-Grand\" v Paříži. Na rozdíl od srbského knížete a krále Milana Obrenoviće, který na škole také studoval, si Nikola těžce zvykal na pařížský styl života a studiem v Paříži nebyl nijak potěšen. Proto velmi uvítal návrat se zpět do své vlasti.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nikola I. knížetem.", "content": "Nikola byl ještě v Paříži, když byl na jeho strýce Danila II. 13. srpna 1860 v Kotoru spáchán atentát. Dědicem se stal Nikolův otec Mirko, ten ale abdikoval ve prospěch svého syna – Nikola tedy odešel z Paříže, aby nastoupil na černohorský trůn. Krátce poté Nikola velice vážně onemocněl zápalem plic, kterému téměř podlehl. Naštěstí se ale z této choroby po několika týdnech vyléčil a s cílem dát zemi dědice bylo ihned rozhodnuto o brzké svatbě -8. listopadu 1860 se v Cetinje Nikola oženil s teprve třináctiletou Milenou Vukotićovou, dcerou černohorských diplomatů Petra a Eleny Vukotićových, společně však začali žít až po Mileniných 17. narozeninách – po narození první dcery, princezny Zorky 23. prosince 1864. Nový kníže, přestože byl velice mladý, projevil ihned obrovskou a nezlomnou energii při zvelebení a zvýznamnění své země. Vedle politického rozvoje a rozšíření území Černé Hory se jeho největší péče během celé 58leté vlády obracela především k rozvoji vnitřního hospodářského stavu Černé Hory. K tomuto jeho vlasteneckému cítění se pojí i neobyčejná tolerance a spravedlnost, jenž mu mnohdy bývá vytýkána – povolil v zemi tři náboženství (pravoslaví, katolictví i islám, které dohromady vyvolávaly mezi občany časté spory). Jeho vládnutí bylo velmi prospěšné celé Černé Hoře. Hned v začátcích zavedl Nikola I. několik vojenských, správních a školských reforem. Založeny byly školy základní i střední, vzdělání a hlavně sociální postavení žen bylo povzneseno na výši odpovídající době. Významným počinem bylo také založení hospodářské školy, četných muzeí a státní knihovny. Cetinje, kdysi malá podhorská vesnička, se stala královskou metropolí země, střediskem literárního hnutí, centrem kultury, ekonomiky i sociálních zařízení ne jen domácího, ale především balkánského a celoevropského významu. Mezi lety 1862-1878 byla sice země neúspěšně zapletena do série válek s Osmanskou říší. Nikolovi se však podařilo udržet alespoň nezávislost Černé Hory. V roce 1867 se Nikola I. setkal s císařem Napoleonem III. v Paříži a v roce 1868 podnikl cestu do Ruska, kde se mu dostalo laskavého přivítání od cara Alexandra II. Ještě ten samý rok navštívil kníže Vídeň a pobýval tři dny jako velevážený návštěvník rakouského císaře Františka Josefa I.. V roce 1869 bylo v Cetinje otevřeno ruské velvyslanectví. Poté Nikola navštívil dvory v Berlíně a ve Vídni. Jeho úsilí získat si sympatie ruské carské rodiny se ukázaly jako produktivní pro Černou Horu, carem a carevnou byly uděleny značné dotace na vzdělávání a jiné účely a do Cetinje (tehdejšího hlavního města státu) byly poslány také dodávky zbraní. V roce 1876 vyhlásilo Černohorské knížectví opět Turecku válku. Vojenská pověst Nikoly byla tak zesílena a Černá Hora získala území Nikšić, Bar a Ulcinj. Válka měla za následek značné rozšíření hranic Černé Hory. Král odůvodnil tuto válku jako pomstu za Bitvu na Kosově poli, která proběhla v roce 1389. V roce 1876 podnikl kníže Nikola týdenní státní návštěvu Řecka, kde navázal skvělé přátelské vztahy s králem Jiřím I. a královnou Olgou Konstantinovnou. Nezávislost Černé Hory byla mezinárodně uznána v roce 1878 na Kongresu v Berlíně a v následujících letech se Černá Hora těšila ze značného rozkvětu a stability. Vzdělávání, komunikace a vojsko se značně rozšířily (také díky podpoře Ruského impéria). V zahraniční politice se proto také Nikola orientoval hlavně na Rusko, dále také na sousední Srbsko (připojení Černé Hory k Srbsku však odmítal, hlavně po nastoupení dynastie Karađorđevićů na srbský trůn). V roce 1883 navštívil Nikola osmanského sultána, se kterým udržoval velmi dobré vztahy. Na konci tohoto roku byl v Praze přijat českou královnou a rakouskou císařovnou-vdovou Marií Annou. V roce 1896 Nikola oslavil 200. výročí vlády dynastie Petrovićů-Njegošů. Později toho roku se zúčastnil korunovace cara Mikuláše II. a v květnu navštívil královnu Viktorii na Windsorském hradě. Za Nikolovy vlády se zaznamenává i obrovský pokrok v zákonodárství – starý zákoník knížete Danila II. (známý pod názvem Danilův kodex) byl zrušen, nahradil jej Všeobecný majetkový zákoník, nově sestavený předním chorvatským profesorem práva Valtazerem Bogišićem, slavné dílo zákonodárné tvorby, který došel nejen uznání, nýbrž i obdivu celého světa. V roce 1900 si (sám) udělil titul Jeho Královské Výsosti. Nikola usiloval o absolutní vládu, avšak roku 1905 byl donucen k částečné liberalizaci režimu a na nátlak obyvatelstva, toužícím po větší svobodě, vydal první černohorskou ústavu. Zavedl také západoevropské způsoby svobody tisku a kodexy trestního práva. V roce 1906 zavedl Nikola první černohorskou měnu, perper.", "section_level": 2}, {"title": "Nikola I. králem.", "content": "Dne 28. srpna 1910 při oslavě jubilea si v souladu s peticí z parlamentu sám uzurpoval titul krále. Korunovace Nikoly I. a Mileny Vukotićové byla velkou slavnostní událostí. Kromě členů královské rodiny se jí zúčastnila spousta důležitých lidí tehdejší Evropy, např. ruský velkokníže Petr Nikolajevič, kníže František Josef Battenberský, vévodkyně Jutta Meklenburská, italský král Viktor Emanuel III., španělský král Alfons XIII. s královnou Viktorií Evženií Battenberskou nebo srbský korunní princ Alexandr I.. Pro korunovaci nechal Nikola zhotovit nové královské korunovační klenoty, korunovat se nechal ale také historickou korunou Štěpána Dušana. Nikola se zároveň stal maršálem ruské armády – tato výsada nebyla dříve nikomu udělena (s výjimkou 1. vévody z Wellingtonu). Během Balkánských válek v roce 1912 a 1913 byl Nikola I. velmi úspěšným vojenským velitelem. Černá Hora za Nikolovy vlády stala ze země polocivilizované zemí plně civilizovanou, aniž by ztratila byť jen špetku svého čistého a pravého slovanského rázu. A to je právě největší zásluhou panování knížete a krále Nikoly I., jenž si u svých poddaných právem vysloužil nevyslovitelnou útěchu, pokoru a lásku.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a pozdější život.", "content": "V Balkánských válkách dovedl král Nikola Černou Horu ke mnoha vítězstvím (ve Druhé balkánské války razantně pomohla černohorská vojska k vítězství Srbů v bitvě proti Bulharsku na řece Bregalnici). Po vypuknutí první světové války v roce 1914 král Nikola I. neotálel a ihned vyhlásil válku zemím Trojspolku a ihned nechal mobilizovat černohorskou královskou národní armádu. Černohorcům se v roce 1915 podařilo (díky skvělému vedení vojska princem Petrem) vydobýt černohorská pobřežní území, obsazená Rakousko-Uherskem. V květnu 1915 se ale situace obrátila v neprospěch Černé Hory. Rakušané si získali tajnou podporu Srbska a po přinucení Černohorců vzdát se obsadili území monarchie. V roce 1916 musela černohorská armáda pod vedením prince Petra kapitulovat. Černohorská královská rodina odešla z Cetinje do Zimního královského paláce v Podgorice, kde probíhaly poslední marné pokusy o záchranu země. V lednu 1916 musela královská rodina odejít do exilu v Itálii a později ve Francii do města Cap d'Antibes, kde měla dynastie značný majetek. Po odchodu královské rodiny byla Černá Hora anektována Srbskem, 20. července 1917 byla podepsána Korfská deklarace, prohlašující vytvoření nového mnohonárodnostního Státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. 26. listopadu 1918 vydala Srbskem nezákonně ustanovená Podgorická skupština prohlášení, jímž definitivně zbavila dynastii Petrovićů-Njegošů vlády nad černohorským trůnem a krále Nikolu I. sesadila ze země a obvinila z uzavření separátního míru s nepřítelem – tento krok byl však jen posledním marným pokusem krále zachránit svou milovanou vlast a národ, který mu tak věřil.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední dny.", "content": "Ve francouzském exilu tehdejší francouzský prezident Raymond Poincaré uznal černohorskou vládu jako exilovou. Sídlem exilové vlády se stalo město Bordeaux a Nikola I. usiloval o návrat na trůn až do své smrti v Cap d'Antibes roku 1921. Král žil s některými ostatními členy královské rodiny a služebnictvem ve \"vile Liserons\", kde král pracoval s neuvěřitelnou rychlostí a aktivitou. Král byl silným kuřákem a milovníkem kávy, jejichž potřebu exil ještě zvýšil. V prosinci 1920 se králův stav poněkud zhoršil a nakonec v pondělí 1. března 1921 král Nikola I. za přítomnosti královny Mileny, některých svých dětí, vnoučat a zeťů zemřel ve vile Liserons na krvácení do mozku. Jeho poslední slova zněla: \"\"Kéž Bůh požehná a pomůže mým nejmilovanějším Černohorcům.\"\" Dopisy s vyjádřením soustrasti poslalo královně-vdově přes 20 panovníků z celého světa, 6 světových prezidentů (např. brazilský) a dále také blízcí přátelé královské rodiny a spousta umělců.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Král byl uložen do olivovníkové rakve a 10. března převezen do San Remo v Itálii, kde byl následně 17. března pohřben v tamější pravoslavné katedrále. Pohřbu se kromě mnohých Černohorců v exilu a členů černohorské královské rodiny zúčastnila prakticky celá italská královská rodina, obyvatelé San Rema a tehdejší hlavy evropské i celosvětové politiky (např. i japonský císař). V roce 1989 byly ostatky krále a královny převezeny do královské kaple Ćipur v Cetinje do královských hrobek z bílého mramoru.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Král Nikola I. měl s královnou Milenou Teodózií dvanáct dětí (9 dcer a 3 syny), dvacet dva vnoučat a několik pravnoučat a prapravnoučat. Pět z jeho dcer uzavřelo manželství, z nichž každá se vdala za knížete či krále, což zajistilo králi Nikolovi přezdívku \"tchán Evropy\", přezdívku sdílel s Dánským králem Kristiánem IX..", "section_level": 1}, {"title": "Synové.", "content": "Současný následník trůnu Nikola II. Petrović-Njegoš (* 1944) je pravnuk krále Nikoly I., syn prince Michaela.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Vyznamenání, které Nikola I. vlastnil, byly vyrobeny z kvalitních materiálů – zlata, platiny, jiných drahých kovů a některé byly dokonce zdobené brilianty.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vyznamenání.", "content": "Nikola I. měl dále několik japonských a íránských řádů.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly.", "content": "Nikolův plný oficiální titul v roce zněl: Jeho Veličenstvo Nikola I. Mirkov Petrović-Njegoš, z milosti Boží kníže a následný král černohorský, Gospodar* Černé Hory, velkovévoda Grahovský a Zetský, vévoda Metohijský, pán Cetinjský, Pećský a Nikšićský, hrabě Petrović-Njegošský a hrabě Andrijevicský. Běžně se však užívaly jen tituly \"jeho výsost kníže\", později \"jeho veličenstvo král\", při vojenských událostech či státních návštěvách Ruského impéria eventuálně titul \"maršál ruské carské armády\". Chronologicky by se jeho tituly daly zařadit takto:", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Nikola I. byl také slavným básníkem a spisovatelem. Jeho historická dramata, básně a balady drží uznané místo v současné slovanské literatuře, mezi nimi jsou dramata \"Balkanska Carica\" (česky jako \"Balkánská cařice\", Jan Otto 1902, přeložil Josef Kouble - v současnosti černohorská národní opera, zhudebnil Dionisio de Sarno San Giorgio) a \"Knjaz Arvanit\" (česky \"Kníže Arvanit\"), básně \"Hajdana a Pesnik\" a \"Vila\" či písně \"Skupljene Pesme\" a \"Nova Kola\" a již zmíněná populární skladba \"Onamo 'namo!\". Král byl známý také pro svůj zvučný hlas a celkový talent pro zpět, miloval také hru na housle. Stal se velmi oblíbeným u poddaných a dodnes je občany Černé Hory oslavován. O králi Nikolovi byla vytvořena spousta básní, písní i historických románů nebo povídek. Nejznámější je národní hymna Černohorského knížectví a později královská hymna monarchie \"Ubavoj nam Crnoj Gori\", oslavující tohoto panovníka. Nikolova dcera Anna pro svého otce složila populární černohorskou lidovou píseň \"Kralj Nikola na umoru\". Kromě nesčetné spousty biografických a jiných knih, divadelních her, filmů a dokumentů, obrazů či básní a písní byla pro vzpomínku Nikoly I. zbudována spousta soch a pojmenovány budov, ulice, náměstí, párky či lodě a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikola I. Petrović-Njegoš (: Никола I Петровић-Његош, 7. říjen 1841 – 1. březen 1921) byl černohorský vládce, panující mezi lety 1860 – 1910 jako druhý černohorský kníže a od roku 1910 do roku 1918 jako první a poslední černohorský král. Byl také známý jako nadaný básník a spisovatel, složil mj. píseň Onamo 'namo! (Tam, támhle!), pozdější národní hymnu Černohorského království a současnou populární lidovou píseň. Jeho motto a motto celého státu bylo: \"kříž, domov, svoboda\".", "tgt_summary": "Nikola I Petrović-Njegoš (; – 1 March 1921) was the ruler of Montenegro from 1860 to 1918, reigning as prince from 1860 to 1910 and as the country's first and only king from 1910 to 1918.", "id": 593403} {"src_title": "Hurtigruten", "tgt_title": "Hurtigruten", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro pochopení významu a nutnosti propojit místa na norském pobřeží nám pomůže pohled na norskou geografii. Dnešní Norsko má na délku po severo-jižní ose asi 2650 kilometrů. Od nepaměti mírné klima pozitivně ovlivňovalo především jižní část země, která dominovala jak v počtu obyvatel, tak i v hospodářském vlivu. Sídlům a obcím na severu země, která žila z rybolovu ve vodách bohatých na ryby okolo Lofot, Vesterál a v Severním moři, chyběl vhodný způsob k přepravě ulovených ryb, ale také k zásobování základním zbožím a výrobky, které nebyla žádná z obcí schopna vyprodukovat. Od začátku devatenáctého století začalo být realizováno spojení mezi Bergenem, obchodím centrem země, a periferními Lofotami, avšak jen příležitostně. Zejména během dlouhých zim byl sever země prakticky izolován od zbytku světa. Norský stát si byl vědom rozdílů mezi centrálními a periferními oblastmi a hledal způsob, jak zlepšit dopravní spojení se severem. V roce 1875 byl vypracován první plán pravidelného státem dotovaného spojení měst Bergen a Stavanger na jihu země s velkými obcemi na severu Norska prostřednictvím malých obchodních lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Hurtigruten byl původně soukromým rejdařstvím \"Vesteraalens Dampskibsselskap\" a první spojení mezi Trondheimem a Hammerfestem začal realizovat v roce 1893. První pravidelné a především celoroční poštovní spojení mezi jihem a severem země se uskutečnilo díky nasazení zkušeného kapitána Richarda Witha. Společně s lodivodem Andreasem Holtem od roku 1882 pečlivě přemýšlel nad možnostmi provedení lodi norskými pobřežními vodami. Jako první si troufl plavit se na trase do Hammerfestu v noci a v temných zimních měsících, což byla podmínka pro zisk státních dotací, bez kterých by doprava pošty na sever nebyla rentabilní. V letech 1889 a 1890 byl uznávaným kapitánem Augustem Kriegsmannem Granem z pověření ministerstva vnitra vypracován plán celoročního provozu podél celého západního pobřeží. Ten 18. dubna 1891 vyústil ve vypsání tendru na lodní spojení. O dva roky později, 2. července 1893, podnikla loď D/S Vesteraalen pod velením kapitána Richarda Witha cestu z Trondheimu do Hammerfestu. Při této první cestě, která trvala 67 hodin, navštívila Withova loď celkem devět obcí: Rørvik, Brønnøysund, Sandnessjøen, Bodø, Svolvær, Lødingen, Harstad, Tromsø a Skjervøy. Následovaly dvě další linky Hurtigrutenu, takže na přelomu století existovaly celkem tři lodní poštovní linky. První vedla z Trondheimu do Hammerfestu, druhá z Bergenu do Hammerfestu a třetí z Hammerfestu dále na sever, do Vadsø. Ta byla v roce 1908 prodloužena až do města Kirkenes, které je konečnou Hurtigrutenu dodnes. Lodě na těchto linkách byly v té době vypravovány dvakrát týdně, jak v létě, tak i v zimě. Díky lodnímu spojení se zásadně změnily životní podmínky v izolovaných oblastech na severu země. Hurtigruten formoval a sjednocoval zemi. Obtížné pozemní cestě přes členitý norský terén se nyní bylo možno vyhnout. V roce 1898 byla jižní část linky prodloužena z Bergenu až do Stavangeru, avšak již v roce 1919 byly v hustě zalidněné jižní části země vybudovány silnice a železnice do té míry, že doprava pošty lodí byla zrušena. Od té doby dodnes je Bergen nejjižnějším bodem na trase Hurtigrutenu. V létě 1922 byla slavnostně otevřena Risøyrenna, úzká námořní cesta mezi vesterálskými obcemi Sortland a Risøyhamn. Tato cesta je součástí trasy Hurtigrutenu dodnes. Od 1. června 1936 byly tři původní trasy nahrazeny jednou vedoucí z Bergenu až do Kirkenes. Díky čtrnácti lodím ze šesti rejdařství bylo zajištěno pravidelné denní spojení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a poválečné období.", "content": "Během obou světových válek a především během druhé, kdy byla za okupace Norska zpustošena řada obcí na severu, bylo z větší části nemožné naplňovat primární úkol Hurtigrutenu a to dopravu pošty. Proto byly lodě Hurtigrutenu nasazeny na pobřežní dopravu a převoz vojáků a ojediněle byl zachován jejich původní účel. V období let 1940 až 1945 došlo k největšímu množství nehod a potopení lodí Hurtigrutenu. Nadále bylo částečně zachováno základní zásobování obcí na severu země, když rejdařství nasadila místo původních, buď zabavených, či potopených lodí, malé nákladní či rybářské lodě. Po skončení druhé světové války byly ze čtrnácti původních lodí schopny provozu jen tři. Díky státem podporovanému programu obnovy loďtsva bylo od roku 1950 obnoveno pravidelné denní spojení mezi Trondheimem a Hammerfestem. Do roku 1956 bylo do služby zařazeno deset nových lodí a mohlo tak být v plném rozsahu obnoveno pravidelné spojení. Zatímco v počátcích Hurtigrutenu byly používány běžné parní lodě, tato konstrukční řada byla vyvinuta speciálně pro nasazení na lince Hurtigrutenu. Každá další generace lodí Hurtigrutenu vycházela ze zkušeností s předchozími modely. Vzhled a koncept lodí by proto mezitím značně změněn, přesto šlo nadále o lodě speciálně navržené pro tento účel.", "section_level": 2}, {"title": "Od 60. let do současnosti.", "content": "Do konce 70. let byl Hurtigruten především v zimě pro některé obce jediným způsobem zásobování a byl proto státem výrazně dotován. Díky rozšiřování silniční sítě a lepší dostupnosti letišť začal Hurtigruten ztrácet svůj hospodářský význam a větší roli pro něj začala hrát turistika. Přesto i nadále přepravují lodě Hurtigrutenu zboží a pasažéry mezi jednotlivými přístavy. S výstavbou lodí nové, prostřední generace v 80. letech 20. století došlo díky zavedení principu RoRo k racionalizaci přepravy nákladu. Prostoj mezi připlutím a odplutím lodě z Bergenu tak byl snížen ze dne a půl na osm hodin. Díky této změně bylo pro zachování denního provozu potřeba jen jedenáct místo čtrnácti lodí. Jelikož norský stát omezil od 90. let 20. století dotování Hurtigrutenu pouze na zimní část roku, snaží se rejdařství nasazením moderních a komfortnějších lodí nalákat větší množství zahraničních turistů a zvyšováním jejich počtu kompenzovat ztráty dotací. V zimním období je ovšem vytížení lodí tak malé, že se Hurtigruten dostává do ztráty. Za účelem omezení ztrát vysílá rejdařství každou zimu dvě své největší lodě do Antarktidy na expediční mise a na pravidelné linky nasazuje lodě s podstatně omezenou posádkou. Na konci roku 2004 byl norskou vládou garantován balíček dotací ve výši 1,9 miliard norských korun (cirka 216 milionů Euro), čímž byl zajištěn provoz až do zimy 2011/12. Škrty v dotacích se po uplynutí tohoto termínu však nedají očekávat, protože denní spojení je pro Nory, především na severu země, základním symbolem vzájemného porozumění. Právě proto se nese toto spojení čestné jméno Riksvei Nr. 1 (Cesta č. 1). Zajímavé okamžiky z historie Hurtigrutenu od jeho vzniku až po současnost nabízí muzeum Hurtigrutenu, které bylo v roce 1993 otevřeno ve Stokmarknes.", "section_level": 2}, {"title": "Počty pasažérů a vybavení lodí.", "content": "Po druhé světové válce přepravovaly lodě Hurtigrutenu ročně více než 410 tisíc pasažérů. Přitom se struktura pasažérů začala značně měnit. Zatímco během 40. a 50. let tvořili většinu pasažérů lidé, kteří lodě využívali relativně pravidelně během roku pro plavby na střední a delší vzdálenosti, v současnosti jsou lodě Hurtigrutenu v letních měsících využívány především turisty pro okružní pobřežní plavby. Bez zaměření na turisty by společnost nebyla schopna pokrýt náklady na provoz lodí. Prudký rozvoj individuální dopravy a stavba nových letišť v průběhu 70. let způsobily rejdařství značné problémy. Ke konci 80. let poklesl počet pasažérů natolik, že se začalo vážně uvažovat o opuštění denní frekvence spojení. Během následné snahy reagovat na požadavky turistů, aniž by lodě ztratily charakter poštovních, došlo od začátku 90. let k opětovnému nárůstu počtu pasažérů. Mezitím se počet pasažérů ustálil na 500 až 550 tisících ročně, z nichž přibližně 70 procent tvoří turisté, kteří se vydávají na okružní plavbu. Změna účelu lodí se zrcadlila v jejich dalších zřetelných změnách. Lodě postavené v 50. letech byly vybaveny ještě relativně malými a prostými kajutami s více postelemi a většinou bez vlastních toalet a k tomu měly jen jednu jídelnu a jeden bufet. Také na lodích prostřední generace se vedle již velmi pohodlných kajut nacházely také kajuty vybavené až deseti jednoduchými lehátky pro pasažéry na dálkových cestách, ale ty se již v současnosti nepoužívají. Lodě nové generace jsou výrazně pohodlnější. Vedle relativně luxusních kajut se sprchami a toaletami se turistům vedle restaurací a kaváren nabízí též panoramatické salóny, vířivky, bary, tělocvičny a společenské místnosti. K okružním plavbám patří rovněž organizované výlety na pevninu, ale na lodích Hurtigrutenu však chybí další jinak obvyklé společenské události typické pro ostatní výletní plavby, například Kapitánova večeře či kulturní program s divadelními a hudebními vystoupeními. Na lodích Hurtigrutenu rovněž není vyžadováno formální oblečení a to ani při večeřích. Výhradně kvůli turistům jsou do letního jízdního řádu přidány Geirangerfjord a Trollfjord. Zatímco od konce druhé světové války počet přepravovaných osob rostl, objem zboží převáženého loděmi Hurtigrutenu postupně klesal. Tento trend se v průběhu 90. let změnil a objem přepraveného zboží a automobilů začal růst. Zatímco v roce 1990 přepravil Hurtigruten 7 500 osobních aut a 100 tisíc tun nákladu, v roce 2002 to bylo již více než 55 000 osobních aut a 165 tisíc tun nákladu. Hlavním důvodem této změny je zavedení nového systému nakládání a vykládání zboží u takřka všech lodí na začátku 90. let, čímž došlo k zefektivnění celého procesu a tudíž i ke snížení ceny dopravy nákladu. Všechny lodě s výjimkou MS Lofoten a MS Nordstjernen disponují postranními vraty, kterými mohou být automobily a zboží s pomocí nákladního výtahu umístěny přímo na nákladní palubu (paluba 2 či paluba B). Tento způsob znamená značnou úsporu času a personálu oproti nakládání zboží jeřábem používanému až do 80. let, kdy musely být každý kus zboží a každé auto jednotlivě zvednuty jeřábem na palubu, což bylo finančně nákladné.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa Hurtigrutenu.", "content": "Lodě Hurtigrutenu cestují na základě pevného jízdního řádu. Každý den ve stejný čas vyplouvá z Bergenu loď a po dvanácti dnech se vrací zpět. Pro přístavy na trase Hurtigrutenu a jejich obyvatele, především v oblasti severního Norska, jsou pravidelné příjezdy lodí pevnou součástí jejich denní rutiny. Případná zpoždění či vynechání pravidelného cyklu některou lodí jsou pro místní média událostí hodnou zpracování. Nejen že se díky Hurtigrutenu do nejodlehlejších vesnic dostanou lidé a zboží, ale též se takto rychle šíří zprávy a informace. Jízdním řádem jsou ovlivňovány rovněž termíny návštěv lékařů, úřadů a rodinná setkání. V malých přístavech na severu plní Hurtigruten také sociální funkci. Během maximálně půlhodinových zastávek se obyvatelé obcí vydávají na palubu, kde v bufetu společně vypijí kávu, vymění informace a obstarají si nejnovější časopisy. Tito návštěvníci, označovaní jako kaffegjengs, opouštějí loď až bezprostředně před jejím odplutím. Během cesty z Bergenu do Kirkenes navštíví lodě Hurtigrutenu tyto přístavy: Kirkenes je poslední zástavkou lodí Hurtigrutenu. Odtud se lodě vydávají takřka stejnou cestou zpět do Bergenu. Přístavy navštívené při cestě na sever v průběhu noci jsou většinou během zpáteční cesty navštíveny ve dne, takže všechny přístavy jsou alespoň jednou navštíveny během dne. Čas strávený v přístavech se stanovuje na základě množství nakládaného a vykládaného zboží a také turistické atraktivnosti lokality. V některých přístavech trvají zastávky až šest hodin. Při takto dlouhých zastávkách se mohou pasažéři zúčastnit organizovaných prohlídek města či jiných zajímavých míst.", "section_level": 1}, {"title": "Dřívější přístavy Hurtigrutenu.", "content": "V průběhu let se trasa Hurtigrutenu z různých důvodů, především hospodářských a námořních, měnila. Následuje seznam přístavů, kde Hurtigruten v minulosti kotvil a to ze severu na jih.", "section_level": 2}, {"title": "Setkávání lodí.", "content": "Severně a jižně plující lodě se pravidelně vzájemně potkávají v následujících místech: Při setkání se lodě navzájem zdraví následujícími signály: Loď plující na sever vysílá dvakrát dlouhý a jednou krátký signál, zatímco loď plující na jih zdraví dvakrát dlouze, jednou krátce a jednou dlouze. Za dne probíhá pozdrav prostřednictvím lodní sirény a v noci se používají reflektory. Dle tradice zdraví jako první loď plující na sever.", "section_level": 2}, {"title": "Délka plavby Hurtigrutenu.", "content": "V létě činí délka plavby na sever z Bergenu přes Geiranger až do Kirkenes 1460 námořních mil (2703 km) a plavba na jih je dlouhá 1335 námořních mil (2472 km). Okružní plavba je tudíž dlouhá 2795 námořních mil (5176 km). Do zimního jízdního řádu nejsou zařazeny návštěva Geirangeru při cestě na sever a plavba Trollfjordem při cestě na jih, čímž se celková délka plavby zkrátí na 2670 námořních mil (4946 km).", "section_level": 1}, {"title": "Rejdařství Hurtigrutenu.", "content": "Od založení Hurtigrutenu provozovalo lodě celkem devět různých rejdařství. Do poloviny 20. století existovalo šest samostatných rejdařství, které na okružní trase provozovaly své lodi. Ekonomické tlaky nutily od poloviny 70. let rejdařství ke slučování a k fúzím. V roce 1979 vzniklo sloučením DSDC a BDS rejdařství TFDS. Na konci došlo k fúzi ODS a VDS a ke vzniku OVDS. Tato dvě zbývající rejdařství, TFDS a OVDS, se sloučila a 1. března 2006 dala vzniknout společnosti HURTIGRUTEN GROUP ASA, která dnes provozuje všechny lodě; od dubna 2007 pod jménem Hurtigruten ASA. Společnosti NDS a FFR se již dříve z provozování Hurtigrutenu stáhly. Kromě lodí na okružní trase kolem Norska provozuje rejdařství HURTIGRUTEN ASA další lodní spoje na severu Norska. Tudíž i na lodích na těchto trasách se nachází logo společnosti, byť tyto lodě s tradiční trasou Hurtigrutenu nemají nic společného. Všechna rejdařství:", "section_level": 1}, {"title": "Lodě Hurtigrutenu.", "content": "Pro zachování každodenních odjezdů na okružní cesty je zapotřebí jedenácti lodí. Ve službě je jich v současnosti třináct. Lodě tradiční generace jsou na trasu nasazovány převážně v zimní sezóně, kdy nahrazují lodě moderní generace, které jsou v této době využívány pro plavby v chilských vodách a v okolí Antarktidy. Například v zimní sezóně 2005/2006 nebyly lodě MS Nordnorge a MS Nordkapp nasazeny na okružní trasu okolo Norska. V letní sezóně byly lodě tradiční generace a některé lodě prostřední generace naopak využívány k plavbám v Severním moři a na Špicberky a příležitostně též byly připraveny jako rezervní lodě s menší posádkou.", "section_level": 1}, {"title": "Současné lodě Hurtigrutenu.", "content": "Současné lodě jsou děleny do tři kategorií a to na lodě tradiční, střední a nové generace. Pro všechny tři kategorie je společné, že se u nich počítá s přepravou zboží i pasažérů a byly navrženy přímo pro nasazení na trase Hurtigrutenu. U mol kotví všechny lodě levou stranou, protože pouze na ní se nachází jak vrata pro nakládání zboží, tak nástupní můstek pro pasažéry.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční generace.", "content": "Lodě této generace by při porovnání se současným standardem mohly působit zastarale. Kajuty jsou díky odhlučnění komfortní, ale vybavení není srovnatelné s loděmi nové generace. Rovněž nakládání a vykládání zboží lodním jeřábem je časově náročné a zdlouhavé. Přesto jsou dvě zbývající lodě tradiční generace u turistů velice oblíbené, neboť si jako málo lodí v Evropě byly schopny udržet nostalgický charakter starých poštovních lodí. Stará MS Finnmarken, sesterská loď stále aktivní MS Lofoten, byla v Norsku vyhlášena kulturní památkou a lze si ji prohlédnout v muzeu Hurtigrutenu v Stokmarknes. V na pasažéry slabé zimě jsou lodě této generace stále nasazovány na okružní plavby po trase Hurtigrutenu, zatímco v létě jsou používány jako na jiných výletních trasách či jako případná záloha. Stále aktivní lodě této generace:", "section_level": 3}, {"title": "Prostřední generace.", "content": "Životopis těchto lodí, označovaných za lodě prostřední generace, odráží zásadní změny v politice rejdařství v 80. letech. Původně byla naplánována přeprava zboží v kontejnerech umístěných na zádi. Tento koncept se ovšem neosvědčil a naděje vkládané do této formy dopravy zboží se nenaplnily a na druhou stranu byl počet kajut na palubě nedostatečný. V roce 1988 došlo k přestavbě tří sesterských lodí. Při ní došlo na místě pro kontejnery na zádi k výstavbě nových kajut. Spolu s dodatečně vybudovaným panoramatickým salonem uprostřed lodi došlo ke zdvojnásobení počtu kajut a též se výrazně zvýšil komfort pasažérů. Dobré zkušenosti získané při změně konceptu lodí měly hlavní vliv na vývoj nové generace lodí. S přestavbou lodí této generace docházelo ke kompletní změně politiky rejdařství, které se začalo zaměřovat na komfortní okružní plavby více než na přepravu zboží a pasažérů na kratší vzdálenosti. Ze tří lodí prostřední generace je ve službě pouze jediná, MS Vesterålen (Rok výstavby: 1983, BRZ: 6.261, 560 pasažérů, délka 108,6 m, šířka 16,5 m, 7 palub), která ve střednědobém horizontu ve flotile zůstane. Další dvě lodě prostřední generace MS Narvik a MS Lyngen byly v roce 2007 prodány.", "section_level": 3}, {"title": "Nová generace.", "content": "Již při projektování lodí nové generace počítalo rejdařství s tím, že by šlo o lodě vybavením a komfortem srovnatelné s malými výletními loděmi. Poprvé byly na lodě instalovány bazény, apartmány či tělocvičny. Bylo také možno tyto lodě, především v zimní sezóně, použít jako takzvané expediční lodě a otevřít tak novou novou formu podnikání. MS Fram, nejnovější loď nové generace založena na tomto konceptu je využívána výhradně jako expediční loď. Lodě této generace i přes společný koncept od sebe výrazně liší v rozměrech, designu a vybavení a tudíž je nelze označit za sesterské lodě. Lodím je společný výrazný panoramatický salón umístěný nad můstkem na palubách 7 či 8, který nabízí pasažérům i při špatném počasí dobrý výhled. V současnosti jsou na trasu Hurtigrutenu nasazovány tyto lodě: Lodě nenasazené na trasu Hurtigrutenu:", "section_level": 3}, {"title": "Vyřazené lodi Hurtigrutenu.", "content": "Rok udává uvedení do služby a zkratka označuje příslušné rejdařství provozující danou loď. V abecedním pořadí:", "section_level": 2}, {"title": "Jména lodí.", "content": "Při pojmenovávání lodí sledovala všechna rejdařství konzervativní linii. Při vyřazení lodi ze služby bylo její jméno častokrát převedeno na loď novou. Proto se ve flotile objevuje relativně málo nových jmen. Rovněž jména jsou tradiční a odkazující na severnorskou krajinu či mají souvislost s rejdařstvím. Některé lodě byly pojmenovány rovněž po norských králích a náčelnících. Velká část současně provozovaných lodí nese jméno, které již bylo dříve ve flotile Hurtigrutenu použito. Jméno Sanct Svithun naopak neponese žádná další loď, protože dvě lodě tohoto jména byly ztraceny při neštěstích.", "section_level": 2}, {"title": "Loděnice.", "content": "Lodě Hurtigrutenu byly budovány v různých loděnicích. Kromě velkých a malých norských loděnic, například Trondheim Mekaniske Verksted, Kaarbø Verft A/S nebo Fredrikstad Mekaniske Verksted, bylo mnoho lodí postaveno ve známých zahraničních loděnicích. V padesátých letech byla řada lodí postavena společností Blohm & Voss z Hamburku. Mnoho nových lodí bylo vybudováno italskou loděnicí Cantieri Riuntini dell Adriatico z Ancony. Některé z lodí nové generace byly objednány také u německé společnosti Stralsunder Volkswerft, ale též u norských Kværner Kleven Ulstein A/S a Fosen Mekaniske Verksted. Nejnovější přírůstek do flotily Hurtigrutenu, MS Fram, byl v roce 2007 dodán italskou společností Fincantieri z Terstu.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a bezpečnost na palubě.", "content": "Pokud odhlédneme od ztrát při druhé světové válce, zaznamenal Hurtigruten vzhledem k náročným vodám a více než milionu ujetých námořních mil ročně relativně málo tragických nehod. Při samotné druhé světové válce ztratil Hurtigruten deset lodí a dvě byly natolik poškozeny, že již nemohly být nasazeny. Prokázáno bylo přes 430 obětí mezi pasažéry a členy posádky a dle odhadů okolo 200 vojáků, kteří se rovněž nacházeli na palubě. Následuje seznam nejzávažnějších nehod s oběťmi na životech od spuštění provozu. Dne 16. června 1924 se okolo 23:00 severně od ostrova Landsgode srazily lodě Hurtigrutenu D/S Haakon Jarl a D/S Kong Harald. D/S Haakon Jarl se potopil a zahynulo 17 lidí. Dne 6. října 1929 najel D/S Haakon 7 v noci a při špatné viditelnosti před obcí Florø na útes a potopil se. Utopilo se celkem 18 ze 100 osob na palubě. Krátce po půlnoci 18. března 1931 najela D/S Hera u Havøysundu na pevninu. Zemřelo devět lidí, 64 se jich zachránilo. Devět lidí zahynulo při německém náletu na lodě D/S Prins Olav a D/S Ariadne dne 8. června 1940. Dne 23. října 1940 se krátce po poledni v důsledku exploze ve Vestfjordu potopila D/S Prinsesse Raghild, pravděpodobně najela na minu. Na palubě bylo okolo 500 osob a z nich se zachránilo jen 156. Toto neštěstí připomíná památník v přístavu v Bodø. Dne 13. září 1941 se okolo 2:00 mezi Skutvikem a Tranøyem po zásahu britským torpédem potopila D/S Barøy 2. Přežilo jen 18 z přibližně 130 pasažérů. Rovněž 13. září 1941 byl britským torpédem u Hammerfestu zasažen a potopen D/S Richard With. Zahynulo 99 osob. Dne 17. října 1941 byla po zásahu torpédem u Hasviku potopena D/S Vesteraalen. Zemřelo 26 členů posádky a 71 pasažérů. Loď D/S Sanct Svithun (1) se potopila 30. září 1943 okolo 19:00 mezi Ålesundem a Havdou po náletu britského letadla. Neštěstí nepřežilo 38 lidí a 76 se jich zachránilo. Na palubě D/S Irma přišlo 13. února 1944 o život 35 členů posádky a 25 pasažérů, když byla loď okolo 18:30 zasažena torpédy vypálenými z norské válečné lodi. Ráno okolo 9:00 dne 24. března 1944 byla před Honningsvågem dvěma britskými torpédy zasažena loď D/S Nordnorge 2. Přežili pouze dva členové třináctičlenné posádky. Pasažéři se na palubě nenacházeli. Dne 22. září 1954 okolo 2:00 najela D/S Nordstjernen v Raftsundu na pevninu a potopila se. Zemřelo pět z 220 osob na palubě. Zatímco M/S Erling Jarl kotvila dne 8. ledna 1958 v přístavu v Bodø, rozpoutal se v části s kabinami ničivý požár, který si vyžádal čtrnáct obětí. Stejně jako předcházející loď stejného jména, potopila se též M/S Sanct Svithun (2). Dne 21. října 1962 najela před Rørvikem na skálu. Zemřelo 42 lidí, zatímco 48 se zachránilo. Po tomto neštěstí neponese žádná další loď Hurtigrutenu toto jméno. Toto je doposud poslední nehoda vedoucí ke kompletní ztrátě lodi. Od té doby se udály pouze malý nehody a havárie a to bez obětí na životech. Tato pozitivní bilance je z větší části způsobena vyspělými navigačními technologiemi, dobře vyškolenou posádkou a vyššími technickými standardy lodí. Posádka každé lodi Hurtigrutenu prochází každých jedenáct dní při zastávce v Honningsvågu několikahodinovým školením pro nebezpečné situace na moři. Kromě toho absolvují posádky pravidelně výcvik pro různé krizové situace.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka a pracovní podmínky.", "content": "Všechny lodě Hurtigrutenu plují pod norskou vlajkou. Jelikož je velká část nákladů pokryta státními dotacemi, má rejdařství zákaz plout pod jinou vlajkou. Také jsou na palubě všech lodí, jen s několika výjimkami, norští důstojníci. Rovněž u zbývajících členů posádky je podíl Norů velice vysoký. V porovnání s ostatními rejdařstvími je počet zaměstnanců velice malý. Lodě Hurtigrutenu mají posádky o 31 (MS Vesterålen) až 85 mužích (MS Finnmarken). Posádka absolvuje dvě okružní plavby, tudíž je na palubě 22 dni a následně má 22 dní volno. Posádky se mění v Bergenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hurtigruten (v českém překladu Rychlá cesta, v angličtině někdy nazýván Norwegian Coastal Express) je označení pro systém rozvozu pošty loděmi podél dva tisíce sedm set kilometrů dlouhého západního norského pobřeží, který byl spuštěn v roce 1893. V současnosti jsou lodě Hurtigrutenu plující mezi městy Bergen a Kirkenes určeny k převozu nákladu, pasažérů na krátké vzdálenosti i pro výletní plavby. V létě je jejich jízdní řád obohacen o návštěvy Trollfjordu a Geirangerfjordu. Hurtigruten je v současnosti kromě prostředku pro dopravu zboží podél pobřeží i populární turistickou atrakcí.", "tgt_summary": "Hurtigruten (\"Express Route\", formally The coastal route Bergen-Kirkenes) is a Norwegian public coastal route transporting passengers that travel locally, regionally and between the ports of call, and also cargo between ports north of Tromsø. Hurtigruten provides daily, year-round and consistent traffic between Bergen and Kirkenes with 34 ports of call on northbound and 33 ports of call on southbound sailings. The Ministry of Transport and Communications in Norway has set minimum capacity requirements of 320 passengers, 120 berths and cargo for 150 Euro-pallets. The current agreement with the privately held company Hurtigruten AS entered into force on 1 January 2012 and expired on 31 December 2019, with an optional 1-year extension. From 2021 the two companies Hurtigruten AS and Havila Kystruten AS will operate the route.", "id": 247824} {"src_title": "Hřib kovář", "tgt_title": "Neoboletus luridiformis", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "V České republice je dále znám pod lidovými názvy: cikán, červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek. Na Šumavě-Zadovsku je nazýván hřibem červeným (pozn. název hřib červený v obecném kontextu náleží jiné houbě z okruhu hřibu žlutomasého). Mnohým houbařům se svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel jméno čarodějnice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V druhé polovině 20. století byl hřib kovář ve většině publikací uváděn pod odborným (latinským) názvem \"Boletus erythropus\", který pochází od mykologa Christiaana Hendrika Persoona z roku 1801. Teprve později bylo zjištěno, že původní Persoonův popis druhu \"Boletus erythropus\" neodpovídá hřibu kováři, takže jej autor musel vztahovat k jiné houbě. Rozdíl spočívá především ve faktu, že \"Boletus erythropus\" podle Persoonova popisu má červenou dužninu ve spodní části třeně, což pro kovář není zcela typické (tento znak se vyskytuje např. u hřibu Quéletova, hřibu koloděje nebo hřibu Melzerova). Z tohoto důvodu byl pro hřib kovář později preferovaný odborný název \"Boletus luridiformis\" zavedený mykologem F. W. G. Rostkoviusem. Tento název je sice novější (1844), ale plně odpovídá znakům hřibu kováře. S ohledem na původní Persoonův popis druhu \"Boletus erythropus\" je tento název dnes používán jako synonymum pro hřib Quéletův (\"Boletus queletii\"). Roku 2014 byla potvrzena příslušnost k roku \"Neoboletus\" a zkombinován nový název \"Neoboletus luridiformis\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Klobouk má v průměru 5 – 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý. Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i odbarvené variety, které mají oranžově či žlutě zbarvené póry. Podrobnější přehled barevných variet je zahrnut v kapitole níže. Třeň je zprvu vejčitý, pak soudkovitý až kyjovitý, 60 – 150 mm vysoký a 20 – 40 mm tlustý, skoro celý červený, pouze v horní části žlutý, uprostřed pak na žlutém podkladu červeně plstnatě tečkovaný, dole do olivova, s plstnatým světle žlutým podhoubím. Otlačením ihned modrá. Třeň nemá síťku. Dužnina je pevná, v klobouku bledožlutá, ve třeni živě žlutá, na vzduchu modrá, později se odbarvuje do šeda. Modré zbarvení při vaření mizí. Má příjemnou vůni a mírnou chuť.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Výtrusy jsou 10 – 18 × 5 – 7 μm, vřetenovité, barvy olivově žluté.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Starší literatura jej obvykle spojuje s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, ale jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou: smrk, řidčeji jedle, borovice, dub, buk a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v celé Evropě, na Kavkaze a na Malé Asii (tam i ve výši 1600 – 2000 m n. m.). V rámci chráněných území České republiky byl hřib kovář popsán mimo jiné na následujících lokalitách:", "section_level": 1}, {"title": "Formy a variety.", "content": "Hřib kovář vytváří několik vzácnějších variet, které se liší vybarvením – i v důsledku ztráty některých pigmentů v povrchových vrstvách plodnice.", "section_level": 1}, {"title": "Hřib kovář žlutý.", "content": "\"Boletus luridiformis\" var. \"junquilleus\" . Oproti klasickému kováři zcela ztratil červené barvivo, takže jsou všechny povrchové části houby zbarveny v různě intenzivních odstínech žluté. Později se na klobouku mohou objevovat narezavělé skvrny. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy. Původně byl za samostatný druh považován - hřib žlutý (\"Boletus junquilleus\" ). Na základě pozdějších poznatků byl v novějších publikacích klasifikován jako xanthoidní varieta hřibu kováře s tím, že otázka této problematiky ještě není definitivně uzavřena. V roce 2014 byl italskými mykology opět povýšen na samostatný druh \"Neoboletus junquilleus\".", "section_level": 2}, {"title": "Hřib kovář odbarvený.", "content": "\"Boletus luridiformis\" var. \"discolor\" . Plodnici chybějí některé pigmenty. Povrch klobouku je oproti klasickému kováři světlejší – žlutookrový, žlutý, později s oranžovým nebo rezavým nádechem na temeni. Póry jsou zbarvené světleji než u klasického kováře a po otevření klobouku vybledávají. Nejprve je barva červená až cihlová a poté rychle bledne do oranžové, červenožluté až žluté s červenavým nádechem. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy. Synonyma:", "section_level": 2}, {"title": "Hřib kovář neměnný.", "content": "\"Boletus luridiformis var. immutatus\" . Vizuálně totožný s klasickou formou hřibu kováře, oproti kterému se liší absencí modrání dužniny na řezu.", "section_level": 2}, {"title": "Hřib kovář červenohlavý.", "content": "\"Boletus luridiformis\" var. \"rubropileus\" syn. \"Boletus erythropus\" var. \"rubropileus\" . Póry zůstávají červené nebo cihlové, ale povrch klobouku má růžové, červené nebo růžovofialové zbarvení.", "section_level": 2}, {"title": "Hřib Melzerův.", "content": "\"Boletus melzeri\" . Mykolog Josef Velenovský popsal na základě sběrů Václava Melzera z roku 1920 druh z okruhu hřibu kováře, který se liší zbarvením dužniny na řezu. Ta namísto modrání červená a následně se odbarvuje.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna.", "content": "Hřibu kováři je z běžných druhů velmi podobný hřib koloděj, který má obvykle světlejší klobouk, a hlavně nápadnou síťku na třeni. Vzdáleně podobný je hřib Quéletův, který má olivově hnědý, oranžově až cihlově červený klobouk, póry jsou také oranžové, na třeni má černohnědé zrnité šupinky a na bázi je karmínově červený. Roste v teplejších listnatých lesích a je jedlý. Záměna za hřib koloděj souvisí i s nejednotným pojetím názvů hřib kovář a hřib koloděj autory mykologických publikací v průběhu 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Běžná forma hřibu kováře není chráněna. Xanthoidní varieta hřib žlutý je vedena v Červeném seznamu hub České republiky jakožto kriticky ohrožený druh (CR). Neměl by se proto sbírat pro kuchyňskou spotřebu.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "V některé literatuře je proto tento hřib uváděn jako za syrova mírně jedovatý. Obecně bývá doporučeno kvalitní tepelné zpracování (20 minut). Zprávy o údajné jedovatosti pocházely od švýcarských, rakouských a německých houbařů. Podle aktuálních poznatků se zdá, že případné trávící potíže po požití nedostatečně uvařených kovářů jsou způsobeny těžko stravitelnou strukturou této houby, nikoli přítomností jedu – ten totiž houba neobsahuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřib kovář (\"Neoboletus luridiformis\" ) je jedlá houba z čeledi hřibovitých. Byla řazena do sekce \"Erythropodes\" (případně \"Luridi\") rodu \"Boletus\" a v roce 2014 na základě biomolekulárních analýz přeřazena do nového rodu \"Neoboletus\". Řadí se mezi barevné a modrající hřiby. Při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže. Ve starší literatuře bývá oproti stávajícímu úzu prohozen český název hřibu kováře s hřibem kolodějem.", "tgt_summary": "Neoboletus luridiformis, also previously known as Boletus luridiformis and (invalidly) as Boletus erythropus, is a fungus of the bolete family, all of which produce mushrooms with tubes and pores beneath their caps. It is found in Northern Europe and North America, and is commonly known as the scarletina bolete, for its red pores (yellow when young). Whilst edible when cooked properly, it can cause gastric upset if raw. Where the two species coincide it can be confused with the poisonous \"Rubroboletus satanas\", which has a paler cap.", "id": 1118937} {"src_title": "Podražec", "tgt_title": "Aristolochia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podražec je rod stálezelených listnatých dřevin, lián a trvalek. Jednoduché listy jsou střídavé a srdčité, celokrajné. Nemá palisty. Květy vyrůstají v úžlabí listu. Jsou jednotlivé, výrazné, dýmkovitého tvaru, končící jazykovitým, pestrobarevným lalokem. Květiny mají specializovaný mechanismus opylování. Vůně rostliny je silná a intenzivně přitahuje hmyz. Vnitřní část okvětí trubice je pokryta chlupy, jako mucholapky. Teprve až je pyl zralý a popráší hmyz, chloupky zvadnou a dovolí hmyzu odletět. Plod je podlouhlá pukající tobolka s mnoha semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost a medicinální použití.", "content": "Podražec křovištní (\"Aristolochia clematitis\") ] byl považován za léčivku, používali ho staří Egypťané, Řekové a Římané, a byl užíván až do raného novověku. Také hraje menší roli v tradiční čínské medicíně. Obsažená toxická kyselina aristolochová, je pro člověka smrtelně jedovatá, rostlina obsahuje karcinogenní a genotoxické látky. Zdá se, že znečištění obilí rostlinou podražec křovištní je příčinou tzv. balkánské nefropatie, těžkého onemocnění ledvin vyskytující se v jihovýchodní části Evropy . Pro tvar květu, připomínající ženská rodidla, byla používána při rekonvalescenci po porodu. Následkem byly poruchy funkce ledvin, křeče a smrt rodiček, případně dětí. Používá se hlavně zevně a to v homeopatii na ošetřování proleženin a bércových vředů.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné použití.", "content": "Některé druhy jsou používány jako okrasná rostlina. Jejich velké listy a schopnost popnout velké plochy (na treláži) do velké výšky jsou ceněné.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Daří se jim v polostínu v jílovitohlinité zemině, nemá příliš rád výsluní a sucho. Dobře snáší exhalace. Chorobami a škůdci netrpí, ale v suchém prostředí je mohou napadat svilušky. Nejlépe se uplatní ve větších prostorách (působí mohutně). Množí se výsevem pod sklem (semenáčky dlouho rostou), roubováním na vlastní kořeny (velice rychle rostou), nebo hřížením. Mnoho druhů podražce je potravou larev hmyzu : Choreutidae Papilionidae Nymphalidae podražec plstnatý (\"Aristolochia tomentosa\") okrasná rostlina v ČR", "section_level": 1}], "src_summary": "Podražec (\"Aristolochia\") je velký rod rostlin s více než 500 druhy, náležící do čeledě podražcovité (\"Aristolochiaceae\"). Rostliny tohoto rodu jsou široce rozšířené a vyskytují se v nejrůznějších klimatických podmínkách. Některým druhům, jako např. \" A. utriformis\" a \" A. westlandii\", hrozí vyhynutí. V ČR je původní podražec křovištní (\"Aristolochia clematitis\"), nepříjemný jedovatý plevel. , který je jediným zdrojem potravy larev vzácného motýla druhu pestrokřídlec podražcový u nás.", "tgt_summary": "Aristolochia () is a large plant genus with over 500 species that is the type genus of the family Aristolochiaceae. Its members are commonly known as birthwort, pipevine or Dutchman's pipe and are widespread and occur in the most diverse climates. Some species, like \"A. utriformis\" and \"A. westlandii\", are threatened with extinction. \"Isotrema\" is usually included here, but might be a valid genus. If so, it contains those species with a three-lobed calyx.", "id": 2289663} {"src_title": "William Wyndham Grenville", "tgt_title": "William Grenville, 1st Baron Grenville", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "William Grenville byl synem britského premiéra George Grenville, člena strany Whigů, a jeho manželky Elizabeth Wyndhamové, dcery britského státníka Williama Wyndhama, člena strany Toryů. Studoval v Etonu, Christ Church v Oxfordu a nakonec na Lincoln's Inn. Poslancem Dolní sněmovny se stal roku 1782. Grenville se brzy stal přítelem a spojencem premiéra a svého bratrance Williama Pitta mladšího a od roku 1784 se stal členem jeho vlády jako pokladník armády. Roku 1789 působil krátce jako mluvčí dolní komory parlamentu a poté se stal ministrem vnitra. Následující rok byl jmenován baronem z Grenville a stal se vůdcem Sněmovny lordů. Roku 1791 nahradil ve funkci ministra zahraničí Francise Osborna. Doba jeho působení v této funkci byla poznamenána francouzskými revolučními válkami. Grenville byl vůdcem skupiny, která prosazovala válku na kontinentu jako klíčovou podmínku vítězství, na rozdíl od frakce vedené Henrym Dundasem, která doporučovala zaměřit se na boj v koloniích. Grenville opustil úřad roku 1801 spolu s Pittem na protest proti stavu otázky emancipace katolíků. V letech strávených v opozici se stal spojencem Charlese Jamese Foxe, a když se Pitt vrátil roku 1804 do úřadu premiéra Grenville se k němu nepřipojil. Po Pittově smrti roku 1806 se Grenville stal předsedou koaliční vlády vytvořené jeho spojenci, příznivci Foxe a spojenci bývalého premiéra Henryho Addingtona. Grenville zastával i funkci ministra financí, zatímco Fox přijal úřad ministra zahraničí. Tato vláda nebyl příliš úspěšná, protože se ji nezdařilo uzavřít mír s Francií ani vyřešit otázku emancipace katolíků. Jejím největším úspěchem tak byl zákaz obchodu s otroky platící od roku 1807. Po pádu vlády v březnu 1807 se Grenville připojil k opozici a stal se spojencem Charlese Greye a whigů, kteří kritizovali španělskou válku za nezávislost. V poválečném období se Grenvile připojil na stranu Toryů, ale do žádné vlády již nevstoupil. Jeho politickou kariéru ukončila roku 1832 mrtvice. Od roku 1810 až do své smrti roku 1834 zastával také funkci rektora Oxfordské univerzity.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Wyndham Grenville, 1. baron Grenville (25. říjen 1759 – 12. leden 1834) byl britský státník, člen strany Whigů a premiér. Pocházel ze šlechtické rodiny Grenvillů, jako jediný v britské historii byl během své kariéry předsedou Dolní i Horní sněmovny. Deset let byl ministrem zahraničí (1791–1801), později předsedou vlády (1806–1807).", "tgt_summary": "William Wyndham Grenville, 1st Baron Grenville, (25 October 1759 – 12 January 1834) was a British Pittite Tory and politician who served as Prime Minister of the United Kingdom from 1806 to 1807, though he was a supporter of the British Whig Party for the duration of the Napoleonic Wars.", "id": 329499} {"src_title": "Josefína Dušková", "tgt_title": "Josepha Duschek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 6. března 1754 v Praze jako Josepha Hambacher; v Praze prožila celý svůj život. Její otec byl zámožný lékárník, Anton Adalbert Hambacher (či \"Hampacher\"), její matka, Maria Domenica Colomba, pocházela ze Salcburku, byla dcerou jeho starosty Ignatze von Weisera a Josefína po něm dědila. Lékárna jejího otce se nacházela v domě čp. 16a/I \"U bílého jednorožce\" na nároží Platnéřské ulice a Mikulášského náměstí . Po otcově smrti se rodina přestěhovala do nedalekého domu „U černého slunce“ na Mikulášském náměstí. V mládí studovala hudbu společně s Františkem Xaverem Duškem; 21. října 1776 měli svatbu. F. X. Dušek v té době již dosáhl mezinárodního uznání jako učitel hudby a byl vítaným hostem v hudebních salónech. V roce 1784 společně zakoupili v Košířích usedlost s vilou Bertramka, která tehdy ležela za pražskými hradbami. Sem si pak Duškovi zvali často své přátele a pořádali hudební setkání se slavnými lidmi. Během své dlouhé a úspěšné kariéry operní pěvkyně vystoupila na koncertech v mnoha evropských městech – Praze, Vídni, Salcburku, Drážďanech, Výmaru, Berlíně, Varšavě, či Lipsku, kde roku 1796 jako první zazpívala Beethovenovu dramatickou árii \"Ah, perfido!\", opus 65. Nikdy nepřijala stálé angažmá a zůstala tak nezávislou zpěvačkou. Po smrti svého manžela roku 1799 se stáhla z veřejného života. Prodala vilu Bertramku a žila v Praze, kde si z finančních důvodů najímala stále menší byty. Zemřela v chudobě roku 1824.", "section_level": 1}, {"title": "Dušková a Mozart.", "content": "Josefína Dušková se s Mozartem seznámila roku 1777 při návštěvě Salzburku, odkud pocházela její matka, jež zde měla příbuzné. Mozart pro ni tenkrát složil recitativ a árii \"Ah, lo previdi,\" KV 272. Mozart ji roku 1786 také doprovázel na soukromém koncertě před Vídeňským dvorem, krátce po úspěšném uvedení opery \"Figarova svatba\". Ta byla v následujícím roce provedena i v Praze; řada milovníků hudby, snad i manželé Duškovi, při té příležitosti Mozarta pozvali do Prahy. Sešli se při jeho vystoupení v koncertním sále Clam-Gallasova paláce na Starém Městě. Mozart se do Prahy roku 1787 vrátil ještě jednou, aby zde dokončil a v premiéře uvedl operu \"Don Giovanni\". Tehdy navštívil Duškovy na Bertramce. Je pravděpodobné, že je tam navštívil i v září roku 1791, kdy dokončoval operu \"La clemenza di Tito\".", "section_level": 1}, {"title": "Skladba \"Bella mia fiamma, addio\".", "content": "Během svojí návštěvy roku 1787 Mozart složil koncertní árii \"Bella mia fiamma, addio\" (\"Sbohem, můj krásný plameni\", KV 528, datovanou 3. listopadu 1787) na neznámý text. O okolnostech jejího vzniku existuje historka přisuzovaná Mozartovu synovi Karlu Thomasovi. K příběhu se váže komentář Bernarda Wilsona: \"Zdá se, že árie samotná toto vyprávění potvrzuje. Slova \"Quest' affano, questo passo – terribile per me\" (mm. 27-34) doprovázejí závratnou spleť chromatických melodií umělecky konstruovaných tak, aby otestovaly zpěvaččin smysl pro intonaci a její interpretační schopnosti. Paní Dušková zjevně přestála ono \"passo terribile\", neboť na originálu skladby je její jméno napsané Mozartovou rukou. Roku 1789 Dušková tuto árii a další vokální díla zpívala na Mozartových koncertech v Drážďanech a Lipsku při jeho turné po Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Současníci oceňovali hlas Duškové pro jeho rozsah a pružnost. Její obdivovatelé jí přezdívali \"česká Gabrielli\" po slavné italské koloraturní pěvkyni Catterině Gabrielli. Slovník \"Grove Dictionary\" o ní napsal : \"Byla oceňována pro svůj zvučný hlas, jeho rozsah a pružnost, pro svou muzikálnost a vynikající interpretaci jak bravurních árií tak recitativů.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Josefína Dušková (německy Josepha Duschek, také Josepha Duschkova) (6. března 1754, Praha – 8. ledna 1824, Praha) byla vynikající česká sopránová operní pěvkyně klasického období. Byla přítelkyní Wolfganga Amadea Mozarta, jenž pro ni složil několik pěveckých skladeb.", "tgt_summary": "Josepha Duschek (1754–1824) was an outstanding soprano of the Classical era. She was a friend of Wolfgang Amadeus Mozart, who wrote a few works for her to sing. Her name is most often given in its German version as above. In Czech her name was Josefína Dušková or (with Germanized spelling) Josepha Duschkova.", "id": 288690} {"src_title": "Wizz Air", "tgt_title": "Wizz Air", "src_document": [{"title": "Služby a destinace.", "content": "Wizz Air, podobně jako další nízkonákladové letecké společnosti, využívá především menší, sekundární letiště s nejnižšími poplatky, které tak snižují náklady společnosti a mohou nabízet levné letenky svým zákazníkům. V roce 2015 pokrývala nabídka letů společnosti Wizz Air více než 390 pravidelných linek. Nabídka spojení nezahrnuje jen evropské destinace, ale i destinace na asijském kontinentu a například populární dovolenkové destinace ve středomoří. V prosinci roku 2012 zahájil Wizz Air první mimoevropskou linku mezi letišti Budapešť-Ference Liszta a izraelským Ben Gurionovým mezinárodním letištěm v Tel-Avivu, v roce 2013 následovalo spojení do Ázerbájdžánu na letiště Baku, dále do Istanbulu na letiště Sabiha Gökçen a spojení do Dubaje na nově otevřené  mezinárodní letiště Al-Maktúma, kde spolu se saúdskými aeroliniemi Nas Air Wizz Air zahájil pravidelný provoz. Společnost Wizz Air téhož roku zahájila pravidelný provoz na lince mezi Budapeští a Moskvou na letiště Vnukovo. Od června 2020 se chystá maďarská nízkonákladovka otevřít novou základnu na mezinárodním letišti v Abú Zabí.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Letiště Václava Havla Praha se stalo jedenáctou základnou společnosti WIzz Air v roce 2009. Již první rok Wizz Air z Prahy létal do 6 destinací: Londýn–Luton, Řím–Ciampino, Bergamo, Brusel, Beauvais a Eindhoven. V lednu 2018 oznámil, že od 14. června 2018 základnu v Praze uzavírá a ruší také linky do Trevisa, Ejlatu a další. Naopak v červenci 2020 přidává WizzAir lety z Prahy do rumunské Bukurešti. V lednu 2020 Wizz Air pravidelně z Prahy létal do následujících destinací:", "section_level": 3}, {"title": "Brno.", "content": "Dopravce v minulosti létal také na české letiště Brno–Tuřany. Wizz Air odsud provozoval třikrát týdně pravidelné spojení do Londýna–Lutonu (2010 až leden 2018), dvakrát týdně do Eindhovenu (prosinec 2011 až říjen 2017) a do Říma-Fiumicina (březen 2011 až říjen 2012).", "section_level": 3}, {"title": "Služby.", "content": "Wizz Air na palubě svých letadel nabízí občerstvení (Wizz Café servis) za poplatek a doplňkový prodej (Wizz Boutique) parfémů, kosmetických doplňků, šperků, hraček a na vybraných letech prodej jízdenek na přepravu mezi letištěm a městem. Na všech letech lze platit v EUR, na linkách z Prahy v CZK a na linkách směřujících do Velké Británie v GBP, dále je akceptována většina platebních karet MasterCard a Visa.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena v září 2003, hlavním investorem byla americká soukromá firma Indigo Partners specializující se na investice v dopravním průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční problémy.", "content": "Management dlouhá léta prohlašoval, že Wizz Air je v zisku a využíval to jako jeden z prioritních argumentů proti jiným společnostem, které se dostaly do ztráty (např. SkyEurope Airlines). Koncem roku 2009 však unikly finanční výsledky společnosti, které dokazují to, že společnost o své finanční situaci lhala. Podobně jako již zkrachovalá SkyEurope Airlines, ani jednou od svého vzniku nebyla v zisku. Někteří analytici proto nedávali Wizz Airu velké šance na úspěch, jiní dokonce předpokládali, že Wizz Air bude v blízké době další evropskou společností, která zkolabuje.", "section_level": 2}, {"title": "Flotila.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současná.", "content": "Wizz Air v lednu 2020 využíval následné typy letounů, průměrné stáří letky bylo 5,7 let:", "section_level": 2}], "src_summary": "Wizz Air Hungary Ltd (maďarsky: Wizz Air Hungary Légiközlekedési Kft.) je maďarská nízkonákladová letecká společnost. Byla založena v roce 2003 a v současné době je významným evropským dopravcem s mnoha základnami napříč střední, východní Evropou a na letišti Londýn-Luton. Jedná se o největší leteckou společnost Maďarska, přesto že není národní. Současným generálním ředitelem je József Váradi, který šéfoval také zaniklé společnosti Malév. V roce 2016 Wizz Air přepravil 23 milionů pasažerů, což představovalo nárůst 19 % oproti předchozímu roku.", "tgt_summary": "Wizz Air, legally incorporated as Wizz Air Hungary Ltd. () and stylised as W!ZZ Air, is a Hungarian low-cost airline with its head office in Budapest. The airline serves many cities across Europe, as well as some destinations in North Africa and the Middle East. It has the largest fleet of any Hungarian airline, although it is not a flag carrier, and currently serves 44 countries. Its Jersey-based parent company, Wizz Air Holdings plc, is listed on the London Stock Exchange and is a constituent of the FTSE 250 Index. As of 2018, the airline has its largest base at Budapest Airport with over 60 destinations. In 2019 the airline transported 39.8 million passengers.", "id": 2403481} {"src_title": "RER D", "tgt_title": "RER D", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Provoz na lince D začal v roce 1987, když byla otevřena severní větev \"Châtelet - Les Halles\" ↔ Villiers-le-Bel. Do roku 1990 byla postupně prodlužována až do Orry-la-Ville a Creil, čímž byla tato větev dokončena. V roce 1995 byl dokončen podzemní tunel v úseku \"Châtelet - Les Halles\" - Gare de Lyon a mohlo následovat prodloužení linky směrem na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "V Paříži se linka D v úseku \"Gare du Nord\" ↔ \"Châtelet – Les Halles\" dělí o tunel s linkou B. Ze \"Châtelet – Les Halles\" do \"Gare de Lyon\" pokračuje společným tunelem s linkou A. To vede během dopravních špiček k problémům a vyžaduje každodenní logistické výkony. Odtud pokračuje po pravém břehu Seiny do stanice Villeneuve-Saint-Georges, kde se rozdělí. Větev D2 pokračuje přes Brunoy a Lieusaint - Moissy do Melunu. Větve D4 a D6 společně vedou přes Juvisy-sur-Orge, kde lze přestoupit na RER C. Za Viry-Châtillon se větve rozdělují - D6 pokračuje přes Évry do Corbeil-Essonnes, kde končí a D4 vede přes Orangis - Bois de l'Épine rovněž do Corbeil-Essonnes a poté dále do Malesherbes. V Corbeil-Essonnes odbočuje rovněž jedna linka do Melunu, která však není součástí sítě RER. Severně od Paříže vede linka kolem Národního stadionu a přes město Saint-Denis. V Orry-la-Ville-Coye končí hlavní větev D1, po ní pokračuje větev D3 do Creil, která má ale mnohem méně cestujících. Tato část se již nachází mimo pásmo integrované dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Další rozvoj.", "content": "Počítá se s prodloužením tratě na sever do města Goussainville, čímž by vznikla větev D7.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy vlaků.", "content": "Vlaky RER nemají čísla, ale jsou rozlišovány jmény, skládajícími se ze čtyř písmen. Každá konečná stanice má přiřazené vlastní písmeno, kterým začíná název vlaku. Od 14. prosince 2008 byl tento systém zdokonalen tak, že i další písmena mají svůj význam a charakterizují danou linku. Rozlišení jednotlivých stanic a charakteristik je následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "RER D je označení jedné z pěti tras příměstské železnice RER v Paříži a regionu Île-de-France. V systému MHD je značena zelenou barvou. Vede severo-jižním směrem přes centrum Paříže, kde má zastávky v uzlových železničních bodech Gare du Nord a Gare de Lyon a v centrální přestupní stanici Châtelet - Les Halles. Linka se člení do několika větví, přičemž konečné stanice na severu mají lichá čísla a konečné stanice na jihu čísla sudá. Trasa je dlouhá 197 km, má 59 stanic v 70 městech a obcích a ročně přepraví 145 miliónů cestujících, což ji řadí v rámci RER na třetí místo. Linku provozuje společnost SNCF. Nejvzdálenější stanice na jihu a severu se nacházejí již mimo zóny zdejší integrované dopravy.", "tgt_summary": "The RER D is one of five RER lines serving Paris, France. It connects Orry-la-Ville and Creil in the north to Melun, Corbeil-Essonnes and Malesherbes in the south, passing through the heart of Paris. Opened in stages from 1987 to 1996, it is the longest RER line by distance, and the busiest SNCF line in France, carrying up to 615,000 passengers and operating 466 trains each working day. Almost all of the line is located in the Île-de-France region, that is, within the jurisdiction of the Île-de-France mobilités (STIF), but the some of the branch line ends at the north and south are outside this region. Due to a high rate of incidents, social issues and poor on time performance, the line is sometimes colloquially known as the \"RER poubelle\" (trash line). Line D also links Gare du Nord with Gare de Lyon via Châtelet-Les Halles. The northern section of Gare du Nord opened in the late 1980s; a dedicated tunnel opened in 1995 to connect it to the SNCF network south of \"Gare de Lyon\", part of which was transferred to the RER.", "id": 1931972} {"src_title": "Román o růži", "tgt_title": "Roman de la Rose", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Skladba je zčásti popisem alegorického snu: v první části skladby se dvacetiletý mladík ocitá v zahradě obehnané zdí a hlídané sochami lidských nectností – Zášti (Haine), Chtivosti (Convoitise), Lakoty (Avarice), Závisti (Envie) aj. Jak se rozhlíží, spatřuje tančící společnost s Kratochvilem (Deduiz) uprostřed. Posléze, když kráčí zahradou a hledá její smysl a řád, sleduje ho bůh Lásky (Deus d’Amors) vyzbrojený alegorickými šípy. Mladík přichází k místu Narcisovy smrti – ke studánce Lásky na dně s krystaly, v nichž je zakleta zahrada a které odrážejí každé její skryté místo. Na hladině se zrcadlí i keř růží. Mladý muž se zamiluje do jednoho z poupat růže a zasažen Amorovými šípy začne blouznivě hovořit s bohem Lásky, jenž je zasvěcením do tajů milostného citu. Jeho pomocníkem a rádcem se pak stává Dobrovít (Bel Acueil). Poté, co se zamilovanému podaří poupě políbit přes varování Rozumnosti (Raison) a po diskusích s Hrozebníkem (Dangriers), zbuduje Žárlivost (Jalosie) hrad a mladíka v něm uvězní. Ve druhé části se alegorický děj, završený útokem Amorovy armády na hrad a mladíkovým probuzením ve chvíli, kdy sahal po růži, utápí v četných odbočkách, v časově tendenčních rozpravách na nejrůznější témata. Zpověď přírody je např. výkladem autorových vědomostí kosmologických, astronomických, metafyzických apod. Proti idealistickému pojetí života je zde náhle postaven realistický pohled, v němž rozhoduje zdravý rozum, praktičnost, touha po vědění a konkrétních poznatcích.", "section_level": 1}, {"title": "Alegorie a symbolika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahrada.", "content": "Charakteristický je pro středověkou literaturu snový příběh (rámec snu). Zahrada v Románu o růži je zároveň alegorickou „zahradou-světem“, přičemž mladíkova cesta symbolizuje životní pouť. Symbolika zahrady, coby uzavřeného, ideálního světa, sahá až k nejstarším písemnictvím, Eposu o Gilgamešovi a Bibli (rajská zahrada Adama a Evy).", "section_level": 2}, {"title": "Studánka.", "content": "Místem prozření (zároveň i omámení) je studánka, v níž hyne sebeláska a zjevuje se smysl celé zahrady, a to v krystalech a růži. Studánka tají ve středověké literatuře významnou symboliku – v Artušovských legendách a románech o grálu představuje zpravidla „fontánu života a mládí“, studánka je symbolem obnovy a očisty jak v mýtech a pohádkách, tak i alchymii.", "section_level": 2}, {"title": "Růže.", "content": "Ústředním symbolem skladby, objevujícím se i v samotném titulu, je růže. Růže je iniciačním květem už od starověku – skrze růži se v Apuleiově Zlatém oslu člověk promění nazpět z osla v člověka a zasvěcence; v růži sídlí Bůh v Dantově Božské komedii; růže je symbolem Kristova srdce, Panny Marie apod. Ve středověké literatuře symbolizuje květina často mladou dívku, ale růže má v této symbolice výsadní postavení – růže odkazuje na nejkrásnější a milovanou dívku. Ohlasy této symboliky sahají i do renesance a klasicismu (William Shakespeare, Pierre de Ronsard, John Milton), baroka, romantismu, ba i moderní literatury (viz např. symbolika růže v prózách Williama Butlera Yeatse či Oscara Wilda). Na mnohoznačnou symboliku růže konečně upomíná i postmoderní román Jméno růže od italského spisovatele Umberta Eka.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Vliv Románu o růži na pozdější literaturu byl nesmírný. Dílo imitoval a napodoboval prakticky celý středověk. Znali ho nejen italští básníci Dante Alighieri a Petrarca, ale i anglický spisovatel Geoffrey Chaucer, jenž ho dokonce přeložil do angličtiny. Ještě za renesance na začátku 16. století dílo tiskem vydává básník a překladatel Clément Marot, který byl rovněž komorníkem francouzského krále Františka I. a přítelem jeho sestry královny Markéty Navarrské. Román o růži ale působil například i na Pierra de Ronsard. Vliv Románu o růži se však výrazně zračí v tzv. preciózním románu 17. století, který obdobným způsobem alegoricky zobrazuje milostný cit. Na české středověké a renesanční písemnictví měl ohlas Románu o růži pouze nepřímý vliv. Lze jej spatřit v charakteristické středověké alegoričnosti, která se objevila i v mnoha českých skladbách. Jednou z nich je vrcholné dílo české umělecké prózy kolem roku 1400 nazvané Tkadleček, který je dialogem či spíše sporem mezi Tkadlečkem a zosobněným Neštěstím. Druhým dílem, v němž se obráží nepřímý vliv Románu o Růži, je německy psaný Oráč z Čech (Ackermann aus Böhemen, 1400), kterou napsal Johannes von Saaz – tato alegorická skladba v obdobném rámci líčí spor mezi sedlákem a Smrtí. Ozvuky středověké alegorie však najdeme i v novověkém románu Labyrint světa a ráj srdce od Jana Amose Komenského a výrazně se prosazují i v barokní literatuře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Román o růži (Roman de la Rose, 13. století) – středověká francouzská veršovaná skladba, která měla velký vliv na evropskou literaturu středověku, renesance i novověku. Román o růži je básnickou skladbou (označení román není žánrové), kterou napsali dva francouzští středověcí básníci. V první části, vytvořené Guillaumem de Lorris, líčí v alegorické formě kurtoazní strategii milostného dobývání, ve druhé, jejímž autorem je Jean de Meung, se shrnuje dobové vědění a myšlení.", "tgt_summary": "Le Roman de la Rose (The Romance of the Rose) is a medieval poem in Old French, styled as an allegorical dream vision. As poetry, \"The Romance of the Rose\" is a notable instance of courtly literature meant to entertain and to teach about the art of romantic love. Throughout the narrative, the word \"Rose\" is used both as the name of the titular lady and as an abstract symbol of female sexuality. The names of the other characters function both as personal names and as metonyms illustrating the different factors that lead to and constitute a love affair. \"The Romance of the Rose\" was written in two stages. In the first stage of composition, circa 1230, Guillaume de Lorris wrote 4,058 lines describing a courtier's attempts at wooing his beloved woman. The first part of the poem's story is set in a walled garden, an example of a \"locus amoenus\", a traditional literary topos in epic poetry and chivalric romance. Forty-five years later, circa 1275, in the second stage of composition, Jean de Meun wrote 17,724 additional lines, in which allegorical personages, such as Reason, Nature, and Genius, discuss the philosophy of love and the Lover attains his goal.", "id": 1386401} {"src_title": "Varjag (1899)", "tgt_title": "Russian cruiser Varyag (1899)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "\"Varjag\" byl postaven v rámci ruského programu na posílení flotily na Dálném východě z roku 1897. Ten zahrnoval bitevní lodi \"Cesarevič\", \"Retvizan\", křižníky \"Varjag\", \"Askold\", \"Bojarin\" a \"Novik\". Protože ruské loděnice neměly volnou kapacitu, byly \"Varjag\" a \"Retvizan\" objednány v americké loděnici William Cramp & Sons ve Filadelfii. Stavba lodi začala v říjnu roku 1898 a trup byl na vodu spuštěn 9. července 1899. V polovině roku 1900 začaly zkoušky lodi a \"Varjag\" byl ruským námořnictvem převzat do služby dne 2. ledna 1901.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj lodi tvořilo dvanáct 152mm kanónů, jejichž lafety nebyly chráněny štíty (v boji to znamenalo značné ztráty mezi obsluhami děl). Děla měla dostřel 9800 metrů a kadenci šest výstřelů za minutu. Dvě z děl byla umístěna na přední palubě, zatímco ostatní stála na hlavní palubě. Zásoba munice činila 2388 granátů ráže 152 mm. \"Varjag\" dále nesl dvanáct 75mm kanónů, osm 47mm kanónů, dva 37mm kanóny a dva kulomety. Torpédovou výzbroj představovalo šest 381mm torpédometů. Po jednom loď nesla na přídi a zádi, čtyři byly na bocích. Počet nesených torpéd byl 18. Loď měla tři kotelny, ve kterých bylo celkem 30 kotlů systému Niclausse (10+8+12). Dva parní stroje měly indikovaný výkon 14 700 kW. \"Varjag\" měl dva lodní šrouby o průměru 4,4 metru. Nejvyšší rychlost lodi byla 23 uzlů. Jak bylo u chráněných křižníků obvyklé, pancéřování se omezilo na pancéřovou palubu chránící kotelny a strojovny lodi. Vodorovná část pancíře měla sílu 38 mm a skloněná 76 mm. Boky lodi pak chránily pouze uhelné bunkry.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky služby.", "content": "Dne 10. března 1901 \"Varjag\" vyplul na cestu do Ruska. Plul na trase USA, Cherbourg, Reval a Kronštadt. Cestou překonal bouři o síle 11 Beaufortovy stupnice. V Kronštadtu loď přistála 3. května 1901. Ještě v květnu \"Varjag\" doprovázel jachtu cara Mikuláše II. do Gdaňska, Kielu a Cherbourgu. V září 1901 byl odeslán na Dálný východ, kam se dostal Suezským průplavem se zastávkami v přístavech Singapur a Nagasaki. V Port Arthuru \"Varjag\" zakotvil 25. února 1902.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko-japonská válka.", "content": "Osud křižníku se naplnil na samém počátku rusko-japonské války. \"Varjag\" a dělový člun \"Korejec\" před vypuknutím války kotvily v korejském přístavu Čemulpo, kde byly také křižníky několika dalších zemí – francouzský \"Pascal\", americký \"Vicksburg\", anglický HMS \"Talbot\", italský \"Elba\" a japonský \"Čijoda\". Večer 7. února z přístavu náhle vyplul japonský křižník \"Čijoda\" a zůstal před ním na volném moři. Ruské velení se rozhodlo odeslat člun \"Korejec\" do Port Arthuru. Když \"Korejec\" odpoledne druhého dne vyplul z rejdy přístavu, potkal japonský invazní svaz, který tvořily transportní lodě se 4000 vojáky, doprovázené křižníky \"Asama\", \"Takačihó\", \"Akaši\", \"Niitaka\" a několika torpédoborci. Válka v té době ještě nebyla vyhlášena, přesto japonské torpédoborce \"Korejec\" napadly torpédy a člun se po krátké potyčce stáhl zpět na rejdu přístavu. Následujícího rána dostaly ruské lodě ultimátum a pokud by do 12 hodiny neopustily přístav, měly být napadeny přímo na rejdě. Přestože měla japonská eskadra drtivou převahu, rozhodl se velitel lodi kapitán Rudněv vyplout jim vstříc a podstoupit předem prohraný boj. \"Varjag\" a \"Korejec\" vypluly v 11:20 a v 11:45 začal střelba mezi oběma eskadrami. \"Varjag\" byl v bitvě poškozen osmi přímými zásahy a dopadem střepin. Byla vyřazena téměř všechna jeho děla a kapitán lodi se proto, po téměř cca 20 minut trvajícím dělostřeleckém souboji, rozhodl vrátit do přístavu. Zde \"Varjag\" zakotvil ve 13 hodin. Celé střetnutí je známo jako bitva u Čemulpcha. Ruské ztráty v něm činily 35 mrtvých a 76 vážně raněných. Čluny z válečných lodí neutrálních státu pomohly s evakuací raněných a posádka křižníku poté otevřela ventily, kterými do lodi začala proudit voda (člun \"Korejec\" vlastní posádka vyhodila do vzduchu). V šest hodin se křižník převrhl a potopil.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy.", "content": "\"Varjag\" byl Japonci v roce 1905 vyzdvižen a opraven. Dostal nové komíny, nástavby a kromě 152mm děl i výzbroj. Loď nově nesla lehkou výzbroj dvanácti 75mm děl a dvou 42mm. Původní torpédomety byly demontovány a nahrazeny dvěma ráže 457 mm (v přídi a zádi lodi). Japonské císařské námořnictvo ji pojmenovalo \"Soja\" a používalo k výcviku. Po vypuknutí první světové války se z Japonska a carského Ruska staly spojenci a \"Soja\" byla prodána zpět Rusku, které křižníku vrátilo jeho původní jméno. \"Varjag\" poté odplul do Anglie, kde měl být opraven a přezbrojen. Po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku loď zabavilo britské námořnictvo. \"Varjag\" začal operovat s britským námořnictvem, dne 15. února 1918 však ztroskotal u irského pobřeží a dále sloužil jako ponton. V roce 1920 byl prodán k sešrotování, při vlečení  na místo likvidace však loď ztroskotala na skotském pobřeží. V letech 1923–1925 zde byla rozebrána.", "section_level": 2}], "src_summary": "Varjag byl chráněný křižník Ruského carského námořnictva určený pro službu na Dálném východě, postavený v letech 1898–1901 v amerických loděnicích. \"Varjag\" byl potopen vlastní posádkou v bezvýchodné situaci po bitvě u Čemulpcha v samém počátku rusko-japonské války. Japonské císařské námořnictvo loď vyzvedlo a po opravě používalo k výcviku. V roce 1916 byl navrácen Rusku, po vypuknutí bolševické revoluce zabaven Brity a po dvou ztroskotáních sešrotován.", "tgt_summary": "Varyag (also spelled Variag; see Varangian for the meaning of the name) () was a Russian protected cruiser. \"Varyag\" became famous for her crew's stoicism at the Battle of Chemulpo Bay.", "id": 2300179} {"src_title": "RER E", "tgt_title": "RER E", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "13. října 1989 premiér Michel Rocard oznámil realizaci projektů \"Éole\" a \"Meteor\". 4. května 1995 byl dokončen severní tunel a v listopadu 1996 skončila stavba jižního tunelu. 17. ledna 1999 byl tunel pod Paříží zapojen do elektrického napětí. 12. července 1999 proběhlo slavnostní otevření linky a 14. července byl uveden doprovozu úsek Haussmann - Saint-Lazare ↔ Chelles - Gournay. 30. srpna téhož roku se otevřela druhá větev až do Villiers-sur-Marne - Le Plessis-Trévise. 14. prosince 2003 byla linka prodloužena z Villiers-sur-Marne do Tournan.", "section_level": 1}, {"title": "Další rozvoj.", "content": "13. prosince 2009 se prodlouží linka E na větvi E2 Chelles-Gournay. Prodloužení na západ od Paříže se plánuje jednak kvůli stanici \"Haussmann - Saint-Lazare\", jejíž omezená kapacita neumožňuje nasazení vyššího počtu spojů, ale také pro ulehčení lince RER A, neboť mnoho cestujících přesedá na tuto linku při cestě do obchodní čtvrti La Défense. Toto prodloužení by si vyžádalo výstavbu kratšího tunelu jižně od stanice a napojení do stávajícího tunelu linky A. Dalším řešením by byla výstavba tunelu z \"Haussmann - Saint-Lazare\" severním směrem, následné napojení na současné pozemní kolejiště vedoucí z nádraží Saint-Lazare a poté dovedení linky do stanice La Défence - Grande Arche. Prodloužení větve E2 na východ do Meaux, která momentálně končí v Chelles - Gournay, je zahrnuto do plánu na roky 2021-2027. Existuje rovněž projekt na vytvoření nové větve E3, která by končila v Champigny-Saint-Maur nebo v La Varenne-Chennevières, kde je možný přestup na RER A. Rovněž bylo navrženo prodloužit linku RER E do Tournan-en-Brie.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy vlaků.", "content": "Vlaky RER nemají čísla, ale jsou rozlišovány jmény, skládajícími se ze čtyř písmen. Každá konečná stanice má přiřazené vlastní písmeno, kterým začíná název vlaku. Rozlišení jednotlivých stanic je následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "RER E je označení nejmladší z pěti tras příměstské železnice RER v Paříži a regionu Île-de-France. V systému MHD je značena fialovou barvou. Spojuje centrum Paříže s východní oblastí Île-de-France. Oproti původním plánům a na rozdíl od zbývajících linek neprotíná město napříč, ale začíná zde a ve městě má jen dvě zastávky - Magenta a konečnou Haussmann - Saint-Lazare, kde končí větev E1. Východně od Paříže se dělí na dvě větve - kratší E2 končící v Chelles-Gournay a E4 vedoucí do Tournan jihovýchodně od Paříže. Až do svého otevření byla linka více známá pod názvem projektu \"Éole\" (\"Est-Ouest liaison express\" - Expresní spojení východ-západ). Linka byla otevřena 12. července 1999 po sedmi letech náročných pracích, neboť bylo třeba vyhloubit tunel pod Paříží. Trasa je dlouhá 52,3 km, má 21 stanic ve 29 městech a obcích a ročně přepraví 60 miliónů cestujících, což ji v rámci RER řadí na poslední místo. Linku provozuje společnost SNCF.", "tgt_summary": "RER E is one of the five lines in the Réseau Express Régional (English: Regional Express Network), a hybrid suburban commuter/rapid transit system serving Paris, France and its suburbs. The RER E line travels between Paris and eastern suburbs, with all trains serving the stations in central Paris, before branching out towards the ends of the line. The line runs from the western terminus Haussmann–Saint-Lazare (E1) to the eastern termini Chelles–Gournay (E2) and Tournan (E4). It is operated by SNCF. Originally referred to as the Est Ouest Liaison Express or EOLE (English: East West Express Link), RER E is the newest line in the system opening in 1999, with the extension in 2003, and further extensions to the west currently under construction (in 2022 to Nanterre-La Folie, in 2024 to Mantes-la-Jolie).", "id": 2203379} {"src_title": "MAS (člun)", "tgt_title": "MAS (motorboat)", "src_document": [{"title": "První světová válka.", "content": "Motorové torpédové čluny MAS byly masově nasazovány během italské účasti na bojích první světové války v letech 1915–1918. Jejich konstrukce v mnohém vycházela z konstrukce civilních motorových člunů, poháněných benzínovými motory. Byly používány v řadě rolí, především při protiponorkovém hlídkování a k útokům na nepřátelská plavidla. Prvořadým cílem pro ně byly válečné lodě rakousko-uherského námořnictva. Velkým úspěchem bylo potopení rakousko-uherské obrněné lodi třídy Monarch, SMS Wien, kterou 10. prosince 1917 v Terstu potopily dva MAS. Největším úspěchem dosaženým italskými MAS a italským námořnictvem za první světové války vůbec, bylo potopení dreadnoughtu SMS Szent István 10. června 1918 torpédovými čluny \"MAS-15\" a \"MAS-21\". Jejich velitel Luigi Rizzo byl za tento úspěch jmenován kontradmirálem a člun MAS-15, jehož torpéda Szent István potopila, je dodnes vystaven v muzeu \"Sacrario delle Bandiere\" v Římě. Čluny MAS se také účastnily spojeneckého útoku na Drač v samém závěru války.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "I po konci první světové války byly MAS nadále vylepšovány a konstrukcí se vzdalovaly civilním lodím. Například dostávaly stále výkonnější motory Isotta-Fraschini. Typický člun MAS měl za druhé světové války rychlost 45 uzlů, nesl dvě torpéda ráže 450 mm a protiletadlový kulomet. Při vstupu Itálie do války v roce 1940, mělo italské námořnictvo k dispozici 48 člunů třídy \"MAS-500\", přičemž starší jednotky byly v druhé linii a sloužily především v Italské východní Africe. Během války však postupně zastarávaly a byly doplňovány jinými, většími, typy torpédových člunů.", "section_level": 1}, {"title": "Středozemní moře.", "content": "V lednu 1941 se dva čluny MAS neúspěšně pokusily vniknout do britského přístavu na Maltě a byly přitom zničeny. Během operace Pedestal napadly čluny MAS britský konvoj a 13. srpna 1942 potopily dvě nákladní lodě. Při válečných operacích ve Středozemním moři byly vůbec velice aktivní.", "section_level": 2}, {"title": "Italská východní Afrika.", "content": "V Italské východní Africe operovalo pět člunů MAS, patřících do \"21. eskadry člunů MAS\". Byly to \"MAS-204\", \"MAS-206\", \"MAS-210\", \"MAS-213\" a \"MAS-216\". Čluny operovaly převážně v Rudém moři a to z přístavu Massawa v Eritreji. Jejich největším úspěchem bylo potopení britského křižníku třídy C, \"HMS Capetown\", který potopil MAS-213. Když hrozilo dobytí přístavu britskou armádou, Italové nakonec své torpédové čluny v dubnu 1941 sami potopili.", "section_level": 2}, {"title": "Černé moře.", "content": "Na německý požadavek byly čtyři čluny MAS odeslány do Černého moře, aby zde v červnu 1942 podpořily útok na Sevastopol. Ihned po příjezdu se dostaly do bojů s ruskými stíhacími bombardéry a torpédovými čluny. Podařilo se jim potopit parník s výtlakem 5 000 tun a poškodit transportní loď o výtlaku 10 000 tun, kterou poté potopily německé střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87. Jeden člun byl zničen a ostatní poškozeny v září 1942, při útoku ruských stíhacích bombardérů na Jaltu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Motoscafo Armato Silurante (MAS – ozbrojený torpédový člun) byla třída italských rychlých torpédových člunů, které italská Regia Marina používala během první i druhé světové války. Čluny MAS měly obvykle výtlak 10 až 20 tun, desetičlennou posádku a výzbroj, jejímž základem byla dvě torpéda, doplněná kulomety a příležitostně i děly malé ráže.", "tgt_summary": "Motoscafo armato silurante (torpedo-armed motorboat), commonly abbreviated as MAS was a class of fast torpedo-armed vessels used by the (Italian Royal Navy) during World War I and World War II. Originally, \"MAS\" referred to (armed motorboat SVAN, (Naval Automobile Society of Venice). MAS were essentially motorboats with displacements of 20–30 tonnes (depending on the class), a 10-man crew and armament composed of two torpedoes, heavy machine guns and occasionally a 37 mm or 20 mm cannon. The term \"MAS\" is an acronym for , (assault craft) in the unit name (assault craft flotilla), the most famous of which was the Decima MAS of World War II.", "id": 854227} {"src_title": "Bitva u La Rothière", "tgt_title": "Battle of La Rothière", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "16.-19. října 1813 prohrál Napoleon u Lipska a musel svá vojska stáhnout z Německa. Koalice nyní chystala útok na francouzské území. Napoleon sice zvítězil u Brienne, ale nešlo o příliš velké vítězství. Bylo dosaženo za číselné převahy a nemohlo zvrátit situaci v jeho prospěch. Blücher chtěl Napoleonovi Brienne oplatit. Nyní měl 74-80 tisíc mužů proti 45 tisícům francouzským vojákům. Před bitvou Napoleon vyslal pryč maršála Neye a jeho muže. Bitvy se tedy mohlo zúčastnit jen 34 000 Francouzů.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Koaliční jednotky tvořily kolem Francouzů půlkruh. Nejdříve se ruští vojáci snažili rozvinout děla, ale zaútočila na ně francouzská jízda. Dělostřelci rychle děla nabili a počkali až Francouzi vjedou před jejich ústí. Pak vypálili. Způsobili Francouzům těžké ztráty, ale nezabránili jim vjet mezi ně. Jezdci zajali několik děl a zaútočili na ruskou pěchotu, která zaútočila na La Rothière, ale nyní se stahovala. Rozrazili husary a útočili na pěchotu. Přestalo sněžit a bylo vidět. Generál Vasilčikov nechal své jednotky přeskupit do čtverhranů. Rusové se bránili palbou z mušket a útok dalších ruských sil rozrazil francouzským jezdcům bok. Byli zahnáni na útěk a Rusové zajali 24 jízdních děl. Napoleonovi hrozil průlom středu jeho pozic, ale začalo znovu sněžit a nebylo nic vidět. Kolem čtvrté se viditelnost zlepšila a Rusové zaútočili s bodáky na La Rothière. Ruští vojáci donutili většinu francouzských sil La Rothière vyklidit. Jen někteří veteráni se zabarikádovali na severu vsi a houževnatě se bránili. Ruský postup navíc zpomalil útok generála Colberta, jenž napadl jednotky, které do města teprve vstupovaly. Nalevo od La Rothière Rakušané zaútočili na Dienville, přes jediný úzký most. Jejich postup byl rychle zastaven, ale napravo od La Rothière zaútočili Würtemberčané z lesa Beaulieu. Jejich postup zastavil maršál Victor. Nasazení dalších sil na tomto úseku situaci změnilo. Kolem páté musel Victor ustoupit. V sedm byl dobyt Chausmeil a Napoleon si uvědomil, že bitvu prohrál. Napoleon zahájil útok na La Rothière, dobyl jej zpět, ale bylo jasné, že útok dalších ruských sil ho dobude zpět. Napoleona zachránila noc. Koaliční velitelé se rozhodli, že nebudou útočit v noci, aby nedošlo k bojům mezi vlastními vojáky. V noci se Francouzi stáhli z bojiště.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Jiří Kovařík: Napoleonova tažení IV", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u La Rothière bylo válečné střetnutí napoleonských válek. Střetla se v ní vojska protinapoleonské koalice a vojska Francie. Bitva skončila vítězstvím koalice.", "tgt_summary": "The Battle of La Rothière was fought on the 1st of February 1814 between the French Empire and allied army of Austria, Prussia, Russia, and German States previously allies with France. The French were led by Emperor Napoleon and the coalition army was under the command of Gebhard Leberecht von Blücher. The battle took place in severe weather conditions (wet snowstorm). The French were defeated but managed to hold until they could retreat under cover of darkness.", "id": 1748318} {"src_title": "Bratři z Limburka", "tgt_title": "Limbourg brothers", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bratři se asi původně jmenovali Malouelové. Jejich děd, Johannes de Lymborgh, přišel do Nijmegenu, hlavního města středověkého Vévodství Geldern, pravděpodobně z Limbourgu na řece Máze. Jeho syn Arnold byl řezbář a pracoval pro vévodský dvůr. Kolem roku 1385 se oženil s Mechteld Maelwaelovou či Maloeulovou pocházející z rodiny dvorních malířů. Jejich prvním synem byl Herman (asi 1385, ve francouzských zdrojích Hermant), následován Paulem (1386 či 1387, ve francouzských zdrojích Polleke či Polequin) a Janem (Johanneke, Jacquemin, Gillequin či Jehanequin, asi 1388). Sourozenci měli ještě dva mladší bratry Rutgera a Arnolda a sestru Gretu. Po smrti jejich otce (asi 1398) je strýc Jean Malouel, či Johan Maelwael nebo Jehan Maleuel, (kolem 1360 Geldern - 1419 Paříž), nejvýznamnější malíř na burgundském a francouzském dvoře té doby, poslal do učení. Herman a Jan se v Paříži vyučili zlatnickému řemeslu. Když v roce 1399 jeli navštívit matku do Nijmegenu, byli v Bruselu vzhledem k probíhající válce zadrženi. Jejich matka však nebyla s to požadované výkupné 55 zlatých zaplatit. Proto na ně mezi sebou začali příslušníci místního zlatnického cechu pořádat sbírku. Peníze nakonec na žádost jejich strýce zaplatil burgundský vévoda Filip II. Smělý a oba bratři byli v roce 1400 propuštěni.", "section_level": 1}, {"title": "Práce na Bibli.", "content": "V roce 1402 najal vévoda Filip všechny tři bratry, aby pro něj iluminovali Bibli. Šlo zřejmě o takzvanou \"Bible Moralisée\", která je dnes uložena ve Francouzské národní knihovně v Paříži. Vévoda Filip II. Smělý zemřel v roce 1404 ještě před jejím dokončením.", "section_level": 2}, {"title": "\"Hodinky\" vévody z Berry.", "content": "Později téhož roku (1404) začali Paul, Herman a Jan pracovat pro vévodu z Berry, bratra zesnulého Filipa II. Jejich hlavním úkolem bylo iluminovat \"Knihu Hodinek\", pravidelných modliteb pro různé příležitosti. Knihu dokončili roku 1409. Dnes je uložena ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku. Vévoda byl výstřední sběratel umění, především knih. Nejvíce si oblíbil Paula, kterého zahrnoval přízní a uznáním. Jeho hlavním dílem byly \"Přebohaté hodinky vévody z Berry (Très Riches Heures du Duc de Berry)\", jež jsou dnes uloženy v Musée Condé na zámku v Chantilly. Na knize spolupracoval se svými bratry Hermanem a Janem, avšak nikdy ji nedokončili. Velké miniatury měsíců \"Přebohatých hodinek\" provedené ve světlých barevných tónech temperovou technikou vyjadřují v štíhlých, protažených postavách s graciézními gesty, nádherných oděvech a v půvabných krajinných pozadích zjemnělou kulturu nejpřednějšího evropského dvora.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "V první polovině roku 1416 vévoda i všichni tři bratři z Limburka, jimž nebylo ani 30 let, náhle z neznámých příčin zemřeli. Příčinou snad mohl být mor. \"Přebohaté hodinky\" tak zůstaly nedokončeny.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy \"Přebohatých hodinek\".", "content": "Ve 40. letech 15. století, v době, kdy knihu vlastnil neapolský král René I. z Anjou, pracoval na jejím dokončení neznámý umělec, snad Vlám Bartoloměj van Eyck. V roce 1485 ji pro savojského vévodu dokončil francouzský miniaturista Jean Colombe. Dílo bratří z Limburka nebylo veřejnosti přístupné, a tak upadlo až do 19. století v zapomnění. Ve své době se však stalo vzorem pro další generace malířů a jeho vliv daleko přesáhl hranice malby miniatur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratři z Limburka ( \"Gebroeders van Limburg\") Herman, Jan a Paul (po 1386 Nijmegen – před únorem 1416 Bourges) byli známí nizozemští malíři miniatur z města Nijmegenu. Jejich miniatury představují nejvýznamnější malířské dílo západoevropského okruhu před vystoupením bratří van Eycků.", "tgt_summary": "The Limbourg brothers (; fl. 1385 – 1416) were famous Dutch miniature painters (Herman, Paul, and Johan) from the city of Nijmegen. They were active in the early 15th century in France and Burgundy, working in the style known as International Gothic. They created what is certainly the best-known late medieval illuminated manuscript, the \"Très Riches Heures du Duc de Berry\".", "id": 2298133} {"src_title": "Cesta (kniha Cormaca McCarthyho)", "tgt_title": "The Road", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy.", "content": "Otec – bezejmenný muž snažící se ochránit svého syna před fyzickými i duševními hrozbami proměněného světa Syn – bezelstný chlapec, „nositel ohně“, představující naději pro zbytek lidstva", "section_level": 2}, {"title": "Děj.", "content": "\"Cesta\" sleduje putování bezejmenného otce a syna na jejich pouti k moři napříč postapokalyptickou krajinou. Několik let po blíže neurčené globální katastrofě je civilizace i většina života na Zemi zničena. Krajina je nehostinná a bezútěšná: Slunce je zakryto všudypřítomným popílkem, kvůli kterému vyhynula veškerá vegetace a i hlavní hrdinové se před ním chrání rouškami. Zbytky lidskosti jsou vytlačovány bezohlednou krutostí a kanibalismem. S vědomím, že další zimu by na stejném místě nepřežili, vede muž svého syna skrze zničenou krajinu směrem k moři, udržující matnou naději, že se setkají s dalším „dobrými lidi“ Ještě před začátkem románu spáchá pod vlivem zoufalé a zřejmě beznadějné situace chlapcova matka (která otěhotněla ještě před katastrofou) sebevraždu. Každé ráno otec vykašlává krev a uvědomuje si, že umírá. Snaží se však svého syna ochránit před neustávající hrozbou napadení, podchlazení či vyhladovění, a také před synovou vlastní bezelstnou, avšak nebezpečnou touhou pomáhat každému poutníkovi, kterého potkají. Přechovává revolver se dvěma náboji – buď na ochranu nebo, kdyby to bylo potřeba, aby mohli spáchat sebevraždu. Tváří v tvář všem překážkám jsou jeden druhému celým světem. Otec si udržuje představu – a syn skutečně věří –, že v hloubi lidskosti zbyl etický rozměr. Neustále jeden druhého ujišťují, že oni jsou „dobří lidé“, kteří „nesou oheň“. Na své pouti se dvojice potýká s neustálým nedostatkem jídla, potulnými bandami kanibalů či nevýslovnými hrůzami jako dítě opečené na rožni či lidští zajatci udržovaní při životě, zatímco jsou jejich končetiny postupně zpracovávány na jídlo. Když na samém konci knihy dorazí po velkých útrapách na jih, aniž by se dočkali hledané spásy, otec podlehne své nemoci a umírá a syna zanechá opuštěného na ulici. Po třech dnech nalezne truchlícího kluka muž, který dvojici stopoval. Muž přijme chlapce do rodiny a zavede ho ke své ženě a dvěma dětem. Jedno z jeho dětí je děvče, a tak zůstává navzdory nepříznivým okolnostem naděje na budoucnost pro lidstvo. Krátký epilog hloubá nad přírodou a nekonečnem v měnícím se prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Historie vzniku.", "content": "Knihu vydalo nakladatelství Alfred A. Knopf patřící do nakladatelského domu Random House 26. září 2006. V rozhovoru s Oprah Winfreyovou McCarthy naznačil, že inspirací pro napsání \"Cesty\" se stala jeho návštěva El Pasa v Texasu, kde byl se svým malým synkem. Představoval si, jak by město mohlo vypadat v budoucnosti, představil si \"ohně na kopci\" a myslel na svého syna. Zapsal si několik prvotních poznámek, ale k nápadu se vrátil až po několika letech při návštěvě Irska. Kniha se mu poté psala rychle a nakonec ji dedikoval svému synkovi Johnu Francisi McCarthymu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesta (anglicky: The Road, 2006) je desátý román amerického spisovatele a scenáristy Cormaca McCarthyho, obvykle řazený k žánru postapokalyptické sci-fi. V roce 2007 byl román oceněn Pulitzerovou cenou. Roku 2009 byla kniha zfilmována v režii Johna Hillcoata s Viggo Mortensenem v hlavní roli.", "tgt_summary": "The Road is a 2006 post-apocalyptic novel by American writer Cormac McCarthy. The book details the journey of a father and his young son over a period of several months, across a landscape blasted by an unspecified cataclysm that has destroyed most of civilization and, in the intervening years, almost all life on Earth. The novel was awarded the 2007 Pulitzer Prize for Fiction and the James Tait Black Memorial Prize for Fiction in 2006. The book was adapted to a film of the same name in 2009, directed by John Hillcoat.", "id": 354017} {"src_title": "Bitva u Chlumce (1813)", "tgt_title": "Battle of Kulm", "src_document": [{"title": "Bitva.", "content": "Po porážce spojeneckých vojsk Rakouska, Pruska a Ruska Napoleonem v bitvě u Drážďan, se francouzskému císaři naskytla možnost průniku do Čech. Vyslal tedy velitele I. francouzského sboru generála D. R. Vandamma s více jak 30 000 muži s cílem pronásledovat spojeneckou, tzv. Českou armádu, obsadit Teplice a tím přerušit hlavní komunikaci mezi Drážďany a Prahou.", "section_level": 1}, {"title": "29. srpna 1813.", "content": "V noci z 28. na 29. srpna 1813 se bojovalo v Petrovicích, ráno 29. srpna zahřměla kanonáda v Nakléřově a u Zadní Telnice. Další ústup spojenců přes Chlumec a Přestanov by znamenal riziko ohrožení zbytku české armády, jejíž většina ustupovala přes Kyšperk. S touto armádou současně ustupovali i ruský car Alexander I. a pruský král Fridrich Vilém III. Jejich bezpečnost zajišťoval spojenecký generál Osterman-Tolstoj. Ten jednotkám nařídil zaujmout pozici napříč teplickou silnicí, zhruba na čáře Unčín, Přestanov, Chabařovice s předsunutým postavením u Stradova. Protože se obával odtržení svého levého křídla, nařídil toto postavení hájit 1. gardové divizi generálporučíka Alexeje Petroviče Jermolova. Pro pravé křídlo se nedostávalo pěchoty ani dělostřelectva, a proto bylo vesměs tvořeno jezdectvem. První střety nastaly kolem desáté hodiny u chlumeckého hřbitova, kdy po prudkých srážkách Francouzi postupně obsadili celou obec a zejména strategický vrch Horka, na který pak umístili svůj hlavní stan. V pamětním zápise chlumecké kroniky se praví: „\"Každý honem utíkal, aby zachránil, co se ještě zachránit dalo. Ženy a děti, obtěžkány nejrůznějšími věcmi, a muži ženoucí dobytek prchali do hor, aby se skryli v blízkých lesích…\"” Zatím se už střetly přední francouzské voje se zadním vojem Rusů. Ti se zoufale bránili. Vandamme, jistý si svým vítězstvím, ani nečekal na soustředění všech svých sil, které postupně přicházely z hor, a vyslal generála Creuzera, aby obsadil nedaleké Ústí. Druhý útok zahájili Francouzi kolem jedné hodiny, směřoval na Stradov a postupně se jim během dne podařilo vytlačit spojence až na pomezí obcí Stradov a Přestanov. V prudkých bojích padlo mnoho mužů na obou stranách, byl mezi nimi i generál Rouse. Kolem 16. hodiny se pokusila část francouzského jezdectva obejít pravé křídlo spojenců, ale tento útok byl u Chabařovic odražen dobře mířenou palbou ruských baterií, a pomocí kyrysníků, kteří dorazili na bojiště teprve v průběhu bitvy. Zhruba v 17 hodin podnikli Francouzi ve dvou silných kolonách poslední útok na postavení protivníka. Ruské zálohy se ztenčily na pouhých několik set mužů. Ztráty toho dne činily zhruba 12 000 vojáků (cca po 6 000 na obou stranách). Sám generál Osterman-Tolstoj utrpěl těžké zranění, a proto se vedení dalších bojů ujal generál Barclay de Tolly. K večeru toho dne dorazily k Chlumci zbytky francouzského sboru, a tak se francouzský generál netajil optimismem a svým podřízeným důstojníkům sdělil, že ve čtvrtek 2. září, již budou společně obědvat v Praze. Počítal totiž s příchodem dalších posil v čele s Napoleonem. Napoleona však silně znepokojil postup spojeneckých vojsk v Braniborsku a Lužici a považoval přesun hlavních sil do Čech za riskantní. Ponechal tedy Vandammův sbor vlastnímu osudu. Během noci začala z Krušných hor vycházet česká armáda, která tak posílila oslabené sbory a mohla se zapojit do dalších bojů. Sám ruský car Alexander I. a pruský král Vilém I. poté sledovali další průběh bitvy z bezpečné vzdálenosti Doubravské hory u nedalekých Teplic. Rakouský císař František I. byl ještě opatrnější a zastavil se až v Lounech, kam mu zprávy o probíhající bitvě donášel posel.", "section_level": 2}, {"title": "30. srpna 1813.", "content": "Druhý den časně ráno se rozpoutaly prudké boje mezi obránci a útočníky. Zatímco pravé křídlo Francouzů vytlačilo Rusy ze Stradova a útočilo na Klöckerův mlýn, situace na levém křídle se již od začátku vyvíjela ve francouzský neprospěch. Údolí mezi Chabařovicemi a Českým Újezdem se zaplnilo ruským lehkým jezdectvem. Rakouská pěší divize generála Colloredo-Mansfelda sestoupila z výšin „Na Běhání“ a postupem přes Hrbovice se rychle zmocnila Střížovického vrchu. Aby zabránil obchvatu svého levého křídla, musel generál Vandamme oslabit střed svého postavení u Chlumce. Kolem poledne panoval na francouzské straně relativní klid. Vandamme stále ještě doufal v příchod Napoleonovy hlavní armády. Namísto ní se však v Nakléřovském průsmyku objevili Prusové pod velením generála Kleista. Francouzi se velmi rychle vzpamatovali z překvapení, které nebylo o nic menší než údiv samotných Prusů. Vandamme se rozhodl ponechat na místě veškeré vozatajstvo a dělostřelectvo, které mělo pozdržet postup Rusů a Rakušanů, a zbytek pěchoty a jezdectva provedl v prostoru mezi Chlumcem a Žandovem obrat čelem vzad, aby se probil liniemi pruských jednotek. Jejich postavení se táhlo napříč teplickou silnicí mezi Horním Varvažovem a úpatím Krušných hor u osady Ždírnice. Francouzskému jezdectvu se podařilo probít pruskými voji do hor, přičemž jim málem padl do zajetí sám generál Kleist. Takové štěstí však již neměl francouzský velitel Vandamme, který byl společně s dalšími čtyřmi generály zajat na Asmanově louce ve Ždírnickém údolí nad Žandovem. Obklíčená francouzská vojska poté propadla panice a dala se na neorganizovaný úprk. Během této bitvy byly zcela zničeny obce Chlumec, Stradov, Žandov, Přestanov, Roudné a Dolní Varvažov. Zemřelo na 9 300 spojenců, převážně Rusů, a 11 000 Francouzů, další tisíce vojáků pak byly zraněny.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý pokus o vpád.", "content": "Napoleon se však nehodlal s porážkou smířit, a proto se již ve dnech 17. a 18. září toho roku znovu pokusil o průnik do Čech, opět přes Chlumec. Usídlil se v Nakléřově, odkud z místního kostela sv. Josefa pozoroval pokus svých sborů o proniknutí horským průsmykem. Ovšem díky odporu spojeneckých vojsk vedených generálem Karlem Schwarzenbergem, a kvůli rozbláceným horským cestám se mu nepodařilo sejít do údolí a rozvinout vojenské šiky. Proto vydal již 18. září 1813 rozkaz k ústupu. Tento den je tak i posledním, kdy noha slavného císaře spočinula na území Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Památníky bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pruský památník ve Varvažově.", "content": "Je nejstarším památníkem bitvy vůbec. Nachází se při silnici do Teplic. Pomník je završen Železným křížem. Přední stěna obelisku nese nápis \"Die geffalen Helden ehrt dankbar König und Vaterland. Sie ruhen in Frieden. Kulm am 30. August 1813\". (Padlým hrdinům věnuje vděčný král a vlast. Odpočívejte v pokoji. Chlumec 30. srpna 1813). Byl odhalen již 8. září 1817 za přítomnosti přední šlechty. O jeho významu pronesl slavnostní řeč kazatel Eyrlert. Rámec slavnosti doprovázela přítomnost účastníků bitvy, mezi kterými nechyběl generál Kleist, který provolal slávu vítězným panovníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník generála Colloredo-Mansfelda ve Varvažově.", "content": "Byl odhalen 17. září 1825 a věnován hrdinským činům rakouského generála Colloredo-Mansfelda. Na rozložité několikanásobně odstupňované základně obelisku spočívá pozlacená socha lva, nad ní reliéfní busta generála s válečnými vyznamenáními. Na vrcholu památníku se tyčí rakouský orel s vavřínovým věncem. Přípravy na výstavbu památníku byly zahájeny krátce po generálově smrti. Příprav se zhostil důstojnický sbor všech pluků v té době umístěných v Čechách v čele s podplukovníkem Querlondem a majorem Spinetem. Autorem ideového návrhu byl zřejmě podplukovník Querlond, autorem sochařské výzdoby je Václav Prachner, nejvýznamnější sochař vrcholného klasicismu v Čechách. Prvním strážcem obou Varvažovských památníků byl válečný vysloužilec Josef Beran. Za obydlí mu sloužil domek naproti rakouskému pomníku vedle historického hostince Stará pošta.", "section_level": 2}, {"title": "Ruský pomník v Přestanově.", "content": "Jeden z nejkrásnějších památníků se nachází za Přestanovem při silnici na Teplice. K položení základního kamene došlo 28. září 1835 u příležitosti setkání protinapoleonské koalice v Teplicích za přítomnosti ruského cara Mikuláše I., pruského krále Viléma III. a rakouského císaře Ferdinanda I.. U základny budoucího památníku stála čestná stráž šesti veteránů ruských gardových divizí. Vlevo od této základny se tyčil dřevěný model a naproti němu byl postaven pavilon pro slavnostní hosty. Ceremoniál započal po 9. hodině. Proslovy lemovaly vojenské jednotky sestávající z osmi pěších a dvou jízdních setnin. Dvorní rada a ředitel architektonické školy Petr Nobile jim předložil plány pomníku. Kancléř Klement Václav Metternich přečetl text zakládací listiny a po církevním obřadu je spolu s pamětnímu mincemi uložil do dutiny v základním kameni. Panovníci ji pak vlastnoručně opatřili krycí deskou, přičemž se jako první chopil zednického náčiní pruský král. V závěru slavnosti třikrát zazněly salvy pěšího vojska a dělostřelectva, jimž odpovídala děla na bývalém bojišti u pruského a rakouského pomníku ve Varvažově. Architektonickou část navrhl již zmíněný architekt Nobile, reliéfní plastiky vytvořil sochař Josef Max, který také zvolil jako předlohu pro sochu na vrcholu kopii helénské bohyně vítězství Niké, krátce předtím nalezené v italské Brescii. Na pomníku Niké svírá v levé ruce oválný štít s datem bitvy. Hranol středové části pomníku, vrcholící sochou Niké, nese na svých stěnách nápisové desky, vypovídající o okolnostech a poslání vzniku pomníku. Symboliku dotváří čtyři plastiky jdoucích lvů a římské přilby jako válečné trofeje, po obvodu jednotlivých stran pomníku.", "section_level": 2}, {"title": "Hromadný hrob 10 000 padlých v Přestanově.", "content": "Chlumecký hrabě Josef Westphalen nechal roku 1835 shromáždit ostatky padlých vojáků rozesetých po celém okolí a pietně je uložit do hromadného hrobu, právě v Přestanově. S ostatky 10 000 padlých jde tak o vůbec největší hromadný hrob na území Čech. Hrob se nachází uprostřed lesíka za ruským pomníkem. Skládá se z balvanů, na jejichž vrcholu se tyčí kamenný kříž. Dnešní pamětní deska hrobu nese nápis \"Zde leží 10 000 vojáků padlých při bitvě u Chlumce a Přestanova ve dnech 29. - 30. VIII 1813\".", "section_level": 2}, {"title": "Hromadný hrob v Chlumci.", "content": "Další hromadný hrob padlých vojáků se nachází na chlumeckém hřbitově při vstupu vedle kaple. Roku 2007 jej nechala obec opravit do dnešní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Hromadný hrob v Petrovicích.", "content": "Hrob 500 padlých vojáků se nachází poblíž Petrovic.", "section_level": 2}, {"title": "Jubilejní památník v Chlumci.", "content": "Největší, tzv. Jubilejní památník byl vybudován na náklady rakouské vlády, aby na věčné časy připomínal hrdinství spojeneckých vojsk za napoleonské bitvy roku 1813. Návrh zpracoval architekt Julius Schmiedel z Prahy. Na umělém náspu s přístupovým schodištěm se na mohutném odstupňovaném kamenném základu tyčí do výše 26 m vysoký nahoru se zužující válec se sochou lva od sochaře Adolfa Mayerla. Stavbu památníku realizoval stavitel Antonín Plass ze sousedních Chabařovic. Fresky kopule stropu slavností síně uvnitř památníku jsou pak dílem Karla Krattnera. Památník byl slavnostně otevřen 29. srpna 1913, za přítomnosti představitelů mnoha národů. Přítomní byli například Zahajovací projev přednesl dr. Weber z Prahy. Po slavnostním nástupu četné jednotky a vojenské hudby vyznamenal arcivévoda Karel členy 42. pěšího pluku hraběte Erbacha, který se v bitvě hrdinsky vyznamenal. Svou zdravici přednesl i chlumecký hrabě Otakar Klement Westphalen, coby předseda spolku pro vybudování památníku. Po slavnostní mši, celebrovanou panem biskupem Frindem následoval slavnostní pochod vyznamenané jednotky, baterie polního dělostřelectva a na 150 jednotek vojenských veteránů, který trval asi 3/4 hodiny. Koncem 2. sv. války byl památník poškozen stíhačkami Rudé armády, které si ze sochy lva na jeho vrcholu udělaly terč. Kvůli tomuto poškození začalo do tělesa sochy po čase zatékat a hrozilo její zřícení. Proto již roku 1973 byly místními dobrovolníky provedeny základní opravné práce. Celkové rekonstrukce se památník dočkal až roku 1993, kdy došlo k opravě tělesa a následně roku 1997 k opravě vnitřních fresek. Dnes je památník chloubou obce a hojně navštěvovanou památkou. Každoročně se u něj konají pietní akce k uctění padlých vojáků v bitvě 1813.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník všem obětem na křižovatce u Stradova.", "content": "Jednoduchý zhruba 7 metrů vysoký památník všem obětem na místě nejtěžších bojů se nachází u Juchtové kaple na křižovatce Unčín - Přestanov - Stradov. Jedná se o zužující se hranol, na jehož vrcholu je šestihran (přesněji rhombicuboctahedron) s vepsaným datem bitvy. Po obvodu se naházejí pamětní desky. Byl postaven v roce 1912 z výtěžku sbírky obyvatel Přestanova. Je mylně označován jako francouzský, avšak francouzský pomník na bojišti nikdy nebyl postaven.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník ve Stradově.", "content": "Jednoduchý pomníček se nachází na návsi pod kaplí, vedle hostince U Dostrašilů.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník zajetí generála Vandamma v Žandově.", "content": "Tento pomník stojí na tzv. Asmanově louce ve ždírnickém údolí nad Žandovem. Přístupová cesta se nachází na samém konci obce u vodárničky mezi dvěma domy, cca 300m za viaduktem. Pomník je tvořen jednoduchým zužujícím se hranolem, na jehož vrcholu je umístěna dělová koule.", "section_level": 2}, {"title": "Pomník generála Kleista.", "content": "Posledním a zároveň nejmladším pomníkem je památník generála Kleista v Nakléřově. Nachází se po levé straně silnice vedoucí do Petrovic. Jednoduchý kamenný pomník z roku 1913 je tvořen zužujícím se kvádrem, po jehož obvodu je umístěna pamětní deska. Na protější straně pomníku je umístěn velký dřevěný kříž, který připomíná místo, kde stával kostel sv. Josefa, z něhož císař Napoleon sledoval druhý pokus o vpád do Čech ve dnech 17 - 18. září 1813. Kostel byl stržen komunistickým režimem roku 1972, kvůli plánované, avšak nerealizované, výstavbě svítící obří rudé hvězdy, která měla být vidět až z Ústí nad Labem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Chlumce se odehrála ve dnech 29. a 30. srpna 1813 u obcí Chlumec a Přestanov v severních Čechách. Spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska v ní porazily armádu francouzského císaře Napoleona, které velel generál Vandamme.", "tgt_summary": "The Battle of Kulm was a battle near the town Kulm () and the village Přestanov in northern Bohemia. It was fought on 29–30 August 1813, during the War of the Sixth Coalition. 32,000 French troops under Dominique Vandamme attacked an army of about 50-60,000 Austrians, Russians and Prussians under Alexander Ostermann-Tolstoy, but were defeated with heavy losses on both sides.", "id": 1484765} {"src_title": "Breitling Jet Team", "tgt_title": "Breitling Jet Team", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Breitling Jet Team byl založen na začátku roku 2003 a původně létal na čtyřech Albatrosech. Později se počet navýšil na šest strojů, a to roku 2004. V roce 2008 přibyl i sedmý stroj. Dne 15. 9. 2012 došlo při přeletu mezi leteckými přehlídkami k technickým problémům na stroji č. 2, které následně vedly až ke zřícení letounu, pilot i jeho mechanik na palubě se úspěšně vystřelil z letounu, který se následně zřítil do pole u obce Valkenswaard v Nizozemsku. V posledním čtvrtletí roku 2012 byla tedy skupina opět pouze šestičlenná. Historie týmu však sahá mnohem hlouběji.", "section_level": 1}, {"title": "Patrouille Martini.", "content": "Vedoucí týmu, Jacques Bothelin, začal s leteckými představeními v roce 1980 s francouzským strojem Mudry CAP 10. Roku 1982 začal létat v tříčlenném týmu používajícím letadla SIAI-Marchetti SF260, který sponzorovala společnost Martini. Týmu se také přezdívalo \"Patrouille Martini\" (ve volném překladu \"Martini tým\"). Ve stejném roce založil Jacque Bothelin Apache Aviation pro piloty věnující se akrobacii na plný úvazek. Patrouille Martini létal celých 5 let na SF260, než přešli na švýcarské stroje Pilatus PC-7 roku 1988.", "section_level": 2}, {"title": "Patrouille Ecco.", "content": "V roce 1990 začaly platit ve Francii regulace ohledně propagování alkoholu, což pro firmu Martini znamenalo stažení své reklamní účasti v tomto leteckém týmu. Tuto tak v rámci sponzorování nahradila společnost Ecco, agentura pro zástup zaměstnanců, což znamenalo změnu názvu roku 1991 na \"Patrouille Ecco\". V této době přibyly do týmu 4 nové stroje PC-7.", "section_level": 2}, {"title": "Patrouille Adecco.", "content": "Roku 1997 se společnost Ecco sloučila se švýcarskou firmou Adia, z čehož vzešla nová značka Adecco. Toto také znamenalo změnu názvu týmu na \"Patrouille Adecco\" a zavedení tehdy typických barev: červené a bílé. V roce 1998 utrpěl tým stažením sponzorství firmou Adecco, načež 2 členové, Jacques Bothelin a Philippe Laloix létali v letech 1999-2001 na dvou PC-7 pod názvem \"Les Apaches\".", "section_level": 2}, {"title": "Khalifa Jet Team.", "content": "Na konci roku 2001 nabídla organizaci Apache Aviation sponzorství alžírská společnost Khalifa. Výsledkem byl prodej všech strojů Pilatus PC-7 a nákup nových L-39 Albatros. Nově se tým jmenoval \"Khalifa Jet Team\" a začal pod tímto názvem létat v květnu 2002. Během tohoto roku předvedl více než 43 představení v 6 evropských zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Breitling.", "content": "Nehledě na úspěchy leteckého týmu stáhla společnost Khalifa své sponzorství už v roce 2003 z obav o budoucnost týmu. Do této oblasti tak zasáhla firma Breitling, která se rozhodla zde investovat, a došlo tak k rozšíření letky na celkem 7 strojů L-39 Albatros. Typickými barvami se stala kombinace modré a žluté, kterou v roce 2011 vystřídala černá a žlutá.", "section_level": 2}, {"title": "Členové týmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jacques Bothelin (Speedy).", "content": "Ačkoliv původně nebyl stíhacím pilotem, létá v týmu na pozici leadera. Kromě tohoto se stará o celkový management skupiny a udržování vztahů se sponzorem, společností Breitling. Ve volném čase praktikuje golf, lyžování a cestování.", "section_level": 2}, {"title": "Bernard Charbonnel (Charbo).", "content": "K létání ho dovedlo mládí poblíž dijonské letecké základny. Od 15 let létal v tamním aeroklubu, dokud se v roce 1979 nepřidal na příštích 19 let k armádnímu letectvu. Létal na strojích Mirage 2000N, Alpha Jet, Mystère 20 a dalších. Do týmu se dostal v roce 2000. Létá napravo od leadera.", "section_level": 2}, {"title": "Philippe Laloix (Shériff).", "content": "Od svých 17 let působil v armádním letectvu na strojích Mirage, až do roku 1992, kdy se přidal k akrobatické letce Patrouille de France. Od roku 1998 pak působí v týmu Jacquesa Bothelina. Létá na pozici vpravo, případně jako sólo. Mezi jeho další povinnost spadá i provozní záležitosti a výuka.", "section_level": 2}, {"title": "François Ponsot (Ponpon).", "content": "Létal 19 let v armádním letectvu postupně na strojích Mirage F1C, Alpha Jet a Mirage 2000C. Poté se věnoval restaurování starých strojů a jejich zalétávání, než mu Jacques Bothelin nabídl účast v akrobatické letce. Létá na levém křídle.", "section_level": 2}, {"title": "Patrick Marchand (Gaston).", "content": "Pilotem je již od svých 15 let, k tomu celkem 21 let v armádě na strojích Mirage F1C, Alpha Jet a dalších. Létá na pozici vlevo.", "section_level": 2}, {"title": "Christophe Deketelaere (Douky).", "content": "Stíhacím pilotem byl celkem 14 let, až do roku 2002, kdy se připojil k týmu. Létá na pozici za leaderem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Breitling Jet Team je civilní akrobatický tým založený v Dijonu ve Francii. Létá na šesti Albatrosech v barvách sponzora Breitling. Jedná se o první a jediný civilní tým létající na proudových letadlech. Momentální složení týmu je následující: Jacques Bothelin (team founder and leader), Bernard Charbonnel, Christophe Deketelaere, Philippe Laloix, Patrick Marchand, François Ponsont and Olivier Boulay. Přehlídky Breitling Jet Teamu trvají obvykle 18-20 minut a zahrnují let v těsné formaci, vzájemné lety proti sobě, sólo představení a synchronizované manévry. Vystoupení jsou konána po celé Evropě a Blízkém Východě.", "tgt_summary": "The Breitling Jet Team is the largest civilian aerobatic display team in Europe. Based in Dijon, France, it flies seven Aero L-39 Albatros jets. The team flies a display lasting 18–20 minutes that includes formation flying, opposition passes, solo routines, and synchronized maneuvers. The team performs across Europe and the Middle East, with multiple engagements per year, including international airshows and Breitling corporate events.", "id": 2002695} {"src_title": "Exploit", "tgt_title": "Exploit (computer security)", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Existuje mnoho dělení exploitů. Nejznámější je rozdělení podle způsobu komunikace se zranitelným software (serverem). „Vzdálený exploit“ (), kdy se využívá počítačová síť, takže není potřeba přímý přístup k cílovému systému a „místní exploit“, kdy je nutný přímý přístup k systému a většinou je jeho účelem získat oprávnění, která jsou vyšší, než byla uživateli přidělena správcem počítače. Útok na klientskou aplikaci je možný také. Většinou se používá modifikovaný server v kombinaci s útokem pomocí sociálního inženýrství. Další rozdělení může být podle činnosti se zranitelným systémem: unauthorized data access, arbitrary code execution, denial of service. Většina exploitů slouží k získání přímo administrátorských práv (uživatel root, administrator), ale existují i takové, kterými útočník nejprve získá nižší práva a použitím dalších exploitů se propracuje až k právům administrátorským. Klasický exploit využívá pouze konkrétní bezpečnostní chybu v konkrétním systému. Většinou, když je bezpečnostní chyba zveřejněna, autor software vydá opravu (patch, aktualizaci), která zranitelné místo opraví a poté se exploit stane zastaralým a nepoužitelným. To je důvod proč crackeři exploity nezveřejňují.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Exploity jsou většinou kategorizovány a pojmenovávány podle těchto kritérií:", "section_level": 2}, {"title": "Pivoting.", "content": "Pivoting je metoda, kdy se systém, který se útočníkovi úspěšně povedlo napadnout, použije k napadení dalších systémů ve společné síti. Tímto způsobem se obejdou nastavení firewallů, kdy k nějakému počítači má přístup pouze počítač ze společné sítě. Například útočník získá kontrolu nad webovým serverem firemní sítě a použije ho k napadení jiných počítačů v té samé firemní síti. Pivoting je také znám pod pojmem island hoping. Pivoting se dále dá rozlišovat na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Exploit je v informatice speciální program, data nebo sekvence příkazů, které využívají programátorskou chybu, která způsobí původně nezamýšlenou činnost software a umožňuje tak získat nějaký prospěch. Obvykle se jedná o ovládnutí počítače nebo nežádoucí instalaci software, která dále provádí činnost, o které uživatel počítače neví (např. nějaký druh malware). Běžně používanou ochranou je včasná instalace aktualizací, které vydá tvůrce chybného software.", "tgt_summary": "An exploit (from the English verb \"to exploit\", meaning \"to use something to one’s own advantage\") is a piece of software, a chunk of data, or a sequence of commands that takes advantage of a bug or vulnerability to cause unintended or unanticipated behavior to occur on computer software, hardware, or something electronic (usually computerized). Such behavior frequently includes things like gaining control of a computer system, allowing privilege escalation, or a denial-of-service (DoS or related DDoS) attack.", "id": 1437157} {"src_title": "Elena Černohorská", "tgt_title": "Elena of Montenegro", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Elena se narodila 8. ledna 1873 v Cetinje, hlavním městě tehdejšího Černohorského knížectví. Byla velmi vysoká, v dospělosti dosáhla více než 180 cm. Byla doma velmi dobře vzdělávána, kromě rodné černohorštiny se také učila francouzskou konverzaci, dále také poezii a politiku. Vzdělávací požadavky jejího otce byly velmi pevné. Elena dospívala ve velice plachou a uzavřenou dívku, zároveň byla také velmi tvrdohlavá a těžce se rozhodovala. Byla velice spjata s tradicemi dynastie Petrovićů-Njegošů a také s tradicemi své rodné země. Měla citlivou, živou a zvědavou duši. Milovala přírodu – její nejoblíbenější květinou byl brambořík (tuto vlastnost zdědila po své matce, stejně jako mnoho dalších). V patnácti letech odjela na školu \"Smol'nyj\" v Petrohradě, kde se seznámila se členy ruské carské rodiny, díky které se dostala do prestižního literárního nakladatelství \"Nedelja\".", "section_level": 1}, {"title": "Setkání s Viktorem Emanuelem.", "content": "Mezitím se v Itálii královna Markéta Savojská bála o život svého syna, dědice trůnu Viktora Emanuala. Jelikož v Savojské dynastii byla opakovaně uzavírána manželství mezi členy rodiny, vznikaly u nově narozených potomků různá genetická onemocnění a vady, např. hemofilie. Nebylo tedy žádoucí, aby Viktor Emanuel, jehož rodiče byli bratranec a sestřenice, zplodil potomka s nějakou blízkou příbuznou. Díky manželství se zcela nepříbuznou Elenou neměli ani dědic trůnu Umberto II., ani žádné další dítě podobnou vzrůstovou ani zdravotní chorobu, jako Viktor Emanuel. Elena se se svým budoucím manželem seznámila a zamilovala se do něj v Rusku. Viktor požádal o Eleninu ruku jejího otce Nikolu.. Aby mohlo být manželství uzavřeno, musela Elena přestoupit z pravoslavného náboženství ke katolictví.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "Svatba Eleny a Viktora Emanuela se konala 24. října 1896. Slavnostní ceremoniál pro veřejnost se konal v Kvirinálském paláci, samotný náboženský obřad proběhl v bazilice svaté Marie v Římě. Elenina matka královna Milena se obřadu nemohla zúčastnit, protože byla pravoslavného vyznání. Eleniny šaty byly protkány stříbrnými nitěmi, které představovaly tisíce sedmikrásek. Vážení svatební hosté byli převáženi v šesti kočárech, manželé v kočáru se šestispřežím. Po porážce Italů v bitvě u Adwy nepřišlo na svatbu mnoho významných hostů a svatba celkově nebyla bohatá. Bylo plánováno začít vydávat zvláštní známky a pohlednice s motivy svatby Eleny a Viktora; k vydávání však nikdy nedošlo. Elena se však jako druhá italská královna začala objevovat na poštovních známkách. Líbánky novomanželé strávili na ostrově Montecristo. Elena byla svému manželovi velmi oddána. Byla velmi klidná, vstřícná a příjemná, zůstávala však vždy mimo politické otázky a záležitosti a plně se věnovala charitativní činnosti a humanitní a mezinárodní pomoci, čímž si u lidu získala velkou popularitu. Speciálně se věnovala studiu jazyků, pro svého manžela překládala knihy z ruštiny, srbštiny a moderní řečtiny a ráda odebírala zahraniční noviny. Z manželství Eleny a Viktora Emanuela se narodilo celkem pět dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Italská královna.", "content": "Dne 11. srpna 1900, po atentátu na svého otce, byl Viktor Emanuel korunován králem italským a albánským a také císařem habešským (etiopským). Elena byla korunována spolu se svým manželem a získala následující tituly: Jako italská královna byla známá spíše pod jménem \"Helen Savojská\".", "section_level": 1}, {"title": "Královnina dobročinnost.", "content": "Dne 28. prosince 1908 bylo italské přímořské město Messina zasaženo těžkými zemětřeseními a katastrofální vlnou tsunami. Elena se okamžitě začala plně věnovat pomoci (jak je také uvedeno v dobových fotografiích) a zvýšila tím svou popularitu a oblíbenost u italského lidu. Během druhé světové války pracovala Elena jako zdravotní sestra na plný úvazek a jako královna matka darovala nemocnicím značné finanční prostředky ze státní pokladny. Elena měla důležité postavení v rámci italského Červeného kříže a v letech 1911–1921 byla inspektorkou dobrovolných zdravotních sester. Začala studovat medicínu a získala čestný titul a také další finance pro chudé matky, bývalé vojáky, osoby nakažené tuberkulózou atd. Papež Pius XI. udělil Eleně 15. dubna 1937 zvláštní vyznamenání zlaté růže, což bylo v tehdejší době nejvyšším možným oceněním pro ženu. Pozdější papež Pius XII. poslal po smrti královny Eleny vyjádření soustrasti Umbertovi II., ve kterém jeho matku nazval jako \"Signora della carità benefica\". V průběhu let Elena velmi podporovala školení a rekvalifikaci lékařů a zdravotnických pracovníků, zajímala se o výzkum proti dětské obrně, Parkinsonově chorobě a zejména proti rakovině.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V roce 1939, tři měsíce po německé invazi do Polska a vyhlášení války Třetí říši Velkou Británií a Francií napsala Elena dopisy hlavám stále neutrálních států (Belgie, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávie, Lucembursko a Nizozemsko), aby se zabránilo evropské a celosvětové katastrofě v důsledku druhé světové války. V roce 1941 pověřil Viktor Emanuel (ovlivněn Elenou) Benita Mussoliniho vytvořením druhého Černohorského království (které bylo ovšem pod Italskou správou a nemělo krále). Elena, která si tento vznik nezávislé černohorské monarchie velmi přála, také dostala z německého vězení svého synovce Michaela (který odmítl nastoupit na trůn jako loutkový král) a jeho ženu Geneviève. V červenci 1943 nechal Viktor Emanuel III. zatknout Benita Mussoliniho v Římě a 9. září se přesunul spolu s Elenou a některými členy královské rodiny do města Brindisi. 23. září byla Elenina a Viktorova dcera, princezna Mafalda, zatčena nacisty a odvezena do koncentračního tábora Buchenwald, kde v roce 1944 zemřela na následky zranění po spojeneckém bombardování. Po válce, dne 9. května 1946, Viktor Emanuel v Neapoli abdikoval ve prospěch svého syna Umberta II., získal titul hrabě z Pollenzo, a společně s Elenou odešli do exilu.", "section_level": 2}, {"title": "Exil.", "content": "Po abdikaci odešel královský pár do Villa Jela v Alexandrii, kde se Eleně a Viktorovi dostalo vřelého přivítání od egyptského krále Farúka I. Během životu v exilu pár oslavil své padesáté výročí svatby. Pár zůstal v Alexandrii až do Viktorovy smrti, k níž došlo 28. prosince 1947. Elena se později přestěhovala do města Montpellier (do hotelu Métropole) ve Francii, kde po složité operaci na klinice \"Saint Com\" 28. listopadu 1952 ve věku 79 let zemřela na rakovinu. Byla pohřbena na hřbitově Saint-Lazare v Montpellieru ve společně zbudované hrobce (jak si sama přála). Většina obyvatel města se podílela na přípravách pohřbu a zúčastnila se jej. Společně s hrobkou byl vztyčen také královnin památník.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpomínky na královnu.", "content": "Členové dynastie Savojských se vždy pozitivně vryli do historie a pamětí veřejnosti. Zato byli vždy oceňování, a to i po vyhlášení republiky. Pro Eleninu značnou pomoc nemocným a její velkou lásku k lidu nechalo italské ministerstvo dopravy ku příležitosti 50. výročí královniny smrti vydat speciální poštovní známky, na kterých je vyobrazena královna v boji proti rakovině. V roce 1960 byl v Messině vztyčen monument z bílého mramoru z Carrary pro vzpomínku obětem strašlivého zemětřesení v roce 1908, kterému dominuje královna Elena v úboru zdravotní sestry. Monument nese název \"Královna našich dětství\" a navrhoval jej architekt a sochař Antonio Berti. Postava Eleny také inspirovala mnoho spisovatelů, jako Antonio Fogazzaro, Luigi Capuana, Bersezio), ale dokonce básníky jako Giovanni Pascoli. Giacomo Puccini věnoval královně píseň ve své opeře Madama Butterfly. V roce 1909 byla po královně pojmenováno porodní oddělení v nemocnici v Miláně. Nyní nese název \"Klinika královny Helen\". Ta je v rámci Gynekologicko-porodního a pediatrického ústavu. 12. července 1941 vyhlásil v Cetinje Sekula Drljević nezávislost Černé Hory a vznik druhého Černohorského království. Elena se vyhlášení nezávislosti nemohla zúčastnit, ale Drljević ji ve svém proslovu nazval \"„víla své země, legendární princezna, která s důrazem dbala na štěstí a svobodu svého národa – svých drahých Černohorců“\". V roce 2001 (50 let po své smrti) byla Elena biskupem z Montpellieru prohlášena svatou jako \"svatá Elena Černohorská\". Eleně je věnován italský alkoholický nápoj Amaro Montenegro, na jehož receptuře se Elena podílela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elena Petrović-Njegoš Černohorská (8. ledna 1873, Cetinje – 28. listopadu 1952; černohorsky: \"Јелена Петровић-Његош Црногорскa\") byla rodem černohorskou princeznou a sňatkem etiopskou císařovnou a albánskou a italskou královnou. Narodila se jako šestý potomek černohorského knížete a později krále Nikoly I. Petroviće-Njegoše a jeho ženy královny Mileny Vukotić. Byla členkou černohorské královské rodiny a dynastie Petrovićů-Njegošů.", "tgt_summary": "Princess Elena of Montenegro, or more commonly known as Queen Elena of Italy (; 8 January 1873 – 28 November 1952) was the daughter of King Nicholas I of Montenegro and his wife, Milena Vukotić. As wife of Victor Emmanuel III of Italy, she was Queen of Italy from 1900 until 1946, Empress consort of Ethiopia from 1936 until 1941 and Queen consort of the Albanians from 1939 until 1943.", "id": 303450} {"src_title": "Thomas Maclear", "tgt_title": "Thomas Maclear", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn Jamese Macleara, V roce 1808 byl poslán do Anglie, aby získal doktorské vzdělání. Poté co úspěšně složil zkoušky, byl v roce 1815 přijat do Royal College of Surgeons of England. Později pracoval jako domácí ošetřovatel v Bedford Infirmary. V roce 1825 se oženil s Mary Pearse, dcerou úředníka v Bedfordu Theeda Pearse. Dr. Maclear se zajímal o astronomii a stal se členem Královské astronomické společnosti. V roce 1833, když se uvolnilo místo královského astronoma na mysu Dobré naděje, získal toto místo a odcestoval s celou svou velkou rodinou (manželka a pět dcer) do jižní Afriky. Když zde v letech 1833 – 1838 konal pozorování jižní oblohy John Herschel, spolupracoval s ním na jejím mapování. Rodiny Thomase Macleara a Johna Herschela se velmi spřátelily, manželky spojilo neobvyklé zaměstnání jejich mužů a starosti o své velké rodiny (Thomas Maclear měl 5 dcer, John Herschel měl době pobytu na mysu Dobré naděje 6 dětí). V letech 1841 a 1848 byl Maclear zaměstnán geodetickým průzkumem za účelem přepočtu rozměrů Země, které určil v roce 1750 Abbe Nicolas Louis de Lacaille. Měření abbého bylo zatíženo chybou, která vznikla tím, že se zde nachází pohoří. Za tuto práci byl v roce 1859 při návštěvě Anglie povýšen do rytířského stavu. Seznámil se také s Davidem Livingstonem a stali se dobrými přáteli. Kromě astronomického pozorování, nashromáždil Thomas Maclear během svého pobytu v jižní Africe mnoho meteorologických dat, údajů o zemském magnetismu a o přílivu a odlivu. V roce 1863, dva roky po smrti manželky, odešel Thomas Maclear na odpočinek, ale v astronomickém pozorování pokračoval až do roku 1870. O šest let později ztratil zrak a zemřel v roce 1879 v Kapském Městě. Je pohřben na pozemku Královské hvězdárny, vedle své manželky. Jeho syn, John Fiot Lee Pearse Maclear, se stal námořním kapitánem, který byl ke konci života jmenován admirálem. Oženil se s jednou z dcer Johna Herschela jménem Julia Mary Herschel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Thomas Maclear (17. března 1794 Newtownstewart, Irsko – 17. července 1879 Kapské Město, Jižní Afrika) byl irský astronom. Svá pozorování prováděl jako královský astronom na mysu Dobré naděje v jižní Africe. Je po něm pojmenován kráter Maclear na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Sir Thomas Maclear (17 March 1794 – 14 July 1879) was an Irish-born South African astronomer who became Her Majesty's astronomer at the Cape of Good Hope.", "id": 2404949} {"src_title": "Ložnice", "tgt_title": "Bedroom", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První ložnice.", "content": "První ložnicí můžeme datovat do doby pravěkého člověka. Jeho ložnicí byla jeskyně a postelí kus kamene či dřeva, jako matraci používal suchou trávu nebo kožešinu. Kožešiny a koberce se na různých místech světa používají i ve 21. století k vytvoření měkčího lůžka.  Hlavním prvkem ložnice je postel a tu jako první popisu v eposu Odyssea Homér. Zde popisuje postel jako ozdobený čtyřnohý rám. Rošt nahrazují kožené pásky z býčí kůže. Matraci nahrazují kůže a koberce. A konečně peřina byla nahrazena kusem tkaniny.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Starověcí Egypťané považovali lůžko za hlavní kus nábytku a nepostradatelné pro místnost, kterou lze považovat za předchůdce ložnice. Postel tvořil dřevěný rám, kožený výplet s lehkým prohnutím a na jedné straně lehce vyvýšená. Ve starověkém Řecku používali v ložnici postele na zdobených nohách vybavené opěrkou hlavy s ovčí vlny nebo přírodních trav. Římané používali matrace naplněné rákosem, senem, vlnou či peřím hus a labutí. Celé ložnice včetně postelí byly honosně zařizovány. Ve starém Egyptě byly významným typem nábytku lůžka, která byla vzorem ostatním národům, které ještě uléhaly na zem. Lůžka měla rámovou konstrukci a byla vypletena nebo potažena kůží. V podélném směru nebyla rovná, ale mírně prohnutá, na druhé straně od ozdobného čela mírně vyvýšená – snad první poznatky zdravého ležení. Hlava byla podkládána samostatnými polštáři. Řekové měli dřevěné postele na zdobených nohách s opěrkou na hlavu a matrací z vlny nebo přírodních trav. Postele Římanů byly konstruovány podobně, často byly velmi luxusně vybavené. Na popruzích byla matrace naplněná rákosem, senem, vlnou, peřím hus nebo labutí. V roce 79 n. l. v Římě i obyčejný lid spal na matracích.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V období křižáckých výprav ve 12. a 13. století Arabové běžně využívali matrace. Jednalo se o matrace v podobě pytle naplněného slámou, senem nebo rákosem. Většinou spali na zemi a matrace měli ochránit před chladem a vlhkostí. Pouze výše postavení měli matrace v podobě dnešních polštářů. V některých částech preferovaly lůžka v podobě zavěšených kusů látek. Jednoduchá matrace nacpaná slámou nebo senem se nazývala slamník. Ten provázel středoevropany dlouhé staletí, zejména díky praktičnosti a na tu dobu dobrým hygienickým vlastnostem. Ve slamníku se každý rok měnila sláma a matrace byla nesena dřevěnou konstrukcí v podobě prken. Jednalo se o primitivní předchůdce roštu. Postel je nejstarší kus zařizovacího nábytku. Pro malé děti byla určena kolébka, větší děti spaly na zemi na kožešině a slámě nebo na peci.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20 století.", "content": "Až 19. století přineslo ohýbání dřeva, tuto techniku objevil Michael Thonet. Nábytek, zařízení ložnice a zejména postele se začaly vyrábět v různých tvarech a používaly se různorodé ozdoby. Ložnice tak mohly kopírovat střídající se umělecké trendy. Lůžka chudých lidí si dlouhá léta uchovávala jednoduchý tvar. Takto vyrobený nábytek byl velice cenný a často se dědil po generace. Postel často představovala největší dar novomanželům.  Už v této době se postele od dnešních tvarově téměř nelišily. Rozdíl byl pouze v délce.  Dokonce disponovaly úložným prostorem. Ve 20. století je hlavním kritériem při výrobě nábytku na spaní optimální skladba lehací plochy a aplikace nových poznatků o fyziologii spánku. Pružná drátěná vložka používána počátkem 20. století kombinována žíněnými matracemi je střídána ocelovými stáčenými pery. Dále s objevováním nových materiálů jsou matrace vyráběny s polyuretanových materiálů. Významnou změnou jsou i pružné lamelové rošty s prodyšnými i dvoustrannými matracemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ložnice je místnost, ve které obyvatelé domu nebo bytu spí, nebo přes den odpočívají. Je to intimní prostor, který není obvykle určen pro návštěvy. Z uvedeného důvodu je ložnice vybavena alespoň jednou postelí, často se jedná o dvojlůžko. V malých bytech může být ložnice kombinovaná s jiným pokojem. Také dětský pokoj je obvykle kombinace ložnice a privátního prostoru určeného pro denní pobyt dětí. Ložnice je vedle postele obvykle vybavena dalším nábytkem. Často je to noční stolek, který slouží k odkládání drobných potřebností a na kterém stojí noční lampa a budík, dále šatní skříň nebo komoda. Na podlaze bývá často koberec, parkety, plovoucí podlaha nebo jiný povrch, který je příjemný při chůzi bosou nohou.", "tgt_summary": "A bedroom is a room of a house, mansion, castle, palace, hotel, dormitory, apartment, condominium, duplex or townhouse where people sleep. A typical western bedroom contains as bedroom furniture one or two beds (ranging from a crib for an infant, a single or twin bed for a toddler, child, teenager, or single adult to bigger sizes like a full, double, queen, king or California king (eastern or waterbed size for a couple)), a clothes closet, and bedside table and dressing table, both of which usually contain drawers. Except in bungalows, ranch style homes, or one-storey motels, bedrooms are usually on one of the floors of a dwelling that is above ground level.", "id": 734} {"src_title": "Latnatec", "tgt_title": "Ceanothus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Latnatce jsou opadavé nebo stálezelené keře nebo výjimečně i nízké stromy. Listy jsou jednoduché, řapíkaté, většinou střídavé, tenké nebo kožovité. Čepel listů je celokrajná nebo pilovitá, od báze obvykle trojžilná. Květy jsou malé, pětičetné, uspořádané ve vrcholových nebo úžlabních latách složených z okolíčků či v chocholících. Kalich je pětičetný, s válcovitou až polokulovitou kališní trubkou a 5 cípy. Kalich je zbarvený podobně jako koruna. Koruna je pětičetná, bílá, růžová nebo modrá, delší než kalich. Korunní lístky jsou volné, mají kapucovitý tvar a vyrůstají zpod květního terče. Tyčinek je 5, mají tenké nitky a vyčnívají z květu. Semeník je trojlaločný, spočívá na květním terči a je s ním srostlý. Čnělka je krátká. Plody jsou zpočátku dužnaté, později vysychají a podélně se rozpadají na 3 plůdky (oříšky).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 55 druhů vyskytujících se pouze v Severní Americe zejména v teplejších oblastech USA a v Mexiku. Do jižní Kanady zasahují 4 druhy: \"C. herbaceus\", \"C. americanus\", \"C. sanguineus\" a \"C. velutinus\". Ve Střední Americe se vyskytuje jediný druh, \"Ceanothus coeruleus\". Zasahuje až do Guatemaly, kde roste v horách v nadmořských výškách až 4000 metrů. Centrum druhového bohatství je v Kalifornii, kde latnatce tvoří významnou složku místní vegetace. Latnatce se nejčastěji vyskytují v suchých lesích, dubových lesích a v keřové vegetaci známé jako chaparral. Rostou na různých typech půd, většinou v oblastech se suchými horkými léty a vlhkými zimami.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Některé druhy latnatce mají na kořenech hlízky se symbiotickými bakteriemi rodu \"Frankia\", vázajícími vzdušný dusík.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Latnatce jsou využívány jako okrasné keře, vhodné pro teplejší polohy chráněné před mrazem. Jsou cenné zejména letním a podzimním kvetením, kvetou od května nebo června do září až října. V České republice jsou pěstovány poměrně zřídka, uváděny jsou celkem 4 druhy a několik kříženců. Nejkrásnější, bohatě kvetoucí modrokvěté druhy a kultivary jsou vesměs dosti teplomilné a pro naše podmínky až na výjimky málo vhodné. Z pěstovatelných druhů má velké laty nápadně modrých květů např. kultivar latnatce kříženého \"Ceanothus\" x \"delilianus\" 'Gloire de Versailles'. Ve veřejných expozicích českých botanických zahrad nejsou latnatce příliš zastoupeny. \"Ceanothus pallidus\" 'Marie Simon' je uváděn z Dendrologické zahrady v Průhonicích, \"C.\" x \"delilianus\" 'Topaze' z Pražské botanické zahrady v Tróji.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Latnatce nejvíce prospívají na slunném stanovišti, v polostínu již hůře kvetou. Vyhovují jim lehčí, humózní a spíše sušší půdy s obsahem vápníku. V podmínkách České republiky často omrzají až k zemi, později však od země obrazí a kvetou na jednoletých výhonech. Na zimu je vhodná přikrývka kořenů a na jaře seříznutí, aby bohatě obrazily. Množí se pomocí mladých jarních řízků nebo roubováním na podnož latnatce amerického. Botanické druhy lze množit i semeny, která je třeba ihned po sklizni stratifikovat. Dalšími způsoby množení jsou hřížení v červnu a kopčení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Latnatec (\"Ceanothus\") je rod rostlin patřící do čeledi řešetlákovité (\"Rhamnaceae\"). Starší český název, který se příliš neujal, je zpododěr. Latnatce jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy s jednoduchými listy a nevelkými květy v bohatých květenstvích. Vyskytují se v počtu asi 55 druhů výhradně v Severní a Střední Americe. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Ceanothus is a genus of about 50–60 species of nitrogen-fixing shrubs and small trees in the buckthorn family (Rhamnaceae). Common names for members of this genus are buckbrush, California lilac, soap bush, or just ceanothus. \"\"Ceonothus\"\" comes from a Greek word meaning \"spiny plant\", (\"keanōthos\"), which was applied by Theophrastus (371–287 BC) to an Old World plant believed to be \"Cirsium arvense\". The genus is native to North America with the highest diversity on the western coast. Some species (e.g., \"C. americanus\") are restricted to the eastern United States and southeast Canada, and others (e.g. \"C. caeruleus\") extend as far south as Guatemala. Most are shrubs tall, but \"C. arboreus\" and \"C. thyrsiflorus\", both native to California, can be small multi-trunked trees up to tall.", "id": 2007877} {"src_title": "Porte Maillot (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Porte Maillot (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní stanice \"Porte Maillot\" byla otevřena 19. července 1900 jako součást vůbec prvního úseku pařížského metra. Jednalo se o konečnou stanici, proto zde byla vybudována smyčka, aby se vlaky mohly snadno otáčet a vracet se zase zpět do města. Skládala se ze dvou tunelů, v každém z nich bylo centrální nástupiště a boční koleje. Byla umístěna pod \"Avenue de la Grande Armee\". V roce 1937 byla v důsledku prodloužení linky 1 do Pont de Neuilly stanice přemístěna pod náměstí, protože smyčka ve stanici neumožňovala další prodloužení linky. Dne 25. září 1988 byl zprovozněn přestup z linky 1 na linku RER C. V roce 1992 byla stará stanice přestavěna jako kolejové depo a v roce 2007 přestavěna na dílny pro nové vozy MP 05 bez řidiče, které budou od roku 2010 jezdit na lince 1. V rámci modernizace a přechodu na automatický provoz na lince 1 byla o víkendu 6. a 7. září 2008 rozšířena nástupiště. Stanice \"Porte Maillot\" byla první stanicí na lince 1, kde byly instalovány automatické dveře. Stalo se tak koncem roku 2008 na nástupišti ve směru na Château de Vincennes.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice byla pojmenována po bráně, která vedla do Bois de Boulogne. Původní název brány zněl \"Porte Mahiaulx\", později \"Porte Mahiot\" až k současnému názvu. Na informačních tabulích je oficiální název stanice doplněn ještě podnázvem psaným malým písmem: \"Palais des Congrès\".", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik vchodů a východů:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti v okolí.", "content": "U stanice se nachází kongresový palác (\"Palais des Congrès\"), do kterého je přímý vstup z chodeb při přestupu mezi metrem a RER. Z blízkého parkoviště odjíždějí autobusy na letiště Beauvais.", "section_level": 1}], "src_summary": "Porte Maillot je stanice pařížského metra na lince 1 ležící na hranicích 16. a 17. obvodu v Paříži. Je z ní umožněn přestup na linku RER C. Stanice se nachází pod \"Place de la Porte Maillot\" mezi \"Avenue Charles de Gaulle\" v Neuilly-sur-Seine a \"Avenue de la Grande Armee\" v Paříži. Stanice byla původně konečnou linky 1 a je nejzápadnější stanicí linky 1 ve vnitřní Paříži.", "tgt_summary": "Porte Maillot () is a station on Paris Métro Line 1 and as \"Neuilly – Porte Maillot\" on the RER C. The station replaces another station of the same name, the original terminus of Line 1, which was demolished and moved in 1936. The name derives from the Porte Maillot, a former gate to the Bois de Boulogne, whose name derives perhaps from \"maille\", or croquet. The present day Porte Maillot is in the centre of a roundabout close to the modern Palais des congrès de Paris which the station serves. The centre of the roundabout is a small park, providing a midpoint on the long view between the arches of La Defense and the Arc de Triomphe.", "id": 2091530} {"src_title": "Zlatice", "tgt_title": "Forsythia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zlatice jsou opadavé keře se vstřícnými listy, dorůstající obvykle výšky okolo 1 až 3 metrů. Větévky jsou více či méně čtverhranné, většinou zelené, hnědozelené nebo nažloutlé a poseté výraznými lenticelami, uvnitř duté nebo vyplněné přehrádkovanou dření. Na větévkách jsou často přídatné pupeny. Listy jsou většinou jednoduché a celistvé, řidčeji trojdílné až trojčetné, řapíkaté, na okraji pilovité nebo i celokrajné. Zlatice kvetou na jaře před olistěním, v březnu až dubnu. Květy jsou oboupohlavné, žluté, čtyřčetné, stopkaté a vyrůstají po 1 až 3 v paždí listů. Koruna květů je žlutá s krátkou zvonkovitou korunní trubkou a 4 protáhlými cípy. Kalich je hluboce čtyřcípý a vytrvalý. Tyčinky jsou 2 a jsou přirostlé uvnitř korunní trubky. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a na vrcholu nese štíhlou čnělku zakončenou dvouramennou bliznou. V každém plodolistu je mnoho vajíček. Plodem je dvoupouzdrá lokulicidní tobolka obsahující křídlatá semena. V semenech není vyvinut endosperm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zlatice zahrnuje 11 nebo 12 druhů. Většina druhů je rozšířena ve východní Asii. Na Balkáně se jako jediný evropský zástupce tohoto rodu vyskytuje reliktní zlatice evropská (\"Forsythia europaea\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Zlatice jsou opylovány hmyzem, křídlatá semena jsou roznášena větrem. Na listech zlatic se živí housenky některých druhů motýlů, např. lišaje šeříkového (\"Sphinx ligustri\"), bekyně zlatořitné (\"Euproctis chrysorrhoea\"), vzpřímenky šeříkové (\"Caloptilia syringella\") nebo osenice kopřivové (\"Naenia typica\"), z polokřídlých klopuška bramborová (\"Lygocoris pabulinus\"), mšice krušinová (\"Aphis frangulae\"), puklice \"Parthenolecanium persicae\", štítenky \"Lepidosaphes ulmi\" a \"Quadraspidiotus ostreaeformis\" aj.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Zlatice jsou pěstovány jako okrasné keře, ceněné zejména pro jarní kvetení. V České republice je nejčastěji pěstována v různých kultivarech zlatice prostřední, dále zlatice převislá, zlatice zelená a zlatice vejčitá. Ve sbírkách botanických zahrad se lze setkat i s některými dalšími druhy, jako je zlatice Giraldova a zlatice japonská. Zlatice náležejí v období dubna mezi včelařsky významné rostliny. Větévky zlatice jsou občas dávány do vázy a používány jako barborky, podobně jako větévky třešní nebo višní.", "section_level": 1}, {"title": "Zahradní kultivary.", "content": "Zlatice jsou zahradnicky cenné zejména pro jarní kvetení. Používají se jako solitéry do trávníkových ploch nebo do skupin. V kombinaci s jinými keři jsou vhodné také k lemování stromovitých skupin. Většina druhů a kultivarů má vzpřímené větve a dorůstá výšky kolem 2 až 3 metrů. Zlatice převislá a řada jejích kultivarů jsou mohutné keře s graciézně převislými větvemi a jsou vhodné zejména k výsadbě do svahů a teras a mohou se dokonce částečně vést jako pnoucí rostliny. Existují však i trpasličí kultivary zlatic dorůstající výšky sotva půl metru a použitelné jako půdní kryt. Je to např. \"Forsythia viridissima\" 'Bronxensis', \"F. x intermedia\" 'Mertensiana' nebo kříženec zlatice prostřední a zlatice japonské \"F. hybr.\" 'Arnold Dwarf'. Většina druhů a kultivarů zlatic se hodí i k vytváření nižších až středně vysokých stříhaných živých plotů. Trpasličí kultivary lze vysazovat do skalek. Nejčasněji (v březnu) kvete zlatice Giraldova a zlatice vejčitá, následované zlaticí převislou (přelom března a dubna). V dubnu pak kvete zlatice prostřední, zlatice japonská a zlatice zelená a jejich kultivary.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Zlaticím nejvíce vyhovují lehké, hlinité, výživné půdy s dostatkem vláhy a snášejí i zásadité, vápenaté půdy, nejsou však na kvalitu půdy nijak náročné. Jsou to světlomilné dřeviny, vyžadující slunné nebo jen lehce přistíněné stanoviště. Na zastíněných stanovištích hůře kvetou. Nesvědčí jim příliš vlhké a podmáčené půdy ani přílišné sucho. Většina u nás pěstovaných druhů a jejich kultivarů je v běžné zimě plně odolná, výjimkou je pouze zlatice zelená a její kultivary, které by měly být vysazovány na teplé a chráněné stanoviště, vhodný je také zimní kryt chvojím nebo listím. Proti znečištění vzduchu jsou středně odolné, jsou však citlivější na zvýšený obsah ozonu. Zlatice se vysazují bez kořenového balu v bezlistém stavu na podzim nebo v předjaří, případně z kontejneru kdykoliv během vegetace. Sazenice je vhodné při výsadbě silně seříznout. Dobře se ujímají. Květní poupata jsou u zlatic vyvinuta již na podzim, a to na jednoletých výhonech po celé délce letorostů. To je třeba brát v úvahu při jejich prořezávání. Nejvhodnější úpravou je každoroční prosvětlovací řez, při němž se odstraňují u země nejstarší výhony. Staré a nezmlazované keře málo kvetou. Jednorázový radikální řez není příliš vhodný, neboť keře metlovitě obrostou a mají tendenci se rozklesávat. Tvarované živé ploty se stříhají na jaře nebo začátkem léta, aby do zimy stihly vyzrát květuschopné přírůstky. Zlatice se rozmnožují zejména řízkováním. Zelené řízky se odebírají od druhé poloviny května do července a ihned píchají na množárnu. Řežou se pouze vrcholky letorostů. Bujněji rostoucí druhy a kultivary mimo zlatice převislé je možno množit též dřevnatými řízky. Ty se odebírají z vyzrálých výhonů a včas na jaře píchají do lehké vlhké půdy. Zlatici převislou je možno snadno množit hřížením. Botanické druhy lze rozmnožovat také výsevem na jaře, nejlépe ve skleníku. Osivo si podrží klíčivost asi rok. Chorobami ani škůdci nejsou zlatice příliš napadány, silně však trpí okusem zvěří.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Zlatice (\"Forsythia\") je rod rostlin z čeledi olivovníkovité (\"Oleaceae\"). Někdy jsou zlatice nesprávně označované jako zlatý déšť. Zlatice jsou opadavé keře s jednoduchými nebo trojčetnými vstřícnými listy a žlutými čtyřčetnými květy, rozkvétajícími před rozvinutím listů. Většina druhů zlatic se vyskytuje ve východní Asii, výjimkou je reliktní zlatice evropská, pocházející z Balkánu. Zlatice jsou hojně pěstovány jako okrasné keře a některé druhy mají význam v medicíně.", "tgt_summary": "Forsythia is a genus of flowering plants in the olive family Oleaceae. There are about 11 species, mostly native to eastern Asia, but one native to southeastern Europe. Forsythia is also one of the plant's common names, along with Easter tree; the genus is named after William Forsyth.", "id": 1380454} {"src_title": "Krnovské knížectví", "tgt_title": "Duchy of Krnov", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Samostatné Krnovské knížectví vzniklo rozdělením Opavského knížectví v roce 1377, a to i se správními institucemi a orgány. Později je však získal moravský markrabě Jošt, roku 1411 připadlo jako odúmrť českému králi a o deset let později bylo jeho území zahrnuto do Ratibořského knížectví. Z něj se vydělilo roku 1437 při dělení dědictví po Janu II. Železném, když jej získal jeho syn Mikuláš V. Krnovský. Roku 1447 bylo Krnovsko zastaveno Hynkovi z Vrbna a roku 1457 se vlády ujal Mikulášův syn Jan IV. Krnovský. Roku 1474 se Jan musel vykoupit z uherského zajetí polovinou knížectví. Po smrti Matyáše Korvína roku 1490 připadlo Krnovsko českému králi Vladislavu Jagellonskému, a roku 1523 bylo znovu uděleno Jiřímu z Hohenzollernu, jehož rodině zůstalo až do roku 1621, kdy bylo zabaveno v rámci pobělohorských konfiskací a roku 1623 se knížetem stal Karel I. z Lichtenštejna. Titul krnovského a opavského knížete (resp. vévody) používají lichtenštejnská knížata do současnosti. Jejich používání jim je přiznané ústavou Lichtenštejnského knížectví. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko rozsáhlé území Krnovského knížectví po levém břehu řek Opavy a Opavice, došlo k odloučení celého Hlubčicka. Státní hranice se posunula až k městu Krnovu, které se tak stalo pohraničním městem. Jen malé předmostí na sever od města Krnova bylo ponecháno pro jeho další rozvoj. Jižní část Krnovského knížectví se stala součástí vévodství Rakouské Slezsko, severní část součástí pruské provincie Slezsko (něm. \"Provinz Schlesien\"). Nově vytvořený pruský okres Hlubčice (něm. \"Kreis Leobschütz\", česky někdy zvaný \"kraj hlubčický\"/\"hlubčický kraj\") se stal jedním z 35 okresů pruského Slezska. Hraniční řeka Opavice rozdělila napůl vesnice Komeise (pol. Chomiąża, čes. Chomýž), Schönwiese (pol. Krasne Pole, čes. Krásné Loučky), Geppersdorf (pol. Lenarcice, čes. Linhartovy) a Tropplowitz (pol. Opawica, čes. Opavice). Zbývající rakouské torzo Krnovského knížectví muselo přeorientovat hospodářské zájmy z Horního Slezska na Moravu a Rakousko. Rozdělení Slezska znamenalo konec politického významu Krnova, v roce 1793 byl i krajský úřad přestěhován do Opavy. V letech 1751–1783 patřilo Krnovské knížectví do Krnovského kraje (něm. \"Jägerndorfer Kreis\", pol. \"obwod karniowski\"), v letech 1783–1848 do Opavského kraje (něm. \"Troppauer Kreis\", pol. \"obwod opawski\") a v letech 1848–1849 do Slezska (1 kraj). V roce 1849 bylo Krnovské knížectví zrušeno a o dva roky později byla rakouská část území bývalého Krnovského knížectví rozdělena mezi politické okresy Bruntál, Krnov a Opava.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení po roce 1742.", "content": "Vymezení části Krnovského knížectví, která zůstala po roce 1742 Habsburské monarchii: Mimo těchto obcí bylo do určité míry závislé na knížectví také Stavovské panství Albrechtice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krnovské knížectví (polsky \"Księstwo Karniowskie\", německy \"Herzogtum Jägerndorf\" nebo \"Fürstentum Jägerndorf\", latinsky \"Ducatus Carnoviensis\") bylo jedním ze slezských knížectví s hlavním městem v Krnově.", "tgt_summary": "The Duchy of Krnov (, , ) or Duchy of Jägerndorf () was one of the Duchies of Silesia, which in 1377 emerged from the Duchy of Troppau (Opava), itself a fief of the Bohemian Crown. Its capital was at Krnov in the present-day Czech Republic.", "id": 250634} {"src_title": "Ampérův silový zákon", "tgt_title": "Ampère's force law", "src_document": [{"title": "Ampérův zákon pro sílu v magnetickém poli.", "content": "Tento vztah udává sílu, kterou působí magnetické pole na elektrický vodič protékaný elektrickým proudem. Vztah představuje obdobu vztahu pro magnetickou Lorenzovu sílu, ze kterého jej lze odvodit. Síla vystupující v tomto vztahu se někdy nazývá Ampérova či Laplaceova.", "section_level": 1}, {"title": "Formulace.", "content": "Zákon formulovaný v diferenciálním vektorovém tvaru stanoví sílu formula_1, kterou působí magnetické pole o magnetické indukci formula_2 na element lineárního elektrického vodiče o délce a směru formula_3 protékaného elektrickým proudem formula_4. Tento vztah lze zapsat rovnicí Pro homogenní magnetické pole a přímkový vodič lze vztah zjednodušit na tvar pro celkovou sílu kde formula_7 je tzv. aktivní délka vodiče, tj. ta část, která zasahuje do magnetického pole, a formula_8 úhel, který svírá směr vodiče se směrem magnetických indukčních čar (tedy směrem vektoru magnetické indukce). Orientace síly je dána Flemingovým pravidlem levé ruky.", "section_level": 2}, {"title": "Ampérův zákon pro sílu mezi dvěma vodiči.", "content": "Tento vztah udává (magnetickou) sílu, kterou na sebe vzájemně působí dva elektrické vodiče protékané elektrickým proudem. Pro stacionární magnetické pole tak zákon představuje obdobu Coulombova elektrostatického zákona. Jako formální obdoba \"statického\" náboje v něm vystupuje \"dynamický\" elektrický proud. Zákon byl proto také dříve nazýván základním zákonem elektrodynamiky, než se staly základem elektrodynamiky Maxwellovy rovnice. Pomocí tohoto zákona byl také odvozen empiricky zjištěný Biotův-Savartův zákon.", "section_level": 1}, {"title": "Formulace.", "content": "Zákon formulovaný v diferenciálním vektorovém tvaru stanoví sílu formula_9, kterou magneticky působí element lineárního elektrického vodiče o délce a směru formula_10 protékaný elektrickým proudem formula_11 na element lineárního elektrického vodiče o délce a směru formula_3 protékaný elektrickým proudem formula_4. Tento vztah lze pro působení ve vakuu zapsat rovnicí Vztah lze zapsat v integrálním tvaru pro sílu kterou působí uzavřená vodivá smyčka formula_20 protékaná elektrickým proudem formula_11 na uzavřenou vodivou smyčku formula_22 protékanou elektrickým proudem formula_4 Vztah se zjednoduší, budou-li vodiče přímkové a vzájemně rovnoběžné, vzdálené od sebe o kolmou vzdálenost formula_27. Síla působící na jednotku délky vodičů pak bude dána vztahem (působení je nyní vzájemně symetrické, proto jsou proudy označeny formula_28, formula_29): Síla je přitom přitažlivá pro souhlasný a odpudivá pro opačný směr proudu ve vodičích. Pro síly působící v lineárním homogenním magnetiku stačí v předchozích vztazích permeabilitu vakua nahradit permeabilitou daného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Historie objevu.", "content": "Ampère poprvé kvalitativně popsal vzájemné přitahování či odpuzování dvou proudovodičů na zasedání francouzské Akademie věd 25. září 1820, a to jak pro dva přímé proudovodiče, tak i pro proudovodiče svinuté do smyček. Dalším experimentálním zkoumáním se mu podařilo ještě v témže roce odvodit vztah pro závislost síly na délce vodičů a jejich vzájemném směru. Na základě dalších pokusů doplněných intuicí pak v r. 1826 pak formuloval finální vztah včetně závislosti na vzdálenosti vodičů a publikoval ho v práci \"Teorie elektromagnetických jevů, odvozená výlučně z pokusů\" (1827). Mylně však označil působící sílu za centrální.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako Ampérův silový zákon (někdy psáno jako Ampèrův; správnější ale neužívaný název je Ampérův zákon magnetické síly) je označován Ampèrem objevený zákon vzájemného silového působení dvou lineárních vodičů protékaných elektrickým proudem, kterým položil základy elektrodynamiky, případně vztah pro magnetickou sílu působící na proudovodič v obecném magnetickém poli. Zákon lze odvodit na základě speciální teorie relativity ze vztahů pro elektrostatické působení. V době svého objevu však představoval samostatný nezávislý zákon. Ampérův silový zákon je přímo využit k definici veličiny magnetická indukce a jednotek soustavy SI ampér a tesla. Silové působení magnetického pole popsané Ampérovým silovým zákonem se využívá k měření velikosti elektrického proudu.", "tgt_summary": "In magnetostatics, the force of attraction or repulsion between two current-carrying wires (see first figure below) is often called Ampère's force law. The physical origin of this force is that each wire generates a magnetic field, following the Biot–Savart law, and the other wire experiences a magnetic force as a consequence, following the Lorentz force law.", "id": 2054287} {"src_title": "Triacylglycerol", "tgt_title": "Triglyceride", "src_document": [{"title": "Chemická struktura.", "content": "Triacylglyceroly jsou tvořeny jednou molekulou glycerolu v kombinaci s molekulami mastných kyselin na všech třech OH skupinách. Tvoří většinu tuků v potravě člověka. Esterové vazby se tvoří mezi každou z mastných kyselin a glycerolem. Na nich působí enzym pankreatická lipáza, hydrolyzuje tyto vazby a uvolňuje mastné kyseliny. Ve formě triacylglycerolů nemohou být lipidy vstřebávány z dvanáctníku. Mastné kyseliny, monoglyceridy (jedna molekula glycerolu, jedna molekula mastné kyseliny) a některé diglyceridy (vznikající štěpením triacylglycerolů) jsou vstřebatelné. Chemický vzorec triacylglycerolů je RCOO-CHCH(-OOCR')CH-OOCR\", kde R, R', a R\" jsou delší alkylové řetězce. Tři mastné kyseliny RCOOH, R'COOH a R\"COOH mohou být zcela různé, všechny stejné anebo dvě z nich stejné. Délka řetězců mastných kyselin v přirozeně se vyskytujících triacylglycerolech může být různá, nejčastější jsou však řetězce s 16, 18 nebo 20 atomy uhlíku. Přírodní mastné kyseliny v rostlinách a živočiších se typicky skládají jen z řetězců sudých délek, protože jsou biosyntetizovány z acetylkoenzymu A. Bakterie však disponují schopností syntetizovat i kyseliny s lichými délkami a s rozvětvenými řetězci. Proto tuk přežvýkavců obsahuje i kyseliny s lichým počtem atomů uhlíku, například 15, neboť je produkují bakterie v bachoru. Většina přírodních tuků obsahuje složitou směs různých triacylglycerolů. Proto tají v širokém rozmezí teplot. Kakaové máslo je neobvyklé, protože je složeno jen z malého počtu triacylglycerolů, jeden z nich obsahuje kyselinu palmitovou, olejovou a stearovou v tomto pořadí. To znamená, že je teplota tání poměrně ostře určena a čokoláda se v ústech roztéká bez pocitu mazlavosti.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Triacylglyceroly, jakožto hlavní složky lipoproteinů s velmi nízkou hustotou (VLDL) a chylomikronů, hrají důležitou roli v metabolismu jako zdroje energie a přenašeče výživového tuku. Obsahují více než dvojnásobek energie (cca 40 kJ/g) oproti sacharidům a bílkovinám. Ve střevech se triacylglyceroly štěpí na monoacylglyceroly a volné mastné kyseliny při procesu nazývaném lipolýza. Tento proces probíhá pomocí vyměšovaných lipáz a žluči. Látky se následně přesouvají do absorptivních enterocytů, buněk ve stěnách střeva. V enterocytech se triacylglyceroly opět sestavují a společně s cholesterolem a bílkovinami jsou převáděny na chylomikrony. Ty se z buněk vylučují, jsou sbírány lymfatickým systémem a transportovány do velkých žil blízko srdce. Chylomikrony mohou zachycovat různé tkáně a uvolňovat z nich triacylglyceroly k použití jako zdroj energie. Tukové a jaterní buňky mohou syntetizovat a ukládat triacylglyceroly. Pokud tělo potřebuje mastné kyseliny jako zdroj energie, hormon glukagon signalizuje lipáze citlivé na hormony, aby bylo zahájeno štěpení triacylglycerolů na volné mastné kyseliny. Protože mozek nemůže využít mastné kyseliny jako zdroj energie (pokud nejsou převedeny na ketony), lze glycerolovou složku převést na glukózu prostřednictvím glukoneogeneze. Za tímto účelem lze rozštěpit tukové buňky, převažují-li potřeby mozku nad potřebami zbytku těla. Triacylglyceroly nemohou volně procházet přes buněčné membrány. Zvláštní enzymy ve stěnách žil, nazývané lipoproteinové lipázy musí rozštěpit triacylglyceroly na volné mastné kyseliny a glycerol. Mastné kyseliny mohou být zachytávány buňkami prostřednictvím přenašeče mastných kyselin (FAT).", "section_level": 1}, {"title": "Využití v průmyslu.", "content": "Triacylglyceroly lze štěpit na jejich složky pomocí transesterifikace při výrobě bionafty. Monoalkylestery mastných kyselin lze používat jako palivo pro vznětové motory. Glycerol má mnoho oblastí použití, například při výrobě potravin nebo léčiv. Jiným využitím triacylglycerolů je dekofeinizace kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Barvení.", "content": "Barvení na mastné kyseliny, triacylglyceroly, lipoproteiny a další lipidy se provádí pomocí lyzochromů (barviv rozpustných v tucích). Tato barviva umožňují kvalifikaci určitých tuků pomocí obarvení látky specifickou barvou. Mezi používaná barviva patří Súdán IV, Olejová červeň O nebo Súdánská čerň B.", "section_level": 1}], "src_summary": "Triacylglyceroly (též triglyceridy, triacylglyceridy nebo TAG) jsou glyceridy, kde je glycerol esterifikován se třemi mastnými kyselinami. Jsou hlavní složkou rostlinných olejů a živočišných tuků.", "tgt_summary": "A triglyceride (TG, triacylglycerol, TAG, or triacylglyceride) is an ester derived from glycerol and three fatty acids (from \"tri-\" and \"glyceride\"). Triglycerides are the main constituents of body fat in humans and other vertebrates, as well as vegetable fat. They are also present in the blood to enable the bidirectional transference of adipose fat and blood glucose from the liver, and are a major component of human skin oils. Many types of triglycerides exist. One classification focuses on saturated and unsaturated types. Saturated fats lack C=C groups. Unsaturated fats feature one or more C=C groups. Unsaturated fats tend to have a lower melting point than saturated analogues. Unsaturated fats often are liquid at room temperature.", "id": 651154} {"src_title": "Place des Vosges", "tgt_title": "Place des Vosges", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Place des Vosges je přísně pravidelné čtvercové náměstí v původní čtvrti Marais, blízko Place de la Bastille. Nachází se na hranicích 3. a 4. obvodu a administrativně spadá do městských čtvrtí Arsenal a Archives. Kromě moderní parkové úpravy a zeleně si zachovalo původní ráz. Více méně jednotná podoba celkem 36 třípodlažních domů s průchozím podloubím po všech čtyřech stranách se stala vzorem pro mnoho dalších měst a silně ovlivnila evropskou architekturu. Střed náměstí má parkovou úpravu (Square Louis-XIII) a je poměrně uzavřený, bez průchozího automobilového provozu. Uprostřed se nacházejí čtyři fontány a od roku 1825 rovněž jezdecká socha krále Ludvíka XIII.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na místě dnešního náměstí stál původně stál královský palác Tournelles, který byl po paláci na ostrově Cité, Louvru a nedalekém paláci Saint-Pol čtvrtým královským palácem v Paříži. Palác nechala po smrti svého manžela krále Jindřicha II. v roce 1559 zbořit Kateřina Medicejská. Místo poté sloužilo jako koňský trh a až král Jindřich IV. zde v roce 1605 nechal vytyčit a rozprodat parcely. Paláce kolem náměstí se v tomto případě nazývají pavilony. Jiné označení je \"hôtels\", jak se obecně nazývají městské paláce šlechty, měšťanů a královských úředníků pro odlišení od \"palais\", což bylo označení paláců příslušníků královského rodu. Uprostřed jižní fronty se nachází Králův pavilon (\"Pavillon du Roi\") a v protější severní řadě Královnin pavilon (\"Pavillon de la Reine\"). Mnohé domy mají svá vlastní pojmenování podle svých tehdejších majitelů. Náměstí bylo dokončeno v roce 1612 a stalo se vzorem i pro jiná pařížská náměstí, např. náměstí Vendôme. Současný název náměstí byl poprvé použit v roce 1800 na počest departementu Vosges (Vogézy), který jako první zaplatil nově předepsané daně. Ovšem jméno náměstí se v průběhu času několikrát měnilo. Teprve od roku 1870 se definitivně ustálilo dnešní pojmenování \"Place des Vosges\". Domy na náměstí prošly podobným vývojem jako jiné městské paláce ve zdejší čtvrti. Během Francouzské revoluce bylo mnoho domů konfiskováno a jejich majitelé emigrovali, jiní skončili pod gilotinou. Některé paláce byly rozprodány řemeslníkům a obchodníkům a budovy byly přeměněny na dílny, sklady, obchody a byty či se zde usídlily úřady. Následné 19. století se projevilo především na vnitřních, často velmi nešetrných přestavbách paláců. Vnější vzhled fasád směřujících na náměstí však zůstal až na drobné výjimky zachován.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled domů na náměstí.", "content": "Lichá čísla popisná vedou od poloviny jižní strany po směru hodinových ručiček: Sudá čísla popisná vedou od poloviny jižní strany proti směru hodinových ručiček:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place des Vosges [plas de voʒ]=[plas d'vož], (česky \"Vogézské náměstí\"), původně Place Royale (\"Královské náměstí\") je jedno z nejstarších plánovaných náměstí v Paříži o rozměrech 140 x 140 m. Dal je postavit král Jindřich IV. v letech 1605–1612 podle plánů architektů Clauda Chastillona a Louise Métezeau.", "tgt_summary": "The Place des Vosges (), originally Place Royale, is the oldest planned square in Paris, France. It is located in the \"Marais\" district, and it straddles the dividing-line between the 3rd and 4th arrondissements of Paris. It was a fashionable and expensive square to live in during the 17th and 18th centuries, and one of the central reasons of the fashionable nature of Le Marais for the Parisian nobility.", "id": 1771204} {"src_title": "Christoph Waltz", "tgt_title": "Christoph Waltz", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se ve Vídni v Rakousku. Jeho rodiče Johannes Waltz a Elisabeth Urbancic byli designéři. Jeho prarodiče byli herci a jeho praprarodiče také pracovali v divadle. Vystudoval herectví na Max Reinhardt Seminar ve Vídni a na Lee Strasberg Theatre and Film Institute v New Yorku. Svoji kariéru odstartoval jako divadelní herec a hrál v takových divadlech jako v Curyšském Schauspielhaus Zürich, Vídeňském Burgtheateru nebo na Salcburském festivalu. Poté se stal hojně obsazovaný v televizních produkcích a v roce 2000 režíroval svůj první televizní film \"Wenn man sich traut\". Ve válečném filmu Quentina Tarantina \"Hanebný pancharti\" ztvárnil roli krutého a inteligentního důstojníka SS Hanse Landy, kterého nazývali \"Lovcem Židů\". Za roli obdržel cenu za Nejlepšího herce na Filmovém festivalu v Cannes v roce 2009 a Oscara za Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Jeho filmová role byla kladně přijata kritiky i členy poroty. Získal Oscara jako teprve druhý Rakušan, prvního Oscara získal herec Maximilian Schell v roce 1961 za roli obhájce nacistických zločinců ve filmu Norimberský proces. Za roli nacisty získal Waltz v pořadí také druhého Oscara. Před ním jej získala v roce 2009 Kate Winsletová za roli nacistky ve filmu Předčítač. Waltz je také jediným hercem, který byl oceněn za roli ve filmu Quentina Tarantina. Za svou další roli v Tarantinově filmu \"Nespoutaný Django\" získal opět Oscara za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli v roce 2013. V roce 2014 si zahrál roli Waltera Keaneho ve filmu od Tima Burtona s názvem \"Big Eyes\". V roce 2015 si zahrál roli Ernsta Stavro Blofelda ve filmu \"Spectre,\" dvacátém čtvrtém filmu o Jamesovi Bondovy. V roce 2020 bude mít premiéru film \"Není čas zemřít\", ve kterém si roli zopakuje. V roce 2015 zrežíroval a zahrál si ve filmu \"Georgetown\", který je inspirován skutečným příběhem o vraždě Violy Drath. O rok později se objevil v roli zloducha ve filmu \"Legenda o Tarzanovi\". V roce 2017 si zahrál ve dvou snímcích \"Tulipánová horečka\" a \"Zmenšování\". V roce 2019 si zahrál v akčním fantasy filmu \"\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Mluví plynně německy, francouzsky a anglicky. Je rozvedený a má 4 děti. Nyní žije v Londýně. Jeden z jeho synů se stal rabínem v Izraeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christoph Waltz (* 4. října 1956, Vídeň, Rakousko) je rakouský herec, za své role ve filmech \"Hanebný pancharti\" (2009) a \"Nespoutaný Django\" (2012) získal v letech 2010 a 2013 Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.", "tgt_summary": "Christoph Waltz (; born 4 October 1956) is a German-Austrian actor and director, since 2009 mainly active in the United States. His breakout American role came in Quentin Tarantino's 2009 film \"Inglourious Basterds\", where he played SS officer Hans Landa. He would later collaborate with Tarantino once again in 2012, where he played bounty hunter Dr. King Schultz in \"Django Unchained\". For each performance, he earned an Academy Award, BAFTA Award, and Golden Globe Award for Best Supporting Actor. Waltz also received the Best Actor Award at the Cannes Film Festival and a Screen Actors Guild Award for his portrayal of Landa. Waltz portrayed computer genius Qohen Leth in the science fiction film \"The Zero Theorem\" (2013), American plagiarist Walter Keane in the biographical film \"Big Eyes\" (2014), and James Bond's nemesis Ernst Stavro Blofeld in \"Spectre\" (2015) and \"No Time to Die\" (2020). For his role as Walter Keane, he was nominated for a Golden Globe for Best Actor. He also provided the voice of Mandrake in \"Epic\" (2013).", "id": 1219136} {"src_title": "Canal Saint-Martin", "tgt_title": "Canal Saint-Martin", "src_document": [{"title": "Tok.", "content": "Kanál začíná v severovýchodní části Paříže na náměstí \"de la Bataille-de-Stalingrad\", kde je dvěma plavebními komorami oddělen od \"Bassin de la Villette\". Kanál je nejprve otevřený a vede přes něj několik mostů a lávek pro pěší. Teprve od křížení s ulicí \"du Faubourg du Temple\" je kanál zakrytý. Zakrytí kanálu podél bulváru \"Jules Ferry\" proběhlo v roce 1907. Kanál dále pokračuje pod bulvárem \"Richard-Lenoir\" až pod náměstí \"de la Bastille\". V tomto úseku byl kanál zakryt již v roce 1862. Za náměstím se spojuje s \"Bassin de l'Arsenal\", který slouží jako přístav. Zhruba v těchto místech se nad kanály nachází na viaduktu umístěná stanice metra Bastille linky 1. Pod náměstím se střetávají ještě další dvě linky metra. Zatímco linka 5 vede na severovýchod města vlevo podél kanálu, linka 8 se s kanálem v prostorách pod náměstím kříží a je proto vedena v tunelu vyhloubeném pod kanálem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ještě na počátku 19. století měli Pařížané jen omezené dodávky pitné vody a to i přes existenci akvaduktů a studen. Často se jednalo o nekvalitní vodu ze znečištěných řek Bièvry a Seiny. Napoleon Bonaparte se rozhodl v roce 1802 k nápravě tohoto stavu, aby se předešlo epidemiím úplavice a cholery způsobených špatnou hygienou. Pařížský prefekt Gaspard de Chabrol proto navrhl vykopat od řeky Ourcq zhruba 100 km severovýchodně od Paříže vodní kanál, jehož plány se datují již do 16. století. Výstavba probíhala poměrně rychle v letech 1802-1825 a byla financována novou daní na víno. Kanál zažil svůj rozkvět od 19. do poloviny 20. století, kdy zde byl silný provoz. Canal Saint-Martin přiváděl nejen pitnou vodu do města, ale sloužil i k dopravě zboží, potravin (obiloviny) a stavebního materiálu přímo do centra Paříže. Během 60. let 20. století začala konkurence silniční a železniční dopravy ohrožovat říční dopravu. Začal klesat komerční provoz na pařížských kanálech a s tím souvisel úpadek továren, skladů a dílen závislých na říční dopravě. Kanálu dokonce na počátku 70. let hrozil zánik, neboť městská rada chtěla přijmout projekt čtyřproudé městské dálnice, která by na jeho místě vedla. Tento projekt byl nakonec odložen. Během zimy roku 2006 instalovalo na nábřeží kanálu sdružení \"Les Enfants de Don Quichotte\" (Děti dona Quichotta) zhruba 200 stanů pro lidi bez přístřeší.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Canal Saint-Martin dnes slouží především k turistickým vyhlídkovým plavbám a v malé míře i k přepravě zboží. Je otevřen 363 dny v roce a je oblíbeným vycházkovým cílem turistů i místních. Na zakrytém úseku kanálu byly vybudovány veřejné parky, dětská hřiště a promenády.", "section_level": 1}, {"title": "Canal Saint-Martin v kultuře.", "content": "Kanál inspiroval nejen v minulosti, ale i v současnosti umělce z mnoha oblastí. \"Canal Saint-Martin\" se jmenuje píseň skupiny \"Les Fatals Picards\", která byla vydána v březnu 2009. Také se objevil v několika filmech. Ve snímku \"Hotel du Nord\" z roku 1938 byly ovšem záběry kanálu natáčeny ve filmových ateliérech. V reálných exteriérech se natáčel začátek komedie \"Život plný malérů\" (Les Malheurs d'Alfred) s Pierrem Richardem v hlavní roli (1972), kde se na mostě nad kanálem setkávají hlavní hrdinové filmu. Pravděpodobně nejznámější záběry pocházejí z filmu \"Amélie z Montmartru\" natočeném roku 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canal Saint-Martin je jeden z vodních kanálů v Paříži. Nachází se v 10. a 11. obvodu. Je dlouhý 4,55 km a spojuje kanál Bassin de la Villette na severovýchodě města a Bassin de l'Arsenal, který je propojen se Seinou z pravého břehu. Společně s dalšími kanály Ourcq a Saint-Denis mají délku 130 km a všechny patří městu Paříži. Kanál je relativně úzký, neboť byl původně vybudován pro přívod pitné vody do Paříže. Byl otevřen v roce 1825, má devět plavebních komor, neboť překonává výškový rozdíl 25 metrů. Vede přes něj několik silničních mostů, z nichž dva jsou otočné a také lávky pro pěší.", "tgt_summary": "The Canal Saint-Martin is a 4.6 km (2.86 mi) long canal in Paris, connecting the Canal de l'Ourcq to the river Seine. Over nearly half its length (2069 m), between the Rue du Faubourg du Temple and the Place de la Bastille, it was covered, in the mid-19th century, to create wide boulevards and public spaces on the surface. The canal is drained and cleaned every 10–15 years, and it is always a source of fascination for Parisians to discover curiosities and even some treasures among the hundreds of tonnes of discarded objects.", "id": 2263998} {"src_title": "Vjačeslav Fetisov", "tgt_title": "Viacheslav Fetisov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra a úspěchy v SSSR.", "content": "V mládí začal hrát za Timirjazevský rajon. V 10 letech se stal členem klubu CSKA Moskva, ve 12 letech povýšil do kategorie juniorů. Za CSKA Moskva v seniorské části hrál od roku 1977–1989. Během této doby se stal 13x mistr SSSR, 3x vyhrál zlatou hokejku, cenu pro nejlepšího hráče Evropy (1984, 1986, 1990). Třikrát byl vyhlášen nejlepším hráčem SSSR (1982, 1986, 1988), 4x získal trofej Leningradskaja-Pravda, cenu pro nejlepšího obránce SSSR (1984, 1986, 1987, 1988) a 9x byl členem prvního All - star teamu (1979, 1980, 1982–1988). Byl členem legendární \"Big Five\" (tzn. Krutov, Larionov, Makarov, Fetisov, Kasatonov). Proslavili ho i mezinárodní úspěchy. 2x juniorský mistr světa a Evropy. 1x nejlepší obránce MEJ, 2x nejlepší obránce MSJ, 1x člen All star teamu MSJ. Stal se 7x mistr světa, 1x stříbro, 3x bronz. 9x mistr Evropy, 1x stříbro, 1x bronz. 2x olympijský vítěz, 1x stříbro, 1x bronz. 1x vítěz Kanadského poháru, 1x finále, 1x semifinále. V roce 1984 se stal kapitánem SSSR a CSKA Moskva. 5x byl vyhlášen nejlepším obráncem turnaje a 9x členem All - stars teamu mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra v NHL.", "content": "Když se CSKA Moskva utkala s New Jersey Devils, CSKA vyhrálo 5:0 a Fetisov dal 1 gól. Prohlásil, že je připraven hrát v NHL. Po pádu SSSR ho nakonec uvolnili. Na podzim 1989 odjel hrát za New Jersey. V roce 1995 přestoupil do Detroit Red Wings, kde se v ten samý rok dostal až do finále Stanley cupu. V roce 1997 a 1998 získal Stanley Cup, to už mu bylo 40 let a tak se rozhodl ukončit kariéru. Hrál i 2x NHL All - Stars game (1997, 1998). Od roku 1998–2002 působil jako asistent trenéra v New Jersey Devils. V roce 2000 získal svůj třetí Stanley Cup. V sezóně 2000/01 mohl Stanley Cup získat znova, ale New Jersey ve finále prohráli s Coloradem až po 7. zápase.V roce 2002 byl hlavním trenérem a generálním manažerem ruského týmu na ZOH 2002, kde získal bronz. Když hrál NHL, pokaždé se dostal do play - off. Od roku 2002 – 2008 byl ministr sportu, v roce 2005 vstoupil do Antidopingové agentury, kde je inauguračním předsedou. Byl i prezidentem klubu CSKA Moskva. Od roku 2008 – 2012 byl členem představenstva v KHL. V roce 2009 ve věku 51 let sehrál za CSKA Moskva jeden zápas za zraněného obránce. Na Kanadském poháru 1981 nahrával ve finále na vítězný gól proti Kanadě. Do hokejové síně slávy (Hall of Fame) byl uveden 12. listopadu 2001. Byl zvolen do \"Týmu století.\"", "section_level": 2}, {"title": "Souhrn ocenění.", "content": "Během své úspěšné kariéry vyhrál 2x zimní olympijské hry, 7x mistrovství světa, 2x Stanley Cup, 1x Kanadský pohár a 1x juniorské mistrovství světa. Pouze on, Igor Larionov, Joe Sakic a Scott Niedermayer těchto 5 nejvýznamnějších trofejí ledního hokeje vyhráli. Je členem Triple Gold Clubu, jenž sdružuje hráče, kteří vyhráli všechny tři hlavní hokejové turnaje (Stanley Cup, Olympijské hry a Mistrovství světa).", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V letech 2002 – 2008 byl ruským ministrem sportu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Má ženu Ladlenu a dceru Nastyu. V roce 1979 při zájezdu do Nizozemí se těžce zranil a musel vynechat MS 1979, obdobný osud ho potkal i při Kanadském poháru 1984. Při jedné z nehod, zemřel jeho bratr Anatoly, Sláva byl řidič. V roce 1997, po zisku Stanley Cupu měl spolu s Vladimírem Konstantinovem nehodu v limuzíně, Kontantinov skončil na vozíčku, ale Sláva byl ještě schopen hrát, obviněn byl řidič limuzíny. Hned rok na to pro něj získal znova Stanley Cup. Je po něm pojmenována planetka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vjačeslav Aleksandrovič Fetisov (* 20. dubna 1958, Moskva) je bývalý reprezentační hokejista narozený v Sovětském svazu. Byl dlouholetý kapitán \"Sborné komandy\" a hrál na pozici obránce. Je považován za vůbec nejlepšího obránce všech dob a byl zvolen hokejovou federací IIHF do \"Týmu století\". V roce 2001 byl také zařazen do Hokejové síně slávy v Torontu. Vynikal skvělým bruslením a na obránce pozoruhodnou produktivitou. Byl členem legendární pětky spolu s Larionovem, Krutovem, Makarovem a Kasatonovem. Spolu s Larionovem se postavili trenéru Tichonovovi a v podstatě i celému systému, který zakazoval hráčům odcházet do NHL. V NHL hrával za celky New Jersey Devils a Detroit Red Wings. Od roku 2008 je také předsedou představenstva Kontinentální hokejové ligy (KHL).", "tgt_summary": "Viacheslav Alexandrovich \"Slava\" Fetisov (, Russian: Вячеслав Александрович Фетисов, \"Vjačeslav Aleksandrovič Fetisov\"; born 20 April 1958) is a retired Russian professional ice hockey defenceman. He played for HC CSKA Moscow for 13 seasons before joining the National Hockey League (NHL), where he played with the New Jersey Devils and won back-to-back Stanley Cups with the Detroit Red Wings. After retiring from his playing career, he became the assistant coach for the New Jersey Devils. Having a very successful four years, he helped get the team to two Stanley Cup finals and one Stanley Cup victory. Fetisov was instrumental in breaking the barrier that had prevented Soviet players from leaving the Soviet Union to join the NHL. His actions not only resulted in a number of top Soviet players joining the NHL, but encouraged many of the best players from all over Europe to go to North America. Internationally, he was a long-time captain for the Soviet Union national team and is a two-time Olympic champion. In 2002, Fetisov led the Russian Ice Hockey Olympic team as GM and Head Coach, attaining a bronze medal. Considered one of the best defencemen of all time, he was voted as one of six players to the International Ice Hockey Federation's (IIHF) Centennial All-Star Team. After retiring as a coach, Fetisov embarked on a political and executive career. After the 2002 Winter Olympics, Russian President Vladimir Putin offered him the position as Minister of Sport, a post he held until 2008. He is a member of the upper house of the Federal Assembly of Russia, the Federation Council representing Primorsky Krai, the founder and chairman of the KHL's Board of Directors and chair of the World Anti-Doping Agency (WADA) Athletes Committee. Fetisov was president of professional Russian hockey club HC CSKA Moscow of the Kontinental Hockey League (KHL). He was also the key member of the bidding committee that presented the Sochi 2014 proposal to the IOC in Guatemala in 2007, when a city was being chosen to host the 2014 Winter Olympics.", "id": 2120006} {"src_title": "Locarnské dohody", "tgt_title": "Locarno Treaties", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Mezinárodní situace po rúrské krizi, vycházející z okupace Porúří, znamenala pro Německo jakožto poraženou velmoc první světové války vzhledem k přijetí Dawesova plánu posílení pozice. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve velmocenské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak Francie se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota Velké Británie podepsat Ženevský protokol, což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti. Německo podalo skrze svého ministra zahraničí Gustava Stresemanna 9. února 1925 memorandum Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na Rýnu po první světové válce. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz pozdější Briandův–Kelloggův pakt). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve střední Evropě. Spory měly být řešeny prostřednictvím arbitrážních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada Společnosti národů. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace. Československo a Polsko, díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k ideji Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal Aristide Briand. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středoevropské země (východní hranice Německa), narazily na neochotu Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Konference.", "content": "Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace Československa a Polska. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako \"Rýnský garanční pakt\", obsahovala uznání statu quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text versailleské smlouvy. Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o Garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky konference.", "content": "Německo následně signovalo 24. dubna 1926 zajišťovací smlouvu o přátelství a neutralitě se Sovětským svazem (již 12. října 1925 byla uzavřena obchodní smlouva) a 8. září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. Edvard Beneš přenechal místo v Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem Nobelovu cenu míru za rok 1926. Oba dva se dohodli na schůzce v Thoiry, krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z levého břehu Rýna a Německo uhradilo většinu svých reparací. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v obou státech, tak i nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a jejich bilaterálním smlouvám. Dohody z Locarna byly pozitivním krokem v evropské politice, protože vedly k řešení rúrské krize. Znepřátelené strany se v nich dobrovolně zavazovaly udržovat vzájemný mír. Jejich účinek však měl pouze lokální význam, na rozdíl například od Ženevského protokolu. Německo chtělo prostřednictvím těchto dohod opět upevnit své velmocenské postavení, doufalo ve zrušení omezení síly armády, odvolání viny za první světovou válku, přehodnocení předání svých kolonií pod mandátní správu a požadovalo stát se stálým členem Rady Společnosti národů, kterým se v rámci rozšíření počtu stálých členů stalo. Na druhé straně je třeba upozornit, že právě tyto dohody byly počátkem politiky appeasementu, která vyústila v Mnichovskou dohodu a následně i druhou světovou válku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Locarnské dohody (anglicky \"Locarno Treaties of 1925\", \"Treaty of Locarno, Treaties of Locarno\") představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve švýcarském Locarnu, která se uskutečnila mezi 5. až 16. říjnem 1925. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně. Smlouvu signovali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím \"Rýnského garančního paktu\", ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize. Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na evropském kontinentě až ke druhé světové válce.", "tgt_summary": "The Locarno Treaties were seven agreements negotiated at Locarno, Switzerland, on 5–16 October 1925 and formally signed in London on 1 December, in which the First World War Western European Allied powers and the new states of Central and Eastern Europe sought to secure the post-war territorial settlement, and return normalizing relations with the defeated German Reich (the Weimar Republic). It also stated that Germany would never go to war with the other countries. Locarno divided borders in Europe into two categories: western, which were guaranteed by Locarno treaties, and eastern borders of Germany with Poland, which were open for revision.", "id": 2148984} {"src_title": "Řád sv. Ondřeje", "tgt_title": "Order of St. Andrew", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řád sv. Ondřeje založil car Petr I. Veliký po vzoru západoevropských řádů. Prvním vyznamenaným byl admirál a maršál Fjodor Alexejevič Golovin, kterému car udělil řád 10. března 1699. Později se řádem dekoroval sám Petr Veliký a řádem byl odměněn také Alexandr Danilovič Menšikov. Petr Veliký řád neuděloval příliš často a nepovažoval za nutné stanovit přesný písemný statut řádu. Řádový statut byl vydán až později carem Pavlem I. v rámci dokumentu \"\"Imperátorské stanovy pro ruské rytířské řády\"\" z roku 1797. K udělení tohoto řádu nebyly stanoveny žádné konkrétní podmínky. Jeho udělení záviselo plně na rozhodnutí vládnoucího ruského panovníka. Obecně se ale užíval k vyznamenávání vyšších státních úředníků a vojáků ve vysokých hodnostech. Podle Statutu o carské rodině měla na udělení řádu automaticky právo také všechna ruská velkoknížata při křtu. Knížata imperátorské krve řád získala po dovršení plnoletosti a knížata romanovské dynastie na základě rozhodnutí panovníka. Nositel řádu byl v rámci ruského systému hodností (Tabulka hodností) roven III. třídě (tj. hodnost generálporučíka nebo tajného rady). V rámci hierarchického pořadí byl nositel řádu sv. Ondřeje roven nositelům dalších čtyř nižších ruských vyznamenání – řádu sv. Alexandra Něvského, řádu Bílého orla I. třídy, Řádu sv. Anny I. třídy a Řádu sv. Stanislava I. třídy. Řádový svátek se slavil 30. listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy a pravidla nošení.", "content": "Řád byl udělován pouze v jedné třídě s velkostuhou a hvězdou nebo řetězem a hvězdou.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled řádu.", "content": "Řádový odznak tvoří černě smaltovaný zlatý dvojhlavý orel, na němž je ve středu umístěn ondřejský kříž s postavou ukřižovaného sv. Ondřeje, patrona Ruska. Na konci každého ramena kříže jsou písmena v latince: \"S/A/P/R (Sanctus Andreus Patronus Russiae\" – Svatý Ondřej, patron Ruska). Orel je převýšený korunkou. Hvězda řádu je osmicípá ve stříbře. V prostředním medailonu je vyobrazen dvojhlavý orel a kolem je páska s nápisem \"За веру и верность\" (Za víru a věrnost) na modrém podkladě. Výjimečně se udělovala hvězda provedená v briliantech", "section_level": 1}, {"title": "Významní nositelé.", "content": "Nositelem řádu byla od konce 18. století podle Statutu o carské rodině automaticky všechna ruská velkoknížata z rodu Holstein‑Gottorp‑Romanov. Vedle toho byla řádem vyznamenávána ruská aristokracie a významní ruští vojevůdci. Nositelem řádu byl například arcivévoda František Ferdinand d'Este nebo maršál Jan Josef Radecký z Radče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád svatého apoštola Ondřeje Prvozvaného (rusky Орден Святого апостола Андрея Первозванного), zkráceně také Řád svatého Ondřeje (Орден Святого Андрея) byl nejvyšší ruský řád udělovaný v letech 1698/9 až 1917. Řád založil car Petr I. Veliký jako první ruské vyznamenání západního typu. Po roce 1917 se stal rodinným řádem dynastie Romanových. Neoficiálně jej obnovila v roce 1988 ruská pravoslavná církev. V roce 1998 byl řád znovu založen jako nejvyšší vyznamenání Ruské federace.", "tgt_summary": "The Order of St. Andrew the Apostle the First-Called () is the highest order of the Russian Federation. Established as the first and highest order of chivalry of the Russian Empire in 1698, it was abolished under the USSR before being re-established as the top Russian order in 1998.", "id": 693595} {"src_title": "Kyrénská škola", "tgt_title": "Cyrenaics", "src_document": [{"title": "Historie školy.", "content": "Historie kyrénské školy začíná s Aristippem z Kyrény, který se narodil kolem roku 435 před naším letopočtem. V mládí přišel do Athén a stal se žákem Sókrata. Po Sókratově smrti roku 399 př. n. l. je jen málo informací o Aristippově činnosti a učení; existují náznaky, že žil nějaký čas na dvoře krále Dionýsia v Syrakusách. Není přesně známo, které části učení kyrénské školy formuloval Aristippos. Díogenés Laertios uvádí dlouhý seznam knih, které byly údajně napsány Aristippem, ale zmiňuje též názor Sosikráta z Rhodu, podle kterého Aristippos nenapsal nic. Mezi Aristrippovy žáky patřila i jeho dcera Aréte. Ta poté učení přenesla na svého syna Aristippa Mladšího, který podle Aristokla z Messiny učení svého děda přeměnil v propracovanou filosofii. Nicméně základy kyrénského učení byly položeny Aristippem z Kyrény. Po smrti Aristrippa Mladšího se škola rozpadla na několik frakcí, reprezentované Annikerem, Hegesiem a Theódorem z Kyrény, kteří rozvinuli vzájemně konkurenční výklady kyrénské filosofie; mnohé z nich byly reakcí na nový systém hédonistické filosofie založené Epikúrem. Theodóros z Kyrény (cca 340 – 270 př. n. l.) nepovažoval za cíl lidského snažení jednotlivou libost, nýbrž celkovou veselou, radostnou náladu (\"chará\"), trvalou radost ze života. Ta je podmíněna správnými názory. Byl nazýván neznabohem (\"atheos\"), poněvadž ve svém spise „\"O bozích\"\", jenž se nedochoval, popíral nejen existenci mýtických bohů a zlehčoval jejich kult, nýbrž zamítal pojem božství vůbec. Byl mravním relativistou; mravnost závisí na situaci, neboť činy považované obecně za nemravné mohou se za určitých okolností jevit mravnými, např. krádež, cizoložství apod. Tyto činy jsou zavrženíhodné jen podle konvence, nikoliv podle přírody. Annikeris (cca 330 – 270 př. n. l.) představoval opozici ke směru Theodórovu. Usiloval o kompromis mezi etikou slastí a etikou tradiční. „Usilí o dosažení slasti má být podřízeno vyšším principům: zájmům vlasti, úctě k rodičům, věrnosti, prospěchu přátel atd. Síla individuálního rozumu není tak velká, aby převyšovala mínění většiny lidí; proto je třeba zachovávat dobré, všeobecně platné zvyklosti.\" Směrem k pesimismu obrátil hédonismus kyrenaiků Hegesias z Kyrény (cca 330 – 270 př. n. l.), který ve svém spisu \"Apokarterón\" [Kdo umírá hladem] a v přednáškách přemlouval lidi k sebevraždě, poněvadž jediný cíl života, blaženost, končí neuspokojením, trvalá slast je nemožná, štěstí je nedosažitelné. Utrpení těla i duše je v životě nevyhnutelné, proto není třeba za všech okolností na životě lpět. Doporučoval dobrovolný odchod ze života, proto byl nazýván \"Peisithanatos\" (přemlouvající k smrti). Po jeho přednáškách prý docházelo k seberaždám, proto byly v Alexandrii zakázány. Ke kyrénské škole bývá počítán i Euhémeros (cca 340 – 260 př. n. l.), který podal racionalistický výklad o původu náboženství. V polovině 3. století před naším letopočtem již kyrénská škola zaostávala a byla překonána mnohem propracovanějším systémem epikúrejským.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyrénská škola, kyrénaikové, byl výrazně hédonistický filosofický směr založený ve 4. století před naším letopočtem, pravděpodobně Aristippem z Kyrény (asi 435–356), ačkoliv mnohé ideály této filosofické školy byly nejspíše zformovány až jeho vnukem téhož jména, Aristippem Mladším (asi 380–300). Kyrénaikové patřili mezi nejranější sókratovské školy; učili, že jediným pravým dobrem je rozkoš, což však neznamená pouze absenci bolesti, ale vyloženě příjemný prožitek. Rozkoš je tělesným stavem a rozkoše tělesné jsou mnohem lepší než rozkoše duševní nebo vzpomínkové. Kyrénaikové odmítali náboženskou víru zatěžující duši tísnivými představami, doporučovali zříci se honby za bohatstvím, slávou a politickou mocí. Stát, náboženství a všechny svazky společenské, které člověka příliš poutají, jim byly lhostejné. Nicméně rozkoš lze podle některých kyrénaiků získat i z altruistického jednání. Kyrénská škola zanikla během jednoho století a byla nahrazena mnohem propracovanější filosofií epikúrejskou.", "tgt_summary": "The Cyrenaics or Kyrenaics (; \"Kyrēnaïkoí\") were a sensual hedonist Greek school of philosophy founded in the 4th century BCE, supposedly by Aristippus of Cyrene, although many of the principles of the school are believed to have been formalized by his grandson of the same name, Aristippus the Younger. The school was so called after Cyrene, the birthplace of Aristippus. It was one of the earliest Socratic schools. The Cyrenaics taught that the only intrinsic good is pleasure, which meant not just the absence of pain (as it did for Epicurus), but positively enjoyable sensations. Of these, momentary pleasures, especially physical ones, are stronger than those of anticipation or memory. They did, however, recognize the value of social obligation and that pleasure could be gained from altruistic behaviour. The school died out within a century and was replaced by the philosophy of Epicureanism.", "id": 2129829} {"src_title": "Burčák", "tgt_title": "Federweisser", "src_document": [{"title": "Kvašení a složení.", "content": "Na trhu se objevuje většinou burčák vyrobený z bílých hroznů. Kvalitní burčák má světle žlutou barvu a je více nebo méně zkalen kvasným kalem, neobsahuje však žádné mechanické nečistoty ani velké shluky kvasinek. Na dně a na stěnách nádoby se může usazovat jemná usazenina. Existuje také červený burčák z modrých hroznů, ten se ale na trhu objevuje jen zřídka. V každém stádiu kvašení má burčák své nadšené obdivovatele. Na ten správný okamžik, kdy je v optimu obsah cukru, alkoholu a aktivní účast kvašení (kdy burčák tzv. \"\"vaří\"\"), vydrží však vinaři čekat i dlouho do noci. Právě pro aktivitu kvašení je velice často vyhledáván také lidmi se zažívacími potížemi. Obsahuje významné množství vitamínů a dalších složek, které ten pravý burčák utváří, tj. přírodní cukr, značná ovocnost jak v chuti tak vůni, přiměřená kyselinka a kvasinky rodu Saccharomyces. Dle stadia prokvašení rozlišujeme:", "section_level": 1}, {"title": "Právní definice.", "content": "Český vinařský zákon stanovuje, že se pod názvem \"burčák\" smí prodávat výhradně produkt vyrobený z letošních tuzemských hroznů révy vinné a že k jeho prodeji smí docházet pouze v období od 1. srpna do 30. listopadu příslušného kalendářního roku. Ustanovení omezující původ hroznů na Českou republiku bylo napadeno ze strany Evropské unie, podle které je v rozporu s pravidly volného obchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšířenost.", "content": "V České republice se pije hlavně na Moravě. V sousedním Rakousku, Německu a na Slovensku je tento nápoj také značně oblíbený. V jiných zemích jeho konzumace není příliš rozšířena a ve většině jazyků ani neexistuje příslušné slovo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Burčák je částečně zkvašený mošt z plodů révy vinné, který obsahuje vyvážený a chuťově harmonický poměr alkoholu, cukru a kyselin. Jde o meziprodukt při výrobě vína, který bývá k dispozici několik dní po začátku kvašení moštu. Obsah alkoholu bývá zhruba 1–7 %.", "tgt_summary": "Federweisser (also Federweißer , from German \"Feder\", \"feather\", and \"weiß\", \"white\"; from the appearance of the suspended yeast, also known as \"Sturm\", from German \"Sturm\", \"sturm\" in Austria), is an alcoholic beverage, typically 4% alcohol by volume, although versions of up to 11.5% alcohol by volume are not uncommon. (In contrast to all other alcoholic beverages, the alcohol content stated on a bottle of Federweisser is inconclusive, and presents an uppermost limit, not the actual content at any given time.) It is the product of fermented freshly pressed grape juice, known as \"must\". The term in principle includes all stages of fermentation from must to finished wine. It is known as \"Suser\", \"Sauser\", \"Neuer Süßer\" (new sweet), or \"Junger Wein\" (young wine) in Southwest Germany, Switzerland and South Tyrol, \"Fiederwäissen\" in Luxembourg, \"Sturm\" (storm, from the cloudy appearance) in Austria, \"Federweißer\" in Bavaria, \"Neuer Wein\" (new wine) in the Palatinate, \"Federweiser\" in Franconia, \"burčiak\" in Slovakia, \"burčák\" in Czech Republic, \"vin bourru\" or \"vernache\" in France, \"musht\" in Albania, \"must\" in Romania, \"tulburel\" or \"karcos\" in Hungary, \"მაჭარი\" (machari) in Georgia, \"մաճառ\" (machar) in Armenia.", "id": 882617} {"src_title": "Nation (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Nation (Paris Métro and RER)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena již 19. července 1900 jako součást vůbec prvního úseku pařížského metra. Nástupiště linky 1 je zakřivené, umístěné pod jižní částí náměstí, vklíněné mezi smyčkami později postavených konečných stanic linek 2 a 6. V rámci automatizace linky 1, byla nástupiště upravena o víkendu 12.–13. září 2009. Konečná stanice linky 2 byla otevřena 2. dubna 1903 při posledním prodloužení tratě ze stanice \"Bagnolet\" (dnes stanice Alexandre Dumas). Také její nástupiště je vystavěné do oblouku. Protože se jedná o konečnou stanici, byla pod náměstím vybudována smyčka. Příjezd na smyčku je pod \"Avenue de Taillebourg\" a odjezd směrem pod \"Avenue du Trône\", \"Place des Antilles\" a \"Boulevard de Charonne\". Smyčka obsahuje několik garážových kolejí a je jednou z největších v síti. Samotná stanice se nachází jihozápadně od smyčky a má dvě koleje s velkým centrálním nástupištěm. Konečná stanice linky 6 byla zprovozněna 1. března 1909, když byla otevřena nová trať ze stanice Place d'Italie. Linka 6 zde má ze stejných důvodů také smyčku, na kterou vlaky přijíždějí pod \"Avenue du Bel-Air\" a odjíždějí pod \"Avenue Dorian\", \"Rue de Picpus\" a \"Avenue de Saint-Mandé\". 10. prosince 1933 přibylo nástupiště linky 9 v rámci rozšíření tratě ze stanice République do Porte de Montreuil. I tato stanice je zakřivená a je umístěna z důvodu místa pod všemi ostatními. Nachází se v severní části náměstí mezi \"Boulevard Voltaire\" a \"Avenue Taillebourg\". 14. prosince 1969 bylo otevřeno podzemní nádraží pro linku RER A, na kterou je také možný přestup.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název stanice (\"národ\") je odvozen od \"Place de la Nation\", které se tak jmenuje od roku 1880. Název stanice \"Nation\" je doplněn (ovšem pouze na lince 9) o podtitul psaný malými písmeny: \"Place des Antilles\". Na nástupišti ve směru na Mairie de Montreuil jsou umístěny znaky dvou francouzských departementů na Malých Antilách – Guadeloupe a Martinique.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik vstupů na rozích ulic, které se na náměstí sbíhají:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nation je přestupní stanice pařížského metra, kde se vzájemně kříží linky 1, 2, 6 a 9 a je zde rovněž přestup na linku RER A. Rozsáhlá síť nástupišť a chodeb se nachází pod náměstím Place de la Nation na hranicích 11. a 12. obvodu v Paříži.", "tgt_summary": "Nation () is a station in the Paris Métro and of Île-de-France's regional high-speed RER. It serves Line 1, Line 2, Line 6 and Line 9 of the Paris Métro and RER A. It takes its name from its location at the Place de la Nation.", "id": 1180747} {"src_title": "InterContinental Hotels Group", "tgt_title": "InterContinental Hotels Group", "src_document": [{"title": "Historie společnosti.", "content": "Původ IHG lze vysledovat už od roku 1777, kdy William Bass založil pivovar v Burton-on-Trent.", "section_level": 1}, {"title": "Hotelové značky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "InterContinental Hotels &Resorts.", "content": "InterContinental Hotels &Resort – je nejprestižnější značka společnosti. Hotely se nacházejí ve velkých městech ve více než 60 zemích světa. Nabízí nejvyšší úroveň služeb ve 158 hotelech s 54 096 pokoji.", "section_level": 2}, {"title": "Crowne Plaza.", "content": "Crowne Plaza – je mezinárodní značka nabízející ubytování určené pro náročnou obchodní klientelu a volnočasové cestující, kteří si váží jednoduché elegance. Ve více než 60 zemích světa nabízí Crowne Plaza 375 hotelů s 98 691 pokoji.", "section_level": 2}, {"title": "Indigo Hotel.", "content": "Indigo Hotel – je inovativní značka určená pro cestující hledající individuální přístup a stylově zařízené boutique hotely. 28 hotelů s 3286 pokoji se nacházejí v městském prostředí či příměstských oblastech v blízkosti podniků, restaurací a zábavných míst ve Spojených státech.", "section_level": 2}, {"title": "Holiday Inn.", "content": "Holiday Inn – je značka nabízející přátelský servis, moderní vybavení s vysokou hodnotou. Je určena pro obchodní klientelu i pro hosty přijíždějící za využitím volného času. Pod značkou Holiday Inn je 1319 hotelů s 241 406 pokoji v malých i velkých městech, v okolí důležitých cest a mezinárodních letišť.", "section_level": 2}, {"title": "Holiday Inn Express (nebo Express by Holiday Inn).", "content": "Holiday Inn Express (nebo Express by Holiday Inn) – je nejrychleji rostoucí značka ve své třídě. Nabízí v 2018 hotelech s 182 456 pokoji nekomplikované prostředí, pohodlí a komfort.", "section_level": 2}, {"title": "Staybridge Suites.", "content": "Staybridge Suites – je značka označující speciální hotelové služby pro hosty, kteří vyhledávají dlouhodobé bydlení při obchodních cestách nebo při trávení dlouhodobé dovolené. (167 hotelů, 18 299 pokojů)", "section_level": 2}, {"title": "Candelewood Suites.", "content": "Candelewood Suites – je určena pro pracovně cestující hosty, kteří využívají hotel pouze k přespání. Je určen pro dlouhodobé i krátkodobé pobyty v nenáročném stylovém prostředí. (229 hotelů, 22916)", "section_level": 2}], "src_summary": "InterContinental Hotels Group je hotelová společnost provozující sedm hotelových značek: InterContinental, Crowne Plaza, Hotel Indigo, Holiday Inn, Holiday Inn Express, Staybridge Suites a Candlewood Suites. IHG také provozuje Priority Club Rewards. InterContinental Hotels Group provozuje hotely třemi různými způsoby. První je soukromé vlastnictví, kdy IHG vlastní 16 hotelů. Druhým způsobem je řízení vlastními zdroji, kdy IHG obsadí managerské funkce vlastním personálem. Třetí způsob je pomocí franšízy, kdy IHG poskytne provozovatelům hotelů značku, marketing a distribuci.", "tgt_summary": "InterContinental Hotels Group plc, informally InterContinental Hotels or IHG, is a British multinational hospitality company headquartered in Denham, Buckinghamshire, England. IHG has about 842,749 guest rooms and 5,656 hotels across nearly 100 countries. IHG owns several brands, including InterContinental, Regent Hotels, Six Senses Hotels, Kimpton Hotels and Resorts, Hualuxe, Crowne Plaza, voco Hotels, Hotel Indigo, Holiday Inn, Holiday Inn Express, Holiday Inn club vacations, avid, Candlewood Suites, EVEN Hotels, and Staybridge Suites. It is listed on the London Stock Exchange and is a constituent of the FTSE 100 Index.", "id": 1089535} {"src_title": "Place d'Italie (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Place d'Italie (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena 24. dubna 1906 jako součást úseku tehdejší linky \"2 Sud\" (2 Jih) v úseku Passy – \"Place d'Italie\". Krátce na to – 2. června bylo otevřeno nástupiště nové linky 5, která vedla do \"Gare d'Orléans\" (nyní Gare d'Austerlitz). Tato linka zde začínala, má zde proto smyčku a její nástupiště je postavené do oblouku. 4. října 1907 byla ale dosavadní linka 2 Sud mezi stanicemi Étoile a \"Place d'Italie\" připojena k lince 5 a nástupiště linky 2 Sud se přestala používat. Dne 1. března 1909 byla otevřena nová linka 6 mezi \"Place d'Italie\" (kde využívala staré nástupiště linky 2 Sud) a Nation. Kvůli konání koloniální výstavy byl od 17. května do 6. prosince 1931 úsek \"Place d'Italie\" – \"Étoile\" dočasně odpojen od linky 5 spojen s linkou 6. Teprve 6. října 1942 došlo k tomuto spojení opět a natrvalo. Linka 6 protíná náměstí ve směru východ-západ a její nástupiště se nachází na východní straně náměstí u \"Boulevardu Vincent-Auriol\". Mezitím došlo 15. února 1930 k otevření stanice pro linku 10, která sem byla prodloužena ze stanice Odéon. Od 26. dubna 1931 je ovšem úsek mezi Place Monge a Porte de Choisy součástí linky 7. Linka 7 je orientována směrem sever-jih a nástupiště je u \"Avenue d'Italie\". V období 25. června – 2. září 2007 bylo nástupiště linky 5 uzavřeno kvůli úpravě smyčky. Po tuto dobu byla konečnou stanicí sousední Campo-Formio. U linky 5 se počítá s jejím prodloužením na jih někdy v letech 2021–2027. Toto rozšíření bude ovšem technicky náročné, neboť linka 5 bude muset křížit tunel s linkou 6 a obě jsou nyní v podzemí na stejné úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice byla pojmenována po kruhovém náměstí, na kterém se kříží pět významných ulic: \"Avenue d'Italie\", \"Boulevard Auguste-Blanqui\", \"Avenue des Gobelins\", \"Boulevard de l'Hôpital\" a \"Boulevard Vincent-Auriol\". Vycházela odtud hlavní silnice, která vedla z Paříže do Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má čtyři přístupy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place d'Italie je významná přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 5, 6 a 7 na jihu Paříže ve 13. obvodu v Paříži. Rozsáhlá síť nástupišť a chodeb se nachází pod náměstím \"Place d'Italie\". V roce 2004 byla s 13,10 milióny cestujících osmou nejrušnější stanicí zdejšího metra. Pro linku 5 je to jižní konečná stanice.", "tgt_summary": "Place d'Italie (, literally \"\"Italy Square\"\") is a rapid transit station of the Paris Métro located in the heart of the 13th arrondissement of Paris, at the Place d'Italie. It is the southern terminus of Line 5 and is also served by Line 6 and Line 7.", "id": 663087} {"src_title": "Pozemková úprava", "tgt_title": "Land consolidation", "src_document": [{"title": "Cíle pozemkových úprav.", "content": "Cílem pozemkových úprav je:", "section_level": 1}, {"title": "Formy pozemkových úprav.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduché pozemkové úpravy.", "content": "Jednoduché pozemkové úpravy jsou: \"účel:\" vyčlenění půdy jednotlivým hospodářským subjektům \"cíl:\" vytvoření podmínek pro hospodaření těchto subjektů", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní pozemkové úpravy.", "content": "Komplexní pozemkové úpravy řeší komplexně celé území (zpravidla katastrální území). Hlediska řešení: \"Formy pozemkových úprav řeší v zákoně č. 139/2002 Sb. § 4.\"", "section_level": 2}, {"title": "Účastníci řízení o pozemkových úpravách (dle § 5).", "content": "a) vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách podle § 2 (dále jen „vlastníci pozemků“) a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena; za takové osoby se nepovažují vlastníci, pro jejichž pozemky se v pozemkových úpravách pouze obnovuje soubor geodetických informací (§ 3 odst. 2), b) stavebník, je-li provedení pozemkových úprav vyvoláno v důsledku stavební činnosti, c) obce, v jejichž územním obvodu jsou pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav; účastníky mohou být i obce, s jejichž územním obvodem sousedí pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav, pokud do 30 dnů od výzvy příslušného pozemkového úřadu přistoupí jako účastníci k řízení o pozemkových úpravách, (dále jen „obec“).", "section_level": 1}, {"title": "Zahájení řízení (dle § 6).", "content": "(1) Pozemkový úřad posuzuje podané požadavky na zahájení pozemkových úprav. K těmto požadavkům se vyjádří v písemném sdělení do 30 dnů. Shledá-li důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách. Pozemkový úřad může v odůvodněných případech zahájit řízení i bez podaných požadavků. (2) Řízení o pozemkových úpravách se považuje vždy za řízení zahájené z podnětu pozemkového úřadu. (3) Pozemkový úřad zahájí řízení o pozemkových úpravách vždy, pokud se pro to vysloví vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území. (4) Zahájení řízení o pozemkových úpravách oznámí pozemkový úřad veřejnou vyhláškou. (5) Oznámení o zahájení pozemkových úprav podle odstavce 4 se vyvěsí po dobu 15 dnů na úřední desce pozemkového úřadu a obcí, v jejichž územních obvodech jsou pozemky zahrnuté do pozemkových úprav. Poslední den této lhůty je dnem zahájení pozemkových úprav. (6) Pozemkový úřad písemně vyrozumí o zahájení řízení též příslušný katastrální úřad, orgán územního plánování, stavební úřad, orgán ochrany zemědělského půdního fondu, orgán ochrany přírody, vodohospodářský orgán a orgán státní správy lesů. Dotýká-li se řízení o pozemkových úpravách zájmů chráněných předpisy o obraně a bezpečnosti státu, o péči o zdraví lidu a jiných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy, 11) pozemkový úřad vyrozumí i další dotčené správní úřady. Tyto úřady stanoví do 30 dnů po obdržení vyrozumění podmínky k ochraně zájmů podle zvláštních právních předpisů. (8) Pozemkový úřad zastaví řízení, odpadl-li důvod, pro který řízení zahájil, nebo jestliže se v průběhu pozemkových úprav vyskytly takové překážky, pro které nelze v řízení pokračovat. (9) Osoby písemně pověřené pozemkovým úřadem mohou po předchozím oznámení na úřední desce příslušné obce vstupovat a vjíždět na pozemky ve stanovené době a vykonávat činnosti vyplývající z tohoto zákona v rozsahu nezbytně nutném, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. (10) Vznikla-li vlastníkovi nebo oprávněnému uživateli pozemku újma na jejich majetku v důsledku výkonu činnosti pro pozemkové úpravy, mají právo na náhradu této újmy v penězích. Právo na náhradu újmy musí být uplatněno u pozemkového úřadu, který řízení o pozemkových úpravách zahájil, jde-li o porosty, nejpozději do 30 dnů ode dne jejího vzniku, v ostatních případech do 1 roku ode dne jejího vzniku, jinak právo zaniká.", "section_level": 1}, {"title": "Realizátor pozemkových úprav.", "content": "Státní pozemkový úřad, který tvoří krajská pracoviště a pobočky řízených sekcí ministerstva zemědělství. Činnost realizátora:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozemkové úpravy jsou změny právního stavu pozemků, jimiž „se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.“ Pozemkové úpravy se řídí zákonem č. 139/2002 Sb. ze dne 21. března 2002 \"o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů\". Realizace pozemkových úprav úzce souvisí i s naplňováním programu obnovy venkova, který účinně motivuje obyvatele venkova k tomu, aby se nejen prostřednictvím samosprávy, ale i vlastními silami snažili o harmonický rozvoj plnohodnotného životního prostředí, udržování přírodních a kulturních hodnot krajiny a o rozvoj ekologického hospodaření. Neopominutelná je i související realizace tvorby krajinných programů, jako např. úprava vodohospodářských poměrů, obnova toků a nádrží, budování protierozní a povodňové ochrany území, systémů ekologické stability, biocenter a biokoridorů, obnova remízků nezbytných pro život drobné zvěře, zajištění lepší prostupnosti území vhodně zvolenou sítí polních cest a v neposlední míře dosažení estetické kvality krajiny za účelem zvýšení rekreačního efektu. Pozemkové úpravy jsou jedním z klíčových faktorů pro rozvoj venkova. Prostřednictvím právě tohoto opatření je řešena problematika vlastnických vztahů pozemkové držby, nedostatečná zemědělská infrastruktura či absence prvků ekologické stability krajiny. Pro zlepšení životního prostředí se doporučuje realizovat projekty Územních systémů ekologické stability jako jedno z nosných opatření. Je na místě poukázat na komplikace spojené s majetkoprávními vztahy. Pozemkové úpravy také nepřímo napomáhají rozvoji podnikání a mají nesporný efekt v oblasti udržitelného rozvoje. Při provádění pozemkových úprav dochází k racionálnímu prostorovému uspořádání pozemků všech vlastníků půdy v daném katastrálním území a podle potřeby také k reálnému vytyčení těchto pozemků v terénu. Nedílnou součástí návrhu pozemkových úprav je i plán společných zařízení. Ten tvoří cestní síť a systém ekologických protierozních, hydrologických a krajinných opatření.", "tgt_summary": "Land consolidation is a planned readjustment and rearrangement of fragmented land parcels and their ownership. It is usually applied to form larger and more rational land holdings. Land consolidation can be used to improve rural infrastructure and to implement developmental and environmental policies (improving environmental sustainability and agriculture).", "id": 964058} {"src_title": "Bejtar Ilit", "tgt_title": "Beitar Illit", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 870 metrů na několika vyvýšených hřebenech v Judských horách, 15 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzaléma, 8 kilometrů jihozápadně od Betléma, 18 kilometrů severně od Hebronu a 13 kilometrů jihovýchodně od města Bejt Šemeš. Podél východní a jižní strany města probíhá údolí, kterým protéká vádí Nachal Eciona. Na západní straně je to Vádí Fukin. Bejtar Ilit leží jen cca 1 kilometr od Zelené linie, která odděluje území Izraele v mezinárodně uznaných hranicích a okupovaná palestinská území. Na jihovýchodě sousedí Bejtar Ilit s územně kompaktním blokem izraelských osad Guš Ecion, třebaže není formální součástí jurisdikce Oblastní rady Guš Ecion. V blízkosti města se nacházejí arabské obce Chusan, Nachalin a Vádí Fukin.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Jméno Bejtar Ilit odkazuje na starověkou židovskou pevnost Bejtar, známou z židovského povstání v 2. století našeho letopočtu. Pevnost se nacházela v místě nynější arabské vesnice Battir. Bejtar Illit byl založen roku 1985 skupinou mladých, nábožensky založených sionistů. Ke změně došlo po roce 1990, kdy jižně a jihozápadně od původní malé osady začalo budování rozsáhlého městského urbanistického celku, jehož obyvateli jsou ultraortodoxní židé. Tato výstavba postupně pokryla dva vyvýšené kopce a od roku 2016 začaly stavební práce i na třetím návrší, kde se nacházela původní malá osada, založená roku 1985. Bejtar Ilit se nachází v oblasti Guš Ecion, která má výraznou židovskou populační většinu a kterou si izraelská vláda hodlá ponechat i po případném dosažení územního kompromisu s Palestinci a vzniku nezávislého palestinského státu. V roce 2009 začaly přípravné práce na výstavbě nové městské čtvrti s očekávanou kapacitou minimálně několik desítek nových bytových jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o větší obec městského typu s dlouhodobě silně rostoucí populací. Podle odhadu z roku 2007 počet obyvatel mohl během 10-15 let dosáhnout hranice 100 000. Ve skutečnosti o deset později populace dosahovala pouze něco přes 50 000, i tak ovšem šlo o mimořádně silné tempo populačního růstu a Bejtar Ilit je druhou největší izraelskou osadou na Západním břehu Jordánu. Společně s osadami Ariel, Ma'ale Adumim a Modi'in Illit má statut města. K 31. prosinci 2017 zde žilo 54 600 lidí. Populace je navíc mimořádně mladá. Roku 2013 zde byl nejvyšší podíl obyvatelstva ve věku do 17 let ze všech sídel městského charakteru v Izraeli (63,8 % z celkové populace obce). \"* údaje (kromě let 2008 a 2009) zaokrouhleny na stovky\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejtar Ilit ( בֵּיתָר עִלִּית, doslova „\"Horní Bejtar\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Betar Illit, přepisováno též Beitar Illit) je izraelská osada a město na Západním břehu Jordánu, v distriktu Judea a Samaří.", "tgt_summary": "Beitar Illit (; officially Betar Illit; \"Illit\" is pronounced \"ee-leet\"; ) is an Israeli settlement organized as a city council in the Gush Etzion settlement bloc, south of Jerusalem, in the Judaean Mountains of the West Bank. Beitar Illit is one of Israel's largest and most rapidly growing settlements, and in had a population of . The international community considers Israeli settlements in the West Bank illegal under international law, but the Israeli government and United States governments dispute this.", "id": 2155461} {"src_title": "Pietro Pomponazzi", "tgt_title": "Pietro Pomponazzi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v zámožné patricijské rodině v Mantově, roku 1487 dokončil studium na padovské univerzitě. V roce 1488 byl poté na stejné univerzitě zvolen jako profesor filosofie. Mezi lety 1495 a 1509 zde působil jako profesor přírodní filosofie až do uzavření padovské školy, poté přijal místo ve Ferraře, kde vyučoval Aristotelovu nauku o duši. V roce 1512 byl pozván do Boloně, kde přednášel, sepsal zde všechna svá důležitá díla. V roce 1516 vydal své dílo možná nejvýznamnější dílo \"De immortalitate animae\" (O nesmrtelnosti duše), které rozpoutalo značné protesty ze stran tomistů podporovaných katolickou církví, Averroistů a také Alexandristů. Toto pojednání bylo v Benátkách na rozkaz spáleno a Pomponazzimu šlo o život a musel se nějakou dobu skrývat před katolickou církví. Následovaly spisy \"Apologia\" a \"Defensorium adversus Augustinum Niphum\", kterými chtěl Pomponazzi vysvětlit oba své přístupy, tedy pohled katolíka a materialisty zároveň. Jeho poslední dvě pojednání, \"De incantationibus\" a \"De fato\" byly vydány až po autorově smrti. Pomponazzi umírá roku 1525 v Bologni.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od scholastiky k renesanci.", "content": "Pomponazziho myšlenky byly předzvěstí renesance. Narodil se v přechodné době, kdy scholastická tradice pomalu začínala ztrácet svůj vliv. Pomponazziho filozofická kultura byla sice po vnější stránce zcela středověká, jeho díla, nemluvě o přednáškách, byla spjata s programem univerzitní výuky ustáleným na západoevropských univerzitách. V traktátech se přísně přidržoval žánru scholastických kvestií. Přesto není na Pomponazzim nic anachronického. Byl přímým účastníkem vývoje renesančního filozofického myšlení. Vycházel z materiálu daného tradicí a univerzitními stanovami, tj. z Aristotelových textů a z textů jeho komentátorů. Neznal řecký jazyk a neosvojil si rafinovanosti humanistické vzdělanosti, ale přesto byl otevřený novým proudům filozofického myšlení. Znal objevená díla antického filozofického myšlení, mezi nimiž zaujímala zvláštní místo díla Aristotelova pozdně antického vykladače Alexandra z Afrodisiady. Znal i díla svých současníků, humanistů a novoplatoniků, bral je v úvahu a stavěl se k nim kriticky. Pietro Pomponazzi nepatřil ke scholastikům, kteří odtrženi od života a fanaticky, byli do posledního písmene oddáni Aristotelovi. Byla mu cizí scholastická strnulost myšlení, i když byl omezen rámci tradice. Jsou-li Aristotelova slova v rozporu s rozumovými důvody a se zkušenostními údaji, má Pomponazzi dostatek odvahy je odmítnout.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o Aristotela a nesmrtelnost duše.", "content": "Doposud bylo církví uznáváno dogma založené na Akvinského interpretaci Aristotela a to do té míry, že jakékoli napadení nebo pochyby nad Aristotelem, nebo třeba jen pokus znovuotevřít diskuzi na toto téma, byly jako velice nebezpečné striktně považovány za kacířství. Pomponazzi sám pro sebe požadoval právo na studium Aristotela a zcela se oddal studiu \"De anima\". Problém nesmrtelnosti duše, který rozebírá ve svém slavném díle \"De immortalitate animae\" považoval za fundamentální rozpor mezi aristotelskou naukou a křesťanstvím. Aristotelovo přesvědčení, že duše je až na nepatrné rysy nesmrtelnosti veskrze zcela smrtelná, je v zásadním rozporu s Akvinského křesťanským pojetím duše. Pomponazzi však není prvním, kdo na tento rozpor upozorňuje a ukazuje se tak, že je zřejmě do značné míry ovlivněn řeckým komentátorem Aristotela, Alexandrem z Afrodisiady. Pomponazziho taktika spočívá v tom, že následuje rozum, kam až je to jen možné, v konečné otázce se však podrobí víře. V tomto duchu také tvrdí, že intelekt je na těle zcela závislý, od těla je neoddělitelný. Proto duše musí být smrtelná. Neexistují prý a nikdy nebudou moci existovat rozumové důvody, které by dokázaly nesmrtelnost duše, protože nesmrtelnost duše je otázkou víry, nikoli rozumu.", "section_level": 2}, {"title": "Nesmrtelnost duše a etika.", "content": "Kromě toho, že Pomponazzi pojednává o nesmrtelnosti duše v závislosti na teorii poznání a chápání podstaty lidského rozumu, analyzuje také etické důsledky, které vyplývají ze smrtelnosti nebo nesmrtelnosti duše; jaký dopad může mít ať už smrtelnost či nesmrtelnost duše na naše mravní myšlení? Traktát \"De immortalitate animae\", jak jsme již řekli, nejen dokazuje nemožnost racionálního, filozofického důkazu nesmrtelnosti duše, ale zároveň vyvrací představu o neslučitelnosti smrtelnosti duše s mravností, která byla obecně rozšířena ve středověkém teologickém a filozofickém myšlení. Protože dodržování morálních pravidel je v křesťanství podmiňováno posmrtnou odplatou, mohlo by se zdát, že odstranění posmrtné odměny a trestu je krajně nebezpečné a směřuje ke zhroucení všech mravních hodnot. Pomponazzi se však snaží zdůvodnit převahu mravnosti smrtelného člověka nad etickou soustavou, která se opírá o strach z posmrtných muk a o očekávání odměny na nebesích. Tvrzení o smrtelnosti duše podle něj nutí k tomu, aby se jiným způsobem, než právě trestem a odměnou, řešila otázka cíle lidské existence i otázka možnosti dosažení lidského štěstí v pozemském životě. Ze smrtelnosti duše vůbec nevyplývá, že se zříkáme mravnosti. Právě ti, kdo uznávají posmrtnou odplatu, podrývají společenskou mravnost, neboť zajišťují zachovávání mravního zákona výlučně nadějí na budoucí odměnu a strachem před posmrtnými mukami. Ctnosti však musíme dávat přednost pro ni samu, neboť odměna spočívá v ní samé, podobně jako nejstrašnějším trestem za hříchy a zločiny je sama neřest. Cílem života je tak podle Pomponazziho morální činnost, která je dosažitelná v průběhu tohoto života a člověk nemusí na budoucí odměnu celý život až do své smrti čekat, odměna je totiž na dosah už teď.", "section_level": 2}, {"title": "Osud a svobodná vůle.", "content": "Poté, co takto vyhlásil všeobecnou determinovanost ve světě podřízeném vládě přírodní nutnosti, musel Pietro Pomponazzi nevyhnutelně narazit na okruh problémů spojených se vztahem světa a člověka, světa a boha. Otázkám nutnosti a náhody, svobody vůle, božského předurčení a teodiceje věnoval Pomponazzi traktáty \"De Libri quinque de fato\" a \"De libero arbitrio et de praedestinatione\". Obsahově velmi významné traktáty, nabyly určeny pro tisk a objevily se až více než čtyřicet let po autorově smrti. Osud pokládá Pomponazzi za ztělesnění všeobecné a nezrušitelné příčinně následné souvislosti, která vládne ve světě. Odmítá existenci náhodných událostí, přičemž má na mysli události, jež vznikají bez příčiny a nelze je převést na objektivní příčiny, zákonitosti a vztahy. Náhodná událost nevypadává z tohoto řetězce příčin. Její nahodilost se projevuje jen tím, že se nám jeví jako nesouvisející s danou příčinou, kterou známe, nebo s okruhem příčin. Avšak každý náhodný následek má určitou příčinu. Je ji pouze třeba hledat na jiné, vyšší nebo obecnější úrovni. To, co ve vztahu k jednotlivým příčinám probíhá náhodně, je ve vztahu k všeobecným příčinám, jakými jsou nebesa a inteligence, nutné. Tato obecná podmíněnost všeho univerzálními příčinami je osud. V souladu s tímto učením o všeobecné determinovanosti jevů řeší Pomponazzi i otázku svobody vůle. Lidské chování zahrnuje do obecného souhrnu příčinně následných souvislostí. Přitom neodmítá volbu, svémocnost lidského jednání. Je však třeba vysvětlit, čím je sama volba podmíněna. Mnoho věcí konáme podle své vůle, jestliže neexistují překážky z naší strany nebo zvnějšku. Vůle je určována jak vnějším objektem, tak přirozeností člověka, což pokládá Pomponazzi za hlavní. Člověk, který je součástí systému přírodních vztahů a je objasňován na základě přírody, v níž vládne nutnost, nemůže uniknout za její hranice. Jeho chování je podmíněno jeho přirozenými vlastnostmi. Jak usilování o nejvyšší dobro, tak náchylnost ke zlu je člověku vlastní od přírody. Bůh v podstatě nejen, že obdařil člověka slabou přirozeností, náchylnou k hříchu, ale rozestřel přímo před jeho očima rozmanitá pokušení svádějící k hříchu. Vždyť právě bůh dal člověku duši náchylnou k hříchu a zkalený rozum spojil s vášněmi. Jak se ale smířit s tímto činem, který Bůh člověku zlomyslně provedl? Pomponazzi hledá východisko ve zcela jiném chápání boha, a tedy i jeho vztahu ke světu a člověku.", "section_level": 2}, {"title": "Bůh - přírodní nutnost.", "content": "Tímto východiskem je odmítnutí antropomorfních představ o Bohu. Svět, v němž vládne osud, je neslučitelný s bohem životodárcem křesťanského a každého jiného náboženství. Bůh je ve filozofickém systému Pietra Pomponazziho ztotožněn s osudem, s přírodou a jeho prozřetelnost je ztotožněna s přírodní nutností. Bůh ztělesňuje neosobní, přírodní příčinně následnou závislost. Je principem bytí a zdrojem pohybu, není však v jeho moci měnit jej. Ve filozofii Pietra Pomponazziho nezbývá místo pro stvoření světa. Svět existuje věčně, protože věčně působící příčina může mít pouze věčný následek. Bůh působí v souladu s přírodní nutností, proto přijmeme-li boha, musíme přijmout i věčnost světa.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "\"De maximo et minimo\" \"De immortalitate animae\" \"Apologia\" \"Defensorium adversus Augustinum Niphum\" \"De nutritione\" \"De incantationibus\" \"De fato\" \"De naturalium effectuum causis sive de incantationibus\" \"Libri quinque de fato, de libero arbitrio et de praedestinatione\" \"De partibus animalium\"", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "P. Pomponazzi, \"O nesmrtelnosti duše\", úvodní studie T. Nejeschleba, překlad M. Petříček, Praha: Oikúmené, 2012. .", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Paul Oskar Kristeller, Osm filosofů italské renesance, Praha 2007 http://plato.stanford.edu/entries/pomponazzi/http://plato.stanford.edu/entries/pomponazzi/", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "http://en.wikipedia.org/wiki/Pietro_Pomponazzi http://www.ateismus.com/na/page4_24.html", "section_level": 1}], "src_summary": "Pietro Pomponazzi (16. září 1462 Mantova – 18. května 1525 Bologna) někdy znám spíše pod italským jménem Petrus Pomponatius, byl Italský filosof, který se řadí mezi stoupence italského aristotelismu a žáky severoitalské (boloňské a padovské) školy. V celé Evropě byl proslulý jako významný představitel tehdejších aristoteliků a těšil se trvalé přízni benátského senátu a boloňských městských vládců. Jeho dlouholetá učitelská činnost, jeho přednášky, traktáty a knihy určily tradici padovské svobodomyslnosti, prostupující celým 16. stoletím.", "tgt_summary": "Pietro Pomponazzi (16 September 1462 – 18 May 1525) was an Italian philosopher. He is sometimes known by his Latin name, \"Petrus Pomponatius\".", "id": 1966243} {"src_title": "Bitva v Otrantské úžině (1917)", "tgt_title": "Battle of the Strait of Otranto (1917)", "src_document": [{"title": "Rakousko-uherské síly.", "content": "Rakousko-uherské lodě vytvořily dvě útočné skupiny. První skupině velel admirál Miklós Horthy a skládala se z lehkých křižníků \"Helgoland\", \"Novara\" (vlajková loď) a \"Saida\". Druhé skupině velel fregatní kapitán Johannes von und zu Liechtenstein a tvořily ji torpédoborce třídy \"Tátra\" – \"Csepel\" a \"Balaton\". Krycí svaz tvořil pancéřový křižník \"Sankt Georg\", torpédoborce \"Tátra\", \"Warasdiner\" a torpédovky \"Tb 84 F\", \"Tb 88 F\", \"TB 99 M\" a \"Tb 100 M\". Svazu velel kontradmirál Alexander Hansa. Druhý svaz, který byl v pohotovosti tvořila pobřežní obrněná loď \"Budapest\" a torpédovky \"Tb 86 F\", \"Tb 91 F\" a \"Tb 95 F\". Nasazeny byly i tři ponorky. Rakousko-uherské \"U 4\" a \"U 27\" hlídkovaly před Valonou a Brindisi, zatímco německá \"UC 25\" u Brindisi položila minové pole.", "section_level": 1}, {"title": "Napadení úžiny.", "content": "Aby bylo dosaženo co největšího účinku, měl každý z rakousko-uherských křižníků zaútočit v jiném sektoru. \"Csepel\" a \"Balaton\" společně pátraly po nákladních lodích. Dne 15. května ráno ve 3:00 oba torpédoborce u albánského pobřeží zpozorovaly a napadly malý italský konvoj. Potopily torpédoborec \"Borea\" a nákladní lodě \"Carroccio\" a \"Veritä\". Nákladní loď \"Bersagliere\" se zachránila. Rakousko-uherské křižníky se rozdělily a samostatně v různých místech napadly britské a italské trawlery střežící protiponorkovou bariéru (celkem jich bylo 47). Palbu zahájily v různých časech mezi půl pátou a pátou hodinou ranní. Potopily 14 trawlerů a tři poškodily. Další trawlery odpojily protiponorkové sítě a daly se na útěk. Například trawler \"Gowan Lee\" boj se silnějším protivníkem přijal, za což byl jeho kapitán Joseph Watt vyznamenán Viktoriiným křížem. Bariéra tak byla na několik týdnů narušena. Křižníky se poté opět spojily a začaly se z oblasti vzdalovat.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní střet.", "content": "Zpráva o útoku na italský konvoj vyvolala nutnou reakci. Z Brindisi vyplula smíšená italsko-anglická eskadra, které velel kontradmirál Alfredo Acton. Tvořily ji britské lehké křižníky \"Dartmouth\", \"Bristol\" a čtyři torpédoborce (ještě se k němu připojil velký torpédoborec \"Aquila\"). Další torpédoborce v oblasti byly upozorněny na přítomnost rakousko-uherských lodí. Actonův svaz se nejdříve střetl s rakouskými torpédoborci, které z boje vyřadily torpédoborec \"Aquila\". I přes jeho velkou převahu mu rakouské lodě unikly. Před sedmou hodinou potkaly rakouské křižníky čtyři dohodové torpédoborce. Došlo ke krátké přestřelce, po které torpédoborce zaujaly pozici za rakouským svazem a zdálky ho sledovaly. Krátce po deváté hodině narazily Horthyho křižníky na silnější Actonův svaz. I tentokrát však lodě Dohody promarnily šanci využít své výrazné převahy. Palba britských křižníků poškodila nejprve \"Helgoland\", na jehož přídi vypukl požár. Zasažena byla i \"Novara\", dokonce byl vážně zraněn admirál Horthy. Po zásahu do strojovny \"Novara\" ztratila chod. V nejkritičtějším okamžiku se však Actonův svaz odpoutal. Kontradmirál Acton se totiž rozhodl spojit s dalším italským svazem (přestože i tak měl velkou převahu), který se blížil z Brindisi. Ztracený kontakt s rakouskými křižníky už ale nenavázal. \"Saida\" vzala poškozenou \"Novaru\" do vleku a \"Helgoland\" kryl jejich ústup. Útoky italských torpédoborců byly neúspěšné. Brzy se navíc přiblížil krycí svaz s pancéřovým křižníkem \"Sankt Georg\" v čele, což italského velitele spolehlivě odradilo od dalšího boje. Rakouské lodě se tak mohly v pořádku vrátit do Boky Kotorské.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Britský křižník \"Dartmouth\" během návratu torpédem těžce poškodila německá ponorka \"UC 25\". Posádka loď nejprve opustila, nakonec se ji však podařilo odvléct do Brindisi. Z přístavu vyplulo na pomoc několik torpédoborců, z nichž francouzský \"Boutefeu\" najel na minu položenou \"UC 25\" a potopil se.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Bitva v Otrantské úžině byla vítězstvím Rakousko-Uherska. Dohoda ztratila dva torpédoborce, čtrnáct trawlerů a dvě nákladní lodě. Křižník \"Darmouth\", nákladní loď a tři trawlery byly poškozeny. Na rakouské straně byla vážněji poškozena pouze \"Novara\". Rakousko-uherské ztráty činily 15 mrtvých a 31 raněných. Ztráty Dohody byly 76 mrtvých, 100 zraněných a 72 zajatých. Protiponorková přehrada byla na několik týdnů narušena. Poté byla přesunuta dále na jih, což ještě snížilo její beztak nízkou efektivitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Otrantské úžině bylo námořní střetnutí první světové války. Ráno 15. května 1917 napadlo Rakousko-uherské loďstvo protiponorkovou bariéru Otrantského průlivu. Tu vytvořily státy Dohody, aby v Jaderském moři zablokovaly nepřátelské ponorky. Bitva byla úspěchem rakousko-uherských lodí, které s minimem ztrát vážně narušily protiponorkovou bariéru. Válečné lodě Dohody přitom měly v bitvě výraznou materiální převahu, které ovšem nevyužily.", "tgt_summary": "The 1917 Battle of the Strait of Otranto was the result of an Austro-Hungarian raid on the Otranto Barrage, an Allied naval blockade of the Strait of Otranto. The battle took place on 14–15 May 1917, and was the largest surface action in the Adriatic Sea during World War I. The Otranto Barrage was a fixed barrier, composed of lightly armed drifters with anti-submarine nets coupled with minefields and supported by Allied naval patrols. The Austro-Hungarian navy planned to raid the Otranto Barrage with a force of three light cruisers and two destroyers under the command of Commander (later Admiral) Miklós Horthy, in an attempt to break the barrier to allow U-boats freer access to the Mediterranean, and Allied shipping. An Allied force composed of ships from three navies responded to the raid and in the ensuing battle, heavily damaged the Austro-Hungarian cruiser . However, the rapid approach of the Austro-Hungarian relief force persuaded Rear Admiral Acton, the Allied commander, to retreat.", "id": 288173} {"src_title": "Ulrich Beck", "tgt_title": "Ulrich Beck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ulrich Beck vyrostl v Hannoveru. Studoval právo ve Freiburgu a později sociologii, filosofii, psychologii a politické vědy v Mnichově. Roku 1979 se habilitoval v oboru sociologie. V letech 1979-1981 učil na Vestfálské univerzitě v Münsteru a od roku 1981 do roku 1992 v Bambergu. Poté se vrátil do Mnichova na svou alma mater, Univerzitu Ludvíka Maxmiliána. Od roku 1997 hostuje na London School of Economics and Political Science. Působil také ve vedení Německé sociologické společnosti (\"Deutsche Gesellschaft für Soziologie\"). Vedle toho byl členem kuratoria Židovského centra v Mnichově (\"Jüdisches Zentrum München\"), šéfredaktorem časopisu \"Soziale Welt\" a vedl ediční řadu \"Zweite Moderne\" v předním německém nakladatelství Suhrkamp. Manželkou Ulricha Becka byla také sociální vědkyně, Elisabeth Beck-Gernsheimová.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ulrich Beck je autorem desítek knih z oboru sociologie. Nejznámější z nich je Riziková společnost (\"Risikogesellschaft - Auf dem Weg in eine andere Moderne\", 1986), která byla přeložena do více než 15 světových jazyků (česky r. 2004). Mezi jeho další významné práce patří \"Gegengifte\" (1988), \"Das ganz normale Chaos der Liebe\" (spolu s manželkou Elisabeth Beck-Gernsheimovou, 1990), \"Die Erfindung des Politischen\" (1993, česky jako Vynalézání politiky r. 2007). Spolu s Anthony Giddensem a Scottem Lashem napsal \"Reflexive Modernization\" (1994). Dalším jeho vlastním dílem byla kniha s názvem \"Was ist Globalisierung\" (1997, česky jako Co je to globalizace? Omyly a odpovědi r. 2007), následovaná po dvou letech \"Schöne neue Arbeitswelt\" (1999). Další publikací zabývající se vlivy globalizace byla \"Macht und Gegenmacht im globale Zeitalter: Neue weltpolitische Ökonomie\" (2002, česky jako Moc a protiváha moci v globálním věku: Nová ekonomie světové politiky r. 2007).", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní teze.", "content": "Zabývá se mj. tématem globalizace a jejích důsledků: společenských změn jako jsou individualizace a sociální nerovnost. Ve svých, často esejistickou formou psaných, dílech razí celou řadu termínů jako „společnost rizika“ (\"Risikogesellschaft\"), kosmopolitismus, individualizace, deinstitucionalizace, detradicionalizace nebo pluralizace a v okruhu problémů souvisejících s globalizací např. „druhá moderna“, globalismus, globalita atd. Beck je z národohospodářského hlediska zastáncem stanovení nových priorit: Vzhledem k tomu, že vlivem automatizace již nelze dosáhnout úplné zaměstnanosti, národní řešení jsou nerealizovatelná a „neoliberální medicína“ neúčinkuje, budou státy nuceny garantovat základní příjem a umožnit tak ve větší míře občansko-společenskou práci. Takovéto řešení bude ovšem uskutečnitelné jen tehdy, podaří-li se na evropské nebo – v optimálním případě – na různých nadnárodních úrovních prosadit jednotné hospodářské a sociální standardy. Jen tehdy bude možné, aby jako protipól nadnárodních koncernů byly vytvořeny nadnárodní státy, jež by kontrolovaly jejich činnost a omezovaly jejich moc. Svět se stal společností rizika (\"Weltrisikogesellschaft\"). Jedním z aspektů, které tento proces pomáhají ozřejmit, je kosmopolitní vědomí společného ohrožení terorismem. Beck je přesvědčen, že bez vybudování mezinárodních právních a soudních instancí nelze v budoucnu dospět k mírovému řešení nadnárodních konfliktů. Nazývá to právním pacifismem (\"Rechtspazifismus\").", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Ulrich Beck čelí kritickým námitkám z různých směrů. Obecně mu je vytýkáno, že:", "section_level": 1}, {"title": "K individualizaci.", "content": "Beck zkoumá to, co zprvu nazývá individualizací pracovního trhu (\"Arbeitsmarktindividualisierung\") a později pod pojmem individualizace (\"Individualisierung\") zevšeobecňuje na celou společnost. To však zachycuje pouze povrchní jev: oslabování nebo odstranění stabilních souvislostí mezi chováním jedince a sociálními prvky, jako jsou třeba přináležitost ke společenské vrstvě či prostředí. Individualizace označuje, jak je to obvyklé v průzkumu trhu nebo ve výzkumech veřejného mínění, jen nápadné statistické shody ve výskytu určitých kombinací symptomů. Významnější fenomény individuace resp. zvláštností způsobu života naproti tomu tímto pojmem nejsou tematizovány. Na tuto kritiku Beck odpovídá (1979): \"„Spor o myšlenku individualizace je stejně starý jako tato myšlenka sama. Řekněme si hned na začátku: neočekávejme, že bude touto knihou uzavřen. K tomu je tato myšlenka, jak kritici správně poznamenávají, příliš proměnlivá. V diskusi nalezneme téměř stejný počet výkladů, kolik je souhlasných a nesouhlasných hlasů. Na druhé straně jsem opravdu přesvědčen, že tato teze – a zejména rozmanité pokusy produktivně z ní těžit – je pro německou sociologii velmi inspirativní a ponese i v budoucnu plody.“ – Ulrich Beck/Peter Sopp\" Kritikové tuto Beckovu repliku hodnotí jako nezávaznou povrchní odpověď podle zásady „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Podle nich je nedostatkem to, že jak nejednoznačnost teze individualizace, tak i množství jejích interpretací, nepoukazují k platnosti výchozí teze, ale spíše jen názorně předvádějí základní problematiku. Navíc mnoho let trvající široká diskuse o této nejasně definované myšlenky brání rozvoji realistické sociologie současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "K modernizaci.", "content": "Teze reflexivní modernizace (\"reflexive Modernisierung\") jen okrajově bere zřetel na národní socialismus první poloviny 20. století. Beck to pojmenovává lapidárně jako „přelom moderny“ resp. jako „antimodernu v moderně“.", "section_level": 2}, {"title": "K politice zaměstnanosti a základnímu příjmu.", "content": "Beck před časem překvapivě začal otevřeně obhajovat návrh na zavedení základního příjmu (\"Grundeinkommensvorschlag\"), přestože předtím po léta zastával opačný názor. Na přelomu let 1996/1997 spolupracoval na zprávě Bavorsko-saské komise budoucnosti (Kurt Biedenkopf a Meinhard Miegel) a pokusil se formulovat koncept občanské práce a obecně prospěšného podnikání pro ty, kdo nemohou najít zaměstnání. Vycházel přitom z předpokladu, že v budoucnu práce pro všechny už nebude dostupná. Občanské práce (\"Bürgerarbeit\") mají k obecnému prospěchu vykonávat ti, kdo nemohou nalézt výdělečnou činnost. Beck se zde přidržuje principů pracovní etiky výdělečné práce (\"Erwerbsarbeit\") jakožto normálního stavu přesto, že současně plnou zaměstnanost považuje za nepravděpodobnou. Kritikové namítali, že tato koncepce, podle níž by stát občanskou práci uznával a finančně odměňoval, by vedla k obrovské byrokratizaci a ke komercionalizaci dobrovolných aktivit. Někteří mu dokonce předhazovali, že občanská práce představuje horrorový technokratický scénář moderní donucovací pracovny, protože nezaměstnaní by tak byli úředně postaveni pod kuratelu pracovní etiky a nuceni přijmout státem kontrolovanou občanskou práci jako dodatečný zdroj příjmů. V posledních letech uzavřel Ulrich Beck intelektuální spojenectví s Anthony Giddensem, jež se vyvíjelo souběžně s politikou rudo-zelené koalice Gerharda Schrödera (\"Agenda 2010\") a reformami trhu práce Tonyho Blaira. Oba se přitom ovšem upsali koncepcím, jež jsou duchu základního příjmu zcela protichůdné: modelu \"\"workfare\"\" resp. technokratickému „\"aktivizujícímu sociálnímu státu\"“. Ti z makroekonomů v anglosaské oblasti, kteří se odvolávají na neokeynesiánské principy, Becka kritizují za jeho tvrzení, že účinná státní politika zaměstnanosti už dnes není možná.", "section_level": 2}, {"title": "K rizikové společnosti.", "content": "Myšlenka, že svět se stal rizikovou společností implikuje, že globální síť má charakter společnosti. Tento názor není obecně sdílen. Sociologie katastrof (\"Katastrophensoziologie\") je v opozici k Beckově tezi, že rizika, o nichž mluví, působí vyvažujícím způsobem.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Úvod do problematiky: Česky dosud vyšlo mj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ulrich Beck (15. května 1944, Słupsk, Polsko – 1. ledna 2015) byl jeden z nejvýznamnějších německých sociologů. Do července 2009 přednášel jako profesor sociologie na Univerzitě Ludvíka Maximiliána v Mnichově, kde také žil. Byl hostujícím profesorem na London School of Economics and Political Science.", "tgt_summary": "Ulrich Beck (15 May 1944 – 1 January 2015) was a well known German sociologist, and one of the most cited social scientists in the world during his lifetime. His work focused on questions of uncontrollability, ignorance and uncertainty in the modern age, and he coined the terms \"risk society\" and \"second modernity\" or \"reflexive modernization\". He also tried to overturn national perspectives that predominated in sociological investigations with a cosmopolitanism that acknowledges the interconnectedness of the modern world. He was a professor at the University of Munich and also held appointments at the \"Fondation Maison des Sciences de l’Homme\" (FMSH) in Paris, and at the London School of Economics.", "id": 1283857} {"src_title": "Papamobil", "tgt_title": "Popemobile", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před nástupem automobilů byla používána nosítka v podobě trůnu, tzv. gestatoria, která neslo dvanáct mužů. Potřeba reprezentativního automobilu pro hlavu římskokatolické církve se ukázala již v dobách raného automobilismu. Mnozí výrobci aut přicházeli již od konce 19. století se speciálně upravenými automobily pro papeže. Například Ford nabídl upravené prezidentské limuzíny. V roce 1930 věnovala společnost Mercedes-Benz Piovi XI vůz typu Nürnberg 460, kromě dalších vozů Mercedes používal papež též vozy italských značek nebo Citroën. Během návštěvy Pavla VI. v New Yorku a v Bogotě v 60. letech 20. století sloužil papeži speciálně vybavený vůz Lehmann-Peterson. Nicméně se však stále ještě nejednalo o klasický „papamobil“ jaký se objevil až po pontifikátu Jana Pavla II., tedy upravené bílé terénní auto. První papamobil byl použit pro papeže Jana Pavla II. na jeho cestě do Polska, kdy jako vozidlo posloužilo otevřené nákladní auto \"Star 660 M2\" od polského výrobce. Původní použité vozidlo se ale do dnešních dnů nezachovalo; dvě skupiny tvrdí, že mají původní podvozek (jeden vlastní podnikatel Marek Adamczak, druhý, s nečitelným číslem, Muzeum přírody a techniky ve městě Starachowice), dále se dochovalo pět kol, kus motoru, chladič. Během návštěvy papeže v Británii v roce 1979 byl použit upravený automobil typu Ford Transit, o rok později při návštěvě západního Německa mohli věřící a poutníci spatřit hlavu katolické církve v přestavěném terénním automobilu Mercedes-Benz 230 G. Vozy této značky se začaly v pozdějších dobách používat stále častěji a i dnes je německý výrobce luxusních automobilů významným dodavatelem \"papamobilů\". První moderní papamobil současného vzhledu se objevil roku 1980, kdy na terénní podvozek byla přidána skříň z plexiskla, která umožňovala snazší průjezd mezi věřícími, ochranu před počasím a lepší viditelnost papeže v davu. Od roku 1981 byly papamobily vybaveny neprůstřelným sklem, poté co na papeže Jana Pavla II. byl spáchán neúspěšný atentát. Během návštěvy papeže v Kanadě v roce 1984 byl použit speciální vůz postavený firmou Thibault Fire Engine Company v Pierreville v Kanadě. Opětovně se s ním papež svezl při návštěvě Kuby v roce 1998. Od roku 2005 je tento vůz v kanadském národním technickém muzeu.", "section_level": 1}, {"title": "Mercedes-Benz ML 430.", "content": "V roce 2009 papež použil na návštěvu Česka dva (jeden do Brna a druhý do Prahy) upravené vozy Mercedes-Benz ML 430, osmiválec o objemu 4,3 litru schopný maximálního výkonu 279 koní. Rozvor náprav automobilu je 2,8 metru, ze stran i podvozek je navíc pancéřovaný a celý stroj váží okolo 4 tun. V přední části se nachází místo pro řidiče, v zadní pak upravená vyvýšená kabina chráněná 3 centimetry silným neprůstřelným sklem umožňující papeži pohodlně sedět během cesty. Do papežovy kabiny se vejdou ještě jeho dva pobočníci, kteří podobně jako papež nastupují do kabiny ze zadní části vozidla. Papež usedá na křeslo z bílé kůže, které je vyzvednuto do vyvýšené pozice hydraulickým výtahem. Pro případ nenadálé poruchy je automobil vybaven duplikátním systémem zapalování. Pomocí mikrofonů je zajištěna komunikace papeže s posádkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papamobil je zvláštní druh automobilu, který slouží pro přepravu a ochranu papeže v průběhu jeho venkovních cest. Původně byl papamobil navržen pro zviditelnění papeže během přesunu skrze davy věřících. Existuje celá řada aut, která jsou speciálně upravena pro potřeby papeže. Ta se v průběhu let vyvíjela, bylo používáno několik druhů aut. Nejznámější je papamobil, který používá hlava katolické církve pro zahraniční cesty. Tím je v současnosti k roku 2009 speciálně upravený Mercedes-Benz ML 430. První papamobil svezl papeže Jana Pavla II. na jeho první cestě do Polska coby nově zvoleného papeže. Existují různé varianty papamobilu, některé mají otevřenou střechu, takže papež může žehnat věřícím přímo, u jiných je papež chráněn neprůstřelným sklem (v případě Mercedesu ML 430 až 3 cm silným). V současnosti je hlavním dodavatelem papamobilů německá automobilka Mercedes-Benz.. Dnešní papamobily mají registrační značku „SCV 1“, což je zkratka pro stát Vatikán (Stato della Citta del Vaticano). Od dob Jana Pavla II. provozuje Vatikán současně několik obrněných papamobilů, v řadě zemí však při návštěvách používal speciální vozy místních automobilek. Když byly do České republiky v roce 2009 dopraveny dva papamobily shodného typu (jeden do Prahy a jeden do Brna), podle tiskových zpráv měly oba shodnou registrační značku; ze zpráv vyplývá, že všechny papamobily mají shodnou registrační značku. Přestože se o bezpečnosti hlavy katolické církve velmi často diskutuje, používají se hlavně při akcích na Svatopetrském náměstí často papamobily otevřené. To již vedlo k několika incidentům; například v roce 2007 27letý muž přeskočil bezpečnostní pásku a pokoušel se vniknout dovnitř do vozidla. Papež Benedikt XVI. však nebyl zraněn a incidentu si ani nevšiml.", "tgt_summary": "A popemobile is a specially designed motor vehicle used by the pope of the Catholic Church during public appearances. It is usually considered as the successor to the antiquated \"sedia gestatoria\" and was designed to allow the pope to be more visible when greeting large crowds. There have been many different designs for popemobiles since Pope Paul VI first used a modified Lincoln Continental to greet crowds in New York City in 1965. Some are open air while others have bulletproof glass walls to enclose the pope (deemed necessary after the 1981 Pope John Paul II assassination attempt). Some allow the pope to sit, while others are designed to accommodate him standing. The variety of popemobiles allows the Roman Curia to select an appropriate one for each usage depending upon the level of security needed, distance, speed of travel, and the pope's preferences. The vehicle registration plates of Vatican City all begin with the letters \"SCV\", abbreviation of the Latin \"Status Civitatis Vaticanae\" (\"Vatican City State\"), followed by the vehicle fleet number. The registration plate for the Ford Focus currently used by Pope Francis is \"SCV 00919\". In the past, the popemobile has typically used registration plate \"SCV 1\", but plates \"SCV 2\" to \"SCV 9\" have also been used.", "id": 829242} {"src_title": "Marco Hietala", "tgt_title": "Marco Hietala", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Připojil se ke skupině Nightwish v roce 2002, kdy nahráli album Century Child, a nahradil tak předchozího baskytaristu Sami Vänska. Byl také hostujícím hudebníkem v Delain, skupiny složené především ze Gothic metalových a Symphonic metalových hudebníků, například bývalým klávesistou skupiny Within Temptation, Martijinem Westerholt. Hietala je také členem skupin Sinergy, Tarot a Northern Kings. Od jeho příchodu do Nightwish bylo několik písní napsáno jako duet pro něj a bývalou zpěvačku Nightwish, Tarju Turunen. Příkladem je coververze písně „The Phantom of the Opera“, uveřejněná na jejich albu Century Child. Po příchodu Marca také nahráli Nightwish několik cover verzí známých metalových písní. Při koncertech Nightwish zazněly písničky jako \"Crazy Train\" od Ozzyho Osbourna, \"Wild Child\" od W.A.S.P., \"Don't Talk to Strangers\" od Dia, \"Symphony of Destruction\" od Megadeth, a také jeden z jejich nejznámějších coverů - \"High Hopes od Pink Floyd\". Některé z těchto písní se Nightwish rozhodli později i uveřejnit na svých albech. Hietalův hlas se už více uplatnil v albu Dark passion Play', vydaného v září roku 2007. V tomto albu zpívá i sólově, a napsal také některé celé písně jako „The Islander“, ve které hraje na akustickou kytaru namísto baskytary. Na tomto albu už ale není zpěvačka Tarja Turunen, ale nová zpěvačka Nightwish Anette Olzon. V posledním albu Nightwish - Imaginaerum (dřívější název Imaginarium) složil hudbu i text k písni The Crow, The Owl and Dove. Ve skupině Delain hrál Hietala na basovou kytaru v albu „Lucidity“ a v tom samém albu byl také hlavním zpěvákem. Jeho hlas je také slyšet ve dvou písních v pozdějším albu Delain April Rain. V březnu 2009 se Marco přidal ke skupině Sapattivuosi. Společně nahráli například coververze písní skupiny Black Sabbath, ale ve finštině. V květnu 2019 vydal pod svým rodným jménem Marko Hietala první sólové album Mustan sydämen rovio nahrané ve finštině. Album obsahuje písně, které byly příliš osobní na to, aby je vydal s některou z kapel, ve kterých vystupuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Marco používá baskytary značky Warwick, především 4-strunné modely Infinity a Vampyre laděné na standard D (DGCF) nebo na DROP C (CGCF).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Hietala je ženatý a má dvě děti, chlapce - dvojčata. On a jeho rodina žijí ve městě Kuopio ve Finsku. Když zrovna není na turné, libuje si ve čtení knih (hlavně fantasy a sci-fi), hraní videoher a sledování filmů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marko Tapani \"Marco\" Hietala (* 14. ledna 1966, Tervo, Finsko) je finský heavy metalový zpěvák a baskytarista. Je znám především jako baskytarista, zpěvák a skladatel symphonic metalové skupiny Nightwish. Je také baskytaristou, zpěvákem a textařem heavy metalové skupiny Tarot.", "tgt_summary": "Marko Tapani \"Marco\" Hietala (born 14 January 1966) is a Finnish heavy metal vocalist, bassist and songwriter. Internationally, he is most known as the current bassist, male vocalist and secondary composer to Tuomas Holopainen, of the symphonic metal band Nightwish. He is also the vocalist and bassist as well as composer and lyricist for the heavy metal band Tarot. He is also a member of the supergroup Northern Kings, and portrayed one of the main characters in Ayreon's 2013 album \"The Theory of Everything\".", "id": 1841476} {"src_title": "Čupakabra", "tgt_title": "Chupacabra", "src_document": [{"title": "Čupakabra jako moderní mýtus.", "content": "V moderním kontextu je slovo čupakabra spojováno se zprávami o spatření neznámého zvířete poprvé zaznamenanými v Portoriku a posléze v Mexiku a Spojených státech (zde zejména v latinskoamerické komunitě). První očitá svědectví byla nahlášena v Portoriku v roce 1995. Od té doby byl čupakabra údajně zpozorován dále na severu (až po Maine), dále na jihu (až po Chile), a dokonce i mimo americký kontinent (v Rusku a na Filipínách). Nejvíce svědectví o zahlédnutí čupakabry však pochází z Mexika a jihozápadu USA (Texas, Nové Mexiko). Biologové a přírodovědci jsou toho názoru, že čupakabra je pouhou moderní pověstí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Fyzický popis čupakabry není ve všech svědectvích stejný. Podle prvních svědků z Portorika to má být malý, štíhlý, chlupatý humanoid, s útlou malou čelistí a černýma očima, který se kromě masa a krve živí také melouny. Jiní viděli těžkopádné lysé zvíře velikosti malého medvěda s řadou ostnů sahajících od krku až po ocas, nebo naopak lehké zvíře pohybující se po zadních končetinách jako klokan. Podle některých zpráv může mít i křídla podobná netopýřím. Zbarvení má být šedé, pestré, nebo proměnlivé jako u chameleona. Popisy se shodují na několika charakteristikách: lysé kůži, pohybu po zadních končetinách, dlouhých tesácích a inteligentních, téměř lidských očích mandlového tvaru. V letech 2004–2011 byl několikrát vyfotografován, uloven nebo byla nalezena uhynulá zvířata pokládaná za čupakabru. Vždy se však jednalo o kojota nebo domácího pejska postiženého kožní nebo jinou chorobou (nejčastěji svrabem), takže zvířata byla lysá, případně i jinak zdeformovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé zaznamenané útoky se odehrály v květnu 1995 v Portoriku. Bylo nalezeno osm mrtvých ovcí, každá se třemi kousnutími v oblasti hrudníku a zcela bez krve. Téhož roku v srpnu uhynulo v portorickém městě Canóvanas údajně 150 hospodářských a domácích zvířat a jedna svědkyně, Madelyne Tolentino, nahlásila spatření čupakabry. Místní se původně domnívali, že zvířata v Portoriku zabíjel jakýsi satanistický kult. Podobný případ se odehrál v roce 1975 v městečku Moca, ovšem tam byla smrt zvířat přisouzena Upíru z Moca (el gracinha de Moca). Nahlášených zabití a záhadných úmrtí zvířat na ostrově přibývalo, přičemž z každého byla několika okrouhlými rankami vysáta krev. Termín el chupacabras prý zavedl portorický komik a podnikatel Silverio Pérez brzy po ohlášení prvních incidentů v tisku. Krátce po prvních zprávách o čupakabrovi v Portoriku byla zaznamenána úmrtí zvířat v dalších zemích, jako je Dominikánská republika, Argentina, Bolívie, Chile, Kolumbie, Honduras, Salvador, Nikaragua, Panama, Peru, Brazílie, USA a Mexiko.", "section_level": 1}, {"title": "Čupakabra v České republice.", "content": "V dubnu 2015 v brněnské městské části Kohoutovice procházející se žena spatřila a vyfotografovala neznámé zvíře. V diskuzích a médiích bylo následně označeno za čupakabru. Podle vyjádření zoologů šlo pravděpodobně o vyhublého bezsrstného psa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čupakabra (mužský rod, ze španělského el chupacabras, výslovnost: / tʃupa'kabɾa /, složené ze slov \"chupar\" – „vysávat“, a \"cabra\" – „koza“, doslova „vysávač koz“) je pověstné zvíře údajně žijící v některých částech Severní a Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "The chupacabra or chupacabras (, literally \"goat-sucker\"; from \"chupar\", \"to suck\", and \"cabra\", \"goat\") is a legendary creature in the folklore of parts of the Americas, with its first purported sightings reported in Puerto Rico. The name comes from the animal's reported habit of attacking and drinking the blood of livestock, including goats. Physical descriptions of the creature vary. It is purportedly a heavy creature, the size of a small bear, with a row of spines reaching from the neck to the base of the tail. Eyewitness sightings have been claimed in Puerto Rico, and have since been reported as far north as Maine, and as far south as Chile, and even being spotted outside the Americas in countries like Russia and the Philippines, but many of the reports have been disregarded as uncorroborated or lacking evidence. Sightings in northern Mexico and the southern United States have been verified as canids afflicted by mange. According to biologists and wildlife management officials, the chupacabra is an urban legend.", "id": 2338868} {"src_title": "Bertrada z Montfortu", "tgt_title": "Bertrade de Montfort", "src_document": [{"title": "Cesta na francouzský trůn.", "content": "Bertrada se narodila jako dcera hraběte Simona z Montfortu a jeho druhé ženy Anežky. Po smrti rodičů roku 1087 se dostala do poručnictví strýce Viléma z Évreux. Ten mladou dívku na základě politických machinací záhy provdal. Snad roku 1089 se tak stala čtvrtou či pátou manželkou postaršího Fulka z Anjou a dala mu syna, budoucího jeruzalémského krále. Berta údajně utekla manželovi z Tours ke králi v noci 15. května 1092 a snad téhož dne se konala svatba. Král Filip kvůli této ženě zapudil svou choť Bertu Holandskou, s níž měl jediného syna. Kromě \"hříšné náklonnosti\" ke krásné Bertradě hrála svou roli také potřeba dalšího syna a podle soudobého kronikáře Viléma z Malmesbury prý také to, že zapuzená královna byla příliš tlustá. Nejostřejší byl konflikt mezi králem a odpůrci jeho sňatku s Bertradou v letech 1093–1096, kdy také reformátor Yves ze Chartres sepsal své dílo \"Panormia\" pojednávající o manželství. Dne 15. října 1094 v Autunu byl král společností dvaatřiceti biskupů a papežského legáta exkomunikován a totéž se opakovalo o rok později znovu v Clermontu, kde papež Urban II. mimo jiné také svolal první kruciátu. O dva roky později se Filip naoko \"cizoložství zřekl\" a získal papežské odpuštění. Exkomunikován byl znovu roku 1099 a roku 1104 či 1105 složil Filip společně s Bertradou v Paříži další planou přísahu, že se od sebe odloučí. Po Filipově smrti roku 1108 Bertrada odešla do Anjou, prodala svůj vdovský majetek a založila klášter v Haute-Bruyère. Poté pobývala v klášteře Fontevrault, kde o pár let později také zemřela. Předtím se však dle dobových svědectví pokusila zvrátit manželovo rozhodnutí o nástupnictví na francouzském trůně tím, že chtěla nechat jeho nástupce, syna z prvního manželství s Bertou Holandskou Ludvíka otrávit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bertrada z Montfortu (1060 – po 1115, klášter Fontevrault) byla hraběnkou z Anjou a poté francouzskou královnou. Filip I. ji jako vdanou ženu unesl Fulkovi z Anjou a stal se díky své hříšné náklonnosti k Bertradě bigamistou.", "tgt_summary": "Bertrade de Montfort (c. 1070 – 14 February 1117) was a queen consort of France by her marriage to Philip I of France.", "id": 383558} {"src_title": "George Eastman House", "tgt_title": "George Eastman Museum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Majetek George Eastmana, včetně jeho domu, byl odkázán po jeho smrti Univerzitě v Rochesteru. Dům se stal domovem prezidenta University of Rochester Rushe Rheese do roku 1935. Po druhé světové válce univerzita převedla majetek na dozorčí radu. George Eastman House byl pronajmut v roce 1947. Dnes jeho úplné jméno zní George Eastman House International Museum of Photography and Film neboli George Eastman House – Mezinárodní muzeum fotografie a filmu. Od samého počátku mělo muzeum za cíl a poslání shromažďovat, uchovávat a prezentovat historii fotografie a filmu. Muzeum bylo otevřeno v roce 1949, s výstavou jádra sbírky v bývalé veřejné místnosti Eastmanova domu. Původní muzejní sbírky – včetně sbírky fotografií z Občanské války Alexandra Gardnera, historické sbírky Eastman Kodak Company a sbírky Gabriela Cromera z Francie – přilákala další významné přírůstky v průběhu dalších čtyřiceti let. Celý archiv, firemní sbírky, a portfolia umělců byly darovány instituci Eastman House. Jako kurátor Mezinárodního muzea fotografie v George Eastman House pracoval v období 1948 – 1958 americký kurátor, historik umění, textař a fotograf Beaumont Newhall. Později se stal jejím ředitelem 1958 – 1971. Během působení v Eastman House byl Newhall odpovědný za shromažďování jedné z největších fotografických sbírek na světě. Jeho kniha \"The History of Photography\" zůstává jednou z nejvýznamnějších v této oblasti a stala se klasickou učebnicí historie fotografie.", "section_level": 1}, {"title": "George Eastman House Collection.", "content": "George Eastman House Collection je fotografická sbírka, která se nachází v domě George Eastmana a spravuje ji organizace a muzeum se stejným názvem – George Eastman House. Kolekce obsahuje více než 400 000 fotografií a negativů od vynálezu fotografie až po současnost. Zaměřuje se na západní americkou fotografii 19. století, ranou francouzskou fotografii a vlastní nejrozsáhlejší sbírku daguerrotypií na světě. Roku 1966 vystavoval v George Eastman House Garry Winogrand s Lee Friedlanderem, Duane Michalsem, Bruce Davidsonem a Danny Lyonem v rámci výstavy s názvem Toward a Social Landscape \"Směrem sociální krajina\". Archiv obsahuje díla autorů:", "section_level": 1}, {"title": "Archiv technologií.", "content": "Muzeum obsahuje mimo jiné také archiv technologií. Lze v něm nalézt první camery obscury, sbírku fotoaparátů Brownie, časovou osu vývoje technologií fotoaparátů, vybrané filmové kamery nebo Lumière Cinématographe. Součástí sbírky je například letecký fotoaparát Fairchild K-20 používaný během druhé světové války v letecké fotografii. Navrhla jej firma Fairchild pana Shermana Millse Fairchilda a vyráběl se pod licencí pro vojenské kontrakty.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Eastman House Museum of Photography (česky Muzeum fotografie dům George Eastmana) je fotografické muzeum v Rochesteru, státu New York, USA, které patří mezi nejstarší na světě. Otevřelo se pro veřejnost v roce 1949. Muzeum proslulo svou sbírkou fotografií a filmovým archivem; muzeum je také jedničkou v archivaci filmů a konzervaci fotografií, provádí kurzy vzdělávání archivářů a „konzervátorů“ z celého světa. Muzeum se nachází v domě, který postavil George Eastman, zakladatel společnosti Kodak. Dům byl prohlášen za národní kulturní památku v roce 1966.", "tgt_summary": "The George Eastman Museum, the world's oldest museum dedicated to photography and one of the world's oldest film archives, opened to the public in 1949 in Rochester, New York. World-renowned for its collections in the fields of photography and cinema, the museum is also a leader in film preservation and photograph conservation, educating archivists and conservators from around the world. Home to the 500-seat Dryden Theatre, the museum is located on the estate of entrepreneur and philanthropist George Eastman, the founder of Eastman Kodak Company. The estate was designated a National Historic Landmark in 1966.", "id": 975061} {"src_title": "Jones Lang LaSalle", "tgt_title": "JLL (company)", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "JLL je finanční a poradenská firma, která se zaměřuje na realitní služby a investiční poradenství. Jako člen Fortune 500 pomáhá JLL majitelům nemovitostí, nájemníkům a investorům dosáhnout svých obchodních ambicí. V roce 2016 měla společnost JLL příjmy ve výši 6,8 miliardy dolarů, příjmy z odměn ve výši 5,8 miliardy dolarů, a v zájmu svých klientů spravovala 409 milionů metrů čtverečních a dokončila prodejní akvizice a finanční transakce ve výši přibližně 145 miliard dolarů. Na konci třetího čtvrtletí roku 2017 měla JLL téměř 300 kanceláří ve více než 80 zemích světa a globálně disponovala přes 80 tisíci zaměstnanci. K 30. září 2017 měla LaSalle Investment Management ve správě nemovitosti v hodnotě 59 miliard dolarů. JLL je obchodní značka společnosti Jones Lang LaSalle Incorporated.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Několikanásobný vítěz CIJ Awards, v roce 2017 ve dvou kategoriích v rámci ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní ocenění.", "content": "LinkedIn Top Companies: Where the world wants to work now JLL ranks #21 out of 50", "section_level": 3}, {"title": "Ethisphere Institute.", "content": "Ethics Inside™ certification 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2015, 2016 World's Most Ethical Companies 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017", "section_level": 3}, {"title": "Glassdoor Employees' Choice Awards.", "content": "Highest Rated CEOs by Glassdoor in the U.S. Large Company category 2016", "section_level": 3}, {"title": "Estate Gazette Awards.", "content": "Global Real Estate Company of the Year 2015", "section_level": 3}, {"title": "Corporate Responsibility (CR) Magazine.", "content": "100 Best Corporate Citizens 2009, 2013, 2015, 2016", "section_level": 3}, {"title": "Managing Partners Forum.", "content": "MPF Awards for Client Experience Best Thought Leadership 2016", "section_level": 3}, {"title": "MPF Awards for Management Excellence.", "content": "Best Performing Property Brand 2013", "section_level": 3}, {"title": "U.S. Environmental Protection Agency.", "content": "ENERGY STAR Partner of the Year 2007, 2010, 2011, 2013, 2014, 2015 (U.S.)", "section_level": 3}], "src_summary": "JLL je mezinárodní realitní poradenská společnost s více než 92 000 zaměstnanci v přibližně 300 kancelářích ve více než 80 zemích světa. Na český trh vstoupila společnost v roce 1992. Firma se zabývá pronájmem kanceláří, obchodů a logistických parků, průzkumem trhu, oceňováním nemovitostí atd.", "tgt_summary": "Jones Lang LaSalle Incorporated (JLL) is an American commercial real estate services company. The company also provides investment management services worldwide, including services to institutional and retail investors, and to high-net-worth individuals. It is the second-largest company of its kind in the world. The company is ranked 189th on the Fortune 500.", "id": 250841} {"src_title": "Parlamentní volby v Maďarsku 2010", "tgt_title": "2010 Hungarian parliamentary election", "src_document": [{"title": "Předvolební situace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rok 2006.", "content": "Předcházející parlamentní volby v roce 2006 provázela masivní kampaň. Obě nejsilnější strany, levicová MSZP a pravicový Fidesz-MPS, si dělaly velké naděje na vítězství. Možná právě zatajování informací o skutečném stavu ekonomiky a hospodářství ze strany MSZP přispělo k jejímu vítězství. V premiérském křesle tak i nadále zůstal, v té době ještě populární, Ferenc Gyurcsány. Dne 17. září 2006 v odpoledních hodinách odvysílal Maďarský rozhlas úplný záznam z neveřejného povolebního projevu Ference Gyurcsánye k poslancům své strany, na níž emotivně a vulgárně přiznává, že v zájmu volebního úspěchu lhal o skutečném stavu ekonomiky, a že se Maďarsko podařilo udržet nad vodou jen díky boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů. Okamžitou reakcí se staly stotisícové protivládní demonstrace po celé zemi. Všichni požadovali Gyurcsányho rezignaci. Ten však ve své funkci zůstal. Jeho vláda se okamžitě stala značně nepopulární a preference MSZP začaly prudce klesat.", "section_level": 2}, {"title": "Vládní krize.", "content": "Premiér Ferenc Gyurcsány byl v čele nepopulární vlády, která zemi značně zadlužila. V roce 2008 se navíc z vládní koalice odloučil SZDSZ. To už byl krůček k vládní krizi. Ta vypukla na jaře 2009, kdy předseda vlády oznámil svou rezignaci a odchod z vedení strany. Prezident republiky László Sólyom a opoziční strany požadovaly vypsání předčasných voleb. K tomu však nedošlo a byla vytvořena úřednická vláda, v jejímž čele stanul nestraník Gordon Bajnai. Jeho vláda by měla zemi vést do termínu těchto voleb (2010) a hlavně ji dostat z hospodářské krize, která Maďarsko skutečně silně zasáhla. I přesto, že premiér Bajnai vytvořil úsporný balíček a sám bral výplatu pouze jeden forint měsíčně, Maďaři jeho vládě příliš nevěřili. Od roku 2006 je tedy maďarská pravice na velkém vzestupu. Sám předseda nejsilnější opoziční strany Fidesz Viktor Orbán se už v květnu 2009 cítil být příštím maďarským premiérem. Naopak popularita MSZP se tehdy pohybovala na historicky nejhorší úrovni od samotného vzniku strany.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do EP 2009.", "content": "Růst popularity pravicových stran se projevil již během voleb do Evropského parlamentu 2009, kdy Fidesz (v koalici s KDNP) získal 14 mandátů, zatímco levicová MSZP jen 4 mandáty. Do parlamentu se také dostala krajně pravicová strana Jobbik se ziskem 3 mandátů. Konzervativní MDF obhájilo svůj 1 mandát.", "section_level": 2}, {"title": "Kandidátky a seznamy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Registrace kandidující stran.", "content": "Strany zaregistrované u Országos Választási Bizottság (Celostátní volební výbor) pro parlamentní volby 2010. V první závorce je uvedena zkratka strany, ve druhé datum její registrace:", "section_level": 2}, {"title": "Počet jednotlivých kandidátů.", "content": "Termín pro doporučení jednotlivých kandidátů byl 19. březen 2010. Registrace kandidáta v jednomandátovém obvodu je podmíněna shromážděním 750 podpisů. Strany doporučující své kandidáty voličům: Fidesz, MSZP, Jobbik, LMP", "section_level": 2}, {"title": "Republikové kandidátky.", "content": "Republikové kandidátky stran:", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "Parlamentní volby 2010 vyhrála pravicová strana Fidesz – Magyar Polgári Szövetség, kterou vedl Viktor Orbán. Tato strana ovšem nastoupila do voleb spolu se stranou KDNP. Se ziskem 263 mandátů porazilo toto spojenectví levicovou Magyar Szocialista Párt, která v zemi vládla po dvě uplynulá volební období (osm let), ale v těchto volbách získala jen 59 mandátů, přičemž v předchozích volbách jich měla 190. Na třetím místě byla se ziskem 47 mandátů krajně pravicová strana Jobbik Magyarországért Mozgalom. Čtvrtá skončila nově vzniklá Zelená strana Lehet Más a Politika, která dostala 16 mandátů. Poslední mandát obsadil nezávislý kandidát Oszkár Molnár. Dvě tradiční politické strany po 20. letech parlament opustily. Jednalo se o konzervativní MDF a liberální SZDSZ. Paradoxně ve volbách 1990 to byly dvě nejsilnější politické strany v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky v jednomandátových obvodech.", "content": "V jednomandátových obvodech se většinovým systémem rozděluje 176 mandátů z celkového počtu 386. V případě, že některý kandidát získá již v prvním kole více jak 50 % hlasů, tak vyhrává a druhé kolo se v daném obvodu již nekoná. Pokud žádný z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu, koná se druhé kolo voleb, v němž zvítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů. Již v prvním kole voleb, které se konalo 11. dubna 2010, získalo 119 kandidátů Fidesz-KDNP nadpoloviční většinu hlasů. Ve zbývajících 56 obvodech byli rovněž nejúspěšnější kandidáti Fidesz-KDNP, ale se ziskem nižším než 50 %. Pouze v jednom budapešťském obvodu vedl kandidát levicové MSZP. Ve druhém kole, které se konalo 25. dubna 2010 v 56 obvodech, zvítězilo 53 kandidátů Fidesz-KDNP. V Budapešti vyhráli dva kandidáti MSZP (Tibor Szanyi a József Tóth). V jednom obvodu v župě Borsod-Abaúj-Zemplén zvítězil nezávislý kandidát Oszkár Molnár.", "section_level": 2}, {"title": "Politické důsledky.", "content": "Společně kandidující strany Fidesz a KDNP získaly ve volbách ústavní dvoutřetinovou většinu a měly tak otevřenou cestu ke změnám ústavních zákonů. Novým maďarským premiérem se tak stal Viktor Orbán. V reakci na nedostatečný výsledek odstoupila hned po prvním kole Ibolya Dávid z funkce předsedkyně MDF. Stejně tak po druhém kole odstoupila Ildikó Lendvai z funkce předsedkyně MSZP. První zasedání nového parlamentu proběhlo 14. května 2010. Novým předsedou parlamentu byl zvolen Pál Schmitt (Fidesz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Parlamentní volby v Maďarsku v roce 2010 byly šesté svobodné volby Maďarské republiky od pádu komunismu v roce 1989. Prezident republiky László Sólyom vypsal první kolo voleb na 11. dubna, druhé kolo na 25. dubna 2010. Výsledkem voleb je, že se do parlamentu dostaly čtyři strany a jeden nezávislý kandidát: Fidesz-KDNP (263 mandátů), MSZP (59 mandátů), Jobbik (47 mandátů), LMP (16 mandátů) a nezávislý kandidát Oszkár Molnár.", "tgt_summary": "Parliamentary elections were held in Hungary on 11 and 25 April 2010 to choose MPs for the National Assembly. They were the sixth free elections since the end of communist era. 386 members of parliament were elected in a combined system of party lists and electoral constituencies. The electoral law does not allow all adult citizens to stand for being elected unless they can validate 500 signatures of other citizens supporting their candidacy. In the first round of the elections, the conservative party Fidesz won the absolute majority of seats, enough to form a government on its own. In the second round Fidesz-Christian Democratic People's Party (KDNP) candidates won enough seats to achieve a two-thirds majority required to modify major laws and the country's constitution.", "id": 1390279} {"src_title": "Nemetschek", "tgt_title": "Nemetschek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena v roce 1963 Prof. Georgem Nemetschkem pod názvem \"Inženýrská kancelář pro stavebnictví (Ingenieurbüro für das Bauwesen)\" s těžištěm projektování nosných konstrukcí. Přitom inženýrská kancelář používala jako jedna z prvních společností v branži počítače a vyvíjela software pro vlastní potřebu. V roce 1977 zahájil Nemetschek distribuci svého \"Programového systému Statika 97/77\" pro inženýrské stavby. Na Hannoverském veletrhu (Hannover Messe) v roce 1980 prezentoval Nemetschek softwarový balík pro integrované výpočty a konstrukce standardních stavebních dílů pro masivní konstrukce. Tak byl poprvé umožněn Computer Aided Engineering (CAE) na Mikropočítačích, produkt měl dlouhá léta monopolní postavení. V roce 1981 byla založena společnost \"Nemetschek Programmsystem GmbH\", která převzala distribuci softwaru; vývoj programů prováděla nadále inženýrská kancelář Georga Nemetschka. Hlavní produkt Allplan, CAD systém pro architekty a inženýry, byl představen v roce 1984. S ním mohli projektanti modelovat budovy trojrozměrně. Koncem 80. let zahájil Nemetschek mezinárodní expanzi: v roce 1996 měla společnost dceřiné společnosti v osmi evropských zemích, distribuční partnery v devíti zemích Evropy a od roku 1992 také další vývojové stanoviště v Bratislavě, Slovensko. Koncem 90. let k tomu přibyly první koupě společností, například společnosti nabízející programy pro statiku \"Friedrich + Lochner\". Společnost vystupující od roku 1994 pod názvem Nemetschek AG šla v roce 1999 na burzu a je od té doby notována v Prime Standard ve Frankfurtu. Následovala řada převzetí podniků, mezi nimi jako jedna z největších akvizicí americká \"Diehl Graphsoft\" (dnes \"Nemetschek Vectorworks\" s produktem \"Vectorworks\") a \"MAXON Computer\" se softwarem \"Cinema 4D\" pro vizualizaci a animaci. Po fázi konsolidace následovala v roce 2006 další převzetí: přikoupením maďarské \"Graphisoft\" a belgické \"SCIA Internationa'l\" se společnost Nemetschek vypracovala k jedné z vedoucích společností nabízejících AEC softwarová řešení (Architecture, Engineering, Construction) v Evropě. Nemetschek je mj. členem \"BuildingSMART e.V.\" a \"Deutschen Gesellschaft für Nachhaltiges Bauen\" (Německá společnost pro trvale udržitelnou výstavbu) (DGNB).", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti působnosti.", "content": "Od roku 2008 působí Nemetschek AG jako holding se čtyřmi divizemi: Projektování (architektura a inženýrské stavitelství), Výstavba, Užívání a Multimedia. Pod střechou holdingu je vedeno dvanáct dalekosáhle samostatných značek výrobků.", "section_level": 1}, {"title": "Největší dceřiné společnosti.", "content": "Allplan Allplan se sídlem v Mnichově byla založena 1. ledna 2008. Vyvíjí a distribuuje dlouholetý klíčový produkt společnosti Nemetschek, výrobkovou řadu Allplan. Společnost zaměstnává podle vlastních údajů přibližně 400 zaměstnanců (2012). Allplan je platformovým softwarem pro architekty, projektanty, dodavatele staveb a facility manager pro projektování a využívání objektů a je používán po celé Evropě. Allplan Campus se obrací speciálně na studenty, internetová platforma pro školáky, studenty a učitele. Poskytuje downloady, filmy pro e-learning a materiál pro školení pro budoucí architekty, stavitelské kresliče nebo inženýry. Graphisoft Graphisoft je mezinárodně působící společnost nabízející software pro architekty. Společnost byla založena v roce 1982 a dnes zaměstnává více než 230 zaměstnanců. Centrála je v Budapešti a vlastní mezinárodní pobočky v USA, ve Velké Británii, ve Španělsku, Japonsku a v Singapuru. Software pro architekty ArchiCAD používá podle vlastních údajů ve více než 80 zemích světa přibližně 100.000 zákazníků. Vectorworks Vectorworks, dřívější \"Diehl Graphsoft\", se sídlem ve státu Columbia (Maryland), vyvíjí a distribuuje více než 20 let celosvětově software pro projektanty. Je zde zaměstnáno přibližně 90 zaměstnanců (2009). Výrobková řada Vectorworks nabízí profesionální projektová řešení pro architekty, úpravu interiérů, zábavní průmysl, zahradní a krajinnou architekturu a strojírenství. Vectorworks je podle údajů výrobce používán po celém světě v 85 zemích. Scia V roce 1974 založená Scia (název stojí pro Scientific Applications) se sídlem v belgickém Herk-de-Stad vyvíjí a distribuuje software pro statické výpočty, plánování a výrobu nosných konstrukcí s těžištěm na \"Building Information Modeling (BIM)\". Scia nv je 100% dcerou společnosti Nemetschek AG a podle vlastních údajů zaměstnává v deseti sídlech po celém světě více než 100 zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncern Nemetschek je celosvětově vedoucím výrobcem softwaru pro architekty, inženýry a stavební průmysl. Společnost vyvíjí a distribuuje řešení pro projektování, výstavbu a užívání stavebních objektů a nemovitostí jakož i multimédia. Koncern Nemetschek má podle vlastních údajů se všemi dceřinými společnostmi asi 300 000 zákazníků ve více než 142 zemích (stav 2012).", "tgt_summary": "Nemetschek Group is a vendor of software for architects, engineers and the construction industry. The company develops and distributes solutions for designing, building and managing buildings and real estate as well as multimedia.", "id": 1921601} {"src_title": "Lino Ventura", "tgt_title": "Lino Ventura", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z italské Parmy, již od osmi let žil se svou rodinou v Paříži, jeho otec krátce poté rodinu opustil, takže zůstal sám s matkou. V únoru 1942 dostal povolávací rozkaz, aby sloužil v italské armádě u horských myslivců, avšak krátce po nástupu na vojnu dezertoval zpět do Francie a už se do armády nevrátil. Už od 10 let se živil všelijak, kromě toho se věnoval i sportu. Krátce poté co se stal mistrem Evropy (v zápasení ve volném stylu) mu soupeř nešťastně zlomil nohu a tak musel vrcholového sportu předčasně zanechat, nicméně do konce svého života dále intenzivně sportoval rekreačně.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "V roce 1954 se uchytil u filmu, jeho drsný a zároveň i velice přirozený civilní herecký projev byl velice přesvědčivý. Hned ve svém prvním filmu \"Nesahejte na prachy\" si zahrál s Jeanem Gabinem, se kterým se později velmi spřátelil. Zpočátku hrál většinou jen samé drsné a tvrdé postavy, gangstery, zločince, policisty, lidi na okraji společnosti. Postupem doby se ale vypracoval i na vynikajícího charakterního herce. Kromě francouzských filmů také hrál (díky svému původu) i v celé řadě italských filmů. Přátelil se také s šansoniérem Jacquesem Brelem, se kterým natočil snímek \"Daleký západ\". Za ztvárnění postavy Jeana Valjeana ve snímku Ubožáci natočeném v roce 1982 byl nominován na Césara. Bránil se všem cenám a oceněním i poctám, odmítl převzít i vysoké francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie. Během své kariéry natočil zhruba 70 filmů. I přes lákavé nabídky ale nikdy nevstoupil na divadelní jeviště, snad proto, že byl herec samouk.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Společně se svojí manželkou se velmi intenzivně věnoval charitativní činnosti. Jejich dcera Linda byla zdravotně postižená a proto se věnovali především postiženým dětem. Jeho žena Odette Lecomte v roce 1987 obdržela za svoji charitativní činnost Řád čestné legie. Zemřel náhle v roce 1987 na infarkt. Je pohřben na hřbitově ve francouzské obci Le Val-Saint-Germain.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lino Ventura, rodným jménem Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura (14. července 1919, Parma – 22. října 1987, Saint-Cloud), byl francouzsko-italský filmový herec a sportovec italského původu, mistr Evropy v zápase ve volném stylu pro rok 1950 ve střední váze, muž sveřepého vzezření a citlivé duše.", "tgt_summary": "Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura (14 July 1919 – 22 October 1987) was an Italian actor who grew up in France and starred in many French films. Born in Italy, he was raised in Paris by his Italian mother. After a first career as a professional wrestler was ended by injury, he was offered a part as a gang boss in the Jacques Becker film \"Touchez pas au grisbi\" (1954) and rapidly became one of France's favourite film actors, playing opposite many other great stars such as Bourvil, Jean Gabin, Alain Delon, Claude Rich, Bernard Blier, Jacques Brel, Michel Serrault, Jean-Paul Belmondo, and working with other leading directors such as Louis Malle, Claude Sautet, Claude Miller, and the great script writer Michel Audiard. Usually portraying a tough man, either a criminal or a cop, he also featured as a leader of the Resistance in the Jean-Pierre Melville directed \"Army of Shadows\" (\"L'armée des ombres\", 1969). Having a daughter born handicapped, he and his wife founded a charity Perce-Neige (Snowdrop) which aids disabled children and their parents. Though he never renounced his Italian citizenship, he was voted 23rd in a poll for the 100 greatest Frenchmen.", "id": 695212} {"src_title": "Business Software Alliance", "tgt_title": "BSA (The Software Alliance)", "src_document": [{"title": "BSA v ČR.", "content": "V současné době nemá BSA v České republice žádnou právní subjektivitu. Původně zde působila pod názvem BSA CS, ale v roce 1999 prohrála soudní spor s firmou Digisys s.r.o. a měla dle rozsudku zaplatit pokutu 300 tis. Kč + soudní výlohy. BSA CS ovšem zaplacení pokuty odmítla a svou českou pobočku rozpustila. Od té doby působí BSA výhradně ze zahraničí, čímž komplikuje svou případnou další právní postižitelnost. Zdá se, že dále používá už jen služby českých právních kanceláří. V roce 2008 se BSA chtěla zaměřit na malé a střední firmy, kde se podle Jana Hlaváče podle dostupných analýz vyskytovalo nejvíce nelegálního softvare. V červenci 2013 představila kampaň založenou na placeném udávání. Podle zástupce BSA Jana Hlaváče získala BSA od lovců pirátů přes 150 oznámení, z nichž 30 se dostalo do fáze podání trestního oznámení a první výplaty za tato oznámení měly proběhnout do léta, přičemž v průběhu celého roku 2014 mělo být na těchto odměnách vyplaceno celkem přes milion korun. Protože jsou za odhalení pirátů vypláceny odměny, stále více „lovců pirátů“ vystupuje z anonymity. Podle Jana Hlaváče je nejtypičtějším agentem nespokojený bývalý zaměstnanec.", "section_level": 1}, {"title": "Obesílání podnikatelů.", "content": "V dubnu 2011 BSA rozeslala dopis 12 tisícům podnikatelů s podezřením o užívání nelegálních programů a žádala od nich prověření, že se u nich nelegální softvare nepoužívá. V případě, že jejich software je v pořádku, žádala BSA do 14 dnů odeslat o této skutečnosti čestné prohlášení. Pokud by si podnikatel nebyl jistý, měl se registrovat do legalizačního programu na stránkách BSA. Přestože dopis nemá žádnou právní váhu a právníci radí na takový dopis nereagovat, mnozí podnikatelé sami sebe přivedou do problémů tím, že odpoví. Podle statistika BSA na podobný dopis reagovala asi polovina obeslaných firem a 11 % firem se zúčastnilo legalizačního programu. Jan Hlaváč se k obesílání vyjádřil, že: Toto prohlášení ale neodpovídá na otázku odkud BSA vzala všechny adresy, proč je přesvědčena, že dané firmy porušují zákon, a proč používá termín „obsílka“. Na začátku roku 2015 BSA rozeslala přibližně deseticům firem varovnou obsílku, že možná používají nelegální software, a vyzvala k doložení, že se software používají legálně. Podle Jana Hlaváče BSA často provádí na internetu tzv. kontrolní nákupy, ze kterých bylo zjištěno, že až 80 % nabízeného software nemá řádnou licenci nebo se jedná o padělek. V roce 2016 se proto v době před vánočními svátky BSA rozhodla zaslat varování před nelegálními praktikami, které zaznamenala na tuzemském trhu, 10 tisícům malých a středních firem. Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů lze hromadné odesílání dopisů BSA podnikatelům považovat za spam, podle BSA se o spam nejedná, podle ní jde o přímý marketing, který probíhá v souladu se zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Obesílání institucí.", "content": "V roce 2013 rozeslala strašící dopisy 7000 „organizacím veřejného sektoru, orgánů veřejné správy či místní samosprávy“. Obsílka se tvářila úředně a naprosto oficiálně, ale měla pouze nahnat strach a pochyby.", "section_level": 2}, {"title": "Co má probíhat a probíhá po udání.", "content": "V roce 2015 se redaktor serveru Měšec.cz rozhodl otestovat, co se stane po kliknutí na tlačítko \"Vím o pirátství a chci odměnu\" na stránce softwarelegalne.cz, v testu vystupoval jako jeho vlastní bývalá zaměstnankyně na pozici účetní. V září 2015 sám sebe udal, v prosinci 2015 už dostal zprávu od advokátní kanceláře, že byla zahájena procedura, která může mít za následek vznik nároku na odměnu podle pravidel BSA. Koncem ledna 2016 byl kontaktován policí se žádostí o zkontaktování se s policií. Protože k testu použil i IP adresu vydavatele, byl policií kontaktován i vydavatel. Protože cílem testu nebylo testování policie, redaktor se začátkem března 2017 spojil s příslušným policejním komisařem, aby mu vysvětlil, že jde o test, co se stane po odeslání hlášení přes tlačítko na webu BSA. Následně byla u u redaktora provedena domovní prohlídka a kontrola software. Redaktor při svém testu zjistil, že proces probíhá jinak, než jak by měl probíhat podle Jana Hlaváče. Neproběhl telefonický kontakt s oznamovatelem ani nebylo navrženo osobní setkání k prověření oznamovatele. S oznamovatelem nebyla sepsána smlouva, která má být podle Jana Hlaváče s oznamovatelem sepsána po vyhodnocení případu jako relevantního a vhodného pro podání trestního oznámení. Vymyšlený příběh redaktora musel být zřejmě dostatečně hodnověrný, protože podle Jana Hlaváče se BSA anonymními oznámeními zabývá jen ve výjimečných případech. Po podání trestního oznámení by pak podle Jana Hlaváče měla Policie ČR provést u obviněného audit používaného software pomocí speciálního softwarového nástroje, ovšem při domovní prohlídce u redaktora žádný speciální softwarový nástroj použit nebyl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Business Software Alliance (BSA) je sdružení firem působící ve více než 80 zemích světa, prosazující zájmy softwarového průmyslu. Mezi členy BSA patří například Adobe Systems, Autodesk, Microsoft. Veřejně známa je BSA zejména svými \"protipirátskými\" aktivitami a kampaněmi proti nelegálnímu používání počítačových programů. Například v říjnu 2009 organizace v České republice představila kampaň, v jejímž rámci vyzývá firmy, aby udávaly svou konkurenci používající nelegální software. Podle BSA lze označit za piráta kohokoli, kdo používá nelegální software.", "tgt_summary": "The Software Alliance, also known as BSA, is a trade group established by Microsoft in 1988 to represent commercial software makers. It is a member of the International Intellectual Property Alliance. Its principal activity is trying to stop copyright infringement of software produced by its members. Founded as the Business Software Alliance, it dropped \"Business\" from its name in October 2012, and styles itself \"BSA | The Software Alliance\". It is funded through membership dues based on member company's software revenues, and through settlements from companies it successfully brings action against. Many Microsoft EULAs include a clause requiring users to agree to audits by software companies.", "id": 1007909} {"src_title": "Philip Carteret", "tgt_title": "Philip Carteret", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Philip Carteret se narodil roku 1733 na ostrově Jersey. Jeho otcem byl Charles de Carteret a matkou Françoise Marie de Saint-Paul. K námořnictvu se Carteret přidal v anglickém Plymouthu ve 14 letech a účastnil se několika různých expedic. V hodnosti nadporučíka se na lodi HMS \"Tamar\" zúčastnil expedice Johna Byrona. V roce 1766 byl povýšen na kapitána a svěřeno velení nad HMS \"Swallow\". Carteret společně s další lodí \"Dolphin\" pod velením Samuela Wallise měl obeplout svět; Carteret byl ve velení druhý v pořadí. Lodě poté, co propluly Magalhãesovým průlivem, byly rozděleny; navzdory poškození lodi Carteret proplul bouří a zamířil západním směrem do Tichého oceánu, hledaje „Davisovu zemi“. 3. července Carteret objevil Pitcairnův ostrov, který byl pojmenován po patnáctiletém poddůstojníkovi Robertu Pitcairnovi, který ostrov jako první spatřil a v noci z 24. na 25. srpna Carteretovy ostrovy. V roce 1767 objevil nové souostroví v průlivů svatého Jiří, mezi Novou Británií a Novým Irskem, které pojmenoval ostrovy vévody z Yorku. Pro Evropu také znovuobjevil Šalamounovy ostrovy, poprvé spatřené Španělem Álvarem de Mendañou roku 1568. 20. března 1769 dorazil zpět Anglie. V následujících letech se vrátil na Jersey, kde se stal pánem v Trinity a angažoval se v jerseyjské politice. Ze své cesty kolem světa se vrátil s nalomeným zdravím, od britské Admirality dostal jen malou odměnu. V té době byl ke kariérnímu postupu v námořnictvu zapotřebí vlivný patron, kterého však Carteret neměl. To i jeho stížnosti na nevhodnost lodi \"Swallow\" pro plavbu kolem světa způsobily, že jeho žádosti o přidělení nové mise roku 1769 nebylo vyhověno. Protože pobíral jen polovinu platu, uspořádal petici mezi námořními důstojníky za zvýšení platů o polovinu; mnohým důstojníkům byl žold skutečně zvýšen, avšak samotnému Carteretovi ne. Mezitím roku 1773 vydal svou knihu o své plavbě kolem světa, která se stala součástí syntetického díla \"An Account of the Voyages undertaken by Byron, Wallis, Carteret and Cook\"; nicméně editor John Hawkesworth v jeho knize provedl mnohé změny a tak Carteret připravil znovu svou vlastní verzi (kterou však vydala až Hakluyt Society roku 1965). V roce 1779 byl pověřen velením nové expedice. Carteretova nová loď, 44dělová HMS \"Endymion\" se měla připojit k loďstvu admirála Rodneyho. Přestože výprava měla potíže v kanálu La Manche, v Senegalu i poblíž Závětrných ostrovů, kde v hurikánu Carteret málem zahynul, doplula výprava podle instrukcí Admirality do Západní Indie. Navzdory čtyřem dalším kořistním lodím, kterými v Západní Indii disponoval, byl Philip Carteret vyplacen a \"Endymion\" přidělena jinému kapitánovi. Do Anglie se vrátil roku 1781. Všechny jeho protesty a žádosti o novou loď byly neúspěšné. Roku 1792 utrpěl mrtvici a vrátil se do jihoanglického Southamptonu. O dva roky později byl povýšen na kontradmirála. Zemřel roku 1796 a byl pohřben v katakombách v southhamptonského kostela Všech svatých.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 5. května 1772 se Philip Carteret v Londýně oženil s Mary Rachel Silvesterovou, s níž měl čtyři děti. Z nich se pouze dvě dožily dospělosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Philip Carteret (také Philippe de Carteret (22. leden 1733 Trinity Manor, Jersey – 21. červenec 1796 Southampton) byl britský námořní důstojník a objevitel francouzského původu. Podílel se na britské cestě kolem světa roku 1766, kde pro Velkou Británii znovuobjevil mnohé ostrovy, které před ním objevili španělští mořeplavci.", "tgt_summary": "Philip Carteret, Seigneur of Trinity (22 January 1733, Trinity Manor, Jersey – 21 July 1796, Southampton) was a British naval officer and explorer who participated in two of the Royal Navy's circumnavigation expeditions in 1764–66 and 1766–69.", "id": 2323950} {"src_title": "Antonello da Messina", "tgt_title": "Antonello da Messina", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Ačkoli byl Antonello už za svého života uznávaný malíř, o jeho životě bylo málo známo, až v posledních letech se výzkum posunul. Antonello se narodil ve středostavovské rodině kameníka-mramoráře (možná i sochaře) Giovanniho de Antonia Mazona a jeho manželky Garity v Messině na Sicílii. Matčin otec se věnoval zámořskému obchodu, vlastnil loď brigantinu. O Antonellově školení svědčí zpráva z korespondence neapolského humanisty Pietra Summonte z roku 1524, podle níž byl Antonello kolem roku 1450 žákem malíře Niccoly Colantonia v Neapoli, kde byla tehdy v módě nizozemská malba s popisnými realistickými detaily a s tvářemi osvětlenými prudkým světlem. Malířství se snad učil také v Palermu. Domněnky o jeho pobytu ve Flandrech se nepotvrdily, ale flanderské zboží včetně uměleckých děl pravděpodobně dovážel Antonellův dědeček. Nejspíše z Itálie Antonello znal některá díla Rogiera van der Weyden a Jana van Eyck a na jejich základě si vytvořil vlastní styl malby. Maloval technikou tempery nebo olejomalby, převážně na dřevěnou desku. V roce 1460 pobýval s rodinou v Kalábrii, v letech 1473-74 opět v Messině a v letech 1474-1476 žil na pozvání svého sponzora v Benátkách. Tam vytvořil většinu svých dochovaných děl, setkával se tam také s Giovannim Bellinim a dalšími slavnými malíři. Jeho slavnými díly jsou - vedle jedné desítky převážně mužských portrétů - hlavně oltářní obrazy: Ukřižování se třemi kříži (1455) ze Sibiu, Kristus jako Salvator mundi nebo jako Ecce homo (1470), Svatý Jeroným na poušti (1460) nebo ve své pracovně (1474), tři verze Zvěstování Panny Marie (1476), tři madony s dítětem, polyptych s madonou a sv. Mikulášem z Messiny, nebo Svatý Šebestián (1479).", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonello da Messinapůvodně Antonello di Giovanni di Antonio, zvaný také Antonello degli Anton (kolem 1430 Messina – 1479 tamtéž) byl italský (sicilský) malíř rané renesance, jeden z průkopníků olejomalby v jižní Itálii.", "tgt_summary": "Antonello da Messina, properly Antonello di Giovanni di Antonio, but also called Antonello degli Antoni and Anglicized as Anthony of Messina ( 1430February 1479), was an Italian painter from Messina, Sicily, active during the Early Italian Renaissance. His work shows strong influences from Early Netherlandish painting although there is no documentary evidence that he ever travelled beyond Italy. Giorgio Vasari credited him with the introduction of oil painting into Italy. Unusually for a south Italian artist of the Renaissance, his work proved influential on painters in northern Italy, especially in Venice.", "id": 2126223} {"src_title": "Hortenzie", "tgt_title": "Hydrangea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hortenzie jsou opadavé nebo stálezelené, vzpřímeně nebo šplhavě rostoucí polokeře, keře a stromy s jednoduchými vstřícnými listy. Na listech, větévkách a v květenství jsou chlupy různých typů. Čepele listů jsou celistvé a na okraji celokrajné či různě zubaté, řidčeji zpeřeně laločnaté. Palisty chybějí. Květy jsou uspořádány v hustých vrcholových (řidčeji úžlabních) vrcholících či thyrsech. U některých druhů jsou na okraji květenství přítomny sterilní květy se zvětšenými kališními lístky, u některých pěstovaných kultivarů vyplňují celé květenství. Plodné květy bývají drobné, oboupohlavné, krátce stopkaté. Kališní trubka je přirostlá k semeníku a zakončená 4 nebo 5 zuby. Koruna je tvořena 4 nebo 5 volnými nebo řidčeji srostlými, vejčitými až lžicovitými korunními lístky. Tyčinek je nejčastěji 10, řidčeji jiný počet (8 nebo až 25), mají tenké nitky a jsou přirostlé ke květnímu terči. Semeník je spodní nebo až ze 2/3 svrchní, uvnitř zcela nebo nedokonale rozdělený na 2 až 5 komůrek. V každé komůrce je mnoho vajíček, placentace je axilární nebo parietální. Čnělky jsou volné nebo na bázi srostlé, ve stejném počtu jako jsou komůrky semeníku. Blizna je vrcholová nebo sbíhavá. Plodem je drobná tobolka s mnoha semeny, pukající ve vrcholové části mezi vytrvalými čnělkami. Semena jsou drobná, křídlatá nebo bez křídla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod hortenzie zahrnuje asi 73 druhů. Nejvíce druhů roste ve východní Asii. V samotné Číně se vyskytuje 33 druhů, z toho 25 endemických. Několik druhů roste i v jihovýchodní Asii a v Americe. V Evropě není žádný druh hortenzie původní.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Hydrangea\" je v rámci čeledi \"Hydrangeaceae\" řazen do podčeledi \"Hydrangeoideae\" a tribu \"Hydrangeeae\". Výsledky molekulárních studií ukázaly, že rod \"Hydrangea\" je v klasickém pojetí silně parafyletický a ostatní rody tribu \"Hydrangeeae\" tvoří klady roztroušené mezi vývojovými větvemi tohoto rodu. Proto byly všechny tyto rody (\"Broussaisia\", \"Dichroa\", \"Decumaria\", \"Hydrangea\", \"Platycrater\", \"Schizophragma\") vřazeny do rodu \"Hydrangea\". Některé druhy hortenzií mají neustálenou taxonomii, např. \"Hydrangea petiolaris\" je někdy uváděna jako \"Hydrangea anomala\" subsp. \"petiolaris\", \"Hydrangea bretschneideri\" jako \"Hydrangea heteromalla\" 'Bretschneideri'.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy hortenzií náležejí mezi okrasné dřeviny, cenné zejména bohatými květenstvími a letním kvetením. Některé druhy se pěstují ve velkém množství okrasných kultivarů, zejména hortenzie velkolistá (\"Hydrangea macrophylla\"). Mezi druhy častěji pěstované v České republice náleží dále hortenzie latnatá (\"Hydrangea paniculata\"), hortenzie stromkovitá (\"Hydrangea arborescens\") a liánovitě rostoucí hortenzie řapíkatá (\"Hydrangea petiolaris\"). Hortenzie se uplatní především jako efektní solitéry, některé druhy lze použít i pro tvorbu větších skupin. Hortenzie popínavá je použitelná jako pnoucí i jako pokryvná dřevina.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Hortenziím se nejlépe daří v poněkud zastíněné poloze, při dostatku vláhy však snesou i přímé slunce. Všechny druhy jsou citlivé na vápník a v zásaditých půdách neprospívají. Půda by měla být humózní a dostatečně vlhká, avšak nepřemokřená. Vhodný je přídavek rašeliny. Vůči promrzání je nejodolnější hortenzie stromkovitá, pro ostatní druhy je vhodné vybrat chráněné stanoviště a opatřit je lehkým zimním krytem. Způsob prořezávání je u různých druhů hortenzií různý podle toho, kdy se vyvíjejí květní základy. U některých druhů se květy zakládají již na sklonku léta a pokud se provede jarní řez, rostliny v daném roce nepokvetou. To se týká např. hortenzie velkolisté. Naopak u druhů kvetoucích na nových výhonech se citlivým jarním řezem podpoří tvorba květů (např. hortenzie latnatá).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hortenzie (\"Hydrangea\") je rod rostlin patřící do čeledi hortenziovité (\"Hydrangeaceae\"). Zahrnuje přes 70 druhů a je rozšířen v Asii a v menší míře i v Americe. Hortenzie jsou keře, stromy a řidčeji i liány s jednoduchými vstřícnými listy a květy v bohatých květenstvích. Některé druhy jsou v České republice pěstovány jako okrasné dřeviny. Do rodu \"Hydrangea\" byly na základě výsledků fylogenetických studií vřazeny některé další rody, mj. \"Schizophragma\" (klanostěnka) a \"Decumaria\" (dekumarie).", "tgt_summary": "Hydrangea (; common names hydrangea or hortensia) is a genus of 70–75 species of flowering plants native to Asia and the Americas. By far the greatest species diversity is in eastern Asia, notably Korea, China, and Japan. Most are shrubs 1 to 3 meters tall, but some are small trees, and others lianas reaching up to by climbing up trees. They can be either deciduous or evergreen, though the widely cultivated temperate species are all deciduous. ‘Hydrangea’ is derived from Greek and means ‘water vessel’, which is in reference to the shape of its seed capsules. The earlier name, \"Hortensia\", is a Latinised version of the French given name Hortense, referring to the wife of Jean-André Lepaute.", "id": 304984} {"src_title": "Karel Kryl", "tgt_title": "Karel Kryl", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátky kariéry.", "content": "Karel Kryl se narodil v rodině knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu, založenou roku 1909 v Novém Jičíně jeho dědečkem a Ferdinandem Scottim. Tiskárna Kryl & Scotti (od roku 1936 tiskárna Karel Kryl) vydala za téměř 30 let své existence velké množství především bibliofilských tisků. V roce 1936 vyplatil Karel Kryl nejst. Ferdinanda Scottiho a provoz tiskárny převzal sám. Po záboru Sudet v roce 1938 našla rodina útočiště v Kroměříži, kde jeho děd Karel Kryl nejst. tiskárnu obnovil. Jeho matka Marie, rozená Šebestová, pocházela z Frýdku. Kromě Karla měli další dvě děti, dceru Marii (* 1943) a syna Jana (* 1947). Tiskárna byla v roce 1950 komunisty zlikvidována (tiskařské stroje byly před zraky Karla, jeho sourozenců a rodičů rozbity a odvezeny do šrotu) a rodina přestěhována do suterénu neudržovaného domku v Pavlovského ulici (později kapitána Jaroše). Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi (absolvoval Keramickou školu v Bechyni v letech 1958–1962), posléze se ale rozhodl věnovat hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní je \"Nevidomá dívka\", kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová.", "section_level": 2}, {"title": "Srpen 1968 a exil.", "content": "Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi armád pěti socialistických států v čele se Sovětským svazem, přičemž titulní písnička \"Bratříčku, zavírej vrátka\" vznikla údajně naprosto spontánně v noci 21. srpna 1968, jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály od roku 1966 v rozhlase (Anděl, Pieta, Salome, Tak vás tu máme (Bratři), Bílá Hora s varhanami a další). V pořadu \"Čtrnáct na houpačce\" moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého a jeho ženy Miroslavy bylo nasazeno několik Krylových písní, uspěla ale až píseň \"Bratříčku, zavírej vrátka\", (napoprvé byla druhá a další kolo dokonce vyhrála) která se držela v hitparádě několik kol. Později byla zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný. Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let. Počátky života v exilu pro Karla nebyly lehké. Cítil se osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Naštěstí pro něj se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ Ostatní desky (až do roku 1989) vycházely v exilu, v normalizačním Československu se jeho nahrávky pomocí magnetofonů často kopírovaly a mnohé jeho písničky se dostaly do všeobecného povědomí. V roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou, dcerou MVDr. Dušana Sedláře a PhDr. Vlasty Sedlářové. D. Sedlář byl v letech 1959–1968 ředitelem Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, V. Sedlářová byla ve stejné ZOO zaměstnána jako inspektorka chovu. V roce 1968 celá rodina odešla do emigrace.Manželství Karla Kryla a Evy Sedlářové po dvou letech skončilo rozvodem. Kryl k tomu v knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“ Od roku 1976 do své smrti žil s Marlene Brousert, po sňatku Marlene Kryl. Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a hudebních pořadech. Psal básně, písně a knihy. Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do vlasti.", "content": "Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 24. listopadu). Jelikož na rozdíl od mnoha dalších exulantů a emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství, nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. I přesto, že přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu zde stráveném jako o nejhezčím týdnu svého života. Kryl se s Marlene oženil v únoru 1991. Žil po revoluci střídavě v Praze a Mnichově, později se v Německu přestěhovali blíž Čechám. Do Pasova. Marlene Kryl je držitelkou autorských práv jeho děl. V roce 1995 vydala Markéta Matoušková knihu \"1063 dnů s Karlem Krylem; Legenda očima důvěrné přítelkyně\". Městská knihovna v Praze ji uvádí větou \"Téma je časově vymezeno Krylovými pobyty ve vlasti po roce 1989.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zklamání z polistopadového vývoje.", "content": "Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejňuje kritickou píseň \"Sametové jaro\" (album \"Tekuté písky\"). Písní \"Od Čadce k Dunaju\" (1991, album \"Monology\"), jako jeden z mála, otevřeně protestuje proti možnému rozpadu Československa. Později v kritice polistopadového vývoje pokračuje například v básni \"Timur a jeho parta\" (červen 1990), písni \"Kádrují mě\" (z let 1988 a 1990), albu \"Monology\" (1992), písni \"Demokracie\" (květen 1993) a dalších dílech. V roce 1993 Karel Kryl poskytl Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný – rozhovor \"Půlkacíř\" (slovo \"půlkacíř\" již dříve Kryl použil v básni \"Jde jaro do léta\"). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat. Toto však již v době vydání knihy nebylo aktuální, Karel Kryl se k situaci v Česku a na Slovensku vyjadřoval i nadále. Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let; dva dny předtím byl ještě v Praze. Dokument České televize \"Příběhy slavných: Občan Karel Kryl\" uvedl omylem za místo úmrtí Pasov. Zádušní mši celebroval jeho přítel arciopat benediktinského Kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze. Mnoho lidí se nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Účast politické reprezentace byla minimální. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho pro to nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“ Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha. V roce 2019 se v archivech norské televize objevil záznam recitálu Karla Kryla z roku 1969. Česká televize vyjádřila zájem o odvysílání pořadu.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Karel Kryl je jedním z nejuznávanějších zástupců protikomunistického protestsongu i angažované písně po roce 1989. Měl velký rozsah tvorby a schopnost tvořit radikálně odlišné skladby, počínaje zpívanými veršovanými pamflety (\"Tak hle jak se perou\", \"Bakterie\", \"Král a klaun\", \"Dívka havířka\") a konče zpívanými básněmi (\"Lilie\", \"Rakovina\", \"Plaváček\", \"Divný kníže\", \"Blátivá stráň\", \"Dvacet\", \"Smečka\", \"Ignác\", \"Habet\", \"Atlantis\", \"Monology\"), které pracují s hlubokými alegoriemi a složitými jazykovými a významovými konstrukcemi. Významnou roli hraje i jeho tvorba inspirovaná biblickými texty (\"Žalm 71\", \"Žalm 120\", \"Zapření Petrovo\", \"Jidáš\", \"Děkuji\"), která se ovšem obrací i do moderní doby. Mimo zpívanou poezii vydal také několik sbírek poezie i delších básnických skladeb knižně, většinou je doprovodil vlastními grafickými díly. Jeho texty i nezpívaná poezie vynikají hlubokou obrazností a metaforikou a velkou formální dokonalostí. Krylova tvorba vychází rovněž z jeho znalostí politiky, umění, historie a dalších oblastí. Příležitostně se zabýval výtvarnou tvorbou. V mládí to byly především práce z keramiky a šamotu, dalšími technikami pak linoryty, grafiky, kresby (např. kreslené vtipy, karikatury), oleje a koláže. Množstvím kreseb doprovázel svou korespondenci i věnovaní svým příznivcům.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "V roce 2014 vyšlo také tributní album CD + DVD \"Karel Kryl 70\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Kryl (12. dubna 1944 Kroměříž – 3. března 1994 Mnichov, někdy také mylně uváděn Pasov) byl československý písničkář a básník, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–1989. Mnohé jeho písně zlidověly a staly se z nich symboly boje proti totalitní moci. Po roce 1989 dále v rozhovorech pro média a ve své tvorbě komentoval dění ve společnosti. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak satirické nebo vážné písně reflektující společnost, tak poetické a melancholické balady. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“.", "tgt_summary": "Karel Kryl (April 12, 1944 Kroměříž – March 3, 1994 Munich) was an iconic Czechoslovak (Moravian born and Czech speaking) poet, singer-songwriter and author of many hit protest songs in which he identified and attacked the hypocrisy, stupidity and inhumanity of the Communist (and later also the post-communist) regime in his home country. The lyrics of Kryl's songs are highly poetic and sophisticated, with perfect rhyming and a frequent use of metaphors and historical allusions. The sparse sounds of his guitar served to underscore the natural flow of the lyrics themselves. In certain respects—especially the complexity of his lyrics, his accompaniment by a single acoustic guitar, and also his great popularity—Kryl was similar to a young Bob Dylan. However, unlike Dylan, the Czech singer had a smooth and pure, though forceful voice, which gave a hauntingly moving quality to his mournful lyrics. Having lived for twenty years in forced exile, he was initially keen on the collapse of communism in his country, but very quickly he became bitterly and uncompromisingly critical of the new regime and its protagonists as well, including Václav Havel, and especially of those who were responsible for the dissolution of Czechoslovakia in 1992.", "id": 1766049} {"src_title": "Montparnasse – Bienvenüe (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Montparnasse – Bienvenüe (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena 24. dubna 1906 pod názvem \"Bienvenüe\" při prodloužení tehdejší linky \"2 Sud\" (2 Jih), též nazývána \"Circulaire Sud\" (Jižní okruh) od Passy po Place d'Italie. 14. října 1907 byla linka \"2 Sud\" zrušena a připojena k lince 5. Stanice byla vybudována za bývalou budovou nádraží Montparnasse. 21. ledna 1937 byla mezi stanicemi \"Bienvenüe\" a Porte de Vanves nová linka s číslem 14. 9. ledna 1910 byl zprovozněn úsek na lince 4 mezi stanicemi Châtelet a Raspail, ovšem stanice s názvem \"Montparnasse\" byla otevřena až 6. dubna tohoto roku. 5. listopadu 1910 bylo v této stanici otevřeno nástupiště nové \"linky A\" (dnes linka 12). Tím se stanice \"Montparnasse\" stala přestupní stanicí mezi linkou 4, která patřila \"Compagnie du chemin de fer métropolitain de Paris\" a \"linkou A\", kterou provozovala konkurenční \"Compagnie Nord-Sud\". Tato stanice se nacházela pod \"Boulevardem du Montparnasse\" před vchodem do bývalého nádraží Montparnasse. Na konci 30. let byly obě stanice spojeny 185 metrů dlouhou přestupní chodbou, takže bylo možné přestupovat vzájemně mezi všemi čtyřmi linkami. 6. října 1942 byl úsek Étoile ↔ \"Place d'Italie\" opět odpojen od linky 5 a spojen s linkou 6, která tak získala dnešní podobu. Od tohoto dne byly rovněž obě stanice sloučeny v jednu. Poslední změna v systému linek proběhla 9. listopadu 1976, kdy linka 14 zanikla, neboť byla sloučena s linkou 13. V roce 2002 byl na stanici instalován velmi rychlý pohyblivý chodník. Jednalo se o experiment - „\"nejrychlejší chodník na světě\"“, který se zpočátku pohyboval rychlostí 12 km/h. Později byla rychlost snížena na 9 km/h. Spojuje vlakové nádraží a nástupiště linek 6 a 13 na jedné straně a linky 4 a 12 na druhé straně. Protože byl chodník velmi poruchový, byl zpomalen na stejnou rychlost jako konvenční jezdicí chodníky, které jej obklopují. Působil především ve směru nádraží → metro. V květnu 2009 společnost RATP oznámila, že chodník bude v březnu 2011 odstraněn a nahrazen klasickým pohyblivým chodníkem, kvůli četným stížnostem zákazníků na bezpečnost a kvůli nedostatečné spolehlivosti.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice \"Montparnasse\" byla pojmenována po zdejší čtvrti Montparnasse. Stanice \"Bienvenüe\" nesla jméno hlavního projektanta pařížského metra Fulgence Bienvenüe (1852–1936). Po sloučení stanic v říjnu 1942 se spojila i jména stanice do \"Montparnasse – Bienvenue\".", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik východů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Montparnasse – Bienvenüe je rozsáhlá přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 4, 6, 12 a 13. Prostřednictvím nádraží Montparnasse je možný též přestup na linky Transilien a spoje SNCF. Stanice leží na hranicích 6., 14. a 15. obvodu v Paříži. Nástupiště linek 4 a 12 se nacházejí v severní části náměstí \"Place du 18 juin 1940\", zatímco nástupiště linek 6 a 13 jsou v blízkosti vlakového nádraží. Každý den projde stanicí přes 110 000 cestujících. V roce 2004 byla stanice \"Montparnasse – Bienvenüe\" s 29,46 milióny pasažérů čtvrtou nejvytíženější stanicí pařížského metra.", "tgt_summary": "Montparnasse – Bienvenüe () is a station of the Paris Métro which is a transfer point between Line 4, Line 6, Line 12 and Line 13. The fourth busiest station on the Métro system, it is located in Montparnasse at the intersection of the 6th, 14th and 15th arrondissements.", "id": 1569245} {"src_title": "Kropidlák černý", "tgt_title": "Aspergillus niger", "src_document": [{"title": "Patogenita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění rostlin.", "content": "\"A. niger\" způsobuje černou plíseň na cibuli. Infekce sazenic cibule houbou \"A. niger\" může být systémová a projevit se jen za příznivých podmínek. \"A. niger\" způsobuje běžně posklizňovou chorobu cibule, kdy lze černá konidia pozorovat mezi slupkami na jednotlivých cibulích. Plíseň napadá také arašídy a hroznové víno.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění člověka a zvířat.", "content": "\"A. niger\" způsobuje onemocnění člověka méně často než jiné druhy rodu \"Aspergillus\", ovšem pokud člověk vdechne velkém množství spor, může se u něj vyvinout vážné onemocnění, aspergilóza. Aspergilóza se často vyskytuje hlavně u pracovníků v zahradnictví, kteří vdechují rašelinový prach, obsahující velké množství spor hub rodu \"Aspergillus\". Byly nalezeny také ve zdech hrobek starověkých Egypťanů a lze je tedy vdechnout, pokud se příslušné místo rozruší. \"A. niger\" je jednou z nejčastějších příčin otomykózy (houbové infekce uší), která způsobuje bolest, dočasnou ztrátu sluchu a ve vážných případech i poškození zvukovodu a bubínku.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v průmyslu.", "content": "Houba \"A. niger\" se kultivuje pro průmyslovou výrobu mnoha různých látek. Různé kmeny \"A. niger\" mohou průmyslově vyrábět kyselinu citronovou (E330) a kyselinu glukonovou (E574), byly vyhodnoceny WHO z jako přijatelné pro denní požívání. Fermentace pomocí \"A. niger\" je americkou FDA \"všeobecně považována za bezpečnou\" (GRAS). Průmyslovou fermentací pomocí \"A. niger\" se vyrábí mnoho užitečných enzymů. Například glukoamyláza \"A. niger\" se využívá k výrobě fruktózového kukuřičného sirupu, pektináza se zase používá k čiření moštu a vína. α-galaktózidáza, enzym štěpící některé složité cukry, je složkou beana a jiných léčiv, o kterých výrobci tvrdí, že snižují flatulenci. Jiným použitím \"A. niger\" v biotechnologickém průmyslu je výroba magnetických izotopových variant biologických molekul pro NMR analýzu.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná použití.", "content": "V roce 2006 bylo ohlášeno, že RNáza vylučovaná houbou \"A. niger\", nazývaná \"actibind\", má antiangiogenní a antikarcinogenní vlastnosti. \"A. niger\" se také kultivuje pro získávání enzymů glukózaoxidázy (GO) a alfa-galaktózidázy (AGS). Glukózaoxidáza se používá při návrhu biosenzorů glukózy, díky vysoké afinitě pro β-D-glukózu. Alfa-galaktózidázu lze vyrábět fermentací pomocí \"A. niger\"; využívá se k pro hydrolýzu vazeb alfa 1-6 v melibióze, rafinóze a stachyóze. Výzkum publikovaný v letech 2006-2008 zkoumal prolylendoproteázu \"A. niger\" (AN-PEP), mikrobiální prolylendoproteázu štěpící lepek. To má silné implikace pro léčbu celiakie nebo jiných metabolických chorobných procesů s citlivostí na lepek. V prosinci 2008 byla spuštěna placebo-kontrolovaná, dvojitě slepá studie, která má určit účinnost tohoto enzym při léčbě celiakie Při rozmachu obchodu s opiem bylo vyráběno \"chandoo\" opium (určené ke kouření) pomocí dlouhodobé fermentace surového opia plísní \"A. niger\" a jinými plísněmi. \"A. niger\" je hlavním činidlem při fermentaci čaje Pu-erh.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Byl plně sekvenován genom dvou různých kmenů \"A. niger\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kropidlák černý (\"Aspergillus niger\") je houba patřící mezi nejrozšířenější druhy rodu \"Aspergillus\". Způsobuje chorobu nazývanou \"černá plíseň\" na ovoci a zelenině, např. na hroznovém víně, cibuli nebo arašídech, a je častým kontaminantem potravin. Tato plíseň je velmi rozšířená v půdě a často se objevuje i ve vnitřním prostředí, kde si její černé kolonie lze plést s koloniemi plísně \"Stachybotrys\" (též se označuje jako \"černá plíseň\"). U některéch kmenů \"A. niger\" se zjistilo, že produkují silné mykotoxiny nazývané ochratoxiny, jiné zdroje s tím však nesouhlasí a považují to za chybnou identifikaci druhu houby. Čerstvé důkazy napovídají, že některé kmeny \"A. niger\" skutečně produkují ochratoxin A. Houba je odolná a vysoce rezistentní vůči radiaci, takže zamořila i Mezinárodní kosmickou stanici ISS.", "tgt_summary": "Aspergillus niger is a fungus and one of the most common species of the genus \"Aspergillus\". It causes a disease called \"black mold\" on certain fruits and vegetables such as grapes, apricots, onions, and peanuts, and is a common contaminant of food. It is ubiquitous in soil and is commonly reported from indoor environments, where its black colonies can be confused with those of \"Stachybotrys\" (species of which have also been called \"black mold\"). Some strains of \"A. niger\" have been reported to produce potent mycotoxins called ochratoxins; other sources disagree, claiming this report is based upon misidentification of the fungal species. Recent evidence suggests some true \"A. niger\" strains do produce ochratoxin A. It also produces the isoflavone orobol.", "id": 2233753} {"src_title": "Silistra", "tgt_title": "Silistra", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Místo bylo osídleno od 5. tisíciletí př. n. l. Thráky. Město bylo založeno Římany v roce 29 př. n. l. pod jménem Durostorum a byla významným vojenským centrem, přístavištěm a silniční stanice provincie Moesie. Po skončení dáckých válek, které vedl císař Traján zde byla umístěna Legio XI Claudia kvůli ochraně dunajských hranic. Za císaře Gordiána III. se v okolí města Durostorum válčilo. Za císaře Diokleciána se stalo Durostorum hlavním místem provincie Scythia Minor. V roce 388 se město stalo sídlem biskupství. Jedním z prvních biskupů byl Auxentius z Dorostoma. Po rozdělení říše patřilo město k Východořímské říši a později Byzantské říši.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Příchodem Slovanů se jméno pozměnilo na Dorostol a později na Drăstăr (). Za první bulharské říše zde nechal chán Omurtag postavit palác a v roce 927 ho zvolil za sídlo první bulharský patriarcha Damián. V 10. století bylo území severovýchodního Bulharska zpustošeno válkami s Byzantskou říší a Kyjevskou Rusí. Nakonec město dobyl císař Jan Cimiskes, přejmenoval ho na Theodoropolis na počest sv. Theodora Stratelatese a určil ho sídlem provincie Paristrion. V roce 1032 město dobyli Pečeňhové. V době druhé bulharské říše zde sídlil car Teodor Svjatoslav.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská nadvláda.", "content": "Město padlo pod nadvládu Osmanské říše v roce 1388 a následně bylo silně opevněno. Stalo se sídlem Silisterského vilájetu, který se rozkládal na jižním břehu Dunaje a podél pobřeží Černého moře od Istanbulu ke Krymu. V oné době město těžilo ze svého postavení a velmi prosperovalo. Během rusko-turecké války bylo v roce 1828 dobyto ruskou armádou a zůstalo obsazeno až do roku 1833. V té době zde rozestavěli pravoslavný chrám. Po znovuzískání města Turci zesílil zdejší opevnění. V době bulharského obrození se sem začali ve větší míře stěhovat Bulhaři, kteří si vystavěli na předměstí vlastní čtvrť a v ní i bulharskou školu. Čtvrť Turci vypálili v roce 1853. Do ruské moci se město dostalo znovu v průběhu Krymské války. V roce 1858 ho navštívili američtí misionáři a popsali jako město s 20 tisíci obyvateli, ohrazené valy a zdmi vysokými 4,5 až 6 m. V roce 1872 město navštívil a popsal rakouský cestovatel Felix Kanitz.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobá historie.", "content": "Z osmanského područí bylo město osvobozeno na začátku rusko-turecké války a v roce 1878 se stalo součástí Bulharského knížectví. K prudkému hospodářskému rozvoji města došlo v letech 1902 – 1912, kdy zde vzniklo vícero průmyslových podniků, především strojírenských a potravinářských. V důsledku druhé balkánské války ji podle bukurešťského míru muselo Bulharsko odstoupit Rumunsku jako součást celé jižní Dobrudži. Pod bulharskou pravomoc se navrátilo v roce 1940 v souladu s Craiovskou smlouvou.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Můžeme tu najít hrobku po Římanech, zbytky středověké pevnosti, tureckou tvrz a galerii umění.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 34 453 stálých obyvatel a je zde trvale hlášeno 43 463 obyvatel. Podle sčítání 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Silistra () je přístavní město na severovýchodě Bulharska, které leží na jižním břehu řeky Dunaj při hranici s Rumunskem. Také je administrativním centrem stejnojmenné oblasti a obštiny a je důležitým městem v jižní Dobrudži. Žije tu necelých čtyřicet tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Silistra () is a town in Northeastern Bulgaria. The town lies on the southern bank of the lower Danube river, and is also the part of the Romanian border where it stops following the Danube. Silistra is the administrative center of the Silistra Province and one of the important towns of the historical region of Southern Dobrudzha. Silistra is a major cultural, industrial, transportation, and educational center of Northeastern Bulgaria. There are many historical landmarks including a richly-decorated Late Roman tomb, remains of the Medieval fortress, an Ottoman fort, and an art gallery.", "id": 2317343} {"src_title": "Franklin D. Roosevelt (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Franklin D. Roosevelt (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena 19. července 1900 jako součást vůbec prvního úseku linky metra v Paříži. 27. května 1923 sem byla dovedena linka 9 při prodloužení ze stanice Trocadéro do Saint-Augustin. Obě stanice ale byly původně postaveny jako samostatné a nepřestupní. Až 6. října 1942 byla zprovozněna přestupní chodba mezi oběma stanicemi, které se tak spojily v jednu. Těmito stavebními změnami došlo k tomu, že dva vstupy na nástupiště linky 9 jsou přístupné pouze přes nástupiště linky 1. \"Franklin D. Roosevelt\" byla v roce 1952 první stanicí metra v Paříži, kde byly instalovány prosklené reklamní vitriny z nebarveného hliníku a v roce 1957 byla stanice vyzdobena moderními vitrážemi z emailového skla. Tyto vitráže byly odstraněny na počátku 21. století nejprve na nástupišti linky 9, poté i u linky 1. V rámci modernizace a přechodu na automatizovaný provoz na lince 1, prošla stanice v roce 2008 kompletní rekonstrukcí a byly zde umístěny automatické bezpečnostní dveře. Nástupiště linky 1 byla zvýšena ve dnech 12.– 16. listopadu 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice linky 1 byla v roce 1900 otevřena pod názvem \"Marbeuf\" podle ulice R\"ue Marbeuf\". Stanice linky 9 se původně jmenovala \"Rond-Point des Champs-Élysées\" podle kruhového objezdu. Po spojení obou stanic v říjnu 1942 se spojila i jejich jména na \"Marbeuf – Rond-Point des Champs-Elysées\". 30. října 1946 byl název změněn na současný \"Franklin D. Roosevelt\", neboť i zdejší \"Avenue Victor-Emmanuel III\" byla přejmenována na \"Avenue Franklin D. Roosevelt\" na počest amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik východů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Franklin D. Roosevelt je přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 1 a 9. Nachází se v 8. obvodu v Paříži pod Avenue des Champs-Élysées u kruhového objezdu \"Rond-point des Champs-Élysées\". V roce 2004 byla s 12,19 miliónem cestujících třináctou nejrušnější stanicí pařížského metra.", "tgt_summary": "Franklin D. Roosevelt ( ) is a station of the Paris Métro serving both Line 1 and Line 9. With more than 12 million passengers annually, Franklin D. Roosevelt is the fourteenth busiest station in the Paris Métro system.", "id": 1024832} {"src_title": "Google Street View", "tgt_title": "Google Street View", "src_document": [{"title": "Snímání.", "content": "Panoramatické fotografie v USA jsou snímány pomocí flotily automobilů typu Chevrolet Cobalt, Saturn Astra nebo Toyota Prius, snímky ulic v Evropě jsou pořizovány z automobilu Opel Astra, v Japonsku jsou snímány pomocí automobilu Toyota Prius, v Austrálii a na Novém Zélandu automobilem Holden Astra, v Brazílii pomocí automobilu Fiat Stilo, v Jižní Africe pomocí automobilu Toyota Yaris a v Mexiku pomocí automobilu Pontiac G5. Náměstí a pěší zóny nepřístupné pro automobily jsou snímány pomocí \"Google Trikes\" (tříkolek) nebo sněžných skútrů v lyžařských střediscích. V každém z těchto vozů je devět směrových kamer (fotoaparátů), GPS jednotky pozicování, tři laserová měřidla vzdáleností firmy SICK. V autech jsou také nainstalovány skenery signálů Wi–Fi sítí, GSM a 3G , aby bylo možné zjistit přítomnost signálů těchto sítí. V poslední době se používají digitální fotoaparáty s vysokým rozlišením od firmy Elphel, které jsou založené na systému open source hardware. Expozice muzeí a galerií, nebo vnitřní prostory univerzitních kampusů, či stravovacích podniků jsou naskenovány za pomocí vozíku s kamerovým systémem. Některé lokace (např. Grand Canyon), kam se není možné dostat s automobilem, tříkolkou, nebo vozíkem jsou zajišťovány např. batohem s kamerami (\"Google Trekker\"). Někdy bylo zapotřebí speciálních pomocných prostředků (loď, vlak, ponorka). Google používá pro svou aplikaci 4 generace kamer. První až třetí generace byla použita na snímkování v USA. První generace byla pro svoji nízkou kvalitu nahrazena 2. a posléze 3. generací s vyšší kvalitou zobrazení. Druhá generace byla použita rovněž v Austrálii. Nejnovější, čtvrtá generace, bude postupně nahrazovat předešlé generace kamer s nižší kvalitou obrazu. Snímky je nyní možné vidět v 57 státech (+ Antarktida) a v některých autonomních oblastech (i když části z jiných zemí lze vidět z míst v blízkosti státních hranic, například lze vidět části Vatikánu při pohledu z ulice Via della Conciliazione v Římě).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Street View jsou kromě webové aplikace dostupné také na mobilních platformách. Verze pro Apple iPhone byla uvolněna 21. listopadu 2008, 10. prosince pro Symbian, později i pro Windows Mobile. Také všechny verze aplikace Google Maps pro Android mohou zobrazit pohledy Street View a také používají digitální kompas pro pohyb v záběrech. Až do 26. listopadu 2008, byla hlavní města (a na začátku, jen města) označena ikonami fotoaparátu. Poté byly všechny ikony nahrazeny ve prospěch modrého pokrytí a byly přidány nové prvky pro jednodušší uživatelské prostředí aplikace. 23. dubna 2014 byla přidána možnost porovnávání snímků v čase. Jde o lokality, které byly nasnímány několikrát kvůli aktualizaci. Od října 2011 běží projekt Business Street View, jenž umožňuje virtuální prohlídky různých podniků ve 30 státech světa (duben 2014). Společnost Google měla v mnoha zemích problémy s touto službou kvůli ochraně osobních údajů. V Německu muselo být pořizování snímků zastaveno. Některé společnosti v různých státech světa vytvořili vlastní verzi \"Street View\", mj. i v zemích, kde ještě služba nebyla spuštěna (např. Bělorusko, Maroko, Kazachstán, Vietnam, nebo Turecko).", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti a lokality dostupné v Google Street View.", "content": "Jako první byly zpřístupněny v roce 2007 lokality v USA, v následujícím roce následovaly evropské státy Francie, Itálie a Španělsko, dále Austrálie a Nový Zéland a asijské Japonsko. V následujících letech přibývala místa v dalších státech na všech kontinentech Česko nevyjímaje (2009). Vedle venkovních prostranství jsou nasnímána též muzea, galerie, univerzity, podniky a jiná veřejná místa:", "section_level": 1}], "src_summary": "Street View je aplikace v rámci Google Maps a Google Earth, která nabízí panoramatické pohledy (360 ° horizontálně a 290 ° vertikálně) v mnoha městech a státech v různých částech světa. Pohledy jsou snímány z výšky přibližně 2,5 metru asi každých 10 metrů. Služba byla uvedena 25. května 2007 v několika městech USA a postupně se rozšířila do mnoha států na dalších kontinentech.", "tgt_summary": "Google Street View is a technology featured in Google Maps and Google Earth that provides interactive panoramas from positions along many streets in the world. It was launched in 2007 in several cities in the United States, and has since expanded to include cities and rural areas worldwide. Streets with Street View imagery available are shown as blue lines on Google Maps. Google Street View displays panoramas of stitched images. Most photography is done by car, but some is done by tricycle, boat, snowmobile, and underwater apparatus, as well as on foot.", "id": 1596304} {"src_title": "Kozáci (Tolstoj)", "tgt_title": "The Cossacks (novel)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh vypovídá hlavně o třech lidech. Prvním z nich je jistý kníže Olenin, který žil v Rusku kdesi ve městě a nyní se vypravil spolu s četou vojáků jako kadet, tedy poddůstojník, na Kavkaz, kde se válčilo vždy a kde ho nadchly úžasné hory. Druhou osobou příběhu je Lukaška, mladý kozák, pravý džigit, tj. hrdý bojovník. Je taktéž ve vojenské službě na stanici (vojenská základna a vesnice zároveň), kde očekávají útoky nepřátelských abreků. Třetí osobou příběhu je dívka Marjanka, velice krásná, která bydlí ve vesnici a o kterou se Lukaška uchází, přestože je z lepší rodiny - je dcerou chronužího (důstojník) a on je z prostých rodičů. Kníže Olenin přijede do vesnice, kde Marjanka sídlí. Mezitím na stanici Lukaška zastřelil abreka, když byl na stráži. Nedlouho poté, co mrtvolu jeho bratr vykoupil, celý Lukaškův oddíl, kde spolu se svým nepříliš udatným přítelem Nazarkou slouží, přesune se do Marjančiny vesnice. Mezi ním a jí vzplane veliká láska, přestože Marjanka je povahy dost odmítavé. Pokud je Ljukaška na lovu, po boku má přítele Jerošku, kterému je však již přes sedmdesát let a také často chodívá na lov sám, jen se psem. V mládí byl opravdový džigit - kradl koně, dělal nájezdy a pořádal výpravy s Turky. Je nejlepším lovcem. Spřátelí se i s přijíždějícím knížetem Oleninem. Tomu se díky jeho romantickým a chudý lid preferujícím názorům (mírně se podobá postavě Nelchjůdova z románu Vzkříšení) na Kavkazu nesmírně líbí a také chodí lovit s Jeroškou. Poté se stane jistá věc a Lukaška, Marjanka a Olenin se dostanou do milostného trojúhelníku - částečně Oleninově lásce k hrdé kozačce přispěje kníže Belecký, který taktéž přijíždí na Kavkaz a který je mnohem více aristokratického smýšlení než Olenin. Celá kniha pak vypovídá hlavně o Oleninovi a o jeho pocitech, přičemž ten vlastně chápe, že o Marjanku nemá usilovat a nechce to, částečně kvůli Lukaškovi, ale stále po ní touží. Vše se změní při závěrečném boji s abreky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kozáci je novela ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého píšícím v žánru kritického realismu. Příběh se odehrává v prostředí Kavkazu devatenáctého století.", "tgt_summary": "The Cossacks ( [\"Kazaki\"]) is a short novel by Leo Tolstoy, published in 1863 in the popular literary magazine \"The Russian Messenger\". It was originally called Young Manhood. Both Ivan Turgenev and the Nobel prize-winning Russian writer Ivan Bunin gave the work great praise, with Turgenev calling it his favourite work by Tolstoy. Tolstoy began work on the story in August 1853. In August 1857, after having reread the \"Iliad\", he vowed to completely rewrite \"The Cossacks\". In February 1862, after having lost badly at cards he finished the novel to help pay his debts. The novel was published in 1863, the same year his first child was born.", "id": 1253373} {"src_title": "Kreutzerova sonáta", "tgt_title": "The Kreutzer Sonata", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na počátku tohoto příběhu muž, který zde vystupuje coby první osoba, sedí ve vlaku. Cesta trvá už druhý den a jediní s ním stálí tři cestující jsou dva starší manželé, advokát a žena utrápeného výrazu, a jakýsi zvláštní mladý pán s bílými vlasy, který se stále chová neklidně a občas vydává zvláštní, pro něho charakteristický zvuk, něco jako zakašlání nebo náznak smíchu, a který se s nikým nebaví. Když na další stanici přistoupí stařec, který je jistě obchodník, a mladík, nejspíše obchodní příručí, dají se ti dva do živého hovoru o všem možném. Ten však není tak důležitý jako rozhovor manželů, kteří se začnou bavit o rozvodech a podobných věcech. Postupně se k debatě přidá celé kupé, nejprve stařec, který tvrdí, že počet manželských potíží pramení ze vzdělání a že bylo lepší, když si lidé partnera nevybírali. Proti tomu protestuje dáma, která tvrdí, že každý má právo si vybrat. Debatu sleduje mladý muž, který také přidá svůj příběh, a tak dále. Když poté stařec vystoupí, dáma začne vyprávět o tom, jak pochybné byly jeho názory a tvrdí, že jen láska může posvětit manželství. Jenže v tu chvíli se k hovoru přidá onen bělovlasý pán, který tvrdí, že žádná láska kromě smyslné neexistuje, že je to netrvalý stav a podobně. Nakonec řekne, že on je Pozdnyšev, muž, který zabil svou ženu. Tím debata skončí. Pak se manželé odstěhují do jiného vozu, příručí usne a Pozdnyšev se dá do hovoru s mužem první osoby. Říká, že právě to, čemu říkají láska, ho dovedlo k vraždě a s vypravěčovým svolením mu poví svůj dlouhý příběh. Nejprve mluví o tom, jakým mužem byl před sňatkem. Tvrdí, že byl takový jako všichni mladí muži z jeho vrstvy, možná o něco lepší, přesto však strašný. Na rozdíl od nich se oddával ženám pouze v zájmu svého zdraví a zcela slušně. Říká, že byl tenkrát dokonce pyšný na to, o kolik lepší je než ostatní lidé, a podrobně popisuje hrůznost svého chování a při popisu svého života rozvíjí mnohé teorie o strašlivé propasti, do které upadá celá společnost, o tom, že věda, tedy lékaři, toto strašné nebezpečí úplně podporují a tím jsou ještě horší. Dokazuje, že sukničkářství je nemoc, závislost, podobně jako alkoholismus nebo morfinismus. Zatímco vypráví svůj vlastní příběh, o tom, jak nalezl ženu, kterou zvolil za svoji, o jejich strašných líbánkách, při kterých se začali hádat, nevědouce sami proč, o tom, jak se jim narodily děti, které jim měly pomoci udržet vztah, ale které jim naopak způsobily větší potíže... Zatímco to všechno vypráví, jako vsuvku mezi svá slova vkládá bezpočet převratných teorií (mimoto také svoje charakteristické zvuky), které se týkají lidské sexuality, vztahu muže a ženy, věcí týkající se pohlaví a dětí. Kreutzerova sonáta se objeví v době, ve které Pozdnyšev popisuje, proč zabil svou ženu a co k tomu vedlo. V té době už byly děti o dost starší a on se často hádal kvůli zbytečnostem se svou ženou, stále krásnou, přestože středního věku. A její Krása vedla k ještě horším věcem. Do domu se dostal jakýsi muž, který uměl dobře hrát na housle. Žena v té době výborně ovládala klavír, proto se také seznámili. Pozdnyšev tušil nebezpečí, viděl v něm člověka, jakým byl on sám před sňatkem, ale odmítl zahnat ho, čímž mohl všechno zastavit, protože by tím dal najevo svůj strach. A tak se žena s tím mužem nepřestala stýkat a když se právě dostali ke koncertu, na kterém společně hráli onu osudnou sonátu, nachýlilo se ke konci celého příběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní hra.", "content": "Novela byla přepsána na hru americkým dramatikem Langdonem Mitchellem a měla premiéru na Broadwayi 10. září 1906. Roku 2007 ve Wellingtonu na Novém Zélandu byla dále poprvé zahrána zbrusu nová divadelní hra zvaná Kreutzer, která užívala prvky tance, hudby (Beethoven a Janáček), činohry a multimediální projekce. Adaptace, režie a choreografie byla prací Sáry Brodie. Přepracovaná verze byla předvedena na Aucklandském festivalu v Aucklandu v březnu 2009.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kreutzerova sonáta je novela ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého píšícího v žánru kritického realismu. Autor se v ní rozepisuje na téma problémů sexuality a vyjadřuje (ačkoli ne přímo) převratné názory ohledně toho, jak by se lidé měli v pohlavním životě chovat. Kniha vyšla v roce 1889.", "tgt_summary": "The Kreutzer Sonata (, ) is a novella by Leo Tolstoy, named after Beethoven's Kreutzer Sonata. The novella was published in 1889, and was promptly censored by the Russian authorities. The work is an argument for the ideal of sexual abstinence and an in-depth first-person description of jealous rage. The main character, Pozdnyshev, relates the events leading up to his killing of his wife: in his analysis, the root causes for the deed were the \"animal excesses\" and \"swinish connection\" governing the relation between the sexes.", "id": 958600} {"src_title": "Řád trinitářů", "tgt_title": "Trinitarian Order", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení řádu.", "content": "Zakladatelé řádu Jan z Mathy a Felix z Valois byli vedeni myšlenkou ustanovit řeholní společenství, jehož hlavní náplní bude almužnou shromažďovat prostředky na vykupování zajatců z muslimských rukou. Trvalý válečný konflikt té doby mezi jižní Evropou a muslimským Maghrebem volal po takovém projektu. V roce 1198 byl nový řád schválen a dne 17. prosince téhož roku potvrzen bulou \"Operante divine dispositionis\" papeže Innocence III. Král Filip II. August rovněž povolil zavedení nového řádu ve Francii a slíbil mu svou podporu. Pozemek pro stavbu prvního kláštera postoupil jistý šlechtic Gauthier de Châtillon. To byl počátek kláštera Cerfroid v dnešním Brumetz ve Francii, dep. Aisne.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštnosti řádu.", "content": "Řádové stanovy založené na Augustiniánské řeholi mj. ukládaly třetinu veškerých příjmů odvádět na vykupování otroků bez ohledu na momentální ekonomickou situaci komunity. Členové se mohli zavázat slavným slibem, že v případě potřeby sami sebe nabídnou za svobodu zajatce, na jehož vykoupení by už nezbylo peněz. Významný klášter v Paříži byl zbudován ještě za života sv. Jana z Mathy na místě, kde stával kostel sv. Mathurina. Proto se v Paříži říkalo trinitářům též mathurini. Zakladatel sv. Jan z Mathy získal důvěru krále Filipa Augusta a stal se jeho dvorním bohoslovcem, duchovním rádcem a osobním kaplanem. Tento úřad byl pak přiřknut všem následujícím vrchním představeným řádu trinitářů.", "section_level": 2}, {"title": "Doba rozkvětu.", "content": "V době největšího rozkvětu v 15. století čítal řád na 800 klášterů po celém světě a několik tisíc členů.", "section_level": 2}, {"title": "Trinitáři a české země.", "content": "V českých zemích neměli trinitáři až do 18. století žádný klášter. Nicméně veřejnosti nebyli neznámí. Zasloužili se o to především mniši z Uher, kteří i českými kraji procházeli, prosíce o almužnu.", "section_level": 1}, {"title": "Čechy.", "content": "V roce 1705 byl založen klášter v Praze-Slupech a v roce 1707 přemístěn do Spálené ulice kde byl vystavěn nový klášter kostelu Nejsvětější Trojice. Klášter ve Štěnovicích u Plzně založen v roce 1753 při kostele sv. Prokopa vzniklého vestavbou do raně barokní sýpky. V roce 1783 zrušen Josefem II.", "section_level": 2}, {"title": "Morava.", "content": "22. října 1722 byla podepsána zakládací listina kláštera v Zašové na Valašsku. Kromě císařského povolení smlouva obsahovala závazek hraběte Karla Jindřicha ze Žerotína předat trinitářům dosud nedokončený kostel v Zašové. V roce 1747 založil majitel panství Holešov, hrabě František Antonín z Rottalu při obnoveném kostele sv. Anny v Holešově klášter trinitářů. Původní klášterní budovu, dokončenou v tomtéž roce po levé straně presbyteria kostela sv. Anny nemohli nově příchozí mniši kvůli vlhku a zimě obývat a proto jim umožnil majitel panství dočasně přebývat v holešovském zámku. V letech 1748–1750 byla vystavěna nová budova kláštera po pravé straně presbyteria, do které se řádoví bratři definitivně přestěhovali. V roce 1752 byla vedle kostela sv. Anny vystavěna kaple sv. Flámia (sv. Kosmy a Damiána) s nástropními malbami F. Pilze zpodobňujícími panteon svatých se vztahem k trinitářskému řádu. Klášter byl zrušen v rámci josefinských reforem v roce 1782. O rok později byl zrušen také trinitářský klášter v Praze. Reformy císaře Josefa II. ukončily v roce 1783 činnost všech trinitářských klášterů na území habsburské monarchie, tedy i v zemích České koruny.", "section_level": 2}, {"title": "Trinitáři dnes.", "content": "V současné době má řád přibližně 600 členů, z toho asi 400 kněží. Řádoví bratři vypomáhají v duchovní správě katolických farností, konají misie mezi křesťany i nekřesťany a sbírkami podporují výchovnou činnost zejména v zemích Třetího světa. V čele řádu stojí generál. Jeho podřízenými jsou provinciálové a vikáři odpovědní za řádové provincie. Jednotlivé domy zvané konventy nebo koleje řídí ministr. Členové mají buď kněžské svěcení nebo jsou bratry laiky. Při konventech je zaveden i třetí řád pro laiky. Řád Nejsvětější Trojice má své domy na starém kontinentě především ve Španělsku a Itálii, dále ve Francii, Rakousku a Polsku. V Americe to jsou USA, Kanada a Mexiko. Samostatnou provincii najdeme též na Madagaskaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád trinitářů (OSST), přesněji Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, : \"Ordo Sanctissime Trinitatis pro redemptione captivorum\", : \"Ordre de la Très-Sainte-Trinité pour la rédemption des captifs\", je katolický řád, který vznikl na konci 12. století ve Francii coby společenství řeholních kanovníků pro vykupování zajatců od Maurů. Začátkem 17. století byli trinitáři přetvořeni v žebravý řád.", "tgt_summary": "The Order of the Most Holy Trinity and of the Captives (), also known as the Trinitarian Order or the Trinitarians, is a Catholic religious order founded in Cerfroid, outside Paris, in late 12th century. From the very outset, a special dedication to the mystery of the Holy Trinity has been a constitutive element of the order's life. Papal documents refer to the founder only as Brother John, but tradition identifies him as Saint John de Matha, whose feast day is celebrated on 17 December. The founding-intention for the order was the ransom of Christians held captive by Muslims, a consequence of crusading and of pirating along the Mediterranean coast of Europe. The Order has the initials \"O.SS.T.\" Its distinctive cross of red and blue can be traced to its beginnings.", "id": 1397816} {"src_title": "Karas obecný", "tgt_title": "Crucian carp", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Karas je velice podobný kaprovi, má vysoké ploché tělo pokryté velkými šupinami. Na hřbetě se nachází vyklenutá hřbetní ploutev. Oproti kaprovi obecnému nemá karas vousky kolem tlamy. Tělo má poměrně vysoké, ze stran zploštělé, v některých lokalitách se vyskytují i formy s nízkým tělem, záleží na prostředí, ve kterém žijí. Hlava je tupá s menšími koncovými ústy. Ploutve mají klasické postavení. Zbarvení je zelenošedé se zlatavým až měděným leskem, na hřbetě je tmavší, boky světlejší žlutošedé. U menších jedinců je na konci těla před ocasní ploutví tmavá skvrna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se po celé střední a východní Evropě a to až po oblast Ural. Jedná se o původní druh, který se vyskytoval v povodí řek a rybníků v Česku. I přes to, že je schopen snášet menší znečištění, je karas obecný na ústupu a není hojnou rybou. V poslední době obývá spíše oblasti s klidnou vodou, kde se nevyskytují jeho konkurenti jako jsou karas stříbřitý či sumec velký. Během léta se vyskytuje v přípovrchových vodách, které jsou prohřáté sluncem a to nejčastěji v hejnech a to jak z jedinci svého druhu tak i s dalšími druhy, na zimu se stahuje do hlubších vod, kde jako ostatní kaprovité ryby přezimuje. Mezi sportovními rybáři nebývá kvůli svému specifickému rozmnožování příliš oblíben.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Karas pro obživu využívá zooplankton, živočichy vodního dna a omezeně i části rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Karas obecný se rozmnožuje mezi květnem až červencem (jinde se uvádí pouze do června), kdy teplota vody dosahuje 15 až 18 °C. Pohlavně dospívá ve věku 2 až 3 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karas obecný (\"Carassius carassius\") je sladkovodní všežravá ryba podobná kaprovi spadající do čeledi kaprovitých, která žije v teplých stojatých vodách, kde se dožívá přibližně 10 let a obvykle dorůstá velikosti 10–30 cm. Jedná se o tzv. plevelnou rybu, u které není zákonem stanovena minimální lovná délka. Největší evidovaný úlovek z povodí Labe měřil 51 cm a vážil 3,4 kg.", "tgt_summary": "The crucian carp (\"Carassius carassius\") is a medium-sized member of the common carp family Cyprinidae. It occurs widely in northern European regions.", "id": 1360628} {"src_title": "Albert I. Saský", "tgt_title": "Albert of Saxony", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Albert se narodil jako nejstarší syn (druhé dítě) z devíti potomků vévody Jana Saského a jeho manželky Amálie Augusty Bavorské. Albert získal vzdělání na univerzitě v Bonnu, na kterou nastoupil v roce 1847.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Již v raném mládí projevoval sklony k vojenskému řemeslu a získal vojenské vzdělání. V 15 letech nastoupil do vojenské služby jako poručík a v roce 1849 se v hodnosti kapitána účastnil se saskými vojsky války proti Dánsku, z níž si odnesl saský Vojenský řád sv. Jindřicha a pruský řád «Pour le Mérite (Za zásluhy)». Poté v hodnosti majora velel samostatně budyšínské garnizoně. V roce 1853 se stal velitelem veškeré saské pěchoty.", "section_level": 2}, {"title": "Prusko-rakouská válka.", "content": "V prusko-rakouské válce (1866) velel celé saské armádě. Koncem června se připojil k proti Prusku sebrané Severní rakouské armádě a měl především podporovat generála Eduarda Clam-Gallase. Spolu s ním se účastnil 28. a 29. června bitev u Mnichova Hradiště a Jičína a 3. července u Hradce Králové úporně hájil pozici proti von Bittenfeldovi; vojenské umění a chrabrost saských jednotek uznával i nepřítel. Albertovy zásluhy byly oceněny velkým křížem Vojenského řádu sv. Jindřicha a rytířským křížem rakouského řádu Marie Terezie.", "section_level": 3}, {"title": "Francouzsko-pruská válka.", "content": "Na začátku francouzsko-pruské války v roce 1870 se saský korpus po velením prince Alberta připojil k Druhé německé armádě řízené princem Fridrichem Karlem Pruským. 18. srpna spolu s pruským gardovým korpusem s velkými oběťmi dobyl v bitvě u Gravelotte - St. Privat) silnou francouzskou pozici a tak zásadně přispěl k vítězství. Poté dostal velení znovu zformované Čtvrté armády, uskutečnil proslulý boční přesun k severu, porazil 30. srpna Mac-Mahona u Beaumontu a významně participoval v rozhodné bitvě u Sedanu, v níž byl francouzský císař Napoleon III. 2. září 1870 s armádou téměř 100 000 vojáků zajat. Po uzavření míru byl jmenován saským generálem-polním maršálem, současně mu byla německým císařem udělena maršálská hůl pruského generála-polního maršála.", "section_level": 3}, {"title": "Vláda.", "content": "9. srpna roku 1854 se Albert stal princem následníkem (korunním princem) poté, co jeho otec nastoupil jak Jan I. Saský na saský trůn po svém starším bratrovi, králi Fridrichu Augustovi I., který se stal obětí smrtelné nehody. Albert se stal předsedou státní rady a stal se politicky aktivní se značným vlivem. Králem se stal po smrti otce (29. října 1873). V době jeho vlády nedošlo k žádným významným událostem; král Albert se stranil vysoké politiky.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, následník.", "content": "18. června roku 1853 se oženil se švédskou princeznou Karolou Vasa, dcerou prince Gustava Vasy. Z jejich manželství se nenarodily žádné děti. Král Albert zemřel v roce 1902 a byl pochován v Katedrále Nejsvětější Trojice v Drážďanech. Protože zemřel bezdětný, nastoupil po něm na saský královský trůn jeho mladší bratr Jiří jako Jiří I. Saský.", "section_level": 2}], "src_summary": "Albert Saský, celým jménem: \"Frederick Augustus Albert Anton Ferdinand Joseph Karl Maria Baptist Nepomuk Wilhelm Xaver Georg Fidelis\" (23. dubna 1828 Drážďany – 19. června 1902 Szczodre), z dynastie albertinských Wettinovců, byl v letech 1873 až 1902 králem saským.", "tgt_summary": "Albert (; 23 April 1828 – 19 June 1902) was the King of Saxony and a member of the House of Wettin. He was the eldest son of Prince John (who succeeded his brother Frederick Augustus II on the Saxon throne as King John in 1854) by his wife Amalie Auguste of Bavaria. Albert had a successful military career leading Saxon troops which participated in the First Schleswig War, the Austro-Prussian War, and the Franco-Prussian War.", "id": 690003} {"src_title": "Myšice lesní", "tgt_title": "Yellow-necked mouse", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "V Evropě žije od východní Francie, Itálie a jižní Skandinávie (kde u pobřeží proniká až k 64. stupni severní šířky) až po Ural, Kavkaz, Malou Asii a Blízký východ, ostrůvkovitě se vyskytuje v jižní Anglii, Pyrenejích a na mnoha ostrovech.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Tato statnější myšice je dlouhá 90–123 mm, ocas má stejně dlouhý jako tělo. Váží 18–45 g. Zaujmou na ní výrazně velké oči – připadá na ně 0,52 % váhy celého těla (u myši domácí jen 0,13 %). Je dvoubarevná, hřbet má rezavě hnědý, břicho bělavé. Často mívá výrazně žlutou skvrnu na hrdle.", "section_level": 2}, {"title": "Prostředí.", "content": "Domovem myšice lesní jsou lesy všeho druhu. Obývá převážně vzrostlé listnaté nebo smíšené lesy, ale vyskytuje se i v jehličnatých lesích, horských porostech i mladých lesích. Lze ji nalézt i v křovinách navazujících na les. Vyhýbá se obdělávaným půdám. Na většině území, kde se vyskytuje, je velmi hojná – její populační hustota přesahuje 100 jedinců na hektar. Nebyly u ní zaznamenány žádné populační exploze – tedy roky, kdy by se počet zvířat výrazně zvýšil.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Jako všechny ostatní myšice je velmi aktivní. Rychle běhá a dobře šplhá po stromech a keřích i ve výšce několika metrů. Zde také hledá potravu – žere žaludy, bukvice, ořechy a další semena stromů (nejraději olejnatá). Nedělá ji větší problém poradit si s tvrdou skořápkou. Především na jaře si přilepšuje i hmyzem nebo jinými bezobratlými lesními živočichy. Nebylo zjištěno, že by se – oproti myšici temnopásé a myšici malooké – živila zelenými částmi rostlin. Hodně potravy si také shromáždí ve svém hnízdě před zimou. To si staví v kořenech stromů nebo mezi kameny, ale i v dutinách stromů, metrech dřeva nebo ptačích budkách. V něm často žije i víc jedinců pohromadě. V zimě však – stejně jako ostatní myšovití – neupadá do zimního spánku. Je aktivní především v noci (jak nazačují i její velké oči). Z hnízda vychází většinou hodinu po setmění a potravu shání i několik stovek metrů od něj.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Myšice lesní má za rok až 4 vrhy mláďat. Začíná se rozmnožovat poměrně brzy už v únoru až březnu; poslední vrhy jsou v září. Nejčastěji mívá 5–6 mláďat (pozorované rozmezí je 2–9), která kojí dva týdny. Mláďatům se oči otevírají v 12 dnech, osamostatňují se ve třech týdnech a v 6–8 týdnech pohlavně dospívají. Pokud se myšice lesní nestane kořistí kuny, sovy nebo zdivočelé, příp. divoké kočky, může se v přírodě dožít 2, v zajetí výjimečně až 3 roky.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci.", "content": "Myšice je přenašečem některých patogenů, mj. i jednoho z hantavirů – viru Dobrava, objeveného ve Slovinsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Myšice lesní (\"Apodemus flavicollis\") – dříve též myšice žlutohrdlá – je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých (\"Muridae\"). Obývá převážně lesy celého Česka i Slovenska.", "tgt_summary": "The yellow-necked mouse (\"Apodemus flavicollis\"), also called yellow-necked field mouse, yellow-necked wood mouse, and South China field mouse, is closely related to the wood mouse, with which it was long confused. It was only recognised as a separate species in 1894. It differs in its band of yellow fur around the neck and in having slightly larger ears and usually being slightly larger overall. Around 100 mm in length, it can climb trees and sometimes overwinters in houses. It is found mostly in mountainous areas of southern Europe, but extends north into parts of Scandinavia and Britain. It facilitates the spread of tick-borne encephalitis to humans and is a reservoir species for the Dobrava virus, a hantavirus that is responsible for causing haemorrhagic fever with renal syndrome.", "id": 2425857} {"src_title": "Anastázie Černohorská", "tgt_title": "Princess Anastasia of Montenegro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Princezna Anastázie se narodila 23. prosince 1868 v královském paláci v Cetinje. Její rodné jméno bylo Stáňa, během studií v Carském Rusku byla ale přejmenována na Anastázii. Jejím původním jménem ji oslovovali blízcí přátelé a rodina. Zprvu byla Anastázie vzdělávána doma, ale později, stejně jako její sestry Milica, Elena a Marica, tak i ona byla poslána na studia do Smolného institutu pro urozené dívky v Petrohradu. Zde ji také postihla první velká rodinná tragédie – smrt sestry Maricy v roce 1885.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství.", "content": "Anastáziin otec Nikola I. se později rozhodl, že v rámci diplomatického postavení Černé Hory zůstanou Anastázie s Milicou v Rusku. Obě sestry se po vystudování staly ve společnosti velmi oblíbené a do Anastázii si nakonec 16. dubna 1889 v Carském paláci v Petěrgofu vzal za ženu Jiří Maxmilianovič, 6. vévody z Leuchtenbergu a Eichstadtu, kníže Romanovský. Car Alexandr III. odkázal Anastázii nejen cenný majetek, ale také velké věno a na přání carevny Marie Fjodorovny také menší zimní rezidenci u Černého moře. Pár měl dvě děti: Při pobytu v jejich zimním sídle byla Anastázie s Jiřím roku 1905 svědky vzpoury na křižníku Potěmkin a proto se na jaře rozhodli pro brzký návrat do Petěrgofu, kde zůstali přes celé ve své rezidenci \"Villa Sergievskaia Datcha\". Anastáziino první manželství nebylo vůbec šťastné – Jiří Maxmilianovič, sedmatřicetiletý vdovec, měl z předchozího manželství s vévodkyní Terezou Petrovnou Oldenburskou již jednoho syna, Alexandra Georgijeviče, 7. vévodu z Leuchtenbergu a Eustadtu. A během sňatku s Anastázií pravidelně navštěvoval svou mladou francouzskou milenku, což před svou manželkou nijak netajil. Když byl také na dovolené ve francouzském městě Biarritz, prohlásil ke své zlosti rozhořčený car Alexandr III., že si \"kníže Jiří tedy šel vykoupat své špinavé tělo ve vlnách oceánu! Hanba!\". Celé manželství bylo popisováno jako \"strhující a bouřlivé\". Anastázie byla svým manželem urážena, rozzuřována a zesměšňována již od prvního dne jejich manželství. Nakonec se jí (je nutno podotknout velmi zklamané) podařilo dosáhnout 15. listopadu 1906 rozvodu. Jiří byl sice pohledný, ale také velmi hloupý a nezpůsobný. Anastázie po rozvodu psala dopis domů své matce Mileně, v němž se omlouvala, ale uvedla, že již nemohla za manžela mít člověka tak \"nesnesitelně hloupé povahy\". Rozvod zasáhl především Anastáziiného syna Sergeje.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Po rozvodu našla Anastázie velkou oporu ve svém švagrovi, velkoknížeti Nikolaji Nikolajevičovi, kterého si také 29. dubna 1907 v Jaltě na Krymu ve věku 39 let vzala. Z tohoto skutku měli radost nejen Anastáziini rodiče v Černé Hoře, ale také především Marie Fjodorovna, carevna-vdova. Manželé si byli velice oddáni, přesto však nezplodili žádné děti. Oba byli hluboce věřící ortodoxní křesťané a zajímali se o mystiku. Oba její manželé byli vnuky ruského cara Mikuláše I.", "section_level": 2}, {"title": "Politická aktivita.", "content": "Anastázie se, na rozdíl od své sestry Milicy, dosti angažovala v politických záležitostech Ruského impéria. Měla velký vliv na svého manžela (tuto vlastnost zdědila po matce). Jejich manželství velice změnilo povahu původně dosti popudlivého velkoknížete, který se stal víc rozvážným a dokonce jedním z předních carových rádců. Obě sestry měly velmi blízko k carské rodině, především k carevně Alexandře Fjodorovně. Anastázie se společně s Milicou seznámily s Grigorijem Rasputinem, obávaným ruským mystikem. Rasputin nadchl obě sestry coby kněz a léčitel. Avšak později přestaly sestry jeho kacířským řečem a výhrůžkám věřit, už se jim ale nepodařilo odtrhnout Rasputina od carské rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce.", "content": "V březnu 1917 byl car svržen a v červenci 1918 bolševiky zavražděn i s manželkou a dětmi. Dynastie Romanovců tak ztratila ruský trůn. Anastázii se s manželem a některými dalšími členy carské rodiny podařilo uprchnout nejprve na Kavkaz, později do Jalty na Krymu, odkud v roce 1919 na palubě britské lodi HMS Marlborough odpluli do exilu nejprve do Itálie na dvůr Anastáziiny sestry Eleny, která zde byla co by manželka Viktora Emanuela III. královnou. Později odešli do Francie, kde Anastázie 25. listopadu 1935, 6 let po Nikolajovi, zemřela. Je pochována po boku svého druhého manžela v hrobce pravoslavného chrámu archanděla Michaela ve francouzském městě Cannes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anastázie Petrović-Njegoš (23. prosince 1868, Cetinje – 25. listopadu 1935, Cap d'Antibes) byla rozená černohorská princezna, třetím potomkem černohorského knížete a později krále a jeho ženy, kněžny a královny Mileny Vukotić. Patřila k dynastii Petrovićů-Njegošů a byla členkou černohorské královské rodiny. Po svatbě s vévodou Jiřím z Leuchtenbergu se stala leuchtenberskou vévodkyní a ruskou kněžnou a po druhé svatbě s velkoknížetem Nikolajem Nikolajevičem také ruskou velkokněžnou a zároveň členkou dynastie Romanovců.", "tgt_summary": "Princess Anastasia Petrović-Njegoš of Montenegro (4 January [O.S. 23 December] 1867 – 25 November 1935) was the daughter of King Nikola I Petrović-Njegoš of Montenegro (1841–1921) and his wife, Milena Vukotić (1847–1923). Through her second marriage, she became Grand Duchess Anastasia Nicholaievna Romanova of Russia. She and her sister \"Militza\" (Princess Milica), having married Russian royal brothers, were known colloquially as the \"Montenegrin princesses\" during the last days of Imperial Russia, and may have contributed to its downfall by the introduction of Grigori Rasputin to the Empress Alexandra.", "id": 1864403} {"src_title": "Mohučské kurfiřtství", "tgt_title": "Electorate of Mainz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Biskupský stolec byl v Mohuči, tehdejším provinční hlavním městě s latinským názvem Moguntiacum, založen již v pozdním období starověkého Říma. První biskupové před 4. stoletím mají legendární jména. Prvním skutečně doloženým mohučským biskupem se v roce 343 stal Martinius. Rozmach církevního a světského významu Mohuče se dá datovat do roku 747, počínaje nástupem svatého Bonifáce na místní biskupský stolec. Bonifác byl sice předtím arcibiskupem, ale tento titul se automaticky nepřenášel na stolec jako takový a to až do jeho nástupce Lulla. Dalším časným Moučským biskupem byl Aurelus z Mohuče. Nicméně úřad získal svoji prominenci až po povýšení na arcidiecézi v letech 780–782. Území kurfiřství se skládalo z několika nesouvislých bloků: zemí okolo Mohuče na obou březích Rýna; území podél řeky Mohanu nad Frankfurtem; regionu Eichsfeld v Dolním Sasku a Durynsku a území okolo Erfurtu v Durynsku. Stejně jako v případě ostatních dvou církevních kurfiřství, se území Mohučského kurfiřství lišilo od území odpovídajícího Mohučské arcidiecézi, nad kterou měl Mohučský arcibiskup pouze spirituální autoritu. V průběhu raného novověku byla Mohučská arcidiecéze největším církevním celkem v Německu, zahrnujíce Mohuč a dalších 10 podřízených diecézí. Roku 1802 ztratila Mohuč svůj arcibiskupský charakter. Během sekularizace která doprovázela tzv. Reichsdeputationshauptschluss v roce 1803 bylo sídlo kurfiřta Karla Theodora von Dalberg přesunuto do Řezna a kurfiřství ztratilo svá levobřežní teritoria, která připadla Francii, pravobřežní území okolo Mohanu pod Frankfurtem připadla Hesensku-Darmstadsku a Nasavsku a Eichsfeld s Erfurtem Pruskému království. Dalbergovi se povedlo udržet Aschaffenburgské oblasti a přeměnil je na Aschaffenburské knížectví. V roce 1810 spojil Dalberg Aschaffenburg, Frankfurt, Wetzlar, Hanau a Fuldu a vytvořil nové Velkovévodství frankfurtské. Nicméně Dalberg v roce 1813 rezignoval a Vídeňský kongres rozdělil jeho území v roce 1815 mezi Bavorské království, Hesenské kurfiřství, velkovévodství Hesenské a Svobodné město Frankfurt. Novodobá římskokatolická mohučská diecéze byla založena roku 1802 ve chvíli, kdy Mohuč ztratila svůj statut arcidiecéze a stala se pouhou diecézí na území Francie. Roku 1814 byla jeho jurisdikce rozšířena i nad územím Hesensko-Darmstadtska. Od té doby měla dva kardinály a prostřednictvím různých konkordát jí bylo umožněno ponechat si středověkou tradici volby katedrální kapituly a volby biskupa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mohučské kurfiřtství (německy: \"Kurfürstentum Mainz\" nebo \"Kurmainz\", latinsky: \"Electoratus Moguntinus\") byl nejprestižnější a nejvlivnější ze států Svaté říše římské, a to od svého vzniku v 8. století až do svého zániku začátkem 19. století. Arcibiskup mohučský byl v římskokatolické hierarchii německým primasem (Primas Germaniae), tuto čestnou funkci se mu ale čas od času pokoušeli uzmout ostatní arcibiskupové. Ve Svaté říši římské existovala ještě dvě další církevní knížectví-kurfiřtství, a to Kolínské a Trevírské. Arcibiskup-kurfiřt mohučský byl zároveň arcikancléřem jak Německého království, tak království Burgundského a Italského. Byl tedy jedním z nejvyšších hodnostářů Svaté říše římské. Jako takový byl prvním mezi všemi světskými i církevními knížaty v Říši a byl podřízen pouze císaři. Měl značnou politickou váhu, a to zejména jako prostředník mezi říšskými stavy a císařem.", "tgt_summary": "The Electorate of Mainz ( or ', ), previously known in English as Mentz and by its French name Mayence, was one of the most prestigious and influential states of the Holy Roman Empire. In the Roman Catholic hierarchy, the Archbishop-Elector of Mainz was the Primate of Germany ('), a purely honorary dignity that was unsuccessfully claimed from time to time by other archbishops. There were only two other ecclesiastical Prince-electors in the Empire: the Electorate of Cologne and the Electorate of Trier. The Archbishop-Elector of Mainz was also archchancellor of Germany (one of the three component titular kingdoms of the Holy Roman Empire, the other two being Italy and Burgundy) and, as such, ranked first among all ecclesiastical and secular princes of the Empire, and was second only to the Emperor. His political role, particularly as an intermediary between the Estates of the Empire and the Emperor, was considerable.", "id": 2426798} {"src_title": "Evropa svobody a přímé demokracie", "tgt_title": "Europe of Freedom and Direct Democracy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po volbách do Evropského parlamentu 2009 měly problémy dvě frakce — Nezávislost a demokracie (IND/DEM) a Unie pro Evropu národů (UEN). United Kingdom Independence Party (UKIP), složka frakce Nezávislost a demokracie si vedla dobře, ale ostatní strany dopadly špatně. UEN také ztratila europoslance a obě frakce spadly pod požadovaný práh existence frakce. Zbylí členové obou padlých frakcí si musely najít novou frakci před ustavující schůzí Sedmého evropského parlamentu 14. července 2009. Spekulace ohledně nové frakce vyšly na povrch 30. června 2009. Původně se diskutovalo, že název frakce bude \"Evropa svobodných národů\" nebo \"Evropa národů pro svobodu\" nebo nějaká fráze obsahující slova \"nezávislost\", \"svoboda\", \"demokracie\" nebo \"lidé/národy\". Při absenci oficiálního názvu byla rodící se frakce přezdívána S\"voboda\". Dne 1. července 2009 byla pořádána tisková konference u příležitosti vzniku frakce. Na této tiskové konferenci byla frakce pojmenována \"Evropa svobody a demokracie\". Andreas Mölzer, lídr eurokandidátky Svobodné strany Rakouska (FPÖ) později oznámil, že FPÖ a EFD spolu jednají o vstupu FPÖ do EFD, ale že obě strany mají vůči té druhé výhrady, když Staatkundig Gereformeerde Partij, UKIP a krajně pravicová Slovenská národná strana byly z FPÖ rozpačité. Dne 24. června 2014 bylo ve frakci odhlasováno rozšíření názvu z původního \"Evropa svobody a demokracie\" na \"Evropa svobody a přímé demokracie\". Poprvé tak na půdě EP hlasoval i Petr Mach, kladně. Po vystoupení poslankyně Ivety Griguleové, jediné poslankyně frakce z Lotyšska, v říjnu 2014 frakce zanikla, neboť dle stanov Evropského parlamentu musí mít ve svých řadách poslance ze 7 zemí, což po vystoupení Griguleové nesplňovala. Skupina byla obnovena 20. října 2014 po příchodu jednoho člena polského Kongresu nové pravice. 8. dubna 2016 poslankyně Alternativa pro Německo (AfD) Beatrix von Storch opustila frakci Evropští konzervativci a reformisté a stala se členkou EFDD.", "section_level": 1}, {"title": "Členství podle stran.", "content": "2014-2019", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropa svobody a přímé demokracie () byla pravicová euroskeptická politická frakce v Evropském parlamentu. Byla založena po volbách do Evropského parlamentu 2009 jako Evropa svobody a demokracie (název změněn v červnu 2014). Frakci ve volebním období 2014-2019 převážně tvořila britská United Kingdom Independence Party a italské Hnutí pěti hvězd, které společně měly 39 z celkových 45 poslanců frakce. Frakce zanikla po volbách 2019, protože přestala plnit podmínku mít členy alespoň ze 7 států.", "tgt_summary": "Europe of Freedom and Direct Democracy (EFDD or EFD²) was a Eurosceptic and populist political group in the European Parliament. The EFDD group was a continuation for the Eighth European Parliament of the Europe of Freedom and Democracy (EFD) group that existed during the Seventh European Parliament, with significant changes to group membership. In 2017, it was one of the seven political groups of the parliament. This group was opposed to European integration. Twenty-four out of its 47 MEPs were from the United Kingdom, representing the UK Independence Party. Its president was British politician Nigel Farage, who was first elected for the UK Independence Party, and then became an independent in 2018 before becoming leader of the Brexit Party in 2019. David Borrelli of the Italian Five Star Movement was co-president until January 2017, when he had to resign the co-presidency after a failed attempt by his party to transfer to the ALDE group.", "id": 2273001} {"src_title": "Kalypta nejmenší", "tgt_title": "Bee hummingbird", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se na Kubě a na ostrově Isla de la Juventud, pozorováni byli též na sousedních ostrovech Jamajka a Haiti.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Samičky kalypty nejmenší dorůstají průměrné délky 6,12 cm a váží 2,6 gramů, samečci dorůstají dokonce jen 5,51 cm a váží kolem 1,95 g. Průměrné rozpětí křídel je 3,25 cm. to činí z tohoto druhu kolibříka nejmenšího známého ptáka současného světa. Prapták druhu \"Oculudentavis khaungraae\", žijící v době před 99 miliony let (raná svrchní křída) na území současného Myanmaru dosahoval zřejmě podobných rozměrů, jeho lebka měří na délku pouze 14 mm a celková délka těla i s ocasní částí páteře nepřesahovala asi 9 cm. Obě pohlaví mají zelenavý hřbet a světlou spodinu těla, dospělí samci jsou navíc nápadní svým jasně červeným opeřením na hrdélku a temeni. Mláďata jsou zbarvená jako samičky, jen méně výrazná. Zobák je rovný a v porovnání s jinými kolibříky poměrně krátký.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Podobně jako ostatní kolibříci je i kalypta nejmenší velmi dobrý letec, který se živí rostlinným nektarem. Létací svaly tvoří 22–34 % hmotnosti jejich těla a stejně jako další kolibříci mohou křídly v ramenních kloubech otáčet až o 180 stupňů. Jsou schopni navštívit až 1500 květů v jednom dni, hrají tak velmi významnou úlohu při opylování. Některé druhy, jako např. \"Hamelia patens\", dokonce přizpůsobily tvar svých květů tak, aby se k jejich nektaru mohly dostat pouze kalypty nejmenší. Kalypty nejmenší hnízdí na konci období dešťů a začátku období sucha, tj. v době, kdy jsou stromy a keře v květu. Snáší 1 až 2 vejce, která patří k nejmenším na světě – co do velikosti se totiž nevyrovnají ani kávovému zrnu. Kalypty na vejcích sedí 14–23 dní, mladí ptáci opouštějí hnízdo po 18–38 dnech a samičky snáší svá první vejce po 1 roce života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalypta nejmenší (\"Mellisuga helenae\") je maličký druh kolibříka. Jedná se o nejmenší žijící ptačí druh na světě. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako téměř ohrožený, nebezpečí představuje ztráta biotopu. Je uveden na druhé příloze úmluvy CITES.", "tgt_summary": "The bee hummingbird, zunzuncito or Helena hummingbird (\"Mellisuga helenae\") is a species of hummingbird which is the world's smallest bird. It is endemic to Cuba.", "id": 1795738} {"src_title": "Škumpa", "tgt_title": "Sumac", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Škumpy jsou opadavé nebo stálezelené, polygamní nebo řidčeji oboupohlavné keře a stromy. Asijský druh \"Rhus taitensis\" dorůstá výšky až 30 metrů. Některé druhy mají vidličnatě větvené stonky. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, trojčetné nebo jednolisté, řapíkaté, složené z řapíčkatých až skoro přisedlých, téměř nebo zcela vstřícných lístků. Hlavní vřeteno listu je u některých druhů křídlaté. Květy jsou přisedlé nebo krátce stopkaté, pětičetné, uspořádané v úžlabních nebo vrcholových thyrsoidech nebo složených klasech. Tyčinek je pět a mají šídlovité nitky. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů, z nichž pouze jeden je fertilní. Čnělky jsou tři, na bázi srostlé. Plodem je červená nebo hnědá, kulovitá, jednosemenná peckovice. Plody bývají pokryté jednoduchými a žláznatými chlupy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod škumpa zahrnuje v současném taxonomickém pojetí asi 35 až 53 druhů. Většina druhů roste v Americe, kde je rod rozšířen od jižní Kanady po Panamu a Kubu. V Evropě roste jediný druh, škumpa koželužská, který je rozšířený od Kanárských ostrovů přes Středomoří po Afghánistán. Severoamerická škumpa orobincová je v Evropě často pěstována jako okrasná dřevina a místy zplaňuje. Z Číny je uváděno 6 druhů, z toho 4 endemické, z jihovýchodní Asie 2 druhy, z Nové Guineje 4 endemické druhy. Druh \"Rhus taitensis\" je rozšířen v oblasti od Filipín po Tichomoří. Největší areál má v Asii škumpa čínská, rozšířená od Himálaje po Japonsko a Indonésii. Ze Severní Ameriky je uváděno 12 druhů škump. V téměř celé Severní Americe mimo subarktických oblastí roste škumpa lysá, v západní polovině kontinentu škumpa trojlaločná, ve východní škumpa orobincová, škumpa vonná a škumpa lesklá. Dalších 7 druhů se vyskytuje v jižních oblastech USA.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Drobné květy škump jsou opylovány hmyzem, zejména včelami. Semena jsou šířena ptáky i jinými zvířaty, vyhledávajícími plody jako potravu. Na různých druzích škump tvoří hálky mšice z rodů \"Floraphis\", \"Kaburagia\", \"Meitanaphis\", \"Melaphis\" a \"Schlechtendalia\". Např. na škumpě orobincové je to \"Melaphis rhois\", na škumpě čínské druh \"Melaphis chinensis\". Škumpy jsou živnými rostlinami housenek celé řady denních i nočních motýlů z různých čeledí. Z martináčů jsou to např. v Americe druhy \"Actias luna\", \"Citheronia regalis\", \"Citheronia splendens\", \"Eacles imperialis\" a \"Hyalophora cecropia\", v Asii \"Argema maenas\" a \"Samia cynthia\", v Africe \"Holocerina smilax\", \"Imbrasia cytherea\" a \"mopanový červ\" \"Gonimbrasia belina\". Z afrických baboček se na nich živí \"Euphaedra uganda\" a \"Charaxes varanes\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Přinejmenším některé druhy škump obsahují toxické látky způsobující senzibilaci, alergické reakce a dermatitidy, i když stojí ve stínu mnohem jedovatějších jedovatců. Vznik dermatitid po kontaktu se šťávou z rostlin byl zjištěn u škumpy orobincové, škumpy lysé, škumpy trojlaločné a druhů \"Rhus punjabensis\" a \"R. taitensis\". Listy škump obsahují třísloviny, kyselinu galovou, flavonoidy, biflavonoidy, cukry, vosky a silice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Rhus\" je dělen do dvou podrodů. U podrodu \"Rhus\" jsou květy stopkaté a uspořádané v thyrsoidních květenstvích, zatímco u zástupců podrodu \"Lobadium\" jsou téměř nebo zcela přisedlé a skládají klasovitá květenství. Rod \"Rhus\" patří do skupiny morfologicky podobných a částečně blízce příbuzných rodů, označované jako \"Rhus komplex\". Skupina dále zahrnuje dále rody \"Cotinus\", \"Metopium\", \"Searsia\", \"Toxicodendron\" a monotypické rody \"Actinocheita\", \"Melanococca\" a \"Malosma\". Historicky byl rod \"Rhus\" pojímán mnohem šířeji než dnes a byly do něj řazeny i druhy stávajících rodů \"Searsia\" a \"Toxicodendron\". V takovém pojetí ale byl podle výsledků fylogenetických molekulárních studií parafyletický. Aby byla celá skupina monofyletická, musela by zahrnovat i takové rody, jako je \"Schinus\" nebo \"Pistacia\". Rod \"Searsia\" se od rodu \"Rhus\" odlišuje zejména převážně trojčetnými listy a dužninou plodů i za zralosti pevně připojenou k pecce. Rovněž u něj chybějí alergenní fenolické látky. Rod \"Toxicodendron\" má naproti tomu převážně úžlabní květenství, bílé nebo pískově žluté plody bez žláznatého odění a šťáva obsahuje toxické katecholy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Škumpy jsou pěstovány jako okrasné dřeviny. V České republice je nejčastěji pěstována škumpa orobincová. Existují i různé zlatolisté či stříhanolisté (zejména 'Dissecta' a 'Laciniata') kultivary. Řidčeji se jako okrasné dřeviny pěstují škumpa Potaninova, škumpa vonná nebo škumpa lesklá. Nejlépe rostou na plném výsluní. Některé druhy snášejí i polostín, avšak nejsou v něm tak pěkné. Škumpa orobincová a škumpa lysá se spokojí i s velmi chudou, písčitou půdou. Nápadné je u nich zejména červené podzimní olistění a červená plodenství, která zůstávají na keřích dlouho do zimy. Oba druhy dobře snášejí i městské znečištěné prostředí. Botanické druhy škump se nejlépe množí výsevem semen, kultivary lze množit kořenovými řízky. Řada druhů škump je využívána v domorodé medicíně k léčení celé řady různých nemocí a neduhů. Škumpa orobincová je používána při léčení revmatismu, pohlavních chorob, průjmů, kašle a bolení v krku, proti střevním parazitům aj., používá se také k čištění krve, jako emetikum, analgetikum a tonikum. Z dalších druhů je v Severní Americe používána zejména škumpa vonná, škumpa lesklá, škumpa trojlaločná, škumpa lysá a \"Rhus ovata\", v Asii především škumpa čínská, škumpa koželužská a \"Rhus taitensis\". Ze sušených listů a větévek škumpy koželužské a některých dalších druhů se rozemletím získává práškové léčivo, které je známo jako sumah. Hálky na škumpě čínské a \"Rhus punjabensis\" jsou využívány v čínské i indické medicíně jako adstringens a expektorans. Vnitřně slouží k léčení chronických onemocnění trávicího traktu a krve ve stolici, zevně na krvácející rány, otoky a kožní infekce. Vyrábějí se z nich též masti a čípky na hemeroidy. Sušené obsahují 50 až 80 % tříslovin. Kůra obsahuje asi 10 % tříslovin. Některé druhy škump mají jedlé plody povětšině kyselé chuti. Patří mezi ně škumpa vonná, škumpa lysá, škumpa lesklá aj. Vědecké pojmenování \"Rhus\" vzniklo z řeckého \"rhein\" ('téci', kůra roní pryskyřičnou šťávu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Škumpa (\"Rhus\") je rod rostlin z čeledi ledvinovníkovité. Jsou to opadavé nebo stálezelené keře a stromy se střídavými, složenými nebo řidčeji jen jednolistými listy. Květy jsou drobné, pětičetné, v úžlabních nebo vrcholových květenstvích. Plodem je chlupatá peckovice. Rod zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v Severní i Jižní Americe, Asii a Středomoří. Jediným původním evropským druhem je škumpa koželužská. V České republice není žádný druh původní, občas zplaňuje pěstovaná severoamerická škumpa orobincová. Rod \"Rhus\" prošel velkými taxonomickými změnami a byly z něj vyčleněny rody \"Searsia\" (searsie, 111 druhů především v Africe a omezeně v Arábii a Asii, 2 druhy na Sicílii) a \"Toxicodendron\" (jedovatec, 29 druhů v Americe a Asii). Nejblíže příbuzným rodem je \"Pistacia\" (řečík). Škumpa orobincová je často vysazována v České republice jako okrasná dřevina. Řidčeji jsou zejména v botanických zahradách a arboretech pěstovány jiné druhy.", "tgt_summary": "Sumac () or (), also spelled sumach, sumak, soumak, and sumaq, is any one of about 35 species of flowering plants in the genus Rhus and related genera, in the family Anacardiaceae. Sumac grows in subtropical and temperate regions throughout the world, especially in East Asia, Africa, and North America.", "id": 2149485} {"src_title": "Bez", "tgt_title": "Sambucus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bezy jsou opadavé keře, stromy nebo i vytrvalé byliny se vstřícnými zpeřenými listy. Kořenový systém je bohatě větvený a mělký. Listy jsou na okraji pilovité, s palisty nebo s nektárii vzniklými přeměnou palistů. Větve jsou tlusté, s nápadnými lenticelami a tlustou dření. Květenství jsou koncové vrcholičnaté laty nebo ploché vrcholíky. Květy jsou pravidelné, drobné, většinou pětičetné, bílé, zelenavé nebo žlutavé. Kališní i korunní lístky jsou srostlé. Tyčinek je 5, jsou přirostlé při bázi koruny a vyčnívají ven. Semeník obsahuje 3 až 5 komůrek, v každé je jediné vajíčko. Plodem je dužnatá, nejčastěji černá nebo červená peckovice připomínající bobuli a obsahující 3 až 5 semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 40 druhů rozšířených v mírném a subtropickém pásu obou polokoulí a v některých horských oblastech tropů. Není zastoupen v subsaharské Africe. V ČR je zastoupen 3 původními druhy: bez černý (\"Sambucus nigra\"), bez chebdí (\"S. ebulus\") a bez červený (\"S. racemosa\"). Mimo tyto 3 druhy roste v Evropě ještě bez sibiřský (\"S. sibirica\"), rozšířený ve středním a východním Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci.", "content": "Jako \"bez\" se někdy lidově označuje i šeřík obecný \"(Syringa vulgaris)\", který však s bezem není nijak příbuzný (patří do řádu hluchavkotvarých).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jako okrasné dřeviny jsou u nás nejčastěji pěstovány různé kultivary bezu černého, lišící se především tvarem a zbarvením listů a celkovým vzrůstem. Bez černý je využíván v lidovém léčitelství a plody jsou různým způsobem zpracovávány na šťávy, džemy apod.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Bez (\"Sambucus\") je rod vyšších dvouděložných rostlin patřící do čeledi pižmovkovité (\"Adoxaceae\"). Zahrnuje asi 40 druhů dřevin i bylin, rozšířených zejména v mírném pásu a subtropech. V České republice rostou 3 druhy. Některé druhy a kultivary bezu jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Sambucus is a genus of flowering plants in the family Adoxaceae. The various species are commonly called elder or elderberry. The genus was formerly placed in the honeysuckle family, Caprifoliaceae, but was reclassified as Adoxaceae due to genetic and morphological comparisons to plants in the genus \"Adoxa\".", "id": 2131856} {"src_title": "Anna Kyjevská", "tgt_title": "Anne of Kiev", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Francouzský král Jindřich ovdověl roku 1044, kdy jeho choť Matylda zemřela, aniž by zanechala králi dědice. Anna byla svým otcem původně nabízena jako vhodná partie pro císaře Jindřicha III. Císař se však tehdy ucházel o Anežku z Poitou a byl to pravděpodobně právě císař, který obrátil zraky Jindřicha I. ke kyjevskému dvoru. V říjnu roku 1048 se oba státníci sešli v Ivois, kde uzavřeli smlouvu o přátelství a právě tehdy vyslal francouzský král poselstvo do Kyjeva. Důvodem k tomuto svazku s dcerou východního velkoknížete nebyla pouze snaha o početí následníka trůnu, ale také jistota, že vzhledem k vzdálenosti mezi oběma dvory nebudou mezi manžely žádná blízká pokrevní pouta a Jindřich se tak neproviní proti kanonickému právu. Dvě Anniny sestry byly provdány za uherského a norského krále, kteří nebyli právě přátelsky naladěni vůči Říši a stejně tak polský kníže Kazimír I., který byl nevěstiným strýcem. Manželství bylo uzavřeno pravděpodobně o svatodušních svátcích roku 1051 a Anna dala králi tři syny. Uměla psát a měla na manžela pravděpodobně vliv – dochoval se dopis papeže Mikuláše II. pro královnu Annu, v němž ji nabádá, aby na nábožensky vlažného Jindřicha, který myslel především na politické cíle, působila a apeluje na její \"mužnou ctnost v ženské hrudi\". Nejstarší syn Filip dostal v kapetovském rodu nezvyklé jméno, byl pojmenován po apoštolu Filipovi, jehož uctívání bylo rozšířeno především na byzantské půdě, odkud pocházela královnina babička. Roku 1059 byl sedmiletý Filip za přítomnosti dvou papežských legátů v Remeši povýšen na otcova spolukrále. Jindřich I. zemřel již následujícího roku zhruba ve věku padesáti let a Filip se stal králem. Vzhledem k jeho nízkému věku byl zřejmě umírajícím otcem určen jako regent Filipův strýc, flanderský hrabě Balduin V. Velký vliv na vládní záležitosti měla také královna vdova, dokud se nerozhodla pohoršit celý pařížský dvůr. Roku 1061 Anna vstoupila do nového manželského svazku s Rudolfem, hrabětem z Valois, který kvůli ní zapudil svou ženu. O tři roky později následovala exkomunikace. Z následujících let se zachovaly pouhé střípky – roku 1065 byl vysvěcen kostel v Senlis a přilehlý klášter sv. Vincenta, který nechala Anna založit. Rudolf zemřel roku 1074, Anna mezi lety 1075–1089 a byla pravděpodobně pohřbena v opatství Villiers v La Ferté-Alais.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Kyjevská (rusky \"Анна Ярославна\", francouzsky \"Anne de Kiev\", 1024 – 1075/1089) byla francouzská královna, dcera kyjevského knížete Jaroslava I. a Ingegerdy Švédské. Ruský režisér Igor Maslennikov uvedl do kin roku 1978 film Jaroslavna: Královna Francie, věnovaný jejímu osudu.", "tgt_summary": "Anne of Kiev (c. 1030 – 1075) was a Rus' princess who became queen of France in 1051 upon marrying King Henry I. She ruled the kingdom as regent during the minority of their son Philip I from Henry's death in 1060 until her controversial marriage to Count Ralph IV of Valois. Anne founded the Abbey of St. Vincent at Senlis.", "id": 736728} {"src_title": "Fajsal II.", "tgt_title": "Faisal II of Iraq", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Faisal bin Ghazi al-Hášimí se narodil 2. května 1935 jako následník trůnu iráckému králi Ghazimu a jeho manželce královně Alíje. Fajsal byl jejich jediným potomkem. Jeho rodiče byli navíc bratranec a sestřenice.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Regentství.", "content": "Král Gházi však vládl jen do 4. dubna 1939, kdy zemřel při autonehodě. O této autonehodě se spekulovalo jako o atentátu, jelikož byl král v autě nalezen s prostřelenou hlavou a také pro královy proněmecké postoje. A tak se po smrti krále Gházího stal králem jeho jediný, tehdy čtyřletý syn Fajsal, za kterého měl do jeho 18 let podle královské závěti vládnout jako regent jeho strýc (bratranec krále Gháziho a zároveň bratr Fajsalovy matky) princ 'Abd al-Ilah. Po začátku 2. světové války byla situace Iráku nejistá, ale 5. října 1939 byly přerušeny styky s Německem. V Iráku však stále převládaly protibritské nálady, obyvatelé a také armáda se přikláněli na stranu Německa. Po porážce Francie v roce 1940 se premiérem stal al-Kajlání namísto as-Saída. Potom, co se opět vystřídala vláda, proběhl 1. a 2. dubna 1941 převrat důstojníků, a země se přiklonila na stranu Německa. Ze země uprchl regent 'Abd al-Ilah, Nurí as-Saíd a další probritští politikové. Rašíd al-Kajlání se opět stal premiérem a regentem za nezletilého krále Fajsala byl jmenován Šerif Šafar. To vedlo k rozhořčení Britů a ti proto opět od května 1941 okupovali Irák a porazili slabou iráckou armádu (tzv. třicetidenní válka). Britové odešli až v roce 1947. K moci se vrátila probritská vláda a regent 'Abd al-Ilah. V roce 1953 dosáhl mladý král Fajsal II. plnoletosti, ale regent princ 'Abd al-Ilah se stále snažil ovlivňovat vládu nad zemí a choval se jako by se nic nezměnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Převrat a smrt.", "content": "V roce 1958 se opět a naposledy chopil moci premiér Nurí as-Saíd. Byla vytvořena takzvaná Arabská federace mezi Irákem a Jordánskem jako reakce na vznik Sjednocené arabské republiky (SAR). Tato federace Jordánska a Iráku, jejíž hlavou byl irácký král, nebyla mezi širšími vrstvami oblíbená. Nejdůležitější událostí v roce 1958 byl vojenský převrat vedený Abdem al-Karim Qasimem, při němž byli na nádvoří královského paláce zastřeleni král Fajsal II., bývalý regent princ 'Abd al-Ilah a několik žen z královské rodiny, později byl dopaden a popraven i Nurí as-Saíd. Na královský palác bylo stříleno protitankovými děly, král chtěl kapitulovat, ale princ 'Abd al-Ilah se rozhodl nevzdat se a bránit se vlastním revolverem, načež proběhl rychlý útok armádních vzbouřenců. Vražda královské rodiny údajně nebyla původně v plánu, ale vinou nějakého nižšího důstojníka byl král i bývalý regent zabiti. Nová revoluční vláda zrušila instituce \"ancien régime\" – monarchii a parlament a rozpustila federaci s Jordánskem. Prezidentem se stal Muhamad Najib ar-Rubají. Král Fajsal II. zemřel velmi mladý, ve věku 23 let, stejně jako jeho otec král Gházi, který zemřel ve věku 27 let a také násilnou smrtí. Fakticky vládl téměř stejně dlouho jako jeho otec pokud do jeho vlády nepočítáme i dobu regentství. Po zavraždění krále Fajsala a královské rodiny došlo k vymření irácké větve Hášimovců, jelikož byl Fajsal II. jediným synem Ghaziho, který sám byl jediným synem Fajsala I. Pretendentem iráckého trůnu stal princ Zeid, strýc Fajsalova otce Ghaziho a nejmladší bratr Fajsala I.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fajsal II. (arabsky: الملك فيصل الثاني, \"Faysal bin Ġāzī\") byl v letech 1939 až 1958 posledním iráckým králem. Pocházel z dynastie Hášimovců a byl jediným synem předchozího krále Ghaziho I. a vnukem krále Fajsala I. Fajsal II. se stal králem jako čtyřletý chlapec, jelikož jeho otec král Ghazi I. se stal obětí autonehody, při níž zemřel. Do jeho plnoletosti (1953) za něj vládl jeho strýc jako regent. V roce 1958 byl Fajsal II. zavražděn při státním převratu.", "tgt_summary": "Faisal II (Arabic: الملك فيصل الثاني \"Al-Malik Fayṣal Ath-thānī\") (2 May 1935 – 14 July 1958) was the last King of Iraq. He reigned from 4 April 1939 until July 1958, when he was executed during the 14 July Revolution together with numerous members of his family. This regicide marked the end of the thirty-seven-year-old Hashemite monarchy in Iraq, which then became a republic.", "id": 293461} {"src_title": "Laki", "tgt_title": "Laki", "src_document": [{"title": "Erupce v roce 934.", "content": "Záznamy napovídají, že mezi lety 934 až 940 došlo v oblasti Laki k erupci sopky Eldgjá, která se nachází ve stejné oblasti jako Laki. Tehdejší prasklina se táhla do vzdálenosti 75 km a láva se zde dostávala na povrch na několika místech. Došlo k pokrytí oblasti o velikosti 781 km², celkem se na povrch dostalo okolo 19,5 km³ lávy.", "section_level": 1}, {"title": "Erupce v roce 1783.", "content": "Začátek sopečné erupce nepřišel bez varování. Na jaře 1783 se nad částí jižního Islandu rozprostřel oblak namodralého kouře, jehož zdroj nebyl odhalen. Začátkem května posádka dánské plachetnice plavící se okolo jižního pobřeží Islandu tvrdila, že spatřila v horách několik ohnivých sloupů stoupajících k nebi. O několik týdnů později se nečekaně rozvodnila řeka Skaftá protékající v blízkosti vesnice Kirkjubæjarklaustur. Špinavá a nepříjemně zapáchající voda zaplavila pastviny lemující břehy. Již několik dní před samotnou erupcí postihla oblast série zemětřesení, která napovídala, že se magmatický krb pod povrchem plní magmatem. Dne 8. června 1783 došlo k otevření trhliny freatickou erupcí, vystupující žhavé magma se dostalo do kontaktu s vodou, čímž došlo k nárůstu tlaku a řadě silných hlasitých explozí. Ty utvořily až 130 kráterů, ze kterých začalo unikat bazaltické magma. Otevřelo se postupně deset menších paralelních trhlin, jež měly délku 2 až 5 km, čímž vznikla v podstatě jednotlivá sopečná erupce dlouhá přes 25 km. Dnes se odhaduje, že došlo k deseti různým sopečným erupcím, každá nová erupce se více posunula směrem na sever. Během několika dní došlo ke změně typu erupce, exploze začaly postupně ustávat a sopka se dostala přes Strombolský typ erupce až po výlevný havajský styl, kdy láva bez explozí vytékala ve velkém množství a velkou rychlostí na povrch. Dle indexu sopečné aktivity dosáhla tehdejší erupce šestého stupně, ale současně během erupce došlo k extrémnímu uvolnění sopečných plynů, převážně v podobě sloučenin síry, které zapříčinily jednu z největších klimatických událostí minulého tisíciletí. Odhaduje se, že během několika prvních týdnů erupce bylo denně do atmosféry uvolňováno okolo 1,7 megatuny oxidu siřičitého (SO) . Během samotné erupce se na povrch dostalo množství bazaltické lávy odpovídající 14 km a 0,91 km tefry. Odhaduje se, že láva zaplavila až 600 km (jiný zdroj uvádí 565 km), odpovídající přibližně 0,5 % povrchu Islandu. Čtyři nebo pět lávových fontán chrlilo lávu do výšky mezi 800 až 1450 m, následkem čehož se dostalo do atmosféry obrovské množství pevného materiálu, který byl pomocí jetstreamů transportován po celé planetě. Například v létě 1783 nastalo ve Velké Británii léto, známé jako „písečné léto“ pro množství spadu v podobě sopečného prachu. Americký diplomat a vědec Benjamin Franklin v témže roce popsal atmosférický efekt, který popsal jako „suchou mlhu“. Tuto mlhu později spojil s následujícími chladnými zimami a navrhl, že za tím vším stojí právě erupce Laki. Odhaduje se, že vlivem konvekce sopečný mrak nad místem erupcí vystoupal do výšky 12 až 15 kilometrů (některé modely naznačují, že se materiál dostal až do stratosféry) a aerosoly uniklé do atmosféry v průběhu následujících let způsobily znatelné ochlazení atmosféry severní polokoule Země. Ochlazení se projevilo extrémní zimou téhož roku a v následujících letech chladným létem s nepředvídatelným počasím, které způsobilo neúrodu po celé Evropě. Léto v roce 1783 bylo dokonce nejchladnější léto za posledních 500 let na spoustě míst. Erupce Laki se často spojuje s Francouzskou buržoazní revolucí v roce 1789, která byla vyvolána částečně i nedostatkem potravy pro populaci a její následnou chudobou, což způsobila změna počasí vyvolaná erupcí. Erupce pokračovaly až do 7. února 1784, ale většina lávy byla na povrch transportována během prvních několika měsíců. Současně s erupcí Laki došlo k erupci i další sopky – Grímsvötn, ze které pás prasklin a erupcí vycházel. Grímsvötn ukončil sopečnou aktivitu až v roce 1785. Odhaduje se, že se do atmosféry uvolnilo až 8 miliónů tun fluorovodíku, přes 120 miliónů tun oxidu siřičitého, přes 90 miliónů tun kyseliny sírové, což v celé Evropě způsobilo mlžný opar pozorovaný až v Sýrii, severní Africe a na západní Sibiři. Během erupce došlo také ke třetímu nejdelšímu lávovému výlevu na světě zvanému Eldhraun od dob poslední doby ledové.", "section_level": 1}, {"title": "Následky na Islandu.", "content": "Důsledky erupce pro Island byly zcela katastrofální. Odhaduje se, že zemřelo 20 až 25 % tehdejší populace Islandu, což odpovídá přibližně 9000 až 9500 lidem. Současně zemřelo okolo 80 % ovcí, 50 % skotu a 50 % koní na následky zubní a kostní fluorózy, kdy se zvířata otrávila pozřením fluorinu napadaného na trávu. Následky erupce byly natolik zničující, že dánská vláda spravující Island dokonce zvažovala přesídlení celého zbytku (40 000 lidí) populace ostrova mimo Island. Erupce způsobila hladomor jak v roce 1783, kdy na Islandu v podstatě nebylo léto, tak i v roce 1786. Lávové proudy začaly 8. června unikat, v jihozápadní části praskliny se snadno rozlévaly po rovinatém terénu a začaly zaplavovat okolní farmy. Láva zcela zničila 20 farem a dalších 30 silně poničila. Například výše zmíněná řeka Skaftá, která se ještě před erupcí rozvodnila, postupně vyschla. Přitom korytem se obvykle valilo tolik vody, že pro její překonání museli koně přeplavat přibližně 120 metrů široký úsek. 11. června pokryl krajinu sníh. Na pastvinách vznikla tvrdá ledová krusta bránící zvířatům v přístupu k pastvě. 12.června se vyschlé koryto řeky Skaftá opětovně naplnilo. Jenže se do koryta nevrátila voda, ale rychle se pohybující a do ruda rozpálená láva, která při kontaktu s vodou explodovala. V okolí lávového proudu se proto ozýval neustálý hluk praskajícího kamení. Dvanáct dní po erupci (20. června) se lávový proud zastavil poblíž vesnice Kirkjubæjarklaustur. Následně se erupce přenesly do severovýchodní části. Od 29. června až do října se pak láva valila oblastí, kudy protékala řeka Hverfisfljót. Některé lávové proudy dosáhly délky až 35 km od místa erupce.", "section_level": 2}, {"title": "Následky v Evropě.", "content": "Dva dny po erupci dosáhl sopečný mrak Faerské ostrovy, Norsko a Skotsko. V polovině června již sopečný popel dosáhl střední Evropy, kde způsobil neúrodu a rozšíření nemocí. Do 24. června se mračno rozkládalo již nad celou Evropou a zasahovalo až do Finska a na Balkán. Dobový tisk popisoval slunce při východu a při západu jako krvavě červený disk a bylo možné jej i v poledne pozorovat nechráněným okem. Vlivem aktuálního rozložení tlakových útvarů v atmosféře se oblak začal po Evropě pohybovat ve spirále. Nad kontinentem se proto dokázal držet po několik dlouhých týdnů. Oblak pálil v očích i v ústech. Pole, louky a lesy, které se obvykle v tuto roční dobu zelenaly, začaly hnědnout a ze stromů opadávalo listí. Oblak navíc doprovázely extrémně vysoké teploty a silné přívalové deště, léto 1783 se proto stalo nesnesitelným. Vedle Islandu nejsilněji dopadly následky erupce na severské země. V západní Evropě a na Britských ostrovech kyselé deště silně poškodily lesy a zničily menší rostliny, což způsobilo všeobecnou neúrodu. Po letních vlnách veder roku 1783 přišla do Evropy tuhá zima, která byla jedna z nejhorších za posledních 250 let. Lidé po celém kontinentu umrzali na ulicích měst. V okolí Holandska zamrzlo Severní moře tak, že dvojice bruslařů byla schopna urazit 25 kilometrů podél pobřeží. Ve Stockholmu naměřili v březnu teplotu -33,7 °C, nejnižší teplotu, která tam byla kdy v tuto roční dobu naměřena. Labe a Dunaj zcela zamrzly. V horách se nahromadily obrovské zásoby sněhu. Na jaře 1784 postihly rozsáhlé oblasti Evropy devastující povodně. Dotkly se i Prahy. Hladina Vltavy se za 12 hodin zvedla o čtyři metry. Vzedmutí hladiny společně s plovoucími krami ledu zapříčinilo poničení Karlova mostu.", "section_level": 2}, {"title": "Následky v Asii.", "content": "V červenci 1783 se sopečný mrak rozkládal už i na území Ruska, Sibiře a později i nad Čínou. Předpokládá se spojitost mezi erupcí Laki a neúrodou rýže v Japonsku.", "section_level": 2}, {"title": "Následky v Africe.", "content": "Nedávná vědecká studie spojuje se sopečnou erupcí Laki hladomor v Egyptě na konci 18. století. Vlivem erupce nejspíše došlo k delšímu období sucha v severní Africe, které zmenšilo průtok Nilu, hlavní zásobárny vody v oblasti. Nedostatek vody se projevil v tom, že velká část každoročně zaplavovaných polí nebyla zaplavena, takže nemohlo dojít k jejich osetí. Podobný problém nastal i následující rok. Doboví pamětníci uvádějí, že následkem hladu zemřelo stejné množství lidí jako při předchozích morových epidemiích. Podle jiných zdrojů až šestina obyvatel Egypta zemřela nebo dočasně odešla ze země (asi 500 tisíc lidí).", "section_level": 2}, {"title": "Následky v Severní Americe.", "content": "V Severní Americe se zima roku 1784 stala nejdelší a nejstudenější zimou, která byla kdy lidmi zaznamenána. V oblasti Nové Anglie se teplota pohybovala pod bodem mrazu nejdéle v historii, v New Jersey se potýkali s obrovskými přívaly sněhu. V oblasti přístavu Charleston v Jižní Karolíně bylo možné bruslit na zamrzlé hladině. Řeka Mississippi zamrzla v New Orleans a ve vodách Mexického zálivu se vyskytovaly ledové kry.", "section_level": 2}, {"title": "Následky na celé severní polokouli.", "content": "Oxid siřičitý se společně s vodou v atmosféře může během několika týdnů přeměnit v kapičky kyseliny sírové. Tyto kapičky se následně přemění v sulfátové aerosolové částice, které jsou důležitým činitelem ve změnách klimatu. Dokážou totiž měnit teplotu v atmosféře. A to buď jejím ohříváním, nebo ochlazováním. Velké množství těchto aerosolů zůstalo nad celou severní polokoulí ve stratosféře po několik let. Zatímco v Evropě způsobily tyto aerosoly nesnesitelná horka a ničivé letní bouřky, celkově jejich přítomnost ve vyšších částech atmosféry způsobila ochlazení na celé planetě. Odhaduje se, že vlivem exploze Laki poklesly průměrné teploty na severní polokouli o 1,3 °C a nižší teploty vydržely po několik let.", "section_level": 2}, {"title": "Geopolitické následky.", "content": "Nepředvídatelné počasí se zmíněným poklesem průměrných teplot zapříčinily opakovanou neúrodu a s tím spojené strádání obyvatelstva. Hladové bouře se proháněly severní polokouli a strhávaly státy do revolučního vření. To například v roce 1789 v tehdejší monarchistické Francii vyústilo v útok na Bastilu a zažehnutí Velké francouzské revoluce, během ní byla monarchie nahrazena demokracii. Dnes se proto část vědců kloní k názoru, že mezi revolučními událostmi na konci 18. století a islandskou sopkou Laki existuje zřejmá souvislost. Je proto možné, že za jednu z největších změn v politickém uspořádání Evropy (a následně i světa) vděčíme této islandské sopce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Laki je sopka v oblasti jižního Islandu, která dala jméno 25 kilometrů dlouhé řadě sopek Lakagígar, jež způsobily jednu z největších sopečných katastrof ve zdokumentované historii lidstva. K ničivé erupci došlo roku 1783, kdy sopka byla aktivní po osm měsíců, během kterých se uvolnilo až 15 km lávy a 400 až 500 miliónů tun sopečných plynů (jiný zdroj uvádí, že do atmosféry bylo uvolněno 90 až 270 megatun aerosolu kyseliny sírové). Následně došlo k masivnímu úhynu zvířat a úmrtí přibližně pětiny obyvatel tehdejší populace Islandu. Velká část severní polokoule zažila během následujících několika let znatelné ochlazení, což vedlo k neúrodě a propuknutí hladomoru nejen na Islandu, ale také ve velké části Evropy, a dokonce i v Egyptě. Geologové považují erupci z roku 1783 za nejbližší známý ekvivalent výlevných bazaltů, které se odehrávaly v lidské historii. Sopka se tyčí do výšky 828 metrů nad mořem jihozápadním směrem od ledovce Vatnajökull. Laki stojí přibližně uprostřed trhliny, která se táhne od severovýchodu na jihozápad a je rozdělena dvojicí téměř stejně vysokých hor. Během vzniku trhliny nedošlo k výraznějšímu poškození tělesa sopky, menší krátery vznikly na jeho stranách. V současnosti je oblast Lakagígar porostlá silnou vrstvou mechů a spadá do národního parku Skaftafell. Laki je přístupná asfaltovanou silnicí \"206\" a následně neudržovanou silnicí \"45\" automobilem s náhonem 4 × 4 po silnici odbočující z hlavní okružní silnice okolo Islandu poblíž Hunkubakki. Během cesty je nutné přejet skrz několik řek. V létě je možné oblast navštívit i autobusem, který vyjíždí denně.", "tgt_summary": "Laki or Lakagígar (\"Craters of Laki\") is a volcanic fissure in the western part of Vatnajökull National Park, Iceland, not far from the volcanic fissure of Eldgjá and the small village of Kirkjubæjarklaustur. The fissure is properly referred to as Lakagígar, while Laki is a mountain that the fissure bisects. Lakagígar is part of a volcanic system centered on the volcano Grímsvötn and including the volcano Thordarhyrna. It lies between the glaciers of Mýrdalsjökull and Vatnajökull, in an area of fissures that run in a southwest to northeast direction. The system erupted violently over an eight-month period between June 1783 and February 1784 from the Laki fissure and the adjoining volcano Grímsvötn, pouring out an estimated 42 billion tons or of basalt lava and clouds of poisonous hydrofluoric acid and sulfur dioxide compounds that contaminated the soil, leading to the death of over 50% of Iceland's livestock population, and the destruction of the vast majority of all crops. This led to a famine which then killed approximately 25% of the island's human population. The lava flows also destroyed 20 villages. The Laki eruption and its aftermath caused a drop in global temperatures, as 120 million tons of sulfur dioxide was spewed into the Northern Hemisphere. This caused crop failures in Europe and may have caused droughts in North Africa and India.", "id": 2271492} {"src_title": "Třída Sa'ar 5", "tgt_title": "Sa'ar 5-class corvette", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Na konci 70. let 20. století bylo jádro izraelského námořnictva tvořeno raketovými čluny tříd \"Sa'ar 2\", \"Sa'ar 3\" a \"Sa'ar 4\", přičemž probíhala stavba nejnovějších raketových člunů třídy \"Sa'ar 4.5\" (výtlak 500 tun). Náhradou raketových člunů tříd \"Sa'ar 2\" a \"Sa'ar 3\" se měly stát korvety třídy \"Sa'ar 5\" s výtlakem přesahujícím 1000 tun. Koncepční práce byly zahájeny roku 1979. Brzy však vypukl dlouhý spor o to, zdali izraelské námořnictvo nákladná plavidla skutečně potřebuje. Pro obranu pobřeží byly raketové čluny plně postačující, lépe vybavená plavidla však byla vhodná i pro další budoucí úkoly (ofenzivní operace proti arabským loďstvům, speciální mise, nebo doprovod civilních lodí). Druhý přístup nakonec ve druhé polovině 80. let převážil. Mezitím byla roku 1984 u americké firmy John T. McCullen Associates objednána předběžná studie návrhu korvet. Na jejím vzniku se podíleli také izraelští odborníci (např. specialisté z loděnice Israeli Shipyards). Roku 1987 dokončená studie navrhovala stavbu futuristických korvet o výtlaku 1250 tun, které by díky široké automatizaci měly malou posádku a zároveň jim široké uplatnění technologií stealth dávalo zvýšenou schopnost přežití na bojišti. Program stavby tří plavidel s opcí na čtvrtou byl odsouhlasen roku 1989. Izraeli se pro tento program podařilo získat finance z amerického programu Foreign Military Financing, který vyžadoval stavbu plavidel přímo v USA, nebo z amerických komponentů. Stavba trojice korvet proto byla objednána u americké loděnice Ingalls Shipbuilding (součást koncernu Litton), přičemž instalaci izraelského vybavení zajistila loděnice Israeli Shipyards. Trojice korvet byla postavena v letech 1992–1995. První námořní zkoušky částečně vystrojené korvety \"Ejlat\" prokázaly nedostatečnou stabilitu výzbrojí a vybavením přetíženého plavidla, za extrémních okolností hrozící až převrácením. Zlepšení stability si vynutilo úpravu konstrukce a významné omezení nesené výzbroje. Plné dokončení plavidel se protáhlo o několik let a namísto původně odhadovaných 200 milionů dolarů dosáhly náklady na stavbu jedné korvety plných 360 milionů dolarů. Opce na čtvrtou jednotku tak nebyla kvůli nedostatku financí uplatněna. Jednotky třídy \"Sa’ar 5\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup.", "content": "Trup plavidel je postaven z oceli, přičemž nástavby jsou kvůli úspoře hmotnosti ze slitin hliníku. Trup je rozdělen na 11 vodotěsných sekcí a šest protipožárních zón. Velmi široké bylo využití opatření na redukci signatur (stealth). Trup je tvarován s důrazem na zmenšení radiolokační odrazné plochy (ostře lomené plochy) a zčásti pokryt materiálem tyto vlny pohlcujícím. Různé vybavení bylo přemístěno do trupu, nebo opatřeno speciálními kryty a bočnicemi. Interiér byl pod čarou ponoru zvukově izolován, agregáty pohonného systému byly umístěny na odpružené podstavy a jejich výfukové zplodiny jsou ochlazovány speciálním systémem instalovaným v komínu. Systém Prairie Masker omezuje šum vody proudící kolem trupu.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Korvety měly dle původních plánů nést extrémně silnou výzbroj, jejich přetížení a nestabilita si však vynutili její znatelnou redukci. Plánovaná výzbroj byla následující. Hlavňovou výzbroj měl tvořit jeden 76mm kanón OTO Melara Compact ve věži na přídi a dvě zbraňové stanice s rotačními 25mm kanóny Sea Vulcan. Protivzdušnou obranu měla zajišťovat dvě 32násobná vertikální vypouštěcí sila protiletadlových řízených střel Barak 1 s dosahem 12 km (jedno na přídi za dělovou věží a druhé za komínem). Velmi silná byla úderná výzbroj tvořená rovnou dvěma typy protilodních střel (toto pro izraelské námořnictvo obvyklé řešení protivníku velmi ztěžovalo jejich rušení). Před komínem bylo pod stealth krytem umístěno osm střel RGM-84C Harpoon s doletem 124 km, přičemž po obou stranách komínu mělo být umístěno dalších osm protilodních střel Gabriel Mk.2 s dosahem 36 km. Ničení ponorek měly zajistit dva trojhlavňové 324mm torpédomety Mk.32 pro americká protiponorková torpéda Mk.46 Mod. 5. Když se ukázalo, že plně vyzbrojené korvety by byly přetížené, bylo upuštěno od instalace všech střel Gabriel, 76mm kanónu, obou systémů Sea Vulcan a zadní baterie střel Barak 1. Korvety tak ve skutečnosti nesly 20mm obranný kanónový systém Mk.15 Phalanx Block 0, dva ručně ovládané 20mm kanóny Oerlikon, čtyři 7,62mm kulomety FN MAG, až 32 střel Barak 1 (obvykle však pouze 16), osm střel Harpoon a dva trojité torpédomety Mk.32.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika.", "content": "Původně zamýšlenou skladbu elektroniky představoval 3D vzdušný vyhledávací radar Elta EL/M-2218S, hladinový vyhledávací a navigační radar SPS-55, tří naváděcí systémy Elta EL/M-2221GM pro rakety Barak 1, trupový sonar EDO Type 796 Mod.1. V případě potřeby bylo možné korvety vybavit vlečeným sonarem Rafael CORIS-TAS. Konečná sestava však byla značně odlišná. Tvořil ji komerční 3D vyhledávací radar Elta EL/M-2218S, 2D přehledový radar TPS-44, pouze jeden naváděcí systém Elta EL/M-2221GM, komerční navigační radar a optotronický systém MSIS. Bojový řídící systém je typu Elbit NTCCS III. Obranu plavidla posiluje systémy elektronického boje Elistra NS-9003/9005, tři 72hlavňové vrhače klamných cílů Elbit Deseaver, dva vrhače klamných cílů Rafael Wizard a protitorpédové klamné cíle SLQ-25A Nixie.", "section_level": 2}, {"title": "Vrtulník.", "content": "Na zádi se nachází přistávací plošina a hangár pro jeden vrtulník. Mezi důležité úkoly vrtulníku patří navádění střel Harpoon. Zpočátku nesly vrtulník SA-366G Dauphin II, který byl vhodný především pro mise SAR. Později jej nahradil protiponorkový vrtulník AS565MA Panther. Z plavidel měly operovat také bezpilotní průzkumné vrtulníky IAI Hellstar, jejich vývoj však byl zrušen.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonný systém.", "content": "Pohonný systém je koncepce CODOG. Při plavbě ekonomickou rychlostí plavidla pohání dva dieselové motory MTU 12V 1163 TB82, každý o vvýkonu 4860 kW. Pro plavbu vysokou rychlostí slouží jedna plynová turbína General Electric LM2500 o výkonu 22 380 kW. Ty pohání dva lodní šrouby se stavitelnými lopatkami. Nejvyšší rychlost dosahuje 30 uzlů (původně bylo projektováno 33 uzlů). Dosah je 3500 námořních mil při rychlosti 17 uzlů. Autonomie dosahuje 20 dnů.", "section_level": 2}, {"title": "Modernizace.", "content": "Během služby byly provedeny dílčí modernizace komunikačních systémů a optotroniky MSIS. Zásadními úpravami prošla roku 2014 korveta \"Lahav\", sloužící pro testování protiletadlového raketového kompletu Barak 8 s dosahem až 90 km. Instalován byl multufunkční radar EL/M-2248 se čtyřmi pevnými anténami typu AESA (tři u paty hlavního stožáru a čtvrtá na zadní nástavbě). Systém řízení palby pro střely Barak 1 byl přesunut na jiné místo. Testovací osminásobné vertikální vypouštěcí silo pro střely Barak 8 bylo instalováno roku 2015. První úspěšný odpal střely Barak 8 proběhl v listopadu 2015. Rostoucí význam těžby zemního plynu u izraelského pobřeží si vynutil nasazení korvet při ochraně těžních zařízení (např. proti útokům protilodními střelami). Zvažováno je vybavení korvet raketovými komplety Iron Dome.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Korvety po celou dobu své služby operují ze základny v Haifě. Účastnily se prakticky všech bojových operací prováděných izraelským námořnictvem. Během druhé libanonské války se korveta \"Hanit\" podílela na námořní blokádě Bejrútu. Při tomto úkolu byla na zádi zasažena čínskou protilodní střelou C-802 vypálenou příslušníky hnutí Hizballáh. Čtyři členové posádky byli zabiti. Korveta se vlastní silou vrátila na základnu k několikatýdenním opravám. Korvety \"Lahav\" a \"Hanit\" se roku 2015 účastnily zásahu proti konvoji do Pásma Gazy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Sa'ar 5 (: 5 סער‎, tj. bouře) jsou korvety Izraelského vojenského námořnictva. Celkem byly v letech 1992–1995 postaveny tři jednotky této třídy. Jsou to největší izraelské válečné lodě. Po dokončení si získaly velkou pozornost svým futuristickým vzhledem a širokým využitím prvků stealth, v té době srovnatelném pouze s francouzskými fregatami třídy \"La Fayette\".", "tgt_summary": "Sa'ar 5 () is a class of Israeli Navy small corvettes. They were Israeli designed using lessons learned from the s. Three Sa'ar 5 ships were built by Huntington Ingalls Industries (formerly Litton-Ingalls Shipbuilding Corporation of Pascagoula, Mississippi) for the Israeli Navy, based on Israeli designs. They are the largest surface warships in Israel's naval fleet. Although classified as small \"corvettes\" due to their small size and crew of only 71, their weaponry and speed are almost comparable to that of a frigate. They are equipped with sonar, torpedoes, missile launchers, electronic warfare capabilities and decoys, a gun mount, and a helipad and helicopter hangar. The first of class, , was launched in February 1993, followed by in August 1993 and in March 1994. \"סער\" is Hebrew for \"storm\".", "id": 516874} {"src_title": "Georgij Vasiljevič Čičerin", "tgt_title": "Georgy Chicherin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Čičerin se narodil do šlechtické rodiny ve městě Karaul v Tambovské gubernii. Jeho otec Vasilij Nikolajevič Čičerin byl diplomatem Ruského impéria. Už v mládí byl fascinován historií a klasickou hudbou, převážně Richardem Wagnerem. Naučil se většinu hlavních evropských jazyků, stejně jako pár asijských. Vystudoval Petrohradskou univerzitu v oboru historie a jazyků. Poté pracoval v letech 1897 až 1903 v archívu ruského ministerstva zahraničních věcí. V roce 1904 náhle zbohatl, když zdědil statek svého strýce Borise Čičerina. Tento kapitál pak použil na podporu revolučních aktivit v průběhu revoluce v roce 1905. Za tuto činnost byl následně nucen opustit Rusko a strávit 13 let ve vyhnanství v Západní Evropě. Zde se přidal k menševické frakci Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Po vypuknutí 1. světové války přijal Čičerin protiválečný postoj, což ho sblížilo s bolševickou frakcí Vladimira Lenina. V roce 1917 byl zatčen britskou policií pro svou protiválečnou činnost a strávil pár měsíců v brixtonské věznici. Mezitím v Rusku převzali moc Bolševici a první lidový komisař zahraničních věcí Lev Trockij zajistil Čičerinovo propuštění a bezpečnou cestu do Ruska výměnou za britské občany, držené v té době v Rusku (mezi nimi i George Buchanan, britský velvyslanec). Po svém návratu se oficiálně přidal k bolševikům a byl členem Trockého delegace na jednáních o míru v Brestu-Litevském. Po abdikaci Trockého zaujal jeho místo v čele lidového komisariátu zahraničních věcí. V roce 1922 se účastnil Janovské konference a následně podepsal s Německem Rapallskou smlouvu. Jeho cílem byla úzká spolupráce s Německem (jelikož ani poversailleské Německo ani bolševické Rusko neměli silné zastoupení na mezinárodní scéně). Díky tomu navázal úzkou spolupráci s německým ministrem zahraničí a pozdějším velvyslancem v Moskvě Ulrichem von Brockdorff-Rantzau. Byl znám svým workoholismem, ale v pozdější době začalo jeho onemocnění zasahovat do jeho práce a proto byl v roce 1930 nahrazen Maximem Litvinovem. Zemřel roku 1936 v Moskvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgij Vasiljevič Čičerin (24. listopadu 1872 – 7. července 1936) byl ruský revolucionář a sovětský lidový komisař pro zahraniční věci v letech 1918-1930.", "tgt_summary": "Georgy Vasilyevich Chicherin (24 November 1872 – 7 July 1936), also spelled Tchitcherin, was a Marxist revolutionary and a Soviet politician. He served as People's Commissar for Foreign Affairs in the Soviet government from March 1918 to 1930.", "id": 251519} {"src_title": "Anne Conwayová", "tgt_title": "Anne Conway (philosopher)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se roku 1631, týden po smrti svého otce, sira Heneaga Fincha, předsedy Dolní sněmovny. Vzdělávala se domácím studiem, přičemž vynikala svými schopnostmi. Jinou možnost koneckonců ani neměla, protože v té době ještě ženy na univerzitu nemohly. Díky jednomu ze svých bratrů si začala dopisovat s Henry Morem o Descartově filosofii. Ten se postupně stal jejím učitelem a partnerem ve filosofickém dialogu. V roce 1651 se provdala za Edwarda Conwaye. Celý život trpěla obrovskými migrénami, což byl další ze zdrojů jejího uvažování. Bolesti ji sužovaly do té míry, že byla ochotna pro jejich zastavení podstoupit téměř vše, včetně trepanace lebky. Bohužel jí žádná léčba nepomohla a tak otázka teodiceii, tedy pokus smířit existenci dobrotivého Boha s utrpením a zlem světa měla pro ni ústřední a velmi osobní význam.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofické postoje.", "content": "Jak již bylo řečeno, ve svém pojetí filosofie byla Anne Conwayová ovlivněna nejen samotnými filosofy, ale i školou kabalistického myšlení, již založil Jicchak Luria. Kromě toho konvertovala ke kvakerství, které bylo v její době obecně neoblíbené a obávané. Filosoficky Conwayová hlásala spirituální monizmus: svět vznikl jako spirituální emanace, avšak prošel rozkladem (prvotním hříchem) a převzal materiální vlastnosti. Duchovní a hmotné jsou jen dvě formy téže substance, která se jednou navrátí do čistě duchovního stavu. Její teodicea tak spočívalo v prohlášení, že vše na světě, od nejhrubší hmoty po člověka, je schopno zlepšení a na závěr také bude povzneseno na úroveň andělů. Ve své filosofii začala díky kabale používat pojmu monáda, čímž jakoby částečně předjímala Leibnize. Vzhledem k jejímu velmi konkrétnímu fyzickému celoživotnímu utrpení je její filosofie nejen intelektuálním výkonem, ale také příkladem snahy o duchovní útěchu, srovnatelnou v tomto smyslu například s Boëthiovým předsmrtným filosofickým dílem \"Útěcha z filosofie\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jediné dílo Anne Conwayové vyšlo poprvé až posmrtně v latinském překladu v roce 1690 a nese název: Knižně vyšel také soubor její korespondence s Henry Morem:", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Conwayová, narozená jako Anne Finchová (14. prosince 1631 – 18. února 1679), byla anglická raně novověká filosofka. Ve své filosofii vycházela z Platona a Plotína, kriticky se vyrovnávala s Descartem a Spinozou, ale také zkombinovala své filosofické postoje i s luriánskou kabalou a kvakerstvím.", "tgt_summary": "Anne Conway (also known as Viscountess Conway; \"née\" Finch; 14 December 1631 – 23 February 1679) was an English philosopher whose work, in the tradition of the Cambridge Platonists, was an influence on Gottfried Leibniz. Conway's thought is a deeply original form of rationalist philosophy, with hallmarks of gynocentric concerns and patterns that lead some to think of it as unique among seventeenth-century systems.", "id": 1617992} {"src_title": "Lesknáček úlový", "tgt_title": "Small hive beetle", "src_document": [{"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělý brouk je zavalitý, tmavé barvy, 5-6 mm dlouhý a 2,3-2,5 mm široký. Nápadná jsou krátká, vařečkovitě rozšířená, tykadla.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření parazita.", "content": "Původní domovinou škůdce je africký kontinent – oblasti na jih od Sahary. Hostitelem jsou dva poddruhy (rasy) včely medonosné; v. m. kapská (\"Apis mellifera capensis\" Eschscholz, 1822) a v. m. středoafrická (\"Apis mellifera scutellata\" Lepeletier, 1836). Uvedené rasy dokážou rozvoj brouka tlumit. Intenzivně pronásledují dospělce v úle a přesáhne-li množství larev únosnou míru, úl opouštějí na nové stanoviště. V r. 1997 se škůdce objevil v Jižní Karolíně v USA a odtud se lavinovitě rozšířil po všech státech subtropické a tropické (Florida) oblasti USA. V r. 2004 byl výskyt hlášen i v Kalifornii. Postup škůdce od jihu USA se zastavil přibližně na 50. rovnoběžce. Kanada byla invazí také postihnuta. V tomto státě se lesknáček úlový neprojevuje až v takové intenzitě. Příčinou bude zřejmě chladné podnebí. Hlášení o výskytu přišlo též z Austrálie. V r. 2004 se objevila zpráva o zachycení brouka v Portugalsku. Škůdce byl zavleče importem včel z USA. Podle norem EU se jednalo o nelegální dovoz. Všechna včelstva na dotčeném stanovišti byla utracena a půda v okolí desinfikována. Nový výskyt na evropském kontinentu byl hlášen z přístavu Gioia Tauro. Zaměstnanci zemědělské univerzity v Reggio di Calabria objevili škdůce dne 5. září 2014 v monitorovacích úlech umístěných v přístavu. Potvrdil se tak předpoklad, že přístav Gioia Regio se stane pravděpodobným místem průniku brouka na kontinent. Do konce měsíce října 2014 bylo hlášeno dalších 16 napadených včelnic v blízkém okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Brouk obojího pohlaví pronikne do úlu, kde se spáří. Samička na skrytých místech úlu, nejčastěji pod víkem nebo na horních loučkách nejvyššího patra rámků, velmi rychle naklade shluky bílých vajíček. Už po 24 hodinách se z nich líhnou 10 mm dlouhé, velmi žravé larvy. Potravou je veškerá organická hmota, na kterou v plástu narazí; především zásoby pylu a otevřený včelí plod. Při konzumaci medu larvy narušují víčka medných zásob. Med vytéká na dno úlu a mísí se s růžově zbarvenými výkaly larev. Tato směs zapáchá a intenzivně kvasí. Než larvy za 10-14 dní dorostou, stačí zdevastovat obsah všech plástů v úle. Stěhují se na dno, česnem vypadávají ven a rozlezou se až do vzdálenosti 80 m. Zavrtávají se do půdy do hloubky 40 cm. Po třech týdnech vylézají dospělci schopní létat a celý cyklus se opakuje. Brouk je schopen prodělat celý vývojový cyklus i mimo včelstvo např. na přezrálém a hnijícím ovoci.", "section_level": 2}, {"title": "Protiopatření.", "content": "Spolehlivý způsob boje proti škůdci zatím není znám. Výzkum probíhá v oblastech, kde je lesknáček úlový rozšířen. Oddálit rozšíření brouka do Evropy lze jedině přísným zákazem dovozu včel z jiných kontinentů a šíření informací o tomto nebezpečí. Při podezření na přítomnost škůdce je včelař odkázán na vizuální kontrolu. Nejprve klade rámek za rámkem na světlo. Brouk se prozradí pohybem ve snaze skrýt se do stínu na odvrácené straně rámku. Je-li lesknáček objeven, včelař důkladně prohlíží včelí dílo ve snaze nalézt vajíčka a larvy brouka. V USA se k ochraně včelstev používá chemický přípravek CheckMite+ na bázi insekticidu cumafosu. Léčivo není v Evropské unii registrováno. Jako alternativa ku chemickému ošetření se zkoušejí lapače larev na dně úlu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesknáček úlový (\"Aethina tumida\" Murray, 1867), neodborně zvaný malý úlový brouk (z angl.: \"small hive beetle\") nebo také brouk tumida, je nebezpečným škůdcem ve včelích úlech. Za nesprávné se též považuje označovat stav napadení jako tumidózu. Lesknáček je hnízdní parazit. Ničí zásoby potravy a larvy. Nezpůsobuje však včelím jedincům žádnou chorobu (pro srovnání – nelze poničení včelstva medvědem nazývat „medvědózou“ nebo hlodavcem v zimě „myšózou“).", "tgt_summary": "The small hive beetle (\"Aethina tumida\") is a beekeeping pest. It is endemic to sub-Saharan Africa, but has spread to many other locations, including North America, Australia, and the Philippines. The small hive beetle can be a destructive pest of honey bee colonies, causing damage to comb, stored honey, and pollen. If a beetle infestation is sufficiently heavy, they may cause bees to abandon their hive. Its presence can also be a marker in the diagnosis of colony collapse disorder for honey bees. The beetles can also be a pest of stored combs, and honey (in the comb) awaiting extraction. Beetle larvae may tunnel through combs of honey, feeding and defecating, causing discoloration and fermentation of the honey.", "id": 2251606} {"src_title": "Bažant královský", "tgt_title": "Reeves's pheasant", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tak jako většina bažantů má i bažant královský vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus. Samec je se svým „šupinatým“ peřím zlaté, bílé nebo červené barvy velmi nápadný. Může měřit až 240 cm, z toho však připadá více než 170 cm na extrémně dlouhý, stříbrošedý ocas s příčnými hnědými proužky. Hlavu má zbarvenou bíle a přes oko se mu táhne silný černý pruh, silné nohy jsou šedé. Samice jsou oproti samcům nenápadně hnědé s černým temenem. Mladí jedinci se spíše podobají samicím.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Bažant královský je endemitem jehličnatých horských lesů na území severní a střední Číny. Člověkem však byl vysazen i do USA, České republiky, Slovenska, Rakouska, Francie, Spojeného království a na Havajské ostrovy. Je chován jako okrasný pták i lovná zvěř. Lovci oceňují jeho ocasní pera jako lákavou trofej. V Číně jsou jeho pera používána jako ozdoba a součást kostýmu herců tradiční čínské opery. Maso má údajně tuhé a méně chutné než bažant obecný.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Bažant královský je více vázán na lesní prostředí než jiné druhy bažantů. Je velmi plachý, při vyrušení odlétá do korun stromů nebo se ukrývá v houštinách. Rozmnožuje se na jaře, tok probíhá v únoru a březnu. Samci si v období toku a hnízdění obhajují značně velké hnízdní revíry, odkud agresívně vyhánějí jiné příslušníky svého druhu i další druhy bažantů. V místech společného výskytu útočí i na bažanty obecné. Samec se páří s 1-2 slípkami, v období hnízdění hlídá samice i mláďata. Slípka klade 7-14 vajec, inkubace trvá 24 dnů. Bažant královský se živí převážně semeny a plody dřevin, kuřátka v prvních dvou měsících života sbírají hmyz a pavouky.", "section_level": 1}, {"title": "Bažant královský v Česku.", "content": "Na území Česka byli první bažanti královští dovezeni již koncem 19. století, chov se však rozšířil až v prvním desetiletí 20. století. Byli chováni především na Moravě, a to jak v bažantnicích, tak ve volných honitbách. Volně žijící populace se vyskytovaly hlavně v lužních lesích v okolí Litovle, Chropyně, Kroměříže, Lipníka nad Bečvou a Břeclavi. V 70. letech 20. stol. činil roční odstřel asi 200-300 kusů. V současné době jsou u nás bažanti královští chováni v některých bažantnicích (např. Pohoří) a částečně i ve volnosti, hlavně kolem Chropyně. Současná populace však nepřesahuje 100 jedinců. Přesto je v Česku bažant královský řazen mezi lovnou zvěř a má stanovenou dobu lovu na 16. 10. – 15. 3. Loví se většinou pouze kohouti. Slepice je možno lovit pouze v bažantnicích z důvodů regulace početnosti, a to od 16. 10. do konce roku. Loví se většinou na čekané nebo v toku, někdy i na honech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bažant královský (\"Syrmaticus reevesii\") je velký pták z řádu hrabavých. Své latinské druhové jméno získal na počest britského přírodovědce Johna Reevese, který v roce 1831 jako první dovezl do Evropy živé zástupce tohoto druhu.", "tgt_summary": "Reeves's pheasant (\"Syrmaticus reevesii\") is a large pheasant within the genus \"Syrmaticus\". It is endemic to China. It is named after the British naturalist John Reeves, who first introduced live specimens to Europe in 1831.", "id": 1698834} {"src_title": "Al-Hasa", "tgt_title": "Al-Ahsa Oasis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti byla oblast al-Hasa součástí historického území Bahrajn, který zahrnoval dále dnešní Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty a části Ománu. V roce 1550 obsadila al-Hasu a sousední Qatif vojska osmanského sultána Sulejmana I. Byl zde ustanovan vilájet Lahsa. Od té doby až téměř do první světové války byla oblast součástí Osmanské říše. V druhé polovině 19. století střídavě o al-Hasu bojovali protiosmanští Saúdové a proosmanští Rašídové, nakonec se na začátku 20. století al-Hasa vrátila opět po alespoň symbolickou osmanskou vládu. Do první světové války byl sousední sultanát Nadžd (pod vládou Saúdovců) vazalem Osmanské říše, ale roce 1914 získal na Osmanské říši nezávislost a v roce 1917 se přiklonil na stranu Britů. Ti sice podporovali hidžázkého krále Husajna al-Hášimího z rodu Hášimovců, ale i tak Ibn Saúdův stát v roce 1921 uznali. Ten již v roce 1913 dobyl al-Hasu a sousední Qatif a připojil je jako další državu k Nadždu. Když Ibn Saúd dále roce 1925 dobyl území Hidžázu, prohlásil se a nechal korunovat králem Hidžázu a nazýval se králem Hidžázu a Nadždu (porovnejte se Švédsko-norskou unií), čímž vznikla personální unie Hidžázu a Nadždu. Roku 1932 připojil Ibn Saud z rodu Saudovců ke svému království Hidžázu a Nadždu právě území Al-Hasa s Qatifem a vazalské knížectví Asír (kde ponechal u vlády místního knížete jako vazalského panovníka), čímž vzniklo dnešní království Saúdská Arábie.", "section_level": 1}, {"title": "Světové dědictví UNESCO.", "content": "Ve vnitrozemí regionu, přibližně 70 km od pobřeží Perského zálivu se nachází stejnojmenná oáza a město Al-Hasa. Oáza byla osídlena již v období neolitu a od té doby je nepřetržitě obydlena. V této kulturní krajině se dochovaly zde různé zahrady, zavlažovací kanály, studny, vodní rezervoáry a další vodohospodářské stavby stejně jako pevnosti, opevnění a mešity. Rozlehlé palmové háje čítají přibližně 2,5 milionu stromů palmy datlové. Od června 2018 jsou nejvýznamnější lokality zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "al-Hasa (arabsky \"الأحساء al-Aḥsāʾ\", místně \"al-Ḥasā\"; turecky \"Lahsa\") je tradiční region na východě dnešní Saúdské Arábie, ležící při pobřeží Perského zálivu. Nachází se zde největší ropné pole na světě Ghawar. Centrem oblasti je město Dammám, mezi další města patří např. Ras Tanura a al-Hasa. Oblast al-Hasa je stejně jako Hidžáz spíše pobřežní oblastí na rozdíl od Nadždu, který se rozkládá ve vnitrozemí, kde je poušť a vysočina. Ze správního hlediska je al-Hasa součástí emirátu Východní provincie.", "tgt_summary": "Al-Aḥsāʾ (, \"al-ʾAhasā\"), also known as al-Ḥasāʾ () or Hajar (), is a traditional oasis historical region in eastern Saudi Arabia whose name is used by the Al-Ahsa Governorate, which makes up much of that country's Eastern Province. The oasis is located about inland from the coast of the Persian Gulf. Al-Ahsa is part of the region known historically for its high skill in tailoring, especially in making \"bisht\", a traditional men's cloak. Al-Bahrain geographical province is in Eastern Arabia, which includes the eastern coast of the Arabian Peninsula down to the borders of the UAE, Oman, and also includes the island of Awal (modern-day Bahrain). Historically, Al-Ahsa was the main city in Al-Bahrain province, making up most of its population and providing most of its agricultural output. The site has become a World Heritage site in 2018. It has also been part of UNESCO Creative Cities Network since December 2015. According to one author, the oases of Al-Hasa and Al Ain (in the UAE, on the border with Oman) are the most important in the Arabian Peninsula.", "id": 563851} {"src_title": "Mango (firma)", "tgt_title": "Mango (retailer)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena Isakem a Nachmanem Andicovými, dvěma bratry, tureckými imigranty, kteří přijeli do Španělska ve 14 letech. Dnes patří zakladatelé Manga mezi nejbohatší ve Španělsku. Tato katalánská společnost měla v roce 2005 obrat 1,144 miliardy EUR, z nichž 75 % pochází ze zahraničních trhů. V současnosti má Mango přes 2730 obchodů ve 105 zemích na pěti kontinentech. Firma expanduje i do zemí, jako Austrálie, Čína, Spojené státy nebo Itálie. Továrny a ty největší obchody se nacházejí mj. v Londýně (na Regent Street a Oxford Street), Vídni (v Kärtnerstraße), Paříži (Rue de Rennes a Rue de Rivoli) nebo Los Angeles. Mango má také svůj internetový obchod Mangoshop.com, přes který prodává celý svůj sortiment výrobků v zemích Evropské unie, i mimo ni (např. v Andoře, Norsku nebo Švýcarsku). Od otevření těchto stránek v roce 2000 se společnost těší výraznému nárůstu s průměrně 4500 objednávkami za měsíc. Pokud jde o virtuální obchod, rozšíření Manga pomohl především na březen 2006, kdy byl otevřen obchod pro Severní Ameriku - Mngshop.com a prodejna pro evropský trh mangooutlet.com. Sídlo firmy zajišťuje řízení projektů a výroby, distribuci a logistiku, architekturu a design interiérů obchodů, a grafické či reklamní služby. V současné době Mango zaměstnává více než 13 456 lidí, včetně 1 800 pracovníků v sídle Palau-Solita i Plegamans (Barcelona), které zaujímá plochu přes 153 000 m. Průměrný věk je kolem 29 let a 86 % tvoří ženy. Mango je v současné době druhá největší společnost pro vývoz textilu ve Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální WEB stránky Manga Stránky pro evropský obchod", "section_level": 1}], "src_summary": "Mango je španělská nadnárodní módní značka a oděvní firma, sídlící v Barceloně v Katalánii. Společnost se specializuje na výrobu oblečení a módních doplňků pro ženy.", "tgt_summary": "Punto Fa, S.L., trading as Mango, is a Spanish clothing design and manufacturing company, founded in Barcelona, (Spain) by brothers Isak Andic and Nahman Andic.", "id": 201535} {"src_title": "Jetel", "tgt_title": "Clover", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jetele jsou jednoleté nebo vytrvalé, přímé, plazivé nebo vystoupavé byliny. Listy jsou trojčetné nebo výjimečně dlanitě složené z 5 až 9 lístků, střídavé nebo u některých druhů horní vstřícné. Jednotlivé lístky jsou zubaté nebo celokrajné, přisedlé nebo krátce řapíčkaté, někdy má prostřední lístek řapíček delší. Palisty jsou velké, zubaté nebo celokrajné, částečně přirostlé k řapíku. Květy jsou bílé, žluté, růžové, červené nebo purpurové, přisedlé nebo krátce stopkaté, uspořádané v úžlabních nebo vrcholových hlávkách, krátkých hroznech, okolících nebo výjimečně jednotlivé. Listeny jsou často srostlé v zubatý zákrov. Kalich je pravidelný nebo dvojpyský, pěticípý, s 5 až 20 žilkami, po odkvětu někdy nafouklý. Pavéza je vejčitá až podlouhlá, delší než člunek. Tyčinek je 10 a jsou dvoubratré (9+1). Semeník obsahuje 1 až 12 vajíček. Plody jsou nepukavé, vejcovité až kuželovité, dlouho vytrvávající na rostlině a opadávající i s kalichem. Semena jsou vejcovitá, kulovitá nebo ledvinovitá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jetely jsou rozšířeny v počtu asi 250 až 300 druhů převážně v mírném pásu v Evropě, Asii, severní Africe a Severní Americe. Rod je zastoupen i v západní části Jižní Ameriky a v jižní a východní Africe. V České republice roste v současné době stabilně 19 druhů jetelů. Mezi nejběžnější až obecně rozšířené druhy náleží zejména jetel plazivý (\"Trifolium repens\") a jetel luční (\"Trifolium pratense\"). Některé pěstované druhy zplaňují, zejména jetel zvrhlý (\"Trifolium hybridum\"), řidčeji i jetel inkarnát (\"Trifolium incarnatum\"). Další druhy jsou do ČR zřídka zavlékány, jako např. jetel podzemní (\"Trifolium subterraneum\"), jiné jsou vedeny jako nezvěstné nebo vyhynulé: jetel hnědý (\"Trifolium badium\"), jetel hranatý (\"Trifolium angulatum\") a jetel rozložený (\"Trifolium diffusum\"). V rámci celé Evropy roste asi 110 druhů jetelů, převážná většina z nich ve Středomoří. Je mezi nimi množství endemitů. Rozsáhlejší rozšíření mají ve Středomoří zejména druhy \"Trifolium angustifolium\", \"T. stellatum\", \"T. glomeratum\", \"T. tomentosum\", \"T. cherleri\", \"T. subterraneum\" aj. V Alpách vystupují do alpínského stupně druhy jetel alpský (\"Trifolium alpinum\"), jetel hnědý (\"T. badium\"), \"Trifolium pallescens\", \"T. saxatile\", \"T. noricum\" a \"T. pratense\" subsp. \"nivale\", další druhy se vyskytují ve stupni montánním a subalpínském.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Naše jetele byly některými taxonomy děleny do tří samostatných rodů: \"Trifolium\" s.str., \"Chrysaspis\" a \"Amoria\". Toto dělení, částečně použité i v díle Květena ČR, se však příliš neujalo.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jetele jsou pěstovány jako hodnotné pícniny a také jako zelené hnojení, přičemž obohacují půdu dusíkem, neboť mají na kořenech podobně jako mnoho jiných bobovitých rostlin hlízkové bakterie vázající vzdušný dusík. V České republice je nejčastěji pěstován jetel prostřední (\"Trifolium medium\"), jetel luční (\"Trifolium pratense\"), jetel inkarnát (\"Trifolium incarnatum\"), jetel plazivý (\"Trifolium repens\") a jetel zvrhlý (\"Trifolium hybridum\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Jetel (\"Trifolium\") je rozsáhlý rod rostlin z čeledi bobovité, zahrnující asi 250 druhů. Jetely jsou byliny s povětšině trojčetnými listy a květy v hlávkovitých květenstvích. Jsou rozšířeny v Eurasii, Africe i Americe. Jetele jsou pěstovány jako hodnotné pícniny. V České republice se vyskytuje celkem 19 druhů jetelů, některé z nich náležejí mezi obecně rozšířené rostliny.", "tgt_summary": "Clover or trefoil are common names for plants of the genus Trifolium (Latin, \"tres\" \"three\" + \"folium\" \"leaf\"), consisting of about 300 species of flowering plants in the legume or pea family Fabaceae. The genus has a cosmopolitan distribution with highest diversity in the temperate Northern Hemisphere, but many species also occur in South America and Africa, including at high altitudes on mountains in the tropics. They are small annual, biennial, or short-lived perennial herbaceous plants. Clover can be evergreen. The leaves are trifoliate (rarely quatrefoiled; see four-leaf clover), cinquefoil, or septfoil, with stipules adnate to the leaf-stalk, and heads or dense spikes of small red, purple, white, or yellow flowers; the small, few-seeded pods are enclosed in the calyx. Other closely related genera often called clovers include \"Melilotus\" (sweet clover) and \"Medicago\" (alfalfa or Calvary clover).", "id": 2413246} {"src_title": "Jetel luční", "tgt_title": "Trifolium pratense", "src_document": [{"title": "Popis rostliny.", "content": "Tato bylina v půdě vytváří mohutný kořenový systém. Základem je hlavní kořen, který proniká hluboko do půdy, až do dvou metrů. Z něho vyrůstá listová růžice, z které vystupují přímé větvené lodyhy. Lodyhy nesou listy, které jsou v dolní části střídavě trojčetné a dlouze řapíkaté. V horní části jsou krátce řapíkaté až přisedlé. Jednotlivé vejčité až široce elipsovité celokrajné lístky mají na líci výraznou bělavou nebo červenohnědou půlměsícovitou skvrnu. Na rubu jsou lístky místy chlupaté a beze skvrny. Ostře špičaté palisty jsou s řapíkem vysoko srostlé. Květenství je hlávkovité tvořené drobnými, krátce stopkatými, souměrnými oboupohlavnými pětičetnými květy. Květenství je o průměru 2–4 cm. Květy mají červené, někdy narůžovělé nebo zcela bílé korunní lístky. Vejčitě podlouhlá pavéza a úzce podlouhlá křídla jsou delší než tupý člunek. Květní hlávky jsou na spodní části zakryté velkými palisty podpůrných listů. Doba kvetení je od května do října. Pro délku korunní trubky může opylovat tuto bylinu pouze hmyz s dlouhým sosákem, především čmeláci nebo motýli. Plodem je nepukavý jednosemenný lusk, pevně uzavřený v kalichu. Semena jsou nepravidelně ledvinovitá až 2,5 mm dlouhá. V obrysu mají výrazný kořínek vyznačený rýhou. Jsou hladká, lesklá, žlutě až fialově zbarvená. Semena se při výmlatu z lusku obtížně uvolňují. Bylina se nejčastěji vyskytuje na loukách a pastvinách.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "Původ tohoto druhu je v Evropě a přilehlých částech Asie a Afriky. U nás se začal pěstovat při zavedení střídavého hospodářství v 19. století. V Česku roste skoro ve všech nadmořských výškách. V době hladomoru v minulosti byly květiny používány v kaši a chlebu. Její název (triforium pratense) je odvozen z latiny: „tres“ je pro tři a „folium“ znamená listy, „pratense“ znamená pěstování na loukách.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "Obecně jsou si rostliny v rodě jetel podobné. Na poli se často jetel luční zaměňuje s jetelem zvrhlým (\"Trifolium hybridum L.\"), lidově nazývaným jetel švédský, který má listy bez charakteristických půlměsícovitých skvrn, a dále s jetelem prostředním (\"Trifolium medium\").", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Jetel luční je považován za oblíbenou pícninu. Je to díky tomu, že obsahuje bílkovinné a minerální látky, proto je vyséván pro krmení dobytka. V osevních sledech má velký význam při zúrodňování půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Včelařství.", "content": "Jetel luční je vynikající nektarodárná rostlina. Nektarium diploidního jetele lučního vyprodukuje za 24 hodin 0,8–0,9 mg nektaru s cukernatostí 45–63 %. Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 0,4 mg. Nektaria tetraploidního jetele lučního za 24 hodin vytvoří 0,5–0,8 mg nektaru s cukernatostí 28–58 %. Cukerná hodnota květů je 0,57 mg. Nevýhodou jetele lučního je dlouhá trubka květu, která může včelám ztěžovat sběr nektaru. Pylová zrna jetele lučního jsou pro včely velmi výživná. Rousky jetelového pylu jsou tmavě hnědá. Druhový med z jetele lučního je vzácný. Včely jej mohou tvořit v suchých letech či z druhé seče jetele lučního. Je hnědě zbarvený, s výraznou vůní a příjemnou chutí, a vytváří hrubé krystaly. Nektar jetele lučního se však obvykle stává součástí smíšených letních medů.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Jetel luční je známý jako léčivá bylina. Díky jeho silným desinfekčním účinkům se využívá na léčbu průjmů, zvracení a otravy jídlem. Je dobrý na detoxikaci organismu, kdy je přidáván do čisticích čajových směsí. Zkracuje a ulehčuje léčbu kašle, rýmy, bronchitidy, či nachlazení. Má velice příjemnou chuť, čaje z květů jetele lučního se mohou užívat i delší období. Zmírňuje potíže spojené s menopauzou. Zejména nespavost, návaly horka, pocity nevolnosti apod. Hlavní využitelnou složkou jsou fytoestrogeny. Ty se mohou vázat na estrogenové receptory v lidském organizmu a projevovat se estrogenními vlastnostmi. Této vlastnosti se využívá k doplnění scházejících estrogenů u žen, které s přibývajícím věkem ztrácejí vlastní estrogeny. Pokles estrogenů v těle ženy vyvolává mnoho různých problémů jako jsou klimakterické potíže, osteoporóza, ztráta pružnosti kůže, tvorba vrásek. Má blahodárné účinky na naší kůži. Léčí kožní problémy jako je ekzém, akné či drobná poranění kůže. Je to opět díky dezinfekčním účinkům, které urychlují hojení kůže. Z nálevu čerstvého, ale i sušeného jetele se dá připravit pleťová voda nebo koupel.", "section_level": 2}, {"title": "Mystika a magie.", "content": "Již po staletí lidé věří, že jim jetelový čtyřlístek přinese štěstí či osobní ochranu. Netypická forma – čtyřlístek – je nejčastěji symbolem štěstí. I další netypická forma – dvojlístek – má svůj význam. Podle starých pověr je dvojlístek symbolem pro nového milence.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Mezi lidové názvy patří dětelina, milostná zelinka, jatel či listnačka, čtyřlístek", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jetel luční (\"Trifolium pratense\") je deset centimetrů až metr vysoká, vytrvalá, dvouděložní bylina z čeledi bobovitých. Nesprávně nazýván jako jetel červený (špatný překlad z některých jazyků). Latinské jméno označuje trojlístek jeho listů.", "tgt_summary": "Trifolium pratense, the red clover, is a herbaceous species of flowering plant in the bean family Fabaceae, native to Europe, Western Asia, and northwest Africa, but planted and naturalised in many other regions.", "id": 1851815} {"src_title": "Réva", "tgt_title": "Vitis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Révy jsou dřevnaté jednodomé nebo dvoudomé liány s úponky. Dřeň stonků je hnědavá, v uzlinách přerušovaná. Kůra se loupe v dlouhých pruzích. Listy jsou střídavé, jednoduché až složené, dlouze řapíkaté, s opadavými palisty. Čepel listů je dlanitě laločnatá s dlanitou žilnatinou nebo až dlanitě složená. Úponky vyrůstají naproti listům a jsou nejčastěji vidličnatě rozdvojené. Květy jsou pětičetné, v latovitých květenstvích. Kalich je miskovitý, srostlý, laločnatý, někdy redukovaný. Tyčinek je 5. Koruna je záhy opadavá, korunní lístky jsou v horní části srostlé. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů a se 2 pouzdry, v každém plodolistu jsou 2 vajíčka. Na bázi semeníku je pětilaločný žláznatý terč. Plodem je bobule obsahující 1 až 4 hruškovitá semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 60 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule s přesahy do subtropických oblastí. Největší množství druhů se vyskytuje v Číně a ve východních oblastech Severní Ameriky. V květeně České republiky je zastoupen jediný původní druh, réva vinná lesní (\"Vitis vinifera\" subsp. \"sylvestris\"). Vyskytuje se velmi vzácně na jižní Moravě v lužních lesích soutoku Moravy a Dyje. Réva vinná je rovněž jediný evropský zástupce tohoto rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nenápadné, drobné květy révy jsou opylovány hmyzem přilákaným nektarem. Semena jsou šířena ptáky a zvířaty konzumujícími plody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je bezesporu réva vinná (\"Vitis vinifera\"), prastará kulturní rostlina. Dnes je pěstována v klimaticky příhodných oblastech celého světa. Jedlé hrozny poskytují i některé jiné druhy, zejména \"Vitis labrusca\" a \"Vitis rotundifolia\". Americké druhy révy jsou odolné proti škůdci révy vinné zvanému mšička révokaz (\"Viteus vitifoliae\") a proto se používají jako podnož pro kulturní odrůdy révy vinné. Některé druhy tohoto rodu, ale i ušlechtilé odrůdy révy vinné, jsou používány v České republice jako okrasné rostliny. Jsou vhodné k popnutí zdí, treláží, pergol, nebo stromů. V českých botanických zahradách a arboretech jsou pěstovány zejména réva amurská (\"Vitis amurensis\"), réva pobřežní (\"V. riparia\") a réva japonská (\"V. coignetiae\"), vzácněji i réva americká (\"V. labrusca\") a révy \"V. piasezkii\", \"V. aestivalis\", \"V. palmata\" a \"V. vulpina\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Révy rostou na výsluní i v polostínu. Na půdu nejsou náročné. Některým více vyhovuje sušší, lehčí půda (např. réva vinná), jiné lépe prosperují na vlhčím stanovišti se živnou půdou (réva japonská). Vysazují se v bezlistém stavu. Množí se především dřevitými řízky, botanické druhy i výsevem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Réva (\"Vitis\") je rod rostlin z čeledi révovité (\"Vitaceae\"). Jsou to dřevnaté liány s jednoduchými až dlanitě složenými střídavými listy a drobnými nenápadnými květy, které jsou opylovány hmyzem. Plodem je bobule. Rod réva zahrnuje asi 60 druhů a je rozšířen v mírném a subtropickém pásu severní polokoule. Hospodářsky nejvýznamnější druh je réva vinná, jedlé plody mají i některé další druhy. Některé révy jsou pěstovány jako okrasné liány, např. velkolistá réva japonská.", "tgt_summary": "Vitis (grapevines) is a genus of 79 accepted species of vining plants in the flowering plant family Vitaceae. The genus is made up of species predominantly from the Northern hemisphere. It is economically important as the source of grapes, both for direct consumption of the fruit and for fermentation to produce wine. The study and cultivation of grapevines is called viticulture. Most \"Vitis\" varieties are wind-pollinated with hermaphroditic flowers containing both male and female reproductive structures. These flowers are grouped in bunches called inflorescences. In many species, such as \"Vitis vinifera\", each successfully pollinated flower becomes a grape berry with the inflorescence turning into a cluster of grapes. While the flowers of the grapevines are usually very small, the berries are often large and brightly colored with sweet flavors that attract birds and other animals to disperse the seeds contained within the berries. Grapevines usually only produce fruit on shoots that came from buds that were developed during the previous growing season. In viticulture, this is one of the principles behind pruning the previous year's growth (or \"One year old wood\") that includes shoots that have turned hard and woody during the winter (after harvest in commercial viticulture). These vines will be pruned either into a cane which will support 8 to 15 buds or to a smaller spur which holds 2 to 3 buds.", "id": 2146807} {"src_title": "Nikola II. Petrović-Njegoš", "tgt_title": "Nicholas, Crown Prince of Montenegro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Nikola II., rodným jménem \"Nikolas Michael František Petrović-Njegoš\", se narodil 7. července 1944 v Saint-Nicolas-du-Pélem ve Francii jako jediný potomek korunního prince Michaela Petroviće-Njegoše a korunní princezny Geneviève Prigent. Je pravnukem posledního černohorského panovníka, knížete a krále Nikoly I. Petroviće-Njegoše. Vyrůstal nejprve v Saint-Nicolas, po rozvodu svých rodičů v Paříži s matkou a chůvou. Mladý princ byl nejprve vzděláván soukromými pařížskými učiteli, v roce 1964 byl přijat na proslulou vyšší uměleckou školu \"École nationale supérieure des Beaux-Arts\" (ÉNSBA) v centru Paříže. V letech 1965 – 1967 navštěvoval kurzy v několika předních umělecko-architektonických ateliérech a kancelářích. Mezi lety 1967 – 1971 se jako architekt prosadil svou účastí v mnoha projektech, včetně Střediska zimních sportů v Avoriaz, a se svým přítelem Shamaï Haberem působil jako hostující na celkem sedmi vědeckých fakultách ve Francii. V roce 1971 získal diplom z architektury a doktorát ÉNSBA. Od roku 1971 je čestným členem prestižního francouzského spolku architektů Société Française des Architectes.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Černou Horou.", "content": "Korunní princ Nikola II. byl aktivním účastníkem kampaně za obnovení nezávislosti Černé Hory, předcházející referendu o jejím vystoupení z prozatímního státního společenství Srbsko a Černá Hora. Korunní princ se hlásí k dědictví Černohorského království a několikrát také učinil veřejné prohlášení, že je ochoten nastoupit na trůn svých předků, pokud by obnovení monarchie bylo přáním Černohorců. V Černé Hoře byla otázka obnovení monarchie a podpory královské rodiny vždy mnoha občany vnímána jako téma k velice vážným úvahám. V červenci 2010 dostal Nikola II. nabídku od Úřadu vlády Černé Hory, zahrnující pravidelnou roční rentu ze státní pokladny (ve stejné výši jako je plat prezidenta republiky) a návrat královských rezidencí v Cetinje, Podgorice a Njeguši, zabavených po anexi Černé Hory Srbskem v roce 1917 a následném zrušení monarchie o rok později. Korunní princ nabídku odmítnul z důvodů, že podmínky majetkového vyrovnání nebyly spravedlivě sestaveny. Navíc se – a to oprávněně – domníval, že přistoupení k této dohodě by mělo za následek značné omezení členů černohorské královské rodiny volně se vyjadřovat o politické situaci v Černé Hoře. Jako nesouhlas s nevstřícným rozhodnutím vlády Nikola II. s rodinou odmítl účast na oslavách stého výročí vyhlášení království 28. srpna 2010. Toto důležité jubileum oslavil v Paříži v kruhu svých nejbližších. Situace se ale změnila 15. dubna 2011, kdy vláda Černé Hory informovala královskou rodinu o novém návrhu zákona rehabilitujícího královskou rodinu s vytvořením nadace pro dynastii Petrovićů-Njegošů v čele s hlavou dynastie. Zákon sděloval postupné navrácení zkonfiskovaného královského majetku mezi lety 1917 – 1918, kulturní, humanitární a rozvojovou podporu, či zajištění černohorského státního občanství všem členům královské rodiny. Nový návrh vlády Nikola II. přijal a v současnosti probíhají procesy jeho schvalování.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastické výsady.", "content": "Korunní princ Nikola II. má jako hlava dynastie právo udělovat nejvyšší černohorské státní vyznamenání z dob monarchie, kterým je \"Řád knížete Danila I.\" a další královská vyznamenání – Řád Petrovićů-Njegošů a Řád svatého Petra Cetinjského. K významným osobnostem, kterým Nikola II. udělil dynastické řády Černé Hory, patří např.: … a mnoho dalších, vč. členů černohorské královské rodiny. Po přijetí návrhu zákona z dubna 2011 má korunní princ společně s rodinou v Černé Hoře k dispozici několik budov a pozemků, např. celý \"Modrý palác\" v Cetinje, původní rezidenci korunního prince Danila Alexandra Petroviće-Njegoše, dále rodný dům knížete a krále Nikoly I. v Njeguši spolu s přilehlými staveními, zahradami a ostatními lučními i lesními pozemky, horní patro původního \"zimního královského paláce\" v Podgorice společně s dvoupatrovým bytem v centru města a dále vilu ve vesnici Mala Gorana patřící původně princezně Anně Petrović-Njegoš, dceři krále Nikoly I.. Zákon dále umožňuje Nikolovi II. vystupovat co by člen vlády a vykonávat funkci zvláštního státního zástupce v nepolitických záležitostech. První takovou záležitostí bylo zastupování černohorského předsedy vlády Igora Lukšićem korunním princem Nikolou II. na pohřbu Otty Habsburského, bývalého rakousko-uherského korunního prince.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "V roce 1976 se Nikola II. v Trébeurdenu v departamentu Côtes-du-Nord oženil s francouzskou módní návrhářkou Francine Navarro, která po svatbě získala titul \"její královské výsosti\" a stala se černohorskou korunní princeznu. Svatebního obřadu se zúčastnili pouze rodinní příslušníci a nejbližší přátelé a pár zahraničních hostů – např. srbský korunní princ Alexandr Karađorđević s manželkou Marií, vévodkyní ze Seborgy a prezident Francie Valéry Giscard d'Estaing s první dámou Anne-Aymone. Korunní princezna zemřela 6. srpna 2008 v Paříži. Smrt manželky byla pro Nikolu II. hlubokou citovou ztrátou. Korunní pár má dvě děti:", "section_level": 1}, {"title": "Královská standarta.", "content": "Korunní princ Nikola si ponechal královskou standartu po svém dědovi Nikolovi I. – bíle orámovanou červenou vlajku se stříbrným korunovaným dvojhlavým orlem držící v levé noze královské žezlo a v pravé královské jablko. Na hrudi orla je erb s iniciály HII (Николa II – Nikola II.) Pod orlem je vyobrazen královský lev.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatické vztahy.", "content": "Korunní princ Nikola II. je váženou osobností nejen ve Francii. Velice známý je jeho blízký vztah k černohorskému prezidentovi Filipu Vujanovićovi a první dámě Světlaně Tobeji. Kontakt udržuje také s bývalým francouzským prezidentem d'Estaingem, srbským korunním princem Alexandrem II., britskou královnou Alžbětou II., monackým knížetem Albertem II. a dále členy královských rodin Dánska, Norska a Francie. V červenci 2006 navštívila královská rodina českého prezidenta Václava Klause v Praze a o rok později podnikl Nikola II. s Francine Navarro státní návštěvu do Vietnamu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikola II. Petrović-Njegoš, uváděn také s rodným jménem \"Nikolas\" (černoh. cyrilicí: Никола II Петровић-Његош; narozen 7. července 1944) je od roku 1986 korunním princem černohorským – pretendentem trůnu Černé Hory – a hlavou dynastie Petrovićů-Njegošů žijícím ve francouzském exilu.", "tgt_summary": "Crown Prince Nicholas of Montenegro (; born 7 July 1944) is the Head of the House of Petrović-Njegoš, which reigned over Montenegro from 1696 to 1766 and again from 1782 to 1918. In 2011 Montenegro recognised an official role for the Royal House of Petrović-Njegoš in Montenegro: to promote Montenegrin identity, culture and traditions through cultural, humanitarian and other non-political activities. Beside protocol functions, he also shares some political powers like the President of Montenegro, such as giving amnesty to prisoners.", "id": 2087225} {"src_title": "Lori mnohobarvý", "tgt_title": "Coconut lorikeet", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lori mnohobarvý, jak už z jeho samotného názvu vyplývá, je velmi výrazný pták, na jehož opeření nalezneme téměř všechny barvy duhy. Dorůstá 25 – 30 cm a v rozpětí křídel dosahuje zhruba 17 cm. Váží kolem 133 gramů. Ačkoli se jednotlivé poddruhy ve zbarvení viditelně liší, jejich společným znakem je modrá hlava a břicho, výrazný oranžový pruh na hrudi, zelená svrchní strana těla a oranžový nebo červený zobák. U některých poddruhů se na oranžově zbarvené hrudi objevuje také tmavé pruhování. Zobák a duhovka dospělce jsou oranžové až červené, nohy šedavé. Mláďata jsou tmavší, zobák mají hnědočerný a duhovku hnědou.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Lori mnohobarvý žije v párech, které se občas shlukují do hejn. Většinou obývá tropické deštné pralesy, narazit na něj lze i v otevřené krajině, v parcích a na zahradách ve městech. Někdy bez strachu zaletuje, na krmítka, kde je turistickou atrakcí. Často migruje za potravou, stále se drží v korunách stromů. Při střežení svého hnízdiště a potravního teritoria je přitom velmi agresivní a dokáže odsud vypudit i ptáky větší velikosti, než je on sám (např. flétňáka australského). Živí se zejména nejrůznějším ovocem,bobulemi a plody, požírá také pyl a nektar, jehož sběr mu usnadňuje zvláštně přizpůsobený jazyk. Hnízdo si buduje nejčastěji v dutinách stromů v různou roční dobu, samice snáší 2-3 vejce, která sama zahřívá. Oba rodiče krmí mláďata po dobu 60 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Obývá Austrálii, území východní Indonésie (souostroví Moluky a Západní Novou Guineu), Papuy Nové Guiney, Nové Kaledonie, Šalamounových ostrovů a Vanuatu. V Austrálii je běžný podél východního pobřeží, v rozmezí od Queenslendu po Jižní Austrálii a severozápadní Tasmánii. Jako nepůvodní druh se dnes vyskytuje také v Perthu, západní Austrálii, Aucklandu, na Novém Zélandu a v Hongkongu. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy různého druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první je dovezl do Evropy botanik Joseph Banks, doprovázející v letech 1768 až 1771 slavného mořeplavce Jamese Cooka na jeho objevitelských cestách. Také u nás byl lori mnohobarvý vystavován velice dávno, na prvních slavných pražských výstavách exotických ptáků v letech 1879 až 1881. Chov se dlouho nedařil kvůli nárokům na krmivo. Dnes je možné sehnat aklimatizované ptáky, kteří přijímají náhradní krmivo, nevadí jim ani občasné poklesy teploty k bodu mrazu a při dobré péči se rozmnožují. U nás je s úspěchem rozmnožovali např. v Zoo Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lori mnohobarvý (\"Trichoglossus haematodus\") je výrazně zbarvený pták z čeledi Psittaculidae (občas bývá řazen i do čeledi papouškovití). Jedná se také o velmi oblíbený druh chovaný v zajetí. V červeném seznamu IUCN je uveden jako málo dotčený druh s velkou populací.", "tgt_summary": "The coconut lorikeet (\"Trichoglossus haematodus\") also known as the green-naped lorikeet is a parrot in the family Psittaculidae. Seven species of lorikeets now recognised were once lumped together under \"Trichoglossus haematodus\".", "id": 279309} {"src_title": "Gare du Nord (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Gare du Nord (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "15. listopadu 1907 byla linka 5 prodloužena od stanice \"Lancry\" (dnes Jacques Bonsergent) k nádraží Gare du Nord, kde končila ve stanici Gare du Nord USFRT. Současná stanice \"Gare du Nord\" byla otevřena 21. dubna 1908 jako součást prvního úseku linky 4 mezi stanicemi Porte de Clignancourt a Châtelet. Později byla tato stanice přestavěna tak, aby se zde mohla napojit i linka 5. K tomu došlo až 6. října 1942, kdy bylo otevřeno zdejší nástupiště a hned 12. října odtud linka 5 dále pokračovala do stanice Église de Pantin. Stanice \"Gare du Nord USFRT\" byla pro veřejnost uzavřena. Nástupiště linky 4 bylo až do poloviny 60. let 75 metrů dlouhé. Když na této lince začaly v roce 1967 jezdit vozy na pneumatikách, byla stanice přestavěna. Nástupiště bylo prodlouženo až do požadované délky 90 metrů a na místě původního schodiště byla vytvořena nezbytná přestupní chodba. Na konci 70. let byl ve stanici užit nový design, pro který se vžilo označení styl „motte“. Stěny byly obloženy bílými dlaždicemi rovnanými ve sloupcích a nikoliv, jak bylo zvykem, na vazbu. Bylo přidáno osvětlení, kamenné lavičky a zelené sedačky a vlys v podobě plochých zelených dlaždic. 10. prosince 1981 došlo k napojení linky RER B a 27. září 1987 linky RER D. 12. července 1999 byla otevřena stanice RER Magenta, kde je možné podzemní chodbou přestupovat na další linku RER E.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice byla pojmenována po železničním nádraží Gare du Nord (Severní nádraží), pod nímž se nachází a odkud odjíždějí vlaky do severní Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik východů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare du Nord je přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 4 a 5 v 10. obvodu v Paříži. Nachází se pod železničním nádražím Gare du Nord (Severní nádraží), které je se 180 milióny cestujících ročně (2002) největší nádraží v Evropě a třetí na světě. Na tomto nádraží je možné přestoupit na tratě SNCF, mj. TGV, na linku Eurostar, linky Transilien a rovněž na linky RER. Díky této konstelaci byla v roce 2004 zdejší stanice s 36,24 milióny cestujících nejvytíženější stanicí metra v Paříži.", "tgt_summary": "Gare du Nord () is a station on Line 4 and Line 5 of the Paris Métro. It is the busiest station in the system (not including RER stations), with 48 million entrances a year. It is connected to the SNCF railway station Gare du Nord (literally, \"North Station\", until 1938 run by the well-known company Chemins de Fer du Nord), which is served by RER B, RER D and Transilien Nord commuter trains as well as interurban trains to northern France, Eurostar trains to London and Thalys trains to Brussels, Amsterdam and Cologne. The station is also connected to the La Chapelle Métro station on Line 2 and to the Magenta RER station on RER E.", "id": 369748} {"src_title": "Kysané zelí", "tgt_title": "Sauerkraut", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Pro kvašení se hodí zelí pozdní, které roste v pevných hlávkách a nemá silnou žilnatinu. Rané zelí není chuťově dobré a navíc se rychle kazí. Tradičně je kysané zelí připravováno v keramickém hrnci, jehož uzávěr je tvořen kusem vlhké tkaniny, deskou a těžkým kamenem. Tento uzávěr není zcela vzduchotěsný a kysané zelí se kazí na styčné ploše nálevu, kde je kontakt se vzduchem. Alternativou, která se vyhne tomuto problému, je typ keramické nádoby, která má žlábek kolem jeho víka. Naplněním žlábku vodou se dosáhne vzduchotěsného uzávěru. Zelí je třeba do nádoby důkladně natlačit, aby v něm nezůstal žádný vzduch, protože kvašení by pak neproběhlo a zelí by se zkazilo. Ve velkovýrobě se zpravidla používají velké hermeticky uzavřené sudy vybavené ventilem, který umožňuje únik vzniklých plynů. Ať se používá jakákoliv metoda, je vždy nutné umožnit plynům vzniklých při kvašení uniknout.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní přínos.", "content": "Kysané zelí má významný zdravotní přínos. Je výborným zdrojem vitamínu C, bakterií kyseliny mléčné, v menší míře pak zdrojem vitamínu K a skupiny vitamínů B, minerálů jako draslík, vápník, fosfor, síra, hořčík či fluor. Kysané zelí podporuje tvorbu krve a hormonů, umožňuje lépe bojovat proti únavě a zvyšuje obranyschopnost organizmu. Pomáhá snižovat krevní tlak a zároveň aktivuje funkci střev a vylučování toxických látek. Má odvodňující účinek, a proto umožňuje rychlé odstraňování odpadních látek z těla. Kysané zelí způsobuje silnou nadýmavost, je to dáno obsahem pro člověka nestravitelné rafinózy, která ve střevech produkuje plyny. V dobách, kdy neexistovaly mražené potraviny a potraviny z jižní polokoule nebyly dostupné ve střední a severní Evropě, poskytovalo kysané zelí zdroj důležitých živin během zimy. Kysané zelí se skladovalo ve velikém množství už ve sklepích starých Řeků a Římanů a v 16. století bylo tak velice oblíbené, že si vysloužilo název „všelék“. Mělo svůj význam i v mořeplavbě – například bez něj by možná tehdy ani nebyla objevena Amerika, neboť právě kysané zelí to bylo, jež napěchováno v sudech provázelo Kryštofa Kolumba na jeho plavbách a chránilo námořníky před tolik obávanými kurdějemi nebo kapitán Cook si s sebou na cesty brával zásoby kysaného zelí, které, díky obsahu vitamínu C, pomáhalo zabránit kurdějím. Německé námořnictvo v tomto pokračovalo dokonce i v dobách, kdy to britské přešlo na citróny.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné potraviny.", "content": "Kysané zelí, případně jeho způsob zpracování není čistě evropskou záležitostí. Můžeme jej například nalézt v podobě korejského kimčchi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kysané zelí (kyselé zelí) je jemně nakrájené hlávkové zelí, které bylo zkvašeno za pomoci bakterií mléčného kvašení (\"Leuconostoc\", \"Lactobacillus\" a \"Pediococcus\"). Má charakteristickou kyselou chuť způsobenou kyselinou mléčnou, která vznikla kvašením cukrů obsažených v nakrájeném zelí.", "tgt_summary": "Sauerkraut (; , lit. \"sour cabbage\") is finely cut raw cabbage that has been fermented by various lactic acid bacteria. It has a long shelf life and a distinctive sour flavor, both of which result from the lactic acid formed when the bacteria ferment the sugars in the cabbage leaves.", "id": 703244} {"src_title": "Gare de l'Est (stanice metra v Paříži)", "tgt_title": "Gare de l'Est (Paris Métro)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena 15. listopadu 1907 při prodloužení linky 5 ze stanice \"Lancry\" (dnes Jacques Bonsergent) do stanice Gare du Nord USFRT (dnes pro veřejnost uzavřená). Nástupiště linky 4 bylo zprovozněno 21. dubna 1908 jako součást prvního úseku linky 4 mezi stanicemi Porte de Clignancourt a Châtelet. Stanice pro linku 7 byla otevřena 5. listopadu 1910 jako součást prvního úseku této linky mezi stanicemi Opéra a Porte de la Villette. Stanice byla v roce 1977 renovována v tzv. stylu „Motte“, který je charakteristický oranžovým keramickými obklady. Od září 2006 do června 2007 Východní nádraží i stanice metra prošly velkou renovací v rámci akce „Nádraží v pohybu“ a programu obnovy metra. V jeho průběhu byl z nástupišť linek 5 a 7 odstraněn styl „Motte“ a oranžové dlaždice byly nahrazeny tradičními bílými. Stejně tak bylo instalováno nové osvětlení a sedadla. Naopak na lince 4 došlo jen k malým změnám, především byly nahrazeny oranžové dlaždice stylu „Motte“ na konci nástupišť.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Stropní oblouk ve stanici na lince 4 je uprostřed přerušen, neboť nad stanicí se nacházejí zbývající dvě linky. Ty jsou položeny kolmo přes linku 4 a stojí vlastně na mostě, který tvoří strop nástupiště linky 4. Linky 5 a 7 tvoří společnou halu, kde jdou tři nástupiště a čtyři koleje: dvě boční nástupiště a jedno společné ústřední, odkud jezdí vlaky linky 5 ve směru Bobigny – Pablo Picasso a linky 7 ve směru La Courneuve – 8 Mai 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice byla pojmenována po Gare de l'Est (Východní nádraží), pod kterým je postavena, a odkud odjíždějí vlaky do východní Francie a do Německa. Na informačních tabulích je oficiální název stanice doplněn ještě podnázvem psaným malým písmem: \"Verdun\" podle \"Avenue de Verdun\" pojmenované na paměť bitvy u Verdunu.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik východů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare de l'Est je přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 4, 5 a 7 v 10. obvodu v Paříži. Nachází se pod železničním nádražím Gare de l'Est (Východní nádraží), kde je možné přestoupit na tratě SNCF a linky Transilien. V roce 2004 byla tato stanice s 15,66 milióny cestujících pátou nejrušnější stanicí zdejšího metra.", "tgt_summary": "Gare de l'Est-Verdun () is a station of the Paris Métro, serving Lines 4, 5, and 7 is located in the 10th arrondissement in Paris, France. It is the fifth busiest station on the network.", "id": 319592} {"src_title": "Římský katechismus", "tgt_title": "Roman Catechism", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výbuch protestantské reformace v 16. století a nové technologie tisku znamenaly, že se Evropou šířilo velké množství populárních teologických pojednání a katechismů, z nichž většina hlásala nauky v přímém rozporu s katolickou církví, a ta je považovala za heretické. Faráři a kněží, kteří byli v bezprostřednějším kontaktu s věřícími, často neměli potřebné teologické znalosti, aby čelili reformačním ideálům, které se rychle šířily a odváděly mnoho věřících od katolické víry. Při diskusích v rámci Tridentského koncilu vyplynula vůle sjednotit základy učení katolické církve do jediného oficiálního textu: „Vedeni touto situací, otcové Tridentského ekumenického koncilu s živou touhou přijmout nějaký spasitelný lék na tak závažné a zhoubné zlo, neomezili se na to, že by objasnili svými definicemi hlavní body katolické nauky proti všem bludům naší doby, ale stanovili také, aby byla nabídnuta určitá formulace a určitá metoda ke vzdělávání křesťanského lidu v základech víry, jež si mají osvojit ve všech (místních) církvích ti, kteří mají úřad legitimních pastýřů a učitelů.“ (předmluva ke katechismu, 4). Toto rozhodnutí bylo přijato na 18. zasedání koncilu (26. února 1562) na návrh kardinála sv. Karla Boromejského, který si horoucně přál reformu duchovenstva. Papež Pius IV. svěřil sestavení katechismu čtyřem vynikajícím teologům: Arcibiskupu Leonardo Marinovi z Lanciana, Muzio Calidimu ze Zary, Egidio Foscarinimu, biskupu v Modeně, a portugalskému dominikánovi Fureiro Franciscovi. Dohled nad prací měli za úkol tři kardinálové. Karel Borromejský dohlížel na sestavení originálního italského textu, který byl díky jeho úsilí dokončen v roce 1564; poté byl přezkoumán kardinálem Vilémem Sirletem a přeložen do latiny Paulem Manutien a Juliem Pogianim. Vyhlášení proběhlo souběžně v latině a italštině v roce 1566 na příkaz papeže sv. Pia V. s názvem „Catechismus ex decreto Concilii Tridentini ad parochos Pii V. jussu editus, Romae, 1566\" (in-folio). Koncil nařídil překlady do všech dalších jazyků (Zasedání XXIV, \"De Ref\", c. VII). Do češtiny byl přeložen ve 40. letech 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Koncil chápal katechismus jako oficiální příručku pro vzdělávání lidu, sedmý kánon \"De reformatio\" (Zasedání XXIV) zní: „Aby věřící mohl přistupovat ke svátostem s větší úctou a zbožností, Svatý synod pověřuje všechny biskupy, aby vysvětlovali gesta a zvyky způsobem odpovídajícím pochopení lidu. Mají také dohlédnout, aby jejich faráři s úctou a prozíravostí dodržovali stejná pravidla, s využitím pro svá vysvětlení, v nutném a vhodném případě, lidového jazyka. Ať se ve výuce (katechezi) různých svátostí drží požadavků Svatého synodu: biskupové se mají ujistit, že všechna tato poučení jsou přeložena do lidové řeči a vysvětlena věřícím každým farářem.“ Katechismus, i když byl psán v prvé řadě pro faráře, byl církví chápán rovněž jako pevné a stabilní schéma výuky pro věřící, zvláště týkající se nauky o milosti. Za tím účelem se dílo věrně drží dogmatických definic koncilu. Po vydání katechismu kvůli sporu o \"milosti pomáhající\" mezi tomisty a molinisty jezuité odmítli přijmout autoritu katechismu. V roce 1899 papež Lev XIII. v dopise francouzským biskupům doporučil studium římského katechismu všem seminaristům. Text katechismu je rozdělen do čtyř částí: Jsou v něm body, které při koncilu nebyly projednávány, jako „papežský primát“ a „Limbus puerorum“, naprosto chybí nauka o odpustcích, která je uvedena v „Decretum de indulgentiis“, Zasedání XXV. Biskupové sami si s šířením nového katechismu pospíšili, jak tím, že ho sami četli, aby si ho uložili do paměti, tak tím, že povzbuzovali kněze, aby o něm diskutovali na každém setkání a používali ho ke vzdělávání věřících.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katechismus tridentského koncilu, nazýván také Římský katechismus nebo Tridentský katechismus, je katechismus určený převážně pro kněze – faráře (ad parochos). Vyhlásila ho oficiálně katolická církev při Tridentském sněmu v 16. století. Byl to jediný ekumenický (všeobecný, tzn. závazný pro celou katolickou církev) katechismus před současným Katechismem katolické církve z roku 1992 a byl určen jako směrodatná příručka sloužící jako základ pro kněze vyučující věřící laiky a přispěl k upevnění katolické nauky proti protestantské reformaci.", "tgt_summary": "The Roman Catechism (or Catechism of the Council of Trent, published 1566) was commissioned during the Catholic Counter-Reformation by the Council of Trent, to expound doctrine and to improve the theological understanding of the clergy. It differs from other summaries of Christian doctrine for the instruction of the people in two points: it is primarily intended for priests having care of souls (\"ad parochos\"), and it enjoyed an authority within the Catholic Church equalled by no other catechism until the \"Catechism of the Catholic Church\" (1992). The need of a popular authoritative manual arose from a lack of systematic knowledge among pre-Reformation clergy and the concomitant neglect of religious instruction among the faithful.", "id": 1734466} {"src_title": "Jelgava (zámek)", "tgt_title": "Jelgava Palace", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba zámku započala v roce 1738 na místě staršího hradu Řádu mečových bratří, na ostrově mezi řekou Lielupe a jejími přítoky. Stavbu inicioval vévoda kuronský a zemgalský Ernst Johann von Biron, favorit ruské carevny Anny Ivanovny, který v roce 1737 nastoupil na kuronský trůn. Jeho plánem bylo vybudovat v sídle vévodství okázalý palác a v roce 1737 nechal vyhodit starý hrad do vzduchu. Současně se zámkem v Mitavě stavěl i palác v Rundāle, stavba mitavské rezidence však měla pro knížete větší význam. Do roku 1740 byly položeny základy barokního zámku, avšak po uvěznění vévody Ernsta Johanna v tomto roce byly práce na stavbě zastaveny, třebaže budova nebyla ještě pod střechou. V roce 1763 se Ernst Johann vrátil do Kuronska a stavba paláce byla obnovena pod vedením Itala Francesca Bartolomea Rastrelliho a Dána Severina Jansena. První z nich chtěl zachovat původní barokní podobu rezidence, druhý ji chtěl přiblížit stylu klasicistnímu. V 70. letech 18. století pracovalo na výzdobě interiérů i fasád paláce mnoho známých mistrů, mj. Johann Michael Graf z Berlína nebo Ital Antonio d'Angeli.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1772 byl palác připraven k přijetí vévodské rodiny, která se tam vzápětí přistěhovala. Ernst Johann však pobytu v zámku užil jen krátce – po půl roce, 29. prosince 1772 zde zemřel. Do krypty v suterénu zámku byly později soustředěny tři desítky rakví a sarkofágů a nyní je místem posledního odpočinku kuronských vévodů rodu Kettlerů od roku 1569 do roku 1743 i Bironů včetně stavitele Ernsta Johanna. Po anexi Kuronska Ruskem v roce 1796 zámek často měnil majitele. V roce 1779 zde pobýval slavný dobrodruh Alessandro Cagliostro. V průběhu let zde nacházeli útočiště francouzští aristokraté, uprchlíci z revoluční Francie. Od roku 1798 byl zámek dočasným sídlem z Francie vyhnaného francouzského krále Ludvíka XVIII. 10. července 1799 v paláci uzavřeli manželství bratranec a sestřenice krále – Ludvík, vévoda Angoulême a princezna Marie Terezie Bourbonská (nejstarší dcera popraveného francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty, jediná z královské rodiny, jež přežila Francouzskou revoluci). V roce 1800 Ludvík XVIII. odjel do Varšavy, v roce 1804 se však do Mitavy vrátil, definitivně odjel v roce 1807. V době napoleonských válek byl v zámku polní lazaret. V roce 1918 utrpělo vnitřní zařízení velké škody, když byl zámek vydrancován a vypálen ustupujícími jednotkami Bermondt-Avalova, podobně i za druhé světové války, v roce 1944. V letech 1956-1964 zde proběhla velkorysá rekonstrukce, která však prakticky nezahrnula interiéry. V sovětském období sem byla umístěna Lotyšská zemědělská univerzita (LLU), sídlící zde dosud. Zámek proto není veřejnosti přístupný, s výjimkou krypty.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na zámku se narodila (jako nejstarší dcera Petra Birona, syna stavitele zámku Ernesta Jana Birona) také rakouská šlechtična a politička vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská, \"paní kněžna\" z \"Babičky\" Boženy Němcové; tato česká spisovatelka podle názoru některých literárních historiků měla být neteří Kateřiny Zaháňské, a to nemanželskou dcerou její mladší sestry Dorothey.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek v Jelgavě je jednou z nejcennějších architektonických památek v Lotyšsku. Nachází se v městě Jelgava (historicky též \"Mitava\", : ), asi 45 km jižně od Rigy.", "tgt_summary": "Jelgava Palace () or historically Mitau Palace (, ) is the largest Baroque-style palace in the Baltic states. It was built in the 18th century based on the design of Bartolomeo Rastrelli as a residence for the Dukes of Courland in their capital of Mitau (today's Jelgava, Latvia). The Dukes of Courland also had a summer palace by Rastrelli, about 40 kilometers to the southeast, called Rundāle Palace.", "id": 695301} {"src_title": "Deset ran egyptských", "tgt_title": "Plagues of Egypt", "src_document": [{"title": "Seznam egyptských ran.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teologická interpretace.", "content": "Jednotlivým ranám, jejich pořadí i způsobu jejich provedení bývá připisován teologický význam. Tyto interpretace zpravidla vycházejí z rozdělení ran do třech skupin po třech ranách, přičemž desátá, nejtěžší rána má samostatný význam: Tři skupiny ran představují teologickou odpověď na tři výroky, kterými faraon reagoval na první výzvu k propuštění Izraele: Faraon ve své odpovědi popírá stěžejní tři principy vztahu mezi člověkem a Bohem; Bůh jej na začátku každé série ran výslovné upozorňuje, který princip má tato série potvrdit. Poslední rána potvrzuje Boží vyvolení Izraele, které faraon rovněž popřel.", "section_level": 2}, {"title": "Snahy o vědecké vysvětlení událostí.", "content": "Na základě nových výzkumů vědci podle \"National Geography Society\" vykreslují navazující řetěz přírodních jevů, které byly způsobeny změnou klimatických poměrů a sopečnou erupcí (rekonstrukci klimatu umožnily analýzy stalagmitů v egyptských jeskyních). Stabilní a teplé klima, provázející vládu Ramesse II., jež výrazně napomohlo rozkvětu jeho země (Ramesse patří mezi nejproslulejší egyptské faraony, jenž po sobě zanechal řadu velkolepých staveb), mělo náhle vystřídat období sucha. Náhlý vzrůst průměrných teplot měl způsobit silný pokles hladiny Nilu a vytvořit podmínky pro první biblickou egyptskou ránu – voda se proměnila v krev. Podle biologa Stephana Pflugmachera z Leibnizova ústavu v Berlíně úkaz souvisí s namnožením řas a sinic, z nichž jedna, známá dokonce pod názvem \"Burgundská krev\", může dát vodě narudlou barvu. Následovalo přemnožení žab, jež se vyvíjejí v mělkých vodách, tedy druhá rána. Přemnožení žab ovšem vedlo i k jejich následnému rychlému úhynu, tedy k vytvoření podmínek pro přemnožení komárů a much, jichž jsou žáby důležitými predátory – přicházejí třetí a čtvrtá rána. Hmyz, hlavní přenašeč chorob, pak napadá dobytek i lidi a šíří se dobytčí mor – pátá rána. Tato nákaza, nedostatek pitné vody a potravin pak může vyvolat i epidemie u lidí (vředy) – šestou ránu. Ostatní rány jsou dávány do souvislosti s další dramatickou událostí, ke které došlo o 600 km daleko na sever, totiž s výbuchem sopky Santorini na ostrově Théra, jenž vyvrhl do atmosféry milióny tun sopečného popela. (Jeho přítomnost byla v Egyptě zjištěna při archeologických výzkumech, třebaže v Egyptě žádná aktivní sopka není; analýzy popela pak potvrzují shodu s ostrovem Santorini.) Podle modelu Nadine von Blohm z Ústavu pro fyziku atmosféry v Německu se mohla oblaka vulkanického popela srazit s bouřkovým systémem nad Egyptem a způsobit v oblasti neobvyklé silné krupobití – sedmou ránu. Popel stimuluje obecně srážky, potažmo vlhkost, což zvyšuje pravděpodobnost migrace kobylek – osmá rána. Devátá rána – temnota – byla zřejmě způsobena zacloněním slunce mraky popela. Poslední, desátá rána – smrt prvorozených, je dávána do souvislosti s plísní, jež následně napadla obilí; protože prvorození dostávali jako první svůj větší díl, mohli být i prvními oběťmi. S dalším vysvětlením přišel v roce 2006 Simcha Jacobovici v dokumentu Exodus Decoded. Podle privilegia prvorozených spávat na nižším loži než ostatní členové rodiny mohli být zasaženi jedovatým plynem plížícím se nízko u země. Uvažuje se i o možném vysvětlení v bibli uváděného následného zázračného přechodu izraelitů mořem, které se před prchajícími židy mělo rozestoupit, ale je stíhající egyptskou armádu zaplavit. Tato událost se klade do souvislosti s jevem předcházejícím záplavové vlně tsunami vznikající při podmořském (někdy i velmi vzdáleném) zemětřesení. Kvůli k pobřeží se blížící tsunami dokáže moře ustoupit někdy i velmi daleko od břehu, aby posléze vlna udeřila s obrovskou ničivou silou. Tento výklad rozestoupivších se vod se většinou dává do souvislostí s explozí ostrova Théra, o níž se uvažuje jako o možné příčině některých další Egyptských ran. To by však znamenalo, že cesta Židů vedla Středozemním mořem, kterým se v té době šířily dozvuky po explozi, nikoliv mořem Rudým, které tyto změny nemohly ovlivnit. Přechodem přes Středozemní moře pak je míněn přechod přes náhle odvodněnou zátoku/záliv, nikoliv celé moře mezi Egyptem a Levantou. V současnosti se pravděpodobně objevilo nové (a snad konečné) vysvětlení této historické události. Počítačová simulace silného větru v příslušném terénu dokázala, že voda se skutečně mohla rozestoupit přesně podle záznamu v Bibli. Následné ustání větru pak způsobilo vrácení vodních mas, ve kterých utonula egyptská armáda. Takovýmto vysvětlením by tato událost i dobře zapadala mezi ostatní zázračné události popsané v Bibli – jako způsobené zcela obyčejnými přírodními jevy ale zároveň obsahující nadpřirozené načasovaní nebo další nadpřirozený prvek (například Mojžíš u hořícího keře, Elijáš na vrchu Karmel a podobně).", "section_level": 1}, {"title": "Datace.", "content": "Není zcela jasné kdy a za vlády jakého faraona mělo k deseti egyptským ranám dojít. Ačkoliv se nejčastěji hovoří o Ramessovi II. z 19. dynastie, interval možné doby exodu je od nástupu 15. dynastie (1648 př. n. l.) po první roky vlády Ramessova syna Merenptaha (1208 př. n. l.). K výbuchu ostrova Théra však došlo již v době 1645-1600 př.n.l., což se rozchází s nejčastěji zmiňovaným předpokladem, že k událostem došlo za vlády faraona Ramesse II. (1279–1213 př. n. l.). I v tomto směru lze vznést výše uvedenou pochybnost o bezprostřední časové návaznosti událostí, resp. zvažovat možnost proběhnutí jednotlivých událostí v různém čase i prostoru a jejich sestavení do souvislého příběhu teprve v průběhu doby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Deset ran egyptských je označení pro události předcházející vyjití (odchod, exodus) Izraelitů z Egypta a jejich putování do \"Země zaslíbené\" pod vedením Mojžíše, popsané v Bibli ve Starém zákoně v knize Exodus. Je o nich také krátká zmínka v Koránu (7,133–136). Mojžíš s Áronem žádali po faraonovi propuštění svého lidu z otroctví, faraon však odmítal a Hospodin tedy vyslal Mojžíše k faraonovi se zprávou, že pokud Izraelity nepropustí, bude celá dosud kvetoucí země postižena nepříznivými událostmi, tzv. ranami. Ty postupně zasahují Egypt, dokud nakonec faraon k odchodu Izraelitů nesvolí. Po jejich odchodu ale změnil názor a vyrazil s vojskem je dostihnout a znovu uvrhnout do otroctví. Celá armáda je však zničena vodami Rákosového moře (ztotožňováno s Rudým mořem), které se před prchajícími Izraelity rozestoupily, egyptské vojsko však zaplavily. Zaplavení faraonovy armády se však již mezi rány egyptské nepočítá. Události spojené s odchodem Izraelitů z Egypta připomíná židovský svátek Pesach. Vyprávění o deseti ranách je důležitou a výraznou součástí sederové liturgie a pesachové hagady.", "tgt_summary": "The Plagues of Egypt (), in the story of the book of Exodus, are ten disasters inflicted on Egypt by the God of Israel in order to force the Pharaoh to allow the Israelites to depart from slavery; they serve as \"signs and marvels\" given by God to answer Pharaoh's taunt that he does not know Yahweh: \"The Egyptians shall know that I am the \".", "id": 817099} {"src_title": "Jutta Meklenbursko-Střelická", "tgt_title": "Duchess Jutta of Mecklenburg-Strelitz", "src_document": [{"title": "Třída Southampton.", "content": "Pětičlenná třída \"Southampton\" byla první podtřída třídy \"Town\". První loď z třídy \"Southampton\" a zároveň i celé třídy \"Town\" se jmenovala HMS \"Newcastle\" a byla spuštěna na vodu 23. 1. 1936. Třída \"Town\" byla postavena na základě stavby amerických křižníků třídy \"Brookly\"n a japonských křižníků třídy \"Mogami\". Byla však použita mírně slabší hlavní výzbroj dvanácti 152mm kanónů. Byly to první britské křižníky, na kterých byly zabudovány hangáry a pevný startovací katapult napříč palubou.", "section_level": 1}, {"title": "Třída Gloucester.", "content": "Lodě této trojčlenné třídy byly vlastně lodě třídy \"Southampton\" vylepšené o lepší řízení palby, nový můstek, přepracovanou palubu, silnější pancíř na dělových věžích a s výtlakem větším o 300 tun. Sloužily hlavně ve Středomoří, kde byly také dvě z nich potopeny.", "section_level": 1}, {"title": "Třída Edinburgh.", "content": "Třída \"Edinburgh\" byla dvojčlenná třída, která byla poslední ze tří podtříd třídy \"Town\". Před stavbou byly plány na loď důkladně předělány, aby se nové lodě mohly postavit například lodím tříd \"Mogami\" a \"Brooklyn\". Tyto lodě se měly stát největšími a nejsilnějšími lehkými křižníky Royal Navy, jaké kdy byly. Lodě nové třídy „Modified Town“ měly být silněji vyzbrojené než jejich předchůdci. Loď měla být vyzbrojena nejméně patnácti 152mm děly, aby se vyrovnala výzbroji japonských a amerických tříd. Dalo se to udělat způsobem, jako Američané a Japonci - pět dělových věží se třemi hlavněmi. Avšak tuto variantu musela admiralita zavrhnout z důvodu délky lodí, která by musela být větší než standardní velikost britských suchých doků. Z toho důvodu se admiralita rozhodla zabudovat do lodi 4 čtyřhlavňové dělové věže. Tato varianta vycházela na 16 hlavní, což by bylo o jednu hlaveň více než u \"Brooklynu\" a \"Mogami\". Avšak konstrukce čtyřhlavňových dělových věží byla velmi náročná. Vzhledem k mnoha technickým problémům se muselo ustoupit zpět k tříhlavňovým dělovým věžím. Navíc zde však byla umístěna čtyři 102mm děla (celkem 12 oproti původním osmi). 17. března 1938 na Den svatého Patrika byl první z dvou křižníků HMS \"Belfast\" spuštěn na vodu. Láhev o jeho bok rozbila manželka Nevilla Chamberlaina se slovy „Ať pán ochraňuje ji a všechny, kdo se na ní budou plavit“.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Lodě této třídy sloužily zejména za druhé světové války, ale také několik plavidel úspěšně bojovalo v korejské válce. V období druhé světové války bojovaly tyto lodě v mnoha známých bitvách — např. potopení německé bitevní lodi \"Scharnhorst\" v Bitvě u Severního mysu. Čtyři lodě byly za války potopeny: \"Gloucester\", \"Edinburgh\", \"Southampton\" a \"Manchester\". Jako poslední loď třídy \"Town\" byl roku 1967 ze služby vyřazen \"Sheffield\". Křižník \"Belfast\" se zachoval do dnešních dnů a je na řece Temži v Londýně zakotven jako plovoucí muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jutta Meklenbursko-Střelická (24. ledna 1880 – 17. února 1946) byla meklenburská vévodkyně z vedlejší linie Meklenbursko-Střelických a provdaná korunní princezna černohorská.", "tgt_summary": "Duchess Jutta of Mecklenburg-Strelitz (Auguste Charlotte Jutta Alexandra Georgina Adophine; 24 January 1880 – 17 February 1946) was a member of the House of Mecklenburg-Strelitz and the consort of Crown Prince Danilo of Montenegro. When a married woman, she was known as \"Militza\".", "id": 1083663} {"src_title": "Spojené království Nizozemské", "tgt_title": "United Kingdom of the Netherlands", "src_document": [{"title": "Vytvoření.", "content": "Spojené království Nizozemské bylo vytvořeno po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu roku 1815. Vzniklo spojením bývalého Rakouského Nizozemí (území Jižního Nizozemí, dnešní Belgie) a bývalých Spojených nizozemských provincií (území Severního Nizozemí, dnešní Nizozemsko) a jeho králem se stal Vilém I. z dynastie Oranžsko-nasavské. Nově utvořený stát byl unitárním, jednotným státem, který se členil na provincie. Na vídeňském kongresu probíhala důležitá jednání, jakou podobu má obnovené spojené Nizozemí mít. Po odmítnutí nejrůznější variant i varianty krále Viléma I. bylo rozhodnuto přijmout pozměněný králův návrh. Na vídeňském kongresu byla tedy jako součást jednotného Spojeného království Nizozemského uznána tato bývalá území: Ke království Nizozemskému (oficiální název) bylo personální unií připojeno Lucembursko, které bylo na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství a stalo se jako nezávislý stát členem Německého spolku, také díky tomu se i přes snahy krále Viléma I. v budoucnu nestalo součástí Nizozemského království. Pro připojení Lucemburska naléhal na velmoci král Vilém I. s důvodem, že Nizozemsko bude díky Lucembursku větším soupeřem pro velkou Francii. Poté argumentoval tím, že Lucembursko je také jako Belgie součástí historického Nizozemí, ovšem neuspěl. Sjednocením většiny Nizozemí uskuteční král Vilém I. sen jeho dávného předchůdce místodržícího Viléma I. Oranžského, vůdce Nizozemské revoluce, proti tehdejší španělské nadvládě.", "section_level": 1}, {"title": "Členění státu.", "content": "Spojené království Nizozemské bylo jednotným a unitárním státem, členícím se na provincie. Zatímco v severní části téměř dokonale kopíruje tradiční členění z doby před napoleonskou invazí, v belgické části převzalo členění na departementy, zavedené Napoleonem, které byly po vzniku Spojeného Nizozemí přejmenovány s odkazem na tradiční provincie. Napoleonský původ má i belgický a nizozemský Limburg, který pouze z malé části patřil ke stejnojmenné tradiční provincii. Toto členění z doby Spojeného Nizozemí zůstalo v Belgii i Nizozemsku téměř beze změn i v současné Belgii a Nizozemsku. Jediná provincie, která odtržením Belgie v roce 1830 utrpěla byl Limburg, který byl rozdělen (vyznačeno na mapě). I když v letech 1970-1993 v rámci federalizace Belgie bylo Jižní (belgické) Brabantsko rozděleno mezi regiony: Bruselský region, Vlámský Brabant a Valonský Brabant.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Ústava nově utvořeného království dávala královi větší pravomoci než má panovník v současném Nizozemsku nebo Belgii. Král měl téměř absolutní veto, vláda měla 8 ministrů, kteří nebyli odpovědní parlamentu, ale králi. Parlament měl 2 komory. Členové první komory byli stará i novější šlechta a králem jmenovaní. Druhá komora měla 110 členů, 55 jich bylo voleno na severu a 55 na jihu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj státu.", "content": "I když jak na severu tak na jihu bylo dost nezaměstnaných, Nizozemsko se pomalu rozvíjelo. I když hospodářské rozdíly severu a jihu nebyly příliš velké, část obyvatelstva přesto žila v bídě. Král Vilém se bohatství země pokusil rozdělit těmito projekty:", "section_level": 2}, {"title": "Odtržení Belgie.", "content": "V roce 1830 se Belgičané vzbouřili čímž začala tzv. Belgická revoluce. Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly totiž soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam. Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel. Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst v té době byla svěřena Nizozemcům. Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci byli protestanti. V budoucnosti se však náboženství ukázalo jako hlavní jednotící prvek celé Belgie, stejně jako král. Král Vilém I. ale nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení nezávislého Belgického království.", "content": "Den poté byla v Bruselu vyhlášena provizorní vláda a 4. října následovalo prohlášení nezávislosti. V listopadu se v Bruselu sešel Národní kongres a 7. února 1831 byla vyhlášena ústava. Belgie byla prohlášena dědičnou parlamentní monarchií podle salického zákona a královstvím. Belgičtí politikové budovali tzv. \"stát na zelené louce\". Prvním belgickým králem byl zvolen sasko-cobursko-gothajský princ Leopold, který nabídku koruny přijal a stal se 21. července téhož roku králem Leopoldem I. Belgie se po celé 19. století stala vzorem pro evropské liberály.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní a nizozemské uznání, důsledky.", "content": "Evropské mocnosti oficiálně uznaly nezávislost Belgie až roku 1839, kdy byla podepsána Londýnská smlouva. Neutralitu Belgie se zaručila střežit Velká Británie, což bylo uplatněno na začátku první světové války. Belgie měla být podle této smlouvy nezávislou a neutrální zemí, zahrnující Západní Flandry, Východní Flandry, Brabant, Antverpy, Henegavsko, Namur a Lutych, jakož i část Lucemburska a provincie Limburk. Nizozemský král Vilém I. odmítal uznat nezávislost Belgie do roku 1839, kdy musel ustoupit pod tlakem Londýnské smlouvy. Po svém odtržení od Nizozemska získala Belgie také o něco málo více než polovinu Lucemburského velkovévodství, z Lucemburska pak zbyla jen německá část, francouzsky mluví část se stala (největší) belgickou provincií Lucemburk. Díky uznání územní ztráty ve prospěch Belgie se Lucembursko stalo neutrální a plně nezávislou zemí, díky čemuž byly veškeré dosavadní nizozemské (či pruské) nároky zrušeny. Personální unie Nizozemska a Lucemburska vydržela až do roku 1890, kdy zemřel král Vilém III. a na trůn nastoupila jeho dcera Vilemína. Jelikož bylo Lucembursko podstatně zmenšeno a bylo členem Německého spolku a díky tomu ztratilo Prusko přístup k řece Máze, bylo rozhodnuto oddělit nizozemskou část Limburska jako (polo)nezávislého vévodství v personální unii v Nizozemskem, které bude členem Německého spolku. Tato situace byla upravena Londýnskou smlouvou z roku 1867.", "section_level": 3}, {"title": "Paradox Belgické revoluce.", "content": "V určitém smyslu byla belgická revoluce valonskou revolucí francouzsky mluvící vyšší a střední třídy a nadvláda Nizozemců byla nahrazena nadvládou Valonů. Úředním jazykem byla určena francouzština, zatímco vlámština byla na školách zakázána.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spojené království Nizozemské (nizozemsky \"Verenigd Koninkrijk der Nederlanden\", francouzsky \"Royaume-Uni des Pays-Bas\") nebo království spojeného Nizozemí, byl neoficiální název Nizozemského království (nizozemsky \"Koninkrijk der Nederlanden\", francouzsky \"Royaume des Pays-Bas\"), v letech 1815–1830/1839, tj. po jeho vytvoření na Vídeňském kongresu až do odtržení Belgie (Jižního Nizozemí) v roce 1830 a jeho mezinárodním uznání londýnským protokolem v roce 1839, kdy Belgii musel uznat i nizozemský král Vilém I. Navzdory personální unii mezi Nizozemským královstvím a Lucemburským velkovévodstvím, nebylo Lucembursko nikdy jeho součástí, jelikož bylo součástí Německého spolku.", "tgt_summary": "The United Kingdom of the Netherlands (; ) is the unofficial name given to the Kingdom of the Netherlands as it existed between 1815 and 1839. The United Netherlands was created in the aftermath of the Napoleonic Wars through the fusion of territories that had belonged to the former Dutch Republic, Austrian Netherlands, and Prince-Bishopric of Liège in order to form a buffer state between the major European powers. The polity was a constitutional monarchy, ruled by William I of the House of Orange-Nassau. The polity collapsed in 1830 with the outbreak of the Belgian Revolution. With the \"de facto\" secession of Belgium, the Netherlands was left as a rump state and refused to recognise Belgian independence until 1839 when the Treaty of London was signed, fixing the border between the two states and guaranteeing Belgian independence and neutrality as the Kingdom of Belgium.", "id": 481984} {"src_title": "Státní znak Pruska", "tgt_title": "Coat of arms of Prussia", "src_document": [{"title": "Historický vývoj znaku.", "content": "Prvním oficiální znakem pruska se černá orlice stala, když v roce 1525 velmistr Řádu německých rytířů Albrecht Braniborský (z rodu Hohenzollernů) sekularizovat území řádu a prohlásil se světským vévodou a pruské území vévodstvím. Jako znak přijal černou orlici na bílém štítu, kterou mohl díky povolení čísaře používat velmist Řádu německých rytířů, orlice ale na hrudi nesla štít s písmenem \"S\", které znamenalo Sigismund, česky Zikmund, tedy jméno polského krále, což vyjadřovalo lenní příslušnost Pruska. Když zdědil pruské vévodství v roce 1618 braniborský kurfiřt, tak ho spojil s braniborskem do soustátí Braniborsko-Prusko, obě země si zachovaly vládu i symboly. Změnil se ale znak braniborského kurfiřta a pruského vévody, v němž pruská orlice zaujímala druhořadé místo.", "section_level": 1}, {"title": "Znak pruského království.", "content": "Když se v roce 1701 prohlásil pruský vévoda a braniborský kurfiřt Fridrich III. pruským králem Fridrichem I., dal nařídit změnu znaku Pruska (nyní království). Byla to největší změna v historii znaku. Samotná pruská orlice dostala královskou korunu, na hrud byly přidány iniciály \"\"FR\"\" (Fridericus Rex = král Fridrich). Nad štít byla posazena královská koruna (reálný vzhled), kolem štítu byl obtočen pruský Řád černé orlice a štít z boku podpírali 2 štítonoši tzv. bájní Heráklové neboli diví mužové (vyskytujíc se v keltské a germánské mytologii, také ve znaku Dánska, odtud inspirace). Takový znak byl tzv. malým znakem pruského království, dále nechal král Fridrich I. ustanovit velký znak, který měl barokní tvar a byl navíc položen na královský stan nad kterým byla další královská koruna. Inspiraci použít ve znaku královský plášť našel Fridrich I. ve znaku Francie a Dánska. V roce 1709 došlo ke změněn velkého znaku. Štít dostal zpět gotický tvar a do znaku byly přidány znaky některých dalších malých pruských území. Nad štítem se objevila helmice na které byla umístěna královská koruna, kolem štítu byl obtočen Řád černé orlice, navíc štítonoši dostali do rukou každý po jedné korouhvi, pruské a braniborské. Nad celým královským pláštěm (stanem) byl prapor s pruskou orlicí. Pod stan byl umístěn podstavec na, kterém bylo heslo \"Gott mit uns\" („Bůh s námi“). Syn Fridricha I., král Fridrich Vilém I. nechal znak rozšířit tak, že nechal pruské orlici ve všech znacích přidat královské žezlo a jablko, jako výraz královské moci. Za vlády jeho syna Fridricha II. byl velký znak Pruska opět rozšířen o znaky nově dobytých (či nárokovaných) území: Slezsko, Východní Frísko a knížectví Oranžské. Za vlády Fridricha Viléma III., který byl synem krále Fridricha Viléma II. byl ke znaku přidán braniborský Řád červené orlice. Do štítu byly přidány znaky zemí Vestfálsko, Dolní Sasko, Sasko. Po Prusko-rakouské válce v roce 1866 a Prusko-francouzské válce v roce 1870–1871 a vytvoření Německého císařství v roce 1871 byl nařízením krále Viléma I. opět velký a střední znak Pruska změněn. Do středního znaku byly přidány znaky dobytých území: Hohenzollernsko, Hanonoversko, Hessensko-Nassavsko, Šlesvicko, Holštýnsko Od malého znaku se střední lišil tím, že obsahoval více znaků (a byl obtočen řádem černé orlice). Malý znak byl také upraven a to tak, že z něho zbyl jenom štít s orlicí, byly odstranění jak štítotoši, tak podstavec pod nimi a i královská koruna. Velký znak byl rozšířen o tyto znaky (celkem 48 malých a 3 strdeční: Prusko, Braniborsko a Hohenzollernsko)a také přibyly další záslužné řády obtočené kolem štítu. Podle nejvýznamnějšího, od spodu nahoru: Řád černé orlice, Řád červené orlice, Královský hohenzollernský domácí řád a Řád pruské koruny. Motto \"Gott mit uns\" („Bůh s námi“) bylo přesunuto na kopuli stanu.", "section_level": 2}, {"title": "Znak svobodného státu Prusko.", "content": "V roce 1920 tj. 2 roky po svržení monarchie v Německu byl zaveden nový znak Pruska resp. svobodného státu Prusko jak zněl oficiální název Pruska, vyjadřující poválečnou situaci Pruska, které přišlo jak o území na západě a severu tak především na východě, proto byla nyní pruská orlice (zbavena královských reálií – koruny, žezla a jablka) zobrazena v \"obraném postavení\". Za nacistické éry byla orlici na hruď přidán hákový kříž do jednoho pařátu meč a do druhého 2 blesky, nad orlicí bylo heslo \"Gott mit uns\" (\"Bůh s námi\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Státní znak Pruska tvoří černá orlice na bílém štítu. V letech 1701–1918 s královskou korunou, zlatou zbrojí a královským žezlem a jablkem . Jedná se tak o malý znak Pruska, až na insignie královské moci tj. koruna, jablko, žezlo a iniciály \"FR\" (Fridericus Rex = král Fridrich) byl znak téměř nezměněl používán po celou existenci pruského státu. Od roku 1947, kdy byl pruský stát oficiálně zrušen není znak používán.", "tgt_summary": "The state of Prussia developed from the State of the Teutonic Order. The original flag of the Teutonic Knights had been a black cross on a white flag. Emperor Frederick II in 1229 granted them the right to use the black Eagle of the Holy Roman Empire. This \"Prussian Eagle\" remained the coats of arms of the successive Prussian states until 1947.", "id": 1836732} {"src_title": "Pinchas Rosen", "tgt_title": "Pinchas Rosen", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Rosen se narodil v německém Berlíně. Studoval právo na univerzitách v Berlíně a Freiburgu, kde promoval v roce 1908 a později sloužil v německé armádě za první světové války. Vždy byl aktivní v sionistických kruzích, v letech 1920 až 1923 byl předsedou sionistické federace v Německu. V roce 1926 podnikl aliju do mandátní Palestiny, kde působil jako právník a pomáhal vytvořit Středoevropskou asociaci imigrantů.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1942 založil stranu Nová alija, za kterou byl v roce 1944 zvolen do Asifat ha-nivcharim. V roce 1948 byl jedním ze signatářů izraelské deklarace nezávislosti, kterou pomáhal sepsat. Ze strany Nová alija se vyvinula Progresivní strana, za níž byl Rosen zvolen poslancem Knesetu ve volbách v roce 1949. Progresivní strana vytvořila vládní koalici společně se stranou Mapaj Davida Ben Guriona a Rosen se stal prvním izraelským ministrem spravedlnosti, úřadu, který mu přinesl velkou reputaci za jeho intelekt a poctivost. Po krizi ve školství, Ben Gurionově rezignaci a neúspěšném pokusu o sestavení vlády byl Rosen 19. října 1950 prezidentem Chajimem Weizmannem pověřen sestavením nové vlády, což se mu však nakonec nepovedlo. Svou ministerskou funkci si udržel i po volbách v roce 1951, 1955 a 1959. Krátce po volbách v roce 1959 Progresivní strana společně se Všeobecnými sionisty vytvořila Liberální stranu. Nově vzniklá strana získala ve volbách v roce 1961 třetí největší počet mandátů, avšak nebyla přizvána do vládní koalice a Rosen tak přišel o svůj ministerský post. S cílem sjednotit opozici proti hegemonii Mapaje v izraelské politice se Liberální strana spojila s Cherutem a vytvořila Gachal. Rosen však z tohoto sloučení nadšený nebyl a společně s dalšími sedmi poslanci založil stranu Nezávislí liberálové. Do Knesetu byl znovu zvolen ve volbách v roce 1965, ale rezignoval 23. prosince 1968 a odešel z politiky. Jeho odchod z politické scény byl jedním izraelským deníkem komentován slovy „konec aristokracie“, v jiném pak komiksem s popiskem „Další chanukový zázrak!… poslanec rezignuje kvůli věku.“ Rosen byl dlouholetý přítel Davida Ben Guriona, který se s ním však rozešel po Lavonově aféře. Lavonova aféra byla nevydařená izraelská sabotážní operace v Egyptě, po jejímž vypuknutí se Rosen postavil na stranu Lavona, který byl obviněn z organizování mise. Kvůli Rosenově postoji s ním Ben Gurion již nikdy nepromluvil. Po smrti v květnu 1978 mu byl vystrojen státní pohřeb.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Rosen byl třikrát ženatý, poprvé s Annie Lesserovou, se kterou měl dvě děti, Hanse a Dinu, jenž se společně s matkou usadili v roce 1933 v Londýně, a které Rosen pravidelně navštěvoval až do své smrti. V roce 1935 se podruhé oženil s Hadasou Calvari, se kterou měl dceru Rivku, která zemřela v roce 1942 ve věku sedmi let. Jeho žena Hadasa zemřela o tři roky později na rakovinu. V roce 1950 se oženil s Johanou Rosenfeldovou, která rovněž zemřela dříve než on. Sňatkem s druhou a třetí manželkou vyženil čtyři nevlastní syny.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1973 byla Rosenovi udělena Izraelská cena v oboru právnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pinchas Rosen (: פנחס רוזן, narozen jako Felix Rosenblüth; 1. května 1887 – 3. května 1978) byl izraelský politik a státník a vůbec první izraelský ministr spravedlnosti, který tuto funkci zastával celkem ve třech funkčních obdobích v letech 1948–51, 1952–56 a 1958–61. V 60. letech byl rovněž předsedou Nezávislých liberálů.", "tgt_summary": "Pinchas Rosen (, born Felix Rosenblüth, 1 May 1887 – 3 May 1978) was an Israeli statesman, and the country's first Minister of Justice, serving three times during 1948–51, 1952–56, and 1956–61. He was also leader of the Independent Liberals during the 1960s.", "id": 719598} {"src_title": "Adam Václav Těšínský", "tgt_title": "Adam Wenceslaus, Duke of Cieszyn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se z druhého manželství těšínského knížete Václava III. Adama se Sidonií Kateřinou Sasko-Lauenburskou. Kníže vydával dokumenty v latině, v němčině a češtině, polský jazyk byl používaný především v úřadu knížecího soudního dvora. Kníže udržoval přátelské vztahy s měšťany Těšína, u kterých si často půjčoval peníze.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po otcově smrti roku 1579 byl ještě nezletilý, vládu za něj tedy jako regentka vykonávala matka spolu s poručníky, knížetem Jiřím II. Břežským, knížetem Karlem II. Minsterbersko-Olešnickým a Janem starším Bruntálským z Vrbna. Na příkaz císaře Rudolfa II., který chtěl posílit katolický vliv na mladého protestantského knížete, pak v roce 1586 Jana Brunálského nahradili držitel Pštinského panství Sigfríd z Promic a hejtman Svídnického knížectví Matyáš z Lohova. Těšínsko bylo v roce 1585 zasaženo rozsáhlou morovou epidemii, která přinesla početné ztráty na životech. V roce 1587 se pak stalo dějištěm bojů mezi Maxmiliánem Habsburským a Janem Zamojským o obsazení polského královského trůnu. V roce 1587 byl vyslán na dvůr kurfiřta Kristiána I. Saského († 1591), kde strávil 8 let. Naučil se zde základům vojenství. V roce 1595 se Adam Václav vrátil do Těšína, kde se souhlasem regentů převzal vládu. Po roce 1601 se odebral Uher, kde se zúčastnil války s Osmanskými Turky. Zastával funkci velitele oddílu jezdectva. V roce 1605, kdy povstalci Štěpána Bočkaje (1604–1606) obsadili Žilinu, se kníže vrátil zpět na Těšínsko, aby zemi připravil na možnost případného vpádu Bočkajovců. K tomu nedošlo, mezi Bočkajem a Rudolfem II. došlo v roce 1606 k uzavření míru. V roce 1606 se zapojil do konfliktu mezi Rudolfem II. a Matyášem Habsburským, tzv. svár bratří v domě habsburském. Kníže se přiklonil na stranu vládnoucího císaře. V roce 1608 to byl stvrzen tzv. Libeňský mír. V roce 1609 Adam Václav připravoval další ozbrojené vystoupení, vpád na Moravu na podporu straníků Rudolfa II., který usiloval získat výhodnější pozice v mocenském souboji s bratrem Matyášem. Adamu Václavovi za to byla přislíbena doživotní zástava Opavského a Krnovského knížectví a funkce vrchního ubytovatele císařské armády, k uskutečnění plánu nicméně nedošlo vinou předčasného vyzrazení a nedostatku financí na straně knížete. Ještě v zimě 1610/1611, během vpádu pasovských, bylo nicméně těšínské vojsko znovu uvedeno do pohotovosti pro případný zásah na Moravě. V roce 1611, kdy Matyáš stal českým králem, mu kníže Václav Adam složil hold ve Vratislavi. Na přelomu roku 1609/1610Adam Václav konvertoval ke katolicismu. Vliv na toto jeho rozhodnutí měl Mikuláš Sarkander, bratr Jana Sarkandera. Kníže tím získal finanční podporu od císaře a císař zase spojence ve Slezsku. Od roku 1610 zahájil na Těšínsku protireformaci. V roce 1611 došlo k celkové změně vlády, a to dle zásady \"\"cuius regio eius religio\"\", tedy \"čí země (panství), toho je víra\". Vešel do konfliktu s evangelickými představiteli. Jedna z prvních věcí, které provedl, bylo anulování privileje z roku 1568, kterou vydal jeho otec Václav III. Adam Těšínský. Odpor evangelíků a pánských stavů zapříčinil, že katolická víra se uchytila a byla praktikována pouze na knížecím dvoře. Řádu dominikánů byl navrácen kostel a klášter v Těšíně (Kostel sv. Máři Magdalény v Těšíně). Do města byl pozván Řád menších bratří, který byl znám také jako bernardini nebo reformáti, kteří měli pracoval na konverzi evangelíků na katolickou víru. Tím si zajistil dobré vztahy s habsburským dvorem a císařem Matyášem. V roce 1617, 6. února, se po smrti Karla II. Minsterberskýého stal nový vrchním slezským hejtmanem. Jmenování přispěly i jeho kroky, které činil od roku 1610, tedy od přechodu na katolickou víru. Úřad ovšem vykonával jen krátce, v červenci 1617 zemřel. Historici hodnotí vládu Adama Václava ne příliš pozitivně. Stále cesty, náklady na zbrojení, neshody mezi obecným lidem, který byl zapříčiněn protireformací, přivedly knížectví na pokraj bankrotu. Jedním z příkladů rozhazovačnosti by mohl být výjezd do Vratislavi v roce 1611, kde vzdal hold králi Matyáši Habsburskému. Výprava čítala 285 členů knížecího dvora, kníže si zamluvil honosně vybavený palác pro něj a celou výpravu. Dalším příkladem byla výprava na polsko-litevské hranice v roce 1614, kdy to bral jako pouť do Kalwarie Zebrzydowské. Čímž chtěl ukázat svou novou zbožnost, podle historických zápisů však více než tu, ukazoval své bohatství a postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alžběta Kuronská.", "content": "17. září 1595 se oženil s Alžbětou Kuronskou († 1601), dcerou po zemřelém kuronském a zemgalském vévodovi Gotthardovi Kettlerovi (1517–1587). Manželství bylo sjednáno na doporučení litevského magnáta Albrechta Radziwiłła. Z manželství se narodilo pět dětí:", "section_level": 2}, {"title": "Markéta Koschlingerová.", "content": "Po smrti své manželky se již neoženil. Žil s ženou nižšího stavu, kterou historici označují jako metresu (milenka panovníka), Markétou Koschlingerovou. S ní měl syna:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Adam Václav zemřel 13. července 1617 na zámečku Brandýs na tehdejším předměstí Těšína. Byl pochován v kostele sv. Máři Magdalény v Těšíně. Po jeho smrti Adam Bysinský z Bysiny, majitel Jílovnického panství, na katolické faře ve Skočově, za přítomnosti Vojtěcha Gagatkovského (\"polsky Wojciecha Gagatkowskiego\") a Kryštova Tschammera z Jiskřína, pána na Harbutovicích (\"polsky Krzysztofa Tschammera z Iskrzyczyna, pana Harbutowic\"), sepsal a podal obvinění. Obvinil jiné tři představitele těšínské šlechty, že knížete otrávili: jednalo se o zemského maršálka a kancléře Erazima Rudzkého z Rudz, zemského sudí Václava Pelhřima z Třánkovic a Petra Gureckého z Kornic na Javoří a svobodném dvoře Holešově (\"polsky Goleszowie\"). Jako důvod uvedl nepřátelské vztahy mezi katolickým knížetem a protestantskou šlechtou. V roce 1619 se spor dostal ke knížecímu soudu v Těšíně. Později 22. prosince 1622 se ale obě strany usmířily a Bysinský své obvinění odvolal. Historici se přou, zda smrt milenky knížete v lednu 1617 a smrti knížete v červenci 1617, byla náhoda, či úkladný čin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Václav Těšínský (německy \"Adam Wenzel von Teschen\", polsky \"Adam Wacław Cieszyński\"; 12. prosince 1574 – 13. července 1617, zámek Brandýs) byl v letech 1579 až 1617 těšínský kníže. Pocházel z rodu těšínských Piastovců.", "tgt_summary": "Adam Wenceslaus of Cieszyn (, , ; 12 December 1574 – 13 July 1617), was a Duke of Cieszyn from 1579 until his death. He was the second but only surviving son of Wenceslaus III Adam, Duke of Cieszyn, by his second wife Sidonia Katharina, daughter of Francis I, Duke of Saxe-Lauenburg. His older half-brother, Frederick Casimir, only son of Wenceslaus III Adam's first marriage, died a few years before he was born, in 1571.", "id": 1796171} {"src_title": "Pjatigorsk", "tgt_title": "Pyatigorsk", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město se rozkládá na levém břehu řeky Podkumok. Nejvyšším bodem je hora Beštau s vrcholem ve výšce 1401 m n. m. a v okolí se nachází více vrcholů: hora Mašuk (okolo 950 m n. m.), Goriačaja, Post, Piket, Kazačka a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o sídle \"Biš Dag\" (Pět hor) pochází od Ibn Battúty z roku 1334. Rusko se oblasti zmocnilo v roce 1780 a zřídili zde \"Konstantinogorskou pevnost\". Rozvoj zdejšího lázeňství začal stejně jako u ostatních severokavkazských lázní na počátku 19. století. Současný název město nese od r. 1830. Roku 1863 bylo město připojeno na ruskou telegrafní síť a o 30 let později sem byla dovedena železnice. V roce 1915 bylo otevřeno městské divadlo. Mezi srpnem 1942 a lednem 1943 bylo město obsazeno wehrmachtem. Dne 19. ledna 2010 se město stalo sídlem nově zřízeného Severokavkazského federálního okruhu, vyčleněného z Jižního federálního okruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Město je vyhledávaným rekreačním střediskem, celé oblast je bohatá na minerální vody a Pjatigorsk je administrativním centrem širší aglomerace, která sdružuje města s rekreačním zaměřením (Kavkazské minerální vody). Z této skupiny se Pjatigorsk vyznačuje nejrůznorodějšími přírodními léčebnými zdroji minerálních vod, jejichž léčivé účinky byly známé dávno v minulosti. Nachází se zde více než 40 pramenů o různé teplotě a chemického složení. Z nedalekého Tambukanského jezera se těží bahno, které má léčivé účinky. Klima mírného kontinentálního podnebí je velmi příznivé zejména v létě a začátkem jara, kdy je Pjatigorsk vyhledávaný pro příznivé terapeutické účinky zdejšího vzduchu.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Mezi zdejší slavné rodáky patří sionista a židovský veterán rusko-japonské války Josef Trumpeldor a sovětský diplomat a orientalista Nikolaj Trofimovič Fedorenko. Ve městě naopak při souboji zemřel básník Michail Jurjevič Lermontov. Ve městě se narodil slovenský interpret Gleb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pjatigorsk (: Пятигорск, doslova „Pětihoří“) je město na jihu Ruské federace. Nachází se v jižní části Stavropolského kraje je sídlem Severokavkazského federálního okruhu. Žije zde téměř 150 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Pyatigorsk (; Circassian: Псыхуабэ, \"Psıxwabæ\") is a city in Stavropol Krai located on the Podkumok River, about from the town of Mineralnye Vody where there is an international airport and about from Kislovodsk. Since January 19, 2010, it has been the administrative center of the North Caucasian Federal District of Russia. Population:", "id": 2439784} {"src_title": "Josef Trumpeldor", "tgt_title": "Joseph Trumpeldor", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Josef Trumpeldor se narodil v Pjatigorsku v carském Rusku. Jeho otec, Wulf Trumpeldor, sloužil jako kantonista v Kavkazské válce a jako „užitečnému Židovi“ mu bylo dovoleno usadit se mimo pásmo osídlení. Přestože byl hrdý Žid, jeho výchova byla spíše ruská než tradičně židovská. Původně se vyučil dentistou, ale roku 1902 dobrovolně vstoupil do ruské armády. Během rusko-japonské války, ve které dva roky bojoval, se zúčastnil obléhání přístavu Port Arthur, kde kvůli šrapnelu přišel o levou ruku. Během hospitalizace strávil stovky dní v nemocnici. Trumpeldor byl silně oddaný své zemi. Když byl dotazován, jestli bylo těžké se rozhodnout, že se svým zraněním bude pokračovat v boji, odpověděl: „ale já mám ještě jednu ruku, kterou obětuji vlasti.“ Poté, co přístav kapituloval, byl Trumpeldor odvlečen do japonského zajetí. Během ročního zajetí se podílel na vydávání novin s židovskými tématy a organizoval výuku historie, geografie a literatury. Spřátelil se také s několika dalšími vězni, kteří sdíleli jeho touhu po založení společné farmy v Palestině. Po návratu ze zajetí se odstěhoval do Petrohradu. Následně obdržel čtyři vyznamenání za statečnost, včetně kříže sv. Jiří, díky němuž se stal nejvíce dekorovaným židovským vojákem v Rusku. V roce 1906 se stal prvním Židem v armádě, který se stal důstojníkem.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Díky zranění z války začal studovat práva. Shromáždil kolem sebe skupinku mladých sionistů a v roce 1911 společně emigrovali do Palestiny, toho času součásti Osmanské říše. Nejdříve se přidal k farmě na pobřeží Galilejského jezera a poté pracoval v kibucu Deganja. Když vypukla první světová válka, stal se jakožto Rus nepřítelem říše, a s přihlédnutím k tomu, že odmítl osmanské občanství, byl tak jako jeden z prvních Turky deportován. Po deportaci odešel do egyptské Alexandrie, kde společně s Ze'evem Žabotinskym rozpracoval myšlenku Židovské legie, která by společně s Brity bojovala proti nepřátelům. V roce 1915 vznikl Siónský sbor mezkařů, který je považován za první kompletně židovskou vojenskou jednotku po takřka dvoutisících let, a za ideologický základ Izraelských obranných sil. Společně se Sionským sborem mezkařů se zúčastnil bitvy o Gallipoli, kde byl zraněn do ramene. Sionský sbor mezkařů zůstal v Gallipoli po celou dobu tažení a byl rozpuštěn krátce po transferu do Spojeného království.", "section_level": 2}, {"title": "Politický aktivista.", "content": "Po skončení války se vrátil do ruského Petrohradu s cílem vytvořit obrovskou židovskou armádu, která by se připojila k Žabotinského Židovské legii a pomáhala chránit Židy v Palestině. Plány mu však překazila bolševická Říjnová revoluce a následný chaos. V něm se Židé stávali oběťmi pogromů, a tak Trumpeldor zorganizoval v Petrohradu Židy k vlastní obraně a v roce 1918 spoluzakládal He-Chaluc, mládežnickou organizaci, která připravovala imigranty na aliju (imigraci do Palestiny). Zformuloval její programové cíle v pamfletu he-Chaluc. Trumpeldor původně plánoval utvořit armádu 100 000 ruských Židů, která by prošla Ruskem přes Kavkaz do Palestiny. Potom navrhoval alespoň kontingent 10 000 Židů, kteří by se v Palestině ujali správy země místo britských okupačních sil. Trumpeldor byl zvolen předsedou ruské organizace he-Chaluc a vyzván, aby se ujal příprav na přesun židovských průkopníků. V roce 1919 skutečně dorazil Josef Trumpeldor do tehdejší mandátní Palestiny, aby připravil masovou imigraci členů ruského he-Chaluc. V mandátní Palestině byl jedním ze zakladatelů dělnického sionistického hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Tel Chaj.", "content": "Jednou z problematických otázek bylo vymezení hranic mezi Palestinou a Sýrií v oblasti horní Galileje. Zdejší území bylo ihned po první světové válce obsazeno Francouzi, aby bylo v roce 1919 předáno Britům. Nakonec se území stalo „územím nikoho“ mezi britskou a francouzskou okupační zónou. Právě zde, při severním konci Chulského údolí v horní Galileji, stály v samostatném bloku čtyři zemědělské osady (včetně Metuly, Kfar Gil'adi a Tel Chaje). Této situace využili Arabové k útokům na tyto osady. Kvůli těmto útokům byl Trumpeldor požádán, aby zajistil obranu těchto osad. V posledních dnech roku 1919 byla Metula téměř zničena a osady Kfar Gil'adi a Tel Chaj byly napadeny. Bezprostředně po svém příjezdu 1. ledna 1920 nechal Trumpeldor Tel Chaj opevňovat. Dne 1. března 1920 byl Tel Chaj napaden několika stovkami Arabů. Židé v osadě Tel Chaj byli obklíčeni velkou přesilou a začali vyjednávat. Není jasné, co přesně se stalo, ale během vyjednávání začaly obě strany střílet a strhla se zuřivá přestřelka a následné boje trvaly celý den. Sedm židovských obránců při ní bylo okamžitě zabito, Trumpeldor byl střelen do ruky a poté do břicha. Jedním z mrtvých židovských obránců byla 23letá Sara Čižiková původem z Ukrajiny. Večer téhož dne Trumpeldor podlehl svým zraněním a zemřel při evakuaci do Kfar Gil'adi. Během bojů bylo zabito i pět Arabů. Osm Židů bylo pohřbeno ve dvou společných hrobech v Kfar Gil'adi a obě lokality byly na čas opuštěny.", "section_level": 2}, {"title": "Národní hrdina.", "content": "Po své smrti se Trumpeldor stal symbolem židovské sebeobrany a jeho památka se v Izraeli slaví každoročně 11. den měsíce adar. Jeho údajná věta před smrtí „Nevadí, je dobré zemřít pro svou zemi“ (hebrejsky: אין דבר, טוב למות בעד ארצנו, \"Ejn davar, tov lamut be'ad arcejnu\") se stala velmi populární v předstátním sionistickém hnutí a Izraeli 50. a 60. let. Tato slova se blízce podobají překladu , známé stati, jejímž autorem je římský lyrický básník Quintus Horatius Flaccus, která lze do češtiny přeložit jako „je příjemné a vznešené, zemřít pro vlast“. Tímto výrokem Horatius inspiroval řadu vlastenců 19. a 20. století v různých zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Josefa Trumpeldora považovali za hrdinu jak levicoví, tak pravicoví sionisté a jeho smrt měla dopad na celé sionistické hnutí. Šokován byl například i pozdější první izraelský prezident Chajim Weizmann, který v reakci na Trumpeldorovu smrt varoval vojenského správce Palestiny sira Arhtura Moneyho, že se situace může ještě zhoršit. Hnutí revizionistických sionistů po něm pojmenoval své mládežnické hnutí Bejtar (akronym od \"Brit Josef Trumpeldor\", ברית יוסף תרומפלדור, doslova „Smlouva Josefa Trumpeldora“), zatímco levicová sionistická hnutí uctívají Josefa Trumpeldora jako zastánce kibuců a na jeho počest postavili památníky. Ve stejný rok, kdy zemřel, byl založen prapor Josefa Trumpeldora na obranu a práci, který založil několik kibuců. Po Trumpeldorovi a dalších sedmi lidech, kteří zemřeli při obraně Tel Chaj je pojmenováno i město Kirjat Šmona („Město osmi“). Na jeho počet byly skládány písně, sepisovány básně a povídky a byly po něm pojmenovávány i děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Trumpeldor (: יוסף טרומפלדור, : Иосиф Трумпельдор; 1. prosince 1880 – 1. března 1920) byl raný sionistický aktivista a židovský veterán rusko-japonské války, který se stal nejvíce dekorovaným vojákem Ruské armády. Společně se Ze'evem Žabotinským se podílel na založení Sionského sboru mezkařů (\"Zion Mule Corps\"), aby posléze v této jednotce bojoval během bitvy o Gallipoli. Zemřel při obraně židovské osady Tel Chaj před tlupou arabských nájezdníků a stal se sionistickým a později izraelským národním hrdinou.", "tgt_summary": "Joseph Vladimirovich (Volfovich) Trumpeldor (November 21, 1880 – March 1, 1920, , ) was an early Zionist activist who helped to organize the Zion Mule Corps and bring Jewish immigrants to Palestine. Trumpeldor died defending the settlement of Tel Hai in 1920 and subsequently became a Zionist national hero. According to a standard account, his last words were \"It's nothing, it is good to die for our country\", but that he ever said these words has been challenged.", "id": 1461998} {"src_title": "Stig Anderson", "tgt_title": "Stig Anderson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jako mladík zpočátku pracoval rok jako učitel chemie a matematiky. V roce 1951, ve 20 letech, však byl vyhozen, údajně za fyzické napadání žáků. Anderson si brzy našel práci v obchodě s gramofonovými deskami, později se stal hudebním vydavatelem , manažerem a také příležitostným umělcem. V roce 1959 vydal svou amatérskou píseň \"Är du kär i mig ännu, Klas - Göran?\" (\"Máš mě ještě rád, Klas - Göran?\"). Švédské zpěvačce Lill-Babs se však velice líbila. Anderson, kterému Lill Babs přezdívala \"Stikkan\", se stal jejím asistentem, manažerem a textařem. Podle svých vlastních slov napsal za svoji kariéru kolem 2000 textů. Roku 1963 zakládá hudební vydavatelství Polar Music a týž rok poznává skladatele a textaře Björna Ulvaeuse s jeho skupinou Hootenany Singers, dělá jim manažera a vydává jejich desky. Poté Björn získává funkci hlavního skladatele a producenta u Polaru. Björn chtěl později místo i pro skladatele a svého kamaráda Bennyho Anderssona ze skupiny Hep Stars. Stig to z finančních důvodů odmítl, ale poté, co byl Björn ochoten vzdát se poloviny platu, Stig Bennyho nakonec přijal. V roce 1972 skladatelské, textařské a producentské duo Benny Andersson a Björn Ulvaeus založili skupinu ABBA a Stig Anderson se stal jejich manažérem. V prvních letech ABBY pomáhal Stikkan Anderson Björnovi a Bennymu s texty k některým písním, například s hity jako \"Ring Ring\" (1973), \"Waterloo\" (1974), \"I Do, I Do, I Do, I Do, I Do\" (1975), \"Mamma Mia\" (1975), \"S.O.S\" (1975) a nebo k některým přispěl jen názvy \"Dancing Queen\" (1976), \"Knowing Me, Knowing You\" (1976) a \"The Name of the Game\" (1977). Anderson ABBU zastupoval v jejich obchodních zájmech a celosvětové úspěchy zajišťoval výhodnými smlouvami, které skupině přinesly významné finanční zisky. Současně spravoval kapitálové investice a příjmy Polar Music. V polovině 80. let však Anderson značnou část majetku skupiny ztratil špatným hospodařením, špatnými rozhodnutími a nevýhodnými investicemi. V roce 1989 Anderson prodal společnost Polar Music mezinárodní nahrávací společnosti PolyGram. Cena zveřejněna nebyla, některé prameny hovoří o 189 miliónech, jiné o 300 miliónech SEK (v přepočtu 472, resp. 750 miliónů Kč). Stig Anderson si nakonec znepřátelil všechny bývalé členy ABBY (kromě Fridy), protože jim zapíral výši jejich příjmů a ti (respektive firmy, kterým členové ABBY formálně prodali svá práva) na něj v roce 1990 podávají žalobu. Spor se vyřešil mimosoudní dohodou. Kuřák šedesáti cigaret denně podlehl infarktu v roce 1997 ve věku 66 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stig 'Stikkan' Erik Leopold Anderson (25. ledna 1931, Hova, Švédsko - 12. září 1997, Hova, Švédsko) byl švédský textař, majitel hudební společnosti Polar Music a manažer skupiny ABBA.", "tgt_summary": "Stig Erik Leopold Anderson (25 January 1931 – 12 September 1997), better known as , was a Swedish music manager, lyricist and music publisher. He was the co-founder of Polar Music, and is best known for managing the Swedish pop band ABBA.", "id": 2335143} {"src_title": "Kakudži Kakuta", "tgt_title": "Kakuji Kakuta", "src_document": [{"title": "Služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky: od kadeta po poručíka.", "content": "Přihlásil se do 39. běhu japonské císařské námořní akademie (, \"Kaigun Heigakkó\"), kterou ukončil v roce 1911 jako 45. ze 148 kadetů. Jako \"šó'i kóhosei\" ( ~ námořní kadet/lodní poddůstojník) prošel výcvikem na pancéřovém křižníku \"Aso\" a bitevním křižníku \"Ibuki\". V prosinci 1912 byl povýšen na \"šó'i\" ( ~ podporučík) a převelen na chráněný křižník \"Čijoda\". V roce 1913 absolvoval základní dělostřelecký a v následujícím roce i torpédový kurz. V prosinci 1914 byl povýšen na \"čú'i\" ( ~ mladší poručík) a převelen na dreadnought \"Seccu\". Na jeho palubě strávil při hlídkových plavbách v Pacifiku první rok první světové války. V prosinci 1915 byl převelen k 15. \"tei-tai\" ( ~ jednotka torpédových člunů) a v prosinci 1916 na pancéřový křižník \"Azuma\", na kterém strávil další rok hlídkových plaveb za světové války. V prosinci 1917 byl povýšen do hodnosti \"ta'i\" ( ~ poručík) a nastoupil do kurzu B na námořní vysokou školu (, \"Kaigun daigakkó\"). Následující rok absolvoval pokročilý dělostřelecký kurz a od prosince 1918 sloužil necelý rok na bitevním křižníku \"Kirišima\". V listopadu 1919 byl převelen na torpédoborec \"Janagi\". V prosinci 1920 se stal hlavním dělostřeleckým důstojníkem (, \"hódžucu čó\") na chráněném křižníku \"Suma\" a v prosinci 1921 nastoupil na stejnou pozici na lehkém křižníku \"Tenrjú\". Po tříměsíčním působení na námořním okruhu Sasebo se 1. března 1923 stal dozorčím důstojníkem dokončovacích prací (, \"gisou in\") rozestavěného lehkého křižníku \"Júbari\". Od 15. května 1923 potom na tomto křižníku působil opět jako hlavní dělostřelecký důstojník.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitánem.", "content": "V prosinci 1923 byl povýšen do hodnosti \"šósa\" (少佐 ~ korvetní kapitán) a nastoupil do kurzu B na námořní vysoké škole. Poté byl v prosinci 1925 přidělen ke štábu 1. \"suirai sentai\" (水雷戦隊 ~ eskadra torpédoborců), kde strávil následující rok, než se v prosinci 1926 ujal funkce hlavního dělostřeleckého důstojníka na těžkém křižníku \"Furutaka\". V listopadu 1927 se opět vrátil ke štábní činnosti, tentokrát ale u 2. \"kantai\" (艦隊 ~ loďstvo). V prosinci 1928 byl povýšen na \"čúsa\" (中佐 ~ fregatní kapitán) a převelen ke štábu 1. \"kantai\" (případně štábu \"Rengó Kantai\"?). Následující téměř čtyři roky putoval po štábech, námořním okruhu Jokosuka, či dělal instruktora v dělostřelecké a torpédovém kurzu. V listopadu 1933 byl povýšen na \"taisa\" (大佐 ~ námořní kapitán) a 15. března 1934 se ujal svého prvního velení na vlastní lodi – lehkém křižníku \"Kiso\". Ještě v listopadu téhož roku se ujal velení na jemu již známém těžkém křižníku \"Furutaka\". Po roce na \"Furutaka\" se 15. listopadu 1935 ujal velení na starém pancéřovém křižníku \"Iwate\". V prosinci 1936 se stal hlavním instruktorem na námořní akademii. V roce 1938 velel bitevním lodím \"Jamaširo\", \"Nagato\" a poté opět \"Jamaširo\", které se tak stalo jeho posledním velením lodi. Od září 1939 působil Kakuta opět na jokosuckého námořního okruhu. Již 15. listopadu 1939 byl ale povýšen na \"šóšó\" (少将 ~ kontradmirál) a ujal se funkce velitele štábu (参謀長 \"sanbó čó\") sasebského námořního okruhu. Od 15. října 1940 působil jako asistent štábu 1. \"kantai\".", "section_level": 2}, {"title": "Velitelem svazů letadlových lodí.", "content": "Následovalo velení postupně třem \"kókú sentai\" (航空戦隊 ~ divize letadlových lodí). Nejprve od 15. listopadu 1940 velel 3. \"kókú sentai\" (\"Rjúdžó\"). Poté velel od 1. září 1941 4. \"kókú sentai\" 1. \"kókú kantai\" (航空艦隊 ~ letecká flota) složené z letadlové lodě \"Rjúdžó\", nosiče hydroplánů \"Kasuga Maru\" a později (na krátko) i letadlové lodě \"Šóhó\". Během operace „AL“ – útoku na Aleuty v červnu 1942 – měl pod svým velením opět letadlovou loď \"Rjúdžó\", která byla jeho vlajková, novou letadlovou loď \"Džunjó\", nosič hydroplánů \"Kamikawa Maru\", těžké křižníky \"Maja\", \"Takao\" a čtyři torpédoborce. V rámci velké pomidwayské reorganizace loďstva 14. července 1942 se Kakuta stal velitelem 2. \"kókú sentai\" 3. \"kantai\", která byla tvořená letadlovými loděmi \"Rjúdžó\" a \"Hijó\". Již 8. srpna mu ale byla \"Rjúdžó\" odebrána a následně potopena v bitvě u východních Šalomounů. Dne 12. srpna přenesl Kakuta svoji kontradmirálskou standartu na \"Hijó\". Před bitvou u ostrovů Santa Cruz měla jeho 2. \"kókú sentai\" tři letadlové lodě: vlajková \"Hijó\", \"Džunjó\" a \"Zuihó\". \"Hijó\" se ale kvůli požáru ve strojovně generátorů musela vrátit na Truk a \"Zuihó\" se přidala k Nagumově hlavnímu svazu. Do bitvy tak Kakuta plul pouze s jednou lehkou letadlovou lodí a doprovodem. Letouny z \"Džunjó\" zasadily další ránu USS \"Hornet\" a spíše neúspěšně se pokusily napadnout USS \"Enterprise\". K 1. listopadu 1942 byl Kakuta povýšen na \"čúdžó\". Pár dní poté se s \"Džunjó\" zúčastnil námořní bitvy u Guadalcanalu. Dne 22. května 1943 se stal pomocníkem námořního generálního štábu a 1. července 1943 byl pověřen velením 1. \"kókú kantai\".", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Během bitvy ve Filipínském moři v červnu 1944 velel leteckým jednotkám umístěným na Marianách. On a jeho štáb měl hlavní stan na Tinianu. Jeho letouny nedokázaly ubránit vlastní letiště před americkými nálety, ani zničit americké letadlové lodě operující u Marian. Přesto ale Kakuta podával \"čúdžó\" Ozawovi mylné informace o vlastních silách a úspěších. Dull toto Kakutovo chování označuje za snahu o „zachování tváře“. Dne 24. července 1944 se na Tinianu vylodili Američané. Kakuta a jeho štáb se před postupujícími Američany pokusil uprchnout, ale ani jeden z pokusů o odvoz ponorkou nevyšel. Po několika neúspěšných pokusech se Kakuta a jeho štáb stáhli do jeskyně na východním pobřeží ostrova a nikdo je již nespatřil. Předpokládá se, že Kakuta spáchal sebevraždu a jeho tělo bylo pohřbeno členy štábu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kakudži Kakuta (: 角田 覚治, \"Kakuta Kakudži\"; 23. září 1890 – pravděpodobně 2. srpen 1944) byl admirálem japonského císařského námořnictva během druhé světové války. Dosáhl hodnosti \"čúdžó\" (中将 ~ viceadmirál) a padl při americké invazi na Tinian.", "tgt_summary": ", was an admiral in the Imperial Japanese Navy during World War II. He is noted for his role in commanding Japanese naval aviation units in the Pacific War.", "id": 2424138} {"src_title": "Minna z Barnhelmu", "tgt_title": "Minna von Barnhelm", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává krátce po konci sedmileté války, 22. srpna 1763. Poraněný a potupený propuštěný major z Tellheimu, který působil v pruské armádě, se nachází - bez finančních prostředků a vystaven těžkým výčitkám z korupce - se svým sluhou Justem v jednom berlínském hostinci, kde čeká na vynesení rozsudku ve svém procesu. Je totiž obviněn z toho, že opovrhoval rozkazy Fridricha II., když měl vymáhat tzv. válečnou náhradu - peníze od poražených protivníků. Tellheim byl za války přidělen do Durynska (tehdy náležejícího ke kurfiřtství Saskému). Tam se dohodl s durynskými stavy na minimální sumě a zbylé peníze doplatil ze své kapsy proti odevzdání dluhopisu. Když však chtěl Tellheim po konci války tento dluhopis u berlínské válečné pokladny vyplatit, obvinili jej z uplácení durynských stavů. Minna z Barnhelmu, se kterou se Tellheim v Durynsku zasnoubil, přicestuje za ním do Berlína s cílem si jej vzít. Ale Tellheim se nenalézá momentálně v situaci, aby si mohl Minnu vzít. \"Rozum a nutnost mu poroučejí\", aby na Minnu zapomněl (II. jednání, 9. scéna), takže přes všechnu Minninu snahu jej přemluvit ji odmítá. Finančními potížemi sužovaný Tellheim se beztoho zdráhá přijmout jakoukoliv pomoc. Odmítne i nabídku svého přítele Wernera, který mu chce půjčit peníze, a odmítne dokonce i po právu mu náležející peníze od vdovy Marloffové - peníze, které Tellheim za války půjčil jejímu manželovi. Tak předkládá Tellheim hospodskému z donucení dokonce svůj zásnubní prsten, který dostal od Minny. Minna však prsten rozpoznává a hospodskému jej odejme. Minna nyní zkouší Tellheima získat lstí: zamění svůj vlastní zásnubní prsten za Tellheimův a vrátí mu jej zpět. Tak to vypadá, jako by Minna vztah ze své strany vyřešila. K tomu Minna křivě tvrdí, že byla vyděděná od svého strýčka, takže je bez prostředků stejně jako Tellheim. Když to Tellheim slyší, změní se jeho chování do základů. Zkouší udělat vše potřebné pro to, aby se mohli s Minnou vzít. Překvapující dopis od krále přináší zprávu o zastavení procesu, takže Tellheim je nyní také právně rehabilitován a také obdrží jemu náležející peníze. Konflikt se zdá být vyřešený, ale Minna hraje svou hru dále a zdráhá se Tellheima za těchto okolností vzít. Odráží tím zase Tellheimovo chování, když se zdráhal být jí vděčný za své štěstí. Tak hrozí, že bude mít komedie krátce před koncem tragické vyústění, když však dojde Minnin strýček, vysvětlí se situace, takže svatbě Minny a Tellheima již nic nestojí v cestě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minna z Barnhelmu je veselohra o pěti dějstvích od Gottholda Ephraima Lessinga. Tato veselohra byla dokončena v roce 1767, její tvorba však začala už v roce 1764. Lessing oficiálně uvedl datum vzniku rok 1763, pravděpodobně aby zdůraznil blízkost sedmileté války, na jejímž pozadí se veselohra odehrává. Lessingovo dílo patří mezi nejdůležitější komedie německy psané literatury.", "tgt_summary": "Minna von Barnhelm or the Soldiers' Happiness () is a \"lustspiel\" or comedy by the German author Gotthold Ephraim Lessing. It has five acts, was begun in 1763 and completed in 1767 – its author put the year 1763 on the official title page, presumably to emphasize that the recent Seven Years' War plays a major part in the play, which is set on 22 August 1763. It is one of the most important comedies in German literature. It was first performed in 1767 by the Hamburg National Theatre, where Lessing worked as a dramaturg.", "id": 855411} {"src_title": "Ozonoterapie", "tgt_title": "Ozone therapy", "src_document": [{"title": "Ozón.", "content": "Ozón je plyn skládající se ze tří atomů kyslíku. Jeho chemická značka je O3. Ozón je velmi silný oxidant a používá se jako chemicky čistý dezinfekční prostředek. Vyznačuje se charakteristickým zápachem, respektive vůní, jakou můžeme cítit ve vzduchu po typické letní bouřce. Lidský čich je na tuto vůni citlivý a je proto schopen zaregistrovat neškodné koncentrace tohoto plynu ve vzduchu. Podle článku na webu dentalcare.cz je to jeden z nejsilnějších a nejúčinnějších oxidačních prostředků – jeho sterilizační efekt je podle článku 3500× účinnější než při použití chlóru.", "section_level": 1}, {"title": "Ozón v medicíně.", "content": "Rozvoj této metody probíhá více než 100 let. Poprvé byl ozón popsán Martinusem van Marumem (1750 - 1837), holandským učencem, který při svých pokusech s elektrostatickou elektřinou na strojích roku 1785 popsal tzv. \"vůni elektřiny\", která vzniká kolem elektrických strojů, pravděpodobně vlivem jejich jiskření. V roce 1857 Werner von Siemens sestrojil přístroj, s jehož pomocí lze ozón vyrábět. Podle něj nazvaná trubice (Siemensova trubice) pracuje na principu tichého elektrického výboje. Ozón je toxický pro živé organizmy, používá se zejména k dezinfekci pitné vody. Je-li správně použit (vhodná koncentrace) působení na téměř všechny známé bakterie, viry a jiné mikroorganizmy. Ozón se rozkládá na kyslík za produkce toxických volných radikálů s poměrně krátkým poločasem. Ozonoterapie se podle výrobců generátorů ozonu využívá v lékařské praxi např. při léčbu akné, poruch prokrvení, virových, bakteriálních a mykotických infekcí nebo k aktivaci imunitního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Ozón ve stomatologii.", "content": "Ozónová terapie umožňuje ošetřit zubní kaz lokalizovaný pouze ve sklovině, údajně není třeba jeho mechanické odstranění, pomocí přístroje generujícího ozón je možné eliminovat bakterie kazivého ložiska.", "section_level": 2}, {"title": "Princip léčby zubního kazu ozonoterapií.", "content": "Přístroj (generátor ozónu) nejprve změní kyslík v ozón. Vzniklý ozón je čerpán kanylou a násadcem se speciální těsnící kapnou (čepičkou) na poškozené místo zubu, které je utěsněno proti přístupu vzduchu. Při ošetření ozónem lékař nevrtá, na konci kanyly, kterou přiloží na ošetřovanou plochu totiž není jehla, ale malá silikonová kapna těsnící pracovní pole ozónu, přes niž se dostane ke kazu vysoce koncentrovaný ozón. Následně přidržuje zubní lékař koncovku na zubu po dobu cca 20 sekund. MUDr. Edita Hvězdová tvrdí, že ozón proniká až do hloubky 3 milimetry v zubní tkáni. Pak je ozón vzniklý pod tlakem odčerpán zpět a opět přeměněn v kyslík. Pacient i lékař během ošetření dýchají normální vzduch bez ozónu. Poškozený zub je tím bezbolestně zbaven kazu. Díky remineralizaci, která se na povrchu zubu samovolně odehrává, dochází během 4-12 týdnů k opětovnému ztvrdnutí skloviny. Při ošetření tímto způsobem není potřeba injekce nebo jiné formy lokální anestézie. Ozón při této aplikaci nemá žádné vedlejší účinky. Celý proces úspěšné remineralizace (ztvrdnutí) skloviny je možné aktivně urychlit používáním speciální zubní pasty, ústní vody a spreje, tedy pomůcek určených pacientům ošetřeným ozónem.", "section_level": 3}, {"title": "Ozon v alternativní medicíně.", "content": "Podle Skeptického slovníku má ozonoterapie charakter panacey (všeléku), je nabízena k terapii celá řady stavu. Jedná se například o následující choroby:", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost práce s ozónem.", "content": "Ozón je již při nízkých koncentracích pro člověka nebezpečný, proto se při jeho užívání v medicíně musí dbát přísných bezpečnostních opatření. Lidský čich je schopen rozeznat přítomnost ozónu ve vzduchu již při velmi nízkých koncentracích a to již od 10 µg/m O. Tato schopnost je však individuální a v trvalé přítomnosti nízkých koncentrací ozónu se poměrně rychle ztrácí. Při delším pobytu v místech se zvýšenou koncentrací ozónu (nad 350 µg/m) se dostavuje pálení očí, v nosu a v krku, v některých případech i tlak na hrudi, kašel a bolest hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty koncentrací dané zákonem o Bezpečnosti práce 178/2001 Sb..", "content": "Nejvíce citliví na ozón jsou lidé, kteří mají zdravotní obtíže, jako je astma, chronické problémy dýchacích cest a nemoci oběhové soustavy. Při koncentracích ozónu vyšších než 1100 µg/m jsou silně drážděny oči a horní cesty dýchací, dostavují se bolesti hlavy. Koncentrace vyšší než cca 2200 µg/m způsobí během několika minut silné dráždění sliznice dýchacích cest, bronchospasmatické stavy a kašel. Koncentrace nad 21000 µg/m mají v závislosti na době expozice za následek bezvědomí, krvácení z plic a posléze smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ozonoterapie je ošetření ozónem. Ozón a jeho kladné vlastnosti jsou známy již od 19. století. Podle článku na webu dentalcare.cz pro jeho vlastnosti rostlo v roce 2005 jeho uplatnění a v lékařství se v roce 2005 nacházeli nové způsoby jeho využití.", "tgt_summary": "Ozone therapy is an alternative medical treatment that introduces ozone or ozonides to the body. In April 2003, the United States Food and Drug Administration (FDA) prohibited all medical uses of ozone, \"In any medical condition for which there is no proof of safety and effectiveness\", stating \"Ozone is a toxic gas with no known useful medical application in specific, adjunctive, or preventive therapy. In order for ozone to be effective as a germicide, it must be present in a concentration far greater than that which can be safely tolerated by man and animals.\" Ozone therapy has been sold as an unproven alternative medicine for various illnesses.", "id": 1447383} {"src_title": "Sokoli", "tgt_title": "Falconidae", "src_document": [{"title": "Eufalconimorphae.", "content": "Sokoli (Falconiformes) spolu s pěvci (Passeriformes) a papoušky (Psittaciformes) jsou na základě poznatků molekulární biologie a genomiky řazeni do skupiny ptáků Eufalconimorphae. Pěvci a papoušci tvoří nadřád Psittacopasserae (syn. Psittacimorphae, Passerimorphae). Psittacopasserae je sesterská skupina sokolů (Falconiformes).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Řád sokoli má dvě čeledi:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Společné znaky sokolovitých: Nejmenším zástupcem sokolovitých je dřemlík tundrový (hmotnost 180–230 g). Největším raroh lovecký (hmotnost samce 960–1300 g, samice 1400–2000 g).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sokolovití jsou rozšířeni kosmopolitně. Kromě Antarktidy žijí na všech kontinentech. Zcela chybějí pouze v nejhustějších lesních porostech střední Afriky, na některých ostrovech, na samém kraji Arktidy a v Antarktidě. Některé druhy jsou široce rozšířené, zejména sokol stěhovavý, typický zástupce čeledi, který se vyskytuje od Grónska po Fidži, a má tedy ze všech dravých ptáků nejrozsáhlejší areál. Sokolci rodu \"Micrastur\" jsou endemické druhy na americkém kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Sokolovití obývají všechny typy suchozemského prostředí. Osídlili řadu biotopů od tropických deštných pralesů po pouště, přičemž dávají přednost otevřené krajině, okrajům lesů a lesním mýtinám, kde mají vhodné podmínky k lovu. Některé druhy jsou stálé, některé – zejména zástupci rodu \"Falco\" – jsou alespoň částečně tažné, přičemž ptáci hnízdící v Eurasii obvykle migrují do Afriky. Tažným druhem je např. dřemlík tundrový, jehož pravidelná zimoviště jsou v jižní a západní Evropě. Hnízdo stavějí ve skalních stěnách, na římsách či ve skalních výklencích, poštolka seychelská i ve skalních puklinách. Dále hnízdí na stromech (v bezlesých oblastech i na křovinách, např. karančo jižní), v různých dutinách včetně ptačích budek, v budovách či výklencích budov; poštolka jižní zahnízdí také v hlinitých stěnách. Na zemi hnízdí dřemlík tundrový, jiní na zemi zahnízdit mohou (karančo jižní, ostříž novozélandský, sokol stěhovavý). Někteří nestavějí vlastní hnízdo, ale obsazují stará hnízda po jiných ptácích, zejm. po dravcích a po krkavcovitých (poštolka obecná, p. šedá aj., raroh lovecký, r. velký, sokol stěhovavý, sokolík kropenatý). Hnízdí nejen ve volné krajině, ale někteří již i ve městech (poštolka obecná, sokol stěhovavý aj.). Převážně hnízdí jednotlivě, některé druhy někdy i v koloniích (poštolka obecná, ostříž jižní, ostříž arabský, sokolík kropenatý). Značně společenským druhem je např. poštolka rudonohá, která má tendenci hnízdit ve volných koloniích, jež mívají někdy až 200 párů. Jsou zpravidla monogamní. U sokolíka malého byla zaznamenána polyandrie. Velké druhy snášejí většinou 2–4 vejce, na kterých sedí obvykle jen samice, snůška menších druhů je početnější. Mláďata jsou nidikolní (krmivá). Sokolovití se živí drobnými savci, jinými druhy ptáků, plazy, nejrůznějšími bezobratlými, případně mršinami (např. čimangové, karančové). Někteří také obírají o potravu jiné ptáky (kleptoparazitismus), např. karančo jižní. Loví zpravidla samostatně, ale např. karančo jižní dokáže lovit i v párech nebo ve skupinách.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Některé druhy sokolovitých jsou využívány v sokolnictví. Velice ceněný sokolnický dravec je např. raroh lovecký, sokol stěhovavý či raroh jižní.
Řada druhů je chována v soukromých chovech a zoo.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Díky repatriaci v sousedních zemích – zejména v SRN a Rakousku – a zákazu pesticidů první generace (zejm. DDT) se na našem území vyskytuje sokol stěhovavý v počtu ±65 hnízdících párů (z odhadovaných 0 až 3 párů v letech 1985–1989). Živočišný druh zachráněný před vyhynutím v poslední chvíli je poštolka mauricijská. Kvůli ničení životního prostředí včetně používání DDT a kvůli působení introdukovaných druhů přežívali v roce 1974 poslední čtyři ptáci. Byl zahájen záchranný program a po 10 letech se počet zvýšil přibližně na 50 jedinců. Do roku 1994 se vypuštění ptáci namnožili na 220–290 jedinců. Chov v zajetí je provozován nadále jako pojistka proti nenadálým událostem, které by volně žijící populace mohly ohrozit. V současnosti čítají divoké populace 800–1000 jedinců na třech lokalitách (podle IUCN ohrožený druh). Důvody k ochraně Základní relevantní právní předpisy
", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura, chronologicky.", "content": "Související periodika", "section_level": 2}], "src_summary": "Sokoli (Falconiformes) jsou řád ptáků. Falconiformes byl donedávna název řádu dravců, do něhož byla řazena jako jedna z čeledí čeleď sokolovití (Falconidae). Na základě publikovaných fylogenetických analýz (2006, 2008) dokládajících, že sokolovití nejsou přímo příbuzní s dravci, vznikl řád Falconiformes čili sokoli a řád Accipitriformes čili dravci.", "tgt_summary": "The falcons and caracaras are around 60 species of diurnal birds of prey that make up the order Falconiformes. The family is divided into two subfamilies, Polyborinae, which includes the caracaras and forest falcons, and Falconinae, the falcons, kestrels and falconets (\"Microhierax\" and \"Spiziapteryx\").", "id": 2396887} {"src_title": "Markéta III. Flanderská", "tgt_title": "Margaret III, Countess of Flanders", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Markéta přišla na svět jako poslední dítě flanderského hraběcího páru a již od kolébky byla předmětem sňatkové politiky. Po boku obou manželů se stala burgundskou vévodkyní. Až nakonec řízením osudu, po smrti staršího bratra v roce 1374 i otce, přešla vláda ve Flanderském, Artoiském, Burgundském, Neverském a Rethelském hrabství na ni. Po její smrti se vlády ujal nejstarší syn Jan a díky smlouvám z května a září roku 1404 mohl mladší syn Antonín usednout na brabantský a limburský vévodský stolec.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a dětství.", "content": "Narodila se z manželství flanderského hraběte Ludvíka II. (1304 - 1384) s Markétou Brabantskou. Otec byl jediným synem hraběte Ludvíka I. a artoiské a burgundské hraběnky Markéty. Matka se narodila jako dcera brabantského a limburského vévody Jana III.. Sňatek věkově nesourodého páru se konal v létě roku 1347. Ačkoliv měl Ludvík II. mnoho mimomanželských dětí, z manželství s Markétou Brabantskou se narodily děti pouze tři a oba synové otce nepřežili. Po tchánově smrti v roce 1355 se Ludvík II. začal nazývat brabantským a limburským vévodou, i když na titul neměl nárok, protože právoplatnou vévodkyní byla jeho švagrová Johana III. Krátce před smrtí se stal hrabětem burgundským a z Artois. Dne 14. května 1357 se stala manželkou burgundského vévody Filipa I. (1346 - 1361). Sňatek mezi sedmiletou Markétou a jedenáctiletým vévodou proběhl \"per procuration\". Svatba se pak konala o čtyři roky později, dne 1. července 1361. Manželství ukončila smrt mladého vévody 21. listopadu 1361 a Markéta se v jedenácti letech stala vdovou. Její druhá svatba se konala 19. června 1369 v Gentu, kde uzavřela manželství opět s burgundským vévodou. Druhý manžel Filip II. (1342 - 1404) byl synem francouzského krále Karla V. z Kapetovské dynastie. O dva roky později, 28. května 1371, pak přivedla na svět svého prvního potomka z celkem devíti dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "V lednu roku 1383/84 zemřel Markétin otec a ona se stala hraběnkou flanderskou, artoiskou, neverskou, rethelskou a burgundskou (Po smrti Markétina prvního manžela Filipa I. přešlo burgundské a artoiské hrabství zpět na Kapetovce a to na sestru jeho babičky Johany III., Markétu. Vzhledem k tomu, že byla Markétinou babičku, byla Markéta přímou dědičkou, nikoliv pouze manželkou dědice.) V květnu a září 1404 uzavřela Markéta smlouvu o nástupnictví v Brabantském a Limburském vévodství se svou bezdětnou tetou, vévodkyní Johanou. Na základě této smlouvy se Markéta a její mladší syn Antonín stali Johaninými nástupci.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "První manželství s burgundským vévodou Filipem I. (1346 - 1361) bylo bezdětné. Z druhého téměř pětatřicet let trvajícího manželství s burgundským vévodou Filipem II. (1342 - 1404) se narodilo devět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Markéta III. Flanderská (13. dubna 1350, Mâle - 16. března 1405, Arras) byla jedinou dcerou flanderského hraběte Ludvíka II. a po jeho smrti přešla veškerá hrabství na ni a jejího druhého manžela Filipa II. Burgundského. Náležela k rodu Dampierrů.", "tgt_summary": "Margaret III (13 April 1350 – 16/21 March 1405) was the last Countess of Flanders of the House of Dampierre, as well as Countess of Artois and Countess of Burgundy (as Margaret II). She was the only surviving child and heir of Louis II, Count of Flanders (1346–1384) and Margaret of Brabant.", "id": 842138} {"src_title": "Lu Sün", "tgt_title": "Lu Xun", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze vzdělané rodiny, brzy se naučil číst. Lu Süna velmi ovlivnila otcova smrt na tuberkulózu, kvůli níž se rozhodl studovat lékařství. Byl ale znechucen šarlatánstvím tradiční čínské medicíny a proto studoval v japonském Sendai medicínu západního směru. Na studiích se naučil německy a anglicky a hodně četl, zejména západní literaturu. První eseje v klasické čínštině začal psát v roce 1902. V roce 1903 se oženil s čínskou dívkou, manželství ale nikdy nekonzumoval. V roce 1904 opustil Sendai, v roce 1906 se odstěhoval do Tokia, kde pracoval ve vyšším školství. Publikoval překlady z ruštiny, v esejistice se věnoval převážně historii čínské literatury a náboženství. Po návratu do Číny učil na pekingských školách. V roce 1918 publikoval pod svým pseudonymem (odvozeným z dívčího jména své matky) svou první významnější povídku, \"Deník šílence\" (, \"Kchuang-žen ž'-ťi\"), inspirovanou stejnojmennou Gogolovou prózou, v níž pomocí nadsázky kritizoval přežitky v čínské společnosti. Rychle se stal jedním z nejvýznamnějších čínských spisovatelů. Jeho nejslavnější povídkou je \"Pravdivý příběh A Q\" (, \"A Q čeng-čuan\", 1922), publikoval ale mnoho povídek a básní v próze. V roce 1917 se odstěhoval do Šanghaje, kde žil až do své smrti. Patřil k předním levicovým spisovatelům, psal eseje, překládal z ruštiny (zejména Gogola, kterého velmi obdivoval). Byl také jedním z prvních propagátorů esperanta v Číně. V roce 1936 začal trpět tuberkulózou, kvůli které zeslábl a cítil, že umírá. Věnoval tomuto tématu několik esejů (\"Smrt\", \"I tohle je život\"). Je pohřben v mauzoleu v Šanghaji.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byl všestranný spisovatel, kombinoval čínské a evropské literární techniky. Jeho styl je popisován jako „soucitně ironický“. Byl také jedním z prvních čínských spisovatelů, který psal hovorovým jazykem oproštěným od klasických konvencí. K jeho obvyklým tématům patřila kritika sociální situace v Číně a analýza čínského „národního charakteru“. Komunistickým režimem byl často propagován, proto bylo jeho dílo liberálním tchajwanským režimem do konce 80. let 20. století zakázáno. Je ale pro svůj přesný popis problémů soudobé Číny a myšlenkovou složitost uznáván i v západním světě. V češtině vyšel obsáhlý výbor z jeho esejů: i sbírky povídek a básní v próze:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lu Sün (, vlastním jménem Čou Šu-žen, 25. září 1881 – 19. října 1936) byl čínský spisovatel, překladatel, esejista, básník a literární kritik, jeden z nejvýznamnějších čínských spisovatelů 20. století.", "tgt_summary": "Lu Xun (Wade–Giles romanisation: Lu Hsün) was the pen name of Zhou Shuren (25 September 1881 – 19 October 1936), a Chinese writer, essayist, poet, and literary critic. He was a leading figure of modern Chinese literature. Writing in Vernacular Chinese and Classical Chinese, he was a short story writer, editor, translator, literary critic, essayist, poet, and designer. In the 1930s, he became the titular head of the League of Left-Wing Writers in Shanghai. Lu Xun was born into a family of landlords and government officials in Shaoxing, Zhejiang; the family's financial resources declined over the course of his youth. Lu aspired to take the imperial civil service exam, but due to his family's relative poverty he was forced to attend government-funded schools teaching \"Western education.\" Upon graduation, Lu went to medical school in Japan but later dropped out. He became interested in studying literature but was eventually forced to return to China because of his family's lack of funds. After returning to China, Lu worked for several years teaching at local secondary schools and colleges before finally finding a job at the Republic of China Ministry of Education. After the 1919 May Fourth Movement, Lu Xun's writing began to exert a substantial influence on Chinese literature and popular culture. Like many leaders of the May Fourth Movement, he was primarily a leftist. He was highly acclaimed by the Chinese government after 1949, when the People's Republic of China was founded, and Mao Zedong himself was a lifelong admirer of Lu Xun's writing. Though sympathetic to socialist ideas, Lu Xun never joined the Communist Party of China.", "id": 1766883} {"src_title": "Masakr na letišti Lod", "tgt_title": "Lod Airport massacre", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Mezi ultralevicovou Japonskou rudou armádou a Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (LFOP) existovaly dlouhodobé vztahy, přičemž palestinská skupina podporovala japonskou jak finančně, tak zbraněmi. Tři útočníci, 25letý Kózó Okamoto (), 27letý Cujoši Okudaira () a 25letý Jasujuki Jasuda (), členové Japonské rudé armády vycvičení v Severní Koreji, byli naverbováni LFOP poté, co se skupině dříve téhož roku podařilo úspěšně unést japonské civilní letadlo. Následně podstoupili sedmitýdenní výcvik v oblasti Baalbeku ve východním Libanonu. LFOP, která se nejvíce „proslavila“ únosy mezinárodních leteckých spojů, původně uvažovala o únosu letadla izraelské společnosti El Al, ale vzhledem k neproveditelnosti takového činu (aerolinky mimořádně zvýšily ochranu svých leteckých spojů po únosu jejich letounu ze strany LFOP v červenci 1968) se rozhodla zabít Izraelce během teroristického útoku. Japonci byli k této operaci vybráni z toho důvodu, že izraelská letištní ostraha se primárně zaměřovala na potenciální hrozbu ze strany palestinských cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Aby ještě více podpořili své krytí, přesunuli se útočníci do Paříže, odkud přes Řím v den útoku odletěli na palubě letu společnosti Air France číslo 132 směřujícího na letiště Lod u Tel Avivu. Použili falešné cestovní pasy, přičemž použitá jména a data narození zvolili symbolicky. Během cesty nebudili žádné podezření a byli nevýrazně oblečeni v oblecích. Po příletu si v místě výdeje zavazadel v terminálu číslo 2 vyzvedli svá pouzdra na housle, v nichž měli ukryté zbraně, a vydali se směrem k čekárně v letištní hale. To celé bylo možné díky nedostatečným bezpečnostním opatřením – Izrael tehdy věnoval primární pozornost bezpečnosti svých leteckých spojů (od již zmíněného únosu v roce 1968), avšak postrádal účinný program k zajištění ochrany letiště. Trojici Japonců navíc nebyla věnována bližší pozornost, neboť přilétali z Evropy a vzhledem k jejich národnosti nespadali do profilu potenciální hrozby. Čekárna v letištní hale, kam mířili, byla v té době plná cestujících. Šlo nejen o 116 pasažérů, jenž právě vystoupili z letadla, ale také o dalších zhruba 300 čekajících cestujících. Když na místo Okamoto, Okudaira a Jasuda dorazili, postavili se do půlkruhu, otevřeli pouzdra od houslí a vyndali z nich československé samopaly vzor 58 s odmontovanou pažbou. Bezprostředně poté zahájili nekoordinovanou palbu na všechny osoby ve své blízkosti. Po chvíli se do dění zapojila letištní ostraha, která začala na útočníky střílet. Když Japoncům začala docházet munice, začali mezi přítomné házet ruční granáty. Jasuda a Okudaira zemřeli přímo na místě činu. Prvně jmenovaný na následky střelných zranění (buď ze strany letištní ostrahy nebo nešťastnou náhodou od Okudairy), zatímco druhý zmíněný vlastní rukou – když mu došla munice, spáchal sebevraždu odpálením ručního granátu na svém těle (podle jiného zdroje byl výbuch granátu nehodou). Když těžce raněný Okamoto zjistil, že jsou jeho kolegové mrtví, vyběhl z budovy terminálu na přistávací plochu, kde zahájil palbu na právě vystupující pasažéry z letu z Paříže. Poté, co mu došla munice, se pokusil o útěk, ale byl chycen zaměstnancem letiště. Jako jediný z pachatelů útok přežil.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Při útoku celkem zahynulo 26 civilistů a dalších 74 až 80 jich bylo zraněno. Největší část obětí představovalo sedmnáct křesťanských poutníků (většinou jeptišek) z amerického Portorika, kteří do Izraele přiletěli v rámci své pouti do Svaté země. Dalších osm pocházelo z Izraele a jedna z Kanady. Jedním z Izraelců byl profesor Aharon Kacir, světově uznávaný vědec a průkopník v oblasti elektrochemie biopolymerů, kterého ministerská předsedkyně Golda Meirová zvažovala jako kandidáta na post izraelského prezidenta. Tím se nakonec, o necelý rok později, stal jeho mladší bratr Efrajim. Podle dr. Steinhoffové, bývalé ředitelky Centra japonských studií při Havajské univerzitě, mohla mít část obětí na svědomí izraelská letištní ostraha. Níže je uveden seznam 26 mrtvých z řad občanů Portorika, Izraele a Kanady:", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní reakce.", "content": "Lodský masakr vyvolal mezinárodní šok a zděšení. Japonská veřejnost nemohla zprvu uvěřit, že by za tímto činem mohly stát osoby japonské národnosti. Důkaz poskytl až teprve japonský diplomat, který byl vyslán do telavivské nemocnice a potvrdil, že Okamoto je skutečně Japonec. Okamoto diplomatovi sdělil, že osobně nemá nic proti izraelskému lidu a že čin spáchal jako „povinnost vojáka revoluce.“ Japonský premiér Eisaku Sató útok odsoudil a vyjádřil hlubokou omluvu za činy svých krajanů. Jeho vláda následně vyplatila obětem a jejich pozůstalým kompenzace ve výši 1 milionu amerických dolarů. V úřadu izraelské ministerské předsedkyně vyvolala emocionální pohnutí reakce ze strany jordánského krále Husajna (Jordánsko tehdy nemělo s Izraelem diplomatické styky), který den po útoku v telegramu Goldě Meirové napsal, že je „hluboce šokován otřesným zločinem spáchaným v Lodu“ a dále uvedl, že v Jordánsku jsou odhodláni „udělat maximum v boji proti silám zla a destrukce“.", "section_level": 1}, {"title": "Dění po útoku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odpovědnost za útok a izraelská reakce.", "content": "Bezprostředně po útoku se k odpovědnosti přihlásila Lidová fronta pro osvobození Palestiny a její odnož Lidová fronta pro osvobození Palestiny – Hlavní velení (LFOP–HV). Jejich představitelé postupně uvedli tři různé motivy operace. Podle jednoho z nich šlo o odplatu za masakr Dejr Jásin z dubna 1948. Revizionisticko-sionistická organizace Irgun tehdy ve spolupráci se skupinou Lechi během občanské války v mandátní Palestině obsadila arabskou vesnici Dejr Jásin u Jeruzaléma a během tvrdých střetů zabila 100 až 120 Arabů, mezi nimiž byli muži, ženy i děti. Představitelé palestinských skupin rovněž zmiňovali, že útok na lodském letišti provedla Brigáda mučedníka Patricka Argüella. Ten byl zabit 6. září 1970, když se spolu s Leilou Chálidovou z LFOP neúspěšně pokusili o únos letu společnosti El Al číslo 219 z Amsterdamu do New Yorku. Jako poslední motiv uvedl mluvčí LFOP pomstu za smrt dvou členů palestinské teroristické skupiny Černé září, kteří byli zabiti jen o tři týdny dříve izraelským elitním komandem Sajeret Matkal na lodském letišti během osvobození rukojmích uneseného letu společnosti Sabena číslo 571. Počátkem července 1972 byl v reakci na lodský masakr v Bejrútu zavražděn čelný představitel LFOP a spisovatel Ghassán Kanafání. Za jeho smrt měla být zodpovědná izraelská zpravodajská služba Mosad, která do jeho vozu umístila bombu. Ta kromě Kanafáního nešťastnou náhodou zabila i jeho sedmnáctiletou neteř. Hlavní organizátor útoku na lodském letišti, Wadía Haddád, zemřel v březnu 1978 v Německé demokratické republice. Podle vojenského korespondenta Kleina byl za jeho smrt odpovědný rovněž Mosad. Jeho dvojitý agent měl Haddádovi v roce 1977 předat belgické pralinky potažené smrtelným biologickým jedem, po jejichž snědení za několik měsíců zemřel dlouhou a bolestivou smrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Kózó Okamoto.", "content": "Okamoto, který jako jediný z útočníků přežil, stanul 10. července 1972 před zvláštním vojenským soudem, zřízeným náčelníkem Generálního štábu izraelské armády Davidem Elazarem. Soudní proces trval týden a obžalovaný během něj sabotoval snahu svých právních zástupců a požadoval pro sebe trest smrti. Před soudem neprojevil žádné výčitky svědomí a mimo jiné řekl, že útok byl jeho povinností a že za něj přebírá plnou zodpovědnost. Den před očekávaným vynesením rozsudku se sešla izraelská vláda, aby probrala možnost zrušení předchozího vládního rozhodnutí z října 1967, podle něhož izraelské soudy a vojenské tribunály nemají požadovat trest smrti. Ten pro Okamotu chtěl ministr dopravy Šimon Peres, avšak ostatní ministři byli proti nebo se nevyjádřili, a tak dřívější rozhodnutí zůstalo v platnosti. Následujícího dne, 17. července 1972, byl Kózó Okamoto předsedajícím soudcem podplukovníkem Abrahamem Frischem odsouzen k trojnásobnému doživotnímu trestu odnětí svobody, rozšířenému o dalších deset let odnětí svobody. V následujících letech bylo při únosech palestinskými skupinami opakovaně požadováno Okamotovo propuštění. Stalo se tak například v září 1972 při zajetí izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově, červenci 1973 při únosu letu společnosti Japanese Air Lines, květnu 1974 při zajetí školáků v Ma'alotu nebo v červenci 1976 při únosu letu společnosti Air France do ugandského Entebbe. Okamoto byl držen po většinu svého trestu na samovazbě a v roce 1985 byl pro zhoršení jeho duševního zdraví přemístěn na společnou celu. Již v květnu téhož roku však byl po třinácti letech odnětí svobody propuštěn v rámci tzv. Džibrílské dohody spolu s 1150 vězni výměnou za 3 izraelské vojáky zajaté během první libanonské války. Po propuštění odjel do Libye, kde byl 20. května přivítán jako hrdina. Následně koncem 80. let přesídlil do Libanonu, kde žil na východě země v údolí Bikáa. Jelikož ale do země vstoupil pod falešným pasem, tedy nelegálně, byl v roce 1997 zatčen spolu se čtyřmi dalšími členy Japonské rudé armády a odsouzen ke tříletému trestu odnětí svobody (podle jiného zdroje byl zatčen, protože trénoval příslušníky LFOP–HV). V roce 2000 požádalo Japonsko, s ohledem na blížící se propuštění této pětice vězněných Japonců, o jejich extradici kvůli trestnímu stíhání. Ti však v Libanonu požádali o azyl a tři z nich, včetně Okamoty, pět dní před vypršením trestu konvertovali k islámu. Za to, aby mu byl udělen azyl, demonstrovali v ulicích Bejrútu mladí Libanonci, kteří uspořádali petici, pod níž se podepsalo na 20 tisíc lidí. Okamoto nakonec jako jediný získal status politického uprchlíka, podle libanonských úřadů kvůli „utrpení, které snášel v izraelských věznicích“. Od té doby údajně žije v Bejrútu, kde má vést poklidný život.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky v Izraeli.", "content": "Útok vedl k zásadní změně bezpečnostních opatření v letectví v Izraeli. Došlo k opuštění systému, v němž byla potenciální hrozba vyhodnocována na základě etnicity pasažérů, a zavedení zcela nového bezpečnostního systému a technik. Patří mezi ně mimo jiné behaviorálního profilování, tj. sledování chování pasažérů a vyhodnocování míry jejich rizika. Díky tomuto a dalším opatřením je dnešní Ben Gurionovo letiště (do roku 1973 letiště Lod) podle mnohých autorů (např. Maras, Dempsey, Khurana) jedno z nejbezpečnějších letišť na světě. Tato událost, společně s Mnichovským masakrem, při níž členové palestinské skupiny Černé září o čtyři měsíce později povraždili izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově, vedla k přijetí vládní rezoluce, která specifikuje rozdělení pravomocí v oblasti vnitřní bezpečnosti mezi izraelskou policií a zpravodajskou službou Šabak.", "section_level": 2}, {"title": "Připomínka v Portoriku.", "content": "V červnu 2006 navrhl portorický senátor José Garriga Picó, aby byl 30. květen v Portoriku vyhlášen „Dnem památky Lodského masakru“ (). Jeho návrh, předložený jako senátní projekt 1535, jednomyslně schválily obě komory zákonodárného shromáždění a 2. srpna téhož roku jej, již jako zákon č. 144, podepsal portorický guvernér Aníbal Acevedo Vilá. Účelem památečního dne je připomenout si útok na letišti Lod, uctít zemřelé i přeživší a mezi portorickou veřejností působit osvětu proti terorismu.", "section_level": 2}, {"title": "Žaloba proti Severní Koreji.", "content": "V roce 2008 podalo osm pozůstalých dětí po Carmelo Calderónovi Molinovi (při útoku zemřel), a Pablo Tirado, syn přeživšího Pabla Tirada Ayala (při útoku byl raněn), žalobu u amerického federálního soudu v portorickém hlavním městě San Juan. Společně zažalovali severokorejskou vládu za poskytnutí materiální podpory LFOP a Japonské rudé armádě. Žalující strana si činila právní nárok žalovat severokorejskou vládu na základě federálního zákona \"Foreign Sovereign Immunities Act\" z roku 1976. Předběžné slyšení za účelem přezkoumání důkazů začalo 2. prosince 2009. Severokorejská vláda na žalobu nereagovala, ani k soudu nevyslala svého zástupce. Rodiny obětí byly zastoupeny právníky z izraelského právního centra Šurat ha-Din. V červenci 2010 soud vynesl rozsudek, kterým nařídil Severní Koreji zaplatit obětem a rodinám pozůstalých 378 milionů amerických dolarů jako kompenzaci za teroristický útok. K roku 2013 se nicméně částku nepodařilo vymoci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Masakr na letišti Lod byl teroristický útok z 30. května 1972, spáchaný třemi členy ultralevicové skupiny Japonská rudá armáda, kteří byli rekrutováni Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (LFOP). Při útoku, k němuž došlo v Izraeli na telavivském letišti Lod (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště), zemřelo 26 osob a dalších 74 až 80 bylo raněno. Většinu obětí tvořili křesťanští poutníci z Portorika, dále jedna Kanaďanka a osm Izraelců, mezi nimiž byl i světově uznávaný vědec Aharon Kacir, zvažovaný jako kandidát na post izraelského prezidenta. Trojice japonských útočníků podstoupila výcvik v Severní Koreji a Libanonu, přičemž plánování operace měl na starosti velitel LFOP Wadía Haddád. Dva z Japonců při útoku zemřeli, třetí, 25letý Kózó Okamoto, byl zajat a v následném soudním procesu odsouzen k trojnásobnému doživotnímu trestu odnětí svobody. Po třinácti letech byl v roce 1985 propuštěn v rámci výměny vězňů za zajaté izraelské vojáky. Využití japonských útočníků bylo pro letištní ostrahu značným překvapením, jelikož se do té doby zaměřovala především na možnost útoku ze strany osob palestinské národnosti. Samotný útok vedl k zásadní změně v bezpečnostních opatřeních v Izraeli, v jejímž rámci došlo k zavedení zcela nového bezpečnostního systému a technik.", "tgt_summary": "The Lod Airport massacre was a terrorist attack that occurred on May 30, 1972, in which three members of the Japanese Red Army recruited by the Palestinian group called the Popular Front for the Liberation of Palestine-External Operations (PFLP-EO), attacked Lod Airport (now Ben Gurion International Airport) near Tel Aviv, killing 26 people and injuring 80 others. Two of the attackers were killed, while a third, Kōzō Okamoto, was captured after being wounded. The dead comprised 17 Christian pilgrims from Puerto Rico, a Canadian citizen, and eight Israelis, including Professor Aharon Katzir, an internationally renowned protein biophysicist. Katzir was head of the Israeli National Academy of Sciences and a popular scientific radio show host; he was also a candidate in the upcoming Israeli presidency election. His brother, Ephraim Katzir, was elected President of Israel the following year. Because airport security was focused on the possibility of a Palestinian attack, the use of Japanese attackers took the guards by surprise. The attack has often been described as a suicide mission, but it has also been asserted that it was the outcome of an unpublicized larger operation that went awry. The three perpetrators—Kōzō Okamoto, Tsuyoshi Okudaira, and Yasuyuki Yasuda—had been trained in Baalbek, Lebanon; the actual planning was handled by Wadie Haddad (a.k.a. Abu Hani), head of PFLP External Operations, with some input from Okamoto. In the immediate aftermath, \"Der Spiegel\" speculated that funding had been provided by some of the $5 million ransom paid by the West German government in exchange for the hostages of hijacked Lufthansa Flight 649 in February 1972.", "id": 1265019} {"src_title": "Vyza velká", "tgt_title": "Beluga (sturgeon)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Má robustní protáhlé tělo vřetenovitého tvaru, v zadní části mírně zploštělé. Nachází se na něm pět řad kostěných štítků. Hřbetní štítky jsou v přední části těla malé, směrem dozadu se zvětšují. Hlava bývá velká. Dopředu vybíhá v krátký kuželovitý rypec, který je u dospělých jedinců na bocích a shora chrupavčitý, většinou měkký a ohebnný. Ústa jsou široká, půlměsíčitého tvaru. Vyplňují celou spodní část rypce a zpravidla i částečně přechází na okraje hlavy. Má čtyři hladké, dlouhé a z boků mírně zploštělé vousky, přesahující přes ústa (tvar hlavy, uspořádání úst a vousků při pohledu zespoda je důležitým poznávacím znakem jeseterovitých ryb. Oči má malé. Hřbetní ploutev je krátká, posunutá směrem dozadu. Ocasní ploutev bývá dlouhá heterocerkní. Zbarvení není příliš výrazné. Hřbet bývá tmavě šedý, boky světlejší a břicho bílé.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nachází se převážně v povodí Kaspického a Černého moře, Azovského moře příležitostně též v moři Jaderském. Dříve se vyza velká objevovala i v dolních tocích Moravy a Váhu. Nachází se většinou poblíž pobřeží. Plave ale proti proudu velkých řek za třením.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Hejno generačních ryb pro pokusné účely (chov v akvakultuře, křížení s jinými jesetery) je chováno v Mydlovarech nedaleko Českých Budějovic.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "V našich podmínkách nemá velký hospodářský význam na maso. Jeseteři jsou z volných vod drancováni především pro kaviár. Chov jeseterů a produkce kaviáru v akvakultuře je tedy považováno nejen za perspektivní oblast, ale také za způsob ochrany jesetrů. Celosvětová produkce jesetrů vzrostla v posledních letech z 2500 tun v roce 1999 na 25 600 tun v roce 2008 (FAO, 2008). U výroby kaviáru lze sledovat podobný trend. Ta vzrostla z 1,7 tuny v roce 2003 na 27,3 tun v roce 2007.Vysoká cena kaviáru tery zaručuje rentabilitu chovu jeseterů v akvakultuře. Přičemž kaviár z albinotické formy jesetera patří k nejdražším na světě. Kilogram tohoto vysoce kvalitního \"zlatého kaviáru\" může stát podle Guinessovy knihy rekordů až 25 000 $. Je snaha o jeho návrat vysazováním jedinců z umělého odchovu do volných vod. Vytvoření trvalé populace schopné přirozeného rozmnožování se zatím nezdařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vyza je všežravec, dravec. Po svém narození až do raného mládí se vyza velká živí bezobratlými a také některými druhy korýšů. S rostoucími rozměry a věkem se v jejím jídelníčku mohou objevit také ryby, až se stane doslova dravou. V dospělosti dokáže díky své obrovské tlamě nasát ryby vážící i několik kilogramů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Na svůj druh dosahuje tato ryba pohlavní dospělosti docela pozdě. U samců ve věku 12–14 let, a u samic ve věku 16–22 let. Tato ryba se rozmnožuje třením. Vyzy táhnou do řek ve dvou vlnách: Jarní „rasa“ přitáhne do řek brzy z jara, zatímco podzimní přitáhne v období pozdního podzimu do dolního toku řeky. V řece přezimuje a z jara táhne do výše položených míst. Ke tření dochází v hlubokých proudech se štěrkovým dnem v hloubce 4–12 m. Jikry tvoří pětinu hmotnosti samice. Počet jiker u jedné samice byl odhadnut na 360 000 až 7 700 000 kusů. Interval mezi jednotlivými výtěry je přibližně 5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Vyza velká dosahuje délky až téměř 8,5 metru a hmotnosti 1000 kg. Nejtěžší jedinec měl doposud 1571 kg. Loví se převážně pro jikry známé jako černý kaviár a také pro jejich kůži, která se používá v koželužnictví. Na seznamu ohrožených druhů ICUN se nachází jako kriticky ohrožený druh jehož populace stále klesá. Lov vyzy byl v minulosti prováděn všemi dostupnými prostředky - do sítí, udicemi a zřejmě největší exempláře se lovily na Volze pod ledem nabodáváním na dlouhé tyče zakončené háky. V případě zaháknutí velkého exempláře bylo třeba spolupráce většího počtu lidí, protože jednotlivec velkou rybu udržet ani vytáhnout nedokázal. Poté, co byla ryba zaseknuta na několika hácích, bylo třeba zvětšit otvor v ledu a rybu vytáhnout ven. Počet ztracených úlovků jistě nebyl malý.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ve volné přírodě je vyza velká poměrně ohroženým druhem, který doplácí na sběr jiker i na samotný lov. Nekontrolované pytláctví totiž způsobuje úbytek jedinců z obou důvodů - kaviár je vyhledávanou pochoutkou a kůže ulovených jedinců je využívána v koželužnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vyza velká (\"Huso huso\", \"белуга\", říční běluga) je považována za největší sladkovodní rybu, což je zavádějící, protože není čistě sladkovodní rybou. Značnou část života tráví v brakických vodách a v jeho průběhu střídá sladkovodní a mořské prostředí. Proniká hluboko do řek, před postavením přehrady Železná vrata pronikala Dunajem až do jeho rakouské části. Je to největší druh anadromní ryby z čeledi jeseterovitých (\"Acipenseridae\"), řádu jeseterů (\"Acipenseriformes\"). Vyzy rostou velmi pomalu a dožívají se až 120 let. Mohou přitom dosáhnout délky až téměř 8,5 metru a hmotnosti 1000 kg, nejtěžší zaznamenaný jedinec měl 1571 kg. Běžně se loví jedinci o hmotnosti 100 až 200 kg. Loví se převážně pro jikry známé jako černý kaviár a také pro jejich kůži, která se používá v koželužnictví.", "tgt_summary": "The Beluga or Great sturgeon (\"Huso huso\") is a species of anadromous fish in the sturgeon family (Acipenseridae) of order Acipenseriformes. It is found primarily in the Caspian and Black Sea basins, and formerly in the Adriatic Sea. Going on maximum size, it is the eighth most massive living species of bony fish. Heavily fished for the female's valuable roe, known as beluga caviar, wild populations have been greatly reduced by overfishing and poaching.", "id": 2159266} {"src_title": "Žabí vlas", "tgt_title": "Cladophora", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "V některých případech je nadřazený taxon, třída žabovlasovité (\"Cladophorophyceae\") zařazována dovnitř třídy \"Ulvophyceae\" jakožto řád Cladophorales. Podrod \"Aegagropila\" (někdy považován za samostatný rod):", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rod žabí vlas (\"Cladophora\") je jedním z rodů makroskopických zelených řas, který je obtížné zařadit. Je to hlavně kvůli velkým rozdílům v jejich vzhledu, který je silně ovlivněn stanovištěm, věkem a podmínkami životního prostředí. Rozmnožuje se pohlavně i nepohlavně. Existují dvě mnohobuněčné fáze jejich životního cyklu. Mají izomorfní haplo-diplontní rodozměnu, na gametofytu vznikají bičíkaté gamety, z nichž se po oplození vyvíjí diploidní sporofyt.. Vypadají velmi podobně. Jediné čím lze rozlišit tyto dvě etapy od sebe, je buď jejich počet chromozomů, nebo přezkoumání jejich potomků. Druhy řas rodu žabí vlas mohou způsobovat velké problémy zásadními změnami podmínek mořského dna. Jejich vyšší výskyt je spojený především se zvýšeným obsahem fosforu a dusíku ve vodě. V buněčné stěně mají celulózu a arabinogalaktan.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Některé druhy – laoská Mekong Weed Kháy phen slouží jako jídlo. V Laosu je žabí vlas \"Cladophora\" spp. (ໄຄ \"kháy\"-řeka-plevele či přesněji ໄຄຫີນ \"kháy hǐ ː n\" řeka-rock-plevele) běžně konzumován jako pochoutka. Řasy rostou na skalách a pod vodou se vytváří jasné skvrny ve vodách povodí řeky Mekong. Nejčastěji jsou konzumovány listy v suchém stavu (ໄຄແຜ່ນ \"kháy phɛ̄ ː n\"-kháy-listy), podobně jako japonská nori, i když mnohem méně zpracované. Specialitou je suchý \"khai\" se sezamem, zatímco \"Vang Vieng\" je známý pro své pečené \"kháy\" listy. Mohou být konzumovány jako předkrm, nebo s jídlem. \"Kháy\" může být pojídán také syrový, v polévkách, nebo vařený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žabí vlas (\"\") je rod vláknitých zelených řas s sifonokladální stélkou(označení pro těla bezcévných rostlin,atd.), s vícejadernými buňkami, patřící do třídy žabovlasovité (\"Cladophorophyceae\"). Řasy tohoto rodu se vyskytují ve sladkých i slaných vodách.", "tgt_summary": "Cladophora is a genus of reticulated filamentous Ulvophyceae (green algae). The genus \"Cladophora\" contains many species that are very hard to tell apart and classify, mainly because of the great variation in their appearances, which is affected by habitat, age and environmental conditions. Unlike \"Spirogyra\" the filaments of \"Cladophora\" branch and do not undergo conjugation. There are two multicellular stages in its life cycle - a haploid gametophyte and a diploid sporophyte - which look highly similar. The only way to tell the two stages apart is to either count their chromosomes, or examine their offspring. The haploid gametophyte produces haploid gametes by mitosis and the diploid sporophyte produces haploid spores by meiosis. The only visible difference between the gametes and spores of \"Cladophora\" is that the gametes have two flagella and the spores have four. The \"Cladophora\" species can be a major nuisance causing major alteration to benthic conditions linked particularly with increased phosphorus loading.", "id": 1879199} {"src_title": "Lucien Goldmann", "tgt_title": "Lucien Goldmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Goldmann vystudoval právní vědy na bukurešťské universitě a studoval pak filosofii ve Vídni. 1934 pokračoval ve studiu práv a politické ekonomie na právnické fakultě v Paříži a filosofie na Sorbonně. V době německé okupace se mu podařilo prchnout do Švýcarska, kde skoro dva roky pracoval jako asistent Jeana Piageta v Ženevě. Roku 1945 promoval v Curychu prací o Kantovi. Působil pak na École pratique des hautes études v Paříži, kterou od roku 1958 vedl jako její ředitel. Přednášel sociologii literatury a sociologii filosofie. V roce 1956 se habilitoval na Sorbonně.Od roku 1965 zároveň vedl sociologický ústav bruselské university (Université Libre de Bruxelles).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve své disertaci (\"La communauté humaine et l'univers chez Kant\", Paris 1948) rozlišuje tři etapy buržoasní filosofie: individualistickou, z níž vzešel osvícenský racionalismus a empirismus, tragickou, kterou představují především Pascal a Kant, a dialektickou, kterou representují Hegel, Marx a Lukács. Roku 1952 publikuje své úvahy o metodologii humanitních věd (\"Sciences humaines et philosophie\"). 1955 vychází jeho hlavní dílo Skrytý Bůh (Le Dieu caché), věnované Pascalově filosofii a Racinovým dramatům. Goldmann tu srovnává mj. křesťanskou a socialistickou „víru“. Oběma je společné odmítnutí individualismu buržoasní kultury a víra v nadindividuální hodnoty: Bůh v křesťanství resp. lidská pospolitost v socialismu. Obě stavějí na sázce ve smyslu Pascalově: náboženská sázka na Boží existenci a socialistická sázka na možnost sociálního osvobození lidstva. Mají v sobě riziko porážky a naději na úspěch. Vydal pak ještě množství jednotlivých publikací a přednášek, které souborně vyšly v knihách Dialektická zkoumání (\"Recherches dialectiques\", 1959) a K sociologii románu (\"Pour une sociologie du roman\", 1964). Dále dvě studie o Racinovi (\"Racine\", 1956 a \"Situation de la critique Racinienne\", 1971).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucien Goldmann (20. červenec 1913, Bukurešť – 8. říjen 1970, Paříž) byl francouzský filosof a literární teoretik pocházející z Rumunska. Zabýval se marxistickou teorií poznání (\"Recherches dialectiques\", 1959, \"Marxisme et sciences humaines\", 1970) a vyvinul – v návaznosti na rané spisy György Lukácse a vývojovou psychologii Jeana Piageta – metodu a teorii genetického strukturalismu.", "tgt_summary": "Lucien Goldmann (; July 20, 1913 – October 8, 1970) was a French philosopher and sociologist of Jewish-Romanian origin. A professor at the EHESS in Paris, he was a Marxist theorist.", "id": 1861092} {"src_title": "Agnès Sorel", "tgt_title": "Agnès Sorel", "src_document": [{"title": "Život na královském dvoře.", "content": "Agnès, dceři vojáka Jeana Soreaua a Catherine de Maignelais, bylo dvacet let, když byla poprvé představena králi Karlovi. V té době byla součástí domácnosti Reného I. Neapolského, Karlova švagra. Tak jak byla zachycena v tehdejším umění, Agnès se jeví jako neobyčejně půvabná a také inteligentní mladá žena. Francouzský král byl uchvácen jejím šarmem a udělal z ní svou milenku - dokonce jí daroval Château de Loches (kde ho Johanka z Arku přesvědčila, aby se nechal korunovat francouzským králem) jako soukromé sídlo. Brzy nechala Agnès pocítit svou přítomnost na královském dvoře v Chinonu, kde snad její společnost vyvedla Karla z vleklé deprese. Na krále měla silný vliv a to, stejně jako její extravagance, jí na dvoře získalo mnoho mocných nepřátel.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Agnès porodila králi tři dcery: Marii, Charlotte a Jeanne. Čekala jejich čtvrté dítě, když cestovala uprostřed zimy z Chinonu za Karlem, aby mu poskytla morální podporu v jeho tažení v roce 1450 v Jumièges. Náhle ale onemocněla a zemřela 9. února ve věku osmadvaceti let. Původně se mělo za to, že příčinou její smrti byla úplavice, ale dnes mají vědci za to, že Agnès byla otrávena rtutí, tedy že byla zavražděna. Karlův syn, budoucí Ludvík XI., se už čtvrtým rokem otevřeně bouřil proti svému otci. Spekulovalo se o tom, že právě on nechal Agnès otrávit, aby se zbavil toho, co považoval za nepatřičný vliv na krále. Dalším možným podezřelým by mohl být francouzský finančník, šlechtic a ministr Jacques Coeur, ale tato teorie je většinou vyvracena s tím, že se jednalo o pokus odstavit Coeura ode dvora. V roce 2005 francouzský vědec Philippe Charlier zkoumal její pozůstatky a potvrdil, že příčinou smrti byla otrava rtutí, ale nevyjádřil se k tomu, jestli se jednalo o vraždu, či ne. Rtuť byla někdy používána v kosmetických přípravcích, takže i to mohlo způsobit smrt Sorelové. Její sestřenice Antoinette de Maignelais zaujala po její smrti místo královy milenky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agnès Sorel (1421 – 9. únor 1450), známá také pod přezdívkou \"Dame de beauté\", byla milenka francouzského krále Karla VII.", "tgt_summary": "Agnès Sorel (1422 – 9 February 1450), known by the sobriquet \"Dame de beauté\" (Lady of Beauty), was a favourite, and chief mistress, of King Charles VII of France, by whom she bore four daughters. She is considered the first officially recognized royal mistress of a French king. She was the subject of several contemporary paintings and works of art, including Jean Fouquet's \"Virgin and Child Surrounded by Angels\".", "id": 436541} {"src_title": "Řepa červená", "tgt_title": "Beetroot", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Její původ je ve Středomoří a v severoafrickém prostředí. Je známá a oblíbená jak v Evropě, tak v Severní Americe a mnoha asijských zemích. První záznamy o červené řepě jsou staré asi 3000 let a pocházejí z Babylonie. Byla známá i ve starém Římě, kde byla bohatě využívána, jednak jako jídlo, ale zejména jako lék. Díky rozsáhlosti Římské říše se rozšířila do celé Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Syrová řepa se dobře uplatní v salátech. Chutná s česnekem, křenem, zelím, jablky, pomeranči a ořechy. Z vařené řepy se připravují saláty se smetanou, majonézou, marinádou apod. Oba druhy salátů jsou dobrým doplňkem pečeného masa a minutek. Uvařenou mladou červenou řepu stačí jen osolit, pokapat citronem a máslem – je to dobrá příloha pro ty, kdo nemají rádi kyselé saláty. Jedná se o jeden z nejrozšířenějších druhů pěstovaných řep. Její konzumace je rozšířena převážně ve východní Evropě, kde se používá pro přípravu boršče. Ke konzumaci nejčastěji slouží podzemní kořenová část, která se před jídlem často vaří či se podává studená po uvaření jako salát s octem či olejem. Dají se konzumovat i zelené listy, které se nejčastěji podávají dušené či vařené.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Obsahuje v hojném množství betain, který brání rozvoji kornatění tepen a podporuje činnost jater. Barvivo červené řepy, betanin, rozšiřuje věnčité tepny a zpevňuje stěnu vlásečnic. Z jejích přímo léčivých účinků jmenujme též účinky močopudné, vylučuje sůl z těla, povzbuzuje činnost žaludku a tvorbu žluči. Při ateroskleróze se doporučuje léčivá kúra: syrová šťáva z červené řepy v dávce 50-100 ml denně po dobu alespoň deseti dní. Podporuje růst buněk a opravuje jejich jádra. Aktivuje tvorbu červených krvinek, a tím zásobování buněk kyslíkem. Vyvolává optimističtější náladu. Zbavuje střeva jedovatých látek, odstraňuje zácpu. Dodává pružnost a lesk pleti, vlasům a nehtům. Neutralizuje a zároveň odstraňuje jedovaté látky, zvláště v mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Ve 100 g bulvy je asi 70 mg sodíku, 380 mg draslíku a 20 mg vápníku, dále řepa obsahuje hořčík a z mikroprvků rubidium a cesium. Důležitý je obsah rostlinných barviv, betaninů, zabraňujících křehkosti cév. Z vitamínů obsahuje vitamín C, vitamíny skupiny B a další. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v červené řepě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řepa červená (\"Beta vulgaris\" var. \"vulgaris\") je dvouletá rostlina, zástupce kořenové zeleniny z čeledi laskavcovité (\"Amaranthaceae\"), u které se konzumuje její podzemní část.", "tgt_summary": "The beetroot is the taproot portion of a beet plant, usually known in Canada and the USA as beets while the vegetable is referred to as beetroot in British English, and also known as the table beet, garden beet, red beet, dinner beet or golden beet. It is one of several cultivated varieties of \"Beta vulgaris\" grown for their edible taproots and leaves (called beet greens); they have been classified as \"B. vulgaris\" subsp. \"vulgaris\" 'Conditiva' Group. Besides being used as a food, beets have uses as a food colouring and as a medicinal plant. Many beet products are made from other \"Beta vulgaris\" varieties, particularly sugar beet.", "id": 1460611} {"src_title": "May Suttonová", "tgt_title": "May Sutton", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Narodila se v jihoanglickém přístavním městě Plymouth. Ve věku šesti let opustila Anglii a s rodiči se přestěhovala do Spojených států. Rodina se usadila na ranči blízko Pasadeny v Kalifornii. S tenisem začínala společně se sestrami Violetou, Florence a Ethel na kurtu, který postavil jejich otec. Mladé tenistky Suttonovy následně ovládly kalifornský tenis. V roce 1904, ve svých 18 letech, dosáhla prvního vrcholu kariéry, když zvítězila ve dvouhře na grandslamu US Championships. Společně se spoluhráčkou Miriam Hallovou získala titul také v ženské čtyřhře a blízko měla k výhře i ve třetí kategorii turnaje – smíšené čtyřhře, když až ve finále spolu s F. B. Dallasem nestačili na pár Elisabeth Mooreová a Wylie Grant. Následující rok 1905 se stala první Američankou a první nebritskou vítězkou Wimbledonu, když porazila domácí favoritku a dvojnásobnou držitelku titulu Dorotheu Douglassovou Chambersovou. Konzervativní londýnské publikum šokovala vyhrnutím rukávů, které odhalily její lokty a sukní v úrovni nad kotníky. Se stejnou soupeřkou pak sehrála další dvě wimbledonská finále, první neúspěšné a podruhé vítězné. V roce 1912 se provdala za trojnásobného vítěze US Championships Toma Bundyho a opustila aktivní kariéru, aby založila rodinu. Roku 1921 se ve svých 35 letech vrátila k závodnímu tenisu a dosáhla na 4. místo v americkém žebříčku. V roce 1925 se ještě probojovala do finále ženské čtyřhry na US Championships a nastoupila za americký reprezentační tým ve Wightman Cupu. Roku 1929, ve 42 letech, hrála wimbledonské čtvrtfinále, první na tomto turnaji od roku 1907. V letech 1928 a 1929 nastoupila na US Championships do čtyřhry se svou dcerou Dorothy Cheneyovou a obě se tak staly jediným nasazeným párem \"matka a dcera\" v celé historii tohoto grandslamového turnaje. Roku 1930 vyhrál její synovec John Doeg na US Championships a o osm let později, v roce 1938 zvítězila dcera Dorothy na prvním grandslamu sezóny Australian Championships. Roku 1956 byla uvedena do Mezinárodní tenisové síně slávy. S tenisem nikdy neskončila a hrála jej i v osmé dekádě života. Zemřela roku 1975 v kalifornské Santa Monice, kde je pohřbena na Woodlawnově hřbitově.", "section_level": 1}], "src_summary": "May Godfrey Suttonová, celým jménem May Godfrey Sutton Bundy (25. září 1886, Plymouth, Anglie – 4. října 1975, Santa Monica, USA) byla americká tenistka anglického původu, první Američanka, která vyhrála dvouhru ve Wimbledonu a také vítězka US Championships.", "tgt_summary": "May Godfrey Sutton (September 25, 1886 – October 4, 1975) was an American tennis player who was active during the first decades of the 20th century. At age 17 she won the singles title at the U.S. National Championships and in 1905 she became the first American player to win the singles title at Wimbledon.", "id": 1707448} {"src_title": "SS Naronic (1892)", "tgt_title": "SS Naronic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Naronic\" byl spuštěn na vodu 26. května 1892 a za méně, než dva měsíce, 17. července, vyplul na svou první plavbu z Liverpoolu do New Yorku. Byl navržen jako nákladní loď s prostory i pro cestující. Po své první plavbě vykonal ještě dalších pět bez nehod. 11. února 1893 vyplul na svou poslední plavbu do New Yorku pod velením kapitána Williama Robertse.", "section_level": 1}, {"title": "Neštěstí.", "content": "Na této plavbě do New Yorku bylo na palubě 50 důstojníků a 24 lidí starajících se o dobytek. Po opuštění Liverpoolu zastavil ještě v Point Lynas na severu Walesu. Poté již zamířil na západ na volné moře a už nikdy nebyl spatřen. Naronic neměl žádný bezdrátový telegraf, kterým by mohl vysílat nouzové signály (až o pět let později otevřela Marconi Company svou továrnu, kde vyráběla telegrafy, které byly používány mj. i na Titaniku). Vyskytl-li se nějaký problém, musela si s ním posádka poradit sama. Jediná zpráva, kterou o nehodě máme, pochází ze dvou zdrojů. Britský parník SS \"Coventry\" nahlásil, že viděl dva prázdné čluny z Naroniku. První byl nalezen převrácený 4. března v 2:00 ráno a druhý, nalezen ve 14:00, byl zaplavený. První byl nalezen 19 mil (některé zdroje uvádějí 90 mil) od místa, kde později potkal stejný osud Titanic. Druhý zdroj informací jsou čtyři lahve se zprávami, které byly nalezeny později. Byly v nich zprávy psané v době, kdy se Naronic potápěl. Dvě z nich byly nalezeny v USA, první 3. března v Bay Ridge v New Yorku a druhá 30. března v Ocean View ve Virginii. Třetí byla nalezena v červnu v Severním průlivu a čtvrtá 18. září na řece Mersey poblíž místa, odkud loď vyplouvala v Liverpoolu. Všechny čtyři říkají, že se Naronic potápí, ale nejdetailnější je ta druhá: Pod zprávu se podepsal John Olsen, čeledín, ale na seznamu pasažérů nikdo takový nebyl, nejblíže tomuto jménu byl John O'Hara. Podobně na tom je podpis z první lahve, L. Winsel, který rovněž nebyl na seznamu. Zprávy ve zbylých dvou lahvích jsou nepodepsané. Kvůli tomu byly zprávy, jako svědectví osudu lodi, prozkoumávány, ale nakonec nebyly uznány za věrohodné. Pokud ale jsou zprávy pravdivé, loď se potopila někdy okolo 3:20 ráno 19. února 1893.", "section_level": 1}], "src_summary": "SS \"Naronic\" byl parník společnosti White Star Line vybudovaný v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu. Jeho sesterskou lodí byl SS \"Bovic\". Loď se ztratila na moři po opuštění Liverpoolu 11. února 1893 na cestě do New Yorku. Všech 74 lidí na palubě zemřelo. Osud lodi je záhadou, která je dodnes nezodpovězená.", "tgt_summary": "SS Naronic was a steamship built by Harland and Wolff in Belfast for the White Star Line. The ship was lost at sea after leaving Liverpool on February 11, 1893 bound for New York, with the loss of all 74 people on board. The ship's fate is a mystery that remains unsolved to this day.", "id": 249055} {"src_title": "Hesenské velkovévodství", "tgt_title": "Grand Duchy of Hesse", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "Hesenské velkovévodství vzniklo v roce 1806, kdy Napoleon Bonaparte povýšil lankrabství Hesensko-Darmstadtské na velkovévodství (a jeho severní \"sestře\" lankrabství Hesensko-Kasselskému udělil již roku 1803 kurfiřtský hlas), od té doby se Hesensko-Darmstadtsko oficiálně nazývalo Velkovévodství Hesenské. V roce 1815 byl na Vídeňském kongresu jeho velkovévodský status potvrzen, ale přišlo o svá Vestfálská léna, náhradou za to ale obdrželo území známé jako tzv. \"rýnské Hesensko\" včetně důležité pevnosti v Mohuči. Díky tomu změnilo v roce 1816 oficiální název na velkovévodství Hesenské a Porýnské. Také se stalo nezávislým členem Německého spolku. V roce 1867 po Prusko-rakouské válce (v níž bylo spojencem Rakouska) se stalo resp. jeho severně od řeky Mohan položená část součástí Severoněmeckého spolku a muselo Prusku podstoupit některá okrajová území, na rozdíl od severního Hesenska-Kasselska (tzv. \"Kurfiřtství Hesenské\"), které bylo jako spojenec Rakouska připojeno k Prusku, stejně jako do té doby svobodný stát Frankfurt nad Mohanem). V roce 1871 se jako většina zbylých nezávislých německých států stalo součástí Německého císařství. V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně takzvaná listopadová či německá revoluce, jež se rozšířila po celém Německém císařství. Jejím důsledkem bylo, že byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně samotného Německého císařství. Dne 22. listopadu 1918 zde byla po odstoupení posledního velkovévody Arnošta Ludvíka vyhlášena republika resp \"Lidový stát Hesensko (německy Volksstaat Hessen)\", který byl do 1933 spolkovou zemí tzv. Výmarské republiky. Po druhé světové válce bylo Hesensko jako spolková země obnoveno v historicky největším rozsahu 19. září 1945 jako země Velké Hesensko (německy \"Großhessen\"), sloučením většiny území bývalého Lidového státu Hesenska (bez území jeho provincie Rýnské Hesensko), většinou území bývalé pruské provincie Hesenska-Nasavska (asi polovina bývalého Nasavského vévodství, bývalé svobodné říšské město Frankfurt nad Mohanem, část lankrabství Hesensko-Homburska, Kurfiřtství Hesenského (Hesensko-Kasselsko) bez jeho bývalých okresů Panství Šmalkaldského a Hrabství Schaumburgu) a většinou území bývalého Svobodného státu Waldecku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Velkovévdství Hesensko se dělilo na 3 provincie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hesenské velkovévodství (německy: \"Großherzogtum Hessen\") byl německý stát, který existoval od roku 1806 do roku 1918. Od roku 1871 bylo součástí Německého císařství. Hesenské velkovévodství vzniklo v roce 1806 potom co ho Napoleon povýšil z lankrabství na velkovévodství (severněji ležící „sestře“ Hesensku-Kasselsku naopak udělil kurfiřtský hlas). Zaniklo v roce 1918, kdy vypukla tzv. listopadová revoluce nebo německá revoluce. Metropolí bylo město Darmstadt.", "tgt_summary": "The Grand Duchy of Hesse and by Rhine () was a grand duchy in western Germany that existed from 1806 (the period of German mediatization) to the end of the German Empire in 1918. The grand duchy originally formed on the basis of the Landgraviate of Hesse-Darmstadt in 1806 as the Grand Duchy of Hesse (). After the end of the Napoleonic Wars in 1815, it changed its name in 1816 to distinguish itself from the Electorate of Hesse, which had formed from neighboring Hesse-Kassel. Colloquially, the grand duchy continued to be known by its former name of Hesse-Darmstadt. It joined the German Empire in 1871 and became a republic after the German defeat in World War I in 1918.", "id": 2356698} {"src_title": "Oberbaumbrücke", "tgt_title": "Oberbaum Bridge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Most byl postaven na hranici Braniborského markrabství v roce 1732. Dřevěný padací most byl postaven společně s hraniční zdí a navazující městskou bránou Stralauer Tor. Své jméno Oberbaumbrücke dostal podle těžkých stromových kmenů, které byly posléze pokryty kovovými špici. V roce 1879 prošel most velkými úpravami. Se 154 metry byl nejdelším mostem v Berlíně, ale nebyl způsobilý pojmout narůstající dopravní nároky, a proto se začaly objevovat plány na novou kamennou konstrukci. Firma \"Siemens & Halske\" přišla s plánem postavit v Berlíně metro a naléhala na stavitele, aby most byl přizpůsoben nejen chodcům a v té době běžným dopravním prostředkům, ale i metru. Nový most byl otevřen v roce 1896, dva roky po zahájení stavby, které se ujal architekt Otto Stahn. Most je postaven z betonu a cihel ve stylu městské brány s mnoha dekorativními prvky. V roce 1902 se po mostě projel první vlak berlínského metra. Během první jízdy sedělo v metru devatenáct pasažérů a jela ze stanice Stralauer Tor (po druhé světové válce zanikla) do stanice Postupimské náměstí (Potsdamer Platz). V roce 1920 začal most Oberbaumbrücke spojovat dva nově vzniklé správní obvody Friedrichshain a Kreuzberg. V dubnu 1945 vyhodil Wehrmacht prostřední část mostu do povětří, jako jeden z mnoha pokusů ubránit město před Rudou armádou. Po ukončení války se most stal hranicí amerického a sovětského sektoru. Do léta roku 1961 sloužil most pěším. Po postavení berlínské zdi v roce 1961 byl tento přechod uzavřen. Znovuotevřen (opět pouze pro pěší) byl až v roce 1972. Linka metra na západní straně byla ukončena ve stanici Schlesisches Tor. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 byl most opraven, projekt na obnovu zničené střední části připravil španělský architekt Santiago Calatrava. Pro pěší, automobily a tramvaje byl most znovu otevřen během oslav pátého výročí pádu zdi v roce 1994. Trať metra do stanice Warschauer Straße byla znovu otevřena o rok později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oberbaumbrücke je dvoupatrový most přes berlínskou řeku Sprévu. Silueta mostu je typickým znakem města. Most spojuje dva městské obvody Friedrichshain a Kreuzberg, které byly rozděleny po roce 1961 berlínskou zdí. Obnova a znovuotevření mostu Oberbaumbrücke je jedním ze symbolů znovusjednocení Berlína.", "tgt_summary": "The Oberbaum Bridge () is a double-deck bridge crossing Berlin's River Spree, considered one of the city's landmarks. It links Friedrichshain and Kreuzberg, former boroughs that were divided by the Berlin Wall, and has become an important symbol of Berlin’s unity. The lower deck of the bridge carries a roadway, which connects Oberbaum Straße to the south of the river with Warschauer Straße to the north. The upper deck of the bridge carries Berlin U-Bahn lines and , between Schlesisches Tor and Warschauer Straße stations. The bridge appears prominently in the 1998 film \"Run Lola Run\". The bridge also appears prominently in the TV Series \"Berlin Station\".", "id": 1468880} {"src_title": "SS Zeeland (1901)", "tgt_title": "SS Zeeland (1900)", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "V červenci 1899 vytvořila Red Star Line plány na čtyři velké zaoceánské parníky. První dva, \"Vaderland\" a \"Zeeland\", měly být postaveny v loděnicích John Brown & Company ve Skotsku a zbylé dva, \"Kroonland\" a \"Finland\", v loděnicích William Cramp and Sons ve Philadelphii. Po spuštění na vodu 24. listopadu 1900 absolvoval svoji první plavbu z Antverp do New Yorku 13. dubna 1901. Na této lince dále sloužil společně s Vaderlandem a po jejich dokončení i s Kroonlandem a Finlandem. V dubnu 1910 byl pronajmut White Star Line na linku Liverpool - Boston, na níž sloužil do září 1911. Následující rok sloužil opět na lince Antverpy - New York pro Red Star Line. V červenci 1912 byl převeden pod belgickou vlajku, ale sloužil pořád na stejné lince pro stejnou společnost.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po vypuknutí první světové války v dubnu 1914 byl Zeeland převeden pod britskou vlajku a sloužil na trase Liverpool - New York. Po pronajatí White Star-Dominion Line se nejprve plavil do Quebecu a Montrealu, později do Halifaxu a Portlandu. Na počátku roku 1915 byl přejmenován na neněmecké jméno SS \"Northland\". Pod International Navigation Company sloužil nadále na stejné trase, než se vrátil zpět na linky do Montrealu. Po období, během kterého sloužil jako transportní loď pod jménem HMT \"Portland\", se opět vrátil v srpnu 1916 White Star-Dominion Line. Od dubna 1917 pak sloužil na trase Liverpool - Halifax.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější období.", "content": "V únoru 1919 začal sloužit na trase Liverpool - Philadelphia pro American Line. Po rekonstrukci byl vrácen pod původním jménem Zeeland zpět Red Star Line na trasu Antverpy - Southampton - New York, kde sloužil od srpna 1920. V dubnu 1923 byl upraven a měl kabiny jen první a třetí třídy. Na svou první plavbu pro Red Star Line se vydal 8. října 1926. V roce 1927 byl prodán společnosti Atlantic Transport Line a přejmenován na SS \"Minnesota\" a od dubna začal sloužit na trase Londýn - New York. Po své poslední plavbě v září 1929 byl prodán a sešrotován v Inverkeithingu v roce 1930.", "section_level": 1}], "src_summary": "SS \"Zeeland byl britský a belgický zaoceánský parník společnosti International Mercantile Marine Co. Protože měl německé jméno, během 1. světové války nesl méně německy znějící SS \"Northland. Po nějakou dobu sloužil i jako transportní loď pod jménem HMT \"Northland. Po válce se opět jmenoval \"Zeeland\", ale později byl přejmenován na SS \"Minnesota. Nejčastěji plul pro Red Star Line, ale sloužil také pro White Star Line, International Navigation Company, American Line a Atlantic Transport Line.", "tgt_summary": "SS \"Zeeland was a British and Belgian ocean liner of the International Mercantile Marine Co. (IMM). She was a sister ship to and a near sister ship to and of the same company. Although her name was Dutch, it was changed during World War I to the less German-sounding SS \"Northland. She served for a time as a British troop ship under the name HMT \"Northland. Reverting to \"Zeeland\" after the war, the ship was renamed SS \"Minnesota late in her career. \"Zeeland\" sailed primarily for IMM's Red Star Line for most of her early career, but also sailed under charter for the White Star Line (later White Star-Dominion), the International Navigation Company, the American Line, and the Atlantic Transport Line, all IMM subsidiary lines.", "id": 1194906} {"src_title": "Guy Laliberté", "tgt_title": "Guy Laliberté", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatel a filantrop.", "content": "Guy Laliberté pochází ze středostavovské frankokanadské rodiny. V osmnácti letech odešel z domova, naučil se chůzi na chůdách, polykání ohně, hru na akordeon a nějakou dobu se tím živil. Roku 1984 založil vlastní cirkus – . Postupně vybudoval ze své společnosti jeden z největších podniků v oboru, který působí v několika zemích, s cca čtyřmi tisíci zaměstnanci, oceňovaný na 2 miliardy dolarů. V říjnu 2007 založil nadaci „Jedna kapka“ , jejímž cílem je rozšířit ve veřejnosti povědomí o problémech souvisejících s vyčerpáváním vodních zdrojů a pomoc obyvatelstvu oblastí postižených nedostatkem vody. Na chod nadace přispěl částkou 100 miliónů dolarů. V červenci 2012 se stal duchovním otcem a zároveň účastníkem pokerového turnaje The Big One for One Drop se startovným 1 milion dolarů, který se koná v rámci World series of Poker. Kapacita tohoto prestižního turnaje byla stanovena na 48 hráčů, beze zbytku se naplnila a vítěz si odnese více než 18 milionů dolarů, což je dosud největší finanční odměna v oficiálně hraném pokerovém turnaji.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Od roku 2004 jednal o eventuálním kosmickém letu se společností Space Adventures (ta hledá zákazníky pro komerční lety na Sojuzech). Začátkem dubna 2009 zrušila kazašská vláda pouhý měsíc předtím podepsanou smlouvu o letu Kazacha na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) začátkem října 2009. Laliberté využil příležitosti a zaujal uvolněné místo. Oficiálně byl jeho let oznámen 4. června 2009. To už procházel výcvikem ve Středisku přípravy kosmonautů. Do vesmíru odstartoval 30. září 2009 na palubě Sojuzu TMA-16 společně se členy Expedice 21 Maximem Surajevem a Jeffrey Williamsem. Program (nazvaný „Poetická sociální mise“) svého kosmického letu orientoval na popularizaci problémů s vodou, v duchu činnosti své nadace. Na Zemi se vrátil 11. října 2009 v Sojuzu TMA-14 s Gennadijem Padalkou a Michaelem Barrattem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Guy Laliberté (* 2. září 1959, Québec, provincie Québec, Kanada) je kanadský podnikatel, filantrop a hráč pokeru. Je zakladatelem a ředitelem cirkusové a zábavní společnosti . Roku 2009 se vydal na týden do vesmíru na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) jako „kosmický turista“.", "tgt_summary": "Guy Laliberté, (born 2 September 1959) is a Canadian billionaire businessman, and poker player. Along with Gilles Ste-Croix, he is the co-founder of Cirque du Soleil. In January 2018, Laliberté was ranked by \"Forbes\" as the 11th wealthiest Canadian. Following an announcement from Cirque du Soleil in April 2015 concerning a change in ownership, Laliberté will maintain a stake in the business and will continue to provide strategic and creative input to the company. In 1984, Laliberté founded Cirque du Soleil. The Canadian circus company's shows have since been seen by more than 90 million people worldwide. Prior, he busked, performing as an accordion player, stiltwalker and fire-eater. In 2006, Laliberté was named the Ernst & Young Canadian Entrepreneur of the Year. In 2007, he was named Ernst & Young World Entrepreneur Of The Year.", "id": 1222532} {"src_title": "Luisa Lotrinská", "tgt_title": "Louise of Lorraine", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Luisa přišla na svět jako nejmladší dcera vaudémontského hraběte Mikuláše (1524 – 1577) a Markéty z Egmontu (1517 – 1554). Otec byl druhým synem lotrinského vévody Antonína II. a jako takový se vydal na duchovní dráhu. Od roku 1543 působil jako métský biskup a o rok později také jako biskup verdunský. V roce 1548 se vzdal kněžského života a přijal titul vaudémontského hraběte. Po zásahu francouzského krále Jindřicha II. se v roce 1552 stal regentem Lotrinského vévodství za svého neplnoletého synovce Karla. V letech 1563 až 1569 spravoval Mercoeur a v roce 1569 usedl na mercoeurský vévodský stolec. Matka byla dcerou egmontského hraběte Jana IV. a za otce se provdala 1. května 1549 v Bruselu. Po matčině smrti v roce 1554 se otec oženil ještě dvakrát. Jeho druhou chotí se 24. února 1555 stala Jana Savojsko-Nemourská (1532 – 1568) a třetí manželství s Kateřinou Lotrinskou (1550 – 1606) uzavřel 5. května 1569. Luisa měla tři starší sourozence: Markétu, Kateřinu a Jindřicha; všichni zemřeli v dětském věku. Z otcových dalších manželství měla sourozenců jedenáct, čtyři zemřeli v dětském věku. Luisino dětství a mládí nebylo příliš šťastné, již jako roční batole ztratila matku a již od dvou let vyrůstala pod dohledem matky nevlastní. Pro otce byla pouze dívkou, a tedy sňatkovým zbožím, jak bylo v tehdejších dobách obvyklé. Jana Savojská se postarala, aby se její nevlastní dceři dostalo klasického vzdělání a v deseti letech jí poslala ke dvoru do Nancy. Druhá nevlastní matka, o pouhé tři roky starší Kateřina Lotrinská, však pastorkyni Luisu nesnášela a držela ji od rodiny co nejdále. Z těchto důvodů z Luisy vyrostla tichá a velice zbožná mladá žena, arci velice půvabná, plavých vlasů a světlé pleti, se světle hnědýma očima a štíhlou postavou.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1574 se poprvé setkala s vévodou z Anjou, v té době nově zvoleným polským králem Jindřichem z Valois. Jindřich byl na cestě do své nové rezidence v Krakově a cestou v Nancy navštívil svou sestru Klaudii, provdanou za Luisina bratrance Karla III. Luisa na něj velmi zapůsobila, protože byla nejen plavá, krásná a elegantní, ale především velmi podobná jeho velké lásce Marii Klévské (1553 – 1574), která však byla již provdána za prince Jindřicha I. z Condé. Po smrti svého bratra Karla XI. se Jindřich vrátil zpět do vlasti, aby se ujal vlády nad Francouzským královstvím. Jeho manželkou se po rozvodu měla stát Marie Klévská, ta však krátce na to zemřela. Nový francouzský král Jindřich III. se tedy rozhodl za ženu pojmout Luisu, a to nejen z důvodu podobnosti jeho velké lásce, ale i pro její laskavost a křehkost, neboť měl strach z dominantních žen, jakou byla jeho matka Kateřina Medicejská. Jindřich III. vyslal k Luisině rodině i přes matčin nesouhlas Filipa Huraulta, hraběte z Cheverny, a Michela du Guasta, aby s nevěstinou rodinou uzavřeli svatební smlouvu. Když vyslanci dorazili k jejímu otci, nebyla Luisa přítomna, protože konala pouť do Saint-Nicolas-de-Port. Otec na její návrat nečekal a svůj souhlas udělil. Král navrhl šaty pro sebe i pro svou budoucí manželku a osobně jí upravil vlasy, čímž se svatba, původně plánovaná na ráno, přesunula na odpoledne. Pár 15. února 1575 v Katedrále Notre Dame v Remeši oddal kardinál Karel Bourbonský. Sňatek se tak uskutečnil pouhé dva dny po Jindřichově korunovaci francouzským králem.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzskou královnou.", "content": "Manželství nebylo zpočátku snadné, protože její tchyní byla Kateřina Medicejská, ale královna matka časem ocenila snašinu vlídnost a pokoru. Navíc Luisa manžela zbožňovala, ačkoliv jeho to rozčilovalo. Nemohli spolu mít děti, takže následníkem a dědicem francouzského trůnu se stal králův švagr Jindřich III. Navarrský; pod tímto tlakem se manželství stalo nešťastným. Luisa hubla a trpěla depresemi, spolu s manželem přinášela zbožné oběti a konala prosebné pouti za narození synů, zejména do Chartres. Luisa věřila, že na jaře 1576 prodělala potrat a pokud tomu tak bylo, je možné, že jeho následky zabránily dalšímu těhotenství. Jindřich III. byl své manželce často nevěrný, svou ženu však přesto upřímně miloval a Luisa se života svého manžela účastnila více než kterákoliv jiná královna. Objevovala se po jeho boku v bezpočtu obřadů, ceremoniálů a oslav, dokonce byla přítomna u státnických zasedání (např. při zasedání Královské rady 2. prosince 1576). 31. května 1578 se spolu s Kateřinou Medicejskou zúčastnila položení základního kamene mostu Pont Neuf.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá královna vdova.", "content": "Po smrti tchyně v roce 1589 Luisa zdědila zámek Chenonceau, kde 2. srpna obdržela smutnou zprávu o zavraždění svého manžela dominikánem Jacquesem Clémentem. Vévodkyně z Berry, jak zněl její nový titul, tvář zahalila bílým závojem a oblékla bílé šaty; tento smuteční oděv již neodložila, a proto byla od té doby zvána \"\"bílou královnou (La Reine blanche)\"\". Své úsilí soustředila na rehabilitaci památky manžela, jenž byl exkomunikován papežem poté, co uzavřel příměří se svým exkomunikovaným následníkem Jindřichem Navarrským, vůdcem hugenotů. Nejprve se obrátila na nového krále Jindřicha IV. a poté se 1. října 1589 odebrala do Říma k papeži. Až do smrti pobývala na svém zámku, kde nechala zdi svého pokoje natřít černě se stříbrnými pohřebními motivy. Zemřela v Moulins, Allier 29. ledna roku 1601 a byla pohřbena v kapucínském klášteře. Roku 1817 byly její ostatky přeneseny do Baziliky Saint-Denis, kde do francouzské revoluce spočívaly ostatky francouzských králů, tedy i jejího manžela.", "section_level": 2}, {"title": "Portréty Luisiných příbuzných z manželovy strany.", "content": "Uprostřed tchán Jindřich II. s chotí Kateřinou Medicejskou, v levém horním rohu švagr František II. s chotí Marií Stuartovnou, v pravém horním rohu rodiče tchána Klaudie Francouzská s manželem Františkem I., vpravo švagr Karel IX. s chotí Alžbětou Habsburskou. Dole zleva doprava teta Kristina Dánská, její manžel bratranec Karel III. Lotrinský s chotí švagrovou Klaudií z Valois, švagr František z Anjou a švagrová Alžběta z Valois. Luisa s manželem Jindřichem III. jsou vlevo od Jindřicha II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Luisa Lotrinská (30. dubna 1553, Nomeny – 29. ledna 1601, Moulins) byla provdaná francouzská královna v letech 1575 – 1589. Náležela k rodu Vaudémont, mladší větvi lotrinského vévodského domu. Narodila se jako hraběcí dcera a náležela k vládnoucí větvi lotrinských vévodů. Již jako batole se stala polovičním sirotkem. Díky podobnosti s Marií Klévskou se provdala za francouzského a polského krále Jindřicha III., kterému však neporodila žádného potomka. Po jeho smrti se uchýlila do ústraní.", "tgt_summary": "Louise of Lorraine (French: Louise de Lorraine) (30 April 1553 – 29 January 1601), was Queen consort of France and briefly Queen consort of Poland and Grand Duchess consort of Lithuania by marriage to Henry III of France. As a Dowager Queen, she also held the title of Duchess of Berry from 1589 until her death.", "id": 2071585} {"src_title": "Gilo", "tgt_title": "Gilo", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Během války za nezávislost umístila egyptská armáda v Gilu své dělostřelectvo a těžce ostřelovala západní Jeruzalém. Pokus o postup na Jeruzalém z Gila byl však v intenzivní bitvě překažen. Kibuc Ramat Rachel severně od Gila celkem třikrát změnil stát, pod který spadal, zatímco Gilo zůstalo po roce 1967 na druhé straně zelené linie. Část zdejších pozemků byla vlastněna židovskými institucemi před válkou za nezávislost, zatímco palestinsko-arabské zdroje tvrdí, že více než 2700 dunamů bylo zkonfiskováno od vesnic Bajt Džalá, Bejt Safafa a Šarafat.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Gilo se nachází na kopci v jihozápadním Jeruzalémě a od Bajt Džaly je oddělen hlubokou roklí. Na východ pod Gilo probíhají dálniční tunely do Guš Ecionu a na sousedním vrcholu se nachází osada Har Gilo. Bejt Safafa a Šarafat se nachází severně od Gilo, zatímco Betlém se nachází směrem na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické Gilo.", "content": "Biblické město Gilo je zmíněno v knize Jozue () a 2. knize Samuelově () Někteří badatelé se domnívají, že biblické Gilo se nacházelo v centrální části hebronské pahorkatiny, zatímco název moderního sídla bylo zvoleno díky blízkosti k Bajt Džale, možná díky zkomolenině názvu Gilo. Město Gilo v jihozápadní části kopcovité země Judy (Joz 15:51) bylo rodištěm Achitofela (Joz 15:51, 2 Sam 15:12) a zároveň i místem kde spáchal sebevraždu (17:23). Biblické Gilo bylo identifikováno s Kurbet Džala, zhruba 11,2 kilometru severně od Hebronu.", "section_level": 1}, {"title": "Status.", "content": "Gilo se nachází za zelenou linií z roku 1967. Podle organizace HonestReporting není Gilo „osadou“ v nejširším významu tohoto termínu a uvádí, že pod termínem osada se představuje „obraz izolované enklávy na Západním břehu.“ Gilo leží uvnitř jeruzalémské městské hranice a je geograficky navazující na sousední židovské čtvrti, které existovaly již před šestidenní válkou. Některá média, jako například The New York Times, The Washington Post, CNN, Associated Press, Boston Globe a CBS News označují Gilo jako „čtvrť.“ V memorandu, kterým vedení CNN instruovalo své reportéry, se uvádí: „zmiňujeme Gilo jako židovskou čtvrť na předměstí Jeruzaléma (…) nezmiňujeme jej jako osadu.“ Někteří reportéři CNN s takovým pokynem vyjádřili nesouhlas, zpravodaj listu \"The Independent\" k tomu řekl, že za rozhodnutím CNN byl tlak židovské lobby. V roce 2011 CNN označuje Gilo nejčastěji za „spornou čtvrť Jeruzaléma“. Vláda Spojených států původně označovala Gilo jako čtvrť, později se ústy ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové odpovědi na konkrétní klasifikování Gila a dalších částí východního Jeruzaléma vyhnula. To však nepovažují za přesné palestinští Arabové a propalestinské organizace. Jiná média, jako například BBC, AFP, Reuters a The Economist popisují Gilo jako „osadu“ ve východním Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Ostřelování.", "content": "V letech 2000 až 2002, během prvních dvou let druhé intifády, bylo zaznamenáno přes 400 případů, kdy bylo Gilo ostřelováno z Bajt Džaly. Přestože je Bajt Džalá převážně křesťanská, byla infiltrována střelci z militantní frakce Fatahu, známé jako Tanzim, kteří se údajně rozmístili při křesťanských domech a kostelech s cílem, že izraelská opětovná palba by mohla poškodit křesťanské stavby. Střelba byla prováděna jak z ručních zbraní tak z minometů. Došlo ke zranění mnoha civilistů a domy směrem k Bajt Džalá utrpěly rozsáhlé poškození, kvůli kterému je museli jejich majitelé opustit. Izraelská vláda nakonec nechala před těmito domy postavit betonovou bariéru. Střelba úplně přestala až po izraelské operaci Obranný štít.", "section_level": 1}, {"title": "Školy a instituce.", "content": "V březnu 2008 bylo v Gilo otevřeno centrum pro autistické děti Bejt ha-Or. Nachází se zde také domov Ilan pro handicapované lidi. V Gilo se nachází celkem 35 synagog. V roce 2009 zavedlo zdejší komunitní centrum, které patří mezi největší v Izraeli, nový hybridní vodní ohřívací systém, který šetří energii a výrazně snižuje znečištění.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Během výstavby Gilo objevili archeologové pod nákupním centrem Rechov Haganenet pevnost a zemědělské nástroje z dob Šalamounova chrámu. Mezi Kanadským kopcem a parkem pak odkryli pozůstatky statku a náhrobků z dob druhého Chrámu. Na různých místech pak byly nalezeny pozůstatky z římského a byzantského období.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Žije zde celkem 40 000 obyvatel, což činí z Gilo jednu z největších jeruzalémských čtvrtí. Podle jiného zdroje je populace nižší, ale s více než 25 000 obyvateli rovněž jde o jedno z nejvýznamnějších sídlišť na okraji města. Plocha této městské části dosahuje 2859 dunamů (2,859 kilometru čtverečního).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gilo (: גילֹה) je izraelské sídlo ve východním Jeruzalémě, považované Organizací spojených národů za osadu, zatímco Izraelem považované za jeruzalémskou čtvrť. Podobně ho často označují americká média.", "tgt_summary": "Gilo () is an Israeli settlement in south-western East Jerusalem, with a population of 30,000, mostly Jewish inhabitants. Although it is located within the Jerusalem Municipality, it is widely considered a settlement, because as one of the five Ring Neighborhoods built by Israel surrounding Jerusalem, it was built on land in the West Bank that was occupied by and effectively annexed to Israel following the 1967 Six-Day War and 1980 Jerusalem Law. The international community regards Israeli settlements illegal under international law, although Israel disputes this. Israel also disputes its designation as a settlement, and it is administered as part of the Jerusalem municipality.", "id": 2440775} {"src_title": "Přírodní zahrada", "tgt_title": "Wildlife garden", "src_document": [{"title": "Další významy pojmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divoká zahrada.", "content": "Přírodní zahrady mohou být také podle přímého překladu z angličtiny nazývány divoké zahrady (\"\"), toto označení se ovšem používá spíše jako poetický ozvláštňující přídech pro přírodní zahradu .", "section_level": 2}, {"title": "Záměna s pojmem organické zemědělství.", "content": "Pod pojmem přírodní zahrady jsou mnohými lidmi vnímány zahrady založené na tzv. organickém zemědělství. Zpravidla pojem přírodní zahrada asociuje představu udržované zahrady ve stylu venkovské zahrady, v kterém jsou důsledně recyklovány odpady a nejsou používány průmyslově vyráběné agrochemikálie. Přírodní zahrady pravděpodobně filosofií navazují na takové formy tzv. venkovské zahrady, které odmítají průmyslová hnojiva a pesticidy – organické zemědělství, ale architektonicky prokazatelně vycházejí spíše ze stylu anglického přírodního parku. S ohledem na zvýšený zájem o ekologii je záměna pojmu organické zemědělství a přírodní zahrada častá. Také ekologické organizace propagující organické zemědělství a další k přírodě vstřícnější formy hospodaření uvádí pod pojmem přírodní zahrada zahrádkářské postupy blízké organickému zemědělství. Je možné se setkat s názorem, že zájem o přírodní zahrady a organické zemědělství mají spíše vysokoškoláci (s teoretickými znalostmi). K pojmu přírodní zahrady a organickému zemědělství naopak konzervativněji přistupují zahrádkáři (majitelé půdy s určitými zkušenostmi, informace bez rozlišení vzdělání).. Nepoužívání agrochemikálií je v přírodní zahradě vhodné, je však asi jedinou styčnou plochou organického zemědělství a přírodních zahrad. Zemědělství má na přírodu a biodiverzitu zpravidla negativní vliv (podle intenzity) a nijak nerozvíjí šance na přežití ohrožených, nebo místně ohrožených druhů. Naopak biodiverzitu (až na výjimky) logicky omezuje.", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie.", "content": "Přírodní zahrady jsou často založeny na vědomém respektu k přírodě, snaze o snížení poškozování životního prostředí a zdravém životním stylu. Krása je vnímána lidmi jako žádoucí podoba, s kterou se ztotožňují podle nějakého vzoru, který je šablonou. Šablona dává předmětu nebo seskupení a vlastnostem předmětů poměrně přesné hranice, vymezené často přísnou logikou. Přírodní zahrada je zahradní úprava, který si za svůj vzor bere skutečná přírodní stanoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátek vývoje přírodních zahrad lze najít v devatenáctém století. První podobné zahrady byly dílem irského zahradníka Williama Robinsona (1838-1935). Sadovnické úpravy s divokými rostlinami byly podpořeny širším zájmem o divoké, přirozeně se vyskytující formy rostlin (skalničky). Ty byly v zahradách ve stylu venkovské zahrady, nebo v úpravách přírodně krajinářského parku pěstovány na vymezeném prostoru. Zahrada tím získala více přírodní, romantičtější charakter. Přírodní zahrada je starý pojem, který se v minulosti používal pro krajinářské celky, jako třeba Lednicko-valtický areál.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické podmínění vzniku slohu přírodní zahrada.", "content": "Zájem o ochranu přírody v této době nebyl moderním trendem. Druhy vyskytující se v tomto typu zahrady byly často spíše exotické než domácí. Dnes bychom tuto zahradu místo do přírodních zahrad zařadili mezi venkovské zahrady, kde je mnohdy také viditelná snaha o přírodní vzhled. Význam přirozené zahrady, která vznikla na koncepci W. Robinsona vychází z pozorování, že prostor pro volně žijící živočichy se podstatně snižuje. Pod tlakem lidské činnosti, narušováním přírodních stanovišť rostl u obyvatelstva i zájem o zachování aspoň připomínky vzhledu zmizelých přirozených stanovišť. Přírodní oblasti mimo urbanizovaná území se stávala stále atraktivnější. Nicméně v regionech světa s vysokou hustotou obyvatelstva, dlouhodobým působením silných antropomorfních vlivů, je často obtížné tato místa nalézt. Venkovské oblasti a okraje měst byly schopny, nebo byly upraveny tak, aby byly schopny uspokojit lidskou potřebu vnímání „přírody“. Člověkem upravená příroda nebo téměř příroda venkova – kulturní ale v představě návštěvníka původní krajina, možná vyhoví estetickým požadavkům části obyvatelstva měst, ale pro obyvatelstvo obeznámené s biologií a vnímavé osoby zpravidla postrádá věrohodnost a působí chudokrevně, neživotně. Příliš často je les hodnocen pouze z ekonomického hlediska (zásahy vážně ohrožená Šumava, devastované Krkonoše) a skládá se z omezeného počtu druhů, v nejhorším případě nepůvodních v lokalitě. Intenzivní zemědělství proměnilo krajinu na obří monokulturu ošetřovanou pesticidy a hnojivy. Mokřady, pustiny, duny, vřesoviště, řeky a jiné nepravidelné nezkrocené skvrny v krajině jsou zničeny, rozdrobeny nebo upraveny na podporu hospodářské činnosti (cestovní ruch, zemědělství, vnitrozemská lodní doprava, odběr vody pro města a oblasti, atd…). Nutnost vytváření přísně chráněných oblastí (přírodních rezervací) následovalo postupně během času ve většině kulturních zemí. Nicméně oblasti těchto rezerv jsou příliš malé na vyrovnání ztráty prostor pro volně žijící živočichy. Navíc jsou tyto oblasti od sebe vzdálené, což snižuje možnosti rozptýlení rostlinných a živočišných populací, a tím možnost zachování genofondu. Po zjištění důležitosti zachování původních druhů pro kulturní rostliny a zejména hospodářská zvířata (šlechtění) se všeobecně zvýšila podpora pro záměr zachování člověku „neužitečných“ přírodních druhů do budoucnosti. Myšlenka ponechat prostor pro přírodní zeleň se tedy původně týká výlučně lidského použití. Přírodní zahrada jako styl podobně jako přírodní parky tedy vznikla z duševní lidské potřeby - estetické potřeby a potřeby vyrovnat se ztrátou původní krajiny a devastací původní přírody a druhů zde přírodních. podobně jako byl vznik slohu Anglický přírodně krajinářský park reakcí na geometrické zahrady. Vytváření přírodní zahrady dokonce může zčásti (bez hlubšího dopadu na biodiverzitu krajiny) potlačovat pocit viny za přeměnu krajiny a ohrožení mnohých rostlinných a živočišných druhů.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura přírodních zahrad.", "content": "Jako v mnoha dalších pravidlech lze v jednotlivých přírodních zahradách a názorech na jejich kvality najít zastánce ortodoxnějších, nebo liberálnějších pravidel. Ortodoxnější zásady jsou zpravidla výhodnější pro přirozenější vzhled - věrohodnost, liberálnější nabízí barevnější a kulturnější prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Cílem přírodní zahrady je mimo jiné poskytnout vhodné prostředí, útočiště pro různé volně žijící živočichy. Přírodní zahrady mohou mít různé typy prostředí. Každé z nich má zvláštní flóru, biotop má vlastnosti komunity.", "section_level": 2}, {"title": "Význam stanoviště v biodiverzitě zahrady.", "content": "Biologická rozmanitost je definována jako množství volně žijících druhů živých organismů v určitém prostředí. Při pohledu na zvýšení biologické rozmanitosti v naší zahradě to není jen vhodná výsadba, která poskytuje úkryt a potravu. Je nutné zvážit širší prostředí a zjistit, které druhy volně žijících živočichů a rostlin na kterém stanovišti převládají a zhodnotit nejen půdní podmínky, ale také mikroklima, které může být individuální pro místní prostředí - jižní svah, nebo údolí potoka. Je vhodné zkusit napodobit výsadbu, která je podobná přirozenému porostu v okolí a které se tedy bude dařit v podobných podmínkách, jaké jsou na jejím přirozeném stanovišti. Jak pomoci tvorům v zahradě bude zřejmé z pozorování přírody v okolí. Když budou napodobeny podmínky, blízké podmínkám některého blízkého lesa, močálu, nebo pásu křovin, zkrátka lokality, která je vytvářena, bude pro živočichy snazší se v zahradě zabydlet.", "section_level": 3}, {"title": "Stromy.", "content": "Společenství se stromy můžou tvořit různá patra vegetace jako například tráva, keře, popínavé dřeviny. Všechna patra mohou být osídlena živočichy. V závislosti na velikosti zahrady je vhodné se více nebo méně zaměřit na různé druhy dřevin, více či méně vysoké.", "section_level": 4}, {"title": "Travnaté porosty.", "content": "V oblastech s dostatkem prostoru je možné travinné porosty udržovat jako stepi s mnoha divokými květinami. Možností u stepních porostů je mnoho. Vegetaci lze kosit v různých obdobích roku, více či méně často, na podporu různých rostlin. Například může být vegetace poměrně krátce kosena na podporu nízkých druhů (např. koniklece, hlaváčky) a poskytovat příležitost lovu pro některé ptáky. Porost ale může být ponechán zcela ladem, což nabízí trvalé přístřeší pro hmyz. Nakonec může být součástí zahrady partie, která každoročně podporuje přirozené a původní letničky.", "section_level": 4}, {"title": "Keřové porosty.", "content": "Často se vyskytují v zahradách jako zajištění, ochrana, tedy plot na jeho hranicí pozemku, ale jejich seskupení také odpovídá okraji lesa a vytváří specifické životní prostředí. Volně rostoucí keře mohou kvést a plodí ovoce, které je činí atraktivní pro hmyz, ptáky a savce. Trnité druhy poskytují dobrý úkryt před predátory (zejména kočkami a psy) pro malá zvířata.", "section_level": 4}, {"title": "Domácí močál.", "content": "Močál, bažina, mokřina, nebo rašeliniště v zahradě může být ideální alternativou k zahradnímu jezírku, zejména pokud se kvůli malým dětem obáváte navštívit rybník. Močály, rašeliniště a mokřiny přilákají všechny druhy volně žijících živočichů a také jsou správným druhem životního prostředí pro některé rostliny. Pro nadšené zahradníky není tak těžké postavit močál, který je mělčí než rybník. Na vytváření močálu, nebo rašeliniště v zahradě je třeba vyvinout mnohem méně úsilí a času, než na zahradní jezírko. Tvorba močálů Při výběru místa je třeba mít na paměti, že většina rostlin, které rostou v močálech vyžaduje přímé slunce nejméně šesti hodin denně (výsluní). Ideální je zvolit přirozeně vlhké a slunné místo pozemku. Mnoho takových zahrad v oblasti, kde jsou časté mokřady působí velmi přirozeně. Vodní nádrže by měly být nejlépe třicet centimetrů hluboké. Mokrá zahrada by měla sestávat z části tvořené vlhkou půdou a z části tvořené rašeliništěm. Rašeliniště v zahradě je vhodné napájet pomocí dešťové vody, pokud je to možné. Voda z vodovodu se nechá stát na pár dní předtím, než bude použita na zavlažení rostlin v rašeliništi, aby chlor z domácího vody mohl vyprchat. Na okraji nádrže lze umístit kameny, staré kusy naplaveného dříví nebo několik zahradních ozdob, aby zahradní rašeliniště působilo hezky. Mokřady a vodní prvky mohou sestávat z více či méně rozsáhlých ploch vody, pramenů, rašelinišť, vlhkých travních porostů. Je třeba zajistit, aby močál nebyl příčinou tonutí zvířat, nebo lidí, nejlépe svažujícími se okraji. Tato oblast může být nejen oázou přírody, ale také umožní přístup suchozemských druhů k vodě. Slouží jako ptačí koupel, ale i zdroj bláta pro stavbu hnízda u některých druhů.", "section_level": 4}, {"title": "Vřesoviště.", "content": "Může být součástí rašeliniště, jeho výhodou jsou nižší nároky na vodu. Vřesy a vřesovce snesou i kratší období sucha.", "section_level": 4}, {"title": "Xerofytní porosty.", "content": "Biotop vhodný pro suchomilné druhy může mít formu štěrkové cesty, skalky, písčité plochy, suché zídky, nebo střešní zahrady. Také může být jednoduše zhotoven ze zdi z cihel nebo kamenů, které nejsou nějakou dobu přemisťovány. Step, polopoušť, písečné přesypy s porostem psamofytů stejně jako louka může také obohatit zahradu. Celek by však vždy měl působit logicky, vyváženě a přirozeně.", "section_level": 3}, {"title": "Výběr rostlin.", "content": "Je vhodné při výběru rostlin přihlédnout k tomu, že divoká zahrada obnovuje přirozené prostředí okolního regionu, tak aby vyhovoval většině původních druhů rostlin. Je vždy vítána vyšší rozmanitost živočišných druhů, což je vnímáno jako \"exotické\". Ve skutečnosti jsou přírodní zahrady úzce spojené s hmyzem a jinými zvířaty v regionu, se kterými se vyvíjela po tisíciletí. Původní rostliny jsou základem potravní pyramidy nebo potravního řetězce. Nejsilnější závislost na původních druzích rostlin je na úrovni hmyzu, zejména u jejich larev. Většina hmyzu bude přitahovat do zahrady ptáky, a tak dále. Souhrnně řečeno, velká rozmanitost původních rostlin podporuje širokou rozmanitost živočišných druhů. Rovnováha mezi škůdci a predátory je také požadována zastánci organického zemědělství a „ekologického zahradnictví“.", "section_level": 2}, {"title": "Nepůvodní rostliny.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Pozitiva pěstování nepůvodních rostlin.", "content": "Podle některých zdrojů může být součástí divoké zahrady určitý počet nepůvodních druhů. Některé z nich produkují velké množství nektaru, semen nebo ovoce, případně velmi brzy nebo velmi pozdě kvetou a tím zajistí delší dobu krmení zvířat. Podle zastánců takových úprav by však neměly představovat většinu rostlin volně žijících v zahradě, ale lze je spíše považovat za bonus. Příklad Slunečnice je původní v Severní Americe, ale je zajímavá pro divokou zahradu kvůli velké produkci osiva, a protože je medonosná rostlina, je podle zastánců takových úprav vhodně jej použít. Omezení: Je třeba rovněž poznamenat, že problémem může být výběrkultivaru (to znamená, pěstovaných odrůd). Kultivar je výsledkem „zlepšování“ druhu které podle téhož zdroje zpravidla ovlivní vlastnosti rostliny pro hmyz a jiné živočichy nežádoucím způsobem.", "section_level": 4}, {"title": "Zápory pěstování nepůvodních rostlin.", "content": "Nepůvodní rostliny mohou podle známých informací potlačovat původní druhy (například porost slunečnice potlačuje nižší rostliny, z nichž některé mohou být i pastvou larev hmyzu) a vytvářet zbytečně nerovnovážné stavy v ekosystému preferencemi některých živočišných druhů, ale i agresivně alelopaticky působit na okolí. V některých případech mohou být nepůvodní rostliny toxické pro původní druhy živočichů, nebo dokonce invazivní. Přírodní zahrada s nepůvodními druhy, pěstovanými pro delší kvetení a větší semena by pak byla jen krmelec pro králíky, včely a ptáky a bylo by zbytečné rozvíjet ji směrem ke skutečné přírodě. Naopak je vhodnější ji osídlit už domestikovanými druhy a vytvořit nějakou hezkou formu venkovské zahrady, nebo malé zoo.", "section_level": 4}, {"title": "Stavební prvky.", "content": "Přírodní zahrada by svou koncepcí měla působit malebně a přírodně, stavební prvky by optimálně měly být kryty porostem nebo popínavými rostlinami. Oplocení přírodní zahrady lze nahradit, jestliže nám to okolnosti dovolí, skupinami stromů a keřů nebo příkopy. Můžeme také zahradu oplotit a oplocení maskovat valem stejně jako v anglickém přírodně krajinářském parku. Je vhodné využít kvetoucí rostliny, které jsou součástí biotopu, jenž se pokoušíme napodobit. V tomto typu zahrady není vhodné pěstovat šlechtěné rostliny s příliš pestrými či velkými květy ani vysazovat rostliny do záhonů. Přírodní zahrady nemívají cesty ani cestičky, a pokud ano, jen několik málo nezbytných účelových komunikací. Do zahrady je vhodné umístit drobné stavby k odpočinku a relaxaci. Stavby lze zhotovit z přírodních nebo nahrubo opracovaných materiálů, aby odpovídaly celkovému duchu zahrady. V přírodní zahradě vyniknou výtvory ve stylu land art (earth art).", "section_level": 3}, {"title": "Vertikální prostor.", "content": "Lidé mají sklon myslet na velikost své zahrady s ohledem na její délku a šířku a často zapomínají myslet 'vertikálně'. Přitom by jim unikla příležitost ke zvýšení biodiverzity. Například popínavé rostliny. Holé zdi na vnější části domu můžou být porostlé popínavými dřevinami, jako je břečťan, psí víno, nebo zimolez. Výsadbou těchto druhů rostlin, ale i těch druhů, které používají opory, jako je například treláž, budou vnější stěny domu vypadat esteticky příjemné, ale budou také přitahovat hmyz a ptáky. Lze také popnout stromy, které umožní větší využití volného místa na větvích stromů. Není ovšem vhodné využít takto stromů, které jsou živé a které chceme zachovat. Mnohé popínavé dřeviny živé stromy brzy udusí.", "section_level": 2}, {"title": "Výsadba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Filosofické postupy při výsadbě rostlin.", "content": "Pokud jde o výsadbu rostlin, existují na počátku dva filozofické směry ohledně zakládání přírodní zahrady. Filosofie přirozeného vývoje zdůrazňuje ponechání zahrady přirozenému vývoji a vyčkání na planě rostoucí rostliny, které případně upravuje (nebo ne). Tato metoda nezasahuje do vývoje zahrady výsevy semen v zahradě. Výhodou je, že rostliny které zde rostou, jsou dokonale přizpůsobeny podmínkám v této oblasti. Další filosofický směr je agresivně intervenční. Rostliny přímo vysévá, nebo vysazuje při zachování přirozené flóry. Výhodou je, že umožňuje výsadbu planě rostoucích rostlin, které jsou již přítomny v bezprostředním okolí a u kterých je pravděpodobnost, že by se přirozeně nevyskytly v zahradě jen velmi malá nebo nulová.", "section_level": 3}, {"title": "Zdroje rostlin.", "content": "Chcete-li získat sazenice a semena divokých rostlin, existuje několik řešení. Můžeme najít jako zdroj semennou rostlinu místního původu nebo použít semena z jiné přírodní zahrady, kde často mají semena nebo rostliny v přebytku. Upozornění: u některých chráněných druhů je odebrání jakékoli části rostliny zakázáno. Konečně, jestliže zahrada má být kompletně vysázena, můžeme sbírat všechny rostliny z vybrané plochy, která je jinak například určená k stavebním účelům. Některé původní druhy rostlin jsou pěstovány jako okrasné rostliny a lze je takto získat. Před koupí ale i před výsadbou rostlin je vhodné zjistit její vlastnosti. Stejně tak je vhodné zabránit invazi plevelů , které jsou nepůvodní v lokalitě a nebo biotopu, který vytváříme a které by zahradu mohly poničit.", "section_level": 3}, {"title": "Zvířata.", "content": "Pro zvířata je heslo jednoduché - vyčkat na osídlení zahrady. Některá zvířata mohou značně změnit ekologickou rovnováhu a ovlivňují biologickou rozmanitost, a je tedy zcela nedoporučeno je vysazovat (např.ryby a kachny. Pokud je zahrada vhodná pro některé druhy, usadí se zde samy, pokud je kočky a psi nechají na pokoji. Přilákání volně žijících živočichů úpravami je možné: záhony květin bohatými na nektar, plody slunečnic a jiných rostlin s velkými semeny oblíbenými u ptáků, krmítky a krmením v zimě, hnízdícími budkami pro různé druhy ptáků, a stavebními materiály pro hnízda (bláto, zbytky vlněných látek), přístřešky ježek. Zahradník může také zvýšit množství prostředí, která přispívají k rozmanitosti přírody: staré zbytky dřeva, listy, kameny, svazky dutých stonků, suché svahy, mokřady. Když je zahrada obklopená zdmi, mohou být pokryty popínavými rostlinami. Mnoho kompostů je domovem drobných zvířat a slouží jako úkryt pro hmyz.", "section_level": 3}, {"title": "Údržba.", "content": "Pojem přírodní zahrada se může jevit jako rozpor, (zahradní areál je navržen, obhospodařován), na rozdíl od přírody, kde člověk nezasahuje. Nicméně, jestliže je nutné zachovat rozmanitost prostředí, pak je nezbytné, stejně jako to, co se děje v některých přírodních rezervacích, provádět úpravy. V opačném případě by zahrada již neobsahovala takovou druhovou rozmanitost, po určité době by zde mohl převládnout omezený počet dominantních druhů. Údržba rovněž udržuje obytný prostor pro uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Použití agrochemikálií.", "content": "Tvůrci přírodních zahrad preferují jako základní pravidlo nepoužívání pesticidů. Přesto lze například doporučit, zejména v případě přemnožení nebezpečných plevelů a dřevin několik druhů selektivních herbicidů a arboricidů, které v nezbytném případě, při správném a zejména omezeném použití nenaruší funkci zahrady a naopak pomohou udržet její podstatné rysy (biodiverzitu). Tvůrci koncepce přírodních zahrad považují za vhodnější zvážit zda masivní útok patogenů není příznakem nerovnováhy, která se takto opravuje. Rostlina která má příliš málo světla, nebo má nedostatečnou výživu hyne. Rostlina, která v přírodní zahradě hyne, na toto stanoviště zřejmě nepatří. Nahradí ji rostlina, která na stanovišti lépe přežije. Tato zásada je logická a odůvodněná. Invazivní rostliny jsou ovšem hrozbou přírodním druhům i na jejich původních a přirozených stanovištích. Zásah v případě vážného nebezpečí je tedy spíše záležitostí filosofie majitele zahrady. I v klasickém zemědělství se pesticidy používají při překročení mezní hranice výskytu patogena a zvážení hrozící škody. Pokud je v přírodní zahradě kosen trávník a vyřezávány nálety, nejde o přirozený vývoj prostředí. V případě nezbytného potlačení nebezpečných invazivních dřevin, jako je například pajasan žláznatý (Ailanthus altissima) nebo javor jasanolistý (Acer negundo), je vynikajícím a ekologicky málo nebezpečným přípravkem Garlon.", "section_level": 2}, {"title": "Některá uznávaná pravidla.", "content": "Koncepce přírodních zahrad považuje obecně za vhodnější použít mechanické nástroje, tiché a měkčí než elektrické nástroje a ekologičtější než stroje poháněné ropnými produkty. Posekání trávy kosou, nebo srpem ponechává šanci na přežití hmyzu, který by byl podrcen v sekačce. Účelem údržby není důkladně vyčistit zahradu. Je vhodné ponechat dostatek přístřeší pro malá zvířata. Je lepší odstranit suchou nať až na jaře, takže může sloužit jako úkryt pro hmyz během období zimy. Je vhodné udržet mrtvé a duté stromy, za předpokladu, že tyto nepředstavují riziko. Mohou sloužit jako přístřešek pro zvířata (někteří ptáci, veverky, netopýři). V malé zahradě osázené nevhodnými dřevinami je nutný řez keřů (proto je vhodné předem zvolit vhodné keře). Řez je nezbytně nutné provádět mimo období hnízdění ptáků. Údržba pravidelně koseného trávníku (který není přirozenou součástí žádného známého přirozeného prostředí a neměl by být součástí zahrady) vyžaduje pravidelnou údržbu a nastavení ostří dostatečně vysoko (asi 8 cm). Pro podpoření jarních rostlin (cibulovin) v travnatých porostech zahrady je vhodné kosit trávu pravidelně až od konce června. Mají-li být podpořeny stepní rostliny kvetoucí v létě, bude vhodné sekat travnaté porosty až do konce září, ale může být tráva kosena až do června, kdy potřebujeme travnatou plochu na sportoviště a k slunění.", "section_level": 2}, {"title": "Popularizace přírodní zahrady.", "content": "Velkým nedostatkem popularizátorů přírodní zahrady je nízká úroveň znalostí. Neznalosti základních metod, vlastností rostlin a nedostatek praktických zkušeností je pak zřejmě největší překážkou založení skutečně fungující přírodní zahrady. Neznalosti, jak to tak bývá, jsou vyváženy velkým nadšením pro věc. Chyby zanícených propagandistů, nebo úmyslné neobjektivní výpovědi mají vliv na úspěšnost pěstitelů a následně důvěru v schopnost přírodní zahrady jako přirozeně životaschopného celku.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Kromě ochrany přírody a biologické rozmanitosti má divoká zahrada další pozitivní aspekty. Divoká zahrada je i ekologická a ekonomická zahrada. Nepoužívání pesticidů, chemických hnojiv a zavlažování je zahradě přátelské a neznečišťuje vodní zdroje. Šetrné použití sekačky a nůžek na živé ploty je přínosem pro snížení hluku ve čtvrti a úspor energie. Cena původních druhů je relativně nízká, a to zejména v případě pěstování semen, řízků a jejich výměnou s jinými zahrádkáři. Divoká zahrada je podle některých informací také ideálním místem pro zelinářskou zahradu nebo sad. Faktem je, že málokterý původní druh rostlin lze použít jako ovocnou dřevinu nebo zeleninu. Skutečná ekologická rovnováha v zahradě (žádné onemocnění, různí predátoři) je výhodná pro plodiny. Je zbytečné používání pesticidů. Přítomnost mnoha hmyzích opylovačů je podle propagátorů přírodní zahrady také základem zajištění bohaté sklizně ovoce a zeleniny bez agrochemikálií. Pokud by však toto tvrzení bylo tak široce pravdivé, velkovýrobci by dávno vyráběli ovoce bez hnojiv a pesticidů. Tento koncept zahrady je ideální pro lidi, kteří nechtějí trávit příliš mnoho času prací na zahradě, ale raději pozorují organismy, které se zde vyvíjejí. A konečně, divoká zahrada pomáhá seznámit se s vzácnými rostlinami v zahradách a přírodě, pokud se přirozeně vyskytují v regionu, a umožní pozorovat volně žijící zvěř. Tato zahrada láká ptáky a hmyz, což oslovuje mnoho majitelů zahrady.", "section_level": 2}, {"title": "Architekti a propagátoři.", "content": "William Robinson (5.7.1838 – 17.5.1935) Jeho nejčtenější kniha byla Divoká zahrada, která mu získala pověst a dovolila mu založit časopis Zahrada a Anglická květinová zahrada 1883, který byl revidován jeho celoživotní přítelkyní Gertrude Jekyll. S G. Jekyll William Robinson udržoval úzké přátelství a profesní spolupráci více než 50 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přírodní zahrada je lidmi užívaná a upravená plocha sloužící především jako dekorace. Svým vzhledem se pokouší přiblížit přírodnímu a přirozenému vzhledu přírodního stanoviště před zásahem člověka. Tvoří ji jeden, nebo více zahradních úprav, jejichž výsadby a terénní úpravy odpovídají biotopům, které jsou v přírodě přirozené. V místních podmínkách může napodobovat původní biotop, nebo uměle vytváří nové nepůvodní, ale jinde se přirozeně vyskytující společenstvo. Významným rozdílem skutečných přírodních zahrad oproti jiným zahradním úpravám je nízká pracnost údržby. V ekologicky zaměřených komunitách přírodní zahrady slouží dalším účelům, jako je například recyklace odpadu. Cílem úmyslné tvorby takové zahrady, nebo parku s podobnými úpravami je zpravidla vytvořit prostředí které odpovídá filosofii majitele. Vedlejším účinkem je možné zlepšení stavu přírody v místě. Někdy může přírodní zahrada sloužit i k výukovým účelům. Napodobováním přirozeného přírodního prostředí (biotopu) může poskytovat možnost zachování společenstev původních rostlinných druhů, vývinu a rozmnožování volně žijících živočichů. Některé přírodní zahrady plní účel nejen dekorační, ale i rekreační. Úpravy zahradní architektury v zahradě, mohou být prováděny podle zásad sadovnické tvorby.", "tgt_summary": "A wildlife garden (or wild garden) is an environment created by a gardener that serves as a sustainable haven for surrounding wildlife. Wildlife gardens contain a variety of habitats that cater to native and local plants, birds, amphibians, reptiles, insects, mammals and so on. Establishing a garden that emulates the environment before the residence was built and/or renders the garden similar to intact wild areas nearby (rewilding) will allow natural systems to interact and establish an equilibrium, ultimately minimizing the need for gardener maintenance and intervention. Wildlife gardens can also play an essential role in biological pest control, and also promote biodiversity, native plantings, and generally benefit the wider environment.", "id": 1922055} {"src_title": "Gabriel (střela)", "tgt_title": "Gabriel (missile)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj střely Gabriel pro izraelské vojenské námořnictvo začal v roce 1962. První model Mk.I byl poprvé nasazen v roce 1973 během jomkipurské války. Jednalo se o střelu s poloaktivním radiolokačním naváděním, která jako první sériově vyráběná protilodní střela implementovala režim \"sea-skimming\". Po zachycení cíle střela sestoupila do letové hladiny 4,5 až 6 metrů nad vodou, což ztěžovalo její odhalení a tím pádem zkracovalo dobu poskytnutou nepříteli na provedení protiopatření. Nesla poměrně velkou bojovou hlavici – z 430 kg celkové hmotnosti střely připadalo na hlavici až 150 kg, přičemž samotná trhavina vážila 70 kg. Jednou z jejich nevýhod ale byla malá zásoba paliva, takže dostřel nepřesahoval 20 kilometrů. To bylo při srovnání se sovětskými střelami P-15 Termit (kód NATO: SS-N-2 Styx), jimiž byly vybaveny egyptské a syrské raketové čluny (také sovětské výroby), málo. Úspěchy střel Gabriel Mk.I během jomkipurské války (viz bitva u Latakie a bitva u Baltimu) je proto třeba připsat nepřipravenosti protivníka a úspěšným vlastním rušícím prostředkům, které umožnili izraelským člunům uniknout nepřátelským střelám a přiblížit ze na dostřel vlastních střel. Vylepšený Gabriel Mk.2 byl zaveden do výzbroje pravděpodobně v roce 1976. Dolet stoupl na 36 kilometrů, hlavice byla posílena na 522 kg a vylepšeno bylo i navádění. Výška letu nad hladinou ve finální fázi byla snížena na 2,5 až 3,5 metru. Generace Gabriel III a Gabriel III A/S doznaly výrazných zlepšení. Z letounů vypouštěná střela Gabriel III A/S má dostřel přes 60 kilometrů. Obě verze generace Gabriel III využívají v současnosti široce používaný mód „vystřel a zapomeň“ (anglicky: \"fire and forget\"). Z letounů vypouštěné střely Gabriel letí tak nízko, že je pro nepřátelské cíle extrémně těžké střely odhalit a včas jim čelit. Nová dalekonosná proudová verze střely Gabriel (Gabriel IV) má dostřel 200 kilometrů a Israel Aerospace Industries údajně pracuje na nové generaci Gabriel V (Advanced Naval Attack Missile), s pokročilým aktivním radarovým vyhledávačem. Starší modely střel Gabriel používá Chile, Ekvádor, Izrael, Mexiko, Jihoafrická republika, Srí Lanka, Keňa a další země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel (: גבריאל) je izraelská protilodní střela létající nad hladinou moře (: \"sea-skimming missile\"), v Jihoafrickém námořnictvu známá pod kódovým označením Škorpion.", "tgt_summary": "Gabriel missiles, created by Israel Aerospace Industries, are a range of anti-ship missiles that use the technique of sea skimming, created in response to an attack on an Israeli warship in 1967. The Mark IV version was in service with the Israeli Navy while other versions are in service with navies around the world.", "id": 1347381} {"src_title": "Želva stepní", "tgt_title": "Russian tortoise", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Želvu stepní lze identifikovat podle takřka okrouhlého a na vrcholu plochého karapaxu. Dalším typickým znakem je písková barva karapaxu s výraznými černými znaky. Samička dorůstá asi 20 cm, sameček 16 cm. Její hmotnosti může být až 2 kg. Samička je oproti samci větší a má kratší ocas. Oproti balkánským želvám jako jsou želva zelenavá (\"Testudo hermanni\") a želva žlutohnědá (\"Testudo graeca\") je širší a plošší, zbarvení karapaxu je světlejší a na předních končetinách má pouze čtyři prsty s drápky (balkánské druhy pět prstů). Je aktivní ve dne, je velmi čilá, výborně hrabe a dosti obratně šplhá. Samci jsou agresivní vůči samcům jiných druhů želv, i v případě, že jsou třikrát větší. Od balkánských druhů se liší i způsobem života. Je aktivnější při nižších teplotách, odolnější vůči rachitidě a mnohem lépe hrabe. V přírodě hrabe podzemní chodby dlouhé až 12 m, proto musí být její venkovní výběh dobře zajištěn proti podhrabání.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Patří mezi býložravce, hlavní potravou této želvy jsou tedy rostliny (takřka výhradně listy, plody a květy), například listy smetanky lékařské, sušené byliny, salát, jablka, jahody, jetel, jitrocel, růže, meloun, nejrůznější druhy pícnin, ale také i hmyz. Čím je strava pestřejší, tím lépe, kvůli potřebným vitamínům a minerálům.", "section_level": 1}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Samečkovy námluvy se projevují kýváním hlavou a kroužením okolo samičky. Když samečkovi samička přestane utíkat, nastane páření. Pohlavní dospělosti dosahují tyto želvy mezi osmým a desátým rokem. Samice snáší vejce na přelomu května a června často po jednom s přestávkami dlouhými i několik dnů. Vejce jsou velká 4–5 x 2,5–3,5 cm. Snáší 2 až 8 vajec do předem vyhloubené jamky. Mláďata se líhnou po 80–110 dnech, zůstanou tedy spát v zemi a vylézají až následující jaro.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pochází z Asie. Je nejodolnějším druhem suchozemské želvy, její nejsevernější přirozený výskyt je v Novokujbyševsku, v Rusku na Volze. Obývá oblast na východ od Kaspického moře, státy Írán, Afghánistán, Kazachstán, Turkmenistán a Pákistán, kde žije v pohořích a pouštích. Přirozeným prostředím jsou pro ni volné stepi místy s kamením, se suchou jílovitou a písčitou půdou a řídkými porosty trávy a keřů. Místa, kde je mnoho slunce a jen občasný stín. Je to vysloveně pouštní želva, která nesnáší vlhko a chladno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Želva stepní (\"Testudo horsfieldii\"), též želva čtyřprstá, patří k často chovaným druhům želv. Její domov leží na západním okraji Asie.", "tgt_summary": "The Russian tortoise (\"Agrionemys horsfieldii\"), also commonly known as the Afghan tortoise, the Central Asian tortoise, Horsfield's tortoise, four-clawed tortoise, and the (Russian) steppe tortoise, is a threatened species of tortoise in the family Testudinidae. The species is endemic to Central Asia. Human activities in its native habitat contribute to its threatened status.", "id": 834684} {"src_title": "Flogging Molly", "tgt_title": "Flogging Molly", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kapelu založil Irský rodák Dave King společně s kytaristou Tedem Huttem, baskytaristou Jeffem Petersem a houslistkou Bridget Regan. Společně napsali a nacvičili první písničky jako \"Black Friday Rule\" nebo \"Devils Dance Floor\". Flogging Molly hrála každé pondělí v irském baru \"Molly Mallone's\". Ted Hutt a Jeff Peters však kapelu časem opustili, protože jejich původní kapela dostala nabídku k natočení alba. Dave a Bridget pak hledali nové členy kapely a vznikla současná formace Flogging Molly. Během turné k albu \"Float\" se Dave oženil s Bridget na skromném obřadu v Tokiu. V roce 2007 opustil kapelu akordeonista Matthew Hensley, aby se mohl více věnovat svému osmiletému synovi. Matt sám mluvil spíše o tom, že nebude s kapelou jezdit na turné. Nyní již však s kapelou opět hraje a na turné jezdí také.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Název vychází ze jména baru, ve kterém kapela hrávala ve svých začátcích. Frontman Dave King kdysi v rozhovoru pro magazín \"Kerrang!\" řekl, že kapela měla pocit, jako kdyby svůj domovský bar každé pondělí \"mrskala - (anglické \"to flog\" - mrskat)\" svou energickou hudbou.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Flogging Molly se může chlubit naprosto specifickým hudebním projevem. Frontman Dave King říká: \"\"Kdybychom neměli mandolinu, akordeon, housle a flétnu, byl by to punk rock. Kdybychom neměli kytaru, baskytaru a bubny, byla by to tradiční irská hudba.“\" Hudba kapely je velice melodická, takže je snadné na ni tancovat, zároveň kombinuje živé irské melodie s energií a divokostí punku a chytrými poetickými texty. Jejich hudba je ovlivněna především kapelami a interprety jako jsou The Dubliners, Horslips, Johnny Cash, a The Clash. Celkově se jejich písničky pohybují od \"pirátských\", jako je \"Salty Dog\", \"Cruel Mistress\", nebo \"Seven Deadly Sins\", přes drzé \"What's Left of the Flag\", \"Drunken Lullabies\", nebo \"Rebels of the Sacred Heart\" až k poměrně melancholickým skladbám, jako \"Far Away Boys\", \"The Sun Never Shines (On Closed Doors)\", či \"Float\". Texty se obvykle zabývají tématy jako je Irsko a irská historie, alkohol, politika, láska, smrt nebo Katolická církev. Písničky \"What's Left of the Flag\" a \"The Likes of You Again\" byly napsány jako pocta otci Davea Kinga, který zemřel během Kingova dětství Pro kapelu je také charakteristická divokost živých vystoupení, její projev na pódiu je spontánní a koncert od koncertu se hrají písničky trošku jinak. Dave King také s oblibou prokládá vystoupení krátkými proslovy, vtípky a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flogging Molly je sedmičlenná hudební skupina zformovaná v Los Angeles. V hudbě Flogging Molly se snoubí energický punk rock a tradiční irské melodie. Flogging Molly spolupracuje s hudebním vydavatelstvím SideOneDummy Records.", "tgt_summary": "Flogging Molly is an Irish–American seven-piece Celtic punk band formed in Dublin in 1997. Led by Irish vocalist Dave King, formerly of the hard rock band Fastway. They are signed to their own record label, Borstal Beat Records.", "id": 2034549} {"src_title": "Opatství Nejsvětější Trojice v Cava de' Tirreni", "tgt_title": "La Trinità della Cava", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1011: Založení Svatým Alferiem.", "content": "Zakladatel opatství byl Svatý Alferius, šlechtic ze Salerna, který se v roce 1011 uchýlil do jeskyně \"Arsiccia\", aby zde žil poustevnický život. To vzbudilo pozornost ze strany jeho stoupenců a ti ho pak přiměli, aby zde postavil malý klášter, na jehož základech stojí dnešní opatství. Svatý Alferius zemřel v pokročilém věku 12. dubna 1050.", "section_level": 2}, {"title": "11.–13. století: Svatí opati.", "content": "První tři století existence kláštera byly nádherné a plné svatosti. První čtyři opati byli církví svatořečeni (\"Alferius, Lev, Petr a Costabile\"), dalších osm bylo blahoslavených (\"Simeone, Falcone, Marino, Benincasa, Petr II., Balsamo, Leonardo a Lev II.\"). Mezi těmito jmény vyniká především \"Svatý Petr I.\", synovec Alferia, který opatství významně rozšířil a založil mnišskou kongregaci, Ordo Cavensis, do které patří stovky kostelů a klášterů v celé jižní Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "14.–15. století: Úpadek.", "content": "14. století představuje pro město Cava de' Tirreni období, ve kterém se soustředilo spíše na péči o světské statky a umělecká díla. To mělo velký dopad na opatství. V roce 1394 udělil papež Bonifác IX. Cavě titul města, a povýšil ho na autonomní diecézi s vlastním biskupem, který však musel mít sídlo v Opatství Nejsvětější trojice, jehož kostel byl potom prohlášen katedrálou nové diecéze. Klášter už mimoto neměl být řízen opatem, ale priorem. Další obrat nastane v roce 1431, kdy byl opat \"Angelotto Fusco\" jmenován kardinálem, chtěl si však udržet příjem z opatství a diecéze ve městě Cava de' Tirreni. Tím začíná pro opatství období velkého úpadku, kdy je řízeno na dálku prostřednictvím důvěrníků.", "section_level": 2}, {"title": "15.–18. století: Znovuzrození.", "content": "Situace se vyřešila, když poslední z těchto opatů - karidálů připojil opatství ke \"Kongregaci svaté Giustiny\" v Padově. Reforma už nevsazovala do čela opatství kardinála ani biskupa, ale opata, který obnovil klášterní disciplínu a studium věd a umění. Během 16.–18. století byly v opatství provedeny také četné architektonické změny. Opat \"Giulio De Palma\" nechal zrekonstruovat mimo jiné i archiv s asi 15 000 pergameny z 8.–9. století a knihovnu, která uchovává mimo jiné i vzácné rukopisy a prvotisky.", "section_level": 2}, {"title": "19.–20. století: Zákazy.", "content": "Dne 7. června 1867 bylo opatství prohlášeno za národní památku a svěřeno do ochrany na určitou dobu komunitě mnichů, čímž se zachránilo od zničení tak, jak se to v této době stalo mnohým italským opatstvím. Od roku 1979 spravuje opatství diecézi, 4 farnosti a také svatyně v okolí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opatství Nejsvětější trojice v Cava de' Tirreni (italsky \"Abbazia territoriale della Santissima Trinità di Cava de' Tirreni\", latinsky \"Territorialis Abbatia Ssmae Trinitatis Cavensis\") je opatství mnichů benediktinů. Bylo založeno v 11. století a povýšeno na územní opatství v roce 1394. Nachází se asi 3 km od města Cava de' Tirreni a nedaleko Amalfinského pobřeží. Diecéze (resp. územní opatství) zahrnuje město Cava de' Tirreni. Člení se na 4 farnosti.", "tgt_summary": "La Trinità della Cava (), commonly known as Badia di Cava, is a Benedictine territorial abbey located near Cava de' Tirreni, in the province of Salerno, southern Italy. It stands in a gorge of the Finestre Hills.", "id": 2208619} {"src_title": "Hermann Balck", "tgt_title": "Hermann Balck", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Narodil se 7. prosince roku 1893 v pruském městě Gdaňsk jako syn armádního důstojníka, držitele vysoce ceněného pruského řádu Pour le Mérite a pozdějšího generálporučíka Wilhelma Balcka. Po dokončení vzdělání vstoupil ke konci března roku 1913 do německé císařské armády a byl zařazen jako starší vojín (\"Oberjäger\") k 2. rotě od 10. praporu myslivců (\"Jäger-Battalion Nr. 10\") v dolnosaském městě Goslar. Avšak v dubnu se nechal zapsat do důstojnického kurzu a na počátku následujícího roku nastoupil na vojenskou školu v Hannoveru. V srpnu roku 1914 vojenskou školu úspěšně dokončil a vrátil se zpět ke svému domovskému 10. praporu myslivců jako nově povýšený poručík (\"Leutnant\"). Zároveň byl jmenován do funkce velitele čety u své 2. roty. Ve funkci velitele čety však nezůstal dlouho, neboť necelý týden po jmenování do funkce byl jmenován dočasným pobočníkem velitele praporu. Jeho jednotka byla odvelena na západní frontu a zapojila se do těžkých bojů na řece Sommě. Zde byl také ke konci srpna téhož roku lehce raněn do pravé paže, ale rozhodl se zůstat u jednotky. Za statečnost v boji byl následně během října vyznamenán pruským železným křížem II. třídy a královským bavorským záslužným křížem s meči. Během těžkých bojů byl ke konci října opět raněn a to tentokrát, když byl raněn do zad, do levého ucha a střepinou granátu do levého stehna. V souvislosti s tím byl vyznamenán pruským železným křížem I. třídy a královským bavorským záslužným řádem IV. třídy s meči, ale ze svých zranění se musel léčit až do počátku února následujícího roku. Po zotavení byl zařazen k 22. záložnímu praporu myslivců (\"Reserve-Jäger-Battalion Nr. 22\" ) a s jednotkou byl následně odvelen na východní frontu a zúčastnil se bojů poblíž města Lvov. Ovšem ke konci června téhož roku byl opět raněn a to tentokrát do pravého ramene. Zranění nebylo tak vážné a tak se z něj zotavoval u záložního praporu od svého domovského 10. praporu myslivců. V polovině září stejného roku byl jmenován velitelem 4. roty u 22. záložního praporu myslivců (\"Reserve-Jäger-Battalion Nr. 22\" ) s níž se probojoval až za ruské linie a podařilo se mu zničit předsunutou nepřátelskou rotu.", "section_level": 1}, {"title": "2. světová válka.", "content": "V roce 1922 vstoupil do Reichswehru a zde byl přiřazen k 18. Reiter-Regiment a 1.5.1924 byl povýšen dohodnosti Oberleutnant. Následně nastoupil na školení pro důstojníky generálního štábu. Na počátku války byl jako Oberleutnant v Oberkommando des Heeres. Jako velitel Schützenregimentu se zúčastnil války na západní frontě (květen/červen 1940) následně byl na rok převelen do Oberkommando des Heeres. V létě 1942 byl povýšen do hodnosti generálmajor a velel 11. tankové divizi na východní frontě. V roce 1943 byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppe a velel XXXX. Panzerkorpsu. V srpnu velel krátce 4. tankové armádě a v září byl převelen na západní frontu. Zde převzal velení po Johannesi Blaskowitzovi u skupiny armád G v Alsasku. Poté, co se mu nepodařilo zastavit postup Američanů pod velením George S. Pattona, byl převelen na východní frontu.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Balck byl válečným vězněm a v zajetí zůstal až do roku 1947. Odmítl účast na studii o válce pod vedením US Army Historical Division. Po svém propuštění našel Balck zaměstnání ve skladu. V roce 1948 byl zatčen z podezření pro vraždu kvůli popravě důstojníka dělostřelectva, podplukovníka Johanna Schottkeho. Zmíněný incident se udál když Balck sloužil jako velitel Armádní skuipy G na západní frontě. Dne 28. listopadu 1944 u Saabrückenu Schottkeho jednotka nezvládla provést rozkaz pro vedení podpůprné dělostřelecké palby do určené oblasti. Podplukovník Schottke byl následně nalezen ve stavu opilosti ve službě. Balck vynesl okamžitý rozdsudek a Schottke byl zastřelen. Rozsudek a poprava byly provedeny bez řádného vojenského soudu. Balck byl následně (1948) shledán vinným a odsouzen k třem letům bezpodmínečně. Po odpykání poloviny trestu byl propuštěn. Na přelomu 70. a 80. let se Balck spojil s Friedrichem von Mellentihen pro účast na sérii seminářů a panelových diskuzí s vyšším velením NATO na US Army War College v Carlisle v Pennyslvánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Otto Hermann Balck (7. prosince 1893 – 29. listopadu 1982) byl veterán první světové války a pozdější generál německé armády za druhé světové války v hodnosti General der Panzertruppe (\"Generál tankových jednotek\"). Mimo jiné byl i držitelem mnoha vojenských vyznamenání, včetně vysoce ceněného Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a diamanty.", "tgt_summary": "Georg Otto Hermann Balck (7 December 1893 – 29 November 1982) was a highly decorated officer of the German Army who served in both World War I and World War II, rising to the rank of General der Panzertruppe.", "id": 1743178} {"src_title": "Alina Kabajevová", "tgt_title": "Alina Kabaeva", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Taškentu otci tatarské národnosti a ruské matce. S moderní gymnastikou začala v roce 1987, ve věku 4 let. První trenérkou se stala A. Malkinová. Otec hrál závodně fotbal a rodina se s ním stěhovala po území Uzbekistánu, Kazachstánu a Ruska. Nejdříve jí trenéři nedávali mnoho šancí na úspěšnou kariéru, protože měla na moderní gymnastiku příliš robustní postavu a nebyla „hezká“. V mládí se přestěhovala do Ruska, kde jí matka představila šéftrenérce reprezentace Irině Vinerové, které se okamžitě zalíbila. Poté začala u Vinerové trénovat a dostavily se první úspěchy ve formě vyhraných závodů. Na mezinárodní scéně debutovala v roce 1996. V patnácti letech v roce 1998 vyhrála první titul mistryně Evropy (Portugalsko). O rok později vítězství zopakovala a přidala ještě titul mistryně světa z Ósaky (Japonsko). Na mistrovství Evropy v Budapešti 2003 získala celkem čtyři zlaté medaile, jedno stříbro a jeden bronz. Na Letních olympijských hrách 2000 v Sydney byla favoritkou na vítězství ve všech disciplínách, ale kvůli chybě v jinak výjimečném vystoupení, poté, co ztratila obruč, pro kterou musela vyběhnout mimo vymezené závodní území, se umístila celkově na třetím místě s bodovým ziskem 39,466 (švihadlo 9,925, obruč 9,641, míč 9,950, stuha 9,950). Na Hrách dobré vůle konaných v roce 2001 v Brisbane získala zlato ve třech disciplínách – míči, kuželech a švihadlu, stříbrnou medaili pak ve víceboji a obruči. Přesto jí medaile nezůstaly, protože byla spolu s týmovou kolegyní Irinou Čačinovou pozitivně testována na zakázané sulfonamidové diuretikum furosemid (ATC C03). Výsledky z Her dobré vůle a také z mistrovství světa v Madridu 2001 byly těmto ruským gymnastkám anulovány. Ukrajinka Tamara Jerofejevová se tak dodatečně stala mistryní světa. Na Letních olympijských hrách 2004 v Athénách vyhrála ve víceboji jednotlivkyň s celkovým ziskem 108,400 bodů (obruč 26,800, míč 27,350, kužely 27,150, stuha 27,100), stříbro si odvezla její kolegyně Irina Čačinová. V říjnu 2004 oznámila ukončení aktivní kariéry. Nicméně v červnu 2005 ruská šéftrenérka Irina Vinerová připustila možnost jejího návratu. Gymnastka se pak objevila v reprezentačním týmu na přátelském střetnutí Rusko–Itálie v Janově, které se uskutečnilo 10. září 2005. 5. března 2006 dokázala vyhrát závod Gazprom Moscow Grand Prix, na kterém skončily druhá a třetí krajanky Věra Sessinová a Olga Kapranovová.", "section_level": 1}, {"title": "Po ukončení sportovní kariéry.", "content": "V roce 2005 stala členkou nově zřízené Komory lidu. Objevila se také krátce v japonském filmu z roku 2001 \"Red Shadow\", kde předváděla gymnastický trénink. V roce 2005 s ní ruská rapová skupina \"Igra Slov\" natočila skladbu a poté i videoklip. Od roku 2007 je poslankyní Dumy za prokremelskou stranu Jednotné Rusko.", "section_level": 1}, {"title": "Svatební aféra.", "content": "V dubnu 2008 otiskly ruské noviny \"Moskovskij Koresponděnt\" zprávu, že se chystá na červen svatba bývalé gymnastky s tehdejším ruským prezidentem Vladimirem Putinem, poté, co ukončí působení v úřadu. 18. dubna 2008 se k tomu Putin vyjádřil během konference se Silviem Berlusconim, když řekl \"„Není tam ani jediné pravdivé slovo“\" (ve zprávě). Zatímco byl prezident na zahraniční návštěvě, tiskový mluvčí gymnastky také informaci dementoval a odmítl ji slovem \"„nesmysl“\". Noviny, které zprávu otiskly, přestaly natrvalo vycházet 29. října 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alina Maratovna Kabajevová (\"rusky\": \"Али́на Мара́товна Каба́ева\"; \"tatarsky\": \"Älinä Marat qızı Qabayeva\"; narozená 12. května 1983, Taškent, Uzbecká SSR) je ruská politička a bývalá moderní gymnastka, olympijská vítězka, desetinásobná mistryně světa a patnáctinásobná mistryně Evropy. Je historicky nejúspěšnější moderní gymnastkou Ruska (včetně éry Sovětského svazu), která vybojovala dvě medaile z olympijských her, osmnáct z mistrovství světa a dvacet pět z mistrovství Evropy. Od roku 2007 je poslankyní Dumy za stranu Jednotné Rusko. Během sportovní kariéry vážila 48 kg, měří 163 cm a disponuje mimořádným vrozeným rozsahem pohybů.", "tgt_summary": "Alina Maratovna Kabaeva (, ; ; born 12 May 1983) is a Russian Honored Master of Sports, a retired individual rhythmic gymnast, a model and film star, and a politician. Kabaeva is one of the most decorated gymnasts in rhythmic gymnastic history, with 2 Olympic medals, 14 World Championship medals, and 25 European Championship medals. From 2007 to 2014, Kabaeva was a State Duma Deputy from the United Russia Party. In September 2014, Kabaeva became the chairwoman of the board of directors of the National Media Group (ru).", "id": 475764} {"src_title": "Karl Becker", "tgt_title": "Karl Heinrich Emil Becker", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studijní léta.", "content": "Karl Becker se narodil 14. prosince roku 1879 ve falckém městě Speyer. Po dokončení základního vzdělání nastoupil na tamější gymnázium, kde později odmaturoval. K 16. červenci roku 1898 vstoupil do královské bavorské armády a byl zařazen jako důstojnický čekatel (\"Fahnenjunker\") k bavorskému 2. pěšímu dělostřeleckému pluku (\"Bayerisches Fuß-Artillerie-Regiment Nr. 2\"), který sídlil v Métách pod velením plukovníka Karla von Oelhafena. K počátku března následujícího roku byl zařazen na vojenskou školu do Mnichova, kterou dokončil ke konci ledna roku 1900. Po jejím dokončení byl k počátku března téhož roku povýšen do hodnosti \"Leutnant\" (poručík) a vrátil se zpět ke svému domovskému pluku. U jednotky však zůstal pouze do října roku 1901, neboť nastoupil na bavorskou královskou školu pro dělostřelecké a ženijní jednotky. Dvouroční studium úspěšně zakončil 3. dubna roku 1903 a následně se vrátil zpět k 2. pěšímu dělostřeleckému pluku. Ke konci července roku 1905 se také oženil s Katherinou Hoppe, se kterou měl později dva syny. Následně byl k počátku září roku 1905 jmenován do funkce pobočníka velitele II. praporu svého pluku a pluku sloužil nakonec až do konce září následujícího roku. Od 1. října totiž nastoupil studium na vojenské technické akademii v Berlíně-Charlottenburgu, kde studoval balistiku a instruktáž zbraní. Studium úspěšně dokončil 15. července roku 1909 a posléze se stal asistentem profesora Carla Cranze. Dne 7. března 1910 byl povýšen do hodnosti \"Oberleutnant\" (nadporučík) a přesně o rok později opustil funkci asistenta a přešel jako asistent do královské pruské kontrolní komise dělostřelectva. K 1. říjnu roku 1912 byl převelen k bavorskému 3. pěšímu dělostřeleckému pluku (\"Bayerisches Fuß-Artillerie-Regiment Nr. 3\"), avšak členem komise zůstal nadále.", "section_level": 2}, {"title": "Válečné období.", "content": "K 13. listopadu roku 1913 vstoupil do pruské královské armády a byl zařazen k 2. pruskému pěšímu dělostřeleckému pluku (\"Preußischer Fuß-Artillerie-Regiment Nr. 2\"). Ke konci ledna roku 1914 byl povýšen do hodnosti \"Hauptmann\" (kapitán) a v srpnu, již po vypuknutí války, byl převelen k 2. námořnímu praporu děl (\"Marine-Kanone-Batallion Nr. 2\"), kde převzal velení dělové baterie. Jeho kariéra rychle stoupala a ke konci května roku 1915 byl jmenován do funkce velitele 6. námořního praporu děl (\"Marine-Kanone-Batallion Nr. 6\"). Avšak jeho služba na frontě skončila 20. července roku 1916, kdy se stal poradcem u dělostřelecké kontrolní komise. Na této pozici přečkal válku a zůstal zde až do počátku října roku 1919. Během služby v první světové válce si vysloužil oba stupně pruského Železného kříže a několik dalších vyznamenání.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období a druhá světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období po válce.", "content": "Po skončení války zůstal Becker v armádě a po opuštění pozice poradce u dělostřelecké kontrolní komise byl k počátku října roku 1919 převelen jako poradce k inspekci zbraní a vybavení u armádního zbrojního úřadu (\"Heereswaffenamt\"). Zde sloužil až do počátku dubna roku 1926, přičemž k počátku února roku 1922 byl povýšen do hodnosti majora. Současně s tím studoval na univerzitě v Královci chemii a metalurgii a promoval 1. března roku 1922 s prací o katodické změně fenolu. Dne 14. července téhož roku získal na téže univerzitě i doktorát z inženýrství. K 1. dubnu roku 1926 opět změnil své působiště, byl jmenován velitelem sekce zabývající se balistikou a municí u armádního zbrojního úřadu (\"Heereswaffenamt\"), který spadal pod říšské ministerstvo obrany (\"Reichswehrministerium\"). Přesně o rok později byl povýšen do hodnosti \"Oberstleutnant\" (podplukovník). Becker kladl od roku 1929 jako vedoucí výzkumné sekce u armádního zbrojního úřadu (balistika a munice) zvláštní důraz na raketový výzkum. Výsledkem toho bylo, že raketový program se rozvinul natolik, že roku 1932 vznikl prototyp rakety na kapalné palivo MIRAK 3. K počátku dubna roku 1930 byl povýšen do hodnosti \"Oberst\" (plukovník). Ke konci ledna roku 1929 obdržel také čestný doktorát z filozofie na univerzitě v Královci. Začátkem října roku 1932 mu byla k jeho původní funkci přidělena funkce šéfa testovacích záležitostí na armádním zbrojním úřadu (\"Heereswaffenamt\"). V této funkci působil až do počátku dubna roku 1933 a následně přešel na technickou univerzitu v Berlíně, kde působil nejdříve jako čestný profesor a od srpna téhož roku již jako plnohodnotný profesor. V říjnu byl dokonce jmenován děkanem 5. fakulty na berlínské technické univerzitě. K tomu byl k 1. únoru roku 1933 povýšen do hodnosti generálmajora. Ve funkci děkana působil až do 27. listopadu roku 1935, kdy se stal řádným členem fyzických a matematických tříd na pruské akademii věd a 16. března roku 1937 k tomu přibral funkci prezidenta říšského výzkumného koncilu, kam byl dosazen říšským ministrem Bernhardem Rustem. K tomu byl k 1. říjnu roku 1934 povýšen do hodnosti \"Generalleutnant\" (generálporučík) a k počátku října roku 1936 byl naposledy povýšen do hodnosti \"General der Artillerie\" (generál dělostřelectva). Nutno podotknout, že byl stále ve funkce velitele sekce balistiky a munice u armádního zbrojního úřadu (\"Heereswaffenamt\"), kterou zastával již od 1. dubna roku 1926.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Jeho posledním postem v jeho kariéře se mu stala pozice šéfa armádního zbrojního úřadu (\"Heereswaffenamt\"), kde ve vedení nahradil generála Kurta Lieseho, který byl penzionován. Dne 8. dubna 1940, den před německou invazí do Dánska a Norska (\"Operace Weserübung\"), spáchal Becker za přítomnosti gestapa sebevraždu. Generál Becker totiž trpěl měsíce těžkými depresemi jako následek těžké kritiky ze strany vůdce a německého kancléře Adolfa Hitlera a dalších funkcionářů Třetí říše. Kritizován byl hlavně kvůli neplnění plánované produkce munice. Sebevražda generála Beckera byl utajena pomocí státního pohřbu, který byl následně vystrojen 12. dubna roku 1940 v Berlíně. Na jeho pozici šéfa armádního zbrojního úřadu následně nastoupil generál Emil Leeb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Heinrich Emil Becker (14. prosince 1879 - 8. dubna 1940) byl veterán první světové války a pozdější generál německé armády za druhé světové války v hodnosti \"General der Artillerie\" (\"Generál dělostřelectva\"). Mimo jiné působil i jako ředitel armádního zbrojního úřadu (\"Heereswaffenamt\").", "tgt_summary": "Karl Heinrich Emil Becker (14 September 1879 in Speyer – 8 April 1940 in Berlin) was a German weapons engineer and artillery general. He advocated and implemented close ties of the military to science for purposes of advanced weapons development. He was the head of the Army Ordnance Office, Senator of the Kaiser Wilhelm Society, first president of the Reich Research Council, the first general officer to be a member of the Prussian Academy of Sciences, as well as being a professor at both the University of Berlin and the Berlin Technical University. He was an early and key supporter of the development of ballistic rockets as weapons. The military-scientific infrastructure he helped implement supported the German nuclear energy program, known as the Uranium Club. Being depressed over heavy criticism from Hitler for shortfalls in munitions production, he committed suicide in 1940. He was given a State funeral.", "id": 137805} {"src_title": "Oasis of the Seas", "tgt_title": "Oasis of the Seas", "src_document": [{"title": "Technické parametry.", "content": "Pohon plavidla o hrubé prostornosti 225 282 BRT zajišťují tři otočně instalované lodní vrtule, jsou umístěny pod zádí (jedná se o poměrně nové zařízení firmy ABB, označované Azipod, které tak současně nahrazuje kormidlo). Každá z nich je poháněna elektromotorem o výkonu 20 000 kW; pohon lodi je tedy dieselelektrický. Elektrickou energii pro celou loď dodávají generátory poháněné šesti vznětovými motory Wärtsilä, tři typu 16V46D (každý o výkonu 18 480 kW) a tři motory 12V46D (každý o výkonu 13 860 kW).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zakázka na stavbu lodi byla zadána v únoru 2006 pod názvem \"Projekt Genesis\". Stavba započala v docích STX Europe (dříve Aker Yards) ve finském Turku 12. listopadu 2007. Společnost 15. dubna 2009 oznámila, že se jí podařilo zajistit plné financování projektu. Jméno \"Oasis of the Seas\" vzešlo ze soutěže, která se konala v květnu 2008. Loď byla dokončena a předána společnosti Royal Caribbean 28. října 2009. O dva dny později zamířila z Finska do USA. Baltské moře opustila, když 1. listopadu proplula pod dánským mostem přes Velký Belt. Světlá výška mostu je 65 m, zatímco \"Oasis of the Seas\" má celkovou výšku 72 m. Průjezd lodi byl umožněn zejména zatažením teleskopických komínů, o dalších 30 cm loď poklesla díky jevu dynamického snížení polohy lodi při rychlé plavbě v mělké vodě. Až do roku 2016 byla Oasis of the Seas největší osobní lodí na světě, potom ji překonala sesterská loď \"Harmony of the Seas\". Někdy se uvádělo, že už \"Allure of the Seas\" byla o pár centimetrů delší, ale oficiálně byly obě lodi stejně velké a centimetrové rozdíly mohly být způsobeny odlišnými fyzikálními podmínkami (zejména teplotou) při měření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oasis of the Seas je osobní zaoceánská loď patřící společnosti Royal Caribbean International. Jde o první plavidlo své třídy; v listopadu 2010 se k ní připojila její sesterská loď Allure of the Seas. Obě lodě pak mají plout v Karibském moři s domovským přístavem ve floridském Fort Lauderdale. U Royal Caribbean tato loď nahradila plavidla třídy Freedom. Do roku 2016 šlo o největší osobní loď na světě, potom ji překonala sesterská loď \"Harmony of the Seas\" s o 2 metry větší délkou a větším výtlakem.", "tgt_summary": "Jaroslav Veis (born 1946) is a Czech journalist and science fiction writer. He edited Lidové noviny from 1991 to 1992. In science fiction his collection \"Pandořina skříňka\" (Pandora's Box) was widely admired.", "id": 390343} {"src_title": "Professional Association of Diving Instructors", "tgt_title": "Professional Association of Diving Instructors", "src_document": [{"title": "Rozsah.", "content": "Členové PADI, včetně potápěčských center, resortů, výukových zařízení, instruktorů a divemasterů učí většinu rekreačních potápěčů na celém světě. PADI působí v Austrálii, Kanadě, Švýcarsku, Japonsku, Švédsku, Velké Británii, Rusku, a Spojených státech. Vedení PADI, tzv. PADI Worldwide, sídlí v Kalifornii. Jednotlivé úřady PADI představují více než 130 000 profesionálních členů a přes 5300 potápěčských center a resortů ve více než 180 zemích. Překlady výukových materiálů jsou dostupné ve 26 jazycích. Dnes PADI vydá průměrně 950 000 certifikací za rok, ze kterých je v průměru 550 000 ze základních kurzů. Před lety, když tato společnost získala dominantní postavení na trhu, certifikovala průměrně 70% potápěčů ve Spojených státech a 55% potápěčů ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "PADI je čas od času předmětem kritiky. Obzvláště dvě asociace jsou někdy proti této organizaci, která „hloupě snižuje“ úroveň potápěčských kurzů, dělá je příliš krátké a jednoduché. V roce 2006 byla PADI kritizována úřadem koronera ve Velké Británii právě za poskytování nedostačujícího tréninku novým potápěčům. Žádný zástupce PADI neposkytl důkazy pro vyšetřování, ale PADI následovně vydala prohlášení, že po desetiletí, co se tato organizace dostala do dominantní pozice, poklesl počet potápěčských nehod. Ačkoli se standardy PADI liší od převažujících systémů ve Velké Británii pod BSAC systémem, tréninkové standardy PADI jsou shodné s World Recreational Scuba Training Council.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt AWARE.", "content": "V roce 1995 PADI založila projekt AWARE, který pomáhá udržovat podvodní prostředí. Tento projekt je zahrnut do většiny kurzů a potápěči mají možnost změnit jejich normální kvalifikaci za AWARE kvalifikaci – pomocí darů projektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Professional Association of Diving Instructors (PADI), člen World Recreational Scuba Training Council, je největší základna potápěčů na světě. Byla založena v roce 1966 Johnem Croninem a Ralphem Ericksonem. Jeden ze zakladatelů, John Cronin, byl původně instruktor NAUI, ale později se rozhodl založil spolu s Ericksonem vlastní organizaci a změnit tak přístup k výcviku nových potápěčů. Rozložil systém na několik úrovní. Od základních (Scuba Diver, Open Water Diver) až po ty nejnáročnější (Master Scuba Diver) a řadu instruktorských certifikací. Sdružením se společností DSAT (Diving Science and Technology) začali také nabízet kurzy technického potápění, včetně dekompresního, potápění s trimixem a dalšími směsi plynu. Systém PADI je založen na modulech, které jsou rozděleny do teorie a samotného rozvíjení praktických zkušeností. Teorie většinou probíhá samostudiem příslušných učebnic, promítáním ukázkových filmů nebo e-learningem. Praktické zkušenosti jsou trénovány nejprve v bazénu, později na volné vodě. Znalosti jsou standardizovány a utvrzovány diskusí s instruktorem a písemným testem. Na konci každého kurzu účastník získá příslušnou kvalifikaci. Kurzy PADI dbají na praktické znalosti, bezpečnost a schopnosti každého potápěče. Základy potápěčské fyziky, psychologie a chemie jsou stavěny během úvodních kurzů. Hlubší znalosti těchto pojmů člověk získá absolvováním vyšších kurzů a dalšími praktickými zkušenostmi.", "tgt_summary": "The Professional Association of Diving Instructors (PADI) is a recreational diving membership and diver training organization founded in 1966 by John Cronin and Ralph Erickson. Cronin was originally a NAUI instructor who decided to form his own organization with Erickson, and to break diver training down into several modular courses instead of the single universal course then prevalent. PADI courses range from entry level to relatively advanced recreational diver certification, several specialized diving skills courses, usually connected with specific equipment or conditions, some diving related informational courses and a range of recreational diving instructor certifications. They also offer various technical diving courses. As of January 2019, PADI is reported to have issued 27 million scuba certifications.", "id": 1159725} {"src_title": "Kryptomerie japonská", "tgt_title": "Cryptomeria", "src_document": [{"title": "Původ a rozšíření.", "content": "Kryptomerie původně pochází z Japonska (Honšú, Šikoku a z Kjúšú) a jihovýchodní Číny (provincie Fu-ťien a Če-ťiang). Je reliktem jurského období (z doby před 208-144 miliony let). Pěstuje se v parcích a dendrologických zahradách celého mírného pásu. Do Evropy byla introdukována v roce 1842. V Česku byla poprvé vysazena na Sychrově v roce 1845.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Koruna je kuželovitá a v mládí úzká. S přibývajícím věkem se rozšiřuje. Kořen je kůlovitý s hustými vedlejšími kořeny. Větve jsou odstávající, u země často mohutné, svěšené k zemi, se zdviženými špičkami. Někdy se na zemi vrství. Borku má hnědou, svisle brázditou, podobnou túji. Odlupuje se v proužcích. Jehlice jsou leskle či temně zelené, srpovitě zahnuté, dlouhé 0,5–1 cm a na větvičce vyrůstají ve šroubovici, v 5 podélných řadách. Přes zimu se často zbarvují (nádechy nafialovělé, načervenalé, nahnědlé), ale neopadávají. Na starších větvích se mohou objevovat výmladky. Samčí šištice jsou žlutohnědé, oválné, nahloučené na konci asi 1 cm dlouhého výhonku. V době zralosti jsou jasně žluté a pyl vypouštějí časně z jara. Samičí šištice mají tvar zelené růžice. Strom je tedy jednodomý. Samčí šištice jsou nahloučené na konci postranních větévek, samičí na konci prýtů. Šišky jsou kulovité, 1–3 cm dlouhé, červenohnědé, dřevnatějící; uzrávají v prvním roce. Semenné šupiny jsou 3-6zubé. Podpůrné šupiny mají nazpět ohnutý osten. Objevují se zpravidla až u 40letých exemplářů. Výška v dospělosti dosahuje 20–40 m, v Japonsku až 60 m (70 m). Věk dožití rostliny je přibližně 350 let, ale výjimečně i 945 let. Nejvyšší evropská kryptomerie dosahuje 39,5 m výšky a roste ve Francii. České nejvyšší exempláře dosahují výšky 29 m.", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Kryptomerie japonská se množí semeny, podobně jako jedle. Jistější je výsadba v předjaří. Mladým rostlinám musí být zajištěna zimní přikrývka. Semena rychle ztrácí klíčivost. Řízkuje se v sedmém měsíci. Roubování kultivarů na semenáčky nebo na zakořeněné řízky kultivaru 'Elegans' probíhá ve skleníku ve třetím měsíci. Starší exempláře nesnášejí přesazování.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Půda musí být stále vlhká, protože špatně snáší delší přísušek. Půda by měla být hluboká, hlinitopísčitá a kyselá. Pro rostlinu je lepší polostín a zimní oslunění není žádoucí. \"Cryptomeria\" je mrazuvzdorná do (27)-30 °C. Špatně však snáší pozdní mrazíky a zřejmě i znečištěné ovzduší. Ideální místo pro pěstování je v pásmu od 600 do 1200(-2050) m n. m. s ročními srážkami 1000–3000 mm a průměrnou roční teplotou 8-16 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Jedná se o okrasnou dřevinu často vysazovanou pro svůj charakteristický tvar do velkých zahrad a parků; ve své domovině je oblíbená také v tamních chrámových parcích a zahradách. Druh je poměrně dosti variabilní. V kultuře se objevují i některé kultivary. Dřevo je lehké, měkké, ale pružné a pevné, středně trvanlivé, má růžověhnědý odstín. Je to důležitá lesní dřevina Japonska.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivary.", "content": "Je známo asi 60 variet. Japonští zahradníci znají více než 200. Většina z nich není v Evropě zavedena. Nízké a zakrslé kultivary jsou vhodné do skalek, popř. teras, přenosných nádob. Příklady:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kryptomerie japonská (\"Cryptomeria japonica\") je jediný zástupce monotypického rodu kryptomerie (\"Cryptomeria\"). Jsou to stálezelené jehličnaté stromy. Název kryptomerie pochází z řeckého \"kryptos\" – tajný a \"meros\" – část, protože semena jsou zčásti skryta v paždí šupin.", "tgt_summary": "Cryptomeria (literally \"hidden parts\") is a monotypic genus of conifer in the cypress family Cupressaceae, formerly belonging to the family Taxodiaceae. It includes only one species, Cryptomeria japonica (syn. \"Cupressus japonica\" L.f.). It used to be considered by some to be endemic to Japan (see remark below under 'Endemism'), where it is known as sugi (). The tree is called Japanese cedar or Japanese redwood in English.", "id": 1361924} {"src_title": "Michail Frunze", "tgt_title": "Mikhail Frunze", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Frunze se narodil jako Mihail Frunză rumunskému posádkovému lékaři původem z Besarábie a jeho ruské ženě, rolnici z Voroněžska. Studoval ve Věrném (později Alma-Ata) v Kazachstánu; od roku 1904 pak byl studentem Petrohradské univerzity, kde si poruštil své jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Revolucionář.", "content": "O rok dříve, v roce 1903, vstoupil do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Na druhém kongresu, během ideologického rozporu mezi Leninem a Martovem, dvěma hlavními stranickými vůdci, přes stranické taktiky (Martov argumentoval pro velkou společnost aktivistů, zatímco Lenin chtěl malou skupinu profesionálních revolucionářů), sympatizoval Frunze s Leninem a jeho bolševiky. Dva roky po kongresu se stal Frunze důležitým účastníkem Ruské revoluce v roce 1905, v čele textilních dělníků v Ivanově. Když revoluce neuspěla, Frunze byl zatčen a za protistátní činnost odsouzen k trestu smrti. Trest mu byl na poslední chvíli změněn na vyhnanství na Sibiři, kde strávil deset let. V roce 1915 Frunze utekl, a stal se editorem bolševického týdeníku \"Jiskra\" (\"Iskra\"). Do vypuknutí únorové revoluce používal pseudonym Arsenij-Trifonyč.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "Během únorové revoluce se stal Frunze vedoucím lidových milicí v Minsku, a posléze se stal prezidentem Minského sovětu. Později odešel do Moskvy, a vedl ozbrojené oddíly dělníků, aby pomohli při zápase o kontrolu nad městem.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Po říjnové revoluci, v roce 1918, se stal Frunze vojenským komisařem pro Ivanovo. Během počátečních dnů ruské občanské války byl Frunze jmenován hlavou severní skupiny armád. Poté co Frunze porazil admirála Alexandra Kolčaka a Bílou armádu v Omsku, předal Lev Trockij (hlava Rudé armády) celkovou kontrolu východní fronty právě Frunzemu. V listopadu roku 1920 získal Frunze Krym a vyhnal důležitého velitele Bělogvardějců Pjotra Wrangela a jeho vojenské jednotky z Ruska. Podařilo se mu také zničit Machnovy anarchisty na Ukrajině a nacionalisty v čele se Symonem Petljurou. V roce 1921 byl Frunze zvolen do ústředního výboru strany, a v lednu 1925 se stal předsedou revoluční vojenské rady. Jako silný stoupenec Grigorije Zinovjeva se Frunze dostal do konfliktu se Stalinem, jedním ze Zinovjevových hlavních oponentů.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Frunze byl považován za potenciálního následníka Lenina díky své schopnosti řešit teoretické a praktické problémy stranického programu. V polovině roku 1925 začal Frunze trpět bolestmi břicha. Mnohokrát mu byla nabídnuta operace, Frunze se jí však bál a odmítal. Později se mu však přitížilo a musel být hospitalizován. Těsně před smrtí napsal Frunze manželce: \"\"Nyní se cítím absolutně zdráv, a zdá se mi být nadbytečná možnost, že budu opět operován. Nicméně Stalin a Mikojan horují pro další operaci.\"\" Frunze brzy poté zemřel dne 31. října 1925 na otravu. Je možné, že za jeho smrt nese odpovědnost Stalin, neexistuje však na to důkaz. Faktem je, že Frunze dostával větší dávky narkotika, než bylo normální. Byl pohřben u Kremelské zdi. Zajímavostí je, že všichni lékaři, kteří Frunzeho operovali, po roce 1934 zemřeli.", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtná připomínka.", "content": "V roce 1926 byl Biškek pojmenován na jeho počest \"\"Frunze\"\". Roku 1991 se město vrátilo k původnímu názvu. I přesto se však po Frunzem jmenují různé ulice i muzea. Frunzeho vojenská akademie, jedna z nejznámějších v Rusku, nese také jeho jméno. V moskevském metru se nachází stanice Frunzenskaja, kde se nachází také jeho busta. Stanice stejného jména se nachází i v petrohradském metru.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace v umění.", "content": "Smrt Frunzeho inspirovala Borise Andrejeviče Pilňaka k napsání povídky \"Nezhašený měsíc\" (Повесть непогашенной луны, 1924). Pilňak v úvodu časopiseckého vydání uvedl, že Frunzeho znal osobně málo, nezná podrobnosti o jeho smrti a cílem nebylo napsat o této smrti reportáž. V té samé době se však začínaly šířit pověsti obviňující Stalina z Frunzeho smrti. Časopis, ve kterém dílo vyšlo, byl zabaven a vydavatelé se museli omluvit. Povídka vyšla v Československu v roce 1968.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Vasiljevič Frunze, rusky \"Михаил Васильевич Фрунзе\" (2. února 1885 Biškek, Ruské impérium, dnes Kyrgyzstán – 31. října 1925 Moskva, dnes Rusko) byl sovětský politik, vojenský činitel a významná osobnost ruské občanské války.", "tgt_summary": "Mikhail Vasilyevich Frunze (; 2 February 1885 – 31 October 1925) was a Bolshevik leader during and just prior to the Russian Revolution of 1917. Frunze was born in modern-day Kyrgyzstan. He became active with the Bolsheviks and rose to the rank of a major Red Army commander in the Russian Civil War of 1917-1918. He is best known for defeating Baron Peter von Wrangel in Crimea. The capital of the Kyrghyz SSR (modern Bishkek) was named in his honor from 1926 until 1991, when the Soviet Union was dissolved.", "id": 1975571} {"src_title": "Chana Senešová", "tgt_title": "Hannah Szenes", "src_document": [{"title": "Dětství a život v Maďarsku.", "content": "Narodila se v Budapešti do zámožné asimilované židovské rodiny. Jejím otcem byl známý maďarský novinář, spisovatel a dramatik Béla Szenes (původně Schlesinger). Matka Katarina, či též Katalin, rozená Zaltsbergerová pocházela ze vzdělané maďarské rodiny a za Bélu se provdala po dokončení jeho univerzitních studií ve Vídni v roce 1919. Manželé společně žili ve velkém bytě v budapešťské čtvrti Rózsadomb, kde vychovávali své dvě děti, jimiž byli Chana a její o rok starší bratr Giora (též György). K otci, který ji zdrobněle říkal Anikó, měla velmi blízký vztah a velmi k němu vzhlížela. Byla proto zdrcena, když v květnu 1927 zemřel ve třiatřiceti letech na srdeční infarkt. Na jeho smrt zareagovala tím, že začala v šesti letech psát poezii. Svoji první báseň nadiktovala babičce krátce po otcově pohřbu. V roce 1931 dokončila s vyznamenáním základní školu a začala studovat na prestižní protestantské dívčí střední škole Baár-Madas, která přijímala i katolické a židovské žačky. Pro děti z jiných než protestantských rodin platilo odlišné školné, které bylo v případě katolíků dvojnásobné a u Židů trojnásobné. Učitelé však v Chaně rozpoznali mimořádný talent, za který jí udělili několik literárních ocenění. Díky zmíněnému talentu a výbornému prospěchu byla její rodině část školného odpuštěna. Ve třinácti letech se společně s rodinou přestěhovala do velké vily v nedaleké ulici Bimbo č. 28. Stále sílící protižidovské nálady a zvěsti o osudu Židů v nacistickém Německu ji skličovaly, tím spíše, že si o svých pocitech neměla s kým promluvit. Dospělí by se s ní o takových tématech nebavili a její vrstevnice řešily témata úměrná jejich věku. Na podzim roku 1934 se proto rozhodla, že si pořídí deník, kam bude moci vše zaznamenat. Vedla si jej až do počátku roku 1944, kdy odjela na svou misi do Evropy. V roce 1936 napsala svoji první divadelní hru, historickou jednoaktovku a parodii pro školní představení, ve kterém účinkovala jako režisérka i jako herečka. Její největší láskou bylo psaní, vstoupila proto do školního literárního spolku, jehož hrdou členkou byla několik let. Na začátku školního roku, v září 1937, se jí splnil sen, když ji spolužačky zvolily do vedení tohoto společenství. To však vyvolalo protest starších studentek, které začaly vykřikovat, že židovská studentka", "section_level": 1}, {"title": "Život v mandátní Palestině.", "content": "Do mandátní Palestiny, konkrétně do přístavu v Haifě, dorazila 19. září po pěti dnech plavby. Po příjezdu byla nadšená a do své nové domoviny se okamžitě zamilovala; ostatně i do deníku si poznamenala: „Jsem doma!“ Po několika hodinách jízdy autobusem dorazila do mošavu Nahalal na severu země, kde se další dva roky připravovala v dívčí zemědělské škole na život v kibucu. Krátce po svém příjezdu, v předvečer svátku Jom kipur, napsala svou první hebrejskou báseň a v té době rovněž začala psát deník v hebrejštině. Počátky pro ni byly složité, neboť pocházela z rodiny z vyšší společenské vrstvy a běžné domácí činnosti u nich doma vykonávala služebná. Vše se tak musela naučit a na nový život si zvyknout. Vstávala brzy ráno, seznamovala se s domácími a ručními pracemi, kydala kravský hnůj, sázela granátovníky, sklízela olivy apod. Brzy však práci přivykla a mimo ni v Nahalalu též organizovala kulturní aktivity, jako divadelní hry a koncerty. Vzdělávala se v botanice, chemii, zemědělství, ovocnářství, ale i péči o hospodářská zvířata. Jako jedné z nejlepších žákyň jí byly v létě roku 1940 dány na starost nové moderní kurníky s více než 400 kuřaty a zanedlouho se z ní stala odbornice na drůbežnictví. I když byla navenek optimistická a energická, dělala si starosti nad dosavadním vývojem války a nad úspěchy nacistického Německa. Dávala si za vinu, že zatímco ona je v bezpečí v Palestině, svoji matku nechala v Budapešti. V září 1941 dokončila studia s vyznamenáním a vstoupila do mládežnického hnutí sionistické osadnické organizace ha-Kibuc ha-me'uchad. Nabyté vědomosti a zkušenosti chtěla uplatnit ve vhodně zvoleném kibucu, který společně hledala s kamarádkami z Nahalalu. Odmítala však ty založené maďarskými Židy, protože nechtěla žít ve stínu svého slavného zesnulého otce, ale i všechny ty, kde by již přišla k hotovému a kde by život byl snadný a pohodlný. Rozmýšlela se mezi kibucem Sdot Jam, poblíž starodávného římského přístavního města Caesarea, a kibucem Ginosar u Galilejského jezera. Volba padla na Sdot Jam a v prosinci téhož roku se stala jeho členkou. V kibucu žila následující dva roky a zastávala v něm různé činnosti, od práce v kuchyni a prádelně přes vyspravování rybářských sítí a péči o kuřata až po držení stráže. Věnovala se i psaní poezie a divadelních her o životě v kibucu, rovněž tak ale organizovala skupiny s dětmi, kterým vyprávěla o židovských hrdinech a hrdinkách. V kibucu byla velmi oblíbená a jako projev uznání ji ostatní zvolili do pozice, ve které měla na starosti veškerý společný majetek a nářadí. I přes obdiv, kterého se jí dostávalo, a řadu přátel si stále připadala osamělá. Ve volných chvílích, především o šabatu, se procházela po středomořských plážích; při jedné z", "section_level": 1}, {"title": "Mise v Evropě.", "content": "Původně se na výsadkářskou misi přihlásilo 250 dobrovolníků. Výcvik však kvůli náročnému výběrovému procesu podstoupilo jen 110 z nich. Z důvodu různých operačních problémů se nakonec mise v Evropě zúčastnilo 37 osob (třicet dva se do cílových zemí dostalo v rámci výsadků, pět alternativními způsoby), z toho pouze tři ženy. Kromě Chany Senešové se jednalo o Chavivu Reikovou a Suriku Bravermanovou. Členové mise byli rozděleni do jednotlivých skupin dle cílových zemí. Zpravidla byli někdejšími obyvateli daného státu, se znalostí místního prostředí, jazyka a kultury, což pro Brity hrálo velmi důležitou roli, neboť v daných oblastech potřebovali takovéto styčné důstojníky. Cílem skupiny, jejímž členem byla Senešová, bylo Maďarsko, dalšími destinacemi byly například Slovenská republika, Itálie, Rumunsko, Bulharsko atd. Úkoly a cíle členů mise měly v zásadě dvě roviny, a to britskou a židovskou či sionistickou. Britům měli předávat důležité informace o nepříteli (např. o pohybu a početní síle jednotek, lokalizaci důležité infrastruktury, jako třeba továren apod.) a pokusit se navázat kontakt se sestřelenými piloty a případně pomáhat s jejich evakuací. Měli ale též kontaktovat místní židovské komunity, snažit se zorganizovat židovský odboj či pomoci již existujícímu, nalézt možnosti a prostředky pro záchranu místních Židů a být nápomocní při obnově sionistických hnutí. Chana Senešová měla během mise na starost přísně tajný vojenský rádiový vysílač. Počátkem března 1944 došlo vzhledem k vývoji událostí v Evropě k přehodnocení plánu maďarského výsadku. Původně měla skupina sestávající z Chany Senešové, Aby Berdičeva, Re'uvena Dafniho, Perece Goldsteina, Jo'ela Palgiho a Jony Rozena seskočit přímo nad Maďarskem, ale kvůli informacím britských zpravodajských služeb o blížící se německé okupaci Maďarska bylo rozhodnuto o rozdělení skupiny, která měla namísto svého původního cíle seskočit nad Jugoslávií. Před odletem z Egypta obdrželi výsadkáři nezbytnou výbavu: látkovou mapu, peníze a zbraně, které byly v britských skladech nahlášeny jako ztracené. Byl jim přiznán standardní důstojnický plat a všichni uzavřeli životní pojistku. Dne 12. března 1944 odletěla Senešová spolu s Berdičevem, Dafnim a Rozenem, do italského přístavního města Bari, kam dorazili po třinácti hodinách letu. Následující den měli volno, které strávili v nedaleké vesnici. Večer byli vyrozuměni, že další den odlétají, a tak vyrazili na leteckou základnu v Brindisi. Tam Senešová vzbuzovala velký zájem, zejména mezi britskými a americkými výsadkáři, kteří byli překvapeni, že vidí výsadkářku. Ještě než odletěli, napsala spolu s kolegy dopisy svým blízkým. 14. března pak vyrazili vojenským letadlem nad severní Jugoslávii (v té době Nezávislý stát Chorvatsko). Re'uven Dafni později popsal své zážitky z letu následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Repatriace a pohřeb v Izraeli.", "content": "První snahy o převoz ostatků Chany Senešové z Budapešti se datují k září 1945, kdy členové výboru kibucu Sdot Jam vyjádřili přání pohřbít ji v mandátní Palestině. Židovská agentura po druhé světové válce pracovala na repatriaci ostatků všech pohřbených padlých výsadkářů (včetně Chavivy Reikové a Refa'ela Reisze), avšak myšlenka jejich hromadného převozu do Izraele se ukázala být z mnoha důvodů neproveditelná. Vzhledem k politickému vývoji v Maďarsku v roce 1950 byl původní plán opuštěn s tím, že repatriace proběhnou postupně. V lednu uzavřely izraelská a maďarská vláda dohodu, která převoz ostatků umožnila. Jeho evropskou část však poznamenala celá řada incidentů. Nejprve opomněly izraelské úřady informovat o celé operaci Senešovy a až po rozhořčené reakci Giory Seneše jej jakožto zástupce rodiny zařadily do delegace, která se v březnu vypravila do Maďarska, aby rakev s ostatky po cestě doprovázela. Následně nechaly maďarské úřady provést exhumaci, aniž by na tuto delegaci počkaly, z obavy před židovskými demonstracemi. Rakev pak byla převezena na židovský hřbitov do Vídně, kde ji hlídala čestná stráž. Když na hřbitov dorazil Giora Seneš, zjistil, že stráž tvoří pouze místní Židé a že Izraelci, kteří se na ní měli též podílet, jsou v nočním klubu. Z Vídně měla být rakev přepravena vlakem do Neapole a poté lodí do Izraele. Nejprve se však italské úřady zdráhaly vydat přepravní povolení a následně neumožnil přednosta stanice ve městě Tarvisio na italsko-rakouské hranici vagónu s rakví pokračovat v cestě. K tomu nakonec svolil druhý den po ověření povolení. Vlak pak pokračoval do Říma, kde byl přivítán členy místní židovské obce a italskými partyzány, a následně pokračoval do Neapole. Tam byla rakev s ostatky naložena na palubu lodi INS \"Kedma\" izraelského námořnictva, která po čtyřech dnech plavby dorazila 27. března do přístavu v Haifě. V Izraeli již pohřeb a s ním spojené ceremonie proběhly bez problémů podle předem stanoveného plánu. Navzdory přání vedení kibucu Sdot Jam, aby byly její ostatky pohřbeny v tomto kibucu, bylo rozhodnuto, že budou pohřbeny na vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Dvoudenní státní pohřeb, naplánovaný podle vzoru státního pohřbu Theodora Herzla, započal 27. března v ranních hodinách v Haifě, kde byla rakev za", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Kromě repatriace ostatků Chany Senešové se po druhé světové válce odehrálo několik důležitých okamžiků. Bezprostředně po válce byl dopaden prokurátor Simon, který stanul před lidovým soudem v Budapešti a jedním z jeho obvinění byla i poprava Chany Senešové. Nakonec byl soudem odsouzen k ročnímu odnětí svobody. Koncem roku 1946 se mu však z Maďarska podařilo uprchnout a následně dožít v cizině, kde se vyhnul výkonu trestu. V polovině 50. let se v Izraeli konal tzv. Kastnerův proces. Již zmíněný dr. Kastner se po válce přestěhoval do mandátní Palestiny, kde po vzniku Izraele pracoval jako státní úředník. V roce 1952 jej novinář Malki'el Gruenwald ve svém článku obvinil mimo jiné z kolaborace s nacisty. V následném soudním sporu s Gruenwaldem, který byl počátkem roku 1954 Kastnerem obviněn z urážky na cti, se však Gruenwaldovu právnímu zástupci Šmu'elu Tamirovi podařilo proces obrátit proti Kastnerovi (proto Kastnerův proces) a vládnoucí straně Mapaj. Během soudního přelíčení kromě dalších svědků vypovídala i Katarina Senešová, která popsala své zoufalé pokusy o schůzku s Kastnerem. Ten vypověděl, že neměl tušení, že se s ním chtěla sejít, a že byl v té době pohlcen jednáním o propuštění stovek tisíc maďarských Židů. Rovněž řekl, že v té době", "section_level": 1}, {"title": "Literární odkaz.", "content": "Literární tvorba Chany Senešové začala již v raném věku a její básně si získaly v Izraeli značnou popularitu a staly se součástí národního folklóru. Mezi nejznámější z nich patří báseň \"Procházka do Caesareje\" (, ) z 14. listopadu 1942. V roce 1945 tyto verše zhudebnil David Zehavi v píseň \"Eli, Eli\" (). Od té doby píseň zařadila do svého repertoáru řada zpěváků, mimo jiné Ofra Haza, Regina Spektor či Sophie Milman. Byla použita i jako alternativní hudební podklad izraelské verze filmu \"Schindlerův seznam\". Podle studie z roku 2009 provedenou výzkumníky z Haifské univerzity jde v Izraeli o nejhranější píseň v souvislosti s holocaustem. Dalším slavným dílem je báseň \"Šťastná zápalka\" (, ), kterou sepsala 2. května 1944 v chorvatské Sredici po setkání s židovskou partyzánkou. Než překročila maďarské hranice, předala ji Re'uvenovi Dafnimu s prosbou, aby báseň předal přátelům v kibucu Sdot Jam v případě, že by", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Chana Senešová se v Izraeli stala národní hrdinkou a vysloužila si dokonce označení izraelská Johanka z Arku. Její jméno nese na její počest řada míst po celé zemi. Je připomínáno při vzpomínkových shromážděních a ceremoniích, v literatuře, divadelních hrách, tisku, médiích a ve školních učebnicích. Vznikl kolem ní až určitý mýtus a kult, za jehož formováním a kultivací stál izraelský dramatik a spisovatel Aharon Meged, který žil v kibucu Sdot Jam a osobně ji znal. Významnou roli ale sehrálo i její hnutí ha-Kibuc ha-me'uchad. V roce 1945 o ní Meged napsal: V roce 1945 se poprvé objevila myšlenka zřídit kulturní a vzdělávací centrum, které by neslo její odkaz. To se podařilo o pět let později, když byl v roce 1950 v kibucu Sdot Jam zřízen památník (, doslova „Dům Chany Seneš“). Jeho součástí je vzpomínková hala, studijní centrum pro školáky, archiv, ukázka jejího díla a knihovna kibucu. Každoročně jej navštíví patnáct tisíc návštěvníků. Dále byly na její počest pojmenovány více než dvě desítky ulic v různých městech po celém Izraeli (v Jeruzalémě, Tel Avivu, Haifě atd.). Ještě před založením státu šlo též o uprchlickou nákladní loď \"Chana Seneš\", která v prosinci 1945 převezla z Itálie do mandátní Palestiny 252 nelegálních židovských imigrantů, převážně přeživších holocaust. Pojmenovávání různých lokalit v Izraeli zintenzivnělo po repatriaci jejích ostatků a po uvedení divadelní hry \"Chana Seneš\" v inscenaci národního divadla v roce 1958. V zahraničí nese její jméno ve Spojených státech třeba komunitní škola v newyorském Brooklynu, a v Maďarsku například park nebo židovská střední škola v Budapešti. V dubnu 1950 byl v Izraeli na její počest založen kibuc Jad Chana. Jeho zakladateli byli maďarští Židé přeživší holocaust, z hnutí ha-Kibuc ha-me'uchad a Dror. Více než dva roky po jeho založení však byla její památka zpolitizovaná v aféře, ve které se z této osady stal vůbec první komunistický kibuc v Izraeli. Její památka byla uctěna též vydáním pamětních poštovních známek. Stalo se tak mimo jiné v roce 1958 při příležitosti desátého výroční vzniku Izraele, kdy Židovský národní fond vydal sérii pamětních známek připomínající sedm padlých parašutistů. Další známka o nominální hodnotě 3 šekelů byla vydána v prosinci 1982 v rámci série známek věnovaných dvaceti mučedníkům boje za izraelskou nezávislost. V den 63. výročí její popravy, 7. listopadu 2007, byl v kibucu Sdot Jam slavnostně odhalen náhrobní kámen z budapešťského židovského hřbitova, který nechala vyrobit Katarina Senešová. Byl převezen z Maďarska a umístěn hned vedle domu, kde její dcera žila. Ceremonie se zúčastnili její synovci David a Ejtan Senešovi a izraelský ministr Ami Ajalon.", "section_level": 1}, {"title": "V umění.", "content": "Výsadkářské operaci a jednotlivým parašutistům se věnuje celá řada knih. Chana Senešová je však jedinou z výsadkářů, jejíž osud byl převyprávěn do posledního detailu. Od konce války jí bylo věnováno hned několik biografických knih. Ostatní knihy lze rozdělit do tří hlavních kategorií, a to na literaturu hrdinskou, pamětní a na beletrii. Zatímco hrdinská literatura klade větší důraz na vlastní operaci (případně poskytuje operaci a jejím účastníkům rovnocenný prostor), literatura pamětní se takřka výhradně věnuje účastníkům mise. Příkladem hrdinské literatury jsou například knihy z 50. let \"Magen ba-seter\" („Tajný štít“) a \"Sefer ha-Palmach\" („Kniha Palmachu“), jejichž editorem byl Zerubavel Gil'ad. Beletristické knihy byly cíleny na veřejnost, zejména na mládež. O Chaně Senešové vyšla v roce 1968 kniha \"ha-Canchanit še-lo šava\" („Parašutistka, která se nevrátila“), jejímž autorem byl Oded Becer. Z tzv. generace nových historiků se operaci, jejím cílům a hodnocení, mimo jiné i z hlediska samotných výsadkářů, věnuje ve své knize \"The Blue and the Yellow Stars of David\" (doslova „Modrá a žlutá Davidova hvězda“) z roku 1990 historička Dina Poratová. V roce 1996 bylo v knize \"Maflig chalom: michtevej ahava le-Chana Seneš\" od Muki Cura publikováno deset milostných dopisů, které Chaně Senešové poslal její kamarád z dětství Josef Weiss v letech 1939 až 1941. Weiss v roce 1939 rovněž opustil Maďarsko a v mandátní Palestině byl jejím blízkým přítelem a nápadníkem. Ta však jeho návrhy odmítala. Dopisy ve vlastnictví Chaniny rodiny byly po smrti její matky", "section_level": 2}, {"title": "V izraelské kolektivní paměti.", "content": "Chana Senešová se krátce po své smrti stala nejprve symbolem na úrovni svého kibucnického hnutí (ha-Kibuc ha-me'uchad), avšak záhy se z ní stala hrdinka na národní úrovni. Této pocty se jí dostalo jako jediné ze sedmi padlých výsadkářů. To do značné míry reflektuje hierarchii, která mezi nimi posmrtně vznikla, a v jejímž čele Chana Senešová stanula. Na dalším, o poznání nižším, stupni spočinula Chaviva Reiková a Enzo Sereni, a na posledním stupni se ocitli Cvi Ben Ja'akov, Aba Berdičev, Perec Goldstein a Rafa'el Reiss. Z těchto šesti jsou pouze Reiková a Sereni připomínáni na národní úrovni, kdežto ostatní jsou vzpomínáni pouze na úrovni svých hnutí. Podle historičky Judith Baumel-Schwartz z Bar-Ilanovy univerzity došlo k tomuto hierarchickému ustálení z několika důvodů. Jedním z nich byl již zmíněný literární odkaz, který byl spojnicí jišuvu s událostmi válečné Evropy. Dalšími byly okolnosti její smrti a romantická stránka jejího životního příběhu. Dan Laor z Telavivské univerzity naproti tomu uvádí jiný faktor, totiž v té době převládající tendenci „identifikování se s hrdinskými činy a zároveň odmítnutí typicky pasivní reakce židovských mas a fungování židovského vedení“, jinými slovy negaci diaspory. Parašutisté byli", "section_level": 2}], "src_summary": "Chana Senešová (: , \"Chana Seneš\", : ' či '; 17. července 1921, Budapešť – 7. listopadu 1944, tamtéž) byla židovská básnířka, sionistka a účastnice protinacistického odboje. V Izraeli je považována za národní hrdinku. Pocházela ze známé maďarské židovské rodiny z Budapešti. Pro své sionistické nadšení a také kvůli stále sílícímu antisemitismu odešla v září 1939 ve svých osmnácti letech do britské mandátní Palestiny. Po studiu v dívčí zemědělské škole v Nahalalu se usadila v kibucu Sdot Jam. Druhá světová válka, zprávy o osudu evropského židovstva, ale hlavně strach o matku, která zůstala v Budapešti, ji přiměly k rozhodnutí vrátit se zpět do Maďarska a pomoci tamním Židům. Vstoupila do řad židovské vojenské organizace Hagana, konkrétně do jejích jednotek Palmach, a přihlásila se jako dobrovolnice do tajné výsadkářské mise v Evropě. Podstoupila výcvik vedený britskou armádou a zpravodajskou službou Special Operations Executive a získala hodnost v britském královském letectvu. Mise, které se zúčastnilo 37 židovských dobrovolníků, měla za cíl jednak pomoci Britům v jejich válečném úsilí, ale rovněž tak pomoci místnímu židovskému odboji, židovským komunitám a sionistickým hnutím. V březnu 1944 seskočila nad Jugoslávií a po necelých třech měsících strávených s Titovými partyzány tajně 9. června překročila maďarské hranice za doprovodu tří protinacistických odbojářů. Po několika dnech však byla zatčena, mučena a převezena do věznice v Budapešti, kde byla opětovně krutě mučena, aby prozradila kódy k rádiovému vysílači, ale nepromluvila ani pod hrozbou zabití její matky. V říjnu 1944 byla souzena pro vlastizradu a poté, co odmítla požádat o milost, byla 7. listopadu 1944, navzdory absenci rozsudku, ve věku dvaceti tří let popravena zastřelením. V roce 1950 byly její ostatky převezeny do Izraele, kde byly s nejvyššími státními poctami pohřbeny na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. V poválečném období byly publikovány její básně a deník, který si vedla téměř deset let. Dvě z jejích básní byly zhudebněny a staly se součástí izraelského národního folklóru. V Izraeli se z Chany Senešové stala národní hrdinka a symbol celé výsadkářské operace. Postupně kolem ní vznikl až určitý mýtus a kult osobnosti. Na její počest byla pojmenována řada míst po celém Izraeli i ve světě. Její jméno je připomínáno při vzpomínkových shromážděních a ceremoniích a její životní příběh byl ztvárněn v literatuře, divadelních hrách a filmových dokumentech a pronikl i do školních osnov.", "tgt_summary": "Hannah Szenes (often anglicized as Hannah Senesh or Chanah Senesh; ; ; July 17, 1921November 7, 1944) was a poet and a Special Operations Executive (SOE) member. She was one of 37 Jewish SOE recruits from Mandate Palestine parachuted by the British into Yugoslavia during the Second World War to assist anti-Nazi forces and ultimately in the rescue of Hungarian Jews about to be deported to the German death camp at Auschwitz. Szenes was arrested at the Hungarian border, then imprisoned and tortured, but refused to reveal details of her mission. She was eventually tried and executed by firing squad. She is regarded as a national heroine in Israel, where her poetry is widely known and the headquarters of the Zionist youth movements \"Israel Hatzeira\", a kibbutz and several streets are named after her.", "id": 1587752} {"src_title": "Shyb", "tgt_title": "Pull-up (exercise)", "src_document": [{"title": "Provedení.", "content": "Výchozí pozice při provádění klasického shybu spočívá v pověšení se na hrazdu tak, že tělo visí rovně dolů a ruce jsou propnuté. Při držení hrazdy lze použít podhmatu či nadhmatu s různou šířkou úchopu. Samotné provedení spočívá v přitáhnutí celého těla tak vysoko, dokud se neocitne brada nad hrazdou. Z této polohy se po stejné dráze tělo spouští zpět dolů až do propnutých paží. Při přitahování je nutné vydechovat, při pohybu zpět dolů nadechovat. Za striktně provedený shyb se považuje pouze ten, u kterého jsou k pohybu použity pouze svaly horní poloviny těla, bez jakékoliv dopomoci švihnutím nohou apod. Varianta úchopu hrazdy má vliv jak na zapojení různých svalových skupin, tak na náročnost cviku. Úzký úchop podhmatem zapojuje nejvíce bicepsové svaly, široké uchopení hrazdy nadhmatem (obecně považováno za mírně náročnější variantu) znamená mnohem větší míru zapojení svalů zádových.", "section_level": 1}, {"title": "Jak začít?", "content": "Shyby jsou výborným cvikem i pro začátečníky, ovšem jak na to? Rozhodně byste měli dbát na techniku a proto je lepší si ze začátku dopomoci pomocí několika různých technik.", "section_level": 1}, {"title": "1) Lavička.", "content": "Lavičku umistěte pod hrazdu. Stoupněte si na ni a zavěste se. Při shybu si pomáhejte jednou nebo oběma nohama při pohybu nahoru.", "section_level": 2}, {"title": "2) Negativní shyb.", "content": "Vynechejte čas přítahu. Naskočte ke hrazdě a pomalu (kolem 10 sekund) se spouštějte dolů až do napnutých rukou.", "section_level": 2}, {"title": "3) Stabilizace v přítahu.", "content": "Podobně jako v negativním shybu vynechejte čas přítahu. Naskočte ke hrazdě a zůstaňte nahoře, jak dlouho vám to jen půjde.", "section_level": 2}, {"title": "4) Protikladka.", "content": "Protikladka je speciální stroj na shyby. Spočívá v tom, že si se zavážím pomůžete, protože na rozdíl od klasické kladky vám takhle umožní si váhu ubrat. Stroje jsou různé, většinou si můžete měnit váhu po 5 kg. Čím více kilo si dáte, tím je shyb lehčí. Začátečníkům se doporučuje počáteční váha o 10 kg méně, než vlastní váha. Existují i další možnosti, jak se dopracovat ke shybu. Jedno mají ovšem společné - zvládne je i dítě (je velmi vhodným cvikem ve věku kolem 15 let - bez zátěže navíc!) i naprostý začátečník, proto nevynechávejte tento cvik ze svého posilování. Uvidíte, že již po pár týdnech se budete rapidně zlepšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "Soutěž ve shybování bývá častou zábavou mužů i žen, také Guinnessova kniha rekordů eviduje mimo jiné několik rekordů v maximálním počtu opakování shybů na jeden zátah, nebo za 12 a 24 hodin. Několikanásobným světovým rekordmanem je také český trenér Jan Kareš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shyb je základní cvik z řady cviků na posilování s vlastní vahou těla. Základním předpokladem pro jeho provedení je hrazda, popř. její improvizace (větev stromu). Provedení shybu spočívá v přitáhnutí se rukama z volného visu na hrazdě nahoru tak, aby se dostala brada nad úroveň hrazdy. Shyby jsou na techniku provedení poměrně jednoduché cviky, avšak vyžadují již jistou míru silové zdatnosti - často se stává, že začátečník není schopen udělat ani jeden shyb. V takovém případě se doporučuje začít s jednoduššími variantami shybů (např. použít dopomoc protizávaží). Světový rekordman je Jan Kareš. Při shybování jsou posilovány bicepsy, rombické svaly a především široký sval zádový. Míra zapojení určitých svalových partií závisí na způsobu provedení shybu, zejména pak na úchopu hrazdy.", "tgt_summary": "A pull-up is an upper-body strength exercise. The pull-up is a closed-chain movement where the body is suspended by the hands and pulls up. As this happens, the elbows flex and the shoulders adduct and extend to bring the elbows to the torso. The term \"chin-up\", traditionally referring to a pull-up with the chin brought over the top of a bar, was used in the 1980s to refer to a pronated, or overhand, grip, with a supinated, or underhand, grip being called a \"reverse-grip\" chin-up. Pull-ups use many different muscles of the upper body, including the latissimus dorsi and the biceps brachii.", "id": 1492429} {"src_title": "Sibiřský chanát", "tgt_title": "Khanate of Sibir", "src_document": [{"title": "Kultura.", "content": "Státním náboženstvím chanátu byl islám, víra jeho vládce. V Tjumeni i v Sibiři byly vybudovány honosné mešity, paláce a hradby. Je známo, že vrchní imámové a muftíové Sibiřského chanátu měli jistý vliv i v Povolží a dokonce i v Samarkandu. Chanát byl nejsevernějším historicky doloženým muslimským státem; jeho území sahalo až Severnímu ledovému oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sibiřský chanát a s ním moderní město Tjumeň vznikly pravděpodobně mezi lety 1405 a 1428, v době úpadku někdejšího Čingischánova impéria. Původ zakladatele jménem Taibuga není jasný. Sídlem prvních chánů bylo město Čimki-Tura poblíž místa, kde Rusové založili r. 1586 pevnost Tjumeň poté, co po porážce chanátu Jermakovými kozáky bylo město zničeno nebo opuštěno. Na vládu nad chanátem si činili nárok také přímí potomci Čingischánova syna Šajbana, z nichž Ibak Chán porazil a zabil Taibugova vnuka Mara. K restauraci Taibugovců došlo, když Marův vnuk Muhammad porazil a zabil Ibaka cca roku 1493. Muhammad se rozhodl opustit Čimki-Turu a založil na Irtyši nové hlavní město Iskar (Sibir). Nakrátko se stal i chánem v Kazani (1496). Dobytí Kazaně Rusy r. 1552 vedlo taibugovského chána Jadigara ke snaze navázat přátelské vztahy s Moskvou. V cestě mu však stál vnuk Šajbanovce Ibaka Küčüm. Boje v letech 1556-1563 skončily Jadigarovou smrtí a Küčüm se stal chánem.", "section_level": 1}, {"title": "Konec chanátu.", "content": "Küčüm usiloval obrátit Sibiřské Tatary, převážně šamanisty, na islám. Jeho rozhodnutí napadnout stroganovské obchodní stanice vyprovokovalo expedici, kterou proti chanátu vyslali Stroganovové, složenou z 540 donských kozáků a tří set jejich vlastních ozbrojenců, pod vedením kozáka Jermaka. Ten Küčümovo vojsko porazil roku 1582 v bitvě na Čuvašově mysu a ještě téhož roku vstoupili kozáci do Iskaru. Küčüm doplnil svoje vojsko, roku 1584 zabil v bitvě Jermaka a znovu ovládl Sibir. V následujících čtrnácti letech však Rusové chanát zvolna dobyli. V roce 1598 byl Küčüm poražen na březích Obu a donucen uprchnout na území Nogajců. Jeho vláda skončila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sibiřský chanát (tatarsky Sıbır Chanlığı), historicky též zvaný Turanský chanát, byl stát s turkicko-mongolskou vládnoucí elitou na území jihozápadní Sibiře v 15: a 16. století. Vznikl jako jeden z mnoha tatarských chanátů po rozpadu Zlaté hordy a zanikl po anexi Ruskem . Hlavním sídlem bylo opevněné město Isker (též Sibir nebo Kašlik), na soutoku Irtyše a říčky Sibirky. Sibiřský chanát vládl nad etnicky různorodým obyvatelstvem, sestávajícím z turkických Sibiřských Tatarů a Baškirů a vedle toho Chantů, Mansů a Selkupů, hovořících jazyky uralské skupiny. Jeho porážka Jermakem Timofejevičem v bitvě na Čuvašově mysu roku 1582 znamenala počátek ruské expanze na Sibiř. Sibiřský chanát spravovali \"mirzové\" (perské slovo označující knížete nebo vojenského velitele), pocházející z různých domorodých kmenů. Vládli volně spojeným državám, které všechny nominálně podléhaly \"chánovi\" Tjumeně a Sibiře. Vedli také chánova vojska do boje.", "tgt_summary": "The Khanate of Sibir (), also historically called the Khanate of Turan, was a Turkic Khanate located in southwestern Siberia with a Turco-Mongol ruling class. Throughout its history, members of the Shaybanid and Taibugid dynasties often contested the rulership over the Khanate between each other; both of these competing tribes were direct patrilineal descendants of Genghis Khan through his eldest son Jochi and Jochi's fifth son Shayban (Shiban). The area of the Khanate was itself once an integral part of the Mongol Empire, and later came under the control of the White Horde and of the Golden Horde. The Khanate of Sibir ruled an ethnically diverse population of Turkic Siberian Tatars, Bashkirs and speakers of various Uralic languages including the Khanty, Mansi and Selkup. The Sibir Khanate was the northernmost Muslim state in recorded history. Its defeat by Yermak Timofeyevich in 1582 marked the beginning of the Russian conquest of Siberia.", "id": 96146} {"src_title": "Něnci", "tgt_title": "Nenets people", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Něnci tradičně obývají severozápad Sibiře a nejzazší severovýchod evropského Ruska od poloostrova Jamalu po poloostrov Tajmyr. Malá část Něnců žije i na souostroví Nová země. Jejich jazykem je něnečtina.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Podle způsobu života se Něnci dělí na tundrové Něnce, jichž je většina a menší skupinu lesních Něnců, žijících na dolním Obu. Tundroví Něnci byli tradičně kočovnými pastevci sobů, případně lovci divokých sobů, naproti tomu pro lesní Něnce měl větší význam lov kožešinové zvěře a rybolov. Při chovu sobů Něnci používají pastevecké psy, sobí laně se většinou nedojí a sobi nejsou nikdy používáni k jízdě.", "section_level": 1}, {"title": "Obydlí.", "content": "Tradičním obydlím je kuželovitý stan čum (něnecky \"mja\"), v létě pokrytý pláštěm z březové kůry (nebo v současné době i celtou) a v zimě sobími kožešinami. Dalším druhem staveb jsou zásobárny na kůlech, do nichž se ukládá jídlo (zejména sušené maso a ryby), ale i kožešiny.", "section_level": 2}, {"title": "Oděv.", "content": "Tradiční oděv se nazývá \"malica\" a je to dlouhá bunda z jedné nebo dvou vrstev sobí kožešiny, často s přišitou kapucí. K ní se nosily kožené kalhoty a kožené nebo kožešinové boty (\"torbazy\" nebo \"pimy\"), které se často šily z kožešiny sobích nohou nebo z kůže tuleňů a medvědů. Do nich se v zimě pro lepší tepelnou izolaci nosily vložky z mechu nebo sena. Oděv měl u obou pohlaví podobný střih. Zejména ženský oděv byl bohatě zdobený nášivkami z jinak zbarvených kožešin, někdy i měděným kováním, kousky perleti nebo skleněnými korálky. Dnes jej Něnci nosí už pouze v zimním období, v létě dávají přednost evropskému oděvu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravním prostředkem jsou saně zvané \"narty\" tažené soby, na nichž v minulosti jezdili po bažinaté tundře i v létě. Lovci, zejména u lesních něnců, jezdili v zimě na lyžích, které mohly být podbité \"tuleními\" pásy (častěji ale ze sobí kožešiny) - \"choba lamba\" nebo celodřevěné \"pjaj lamba\". V blízkosti řek vyráběli Něnci také dlabané loďky.", "section_level": 2}, {"title": "Strava a kuchyně.", "content": "Základní potravinou Něnců je sobí maso, které se jí syrové, mražené, vařené nebo sušené. Dále se jedí vnitřnosti, krev, tuk, ryby. Rostlinnou stravu zastupují hlavně bobule, případně oddenky, výhonky a nať tundrových rostlin, jako je krvavec toten, mochna nebo lžičník. Pod vlivem Rusů se Něnci naučili péct placky a pít čaj. Těsto na placky bývá často zadělané sobí krví a tukem či mozkem.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství a tradice.", "content": "Tradičním náboženstvím byl šamanismus, založený na dualistické kosmologii. Nejvyššími božstvy jsou dobrý nebeský bůh \"Num\" a jeho syn, zlý vládce podzemního světa \"Nga\". Uctívaná byla také Ja Nebia, bohyně země, plodnosti a žen. Mimoto uctívají i různé dobré (\"Tadebciu\") a zlé (\"Ngyleka\") místní duchy. Bohům a duchům přinášeli oběti, někdy i krvavé ve formě sobů. Od 19. století byli vystaveni christianizaci, ujal se u nich především kult svatého Mikuláše, jehož dodnes uctívají, často zároveň s původními duchy. Šamani byli zpravidla muži. Stejně jako jinde na Sibiři, používají rámový buben - \"penzer\", který však nebývá zdobený malbou. Šamanský plášť nebyl tak významný jako např. u Evenků a Jakutů, nejdůležitější součástí šamanského oděvu je čepice s kovovými zdobami, často ve tvaru paroží. Mezi uctívaná zvířata patřil sob, orel, u lesních Něnců především medvěd hnědý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Něnci (rusky: \"Ненцы\") jsou malá etnická skupina v Rusku. V roce 2002 se k této národnosti přihlásilo 41 302 lidí. V širším smyslu sem patří i Enci. Starší název pro Něnce žijící u Obu je Samojedi/Samodijci (slovo má ale i jiné významy, viz heslo Samojedi) a pro Něnce žijící u Jeniseje je Jurakové. K prvním kontaktům mezi Něnci a Rusy došlo už na konci 11. století, ale k intenzivnějším stykům došlo až v důsledku ruské kolonizace Sibiře a severu v 16. století, kdy Rusové na území Něnců začali stavět pevnosti (např. Obdorsk, Surgut, Mangazeja, Turuchansk) a vybírat daně. Něnci nemají nic společného s Němci nebo Německem.", "tgt_summary": "The Nenets (, \"nenəj nenəče\", , \"nentsy\"), also known as Samoyed, are a Samoyedic ethnic group native to northern arctic Russia, so called Russian Far North. According to the latest census in 2010, there were 44,857 Nenets in the Russian Federation, most of them living in the Yamalo-Nenets Autonomous Okrug, Nenets Autonomous Okrug and Taymyrsky Dolgano-Nenetsky District stretching along the coastline of the Arctic Ocean near the so called Arctic Circle between Kola and Taymyr peninsulas. The Nenets people speak either the Tundra or Forest Nenets languages, which are mutually unintelligible. In the Russian Federation they have a status of indigenous small-numbered peoples or \"little people\".", "id": 883648} {"src_title": "Ondřej Pavelec", "tgt_title": "Ondřej Pavelec", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Ve vstupním draftu 2005 CHL byl vybrán v prvním kole týmem Cape Breton Screaming Eagles (QMJHL). Hrál zde dvě sezóny a pomohl klubu dostat se do semifinále v sezóně 2006/2007. Pavelec byl obsazen do prvního All-Star teamu v obou sezónách, a také dvakrát vyhrál Jacques Plante Trophy (trofej pro gólmana s nejmenším průměrem obdržených gólů v sezóně), čímž se stal čtvrtým gólmanem, kterému se to povedlo. Jako nováček si odnesl také Raymond Legacé Trophy a RDS Trophy, která byla přidělena nejlépe bránícímu nováčkovi a druhá za nováčka roku. Jeho výkony byly velmi vyrovnané v průběhu obou sezón, s průměrem 2,51 obdržené branky na zápas a s úspěšností 92,9 % v sezóně 2005/2006 a v další sezóně 2006/2007 s průměrem 2,25 obdržené branky na zápas a s úspěšností 90,8 %. Pavelec byl druhá volba Atlanty Thrashers v draftu 2005 (celkově 41.). V roce 2007 podepsal kontrakt s Thrashers. Ve finále Západní konference AHL 18. května 2008 Pavelec udržel čisté konto ve druhém zápase série proti Torontu Marlies, zápas skončil 5:0. Série nakonec skončila 4:1 pro Chicago Wolves. Chicago Wolves následně porazili Wilkes-Barre/Scranton Penguins ve finálové sérii 4:2 a vyhráli Calder Cup. Pavelec jako třetí gólman v historii soutěže vychytal v rámci playoff maximálně možný počet 16 vítězství, od té doby na to navázal pouze Michal Neuvirth. Svůj první zápas v NHL odehrál 20. října 2007 proti Tampa Bay Lightning a jeho první vítězství bylo také proti Tampě Bay 3. listopadu 2007. Po devíti zápasech v sezóně 2008/2009 za Chicago Wolves byl povolán zpět do NHL kvůli zranění Kariho Lehtonena. Natrvalo se usídlil v brance Thrashers, kde se pravidelně střídal s Johanem Hedbergem. Svoje první čisté konto v NHL udržel dne 13. listopadu 2009 v zápase proti Los Angeles Kings, zápas skončil vítězstvím Thrashers 7:0. Druhé čisté konto udržel dne 24. listopadu v zápase proti Detroit Red Wings, Thrashers vyhráli 2:0. Před sezonou 2010/2011 Trashers vyměnili Johana Hedberga do New Jersey Devils. Místo něho přišel Chris Mason ze St. Louis Blues, avšak Pavelec byl jmenován jasnou jedničkou. Při prvním startu 8. října 2010 zkolaboval a ztratil vědomí během zápasu proti Washington Capitals. Byl na nosítkách převezen do nemocnice. Mezitím Thrashers vyhráli 4:2. Lékaři provedli desítky vyšetření, ale nic závažného nezjistili. Propuštěn z nemocnice byl 11. října 2010 a 30. října 2010 se znovu postavil do brány proti St. Louis Blues. Po návratu se mu podařilo došplhat na pozici 2. nejlepšího brankáře NHL a dosáhl rekordního počtu vítězství, když vyhrál 6 zápasů v řadě a celkem 8 z 10 utkání. Během sezóny byl vyhlášen jednou 3. hvězdou utkání, sedmkrát 2. hvězdou utkání a sedmkrát 1. hvězdou utkání. Dne 31. května společnost True North Sports and Entertainment oznámila, že se klub Atlanta Thrashers bude stěhovat do Winnipegu a po 15 letech se znovuzrodí klub Winnipeg Jets. To, že si Winnipeg nechá původní jméno „Jets“, bylo oznámeno na speciálním draftu v Minnesotě. Zároveň se klub stal sedmým kanadským klubem v NHL. V první sezóně s Winnipegem Jets byl během sezóny vyhlášen čtyřikrát 3. hvězdou utkání, desetkrát 2. hvězdou utkání a šestkrát 1. hvězdou utkání. Na konci sezóny vyhrál cenu Three Stars Award. Byl oceněn díky své solidní hře a skvělým zákrokům a také díky tomu, že byl ve dvanácti případech vyhlášen hvězdou domácích utkání, z toho pětkrát první hvězdou. Dne 25. června 2012 podepsal Pavelec s Winnipegem Jets nový pětiletý kontrakt, který mu přinese 19,5 milionů dolarů. Na začátku sezony 2012–2013 nastupoval při výluce NHL za tým Bílí tygři Liberec, za který odchytal 14 utkání. Působil zde od konce září do listopadové reprezentační pauzy. Poté se vydal do zámoří, kde se chtěl připravovat na další ročník NHL, avšak výluka stále pokračovala, a proto podepsal smlouvu na 6 zápasů s finským týmem Pelicans Lahti, hrajícím v nejvyšší finské hokejové soutěži (SM-liiga). V té době tam působil i Pavelcův kamarád Radek Smoleňák. Pavelec se také stihl v reprezentačním dresu zúčastnit listopadového Karjala Cupu ve Finsku, kde ovládl brankářské statistiky, i prosincového Channel One Cupu v Rusku. Sezóna 2014/2015 byla pro Pavelce zatím nejlepší sezónou v jeho kariéře v NHL, především podle čísel. Měl úspěšnost zákroků 92 %, 2,28 obdržených gólů za zápas a 5 čistých kont, v žádné sezóně předtím nevychytal tolik čistých kont. V této sezóně se také poprvé po přestěhování z Atlanty podařilo Winnipegu Jets postoupit do vyřazovacích bojů. Play-off se vrátilo do města po dlouhých 19 letech, zároveň s tím se vrátila také tradice white out, která vznikla právě ve Winnipegu. Pavelec měl velký podíl na postupu týmu do vyřazovacích bojů, když v březnu a dubnu z 13 odehraných zápasů vyhrál 9 utkání, pouze 3 prohrál a jednou prohrál na nájezdy. Zároveň vytvořil rekord v rámci týmu Winnipeg Jets, a to tím, že udržel třikrát po sobě čisté konto a neinkasoval gól po dobu 187 minut a 5 sekund. Jets vypadli v play-off už v prvním kole, když prohráli v sérii s týmem Anaheim Ducks 0:4 na zápasy. V sezóně 2015/2016 stihl Pavelec odchytat během podzimu pouze 15 utkání. Na vině bylo zranění kolene, které si přivodil 21. listopadu 2015 v zápase proti Arizoně Coyotes, a to po kolizi s Shanem Doanem. Předpokládaný návrat Pavelce do branky byl někdy v průběhu ledna 2016, a proto byl mezitím povolán z farmy Connor Hellebuyck. Avšak nakonec byl Pavelec aktivován z listiny zraněných hráčů až 12. února a Hellebuyck byl tak poslán zpět do Manitoby Moose. Po sezoně 2016/2017 mu ale Winnipeg novou smlouvu nenabídl, a tak se na rok upsal New York Rangers, kde dělal dvojku Henriku Lunqvistovi. Po skončení ročníku 2017/2018 zůstal bez angažmá. Dne 20. září 2018 oznámil konec hokejové kariéry, a to i přesto, že byl o něj zájem o české extralize nebo v KHL.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Od 17 let pravidelně oblékal dres mládežnických výběrů, byl jedničkou na Mistrovství světa do 18 let 2005 v Plzni a Českých Budějovicích, kde tým skončil po prohrané bronzové bitvě proti Švédsku na čtvrtém místě. Pavelec v základní části tohoto turnaje inkasoval pouze šest gólů ve čtyřech zápasech a to mu bilanci ještě notně pokazil smolný duel se Spojenými státy. V roce 2006 na Mistrovství světa juniorů byl pouze jako náhradník. V roce 2007 nastoupil na Mistrovství světa dvacetiletých, kde česká reprezentace získala 5. místo. Jeho premiéra v seniorském týmu české reprezentace se uskutečnila 29. dubna 2010 na LG Hockey Games ve Švédsku. Český tým tento zápas proti Švédsku vyhrál až po samostatných nájezdech, kde Pavelec neinkasoval ani jeden gól. Po skončení turnaje byl Pavelec vyhlášen nejlepším brankářem turnaje a byl obsazen do All-Star-Teamu. Jako dvojka se objevil po boku Tomáše Vokouna na Mistrovství světa 2010, kde odchytal jeden zápas proti Norsku. Roli jedničky si vyzkoušel o rok později na Mistrovství světa 2011 na Slovensku. Umístil se na třetím místě v hodnocení nejlepších brankářů turnaje s 1,88 gólů na zápas a úspěšností zákroků 93,93 %. Na tomto turnaji si také připsal 2 čistá konta, v zápase proti Dánsku český výběr zvítězil 6:0 a ve čtvrtfinálovém zápase Česko zvítězilo proti kádru USA 4:0. Zachytal si také na Mistrovství světa 2013, které se konalo ve Finsku a Švédsku. Česko na tomto turnaji skončilo ve čtvrtfinále, kde podlehlo švýcarské hokejové reprezentaci 1:2. V roce 2015 se zúčastnil domácího mistrovství v Praze a Ostravě. Na tomto turnaji začínal jako dvojka, avšak ve druhém zápase proti Lotyšsku střídal Alexandra Saláka a do konce mistrovství ho do branky už nepustil. Česko skončilo na turnaji na čtvrtém místě, když v souboji o bronzové medaile prohrálo s hokejovým výběrem USA 0:3. Pavelec se také zúčastnil Zimních olympijských her 2010, které se konaly v kanadském Vancouveru. Tam plnil roli dvojky po boku Tomáše Vokouna. V roce 2014 ho Alois Hadamczik nominoval na zimní olympiádu v Soči, kde sice první zápas proti Švédsku odseděl pouze na tribuně, ale následně odchytal všechny zbylé zápasy českého výběru proti Lotyšsku, Švýcarsku, Slovensku a čtvrtfinále proti USA, kterému Česko podlehlo 2:5 a skončilo tak opět bez medaile.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je také členem týmu Real TOP Praha, v jehož dresu se zúčastňuje charitativních zápasů a akcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ondřej Pavelec (* 31. srpna 1987 Kladno) je bývalý český profesionální hokejový brankář. V Severní Americe hrál od roku 2005, v NHL působil převážně v klubech Atlanta Thrashers a Winnipeg Jets. V roce 2018 ukončil svoji kariéru.", "tgt_summary": "Ondřej Pavelec (; born 31 August 1987) is a Czech former professional ice hockey goaltender. Drafted in the second round, 41st overall, by the Atlanta Thrashers in 2005, he stayed with the team as they became the Winnipeg Jets in 2011, and played his final season with the New York Rangers. During the 2012–13 NHL lockout, Pavelec played for Bílí Tygři Liberec of the Czech Extraliga (ELH) and Pelicans of the Finnish SM-liiga.", "id": 1728997} {"src_title": "SBB RABDe 500", "tgt_title": "RABDe 500", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Naklápění je zajištěno elektricky. První podvozek soupravy je vybaven setrvačníkem a rychlostními senzory. Získaná data jsou počítačem zpracována a následně je nastaven optimální úhel naklopení. Jednotka dosahuje maximální rychlosti 200 km/h a je určena především pro provoz na novostavbách vybudovaných v rámci projektu Bahn 2000. Sedmidílná jednotka je vybavena automatickými spřáhly a při dvou spřažených jednotkách dosahuje délky 380 m. Většina vlaků ICN je provozována právě takto. RABDe 500 může být v případě nutnosti (např. při údržbě) díky poloautomatickým spřáhlům rozdělen na dvě autonomní části. Každá část je vybavena autonomní trakční výbavou, s tím že ve středu soupravy umístěný vůz A nemá žádné trakčně relevantní prvky. Na koncích vlaku jsou dva vozy se střídavými asynchronními motory, vozy č. 2 a 6 jsou vybaveny mimo to také usměrňovačem s GTO prvky. Třetí vůz (v jedné polovině vlaku vůz AD, v druhé vůz WRA) je osazen transformátorem a sběračem. Trakční výbava odpovídá, až na vodou chlazení GTO usměrňovač, lokomotivě Lok 2000, je zde však rozložena do třech vozů. Jednotka má čtyři vozy druhé třídy, dva vozy první třídy a jídelní vůz s oddíly první třídy. Vozy druhé třídy jsou pouze velkoprostorové, první třída má i oddíly. Většina míst ve velkoprostorových vozech je v uspořádání proti sobě, menší část v uspořádání za sebou. Jednotka má celkem 125 míst v první a 326 míst v druhé třídě. V soupravě je též služební oddíl pro objemná zavazadla a kola.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Jednotky jsou nasazeny v taktové dopravě na následujících tratích:", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Jednotky nesou jména významných švýcarských osobností, jejichž citáty jsou popsána okna ve velkoprostorových vozech.", "section_level": 1}], "src_summary": "RABDe 500 je elektrická jednotka s aktivním naklápěním vozových skříní využívaná společností SBB v osobní dopravě pro vlaky s obchodním názvem ICN (InterCity-Neigezug). Protože jsou jednotky RABDe 500 nasazovány také na spoje Interregio a RegioExpress je zkratka ICN často brána jako synonymum k typu RABDe 500.", "tgt_summary": "The RABDe 500 (often nicknamed ICN for Intercity-Neigezug, German for Intercity Tilting Train), is a Swiss high speed passenger train which was introduced in 2000, in time for Expo.02 held in western Switzerland in 2002. Its maximum speed is , which can be reached on the Mattstetten–Rothrist new line; the RABDe 500 uses the branch to Solothurn only; the ICNs reach 200 km/h in the new Gotthard Base Tunnel. The train sets were a joint development by Bombardier, Swiss Federal Railways and Alstom, with an aerodynamic body designed by Pininfarina, bogies and tilting mechanism designed by the then SIG, Schweizerische Industrie Gesellschaft. Forty-four RABDe 500 trains with a total of 308 coaches were delivered to SBB-CFF-FFS between 1999 and 2005. The RABDe 500 often run with two complete compositions, each with seven carriages, both including a dining car. The outer four of the seven carriages are second class. All compartments have electric power supply sockets and mobile phone reception enhancers. Delivery of class RABDe 500 was delayed by a lack of supplies from ADtranz. Nevertheless, all trainsets were operational for the national exposition Expo.02. The RABDe 500 trains are operated by Swiss Federal Railways.", "id": 1189150} {"src_title": "Investiční management", "tgt_title": "Asset management", "src_document": [{"title": "Rozsah činnosti.", "content": "Podnikání investičního managementu má několik aspektů obsahujících zaměstnávání profesionálních správců fondů, průzkum (jednotlivých instrumentů a tříd instrumentů), obchodování, vypořádávání, marketing, interní audit a příprava zpráv pro klienty. Největšími finančními manažery fondů jsou společnosti, které potvrzují jejich požadovanou komplexnost služeb. Kromě obchodníků a přímých investorů (manažerů fondů) jsou zde také spolupracující zaměstnanci (k zajištění souhry s legislativními a regulatorními požadavky), interní auditoři nejrůznějších druhů (k prověřování interních systémů a kontrol), finanční kontroloři (k účtování peněz společnosti a jejích nákladů), počítačoví experti a zaměstnanci „\"back office\"“ (ke spárování a zaznamenání transakcí až pro tisícovky klientů dané společnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Klíčové problémy tohoto podnikání.", "content": "Klíčové problémy zahrnují:", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah globální činnosti managementu fondů.", "content": "Běžná aktiva pod správou managementu fondů klesla v roce 2008 o 19 %, na 61,6 trilionů dolarů. Penzijní aktiva sčítají z celku 24 trilionů dolarů, s 18,9 trilionů dolarů investovanými v investičních fondech a 18,7 trilionů dolarů ve fondech pojišťoven. Společně s alternativními aktivy, fondy bohatých privátních klientů, činila aktiva činnosti globálního managementu fondů ke konci roku 2008 90 trilionů dolarů, která v roce 2009 spadla o 17 %. Pokles nastal v roce 2008 po pěti úspěšných letech růstu, kdy se aktiva za tuto dobu více než zdvojnásobila. Propad na kapitálových trzích, slabý investiční výkon, redukce přílivu nových fondů, výstup klientů z investic, to vše vedlo k pádu v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "15 největších společností správy aktiv.", "content": "1. Fund Management: City Business Series. International Financial Services, London. 2009-09-29. 2. http://www.ifsl.org.uk/upload/Fund_Management_2009.pdf", "section_level": 2}, {"title": "Investiční manageři a struktura portfolií.", "content": "V oboru investičního managementu jsou správci těmi, kdo investují prostředky klientů. Certifikované společnosti investičního poradenství mohou provádět hodnocení klientovo individuálních potřeb a jeho rizikového profilu. Poradce poté doporučí odpovídající investice.", "section_level": 1}, {"title": "Alokace aktiv.", "content": "Nejrůznější třídy aktiv jsou široce debatovány, ale základní dělení je na akcie, dluhopisy, reálná aktiva a komodity. Provádění alokace mezi tato aktiva je to, za co je investiční management placen. Třídy aktiv odpovídají dynamice trhu a různým vzájemným efektům ovlivňování. Alokace peněz prostřednictvím tříd aktiv má vliv na výkon fondu.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobý výnos.", "content": "Je důležité sledovat dlouhodobé výnosy různých aktiv. Například, při dlouhodobém držení (+10 let) je ve většině zemí u akcií větší výnos než u dluhopisů. Je to způsobeno tím, že akcie jsou rizikovější než dluhopisy.", "section_level": 2}, {"title": "Diverzifikace.", "content": "Společně s alokací aktiv musí správci fondů uvažovat diverzifikaci, která má pro daného klienta smysl a v souladu s ním stanovit investice v souladu s plánem. Takový plán naznačuje, kolik procent z daného fondu má být proinvestováno do jednotlivého titulu. Teorie diverzifikace portfolia byla v minulosti sestavena H. Markowitzem (a mnoha ostatními). Efektivní diverzifikace znamená řízení korelace mezi výnosem aktiva a rizikem.", "section_level": 2}, {"title": "Investiční styly.", "content": "Existuje celá řada investičních stylů, které mohou správci fondů použít. Například růstový, hodnotový, neutrálního trhu, nízké kapitalizace, indexovaný, atd. Každý z těchto přístupů má zřetelný rys a charakteristické riziko.", "section_level": 1}, {"title": "Měření výkonu.", "content": "Výkon fondu je testem správy fondu, v institucionálním pohledu je přesné měření nezbytností. Za tímto účelem je měření výkonu fondů prováděno managementem nebo jsou najímány externí firmy, které se tímto měřením zabývají. Přední společností zabývající se měřením výkonu (např. Frank Russell v USA) shromažďují jednotlivá data z oboru. Typicky je hodnocení prováděno každý kvartál a bývá předložena procentní změna. Toto schéma je pak porovnáváno s podobnými fondy v oboru za účasti managementu společnosti (pro potřeby kontroly interních předpisů). Obecně řečeno, pro investiční společnosti je pravděpodobně vhodnější přesvědčit klienty je na základě hodnocení z delších period (3-5 let), kdy se vyhladí krátkodobé kolísání ve výkonech a podnikatelských cyklech. Přetrvávajícím problémem je, zda měřit před nebo až po zdanění. Po zdanění představuje výhodu pro investora, jelikož investorovo daňové postavení se může měnit. Měření před zdaněním může být matoucí, obzvláště v režimech zdaňujících kapitálové zisky (a ne nerealizované). Může tedy dojít k tomu, že úspěšní správci aktiv (měřeni před zdaněním) mohou vykazovat po zdanění špatné zisky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Investiční management je profesionální správa různých cenných papírů (akcie, dluhopisy, atd) a aktiv (např. nemovitosti) s cílem přinést investorům specifické užitky. Investoři mohou být instituce (pojišťovny, penzijní fondy, firmy atd) nebo soukromí investoři (oba typy mohou investovat buď přímo, nebo zprostředkovaně přes instituce kolektivního investování např investiční fondy, burzovně obchodovatelné fondy – ETF). Pojem \"asset management\" (správa aktiv) je často užíván v souvislosti s kolektivním investováním, zatímco všeobecnější správa fondů se může používat ve spojení se všemi formami institucionálního investování, stejně tak jako správa investic pro soukromé investory. Investiční správci, kteří se specializují na poradenství nebo klientskou správu aktiv v zastoupení soukromých investorů, mohou často odkázat na jejich služby jako je wealth management nebo správa portfolia v souvislosti s tzv. privátním bankovnictvím. Zajišťování služeb investičního managementu zahrnuje prvky finanční analýzy, výběru aktiva, akcií, realizace plánů a sledování probíhajících investic. Investiční management je rozsáhlá a důležitá globální činnost, která sama o sobě zodpovídá za správu trilionů dolarů, eur, liber a jenů po celém světě.", "tgt_summary": "Asset management refers to systematic approach to the governance and realization of value from the things that a group or entity is responsible for, over their whole life cycles. It may apply both to tangible assets (physical objects such as buildings or equipment) and to intangible assets (such as human capital, intellectual property, goodwill or financial assets). Asset management is a systematic process of developing, operating, maintaining, upgrading, and disposing of assets in the most cost-effective manner (including all costs, risks and performance attributes). The term is commonly used in the financial sector to describe people and companies who manage investments on behalf of others. Those include, for example, investment managers that manage the assets of a pension fund. It is also increasingly used in both the business world and public infrastructure sectors to ensure a coordinated approach to the optimization of costs, risks, service/performance and sustainability. The International Standard, ISO 55000, provides an introduction and requirements specification for a management system for asset management.", "id": 1237082} {"src_title": "Dynastie Meklenburských", "tgt_title": "House of Mecklenburg", "src_document": [{"title": "Oboritská knížata (cca 1131–1167).", "content": "Od konce 6. století a počátku 7. století se v Meklendursku usazovaly kmeny slovanských Obodritů (Bodrců) a Varnů. Pod vládou obodritských knížat zde vzniklo v 8. století silné kmenové knížectví, od počátku 10. století postupně podmaňované saskými feudály: Billunžská marka vytvořená roku 937 zaujímala území východně od saského limitu (\"Limes Saxonicus\") až po západní Pomořansko.", "section_level": 1}, {"title": "Meklenburská knížata (1167–1348).", "content": "Podmanění slovanského Obodritského knížectví dovršil saský vévoda Jindřich Lev. Avšak již roku 1167 obdržel syn obodritského kníže Niklota, kníže Pribislav (poslední obodritský kníže) území zpět jako saské vévodské léno tj. knížectví Meklenburské. Tato obodritská dynastie Niklotovců, jež se záhy poněmčila, zde vládla až do roku 1918, kdy byla zrušena monarchie v Německu. Což je naprostý unikát jak v délce vlády tak tím že je to německá dynastie se slovanským původem. Dynastie přijala nové rodové jméno podle země, které vládla tj. Meklenburkové / Meklenburští. V roce 1348 povýšil císař Karel IV. Meklenbursko na vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové meklenburští (1348–1815).", "content": "V roce 1348 povýšil císař Karel IV. Meklenbursko na vévodství. Povýšením Meklenburska na říšské vévodství byla definitivně odstraněna lenní závislost na Sasku. V roce 1358 zakoupil vévoda Albrecht II. Meklenburský hrabství Schwerin (Zvěřín). Roku 1442 získala nástupnické právo na Meklenbursko braniborská dynastie Hohenzollernů. Roku 1471 byly spojeny dříve rozdělené meklenburské země pod vládou jednoho rodu v jednotné vévodství. Po vnitřních rodinných rozporech mezi syny vévody Adolfa Fridricha I. († 1658) bylo v roce 1701 vévodství opět rozděleno, při zachování jednoty stavů, do dvou částí: Mecklenburska-Zvěřínska \"(Mecklenburg-Schwerin)\" a Meklenburska-Střelicka \"(Mecklenburg-Strelitz)\". Zakladatelem (starší) střelické linie byl vévoda Adolf Fridrich II. (1658-1708), jemuž připadlo knížectví Ratzeburg a panství Stargard. Zároveň byla v obou částech zavedena primogenitura.", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové Meklenburska-Střelicka.", "content": "Vévodství Meklenbursko-Střelicko bylo utvořeno z území knížectví Ratzeburg a panství Stargard (dnes součástí Šlesvicka-Holštýnska) na části území bývalého vévodství Meklenbursko-Güstrow. Hlavním městem se stal Neustrelitz. Vládla starší (původní) linie rodu. 28. července 1815 bylo povýšeno na velkovévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodové Meklenburska-Zvěřínska.", "content": "Vévodství Meklenbursko-Zvěřínsko bylo utvořeno na velké části původního Meklenburského vévodství včetně Baltského pobřeží, přibližně na území bývalého Knížectví meklenburského, rostockého, biskupství Zvěřín (Schwerin) a knížectví Werle-Güstrow a Werle-Waren. Hlavním městem se stal Schwerin (Zvěřín). Vládla mladší linie rodu, ale na podstatně větším území než linie starší resp. střelická. 14. července 1815 bylo povýšeno na velkovévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Meklenburští velkovévodové (1815–1918).", "content": "Roku 1808 přistoupila obě vévodství k Rýnskému spolku a roku 1813 se připojila na stranu Pruska proti Napoleonovi. Roku 1815 pak byla obě vévodství (Meklenbursko-Zvěřínsko 14. července a Meklenbursko-Střelicko 28. července) povýšena na velkovévodství a stala se členy Německého spolku. Roku 1866 se v prusko-rakouském sporu o Šlesvicko-Holštýnsko postavila obě velkovévodství opětovně na stranu Pruska a pak následujícího roku (1. července 1867) vstoupila do Severoněmeckého spolku a 18. ledna 1871 se stala spolkovými zeměmi Německého císařství. V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně, takzvaná listopadová či německá revoluce, jež se rozšířila po celém Německém císařství. Důsledkem revoluce bylo, že postihla celé Německo a byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně samotného Německého císařství. 14. listopadu 1918 odstoupili oba velkovévodové(resp. velkovévoda Meklenburska-Zvěřínska Fridrich František IV. a jako regent Meklenburska-Střelicka) a oba meklenburské státy byly prohlášeny svobodnými státy resp. \"Svobodný stát Meklenbursko-Střelicko (Freistaat Mecklenburg-Schwerin)\" a \"Svobodný stát Meklenbursko-Zvěřínsko (Freistaat Mecklenburg-Strelitz)\", které byly až do roku 1933 spolkovými zeměmi tzv. Výmarské republiky. 1. ledna 1934 se sněmy obou zemí pod nacistickým tlakem usnesly na spojení obou zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Velkovévodové Meklenburska-Střelicka.", "content": "Dcera velkovévody Adolfa Fridricha V., vévodkyně Jutta Meklenburská se stala manželkou následníka černohorského trůnu korunního prince Danila Petrović-Njegoše, který pocházel ze (čistě) slovanské dynastie. V roce 1918, kdy zemřel velkovévoda Adolf Fridrich VI. se stal nominálně (velko)vévodou Karel Michal Meklenburský, vnuk velkovévody Jiřího Meklenburského, ale práva na trůn se de facto vzdal a stal se naturalizovaným Rusem. Když tedy v roce 1918 byl prvním v pořadí na trůn, převzal jeho povinnosti jako regent velkovévoda Fridrich František IV. z Meklenburska-Zvěřínska a poslal mu dopis, že jeho bratranec zemřel a on se stal novým panovníkem, ale zprávu nedostal a do pádu monarchie v listopadu 1918 tak vládl obou meklenburkým zemím velkovévoda Fridrich František.", "section_level": 2}, {"title": "Velkovévodové Meklenburska-Zvěřínska.", "content": "Jak bylo uvedeno výše, v roce 1918 se stal regentem Meklenburska-Střelicka právě zvěřínský velkovévoda Fridrich František IV. a de facto tak spojil oba státy pod jednoho panovníka.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavy rodu po roce 1918.", "content": "\"linie meklenbursko-střelická\" Když se vévoda Karel Michal po první světové válce oficiálně vzdal práva na trůn zůstal hlavou rodu až do své smrti v roce 1934. Jelikož ale zemřel svobodný a bezdětný stal se hlavou rodu a následníkem nároků nyní na oba meklenburské trůny jeho synovec vévoda Jiří, kterého adoptoval. Po smrti vévody Jiřího se již nárok na oba trůny a funkce hlavy rodu opět dědí z otce na syna, v linii Mecklenburg-Strelitz. \"linie meklenbursko-zvěřínská\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynastie Meklenburských (německy \"Haus Mecklenburg\") nebo jen Meklenburkové, Meklenburští (Mecklenburští) či Niklotovci je německý šlechtický rod a panovnická dynastie s polabskoslovanskými kořeny v rodě Obodritů. Meklenburští či Niklotovci vládli v Meklenbursku v letech 1131-1918. V letech 1131 resp. 1170-1348 vládli jako knížata, poté v letech 1348-1815 jako vévodové a nakonec v letech 1815-1918 jako velkovévodové. Jako velkovévodská dynastie vládli až do roku 1918 s tím, že od roku 1871 patřilo jak Meklenbursko-Zvěřínsko, tak Meklenbursko-Střelicko do Německého císařství. Dynastii Meklenburských se podařilo v letech 1364–1389 obsadit v osobě krále Albrechta III. z Mecklenburku švédský královský trůn a v letech 1948–1980 \"de facto\" i nizozemský trůn v osobě královny Juliány (dcera vévody Jindřicha Meklenburského), i když \"de iure\" v Nizozemsku stále vládne dynastie Oranžsko-Nasavská. Posledním panovníkem byl meklenbursko-zvěřínský velkovévoda Fridrich František IV., který byl také regentem meklenbursko-střelickým. Současnou hlavou rodu je vévoda Jiří Borwin Meklenburský ze střelické linie rodu.", "tgt_summary": "The House of Mecklenburg, also known as Nikloting, is a North German dynasty that ruled until 1918 in the Mecklenburg region, being among the longest-ruling families of Europe. Queen Juliana of the Netherlands (1909-2004), former Queen of the Netherlands (1948-1980), was an agnatic member of this house.", "id": 500882} {"src_title": "Madabská mapa", "tgt_title": "Madaba Map", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obraz Jeruzaléma utvořený na mapě ukazuje kostel Nea, který byl postaven roku 542. Budovy postavené po roce 570 mapa nezachycuje, takže vznikla mezi těmito léty. Mozaika byla sestavena neznámým umělcem, zřejmě pro křesťanskou obec v Madabě, tehdejším sídle biskupa. Roku 614 byla Madaba dobyta Perskou říší. V 8.století muslimští vládci umajovské dynastie z mozaiky dali odstranit některé figurální motivy. Roku 746 bylo město značně pobořeno zemětřesením a následně opuštěno. Mozaika byla znovuobjevena roku 1894, během stavby nového řeckoortodoxního kostela na místě předešlého. V následujících dekádách byly velké části mapy zničeny ohněm a činností v kostele. V prosinci 1964 věnovala Nadace Volkswagenu Německé společnosti pro výzkum Palestiny (Deutscher Verein für die Erforschung Palästinas) peníze na konzervaci mozaiky, kterou provedli následujícího roku archeologové Heinz Cüppers a Herbert Donner.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Podlahová mozaika se nachází v apsisu kostela. Není orientována severně, ale východně jako oltář. Původně měřila 21 x 7 m a skládala se z více než dvou milionů kaménků. Její aktuální rozměry jsou 16 x 5 m.", "section_level": 1}, {"title": "Topografické znázornění.", "content": "Mozaiková mapa ve své dochované části znázorňuje území od Sebastie na severu k nilské deltě na jihu a od Středozemního moře k východní Moábské poušti. Mimo jiné výtvarně zpodobňuje Mrtvé moře se dvěma čluny, několik mostů (či spíše klád na přidržování se při brodění) spojujících oba břehy Jordánu, usmívající se rybu, plující do Mrtvého moře a vracející se zamračenou, lva (téměř zničeného v době ikonoklasmu) lovícího gazelu na poušti, Jericho obklopené palmami, Betlém a další křesťanská biblická místa. Mapa mohla částečně sloužit jako orientační pomůcka poutníkům do Svaté země. Všechna sídla jsou opatřena popisky v řečtině. Tyto popisky mají souvislost s Eusebiovým Onomastikonem (z let 326 – 330), zřejmě z něj přímo autoři mozaiky čerpali. V kombinaci čelní a ptačí perspektivy je ukázáno zhruba 150 měst a vesnic i se jmény. Největší a nejpodrobnější částí je zobrazení Jeruzaléma, ve středu mapy. Mozaika jasně ukazuje množství detailů Starého Města: Damašskou bránu, Lví bránu, Zlatou bránu, Sionskou bránu, Kostel sv. Hrobu, Davidovu věž a Cardo Maximus. (Jen není jednoznačně zřejmé místo Chrámové hory. Ta byla v této době nejspíše pustá, zanechaná jako symbol naplnění Ježíšovy předpovědi zničení Chrámu.) Toto detailní zachycení městské topografie dělá z mozaiky klíčový zdroj informací o byzantském Jeruzalémě. Také unikátní je podrobné zpodobení měst jako je Neapolis (Šechem, Nábulus), Aškelon, Gaza a další. Prakticky každá vesnice má osobité ztvárnění.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká důležitost.", "content": "Mozaiková madabská mapa je vůbec nejstarší známá zeměpisná podlahová mozaika v dějinách umění. Je využívána pro lokalizaci a verifikaci biblických míst. Mapa hrála klíčovou roli v konečném určení lokalizace Aškelonu. Po roce 1967 byl při vykopávkách jeruzalémské Židovské čtvrti objeven kostel Nea („Nová P. Marie“) a Cardo Maximus na místech, kde je ukazovala Madabská mapa.", "section_level": 1}, {"title": "Kopie Madabské mapy.", "content": "Kopie je ve sbírkách Archeologického Institutu univerzity v Göttingenu. Další je ve foyeru Akademického muzea umění v Bonnu. Kopie vyobrazení Jeruzaléma je umístěna na byzantském Cardu tamtéž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Madabská mapa (hebrejsky: מפת מידבא, \"Mapat Mejdva\"), známá též jako Madabská mozaiková mapa, je část podlahové mozaiky v byzantském kostele sv. Jiří v Madabě, v dnešním Jordánsku. Tato mapa je nejstarší dochované originální kartografické zachycení Svaté země a zvláště Jeruzaléma. Je datována do 6. století.", "tgt_summary": "The Madaba Map, also known as the Madaba Mosaic Map, is part of a floor mosaic in the early Byzantine church of Saint George in Madaba, Jordan. The Madaba Map is of the Middle East, and part of it contains the oldest surviving original cartographic depiction of the Holy Land and especially Jerusalem. It dates to the 6th century AD.", "id": 2049661} {"src_title": "Sírovec žlutooranžový", "tgt_title": "Laetiporus sulphureus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Houba vytváří velké masité chorošovité plodnice vějířovitého až půlkruhovitého tvaru, široké až 50 cm. Plodnice bokem přirůstají ke dřevu a zpravidla jich vyrůstá větší počet těsně nad sebou, takže na kmeni tvoří i přes metr velké a velmi nápadné trsy. Plodnice jsou v mládí zbarveny jasně žlutě až žlutooranžově, spodní strana plodnic, pokrytá výtrusorodým rouškem v podobě rourek, bývá až sírově žlutá, na svrchní straně se často střídají sytější a bledší oranžově žluté pásy. Stárnutím plodnice bledne do krémova či naopak tmavne. Plodnice má v mládí měkkou masitou dužninu, která se postupně stává lámavější.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sírovec roste dosti hojně od května do října na kmenech živých listnatých stromů, často na akátech a ovocných stromech v alejích, sadech a zahradách, ale i na dubech a jiných listnáčích v lesích. Jedná se o nebezpečného parazita, vyvolávajícího tzv. hnědou hnilobu dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitel.", "content": "Dub, akát, druhy rodu slivoň (\"Prunus\"), topoly, vrby, jeřáby, jírovce a z jehličnanů modříny.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Sírovec patří mezi vážné patogeny napadající listnaté dřeviny, způsobuje lámavost větví a obvykle poměrně rychlý úhyn rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Mladé plodnice sírovce žlutooranžového jsou označovány jako jedlé a chutné, jsou příjemné houbové chuti a vůně. Starší plodnice jsou ale tuhé a nechutné. Plodnice jsou výborné v guláši a omáčce, ale bývají připravovány mimo jiné jako obalovaný řízek. Podle některých názorů má chuť a především konzistenci podobnou kuřecímu masu, proto se také anglicky nazývá \"chicken of the woods\". Některé osoby mohou mít na plodnice sírovce žlutooranžového alergickou reakci.", "section_level": 2}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Sírovec žlutooranžový způsobuje v kombinaci s alkoholem žaludeční nevolnost a zvracení (GUBA 1977).", "section_level": 2}], "src_summary": "Sírovec žlutooranžový (\"Laetiporus sulphureus\"), též chorošovec sírový či choroš sírový, je dřevokazná houba z čeledi troudnatcovitých. Mladé plodnice tohoto druhu sírovce jsou, na rozdíl od plodnic příbuzného sírovce horského, jedlé.", "tgt_summary": "Laetiporus sulphureus is a species of bracket fungus (fungi that grow on trees) found in Europe and North America. Its common names are crab-of-the-woods, sulphur polypore, sulphur shelf, and chicken-of-the-woods. Its fruit bodies grow as striking golden-yellow shelf-like structures on tree trunks and branches. Old fruitbodies fade to pale beige or pale grey. The undersurface of the fruit body is made up of tubelike pores rather than gills. \"Laetiporus sulphureus\" is a saprophyte and occasionally a weak parasite, causing brown cubical rot in the heartwood of trees on which it grows. Unlike many bracket fungi, it is edible when young, although adverse reactions have been reported.", "id": 1295029} {"src_title": "Rating", "tgt_title": "Credit rating", "src_document": [{"title": "Úvěrový rating.", "content": "Úvěrový rating (\"credit rating\") je kód, který vyjadřuje bonitu či důvěryhodnost, to jest pravděpodobnost, že půjčka či cenný papír bude správně a včas splacen. Může se týkat jak jednotlivých emisí (cenných papírů), tak také jejich emitentů - bank, firem nebo států. Rating má rozhodující vliv na ochotu bank příslušnému subjektu půjčovat (případně kupovat jeho závazky) i na podmínky takové půjčky: úrokové sazby, lhůty i pojištění rizik (Credit default swap, CDS). Rating udělují renomované ratingové agentury na základě komplexního rozboru veškerých známých rizik hodnoceného subjektu a odhaduje schopnost i ochotu tohoto subjektu dostát včas a v plné výši svým závazkům. Ratingové kódy obvykle začínají písmeny A (nejlepší) až D (nejhorší), agentury však používají ještě jemnější dělení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie ratingu.", "content": "Historie ratingu jako služby úzce souvisí s vývojem finančního trhu Spojených států amerických. Za počátek ratingu se dá považovat rok 1909, kdy John Moody začal hodnotit obligace železničních společností (což tehdy bylo velmi významné odvětví hospodářství). Nedlouho poté začal používat tento typ hodnocení i pro dluhopisy podniků veřejných služeb a průmyslových společností. Mezi první agentury dále patřila \"Poor‘s Publishing Company\", která vydala své první ratingy v roce 1916, a \"Standard Statistics Company\" a \"Fitch Publishing Company\", jejichž ratingy následovaly v roce 1922. Postupně se ratingový trh vyvinul tak, že dnes existují tři vedoucí globální ratingové agentury a další lokální a specificky zaměřené agentury, které ovšem nejsou celosvětově konkurenceschopné.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy ratingu.", "content": "Obecně můžeme rating rozdělit na rating emise (cenného papíru) a rating emitenta (firmy, státu), které spolu v mnoha případech přímo souvisí. Dalším velmi důležitým kritériem je pak časové hledisko, podle kterého dělíme rating na krátkodobý (hodnocení závazků do 1 roku splatnosti) a dlouhodobý (závazky se splatností nad 1 rok).", "section_level": 1}, {"title": "Rating emise.", "content": "Většina ratingů se týká právě konkrétní emise určitého instrumentu (cenného papíru) a hodnotí pravděpodobnost úplného splacení této emise v daném čase. Může se tedy stát, že jeden emitent bude mít současně několik emisí s odlišným ratingovým hodnocením. Taková situace nastane tehdy, když se podmínky jednotlivých emisí liší a jsou ratingem zohledněny.", "section_level": 2}, {"title": "Rating emitenta.", "content": "Rating emitenta nemusí být nutně výsledkem celkového ratingového hodnocení daného subjektu. Velmi často se pouze odvozuje z ratingů udělených jednotlivým emisím s ohledem na faktory, které nebyly při hodnocení emise uplatněny. Rating emitenta tedy odhaduje schopnost emitenta dostát svým závazkům a obvykle má velký vliv na výši úrokové sazby, která je při konkrétní emisi použita.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnotící kritéria.", "content": "Při ratingovém hodnocení musí být brány v úvahu jak faktory působící uvnitř hodnoceného subjektu, tak i faktory vnější. Pro klasifikaci je dále členíme na faktory kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní faktory posuzují především hospodářské podmínky a jsou obvykle výsledkem nějaké matematicko-statistické metody. Můžeme sem zařadit hodnocení na základě ukazatelů z účetnictví, jako jsou například zisk, kapitálová struktura, likvidita, vývoj peněžních prostředků a podobně. U států sem patří hospodářský růst, míra inflace, míra zadlužení a podobně. Kvalitativní faktory jsou naopak ty, které lze jen těžko objektivizovat. Patří sem například řízení společnosti, vztahy s obchodními partnery, řízení rizik, strategie společnosti, vládní politika a konkurenční prostředí. U států je to například platební a rozpočtová kázeň v minulosti nebo politická stabilita.", "section_level": 1}, {"title": "Ratingové agentury.", "content": "Ratingové agentury jsou společnosti, které přidělují ratingová hodnocení jak emitentům, tak i jednotlivým emisím určitých instrumentů. Pro činnost těchto agentur jsou nejdůležitější nezávislost a důvěryhodnost. Nezaměřují se pouze na soukromé společnosti, ale provádí i hodnocení jiných subjektů – například států. Za nejvýznamnější ratingové agentury můžeme v současné době považovat \"Moody's\", \"Standard & Poor's\" a \"Fitch Ratings\", které jsou označovány jako „velká trojka“. \"Moody's\" a \"S&P\" jsou agentury z USA, zatímco \"Fitch\" sídlí v New Yorku a Londýně a je řízena francouzskou společností \"Fimalac\". Tyto agentury působí na celém světě a jejich hodnocení je nejvíce mezinárodně uznáváno. Čínská ratingová agentura \"Dagong Global\" je jediná agentura mimo „velké trojky“, která vzbuzuje větší zájem a důvěryhodnost. Další významnější ratingové agentury jsou (podle abecedy): Agusto & Co (Nigérie), AM Best (USA), Chengxin (Čína), Credit Rating Information and Services Limited (Bangladéš), Dagong Europe Credit Rating (Itálie), DBRS (Kanada ), Dun & Bradstreet (USA), Egan-Jones Rating Company (USA), Global Credit Ratings Co (Jižní Afrika), Humphreys Ltd (Chile), ICRA Limited (Indie), Japan Credit Rating Agency (Japonsko), Levin and Goldstein (Zambie), Morningstar, Inc (USA), Muros Ratings (Rusko), Rapid Ratings International (USA), Veda (Austrálie), Wikirating (Švýcarsko).", "section_level": 1}, {"title": "Moody's.", "content": "Agentura byla založena v roce 1914 Johnem Moodym a mezi ostatními agenturami má přibližně 40% tržní podíl. Kromě ratingů provádí ekonomické průzkumy a finanční analýzy komerčních i státních subjektů a poskytuje software pro řízení rizik finančních institucí. Společnost má přibližně 4000 zaměstnanců v 27 státech.", "section_level": 2}, {"title": "Standard & Poor's.", "content": "Společnost vznikla v roce 1941 fúzí \"Standard Statistics Company\" a \"Poor's Publishing Company\". Zaměřuje se na poskytování mnoha finančních služeb. Kromě ratingů a jiného hodnocení provádí vlastní ekonomické průzkumy, vytváří několik S & P indexů a je jedním z předních světových poskytovatelů nezávislých informací o investicích. Své pobočky má v 23 zemích a na trhu ratingu má přibližně 40% podíl.", "section_level": 2}, {"title": "Fitch Ratings.", "content": "Společnost založil v roce 1913 John Knowles Fitch a dnes je \"Fitch Ratings\" jednou ze tří částí finanční společnosti \"Fitch Group\". \"Fitch Ratings\" je mezinárodní ratingová agentura, \"Fitch Solutions\" je firma poskytující poradenství a služby finančnímu sektoru a \"Algorithmics Inc.\" se zabývá softwarem pro řízení rizik. \"Fitch Ratings\" má na trhu menší podíl než předchozí agentury – přibližně 16 %.", "section_level": 2}, {"title": "Ratingové stupnice.", "content": "Jednotlivé ratingové agentury používají ratingové stupnice, které jsou si velmi podobné. Následující stupnice jsou ty nejpoužívanější. Agentury mají i další stupnice, které slouží k ratingovému hodnocení specifických subjektů (např. bank).", "section_level": 1}, {"title": "Použití ratingu.", "content": "Rating používají především investoři, emitenti, investiční banky, makléři a státní instituce. Investorům rozšiřují ratingové agentury množství investičních možností a poskytují nezávislé a snadno použitelné hodnocení relativního úvěrového rizika. To podstatně zvyšuje efektivitu trhu a snižuje náklady investorům (náklady spojené s analýzami emitentů, ale i náklady spojené s neplněním závazků dlužníků) i emitentům (náklady spojené s obsluhou dluhu.) Rating také umožňuje snadnější přístup na kapitálové trhy pro ty, kteří by jinak mohli být vyloučeni – malé vlády, začínající společnosti a podobně. Emitenti spoléhají na rating jako na nezávislé ověření jejich schopností dostát svým závazkům. Emise musí mít většinou alespoň jedno ratingové hodnocení, aby byla úspěšná (bez takového hodnocení může být cena nabízená investory příliš nízká.) Institucionální investoři obvykle preferují emise, které mají alespoň tři ratingová hodnocení. Investiční banky a makléři používají ratingová hodnocení při výpočtu rizika svého portfolia. I v případě vlastního hodnocení srovnávají své výsledky s hodnocením ratingových agentur. Regulatorní orgány používají a kontrolují používání pouze vybraných ratingů od určitých ratingových agentur. Například v rámci dohody Basel II dovoluje bankovní dohled bankám používat při výpočtu kapitálových rezerv (odpovídajících riziku, které banka podstupuje) pouze ratingová hodnocení od schválených ratingových agentur.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V souvislosti s finanční krizí byla hodnota ratingů velmi zpochybněna. Agentury byly kritizovány především za to, že udělovaly nejvyšší ratingy i instrumentům, které těchto kvalit nedosahovaly. Mnoho investorů například věřilo, že vlastní zajištěné dluhové obligace (CDO), které jsou téměř bezrizikové (AAA). Ty však později ztratily hodnotu a staly se zcela neprodejné. Agentury jsou také často kritizovány za to, že nepřistupují ke všem hodnoceným společnostem zcela nezávisle a nezahrnují do hodnocení všechna známá rizika. Rating je odhad, ale může zpětně působit na hodnocený subjekt: snížení ratingu jeho situaci na trhu obecně zhorší a může působit jako „sebenaplňující proroctví“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rating (angl. hodnocení; vysl. [\"rejtink\"]) je nezávislé hodnocení různých subjektů, které je řadí do několika kategorií a dovoluje tak přibližné srovnání, případně i vytvoření pořadí (\"ranking\"). Nejčastěji se hovoří o úvěrovém ratingu, který vyjadřuje důvěryhodnost dlužníka (emitenta) nebo cenného papíru a který udělují ratingové agentury.", "tgt_summary": "A credit rating is an evaluation of the credit risk of a prospective debtor (an individual, a business, company or a government), predicting their ability to pay back the debt, and an implicit forecast of the likelihood of the debtor defaulting. The credit rating represents an evaluation of a credit rating agency of the qualitative and quantitative information for the prospective debtor, including information provided by the prospective debtor and other non-public information obtained by the credit rating agency's analysts. Credit reporting (or credit score) – is a subset of credit rating – it is a numeric evaluation of an \"individual's\" credit worthiness, which is done by a credit bureau or consumer credit reporting agency.", "id": 2119976} {"src_title": "Heinrich Gontermann", "tgt_title": "Heinrich Gontermann", "src_document": [{"title": "Dětství a počátky v armádě.", "content": "Narodil se v Siegenu v jižním Vestfálsku. Heinrich byl vysoký, štíhlý muž plný vitality. Nekuřák, alkohol pil pouze v malých množstvích. Patriot, věřící, introvert. Heinrichův otec, důstojník kavalerie, dopomohl mladému Heinrichovi dostat se do armády. Po opuštění školy 14. srpna 1914 se zapsal k 6. pluku hulánské kavalerie v Hanau. Pouze pár dní po jeho příchodu byla jednotka poslána na frontu. Heinrich měl pověst rezervovaného člověka, ale v jednotce prokázal své velitelské schopnosti. V září 1914 byl raněn. Zranění nebylo příliš vážné a byl povýšen do hodnosti Feldwebel (šikovatel). Z počátku jara 1915 mu byla udělena hodnost poručíka a byl též vyznamenán Železným křížem druhé třídy. V průběhu roku 1915 dál velel své jednotce. Gontermann požádal o přeložení k nově se formujícímu německému letectvu ale v říjnu 1915 byl přeložen k 80. střeleckému pluku.", "section_level": 1}, {"title": "Služba v letectvu.", "content": "Na počátku roku 1916 bylo vyhověno jeho žádosti a byl poslán na pilotní a pozorovatelský výcvik. Po absolvování výcviku byl poslán ke \"Kampfstaffel Tergnier\" jako průzkumný pilot. Létal na Rolandu C.II. Později na jaře byl poslán k \"Feld-Abteilung 25\", kde létal jak jako pilot, tak jako pozorovatel na AGO C.I. Gontermann požádal o přeškolení v \"Jastaschule\" (stíhací škole) a následné převelení ke stíhací jednotce. Byl přijat k rozšiřujícímu výcviku a po absolvování 11. listopadu 1916 byl přiřazen k \"Jasta 5\" (Jagdstaffel - stíhací letka). O tři dny později sestřelil svoje první letadlo FE.2b během hlídky nad Morvalem. Další sestřel následoval až 6. března 1917, kdy sestřelil další FE.2b. Den poté byl vyznamenán Železným křížem první třídy. Během března následovaly další sestřely a 24. března se díky sestřelu Sopwith 1½ Strutteru stává leteckým esem. Další sestřel téhož letadla následoval následující den. Po tomto sestřelu napsal domů: „Dnes jsem sestřelil dvousedadlové letadlo… Rozpadlo se ve vzduchu na prach … Je to pro mě strašná práce, ale je to moje povinnost“. Během tzv. „krvavého dubna“ 1917 měl již Gontermann na svém kontě 11 vzdušných vítězství. Osmého dubna dosáhl prvního sestřelu balonu, se všemi nebezpečími, které sestřelení průzkumného balonu obsahuje. Během měsíce následovaly další čtyři balony, včetně dvou balonů 16. dubna. Tímto se stal balonovým esem a prvním nejúspěšnějším německým ničitelem balonů. 26. dubna dosáhl svého 17. sestřelu. Následně byl ještě tentýž den pověřen velením v pruské \"Jasta 15\", kde nahradil padlého Maxe Reinholda.", "section_level": 1}, {"title": "Velitelem.", "content": "Gontermann byl znám jako rezervovaný muž s několika málo přáteli. Profesionál každým coulem. Pilně studoval nepřátelské typy letadel, přičemž oplýval zvláštním talentem útočit na nepřítele z jeho mrtvého úhlu. Ve své jednotce byl znám pro svoje výborné střelecké umění a taktéž pro jeho akrobatický um. Byl též znám svou přepjatostí, nervozitou a nespavostí. Bojové napětí se na něm postupně podepisovalo. V květnu 1917 byl poslán na měsíční dovolenou, aby se zotavil. Šestého května byl vyznamenán Rytířským křížem s meči Královského hohenzollernského domácího řádu. Jeho 21. sestřel byl triumfální, protože jeho obětí se stalo francouzské letecké eso s více jak pěti sestřely Didier Lecour Grandmaison. Za to získal 11. května Vojenský řád Maxe Josefa , který mu zaručoval doživotní rytířský titul s doživotní rentou. Sedmnáctého května následovalo vyznamenání Pour le Mérite. Po udělení vyznamenání dostal čtyři týdny dovolené. Během svojí dovolené přenechal Gontermann velení Ernstovi Udetovi. Byl to Udet, kdo napsal o Gontermannovi: „Než začne střílet, vymanévruje svého protivníka. Když konečně začne střílet, mine maximálně deseti střelami“. Po návratu k jednotce zjistil, že Udet žádá o přeložení. Pod jeho velením totiž letka utrpěla tři demoralizující ztráty. Byl to celkem vzato nepříliš šťastný začátek Gontermannova velení. Po zbytek června si vzal Gontermann opět na mušku balony. Zničil další dva, jeden 24. a další 27. Další dva sestřely zaznamenal i v červenci, jeden z nich byl také balon. Srpen byl pro Gontermanna stejně produktivní měsíc jako duben. Po sestřelu Nieuportu pátého sestřelil dva balony, jeden devátého a další sedmnáctého. Poté přišel 19. srpen, což byl vrchol Gontermannovy kariéry. Ráno sestřelil SPAD. V 19:23 zničil první balon jižně od Aisne-Tal, o minutu později druhý, posléze třetí a o další minutu později čtvrtý. Zničení čtyř balonů jedním pilotem během tří minut bylo neslýchané. Tento čin byla příkladná ilustrace jeho přesné střelby a dokonalé taktiky. Věděl, jak sestřelit nepřítele s použitím pouhých pěti střel. Sestřelením balonů zvýšil svoje skóre na 35. I v září sestřelil další tři nepřátelská letadla. Do října 1917 byl Gontermann oslavované eso s 39 vítězstvími. Sestřelil 21 nepřátelských letadel a 18 balonů a jeden nepotvrzený balon.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední let.", "content": "30. října vzlétl s Fokkerem Dr.I. Nebyl ještě plně zotaven z nedávné úplavice. Přesto toužil vyzkoušet nový letoun i přes určité pochybnosti. Po několika minutách letu zkusil akrobacii v 700 metrech. Vybral druhý přemet a točil doleva. Náhle se mu zhroutilo horní křídlo. Jeho letadlo se zabořilo do země. Gontermann byl vytažen z letadla živý i přes těžká zranění hlavy, která byla způsobena nárazem do kulometů. Byl převezen do ošetřovny letky, zemřel na těžká zranění o několik hodin později. Některé zdroje uvádějí, že jeho smrt nastala až den po nehodě. Gontermann byl jeden z několika německých pilotů, kteří se zabili při testování nového Dr.I. Jako příčina nehody byla shledána chatrná konstrukce a následně byly změněny metody výroby letadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Gontermann (25. února 1896 – 30. nebo 31. října 1917) je znám jako prvoválečné německé letecké eso s 39 přiznanými sestřely.", "tgt_summary": "Heinrich Gontermann (25 February 1896 – 30 October 1917) was a German fighter ace credited with 39 victories during the First World War.", "id": 1231392} {"src_title": "Magdalena Álvarez Arza", "tgt_title": "Magdalena Álvarez", "src_document": [{"title": "Předpolitický život.", "content": "Álvarez drží doktorát \"cum laude\" v Ekonomických a obchodních vědách z Complutense Univerzitě v Madridu a vyučovala Ekonomiku na Národní Univerzitě distančního vzdělávání v letech 1977 až 1990, na Escuela de Prácticas Jurídicas v Malaze v letech 1981 až 1989 a na Instituto de Estudios Fiscales v letech 1981 až 1989. V roce 1979 se připojila ke španělskému daňovému inspektorátu, kde zastávala mnoho funkcí včetně Ministryně Financí a později v AEAT, španělské daňové agentuře. Byla šéfinspektorka Daňové delegace pro Málagu v letech 1987 – 1989, ředitelka Regionálních ekonomických pobídek (1989-1993) a ředitelka Oddělení finanční inspekce na Národním daňovém inspektorátu.", "section_level": 1}, {"title": "Politický život.", "content": "Álvarez byla členkou parlamentu Andalusie za provincii Málaga a v srpnu 1994 byla jmenována Ministryní ekonomiky a důchodů pro andaluskou juntu. Stala se tak členkou druhého kabinetu Manuela Chavese. Během doby jejího ministrování nebyl žádný z jejích dvou rozpočtů schválen Parlamentem. V roce 1996, po regionálních volbách, byla Chavesem potvrzena ve své funkci, a zaměřuje se na andaluský státní dluh a autonomní finance. V následných volbách v březnu 2000 ji Chaves ponechá jako hlavu Ministerstva ekonomie a důchodů pro šestý andaluský parlament. Ve španělských všeobecných volbách v roce 2004 byla první na kandidátce do Poslanecké sněmovny za provincii Málaga a podporovala José Luis Rodríguez Zapatera, aby se stal španělským předsedou vlády. Před těmito volbami, v lednu, byla Álvarez, vdaná matka jedné dcery, zvolena předsedkyní Komise sociální politické konference. Po těchto volbách byla jmenována Ministryní veřejných prací. Znovu zvolena byla ve španělských všeobecných volbách v roce 2008 jako člen parlamentu za provincii Málaga a pokračovala na ministerstvu do dubna 2009, kdy byla nahrazena José Blancem", "section_level": 1}], "src_summary": "Magdalena Álvarez Arza (* 15. února 1952, San Fernando, provincie Cádiz) je španělská politička, která v letech 2004-2009 působila jako Ministryně veřejných prací (Fomento). V roce 2009 byla zvolena poslankyní Evropského parlamentu za stranu Partido Socialista Obrero Español (Španělská socialistická dělnická strana) v oblasti Málaga. Předtím byla Ministryně pro Ekonomiku v Andaluské juntě.", "tgt_summary": "Magdalena Álvarez Arza is a Spanish Politician, who from 2004 to 2009 served as Minister of Public Works (Fomento). She was born in San Fernando, in the Province of Cádiz, on 15 February 1952. She is an MP for the Spanish Socialist Workers' Party (PSOE) for Málaga Province. Previously, she was the Minister for the Economy in the Junta de Andalucía.", "id": 843656} {"src_title": "Ješa'jahu Leibowitz", "tgt_title": "Yeshayahu Leibowitz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ješa'jahu Leibowitz se narodil v Rize v roce 1903. V domě svých rodičů získal tradiční židovskou výchovu. V roce 1920 se rodina přestěhovala do Berlína. Mezi lety 1919 až 1924 studoval chemii a filozofii na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde byl pak v letech 1926 až 1930 asistentem biochemika Karla Neuberga. Od roku 1929 studoval medicínu na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu. Doktorem medicíny se stal na univerzitě v Bazileji roku 1934. Následujícího roku vycestoval do mandátní Palestiny a usadil se v Jeruzalémě. Oženil se s Gretou Winter, pocházející z Bonnu, s níž měl šest dětí. Jeho syn Elija Leibowitz byl předsedou astrofyzikálního oddělení Telavivské univerzity a dlouholetý předseda Wiseovy observatoře. Další syn, Uri, byl profesorem medicíny v Univerzitním lékařském centru Hadasa. Dcera Jiska byla prokurátorkou. Jeho sestra Nechama Leibowitz byla světoznámou biblistkou. Ješa'jahu Leibowitz byl aktivní do posledního dne. Zemřel ve spánku 18. srpna 1994 (11. elulu podle hebrejského kalendáře).", "section_level": 1}, {"title": "Akademická dráha.", "content": "Od roku 1936 Leibowitz přednášel na fakultě matematiky a přírodních věd na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Roku 1941 se stal profesorem biochemie a od roku 1952 byl řádným profesorem organické chemie a neurofyziologie. Jeho odborným zájmem byla zejména oblast cukrů a enzymů. Na Hebrejské univerzitě přednášel po dobu téměř šesti desetiletí biochemii, neurofyziologii, filozofii a dějiny vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská filozofie.", "content": "Jeho náboženská filozofie spočívá na jednoznačné tezi, že judaismus se vyjadřuje naplňováním \"micvot\" a ve snášení „jha \"micvot\"“, nikoli ve věroučných zásadách a dogmatech, ve kterých se ani po mnoha generacích nedospělo ke všeobecné shodě. „Víra není vědění o Bohu (neboť co vlastně může člověk o Bohu vědět), nýbrž to, že jsem si vědom svých povinností vůči Bohu. Víra, která je založena na mých vědomostech o Bohu, není nic jiného než modloslužba.“ Leibowitz to dokládá citacemi z Rambamova (Maimonidova) Průvodce zbloudilých. Rambamův racionalismus je základem celé Leibowitzovy náboženské filozofie. V protikladu k jeho přísnému pohledu na některé podstaty náboženství, byl překvapivě liberální v jiných. Především v postavení ženy v judaismu. Co se týče homosexuality, Leibowitz věřil, že navzdory zákazu homosexuálních vztahů v judaismu, je nejlépe pro homosexuála zůstat dodržujícím Židem.", "section_level": 1}, {"title": "Přednášky a publikační činnost.", "content": "Leibowitz pracoval jako redaktor Hebrejské encyklopedie, od roku 1953 byl šéfredaktorem. Kromě nespočitatelných článků a esejů je Leibowitz autorem široké palety knih o filozofii, lidských právech a židovském myšlení, výkladů o Rambamovi a politice. Mnohé jeho přednášky byly posléze sebrány a knižně vydány. Leibowitz vedl plodnou korespondenci, neboť jeho rady a komentáře vyžadovala široká veřejnost. První sbírka jeho dopisů v hebrejštině vyšla posmrtně.", "section_level": 1}, {"title": "Politické názory.", "content": "Leibowitz byl nemilosrdným kritikem izraelských hodnot a národní politiky. Mnohé jeho výroky by vytržením z kontextu zněly až antisionisticky, ale Leibowitz se během svého života opakovaně prohlašoval za sionistu. Někteří politologové jej považují za jednoho z prvních stoupenců postsionismu. Během války za nezávislost byl důstojníkem Hagany v Jeruzalémě. Poté aktivně působil v Ha-poel ha-dati (Věřící dělník), náboženském uskupení uvnitř Histadrutu (odborů), za který se stal prvním kandidátem do voleb legislativního shromáždění (prvního Knesetu). Pro své odmítavé stanovisko k státnímu systému v Izraeli, kde politické strany ovládají chod rabinátů, vystupoval Leibowitz od založení státu jako důsledný zastánce úplné odluky židovského náboženství od státu, neboť byl přesvědčen že stávající stav korumpuje víru. Hlavně v polovině padesátých let bojoval proti korupci v izraelském vládním systému. Hned po šestidenní válce vystupoval proti židovské nadvládě nad jiným národem, v níž viděl podkopání demokratického a židovského charakteru státu.", "section_level": 1}, {"title": "Izraelská cena.", "content": "Roku 1993 byl nominován na Izraelskou cenu. Ještě před předávací ceremonií byl však Leibowitz pozván, aby přednesl řeč na Izraelské radě pro izraelsko-palestinský mír, kde jeho přímočará kritika vyhoštění palestinských teroristů do území nikoho v Libanonu, ke kterému došlo měsíc předtím, vedla k tomu, že Jicchak Rabin pohrozil, že bude ceremonii bojkotovat. Následně se sešla porota ceny, aby zvážila možnost cenu odebrat, ale Leibowitz sám vyhlásil, že ji nepřijme, neboť nechce rozdmýchávat nepřátelství.", "section_level": 1}, {"title": "Důležitost jeho osobnosti.", "content": "„Vliv, jímž Leibowitz poznamenal kulturu a intelekt židovského národa [druhé poloviny 20.století] i do budoucna, je nerovnatelně větší než vliv a význam mnoho badatelů považovaných za významné ... jeho kvantitativně „malé“ spisy jsou kvalitativně velkým dílem, překypující originalitou; jsou malé, ale obsahově bohaté.“", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Leibowitzova hebrejská bibliografie obsahuje 26 položek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ješa'jahu Leibowitz (: , 29. ledna 1903 – 18. srpna 1994) byl izraelský filozof a vědec, známý svými otevřenými, často kontroverzními názory na židovství, etiku, náboženství a politické otázky.", "tgt_summary": "Yeshayahu Leibowitz (; 29 January 1903 – 18 August 1994) was an Israeli Orthodox Jewish public intellectual and polymath. He was professor of biochemistry, organic chemistry, and neurophysiology at the Hebrew University of Jerusalem, as well as a prolific writer on Jewish thought and western philosophy. He was known for his outspoken views on ethics, religion, and politics. Leibowitz cautioned that the state of Israel and Zionism had become more sacred than Jewish humanist values and controversially went on to describe Israeli conduct in the occupied Palestinian territories as \"Judeo-Nazi\" in nature, while warning of the dehumanizing effect of the occupation on the victims and the oppressors.", "id": 10073} {"src_title": "Lothar von Richthofen", "tgt_title": "Lothar von Richthofen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vojenské kariéry a Jasta 11.", "content": "Lothar začal svoji vojenskou kariéru jako důstojník 4. dragounského regimentu, stejně jako jeho bratr Manfred. V říjnu 1914, když přebýval u Attigny, byl vyznamenán za chrabrost Železným křížem 2. třídy. Následující měsíc byl jeho regiment přesunut na východní frontu. Lothar vstoupil do Německého letectva (Luftstreitkräfte) na konci roku 1915. Sloužil od ledna 1916 jako pozorovatel v Jastě 23. Jako pozorovatel se také účastnil bitvy u Verdunu. V prosinci byl vyznamenán Železným křížem 1. třídy a započal se cvičit na stíhacího pilota. Svoji stíhací kariéru zahájil 6. března 1917 v Jastě 11, které velel jeho bratr Manfréd. První vzdušné vítězství si nárokoval 28. března. Jeho obětí se stal letoun FE 2b z 25. Squadrony Britského královského letectva. Během období německé vzdušné dominance, Brity zvané „Krvavý duben“, nastřádal Lothar do začátku května 15 vítězství. Když si vzal jeho bratr dovolenou, převzal Lothar velení nad letkou. Manfréd považoval Lotharův bojový styl za hazardní a označoval Lothara spíše za „střelce“ než za „lovce“, právě pro tyto důvody si dělal starosti o Lotharovu bezpečnost.", "section_level": 2}, {"title": "Lothar von Richthofen a Albert Ball.", "content": "Během prvního týdne května 1917 přidal Lothar na svůj účet další tři sestřely. Navečer 7. května vedl Lothar skupinu pěti Albatrosů D.III z Jasty 11 a poblíž Douai se setkali s 11 SE 5 z elitní 56. squadrony Britského královského letectva, v které létalo největší anglické letecké eso kapitán Albert Ball. Zároveň se setkali se Spadem z 19. squadrony a se Sopwithem Triplanem z 8. (námořní) squadrony. V průběhu bitvy ve zhoršující se viditelnosti ve středu bouřky nad Bourbonským lesem se obě strany rozprchly. Ball byl naposled viděn, jak padá bez kontroly nad letadlem. Havaroval pro něj s fatálními následky. Lothar bojoval v samostatném boji se Sopwithem Triplanem. Sestřelil ho, což přidalo k jeho pověsti. Měl ovšem poškozené letadlo a byl nucen nouzově přistát. Zranil se, ale unikl z nepřátelského území. Detaily tohoto střetnutí jsou nejasné. Piloti 56. squadrony říkali, že viděli Balla zápasit se všemi červenými albatrosy předtím, než havaroval. Jsou zde také pochybnosti o Richthofenově vítězství, protože se zúčastněný Sopwith Triplane vrátil na základnu nepoškozen. Angličané Ballovu smrt využili pomocí propagandy ve svůj prospěch, přičemž německé vrchní velení v podstatě také, když připsalo Ballovu smrt na Lotharovo konto. Pozdější zkoumání přišlo s vysvětlením, že Ball následkem dezorientace dostal závrať a přešel do strmého stoupání. Následně přestal fungovat karburátor a motor jeho letadla se zastavil, následkem čehož havaroval.", "section_level": 2}, {"title": "Pour le Mérite.", "content": "Richthofen zvýšil svoje skóre do 13. května na 23 vítězství po sestřelu BE.2. Zároveň bylo jeho letadlo trefeno protileteckým flakem, přičemž byl raněn na boku. Havaroval při přistání. 14. května byl vyznamenán Pour le Mérite, ale jeho zranění si vyžádalo pět měsíců rekonvalescence. Poté se navrátil k velení Jasty 11 v září 1917. Na počátku roku 1918 utrpěl prudký zánět ucha a byl hospitalizován v Berlíně. K jednotce se navrátil v únoru. Připsal si další sestřely, 3 Bristol Fightery F2.Bs 11. a 12. března. 13. března byl opět nucen nouzově přistát, když ho sestřelil Sopwith Camel kapitána Augustuse Orlebara ze 73 squadrony. Když vedl svůj poškozený Fokker Dr.I na přistání, zavadil o dráty vysokého napětí a těžce havaroval. Utrpěl vážná zranění hlavy. Když se léčil z následků svého zranění, dozvěděl se o smrti svého bratra Manfreda. Do služby k Jastě 11 se vrátil v červenci 1918. Jeho poslední sestřel D.H.-9a následoval 12. srpna 1918, kdy letěl na novém Fokkeru D.VII. Další den byl v akci opět zraněn a opět ho sestřelily Sopwith Camely, pravděpodobně stroj pilotovaný kapitánem Field E. Kindleym ze 148. Aero Squadron USAS. Richthofen byl následně povýšen do hodnosti Oberleutnant (nadporučík), ale do bojů už do konce války nezasáhl. Vzhledem k tomu, kolik času strávil Lothar von Richtofen na frontě a v nemocnici, byl jedním z nejvíce bojově výkonných leteckých es první světové války. Možná byl dokonce efektivnější než jeho slavnější bratr Manfred. Z jeho 40 potvrzených vítězství sestřelil Lothar 33 během pouhých třech měsíců, 15 sestřelů v dubnu 1917, 8 v květnu 1917 a 19 vítězství v srpnu 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Po válce pracoval Lothar krátce na farmě, než přijal místo v průmyslu. V červnu 1919 se oženil se s hraběnkou Doris von Keyserlingk v Cammerau. Než se manželství rozpadlo, zplodili dvě děti. Z Lothara se stal komerční pilot převážející pasažéry a poštu mezi Berlínem a Hamburkem. 4. července 1922 Richthofen zemřel při havárii jeho LVG C VI u Fuhlsbuettel způsobené závadou na motoru. Na palubě s ním byla herečka Fern Andra a režisér Georg Bluen. Bluen s Androu přežili, ovšem Andra se téměř rok zotavovala ze zranění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lothar-Siegfried svobodný pán von Richthofen (27. září 1894 – 4. července 1922) byl německý vojenský pilot. Jednalo se o německé letecké eso účastnící se 1. světové války. Dosáhl 40 vzdušných vítězství. Lothar byl mladší bratr nejlepšího leteckého esa 1. světové války Manfreda von Richthofen takzvaného \"Rudého Barona\". Jeho vzdáleným příbuzným byl Wolfram von Richthofen, polní maršál Luftwaffe ve 2. světové válce.", "tgt_summary": "Baron Lothar Siegfried von Richthofen (\"Lothar Siegfried Freiherr von Richthofen\" in German; 27 September 1894 – 4 July 1922) was a German First World War fighter ace credited with 40 victories. He was a younger brother of top-scoring ace Manfred von Richthofen (the \"Red Baron\") and a distant cousin of Luftwaffe Field Marshal Wolfram von Richthofen. Following the war he worked for a while on a farm before taking an industrial position. He married in June 1919 and had two children. Yearning for aviation he accepted a position as a pilot, conveying passengers and postal mail between Berlin and Hamburg. He died aged 27 on 4 July 1922 in a flying accident at Fuhlsbüttel.", "id": 1261312} {"src_title": "Projekt 941 Akula", "tgt_title": "Typhoon-class submarine", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Vývoj nové těžké strategické ponorky byl schválen v prosinci 1972. Dne 19. prosince 1973 sovětská vláda oficiálně oznámila zahájení prací na ponorkách projektu 941 \"Akula\" (nezaměňovat s Projektem 971, který má v kódu NATO označení \"Akula\"). Konstrukční práce probíhaly v Leningradské konstrukční kanceláři Rubin pod vedením hlavního konstruktéra S. N. Kovaljova. Výrobu ponorek provedl výrobní závod v Severodvinsku ve své loděnici č. 402. Vývoj programu přitom urychlovala potřeba reagovat na vývoj amerických raket Trident a jejich nosičů v podobě raketonosných ponorek třídy \"Ohio\". Ponorky projektu 941 byly speciálně určeny pro službu pod ledovým příkrovem v Severním ledovém oceánu. V jejich koncepci se výrazně projevila změna požadavků, které byly na strategické ponorky kladeny, zejména díky zvětšujícímu se doletu balistických raket SLBM. Starší ponorky třídy \"Yankee\" nesly střely s doletem cca 2000 km a před útokem proto musely proniknout protiponorkovou obranou severního Atlantiku relativně blízko k severoamerickým břehům. Proto u nich byly vyžadovány vysoké výkony. V době vývoje ponorek projektu 941 však dolet balistických raket dovoloval, aby operovaly nedaleko sovětského pobřeží či dokonce vypustily své rakety kotvíce v přístavu. Preferována tak byla jejich vytrvalost, palebná síla a odolnost, což se projevilo v jejich značně odlišné koncepci. Celkem bylo v letech 1977-1989 postaveno 6 ponorek této třídy, přičemž stavba sedmé byla po skončení studené války zastavena. V roce 1991 byl rozestavěná ponorka sešrotována. Základna ponorek projektu 941 se nachází na poloostrově Kola v zátoce Něrpičaja - Západnaja Litsa. V 80. letech zde byly proraženy čtyři tunely, které chránily ponorky před případným jaderným úderem na stojící ponorky v přístavu.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie nasazení.", "content": "Sovětský svaz se v době studené války snažil uchránit své ponorky před útokem ze strany USA v první fázi, protože v případě jaderného útoku právě ponorky jako jediné mohly provést odvetný úder. Bylo tedy důležité najít takové místo, kde by nemohly být napadeny americkými ponorkami. Takovou možnost jim poskytoval právě Severní ledový oceán. Arktida představovala jedinou oblast na světě, kde se raketonosné ponorky mohly před americkými ponorkami schovat. Severní ledový oceán je plný mělkých moří, po nichž Sovětský svaz mohl své ponorky rozptýlit. A využitím mělkého koridoru přes Karské moře, moře Laptěvů a Beaufortovo moře na severoamerické straně by tak sovětská ponorka klidně mohla zaujmout pozici mezi ledovými horami Baffinova zálivu nad Kanadou, v západogrónských fjordech nebo dokonce v kanálech, které vyúsťují v Hudsonově zálivu přímo v Kanadě. Taková ponorka by se tu mohla skrývat takřka neslyšitelně na rozdíl od ostatních povrchových plavidel, která by svým hlukem naopak svou pozici odhalovala. Pokusy vyvinout sonar, který by kompenzoval rušivé vlivy jako jsou praskot na sebe se valících ker, štěkání mrožů, volání tuleňů, změna salinity vody a teplot se v době studené války však vytvořit nepodařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup.", "content": "Ponorky projektu 941 byly navrženy hlavně pro operace v Severním ledovém oceánu, kde měly vyčkávat pod ledem a v případě vypuknutí jaderné války nepříteli zasadit druhý zničující úder pomocí svých 20 balistických raket nesoucích 200 jaderných hlavic. Trup ponorky je řešen jako katamaran, který tvoří pět oddělených tlakových trupů krytých společným vnějším trupem z nízkomagnetické oceli. Celkem je ponorka rozdělena na 19 oddělení. Dva paralelní hlavní tlakové trupy mají délku 149 metrů a průměr 7,2 metru a jsou spojeny vnitřním průchodem. Mezi nimi je prostor rozdělený do tří úseků – na přídi jsou torpédomety (oddělený tlakový trup) a uprostřed šachty balistických raket (zcela netypicky umístěné před věží) a v zadní části, tedy přímo pod věží je umístěn další kratší tlakový trup s úsekem řízení boje a velení. Zadní části hlavních tlakových trupů obsahují na sobě nezávislá oddělení pohonných jednotek (v každém je jeden reaktor), každá roztáčí jednu vrtuli. Pátý tlakový trup je na zádi mezi hřídelemi lodních šroubů. Vnitřní tlakové trupy, centrální část vnějšího trupu a torpédové oddělení jsou přitom vyrobeny z titanu. Toto řešení dává ponorkám velkou odolnost při poškození protiponorkovým torpédem – při zničení jednoho z hlavních trupů či jedné z pohonných sekcí by měla být stále schopna dokončit svůj úkol. Potřebám služby v arktidě odpovídá použití plochých zatažitelných předních hloubkových kormidel a robustně řešených zadních řídících ploch. Hřídele hnacích vrtulí jsou umístěny v kleci, věž ponorky je vyztužená. Trup ponorky je pokryt speciálním obložením, které pohlcuje zvukové vlny. Redukci akustického signálu slouží systém dvou cívek s gumovými provázky, které tlumí nárazy pohonných zařízení. Nad hlavním centrálním trupem za raketovými sily je umístěn záchranný modul, který se v případě ohrožení oddělí od trupu plavidla.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonný systém.", "content": "Pohonný systém tvoří dvě od sebe oddělené sekce, umístěné ve vlastních tlakových trupech s nezávislým řízením. Je tvořen dvěma vodou chlazenými jadernými reaktory typu OK-650B o výkonu 190 MW, dvěma parními turbínami o výkonu 2× 50 000HP a čtyřmi generátory. Jako záložní zdroj slouží dva 800 kW dieselové generátory. Každý ze dvou lodních šroubů má sedm pevných listů. . Tyto listy se však nikdy nepodařilo vyrobit jako tiché i když jsou v ochranném prstenci. Navíc tyto dva šrouby i když jsou dost od sebe vzdáleny, jsou protiběžné, což oproti jednošroubým ponorkám USA je značným zdrojem hluku.", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení.", "content": "Ponorky projektu 941 disponují řadou moderních sledovacích a spojovacích systémů. Z bojové věže se vysouvá radiolokátor pro sledování hladinových cílů, dále pak dva periskopy, které jsou vybaveny kromě klasických optických aparatur i noktovizorem a kamerovým systémem. Dále se zde nacházejí spojovací antény Tsunami. Mezi hlavní sonarové prostředky patří nízkofrekvenční sonar MGK-500 a sonar zadní polosféry SKAT-3. Hlavním navigačním systémem je družicový, námořní a zaměřovací systém Legenda. Navigační systém Legenda sleduje pomocí družic hladinové cíle po celém světě a umožňuje navedení ponorek na své cíle bez pomoci letectva nebo hladinových lodí. Ponorky jsou také vybaveny čtyřmi hydroakustickými stanicemi, které dovolují sledovat 10–12 různých cílů. Jsou rovněž vybaveny nízkofrekvenčními komunikačními bójemi pro posílání zpráv z velkých hloubek nebo pod ledovým příkrovem.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Výzbroj ponorek projektu 941 tvoří 20 balistických raket a šestice torpédometů, z toho jsou dva ráže 650 mm a čtyři ráže 533 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Strategická výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj ponorek tvořilo 20 odpalovacích trubic D-19 nesoucích mezikontinentální balistické rakety R-39 (RSM-20, SS-N-20 Sturgeon), používaná námořnictvem v letech 1983–2004. Rakety byly třístupňové, poháněné motory na kapalné pohonné látky. Používaly inerciální navádění. Každá měla deset samonaváděcích návratových těles MIRV s motorem na kapalná paliva, nesoucích jadernou hlavici o ekvivalentu 200 kT TNT (celkem tedy 200 na ponorku). Raketa R-39 měla hmotnost 84 tun a dolet 8300 km s přesností zásahu 500 m. Po uzavření smlouvy START III bylo možné instalovat na raketu maximálně 4 hlavice , každá o ekvivalentu 500 kT TNT. Při střelbě z ponořené ponorky byly rakety nejprve vymrštěny z odpalovacích trubic pomocí stlačeného vzduchu vytvořeného pomocí generátoru umístěného u dna odpalovacího sila. Plyn přitom plnil dvě základní funkce. Za prvé plyn po otevření krytu sila vymrštil střelu nad hladinu. Za druhé plyn generovaný vlastní střelou kolem ní utvořil bublinu snižující odpor vody. Zkoušky prvních odpalů začaly na sklonku 70. let, ale pro časté poruchy byly rakety zařazeny do výzbroje až v roce 1983. V průběhu let často docházelo k haváriím. Například v roce 1991 poškodil jednu z těchto ponorek požár balistické střely, která vybuchla uvnitř odpalovací šachty. V 90. letech začalo vyřazování těchto střel, přičemž je měla nahradit modernější verze R-39M (SS-N-28). Její vývoj ale byl neúspěšný, což přispělo k vyřazení ponorek projektu 941 po skončení technické životnosti raket R-39 jež nebylo čím nahradit. Rusko se poté přeorientovalo na vývoj nových raket R-30 Bulava, pro jejichž zkoušky byla ponechána ve službě ponorka \"TK-208 Dmitrij Donskoj\", v současnosti jediná aktivní ponorka projektu 941.", "section_level": 3}, {"title": "Torpédomety.", "content": "Ponorky projektu 941 jsou vybaveny šesti torpédomety se zásobou 22 protiponorkových střel a torpéd různých typů. Z těchto torpédometů lze vypouštět i miny. Dva z torpédometů mají ráži 650 mm a čtyři ráži 533 mm. Torpédomety ráže 650 mm slouží k vypouštění protilodních torpéd typu 65 či střel RPK-6 Vodopad (SS-N-16 Stallion) s doletem 100 km nesoucích buď 400mm protiponorkové torpédo či jadernou hlubinnou pumu. Z torpédometů ráže 533 mm lze odpalovat klasická torpéda, protiponorkové a protilodní střely RPK-2 Vjuga (SS-N-15 Starfish) či torpéda VA-111 Škval.", "section_level": 3}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Pravděpodobně nejznámější fiktivní ponorkou třídy Tajfun byla \"Rudý říjen\" - ponorka se schopnostmi stealth, předmět románu Toma Clancyho \"Hon na ponorku\" a jeho filmové zpracování z roku 1990, kde se v hlavní roli objevil Sean Connery jako fiktivní kapitán Marko Ramius.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 941 Akula (: Проект 941 Акула) je třída raketonosných ponorek s jaderným pohonem stavěných v Sovětském svazu v letech 1977–1989. NATO přidělilo této třídě kódové jméno Typhoon (\"Tajfun\"). Tento typ stále představuje největší postavené ponorky všech dob (výtlak ponorek třídy \"Ohio\" je méně než poloviční). Postaveno bylo celkem šest jednotek této třídy, sedmou rozestavěnou se Sověti po skončení studené války rozhodli nedokončit a sešrotovat. Jelikož je jejich provoz velice nákladný a životnost mezikontinentálního raketového systému SS-N-20 Sturgeon již skončila a tyto rakety byly rozmístěny pouze v počtu deseti kusů v roce 2005 na ponorce TK-20 \"Severstal\", nový mezikontinentální raketový systém SS-N-28 Bark, který měl nahradit končící SS-N-20 Sturgeon třikrát selhal a nepovedlo se jej nikdy oživit, Rusko tyto ponorky vyřadilo: 3 byly sešrotovány a pouze TK-208 \"Dmitrij Donskoj\" byla ponechána a je používána pro testy nových mezikontinentálních raket SS-N-30 Bulava, které budou použity na ponorce projektu 955 \"Borej\". Dvě další ponorky projektu 941 kotví na základně Severodvinsk. V současné době (2011) jsou všechny 3 ponorky odstaveny na námořní základně u města Severodvinsk, v závodě Sevmaš, kde se čeká na jejich rekonstrukci a další provoz a nahrazení raketových systémů za systém Bulava u dalších dvou ponorek TK-20 \"Severstal\" a TK-17 \"Archangelsk\". Toto rozhodnutí o dočasném vzdání se likvidace ponorek 941 Typhoon padlo 10.2.2012, protože je lepší ponorky opravit a používat a peníze ušetřené investovat do letadlových křižníků Ruska. Pro jaderné odstrašení tak Rusko raději využívá technologicky starší a levnější ponorky tříd \"Delta III\" z Pacifické základny a \"Delta IV\" ze Severní základny, které postupně nahradí nové ponorky třídy \"Borej\" a poté 935-2 třídy \"Borej II\". Možná dojde k přejmenování třídy ponorky s 12 sily, která má být velmi malá a velmi mrštná.", "tgt_summary": "The Typhoon class, Soviet designation Project 941 \"Akula\" () is a class of nuclear-powered ballistic missile submarines designed and built by the Soviet Union for the Soviet Navy. With a submerged displacement of 48,000 tonnes, the Typhoons are the largest submarines ever built, able to accommodate comfortable living facilities for the crew when submerged for months on end. The source of the NATO reporting name remains unclear, although it is often claimed to be related to the use of the word \"typhoon\" (\"тайфун\") by General Secretary Leonid Brezhnev of the Communist Party in a 1974 speech while describing a new type of nuclear ballistic missile submarine, as a reaction to the United States Navy's new . The Russian Navy cancelled its Typhoon modernization program in March 2012, stating that modernizing one Typhoon would be as expensive as building two new s. With the announcement that Russia has eliminated the last SS-N-20 \"Sturgeon\" SLBMs in September 2012, the remaining Typhoons have reached the end of service.", "id": 2458057} {"src_title": "Routovité", "tgt_title": "Rutaceae", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jsou to stromy nebo keře, vzácněji také byliny, které mají lyzigenní (vytvořené rozlámanými buňkami) nebo schizolyzigenní (vytvořené trhlinami mezi buňkami; viz článek interceluláry) váčky naplněné silicemi. Bývají to hlavně terpenoidy (např. vonné látky jako citral, kamfen nebo limonen a další). Listy mají vstřícné nebo střídavé, jednoduché i složené, obvykle bez palistů, po rozemnutí jsou aromatické. V některých případech rostliny mají ostny nebo trny. Květy jsou většinou oboupohlavné, pravidelné, 4 až 5četné, uspořádané v terminálním nebo úžlabním květenství které bývá hroznovité nebo vrcholičnaté. Korunní a kališní lístky jsou někdy volné, jindy srostlé. Mívají tyčinek tolik co korunních lístků nebo dvojnásobně a svrchní semeník. Plody bývají různotvaré měchýřky, bobule, peckovice, tobolky nebo nažky.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Jak různorodě jednotliví autoři uvádějí počet existujících druhů od 900 až do 1800, tak není ani ujednoceno členění této čeledě. Některé zdroje uvádějí 14 podčeledí a jiné jen 5 \"(Aurantioideae, Flindersioideae, Rutoideae, Spathelioideae, Toddalioideae)\". V systému APG II byla do routovitých vřazena čeleď \"Cneoraceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mnohé rostliny této čeledi jsou pro své lidskému vkusu lahodící vzezření pěstovány jako okrasné. Jsou to např. ampák (\"Tetradium\"), \"Boronia\", \"Correa\", \"Crowea\", \"Eriostemon\", \"Murraya\", \"Phebalium\", \"routa\" (ruta), a mnohé křížence citrusů. Vysazuje se také stromovitý nebo keřovitý křídlatec \"Ptelea\" Linnaeus, ozdobný svým tvarem i velkými křídlatými nažkami. Většina rostlin této čeledi se pěstují v našich klimatických podmínkách jako skleníkové či pokojové. Jedinou výjimkou je třemdava bílá, vytrvalá, chráněná bylina asi 1 metr vysoká se světle růžovými květy, která roste ve světlých hájích a na křovinatých svazích teplejších oblastí Čech i Moravy. Mezi vůbec nejrozšířenější druhy cizokrajného ovoce u nás patří již po dlouhá léta plody \"Citrusu\" Linnaeus (citron, pomeranč, mandarinka, grapefruit, limetka, pomelo, cedrát atd.). V jiných oblastech se využívá též i plodů jiných zástupců této podčeledi \"Aurantioideae\" Eaton, např. oslizák líbezný, \"Atalantia\" Corrêa, \"Eremocitrus\" Swingle, \"Fortunella\" Swingle (kumquat), \"Microcitrus\" Swingle, \"Poncirus\" Rafinesque (citronečník) včetně kříženců. (Klasifikace čeledi \"Aurantioideae\" není ustálena, mnohé rody jsou považovány za synonyma, atd.). Dalším rodem pěstovaným pro své plody je žlutodřev peprný \"Zanthoxylum piperitum\" Linnaeus. Jeho sušené drobné tobolky se nazývají \"sečuánský pepř\" používaný od pradávna v asijské kuchyni. Již výše zmíněný rod žlutodřev poskytuje i velice kvalitní dřevo vyhledávané řezbáři, např. druh \"Zanthoxylum rhetsa\" Roxbury, strom dorůstající do výše až 30 m. Cenné dřevo poskytují také stromy rodů \"Flindersia\" Brown a \"Halfordia\" Mueller. Hluboce zbrázděná kůra stromů korkovníků \"Phellodendron\" Ruprecht se seřezává, drtí a lisuje se z ní korek. Z kůry stromu \"Cusparia febrifuga\" de Candolle (=\"Galipea officinalis\" Hancock), se vyrábí potravinářská přísada hořké chutě, známá Amara. V rodech \"Murraya\" a \"Fortunella\" byla zjištěna celá paleta isoflavonoidů, které patří k farmakologicky významným látkám reagujícím v lidském organismu s hormonálními a enzymatickými systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Achuaria\", \"Acmadenia\", \"Acradenia\", \"Acronychia\", \"Adenandra\", \"Adiscanthus\", \"Aegle\", \"Aeglopsis\", \"Afraegle\", \"Afraurantium\", \"Agathosma\", \"Almeidea\", \"Amyris\", \"Andreadoxa\", \"Angostura\", \"Apocaulon\", \"Araliopsis\", \"Asterolasia\", \"Atalantia\", \"Balfourodendron\", \"Balsamocitrus\", \"Boenninghausenia\", \"Boronella\", \"Boronia\", \"Bosistoa\", \"Bouchardatia\", \"Bouzetia\", \"Burkillanthus\", \"Calodendrum\", \"Casimiroa\", \"Chloroxylon\", \"Choisya\", \"Chorilaena\", \"Citropsis\", \"Citrus\", \"Clausena\", \"Clymenia\", \"Cneoridium\", \"Cneorum\", \"Coleonema\", \"Comptonella\", \"Conchocarpus\", \"Correa\", \"Crossosperma\", \"Crowea\", \"Decagonocarpus\", \"Decatropis\", \"Decazyx\", \"Dendrosma\", \"Desmotes\", \"Dictamnus\", \"Dictyoloma\", \"Dinosperma\", \"Diosma\", \"Diplolaena\", \"Drummondita\", \"Dutailliopsis\", \"Dutaillyea\", \"Empleurum\", \"Eriostemon\", \"Ertela\", \"Erythrochiton\", \"Esenbeckia\", \"Euchaetis\", \"Euodia\", \"Euxylophora\", \"Evodia\", \"Evodiella\", \"Fagaropsis\", \"Flindersia\", \"Galipea\", \"Geijera\", \"Geleznowia\", \"Glycosmis\", \"Haplophyllum\", \"Harrisonia\", \"Helietta\", \"Hesperethusa\", \"Hortia\", \"Ivodea\", \"Kodalyodendron\", \"Leionema\", \"Leptothyrsa\", \"Limnocitrus\", \"Limonia\", \"Lubaria\", \"Luvunga\", \"Maclurodendron\", \"Macrostylis\", \"Medicosma\", \"Megastigma\", \"Melicope\", \"Merope\", \"Merrillia\", \"Metrodorea\", \"Micromelum\", \"Monanthocitrus\", \"Muiriantha\", \"Murraya\", \"Naudinia\", \"Nematolepis\", \"Neoraputia\", \"Nycticalanthus\", \"Oricia\", \"Orixa\", \"Pamburus\", \"Paramignya\", \"Pelea\", \"Peltostigma\", \"Pentaceras\", \"Phebalium\", \"Phellodendron\", \"Philotheca\", \"Phyllosma\", \"Picrella\", \"Pilocarpus\", \"Pitavia\", \"Platydesma\", \"Pleiospermium\", \"Plethadenia\", \"Pseudiosma\", \"Psilopeganum\", \"Ptaeroxylon\", \"Ptelea\", \"Raputia\", \"Raputiarana\", \"Rauia\", \"Raulinoa\", \"Ravenia\", \"Raveniopsis\", \"Reputia\", \"Rhadinothamnus\", \"Ruta\", \"Rutaneblina\", \"Sarcomelicope\", \"Severinia\", \"Sheilanthera\", \"Sigmatanthus\", \"Skimmia\", \"Sohnreyia\", \"Spathelia\", \"Spiranthera\", \"Stauranthus\", \"Swinglea\", \"Taravalia\", \"Teclea\", \"Tetradium\", \"Thamnosma\", \"Ticorea\", \"Toddalia\", \"Toddaliopsis\", \"Toxosiphon\", \"Triphasia\", \"Vepris\", \"Zanthoxylum\", \"Zieria\", \"Zieridium\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Routovité (\"Rutaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řád mýdelníkotvaré (\"Sapindales\"), která obsahuje asi 150 rodů a přibližně okolo 900 druhů rozšířených hlavně v tropech, subtropech a temperátní oblasti (mírný pás severní polokoule). Část těchto rostlin je významná svými jedlými plody, další poskytují cenné dřevo a některé jsou pro svůj vzhled považovány za okrasné. Jediným zástupcem této čeledi v České republice je třemdava bílá (\"Dictamnus albus\").", "tgt_summary": "The Rutaceae are a family, commonly known as the rue or citrus family, of flowering plants, usually placed in the order Sapindales. Species of the family generally have flowers that divide into four or five parts, usually with strong scents. They range in form and size from herbs to shrubs and large trees. The most economically important genus in the family is \"Citrus\", which includes the orange (\"C.\" × \"sinensis\"), lemon (\"C.\" × \"limon\"), grapefruit (\"C.\" × \"paradisi\"), and lime (various, mostly \"C. aurantifolia\", the key lime). \"Boronia\" is a large Australian genus, some members of which are plants with highly fragrant flowers and are used in commercial oil production. Other large genera include \"Zanthoxylum\", \"Melicope\", and \"Agathosma\". About 160 genera are in the family Rutaceae.", "id": 39764} {"src_title": "Viktor Tichonov", "tgt_title": "Viktor Tikhonov (ice hockey, born 1930)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hrál jako obránce v týmu V.V.S. Moskva (Tým sovětských vzdušných sil) a v Dynamu Moskva. Vstřelil 35 gólů ve 296 zápasech v Sovětské hokejové lize od roku 1949 do roku 1963. V roce 1950 se stal nejlepším hokejistou SSSR. Jako hráč získal celkem čtyři tituly mistra ligy (třikrát s \"VVS\" (1951–1953) a jednou s Dynamem v roce 1954). Vyhrál pohár SSSR v roce 1952 jako hráč \"VVS\". Jeho trenérská kariéra začala v roce 1964, kdy se stal asistentem trenéra v Dynamu Moskva, poté převzal pozici hlavního trenéra v klubu Dinamo Riga. V roce 1973 byl jmenován \"Zasloužilým sportovním trenérem Lotyšska\" (ZTR SSSR). V roce 1977 se stal hlavním trenérem obou týmů: HC CSKA Moskva (\"Hlavní armádní sportovní klub\" nebo také \"Klub Rudé armády\" nejčastěji znám v USA a Kanadě) a sovětské hokejové reprezentace. V roce 1978 se stal \"Zasloužilým sportovním trenérem SSSR\" (ZTR SSSR). Byl trenérem sovětské a později ruské hokejové reprezentace do roku 1994, a také trenér CSKA do roku 1996. Jako trenér vyhrál: Byl znám pro svůj diktátorský trenérský styl. Vykonával téměř absolutní kontrolu nad životy svých hráčů. Jeho tým trénoval 10 až 11 měsíců v roce a během té doby byli hráči ubytováni v kasárnách. CSKA byla součástí Sovětské armády a v RA dosáhl až na hodnost plukovníka. Zatímco veřejně podporoval úsilí hráčů jít do NHL, mnoho hráčů ho obvinilo, že se svými kontakty uvnitř vlády SSSR podnikal vše pro to, aby hráči nemohli odjet. Po odchodu do důchodu lobboval v Ruské vládě za lepší financování národního hokejového týmu. Na sklonku života pracoval jako prezident klubu HC CSKA Moskva.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho syn Vasilij Tichonov byl také profesionálním hokejovým trenérem, který pracoval ve Finsku, ale vrátil se zpět za rodinou do Ruska. Zemřel v roce 2013 na následky tragického pádu ze stavebního lešení v úrovni 4. nadzemního podlaží jejich domu. Jeho vnuk, také Viktor Tichonov, byl vybrán do týmu Ruska 2007 Super Series proti týmu Kanada. 20. června 2008 byl vybrán v prvním kole draftu jako 28. do týmu Phoenix Coyotes. Nyní hraje ruskou KHL za tým SKA Petrohrad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Vasiljevič Tichonov (; 4. června 1930 v Moskvě, Sovětský svaz – 24. listopadu 2014 v Moskvě ) byl prominentní ruský hráč a trenér ledního hokeje. Po ukončení své hráčské kariéry se stal trenérem sovětské hokejové reprezentace v době, kdy byla nejsilnějším týmem na světě. Od roku 1998 je zapsán v hokejové Síni slávy IIHF.", "tgt_summary": "Viktor Vasilyevich Tikhonov (Russian: Виктор Васильевич Тихонов; 4 June 1930 – 24 November 2014) was a Soviet ice hockey player and coach. Tikhonov was a defenceman with VVS Moscow and Dynamo Moscow from 1949 to 1963, winning four national championships. He was the coach of the Soviet team when it was the dominant team in the world, winning eight World Championship gold medals, as well as Olympic gold in 1984, 1988, and 1992. Tikhonov also led CSKA Moscow to twelve consecutive league championships. He was named to the IIHF Hall of Fame as a builder in 1998.", "id": 2241800} {"src_title": "Al-Idrísí", "tgt_title": "Muhammad al-Idrisi", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v severoafrické Ceutě, která náležela Almoravidské říši a byl členem emírského rodu Idrísovců. Náleží k třetímu tzv. \"normansko-arabskému období\" islámské kartografie. Studoval v Cordóbě v muslimském Španělsku a po skončení studií cestoval po Středomoří, střední i západní Evropě a sbíral zejména geografická data. Zemřel v roce 1165 na Sicílii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Z jeho tvorby lze zmínit kruhovou mapu a knihu Rogerovu (arabsky: \"Al-Kitáb al-Rudžari\", : \"Tabula Rogeriana\"). Druhé zmíněné dílo, které je zároveň jeho dílem nejvýznamnějším, dokončil v roce 1154 na dvoře sicilského krále Rogera II., kam byl pozván, aby zaktualizoval mapu světa. \"Tabula Rogeriana\" je podrobný popis Evropy, Asie a Afriky doprovozený mapou světa na 70 obdélníkových mapových listech (z českého území je na mapě možné pod názvy Mašla, Šruna, Agra a Bis najít města Plzeň, Brno, Kroměříž a Olomouc). Součástí je i rytina na stříbrné míse, která měla rozměry 3,32×1,48 metru, byla silná 3 milimetry a vážila 150 kilogramů. Práce na celém díle trvala al-Idrísímu patnáct let. Vlastní kniha a mapové listy se do dnešní doby nedochovaly, avšak existuje několik jejích opisů (Pařížský, Oxfordský, Petrohradský). Jeho obdélníková mapa světa je považována za nejvýznamnější dílo arabské kartografie. I přes svůj význam v kartografii však byl prakticky ignorován muslimskými historiky a biografy. Tato skutečnost je připisována tomu, že jako muslim byl ve službách křesťanského krále. Po smrti Rogera II. napsal pro jeho syna Viléma I. knihu \"Zahrada vzdělání a útěcha srdce\" (: \"The Garden of Civilization and the Amusement of the Soul\"), která se však nezachovala. Jedním z jeho mnohých zájmů bylo studium léčivých bylin. O nich sepsal několik knih; jednou z nich je \"Kitáb al-Džámi-li-Sifat Aštat al-Nabatat.\" Pojmenoval rovněž řadu léčiv v šesti jazycích: syrštině, řečtině, perštině, hindštině, latině a berberštině. Mimo geografii a botaniku se rovněž zajímal o faunu a zoologii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abu Abd Alláh Muhammad al-Idrísí al-Kurtubí al-Hasaní as-Sabtí či jednoduše al-Idrísí ( أبو عبد الله محمد الإدريسي القرطبي الحسني السبتي‎, 1100–1165/1166) byl andaluský geograf, kartograf, egyptolog a cestovatel, který žil a pracoval na Sicílii na dvoře krále Rogera II. Sicilského.", "tgt_summary": "Abu Abdullah Muhammad al-Idrisi al-Qurtubi al-Hasani as-Sabti, or simply al-Idrisi (; ; 1100 – 1165), was an Arab Muslim geographer, cartographer and egyptologist who for some time lived in Palermo, Sicily at the court of King Roger II. Muhammed al-Idrisi was born in Ceuta then belonging to the Almoravids. He created the Tabula Rogeriana, one of the most advanced medieval world maps, used by explorers like Christopher Columbus and Vasco Da Gama for their discoveries and voyages.", "id": 2450771} {"src_title": "Thiokyanatan", "tgt_title": "Thiocyanate", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Thiokyanatan je analogem kyanatanu, [OCN], kde je kyslík nahrazen sírou. [SCN] je jedním z pseudohalogenidů, vzhledem k podobnosti reakcí s těmi, které probíhají u halogenidových iontů. Thiokyanatany se dříve označovaly jako \"rhodanidy\" (z řeckého slova pro růži), protože komplexy se železem měly červenou barvu. Thiokyanatany vznikají reakcí elementární síry nebo thiosíranů s kyanidy: Druhá z reakcí je katalyzována enzymem sulfotransferázou, která je známa též jako rhodanáza a může mít význam při detoxikaci organismu od kyanidů.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura, vazby a koordinační chemie.", "content": "U thiokyanatanu sdílí svůj záporný náboj přibližně rovným dílem síra a dusík. V důsledku toho může thiokyanatan působit jako nukleofil, jak na síře, tak na dusíku - je obouvazným ligandem. [SCN] může být také můstkem pro dva (M−SCN−M) nebo i tři kovové atomy (>SCN− or −SCN<). Experimentální důkazy vedou k obecnému závěru, že třída kovů A (tvrdé kyseliny) tvoří \"N\"-vazné thiokyanatanové komplexy, kdežto třída B (měkké kyseliny) tvoří \"S\"-vazné komplexy. Někdy se projevují i jiné faktory, například kinetika a rozpustnost, může se objevit také vazebný izomerismus, například [Co(NH)(NCS)]Cl a [Co(NH)(SCN)]Cl.", "section_level": 1}, {"title": "Organické thiokyanatany.", "content": "Organické deriváty thiokyanatanů a deriváty s přechodnými kovy mohou existovat jako vazebné izomery. Organická skupina nebo kov se váže na síru: R−S−C≡N má jednoduchou vazbu S-C a trojnou vazbu C-N. V isothiokyanatanech se substituent váže na dusík: R−N=C=S má dvojnou vazbu a C-N taktéž dvojnou vazbu. Organické thiokyanatany se hydrolyzují na thiokarbamáty v Riemschneiderově thiokarbamátové syntéze.", "section_level": 1}, {"title": "Test na železo Fe.", "content": "Přidá-li se [SCN] do roztoku obsahujícího železité ionty (Fe), zbarví se roztok krvavě červeně, protože se vytvoří ionty [Fe(NCS)(HO)].", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v těle.", "content": "Málo pravděpodobný se jeví výskyt rhodanidů v lidských slinách. Zde se totiž mohou rhodanidy tvořit, pokud je osoba kuřákem. U nekuřáků se vyskytne pouze tehdy, pohybuje-li se v zakouřeném prostředí. Už jedna vykouřená cigareta je podnětem pro jejich tvorbu. Jako důkaz může posloužit výše popsaná důkazová reakce. U pravidelných kuřáků vznikne rudý komplex, u občasných kuřáků a nekuřáků s pohybem v zakouřených prostředích vzniká oranžový až jemně červený komplex. Nutno dodat, že tvorba v lidských slinách má jisté antibakteriální účinky, a tedy i protektivní účinky na zuby, neboť tak v důsledku sníženého výskytu bakterií v dutině ústní snižuje riziko tvorby zubního kazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thiokyanatan (též sulfokyanatan, thiokyanid nebo dříve rhodanid) je funkční skupina odvozená od kyseliny thiokyanaté a tvořící sloučeniny iontové založené na [SCN] a konjugované zásady). Mezi typické sloučeniny patří bezbarvé soli thiokyanatan draselný a sodný. Jako thiokyanatany se označují také organické sloučeniny obsahující funkční skupinu SCN.", "tgt_summary": "Thiocyanate (also known as rhodanide) is the anion [SCN]. It is the conjugate base of thiocyanic acid. Common derivatives include the colourless salts potassium thiocyanate and sodium thiocyanate. Organic compounds containing the functional group SCN are also called thiocyanates. Mercury(II) thiocyanate was formerly used in pyrotechnics. Thiocyanate is analogous to the cyanate ion, [OCN], wherein oxygen is replaced by sulfur. [SCN] is one of the pseudohalides, due to the similarity of its reactions to that of halide ions. Thiocyanate used to be known as rhodanide (from a Greek word for rose) because of the red colour of its complexes with iron. Thiocyanate is produced by the reaction of elemental sulfur or thiosulfate with cyanide: The second reaction is catalyzed by thiosulfate sulfurtransferase, a hepatic mitochondrial enzyme, and by other sulfur transferases, which together are responsible for around 80% of cyanide metabolism in the body.", "id": 2177404} {"src_title": "Kmín kořenný", "tgt_title": "Caraway", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kořen kmínu je vřetenovitý, tenký, slabě větvící. Listy jsou pochvaté, lysé a dvakrát peřenosečné. Kmín má 30–100 cm vysokou lodyhu. Květenstvím je složený okolík a plodem kmínu je vejčitá a ze strany silně smáčknutá, světle až tmavohnědá dvounažka. Na plodech jsou siličné kanálky, kde se vytváří silice. Semena obsahují 3–7 % éterických olejů obsahujících karvon a limolen.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jde o jedno z nejstarších používaných evropských koření. Jeho používání je doloženo už ze starověku. Používá se ke kořenění chleba, brambor, pečení, omáček, salátů, a mnoha dalších jídel, dále pak v konzervárenství, v likérnictví, ve farmacii a mnoha dalších odvětvích potravinářského průmyslu. Přidává se při vaření brambor, do kyselého zelí, k masům a do salátů. V ČR se kmín pěstuje přibližně na 1000 ha s průměrným výnosem 0,5 tun na 1 ha. Spotřebuje se ročně přibližně 1400 t kmínu, z toho domácí produkce je schopna zajistit produkci 500 t. Zbytek se dováží převážně z Německa a Nizozemí. Obsažený karvon pozitivně ovlivňuje trávení.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Již staročeské slovo \"kmín\" je nejspíše převzato z latinského slova \"cuminum\", \"cyminum\", což přešlo přes řecké \"κύμινον\" ze semitských jazyků (příbuzná slova zahrnují hebrejské כמון (\"kammon\") a arabské كمون (\"kammun\"). Toto slovo se vyskytuje v několika starosemitských jazycích, odkud přešlo ze semitské akkadštiny (\"kamūnu\"), která ho převzala ze staré sumerštiny (\"gamun\").", "section_level": 1}, {"title": "Český kmín.", "content": "Pěstitelé mohou používat pro kmín pěstovaný v České republice při splnění specifických podmínek (např. vhodný pozemek, setí uznaného osiva, sklizeň v optimální zralosti atd.) chráněné označení \"Český kmín\". Ochranná známka zajišťuje kvalitativní parametry, které je možné splnit pouze když se pěstují vybrané odrůdy kmínu (např. odrůda Prochan).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kmín kořenný (\"Carum carvi\"), někdy uváděný také pod názvem kmín luční, je běžná rostlina z čeledi miříkovitých. Je to dvouletá, někdy i mnoholetá rostlina (to závisí na způsobu pěstování popř. roste-li planě na loukách).", "tgt_summary": "Caraway, also known as meridian fennel and Persian cumin (\"Carum carvi\"), is a biennial plant in the family Apiaceae, native to western Asia, Europe, and North Africa. The plant is similar in appearance to other members of the carrot family, with finely divided, feathery leaves with thread-like divisions, growing on stems. The main flower stem is tall, with small white or pink flowers in umbels. Caraway fruits, commonly (erroneously) called seeds, are crescent-shaped achenes, around long, with five pale ridges.", "id": 1329164} {"src_title": "Kraftova nerovnost", "tgt_title": "Kraft–McMillan inequality", "src_document": [{"title": "Kraftova nerovnost.", "content": "Matematicky lze Kraftovu nerovnost formulovat takto: Uvažujme formula_1-znakový prefixový kód kódující formula_2 různých zpráv pomocí kódových slov délek formula_3. Pak musí být splněna nerovnost Naopak, pokud přirozená čísla formula_3 splňují výše uvedenou nerovnost, tak existuje prefixový kód s formula_1 znaky a délkami kódových slov formula_3. \"Pozn\": Číslo formula_1 tedy představuje počet znaků, pomocí nichž kódujeme zprávy přicházející ze zdroje, pro binární kód je formula_9, což odpovídá znakům 0 a 1. Po zakódování takovýmto kódem tedy z dané zprávy dostaneme posloupnost nul a jedniček. Pro ternární kódy máme formula_10 (tj. znaky 0, 1, 2) atd. Hodnota formula_2 udává, kolik různých zpráv chceme být schopni pomocí našeho kódu zakódovat. Čísla formula_3 pak označují délky jednotlivých kódových slov, tzn. máme-li danou formula_13-tou zprávu, tak formula_14 udává počet znaků v posloupnosti použité pro zakódování této zprávy, např. pro formula_15-tou zprávu, jejíž kódové slovo je 00101 je formula_16.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme binární prefixový kód pro kódování cifer 0,1,2,…,9 vhodný pro zprávy, kde se často vyskytují znaky 0, 1 a řídce znaky 8, 9. (Máme tedy formula_9 a formula_18.) Nápad: pro 0 a 1 zvolíme kódové slovo délky 2, pro číslice 2 až 7 zvolíme kódové slovo délky 3 pro 8 a 9 zvolíme kódové slovo délky 4. Potom by převodní tabulka vypadala takto: Kombinace 1xx musí začínat jedničkou, aby byl kód prefixový, ale neposkytuje dost kombinací pro šest čísel. Kraftova nerovnost to předem říká ve výpočtu: Naproti tomu kód prefixový je neboť:", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz.", "content": "Zde uvedený důkaz byl převzat ze skript I. Vajdy . Nejprve bez újmy na obecnosti předpokládejme, že formula_21 a uvažujme formula_22-ární stromový graf, tj. z každého vrcholu grafu vychází krom vstupního právě formula_22 dalších vrcholů-potomků. Na počátku tedy máme kořenový vrchol, z něhož vychází formula_22 větví, z nichž se pak každá dělí na dalších formula_22 větví, tj. celkem na formula_26 větví. Z tohoto je vidět, že na formula_15-té úrovni stromu se nachází formula_28 vrcholů, kde kořenu odpovídá nultá úroveň. Pokud má tedy strom celkem formula_2 úrovní, tak na této poslední úrovni se nachází formula_30 vrcholů. Tento stromový graf popisuje všechny možné kombinace znaků našeho kódu délky formula_2. Tj. pokud bychom měli binární kód kódující tři zprávy, tak by mu odpovídal binární strom o třech úrovních. Pokud by v binárním stromě vrchol pro nulu ležel nalevo od předchůdce a jednička napravo od něj, tak zprávu 001 bychom mohli vyjádřit jako cestu stromem z kořene do levého vrcholu (první nula), z něj do dalšího levého vrcholu (druhá nula) a z něj nakonec do pravého vrcholu (jednička na konci). Uvažujme nyní konkrétní vrchol na formula_32-té úrovni, kde formula_32 je pevně zvolené číslo mezi nulou a formula_2. Když budeme chápat tento vrchol jako kořen nového formula_22-árního stromu (tj. podstromu původně uvažovaného stromu o celkem formula_2 úrovních), tak tento strom bude mít celkem formula_37 úrovní a na své poslední úrovni bude mít formula_38 vrcholů. Nejprve dokážeme implikaci zleva, tj. máme prefixový kód a chceme ukázat, že musí platit Kraftova nerovnost. Mějme tedy formula_22-ární strom o formula_2 úrovních a podívejme se na formula_41-tou úroveň. Zde vezměme jeden vrchol a odřízněme větve z něj vycházející. Podíváme-li se nyní na poslední, tj. formula_2-tou úroveň, stromu, tak tam ubylo formula_43 vrcholů spojených s výše vybraným vrcholem. Na úrovni formula_41 nám teď zbývá formula_45 vrcholů, z nichž vedou větve. Vyjděme z některého z nich, dojděme na úroveň formula_46 a aplikujme postup obdobný tomu výše. Takto pokračujme až na formula_2-tou úroveň. Zde by se mohlo namítnout, že odřezáváním nemáme zajištěno, že nějaký vrchol na této úrovni vůbec zůstane. Jenomže my jsme uvažovali prefixový kód, tzn. pokud mám na formula_14-té úrovni vrchol, tj. mám kódové slovo délky formula_14, tak už neexistují kódová slova, která by měla toto slovo jako prefix. Neboli mám-li na úrovni formula_14 vrchol odpovídající danému kódovému slovu a odříznu všechny z něj vycházející vrcholy, tak žádný z těchto odříznutých vrcholů neodpovídá kódovému slovu. Protože nyní předpokládáme, že existuje kódové slovo délky formula_51, tak nutně musí existovat vrchol stromu na úrovni formula_51. Zapišme nyní, co odřezávání znamená pro počet vrcholů na poslední, tj. formula_2-té, úrovni stromového grafu. Pro každé formula_54 jsme odřezáním přišli o formula_55 vrcholů ležících na formula_2-té úrovni. Protože odřezaných vrcholů na této úrovni nemůže být víc než celkový počet vrcholů na této úrovni, který je roven formula_30, dostáváme nerovnost Když tuto nerovnost vydělíme její pravou stranou obdržíme Kraftovu nerovnost. Dokážeme nyní opačnou implikaci, tj. máme přirozená čísla formula_21 a formula_22 splňující Kraftovu nerovnost. Z výše popsaného postupu je zřejmé, že existuje stromový graf o formula_22 úrovních takový, že na formula_14-té úrovni (pro každé formula_63) se bude nacházet vrchol, z něhož už žádné vrcholy vycházet nebudou. Těmto vrcholům můžeme přiřadit kódové slovo (vezmu cestu od kořene k tomuto vrcholu a podle toho, kterou větví jsem v formula_15-tém kroku procházel, tak na formula_15 pozici ve slově napíšu jeden ze znaků 0, 1 až D). Takto zkonstruovaný kód je zřejmě prefixový.", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění Kraftovy nerovnosti.", "content": "Kraftovu nerovnost lze vyslovit nejen pro konečný počet zpráv, ale i pro spočetnou množinu zpráv. Tvrzení výše lze proto formulovat i pro formula_66. Neboli: Pro délky formula_67 spočetně mnoha kódových slov přináležejících prefixovému formula_1-znakovému kódu platí Naopak, splňují-li přirozená čísla tuto nerovnost, tak existuje prefixový formula_1-znakový kód s těmito délkami slov. \"Pozn\": Další zobecnění (pro jednoznačně dekódovatelné kódy) pak představuje \"McMillanova věta\" (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz zobecněného tvrzení.", "content": "Zde uvedený důkaz lze použít i pro tvrzení s formula_71 konečným, můžeme ho tedy chápat jako alternativu k výše uvedenému důkazu. I tento důkaz byl převzat ze skript . Dokažme nejdříve implikaci zleva, tj. máme slova délek formula_72 a chceme odvodit Kraftovu nerovnost. Mějme formula_15-té kódové slovo, to má délku formula_14. Můžeme ho tedy vyjádřit jako posloupnost znaků formula_75. Každý znak formula_76 nabývá hodnot formula_77 až formula_78 a dané kódové slovo můžeme tedy chápat jako číslo v formula_1-znakové číselné soustavě. Konkrétně, lze ho chápat jako desetinný rozvoj čísla nacházejícího se mezi 0 a 1 následujícím způsobem Neboť nyní předpokládáme, že náš kód je prefixový, je zobrazení, které kódovému slovu přiřazuje číslo z intervalu [0,1] výše uvedeným způsobem, prosté. Není těžké si rozmyslet, že prefixovost kódu zaručuje následující vlastnost: jestliže formula_81-té slovo je délky formula_82 splňující formula_83, tak jemu odpovídající číslo neleží v intervalu Pro názornost na chvíli uvažujme konkrétní příklad, kdy je formula_85, tj. formula_86. Patří do něj třeba čísla 0,5361 nebo 0,5369, neleží v něm ale čísla 0,536 a 0,537 (jedná se o otevřený interval). Z tohoto příkladu je patrné, že kdyby v intervalu formula_87 leželo formula_81-té slovo, tak by muselo mít prvních formula_14 znaků shodných s formula_15-tým slovem, což je spor s prefixovostí kódu, kterou jsme předpokládali. Máme tedy každému kódovému slovu jednoznačně přiřazen interval délky formula_91, který je disjunktní s kterýmkoli jiným intervalem odpovídajím odlišnému slovu. Navíc všechny tyto intervaly leží v intervalu [0,1] a to musí platit i pro jejich sjednocení. Protože jsou všechny intervaly navzájem disjunktní je míra jejich sjednocení rovna součtu jejich délek. Míra sjednocení je navíc seshora omezena délkou intervalu [0,1], tzn. jedničkou. Zapíšeme-li tento argument pomocí matematických symbolů, dostáváme okamžitě zobecněnou Kraftovu nerovnost. Dokažme nyní druhou implikaci. Máme tedy přirozená čísla formula_72 splňující danou nerovnost a chceme najít prefixový kód, jehož kódová slova budou mít délky formula_72. Označme si formula_94 a vyberme z něj libovolné číslo formula_95. Prvních formula_41 znaků tohoto čísla (v daném pořadí) interpretujeme jako kódové slovo našeho kódu. Sestrojíme nyní množinu formula_97, kde formula_98 je interval definovaný výše v první polovině důkazu. Analogický postup neustále opakujeme, čímž dostaneme posloupnost intervalů formula_99, kde formula_100. Z Kraftovy nerovnosti plyne, že formula_101 nebude nikdy prázdná a fakt, že intervaly formula_99 jsou disjunktní, zajišťuje, že námi vytvářená slova odpovídají prefixovému kódu.", "section_level": 2}, {"title": "McMillanova věta.", "content": "McMillanova věta je tvrzení z oblasti teorie informace, které dává do vztahu délky kódových slov jednoznačně dekódovatelných kódů. Jedná se o zobecnění Kraftovy nerovnosti, která je primárně dokázána pro prefixové kódy (ty tvoří podmnožinu množiny jednoznačně dekódovatelných kódů). Větu lze vyslovit v následujícím znění: Délky slov formula_103 libovolného jednoznačně dekódovatelného formula_1-znakového kódu splňují nerovnost \"Pozn\": Číslo formula_1 tedy představuje počet znaků, pomocí nichž kódujeme zprávy přicházející ze zdroje, pro binární kód je formula_107, což odpovídá znakům 0 a 1. Po zakódování takovýmto kódem tedy z dané zprávy dostaneme posloupnost nul a jedniček. Pro ternární kódy máme formula_108 (tj. znaky 0, 1, 2) atd. Čísla formula_67 pak označují délky jednotlivých kódových slov. To znamená, máme-li danou formula_13-tou zprávu, tak formula_103 udává počet znaků v posloupnosti použité pro zakódování této zprávy, např. pro formula_13-tou zprávu, jejíž kódové slovo je 00101, je formula_113.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz McMillanovy věty.", "content": "Následující důkaz je též převzat ze skript I. Vajdy . Důkaz provedeme ve dvou krocích, nejprve dokážeme nerovnost pro jednoznačně dekódovatelné kódy s konečným počtem kódových slov. Poté zobecníme toto prozatímní tvrzení i na kódy s nespočetně mnoha slovy. Ukažme nejprve, že když formula_114 jsou délky slov jednoznačně dekódovatelného kódu formula_115 konečného zdroje formula_116, tak platí Nechť formula_118 je rozšíření kódu formula_119 a formula_120 je jistá zpráva. Pak délky formula_114 slov formula_122 (obraz zprávy formula_123 při kódování formula_124) splňují podmínku Z toho plyne kde formula_127 a symbol formula_128 udává počet zpráv formula_129 zakódovaných do slov délky formula_130. Protože je kód jednoznačně dekódovatelný, nejvýše jedno formula_129 se zobrazí do slova délky formula_130 a proto formula_133. Tedy Odsud dostáváme Neboť můžeme formula_136 volit libovolně, dokázali jsme tak tvrzení pro konečné zdroje. Důkaz dokončíme tak, že si uvědomíme, že podmnožina kterýchkoli formula_137 slov jednoznačně dekódovatelného kódu představuje jednoznačně dekódovatelný kód. Na něj můžeme použít tvrzení dokázané v první části tohoto důkazu, čímž dostaneme Stačí už tedy jen vzít limitu pro formula_139 a zobecněné tvrzení pro spočetně mnoho kódových slov je dokázáno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kraftova nerovnost je věta užívaná v teorii kódování. Udává omezení na délky kódových slov, které musí splňovat daný kód, aby mohl být kódem prefixovým. Zobecnění Kraftovy nerovnosti pro libovolný jednoznačně dekódovatelný kód se pak nazývá McMillanova věta.", "tgt_summary": "In coding theory, the Kraft–McMillan inequality gives a necessary and sufficient condition for the existence of a prefix code (in Leon G. Kraft's version) or a uniquely decodable code (in Brockway McMillan's version) for a given set of codeword lengths. Its applications to prefix codes and trees often find use in computer science and information theory. Kraft's inequality was published in . However, Kraft's paper discusses only prefix codes, and attributes the analysis leading to the inequality to Raymond Redheffer. The result was independently discovered in . McMillan proves the result for the general case of uniquely decodable codes, and attributes the version for prefix codes to a spoken observation in 1955 by Joseph Leo Doob.", "id": 890095} {"src_title": "Mircea Geoana", "tgt_title": "Mircea Geoană", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Geoană studoval práva v Bukurešti a v Paříži. Krátce po pádu komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca nastoupil službu v mezinárodních vztazích, stal se mluvčím ministerstva a v roce 1996 byl jako nejmladší zastupitel své země poslán do USA, aby se stal velvyslancem. Z této doby pochází jeho podpora invazi do Iráku v roce 2003. V prosinci 2000 se Geoană stal rumunským ministrem zahraničí a v této funkci vedl v roce 2001 předsednictví OBSE. Otočil pozornost kolegů v organizaci z Balkánu na Kavkaz a centrální Asii. Ve svém rozhovoru pro FAZ v roce 2004 se vyslovil pro silnější a celosvětově ambiciózní Evropu; jen kvůli tomu se vyplatí odevzdat tolik národnostní suverenity na EU. V komunálních volbách v červnu 2004 byl sociálnědemokratickým kandidátem v Bukurešti, obdržel ale pouze 29,7 % hlasů. Úřadující starosta Traian Băsescu (Aliance pro spravedlnost a pravdu) byl znovuzvolen 54,9 % hlasů. Před prezidentskými volbami na konci roku 2004 byl politický oblíbenec Iona Iliesca označován jako pravděpodobný nástupce ministerského předsedy Adriana Năstaseho. Od 21. dubna 2005 je Geoană předseda sociálnědemokratické strany PSD. V parlamentních volbách v roce 2008 vystupoval jako lídr své strany a obdržel nejvíce hlasů. 19. prosince 2008 byl zvolen prezidentem rumunského senátu. Koncem roku 2009 byl Geoană kandidát PSD v prezidentských volbách. V prvním kole dosáhl 31 % hlasů a dostal se tak do druhého kola. V druhém kole voleb 6. prosince byl velmi těsně poražen svým protikandidátem, úřadujícím prezidentem Traianem Băsescem. Jeho strana výsledek neuznala a požádala o přepočítání sporných hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mircea Geoană (* 14. července 1958, Bukurešť) je rumunský politik a bývalý ministr zahraničí. Je považován za zručného diplomata a koncem roku 2004 úspěšně dovedl ke konci přístupová jednání o vstupu Rumunska k Evropské unii.", "tgt_summary": "Dan Mircea Geoană (; born 14 July 1958 in Bucharest) is a Romanian politician and former ambassador who served as president of the upper chamber of the Romanian Parliament, the Senate from 20 December 2008 until he was revoked on 23 November 2011. From 21 April 2005 until 21 February 2010 he was the head of the Partidul Social Democrat (PSD, Social Democratic Party), Romania's largest party. He was the candidate of the party for the position of President of Romania in the 2009 presidential election. He was dismissed from PSD on 22 November 2011 but rejoined the party in late 2012. Now he is the acting president and founder of P.S.RO, the Social Romanian Party founded in April 2015. He is also the president of Aspen Institute Romania, which is an apolitical and non-profit organisation. On 17 July 2019 he was appointed deputy secretary general of NATO, replacing Rose Gottemoeller.", "id": 2313419} {"src_title": "Vicky Cristina Barcelona", "tgt_title": "Vicky Cristina Barcelona", "src_document": [{"title": "Zápletka.", "content": "Příběh začíná když příjemný hlas Christopher Evan Welch popisuje dvě hlavní hrdinky,nejlepší kamarádky Vicky (Rebecca Hall) a Cristina (Scarlett Johansson),které přijíždí na léto do slunné Barcelony. Vicky je dívka s ujasněnou budoucností. Chystá se v Barceloně dopsat svou absolventskou práci a následně na to se vdát. Zatímco Cristina je naprostý opak, dívka, jež se nebrání novým zážitkům, zkušenostem. Vyhledává drama, která zpestří její život. V Barceloně jsou ubytované u vzdálené příbuzné Vicky, u Judy (Patricia Clarkson) a jejího manžela Marka (Kevin Dunn). Jeden večer dívky navštíví vernisáž v místní galerii. Zde potkají poprvé pohledného, charismatického malíře Juana Antonia (Javier Bardem). Cristinu zaujme hned na první pohled a začne se na něj vyptávat. Od Judy zjistí jeho dramatický příběh o bouřlivém vztahu Juana a jeho ženy, Marie Elena (Penélope Cruzová), které vyústil až v touhu se navzájem zabít. Tento fakt Cristininu touhu poznat tohoto malíře ještě více posílí. Ještě tutéž noc je Cristina a Vicky na večeři, kde nečekaně potkávají Juana Antonia. V krátké době dostávají od charismatického Juana nabídku letět s ním do městečka Oviedo. Víkend za účelem poznání krásného historického městečka, ochutnání skvělého vína a jídla a milování ve třech. Poslední nabídka Vicky urazí a razantně odmítá. Cristina naopak je nadšena a souhlasí. Nakonec obě dívky svolí a odletí s Juanem. První den proběhne velice úspěšně. Juan Antonio je skvělý průvodce, ukazuje krásy Ovieda, zajímavá místa se skvělým jídlem a pitím. Vypráví dramatický příběh svého manželství s Marií Elenou, se svou životní láskou. Na závěr dne, Juan Antonio navrhne dívkám sdílení své postele spolu s ním. Vicky opět razantně odmítá. Cristina přijímá. Ovšem těsně před lehnutí Cristiny a Juana Antonia do postele se Cristině udělá zle. Následující dny Juan Antoino prožívá pouze s Vicky, Cristina zůstává v hotelovém pokoji. Vicky pozná další krásná místa Ovieda včetně otce Juana, starého básníka. Poslední noc se pro Vicky stane záhadným způsobem neuvěřitelně romantická, podlehne Juanu Antoinovi a pomiluje se s ním. Následný den se všichni tři vrací. Vicky svou noc Cristině zamlčí. Po návratu uběhne několik dní během níž se Juan Antoinio neozývá ani Cristině ani Vicky. Jednoho dne se ozve Cristině, která je z něho nadšena. Od té chvíle jí vyjadřuje náklonnost a podniká s ní jednu akci za druhou. Cristina je šťastná. Zanedlouho přijíždí za Vicky její snoubenec Doug (Chris Messina), jenž naplánoval svatbu ve Španělsku. Tak se i stane. Mezitím Cristina žije s Juanem Antoiniem. Jejich vztah plyne normálně až do chvíle kdy Juanovi volají z nemocnice. Jeho životní láska a žena Marie Elena se pokusila o sebevraždu. Juan se rozhodne ji ubytovat u sebe. Cristina není nadšena, ale souhlasí. Po čase se ukazuje, že Mariina přítomnost vztahu jenom přispívá. Nakonec se z nich stává milenecká trojice. Příběh se později opět vrací k Vicky a to ve chvíli, kdy začíná váhat ve svém manželství s Dougem. To umocní ještě nechtěné zahlédnutí Judy, která se líbá s cizím mužem. Následně Vicky zjišťuje, že Judy byla téměř celý život v manželství s Markem nešťastná. Vicky nechce udělat stejnou chybu jako Judy a tak se rozhodne spatřit Juana Antoina ještě jednou. V té době už je Juan Antoinio zase sám. Cristina opustila trojici, protože se začala cítit nejistá a nespokojená. Později na to mezi Marií Elenou a Juanem Antoinem vypukli opět bouřlivé hádky až Marie Elena odchází. Další den se Juan a Vicky sejdou v jeho ateliéru. Juan vyzná Vicky lásku a začne ji líbat. Situace se dramaticky vyhrotí vpádem Marii Eleny se zbraní. Vicky je nechtěně postřelena do dlaně. Příběh končí. Vicky, Cristina a Doug odlétají do USA. Vicky nikdy Dougovi neřekla pravdu o jejím zranění. Vše se vrací do normálu. Vicky a Doug mají svůj manželský svět a Cristina je opět na začátku sebe nalezení. Celý příběh tedy končí přesně tam kde začal.", "section_level": 1}, {"title": "Recenze.", "content": "Film vydělal kolem 90 miliónu dolarů po celém světě. Přičemž jeho rozpočet byl 20 miliónů dolarů. Tím se stal jedním z nejziskovějších filmů Woodyho Allena. „ Penelope Cruzová zahrála jednu z jejich nejctěnějších, nejplnějších charakterů.“ „ Je to jednoduše Woodyho nejlepší komedie za tento rok… Jeho hvězdy opravdu zářily, zvláštní a velmi komický Javier Bardem, Scarlett Johansson, Rebecca Hall, Patricia Clarkson a ze všech nejlepší Penelope Cruzová.“ „Sexy a vtipné.“ „Vášnivé, šílené a sexy. Penelope Cruzová je ohromující. Podívejte se!“", "section_level": 1}], "src_summary": "Vicky Cristina Barcelona je romanticko-dramatická filmová komedie, kterou napsal a režíroval Woody Allen. Film byl natočen roku 2008. Hlavní role obsadili slavné herecké hvězdy Javier Bardem, Penélope Cruzová, Scarlett Johanssonová a Rebecca Hallová. Příběh vypráví o dvou Američankách, Vicky a Cristině, které tráví léto v Barceloně, ve Španělsku. Jejich dobrodružství začíná v okamžiku kdy potkají španělského umělce Juana Antonia. Snímek měl svoji premiéru na prestižním filmovém festivalu v Cannes v květnu 2008. Následně na to byl uveden po celém světě. V České republice ho diváci poprvé mohli spatřit 23. října 2008.", "tgt_summary": "Vicky Cristina Barcelona is a 2008 romantic comedy-drama film written and directed by Woody Allen. The plot centers on two American women, Vicky and Cristina, who spend a summer in Barcelona, where they meet an artist, Juan Antonio, who is attracted to both of them while still enamored of his mentally and emotionally unstable ex-wife María Elena. The film was shot in Spain in Barcelona, Avilés and Oviedo, and was Allen's fourth consecutive film shot outside the United States. The film premiered at the 2008 Cannes Film Festival, then received a rolling worldwide general release that started on August 15, 2008, in the United States, and continued in various countries until its June 2009 release in Japan. The film was nominated for four Golden Globe Awards, including nominations for Bardem, Hall and Cruz for Best Actor, Best Actress, and Best Supporting Actress, respectively, and won the award for Best Motion Picture – Musical or Comedy. Cruz won both the Oscar and BAFTA Award for Best Actress in a Supporting Role.", "id": 2409583} {"src_title": "Franz Vranitzky", "tgt_title": "Franz Vranitzky", "src_document": [{"title": "Rakouský kancléř.", "content": "Franz Vranitzky se rakouským kancléřem stal v červnu 1986 po odstoupení Freda Sinowatze a vedl koaliční vládu SPÖ a FPÖ. V FPÖ však právě vrcholil konflikt mezi tehdejším spolkovým předsedou strany a vicekancléřem Norbertem Stegerem a korutanským předsedou Jörgem Haiderem, který vyústil v září roku 1986 ve zvolení Haidera novým spolkovým předsedou strany – získal 57,7 % hlasů. Haider změnil do té doby převládající sociálně-liberální politiku strany směrem k nacionalismu, populismu a odmítání integrace Rakouska do Evropských společenství (ES). To znamenalo konec tehdejší vládní koalice. Následovaly předčasné parlamentní volby na konci roku 1986. Ty přinesly Haiderově straně 9,7% hlasů a 18 křesel v parlamentu – dvojnásobný počet oproti roku 1983. To donutilo SPÖ a ÖVP k vytvoření velké koalice, což postupně vedlo k nastolení tzv. proporční demokracie (politici dvou velkých vládnoucích stran ovládli všechny důležité funkce ve státě). Vlády této velké koalice byly u moci od roku 1987 až do roku 2000. V roce 1988 stanul Franz Vranitzky i v čele SPÖ a zásadně ovlivnil proevropské směřování strany, které bylo podpořeno i veřejným míněním. Téma vstupu do ES se tehdy stalo součástí rakouského vnitropolitického a mezistranického boje. ÖVP a SPÖ se přely o pozici nejvíce proevropské strany v zemi, zatímco FPÖ se ucházela o voličské hlasy těch, kteří byli z různých důvodů proti rakouskému členství v ES. Přitom až do nástupu Jörga Haidera na post šéfa strany byla FPÖ jedinou stranou, která jednoznačně prosazovala úplné začlenění Rakouska do Evropských společenství. Vranitzkého vláda předložila v červenci 1989 žádost o členství v EU. Po ukončení negociací v březnu 1994 uspořádala rakouská vláda 12. června 1994 všeobecné referendum o vstupu do EU a pro vstup se vyslovilo 66,58 % zúčastněných voličů. Ve volbách v říjnu 1994 značně posílily opoziční strany (především Haiderova FPÖ, své mandáty rozšířili zelení a průnik do parlamentu se podařil liberálům – poprvé od druhé světové války tak v Národní radě zasedlo pět politických stran), naopak obě vládní strany zaznamenaly úbytek voličů. Pro sociální demokraty to byl nejhorší výsledek od roku 1945 (34,9 %), který neodvrátila ani populatita kancléře Franze Vranitzkého, ani ekonomické výsledky rakouského sociálního státu. V říjnu 1995 došlo ke koaliční roztržce a vyhlášení předčasných parlamentních voleb, které se konaly 17. prosince 1995 a SPÖ v nich dosáhla překvapivého úspěchu. Prezident Klestil proto pověřil sestavením vlády opět Franze Vranitzkého. V noci ze 7. na 8. března 1996 Vranitzkého sociální demokraté a lidovci vicekancléře a ministra zahraničí Wolfganga Schüssela po dvouměsíčním jednání uzavřeli koaliční dohodu. Jejím klíčovým bodem byla úsporná opatření, která měla vést ke konsolidaci státního rozpočtu – nezbytné ke splnění maastrichtských kritérií pro fungování evropské měnové unie (znamenalo to dostat rozpočtový schodek pod 3 %, přičemž v roce 1995 činil 5,5 %, tedy 100 miliard šilinků). Pro každý rezort byly nahlášeny značné úspory. Vranitzky odstoupil v roce 1997 – po deseti letech svého šéfování velké koalici sociálních demokratů a lidovců. Jeho nástupcem se stal dosavadní ministr financí Viktor Klima. Vranitzkého poměrně překvapivá demise uprostřed volebního období přišla v okamžiku, kdy proběhla privatizace banky Creditanstalt, při níž opět propukla větší koaliční krize, a kterou pro sebe rozhodli ministr financí Viktor Klima a s ním i sociální demokraté – tím, že odsouhlasili nákup Creditanstaltu ústavem Bank Austria.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Vranitzky (* 4. října 1937 Vídeň) je rakouský bankéř a sociálně-demokratický politik. Nejprve byl ministrem financí v Sinowatzově vládě (1984–1986) a od roku 1986 do roku 1997 kancléřem (v pěti vládách). Stal se tak po Brunovi Kreiském druhým nejdéle sloužícím kancléřem Rakouska. Významně se zasadil o členství Rakouska v Evropské unii. V roce 1991 byl prvním rakouským kancléřem, který veřejně odmítl do té doby oficiálně proklamovanou tezi, že Rakousko bylo pouhou první obětí hitlerovského Německa, a přiznal též spoluúčast Rakouska na zločinech za druhé světové války. Za jeho vlád velké koalice SPÖ a ÖVP se vytvářel systém označovaný jako „\"proporční demokracie\"“ (). Dne 28. října 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Bílého lva civilní skupiny I. třídy.", "tgt_summary": "Franz Vranitzky (born 4 October 1937) is an Austrian politician. A member of the Social Democratic Party of Austria (SPÖ), he was Chancellor of Austria from 1986 to 1997.", "id": 1792568} {"src_title": "Chan Chan", "tgt_title": "Chan Chan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto první předkolumbovské město založil podle legendy bůh Naymlap, přicházející z oceánu. Kdysi bylo pokryto zlatem a překrásně zdobené. Chan Chan bylo vybudováno neznámým národem kolem roku 900 n. l. Poté přibližně kolem roku 1300 n. l. se stalo hlavním městem říše Čimú. Ta se rozpínala podél pobřeží Peru až na úroveň Ekvádoru s rozlohou více než 1000 km². Největší rozkvět můžeme pozorovat v 15. století, těsně před vpádem Inků, kteří začali s dobýváním říše Čimú po roce 1470. Před sedmi sty lety bychom toto město zařadili mezi jedno z největších na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Město se rozkládá na 20 km², přičemž jeho střed pokrývá 6 km². Je rozděleno na devět okrsků, obehnaných zdmi s devíti velkými citadelami. V každém komplexu byly obytné čtvrti, zahrady, nádrže a cesty. Zdi citadel dosahují výšky až 10 m a jsou postaveny z nepálených cihel. Tyto zdi byly bohatě zdobené, sloužily k obraně a jako větrolamy a izolace. V létě udržovaly chlad a v zimě teplo. Na střechách staveb jsou pravidelné otvory, jimiž prochází vítr a fungují tak jako klimatizace. Zdobení na zdech je tvořeno obrazy jejich bohů, mezi nimiž najdeme i ryby, pelikány a jiné mořské ptáky. Nechybí zde ani geometrické vzory.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura Čimú.", "content": "Zajímavé je, že každá z citadel patřila jinému vládci, přičemž všechny poukazují na zajímavé zvyky původní kultury. Ve zvyku panovníka totiž bylo, že po své smrti si s sebou do hrobu odnese všechen svůj majetek i služebnictvo. Pouze jejich právoplatné manželky mohly dožít. Proto zde neexistovalo žádné dědictví. Z dochovaný motivů na zdech je patrné, že lidé Čimú uctívali přírodu, především vodu. Život jejich kultury byl závislý na plodech moře a zemědělství, kde využívali důmyslné vodní kanály k samozavlažování.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Díky nepáleným cihlám, ze kterých je město postaveno, je většina staveb značně poničena přívalovými dešti a tornády tzv. El Niño. Obyvatelé si tyto jevy spojovali a hněvem bohů, což je přimělo k opuštění řady sídel. Tyto katastrofy lze dodnes rozeznat v sedimentech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chan Chan je archeologická lokalita v Peru pokrývající plochu okolo 20 km². Na této ploše se nacházejí pozůstatky jednoho z nejvýznamnějších center předkolumbovské Ameriky, bývalé metropole království Chimu. Lokalita se nachází u pobřeží Tichého oceánu mezi obcí Huanchaco a městem Trujillo v regionu La Libertad na severozápadě Peru. Od roku 1986 je Chan Chan zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO i na seznamu světového dědictví v ohrožení. Pokračující eroze totiž vážně ohrožuje celou lokalitu.", "tgt_summary": "Chan Chan was the largest city of the pre-Columbian era in South America. It is now an archaeological site in La Libertad Region west of Trujillo, Peru. Chan Chan is located in the mouth of the Moche Valley and was the capital of the historical empire of the Chimor from 900 to 1470, when they were defeated and incorporated into the Inca Empire. Chimor, a conquest state, developed from the Chimú culture which established itself along the Peruvian coast around 1400 AD. In the Chimú tongue, Quingnam, Chan Chan means \"Sun Sun;\" it was named for its sunny climate which is cooled year round by a southerly breeze. Chan Chan is in a particularly arid section of the coastal desert of northern Peru. Due to the lack of rain in this area, the major source of nonsalted water for Chan Chan is in the form of rivers carrying surface runoff from the Andes. This runoff allows for control of land and water through irrigation systems. The city of Chan Chan spanned 20 km² and had a dense urban center of 6 km² which contained extravagant \"ciudadelas\". \"Ciudadelas\" were large architectural masterpieces which housed plazas, storerooms, and burial platforms for the royals. The splendor of these \"ciudadelas\" suggests their association with the royal class. Housing for the lower classes of Chan Chan's hierarchical society are known as small, irregular agglutinated rooms (SIARs). Because the lower classes were often artisans whose role in the empire was to produce crafts, many of these SIARs were used as workshops. The coordinates chosen at right for the location of Chan Chan were determined using \"Figure 1: Archaeological Zone of Chan Chan\" from Michael West's article, \"Community Settlement Patterns at Chan Chan, Peru\". In this figure, it can be seen that Verlarde, Laberinto, and Bandelier form the northern border of Chan Chan while Uhle, Chaiguac, Tschudi, and Rivero form its southern flanks. The location chosen for the coordinates is in the center of these cities and so represents a central location for the ruins of Chan Chan amidst this archaeological zone.", "id": 1424243} {"src_title": "Tereza Stolzová", "tgt_title": "Teresa Stolz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v Kostelci nad Labem v rodině řezníka Jana Stolze a jeho ženy Anny, rozené Kohoutové, jako deváté z deseti dětí. Prvního hudebního vzdělání se jí dostalo spolu s dalšími sourozenci od učitele a muzikanta Josefa Nerudy (1804–1873). Její sestry – dvojčata Františka a Ludmila – vystudovaly v roce 1843 zpěv na pražské konzervatoři a  poté odešly do Terstu, kde se staly členkami terstského \"Teatro Grande\" (a také skandálními partnerkami dirigenta Luigi Ricciho). V roce 1849 nastoupila Tereza na pražskou konzervatoř. Zde studovala hru na klavír a zpěv. Jejím učitelem zpěvu byl Giovanni Battista Gordigiani. Ten Terezu nepovažoval za talentovanou a navíc jí studium ztěžovala častá onemocnění. Proto byla 18. listopadu 1851 z konzervatoře propuštěna. Další tři roky strávila v matčině domě v Kostelci a asi v roce 1854 se do Prahy vrátila. Tentokrát studovala na soukromé škole Vojtěcha Čabouna a to nejen zpěv ale i herectví. Její první veřejné vystoupení proběhlo 21. listopadu 1855 na Žofíně, kde vystoupila s árií z Wagnerovy opery \"Rienzi\". Toto vystoupení ale sklidilo odmítavou kritiku, takže Tereza odřekla další vystoupení ve Stavovském divadle a vrátila se opět k matce. Koncem téhož roku pak odjela do Terstu, kde se mezitím stal její bratr Václav provozovatelem divadla \"Teatro Grande\" (dnes \"Teatro Lirico Giuseppe Verdi\").", "section_level": 2}, {"title": "Příprava.", "content": "Nejprve se podařilo lékařům vyřešit její zdravotní problémy s hlasivkami. Poté začala studovat zpěv u dirigenta a skladatele Angela Marianiho (1821–1873), který byl jejím hlasem tak nadšen, že se vzdal honoráře za výuku. Na italské veřejnosti debutovala 26. července 1856 v \"Teatro Grande\" v Terstu áriemi z Händelova oratoria \"Juda Makabejský\" a z Verdiho opery \"Trubadúr\". Vystoupení mělo veliký úspěch a Tereza Stolzová odjela do Milána, kde bydlela u sestry Ludmily a s pomocí švagra Luigiho Ricci se dostala k věhlasnému učiteli Francesco Lampertimu. Studovala u něho od podzimu 1856 do jara 1857. Na radu bratra Václava hledala vhodnou scénu pro získání zkušeností. Po ukončení Krymské války se formoval soubor italské opery pro divadlo v gruzínském Tiflisu (dnes Tbilisi). Zde poprvé vystoupila 17. září 1857 jako Elvíra ve Verdiho opeře \"Ernani\". Po obrovském úspěchu jí byla nabídnuta smlouva na tři sezóny, což bylo zcela neobvyklé. V letních měsících (opera hrála pouze od podzimu do jara) se pak vypravila do Oděsy, kde byl její bratr Antonín, hobojista a klavírista, v té době učitelem hudby. Spolu pak cestovali do Moskvy a Petrohradu, kde měli několik vystoupení. V sezóně 1860–1861 byla angažována v Cařihradu, pak se ještě na dvě sezóny vrátila do Tbilisi. Na jaře 1863 odjela zpět do Evropy zahrnuta poctami a dary tbiliského obecenstva.", "section_level": 2}, {"title": "Triumf.", "content": "V Milánu bydlela opět u sestry a vystupovala nejprve v různých, především italských městech (Nizza, Granada, Bologna, Palermo, Florencie a další). V létě 1864 krátce navštívila matku a sourozence v Čechách. Veřejně zde ale už nikdy nevystoupila. Ohlasy představení jí získávaly postupně respekt a 23. září 1865 konečně vystoupila v milánském Teatro alla Scala v titulní roli Verdiho opery \"Jana z Arku\". Úspěch byl naprostý, obecenstvo ji zahrnulo ovacemi a v tisku vyšly nadšené kritiky. Během prusko-rakouské války se uchýlila do Švýcarska a Francie. Když se na podzim 1866 operní život po válce vrátil do normálních kolejí, pokračovala série jejích velmi úspěšných vystoupení (Treviso, Parma, Řím a jinde).", "section_level": 2}, {"title": "Giuseppe Verdi.", "content": "Svou operu \"Don Carlos\" uvedl Giuseppe Verdi poprvé v Paříži 11. března 1867. Nebyl ale s tímto provedením spokojen. Dirigentem italské premiéry měl být Angelo Mariani a pro roli královny Alžběty doporučil Terezu Stolzovou. Italská premiéra Verdim mezitím přepracované opery proběhla v Bologni 27. října 1867 a podle dobových referátů měla obrovský úspěch. Verdi byl jejím podáním nadšen a osobně se ujal další italské premiéry svého díla – opery \"Síla osudu\" – v milánské La Scale s Terezou Stolzovou v hlavní roli Leonory. Opera měla původně premiéru v roce 1862 v Petrohradu. Představení 27. února 1869 bylo opět velikým úspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Aida.", "content": "Součástí oslav otevření Suezského průplavu v roce 1869 měla být i slavnostní opera v novém káhirském divadle. Příběh na námět egyptologa Augusta Mariette napsal Camille du Locle. Autorem italského libreta byl Antonio Ghislanzoni. Toto libreto bylo dokončeno až počátkem roku 1870. Premiéru v Káhiře měl řídit osobně Verdi a titulní roli měla zpívat Tereza Stolzová. Kvůli prusko-francouzské válce nakonec ani jeden z nich do Egypta neodcestoval. Evropská premiéra byla v divadle La Scala 8. února 1872. Verdi dokonce sám navrhl šperky pro hlavní představitelku. Tereza Stolzová pak podepsala smlouvu na třicet představení v Káhirské opeře v sezóně 1873–1874 za astronomický honorář 150 000 franků. Mimo to se jí dostalo poct od samotného chediva Isma'ila Paši. Fotografie z archivu Istituzione Casa della Musica di Parma.", "section_level": 2}, {"title": "Rekviem.", "content": "Giuseppe Verdi navrhl k 1. výročí smrti Gioacchina Rossiniho složit spolu s dalšími 12 skladateli monumentální Rekviem. Z původního plánu sešlo. Verdi ale složil vlastní \"Rekviem\" a to bylo provedeno 22. května 1874 k poctě spisovateli Alessandro Manzonimu pod autorovou taktovkou v kostele sv. Marka v Milánu a Tereza Stolzová zpívala sopránový part. Celý soubor pak absolvoval evropské turné (Paříž, Londýn, Vídeň). Verdi daroval rukopis svého Rekviem v prosinci 1893 s osobním věnováním: „Tereze Stolzové, první interpretce této skladby.“", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "V sezóně 1875–1876 zpívala Tereza Stolzová v Moskvě a v Petrohradu. Protože jí dělalo problémy zdejší zimní počasí, chtěla se vyhnout smlouvě pro další sezónu, požadovala proto za ni přemrštěný honorář. Ten však byl akceptován a tak i v zimě 1876–1877 zpívala v Rusku. Onemocněla ale a sezónu musela předčasně ukončit.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Přes léčení v lázních zdravotní problémy přetrvávaly, a tak Stolzová ukončila svou kariéru a naposledy vystoupila 30. června 1879 v divadle La Scala ve Verdiho \"Rekviem\". Žila pak v Miláně a ve svém domě vedla salon a přijímala zde mimo jiné i české umělce, například začínající Klementinu Kalašovou nebo ředitele Národního divadla Šuberta. Tomu zařídila schůzku s Verdim a pomohla mu získat přednostní smlouvu na uvedení oper \"Otello\" a \"Falstaff\". V souvislosti s uvedením Otella v Národním divadle navštívila Tereza Stolzová v létě 1886 Prahu. Národní divadlo na její počest uspořádalo zvláštní představení Aidy dne 11. srpna 1886. Tereza Stolzová asistovala u Verdiho smrtelného lože 27. ledna 1901. Sama zemřela v srpnu následujícího roku. Je pohřbena na milánském hřbitově Cimitero Monumentale di Milano.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1869 se zasnoubila s Angelo Marianim, svým prvním učitelem v Terstu z roku 1856. V roce 1870 spolu strávili léto v přímořském letovisku Senigallia. Později se ale vztah zkalil Marianiho žárlivými výstupy. Mariani se rovněž ve zlém rozešel s Verdim. Po Marianiho milostné aféře s hraběnkou Pallavicini-Negrotto mu Tereza Stolzová vrátila slib a nadobro se s ním rozešla. Často se spekuluje o vztahu Terezy Stolzové a Giuseppe Verdiho. Je jisté, že Verdi byl Stolzovou jako interpretkou svých rolí nadšen. Pro ni upravoval starší partitury (\"Don Carlos\", \"Síla osudu\") a pro ni psal nové party (\"Aida\", \"Rekviem\"). Věnoval jí i své, svou formou pro Verdiho neobvyklé, dílo – smyčcový kvartet e-moll. Je dochován koncept dopisu Verdiho manželky Giuseppiny Strepponi z dubna 1876, kde svému manželu vyčítá, že se věnuje Tereze Stolzové více, než jí samé. Podle dopisů z června téhož roku ale vše nasvědčuje tomu, že se věc vyjasnila a podezření pominulo. Nasvědčují tomu nejen dochované dopisy, ale i další skutečnosti: Tereza Stolzová byla nadále častým hostem ve vile manželů Verdiových \"Sant’Agata\" a dále Giuseppina Strepponi odkázala Tereze Stolzové část svých šperků.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Některé epizody ze života Terezy Stolzové byly zpracovány beletristicky, například:", "section_level": 2}], "src_summary": "Tereza Stolzová (též Teresa Stolz, 2. června 1834, Kostelec nad Labem, Rakouské císařství – 22. srpna 1902, Milán, Italské království) byla česká operní pěvkyně, blízká přítelkyně Giuseppe Verdiho a legendární představitelka Aidy.", "tgt_summary": "Teresa Stolz (born 2 June 1834, Elbekosteletz (Czech: Kostelec nad Labem), Bohemia – died 23 August 1902, Milan) was a Bohemian soprano, long resident in Italy, who was associated with significant premieres of the works of Giuseppe Verdi, and may have been his mistress. She has been described as \"the Verdian dramatic soprano par excellence, powerful, passionate in utterance, but dignified in manner and secure in tone and control\".", "id": 2256684} {"src_title": "Skotský klášter ve Vídni", "tgt_title": "Schottenstift", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Irové již v raném středověku začali s čilou misijní činností na evropské pevnině, tzv. iroskotská misie. Irsko se tehdy latinsky nazývalo \"Scotia Maior\" podle kmene Skotů, a proto se irští mniši nazývali „skotskými“ nebo „iroskotskými“ a jejich kláštery „skotské“.", "section_level": 1}, {"title": "Založení kláštera.", "content": "V roce 1156 se markrabě Jindřich II. Jasomirgott stal vévodou. Své dosavadní sídlo v Klosterneuburgu přestěhoval do Vídně a tam potřeboval mít klášter. Ve středověku kláštery nesloužily jen jako místa pro modlitby, ale byly především nositeli vzdělanosti. Založení kláštera přineslo vladaři i schopné úředníky (například škola vychovávala písaře). V klášteře byla knihovna, nemocnice, a kromě řemeslníků, se zde vzdělávali duchovní pro bohoslužby v novém sídle. (Mniši, resp. jejich odchovanci, byli později také rektory, děkany a profesory na Vídeňské univerzitě, založené v roce 1365.) Vévoda novému klášteru udělil rozsáhlá privilegia. V zakládací listině výslovně ujistil, že bude povolávat pouze Skoty, „Solos elegimus Scottos“. V roce 1160 byla zahájena stavba první klášterní budovy a roku 1200 byl klášter vysvěcen. Byl postaven v románském slohu. Mniši klášter postavili před městskými hradbami tehdejší Vídně. Zřídili také útočiště pro poutníky a křižáky, kteří na cestě do Jeruzaléma často přes Vídeň procházeli. Jindřich Jasomirgott zemřel v roce 1177 a byl tu pochován. Požár roku 1276 zničil klášter a mnoho dalších budov ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Benediktini.", "content": "Na základě reforem z Melku vévoda Albrecht V. Habsburský (1397–1439) odebral klášter iroskotským mnichům a usídlil zde benediktiny. Označení „skotský“ však zůstalo. Po zásahu blesku v roce 1638 se zhroutila kostelní věž, což byl důvod k přestavbě kostela. Tu dostal na starost Andrea Allio starší († po 1652), jeho příbuzný Andrea Allio mladší a Silvester Carlone. Kamenické práce provedl sochař císařské komory a dvorní kameník Peter Concorz (1605–1658), sochař povolaný z bavorského Freyungu. Opat Michael II. Schnabel koupil kámen na výrobu kříže z císařského kamenolomu. V roce 1651 dvorní kamenický mistr Bartolomäus Khöll zhotovil hlavní portál průčelí věže. Do výklenku sochař Adam Tobias Kracker z Vídně umístil sochu Marie s děťátkem. Zároveň se redukovala délka kostela, takže věž není dnes spojena s kostelní lodí. Také nový obraz nad hlavním oltářem vznikl v barokní době a dnes je umístěn v prelátském sále. Po tureckém obléhání Vídně byl kostel znovu restaurován. Protože západní barokní věž vyčnívala v  průčelí, plánovala se její úprava, ale k realizaci nedošlo. Kolem roku 1700 byl klášterním varhaníkem velký barokní hudebník a skladatel Johann Joseph Fux (asi 1659/60–1741). V letech 1773 a 1774 v areálu zrušeného hřbitova postavil Andreas Zach nový dům převora se školou. Protože stavba svým tvarem připomínala prádelník, brzy dostal přezdívku „Šuplíkový dům“. Hned vedle byl \"Hotel římského císaře\", kde poprvé Franz Schubert (1797–1828) přednesl svou píseň.", "section_level": 2}, {"title": "Skotské gymnázium.", "content": "Císařským dekretem tu bylo v roce 1807 založeno Skotské gymnázium, v současné době jedno z mála humanistických gymnázií v Rakousku. V letech 1826 až 1832 přestavěl Josef Kornhäusel (1782–1860) rozsáhlý komplex budov kolem kláštera a částečně nově vystavěl zejména Freyungskou část. Kameničtí mistři z císařského kamenolomu dostali velké objednávky, mezi jinými schodišťové stupně do konventního paláce a dvě velká obložená schodiště s podestami, která zářila prosvítajícími barvami vyleštěného kamene. V osmdesátých letech 19. století byl kostel restaurován a částečně přestavěn. Novou nástropní malbu provedl Julius Schmid (1854–1935) a nový oltář navrhl rakouský architekt Heinrich von Ferstel (1828–1893) a mozaiku provedl Rakušan Michael Rieser (1828–1905). Ve dvoře je umístěna socha Černé Matky Boží, kterou v roce 1825 navrhl rakouský architekt Peter von Nobile (1774–1854). Kašna se sochou Jindřicha Jasomirgotta, zakladatele kláštera, stojí v prvním nádvoří a vytvořil ji Sebastian Wagner. Ve druhém nádvoří byla v roce 1874 postavena kašna Delfínů.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum v klášteře.", "content": "Muzeum ve Skotském klášteře bylo instalováno v letech 1994–1996 a naposledy 2004/5 obnoveno. Mezi jiným je zde oltář z doby kolem roku 1470, dílo tak zvaného \"Vídeňského skotského mistra\". Tento oltář není jen významným uměleckým dílem pozdní rakouské gotiky, ale díky detailnímu zobrazení krajiny kolem Vídně a Kremže je i důležitým historickým pramenem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotský klášter ve Vídni (přesněji: \"Benediktinské opatství Milostivé Panny Marie u Skotů\", \"Benediktinerabtei Unserer Lieben Frau zu den Schotten\", krátce též \"Schottenstift\", či \"Schottenkloster\") je benediktinský klášter v prvním vídeňském okrese Vnitřní město, v ulici Freyung 6. Klášter založil roku 1155 vévoda Jindřich II. Babenberský, když povolal irské benediktiny do Vídně. Řeholníci však nepřišli přímo z Irska, nýbrž z skotského kláštera svatého Jakuba v Řezně.", "tgt_summary": "The Schottenstift (), formally called \"Benediktinerabtei unserer Lieben Frau zu den Schotten\" (), is a Roman Catholic monastery founded in Vienna in 1155 when Henry II of Austria brought Irish monks to Vienna. The monks did not come directly from Ireland, but came instead from Scots Monastery in Regensburg, Germany. Since 1625, the abbey has been a member of the Austrian Congregation, now within the Benedictine Confederation.", "id": 852169} {"src_title": "Johann Joachim Quantz", "tgt_title": "Johann Joachim Quantz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johann Joachim Quantz byl na svou dobu zjevem obdivuhodně univerzálním – proslul především jako flétnista, ale i jako skladatel, hudební teoretik a spisovatel a dokonce jako výrobce fléten. Jeho mládí a hudební počátky se podobají osudům tolika jiných hudebníků jeho doby: vzdělával se nejprve u svého strýce, střídal různá místa pobytu a působení a učil se na různé hudební nástroje. Roku 1716 krátce pobyl ve Vídni, kde navštěvoval hodiny kontrapunktu u Jana Dismase Zelenky, jenž byl žákem tamějšího proslulého dvorního skladatele Johanna Josepha Fuxe. Tentýž rok je důležitým mezníkem Quantzova života – stal se hobojistou v tzv. polské kapele saského kurfiřta a polského krále Augusta II., střídavě působící v Drážďanech a ve Varšavě. Drážďany, sídlo saského dvora, byly zároveň jedním z nejdůležitějších kulturních a hudebních center tehdejší Evropy. Měl tu však málo příležitostí vzdělávat se dál ve hře na hoboj, a proto přešel na příčnou flétnu. Studoval u zdejšího významného virtuóza, Francouze P. G. Buffardina, dělal rychlé pokroky, ale rozhodující, dá se říci celoživotní, vliv měl na jeho interpretační a estetické cítění zdejší houslista J. G. Pisendel. Ve zdejším prostředí měl jedinečnou příležitost poznat různé hudební styly, zejména italský a francouzský. Roku 1723 účinkoval v (na tehdejší podmínky) ohromné kapele, provázející provedení slavné Fuxovy korunovační opery Costanza e fortezza v Praze. V letech 1724 až 1727 cestoval po Evropě. Byla to především pestrá studijní cesta, která obohatila jeho dosavadní zkušenosti a otevřela cestu k dalšímu osobitému zrání. Nejdříve pobyl v Itálii – ta měla na Quantze rozhodující vliv a sehrála prvořadou roli v jeho pozdější vynikající pověsti i jako východisko při publikování jeho děl. Další lekce Quantz absolvoval v Paříži (i když k francouzskému vokálnímu stylu měl výhrady) a hodně pro něho znamenalo i poznání význačných hudebních center a osobností v Anglii. Po návratu do Drážďan se Quantz stal řádným členem dvorní kapely. Hned následující rok se dostal ještě s několika dalšími královskými hudebníky do Berlína. Quantz tu vyučoval mladého prince Fridricha hře na flétnu, oba zůstali v úzkém kontaktu i v následujících letech, ale pro Quantze hlavním působištěm zůstaly Drážďany. Teprve roku 1741 (poté, když se roku 1740 Fridrich stal pruským králem), přesídlil Quantz do Berlína a oddal se s plným elánem náročné službě u samotného krále. Pro krále komponoval, byl hlavní osobností královských večerních koncertů, s králem muzicíroval a jen on měl právo kritizovat Friedrichovu hru.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Quantzovo dílo je – právě díky jeho působení a povinnostem – neobyčejně rozsáhlé, i když drtivou většinou žánrově úzké. Psal převážně skladby pro flétnu (sonáty, triové sonáty a koncerty). Význam J. J. Quantze výrazně zasahuje do dnešní doby. Nikoli jen novým vydáváním jeho skladeb a jejich oživováním, ale i jeho stěžejním teoretickým dílem. Roku 1752 vydal totiž kolosální spis „Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen“ (Pokus o návod, jak hrát na příčnou flétnu). Psal jej jako vyzrálý instrumentalista s bohatými zkušenostmi a vpravdě evropským rozhledem. Působil přece v různých kapelách, prošel různým prostředím a zeměmi, ze svého královského žáka si vychoval náročného objednavatele a vůbec byl citlivým a vnímavým pozorovatelem dění kolem sebe. Proto snad ani neudiví, že samotné problematice flétnové hry věnuje zhruba jen osminu z celkového rozsahu knihy. Quantzův \"Pokus\" je neobyčejně cenným souhrnem praktických pokynů všem instrumentalistům a zpěvákům a pro nás především je cenným zdrojem poznání estetiky galantního stylu v hudbě. Quantz se tu obsáhle vyslovil i k hudební kritice, ke společenské problematice a k mnohému dalšímu. Jeho kompoziční styl byl modifikací pozdně barokního způsobu vyjadřování, zakotveného přibližně v rozmezí třicátých až padesátých let 18. století. Této stylové vrstvě zůstal v podstatě celoživotně věrný, i když v jeho pozdních dílech se objevují prvky raného klasicismu a patrná snaha o motivickou i celkově formální zaokrouhlenost.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Johann Joachim Quantz byl velmi plodný skladatel. Úplný katalog Quantzova díla sestavíl H. Augsbach (\"Johann Joachim Quantz – Thematisch-systematisch Werkverzeichnis\", Stuttgart, Carus-Verlag, 1997) Zkomponoval: V roce 1752 vydal také učebnici s názvem: \"Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen\" (Pokus o návod, jak hrát na příčnou flétnu). Tuto knihu mají obzvláště v oblibě studenti kteří se učí hrát na barokní příčnou flétnu jako zdroj informací, jak se hrálo v 18. století na tento nástroj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Joachim Quantz (30. ledna 1697 Oberchedn u Göttingenu – 12. července 1773 Postupim) byl německý flétnista a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Johann Joachim Quantz (; 30 January 1697 – 12 July 1773) was a German flutist, flute maker and Baroque music composer. He composed hundreds of flute sonatas and concertos, and wrote \"On Playing the Flute\", a treatise on flute performance. His works were known and appreciated by Bach and Mozart.", "id": 2405005} {"src_title": "Prototyp (návrhový vzor)", "tgt_title": "Prototype pattern", "src_document": [{"title": "Význam použití návrhového vzoru Prototype.", "content": "Použitím návrhového vzoru Prototype je možné přidávat a odebírat třídy za běhu klonováním, kdykoliv je potřeba. Je možné korigovat vnitřní data v závislosti na stavu programu. Je také možné specifikovat nové objekty, bez množení struktur tříd a dědičnosti. Třídy, které mají zacyklené reference na další objekty nemohou být klonovány. Využívá se i tzv. registr Prototypů (podobně jako registr Singletonů), kdy klonování obstarává registr a program se dotazuje registru. Jak bylo zmíněno, při klonování může být vyžadováno měnit některá data v závislosti na požadavcích programu. Pokud je taková potřeba očekávána, měla by třída implementovat také metody na práci s daty objektu – číst a přiřazovat hodnoty do atributů objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Klonování.", "content": "Výhodou klonování je, že program může pracovat s daty a různě je upravovat bez obav, že to ovlivní další části programu. To se může hodit např. při vracení interního pole (či kontejneru).", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Java.", "content": "Klonování v jazyku Java je řešeno pomocí metody “clone”. Metoda vždy vrací objekt typu “Object”. Pro metodu “clone” existují tři významná omezení: Výsledek klonování by měl splňovat následující podmínky: Potíž v implementaci návrhového vzoru Prototype v jazyce Java je, že pokud už třída existuje, nemusí být možné implementovat metody clone nebo deepClone. Speciálně metodu deepClone může být obtížné implementovat, pokud není možné deklarovat všechny objekty v třídě tak, aby implementovaly interface Serializable. abstract class PrototypeFactory implements Cloneable { class PrototypeImpl extends PrototypeFactory { /** public class PrototypeExample {", "section_level": 2}, {"title": "PHP.", "content": "object1 = new SubObject(); $obj->object2 = new SubObject(); $obj2 = clone $obj; print(\"Original Object:\\n\"); print_r($obj); print(\"Cloned Object:\\n\"); print_r($obj2);", "section_level": 2}, {"title": "Python.", "content": "import copy class Cookie: class CoconutCookie(Cookie): class CookieMachine: if __name__ == '__main__':", "section_level": 2}, {"title": "Empirická pravidla (rules of thumb).", "content": "Někdy se návrhové vzory překrývají – jsou případy, kdy Prototyp ani Abstraktní továrna nebude vhodné použít. Jindy zase doplňují jeden druhý: Abstraktní továrna může ukládat sadu Prototypů, ze kterých se klonuje a vracejí se objekty (GoF, p126). Abstraktní továrna, Stavitel a Prototyp mohou použít při implementaci Jedináčka (Singleton) (GoF, p81, 134). Abstraktní továrna je často implementována s Tovární metodou (vytváření přes dědičnost), ale mohou být také vytvořeny pomocí Prototypu (vytváření přes pověření). (GoF, p95) Často začnou programátoři používat Tovární metodu (jednodušší, více přizpůsobitelná) a následně se vyvine v Abstraktní továrnu, Prototyp nebo Stavitele (pružnější, komplexnější) poté, co programátor zjistí, kde je potřeba více flexibility (GoF, p136). Rozdíl mezi Prototypem a Tovární metodou je, že Prototyp nevyžaduje dědění tříd, vyžaduje ale úvodní inicializaci. Naopak Tovární metoda vyžaduje dědění tříd, nevyžaduje inicializaci (GoF, p116). Z Prototypu může mít užitek i design, který hojně využívá vzory Strom a Dekorátor. (GoF, p126) Pokud budete potřebovat zavolat metodu clone() na objektu, když budete chtít vytvořit další objekt při běhu, který je skutečnou kopií objektu, který klonujete. Skutečná kopie znamená, že všechny atributy nově vytvořeného objektu by měly být stejné, jako u původního. Pokud by byla třída vytvořena pomocí klíčového slova “new”, měl by objekt všechny hodnoty s výchozími hodnotami. Např. pokud navrhujete systém pro bankovní operace, budete chtít vytvořit kopii objektu, který udržuje informace o vašem účtu, provést na něm požadované operace a potom jím přepsat původní objekt. V tomto případě budete chtít použít metodu clone() místo “new”.", "section_level": 1}], "src_summary": "Návrhový vzor Prototype patří do rodiny tzv. creational design patterns (vytvářecí návrhové vzory). Používá se, když je vytváření instance třídy velmi časově náročné nebo nějak výrazně složité. Potom je výhodnější než náročně vytvářet mnoho instancí, vytvořit jednu a ostatní objekty z ní naklonovat. Může být také použit když jsou potřeba třídy, které se liší pouze v tom, jaké zpracování nabízejí. Klonování se provádí implementací speciální metody, která vytvoří klon aktuálního objektu. Metoda může využívat systémové metody pro klonování (viz níže) nebo může objekt vytvářet jiným způsobem. Také může obsahovat další operace s objektem (změnu některých dat a vlastností objektu). Obdobnou funkčnost může také poskytovat tovární metoda, která je jednodušší na implementaci. Standardní výsledek klonování je tzv. mělká kopie (pokud je v objektu odkaz na další objekt, zkopíruje se pouze reference). Pro získání tzv. hluboké kopie (nekopírují se pouze reference, ale celé objekty) je možné buď takovou funkcionalitu integrovat od implementace metody clone objektu nebo se vytváří nová metoda deepClone.", "tgt_summary": "The prototype pattern is a creational design pattern in software development. It is used when the type of objects to create is determined by a prototypical instance, which is cloned to produce new objects. This pattern is used to: To implement the pattern, declare an abstract base class that specifies a pure virtual \"clone()\" method. Any class that needs a \"polymorphic constructor\" capability derives itself from the abstract base class, and implements the \"clone()\" operation. The client, instead of writing code that invokes the \"new\" operator on a hard-coded class name, calls the \"clone()\" method on the prototype, calls a factory method with a parameter designating the particular concrete derived class desired, or invokes the \"clone()\" method through some mechanism provided by another design pattern. The mitotic division of a cell — resulting in two identical cells — is an example of a prototype that plays an active role in copying itself and thus, demonstrates the Prototype pattern. When a cell splits, two cells of identical genotype result. In other words, the cell clones itself.", "id": 2478135} {"src_title": "Willem Janszoon", "tgt_title": "Willem Janszoon", "src_document": [{"title": "První léta.", "content": "O mládí Willema Janszoona není nic známo. První zpráva informuje o zahájení jeho služby v \"Oude compagnie\", předchůdci Nizozemské východoindické společnosti, jako pomocníka na lodi \"Hollandia\", která byla součástí druhé flotily, vyslané z Nizozemska do Nizozemské východní Indie roku 1598. 5. května 1601 opět plul do Východní Indie jako první důstojník na lodi \"Lam\", jedné ze tří lodí flotily Jorise van Spilbergena. Potřetí se Janszoon vyplavil z Nizozemska do Východní Indie 18. prosince 1603 jako kapitán na lodi \"Duyfken\" (nebo též \"Duijfken\", což znamená “Malá holubice”), což byla jednou z dvanácti lodí velké flotily Stevena van der Hagen. Ve Východní Indii byl Janszoon vyslán vyhledat další obchodní odbytiště, zvláště pak ve “velké zemi Nová Guinea a dalších východních a jižních zemích”.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní průzkumy.", "content": "18. listopadu 1605 vyplula loď \"Duyfken\" z Bantamu k západnímu pobřeží Nové Guineje. Janszoon poté přeplul východní část Arafurského moře, bez toho, že by proplul Torresovým průlivem a vplul do zálivu Carpentaria. 26. února 1606 poprvé spatřil řeku Pennefather na západním pobřeží u mysu York v Queenslandu, v blízkosti území, kde se v současné době nalézá město Weipa. Toto bylo první zaznamenané spatření australského kontinentu. Janszoon pokračoval v mapování zhruba 320 km pobřeží, které, jak se domníval, bylo jižním výběžkem Nové Guineje. Země, kterou nalezl, byla močálovitá a lidé nepřátelští. Deset z jeho mužů bylo zabito během několika průzkumů pobřeží. U mysu Keerweer (“Turnabout”), jižní části Albatrosího zálivu se Janszoon rozhodl k návratu a do Bantamu připlul v červnu 1606. Zemi, kterou objevil nazval “Nieu Zelandt” po nizozemské provincii Zeeland, avšak toto jméno se nevžilo a později je použil Abel Tasman pro Nový Zéland. \"Duyfken\" se ocitla na začátku Torresova průlivu v březnu 1606, několik týdnů předtím, než jím Torres proplul. Janszoon poté, co se vrátil do Nizozemska věřil, že jižní pobřeží Nové Guineje je spojeno se zemí, podél které se plavil a holandské mapy reprodukovaly tuto chybu po mnoho let.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá plavba do Austrálie.", "content": "31. července 1618 Janszoon přistál u ostrova na 22° j.š. ve vzdálenosti 22 a 240 mil jihojihovýchodně od Sundského průlivu. Za toto místo je obecně považován poloostrov od místa zvaného Point Cloates (22°43′ j.š. 113°40′ v.d. / 22.717° j.š. 113.667° v.d.) až po Severovýchodní mys (21°47′S 114°09′E / 21.783°S 114.15°E) na západním australském pobřeží. Janszoon jej považoval za ostrov, aniž by ho celý obeplul.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Janzsoon sloužil v Nizozemské východní Indii během několika období (1603–11, 1612–16 včetně doby, kdy byl guvernérem na Fort Henricus na Soloru, a 1618–28, během tohoto období sloužil jako admirál nizozemské flotily a byl guvernérem Bandy (1923–27). Roku 1619 byl vyznamenán zlatým řetězem v ceně 1000 guldenů, za zadržení čtyř lodí Britské východoindické společnosti, které pomáhaly Javáncům při obraně města Jakarty proti Holanďanům. V červnu 1627 se vrátil do Batavie a brzy poté jako admirál flotily osmi plavidel odplul na diplomatickou misi do Indie. 4. prosince 1628 vyplul do Holandska a 16. července 1629 podal zprávu o stavu Indií v Haagu. V té době byl ve věku okolo šedesáti let a přál si odejít do důchodu po vysilující a úspěšné službě pro svou zemi. O jeho posledních letech není nic známo, pouze se předpokládá, že zemřel roku 1630.", "section_level": 1}, {"title": "Dochovalé záznamy.", "content": "Původní deníky a lodní záznamy napsané během Janszoonovy plavby roku 1606 jsou ztraceny. Mapa z \"Duyfkent\", která ukazuje místo prvního přistání v Austrálii měla lepší osud. Existovala ještě v roce 1622, kdy Hessel Gerritsz vytvořil svoji mapu Tichého oceánu, a kam hodnoty z mapy z \"Duyfkenu\" zapracoval. Vytvořil tak první mapu obsahující některé části Austrálie. Tato mapa existovala ještě roku 1670, kdy byla vytvořena její kopie, která se nakonec dostala do Císařské knihovny ve Vídni a přetrvala zde zapomenuta dvě stě let. Tato mapa se částí Atlasu Blaeu Van der Hema a byla do Vídně přivezena roku 1730 princem Evženem Savojským.", "section_level": 1}], "src_summary": "Willem Janszoon (okolo. 1570–1630) byl nizozemský mořeplavec a koloniální guvernér, který jako první Evropan spatřil pobřeží Austrálie. Jeho jméno je někdy zkracováno na Willem Jansz. (s nebo bez tečky na konci). Pravděpodobně se narodil v Rotterdamu v Nizozemsku.", "tgt_summary": "Willem Janszoon (; ), sometimes abbreviated to Willem Jansz., was a Dutch navigator and colonial governor. Janszoon served in the Netherlands East Indies in the periods 16031611 and 16121616, including as governor of Fort Henricus on the island of Solor. He is the first European known to have seen the coast of Australia during his voyage of 16051606.", "id": 1140503} {"src_title": "Robert II. Flanderský", "tgt_title": "Robert II, Count of Flanders", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a první roky vlády.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn flanderského hraběte Roberta I. a Gertrudy Saské. Robert I. po smrti svého staršího bratra v roce 1070 neuznal nástupnictví svého synovce Arnulfa III. a v únoru 1071 se s ním střetl v bitvě u Casselu. Přestože Arnulfovo vojsko bylo silnější (na jeho straně vystoupil francouzský král Filip I. a dostalo se mu podpory i z Anglie), Robertovi se podařilo v bitvě zvítězit. Arnulf v bitvě padl a nic nebránilo tomu, aby se Robert I. stal flanderským hrabětem. Když v letech 1087–1091 putoval Robert I. do Svaté země, byl po dobu jeho nepřítomnosti regentem hrabství jeho syn Robert II. Po náhlé smrti svého otce v roce 1093 se Robert II. stal flanderským hrabětem. Již dříve, kolem roku 1090, se oženil s Klementinou, dcerou hraběte Viléma Burgundského a sestrou pozdějšího papeže Kalixta II. Z manželství se narodili dva nebo tři synové a možná i dcera. Dospělosti se dožil pouze nejstarší syn Balduin.", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "Robert Flanderský považoval za svou povinnost udržovat v duchu rodinné tradice vztahy k východu, a proto na výzvu papeže Urbana II. přijal kříž a přidal se s nepříliš početným vojskem k první křížové výpravě. V jeho motivaci převažovaly náboženské důvody. Doprovázelo jej i vojsko z Brabantu vedené hrabětem Balduinem z Gentu. Spolu s vojsky Roberta Normandského a Štěpána z Blois přešel přes Alpy do Itálie, kde se setkal s papežem Urbanem II. Poté s ostatními pokračoval do jižní Itálie, kde byli přátelsky přijati apulským vévodou a Robertovým švagrem Rogerem Borsou. Zatímco Robert Normandský a Štěpán z Blois se svými vojsky přezimovali v Kalábrii, flanderský hrabě se v zimě přeplavil přes Jadran a pravděpodobně bez problému dorazil do Konstantinopole. O jeho cestě přes Balkán nemáme žádnou zprávu, protože kronikář Fulcher ze Chartres zůstal po rozdělení výpravy s Robertem Normandským. Po příjezdu do Konstantinopole složil lenní přísahu byzantskému císaři Alexiovi. Spolu s dalšími vůdci první křížové výpravy, jejichž symbolem jednoty se staly látkové kříže přišité na oděvech, pokračoval Robert na cestě k Jeruzalému. První překážkou na cestě bylo město Nikaia, které křižáci v květnu 1097 oblehli. Samotné město bylo obsazeno relativně slabou tureckou posádkou, ale po zprávách o obležení města se turecký sultán Kilič Arslan I. vypravil proti obléhatelům. Dne 21. května 1097 zaútočil na křižáky, ale byl Robertem Flanderským spolu s Raimondem z Toulouse odražen. Nikaia se pak především vlivem byzantských diplomatických jednání vzdala v noci z 18. na 19. června veliteli byzantských oddílů Manuelu Butumitovi.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Antiochie.", "content": "Během pokračování tažení se křižácké vojsko rozdělilo na dvě skupiny. Robert Flanderský byl spolu s Normany, Štěpánem z Blois a byzantským oddílem v první skupině, zatímco Raimond z Toulouse, Hugo z Vermandois a Godefroy z Bouillonu v druhé. V jednom údolí u Dorylaea na první skupinu zaútočilo ráno 1. července 1097 vojsko Kilič Arslana posílené o jednotky jeho vazala Hasana a také o danišmendské vojsko. Křižáci pod vedením Bohemunda rozbili obranný tábor. Hrozivě vypadající situace se změnila okolo poledne, po příchodu druhé skupiny vedené Raimondem z Toulouse. Křižákům se podařilo zformovat a přejít do protiútoku. Když se pak Adhemaru z Le Puy podařilo vpadnout tureckému vojsku do zad, dali se Turci v panice na útěk. Při jedné z výprav pro potraviny byl Robert zaskočen tureckým útokem a před pohromou ho zachránila jen včasná pomoc Bohemunda z Tarentu. Křižáci, přestože zvítězili, ztratili tolik mužů, že poražené nepronásledovali. Vyplenili několik vesnic a vrátili se zpátky do tábora před Antiochií s mnohem menším množstvím jídla, než původně očekávali. Nepřízeň počasí a nedostatek potravin vedly k tomu, že se v křižáckém vojsku rozmáhaly dezerce. Jedním z dezertérů byl i Petr Poustevník, kterého ale později dostihl Tankred a přivedl jej nazpět. Klesající morálku poněkud pozvedlo vítězství nad tureckým vojskem, které na pomoc Antiochii vyslal emír z Aleppa. Důležitější se však ukázaly posily z Itálie a také obléhací stroje s obsluhou, které jim poslal císař Alexios. Teprve poté měli dost sil na úplné obklíčení města. Bohemund z Tarentu navázal kontakt s některými členy obležené městské posádky, kteří byli ochotni v dohodnuté chvíli křižáky vpustit do města. Večer 2. června Bohemund seznámil se svým plánem na obsazení města Adhémara z Le Puy, Raimunda, Godefroye a Roberta Flanderského a v noci na 3. června 1098 byl plán uskutečněn. Celé město s výjimkou citadely padlo do rukou křižáků. Křižáci se v dobyté Antiochii nestačili ani zotavit a sami se od 7. června stali obleženými, když město oblehla Körbughova armáda. Situaci ztěžovalo zejména to, že Antiochie byla po dlouhém obležení prakticky bez zásob a křižáci nebyli připraveni na dlouhé obléhání. Z tohoto důvodu mnozí křižáci dezertovali před tím, než bylo obležení dokončeno. Byli mezi nimi např. i Bohemundův švagr Vilém Grant-Mesnil a Vilém z Melunu, kteří se později připojili ke Štěpánovi z Blois a vydali se zpátky do Konstantinopole. Křižáci se pokusili s Körbughou vyjednávat, ale po krachu jednání přesvědčil snadno Bohemund ostatní velitele, aby se rozhodli pro bitvu.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Antiochie.", "content": "Ráno v pondělí 28. června vyvedl vojsko do boje rozdělené do šestí oddílů. Prvnímu složenému z Francouzů a Vlámů veleli Hugo z Vermandois a Robert Flanderský, druhému tvořenému Lotrinčany Godefroy z Bouillonu, třetímu složenému z Normanů z Normandie velel Robert Normandský. Čtvrtý oddíl tvořili Provensálci a vedl je biskup Adhémar z Le Puy, protože Raimund z Toulouse byl nemocný. Pátý a šestý oddíl tvořili Normané z Itálie a veleli jim Bohemund a jeho synovec Tankred. Nemocný Raimund zůstal s asi 200 muži uvnitř města, aby zabránil nebezpečí nepřátelského výpadu z citadely. Jedním z problémů, se kterým se křesťanské vojsko před bitvou potýkalo, byl nedostatek koní. V době příchodu k Antiochii bylo v křesťanském vojsku asi 1000 koní, což znamenalo, že čtyři z pěti rytířů museli bojovat opěšalí. Během obléhání klesl počet koní na pouhých 100–200. Většina rytířů, a mezi nimi i mnoho slavných a mocných mužů, tak muselo bojovat jako pěšáci, případně byli nuceni osedlat osly a muly. Dokonce i Robert II. Flanderský a Godefroy z Bouillonu byli přinuceni se před bitvou doprošovat o koně. Na muslimské straně navrhoval Körbughův velitel Wassab, aby zničili křesťanské vojsko po jednotlivých částech, ale Körbugha dal přednost tomu, aby je zlikvidoval najednou. Když se z počátku nevyvíjela bitva podle Körburghových představ, mnoho z emírů opustilo i se svými jednotkami turecké vojsko. Mezi prvními, kteří dezertovali, byl Dukak z Damašku, který už měl informace o fátimovské invazi do Palestiny. Aby získal čas k obnovení pořádku ve svých jednotkách, pokusil se Körburgha zastavit křižácké vojsko zapálením suché trávy, ale mase křižáků se podařilo oheň udusat. Körbugha se vrátil zpět do Mosulu s pouhým zbytkem své armády – jeho prestiž a moc byly zničeny. Po křižáckém vítězství kapitulovala i posádka citadely, jež se ale vzdala výhradně Bohemundovi, který snad už předem s jejími obránci uzavřel tajnou dohodu. Brzy po vítězství utrpěla výprava velkou ztrátu, když 1. srpna na následky epidemie zemřel biskup Adhémar z Le Puy. Po smrti Adhémara Robert spolu s ostatními vůdci výpravy adresovali dopis papeži Urbanovi II., ve kterém jej informovali o dosavadních úspěších a vyzvali jej, aby se sám osobně ujal vedení výpravy. Následující měsíce strávili křižáci spory o vládu nad Antiochií. V prosinci nabídl Raimond ostatním vůdcům výpravy úplatek za uznání jeho vedoucí role na cestě k Jeruzalému. Godefroyovi a Robertovi Normandskému nabídl každému 10 000 solidů, Robertovi Flanderskému 6000 solidů, Tankredovi 5000 solidů a menší sumy pak i méně významným vůdcům. Jeho nabídka však byla odmítnuta. Pokračující spory mezi Bohemundem a Raimondem o vládu nad Antiochií znechucovaly mnohé křižáky, kteří chtěli pokračovat dále k Jeruzalému. Když pak v prosinci bylo dobyto město Ma'arat an-Numán, prostí křižáci a poutníci zničili hradby dobytého města, aby jej znehodnotili a zabránili sporům o něj. V této situaci se Raimond rozhodl, že už nebude déle ztrácet čas a 13. ledna 1099 se vydal na cestu k Jeruzalému. Připojili se k němu i Robert Normandský s Tankredem, který zde měl nepochybně zastupovat Bohemundovy zájmy. Godefroi s Robertem Flanderským se drželi zpátky, protože jen neradi uznávali Raimondovu vedoucí úlohu. Na cestě k Jeruzalému nenaráželo křižácké vojsko na vážnější překážky. Většina drobných arabských emírů poskytovala křižákům za příslib dobrých vztahů dostatek zásob. Během tažení se křižákům podařilo lstí získat město Tortosa. Zpráva o tomto úspěchu podnítila i pochod zbývajících vojsk na jih. Spolu s Godefroiem a Robertem Flanderským vytáhl z Antiochie i Bohemund, který se ale brzy vrátil zpět poté, co si uvědomil, že by bylo příliš riskantní nechat Antiochii vystavenou možnosti byzantského útoku. Godefroi i s Robertem na konci března dostihli předsunutou výpravu a připojili se k ní.", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Jeruzaléma.", "content": "Po cestě z Antiochie už na křižáky nečekala žádná vážnější překážka a 7. června 1099 stanuli konečně před Jeruzalémem. Zde se opět potýkali s nedostatkem potravin i vody, protože ještě před jejich příchodem nechal egyptský jeruzalémský místodržící zasypat a otrávit studny a odehnat z okolí veškerý dobytek. Opevněný Jeruzalém byl příliš rozsáhlý na to, aby ho křesťané byli schopní celý oblehnout. Přesto se křesťanská vojska volně rozložila kolem města. Soustředila se především na místa, kde byl nejlepší přístup k hradbám. Robert Normandský zaujal místo na východním konci severní hradby proti \"Květinové bráně\". Po jeho pravici, proti \"Bráně sloupů\" (dnes Damašská brána), zaujal pozici Robert Flanderský. Godefroi s pomocí Tankreda oblehl západní konec severní a severní konec západní hradby. Raimond zaujal pozici jižně od nich, ale poté, co zjistil, že je zde nevhodný terén pro přiblížení se k hradbě, přemístil se po dvou dnech k Hoře Sion. V dalších dnech se křižácká vojska několikrát bez úspěchu pokusila o ztečení hradeb. Situace se zlepšila, když na pomoc dorazili janovští a angličtí námořníci zablokovaní egyptským loďstvem v Jaffě. Význam jejich pomoci nespočíval v množství bojovníků, ale především v přítomnosti tesařů a řemeslníků, kteří pomohli při stavbě obléhacích strojů. Obléhatelé se však stále potýkali s nedostatkem dřeva, a proto se pro něj Robert s Tankredem vydali dokonce až do Samaří. Přitom získali mnoho zajatců, které využili pro dopravu dřeva k Jeruzalému. Po získání dostatečného množství materiálu mohla konečně začít výroba většího množství žebříků, zatímco Raimond a Godefroi stavěli velké dřevěné obléhací věže. Obě velké věže i jedna menší byly dokončeny 10. července. Útok začal v noci z 13. na 14. července a pokračoval během celého následujícího dne. Konečně v poledne 15. července se z Godefroiovy věže podařilo spustit na hradby most, po kterém se nejdříve dostali do města dva vlámští rytíři Letold a Gilbert z Tournai následováni Godefroiem a dalšími lotrinskými rytíři. Když se podařilo otevřít \"Bránu sloupů\", bylo o osudu Jeruzaléma rozhodnuto. Brzy po prolomení obrany rezignovali i obránci hory Sion, kteří se po dohodě s Raimondem a po zaplacení výkupného za své životy stáhli do Askalonu. Byli tak pravděpodobně jedinými muslimy, kteří dobytí Jeruzaléma přežili. Přestože dobytí Jeruzaléma znamenalo pozoruhodný úspěch křižáckého vojska, samo o sobě stále ještě nezajišťovalo úspěch výpravy. Z Egypta se totiž blížilo velké vojsko a bylo také zapotřebí dohodnout se na správě dobytého území. Ještě před svým návratem zpět do Evropy se Robert Flanderský spolu s ostatními zúčastnil 12. srpna 1099 bitvy u Askalonu, ve které křižáci porazili vojsko fátimovského Egypta. V samotné bitvě byl spolu s Robertem Normanským a Tankredem součástí středové formace. Po dobytém vítězství patřil Robert Flanderský spolu s Robertem Normandským k těm, kteří se nehodlali na nově získaných územích usadit a začal se chystat k návratu do Evropy. Spolu s nimi se údajně vracelo do Evropy 20 000 křižáků. Při tažení domů do Evropy se oběma Robertům podařilo (spolu s Raimondem z Toulouse) zbavit byzantskou Latakii normanského obležení a vděčný byzantský místodržící na Kypru je oba dopravil na lodích do Konstantinopole, odkud pokračovali do Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Zpátky v Evropě.", "content": "Po více než třech letech na křížové výpravě se Robert vrátil na jaře roku 1100 zpět do Flander. Po návratu nechal postavit klášter svatého Ondřeje v Betferkerke v blízkosti Brugg. Domů si také přivezl cennou relikvii, rámě sv. Jiří, dar císaře Alexia. Brzy poté v roce 1101 uzavřel dohodu s anglickým králem Jindřichem. Ten v obavě před invazí ze strany svého staršího bratra normandského vévody Roberta uzavřel v Doveru s Robertem II. Flanderským alianci, která se podobala smlouvám či paktům uzavíraným v jižní Francii. Robert se ve smlouvě zavazoval pomáhat Jindřichovi při obraně anglického království \"proti všem lidem, i kdyby ho to mělo stát život\" s výjimkou porušení své věrnosti francouzskému králi. Pokud by král Filip chtěl napadnout Anglii, měl se Robert snažit odvrátit jej od úmyslu prosbami, ne úplatky, a pokud by král ve svém úmyslu i přesto vytrval, měl jej Robert provázet jen s tak malým vojskem, aby nemohl být obviněn z porušení lenní povinnosti. Jindřich měl na povolávací výzvu ve lhůtě čtyřiceti dní získat od Roberta 1000 jezdců či rytířů a Robert byl povinen je doprovázet, pokud by mu v tom nebránila těžká nemoc či povinnost vůči francouzskému králi nebo německému císaři. Pokud by byla napadena Normandie, měl Robert poskytnout stejně velkou pomoc a pokud by se jednalo o napadení ze strany francouzského krále, mohl jej Robert provázet s pouhými dvaceti jezdci a zbylých 980 mělo vytrvat ve službách Anglie. Pokud by bylo napadeno hrabství Maine, měl Jindřich zaručenu flanderskou pomoc pouze jedenkrát ročně s pouhými 500 rytíři. Na oplátku se Jindřich ve smlouvě zavazoval ochránit Robertův život, tělo, osvobodit jej v případě zajetí a každoročně mu vyplácet 500 liber. Brzy poté se znovu rozhořely Robertovy spory s císařem. Už před jeho odchodem do Svaté země německý císař Jindřich IV. vznesl nárok na hrabství Aalst, čtyři další kraje a Zeelandské ostrovy. V zimě 1102 Robert obléhal Cambrai, dokud císař město z obležení nevyprostil. Po prvních úspěších se ale Jindřich IV. z důvodu nastupující zimy stáhl do Lotrinska. Robert však v obavách z toho, že na jaře příštího roku by mohlo být v pokračujících bojích celé hrabství zničeno, hledal cestu k dohodě. Na konci roku 1103 byl v Lutychu uzavřen mír a Robert složil císaři lenní přísahu. V témže čase byl ukončen i jeho spor s Balduinem Henegavským o město Douai, které zůstalo v držení flanderského hraběte. V uzavřené smlouvě se Robert zavázal, že odškodní Balduina částkou odpovídající hodnotě území. Není známo, zda svůj slib splnil. V dalších letech přešel hrabě Robert z anglické strany na stranu nového francouzského krále Ludvíka VI., kterému v roce 1109 poskytl kontingent 4000 rytířů, jenž se společně s vojáky z Blois, Nevers a Burgundska zúčastnil plenění na území hraběte z Meulan a poté střetu s Angličany u Planches. U Gisorsu byly anglické šiky poraženy a Meulan byl dobyt koncem roku. Flanderský hrabě zemřel v říjnu roku 1111, když u Meaux bojoval na straně francouzského krále proti Theobaldu z Blois. Společně s dalšími rytíři se mu stalo osudným zřícení padacího mostu, který se propadl pod tíhou obrněnců. Robert spadl z koně a byl pod troskami ušlapán k smrti. Dne 6. října 1111 byl pohřben v opatském kostele sv. Vaasta v Arrasu. Novým flanderským hrabětem se stal jeho syn Balduin VII.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení vlády.", "content": "Po svém návratu z křížové výpravy byl Robert Flanderský v očích Francouzů ověnčen aureolou velkého hrdiny a jeho prestiž velmi vzrostla. Z ostatních křižáckých vůdců totiž Raimond z Toulouse zůstal ve Svaté zemi, Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois byli v nemilosti z důvodu svého předčasného návratu z křížové výpravy od Antiochie a Robert Normandský, bez ohledu na svou statečnost, nepůsobil příliš dobrým dojmem. Svými současníky byl nazván \"„Robertem Jeruzalémským“\", jeho skutky byly zaznamenány v \"„Chanson d'Antioche“\" a jeho zbožná statečnost zcela vymazala vzpomínky na otcovo násilné uchvácení Flander. Podle Rudolfa z Caen se Robert v celém svém životě snažil mnohem více předvést jako rytíř a toužil být obdivován především pro své ovládání meče a kopí, než být oceňován jako velitel.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění a literatuře.", "content": "Osobnost Roberta Flanderského jako jednoho z vůdců první křížové výpravy je vykreslena ve všech soudobých kronikách. Setkáváme se s ním v dílech kronikářů jako byli Fulcher ze Chartres, Albert z Cách, Robert Mnich, Raimond z Aguilers, Guibert z Nogentu aj. V pozdějších letech pak např. v kronice Viléma z Tyru. Robert je také jednou z postav epické básně \"Osvobozený Jeruzalém\" Torquata Tassa. Společně s Robertem Normandským byl zachycen jako bojovník se Saracény na nedochovaných vitrážích v bazilice Saint-Denis. Stal se také jedním z hrdinů čtyřdílného historického románu polské spisovatelky Zofie Kossak-Szczucké \"Křižáci\". V jeho závěru autorka složila Robertovi hold, kterého se od ní nedočkal žádný z ostatních vůdců první křížové výpravy. Postava Roberta Flanderského se epizodně objevila i v italsko-německé televizní minisérii \"„Crociati“\" režiséra Dominique Othenin-Girarda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert II. Flanderský, známý též jako Robert Jeruzalémský (latinsky \"Robertus Hierosolimitanus\", nizozemsky \"Robrecht II van Jeruzalem\", francouzsky \"Robert le Hiérosolymitain\", anglicky \"Robert the Jerusalemite\"; 1065 – 5. října 1111), byl hrabě flanderský (1093–1111) a jeden z vůdců první křížové výpravy. Titul flanderského hraběte zdědil po smrti svého otce roku 1093. O dva roky později byl jedním z prvních a jedním z nejvýznamnějších velmožů, kteří se připojili ke křížové výpravě vyhlášené papežem Urbanem II. na závěr koncilu v Clermontu. Flanderský hrabě shromáždil vojsko a spolu s normandským vévodou Robertem a hrabětem Štěpánem z Blois vytáhl osvobodit Jeruzalém. Putovali společně do Itálie, kde se Robert oddělil a pokračoval rychleji do Konstantinopole. Zde se postupně sešla všechna křižácká vojska a Robert složil přísahu do rukou byzantského císaře Alexia, se kterým udržoval dobré vztahy už jeho otec Robert I. Po dobytí Nikaie a vítězství u Dorylea dorazil Robert s ostatními křižáky k Antiochii, kterou několik měsíců obléhali a začátkem června 1098 za pomoci zrady jednoho z obránců dobyli. Jen pár týdnů poté se museli v bitvě střetnout s mnohonásobně silnějším vojskem mosulského vládce Körbughy, kterého porazili. Po sporech o vládu nad Antiochií, které způsobily několika měsíční zdržení, vytáhli křižáci k Jeruzalému, kam dorazili v červnu 1099. Už 15. července 1099 se podařilo křižákům Jeruzalém dobýt a naplnit tak cíl své výpravy \"„osvobození Božího hrobu“\". Po vítězství nad egyptskou armádou v bitvě u Askalonu se Robert vydal na cestu domů. Po návratu zpátky do Evropy se zapojil do bojů mezi francouzským králem Filipem a anglickým králem Jindřichem. Během nich, při tažení proti anglickému spojenci Theobaldu z Blois, Robert II. Flanderský v říjnu 1111 padl. Již během života byl Robert svými současníky oslavován jako vzor křesťanského rytíře pro svou poctivost a opravdovou touhu po osvobození Božího hrobu.", "tgt_summary": "Robert II (c. 1065 – 5 October 1111) was Count of Flanders from 1093 to 1111. He became known as \"Robert of Jerusalem\" (\"Robertus Hierosolimitanus\") or \"Robert the Crusader\" after his exploits in the First Crusade.", "id": 2419033} {"src_title": "Evropské spotřebitelské centrum", "tgt_title": "European Consumer Centres Network", "src_document": [{"title": "Síť ESC.", "content": "Evropská spotřebitelská centra působící v členských zemích EU, Norsku a na Islandu tvoří síť ECC-Net, zřizovanou Evropskou komisí a zúčastněnými státy. Centra spolupracují na přeshraničním řešení sporů mezi spotřebiteli a obchodníky. .", "section_level": 1}, {"title": "Řešení případů.", "content": "ESC může pomoci v případě, kdy jsou spotřebiteli upírána práva například při reklamaci zboží či stížnosti týkající se služby u obchodníka z jiné země EU, Norska nebo Islandu. Český spotřebitel chce uplatnit reklamaci výrobku zakoupeného v Německu, ale německý prodejce reklamaci nechce přijmout, nebo ji přijme, ale nechce ji uznat (ačkoli je oprávněná), případně se spotřebitelem vůbec nekomunikuje. Spotřebitel požádá Evropské spotřebitelské centrum o pomoc vyplněním jednoduchého elektronického formuláře, v němž krátce popíše svůj případ a k němuž přiloží příslušné dokumenty, jako je doklad o zakoupení výrobku a komunikace s obchodníkem apod. Právníci českého ESC posoudí oprávněnost reklamace a postoupí případ kolegům z německého ESC. Ti pak kontaktují přímo obchodníka a vyzvou ho k nápravě. Úspěšnost takového postupu je poměrně vysoká, kolem 50 %. Pokud spor nelze vyřešit touto pro obě strany smírnou a bezplatnou cestou, ESC může podrobně informovat o možnosti mimosoudního řešení přeshraničních spotřebitelských sporů, které je levnější a rychlejší než klasický soudní spor. \"(vše se týká nákupů zboží a využívání služeb od obchodníků z jiných zemí Evropské unie, Norska či Islandu)\"", "section_level": 1}, {"title": "Historie ESC ČR.", "content": "Centrum bylo založeno 1. ledna 2005 za finanční podpory Evropské unie. Pro spotřebitele bylo otevřeno v dubnu 2005 při Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a od 1. ledna 2009 působí při České obchodní inspekci.", "section_level": 1}, {"title": "Mise ESC.", "content": "Ochraně spotřebitelských práv je v EU věnována soustavná pozornost. Hlavní prioritou spotřebitelské politiky je zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů. Toho však lze dosáhnout pouze za předpokladu, že spotřebitelé mají k dispozici dostatek informací, aby se mohli odpovědně rozhodovat. Evropské spotřebitelské centrum má spotřebitelům při získávání informací pomoci a usnadňovat jim orientaci na vnitřním trhu Evropského společenství, posilovat jejich důvěru ve fungování tohoto trhu a pomáhat jim využívat jeho potenciál. K tomu využívá různé komunikační kanály, jako jsou média, letáky, přednášky a přímé poskytování informací na základě telefonických či písemných dotazů spotřebitelů. Spotřebitelé tedy získají od ESC informace o svých právech a povinnostech v případě nákupu zboží nebo služby v členských státech EU. Dozví se například, jakým způsobem mají reklamovat výrobek, který zakoupili na zahraniční dovolené. Cílem je, aby spotřebitelé měli stejnou důvěru k nákupům zboží a služeb na celém vnitřním trhu EU, jakou mají k nákupům na trhu domácím. Snahou centra je však také poskytovat informace Evropské komisi o fungování vnitřního trhu a o efektivitě opatření, která byla přijata na úrovni Evropského společenství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropské spotřebitelské centrum (ESC) bezplatně pomáhá spotřebitelům řešit jejich stížnosti a spory s prodejci výrobků a poskytovateli služeb z jiných členských zemí EU, Norska a Islandu. Poskytuje informace o právech spotřebitelů na společném evropském trhu a o přeshraničním vymáhání těchto práv v případech, kdy jim jsou obchodníky z uvedených států upírána. Právníci centra nejsou oprávněni zabývat se spory českých spotřebitelů s českými obchodníky. Centrum se mimo jiné podílí na tvorbě evropské legislativy o právech spotřebitelů a na projektech na podporu postavení spotřebitelů na jednotném trhu. V České republice působí ESC při České obchodní inspekci. Je členem sítě Evropských spotřebitelských center (ECC-Net) a je rovným dílem financované Evropskou komisí a Českou obchodní inspekcí.", "tgt_summary": "The European Consumer Centres Network (ECC-Net) is an EU-wide network. There is a national contact point called European Consumer Centre (ECC) in all 28 EU Member States, in Iceland and Norway. ECCs provide consumers with information about the opportunities and risks of the European Single Market and also regarding cross-border consumer topics, such as travel, various services, and the purchase of goods and services. The ECC-Net is staffed by legal experts who assist consumers free of charge to solve any dispute that may arise with enterprises based in another EU country, Norway, or Iceland. The ECCs are co-financed by the European Commission and national governments aiming to protect consumer rights and ensure that every EU citizen may take full advantage of the European Single Market. Depending on the formal structure some ECCs are hosted by non-governmental organizations (NGOs), governmental bodies, or independent organizations.", "id": 1601232} {"src_title": "Gaston Orleánský", "tgt_title": "Gaston, Duke of Orléans", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako třetí, nejmladší syn (páté dítě) ze šesti potomků francouzského krále Jindřicha IV. a jeho manželky Marie Medicejské. Po smrti svého bratra Nicolase Henriho, druhého syna královského páru, se stal Gaston \"věčně druhým\". Nosil titul vévody z Anjou a byl nejbližším následníkem svého nejstaršího bratra Ludvíka XIII. Jako bratr králův byl nazýván \"Monsieur\", později (v roce 1643) pak \"Grand Monsieur\" (když názvem \"Monsieur\" začal být nazýván jeho synovec Filip I. Orleánský, mladší syn Ludvíka XIII.). Vzdělaný a kultivovaný, avšak vrtkavý a nestálý, strávil Gaston Orleánský svůj život v neustálých intrikách proti kardinálu Richelieu a později proti jeho nástupci kardinálu Mazarinovi. Tyto konspirace vždy ztroskotaly pro absenci dobrého politického projektu z Gastonovy strany; často vyzradil své komplice a nechal je popravit (Ornano, Chalais a Cinq-Mars).", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, dcera.", "content": "V roce 1626, po jednom nezdařeném spiknutí akceptoval s nechutí Richelieův návrh, aby se oženil s mimořádně bohatou dědičkou Marií Bourbonskou, vévodkyní z Montpensier (1625–1627); dostal tehdy vévodství Orléans Chartres a nádavkem hrabství Blois. Následujícího roku mu Marie porodila dceru: Vévodkyně de Montpensier několik dní po porodu své dcery zemřela. Ovdovělý Gaston v roce 1629 usiloval, ovšem marně, o sňatek s Marií de Gonzaga, dcerou vévody z Mantovy. V roce 1630 participoval na povstání vévody Jindřicha II. de Montmorency v čele žoldnéřské armády a podněcoval k povstání království, dokud neprchl po Montmorencyho porážce do Castelnaudary. V roce 1632 se spojil s dvorem vévody Karla IV. Lotrinského, knížete stejně bláhového jako byl on sám, který byl ve válce s Francií, a oženil se s jeho sestrou Markétou, do níž se zamiloval. V roce 1634 uzavřel tajnou smlouvu se Španělskem. V roce 1638 narození Dauphina Ludvíka, které v té době již nikdo neočekával (král byl ženat již 23 let), připravilo Gastona o postavení prvního následníka koruny; tím ztratil i svůj finanční kredit a nemohl tak pokračovat v započaté celkové rekonstrukci zámku v Blois. V roce 1642 byl svržen pan Cincq-Mars, oblíbenec králův, po odhalení jeho a Gastonova spiknutí, jež mělo za cíl zabití kardinála Richelieua, a Gaston byl parlamentem zbaven práv k eventuálnímu regentství. Po smrti Ludvíka XIII. v roce 1643 byl Gaston v jeho závěti přece regentem označen; Anna Rakouská však vystoupila v parlamentu, zpochybnila v tomto bodě závěť a posléze byla parlamentem jako regentka pověřena převzetím otěží vlády do doby, než nový král Ludvík XIV. (v té době sotva pětiletý) dosáhne plnoletosti.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "Po smrti Ludvíka XIII. se stal Gaston velitelem francouzských vojsk a válčil s Španělskem na severních hranicích země. V roce 1646 obdržel titul \"vévody z Alençonu\", avšak již napřesrok se zapojil do Frondy (šlechtické povstání a následné občanské války v letech (1648–1653); v průběhu tohoto období ovšem neváhal přecházet z jedné strany na druhou. Po odhalení ho Mazarin poslal v roce 1652 do exilu na jeho zámek v Blois. Zde 2. února 1660 zemřel. Byl pochován v bazilice Saint-Denis; to bylo poslední privilegium jeho královské krve. Ludvík XIV., jeho synovec, udělil titul vévody orléanského svému mladšímu bratrovi Filipovi.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Vystupuje v románech Alexandra Dumase Rudá sfinga a Tři mušketýři ještě po 10 letech aneb vikomt de Bragelonne, kde na jeho dvoře vyrůstala hlavní hrdinka příběhu – a milenka Ludvíka XIV. – Louise de La Vallière.", "section_level": 3}], "src_summary": "Gaston Jean-Baptiste Orleánský (25. dubna 1608, zámek ve Fontainebleau – 2. února 1660, Blois) byl třetí syn francouzského krále Jindřicha IV. z rodu Bourbonů a jeho manželky Marie Medicejské z rodu Medici. Je zakladatelem současného rodu Orleánských, třebaže tito vévodové neodvozují svůj původ přímo od něj, ale od jeho synovce a dědice Filipa I. Orleánského.", "tgt_summary": "Gaston, Duke of Orléans (24 April 1608 – 2 February 1660), was the third son of King Henry IV of France and his wife Marie de' Medici. As a son of the king, he was born a \"Fils de France\". He later acquired the title Duke of Orléans, by which he was generally known during his adulthood. As the eldest surviving brother of King Louis XIII, he was known at court by the traditional honorific Monsieur.", "id": 2217914} {"src_title": "Islandské království", "tgt_title": "Kingdom of Iceland", "src_document": [{"title": "Cesta k nezávislosti.", "content": "V roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie. V roce 1814 se po Kielském míru rozpadlo Dánsko-Norsko; Island i když původně norská država (stejně jako Grónsko a Faerské ostrovy), zůstal v područí Dánska. V roce 1874 konečně přiznalo Dánsko Islandu ústavu a domácí vládu, čímž získal vnitřní autonomii. Osamostatňování Islandu pokračovalo v roce 1918 vytvořením společné dánsko-islandské komise, která se po dvou týdnech shodla na úplné autonomii pro Island. A tak po schválení dánským a islandským parlamentem byl přijat návrh, pro nějž se v referendu vyslovila většina (90%) obyvatel Islandu. Přijetím tohoto návrhu se stal 1. prosince 1918 Island suverénním a samostatným státem, oslavy ale zhatila krutá zima. Island měl s Dánskem společného krále, a tudíž s ním byl v personální unii. Dánsko se až do odvolání staralo o obranu islandských vod a vyplatilo Islanďanům 2 miliony korun do fondu na Islandu a v Dánsku, jelikož s nezávislostí byly zrušeny dánské příspěvky. Na islandskou žádost také mohlo Dánsko zastupovat Island v zahraničí. Smlouva o personální unii byla platná do roku 1940 a po uplynutí mohl kterýkoli z obou států požádat o úpravu nebo, pokud k revizi do tří let od roku 1940 nedošlo, mohl jakýkoli z obou států smlouvu jednostranně vypovědět.", "section_level": 1}, {"title": "Island za druhé světové války.", "content": "Obyvatelé Islandu žili podle zákona o unii z roku 1918 v neutrální zemi bez armády a svou neutralitu si hodlali udržet. Pro válečné období byla utvořena tzv. válečná a také regentská rada (jelikož král Kristián X. žil v Němci obsazeném Dánsku). Vláda ani po okupaci Dánska nepřijala britskou nabídku ochrany. Proto Britové ze strachu, aby Němci neobsadili Island, podnikli bleskovou operaci \"Fork\" a 10. května 1940 Island obsadili. Roku 1941 převzaly obranu Islandu od Britů zatím neutrální Spojené státy americké. Na to přistoupili Islanďané s podmínkou vyklizení Islandu ihned po skončení války a respektování suverenity Islandu. USA na Islandu vybudovaly především letiště u města Keflavík a rozmístily na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení republiky.", "content": "Už od začátku 30. let někteří lidé byli pro zrušení personální unie s Dánskem. I obrana islandských vod již po obsazení Dánska Německem nebyla možná. Proto od roku 1942 probíhaly přípravy na změnu státního zřízení. Smlouva o unii s Dánskem byla vypověditelná roku 1944. Na žádost dánských velvyslanců a Američanů byl až roku 1944 Altingem schválen návrh zrušení unie s Dánskem a vyhlášeno celonárodní referendum, kterého se zúčastnilo 98% voličů, 97% z nich dalo hlas ke zrušení unie a 95% jich dalo hlas republice. 17. června 1944 byl Island vyhlášen republikou a byla zrušena personální unie s Dánskem. Alting zvolil za 1. prezidenta Sveinna Björnssona. Král Kristián X. poslal k tomuto dni telegram, v němž vyjádřil politování nad tím, že se s ním islandský lid rozchází za těchto poměrů, ale popřál mu vše nejlepší. Změna ústavy spočívala převážně v nahrazení slova \"král\" slovem \"prezident\". Po válce odešly do jara 1947 všechny cizí vojenské jednotky, ale v tu samou dobu bylo obnoveno jednání s USA o předání letiště v Keflavíku a možnosti mezipřistání amerických letadel, z čehož Islandu plynuly peníze. Island stále zůstával neutrální a bez armády. Roku 1949 bylo Islandu nabídnuto členství v NATO a vláda nabídku přijala, ovšem pod podmínkou, že v době míru nebudou na Islandu rozmístěna cizí vojska. V roce 1951 již vláda podepsala dohodu o obraně s USA a v Keflavíku přistálo prvních 15 letadel s americkými vojáky. V rámci Marshallova plánu získal Island v letech 1948 až 1960 kolem 70 milionu dolarů. Od roku 1971 byly z Dánska postupně navráceny islandské rukopisy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islandské království (islandsky \"Konungsríkið Ísland\", dánsky \"Kongeriget Island\") byl předchůdce dnešní republiky Island, v letech 1918 až 1944. Jednalo se o nezávislý stát v personální unii s Dánským královstvím. Jediným islandským králem po celou existenci byl dánský král Kristián X.", "tgt_summary": "The Kingdom of Iceland (; ) was a sovereign and independent country with a constitutional and hereditary monarchy that was established by the Act of Union with Denmark signed on 1 December 1918. It lasted until 17 June 1944 when a national referendum established the Republic of Iceland in its place. Under a personal union, due to the Act of Union, the monarch was simultaneously monarch of Denmark. The Parliament of Iceland asked that Denmark represent Iceland internationally, and day-to-day matters were delegated to a Danish plenipotentiary for Icelandic affairs based in Reykjavík, and – after the German invasion of Denmark in 1940 – a regent was appointed.", "id": 875448} {"src_title": "Jukagirové", "tgt_title": "Yukaghir people", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jukagirové patří k jednomu z nejstarších národů Sibiře. Původně osídlili celou severovýchodní Sibiř avšak jejich původ není znám. Původně Jukagirské kmeny tvořilo třináct kmenů (kurzívou jsou vyznačené vymřelé kmeny): Vadul, Odul, Chuvan, \"Anaoul\", \"Lavren\", \"Olyuben\", \"Omok\", \"Penjin\", \"Khodynt\", \"Khoromoy\", \"Shoromboy\", \"Yandin\", \"Yandir\" Jukagirové byli Rusy poprvé objeveni v 17. století kdy stále obývali celou severovýchodní Sibiř. Velké vymizení Jukagirů v 17-19. století zapříčinily epidemie a bratrovražedné války, zčásti i boje se sousedními Evenky a Jakuty. Za stalinské éry byli Jukagirové nuceni usídlit se na jednom místě a pracovat na státních farmách, kde chovali soby, dobytek a zvířata pro kožešinu. Tímto zanikla většina jukagirských tradic. Jukagirský spisovatel a obrozenec Tekki Odulok byl za stalinského teroru popraven, v současné době je jeho pokračovatelem básník Uluro Addo. Nyní Jukagirové obývají pouze malé území severovýchodní Sibiře a jejich jazyk i tradice rychle vymírají.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jukagirské jazyky tvoří izolovanou jazykovou rodinu. Tato jazyková rodina v sobě zahrnuje jazyk Jižních (Odulů) a Severních (Vadulů) Jukagirů (tyto dva jazyky si jsou podobné asi jako němčina a nizozemština) a jazyk Čuvanců. V současné době má jižní jukagirština asi 130 mluvčích, a severní asi 230 mluvčích. Z velké části dnes Jukagirové používají svůj původní jazyk pro pozdravy a krátké konverzace. Je také zdrojem jmen národních kolektivů, akcí, slavností. V praktickém životě je používána hlavně pro názvy tradičních řemesel a umění. Pro zápis jazyka je používána cyrilice a znaky vytvořené pro zápis jakutštiny (např. ғ, ң, ӧ...). Pro udržení jazyka byl vydán nový slabikář (přizpůsobený i dětem, které jazyk neumějí užívat) a slovník.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "Jukagirové tradičně vyznávají šamanismus. Tradičně Jukagirové uctívají své předky a přírodní objekty - například slunce, zemi, vodu, les a jiné. Velmi významný byl kult ohně a některých zvířat, zejména medvěda hnědého, soba, jeřába, krkavce a vlka. Nositeli zla jsou podle Jukagirů neviditelní démoni zvaní \"kukul\"', kteří způsobují choroby a epidemie nebo unášejí děti. Mezi zlé bytosti patří také lidožravý obr \"Rekkenk\". Každý jukagirský rod měl svého šamana - \"almu\" či \"volmu\". Šamany bývali u Jukagirů většinou muži. Po smrti byly šamanovy ostatky (především lebka) uchovávány a šaman se stal ochranným duchem svého rodu. Lebky zemřelých šamanů byly používány i při věštění. Šamani Jukagirů se věnovali léčení, věštění a ochraně lidí před vlivu zlých duchů. U Jukagirů existují představy o rozdělení vesmíru do několika světů: horní, střední (země) a nižší světy (\"Abidzi\" - podsvětí; žijí zde duše zemřelých). Znají však také představy o reinkarnaci duší, která zpravidla probíhá v rámci jednoho rodu. Etnolog Waldemar Bogoras zaznamenal mýtus, podle něhož Jukagirové vzešli ze spojení osamělého rybáře a bílé jeřábice. Mezi známé postavy jukagirských mýtů, nebo spíše historických pověstí, patří pololegendární náčelník Edilvej.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční způsob života.", "content": "Hlavním tradičním způsobem obživy Jukagirů je lov (divokých sobů, losů, ale i kožešinové zvěře, zvláště polárních lišek a sobolů), rybolov, sběr lesních plodů (Jižní i Severní Jukagirové) a také chov sobů (pouze Severní Jukagirové). Při lovu divokých sobů Jukagirům pomáhali ochočení sobi, sloužící jako vábnička. Nezřídka měli na paroží upevněné řemeny, do nichž se zapletly parohy divokého soba. Tento způsob lovu využíval vzájemné agresivity sobů a používal se na podzim, v období jejich říje. Používali ho i jiní domorodí Sibiřané, např. Dolganové, Nganasani nebo tundroví Něnci. Jukagirové také lovili soby na tahu, zejména při překračování řek. K tradičním způsobům obydlí patří kuželovité stany s dřevěnou konstrukcí - \"čum\" a \"yaranga\" - stan s dřevěnou obloukovitou konstrukcí. Usedlí Jukagirové také stavěli zemnice pokryté dřevem, mechem, a suchou trávou nebo dřevěné chaty na kůlech. Tradiční jukagirské společnosti byly matrilineární (muž nehraje nejdůležitější roli ve společnosti). V čele každého jukagirského kmene stál starší a zkušenější člověk, obecně nazývaný \"ligey shomorokh\". Hlavní lovci se nazývali \"khangitche\" a váleční vůdci \"tonbaia shomorokh\".", "section_level": 1}, {"title": "Folklór.", "content": "Folklór Jukagirů je podobný folklóru národům altajské jazykové rodiny žijících po staletí vedle Jukagirů (Jakuti, Evenkové).", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční odívání.", "content": "Tradiční jukagirské kroje jsou tvořeny koženým kabátem (u žen delším, u mužů kratším). U letních kabátů se kůže (obvykle sobí nebo jelení) zbaví srsti, naopak u zimních kabátů se srst nechává a je nošena na líci kabátu. Lemy kabátů jsou zdobené jednodušší výšivkou, pruhy a koly látek. Boty jsou vyráběny z kůže a opět zdobené výšivkou. Tradiční součástí jukagirského tradičního oděvu je také kožešinová čepice typického střihu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kuchyně.", "content": "K hlavním složkám jukagirské tradiční kuchyně patří maso (rybí, jelení, sobí) - vařené, mražené a sušené, bobule, divoké cibule a dokonce i houby. Maso se konzervovalo tak že se sušilo či udilo, v létě rybí maso dávalo do jámy s listy a trávou kde zkvasilo a poté se jedlo. Mezi tradiční pokrmy patří například \"kulibaha\" - směs vařených ryb, tuku a bobulí, nebo \"anil kerile\" - rozdrolené sušené rybí plátky smíchané s sobí krví.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební a taneční tradice.", "content": "K tradičním hudebním nástrojům patří šamanský buben. Avšak Jukagirská hudební tradice je více vokální - využívá pouze čistého zpěvu a hudebních nástrojů je zde minimum - šamanský buben vlastně není hudebním nástrojem v pravém slova smyslu - je používán pro šamanské obřady. Základní taneční žánr jsou kruhové tance - \"longdol\".", "section_level": 2}, {"title": "Tos.", "content": "\"Tos\" (neboli \"shongar-shorile\") je jukagirský způsob vyjadřování pomocí piktogramů. Toto obrázkové písmo je používáno pro psaní milostných dopisů, k vyjádření vztahů mezi určitými lidmi a k znázorňování mapy. Obvykle je vyrýváno na kůru stromů. Tos poprvé objevil a popsal Shargorodski (Rus poslán do vyhnanství na Sibiř) v roce 1892.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jukagirové (vlastním jménem Odul či Vadul - znamenající \"mocný\"; rusky: Юкагиры; anglicky: Yukaghir) jsou malý národ žijící na severovýchodní Sibiři - v ruské republice Sacha a v Magadanské oblasti. Jazykově se dělí na dvě skupiny Jukagirů: Jižní (tajgové, kolymské) Jukagiry (žijí na jižním toku řeky Kolymy a Severní (tundrové) Jukagiry (žijí mezi řekou Indigirkou a Kolymou). Jazyk příbuzný jukagirským jazykům je i jazyk Čuvanců. Čuvanci (rusky Чуванцы, angl. Chuvan) z Čukotky jsou jedním z mnoha jukagirských kmenů které obývaly Sibiř. Jukagirové jsou mongoloidní rasy. Mnoho z nich se asimilovalo s Rusy a Jakuty.", "tgt_summary": "The Yukaghir, or Yukagir ( (\"odul, detkil\"), ) are a people in the Russian Far East, living in the basin of the Kolyma River.", "id": 230579} {"src_title": "Prvosenka jarní", "tgt_title": "Primula veris", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pojmenování prvosenka pochází z 19. století z polštiny (\"pierwosnka\"). Pojmenování bylina svatého Petra je už známo z 16. století (latinsky \"clavis sancti Petri\" či německy \"Peterschlüssel\").", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Prvosenka jarní dosahuje velikosti 20 cm (někdy až 25 cm). Z uzlovitého 1–5 cm dlouhého oddenku vyrůstají měkké a svraskalé 5–15 cm dlouhé listy uspořádané v přízemní růžici. Vonné žluté květy vyrůstají uskupeny do jednostranného okolíku. Prvosenka jarní je hmyzosnubná. Někdy se rozmnožuje vegetativně, ale většinou se rozmnožuje generativně, semenem. Plodem je tobolka se semeny. V zimě prvosenka jarní prochází stádiem dormance, kdy listy usychají. Semena musí být chladem narušena (stratifikována), jinak by nedošlo ke klíčení. Proto většina semen klíčí až na jaře, v dubnu až květnu. Délka života je závislá na podmínkách prostředí, ve kterém prvosenka žije, ale je schopna se průměrně dožít více než padesáti let. Jako všichni zástupci sekce \"Primula\" je prvosenka jarní diploidní (2n) s počtem somatických chromozómů 22. Prvosenka jarní ztrácí přes zimu staré listy. Nové listy vyrůstají na konci zimy (únor až březen). Zvětšují se ve vegetačním období a dosáhnou vrcholné velikosti v létě. Ve zvláště suchých a horkých podmínkách stárne značné množství listů již na konci vegetačního období (srpen až říjen), ale zbytek listů zůstává, dokud se nevyvinou nové listy na konci zimy. Základy květů se většinou objeví na podzim předchozího roku, ale květní pupeny na stopkách se stanou viditelné až na konci března a začátku dubna. Prvosenka jarní kvete ze začátku dubna do poloviny května. Kvetení vrcholí na konci dubna. Počet kvetoucích rostlin v populaci se může silně lišit během let a podle místa. Semena zrají 8–10 týdnů po oplodnění a semena jsou roznášena do okolí od poloviny července do září.", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní orgány.", "content": "Vegetativními orgány prvosenky jarní jsou oddenek pokrytý kořenovým vlášením a listy, které z něj v klimaticky příznivé době vyrůstají v podobě listové růžice. Oddenky jsou nepravidelně pokroucené, dlouhé 1–5 cm, široké 2–5 mm, sivě hnědé. Kořeny jsou maximálně 1 mm tlusté a několik centimetrů dlouhé, světle žluté až běložluté. Na povrchu oddenků se nachází obnovovací pupeny, které jsou schovány těsně pod povrchem půdy. Kořenový krček je v podzemní části pokryt více či méně masitými šupinami, což jsou pozůstatky uschlých listů. Mikroskopicky na příčném řezu oddenku je vidět pod charakteristickým endodermem v kruzích uspořádané cévní svazky. Kořeny obsahují zrna škrobu, jejichž velikost kolísá okolo 4–10 μm. Na kořenech prvosenky jarní byla nalezena arbuskulární mykorhiza. Listy jsou tvořeny křídlatým řapíkem rozšiřujícím se v pochvu a vejčitou podvinutou čepelí s chloupky. Listy jsou měkké, svraskalé 5–15 cm dlouhé (i s řapíky) a 2–6 cm široké v době kvetení, nejširší bývají v době plození. Listy jsou uspořádané v přízemní růžici. Čepel je vejčitá až vejčitě podlouhlá, k bázi pozvolna nebo náhle zúžená (zřídka slabě srdčitá), nepravidelně zoubkovaná, až téměř celokrajná. Čepel je na vrchní straně pýřitá až olysalá s výraznou vystouplou žilnatinou. Řapík je kratší než čepel, je křídlatý. Na konci se řapík rozšiřuje v pochvu.", "section_level": 2}, {"title": "Generativní orgány.", "content": "Generativními orgány jsou u prvosenky květy, které vyrůstají na dlouhých stvolech obnovovacích pupenů oddenků a následně plody v podobě tobolek se semeny. Prvosenka jarní kvete v dubnu až květnu. Jemně žláznatý a pýřitý stvol je 4–25 cm dlouhý, chlupatý. V květenství, kterým je jednostranný převislý okolík, se nachází 1 až 30 květů nebo květních pupenů. Počet květů během kvetení je flexibilní, počet plodů se už nemění. Listeny jsou čárkovitě kopinaté, bleděžluté, při bázi jsou bez hrbolku, obvykle jsou 3–6 mm dlouhé. Stopky květní jsou 4–18 mm dlouhé. Květ má pět tyčinek stejně dlouhých jako kalich, často se ale objevuje tzv. různočnělečnost − \"heterostylie\", kdy je délka nitek výrazně zredukovaná. Prašníky jsou asi 2 mm dlouhé. Pestík má svrchní kulovitý semeník a rovnou čnělku s paličkovitou bliznou. Na rozdíl od prvosenky vyšší květy charakteristicky voní. Kalich je zvonkovitý, nálevkovitý, široce trubkovitý nebo baňkovitý, hranatý, od ko­runní trubky odstávající. Je dlouhý 12–25 mm má bleděžlutou nebo bledězelenou barvu. Je vroubkovaný a chlupatý, nejvíce podél úžlabí vroubků. Cípy květů jsou trojúhelníkovité, špiča­té, dosahující 1/5 až 1/3 délky kalicha. Délka korunní trub­ky je větší nebo menší než délka kalicha. Lem miskovitého tvaru, je 5–6 mm široký, sytě žlutý. Cípy lemu jsou obsrdčité, při bázi mají oranžovou skvrnu. Prvosenka jarní je obligátně cizosprašná, opylení zcela závisí na hmyzích opylovačích (entomogamie), jako jsou různí čmeláci (rod \"Bombus\") a jiní blanokřídlí, ale i motýli (žluťásek rodu \"Gonepteryx\" či např. kukléřky rodu \"Cucullia\"). U přirozených variant prvosenky jarní kolísá poměr opylených květů, ze kterých se úspěšně vyvinuly plody okolo 61 %. Plodem je tobolka se semeny. Tobolka je vejcovitá, 6–10 mm dlouhá, kratší než vytrvalý kalich, jímž je zakryta. Počet plodů na rostlině kolísá kolem devatenácti (někdy jich ale může být až 108). Vejčitá, krychlovitá nebo téměř kulatá semena jsou tma­vohnědá, nelepkavá, jemně bradavčitá nebo uzlovitá. Semena, dosahují délky 1–2 mm, jsou bez masíčka. Průměrné množství semen v plodech je 30 (někdy jich však může být až 61). Počet semen v plodech a poměr hmoty semen je negativně souvztažný. Díky tomu, že váží pouze 0,69–1,24 mg, se mohou rozptýlit do okolí mechanismem kadidelnice. Ačkoli semena prvosenky jarní mohou v přirozených podmínkách klíčit brzy potom, co byla vyseta, většina semen přezimuje a naklíčí na jaře (od konce dubna do poloviny května). Většina semen získaných z místních rostlin, při výzkumu v Polsku, se zdála být životaschopná, jelikož měla průměrnou klíčivost 88 %, rychlost klíčení semen byla ale překvapivě různorodá. Nízká klíčivost je obvyklá kvůli období klidu a čerstvá semena prvosenky jsou spící v době výsevu (přeléhavá) a potřebují stratifikaci chladem k tomu, aby bylo aktivováno klíčení. Protože semena obsahují vodorozpustné obaly, období klidu u semen prvosenky jarní není omezeno při zrání v suchu. K tomu, aby bylo stimulováno klíčení, semena vyžadují světlo a preferují malý rozsah teplot (optimum 16,1 °C). Semena prvosenky jarní vystavená dostatečně dlouho vlhkosti a teplotě 16,1 °C tedy pravděpodobně začnou klíčit. Ale semena prvosenky jarní vystavená vyšším teplotám a přechovávaná v suchých podmínkách pravděpodobně znovu vstoupí do období klidu. Velká část semen prvosenky jarní se s ohledem na podmínky klíčení může hromadit v půdě. To potvrzují nálezy velkého množství životaschopných semen prvosenky jarní v zásobě semen v půdě. Semena po 16 měsíců uložená v zemi zůstala životaschopná a podržela si 85 % klíčivost. Ošetření semen prvosenky gibereliny významně zvýší úspěšnost klíčení.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Nejčastěji uváděná synonyma k prvosence jarní (\"Primula veris\" L., ) jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Variabilita.", "content": "Prvosenka jarní vykazuje vysokou variabilitu ve tvaru a chlupatosti listů i ve velikosti a tvaru kalichu. V termofytiku výrazně převládají prvosenky jarní s větší délkou kalichů (16–25 mm). Mimo termofytikum přesahují i do teplejších poloh mezofytika. Listy jsou (zvláště v Panonském termofytiku) často hustěji chlupaté a někdy až plstnaté (var. \"hardeggensis\" ), tendence k olysávání je u této dlouhokališné variety po­měrně slabá. Ale i v nejteplejších územích (například na jižní Moravě či v Českém středohoří) se vyskytují prvosenky jarní skoro úplně lysé dohromady s plstnatými. Prvosenky jarní s krátkými kalichy (12–17 mm) s listy naspodu chlupatými až olysalými se častěji vyskytují v mezofytiku, kde někdy tvoří čisté populace. Dlouhokališný i krátkokališný typ je spojen plynulý­mi přechody. Díky silnému prolínání je u mnoha rostlin možné jen určení do druhu. Na několika lokalitách v Polabí jsou v populacích prvosenky jarní šedavé poměrně hojně zastoupeny rostliny s baňkovitým, 16–19 mm dlouhým kalichem a korunní trubkou nápadně vyniklou (var. \"velenovskyi\" ), které se jinde vyskytují jen vzácně. Vzhledem k široké ekologické amplitudě je pravděpodobné, že v rámci druhu dochází k ekotypickému rozrůzňování druhu, zatím však chybí experimentální důkaz. Prvosenka jarní je druh variabilní, proto se rozděluje do více poddruhů. Nominátní poddruh prvosenka jarní pravá (\"Primula veris\" subsp. \"veris\") se vyskytuje ve většině areálu druhu, na jihu po Alpy., v ČR od nížin do podhůří. V teplejších oblastech střední Evropy i ČR je častější prvosenka jarní šedavá (\"Primula veris\" subsp. \"canescens\"), na západ se vyskytuje až po jih Francie a sever Španělska.. Prvosenka jarní libovonná (\"Primula veris\" subsp.\" columnae\") roste hlavně v jižní Evropě Prvosenka jarní velkokališná (\"Primula veris\" subsp. \"macrocalyx\") roste ve východní části areálu druhu, v Rusku, v Turecku a v severním Íránu. V přírodě jsou známy i kříženci prvosenky jarní s jinými druhy. Je to prvosenka prostřední (\"Primula × media\", p. jarní × p. vyšší), \"Primula × polyantha\" (p. jarní × p. bezlodyžná) a \"Primula × murbeckii\" (p. jarní × p. vyšší × p. bezlodyžná). Ušlechtilé kultivary prvosenky jarní (\"Primula veris\") jsou v oběhu pod jménem \"Primula anglica\", jsou to rostliny s květy většinou červe­ných barev a často smíšené s červenými hybridy prvosenky vyšší (\"Primula elatior\"). Exem­pláře s obrovskými květy, které se i u nás někdy ve školkách pěstují, patří také do skupiny \"Primula anglica\". Snad se tu projevuje heterózní efekt, protože velikost květů se nedá v dalších generacích udržet. Ve střední Evropě je asi nejpodobnějším druhem, se kterým se prvosenka jarní někdy zaměňuje, prvosenka vyšší (\"Primula elatior\"). Stejně jako pro prvosenku jarní se pro ni často užívá lidový název petrklíč. Liší se hlavně bledě žlutými slabě vonnými květy a ke koruně přitisklými, nikoliv odstálými a nafouklými, kalichy. Jsou zde i ekologické odlišnosti, je výrazně vlhkomilnější a je typickým druhem i luhů, kde prvosenka jarní většinou chybí. Podobné květy má i prvosenka bezlodyžná (\"Primula vulgaris\"), jinak se však pozná snadno, protože nemá lodyhu a květy vyrůstají na tenkých stopkách přímo ze středu růžice listů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a výskyt.", "content": "V ČR se vyskytuje roztroušeně od nížin po podhorské oblasti (max. asi 800 m n. m.), celkově roste v téměř celé Evropě vyjma Středozemí a nejsevernějších oblastí. Areál výskytu zasahuje ale i do Švédska částečně i Norska, do Anglie, Irska, severního Španělska a části Itálie. Lze ji najít i na Balkánském poloostrově. Na východě areál rozšíření prvosenky jarní zasahuje hluboko do Ruska, pokračuje přes Turecko po severní Írán. Druhotně se rozšířila i v Severní Americe, hlavně na severovýchodě. Prvosenka jarní ve střední Evropě nejčastěji roste v některých typech dubohabřin a teplomilných doubrav a na jejich okrajích. Zřídka roste i v květnatých bučinách, vápnomilných bučinách a v některých typech suťových lesů. Nalézt prvosenku jarní je možné i v semixerotermních travinobylinných společenstvech (sušší druhově bohaté louky a pastviny). Na Britských ostrovech někdy roste i na stabilizovaných (nepřesýpavých) dunách. Prvosenka jarní se většinou vyhýbá luhům, proto v oblastech s převažujícími lužními lesy je vzácná. Příkladem je oblast dolního toku Moravy a Dyje, kde někdy roste na suchých hlínou pokrytých písčitých vyvýšeninách (tzv. hrúdech).", "section_level": 1}, {"title": "Fytocenologie.", "content": "Prvosenka jarní často roste v tzv. panonských dubohabřinách asociace \"Primulo veris-Carpinetum\", což jsou teplomilnější typy dubohabřin, které v ČR najdeme na jižní Moravě. Ale může růst i v teplomilnějších typech hercynských dubohabřin, někdy označovaných jako subasociace \"Melampyro nemorosi-Carpinetum primuletosum veris\", které jsou časté i v teplejších částech Čech a analogicky ji najdeme i v teplomilnějších variantách karpatských dubohabřin as. \"Carici pilosae-Carpinetum\". Prvosenka jarní se běžně vyskytuje i v bazifilních teplomilných doubravách. Jsou to lesy s dominací dubu šipáku a dubu zimního rostoucí hlavně na bazických substrátech teplých oblastí (nejvíce vápenec a čedič). V Čechách to je asociace \"Lathyro versicoloris-Kvercetum pubescentis\", na Moravě \"Pruno mahaleb-Kvercetum pubescentis\", o něco mezofilnější typy řazené do as. \"Euphorbio-Kvercetum\" (syn.: \"Corno-Kvercetum\") najdeme v obou územích. Může růst i v jiných typech teplomilných doubrav, například tzv. mochnových doubravách as. \"Melico pictae-Kvercetum roboris\" (syn. \"Potentillo albae-Kvercetum\"). Prvosenka jarní je typická i pro suťové lesy subasociace \"Aceri-Carpinetum aconitetosum vulpariae\", které se vyskytují převážně na karbonátových horni­nách (vápenec, mramor aj.), v ČR hlavně v Moravském a Českém krasu. Roste také v borech svazu \"Cytiso ruthenici-Pinion sylvestris\". Jsou to lesostepní bory (někdy i s příměsí dubu nebo břízy) rostoucí na opukách a vápenitých pískovcích, v ČR hlavně v okolí tzv. bílých strání ve středních až severních Čechách. Prvosenka jarní je častá i v některých typech suchých trávníků. Jsou to například tzv. pěchavové trávníky sv. \"Diantho lumnitzeri-Seslerion\", což jsou zapojené trávníky s dominancí pěchavy vápnomilné (\"Sesleria caerulea\") v skalnatých oblastech pahorkatin (hlavně na vápencích), po obvodě vyšších hor (např. Alpy, Karpaty). Běžná je také v tzv. širokolistých suchých trávnících sv. \"Bromion erecti\". Jsou to louky, kde se jako dominanta často uplatňuje sveřep vzpřímený (\"Bromus erectus\") nebo válečka prapořitá (\"Brachypodium pinnatum\"). V asociaci \"Brachypodio pinnati-Molinietum arundinaceae\" ze sv. \"Bromion erecti\" je vedena dokonce jako diagnostický druh. Tento typ suchých luk se v ČR vyskytuje v Bílých Karpatech. Může se růst i v dalších typech trávníků, jako jsou sušší varianty mezofilních luk sv. \"Arrhenatherion elatioris\", pastvin sv. \"Cynosurion cristati\" nebo lesních lemů sv. \"Trifolion medii\".", "section_level": 2}, {"title": "Optimální podmínky.", "content": "Prvosenka jarní je typický druh dobře prosvětlených míst, ale může také přežít pod částečným stínem i když vykazuje sníženou životaschopnost. Výsledky experimentálních měření produkce, nebo absorpce oxidu uhličitého se měnily u prvosenky jarní, prvosenky bezlodyžné a prvosenky vyšší v průběhu postupně se zvyšujícího zastínění. Testy ukázaly, že prvosenka jarní byla nejméně, a prvosenka bezlodyžná nejvíce snášenlivá vůči zastínění. Prvosenka jarní většinou chybí na pastvinách s vysokou hladinou spodní vody. Testy ukázaly, že přírůstek sušiny u prvosenky jarní se významně snižuje při experimentálně zvýšené hladině spodní vody už po třech měsících růstu rostliny. Kořeny rostlin nejsou schopné pronikat do anoxických vrstev. Kořeny prvosenky jarní v lokalitách se zvýšenou hladinou spodní vody jsou díky tomu kratší a prorůstají jen horními půdními vrstvami s dostatkem kyslíku, což je charakteristické pro druhy nesnášenlivé k dlouhodobému zamokření. Ve srovnání s prvosenkou vyšší a prvosenkou bezlodyžnou je prvosenka jarní většinou více tolerantní k suchu. Ačkoli O. Inghe a C. O. Tamm (1988) často pozorovali dočasné chřadnutí listů prvosenky jarní během suchého léta v jižním Švédsku, nezjistili významný dopad na pravděpodobnost přežití takových jedinců. Při výjimečně suchých a horkých podmínkách během kvetení, dochází k významnému zmenšení množství a velikosti semen. Roste na kyprých eutrofních až mezotrofních, půdách s neutrální až mírně kyselou reakcí. Kyselé půdy nesnáší. Snese půdy s vyšším obsahem vápníku. Dokáže osídlit i půdy dosti těžké, ale optimum jejího rozšíření je na půdách relativně kyprých (proto hojně i na vrcholových sutích) a minerálně dosti bohatých. S oblibou se ve větším množství objevuje na mladých vyvřelinách (čedič, andezit apod.) a na vápenci. Prvosenka jarní je druh charakteristický pro půdy chudé na živiny. Uměle zvýšené hodnoty dusíku mají za následek klesání velikosti populace, což je hlavně výsledek sníženého počtu kvetoucích rostlin a tedy produkce semen. Dlouhodobé projekce také ukázaly, že porosty, které byly vystaveny nejvyšším hodnotám dusíku v půdě (9 g (N) m rok) zanikly během 30 let (běžný jednoletý populační pokles z 18,2 % a 15,5 % a běžný čas zániku od 13,7 a 24,4 léta při kosení a pastvě), zatímco porosty bez přihnojování měly běžný přírůstek jedinců. Pokud jsou podmínky pro růst příznivé, populace prvosenky jarní může mít velké a viditelné jedince s vysokou hustotou porostu. Ačkoli prvosenka jarní není nikdy dominantní rostlinou v porostu, dosahuje hustoty mezi 10 a 34 jedinci na m, zatímco při výsevu mohou dosáhnout hustoty až do 100–200 jedinců na m. Kvůli omezené možnosti rozptylování semen v závislosti na způsobu jejich šíření, se mladé rostliny většinou spíše vyskytují seskupené kolem dospělých rostlin. Příležitostně, mohou shluky prvosenek jarních vzniknout následkem vegetativního rozmnožování, ačkoli je to málo časté. Prvosenka jarní tvoří často větší, pestře žlutě zbarvené porosty. Vyskytuje se většinou pospolitě, přirozené obnově dřevin však nezbraňuje.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V České republice rostou pouze dva poddruhy prvosenky jarní, a to prvosenka jarní šedavá, která je podle českého Červeného seznamu zařazena mezi ohrožené (\"C3\", což odpovídá v mezinárodním Červeném seznamu IUCN kategorii \"VU\") a prvosenka jarní pravá, která je podle českého Červeného seznamu zařazena mezi vzácnější taxony vyžadující pozornost, ale méně ohrožené (\"C4a\", což odpovídá v mezinárodním Červeném seznamu IUCN kategorii \"NT\"). V mnoha oblastech původního výskytu v Evropě populace prvosenky jarní klesají hlavně následkem změněného využití půdy, pokračujícím zvýšením obsahu živin v půdě (hlavně dusíku) pronikajících z okolní krajiny. Například ve Velké Británii utrpěla populace prvosenky jarní dramatický pokles v letech 1930 a 1980. Pokles výskytu prvosenky jarní v Evropě byl způsoben zejména nárůstem zemědělské výroby, používáním herbicidů, eutrofizací stálých luk, a orbou travních porostů. Velmi důležitým důvodem úbytku prvosenek jarních je způsob lesního hospodaření. Dubohabřiny jsou káceny, na jejich místě jsou vysazovány kultury jehličnanů. Tam, kde jsou dubohabřiny ponechány, jsou prosvětlovány probírkou, což přirozeně vede k posílení rozvoje keřového patra a díky tomu je bylinné patro, kde prvosenka roste, zarostlé křovinami. Vzhledem k tomu, že je prvosenka jarní světlomilná, tedy ubývá i v takto udržovaných přirozených stanovištích s vlivem člověka. Protože mnoho míst výskytu prvosenky jarní je omezené na malé lokality, rostliny jsou následkem toho vysoce citlivé na jevy, jako je příliv živin z okolí ať už vlivem zemědělského a lesnického hospodaření, nebo nakládání s odpady. Relativně intenzivní pastevectví, vytváří prostor pro ujmutí semenáčků a růst rostlin. Pastva umožňuje efektivní produkci semen a optimální strategii udržení populace prvosenky jarní v dlouhodobém horizontu. Pro populace prvosenky jarní je důležité přiměřené hospodaření. Vhodné je kosení luk a pastva. Tyto zemědělské úpravy brání sukcesi do lesa a hustých křovin. Pastva vytváří také mozaikovitou krajinu s trávníky a řídkými křovinami. Při ponechání krajiny s trávníky a řídkými křovinami ladem dochází k zarůstání luk expanzívními druhy a postupné sukcesi ke stinnému lesu, což je pro prvosenku jarní nepříznivé prostředí. Počet prvosenek jarních a rozkvetlých květů se významně snížil po ustoupení od tradičního pastevectví a kosení luk a následkem technologií v lesnictví. Rostoucí stín také redukuje semenné zrání, mající za následek významně nižší semenné produkční dávky ve srovnání s necloněnými jedinci. Sukcese lesa má za následek snížený přírůstek jedinců, hlavně kvůli sníženému pohlavnímu rozmnožování a stárnutí populace. Nicméně jedinci prvosenky jarní nalezení na okrajích lesa a v relativně prosvětlených lesích nebo v lesích s řídkými křovinami mohou kvést hojně a reprodukovat se úspěšně. V mnoha oblastech ve Velké Británii, byly vysévány prvosenky jarní u krajnic cest. Semena prvosenky jarní jsou také přidávána do směsi osiv s divokými květinami. Díky tomu se velikost populace prvosenky jarní ve Velké Británii zvětšila. Populace prvosenek jarních se také vrátily do oblastí, kde ji pastva výrazně snižovala. Řada hřbitovů ve Velké Británii, které jsou udržovány v přírodním stylu, vhodném pro přežití a rozvoj přirozených společenstev rostlin a živočichů, pomáhá přežít i této oblíbené jarní květině.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Na prvosence jarní se občas vyskytují různé choroby způsobené houbami či jim podobnými organizmy. Příkladem je plíseň šedá (\"Botrytis cinerea\"), způsobující botrytidu. Napadá různé části rostlin zejména při převlhčení a hustém zápoji. Skvrny na listech způsobují např. houby větevnatky \"Ramularia primulae\" a \"Ramularia interstitialis\", listy napadá i \"Cercosporella primulae\". Celou rostlinu napadá oomyceta \"Peronospora oerteliana\", semeníky pak sněť \"Urocystis primulae\". Hnědnutí kořenů a následný úhyn rostlin způsobuje houba \"Thielavia vasicola\". Řidčeji se na spodní straně čepelí objevují rzi \"Uromyces primulae\" a rez primulková (\"Puccinia primulae\"). Na provosence jarní parazitují i mnozí živočichové. V kořenech žijí háďátka (\"Aphelenchus olesistus\" a rod \"Heterodora\"). Části prvosenky jarní jsou požírány či poškozovány více druhy hmyzu (popřípadě jejich larvami) a měkkýšů. Semena např. konzumuje larva mola \"Amblyptilia punctidactyla\". Na prvosenkách žijí i třásněnky (Thysanoptera) a housenky některých píďalkovitých. Molice (Aleyrodidae) někdy sají na spodní straně listů, housenky můry osenní (\"Agrotis segetum\") příležitostně požírají listy a později i kořínky. Prvosenka jarní je živnou rostlinou housenek ohroženého motýla pestrobarvce petrklíčového (\"Hamearis lucina\"). Na prvosence jarní parazitují i mnohé mšice, jednak kořenové jako \"Pemphigus auriculae\", \"Pemphigus psoudoauriculae\", tak i listové, které způsobují i sekundární nákazy virovými a bakteriálními chorobami. Na rubu listů saje pidikřísek skleníkový (\"Erythroneura bellidiformis\" ), larvy much \"Chromatomyia primulae\" vyhlodávají v listech dlouhé tunely, kořínky požírají larvy lakonosce rýhovaného (\"Otiorrhynchus sulcatus\" ). Zvláště u mladších semenáčků a někdy i u starších rostlin prvosenky se objevuje chloróza (žloutenka čili blednička). Je to choroba způsobená fyziologickými problémy jako přelití, nedostatek živin, obzvláště železa (v rostlině přístupné formě) aj. V krajních případech jsou nejmladší listy na rostlině téměř bílé.. Různé žloutnutí a špatný růst rostlin způsobuje i sucho, znečištěný vzduch aj.", "section_level": 1}, {"title": "Obsažené látky.", "content": "Léčivý efekt a další využití rostliny je podmíněno přítomností rostlinných metabolitů, jejichž obsah v kořenech, listech či květu může být rozdílný. Zastoupení látek rovněž závisí na ročním období nebo varietě. Mezi látky obsažené v kořenech patří saponiny, jichž je asi 5 až 10 % (některé zdroje uvádějí maximální hodnotu 14,9 %). Udává se obsah až 29,5 mg triterpenických saponinů na gram sušiny (vysušené hmoty) kořene, hlavně kyselinu primulové A a B. Dále jsou v kořenech glykosidy (primverin a primulaverin), silice (0,25 %), pyrokatechinové taniny, škrob, cukr a volemit. Podle výsledků měření, provedených na 90 jedincích ze tří různých stanovišť, existuje mezi jedinci a stanovišti značná kolísavost účinku drogy, z čehož vyplývá požadavek biologické titrace terapeuticky používané drogy. Z variability účinku se usuzuje, že průměrná účinnost kořenů u tohoto druhu je mezi 110 až 210 h. j. (hemolytickými jednotkami). Čerstvá kořenová droga je bez zápachu, místo silice obsahuje glykosidy primverin a primulaverin. Sušením a skladováním drogy se enzymem primverosidázou glykosid primverin a primulaverin štěpí. Hemolytické zkoušky ukazují, že kořen prvosenky jarní obsahuje více saponinů než prvosenka vyšší, přičemž samotné kořeny jsou na saponiny bohatší než oddenek. Podle Brody je prvosenka jarní (\"Primula veris\") z farmaceutického hlediska cennější než prvosenka vyšší (\"Primula elatior\"). O tom, zda je cennější i terapeuticky, však mohou rozhodnout pouze srovnávací klinické zkoušky. Mezi látky obsažené v květech patří rovněž saponiny (asi 2 %), dále malé množství silice (více méně stej­ného složení jako silice kořene), opět glykosidy primverin a primulaverin, flavonoidy a flavony (3,4,5-trimethoxyflavon, kvercetin a jeho odvozeniny, kaempferol, a 3-limocitrin glykosid, rutin), karoten, enzym primverosidázu a vitamín C. Saponiny jsou podle Koflera a Steidla přítomny jen v kalichu a květní stopce. Proto považují květní drogu bez kalichu (jen z květních korun) za terapeuticky bezcennou. Obsah saponinů v rostlině je značně variabilní. Kořeny vykazují během roku 2 maxima, a to první před květem nebo v době květu, druhé na podzim, resp. počátkem zimy. Listy nevykazují tak zjevnou zákonitost, ale kolísání probíhá více méně stejně jako u kořenů. Dafert a Mauber při výzkumu vlivu hnojení zjistili, že hnojení nijak zvlášť neovlivňuje obsah saponinů a ke stejným závě­rům došel Jaretzky a Seyffarth. Podobné kolísání vykazují i jiné obsahové látky, například rutin. Denním rytmem rostliny a vlivy na obsahové látky se zabýval Richter, který praví, že obecně se světelnou intenzitou hemolytický index stoupá.", "section_level": 1}, {"title": "Využití a pěstování.", "content": "Ve středověku se v zahradách prvosenka jarní, nazývaná tehdy klíče Panny Marie, pěstovala pro květy a listy, které byly pojídány v salátech. Z květů se vyrábělo prvosenkové víno, medovina a ocet. Květy se jedly také samotné, pocukrované. Čaj z prvosenky jarní je mírné sedativum a byl využíván proti bolestem hlavy, nespavosti a neurotickým problémům. Lidé věřili, že dokáže vyléčit obrnu. Výtažek z prvosenky jarní byl používán v kosmetických přípravcích, jako prostředek, který měl odstraňovat vrásky. Prvosenka má také symbolický význam. Je typická pro Velikonoce: motiv prvosenky zdobí mnoho předmětů spojených se svátky jara, například velikonoční pohlednice a přání a vily se z ní také věnce a máje. V květomluvě může znamenat například \"„Kdo je pánem tvého srdce?“\" nebo \"„chtěl bych vědět, jestli jsem jediný“\" Prvosenka je podle severské mytologie zasvěcena bohyni lásky Freye a může prý být použita, aby návštěvníka vedla k jejímu sálu, Sessrúmniru. Je také symbolem čtyř hrabství v Anglii, a sice Essexu, Northamptonshire, Surrey a Worcestershire. Podle slovanských pověstí představuje prvosenka klíč, kterým svatý Petr otevírá jaro (petrklíč). Svatý Petr je nástupcem pohanského Peruna a klíč symbolem blesku. Podle slovanských i německých pověstí petrklíč otevírá cestu ke skrytým pokladům a zlatu. V Německu bylo děvče, které o Velikonocích nalezlo petrklíč, považováno za nevěstu (\"heiratsschlüssel\"). Do oficiálního lékařství uváděl prvosenky po první světové válce svými pracemi Wasicky a Joachimowitz. V lékařství se používá celý květ s kalichem nebo jen květní koruny (\"Flos primulae\") a oddenek s kořeny (\"Radix primulae\"), zřídka se užívá i list (\"Folium primulae\"). Droga z prvosenky jarní nahrazovala americkou drogu \"Radix senegae\" rostliny vítod senega (\"Polygala senega\"), která je v účincích rovnocenná. Místo \"P. veris\" lze užít prvosenku vyšší (\"Primula elatior\" ). Květ se sbírá v dubnu a květnu, kdežto odde­nek na jaře (duben) před začátkem vegetace nebo až na podzim, zejména v říjnu. Prvosenka je chráněná bylina, proto není sběr těchto léčivek ve volné přírodě povolen, je možný pouze z rostlin pěstovaných na zahrádkách. Obě rostlinné části se suší ve stínu. Sušení musí probíhat velmi rychle. Umělá teplota při sušení nesmí pře­kročit 40 °C. Musí se dbát na rychlé odvádění vlhkého vzduchu. Správně sušená květní droga má zachovánu barvu čerstvých květů. Poměr ztráty na váze při sušení květů je asi 7:1 (u čistých korun). Květní droga má slabě medový pach a nasládlou chuť. Při nesprávném sušení mění droga barvu, zelená a hnědne, přičemž ztrácí na účinnosti. Oddenek má anýzovou vůni a odporně škrablavou chuť. Před sušením je nutno oddenky důkladně proprat v tekoucí vodě a zbavit je nadzem­ních částí rostliny. Čerstvé kořeny jsou bez zápachu. Teprve při skladování nabývají anýzové vůně. Podle Endrise Korbeláře obsah saponinů dosahuje v rostlině, respektive v kořenech, maxima dvakrát: jednou v době květu a podruhé na podzim. Při dlouhodobém skladování procento saponinů klesá. Části rostlin lze využít jako expektorancia (k přípravě prsních čajů i k průmyslové výrobě léčiv) a sekretolytika v odvaru (10 g květů nebo 1 polévková lžíce řezaných kořenů na 2 šálky vody, jednou denně) při onemocnění a zánětech horních cest dýchacích, rozedmě plicní a při akutní a chronické bronchitidě. Někdy je extrakt z prvosenky používán i jako antirevmatikum. Drogy z prvosenky jsou používány také při bolestech kloubů a hlavy, k posílení srdeční činnosti a při onemocnění močového měchýře, močových kamenech. Podle jiných zdrojů mohou působit extrakty z prvosenky také proti epilepsii a křečím. Drogu, přípravky z drog a izolované látky z prvosenky obsahují léčiva Solutan, Tussilen a Species pectorales Planta. Doporučená denní dávka je asi 3 až 6 g sušeného květu. Droga může způsobit podráždění zažívacího traktu a vyšší dávky mohou mít vliv na krevní tlak. Ve vyšších koncentracích může rovněž způsobit dávení a průjmy. Prvosenka může způsobovat alergickou odezvu u zvlášť citlivých jedinců. Nedoporučuje se používat v těhotenství a době kojení. Prvosenka jarní by se neměla používat dlouhodobě. Pro zahrady nemá původní druh jako trvalka velký význam. Hodí se k chatám v přírodě, oblíbenější jsou barevné odrůdy, které většinou mají teplé medové a červené odstíny. Hodí se ale k pěstování na hřbitovech, v záhonech ale i v nádobách. K pěstování se dobře hodí louky, protože se květy sbírají ještě před senosečí. Vyžaduje polostinné až stinné polohy. Semena se vysévají na podzim. Výhodnější než výsev přímo na pozemek je předpěstování rostlin v pařeništi. Při poruše klíčivosti se doporučuje máčet semena, ve vodě po 2−5 dnů. HTS je 1g (1 g semen = 1000−1320 kusů). Vegetativně lze množit prvosenku jarní dělením oddenků. Výsev je doporučován v dubnu až červnu ve skleníku při teplotě 18 °C. Výsadba je nejvhodnější v srpnu až září. Rostliny mají být sázeny ve vzdálenosti 20 cm od sebe. Prvosenka jarní se tradičně používá v džemech, čajových směsích, sirupech, salátech, víně a v nálevech pro kyselé okurky. Někdy se používá i do jarních vlasových koupelí (viz ). Oddenky prvosenky jarní se dříve využívaly pro kýchací prášek. Ve Švýcarsku a Rakousku se vývarem barvila také velikonoční vajíčka. Jako řezaná rostlina se prvosenka využívá pro aranžování", "section_level": 1}], "src_summary": "Prvosenka jarní (\"Primula veris\", lidově též petrklíč, bukvice bílá, bylina sv. Petra atd) je drobnější vytrvalá bylina z čeledi prvosenkovité (\"Primulaceae\"). Rostlina dosahuje i s květem výšky 20–25 cm. Z podzemního oddenku vyrůstají měkké a svraskalé listy uspořádané v přízemní růžici. Vonné žluté květy vyrůstají na jednostranném okolíku. Může se rozmnožovat vegetativně rozdělením oddenku, ale většinou se rozmnožuje pohlavně, tvorbou semen. Plodem je tobolka. Prvosenka jarní se může dožít více než padesáti let. Vyskytuje se zvláště v Evropě a Asii, především v teplejších polohách nížin a pahorkatin, zejména ve světlých listnatých lesích, hájích, prosluněných stráních a v křovinách, většinou na vápencových podkladech. Dokáže však přežít i chladné podnebí, například v severním Skotsku. Český Červený seznam ji zařazuje do kategorie C3 (vzácnější až ohrožený druh). Pokles populace prvosenky jarní byl způsoben nárůstem zemědělské výroby, holosečnou těžbou a výsadbou kultur jehličnanů, používáním herbicidů, hnojením (hlavně dusíkatými hnojivy), eutrofizací stálých luk a orbou travních porostů. Prvosenka jarní se tradičně používá pro přípravu čajů, nálevů nebo v lidovém léčitelství. Látky v ní obsažené (glykosidy a saponiny) působí jako expektorans při onemocnění horních a dolních cest dýchacích. Co se týče škůdců prvosenky, listy a květy prvosenky jarní jsou často poškozovány měkkýši a mnoha druhy hmyzu. Při přílišné vlhkosti a hustém zápoji prvosenku jarní napadají plísně a houbové choroby.", "tgt_summary": "A monstrance, also known as an ostensorium (or an ostensory), is the vessel used in Roman Catholic, Old Catholic, High Church Lutheran and Anglican churches for the more convenient exhibition of some object of piety, such as the consecrated Eucharistic host during Eucharistic adoration or Benediction of the Blessed Sacrament. It is also used as reliquary for the public display of relics of some saints. The word \"monstrance\" comes from the Latin word \"monstrare\", while the word \"ostensorium\" came from the Latin word \"ostendere\". Both terms, meaning \"to show\", are used for vessels intended for the exposition of the Blessed Sacrament, but \"ostensorium\" has only this meaning.", "id": 2120408} {"src_title": "Martin Waldseemüller", "tgt_title": "Martin Waldseemüller", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Waldseemüller se narodil ve Freiburgu v Wolfenweiler (jeho matka byla z Radolfzellu) a studoval na univerzitě ve Freiburgu. Dne 25. dubna 1507, v době kdy pracoval v St. Deodatu () ve Vévodství lotrinském (dnes Saint-Dié-des-Vosges, Francie), vydal glóbus a velkou nástěnnou mapu světa (\"Universalis Cosmographia\") složenou ze 12 dřevořezů, která byla vůbec první mapou, která zaznamenávala Nový svět jako „Ameriku“. Glóbus a nástěnná mapa byly doprovozeny knihou \"Cosmographiae Introductio\", úvodem do kosmografie. Kniha obsahuje latinské překlady \"Quattuor Americi Vespuccij navigationes\" (Čtyři cesty Ameriga Vespucciho), což je zřejmě dopis psaný Amerigem Vespuccim. V knize je rovněž popsáno, proč byl použit název Amerika: \"ab Americo Inventore …quasi Americi terram sive Americam\" (od objevitele Ameriga …jako by to byla země Amerigova, proto Amerika). V roce 1513 Waldseemüller znovu přemýšlí o názvu kontinentu, pravděpodobně v důsledku tehdejších pochybností o Vespucciho roli při objevení a pojmenování Ameriky. Ve svém přepracování Ptolemaiova atlasu však již název „Amerika nepoužil“ a namísto toho je kontinent nazván jednoduše \"Terra incognita\" (neznámá země). I přes tuto revizi, již bylo od té doby vydáno 1000 kopií mapy světa a původní název „Amerika“ se ujal. Zatímco Severní Amerika se ještě po nějaký čas v dokumentech označovala jako Indie (\"Indies\"), nakonec došlo i v jejím případě k používání názvu „Amerika.“ Nástěnná mapa byla po dlouhou dobu ztracena, ale v roce 1901 nalezl její kopii Joseph Fischer na hradě Wolfegg v jižním Německu. Jedná se o jedinou známou dochovanou kopii, která byla v květnu 2003 zakoupena Kongresem Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Waldseemüller (v latinizované podobě \"Martinus Ilacomilus\" či \"Hylacomylus\", 1470 – 16. března 1520) byl německý kartograf. Společně s Matthiasem Ringmannem je mu připisováno první známé použití názvu „Amerika“ pro označení Nového světa, a to ve Waldseemüllerově mapě (známá též jako \"Universalis Cosmographia\"), na počest objevitele Ameriga Vespucciho. Podle Richarda Čapka „jeho tvorba způsobila přesun vůdčího postavení kartografie do Německa“.", "tgt_summary": "Martin Waldseemüller (c. 1470 – 16 March 1520) was a German cartographer and humanist scholar. Sometimes known by the Latinized form of his name, Hylacomylus, his work was influential among contemporary cartographers. He and his collaborator, Matthias Ringmann, are credited with the first recorded usage of the word \"America\" to name a portion of the New World in honour of the Italian explorer Amerigo Vespucci. Waldseemüller was also the first to map South America as a continent separate from Asia; the first to produce a printed globe and the first to create a printed wall map of Europe. A set of his maps printed as an appendix to the 1513 edition of Ptolemy's \"Geography\" is considered to be the first example of a modern atlas.", "id": 653430} {"src_title": "Povstání Níká", "tgt_title": "Nika riots", "src_document": [{"title": "Průběh povstání.", "content": "Povstání vyvěralo zejména z osobní rivality některých politických představitelů, kterým jako záminka dobře posloužily i teologické sporné otázky. Tvrdé soupeření a pouliční boje mezi stoupenci původně sportovních klubů „Modrých“ a „Zelených“ se vyostřovaly již celá desetiletí, podbarvené nadto i zmíněným rozdílným náboženským chápáním podstaty Krista. „Modří“ vyznávali ortodoxní dvojí pojetí podstaty Krista, božskou a lidskou, „Zelení“ byli monofyzitisté, kteří naopak tvrdili, že má jedinou, božskou podstatu. Císař Justinián, ačkoliv svým ortodoxním přesvědčením stranil „Modrým“, povolil tvrdý zákrok proti novým krvavým nepokojům obou stran, po kterých zůstali mrtví a těžce zranění, což však paradoxně způsobilo dočasné spojenectví předáků „Modrých“ i „Zelených“ – původně jen proti městským strážím a jejich veliteli Janovi z Kappadokie. Společně požadovali jeho sesazení a potrestání. Když císař jejich žádosti nevyslyšel, bouře den za dnem sílily. Nejprve vzplálo vězení, pak další veřejné budovy. Na stranu vzbouřenců postupně přešly i některé oddíly policie a městských stráží. Jelikož císař v této chvíli nepochopitelně váhal (na dlouhé hodiny se zavíral do své soukromé kaple, kde se modlil o Boží zázrak) jak povstání uklidnit, hořela brzy celá čtvrť a plameny přeskakovaly dále. Na ulicích se nepřehledně vraždilo a domy a paláce, veřejné i soukromé budovy byly rozdivočelou lůzou drancovány a podpalovány. Pátý den, za již zcela nezvladatelného řádění povstalců ve velké části Konstantinopole vyslal císař deputaci biskupů „vyzbrojených“ pouze některými nejsvětějšími ostatky (relikviemi) volat povstalce ke křesťanskému smíru a odpuštění. Biskupové však „dostali“ od povstalců pouze příděl kamení a cihel a ztrácejíce odznaky svého důstojenství prchali do paláce Dafné. Teď teprve císař volal na pomoc stráže které pod Belisariovým vedením zaštítili prchající duchovní, načež organizovaným protiútokem brzy zahnaly rozvášněné vzbouřence na útěk a mnoho jich pobily. Jednota mezi „Modrými“ a „Zelenými“ ostatně již brala díky neshodám při dělení kořisti z rabování města za své a jednotlivé tlupy se krvelačně v hořícím městě pouštěly i do sebe. Povstalci se již rvali i o přístupy do zatím nevypleněných chrámů, paláců a veřejných budov. Vojsku po prvním úspěšném zásahu v ulicích překvapivě nebyl vydán pokyn k plošnému násilnému ukončení krvavých nepokojů a Justinián, prodchnut nezlomnou vírou ve vymodlenou Boží přízeň, se namísto toho vypravil osobně do improvizovaného hlavního stanu vzbouřenců na Hippodromu. Sotva však vystoupil z chodby do císařské lóže, začaly kameny a cihly dopadat i na ni. Ne příliš důstojně se císař urychleně vrátil zpět do bezpečí paláce pod ochranou zatím ještě loyálních stráží. Lůza poté přivedla na Hippodrom jistého Hypatia, polozapomenutého synovce císaře Anastasia a brzy nato jej na Konstantinově náměstí provolali císařem. Nato vzbouřenci přitáhli do budovy senátu a nutili senátory přísahat novému císaři věrnost. Bezradný Justinián zatím naslouchal vzrušené debatě v paláci, kam se uchýlili mnozí senátoři a příslušníci městské aristokracie, třásl se strachy a se zoufalstvím se kdekoho ptal na radu, co teď dělat. Belisarius s dalším přítomným generálem Mundem volali po okamžitém tvrdém vojenském zásahu. Převažovalo však mínění, že je třeba spasit životy, zejména ten nejposvátnější, císařův a prchnout z Konstantinopole. Je pravděpodobné, že asi v této době navázal významný císařský hodnostář, eunuch Narses styk s démarchem (Démarchos – původně nejvyšší úředník dému, tj. okrsku v athénské republice. Zde nejvyšší hodnostář, představitel celého „dému“ – „Modrých“) „Modrých“ a kombinací úplatků, ústupků a amnestií se jej snažil přimět k ukončení rozsáhlých násilností. Veškerá vina měla být svalena na „Zelené“. Iniciativy se nakonec chopila císařovna Theodora a přikázala Belisariovi a Mundovi shromáždit všechny zbývající použitelné vojenské oddíly, udeřit na povstalce a zejména zatknout „císaře“ Hypatia. Městské stráže a policie jako takové již dávno neexistovaly a nejspíše, pokud nebyli sami zabiti, se přidali k drancujícím zástupům. Belisarius s několika stovkami svých elitních vojáků a Mundus se svými Huny pronikli doutnajícími ulicemi zpět k Hippodromu. Po prvním marném pokusu vniknout dovnitř zabarikádovaným vedlejším vchodem vzal Belisarius ztečí hlavní bránu Hippodromu. Vpochodovali pak branou dovnitř a vyzvali hlučící obrovský dav, aby vydal zrádce Hypatia. Ihned nato byli vojáci napadeni mnoha tisíci přívrženci „Zelených“. Ryk prudkého boje přiměl Munda, aby v ten moment udeřil přes vedlejší „Bránu Mrtvých“. Brzy se krutě bojovalo jak na ploše, tak v lóžích, řadách sedadel i ve vnitřních prostorách Hippodromu. Lůza, ozbrojená ponejvíce jen kamením a klacky, neměla proti profesionálům a těžkooděncům šanci. Démarchos „Modrých“ v tento rozhodující moment údajně sám zavraždil démarcha „Zelených“, načež se zmocnili „císaře“ Hypatia a předali ho Belisariovi. „Zelení“, těžce poškozeni svým zuřivým útokem na vojáky, neměli teď proti „Modrým“ šanci. Belisarius ve shodě s generálem Mundem (a možná i s instrukcemi ode dvora) se s vojskem stáhl s důležitým zajatcem do paláce. Modří mezitím po celém zle zpustošeném městě pořádali doslovné hony na zbývající „Zelené“. Navečer pak předák „Modrých“ oznámil, že všichni „Zelení“ zrádci císaře Justiniána jsou vybiti v celém městě. Prokopius z Cesareje uvádí 35 000 zabitých „Zelených“ a několik set „Modrých“ jen za poslední den povstání. Hypatius i jeho na Hippodromu rovněž zajatý přítel Pompeius byli neprodleně popraveni. Krvavé povstání „Niká“ skončilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povstání Níká (řecky \"Στάση του Νίκα\") bylo povstání v hlavním městě Byzantské říše, Konstantinopoli, v roce 532, za vlády císaře Justiniána I. Během týdenního řádění bylo město značně poškozeno a desetitisíce jeho obyvatel byly zabity. Povstání vypuklo v důsledku soupeření dvou sdružení (\"demes\") a nespokojenosti s Justiniánovou vládou, proti které se obě sdružení spojila. Název pochází od hesla \"Níká!\" (Zvítěz!), které povstalci provolávali. Povstání bylo zlikvidováno vnesením neshody mezi obě sdružení a vojenským zásahem. Bojovali modří proti zeleným.", "tgt_summary": "The Nika riots ( \"Stásis toû Níka\"), Nika revolt or Nika sedition took place against Emperor Justinian I in Constantinople over the course of a week in 532 CE. They were the most violent riots in the city's history, with nearly half of Constantinople being burned or destroyed and tens of thousands of people killed.", "id": 61818} {"src_title": "Baba O'Riley", "tgt_title": "Baba O'Riley", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pete Townshend původně napsal Baba O'Riley pro jeho projekt \"Lifehouse\", rockovou operu, která měla následovat operu The Who - \"Tommy\" (1969). Townshend skladbu odvodil z jeho experimentálního nahrávání varhan Lowrey Berkshire TBO-1. Baba O'Riley měla být skladba, kterou by zpíval Ray, skotský farmář na začátku alba jak shromažďuje svou ženu Sally a jeho dvě děti, aby začali jejich exodus do Londýna. Když byl \"Lifehouse\" vyřazen většina songů byla později vydána na albu \"Who's Next\" (1971). Baba O'Riley se stala první písní na Who's Next. V několika evropských zemích byla vydána jako singl, ale ve Spojených státech a Spojeném království byla vydána pouze jako součást alba. Bubeník Keith Moon dostal nápad přidání houslí v závěrečné části skladby v níž změní svůj styl z rocku do irského folk-style beatu. Dave Arbus (East od Eden) je hrál na studiové nahrávce a na koncertě je nahradili Rogerem Daltreym a foukací harmonikou. Na koncertě v Royal Albert Hall (2000) hrál housle Nigel Kennedy. Houslové sólo je založeno na indické klasické hudbě jako pocta Meheru Babovi, indickému mystikovi, který inspiroval tuto píseň. Doprovodná stopa byla odvozena z hloubi konceptu \"Lifehouse\". Towhshend chtěl vzít životní informaci Mehera Baby a vložit ji do syntetizátoru, který by generoval hudbu založenou na té informaci. Tato hudba měla být backing track pro Baba O'Riley, ale nakonec Towhshend pro vytvoření backing tracku použil varhany Lowrey Bekshire TBO-1 a jejich funkci \"Marimba Repeat\". V roce 2004 byla skladba Baba O'Riley použita jako úvodní znělka v seriálu Kriminálka New York.", "section_level": 1}, {"title": "Teenage Wasteland.", "content": "Skladba bývá často chybě nazývána \"Teenage Wasteland\" podle fráze, která se v ní často opakuje. Teenage Wasteland byl vlastně pracovní název pro skladbu v jejích prvních inkarnacích. Později byl název Teenage Wasteland přiřazen úplně jiné, ale související skladbě od Townshenda, která je pomalejší, obsahuje více textu a akordů. Verze \"Teenage Wasteland\" se vyskytuje na \"The Lifehouse Chronicles\" (2000), což je sada šesti disků souvisejících s projektem Lifehouse.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Baba O'Riley“ je skladba britské skupiny The Who složená kytaristou Petem Townshendem z alba \"Who's Next\". Roger Daltrey zpívá většinu skladby a Townshend zpívá zhruba v polovině verše „Don't cry/don't raise your eye/it's only teenage wasteland“. Název skladby je odvozen od jmen filozofických a hudebních osobností Mehera Baby a Terry Rileyho. Známá pro svou inovativní fúzi hard rockového zvuku The Who a Townshendovu elektronickému hudebnímu experimentování, a riff s opakováním akordů F-C-B.", "tgt_summary": "\"Baba O'Riley\", sometimes erroneously referred to as its chorus refrain \"Teenage Wasteland\", is a song by the English rock band the Who and the opening track to their studio album \"Who's Next\". It was issued in Europe as a single on 23 October 1971, coupled with \"My Wife\". Roger Daltrey sings most of the song, with Pete Townshend singing the middle eight: \"Don't cry/don't raise your eye/it's only teenage wasteland\". \"Baba O'Riley\" appears in \"Time\" magazine's list of the All-Time 100 Songs, \"Rolling Stone\"s list of \"The 500 Greatest Songs of All Time\", and the Rock and Roll Hall of Fame as one of the 500 Songs That Shaped Rock and Roll. It also features on live albums: \"Who's Last\", \"Live from Royal Albert Hall\", \"Live from Toronto\", and \"Greatest Hits Live\". In concert Daltrey plays the violin solo on harmonica.", "id": 1528406} {"src_title": "Nikolaj Alexandrovič Bulganin", "tgt_title": "Nikolai Bulganin", "src_document": [{"title": "Politický vzestup.", "content": "Narodil se jako syn úředníka. K bolševické straně se připojil v roce 1917 a v roce 1918 vstoupil do Čeky, bolševické politické policie, kde sloužil až do roku 1922. Po ruské občanské válce se stal průmyslovým manažerem, pracoval až do roku 1927 v různých odborech jako administrátor a poté jako ředitel zodpovídal za dodávky elektrického proudu do Moskvy (1927–1931). Do roku 1937 byl předsedou výkonného výboru moskevských sovětů. V roce 1934 byl zvolen kandidátem členství v ústředním výboru Komunistické strany SSSR. Za velkého teroru těsně unikl smrti tím, že na čas odjel na dovolenou do Polska pod záminkou léčení. V roce 1937 byl jmenován předsedou rady lidových komisařů RSFSR a získal plnoprávné členství v ústředním výboru; v září roku 1938 ho ustanovili náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR. Během druhé světové války hrál významnou úlohu ve vládě a také v Rudé armádě, ačkoli nebyl nikdy hlavní velitel. V roce 1944 byl jmenován náměstkem lidového komisaře obrany a sloužil jako Stalinův hlavní agent v armádních strukturách. V roce 1947 se stal ministrem ozbrojených sil SSSR a byl povýšen na maršála. Stal se také kandidátem na členství v politbyru a v letech 1947–1950 i náměstkem předsedy rady ministrů. V roce 1948 dosáhl plného členství v politbyru, tedy s hlasovacím právem.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol a pád.", "content": "Po Stalinově smrti v březnu roku 1953 se stal jedním z kandidátů na příštího vůdce SSSR, nakonec se však v roce 1955 stal „pouhým“ předsedou rady ministrů. Šlo o velkého spojence Nikity Chruščova a jeho programu reforem a destalinizace. Společně s Chruščovem cestoval do Indie, Jugoslávie a Spojeného království, kde byli oba známi v tisku jako \"\"B a K\"\". Roku 1957 však začal, ovlivněn konzervativní skupinou vedenou Vjačeslavem Molotovem, sdílet pochyby o Chruščovově reformní politice. Když byli konzervativci poraženi a odstraněni, nutil jej Chruščov, aby podal rezignaci na všechny politické funkce. Byl sice jmenován předsedou sovětské státní banky, ale v roce 1958 ho odstranili z Ústředního výboru KSSS a připravili o titul maršála. Byl poslán do Stavropolu jako předseda regionální ekonomické rady a v únoru 1960 odešel do penze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Alexandrovič Bulganin (, , Nižnyj Novgorod, Rusko – 24. února 1975, Moskva, SSSR) byl prominentní sovětský politik, který působil jako ministr obrany (1953–1955) a předseda rady ministrů SSSR (1955–1958).", "tgt_summary": "Nikolai Alexandrovich Bulganin (; – 24 February 1975) was a Soviet politician who served as Minister of Defense (1953–1955) and Premier of the Soviet Union (1955–1958) under Nikita Khrushchev, following service in the Red Army and as defence minister under Joseph Stalin.", "id": 2271414} {"src_title": "Franz von Epp", "tgt_title": "Franz Ritter von Epp", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky vojenské kariéry.", "content": "Franz Epp se narodil 16. října roku 1868 v bavorském Mnichově jako syn uměleckého malíře Rudolfa Eppa a jeho ženy Kathariny (rozenná Steibelová). Měl dvě mladší sestry, Helene a Auguste. Nejdříve navštěvoval obecnou školu v Mnichově a následně přešel na místní gymnázium, kde později v létě roku 1887 maturoval. Následně se rozhodl vstoupit k 16. srpnu téhož roku do německé císařské armády, kde byl v hodnosti tříročního dobrovolníka a důstojnického čekatele zařazen k 9. bavorskému pěšímu pluku u něhož se propracoval až do hodnosti nadporučík (\"Premierleutnant\"). S tímto povýšením rovněž nastoupil k 13. říjnu roku 1896 na bavorskou vojenskou akademii v Mnichově. Zde studoval až do konce září roku 1899. Po dokončení sloužil dále u 9. pěšího pluku a to až do července roku 1900, kdy byl přeložen k 4. východoasijskému pěšímu pluku (\"4. Ostasiatischen Infanterie-Regiment\"), s kterým se podílel na potlačení Boxerského povstání v Číně. Potom se stal velitelem rot v Německé kolonii Deutsch Südwestafrika (nyní Namibie), kde se účastnil krvavého drcení Hereroova povstání. Během první světové války sloužil von Epp jako velící důstojník bavorského regimentu ve Francii, Srbsku a Rumunsku. Za svou válečnou službu dostal von Epp rytířský titul.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce a působení v NSDAP.", "content": "Po konci války vytvořil von Epp Freikorps, pravicovou, polovojenskou formaci většinou vytvořenou z válečných veteránů (jejími členy byli například Gregor Strasser a Ernst Röhm). Freikorps se pod vedení von Eppa účastnilo rozdrcení Bavorské republiky rad roku 1919. Von Epp se ten samý rok připojil k Reichswehru a v roce 1922 se stal generálmajorem. Von Epp se roku 1928 stal členem NSDAP, kde setrval až do roku 1945. Von Epp sloužil v NSDAP jako hlava armádní politické kanceláře, a později jako vůdce německé koloniální společnosti, organizace všech bývalých německých kolonií. Po Hitlerově jmenování říšským kancléřem v roce 1933 se stal von Epp říšským komisařem pro Bavorsko, kde se dostal do sporu s bavorským nacistickým ministerským předsedou Ludwigem Siebertem. Von Eppův pokus sesadit Sieberta z postu bavorského vůdce selhal. Von Epp ale pokračoval ve vykonávání úřadu říšského komisaře do konce války. Během druhé světové války se von Epp od ostatních nacistických vůdců distancoval. Hlavní důvod byl osobní odpor k některým z nich. Často se s nimi na ničem nedohodl, nebo nesouhlasil s jejich politikou.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Von Epp byl roku 1945 zatčen skupinou FAB, která se úspěšně pokusila svrhnout vládu v Bavorsku. Vůdce FAB, Rupprecht Gerngroß, později vydal von Eppa Američanům. Na konci války byl von Epp uvězněn Američany a zemřel v zajateckém táboře v roce 1946.", "section_level": 2}], "src_summary": "Franz Xaver rytíř von Epp (16. říjen 1868 – 31. prosinec 1946) byl vysoce vyznamenaný německý veterán první světové války, politik a pozdější generál Wehrmachtu za druhé světové války. Mimo jiné byl držitelem mnoha vysoce ceněných vojenských vyznamenání včetně pruského řádu Pour le Mérite, bavorského rytířského kříže vojenského řádu Maxe Josefa nebo nacistického rytířského kříže válečného záslužného kříže s meči.", "tgt_summary": "Franz Ritter von Epp, from 1916 \"Ritter von Epp\", (16 October 1868 – 31 January 1947) was a German general and politician who started his military career in the Bavarian Army. Successful wartime military service earned him a knighthood in 1916. After the end of World War I and the dissolution of the German Empire, von Epp was a commanding officer in the \"Freikorps\" and the \"Reichswehr\". He was a member of Bavarian People's Party, before joining the Nazi Party in 1928, when he was elected as a member of the German parliament or \"Reichstag\", a position he held until the fall of Nazi Germany. He was the \"Reichskommissar\", later \"Reichsstatthalter\", for Bavaria.", "id": 1888064} {"src_title": "Borovicovité", "tgt_title": "Pinaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to nejčastěji stromy vysokého vzrůstu (douglaska až 100 m, následována smrkem sitkou), výjimečně keře (např. borovice kleč), obvykle vždyzelené, vzácně opadavé (modřín a pamodřín). Borka je u některých druhů hladká (např. jedle), u jiných šupinovitě odlupčivá (smrk) nebo silně zbrázděná (borovice, modřín, douglaska). Jednožilné jehlice, umístěné na brachyblastech buď jednotlivě nebo ve svazečcích po 2-8, bývají rozdílné délky od 0,5 cm (smrk sibiřský) až po 30 cm (borovice Jeffreyova). Samčí i samičí rozmnožovací orgány jsou na jednom stromě, jsou to tedy jednodomé dřeviny; opylovány jsou anemogamně. Šupiny šištic jsou umístěny ve šroubovici. V samčí šištici mají šupiny na spodní straně 2 mikrosporangia, jejich pylová zrna mají často 2 vzdušné vaky. Samičí šištice se skládají ze semenných (se 2 vajíčky) a podpůrných šupin, volných, mnohdy těžko rozlišitelných, při dozrávání semen šupiny dřevnatí. Šišky se semeny zrají obvykle 1 (většina druhů), 2 nebo 3 roky (některé borovice), jsou buď ve zralosti nerozpadavé a ze stromů opadávají v celku (borovice, smrk) nebo rozpadavé přímo na stromě (jedle). Ve zralosti se otevírají a vypouští semena, která jsou většinou okřídlená, šíří se větrem nebo je roznášejí živočichové. Šišky některých druhů (např. borovice banksova) zůstávají uzavřené mnoho let, než nastanou vhodné podmínky pro vysemenění, např. po požárech. Semeno klíčí 2 až 18 děložními lístky. Ve schizogenních kanálcích jehlic v exkrečních (vylučovacích) dutinkách kmenů jsou silice a pryskyřice. Hlavními složkami silic jsou monoterpenické uhlovodíky α-pinen, β-pinen, limonen a další, alkoholy, např. borneol a estery. Další látky, jako stilbeny (hlavně pinosylvin), jsou obsaženy ve dřevě a třísloviny v kůře. Některé druhy borovicovitých patří mezi velmi dlouhověké dřeviny, severoamerická borovice \"Pinus longaeva\" je se stářím přibližně 4800 let považována za nejstarší žijící strom vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Osídlují velkou část severní polokoule, kde tvoří často významnou složku místních ekosystémů. Na jižní polokouli zasahuje pouze jediný druh (\"Pinus merkusii\" na Sumatře), jinak se jedná o výhradní obyvatele kontinentů na sever od rovníku, a to včetně fosilních záznamů. Dominantními druhy jsou zejména v severských lesích holoarktické oblasti, významně jsou přimíšeny i v temperátních lesích mírného pásu, kde jsou zároveň masivně pěstovány (smrkové monokultury aj.). V horách vystupují zpravidla do větších výšek než listnáče, tvoří hranici lesa. V tropickém a subtropickém podnebném pásu rostou převážně jen v horách. Centrem druhové diverzity čeledi je Severní Amerika a východní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce a taxonomie.", "content": "Podle metody molekulárního datování se vznik čeledi borovicovitých odhaduje do období časné jury v Laurasii; od počátku tvoří monofyletickou skupinu dobře odlišenou od ostatních jehličnanů. Její vnitřní diverzifikace na jednotlivé podčeledi a rody se děla v období střední jury až spodní křídy, a to nejprve na větev směřující k podčeledi \"Abietoideae\" a na druhou ke všem ostatním. Do konce křídy bylo asi dokončeno vydělení všech recentních rodů včetně obou podrodů borovice \"Pinus\" a \"Strobus\". Další diverzifikace v rámci rodů pak probíhaly zhruba od pomezí paleogénu a neogénu asi před 25 miliony let. Přítomnost zástupců všech 11 rodů čeledi, včetně čtyř endemických (\"Cathaya\", \"Nothotsuga, Keteleeria\", \"Pseudolarix\") na území jižní Číny by opravňovala k hypotéze, že právě oblast jihovýchodní Asie může být jejím genetickým vývojovým centrem; uvažuje se však i o severoamerickém původu čeledi.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomický přehled recentních rodů.", "content": "Většina zdrojů uvádí pro čeleď 11 recentních zástupců, zřídka bývá rozlišován ještě monotypický rod \"Hesperopeuce,\" jinak považovaný za druh jedlovce \"(Tsuga mertensiana).\"", "section_level": 2}, {"title": "Podčeleď jedlové (\"Abietoideae\") Rich. ex Sweet, 1826.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s úzkou bází, vějířovitě rozšířené. Semena s pryskyřičnými puchýřky, svazky průduchů jsou zanořené pod úroveň pokožky.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď modřínové (\"Laricoideae\") Pilger et Melchior, XX.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků, svazky průduchů jsou zanořené pod úroveň pokožky.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď smrkové (\"Piceoideae\") Frankis,.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků. Průduchy jsou na povrchu listu, po obou stranách.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď borovicové (\"Pinoideae\") Frankis.", "content": "Šišky s vnějším hrotem, někdy ostře špičatým. Šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků. Průduchy jsou na povrchu listu, po obou stranách.", "section_level": 3}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Fylogenetické vztahy mezi jednotlivými skupinami podle studií chloroplastových genomů (2010) lze zobrazit následujícím fylogenetickým stromem; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shodaː např. rod \"Cedrus\" byl některými studiemi označen za bazální klad celé čeledi, sesterský ke všem ostatním, rod \"Cathaya\" byl řazen jak do blízkosti borovice (podčeleď \"Pinoideae\"), tak do podčeledi \"Laricoideae\" nebo do sesterské pozice k smrku.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Stromy čeledě borovicovité poskytují převážnou většinu světové produkce jehličnatého dřeva. Je především konstrukčním materiálem, využívá se jeho tepelně izolačních vlastností, pevnosti a pružnosti, je prvotní surovinou v papírenství a chemickém průmyslu, v mnoha geografických oblastech napomáhá ve formě paliva k přežití v nepříznivých klimatických podmínkách. Některé druhy, např. \"Pinus radiata\" jsou pro rychlou produkci dřeva vysazovány i v Subsaharské Africe, v Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 2}, {"title": "Sadovnické úpravy.", "content": "Trvalost a pravidelnost tvarů jehličnanů i možnost tvarování některých druhů a odrůd jehličnanů byla důvodem k jejich častému používání v historických a historizujících zahradách s pravidelnou kompozicí (francouzský park). Barevné kultivary stálezelených jehličin patří mezi nejpoužívanější rostliny sadovnické tvorby. Jehličnany jsou však v estetickém účinku tak svérázné, že vyžadují promyšlené umístění. Jejich použitím mohou být vytvořeny jednotvárné, strnulé nebo naopak příliš neklidné skupiny. Některé druhy mají barevné, ale i tak nepříliš nápadné, plody. Mezi nejčastěji sadovnicky využívané druhy patří jedle, smrky a borovice v nesčetných kultivarech, pěstovány bývají často i douglasky, modříny nebo cedry.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Pryskyřice (borovice), balzámy (jedle balzámová) a silice některých borovicovitých nalézají široké uplatnění v chemickém a farmaceutickém průmyslu i v aromaterapii a přírodní medicíně. Semena borovic druhů borovice pinie (\"Pinus pinea\") a borovice limba (\"Pinus cembra\") připomínají vzhledem lískové oříšky a obdobně se sbírají i konzumují. V kulturách slavících vánoční svátky se stálezelení zástupci čeledi hojně využívají jako vánoční stromky, typicky mladé borovice, smrky a jedle, méně často i douglasky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Borovicovité (\"Pinaceae\") je čeleď řádu borovicotvarých z třídy jehličnanů. Nejčastěji se dělí na čtyři podčeledě, obsahuje 11 rodů a 232 druhů, což z ní dělá druhově nejpočetnější čeleď jehličnanů a ekologicky i ekonomicky nejvýznamnější skupinu nahosemenných rostlin.", "tgt_summary": "The Pinaceae, pine family, are trees or shrubs, including many of the well-known conifers of commercial importance such as cedars, firs, hemlocks, larches, pines and spruces. The family is included in the order Pinales, formerly known as Coniferales. Pinaceae are supported as monophyletic by their protein-type sieve cell plastids, pattern of proembryogeny, and lack of bioflavonoids. They are the largest extant conifer family in species diversity, with between 220 and 250 species (depending on taxonomic opinion) in 11 genera, and the second-largest (after Cupressaceae) in geographical range, found in most of the Northern Hemisphere, with the majority of the species in temperate climates, but ranging from subarctic to tropical. The family often forms the dominant component of boreal, coastal, and montane forests. One species, \"Pinus merkusii\", grows just south of the equator in Southeast Asia. Major centres of diversity are found in the mountains of southwest China, Mexico, central Japan, and California.", "id": 331707} {"src_title": "2. pařížský obvod", "tgt_title": "2nd arrondissement of Paris", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Území dnešního 2. obvodu bylo osídlováno především v 15. a 16. století při rozšiřování města severním směrem. Tento obvod leží na pravém břehu Seiny. Na jihu hraničí s 1. obvodem (jejich hranici tvoří pás ulic mezi \"Rue des Capucines\" a \"Rue Étienne-Marcel\"), na západě jej odděluje od 3. obvodu \"Boulevard de Sébastopol\". Zbývající hranici tvoří tzv. velké bulváry: na severu tvoří hranici s 10. obvodem \"Boulevard de Bonne-Nouvelle\" a s 9. obvodem \"Boulevard Poissonnière\" a \"Boulevard Montmartre\" a na severozápadě ještě bulváry \"Boulevard des Italiens\" a \"Boulevard des Capucines\".", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2006 měl obvod 21 259 obyvatel a hustota zalidnění činila 21 474 obyvatel na km. Zdejší obyvatelé představují zhruba 1% pařížské populace.", "section_level": 1}, {"title": "Politika a správa.", "content": "Radnice 2. obvodu se nachází na ulici \"rue de la Banque\" č. 8. Současným představitelem obvodu je od roku 2001 Jacques Boutault jako první starosta v Paříži za francouzskou Stranu zelených. Jeho předchůdkyní byla ve dvou volebních obdobích Benoîte Taffin (UDF-RPR), která byla v roce 1989 zase zvolena jako vůbec první žena na pozici starosty pařížského obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrti.", "content": "Tento obvod se dělí na následující administrativní celky: Podle oficiálního číslování pařížských městských čtvrtí mají tyto čtvrtě čísla 5-8. Na území obvodu se dochovalo několik rozsáhlých pasáží z 19. století (některé z nich byly prohlášeny za historické památky):", "section_level": 1}, {"title": "2. obvod v kultuře.", "content": "Ve filmu \"Paris je t'aime\" z roku 2006 je 2. obvodu věnována osmá povídka \"Place des Victoires\", kterou režíroval Nobuhiro Suwa.", "section_level": 1}], "src_summary": "2. pařížský obvod (francouzsky: 2\" arrondissement de Paris\") též nazývaný obvod Burza (\"Arrondissement de la Bourse\") je městský obvod v Paříži. Se svými 99 hektary je rozlohou nejmenším pařížským obvodem.", "tgt_summary": "The 2nd arrondissement of Paris (\"II arrondissement\") is one of the 20 arrondissements of the capital city of France. In spoken French, this arrondissement is colloquially referred to as \"deuxième\" (second/the second). Also known as Bourse, this arrondissement is located on the right bank of the River Seine. The 2nd arrondissement, together with the adjacent 8th and 9th arrondissements, hosts an important business district, centred on the Paris Opéra, which houses the city's most dense concentration of business activities. The arrondissement contains the former Paris Bourse (stock exchange) and several banking headquarters, as well as a textile district, known as the Sentier, and the Opéra-Comique's theatre, the Salle Favart. The 2nd arrondissement is the home of Grand Rex, the largest movie theater in Paris. The 2nd arrondissement is also the home of most of Paris's surviving 19th-century glazed commercial arcades. At the beginning of the 19th century, most of the streets of Paris were dark, muddy, and lacked sidewalks. A few entrepreneurs copied the success of the Passage des Panoramas and its well-lit, dry, and paved pedestrian passageways. By the middle of the 19th century, there were about two dozen of these commercial malls, but most of them disappeared as the Paris authorities paved the main streets and added sidewalks, as well as gas street lighting. The commercial survivors are – in addition to the Passage des Panoramas – the Galerie Vivienne, the Passage Choiseul, the Galerie Colbert, the Passage des Princes, the Passage du Grand Cerf, the Passage du Caire, the Passage Lemoine, the Passage Jouffroy, the Passage Basfour, the Passage du Bourg-L'abbé, and the Passage du Ponceau.", "id": 420307} {"src_title": "Palm Islands", "tgt_title": "Palm Islands", "src_document": [{"title": "Stavba umělých ostrovů.", "content": "Stavba prvního a dnes již dokončeného poloostrova \"\"Palm Jumeirah\"\" byla zahájena v červnu 2001. Krátce poté byla oznámena stavba Palm \"\"Jebel Ali\"\" a v říjnu 2004 i stavba největšího ze tří poloostrovů, \"\"Palm Deira\"\", který je plánován s plochu až 46,35 kilometrů čtverečních. Stavba byla původně plánována na 10-15 let, ale nečekaná celosvětová ekonomická krize zasáhla i Dubaj a budoucnost rozestavěných projektů je zatím nejistá. Uměle vytvořené ostrovy jsou postaveny z kamenů a písku vybagrovaných ze dna perského zálivu. Písek se stříká loděmi, které jsou na správná místa naváděny navigačním systémem GPS. Stříkaný písek vytváří duhový efekt, podle kterého se tento proces začal přezdívat. Okolo každého z ostrovů a poloostrovů je vytvořen půlměsíc, který vytváří velký kamenitý vlnolam, jenž má chránit před vlnami z perského zálivu. Vlnolam okolo \"\"Palm Jumeirah\"\" tvoří přes sedm milionů tun kamení. Každý kámen byl individuálně umístěn jeřábem podle pokynů potápěče a dané GPS souřadnice. Palm \"\"Jebel Ali\"\" je ve výstavbě od roku 2002 a samotný poloostrov měl být dokončen koncem roku 2009. \"\"Jebel Ali\"\" má být 4 kilometry dlouhý poloostrov, který chrání 200 metrů široký a 17 kilometrů dlouhý okružní vlnolam. \"\"Jebel Ali\"\" je vytvořený z 210 milionů m³ kamene, písku a vápence.", "section_level": 1}, {"title": "Palm Jumeirah.", "content": "\"Palm Jumeirah\" (česky Džumeira) je první, nejmenší a dnes již dostavěný z poloostrovů. Leží u exkluzivní čtvrti Jumeirah, poblíž slavného hotelu Burdž al-Arab. Poloostrov svým tvarem připomíná palmu, stejně jako zbylé dva. Je složen z \"kmene\" palmy, na kterém se nachází důležitá infrastruktura, luxusní obchodní domy, restaurace, domy s luxusními byty, přístav a podobně. Dále směrem do perského zálivu se poloostrov dělí na celkem 17 \"palmových listů\", na nichž se nachází luxusní rezidenční vily s vlastním kouskem pláže. Celý poloostrov je obehnaný 11 km dlouhým vlnolamem, na jehož nejvzdálenějším konci od pobřež leží hotel Atlantis. Celý poloostrov je velký 5 x 5 kilometrů a přidá k Dubaji 78 km pláže. Stavba trvala 5 let a během stavby došlo k některým technologickým potížím, hlavně problémy se sesuvem půdy a nedostatečným prouděním vody na některých místech. V současnosti se sem stěhují první vlastníci a nájemníci. Jedná se o převážně rezidenční projekt, tedy určený k bydlení a s tím souvisejícími službami a možnostmi nakupování.", "section_level": 2}, {"title": "Palm Jebel Ali.", "content": "„\"Palm Jebel Ali\"“ se začala stavět v říjnu roku 2002 a měla být dokončena v polovině roku 2008. „\"Palm Jebel Ali\"“ má nabídnout luxusní ubytování až pro 1,7 milionu lidí již v roce 2010. Jakmile bude „\"Jebel Ali\"“ dokončen, bude navíc obestavěn ze strany od Dubai Waterfront. Projekt je o 50 procent větší než \"\"Palm Jumeirah\"\" a zahrnuje 6 přístavišť, vodní zábavní park, \"Sea Village\" (mořskou vesnici), domy postavené na kůlech nad vodou a kolem celého ostrova bude promenáda pro pěší, která má podobu nápisu v arabštině. Nápis je báseň, kterou pro tento účel složil sám šejk Dubaje. Báseň zní: První náznak ekonomické krize na trhu s nemovitostmi v Dubaji se projevil, přičemž ceny prodávaných nemovitostí na „\"Palm Jebel Ali\"“ se údajně snížily až o 40 procent v průběhu dvou měsíců do listopadu 2008. S tímto pádem souvisí finanční krize od roku 2007 do současnosti. Poloostrov je již z velké části dokončen, nyní probíhá stavba infrastruktury a budov.", "section_level": 2}, {"title": "Palm Deira.", "content": "Stavba poloostrova \"\"Palm Deira\"\" byla oznámena v říjnu 2004. První představený návrh byl 8 krát větší než \"\"Palm Jumeirah\"\" a 5 krát větší než \"\"Palm Jebel Ali\"\" a byl určen k bydlení až pro jeden milion lidí. Původně oznámený návrh sahal 14 km (8,7 mil) do perského zálivu a počítal s 41 listy, ale vzhledem k podstatné změně v hloubce perského zálivu takto daleko od břehu, byl v květnu 2007 návrh upraven na délku 12,5 km (7.76 mil) s 18 většími listy a několika velkými ostrovy okolo \"\"Palm Deira\"\" u břehu. Na začátku října 2007 bylo hotových 20 % z ostrova s celkovým počtem 200 milionů krychlových metrů. Počátkem dubna 2008 společnost \"Nakheel\" oznámila, že více než čtvrtina celkové plochy poloostrova je hotových. Jednalo se o 300 milionů krychlových metrů písku. Vzhledem k velikosti ostrova, je stavba vyvíjena v několika fázích. První z nich je vytvoření \"\"Deira Island\"\", což jsou ostrovy před samotnou \"\"Palm Deira\"\", které budou působit jako taková brána k poloostrovu. V dubnu 2008 oznámila společnost \"Naakhel\", že \"\"Deira Island\"\" je z 80 % kompletní. Vzhledem k dalším ekonomickým problémům spojených s ekonomickou krizí bylo v tichosti zavedeno další snížení velikosti projektu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Palm Islands (česky \"Palmové ostrovy\") jsou umělé ostrovy v Dubaji, Spojené arabské emiráty, na nichž se nachází, nebo budou nacházet, luxusní obchodní centra a rezidenční čtvrtě. Umělé ostrovy a poloostrovy staví společnost Nakheel Prooperties, developerská společnost ze Spojených arabských emirátů, která najala mnoho světových odborníků, strojů a pracovních sil pro tvorbu těchto ostrovů. Ostrovy v podobě palm jsou tři a nesou názvy \"\"Palm Jumeirah\"\", \"\"Palm Jebel Ali\"\" a \"\"Palm Deira\"\". Krom těchto poloostrovů staví společnost ještě několik souostroví u Dubaje, z nichž nejznámější je souostroví \"The World\" (česky \"\"Svět\"\"), jehož ostrovy jsou uspořádány tak, že vytváří jednotlivé kontinenty celého světa. Poloostrovy \"Palm Islands\" přidají celkem 520 kilometrů pláží k městu Dubaj. První dva poloostrovy byly vytvořeny dohromady ze 100 milionů kubických metrů skály a písku, oproti tomu třetí poloostrov, \"\"Palm Deira\"\", se bude skládat z přibližně 1 mld. kubických metrů skály a písku. Všechny materiály pro stavbu jsou těženy ve Spojených arabských emirátech. V budoucnu se na těchto poloostrovech bude nacházet přes 100 luxusních hotelů, exkluzivní soukromé rezidenční vily s vlastním kouskem pláže, luxusní byty, přístavy, zábavní parky, restaurace, nákupní centra, sportovní zařízení, zdravotní lázně a podobně.", "tgt_summary": "Palm Islands are three artificial islands, Palm Jumeirah, Deira Island and Palm Jebel Ali, on the coast of Dubai, United Arab Emirates. Creation of the islands started in 2001.", "id": 2391402} {"src_title": "Jan Magnussen", "tgt_title": "Jan Magnussen", "src_document": [{"title": "Kariéra před formulí 1.", "content": "V jedenácti letech začal jezdit na motokárách a již ve 2. sezoně vyhrál první titul mistra Dánska. V roce 1987 vyhrál titul juniorského mistra světa a stal se tak nejmladším jezdcem, který tento pohár získal. V roce 1989 tento úspěch zopakoval a o rok později se stal seniorským mistrem světa. V roce 1992 přestoupil do britské Formule Ford, vyhrál 7 z 19 závodů a skončil na 3. místě. Vyhrál Festival Formule Ford v Brands Hatch. V roce 1993 závodil ve Formuli Vauxhall, kde vyhrál tři závody. Také závodil v britské sérii Formule 3 v týmu Paula Stewarta. V roce 1994 vyhrál britskou Formuli 3, stanovil nový rekord v počtu výher - zvítězil ve 14 ze 18 závodů. V roce 1995 závodil v DTM. V roce 1996 jezdil v cestovních vozech a hostoval v několika závodech americké Champ Car.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "V roce 1994 mu za odměnu umožnil tým McLaren poprvé testovat formuli 1. V následujícím roce se stal testovacím jezdcem tohoto týmu. V Grand Prix Pacifiku 1995 debutoval za tým McLaren jako náhrada za Miku Häkkinena, dojel na 10. příčce. Pro sezonu 1997 byl jmenován druhým jezdcem týmu Stewart Grand Prix po boku zkušeného Brazilce Rubense Barrichella. V průběhu roku nezískal ani bod, jeho nejlepším umístěním byla 7. příčka při Grand Prix Monaka 1997. V roce 1998 začal sezonu v podobném stylu, přestože v Grand Prix Kanady 1998 získal svůj první bod ve formuli jedna, tak byl po této velké ceně nahrazen Holanďanem Josem Verstappenem.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra po formuli 1.", "content": "Od roku 1999 jezdí 24 hodin Le Mans a American Le Mans Series. Jeho nejlepším výsledkem v Le Mans bylo 10. místo v roce 2000. Vyhrál mnoho jednotlivých závodů, v roce 2008 vyhrál pohár jezdců ve třídě GT1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Magnussen (* 4. července 1973 Roskilde) je dánský automobilový závodník, bývalý pilot Formule 1.Je také otcem jiného pilota F1-Kevina Magnussena.", "tgt_summary": "Jan Ellegaard Magnussen (born 4 July 1973) is a Danish professional racing driver and a factory driver for General Motors. He has competed in Championship Auto Racing Teams (CART), NASCAR, the FIA Formula One World Championship and the 24 Hours of Le Mans.", "id": 2257848} {"src_title": "Třída Fridtjof Nansen", "tgt_title": "Fridtjof Nansen-class frigate", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Hlavními dodavateli této třídy byla španělská loděnice Navantia a americký koncern Lockheed Martin — výrobce systému Aegis. Stavba pětice fregat byla objednána v roce 2000. Do služby byly postupně zařazeny jednotky \"Fridtjof Nansen\" (2006), \"Roald Amundsen\" (2007), \"Otto Sverdrup\" (2008), \"Helge Ingstad\" (2009) a \"Thor Heyerdahl\" (2011). Jednotky třídy \"Fridtjof Nansen\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "V designu a konstrukci lodí byly uplatněny prvky technologie stealth. Trup je rozdělen do 13 vodotěsných oddělení. Na palubě jsou kajuty pro 120 členů posádky a rezerva pro dalších 26 osob. Fregaty jsou vybaveny bojovým řídícím systémem Kongsberg MSI 2005F, zbraňovým systémem Aegis, multifunkčním radarem SPY-1F, 2D radarem Reutech RSR210N, trupovým sonarem Spherion MRS 2000 a sonarem s měnitelnou hloubkou ponoru CAPTAS Mk.2 V1. Na přídi se nachází osminásobné vertikální odpalovací zařízení MK 41, ve kterém je standardně neseno 32 řízených střel RIM-162 ESSM. Ty slouží zejména k obraně proti protilodním střelám. Lodě nesou též osm protilodních řízených střel Naval Strike Missile s dosahem 160 km. Hlavňovou výzbroj představuje jedno 76mm rychlopalné dělo OTO Melara Super Rapid a čtyři 12,7mm kulomety. Na palubě jsou rovněž čtyři 324mm protiponorkové torpédomety, ze kterých jsou odpalována lehká protiponorková torpéda Sting Ray. Fregaty jsou vybaveny přistávací plochou a hangárem pro jeden protiponorkový vrtulník (Lynx, NH90). Pohonný systém je koncepce CODAG. Tvoří jej dvě plynové turbíny General Electric LM2500 (19,2 MW) a dva diesely Izar Bravo 12V (4,5 MW), pohánějící dva lodní šrouby. Elektrickou energii vyrábí čtyři diesel-generátory MTU o výkonu 900 kW. Manévrovací schopnosti zlepšuje zatažitelné dokormidlovací zařízení v přídi. Nejvyšší rychlost dosahuje 27 uzlů. Cestovní rychlost je 16 uzlů. Dosah je 4500 námořních mil při rychlosti 16 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "V roce 2016 získala firma Kongsberg Defence Systems zakázku na modernizaci sonarového a bojového řídícího systému těchto fregat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Fridtjof Nansen je třída fregat norského královského námořnictva vybavených americkým zbraňovým systémem Aegis a multifunkčním radarem SPY-1F. Fregaty jsou modifikací španělské třídy \"Álvaro de Bazán\" (dalším odvozeným projektem je australská třída \"Hobart\"). Celkem bylo postaveno pět jednotek této třídy. Ve službě nahradily třídu \"Oslo\", pocházející ze 60. let 20. století. Fregata \"Helge Ingstad\" se v listopadu 2018 potopila po srážce s tankerem. Po vyzvednutí a prozkoumání plavidla bylo rozhodnuto jej neopravovat.", "tgt_summary": "The \"Fridtjof Nansen\"-class frigates are a class of frigates that are the main surface combatant units of the Royal Norwegian Navy. The ships are named after famous , with the lead ship of the class bearing the name of Fridtjof Nansen, the Norwegian scientist, explorer and humanitarian. Five ships were ordered from Spanish shipbuilder Bazan (now Navantia). The total projected cost for all five ships is (about USD ). As of November 2018, four are in active service and one has sunk and has been decommissioned.", "id": 2372791} {"src_title": "Sylvánské zelené", "tgt_title": "Silvaner", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Sylvánské zelené\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný, olistění keřů je husté. Včelka je zelená, bělavě ochlupená. Vrcholek letorostu je světle zelený, lesklý, hladký, jemně, řídce ochlupený. Letorost je zelený. Jednoleté réví je světle červenohnědé, tečkované, vyzrává hůře. Zimní pupeny jsou malé, zahrocené. List je středně velký, okrouhlý, málo členěný, tří- až pětilaločnatý s mělkými výkroji. Čepel je zvlněná, spodní strana listu je velmi jemně chloupkatá. Řapíkový výkroj je lyrovitý, otevřený, řapík je krátký až středně dlouhý, narůžovělý. Podzimní barva listů je žlutá. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou středně velké (15 x 14 mm, 1,1-1,8 g), okrouhlé, v hustých hroznech deformované bobule, které jsou zelené, při vyzrání a dobrém oslunění až zlatožluté, s hnědými skvrnami. Dužina je rozplývavá, méně šťavnatá, příjemné, neutrální chuti, proto SZ dříve sloužilo jako stolní hrozen. Slupku má středně pevnou, dosti silnou. Semeno je hruškovité nebo elipsoidní, malé až střední, zobáček je krátký, rovný a tupý. Hrozny jsou malé až středně velké (12 x 8 cm, 90-130 g), válcovitě-kuželovité, husté a kompaktní, jednoduché, tedy většinou bez křidélek, s krátkou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Sylvánské zelené\" je starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), jedna z nejstarších evropských odrůd. Již Gaius Plinius Secundus zmiňuje v 1. stol. po Kr. z oblasti Panonie odrůdu s podobnými vlastnostmi. \"Sylvánské zelené\" pochází patrně z oblasti toku Dunaje, dnes se soudí, že z okolí Kremže (Krems, Dolní Rakousko), dříve se uvádělo jako místo původu Sedmihradsko (Transylvánie), ale tam se odrůda začala pěstovat až kolem roku 1870. Na rakouský původ odrůdy ukazuje nejen její starší německý název \"Oesterreicher\", ale hlavně analýza DNA, odrůda totiž vznikla samovolným křížením odrůd \"Rakouské bílé\" (\"Österreichisch Weiss\") a \"Tramín červený\". \"Rakouské bílé\" je stará autochtonní odrůda, pěstovaná kdysi na území dnešního Rakouska, potomek odrůdy \"Gouais blanc\" (\"Heunisch\"). Vína odrůdy \"Rakouské bílé\" bývala mísena do cuvée s víny odrůdy \"Tramín červený\" a nazývána \"Grinzinger\" (vína, pocházející z obce Grinzing, dnes tvořící součást Vídně), vína měla velmi dobrou pověst. Odrůda \"Rakouské bílé\" byla v minulosti zaměňována s odrůdou \"Veltliner braun\", tedy \"Veltlínské hnědé\". Ještě počátkem 20. století patřilo \"Sylvánské zelené\" k nejrozšířenějším odrůdám ve Střední Evropě, odrůda bývala velmi hojně pěstována hlavně ve státech bývalého Rakousko-Uherska a v Německu. První zmínky o pěstování odrůdy v Německu pocházejí z roku 1659, z oblasti Franken. Roku 2007 se v Německu pěstovala na 5.261 hektarech vinic, tvořila 5,2 % plochy všech vinic a nejhojnější byla v oblastech Rheinhessen, Falc a Franken. V Rakousku, tedy v zemi původu odrůdy, je dnes pěstována minimálně, roku 2007 na 34 ha, tedy pouze na 0,1 % plochy vinic. Dále ji najdeme ve Francii, roku 2008 ve dvou registrovaných klonech na 1.603 hektarech, tvoří zde součást vín AOC Alsace (v Alsasku je vysazena na 21 % plochy vinic). Na menších plochách je pěstována v Itálii, Švýcarsku, na Slovensku (142 ha roku 2007, tedy 1 % plochy vinic), celosvětově byla roku 2007 vysazena na cca 12.000 ha. Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána od roku 1941, od tohoto roku je zapsána též v Listině registrovaných odrůd na Slovensku. Kdysi byla nejrozšířenější odrůdou na Moravě, a proto se mu zde lidově říkalo „Morávka“. Z vinic byla postupně vytlačována odrůdou \"Neuburské\", kterou později stihl stejný osud, když se objevila odrůda \"Müller-Thurgau\". Kolem roku 1935 se podílela 12 % na celkové ploše vinic, počátkem devadesátých let minulého století již pouze 0,3 %, roku 1999 byl podíl vinic odrůdy 0,4 % a roku 2010 již 0,6 %. Průměrné stáří vinic této odrůdy roku 2010 činilo 14 let. V ČR se pěstuje ve vinařské oblasti Čechy, na Moravě hlavně v Mikulovské podoblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy pochází z latiny, je odvozen buď od slova „silva“, tedy les, nebo od slova „saevum“, v překladu „divoký“. Dříve se totiž předpokládalo, že odrůda byla vyšlechtěna z původní, divoké, „lesní“ révy \"Vitis vinifera ssp. sylvestris\". Zajímavé je, že podobně vznikl název odrůdy \"Sauvignon\", který je odvozen od francouzského slova „sauvage“, v překladu „divoký“. V minulosti se z názvu odrůdy usuzovalo, že pochází z oblasti Transylvánie. V některých publikacích je uvedeno, že název je odvozen od jména římského boha lesů a přírody (Silvanus). Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Sylvánské zelené\" jsou : \"Сильванер, Салфин, Селиван, Крупный Рислинг, Немецкий Рислинг, Сильванер зеленый\" (vše Rusko), \"Arvine, A. Grande, Augustiner Weiss, Augusttraube Weiße, Beregi Szilváni, Bötzinger, Cilifantli, Clozier\" (Francie), \"Cynifadl Zeleny, Cynifal, Cynfál Zelený, Feuille Ronde, Fliegentraube, Frankenriesling\" (USA, Španělsko), \"Frankentraube\" (Německo), \"Fűszeres Szilváni\" (Maďarsko), \"Gamay Blanc\" (mylně), \"Gelber Sivaner, Gentil Vert, Grande Arvine\" (Chile), \"Gros Plant du Rhin, G. Rhin, G. Riesling, Grünedel, Grünfränkisch, Grüner Silvaner, G. Sylvaner, G. Zierfandl, G. Zirfahndler, G. Zirfantler, Grünfränkisch, Grünlich Gelber Sylvaner, Häusler Schwarz, Johannisberger, L'auxerrois, Mishka, Monterey Riesling, Morávka, Mourton, Muška, Musza, Nemetskii Rizling, Nemezki Risling, Österreicher, Pepitraube, Picardon Blanc, Plant du Reno, P. du Rhin, Raisin d'Autriche, Rhin, Rundblatt, Salfin, Salfine Bely, Salvaner, Salviner, Scharvaner, Scherwaner, Schönfeilner, Schwäbler\" (Francie), \"Schwübler, Sedmogradka, Sedmogradska Zelena, Seleni Kleshez, Selenzhiz, Selivan, Silvain Vert, Silvanac Zeleni, Silvaner Bianco, S. B. Franken, S. Blanc, S. Verde, Silvani Zoeld, Silvania, Sonoma Riesling, Sylvan Zelený, Sylvaner 8B C2\" (Itálie), \"S. Verde, S. Vert, Sylvanertraube, Szilváni Fehér\" (Maďarsko), \"Tschafahndler, Yesil Silvaner, Weißblanke, Weisser Augustiner, W. Österreicher, W. Sylvaner, Zelencic, Zierfandl, Zierfandler\" (mylně, Rakousko, Itálie), \"Zierifandel, Zinifal, Zöld Silvani\" (Maďarsko), \"Z. Szilvani, Zöldsilvani, Zöldszilváni\".", "section_level": 1}, {"title": "Mutace a klony odrůdy.", "content": "Moderní klonovou selekci začal provádět roku 1876 Gustav Adolf Froehlich právě na odrůdě \"Sylvánské zelené\". Cíleně množil nejplodnější keře těch nejpříhodnějších vlastností. Jím vyšlechtěný klon s názvem „Froelich-Sylvaner“ byl dlouhou dobu uváděn jako samostatná odrůda. V Německu je registrován též tetraploidní klon odrůdy \"Sylvánské zelené\", zapsaný v katalogu odrůd VIVC jako samostatná odrůda. Dále se na vinicích vyskytují a vzácně pěstují odrůdy \"Silvaner Rot\" (\"Sylvánské červené\") a \"Silvaner Blau\" (\"Sylvánské modré\"), obě jsou mutacemi odrůdy \"Sylvánské zelené\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Špatné vyzrávání dřeva na podzim a vyšší úrody zvýrazňují citlivost odrůdy na zimní mrazy. Plodnost dřeva je 80 %, průměrný počet hroznů na výhon 1,3 (na plodonosný 1,6). Odrůda je méně až středně odolná jarním mrazům. Vhodné jsou menší tvary středního a rýnskohesenského vedení s hustší výsadbou a nižším zatížením keřů, 6-7 oček na m2. Velmi dobře plodí i na krátkých čípcích. Také lze použít vedení Vertiko s krátkým řezem. Vhodné jsou podnože SO-4, 125 AA, K 5BB. Je náročná na množství a kvalitu zelených prací v době vegetace, což dobře a snadněji zajišťují malopěstitelé. Sklizně se pohybují v rozmezí (8) 10-13 t/ha při cukernatosti 16-19 °NM a aciditě 8-11 g/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 140 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2700-2800 °C. Raší raně, koncem první dekády dubna, tvoří mnoho zálistků, při rašení se probouzí mnoho spících oček. Kvete raně, v první dekádě června, bobule měknou v polovině srpna a hrozny se sbírají koncem září až začátkem října (na Krymu dozrává od začátku do poloviny září).", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Proti plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), červené spále (\"Pseudopeziza tracheiphila\"), černé skvrnitosti (\"Phomopsis viticola\") a plísni šedé (\"Botrytis cinerea\") je středně odolná. Citlivá je na padlí révové (\"Uncinula necator\"). Odolnost proti škůdcům je na běžné úrovni.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Nesnáší vyšší obsah vápníku v půdě. Má vysoké požadavky na polohu, vyžaduje teplejší polohy, aby dobře vyzrávalo dřevo a hrozny. Nehodí se do lokalit s výskytem silných zimních mrazů, odolává průměrně, do -20 °C. Poměrně s úspěchem je pěstována v severočeské vinařské oblasti a na Slovensku, v malokarpatské oblasti (Limbach). Dobře prospívá ve vododržných hlinitých půdách. Na suchých stanovištích vznikají růstové deprese. Daří se jí i na těžkých půdách.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Z odrůdy \"Sylvánské zelené\" lze vyrábět jakostní a přívlastková vína všech stupňů, nejvhodnější však je výroba ve stupních kabinet a pozdní sběr. Kabinet, vyrobený metodou řízeného kvašení, má výrazný aromatický projev a svěží kyselinku. Pro pozdní sběr je vhodné použít k uvolnění aromatických látek z bobulí krátkodobé macerace rmutu v řízených podmínkách. Při neredukovaných sklizních bývají mladá vína SZ tvrdá a hrubá. Je-li výnos přiměřený, pak se kyseliny rychle odbourávají a víno může být naopak někdy až příliš fádní. „Sylvánské“ se dříve hojně užívalo do směsí s tvrdšími víny (\"Ryzlink vlašský\" na Slovácku). Většinou sloužilo jako běžné, suché, stolní víno k prostým jídlům. Typické odrůdové víno má žlutozelenou barvu a pikantní vůni, u mladších vín travnatou až angreštovou. Chuť je plná, extraktivní, mírně kořenitá, v mládí s vyšší kyselinkou. Víno je neutrálního typu a při nižší sklizni mírně kořenité chuti bez zvláštních aromatických látek. Při vyšší vyzrálosti hroznů dává predikátní vína, která zráním na láhvi nabývají na olejovitosti, hladkosti a vláčné harmonii, v aroma se objevují květy akátu, minerální a vegetální tóny. Vína jsou vhodná ke střednědobé archivaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína jsou výborná pro společenské události, neboť jejich pití neunavuje. Jsou to neutrální vína, která nenarušují chuť jemných jídel. Vhodná jsou k pokrmům z králíka, k drůbeži či vepřovému masu, předkrmům a smetanové omáčce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sylvánské zelené (zkratka SZ, název dle VIVC \"Silvaner Grün\") je starobylá moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín. Vznikla samovolným křížením odrůd \"Rakouské bílé\" (\"Österreichisch Weiss\") x \"Tramín červený\". Ještě počátkem 20. století patřila k nejrozšířenějším odrůdám ve Střední Evropě.", "tgt_summary": "Sylvaner or Silvaner is a variety of white wine grape grown primarily in Alsace and Germany, where its official name is Grüner Silvaner. While the Alsatian versions have primarily been considered simpler wines, it was recently (2006) included among the varieties that can be used to produce Alsace Grand Cru wine together with the four 'noble grapes' of Alsace, although only in one vineyard, Zotzenberg. This dichotomy is explained by the vigour of the Sylvaner vine and the grape's neutral flavour, which can lead to blandness unless yields are controlled. On the other hand, it gives a blank canvas for the expression of terroir, and on good sites with skilled winemaking, Sylvaner can produce elegant wines. It has high acidity but naturally reaches high must weights, so is often blended with other varieties such as Riesling or Elbling, and is sometimes made into a dessert wine.", "id": 903909} {"src_title": "Michail Tomskij", "tgt_title": "Mikhail Tomsky", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před revolucí.", "content": "Michail Tomskij se narodil v Kolpinu blízko Petrohradu. Jako učeň pracoval v továrnách. Roku 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany, do bolševické frakce. Tomskij zakládal odborářské organizace. Tomskij se po čase přesunul do Estonska a byl zapojen do revoluce roku 1905. Po jejím potlačení byl Tomskij zatčen a deportován na Sibiř. Podařilo se mu však uniknout a stát se prezidentem Unie kovodělníků. Tomskij však byl roku 1908 chycen, zatčen a potom deportován do Francie, ale o rok později se vrátil do Ruska, kde byl opět chycen a odsouzen na dvacet let těžkých prací. Po únorové revoluci v roce 1917 byl propuštěn a přesunul se do Petrohradu, kde se účastnil říjnové revoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v politice.", "content": "V roce 1920 se stal Tomskij všeobecnou hlavou odborů. O rok dřív, roku 1919, byl zvolen do ústředního výboru a roku 1927 do politbyra. Tomskij byl spojenec Nikolaje Bucharina a Alexeje Rykova, kteří vedli mírné křídlo strany. Tomskij s nimi byl ve spojení s Josifem Stalinem, a pomohl mu rozdrtit opozici vedenou Lvem Trockým, Lvem Kameněvem, a Grigorijem Zinovjevem, kteří se chtěli po Leninově smrti zmocnit vlády. Po letech však začal Tomskij ztrácet svůj vliv, a v roce 1929 byl donucen se svými spojenci odstoupit. Tomskij se tehdy začal starat o sovětský chemický průmysl. V roce 1932 se vrátil a byl opět zvolen do ústředního výboru, nikoli však do politbyra.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Během prvního moskevského procesu v roce 1936 byli Zinovjev a Kameněv obžalováni z Kirovovy vraždy. Během výslechů jmenovali další údajné spiklence – Bucharina, Rykova, Ulganova, Radka, Pjatakova, Serebrjakova, Sokolnikova – a v neposlední řadě i Tomského. Soudce Andrej Vyšinskij se jejich případů ujal, aby je vyšetřil, a aby je postavil před soud. Vyšinského oznámení bylo vytištěno s usnesením, které urychleně přijali dělníci z Dynama a které prohlašovalo, aby byla jejich vina nemilosrdně prošetřena. Tomskij nečekal, a jakmile si přečetl Vyšinského projev, spáchal sebevraždu. Při čtvrtém moskevském procesu roku 1938 byl Tomskij posmrtně obviněn z velezrady a pokusu o atentát na Stalina. Roku 1988 byl Tomskij rehabilitován.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michail Pavlovič Tomskij (rusky \"Михаил Павлович Томский\", rodným jménem Michail Pavlovič Jefremov (\"Ефремов\"), 31. října 1880, Kolpino, Ruská říše – 22. srpna 1936, Bolševo, SSSR) byl tovární dělník, odborář a bolševický vůdce.", "tgt_summary": "Mikhail Pavlovich Tomsky (Russian: Михаи́л Па́влович То́мский, born \"Mikhail Pavlovich Yefremov\"sometimes transliterated as \"Efremov\"; Михаи́л Па́влович Ефре́мов; 31 October 1880 – 22 August 1936) was a factory worker, trade unionist and Bolshevik leader. He was the Soviet leader of the All-Russian Central Council of Trade Unions. Tomsky attempted to form a trade union at his factory in St. Petersburg resulting in his dismissal. His labour activities radicalized him politically and led him to become a socialist and join the Russian Social Democratic Labour Party in 1904 and eventually join the Bolshevik faction of the party.", "id": 1857160} {"src_title": "Claudie Haigneréová", "tgt_title": "Claudie Haigneré", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lékařská kariéra.", "content": "Claudie Haigneréová (do roku 2001 André-Deshaysová) se narodila 13. května 1957 ve dvacetitisícovém Le Creusotu, v středofrancouzském departementu Saône-et-Loire. Vystudovala lékařství na univerzitě v Dijonu, specializovala se zprvu na biologii a sportovní lékařství. V letech 1981–1984 se orientovala na leteckou a kosmickou medicínu a na revmatologii. Od roku 1984 osm let pracovala na revmatologické klinice a rehabilitačním oddělení pařížské nemocnice Cochin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonautická kariéra.", "content": "Roku 1985 byla vybrána mezi kosmonauty francouzské kosmické agentury – Národního střediska studií vesmíru (, CNES). Paralelně s kosmickým výcvikem v letech 1985–1990 pracovala v neurofyziologickém středisku Národního střediska vědeckého výzkumu (CNRS) v Paříži. Zde se účastnila přípravy experimentů v oblasti lidské fyziologie pro let Jean-Loup Chrétiena na Mir roku 1988. V letech 1990–1992 odpovídala za lékařský výzkum v CNES. V říjnu 1992 byla určena náhradnicí Jean-Pierre Haignerého pro jeho let na Mir v červenci 1993. V prosinci 1994 byla ke kosmickému letu v rámci rusko–francouzského programu Cassiopée – 13. návštěvní expedice na Mir. Výcvik v Hvězdném městečku zahájila v lednu 1995. K prvnímu letu odstartovala 17. srpna 1996 v Sojuzu TM-24 z kosmodromu Bajkonur společně se členy 22. základní expedice na Mir Valerijem Korzunem a Alexandrem Kaleri, v posádce lodi byla zařazena jako kosmonautka-výzkumnice. Na Miru strávila dva týdny naplněných realizací experimentů programu Cassiopée z oblastí kosmické medicíny, fyziky a technologie. Na Zem se vrátila v Sojuzu TM-23 s vystřídanou posádkou 21. základní expedice (Jurij Onufrijenko, Jurij Usačov). Let trval 15 dní, 18 hodin a 23 minut. Během roku 1997 pracovala v Moskvě ve funkci francouzské reprezentantky ve společnosti Starsem, rusko–evropské společnosti zajišťující komerční zakázky pro nosiče Sojuz. V květnu 1998 se vrátila do přípravy jako náhradnice Jean-Pierre Haignerého pro dlouhodobý let programu Persée, Haigneré měl strávit půl roku (od února do srpna 1999) na Miru jako člen 27. základní expedice. V přípravě prošla výcvikem k výstupům do otevřeného vesmíru, a získala kvalifikaci palubní inženýrky Sojuzu a Miru. Během letu pracovala ve Středisku řízení letů v Koroljovu. K 1. listopadu 1999 přešla do oddílu astronautů ESA. V prosinci 2000 byla jmenována do 2. návštěvní expedice na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Do kosmu posádka Viktor Afanasjev, Haigneréová a Konstantin Kozejev vzlétla z Bajkonuru v lodi Sojuz TM-33 21. října 2001. Během týdenního pobytu na stanici kosmonauti uskutečnili plánované experimenty v rámci rusko–francouzského programu Andromeda, a vrátili se v Sojuzu TM-32. Let trval 20 dní a 20 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V červnu 2002 odešla z ESA do francouzské vlády. Od června 2002 do března 2004 zastávala funkci pověřené ministryně () pro záležitosti vědy a nových technologií. V březnu 2004 – květnu 2005 byla pověřenou ministryní pro evropské záležitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Má dceru Carlu-Anastasii André, narozenou roku 1998. V květnu 2001 si vzala kolegu kosmonauta Jean-Pierre Haignerého.", "section_level": 2}], "src_summary": "Claudie Haigneréová ( * 13. května 1957 v Le Creusot, Saône-et-Loire, Francie), je francouzská lékařka, kosmonautka a politička. V letech 1985–2002 byla kosmonautkou agentur CNES (do roku 1999) a ESA, na oběžnou dráhu Země se dostala dvakrát, poprvé roku 1996 navštívila ruskou vesmírnou stanici Mir, podruhé roku 2001 strávila týden na Mezinárodní vesmírná stanici (ISS). Celkem ve vesmíru strávila 25 dní, 14 hodin a 24 minut. Roku 2002 přešla na politickou dráhu, od června 2002 do března 2004 byla ministryní pověřenou záležitostmi vědy a nových technologií a poté do května 2005 ministryní pro evropské záležitosti.", "tgt_summary": "Claudie (André-Deshays) Haigneré (born 13 May 1957) is a French doctor, politician, and former astronaut with the Centre National d'Études Spatiales (1985–1999) and the European Space Agency (1999–2002).", "id": 1658838} {"src_title": "Raynaudova nemoc", "tgt_title": "Raynaud syndrome", "src_document": [{"title": "Etiopatogeneze.", "content": "Vlastní příčina onemocnění není známá. Pacienti mají obvykle zvýšený cévní tonus podmíněný působením sympatiku, který může být způsoben chybným řízením v hypotalamu nebo i zvýšenou citlivostí hladkých svalů ve stěně cévy na noradrenalin. V rozvoji choroby hrají roli i pohlavní hormony. Ženy jsou postiženy pět až sedmkrát častěji než muži, obtíže se objevují až po pubertě, nejčastěji ve druhé dekádě, a po menopauze ustupují.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Vlastní záchvat trvá obvykle 10-20 minut, probíhá ve třech fázích:", "section_level": 1}, {"title": "Anemická fáze.", "content": "Křečovitý stah tepen na začátku záchvatu vede k odkrvení postižené části těla, obvykle špičky prstu. Křečovitý stah je úplný, do postižené oblasti nepřitéká žádná krev. Špička prstu je nápadně bledá, hranice postiženého úseku je nápadně ostrá.", "section_level": 2}, {"title": "Cyanotická fáze.", "content": "Cyanotická fáze může navazovat na fázi anemickou, někdy ale může záchvat začínat fází cyanotickou. V cyanotické fázi již není křečovitý stah tepen úplný, do úseku může přitékat malé množství krve. Vzhledem k tomu dochází k výrazné extrakci kyslíku z krve a postižený má díky obsahu výrazně odkysličené krve namodralou barvu (cyanóza).", "section_level": 2}, {"title": "Hyperemická fáze.", "content": "Po uvolnění stahu tepen dochází vlivem kompenzačních mechanizmů k výraznému a bolestivému překrvení postižených úseků.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Základním diagnostickým postupem je vedle anamnézy především prstová pletyzmografie. Protože mnohem častější je Raynaudův syndrom, pátrá se po možné příčině.", "section_level": 1}, {"title": "Raynaudův syndrom.", "content": "Zhruba v 90% případů jde o sekundární Raynaudův syndrom, často může být prvním projevem základního onemocnění. Sekundární Raynaudův syndrom může doprovázet nejčastěji následující choroby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Raynaudova nemoc, též primární Raynaudův syndrom, je charakterizována recidivujícími záchvaty zblednutí a bolestí periferních částí těla, zejména pak prstů na rukou. Podkladem jsou křečovité stahy drobných tepen a tepének, které vedou k poruše krevního zásobení postižené oblasti. Faktorem, který vyvolá záchvat, bývají obvykle silné emoce nebo chlad. Postiženy jsou obvykle mladé zdravé ženy. K poruchám kůže nebo dalších tkání může dojít jen při dlouho trvající těžkém průběhu onemocnění, do typického klinického obrazu nepatří. Příčina onemocnění není známa, jde pravděpodobně o funkční poruchu drobných tepen. Jako (sekundární) Raynaudův syndrom se označuje stav podobný Raynaudově chorobě, ale který se objevuje v důsledku jiných chorob.", "tgt_summary": "Raynaud syndrome, also known as Raynaud's phenomenon, is a medical condition in which spasm of arteries cause episodes of reduced blood flow. Typically, the fingers, and less commonly the toes, are involved. Rarely, the nose, ears, or lips are affected. The episodes result in the affected part turning white and then blue. Often, numbness or pain occurs. As blood flow returns, the area turns red and burns. The episodes typically last minutes, but can last several hours. Episodes are often triggered by cold or emotional stress. Primary Raynaud's, aka idiopathic, means that it is spontaneous and unrelated to another disease. Secondary Raynaud's occurs as a result of another condition. Secondary Raynaud's can occur due to a connective-tissue disorder, such as scleroderma or lupus, injuries to the hands, prolonged vibration, smoking, thyroid problems, and certain medications, such as birth control pills. Diagnosis is typically based on the symptoms. The primary treatment is avoiding the cold. Other measures include the discontinuation of nicotine or stimulant use. Medications for treatment of cases that do not improve include calcium channel blockers and iloprost. Little evidence supports alternative medicine. Severe disease may rarely be complicated by skin sores or gangrene. About 4% of people have the condition. Onset of the primary form is typically between ages 15 and 30 and occurs more frequently in females. The secondary form usually affects older people. Both forms are more common in cold climates. It is named after the French physician Maurice Raynaud, who described the condition in 1862.", "id": 174403} {"src_title": "Třída De Zeven Provinciën", "tgt_title": "De Zeven Provinciën-class frigate", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Třídu tvoří celkem čtyři jednotky, zařazené do služby v letech 2002–2005. Fregaty nesou tradiční jména \"De Zeven Provinciën\" (F802), \"Tromp\" (F803), \"De Ruyter\" (F804) a \"Evertsen\" (F804). Jednotky třídy \"De Zeven Provinciën\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "V designu lodí byly použity prvky technologie stealth. Ve 40 buňkách vertikálního vypouštěcího zařízení MK 41 je neseno 32 řízených střel moře-vzduch Standard SM-2 a 32 střel RIM-162 ESSM (čtyři v jedné buňce), sloužících zejména k obraně vůči protilodním střelám. Pro obranu proti protilodním střelám jsou neseny též dva kanónové komplety Goalkeeper CIWS. Fregaty dále nesou osm protilodních střel Boeing Harpoon. Při konstrukci lodí bylo počítáno s možností snadné úpravy pro použití amerických protizemních střel BGM-109 Tomahawk ale z politických a finančních důvodů bylo od jejich zavedení do výzbroje upuštěno (v roce 2005). Hlavňovou výzbroj představuje jeden 127mm kanón OTO Melara v dělové věži na přídi a dva 20mm kanóny Oerlikon. Dále jsou vybaveny čtyřmi 324mm torpédomety určenými k vypouštění lehkých protiponorkových torpéd. Fregaty mají hangár pro jeden protiponorkový vrtulník typu NH90. Pohonný systém je koncepce CODOG. Lodě mají dvě plynové turbíny Rolls-Royce Spey SM1C pro bojové situace a dva diesely Stork-Wartsila 16V6ST pro ekonomonický provoz. Rychlostní převodovky jsou vynechány a turbína může běžet, jenom když jsou diesely odpojeny. Lodní šrouby a kormidla jsou dva. Fregaty dosahují rychlosti až 29 uzlů. Dosah je 5000 nám. mil při ekonomické rychlosti 18 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Všechny čtyři fregaty budou vyzbrojeny novými 127mm/64 kanóny LW Vulcano od společnosti Leonardo s nabíjecím automatem a schopností střelby chytrou munici VULCANO. Dodány mají být v letech 2025-2026. Nizozemská společnost Thales Netherlands zajistí jejich integraci do bojového řídícího systému fregat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída De Zeven Provinciën je třída protiletadlových fregat nizozemského královského námořnictva. Třídu tvoří celkem čtyři jednotky, zařazené do služby v letech 2002–2005 jako náhrada starších tříd \"Tromp\" a \"Jacob van Heemskerck\". Vývoj fregat proběhl jako součást společného projektu TFC (\"Trilateral Frigate Cooperation\") s Německem a Španělskem, přičemž Německo postavilo vlastní příbuznou třídu \"Sachsen\" a Španělsko svou třídu \"Álvaro de Bazán\", která se ovšem zcela zásadně liší použitím zbraňového systému Aegis.", "tgt_summary": "\"De Zeven Provinciën\"-class frigates are highly advanced air-defence and command frigates in service with the Royal Navy of the Netherlands (\"Koninklijke Marine\"). This class of ships is also known as \"LCF\" (\"Luchtverdedigings- en commandofregat\", air defense and command frigate). The ships are similar to the German \"Sachsen\"-class frigates in role and mission.", "id": 2120095} {"src_title": "Natan Jelin-Mor", "tgt_title": "Nathan Yellin-Mor", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Grodně v carském Rusku (dnes Bělorusko). Studoval inženýrství na Varšavské polytechnice. Ještě v Polsku se angažoval v hnutích Betar a Irgun. V letech 1938 až 1939 byl, společně s Avrahamem Sternem, spoluredaktor polských novin Irgunu s názvem \"Di Tat\" (doslova „Stát“). Spolu se Sternem tajně imigrovali do mandátní Palestiny a stali se členy židovské polovojenské organizace Lechi (známé též jako Sternův gang). V prosinci 1941 se pokusil vycestovat do Turecka k jednání s nacistickými představiteli o masovém propuštění Židů z východní Evropy, výměnou za spolupráci Lechi při boji proti Spojenému království. Jeho mise však byla přerušena, když byl uvězněn v Sýrii. Po repatriaci byl dán Brity do vazby v Latrunu, kde se mu s dalšími 19 druhy podařilo vykopat 70metrový tunel, kudy 1. listopadu 1943 uprchli. Po Sternově smrti se stal členem nejužšího vedení Lechi (triumvirátu), společně s Jisra'elem Eldadem, šéfem propagandy, a Jicchakem Šamirem, šéfem operací.. Jelin-Mor se staral o politické zájmy Lechi. Byl jedním ze strůjců atentátu na lorda Moyna. Boj proti Britům spatřoval v mezinárodním měřítku a vyslovil se pro spolupráci s jinými antikolonialistickými skupinami, včetně palestinských a arabských skupin. Po masakru Dejr Jásin osobně konfrontoval Eldada. V roce 1948 vytvořil Kandidátku bojovníků a byl zvolen do izraelského parlamentu (Knesetu), kde byl členem komise pro vnitřní vztahy. V roce 1949 byl souzen a odsouzen za vraždu emisara OSN Folke Bernadotta ze září 1948, ale byl propuštěn poté, co jeho strana uspěla v parlamentních volbách. V roce 1949 odsoudil dělení Palestiny jako „handlování s územím domoviny“ a byl rovněž odpůrcem palestinského práva návratu. Později prodělal přerod z pravicového politika na levicového v souvislosti s prosovětským postojem některých radikálů z Lechi ve 40. letech, obhajováním prosovětské zahraniční politiky. Rovněž tak otočil list ve vztahu k palestinským Arabům a věnoval mnoho úsilí na usmíření s palestinskými Araby a jednáním s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). V roce 1956 pomáhal založit skupinu \"Semitic Action\", jejíž časopis redigoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Natan Jelin-Mor (: נתן ילין-מור‎, rodným jménem Natan Friedman-Jelin; 1913 – 19. února 1980) byl revizionistický sionistický aktivista, vůdce Lechi a izraelský politik. Jako již starší se stal radikálním pacifistou, který podporoval jednání s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a významné územní ústupky v rámci izraelsko-palestinského konfliktu.", "tgt_summary": "Nathan Yellin-Mor(, Nathan Friedman-Yellin; 1913 – 19 February 1980) was a Revisionist Zionist activist, Lehi leader and Israeli politician. In later years, he became a leader of the Israeli peace camp, a pacifist who supported negotiations with the Palestine Liberation Organization and concessions in the Israeli-Arab conflict.", "id": 958148} {"src_title": "Sémantický diferenciál", "tgt_title": "Semantic differential", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Sémantickým diferenciálem se rozumí rozdíl v konotaci (vágní t. j. mlhavé, subjektivní a emocionálně zabarvené interpretaci), přiřazující význam dané jazykové konstrukci, různými lidskými individui. Každé z individuí konotaci provádí na základě svého subjektivního, inherentně vágního vnitropsychického kognitivního modelu.", "section_level": 1}, {"title": "Extrémní hodnoty sémantického diferenciálu.", "content": "1. Nulová hodnota sémantického diferenciálu. Nulová hodnota sémantického diferenciálu odpovídá nulové hodnotě vnitřní vágnosti (viz Poznání, Vágnost, Exaktní věda) interpretace jisté jazykové konstrukce a tak limitnímu případu spočívajícímu v naprosté shodě všech v oboru vzdělaných komunikujících účastníků na významu oné jazykové konstrukce. V tomto případě tedy lze jazykovou konstrukci rigorosně interpretovat, a ta tedy má přesně vymezený význam. Toto je základem umělého poznání a základem exaktních věd (Galileo, Newton). Aby bylo možno význam všech jazykových konstrukcí reprezentujících znalosti (kognitivního modelu) o jisté části reálného světa, vymezit přesně, je nutno v reálném světě vybrat měřitelné entity elementárního charakteru. Za ty se považují měřitelné elementární projevy (manifestace) reality zvané atributy (veličiny, parametry). Atribut je vybrán tak, že mezi vzdělanci v příslušném oboru o atributu samém nesmějí vzniknout žádné pochyby v zaujatém hledisku či hloubce a šíři náhledu, tedy v interpretaci jeho jména. V exaktních vědách je proto vždy přesně vymezen buď konsensuálně (základní množina), nebo definitoricky (odvozené). V tomto duchu píše I. Newton ve svém díle: \"Philosophiae Naturalis Principia Mathematica v roce 1687\". V současné době je tato Newtonova idea použita a precizována v celosvětově zavedené soustavě veličin SI (z franc. \"Système international d'unités\"). Ve fyzice jsou atributy např. síla, intenzita elektrického pole, rychlost, ... Objektovým jazykem exaktních věd jsou umělé formální jazyky (matematika, logika). Kognitivní model vytvořený exaktními vědami pro danou část reálného světa, sestává ze jmen (pro daný účel dominujících a nezanedbatelných) atributů a (pro daný účel dominujících a nezanedbatelných) vztahů mezi nimi, popsaných matematickými nástroji, asi od poloviny 20 stol. se mu říká matematický model. Mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním a znalostmi získanými poznáním umělým t. j. metodou exaktních věd, je kvalitativní propast. V prvém případě se na svět díváme filtrem vágnosti, v druhém případě filtrem „dírkovaným“, tedy „sítem“, jímž vybíráme atributy – elementární manifestace reálného světa a rozpoznatelné vztahy mezi nimi. Newton „digitalizoval“ přirozený vágní pohled člověka na reálný svět. Člověku však nulová hodnota sémantického diferenciálu není přirozená, je to umělá konstrukce., 2. Extrémně velká hodnota sémantického diferenciálu. Člověk občas při sdělování používá druhého extrému a to neobvykle velké hodnoty sémantického diferenciálu. Je tomu při sdělování informací, které sdělující člověk zná velice vágně (spíš tuší), kdy obtížně nachází dostatečně výstižná slova (viz formulace Konotace), posouvá a rozmělňuje (zamlžuje) jejich význam, neboť má pocit, že jeho slova stále nevystihují to, co chce sdělit. Svoji nejistotu, ve které posouvá a rozmělňuje význam svého sdělení, tak halí do větší vágnosti svého sdělení – nejistota významu je schována ve vágnosti (Význam lze odhalovat některou z metod sémantického diferenciálu, rozptyl naměřených hodnot bude, jak u jednotlivých respondentů tak i v čase, velký). Je tomu např. v beletrii (líčení duševního rozpoložení, emocí atp.) či sdělování hlubokých duchovních hodnot apod. Sdělující však takovými hodnotami musí být doopravdy vybaven, jinak se jedná o nesmysly (bláboly). Sdělování pak může probíhat vícenásobným opakováním sdělovaného, např. u našich předků opakovaného čtení z náboženských textů ukrývajících jinotaje.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Sémantický diferenciál ukazuje:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Prvotně v psychologii a sociologii: metoda měření intenzity psychologických a sociologických postojů toho kterého člověka k dané situaci, nejčastěji 7 stupňovou škálou. Použití sémantického diferenciálu ve vymezení aplikovatelnosti umělých formálních jazykových systémů – podmínky nutné: Interpretace všech jazykových konstrukcí každého umělého formálního jazyka musí mít nulovou hodnotu sémantického diferenciálu, na této podmínce je postavena i formální inference (Russell). Newtonovo dílo je, jak uvedeno výše, na principu nulové hodnoty sémantického diferenciálu se skvělým důvtipem postaveno. S postupným zrodem formální logiky v první třetině 20. stol., se její tvůrci k tomuto požadavku znovu vracejí, např. \"B. Russell: Vagueness\" (The Australasian Journal of Psychology and Philosophy 1, June 1923, pp. 84–92.). Ke své škodě se však Russell (ačkoli se stýkal a diskutoval s A. Einsteinem) nezajímal o Newtonovy ideje principu umělého poznání a v té době ještě neměl k dispozici veličinu zvanou sémantický diferenciál, takže mluví o přesných symbolech (t. j. s přesnou interpretací, rozumí se s nulovou hodnotou sémantického diferenciálu) a apeluje na citlivý vhled čtenáře do problematiky. Ještě v současných učebnicích logiky se požadavek nulové hodnoty sémantického diferenciálu interpretace jazykových konstrukcí (symbolů) odbyde zákazem použití synonymie a homonymie, což je nedostatečně relevantní požadavek, ani současní logici neznají sémantický diferenciál a nejsou seznámeni s Newtonovými idejemi umělého poznání. Všechny typy formálních logik (klasické výrokové a predikátové, či modální a fuzzy logiky) a všechny partie matematiky jsou formálními jazykovými systémy. Musí být tedy splněna podmínka nulového sémantického diferenciálu interpretace všech jejich jazykových konstrukcí. Z toho plyne, že u všech typů formálních jazykových systémů lze interpretovat: Interpretovat do formálního jazyka nelze z oblasti inherentně vágních (t.j. s neodstranitelnou vnitřní vágností) znalostí získaných přirozeným poznáním (časté chyby v učebnicích logiky a v aplikacích oboru Umělé inteligence viz např. \"Kelvin Knight, Elaine Rich: Artificial Intelligence\") Plyne z toho, že již od začátku se Herbert Simon a Allen Newell mýlili ve svém projektu \"General Problem Solver\" , kdy mylně předpokládali, že formální inferenci lze použít i v případě, že znalosti jsou získány přirozeným způsobem s inherentní vnitřní vágností. Formální inference je postavena na podmínce nulové hodnoty vnitřní vágnosti interpretace všech použitých jazykových konstrukcí. Formální inferenci lze tedy použít jen a jen pro znalosti získané metodou exaktních věd nebo pro práci s matematickými objekty. Expertní systémy pracující se znalostmi získanými jen a jen metodou exaktních věd jsou oprávněné. Na příklad Newell, J.C. Shaw a Herbert Simon tedy se neprovinili proti onomu požadavku, když zkonstruovali program \"The Logic Theorist\", jímž hledali logické důkazy z knihy \"Principia Mathematica\" (Bertrand Russell a Alfred North Whitehead, 1910).", "section_level": 1}, {"title": "Formalizace.", "content": "Pro připomenutí a shrnutí, položme otázku: Je možné znalosti získané přirozeným poznáním zapsat ve formálním jazyce? S krokem, který toto požaduje a kterému se říká formalizace, se setkáváme při výkladu formální logiky a v umělé inteligenci (automatizované odvozování, expertní systémy – expertní systém je vhodně strukturovaný program, který využívá poznatků lidských expertů, získaných obecně přirozeným poznáním, k řešení problémů, které obvykle v praxi vyžadují znalost expertů – v principu se jedná o formální inferenci, která má poskytnout odpověď). Znamená, že jazykovou konstrukci přirozeného jazyka s inherentně nenulovou vnitřní vágností chceme nahradit (vtěsnat do) jazykovou konstrukcí formálního jazyka s nulovou vnitřní vágností za podmínky zachování významu, tedy odpovídajícího vnitropsychického kognitivního modelu. Formalizace, pokud ji mermomocí vyžadujeme, vede k násilné deformaci vnitropsychického kognitivního modelu, tedy k destrukci významu. Formalizace v uvedeném smyslu je nedomyšlený požadavek z doby, kdy si její autoři neuvědomili, co tento požadavek znamená, neznali sémantický diferenciál a jeho úlohu. To je výše uvedený omyl Newella a Simona, a tedy mylně zavedená idea expertních systémů expertní systém, pro znalosti získané přirozeným poznáním. Formalizace je chybná interpretace viz výše Interpretovatelnost formálních jazykových systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Popis (reprezentace) vágnosti.", "content": "Je nutno poznamenat, že v případě, že umělý formální jazykový systém je vybaven nástroji pro popis vágnosti (např. Hájkova míra důvěry nebo fuzzy logiky) , může se jednat pouze o vágnost jazykově uchopitelnou, tedy vágnost vnější, zatím co vnitřní vágnost musí mít nulovou hodnotu.", "section_level": 1}, {"title": "Souhrnně.", "content": "Sémantický diferenciál je tedy velice důležitým pojmem umožňujícím vnést světlo do vztahů bez něj vysvětlitelných jen velice obtížně. V oněch vztazích ve skutečnosti hraje roli vnitřní vágnost nástrojově obtížně uchopitelná, avšak souvislost se sémantickým diferenciálem vhodný nástroj tvoří, neboť čím menší vnitřní vágnost konotace dané jazykové konstrukce, tím nižší hodnota sémantického diferenciálu této konotace. Nulové hodnotě vnitřní vágnosti konotace odpovídá nulová hodnota sémantického diferenciálu té konotace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sémantický diferenciál je měřitelná psychologicky sociologická veličina. Sémantický diferenciál byl zaveden v práci tří amerických psychologů: \"Osgood C. E, Suci G., Tannenbaum P.: The Measurement of Meaning. Urbana, Illinois, University of Illinois Press, 1957\" , kde je uvedena i jedna z metod jeho měření. Tito autoři sémantický diferenciál prezentují především jako metodu měření intenzity psychologických a sociologických postojů toho kterého člověka k dané situaci, nejčastěji v 7stupňové škále. Jde o získání dat kvantifikujících sémantický diferenciál. Sémantický diferenciál je často využívaná, sociálně psychologická a sociologická metoda zjištění nuancí v postojích respondentů prostřednictvím dotazníku. Zatímco jiná dotazníková metoda, Likertova škála, zjišťuje jen jeden rozměr postoje (souhlas X nesouhlas), sémantický diferenciál umožňuje zjistit jemné rozdíly, které v postoji můžeme nalézt. Abychom zjistili reakci respondenta na cílové slovo, a tím jeho postoj k danému problému, nabídneme mu hned několik různých dimenzí. Konce sedmibodové škály představují bipolární pojmy hodnotící dimenze, jako např. hodný-zlý, ošklivý-hezký, pečlivý-nepořádný apod. Každé postojové slovo se tedy hodnotí pomocí osmi či devíti dimenzí, které odhalují asociace a konotace, které konkrétní slovo má nebo vyvolává u respondenta. Je to jedna z možností aplikací, nikoli definice.", "tgt_summary": "Semantic differential (SD) is a type of a rating scale designed to measure the connotative meaning of objects, events, and concepts. The connotations are used to derive the attitude towards the given object, event or concept. Charles E. Osgood's theory of the semantic differential was an application of his more general attempt to measure the semantics or meaning of words, particularly adjectives, and their referent concepts. The respondent is asked to choose where his or her position lies, on a scale between two polar adjectives (for example: \"Adequate-Inadequate\", \"Good-Evil\" or \"Valuable-Worthless\"). Semantic differentials can be used to measure opinions, attitudes and values on a psychometrically controlled scale.", "id": 1188815} {"src_title": "Otto Strasser", "tgt_title": "Otto Strasser", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Působení v NSDAP.", "content": "Otto Strasser se narodil v Bavorsku. Účastnil se první světové války, kde byl zraněn a vyznamenán. Po návratu do Německa v roce 1919 sloužil v organizaci Freikorps, s níž potlačoval Bavorskou republiku rad. Roku 1920 vstoupil do sociálně demokratické strany. Nesouhlasil však se socialisticko-reformistickým postojem strany, zvláště s potlačením dělnického povstání v Porúří, a stranu brzy opustil. V roce 1925 se připojil k NSDAP, kde jeho bratr Gregor už působil několik let jako novinář, a s ním a s Josephem Goebbelsem vedl radikálně levicové křídlo v Berlíně. Jejich frakce obhajovala podporu pro stávky, znárodňování bank a průmyslu, a – navzdory uznávaným rozdílům – bližší vazby se Sovětským svazem. Zatímco Hitler byl ovlivněn Othmarem Spannem a jinými konzervativními mysliteli, Otto Strasser měl myšlenkově blíž k sociologům Maxi Weberovi a Werneru Sombartovi. Ideovým předchůdcem této frakce v NSDAP byl spoluzakladatel strany Gottfried Feder. Hitler jejich linii odmítal, protože by mohla odradit střední vrstvy a velké ponikatele. Strasserova frakce byla nakonec poražena roku 1926 na sněmu v Bamberku, kde se Joseph Goebbels spojil s Hitlerem. Strasser však přesto pokračoval ve vedení levého křídla NSDAP až do roku 1930, kdy byl Hitlerem vyloučen.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v Černé frontě a exil.", "content": "Na tento popud založil Otto Strasser \"Černou frontu\", organizaci zklamaných nacistů a komunistů, kteří se chtěli Hitlerovi pomstít. Strasserův antisemitismus byl zaměřen hlavně na bohaté Židy a židovské podnikatele a po jeho vyloučení z NSDAP nebyl na prvním místě jeho programu, takže v Černé frontě působil například Helmut Hirsch. Strasserova Černá fronta však nedokázala čelit Hitlerovu nástupu k moci v roce 1933. V Noci dlouhých nožů (29./30. června 1934) byl zavražděn Ottův bratr Gregor. Otto přežil, protože emigroval do Prahy, kde ho policie ochránila před několika atentáty. V roce 1938 vydal knihu Masaryk: vůdce nové Evropy (Masaryk: ein Führer zum neuen Europa). V knize, kterou věnoval \"českému národu v jeho nejtěžší hodině\", ocenil přínos díla T. G. Masaryka a oslavil ho jako představitele demokratické Evropy. Po okupaci Sudet v roce 1938 Strasser usoudil, že se jeho život opět ocitl v ohrožení, a emigroval nejprve do Švýcarska, poté do Francie, a nakonec roku 1940 do Portugalska. Goebbels přitom Strassera odsoudil jako „veřejného nepřítele číslo jedna“ a slíbil 500 tisíc dolarů za Strasserovu hlavu. Několik najatých atentátníků se tehdy vydalo do Lisabonu, kde Strasser pobýval. Prohledali celý Lisabon, jenže Strasser se o atentátu dozvěděl a včas emigroval do Kanady. Nakonec se usadil v kanadské obci Paradise (Nové Skotsko), kde bydlel v patře nad místním obchodem.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat.", "content": "Roku 1945 přivítal Strasser Hitlerův konec s nadšením, do Německa se však vrátit nemohl. Obával se, že dopadne stejně, jako deset nacistických předáků v Norimberském procesu s rozsudkem „trest smrti oběšením“. Strasser se začal živit jako novinář a vydával noviny \"New Politician\", které byly do Německa odesílány letadlem. Teprve v roce 1955 dostal Strasser od západoněmecké vlády povolení vrátit se do Německa, znovu získal německé občanství a usadil se v Mnichově. Poté se pokoušel vytvořit novou stranu, ale nedokázal získat jakoukoli podporu. Po zbytek života až do své smrti roku 1974 propagoval strasserismus, svoji verzi revolučního (i když ne marxistického) národního socialismu.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Otto Strasser publikoval také pod značkou D.G. a pod pseudonymem Michael Geismeier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto Johann Maximilian Strasser (též psáno Straßer,10. září 1897, Windsheim, Německé císařství – 27. srpna 1974, Mnichov, NSR) byl německý politik a člen NSDAP. Spolu s bratrem Gregorem a s Josephem Goebbelsem vedl levicové a revoluční křídlo strany, takže se dostával do sporů s Hitlerem, který ho roku 1930 ze strany vyloučil. Strasser pak založil ilegální organizaci Černá fronta, emigroval do Prahy, unikl četným atentátům Gestapa a roku 1939 zakotvil v Kanadě. Hitlerovu porážku nadšeně uvítal, ale marně se snažil obnovit svoji politickou činnost. Jeho myšlenky o národně revolučním socialismu (strasserismus) se objevují u krajně pravicových a neonacistických skupin nejen v Německu.", "tgt_summary": "Otto Johann Maximilian Strasser (also , see ß; 10 September 1897 – 27 August 1974) was a German politician and an early member of the Nazi Party. Otto Strasser, together with his brother Gregor Strasser, was a leading member of the party's left-wing faction, and broke from the party due to disputes with the dominant \"Hitlerite\" faction. He formed the Black Front, a group intended to split the Nazi Party and take it from the grasp of Hitler. This group also functioned during his exile and World War II as a secret opposition group. His brand of National Socialism is now known as Strasserism.", "id": 469252} {"src_title": "Rakouské přímoří", "tgt_title": "Austrian Littoral", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Habsburská monarchie získala svrchovanost nad pobřežím severního Jadranu s přístavy Terstem a Rijekou v roce 1382, resp. 1474. Převaha Benátské republiky na Jadranu a nebezpečí expanze Osmanské říše zpočátku neumožňovaly konsolidovat a rozvinout tyto pobřežní državy. Obě města si zachovala svoji autonomii až do 18. století. Císař Karel VI. rozšířil svoji námořní moc mírem s Turky a vyhlášením svobodné plavby na Jadranu. V roce 1719 prohlásil Terst a Rijeku svobodnými přístavy. V roce 1730 začal Přímoří centrálně spravovat z Terstu. Opačně postupoval císař Josef II., když v roce 1775 oddělil správu obou hlavních přístavů a Rijeku připojil k Uherskému království. Terst se stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s Goricí a Gradiškou. Počátkem napoleonských válek Habsburská monarchie získala v roce 1797 na základě míru v Campo Formio od Benátska Istrii a ostrovy Kvarnerského zálivu. Nově vzniklé Rakouské císařství však o tuto oblast včetně všech jadranských zemí záhy přišlo Bratislavským mírem ve prospěch napoleonského italského království. Následný Schönbrunský mír (1809) přeměnil tato území na Ilyrské provincie, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko znovu získalo tuto oblast v roce 1813 a celé Přímoří včetně Terstu, Gorice a Gradišky i celé Istrie se stalo spolu s ostrovy Kvarnerského zálivu, dále Rijekou s jejím zázemím a vlastním Chorvatskem (bez Vojenské hranice, ale s Karlovacem) jedinou správní jednotkou – Ilyrským královstvím (1816–1849). V roce 1822 byla Rijeka a Chorvatsko odděleny a staly se součástí Uherského království. Ilýrie byla rozdělena na dvě provincie, lublaňskou a terstskou, která se dále dělila na čtyři okresy: Gorice (\"Görz\"; včetně Gorice a Julského Benátska), Istrii (\"Istrien\"; východní Istrie a ostrovy Kvarnerského zálivu), Terst (\"Triest\"; terstské vnitrozemí a západní Istrie), a město Terst (\"Triester Stadtgebiet\"). Kolem roku 1825 bylo dělení reorganizováno na Istrii se sídlem v Pazinu a Goricko, přičemž Terst se svým bezprostředním okolím byl odloučen od místní správy a podřízen přímo Koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Přímoří se stalo samostatnou korunní zemí s místodržícím v Terstu. Skládalo se z markrabství Istrie, okněžněného hrabství Gorice a Gradišky a od nich odděleného Terstu. V roce 1861 se Gorice s Gradiškou a Istrie staly samostatnými korunními zeměmi a roku 1867 v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním získal autonomii i Terst. Vrchní zemské hejtmanství zůstalo v Terstu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj území po rozpadu R-U.", "content": "V důsledku rozpadu Rakouska-Uherska připadlo Přímoří Itálii jako součást Julského Benátska na základě smlouvy v Saint Germain. Po druhé světové válce bylo rozděleno Morganovou linií na dvě zóny (A obsazenou angloamerickými vojsky a B jugoslávskou armádou). Po uzavření Pařížské mírové smlouvy s Itálií bylo Přímoří z větší části začleněno do Jugoslávie s výjimkou západní části, kde menší část Gorice a Gradišky připadla Itálii. Terst byl vyhlášen svobodným územím pod společnou vojenskou správou. V roce 1954 podepsaly v Londýně Spojené království, Spojené státy, Itálie a Jugoslávie memorandum o porozumění, podle kterého se terstské území dočasně rozdělilo mezi italskou a jugoslávskou civilní správu, přičemž město Terst připadlo Itálii. Dočasná správa byla prohlášena za definitivní na základě dohody z Osima, kterou uzavřely Itálie a Jugoslávie 11. října 1977. Rozdělením Jugoslávie v roce 1991 byla otázka hranic znovu otevřena. Téměř celá Istrie připadla Chorvatsku, Slovinsku cca 12km pás od pobřeží (kolem Koperu) do vnitrozemí. V r. 1992 Slovinsko vyhlásilo, že se cítí vázáno dohodou z Osima, což bylo podmínkou pro jednání o vstupu Slovinska do Evropské unie. V současnosti (2009) zůstává otevřena otázka námořní hranice mezi Slovinskem a Chorvatskem a je předmětem jednání. Na historickém území se rozkládají italské územní spolky obcí Carso Isonzo Adriatico, Collio – Alto Isonzo a Giuliana v regionu Furlánsko-Julské Benátsko, slovinský tradiční region Přímoří a chorvatské župy Istrijská a Přímořsko-gorskokotarská (částečně).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Níže uváděná tabulka odpovídá sčítání lidu v roce 1910 (v Terstu v r. 1911). Rakouské přímoří obývaly uvedené jazykové komunity, které se zjišťovaly podle „obcovací řeči“, protože se při sčítání nepřihlíželo ani k příslušnosti k etnické skupině, ani k mateřskému jazyku. Kromě malé srbské komunity v Terstu a obce Peroj v Istrii obydlené etnickými Černohorci může být naprostá většina chorvatských mluvčích považována za Chorvaty. Italština a furlanština byly od roku 1880 počítány za jednu obcovací řeč a jsou uváděny jednotně jako italština. Extrapolací z italského sčítání lidu 1921, jediného ve 20. století, kdy byla furlanština počítána jako oddělená kategorie jazyka, může být počet furlanských mluvčích odhadován na 60 000–75 000. Rakouské přímoří obýval značný počet cizinců (kolem 71 000 neboli 7,9 % z celkové populace), kteří nebyli na obcovací řeč dotazováni. Více než polovina z nich žila v Terstu; většinou to byli občané Italského království, následováni občany Uherska a Německa. Předpokládá se, že jejich většinu (75 %) tvořili Italové, méně pak Němci, Chorvaté (z Rijeky, Chorvatska a Slavonie), Slovinci (z Benátského Slovinska) a Maďaři. V období kolem druhé světové války došlo k výrazným změnám v národnostním složení obyvatelstva. Před válkou a během ní italská vláda podporovala přesuny slovanského obyvatelstva do Apulie a Kalábrie v jižní Itálii a do východní Afriky a naopak osidlování Istrie obyvateli jižní Itálie. Italští učitelé vyučovali v mateřských a základních školách, aniž by znali místní jazyk. Po válce opustila jugoslávkou zónu B značná část obyvatelstva (prameny uvádějí odlišně od 10 000 do 40 000), převážně Italů, jak nuceně, tak dobrovolně. Zbytky německé menšiny byly z této zóny násilně vystěhovány. Na území Přímoří žijí v jednotlivých státech významné menšiny. Vzhledem k tomu, že statistické jednotky nerespektují rozlohu původního Přímoří, jsou dále uvedené údaje odhady. Italů žije ve Slovinském přímoří asi 2 000 (sčítání 2002), na chorvatském území jich je (sčítání 2001) přes 17 000 a Slovinců 3 000. Oproti začátku 20. století zde přibyly významnější menšiny Srbů (11 000) a Bosňáků (4 000). V italských oblastech žije podle úředního odhadu z roku 2005 přibližně 61 000 Slovinců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouské přímoří (německy Österreichisches Küstenland, italsky Litorale Austriaco, slovinsky Avstrijsko primorje, chorvatsky Austrijsko primorje) nebo Přímoří (\"Küstenland\", \"Litorale\", \"Primorska\") je historický správní útvar v Chorvatsku, Slovinsku a Itálii rozkládající se mezi Alpami a Jaderským mořem. Do roku 1918 se jednalo o součást Rakouského císařství, resp. Rakousko-Uherska.", "tgt_summary": "The Austrian Littoral (, , , , ) was a crown land (\"Kronland\") of the Austrian Empire, established in 1849. It consisted of three regions: the Istria peninsula, Gorizia and Gradisca, and the Imperial Free City of Trieste. Throughout history, the region has been frequently contested, with parts of it controlled at various times by the Republic of Venice, Austria-Hungary, Italy, and Yugoslavia among others. The Kingdom of Italy annexed it after World War I according to the Treaty of London and later Treaty of Rapallo. After World War II, it was split between Italy (West), Slovenia (North) and Croatia (South). Trieste had strategic importance as Austria-Hungary's primary seaport and the coast of the Littoral was a resort destination, the Austrian Riviera. The region was a multi-national one, with Italians, Slovenes, Croats, Germans and Friulians being the main ethnic groups. In 1910, it had an area of and a population of 894,287.", "id": 689628} {"src_title": "Jakov Sverdlov", "tgt_title": "Yakov Sverdlov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se židovským rodičům, jeho otec pracoval jako rytec. V roce 1902 se připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně, a roku 1903 do její bolševické frakce, vedené Leninem. Zapojil se do revoluce z roku 1905. Roku 1906 byl zatčen, většinu času až do roku 1917 pobýval buďto ve vězení nebo v exilu. Na začátku první světové války byl ve vyhnanství v Turuchansku na Sibiři, kde se setkal se Stalinem.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce 1917.", "content": "Po únorové revoluci roku 1917 se vrátil do Petrohradu a byl znovu zvolen do ústředního výboru. Sehrál důležitou roli v plánování říjnové revoluce. Později bylo zjištěno, že organizoval exekuci cara Mikuláše II. a jeho rodiny, která se odehrála 17. července 1918, a že tedy byl za tento zločin plně odpovědný. Vyhlásil Rudý teror, kampaň poprav a věznění, přičemž všechny oběti teroru jsou mu právem přičítány. Někdy je označován jako první vůdce Sovětského svazu. Toto označení je však chybné, poněvadž Sovětský svaz vznikl v roce 1922, tři roky po jeho smrti. Každopádně byl po říjnové revoluci zvolen vůdcem ruské SFSR.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Podle jedné verze zemřel na chřipku v Orlu během chřipkové epidemie. Byl pohřben v Kremelské zdi, kde byly později pohřbeni i ostatní bolševici. Podle jiné verze zemřel na tuberkulózu. Podle další verze navštívil Morozovovu továrnu v Orlu, kde se prý těžce zranil. Skutečná fakta o jeho smrti zůstávají tajemstvím dodnes. V letech 1924 až 1991 nesl Jekatěrinburg na jeho počest jméno „Sverdlovsk“. Ukrajinský Dovžansk po něm byl pojmenován v letech 1938 až 2016.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jakov Michajlovič Sverdlov (rusky \"Яков Михайлович Свердлов\", 3. června 1885 Nižnij Novgorod - 16. března 1919 Orel) byl bolševický stranický předák a vůdce RSFSR. Jeho bratr byl francouzský generál Zinovij Peškov.", "tgt_summary": "Yakov Mikhailovich Sverdlov (; born Solomon Mikhailovich Sverdlov 3 June 1885 – 16 March 1919), known by the pseudonyms \"Andrei\", \"Mikhalych\", \"Max\", \"Smirnov\", \"Permyakov\", \"Jacob\", was a Bolshevik party administrator and chairman of the All-Russian Central Executive Committee. The post of chairman of the All-Russian Central Executive Committee was formally the highest state post in the RSFSR. Yakov took this position at the age of 32, which makes him the youngest non-monarchist head of the Russian state in history. He also lived the shortest life (33 years).", "id": 1373422} {"src_title": "Tárogató", "tgt_title": "Tárogató", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o tárogatu se objevují již v 15. století v maďarském písemnictví, ale není zcela vyloučeno, že je Maďaři přinesli do Evropy již v 9. století při svém prvním příchodu z Asie. Je však patrné, že se tento nástroj vyvinul z asijského dechového nástroje zurna, kterou sebou ve středověku přinesli do Evropy Turci - odtud maďarský název \"töröksip\" čili \"turecká píšťala\" používaný jako synonymum pro tárogató. Nabízí se rovněž domněnka, že se oba nástroje společně vyvíjely tak dlouho, až nakonec splynuly v jeden. Prapůvod tárogata lze vystopovat v Persii, odkud se dostalo do Maďarska během tureckých válek. Až do 18. století se tárogató nápadně podobalo šalmaji bez klapek opatřenému dvojitým plátkem. Tárogató se díky své hlasitosti a pronikavému zvuku používalo v bitvách jako signální nástroj podobně jako polnice nebo dudy. Nástroj byl v Maďarsku spojován s vlasteneckým odbojem, který v letech 1703 až 1711 vyústil v Rákócziho povstání za nezávislost Uher, a proto po jeho porážce rakouská vrchnost usilovala o to, aby upadlo v zapomnění. Kromě toho se nástroj kvůli svému průraznému zvuku problematicky uplatňoval v orchestru, a tak se téměř vytratil z veřejného života. Otcem nového konceptu tárogata se v osmdesátých letech 19. století stal nástrojař Vencel József Schunda (*1845 Dubeč u Prahy - †1923 Budapešť). Osadil nástroj hubicí s jednoduchým plátkem, zvolil dřevěný korpus s kónickým vrtáním a klapkový systém tak, že moderní tárogató silně připomíná dřevěný sopránsaxofon. V roce 1900 Schunda představil nové tárogató na Světové výstavě v Paříži a o čtyři roky později v bavorském Bayreuthu. K jeho výrobě se nejčastěji používá grenadilové dřevo podobně jako u klarinetu. Nástroj se vyráběl v několika verzích, ale v praxi se dnes používá prakticky jen sopránové tárogató laděné v B♭ o délce přibližně 74 cm. Svým zvukem, který zní jakoby truchlivě ve spodním rejstříku a ve vyšších polohách zas poněkud mečivě, připomíná něco mezi anglickým rohem a sopránovým saxofonem. Ostatní typy jsou velmi vzácné; maďarský nástrojař János Stowasser kdysi zhotovil celou sadu sedmi nástrojů, které vévodilo kontrabasové tárogató laděné v E♭. Jak již bylo řečeno, moderní nástroje prakticky v ničem nepřipomínají své historické předky, a proto si je prakticky nelze splést. Vzhledem k zásadním konstrukčním rozdílům mezi oběma nástroji by bylo jistě přesnější označovat moderní nástroj jako \"schundafon\"; v maďarském prostředí se však z vlasteneckých důvodů uchovalo původní označení tárogató, které se vžilo celosvětově. Před 2. světovou válkou se tárogató stalo symbolem maďarské aristokracie a v mimořádné oblibě je choval maďarský regent Miklós Horthy. Po 2. světové válce se výroba tárogata v Maďarsku zastavila a pokračovalo v ní pouze Rumunsko, kde se dodnes těší obrovské oblibě. V předválečné době se tárogató vyrábělo také v českých Kraslicích. Na začátku 90. let začali někteří maďarští nástrojaři tárogató znovu vyrábět a o jeho znovuzrození se dá hovořit v celosvětovém měřítku - vyrábějí je dokonce někteří nástrojaři i v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní využití.", "content": "Moderní tárogató lze občas slyšet v 3. jednání opery Tristan a Isolda Richarda Wagnera; v některých operách již zdomácnělo - např. v londýnské Královské opeře, kde v 999. až 1149. taktu Wagnerovy opery nahradilo anglické rohy. Richard Wagner pro tuto závěrečnou pasáž neuvedl tárogató výslovně, navrhl pouze \"nějaký speciálně postavený přirozený jednoplátkový nástroj\". Ve dvacátých letech přinesl vojenský hudebník Luţă Ioviţă tárogató do rumunského Banátu, kde rychle zdomácnělo a stalo se nesmírně populárním nástrojem označovaným jako taragot. Celosvětový věhlas tárogatu zajistil rumunský lidový hudebník Dumitru Fărcaş, rodák z historické oblasti Maramureş, který je dnes považován za nejvýznamnějšího taragotistu na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tárogató je jednoplátkový dřevěný hudební nástroj. Všechny současně používané názvy - ať se již jedná o tárogató (množné číslo \"tárogatók\") či \"töröksíp\" v maďarštině, \"taragot\" v rumunštině nebo \"turecká píšťala\" obecně - ve skutečnosti označují dva různé maďarské lidové nástroje. Moderní tárogató bylo sice sestrojeno ve snaze uvést znovu do života původní historický nástroj, se svým předchůdcem však toho má jen pramálo společného.", "tgt_summary": "The tárogató (\"töröksíp\", \"Turkish pipe\"; plural \"tárogatók\" or, anglicized, \"tárogatós\"; or \"torogoata\") refers to two different woodwind instruments commonly used in both Hungarian and Romanian folk music. The modern tárogató was intended to be a recreation of the original tárogató, but the two instruments are thought to have little in common.", "id": 2331370} {"src_title": "Jitrocel kopinatý", "tgt_title": "Plantago lanceolata", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Pro jitrocel kopinatý existuje řada lidových názvů jako \"babka\", \"celníček\", \"hojílek\", \"hítrocíl\", \"myší ocas\", \"myší ouško\", \"ranocel\" či \"volský jazyk\", \"beraní jazyk\", \"psí jazyk\", \"olověný jazyk\", \"čelník\" a \"svalník\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jitrocel kopinatý je přibližně 7–30 cm, řidčeji až 60 cm vysoká vytrvalá bylina s krátkým a zpravidla větveným oddenkem Listy jsou uspořádány většinou do několika přízemních růžic, jsou vystoupavé až vzpřímené, asi 10–25, zřídka až 40 cm dlouhé a asi 0,5–3 (zřídka až 4,5) cm široké, jednoduché, na bázi se znenáhla zužují v řapík. Čepel je na vrcholu špičatá, celokrajná a nebo oddáleně zubatá. Listem prochází 3–5 (řidčeji až 7) souběžně uspořádaných žil. Žíly jsou více viditelné ze spodní strany listu. Z růžice vyrůstají i podélně pětihranné stvoly, které jsou většinou přímé až obloukovitě prohnuté. Stvoly jsou typicky delší než listy. Zakončené jsou kulovitými až válcovitými klasy o délce 1–3 (řidčeji až 5) cm. Za plodu se klas prodlužuje, někdy až na 12 cm. Klasy obsahují tmavé drobné květy s bělavými až hnědými (vzácně až černými) suchomázdřitými listeny. Literatura uvádí, že jitrocel kopinatý kvete v Česku od května do září či října. Jitrocel kvete až do příchodů mrazů a začíná kvést, když začnou delší dny. Rostliny mohou kvést již první rok, ale z výzkumů vyplývá, že jitrocel začíná kvést až po dosažení určité velikosti listové růžice. Čtyřčetné květy jsou oboupohlavné a jsou srostloplátečné. Kališní cípy jsou 3–3,5 mm dlouhé, přední vysoko srostlé, zadní volné. Z drobné čtyřcípé koruny, která je dole srostlá v korunní trubku a je světle hnědavé barvy, vyčnívají čtyři nápadné tyčinky, které mají dlouhé bělavé nitky a bělavé až žluté prašníky. Jitrocel je opylován větrem, ale k rostlině zalétává i hmyz kvůli pylu. Po odkvětu vznikají plody v podobě vejčitých tobolek, které obsahují dvě velká leskle hnědá semena. Ta jsou většinou asi 2,5 mm dlouhá a 1,3 mm široká. Průměrná rostlina vyprodukuje okolo 2500 semínek, ale na velké rostlině může dozrát až 10 000 semínek za rok. Pokud ale jitrocel roste v oblasti chudé na živiny, semínek vznikne jen mezi 35 až přibližně 260. Některá semínka se uvolňují hned po uzrání, jiná zůstávají v klasu až do doby, než odumře a dopadne na povrch. Počet chromozómů je 2n=12. Semena mohou začít klíčit již na podzim, což vede ke vzniku rané generace na jaře příštího roku. Obvykle ale klíčení probíhá mezi lednem až dubnem v tmavém prostředí půdy, asi 5 mm pod povrchem. Semena jsou schopna přežít 10–12 let, když jsou uskladněna v suchu, ale v půdě mohou přežít 50–60 let. Rostlinu zásobuje živinami rozsáhlý svazčitý kořenový systém. V některých případech se může jitrocel kopinatý dožít až 12 let, během kterých se může rozmnožovat jak semeny (generativní rozmnožování), tak i vegetativně, kdy nová rostlina vyroste z fragmentů kořenů či oddenku.", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupené látky.", "content": "Jitrocel kopinatý obsahuje převážně v listech slizové látky, kyselinu křemičitou, kyselinu citronovou a až 2 % glykosidu aukubinu, dále pak enzymy invertin a emulsin. Vyjma toho jsou v listech taktéž obsaženy třísloviny, vitamín C, hořčiny, draselné soli, zinek, kumariny a fenylethanoidy. Právě přítomnost slizových látek způsobuje, že jitrocel kopinatý působí pozitivně proti kašli, jelikož tyto látky mají ochranné a sekretolytické účinky a současně zklidňují podrážděný krk.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jitrocel kopinatý se vyskytuje především v oblastech, kde se nachází mírně vlhká, hlinito-písčitá až středně těžká půda s neutrální až zásaditou reakcí. Hojně roste na místech osídlených travními společenstvy jako jsou louky, meze, pastviny, výslunné stráně, v trávnících, úhorech, podél komunikací, v parcích a příležitostně i jako plevel na polích. Protože snáší i suchá místa a fyzické poškození (sešlap), jedná se o poměrně odolnou rostlinu. Rostlinám jitrocele kopinatého ale nesvědčí podmáčená stanoviště. Ve střední Evropě ho najdeme nejčastěji ve společenstvech pastvin sv. \"Cynosurion\", mezofilních luk sv. \"Arrhenatherion\" či některých typech suchých trávníků sv. \"Bromion erecti\" či ruderálních společenstev, např. sv. \"Polygonetum arenastri\", \"Saginion procumbentis\", \"Malvion neglectae\", \"Dauco carotae-Melilotion\" atd. Jitrocel má široké rozšíření. Původně se jednalo o druh rostoucí na území Eurasie, jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy včetně Islandu, v Asii sahá na východ až po Kazachstán a západní Himálaj, dále roste i v jižnější Asii od Středomoří a Malé Asie po Pákistán, přesahuje i do nejsevernější Afriky a na ostrovy jako Madeira, Kanárské ostrovy a Azory. Postupně se rozšířil různě po celém světě společně s kolonizátory z Evropy. Například rozšíření jitrocele v Severní Americe probíhalo tak, že kolonizátoři nevědomky přenášeli jeho semena na botách. Proto indiáni nazývali jitrocel „stopa bílého muže“. Dnes je rozšířen i v jiných oblastech světa, jako v Japonsku, v Austrálii, na Novém Zélandu či na Madagaskaru. Dříve se jitrocel pouze sbíral jako planá rostlina rostoucí na polích či loukách, v současnosti jeho spotřeba pro farmaceutické účely narostla, takže je pěstován.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Samotný jitrocel kopinatý je požírán ovcemi a dalšími hospodářskými a lesními zvířaty (které ale mají s jeho konzumací problémy, jelikož roste při zemi), a proto byl v některých částech světa zařazen do travní směsi pro pěstované trávníky jako zdravá potrava pro ovce a další. Jeho konzumace zvířaty zlepšuje jejich zdraví a vlastnosti mléka, jelikož obsahuje sodík, draslík, kobalt a měď. Semena jitrocelu se využívají jako krmení pro chovné druhy ptactva.", "section_level": 1}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Pro své pozitivní účinky se jitrocel využívá převážně k výrobě čajových směsí, které mají působit protizánětlivě a na trávení. Současně se z jitrocele vaří odvary při problémech s dýchacími cestami. Je to díky jeho schopnosti odhlenit dutiny. Pro své léčebné účinky je znám již od Antiky, kdy byl využíván jako látka působící proti kašli, na opary, při kožních infekcích a jako protijed na vzteklinu. V lidovém léčitelství se využívá jako látka usnadňující potíže způsobené astmatem, záněty průdušek a další onemocnění dýchacích cest. Mezi lidmi je rozšířena praxe, kdy se čerstvá šťáva z listů používá na menší rány, ekzémy, spáleniny a zanícené rány. V současnosti se tato praxe nedoporučuje, jelikož hrozí, že se do rány zanese druhotná infekce. Čaj je využíván kuřáky jako podpůrný prostředek při odvykací kúře.", "section_level": 2}, {"title": "Zpracování.", "content": "Pro získání účinné drogy je potřeba nasbírat listy mezi květnem až srpnem a poté usušit. Květní stvoly se před sušením musí odstranit. Samotné sušení listů jitrocele je složité, protože sebrané listy jsou náchylné k zčernání a znehodnocení účinné drogy, jelikož dojde k hydrolytickému rozkladu glykosidu aukubinu. Z toho důvodu se nedoporučuje sbírat listy polámané či zapařené. Pokud jsou listy správně usušené, měly by být lámavé a mít hnědozelenou až olivovou barvu. Pro správné sušení se doporučuje sušit ve vrstvách o maximální tloušťce 5 cm ve stínu, ale dá se předsušit i na slunci. Při sušení za umělé teploty se doporučuje sušit o teplotě do 40 °C (jiný zdroj uvádí 50 °C). Droga má mírně nahořklou svíravou chuť a je bez zápachu. Účinná látka je náchylná ke kontaminaci a zničení, a tak je potřeba vyvarovat se nevhodného skladování. Další možností zpracování je výroba sirupu z čerstvých pokrájených listů a cukru.", "section_level": 3}, {"title": "Kuchyňské zpracování.", "content": "Pro kuchyňskou úpravu se zpracovávají pouze čerstvé listy. Mají slabě nahořklou, svíravou chuť. Přidávají se v menším množství do bylinkových polévek a omáček nebo se obalují ve sladkém či slaném těstíčku a vysmažují.", "section_level": 4}, {"title": "Včelařství.", "content": "Jitrocel kopinatý poskytuje včelám velké množství kvalitního pylu, který dělnice odnášejí do úlu ve světle žlutých rouskách.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jitrocel kopinatý (\"Plantago lanceolata\") je trsnatá vytrvalá rostlina z čeledi jitrocelovitých (\"Plantaginaceae\"), charakteristická typickou růžicí přízemních listů, ze které vyrůstá několik stvolů. Rostlina je v dnešní době hojně rozšířena ve velké části světa i na území Česka, kde se vyskytuje na polích, u cest či na loukách. Jedná se o léčivou bylinu, působí proti kašli a má protizánětlivé a antibiotické účinky, které jsou způsobeny přítomností glykosidu jménem aukubin, čehož se využívá k léčbě vředových chorob žaludku, dvanáctníků i tlustého střeva. Mimo jitrocel kopinatý roste na území ČR asi 6 dalších druhů jitrocelů, z nichž nejznámější je jitrocel prostřední (\"Plantago media\") a jitrocel větší (\"Plantago major\"). Oba dva druhy mají ale menší přítomnost léčivých látek. Jitrocel se může dožívat až 12 let, během kterých dorůstá do velikosti několika desítek centimetrů. Rozmnožuje se jak pomocí semen, tak i vegetativně.", "tgt_summary": "Plantago lanceolata is a species of flowering plant in the plantain family Plantaginaceae. It is known by the common names ribwort plantain, narrowleaf plantain, English plantain, ribleaf, lamb's tongue, and buckhorn. It is a common weed on cultivated or disturbed land.", "id": 2104499} {"src_title": "Marija Nikolajevna Volkonská", "tgt_title": "Mariya Volkonskaya", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vzdělání Volkonské poskytli domácí učitelé. Hrála výborně na klavír a měla krásný hlas. Mluvila několika cizími jazyky. Rodinu Rajevských už od roku 1817 znal dobře Alexandr Sergejevič Puškin. Přátelské vztahy s Rajevskými utužil ruský básník během jejich společné cesty na Kavkaz a Krym. Traduje se, že byl Puškin zamilovaný do Marije. Ta jej inspirovala v několika dílech - postava mladé Čerkesky v Kavkazském zajatci (1820 - 21) a kněžna Marija v Bachčisarajské fontáně (1822). Příznačné je, že v obou dílech jde o neopětovanou lásku. Puškin věnoval mladé kněžně řadu svých děl. V roce 1824 požádal o ruku Marije polský básník Gustav Olizar, pro jejího otce generála Rajevského byl však tento sňatek nepřijatelný. Generál si pro svou dceru vybral Sergeje Grigorjeviče Volkonského. Na konci roku 1825 těhotná Marija pobývala na panství u svých rodičů. O děkabristických událostech 14. prosince 1825 nic nevěděla. Syn Nikolaj (Mikuláš) se ji narodil 2. ledna 1826. O několik dní později 5. ledna 1826 Volkonskij dorazil na panství Rajevských, ale ve stejný den po shledání s manželkou a synem odjel k armádě. Zatčen byl 7. ledna. Rodina kněžny Marije od ní tuto skutečnost skrývala. Nakonec však Volkonská zjistila, že byl manžel zatčen a spolu se synem se vydala do Petrohradu. Žádat o setkání s manželem musela Volkonská domluvit přímo u cara Mikuláše I. Sergej Volkonskij byl nakonec odsouzen k vyhnanství na Sibiř a Marija se jej rozhodla následovat. Budoucí carský ministr a příbuzný manžela P. M. Volkonskij se ptal Marije, zda si je jistá návratem zpět do evropského Ruska. Odpověděla mu: \"Nechci se vrátit, jedině se Sergejem, ale proboha, neříkejte to mému otci\". Svého prvorozeného syna Mikuláše byla nucena při odjezdu na Sibiř zanechat u sestry svého manžela. Než vyrazila na Sibiř, na jeden den se zastavila v Moskvě 26. prosince 1826 v domě u své švagrové Zinajdy Volkonské, která pro Marii uspořádala rozlučkový hudební večer. Tam se Marija naposledy viděla s Puškinem. 12. února 1827 dorazila do Blagodatského dolu u města Nerčinsk (Zabajkalský kraj) na Sibiři. V roce 1827 následovala svého muže do sibiřského města Čita, kam byli vyhnání ostatní děkabristé. V roce 1830 odjela za Volkonským do vesnice Pětrovskij zavod (dnes město Petrovsk-Zabajkalskij). Dopisovala se na žádost ostatních děkabristů s jejich příbuznými a přáteli. Takto pomáhala například Michailu Sergejeviči Luninovi, kterému carské úřady zakázaly na rok psát dopisy vlastnoručně. Na její jméno se na Sibiř posílaly časopisy (literární noviny Delviga), knihy i zahraniční tisk. Maria Nikolajevna přežila syna, kterého zanechala v Rusku. Na Sibiři jí pak zemřela dcera. Musela čelit konfliktu s rodinou, která s její dobrovolným pobytem na Sibiři nesouhlasila. Z vězení byl Volkonskij propuštěn v roce 1837. Nadále však zůstával ve vyhnanství. Rodina Volkonských nejprve žila ve vesnici Urik. O něco později bylo Mariji uděleno povolení odstěhovat se s dětmi do Irkutsku (1845). Za dva roky získal povolení žít v Irkutsku i Volkonskij. Dům rodiny Volkonských v Irkutsku se zachoval do dnešních dní a v současné době se tam nachází muzeum Volkonských. Car Alexandr II. byl na rodinu Volkonských mírnější a Marija získala povolení vrátit se do evropské části Ruska v roce 1856, Sergej Volkonskij odjel ze Sibiře v roce 1856. Volkonská po sobě zanechala \"Zápisky\" ve francouzštině. Tvrdila, že jsou určeny výhradně pro její děti a vnuky. Jedním z mála lidí, které syn Marije Nikolajevny seznámil s jejími vzpomínkami, byl básník a spisovatel Nikolaj Alexejevič Někrasov. Teprve v roce 1904 Michail Sergejevič Volkonskij se rozhodl je publikovat. Marija Rajevská-Volkonská zemřela v roce 1863 v Černigově na nemoc srdce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marija Nikolajevna Volkonská (rusky: \"Мария Николаевна Волконская\") (rozená Rajevská 25.12.1805/06/07 - 10.08.1863 na panství Voronki v Černigovské gubernii) - dcera N. N. Rajevského, manželka děkabristy S. G. Volkonského (od 11. ledna 1825, Kyjev), s nímž i přes odmítavý postoj své rodiny odjela na Sibiř. Ze strany své matky byla Marije pravnučkou M. V. Lomonosova.", "tgt_summary": "Princess Maria Nikolaevna Volkonskaya (\"née\" Raevskaya; ; December 25, 1805August 10, 1863) was the youngest daughter of the Russian general Nikolay Raevsky and Sophia Konstantinova, granddaughter of Mikhail Lomonosov. In 1825 Maria married the future Decembrist Major General Prince Sergey Grigorievich Volkonsky. When Volkonsky was arrested and exiled to Siberia, she followed him into exile on the condition that her children born after her departure to Siberia would be forever struck from the noble estate and become bonded laborers (); the threat, however, was not put into practice.", "id": 865193} {"src_title": "Koncentrační tábor Gross-Rosen", "tgt_title": "Gross-Rosen concentration camp", "src_document": [{"title": "Tábor.", "content": "Gross-Rosen byl založen v létě roku 1940 jako pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen a samostatným se stal 1. května 1941. Z počátku pracovali vězni v tomto táboře ve velkém kamenolomu vlastněném SS-Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH. S postupným rozrůstáním táborového komplexu byli mnozí vězni přeloženi na práci při výstavbě zařízení pobočných táborů zdejšího tábora. V říjnu 1941 přivezla do tábora SS na 3000 sovětských válečných zajatců k popravě zastřelením. Gross-Rosen byl znám pro brutální zacházení s NN (Nacht und Nebel) vězni, zvláště pak v kamenolomu. Brutální zacházení s politickými a židovskými vězni neměli na svědomí pouze SS a kriminální vězni, ale v menší míře i němečtí civilisté pracující v kamenolomu. V roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v táboru méně než dva měsíce. Vzhledem ke změně politiky v srpnu 1942 měli vězni přežít delší dobu, neboť byli potřební jako nuceně nasazení dělníci v německém průmyslu. Proto byli vězni, kteří nebyli schopni pracovat, a kteří neměli během několika dní zemřít, posláni do koncentračního tábora Dachau v takzvaných invalidních transportech. Jeden z těchto vězňů, Willem Lodewijk Harthoorn, který byl vězněm od konce dubna do polovina srpna 1942, popsal své zážitky slovy \"Verboden te sterven\" (což je v nizozemštině „Zakázáno zemřít“). Většinu vězňů tábora však tvořili Židé, kteří přicházeli zprvu z Dachau a Sachsenhausenu, později z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Židé v Gross-Rosen pocházeli především z Polska a Maďarska, jiní byli z Belgie, Francie, Nizozemska, Řecka, Jugoslávie, Slovenska a Itálie. Na vrcholu své činnosti v roce 1944 měl komplex Gross-Rosen více než 60 pobočných táborů, které se nacházely ve východním Německu a okupovaném Polsku. Na odstoupeném českém území byl jeden z táborů např. v Poříčí u Trutnova. Ve své závěrečné fázi tvořili vězni z Gross-Rosen na 11 % všech vězňů nacistických koncentračních táborů v oné době. Během existence táborového komplexu jím prošlo na 125 tisíc vězňů různých národností, z nichž se odhaduje, že 40 tisíc zemřelo na místě a v evakuačních transportech. Tábor byl osvobozen 14. února 1945 Rudou armádou. V komplexu Gross-Rosen bylo vyškoleno a působilo zde na 500 ženských táborových dozorkyň. Příslušnice SS působily v ženských pobočných táborech Bruennlitz, Graeben, Gruenberg, Gruschwitz Neusalz, Hundsfeld, Kratzau II, Oberaltstadt, Reichenbach a Schlesiersee Schanzenbau. Jedním z pobočných táborů Gross-Rosen na území protektorátu Čechy a Morava byl Brünnlitz (česky: Brněnec), což bylo místo, kam Oskar Schindler přesunul Židy, které zachránil.", "section_level": 1}, {"title": "Velitelé tábora.", "content": "V době, kdy byl Gross-Rosen pobočným táborem koncentračního tábora Sachsenhausen, jej řídili následující důstojníci SS: V době, kdy byl Gross-Rosen samostatným koncentračním táborem, tedy od května 1941, jej řídili následující velitelé:", "section_level": 2}], "src_summary": "Koncentrační tábor Gross-Rosen (: \"Konzentrationslager Groß-Rosen\") byl nacistický koncentrační tábor, nacházející se v Dolním Slezsku, Rogoźnica, zhruba 60 kilometrů jihozápadně od města Vratislav (polsky: \"Wrocław\").", "tgt_summary": "Gross-Rosen was a network of Nazi concentration camps built and operated by Nazi Germany during World War II. The main camp was located in the German village of Gross-Rosen, now the modern-day Rogoźnica in Lower Silesian Voivodeship, Poland; directly on the rail-line between the towns of Jawor (Jauer) and Strzegom (Striegau). At its peak activity in 1944, the Gross-Rosen complex had up to 100 subcamps located in eastern Germany, Czechoslovakia, and on the territory of occupied Poland. The population of all Gross-Rosen camps at that time accounted for 11% of the total number of inmates incarcerated in the Nazi concentration camp system.", "id": 2196489} {"src_title": "Špandava", "tgt_title": "Spandau (locality)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přibližně od 7. století byla oblast Havolska osídlována slovanskými kmeny Sprévanů a Havolanů. Původní Špandava byla založena na soutoku řek Havoly a Sprévy. Na tomto neopevněném základě vznikl na konci 10. století opevněný hrad, jehož slovanské jméno se nedochovalo a je proto označován jako Alt-Spandau (Stará Špandava). U vykopávek vedle zbytků dřevěného sálového kostela, datovaného k roku 980, byla nalezena také licí forma tzv. špandavského kříže. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1197 (\"Everardus advocatus in Spandowe\") z listiny braniborského markraběte Oty II. Zřejmě se již jedná o nový askánský hrad, založený Albrechtem Medvědem a ležící severně od Staré Špandavy. Kolem hradu postupně vznikalo osídlení. Když hrad přestal vyhovovat nárokům na něj kladeným, byl přestavěn. V rámci této přestavby byli asi obyvatelé přesídleni do dnešní části starého města Špandavy. Kdy byla Špandavě propůjčena městská práva, není dosud jasné. Oproti celkově rozšířenému názoru nebyla v listině markrabat Jana I. a Oty III. ze 7. března 1232 Špandavě udělena městská práva. Text listiny, pokud je vůbec zachovaný německý překlad autentický, dává jasno, že Špandava již městská práva držela a touto listinou jen obdržela další privilegia, mimo jiné právo na stavbu povodňového kanálu. Tato listina je ale vůbec první zmínkou o městských právech Špandavy. Růst města byl v roce 1560 omezen, neboť z rozhodnutí kurfiřta Jáchyma II. došlo k opevnění města. Stavitelem Rochem zu Lynar byla postavena citadela a ve městě pak zámek (\"Lynar-Schloss\"). V tomto zámku pak byla v roce 1632 na jednu noc uložena mrtvola švédského krále Gustava II. Adolfa při jeho poslední cestě z Lützenu do Stockholmu. Pevnost byla dobudována v roce 1594. Za třicetileté války, od roku 1626, byla městu přidělena posádka a byly vybudovány městské hradby. Do konce 18. století se nic nezměnilo na statutu Špandavy jako vojenského města, naopak stavbou zbrojovky z roku 1722, na příkaz pruského krále Fridricha Viléma I., byl spíše posílen. Ve dnech 24. a 25. října 1806 byly pevnost a město obleženy Francouzi a posádka donucena vzdát se nepříteli. V březnu 1813 byla pevnost obležena znovu, tentokráte však ruskou a pruskou armádou. Pruské jednotky se oddělily od ruských a začaly s ostřelováním města a pevnosti. Dne 23. dubna se francouzští obránci Špandavy vzdali a město tak bylo osvobozeno. Zákonem z 30. května 1873 se ze Špandavy stalo pevnostní město, kterým zůstalo až do 27. ledna 1903. Ztrátou statutu pevnostního města se mohla Špandava dále rozvíjet. Byly postaveny nové ulice, kostel Sv. Marie , městské lázně, královský zemský tělocvičný ústav a učitelský seminář. Není divu, že se počet obyvatel rozrostl ze 70.000 v roce 1905 na 110.000 v roce 1917. Dne 1. října 1920 ztratilo město svoji samostatnost a stalo se jedním z osmi obvodů Berlína. Po druhé světové válce připadla do britského okupačního sektoru a později do Západního Berlína, ne však celá. Její část Staaken podléhala sovětské správě (ke Špandavě byla připojena až v roce 1990).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Průmysl města se od 19. století soustředil okolo výroby zbraní. Zde vyráběné kulomety MG 08/15 dokonce vstoupily do německé mluvy jako \"nullachtfünfzehn\" (označení pro standard, průměr, něco zcela běžného). Za první světové války byla zdejší zbrojovka ještě rozšířena, čímž se Špandava stala jedním z nejvýznamnějších zbrojních center císařství. V roce 1897 si Špandavu zvolila jako své sídlo firma Siemens & Halske, jejíž průmyslový komplex se později osamostatnil jako Siemensstadt (dnešní část Berlína). První železniční dráha Berlín-Hamburk prošla městem roku 1846.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Na poznání nejstarších dějin Špandavy se významně podílel i český archeolog Vladimír Nekuda (Moravské zemské muzeum, Brno), a to řadou sezón archeologického výzkumu slovanského osídlení v okolí špandavského hradu (Vladimír Nekuda, Die Keramik vom Burgwall in Berlin-Spandau, 1993).", "section_level": 1}], "src_summary": "Špandava (německy Spandau, do roku 1878 Spandow) je bývalé německé město na soutoku řek Sprévy a Havoly, od roku 1920 začleněné do Berlína jako jádro stejnojmenného městského obvodu (\"Bezirk Spandau\" na západě Berlína).", "tgt_summary": "Spandau is a locality (\"Ortsteil\") of Berlin in the homonymous borough (\"Bezirk\") of Spandau. The historic city is situated, for the most part, on the western banks of the Havel river. As of 2008 the estimated population of Spandau was 33,433.", "id": 479296} {"src_title": "Třída Horizon", "tgt_title": "Horizon-class frigate", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Francouzská loděnice DCNS v Lorientu postavila dvě jednotky, které jsou náhradou fregat třídy \"Suffren\". Stavba fregaty \"Forbin\" začala v dubnu 2002, v březnu 2005 byla spuštěna na vodu a v prosinci 2008 loď vstoupila do služby. \"Chevalier Paul\" byl založen v prosinci 2003, spuštěn na vodu v červenci 2006 a na konci roku 2009 loď podstupovala zkoušky. Zvažovaný druhý pár lodí nakonec nebyl objednán, jelikož byla dána přednost projektu FREMM. Italská loděnice Fincantieri postavila v Riva Trigoso u Janova dvě jednotky, které jsou náhradou za torpédoborce třídy \"Durand de la Penne\". Stavba fregaty \"Andrea Doria\" začala v červenci 2002, v říjnu 2005 byla spuštěna na vodu a do služby vstoupila v roce 2007. \"Caio Duilio\" byl založen v září 2003, spuštěn na vodu v říjnu 2007 a do služby vstoupil v dubnu 2009. Jednotky třídy \"Horizon\" / \"Orizzonte\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základem výzbroje lodí je zbraňový systém PAAMS (principal anti-air missile system) využívající radar Selex EMPAR. Na přídi před kanóny jsou umístěna vertikální vypouštěcí sila Sylver A50 s kapacitou 48 střel Aster 30 a Aster 15 s dostřelem 100 a 30 km. Fregaty nesou osm protilodních střel – u francouzských lodí typu MM40 Exocet a u italských Teseo. Hlavňovou výzbroj tvoří dva 76mm kanóny Otobreda stojící vedle sebe na přídi (italské fregaty mají třetí kanón na střeše hangáru) a dva 25mm kanóny. Ze čtyř torpédometů jsou odpalována protiponorková torpéda Eurotorp MU90. Z paluby fregat může operovat jeden vrtulník NHIndustries NH90 či AgustaWestland AW101. Pohonný systém je typu CODOG. Lodě mají dvě plynové turbíny General Electric LM2500 a dva diesely. Lodní šrouby jsou rovněž dva. Při použití turbín dosahují rychlosti až 29 uzlů. Dosah lodí je 7000 námořních mil při ekonomické rychlosti 18 uzlů (na dieselový pohon).", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Francouzské \"Forbin\" a \"Chevalier Paul\" procházejí dílčí modernizací v loděnici Naval Group. Mimo jiné jsou vylepšeny jejich obranné systémy a jejich výzbroj posílily tři 20mm kanóny ve zbraňových stanicích Narwhal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Horizon (či Orizzonte) je třída protiletadlových fregat stavěných pro francouzské námořnictvo a italské námořnictvo konsorciem Horizon SAS. Skládá se ze čtyř jednotek – \"Andrea Doria\", \"Caio Duilio\", \"Chevalier Paul\" a \"Forbin\". Francouzský a italský pár jsou z 90% totožné. Třetím účastníkem projektu bylo Spojené království, které však roku 1999 vystoupilo a postavilo vlastní odlišnou třídu \"Daring\" (využívající ovšem rovněž zbraňový systém PAAMS).", "tgt_summary": "The Horizon class is a class of air-defence destroyers in service with the French Navy and the Italian Navy, designated as destroyers using NATO classification. The programme started as the Common New Generation Frigate (CNGF), a multi-national collaboration to produce a new generation of air-defence frigates. In Italy the class is known as the Orizzonte class, which translates to \"horizon\" in French and English. The UK then joined France and Italy in the Horizon-class frigate programme; however, differing national requirements, workshare arguments and delays led to the UK withdrawing on 26 April 1999 and starting its own national project, the Type 45 destroyer. The FREMM multipurpose frigate are currently under construction using the same company structure as the Horizon project.", "id": 1538902} {"src_title": "Vietnamský Nový rok", "tgt_title": "Tết", "src_document": [{"title": "Tradiční jídla.", "content": "Mezi tradiční jídla u oslav Nového roku patří u Vietnamců hlavně Bánh chưng, což je slaný rýžový dort, vlastně balíček z lepkavé rýže, mungo fazolí a vepřového masa zabalený v banánových listech. Připravuje se několik dní dopředu, kvůli časově náročné přípravě. Také se podává vařené kuře, které se servíruje celé včetně hlavy a pařátů. Jako sladkost se používá kandované ovoce, např. kumkváty, nebo i kandované plody zimní tykve. Dále se podává sladká rýžová kaše \"xôi gấc\", která má červenou barvu díky ovoci \"gấc\" neboli momordice kočinčinské.", "section_level": 1}, {"title": "Výzdoba domu.", "content": "Vietnamci také zdobí svoje domovy stromečkem nebo jeho větvemi, kvůli odhánění zlých duchů. K tomu se používají zejména kumkváty, větve broskvoní nebo meruněk. Setkat se můžete také s gerberami, růžemi nebo i dalšími rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Darování peněz.", "content": "Vietnamské děti dostávají od rodičů místo dárků peníze pro štěstí. Peníze jsou většinou uloženy v červených obálkách, které jsou vepředu vyzdobeny obrázkem. Existuje k tomu pověst, že kdysi ve Vietnamu bývaly příšery, které strašily děti o půlnoci dne nového roku. Většinou dětí poté těžce onemocněly nebo dokonce zahynuly. Jednou se v jednom městě objevilo 8 víl, které poradily rodičům jak vyhnat příšery. Měli v noci dát dětem drobné vedle polštáře, na kterém právě spí. Blyštivé záře z nich vyhnají příšery.", "section_level": 1}, {"title": "První návštěva.", "content": "Velice důležitá je pro Vietnamce první návštěva v novém roce. První, kdo vstoupí do domu s přátelskými a dobrými úmysly přinese celé rodině štěstí po celý nový rok. Většinou se proto rodiny snaží zvát majetného muže s několika dětmi, který nosí do rodin štěstí. V opačném případě to bude znamenat, že se rodina bude mít špatně, nebude se jí dařit anebo se jí přihodí něco tragického, tudíž nevítanou návštěvou jsou neprovdané ženy, nemocní nebo ti, kterým v uplynulém roce zemřel člen rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vietnamský Nový rok (vietnamsky \"Tết Nguyên Đán\", častěji jen zkráceně \"Tết\") se většinou slaví ve stejný den jako čínský Nový rok. Jeho přesné datum připadá na termín od 21. ledna do 21. února a svátky začínají vždy první den prvního měsíce podle lunárního kalendáře. Tyto svátky patří u Vietnamců mezi nejdůležitější v roce, jsou to pro ně svátky klidu, lásky, pohody a přátelství.", "tgt_summary": "Tết ( or ), Vietnamese New Year, Vietnamese Lunar New Year or Tet Holiday, is the most important celebration in Vietnamese culture. The word is a shortened form of Tết Nguyên Đán (節元旦), which is Sino-Vietnamese for \"Feast of the First Morning of the First Day\". Tết celebrates the arrival of spring based on the Vietnamese calendar, which usually has the date falling in January or February in the Gregorian calendar. Vietnamese people celebrate the Lunar New Year annually, which is based on a Chinese lunisolar calendar (calculating both the motions of Earth around the Sun and of the Moon around Earth). Tết is generally celebrated on the same day as Chinese New Year, except when the one-hour time difference between Vietnam and China results in new moon occurring on different days. It takes place from the first day of the first month of the Vietnamese calendar (around late January or early February) until at least the third day. Many Vietnamese prepare for Tết by cooking special holiday food and cleaning the house. These foods include \"bánh tét\", \" bánh chưng, bánh dày\", \"canh khổ qua\", \"thịt kho hột vịt\", dried young bamboo soup (\"canh măng\"), \"giò\", and sticky rice. Many customs are practiced during Tết, such as visiting a person's house on the first day of the new year (\"xông nhà\"), ancestor worship, wishing New Year's greetings, giving lucky money to children and elderly people, and opening a shop. Tết is also an occasion for pilgrims and family reunions. They start forgetting about the troubles of the past year and hope for a better upcoming year. They consider Tết to be the first day of spring, and the festival is often called \"Hội xuân \"(spring festival).", "id": 998212} {"src_title": "Marlo Morganová", "tgt_title": "Marlo Morgan", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Marlo Morganová se narodila 29. září 1937 ve Fort Madison v americkém státě Iowa. Studovala biochemii a orientální medicínu na Barstow Community College (Barstow, Kalifornie) a Cleveland Chiropractic College (Kansas City, Missouri). Po ukončení studií se vdala a přestěhovala do Kansas City v Missouri. Narodily se jí dvě děti. Po 25 letech života lékařky se rozvedla a začala psát.", "section_level": 1}, {"title": "Poselství od protinožců.", "content": "Svůj první román Poselství od protinožců vydala vlastním nákladem v roce 1990. Od počátku bylo toto dílo prezentovano jako příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Následovalo uzavření smlouvy s americkým nakladatelstvím HarperCollins (1991), které z příběhu udělalo světový bestseller. Přestože toto vydání již bylo označeno jako fikce, Morganová uvedla, že je to jen pro zachování anonymity konkrétních osob a zmiňovaného domorodého kmene. De fakto se tím chytře vyhnula případným právním sporům. Morganová poté po úspěchu knihy jezdila po Spojených státech a po Evropě, kde přednášela o své zkušenosti z australské divočiny. Podle 90 stránkového reportu publikovaného \"Dumbartung Aboriginal Corporation\" z Perthu, byla provedena studie domorodých skupin z centrální a západní Austrálie a nepodařilo se prokázat jakoukoliv přítomnost Ms. Morganové na daném území, či existenci kmene \"pravých lidí.\" Dotazované skupiny domorodců jsou přesvědčeny, že cesta Morganové Australskou pouští je zcela vymyšlená, a že její kniha a přednášky postrádají důvěryhodnost. Dumbartung Aboriginal Corporation tvrdí, že pro mnohé domorodé lidi bylo hluboce urážlivé zjištění, že jejich kultura je zkreslována bílým člověkem za účelem vlastního profitu a sebeprezentace. Domorodí lidé vyjadřovali zlost, že falešná zpráva Morganové je ve velkém akceptována naivním Americkým a Evropským trhem jako fakt a byli značně znepokojeni dlouhotrvajícími dopady, které z toho pro jejich kulturu vyplývají. Popravdě, to co v knize popisuje, by bylo podle domorodého práva trestáno smrtí.. I jiní kritici upozorňují na nesrovnalosti mezi věcmi popisovanými v knize a známou realitou.. V roce 1996 obdržela skupina starších znepokojených Aboridžinců grant na cestu do USA, ke konfrontaci Marlo Morganové ohledně její knihy a k zabránění její \"hollywoodizace.\" Morganová pak veřejně přiznala smyšlený obsah knihy, nicméně toto získalo v USA jen malou publicitu. Domorodí lidé se zlobí, že tato kniha je nadále ve velkém vydávána, přestože podává falešný obraz o jejich tradiční kultuře, aktuálním politickém a sociálním statusu. To je pokládáno za škodlivé pro jejich boj o přežití. Koncem devadesátých let dvacátého století pak vydala svoji druhou knihu Poselství z věčnosti (v originále \"Mutant Message from Forever\"), volně navazující na Poselství od protinožců. V románu popisuje příběh dvou domorodých sourozenců (\"Beatrice\" a \"Geoffa\") vytržených od svých rodičů a domorodé společnosti. Geoff je vychováván na venkově, kde se pohybuje ve volné přírodě stejně jako jeho kmen. Setkává se však s chladným citovým přístupem svých pěstounů. Utíká do města, kde se z něho stává alkoholik a kriminálník. Nakonec se ocitá v doživotním žaláři. Jeho sestra Beatrice je vychována v tvrdých podmínkách kláštera. Později se z ní stává pokojská. V průběhu svého života se začne vracet ke kořenům a objevuje bohatost své národa. Román líčí nedobrovolný úděl řady domorodých austrálců po příchodu Evropanů. Kniha opět rozlítila některé Austrálce. V současnosti je Marlo Morganová již v důchodu. Žije v americkém státě Missouri.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marlo Morganová (* 29. září 1937 Fort Madison, Iowa, USA) je americká lékařka a spisovatelka, která se proslavila díky svému kontroverznímu románu Poselství od protinožců (v originále \"Mutant Message Down Under\"). Román líčí několikaměsíční putování australskou divočinou s místními domorodci. Jak kmen postupuje, Marlo se postupně očišťuje od konzumního způsobou života a myšlení, postaveného na sociálních jistotách, pohodlí a chemii. Marlo Morganová vystudovala medicínu a biochemii a celý svůj život se živila jako lékařka. Vdala se a má dvě děti. Po rozvodu začala psát. Proslavila se díky svým románům \"Poselství od protinožců\" a \"Poselství z věčnosti\". Nyní je v důchodu, žije v Lee Summit v Missouri.", "tgt_summary": "Marlo Morgan (born September 29, 1937) is an American author, best known for the bestselling book \"Mutant Message Down Under\". She has also written \"Message from Forever\" (1998), another novel based on Australian Aboriginal themes. In 1996, she was confronted about the veracity of her book by Aborginal protesters and admitted the stories from her books were fake.", "id": 943850} {"src_title": "Třída Visby", "tgt_title": "Visby-class corvette", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Vývoj korvet třídy \"Visby\" byl reakcí na pronikání cizích ponorek do švédských teritoriálních vod na sklonku studené války v 80. letech (Švédsko je neutrálním státem). Stavba všech plavidel proběhla ve švédské loděnici Karlskronavarvet (součást loděnice Kockums) v Karlskroně. Stavba prototypové jednotky \"Visby\" začala roku 1995 a v červnu 2000 byla loď spuštěna na vodu. Stavba plavidel však byla velmi náročná, takže došlo k výraznému zdržení a prodražení stavebního programu. Jako první byly do služby přijaty 16. prosince 2009 korvety \"Helsingborg\" a \"Härnösand\". Opce na plánovanou šestou jednotku \"Uddevalla\" (K36) nebyla pro nedostatek financí uplatněna. Původně mělo být pět korvet optimalizováno pro ničení min a ponorek, přičemž korveta \"Karlstad\" měla být specializována pro ničení hladinových lodí. Po škrtech a omezení počtu objednaných plavidel na pět bylo rozhodnuto, že všechny korvety ponesou vybavení pro plnění všech těchto rolí. Jednotky třídy \"Visby\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "U třídy \"Visby\" byl kladen velký důraz na vlastnosti stealth, tedy jejich obtížnou zjistitelnost radary a dalšími senzory. V jejich konstrukci jsou významně zastoupeny lamináty a kompozitní materiály, díky čemuž mají poloviční výtlak oproti jiným korvetám srovnatelné velikosti. Pro testování zvolených řešení byla využita experimentální loď HMS \"Smyge\". Korvety nesou bojový řídící systém Saab 9LV Mk.3E, 3D přehledový radar Saab Sea GIRAFFE AMB (koncepce PESA), systém řízení palby Saab CEROS 200, průzkumný systém Condor CS-3701, dále trupový sonar C-Tech C-Tech CHMS-90 a sonar s měnitelnou hloubkou ponoru C-Tech CVDS-26. Data ze sonarů jsou integrována v systému Hydra od společnosti General Dynamics Canada. Vybaveny jsou rovněž vrhači klamných cílů Rheinmetall MASS. Všechny zbraně jsou v klidovém stavu ukryty v trupu lodi. Ve speciálně tvarované věži na přídi je umístěn 57mm/70 kanón Bofors SAK Mk.3 s dostřelem 17 km. Dále nesou osm podzvukových protilodních střel RBS-15 Mk.2 s dosahem 200 km a čtyři pevné 400mm torpédomety Saab, ze kterých jsou odpalována protiponorková torpéda Saab Tp 45. Dále mohou být neseny námořní miny a hlubinné pumy. Korvety nenesou protiletadlové řízené střely, ale lze je instalovat dodatečně (vybrán měl být jihoafrický typ Umkhonto s dosahem 10 km). Pro vyhledávání min slouží dálkově ovládané podmořské drony Double Eagle Mk.III a pro jejich likvidaci drony Atlas Elektronik Seafox. Na zádi jsou vybaveny přistávací plochou pro jeden vrtulník (obvykle AgustaWestland AW109). Vrtulník může na palubě dotankovat, chybí však hangár pro jeho uskladnění. Pohonný systém koncepce CODOG tvoří čtyři plynové turbíny Honeywell TF50A o celkovém výkonu 16 000 kW a dva diesely MTU 16V 2000 N90 o celkovém výkonu 2600 kW, které před převodovky pohánějí dvě vodní trysky Kamewa. Elektrickou energii dodávají tři dieselgenerátory o celkovém výkonu 810 kW. Při použití turbín korvety dosahují nejvyšší rychlosti až 35 uzlů, zatímco jejich ekonomická rychlost je 15 uzlů. Dosah je 2300 nám. mil při 15 uzlech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Visby je třída korvet švédského námořnictva. Jsou navrženy pro plnění širokého spektra úkolů — zejména likvidaci ponorek, lodí a min. Velkou pozornost si získaly širokým uplatněním opatření na redukci signatur (stealth). Celkem bylo postaveno pět jednotek této třídy. Jejich stavba byla zahájena roku 1995, náročný vývoj se však potýkal s opakovanými zdrženími. První dvě korvety tohoto typu proto byly do služby přijaty roku 2009. Třída \"Visby\" patří s rychlostí 35 uzlů mezi nejrychlejší korvety světa. Zároveň jsou řazeny mezi nejlepší současné korvety.", "tgt_summary": "The \"Visby\" class is the latest class of corvette to be adopted by the Swedish Navy after the and corvettes. The ship's design heavily emphasizes low visibility, radar cross-section and infrared signature. The first ship in the class is named after Visby, the main city on the island of Gotland. The class has received widespread international attention because of its capabilities as a stealth ship. The ships are designed by Swedish Defence Materiel Administration (FMV) and built by Kockums AB. The first ship of the class was launched in 2000 and since then the construction was fraught with repeated delays. Finally in December 2009, the first two ships of the class were delivered to the Swedish Navy by the FMV, albeit with greatly reduced operational capability.", "id": 2238728} {"src_title": "Karel Teodor Bavorský (1839)", "tgt_title": "Karl Theodor, Duke in Bavaria", "src_document": [{"title": "Útok.", "content": "Předpokládá se, že byl útok zamýšlen jako pomsta místnímu civilnímu obyvatelstvu z toho důvodu, že v poslední době zformovalo provládní milice určené k obraně proti útočníkům z hnutí Tálibán. V týdnech předcházejících útoku totiž Taliban vyhrožoval smrtí všem osobám, které se hodlaly přidat k místním provládním milicím. Útočník vjel se svým pickupem Mitsubishi Pajero doprosřed volejbalového hřiště, kde právě začal zápas mezi místními mužskými týmy a odpálil všechny nálože umístěné ve voze. Na místě činu se v osudnou dobu nacházelo přibližně 400 lidí, přičemž těla všech volejbalových hráčů byla výbuchem vymrštěna všemi směry do vzduchu. Dle odhadů bylo k útoku použito přibližně 270 kg plastické trhaviny, při útoku zahynulo mimo jiné i 6 dětí a 5 členů místních milicí. Svědkové útoku později vypověděli, že nejprve spatřili silné bílé světlo a následně poté doslova vyšlehl chomáč plamenů k nebi; dle výpovědí byly otřesy výbuchu citelné až do vzdálenosti 18 km. V době výbuchu se v nedaleké mešitě konalo jednání „mírového výboru“. Střecha mešity se v důsledku otřesu mírně propadla, žádná z osob nacházejících se uvnitř však nebyla vážněji zraněna. Explozí bylo navíc těžce poškozeno dvacet domů nacházejících se kolem místa výbuchu a v jejich troskách zůstalo uvězněno mnoho lidí. V nastalé večerní tmě byla k hledání zasypaných obětí z nouze používána čelní světla všech dostupných automobilů. V dni následujícím po útoku se k odpovědnosti nepřihlásila žádná extremistická ani jiná skupina. Dle analytiků zabývajících se terorismem, je však taková časová prodleva v případě útoků s mnoha oběťmi běžná. Bývalý pákistánský bezpečnostní analytik Talat Masood konstatoval, že se nejspíše jednalo o odvetný útok teroristického hnutí Taliban slovy: „Tento čin jasně ukazuje na extremisty ze Severního Vaziristánu a Talibanu, které značně rozzuřil úspěch pákistánské armády v oblasti Lakki Marwatu v boji s Talibanem.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Teodor Bavorský, (německy \"Carl Theodor in Bayern\"), (9. srpna 1839, Possenhofen – 30. listopadu 1909, Kreuth) byl čtvrtý bavorský vévoda a vynikající oční lékař. Náležel k vedlejší linii bavorského vládnoucího rodu Wittelsbachů. Jeho dcera Alžběta Gabriela se v roce 1909 stala belgickou královnou.", "tgt_summary": "Karl-Theodor, Duke in Bavaria (9 August 1839 – 30 November 1909), was a member of the House of Wittelsbach and a professional oculist. He was the favorite brother of the Empress Elisabeth of Austria, and father of Queen Elisabeth of the Belgians.", "id": 1577250} {"src_title": "Jakob Levy Moreno", "tgt_title": "Jacob L. Moreno", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jákob L. Moreno se narodil 18.5. 1889 v Bukurešti. Jeho otec, obchodník Nissim Levy Moreno, byl stejně jako matka z rodu sefardských židů, usazených v Cařihradu v Turecku. Nissim Levy Moreno se ve věku 32 let oženil se čtrnáctiletou Paulinou. Při narození Jákoba Morena jí bylo 15 ½ roku. Do rodiny pak ještě přibyly tři sestry a dva bratři. Vztahy mezi rodiči byly komplikované od samého počátku. Otec byl většinou zaměstnán obchodováním, nebo na cestách. Děti z něj měly velký respekt. Matka byla naopak vřelá, vtipná, vzdělaná a společensky aktivní. Moreno vyrůstal ve směsi různých náboženských vlivů, které se odrážejí později v jeho životní filozofii. Vzhledem ke složité ekonomické situaci, se rodina (v Morenových šesti letech) přestěhovala do Vídně. Když bylo Morenovi čtrnáct, rodina se znovu stěhovala, tentokrát do Berlína, kde ale Jákob zůstal jen krátce. Rozhodl se opustit svou rodinu a vrátit se do Vídně do školy. Jeho rodiče se krátce na to rozešli a otec se odstěhoval zpět do Cařihradu, kde také roku 1925 osamělý zemřel. Moreno vyrůstal ve Vídni v době velké intelektuální tvořivosti a politických nepokojů. Už jako teenager byl fascinován divadelními improvizacemi (ve smyslu divadla bez pevného děje a textu), které tou dobou ve Vídni mimořádně rozkvétaly. Obdivoval rovněž spontánnost a tvořivost dětí hrajících si v parcích. Na univerzitě ve Vídni studoval lékařství, matematiku a filozofii. Na studia si přivydělával i jako domácí učitel. Doktorem medicíny se stal v roce 1917. Ještě jako student lékařské fakulty odmítl Freudovy teorie a zajímal se o možnosti využití skupiny v léčebné praxi. Ve své autobiografii Moreno vzpomíná na setkání se Sigmundem Freudem v roce 1912. Při konfrontaci mu řekl: \"\"Začínám tam, kde jste vy skončil. Vy potkáváte lidi v umělém prostředí své pracovny. Já je potkávám na ulicích a v jejich domovech, v jejich přirozeném prostředí. Vy analyzujete jejich sny. Já jim dodávám odvahu, aby znovu snili. Vy je analyzujete a rozebíráte je na kusy. Já je nechávám hrát jejich konfliktní role a pomáhám jim dát ty kusy zase dohromady.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "V letech 1918-1925 pracoval Moreno jako lékař textilní továrně v Bad Vöslau. Kromě své práce v továrně dělal rodinného lékaře a rychle získal reputaci zázračného terapeuta. Patřil rovněž k představitelům expresionistických uměleckých kruhů ve Vídni. Přesto, že jeho radikální koncept improvizovaného divadla (\"divadlo spontánnosti\"), neměl u veřejnosti velký úspěch, byl líhní hereckých talentů, kterým pomáhal sbírat první divadelní zkušeností. V roce 1925 odjel s podporou mladšího bratra do Spojených států. Jak později napsal ve své autobiografii: \"\"Ze všech míst na světě, jen v New Yorku, tavícím kotli národů, v obrovské metropoli osvobozené od předsudků, jsem se mohl svobodně pustit do sociometrických výzkumů skupin ve velkém stylu, jak jsem si to představoval.\"\" Prvních pět let ve Spojených státech bylo velmi těžkých. Podpory se mu dostalo od dětské psycholožky Beatrice Beecher, která se za něj v roce 1928 dokonce vdala, aby mu pomohla získat povolení k pobytu.", "section_level": 1}, {"title": "Psychodrama.", "content": "Metoda psychodramatu předpokládá, že části svých problémů se můžeme zbavit tak, že konfliktní situace které s námi rezonují zahrajeme jako roli v divadle. To nám umožňuje projít bariérou bloků a zábran, které nám bránily problém zpracovat a komunikovat o něm. Využívá se k tomu divadlo, tanec i pantomima. Psychodrama, tak jak ho zavedl Jakobem Levy Moreno tvoří spolu s rodinnými rekonstrukcemi a socháním Virginie Satirové a hypnoterapií Miltona Ericksona základ, který dál rozvíjí metoda rodinných konstelací Berta Hellingera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jacob Levy Moreno (18. května 1889 Bukurešť – 14. května 1974 Beacon, New York) byl rakousko-americký lékař, psychiatr, sociolog a zakladatel psychodramatu, sociometrie a skupinové psychoterapie. Již během svého života byl uznáván jako jeden z předních sociologů.", "tgt_summary": "Jacob Levy Moreno (born Iacob Levy; May 18, 1889 – May 14, 1974) was a Romanian-American psychiatrist, psychosociologist, and educator, the founder of psychodrama, and the foremost pioneer of group psychotherapy. During his lifetime, he was recognized as one of the leading social scientists.", "id": 1942002} {"src_title": "Spektr", "tgt_title": "Spektr", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Modul Spektr byl zpočátku rozpracován jako vojensko-civilní modul. Konstrukčně byl odvozen od kosmické lodi TKS, přičemž hlavní změnou bylo nahrazení přistávacího modulu přístrojovým úsekem osazeným komplexem Oktava, objednaným ministerstvem obrany. Oktava zahrnovala soustavu optických a rádiových senzorů Lira () identifikující balistické střely nebo družice, radarový systém Buton () určený ke sledování cílů zjištěných Lirou, optický teleskop Pion-K () k odlišení klamných cílů a trojici mechanismů vystřelujících malé terče sloužící ke kalibraci zařízení. K vypouštění větších cílů byla určena malá přechodová komora. Dále bylo v modulu instalováno několik přístrojů určených k sledování atmosféry a povrchu Země a kosmického záření (Balkan-1, Faza, Fenix, Astra, Grif-1 a Taurus). Po vypuštění modulu Kristall v květnu 1990 práce na Spektru začaly nabírat skluz, jak Akademii věd, tak ministerstvu obrany se nedostávalo financí na úhradu objednaných přístrojů. Roku 1991 se plánovalo vypuštění modulu o rok později, předpokládal se měsíční samostatný let, poté připojení k Miru a důkladné prověření systému. Po rozpadu Sovětského svazu koncem roku 1991 bylo prakticky přerušeno financování vojenských kosmických aktivit, třebaže některé aparatury (Lira) dodavatelé dokončili na své vlastní náklady, ministerstvo program zrušilo a vyrobený modul neosazený přístroji zůstal v továrně. V červenci 1993 se Američané s Rusy dohodli na postavení společné Mezinárodní vesmírné stanice a v první fázi spolupráce na společném využívání existující stanice Mir. Americké finanční podpora vdechla modulu Spektr nový život, byl vybaven novou civilní aparaturou (zčásti americkou) a dvěma dalšími solárními panely. Přechodová komora, původně určená pro vypouštění cílů pro Oktavu byla upravena pro vynášení experimentů do otevřeného vesmíru. Po obvyklých průtazích (včetně tříměsíčního zdržení amerického vybavení na celnici) byl v květnu 1995 modul připraven ke startu. Modul vynesla raketa Proton-K z kosmodromu Bajkonur 20. května 1995 v 3:33:22 UT, 1. června 1995 se spojil s Mirem.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Vybavení modulu bylo určeno pro dálkový průzkum Země, a to jak atmosféry, tak geofyzikálních procesů. Přechodová komora byla upravena pro experimenty sledující vliv kosmického záření na aparaturu. Modul také obsahoval americké přístroje pro materiálové experimenty a biologické pokusy. Navíc ve Spektru bydleli američtí členové posádky Miru. Spektr byl osazen čtyřmi slunečními panely s plochou 130 m² (54 m² dva původní a 76 m² dva dodatečné panely) s výkonem 16,2 kW. Pro astrofyzikální pozorování byl určen detektor mezihvězdného plynu Komza (), aparatura Rjabina-4P () pro registraci neutronů, rentgenové přístroje Grif-1 () a Taurus (). Ke geofyzikálnímu výzkumu sloužil injektor částic IPI-2000. K pozorování Země byl určen infračervený spektrometr Miras (), lidar Balkan-1, absorpci slunečního záření v atmosféře ve výškách 20–70 km měřil radiometr Feniks () a fotografie pořizovali kosmonauti aparaturou Priroda-5. Pro technické pokusy sloužily přístroje Astra-2 (), manipulátor Pelikan (), ultrafialový spektroradiometr Briz (), binokulární radiometr 286K.", "section_level": 1}, {"title": "Srážka.", "content": "Dne 25. června 1997 nákladní loď Progress M-34 při zkoušce nového navigačního systému narazila do Spektru. Nejdříve do jeho solárních panelů, pak i do vlastního tělesa modulu v jehož plášti prorazila třícentimetrovou díru, jíž z modulu postupně unikl vzduch. Posádka Vasilij Ciblijev, Alexander Lazutkin a Michael Foale uzavřela přechod do modulu, přičemž musela odpojit kabely zajišťující přívod elektřiny z panelů Spektru do zbytku stanice (kabely totiž vedly vnitřkem průlezu). Mir tím přišel o cca 40 % elektřiny, což těžce postihlo provoz stanice. Foalemu navíc zůstaly v modulu všechny osobní věci, ztraceno bylo i vědecké vybavení modulu. Kvůli dalším problémům se stanicí a srdeční arytmií Ciblijeva byl opravářský výstup do modulu odložen až na další expedici. Zkušení Anatolij Solovjov a Pavel Vinogradov 22. srpna 1997 při výstupu do dehermetizovaného modulu propojili spojovací kabely a částečně tak obnovili dodávku elektrické energie od solárních panelů modulu. Při dalším výstupu 5. září 1997 kosmonauti nastavili panely do optimální polohy a vyčistili motorky udržující orientaci panelů na Slunce, najít trhlinu se jim nepodařilo. Utěsnit modul se do konce letu Miru nepodařilo, Spektr zůstal do konce letu Miru neobyvatelný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spektr (, index GRAU 11F77O, typové označení 77KSO, výrobní číslo 173-01) byl modul Miru sloužící pro pozorování Země, zvláště pak přírodních zdrojů a atmosféry. Modul byl vynesen nosnou raketou Proton-K na oběžnou dráhu 20. května 1995, spojil se se stanicí 1. června 1995. Byl vybaven ruskými i americkými přístroji. V době startu měl hmotnost 23 500 kg, z čehož samotný modul bez zásob a pohonných hmot vážil 19 640 kg. Obsahoval zařízení pro atmosférický výzkum, technologické experimenty, přístroje pro sledování atmosféry Země a rentgenového a gama záření. Dne 25. června 1997 do něho narazila loď Progress M-34, která způsobila rozsáhlé škody, modul byl dehermetizován a vyřazen z činnosti. V srpnu 1997 se kosmonautům podařilo částečně obnovit dodávku elektrické energie ze solárních panelů Spektru na stanici, modul samotný se znovu osídlit nikdy nepodařilo.", "tgt_summary": "Spektr (; ) (TKM-O, 77KSO, 11F77O) was the fifth module of the Mir Space Station. The module was designed for remote observation of Earth's environment containing atmospheric and surface research equipment. Spektr also had four solar arrays which generated about half of the station's electrical power.", "id": 936772} {"src_title": "Aggro Berlin", "tgt_title": "Aggro Berlin", "src_document": [{"title": "Členové.", "content": "Sido a B-Tight tvoří dohromady duo A.i.d.S. (Alles ist die Sekte)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta na vrchol.", "content": "Aggro Berlin založila 1. ledna 2001 trojice Spaiche, Halil Efe a Specter. Jako první u Aggra podepsali smlouvu Sido s B-Tightem a krátce nato i Bushido. V roce 2002 vydala společnost první labelsampler Aggro Ansage Nr.1, který je první z legendárních \"Aggro Ansage samplerů\". V této době přivedl Bushido k Aggro svého kamaráda Flera, se kterým vydal společné album Carlo, Cokxxx, Nutten pod pseudonymy Sonny Black & Frank White (pseudonymy pocházejí z filmu King of New York). Poté vyšel další díl Aggro ansage a Bushido vydal své první velké sóloalbum Vom Bordstein bis zur Skyline, které se zároveň stalo prvním albem od Aggra, které se umístilo v německé prodejní hitparádě (i když jen na 87. místě). V roce 2003 podepsal smlouvu s Aggrem i Fler a všichni čtyři pak vydali sampler Aggro Ansage Nr.3. Ale na konci tohoto roku odešel od Aggra Bushido a spolu s Bassem Sultanem Hengztem založil vlastní label Ersguterjunge. V roce 2004 nahrál Fler svůj první singl Aggroberlina, jehož videoklip úspěšně rotoval na hudebních stanicích MTV a Viva. Dosavadním vrcholem tvorby Aggra bylo Sidovo debutové album Maske, které se dostalo na třetí místo v německé hitparádě, což je vlastně takový pomyslný začátek \"zlaté éry\" Aggro Berlin.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá éra.", "content": "Od této chvíle se zdařilo prakticky všechno, na co Aggro Berlin šáhlo. Vyšlo Ansage 4, kde se objevil i rapper Tony D, který je takovou analogií amerického rappera Lil Jona. Úspěšné bylo i debutové Flerovo album Neue Deutsche Welle, které obsahovalo megahit NDW 2005 a album od skupiny Deine Lieblingsrapper (Sido & Harris). V této době se k Aggru připojil i G-Hot, který ovšem po neshodách s vedením odešel v roce 2007 a u Aggra tak vydal jen jediný mixtape (plánoval i album, ale to vyšlo až o rok později u jeho vlastního vydavatelství). Svá alba dále vydali B-Tight, Fler, Sido, Tony D, ale třeba i producentské duo Beathoavenz nebo rappeři MC Bogy a Joe Rilla. Posledním releasem v této éře, pod distributorem Groove Attack byl mixtape Wir Nehmen Auch Euro, na kterém spolupracovali švýcarští djové Sweap & Pfund 500.", "section_level": 2}, {"title": "Éra pod Universalem.", "content": "K prvnímu lednu 2008 změnila společnost Aggro distributora z Groove Attack na Universal Deutschland. Prvními releasy pod tímto distributorem byla úspěšná alba Fremd Im Eigenem Land od Flera a Ich & Meine Maske od Sido, které dokonce opanovalo německou hitparádu a během prvních dvou týdnů se ho prodalo na 40 000 kusů. Pak ale následoval pozvolný pád, další alba od B-Tighta a Flera s Godsillou neměla takový úspěch, jak by se na label jako je Aggro čekalo, dokonce se ani klipy k těmto albům natočené nevysílaly v televizi. Vrátit zašlou slávu měla Aggru další ansage, tentokráte Aggro Anti Ansage Nr.8, ke které byl natočen megalomanský trojklip, který několikrát za sebou zvítězil v hitparádě Urban Chart na MTV. Ani tato ale ansage neměla očekávaný komerční úspěch. V březnu 2009 vydává Fler své čtvrté album pojmenované taktéž Fler, ale po neshodách s vedením nečekaně 27. března 2009 oznámil, že odešel z Aggra Berlin, aby se posléze přidal k bushidovu labelu Ersguterjunge. 1. dubna pak zveřejnilo Aggro Berlin tiskovou zprávu, kde oficiálně ukončilo svou činnost. Na začátku září vyšlo dvoudiskové best-of album, což byla taková poslední tečka za úspěšnou érou Aggra Berlin. Na oficiálním YouTube kanálu \"Aggro.tv\" lze najít videa z kampaně Halt Die Fresse, která představuje chystaná alba různých německých interpretů. V současné době se připravuje druhá řada tohoto projektu, na které se mají podílet i megahvězdy jako Lady Gaga nebo Lady Sovereign.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Jak je zmíněno v úvodním odstavci, tak Aggro Berlin si zakládá na agresivních a vulgárních textech. Často se tak stávalo, že byli němečtí vydavatelé nuceni pozastavit distribuci některých CD. Například jeden ze starších tracků od Sida se jmenoval Arschficksong (volně přeloženo \"\"Song o análním sexu\"\"). Velkou vlnu nevole pak vyvolalo, když Fler na svém albu NDW použil citát A. Hitlera \"\"Am 1. Mai wird zurückgeschossen\"\". Podobně byl kritizován i titulní singl NDW 2005, který úspěšně rotoval na německých televizních stanivích MTV a Viva, a ve kterém byly použity hlášky \"\"Das ist Schwarz-Rot-Gold, hart und stolz\"\" nebo \"\"Die Neue Deutsche Welle kommt, man sieht die Fahne am Himmel\"\" (\"Schwarz-Rot-Gold\" jsou dle německé ústavy barvy na německé státní vlajce, \"hart und stolz\" by se dalo volně přeložit jako \"hrdost a pýcha\", druhý citát zní v překladu \"Nová německá vlna přichází, vidíte znamení na nebi\"). B-Tightovi, původem z USA z Kalifornie, byl pro změnu vytýkán rasismus v jeho textech. Jeden z jeho nejznámějších tracků se jmenuje \"Der Neger\" (\"Černoch\") a jeho debutové album se jmenovalo \"Neger Neger\", na původním obalu CD byl dokonce vyobrazen jako běloch s hlavou černocha, přičemž v rukou držel tu původní uříznutou bělošskou hlavu. Tento obal byl ale okamžitě zakázán a byl nahrazen obalem jiným.", "section_level": 1}, {"title": "Nezrealizované Projekty.", "content": "Jedním z nich mělo být debutové album B-Tighta – Aus'm Westen (\"Ze západu\" – B-Tight pochází z USA), které mělo vyjít v roce 2005, ale nakonec nikdy nevyšlo. Několik tracků z tohoto alba bylo využito při nahrávání mixtapu Heisse Ware (\"Horké zboží\"). Obdobně dopadl i Flerův singl Heimkind, který byl nakonec alespoň publikován na singlu NDW 2005. V roce 2004 se připravoval velký projekt Sektensampler Vol.1, na kterém se mělo podílet i plno jiných rapperů (např. Alpa Gun, Fuhrmann, Bendt, Gilles K), nicméně projekt se nepodařilo zrealizovat. Jediným pozůstatkem tohoto projektu byl dvojklip k trackům Keep On Smoking a Hände Hoch od rappera jménem Gilles K. Klip lze nalézt na YouTube. Nicméně tento projekt dovedl Sida s B-Tighem k založení labelu Sektenmuzik (byl založen v roce 2007), který v roce 2009 vydal už svůj třetí Sampler. Mezi další nevydané projekty patří Aggro Ansage Nr.6, která měla vyjít v prosinci 2006 a mixtape Indexgefähr, který spolu připravovali B-Tight & Tony D. V roce 2009 byl na best-of CD publikován připravovaný první singl z nevydané Ansage Nr.6 – Aggro Starz Collabo a bylo k němu natočeno nízkorozpočtové video.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aggro Berlin byl německý hip hopový label, který mezi lety 2001–2009 vydal okolo sta hudebních nosičů. Spolupracoval s hudebními společnostmi Groove Attack (2001–2006) a Universal Deutschland (2007–2009). Pod tímto labelem vydávali svá alba přední němečtí hip-hopoví umělci Sido, Bushido, Fler nebo B-Tight. Co se názvu týče, tak Aggro poukazuje na nekonvenci a agresivitu v textech a Berlin je sídelním městem.", "tgt_summary": "Aggro Berlin was a German hip-hop independent record label based in Berlin, Germany that existed from 1 January 2001 until 1 April 2009. Three artists; Sido, Tony D and Kitty Kat were signed with the label at the time of its closure. Since the end of 2007 it used to be a sub-label of Universal. \"Aggro\" (in this context a noun) is German slang for having an aggressive attitude (as in British English).", "id": 812402} {"src_title": "Pochodeň", "tgt_title": "Torch", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "Jak naznačuje české slovo „pochodeň“ (původně „pochodní“), užívaly se pochodně na cestách a ve válce, jednak jako svítilny, jednak k zapalování a zakládání požárů. Když šel zámožnější člověk v noci po městě, šel před ním sluha s pochodní. Než vstoupili do domu, museli pochodeň uhasit o kamenný patník s jamkou u vchodu (\"Fackelstein\"). Pochodně se užívaly i jako louče, nasazené do držáku na zdi, například v chodbách a průjezdech. Pochodně se užívaly už ve starověku při nočních bohoslužbách a průvodech, v křesťanské bohoslužbě je později nahradily svícny a svíčky. Zkřížené a uhašené obrácené pochodně se často vyskytují na starověkých náhrobcích jako symboly smrti. Pochodeň byla také symbolem války, proto ji hojně využívali nacisté při nočních pochodech a demonstracích. Od 18. století se ale pochodeň stala také symbolem světla a osvěty: Socha svobody v New Yorku drží v jedné ruce pochodeň a ve druhé knihu. Podobný význam má i olympijská pochodeň. V současnosti se pochodně, obvykle napuštěné naftou, užívají k zábavním účelům, k osvětlování pouličních restaurací, zahradních slavností a podobně. Speciální pochodně užívají žongléři a polykači ohně v cirkuse.", "section_level": 1}, {"title": "Pochodně v nacistických průvodech.", "content": "Jedná se o zneužití starogermánského mýtu respektive o účelový výklad. Nacistická ideologie se skládala z vědecké ideologie a z mýtů, t.zn. rozumem nepochopitelných vztahů k základům národa z nejdávnější minulosti. Národ tvoří nekonečný řetěz předků do minulosti a budoucnosti. Současník je jen článkem tohoto řetězu. Každá hořící pochodeň v průvodu symbolizuje jeden článek-jeden lidský život současníka. Ten se narodí a od právě zemřelého předka převezme jeho hořící pochodeň-život. Nese ji dál celý svůj život, pak umírá a předává ji dalšímu-nově narozenému, a tak dále ve věčném koloběhu národa. Tento starogermánský mýtus měl upevňovat vědomí sounáležitosti se svým národem. Mýtus byl i umělecky zpracován básníkem Heinrichem Anackerem. (volně přeloženo): \"Pochodeň jde z ruky do ruky, když jeden umře, nejbližší ji zase převezme, a plamenný štafetový běh jde dále. Čas běží rychle a nikdo by se neptal, jak dlouho pochodeň každý nesl, ale jak čistě a zářivě hořela, a že v ní také hoří jeho srdce je důležité. Tak potom přináším malý kousek také já a ty pochodeň ke vzdálenámu cíli, zářícím světlem se ona odmění, před námi ve tmě čekají už další\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochodeň někdy také fakule (z něm. \"die Fackel\", z lat. \"facula\") je přenosná svítilna ve tvaru tyče, na horním konci zapálené. Původně se pochodně dělaly z borového nebo podobného dřeva napuštěného smolou nebo olejem. Na horním konci tyče mohl být také namotán hadr napuštěný hořlavou látkou. Pozdější armády užívaly také trubky, naplněné hořlavinou. Moderní pochodně mají na horním konci tyče schránku s voskem nebo petrolejem.", "tgt_summary": "A torch is a stick with combustible material at one end, which is ignited and used as a light source. Torches have been used throughout history, and are still used in processions, symbolic and religious events, and in juggling entertainment. In some countries \"torch\" in modern usage is the term for a battery-operated portable light.", "id": 1209011} {"src_title": "Torgau", "tgt_title": "Torgau", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "Mezi pamětihodnosti patří historické centrum města zrekonstruovaném po znovusjednocení Německa, muzeum piva, památník setkání sovětských a amerických jednotek na Labi a Sovětský vojenský hřbitov. Zámek Hartenfels z rané renesance je dominantou města. Kaple byla postavena v roce 1544 (dle návrhu Nickela Gromanna) a je spojením pozdní gotiky s ranou renesancí. Byla vysvěcena Martinem Lutherem 5. října 1544. Medvědi hnědí na paměť Albrechta Medvěda z rodu Askánců jsou stále chováni v hradním příkopě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé byli Slované v osadě pojmenované Turguo. Pravděpodobně zde stál slovanský dřevěný hrad, který se nacházel pod dnešním zámkem Hartenstein. V 10. století padl pod tlakem Svaté říše římské a byl zde vybudován kamenný hrad, kolem kterého se začalo růst osídlení. Trhy zde byly známy od roku 1119. Město leželo na důležité obchodní stezce mezi Lipskem a Frankfurtem nad Odrou křižující řeku Labe u brodu na východ od Torgavy. Torgava patřila do vévodství Sasko-Wittenbersko. Protože poslední Askánský vévoda zemřel roku 1423 bez potomků, kurfiřti odsouhlasili předat Torgavu do rukou dynastie Wettinů, kteří si vybrali za rezidenci právě Torgavu. Během reformace v roce 1523 městská rada zavřela všechny vstupy. Občané Torgavy zničili malby a sochy svatých v kostelech a zaútočili na františkánský klášter. První německá opera Heinricha Schütze \"Dafne\" měla premiéru na nádvoří zámku v Torgavě v roce 1627.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Město je známo jako místo, kde se během druhé světové války setkala americká armáda, postupující ze západu, s jednotkami Rudé armády, postupujícími z východu, během útoku na Třetí říši dne 25. dubna 1945, který se nyní připomíná jako „Den Labe“. Tím bylo dosaženo Linie kontaktu mezi sovětskými a americkými jednotkami, ale nešlo o konečnou hranici okupačních zón. Torgava a její okolí sice byla obsazena jednotkami americké armády, v červenci 1945 však muselo být toto území předáno Rudé armádě na základě smlouvy o vymezení okupačních zón z jaltské konference. Po válce byl v roce 1949 natočen film \"Setkání na Labi\", v produkci Mosfilmu, o setkání obou armád.", "section_level": 2}], "src_summary": "Torgau (česky \"Torgava\" či \"Trhová\") je velké okresní město u řeky Labe v severozápadním Sasku v Německu. Jde o správní centrum oblasti Severní Sasko. Město se stalo nejznámější jako místo, kde se během druhé světové války setkala vojska USA a Sovětského svazu ve společném útoku na Německo dne 25. dubna 1945.", "tgt_summary": "Torgau is a town on the banks of the Elbe in northwestern Saxony, Germany. It is the capital of the district Nordsachsen. Outside Germany, the town is best known as the place where, on 25 April 1945, U.S. and Soviet forces first met near the end of the Second World War.", "id": 1246478} {"src_title": "Adolf Lucemburský", "tgt_title": "Adolphe, Grand Duke of Luxembourg", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Adolf byl synem předchozího nasavského vévody Viléma Nasavského a jeho ženy Luisy von Sachsen-Hildburghausen. Jeho nevlastní sestra Žofie Nassavská si v roce 1857 vzala za manžela švédského krále Oskara II. Adolf se v roce 1844 oženil s ruskou velkokněžnou Alžbětou Michailovnou, ta však o rok později zemřela při porodu dcery, která nepřežila rovněž. Vévoda Adolf se v roce 1851 podruhé oženil s Adelheidou Marií von Anhalt-Dessau, která mu porodila 5 dětí, z nichž pouze dvě, Vilém a Hilda, se dočkaly jeho nástupu na lucemburský trůn. Adolfova neteř Emma Waldeck-Pyrmont se v roce 1879 provdala za jeho příbuzného, nizozemského krále Viléma III.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "v Nasavsku.", "content": "Nasavské vévodství bylo vytvořeno v roce 1806. Při pádu ze schodů náhle zemřel 9. ledna 1816 vévoda Fridrich Vilém Nasavsko-Weilburský a Nasavské vévodství tak v roce 1816 zdědil jeho syn Vilém Nassavsko-Weilburský. Po Vilémově smrti v roce 1839 zdědil vévodství právě jeho nejstarší syn Adolf. Vévoda Adolf však v roce 1866 během prusko-rakouské války podporoval Rakouského císařství, které bylo poraženo a Nasavsko jako jeho spojenec byl oobsazeno a anektováno Pruskem. Vévoda Adolf byl zbaven trůnu a vévodství se stalo součástí Pruska resp. pruského království jako provincie Hesensko-Nasavsko. Vévoda Adolf tak přišel o faktickou vládu v Nasavsku (titul mu zůstal), kde vládl od počátků jeho rod Nasavských.", "section_level": 2}, {"title": "v Lucembursku.", "content": "Vévoda Adolf ale nezůstal s prázdnou. Když v roce 1890 zemřel jeho strýc, nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III., nastoupila v Nizozemsku na trůn jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt Nassavské dynastie však nepřipouštěl převzetí vlády v Lucembursku ženám, pokud žili další mužští členové rodu schopní vlády (podle salického práva, přesněji polo-salického práva). Proto se v roce 1890, v rámci ústavy, dynastické dohody a také přičiněním vládnoucích kruhů (s vidinou obohacení), stal lucemburským vévodou Adolf. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti roku 1905. Jeho potomci vládnou Lucembursku dodnes. Po jeho smrti 17. listopadu 1905 se stal velkovévodou lucemburským a titulárním vévodou nasavským jeho syn Vilém IV.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adolf I. Lucemburský (), 24. červenec 1817, zámek Berg – 17. listopad 1905), byl lucemburský velkovévoda v letech 1890–1905 a (poslední) nasavský vévoda v letech 1839–1866. Byl prvním lucemburským velkovévodou z dynastie Nassau-Weilburg.", "tgt_summary": "Adolphe (Adolf Wilhelm August Karl Friedrich; 24 July 1817 – 17 November 1905) was the last sovereign Duke of Nassau, reigning from 20 August 1839 until the duchy's annexation to Kingdom of Prussia in 1866. In 1890, he became Grand Duke of Luxembourg following the death of King William III of the Netherlands, ending the personal union between the Netherlands and Luxembourg, until his own death in 1905. He was the first monarch of Luxembourg from the House of Nassau-Weilburg. Adolphe became Duke of Nassau in August 1839, following the death of his father William. After Austria's defeat in Austro-Prussian War of 1866, Duchy of Nassau was annexed to Kingdom of Prussia and he lost his throne. From 1815 to 1839, Grand Duchy of Luxembourg was ruled by the kings of the Netherlands as a province of the Netherlands. Following the Treaty of London (1839), Grand Duchy of Luxembourg became independent but remained in personal union with the Netherlands. Following the death of his sons, King William III of the Netherlands had no male heirs to succeed him. In the Netherlands, females were allowed to succeed to the throne. Luxembourg, however, followed Salic law which barred females from succession. Thus, upon King William III's death, the crown of the Netherlands passed to his only daughter, Wilhelmina, while that of Luxembourg passed to Adolphe in accordance with the Nassau Family Pact. Adolphe died in 1905 and was succeeded as Grand Duke of Luxembourg by his son, William IV.", "id": 856941} {"src_title": "Typ 212", "tgt_title": "Type 212 submarine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Německé ponorky typu \"212\" staví loděnice Howaldtswerke-Deutsche Werft a Thyssen Nordseewerke. Německé námořnictvo nejprve objednalo stavbu čtyř jednotek verze typu \"212A\". Ponorky do služby vstoupily mezi říjnem 2005 a květnem 2007 jako U31 až U34. Dne 22. září 2006 byly přiobjednány další dvě vylepšené ponorky typu \"212B\", pojmenované U35 a U36. Poslední dvě ponorky byly do služby přijaty v letech 2015–2016. Italské námořnictvo objednalo stavbu čtveřice ponorek typu \"212A\" u loděnice Fincantieri. \"Salvatore Todaro\" a \"Scirè\" byly dokončeny v letech 2005–2007. Druhá dvojice byla objednána roku 2008 a dokončena v letech 2013–2014. V roce 2017 byl typ 212CD (\"Common Design\") byl vybrán jako náhrada norských ponorek třídy \"Ula\". Celkem mají být pro Norsko postaveny čtyři ponorky. Podepsání kontraktu je očekáváno v roce 2020 a zahájení dodávek v roce 2026. Jednotky typu 212:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Typ 212A.", "content": "Ponorky mají šest 533mm torpédometů, uspořádaných do skupin po třech. Mohou nést 12 torpéd Atlas Elektronik DM2A4 či 24 min. Palubní bojový řídící systém MSI-90U vyvinula norská společnost Kongsberg Defence & Aerospace. Ponorky rovněž nesou systém pro elektronický boj FL1800U a protitorpédový systém TAU 2000 firem ATLAS Elektronik a ELAC. Ponorky typu \"212A\" jsou diesel-elektrické koncepce. Při plavbě na hladině lodi pohání diesel MTU 16V-396, který nabijí baterie pomocí generátoru Piller GmbH. Pro tichou plavbu pod hladinou však mají na vzduchu nezávislý pohon využívající palivové články firmy Siemens (\"air-independent propulsion\" – AIP). Díky nim může ponorka zůstat ponořená několikanásobně déle, než při použití klasických akumulátorů — uvádí se až 30 dní. Druhý pár italských ponorek typu 212A by měl být vybaven novými palivovými články, jejich vývoj Itálie objednala roku 2014 u společnosti McPhy Energy.", "section_level": 2}, {"title": "Typ 212B.", "content": "Do konstrukce verze typ 212B byly zapracovány zkušenosti získané provozem prvních jednotek třídy. Ve velitelské věži byla instalována přechodová komora pro čtyři potápěče. Norský bojový řídící systém MSI-90U nahradil domácí ISUS-90. Modernizována byla též elektronika. Například byl instalován systém Callisto B umožňující komunikaci s ponořenou ponorkou pomocí antény vlečené bójí.", "section_level": 2}, {"title": "Perspektivní výzbroj.", "content": "Pro odpalování z torpédometů ponorek typu \"212A\" jsou vyvíjeny řízené střely krátkého dosahu IDAS (\"Interactive Defence and Attack system\"). Ty jsou určeny proti vzdušným cílům (primárním cílem jsou protiponorkové vrtulníky), malým hladinovým lodím a pozemním cílům na pobřeží. První zkušební odpal střely IDAS z ponořené U-33 úspěšně proběhl 29. května 2008. Začátek sériové výroby střel se očekává v roce 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Typ 212 je třída pokročilých diesel-elektrických ponorek německého a italského námořnictva. Objednáno bylo celkem 10 jednotek této třídy, z toho šest Německem a čtyři Itálií. Zájem o ponorky projevilo rovněž Norsko. Z typu \"212\" je odvozena exportní třída ponorek typu \"214\".", "tgt_summary": "The German Type 212 class, also Italian Todaro class, is a non-nuclear submarine developed by Howaldtswerke-Deutsche Werft AG (HDW) for the German and Italian navies. It features diesel propulsion and an additional air-independent propulsion (AIP) system using Siemens proton exchange membrane (PEM) compressed hydrogen fuel cells. The submarines can operate at high speed on diesel power or switch to the AIP system for silent slow cruising, staying submerged for up to three weeks with little exhaust heat. The system is also said to be vibration-free, extremely quiet and virtually undetectable. Type 212 is the first fuel cell propulsion system equipped submarine series.", "id": 85255} {"src_title": "Paraldehyd", "tgt_title": "Paraldehyde", "src_document": [{"title": "Stereochemie.", "content": "Teoreticky jsou možné čtyři stereoizomery. Struktury (1) a (2) jsou známy jako cis- a trans-paraldehyd. Struktury (3) a (4) z prostorových důvodů neexistují.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Při zahřívání s katalytickým množstvím kyseliny paraldehyd depolymerizuje zpět na acetaldehyd: Protože se s paraldehydem lépe zachází, lze ho použít nepřímo či přímo jako syntetický ekvivalent bezvodého acetaldehydu (bod varu 20 °C). Například se dá použít přímo v původní podobě pro syntézu bromalu (tribromacetaldehydu):", "section_level": 1}, {"title": "Použití v lékařství.", "content": "Paraldehyd byl zaveden do klinické praxe ve Velké Británii italským lékařem Vincenzem Cervellem v roce 1882. Má tlumivé účinky na CNS a byl brzy shledán jako účinné antikonvulzivum, hypnotikum a sedativum. Stal se součástí některých expektorancií, přestože není znám mechanismus účinku, kromě placebo efektu. Paraldehyd byl poslední injekcí podanou Edith Alice Morrell v roce 1950 Johnem Bodkinem Adamsem, podezřelým ze sériových vražd. Byl za její vraždu souzen, nicméně osvobozen.", "section_level": 1}, {"title": "Hypnotikum/sedativum.", "content": "Paraldehyd se běžně používal k vyvolání spánku u osob trpících deliriem tremens, byl však pro tyto účely nahrazen jinými léčivy. Je jedním z nejbezpečnějších hypnotik a do 60. let 20. století se normálně podával večer v psychiatrických a geriatrických léčebnách. Až 30 % dávky se vyloučí plícemi, zbytek je metabolizován v játrech. To přispívá k silnému nepříjemnému zápachu dechu.", "section_level": 2}, {"title": "Antikonvulzivum.", "content": "Paraldehyd se používá při léčbě křečí. V dnešní době se s ním někdy léčí status epilepticus. Na rozdíl od diazepamu a jiných benzodiazepinů v terapeutických dávkách nepotlačuje dýchání a je proto bezpečnější, pokud nejsou k dispozici prostředky k resuscitaci nebo pokud je už pacientovo dýchání zhoršeno. To z něj činí užitečné nouzové léčivo pro rodiče a jiné osoby pečující o děti s epilepsií. Protože rozdíl mezi antikonvulzivní a hypnotickou dávkou je malý, léčba paraldehydem obvykle vyvolává spánek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paraldehyd (systematický název \"2,4,6-trimethyl-1,3,5-trioxan\") je cyklický trimer acetaldehydových molekul. Formálně se jedná o derivát 1,3,5-trioxanu. Příslušným tetramerem je metaldehyd. Paraldehyd je bezbarvá kapalina, špatně rozpustná ve vodě, dobře v ethanolu. Na vzduchu pomalu oxiduje, hnědne a páchne po kyselině octové. Silně reaguje s většinou plastů a pryží. Paraldehyd byl poprvé syntetizován Wildenbuschem v roce 1829. Používá se v průmyslu a v lékařství.", "tgt_summary": "Paraldehyde is the cyclic trimer of acetaldehyde molecules. Formally, it is a derivative of 1,3,5-trioxane, with a methyl groups substituted for a hydrogen atoms in each carbon. The corresponding tetramer is metaldehyde. A colourless liquid, it is sparingly soluble in water and highly soluble in ethanol. Paraldehyde slowly oxidizes in air, turning brown and producing an odour of acetic acid. It quickly reacts with most plastics and rubber. Paraldehyde was first observed in 1835 by the German chemist Justus Liebig; its empirical formula was determined in 1838 by Liebig's student Hermann Fehling. Paraldehyde was first synthesized in 1848 by the German chemist Valentin Hermann Weidenbusch (1821–1893), another student of Liebig; he obtained paraldehyde by treating acetaldehyde with acid (either sulfuric or nitric acid). It has uses in industry and medicine.", "id": 1810456} {"src_title": "Georgij Lvov", "tgt_title": "Georgy Lvov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Georgij Lvov se narodil v Drážďanech do rodiny pocházející z rodu Rurikovců. Jeho rodina se brzy přestěhovala do Alexinu. Lvov studoval na Lomonosově univerzitě, pak pracoval ve státních službách až do roku 1893. Jeho manželkou byla hraběnka Julie Alexejevna Bobrinská (1867-1903), prapravnučka carevny Kateřiny II. a jejího milence Grigorije Orlova.", "section_level": 1}, {"title": "Politika před rokem 1917.", "content": "Během rusko-japonské války organizoval Lvov stávky, a po revoluci v roce 1905 se připojil k Konstituční demokratické straně. O rok později byl zvolen do Dumy a po odchodu Sergeje Witteho byl nominován na dalšího ministerského předsedu. Místo Lvova však volby vyhrál Ivan Goremykin. V době Stolypinových reforem se zaměstnával otázkou kolonizace Sibiře. V roce 1913 byl Lvov zvolen do Moskevské městské rady, ministr vnitra Nikolaj Malkakov však tuto volbu prohlásil za neplatnou. Do vypuknutí první světové války byl Lvov předsedou organizace Zemstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1917.", "content": "Během únorové revoluce, která svrhla cara Mikuláše II., se Lvov stal hlavou prozatímní vlády, formálně jmenované carem jako jeho posledního zásah do politiky. Lvovova vláda však neměla dostatečnou podporu, Lvov proto v červenci roku 1917 odstoupil ve prospěch ministra spravedlností jeho vlády Alexandra Kerenského.", "section_level": 2}, {"title": "Po boševické revoluci.", "content": "Osm měsíců po svržení panovníka převzali moc v zemi bolševici pod Leninovým vedením. Po Říjnové revoluci odcestoval Lvov i s rodinou do Ťumeně, kde jej v roce 1918 zatkla nově založená sovětská tajná policie Čeka a převezla ho do Jekatěrinburgu. O tři měsíce později byl ještě s dalšími dvěma osobami (jednou z nich byl Nikolaj Dmitrijevič Golicyn, Lvovův předchůdce ve funkci carského ministerského předsedy), propuštěn s podmínkou, že neopustí město. Tuto podmínku však Lvov nedodržel a bez prodlení uprchl do Omska. Tam se mu pod ochranou Československých legií podařilo sestavit protibolševickou vzdorovládu. Jejím jménem byl poté vyslán do USA, aby zde zajistil podporu a finanční prostředky pro bílou armádu v boji proti bošelvikům. Ještě před definitivní porážkou bílých emigroval kníže Lvov do Paříže, kde znovuzaložil Semgor, organizaci na podporu ruského exilu, kterou bolševici v Rusku roku 1919 zakázali. Za tímto účelem do Evropy převedl majetek výboru uložený u amerických bank. Sám Georgij Jevgeňjevič Lvov žil téměř bez prostředků v Paříži, kde byl i nadále činný v ruském emigrantském hnutí až do své smrti 7. března 1925. Byl pochován na pravoslavném ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois nedaleko Paříže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Georgij Jevgeňjevič Lvov (rusky \"Георгий Евгеневич Львов\"; , Drážďany, Sasko – 7. března 1925, Paříž, Francie) byl ruský kníže ze šlechtického rodu Lvovů, politik a předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917.", "tgt_summary": "Prince Georgy Yevgenyevich Lvov (; 7/8 March 1925) was a Russian statesman and the first post-imperial prime minister of Russia, from 15 March to 21 July 1917.", "id": 1928139} {"src_title": "Fadděj Faddějevič Bellingshausen", "tgt_title": "Fabian Gottlieb von Bellingshausen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině Baltských Němců na statku Lahetaguse na estonském ostrově Saaremaa (Ösel). Ten patřil v době jeho života k Ruskému impériu. Jeho otec byl Fabian Ernst von Bellingshausen a matka Anna Katharina von Folckern. V deseti letech se přihlásil jako kadet k carskému námořnictvu a v osmnácti absolvoval námořní akademii v Kronštadtu. Během studia poruštil své jméno a přestal používat šlechtické „von“. Stal se velkým obdivovatelem Jamese Cooka. V letech 1803 až 1806 sloužil na Kruzenšternově lodi \"Naděžda\", se kterou se účastnil první ruské námořní výpravy kolem světa. Zde prokázal mimo jiné i své vlohy pro kartografii. Po výpravě byl povýšen do hodnosti kapitán-poručíka a pokračoval v kariéře v ruském námořnictvu. Sloužil nejprve na Baltu, od roku 1810 pak prováděl rozsáhlý hydrografický výzkum v Černém moři. V letech 1819 – 1821 velel námořní výpravě k jižnímu polárnímu kruhu a velmi významně přispěl k objevům a výzkumu v antarktické oblasti. Pravděpodobně byl prvním, kdo Antarktidu spatřil. Po návratu byl povýšen na kontradmirála a sloužil dál v ruském námořnictvu. V roce 1826 se oženil s Annou Dmitrijevnou Bajkovou. Měl 7 dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti. V letech 1828 až 1829 sloužil v rusko-turecké válce a v září 1828 velel útoku na Varnu. V roce 1838 byl povýšen na admirála a roku 1839 se stal přístavním velitelem Kronštadtu, kterým byl až do své smrti. Zároveň mu byl udělen Řád sv. Vladimíra prvního stupně.", "section_level": 1}, {"title": "Výprava k Antarktidě.", "content": "Když v roce 1819 car Alexandr I. vydal zplnomocnění k uspořádání námořní výpravy do jižních polárních oblastí, byl Bellingshausen pověřen velením. Byl osloven v květnu 1819 a na přípravu expedice měl jen velmi málo času. Přesto byla výprava velmi dobře vybavená jak potřebami pro posádku, tak moderními přístroji. Cílem totiž nebylo pouhé probádání neznámých oblastí, ale také mnohá vědecká pozorování. Bellingshausen sledoval při své plavbě trasu Jamese Cooka, na jehož cestu měla výprava oficiálně navázat. Podle rozkazů měl nejprve prozkoumat Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy a potom pokračovat v cestě na jih, až kam to bude možné. Ruská expedice tak Antarktidu obeplula kolem dokola. Dne 4. července 1819 vyplul Bellingshausen z přístavu Kronštadt se dvěma loděmi; výpravě velel z 600tunové válečné korvety \"Vostok\" doprovázené 530tunovou nákladní lodí \"Mirnyj\", kterou řídil Michail Petrovič Lazarev. Posádka čítala 205 mužů. Obě plavidla měla jako jedinou ochranu proti ledu měděné oplechování. Příliš pomalé tempo lodě Mirnyj však ztěžovalo průběh celé výpravy. První zastávkou byl anglický přístav Portsmouth. V Anglii se Bellingshausen setkal se sirem Josephem Banksem. Ten se o 50 let před ním účastnil první výpravy Jamese Cooka a mohl ruské expedici poskytnout cenné informace, včetně map. Rusové opustili Anglii 5. září a před Rio de Janeiro, kde kotvili od 2. do 20. listopadu, se vydali k Jižní Georgii. Dorazili tam 27. prosince 1819 a pak pluli dál k Jižním Sandwichovým ostrovům. Dne 26. ledna 1820 překročil Bellingshausen se svými lidmi jako druhý v historii jižní polární kruh (první byl James Cook v roce 1773). O dva dny později, 28. ledna 1820 se přiblížili k antarktické pevnině v místech dnešního pobřeží princezny Marty (). Kvůli šelfovému ledu však nemohli přistát a museli zůstat kotvit asi 40 km od pobřeží. Spor o první zhlédnutí Antarktidy podle nejnovějších bádání A. G .E. Jonese vyhrává právě Bellingshausenova výprava. Jen o dva dny později Antarktidu spatřil Brit Edward Bransfield a po několika měsících (17. listopadu) i Američan Nathaniel Palmer. K pevnině se ruské lodě přiblížily během týdne ještě jednou, tentokrát v místech pobřeží princezny Ragnhildy. 22. února 1820 se však dostaly do těžké bouře, a Bellingshausen byl nucen odvelet výpravu k severu. Dne 11. dubna Vostok zakotvil v zálivu Port Jackson v dnešním Sydney. Pomalejší Mirnyj dorazil o 8 dní později. 20. května lodě opět vypluly, tentokrát však do Tichomoří, kde strávily zimní sezónu. Výprava navštívila během července a srpna roku 1820 Nový Zéland a část Polynésie, přičemž zde zaznamenala množství dosud neznámých atolů v souostroví Tuamotu. Do Sydney se vrátili 21. září a po krátké přestávce vypluli znovu k jihu. Ještě několikrát překročili jižní polární kruh, ale bouře je vždy donutily zamířit zpět na sever. Až 21. ledna 1821 objevili nový antarktický ostrov a pojmenovali jej podle Petra I. Zde dosáhli nejjižnějšího bodu celé výpravy – 69°59´ jižní šířky. Kvůli špatnému počasí nemohli přistát, a tak se plavili dál k Jižním Shetlandám. 28. ledna spatřili další pevninu a pojmenovali ji jako pobřeží Alexandra I. Jedná se o dnešní ostrov Alexandra I., který je s pevninou spojen mocnou vrstvou šelfového ledu. Zde také potkali osm anglických a amerických tuleňářských lodí a setkali se s Nathanielem Palmerem. Vostok a Mirnyj se poté vrátily přes Rio de Janeiro a Lisabon do Kronštadtu 4. srpna 1821. Plavba tedy trvala celkem 751 dní a zemřeli při ní pouze 3 muži. Výprava může být hodnocena jako velmi úspěšná. Kromě objevení Antarktidy bylo nalezeno mnoho nových ostrovů v antarktické oblasti i v Tichomoří. Byla provedena různá hydrografická, atmosférická, zoologická, botanická i etnografická pozorování a byly zpracovány nové mapy. Ty dosáhly takové kvality, že byly používány až do roku 1940. Přesto nebyly lodě uvítány s přílišným nadšením a Bellingshausen dokázal své objevy publikovat až deset let po návratu, v roce 1831. I dlouho poté byla jeho výprava mimo Rusko jen málo známá, neboť spisy byly z ruštiny poprvé přeloženy až v roce 1902 (do němčiny) a 1945 (do angličtiny).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fadděj Faddějevič Bellingshausen (, poněmčeně Fabian Gottlieb Thaddeus von Bellingshausen) (20. září 1778 – 25. ledna 1852) byl důstojník Ruského carského námořnictva, mořeplavec a kartograf. Je považován za objevitele Antarktidy. Po Fabianu Gottliebu Bellingshausenovi je pojmenováno mnoho míst, například Bellingshausenovo moře v Jižním oceánu, Bellingshausenův ostrov v Jižních Sandwichových ostrovech, Faddějovy ostrovy v moři Laptěvů, Bellingshausenova stanice na Ostrově krále Jiřího, Bellingshausenova litosférická deska, kráter Bellinsgauzen na Měsíci a planetka 3659 Bellingshausen.", "tgt_summary": "Fabian Gottlieb Thaddeus von Bellingshausen (; – ), a Russian naval officer, cartographer and explorer of Baltic German extraction, who ultimately rose to the rank of admiral. He participated in the First Russian circumnavigation of the globe and subsequently became a leader of another circumnavigation expedition that discovered the continent of Antarctica. Bellingshausen was born on Osel Island. He started his service in the Russian Baltic Fleet, and after distinguishing himself joined the First Russian circumnavigation of the Earth in 1803–1806, serving on the merchant ship \"Nadezhda\" under the captaincy of Adam Johann von Krusenstern. After the journey he published a collection of maps of the newly explored areas and islands of the Pacific Ocean. Subsequently, he commanded several ships of the Baltic and Black Sea Fleets. As a prominent cartographer, Bellingshausen was appointed to command the Russian circumnavigation of the globe in 1819–1821, intended to explore the Southern Ocean and to find land in the proximity of the South Pole. Mikhail Lazarev prepared the expedition and was made Bellingshausen's second-in-command and the captain of the sloop \"Mirny\", while Bellingshausen himself commanded the sloop \"Vostok\". During this expedition Bellingshausen and Lazarev became the first explorers to see the land of Antarctica on 27 January 1820 (New Style). They circumnavigated the continent twice and never lost each other from view. Thus they disproved Captain Cook's assertion that it was impossible to find land in the southern ice-fields. The expedition discovered and named Peter I Island, Zavodovski, Leskov and Visokoi Islands, the Antarctic Peninsula and Alexander Island (Alexander Coast), and made other discoveries in the tropical waters of the Pacific. Made counter admiral on his return, Bellingshausen participated in the Russo-Turkish War of 1828–1829. Promoted to vice-admiral, he again served in the Baltic Fleet in 1830s, and from 1839 he was the military governor of Kronstadt, where he died. In 1831 he published the book on his Antarctic travels, called \"Double Investigation of the Southern Polar Ocean and the Voyage Around the World\" (\"Двукратные изыскания в южнополярном океане и плавание вокруг света\"). Russians remember him as one of their greatest admirals and explorers. Multiple geographical features and locations in the Antarctic, named in honor of Bellingshausen, commemorate his role in the exploration of the southern polar region.", "id": 747333} {"src_title": "Paříži, miluji tě", "tgt_title": "Paris, je t'aime", "src_document": [{"title": "Vznik filmu.", "content": "Původně bylo plánováno natočit 20 epizod pro každý obvod jednu. Dvě povídky však nakonec nebyly do filmu zahrnuty. 12. obvod, o kterém točil Raphaël Nadjari a 15. obvod, který tvořil Christoffer Boe. Povídky byly natáčeny v letech 2002-2005. Každý z režisérů dostal jednu čtvrť a měl natočit krátký film (5-8 minut), jehož ústředním motivem je láska. Muž projíždí čtvrtí a hledá místo k zaparkování, což se mu nakonec podaří. Frustrovaný z toho, že žije sám, pozoruje z auta kolemjdoucí páry, těhotné ženy a matky s dětmi. Ale pak u jeho auta omdlí procházející žena. S pomocí kolemjdoucích ji naloží do auta. Když žena přijde k sobě, nabídne jí, že ji odveze a ona jej uchopí vděčně za ruku. Tři chlapci sedí na nábřeží Seiny, plkají a pokřikují na procházející mladé dívky. Nedaleko sedící mladá muslimka v doslechu se shovívavě usmívá. Když odchází, zakopne a rozbije si koleno. Jeden z mladíků jí přiběhne na pomoc a snaží se jí uvázat šátek. Ptá se ho, proč říkají ženám věci, které nechtějí slyšet a on jí, proč nosí šátek, když je tak hezká. Dívka jde do pařížské mešity a mladík ji po malém zaváhání doprovází. Potkají jejího dědečka, který ho přátelsky vyzve, aby je doprovodil. Mladý muž a žena přijdou jako zákazníci do tiskárny, aby zde nechali reprodukovat obraz. Zatímco žena odejde s tiskařem dohodnout odstín barvy, mladík se obrátí na mladého dělníka a vypráví mu o svých pocitech, jako by se už někdy viděli a dá mu své telefonní číslo. Druhý mladík ale nic neříká. Když zákazníci odejdou, zeptá se anglicky tiskaře, že dostal nějaké číslo od muže, kterému francouzsky nerozuměl ani slovo. Ten mu vysvětlí, že je to telefonní číslo. Mladík vyběhne z tiskárny a běží ulicemi. Na lavičce ve stanici metra čeká americký turista na vlak a čte si v průvodci, že je nevhodné dívat se lidem přímo do očí. Na protějším nástupišti vidí mladý pár, jak se hádá. Pohledy mužů se střetnou a Francouz mu začne nadávat. Dívka přeběhne k turistovi, sedne si vedle něj a políbí ho. Její přítel přiběhne a turistu zbije. Pak se s dívkou usmíří a odcházejí pryč. Turista leží mezi pohlednicemi s Monou Lisou zakoupenými v Louvru. Mladá žena vstává brzy ráno na chudém předměstí. Odnese své dítě do obecních jeslí, kde mu zazpívá španělskou ukolébavku (\"Qué Linda Manita\"), aby usnulo. Po dlouhé cestě do centra s mnoha přestupy dorazí do práce. Pracuje v bohaté domácnosti jako chůva. Aby dítě uspala, zazpívá mu stejnou ukolébavku. Příběh se odehrává v pařížské asijské čtvrti. Postarší obchodní zástupce kadeřnické firmy při výstupu z metra vyleká ženu, až ta pustí nákupní tašku. Chce se jí jen zeptat, kde najde kadeřnický salón. Majitelkou kadeřnického salónu je paní Li, která dělá thaibox. Pomáhá jí v salóně a ona mu vysvětlí, že jeho jméno Henny připomíná v její řeči větu „\"Miluji tě\"“. Nakonec ho doprovodí na metro. Muž sedí v bistru a čeká na svou ženu, které chce oznámit, že ji už nemiluje a odejde ke své milence. Vybavuje si, co všechno už na své ženě nemiluje. Když přijde, žena se rozpláče ještě dřív, než jí stačí něco říct. Jde zrovna od lékaře, který jí oznámil, že má vzácnou formu leukemie a bude žít jen pár měsíců. Muž se rozhodne stát při ní až do konce. Rozejde se s milenkou a postupně se do své ženy opět zamiluje. Po její smrti zůstane sám. Od smrti svého malého syna trpí matka depresemi. Jednou v noci ji probudí jeho hlas. Vyběhne na náměstí \"Place des Victoires\", kde potká kovboje na koni, který ji zavede za synem, aby se s ním naposledy rozloučila a mohla se vrátit ke své dceři a manželovi. Chlapec vypráví, jak se seznámili jeho rodiče. Jeho otec je mim, který bydlel sám a nedopatřením byl zatčen. Ve vězení na strážnici se setká s ženou - také mimem. Oba jsou propuštěni a projíždějí se nočními ulicemi kolem Eiffelovy věže. Celý příběh je natočen bez střihu v jediném záběru. Mladá žena se na ulici setkává se starším mužem. Hovoří spolu o Gaspardovi. Žena se bojí, aby Gaspard nic nezjistil. Teprve v závěru vyjde najevo, že se jedná o dceru a jejího otce a Gaspard je její malý syn, který spí v kočárku. Dcera si chce zajít s kamarádkou do kina. Dědeček tedy hlídá venku dítě v kočárku, jakmile ale dcera odejde a on si zapálí cigaretu, Gaspard se probudí a začne křičet. Americká herečka natáčí v Paříži film. Na večírek za ní přijde její dealer, ona si jde vybrat peníze a pak potřebuje rozměnit. Jdou proto do bistra. Ona mu dá své telefonní číslo a on slíbí, že za ní přijde na natáčení. Nakonec ale místo sebe pošle náhradníka, protože musel odejet za významným zákazníkem. Na náměstí \"Place des Fêtes\" je těžce zraněný černoch. Mladá záchranářka mu dává první pomoc a on ji poprosí, aby si spolu vypili kávu. Zatímco její pomocník jde do bistra, on jí vypráví, že se spolu už jednou setkali v podzemní garáži, kde pracoval. Tehdy se do ní zamiloval. Pak přišel o místo v garáži. Později mu na náměstí skupina mladíků ukradne kytaru a pobodá. Poté umírá. Postarší muž jde do nevěstince a na baru potká ženu. Poté odejde na pokoj za prostitutkou, kam za ním přijde žena z baru. Ukáže se, že to jsou manželé a pohádají se, protože ona se nechala přemluvit k této hře. Obviní ho, že ji už nedokáže ničím překvapit. Když se blíží ke svému domu, před vchodem stojí skupina hudebníků, která hraje její oblíbenou písničku. On jí řekne, že je jediná žena, kterou kdy miloval. Mladý turista kráčí noční Paříží a překvapí krásnou upírku, jak ze své oběti saje krev. Ona ho nakonec nekousne a jen na něj zamilovaně hledí. Mladík si střepem z láhve rozřízne zápěstí a nabízí jí svou krev. Ona ale odmítne. Mladík ztratí vědomí, spadne ze schodů a zabije se. Ona ho oživí vlastní krví, takže se z něj stane též upír a vzájemně se poté láskyplně zakousnou do krku. Dva turisté se procházejí po hřbitově Père Lachaise. Jsou v Paříži na líbánkách. William je nespokojený, protože nedodržují stanovený plán, Frances hledá hrob Oscara Wilda, jehož humor miluje. Její snoubenec ale žádný smysl pro humor nemá, což ženě vadí a nechce si ho proto vzít. Uteče. Muži se zjeví duch Oscara Wilda a povzbudí ho, jak získat snoubenku zpět vtipnými citáty. Tato epizoda byla uváděna též samostatně jako krátkometrážní film pod názvem \"True\".", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé epizody.", "content": "Slepému mladíkovi zavolá přítelkyně a oznámí mu definitivní rozchod. Thomas si vzpomíná, jak se poprvé setkali. Šel po ulici a slyšel nějakou dívku volat o pomoc. Přistoupil k oknu a dívka mu řekla, že se připravuje na přijímačky na hereckou školu. Následuje klipovitě natočený sestřih z uplynulého společně prožitého roku. Ona přijímačky udělá, přestěhuje se z Bostonu do Paříže. Stane se z nich pár a najdou si podnájem v ulici \"Faubourg Saint-Denis\". Pak se telefon ozve znovu. Volá opět Francine a ptá se, jestli její divadelní replika byla přesvědčivá a že se přerušilo spojení. Protože se mladík hned neozývá, ptá se ho, jestli ji slyší. On odpoví: „\"Ne, já tě vidím\"“. Dva starší manželé žijící již velmi dlouho odděleně (ona v Paříži, on v USA), se setkávají v bistru vedle Lucemburských zahrad, aby se dohodli na oficiálním rozvodu. Ona žije s mladým cyklistou, on má velmi mladou přítelkyni, se kterou čeká dítě. Vedou spolu velmi sarkastický rozhovor, ze kterého je přesto cítit oboustranná náklonnost. Příběh vypráví americká účastnice kursu francouzštiny, která jako turistka odjela na týden do Paříže, aby zažila město a procvičila se v jazyce. Není už mladá, hezká ani štíhlá a žije bez partnera, takže do Paříže přijíždí sama. Prochází se městem, zajde si na oběd do čínské restaurace, navštíví hřbitov Montparnasse, kde rozjímá o smrtelnosti před hrobem Porfiria Díaze a zastaví se u společného hrobu Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoir, kterou si splete se Simonem Bolívarem. Vyjede si na Věž Montparnasse a prohlíží si město z výšky a zalituje, že zde není nikdo, komu by mohla říct, jak je ten výhled krásný. V jedné uličce si představuje, jaké by to bylo, kdyby roznášela dopisy v Paříži a ne ve svém rodném Denveru, takže by znala zdejší obyvatele. Nakonec se posadí v parku Montsouris na lavičku a tu náhle ucítí, že miluje Paříž a Paříž miluje ji. V poslední krátké sekvenci filmu se některé příběhy a osudy vzájemně prolnou. Režie: Bruno Podalydès Režie: Gurinder Chadha Režie: Gus Van Sant Režie: Ethan a Joel Coenovi Režie: Walter Salles, Daniela Thomas Režie: Christopher Doyle Režie: Isabel Coixet Režie: Nobuhiro Suwa Režie: Sylvain Chomet Režie: Alfonso Cuarón Režie: Olivier Assayas Režie: Oliver Schmitz Režie: Richard LaGravenese Režie: Vincenzo Natali Režie: Wes Craven Režie: Tom Tykwer Režie: Gérard Depardieu, Frédéric Auburtin Režie: Alexander Payne", "section_level": 1}], "src_summary": "Paříži, miluji tě (\"Paris, je t'aime\") je romantický povídkový film z roku 2006 natočený v koprodukci Francie, Lichtenštejnska, Švýcarska a Německa, který se odehrává v Paříži. Film se skládá z 18 epizod, jejichž ústředním motivem je láska a francouzská metropole. Každou povídku natočil jiný režisér a každá se odehrává v jiném pařížském obvodu. Film byl poprvé uveden 18. května 2006 na 59. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. V České republice měl premiéru 1. května 2008. V roce 2009 byl obdobně natočen povídkový film o New Yorku s názvem \"New York, I Love You\".", "tgt_summary": "Paris, je t'aime (; \"Paris, I love you\") is a 2006 anthology film starring an ensemble cast of actors of various nationalities. The two-hour film consists of eighteen short films set in different arrondissements. The 22 directors include Gurinder Chadha, Sylvain Chomet, Joel and Ethan Coen, Gérard Depardieu, Wes Craven, Alfonso Cuarón, Nobuhiro Suwa, Alexander Payne, Tom Tykwer, Walter Salles, Yolande Moreau, and Gus Van Sant.", "id": 1680816} {"src_title": "Seboroická dermatitida", "tgt_title": "Seborrhoeic dermatitis", "src_document": [{"title": "Diagnostika.", "content": "Někdy není snadné seboreu diagnostikovat, protože příznaky se kryjí s jiným kožním onemocněním, např. způsobených alergií, atopickým ekzémem nebo lupenkou. Seboreu však bezpečně pozná zkušený tricholog, který je vyškolený na anomálie vlasů a vlasové pokožky. Seboroická dermatitida často postihuje kojence v prvních měsících života, stejně tak mladé muže. Serborea se objevuje postupně, většinou jsou prvními příznaky odlupující se šupiny kůže nejčastěji kdekoliv v oblasti skalpu, za ušima, na tváři a v oblastech, kde se přehýbá kůže. Šupiny mívají žlutou, bílou nebo našedlou barvu. Ve vážnějších případech se pak mohou nažloutlé až načervenalé šupiny objevovat podél vlasů, za ušima, v ušním kanálku, na obočí, na nose a jeho okolí, na trupu a na vršku zad. Běžně se pacienti setkávají s mírným zčervenáním šupinaté kůže a v některých případech i se ztrátou vlasů. Mezi další symptomy se řadí slabá či silná vrstva filmu na kůži, mastná kůže pokrytá bílými či žlutými šupinami, svědění a pálení.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "V současnosti nejsou konkrétní příčiny známy. Je možné, že roli hrají: oslabený imunitní systém, výkyvy počasí, hormonální nerovnováha, stres, nedostatek spánku, únava, nebo genetické dispozice. Symptomy se mohou zhoršit během stresu nebo zimního období. U dětí se ukázala spojitost mezi nadměrným množství vitamínu A. Další možnou příčinou je přemnožení kvasinek rodu Malassezia, jejichž odstranění vede ke zmírnění odlupování šupin. Přesto tato teorie zatím nebyla vědecky potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Seborea často léčí antimykotiky, kortikosteroidy a keratolytiky (např. antiandrogeny, antihistaminiky). Vlasová pokožka se může ošetřit rašelinovými zábaly, které odstraní stroupky a lupovitost. V těžkých případech jsou lékařsky předepisovány kortikoidy, které ale při dlouhodobém užívání mají výrazné negativní účinky. Pobyt na slunci nebo na čerstvém vzduchu, nejlépe u moře nebo na horách může mít velmi pozitivní účinek a výrazně zmírnit příznaky. Seboroická dermatitida se vyskytuje i u zvířat, kde lze zmírnit obtíže používáním šamponů s biotinem.", "section_level": 1}, {"title": "Antimykotika.", "content": "Každodenním používáním antimykotických přípravků (ať už volně prodejných, nebo na předpis) může pomoci pacientům se znovu objevujícími se případy Seborei. Léčiva s obsahem Ketokonazolu a Ciklopiroxu mají nejlepší výsledky. Studie jiných antimykotik zatím nebyla provedena, a tak není jisté, jestli nějaká jiná kombinace léčiv není srovnatelně účinná. Další možností je přirozené, nebo umělé UV záření, které dokáže udržet na uzdě kvasinky Malassezia.", "section_level": 2}, {"title": "Antiandrogeny.", "content": "Seborea se považuje za citlivou na množství androgenu v lidském těle. Je tedy způsobena, nebo ji je alespoň podporují androgeny (pohlavní hormony) jako je testosteron a dihydrotestosteron a je častým příznakem hyperandrogenismu. Seborea je tak, stejně jako např. akné, často spojována s pubertou, kvůli zvýšené produkci androgenů v tomto období. Kombinace antiandrogenů jako je Cyproteron, Spironolakton a Flutamid je velmi účinná ve zmírnění příznaků seborei. Efektivnost tohoto druhu léčení se liší, podle použitých antiandrogenů. Zatímco u spironolakton (poměrně slabého antinadrogenu) bylo zjištěno 50% zlepšení již po 3 měsících, u Flutamidu to bylo 80% po 3 měsících, přesto se tato metoda používá jenom v těžkých případech seborei. Terapie antiandrogeny by měla být použita pouze pro léčbu žen, nikdy mužů, neboť u mužů mohou způsobit feminizaci (např. růst prsou), sexuální dysfunkci a neplodnost. Antiandrogeny mohou teoreticky způsobit feminizaci lidského fetu a proto by se tato léčba u sexuálně aktivních žen, které mohou otěhotnět, měla vždy kombinovat s antikoncepcí.", "section_level": 2}, {"title": "Antihistaminikum.", "content": "Primárně jsou určena pro zmírnění svědění, pokud jím pacient trpí. Nicméně výzkumy ukazují, že některá antihistaminika mají i protizánětlivé účinky.", "section_level": 2}, {"title": "Protizánětlivá léčiva.", "content": "V krátkodobém horizontu se ukázaly lokální steroidy jako efektivní léčba seborei, která je stejně účinná, nebo i účinnější než léčba azolem. Také jsou důkazy, které naznačují účinnost calcineurinu a lékům na bázi lithiové soli.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Seborea postihuje zhruba 1 – 5% světové populace. Větší závažnost má nemoc ve vlhčích oblastech. Zatímco seboroická dermatitida u kojenců se obvykle hojí spontánně po několika týdnech, v dospělosti se často vrací. Další vrchol výskytu je mezi dvacátým a třicátým rokem života, častěji u mužů, ale postihuje i ženy, které mívají vážnější příznaky. Ženy jsou postiženy zejména po menopauze. Velmi často je nemoc pozorována u pacientů, jejichž imunitní systém je podstatně oslaben.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Seboree nejde obecně předejít. Pokud je pokožka náchylná k nadměrnému maštění, měla by jí být věnovaná zvláštní pozornost. Pravidelně čistit, ale nevysušovat a naopak ji hydratovat nemastnými krémy, např. s obsahem kolagenu. Vlasové pokožce také velmi pomáhá po umytí vlasů vysušení fénem, aby se zabránilo delšímu působení vody na pokožce, které zvýší její pH a podráždí ji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seboroická dermatitida (nebo také seborhoická dermatitida nebo seborea) je dlouhodobá porucha kůže. Postihuje zejména části pokožky, které jsou mastné, čili tam, kde se nalézají mazové žlázy, jako je skalp, obličej a trup. Projevuje se mastnými, lupovitými a zánětlivými ložisky kůže. Místa postižená seboreou jsou potažená červenými a žlutými šupinkami, které mohou, ale nemusí svědit. Nadměrné maštění pokožky vede k vytvoření silného mazového filmu na kůži.", "tgt_summary": "Seborrhoeic dermatitis, also known as seborrhoea, is a long-term skin disorder. Symptoms include red, scaly, greasy, itchy, and inflamed skin. Areas of the skin rich in oil-producing glands are often affected including the scalp, face, and chest. It can result in social or self-esteem problems. In babies, when the scalp is primarily involved, it is called cradle cap. Dandruff is a milder form of the condition without inflammation. The cause is unclear but believed to involve a number of genetic and environmental factors. Risk factors include poor immune function, Parkinson disease, and alcoholic pancreatitis. The condition may worsen with stress or during the winter. The \"Malassezia\" yeast is believed to play a role. It is not a result of poor hygiene. Diagnosis is typically based on the symptoms. The typical treatment is antifungal cream and anti-inflammatory agents. Specifically, ketoconazole or ciclopirox are effective. It is unclear if other antifungals, such as miconazole, are equally effective as they have been poorly studied. Other options may include salicylic acid, coal tar, benzoyl peroxide, and phototherapy. The condition is most common in infants within the 3 first months or in adults aged 30 to 70 years. In adults between 1% and 10% of people are affected. Males are more often affected than females. Up to 70% of babies may be affected at some point in time.", "id": 1280734} {"src_title": "Italské námořnictvo", "tgt_title": "Italian Navy", "src_document": [{"title": "Situace po druhé světové válce.", "content": "Italské námořnictvo vzniklo z pozůstatků někdejšího královského námořnictva, které vstupovalo do druhé světové války jako čtvrté nejsilnější námořnictvo světa, ale utrpělo v ní velké ztráty. Italská kapitulace roku 1943 znamenala předání části lodí do rukou Spojenců a ukořistění dalších lodí Německem (řada z nich byla postupně potopena v přístavech spojeneckým letectvem). Větší část lodí, které válku přečkaly, si poté rozdělily vítězné státy — například lehké křižníky \"Attilio Regolo\" a \"Scipione Africano\" převzalo francouzské námořnictvo, \"Duca d'Aosta\" sovětské námořnictvo a \"Eugenio di Savoia\" řecké námořnictvo. Rovněž italské přístavy byly po válce poškozené a mnohdy zablokované potopenými plavidly. Mírová smlouva podepsaná Itálií roku 1947 přinesla obnovovanému námořnictvu řadu omezení — nesmělo vlastnit jaderné zbraně, bitevní lodě, ponorky a rovněž mělo zakázáno provozovat letouny s pevnými křídly z palub lodí. Během několika let však kulminovala studená válka a z Itálie se brzy stal důležitý spojenec USA proti Sovětskému svazu ve strategickém prostoru Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Studená válka.", "content": "Itálie se proto stala 4. dubna 1949 zakládajícím členem NATO. Jelikož nemohla provozovat letouny s pevnými křídly z palub lodí, zaměřila se na stavbu vrtulníkových nosičů. V polovině 60. let na sebe italské námořnictvo připoutalo poznornost zavedením trojice vrtulníkových křižníků tříd \"Andrea Doria\" a \"Vittorio Veneto\". Ke stavbě lehké letadlové lodi \"Giuseppe Garibaldi\" se země odhodlala až v polovině 80. let.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nároky kladené v současnosti na italské námořnictvo zahrnují operace ve Středozemním moři i mimo něj. Prioritou je zesílení kapacity výsadkových sil. Nejnovější letadlová loď \"Cavour\" je proto víceúčelové konstrukce s možností nesení až 400 námořních pěšáků. \"Cavour\" nahradila ve funkci vlajkové lodě letadlovou loď \"Giuseppe Garibaldi\", která byla převedena k podpoře výsadkových sil. Trojici obojživelných výsadkových lodí třídy \"San Giorgio\" navíc mají v nejbližších letech nahradit mnohem větší plavidla. Mimo letadlové lodi \"Cavour\" však v posledních letech probíhá obměna i v dalších kategoriích. Zaváděny jsou například moderní torpédoborce a fregaty tříd \"Orizzonte\" a \"FREMM\" či ponorky třídy \"Todaro\". Všechny tyto lodě jsou vyvíjeny v mezinárodní spolupráci. Italské námořnictvo je v oblasti Libanonu součástí mezinárodních sil OSN a jejich mírové mise UNIFIL. Po vypuknutí konfliktu Libanonu s Izraelem roku 2006 vysadily \"Giuseppe Garibaldi\" a ostatní výsadkové lodi mezinárodní kontingent 1000 mužů. V současnosti se Itálie zapojila do boje proti modernímu námořnímu pirátství v oblasti Somálska. Italské námořnictvo je součástí protipirátské mise EU (EU NAVFOR) — Operace Atalanta. Mezi lednem a dubnem 2010 dokonce bude této operaci velet. Italský kontradmirál Giovanni Gumiero velí svazu \"Task Force 465\" z paluby zásobovací a podpůrné lodi \"Etna\".", "section_level": 1}, {"title": "Plánované akvizice.", "content": "Italské námořnictvo postupně do služby zařazuje 10 fregat třídy FREMM. Na počátku roku 2017 zbývalo dokončení ještě 5 univerzálních fregat této třídy. V květnu 2015 byl společnostem Fincantieri, Finmeccanica a Raggruppamento Temporaneo di Impresa (RTI) zadán kontrakt ve výši 3,5 miliardy Euro na stavbu jedné zásobovací podpůrné lodě \"Vulcano\" (A5335), která má být dodána do roku 2019 a šesti víceúčelových oceánských hlídkových lodí třídy \"Thaon di Revel\" s termínem dodání v letech 2021–2025. V červenci 2015 společnosti Fincantieri a Finmeccanica získaly kontrakt ve výši 1,1 miliardy euro na stavbu víceúčelové vrtulníkové výsadkové lodě (LHD) \"Trieste\" (L9890) s délkou 200 metrů a výtlakem asi 20 000 t. Plavidlo má být dokončeno v roce 2022. Dvě hlídkové lodě třídy \"Angelo Cabrini\". Záchranná loď ponorek USSP (\"Unità Supporto Subacqueo Polivalente\") - náhrada plavidla \"Anteo\" (A5309). Hydrografická výzkumná loď UIOM (\"Unità Idro Oceanografica Maggiore\") - od roku 2020 náhrada plavidla \"Ammiraglio Magnaghi\" (A5303).", "section_level": 1}], "src_summary": "Italské námořnictvo je jednou ze čtyř složek ozbrojených sil Itálie. Je pokračovatelem italského královského námořnictva, jež nahradilo roku 1946 při změně státního zřízení země z monarchie na republiku. Oficiálním svátkem námořnictva je 10. červen. Jedná se o výročí potopení rakousko-uherského dreadnoughtu SMS \"Szent István\" dvojicí italských torpédových člunů MAS roku 1918.", "tgt_summary": "The Italian Navy (, \"Military Navy\"; abbreviated as MM) is the Navy of the Italian Republic. It is one of the four branches of Italian Armed Forces and was formed in 1946 from what remained of the \"Regia Marina\" (Royal Navy) after World War II. As of August 2014, the Italian Navy had a strength of 30,923 active personnel with approximately 184 vessels in service, including minor auxiliary vessels. It is considered a multiregional and a blue-water navy.", "id": 2179927} {"src_title": "Vladimir Antonov-Ovsejenko", "tgt_title": "Vladimir Antonov-Ovseyenko", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vladimir Alexandrovič Antonov Ovsejenko se narodil 9. (21.) března 1883, v Černigově v ukrajinské rodině jako syn carského důstojníka. V roce 1903 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany, do menševické frakce. Během revoluce roku 1905 vedl povstání v Novo-Alexandrii v Polsku a Sevastopolu na Krymu. Následně byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, rozsudek mu byl nakonec změněn na dvacet let exilu na Sibiři. Brzy však unikl a roku 1910 emigroval do Paříže. Brzy po vypuknutí první světové války Antonov-Ovsejenko proti tomuto konfliktu protestoval. Roku 1917 se připojil k bolševikům, s falešným pasem se v roce 1917 vrátil do Ruska a převzal významnou úlohu v říjnové revoluci, kdy zahájil výstřelem z křižníku Aurora útok na Zimní palác a nechal zatknout členy prozatímní vlády. Po revoluci byl zvolen do Vojenského výboru a brzy poté působil v rudé armádě. V prosinci roku 1917 se stal vůdcem Rudé armády na Ukrajině, kde bojoval proti povstání carského generála Kaledina, a v jižním Rusku. Rudá armáda následovně pod jeho velením vstoupila do Charkova. V březnu 1918 vydal \"dekret vděčnosti za Bachmač\", oceňující boj Masarykových československých legionářů při jejich odchodu z Ukrajiny. V letech 1918–1919 dohlížel na porážku ukrajinských nacionalistů, bělogvardějců a utváření ukrajinské SSR. Do konce ruské občanské války byl starostou Tambova, kde roku 1921 spolu s Michailem Tuchačevským brutálně potlačil povstání proti bolševické vládě. V roce 1920 byl blízkým spojencem Lva Trockého v sovětské vládě, což se mu později stalo osudným. V letech 1922–1924 byl náčelníkem politické správy revoluční vojenské rady. V letech 1924-1928 byl vedoucím zastupitelství SSSR v Československu, v letech 1928-1930 v Litvě a v roce 1930 v Polsku. V letech 1930 – 1937 pracoval na různých pozicích týkajících se jurisprudence včetně státního zástupce RSFSR (1934) a lidového komisaře spravedlnosti RSFSR (srpen-říjen 1937). Během španělské občanské války byl Antonov-Ovsejenko sovětským generálním konzulem v Barceloně (1936-1937), kde podporoval španělskou republikánskou vládu a komunistické složky zásoboval zbraněmi. V srpnu 1937 byl Antonov-Ovsejenko povolán do Moskvy, kde Stalinovi referoval o událostech ve Španělsku. Po měsíci bez práce se v září 1937 stal lidovým komisařem pro justici. V říjnu 1937 byl Antonov – Ovsejenko, nový komisař spravedlnosti Ruské federace, zatčen. 8. února 1938 byl v rámci tzv. Velké čistky odsouzen za přátelství s Trockým, za špionáž a za údajné spiknutí proti Stalinovi k trestu smrti a 10. února 1938 byl zastřelen na polygonu Kommunarka. 25. února 1956 byl Antonov-Ovsejenko Nikitou Chruščovem rehabilitován. V roce 1958 vyšel v nakladatelství překlad jeho knihy pod názvem: V revoluci. Je to vzpomínková práce aktivního účastníka Říjnové revoluce, která je podložená bohatým dokumentárním materiálem, líčí s barvitými podrobnostmi revoluční vření mezi baltickým námořnictvem, činnost vojenského revolučního výboru a průběh vojenských revolučních akcí až do dobytí Zimního paláce. Antonov-Ovsejenko byl jako obchodní přidělenec v Praze reprezentantem SSSR v letech, kdy Československo ještě neuznávalo existenci Sovětského svazu. Jak vzpomínal jeho syn Anton Vladimirovič Antonov-Ovsejenko, v Praze bydleli ve vile Tereza a jezdili rolls-roycem nejen po Praze, ale po celém Česku a také Slovensku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimir Alexandrovič Antonov-Ovsejenko (rusky \"Владимир Александрович Антонов-Овсеенко\", ukrajinsky \"Володимир Антонов-Овсєєнко\"; , Černigov – 10. února 1938, Věznice Butyrka, Moskva) byl prominentní sovětský bolševický vůdce a diplomat, popravený za Velké čistky. Jeho synem byl ruský historik a publicista Anton Antonov-Ovsejenko.", "tgt_summary": "Vladimir Alexandrovich Antonov-Ovseyenko (; ; 9 March 1883 – 10 February 1938), real surname Ovseyenko, party aliases the 'Bayonet' (Штык) and 'Nikita' (Ники́та), a literary pseudonym A. Gal (А. Га́льский), was a prominent Ukrainian Bolshevik leader and diplomat.", "id": 206169} {"src_title": "CASA C-295", "tgt_title": "EADS CASA C-295", "src_document": [{"title": "Letouny CASA v AČR.", "content": "V dubnu roku 2009 schválila vláda Mirka Topolánka nákup čtyř letounů C-295M Casa, které měly nahradit dosluhující stroje Antonov An-26. Za letouny a logistiku měla ČR zaplatit 3,5 miliardy korun a přidat pět nepotřebných bitevníků L-159. Již od počátku panovaly kolem této transakce pochybnosti. V interní zprávě Armády ČR se např. cituje, že \"„pořízení čtyř letounů C-295M v rámci barterového obchodu, tedy výměnou nadbytečných letounů L-159 Alca (v poměru 1:2–3), není pro transportní letectvo AČR vhodným řešením.“\" Ve zprávě se rovněž hovoří, že letoun nesplňuje požadavky vyspecifikované Armádou České republiky (AČR), a to zejména v požadované přepravní kapacitě a doletu. V lednu 2010 uvedl časopis Týden, že cena letadel CASA by měla být kvůli dodávkám náhradních dílů a dalšího vybavení vyšší zhruba o jednu miliardu korun. V květnu roku 2010 zažalovala Evropská komise Českou republiku u soudního dvora Evropské unie z důvodu nedodržení předpisů EU o hospodářské soutěži, protože vláda nevyhlásila na nákup strojů CASA řádné výběrové řízení. 8. února 2011 Armáda ČR informovala, že letadlo CASA se 3. února při cvičném letu propadlo o několik desítek metrů, a proto až do vyšetření události nemohou letadla tohoto typu létat. 14. června přepravil jeden z letounů čtyři koně Převalského do Mongolska. 20. června 2011 uvedl časopis Euro, že ÚOHS dokončil prověrku nákupu strojů, kterou oznámí do 14 dnů. V červenci 2012 bylo ministerstvem obrany oznámeno, že systém pasivní ochrany proti raketám na letounech CASA C-295M české armády nesplnil vojskové zkoušky. Systém nevyhověl v 7 ze 17 prověřovaných oblastí. Stejný systém už vojskovými zkouškami neprošel rok před tím, a proto nemohou letadla být vyslána do mise v Afghánistánu. Tyto základní požadované parametry letoun stále nesplňoval ani koncem roku 2012. Teprve 15. července 2013 oznámil ministr obrany Vlastimil Picek, že systém ochrany letounů před raketami úspěšně prošel opakovanými zkouškami a že letouny \"mohou být využívány pro naše potřeby v případném nasazení v zahraničních operacích nebo nebezpečných prostorech\".", "section_level": 1}, {"title": "Policejní vyšetřování.", "content": "V červnu 2012 policie dospěla k závěru, že bývalá ministryně Vlasta Parkanová je podezřelá z nezákonného jednání v souvislosti s nákupem letounů. Detektivové protikorupční služby chtějí Parkanovou obvinit ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku. 13. června 2012 požádali sněmovnu, aby poslankyně TOP 09 byla vydána k trestnímu stíhání. Policie chce stíhat Parkanovou údajně kvůli tomu, že nenechala udělat znalecký posudek k ověření ceny letounů. Tím měla stát připravit o 658 milionů korun, což je rozdíl mezi kupní cenou a později dopracovaným znaleckým odhadem. Druhým obviněným v kauze je bývalý šéf sekce vyzbrojování ministerstva obrany Jiří Staněk.", "section_level": 2}], "src_summary": "CASA C-295 je dvoumotorový vojenský transportní letoun od španělského výrobce EADS-CASA. Stroje CASA C-295 se vyrábějí v několika variantách. Letoun dovede přepravit až 71 vybavených vojáků (či 49 výsadkářů) nebo tři lehká vozidla, například typu Land Rover. Vzdušné síly AČR obdržely 4 kusy typu C-295M, přičemž první letoun přistál v lednu 2010 na letišti Praha-Kbely.", "tgt_summary": "The EADS CASA C-295 is a twin-turboprop tactical military transport aircraft, and is currently manufactured by Airbus Defence and Space in Spain.", "id": 1373413} {"src_title": "Liška horská", "tgt_title": "Tibetan sand fox", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo lišky horské dosahuje délky 49 až 70 cm, ocas měří 22 až 29 cm. Samice je menší a váží od 3 do 4,1 kg, samci mohou vážit až 5,7 kg. Jde o podsaditou šelmu s dlouhým čumákem, malýma ušima a malýma očima posazenýma daleko od sebe. Zbarvení je světle rezavé na hřbetě, hlavě a dolních částech nohou, spodní část těla a ocas má barvu šedou až téměř bílou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a habitat.", "content": "Liška horská se vyskytuje na Tibetské náhorní plošině, což zahrnuje jižní část Číny, sever Nepálu a Ladak v Indii. Obývá především stepi, horské louky a svahy ve výškách 2500 až 5200 m n. m. Toleruje teplotu od -40 °C do + 30 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Liška horská je masožravec a predátor, ačkoliv masitou stravu doplňuje i ovocem. Živí se především pišťuchami, s nimiž je úzce svázán její život. Další důležitou kořistí jsou myši a cokorové. Požírá i zajíce, sviště, ptáky, ještěrky, hmyz a různé bobule. Přiživuje se na mršinách ulovených většími predátory, například vlky a medvědy. Lišky horské někdy doprovází medvědy a snaží se profitovat z jejich rozhrabávání pišťuších nor. Lišky horské žijí v párech nebo malých skupinách, ale loví obvykle osamoceně. K páření dochází mezi prosincem a březnem. Březost trvá 50–55 dnů. Počet mláďat ve vrhu je 2 až 5.", "section_level": 1}, {"title": "Hrozby.", "content": "Liška horská je početná a široce rozšířená, tudíž jí nehrozí zásadní nebezpečí. Jediným potenciálním problémem je státem řízené hubení hlodavců, jenž může negativně ovlivnit kolonie pišťuch a tím i lišek. V některých oblastech mohou pro šelmu představovat hrozbu domácí psi. Lidé lišku horskou někdy loví, neboť její kožešina se používá ke zhotovování tradičních tibetských čepic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liška horská čili liška tibetská (\"Vulpes ferrilata\") je menší druh lišky žijící na Tibetské náhorní plošině. Je přizpůsobena vysokohorskému způsobu života, živí se především pišťuchami.", "tgt_summary": "The Tibetan sand fox (\"Vulpes ferrilata\") is a species of true fox endemic to the high Tibetan Plateau, Ladakh plateau, Nepal, China, Sikkim, and Bhutan, up to altitudes of about . It is listed as Least Concern in the IUCN Red List, on account of its widespread range in the Tibetan Plateau's steppes and semi-deserts. It is sometimes referred to as the Tibetan fox, or simply as the sand fox, but this terminology is confusing because the corsac fox (\"Vulpes corsac\"), which lives in arid environments north and west of the Tibetan Plateau, is often called the \"sand fox\" or \"Tibetan fox\" as well. The Rüppell's fox (\"Vulpes rueppellii\") is also known as the \"sand fox\", but is native to arid desert regions of North Africa and Middle East.", "id": 1359496} {"src_title": "Karmiel", "tgt_title": "Karmiel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 262 metrů, v údolí Bejt ha-Kerem, na pomezí Horní a Dolní Galileji. Město je rozloženo na pahorcích při jihozápadním okraji tohoto údolí. Na západní straně je to vrch Har Karmi, na jihu Giv'at Makoš a Giv'at Cuf a hora Har Kamon. Další pahorky se nalézají přímo v zastavěném území obce a jsou vesměs stavebně využity. Směrem k severnímu okraji zástavby se terén postupně vyrovnává, ale vystupuje zde ze dna údolí izolovaný pahorek Giv'at Zakif. Severní sektor města je odvodňován tokem vádí Nachal Šagor, jihovýchodní část spadá do povodí Nachal Šezor, které pak jižní stranou opouští údolí a vstupuje do kaňonu vádí Nachal Chilazon. Nachází se cca 105 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 30 kilometrů severovýchodně od centra Haify, v hustě zalidněném pásu. Osídlení v tomto regionu je smíšené. Vlastní město je židovské, v jeho okolí převažují vesnice a města osídlená Araby Karmiel je na dopravní síť napojen pomocí Dálnice číslo 85, která ve východozápadním směru vede napříč Galileou. Od roku 2011 byla budována železniční trať Akko–Karmiel, která zde má koncovou stanici Karmiel. Provoz na nové železniční trati byl zahájen 20. září 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Karmiel byl založen roku 1964. Příprava založení nového města započala v roce 1960. Mělo jít o plánovitý akt posilující demograficky židovské osídlení v této části Galileji, kde dosud existoval jen souvislý blok arabských sídel. O vznik Karmielu usiloval Levi Eškol, který roku 1963 nastoupil do funkce izraelského premiéra. Stavební práce na budování nového města začaly v dubnu 1963 a 29. října 1964 zde byly do užívány slavnostně předány první domy, do kterých se nastěhovalo prvních 16 rodin. Šlo o poslední takzvané rozvojové město, zřízené v Izraeli v období let 1948–1967. Do roku 1967 byl růst Karmiel pozvolný, ale pak se město začalo rychle rozvíjet. Roku 1969 byl zveřejněn územní plán města, který předpokládal postupný nárůst a rozvoj obytných, komerčních i průmyslových okrsků. První osadníci byli mixem rodilých Izraelců a nových přistěhovalců. Roku 1982 zde bylo otevřeno městské kulturní a společenské centrum. 20. listopadu 1986 získal Karmiel status města. Během Druhé libanonské války v roce 2006 dopadly na město rakety vypálené z Libanonu. Ve městě funguje deset sekulárních základních škol, čtyři střední školy a působí zde vysoká škola ORT Braude College s bakalářskými studijními programy. Dále zde existuje náboženská základní i střední škola a také ultraortodoxní židovské školy a ješivy. Severovýchodně od města leží velká průmyslová zóna Karmi'el-východ.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Karmiel je město se smíšenou, tedy sekulární i náboženskou populací. Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - cca 38 000 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 43 300 osob). Karmiel byl navržen jako ryze židovské město. Populace je i nadále většinově židovská, ale ve městě se usadili i někteří Arabové z okolních obcí. V roce 2008 se uvádělo, že v Karmielu je registrováno 500 arabských voličů. Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo 45 900 lidí. Počátkem 90. let 20. století zaznamenala obec skokový nárůst v souvislosti s přílivem přistěhovalců z bývalého SSSR. Například roku 1991 zde kromě 21 000 starousedlíků žilo už 4451 těchto nových přistěhovalců. Růst populace ale počátkem 21. století výrazně zpomalil. Do roku 2020 mohlo město podle plánů z počátku 21. století dosáhnout počtu obyvatel 120 000. Ve skutečnosti, ale populační růst byl daleko pozvolnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karmiel (, \"Karmi'el\", doslova \"„má vinice je Bůh“\", v oficiálním přepisu do angličtiny Karmi'el) je město v Izraeli, v Severním distriktu.", "tgt_summary": "Karmiel (, \"lit.\" \"God's vineyards\") is a city in northern Israel. Established in 1964 as a development town, Karmiel is located in the Beit HaKerem Valley which divides upper and lower Galilee. The city is located south of the Acre-Safed road, from Safed and from Ma'alot-Tarshiha and from Acre. In Karmiel had a population of .", "id": 74921} {"src_title": "Božský imperátor Duny", "tgt_title": "God Emperor of Dune", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh začíná v r. 3508 od nástupu Leta II. Atreida na imperiální trůn. Za tu dobu Impérium prodělalo značné změny. Leto rozpustil sardaukary, fanatické imperiální vojáky, a protože nadále nepotřeboval vojsko, které by útočilo, ale pouze armádu schopnou udržovat mír, vytvořil vojsko Rybích mluvčích, tvořené výhradně ženami – protože tvrdil, že ženy mají spíše ochranitelské než útočné sklony. Dále Leto zakázal výcvik mentatů, takže zůstává jediným mentatem ve vesmíru. Většina velkorodů už zanikla a rozptýlila se mezi běžné lidi, protože vše podléhá Letově nadvládě. Melanž už na Arrakis není a kromě malých zásob, které si uchovávají některé skupiny (Bene Gesserit, Kosmická gilda) se prakticky veškeré koření nachází v Letových rukou v jeho ohromných zásobárnách, zbudovaných v prastarém fremenském síči Tabr. Na Arrakis už také zbývá jen malý zbytek původní pouště a píseční červi už nežijí – poslední písečí pstruzi ve vesmíru se nacházejí v Letově těle. Také Leto se za tu dobu změnil. Jeho tělo se už nepodobá lidskému, vypadá asi jako sedmimetrový červ s lidskýma rukama a lidskou tváří. Díky své dokonalé předzvěstné schopnosti dokáže prakticky všechny činy předvídat. Věnuje se genetickému křížení lidí, jehož cílem je vypěstování rodu, který nebude možno žádnou předzvěstnou schopností sledovat. Tento genetický plán, který nazývá Zlatá stezka, je v jeho očích jedinou možností, jak zachránit lidstvo ve vzdálené budoucnosti před naprostým zánikem. Používá k tomu Atreidy – potomky své sestry Ghanimy a také klony Duncana Idaha, které si nechává neustále znovu a znovu dodávat od Tleilaxanů. Ze všech sil se snaží Impérium udržovat v naprosté nehybnosti, aby lidstvo, až jednou Leto zemře, bylo dlouhou neměnností tak vyčerpáno, že okamžitě expanduje do vzdálených končin vesmíru – a protože se do této expanze zapojí i produkty jeho Zlaté stezky, nebude už nikdy možné dohledat všechny lidmi osídlené planety a vyhubit lidstvo jako celek. Součástí plánu je i ukončení cyklu písečných červů na Arrakis, jehož produktem je koření. Leto si uvědomuje, že právě závislost lidstva na melanži může vést k naprosté zkáze, pokud bude zničen zdroj – Kosmická gilda bez něj nebude moci cestovat mezi hvězdnými systémy. Proto podporuje iksanský výzkum, který vyvíjí přístroj, posilující navigační schopnosti běžných navigátorů, bez nutnosti melanžového transu. Zároveň se Tleilaxané snaží vytvořit náhražkovou melanž, kterou lze vyrábět synteticky. Politika udržování v nehybnosti však nutně vede ke krutovládě, což s nelibostí sleduje poslední klon Duncana Idaha (kterému smysl Letovy Zlaté stezky zůstává utajen) a rozhodne se spáchat na Leta atentát. Ke stejnému závěru došla i většina předchozích Idahových klonů, kteří poté zhynuli Letovou rukou. K Idahovi se připojí Siona Atreidová, jejíž otec, Moneo Atreides, je loajálním Letovým služebníkem. Také Tleilaxané se rozhodnou připravit tajný plán na Letovo svržení, a proto vytvoří Hwi Nori, dívku, která je připravena tak, aby se do ní Ateides zamiloval a ona otrávila jeho mysl (podobně jako ghola Duncana Idaha ve \"Spasiteli Duny\"). Aby byl plán vůbec uskutečnitelný, je Hwi Nori vychována ve speciální kupoli, kolem níž nejnovější iksanský vynález generuje nepole, bublinu, do níž není možné nahlédnout předzvěstnou schopností. Nepole se později v budoucnosti vesmíru Duny stane důležitým technickým prostředkem. Leto si je vědom, že Iksané vytvořili Hwi Nori a jeho původním záměrem bylo oddat ji s Moneem, avšak proti své vůli se do ní zamiluje a rozhodne se vzít si ji sám. To umocní hněv Duncana Idaha, který rovněž podlehne Hwiinu kouzlu – Hwi totiž měla být neodolatelně přitažlivá pro Atreidy a Idaho byl vždy svou duší a povahou opravdovým Atreidem, ač nebyl z jejich rodu. Proto když Leto jede na velikém voze na svatbu s Hwi po visutém mostě, Idaho (s obdivuhodným fyzickým vypětím) na most vyšplhá a spolu se Sionou most odstřelí. Leto s vozem spadne do řeky Idaho a protože píseční pstruzi z jeho těla jsou vodou neodolatelně lákáni, odtrhnou se od něj a Leto bez své ochranné pokožky zahyne. S ním ovšem zemře i Hwi. Před smrtí si Leto uvědomí, že jeho plán došel naplnění – Sionin úmysl nedokázal vidět v žádné předzvěstné vizi a Siona je tak oním produktem jeho Zlaté stezky. Kromě toho ví, že píseční pstruzi se budou množit a za několik staletí se z Arrakis znovu stane pouštní planeta s ohromnými písečnými červy a melanží. Navíc jeho dlouhodobá symbióza s písečnými pstruhy způsobila, že tito pstruzi získali část jeho vědomí, které si budou jejich potomci předávat, a proto budoucí píseční červi budou mnohem úskočnější a nebezpečnější než kdy dříve, takže těžba koření bude vyžadovat ještě větší odvahu a kuráž. Také Siona konečně pochopí část Letova plánu a uvědomí si, že musí pokračovat v genetické linii. Proto si vezme Idaha, s nímž bude mít devět dětí, které se stanou základem nové atreidské linie. Celý příběh je zapojen do rámce, který se odehrává přibližně o tisíc let později, kdy byly nalezeny Letovy tajné osobní deníky, které obsahují značnou část jeho vnitřních myšlenek a vysvětlení jeho záměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Román vyšel v češtině prozatím dvakrát – v l. 1996 a 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Božský imperátor Duny (v originále God Emperor of Dune, 1981) je sci-fi román amerického spisovatele Franka Herberta. Jde o čtvrtý díl série románů o pouštní planetě Arrakis, nazývané Duna, navazující na autorovy předchozí romány \"Duna\" (\"Dune\", 1965), \"Spasitel Duny\" (\"Dune Messiah\", 1970) a \"Děti Duny\" (\"Children of Dune\", 1976). Odehrává se více než 3500 let po předchozích třech knihách, v době, kdy imperiálnímu trůnu stále vládne Leto II. Atreides, zmutovaný člověk s mimořádnými psychickými schopnostmi, který dokáže předvídat budoucnost, a vidí, že jedinou cestou, jak zachránit lidstvo před budoucí naprostou zkázou, je udržovat je pod tvrdou tyranskou nadvládou, která po jeho smrti povede k uvolnění poměrů a rozptýlení lidstva do vzdálených končin vesmíru.", "tgt_summary": "God Emperor of Dune is a science fiction novel by Frank Herbert published in 1981, the fourth in his \"Dune\" series of six novels. It was ranked as the No. 11 hardcover fiction best seller of 1981 by \"Publishers Weekly\".", "id": 898876} {"src_title": "Gabe Kaplan", "tgt_title": "Gabe Kaplan", "src_document": [{"title": "Herecká kariéra.", "content": "Jako kluk Kaplan aspiroval na to se stát hráčem prvoligového baseballu v USA. Nicméně, nebyl schopný se dva roky v tréninkovém týmu prosadit na soupisku prvního týmu a rozhodl se věnovat dalším svým zájmům. Po ukončení sportovní kariéry pracoval jako hotelový poslíček. Později díky pocestným komediantům Kaplan započal svou vlastní kariéru, a to jako stand-up komik. Kaplanovy scénky byly natolik úspěšné, že se svou hrou motivovanou zkušenostmi z mládí v Brooklynu procestoval celou zemi. Pětkrát se také objevil v tehdejší velmi úspěšné TV show „The Tonight Show Starring Johnny Carson“. Během této doby stihl také natočit komediální album „Holes and Mello-Rolls“, které obsahovalo mnoho zážitků z jeho středoškolského studia. V sitcomu „Welcome Back, Kotter“ hrál charismatického učitele Gabea Kottera, který se vrátil do ne zrovna správně fungující střední školy, kde sám byl jako mladý studentem. Tato série běžela v letech 1975–79.", "section_level": 1}, {"title": "Pokerová kariéra.", "content": "Během své herecké kariéry se také věnoval finančním trhům a pokeru. V sérii World Series of Poker se poprvé objevil v roce 1978. Roku 1980 se Kaplan stal uznávaným hráčem pokerové elity, a to díky vítězství nad Amarillo Slimem v hlavním eventu série Super Bowl of Poker. Po dalších 5 let své postavení více posílil, a to díky dvěma umístěními na finálovém stole Super Bowl of Poker, a také 6. místem na hlavním eventu WSOP 1985. V červenci 2004 skončil třetí v sérii World Poker Tour a vyhrál přes 250 tisíc dolarů. V dalším roce se umístil v $5000 Limit Hold´em eventu série WSOP na 2. místě, a odnesl si výhru 222,515 dolarů. V letech 1997-2002 se stal spolukomentátorem eventů série WSOP. V roce 2007 vyhrál v pořadu společnosti NBC „Poker After Dark“ v díle „Queens and Kings“ nad Kristy Gazes. V témže roce v sérii WSOP skončil na 9. místě v $50,000 World Championship H.O.R.S.E eventu, a odnesl si výhru ve výši 131,424 dolarů. Krátce po začátku roku 2010 vyhrál Gabe Kaplan opět v jednom z dílů TV show Poker After Dark. Do roku 2009 Gabe Kaplan výhrami v pokeru vydělal 1300000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel W. „Gabe“ Kaplan (* 31. března 1945 Brooklyn, New York, USA) je americký komik, herec, pokerový komentátor a profesionální hráč pokeru. V USA je lépe znám díky své roli ze 70. let Gabea Kottera ze sitcomu \"Vítej zpět, Kottře\". O pár let později se stal ještě mnohem známějším díky svým úspěchům v \"No-Limit Texas Hold-'Emu\". Zvláště v posledních letech se dostal do povědomí jako spolukomentátor, společně s A.J. Benzou, v pořadu High Stakes Poker vysílaného na stanici GSN. Pro nadcházející sérii High Stakes Poker, která se začne vysílat v polovině února roku 2010, bude jeho spolukomentátorem kolegyně ze světa profesionálního pokeru Kara Scott.", "tgt_summary": "Gabriel Weston Kaplan (born March 31, 1945) is an American comedian, actor and professional poker player. He played the eponymous teacher in the 1970s sitcom \"Welcome Back, Kotter\". He later became a professional poker player, and commentator for the series \"High Stakes Poker\" on GSN.", "id": 313670} {"src_title": "Allen Carr", "tgt_title": "Allen Carr", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Než Allen Carr přestal kouřit a začal se profesionálně věnovat problému kouření, živil se jako účetní. Provedl mnoho pokusů přestat kouřit a vždy trpěl silnými abstinenčními příznaky. V posledních letech dokázal vykouřit i 100 cigaret denně, ovšem nikdy méně než tři krabičky denně. 15. července 1983 přestal kouřit natrvalo. Začal zkoumat, proč bylo tak jednoduché přestat kouřit, ale nemohl tomu přijít na kloub, než zjistil, že problém není nutno hledat v tom, proč to bylo tak jednoduché, nýbrž spíše proč se to zdá jiným kuřákům tak těžké. Začal se profesionálně věnovat problému závislosti na nikotinu a léčit z této závislosti kuřáky; nejdříve svou metodu používal na individuálních sezeních ve svém bytě a nakonec při skupinových seminářích. Dnes se tyto skupinové semináře konají po celém světě pod značkou Allen Carr´s EASYWAY®. V roce 1985 Carr napsal svou nejznámější knihu \"Snadná cesta jak přestat kouřit.\" Dodnes je to nejprodávanější kniha o odvykání kouření na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie Carrovy metody.", "content": "Metoda EASYWAY je v principu protikladem tradiční „metody silné vůle“. Allen Carr tvrdil, že k tomu, aby člověk přestal kouřit, silnou vůli nepotřebuje. Potřebuje se pouze myšlenkově naladit do stavu, kdy nebude po cigaretách tesknit. Jestliže se takto kuřák naladí ještě během doby, co kouří, bude vyléčen ze své závislosti v momentě, kdy típne svou poslední cigaretu. Metoda se zakládá na analýze a racionálním vhledu. Carr kuřákům vysvětloval, že samotná drogová (fyzická) závislost na nikotinu je poměrně slabá, kuřák při odvykání necítí žádnou fyzickou bolest, je to jen pocit prázdnoty. Skutečným problémem jsou podle něj pochybnosti. Kuřák sice chce přestat, avšak má pocit, že se musí něčeho vzdát, že cigareta je něčím skvělým, že uvolňuje, zbavuje stresu, zahání nudu, pomáhá se koncentrovat, umožňuje lepší relaxaci. Tyto mýty Carr argumentačně zpochybňoval a objasňoval jejich absurditu. Carr se moc nezabýval zdravotními riziky kouření a dalšími negativními jevy, nezabýval se tím, proč by kuřák neměl kouřit, jelikož to on sám moc dobře ví. Carr se naopak zabýval tím, proč navzdory zjevným nevýhodám kuřák přesto dál kouří.", "section_level": 1}, {"title": "Semináře.", "content": "Metoda je z odborného hlediska kognitivně-behaviorální terapií. Kuřák si při účasti na semináři nebo při čtení knihy postupně uvědomuje skutečné důvody, proč kouří, a postupně začíná chápat hloubku a mechanismus své závislosti. Kliniky fungují v asi čtyřiceti zemích světa a celkově jich existuje kolem sta. Původně vznikly v Anglii a fungovaly jen na bázi doporučení. Známými osobnostmi, kteří přestali kouřit díky metodě Allena Carra, jsou například Anthony Hopkins, Anjelica Huston, Ruby Wax, Johnny Cash a mnoho dalších. Kurz se zpravidla skládá z jednoho sezení v trvání asi šesti hodin. Den konání semináře je pro kuřáka zároveň dnem D, kdy vykouří svoji poslední cigaretu, což se děje na závěr semináře. Jestliže se kuřákovi nepodaří po tomto semináři přestat kouřit, může absolvovat ještě jedno a maximálně dvě kratší sezení. Jestliže se kuřákovi ani po absolvování všech tří kurzů nepodaří přestat kouřit, platí tříměsíční záruka na vrácení peněz. Úspěšnost metody je na základě záruky na vrácení peněz devadesát procent a úspěšnost po jednom roce organizace uvádí asi 53 procent. Všichni instruktoři, kteří na sezeních léčí kuřáky ze závislosti, byli dříve též kuřáky, kteří přestali kouřit pomocí Carrovy metody.", "section_level": 1}, {"title": "Názor na tzv. náhradní uspokojení.", "content": "Allen Carr nedoporučoval v období odvykání používat jakékoli náhražkové produkty, např. žvýkačky, bonbóny a další, zvláště tehdy, když náhražka obsahuje nikotin. Vysvětloval, že budou-li kuřáci místo cigaret např. žvýkat žvýkačky, jen se v nich umocní pocit, že se museli něčeho vzdát a musejí to proto nahrazovat něčím jiným. Říkal, že abstinenční symptomy jdou snadno zaměnit s hladem, ovšem hlad uspokojíme jídlem, kdežto touha po nikotinu nejde uspokojit ničím jiným než nikotinem. Tedy i kdyby se kuřák žvýkačkami nacpal k prasknutí, nepomůže mu to a svou náladu si jenom zhorší. Podobnou argumentaci používal při řešení problému se vzrůstem tělesné hmotnosti při odvykání kouření. Kuřák musí rozlišit, co je skutečný hlad a co jsou abstinenční příznaky. On sám poté, co přestal kouřit, zhubl třináct kilo. Vysvětloval, že kuřáci často příliš mnoho jedí, protože neustále trpí abstinenční symptomy, ale schopnost snést škodlivé látky je u každého individuální, což staví množství vykouřených cigaret určité hranice. Čili mnoho kuřáků v určitých chvílích radši jí, přestože nemají hlad, nýbrž trpí nedostatkem nikotinu.", "section_level": 1}, {"title": "Názor na náhradní nikotin.", "content": "Carr byl silný odpůrce tzv. náhradní nikotinové terapie. Sice uznával, že některým kuřákům se podařilo přestat kouřit současně s užíváním těchto prostředků, ale tvrdil, že se jim to podařilo navzdory těmto výrobkům, nikoli jejich zásluhou. Jeho názor se dá ve stručnosti vyjádřit tak, že je absurdní léčit závislost na nikotinu užíváním nikotinu. Při náhradní nikotinové terapii není nikotin nahrazen, je to jen pokračování užívání nikotinu, udržení závislosti na něm a zbytečné prodlužování utrpení. Původně se na Carra lékaři dívali s velkou dávkou skepse a byl považován skoro až za šarlatána; a to i přesto, že jeho metoda je založena čistě na zdravém rozumu a používá analytické myšlení. Dnes už tomu tak není, Allen Carr je i po své smrti považován za předního celosvětového odborníka na odvykání kouření a některé jeho argumenty i lékaři používají, chtějí-li svému pacientovi pomoci přestat kouřit. Přesto měl stále své odpůrce a mnozí jeho metodu neuznávali. Největší boj sváděl s firmami na náhradní nikotin. Tvrdil, že se mu spíše zdá, že místo toho, aby tyto firmy bojovaly proti tabákovým firmám a snažily se kuřáky vyléčit, jsou spíš jejich konkurenty a bojují o ten samý výsledek – aby člověk zůstal závislý na nikotinu. Na toto téma Carr krátce před svou smrtí napsal svou poslední knihu \"Scandal\".", "section_level": 1}, {"title": "Nemoc Allena Carra.", "content": "V roce 2006 byl Allenu Carrovi zjištěn karcinom dlaždicových buněk, forma plicní rakoviny. Carr věnoval své poslední dny sebepropagaci jako příkladu nesmyslného riskování kouřením. Neví se, zda mu nemoc způsobilo jeho dřívější nezřízené, třiatřicet let trvající kouření, nebo pasivní kouření na seminářích, kdy léta léčil osoby závislé na nikotinu, kteří v místnosti mohli v přítomnosti Carra kouřit. Sám Carr se ovšem na vše díval velmi pozitivně. Tvrdil, že kdyby tenkrát nepřestal kouřit, už by byl dávno mrtvý, a byl vděčný za ta léta navíc. Zemřel v okruhu své rodiny, ve svém domě ve Španělsku, ve věku 72 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Allen Carr (2. září 1934 – 29. listopadu 2006) byl britský odborník na odvykání kouření. Založil síť klinik, které léčí kouření jeho metodou EASYWAY. Do roku 1983, než přestal kouřit, kouřil třiatřicet let, v posledních letech až 100 cigaret denně.", "tgt_summary": "Allen Carr (2 September 1934 – 29 November 2006) was a British author of books about stopping smoking and other psychological dependencies including alcohol addiction.", "id": 1932851} {"src_title": "Multiagentní systém", "tgt_title": "Multi-agent system", "src_document": [{"title": "Základní charakteristické rysy MAS.", "content": "Multiagentní systém lze rozlišit podle následujících rysů: Někdy jsou multiagentní systémy chápány díky svému charakteru jako nové paradigma pro konceptualizaci, návrh a implementaci softwarových systémů, zvláště těch, které se využívají v prostředí, jež je distribuované a otevřené jako např. internet. Na rozdíl od klasických výpočetních algoritmů, které vedou k predikovatelným výsledkům, vznikají v multiagentních systémech díky interakci agentů emergentní jevy připomínající živé ekosystémy a projevující určitou inteligenci. V tom je hlavní rozdíl oproti agentním systémům, kde se pracuje jen s jedním agentem, neboť mnohost agentů je základním rysem MAS. V některých případech se také o těchto systémech z hlediska jejich projevů hovoří jako o nejslabší formě tzv. umělého života či nové umělé inteligenci, případně distribuované umělé inteligenci. Oproti modelům klasické umělé inteligence s centralizovanou jednotkou pracující s reprezentací prostředí, poznatků a rozhodovacím mechanismem tato nová umělá inteligence využitá v multiagentních systémech vychází z následujících principů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie, současnost a budoucnost.", "content": "Vývoj MAS kopíruje historii computingu a otázky po využití agentů se objevily souběžně s rozvojem distribuovaného výpočetního prostředí. Prvotní zájem lze vysledovat do přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy došlo k pokrokům v expertních systémech a začal se využívat distribuovaný computing přes sítě typu LAN. V té době se také začíná hovořit právě o zmíněné distribuované umělé inteligenci. Princip autonomního agenta (tzv. reaktivního agenta) popsal Rodney Brooks, pracovník laboratoří umělé inteligence Massachusettského technologického institutu. Princip inteligentních agentů pak popsal M. J. Wooldridge. Zájem byl v této fázi zaměřen na problém kooperace v rámci jedné konkrétní organizace, v níž byl systém vyvíjen. Jedna z prvních laboratoří orientovaná na multiagentní systémy vznikla v roce 1977 v rámci ústavu informatiky na Massachusettské univerzitě v Amherstu. V 90. letech pak zvýšilo atraktivitu tohoto přístupu propojení lokálních počítačových sítí s internetem, v němž mohou být agenti implementováni a udržováni více než jednou organizací. Výzkum v této sféře se posunul směrem k možnostem interakcí obecně s důrazem na možnosti emergentního chování. V roce 1996 vzniká nezisková asociace s názvem FIPA (Foundation for Intelligent Physical Agents) , která byla založena jako organizace s cílem produkovat softwarové standardy pro heterogenní a agentní systémy a jejím hlavním cílem je propagovat technologii založenou na agentech a interoperabilitu mezi jinými technologiemi. Zaměřuje se hlavně na oblasti modelování, metodologií, bezpečnosti a komunikace v MAS. Od roku 1997 je na její půdě rozvíjen jazyk ACL (Agent Communication Language), určený pro vzájemnou komunikaci agentů, který vychází z jazyka KQML (Knowledge Query Manipulation Language). V roce 2005 se FIPA stala součástí organizace IEEE (Institute of Electrical and Electronics Engineers) . Aktuálními otázkami pro dnešní dobu je v oblasti MAS hlubší rozpracovávání otázek autonomie, kooperace, vazeb a společných akcí. V současnosti lze již tvrdit, že multiagentní systémy dosáhly stupně dospělosti, který je spojený s jejich nasazením v řadě oborů a kromě původní oblasti výzkumu a pronikají do prostředí, která fungují jako rozhraní mezi člověkem a počítačem. Lze se s nimi setkat např. v astronautice při ovládání vesmírných lodí, zpracování zdravotních záznamů, plánování vojenských misí, správě síťových zdrojů, plánování řešení katastrof nebo třeba v aukcích. MAS již ovlivnily takové oblasti, jako je vzdělávání, zábava, simulace, designování mechanismů, uživatelská rozhraní a modely založené na agentech se používají pro simulaci nejrůznějších typů societálních sítí a lidských organizací. Příliš ovšem tento přístup zatím ještě nepronikl např. do oblasti návrhů architektury informačních systémů. Budoucí výzkumy by pak mohly rozšířit měřítko využitelnosti MAS, jejich heterogenitu a přímé nasazení v reálném světě pro zkoumání, porozumění a ovládání komplexních a propletených vztahů ve fyzickém světě a to způsoby, které byly s dosavadními metodami prakticky nepředstavitelné. Jako budoucí aplikace v horizontu zhruba 10 let si lze představit např. tzv. chytré domy, inteligentní dálniční systémy a podobně. Za 15 let by pak mohly být multiagentní systémy kompletně integrovány do systémů, které podporují a sloužit pro sledování a opravu jakéhokoliv nesprávného chování těchto systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti a způsoby využití MAS.", "content": "Motivace pro zvyšující se zájem o multiagentní systémy vychází z možnosti jejich využití v následujících oblastech: Při konkrétních aplikacích multiagentních systémů se pak hovoří o multiagentních modelech či o multiagentním modelování. Jedná se o základní přístup pro analýzu multiagentních systémů a o způsob jejich uvádění do praxe. I když MAS přinášejí řadu potenciálních výhod, je tento přístup spojen i s určitými specifickými nároky, které se u tradičních výpočetních systémů nevyskytovaly a vytvořit kvalitní multiagentní systém může být proto obtížné. Jedná se hlavně o návrh a implementaci MAS, neboť není vždy snadné popsat, zformulovat, dekomponovat a alokovat problémy a syntetizovat výsledky mezi skupinou inteligentních agentů. Je také potřeba vyhnout se nepředvídatelnému a chaotickému chování multiagentních systémů, které může plynout z chybějícího globálního pohledu, který v MAS z principu není obsažen. Problémem může být použití optimálních komunikačních protokolů mezi agenty a spolupráce mezi heterogenními entitami, zajištění koherentního jednání agentů a zprostředkování individuálním agentům informace o akcích, plánech a znalostech dalších agentů. Nedostatečné jsou také systematické metodologie, které by návrhářům přinesly jasné specifikace a strukturu pro jejich aplikace a nástrojové balíčky a jazyky pro tvorbu MAS, kterých existuje jen omezený počet. Moderní platformy pro multiagentní simulace podporují využití statisíců až milionů souběžně aktivních agentů, přičemž toto množství umožňuje porozumět na systémové úrovni chování i v relativně složitých a komplexních situacích. Vzhledem k možnosti paralelního postupu agentů při výpočtech dochází také ke zkrácení doby řešení úkolu, nicméně s rostoucím počtem agentů se výrazně zvyšují i nároky na hardware počítače, provádějícího výpočty. Jednou z možných cest by mohlo být např. využití jader grafických čipů od společnosti nVidia s podporou architektury CUDA či od AMD s technologií ATI Stream, vhodných pro zpracování masivně paralelizovaných úloh, jakými modely s velkým množstvím agentů jsou.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické aplikace.", "content": "Pilotní aplikace pro multiagentní systémy se objevily v první polovině 80. let a zahrnovaly řešení problémů z řady oblastí, počínaje řízením výrobního procesu přes letovou kontrolu až po informační management. Jedna z prvních MAS aplikací od Victora R. Lessera a Daniela D. Corkilla byla zaměřena na distribuovaný monitoring vozidel, v níž se vyskytovaly geograficky rozmístění agenti, kteří monitorovali vozidla, projíždějící jimi sledovanými lokalitami a výsledkem byl pokus o interpretaci toho, jak tato vozidla projíždějí celým prostorem a snaha analyzovat jejich pohyby. Výsledky byly publikovány v roce 1983 pod názvem The Distributed Vehicle Monitoring Testbed: A Tool for Investigating Distributed Problem Solving Networks v časopise \"AI Magazine\". Van Dyke Parunak v roce 1987 popsal výrobní systém (YAMS), ve kterém se využívá pro výrobu protokol CNP (Contract Net Protocol), který je určen pro spolupráci mezi agenty. Továrny v simulaci se skládají z jednotlivých buněk, tvořících funkční celky, které jsou zastoupeny agenty. Úkolem je docílit co nejefektivnější produkce, čehož je dosaženo vyjednáváním mezi zainteresovanými agenty. Velmi známá je softwarová platforma pro procesní řízení s názvem Archon, spojená s metodologií pro budování aplikací na této platformě. Jednalo se o jednu z prvních platforem využívající MAS, která se dočkala použití v reálné praxi. Archon byl totiž využit v několika aplikacích řízení procesů, např. při správě transportu elektřiny v severním Španělsku či při řízení urychlovače částic. Další systémy procesního řízení využívající agenty byly vytvořeny pro monitoring a diagnostiku selhání v atomových elektrárnách, řízení raket či pro dohled nad klimatem. V roce 1992 popsali autoři Magnus Ljungberg a Andrew Lucas sofistikovaný systém řízení letového provozu využívající agenty, který nesl název Oasis. Agenti v něm reprezentují jednotlivé stroje, které mají různé cíle (např. přistát v konkrétní dobu na určité ranveji) a další agenti, kteří jsou zodpovědní za letový provoz, mají na starost, aby byly tyto cíle splněny. Další známou aplikací, jež vznikla v 90. letech, je systém pro správu finančního portfolia s názvem Warren, který integruje informace, které získává a filtruje z internetu tak, aby podpořil uživatele ve správě jeho portfolia. Řada multiagentních systémů našla uplatnění v oblasti telekomunikací a např. autoři Robert Weihmayer a Hugo Velthuijsen v roce 1994 použili agenty pro vyjednávání o podmínkách uskutečnění telefonních hovorů v případě, že došlo ke konfliktu. Existují i obdobné multiagentní systémy pro řízení počítačových sítí, pro směrování a přepínání, pro správu služeb a podobně, přičemž stupeň jejich využití v posledních letech narůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Prvky multiagentních systémů.", "content": "Mezi základní prvky každého multiagentního systému patří zmínění agenti a prostředí, v němž se vyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Agenti.", "content": "Agenti fungují jako autonomní systémy a vazby mezi nimi jsou většinou volné, mohou se měnit dle aktuální situace či zanikat. V multiagentních systémech je lze chápat jako aktivní prvky, které jsou vytvořeny za určitým účelem. Agenty lze rozlišit např. dle typu na umělé (fyzické a softwarové) a na přirozené, dle komplexnosti na jednoduché či složité nebo podle chování např. na reaktivní, deliberativní (též označovaní jako inteligentní či intencionální), hybridní a sociální. Agenti jakožto hlavní aktéři v multiagentních systémech se v každém okamžiku nalézají v určitém stavu, označovaném jako lokální stav, jenž obsahuje veškerou jim dostupnou informaci, kterou je možné označit jako znalost. Prostředí, v němž je agent zasazen, lze pak chápat jako vše ostatní, co je relevantní pro řešenou úlohu. Vývoj systému v diskrétním čase pak popisuje globální stav.", "section_level": 2}, {"title": "Prostředí.", "content": "V multiagentních systémech lze chápat prostředí nebo také okolí jako vše, s čím agent přichází do styku. Je možné odlišit prostředí agentů (přímo v rámci konkrétního modelu) a prostředí pro celou simulaci. To je z programátorského hlediska možné brát jakožto vrstvu mezi systémem a aplikací, která zprostředkovává agentům jejich interakce a přístup ke zdrojům a přirovnat jej k middlewaru v konvenčních aplikacích. Toto prostředí je možné tedy obecně považovat za sadu specifických komponent a služeb pro konkrétní aplikaci. Agentní prostředí může být: plně pozorovatelné / částečně pozorovatelné, statické / dynamické, deterministické / nedeterministické či diskrétní / spojité.", "section_level": 2}], "src_summary": "Multiagentní systém (Multi-agent system, zkráceně MAS) je simulované prostředí se síťovým charakterem, v němž dochází k interakci určitých typů aktérů (agentů) mezi sebou a / nebo s prostředím, ve kterém se nacházejí. Tito agenti řeší společně problémy, které přesahuji možnosti a znalosti každého z nich.", "tgt_summary": "A multi-agent system (MAS or \"self-organized system\") is a computerized system composed of multiple interacting intelligent agents. Multi-agent systems can solve problems that are difficult or impossible for an individual agent or a monolithic system to solve. Intelligence may include methodic, functional, procedural approaches, algorithmic search or reinforcement learning. Despite considerable overlap, a multi-agent system is not always the same as an agent-based model (ABM). The goal of an ABM is to search for explanatory insight into the collective behavior of agents (which don't necessarily need to be \"intelligent\") obeying simple rules, typically in natural systems, rather than in solving specific practical or engineering problems. The terminology of ABM tends to be used more often in the science, and MAS in engineering and technology. Applications where multi-agent systems research may deliver an appropriate approach include online trading, disaster response and social structure modelling.", "id": 1438231} {"src_title": "Machinarium", "tgt_title": "Machinarium", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Hlavním úkolem ve hře je řešit adventurní puzzly a hlavolamy. Puzzly jsou spojeny dohromady v klasickém point-and-click příběhu. Největší odklon od klasických postupů je ten, že hráč může používat pouze ty předměty, které jsou v dosahu hráčova avatara. Machinarium je známé tím, že ve hře nepoužívá verbální komunikaci ani text. Veškerá komunikace, která ve hře je, probíhá přes klasické komiksové „bubliny“. Jediný text, který se ve hře vyskytuje, je v menu a v úvodní obrazovce s tutoriálem. Hra obsahuje vestavěný dvouúrovňový systém nápovědy. Jednou za level může hráč získat drobnou radu, jak pokračovat v dané oblasti. Kromě toho má Machinarium také tzv. walkthrough (průvodce hrou), který je spuštěn po dohrání vložené „old-schoolové“ minihry. Walkthrough je stejně jako rozhovory zpracován jako soubor nákresů a komiksů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Machinarium bylo vyvíjeno přes tři roky, sedmi až dvanácti českými vývojáři, kteří financovali projekt z vlastních úspor. Rozpočet hry byl něco pod 1000 $. Vývoj skončil bez zadluženosti vývojářů. Většina programátorů má za sebou uměleckou školu, a proto vsadili místo nejlepší 3D grafiky na humor, styl a grafické zpracování. Na hře se podílel český skladatel Tomáš Dvořák (držitel Anděla), který používal „staré, pochroumané a špinavé“ hudební pasáže. Pozadí jednotlivých obrazovek bylo ručně nakresleno na papír, a poté naskenováno do počítače. Animace jsou klasické ruční ploškové animace.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Machinarium bylo dobře přijato po vydání, servery Game Rankings a Metacritic mají průměrné hodnocení okolo 85 %. Hra získala cenu \"Excellence in Visual Art Award\" na dvanáctém ročníku nezávislých her Annual Independent Games Festival. Na serveru DDWorld byla hra označena za 2. nejlepší hru roku 2009. Na jiném serveru Hrej.cz se hra umístila na 7. místě. V obou žebříčcích se však, v rámci českých her, umístila nejlépe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Machinarium [machinárium] je point-and-click adventura vyvinutá firmou Amanita Design, grafickým stylem zaměřená na kompletní ruční kresbu. Byla vydána 16. října 2009 pro Microsoft Windows, Mac OS X, Linux, Android a iOS. PC a Mac demo bylo vydáno 30. září 2009. Dne 26. října 2018 vývojáři na svém twitterovém kanále oznámili vydání hry i na Nintendo Switch, tam titul vyšel 1. listopadu 2018.", "tgt_summary": "Machinarium is a puzzle point-and-click adventure game developed by Amanita Design. It was released on 16 October 2009 for Microsoft Windows, OS X, Linux, on 8 September 2011 for iPad 2 on the App Store, on 21 November 2011 for BlackBerry PlayBook, on 10 May 2012 for Android, on 6 September 2012 on PlayStation 3's PlayStation Network in Europe, on 9 October 2012 in North America and on 18 October 2012 in Asia, and was also released for PlayStation Vita on 26 March 2013 in North America, on 1 May 2013 in Europe and on 7 May 2013 in Asia. Demos for Windows, Mac and Linux were made available on 30 September 2009. A future release for the Wii's WiiWare service was cancelled due to WiiWare's 40MB limit. Microsoft Windows, OS X, Linux and Android versions of this game were released along with Humble Indie Bundle for Android 4 on 8 November 2012, to customers who paid over the average price. The Windows Phone version was released on 22 March 2014. In 2017, the developer released a \"Definite Edition\" of the game that is based on a DirectX engine instead of Adobe Flash and can be played in fullscreen mode. The Xbox One version of the game was released on 16 April 2020.", "id": 821990} {"src_title": "Sasanka hajní", "tgt_title": "Anemone nemorosa", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Podle biolib.cz je pro druh s označením \"Anemone nemorosa \"používáno více rozdílných názvů, například \"Anemonidium nemorosum,\" ale byly používány i \"Anemone nemorosa-alba\", \"Anemone pentaphylla\", nebo \"Anemonoides nemorosa\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v Evropě, ve východní Asii zasahuje do oblastí severní Koreje. V oblastech Severní Ameriky oblast rozšíření druhu sahá od Kalifornie až k jihovýchodnímu okraji Aljašky.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "V Evropě se vyskytuje na téměř celém území až po Laponsko, s výjimkou některých teplých oblastí jako je Sicílie, Sardínie a Řecko.", "section_level": 2}, {"title": "V ČR.", "content": "V České republice se sasanka vyskytuje prakticky všude. Od nížin do podhorských oblastí hojně, v horských polohách roztroušeně až vzácně, nebo chybí (max. asi do 1 000 m n. m.). V ČR se ve vyšších (alpinských) polohách nachází na území Hrubého Jeseníku, v oblasti Keprníku, a na Králickém Sněžníku.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologické znaky.", "content": "Oddenek je tmavohnědý až černý. Brzy zjara z něj vyrůstá přízemní list a jednoduchý stonek. Stonek je nejčastěji 8–25 cm vysoký, lysý nebo roztroušeně chlupatý. Často nafialovělý. Většinou se zde vyskytuje jeden přízemní list.", "section_level": 1}, {"title": "List.", "content": "Přízemní list je dlouze řapíkatý, řapík je většinou chlupatý. Čepel má dlanitě troj- nebo pětičetnou s řapíkatými lístky, v obrysu je široce vejčitá až okrouhlá. Jednotlivé lístky čepele se dají rozdělit na prostřední třídílný a postranní dvojsečné. Všechny jsou hrubě vroubkovaně pilovité až peřenoklané. V horní třetině stonku se vyskytuje přeslen řapíkatých listenů. Čepel je opět troj- nebo pětičetná, v obrysu mnohoúhelníkovitá. Prostřední listen je tříklaný, postranní jsou pak dvojsečné. Všechny jsou nepravidelně hrubě nebo vroubkovaně pilovité.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Sasanka hajní kvete v březnu až květnu. Květní stonek je obvykle jeden, výjimečně bývají dva, povrch květního stonku je ochlupený a v plném rozkvětu je přímý. Květ miskovitého tvaru má 1,5-4,0 cm v průměru. Okvětních lístků bývá zpravidla 6 (může jich být méně i více). Jsou bílé, někdy z vnější strany růžově naběhlé. Mají souměrný vejčitý tvar. Květ je oboupohlavní, tyčinky jsou krátké (asi 4× kratší než okvětní lístek) a prašníky jsou žluté.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Sasanka hajní patří mezi entomogamní rostliny. Plodem je nažka cca 3–5 mm velká. Ta je nekřídlatá, chlupatá, s krátkým zakřiveným zobánkem, na bázi je často drobné masíčko.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Sasanku hajní můžeme nalézt v listnatých až smíšených lesích, křovinách, na lesních loukách a pastvinách, také v obhospodařovaných sadech a parcích. Základem pro výskyt jsou kypré, vlhké humózní půdy s dostatkem světla. Tato rostlina tvoří rozsáhlé kobercovité porosty. Svým květem tvoří součást jarního aspektu lesa, kdy využívá dostatku světla pod ještě neolistěnými stromy. Po dozrání nažek nadzemní část rostliny odumírá.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a použití.", "content": "Čerstvě utržená rostlina je jedovatá. Obsahuje mnoho látek jako jsou glykosidy, saponiny, někdy se uvádí i alkaloidy. Hlavní jedovatou složkou je protoanemonin, který má bakteriostatický účinek na streptokoky a stafylokoky, také působí fungicidně. Znaky otravy jsou obdobné jako u otravy pryskyřníkem prudkým, tedy zvracení, bolest břicha, průjem, zánět ledvin. Uvádí se, že pro dospělého člověka je smrtelné požití 30 rostlin. Nicméně, více než požití je pravděpodobnější jiný kontakt s jedovatou šťávou. Při přenosu do očí, například při sbírání květů, vyvolává podráždění spojivek, může dojít i k zánětu. Potřísnění kůže šťávou vyvolává záněty nebo zpuchýření, které se špatně hojí. Otravy byly kromě pasoucího se hovězího dobytka zaznamenány u koní, hrabavé drůbeže a u pasoucích se prasat. Po usušení jedovatost zčásti mizí. V lidovém léčitelství byla sasanka užívána jako lék proti revmatismu, šťáva z nadzemní části se užívala zevně k léčení puchýřů a kožních chorob nebo do koupelí. Pro nebezpečné vedlejší účinky se však již v léčitelství sasanka nepoužívá. Jako okrasná květina se používá ve výsadbách na záhony, do skalek, roztroušeně do výsadeb, nebo do skupin. Jsou pěstovány také plnokvěté odrůdy. V průmyslu se pro toxicitu nepoužívá.", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Rozmnožuje se generativně, což je však zdlouhavé. Vegetativně jsou množeny kultivary. Vegetativně lze sasanku hajní množit dělením oddenků anebo dělením trsů.", "section_level": 1}, {"title": "Variabilita.", "content": "Je známo asi 40 druhů sasanek. Sasance hajní je nejblíže příbuzná sasanka pryskyřníkovitá (\"Anemone ranunculoides\"), která je často zastoupena v jejím porostu. Má nejčastěji žlutozlaté květy s 5 okvětními lístky. V takto smíšeném porostu lze nalézt křížence obou rostlin, který má, často sterilní, sírově žluté květy.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Na sasance parazituje houba hlízenka sasanková (\"Dumontinia tuberosa\").", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Sasanka hajní (\"Anemone nemorosa\") je rostlina z čeledi pryskyřníkovitých. Sasanka patří k prvním poslům jara, je to vytrvalá bylina, nanejvýš 30 centimetrů vysoká. Charakteristický je pro ni plazivý oddenek a na konci lodyhy zpravidla jeden bílý květ s nejčastěji šesti okvětními lístky. Roste v listnatých lesích, kde je dostatek světla, vysoká vlhkost a silná vrstva humusu.", "tgt_summary": "Anemone nemorosa, the wood anemone, is an early-spring flowering plant in the buttercup family Ranunculaceae, native to Europe. Other common names include windflower, thimbleweed, and smell fox, an allusion to the musky smell of the leaves. It is a herbaceous perennial plant growing tall.", "id": 433954} {"src_title": "Omezená racionalita", "tgt_title": "Bounded rationality", "src_document": [{"title": "Racionální a omezeně racionální modely.", "content": "Teorie omezené racionality vznikla jako konkurenční teorie k teorii racionality jako optimalizace. Pojem \"racionální\" a \"racionalita\" je užíván v mnoha oborech (ekonomie, psychologie, sociologie,…). Mnoho ekonomických modelů předpokládá, že lidé jsou v průměru racionální. Tyto modely obvykle vycházejí z teorie ekonomické rovnováhy. Typicky se jedná o situaci, v níž se nabídka rovná poptávce. Dle ekonomické teorie je tento stav jediným optimálním stavem, při kterém nedochází na trhu ani k přebytku ani nedostatku zboží. O způsob, jakým je rovnováha docílena, se tyto modely příliš nestarají, resp. je udáváno, že rovnováhy je dosahováno racionálním chováním všech účastníků trhu. (viz teorie racionální volby). V případě strategické hry by se jednalo o situaci, v níž všichni hráči zvolí optimální strategii. V ekonomii je racionální agent člověk, který za všech okolností jedná tak, aby maximalizoval svůj užitek. Ekonomická teorie pro analýzu tohoto chování zavedla zvláštní abstrakci člověka - \"homo economicus\", člověk ekonomický. Homo economicus je dle ekonomické teorie sobecký individualista, jedná přísně logicky, a nemá na zřeteli nic jiného než maximalizovat své výnosy a minimalizovat své náklady. V ekonomické teorii má racionální agent následující vlastnosti: Výsledkem rozhodovacího procesu je optimum, které je hledáno bez ohledu na cenu výpočtu a cenu informací. Možnost neoptimálního rozhodnutí se v této teorii nezvažuje. Každodenní zkušenost i pokusy však říkají, že tato definice racionality mluví spíše o chování geniálního robota, než o chování běžných lidí. Z řady experimentů navíc plyne, že se lidé zdaleka jako abstraktní homo economicus nechovají. A to ani tehdy, když jim nestojí nic v cestě. Oproti tomu teorie omezené racionality říká, že svět, ve kterém žijeme, je složitější, než bychom si přáli. Je velký a příliš komplexní na to, aby člověk mohl porozumět všemu. Lidé jsou často racionální svými záměry, ne nutně svým jednáním. Lidé získávají často zpětnou vazbu, podle které opravují své teoretické modely jen velmi pomalu. Mohou dlouhodobě zastávat mylné teorie o fungování světa, náboženství, morálních hodnotách atp. Jejich jednání se proto z pohledu vševědoucího agenta bude jevit jako suboptimální. Jejich suboptimální jednání ale ovlivňuje svět i ekonomiku. Agent podle teorie omezené racionality: Z toho však neplyne, že bychom nutně museli být za všech okolností hloupí, iracionální nebo se chovat absurdně. Omezená racionalita je často interpretovaná jako suboptimální nebo dokonce i iracionální ve srovnání s neomezenou racionalitou. Avšak existuje evidence, že rychlá a jednoduchá pravidla mohou vést ke stejně dobrým výsledkům jako komplexní statistické modely (např. vícenásobná regrese, Bayesovské sítě) zatímco vyžadují méně informací a výpočetních schopností.Gerd Gigerenzer a Reinhard Selten ve své knize uvádějí několik důvodů, proč jednoduché heuristiky fungují. První výhodou je možnost využití informací ze struktury prostředí, ve kterém je heuristika aplikována (oproti univerzálnímu rozhodovacímu algoritmu). Druhým důvodem je robustnost jednoduchých strategií oproti složitým modelům s velkým množstvím parametrů. Třetím důvodem je, že reálné rozhodovací situace na rozhodnutí kladou mnoho nároků (přesnost, rychlost, jednoduchost,…), které mohou představovat protikladné požadavky a tedy způsobují vážný problém pro optimalizaci, nicméně nikoliv pro modely omezené racionality. Kvasničkadokonce uvádí, že současná kognitivní a evoluční psychologie považuje schopnost používat jednoduché heuristiky za „požehnání“ pro lidský druh, protože umožňuje rychlou orientaci ve složitém materiálním ale i sociálním světě. Bez této schopnosti by šance na přežití byla mnohem nižší.", "section_level": 1}, {"title": "Jaký je vliv emocí na rozhodování.", "content": "Emoce jsou často označovány jako překážka racionality. Pokud zkoumáme lidské chování, zjistíme, že respondenti často vysvětlují své počiny v kontextu emocí. Lidé pociťují emoční prožitky jako reakci na určité druhy podnětů v závislosti na jejich individuálních minulých zkušenostech a kulturním kontextu. Emoce umožňují rychlé, automatické reakce a akce orientované na přežití. Emoce jsou vývojově starší než rozumové chování, jejich projevy jsou proto silnější a hůře ovladatelné. Lidé jsou schopni reagovat rozzuřeně nebo až agresivně v důsledku stimulů, které vnímají jako nefér nebo nespravedlivé. Podle Gerda Gigerenzera a Reinharda Seltena se tyto vlastnosti u lidí vyvinuly, protože představovaly výhody pro jejich vlastníky. Autoři uvádí následující funkce emocí při rozhodování. Koukolík a Drtilová také uvádějí, že novější výzkum hodnotí emoce ve vztahu k řešení problémů ve dvou rozměrech: jednak rozlišuje míru příjemného/nepříjemného, jednak míru nabuzení (arousal). Nabuzení lidé obecně více riskují. Pokud mají současně špatnou náladu, užívají primitivnější myšlenkové strategie a mají sklon k černobílým rozhodnutím. Mají-li dobrou náladu, déle uvažují, jsou tvořivější, užívají více informací, které přezkoumávají do větší hloubky.", "section_level": 1}, {"title": "Neexistence racionálního agenta byla v průběhu doby podpořena množstvím zjištění a experimentálních pozorování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Framing efekt.", "content": "Teorie racionální volby předpokládá, že lidé ohodnocují zisk i ztrátu stejnou měrou. Ze souboru alternativ by měl člověk volit tu možnost, která jim přinese největší užitek (Ať už se jedná o maximalizaci zisku, nebo minimalizaci ztráty). Užitek ze zvolené možnosti je dán očekávaným užitkem možných důsledků zvolené možnosti, násobených pravděpodobností jejich nastání. Z experimentů provedených Amosem Tverským a Danielem Kahnemanem však vyplývá, že člověk projevuje větší ochotu riskovat v situacích, které představují potenciální ztrátu, než v situacích přinášejících potenciální zisk. Nepříjemný pocit ze ztráty určité sumy peněz je obecně silnější, než pocit uspokojení z výhry té samé částky. Proto lidé tak často odmítají férové sázky na hod mincí. Autoři dále na mnoha testech dokazují, že lidé často přijímají a užívají informace v podobě, v níž je získali, aniž by o nich v tomto ohledu uvažovali. Z experimentů vyplývá, že pro rozhodnutí je důležitá formulace – „zarámování“ problému. Klade-li zarámování problému důraz na pozitivní znaky, je důsledkem větší ochota riskovat jak při možnosti zisku, tak při možnosti ztrát. Klade-li se důraz na znaky negativní, ochota riskovat v obou směrech klesá (\"Toto maso je z 90% libové!\" vůči \"Toto maso obsahuje 10% tuku!\" převzato z Koukolíka a Drtilové )", "section_level": 2}, {"title": "Špatné vyhodnocování rizik.", "content": "Rozhodování je ovlivňováno způsobem, jakým vnímáme a hodnotíme rizika. Podle Koukolíka a Drtilové obecně platí, že riziko nastávající s velmi nízkou pravděpodobností, například úmrtí při letecké katastrofě nebo teroristickém útoku přeceňujeme, zatímco riziko událostí, která nastávají s pravděpodobností vysokou, například úraz elektrickým proudem v domácnosti, onemocnění a úmrtí v důsledku kouření cigaret, nebezpečí při neléčeném vysokém krevním tlaku nebo dlouhodobém řízení motorového vozidla, podceňujeme.", "section_level": 2}, {"title": "Subjektivní oceňování.", "content": "Klasická ekonomie předpokládá, že aplikujeme stejné počty na rozhodování v přítomnosti jako na rozhodování v budoucnosti (krátké období nepředpokládá žádné znehodnocení peněz). Lidé však často upřednostňují okamžité uspokojení a přijmou menší hodnotu ihned, než větší hodnotu i třeba v blízké budoucnosti. Podle Koukolíka a Drtilové časový odklad zisku způsobí \"odečítání\" nějakého podílu hodnoty. Experimenty také prokázaly, že se toto \"snižování hodnoty s ohledem na čas\" liší v závislosti na tom, jaké hodnoty se týká. Je odlišné v případě zisku a v případě ztráty, záleží i na tom, zda bylo rozhodnutí riskantní nebo bez rizika, nebo zda šlo o jeden nebo větší počet možných důsledků. Nejen čas, ale i vlastnictví a původ předmětů hraje při našem rozhodování roli. Pro lidi mají předměty, které jsou v jejich vlastnictví větší cenu, než předměty cizí. Hodnota předmětu v jejich očích ale také dále roste s dobou, po kterou jej vlastní. I v případě předmětů, které již nevlastníme, roste v našich očích jejich hodnota s dobou, po kterou jsme je vlastnili. Psychologové také zjistili, že se lidé chovají různě k penězům, které získali různými způsoby a nikoliv stejně, jak předpokládá klasická ekonomická teorie. Z jednoho druhu zisku lidé utrácejí s větší lehkostí, jsou tedy ochotni více riskovat, než z jiného druhu zisku. Předmětu, který lidé získávají s velkým úsilím, si cení více než stejného předmětu získaného bez námahy. Výher v loterii a dědictví si lidé cení méně než mzdy. Koukolík a Drtilová poukazují na to, že tato pokusně ověřená poznání mají základní význam i pro rozhodování ve věcech veřejných. Například bytů, které rodiny s nízkým příjmem získají zcela zadarmo, si váží méně než bytů, které dostanou byť za velmi nízkou, nicméně nějakou cenu. Dalšími příklady experimentů zkoumajících míru racionality při lidském rozhodování mohou být – hra Ultimatum nebo Aschův experiment", "section_level": 2}, {"title": "Omezená racionalita a umělá inteligence.", "content": "Snahou Herberta A. Simona, tvůrce pojmu omezená racionalita byl pokus o konstrukci více realistické teorie o lidském ekonomickém rozhodování. Ale také tvrdil, že nejlepší způsob, jak tuto oblast studovat, je skrze počítačovou simulaci. Kvasničkauvádí, že pro umělou inteligenci je velkou výzvou navrhovat mechanizmy vzniku rozhodovacích heuristik s použitím prostředků počítačové inteligence a pozorovat jejich přenos v systému. Základní paradigma současné umělé inteligence a kognitivní vědy je multiagentní přístup, který je reprezentovaný množinou agentů, přičemž jejich přístup k výpočetním schopnostem a k informacím je omezený. Multiagentní modely umožňují velice snadné omezení racionality agentů, která je v matematických modelech absolutní a často představuje důvod jejich kritiky. V těchto modelech je navíc jednoduché vytvořit jednotlivé agenty tak, aby byli navzájem heterogenní. Toho je docíleno tak, že při vytváření populace agentů jsou mezi jejich jednotlivé instance distribuovány jiné hodnoty počátečního stavu nebo preferencí. Mezi agenty můžeme také distribuovat různé informace, schopnosti nebo cokoliv, co může ovlivnit chování modelu a přiblížit ho více realitě. Z pohledu tvorby rozhodovacích pravidel jsou však nejdůležitější schopnosti agentů učení se a adaptace. Dle Kvasničky umělá inteligence využívá pro modelování omezené racionality především trojice metod:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní myšlenkou omezené racionality je tvrzení, že existence kognitivních limitů lidského mozku, složitost struktury okolního prostředí ale i omezený čas, který na rozhodování máme, neumožňuje jedinci se ve většině případů rozhodovat optimálně. V důsledku omezenosti kognitivního orgánu jsme k dořešení rozhodovacího procesu v reálném čase nuceni zjednodušovat rozhodovací mechanismy a používat pouze přibližné metody. Lidské rozhodování má tedy dle teorie omezené racionality spíše podobu hledání uspokojivého řešení pomocí různých heuristik, nežli hledání optimálního řešení, jak uvádí teorie racionální volby. Jelikož úspěšnost jednotlivých heuristik závisí na struktuře prostředí, modely omezené racionality popisují nejenom, jak je rozhodnutí dosaženo na základě zvolené heuristiky, ale posuzuje v kterých oblastech je tato heuristika úspěšná a v kterých ne.", "tgt_summary": "Bounded rationality is the idea that rationality is limited, when individuals make decisions, by the tractability of the decision problem, the cognitive limitations of the mind, and the time available to make the decision. Decision-makers, in this view, act as satisficers, seeking a satisfactory solution rather than an optimal one. Herbert A. Simon proposed bounded rationality as an alternative basis for the mathematical modeling of decision-making, as used in economics, political science and related disciplines. It complements \"rationality as optimization\", which views decision-making as a fully rational process of finding an optimal choice given the information available. Simon used the analogy of a pair of scissors, where one blade represents \"cognitive limitations\" of actual humans and the other the \"structures of the environment\", illustrating how minds compensate for limited resources by exploiting known structural regularity in the environment. Many economics models assume that people are on average rational, and can in large enough quantities be approximated to act according to their preferences. The concept of bounded rationality revises this assumption to account for the fact that perfectly rational decisions are often not feasible in practice because of the intractability of natural decision problems and the finite computational resources available for making them. Some models of human behavior in the social sciences assume that humans can be reasonably approximated or described as \"rational\" entities, as in rational choice theory or Downs Political Agency Models.", "id": 454031} {"src_title": "Süan-te", "tgt_title": "Xuande Emperor", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Císař Süan-te byl pátý panovník čínské říše Ming. Jeho vlastní jméno bylo Ču Čan-ťi, Süan-te (doslova „Šíření ctnosti“) je název éry jeho vlády a je používáno jako jeho jméno. Byl nejstarším synem císaře Chung-siho (1378–1425; vládl od 1424, vlastním jménem Ču Kao-čch’) a císařovny Čang (1379–1442). Narodil se 16. března 1399. Ču Čan-ťiho rodiče v té době žili v Pekingu na severovýchodě Číny v paláci jeho děda, pozdějšího císaře Jung-leho, tehdy pouze Ču Tiho, knížete z Jen. Jung-le v létě 1399 povstal proti císaři Ťien-wenovi, porazil ho v tříleté občanské válce a od roku 1402 vládl Číně jako třetí mingský císař. V dětství se Ču Čan-ťi cvičil ve vojenských dovednostech i studoval konfuciánskou literaturu pod vedením chanlinských akademiků. Byl talentovaný literát, ale díky fyzické zdatnosti (kontrastující s chabým zdravím otce) vynikal ve vojenských disciplínách, což mu přineslo přízeň Jung-leho, se kterým sdílel oblibu lovu a jízdy. Jung-le se jím nechal doprovázet na lovu a vojenských inspekcích a roku 1414 vzal mladého prince s sebou na tažení proti Mongolům. Roku 1411 byl Ču Čan-ťi jmenován korunním princem-vnukem císaře – obdržel titul \"chuang-tchaj-sun\" (, doslova „císařský velký vnuk“) – zatímco jeho otec byl od roku 1404 korunním princem s titulem \"chuang-tchaj-c’\" (, doslova „císařský velký syn“). Poté jeho výuku v konfuciánském učení a způsobech vládnutí vedl velký sekretář Chuang Chuaj, věnoval se jí dokonce i na vojenských výpravách. Ve dvorských intrikách Ču Čan-ťi vždy bránil svého otce proti strýcům, čímž si vysloužil jejich zášť. Se znepokojením hleděli i na jeho rozhodnost, oblíbenost u Jung-leho a úzkou spolupráci s velkými sekretáři. Obávali se o své postavení, pokud princ převezme vládu.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vlády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup.", "content": "Koncem srpna 1424 Jung-le při návratu z pátého mongolského tažení zemřel v mongolské stepi na mozkovou mrtvici. Novým císařem říše Ming se začátkem září stal Ču Čan-ťiho otec Chung-si. Dne 1. listopadu 1424 Chung-si jmenoval Ču Čan-ťiho korunním princem (\"chuang-tchaj-c’\"). V dubnu 1425 ho vyslal do Nankingu, aby tam připravil přesun hlavního města z Pekingu. Záhy panovník onemocněl a povolal ho zpět, ale zemřel dříve, než se syn stihl vrátit. Ču Čan-ťi přijel do Pekingu, 27. června 1425 oficiálně usedl na císařský trůn a stal se pátým císařem říše Ming. S platností od nového roku (čínského, tedy od 8. února 1426) vyhlásil novou éru vlády, za její jméno zvolil „Süan-te“ – „Šíření ctnosti“. Jméno éry bylo heslem vyjadřujícím směr vládní politiky a je používáno i jako jméno císaře. Zrušil přesun hlavního města do Nankingu, patrně proto, že se v Pekingu, kde vyrůstal, cítil doma a také protože sdílel Jung-leho zaujetí bezpečností severní hranice. Jeho nástup přijali úředníci ve vládě klidně, nový císař sdílel otcovu idealistickou konzervativní politiku. Byl literát a příznivec umění, jeho vláda je významná kulturními a politickými úspěchy. Přes svou prchlivost byl otevřený radám. Jako císař byl svědomitý, pokusil se vyvážit vliv různých složek mingské elity – civilních úředníků, eunuchů a generálů. Byl schopen rázně rozhodovat, pokud to situace vyžadovala, ale většinou potvrzoval návrhy velkých sekretářů (kteří připravovali císařské výnosy) a ministrů. Oproti předešlým císařům žil v luxusu a prostopášnostech, po jeho smrti bylo z paláce propuštěno několik tisíc žen. Velké problémy prvních dvou let – vzpouru strýce a válku ve Vietnamu – úspěšně vyřešil. Po dobu jeho vlády byla severní hranice bez větších problémů a styky se státy střední, východní a jihovýchodní Asie klidné, což poskytlo prostor a čas pro vnitřní reformy.", "section_level": 2}, {"title": "Vzpoura.", "content": "Nástup mladého císaře zpochybnil jeho strýc Ču Kao-sü, na rozdíl od Jung-leho uzurpace ale neuspěl. Ču Kao-sü byl Jung-leho oblíbenec kvůli svým vojenským schopnostem. Za občanské války v letech 1399–1402 se projevil jako schopný a energický velitel, ale byl i arogantní a pohrdal svým obtloustlým starším bratrem Chung-sim, otcem Süan-teho. Zahořkl, když nebyl roku 1404 jmenován následníkem. Jeho neposlušnost mu nakonec vynesla vypovězení do zapadlého města Le-an v prefektuře Čching-čou v Šan-tungu. V přesvědčení, že se roku 1424 měl stát císařem místo nemocného staršího bratra, začal po jeho smrti připravovat převrat. Nedlouho po Süan-teho nástupu na trůn, 2. září 1425, se pokusil zopakovat Jung-leho cestu k císařské hodnosti, když zahájil vzpouru. Obvinil Süan-teho ze zneužití moci, konkrétně z porušení zákonů jmenováním osob se šlechtickými tituly do civilních úřadů a jmenováním nehodných osob. Svého sotva dospělého synovce nepovažoval za nebezpečného soupeře. Podcenil však sílu vlády, schopné fungovat i v dlouhých obdobích Jung-leho nepřítomnosti (když byl na taženích do Mongolska) a nevzal v úvahu značné omezení vlivu knížat, kterého dosáhl Jung-le. Měl proto znatelně slabší pozici než Jung-le roku 1399. Císař zprvu váhal, ale pod tlakem velkého sekretáře Jang Žunga a dalších rádců 9. září osobně převzal velení nad trestnou expedicí. Předvoj dvaceti tisíc vojáků, který vedl zkušený veterán Süe Lu (1358–1430) 21. září oblehl Le-an. Obránci se odmítli vzdát a na druhý den císařští dobyli město. Ču Kao-sü byl odvezen do Pekingu, degradován na obyčejného poddaného a umučen k smrti. Přes 600 jeho stoupenců bylo popraveno, dalších 2200 vypovězeno na hranice. Vyšetřování zjistilo, že se do vzpoury zapletli i dalších císařovi příbuzní, včetně vzbouřencova bratra Ču Kao-sueje. Potrestáni nebyli, kvůli zachování prestiže císařského rodu.", "section_level": 2}, {"title": "Správa říše.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velcí sekretáři, ministři, eunuchové.", "content": "Süan-te si ponechal otcovy rádce a ministry, funkce některých úřadů se však změnily. Reformy se týkaly především velkých sekretářů, kteří za Jung-leho měli pouze poradní roli, když četli císařovu korespondenci a navrhovali odpovědi. Za Chung-siho získali více vlivu a nyní se dostali k reálné výkonné moci. Formální právo na ni získali udělením ministerských titulů (Jang Š’-čchi se stal ministrem vojenství, Chuang Chuaj ministrem daní a Ťin Jou-c’ ministrem obřadů). Kvůli své dlouholeté službě státu se těšili respektu a důvěře císaře. Mezi nejbližší císařovy rádce patřili ještě Ťien I (ministr státní správy v letech 1402–1422 a 1423–1435) a Sia Jüan-ťi (ministr daní v letech 1402–1421 a 1424–1430). Sestava nejvlivnějších úředníků a velkých sekretářů se nezměnila ani po Süan-teho smrti. Ve výsledku špičkám vlády dominovala jedna skupina od roku 1424 do začátku 40. let 15. století. Důležitá vládní rozhodnutí za panování Süan-teho vznikala na setkáních velkých sekretářů s císařem, na kterých císař schvaloval a podepisoval návrhy svých dekretů připravených sekretáři. Ministři je poté dostávali k provedení. Císař obvykle přijal návrhy sekretářů. Ti nyní nemuseli předem konzultovat ministry, což přineslo zrychlení a zpružnění rozhodování. Současně vzrostla moc eunuchů sloužících v císařském paláci a naprosto závislých na císaři. Eunuchové měli za Chung-wua, prvního mingského císaře, zakázáno komunikovat s vládními úřady a i císař Jung-le je pevně ovládal. Süan-te jim poskytl vzdělání a více je využíval při důvěrné korespondenci. Přes odpor úředníků pokračovalo a rostlo podnikání eunuchů k užitku císařových osobních projektů – těžby dřeva, stavby lodí a dalších. V případech, kdy císař nesouhlasil s řešením záležitostí podle představ velkých sekretářů, používal eunuchy k předávání svých příkazů nižším složkám státní správy. A protože se ministři s císařem pravidelně nesetkávali, mohli eunuchové rozkazovat ministrům jménem císaře i bez jeho vědomí. Takové zneužívání pravomoci bylo potenciálně značně nebezpečné a Chung-wu se ho velmi obával. Süan-te v zásadě udržel eunuchy pod kontrolou a pokud překročili meze, neváhal s jejich popravou. Dlouhodobě však tento postup eunuchům otevřel cestu ke zneužívání moci, pokud by vládl méně energický císař.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní úřad, správa provincií, armáda.", "content": "Ve vnitřní politice se císař soustředil na reformy kontrolního úřadu, místní správy a armády. Snažil se o zavedení disciplíny a řádu do státní správy. Zajímal se o význačné trestní případy a často přikazoval revidovat rozsudky. Tisíce nevinných lidí se pak domohlo spravedlnosti. V srpnu 1428 odvolal dlouholetého (od roku 1415) nejvyššího kontrolora Liou Kuana a jmenoval na jeho místo čestného Ku Cuoa. Nový vedoucí během několika měsíců odvolal 43 kontrolorů z pekingského a nankingského úřadu a i sám Liou Kuan byl potrestán za mnohá zneužití pravomocí. Kontrolní úřad byl reorganizován, postupy změněny, pravomoci kontrolorů zvýšeny. Byli jmenováni komisaři pro dohled nad vojenskými rolníky, velkými stavebními akcemi, vojenskými výcvikovými tábory u Pekingu, daněmi v Nan č’-li (daně byly vybírány v produktech, především rýži; na rýži vybrané v Nan č’-li závisela výživa obyvatel Pekingu). Kontroloři byli po čistce z roku 1428 efektivnější a otevřenější. Kontroly se týkaly všech větví státní správy, civilních i vojenské. V desetiletí 1424–1434 vyústily v odvolání více než 240 úředníků, trojnásobek byl kritizován. Úředníci a kontroloři zneužívající své pravomoci byli trestáni, ne však popravováni. V regionální správě za Süan-teho získalo na pravidelnosti vysílání úředníků \"sün-fu\" (doslova „cestující usmiřovatel“), kteří koordinovali práci tří provinčních úřadů – civilního, vojenského a kontrolního. Koordinátoři existovali i za předešlých císařů. Chung-wu takto vyslal „cestovat a usmiřovat“ následníka trůnu Ču Piaa, Jung-le posílal do provincií Chung-siho i Süan-teho a například roku 1421 vyslal do provincií 26 vysoce postavených vládních úředníků. Süan-te je však vysílal „cestovat a usmiřovat“ nikoliv jednorázově, jako předešlí císaři, ale na dlouhá období. V září 1425 poslal dva pověřence do Nan Č’-li a Če-ťiangu, roku 1430 byli posláni do Chu-nanu, Šan-si a S’-čchuanu. Kolem roku 1426 byli posláni také do Ťiang-si a Šen-si. Koordinátor \"sün-fu\" nebyla samostatná funkce, ale pověření uložené vysoce postaveným hodnostářům ústředních úřadů, obvykle měli postavení zástupce ministra (zvláště vojenství), později i vysoké funkce v kontrolním úřadu, a hodnost (spolu)správce vojenských záležitostí (\"cchan-can ťi-wu\"). To jim dávalo právo řídit úřady civilní, vojenské i kontrolní. Bezprostředním důsledkem zavedení koordinátorů \"sün-fu\" byl přesun velení nad vojsky v provinciích do civilních rukou. Definitivní podobu získal systém koordinátorů v éře Čeng-tchung (1436–1449), kdy byli vysláni do všech provincií kromě Fu-ťienu a šesti z devíti pohraničních velitelství na severní hranici. Nemalé problémy přetrvávaly v armádě. Zkorumpovaní důstojníci k tažením přiváděli chudé odvedence, zatímco bohaté za úplatu nechávali na pokoji. Zpronevěřovali platy vojáků a zaměstnávali je jako své služebníky. Zásobování armády fungovalo problematicky, když klesly dodávky vojenských rolníků. Schopní důstojníci se v letech míru neměli jak se prodrat vpřed, v čele armády proto stáli muži, kteří bez vlastních zásluh zaujali pozice svých otců. Velitelé, kteří své postavení zdědili a válku nezažili, měli silnou tendenci vojáky necvičit pro boj, ale využívat je, spolu s vojenskými rolníky, jako pracovní sílu pro své osobní potřeby. Vojáci proto odmítali službu, upadala kázeň, rozšířilo se dezertérství, síla armády klesala. Od roku 1427 kontrolní úředníci ověřovali skutečný stav a početnost oddílů a snažili se obnovit disciplínu. Postupně se místní vojenská velitelství dostala pod dohled kontrolních úřadů, ale bez většího efektu. Roku 1429, aby pozvedl morálku, provedl císař velkou vojenskou přehlídku pluků pekingské posádky a tří výcvikových táborů ležících v okolí Pekingu. Morálka armády se však příliš nezvýšila. Léta míru přinesla úpadek kvality výcviku a navíc císař vůči provinivším se důstojníkům postupoval shovívavě. Nicméně slabost mingských armád se v důsledku dlouhého míru plně projevila až jedenapůl desetiletí po Sün-teho úmrtí, roku 1449, v tchumuské bitvě, v níž Mongolové rozdrtili mingskou armádu v čele s císařem Jing-cungem, přičemž císař padl do zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finance a peníze.", "content": "Koncem dvacátých let 15. století Süan-teho vláda čelila vážným finančním problémům. Válka ve Vietnamu spolykala značné prostředky a následná prohra přinesla ztrátu příjmů z jeho nerostného bohatství. Vysoké daně a odvody neúnosně zatížily hospodářství některých bohatých regionů Číny, což vedlo k poklesu státních příjmů. Su-čou, hospodářské centrum Číny, mělo koncem 20. let 15. století daňové nedoplatky ve výši tříletého odvodu. Začátkem 30. let navíc poklesla výnosnost mnohých dolů na stříbro a měď. Vláda se potížím snažila čelit prosazováním papírových peněz, snížením a reformou daní a omezením státních výdajů. Za základ měny určil zakladatel říše Ming Chung-wu papírové peníze – státovky \"pao-čchao\". Pro malé platby byly používány měděné mince, které v éře Jung-le obíhaly na vnitřním trhu společně se státovkami. Mincí i mědi, ze které byly odlévány, byl nedostatek. Naopak státovky vláda tiskla ve velkém množství, takže jejich hodnota rychle klesala. Roku 1425 \"pao-čchao\" měly jen 2 % nominální hodnoty. Süan-teho předchůdce Chung-si v neúspěšné snaze podpořit papírovou měnu uzavřel doly na drahé kovy. Süan-teho vláda umožnila částečnou obnovu těžby. Süan-te a jeho rádci vyzkoušeli řadu opatření na podporu státovek. Pod tlakem úřadů takřka zmizely z oběhu měďáky, považované vládou za konkurenci papírových peněz. Ministr daní Sia Jüan-ťi navrhl řešit pokles hodnoty státovek zpětinásobením obchodních daní a jejich výběrem pouze ve státovkách. Vláda se přiklonila k opatrnější politice, a sice prodeji oprávnění k obchodu se solí za státovky. Opatření však nemělo očekávaný výsledek, hodnota státovek se nezvedla. Süan-teho vláda také zavedla nové obchodní poplatky a zřídila cla na Velkém kanálu, obojí splatné pouze ve státovkách. Nové poplatky měly záporný vliv na obchod. Zvedl se proti nim silný odpor a po několika letech byly zrušeny. Jako podpora hodnoty státovek zcela selhaly. Přes všechny pokusy vlády, papírové peníze stále ztrácely hodnotu. Od 30. let 15. století státovky prakticky vymizely z užívání, stát jimi v omezené míře vyplácel zaměstnance, a stahoval je zpět jako povinné platidlo obchodních poplatků. Na hospodářství země větší vliv neměly. Přetrvávající nedůvěra k papírové měně a nedostatek mincí vedly k rozšíření obchodu ve stříbře. K nahrazování měďáků a papírové měny stříbrem se vláda stavěla odmítavě, nicméně pokusy zakazovat užití stříbra v obchodních transakcích se nesetkaly s úspěchem. Stříbro však nepostačovalo potřebám trhu. Používalo se pouze ve velkých platbách a placení daní, pro drobné transakce měly ve městech neochvějnou pozici měďáky. Roku 1433 Süan-teho vláda uzavřela mincovny, což vyvolalo problémy od Japonska po Jávu. Zastavení výroby mincí vyvolalo masové rozšíření padělků mincí a hromadění drahých kovů. Nespokojení úředníci v Pekingu nebyli schopni oběh mincí odlévaných soukromými podnikateli potlačit, obnovit státní výrobu mincí se však neodhodlali. Koncem éry Süan-te vláda rezignovala a začala tolerovat stříbro, roku 1433 guvernér Nan č’-li Čou Čchen začal v nejvíce zatížených prefekturách Ťiang-nanu vybírat pozemkovou daň ve stříbru.", "section_level": 2}, {"title": "Daně v Ťiang-nanu a říši.", "content": "Další oblastí císařova reformního úsilí byla fiskální politika, zejména v Ťiang-nanu. Tamní prefektury Su-čou, Chang-čou, Sung-ťiang, Ťia-sing a Čen-ťiang dodávaly čtvrtinu pozemkové daně říše (ačkoliv říše Ming měla skoro 160 prefektur). V samotné prefektuře Su-čou, i po snížení z původní velmi vysoké úrovně daně, které proběhlo roku 1393, dosahovala pozemková daň téměř desetiny (2,81 miliónů \"tanů\" rýže; 1 \"tan\" měl 107,4  litru) celkové daňové kvóty říše. Prefektura Sung-ťiang dodávala dalších 4,14 %. Za Jung-leho se příjmy z pozemkové daně zvýšily o deset procent za celou zemi, pravděpodobně všude rovnoměrně. Vysoké daně nebyli rolníci Su-čou a Sung-ťiangu schopni odvádět a daňové nedoplatky rostly. Když se koncem Jung-leho vlády přidaly přírodní kalamity, rolníci opouštěli půdu. V letech 1422–28 daňové nedoplatky každoročně dosáhly několika miliónů \"tanů\" rýže. Problémy s výběrem daní v rýži ohrožovaly zásobování Pekingu, závislého na daňové rýži dodávané z Ťiang-nanu po Velkém kanálu. Vláda se snažila zachovat pravidelné dodávky rýže prostřednictvím snížení daní a odpuštěním části nedoplatků. Císařský komisař Čou Kan, pověřený prozkoumáním situace na místě, v srpnu 1426 navrhl snížení daní, vykořenění korupce při jejich výběru a zkvalitnění místní správy s pomocí expertů vyslaných z ústředí v čele se speciálním komisařem. Snížení daní podpořili i velcí sekretáři, ale ministerstvo daní je dokázalo oddalovat celé čtyři roky, takže příslušný císařský dekret vyšel až v květnu 1430. V říjnu 1430 císař vyslal několik vysokých úředníků dozírat (\"cung-tu\") na výběr daně. Do Nan č’-li byl poslán Čou Čchen (asistent tajemníka ministerstva prací). On a Kchuang Čung (od června 1430 prefekt v Su-čou) poté hráli významnou roli v reformách daní v Ťiang-nanu. Na místě se setkali s důsledky masívních útěků z půdy – místy odešlo devět desetin původního počtu rolníků, přičemž zbylé domácnosti musely odvést stejnou celkovou sumu daní. Čou Čchen zavedl pět hlavních opatření: Císař s návrhy Čou Čchena a Kchuang Čunga vesměs souhlasil, ale ministerstvo daní je blokovalo, takže například souhlas ke snížení daní v Su-čou na čtvrtinu dostal až roku 1433. Další reformy ve stejném směru pokračovaly po roce 1436. Při živelních pohromách a epidemiích Süan-teho vláda neváhala s pomocí obyvatelstvu. Pod dozorem zvlášť vyslaných pověřenců úřady rozdávaly obilí ze zásob, snižovaly pozemkovou daň o 20–40 % a ostatní daně na jeden nebo dva roky odpouštěly. Císař byl za tyto akce v oficiálních dějinách dynastie chválen. Celkově v Číně za Süan-teho klesl výnos pozemkové daně na 30 milionů \"tanů\" rýže. Což bylo o 8 % méně než za Chung-siho a o 5 % méně než za Jung-leho. V éře Čcheng-tchung (1436–1449) došlo k dalšímu snížení o 10–15 %. Do konce říše Ming zůstala pozemková daň na 25–28 miliónech \"tanů\". Díky redukci výdajů byl v éře Süan-te stát schopen udržet vyrovnaný rozpočet, v pozdějších érách už tomu bylo jinak.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vietnam.", "content": "Vážným problémem počátečního období Süan-teho vlády byla válka ve Vietnamu, z mingského hlediska povstání v provincii Ťiao-č’, trvající od roku 1408. Když roku 1425 mingské jednotky v čele s nově jmenovanými veliteli Li Anem a Čchien Č’em utrpěly od Vietnamců vedených Le Loim několik porážek, císař reagoval jmenováním (v květnu 1426) nového velitele – Wang Tchunga, nového šéfa civilní správy – ministra Čchen Čchiaa a požádal své okolí o radu, přičemž připomenul Chung-wuův zákaz invaze do Vietnamu (a dalších zemí) a Jung-leho původní cíl: restauraci dynastie Tran. Ministři Ťien I a Sia Jüan-ťi chtěli potlačit odpor Vietnamců vojenskou silou, velcí sekretáři Jang Š’-čchi a Jang Žung souhlasili s odchodem z Vietnamu. Pro rozpornost názorů porada skončila bez výsledku. V zimě 1426 mingská armáda při útocích Vietnamců ztratila 20–30 tisíc mužů. Císař v lednu 1427 přikázal Mu Šengovi, veliteli vojsk provincie Jün-nan, sestavit v Jün-nanu armádu a přivést ji do Ťiao-č’ a generálu Liou Šengovi přivést druhou armádu z Kuang-si. Současně jmenoval zkušeného Chuang Fua do čela civilní správy provincie (Chuang Fu spravoval Ťiao-č’ už v letech 1407–1424). Le Loi zatím rozšířil své operace do údolí Rudé řeky, ohrožujíce i Ťiao-čou, hlavní město provincie (dnešní Hanoj). Útok na Ťiao-čou mingská posádka odrazila. Neschopný Wang Tchung úspěch nevyužil a umožnil Vietnamcům připravit se na příchod mingských posil. Dne 30. září 1427, když armáda Liou Šenga dosáhla hranic, Le Loi neočekávaně navrhl, že předá moc nově nalezenému potomku dynastie Tran, Tran Caovi, který bude vládnout pod čínskou svrchovaností. Vzápětí armádu Liou Šenga vlákal do pasti a rozdrtil. Čínské ztráty dosáhly 70 tisíc mužů. Pod dojmem katastrofy Wang Tchung bez vědomí císaře přijal návrh Le Loie a 12. listopadu začal vyvádět vojska z Vietnamu. Mu Šeng zatím dosáhl horního toku Rudé řeky a začal stavět lodě, aby mohl postoupit níže. Když se dozvěděl o stažení Wang Tchunga, ustoupil zpět do Číny. Süan-te se o nabídce Le Loie dozvěděl až 16. listopadu 1427. V diskuzi nad ní byli rádci rozděleni stejně jako dříve, císař však už neváhal a 20. listopadu rozhodl o přijetí návrhu. Vzápětí vyslal do Vietnamu delegaci, která měla dojednat podrobnosti. Ve Vietnamu to vypadalo jako mingská kapitulace po vojenské porážce a prestiž Le Loie byla nyní neotřesitelná. Le Loi vyjednavačům oznámil, že Tran Cao zemřel, jiný člen rodu Tran nežije a ať králem uznají jeho. Navíc odmítl repatriaci čínských zajatců a úředníků. Süan-te odmítl uznat Le Loie vládcem Vietnamu a požadoval návrat dynastie Tran. Až když roku 1431 obdržel od Le Loie pokorný dopis, jmenoval ho „správcem záležitostí státu Annam“ (Annam byl čínský název pro Vietnam). Oficiální uznání a královský titul přiznala pekingská vláda synovi Le Loie v listopadu 1436, po smrti Süan-teho. Odchod z Vietnamu otřásl mingskou hrdostí a prestiží, pro státní finance však znamenal značné ulehčení. Pro Vietnamce znamenal významné vítězství, které v jejich myslích zanechalo trvalou vzpomínku. Dvě desetiletí mingské správy a vzdělávání proměnily vietnamskou kulturu i stát. Z dlouholetého válčení vzešla mocná a efektivní vietnamská armáda, na jejíž sílu v následujících desetiletích těžce doplatila jižněji položená Čampa.", "section_level": 2}, {"title": "Jihovýchodní Asie a Indický oceán.", "content": "Do Pekingu pravidelně přicházeli vyslanci ze zemí jihovýchodní Asie – Čampy, Jávy, Ajutthaje, Sumatry, ne však už z pobřeží Indického oceánu. I nadále trval zákaz nepovoleného obchodu a zámořských cest poddaných. V praxi však jeho vynucování selhalo. Úředníci ve vládě ostře odmítali dálkové plavby a pod jejich vlivem císař roku 1429 zrušil jeden z posledních programů stavby lodí (vedený císařovými eunuchy). O několik měsíců později, krátce po smrti předního oponenta plaveb Sia Jüan-ťiho, změnil názor. V letech 1430–33 proběhla poslední z velkých výprav Čeng Chea. Snad měla i obnovit prestiž říše otřesenou po ústupu z Vietnamu. Čeng Che přivezl do Číny vyslance ze Srí Lanky, Kóčinu, Kalikatu, Hormuzu, Adenu, pobřeží východní Afriky a dalších zemí. Císař byl potěšen. Po Süan-teho smrti už nebyla vypravena žádná další dálková expedice. Podporovali je totiž pouze palácoví eunuchové, konfuciánští úředníci byli rozhodně proti. Po zprovoznění Velkého kanálu odpadla nutnost dopravy rýže na sever po moři a tak úředníci viděli v námořních expedicích pouze nákladná císařská dobrodružství. Jejich zastavení mělo dlouhodobě negativní dopady jak na morálku a sílu mingského loďstva, později neschopného se vypořádat s piráty wo-kchou, tak na vliv Číny v jihovýchodní Asii a Indickém oceánu. Konec období rané Ming byl proto i koncem třistaleté dominance Číňanů ve východoasijských mořích.", "section_level": 2}, {"title": "Mongolsko.", "content": "Na severní hranici panoval v éře Süan-te poměrný klid. Džürčeni žijící v dnešním Mandžusku uznávali mingskou svrchovanost a nekladli odpor expedicím eunucha Išichy, které dorazily až téměř k ústí Amuru. Východním Mongolům panoval chán Arughtaj, soupeřící se západomongolskými Ojraty vedenými Toghonem. Arughtaje neuznávali ani urianchajští Mongolové na jihovýchodě Mongolska, udržoval proto přátelské vztahy s říší Ming a měnil s Číňany koně za hedvábí a čaj. Urianchajci občas drancovali v pohraničí, v říjnu 1428 je císař, projíždějící poblíž na inspekci s třemi tisíci vojáky, zahnal. Do května 1430 Číňané opevnili města na hranici mezi Čínou a stepí (podél pozdější linie Velké čínské zdi) jižně od Kchaj-pchingu (bývalého jüanského hlavního města Šang-tu a poslední mingské posádky ve stepi) a pak se z něho stáhli. Zkrátili tím hranici, což přineslo úlevu namáhaným oddílům, ale pozdějšími historiky bylo rozhodnutí kritizováno. Posunutí hranice na jih a ztráta základny ve stepi totiž výrazně ztížily výpady proti Mongolům. Mingská vláda doufala, že východní Mongolové zničí Ojraty, ale ti byli silnější a na východní Mongoly opakovaně útočili. Když v září 1434 Ojrati porazili a zabili Arughtaje, udržoval od té doby Toghon s Mingy dobré vztahy.", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko a Korea.", "content": "Süan-te se opakovaně pokusil navázat styky s Japonskem, ale šógun Jošimoči (šógun 1394–1425, fakticky vládl v letech 1408–1428) jakoukoliv komunikaci neústupně odmítal. Avšak jeho nástupce Jošinori (vládl 1429–1441) měl velký zájem o obchod s Čínou a tak, s využitím zprostředkování krále souostroví Rjúkjú, roku 1432 přibyli mingští vyslanci k šógunovi. První japonská delegace připlula do Číny v červnu 1433 s koni, zbrojemi, meči atd. a také 2,6 tunami mědi. Zboží mingská vláda zaplatila státovkami (\"pao-čchao\"), které Japonci ihned vyměnili za hedvábí (z jedné pětiny) a měděné mince (zbytek). Mingské úřady přijímaly Japonce pouze v přístavu Ning-po. Japonská poselstva připlouvající po roce 1433 do Číny se skládala převážně z agentů daimjóů, klášterů a chrámů, kteří toužili po přístupu na čínský trh. Kromě luxusního zboží je lákaly zejména čínské měděné mince. Japonci měli z obchodu velké zisky a tak vzájemné styky trvaly až do roku 1529. Doprovázely je spory při oceňování japonského zboží a mingské stížnosti na neschopnost japonské vlády potlačit pirátství. Šóguni ovšem postrádali prostředky, pomocí nichž by proti pirátům mohli zasáhnout. S Koreou byly vztahy klidné, mezi metropolemi pravidelně cestovala poselstva. Podle čínských záznamů císař požadoval od Korejců koně, a žádal je aby neposílali zlato a stříbro a neobvyklé dary, které jejich země neprodukuje. Žádost o přijetí korejských studentů na císařskou univerzitu v Pekingu Süan-te odmítl; náhradou Koreji daroval soubor konfuciánských klasických děl a historické literatury. V kontrastu s oficiálním čínským popisem vzájemných vztahů korejské zápisy zdůrazňují osobní motivy císařových žádostí – o ženy (po smrti císaře mingská vláda povolila návrat do vlasti třiapadesáti Korejkám), sokoly, lovecké psy, tygry, kuchaře a eunuchy.", "section_level": 2}, {"title": "Umělec.", "content": "Císař Süan-te ve své osobě ideálně kombinoval ctnosti čínského válečníka i vzdělance. Jako talentovaného umělce a básníka ho občas více zaujalo umění a radovánky než vládní povinnosti. Byl znám jako schopný kaligraf, básník, spisovatel a výborný malíř. Maloval krajiny, postavy, „trávu a hmyz“, oblíbil si žánr „květin a ptáků“. Zvláště dovedný byl v zobrazování zvířat, zejména psů. Za vzor si bral techniku a styl literátských malířů jeho doby, zejména Sia Čchanga. Maloval obvykle tuší bez použití barev, přičemž si vybíral náměty se symbolickými a alegorickými významy. Byl nejlepší malíř mezi čínskými císaři od sungského Chuej-cunga (vládl 1100–1126). Některé z jeho děl uchovávají Národní palácové muzeum v Tchaj-peji, jakož i zahraniční instituce, například Muzeum Arthura M. Sacklera. Robert Mowry, kurátor sbírek čínského umění Muzea Arthura M. Sacklera, ho roku 2007 popsal jako „jediného mingského císaře, který projevil opravdový talent a zájem“. Nizozemský orientalista Robert van Gulik (1910–1967) prohlásil o jedné ze Süan–teho maleb, \"Hrajících si gibbonech\", že je „dovedně namalovaná“, i když „není nádherným dílem“. Živě vypadající obrazy dávají tušit, že císař maloval podle skutečných zvířat, patrně chovaných v palácových zahradách. Uměním se císař nejen zabýval, ale také je podporoval a formoval umělecké trendy své doby. Osobně hodnotil práce malířů ucházejících se o místo u dvora a snažil se o pozvednutí dvorského malířství na úroveň vrcholu kultury sungské éry z první čtvrtiny 12. století. Několik kaligrafů a malířů (například Šang Siho) finančně zabezpečil jmenováním důstojníky císařské gardy. Jeho éra je také známá vysokou kvalitou řemeslné výroby, bronzů a porcelánu, především modrobílého z Ťing-te-čenu.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí a nástupce.", "content": "Na podzim a v zimě 1434 císař v čele vojenského oddílu objížděl severní hranici. Po návratu do Pekingu onemocněl. Churavěl necelé dva měsíce, než 31. ledna 1435 náhle zemřel v Paláci nebeské čistoty Zakázaného města. Dostal posmrtné jméno Čang-ti (, „Vynikající císař“; Čang-ti je zkrácené posmrtné jméno, plné má devatenáct znaků) a chrámové jméno Süan-cung (, „Vyhlášený předek“). Pohřben je v mauzoleu Ťing-ling u Pekingu. Přežili ho dva synové a dvě dcery, další dcera zemřela v dětství. Süan-teho nástupcem se stal jeho starší syn Ču Čchi-čen, který byl už v květnu 1428 jmenován korunním princem. Císařem se stal v osmi letech. Pravidla stanovená císařem Chung-wuem, zakladatelem dynastie Ming, nepředvídala nástup dětského císaře a proto nebylo možno jmenovat regenta, který by spravoval zemi místo nezletilého panovníka. Z rozhodnutí Süan-teho vedoucí úředníci konzultovali vládní záležitosti s císařovou babičkou velkou císařovnou vdovou Čang, která fakticky vládla říši. Spolupráce císařovny vdovy Čang s velkými sekretáři zajistila kontinuitu státní politiky až do začátku 40. let 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a hodnocení.", "content": "Süan-te byl schopným, aktivním a obratně jednajícím císařem. Nicméně některé jeho reformy, především rozšíření moci a vlivu palácových eunuchů, přinesly v budoucnu problémy. Považoval se za válečníka a podobně jako Jung-le osobně vedl vojenské akce. Jeho tažení však byla relativně malá (potlačení povstání strýce) nebo nevýznamná (srážky s Mongoly na severní hranici). Süan-te byl poslední mingský císař, který se aktivně účastnil řízení státu a relativně nestranně stál nad skupinami, ze kterých se skládala vládnoucí elita. Spoléhal na civilní úředníky, ale pravidelně využíval i eunuchy a vojenské velitele. Pozdější mingští císaři přestali hrát roli stabilizujícího prvku státu, když se stáhli k palácovým rozkoším, přičemž předali otěže vlády do rukou úředníků, obvykle rozdělených na soupeřící strany, nebo častěji palácových eunuchů. Není tedy překvapením, že následující generace úředníků vzhlížely k éře Süan-te jako ke zlatému věku ideální vlády kontrastující s frakčními konflikty a rozkladem institucí v jejich době. Vláda Süan-teho je proto historiky považována za nejvyšší bod mingské éry a období stability a pokoje, které obzvlášť kontrastovalo s brutálními čistkami státní správy v éře Chung-wu a občanskou válkou v éře Ťien-wen. Schopní a často dlouho sloužící ministři a úředníci pod vedením „tří Jangů“ spravovali zemi s mírou kontinuity a spolehlivosti v mingské éře jedinečnou, v duchu konfuciánských ideálů moudré vlády ministrů vedené schopným vladařem. Vláda dbala na zlepšení života lidí, vzdala se expanze ve Vietnamu a zdokonalovala správu země. I když císař byl občas krutý k úředníkům a benevolentní k vysokým důstojníkům, na charakter vlády to výrazný vliv nemělo. Povstání císařova strýce v očích císaře a úředníků potvrdilo, že rozhodnutí zbavit členy císařského rodu jakéhokoliv vlivu na armádu bylo správné. Neúspěch vietnamské války i pozdější tchumuská porážka byly stálými argumenty úředníků proti vojenským dobrodružstvím, které by mohly vrátit moc do rukou generálů, při založení říše Ming dominujícím vládě. Z původně různorodých elit mingské říše – generálů, členů císařského rodu, konfuciánských úředníků a eunuchů – tak první dvě skupiny ztratily vliv na řízení země. V éře Süan-te získali převahu nad ostatními skupinami konfuciánští úředníci a udrželi si ji do konce říše Ming. Tím se ve 30. letech 15. století uzavřelo rané mingské období. Mingské vojenské i politické instituce zůstaly poté víceméně stejné do konce dynastie, i když se velikost populace a ekonomiky několikrát zvýšila.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovny, potomci.", "content": "Císař Süan-te měl celou řadu manželek, titul císařovny nosily za jeho života dvě z nich, další byla povýšena na císařovnu vdovu posmrtně o dvě staletí později:", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Süan-te (; 16. března 1399 – 31. ledna 1435) vlastním jménem Ču Čan-ťi () z dynastie Ming vládl jako císař v letech 1425–1435 říši Ming. Byl synem a nástupcem císaře Chung-siho. Po převzetí vlády od nového roku vyhlásil éru „Šíření ctnosti“, Süan-te. Název éry je používán i jako jméno císaře. Ču Čan-ťi se narodil Ču Kao-čch’ovi, budoucímu císaři Chung-simu. Miloval poezii a literaturu, byl uznávaným malířem, ale i zdatným válečníkem. Roku 1425 se po krátké vládě otce stal císařem říše Ming. Po nástupu na trůn zrušil otcovo rozhodnutí o přesunu hlavního města z Pekingu do Nankingu. Proti mladému císaři se postavil jeho strýc Ču Kao-sü, ale neuspěl. Süan-te veden schopnými poradci osobně vytáhl proti strýci a snadno a rychle ho porazil. Druhým problémem počátku Süan-teho vlády byla už téměř dvacet let se táhnoucí válka ve Vietnamu. Názory císařových rádců a ministrů na řešení konfliktu byly rozporné. Císař jmenoval nového velitele okupačních vojsk a poslal mu velké posily, které však Vietnamci ihned rozdrtili. Mingská armáda poté ustoupila do Číny a Vietnam získal nezávislost. Vztahy s ostatními státy jihovýchodní Asie byly klidné. Ve východní Asii pokračovala pravidelná výměna poselstev s Koreou, s Japonskem byly navázány oficiální styky roku 1432, po změně jeho vlády. Na severu rozdělení Mongolové nepředstavovali velké nebezpečí, východní Mongolové se chovali přátelsky a občasné nájezdy Urianchajců Süan-te osobně odrazil. Poté, co západní Ojrati roku 1434 porazili východní Mongoly, mingská Čína navázala korektní styky i s nimi. Po desetileté přestávce Süan-te povolil eunuchovi a mořeplavci Čeng Cheovi uskutečnit ještě jednu dálkovou plavbu do Indického oceánu; proběhla v letech 1431–1433, ale byla poslední. Za vlády Süan-teho vzrostl vliv eunuchů císařského paláce. V neposlední řadě i proto, že řídili tajnou policii. Císař se snažil vnést řád a disciplínu do státní správy. Roku 1428 provedl čistku na kontrolním úřadu, která stála místo i nejvyššího kontrolora. Kvalita práce úřadu se pak zvedla. Téhož roku císař reformoval pravidla vojenské služby. Neefektivnost a špatná morálka dědičných vojáků se však nezlepšila. Süan-teho vláda se snažila podpořit oběh papírových peněz, proto potlačovala užívání mincí a zakazovala užívání drahých kovů. Neměla úspěch a papírové peníze prakticky vymizely z užívání. Vysoké daně vedly za předešlých vlád v nejvíce zatížených prefekturách říše (především v Ťiang-nanu) rolníky k opouštění hospodářství. Süan-te snížil daně a vyslal do provincií „cestující usmiřovatele“ zlepšit práci provinčních úřadů. Měli za úkol odstraňování nespravedlností a korupce výběrčích daní a kontrolu stavu vojenských jednotek. ", "tgt_summary": "The Xuande Emperor (; 16 March 1399 31 January 1435), personal name Zhu Zhanji (朱瞻基), was the fifth Emperor of the Ming dynasty, reigned from 1425 to 1435. His era name \"Xuande\" means \"Proclamation of Virtue\".", "id": 132605} {"src_title": "Ota z Freisingu", "tgt_title": "Otto of Freising", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný původ.", "content": "Narodil se jako syn rakouského markraběte Leopolda III. a jeho druhé manželky Anežky z Waiblingenu, která byla dcerou císaře Jindřicha IV. a vdovou po Fridrichovi Švábském. Ota tak byl spřízněn s předními říšskými rody. Byl nevlastním bratrem německého krále Konráda III. a strýcem pozdějšího císaře Fridricha Barbarossy. Jeho vlastními bratry byli rakouská markrabata Leopold IV., Jindřich II. a salcburský arcibiskup Konrád II.", "section_level": 2}, {"title": "Církevní působení.", "content": "Kolem roku 1126 se stal proboštem v Klosterneuburgu. Od roku 1127 studoval v Paříži a v roce 1132 se stal cisterciáckým mnichem v Morimondu. Byl iniciátorem založení kláštera Heiligenkreuz (tento klášter se posléze stal babenberským rodovým pohřebištěm), který v roce 1131 založil jeho otec, a v roce 1138 se stal biskupem ve Freisingu. Jako biskup se snažil pozvednout ve své diecézi morálku a zaváděl zde církevní reformu. Rovněž se snažil o dobré vzájemné vztahy světské a církevní moci. Obnovil rovněž freisinskou katedrální školu a ta se díky němu stala důležitým centrem vědy a duchovního života. Účastnil se druhé křížové výpravy v roce 1147. Důležitá je též jeho činnost kronikářská. Jeho \"„Chronica sive Historia de duabus civitatibus“\" (\"Kronika čili Dějiny dvou obcí\") zahrnuje v sedmi dílech světové dějiny, přičemž osmý díl obsahuje vizi Posledního soudu. Jeho \"„Gesta Friderici“\" (\"Činy Fridrichovy\") popisují dobu vlády Fridricha Barbarossy mezi léty 1152–1156. Navázal na něj jeho sekretář Rahewin, který pokračoval až do roku 1160.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ota z Freisingu zemřel 22. září 1158 v Morimondu, kam se dostavil na řádovou kapitulu, a byl pohřben ve zdejším klášterním kostele.", "section_level": 2}, {"title": "Beatifikace.", "content": "Později byl beatifikován a jeho liturgická památka dnes připadá na 22. září, výroční den jeho smrti. Zobrazován bývá jako biskup nebo opat v cisterciáckém hábitu. Za atributy mívá obvykle knihu a pero. Klášter v Morimondu byl rozpuštěn roku 1791 v důsledku Francouzské revoluce a kostel postupně upadal. Roku 1954 zde byly nalezeny kosterní pozůstatky a po nutném antropologickém průzkumu byly uloženy jako Otovy v klášteře Heiligenkreuz blízko jeho předků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ota z Freisingu, O.Cist. (1112, snad Klosterneuburg — 22. září 1158 klášter Morimond) byl katolický kněz, cisterciák, biskup ve Freisingu a středověký kronikář. Pocházel z rodu Babenberků. Katolickou církví je uctíván jako blahoslavený a jeho svátek je slaven 22. září.", "tgt_summary": "Otto of Freising (; c. 1114 – 22 September 1158) was a German churchman and chronicler. He was Otto I Bishop of Freising as from 1138.", "id": 1608552} {"src_title": "Karl Carstens", "tgt_title": "Karl Carstens", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se v brémské městské části Schwachhausen jako syn školního rady na obchodní škole. Po složení maturitní zkoušky v roce 1933 na Altes Gymnasium v Brémách, studoval právní vědu a politologii ve Frankfurtu nad Mohanem, Dijonu, Mnichově, Královci a Hamburku, které ukončil v letech 1936 a 1939 státnimi zkouškami. V roce 1938 získal titul doktora právní vědy (Dr. iur.) a stal se právním čekatelem při brémském krajském soudu. Mezi léty 1939 a 1945 sloužil u protiletadlového dělostřelectva, naposledy jako poručík. Po druhé světové válce působil jako advokát v Brémách v kanceláři Ahlers & Vogel. Mimo to od června 1945 do roku 1947 pracoval pro starostu a soudního senátora Theodora Spittu a spolupodílel se na vytváření brémské zemské ústavy. V roce 1948 se vydal na postgraduální studia na Yale University v USA, které ukončil o rok později s titulem Master of Laws. Mezi roky 1949 a 1954 byl právním poradcem brémského senátu a zplnomocněncem Brém u Spolkového sněmu. Od roku 1950 přednášel na kolínské univerzitě, kde se také roku 1952 habilitoval. V roce 1954 začal pracovat v diplomatických službách SRN. Do roku 1955 působil jako stálý zástupce SRN při Radě Evropy ve Štrasburku a poté na ministerstvu zahraničních věcí v Bonnu, kde pracoval jako expert pro evropské otázky ve funkci náměstka spolkového ministra. V roce 1958 převzal vedení oddělení \"West I Europa\". V roce 1960 byl jmenován profesorem státního a lidového práva na kolínské univerzitě. Od července 1960 byl státním sekretářem na ministerstvu zahraničí (do prosince 1966), poté na ministerstvu obrany (prosinec 1966–1968) a Spolkovém kancléřství (1968–1969). Mezi 1970 až 1972 vedl Výzkumný ústav německé společnosti pro zahraniční politiku (\") v Bonnu. V roce 1972 byl zvolen do Spolkového sněmu ze zemské kandidátky Šlesvicka-Holštýnska. Mezi květnem 1973 a říjnem 1976 byl předsedou parlamentní frakce CDU/CSU a vůdce opozice. Po parlamentních volbách v roce 1976 (zvolen ve volebním okrese Ostholstein) byl k 14. prosinci jmenován předsedou Spolkového sněmu. Poslancem byl až do roku 1979, kdy byl navržen jako kandidát a později zvolen pátým spolkovým prezidentem. Kvůli pokročilému stáří (bylo mu 70 let) se vzdal kandidatury na své druhé období v prezidentském křesle a 30. června 1984 opustil svůj úřad.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1944 se oženil s Veronikou Priorovou, pozdější odbornou lékařku pro interní medicínu. Manželství zůstalo bezdětné. Manželé v roce 1982 založili Nadaci Karla a Veroniky Carstensových (\"), jejímž cílem je podpora vědy a výzkumu v oblasti přírodní léčby a homeopatie.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v NSDAP.", "content": "Mezi léty 1940 až 1945 byl Carstens členem NSDAP. Žádost o přijetí do strany z roku 1937 měl podat jako právní čekatel z podnětu prezidenta krajského soudu a pod pohrůžkou profesní újmy. Avšak od roku 1934 byl členem 5/75 Sturmu SA, polovojenské organizace NSDAP. Na základě jeho příslušnosti k NSDAP se komunistické a socialistické organizace, odbory a některé známé osobnosti – jako např. herečka Hanne Hiob – sešly 23. května 1979 na demonstraci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Carstens (14. prosince 1914, Brémy – 30. května 1992, Meckenheim) byl německý politik za CDU, mezi léty 1976 až 1979 předseda Spolkového sněmu a 1979 až 1984 prezident Spolkové republiky Německo.", "tgt_summary": "Karl Carstens (14 December 1914 – 30 May 1992) was a German politician. He served as President of the Federal Republic of Germany (West Germany) from 1979 to 1984.", "id": 434280} {"src_title": "Úzkonosí", "tgt_title": "Catarrhini", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jak je již uvedeno výše, žijí tyto opice v areálu tzv. Starého světa. Jsou domovem téměř v celé Africe, od deštných pralesů přes subtropy až po okraje savan, v horských oblastech Etiopie i v severoafrickém pohoří Atlas. Jeden druh, makak magot (někdy také makak bezocasý) je rozšířen i na nejjižnější výspě Evropy, na skalnatém území Gibraltaru. Dále úzkonosé opice žijí na Indickém poloostrově od jihu až po lesy mírného pásma na úbočí Himálaje a hlavně v  tropické Jihovýchodní Asii. Nelze opomenout, že mezi starosvětské opice patří i čeleď hominidé do které řadíme i lidi, živočichy, kteří osídlili celou obyvatelnou pevninu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie evoluce.", "content": "Historie řádu primáti do kterého jsou úzkonosé opice zařazeny, se píše pravděpodobně již 60 mil. let od pozdního paleocénu, historické nálezy praopic se datují do období před 40 mil. let, do středního eocénu. Přibližně asi před 25 mil. let, dochází k oddělování Jižní Ameriky od Afriky a od té doby se opice starosvětské i novosvětské začínají vyvíjet samostatně, začíná vznikat oddělení úzkonosých opic.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při popisování chování a vzhledu bude dále vědomě vynechán popis rodu \"Homo\", tj. člověka. Na první pohled nejzřetelnějším rozlišovacím znakem úzkonosých je úzká nosní přepážka mezi vysokými vnějšími nozdrami směřujícími dolů. Při čelním pohledu, odmyslíme-li různá ochlupení vypadá jejich hlava štíhlejší, při bočním je zase kratší. Mají výrazné nadočnicové oblouky, zorná pole obou očí se překrývají. Jejich čelisti jsou delší a mají zubní vzorec shodný s lidským 2,1,2,3 (2 řezáky 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky). Dolní řezáky mají vertikální polohu. Kost čelní je spojena švem s kostí klínovou. Přední končetiny (u většiny i zadní) mají dobré uchopovací schopnosti a až na výjimky (guerézy) pohyblivý palec. Drápy na prstech se proměnily v nehty, vyjma gibonovitých. Ocas úzkonosých není chápavý a mnozí ho mají redukovaný, gibonovití a hominidi.", "section_level": 1}, {"title": "Životní projevy.", "content": "Až na výjimky jsou to všežravci, živí se plody, listím, bylinami, kořínky i drobnými obratlovci a hmyzem, mezi býložravce řadíme guerézy. Šimpanzi loví příležitostně ve skupinách i jiné menší opice. Potravu si úzkonosé opice hledají jak na stromech, tak i na zemi kde se pohybují po čtyřech končetinách. Aktivní jsou jen ve dne. Některé druhy tráví na zemi převážnou část života (paviání) a na stromy jen uléhají ke spánku. V mnoha případech se již projevuje zřetelný pohlavní dimorfismus (pavián pláštíkový, kahau nosatý). Žijí v různě velkých skupinách s rozdílně rozvinutou strukturou a komunikují pomoci gest, mimiky a hlavně hlasem. Samice má jeden pár prsních bradavek a zjevný menstruační cyklus s  následnou receptivitou. Většinou má samice jen jedno mládě o které pečuje, dospělí samci se o malá mláďata nestarají. Někdy mohou mladší samci nebo bezdětné samice vychovávat osiřelé mládě. Rozvoj rozumových schopností a schopností učení vzrostl se zlepšením zrakového vnímání. Zrak mají dokonalý, většinou s barevným viděním. Sluch mají také vynikající, pouze čich není v jejich životě příliš důležitý (malý čichový lalok), nemají zvlášť vyvinuté pachové žlázy. Pokročilejší rozvoj mozkové kůry a mozečku je zřejmý z rozšíření lokomoce a uchopovacích schopností ruky. Úzkonosí jsou ve srovnání s ploskonosými považováni za vývojově úspěšnější.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Oddělení úzkonosých opic se rozděluje na dvě nadčeledě, z nichž nadčeleď hominoidů je vývojově vyspělejší. ├── nadčeleď kočkodani (Cercopithecoidea)", "section_level": 1}], "src_summary": "Úzkonosí (Catarrhini), nebo také opice úzkonosé nebo opice Starého světa (ploskonosým se zase říká opice Nového světa), je jedno ze dvou oddělení infrařádu opic (Simiiformes). Druhým je ploskonosí, opice ploskonosé, neboli opice Nového světa. Někdy je pro zařazení ploskonosých a úzkonosých používána taxonomická kategorie \"parvorder\" nebo \"falanx\", zde je použito české pojmenování oddělení.", "tgt_summary": "The Catarrhini or catarrhine monkeys or Old World anthropoids are the sister group to the New World monkeys, the Platyrrhini. The Platyrrhini emerged within \"monkeys\" by migration to South America from Afro-Arabia (the Old World), likely by ocean. With respect to the ones that stayed behind, Geoffroy in 1812 grouped the apes (hominoidea) and the Cercopithecoidea together and established the name Catarrhini, \"Old World monkeys\", or \"singes de l'Ancien continent\" . Darwin in the late 19th century imagined correctly that apes were the sister to the Cercopithecoidea. There has been some resistance to directly designate apes (and thus humans) as monkeys despite the scientific evidence, so \"Old World monkey\" may be taken to mean the Cercopithecoidea or the Catarrhini. That apes are monkeys was already realized by Georges-Louis Leclerc, Comte de Buffon in the 18th century. The apes are further divided into the lesser apes or gibbons and the great apes, consisting of the orangutans, gorillas, chimpanzees and humans. The Catarrhini are all native to Africa and Asia. Members of this parvorder are called catarrhines.", "id": 2270216} {"src_title": "Brandenburg an der Havel", "tgt_title": "Brandenburg an der Havel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Milower Land, Havelsee, Beetzsee, Beetzseeheide, Roskow, Groß Kreutz, Kloster Lehnin, Wollin, Wenzlow, Rosenau, Wusterwitz,Bensdorf, Päwesin a Nauen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osídlení Brandenburgu bylo vytvořeno slovanským kmenem Havolanů. Zdejší hradisko dobyl roku 929 východofranský král Jindřich I. Ptáčník. Městečko zůstalo v německých rukách jen do roku 983, kdy vypuklo úspěšné povstání slovanského obyvatelstva. V následujících 170 letech bylo město pod vládou slovanských knížat. Poslední z nich, Přibyslav, zemřel roku 1150. Poté byl Brandenburg zabrán Albrechtem Medvědem, prvním braniborským markrabětem. Město bylo rozděleno na tři části - Staré Město, Nové Město a katedrální obvod. V letech 1314 a 1315 Staré a Nové Město vstoupila do Hanzovní ligy. Za třicetileté války bylo město vyplundrováno a poničeno, což vedlo ke ztrátě jeho postavení. Postupim se stala novým sídelním městem braniborským markrabat. V roce 1715 došlo ke spojení Starého a Nového Města, roku 1928 se k nim přidal katedrální obvod. V pozdním 19. století se město stalo důležitým průmyslovým městem Německého císařství. Zásluhu na tom měl převážně ocelářský průmysl. Ve městě byly vyráběny i bicykly známých značek, jako např. Brennabor, Corona a Excelsior. Také výroba hraček byla celkem známá. Historie Brandenburgu má také pohnutější části. Jeden z prvních koncentračních táborů stál právě na Nikolaiplatz v brandenburském Starém Městě a ve věznici Görden. Zde byli zabíjení lidé s mentálním postižením, včetně dětí (akce T4). Také zde byly použity pokusy s otravným plynem. Věznice byla uzavřena po stížnostech místních lidí na kouř, vycházející z mobilních kremačních pecí. V březnu 1945 zde byl také popraven Friedrich Fromm, německý důstojník zapletený do atentátu na Hitlera. Po válce se Brandenburg dostal do sovětské okupační zóny a později se stal součástí Německé demokratické republiky. Po pádu Berlínské zdi (a tím i cestovního omezení mezi východem a západem), poklesla populace města z více jak 100 000 lidí (1989) na necelých 75 000 obyvatel (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "Brandenburg an der Havel (česky \"Branibor nad Havolou\") je německé město, jedno ze čtyř center Spolkové země Braniborsko. Je nejrozsáhlejším a třetím nejlidnatějším samostatným městem v Braniborsku. Zároveň je se svou více jak tisíciletou historií jedno z nejstarobylejších měst této země.", "tgt_summary": "Brandenburg an der Havel is a town in Brandenburg, Germany, which served as the capital of the Margraviate of Brandenburg until replaced by Berlin in 1417. With a population of 71,778 (as of 2010), it is located on the banks of the River Havel. The town of Brandenburg provided the name for the medieval Bishopric of Brandenburg, the Margraviate of Brandenburg, and the current state of Brandenburg. Today it is a small town compared to nearby Berlin, but it was the original nucleus of the former realms of Brandenburg and Prussia.", "id": 1867109} {"src_title": "Sršeň asijská", "tgt_title": "Asian hornet", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ve Francii se objevil poddruh či varianta \"nigrithorax\" (doslova „černá hruď“), u něhož ve zbarvení těla převládá tmavá barva. Hlavu, trup a zadeček pokrývá zlatavé chmýří. Hlava je shora tmavohnědá, zpředu žlutá až oranžová. Třetí článek zadečku nese užší, čtvrtý naopak široký žlutooranžový pásek. Holeně jsou nápadně žluté. Jiné poddruhy mohou mít zbarvení mírně či výrazněji (více žluté barvy) odlišné. Dělnice měří na délku přibližně 20 mm, královna do 30 mm a samci ; je tedy asi o 10 až 20 % menší než sršeň obecná.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Přezimují pouze oplodněné královny. Kolik z nich se z jednoho hnízda dožije jara, je zatím předmětem výzkumu. Na rozdíl od jiných příbuzných druhů nebuduje \"Vespa velutina\" jedno celosezónní hnízdo, ale nejdříve jakýsi provizorní útulek velikosti kopacího míče. Po vychování dostatečně početné populace vybuduje v koruně stromu druhé hnízdo o průměru , někdy až 100 cm. První malé hnízdo zcela opustí. Materiálem obou obydlí je pro všechny druhy vos typická dřevitá papírovina. Pravděpodobně existuje nějaká souvislost mezi dvouetapovým hnízděním a monzunovým podnebím oblastí původního rozšíření. Hnízda si staví na stromech, na keřích, pod střechami budov a někdy i pod zemí. \"Vespa velutina\" zakládá velmi početná společenství. Na Tchaj-wanu či v Hongkongu byla pozorována hnízda až o 20 tisících jedincích. V Evropě jsou běžná hnízda o 6 000 jedincích, což je podstatně více, než u hnízd sršní obecných. Životní cyklus hnízda trvá od dubna do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a její lov.", "content": "Dospělci se živí především sacharidovou stravou, tedy nektarem, mízou a ovocnými šťávami. Například ve Francii jsou jejich hlavními zdroji kamélie, břečťan a hroznové víno. Pro své larvy loví širokou škálu hmyzu a jiné malé členovce (řadí se mezi oportunistické predátory), ale konzumují též zdechliny a maso. Tato sršeň patří mezi nejlepší letce a nejefektivnější predátory mezi všemi vosami čeledi Vespidae. Umí aplikovat rozličné strategie lovu. Někdy visí ve vzduchu na místě a pak náhle zaútočí na vyhlédnutou kořist. Jindy hlídkuje nad mršinami či jinými zbytky potravy a napadá shromážděné mouchy. V jiných případech vyčkává na nějakém strategickém (vyvýšeném) místě, například na vrcholku stromu, a pozoruje třeba roj vážek. Ve vhodný okamžik se spustí a prudkým výpadem zaútočí, přičemž prchající oběť dokáže velmi obratně pronásledovat.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na včely.", "content": "Jako škůdci se sršně asijské projevují v plenění včelích úlů, jejichž osazenstvo zabíjejí v podstatně větším množství než sršeň obecná. Včely tvoří 1/3 až 2/3 podílu proteinů průměrného sršního hnízda. V městském prostředí je to asi 65 %, v lese a zemědělských oblastech 33 až 35 %. Evropské včely (\"Apis mellifera\") se nedokážou, na rozdíl od včel asijských (\"Apis cerana\"), efektivně bránit. Včely asijské i evropské mají vyvinuto několik obranných strategií (propojený koberec, obalení a zadušení sršně aj.) a asijské včely je používají velmi efektivně. Obrana včel medonosných je naopak v podstatě neúčinná. Sršně loví tak, že hlídkují u česna a napadají navracející se včelí dělnice. Uchopí je a zabíjejí je kusadly. Poté oddělí hlavu a zadeček a svým larvám podávají na proteiny bohatou hruď. Početnost útoků výrazně vzrůstá v srpnu a kulminuje na podzim. V té době napadají úly najednou v početných skupinách. Nepostupují při tom tak jako sršně mandarínské, které včely vybijí na místě a úl ovládnou, nýbrž včely uchvacují a odnášejí do své kolonie. Ve druhé půlce listopadu a v prosinci predace ustává. Zajímavé je, že na lovu včel se podílejí kromě sršních dělnic a královen i samci, kteří nemají žihadlo a jejich kusadla nejsou tak silná. Ke včelím úlům je často přivede pachová stopa v podobě aromat z pylu, medu a některých včelích feromonů, například geraniolu.", "section_level": 3}, {"title": "Predace.", "content": "Několik druhů živočichů se může živit sršni asijskými. Jedná se o včelojeda lesního, vlhu pestrou, sojku obecnou, slepice a jezevce. Příležitostně zabije sršeň asijskou i sršeň obecná. Obecně ale nemá predace na početnost sršní zásadní vliv.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze.", "content": "Původní domovinou sršně asijské je jihovýchodní Asie. V roce 2004 bylo nechtěně dopraveno obsazené hnízdo tohoto druhu v kontejneru s čínskými bonsajemi do francouzského Bordeaux. Od té doby podle údajů sdružení francouzských včelařů UNAF se areál výskytu vetřelce každoročně posune až o 100 km všemi směry. V Evropě se dostala již na Britské ostrovy, do Itálie, na Pyrenejský poloostrov, do Belgie a do Německa - nejseverněji jsou dokumentováni z Hamburku. Od roku 2016 je sršeň asijská na Seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii. Výskyt a šíření sršně se negativně projevuje na turistickém ruchu dotčených oblastí a významné hospodářské škody zaznamenává včelařství. Sršně jsou schopné vyhladit asi 5 až 7,5 % hnízd a dalších 16 až 30 % oslabit. Jde nicméně jen o orientační čísla, skutečnost se může výrazně lišit dle místních podmínek. Člověka v blízkosti hnízda zuřivě napadá a zatímco evropská sršeň obecná zhruba po 20 m v pronásledování ustává, \"Vespa velutina\" v útoku většinou pokračuje, dokud vetřelce nedostihne. Tato agresivita je známá především z Asie, v Evropě se sršeň chová vůči lidem výrazně méně útočně. V letech 2004 až 2014 byla v Evropě zaznamenána jen tři úmrtí v důsledku útoku sršně asijské.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola šíření.", "content": "Hlavní metodou, i když zatím ne příliš účinnou, jak s tímto druhem bojovat, je likvidace hnízd. Důležité je provést likvidaci předtím, než kolonie vyprodukuje pohlavní jedince, což se obvykle děje začátkem září. Další možností je chytání sršní na návnady v blízkosti včelích úlů. Zvažuje se i použití biologických metod, například rozšíření predátorů a parazitů, nicméně tento druh snížení populace se zatím nepoužívá, neboť není znám efektivní způsob praktického využití.", "section_level": 2}, {"title": "Jed.", "content": "Bodnutí sršní asijských je velmi bolestivé. Jejich jed je směsicí látek s nízkou, střední i vysokou molekulární hmotností. Obsahuje zejména peptidy a proteiny s enzymatickou funkcí. Peptidy jsou podobné melitinu ze včelího jedu a podílejí se zejména na uvolňování histaminu z mastocytů. Proteiny tvoří především trojice verutoxinů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sršeň asijská (též sršeň čínská; \"Vespa velutina\") je zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Je to spíše menší až středně velký druh, velikostí nepřesahuje 30 mm. Jde o útočnou a dravou sršeň, která se specializuje na lov včel. Vytváří množství poddruhů respektive barevných variant, jež až do roku 2004 obývaly pouze některé části jižní, východní a jihovýchodní Asie. V roce 2004 byl poddruh \"V. v. nigrithorax\" zavlečen do francouzské Akvitánie, odkud se jako invazní druh rychle šíří do dalších oblastí. Z Francie se již dostal do Itálie, Belgie, Španělska, Portugalska, Německa a Velké Británie (stav k roku 2017). Rovněž se invazně rozšířil na Korejský poloostrov a nejnověji do Japonska.", "tgt_summary": "The Asian hornet, also known as the yellow-legged hornet (\"Vespa velutina\"), is a species of hornet indigenous to Southeast Asia. It is of concern as an invasive species in some other countries.", "id": 2415223} {"src_title": "Dolní Lotrinsko", "tgt_title": "Lower Lorraine", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Vévodství bylo vytvořeno z bývalé říše Lotharingie králem Lotharem II., který byl králem od roku 855. Lotharingie byla koncem 9. století rozdělena a následně znovu spojena francouzským králem Ludvíkem III. podpisem Ribemontské smlouvy v roce 880. Po smrti Ludvíka IV. v roce 911 připojil k hrabství francouzský král Karel III., část západní Francie. Tím bylo vytvořeno vévodství. Kolem roku 995 pak vévoda Giselbert, syn Reginara, vévody lotrinského prohlásil hrabství vévodstvím a dostal k tomu souhlas nejen německého císaře Jindřicha I. Ptáčníka, ale i francouzského krále Rudolfa Burgundského. V roce 959 svatý Bruno Veliký (924–965 v Remeši), arcibiskup kolínský, syn Jindřicha I. Ptáčníka a sv. Matyldy, bratr německého císaře Otty I. rozdělil Lotharingii na dvě vévodství: Dolní a Horní Lotrinsko či Dolní a Horní Lotharingii a udělil hraběti Godfreyovi I. z Mons titul vévody Dolní Lotrinska. Toto území sahalo od severu dolů po řece Rýn, zatímco Horní Lotrinsko leželo dále na jihu po řece Rýn. Obě vévodství tvořila západní část Svaté římské říše založené Brunovým starším bratrem císařem Ottou I. v roce 962. Další vývoj obou zemí byl odlišný. Po smrti Godfreyho syna vévody Richara bylo Dolní Lotrinsko podřízena přímo císaři, dokud v roce 977 Otto II. neohrožoval vévodu Dolního Lotrinska Karla (953–993). Dolní a Horní Lotrinsko se opět spojily pod vládou Gothela (či Gozela) I. (kolem 967 – 19. dubna 1044). Dolní vévodství pak postupně zanikalo, zatímco Horní Lotrinsko se stalo známým jako Lotrinské vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Následná území.", "content": "Po rozbití územní celistvosti a ukončení moci vévodství vzniklo v tomto regionu mnoho dalších států. Nejdůležitější z nich byly: Následující nástupnické státy zůstaly pod pravomocí vévodů Dolního Lotrinska (\"Lothier\"):", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Lotrinsko, resp. Dolnolotrinské vévodství neboli Dolní Lotharingie (\"Neder-Lotharingen\", \"Lothier\" nebo \"Lottier\") nebo Dolní Lorraine, byla ve středověku původně severní část vévodství lotrinského. Vévodství vzniklo v roce 959. Rozkládalo se přibližně na území současného Nizozemska, zahrnovalo téměř všechny současné regiony Holandska, dále střed a východ Belgie (vyjma Flanderského hrabství), Lucemburska, části severní Francie (po Valenciennes a Cambrai, východní části francouzského regionu Nord-Pas de Calais) a části Německa (severní část německého regionu Porýní, včetně Cách, Kolína nad Rýnem a Východního Fríska). Ve 12. století význam vévodství upadl a rozpadl se na menší celky, které se dostaly pod nadvládu vévodů z Brabantu. V tradici vévodství lotrinského nadále pokračovalo Horní Lotrinsko.", "tgt_summary": "The Duchy of Lower Lorraine, or Lower Lotharingia (also referred to as \"Lothier\" or \"Lottier\" in titles), was a stem duchy established in 959, of the medieval Kingdom of Germany, which encompassed almost all of the modern Netherlands (including Friesland), central and eastern Belgium, Luxemburg, the northern part of the German Rhineland province and the eastern parts of France's Nord-Pas de Calais region.", "id": 72678} {"src_title": "Propylenoxid", "tgt_title": "Propylene oxide", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Průmyslová výroba propylenoxidu začíná propylenem. Používají se dva obecné postupy, jeden je založen na hydrochloraci a druhý na oxidaci. V roce 2005 se zhruba polovina světové produkce vyráběla chlorhydrinovou technologií a polovina oxidační cestou. Druhý z postupů postupně nabývá na významu.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrochlorační cesta.", "content": "Tradičním postupem je konverze propylenu na chlorpropanoly: Reakcí vzniká směs 1-chlor-2-propanolu a 2-chlor-1-propanolu, která se následně dehydrochloruje. Například: Často se pro pohlcování chloru používá vápno.", "section_level": 2}, {"title": "Kooxidace propylenu.", "content": "Druhou obecnou cestou je kooxidace organických sloučenin propylen s isobutenem nebo ethylbenzenem. Za přítomnosti katalyzátoru probíhá vzdušná oxidace propylenu s ethylbenzenem takto: Koprodukty těchto reakcí, t-butylalkohol nebo styren, jsou užitečnými surovinami pro jiné produkty. Například t-butylalkohol reaguje s methanolem na MTBE, aditivum do benzinu. Před zavedením zákazu MTBE byla hlavní výrobní cestou výroba z isobutenu a propylenu.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace propylenu.", "content": "V dubnu 2003 byla (ve firmě Sumitomo Chemical, v první japonské továrně na výrobu propylenoxidu) do komerčního provozu uvedena nová metoda založená na oxidaci kumenu bez významné produkce jiných látek. Tato metoda je variací procesu POSM (kooxidace), užívající kumenhydroperoxid namísto ethylbenzenhydroperoxidu a recykluje koprodukt (alfa-hydroxykumen) dehydratací a hydrogenací zpět na kumen. V procesu HPPO vyvinutém firmami BASF a Dow Chemical se propylen oxiduje peroxidem vodíku: V tomto procesu nevznikají žádné vedlejší produkty kromě vody. Zahájení výroby bylo plánováno od roku 2008 v Antverpách.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Přibližně 60 až 70 % propylenoxidu se převádí na polyetherpolyoly pro výrobu polyuretanových plastů. Asi 20 % se hydrolyzuje na propylenglykol v procesu urychlovaném kyselým nebo zásaditým katalyzátorem. Dalšími důležitými produkty jsou polypropylenglykol, propylenglykolethery a propylenkarbonát.", "section_level": 1}, {"title": "Historická a okrajová použití.", "content": "Dříve se propylenoxid používal jako závodní palivo, jeho použití však bylo pravidly National Hot Rod Association z bezpečnostních důvodů zakázáno. Používá se také v termobarických zbraních a při plynové likvidaci mikrobů.", "section_level": 2}, {"title": "Plynová dezinfekce.", "content": "Americká FDA schválila od 1. září 2007 použití propylenoxidu k pasterizaci syrových mandlí, a to po řadě incidentů s kontaminací mandlí salmonelou v sadech.", "section_level": 3}, {"title": "Čiřidlo.", "content": "Propylenoxid se běžně používá při preparaci biologických vzorků pro elektronovou mikroskopii. Aplikuje se při čiření vzorků alkoholu použitého pro dehydrataci. Proces lze rozdělit do dvou fází; v první se stejné objemy ethanolu a propylenoxidu přidají na 5 minut, poté se čtyřikrát aplikuje čistý propylenoxid, pokaždé na 10 minut.", "section_level": 3}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Propylenoxid je pravděpodobný lidský karcinogen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Propylenoxid (systematický název \"epoxypropan\") je organická sloučenina s funkčním vzorcem CHCHCHO. Tato bezbarvá těkavá kapalina se průmyslově vyrábí ve velkých množstvích, hlavní oblastí použití je výroba polyetherových polyolů pro polyuretanové plasty. Jedná se o chirální epoxid, běžně se používá racemická směs. Sloučenina se někdy označuje jako 1,2-propylenoxid (\"1,2-epoxypropan\") kvůli odlišení od svého izomeru 1,3-propylenoxidu známějšího jako oxetan.", "tgt_summary": "Propylene oxide is an organic compound with the molecular formula CHCHCHO. This colourless volatile liquid with an odour resembling ether, is produced on a large scale industrially. Its major application is its use for the production of polyether polyols for use in making polyurethane plastics. It is a chiral epoxide, although it is commonly used as a racemic mixture. This compound is sometimes called 1,2-propylene oxide to distinguish it from its isomer 1,3-propylene oxide, better known as oxetane.", "id": 187740} {"src_title": "Avraham Suckever", "tgt_title": "Abraham Sutzkever", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Avraham Suckever se narodil v polské Smorgoni (dnešní Bělorusko). Během první světové války jeho rodina uprchla na Sibiř, kde nějakou dobu žila, a v roce 1922 se přestěhovala do Vilna (Vilnius), kde Avraham studoval v chederu a navštěvoval gymnázium. Od roku 1930 chodil do skautu – oddíl se jmenoval Di bin (včela). Suckever, byl jednou z nejslavnějších postav literárního hnutí Jung Vilne (Mladé Vilno). Svoji první báseň vydal v roce 1934 v literárním časopise. Za nacistické okupace, která začala v červnu 1941, přežil první období násilné perzekuce Židů litevskou milicí (spočívající v intenzivním zatýkání a popravování), a od 25. června do 20. července byl ukrytý v komíně svého vlastního domu. Později o těchto dnech napsal báseň. Rukopis básně byl ukrytý v tomto domě až do roku 1990. Téhož roku byl, společně s ostatními Židy z města, internován v ghettu Vilno. Dne 12. září 1943 utekl, spolu se svou manželkou a přítelem Shmerkem Kaczerginskym, a bojoval proti nacistům jako partyzán. Během nacistické éry Suckever napsal přes 80 básní, jejichž rukopisy se mu podařilo uchovat k pozdějšímu vydání. Po válce žil v Moskvě a Lodži. Dne 27. února 1946 se zúčastnil Norimberských procesů, kde hovořil o holokaustu ve Vilně a o Franzi Murerovi, vrahovi jeho matky a jeho syna. V roce 1947 emigroval do Izraele. V roce 1948 založil jidiš časopis Di goldene kejt (Zlatý řetěz). Zemřel 19. ledna 2010 v Tel Avivu ve věku 96 let. V roce 1985 mu byla udělena Izraelská cena za jidiš literaturu. Byl rovněž nominován na Nobelovu cenu za literaturu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avraham Suckever (: , : , : Abraham Sutzkever, přepisován též jako Avrom; 15. července 1913 – 19. ledna 2010) byl židovský básník a spisovatel píšící v jidiš a polštině a partyzán druhé světové války.", "tgt_summary": "Abraham Sutzkever (Yiddish: אַבֿרהם סוצקעווער — \"Avrom Sutskever\"; ; July 15, 1913 – January 20, 2010) was an acclaimed Yiddish poet. \"The New York Times\" wrote that Sutzkever was \"the greatest poet of the Holocaust.\"", "id": 2285156} {"src_title": "Model driven architecture", "tgt_title": "Model-driven architecture", "src_document": [{"title": "Computation Independent Model (CIM).", "content": "Model, též známý jako doménový model, se zaměřuje výhradně na prostředí a obecné požadavky systému a jeho detailní struktura a konkrétní zpracování jsou v této fázi skryté nebo dosud neurčené. Tento model reflektuje „business“ požadavky zákazníka a pomáhá přesně popsat to, co se od systému očekává. Proto musí být nezávislý na technickém zpracování a popisovat systém čistě věcně a logicky. Předpokládá se, že uživatel těchto modelů je člověk, který není obeznámen s modely nebo konstrukcemi užívaných k vyjádření funkčnosti těch požadavků, které jsou právě specifikované v CIM. Nejčastějšími uživateli tohoto typu modelů jsou „business“ analytici případně sami uživatelé systému. Tento druh zobrazení neslouží pouze jako prostředek k pochopení problémů a vymezení problémové oblasti, ale také jako jakýsi sdílený zdroj pojmů (slovník problémové oblasti), které se používají v jiných modelech (úrovních MDA) nebo pro další modelovaní na stejné úrovni. Ve skutečnosti mohou být tyto modely např. procesní modely, Use case diagramy případně diagramy činností.", "section_level": 1}, {"title": "Platform Independent Model (PIM).", "content": "Tento model se zabývá tou částí kompletní specifikace systému, která se nemění podle konkrétního druhu zvolené platformy. PIM totiž zprostředkovává určitou míru nezávislosti konkrétního řešení dané problémové oblasti tak, aby se hodila na různé platformy podobného typu. Popisuje chování (algoritmy) a strukturu aplikace opravdu jen v těch mezích, které zajistí jeho přenositelnost mezi různými technologickými řešeními. Oproti předcházejícímu modelu je doplněn o ty informace (algoritmy, principy, pravidla, omezení…), které jsou nezbytně důležité k řešení dané problémové oblasti prostřednictvím informačních technologií. Ovšem je důležité poznamenat, že tento model přesně nevychází z CIM, nýbrž si z něho obvykle IT analytik vybere pouze to podstatné, co se považuje za smysluplné pro potřeby počítačového zpracování konkrétní problémové oblasti. Transformace z modelu CIM do PIM obvykle neprobíhá automaticky, je to dáno především odlišným charakterem těchto modelů, kde PIM je model struktury (objektový model), kdežto CIM je spíše procesní model. Tento přechod probíhá skrze Use Case scénáře, které přiblíží procesní model k objektovému. Velkou výhodou PIM modelu je jeho znovupoužitelnost a proto může posloužit jako výchozí bod pro různá zadání.", "section_level": 1}, {"title": "Platform Specific Model (PSM).", "content": "Poslední model (pokud se nebere v úvahu zdrojový kód) specifikace MDA, který je již závislý na cílové platformě, kombinuje PIM s konkrétním technologickým řešením (např. .NET, Java EE, Corba). Tento model věrně odráží strukturu kódu a proto je již dostatečným podkladem pro implementaci, de facto se jedná o vizualizaci kódu na stejné úrovni abstrakce. Vyskytují se v něm objekty, které úzce souvisí se zvoleným technologickým prostředím (např. operace pro přístup k atributům, konstruktory a destruktory tříd,…). Příkladem jsou třídy specifické pro danou platformu, které dovolují komunikovat s balíkem objektů běžně dodávaných s vývojovou platformou. Databázový model (model relační databáze) lze považovat také za PSM.", "section_level": 1}, {"title": "Transformace modelu PIM do PSM.", "content": "Jedná se o proces aplikace konkrétních transformačních pravidel na model nezávislý na platformě, jenž vyústí v PSM. Otázkou je, jaká transformační pravidla mají být použita u konkrétních elementů z PSM. MDA specifikace popisuje hned několik způsobů, jak vytvořit (mapovat) tyto vazby (v čemž spočívá asi jeho největší přínos). Jednou z možností je mapovat přes meta-modely, kdy jednotlivé typy elementů jak v PIM tak v PSM, jsou specifikovány ve dvou odlišných tzv. MOF („Meta Object Facility“) meta-modelech. V tomto případě jsou určena jasná mapovací pravidla (algoritmy) určující protějšky ke konkrétním typům v meta-modelu PIM z meta-modelu PSM. Jedná se vlastně o překlad z meta jazyka uřčeného pro modelování v PIM do meta jazyka sloužícího k vyjádření typově různých elementů závislých na dané platformě (viz následující obr.). Dalším přístupem je mapování prostřednictvím tzv. značek. Těmito značkami se označí jednotlivé elementy a tím se určuje, jakým způsobem budou transformovány. Slouží tedy jako identifikátory pro transformační pravidla. Jednoduchým příkladem značky by mohla být „Entita“, která může být aplikována na nějakou třídu nebo jiný objekt z PIM. Složitější ukázkou je případ, kdy je více elementů modelu osázeno značkami, které dohromady tvoří identifikovatelnou sadu. K této sadě je jasně definována transformační šablona např. v podobě návrhového vzoru. A aby to nebylo jednoduché, je také možno jednomu elementu přiřadit více značek. To indikuje, že tento prvek hraje roli ve více než jednom mapování a proto také bude podle každého z nich transformován. Ve výsledku se to může projevit jak dodatečnou vlastností stejně tak jako novým elementem v PSM. V reálu se k transformaci používá obvykle kombinace obou výše uvedených přístupů. Mapování pomocí meta-modelu totiž v sobě skrývá omezení, které nedovoluje více instancím jedno typu z PIM přiřadit různé protějšky z PSM. Tato neschopnost, dodatečně přidat potřebné informace, dělá tento způsob silně deterministickým. Proto některé charakteristické typy s PIM musejí být opatřeny značkou za účelem detailnějšího specifikování. Na druhou stranu každá transformace jednotlivých elementů v sobě předpokládá určitá typová omezení, kterých by se každý návrhář měl držet, aby výsledná transformace měla vůbec nějaký smysl. To znamená, že každý typ elementu v PIM má implicitně definovanou sadu značek, kterými ho lze označit. Výsledkem každé transformace je, jak již bylo uvedeno, platformově specifický model a dále záznam o transformaci. Ten v sobě zahrnuje mapu, která ukazuje jaké druhy transformací byly použity pro konkrétní druhy mapování, což umožňuje provádět transformaci i v opačném směru. Tyto informace v důsledku pomáhají lépe synchronizovat jednotlivé vrstvy na různých úrovních abstrakce a tak dosáhnout lepší konzistence.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "MDA nelze považovat za sjednocující standard. Hlavně proto, že neposkytuje přesnou metodiku (jedná se o velmi obecný standard), a také že jde o poměrně složitý koncept, který je neustále v procesu standardizace a vývoje, jenž je nasaditelný jen v určitých případech. Na druhou stranu MDA poskytuje řadu výhod, zjednodušuje analýzu, návrh, implementaci a integraci aplikací včetně i těch velkých a komplexních systémů. Celkově MDA přináší výhodu v podobě snadné přenositelnosti aplikace mezi jednotlivými platformami a dokonce umožňuje křížit jednotlivé platformy, pokud to architektura aplikace dovoluje nebo vyžaduje. Tento koncept bude mít určitě i nadále své místo v oblasti vývoje IS, lze to usoudit z jeho rozšíření v praxi v posledních letech, která se projevuje jako rostoucí podpora MDA v CASE nástrojích. MDA se také řadí pod novější přístup nazývaný Model-driven engineering.", "section_level": 1}], "src_summary": "MDA, Model Driven Architecture (modelem řízená architektura) je specifikace konsorcia OMG založená na pevně stanovených standardech této skupiny. Tento koncept přináší „nový“ přístup v oblasti vývoje a především údržby informačních systémů, který je založen na klasickém OOP. Hlavní myšlenkou MDA je oddělit business a aplikační logiku od technologické platformy. Tato myšlenka není nikterak nová, potřeba vytvářet analytický a návrhový model tu existuje poměrně dlouho. To, co MDA přináší nového, jsou postupy a způsoby, jak tyto modely správně transformovat. Primárními cíli tohoto přístupu jsou zajištění přenosnosti, interoperability (součinnosti) a znovupoužitelnosti díky oddělené architektuře.", "tgt_summary": "Model-driven architecture (MDA) is a software design approach for the development of software systems. It provides a set of guidelines for the structuring of specifications, which are expressed as models. Model-driven architecture is a kind of domain engineering, and supports model-driven engineering of software systems. It was launched by the Object Management Group (OMG) in 2001.", "id": 1374603} {"src_title": "Lotrinské vévodství", "tgt_title": "Duchy of Lorraine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vévodství.", "content": "Po smrti císaře Ludvíka I. Pobožného v roce 840 byla roku 843 Franská říše rozdělena Verdunskou smlouvou mezi jeho tři syny. „Středofranská říše“ společně s titulem císaře připadla Lotharu I.; sahala od Nizozemí (dnešní Nizozemsko a Belgie) přes Burgundsko až po císařské město Řím v Itálii. Tato střední říše pak byla v roce 855 znovu rozdělena při Prümském dělení mezi jeho syny, z nichž Lothar II. obdržel území mezi Mázou, Rýnem, pobřežím Severního moře a Besançonem, které po něm neslo jméno Lotharingie. Po smrti Lothara II. si Lotharingii roku 870 Mersenskou smlouvou rozdělily mezi sebe Západofranská a Východofranská říše. V roce 880 pak nakonec celé území Lotharingie získal pro sebe Ribemontskou smlouvou východofranský král Ludvík III. Mladý. Dělení franské říše tak bylo ukončeno a z Lotharingie se v rámci Východofranské říše stalo samostatné vévodství. Jeho prvním vévodou (\"dux regni quod a multis Hlotharii dicitur\" = „vévoda říše, která je mnohými Lotharovou nazývána“) se v roce 903 stal rheingauský hrabě Gebhard. Po vymření Karlovců ve Východofranské říši (911) připadlo vévodství na krátkou dobu opět k říší západofranské, než jej král Jindřich I. Ptáčník roku 925 podmíněním si vévody Giselberta znovu a definitivně připojil k Východofranské říši, jako její 5. vévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení na Horní a Dolní Lotrinsko.", "content": "V roce 959 bylo vévodství lotrinské rozděleno na dvě: Horní Lotrinsko (území dnešního francouzského regionu Lotrinsko, Sárska, Lucemburska a města Trevír, Prüm a Koblenc) a Dolní Lotrinsko (severní část původního území). Po smrti Oty I. Velikého se obě Lotrinska pokusil v roce 978 znovu sjednotit západofranský král Lothar I. Francouzský. Asi ve 12. století byla hranice mezi oběma Lotrinsky upravena, takže Lucembursko, Trevír, Prüm a Koblenc připadly Dolnímu Lotrinsku. To se ale v rámci dalšího teritoriálního vývoje Svaté říše římské národa německého probíhajícího přibližně mezi lety 1210-1360 rozpadlo na vévodství lucemburské, vévodství limburské, vévodství Jülich, vévodství brabantské a nespočet dalších malých panství. Od Horního Lotrinska se sice oddělilo vévodství barské, jeho velká část ale zůstala politicky jednotná a dále tvořila „vévodství lotrinské“, jehož hlavním městem bylo Nancy. Města Mety, Toul a Verdun byla svobodnými říšskými městy; také biskupové z Met, Toulu a Verdunu získali pro sebe malá území podřízená přímo císaři.", "section_level": 2}, {"title": "Rostoucí vliv Francie.", "content": "Když se lotrinský vévoda František I. Štěpán Lotrinský rozhodl oženit s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií, považovala Francie další očekávané posílení rakouské přítomnosti na Rýnu za nebezpečí. Vídeňským mírem se proto roku 1735 František vzdal Lotrinska výměnou za velkovévodství toskánské. Na základě této dohody získal také Lotrinsko pro sebe vyhnaný polský král Stanisław Leszczyński, jemuž jako poslednímu vévodovi lotrinskému náleželo až do jeho smrti 23. února 1766, kdy zaniklo a stalo se integrální součástí Francie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lotrinské vévodství (, ) bylo státní útvar, který existoval mezi lety 843 (první vévoda jmenován roku 903) až 1766 a vzniklo z Lotharingie, součásti Středofranské říše. V roce 959 bylo Lotrinské vévodství rozděleno a jižní hornatější vévodství obdrželo přízvisko hornolotrinské, svým územím přibližně odpovídá dnešnímu francouzskému regionu Lotrinsko. Ve 12. století však význam Dolnolotrinského vévodství upadl a rozpadlo se na menší celky, které se dostaly pod nadvládu vévodů z Brabantu. V tradici vévodství lotrinského tak nadále pokračovalo Horní Lotrinsko.", "tgt_summary": "The Duchy of Lorraine ( ; ), originally Upper Lorraine, was a duchy now included in the larger present-day region of Lorraine in northeastern France. Its capital was Nancy. It was founded in 959 following the division of Lotharingia into two separate duchies: Upper and Lower Lorraine, the westernmost parts of the Holy Roman Empire. The Lower duchy was quickly dismantled, while Upper Lorraine came to be known as simply the Duchy of Lorraine. The Duchy of Lorraine was coveted and briefly occupied by the Dukes of Burgundy and the Kings of France. In 1737, the Duchy was given to Stanisław Leszczyński, the former king of Poland, who had lost his throne as a result of the War of the Polish Succession, with the understanding that it would fall to the French crown on his death. When Stanisław died on 23 February 1766, Lorraine was annexed by France and reorganized as a province.", "id": 437438} {"src_title": "Životní styl", "tgt_title": "Lifestyle (sociology)", "src_document": [{"title": "Definice životního stylu.", "content": "Životní styl je spolu s příjmem významným atributem sociálního statusu a lze jej vztahovat jak k individuu, tak i k sociálním skupinám. Domácnosti či rodiny objektivně nejčastěji uskutečňují společně ty aktivity, které zároveň bývají subjektivními zálibami jedinců, tyto celky tedy společně sdílí způsoby trávení volného času. Životní styl je dále funkční prvek života, resp. funkční systém člověka i sociálna, který si člověk vybírá z repertoáru dané kultury za určitých podmínek jisté prvky podle svých kritérií (hodnot, cíle atd.) a potřeb; a rovněž to, jak tyto prvky propojuje, transformuje a obohacuje a přetváří do vlastního systému. Je to způsob propojení soukromé a veřejné sféry, přizpůsobování zvolených prvků privátnímu, osobnímu rozměru. Životní styl(y) může být rovněž jistým vzorcem relací člověka mezi jednotlivými sférami a prvky života (životního pole). Nejde o oddělenou sféru života člověka, skupiny, ale spíše o určitý důležitý aspekt všech vztahů, rolí, činností a institucí. Lze jej charakterizovat jako systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí typických, charakteristických pro určitý subjekt. Životním stylem individua lze potom rozumět konzistentní životní způsob jednotlivce, jehož jednotlivé části si vzájemně odpovídají, jsou ve vzájemném souladu, vycházejí z jednotlivého základu, mají společné jádro, resp. určitou jednotící linii, tj. jednotný „styl“, který se jako červená linie prolíná všemi podstatnými činnostmi, vztahy, zvyklostmi apod. nositele daného životního stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Konkrétní podoba životního stylu.", "content": "Konkrétní podoba životního stylu je ovlivněna dvěma faktory – životními podmínkami (faktor vnější) a jedincem samotným (faktor vnitřní). Vnější faktor – životní podmínky tvoří tzv. mantinely, v nichž se jedinec pohybuje, jedná se o bezprostřední vazbu životních podmínek a životního stylu. Změna životního stylu vyvolaná změnou životních podmínek nemusí mít tutéž míru a kvalitu jako změna životních podmínek a nemusí se projevovat v okamžité časové návaznosti. Příčinou této skutečnosti je např. setrvačnost navyklého dosavadního způsobu života, neochota či snížená schopnost změnit své chování (např. vlivem věku). Tento vnější faktor se mění stejně pro celou populaci, vyvolává změnu životních podmínek a v této probíhající sociální diferenciaci se otvírají či zavírají pro možnosti pro jednotlivé třídy. Vnitřní faktor životního stylu zahrnuje samotný subjekt životních podmínek – tedy jedince – se všemi jeho specifickými až individuálními životními podmínkami, potřebami, hodnotami atd. Jedinec mezi teoreticky existujícími i prakticky realizovatelnými variantami životního stylu hledá tu, kterou ve svých specifických podmínkách může naplnit a která by současně v daném okamžiku nejvíce odpovídala a vyhovovala jeho potřebám, hodnotám a jeho představě o naplnění sociálních rolí, jejichž je nositelem.", "section_level": 1}, {"title": "Životní styl v postmoderní společnosti.", "content": "Významní teoretici moderny se shodují v tvrzení, že se životní styl společnosti postmoderní stále více mění a nabývá na dynamičnosti. „… po roce 1990 […] došlo ke změnám hodnot prosazovaných a oceňovaných společností.“ V postmoderním době se trvalým atributem životního stylu stala nespojitost, nesouslednost lidského jednání, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér lidských činností. Člověk si model životního stylu nevybírá, tak jako tomu bylo v tzv. tradiční společnosti, kdy různé modely životního stylu vystupovaly samostatně. Dnes není třeba vybírat si, protože tyto modely existují a vystupují současně a zároveň jsou normou chování každodenního života. Lidé přebírají věci, módu nebo způsoby trávení volného času již vypracované specializovanými organizacemi, a v tomto přebírání jsou ovlivněni konzumem. Výběr však činí z vlastní vůle a svobodně kombinují různé prvky programu, který jim výše zmíněné organizace předkládají. Konzumují i v oblasti zdraví, životního stylu, různých rad, ale i v mnoha dalších oblastech a tento konzum probíhá systémem samoobsluhy. Konzumní éra, která prostupuje celou postmoderní společností, zrušila hodnotu i existenci zvyků a tradic, což vedlo ke vzniku celostátní (ale i mezinárodní) kultury, která je založena na podněcování potřeb a informací. Tato skutečnost způsobila, že se člověk otevřel novinkám a je schopen bez odporu měnit svůj styl života. Onu všudypřítomnou masovou spotřebu lze považovat za důležitý ukazatel toho, že lidé postmoderní společnosti nemají nic proti myšlence společenské změny a ani proti osobní transformaci v tak důležité oblasti jako je životní styl. Jedinec v důsledku měnících se životních podmínek musí ať už více či méně volit z nabízené palety životních stylů, která je vlivem všudypřítomného konzumu ve společnosti značně pestrá, tuto volbu však neuskutečňuje pouze podle svých „omezení“, ale výběr (stejně jako celý život jedince) probíhá „pod implikativním a nereflektovaným tlakem ,společenského životního scénáře‘, který je jedincem vědomě i nevědomě, myšlením i jednáním, pozměňován.“ Život jedince se neustále točí kolem společenského scénáře, který je charakteristický pro určitou společnost, uvnitř té ale existují další diferencované scénáře pro jedince z různých sociálních skupin a pro různé sociální statuty, obsahující dané události, kterých by měl člověk dosáhnout, i věkové rozmezí, kdy by se tak mělo stát. Čím více se jedincův vlastní scénář shoduje se scénářem společnosti, tím snazší je jej realizovat. V různé míře v sociálním časoprostoru realizovaný životní scénář v podobě naplněných životních cílů vytváří životní dráhy, které jsou průsečíkem sociálního pole a entity jedince, v posledních letech ukazuje stále silněji, že životní dráha mladého člověka není oproštěna od vlivu sociální pozice jeho původní rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní životní styl.", "content": "Alternativní životní styl je způsob žití, který se odlišuje od tradičních, vžitých očekávání moderní společnosti, zejména pokud se jedná o výběr práce nebo domova. Existují různé skupiny, jejichž životní styl se označuje za alternativní, přičemž jejich alternativní odlišnost souvisí s péčí o zdraví, módou, hudbou, světonázorem atd. Jsou to např. vegetariáni, přívrženci alternativní medicíny, nudisti nebo subkultury jako hippies, goths, skinheadi, příznivci punku či metalu. K těmto skupinám můžeme zařadit také homosexuály, bisexuály apod.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravý životní styl.", "content": "Životní styl je důležitý faktor ovlivňující zdraví člověka. V současnosti se pod vlivem negativních dopadů moderní společnosti na životní prostředí dostává do popředí snaha žít zdravě, což zahrnuje základní faktory jako životní rytmus, pohybový režim, duševní aktivita, zvládání náročných životních situací, životospráva a racionální výživa a také péči o tělesné, psychické a duchovní kultury osobnosti. Do zdravého životního stylu patří též život, chůze či turistika naboso.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory ovlivňující životní styl.", "content": "Dimenze životního stylu jsou spjaty se vzděláním jedince popř. s vertikálními charakteristikami profesního postavení, dále má výraznou vazbu na úroveň vzdělání a na životní styl rodiny původu, dále na ni působí z mimostatusových charakteristik typ velikosti místa bydliště, nepříliš výrazný je vliv věku (lze redukovat pouze na frekvenci aktivit volného času) a minimální až nulový význam má diferenciace podle pohlaví. Jednotlivé faktory ovlivňující životní styl povětšinou mezi sebou mají vzájemné vazby. Existují souvislosti mezi sociálním postavením, příjmy, vzděláním a trávením volného času na jedné straně a na straně druhé se životním stylem, který se výrazně diferencuje podle sociálních a sociodemografických charakteristik lidí. Oproti tomu lze nalézt i tvrzení, že jednotlivé sociální statusy jedinců se liší materiálním zabezpečením, mocí a dle některých autorů také prestiží, což ovlivňuje celkovou životní úroveň, životní styl a celkové vyhlídky těch, kdo tyto sociální statusy obsadili, navíc k řídícím statusům se váží charakteristiky jako je věk, pohlaví a „etnicita“, což jsou faktory ovlivňující vzdělání. Ke vzdělání se v postmoderních společnostech úzce váže profese a zaměstnání, které pak prostřednictvím příjmů zpětně ovlivňují životní úroveň a životní styl.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení v pracovním procesu.", "content": "Jedním z nejdůležitějších faktorů v zaměstnání je prestiž, která je někdy označována jako funkční prestiž. Sociální prestiž lze charakterizovat jako úctu spojenou s určitým statusem přenášející se na individua, která tento status zaujala. Kromě pracovního postu jsou dalšími výrazy prestiže např. specifický životní styl, dále k symbolům statusu či prestiže patří zejména bydliště, vlastnictví, „prestiž předmětů“ či členství ve specifických organizacích. Možnost uplatnění na trhu práce ovlivňuje výška sociokulturního statusu, nerovnosti sociokulturní se potom prolínají s nerovnostmi socioekonomickými. Výrazem socioekonomických nerovností je sociální stratifikace, v jejímž pozadí stojí společenská dělba práce. Profese v postmoderní společnosti vymezuje statusové skupiny. Podle Maxe Webera se jako statusová skupina označují lidé, kteří si vzájemně připisují stejnou prestiž, sdílí tytéž hodnoty a podobný životní styl. Toto vymezení však není podmínkou, statusové skupiny mohou existovat v rámci tříd či vrstev ale i překračovat jejich hranice.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "„Čím déle se společnost vyvíjí směrem […] k postindustriálnímu stupni, tím větší úlohu stupeň (obor) vzdělání hraje jako jeden ze základních kvalifikačních zdrojů umožňujících dosahování odpovídající nebo alespoň přibližně odpovídající úrovně v ostatních rozměrech sociálního postavení: složitost práce, postavení v řízení, příjmová a životní úroveň, kvalitě způsobu života i společenského uznání.“ Vzdělání a kvalifikaci jedince je statusovou charakteristikou podmiňující zaměstnanecký status, což má následně vliv na třídně profesionální zařazení a souhrnný sociální status jedince. Funkce dosaženého vzdělání má v postmoderní společnosti dvě funkce. Za prvé se jedná o dosahování kulturní úrovně a s ní spjatého všeobecného rozhledu, což lze také nazývat enkulturační funkcí. Za druhé jde o získávání praktické kvalifikace nezbytné především pro výkon pracovní (výdělečné) činnosti, pro uplatnění zprostředkovávané tzv. trhem práce.", "section_level": 2}, {"title": "Příjem.", "content": "Na velikosti příjmů a způsobů jejich získávání závisí životní úroveň, životní styl, budoucnost a budoucnost dětí a v neposlední řadě i váženost jedince ve společnosti, bez ohledu na skutečné schopnosti či vlastnosti jedince. V neposlední řadě se potom v příjmech a majetku odráží rozdíly v životní úrovni a životním stylu. „Pohled na životní úroveň rodiny přes příjmy domácnosti odhaluje možnost každodenní spotřeby … v příjmové diferenciaci domácností je pak zakódována nejen současná, ale také budoucí diferenciace celkové životní úrovně a životního stylu.“ Příjem lze získat prostřednictvím toho, jaké má jedinec možnosti disponovat se svými statky a dovednostmi. Šance jedinců dosáhnout určitých životních podmínek a osobních životních zkušeností určuje třídní postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Volný čas.", "content": "Životní styl hraje důležitou roli, neboť zastává aktivní roli činitele, který spoluvytváří sociální status, protože se zřetelně váže ke sféře nejsvobodnějšího rozhodnutí – volného času. Činnost člověka ve volném čase je možné vymezit jako články řetězce příčin a důsledků, které jsou výrazem subjektivní stránky jedince, jeho potřeb a zájmů. Dále je volný čas ve svém rozsahu a obsahu systémově provázán s daným typem společnosti, kterému odpovídají určité hodnoty, instituce, vzorce chování a sociální mechanismy spojené s naplňováním volného času. Jestliže společnost zabezpečí kvalitní trávení volného času dětí a mládeže, urychlí tím rozvoj obecných specifických schopností mladé generace a potlačí rozvoj negativních sociálních rysů. Jednoduše je volný čas komplexem činností, k jejichž vykonávání se člověk rozhodl sám ze své vlastní vůle a vykonává je zpravidla pro ně samé. Tento čas není vymezen konkrétně ani obsahově, ani časově – je to ten časový prostor, který člověku zbývá. Koncem devadesátých let minulého století dochází k vyhraňování volného času a u řady aktivit se zvyšuje frekvence. Vyhraňování činností ve volném čase je výrazem obratu ve vývoji společnosti. Průběh diferenciačních procesů ve společnosti vede od nivelizované homogenní společnosti let osmdesátých ke společnosti diverzifikované především majetkově, ale i sociokulturně.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení času jedince.", "content": "Čas jedince je možné rozdělit na čas pracovní, který vymezuje jako vlastní pracovní činnost jedince – zaměstnání, a čas mimopracovní. Čas mimopracovní se dále dělí na vázaný a volný. Přičemž čas vázaný zahrnuje rutinní, opakující se činnosti, které souvisí se zachováním biofyziologické existence jedince a uchováním jeho psychiky a sociálního minisystému (chod rodiny a domácnosti) a dále různé mimopracovní povinnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Etapa rodinného života.", "content": "Tvorba jistých představ se výchovným působením předává z generace na generaci – např. výhodnost dělnického povolání vůči nedělnickému (služby) přežívá v určitých skupinách stále. „… existence, ba dokonce i jisté posilování, zřetelných vlivů třídního i statusového uspořádání na formování postojů obyvatelstva k celé řadě klíčových otázek současného […] života svědčí o tom, že […] statusová a třídní uskupení nejsou abstraktní, neživou konstrukcí. Jsou především zakotvena v souhrnu objektivních sociálních vztahů, […], jimiž je sociálními vztahy vytvářená struktura ovlivňována. Současně pak tato struktura […] sama vyvolává změny v názorech, postojích a hodnotových orientacích lidí a tím je samozřejmě také stimuluje k určitým směrům praktického zájmového chování…“ V determinaci životního stylu se výrazně prosazují mezigenerační i vnitrogenerační vztahy, jedná se především o životní styl rodiny původu, vliv úrovně vzdělání vlastní ale i partnera a vlastního profesního postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Typ lokality.", "content": "Jedním ze základních hledisek strukturujících společnost prostorový neboli územní rozměr, který v analýze sociální struktury může hrát tři doplňující se role. První rolí je diferenciační úloha, ve které je území (lokalita) pasivním dějištěm společenského pohybu. Je to terén, kde probíhají společenské procesy. Vše, co se odehrává ve společnosti se odehrává i v území, a tak do území může být promítáno, územím se v tomto případě rozumí i jakési zázemí. Roli druhou sehrává integrační úloha, kde je území považováno za aktivní činitel společenského pohybu, má pozitivní vliv při vytváření sociální organizace a při posilování její sociální struktury. Poslední rolí je transformační úloha – prostorové sociální procesy měnící případně vytvářející prostorovou a tím i sociální strukturu společnosti ovlivňují rozmístění obyvatelstva a jeho prostorové chování.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinná vzdělanostní a kulturní kontinuita.", "content": "Reálné aktivity i jejich subjektivní učení nevychází pouze z daného subjektu jedince či skupiny mládeže, ale mají své zázemí v rodině. Zájmy a aktivity jedince navazují na hodnotové orientace, kulturu a způsob života jeho rodiny. Prostřednictvím dítěte, mladého jedince a mladé generace, tak reprodukují rodina a společnost své aktivity a hodnoty na úrovni adekvátnější nové sociální skutečnosti. Stále více roste význam kulturního kapitálu výchozí rodiny a zvyšuje se jeho autoreprodukci, univerzální hodnota vzdělanosti tak zjevně určuje životní strategie rodičů a jejich dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice, móda.", "content": "Móda je napodobením daného vzoru, napodobením tohoto vzoru pak jedinec uspokojuje potřebu určité sociální opory. Móda přivádí jedince na cestu, po níž kráčejí všichni, poskytuje obecný základ, který přeměňuje chování každé osoby v pouhý příklad. Uspokojuje však i potřebu rozdílnosti a sebeodlišení, což provádí na jedné straně změnou obsahů, která dnešní módě dává individuální ráz, jímž se liší od módy jiných historických etap. Ještě výrazněji se jí to daří tím, že podoby módy jsou vždycky dány módou určitých tříd. Móda vyšší vrstvy se liší od módy vrstvy nižší a bývá také opuštěna v tomtéž okamžiku, kdy si ji tato nižší vrstva začne osvojovat. Prostřednictvím módy se tendence k sociálnímu vyrovnání spojuje v rámci jednotného jednání s tendencí k individuální odlišnosti a ke změně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Životní styl je systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí typických, charakteristických pro určitý živý subjekt nebo i objekt. Jedná se o souhrn relativně ustálených každodenních praktik, způsobů realizace činností a způsobů chování. Životní styl je výrazně ovlivněn hromadnými sdělovacími prostředky.", "tgt_summary": "Lifestyle is the interests, opinions, behaviours, and behavioural orientations of an individual, group, or culture. The term was introduced by Austrian psychologist Alfred Adler with the meaning of \"a person's basic character as established early in childhood\", as in his 1929 book, \"The Case of Miss R.\" The broader sense of lifestyle as a \"way or style of living\" has been documented since 1961. Lifestyle is a combination of determining intangible or tangible factors. Tangible factors relate specifically to demographic variables, i.e. an individual's demographic profile, whereas intangible factors concern the psychological aspects of an individual such as personal values, preferences, and outlooks. A rural environment has different lifestyles compared to an urban metropolis. Location is important even within an urban scope. The nature of the neighborhood in which a person resides affects the set of lifestyles available to that person due to differences between various neighborhoods' degrees of affluence and proximity to natural and cultural environments. For example, in areas near the sea, a surf culture or lifestyle can often be present.", "id": 1221924} {"src_title": "Nitridy", "tgt_title": "Nitride", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Nitridy se často dělí na čtyři skupiny: iontové, kovalentní, diamantového typu a kovové (intersticiální).", "section_level": 1}, {"title": "Iontové nitridy.", "content": "Příkladem iontových nitridů jsou sloučeniny LiN (teplota tání 538 °C za rozkladu) a MN, kde M je Be, Mg, Ca, Sr, Ba. Vzorce těchto sloučenin lze dobře zapsat pomocí částice N, ačkoliv je nepravděpodobné, zvláště u sloučenin 11. a 12. skupiny periodické tabulky, že by separace náboje byla úplná. Stálost nitridů je značně rozdílná: např. BeN taje při 2 200 °C, zatímco MgN se rozkládá ohřevem nad 271 °C. Existence NaN je pochybná a těžší alkalické kovy, snad ze sférických důvodů, netvoří analogické sloučeniny.", "section_level": 2}, {"title": "Kovalentní nitridy.", "content": "Příkladem jsou BN, (CN), PN, SN. Zvláštní skupinou jsou nitridy prvků 13. skupiny o složení MN, kde M je B, Al, Ga, In a Tl, protože jsou izoelektronové s grafitem, diamantem, SiC. atd., ke kterým mají i strukturní vztah. Jejich fyzikální vlastnosti svědčí o tom, že s rostoucím atomovým číslem dochází k postupnému přechodu vazby kovalentní přes částečně iontovou až k čistě kovové. Vlastnosti kovalentních nitridů se značně mění, podle toho s jakým kovem se dusík sloučil.", "section_level": 2}, {"title": "Kovové nitridy.", "content": "Nejrozsáhlejší skupinou nitridů jsou kovové nitridy obecného vzorce MN, MN a MN, ve kterých atomy N obsazují některé nebo všechny intersticiální polohy v kubickém nebo těsně hexagonálně uspořádané kovové mřížce. Tyto sloučeniny jsou často neprůsvitné, velmi tvrdé, chemicky inertní, žáruvzdorné materiály s kovovým leskem a vodivostí. Pozoruhodná je jejich podobnost s boridy a karbidy. Typické teploty tání nitridů jsou kolem 2000 °C. Tvrdost podle Mohsovy stupnice je často vyšší než 8 a někdy se blíží 10 (diamant).", "section_level": 2}, {"title": "Příprava.", "content": "K přípravě nitridů slouží dvě hlavní metody: přímá reakce kovů s dusíkem N nebo amoniakem NH (často při vysokých teplotách) 3 Ca + N → CaN 3 Mg + 2 NH → MgN + 3 H (při teplotě 900 °C) a termický rozklad kovových amidů 3 Zn(NH) → ZnN + 4 NH. Obvyklou obměnou těchto reakcí je redukce oxidu nebo halogenidu kovu v přítomnosti dusíku N a tvorba kovového amidu jako meziproduktu v reakcích s kapalným amoniakem NH: AlO + 3 C + N → 2 AlN + 3 CO 2 ZrCl4 + N + 4 H → 2 ZrN + 8 HCl 3 Ca + 6 NH → {3 Ca(NH)} → CaN + 4 NH Kovové nitridy byly také připraveny srážením přídavkem KNH k roztokům vhodné kovové soli v kapalném amoniaku: např. CuN, HgN, AlN, TlN a BiN.", "section_level": 1}, {"title": "Reaktivita.", "content": "Chemických reakcí nitridů bylo studováno jen málo; nejcharakterističtější (často extrémně pomalá, jindy však rychlá) je jejich hydrolýza, kterou se uvolňuje amoniak nebo dusík: 2 AlN + (\"n\"+3) HO → AlO·\"n\"HO + 2 NH 2 VN + 3 HSO → V(SO) + N + 3H", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vysoká tvrdost nitridů je předurčuje pro použití v podobě kelímků, vysokoreakčních nádob, pouzder termoelektrických článků apod. Několik kovových nitridů bylo také použito také jako heterogenní katalyzátory. Jedná se zejména o nitridy železa sloužící při Fisherově-Tropschově hydrogenaci karbonylů.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Greenwood, N.N., Earnshaw, A., Chemie prvků I, 1993.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nitridy jsou binární sloučeniny kovů s dusíkem, kde dusík má oxidační číslo −3, tedy chemický zápis pro nitridy je N. Iontu nitridů byl přisouzen poloměr 146 pm. Nitridový ion je vynikajícím ligandem zvláště vůči přechodným kovům druhé a třetí řady. Je považován za nejsilnější pí-donor elektronů (druhým nejsilnějším je izoelektronový ion O).", "tgt_summary": "In chemistry, a nitride is a compound of nitrogen where nitrogen has a formal oxidation state of −3. Nitrides are a large class of compounds with a wide range of properties and applications. The nitride ion, N, is never encountered in protic solution because it is so basic that it would be protonated immediately. Its ionic radius is estimated to be 140 pm.", "id": 1198313} {"src_title": "Třída Mucuki", "tgt_title": "Mutsuki-class destroyer", "src_document": [{"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Stavba torpédoborců třídy \"Mucuki\" byla financována z financí rozpočtového roku 1923. Třída \"Mucuki\" vycházela z předchozí třídy \"Kamikaze\" a byla zároveň poslední třídou japonských torpédoborců před zavedením „speciálních torpédoborců“ (特型駆逐艦 \"Tokugata kučikukan\") třídy \"Fubuki\". Od předchozí třídy \"Kamikaze\" se \"Mucuki\" lišily hlavně tvarováním přídě (které převzaly i následující třídy „speciálních torpédoborců“), torpédovou výzbrojí a uspořádáním můstku.", "section_level": 1}, {"title": "Můstek.", "content": "Hlavní nástavba měla čtyři úrovně: dolní patro na horní palubě ( \"džóbu kanpan\"), druhé patro horní můstkové paluby ( \"džóbu kankjó\"), můstek ( \"rašin kankjó\") a plošinu se světlometem a dálkoměrem. Kulomety byly oproti \"Kamikaze\" přesunuty z můstku o jednu palubu níž na horní můstkovou palubu. Otevřený můstek měl přední stěnu chráněnou plechem a prosklenými okny. Nad přední částí můstku byla kostra, přes kterou se jako ochrana před nepříznivým počasím dala natáhnout plachta. Změnila se rovněž plošina s dvoumetrovým stereoskopickým dálkoměrem na můstku, která u třídy \"Mucuki\" nesla dva 30cm světlomety.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon většiny jednotek třídy \"Mucuki\" zajišťovaly dvě soustavy parních turbín \"Kanpon\". Pouze \"Jajoi\" a \"Nagacuki\" byly vybaveny importovanými turbínami o stejném výkonu: \"Jajoi\" turbínami Zoelly a \"Nagacuki\" turbínami Rateau. Každá sestava turbín \"Kanpon\" (obdobně Zoelly a Rateau) se skládala z jedné vysokotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel. Každá sestava měla výkon 19 250 k (14 158,4 kW) při 400 otáčkách lodního šroubu za minutu. Vysokotlaké turbíny měly každá navíc dva stupně pro plavbu cestovní rychlostí, které byly při plavbě maximální rychlostí vynechány. Sytou páru turbínám dodávaly čtyři vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\", přičemž přední komín odváděl spaliny z 1. a 2. a zadní komín ze 3. a 4. kotle.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Místo tří dvouhlavňových 533mm torpédometů modelu 1921, jaké nesla třída \"Kamikaze\", byly použity dva tříhlavňové nezakrytované otočné 610mm torpédomety modelu 1923. Poprvé se tak na japonských torpédoborcích objevila torpéda ráže 610 milimetrů, konkrétně typ 8. Později mohly tyto torpédomety používat i torpéda typu 93 – známá „dlouhá kopí“. Jeden torpédomet byl umístěn před můstkem a druhý na zádi mezi platformou světlometu za druhým komínem a zadní nástavbou se 120mm kanóny. Hlavní hlavňová výzbroj i její rozmístění zůstalo shodné jako u třídy \"Kamikaze\", tedy jeden 120mm kanón typu 3. roku na přední palubě, druhý na nástavbě mezi komíny a zbývající dva na zadní nástavbě.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Při incidentu 4. loďstva v roce 1935 bylo několik torpédoborců třídy \"Mucuki\" poškozeno v tajfunu. To vedlo v letech 1936 až 1937 k posílení konstrukce a zakrytování torpédometů. Rovněž můstek byl zakulacen a zakrytován: původní volitelnou střechu z plátna nataženého přes kovovou konstrukci nahradila pevná střecha. Během války byly na přežívajících jednotkách instalovány radary a byla posilována protiletadlová výzbroj na úkor 120mm děl a torpédometů. Například \"Uzuki\" k 31. srpnu 1944 nesl následující výzbroj:", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování jednotek třídy \"Mucuki\".", "content": "Torpédoborce třídy \"Mucuki\" byly zpočátku značeny lichým číslem (například 第十九号駆逐艦 \"Dai-džúkjú-gó kučikukan\" ~ „torpédoborec č. 19“), neboť sudá čísla byla vyhrazena pro „torpédoborce druhé třídy“ (二等駆逐艦 \"nitó kučikukan\"). Spolu s třídou \"Mucuki\" se ale již žádné torpédoborce druhé třídy nestavěly (třída \"Wakatake\" byla poslední) a tak bylo od tohoto systému upuštěno a po „torpédoborci č. 27“ následoval „torpédoborec č. 28“. V srpnu 1928 pak došlo k přejmenování, kdy byla jednotkám přidělena jména měsíců lunisolárního kalendáře, případně jména související s Měsícem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Mucuki\" (: 睦月型 \"Mucuki-gata\") sestávala z dvanácti „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 \"ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1924 až 1927. Jednotky třídy \"Mucuki\" navazovaly na předchozí třídu \"Kamikaze\", ale odlišovaly se několika změnami. Během druhé světové války již byly zastaralé a tak sloužily hlavně jako doprovodná plavidla a rychlé transportéry. Všech dvanáct jednotek bylo ztraceno během bojů v Pacifiku. Devět z nich měla na svědomí letadla, dvě jednotky byly ztraceny při střetech s americkými hladinovými plavidly (\"Nagacuki\" byl následně doražen letadly) a jedna jednotka padla za oběť ponorce.", "tgt_summary": "The were a class of twelve destroyers of the Imperial Japanese Navy. All were given traditional poetic names of the months of the year by the Lunar calendar or phases of the moon. Some authors consider the and \"Mutsuki\"-class destroyers to be extensions of the earlier .", "id": 1652473} {"src_title": "Hořčice polní", "tgt_title": "Sinapis arvensis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lodyha je obvykle již od spodu pravidelně větvená, přímá, v dolní části chlupatá, nahoře lysá, 30 až 90 cm vysoká. Listy nedělené a řapíkaté, spodní někdy slabě lyrovitě laločné až peřenodílné, lodyžní vejčité a podlouhlé, nepravidelně zubaté, nejhořejší bývají přisedlé. Květy má čtyřčetné s korunními lístky dlouhými 7 až 14 mm, barvy sírově žluté nebo bílé, často zřetelně fialově žilkované. Květy jsou seřazené ve vrcholových hroznech. Kvete v květnu až červnu, v létě jen jednotlivě a na podzim opět hromadně. Kořen má hluboký, vřetenovitý, často silně větvený. Plody jsou zaškrcované, 3 až 8 cm dlouhé a 3 až 6 mm široké válcovité šešule, se zobanem zabírajícím často polovinu šešule, rostoucí na odstálých krátkých stopkách. Ve zralosti se rozpadá na 1 až 8 soudečkovitých, jednosemenných článků s osmi mělkými podélnými rýhami. Semena jsou skoro hladká, lesklá, 1,2 až 4 mm dlouhá a 1,5 až 3,5 mm široká, tmavočerná až červenohnědá, za vlhka silně slizovatí.", "section_level": 1}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Je to rostlina rozšiřující se jen semeny, jedna rostlina vyprodukuje až 4000 semen. Může se rozšiřovat i vodou, neboť jednotlivé díly šešule dobře plavou. Klíčení semen je nepravidelné a semena si podrží klíčivost 10 let, jsou známy případy, že vyklíčí i za 50 let. V půdě však klíčí jen semena do hloubky 6 cm, hlouběji uložená nevyklíčí, ale klíčivost si uchovávají. Semena mají tvrdou pokožku a většinou prvým rokem nevyklíčí. Je nutno, aby vlhko a nejlépe i mráz ji nejdříve narušil. Rychle střídání teplot zvyšuje klíčivost, začínají klíčit na jaře při teplotě 10 °C. Je-li dostatečně vlhko a dostanou se do vhodných podmínek, klíčí postupně po celý rok. Po průchodu semen zažívacím traktem zvířat si semena podrží klíčivost ještě z 5 – 25 %, podle druhu zvířete.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hořčice polní je plevelnou rostlinou rostoucí v obilovinách i okopaninách. Zapleveluje jařiny i ozimy. Její růst je obdivuhodně rychlý, zastiňuje vzrostlé osení a odčerpává pěstovaným plodinám vodu i živiny. Její rychlý vzrůst a dlouhá doba klíčivostí semen je obtížným hospodářským problémem. Roste převážně ve vápnitých půdách hlinitých a slínitých. Je to rostlina dost teplomilná, v chladných oblastech ji nacházíme jen přechodně. V bohatých půdách vytváří silně větvené exempláře. Část zralých semen se sklidí současně s obilím a při používání nečištěného zrní pro další výsev se rozšiřuje do dalších polí. Jako pícnina není vhodná, neboť působí dráždivě na zažívací ústrojí zvířat a způsobuje hořkost mléka. Listů lze využívat jako jarní zeleniny. Je to dobrá medonosná rostlina.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Hořčice polní (\"Sinapis arvensis\") je jednoletá bylina z čeledi brukvovité. Je také známá pod synonymem hořčice rolní. Pochází ze Středomoří a dnes je rozšířena ve všech světadílech.", "tgt_summary": "Sinapis arvensis, the charlock mustard, field mustard, wild mustard or charlock, is an annual or winter annual plant of the genus \"Sinapis\" in the family Brassicaceae. It is found in the fields of North Africa, Asia and Europe. \"Pieris rapae\", the small white butterfly, and \"Pieris napi\", the green veined white butterfly are significant consumers of charlock during their larval stages.", "id": 1610962} {"src_title": "Pomořanka přímořská", "tgt_title": "Cakile maritima", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina je svým původem navázána na evropská písčitá mořská pobřeží: atlantské, baltské, severomořské, středomořské i černomořské. Zavlečena byla do též Severní a Jižní Ameriky a také do Austrálie. Do kontinentální Evropy se dostává při transportu surovin a zboží z mořských přístavů. Druh je občasně nalézán na haldách na Ostravsku a v Třinci, v Ústí nad Labem i v Praze; obdobně se objevuje na Slovensku v okolí překladiště na Dunaji v Komárně. Ze své domoviny je uvyklá na písčitou, propustnou, nepříliš výživnou i zasolenou půdu která může být mírně kyselá i alkalická, díky silným kořenům odolá i v nepevném substrátu silným pobřežním větrům. Mimo mořská pobřeží roste na slaniskách, v pískovnách nebo na kamenitých náspech železničních tratí či silnic kde nemá konkurenci jiných rostlin; pro zdárný růst vyžaduje plně osvětlená stanoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Pomořanka přímořská na území České republiky vyrůstá jen nepravidelně a to ve dvou poddruzích které byly v minulosti hodnoceny na úrovni samostatných druhů: U tohoto druhu je pro jeho velkou proměnlivost rozeznávána řada variet a forem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pomořanka přímořská je lysá, jednoletá rostlina s od báze větvenou oblou lodyhou, dlouhou 15 až 50 cm, ta je obvykle vystoupavá nebo poléhavá a vyrůstá z dlouhého (až 1 m), úzce vřetenovitého kořene. Lodyha je porostlá střídavými, řapíkatými, dužnatými listy s lesklými čepelemi dlouhými 5 až 12 cm. Listy jsou ve tvaru velmi proměnlivé, mívají okraj celistvý, jemně pilovitý nebo jsou jednou až dvakrát zpeřené a členěné do tří až deseti úzkých podlouhlých či eliptických laloků. Při dozrávání plodů listy usychají. Na koncích lodyh i jejich větví vyrůstají na stopkách 3 až 10 mm dlouhých čtyřčetné, pravidelné, vonící, asi 1,5 cm velké, protandrické, oboupohlavné květy které nemají listeny a vytvářejí hroznovitá květenství jež se při dozrávání plodů zvětšují. Vejčité až kopinaté kališní lístky mají zelenou barvu a vespod jsou vakovitě vyduté. Široce obvejčité, rozkleslé korunní lístky s nehtem jsou ve špičce vykrojené a mívají barvu narůžovělou, bílou nebo lila; jsou hustě žilkované a dlouhé 5 až 10 mm, dvojnásobně delší lístků kališních. V květu je šest žlutých tyčinek, 2 krátké a 4 delší. Semeník je příčně rozdělen na dva oddíly mající po jednom vajíčku, spodní je obráceně kuželovitý a horní úzce jehlanovitý; jeho pestík má přisedlou kulovitou bliznu. Pomořanka přímořská vykvétá od června do srpna, opylována je hmyzem, její základní chromozómové číslo je x = 9. Plod je příčně dvoudílná, vřetenovitá až slabě čtyřhranná, mírně zploštělá, nepukající šešule 15 až 25 mm dlouhá vyrůstající na od lodyhy odstávajících stopkách. Její spodní díl je obráceně kuželovitý až obráceně 4hranně jehlanovitý, plocha přiléhající k hornímu dílu je mírně vypuklá. Horní díl je kuželovitý až 4hranně jehlanovitý a jeho spodní plocha je promáčknutá (přiléhá ke spodnímu dílu). V každém dílu je po jednom elipsoidním, hnědém semeni 4 až 5 mm velkém s hladkým či vráščitým osemením. Důležitým taxonomickým znakem, společně s tvarem listů, jsou výrůstky na bočních stěnách šešule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tato jednoletá rostlina se rozmnožuje výhradně semeny. Po uzrání plodu se jeho horní část se semenem odlomí dřív a je větrem či vodou odnesena, spodní zůstává přirostlá na rostlině mnohem déle a její semeno většinou vyklíčí v blízkosti původní rostliny. Plody se semeny dokážou po několik týdnů plavat po vodě hnány mořskými proudy; jsou často vidět nové rostlinky vyrůstat na břehu v řadě kam je zanesl příboj.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Druh je průkopníkem při obsazování holých písčitých břehů které napomáhá stabilizovat. Listy rostliny jsou bohaté na vitamin C, ale jsou hořké. Mladých lístků, poupat a nezralých plodů se používá jako ochucovadel do salátů nebo jiných jídel. Rozemletý usušený kořen se v minulosti přidával k mouce při pečení chleba. Ze semen která obsahují hodně oleje se vyrábí extrakt používaný při vlasové kosmetice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomořanka přímořská (\"Cakile maritima\") je nízká, jednoletá, halofilní bylina z čeledi brukvovitých, považovaná za neofyt občasně zavlékaný do České republiky.", "tgt_summary": "Cakile maritima, the European searocket, is a common plant in the mustard family. It is widespread in Europe, North Africa and western Asia, especially on coastlines. It can now be found in many other areas of the world where it has been introduced. It is an inhabitant of the west and east coasts of North America, where it has the potential to become a noxious weed. This is an annual plant which grows in clumps or mounds in the sand on beaches and bluffs. The shiny leaves are fleshy, green and tinted with purple or magenta, and long-lobed. It has white to light purple flowers and sculpted, segmented, corky brown fruits one to three centimeters long. The fruits float and are water-dispersed.", "id": 1446519} {"src_title": "Vilém I. Flanderský", "tgt_title": "William Clito", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Vilém byl synem normandského vévody Roberta \"Krátké kalhoty\" a Sibyly, pravnučky Roberta Guiscarda. Otec Robert byl prvorozeným synem Viléma Dobyvatele a svou přezdívku získal kvůli svému nevelkému vzrůstu. Roku 1087 konečně dostal Normandii a o devět let později se vydal společně se svým švagrem Štěpánem na křížovou výpravu k záchraně Božího hrobu. Nemaje dostatek finančních prostředků, zastavil své vévodství bratrovi Vilémovi, který na lovu roku 1100 zemřel a anglické koruny se za Robertovy nepřítomnosti zmocnil nejmladší bratr Jindřich. Robert se vrátil z kruciáty o několik týdnů později, doprovázen italskou manželkou a věhlasem bojovníka s nevěřícími a v červenci 1101 se vylodil na anglickém pobřeží. Bratři se dohodli, že si Jindřich nechá Anglii a vyplatí Robertovi každoroční důchod dvou tisíc liber. Napětí však nezmizelo. Situace se vyřešila v bitvě u Tinchebray roku 1106, kde Jindřich Roberta porazil, zajal a nechal jej internovat.", "section_level": 1}, {"title": "Normanské vzpoury.", "content": "Anglický král byl po bitvě u Tinchebray nucen strávit více než polovinu své vlády na evropské pevnině obranou svých zájmů proti nenasytným sousedům v podobě francouzského krále Ludvíka VI., hraběte Fulka z Anjou a flanderskými hrabaty. V té době již byl na světě Vilém, kterého král svěřil do péče Heliase ze Saint Saens, manželovi nemanželské dcery Roberta Normanského. Roku 1108 vypukl otevřený konflikt mezi Jindřichem a králem Francie Ludvíkem VI., který trval celé čtyři roky. Mladík Vilém v tu dobu s pomocí švagra utekl z Anglie, kde mu hrozilo uvěznění, aby nemohl vznést nárok na normandské vévodství. Na pevnině se jeho nároku zastal král Ludvík, Fulko z Anjou a Balduin Flanderský. U flanderského hraběte našel Vilém útočiště, na jeho dvoře strávil zbytek dětství, byl pasován na rytíře a získal v něm silného příznivce. Roku 1119 se na straně francouzského krále zúčastnil bitvy u Brémule. Dvakrát se vzbouřila normanská šlechta proti vládě Jindřicha I. a pokaždé neúspěšně. Vilém se oženil s dcerou Fulka z Anjou, ale Jindřich zařídil anulování sňatku. Druhou manželkou se Vilémovi stala Johana z Montferratu, sestra francouzské královny. V dubnu 1127 byl flanderský hrabě Karel Dobrý zákeřně zavražděn při mši v chrámu Páně. Smrt hraběte rozpoutala ve Flandrech válku na více než rok, obyvatelé jati touhou po odplatě se chopili zbraní a také francouzský Ludvík VI. přivedl své vojáky do Flander a dle opata Sugera zanechal vlámské země \"očištěné a jakoby znovu pokřtěné díky trestu a hojnosti prolité krve.\" Novým hrabětem byl díky králově zásahu jmenován jeho chráněnec Vilém. Jindřich, král anglický se však obával o svou Normandii a proto poslal do Flander vojáky a finanční prostředky. Na jaře roku 1128 tak musel novopečený hrabě, obyvateli pro tvrdou vládu neoblíbený, žadonit o podporu u Ludvíka VI., který se marně pokoušel flanderské měšťany přesvědčit. Zvolili si za nového hraběte Dětřicha Alsaského. Vilém Clito, který se před střetem rozhodl \"spíše zemřít, než by strpěl takovou hanbu\", slíbil, že bude od tohoto okamžiku ochráncem církve a chudých, si nechal ostříhat dlouhé vlasy a navlékl kajícnické roucho. Zemřel na sněť v ráně utržené v bitvě u Alostu a byl pohřben v klášteře Saint-Bertin v Saint-Omer. Vilémova smrt se stala pro mnohé z jeho přívrženců osudnou, protože se od krále Jindřicha nedočkali milosti a byli donuceni \"\"přijmout kříž Páně a stát se vyhnanci pro Kristovu věc a vydat se k jeho hrobu k Jeruzalému\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém I. Flanderský jinak též Vilém Clito (nizozemsky \"Willem Clito\", francouzsky \"Guillaume Cliton\", anglicky \"William Clito\"; 1101/1102/1103 - 28. července 1128 Alost) byl flanderský hrabě z normanské dynastie, vnuk Viléma Dobyvatele a také jeden z příznivců mladého templářského řádu.", "tgt_summary": "William Clito (25 October 110228 July 1128) reigned as Count of Flanders and claimed the Duchy of Normandy. His nickname \"Clito\" was a Medieval Latin term equivalent to the Anglo-Saxon \"\"Aetheling\"\" and its Latinized form \"\"Adelinus\"\" (used to refer to his first cousin, William Adelin). Both terms signified \"man of royal blood\" or, the modern equivalent, \"prince\". It may have been derived from the Latin \"inclitus/inclutus\", \"celebrated.\"", "id": 941439} {"src_title": "Vatikánská muzea", "tgt_title": "Vatican Museums", "src_document": [{"title": "Muzea.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raffaelovy síně.", "content": "Komplex čtyř síní zrekonstruovaných papežem Juliem II. v roce 1508. Julius II. se rozhodl pro vytvoření nové papežské ložnice, protože se chtěl vymanit ze stylu preferovaného jeho předchůdcem Alexandrem VI. Borgiou. Fresky nejprve začali tvořit Bramantino, Bazzi, Perugino a další významní umělci své doby. V pokročilém stádiu rekonstrukcí povolal papež dosud neznámého umělce Raffaela Santiho z Urbina. Ten většinu fresek odstranil a nahradil je novými, vlastními malbami. Ty po jeho smrti v roce 1520 dokončili jeho žáci.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Mikuláše V..", "content": "V letech 1447–1451 ji vyzdobil Guido di Pietro, známý jako Fra Angelico, freskami ze života sv. Vavřince a sv. Štěpána.", "section_level": 2}, {"title": "Sixtinská kaple.", "content": "Jedná se o kapli Apoštolského paláce ve Vatikánu. Je známá díky své architektuře, ale hlavně díky neobyčejně bohaté vnitřní nástěnné výzdobě od největších renesančních umělců, včetně Michelangela a jeho stropu. Kaple je rovněž známá jako místo, kde se koná volba papeže, tzv. konkláve. Je zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie.", "section_level": 2}, {"title": "Pokoje Borgiů.", "content": "Šest sálů, které obýval papež Alexandr VI. Borgia, bylo v letech 1492–1495 vyzdobeno pod vedením Pinturicchia nástěnnými malbami.", "section_level": 2}, {"title": "Vatikánská apoštolská knihovna.", "content": "První, kdo přišel s myšlenkou samostatné knihovny, byl Mikuláš V. (1397–1455). Knihovna má více jak 1 600 000 tištěných knih (starobylých i moderních), 8 300 prvotisků (z nich 65 na pergamenu) a 150 000 rukopisů a archivních dokumentů. Dále pak 300 000 mincí a medailí a asi 20 000 uměleckých předmětů. V jižní části, italsky Museo Sacro, jsou vystaveny nálezy z vykopávek v katakombách, relikviáře, řezbářské práce ze slonové kosti, skla, emailů a starých tkanin. Antické malby, scény z Odyssey a Aldobrandinská svatba (patrně kopie) jsou v Sala delle Nozze Aldobrandine. Nejcennější knihou, kterou má ve svých sbírkách, je Vatikánský kodex, jeden z nejstarších a nejlépe dochovaných rukopisů řecké bible.", "section_level": 2}, {"title": "Etruské muzeum.", "content": "Nese italský název \"Museo Gregoriano Etrusco\" a založil je Řehoř XVI. roku 1836. Jsou zde vystaveny nálezy z jižní Etrurie jako například sarkofágy, urny, reliéfy, kamenné nápisy a sochy z Chiusi, Vulci, Cerveteri, Orte, Palestriny a dalších nalezišť, mezi nimi dvojjazyčná náhrobní deska a bronzová socha Marta z Todi. Dále originály řeckých děl (hlava bohyně Athény, fragmenty výzdoby athénského Parthenónu), sbírka asyrských reliéfů a etruské a řecké vázové keramiky. V dalším sále je antický triumfální vůz (biga), který kdysi sloužil jako papežský trůn v kostele sv. Marka.", "section_level": 2}, {"title": "Egyptské muzeum.", "content": "Založeno Řehořem XVI. roku 1839, italsky se nazývá \"Museo Egizio\". V deseti sálech jsou vystaveny egyptské skulptury, mumie a papyry. Povětšinou se jedná o kořist ze starověkých výprav římských vojsk do Egypta, která sem byla později převezena a uložena. Také jsou zde uloženy sarkofágy z třetího a druhého tisíciletí př. n. l. Ve třetí místnosti se nacházejí sochy z černého čediče, které zdobily vilu císaře Hadriána (117–138) a imitují egyptský styl.", "section_level": 2}, {"title": "Světské muzeum Řehoře XVI..", "content": "Italsky \"Museo Profano\". Bylo založeno Řehořem XVI. roku 1844. Stálá expozice sestává z ukázek řeckého a římského sochařství, mj. Athéna a Marsyás (kopie Myrónova originálu), sochařské portréty, rekonstrukce mozaiky z Aventinu, Odpočívající satyr (římská kopie Praxitelova originálu), rekonstrukce kruhové hrobky z Vicovaro, sedící Claudius, kolosální hlava císaře Augusta, sarkofágy, mithraistické sousoší aj.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanské muzeum Pia IX..", "content": "Latinsky nazývané \"Museo Cristiano\" vystavuje raně křesťanské sarkofágy, starověké římské sochy (Dobrý pastýř) a nápisy. Muzeum je rozděleno na dvě části:", "section_level": 2}, {"title": "Misionářské etnologické muzeum.", "content": "Bylo založeno Piem XI. roku 1926. Původně sídlilo v Lateránském paláci, odkud se na počátku 80. let 20. století přestěhovalo na příkaz papeže Pavla VI. do Vatikánu. Jádro sbírky obsahovalo 40 000 děl, v současnosti je to už 100 000 děl. Muzeum vystavuje exponáty ilustrující misijní činnost katolické církve v Číně, Japonsku, Koreji, Tibetu, Mongolsku, Indočíně, Indii, Tichomoří, Austrálii, Africe, Americe a na Blízkém Východě. Sbírka se skládá ze dvou částí.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum moderního náboženského umění.", "content": "Založeno roku 1973 Pavlem VI.. Původně zde byl papežský byt Alexandra VI. (1431–1503), po jeho smrti nebyl využíván. V současnosti se zde vystavují díla moderního umění s náboženskou tematikou (mj. Goya, Rodin, Matisse, Gauguin, Chagall, Zadkine, Kokoschka, Picasso, Siqueiros, Salvador Dali). Sbírka obsahuje kolem osmi set děl z oblasti malířství, sochařství a grafiky. Sbírka vzniká z darů současných italských i zahraničních umělců.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum Pia IV. a Klimenta XXIII..", "content": "Nese italský název \"Museo Pio-Clementino\". Postaveno v klasicistním slohu s širokou klenutou střechou se střešními okny. Barevné schéma je modro-šedé až bílé s polychromovanou mramorovou podlahou. Ve stěnách jsou výklenky, ve kterých stojí mramorové sochy. Mezi výklenky jsou na podstavcích vystaveny portrétní plastiky. Mezi významnější exponáty patří sarkofágy sv. Heleny a Konstancie (matky a dcery císaře Konstantina I. Velikého), busta Dia z Otricoli, Belvedérský Apollo, kopie Lysippova Apoxyomena (atlet stírající si pot), kopie Praxitelovy Venuše Knidské, sousoší Láokoóna a jeho synů, Raněná Amazonka, Apollón zabíjející ještěrku.", "section_level": 2}, {"title": "Další výstavní síně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Galerie tapisérií.", "content": "Italsky \"Galleria degli Arazzi\", zakladatelem je papež Lev X. (1475–1521). Jsou zde vystaveny tapisérie tzv. \"nové školy\" utkané v bruselské dílně Pietera van Aelsta podle návrhů Raffaelových žáků, dále tapisérie lombardské a římské. Poprvé byly tyto tapiserie vystaveny v roce 1531 v Sixtinské kapli, ale v roce 1838 byly přemístěny. Zajímavostí je, že za gobelíny vydal papežský stolec 16 000 dukátu za jeden kus, což je v přepočtu asi 300 euro.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie map.", "content": "Čtyřicet fresek z 16. století podle mnicha a kosmografa Ignazia Danta. Mapy zobrazují Itálii rozdělenou Apeninami na dvě části. Práce trvaly tři roky a chodba, jejíž stěny mapy pokrývají, je dlouhá 120 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie svícnů.", "content": "\"Galleria degli Candelabri\" byla postavena v roce 1761, stropní malby pocházejí z období 1883–1887. Jsou zde vystaveny římské kopie řeckých originálů z helenistického období, např. Ganymédes a orel, Artemis.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie a kaple sv. Pia V..", "content": "Zdobená výstavní síň, z původní výzdoby kaple od Vasariho a Zuccariho se zachovala jen klenbová freska s pádem Lucifera a vzpourou andělů, ostatní fresky pocházejí z 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum kočárů.", "content": "Kolekce vozů používaných papeži a kardinály, uniforem a jiných památek z papežských ozbrojených sil, rozpuštěných roku 1970. Tato kolekce byla založena v roce 1973 papežem Pavlem VI.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum Chiaramonti.", "content": "Založeno Piem VII. a postaveno roku 1807. Celé muzeum je asi 100 metrů dlouhá chodba s římskými kopiemi řeckých soch, vlysů a reliéfů převzatých ze sarkofágů.", "section_level": 2}, {"title": "Nové křídlo.", "content": "Italsky \"Braccio Nuovo\" založil také Pius VII., otevřeno bylo v roce 1822. Architektem stavby se stal Roman Raffaele Stern, který však zemřel před dostavbou. Dohlížení na stavbu se po jeho smrti ujal Pasquale Belli. Jedná se o velký, 70 metrů dlouhý sál, kde je vystaveno asi 200 soch, mj. socha Augusta, kopie Polykleitova Doryfora (atleta s kopím), sousoší Nilu s šestnácti dětmi, Silénos s malým Dionýsem, socha řečníka Démosthena.", "section_level": 2}, {"title": "Sál Sobieského.", "content": "Název nese podle obrazu \"Vítězství polského krále Jana III. Sobieského roku 1683 před Vídní nad Turky\" od polského malíře českého původu Jana Matejka. Tento sál je situován na sever. Dále se zde nachází obrazy většinou z 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Sál Neposkvrněného početí.", "content": "Fresky znázorňují přípravu a vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Piem IX. roku 1854. Autorem těchto fresek je Francesco Podesti.", "section_level": 2}, {"title": "Sál šerosvitů.", "content": "Pojmenován podle šerosvitných postav apoštolů a světců z Raffaelovy školy. Občas je označován jako Sala dei Palafrenieri nebo Papouškův sál. Výzdoba pochází z doby Lva X.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Urbana VIII..", "content": "Italsky \"Cappella di Urbano VIII.\" je vyzdobena barokními freskami od Pietra z Cortony.", "section_level": 2}, {"title": "Pinakotéka (obrazárna).", "content": "Samostatná budova, umístěná ve Čtvercové zahradě a projektovaná Lucou Beltramim, byla otevřena 27. října 1932. V dnešní době sbírka obsahuje asi 460 obrazů umístěných v 18 sálech. Sbírka obsahuje několik mistrovských děl od největších umělců v historii italského malířství, například od Fra Angelico, Paolo Veronese, Caravaggio či Pietro Perugino.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické.", "content": "Vstup do muzeí je ze severní strany, z \"Viale Vaticano\". Z náměstí sv. Petra po \"Via di Porta Angelica\" k severu, dále podél renesančních hradeb až na \"Viale Vaticano\" (asi 1100 m).", "section_level": 1}, {"title": "Otevírací doba.", "content": "Volné vstupy:", "section_level": 2}, {"title": "Vstupné.", "content": "Vstupenky si lze obstarat v předprodeji na internetu, jinak se čeká v dlouhých frontách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vatikánská muzea (: Musei Vaticani) ve Vatikáně jsou jedním z největších komplexů uměleckých sbírek na světě. Vystavuje sbírky starožitností a uměleckých děl od starověku po současnost. Ve sbírkách má asi 70 tisíc objektů, z nichž je asi 20 tisíc vystaveno. Se 6 miliony návštěvníků v roce 2013 je to šesté nejnavštěvovanější muzeum na světě. Celý komplex je postaven na rozloze 55 000 m v 54 více méně samostatných expozicích či galeriích a kaplích stavěných od 13. století v blízkosti baziliky sv. Petra. Ředitelkou muzea je od roku 2017 Polka Barbara Jatta, první žena ve vysoké vatikánské funkci. V celém areálu je 20 nádvoří a asi 300 velkých a menších schodišť. Základ muzea tvoří sbírka klasických děl, kterou od roku 1503 vystavil papež Julius II. Veřejnosti je dnes přístupno 47 000 m expozic na trasách o délce 7 km. Součástí komplexu jsou i Raffaelovy \"Stanze\" (síně) a světoznámá Sixtinská kaple, kterou prohlídka obvykle končí.", "tgt_summary": "The Vatican Museums (; ) are the public art and sculpture museums in the Vatican City. They display works from the immense collection amassed by the Roman Catholic Church and the Papacy throughout the centuries including several of the most renowned Roman sculptures and most important masterpieces of Renaissance art in the world. The museums contain roughly 70,000 works, of which 20,000 are on display, and currently employ 640 people who work in 40 different administrative, scholarly, and restoration departments. Pope Julius II founded the museums in the early 16th century. The Sistine Chapel with its ceiling decorated by Michelangelo and the Stanze di Raffaello decorated by Raphael are on the visitor route through the Vatican Museums. In 2019, they were visited by 6,882,931 persons, which combined made them the third most visited art museumin the world. They are one of the largest museums in the world. There are 54 galleries, or \"sale\", in total, with the Sistine Chapel, notably, being the very last sala within the Museum.", "id": 41664} {"src_title": "Osip Mandelštam", "tgt_title": "Osip Mandelstam", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Osip Mandelštam se narodil 15. ledna / 3. ledna 1891 ve Varšavě. Jeho otec, Emilij Veniaminovič Mandelštam (1856–1938) byl rukavičkář a patřil mezi kupce první gildy (gilda – sdružení, cech; v tehdejším Rusku existovaly tři kupecké gildy s různými právy). To mu dávalo právo žít navzdory židovskému původu mimo hranice tzv. „pásma osídlení“, tedy území, na kterém měli Židé v Ruském impériu povoleno trvale pobývat a které v zásadě odpovídalo hranicím bývalé Polsko-litevské unie. Osipova matka Flora Osipovna Verblovskaja (1866–1916) byla hudebnice. V roce 1897 se Mandelštamovi přestěhovali do Petrohradu. Osip se v letech 1900–1907 vzdělával v prestižní škole Těniševskoje učilišče, jedné z nejpokrokovějších škol své doby. Mezi její studenty patřil například Vladimir Nabokov a další významné postavy ruské a sovětské kultury. Jeho první básně byly otištěny v roce 1907 ve školním almanachu. Na Osipa měla také od dětství velký vliv architektura a historie Petrohradu, kterou vnímal v kontrastu se stylem života a náboženskými rituály židovské diaspory. V dubnu roku 1908 se Osip Mandelštam rozhodl nastoupit na pařížskou Sorbonnu, kde studoval literaturu a filozofii, ale v následujícím roce přestoupil na univerzitu v Heidelbergu. V roce 1911 se nechal u metodistického pastora pokřtít, aby mohl nastoupit na univerzitu v Petrohradu, která Židy nepřijímala. 10. září téhož roku byl přijat na románsko-germánské oddělení historicko-filologické fakulty této univerzity, kde s přestávkami studoval až do roku 1917. Titul nicméně nikdy nezískal.", "section_level": 2}, {"title": "Básnická kariéra.", "content": "Mandelštamova raná poezie je pod vlivem atmosféry první ruské revoluce v roce 1905 výrazně populistická. Svou básnickou dráhu začal Mandelštam jako symbolista, následovník Paula Verlaina, Fjodora Sologuba a také předchůdce symbolistů Fjodora Ivanoviče Ťutčeva. Jeho básně vyšly například v časopisech \"Apollon\" (1910, č. 9) a \"Giperborej\". V roce 1912 vytvořil Mandelštam s několika dalšími mladými básníky skupinu „Cech básníků“ (v ruštině Cech poetov, Цех поэтов) pod vedením Nikolaje Gumiljova a Sergeje Goroděckého. Jádro této skupiny vytvořilo základ směru později nazývaného akméismus: přátelství s akméisty (především Annou Achmatovou a Nikolajem Gumiljovem) považoval Mandelštam za jedno z velkých štěstí svého života. Pro nové hnutí napsal Mandelštam v roce 1913 manifest „Úsvit akméismu“ (Utro akmeizma). V témže roce vydal svou první sbírku básní s názvem \"Kameň\" (Kámen) – znovu vyšla v letech 1916 a 1922 pod stejným názvem, ale s několika přidanými básněmi. Druhá Mandelštamova sbírka s názvem \"Tristia\" („kniha smutku“, „žalozpěvy“, odkaz na Ovidia) vyšla v roce 1922 a tvoří ji verše z období první světové války a ruské Říjnové revoluce. Další verze této sbírky vyšla v roce 1923 pod názvem \"Vtoraja kniga\" (Druhá kniha) s věnováním „N.Ch.“ – Naděždě Jakovlevně Chazině, básníkově manželce. V knize se zřetelně odvíjí evoluce od „akméistického“ – racionálního – k iracionálnímu, k poetice spletitých asociací. Další vývoj Mandelštamovy poetiky se odráží v básních 20. let, typických svou zastřeností a množstvím kulturních aluzí. V letech 1925 až 1930 nastává v jeho básnické tvorbě pomlka, kdy se autor věnuje próze: k autobiografii \"Šum vremeni\" (Hluk času) přidává například povídku \"Egipetskaja marka\" (Egyptská známka). Také překládá knihy do ruštiny (19 knih za 6 let) a pracuje jako novinový dopisovatel. V roce 1928 vychází poslední básnická sbírka, vydaná za Mandelštamova života – \"Stichotvorenija\" (Básně) – a také kniha vybraných pojednání \"O poezii\". V roce 1930 se Mandelštam po cestě na Kavkaz vrací k psaní poezie, jejímž prostřednictvím bojuje nejen se sovětskou realitou, ale také s kulturními tradicemi, a dává si za úkol vytvořit novou kulturu, která se nebude opírat o to, čeho dosáhli jeho předchůdci. Jeho „rozloučením“ s kulturou se stala jeho programová esej „Razgovor o Dante“ (Rozhovor o Dantem, 1933).", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Svou ženu Naděždu Jakovlevnu potkal Osip Mandelštam v Kyjevě v roce 1919, vzali se v roce 1921 nebo 1922. Nejdřív žili na Ukrajině, ale brzy se přestěhovali do Petrohradu. Později žili také v Moskvě a v Gruzii. Naděžda Mandelštamová uchovávala více než třicet let manželovu pozůstalost a v šedesátých letech vydala na západě své dvojdílné Paměti, které do detailu a bez eufemismů popisují průběh postupné básníkovy likvidace. Existuje domněnka, že měl Mandelštam milostný poměr s Annou Achmatovou, ta však celý život trvala na tom, že je pojilo pouze hluboké přátelství. Mandelštamovo manželství bylo nicméně několikrát ohroženo jeho vztahy s jinými ženami.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení, vyhnanství a smrt.", "content": "V roce 1933 píše Osip Mandelštam antistalinský epigram „My živjom, pod soboju ne čuja strany…“ (Žijeme a necítíme pod sebou svou zemi…), který byl také popsán jako „šestnáctiřádkový rozsudek smrti“. Epigram byl pravděpodobně inspirován Mandelštamovým pobytem na Krymu, kde autor viděl na vlastní oči důsledky „velkého hladomoru“ způsobeného Stalinovou politikou kolektivizace. Za tento epigram byl v květnu následujícího roku zatčen. Nebyl nicméně odsouzen k smrti nebo nuceným pracím v gulagu, ale k vyhnanství ve městě Čerdyň. To bylo považováno téměř za zázrak, který je historiky obvykle vysvětlován tím, že měl Stalin na básníkově osudu osobní zájem. Po Mandelštamově pokusu o sebevraždu mu byl trest zmírněn na vyhnanství z velkých ruských měst, jinak si mohl své místo pobytu zvolit sám. Spolu s manželkou Naděždou se tedy přestěhovali do Voroněže, na jihozápad evropské části Ruska. Většina básní z tohoto období odráží snahu básníka sužovaného vězením a nemocemi naplno se vyjádřit a říct své poslední slovo. Napsal také několik básní oslavujících Stalina (př. „Óda na Stalina“). V roce 1937, na počátku tzv. „velké čistky“, začaly Mandelštama v tisku napadat literární kruhy, nejprve místní a potom i moskevské, které Mandelštama obviňovaly z protisovětských názorů. Ve zprávě tajemníka Svazu spisovatelů SSSR V. Stavského z roku 1938 adresované národnímu komisaři NKVD N. I. Ježovovi se navrhuje „vyřešit záležitost s Mandelštamem“ a básníkovy verše jsou nazvány „nemravnými a pomlouvačnými“. V dopise se mluví také o spisovatelích Iosifu Prutovi a Valentinu Katajevovi, kteří prý „ostře vystoupili“ na Mandelštamovu obranu. Mandelštam a jeho žena obdrželi v květnu 1938 povolení vyjet z Voroněže na dovolenou nedaleko od Moskvy. Při příjezdu byl Mandelštam zatčen a obviněn z „kontrarevoluční činnosti“. O čtyři měsíce později, 2. srpna 1938, byl Mandelštam odsouzen k pěti letům v nápravném táboře. Dostal se do tranzitního tábora Vtoraja rečka (Druhá říčka) u Vladivostoku na ruském dálném východě, odkud se mu podařilo poslat zprávu manželce, v níž prosí o teplé oblečení, které ale nikdy nedostal. 27. prosince 1938 v táboře zemřel, zřejmě na tyfus. Dodnes se neví, kde byl pohřben. Rehabilitace se Mandelštam posmrtně dočkal až v roce 1956 v období chruščovského tání, kdy byl zproštěn obvinění vznesených proti němu v roce 1938. Za vlády Michaila Gorbačova v roce 1987 byl potom zproštěn obvinění z roku 1934 a plně rehabilitován. Od šedesátých let se Mandelštamovo jméno objevuje v memoárech a kritických pojednáních a výjimečně jsou jeho verše i otiskovány v časopisech (především těch méně významných). V ediční řadě „Bibliotěka poeta“ (Básníkova knihovna) měla v roce 1959 vyjít sbírka jeho děl. Svazek však vyšel až v roce 1973 velmi malým nákladem a s ochrannou předmluvou A. Dymšina. Mandelštam byl také vynechán z čtyřsvazkové publikace \"Russkie poety\" (Ruští básníci, 1966–1970).", "section_level": 2}], "src_summary": "Osip Emiljevič Mandelštam (rodné jméno Iosif, ; 15. ledna/ 3. ledna 1891, Varšava, Polské království, Ruské impérium – 27. prosince 1938, vězeňský tábor Vtoraja rečka u Vladivostoku) byl ruský básník, prozaik, esejista, překladatel a literární kritik židovského původu, jeden z největších ruských básníků 20. století a významný člen básnického hnutí akméistů, jehož manifest „Úsvit akméismu“ roku 1913 napsal. V období stalinských represí ve 30. letech byl zatčen a spolu se svou ženou Naděždou poslán do vyhnanství do města Čerdyň (Permský kraj). Později mu bylo dovoleno přesídlit do Voroněže v jihozápadním Rusku. V roce 1938 byl ale Mandelštam znovu zatčen a odsouzen k deportaci na Sibiř; téhož roku zemřel v tranzitním táboře.", "tgt_summary": "Osip Emilyevich Mandelstam (; – 27 December 1938) was a Russian and Soviet poet and essayist of Jewish origin. He was the husband of Nadezhda Mandelstam and one of the foremost members of the Acmeist school of poets. He was arrested by Joseph Stalin's government during the repression of the 1930s and sent into internal exile with his wife. Given a reprieve of sorts, they moved to Voronezh in southwestern Russia. In 1938 Mandelstam was arrested again and sentenced to five years in a corrective-labour camp in the Soviet Far East. He died that year at a transit camp near Vladivostok.", "id": 930173} {"src_title": "Viktor Černomyrdin", "tgt_title": "Viktor Chernomyrdin", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Narodil se 9. dubna 1938 v obci Čornyj Otrog. Otec Stěpan Markovič pracoval jako řidič, matka Marfa Petrovna, měli pět dětí – Nikolaj, Alexandr, Natalia, Viktor a Jekatěrina. Po ukončení Orského technického učiliště № 1 v roce 1957 zahájil svoji pracovní činnost v Orské rafinerii V. P. Čkalova jako mechanik, řidič kompresorů a čerpadel. Po absolvování vojenské služby jako letištní technik VVS v letech 1957–1960 ve městě Spassk-Dalnij v Primorském kraji se vrátil do stejného závodu a pracoval jako vedoucí technolog. V roce 1962 začal studovat na Samarském polytechnickém institutu, který absolvoval v roce 1966 s diplomem inženýra-technologa. V letech 1967 až 1973 působil jako instruktor v Orském městském výboru KSSS, byl zástupcem vedoucího oddělení. V roce 1968–1972 studoval na Všesvazovém polytechnickém institutu, kde získal diplom inženýra-ekonoma. Tento moskevský institut nese v současnosti jeho jméno (\"Московский государственный открытый университет имени В. С. Черномырдина\"). V letech 1973–1978 stál v čele Orenburské plynové rafinerie (\"Оренбургский газоперерабатывающий завод\"), a poté pracoval v Moskvě jako asistent na oddělení těžkého průmyslu ÚV KSSS. V roce 1981 obhájil disertační práci pro vědecký stupeň kandidát technických věd na téma „Výzkum a vývoj technologie procesu rafinace zemního plynu od organických sloučenin síry“. Od roku 1982 byl náměstkem ministra plynárenského průmyslu SSSR. V roce 1983 byl jmenován náměstkem ministra a šéfem všesvazového průmyslového sdružení „Tjumengazprom“. V roce 1980 se seznámil s Borisem Jelcinem, v té době prvním tajemníkem Sverdlovského zemského výboru KSSS. Byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR (1984–1989) a poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR (1985–1990). Členem ústředního výboru KSSS byl v letech 1986–1990. Po nástupu Michaila Gorbačova od roku 1985 čtyři roky zastával funkci ministra ropného a plynárenského průmyslu SSSR. Poté, co bylo ministerstvo přeměněno na Státní plynárenský koncern předsedal správní radě. 30. května 1992 byl jmenován místopředsedou vlády ruské federace pro oblast paliv a energetiky. 14. prosince 1992 na VII. sjezdu lidových poslanců Ruska prezident Boris Jelcin poté, co byla většinou poslanců odmítnuta kandidatura J. T. Gajdara na post předsedy Rady ministrů Ruské federace, který se uvolnil po rezignaci Ivana Silajeva v září 1991, navrhnul Viktora Černomyrdina. Prezidentem navržená kandidatura byla sjezdem schválena. Ve stejný den Jelcin podepsal dekret o jmenování Černomyrdina předsedou Rady ministrů. V květnu 1995 byl zvolen předsedou Všeruského společensko-politického hnutí „Náš domov – Rusko“, které získalo 10,1 % ve volbách do státní dumy v prosinci 1995 a vytvořilo v ní vlastní frakci. Poté co vyhrál prezidentské volby v červenci 1996 Boris Jelcin a po jeho převzetí úřadu v souladu s ústavou podala vláda demisi. Kandidatura Viktor Černomyrdina na post předsedy vlády (premiéra) byla znovu podána Borisem Jelcinem a byla schválena dumou dne 10. srpna 1996. V červnu 1995, po teroristickém činu v Buďonnovsku (Stavropolský kraj) jednal po telefonu s Šamilem Basajevem, jehož oddíl obsadil městskou nemocnici a vzal jako rukojmí asi dva tisíce lidí. Výsledkem obtížných jednání a operace na osvobození rukojmích bylo 18. června osvobození většiny z rukojmích, ale Basajevovi vojáci se zbývajícími rukojmími dne 19. června opustili město a ukryli se v horských oblastech Čečenska. Při této tragédii zahynulo asi 180 lidí. Po vzniku Rady obrany Ruské federace 25. července 1996 a do jejího zrušení 3. března 1998 mu byly jako předsedovi ruské vlády přiděleny povinnosti místopředsedy této Rady. 7. září 1996 Jeho Svatost patriarcha Alexij II vysvětil chrám svatého apoštola a evangelisty Jana, postavený v krátké době v obci Čjornyj Otrog za pomoci V. Černomyrdina. 19. září 1996 Boris Jelcin podepsal dekret № 1378 „O dočasném plnění povinností prezidenta Ruské federace“, kterým přenesl v době jeho kardiochirurgické operace všechny prezidentské pravomoci v plné výši na Černomyrdina. Během zákroku Černomyrdin jednal v souladu s tímto dekretem jako prezident Ruské federace od 7.00 hodin 5. listopadu 1996 do 6.00 hodin dne 6. listopadu 1996. 23. března 1998 rozpustil B. Jelcin dekretem vládu a povinnosti předsedy vlády přešly na S.V. Kirijenka. Od 24. srpna 1998 opět působil jako předseda vlády, ale dvakrát nebyl schválen dumou, na potřetí Boris Jelcin podal dumě kandidaturu Jevgenije Primakova, jehož schválením předsedou vlády skončil krátký návrat Viktora Černomyrdina na post premiéra. 14. dubna 1999 byl jmenován zvláštním zástupcem prezidenta Ruské federace k vyřešení situace kolem Svazové republiky Jugoslávie. Společně s finským prezidentem Marttim Ahtisaarim dojednal u prezidenta Miloševiče ukončení operací v Kosovu výměnou za konec bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Uvolněn z této funkce „v souvislosti s výkonem svých úkolů“ byl dne 7. října 1999. V roce 1999 za mírové snahy na Balkáně a činnost v oblasti zahraniční politiky byl nominován na Nobelovu cenu za mír. V roce 2003 vydal knihu \"Вызов\", ve které je zachycen jeho pohled na události krize na Balkáně. 15. června 2000 byl v čele organizačního výboru světové expedice UNESCO \"The Great Northern Trail\" a spolu s vůdcem expedice S. A. Solovjevym a členem organizačního výboru, norským velvyslancem v Rusku Oyvindem Nordslettenem se zúčastnil dne 5. března 2001 startu expedice ve městě Zapoljarne. V letech 1995–2000 byl vůdcem hnutí „Náš dům – Rusko“. V letech 1999–2001 byl poslancem Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace za Jamalo-něnecký autonomní okruh. V letech 1999–2000 byl předsedou představenstva „Gazpromu“. Měl hodnost plukovníka v záloze, byl dědičným kozákem, byl plukovníkem Orenburského kozáckého vojska a generálem Záporožského kozáckého vojska a čestným občanem města Buďonnovsk. Byly mu uděleny čestné tituly z mnoha ruských a zahraničních univerzit a akademií. Titul čestného profesora Samarské státní technické univerzity (23. června 1995), čestného profesora Lomonosovy univerzity (24. ledna 1997), čestný doktorát Slovenské technické univerzity v Bratislavě (14. dubna 1997), čestný doktorát na univerzitě v Bridgeportu (Connecticut, USA) (30. září 1999), čestný profesor Leningradské státní oblastní univerzity (7. října 1999), čestný profesor Moskevské státní otevřené univerzity (17. května 2002), čestný doktorát věd Ruské ekonomické akademie G.V.Plechanova (25. března 2003), čestný doktorát Národní letecké university Ukrajiny (15. března 2005) a další. Od 21. května 2001 do 11. června 2009 zastával pozici mimořádného a zplnomocněného velvyslance Ruské federace na Ukrajině a zvláštního zástupce prezidenta Ruské federace pro rozvoj obchodních a hospodářských vztahů s Ukrajinou. 10. dubna 2003 obdržel diplomatickou hodnost mimořádného a zplnomocněného velvyslance. Od 23. listopadu 2007 byl doyenem diplomatického sboru akreditovaného v Ukrajině. Na postu ruského velvyslance působil více než osm let, v rozporu s nepsaným pravidlem o pravidelné rotaci vedoucích zastupitelských úřadů v zahraničí. 4. února 2008 v čele Mezinárodního šolochovského výboru předal Ruské státní knihovně sto exemplářů unikátního faksimilního vydání rukopisu románu „Tichý Don“. Rukopis, dlouho považován za ztracený, byl koupen ruským státem od dědiců druha Michaila Šolochova z fronty Vasilije Kudaševa. K sedmdesátinám v roce 2008 byla vydána kniha novináře Alexandra Gamova \"Choteli kak lučše ...\", obsahující aforismy a rozhovory s Černomyrdinem. 17. února 2009 Ministerstvo zahraničních věcí Ukrajiny (ministr Vladimir Ogryzko) vyrozumělo ruského velvyslance Viktora Černomyrdina o možnosti prohlásit ho „persona non grata“ kvůli jeho nediplomatickému posuzování, komentářům a prohlášení na adresu Ukrajiny a jejího vedení. Vláda Julije Tymošenkové okamžitě popřela toto prohlášení. První místopředseda vlády Alexander Turčinov uvedl, že „vláda Ukrajiny s činností Ogryzka nemá nic společného“. 3. března 2009 byl V. Ogryzko kvůli této epizodě Nejvyšší radou odvolán. 11. června 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv jmenoval Viktora Černomyrdina poradcem prezidenta Ruské federace, zároveň byl ustanoven speciálním představitelem Ruské federace v otázkách ekonomické spolupráce se státy Společenství nezávislých států.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželka Valentina Fjodorovna, roz. Šelepova, se narodila 6. července 1938 ve městě Orsk, Orenburská oblast. Vzali se v roce 1961. Zajímala se o ruské tance, provedení ruských a ukrajinských písní, v letech 2001–2005 je zaznamenala spolu se souborem \"Ugolok Rossii\" v čele s V. Nesterenkem na dva disky – \"Поёт Валентина Фёдоровна Черномырдина\". \"Песни мои для мужа, детей и внуков…\". Zemřela 12. března 2010 a byla pohřbena v Moskvě. Měli spolu dva syny – Vitalije a Andreje, čtyři vnoučata – Mariju, Andreje, Anastasii, Viktora a pravnuk Dmitrije. Nejstarší syn Vitalij (nar. 1962) vystudoval v Moskvě Ruskou státní Gubkinovu univerzitu ropy a plynu. Od roku 2000 stojí Vitalij Černomyrdin v čele regionální veřejné nadace \"Podpora a rozvoj střední třídy\". Mladší syn Andrej (nar. 1970) po ukončení Gubkinovy univerzity ropy a plynu pracuje v „Gazpromu“. V roce 2011 byl zvolen prezidentem Mezinárodního Šolochovského výboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Stěpanovič Černomyrdin ( \"\"; 9. dubna 1938 Čornyj Otrog [Orenburská oblast] – 3. listopadu 2010 Moskva) byl sovětský a ruský státník, předseda Rady ministrů Ruské federace (1992–1993), úřadující prezident Ruské federace (5.–6. listopadu 1996), předseda vlády Ruské federace (1993–1998), ruský velvyslanec na Ukrajině (2001–2009). Od 11. června 2009 až do konce života byl poradcem prezidenta Ruské federace a zvláštním zástupcem ruského prezidenta v otázkách hospodářské spolupráce s členskými státy SNS.", "tgt_summary": "Viktor Stepanovich Chernomyrdin (, ; 9 April 19383 November 2010) was a Russian politician. He was the first chairman of the Gazprom energy company and the second-longest-serving Prime Minister of Russia (1992–1998) based on consecutive years. He was a key figure in Russian politics in the 1990s, and a participant in the transition from a planned to a market economy. From 2001 to 2009, he was Russia's ambassador to Ukraine. After that he was designated as a presidential adviser. Chernomyrdin was known in Russia and Russian-speaking countries for his language style, which contained numerous malapropisms and syntactic errors. Many of his sayings became aphorisms and idioms in the Russian language, one example being his expression \"We wanted the best, but it turned out like always.\" (). Chernomyrdin died on 3 November 2010 after a long illness. He was buried beside his wife in Novodevichy Cemetery on 5 November, and his funeral was broadcast live on Russian federal TV channels.", "id": 1483507} {"src_title": "Anna Černohorská", "tgt_title": "Princess Anna of Montenegro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Princezna Anna se narodila 18. srpna 1874 v královském paláci v Cetinje, kde vyrůstala se svými některými sourozenci. 22. prosince toho roku byla v Dajbabském klášteře pokřtěna jako Anna Marie Antonie, jejím kmotrem byl srbský kníže Milan IV. Již od dětství měla velké umělecké vlohy. Stejně jako její sestry Zorka, Milica, Anastázie, Marica, Elena a bratr Daniel Alexandr, tak i Anna byla velice brzy poslána na studia do Smolného dívčího institutu v Petrohradu pod záštitu ruské carské rodiny. Zde vystudovala něco z práva a politických věd, malířství a hru na violoncello a stala se velikou oblíbenkyní carevny Marie Fjodorovny. Uměla hovořit výborně rusky, německy a francouzsky, přijatelně ovládala také angličtinu.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Setkání s Františkem Josefem.", "content": "V listopadu 1896 se Anna během návštěvy své sestry princezny Milicy a švagra velkoknížete Petra Nikolajeviče v Cimiez ve Francii setkala s pohledným a sympatickým knížetem Františkem Josefem Battenberským, který zde byl hostem britské královny Alexandriny Viktorie Hannoverské. Během podzimního odpoledne si malá skupinka, tvořená královnou, kněžnou Alicí Battenberskou, princeznou Annou a Františkem Josefem a hrstkou dalších členů královských vyrazila na projížďku do La Turbie, aby zhlédli tamější cameru obscuru. Jenže zatím co šli všichni do kabiny camery obscury, Anna s Františkem se nenápadně vytratili a již pár týdnů poté Františkův bratr Ludvík Alexandr veřejnosti oznámil zasnoubení princezny Anny a Františka Josefa. Touto správou byla velmi potěšena královna Viktorie, členové ruské carské rodiny, ale především Anniny rodiče, kníže Nikola s kněžnou Milenou. Rod Battenbergů byl výsledkem morganatického manželství, ale i přesto byli jeho členové velice uznáváni (především díky úzkým vazbám se Spojeným královstvím – Františkův bratr Jindřich Mořic se oženil s princeznou Beatrix, dcerou královny Viktorie). Battenbergové byli velice známí pro svůj dobrý vzhled, šarm, inteligenci a co je možná nejdůležitější, pro jistou politickou neutralitu, která jim přinesla mnoho prospěchů od členů ruské carské rodiny.", "section_level": 3}, {"title": "Obřad.", "content": "Anna a František Josef dostali požehnání nejen Anniných rodičů, ale také od královny Viktorie a ruského cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny. 18. května 1897 za přítomnosti celé černohorské královské rodiny a také mnohých významných zahraničních hostů se princezna Anna v Cetinje provdala za knížete Františka Josefa. Tato svatba byla velkou slavnostní událostí, srovnatelnou se svatbou Annina nejstaršího bratra Daniela Alexandra, černohorského korunního prince s vévodkyní Juttou Adolfinou Meklenburskou. Svatební obřady Anny a Františka byly dva, jeden pravoslavný a druhý protestantský. Anna dostala od ruského cara věno jeden milion rublů, část peněz si s Františkem Josefem nechali, část Anna darovala své rodině a většina šla na stavbu jejich soukromých rezidencí na jihu Černé Hory, v Německu a ve Švýcarsku. Přestože se Anně s Františkem Josefem nikdy nepodařilo zplodit děti, jejich život byl naplně láskou a spokojeností.", "section_level": 3}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Ani ne za půl roku po svatbě byl František Josef jmenován generálním guvernérem na politicky neklidném řecko-tureckém ostrově Kréta, odkud se vrátil až v zimě. Toto odloučení bylo pro novomanžele velmi skličující. Po Františkově návratu žili novomanželé ve své nové vile v malé horské vesničce Mala Gorana na jihu Černé Hory, nedaleko města Ulcinj, kde žili krásným idylickým životem a rádi přijímali společnost tamějších venkovanů. Před první světovou válkou se manželé přestěhovali do německého Darmstadtu, kde pobývali v zámečku Prinz Emils Garten. Avšak po začátku války jim Františkův strýc Ernest Ludvík doporučil zůstat v průběhu války mimo Německo. Anna s Františkem odešli tedy do Itálie na dvůr Anniny sestry princezny Eleny Alexandry, která coby manželka Viktora Emanuela III. byla italskou královnou. Avšak po vstoupení Itálie do války se manželé ocitli v trvalém exilu a usídlili se ve svém dvoupatrovém bytě ve Švýcarsku, kde František Josef pokračoval ve svém akademickém vzdělání a jistou dobu také působil jako přednášející profesor na soukromé vysoké škole. Po množství cest po Evropě po odchodu z Černé Hory a po nákladných vyřizováních dokladů v exilu se princezna Anna s knížetem Františkem Josefem ocitli ve značné finanční nejistotě. Avšak záchranou pro ně byl Annin umělecký talent. Po roce 1917 začala britská královská rodina zavádět změny ve jménech. Z Battenbergů se stali Mountbattenové, z battenberských knížat, velkovévodů a vévodů se stali ve směs vévodové z Barmy – touto změnou prošli všichni kromě Anny a Františka Josefa. Anna stále používala jméno Battenbergů až do své smrti, čímž velice překvapila členy královské rodiny. Láska ke svému manželovi jí nedovolila si jméno změnit.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Kníže František Josef zemřel 31. července 1924 v Territet nedaleko Montreux ve Švýcarsku. I když se s ním nikdy nesetkala, jeho neteř Edwina Mountbatten mu opakovaně během svého života posílala finanční příspěvky. Tak to pokračovalo i po Františkově smrti, kdy Edwina posílala peníze i Anně coby battenberské kněžně-vdově, a to až do Edwininy smrty roku 1960. Po smrti manžela se Anna na krátký čas uchýlila do Bratislavy, poté ke známým do La Valletty na Maltě, avšak již po pár měsících se vrátila zpět do Švýcarska. Princezna Anna zemřela 22. dubna 1971 v Montreux. Po řadu let to byla nejstarší žijící princeznou v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Kromě svého královského původu byla Anna Petrović-Njegoš známá také jako nadaná umělkyně. Během svého života psala a anonymně publikovala značné množství hudebních skladeb, které dosáhly nemalého obchodního úspěchu. Právě zisky z těchto publikací velmi pomohly Anně a jejímu manželovi během exilu ve Švýcarsku. V roce 1899 během tvorby opery nahrála Anna rozsáhlý rozhovor s předním italským skladatelem Pietrem Mascagnim v královském paláci v Neapoli; setkání zprostředkovala Annina sestra Elena. Nejznámějším hudebním počinem princezny Anny je ale černohorská lidová píseň \"Kralj Nikola na umoru\", oslavující Annina otce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Petrović-Njegoš (18. srpna 1874 Cetinje – 22. dubna 1971 Montreux) byla černohorská princezna, šestá dcera (sedmý potomek) černohorského knížete a později krále Nikoly I. a jeho ženy, kněžny a královny Mileny Vukotić. Patřila k dynastii Petrovićů-Njegošů a byla členkou černohorské královské rodiny. Sňatkem s knížetem Františkem Josefem Battenberským se stala také členkou rodu Battenbergů (větve dynastie Hesenských) a battenberskou kněžnou.", "tgt_summary": "Princess Anna of Montenegro (18 August 1873 – 22 April 1971) was the seventh child and sixth daughter of Nicholas I of Montenegro and his wife Milena Vukotić.", "id": 771916} {"src_title": "Pont du Carrousel", "tgt_title": "Pont du Carrousel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Současnému mostu předcházela starší stavba. Na tomto místě vznikl nejprve \"Pont des Saints-Pères\" (\"Most svatých otců\"), podle stejnojmenné ulice na levém břehu, avšak při svém otevření v roce 1834 jej král Ludvík Filip pojmenoval na \"Pont du Carrousel\". Jeho název rovněž zněl určitou dobu \"Pont du Louvre\" podle paláce Louvre na pravém břehu. Dnešní název je odvozen od náměstí \"Place du Carrousel\" před Louvrem, ale termín pochází původně z vojenského prostředí. Karusel znamenal krátké představení s hudbou, při kterém vojáci předváděli své jezdecké dovednosti. Koncesi k výstavbě soukromého mostu vydal panovník v roce 1831. Architektem mostu byl Antoine-Rémy Polonceau, který navrhl stavbu ze dřeva a kovaného železa. Most byl otevřen 30. října 1834. Měl tři oblouky, celkovou délku 169,5 metrů a šířku 11,85 mterů. V roce 1850 koupilo most město Paříž za 1,766.656 franků. V roce 1883 byl most na půl roku uzavřen, aby mohly být vyměněny poškozené dřevěné a kovové části. V roce 1906 byla dřevěná paluba nahrazena kovovou. I přes tyto opravy zůstal most příliš úzký a pro dopravu nebezpečný. V roce 1930 bylo navíc konstatováno, že jeho výška je nedostatečná pro říční dopravu. Bylo proto rozhodnuto most zbořit a o něco dále po proudu postavit nový. Stavební práce byly povoleny Státní radou 26. srpna 1933 a zahájeny 23. května 1935. Stavba byla dokončena roku 1939 a poté byl původní most stržen.", "section_level": 1}, {"title": "Událost.", "content": "Dne 1. května 1995 byl Maročan Brahim Bouarram (1965–1995) svržen do Seiny skupinou skinheadů vracejících se z manifestace Národní fronty. Hlavní obžalovaný byl v roce 1998 odsouzen k osmiletému vězení. V roce 2003 na mostě pařížský starosta Bertrand Delanoë odhalil pamětní desku na památku všem obětem rasismu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Architekti se snažili respektovat vzhled původního mostu. Železobetonový most má proto také tři oblouky a je 168 metrů dlouhý a široký 33 metry. Je vyzdoben alegorickými sochami, jichž autorem je Louis Petitot. Symbolizují Hojnost, Průmysl, řeku Seinu a město Paříž, které stály již na předchozím mostě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pont du Carrousel (česky \"Most Karusel\") je silniční most přes řeku Seinu v Paříži. Spojuje 1. obvod na pravém břehu a 7. obvod na levém. Byl vystavěn v letech 1935–1939.", "tgt_summary": "The Pont du Carrousel () is a bridge in Paris, which spans the River Seine between the Quai des Tuileries and the Quai Voltaire.", "id": 1154912} {"src_title": "Povstání rudých turbanů", "tgt_title": "Red Turban Rebellions", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poměry v jüanské Číně.", "content": "Mongolská nadvláda nebyla v Číně populární. Mongolové a Se-muové, přestože tvořili pouze malou část obyvatelstva, obsazovali většinu míst ve státní správě. Diskriminovaní Číňané měli nízké postavení; zejména pak jižní, kteří měli uzavřen přístup do státní správy, zakázáno nošení zbraně, lov, v noci svítit a pohybovat se po městech či vesnicích. Pro sociální status byla, přes rozdělení obyvatelstva podle etnického klíče, rozhodující výše majetku. Přirozeně pod mongolskou vládou měly moc a bohatství především nečínské skupiny. I když vláda říše Jüan čínskou kulturu a představitele různých náboženství respektovala, všemožně podporovala především buddhismus, zatímco další víry byly víceméně jen trpěné. Původně svobodní rolníci v průběhu doby přecházeli do panství mongolských feudálů, ale celková výše daní a pracovních povinností, rozepsaná na regiony, se neměnila. Z toho plynoucí růst odvodů státu vyvolával nespokojenost zbylých poplatníků. Rolníci závislí na velkých pozemkových vlastnících zase trpěli nepřiměřenou výši nájmů, což určilo charakter povstání v jižní Číně, namířeného především proti místním velkým pozemkovým vlastníkům. Od počátku 14. století se v Číně objevovala občasná povstání. Současně jüanská vláda slábla a postupně přestávala být schopná vynucovat pořádek. V těchto podmínkách banditismus rostl z drobného problému ve všeobecnou hrozbu. Obyvatelstvo na to reagovalo ozbrojováním. Zbraně, dříve na vesnici vzácné, se staly běžnými. Do čela místních domobran se stavěli vesměs příslušníci džentry, přirození vůdci lokálních komunit. Jüanská vláda leckdy jejich snahu uznala udělením titulů a hodností ve státní správě. Stejný postup používala i k neutralizaci úspěšných banditů.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie povstalců.", "content": "Ideologickou opozici mongolské vládě tvořili konfuciánští literáti a dále radikálové sdružení v milenaristických sektách ovlivněných manichejskými a buddhistickými vlivy. Začátkem 14. století sílil byrokratický prokonfuciánský směr vládní politiky, jeho stoupenci prosadili i obnovení úřednických zkoušek. Obecně džentry akceptovala mongolskou vládu, vždy doufajíce v reformy, a podporovala status quo v regionech. Mnozí vzdělanci přijali místa v administrativě, ale jiní se pod tlakem mongolského přezírání stáhli do soukromí. Naděje na převládnutí čínských hodnot a způsobů správy se však nenaplnily, čínští vzdělanci zůstávali v podřízeném postavení. Postupně se proto odtažitost ke státu zvyšovala a džentry se přikláněla i k rebelům, pokud tito vystupovali na podporu řádu. Zatímco čínští literáti vzpomínali na sungskou éru, kdy vládli zemi, mezi lidem se šířily zvěsti o mesiáši přinášejícím vysvobození. Skupiny nespokojenců, uprchlíků a banditů, rozšířené v době hladu a slabé vlády, sblížila víra, milenaristické ideje převzaté z manicheismu. Manicheismus (\"ming ťiao\") byl rozšířený podél jihovýchodního pobřeží Číny, získal podporu i v Ťiang-si, An-chueji a jižní části Severočínské nížiny. Chápání světa jako zkaženého a potřebujícího násilné očištění sbližovalo manichejce s buddhistickými opozičníky uctívajícími buddhu Maitréju. Spojením starších čínských tradic s manichejskými a buddhistickými prvky vznikala v prostředí malých sekt vedených populárními vůdci nová živá syntéza. Opozičníci věřili v příchod božského spasitele – „Krále světla“, který očistí svět ode zla a přemůže jüanskou vládu. Tyto skupiny byly označovány za sekty či společnosti Bílého lotosu. V průběhu čtyřicátých let 14. století vykrystalizovaly dvě větve hnutí, jižní (s centrem v horách východního Chu-peje) a severní (na pomezí An-chueje a Che-nanu), doktrinálně shodné, ale organizačně nezávislé. V obou větvích existovala řada lokálních skupin, dosti samostatných a někdy nepřátelských. K předním hlasatelům nové víry patřili na jihu Pcheng Jing-jü, na severu Chan Šan-tchung a Liou Fu-tchung. Vůdci povstání tuto víru využívali a někteří se za Krále světla prohlásili. Heslo „Král světla přichází“ (\"Ming-wang čchu-š’\"), převzetí příjmení Ming Min Žuejem (přejmenoval se na Ming Jü-čena), pojmenování říše Ming Ču Jüan-čangem, prohlášení se Velkým králem světla a Menším králem světla Chan Šan-tchungem a synem a Velkým pánem světla a Menším pánem světla Ming Jü-čenem a synem dokládá ústřední význam doktríny o vystoupení spasitele a velký vliv manicheismu v ideologii Rudých turbanů.", "section_level": 2}, {"title": "Togtova vláda.", "content": "Začátkem čtyřicátých let 14. století dominoval jüanské vládě Togto, původem Merkit. Togto se řídil konfuciánskou koncepcí státu v kontrastu vůči tradičním mongolským hodnotám a prosazoval rázné akce pro „užitek lidu a zisk státu“, ale program opravy Velkého kanálu (jehož cílem bylo zabezpečení dovozu rýže do hlavního města, dosud zásobovaného po moři) skončil krachem. Při povodních v létě 1344 Žlutá řeka protrhla dlouho neopravované hráze a změnila tok – dosud se vlévala do řeky Chuaj, nově tekla do moře severně od poloostrova Šan-tung. Poté řeka Chuaj opakovaně zalévala jižní Che-nan, severní An-chuej a Ťiang-su. Poškození Velkého kanálu, prostřednictvím kterého byly severní provincie zásobovány potravinami, v nich vyvolalo hlad. Postižená oblast se stala střediskem odporu proti mongolské vládě. Pod tíhou kritiky Togto v červnu 1344 rezignoval. Neakceschopnost následujících krátkodobých vlád vedla k posílení samostatnosti místních úřadů. Rolníci se od konce třicátých let opakovaně bouřili. Koncem čtyřicátých let Fang Kuo-čen sjednotil piráty v pobřežních oblastech Če-ťiangu a Ťiang-su. Nejpředvídavější úředníci byli vážně znepokojeni zostřující se situací a předkládali císaři memoranda, v nichž navrhovali opatření pro odvrácení všeobecné vzpoury. Nicméně jüanský dvůr zůstal k upozorněním lhostejný. Togto, který se roku 1349 vrátil k moci, se snažil veškerou politickou iniciativu soustředit do svých rukou. Pokusil se ulehčit obyvatelstvu snížením daní. Na pokles státních příjmů reagoval roku 1350, navzdory radám čínských hodnostářů, provedením finanční reformy. Peníze potřebné k hrazení vládních výdajů si jednoduše natiskl. Reforma byla, pro svůj kořistnický charakter, už současníky považována za jeden z důvodů lidového povstání. Bezprostředně však přinesla vládě velké prostředky, které se rozhodla použít k rekonstrukci hrází a kanálů na Žluté řece. Na stavby sehnala 170 tisíc pracovníků (150 tisíc rolníků a 20 tisíc vojáků). Kanál byl postaven, ale v těžkých podmínkách zemřelo mnoho lidí. Rozhořčení desítek tisíc hladových lidí využili členové Bílého lotosu k šíření svého učení a propagaci vzpoury, která vypukla roku 1351.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzplanutí vzpoury (1351–1352).", "content": "Katalyzátorem neklidu se stal jednooký bůžek, nalezený koncem května 1351 při výše zmíněné stavbě hrází na Žluté řece, s nápisem na zádech: „Toto je kamenný jednooký člověk. Jakmile jej najdou, Podnebesí povstane.“ Nález udělal dojem na pověrčivé rolníky; mezi lidmi totiž už dříve koloval popěvek: „Kamenný jednooký člověk pobouří (Žlutou řeku) a Podnebesí povstane.“ Událost zřejmě zinscenovali členové Bílého lotosu, kteří brzy začali sestavovat z rolnických budovatelů hrází povstalecké oddíly. Vzpoura vypukla v severním Che-nanu 28. května 1351. Důležitou roli v první etapě povstání sehráli Liou Fu-tchung, významný aktivista Bílého lotosu, a vůdce téže organizace Chan Šan-tchung, kterého prohlásili potomkem sungského císaře Chuej-cunga a ztělesněním buddhy Maitréji. Oddíly povstalců se začaly označovat za „armádu rudých turbanů“ (, \"chung-ťin chun\", v soudobých zprávách zkracováno na „rudá armáda“ – , \"chung-chun\"), její bojovníci si totiž jako odlišující znak vázali kolem hlavy rudé šátky či turbany. Za svůj cíl vyhlásili obnovení říše Sung zaniklé roku 1279 po dobytí jižní Číny Mongoly. I když Chan Šan-tchung byl těsně před vypuknutím vzpoury zajat a později popraven, vojska vedená Liou Fu-tchungem úspěšně postupovala a během druhé poloviny roku 1351 obsadila značné území, přičemž početnost vzbouřenců dosáhla 100 tisíc. Zatímco Liouovi povstalci dobývali provincii Che-nan, vypukla 31. srpna 1351 v Sü-čou, na severu Ťiang-su, další vzpoura v čele s Li Erem, zvaným „Sezamový Li“. Brzy se Liova vojska spojila s armádou Liou Fu-tchunga a sám Li se podřídil Liouovi. Tři měsíce po začátku povstání rudých vojsk na severu vypukla vzpoura i v centrální Číně. Od konce srpna 1351 vedli ve východním Chu-peji rebelii Cou Pchu-šeng a Sü Šou-chuej, druhý se zanedlouho prohlásil císařem říše Tchien-wan. I k Süovi, stejně jako k Liouovi, se připojovaly menší skupinky vzbouřenců. Brzy ovládl centrální a severní Chu-pej. Na jaře 1352 obsadil i Wu-čchang, hlavní město jüanské provincie Chu-kuang (Chu-kuang zahrnoval dnešní Chu-pej a Chu-nan). Poté vojska jižních rudých turbanů zahájila obsazování Chu-nanu a Ťiang-si. Ve výsledku během tří – čtyř měsíců povstání zachvátilo ohromné území na jihu a západu Che-nanu, významnou část Ťiang-si a také části provincií Chu-kuang a Ťiang-če. Na rozdíl od Liouových povstalců vzbouřenci v centrální Číně neupřednostňovali jasná hesla o svržení cizí nadvlády – boj rolníků byl zaměřen proti velkým pozemkovým vlastníkům, mongolským i čínským. Přestože nepřátelství rebelů bylo namířeno především proti místním elitám, rovnostářská opatření nové moci se rychle vytrácela, když její správní aparát přejímal tradiční způsoby fungování a daňový systém; od roku 1353 už ťienwanský režim spolupracoval s džentry.", "section_level": 2}, {"title": "Mongolská ofenzíva (1352-1355).", "content": "Jüanská vláda nicméně nebyla bez podpory, zběhnutí k rebelům byla vzácná a samy problémy povstalců s obsazováním úředních míst svědčí o opatrnosti místních elit. Přestože na počátku povstání byla mongolská armáda zcela dezorganizovaná, Togto ve funkci hlavního velitele v podřízených oddílech velmi rychle zavedl pořádek. Zorganizoval silnou vlastní armádu, jejíž velitelé byli vyznamenáni za úspěch a hlavně netrestáni za porážku, v kontrastu k oficiálním jüanským řádům. Díky rotaci vojsk i velitelů a oddělení velení nad bojovými akcemi od kontroly zásobování udržel jednotu a poslušnost podřízených. Záhy vládní vojska, s podporou místních oddílů čínských i mongolských feudálů, zasadila řadu podstatných porážek jak vojskům severních, tak jižních turbanů, i když ani ta, ani ona nebyla zcela rozdrcena. K destabilizaci povstaleckých států přispěly i epidemie a hladomor postihující v letech 1352–1354 střední Čínu. Togto vedl armádu přímo proti hlavnímu cíli – zabezpečení Velkého kanálu. V říjnu 1352 dobytím Sü-čou nastolil kontrolu nad povodím řeky Chuaj a postupoval dále na jih. V létě 1353 zaútočil na východní Chu-pej, centrum ťienwanského režimu. Na podzim 1353 dobyl ťienwanské hlavní město Čchi-šuej a císaři Sü Šou-chuejovi nezbylo než se s částí dvora ukrýt v horách. Na severu a východě Togto zatím posiloval a reorganizoval svá vojska a obnovoval civilní správu, následující rok (1354) se zde vrhl do další ofenzívy. Poté, co byla povstání v provinciích Che-nan, Ťiang-si a Chu-kuang v zásadě poražena, pokusil se zlikvidovat vzpouru i na dolním toku Jang-c’-ťiang, kde se drželi Čang Š’-čcheng, od roku 1354 král Čou, a Fang Kuo-čen. Zaútočil na prvního a oblehl jej v Kao-jou. Před kapitulací Čanga zachránilo neočekávané odstranění Togta z místa hlavního velitele v lednu 1355. Jeho vojska byla předána jiným velitelům a od města odtáhla. Jüanský dvůr si totiž myslel, že rebelové jsou prakticky potlačeni, a dospěl k přesvědčení, že po definitivní porážce povstalců by Togto byl příliš mocný a neovladatelný. Togto bránil samostatnosti projüanských správců provincií a prefektur i generálů. Po jeho odvolání však mongolská vláda nebyla schopna kontrolovat ani vlastní armády, natož likvidovat povstalce. V letech 1352–1354 existovalo v Chao-čou v Che-nanu další nevelké a pomalu rostoucí povstalecké ohnisko. V čele povstalců zde stál Kuo C’-sin, zámožný měšťan, člen Bílého lotosu. Nebyl jediným vůdcem povstalců v Chao-čou, což v dalším vedlo k rozkolu a bojům.", "section_level": 2}, {"title": "Fragmentace Číny (1355–1360).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Říše Jüan.", "content": "Po roce 1355 jüanská vláda ztratila vliv na chod provincií a nebyla v nich schopna nadále jmenovat úředníky a velitele. Čínu ovládali místní rebelští i loajalističtí vládci, ti i oni fakticky nezávislí. Pod kontrolou vlády zůstal pouze region hlavního města. Ve druhé polovině 50. let postupně získal převahu v Severočínské nížině jüanský generál Čagan Temür. Nebyl však schopen soustředit se na boj s povstalci kvůli stálé rivalitě uvnitř jüanského tábora. Střetům s projüanskými generály musel věnovat neméně sil než boji s rebely. Jeho hlavním nepřítelem byl Bolod Temür, otec císařovny, usazený v Šan-si. Ani povstalecké státy nevynikaly vnitřní soudržností. Byly kontrolovány ozbrojenými skupinami loajálními ke svým vůdcům, přičemž vládce stál na vrcholu mocenské pyramidy pouze jako nejvyšší vojenský velitel, první mezi rovnými. Pokud byl neúspěšný, jeho generálové neváhali hledat vlastní cestu. Rozbrojům mezi vládnoucí elitou podlehla říše Tchien-wan, s nespolehlivostí generálů se potýkaly i státy Sung, Chan a doména Ču Jüan-čanga. Mnozí konfuciáni v této situaci podpořili regionalizaci moci a formální podřízení regionálních vládců Pekingu, tedy feudalizaci Číny podle vzoru dynastie Čou. Očekávali respektování konfuciánské etiky regionálními vládci a následné uklidnění bojů, což bylo přitažlivé i pro jüanské loajalisty v jižní Číně. Druhá část vzdělanců hájila ideu jednotné Číny s malou a šetrnou vládou, odmítající korupci. Poté co jejich program nevyslyšela jüanská vláda, soustředili se kolem Ču Jüan-čanga v Nankingu.", "section_level": 3}, {"title": "Říše Sung.", "content": "Po odvolání Togta získali povstalci volnost v jednání. V březnu 1355 vůdcové severní větve Rudé armády v čele s Liou Fu-tchungem vyhledali Chan Šan-tchungova syna Chan Lin-era s matkou, skrývající se od roku 1351, a přivezli je do Po-čou (na severu dnešní provincie An-chuej, ve starověku metropole státu Sung) Poté vyhlásili říši Sung, Chan Lin-er byl prohlášen císařem, jeho matka císařovnou-vdovou. Nový stát oficiálně navazoval na sungskou říši (existovala v letech 960–1279) zničenou Mongoly. Chan Lin-er se dokonce prohlašoval za potomka sungských císařů. Současně se Kuo C’-sing rozhodl přejít se svými oddíly na jižní bohatý břeh Jang-c’-ťiang, dosud nezasažený boji ale počátkem roku 1355 zemřel. Velení nad jednotkami se po dramatických peripetiích zmocnil nejvlivnější z jeho generálů Ču Jüan-čang. V dubnu 1356 Ču obsadil Nanking a příští měsíc jej Chan Lin-er jmenoval hlavou provincie Ťiang-nan vytvořené z dobytých území jižně od řeky. V kontrastu k ostatním povstaleckým vůdcům Ču kladl velký důraz na řádnou vládu, spolupráci s místními elitami a klidný život obyvatel. Jako syn chudého rolníka rozuměl životu vesničanů a přihlížel k jejich potřebám. Výsledkem úspěšné konsolidace ovládaného území byl růst hospodářství i daňových příjmů. Ve srovnání s počátkem 50. let disponovaly severní Rudé turbany kvalitnější organizací a aktivnějšími vojenskými jednotkami. Roku 1356 Liou Fu-tchung inicioval sérii nájezdů s dalekým dosahem – na západ do Šen-si, na sever k letnímu hlavnímu městu Šang-tu, na východě až k Pchjongjangu v Koreji. Na osvobozených územích vytvořila sungská vláda v letech 1356–59 celkem pět provincií. Nejschopnějšími provinčními veliteli byli Mao Kuej v Šan-tungu, a Ču Jüan-čang v Ťiang-nanu. Naproti tomu centrální správa pod Liou Fu-tchungem byla sice početná, leč nevýkonná. Léta 1357–1358 byly dobou nejvyššího vzestupu sungské moci. V červnu 1358 Liou Fu-tchung přesídlil do právě dobytého Pien-liangu (dnešní Kchaj-feng), před staletími metropole říše Sung. Už roku 1359 Čagan Temür vyhnal sungské povstalce z Kchaj-fengu. Chan Lin-erovi zůstalo pouze několik stovek vojáků, ale protože se pak Čagan Temür zaměřil na boj s Bolodem Temürem a poté na dobývání Šan-tungu, mohla Chanova skupina přežít v An-fengu, prefekturním městě na západě An-chueje, až do roku 1363. Po 1359 si severní Rudé turbany udržely význam pouze díky nominální loajalitě Ču Jüan-čanga k jejich vůdci Chan Lin-erovi. Nicméně v letech 1355–59, zatímco říše Sung dominovala severočínské planině a stáhla na sebe pozornost mongolské vlády v Pekingu, povstalecké státy na Jang-c’ zesílily a upevnily svou moc.", "section_level": 3}, {"title": "Domény Čang Š’-čchenga a Fang Kuo-čena.", "content": "V dubnu 1356 Čang Š’-čcheng také zamířil na jih, překročil řeku Jang-c’-ťiang a prohlásil svým sídlem Su-čou. Kromě Su-čou obsadil i šest dalších zalidněných prefektur na jih od řeky, severním směrem jeho vliv dosáhl až k Šantungu. Roku 1359 dobyl na jihu Chang-čou. Úřady uspořádal podle jüanského vzoru, ale s použitím tradičních názvů. Roku 1357 se poddal dynastii Jüan, čímž stabilizoval svou pozici. Souhlasil s dodávkami obilí do Pekingu po moři prostřednictví flotily Fang Kuo-čena. Svazek s Pekingem zpřetrhal až roku 1363, když se prohlásil králem Wu. Zdrojem vize moci rodiny Čang byl Š’-čchengův mladší bratr Š’-te, po jeho smrti roku 1357 byl Š’-čcheng spokojen s panováním v Su-čou a upustil od expanze. Početná populace dávala jeho režimu moc a politickou sílu, averze k Bílému lotosu a loajalita k říši Jüan, nyní podporující konfucianismus, mu přinášela důvěru místních vzdělanců. Byl velkorysý v zacházení s podřízenými a úspěšný při získávání lidí na svou stranu, během soupeření s Čuem přebíhali více od Čua k němu než naopak. Závislost jüanské metropole Ta-tu (Pekingu) na dodávkách rýže z jihu přinesla důležitost Fang Kuo-čenovi, jehož loďstvo v letech 1348-68 ovládalo východočínské pobřežní vody. Roku 1356 získal kontrolu nad třemi pobřežními prefekturami Če-ťiangu. Pekingská vláda mu udělila hodnosti vévody z Čchu a provinčního kancléře po levici. Nicméně Fangova moc více než na jeho vlastní síle závisela na rovnováze moci v Číně a uzavření Velkého kanálu.", "section_level": 3}, {"title": "Říše Tchien-wan.", "content": "Na středním toku Jang-c’-ťiang se po odvolání Togta zabezpečila říše Tchien-wan, jejíž hlavou byl císař Sü Šou-chuej, ale nejsilnější figurou nyní Ni Wen-ťün. Roku 1355 dobyla na říši Jüan většinu Chu-peje. Hlavním městem říše se stal Chan-jang. Do roku 1357 byl obsazen celý Chu-nan a Chu-pej. Téhož roku vojevůdce Ming Jü-čen v čele tchien-wanské flotily vyplul proti proudu Jang-c’-ťiang a dobyl S’-čchuan. I když formálně zůstal loajální k Sü Šou-chuejovi až do Süovy smrti roku 1360, fakticky v S’-čchuanu vládl nezávisle. Moc říše Sü Šou-chua kulminovala v letech 1357-58. Tehdy ovládala celý Chu-kuang, Ťiang-si, S’-čchuan a části Šen-si. Územní růst tchien-wanského státu vyvolal nespokojenost s Niovou dominancí u skupiny původních vůdců režimu v čele s Cou Pchu-šengem. Ni reagoval pučem proti Süovi, ale neuspěl a byl roku 1357 zabit Čchen Jou-liangem. Čchen převzal Niovu armádu, vynutil si uznání od Süa a usadil se v Ťiou-ťiangu v Ťiang-si. V letech 1357–59 se soustředil na ovládnutí Ťiang-si, přičemž zůstal autonomní podobně jako Ming v S’-čchuanu, zatímco Sü vládl pod dozorem Cou Pchu-šenga z Chan-jangu. Čchen obsadil Ťiang-si, východ Chu-peje a jednu prefekturu v Če-ťiangu. Roku 1359 se stal králem z Chan. Výpad do Fu-ťienu byl odražen tamním jüanským loajalistou Čchen Jou-tingem. Protože poté území Ču Jüan-čanga a Čchen Jou-tinga blokovala expanzi na východ, obrátil se na západ. Roku 1360 zavraždil Süa, převzal jeho území a prohlásil se císařem říše Chan. Čchen Jou-liang podobně jako Ču Jüan-čang patřil ke druhé generaci vůdců, kteří nepatřili k milerianistům, ale spolupracovali s místní džentry a obnovovali tradiční pořádky. V zájmu rozšíření sociální základny režimu totiž zaujali umírněnější ideologický kurs. Podobně se i Ming Jü-čen pokusil zkombinovat konfucianismus vzdělané elity se symbolikou lidového milerianismu.", "section_level": 3}, {"title": "Ču Jüan-čang získává převahu (1360–1367).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čína roku 1360.", "content": "Roku 1360 Ču Jüan-čang kontroloval část Ťiang-su, celý An-chuej na jih od Jang-c’-ťiang a vnitrozemí Če-ťiangu. Jak teritorium Čang Š’-čchenga na dolním toku Jang-c’-ťiang (jižní Ťiang-su a severní Če-ťiang), tak říše Chan Čchen Jou-lianga na středním toku Jang-c’-ťiang byly potenciálně silnější. Tyto tři režimy před rokem 1360 expandovaly na úkor nepravidelných jüanských jednotek a místních okresních či městských vlád, které nebyly schopny spolupracovat. Po roce 1360 ale už nebylo možno takto v jižní Číně růst. Ču, Čang a Čchen si rozdělili povodí Jang-c’, zbytek jižní Číny byl vesměs pod kontrolou „jednoprovinčních“ režimů – Fang Kuo-čen byl pánem východočínského pobřeží, Ming Jü-čen vládl v S’-čchuanu, trojice jüanských loajalistů - Čchen Jou-ting, Che Čen a Basalawarmi ovládala Fu-ťien, Kuang-tung a Jün-nan. Tyto provinční režimy nebyly schopny ohrozit silnou trojku, ale byly silné v obraně. Někdo z trojky by pro útok na provinční režim musel soustředit velké síly, čímž by se odkryl druhým dvěma. Nicméně jüanský císař byl stále mnohými viděn jako legitimní vládce. Po zavraždění Čagana Temüra roku 1362 se nejvlivnější figurou jüanského tábora stal neméně schopný Kökö Temür. Byl povýšen na knížete z Chan a měl dostatečnou moc k stabilizaci místní správy, do níž jmenoval přes dva tisíce úředníků. Po Čaganovi zdědil nejen armádu a vliv, ale i nepřátele. Jeho vztahy s dvorem vyústily do otevřené války roku 1368, právě když Číňané zahájili tažení na sever. Pod touto hrozbou uzavřel s císařem mír a podporoval jej i později.", "section_level": 3}, {"title": "Říše Sia.", "content": "Po dobytí S’-čchuanu v něm Ming Jü-čen vládl do smrti ťianwanského císaře Sü Šou-choua roku 1360 jeho jménem, poté se odmítl podřídit Čchen Jou-liangovi. Prohlásil se „Pánem světla“ (\"Ming-ču\") a roku 1362 císařem státu Sia. Používání symboliky lidového milerianismu spojil s podporou konfucianismu, získal tak důvěru lidu i podporu džentry. Po neúspěchu pokusu o dobytí mongolského Jün-nanu se další expanze vzdal. Roku 1366 ho následoval na trůnu nedospělý syn Ming Šeng, titulovaný „Nižší pán světla“ (\"Siao ming-ču\").", "section_level": 3}, {"title": "Zánik říše Sung.", "content": "Po ústupu Chan Lin-era z Kchaj-fengu před Čagan Temürem v létě 1359 moc sungské vlády rychle slábla a její provincie se o sebe musely postarat samy. Kromě Ču Jüan-čangova Ťiang-nanu žádná nepřežila rok 1362. Chan Lin-er uznal Čuovu samostatnou vládu na všech jím vybojovaných územích a roku 1361 ho jmenoval vévodou z Wu. Poté co koncem února 1363 mongolská armáda ve spojení s vojsky Čang Š’-čchenga obklíčila An-feng, poslední útočiště Chan Lin-era a Liou Fu-tchunga, mnohaleté povstání rudých vojsk na severu utrpělo konečnou porážku. Ču proti radám konfuciánů (zejména Liou Ťiho) riskantně vyslal záchrannou armádu, která by zachránila Chan Lin-era, Liou však byl nepřítelem zajat a zabit. Od té doby se císař říše Sung stal čestným zajatcem Čua, který ho i s dvorem usadil západně od Nankingu na druhém břehu Jang-c’-ťiang v Čchu-čou.", "section_level": 3}, {"title": "Dobytí říše Chan.", "content": "Ve válce v letech 1360–1365 Ču Jüan-čang dobyl stát Čchen Jou-lianga. Boj rivalů rozhodla bitva na jezeře Pcho-jang, ve které zvítězila říční flotila Ču Jüan-čanga. Válku zahájil útok chanské armády na Nanking roku 1360, útočníci byli Čuem rozdrceni. Roku 1361 se válčilo v původně chanské provincii Ťiang-si, která přecházela z ruky do ruky. Následující rok získal kontrolu nad provincií Ču Jüan-čang. V lednu 1363 armáda Čang Š’-čchenga překvapivě zaútočila na An-feng, kde sídlil sungský císař Chan Lin-er. Ču sungské vládě formálně podléhal a Chan byl v jeho armádě stále uctíván, proto vyslal císaři na pomoc svou armádu. Odchod hlavních sil Čuových vojsk na sever, kde uvízla do srpna 1363, přinesl Čchenovi šanci na obrat ve válce. Postavil třistatisícovou armádu, která početně převyšovala hlavní síly Čua a zahrnovala silné loďstvo. Čchen očekával, že po zničení nejsilnější nepřátelské posádky v Nan-čchangu místní náčelníci z Ťiang-si opět přejdou na jeho stranu a s využitím jejich sil zaútočí na Nanking. Ale nančchangská posádka pod velením Teng Jüa odolávala až do začátku června 1363, čímž zpomalila postup nepřítele. V polovině srpna konečně Čuovo vojsko a loďstvo vyrazilo z Nankingu po řece Jang-c’-ťiang s asi stotisíci muži. Dne 29. srpna 1363 se obě flotily srazily na jezeře Pcho-jang ve čtyřdenní bitvě, ve které bylo chanské loďstvo poraženo a sám Čchen Jou-liang padl. V letech 1364–1365 se Ču soustředil na obsazení a absorpci chanských teritorií. Mnoho chanských prefekturních a okresních velitelů se vzdalo bez boje, Chu-kuang byl pacifikován generálem Sü Ta do dubna 1365, střední a jižní Ťiang-si ovládli generálové Čchang Jü-čchun a Teng Jü do února 1365. Integrace těchto území dala Čuovi nejméně dvojnásobnou převahu v populaci proti komukoliv. Nejsilnějšími nepřáteli Čua nyní byli mongolský vojevůdce Kökö Temür v severní Číně a Čang Š’usazený v Su-čou.", "section_level": 3}, {"title": "Království Wu a říše Ming.", "content": "Po porážce a smrti Čchen Jou-lianga se Čang Š’-čcheng zřekl formální podřízenosti jüanské vládě a v říjnu 1363 se vyhlásil králem státu Wu. V reakci na to se i Ču Jüan-čang 4. února 1364 prohlásil králem Wu. Ču ovšem nadále uznával formální podřízenost sungskému režimu nyní bezmocného Chan Lin-era a pokud Chan žil, užíval jeho éru Lung-feng (Dračího fénixe). Nicméně administrativa byla jeho vlastní, sestavená podle jüanského vzoru. Na porážku státu Chan reagoval Čang Š’-čcheng koncem roku 1364 preventivním útokem, ve snaze o získání převahy než bude Ču Jüan-čang schopen využít potenciálu nově dobytých území, ale ofenzíva byla na jaře 1365 odražena. Následoval Čuův protiútok. Spolu se svými generály se rozhodl před finálním útokem na srdce nepřítele, sučouskou oblast, nejdříve „odstřihnout křídla“ Wu – obsadit území severně od Jang-c’-ťiang a wuskou část Če-ťiangu. Nejvyšším velitelem útočících vojsk byl jmenován Sü Ta; plán byl proveden, vzhledem k převaze Čuovy armády, bez větších potíží. Od prosince 1366 začalo desetiměsíční obléhání Su-čou, na podzim 1367 bylo celé Wu obsazeno a připojeno ke stejnojmennému státu Ču Jüan-čanga. Na čínský nový rok, 23. ledna 1368, se Ču Jüan-čang v Nankingu prohlásil císařem říše Ming. Za název éry a heslo své vlády určil „Chung-wu“ () – „Nesmírná bojovnost“.", "section_level": 3}, {"title": "Sjednocení Číny (1367–1372).", "content": "Už na podzim 1367 mingská vojska vytrhla proti Fang Kuo-čenovi. Armáda Ču Liang-sua v říjnu obsadila pobřeží, zatímco loďstvo Tchang Chea vyhnalo Fanga z Ning-po na moře; v prosinci 1367 se Fang vzdal. V listopadu 1367 mingská pozemní armáda i loďstvo vyrazily na jih. Během tří měsíců byl dobyt Fu-ťien. V dubnu 1368 loďstvo dosáhlo Kantonu a bez problémů zabralo celou provincii Kuang-tung. S posilou vojska přišlého z Chu-kuangu byla do července 1368 obsazena i provincie Kuang-si. Současně s jižním tažením Ču vyslal dvestěpadesátitisícovou armádou vedenou Sü Taem a Čchang Jü-čchunem zabrat severní Čínu. Do března 1368 pozemní i námořní síly dobyly Šan-tung, v květnu byl obsazen celý Che-nan. Počátkem září Süovo vojsko dosáhlo Ta-tu (dnešní Peking), jüanský císař Togon Temür uprchl na sever do Šang-tu. Poté tažení pokračovalo útokem na Šan-si. V letech 1369–1370 byly dobyty severozápadní provincie – Šan-si a Šen-si (tehdy včetně dnešní Kan-su), přičemž Kökö Temür uprchl do Mongolska. Jüanský císař na ústupu zemřel. Jeho syna a nástupce Ajuširidaru mingská vojska zahnala za poušť Gobi do Karakorumu a současně zajala Ajuširidarovu manželku i syna Maidiribalu. Po vítězství nad Mongoly přišla řada na říši Sia v S’-čchuanu. Diplomatická jednání selhala a tak začátkem roku 1371 generál Fu Jou-te dostal rozkaz zaútočit na S’-čchuan ze severu. Současně Tchang Che a Liao Jung-čung postupovali z východu proti proudu Jang-c’-ťiang. Byli zprvu zastaveni, ale po odeslání části obránců na sever proti druhé armádě a využití dělostřelecké převahy se dali do pohybu. V září 1371 už celý S’-čchuan poslouchal Mingy. Na rok 1372 Chung-wu naplánoval dobytí Mongolska. Z Číny vytáhly tři mohutné armády na severozápad, sever a severovýchod, ale pouze severozápadní uspěla, druhé dvě Mongolové rozdrtili. Neúspěchy roku 1372 zničily sen Chung-wua o dobytí celého jüanského impéria, Číny i stepi. Číňanům v následujících letech nezbylo než přejít na severní hranici k obraně.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Třebaže dvě desetiletí bojů bezprostředně přinesla nezměrné škody a ničení, nakonec vyústila v opětovné sjednocení Číny a nastolení vnitřního míru. Po mnoha staletích byla celá Čína pod vládou čínské národní dynastie – dynastie Ming. V přípravě a průběhu povstání měla rozhodující roli různá náboženská (buddhistická, manichejská a taoistická) hnutí v čele se společností Bílého lotosu. Nicméně v průběhu let se povstalecké režimy přikláněly ke konfuciánství. Nakonec ve sjednocené říši její mingská vláda ostře vystoupila proti svým bývalým nepokojným spojencům. Roli státní ideologie zaujal Ču Siho neokonfucianismus. Nová vláda stála v čele všestranné obnovy hospodářství a stability společnosti. Ukázala se být, přes krátkou občanskou válku v letech 1399–1402, pevná a stabilní. Mingská Čína zažila v následujících dvouapůl stoletích dlouhé období ekonomického i kulturního rozmachu doprovázené více než zdvojnásobením počtu obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povstání rudých turbanů (tradiční znaky:紅巾之亂/紅巾起義,zjednodušené znaky:红巾之乱/红巾起义,pchin-jin:Hóngjīn zhī luàn, Hóngjīn qǐyì,český přepis:Chung-ťin č’-luan, Chung-ťin čchi-i); bylo povstalecké hnutí v Číně proti nadvládě Mongolů, které skončilo pádem jejich říše Jüan a založením čínské říše Ming roku 1368. Povstání začalo roku 1351 jako rolnické vzpoury vedené různými náboženskými a sektářskými skupinami, především společností Bílého lotosu; postupně se rozrůstalo a vtahovalo do sebe stále širší vrstvy obyvatelstva. Účastnilo se ho velké množství různých skupin, jejichž vůdci se prohlašovali králi či císaři, odvozovali svůj původ od sungských vládců, opírali se o legendy a mystická proroctví. S růstem lidového hnutí boje na obou stranách přerostly v občanskou válku – mezi sebou bojovali jak vzbouření mongolští generálové, tak i čínští vůdci různých skupin Rudých turbanů a protimongolské opozice, přičemž občas uzavírali spojenectví s mongolskými generály. Z válek vyšel vítězně Ču Jüan-čang, který se zpočátku usadil v Nankingu, po upevnění své moci rozbil vojska ostatních vůdců Rudých turbanů a dalších povstaleckých skupin, roku 1368 se prohlásil císařem nové dynastie Ming a dobyl mongolské hlavní město Ta-tu. Během několika dalších let konsolidoval svoji moc obsazením zbývajících oblastí Číny.", "tgt_summary": "The Red Turban Rebellions () were uprisings against the Yuan dynasty between 1351 and 1368, eventually leading to the overthrow of Mongol rule in China.", "id": 1060209} {"src_title": "Paul Carell", "tgt_title": "Paul Carell", "src_document": [{"title": "Kariéra nacionálního socialisty.", "content": "Vyrůstal v malém městě Kelbra jako jediné dítě svobodné matky Henrietty Schmidtové v domě svého děda obuvníka Karla Schmidta. Mládí prožil v jednoduchých, avšak zajištěných poměrech. Do NSDAP a SA vstoupil již v posledním roce gymnázia (1931). Po uchopení moci nacisty vystoupil dne 10. května 1933 jako studentský řečník při pálení knih v Kielu. Působil rovněž na dalších pozicích v Národně socialistickém německém svazu studentstva a v roce 1935/36 převzal úřad župního studentského vůdce pro Šlesvicko-Holštýnsko. V roce 1936 promoval na univerzitě v Kielu na doktora filozofie, disertační prací \"Přínosy k teorii významových symbolů v indogermánských jazycích\". Následně se stal na této univerzitě vědeckým asistentem v psychologickém ústavu. V roce 1938 vstoupil do SS (členské č. 308263). Poté byl jmenován legačním radou II. třídy v tiskovém a zpravodajském oddělení ministerstva zahraničí. V roce 1940 byl v SS povýšen na Obersturmbannführera. V témže roce se stal tiskovým mluvčím ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa a vyslancem I.třídy. V této funkci mu byl podřízen informační a tiskový odbor ministerstva zahraničí. Jeho hlavním úkolem na ministerstvu bylo vedení denních tiskových konferencí. Proto je také považován za jednoho z hlavních propagandistů nacionálního socialismu během druhé světové války. Měl rozhodující vliv na nejrozšířenější propagandistický časopis nacionálně-sociální strany \"Signal\", který byl vydávaný nákladem 2,5 mil. výtisků. Nedávný výzkum také doložil, že jeho vliv byl přinejmenším srovnatelný s Otto Dietrichem, (říšským tiskovým vedoucím u Adolfa Hitlera) a Hansem Fritzschem (tiskovým vedoucím na říšském ministerstvu propagandy). Je skutečností, že prostřednictvím propagandy ospravedlňoval holokaust. Toto propagandistické odůvodnění bylo prováděno ve spolupráci s Kulturně politickým oddělením,jemuž předsedal Franz Six a oddělením pracovní skupiny \"Vnitro II\" s jeho ředitelem Horstem Wagnerem – spojkou mezi Ribbentropem a Himmlerem a zastupujícím vedoucím židovského referátu ministerstva zahraničí promovaným juristou Eberhardem von Thadden. Když byly koncem června 1942 slovenskou vládou zastaveny deportace Židů, zvýšila německá strana svůj tlak na ministerského předsedu Tuku. Schmidt jako mluvčí ministerstva zahraničí mezitím v Bratislavě (Preßburgu) vysvětloval tamnímu tisku, že židovský problém je problém politické hygieny, který musí být všude potlačován, aby se zabránilo rozkladu národního organismu. V květnu 1944 zase radil, jak zabránit obvinění z masových vražd při deportacích maďarských Židů: \"Navrhované opatření (proti Židům v Budapešti) bude, vzhledem k jeho rozsahu, přitahovat pozornost a způsobí prudkou reakci. Odpůrci budou křičet o pronásledování atd. a za použití hrůzných zpráv se pokusí získat podporu neutrálů. Chtěl bych proto navrhnout, že pokud se má tomuto zabránit, je třeba vytvořit vnější příčiny a důvody k této akci, jako například nálezy výbušnin v židovských spolkových objektech a synagogách, sabotážních organizací, podvratných plánů, útoky na policisty, devizové vydírání ve velkém stylu s cílem oslabení maďarského hospodářství. Poslední kapkou pro tuto akci by musel být nějaký křiklavý případ, který by tuto velkorazii spustil.\" Jako vedoucí tiskového oddělení ministerstva zahraničí v roce 1943 napsal: \"Židovská otázka není otázkou humanity nebo náboženství, je to pouze a jenom otázka politické hygieny\" \"Židovství musí být likvidováno kdekoli se objeví, protože je to politický patogen, enzym rozkladu a smrt každého národního organismu. (...).. Nacistické plány pro Evropu propagoval v stopách svého přítele Franze Alfreda Sixe, vedle konkrétních výzev k vraždění Židů. Ve své knize \"Rukojeť Evropy\" píše v roce 1943 o Ose s Itálií: \"My Národní socialisté, musíme evropský prostor nově uspořádat. Evropa může žít v budoucnosti pouze ve fašistické a nacionálně socialistické formě života. (...) Poté co západní liberální principy ztratily schopnost pro překonání životní bídy, stojí obě země před vytvořením evropského systému států, před velkým revolučním úkolem\".", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Schmidt byl 6. května 1945 zatčen a téměř dva a půl roku internován. Dlouho zůstávalo nejisté, zda by se měl objevit u soudu jako obžalovaný, nebo jako svědek obžaloby. V procesu \"Wilhelmstrasse\" nakonec vystoupil v trestním stíhání jako svědek obžaloby a hrál roli ochránce demokratické svobody tisku. Od roku 1965 do roku 1971 vedlo proti němu státní zastupitelství ve Verdenu vyšetřování pro podezření z trestného činu vraždy. Ale zjišťovací řízení, které mělo objasnit jeho zapletení do vražd maďarských Židů, bylo bez výsledku zastaveno. Tak se nikdy nemusel před soudem za svou činnost v nacistickém státě zodpovídat.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra spisovatele a politického publicisty..", "content": "Po druhé světové válce žil v Scheeßelu, kde byl v letech 1958–1974 místopředsedou zřizovatele školního společenstva Eichenschule eG, soukromého gymnázia Eichenschule Scheeßel. Od roku 1950 psal příspěvky pro časopis \"Krystal\", který byl vydáván ve vysokém nákladu. Používal zde pseudonym Paul Karell\", později Paul Carell\"'. Souběžně s výše zmíněnými zjišťovacími řízeními začala jeho druhá úspěšná novinářská kariéra. Pracoval jako nezávislý spolupracovník, pod různými pseudonymy, s deníky jako Die Welt a Die Zeit jako P.C. Holm. Psal také pro \"Norddeutsche Rundschau\" a \"Der Spiegel\". V tomto zpravodajském magazínu dal do oběhu, a to již 16. ledna 1957, tézi o jediném pachateli požáru Říšského sněmu v roce 1933 Marinusu van der Lubbe, která zbavovala nacisty obvinění. Byl považován za vlivného poradce nakladatelství Springer-Verlag. Ještě v předstihu takzvaného přezbrojení NATO jadernými zbraněmi středního doletu žádal v roce 1979 v Axel Springerově Welt am Sonntag změnu doktríny Bundeswehru ve směru údajně žádoucí takzvané preventivní obrany. Stejný požadavek, doplněný obhajobou neutronové bomby, kladl Carell Schmidt už jeden rok předtím ve svém projevu před nadací Carl Friedrich von Siemens : \"Řešením tohoto problému je neutronová bomba. (...) Potřebný vojenský účinek zvýší protivníkovi riziko nasazení těchto zbraní, čímž se zvýší efekt odstrašení a vojenský účinek. Vzhledem k nepostradatelné preventivní obraně, je proto neutronová bomba naléhavě nutná modernizace taktické jaderné zbraně\". Úspěšnost jeho knih, \"Operace Barbarossa\" a \"Spálená země\" z něj udělala předního poválečného kronikáře bojů v SSSR za druhé světové války. V nakladatelství Ullstein se objevila v roce 1980 jeho kniha \"Vězni\" o osudu německých válečných zajatců v Rusku. Tyto knihy měly ve Spolkové republice Německo (v převážné většině) pozitivní odezvu. Například Die Welt napsal: \"Přispívá ke snížení resentimentu mezi Němci a Rusy (...) jako kvalifikovaný historik.\" Historik Bodo Scheurig usuzoval naproti tomu ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, že Carellova prezentace ruské kampaně, \"ohlupuje ty, kteří jsou náchylní zapomenout a roztrpčuje (ty), kteří mohou těžko zapomenout a trvají na celé pravdě.\" Jonathan Littell, nechá ve svém, na faktech založeném románu \"Ztepilí\" vypravěče konstatovat, že Carell své dvousvazkové dílo o válce proti SSSR napsal, aniž jednou zmínil slovo Žid, \"vynikající\" historiografická práce vzhledem k masovým nacistickým zločinům v této zemi. Sotva něco jasněji prokazuje mentální potlačení těchto zločinů nacisty, jako tato skutečnost. Roku 1992 vyslovil tvrzení, že výsledek druhé světové války byl po bitvě u Stalingradu stále ještě otevřený. Nakonec přivodilo porážku Německa ve válce jen selhání Adolfa Hitlera. Velení Wehrmachtu a vynikající stratégové, jako například Erich von Manstein mohli dosáhnout, bez jeho zasahování, aspoň nějaký nerozhodný mír. Do konce svého života popíral německé zločiny na ruském obyvatelstvu. Útok na Sovětský svaz byl preventivní úder k zabránění hrozícímu útoku Rudé armády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Carell, narozen jako Paul Karl Schmidt, (2. listopadu 1911 v Kelbra (Kyffhauser) – 20. června 1997 v Rottach-Egern) byl SS-Obersturmbannführer, mluvčí ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa a po roce 1945 úspěšný spisovatel a novinář listu \"Die Zeit\" a \"Der Spiegel\". Od roku 1993 používal také pseudonym Carell-Schmidt – například na zakládající listině nadace Hans Filbinger.", "tgt_summary": "Paul Carell (born Paul Karl Schmidt; 2 November 1911, Kelbra – 20 June 1997) was a German propagandist who was the chief press spokesman for Joachim von Ribbentrop's Foreign Ministry during the Nazi era. In this capacity during World War II, he maintained close ties with the Wehrmacht, while he served in the \"Allgemeine-SS\" (General SS). One of his specialities was the \"Jewish question\". After the war, Carell became a successful author, although critics claim that his books romanticized and whitewashed the Wehrmacht.", "id": 1350606} {"src_title": "Strategie (teorie her)", "tgt_title": "Strategy (game theory)", "src_document": [{"title": "Prostor strategií.", "content": "Účastníci hry jsou hráči, každý hráč vybírá optimální strategii ze svého prostoru strategií podle hodnot výplatní funkce. Hráčův prostor strategií tedy definuje, jaké strategie je možné hrát. Předpokládáme, že hráči jsou inteligentní (racionální), tj. že maximalizují hodnotu své výplatní funkce. Dále předpokládáme, že hráči mají dokonalé informace, tj. že znají množiny hráčů, prostorů strategií i výplatních funkcí . Například v klasické hře kámen-nůžky-papír má jeden hráč k dispozici následující prostor strategií: Každý z hráčů má tedy svou množinu přípustných řešení, kterou nazýváme prostorem strategií. Z této množiny volí hráči svoje rozhodnutí – strategii. Ukazatel, který zhodnotí důsledek volby strategie, se nazývá užitkovou funkci a hodnota tohoto ukazatele se nazývá výhra .", "section_level": 1}, {"title": "Výplatní funkce.", "content": "Pro každého hráče je definována tzv. výplatní funkce, která každé kombinaci strategií hráčů přiřadí velikost výplaty tohoto hráče. Platba neboli výplata hry je výsledek hry jednotlivých hráčů v závislosti na jimi vybraných strategiích. Pokud uvažujeme hru hranou v normální tvaru, pak budeme rozumět trojici množin formula_3, kde formula_4 je množina hráčů, formula_5 je množina prostorů strategií a formula_6 je množina výplatních funkcí hráčů. Každému hráči formula_7 náleží strategie obsažené v příslušném formula_8. Strategie je úplný popis jak odehrát hru a každému hráči poskytuje představu o návaznosti na kroky jeho spoluhráčů. Při hraní hry v normálním tvaru si každý hráč zvolí určitou strategii formula_9 a sada všech zvolených strategií (všech hráčů) dává příslušnou hodnotu výplatní funkce formula_10 pro hráče formula_11 Všichni hráči znají strategie své i svých spoluhráčů a znají všechny hodnoty výplatních funkcí .", "section_level": 2}, {"title": "Inteligentní hráč.", "content": "Teorie her předpokládá, že si hráč vybírá pouze efektivní strategie. Například ve hře nazvané vězňovo dilema se předpokládá, že žádný z hráčů se nechce nechat dobrovolně uvěznit. Očekává se, že hráč je konfrontován s určitým počtem situací a dokáže si je seřadit podle svých preferencí od nejvýhodnější po nejméně výhodnou. Toto seřazení musí být úplné, tj. musí pokrývat všechny situace, a tranzitivní, tj. pokud dá hráč přednost situaci A před situací B a situaci B před situací C, musí dát přednost situaci A před situací C. Na základě preferencí situací je odvozena užitková funkce (utility function) . Hráč je inteligentní (racionální) pouze tehdy, pokud maximalizuje hodnotu své výplatní funkce (tj. svojí výhru) . Naopak hráči, kteří se konfliktu (hry) účastní, ale výsledek hry je nezajímá, jsou nazýváni neinteligentními hráči. Tito hráči ve hře vystupují jako náhodný mechanismus, který ovlivňuje výsledky inteligentních hráčů. Často se pro neinteligentního hráče používá též termín příroda . Termín Příroda navrhl John Harsanyi (1967-1968), nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Představme si situaci s neúplnou informací, která zvyšuje nutnost uvažování názoru hráče na preference ostatních hráčů, jeho názory na názory ostatních o jeho preferencích, jeho názory o jejich názorech o jeho názorech na jejich preference, atd. A takto se spustí cyklický systém názorů. Právě Harsanyho teorie neúplných informací nabízí způsob doplnění struktury, ve které je informace neúplná. Hlavní principem je výpočet očekávané hodnoty. Navrhl zavést apriorní tah fiktivního hráče, nazvaného právě Příroda, který určuje typ každého hráče. Typ každého hráče a tudíž i jeho preference jsou výsledkem hodnoty náhodné proměnné, vybrané Přírodou . Klasické modely teorie her považují strategie jednotlivých hráčů za ucelený souhrn jejich chování, takže jakmile hráč nějakou svoji strategii vybere, nemá možnost své jednání již korigovat .", "section_level": 2}, {"title": "Konfliktní hra.", "content": "Základním pojmem teorie her je konfliktní situace. Tímto pojmem jsou označovány všechny situace, ve kterých jde o střet zájmů účastníků konfliktu. Dosažení cíle jednotlivých účastníků je omezováno nebo korigováno cíli a zájmy ostatních . Konfliktní situace může mít charakter: V případě antagonistického konfliktu dosažení cíle jedním z účastníků zamezí pozitivnímu výsledku ostatních, úspěch každého z hráčů je možný pouze na úkor úspěšnosti ostatních hráčů. Antagonické konfliktní situace musí vyhovovat následujícím podmínkám: Alespoň jeden účastník rozhodovací situace je inteligentní hráč, tzn. že jeho jednání je uvědomělé a volbou strategie sleduje určitý cíl V případě neantagonistického konfliktu mají všichni účastníci možnost více či méně realizovat svoje cíle. V neantagonistickém konfliktu nejsou cíle hráčů protichůdné a hráči mohou i spolupracovat .", "section_level": 2}, {"title": "Optimální strategie.", "content": "Optimální strategie je taková strategie, od níž žádná odchylka nemůže přinést hráči výhody, za předpokladu, že druhý hráč zachová svojí optimální strategii . Takto definované optimální strategie představují tzv. Nashovu rovnováhu (Nashovo rovnovážné řešení) a nazýváme je rovnovážnými strategiemi . U her, které hrají dva inteligentní hráči, je poměrně snadné stanovit optimální strategii, neboť Například u her s nulovým součtem (se sumou rovnou nule) je zisk jednoho hráče záporně vzatý „zisk“ druhého hráče. V případě her hraných proti přírodě však nastávají potíže . Rozlišujeme dvě varianty rozhodování ve hře proti přírodě, které vznikají v antagonistickém konfliktu:", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodování při riziku.", "content": "Jestliže hráč 1 zná (například na základě předchozí zkušenosti) pravděpodobnost, s nimiž hráč 2 volí své strategie, pak se jedná o rozhodování při riziku .", "section_level": 3}, {"title": "Rozhodování při nejistotě.", "content": "Jestliže však toto rozložení pravděpodobností hráč nezná, mluvíme o rozhodování při nejistotě.", "section_level": 3}, {"title": "Rozhodovací principy.", "content": "V rozhodování o riziku a nejistotě využíváme Laplaceův princip. Ten navrhuje zvolit takovou strategii, která by byla optimální v případě, že by pravděpodobností, s nimiž nastanou různé stavy světa, byly shodné, tj. jako kdyby se jednalo o rozhodování za rizika se stejnými pravděpodobnosti přiřazenými jednotlivým stavům.", "section_level": 3}, {"title": "Ryzí a smíšená strategie.", "content": "Řešením hry v případě her v maticovém stavu může být ryzí nebo smíšená strategie . Jedná se o antagonistický konflikt s konečným počtem strategií.", "section_level": 2}, {"title": "Ryzí strategie.", "content": "Řešení hry v oboru čistých strategií znamená, že hráč dosáhne svého cíle pouze pomocí jediné své strategie. Ať se hra opakuje (má několik partií) nebo je hrána pouze jedenkrát (má jedinou partii), optimální chování hráče je dáno právě touto jedinou strategií. Ryzí optimální strategii hráče formula_13 budeme značit formula_14 a tato strategie přinese hráči formula_13 maximální výhru, ať již hráč formula_16 volí jakoukoli strategii. Ryzí optimální strategií hráče formula_16 budeme značit formula_18. Je to strategie, která zaručí hráči formula_16 minimální prohru, ať již hráčformula_20 volí jakoukoli strategii. Pro strategie formula_21 a formula_22 platí: formula_23 Lze tedy říci, že jakýkoliv hráč si pohorší, pokud se odkloní od své optimální ryzí strategie. Cena hry formula_24 je hodnota výplatní funkce formula_25. Pokud je cena hry nulová, jedná se o hru spravedlivou, pokud není, jedná se o hru nespravedlivou . První hráč vybírá nejvyšší z nejnižších výher, kterou nazýváme dolní cena hry. Druhý hráč naopak vybírá nejmenší z nejvyšších proher, tento výsledek hry je nazýván horní cena hry. Za předpokladu rovnosti dolní a horní ceny hry je evidentní, že oba hráči nemají lepší volbu strategií. Vyberou-li své strategie jinak, bude jejich výhra menší, resp. prohra větší. Takto vybraná dvojice strategií se nazývá \"sedlovým bodem hry\".", "section_level": 2}, {"title": "Sedlový bod.", "content": "Hledáme-li optimální řešení antagonistického konfliktu hledáme vlastně stabilní řešení, stabilní v tom smyslu, že ani jednomu hráči se nevyplatí od této strategie „utéct“. Tj. má to být takové řešení, aby pokud pouze první hráč změní strategii a druhý hráč zůstane u své strategie, potom si první hráč pohorší. Stejně tak s druhým hráčem. Ze stanovení dolní ceny hry a horní ceny hry vyplývá, že optimální řešení antagonistického konfliktu (v ryzích strategiích) existuje, pokud platí: formula_26 Pokud je tato rovnost splněna, existuje prvek v matici (hra hraná v maticovém tvaru), který je nejmenší ve svém řádku a největší ve svém sloupci. Tento prvek nazýváme sedlový bod. Obecně hra v maticovém tvaru muže mít žádný, jeden nebo více sedlových bodů. Pokud nemá žádný, neexistuje optimální ryzí strategie, pokud má jeden, určuje optimální strategii, pokud jich má více, určuje alternativní optimální (rovnovážné) strategie. Maticová hra má řešení v oboru čistých strategií právě tehdy, když má sedlový bod. Z uvedené věty plyne, že řešit hru v oboru čistých strategií znamená nalézt sedlový bod hry. Odpovídající výhra, resp. prohra je cenou hry. Pokud se sedlový bod hry nepodaří nalézt, hra nemá v oboru čistých strategií řešení .", "section_level": 2}, {"title": "Smíšená strategie.", "content": "Pokud se nám nepodařilo najít sedlový prvek, znamená to, že dosavadní výklad nebyl dostatečný pro nalezení rovnovážných strategií ve všech možných rozhodovacích situacích, které je možné vyjádřit jako maticovou hru. Lze to vysvětlit na hře kámen-nůžky-papír. Tato hra je hrou dvou hráčů, z nichž každý má k dispozici tři možné strategie. Podle pravidel kámen vyhrává nad nůžkami, nůžky nad papírem a papír nad kamenem. V případě, že oba hráči zvolí stejnou strategii, nastává remíza. V reálné situaci by hráči hru opakovali, od toho však v tomto okamžiku abstrahujeme a považujeme remízu za konečný výsledek hry. Hra kámen, nůžky, papír je hrou s konstantním (nulovým) součtem, která je charakterizována maticí: formula_27 Je jednoduché si ověřit, že v této matici není možné najít sedlový prvek, takže ani není možné najít Nashovo rovnovážné řešení v ryzích strategiích. Přesto danou hru běžně dohrajeme a známe odpovídající rovnovážnou strategii, která spočívá v náhodném výběru z prostoru strategií. Pro oba hráče je rovnovážnou strategií vektor (1/3; 1/3; 1/3) kde čísla představují pravděpodobnosti, že hráč bude volit první, druhou nebo třetí strategii. Tento typ strategií nazýváme smíšenými (pravděpodobnostními) strategiemi. Také pro tyto strategie platí, že hráč, který se od rovnovážné strategie odchýlí (zvolí jiné pravděpodobnosti), nemůže nic získat, ale naopak může ztratit. Pokud maticová hra nemá řešení v ryzích strategiích, použijeme tzv. smíšeného rozšíření maticové hry. Prostory strategií nyní budou představovat vektory pravděpodobnosti, s jakou hráči zvolí jednotlivé strategie. Ryzí strategie jsou tedy zvláštním případem (podmnožinou) smíšených strategií, kdy jedna z pravděpodobností je rovna jedné, a ostatní pravděpodobnosti jsou rovny nule. Pro maticové hry platí důležitá věta. Tzv. základní věta maticových her:", "section_level": 2}], "src_summary": "V teorii her je strategie kompletní sada možností, které má hráč k dispozici, aby mohl hru hrát v jakékoli situaci . Strategie tedy plně definuje možnosti hráčova rozhodování. Prostor strategií je seznam všech možných alternativ, které jsou hráči dostupné. Hra v normálním tvaru, je určená třemi množinami. Mimo jiné i množinou všech prostorů strategii: formula_1. Zde formula_2 označuje prostor strategií i-tého hráče . Strategický profil (občas nazvaný strategická kombinace) je prostor strategií pro každého hráče který plně určuje všechny akce ve hře. Profil strategie musí obsahovat pouze jednu strategii pro jednoho hráče. Někdy dochází k záměně významu pojmu strategie a tah (anglicky move). Tah je akce vyvolaná hráčem v nějakém bodě během hry. Například v šachu je za tah považovat přesun jedné figurky podle daných pravidel (pohyb střelce z C1 na G5). Na druhou stranu strategie je soubor tahů, které tvoří komplexní způsob hraní hry na několik kol dopředu. Tah je tedy součástí strategie . Pokud jsou množiny strategií jednotlivých hráčů konečné, hovoříme o konečných hrách, je-li množina strategií alespoň jednoho hráče nekonečná, jde o nekonečnou hru.", "tgt_summary": "In game theory, a player's strategy is any of the options which he or she chooses in a setting where the outcome depends \"not only\" on their own actions \"but\" on the actions of others. A player's strategy will determine the action which the player will take at any stage of the game. The strategy concept is sometimes (wrongly) confused with that of a move. A move is an action taken by a player at some point during the play of a game (e.g., in chess, moving white's Bishop a2 to b3). A strategy on the other hand is a complete algorithm for playing the game, telling a player what to do for every possible situation throughout the game. A strategy profile (sometimes called a strategy combination) is a set of strategies for all players which fully specifies all actions in a game. A strategy profile must include one and only one strategy for every player.", "id": 1302221} {"src_title": "Olga Boznańska", "tgt_title": "Olga Boznańska", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Na přání svých rodičů se učila kreslit již od raného dětství. V její době nebyly ženy přijímány na Akademii výtvarných umění. V Krakově tedy studovala soukromě u Kazimierze Pochwalského, Józefa Siedleckého a Adriana Baranieckého a navštěvovala přednášky Konstantyho Górského. Vzhledem k jejímu mimořádnému talentu bylo rozhodnuto, že bude ve studiu pokračovat mimo Krakov. Na přání otce odjela v roce 1886 studovat do Mnichova, který byl v té době kulturním centrem. I zde musela studovat mimo Akademii. Vzdělávala se pod vedením německého malíře Carla Kricheldorfa. Navštěvovala mnichovskou Pinakotéku, kde kopírovala díla velkých mistrů. Měla velmi vyhraněné názory na umění a neváhala zaujmout kritický postoj i k práci svého učitele. Kriticky se stavěla i ke svým dílům a díky tomuto přístupu dělala významné pokroky. V roce 1888 se krátce vzdělávala u Wilhelma Dürra. Brzy ale bylo jasné, že přerostla své učitele. V roce 1889 se osamostatnila a začala svoje práce vystavovat i mimo Mnichov – ve Varšavě, Berlíně, Vídni. Hodně cestovala po Evropě. Dvakrát navštívila i Paříž, její pozdější působiště. Mnohokrát se samozřejmě navrátila do Krakova, kde ale byly odezvy na její umění relativně slabé. V roce 1894 obdržela ve Vídni zlatou medaili za Portrét malíře Paula Nauena a v Londýně vyznamenání za Portrét miss Mary Breme. V roce 1895 zastupovala prof. Theodora Hummela na Malířské škole v Mnichově. V roce 1896 jí Julian Fałat (polský malíř, 1853-1929) nabídl místo učitelky na krakovské Akademii výtvarných umění, na které o deset let dříve nesměla ani studovat. Olga Boznańska však místo odmítla. Chtěla zůstat v Mnichově, kde měla spoustu přátel a kde, jak poznala, byly lepší podmínky pro ženu – umělkyni. V roce 1896 také poprvé vystavovala v Paříži. Na pařížský Salón byly přijaty dva její obrazy. Tehdy to vnímala jako největší možný dosažitelný úspěch. V roce 1898 se do Paříže, tehdejšího centra umění, přestěhovala. V tomto roce vystavovala v Krakově, Mnichově, Berlíně a Paříži. Pracovala velmi intenzivně. Její paleta se postupně začala projasňovat, namísto plátna stále častěji používala lepenku, na jejímž povrchu zůstávají barvy matné. To jí umožnilo dosahování zajímavých koloristických efektů bez toho, aby musela měnit škálu používaných barev. Nejraději používala šedou barvu, které postupně dokázala dodávat stále další barevné odstíny od studených až po teplé. V roce 1901 poprvé vystavovala v Carnegie Institute v Pittsburghu (USA). Téhož roku francouzská vláda koupila do státních uměleckých sbírek její obraz „Bretonka“ a o tři roky později potom „Portrét slečny Dygatové“. Postupně dostávala stále více zakázek na portréty. Ve francouzském odborném i denním tisku se množily recenze na její práci, vesměs velmi pozitivní. S úctou se o její tvorbě vyjadřovali i tehdejší významní kritici jako např. Roger Marx, či Louis Vauxcelles. Zdůrazňovali především psychologickou hloubku děl a autorčin výjimečný cit pro barvu a subtilitu barevné harmonie. V roce 1907 získala stříbrnou medaili v Carnegie Institute v Pittsburghu. V roce 1912 na výstavě v Pittsburghu reprezentovala Francii spolu s Claudem Monetem a Augustem Renoirem. Ve stejném roce byla oceněna stříbrnou medailí na mezinárodní výstavě v Amsterdamu a také se stala prezidentkou Sdružení polských umělců „Sztuka“. Do počátku první světové války věhlas Olgy Boznańské stále stoupal. Po válce se ale objevila řada nových směrů. Umění, stejně jako poválečný svět, bylo rvavé, intenzivní často soustředěné na okamžitý efekt. Umění Olgy Boznańské bylo pravým opakem. Stále klidnější, uzavřené do sebe, ve své hloubce nenápadné. Zakázek znatelně ubývalo. V roce 1923 její obrazy znovu reprezentovaly francouzské umění na výstavě v Pittsburghu. V roce 1934 jí byla udělena polská státní cena, která na nějaký čas vylepšila její finanční situaci. Několik jejích obrazů koupilo polské Ministerstvo zahraničních věcí a také varšavské Národní muzeum. V roce 1937 získala Velkou cenu na Světové výstavě v Paříži. Jejím posledním velkým úspěchem pro ni byla účast na benátském Bienále v roce 1938, kde prodala pět obrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromí.", "content": "Po odchodu do Paříže se s ní rozešel její mnohaletý snoubenec, malíř Józef Czajkowski. Pro pětatřicetiletou umělkyni to bylo velkým zklamáním. Od doby, kdy ji její nastávající opustil, se oblékala stále podle módy z roku 1900. V Paříži trávila většinu času ve svém ateliéru, kde se cítila nejlépe. V roce 1906 jí zemřel otec, který jí finančně podporoval a dozvěděla se, že u její sestry Izabely se začíná projevovat psychická choroba. Sama umělkyně stále silněji pociťovala sklony k depresím, proti kterým bojovala už od mládí. O jejích pocitech a názorech svědčí řada dochovaných dopisů. Autorka ovládala několik jazyků. Otci psávala polsky, matce francouzsky a sestře anglicky. Do jejího života ostře zasáhla první světová válka, která jí působila velké utrpení. Její tehdejší dopisy svědčí o autorčině citlivosti a hlubokém smutku nad tehdejší situací a nemožností ovlivnit běh věcí. Po válce se potýkala s finančními problémy. Živil jí pronájem domu v Krakově. Do jejího pařížského ateliéru údajně chodila řada lidí žádajících o finanční pomoc a umělkyně ji nedokázala nikomu odepřít. Olga Boznańská milovala zvířata. Měla dva psy, ptáky a spoustu myší. Zvířata se mohla volně pohybovat po ateliéru a měla na svědomí zničení řady jejích obrazů. V roce 1934 spáchala její sestra sebevraždu. Po její smrti malířka stále více trpěla. Kromě psychických problémů ji trápily i fyzické potíže. Měla sklerózu a mučil ji ekzém na obličeji, ze kterého jí bolely oči. Pouze při práci u malířského stojanu se cítila lépe. Intenzivně tvořila až do své smrti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Olga Boznańska (15. dubna 1865 Krakov – 26. října 1940 Paříž) byla polská malířka. Nikdy nepatřila k žádné škole, skupině, směru ani proudu. Byla geniální portrétistka, ale stejně úspěšně, i když méně často, se věnovala i jiným žánrům. Význam Olgy Boznańské spočívá v neochvějné důslednosti, s níž realizovala vlastní vizi umění. Jedná se o jednu z největších malířek v dějinách umění.", "tgt_summary": "Olga Boznańska (15 April 1865 – 26 October 1940) was a Polish painter of the turn of the 20th century. She was a notable female painter in Poland and Europe, and was stylistically associated with the French impressionism.", "id": 2135614} {"src_title": "Fartlek", "tgt_title": "Fartlek", "src_document": [{"title": "Historie pojmu.", "content": "Pojem \"fartlek\" poprvé použil švédský národní trenér Gösta Holmér (30. léta 20. století) pro novou metodu, ve které spojil vytrvalostní trénink s rychlostními prvky. Samotný pojem tedy pochází ze švédštiny a znamená \"hru s rychlostí\".", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení fartleku mezi ostatními běžeckými metodami.", "content": "Fartlek se řadí mezi souvislé tréninkové metody, kterými jsou mimo něj ještě střídavý běh, stupňovaný běh a stejnoměrný (rovnoměrný) běh. Fartlek se svým charakterem nejvíce podobá střídavému běhu, ovšem s tím rozdílem, že u fartleku dochází ke změnám rychlosti na základě okamžitých, neplánovaných, subjektivních pocitů, kdežto u střídavého běhu jsou změny rychlosti dopředu naplánovány. K určitým rozporům při teoretickém stanovování podstaty fartleku dochází v literatuře v jednom bodě – jestli má být náplň (tj. počet, délka a intenzita rychlých úseků) předem stanovená nebo nikoliv. Zatímco někteří autoři uvádějí, že tato náplň dopředu stanovená být může i nemusí (čímž však komplikují odlišení od střídavého běhu), většina ostatních odborníků chápe fartlek striktně jako živelnou (předem neplánovanou) \"hru s rychlostí\", což je zdá se přesnější pojetí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis fartlekové metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Princip metody.", "content": "Princip fartleku spočívá v tom, že běžec při souvislém běhu podle svých pocitů zařazuje úseky zvýšenou rychlostí. Tyto úseky bývají různě dlouhé, stejně jako úseky pomalejšího běhu mezi rychlými úseky. Podobně variabilní může být intenzita (tempo) rychlých úseků a jejich počet. Při fartleku běžec pracuje převážně v aerobním pásmu; přechody do anaerobního pásma probíhají během závěrečných fází rychlých úseků, po nichž by měl vždy následovat návrat zpět do aerobního pásma.", "section_level": 2}, {"title": "Obecné zásady fartleku.", "content": "Fartlek jako tréninkový prostředek lze zařazovat jedenkrát nebo i několikrát týdně. Záleží na více faktorech, zejména druhu sportu, věku, typu běžce, jeho výkonnosti, podmínkách a (tréninkové) fázi sezóny. Aby fartlek měl jako takový vůbec smysl, doporučuje se stanovovat celkovou délku alespoň na 5 (6) km u začátečníků (žáků) a 10–20 km (i více) u dospělých. Pokud je fartlek zařazen do tréninkové fáze samostatně, měly by začátek a konec být volnější bez rychlých úseků, což analogicky odpovídá rozklusání a vyklusání. Fartlek může nabývat nejrůznějších forem, jejichž společným jmenovatelem (vedle zmíněné hry s rychlostí) je živelnost. Velmi časté je u fartleku využívání kopcovitého terénu, kdy rychlé úseky jsou zpravidla zařazovány při běhu do kopce, naopak z kopce se pak běží pomalu. Rychlé úseky je také možné absolvovat jako slalom mezi stromy a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Tempo, intenzita rychlých úseků.", "content": "Tempo se u fartleku mění (střídá) podle nálady a okamžitých dispozic běžce. Tempo rychlých úseků odpovídá rozvoji speciální vytrvalosti, tempové rychlosti nebo i základní (maximální) rychlosti (pouze na krátkou vzdálenost). Tempo pomalých úseků vždy odpovídá rozvoji obecné vytrvalosti. Intenzita (měřená tepovou frekvencí) úseků pomalých bývá kolem 120–150 tepů/min., rychlých od 150 tepů/min. do maxima. Intenzita (tempo) rychlého úseku musí být přiměřená, tj. vždy taková, aby bylo možné (bez zařazení přestávky nebo chůze) rovnoměrně přejít do pomalého běhu.", "section_level": 2}, {"title": "Délka úseků.", "content": "Délky rychlých i pomalých úseků bývají od 100 metrů (u mládeže i méně) do několika kilometrů. Předpokládá se však, že celková délka pomalých úseků bude převažovat. Čím intenzivněji jsou absolvovány rychlé úseky, tím delší by měly být úseky pomalé, aby došlo k ustálení (navrácení) tepové frekvence na výchozí úroveň. Délka pomalých úseků by měla být minimálně vždy taková, aby vystačila k navrácení do rovnovážného stavu před začátkem předchozího rychlého úseku. Poměr celkové délky rychlých úseků k pomalým v rámci fartleku se pohybuje v rozmezí 1:15 až 1:1 (maximálně). Nejobvyklejší poměr (rychlé:pomalé) je 1:4 až 1:2. Příklad 1: Při 15km běhu zařadíme 10–15 úseků o délce 100 m. Příklad 2: Při 15km běhu zařadíme 5 úseků o délkách 600–1000 m.", "section_level": 2}, {"title": "Účinek metody a fyziologické projevy.", "content": "Fartlek a střídavý běh (jako souvislé metody se zařazovanými rychlými úseky) jsou \"de facto\" (svým účinkem na trénovanost běžce) metodami na pomezí mezi volným během a intervalovým tréninkem. Pokud je v nich zařazeno dostatečné množství úseků v odpovídající intenzitě (tempu), lze konstatovat, že účinek těchto metod je podobný účinku intervalového tréninku, s tím rozdílem, že fartlek bývá u běžců mnohem lépe snášen (po psychické stránce). Změny rychlosti běhu jsou u fartleku doprovázeny současným zvyšováním a snižováním úrovně hladiny laktátu, tepové frekvence a jiných fyziologických veličin.", "section_level": 2}, {"title": "Obměny metody fartleku a využití v jiných sportech.", "content": "V České republice někdy dochází k záměně pojmů, kdy termín fartlek je používán místo pojmu \"volný běh\", resp. místo aby běžci běželi fartlek, absolvují (nesprávně) spíše volný běh nebo dokonce jen souvislé klusání. Obměnou fartleku je polská \"zabawa biegowa\". Jedná se vlastně o tréninkovou jednotku, ve které jsou namíchána různá tempa a v rámci které se rozvíjí několik pohybových schopností. Celý efekt spočívá ve spojení rozvoje speciální (běžecké) síly, aerobních i anaerobních schopností. Zvláštní druh fartleku popisoval Sebastian Coe, který 20–30 minut běhal v písečných dunách a na trenérův signál zrychloval do maxima úseky, o kterých nevěděl, jak budou dlouhé. Tyto rychlé úseky končily až na další trenérův signál. Tento trénink lze ovšem doporučit jen dobře trénovaným sportovcům. Ve fotbale je fartlek využíván nejen k získání aerobní vytrvalosti, ale také jako prostředek při tréninku rychlosti a odrazové síly. V tomto pojetí je fartlek daleko dynamičtější a obsahuje množství prvků na rozvoj maximální rychlosti (například sprinty, odrazy, starty atd.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fartlek je jednou z metod běžeckého tréninku, popř. tréninku i v jiných sportech, zejména vytrvalostních, jakými jsou např. běh na lyžích, orientační běh apod. Řadí se k metodám vytrvalostním – je tedy využíván zejména běžci na střední a dlouhé tratě. Nejstručnějším vyložením pojmu \"fartlek\" je \"hra s rychlostí\". Fartlek se nejčastěji běhá v členitém terénu.", "tgt_summary": "Fartlek, which means \"speed play\" in Swedish, is continuous training with interval training. Fartlek runs are a very simple form of a long distance run. Fartlek training “is simply defined as periods of fast running intermixed with periods of slower running.\" For some people, this could be a mix of jogging and sprinting, but for beginners it could be walking with jogging sections added in when possible. A simple example of what a runner would do during a fartlek run is “sprint all out from one light pole to the next, jog to the corner, give a medium effort for a couple of blocks, jog between four light poles and sprint to a stop sign, and so on, for a set total time or distance.\" The variable intensity and continuous nature of the exercise places stress on both the aerobic and anaerobic systems. It differs from traditional interval training in that it is unstructured; intensity and/or speed varies, as the athlete wishes. Fartlek training is generally associated with running, but can include almost any kind of exercise.", "id": 1758069} {"src_title": "Klasifikace (školství)", "tgt_title": "Grading in education", "src_document": [{"title": "Kvantitativní hodnocení (známkování).", "content": "Za kvantitativní hodnocení je považováno hodnocení vyjádřené známkou, tedy numerického označení nějakého výkonu (či použitím jednoznačného slovního čí písmenného ekvivalentu). Jde o nejčastější formu hodnocení na školách (jednoduchost, přehlednost, rychlá orientační hodnota). Poprvé jej v 18. století užil William Farish na Univerzitě v Cambridgi. Známkování (stejně jako slovní hodnocení) není metoda, ale způsob hodnocení a záleží na učiteli, jak jej použije. Zároveň je i odraz učitelovy práce. Známka je pro rodiče signál, zda vše probíhá, jak má. Učitel hodnotí nejen vědomosti a dovednosti žáka, zahrnuje i motivy, vyjadřovací schopnosti, chování apod., což je problém, který vede k mnoha úskalím. Ježová ve své práci zmiňuje, že někteří pedagogové a psychologové poukazují na zápory známkování – rozdílné požadavky učitelů, učení se „kvůli známkám“, děti si získané informace samy nedoplňují a nezdokonalují. Oproti tomu stojí klady, nad kterými jednoznačně stojí zvyklost veřejnosti na klasické škále známek (například 1–5), ve kterých je jasně vidět ne/úspěch dítěte. Jednotnost klasifikace je pak používána ke srovnání mezi školami i u přijímacích řízení na vyšší stupně. Známkování probíhá na základě vztahové sociální normy = probíhá srovnání s ostatními spolužáky. Určuje postavení žáka ve třídě (role úspěšného, průměrného, podprůměrného). Výhodou je porovnávání žáků mezi sebou, nevýhodou škatulkování (trojkaři, čtverkaři apod.), jelikož je obtížné danou „škatulku“ opustit. Známky mají daleko větší význam, když jsou žákům vysvětleny. V poslední době probíhají diskuse o způsobech hodnocení a pokusy změnit jeho tradiční způsoby. Funkcí známkování podle Vališové a Kasíkové (2007) je: Známka však neposuzuje myšlení, samostatnost, kreativitu, schopnost spolupráce, neukazuje příčinu žákových problémů ani jejich vznik, nenabízí řešení. Neposkytuje žádné informace o tzv. sociální kvalifikaci žáka (schopnostech kooperovat v pracovním kolektivu) o jeho píli, tvořivosti, vytrvalosti v učení apod. Známkování je neobjektivní (různí učitelé hodnotí žákův výkon rozdílně). Další nevýhodou je generalizace, jednou známkou je obsaženo všechno od výkonu, chování, postojů, motivů atd. Nezahrnuje snaživost žáka.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalitativní hodnocení (slovní).", "content": "Kvalitativním hodnocením se rozumí alternativní slovní hodnocení, což je rozsáhlejší vyjádření o úrovni a možnostech dítěte ve vztahu k cíli vyučování. Slovní hodnocení bylo v ČR zavedeno v roce 2005. Učitel usměrňuje žákovu činnost a navrhuje cestu ke zlepšení výkonu. Krejčířová uvádí, že mezi negativa této formy hodnocení je řazena časová náročnost, může docházet k typizování (roztřiďování) žáků a neumožňuje porovnávání výkonů, což je možné chápat i jako klad, nediskriminuje výkonnostně slabší žáky. Mezi klady se dále řadí již zmíněná možnost doporučení cesty k lepšímu výkonu a pomoc při motivaci. Ovšem ani slovní hodnocení není zárukou objektivity (jde o subjektivní hodnocení učitele).", "section_level": 1}, {"title": "Další formy hodnocení.", "content": "Mezi další možnosti a způsoby hodnocení žáka lze zařadit:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad klasifikace na základních a středních školách.", "content": "Zatímco na prvním stupni základní školy (od 1. do 5. třídy) jsou děti hodnoceny škálou od 1 do 5, na druhém stupni a středních školách jsou žáci hodnoceni slovními výrazy.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad klasifikace na vysokých školách.", "content": "Každý předmět na vysoké škole je zakončený buď zkouškou (která může být ústní, může však být i písemná, případně mít písemnou a ústní část, tedy kombinovaná), kolokviem (rozprava ve skupině) či zápočtem (písemný test, semestrální práce, referát, účast na přednáškách/cvičeních/seminářích). V rámci studia je pak na jeho konci též uzavírán příslušný typ státní zkoušky.", "section_level": 2}, {"title": "Typy hodnocení.", "content": "Protože typů hodnocení existuje celá řada, jsou zde uvedené pouze některé, o kterých se zmiňuje Vališová v Pedagogice pro učitele:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce hodnocení.", "content": "Na základě hodnocení žáků podle Koláře:", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasifikace ve školství je hodnocení žáka spojené s pedagogickou evaluací (hodnocením), tedy zjišťováním, porovnáváním a vysvětlováním informací charakterizujících stav, kvalitu a efektivnost činnosti. Možností, jak se dá žák (student) klasifikovat, je mnoho. Jako dvě nejčastější formy hodnocení se uvádí klasické známkování, proti němuž stojí slovní hodnocení (tedy kvantitativní vs. kvalitativní). V praxi se však tyto i další níže zmíněné formy propojují. Známkování je využíváno především na základních a středních školách (event. na vyšších odborných školách či konzervatořích), některé střední školy ale už kromě známkování používají i hodnocení slovní či bodové, příp. některé způsoby prolínají. Na vysokých školách je využíván způsob hodnocení na standardní klasifikační stupnici ECTS.", "tgt_summary": "Grading in education is the process of applying standardized measurements of varying levels of achievement in a course. Grades can be assigned as letters (for example, A through F), as a range (for example, 1 to 6), as a percentage, or as a number out of a possible total (for example, out of 20). In some countries, grades are averaged to create a grade point average (GPA). GPA is calculated by using the number of grade points a student earns in a given period of time. GPAs are often calculated for high school, undergraduate, and graduate students, and can be used by potential employers or educational institutions to assess and compare applicants. A cumulative grade point average (CGPA), sometimes referred to as just GPA, is a measure of a student's performance for all of his or her courses.", "id": 11699} {"src_title": "Lopuch větší", "tgt_title": "Arctium lappa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to mohutná bylina se silným kůlovým kořenem sahajícím do hloubky až 70 cm. Lodyha je silná, rýhovaná, vyplněná dření. Listy jsou velké, široce srdčité, řapíkaté, řapík rovněž vyplněn dření; přízemní listy jsou s čepelí až 50 cm dlouhé a 40 cm široké. Lodyžní listy jsou střídavé, menší než přízemní, oboje na spodní straně s bílým povlakem chlupů, celokrajné. Nachově červené trubkovité květy jsou v kulovitých úborech o průměru 3 až 3,5 cm. Jejich zákrov je tvořen listeny s hákovitou špičkou, které se po zaschnutí zachycují ve zvířecí srsti a zajišťují tak šíření semen.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V bylinkové kuchyni se používají mladé výhonky, řapíky a kořeny lopuchu, nikoliv však listy, protože ty jsou příliš hořké. Křupavé čerstvě vyrostlé výhonky a oloupané řapíky se naproti tomu hodí jako zelenina ke konzumaci za syrova nebo uvařené jako chřest. Zvláštní delikatesou je dřeň. Má jemnou oříškovou chuť. Kořeny lopuchu se sklízejí od podzimu prvního do jara druhého roku. Tou dobou jsou ještě jemné konzistence a dají se jíst za syrova, uvařené nebo pečené. V Číně a Japonsku se tato rostlina pěstuje jako jednoletá kultura a považuje se za vynikající lahůdku v kuchyni. V kosmetice se lopuchový olej používá jako masážní prostředek pro růst vlasů a při nadměrné tvorbě kožního mazu. Jako vnitřní léčivý prostředek se při problémech s akné a u léčení různých kožních neduhů užívá lopuchový čaj. Může být též užíván jako močopudný prostředek při ledvinových chorobách. Pro poměrně nestálé obsahové látky je však lopuch považován za nespolehlivé léčivo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lopuch větší (\"Arctium lappa\") je dvouletá bylina z čeledi hvězdnicovité, rostoucí jako plevel často na smetištích, rumištích a kolem cest. Název lopuch pochází od lupene. Výraz \"lopušice\" však označuje devětsil lékařský nebo podběl obecný.", "tgt_summary": "Arctium lappa, commonly called greater burdock, , edible burdock, lappa, beggar's buttons, thorny burr, or happy major is a Eurasian species of plants in the Aster family, cultivated in gardens for its root used as a vegetable. It has become an invasive weed of high-nitrogen soils in North America, Australia, and other regions.", "id": 1283394} {"src_title": "Mozartovy koule", "tgt_title": "Mozartkugel", "src_document": [{"title": "Původní Mozartovy koule.", "content": "Roku 1884 si cukrářský mistr Paul Fürst otevřel po svém příchodu do Salzburgu obchod v Brodgasse č. 13. Roku 1890 poprvé nabídl svým zákazníkům \"Mozartovy bonbony\", které později po rozšíření výroby přejmenoval na \"Mozartovy koule\". Roku 1905 se zúčastnil se svým výrobkem Pařížské výstavy a získal za něj zlatou medaili.", "section_level": 1}, {"title": "Původní recept.", "content": "„Originální Mozartovy koule“ (\"Original Mozartkugel\") se v cukrárně Fürst vyrábějí podle původního receptu původním způsobem, tedy ručně. Nejprve se vytvoří koule z pistáciového marcipánu a obalí se nugátem. Ta se uloží na dřevěnou podložku a poté přelije tmavou čokoládovou polevou. Po ztuhnutí se místo, jež zůstalo bez polevy, potře polevou a koule se zabalí do stříbrno-modrého staniolu. Tímto způsobem vyrobí firma ročně asi 1,4 milionu Mozartových koulí. V chladírenských prostorách kavárny v Brodgasse a ve filiálkách v ulici Ritzerbogen a Getreidegasse a také na zámku Mirabell mohou být poté uskladněny až 8 týdnů. Originální Mozartovy koule se prodávají pouze v těchto provozovnách nebo zásilkově.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální ocenění.", "content": "Odborný časopis \"Der Feinschmecker\" zvolil ve svém vydání z ledna 2006 v testu různých výrobků značených jako Mozartovy koule jako nejlepší právě výrobek firmy Fürst. Na 2. mezinárodní cukrářské soutěži v září 2005 na festivalu ÖKONDA ve Welsu byl tento výrobek oceněn zlatou medailí.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj názvu.", "content": "Po uvedení výrobku na trh v roce 1890 byla tato specialita vyráběna jako kopie i v jiných cukrárnách v Salzburku, např. v dnes stále existující cukrárně \"Holzermayr und Schatz\". Jedna z nich – založená roku 1880 Carlem Schatzem – začala tento výrobek prodávat v roce 1900 poprvé jako \"Mozartkugel.\"", "section_level": 2}, {"title": "Práva ke značce.", "content": "Se vrůstajícím počtem napodobovatelů začalo růst i množství právních sporů, které vedl Paul Fürst proti svým konkurentům. Tyto spory se týkaly pouze používaného jména, nikoliv receptu. Fürst se nejprve soudil pouze se salzburskými cukráři, později přenesl své spory i do Německa. Výsledkem bylo, že konkurence musela začít používat jiné názvy svých výrobků: např. výrobce Mirabell sídlící v Grödigu u Salzburku \"Echte Salzburger Mozartkugeln\" nebo bavorský výrobce Reber \"Echte Reber-Mozartkugeln\". V roce 1996 bylo ve sporu mezi Fürstem a dceřinou firmou koncernu Nestlé, která chtěla uvést výrobek „Original Austria Mozartkugeln“, rozhodnuto, že pouze Fürst smí užívat pojmenování \"Original Salzburger Mozartkugeln\".", "section_level": 2}, {"title": "Ruční výrobci.", "content": "Vedle \"Mozartových koulí\" firmy Fürst jsou v Salzburku k dostání podobné ručně vyráběné výrobky cukrárny Schatz (v průchodu \"Schatz-Durchgang\" z Univerzitního náměstí na Getreidegasse) a od roku 1865 existující cukrárny \"Confiserie Josef Holzermayr\" (na Starém trhu – Alter Markt). Také v St. Gilgen u Wolfgangsee v cukrárně \"Dallmann\" nabízejí Mozartovy koule vyrobené dle Fürstova receptu, jež jsou i podobně balené. Pro návštěvníky zde nabízejí také tzv. \"Mozartkugel-Seminar\", kde lze získat titul \"Diplomovaný odborník na Mozartovy koule\".", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová výroba.", "content": "Krátce po svém uvedení na pařížské výstavě začaly další salzburské cukrárny kopírovat pochoutku, která si získala rychle velkou oblibu. Cukrárna Fürst komentovala nedávno své konkurenty následovně: „Koule od Mirabell nejsou o nic pravější, než od Rebera.“ Průmyslově vyráběné koule nejsou přesnou kopií původní receptury, ale jsou na ní z velké části založeny. Jejich průměr je obvykle menší a některé výrobky jsou na jedné straně zploštělé. U koulí firmy Mirabell je zelené marcipánové jádro obkrouženo tmavým a poté světlým nugátovým krémem. U výrobce Hofbauer und Manner je jádro nugátové obklopené pistáciovým marcipánem, koule Hofbauer jsou na jedné straně zploštělé. Hofbauer vyrábí dva druhy odlišené čokoládovou polevou: \"Hofrauber rot\" je s polevou hořkomléčnou, \"Hofbauer blau\" s polevou mléčnou. Firma Reber umísťuje nugát také doprostřed a je obalen z jedné poloviny bílým a z druhé poloviny zeleným marcipánem, její výrobky jsou také na jedné straně zploštělé. Výrobky německé firmy Lambertz jsou také zploštělé s jádrem z nugátu z lískových oříšků obalených pistáciovým a mandlovým marcipánem, přelitým hořkou čokoládou. Výrobci Mirabell a Reber tvrdí, že jejich produkty neobsahují žádné konzervační látky, barviva a umělá aromata. Největšími průmyslovými výrobci jsou Reber a Mirabell.", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko.", "content": "Největším průmyslovým výrobcem v Rakousku je firma Mirabell sídlící v Grödigu u Salzburku (součást koncernu Kraft Foods). Objem její výroby je přes 90 miliónů koulí exportovaných do více jak 30 zemí. Od roku 1945 firma vyrobila 1,5 miliardy koulí. Firma Mirabell vznikla z firmy Reisigl, která byla první, která strojově vyráběla koule pomocí přesných forem. Výroba sestává ze čtrnácti kroků; trvá dvě a půl hodiny, než je koule vyrobena a připravena k expedici. Mirabell je dnes jediným výrobce, který vyrábí dokonale kulaté koule, ostatní výrobci mají výrobky alespoň mírně zploštělé. Dalšími výrobci v Rakousku jsou vídeňský Hofbauer (součást švýcarského koncernu Lindt & Sprüngli), vyrábějící varianty s mléčnou a hořkou čokoládou. Firma Manner s výrobními závody ve Vídni, Wolkersdorfu a Pergu dodává výrobky pod názvem \"Austria Mozartkugeln Victor Schmidt\".", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Prvním německým výrobcem \"Mozartových koulí\" byla firma Dreher (Mnichov, 1880), která je vyráběla od roku 1931. Firma Reber, sídlící v Bad Reichenhallu, vyrábí denně 500.000 koulí a její tržní podíl v Německu je 90%. Od roku 2000 působí také firma Halloren Schokoladenfabrik z Halle, která převzala v úvodu zmíněnou firmu Dreher.. Mozartovy koule vyrábí také firma Lambertz z Cách nebo firma Hussel (pod značkou \"Vienna\").", "section_level": 2}, {"title": "Právní spory.", "content": "Na konci sedmdesátých let došlo k soudnímu sporu o používání značky a tvaru mezi rakouským výrobcem Mirabell a německým Reberem, podporovaným rakouskými úřady, spor se dostal i na projednávání spolkového sněmu v Bonnu a k orgánům Evropské unie v Bruselu. Výsledkem sporu bylo, že pouze Mirabell smí vyrábět celokulaté Mozartovy koule, ostatní výrobky musí být v jednom místě zploštělé.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plastika.", "content": "V zimě a na jaře 2006 bylo v salzburském Starém městě umístěno 80 umělohmotných Mozartových koulí o průměru 1,6 m. V noci z 27. na 28. března 2006 byla jedna z těchto plastik, umístěná ve Františkánské ulici, odšroubována a uvolněna a při své cestě městem napáchala škody za 7000 EUR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mozartovy koule (německy \"Mozartkugel(n)\") jsou druh bonbonu (pralinky), původně vytvořený salcburským cukrářem Paulem Fürstem v roce 1890. Byly pojmenovány po hudebním skladateli W. A.  Mozartovi. Tato marcipánová cukrovinka je do dnešních dnů vyráběna firmou Cukrářství Fürst (\"Konditorei Fürst\") v Salzburgu. Firma Fürst ale na tuto cukrovinku nemá ochrannou známku, takže existuje řada jejích napodobenin, které jsou však vyráběny průmyslově jinými firmami.", "tgt_summary": "A Mozartkugel (English: Mozart ball), is a small, round sugar confection made of pistachio marzipan and nougat that is covered with dark chocolate. It was originally known as \"Mozart-Bonbon\", created in 1890 by Salzburg confectioner Paul Fürst (1856–1941) and named after Wolfgang Amadeus Mozart. Hand-made \"Original Salzburger Mozartkugeln\" are manufactured by Fürst's descendants up to today, while similar products have been developed by numerous confectioners, often industrially produced.", "id": 1973653} {"src_title": "Kačenka česká", "tgt_title": "Verpa bohemica", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Plodnice je apothecium, členěné na třeň a klobouk a vysoké v dospělosti asi 5 až 20 cm. Klobouk je drobnější, asi 1–5 cm velký, má nepravidelný kuželovitý nebo zvonovitý tvar. Klobouk je dutý, směrem dolů otevřený a dosti tenkomasý. Vnější povrch klobouku je výrazně zvrásněný víceméně svislými, zkroucenými, několik milimetrů vysokými žebry, místy se větvícími a vidlenými, která jsou příčně pospojována poněkud nižšími nepravidelnými přepážkami. Barva vnější strany klobouku je žlutookrová až žlutohnědá, v mládí světlejší, později do hněda tmavnoucí. Vnitřní strana klobouku je hladká, bělavá až našedlá. Thecium pokrývá vnější stranu klobouku. Až v samém vrcholu klobouku je tento připojen ke třeni. Třeň je nepravidelně válcovitý, poměrně dlouhý (až 15 cm), jen 1-3 cm široký, bělavě nažloutlé až světle žlutohnědé barvy. Na povrchu třeně bývá kruhovitě jemně bělavě plstnatý. Třeň je dutý, dutina je vyplněna řídkým bílým vatovitým pletivem. V mládí bývá třeň dosti krátký, klobouk jen o málo přesahující, postupně se však významně prodlužuje. Dužnina je v celé plodnici dosti tenká (jen několik milimetrů), světle šedožlutá, křehká. Vyznačuje se příjemnou vůní i chutí.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Výtrusy jsou uloženy ve vřecku pouze po dvou a vyznačují se obrovskými rozměry, 50-90x15-22 µm.. Jsou elipsoidního tvaru. Výtrusný prach má okrovou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se v březnu a dubnu, nepříliš hojně, a to v listnatých hájích, lužních lesích, křovištích a zarostlých sadech, zejména pod olšemi, topoly, vrbami, jasany a růžovitými dřevinami – především pod třešněmi a trnkami. Preferuje spíše zásadité podloží. Vyrůstá obvykle ve skupinách, někdy velmi početných, a to obvykle v místech s vrstvami spadaného listí apod.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v Eurasii i Severní Americe.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Kačenka česká je vynikající jedlý druh, bývá uváděn mezi nejchutnějšími houbami. Je široce kuchyňsky využitelná, lze ji sušit. Některé osoby mohou být na tento druh alergické, podobně jako je tomu u některých jiných hub, což se projevuje zažívacími obtížemi; těmto osobám se pak konzumace kačenky nedoporučuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kačenka česká (\"Verpa bohemica\" (Krombh.) J. Schröt. 1893, syn.: \"Ptychoverpa bohemica\" (Krombh.) Boud. 1907) je jedlá a vyhledávaná vřeckovýtrusná houba z čeledi smržovitých (Morchellaceae) rostoucí od dubna do května v listnatých hájích.", "tgt_summary": "Verpa bohemica is a species of fungus in the family Morchellaceae. Commonly known as the early morel (or early false morel) or the wrinkled thimble-cap, it is one of several species known informally as a \"false morel\". The mushroom has a pale yellow or brown thimble-shaped cap— in diameter by long—that has a surface wrinkled and ribbed with brain-like convolutions. The cap hangs from the top of a lighter-colored, brittle stem that measures up to long by thick. Microscopically, the mushroom is distinguished by its large spores, typically 60–80 by 15–18 µm, and the presence of only two spores per ascus. In the field, the mushroom is reliably distinguished from the true morels on the basis of cap attachment: \"V. bohemica\" has a cap that hangs completely free from the stem. Although widely considered edible, some attention should be paid to the correct preparation. Consumption of the mushroom, not correctly prepared lead to reports of poisoning in susceptible individuals. Poisoning symptoms include gastrointestinal upset and lack of muscular coordination. \"V. bohemica\" is found in northern North America, Europe, and Asia. It fruits in early spring, growing on the ground in woods following the snowmelt, before the appearance of \"true morels\" (genus \"Morchella\"). The synonym \"Ptychoverpa bohemica\" is often used by European mycologists.", "id": 1310134} {"src_title": "Marek z Aviana", "tgt_title": "Marco d'Aviano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 17. listopadu 1631 v Avianu (Furlánsko) jako syn Marca Cristoforiho (psáno též Christophori) a Rosy rozené Zannoni a byl pokřtěn jménem Carlo Domenico (\"Karel Dominik\"). V roce 1648 vstoupil do kapucínského řádu a 21. listopadu 1649 složil řádový slib. Tehdy obdržel řádové jméno Marco (\"Marek\"). Po studiu teologie byl 18. září 1655 vysvěcen na kněze. Působil jako kazatel po celé Itálii. Údajné zázračné uzdravení po 13 let na lůžko upoutané řeholnice v roce 1676 jej udělalo známým i za hranicemi Itálie. Jeho kázání v latině a italštině, ve kterých vyzýval k prohloubení víry, k lítosti nad hříchy a k pokání, byla často doprovázena hromadnými obráceními a zázraky. Jeho misijní cesty jej zavedly také do Francie, Vlámska a Vestfálska, a také do Českého království. Na své druhé misijní cestě roku 1681 podle legendy dokonce z Lutychu na dálku uzdravil Kláru Alžbětu z Manderscheid-Blankenheimu z ženského kláštera v Thornu. Písemně jej o vyprošení zdraví žádal i olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Po setkání s císařem Leopoldem I. v roce 1680 se stal jeho přátelským poradcem a duchovním rádcem. Roku 1683 byl papežským legátem během druhého tureckého obléhání Vídně. Přesvědčil Karla V. Lotrinského, aby předal vrchní velení nad osvobozovacími vojsky polskému králi Janu III. Sobieskému a zahájil rychlý postup k Vídni. Před rozhodujícím úderem 12. září 1683 sloužil Marek z Aviana mši v „Leopoldi Capelln am Kahlenberg“ (dnešní kostel na kopci Leopoldsberg). Díky těmto svým politicko-církevním zásluhám bývá označován též jako \"Zachránce Vídně\" či \"Strážný duch Rakouska\". Až do roku 1689 se pak dále jako kazatel a duchovní vůdce účastnil dalších protitureckých tažení.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a pocty.", "content": "Je pochován v kapli kapucínského kostela ve vídeňském kapucínském klášteře, ve kterém se nachází také císařská hrobka panovnických rodů habsburského a habsbursko-lotrinského. Apoštolský proces jeho blahořečení byl zahájen 10. prosince 1912, blahořečen byl 27. dubna 2003. V římskokatolické církvi je jako jeho svátek slaven 13. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Nejčastěji bývá zobrazován řádovém oděvu s křížem v pravé ruce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Marek z Aviana (, vlastním jménem Carlo Domenico Cristofori, narozen 17. listopadu 1631 v Avianu v Itálii, zemřel 13. srpna 1699 ve Vídni) byl kapucínský řeholník a kazatel.", "tgt_summary": "Marco d'Aviano, born Carlo Domenico Cristofori (November 17, 1631 – August 13, 1699) was an Italian Capuchin friar. In 2003, he was beatified by Pope John Paul II.", "id": 1869581} {"src_title": "Le Tigre", "tgt_title": "Le Tigre", "src_document": [{"title": "Historie tria.", "content": "Dívčí kapela začínala jako podpůrný tým sólového projektu Kathleen Hanny s názvem Julie Ruin, která vydala v roce 1997 nahrávku s tímto názvem a sama zde vystupovala pod pseudonymem stejného jména. Tehdy přerušila spolupráci ve formaci Bikini Kill. S cílem vytvořit živou verzi alba Julie Ruin navázala spolupráci s hudebnicemi Johannou Fatemanovou a Sadie Benning, která roku 1998 vyvrcholila založením tria \"Le Tigre\". Kapela spojuje politická a feministická témata undergroundového punkového proudu riot grrrl s elektronickým samplováním a lo-fi bubny. Aktivistka za práva homosexuálů JD Samson se stala kmenovou členkou skupiny v roce 2001, poté co odešla jedna ze spoluzakladatelek Sadie Benning. Ve svých vystoupeních trio kombinuje vizuální efekty, hudbu a tanec. Hanna veřejně vystupuje proti sexuálnímu zneužívání. Písní \"Hot Topic\" na stejnojmenném EP skupina vzdala poctu mnoha feministickým umělkyním, spisovatelkám a dalším osobnostem, které ji inspirovaly. Mezi jinými byla skladba věnonována těmto osobám: Yoko Ono, Cibo Matto, Aretha Franklin, Vaginal Cream Davis, Yayoi Kusama, Angela Davisová, Sleater-Kinney, The Slits, Billy Tipton či Laura Cottingham. První dvě nahrávky vydaly u nezávislého labelu Mr. Lady Records, založeného hudebnicí Kaia Wilsonovou z The Butchies a její přítelkyní Tammy Rae Carlandovou. Album \"Feminist Sweepstakes\" (2001) vyšlo ve vydavatelství Chicks on Speed. Deska \"This Island\" (2004) se stala první, kterou Le Tigre vydaly u velkého labelu Universal Records. Ric Ocasek z the Cars produkoval skladbu \"Tell You Now\". Přesto kapela dále spolupracovala s nezávislými společnostmi a roku 2005 uvolnila CD \"This Island Remixes\" u Chicks on Speed. V druhé polovině roku 2006 se trio rozhodlo pro delší pauzu, která začala na počátku následujícího roku. Kathleen od té doby spolupracovala s The Willie Mae Rock Camp for Girls a vyučovala hudební seminář na New York University. JD Samson koncertovala jako hráčka na klávesové nástroje s hudebnicí Peaches ve formaci \"Herms\" (zkratka od hermafrodit) a uspořádala řadu DJ vystoupení, zatímco Johanna Fateman se věnuje newyorskému kadeřnickému salónu v Greenwich Village. V roce 2008 vytvořily JD a Johanna nový hudební projekt Men. Následně si vzala Fateman volno pro založení rodiny. V červnu 2009 se kapela Le Tigre vrátila do nahrávacího studia, kde s nimi spolupracovala Christina Aguilera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Le Tigre je newyorská elektro-punková dívčí kapela, kterou v roce 1998 založily Kathleen Hanna (dříve členka formace Bikini Kill) a Johanna Fatemanová. V letech 1998–2001 byla členkou tria Sadie Benning, poté jí nahradila JD Samson. Skupina má levicově orientované texty pojednávající o tématech feminismu a LGBT. Na svých koncertech například otevřeně kritizovala politiku prezidenta George W. Bushe.", "tgt_summary": "Le Tigre (French for \"The Tiger\", pronounced ) was an American electronic rock band formed by Kathleen Hanna (formerly of Bikini Kill), Johanna Fateman and Sadie Benning in 1998 in New York City. Benning left in 2001 and was replaced by JD Samson for the rest of the group's existence. Le Tigre are known for their left-wing sociopolitical lyrics that often dealt with issues of feminism and the LGBT community. They mixed punk's directness and politics with playful samples, eclectic pop, and lo-fi electronics. The group also added multimedia and performance art elements to their live shows, which often featured support from like-minded acts such as The Need.", "id": 129522} {"src_title": "Střídavá péče", "tgt_title": "Shared parenting", "src_document": [{"title": "Právní zakotvení.", "content": "Aktuálně střídavou péči upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Tento zákon v § 906 odst. 1 říká: „\"Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k sourozencům, popřípadě i k prarodičům.\"“ Tentýž paragraf odst. 2: „\"Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte.\"“ Dále pak § 907 odst. 1 říká: „\"Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.\"“ To znamená, že soud může o střídavé péči rozhodnout i bez souhlasu rodičů. Jinak řečeno, souhlas rodičů je nezbytný pouze u společné péče. Legislativně dle § 909 občanského zákoníku také platí: „\"Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.\"“ Střídavou péčí se též opakovaně zabýval Ústavní soud. Nálezem ze dne 26. května 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, je stanovena střídavá péče jako prioritní volba v případě rozchodu rodičů: Další nález ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, se vypořádává s častou námitkou vzdálenosti mezi bydlišti obou rodičů: Nález ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13: Další nález ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, se detailně věnuje střídavé péči a kvalitě komunikace mezi rodiči: Současně ale platí, že rozhodujícím kritériem je vždy zájem dítěte:", "section_level": 1}, {"title": "Návrh na střídavou péči.", "content": "Návrh na střídavou péči se podává písemně u okresního soudu, v jehož obvodu má dítě své bydliště. Podle zákona ani jeden z rodičů nemůže zastoupit dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmu mezi rodiči a dítětem. Dítěti bude proto soudem ustanoven opatrovník (orgán sociálně-právní ochrany dětí). V návrhu na střídavou péči je doporučeno popsat sebe, dítě i druhého rodiče. Vztahy v rodině, svůj vztah k dítěti a důvody, proč dítě chcete mít ve střídavé péči. Z návrhu by mělo být jasné že jste schopen (schopna) se o dítě postarat jak po výchovné tak po hmotné stránce.", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady pro rozhodnutí o střídavé péči.", "content": "Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi. V zákoně jsou stanoveny základní podmínky pro uložení střídavé péče. Zákon však nestanovuje například frekvenci střídání (po týdnu, po 14 dnech, atd.), proto je vhodné, aby se rodiče na četnosti dohodli. Pokud dohoda není možná, pak o frekvenci rozhoduje soud, který musí mít na zřeteli hlavně zájem dítěte.", "section_level": 1}, {"title": "Formy střídavé péče.", "content": "Střídavá péče může mít mnoho časových forem. U menších dětí je možno zavést střídání v kratších časových intervalech, po 2 nebo 3 dnech. Podle Daniely Kovářové zahrnují moudřejší rodiče do „svého” týdne alespoň jedno odpoledne, kde se zejména menší dítě, setká s druhým rodičem. Kovářová tvrdí, že podle psychologů se u menších dětí z důvodu stýskání nedoporučují intervaly delší než týden, starší děti mohou mít intervaly delší, týden nebo dva týdny. „Existují však i fungující uspořádání, v nichž se rodiče střídají v péči po měsíci nebo čtvrt roce.“ Časové rozložení péče rodičů nemusí být jen v poměru 50 : 50, ale i v jiném (60 : 40, 55 : 45). Kvůli výchovnému působení by mělo dítě mít možnost trávit s každým rodičem minimálně 30% času (což platí i pokud je dítě v péči pouze jednoho rodiče).", "section_level": 1}, {"title": "Role matky a otce ve výchově dítěte.", "content": "V životě dětí jsou matka a otec nejdůležitějšími osobami vůbec. Když je rodina pohromadě i když se rozdělí. Vliv na dítě ze strany matky a otce je nezastupitelný, nelze ho ničím nahradit. Každý z rodičů má většinou jiný styl výchovy, který dítěti předává jistý model chování. Od matky se dítě učí jak být ženou a s ženami komunikovat, od otce se učí jak komunikovat s muži a být mužem. Děti se tímto učí, jak spolu opačná či stejná pohlaví komunikují (Mertin, 2004). Taktéž výzkumy prokázaly nenahraditelnost obou rodičů, jelikož s oběma rodiči se vyvíjí naprosto odlišný vztah. Warshak (1996) dokonce poukazuje na to, že by dítě mělo vyrůstat v péči rodiče se stejným pohlavím. Z výzkumů, které proběhly v USA, bylo zjištěno, že chlapci vyrůstající s otcem nemají tak velké problémy při začleňování jako chlapci vyrůstající u matek. Tato informace ovšem nejde brát plošně a není nutné vždy chlapce svěřovat do péče otců. Pokud je chlapec svěřen do péče matky, je ovšem nutné, aby byl udržovaný pravidelný kontakt s otcem. Zde se otevírá možnost střídavé péče, kde má každý rodič rovnocenné právo starat se o své dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Výživné na dítě při střídavé péči.", "content": "Povinnost přispívat finančně na výživu dítěte při střídavé péči nezaniká. Jestliže mají rodiče přibližně stejné příjmy, mohou mít za povinnost posílat si na výživu dítěte navzájem přibližně stejné částky. Převyšuje-li příjem jednoho rodiče významně příjem druhého rodiče, platí rodič s vyšším příjmem i vyšší výživné. Jestliže mají rodiče přibližně stejné příjmy, výživné nemusí být stanoveno (tím nezaniká jejich povinnost vyživovat dítě). Legislativně bychom se mohli opřít o § 913 odst. 1 „ \"Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného\".“ A odst. 2 téhož paragrafu \"„Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.\"“ Advokátka se specializací na rodinné právo Daniela Kovářová říká, že \"„dosahuje-li míra péče poloviny doby, mělo by být výživné stanoveno nebo sníženo úměrně této době.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Názor veřejnosti a odborníků.", "content": "Mezi názory odborné veřejnosti na střídavou výchovu panuje neshoda. Většina odborníků, např. Václav Mertin, Jiří Tyl, Taťjana Horká, se ke střídavé péči po rozchodu rodičů spíše přiklánějí s tím, že dítě není ochuzeno o péči ani jednoho z rodičů, vidí výhody v zapojení obou rodičů do procesu výchovy a také do odpovědnosti za výchovu. Někteří odborníci střídavou péči spíše odmítají z důvodu ztráty pocitu domova a negativního dopadu na dětskou psychiku častým stěhováním. Daniela Kovářová říká: „Střídavou péči jen tehdy, jsou-li oba rodiče schopni se na ní dohodnout.“", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobě pozitivní praxe.", "content": "V ČR je možnost střídavé péče v zákoně zakotvena prakticky od roku 1998, a tedy její první „absolventi“ už reálně dosáhli plnoletosti. Navzdory odpůrcům není známá žádná studie, která by prokazovala obecné negativní dopady střídavé výchovy. Naopak lze dohledat mnoho konkrétních zdrojů, kde si sami „absolventi“ střídavou péči chválí a „\"jsou za ni vděční\"“ (např. velmi obsáhlý materiál v tištěném magazínu Reflex č. 17/2015 obsahuje na celkem 9 stranách kazuistiky rodin, které si tento systém chválí, po mnoha letech zkušeností - online dostupno pouze v placené verzi). Jiná praktická mnohaletá zkušenost hovoří také o tom, že střídavá péče je ve výsledku pro dítě pozitivní a bezproblémová, i když byla původně nařízena proti vůli matky. Všechny uvedené české kauzy prakticky potvrzují podobné zkušenosti ze zahraničí, kde kladných je drtivá většina.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky střídavé péče v ČR.", "content": "V České republice je střídavá péče prozatím pro řadu lidí jen obtížně přijatelná. Jedním z důvodů jsou stereotypy zakořeněné ve společnosti o mateřské a otcovské roli. Přesto počet dětí svěřených do střídavé péče vykazuje rok od roku jednoznačný růst.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střídavá péče (jinak též střídavá výchova) je jedna z forem péče o dítě v případě, kdy rodiče po rozvodu, nebo rozchodu žijí odděleně. Střídavá péče je dlouhodobě využívaná zejména v západoevropských zemích, Skandinávii, v Kanadě a USA (již od poloviny 80. let), v Česku je prakticky možná od roku 1998 (tehdejší zákon o rodině). Na rozdíl od společné péče by měl být čas, který dítě stráví s každým z rodičů stejný, minimálně podobný. Intervaly, ve kterých dochází ke střídání, mohou být v řádu několika dnů až týdnů, v některých případech i delší.", "tgt_summary": "Shared parenting, shared residence, joint residence, shared custody, and joint physical custody, all refers to a child custody arrangement after divorce or separation, in which both parents share the responsibility of raising their child(ren), with equal or close to equal parenting time. A regime of shared parenting is based on the idea that children have the right to and benefit from a close relationship with both their parents, and that no child should be separated from a parent. The term \"Shared Parenting\" is applied in cases of divorce, separation or when parents do not live together; in contrast, a Shared Earning/Shared Parenting Marriage is a marriage where the partners choose to share the work of child-raising, earning money, house chores and recreation time in nearly equal fashion across all four domains. \"Shared parenting\" is different from split custody, where some children live primarily with their mother while one or more of their siblings live primarily with their father. \"Bird's nest custody\" is an unusual form of shared parenting where the child always lives in the same home, while the two parents takes turns living with the child in that home. Its long term use can be expensive as it requires three residences, and it is most commonly used as a temporary shared parenting arrangement until one parent has found a suitable home elsewhere.", "id": 506350} {"src_title": "Estadio Mestalla", "tgt_title": "Mestalla Stadium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stadion byl otevřen 20. května 1923 přátelským utkáním, ve kterém se proti sobě postavily dva valencijské celky Valencia CF a Levante. Nahradil tak dosluhující stánek Algirós, který byl prvním útočištěm klubu. Původně byl stadion postaven pro 17 000 diváků, což ale dlouho nestačilo a už v roce 1927 byla kapacitě navýšena na 25 000. Ani v této podobě však dlouho nevydržel, protože v roce 1936 v zemi vypukla občanská válka a stadion sloužil jako soustřeďovací tábor a odpadní skladiště. Byl velmi poškozen, po konci nepokojů v roce 1939 zůstaly vlastně jen pozemek a rozbořené tribuny. V následujícím desetiletí vyhrál tým své první tři tituly ve španělské lize a navíc 2 triumfy v španělském poháru. Tyto úspěchy výrazně posloužily jako podpora pro obnovu Mestally. V padesátých letech se Mestalla dočkala největší přestavby. Jejím cílem bylo další navýšení kapacity na 45 500 diváků. Tento sen téměř překazila povodeň v říjnu roku 1957, kdy se z břehů vylila řeka Turia. Mestalla povodeň nejen přečkala a dočkala se dokončení stavebních úprav, ale v roce 1959 bylo na stadionu vybudováno umělé osvětlení. V šedesátých letech zůstal stadion beze změn, zatímco klub začal ukazovat svou sílu i na evropské scéně. 15. září 1961 odehrála Valencia na stadionu Mestalla první oficiální zápas se zahraničním klubem, kterým byl Nottingham Forest. Od roku 1969 do roku 1994 nesl stadion název podle bývalého presidenta klubu Luise Casanovy Gilera, který klub vedl na konci třicátých let. V roce 1971 vyhrál klub svůj 4. španělský titul. Rok nato představil zadní zastřešení, které se skládalo z kanceláře avantgardního stylu a také síně slávy, která držela původní vlajku klubu. V letě 1973 nahradila 14 řad k stání za oběma brankami místa k sezení, což znamenalo zvýšeni komfortu a přizpůsobení novým trendům. Management Valencie začal uvažovat o možnosti přestěhování klubu ze současného místa na okraj města, ale nakonec byl projekt zamítnut a o několik let později, v roce 1978 byla Mestalla zrekonstruována kvůli pořádání Mistrovství světa 1982. V současné době probíhá výstavba nového stadionu pro 75 000 diváků Nou Mestalla, kam by se měl klub přestěhovat v průběhu sezony 2009/2010. 26. května 2008 došlo k tragické události, když po pádu lešení zahynuli 4 stavaři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Estadio Mestalla je fotbalový stadion předního celku španělské Primera división Valencia CF. Je pověstný svými strmými tribunami, které vytvářejí nenapodobitelné fotbalové prostředí.", "tgt_summary": "Mestalla ( , ) is a football stadium in Valencia, Spain. The stadium is the home of Valencia Club de Fútbol and has a capacity of 48,600 seats, making it the 7th-largest stadium in Spain, and the largest in the Valencian Community. The North Stand of the stadium is known for its very steep section.", "id": 1656286} {"src_title": "Alphonse Bertillon", "tgt_title": "Alphonse Bertillon", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Obecně se soudí, že Bertillon stál vlastně na začátku vědy zvané kriminalistika, neboť dosavadní postupy závislé na schopnostech a zkušenostech vyšetřovatelů byly jeho zásluhou postupně nahrazeny vědeckými metodami. Do služeb kriminalistiky se jeho zásluhou dostala věda. Některé jeho inovace jako standardizované fotografování pachatelů nebo systematické zdokumentování místa zločinu fotografií se používají v policejní práci dodnes. Otcem Alfonse Bertillona byl Louis Adolf Bertillon, lékař, který dlouhá léta vedl svoji praxi a až po pádu císařství se stal generálním inspektorem státních dobročinných zařízení. Stal se jedním ze zakladatelů pařížské antropologické školy a v roce 1876 získal v tomto oboru profesuru. Zároveň se proslavil i jako statistik, když v roce 1874 vypracoval demografické schéma obyvatelstva Francie. Vliv na mladého Bertillona neměl patrně jen otec, ale i strýc, matematik Achille Guillard. Oba však měli pocit, že se mladík nějak nepovedl. Od raného dětství trpěl zažívacími potížemi, chronickým krvácením z nosu a častými návaly migrén. Byl natolik nemuzikální, že během vojenské služby měl problém rozeznat od sebe jednotlivé signály vydávané trubkou. Aby nemusel sledovat, jak reagují ostatní, naučil se tóny počítat. Otec měl dojem, že jeho syn je absolutně neschopný, a když ani v 26 letech neměl pořádné zaměstnání, zařídil mu roku 1879 místo pomocného písaře identifikačního oddělení pařížského policejního ředitelství. Úkolem mladého Bertillona bylo přepisovat popisy zločinců sestavené komisaři Sureté. Každý dopadený zločinec měl totiž založenou identifikační kartu s popisem jeho osoby. Jak ale prohlásil sám policejní ředitel: „Má to jednu vadu. Popisy zločinců se hodí prakticky na každého druhého Francouze.“ Bertillon nebyl takové budižkničemu, za jaké jej měl otec a od počátku měl dojem, že je jeho práce zbytečná. Místo přepisování lístků se snažil vymyslet systém, který by popis převedl na jasné nezaměnitelné údaje. Bertillon se rozhodl vybrat na lidském těle soubor prvků, které se u dospělého člověka nemění a které bude možno snadno změřit. Nejnáročnější bylo zvolit ony prvky a pak si ověřit na náhodném vzorku, zda jsou údaje neopakovatelné. Nejprve zkoumal v muzeích a antropologických sbírkách kosterní pozůstatky, ale to nestačilo. Bertillon potřeboval vzorek zadržených, které by mu dovolili změřit. Nadřízení se však k jeho činnosti nestavěli zrovna s pochopením. Byly to podle nich hračičky, které jej pouze zdržovaly v práci. Bertillon využil toho, že se pořizovaly u zadržených daguerrotypické snímky a přitom prováděl svá měření. Výsledek se dostavil 20. února roku 1883. Tehdy předvedl strážník zadrženého muže, který tvrdil, že se jmenuje Dupont. Výška, tvar lebky, délka prstů... Bertillon porovnal lístky v kartotéce a potom prohlásil: „Jste tu podruhé. Poprvé jste byl zatčen v prosinci minulého roku, jenže tehdy jste se jmenoval Martin.“ Strážník zíral na Bertillona s ohromením a zatčený pokrčil rameny. „Dobrá, byl jsem to já.“ O den později se o případu Dupont – Martin rozepsaly noviny, Bertillonovo jméno se skloňovalo ve všech pádech a jeho metoda se rozletěla do světa. Alfons Bertillon zavedl antropometrii jako identifikační systém ve Francii, kde bylo provedeno 600.000 měření. Výsledky se zanášely na antropometrické karty, které se řadily podle délky hlavy do tří tříd. K nim byla později přiložena fotografie a otisky čtyř prstů. A právě ty se nakonec staly těmi znaky, které budou k identifikaci stačit a složitá antropometrická měření vytlačily. Očekávání, že se metoda rozšíří po celém světě a stane se všeobecným systémem, se nesplnilo. Ale jednu zásluhu pan Alfons Bertillon měl. Poznal nesmírný význam přesného popisu pro kriminalistiku a založil svým systémem „portrait parlé“ (tedy portrét mluví) jakýsi technický slovník k popisování osob, který svou jednoduchostí a všeobecným rozšířením umožnil popsat lidskou fyziognomii tak, aby každý rys a každá markantnost mohla být přesně označena a popis vyvolal přesnou představu o popisované osobě. Později, po dosažení dostatečného počtu karet, se metoda uplatnila při identifikaci neznámých mrtvol s kriminální minulostí. Identifikační systém zločinců zdokonalil tím, že k identifikačním kartám přikládal fotografie zločinců, které byly zhotoveny „jednotným postupem“ – za stejných světelných podmínek, ze stejné vzdálenosti a ze dvou stran obličeje (z profilu a „en face“). K tomuto účelu také navrhl a zkonstruoval speciální židli, jejíž základní princip se používá dodnes. V mnohých případech pak identifikační karty doplňoval tzv. „sektorálními“ snímky, které zachycovaly detaily zločincova obličeje (nos, uši či jiné zvláštnosti obličeje). Tato část identifikačního systému byla využitelná i pro další policejní činnost – při pátrání po zločincích. Bertillon také položil základy k „soudní fotografii místa činu“. Teprve 1. února 1888 byla oficiálně zřízena „policejní identifikační služba“ v jejímž čele stanul Alphonse Bertillon. Ještě téhož roku se mu podařilo včlenit do identifikační služby i fotografický ateliér s policejními fotografy, které musel přeškolit. Fotografové totiž do té doby přistupovali k fotografování zločinců jako k uměleckému objektu. Rovněž stanovil zásady pro fotografování místa činu. Zakrátko byla každá francouzská policejní stanice vybavena pomůckami pro antropometrii a fotografování. V průběhu krátké doby získal nejen evropský věhlas, ale antropometrie a portrét parlé byly zaváděny i v jiných zemích, včetně tehdejšího Rakouska-Uherska (1898). Za zásluhy mu v roce 1894 propůjčila francouzská vláda červenou stuhu Čestné legie. Bertilon se však dopustil i několika profesních chyb a omylů. V roce 1894 vypukla špionážní aféra „Dreyfuss“ se silným protižidovským kontextem, která po několik let otřásala Francií. Bertillon – ovlivněn osobní slávou a všeobecnou protižidovskou náladou – vystoupil před soudem jako znalec v oboru, který mu byl zcela cizí a jemuž nerozuměl – v písmoznalectví. Ve falešném posudku „ztotožnil písmo špiona“ s písmem kapitána francouzského generálního štábu Alfreda Dreyfusse. Dreyfuss, který byl židovského původu byl poté odsouzen k vyhnanství na Ďábelské ostrovy. Teprve po 12 letech byl degradovaný kapitán v plném rozsahu rehabilitován a jako skutečný autor špionážního dokumentu byl označen Rakušan Esterházy. Bertillon však nikdy svou chybu neuznal. Dokonce ani tehdy, když mu krátce před smrtí chtělo ministerstvo vnitra udělit další, tentokrát jedno z nejvyšších státních vyznamenání, po kterém Bertillon celý život toužil. Vyznamenání podmíněné uznáním omylu nedostal. Bertilon zarputile trval na svém... Stejně tak zarputile odmítal uznat novou, tehdy nastupující a dodnes fungující a uznávanou identifikační metodu – daktyloskopii. Za svého života tak zažil nejen vzestup, dobytí a slávu svého díla, ale díky daktyloskopii i jeho rychlý pád. Přesto zůstává prvním mužem v dějinách kriminalistiky, který využil vědeckých poznatků k identifikaci člověka. Zůstane také prvním průkopníkem kriminalistické fotografie. Je také prvním zakladatelem kriminalisticko – technické laboratoře na světě. Pařížská policie na něj nezapomněla. V jejím sídle na Zlatnickém nábřeží je pro veřejnost přístupný „Sál Alphonse Bertillona“…Bertilloneho metoda analýzy písma byla v roce 1904 analyzována renomovanými matematiky (Henri Poincaré, Jean Gaston Darboux a Paul Émile Appell), kteří tuto metodu shledali zcela chybnou. Bertillonův věhlas se odrazil i v kultuře. Dvakrát (v \"Psovi baskervillském\" a v \"Námořní smlouvě\") jej jako experta zmiňuje Sherlock Holmes. Jiný fiktivní hrdina, Arsène Lupin, využívá v povídce \"Útěk Arsène Lupina\" nedostatky Bertillonových antropometrických metod k tomu, aby unikl. Bertillonův systém využívá i detektiv Murdoch i v britsko-kanadském kriminálním seriálu Případy detektiva Murdocha Bertillonovo zavedení antropometrie je dramaticky zpracováno ve třetím díle českého televizního seriálu Dobrodružství kriminalistiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alphonse Bertillon ([bertijon], 24. dubna 1853, Paříž, Francie – 13. února 1914, Münsterlingen, Švýcarsko) byl francouzský antropolog, policejní důstojník, který založil kriminalistickou metodu (\"bertillonáž\") pro evidenci a identifikaci pachatelů založenou na antropometrii, umožňující registraci pachatelů podle jedenácti tělesných měr.", "tgt_summary": "Alphonse Bertillon (; 22 April 1853 – 13 February 1914) was a French police officer and biometrics researcher who applied the anthropological technique of anthropometry to law enforcement creating an identification system based on physical measurements. Anthropometry was the first scientific system used by police to identify criminals. Before that time, criminals could only be identified by name or photograph. The method was eventually supplanted by fingerprinting. He is also the inventor of the mug shot. Photographing of criminals began in the 1840s only a few years after the invention of photography, but it was not until 1888 that Bertillon standardized the process.", "id": 455533} {"src_title": "15. pařížský obvod", "tgt_title": "15th arrondissement of Paris", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "15. obvod leží na levém břehu řeky Seiny, která tvoří jeho západní hranici se 16. obvodem. Na severu hraničí jednak se 7. obvodem (jejich hranicí jsou ulice \"Avenue de Suffren\", \"Rue Pérignon\", \"Avenue de Saxe\" a \"Rue de Sèvre\") a rovněž se 6. obvodem přes \"Boulevard du Montparnasse\". Na východě jej odděluje od 14. obvodu ulice \"Rue Vercingétorix\" a na jihu tvoří hranici Boulevard périphérique, za kterým jsou obce Vanves a Issy-les-Moulineaux. Součástí obvodu je také Parc Suzanne Lenglen, který leží rovněž za okružním bulvárem.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2006 v obvodu žilo 232 949 obyvatel a hustota zalidnění činila 27 470 obyvatel na km. Tento počet odpovídá 10,7% pařížské populace. Jedná se o nejlidnatější pařížský obvod a má více obyvatel než město Bordeaux, které je 9. nejlidnatějším městem Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Politika a správa.", "content": "Radnice 15. obvodu se nachází v ulici \"Rue Péclet\" č. 31. Současným starostou je od roku 2008 Philippe Goujon za Unii pro lidové hnutí (UMP). 15. obvod má v pařížské městské radě 17 zástupců. Od roku 2008 jimi jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrti.", "content": "Tento obvod se dělí na následující administrativní celky: Podle oficiálního číslování pařížských městských čtvrtí mají tyto čtvrtě čísla 57-60.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Od roku 1790 tvořily hranici města hradby, které byly postaveny v letech 1785-1788. Území dnešního 15. obvodu se nacházelo až za touto hradbou. Rozkládaly se zde dvě samostatné vesnice Vaugirard a Grenelle. Mezi lety 1841-1844 byly postaveny nové městské hradby ve větší vzdálenosti od původních a nově již zahrnovaly obě vesnice. Dne 16. června 1859 vstoupil v platnost zákon, podle kterého od 1. ledna 1860 se území mezi těmito dvěma hradbami stalo součástí Paříže. Tím byly obě vesnice začleněny do Paříže a s nimi ještě část města Issy (současná čtvrť Javel), ze kterých vznikl dnešní obvod.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Vedle kostelů katolických jsou zde tři kostely protestantské církve, čtyři ortodoxní kostely a dvě synagogy.", "section_level": 1}, {"title": "15. obvod v kultuře.", "content": "Jeden z románů o soukromém detektivovi Nestoru Burmovi spisovatele Léo Maleta \"Les eaux troubles de Javel\" se odehrává v 15. obvodu. Sochař Constantin Brâncuşi měl ve čtvrti svůj ateliér, ve kterém žil a pracoval v letech 1925-1957. Tento ateliér dnes již neexistuje, ale byl rekonstruován v Centre Georges Pompidou.", "section_level": 1}], "src_summary": "15. pařížský obvod (francouzsky: \"15 arrondissement de Paris\") též nazývaný obvod Vaugirard (\"Arrondissement de Vaugirard\") je městský obvod v Paříži. Je územně nejrozsáhlejší a také nejlidnatější ze všech pařížských obvodů. Patří k němu i ostrov Cygnes. Název obvodu je odvozen podle ulice \"Rue de Vaugirard\", která prochází obvodem a je se svými 4360 metry nejdelší ulicí v Paříži. Vaugirard je zkomolenina z \"Val Gérard\" neboli \"Gérardovo údolí\". Gérard de Moret byl opatem v Saint-Germain-des-Prés, který přispěl ve 13. století k rozvoji zdejší vesnice nazývané jeho jménem. Z původního \"Valgérard\" přes \"Vaulgérard\" vzniklo dnešní \"Vaugirard\". Z významných institucí zde sídlí Pasteurův ústav, který je světoznámým centrem v oblasti epidemiologie a infekčních nemocí. Tento obvod je geograficky nejnižší. Hladina Seiny dosahuje 28 metrů nad mořem, což je nejnižší místo v Paříži a maximální výška v obvodu nepřesahuje 60 metrů nad mořem.", "tgt_summary": "The 15th arrondissement of Paris (\"XV arrondissement\") is one of the 20 arrondissements of the capital city of France. In spoken French, this arrondissement is referred to as \"quinzième\". The arrondissement, called Vaugirard, is situated on the left bank of the River Seine. Sharing the Montparnasse district with the 6th and 14th arrondissements, it is the city's most populous arrondissement. The \"Tour Montparnasse\" – the tallest skyscraper in Paris – and the neighbouring Gare Montparnasse are both located in the 15th arrondissement, at its border with the 14th. It is also home to the convention center \"Paris expo Porte de Versailles\" and the high-rise district of the \"Front de Seine\" (or Beaugrenelle). In 2020, the 180 meters high Tour Triangle will house a 120-room hotel and 70,000 square metres of office space.", "id": 1528112} {"src_title": "David Razi'el", "tgt_title": "David Raziel", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v litevské části carského Ruska ve městě Smarhoni (dnes Hrodenská oblast, Bělorusko). Když mu byly tři roky, podnikl společně s rodinou aliju do Palestiny, tehdy ještě pod osmanskou nadvládou, kde se jeho otec stal učitelem hebrejštiny na základní škole v Tel Avivu. Razi'el později studoval filosofii a matematiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a v roce 1929 v reakci na Hebronský masakr vstoupil do židovské podzemní vojenské organizace Hagana. Když pak v roce 1931 revizionistické sionistické hnutí založilo svou vlastní podzemní vojenskou organizaci s názvem Irgun, stal se jedním z jeho prvních členů a podle internetových stránek této organizace „prokázal vynikající vojenské dovednosti.“ V této organizaci postupně vystoupal do velících pozic; v roce 1937 se stal prvním velitelem Irgunu v Jeruzalémském distriktu a již o rok později se stal náčelníkem štábu organizace. Období, kdy zastával tuto nejvyšší funkci, bylo charakteristické násilnostmi proti Arabům, včetně používání bomb na arabských tržištích. V květnu 1941 Razi'el souhlasil s účastní na tajné misi jménem Britské armády v Iráku. V tomto období totiž Irák sympatizoval s nacistickým Německem a rovněž tak poskytoval útočiště jeruzalémskému muftímu Hadž Amínu al-Husejní, který hitlerovské Německo otevřeně podporoval. Právě muftího přítomnost byla jedním s důvodů, proč Razi'el souhlasil, neboť doufal v jeho zajetí. Dne 17. května se tedy společně se třemi kolegy, včetně Ja'akova Meridora, vydal na tuto tajnou misi, avšak již o tři dny zahynul společně s britským důstojníkem při německém leteckém náletu. Po jeho smrti se Meridor vrátil do Palestiny, kde převzal velení Irgunu. Razi'elovy ostatky byly exhumovány v roce 1955 a následně byly převezeny na Kypr. Znovu exhumovány byly v roce v roce 1961, načež byly převezeny do Jeruzaléma, kde byly pohřbeny na národním hřbitově na Herzlově hoře. Na jeho počet nese v Izraeli mnoho ulic jeho jméno a rovněž tak i mošav Ramat Razi'el v jeruzalémském distriktu v Judských horách. Jeho sestra Ester Razi'el-Na'or se stala po vzniku Izraele poslankyní Knesetu za stranu Cherut, kterou založil Menachem Begin.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Razi'el (: , žil 19. prosince 1910 – 20. května 1941) byl příslušník židovského podzemního hnutí během Britského mandátu Palestina a jeden ze zakladatelů radikálního židovského hnutí Irgun.", "tgt_summary": "David Raziel (; 19 November 1910 – 20 May 1941) was a leader of the Zionist underground in British Mandatory Palestine and one of the founders of the Irgun.", "id": 976071} {"src_title": "Plátno", "tgt_title": "Canvas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plátno je nejstarší a dlouho jediná tkanina, známá už v předhistorických dobách; české sloveso „platit“ se patrně odvozuje od toho, že se kousky plátna užívaly jako platidlo, což zachytil ve své zprávě o Praze z 10. století Ibráhím ibn Jákúb. V egyptských hrobech se zachovaly vzorky i celé balíky nesmírně jemného plátna z bavlny. Až do novověku se plátno vyrábělo po domácku: domácí napředli nitě a pozvali potulného tkalce, který si nosil jednoduchý stav. V horských krajích bylo tkalcovství běžné zimní zaměstnání rolníků a vyrobené plátno sami nosili na trh, později je od nich vykupovali faktoři. Textilní výroba byla jedna z prvních, v níž se už kolem roku 1800 hromadně uplatnily stroje a plátenictví tak zaniklo.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy plátna.", "content": "Nejjemnější plátno bylo bavlněné a ještě kolem roku 1900 se len často míchal s bavlnou (tzv. irské plátno). Na hrubší plátno se používalo konopí, případně juta (pytlovina); ta je také základem pravého linolea. Mezi zvláštní druhy plátna patří:", "section_level": 1}, {"title": "Malířské plátno.", "content": "Malířské plátno je poměrně tuhé, nejčastěji lněné nebo konopné, a předem apretované. Před použitím se musí napnout na dřevěný rám („blindrám“), který se dá vypnout klíny v rozích; někdy se plátno také lepí na desku nebo lepenku. Před použitím se musí natřít klihovým základem s plavenou křídou („šeps“) a případně vybrousit. Někteří moderní malíři malovali na plátno bez základu, jiní používali jako základ například černý asfalt. Proti dříve používaným dřevěným deskám je plátno lehké a dá se i svinout, časem však křehne a restaurátoři je musí nažehlovat na novou podložku. Nejstarší zachovaný obraz na plátně pochází z roku 1410, ale běžné užívání plátna se prosadilo až začátkem 16. století, společně s olejovou malbou, patrně zásluhou benátských malířů. Předchůdcem je panelové malířství, což je malba na dřevo.", "section_level": 1}, {"title": "Pannotypie.", "content": "Pannotypie je historický fotografický proces, který patří do kategorie přímých pozitivních procesů jako modifikace mokrého kolódiového procesu. Podkladem citlivé vrstvy bylo černé voskované plátno, proti kterému se dal obraz pozorovat v odraženém světle. Světlý negativ se tak při prohlížení proti tmavému pozadí jevil jako pozitiv. Tato technika se pozná podle zvrásněné textury plátna a typických prasklin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plátno je textilie, tkaná tou nejjednodušší plátěnou vazbou, prostým křížením osnovy a útku. Tuhé plátno se vyrábělo hlavně ze lnu i z konopí, dnes většinou z bavlny a z umělých vláken. Plátno bylo dlouho jediná běžně dostupná tkanina, z níž se šily šaty i prádlo. Dnes se užívá například na ložní prádlo (prostěradlo), na výrobu stanů a plachet a také jako malířské plátno, podklad pro olejovou malbu. Proto se obrazům na plátně říká také „plátno“.", "tgt_summary": "Canvas is an extremely durable plain-woven fabric used for making sails, tents, marquees, backpacks, shelters, and other items for which sturdiness is required, as well as in such fashion objects as handbags, electronic device cases, and shoes. It is also popularly used by artists as a painting surface, typically stretched across a wooden frame. Modern canvas is usually made of cotton or linen, along with polyvinyl chloride (PVC), although historically it was made from hemp. It differs from other heavy cotton fabrics, such as denim, in being plain weave rather than twill weave. Canvas comes in two basic types: plain and duck. The threads in duck canvas are more tightly woven. The term \"duck\" comes from the Dutch word for cloth, \"doek\". In the United States, canvas is classified in two ways: by weight (ounces per square yard) and by a graded number system. The numbers run in reverse of the weight so a number 10 canvas is lighter than number 4. Canvas has become the most common support medium for oil painting, replacing wooden panels. It was used from the 14th century in Italy, but only rarely. One of the earliest surviving oils on canvas is a French Madonna with angels from around 1410 in the Gemäldegalerie, Berlin. The word \"canvas\" is derived from the 13th century Anglo-French \"canevaz\" and the Old French \"canevas\". Both may be derivatives of the Vulgar Latin \"cannapaceus\" for \"made of hemp\", originating from the Greek (cannabis).", "id": 1014535} {"src_title": "Tetrovití", "tgt_title": "Characidae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Valná většina rodů této čeledi se velmi dobře chová a odchovává, přičemž většina druhů je mírné povahy, zůstává drobná a žije pospolitě v hejnech. Měli by být proto chovány v početnějších skupinách nejméně po šesti až osmi exemplářích. Většina se podobá parmičkám, některé tetrovité mají buďto dlouhý, protáhlý (torpédovitý) nebo i vysoký hřbet a přitom i silně zploštělý tvar trupu (jako např. terčové tetry). Ocasní ploutev je vždy rozvětvená, někdy je dolní část prodloužená, řitní ploutev je dlouhá a u všech druhů charakteristický znak – na kořeni ocasu jedna tuková ploutev. Čelisti mohou být jak ozubené, tak bez zubů. Horní má jednu nebo dvě řady zubů, u čeledí \"Brycon\" a \"Creagrutus\" jsou to tři až čtyři. Spodní čelist má jednu až dvě řady, často vícehrotých zubů. Forma a uspořádání zubů jsou jedním z důležitých poznávací znaků v taxonomii. Mnoho rodů z čeledi tetrovitých je velice pestrých s duhově barevnou kresbou. V kůži mnoha těchto ryb se nachází pod barevným chromatoforem vrstva guaninu, která minimum sluneční světlo proniknuvšího pod hladinu odráží a světélkuje. Můžeme se domnívat, že v tmavých vodách deštného pralesa to slouží ke způsobu rozpoznávání a k soudržnosti druhu či houfování. Převážná většina tetrovitých jsou malé ryby, dosahujících necelých deseti centimetrů délky. Nejmenší druh dosahuje nejvýše 13 milimetrů, největší, Kujaba brazilská \"Salminus brasiliensis\", pak až k 1 metru délky.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Tetrovití žijí v nejrůznějších biotopech a ekologických výklenkách. Obývají jak horní toky tak dolní části toků až po ústí řek. Existují druhy žijící skrytě v rostlinách, některé obývající i volné toky, nebo stojaté vody a tůně. Většina jsou ryby hejnové, ale jsou i druhy žijící samotářsky. Téměř všechny tetry vypuzují k vytření jikry i sperma volně do vody, kde dochází k oplodnění a jikry se dále vyvíjejí, aniž se rodiče o ně starají. Ryby se třou většinou v párech, často při paralelním plavání v proudícím toku, oplodněné lepkavé jikry se pak zachytí mezi rostlinami, na nichž pak do vykulení zůstávají viset. Mnoho druhů rádo požírá své vlastní jikry, které ulpěly na rostlinách nebo na písku a kamenech. Některé druhy se třou také v jeskyních, pobřežních dírách a vymletých kapsách nebo si v písku pro potěr vytloukají jamky. Počet jiker nakladených při jednom výtěru je velmi variabilní a může se pohybovat od cca jednoho sta až po několik stovek. U podčeledi \"Glandulocaudinae\" jsou druhy s vnitřní oplodnění. Potrava tetrovitých je velmi různorodá, jsou to převážně všežravci, ale vyskytují se i vyloženě býložravé či čistě dravé ryby. U podčeledi Pilovití \"Serrasalminae\" existují druhy živící se také plody a semeny, u dalších i druhy jako např. Tetra trojúhelníková \"Catoprion mento\", živících se obíráním šupin jiných ryb.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tyto ryby žijí od Texasu a Mexika přes Střední Ameriku a sever Jižní Ameriky až po střední Argentinu. K této čeledi patří jak známé Piraňa červená (\"Pygocentrus nattereri\"), tak i mnoho malých druhů sladkovodních rybek, jako např. Tetra neonová (\"Paracheirodon\").", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Tato velice diversifikovaná čeleď se dělí do čtrnácti podčeledí. Některé z rodů nemohly být přiřazeny k žádné podčeledi či kladu, a proto jsou vedeny jako Incertae sedis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tetrovití (\"Characidae\") je čeleď sladkovodních paprskoploutvých ryb z řádu trnobřiší (Characiformes). S více než 1100 platnými druhy se jedná o druhově nejbohatší čeleď řádu. Pochází z Jižní a střední Ameriky, od Argentiny po Texas. Často nádherné zbarvení a stálá živost učinily z mnoha malých a mírných druhů této čeledi jedny z nejoblíbenějších akvarijních rybek.", "tgt_summary": "Characidae, the characids or characins is a family of freshwater subtropical and tropical fish, belonging to the order Characiformes. The name \"characins\" is the historical one, but scientists today tend to prefer \"characids\" to reflect their status as a by and large monophyletic group at family rank. To arrive there, this family has undergone much systematic and taxonomic change. Among those fishes that remain in the Characidae for the time being are the tetras, comprising the very similar genera \"Hemigrammus\" and \"Hyphessobrycon\", as well as a few related forms such as the cave and neon tetras. Fish of this family are important as food and also include popular aquarium fish species. These fish vary in length, though many are less than . One of the smallest species, Hyphessobrycon roseus, grows to a maximum length of 1.9 cm. These fish inhabit a wide range and a variety of habitats. They originate in the Americas, ranging from southwestern Texas and Mexico through Central and South America. Many of these fish come from rivers, but, for example, the blind cave tetra even inhabits caves.", "id": 1672135} {"src_title": "Pozemšťan (film)", "tgt_title": "The Man from Earth", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Film začíná, když si John Oldman balí věci a připravuje se odstěhovat do svého nového působiště. Jeho kolegové ho přinutí si ještě před odchodem popovídat. Mezi nimi jsou biolog Harry, zanícená křesťanka Edith, antropolog Dan, a historička Sandy, která je do Johna zamilovaná. Jak na Johna jeho kolegové tlačí, aby jim vysvětlil svůj odchod, John pomalu odhalí, že je původem prehistorický jeskynní muž, který z nějakého důvodu přežívá více než 14 000 let. Zhruba každých 10-20 let, když si okolí začne uvědomovat, že nestárne, se pak přestěhuje. Kolegové mu nechtějí věřit. On pokračuje a říká, že byl Sumer, pak Babylóňan, později se stal žákem Buddhy. Diskuze se pak dostane k Johnovým biologickým a psychickým schopnostem. John řekne, že se nehlásí k žádnému náboženství a nevěří ve všemohoucího boha. Tvrdí, že byl Ježíš, ve své době se pouze snažil rozšířit Buddhovo učení dále, nikdy nechodil po vodě apod. Jeho kolegové pak začnou mluvit o tom, jestli není blázen a nebo pod vlivem drog. John docela podrobně vypráví o svém životě, přátelé na něj potom začnou naléhat, aby ukončil tento svůj skvělý příběh, hrozí mu, že ho nechají poslat někam na pozorování. Napětí roste, protože nejdříve John trvá na svém. Nakonec ale řekne, že si vše vymyslel. Přátelé postupně odejdou, až zůstane pouze Will Gruber a Sandy. John se z legrace se Sandy baví o jménech, která během svého života používal (jeho jméno Oldman, český starý muž, bylo jedním z faktů, kterým zdůvodňoval svůj příběh), jedním z nich mělo být John Thomas Partee, které používal během doby, kdy učil na Harvardu. To zaslechne Will a je šokován - to bylo jméno jeho otce, který kdysi opustil jeho i matku. John je skutečně jeho otec. Šokovaný Will dostane infarkt a zemře. Když je odvezeno jeho tělo, rozloučí se Sandy a odjíždí. V poslední chvíli se ale rozhodne strávit ještě část svého života s ní.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Na scénáři k filmu pracoval americký povídkář Jerome Bixby třicet let, až do své smrti v roce 1998. Poslední řádky údajně diktoval na smrtelné posteli svému synovi Emersonovi. Příběh byl zfilmován až v roce 2007 v režii Richarda Shenkmana za cenu 200 000 dolarů .", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozemšťan (orig. \"The Man from Earth\") je americký sci-fi film z roku 2007 napsaný Jeromem Bixbym a režírovaný Richardem Schenkmanem. Film na sebe upozornil tím, že byl distribuován přes internetové peer-to-peer sítě a jeho tvůrci za to uživatelům těchto sítí poděkovali. Hlavní postavou filmu \"Pozemšťan\" je John Oldman, právě nečekaně končící vysokoškolský učitel. Při improvizovaném rozlučkovém posezení s přáteli následně John kolegům vědcům zadá úvahu: \"Jaký by byl dnes člověk, který by přežil 14 000 let do současnosti?\" Film se odehrává pouze v Oldmanově domě a jeho okolí, kde o svém životě diskutuje se svými kolegy-vědci ze školy.", "tgt_summary": "The Man from Earth is a 2007 American drama science fiction film written by Jerome Bixby and directed by Richard Schenkman. It stars David Lee Smith as John Oldman, the protagonist. The screenplay was conceived by Jerome Bixby in the early 1960s and completed on his deathbed in April 1998. The screenplay mirrors similar concepts of longevity which Bixby had introduced in \"Requiem for Methuselah\", a \"Star Trek\" episode he wrote which originally aired in 1969. The film gained recognition in part for being widely distributed through Internet peer-to-peer networks, which raised its profile. The film was later adapted by Schenkman into a stage play of the same name. The plot focuses on \"John Oldman\", a departing university professor, who claims to be a Cro-Magnon (or Magdalenian caveman) who has secretly survived for more than 14,000 years. The entire film is set in and around Oldman's house during his farewell party and is composed almost entirely of dialogue. The plot advances through intellectual arguments between Oldman and his fellow faculty members.", "id": 1756867} {"src_title": "Freising", "tgt_title": "Freising", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na dómském vrchu se našly vykopávky z mladší doby kamenné i z doby bronzové, jméno má patrně keltský původ. Od roku 555 zde sídlil první bavorský hrabě a patrně už roku 715 sem přišel francouzský poustevník a biskup svatý Korbinián, k jehož legendě se váže i městský znak: medvěd, který mu prý nosil zavazadlo. Roku 739 biskupství oficiálně založil anglický misionář svatý Bonifác. Biskup Arbeo z Freisingu (723–784), zakladatel knihovny Freisenského dómu, se pokládá za nejstaršího německého spisovatele a jeho latinsko-starohornoněmecký glosář \"Codex Abrogans\" (nebo jen \"Abrogans\") za nejstarší dochovanou německou knihu. Biskup Ota z Freisingu (1112–1158) napsal roku 1143 rozsáhlou „světovou kroniku“ (\"Chronica sive Historia de duabus civitatibus\"), důležitou i pro nejstarší české dějiny. Roku 1158 vypukl spor mezi biskupem a bavorským hrabětem Jindřichem Lvem, což se stalo počátkem rivality Freisingu a Mnichova. Patrně v této souvislosti byl vypálen freisinský dóm a místo něj v letech 1159–1205 postavena mohutná románská bazilika, která dodnes stojí, ovšem s gotickou klenbou (1481) a barokní přestavbou interiéru (1619 a 1724). Od roku 1697 bylo ve Freisingu teologické učiliště. Od 15. století získával Mnichov pozvolna převahu, biskupství tam bylo přeneseno ale až roku 1821.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a hospodářství.", "content": "Freising leží na železnici mezi Mnichovem a Řeznem, vede sem linka předměstské železnice S1 z Mnichova, dálnice A92 a od roku 1980 je v těsné blízkosti města mezinárodní letiště Mnichov. To je také zdaleka největší zaměstnavatel freisinských občanů, vedle škol a slavného pivovaru Weihenstephan.", "section_level": 1}, {"title": "Školy a kultura.", "content": "Ve Freisingu je několik středních škol (např. Dom-Gymnasium Freising), odborná vysoká škola, Fakulta potravinářské technologie Technické univerzity Mnichov, jejíž součástí je i pivovar, který se dovolává tradice klášterního pivovaru, doloženého od 12. století, a několik výzkumných ústavů. Do roku 1969 zde fungovala ještě Filozoficko-teologická vysoká škola. U dómu je veliké diecézní muzeum náboženského umění, na náměstí je barokní Asamovo divadlo, obnovené roku 1978, a působí zde řada pěveckých sborů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freising (dříve také\" Frigisinga, Frisinga, Freisingen\" nebo \"Freysing,\" latinsky \"Frisinga\" (adjektivum \"Frisingensis\"), zastaralé české exonymum Frisinky, adj. \"frisinský/frizinský\") je bavorské velké okresní město, které leží asi 30 km SSV od Mnichova na pahorcích nad řekou Isar; 5 km JV od města leží mezinárodní letiště Mnichov. Město má bohatou historii a je to správní středisko zemského okresu Freising.", "tgt_summary": "Freising () is a town in Bavaria, Germany, and the capital of the Freising \"Landkreis\" (district), with a population of about 50,000.", "id": 2274558} {"src_title": "Maurice Thorez", "tgt_title": "Maurice Thorez", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Maurice Thorez se narodil v Noyelles-Godault, ve dvanácti letech se stal horníkem. V roce 1919 vstoupil do socialistické strany, brzy poté však vstoupil do komunistické strany a byl několikrát uvězněn pro politické aktivity. V roce 1923 se Thorez stal stranickým sekretářem. Byl podporován sovětským vůdcem Josifem Stalinem, díky čemuž se z Thoreze stal neochvějný stalinista. V roce 1932 se seznámil s Jeannette Vermeersch, s níž měl tři syny. Thorez byl v letech 1932 a 1936 zvolen poslancem. V roce 1934 se podílel na vytvoření Lidové fronty, spojenectví mezi komunisty, socialisty a radikály. Tato fronta zvítězila ve volbách roku 1936. S podporou Thoreze se Léon Blum stal předsedou vlády lidové fronty a prosazoval sociální zákonodárství. Roku 1939 byla komunistická strana zakázána a mnoho členů strany bylo internováno. Thorez ještě před zákazem ze strany vystoupil. Brzy poté vstoupil do armády, ale dezertoval a uprchl do Sovětského svazu. Za dezerci byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Když v roce 1944 osvobodil Charles de Gaulle s Forces Françaises Libres Francii, dostal Thorez milost. Po ukončení druhé světové války a znovuobnovení komunistické strany se stal jejím předsedou. Thorez byl znovu zvolen do poslanecké sněmovny a roku 1946 se stal místopředsedou francouzské vlády.. V roce 1950 dostal Thorez mrtvici, z níž se léčil až do roku 1953 v Sovětském svazu. Během jeho nepřítomnosti byla strana řízena jeho spojencem Jacquesem Duclosem, který rozdrtil Thorezova oponenta André Martyho. Roku 1964 Maurice Thorez zemřel při převozu v lodi na Černém moři. Je pohřben na hřbitově Père Lachaise. V roce 1964 bylo na jeho počest město Čistjakovo přejmenováno na \"Torez\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice Thorez (28. dubna 1900, Noyelles-Godault, Francie – 11. července 1964 na Černém moři) byl francouzský politik a dlouhodobý vůdce francouzské komunistické strany (PCF) od roku 1930 až do své smrti. V letech 1946 - 1947 byl místopředsedou vlády.", "tgt_summary": "Maurice Thorez (; 28 April 1900 – 11 July 1964) was a French politician and longtime leader of the French Communist Party (PCF) from 1930 until his death. He also served as Deputy Prime Minister of France from 1946 to 1947.", "id": 748883} {"src_title": "Matvěj Vasiljevič Zacharov", "tgt_title": "Matvei Zakharov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Tverské oblasti v rolnické rodině jako nejmladší ze šesti dětí. Vychodil základní školu a v roce 1913 se odstěhoval za starším bratrem do Petrohradu, kde pracoval jako dělník. Začal být politicky aktivní, řečnil na demonstracích a roku 1917 vstoupil do bolševické strany.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Vojenskou kariéru zahájil v březnu 1917, kdy vstoupil do petrohradských Rudých gard, se kterými se účastnil útoku na Zimní palác a pacifikace petrohradské vojenské posádky. Vysloužil si doporučení pro vstup do čerstvě založené Rudé armády a během roku 1918 již jako její příslušník studoval na petrohradské dělostřelecké škole. V letech 1919 a 1920 bojoval v jižním Rusku, kde se osvědčil a dosáhl velitelských funkcí. V té době absolvoval i kurz pro štábní důstojníky.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Po skončení občanské války sloužil stále v jižním Rusku jako štábní důstojník, mezi lety 1925 a 1928 pak studoval na fakultě logistiky na Frunzeho vojenské akademii. Po ní nastoupil na post zástupce velitele organizačně-mobilizačního oddělení Běloruské vojenské oblasti, kde si různí velitelé povšimli jeho štábních schopností. V letech 1932 a 1933 se vrátil na Frunzeho akademii a studoval na operační fakultě, v letech 1936 a 1937 pak na nově založené Akademii generálního štábu. Vystřídal více důležitých štábních funkcí, roku 1940 dosáhl generálské hodnosti a jako náčelník štábu 12. armády se zúčastnil okupace Besarábie.", "section_level": 2}, {"title": "Velká vlastenecká válka.", "content": "Celou válku absolvoval ve funkcích náčelníků štábů různých frontů. Začal 10. července 1941 severozápadním operačním sektoru, kde se bojovalo o přístupy k Leningradu, pod velením Klimenta Vorošilova, jehož neschopnost se částečně projevila i na Zacharovově hodnocení. Naštěstí to na jeho kariéru nemělo velký vliv. Načas sloužil pod Šapošnikovem jako zástupce náčelníka generálního štábu pro logistiku, v závěru roku byl pak jmenován náčelníkem štábu před Moskvou bojujícího Kalininského frontu, kde působil celý rok 1942 a první část roku 1943. Před započetím bitvy v Kurském oblouku byl jmenován náčelníkem štábu Rezervního frontu, posléze přejmenovaného na Stepní front a později na 2. ukrajinský front. Zde sloužil nejprve pod Koněvem a od května 1944 pod Malinovským. Zúčastnil se osvobozování Ukrajiny, Moldávie, Rumunska a Maďarska. Po konečné porážce Německa se společně Malinovským přesunul na dálný východ. Malinovskij velel Zabajkalskému frontu, který nesl hlavní tíhu útoku na Kwantungskou armádu rozmístěnou v Mandžusku. Spolu se svým náčelníkem štábu se úkolu zhostili skvěle. V září 1945 obdržel titul Hrdina Sovětského svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Na podzim 1945 se stal náčelníkem Akademie generálního štábu, kde setrval do roku 1949 a získal čestný titul profesora. Poté vystřídal funkce náčelníka generálního štábu pro bojový výcvik, hlavního inspektora Sovětské armády a velitele Leningradské vojenské oblasti. Roku 1957 nastoupil do funkce velitele sovětských okupačních vojsk ve východním Německu, kde bylo jeho největším úkolem zapracovat nově vzniklou východoněmeckou armádu do struktur Varšavské smlouvy a zajistit její bojovou součinnost s okupačními vojsky. 14. května 1959 byl povýšen do hodnosti Maršála Sovětského svazu a v dubnu 1960 se stal náčelníkem generálního štábu. V Moskvě vstoupil jako jeden z hlavních aktérů do boje za zachování Akademie generálního štábu, která byla ze snahy Nikity Chruščova načas zrušena, a stal se opět jejím náčelníkem. Po Chruščovově pádu v roce 1964 se vrátil zpět do funkce náčelníka generálního štábu. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, přesto v roce 1967 vedl přes již pokročilý věk jednu z delegací organizující vojenskou pomoc Egyptu proti Izraeli. Poslední zahraniční cestu absolvoval roku 1971 opět do Egypta na pohřeb svého přítele prezidenta Gamála Násira. Téhož roku byl podruhé jmenován Hrdinou Sovětského svazu, ale již musel ze zdravotních důvodů odejít na odpočinek. Zemřel 31. ledna 1972.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matvěj Vasiljevič Zacharov (, 17. srpna 1898 Tver – 31. ledna 1972 Moskva) byl sovětský generál a později maršál během druhé světové války.", "tgt_summary": "Matvei Vasilevich Zakharov (, August 17, 1898 – January 31, 1972) was Marshal of the Soviet Union, Chief of the General Staff, Deputy Defense Minister.", "id": 1970098} {"src_title": "Erich Abraham", "tgt_title": "Erich Abraham", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Erich Abraham se narodil 27. března roku 1895 v západopruském městě Marienburgu jako syn drážního úředníka. Po dokončení vzdělání vstoupil dobrovolně s vypuknutím první světové války do císařské německé armády, kde byl následně zařazen ke 152. pěšímu pluku (\"Infanterie-Regiment Nr. 152\") ze 41. divize generálmajora Hermanna von Steina. S divizí byl následně odvelen na východní frontu, kde se s jednotkou zapojil do bojů u Tannenbergu, kde německá armáda později zvítězila. U tohoto pluku se postupně vypracoval až do hodnosti četaře (\"Vizefeldwebel\") a stal se rovněž důstojnickým čekatelem (\"Offiziersaspirant\"). Dne 11. července 1915 byl povýšen do hodnosti poručíka v záloze (\"Leutnant der Reserve\") a zhruba o měsíc později byl převelen ke 341. pěšímu pluku (\"Infanterie-Regiment Nr. 341\") ze 86. pěší divize (\"86. Infanterie-Division\"), kde byl jmenován do funkce velitele čety. Pluk se nacházel rovněž na východní frontě a Abraham se společně se svou jednotkou zapojil do těžkých bojů proti ruské carské armádě v bitvě u Gorlice. Zde poručík Abraham převzal dočasně velení roty poté, co byl její velitel zabit v boji. Po vítězství v bitvě byl za své velení rotě vyznamenán k počátku září téhož roku pruským železným křížem II. třídy a zároveň se vrátil ke své četě, které velel před tím. V této funkci zůstal až do poloviny září roku 1916. Následně poté byl jmenován pobočníkem velitele III. praporu z téže pluku, přičemž tuto funkci zastával až do počátku února roku 1917. Funkci pobočníka velitele praporu si vyzkoušel i na dále a to u I. praporu. Později už následovaly různé pozice u štábu 86. pěší divize, u kterých zůstal až do konce války. Mezi jeho další vyznamenání, která do konce války obdržel patří např. pruský železný kříž II. třídy nebo Rakousko-Uherský vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou ozdobou.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období a policejní kariéra.", "content": "Po skončení války sloužil Abraham u různých dobrovolnických vojenských uskupení a se vznikem Reichswehru se byl přidělen ke 109. pěšímu pluku Reichswehru (\"Reichswehr-Infanterie-Regiment 109\"), který spadal pod 9. brigádu Reichswehru proslulého generála Paula von Lettow-Vorbecka. Zde sloužil ve funkci pobočníka velitele praporu, tedy funkce, kterou dobře znal ze svého válečného působení. K 20. květnu roku 1920 však armádu opouští a hned na to vstupuje do služeb policie. V září téhož roku je mu ještě propůjčena hodnost armádního nadporučíka v záloze (\"Oberleutnant der Reserve\"). Jeho prvním služebním postem se stalo policejní prezidium ve Štětíně, kde byl hned v červnu téhož roku povýšen do hodnosti policejního nadporučíka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Gottfried Abraham (27. března 1895 – 7. března 1971) byl německý veterán první světové války a pozdější vysoce vyznamenaný generál pěchoty (\"General der Infanterie\"), sloužící během druhé světové války. Mimo jiné byl držitelem rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi nebo německého kříže ve zlatě.", "tgt_summary": "Erich Abraham (27 March 1895 – 7 March 1971) was a general in the Wehrmacht of Nazi Germany who command the 76th Infantry Division then the LXIII Corps on the Western Front during World War II. He was also a recipient of the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves.", "id": 575467} {"src_title": "Korunovační klenoty Svaté říše římské", "tgt_title": "Imperial Regalia", "src_document": [{"title": "Popis koruny.", "content": "Koruna váží brutto 3,5 kg, tj. hmotnost zlata, drahokamů a emailů. Koruna se skládá z osmi zlatých obdélných polokruhem zakončených destiček – lamel, spojených panty se závlačkami, každá destička měří 14,9 × 11,29 cm. Koruna je spojena klenutým pásem nazývaným kamara, zdobeným obloučky. Na čelní straně má vztyčený rovnoramenný křížek. Na destičkách se střídají čtyři pole výhradně s klenotnickou výzdobou (drahokamy a perly) a čtyři pole s figurami starozákonních proroků a králů, provedenými v přihrádkovém emailu. Emailované figury představují čtyři hlavní křesťanské ctnosti, kterými se má císař vyznačovat. Každou figuru doprovází latinský popisek a nápis. Král David představuje spravedlnost, jeho syn a nástupce Šalomoun představuje moudrost a pokoru před Bohem, král Ezechiáš, kterému asistuje prorok Izajáš, symbolizují důvěru v Boha, neboť smrtelně nemocný věří prorokovi, předpovídá-li mu, že bude žít. Na čtvrté destičce je zpodoben trůnící Ježíš mezi dvěma anděly – král králů, jehož význam je charakterizován nápisem \"Per me reges regnant\" (skrze mě vládnou králové). Koruna byla odznakem světské a duchovní moci panovníka. Teprve po korunovaci touto korunou byl panovník právoplatným a nezpochybnitelným císařem. Koruna je zlatnickou prací vytvořenou na západě Německa v 9. až 10. století. Kříž a kamara pocházejí z pozdější doby. Císař Jindřich II. dal počátkem 11. století zhotovit kříž, kamaru a osmou destičku se svou dedikací (nápisem) dal doplnit císař Konrád II. Sálský ve 2. čtvrtině 11. století. Sametová čepice (dýnko) purpurové barvy pochází z 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik koruny.", "content": "Objednávka koruny Svaté říše římské bývá historiky kladena ke korunovaci císaře Oty I. Velikého z rodu Liudolfovců, který byl dne 2. února 962 v Bazilice svatého Petra papežem Janem XII. pomazán a korunován římským císařem. Ke korunovaci roku 962 bývá dnes historiky tato koruna datována nejčastěji, i když ji někteří historikové vztahují až k 26. březnu roku 1027 ke korunovaci Konráda II. Za pravděpodobné místo výroby se považuje západ Německa, pravděpodobně Dolní Porýní, z tamních lokalit přichází v úvahu Kolín nad Rýnem, Essen či benediktinský Klášter Reichenau na Bodamském jezeře, či přilehlá oblast Horního Porýní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Žádnému panovnickému rodu ve středověku se nepodařilo zajistit si dědičnost císařské koruny. Korunovace císařem byla až do raného novověku papežskou milostí, kterou papež někdy využil, aby si císaře ve svém smyslu naklonil. Teprve Karel IV. ve své Zlaté bule z roku 1356 stanovil přesné podmínky, za kterých měla probíhat volba římskoněmeckého krále. Sedm kurfiřtů: arcibiskupové z Kolína nad Rýnem, Mohuče a Trevíru, falckrabě rýnský z Falce, vévoda saský, český král a markrabě braniborský volili ve frankfurtském dómu krále. Karel V. byl posledním panovníkem, který byl ještě v roce 1530 korunován papežem, přičemž ceremoniál probíhal v Boloni. Teprve v době raného novověku, když císař pomalu ztrácel na významu, se Habsburkům podařilo zajistit si dědičnost úřadu. Počínaje Albrechtem II. Habsburským (1438–1439) byl císařem Sv. říše římské národa německého nepřetržitě Habsburk, s výjimkou let 1742–1745, kdy Bavoři v prvních letech vlády využili slabost Marie Terezie k uskutečnění wittelsbašského snu o jmenování panovníkem. Bavorský císař Karel VII. Bavorský zemřel tři roky po své korunovaci na dnu, takže se trůn uvolnil pro manžela Marie Terezie. Když se dne 18. května 1804 Napoleon prohlásil za dědičného císaře Francie, František I. považoval za nutné složit císařskou korunu římské říše a sám se dne 11. srpna 1804 prohlásil za císaře Rakouska.", "section_level": 1}, {"title": "Korunovační klenoty Svaté říše římské v Čechách.", "content": "Karel IV. získal císařské korunovační klenoty do svého držení v roce 1350 a přivezl je z Mnichova, kam je dal uložit císař Ludvík Bavor. Klenoty byly uchovávány nejprve v kostele sv. Víta na Pražském hradě, po císařské korunovaci v Římě (1355) dal vystavět Karel IV. pro jejich trvalé uložení hrad Karlštejn. O budování kultu říšských klenotů jako svátostin usilovali císaři zejména od 12. století. V Českém království jej šířil jako první císař Karel IV., který získal ke koruně jako další insignie relikvie, a to Svaté kopí setníka Longina, řetězy z okovů sv. Petra, třísku z Kristových jesliček, ostatek z paže sv. Anny, jeden zub a tkaninu z pláště sv. Jana Křtitele; další relikvie byly uloženy v korunovačním kříži. Z Karlovy iniciativy se začala pravidelně konat pouť s „ukazováním svatých ostatků“ věřícím z lešení při kapli Božího těla, která byla zbudována na Dobytčím trhu (Karlově náměstí) na Novém Městě pražském. Pro tuto příležitost nechával Karel IV. svátostiny přivážet každoročně ze svých pokladnic v chrámu sv. Víta na Pražském hradě a z hradu Karlštejna do Prahy. Pouť se konala vždy první neděli po velikonocích. Praha tak byla dočasným hlavním městem říše. Karlštejn opustily klenoty na příkaz Karlova syna Zikmunda na počátku husitských válek roku 1421, kdy je z Čech odvezl nejprve do Uher a od roku 1424 dlouhodobě uložil v Norimberku. Místo uložení klenotů bylo pomyslným středem říše.", "section_level": 1}, {"title": "Putování říšských insignií.", "content": "V tisícileté historii Svaté říše římské byly koruna a ostatní říšské klenoty uchovávány nejméně na osmi místech. Přirozeně často musely být převáženy, bylo důležité, aby byl císař v Římě korunován správnou korunou. O transportu koruny svědčí také zachovalé středověké cestovní pouzdro na císařskou korunu. V prvních stoletích se koruna a říšské korunovační klenoty obvykle stěhovaly do v místa pobytu krále či císaře, jímž bývala opevněná falc či císařský hrad. Tak jsou v 11. století klenoty doloženy v císařské falci při benediktinském opatství v Limburgu u Dürkheimu, dále v Harzburgu, v Goslaru v (11. a 13. století, na hradě Hammersteinu na Rýně roku 1125, na hradě Trifelsu u Annweileru ve 12. a 13. století (s přestávkami), na hradě Waldburgu u Ravensburgu (asi v letech 1220–1240), na hradě Krautheimu na Jagstu (pravděpodobně 1240–1242), v Kyburgu u Winterthur v letech 1273–1322 s přestávkami, a konečně ve Starém dvoře v Mnichově. Odtud je dal Karel IV. převézt do Prahy. Během husitských válek je ve snaze ochránit Zikmund Lucemburský odvezl na hrad Visegrád v Uhrách. V roce 1424 je nechal převézt do Norimberku. Zikmund ani jeho nástupci už korunu nenosili, říšské korunovační klenoty se staly určitou relikvií říšské identity. Před francouzskými napoleonskými jednotkami byly klenoty v říjnu 1800 převezeny z Norimberka přes Pasov do Vídně. Po rozpadu říše v roce 1806 zůstaly říšské korunovační klenoty ve Vídni. Poslední dobrodružství v noci z 29. srpna na 30. srpna 1938, kdy nechal Adolf Hitler říšskou korunu spolu s říšskými korunovačními klenoty tajně převézt z Vídně zpět do Norimberka. Nakonec byly klenoty umístěny do bunkru v norimberském Burgbergu, aby je nepoškodily nálety. Když se k městu blížily americké jednotky, klenoty byly tajně zazděny do stěny jiného bunkru. Američané je ale objevili, a v lednu 1946 byla koruna i ostatní říšské korunovační klenoty odvezeny zpět do Vídně.", "section_level": 1}, {"title": "Korunovační klenoty dnes.", "content": "Originál koruny je dnes vystaven v Císařské klenotnici v Hofburgu ve Vídni, kam se klenoty dostaly z Norimberka roku 1796 a po zrušení Svaté říše římské Napoleonem r. 1806 zde již zůstaly v držení Habsburského rodu. Kopií bylo v Evropě vytvořeno zatím pravděpodobně šest. Dvě z nich se nacházejí na státním hradě Karlštejn. První z nich, poněkud nevydařená napodobenina, je umístěna v Kapli svatého Kříže a druhá je vystavena v 1. patře poslední místnosti prvního prohlídkového okruhu. Tuto druhou kopii vytvořil zlatník Jiří Urban z Turnova se spolupracovníky. Třetí kopie je vystavena v dómu v Cáchách, čtvrtá ve Frankfurtu nad Mohanem, pátá na hradě Trifels v Rýnská Falci a šestá v soukromé sbírce nizozemského zlatníka v Rotterdamu.", "section_level": 1}, {"title": "Česká kopie koruny.", "content": "Kopie koruny římských císařů byla vypracována v letech 2008 – 2009 různými speciálními postupy, které napodobují práci starých mistrů. Zhotovili ji šperkař Jiří Urban z Turnova s manželi Cepkovými z Bratislavy – Sv. Juru a dalšími spolupracovníky. Šperkaři měli příležitost pracovat s originálem koruny. Zjistili, že originál není v nejlepším stavu, pohromadě drží jen drátky, není bezpečné s ní příliš manipulovat, Jiří Urban prohlásil, že se na ní často jen díval a přitom vytvořil repliku korpusu koruny ze zlaceného stříbra. Místo velkých drahých kamenů jsou na replice skleněné kompozice, menší kameny jsou přírodní, jejich broušení obstaral brusič Petr Šťastný z Turnova-Trávnice. Jako velmi obtížné se ukázalo zhotovit přesné barevné kopie destiček s přihrádkovým emailem (namíchat barevnou škálu z dnes již neužívaných pigmentů) a sehnat náhradu perlového drátu. Celý proces výroby zaznamenala Česká televize v dokumentu o vzniku kopie říšské koruny. Práce si vyžádala investici 800 tisíc korun. Objednal a zaplatil ji ze svého rozpočtu Středočeský kraj z podnětu hejtmana Petra Bendla.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna na mincích.", "content": "V roce 2008 vydala Rakouská mincovna první zlatou minci s Korunou Svaté říše římské. Jedná se o první minci z pětidílné série, která vycházela do roku 2012. V roce 2009 čepice rakouského arcivévody \" Arcivévodská koruna\", 2010 Uherská koruna, 2011 Svatováclavská koruna a v roce 2012 rakouská císařská koruna. Mince budou umístěny v etui s certifikátem pravosti. Ke každé minci je možno obdržet ozdobnou jehlu s motivem koruny Svaté říše římské. K příležitosti uvedení rakouské mince Svatováclavská koruna vyrazila v roce 2011 Česká mincovna stříbrnou medaili se stejnou tematikou a vydala tuto medaili společně s rakouskou mincí ve společné etui v limitované edici pěti set kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korunovační klenoty Svaté říše římské jsou panovnické insignie, určené ke korunovaci císařů Svaté říše římské (906 – 1806). Jsou to koruna, korunovační kříž, svaté kopí, ceremoniální meč, říšské jablko, žezlo, korunovační evangeliář, dále korunovační oděv (tj. plášť, dalmatika, alba, cingulum, štóla, punčochy, střevíce a rukavice) a Svatoštěpánská burza. Dnes jsou tyto insignie rozděleny do dvou skupin a uchovávány ve dvou pokladnicích: v dómské pokladnici v Cáchách je korunovační evangeliář, meč zvaný sv. Karla Velikého a Svatoštěpánská burza. Ve Vídni jsou ostatní klenoty, včetně druhého tzv. ceremoniálního meče a soubor říšských svátostin, tj. relikvií v gotických relikviářích. Ze svátostin jen relikvie z ubrusu Poslední večeře Páně v křišťálové konvici je chována v Praze ve Svatovítském pokladu (a vystavena v kapli Sv. Kříže na Pražském hradě).", "tgt_summary": "The Imperial Regalia, also Imperial Insignia (in German \"Reichskleinodien\", \"Reichsinsignien\" or \"Reichsschatz\"), are regalia of the Holy Roman Emperor. The most important parts are the Imperial Crown, the Holy Lance and the Imperial Sword. Today they are kept at the Imperial Treasury in the Hofburg palace in Vienna, Austria. The Imperial Regalia are the only completely preserved regalia from the Middle Ages. During the late Middle Ages, the word Imperial Regalia (Reichskleinodien) had many variations in the Latin language. The regalia were named in Latin: \"insignia imperialia, regalia insignia, insignia imperalis capellae quae regalia dicuntur\" and other similar words.", "id": 1188749} {"src_title": "Pont de la Concorde", "tgt_title": "Pont de la Concorde (Paris)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stavbou mostu byl pověřen architekt Jean-Rodolphe Perronet (1708–1794) v roce 1787. Tento most byl plánován již v roce 1725 při tvorbě náměstí Svornosti (tehdy náměstí Ludvíka XV.), aby nahradil tamní dosavadní přívoz. Po pádu Bastily 14. července 1789 a jejím zboření byl získaný stavební materiál použit na dostavbu mostu. Stavba byla dokončena v roce 1791. V 19. století byl most vyzdoben sochami. V roce 1810 sem nechal Napoleon umístit sochy osmi generálů padlých v boji. Tyto sochy byly nahrazeny během Restaurace dvanácti sochami z bílého mramoru představující postavy z francouzské historie. Jednalo se o čtyři ministry (Jean-Baptiste Colbert, kardinál Richelieu, Suger, Maximilien de Béthune de Sully), čtyři vojáky (Pierre Terrail de Bayard, Ludvík I. Bourbon-Condé, Bertrand du Guesclin, Henri de la Tour d'Auvergne de Turenne) a čtyři námořníky (René Duguay-Trouin, Abraham Duquesne, Pierre André de Suffren, Anne Hilarion de Costentin de Tourville). Avšak sochy byly pro most příliš těžké, proto je nechal král Ludvík Filip přemístit do Versailles. Ve 20. století zhoustla městská doprava natolik, že bylo nutné most zvětšit. V letech 1930–1932 byl most rozšířen na obou stranách, takže se jeho šířka zdvojnásobila. Při těchto úpravách byl zachován klasicistní vzhled mostu. Od roku 1975 je most historickou památkou. V roce 1983 byl restaurován. Ze všech pařížských mostů má nejintenzivnější dopravu (s výjimkou mostů pont aval a pont amont, přes které vede městský okruh). Most byl nejprve pojmenován po Ludvíku XV. (\"pont Louis XVI\"), později se jmenoval \"most Revoluce\" (\"pont de la Révolution\"), od roku 1814 \"most Ludvíka XVI.\" (\"pont Louis XVI\") a současný název nese od roku 1830.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Most je původně kamenný, dodatečně rozšířený o železobetonovou přístavbu. Má pět oblouků, je 153 metrů dlouhý a 34 m široký.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pont de la Concorde (česky \"most Svornosti\") je silniční most přes řeku Seinu v Paříži. Spojuje 8. obvod na pravém břehu a 7. obvod na levém. Most byl postaven v letech 1787–1791 a rozšířen 1930–1932. Svůj současný název nese od roku 1830. V roce 1975 byl prohlášen historickou památkou.", "tgt_summary": "The Pont de la Concorde is an arch bridge across the Seine in Paris connecting the Quai des Tuileries at the Place de la Concorde (on the Rive Droite) and the Quai d'Orsay (on the Rive Gauche). It has formerly been known as the \"Pont Louis XVI\", \"Pont de la Révolution\", \"Pont de la Concorde\", \"Pont Louis XVI\" again during the Bourbon Restoration (1814); in 1830, its name was changed again to Pont de la Concorde, the name it has retained to this day. It is served by the Metro stations Assemblée nationale and Concorde.", "id": 1538072} {"src_title": "Pont Notre-Dame", "tgt_title": "Pont Notre-Dame", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na tomto místě mezi ostrovem Cité a pravým břehem stával nejstarší známý most v Paříži zvaný \"Velký most\" (\"Grand-Pont\"), jehož název odlišoval od \"Malého mostu\" (\"Petit-Pont\"), který spojoval ostrov Cité s levým břehem. Most byl zničen při nájezdu Normanů v roce 886. Další dřevěný most zde vydržel do roku 1406, kdy jej odnesla povodeň. V roce 1413 nechal Karel VI. vybudovat opět dřevěný most s pevnější konstrukcí, který se nazýval Notre-Dame, na němž se nacházelo až 60 domů. Tento most se zhroutil 28. října 1499. V roce 1500 začala výstavba nového kamenného mostu o šesti obloucích, která skončila v roce 1507. Také tento most nesl mnoho domů a obchodů. Tyto domy byly jako první v Paříži očíslovány. V roce 1660 byl most opraven a vyzdoben na počest příjezdu dcery španělského krále Filipa IV., Marie Terezie Habsburské do Paříže, která se na základě Pyrenejské smlouvy stala manželkou Ludvíka XIV. a královnou Francie a Navarry. V roce 1786 byly na příkaz krále Ludvíka XVI. odstraněny z mostu všechny stavby. V roce 1853 byl starý most nahrazen novým rovněž kamenným, který měl jen pět oblouků. Most byl pro říční dopravu nebezpečný, mezi lety 1891 až 1910 zde bylo 35 nehod lodí. Proto bylo rozhodnuto nahradit tři prostřední kamenné oblouky jedním kovovým, aby se usnadnil průjezd lodím. Stavba probíhala do roku 1914, ovšem slavnostní odhalení proběhlo až po skončení první světové války v roce 1919.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Most má tři oblouky. Dva krajní menší jsou kamenné z roku 1853, největší prostřední (60 m dlouhý) je z oceli. Celková délka mostu činí 105 metrů a šířka 20 metrů (12 m vozovka a 4 m dva chodníky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pont Notre-Dame (česky \"Most Panny Marie\") je most přes řeku Seinu v Paříži. Nachází se ve 4. obvodu, kde spojuje pravý břeh a ostrov Cité. Poslední přestavba pochází z let 1910–1914. Most byl pojmenován podle katedrály Notre-Dame.", "tgt_summary": "The Pont Notre-Dame is a bridge that crosses the Seine in Paris, France linking the \"quai de Gesvres\" on the Rive Droite with the \"quai de la Corse\" on the Île de la Cité. The bridge is noted for being the \"most ancient\" in Paris, in the sense that, while the oldest bridge in Paris that is \"in its original state\" is undoubtedly the Pont Neuf, a bridge in some form has existed at the site of the Pont Notre-Dame since antiquity; nonetheless, it has been destroyed and reconstructed numerous times, a fact referred to in the Latin inscription on it to honor its Italian architect, Fra Giovanni Giocondo. (See below.) The bridge once was lined with approximately sixty houses, the weight of which caused a collapse in 1499.", "id": 1404143} {"src_title": "Edward Emerson Barnard", "tgt_title": "Edward Emerson Barnard", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "E. E. Barnard se narodil Reuben a Elizabeth Jane (rozené Haywoodová) Barnardovým. Barnardův otec zemřel před jeho narozením a jeho matka ho musela s jeho starším bratrem vychovávat sama. Jméno Emerson dostal po americkém filozofovi jménem R. W. Emersonovi. Rodina byla chudá a Barnardovi se nedostalo formálního vzdělání, normální školu navštěvoval sotva dva měsíce. Matka, která ho nejvíce ovlivnila, měla zájem o kulturu a měla umělecké nadání (vyráběla voskové květiny). Barnard snil již od dětství dozvědět se něco o hvězdách, které byly na obloze, když ležel ve starém vagonu nacházejícím se na zahradě. Tento sen se začal pomalu naplňovat. V devíti letech se stal asistentem fotografa v Nashvillu a jednou si přinesl malý objektiv z rozbitého dalekohledu. Protože byl zručný, sestrojil si malý teleskop, kterým pozoroval noční oblohu. Ve fotografickém ateliéru zůstal celých sedmnáct let a získal zde zkušenosti, které později využil při fotografování hvězdné oblohy. Později se mu dostala do rukou astronomická publikace od Thomase Dicka a v roce 1876 si koupil 5-palcový (130 mm) refraktor (cena činila 2/3 jeho ročního platu). V roce 1887 se stal členem americké asociace American Association for the Advancement of Science. Předseda této asociace, Simon Newcomb, mu poradil, aby nejprve získal dobré matematické vzdělání. Od té doby se Barnard začal vzdělávat v matematice, jejíž základy jako dítě nezískal, a platil si soukromého učitele. V lednu roku 1881 se oženil s Rhodou Calvert a odstěhoval se do Tennesie i se svou, v té době již invalidní, matkou. Zde i nadále pracoval pro fotografický ateliér. 12. května téhož roku objevil svou první kometu nacházející se poblíž hvězdy α Peg. Později ji však ztratil a svůj objev neoznámil. Proto mu nebyla nikdy započtena do seznamu jím objevených komet. Tento jeho objev ale ještě více zvýšil jeho zájem o hledání komet. O rok dříve vyhlásil Newyorský obchodník Hulbert Harrington Warner, který založil v New Yorku soukromou astronomickou observatoř, částku 200 amerických dolarů tomu, kdo objeví novou kometu. V září 1881 objevil Barnard svou další kometu a její objev již řádně oznámil. Za částku kterou obdržel si zařídil v Tennesie dům, který rozšířil a zvelebil za odměny za další objevy komet. V roce 1883 dostal darem od svých přátel studijní stipendium na Vanderbiltově univerzitě v Nashvillu. Zde pokračoval ve svých studiích matematiky, fyziky a chemie a pracoval jako praktický instruktor v univerzitní observatoři. V roce 1887 obdržel titul bakaláře. V tomtéž roce začal působit na nové Lickově observatoři vybudované na Mount Hamilton v Kalifornii. Zdejší Lickův 36-palcový (91 cm) refraktor byl největším teleskopem až do rekonstrukce Yerkesovy observatoře v roce 1897. Zde objevil pátý měsíc Jupitera, který byl nazván Amalthea. Za tento objev obdržel později od francouzské akademie věd Lalandovu zlatou medaili. V roce 1895 odešel jako profesor praktické astronomie na Yerkesovu observatoř, která patřila k univerzitě v Chicagu, kde působil až do své smrti. Při své návštěvě v Anglii v únoru 1897 obdržel Gold Medal of the Royal Astronomical Society. Od roku 1905 pracovala jako jeho asistentka a matematička jeho neteř Mary R. Calvert. 25. května 1921 mu zemřela žena. Pracoval až do své smrti 6. února 1923 ve Williams Bay ve státě Wisconsin a byl pohřben v Nashville.", "section_level": 1}, {"title": "Nositelé jména Barnard.", "content": "Nositeli jména Barnard jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Edward Barnard objevil za svůj život 14 komet (a jednu, která mu nebyla započtena). Za svého působení na Lickově observatoři objevil v létě 1892 novu v souhvězdí Vozky a jako první si všiml plynných emisí, z nichž odvodil, že zde došlo k hvězdné explozi. 9. září 1892 objevil Jupiterův měsíc Amalthea a na fotografickém snímku z 12. října 1892 objekt, který byl určen jako kometa s periodou oběhu 6,5 roku. Stal se tak prvním astronomem, který objevil kometu za použití fotografie. Objev měsíce Amalthea vedl k zájmu ostatních astronomů o hledání dalších měsíců pomocí astrofotografování. Na Yerkeské observatoři provedl mnoho detailních pozorování planet a komet. 25 cm dalekohledem a později 40 palcovým (100 cm) instalovaným na Yerkesské observatoři získal širokoúhlé snímky Mléčné dráhy a objevil několik proměnných hvězd. V roce 1916 objevil hvězdu s největším známým vlastním pohybem, která byla na jeho počet nazvána Barnardova hvězda. Společně s Maxem Wolfem zjistil, že tmavé regiony v Galaxii jsou ve skutečnosti mračna mezihvězdného plynu a prachu, které zakrývají vzdálené hvězdy v pozadí. Tato mračna začal katalogizovat a značit je podobně jako jsou značeny objekty v Messierově katalogu. První mlhovina dostala značku Barnard 1 a poslední Barnard 370. Tento seznam poprvé publikoval v roce 1919 v \"Astrophysical Journal\" pod názvem \"„On the Dark Markings of the Sky with a Catalogue of 182 such Objects“\". Po jeho smrti byl výběr jeho fotografií publikován v díle \"„A Photographic Atlas of Selected Regions of the Milky Way“\", dokončeném v roce 1927 E. B. Frostem, tehdejším ředitelem Yerkesovy observatoře, a Barnardovou neteří M. R. Calvertovou.", "section_level": 1}, {"title": "Objevené komety.", "content": "Mezi lety 1881 a 1892 objevil čtrnáct různých komet, z nichž tři byly periodické, a dvě komety, které byly přiznány ještě dalším spoluobjevitelům:", "section_level": 2}], "src_summary": "Edward Emerson Barnard (16. prosince 1857, Nashville, Tennessee, USA – 6. února 1923, Williams Bay, Wisconsin, USA) byl americký astronom a průkopník použití fotografie při mapování oblohy, známý objevem Jupiterova měsíce Amalthea v roce 1892 a objevy několika komet. V roce 1916 objevil hvězdu s největším známým vlastním pohybem, která byla na jeho počet nazvána Barnardova hvězda.", "tgt_summary": "Edward Emerson Barnard (December 16, 1857 – February 6, 1923) was an American astronomer. He was commonly known as E. E. Barnard, and was recognized as a gifted observational astronomer. He is best known for his discovery of the high proper motion of Barnard's Star in 1916, which is named in his honor.", "id": 1111984} {"src_title": "Nachman Syrkin", "tgt_title": "Nachman Syrkin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v carském Rusku (dnešním Bělorusko) a již v mládí jej ovlivnil sionismus a socialismus a rozhodl se věnovat své úsilí syntéze těchto dvou konceptů. V rámci tohoto úkolu se spojil s Berem Borochovem, i když na rozdíl od Borochova Syrkin nebyl marxista. Syrkin byl zástupcem dělnických sionistů na prvním sionistickém kongresu v Basileji roku 1897 a jedním z prvních zastánců zřízení Židovského národního fondu. Byl rovněž jedním z prvních, kteří navrhovali, aby emigranti do Palestiny vytvářeli společné osady. Na rozdíl od mnoha jiných socialistických myslitelů té doby, Syrkinovi docela vyhovovalo jeho židovské dědictví, a přestože to ve své eseji „Židovský problém a židovský socialistický stát“ z roku 1898 neuvádí explicitně, je jasné, že má na mysli biblický důraz na přísnou sociální spravedlnost, bez ohledu na bohatství, moc nebo privilegia. Sám však spatřoval sionismus jako náhradu za tradiční judaismus: Nový sionistický judaismus stojí v naprostém protikladu k judaismu vyhnanství (…) sionismus vykořeňuje religióní judaismus mnohem silněji než reformní judaismus či asimilace, a to vytvořením nových standardů „judaismu,“ které představují novou ideologii, jenž může být povýšena na status náboženství. Syrkin pracoval na vytvoření socialistické sionistické skupiny v celé střední Evropě. Po studiu a práci v Německu a Francii se vrátil po Ruské revoluci v roce 1905 do Ruska. Coby delegát Sionistické socialistické dělnické strany se zúčastnil se 7. světového sionistického kongresu v Basileji. Později se přestěhoval do Spojených států, kde se stal vůdcem strany Poalej Cijon v USA. V roce 1919 byl členem americké židovské delegace na Versailleské mírové konferenci. Byl taktéž vůdčí osobností světové konference Poalej Cijon, která se konala téhož roku. Na konferenci dostal za úkol navštívit Palestinu, aby vypracoval plán pro vesnice typu kibuc. Zamýšlel návrat do Palestiny, ale v roce 1924 zemřel v USA na srdeční infarkt. Roku 1951 byly jeho ostatky pochovány na hřbitově Kineret v Izraeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nachman Syrkin (: נחמן סירקין, Нахман Сыркин, 1868–1924), někdy též Nachum Syrkin, byl politický teoretik a jeden ze zakladatelů dělnického sionismu.", "tgt_summary": "Nachman Syrkin (or \"Nahman Syrkin\" or \"Nahum Syrkin\"; ; 11 February 1868 – 6 September 1924) was a political theorist, founder of Labour Zionism and a prolific writer in the Hebrew, Yiddish, Russian, German and English languages.", "id": 1401099} {"src_title": "Ťia-ťing", "tgt_title": "Jiajing Emperor", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Ťia-ťing se narodil 16. září 1507, jeho vlastní jméno bylo Ču Chou-cchung, Ťia-ťing je jméno jeho panovnické éry. Jméno své éry si Ťia-ťing údajně vybral sám, ze své oblíbené kapitoly \"Knihy dokumentů\", přičemž \"ťia\" v čínštině znamená „zdokonalit, udělat skvělým“ a \"ťing\" „uklidnit“. Byl nejstarším synem Ču Jou-jüana, od roku 1487 knížete ze Sing. Ču Jou-jüan byl čtvrtým synem mingského císaře Čcheng-chuy (vládl čínské říši Ming v letech 1464–1487) a jedné z jeho vedlejších žen, paní Šao. Matkou", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vlády a reformy obřadů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "V Pekingu mezitím onemocněl a 20. dubna 1521 zemřel mingský císař Čeng-te (vládl 1505–1521). Čeng-te byl synem císaře Chung-č’a (vládl 1487–1505), staršího bratra Ču Jou-jüana. Ťia-ťing byl Čeng-teho bratranec a nejbližší mužský příbuzný. Už před Čeng-teho smrtí velký sekretář Jang Tching-che, fakticky stojící v čele vlády mingské říše, připravil nástup Ťia-ťinga. Pět dní před Čeng-teho smrtí byl vydán edikt nařizující Ťia-ťingovi ukončit smutek a oficiálně převzít titul knížete ze Sing. V den císařovy smrti Jang Tching-che s podporou eunuchů ze správy obřadů v Zakázaném městě a císařovny vdovy Čang (matky zesnulého císaře) vydal edikt vyzývající knížete k příjezdu do Pekingu a nástupu na trůn. Věc byla kvůli mingskému nástupnickému právu nejistá. Totiž ačkoliv mingští císařové mívali řadu manželek, nástupnické právo měli pouze synové první z nich, císařovny, a pokus o dosazení potomka vedlejší manželky zákon", "section_level": 2}, {"title": "Velký spor o obřady.", "content": "Hlavním přáním nového panovníka bylo udělení císařské hodnosti zemřelému otci. Naopak Jang Tching-che požadoval k potvrzení legitimity nového císaře jeho formální adopci císařem Chung-č’, aby se tak stal mladším bratrem zemřelého Čeng-tea. Ťia-ťing a jeho matka však adopci odmítli, přičemž se odvolávali na znění povolávacího dekretu, kde o ní nebyla zmínka. Císař nechtěl své rodiče prohlásit za strýce a tetu. Naopak, „aby byly hodnosti uvedeny do souladu“, žádal o povýšení do císařského stavu pro své rodiče. Zatímco většina úředníků souhlasila se zachováním přímé linie nástupnictví a podpořila Jang Tching-chea, císař argumentoval povinností k biologickým rodičům. Prosadil přijetí své matky jako císařovny vdovy, když přijela", "section_level": 2}, {"title": "Ctění rodičů a legitimizace vlády.", "content": "Roku 1530 císař nechal s biografií císařovny Ma a knihou \"Pokyny pro vnitřní komnaty\" císařovny Sü publikovat \"Nü-sün\" (, \"Pokyny pro ženy\", ve 12 \"ťüanech\") jejichž autorství bylo připsáno císařově matce. Dotyčné císařovny byly manželky zakladatele dynastie Chung-wua a prvního panovníka v nové větvi dynastie Jung-leho. Jung-lemu také císař změnil chrámové jméno, z Tchaj-cung na Čcheng-cu. Důvodem Ťia-ťingova zájmu o Jung-leho byl zřejmě precedens nástupu nové větve dynastie. Císař také navrhoval převezení otce z mauzolea v Chu-kuangu do blízkosti císařského pohřebiště u Pekingu, nakonec pro něj vznikla jen", "section_level": 2}, {"title": "Další reformy obřadů.", "content": "Po vítězství ve sporu o obřady se císař začal zabývat revizí dalších rituálů a obřadů, přes nesouhlas řady úředníků. Změny zasáhly obřady prováděné panovníkem – koncem roku 1530 byly zavedeny oddělené oběti Nebesům a Zemi, Slunci a Měsíci. Současně Ťia-ťing změnil tituly a formy ctění Konfucia. V Konfuciových chrámech zakázal obrazy, takže zůstaly pouze tabulky se jmény Konfucia a jeho následovníků. Změněna byla dispozice Konfuciova chrámu, když do jeho zadní části", "section_level": 2}, {"title": "Špičky vlády, císařovo okolí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eunuchové.", "content": "Důležité pozice v císařském paláci obsadil Ťia-ťing eunuchy, které s sebou přivedl z An-lu. V souvislosti s odvoláváním eunuchů spojených s předešlým panovníkem byly rušeny i některé eunušské posty v provinciích. Celkově však vliv", "section_level": 2}, {"title": "Velcí sekretáři.", "content": "Nejbližšími rádci císaře byli po roce 1524 Čang Fu-ťing a Kuej E, kteří se snažili vystrnadit z vlivných funkcí stoupence Jang Tching-chea, vesměs spojené s akademií Chan-lin, což v letech 1427–1428 vyústilo v čistku v pekingských úřadech a radikální personální obměnu akademie. Současně se ve velkém sekretariátu dvojice Čang Fu-ťing a Kuej E snažila omezit vliv prvního velkého sekretáře Fej Chunga. Jako jeho protiváhu zorganizovali návrat Jang I-čchinga, který v sekretariátu sloužil už v letech 1515–1516. V následujících letech se velcí sekretáři a s nimi spojené skupiny úředníků v boji o moc očerňovali mezi sebou. Na místě prvního velkého sekretáře nikdo dlouho nevydržel, mezi sebou se střídali Fej", "section_level": 2}, {"title": "Organizace vlády.", "content": "Důležitým prvkem rozhodovacího procesu od počátku říše Ming byl systém meziresortních konzultací mezi vysokými úředníky. Memoranda a návrhy bývaly předloženy debatě „devíti ministrů“, generálů ústředních vojenských komisí a dalších úředníků, výsledek diskuzí byl předložen císaři k definitivnímu rozhodnutí. Velcí sekretáři organizovali oběh memorand, neměli však rozhodovací pravomoc. Císař Ťia-ťing zdůrazňoval, že významná rozhodnutí musí být prodiskutována", "section_level": 2}, {"title": "Atentáty a přesídlení do Západního parku.", "content": "Císařův tvrdý postup vůči nesouhlasícím mu vynesl mnoho odpůrců a útoky na jeho život. Tak roku 1539 při cestě na jih do An-lu opakovaně vzplála jeho dočasná sídla. Nejvážnější incident proběhl 27. listopadu 1542, když se císaře pokusila uškrtit skupina jeho konkubín. U jedné z nich usnul, ta přivolala ostatní a začaly ho škrtit hedvábnou šňůrou. Jedna však zpanikařila a zavolala eunuchy, kteří informovali císařovnu Fang. Panovník se probral až po osmi hodinách bezvědomí. Nemohl však zatím mluvit, císařovna proto svým jménem přikázala popravu všech žen skutečně i údajně zapletených do atentátu. Motivy dívek nejsou jasné, snad jím bylo císařovo kruté chování k nim (které snad souviselo s jeho hledáním dlouhého života). Po atentátu se Ťia-ťing zcela stáhl z formálního života dvora i ze Zakázaného města a přesídlil do paláce Jung-šou (Palác věčného života) v Západním parku Císařského města, kde občas pobýval od roku", "section_level": 2}, {"title": "Obliba taoismu.", "content": "Od počátku vlády Ťia-ťing tíhl k taoistické víře s jejím nadpřirozenem a hledáním nesmrtelnosti. Snad jej přitom ovlivnilo dětství prožité v Chu-kuangu, tamní lidé byli totiž všeobecně považováni za pověrčivé. Ťia-ťingova podpora taoismu však nebyla bez hranic. Tak roku 1527 ministři a velcí sekretáři Kuej E, Fang Sien-fu, Jang I-čching a Chuo Tchao navrhli přísnější regulaci zakládání nových taoistických a buddhistických chrámů a klášterů a zrušení ženských klášterů a chrámů, konfiskaci jejich majetku, a navrácení buddhistických mnišek i taoistických kněžek světskému životu. Panovník podepsal připravený dekret. Když však císař v prvních deseti letech vlády neměl dědice a někteří vysocí úředníci naznačovali, že taoistické modlitby a rituály mohou problém vyřešit, měl o ně větší zájem, který ještě zintenzívnil po atentátu z roku 1542. Na taoistické obřady Ťia-ťing nešetřil výdaji ani časem. Taoisté si pro potřeby modliteb vyžádali mimo jiné desítky kilogramů zlatého prachu, císař jim nechal postavit chrámy, na které bylo dopraveno množství dřeva ze vzdáleného S’-čchuanu, daroval jim cennosti. Mezi taoisty věnoval od", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní pohromy a ekonomika.", "content": "Během panování Ťia-ťinga bylo podnebí chladnější a vlhčí, než v předešlých letech, ke konci byly zimy teplejší. Teploty byly o 1,5 stupně nižší než ve druhé polovině 20. století. Záplavy postihovaly jih i sever Číny, sucha především povodí Jang-c’-ťiang. Roku 1528 v Če-ťiangu, Šan-si, Šen-si a Chu-peji nastalo nejhorší sucho za celou mingskou éru, při němž v Che-nanu a Ťiang-nanu místy zemřela polovina obyvatel. Ťiang-nan trpěl suchy, epidemiemi, dešti a hladomory až do konce 40. let 16. století. Čas od času ničila zemi zemětřesení, kterých bylo za vlády Ťia-ťinga celá řada", "section_level": 2}, {"title": "Nové plodiny z Ameriky.", "content": "V éře Ťia-ťing se soubor zemědělských plodin pěstovaných čínskými rolníky začal rozšiřovat o druhy pocházející ze střední a jižní Ameriky. Ve 30. letech 16. století je doloženo pěstování podzemnice olejné v Ťiang-nanu, s tím, že se tam rozšířilo z Fu-ťienu. Fuťienští rolníci ji zřejmě získali od portugalských námořníků. Sladké brambory jsou k začátku 60. let 16. století doloženy v Jün-nanu, kam se zřejmě", "section_level": 2}, {"title": "Státní finance počátkem vlády Ťia-ťinga.", "content": "Jang Tching-che s nástupem Ťia-ťinga zahájil program drastických úspor. Během předcházejícího století totiž výrazně vzrostl počet hodnostářů vyplácených státem. Počet důstojníků se zvýšil z necelých 13 tisíc začátkem panování Chung-wua (vládl 1368–1398) a 28 tisíc na jeho konci na 100 tisíc roku 1520; z velké části žili v metropoli a okolí. Značná část z nich byli nadpočetní důstojníci, kteří fakticky u vojsk nesloužili. U civilních úředníků", "section_level": 2}, {"title": "Státní finance ve 40.–60. letech.", "content": "Přes úspory v polovině 20. let zůstávala finanční situace státu problematická. Nákladné stavební akce vedly v prvních letech éry Ťia-ťing k úbytku zásob zrna (z 8–9 let výdajů na 3 roky) a vyčerpání rezerv stříbra nahromaděných ve 20. letech. Roku 1540 byl odvolán ministr daní, když odmítl odsouhlasit zvýšení počtu dělníků na veřejných pracích (kterých bylo 40 tisíc), s odůvodněním, že náklady na rekonstrukci paláců, obřadních oltářů a chrámů dosáhly od počátku vlády Ťia-ťinga už 6 milionů \"liangů\" (224 tun) stříbra a že nemá prostředky pro udržení tempa stavebních prací. Císař některé", "section_level": 2}, {"title": "Reformy pozemkových daní.", "content": "Poptávka vlády po příjmech ve stříbře vedla k zavádění reformy jediného prutu, počínající od jihovýchodního pobřeží, kde byl v důsledku rozvinutého obchodu dostatek stříbra. Od 30. do 70. let 16. století bylo hlavním zdrojem stříbra pro Čínu západní Japonsko, kde byla objevena nová ložiska. V 50.–60. letech, když v souvislosti s násilnostmi na čínském pobřeží čínští obchodníci zajížděli do Japonska omezeně, převzali roli prostředníka mezi Japonskem a Čínou Portugalci. Reformy, shrnované pod název reforma jediného prutu, zahrnovaly řadu jednotlivých opatření zaváděných na různých místech v různých kombinacích,", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Počáteční léta Ťia-ťingovy vlády byla posledními roky života státníka a filozofa Wang Jang-minga († 1529). Neúčastnil se sporu o obřady, jeho žáci však sympatizovali s císařovým „sledováním vnitřního morálního hlasu“. Wang byl odvolán ze státní služby už za Čeng-teho, přes oslnivé vítězství nad povstáním knížete z Ning. Měl mimořádnou reputaci úspěšného státníka, roku 1525 proto ministr obřadů Si Šu navrhoval jeho znovupovolání do úřadu. Nicméně návrh se setkal s odporem velkých sekretářů Kueje E a Jang I-čchinga, jejichž vliv by s příchodem Wanga do Pekingu poklesl, proto ho radši poslali na jihovýchod s úkolem potlačit povstání v Kuang-si. Wang Jang-mingovo nové pojetí neokonfuciánské filozofie, soustředěné na pojem", "section_level": 2}, {"title": "Malířství a kaligrafie.", "content": "V éře Ťia-ťing byl centrem umělecké tvořivosti bohatý Ťiang-nan se střediskem v Su-čou, kde se více než jinde soustředili vzdělanci, pro které bylo umělecké sebevyjádření důležitější než úřední kariéra. Podle starého názvu regionu se jim dostalo označení škola Wu. Nejpřednější a nejcharakterističtější z malířů školy Wu byli Wen Čeng-ming a Čchen Čchun. Wen Čeng-ming zvládl rovnoměrně básnictví, kaligrafii i malbu. Maloval jednobarevné nebo lehce barevné krajiny ve stylu Šen Čoua i „zelenomodré krajiny“ v tchangském stylu. Je s ním spojeno obnovení tradice jižního amatérského malířství. Wen Čeng-mingův žák Čchen Čchun přinesl originalitu do žánru", "section_level": 2}, {"title": "Poezie, drama.", "content": "Směr literárního dění předešlé éry Čeng-te a počátků éry Ťia-ťing určovalo dřívějších sedm mistrů v čele s Li Meng-jangem a Che Ťing-mingem, patřil k nim i Wang Tching-siang. Jejich programem bylo odmítnutí poezie kabinetního stylu udávající tón v básnictví 15. století, kterou měli za svázanou konvencemi a prázdnou, bez výrazu a citů. Za vzor si brali chanskou a čchinskou prózu a tchangskou a starší poezii, zejména básníky vrcholného tchangského období. V druhé čtvrtině 16. století na ně navázal Sie Čen, první z pozdějších sedmi mistrů. V čele pozdější sedmičky stál Li Pchan-lung, největším básníkem z ní byl Wang Š’-čen. Obě sedmice měly velký vliv na básníky mingské Číny a jejich", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy a vojenství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Turfan.", "content": "Roku 1513 Mansúr, sultán Turfanu, obsadil Chami, a pustošil čínská území dále na východě. Sajjíd Husajn, Mansúrův vyslanec v Pekingu, zprostředkoval dohodu, podle níž si Mansúr nechal Chami a byl obnoven (tributní) obchod. Roku 1521 byl však Sajjíd popraven pro zradu, turfanské poselstvo vypovězeno z Pekingu a vůči Turfanu zaujat nepřátelský postoj, který prosadil Jang Tching-che. Následkem bylo obnovení bojů, roku 1524 Turfanci zaútočili i na Kan-čou. Útočníkům se mingská vojska", "section_level": 2}, {"title": "Vietnam.", "content": "Roku 1537 se u mingského dvora rozhořela debata o Vietnamu. Totiž po narození císařova syna v listopadu 1536 byla s radostnou zprávou rozeslána poselstva do okolních zemí, ale velký sekretář Sia Jen mezi ně odmítl zařadit Vietnam s odůvodněním, že už dvacet let neposílá tribut a současný panovník (Mạc Thái Tông z dynastie Mạc) je nelegitimní. Ministr vojenství a válečnická strana ve vládě vedená Kuo Sünem, markýzem z Wu-ting, reagovali návrhem na trestní expedici. Proti návrhu se zvedla vlna kritiky, jako extravagantnímu a nákladnému. Návrh kritizoval Jen Sung. V březnu 1537 přibyli do Pekingu vyslanci legitimního vietnamského panovníka (Lê Trang Tông z dynastie Lê), kteří žádali o pomoc proti dynastii Mạc. Císař Ťia-ťing vyslal úředníky vyšetřit situaci, kterou vnímal jako urážku", "section_level": 2}, {"title": "Mongolové.", "content": "V důsledku vnitřních konfliktů mezi Mongoly neměla s nimi Ťia-ťingova vláda v prvním desetiletí jeho panování mnoho starostí, jejich nájezdy byly ojedinělé. Naopak problematická byla vlastní, mingská, armáda. Už od počátku 16. století narůstaly potíže v pohraničních posádkách, roku 1510 vojáci zabili guvernéra Ning-sia, roku 1521 guvernéra Kan-su. V srpnu 1524 důstojníci a vojáci v Ta-tchungu zabili guvernéra a vypálili vládní budovy. Neklid načas ukončila až poprava vůdců vzpoury v dubnu 1525. Rebelie v Ta-tchungu spojená se smrtí velitele posádky se však opakovala roku 1533, menší vzpoury proběhly v letech 1535 a 1539 a roku 1545 povstali i členové císařského rodu. Vláda na rebelie vesměs reagovala ústupky, což problémy neřešilo. Po stabilizaci politické situace v Mongolsku pořádali Mongolové nájezdy na mingské území každý rok na jaře a počátkem podzimu. Mingské posádky byly nezřídka nebojeschopné, takže nájezdy byly pro Mongoly efektivní náhradou obchodu. V kontrastu s Vietnamem, ve vztazích s", "section_level": 2}, {"title": "Vojenské reformy začátkem 50. let.", "content": "Šok z nemohoucnosti pekingské posádky při mongolském nájezdu roku 1550 vedl k reformám: bylo zrušeno 12 divizí a západní a východní zvláštní oddíl, místo nich vznikly tři velké sbory celkem se 147 tisíci vojáků. Třem sborům velel Čchiou Luan (s titulem velitele vojenských záležitostí", "section_level": 2}, {"title": "Politika zakázaného moře a problémy s piráty.", "content": "Zahraniční námořní obchod říše Ming byl omezen politikou „zakázaného moře“, která se snažila obchod omezit na tributní výměnu a odmítala nelicencované soukromé obchodování. Omezení však vláda nedokázala vynutit a zámořský obchod, třebaže ilegální, byl součástí ekonomiky pobřežních oblastí. Jihovýchodní Čína, zejména oblast Ťiang-nan na dolním toku Jang-c’-ťiang, od konce 15. století zažívala demografický růst, rozvoj komunikačních sítí, komercionalizaci, rozvoj kritického myšlení. S příchodem úředníků vzešlých z prostředí sympatizujícího s obchodem se rozvinuly debaty o vhodnosti a smysluplnosti dosavadní protiobchodní politiky. Za Ťia-ťinga byla proto vláda rozdělena. O povolení zahraničního obchodu se svářily dvě skupiny úředníků a generálů – proobchodní skupina varující před nákladnými boji a snažící se legalizací námořního zahraničního obchodu odstranit příčiny konfliktu; na druhé straně stáli reprezentanti konzervativních pozemkových vlastníků, podporující zákazy a považující válku za nevyhnutelnou v zájmu bezpečnosti a stability země. Ve 20. a 30. letech 16. století začaly na jihovýchodním pobřeží od Če-ťiangu po Kuang-tung růst pirátské útoky a násilnosti s nimi spojené. Ťia-ťingova vláda na násilnosti a ilegální obchodování reagovala opakovanými zákazy soukromého námořního obchodu a dospěla až k zákazu stavby", "section_level": 2}, {"title": "Portugalci.", "content": "Do Číny dorazil první Portugalec roku 1513. Portugalský král Manuel I. se poté pokusil navázat s mingskou Čínou oficiální styky. Vyslanec Tomé Pires, kterého roku 1517 přivezla eskadra Fernãa Pirese de Andrade, však nebyl schopen dosáhnout přijetí u císaře Čeng-te, po Čeng-teho smrti roku 1521 nová Ťia-ťingova vláda odmítla Portugalce přijmout a poslala jej zpět do Kantonu. Téhož roku mingská flotila porazila Portugalce v bitvě u Tchun-men. Odmítnutí vyslance konzervativci ve vládě odůvodňovali portugalským obsazením Malakky,", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí a význam.", "content": "Císař v 60. letech trpěl následky užívání elixírů nesmrtelnosti, nespavostí a změnami nálad. Často byl nemocný, kvůli špatnému zdraví po 11. listopadu 1566 nevydával písemné příkazy, a 23. ledna 1567 zemřel ve svém paláci v Západním parku. Byl pohřben v mauzoleu Jung-ling v areálu císařských hrobek dynastie Ming u Pekingu. Obdržel chrámové jméno Š’-cung a (zkrácené) posmrtné jméno Su-ti. Ťia-ťingova vláda byla v bezprostředně následujících letech vnímána pozitivně, císař byl v \"Pravdivých záznamech\" své vlády popsán jako rozhodný a znalý panování, který vdechnul nový život zemi po výstřelcích svého předchůdce Čeng-teho a zavedl řád do obřadů a zastavil barbary na severu i moři. Autoři \"Pravdivých záznamů\" ho popisovali jako aktivního a energického, přísného na úředníky, ale soucitícího s lidem, synovsky oddaného. Cítil se lépe ve společnosti opatrných přitakávačů než osobností schopných mu přímo odporovat. Byl ješitný a neochotný přiznat svou chybu nebo omyl. Tresty vynášel", "section_level": 1}, {"title": "Ťia-ťingova rodina.", "content": "Ťia-ťing měl postupně tři císařovny. První, paní Čchen, mu vybrala jeho teta, císařovna vdova Čang. Paní Čchen se stala císařovnou roku 1522. Roku 1528 se natolik rozrušila kvůli sporu s císařem, že potratila a krátce poté, 21. října 1528, zemřela. Svou nevoli vůči ní císař vyjádřil skromným pohřbem a posmrtným jménem Tao-ling (), až před rokem 1536 bylo, na radu Sia Jena, jméno změněno na Siao-ťie-su. Druhá císařovna příjmením Čang, dcera důstojníka gardy, přišla do paláce roku 1526. Po smrti paní Čchen si ji Ťia-ťing vybral jako novou císařovnu, oficiálně nastoupila 8. ledna 1529. Začátkem roku 1534 byla sesazena bez udání důvodu, snad protože intervenovala ve prospěch císařovy tety, císařovny vdovy Čang. Zemřela roku 1536. Třetí, paní Fang, pocházela z jihu, z okolí Nankingu. Do paláce přišla roku 1530, 28. ledna 1534 (devět dní po sesazení předchůdkyně) se stala císařovnou. Ťia-ťing si ji údajně vybral, protože sdílela jeho názory na obřady. Roku 1542 zmařila atentát skupiny konkubín na císaře, panovník ji však zazlíval smrt jedné ze svých oblíbenkyň, popravené z rozhodnutí paní Fang po atentátu. Při požáru paláce roku 1547 proto odmítl vydat příkaz k její záchraně a uhořela. Uspořádal ji však honosný pohřeb a vybral příznivé posmrtné jméno. Císař měl osm synů a pět dcer, ale jen dva synové a dvě dcery dosáhli dospělosti. Nejstarší syn zemřel ve dvou měsících (žil 7. září – 27. října 1533). Druhý syn Ču Caj-žuej (20. října 1536 – 14. dubna 1549) byl od roku 1539 následníkem trůnu. Třetí Ču Caj-chou, syn konkubíny příjmením Tu († 12. února 1554), byl roku 1539 jmenován knížetem z Jü; současně se čtvrtý syn Ču Caj-sün stal knížetem z Ťing. Po roce 1549 císař váhal se jmenováním nového následníka, které považoval za nešťastné, což vyvolalo soupeření obou knížat. Nakonec roku 1561 kníže z Ťing odjel z Pekingu do svého sídla, Te-an v Chu-kuangu, kde 9. února 1565 zemřel. Ču Caj-chou po smrti císaře Ťia-ťinga roku 1567 nastoupil na trůn jako císař éry Lung-čching. Ťia-ťing měl špatný vztah s příbuznými, zejména se svou tetou, císařovnou Čang (vdovou po císaři Chung-č’ovi), které zazlíval postoje k jeho rodičům ve sporu o obřady. Když roku 1525 vyhořel její palác, odmítl ho obnovit a přesunul ji do menšího sídla. Roku 1533 jejího mladšího bratra Čang Jen-linga nechal zatknout, poté, co vyšlo najevo, že roku 1515 zabil člověka a poté i důstojníka gardy, který ho kvůli první vraždě vydíral. Roku 1546 byl popraven. Druhý bratr excísařovny, Čang Chuo-ling, byl koncem roku 1537 zatčen kvůli obvinění z čarodějnictví. Vyšetřování zjistilo falešnost obvinění a žalobci skončili ve vyhnanství, Čang Chuo-ling však po měsíci ve vězení zemřel. Po smrti císařovny vdovy Čang roku 1541 ji Ťia-ťing nechal pohřbít s minimální možnou obřadností. Za císařovnu Sia, vdovu po císaři Čeng-tem, která zemřela v únoru 1535, odmítl držet smutek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Ťia-ťing (; 16. září 1507 – 23. ledna 1567), vlastním jménem Ču Chou-cchung (), z dynastie Ming vládl v letech 1521–1567 mingské Číně. Nastoupil po svém bratranci, císaři Čeng-te. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Dokonalého míru“, \"Ťia-ťing\". Název éry je používán i jako jméno císaře. Ťia-ťing se narodil jako bratranec vládnoucího císaře Čeng-tea, proto se nepředpokládal jeho nástup na trůn. Nicméně Čeng-te zemřel bezdětný a vláda v čele s velkým sekretářem Jang Tching-cheem a císařovnou vdovou Čang Ťia-ťinga vybrala za nového panovníka. Po císařově nastolení vypukl mezi ním a většinou úředníků spor o způsob legalizace jeho nástupu, tento velký spor o obřady znamenal pro počátek vlády nového panovníka velký politický problém. Císař nakonec po třech letech zvítězil, přičemž jeho hlavní oponenti byli vyhnání ode dvora, nebo popraveni. Ťia-ťing se, podobně jako Čeng-te, rozhodl žít mimo pekingské Zakázané město a od roku 1542 přesídlil do Západního parku uprostřed Pekingu západně od Zakázaného města. V Západním parku vybudoval komplex paláců a taoistických chrámů, za vzor si přitom bral taoistickou koncepci Zemí nesmrtelných. V Západním parku se obklopil věrnými eunuchy, taoistickými mnichy a skupinou loajálních rádců (velkých sekretářů a ministrů obřadů), jejichž prostřednictvím řídil státní byrokracii. V čele Ťia-ťingových rádců a sekretářů stáli postupně Čang Fu-ťing, Sia Jen, Jen Sung a Sü Ťie. Na hranicích panoval zpočátku Ťia-ťingovy vlády klid. Na severu se Mongolové zprvu utápěli ve vnitřních rozbrojích, avšak po sjednocení Altan-chánem se od začátku 40. let domáhali obnovení svobodného obchodu, což císař odmítal a snažil se uzavřít hranice pomocí opevnění, Velké čínské zdi. Altan-chán reagoval nájezdy, v roce 1550 dokonce napadl předměstí Pekingu. Mingská vojska se omezovala na obranu. Válka ustala až po Ťia-ťingově smrti, kdy nový mingský císař Lung-čching připustil obnovení obchodu. Vážným problémem v éře Ťia-ťing byli i piráti wo-kchou, jejichž útoky několik desetiletí pustošily pobřeží jihovýchodních provincií, zejména Če-ťiangu, Fu-ťienu a Kuang-tungu. Pirátské útoky a násilnosti s nimi spojené začaly růst ve 20. letech 16. století, na což mingské úřady reagovaly zpřísněním zákonů bránících soukromému obchodu se zámořím. Násilnosti se staly vážným problémem ve 40. letech, vrcholu dosáhly v letech 50. a postupně byly potlačeny během 60. let, zejména po roce 1567, kdy Lung-čching svolil k uvolnění zákonů namířených proti námořnímu obchodu se zahraničím. ", "tgt_summary": "The Jiajing Emperor (; 16September 150723January 1567) was the 12th Emperor of the Ming dynasty, reigned from 1521 to 1567. Born Zhu Houcong, he was the former Zhengde Emperor's cousin. His father, Zhu Youyuan (1476–1519), the Prince of Xing, was the fourth son of the Chenghua Emperor (reigned from 1464 to 1487) and the eldest son of three sons born to the emperor's concubine, Lady Shao. The Jiajing Emperor's regnal name, \"Jiajing\", means \"admirable tranquility\".", "id": 160154} {"src_title": "16. pařížský obvod", "tgt_title": "16th arrondissement of Paris", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "16. obvod leží na pravém břehu řeky Seiny. Má protáhlý tvar podél Seiny, která tvoří jeho východní hranici se 7. a s 15. obvodem. Na jihu hraničí s předměstím Boulogne-Billancourt, na západě jej boulevard péripherique odděluje od Boulogneského lesíka a od města Neuilly-sur-Seine, na severu sousedí se 17. obvodem přes \"Avenue de la Grande Armée\" a na severovýchodě s 8. obvodem přes \"Avenue Marceau\".", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2006 měl obvod 153 920 obyvatel a hustota zalidnění činila 19 459 obyvatel na km.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatická zastoupení.", "content": "V 16. obvodu sídlí ambasády a konzuláty těchto zemí:Afghánistán, Albánie, Andorra, Angola, Argentina, Bahrajn, Bangladéš, Bělorusko, Benin, Bolívie, Brunej, Čad, Čína, Dánsko, Džíbútí, Egypt, Filipíny, Gabon, Ghana, Gruzie, Guinea, Honduras, Chorvatsko, Indie, Indonésie, Irák, Írán, Irsko, Island, Jamajka, Jemen, Kambodža, Kamerun, Keňa, Kongo, Kuvajt, Kypr, Laos, Libanon, Libye, Lotyšsko, Madagaskar, Malajsie, Maroko, Mauritánie, Mexiko, Moldávie, Monako, Namibie, Niger, Nigérie, Nikaragua, Nový Zéland, Omán, Pákistán, Peru, Pobřeží slonoviny, Polsko, Portugalsko, Rusko, Řecko, Salvador, Severní Makedonie, Seychely, Singapur, Slovensko, Slovinsko, Srbsko a Černá Hora, Srí Lanka, Súdán, Španělsko, Tanzanie, Thajsko, Turecko, Turkmenistán, Uganda, Uruguay, Venezuela, Vietnam. Kromě nich jsou zde i obchodní zastoupení některých zemí při OECD (Belgie, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Švédsko).", "section_level": 1}, {"title": "Politika a správa.", "content": "Radnice 16. obvodu se nachází na \"Avenue Henri-Martin\" č. 71. Současným starostou je od roku 2008 Claude Goasguen za Unii pro lidové hnutí (UMP). 16. obvod má v pařížské městské radě 13 zástupců. Od roku 2008 jimi jsou: Jako jediný z pařížských městských obvodů používá dvě poštovní směrovací čísla. Jižní část má PSČ 750016 a severní 75116.", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrti.", "content": "Tento obvod se dělí na následující administrativní celky: Podle oficiálního číslování pařížských městských čtvrtí mají tyto čtvrtě čísla 61-64.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osídlení na tomto místě je historicky doloženo v 7. století našeho letopočtu, kdy zde vznikla vesnice zvaná Nimio, tehdy ještě velmi vzdálená od hranic tehdejší Paříže. Majitelem panství byl biskup svatý Bertram, jehož majetek po smrti 623 připadl pařížskému biskupství. V pozdějších staletích se zde vytvořily nové vesnice – Auteuil v bažinaté jižní části a Chaillot severněji v lese, později zvaném Boulogneský. Později ještě vznikla vesnice Passy, poprvé zmiňována v roce 1250. Od 12. století až do období Francouzské revoluce to byla venkovská oblast s vinicemi a lesy stojící zcela mimo Paříž. Pouze ves Chaillot se v roce 1702 stala se svými 2000 obyvateli předměstím Paříže. Poblíž Passy se nacházely větrné mlýny, pozemky v Auteuil patřily církvi, ze zdejších vinic pocházelo víno pro pařížské biskupství. Velké změny proběhly především ve 2. polovině 19. století, kdy byly obce Auteuil, Passy a Chaillot integrovány do Paříže. Na severu byla zbořena hradební zeď mezi dnešním 16. obvodem a Paříží a v roce 1860 se obce staly součástí Paříže. Podle plánů barona Haussmanna byly vybudovány široké bulváry jako \"avenue Victor-Hugo\", \"avenue Kléber\" nebo \"avenue d'Iéna\". Volné zemědělské plochy byly zastavěny. Čtvrť se pro svůj klid stala oblíbeným bydlištěm vyšších vrstev.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Dále zde sídlí několik pravoslavných kostelů, dva protestantské a dvě synagogy.", "section_level": 1}], "src_summary": "16. pařížský obvod (francouzsky: \"16 arrondissement de Paris\") též nazývaný obvod Passy (\"Arrondissement de Passy\") je městský obvod v Paříži. Obvod patří tradičně k bohatším čtvrtím s velmi vysokými nájmy. Obvod je pojmenován po bývalé vesnici Passy, která byla v roce 1860 začleněna do Paříže. Do 16. obvodu patří i Boulogneský lesík na západě. Tento park se však nepovažuje za součást vnitřní Paříže, neboť není obydlený a nachází se až za boulevardem périphérique. V obvodu sídlí přes 90 diplomatických zastoupení, což je více než 40% všech zastoupení ve Francii. Obvod je známý rovněž tenisovým areálem Rolanda Garrose, na kterém se hraje French Open.", "tgt_summary": "The 16th arrondissement of Paris (\"XVI arrondissement\") is one of the 20 arrondissements of the capital city of France. In spoken French, this arrondissement is referred to as \"seizième\". The arrondissement includes part of the Arc de Triomphe, and a concentration of museums between the and the , complemented in 2014 by the Fondation Louis Vuitton. With its ornate 19th-century buildings, large avenues, prestigious schools, museums, and various parks, the arrondissement has long been known as one of French high society's favourite places of residence (comparable to London's Kensington and Chelsea or Berlin's Charlottenburg) to such an extent that the phrase () has been associated with great wealth in French popular culture. Indeed, the 16th arrondissement of Paris is France's third richest district for average household income, following the 7th, and , both adjacent. The 16th arrondissement hosts several large sporting venues, including: the , which is the stadium where football club plays its home matches; Stadium, where the French Open tennis championships are held; and , home to the rugby union club. The , the second-largest public park in Paris (behind only the ), is also located in this arrondissement.", "id": 85560} {"src_title": "Hřeben", "tgt_title": "Comb", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší nalezené hřebeny pocházejí z mezolitu, byly obvykle jednostranné a vyrobené z kostí. Hřebeny z egyptské Nakády pocházejí z 3.-4. tisíciletí př. n. l., mají rozmanité tvary a jsou ze slonoviny. Vyráběly se z kostí a rohů zvířat (slonovina, želvovina) a byly často zdobeny zvířecími nebo mytologickými výjevy. V severní Evropě převládaly hřebeny jednostranné, ve Středomoří oboustranné. Už ve starověku se objevují hřebeny bronzové, stříbrné i dřevěné (především zimostráz a eben). Ozdobné hřebeny k upevnění účesu jsou známy z mnoha kultur, zejména z jihovýchodní Asie a Pacifiku. V Japonsku a v Číně se přepychové hřebeny vyráběly ze želvoviny a později zdobily lakem. Nosily je nejen ženy, ale často také muži. Muži z ostrovů jižního Pacifiku nosili hřebeny s ornamenty, v Melanésii jsou hřebeny vyráběny z dlouhých bambusových tyčinek, přidělané na jakési malé smetáčky, zdobené korálky, mušlemi nebo peříčky. Na ostrově Samoa jsou vysoké dřevěné hřebeny krášleny geometrickými výřezky, na severním Sulawesi je vykládali perletí, nebo se dělaly s vyřezávanými značkami pro ceremoniální účesy. Pro Afriku byly typické vyřezávané figury s ornamenty ze dřeva nebo slonoviny. Američtí indiáni vyráběli dřevěné či kostěné jednostranné nebo oboustranné hřebeny, některé bohatě zdobili figurálními motivy. V Evropě ve středověku byl hřeben nezbytnou součástí zámožné domácnosti a ozdobné hřebeny zejména ze slonoviny užívali i církevní hodnostáři. Ve 14., 15. a 16. století si takové hřebeny nechávala vyrábět i šlechta. Byly dekorovány legendárními motivy nebo pastorálními scénami. Od 17. století nosily ženy vysoké účesy, složitě česané, také někdy s hřebenem jako ozdobou (např. ve Španělsku ženy nosily želvovinové hřebeny k upevnění mantily). Od 16. století se objevují hřebeny s rukojetí, často stříbrnou nebo měděnou, do níž byl zasazen kostěný hřeben. Kovovými hřebeny se také česala zvířata s hustou srstí.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Tradiční kosti, slonovinu a želvovinu, nahradil koncem 19. století celuloid a později plastické hmoty. Hřeben tak přestal být luxusním předmětem a stal se běžnou denní potřebou, většinou bez ozdob. V současnosti se hřebeny vyrábějí z různých materiálů, nejčastěji lisováním z plastů. Užívat hřeben ke zdobení vlasů je dnes méně obvyklé, ale jsou především používány k česání či jiné úpravě vlasů. Můžeme je nálezt prakticky v každé domácnosti a ovšem v holičství a kadeřnictví. Na hřeben, obalený tenkým papírem nebo listem, se dá foukáním také hrát. Hřebeny s úzkými mezerami (tzv. \"všiváčky\") se dnes používají k odstraňování mikroskopických parazitů (např. vší).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřeben je nástroj, který slouží k česání a k úpravě vlasů i vousů, případně i k česání zvířat, k vyčesávání srsti (hřebelcování, hřeblo) a pod. Hřeben může mít různé tvary a býval často zdobený. Rozlišují se hřebeny jednostranné, oboustranné, s rukojetí a ozdobné hřebeny k upevňování účesu.", "tgt_summary": "A comb is a tool consisting of a shaft that holds a row of teeth for pulling through the hair to clean, untangle, or style it. Combs have been used since prehistoric times, having been discovered in very refined forms from settlements dating back to 5,000 years ago in Africa.", "id": 1594800} {"src_title": "Arnulf Bavorský", "tgt_title": "Arnulf, Duke of Bavaria", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Arnulf pocházel z rodu Luitpoldovců, jeho otec bavorský markrabě Luitpold padl roku 907 u Bratislavy v bitvě s Maďary. Luitpoldovým nástupcem v Bavorsku se stal Arnulf. \"\"Získal-li vévodství právem nástupnickým či volbou bavorského národa, t.j. předních velmožů, není zcela bezpečně zjištěno,\"\" napsal Václav Chaloupecký do \"Dějin lidstva.\" \"\"Nebezpečí maďarské vynucovalo si zajisté zcela mimořádných opatření.\"\" Jako bavorský markrabě a později vévoda si Arnulf počítal v říši značně samostatně. Dosáhl několika vítězství nad Maďary (909, 910, 913), a posílil tak východní hranice Bavorska na řece Innu. Zároveň rostla Arnulfova moc a prestiž v říši. Aby zajistil svým bojovníkům prostředky k obživě a zároveň si získal jejich věrnost, sekularizoval vévoda část bavorských církevních statků v jejich prospěch. Tím si ovšem znepřátelil bavorské preláty, kteří se obrátili o pomoc na krále. Po vymření vládnoucí východofranské dynastie Karlovců roku 911 se postavil za volbu franckého vévody Konráda, který se následně oženil s Arnulfovou ovdovělou matkou Kunhutou, jež rovněž pocházela ze švábského vévodského rodu Alaholfingů. Brzy se však dostal s králem do konfliktu a připojil se k všeobecnému odboji proti němu, který Konrád nedokázal zdolat. Přesto byl Arnulf v Bavorsku sesazen a nahrazen Konrádovým bratrem Bertoldem. Po Konrádově smrti se roku 919 znovu ujal postu bavorského vévody. Zároveň se prohlásil se souhlasem bavorských velmožů východofranským králem, přestože si ostatní šlechta zvolila saského vévodu Jindřicha Ptáčníka. Zajímavé je, že tentokrát se na Arnulfovu stranu postavili i bavorští biskupové. Roku 921 uspořádal Jindřich I. proti svému konkurentovi tažení, které skončilo nikoliv válečným konfliktem, nýbrž smírem. Arnulf se královské hodnosti vzdal a řezenskou smlouvou uznal Jindřicha I., který ho potvrdil ve funkci bavorského vévody a dopřál mu značnou samostatnost. Vévoda měl například právo investitury biskupů a významných opatů a vedl samostatnou zahraniční politiku. Snažil se získat italskou královskou korunu, o kterou neměl Jindřich zájem. Nakonec se mu roku 934 podařilo prosadit volbu syna Eberharda, nicméně bavorská vojenská výprava do Lombardie skončila naprostým fiaskem. Zemřel roku 937 a byl pohřben v klášteře sv. Jimrama v Řezně. Arnulf se snažil zasahovat také do poměrů v českém knížectví. Zdá se však, že Čechy se uvolnily ze svrchovanosti říše, odklonily se od bavorského vévody a uzavřely za vlády knížete Václava spojenectví se saským Jindřichem, jak dosvědčuje saský kronikář Widukind i autor Kristinánovy legendy. Zachována zůstala pouze církevní závislost na řezenské diecézi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnulf Bavorský zvaný Zlý (9. století – 14. července 937, Řezno, Východofranská říše) byl markrabětem (907–911) a později vévodou (911–914 a 919–937) bavorským, vládcem Karantánie (Korutan), spojené s Bavorským vevodstvím, a východofranským vzdorokrálem (919–921).", "tgt_summary": "Arnulf (birth unknown; died 14 July 937), also known as the Bad () or the Evil (\"der Böse\"), a member of the Luitpolding dynasty, held the title of Duke of Bavaria from about 907 until his death in 937.", "id": 1523769} {"src_title": "Inteligentní dům", "tgt_title": "Home automation", "src_document": [{"title": "Součásti inteligentních systémů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Projekt.", "content": "Projekt stanovuje podrobné fungování moderního bydlení, které reflektuje životní styl a způsob, jakým budete váš dům nebo byt užívat. Projekt přesně popisuje umístění všech komponent systému (řídící a regulační prvky, ovládací prvky, kamery, čidla, audiovizuální techniku,…), jejich vzájemné propojení až po konkrétní typy komponent, které jsou samozřejmě v souladu se stylem a designem interiéru.", "section_level": 2}, {"title": "Modulární řešení.", "content": "Inteligentní bydlení lze realizovat v několika etapách. Nejdůležitější je v prvním kroku realizace infrastruktury – kabeláže. Vše ostatní (centrální systém, ovládací a regulační prvky, kamery, multimédia…) se dá realizovat později v průběhu vašeho užívání domu nebo bytu podle toho, jaké budete mít možnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální systém je u low-end systému.", "content": "Srdcem moderního bydlení je centrální systém, který má jednoduché a intuitivní ovládání, kterým se řídí vytápění, ventilace, klimatizace, stínění, ohřev teplé vody, zavlažování, zabezpečovací technika, kamery, osvětlení, provoz spotřebičů, komunikace, distribuce TV a video signálu, rádia a hudby, telefonů a internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Klíčem je strukturovaná kabeláž, rozvody videosignálu, audio signálu, telefonů, počítačová síť, WiFi, stínění, přepěťová ochrana, napojení na satelit a internet, zálohování.", "section_level": 2}, {"title": "Automatizace.", "content": "Inteligentní systém na základě aktuální situace a vašich požadavků řídí vytápění, krby, klimatizaci, ventilaci, stínící techniku (rolety, žaluzie, markýzy, závěsy), ohřev teplé vody, vyhřívání bazénu, akvárií a jezírka. Podle venkovní vlhkosti řídí zavlažování zahrady. Ovládá alarm včetně mechanického zabezpečení (zámky, rolety, venkovní žaluzie). Vše je samozřejmě možno řídit i ručně.", "section_level": 2}, {"title": "Ovládání a řízení.", "content": "Vše ovládáte pomocí dotykových obrazovek s jednotným a naprosto intuitivním uživatelským rozhraním, přes libovolnou televizi, počítač, notebook nebo mobilní telefon. Vybrané funkce (kamery, alarm, teploty,…) lze možno sledovat přes internetové rozhraní odkudkoli a kdykoli. Některé funkce lze také ovládat hlasem.", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečení.", "content": "Díky inteligentnímu domu máte kdykoliv přehled o bezpečném chodu domácnosti – stav alarmu, požární čidla, kamerový systém, infračervené závory,… Při odchodu jedním dotykem zapnete alarm, zatáhnete žaluzie, zhasnete světla, vypnete vybrané zásuvky... Systém také simuluje bydlení v nepřítomnosti rozsvěcováním světel. Umožňuje také centrální zapnutí nebo vypnutí vybraných zásuvek (varná konvice, žehlička,…). Existují i specializované systémy pro seniory, které hlídají jejich denní aktivitu a v případě vzniku možného rizika (např. senior se delší dobu nehýbe) přivolají pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Tepelná technika.", "content": "Pro efektivní vytápění (chlazení) je vždy potřeba kombinovat různé zdroje tepla. Navíc systém musí pružně reagovat na činnost členů domácnosti – otevření okna, náhlý požadavek na změnu teploty v místnosti atp. Jen díky efektivní a optimální regulaci alternativní zdrojů (solární panely, tepelná čerpadla, rekuperace vzduchu, fotovoltaické články a další) v kombinaci s případnými konvenčními zdroji se dosahuje těch nejvyšších úspor.", "section_level": 2}, {"title": "Osvětlení.", "content": "V inteligentním domu jsou napojeny vypínače do centrálního systému, kde je určeno jaký vypínač zapíná jaká světla. Vypínače mohou být i bezdrátové , a tak umístěny třeba na skle nebo zrcadle. Kdykoli se vypínač dá přidat nebo změnit světla, které ovládá. To umožňuje vytváření světelných scén (sledování televize, čtení, večeře, návštěva, úklid) a stmívání. V každém okamžiku máte přehled, kde se svítí a kde ne a z libovolného místa můžete vypnout nebo zapnout libovolné světlo.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace.", "content": "Systém vzájemně propojuje jednotlivé místnosti, zahradu, venkovní branku a bránu pomocí domácího telefonu nebo videotelefonu na základě vnitřní počítačové sítě (VoIP). Samozřejmostí je zapojení do vnější telefonní sítě a vysokorychlostní internetové připojení.", "section_level": 2}, {"title": "Zábava.", "content": "Systém spojuje rodinné fotografie, domácí video, DVD nebo Blu-ray filmy, hudební alba, nahrané pořady ze satelitu nebo televize do jednoho mediálního centra. Z tohoto mediálního centra zabezpečuje distribuci zvukového a obrazového signálu (HDTV) do vybraných místností. Domácí kino ovládáte stejným ovladačem, jako ovládáte celý dům. Chcete-li si pustit film, jedním dotykem systém zapne zesilovač, přepne TV na DVD, pustí DVD disk, spustí plátno a projektor a zatáhne žaluzie, večer pak rozsvítí světelnou scénu.", "section_level": 2}, {"title": "Inteligentní budovy – studijní obor na ČVUT.", "content": "V roce 2009 vznikl na ČVUT nový studijní obor Inteligentní budovy . Obor zastřešují fakulty: elektrotechnická, stavební, dopravní a strojní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inteligentní dům (nebo Chytrý dům) je takový dům, který zajišťuje optimální vnitřní prostředí pro komfort osob prostřednictvím stavební konstrukce, techniky prostředí, řídicích systémů, služeb a managementu. Je efektivní ekonomicky, energeticky i z hlediska působení na vnější prostředí a umožňuje víceúčelové použití a rekonfigurace. Inteligentní dům reaguje na potřeby obyvatel s cílem zvýšit jejich pohodlí, zpříjemnit jim zábavu, zaručit co nejvyšší bezpečí a snížit náklady na provoz. Často se také používají termíny jako \"digitální domácnost\", \"digitální dům\" nebo \"chytrý dům\". Realizace inteligentního domu začíná projektem, který definuje rozsah celého řešení, které je vždy modulární. Srdcem inteligentního domu je centrální systém, který díky potřebné centrální infrastruktuře a jednotlivých aktivních prvků pomáhá automatizovat provoz domu. Ovládání a řízení celého systému je velmi jednoduché a intuitivní. Inteligentní dům se samozřejmě také stará o zabezpečení domácnosti a poskytuje vám kdykoliv a kdekoliv přehled o jejím aktuálním stavu. Důležitým faktorem je optimální a efektivní ovládání tepelné techniky, díky čemuž se dosahuje velkých finančních úspor a systém je tím šetrný životnímu prostředí. Samozřejmostí je napojení veškerého osvětlení do centrálního systému a navázání na vaše činnosti. Inteligentní dům umožňuje velmi komfortní komunikaci mezi členy domácnosti a v neposlední řadě se stará i o zábavu.", "tgt_summary": "Home automation or domotics is building automation for a home, called a smart home or smart house. A home automation system will control lighting, climate, entertainment systems, and appliances. It may also include home security such as access control and alarm systems. When connected with the Internet, home devices are an important constituent of the Internet of Things (\"IoT\"). A home automation system typically connects controlled devices to a central hub or \"gateway\". The user interface for control of the system uses either wall-mounted terminals, tablet or desktop computers, a mobile phone application, or a Web interface, that may also be accessible off-site through the Internet. While there are many competing vendors, there are very few worldwide accepted industry standards and the smart home space is heavily fragmented. Manufacturers often prevent independent implementations by withholding documentation and by litigation. The home automation market was worth US$5.77 billion in 2013, predicted to reach a market value of US$12.81 billion by the year 2020.", "id": 417525} {"src_title": "Rachel Bluwsteinová", "tgt_title": "Rachel Bluwstein", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Saratovu v Rusku jako jedenáctá dcera Isera-Lejba a Sofie Bluwsteinových a jako vnučka rabína židovské obce Kyjeva. Dětství strávila v Poltavě na Ukrajině, kde chodila do ruskojazyčné židovské školy a do sekulární vyšší školy. Roku 1909 podnikla aliju do tehdejší osmanské Palestiny spolu se svou sestrou. Usadily se v Rechovot a pracovaly v sadech. Později Rachel přesídlila do Kvucat Kineret na břehu Galilejského jezera, kde studovala a pracovala ve zdejší zemědělské škole pro ženy. V Kineretu se seznámila se sionistickým předákem Aharonem Davidem Gordonem, který ji velice ovlivnil a jemuž věnovala svou první hebrejskou báseň. Ve stejné době poznala Zalmana Rubašova, s nímž měla romantický milostný vztah, který vyjádřila ve své milostné lyrice. Rubašov později přijal jméno Zalman Šazar a ještě později se stal třetím prezidentem Izraele. Roku 1913 na radu A. D. Gordona odjela do Toulouse ve Francii, aby tam studovala agronomii a malbu. Po vypuknutí 1. světové války, která jí zabránila vrátit se do izraelské země, odjela do Ruska, kde učila děti židovských uprchlíků. Nejspíš zde se nakazila tuberkulózou. Roku 1919 se vrátila lodí do již britské Palestiny a usídlila se v kibucu Degania Alef, ale záhy ji byla diagnostikována TBC, tehdy nevyléčitelná nemoc. Z toho důvodu již nemohla pracovat s dětmi a dokonce musela kibuc opustit. Zbytek života cestovala a žila v Tel Avivu. Nakonec se usadila v tuberkulózním sanatoriu v Gedeře. Zemřela ve věku 40 let roku 1931. Byla pohřbena podle svého přání na hřbitově poblíž Kvucat Kineret.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rachel Bluwsteinová, nepřechýleně Rachel Bluwstein (20. září 1890 – 16. dubna 1931) byla hebrejská básnířka. V Izraeli je známá jako Rachel nebo básnířka Rachel ( רחל המשוררת).", "tgt_summary": "Rachel Bluwstein Sela (September 20 (Julian calendar), 1890 – April 16, 1931) was a Hebrew-language poet who immigrated to Palestine, then part of the Ottoman Empire, in 1909. She is known by her first name, Rachel (, ), or as Rachel the Poetess (, ).", "id": 171524} {"src_title": "Boris Savinkov", "tgt_title": "Boris Savinkov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Charkově soudci polského původu. V roce 1897 studoval práva na Petrohradské univerzitě, kde byl jeho spolužákem jeho budoucí kolega Ivan Kaljajev. Roku 1899 však byl z univerzity vyhnán pro výtržnost. Odešel proto do Německa a studoval v Berlíně a Heidelbergu. Roku 1898 se stal členem různých socialistických organizací. V roce 1901 byl zatčen a poslán do Vologdy. Po propuštění se setkal s ruskými intelektuály Nikolajem Berďajevem a Anatolijem Lunačarským. Postupem času ho však ideály marxismu opouštěly a začal se zabývat myšlenkou terorismu. V roce 1903 Savinkov vstoupil do strany socialistů-revolucionářů, kde se sblížil s Jevno Azefem.", "section_level": 2}, {"title": "Socialistický revolucionář.", "content": "Jakožto terorista byl odpovědný za vraždy ministra vnitra Vjačeslava von Pleveho, popa Georgije Gapona a carova strýce velkovévody Sergeje Alexandroviče. Roku 1906 byl za tyto vraždy odsouzen k trestu smrti. Před popravou se mu však podařilo utéct z vězení v Oděse a nalézt útočiště v exilu. V první světové válce bojoval jako dobrovolník ve francouzské armádě. Do Ruska se vrátil v dubnu roku 1917, několik měsíců po vypuknutí únorové revoluce. Tentýž rok v červenci se Savinkov stal náměstkem ministra války. Tehdy se setkal s předsedou Národní rady československé profesorem T. G. Masarykem, který dlel na Rusi od 15. května 1917 do 7. března 1918 (kdy se vydal na strastiplnou cestu lazaretním vlakem přes Sibiř do Vladivostoku), v otázce ustavování československých legií. Dále s Masarykem jednal o možném atentátu na V. I. Lenina, k čemuž měl získat finance z fondu Československé národní rady. Není jasné, zda Masaryk peníze skutečně zprostředkoval, ale poukazuje to na jeho ochotu jít tvrdě za svými cíli, které pokládal za správné a morální. V srpnu však Savinkov odstoupil ze svého postu a byl vyhnán ze strany socialistů-revolucionářů. Důvodem bylo, že byl zapleten do spiknutí generála Kornilova. Po říjnové revoluci bojoval jako kontrarevolucionář.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnanec.", "content": "Roku 1920 odešel do Polska, kde se spřátelil s maršálem Józefem Piłsudským a pomáhal mu při Sovětsko-polské válce. V té době se poznal s Winstonem Churchillem. Ve své knize \"Velcí současníci\" o Savinkovovi psal: \"„Ten muž má vědomosti státníka, vlastnosti velitele, odvahu hrdiny a trpělivost mučedníka. Celý svůj život strávil spiklenectvím.“\" S britským agentem Sidneym Reillym se Savinkov dohodl na svrhnutí sovětské vlády. Chtěl využít chaosu vzniklém po Leninově smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Roku 1924 se vrátil do Sovětského svazu. Zabydlel se v Minsku, kde však byl poznán, chycen a zatčen. Nejvyšší soud SSSR ho odsoudil k trestu smrti, nakonec byl však jeho trest zmírněn na 10 let vězení. Ve vězení psal satirické příběhy o bělogvardějcích a měl povoleno je publikovat. Dne 7. května 1925 byl ve vězení zavražděn pracovníky OGPU (byl vyhozen ze 4. patra). Dodnes panuje chybný názor, jenž šířila sovětská propaganda, že spáchal sebevraždu (Souostroví Gulag, Alexandr Složenicin).", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Pod pseudonymem V. Ropšin napsal v roce 1909 povídku \"Kůň bílý\", (rusky Конь бледный), v níž popisuje své zážitky z proticarských teroristických akcí. (Česky vyšlo 1910, přeložil Stanislav Minařík.) Další povídka, nazvaná v českém překladu \"Kůň vraný\" (v ruském originále Конь вороной), popisuje protibolševické akce po roce 1917. Rusky vyšlo 1923, v češtině vydal knihu roku 1924 František Borový, pod vlastním jménem i pseudonymem autora (V. Ropšin/B. Savinkov). Do češtiny přeložil Dr. František Šifter. Na motivy knihy \"Kůň bílý\" byl roku 2004 natočen film \"Jezdec jménem smrt\", kde jej má zpodobňovat Žorž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boris Viktorovič Savinkov (rusky \"Борис Викторович Савинков\", , Charkov, Ruské impérium – 7. května 1925, Moskva, SSSR) byl ruský spisovatel, revolucionář, člen strany socialistů-revolucionářů a terorista. Jako člen bojové frakce Eserů byl zodpovědný za smrt vládních i vojenských představitelů na počátku 20. století.", "tgt_summary": "Boris Viktorovich Savinkov (Russian: Бори́с Ви́кторович Са́винков; 19 January 1879 – 7 May 1925) was a Russian writer and revolutionary. As one of the leaders of the Fighting Organisation of the Socialist Revolutionary Party, he was responsible for the assassinations of several high-ranking imperial officials in 1904 and 1905. After the February Revolution of 1917, he became Assistant War Minister in the Provisional Government. After the October Revolution of the same year, he organized armed resistance against the ruling Bolsheviks. Savinkov emigrated in 1920, but in 1924 he was lured back to the Soviet Union, was arrested and either was killed in prison or committed suicide.", "id": 926263} {"src_title": "Anton Giulio Bragaglia", "tgt_title": "Anton Giulio Bragaglia", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Bragaglia se narodil ve Frosinone, Lazio. V roce 1906 začal pracovat jako asistent režie ve filmovém studiu jeho otce Francesca. Získal řadu technických a uměleckých zkušeností, učil se od režisérů Mario Caseriniho a Enrica Guazzoniho. Se svými bratry Arthurem a Carlem Ludovicem začal okolo roku 1911 experimentovat ve fotografií s prvkami futurismu. Slučoval dva druhy - dokumentární a experimentální fotografii, přičemž výsledkem byla fotografická dynamika se stopami trajektorií pohybujících se postav nebo předmětů.", "section_level": 1}, {"title": "Futurismus.", "content": "V roce 1911 publikoval pojednání \"Fotodinamismo\" a začal tuto koncepci přednášet. Ve stejném roce se stal šéfredaktorem novin o umění a divadle \"L'Artista\". Vydal dva futuristické manifesty \"Fotodinamica Futurista\". (1912) a \"Manifesto of Futurist Cinema\" (1916). V roce 1916 založil avantgardní časopis \"Cronache di Attualità\", který se zabýval politikou, hudbou, divadlem a uměním z hlediska futurismu. Ve stejném roce založil filmové studio \"Novissima-Film\" a produkoval několik filmů, včetně vizionářského \"Thais\" (také známým jako \"Perfido incanto\"). V roce 1918 otevřel výtvarnou galerii \"Casa d'Arte Bragaglia\", která se stala institucí umělců a umění ve stylu \"avant garde\". Vystavovali zde takoví modernisté jako například Balla, Depero, De Chirico, Boccioni, Klimt a Kadinsky. Roku 1919 režíroval hru Rosso di San Secondo a Pirandello. Od roku 1921 do 1924 Bragaglia zveřejnil satirický pamflet \"Index Rerum Virorumque Prohibitorum\" (\"Seznam zakázaných věcí a mužů\"). V roce 1922 otevřel divadlo \"Teatro Sperimentale degli Indipendent\", které řídil až do roku 1936. Ve stejném roce založil vlastní divadelní společnost (\"Company Bragaglia Shows\"), která se také stala ústředním místem pro italskou avantgardu. V roce 1932 byl jmenován poradcem \"Corporazione dello Spettacolo\". Teatro bylo uzavřeno v roce 1936 a v období 1937–1943 působil jako ředitel nadace \"Teatro delle Arti\". Bragaglia popsal své teorie o divadle v díle \"Maschera mobile\" (1926), \"Del teatro teatrale ossia del teatro\" (1927), a \"Il segreto di Tabarrino\" (1933). Režíroval více než padesát inscenací. Od roku 1926 do roku 1960 také napsal řadu článků a knih o umění, divadle a filmu. Bragaglia zemřel v Římě 15. července 1960.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anton Giulio Bragaglia (11. února 1890, Frosinone, Itálie - 15. července 1960, Řím) byl italský fotograf, průkopník v oblasti italské futuristické fotografie a futuristického filmu. Byl to všestranný umělec s širokými intelektuálními zájmy, psal o filmu, divadle a tanci. Řadí se také k vyznavačům chronofotografie.", "tgt_summary": "Anton Giulio Bragaglia (11 February 1890 – 15 July 1960) was a pioneer in Italian Futurist photography and Futurist cinema. A versatile and intellectual artist with wide interests, he wrote about film, theatre, and dance.", "id": 6396} {"src_title": "Určitě, možná", "tgt_title": "Definitely, Maybe", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Will Hayes se právě rozvádí s manželkou Sarah a střídá se s ní v péči o desetiletou dceru Mayu. Po první školní hodině sexuální výchovy se Maya táty zeptá, jak se seznámil s mámou a jak se vzali. Will jí začne příběh vyprávět, ale změní jména svých dřívějších přítelkyň a i některá fakta, Maya má potom uhodnout, která z žen je její máma. Příběh začíná v roce 1992, kdy se Will, který chce být v budoucnu politikem, stěhuje z Wisconsinu od své vysokoškolské lásky Emily do New Yorku, aby spolupracoval na prezidentské volební kampani Billa Clintona. Emily mu dá deník, který má předat její kamarádce nadějné novinářce Summer Hartleyové. Will také potká April, která stejně jako on pracuje na Clintonově kampani. Will pak jde předat deník Summer a potká u ní také jejího spolubydlícího, příležitostného milence, vysokoškolského profesora a slavného spisovatele Hamptona Rotha. Když odchází, Summer ho políbí, což ho šokuje a zmate. Will a April se náhodou potkají a Will jí řekne, že se chystá požádat Emily o ruku, pak jdou k April domů, kde má mnoho kopií \"Jany Eyreové\". To proto, že její otec jí dal krátce před svou smrtí tuto knihu s věnováním a ta se později při stěhování ztratila. April se kvůli tomu pokaždé, když jde okolo antikvariátu, podívá, zda ji nemají. Oba si pak povídají až se políbí a Will rychle odejde. Do New Yorku přijede Emily a Will ji v Central Parku požádá o ruku, ale ta ho odmítne a řekne mu, že se vyspala s Willovým wisconsinským spolubydlícím. Will je smutný a má zlomené srdce. Čas plyne, Bill Clinton se stane prezidentem a Will s přítelem Russellem si založí vlastní konzultační firmu. Jejich největším klientem je Arthur Robredo, demokratický kandidát na newyorského guvernéra. April cestuje okolo světa, po čemž dlouho toužila, a pravidelně si s Willem píše. April se potom vrátí do New Yorku, protože zjistí, že miluje Willa, ale ten zrovna v té době kupuje zásnubní prsten pro Summer. Will se ale se Summer rozejde, protože napsala článek kompromitující Robreda. Důsledkem je, že Robredo prohraje volby, čímž přijde Will o zakázku. Po skandálu Billa Clintona a Moniky Lewinské Will přemýšlí, zda si vybral dobrou práci a začne pít poté, co zjistí, že April má jiného přítele. Will se pak s April pohádá. Nějaký čas poté narazí Will v antikvariátu na kopii \"Jane Eyrové\", kterou kdysi daroval April otec. Jde za ní, aby jí ji předal, ale odejde poté, co zjistí, že April bydlí s přítelem Kevinem. Will potom narazí na těhotnou Summer a ta ho pozve na party. Maya je rozrušená možností, že je Summer její matka a Will není její biologický otec. Summeřinu party ale navštívila také Emily, která nyní žije v New Yorku. Will a Emily spolu začnou chodit a vyjde najevo, že Emily je Willova manželka a Mayina máma. Will řekne, že i přes rozvod má příběh šťastný konec a tím je Maya. Will přijde zpět domů, kde podepíše rozvodové papíry a narazí na Aprilinu \"Jane Eyrovou\". Will jde za ní a dá ji knihu, ale April se rozčílí, když zjistí, že ji Will měl už několik let. Maya si uvědomí, že táta stále April miluje, protože April jako jediná vystupovala v příběhu pod svým vlastním jménem. Maya dodá Willovi odvahu a společně jdou April navštívit. April je nejdříve nechce pustit dovnitř, ale nakonec vyběhne ven. Will jí řekne, že si knihu nechával, protože to byla jediná věc, která mu po ní zbyla. Všichni pak vejdou do Aprilina domu a April Willa obejme a políbí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Určitě, možná, alternativně Jednou ano, třikrát možná, (orig. \"Definitely, Maybe\") je americko-britsko-francouzsko-německy romantická komedie z roku 2008 v hlavních rolích s Ryanem Reynoldsem, Islou Fisherovou, Rachel Weiszovou, Elizabeth Banksovou a Abigail Breslinovou.", "tgt_summary": "Definitely, Maybe is a 2008 romantic comedy-drama film written and directed by Adam Brooks, and starring Ryan Reynolds, Isla Fisher, Rachel Weisz, Elizabeth Banks, Abigail Breslin, and Kevin Kline. Set in New York City during the 1990s, the film is about a political consultant who tries to help his eleven-year-old daughter understand his impending divorce by telling her the story of his past romantic relationships and how he ended up marrying her mother. The film grossed $55 million worldwide.", "id": 1615680} {"src_title": "Paderborn", "tgt_title": "Paderborn", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město se nachází ve východní části spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, západně od Teutoburského lesa. Současné hranice města pocházejí z roku 1975, kdy se následkem územní reformy zvětšil počet obyvatel o polovinu a překročil tak hranici 100 000. Paderborn leží na železniční trati Hamm–Kassel, mimo trasy rychlovlaků ICE.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny a kultura.", "content": "Název města je odvozován od říčky Pader (přítoku řeky Lippe) považované za nejkratší v Německu (4 km), která pramení na území města; Paderborn získal název od jejího pramene (\"patris brunna\"). První písemná zmínka o osídlení v místě pramene je z roku 777, tedy z doby Karla Velikého, který sem několikrát svolal říšský sněm. Od roku 799, kdy se zde Karel Veliký setkal s papežem Lvem III. (ten jej dalšího roku korunoval na římsko-německého císaře), zde sídlilo biskupství, zrušené roku 1804. Roku 1930 bylo obnoveno jako arcibiskupství, pod něž spadají také diecéze Erfurt, Fulda a Magdeburg. Roku 1028 je Paderborn poprvé zmíněn jako město, roku 1254 již jako hanzovní. Roku 1614 byla v Paderbornu založena první univerzita ve Vestfálsku, dnes fungující jako samostatná teologická fakulta; nová univerzita byla založena roku 1972. Město je známé také díky třídenní bitvě mezi americkou 3. obrněnou divizí s německou \"SS-Ersatz Panzer Brigade Westfalen\" na jaře roku 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Katedrála.", "content": "Nejvýznamnější historickou památkou města je katedrála Panny Marie, sv. Libora a sv. Kiliána, známé jako \"Paderborner Dom.\" Její výstavba začala současně se založením biskupství. Dominantou katedrály je 93 m vysoká západní věž v románském slohu z počátku 13. století. V kryptě jsou uloženy ostatky místního patrona sv. Libora, přinesené roku 836 z Le Mans. Zajímavostí je pozdně gotické okno z počátku 16. století, tzv. \"Dreihasenfenster\", které zobrazuje trojici zajíců spojených ušima tak, že ze tří uší tvořících trojúhelník náleží každému zajíci dvě. Výjev zřejmě symbolizuje nedělitelnost Svaté Trojice, přestože jde o prastarý symbol.", "section_level": 2}, {"title": "Radnice a muzeum.", "content": "Mezi další památky patří renesanční radnice nebo moderní Diecézní muzeum.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Zdejší průmysl je silné zaměřen na informační technologie.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a sport.", "content": "Místní fotbalový klub SC Paderborn 07 působí v sezóně 2019/20 v Bundeslize, nejvyšší německé soutěži. Je sem také umístěn děj mise v počítačové hře Return to Castle Wolfenstein.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paderborn (ve vestfálské dolnoněmčině: \"Paterboärn\") je město s cca 140 000 obyvateli v severozápadním Německu. Je střediskem zemského okresu Paderborn.", "tgt_summary": "Paderborn () is a city in eastern North Rhine-Westphalia, Germany, capital of the Paderborn district. The name of the city derives from the river Pader and \"born\", an old German term for the source of a river. The river Pader originates in more than 200 springs near Paderborn Cathedral, where St. Liborius is buried.", "id": 1684467} {"src_title": "Humanistické písmo", "tgt_title": "Humanist minuscule", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za vznikem humanistického písma stály dvě důležité dobové skutečnosti. Za prvé označení všeho gotického za barbarské ze strany renesančních humanistů (tedy včetně lámání písma) a vznik knihtisku, což výrazně ovlivňovalo nároky na podobu písma. A samozřejmě se stále zvyšovala potřeba psát vůbec. Knihtisk výrazně omezil psané knižní písmo.", "section_level": 1}, {"title": "V Itálii.", "content": "První knižní písmo vzniklé okolo poloviny 15. století bylo knižní okrouhlé humanistické písmo (\"humanistica rotunda libraria saeculi XV\"). To vycházelo z původně římské kvadrátní kapitály a písma vzniklého v karolínské renesanci, karoliny. Písmena jsou svislá, nedochází k jejich propojování. Mezi poznávací znaky patří dlouhé s a f, které končí na řádku a nejdou pod řádek. Toto písmo bylo velmi záhy nahrazeno tiskovou velmi podobnou variantou, antikvou. Kvůli nárůstu počtu písemností a potřebě rychlejšího psaní se prosazuje v písemné podobě polokurzíva (dodnes poněkud nepřesně nazývaná kurzíva, která vzniká posléze a je ještě lépe formovaná k psaní), jejíž podoba vychází z kaligrafické školy ve Florencii. Pro tento typ písma je charakteristické zaoblování, které může vytvářet na dlouhých dřících až smyčky, a náklon doprava. Znalost polokurzívy se šířila z Itálie pomocí velmi podobné tiskové obdoby hojně užívané od počátku 16. století dnes známé jako italika. Druhou cestou byly písemnosti vydávané papežskou kanceláří, která psanou humanistickou polokurzívu používala od Mikuláše V., nejprve pro všechna brevia, tato polokurzíva je známá jako \"lettera dei brevi\". V 16. století získává polokurzíva z papežské kanceláře jednotnou podobu a je nazývána \"humanistica semicursiva papalis\". Toto písmo získalo také tiskovou podobu, která je nazývána cellaresca a poprvé se objevuje v práci Ludovica Vincentina La Operina (1522). Různé obdobi tohoto písma jsou dnes známa jako \"humanistica semicursiva italica\". Humanistická kurzíva se formuje živelně z polokurzívy a až do 17. století nemá ustálený tvar.", "section_level": 2}, {"title": "Ve Francii.", "content": "V 17. století se již také postupně přesouvalo centrum humanistického písma z Itálie do Francie. Ve Francii nikdy nemělo humanistické písmo tak jasnou převahu jako v Itálii. Dostalo se sem v 16. století, ale navrch zprvu získalo jen u panovníka, vysoké šlechty a vzdělanců, v kaligrafických učebnicích se objevilo až v druhé polovině století. Zároveň docházelo k míšení novogotického a humanistického písma, které se nazývá \"financière\", \"rondo\" nebo \"bastarda\", v 18. století vzniklo tzv. coulée, které se objevovalo i mimo Francii (u nás také jako francouzské písmo).", "section_level": 2}, {"title": "V Anglii.", "content": "V anglických písemnostech se humanistické písmo také začalo objevovat v 16. století, ale zprvu narazilo na konzervativní odpor soudů a v úřadech. Naopak oblibu si našlo u vzdělanců, například na univerzitě v Cambridge. Teprve v 17. století je zavedeno toto písmo do škol pod názvem \"Italina hand\", ze kterého se záhy vyvinulo \"English round hand\". V 18. století již centrum humanistického písma přesunulo do Anglie. Varianta známá jako \"English hand\", která se do Česka dostala pomocí korespondence, se stala základem pro české humanistické písmo.", "section_level": 2}, {"title": "V Německu.", "content": "V Německu bylo přijetí asi nejodmítavější a prosazení humanistického písma trvalo nejdéle. Poměrné záhy, na přelomu 15. a 16. století byl přijat zvyk, že jazykově německé písemnosti budou psány novogoticky a latinské (nebo i jiné) humanisticky, který zformoval Philipp Melanchthon. Tento zvyk byl dodržován velmi důsledné i pro slova s cizojazyčným základem; udržel se až do 20. století. O zavedení humanistického písma se neúspěšně pokoušeli Gottfried Wilhelm Leibniz, Friedrich Gottfried Klapstock nebo Jacob Grimm. Tvary humanistického písma byly podobné jako v Itálii či Francii, u kurzívy je patrný vliv novogotiky. Novogotické písmo bylo nahrazeno humanistickým, tzv. normálním písmem v roce 1941.", "section_level": 2}, {"title": "V českých zemích.", "content": "Přijetí humanistického písma v českých zemích bylo obdobné jako v Německu, tedy v první fázi se prosadilo pouze u jazykově latinských textů. Existuje více proudů, jak se do Čech (českých zemí) dostávala znalost humanistického písma. Uvádí se pronikání přes Uhersko (do české kanceláře za Ladislava Pohrobka), případně přímo z Itálie od nekatolických kněží (Hilarius Litoměřický). Z počátku 16. století je již doložena učebnice psaní obsahující humanistické písmo. V naší zemi nebyl biskup, takže kněžské svěcení musel vykonávat italský. A tím se Čechy dostaly do kontaktu s humanistickou kulturou, tedy i včetně písma. Italská církev ovlivňovala nejen písmo, ale i změnu osobního náboženského postoje. Přesto se katolické prostředí nedá úplně považovat za zdroj šíření humanistického písma v zemi. Jeho stopy se objevují ve 2. polovině 15. a počátkem 16. století ve spisech arcibiskupských administrátorů, ale administrátorské písemnosti z daného období se nedají označit za úplně humanistické. Mezi humanistické znaky objevující se v písemnostech pražského arcibiskupství se dají zařadit velmi zaoblená písmena a užívání dlouhých dříků písmen bez smyček. Ale často používané zkratky působí spíše goticky. Řeholní instituce na našem území byly zpravidla poškozeny husitstvím, některé kláštery dokonce zanikly. Ale existovaly i konventy, které se v této době dokázaly rozvíjet, například premonstrátský klášter v Teplé. Do tohoto kláštera přicházeli františkánští observanti, kteří sebou mimo jiné přinesli některé prvky italského humanismu. Proto lze v některých filiačních listech Jana Kapistrána (původem italský mnich působící na našem území) nalézt široké okrouhlé písmo velmi blízké humanistickému. V jiných písemnostech stejného autora ale písmo připomíná spíše středoevropské gotické. Zdá se, že se františkáni postupně přizpůsobovali domácímu prostředí a domácím písařům. Italské humanistické písmo je možné objevit i v listinách vikáře františkánského řádu Pavla z Moravy nebo v soukromých spisech Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, to je však velmi ojedinělé. Výrazné prosazování humanistického písma v českém prostředí na konci 18. století souvisí se slovanskou vzájemností, kdy má tato forma posloužit jako základ vzájemné abecedy, která by byla například ještě rozšířena o některé znaky z cyrilice. Teoretici těchto snah byly především Josef Dobrovský, Bartoloměj Kopitar, Antonín Jaroslav Puchmajer, nebo Antonín Marek. Dále je možné připomenout úředně zaváděný novogotický kurent do škol, který vzbuzoval nevoli a diskuze o výhodnosti humanistických tvarů (Josef Vlastimil Kamarýt a Josef Hořčice). První tiskař, který v letech 1799 a 1800 obstaral litery antikvy a italiky, byl František Jan Tomsa. Ve školách se děti poprvé setkávaly s humanistickým písmem po reformách v 18. století, a to i v triviálních školách, kde nebyla vyučována latina, proto se musely objevovat humanistické ukázky i z češtiny. V 19. století byl velkým obhájcem humanistického písma Jan Svoboda, který dal základy české humanistické kurzívě, v roce 1859 pak navrhl Petr Mužák oblíbený vzor na základě anglické kurzívy. Speciálně pro češtinu vytvořil návrh Jan Ladislav Mašek a Vojtěch Kryšpín v roce 1882. Psanou podobu, která je používaná dodnes, má česká humanistická kurzíva od zavedení v roce 1933.", "section_level": 2}], "src_summary": "Humanistické písmo (spíše dříve prostě latinka) je dnes prakticky jediná používaná forma latinského písma. Tato forma vznikla paralelně s novogotickým písmem okolo poloviny 15. století, ale na rozdíl od něho odmítlo (naprosto v souladu s renesančním pohledem) gotické lámání a při formování tvarů minuskul vycházelo z karoliny a pro tvary majuskul potom z kapitály. Tak vzniklo knižní okrouhlé humanistické písmo, které sice nebylo používáno dlouho a bylo nahrazeno antikvou, ale všechna dílčí humanistická písma z něho dodnes vycházejí. Toto písmo již v polovině 16. století nahradilo novogotické písmo v jazykově latinských textech ve všech zemích u ostatních jazyků to bylo pozvolnější, nejprve to byla italština a naopak nejpozději němčina. Psací humanistické písmo se vyskytovalo v podobě okrouhlé, polokurzívní, tak kurzívní. Základní byla polokurzíva a knihtisk prakticky úplně vytlačil okrouhlou (knižní) formu.", "tgt_summary": "Humanist minuscule is a handwriting or style of script that was invented in secular circles in Italy, at the beginning of the fifteenth century. \"Few periods in Western history have produced writing of such great beauty\", observes the art historian Millard Meiss. The new hand was based on Carolingian minuscule, which Renaissance humanists, obsessed with the revival of antiquity and their role as its inheritors, took to be ancient Roman:[W]hen they handled manuscript books copied by eleventh- and twelfth-century scribes, Quattrocento literati thought they were looking at texts that came right out of the bookshops of ancient Rome\". The humanistic term \"litterae antiquae\" (the \"ancient letters\") applied to this hand was an inheritance from the fourteenth century, where the phrase had been opposed to \"litterae modernae\" (\"modern letters\"), or Blackletter. The humanist minuscule was connected to the humanistic content of the texts for which it was the appropriate vehicle. By contrast, fifteenth-century texts of professional interest in the fields of law, medicine, and traditional Thomistic philosophy still being taught in the universities were circulated in blackletter, whereas vernacular literature had its own, separate, distinctive traditions. \"A humanist manuscript was intended to suggest its contents by its look,\" Martin Davies has noted: \"old wine in new bottles, or the very latest vintage in stylish new dress\". With the diffusion of humanist manuscripts produced in the highly organized commercial scriptoria of Quattrocento Italy, the Italian humanist script reached the rest of Europe, a very important aspect which has not yet been fully explored.", "id": 397247} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 1987", "tgt_title": "1987 World Junior Ice Hockey Championships", "src_document": [{"title": "Nejlepší střelci.", "content": "Z tabulky byli z rozhodnutí direktoriátu IIHF vyškrtnuti hráči Kanady a Sovětského svazu, takže se do ní nedostali Kanaďané Pat Elynuik (6 gólů), David Latta, Dave McLlwain, Steve Nemeth a Brendan Shanahan (4 góly) ani sovětští hráči Alexandr Kerč (6 gólů) a Pavel Kostičkin (4 góly).", "section_level": 1}, {"title": "Kanadské bodování.", "content": "Z hodnocení kanadského bodování byli z rozhodnutí direktoriátu IIHF vyškrtnuti hráči Kanady a Sovětského svazu, takže se do ní nedostali Pat Elynuik (11 bodů, z toho 6 gólů a 5 přihrávek), David Latta (10 bodů, 4 góly, 6 přihrávek), Dave McLlwain (8 bodů, 4 góly, 4 přihrávky) a Steve Nemeth (8 bodů, 4 góly, 4 přihrávky) ani sovětský hráč Alexandr Kerč (8 bodů, 6 gólů, 2 přihrávky).", "section_level": 1}, {"title": "Turnajová ocenění.", "content": "V hodnocení nejlepších hráčů se názor členů direktoriátu IIHF zcela rozešel s názorem novinářů, z jejichž hlasování vzešel All-Star Team. U těchto cen rovněž nebyli v úvahu bráni hráči vyloučených mužstev.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěž Fair Play.", "content": "Týmem s nejmenším počtem trestných minut se stalo mužstvo Československa:", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "Celkem mělo být sehráno 28 zápasů, z nichž jeden (Kanada–Sovětský svaz) nebyl pro výtržnosti na ledě dohrán a jeho výsledek byl anulován, takže do závěrečné tabulky se jich započítalo jen 27. Hrálo se systémem každý s každým.", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "Na mistrovství soutěžilo osm zemí reprezentovaných mužstvy po 20 hráčích. Celkem se tedy turnaje zúčastnilo 160 hráčů.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa skupiny B.", "content": "Mistrovství světa juniorů skupiny B se roku 1987 konalo od 15. do 21. března ve francouzském městě Rouen. Účastnilo se ho 8 týmů. Mužstva Itálie, Japonska, Nizozemska, Norska, Rakouska a Rumunska, jež se účastnila mistrovství v této skupině i předchozího roku, doplnila reprezentace Německé spolkové republiky, která sestoupila ze skupiny A, a Francie, která postoupila ze skupiny C. Každé mužstvo odehrálo 5 zápasů, tzn. že celkem se odehrálo 40 utkání. Soutěž začala ve dvou základních skupinách, v nichž se hrálo systémem každý s každým. Dva nejlepší týmy z obou základních skupin se pak utkaly o postup do skupiny A mistrovství světa, a zbývající týmy pak hrály o sestup do skupiny C mistrovství světa. Do tabulky se započítaly rovněž výsledky zápasů mužstev, která se spolu utkala již v základních skupinách (uvedeny v závorkách). Vítězem soutěže se stala reprezentace Německé spolkové republiky, která se tak mohla znovu vrátit zpět do elitní skupiny. Sestupujícím mužstvem se stala reprezentace Itálie. V kanadském bodování zvítězil německý hráč Andreas Brockmann, který nasbíral celkem 14 bodů, z toho 6 gólů a 8 asistencí. Nejlepším brankářem byl vyhodnocen německý hráč Klaus Merk, obráncem japonský hráč Takajuki Kobori a útočníkem norský hráč Knut Walbye.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa skupiny C.", "content": "Mistrovství světa juniorů skupiny C se roku 1987 konalo od 16. do 22. března v dánském městě Esbjerg. Účastnilo se ho 6 týmů. Mužstva Austrálie, Dánska, Jugoslávie, Španělska a Velké Británie, jež se účastnila mistrovství v této skupině i předchozího roku, doplnil bulharský reprezentační tým, který sestoupil ze skupiny B. Soutěž se hrála systémem každý s každým, takže jednotlivé týmy odehrály po 5 zápasech a celkem se hrálo 30 utkání. Vítězem soutěže se stala reprezentace Jugoslávie, která tak postoupila do skupiny B. V kanadském bodování zvítězil jugoslávský hráč Nik Zupančič, který nasbíral celkem 23 bodů, z toho 18 gólů a 5 asistencí. Nik Zupančič byl současně zvolen nejlepším útočníkem turnaje. Nejlepším brankářem byl vyhodnocen britský hráč Martin McKay a nejlepším obráncem dánský hráč Søren Jensen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 1987 se hrálo od 26. prosince 1986 do 4. ledna 1987 ve slovenských městech Piešťany, Nitra, Trenčín a Topoľčany na území tehdejšího Československa. Turnaje se účastnily týmy Československa, Finska, Kanady, Sovětského svazu, Spojených států, Švédska a Švýcarska, které nově doplnila reprezentace Polska, jíž se podařilo postoupit ze skupiny B a v elitní skupině vystřídala reprezentaci Německé spolkové republiky. Mistrovství bylo poznamenáno zejména velkou hokejovou rvačkou v závěrečném zápase mezi týmy Kanady a Sovětského svazu, označovanou za největší v dějinách ledního hokeje. Rvačka vyústila ve zrušení zápasu a diskvalifikaci obou týmů, což více poškodilo Kanaďany, kteří v té chvíli již měli jisté nejméně 3. místo a stále ještě bojovali o celkové prvenství, zatímco Sověti již byli zcela mimo medailové pozice a ani vítězství by jim nepomohlo se odpoutat z 6. místa. Veškeré výsledky Kanady a Sovětského svazu byly v závěrečné tabulce anulovány, ovšem týmům, které v zápasech s těmito dvěma mužstvy bodovaly, byl tento bodový zisk ponechán. Mistry světa se tak stali hráči Finska, na druhém místě skončili hráči Československa a na třetím Švédska. Do skupiny B sestoupil tým Švýcarska, který šampionát zakončil bez jediného bodu. Po nějakou dobu se také zvažovala možnost sestoupení i obou vyloučených mužstev, tento záměr však nakonec nebyl naplněn. Podle rozhodnutí direktoriátu Mezinárodní hokejové federace (IIHF) nebyli kanadští a sovětští hráči zahrnuti ani do tabulek kanadského bodování a nejlepších střelců. Mistrovství světa juniorů skupiny B se roku 1987 konalo v Rouen ve Francii od 15. do 21. března. V turnaji zvítězila reprezentace Německé spolkové republiky, která se tak po roce opět vrátila do elitní skupiny. Naopak do skupiny C sestoupil tým Itálie. Skupina C odehrála své mistrovství světa v dánském městě Esbjerg 16. až 22. března. Vítězem a postupujícím do skupiny B se stala reprezentace Jugoslávie.", "tgt_summary": "The 1987 World Junior Ice Hockey Championships (\"1987 WJHC\") was the 11th edition of the Ice Hockey World Junior Championship and was held in Piešťany, Trenčín, Nitra, and Topoľčany, Czechoslovakia (now Slovakia). Finland captured its first World Junior gold medal, Czechoslovakia took silver, and Sweden the bronze. The tournament is most remembered, however, for how the medals were allocated (and Canada ended up with no medal); see the next section for more details.", "id": 1953780} {"src_title": "Joachim von Sandrart", "tgt_title": "Joachim von Sandrart", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Sandrart pocházel ze staré měšťanské rodiny z horské oblasti Monsu v belgické provincii Henegavsko, z přímé linie rodinné větve započaté \"Jeanem Sandratem\" (1449–1509), hejtmanem papežské gardy. V roce 1500 obdržel jeho prapředek od papeže Alexandra VI. (1431–1503) lénem „Lescaille a Fay u Monsu“ a byl povýšen do šlechtického stavu. Později Sandrartové přesídlili jako obchodníci do Frankfurtu nad Mohanem. Joachim von Sandrart z nich dosáhl nejvyšších poct; dne 20. července 1653 obdržel v Řezně \"(Regensburg)\" říšský titul a byl mu schválen erb se třemi hrozny. Norimberský rytec a obchodník s uměleckými předměty Jacob von Sandrart (1630–1708) byl jeho synovec.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Snad roku 1615 v devíti nebo deseti letech se Sandrart (1620/21) začal učit jako rytec a malíř v Norimberku u Petera Isselburga (asi 1580–1630) a poté v Praze v rytecké oficíně Egidia Sadelera staršího (asi 1570–1629). První uměleckou výukou však prošel již dříve v dílně Daniela Soreaua († 1619). O deset let později (1625) byl v Utrechtu žákem u Gerrita van Honthorsta (1592–1656), kde zůstal do roku 1629. V následujících šesti letech (do roku 1635) cestoval Sandrart se svým učitelem Honthorstem po Anglii a Itálii. Mimo jiné tam maloval \"Smrt Senecy\", noční krajinu a další obrazy ve stylu Honthorsta. Také dodával kresby do Justiniánovy galerie v Římě (\"Galeria Giustiniana\", Řím, 1631). Několik objednávek Sandrart dostal od papeže Urbana VIII. (1568–1644). Byly to většinou portréty a biblické scény pro vnitřní výzdobu římských kostelů. Sandrartovy mnohé kresby i celé cykly posloužily jako návrhy a předlohy pro další malíře, například \"Itinerarium Italiae nov-antiquae\" od Martina Zeillera (1589–1661) a \"Archontologia cosmica\" od Johanna Ludwiga Gottfrieda (1584–1633). V roce 1635 se Sandrart vrátil zpět do Frankfurtu nad Mohanem, kde bydlel dva roky. Roku 1637 odešel do Amsterdamu, kde zůstal do roku 1645. Tam se dostal do nejvyšší společnosti a stal se prominentním znalcem umění, mezinárodním obchodníkem s uměním a dvorním malířem. Pro Maxmiliána I. Bavorského (1573–1651) Sandrart vytvořil alegorické obrazy \"Dvanáct měsíců\" a \"Den a noc\", oba pro jeho zámeckou galerii ve Schleißheimu. Po smrti svého tchána v roce 1645 Sandrart zdědil zámek Stockau u Ingolstadtu. Přestěhoval se tam i s rodinou z Nizozemí a vytvořil z něj své dědičné sídlo. V roce 1649 odešel Sandrart opět do Norimberku, kde měl lepší pomínky pro získávání objednávek. Tam maloval hlavně přítomné velvyslance. Jeho nejvýznamnějším dílem z té doby je skupinový portrét diplomatů \"Velká mírová hostina\", která se konala dne 25. září 1648 za účasti falckraběte Karla Gustava s císařským a švédským komisařem a říšskými státníky v rámci \"Mírového kongresu\". Roku 1653 byl Sandrart povýšen do šlechtického stavu s titulem \"falcko-neuburský rada\". Když měl ve Vídni portrétovat manželku císaře Ferdinand III. Habsburského (1608–1657), jakož i římského krále Ferdinanda IV. (1633–1654) a arcivévodu Leopolda (1614–1662), odměnou byl povýšen do rakouského šlechtického stavu. Další poctu získal 1676 od vévody Augusta ze Sachsen-Weißenfelsu (1614–1680). Byl přijat do prospěšné tzv. \"Výsostné společnosti\" (\"Fruchtbringende Gesellschaft\"), v tomto spolku byli všichni členové dekorování řádem Kokosové palmy a dostali své tituly. Sandrartovi vévoda propůjčil titul \"veřejně prospěšný\" a heslo \"Daleko vyčnívající\". Jako emblém mu byla určena \"červená jedle\". V Köthenerově knize této společnosti je Sandrart uveden pod č. 836. Sandrartovy výtvarné práce se vyznačují méně originalitou a více sklonem k napodobování. V jihoněmeckých a rakouských galeriích i v kostelech se najdou jeho díla v rukopisu zaměnitelná s jinými malíři. Větší přínos než svou výtvarnou tvorbou získal Sandrart svými organizačními počiny a spisy. V roce 1662 založil první německou uměleckou akademii v Norimberku. Byl také činný jako nakladatel. Jeho synovec a dědic Johann Jacob von Sandrart (1655–1698) pokračoval v jeho akademických spisech. V letech 1670 až 1673 se usadil v Augsburgu. Tam založil soukromou uměleckou akademii. Roku 1675 vytvořil obraz \"Jakubův sen\" na jižní stěně kostela františkánů v Augsburgu. Jeho stěžejním teoretickým dílem je kompendium \"Teutsche Academie der edlen Bau-, Bild und Malereikünste\", které se objevilo v několika dílech mezi lety 1675 a 1679. Vzniklo ve spolupráci s norimberským básníkem Sigmundem von Birken (1626–1681), který Sandrartovy texty přepracovával a doplňoval četnými básněmi. Spis je pokládán za první teoretickou práci o výtvarném umění v němčině. Sandrart 1680 vydal v překladu od Vincenzo Cartaris \"Le imagini colla sposizione degli dei degli antichi\" (německý titul: \"Iconologia Deorum oder Abbildung der Götter welche von den Alten verehret wurden\") následovalo další epochální dílo k dějinám umění. Roku 1681 se Sandrart postaral o renovaci hrobu Albrechta Dürera (1471–1528) na hřbitově v Norimberku, kde také on sám v roce 1688 nalezl své poslední místo k odpočinku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joachim von Sandrart starší (12. května 1606 ve Frankfurtu nad Mohanem – 14. října 1688 v Norimberku) byl malíř, rytec, historik umění, pedagog a překladatel.", "tgt_summary": "Joachim von Sandrart (12 May 1606 – 14 October 1688) was a German Baroque art-historian and painter, active in Amsterdam during the Dutch Golden Age. He is most significant for his collection of biographies of Dutch and German artists the \"Teutsche Academie\", published between 1675 and 1680.", "id": 1829732} {"src_title": "Metapedie", "tgt_title": "Metapedia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt započal v srpnu 2006 švédskou verzí, on-line byla švédská verze spuštěna 26. října 2006, německá verze byla spuštěna v květnu 2007 a v září 2008 obsahovala kolem tisíce článků, které jsou podle názoru německého státního tajemníka psány z hlediska zájmů pravicových extremistů. Česká verze byla spuštěna a začala být zmiňována v červenci 2007, kdy měla Metapedie šest jazykových mutací, slovenská verze funguje od 1. října 2007. 5. září 2008 hovořil německý státní tajemník o přinejmenším 11 jazykových verzích. V únoru 2010 odkazuje kmenová švédská verze na hlavní straně na 20 dalších jazykových verzí. Mezi největší patří počtem článků maďarská verze.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení a reakce.", "content": "Podle názoru Klementa Borovce z přípravného výboru občanského sdružení \"Multikulturalismus a demokracie\", vyjádřeného v roce 2007, může tento projekt podporou nacionalismu „přispět k mobilizaci obyvatel a rozrušení občanské společnosti založené na názorovém pluralismu, sociální spravedlnosti, rovnosti a multikulturalismu“. Česká metapedie bojovným způsobem oslavuje též Československé legie. Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně, označovaný za experta na extrémismus ve střední Evropě, se v říjnu 2007 vyjádřil, že „tyto stránky propagují myšlenky fašismu a extrémismu, i když se to může dít skrytou formou, například výběrem jen určitých skutečností, rétorikou a podobně“. Podle Mareše si mnozí lidé, kteří články najdou vyhledávačem, nemusí ani uvědomit, že čtou extremisticky motivovaný text. Mluvčí Policejního prezidia ČR podplukovník Pavla Kopecká se pro Aktuálně.cz v říjnu 2007 vyjádřila, že policie ČR stránky prověřila, a shledala, že encyklopedie skutečně obsahuje popis osob i uskupení extremistického charakteru, ale nebyl zjištěn žádný materiál, „který by byl tendenčního a tedy nikoli jen výkladového charakteru“, a proto není na místě přijímat další procesní kroky, ale tento prostor zůstane v zorném poli, protože by mohl „přitahovat osoby s tendenčními výklady, které by za daných okolností mohly být minimálně alarmující či případně závadové“. Zástupkyně mluvčích policejního prezidia SR Andrea Polačiková pro Aktuálně.cz sdělila, že slovenská policie nemůže zjišťovat, kdo na americkém serveru stránky provozuje, a podle zkušeností orgány USA spolupráci odmítnou, protože 1. dodatkem ústavy je v USA chráněna svoboda projevu. Metapedie deklaruje, že jejím cílem je psát pravdu a fakta a ne to, co zastává politicky korektní většina. Podle ústavně bezpečnostní zprávy Severního Porýní-Vestfálska má rysy, které jednoznačně bagatelizují nacionálně-socialistické režimy a revidují dějiny. Podle bezpečnostní zprávy ministerstva vnitra Severního Porýní-Vestfálska, která tyto tendence odsoudila, mohou například formulace v článku Holocaust navozovat dojem, že nedocházelo k žádnému systematickému vyhlazování Židů. Frankfurter Rundschau Metapedii charakterizovalo jako alternativu pro velmi pravicově smýšlející lidi, kteří chtějí svůj světový názor chránit před dotěrnou znalostí fakt.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykové verze.", "content": "Nejsilnější Metapedií je maďarská, která ovšem z neznámých důvodů nefunguje. Všechny Metapedie mají méně článků než česká Wikipedie. Metapedie jsou dostupné v 17 jazykových verzích, ale většina z nich je neaktivní. Potom tu máme také italskou Metapedii, která je dostupná pouze uživatelům všech Metapedií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metapedie je mezinárodní wiki encyklopedie, která se sama definuje jako „nezávislá encyklopedie o společnosti, kultuře, umění, historii, filosofii a politice“, vymezuje se zejména proti Frankfurtské škole a v české verzi se definuje jako proevropská, nacionalistická, tradicionalistická a konzervativní a má ambici být informačním zdrojem „pro všechny nacionalistické a konzervativní aktivisty“. V Aktuálně.cz a Britských listech byla označena jako ultrapravicová wiki, podle Britských listů je zaměřena proti multikulturní společnosti a liberálním názorům a podle Aktuálně.cz obsahuje nacisticky a ultrapravicově orientovaná hesla a slouží stoupencům nacismu a fašismu. Podle názoru Štěpána Kotrby z Britských listů bylo příčinou vzniku Metapedie to, že neonacistům nebylo umožněno manipulovat s hesly na Wikipedii, a Metapedie je podle Kotrby navázaná na ultrapravicový zpravodajský projekt Altermedia. Hlásí se k ní krajně pravicové projekty. Název je odvozen z termínu metapolitika, který je populární zejména na krajně pravicové scéně a je spojen s hnutím Nové pravice. Projekt používá software MediaWiki. Podle tiráže za obsah odpovídá společnost „NFSE Media AB, Sweden“, která stránky zaregistrovala a švédská média ji označují za extrémně pravicovou, IP adresa serveru je registrována v Dallasu v Texasu v USA. V únoru 2010 odkazuje kmenová švédská verze na hlavní straně na 20 dalších jazykových verzí. Autoři píší pod pseudonymy.", "tgt_summary": "Metapedia is an online wiki-based encyclopedia which contains authoritarian far-right, white nationalist, white supremacist, anti-feminist, homophobic, Islamophobic, antisemitic, Holocaust-denying, and neo-Nazi points of view. The site describes itself as focusing on European culture, art, science, philosophy, and politics. It was founded in 2006, initially in a Swedish-language version, by Swedish neo-Nazi publisher Anders Lagerström, who currently heads the project together with Lennart Berg.", "id": 166331} {"src_title": "Merlík bílý", "tgt_title": "Chenopodium album", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rostlina bývá průměrně vysoká 20 až 150 cm, ale za příznivých podmínek dorůstá do výšky až 2 metrů a vytváří trs až 4 metry v průměru. Lodyhu má obvykle od spodu větvenou, vícehrannou, rýhovanou, někdy načervenale pruhovanou, většinou s chlupy; její větve odstávají šikmo vzhůru. Listy jsou střídavé, řapíkaté, vstřícné, bez palistů; dolní a střední kosníkovité, zubaté, horní kopinaté, drobně zubaté až celokrajné. Zdřevnatělý hlavní kořen sahá do hloubky 1 až 2 metry, postranní kořeny rostou horizontálně a bývají široce rozloženy. Celá rostlina je pokryta moučkovitým práškem. Květy jsou bělavě zelené, jednodomé, stažené do zelených klubíček v úžlabních nebo vrcholových, klasnatých nebo chocholičnatých latách. Kvete v květnu až říjnu. Plodem je nažka zcela uzavřená do okvětí. Semena jsou leskle černá se zbytky oplodí. Na jediné silně větvené rostlině může být až 20 000 semen, která bývají tří druhů: ta velká, plochá a hnědá klíčí hned, středně velká s tlustým osemením, zeleno černá až černá klíčí až druhým rokem a konečně semena malá, okrouhlá, černá s tvrdým osemením klíčí nejdříve za tři roky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Merlík bílý se rozmnožuje výhradně semeny, semena si podržují klíčivost i 10 let. Zimní promrznutí klíčení urychluje, neboť popraská tvrdé osemení. Nejlépe klíčí semena na povrchu půdy, v hloubce přes 2 cm již nevyklíčí. Při průchodu semen zažívacím ústojím zvířat nebo ptáků se klíčivost snižuje na 50 %. Semena opatřená okvětím se po okolí rozšiřují nejčastěji větrem nebo (po vypadání na zem) přívalovými srážkami, dále také osivem, kompostem a hnojem. Rostlina je vůči teplotě značně indiferentní, malé semenáčky snášejí i mráz - 6 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Merlík bílý roste v ČR roztroušeně až hojně. Je rozšířen téměř po celém světě, převážně v mírných pásmech severní i jižní polokoule. Roste nejraději v půdě bohaté na dusík, je tedy nitrofilní rostlinou. Patří do společenstva ruderálních plevelů. S oblibou osídluje stanoviště výrazně ovlivněná lidskou činností a dále ponechaná svému osudu, jako jsou rumiště nebo skládky, roste také u opuštěných sídel a na okrajích cest.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Merlík bílý patří mezi jedlé rostliny a jeho mladých listů lze používat na saláty, semena možno zkrmovat nebo semlít na mouku. Jeho reálné využití je však zanedbatelné, je naopak považován za plevelnou rostlinu. Samovolně roste převážně v cukrovce, bramborách, kukuřici a na zeleninových záhonech, protože tam bývá půda dobře předzásobena živinami. Škodí tím, že svým kořenovým systémem odebírá kulturním rostlinám vláhu a živiny a zastiňuje je. Uvažuje se o jeho řízeném pěstování pro tvorbu biomasy na spalování. Jeho pyl je silný alergen a šíří se někdy až do příchodu mrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Skupina merlíku bílého (\"Chenopodium album\" agg.) je taxonomicky velmi obtížná. Kromě merlíku bílého (\"Chenopodium album\" s. str.) roste v ČR několik dalších příbuzných druhů, které se od sebe často obtížně rozlišují, jsou to: merlík fíkolistý (\"Chenopodium ficifolium\"), merlík stopečkatý (\"Chenopodium pedunculare\"), merlík kalinolistý (\"Chenopodium opulifolium\"), merlík hustoklasý (Chenopodium probstii), merlík tuhý (\"Chenopodium strictum\"), merlík drobnolistý (\"Chenopodium striatiforme\"), merlík švédský (\"Chenopodium suecicum\") a merlík missourský (\"Chenopodium missouriense\").", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Merlík bílý (\"Chenopodium album\") je jednoletá bylina z čeledi laskavcovité (\"Amaranthaceae\"); ve starších taxonomických systémech byla řazena do čeledi merlíkovité (\"Chenopodiaeceae\"). Merlík je velice variabilní rod, obsahuje okolo stovky různých druhů.", "tgt_summary": "Chenopodium album is a fast-growing weedy annual plant in the genus \"Chenopodium\". Though cultivated in some regions, the plant is elsewhere considered a weed. Common names include lamb's quarters, melde, goosefoot, manure weed, wild spinach and fat-hen, though the latter two are also applied to other species of the genus \"Chenopodium\", for which reason it is often distinguished as white goosefoot. \"Chenopodium album\" is extensively cultivated and consumed in Northern India as a food crop known as \"bathua\".", "id": 1401436} {"src_title": "Marie Barbara z Braganzy", "tgt_title": "Barbara of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Její rodiče měli svatbu v roce 1708, avšak královna několik let nemohla otěhotnět. Král učinil slib Bohu, že pokud se narodí dědic trůnu, postaví jako výraz díků velký klášter. 4. prosince se narodila infantka Marie Barbara a následně byla zahájena stavba kláštera a paláce v Mafře. Princezna byla pokřtěna jako \"Maria Madalena Bárbara Xavier Leonor Teresa Antónia Josefa\". Obvykle byla zvána \"Bárbara\" nebo \"Maria Bárbara\", jménem, které nikdy předtím nebylo v portugalské královské rodině použito, a to na počest svaté Barbory, světice, v den jejíhož svátku se narodila. Barbara byla od mládí vzdělaná a kultivovaná žena příjemného vzhledu a milé povahy, ovládala šest jazyků, byla velkou milovnicí hudby. V roce 1729, ve svých 18 letech, se ve španělském městě Badajoz provdala za tehdejšího asturského prince (titul španělských následníků trůnu) Dona Ferdinanda, o dva roky mladšího. Barbařin bratr Josef, následník portugalského trůnu, se oženil s Ferdinandovou nevlastní sestrou infantkou Marianou Viktorií. Barbara nebyla krasavice a její všední vzhled měl způsobit Ferdinandovi viditelný šok, když se viděli poprvé. Vzniklo však mezi nimi hluboké pouto, Ferdinand sdílel její vášeň pro hudbu a lze říci, že se Ferdinand a Barbara hluboce milovali. Po dobu vlády Ferdinandova otce Filipa V. žili podle vůle Filipovy druhé manželky Alžběty Farnese izolovaně od dvora. V roce 1746 nastoupil po smrti svého otce Ferdinand na španělský trůn. Barbara hrála u dvora důležitou roli, především jako prostředník mezi portugalským králem a svým manželem. Byla známá ochranou a podporou, kterou poskytovala slavnému italskému zpěvákovi Carlu Broschimu (známý pod jménem Farinelli) a svou hudbymilovností vůbec. Jejím učitelem hry na cembalo byl od roku 1721 do jejích 14 let mistr cembala, skladatel Domenico Scarlatti. Po její svatbě v roce 1729 ji následoval do Madridu a žil na jejím dvoře až do její smrti. Zkomponoval stovky sonát, které jí při publikaci dedikoval, a Barbara sama je hrála. Po dobu svého panování pořádala mnoho velkolepých slavností a koncertů v Královském paláci v Aranjuezu, který byl útočištěm tohoto jejího favorita. Byla iniciátorkou stavby Convento de las Salesas Reales v Madridu. Po jeho slavnostním otevření v roce 1757 přesídlila do Aranjuezu, kde po dlouhé agonii 27. srpna 1758 zemřela – od mládí trpěla těžkým astmatem a její štíhlost z mládí záhy vystřídala nadváha; obému lze přičítat největší podíl na jejím předčasném (v 47 letech) skonu. Její smrt zlomila jejímu manželovi srdce a vyvolala u něj šílenství. Pár neměl potomky a po Ferdinandově smrti se jeho nástupcem stal jeho nevlastní bratr Karel III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Barbara z Braganzy (portugalsky \"Maria Madalena Bárbara Xavier Leonor Teresa Antónia Josefa de Bragança\") 4. prosince 1711, Lisabon – 27. srpna 1758, Madrid) byla portugalská infantka – princezna, dcera Jana V. Portugalského a Marie Anny Habsburské a jako manželka španělského krále Ferdinanda VI. v letech 1746–1758 španělská královna.", "tgt_summary": "Barbara of Portugal (Maria Madalena Bárbara Xavier Leonor Teresa Antónia Josefa; 4 December 1711 – 27 August 1758) was an Infanta of Portugal, and a Queen of Spain by marriage to Ferdinand VI of Spain.", "id": 1842797} {"src_title": "Merseburg", "tgt_title": "Merseburg", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Místo bylo osídleno už od mladší doby kamenné a v muzeu jsou nálezy z halštatské i římské doby. Jako město se poprvé připomíná koncem 9. století, po roce 919 zde založil Jindřich I. Ptáčník císařskou falc, roku 968 bylo založeno biskupství, kolem roku 1000 benediktinský klášter a roku 1015 dóm sv. Jana Křtitele, z něhož se dodnes zachovala románská krypta. Biskup Dětmar z Merseburku ve své kronice, která obsahuje i mnoho důležitých údajů o českých dějinách, popsal dějiny 10. století. Roku 1219 dostalo město hradby, k roku 1289 se poprvé připomíná městská samospráva a od roku 1426 bylo město členem Hansy. Kolem roku 1470 byl přestavěn zámek a roku 1473 zde vznikla první tiskárna. Po roce 1561 přišla do města reformace, biskupství i klášter byl zrušen a majetek připadl panovníkovi. Po roce 1605 byl opět přestavěn zámek a v letech 1656–1738 zde sídlil sasko-merseburský hrabě, což městu velmi prospívalo. Po Vídeňském kongresu roku 1815 připadl Merseburg Prusku. V roce 1841 byly v biskupské knihovně objeveny tzv. Merseburské zlomky, opis prastarých zaříkadel a svědectví o předkřesťanské kultuře starých Germánů. Roku 1846 se Merseburg připojil na železnici a po roce 1916 začaly kolem zdejších hnědouhelných dolů vznikat chemické továrny (Buna, Leuna) firmy BASF. Za druhé světové války bylo město silně poškozeno a další historické části byly strženy po roce 1968. Počet obyvatel dosáhl maxima (téměř 51 tisíc) v roce 1961 a od té doby pomalu klesal. Teprve po roce 1989 začala důkladná rekonstrukce památek.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Cca 10 km severně leží statutární město (\"městský okres\") Halle. Velké chemické závody severně (Buna) a jižně (Leuna) od města poznamenaly jeho osud ve 20. století. Desítky náletů strategických bombardérů měly za cíl vyřadit výrobu syntetického kaučuku a benzínu, ale zároveň těžce poškodily obce Schkopau, Merseburg a Leuna. Následná činnost socialistických podniků VEB Leuna-Werke (až 30 000 zaměstnanců) a VEB Chemische Werke Buna (18 000 zaměstnanců) zatížila životní prostředí a dala vzniknout rekordně vysokým haldám. Jihozápadně ležící údolí říčky Geisel bylo už od 17. století zdrojem hnědého uhlí. Průmyslová těžba v povrchových dolech se začala rozvíjet od roku 1906 a svého vrcholu dosáhla ve druhé polovině 20. století, kdy zasáhla celkem 33 km krajiny a pohltila 16 sídel. Poslední důl byl uzavřen v roce 1993 a začala rozsáhlá sanace. Zbytková prohlubeň se proměnila v umělé jezero \"Geiseltalsee\". S plochou 18 km je největším umělým jezerem v Německu, ale s ohledem na nestability podloží došlo až v roce 2012 k turistickému a rekreačnímu zpřístupnění pouze jižního břehu. Dalšími menšími jezery poblíž jsou \"Runstettersee\" a \"Südfeldsee (Großkayna)\". Východně od města jsou rovněž zaplavené těžební jámy, \"Raßnitzer See\" a \"Wallendorfer See\", kde rekultivace a stablizace ještě probíhá.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Merseburg má přímé železniční spojení s městy Halle, Naumburg a Eisenach a leží na dálnicích A9 a A38.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merseburg nebo Merseburk (česky zastarale \"Meziboř\") je historické město ve středním Německu na řece Saale se slavným dómem, zámkem a technickou univerzitou. V okolí města byl ve 20. století významný chemický průmysl.", "tgt_summary": "Merseburg () is a town in the south of the German state of Saxony-Anhalt on the river Saale, approx. 14 km south of Halle (Saale) and 30 km west of Leipzig. It is the capital of the Saalekreis district. It had a diocese founded by Archbishop Adalbert of Magdeburg. The University of Merseburg is located within the town. Merseburg has around 33,000 inhabitants. Merseburg is part of the Central German Metropolitan Region.", "id": 1264843} {"src_title": "Ferdinand VI.", "tgt_title": "Ferdinand VI of Spain", "src_document": [{"title": "Panování.", "content": "Když Ferdinand v roce 1746 nastoupil na trůn, bylo Španělsko účastníkem válek o rakouské dědictví, které záhy poté, v roce 1748, skončily mírem z Aachen (Cách); zde všechny zúčastněné evropské mocnosti potvrdily pragmatickou sankci. Španělsku nepřinesly žádný benefit. Svou vládu začal Ferdinand eliminací vlivu královny vdovy \"Alžběty (Isabely) Farnese\" a skupiny italských dvořanů, jejímž byla středem. Poté, co se stabilizovala mírová situace v zemi, snažil se král realizovat politiku neutrality a míru se zahraničím, aby získal prostor k realizaci vnitřních reforem. Jejich novými protagonisty byli frankofil \"markýz de la Ensenada\" a José de Carvajal y Lancaster, stranící naopak dohodě s Velkou Británií. Zápas mezi nimi skončil v roce 1754 smrtí Carvajalovou a pádem Ensenady; novou silnou osobností monarchie se stal Ricardo Wall. 30. srpna 1749 schválil Ferdinand tvrdé stíhání cikánů, známé jako \"Velká razie\", s cílem zajistit je a následně vymýtit ve svém království. Nařízením z 2. července 1751 zakázal svobodné zednářství.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty markýze de Ensenada.", "content": "Nejdůležitějším činem po dobu vlády Ferdinanda VI. bylo povýšení markýze de Ensenada, sekretáře (ministra) financí, námořnictví a Indie. Navrhl účast státu na modernizaci země. Pro to bylo nutné udržet si silné postavení v zahraničních vztazích, neboť Francie i Velká Británie chtěly alianci se Španělskem, Velká Británie ovšem bez odstoupení Gibraltaru. Uvažoval se také tajný plán \"Velké razie\" se záměrem uvěznit všechny cikány v království. Mezi Ensenadovy projekty náleží:", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika Carvajalova.", "content": "Během válek o rakouské dědictví a sedmileté války Španělsko posílilo svou vojenskou moc. Hlavním konfliktem bylo střetnutí s Portugalskem kvůli kolonii Sacramento (část Uruguaye, odkud proudil britský kontraband přes Río de la Plata). José Carvajal dosáhl v roce 1750 podepsáním Madridské smlouvy toho, že Portugalsko se této kolonie vzdalo za volnou plavbu po Río de la Plata. Na oplátku Španělsko postoupilo Portugalsku dvě oblasti na brazilské hranici, jednu v Amazonii a druhou na jihu, kde se nacházelo šest ze třiceti jezuitských misií věnujících se indiánům Guaraní. Španělé museli jezuitské misionáře vyhnat, což vyprovokovalo střetnutí s indiány Guaraní, které trvalo jedenáct let. Tento konflikt vyvolal krizi na španělském dvoře. Markýz Ensenada, příznivce jezuitů, a padre Francisco Rábago y Noriega, králův zpovědník a člen Tovaryšstva Ježíšova, byli sesazeni a obviněni z maření dohod s Portugalskem.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1729, ve svých 16 letech, se Ferdinand v Badajozu oženil s Marií Barbarou z Braganzy, dcerou portugalského krále Jana V. Portugalského, o dva roky starší vzdělanou a kultivovanou ženou příjemného vzhledu a milé povahy, velkou milovnicí hudby. Ferdinand sdílel její vášeň pro hudbu, vzniklo mezi nimi hluboké pouto a lze říci, že se Ferdinand a Barbara hluboce milovali. Po dobu vlády Ferdinandova otce Filipa V. žili podle vůle Filipovy druhé manželky Alžběty Farnese izolovaně od dvora. Barbařin bratr Josef, následník portugalského trůnu, se oženil s Ferdinandovou nevlastní sestrou infantkou Marianou Viktorií. Když v roce 1746 Ferdinand nastoupil po smrti svého otce na španělský trůn, Barbara hrála u dvora důležitou roli, především jako prostředník mezi portugalským králem a svým manželem.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "27. srpna 1758 zemřela po dlouhé agonii v Aranjuezu Ferdinandova manželka, královna Marie Barbara, což způsobilo i silné zhoršení zdravotního stavu krále samotného (král i královna byli oba těžce nemocní) a vyvolalo u něho šílenství. Poslední dobu svého života strávil v odloučení od světa v zámku Villaviciosa de Odón, kde zemřel 10. srpna roku 1759, téměř na rok přesně od smrti své milované ženy. Místo posledního odpočinku nalezli oba v kostele sv. Barbory v Madridu. Jejich náhrobek navrhl Francesco Sabatini a z mramoru a porfyru realizoval Francisco Gutiérrez Arribas. Protože královský pár neměl vlastních potomků, stal se následníkem Ferdinanda VI. jeho nevlastní (poloviční) bratr Karel III., syn Filipa V. a jeho druhé ženy Alžběty Farnese.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand VI. (španělsky \"Fernando VI de Borbón\"), 23. září 1713, Madrid, Španělsko – 10. srpna 1759, Villaviciosa de Odón), zvaný Moudrý nebo Spravedlivý, španělský král od roku 1746 do roku 1759, čtvrtý syn Filipa V. a jeho první ženy Marie Luisy Savojské. V roce 1729 se oženil v katedrále sv. Jana Křtitele v Badajozu s Marií Barbarou z Braganzy, jež pak byla španělskou královnou do své smrti v roce 1758.", "tgt_summary": "Ferdinand VI of Spain (; 23 September 1713 – 10 August 1759), called the Learned (\"el Prudente\") and the Just (\"el Justo\"), King of Spain from 9 July 1746 until his death in 1759, was the third ruler of the Spanish Bourbon dynasty. He was the third son of the previous monarch Philip V and his first wife Maria Luisa of Savoy.", "id": 229307} {"src_title": "Antikva", "tgt_title": "Antiqua (typeface class)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Antikva vznikla jako humanistické písmo pro potřeby nového vynálezu knihtisku. Její majuskulní tvary vycházejí z antické kapitály a minuskulní tvary ze středověké karoliny. Gutenbergův vynález knihtisku (první kniha asi 1455) se šířil prostřednictvím tiskařů z německých oblastí, kde byla obvyklá gotická písma. První antikvy (od 1464) tak ještě vykazovaly některé prvky lomeného písma. Brzy se však vývoj antikvy soustředil do humanistické Itálie, zejména do severoitalských Benátek, podle kterých se i nejstarší písma nazývají \"benátská antikva\". Hlavním a nejdokonalejším zástupcem těchto písem je antikva Nicolase Jensona z roku 1470, která se v upravených podobách používá dodnes. V Benátkách měl od roku 1495 tiskárnu i vydavatel Aldus Manutius, v jehož dílně pracoval rytec Francesco Griffo a vznikly zde písma ovlivňující další vývoj antikvy a také první italika. Griffovým písmem ovlivněná tzv. \"starší antikva\" ještě zachovává některé prvky psaného písma, ale vyznačuje se užšími (úspornějšími) literami, lépe přizpůsobenou kresbou verzálek, tvarováním patek a charakteristická je také změna příčky u minuskového „e“ z šikmé na vodorovnou. Tato antikva získává svou klasickou podobu především v pařížské písmolijecké dílně Clauda Garamonda kolem roku 1540 a udržela se v knihtisku až do 18. století, kdy její znaky vykazují ještě písma Williama Caslona. V 16. století získala antikva převedením humanistické polokurzívy do tiskové podoby svoji typografickou kurzivu, tzv. italiku. Antikva se stala záhy velmi populární a zůstala v užívání dodnes. Protože antikva nezůstala v průběhu staletí neměnná, je rozeznáváno několik druhů antik: renesanční, barokní, klasicistní a tučná. V 19. století se objevila vedle antikvy také tzv. egyptienka, tedy lineární (nestínované) serifové písmo a bezserifový lineární tzv. grotesk.", "section_level": 1}, {"title": "Typy antikvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renesanční antikva.", "content": "Počátkem 15. století v době renesance se s rozvíjejícím humanismem rozvinul i zájem o antickou kulturu a s tím i o antické monumentální nápisy. Tak se zrodila „staronová antikva“. Zprvu se propojovala gotická písma s latinkou a vznikaly písma přechodového typu, která se nazývají „groteskantikvy“, ale už v roce 1464 z rukou německého tiskaře A. Rushe, pochází písmo, jenž má všechny znaky antikvy. K dokonalosti antikvu dovedli až benátští tiskaři jako byl Nikolas Jenson. Dalším vynikajícím tiskařem byl Aldus Manutius z jehož dílny pochází první nakloněný řez písma - \"italika\", pojmenovaný \"Chancery\". Obraz písma se nadále prosvětloval a dekoratizoval. Francouzský písmolijec Claude Garamond vytvořil písma s výrazným prolnutím horizontálních serifů. Jeho písma se stala vzorem pro řadu tvůrců písem ve 20. století a vydávala ho řada písmolijen. Písmo renesančního typu a jeho modifikace je nazýváno jako „dynamická antikva“. Dynamickými antikvami francouzského typu se proslavil Christophe Plantin. Písma tohoto typu se staly velmi oblíbenými a ještě v 18. století, kdy vytvářel písmo tomto duchu William Caslon, který uzavírá pozdně renesanční typ dynamické antikvy.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní antikva.", "content": "Pozvolnost přechodu renesance k baroku je zvláště patrná v oblasti písmové tvorby, kde rozdíl mezi oběma typy rozezná patrně jen odborník. Proto jsou barokní antikvy uváděny jako antikvy přechodového období, někdy shrnované pod názvem „přechodová antikva\"“\". Barokní antikvy jsou svou formou kdesi uprostřed mezi vnitřní harmonií renesanční antikvy a chladnou elegancí ve vztahu silných a slabých linií klasicisní antikvy. Na rozdíl od renesančních typů písma, které se drží spíše čistých harmonických forem, barokní písmo využívá ornamentálnosti a dekorativní modifikace. Jako příklad lze uvést písmo \"Romain du Roi\", které podle návrhů francouzské akademie věd vyryl Philippe Grandjean pro královskou tiskárnu. Úspěch Grandjeanova písma a monopol jeho využití podnítily řadu jeho následovníků k vytvoření písmových obměn. Např. Pierre Simon Fournier vytvořil písmo zvláště vyrázně odrážející charakter barokní antikvy. Zasloužil se také o zavedení jednotného typografického měrného systému. Vydal typografickou příručku \"Manuel Typographique\", kde stanovuje míry a velikosti písma a potřebné jednotky důležité pro knižní sazbu. Svou prací též položil základy k dnešní typometrické soustavě. Dalším tvůrcem barokní antikvy byl angličan John Baskerville, který vytvořil písmo natolik moderní, že bylo počátkem 19. století znovu oživeno a je dodnes používáno.", "section_level": 2}, {"title": "Klasicistní antikva.", "content": "Doba klasicismu je podnícena mimo jiné i novou vlnou zájmu o antiku, která se zvedla také díky novým archeologickým vykopávkám. Klasicistní antikva je čistá a jasná. Vykazuje chladnost, racionálnost a má náběh k uniformitě. Serif a slabou linii v duktu písma nahrazuje vlasová linie. Vyhrocen je kontrast slabých a silných tahů. Klasicistní antikvě se také říká „statická antikva\"“\". Tento druh písma vytvářela slavná tiskařská rodina Didotů, žijící v Paříži, z nichž nejznámější byl zřejmě Pierre Didot. Klasicistní antikva se stala písmem mladé francouzské republiky v napoleonském období. Vytlačila staré typy písma rozšířila se po celé Evropě. Písmovým výrazem jsou jí velice blízká písma, která tvořil Ital Giovanni Battista Bodoni. Vytvořil řadu písem v nichž ještě zvětšil rozdíl mezi slabými a silnými tahy. Z řady písem obdobného řezu je relativně samostatná zejména antikva německého rytce Justuse Ericha Walbauma, jejíž oblá písmena mají zvláštní napětí, dané nepatrným náběhem oblouků k hraně. Jeho antikva byla ovšem používána v Anglii, protože v Německu se ještě do 20. století sázelo převážně lomenými písmy (švabach).", "section_level": 2}, {"title": "Písma 19. století.", "content": "S prudkým rozmachem strojové výroby v 19. století se měnilo i písmolijectví. Objevilo se celé nové odvětví propagační grafiky, pro kterou jsou krásné antikvy nedostatečné, protože nedovedou dostatečně křičet a upozorňovat. Proto vznikají nové druhy písem, často nejpodivnějších křížení. Řada z nich proniká i do knižní tvorby a nahrazuje tak dosavadní jednoduchost, ušlechtilost a vyváženost. Z těchto důvodů se tyto typy písma označují jako „úpadková písma\"“\", ale více jsou známá pod pojmem „akcidenční písma\"“\". Vývoj těchto písem se dotkl především klasicistní antikvy. Výrazněji se zvýšil kontrast silných a slabých tahů, čímž se písmo nutně rozšířilo a tím vznikla tzv. „široká tučná antikva\"“\". Naopak v kontrastu vzniklo i písmo, která se protáhlo do výšky tzv. „úzká tučná antikva“. Obě verze byly ještě dále nejrůznějším způsobem dekoratizovány, a to buď plošně nebo vznikaly různé typy „ornamentální plastické antikvy“. Další skupinou písem, které vznikly v růběhy 19. století jsou tzv. egyptienky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antikva (lat. \"antiqua\", starobylá) je nejběžnější typ latinkového tiskacího písma, které se vyznačuje proměnlivou sílou tahů a patkami a tím se odlišuje od dalšího běžného písma, grotesku. V češtině bylo také podle použití nazývané \"latinské písmo\", zatímco pro němčinu byla do roku 1941 používána fraktura (tiskové novogotické písmo, lidově švabach).", "tgt_summary": "Antiqua () is a style of typeface used to mimic styles of handwriting or calligraphy common during the 15th and 16th centuries. Letters are designed to flow and strokes connect together in a continuous fashion; in this way it is often contrasted with Fraktur-style typefaces where the individual strokes are broken apart. The two typefaces were used alongside each other in the germanophone world, with the Antiqua–Fraktur dispute often dividing along ideological or political lines. After the mid-20th century, Fraktur fell out of favor and Antiqua-based typefaces became the official standard.", "id": 466853} {"src_title": "Poptávková doprava", "tgt_title": "Demand responsive transport", "src_document": [{"title": "Veřejná poptávková doprava v ČR.", "content": "Ve formě veřejné dopravy je poptávková doprava používána po celém světě. V posledních letech se objevují projekty i v České republice i přesto, že poptávková doprava není dosud ve veřejné dopravě legislativně nijak podporována (stav v roce 2016).", "section_level": 1}, {"title": "MHD.", "content": "Všechny uvedené systémy poptávkové dopravy v MHD fungují na principu spoje na zavolání s předem určenými zastávkami a časy, na které je třeba se předem zarezervovat, aby vyjely", "section_level": 2}, {"title": "Regionální autobusová veřejná linková doprava.", "content": "Všechny uvedené systémy také fungují na principu spoje na zavolání", "section_level": 2}, {"title": "Poptávková doprava ve světě.", "content": "Odkaz na některé z tisíců systémů ve světě je např zde DRT by Country (anglicky).", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní podmínky v ČR.", "content": "Nevýhodou většiny forem veřejné i neveřejné poptávkové dopravy v České republice je, že nespadají do definice linkové osobní dopravy ani taxislužby ve smyslu Zákona o silniční dopravě, a tudíž vesměs spadají pod pojem příležitostné osobní silniční dopravy (§ 2 odst. 10 zákona). Protože zákon byl několika novelizacemi upraven tak, aby bránil nekalé konkurenci taxislužby a obcházení podmínek pro provozování taxislužby, je příležitostná osobní doprava svázána mnoha omezeními. Mezi ně patří například to, že objednávka přepravy musí být provedena předem v sídle nebo provozovně (osobně, telefonicky, přes internet atd.) a nesmí být přijímána ve vozidle (což je například v případě rozvozu od vlaku formou vlakotaxi výraznou komplikací). Rovněž je při této formě dopravy zakázáno vybírat od cestujících jízdné ve vozidle, takže v souladu se zákonem je možné dopravu provozovat buď bezplatně, nebo na základě časového předplatného či jízdenek z předprodeje. Provozovatelé a propagátoři poptávkové dopravy dlouhodobě usilují o uvolnění podmínek pro poptávkovou dopravu a její zrovnoprávnění s hromadnou linkovou dopravou, současně však trvá tlak provozovatelů taxislužeb a měst, která za stav taxislužby odpovídají, aby formou příležitostné dopravy nebylo možno obcházet přísné podmínky a regulace platné pro taxislužbu. Problematické je, že zatímco místní a regionální hromadná doprava je tradičně vysokým podílem dotována, klasická taxislužba si uchovává ve srovnání s hromadnou dopravou vysoké tržní ceny a funguje zásadně bez dotací, jen v některých městech je regulována maximálním cenami. Poptávková doprava jakožto smíšený model se pohybuje mezi těmito dvěma krajnostmi a na sporech o ni se projevuje špatná ekonomická kompatibilita dosavadních dvou striktně oddělených systémů veřejné dopravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poptávková doprava je souhrnné označení pro formy osobní dopravy (zejména silniční), které kombinují principy hromadné linkové dopravy a klasické taxislužby, avšak přímo nespadají ani do jednoho z těchto systémů. Termín odpovídá anglickému (DRT). Také je nazývána jako: doprava na požádání, doprava na zavolání nebo doprava na vyžádání. Podstatou poptávkové dopravy je, že vozidlo jede podle požadavků cestujících, čímž se optimalizuje trasa, avšak jejich požadavky jsou usměrňovány na určité zastávky a časy, čímž se zajišťuje shromadnění. Typickým znakem poptávkové dopravy je odlišení nabízeného počtu nebo tras spojů od realizovaného počtu nebo tras spojů. Buď je uskutečnění nabízeného spoje podmíněno zájmem cestujících, nebo je momentální potřebě cestujících přizpůsobená trasa a zastavování vozidla. Zatímco nabízený počet a směrová nabídka spojů určují kvalitu dopravy, realizovaný počet a trasy spojů přímo souvisejí s náklady na dopravní výkon. Výhodnost je tedy dána tím, že cestující mají k dispozici velkou nabídku přepravních možností, ale nevyužitá část nabídky není uskutečněna. Společnost pro veřejnou dopravu ve své zprávě z roku 2009 datuje vznik konceptu poptávkové dopravy do doby „před několika desítkami let“. V USA a Kanadě je poptávková doprava již od 70.let a je zde přes 2000 systémů . Typickými formami poptávkové dopravy v západní části Evropy je vlakotaxi (svoz k vlakům nebo rozvoz od vlaků podle momentálních požadavků) nebo radiobus či spoj na zavolání (pevně stanovené spoje jedoucí pouze v případě potvrzení zájmu). Ve velké části světa mají nejrůznější formy sdíleného nebo linkového taxi pod místními názvy (maršrutka, dolmuš, sdílené taxi aj.) dlouhodobou tradici a mnohde tvoří základ místní veřejné dopravy. V době internetu nabývají na významu i komunitní systémy umožňující vytížení osobních automobilů formou spolujízdy. Příklady provozování poptávkové dopravy ve světě i v České republice jsou uvedeny například ve zprávě SPVD a v textu níže. Dělení má význam při srovnávání jednotlivých systémů a určuje jeho vlastnosti. Tyto a další možnosti specifikace systému poptávkové dopravy jsou podrobně zpracované v.", "tgt_summary": "Demand-responsive transport, also known as demand-responsive transit (DRT), demand-responsive service, Dial-a-Ride transit (DART) or flexible transport services is a form of shared private transport (or quasi-public) for groups travelling where vehicles alter their routes based on particular transport demand rather than using a fixed route or timetable. These vehicles typically pick-up and drop-off passengers in locations according to passengers needs and can include taxis, buses or other vehicles. One of the most widespread types of demand-responsive transport (DRT) is to provide a public transport service in areas of low passenger demand where a regular bus service is not considered to be financially viable, such as rural and peri-urban areas. Services may also be provided for particular types of passengers. One example is the paratransit programs for people with a disability. The provision of public transport in this manner emphasises one of its functions as a social service rather than creating a viable movement network.", "id": 243337} {"src_title": "Vértesszőlős", "tgt_title": "Vértesszőlős", "src_document": [{"title": "Geografie a geologie.", "content": "Tok potoka Átalér vytvořil v místě čtyři až pět teras vyhloubených vodou v travertinu, které byly již ve starší době kamenné osídleny. Od dob římského osídlení až doposud je zde travertinový vápenec těžen a využíván ve stavebnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické naleziště.", "content": "I přes četné archeologické výzkumy nebylo v Maďarsku dlouho objeveno žádné paleolitické naleziště. Z Vértesszőlőse byly známy nálezy rostlinných zkamenělin v místním travertinu. Jejich stáří je odhadováno na 400 000–500 000 let. Až nálezy archeologů Ottó Hermanse a Ottokára Kadicse ze začátku 20. století v jeskyni Szeleta nedaleko Miskolce dokázaly, že území dnešního Maďarska bylo osídleno již ve starší době kamenné. Roku 1962 zde geolog Márton Pécsi, který zde prováděl stratigrafický průzkum travertinových vrstev nalezl první archeologické artefakty z kvarcitu a zvířecí kosti se stopami tepelné úpravy. V letech 1963 až 1968 zde probíhal rozsáhlý archeologický průzkum pod vedením László Vértese. 1. května 1968 zde bylo otevřeno muzeum pod širým nebem jako pobočka Národního muzea v Budapešti. László Vértes často prohlašoval: \"Žiji a umírám pro Vértesszőlős\". Tento výrok se potvrdil krátce po otevření muzea, Vértes zemřel na onemocnění srdce, které si přivodil náročnou prací právě ve Vértesszőlősi.", "section_level": 1}, {"title": "Kamenné industrie.", "content": "Během vykopávek bylo nalezeno celkem 8890 kusů kamenných artefaktů valounové industrie. Materiál těchto nástrojů pochází výlučně z místních lokalit, především z teras vytvořených potokem Átalér. Jedná se hlavně o vápenec a kvarcit. Přibližně polovina z nalezených nástrojů nese výrazné známky použití. Mezi těmito nástroji jsou sekáče s unifaciální i bifaciální úpravou ostří, úlomky sloužící jako řezné nástroje, škrabky, struhadla a špice a také jednoduché pěstní klíny. Vértes se pokusil vytvořit z inventáře těchto nástrojů specifickou typologii a nazval ji „Buda-Industrie“. Tuto myšlenku se však nepodařilo prosadit a dnes jsou kamenné nálezy z této lokality řazeny ke starším Acheuléenským nebo Abbevillienským industriím.", "section_level": 2}, {"title": "Kostěné industrie.", "content": "Ve Vértesszőlősi bylo nalezeno také 105 kostěných fragmentů, které byly jednoznačně určeny jako nástroje. Tyto nástroje nebyly pouze rozštěpeny, ale byly opracovány podobně jako kamenné nástroje. Kromě toho zde byl nalezen také pěstní klín z kosti. Kosti byly používány kromě výroby nástrojů pravděpodobně také jako palivo.", "section_level": 2}, {"title": "Nález člověka - Vértesszőlős I.", "content": "V travertinových vrstvách byly během vykopávek v roce 1965 nalezeny čtyři fragmenty mléčných zubů patřících asi sedmiletému dítěti. Jednalo se o levý špičák a levé stoličky spodní čelisti (v literatuře označováno jako \"Vsz I\"). Antropologické určení je sporné, jisté je, že se jedná o druh člověka žijícího v Evropě ještě před člověkem neandrtálským, pravděpodobně jde o \"Homo erectus heidelbergensis\" - \"Homo heidelbergensis\".", "section_level": 2}, {"title": "Nález člověka - Vértesszőlős II.", "content": "Během stejné etapy vykopávek jako v předchozím případě, byly 21. srpna opět v travertinové vrstvě, asi 8 metrů od předchozího nálezu, nalezeny ostatky pravěkého člověka (v literatuře označováno jako \"Vsz II\"). Část týlní kosti patřila pravděpodobně mladému dospělému muži. K deformacím, které jsou na kosti patrné, došlo až posmrtně při uložení v travertinové vrstvě, žádná z nich nebyla patologická. Na velkém týlním otvoru jsou znatelné stopy, o kterých se Vértes domníval, že jsou pozůstatkem rituálního odstranění mozku a možná i důsledkem kanibalismu. Tento názor je však dnes považován za nepravděpodobný. Antropologické určení je opět obtížné, objem lebky je cca 915–1225 cm³, což odpovídá druhu \"Homo erectus heidelbergensis\". Zvláštností naleziště jsou velmi dobře zachovalé stopy osídlení, výjimečné v období starší doby kamenné. V prostoru naleziště byly kromě živočišných pozůstatků (včetně stop), které z větší části nemají souvislost s osídlením, nalezeny části kostí, které mohou být jednoznačně určeny jako zbytky potravy, některé nesou stopy po nožích po odkrojování masa a po získávání morku z kostí. Ze zvířat byly ve Vértesszőlősi zpracováváni koně (\"Equus mosbachensis\"), jeleni (\"Cervus elaphus\") a bizoni (\"Bison schoetensacki\"). Nalezeno bylo také velké množství kostí medvědích (\"Ursus deningeri\") u kterých však není jisté, zda zde byly uloženy přirozeně nebo člověkem. Původní teorie o využití mršin postupem bádání ustoupila do pozadí, a i přes nedostatek přímých důkazů o lovu, je možné díky velkému množství zvířecích kostí o Vértesszőlősi mluvit jako o staropaleolitické \"lovecké stanici\". Nejednalo se o lov v pravém smyslu slova, spíše o taktiku lovu, známou dnes u některých domorodých národů: zvířecí stádo při napájení se u pramene nebo řeky bylo obklíčeno, a následně zpanikařeno hlukem, házením předmětů a také pomocí ohně. Zpanikařená zvířata se zraňovala podupáním nebo uklouznutím. Poraněná zvířata pak lovci mohli snáze zabít. Tato technika se pro toto naleziště zdá velmi pravděpodobná, protože zde nebyly nalezeny žádné zbraně použitelné pro klasický lov. V této době byly pravděpodobně luky a oštěpy ještě neznámé. Roku 1966 nalezl István Skoflek během práce na zahradě ve sprašové vrstvě 5 cm silnou vrstvu dřevěného uhlí ve formě čoček širokou asi 7 metrů. Při podrobnějším průzkumu 47 nalezených částic dřevěného uhlí a částečně do hněda spálené spraše, se dospělo k názoru, že se zde nacházelo ohniště, které díky své mocnosti, barvě a nalezeným zbytkům, bylo využíváno po dobu několika let. Nález ohniště se stal archeologickou senzací, protože do té doby se předpokládalo, že ve starší době kamenné neznali oheň. Naleziště Vértesszőlős se tak stalo dalším důkazem. Dle stop kostí v ohništích se předpokládá, že kosti v ohništích sloužily i jako palivo a udržovaly oheň, který několik dní jen doutnal a následně byl znovu rozdmýchán.", "section_level": 2}, {"title": "Datace.", "content": "Vrstvy s nálezy lidských lebek byly thorium-uranovou metodou datovány na stáří 350 000 let, použití elektronspinové resonanční metody určilo stáří na 333 000 +/– 17 000 let. Maximální stáří vrstev bylo určeno na 600 000 let. Datace zvířecích kostí a popela byla určena na asi 350 000 let a zařazena do středního pleistocénu.", "section_level": 2}, {"title": "Význam lokality.", "content": "Na základě množství a kvality nálezů z Vértesszőlőse je možné toto naleziště řadit na roveň dalším významných staropaleolitickým nalezištím: Bilzingsleben, Schöningen, Boxgrove, Swanscombe aj. Významné je zde, jinde zřídka se vyskytující, sídliště a nálezy nalezené a zkoumané \"in situ\", tedy ve své původní lokaci. Mimo to místní nálezy potvrzují teorii o zalidnění evropského kontinentu od britských ostrovů až po Karpaty již v starším paleolitu.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Významné je v obci zemědělství, především pěstování vinné révy na svazích pohoří Gerecse. Místní vinice patří do vinařské oblasti Ászár-Neszmély. Význam má také těžba travertinu a těžba cihlářských jílů severně od obce. Fungovala zde také cihelna. Velká část obyvatel obce dojíždí za prací do blízkých měst Tatabánya (dříve především hlubinná těžba hnědého uhlí) a Tata, případně i do vzdálenějšího Komárna nebo Budapešti.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Západním okrajem obce prochází silnice č. 1 z Budapešti přes Győr a Vídně. Dříve to byl hlavní silniční tah do severozápadního Maďarska a Rakouska a velmi zatěžoval obec tranzitní dopravou. Odlehčení přišlo s vybudováním dálnice M1 v 80. letech 20. století. Dálnice vede západně západně od obce. Obcí také prochází hlavní dvojkolejná železniční trať Budapešť - Györ - Hegyeshalom - (Vídeň). V 90. letech 20. století prošla tato trať rekonstrukcí a v prostoru železniční zastávky Vértesszőlős, ležící v oblouku byla přeložena o cca 10 metrů ke středu oblouku a traťová rychlost v tomto úseku byla zvýšena na 140 km/h. Na zastávce zastavují osobní vlaky. Autobusová doprava je zajišťována linkou z Taty do Tatabányi provozovanou společností Vértes Volán.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve vesnici žila velmi početná slovenská menšina, národnostní složení obce se změnilo v roce 1947, kdy byla provedena výměna obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem. I dnes se lze ještě slovensky v obci domluvit, je zde aktivní Slovenské centrum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vértesszőlős je obec v severním Maďarsku v okrese Tatabánya, v župě Komárom-Esztergom. Vesnice leží na západním úpatí pohoří Gerecse, protéká jí potok Átalér. Světoznámou se vesnice stala v 60. letech 20. století, kdy v ní byly nalezeno rozsáhlé sídliště Homo erectus. Žije zde 2 981 obyvatel.", "tgt_summary": "Vértesszőlős is a village in Komárom-Esztergom county, Hungary. It is most known for the archaeological site where a Middle Pleistocene human fossil, known as \"Samu\", was found.", "id": 1846309} {"src_title": "Theodor Innitzer", "tgt_title": "Theodor Innitzer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a církevní kariéra.", "content": "Theodor Innitzer se narodil ve Vejprtech v Čechách na Kadaňsku v domě č. 362 v rodině zdejšího měšťana a prýmkaře (\"Posamentier\") Wilhelma Innitzera a jeho manželky Marie, rozené Seidlové, dcery zdejšího důlního zaměstnance a měšťana z domu č. 242. Po ukončení obecné a měšťanské školy se nakrátko stal učněm v textilní továrně, kde pracoval jeho otec. V letech 1890 až 1898 studoval na gymnáziu v Kadani. Roku 1898 vstoupil do vídeňského kněžského semináře a roku 1902 byl vysvěcen na kněze. V roce 1906 získal Innitzer doktorát z teologie. V letech 1908 až 1911 působil na Vídeňské univerzitě, a v letech 1928–1929 byl jejím rektorem. Roku 1929 se Innitzer stal ministrem sociálních záležitostí v třetí vládě kancléře Johanna Schobera. V roce 1932 se stal vídeňským arcibiskupem a roku 1933 kardinálem.", "section_level": 2}, {"title": "Politická aktivita.", "content": "Innitzer měl blízko k předním rakouským politikům, zejména k Engelbertu Dollfußovi a Kurtu Schuschniggovi, jejichž autoritativní austrofašistická vláda se odvolávala na sociální učení římskokatolické církve, jak je v té době formulovala např. encyklika Quadragesimo anno papeže Pia XI.. V r. 1933 Innitzer akceptoval nahrazení demokratického režimu autoritářským, i když se po občanské válce v únoru 1934 pokoušel u kancléře Dollfuße neúspěšně intervenovat za sociálně demokratické předáky, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Po atentátu na Dollfuße, spáchaném rakouskými nacisty, Innitzer vyjádřil lítost slovy: \"„Musel snášet bolestivá muka našeho Pána, obklopen nepřáteli.“\" Innitzerovy kritiky nacismu si v následujících letech všímal i zahraniční tisk. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 ovšem Innitzer vyjádřil spokojenost, že anšlus proběhl hladce a obešel se bez ztrát na životech. Toto vyjádření bylo pochopeno jako souhlas s nastolením nacistického režimu. Spolu s ním vyjádřili souhlas s připojením k Německu i ostatní rakouští biskupové, výjimkou byl linecký biskup Johannes Maria Gföllner, který nepodepsal společný pastýřský list a poukázal na skutečnost, že anšlus je porušením vatikánsko-rakouského konkordátu. Kardinál Eugenio Pacelli, pozdější papež Pius XII., požádal Innitzera, aby o všem osobně podal zprávu do Vatikánu. Jakmile se Pacelli setkal s Innitzerem, dal mu najevo, že byl výrokem pobouřen. Oba kardinálové se dohodli, že Innitzer změní své původní prohlášení, což také udělal. V dubnu téhož roku, na počest Hitlerových narozenin, vtrhlo několik nacistů, převážně příslušníků Hitlerjugend, do Innitzerova kardinálského sídla. Ačkoli Innitzer úpěnlivě prosil, aby nic neničili, bylo kardinálovo sídlo z velké části vypleněno.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a smrt.", "content": "Během druhé světové války byl Innitzer kritický vůči antisemitské a rasistické politice nacistů proti vídeňským židům, a také proti Romům. Theodor Innitzer zemřel roku 1955 ve věku 79 let ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Cena kardinála Innitzera.", "content": "Arcidiecéze vídeňská každoročně uděluje Cenu kardinála Innitzera vědcům a učencům v oborech \" životní dílo\", \"duchovní věda\", \"přírodní věda\" a \"publicistika\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Johann Innitzer (25. prosince 1875, Vejprty, Rakousko-Uhersko – 9. října 1955, Vídeň, Rakousko) byl vídeňský arcibiskup a rakouský kardinál římskokatolické církve českého původu.", "tgt_summary": "Theodor Innitzer (25 December 1875 – 9 October 1955) was Archbishop of Vienna and a cardinal of the Catholic Church.", "id": 455195} {"src_title": "Josef I. Portugalský", "tgt_title": "Joseph I of Portugal", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Dom José se narodil v Lisabonu v roce 1714 jako třetí syn portugalského krále Jana V. a jeho manželky arcivévodkyně Marie Anny Habsburské (1683–1754), dcery římského císaře Leopolda I. Měl staršího bratra Petra (nezaměňovat s dalším synem Jana V., který dostal rovněž jméno Petr), který však zemřel ve dvou letech věku, což učinilo z Josefa následníka trůnu. Z otcovy strany byl vnukem krále Petra II. a královny Marie Žofie Falcko-Neuburské, z matčiny strany pak vnukem římského císaře Leopolda I. a jeho ženy Eleonory Magdaleny Falcko-Neuburské. Jeho babičky byly sestry, dcery kurfiřta Filipa Viléma Falcko-Neuburského, zatímco jeho dědové byli bratranci. V roce 1729 se oženil se španělskou princeznou Marianou Viktorií, dcerou krále Filipa V. a jeho druhé ženy Alžběty Farnese. Pouto se Španělskem bylo velmi těsné, tím spíš, že Josef byl bratrem ženy budoucího španělského krále Ferdinanda VI., Marie Barbary. Jeho žena Mariana Viktorie byla milovnicí hudby a lovu. Z manželství vzešly čtyři dcery:", "section_level": 1}, {"title": "Panování.", "content": "Josef I. byl oddaný katolík a milovník opery. Na portugalský trůn nastoupil ve svých 35 letech po smrti svého otce a téměř bezprostředně poté předal moc do rukou Sebastião José de Carvalho e Melo, známějšího spíše pod jménem \"markýz de Pombal\". Mocný markýz Pombal měl pod dohledem všechny aspekty politiky ekonomické, sociální i koloniální, s cílem učinit z Portugalska opět vážného soupeře ostatních evropských mocností, stejně jako zabezpečit jeho vlastní moc. Nezdařené spiknutí šlechty, jež mělo za cíl zavraždit krále a markýze, dovolilo markýzovi vyhnat v roce 1759 z Portugalska jezuity, čímž vedle konfiskace církevního majetku získal i kontrolu nad veřejným školstvím. Následně Josef zavedl řadu ekonomických opatření, které lze označit jako dirigismus. Za vlády Josefa I., na svátek Všech svatých 1. listopadu 1755, došlo ke katastrofálnímu zemětřesení, následovanému tsunami, které zničilo hlavní město Lisabon a při němž zahynulo více než 100 000 lidí. U Josefa se v důsledku zemětřesení rozvinula silná klaustrofobie a již nikdy se necítil dobře pobývaje mezi čtyřmi stěnami. Proto přesídlil dvůr do nákladného komplexu stanů v pahorcích u obce Ajuda u Lisabonu, v místě současného paláce Ajuda. Hlavní město bylo za vysokých nákladů kompletně rekonstruováno podle směrnic markýze de Pombal.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví a smrt.", "content": "Josef I. měl čtyři dcery, ale žádného mužského potomka, měl však také mladšího bratra Petra; stál tak před volbou, zda má trůn zdědit jeho nejstarší dcera Marie, nebo jeho mladší bratr Petr. Z dynastických důvodů se tedy 6. června 1760 Petr oženil se svou neteří Marií I. Portugalskou. Jejich sňatek, pro který z důvodu blízké příbuznosti bylo nutno získat papežský dispens, vyloučil všechny pochybnosti o následnictví. V roce 1774 se stal král Josef I. v důsledku duševní choroby nezpůsobilým vládnout a regentkou se stala jeho žena Mariana Viktorie; politicky byla tato změna bezvýznamná, neboť skutečnou vládu nadále držel v rukou markýz de Pombal. Josef I. zemřel 14. února 1777. Po jeho smrti na trůn nastoupila jeho dcera Marie a její manžel, Josefův bratr Petr, se stal spoluvladařem jako Petr III. Železná vláda markýze de Pombal skončila a řada antiklerikálních reforem, které za vlády Josefa I. realizoval s cílem modernizovat zemi, byla vzata zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef I. Portugalský (portugalsky \"José Francisco António Inácio Norberto Agostinho de Bragança\"), zvaný \"Reformátor\", (6. června 1714 – 24. února 1777) byl portugalským králem od roku 1750 do své smrti.", "tgt_summary": "Joseph I (, , 6 June 1714 – 24 February 1777), \"The Reformer\" (), reigned as King of Portugal from 31 July 1750 until his death. Among other activities, Joseph was devoted to hunting and the opera. Indeed, he assembled one of the greatest collections of operatic scores in Europe.", "id": 353161} {"src_title": "Matylda Anglická (1156–1189)", "tgt_title": "Matilda of England, Duchess of Saxony", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v létě 1156 jako nejstarší dcera anglického krále Jindřicha II. a akvitánské vévodkyně Eleonory. Jméno získala na počest babičky Matyldy, Jindřichovy matky. 15. dubna 1165 při návštěvě kolínského arcibiskupa Rainalda z Dasselu v Rouenu došlo k dohodě o budoucím sňatku s rozvedeným pětatřicetiletým saským a bavorským vévodou Jindřichem Lvem. Na podzim 1167 ji matka vyprovodila i s výbavou do Doveru, odkud Matylda s doprovodem odplula do Německa. Svatba proběhla 1. února 1168 v mindenském dómu a oslavy se konaly na hradě v Brunšviku. V době sňatku byl Jindřich Lev na výsluní moci, byl blízkým spojencem svého příbuzného císaře Fridricha Barbarossy, který měl také přímý podíl na sjednání jeho sňatku s Matyldou. Roku 1174 Jindřich Lev odmítl Fridricha vojensky podpořit při tažení do Itálie a císař tak prohrál v bitvě u Legnana. O pět let později se Jindřich Lev odmítl dostavit ke smírčímu soudu ve Wormsu a v lednu 1180 nad ním ve Würzburgu byla vynesena říšská klatba a říšské sněmy se usnesly o konfiskaci jeho dvou vévodství. V listopadu 1181 se v Erfurtu Jindřich Lev Fridrichovi podrobil, mohl si pak ponechat Brunšvik a Lüneburg, ale byl odsouzen odejít z říše. V červenci 1182 se tak Matylda s celou rodinou vrátila k otcovu dvoru v Normandii. Jindřich se na podzim vydal na pouť do Compostely a Matylda pobývala v Argentanu, kde na ni skládal oslavné písně Bertrand z Bornu. Na jaře 1184 se manželé přesunuli do Anglie, kde se narodil nejmladší syn Vilém a díky zprostředkování Jindřicha II. se mohla rodina na jaře 1185 vrátit do Brunšviku. Roku 1188 stále nedůvěřivý Fridrich Barbarossa vytáhl na křížovou výpravu a přiměl Jindřicha Lva, který účast kvůli vysokému věku odmítl, aby opět opustil území říše a odešel do Anglie. Matylda zůstala v Brunšviku a tam také v létě 1189 zemřela. Byla pohřbena v místní katedrále sv. Blažeje, kde se v hlavní lodi dochoval její a Jindřichův vápencový náhrobek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matylda Anglická řečená Maud (francouzsky \"Mathilde d'Angleterre\", německy \"Mathilde von England\", 1156 – 28. června/13. července 1189, Brunšvik) byla bavorská a saská vévodkyně z dynastie Plantagenetů. Je považována za pramáti všech pozdějších Welfů a múzu trubadúra Bertana z Bornu, jenž jí věnoval dvě písně o lásce a přirovnal ji k Heleně Trojské.", "tgt_summary": "Matilda of England (, also called Maud; 6 January 1156 – 28 June 1189) was the eldest daughter of King Henry II of England and Eleanor of Aquitaine. Through her marriage with the Welf duke Henry the Lion, she was Duchess consort of Saxony and Bavaria from 1168 until her husband's deposition in 1180. She was named after her grandmother Matilda of England.", "id": 540294} {"src_title": "Rochdalské družstvo poctivých pionýrů", "tgt_title": "Rochdale Society of Equitable Pioneers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rochdalské družstvo (Rochdale Society of Equitable Pioneers) bylo založeno roku 1844 ve městě Rochdale v severní Anglii. Zakladatelé, kterých bylo 28, pocházeli převážně z řad Rochdalských textilních dělníků. Cílem družstva bylo ustavení obchodu s potravinami, oblečením, tabákem atd. Dále stavba a nákup domů, kde by družstvo provozovalo své činnosti; výroba výrobků; nájem, koupě a obdělávání zemědělské půdy a stavba vlastní obytné kolonie (Laws and Objects 1844, Law First). Realizovány byly obchody, výroba, stavba a nákup domů, naopak kolonie nevznikla. Vše mělo sloužit k dosažení peněžního prospěchu, a zlepšení sociálních a domácích životních podmínek členů družstva (Laws and Objects 1844, Law First). Rochdalské družstvo obchodovalo (po změnách jména a sloučení s jinými družstvy) samostatně až do roku 1991. V tomto roce přešlo pod názvem Norwest Pioneers Co-operative do družstva United Co-operatives.", "section_level": 1}, {"title": "Rochdalské principy.", "content": "Rochdalští družstevníci nebyli první. Prvním zaznamenaným družstevním obchodem byl roku 1769 obchod tkalcovského družstva ve Fenwicku, Ayrshire. Významní však byly stanovami svého družstva (Laws and Objects). Od nich se odvozují tzv. Rochdalské principy. Tyto principy ovlivnily další družstva a v modifikované podobě jsou používány dodnes. Stanovy byly sepsány v roce založení družstva a 1845 upraveny. Hlavními body stanov bylo demokratické rozhodování: (Supplement of Amended Laws 1845, a new law to be placed or read between 4th and 5th laws), otevřené členství (Laws and Objects 1844, law 13th), prodej a nákup jen za hotové (Laws and Objects 1844, law 21st). Družstvo nespoléhalo jen na nadšení a nezištnost, a proto se další principy zabývaly vyplácením finančních odměn za účast a investování v družstvu. Za prvé se vyplácel úrok z vloženého kapitálu (cena jednoho podílu byla 1 libra) ve výši 3.5 procenta na podíl. (Laws and Objects 1844, law 22nd) . Později dle upravených stanov pak 5 procent (Supplement of Amended Laws 1845, Amendment of the 22nd law). Dle upravených stanov mělo mít družstvo kapitál 1000 liber a maximálně 250 členů, každý člen měl držet 4 podíly (minimálně 1 a maximálně 50 podílů). Za druhé zbylý zisk, byl vyplacen každému členu v proporci k množství peněz utracených členem v družstevním obchodě (Laws and Objects 1844, law 22nd). Ve stanovách není uvedeno, že by členové družstva museli nakupovat výhradně v družstevním obchodě. Rochdalští pionýří rozdělovali veškerý zisk mezi své členy. Pro další investování zakládali proto různé odnože (jako byl třeba mlýn). Zřejmě to však nebylo příliš praktické. V dnešní době se členům družstev vyplácí zpravidla pouze část zisku a zbytek zůstává nerozdělený v družstvě a používá se k investicím. Družstva se po světě od dob Rohdalského družstva značně rozšířila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rochdalské družstvo poctivých pionýrů (; Rochdalské družstvo) bylo svépomocné družstvo založené za účelem obchodování s potravinami, oblečením, tabákem atd. Dále za účelem stavby a nákupu domů, výroby výrobků, obdělávání zemědělské půdy a stavby obytné kolonie. Významné bylo především svými stanovami, od nichž se odvozují tzv. Rochdalské principy. Tyto principy ovlivnily další družstva a v modifikované podobě jsou používány družstvy dodnes.", "tgt_summary": "The Rochdale Society of Equitable Pioneers, founded in 1844, was an early consumer co-operative, and one of the first to pay a patronage dividend, forming the basis for the modern co-operative movement. Although other co-operatives preceded them, the Rochdale Pioneers' co-operative became the prototype for societies in Great Britain. The Rochdale Pioneers are most famous for designing the Rochdale Principles, a set of principles of co-operation that provide the foundation for the principles on which co-ops around the world operate to this day. The model the Rochdale Pioneers used is a focus of study within co-operative economics.", "id": 1522676} {"src_title": "Třída Spruance", "tgt_title": "Spruance-class destroyer", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "V letech 1972–1983 bylo loděnicí Ingalls Shipbuilding v Pascagoule postaveno celkem 31 jednotek této třídy. Jednotky třídy \"Spruance\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Třída \"Spruance\" měla oproti předchozím třídám výrazně větší výtlak a velikostí se blížila spíše tehdejším křižníkům. Modulární konstrukce lodí usnadnila jejich pozdější modernizace. Na protiponorkový boj zaměřená plavidla zpočátku postrádala účinné vybavení k boji proti pozemním cílům a jejich protiletadlové střely byly pouze krátkého dosahu. Při pozdějších modernizacích ale byla většina lodí vybavena vertikálním vypouštěcím silem pro protizemní střely Tomahawk, což jejich bojovou hodnotu výrazně zvýšilo. Po dokončení tvořily hlavňovou výzbroj dva 127mm kanóny v jednohlavňových věžích a dva 20mm kanónové systémy blízké obrany Phalanx. Lodě dále nesly osminásobné vypouštěcí zařízení protiletadlových střel krátkého dosahu Sea Sparrow, dvě čtyřnásobná vypouštěcí zařízení protilodních střel Harpoon. Protiponorkovou výzbroj tvořilo osminásobné vypouštěcí zařízení raketových torpéd ASROC a dva trojhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety. Z paluby na zádi mohly operovat až dva vrtulníky — obvykle typu SH-60B LAMPS Mk III (\"Light Airborne Multi-Purpose Systems\"). Celá třída byla vybavena kevlarovým pancéřováním. V 80. a 90. letech bylo 24 lodí modernizováno. Kontejner raketových torpéd ASROC byl demontován a na jeho místě bylo instalováno vertikální vypouštěcí silo s kapacitou 61 střel. V něm bylo obvykle neseno 45 střel s plochou dráhou letu Tomahawk a 16 raketových torpéd ASROC (zbývajících sedm torpédoborců bylo přednostně vyřazeno v roce 1998). Část lodí byla vybavena systémem RAM, sloužícím primárně k obraně proti protilodním střelám. Pohonný systém koncepce COGAG tvořily čtyři plynové turbíny typu General Electric LM2500. Poprvé tak americký torpédoborec nesl plynové turbíny. Lodní šrouby byly dva. Při zapojení všech čtyř turbín mohly dosáhnout maximální rychlosti 33 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Třída \"Spruance\" byla nasazena v řadě operací, například ve válce v Zálivu. Během operace Pouštní bouře bylo z těchto torpédoborců odpáleno celkem 112 střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Střely Tomahawk později odpalovaly též na cíle v Bosně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Spruance byly raketové torpédoborce námořnictva Spojených států amerických. Tato víceúčelová plavidla byla navržena zejména pro ničení ponorek a doprovod svazů letadlových lodí. Americké námořnictvo je provozovalo v letech 1975–2005. Jako poslední byl dne 21. září 2005 vyřazen torpédoborec USS \"Cushing\". Podtřídou třídy \"Spruance\" jsou čtyři jednotky třídy \"Kidd\", které byly stavěny pro íránského šáha, ovšem po vypuknutí íránské islámské revoluce a svržení šáhova režimu si je USA ponechalo a později byly prodány námořnictvu Čínské republiky. Mírně prodloužený trup třídy \"Spruance\" byl rovněž použit pro stavbu křižníků třídy \"Ticonderoga\".", "tgt_summary": "The \"Spruance\"-class destroyer was developed by the United States to replace the many World War II–built - and s and was the primary destroyer built for the U.S. Navy during the 1970s and 1980s. First commissioned in 1975, the class was designed with gas-turbine propulsion, a flight deck and hangar for up to two medium-lift helicopters, all-digital weapons systems, and automated 127 mm (5-inch) guns. Serving for three decades, the \"Spruance\" class was originally designed to escort a carrier group with a primary ASW mission, and later had a land strike capability added with the addition of the Tomahawk cruise missile. Rather than extend the life of the class, the Navy accelerated its retirement. The last ship of the class was decommissioned in 2005, with most examples broken up or destroyed as targets.", "id": 2219174} {"src_title": "Rostlina krátkodenní", "tgt_title": "Photoperiodism", "src_document": [{"title": "Upřesnění.", "content": "Přestože se hovoří o rostlinách jako o dlouhodenních nebo krátkodenních, není ve skutečnosti důležitá délka dne, (světla) ale naopak délka noci (tmy). Docela dobře lze hovořit o rostlinách krátkonočních a dlouhonočních. Pokusy bylo prokázáno:", "section_level": 1}, {"title": "Fotoperioda.", "content": "Fotoperioda je počet hodin světla ve dvacetičtyřhodinových cyklech. Hraniční je tehdy, když při jejím překročení dochází k fotoperiodické reakci, tj. když dojde k urychlení nebo oddálení kvetení. Její délka je individuální a charakteristická pro typ reakce i druh organismu. Fotoperiodismus je přírodní fenomén, který reguluje životní pochody u rostlin i živočichů. U rostlin určuje např. dobu kvetení a období klidu, u živočichů čas rozmnožování i zimního spánku. O nástupu určitého období ale spolurozhoduje mj. i teplota, vlhkost atd. Délka hraniční periody závisí také na zeměpisné poloze růstu jednotlivé rostliny, u druhů s výskytem na velkých plochách existují místní typy s různou hraniční fotoperiodou. V nižších zeměpisných šířkách jsou výkyvy v délce dne menší, proto regulace délkou dne musí být preciznější. Naproti tomu ve vysokých zeměpisných šířkách je vegetační doba sama o sobě omezena dlouho trvajícími mrazy a rostliny musí využít ke svému růstu a rozmnožování krátké období léta bez ohledu na délku dne. Fotoperiodismus se uplatňuje hlavně u rostlin mírného pásma a subtropů.", "section_level": 1}, {"title": "Fotoperiodické požadavky.", "content": "Požadavky na dobu osvětlení rostlin se mění také v závislosti na teplotě, stáří rostlin, intenzitě osvětlení a dalších faktorech. Ve zkratce můžeme požadavky jednotlivých rostlin rozdělit na: Některé fotoperiodicky citlivé rostliny je možno za situace, kdy není naplněná požadovaná doba osvětlení, udržovat v růstovém stavu téměř neomezeně dlouho a rostlina nevykvete. Tehdy označujeme fotoperiodický požadavek rostlin za kvalitativní nebo také absolutní. Těchto rostlin se především využívá k získání poznatků o regulaci kvetení, protože k nastartování stačí mnohdy jen jeden fotoperiodický cyklus (např. huseníček rolní). V jiných případech nemusí být fotoperioda pro kvetení zcela limitující, ale nenaplnění požadované doby osvětlení pouze kvetení rostlin oddálí. Takový požadavek nazýváme kvantitativní nebo také fakultativní, ten u většiny rostlin převládá.", "section_level": 1}, {"title": "Procesy v rostlině.", "content": "Světelný signál přijímá fytochromový systém v listech, je předán časovacímu mechanismu a přeměněn v biochemický signál. Vzniká květní hormon (florigen-FT) spouštějící kvetení, který byl objeven teprve nedávno. Ten je přenesen z listů do apikálního meristému, kde nastartuje proces směřující ke kvetení. Před nasazením květů se přemění vegetativní vrcholový meristém, který dosud neomezeně rostl a produkoval listy, v květní meristém. V něm odlišným typem buněčného dělení vzniknou základy pro květy – květní primordia, ze kterých se postupně vyvinou květy se všemi svými orgány. Udržení rostliny ve stavu generativním, tj. ve kvetení, vyžaduje neustálý přísun biochemického signálu z listů. Pro jednotlivé rostliny je charakteristická nejen potřebná délka světelného dne, ale i po sobě následující počet takovýchto dnů. Způsob, jakým rostlina vyhodnotí dobu po kterou byla osvětlována, tj. jakým způsobem časovací mechanismus měří tento čas, není dosud znám.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace rostlin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krátkodenní rostliny.", "content": "Zrychlují nástup do reprodukční fáze při zkracování délky dne až do určité meze dané nutnosti získat energii při fotosyntéze. Jsou to např. bavlník, chryzantéma, konopí, kukuřice, rýže, řepeň, sója, ovijnice nachová, merlík červený. Posledním dvěma stačí jediný krátký den k tvorbě květních poupat, jsou-li rostliny urychlovány ještě ve stádiu děložních lístků. Patrně se tak děje ještě před vstupem do juvenilní fáze.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodenní rostliny.", "content": "U těch se zrychluje nástup do reprodukční fáze tím více, čím je den delší. Jsou to např. blín, huseník, ječmen, oves, pšenice, ředkvička, salát, špenát, tabák, žito, merlík zední, jílek mámivý, hořčice setá. Posledním dvěma stačí jediný dlouhý den (při splnění dalších podmínek) k nástupu kvetení.", "section_level": 2}, {"title": "Neutrální rostliny.", "content": "Přechod do reprodukční fáze probíhá bez ohledu na délku dne. Bývají to rostliny z extrémních podmínek nebo rostliny s výraznější juvenilitou, nebo i zcela obyčejné jako např. fazol, hrachor, rajče, slunečnice. Naše brambory jsou z hlediska kvetení rostlinou dlouhodenní, ale z hlediska tvorby hlíz krátkodenní, myšleny jsou brambory původní, nešlechtěné na ranost.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Asi 80 % české květeny je na fotoperiodicitu citlivá, v převažující míře to jsou rostliny dlouhodenní. Naopak u velké většiny dřevin se fotoperiodicita neuplatňuje. Období juvenility, tj.období do prvních květů bývá u dřevin většinou dlouhé, i několik desítek let, takže toto období lze jen stěží měnit a měřit. U mnoha dřevin byly květní pupeny založeny již v předešlém roce, např. u jabloně, broskvoně atd. Necitlivost k fotoperiodicitě je příčinou toho, že stromy vykvetou během teplého prosince, jejich kvetení je podmíněno mj. teplotou a vláhou, nikoliv však délkou dne. Znalostí o fotoperiodicitě jednotlivých rostlin umožňují jednak přinutit okrasné květiny ke kvetení v neobvyklých ročních obdobích, ale budou potřebné i s ohledem na případné klimatické změny. Ve střední a severní Evropě se dnes pěstují dlouhodenní odrůdy ozimé pšenice, naší nejdůležitější obilniny, kvetoucí pozdě na jaře, kdy už je dostatečně teplo pro optimální vývoj květů a semen. Ve Středomoří ovšem přichází jaro častěji a po něm následuje brzy horké suché léto. Pro jižní Evropu jsou proto vhodnější odrůdy, které vykvetou dříve a stihnou dozrát před začátkem letního sucha (nejsou tak dlouhodenní jako naše). Za předpokladu, že české podnebí se následkem globálního oteplení postupně přiblíží teplotně i srážkově středomořskému, bude zapotřebí buď přejít na jihoevropské odrůdy, nebo u našich dlouhodennost klasickým šlechtěním zkrátit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rostlina krátkodenní je rostlina, u které je kvetení urychlováno fotoperiodou kratší než hraniční délka dne. Opakem je rostlina dlouhodenní, u které je kvetení urychlováno fotoperiodou delší než hraniční délka dne. Hraniční (nebo kritická) délka dne je obvykle od 10 do 14 hodin. Jsou to rostliny, které lze umělým zkrácením nebo prodloužením doby jejich pobytu na světle přimět k předčasnému nástupu do kvetení nebo jejich nástup do kvetení oddálit.", "tgt_summary": "Photoperiodism is the physiological reaction of organisms to the length of night or a dark period. It occurs in plants and animals. Photoperiodism can also be defined as the developmental responses of plants to the relative lengths of light and dark periods. They are classified under three groups according to the photoperiods: short-day plants, long-day plants, and day-neutral plants.", "id": 581212} {"src_title": "Charlie Patton", "tgt_title": "Charley Patton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Datum jeho narození nebylo nikdy přesně zjištěno, ale většina pramenů uvádí dobu mezi léty 1887–1891. Vyrůstal jako jedno z dvanácti dětí Billa a Annie Pattonových, kteří měli farmu na jihu státu Mississippi. Jeho otec však na sklonku devatenáctého století získal práci v severní části delty, na farmě Willa Dockeryho. Charlie Patton patří k nejstarším představitelům hudebního stylu jež se nazývá Delta Blues (neboli blues pocházející s regionu mississippské delty). Kdy přesně a za jakých okolností se tento žánr zrodil, dnes už jen těžko zjistíme. Víme ale téměř jistě že místem vzniku této hudby byla právě Dockerryho farma do které se Pattonova rodina přistěhovala. Je třeba zdůraznit že Delta Blues mělo v pozdějších letech rozhodující vliv na Rhythm and blues a Rock, je to tedy lidová nebo pololidová hudba jež posléze ovlivnila celosvětovou populární hudbu. O Pattonových muzikantských začátcích toho víme pramálo. Učil se hrát od kytaristy Henryho Sloana o němž se neví více než to, že patřil ke starší více méně anonymní generaci černošských hudebníků, jejichž jednoduchá hudba nesla již většinu znaků pozdějšího blues. Byla však zřejmě harmonicky a textově jednodušší. Mladý Charlie Patton byl prý Henrymu Sloanovi neustále v patách a naučil se od něj hrát na kytaru. Pattonův otec neschvaloval zájem svého syna o hudbu a jednou prý Charliemu uštědřil výprask. Později se však nechal obměkčit a dokonce synovi pořídil kytaru. U Charlieho se brzy projevil značný hudební talent. Stal se jedním z nejznámějších kytaristů v okolí a byl vítaným hostem na sobotních tancovačkách a hudebních zábavách všeho druhu. Patton byl zřejmě neuvěřitelný bavič, při svých vystoupeních prý vyhazoval kytaru do vzduchu a zase ji chytal, bušil do ní, případně hrál s kytarou za krkem. Jeho široký repertoár obsahoval lidové balady, starší pracovní písně, ragtimy a také blues, to se už stalo jakousi černošskou specialitou. Rozuměli jí pouze černoši a obsahovala spoustu podobenství a narážek, kterým běloši nemohli rozumět. Charlie Patton se sám brzy stal vzorem pro další bluesmany. Byli to například: kytarista Willie Brown, který s Pattonem často hrával na druhou kytaru a účastnil se i jeho nahrávacích frekvencí, Tommy Johnson, který přišel do delty jako dospívající mladík a brzy se naučil hrát blues Pattonovým stylem, Son House mimořádný bluesový kytarista a zpěvák, jenž hrával s Pattonem a Brownem na hudebních zábavách a který se jako jediný nakonec dožil folkového revivalu a v šedesátých letech se vrátil k vystupování a podal řadu svědectví o Pattonově životní pouti. Celý rodokmen pak uzavírá Robert Johnson jenž do sebe vstřebal všechny výše uvedené veličiny a představoval v podstatě prvního moderního bluesmana.", "section_level": 1}, {"title": "Blues a víra.", "content": "Jako většina deltských potulných muzikantů žil dosti divokým životem, k němuž patřilo nadměrné požívaní alkoholu a střídání žen. Cestoval po celé deltě, hrál na mnoha místech a zřejmě žil s mnoha ženami zároveň.S žádnou dlouho nezůstal a všechny postupně opouštěl. Nikde se dlouho nezdržel. Často beze slova sbalil kytaru a prostě odešel. Přesto je zřejmé, že Patton byl silně věřící člověk, že se od mládí věnoval bibli a touží být kazatelem. Opravdu několikrát se v jeho životě stalo, že zavrhl blues, alkohol a ženy a vydal se na cestu víry. Mnohokrát úspěšně kázal slovo boží, ale brzy se zase vracel k divokému bluesovému životu. Zřejmě v něm neustále probíhal vnitřní boj. Věděl že nežije spořádaný život, ale neřesti si odepřít nedokázal a tak dál hrál svoje blues, pil a chodil za holkama. Mimochodem tento vnitřní rozpor byl v té době mezi bluesmany naprosto běžný. Kupříkladu Son House prožíval stejné příklony k víře a návraty do bluesového ovčince a svoje pocity nakonec vyjádřil ve skladbě Preachin' the Blues.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Jeho tvorbu známe z nahrávek, které pořídil v letech 1929–1934. Není jisté do jaké míry se na nahraných skladbách podílel autorsky. Pravděpodobně se jedná o popěvky,v tehdejších letech rozšířené v mississippské deltě. Přizpůsobil je své interpretaci, rytmickému cítění a do textů začleňoval to, co sám zažil. V jeho písních nacházíme postavy, které Patton osobně znal – Tom Ruchen Blues, události, o kterých se doslechl nebo které se ho přímo týkaly – High Water. Dá se říct, že jeho skladby jsou na půl autorské a na půl lidové. Na živých vystoupeních byl zřejmě schopným improvizátorem. Spojoval písně dohromady, improvizoval texty a vkládal do písní to, co se v daném okamžiku hodilo k pobavení obecenstva. Ve studiu ale dokázal usměrnit a sjednotit svůj repertoár a tak nahrál plno silných textových kompozic, které v sobě nesou klasické znaky bluesových textů – stísňující samota a pocit ztráty, Pea Vine BluesMoon Going Down a blížící se konec Poor MeZa pozornost stojí i jeho vlastní hudební doprovod. Hrál na kytaru v nejrůznějších laděních a používal bottleneck. Jeho kytarové doprovody jsou rytmicky velmi složité a členité. Dnes známe klasickou dvanáctku, tedy dvanáctitaktové blues. Jeho blues většinou mají strukturu třináct a půl taktu. Podle mnoha badatelů to není náhoda ani jeho nedbalost. Podle všeho navazoval na staré rytmické postupy černošského bubnování, jehož tradice sahá až do Afriky. Třináct a půl taktu byla obvyklá struktura písňových slok doprovázená bubnováním. Tato stará hudba se hrála v kraji, ve kterém se on sám narodil a byla zde zaznamenána hudebními vědci ještě v první polovině dvacátého století. Jeho hudba je tedy přímým pojítkem mezi současným blues a starobylým afroamerickým bubnováním. Zvláštní je i jeho zpěv. I ten v sobě nese něco z africké tradice. Zatímco bluesmani s Texasu měli vokální přednes bližší country a swingu, jeho delta blues pracuje s hlasem jako s hudebním nástrojem. Mručí, chraptí, naříká a mění hlas. Často tak vzniká dojem že píseň ve skutečnosti zpívají dva lidé. Jeho desky se na konci dvacátých a ve třicátých letech velice dobře prodávali. Nejúspěšnější byla asi nahrávka \"Pony Blues\". Bez nadsázky je možno konstatovat, že se stal jednou z prvních hvězd amerického gramofonového průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Ke konci života žil se ženou jménem Bertha Lee. I když stále žil přelétavým životem, vydrželi spolu v dobrém i ve zlém(často se stávalo že se poprali a byli zavřeni za výtržnost) až do své smrti. Když v roce 1934 polevila hospodářská krize vzpomněl si W.R.Calaway s American Record Company na jeho někdejší komerční úspěch a přizval ho k nahrávání do New Yorku. Patton byl v té době už těžce nemocen, přesto spolu s Berthou Lee nazpívali působivou kolekci bluesových a náboženských písní. Skladby pro tuto nahrávku vybral zřejmě Charlie Patton sám, protože většina z nich pojednává o blížícím se konci. Ve skladbě \"Poor Me\" zpívá o tom jak se dívá na svou Berthu Lee z onoho světa, v tradičním spirituálu \"Oh Death\" opakuje „bože vím že můj čas se krátí“ v 34 Blues prosí „bože nech mě spatřit nový rok…“ Krátce po tomto nahrávání, 28. dubna 1934 zemřel na srdeční chorobu. Zájem o jeho osobu se projevil až v době folkového revivalu, kdy se bluesoví badatelé začali pídit po jeho nahrávkách. Poslech jeho desek může být pro necvičené ucho tvrdým oříškem. Jednak pro často naprosto katastrofální kvalitu zvuku a také díky výše zmíněným výstřednostem interpreta. Jeho vliv a přínos v historii blues by však neměl být opomíjen. Bez něj by dnes blues nebylo tím čím je.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charlie Patton (1891? – 28. dubna 1934) byl americký bluesový kytarista a zpěvák. Patří k nejstarším představitelům takzvaného delta blues a byl zřejmě i z části jeho tvůrcem. Navazoval na starší černošskou lidovou hudbu a vytvořil vlastní charakteristický styl, který se dá považovat za základní impuls k pozdějšímu vývoji bluesové hudby. Společně s kytaristou a zpěvákem Blind Lemonem Jeffersonem (který je považován za otce tzv. Texas blues) patří k nejstarším bluesovým hudebníkům, kteří zanechali záznam na gramofonových deskách. Ovlivnil také spoustu hudebníků, kteří přišli po něm, včetně takových veličin jako byli Robert Johnson, Howlin' Wolf nebo Muddy Waters.", "tgt_summary": "Charley Patton (died April 28, 1934), also known as Charlie Patton, was an American Delta blues musician. Considered by many to be the \"Father of the Delta Blues\", he created an enduring body of American music and inspired most Delta blues musicians. The musicologist Robert Palmer considered him one of the most important American musicians of the twentieth century. Patton (who was well educated by the standards of his time) spelled his name \"Charlie\", but many sources, including record labels and his gravestone, use the spelling \"Charley\".", "id": 1669473} {"src_title": "SimulationX", "tgt_title": "SimulationX", "src_document": [{"title": "Podnik.", "content": "SimulationX je software vyvinutý firmou ESI ITI GmbH. V oblasti virtuálních inženýrských systémů jsou její hlavní aktivity ve vývoji standardních software, konzultační, inženýrské a programátorské činnosti. Hlavní sídlo firmy ITI je v Drážďanech v Německu. Podnik má celosvětovou působnost s rozsáhlou sítí dceřiných společností a distributorů. Uplatnění má software SimulationX nejen ve výuce, ale také ve výrobních podnicích, zejména v oblasti automobilového průmyslu, letectví, energetického průmyslu, strojírenství, loďařství, hornictví, ropného a plynárenského průmyslu, přesné mechaniky a v oblasti kolejové dopravy. Kromě toho má software mnohostranné použití i ve vědě a výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti a knihovny.", "content": "Software podporuje funkce Windows a disponuje množstvím předdefinovaných elementů a připravených knihoven z různých fyzikálních oblastí. Tyto knihovny klasifikují modely podle jejich fyzikálních a užitných vlastností. K dispozici je více než 500 připravených modelů pro více než 11 oblastí využití. Funkce „drag and drop“ zjednodušuje a urychluje proces vytváření modelů. Hydraulické, pneumatické a elektrické pohony stejně jako řídící prvky lze ve víceprvkových systémech integrovat do téhož modelu. V průběhu výpočtu lze chování celého systému pozorovat a analyzovat a parametry mohou být online upravovány. Mezi uživateli po celém světě je software SimulationX znám svým uživatelsky příjemným grafickým prostředím, které umožňuje intuitivní a precizní vytváření komplexních modelů. SimulationX-knihovny disponují:", "section_level": 1}, {"title": "Modelica.", "content": "SimulationX podporuje jazyk Modelica pro modelování a umožňuje provádět simulace vlastních (sub)reálných modelů. Umožňuje provádět simulace modelů ze standardních knihoven softwaru Modelica nebo i z jiných programů založených na jazyku Modelica.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhraní.", "content": "SimulationX disponuje otevřenými obsáhlými CAx-rozhraními k jiným programům různých využití, např..: Co-Simulation poskytuje obecná rozhraní pro napojení SimulationX k jiným CAE-prostředků s předdefinovanou nadstavbou pro speciální realizace. (MSC.Adams, Simpack, MATLAB/Simulink, Fluent, Cadmould etc.). Tato spojení umožňují přenos dat mezi těmito prostředky a simulačním software. Dále jsou k dispozici nástroje pro komplexní strukturovanou a systémovou analýzu (výpočet rovnováhy, vlastních frekvencí, tvarů kmitů, vstupní a výstupní analýza). OM-rozhraní umožňuje komunikaci mezi SimulationX a jinými aplikacemi Windows pro uživatelem definované Batch-průběhy, Embedded simulaci, rozbory parametrů a optimalizace. Code Export-Features podporují C-Code-generování pro bezprostřední integraci modelů, Hardware-in-the-Loop (HiL)-aplikací a Rapid Control Prototyping, Functional Mock-up Virtual Machine. Inženýři a vědci mohou pracovat s množstvím integrovaných nástrojů ve všech stupních systematického konstrukčního procesu. Spojením SimulationX s testovacími a simulačními platformami v reálném čase jako jsou LabVIEW, NI VeriStand, dSPACE, a SCALE-RT stoupá produktivita konstrukčního cyklu a značně se zkracuje čas zavedení výrobku do výroby..", "section_level": 1}], "src_summary": "SimulationX je CAE-software pro simulace fyzikálních systémů a technických zařízení v řadě oborů, je vyvinutý a komerčně provozovaný společností ESI ITI GmbH z Drážďan v Německu. Vědci a inženýři z oblasti průmyslu a vzdělávání využívají tento software ve výpočtech, analýzách a virtuálních testech komplexních mechatronických systémů. Tento software modeluje na jedné platformě účinky různých komponent z řady oborů a zároveň zohledňuje jejich vzájemná působení a zpětné vazby. Jako odpověď na stoupající poptávku na systémové simulace zavedla firma ITI v roce 2000 následníka programu ITI-SIM, software SimulationX. Jednou z hlavních oblastí jeho využití je analýza stacionárních větvených pohonů, za jejíž řešení byla firma ITI v roce 2006 vyznamenána cenou AEI Tech Award „Top Product of Powertrain Simulation“. Aktuální verze SimulationX 3.4 byla představena v červnu 2010..", "tgt_summary": "SimulationX is a CAE software application running on Microsoft Windows for the physical simulation of technical systems developed and sold by ESI ITI GmbH in Dresden, Germany.", "id": 188079} {"src_title": "Johann Peter Frank", "tgt_title": "Johann Peter Frank", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Johann Peter Frank byl poslední ze třinácti dětí obchodníka se smíšeným zbožím. V roce 1761 studoval filozofii v Metách \"(Lotrinsko)\", v roce 1763 se rozhodl pro studium lékařství a odešel do Heidelbergu \"(Bádensko-Württembersko)\" a Štrasburku \"(Alsasko)\". V roce 1766 promoval na doktora lékařství v Heidelbergu. Odešel do zaměstnání jako venkovský lékař domů do Rodalbenu a v \"Bitsch\" \"(Lotrinsko)\" se stal osobním lékařem arcibiskupa špýrského biskupství \"(Porýní-Falc)\". V roce 1779 Frank vydal první ze šesti svazků jeho hlavního díla \"Systém komplexního zdravotního zabezpečení\". Roku 1784 získal profesuru na univerzitě v Göttingenu v Dolním Sasku a v roce 1786 se stal profesorem na univerzitě v Pavii a generálním ředitelem zdravotnictví v rakouské Lombardii. Jako profesor ve vídeňské všeobecné nemocnici provádí modernizaci ústavu. V roce 1804 odchází se svým synem Josefem Frankem do ruského Vilniusu \"(dnes Litva)\", kam byl povolán a zavádí zde moderní sestavení učebních osnov. V letech 1807-1808 se Frank stává osobním lékařem cara Alexandra I. Romanovce (1777-1825) na jeho dvoře v Petrohradě. Frank zemřel v roce 1821 ve Vídni, kde má čestný náhrobek na ústředním hřbitově (skupina 32 A, číslo 3).", "section_level": 1}, {"title": "Význam jeho práce.", "content": "Dr. Johann Peter Frank je pokládaný za průkopníka sociálního lékařství a veřejné zdravotnické služby a za jeho odbornou činnost na univerzitách. Jeho stěžejním dílem je šestisvazková publikace \"Systém komplexního zdravotního zabezpečení\". Prosazoval lepší výchovu lékařů, sester a porodních asistentek, zlepšení financování zdravotnictví a pro vídeňské chirurgy byl nepohodlným vrstevníkem. Bojoval za zlepšení zdravotnictví, ve veřejných budovách za více světla do nemocničních pokojů, více zeleně ve městech, propagoval zavádět do škol tělovýchovu a tělocvik. Nebál se být činný ani před panovníky, prosazoval a uskutečňoval své cíle. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt (1769-1859) o něm řekl: \"Přiznám se, že jen málo takových mužů na mne zapůsobilo.\"", "section_level": 1}, {"title": "Uznání.", "content": "Oceněním jeho zásluh je \"Frank - van Swieten Lectures\", Technické univerzity Braunschweig (Dolní Sasko), Univerzity v Amsterodamu (Nizozemsko), Univerzity Rumprecht-Karlovy univerzity Heidelberg, Soukromé univerzity zdravotnictví, lékařské informatiky a techniky v Hall in Tirol u Innsbrucku a Vysoké odborné školy Heilbronn (Bádensko-Württembersko) společně s mezinárodní organizací týkající se vedení nemocnic po něm pojmenovaných.", "section_level": 1}, {"title": "Medaile Johanna-Petera-Franka.", "content": "Frankova medaile je nejvyšším vyznamenáním spolkového svazu lékařů ve veřejné zdravotní službě. Je propůjčována od roku 1972 každoročně na spolkovém kongresu za zvláštní zásluhy,týkající se veřejného zdravotnictví ve Spolkové republice Německo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Peter Frank (19. března 1745, Rodalben, Porýní-Falc – 24. dubna 1821, Vídeň), byl německý lékař, pokládaný za zakladatele veřejného zdravotnictví a zdravotních služeb.", "tgt_summary": "Johann Peter Frank (19 March 1745 – 24 April 1821) was a German physician and hygienist who was a native of Rodalben.", "id": 343268} {"src_title": "Bejt Lechem ha-Glilit", "tgt_title": "Bethlehem of Galilee", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 174 metrů v Dolní Galileji, na pomezí severozápadní části zemědělsky využívaného Jizre'elského údolí a pahorkatiny na západním okraji Galileji. Jihovýchodně od vesnice vybíhá do údolí zalesněný kopcovitý hřbet Giv'at Chacir. Podél jeho západní strany do Jizre'elského údolí přitéká vádí Nachal Nahalal a souběžně s ním i vádí Nachal Bejt Lechem. Vesnice se nachází cca 16 kilometrů severozápadně od města Afula, cca 82 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 22 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Bejt Lechem ha-Glilit obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je smíšené - jižním směrem převládají v údolí židovská sídla. Na severní straně začíná kopcovitá krajina s výrazným zastoupením obcí, které obývají izraelští Arabové (například město Ka'abija-Tabaš-Chadžadžra cca 2 kilometry odtud). Arabové převládají i na východní straně (aglomerace Nazaretu). Bejt Lechem ha-Glilit je na dopravní síť napojen pomocí lokální silnice číslo 7513.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Bejt Lechem ha-Glilit je připomínán jako Bét-lechem už v Bibli, v Knize Jozue 19,15, kde je řazen mezi sídla kmene Zevulun. Připomíná se ještě v Talmudu a Mišně. Později byl zničen a ve středověku zdejší region osídlili Arabové. V roce 1906 zde vznikla vesnice německé křesťanské sekty Templeři pod jménem Betlehem in Galiläa (společně s nedalekou vesnicí Waldheim - dnes Alonej Abba, založenou roku 1907). Během první světové války bylo obyvatelstvo vesnice částečně deportováno tureckými úřady a obec čelila válečným rekvizicím, což zbrzdilo její rozvoj. Ve 30. letech 20. století část Templerů v Palestině ovlivnila nacistická ideologie. Za 2. světové války byla proto tato komunita britskými úřady internována a deportována. Většina německých obyvatel byla odsunuta v roce 1939. V roce 1948 byla opuštěná vesnice osídlena Židy. Židovské síly dobyly tuto vesnici 17. dubna 1948 v počáteční fázi války za nezávislost. Zakladateli nové osady byli židovští přistěhovalci z Rakouska, kteří tu zřídili zemědělský mošav. Ekonomika Bejt Lechem ha-Glilit je založena na zemědělství a turistickém ruchu. V centru obce se dochoval soubor původních vil německých osadníků z počátku 20. století. Část obyvatel za prací dojíždí mimo obec. V roce 1991 byla při stávající vesnici postavena nová obytná čtvrť, do které se přistěhovali i soukromí rezidenti (bez vazby na původní struktury mošavu). Zařízení předškolní péče o děti funguje přímo v obci, základní škola v nedaleké vesnici Kfar Jehošua. V Bejt Lechem ha-Glilit je k dispozici obchod, plavecký bazén, sportovní areály, pošta a synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo mošavu Bejt Lechem ha-Glilit je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Bejt Lechem ha-Glilit Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 781 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 0,4 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejt Lechem ha-Glilit nebo Galilejský Betlém, ( בֵּית לֶחֶם הַגְּלִילִית, doslova \"\"Galilejský Betlém\"\" - pro odlišení od města Betlém v Judských horách jižně od Jeruzalému, Bethlehem of Galilee, v oficiálním seznamu sídel Bet Lehem HaGelilit) je vesnice typu mošav v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Jizre'elské údolí.", "tgt_summary": "Bethlehem of Galilee (, \"Beit Lehem HaGlilit\"; lit. \"the Galilean Bethlehem\") is a moshav in northern Israel. Located in the Galilee near Kiryat Tivon, around 10 kilometres north-west of Nazareth and 30 kilometres east of Haifa, it falls under the jurisdiction of the Jezreel Valley Regional Council. In it had a population of . The modern moshav is located at the site of the ancient Israelite settlement known as Bethlehem of Zebulun or Berlehem Zoria. The town existed as Christian settlement in the classic era and was populated during the Middle Ages. It was reestablished as a Templer Bet Lam colony in the 19th century and turned into Jewish moshav in 1948.", "id": 940861} {"src_title": "Karolina (písmo)", "tgt_title": "Carolingian minuscule", "src_document": [{"title": "Historické bádání.", "content": "Výzkum karolinské minuskuly není od dob Jeana Mabillona v podstatě dořešen. Do dnešní doby existuje několik teorií, které podávají značně heterogenní pohledy na dobu a místo vzniku minuskuly. Všeobecně lze ovšem říci, že byla vytvořena na území dnešní Francie respektive Franské říše na konci 8. století. Jako první se pokusil vyřešit tyto otázky Jean Mabillon, zakladatel vědecké diplomatiky, sfragistiky, paleografie a autor známého díla \"De re diplomatica, Libri sex\". Mabillon spojoval vznik minuskuly s prostředím Karla Velikého a jeho dvorské školy \"schola palatina\" a s učeným anglosasem Alcuinem z Yorku. Podle něj měla být vytvořena na základě polounciály a z popudu samotného Karla Velikého. Tato teorie měla značné trhliny, neboť již z doby vlády Karlova otce Pipina Krátkého jsou dochovány písemné památky, ve kterých je zřejmý nástup nové moderní abecedy. Přímo s osobou vzdělaného anglosasa spojil vznik Karoliny i Léopold Delisl, který se domníval, že byla vytvořena ve známém benediktinském opatství sv. Martina v Tours, kde Alcuin působil jako opat v letech 796-804. Podle Theodora Sickela je nutné hledal původ karoliny v papežské kanceláři. Své tvrzení opírá o výzkum formulářové sbírky \"Liber Diurnus Pontifikum Romanorum\", o které se domníval, že byla vytvořena v rámci papežské kanceláře jako oficiální kancelářská příručka. Proti tomuto tvrzení vystoupil po druhé světové válce italský paleograf Leo Santiffaller, který po důkladném rozboru papežských písemností došel k závěru, že \"Liber diurnus\" nikdy nesloužila jako oficiální příručka kanceláře, ale byla pouze příručkou papežských úředníků, zároveň zpochybnil i její provenienci. Původem se zabýval Marco Palma, který jej umístil do prostředí opatství Nonantola do 1. poloviny 9. století. Podle Philippa Lauera lze považovat za karolinu tzv. Maudramnův typ merovejského písma, který se užíval v klášteře Corbie. S tvrzením, které je dnes považováno za správné, poprvé přišel Charles Higounet, který soudil, že vznik karoliny se neodehrál v jednom konkrétním prostředí, nýbrž že se nové písmo vyvinulo současně na více místech. S tímto názorem se ztotožnily i další významné osobnosti latinské paleografie, mezi které lze zařadit Luigiho Schiaparelliho či Giorgia Cencettiho. Podle výsledků posledních studií se tedy soudí, že karolina nebyla vytvořena na základě nějakého reformního zásahu Karla Velikého, či jeho učeného okolí (Alcuin z Yorku, Paulus Diaconus, Petr z Pisy, Theodulf, Einhard, Angilbert, Dunghal a jiní), ale že je výsledkem přirozeného vývoje minuskulních písem (především merovejských a starých italských knižních písem), kterými se psalo již před Karlem Velikým.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a vývoj.", "content": "Karolinská minuskula vznikla v období tzv. karolínské renesance, na základě různých minuskul národních písem, někteří vědci, jako např. Manuel Prou, však kladou její vývoj do souvislosti s polounciálou. Svou teorii opíral především o majuskulní tvar litery „N“, který se vyskytuje v obou abecedách. Tento prvek je ovšem zastoupen i v knižních formách národních písem, proto není pro potvrzení Prouova názoru zcela signifikantní. Jeho mínění je již v dnešní době vyvráceno, nelze však Prouovi upřít, že si jsou tato písma velmi blízká, což je dáno zejména tím, že obě písma vycházela z mladší římské kurzívy. Polounciála přímo, karolinská minuskula pak prostřednictvím národních písem. Při vytváření nové abecedy sehrála důležitou úlohu potřeba lepší čitelnosti textů, proto se začaly jednotlivé litery od sebe oddělovat, čehož bylo dosaženo i minoritním zastoupením ligatur, tak typickými pro národní písma. Stabilizovaly se tvary jednotlivých písmen, zároveň s tím získaly pevné místo ve čtyřlinkové psacím systému. Podoba byla dána potřebou vyšší kvantity psaní a zároveň větším důrazem na čitelnost (oproti těžko čitelným národním písmům), což vedlo ke vzniku elegantního okrouhlého písma. Karolinská minuskula prodělala za dobu své existence značný vývoj, proto se od sebe liší písmo počátku 9. století a vrcholná forma z 12. století. První století vývoje karoliny je charakterizováno především hledáním základních forem. Oproti předchozímu období, totiž národním písmům, se velmi omezilo používání zkracovacích znamének a ligatur, přesto zcela nevymizely. Dlouho se udržely ligatury „ct“, „et“, „rt“, „st“ (st) a \"ae\" (æ), která je nahrazována tzv. e caudata ę. K nejcharakterističtějším zkratkám patří \"et\" (&), jež bylo později vytlačeno tironským „et“ (⁊). Již od zrodu karolinské minuskuly se lze v rukopisech setkat s interpunkčními znaménky, které se skládají z tečky, čárky či jejich kombinace. Otazník (?) se objevuje kolem roku 800. Texty 9. století jsou doprovázeny archaickými prvky, kam patří „a“, které se zde objevuje v podobě „cc“ nebo otevřeného kurzívního „a“, fakultativně připomínající „u“. Ovšem už i v tomto období pomalu ustupuje klasickému minuskulnímu „a“, které je součástí karolinské minuskuly až do jejího zániku. Během několika prvních desetiletí stále písaři používají majuskulní „N“, které ale v témže století bylo nahrazeno „n“ minuskulním. Značná variabilita panovala rovněž u litery „d“, které je zastoupeno v unciální i minuskulní podobě. Nejstarší formu minuskuly charakterizuje kyjovité rozšíření horních dotažnicových délek. V 10. století vývoj karoliny začal mírně stagnovat. V podstatě se od sebe minuskula 9. a 10. století neliší, určité změny však lze přesto sledovat. Pomalu mizí archaické prvky a kyjovité rozšíření horních dotažnicových délek. V 10. století lze pozorovat úpadek v grafickém provedení jednotlivých liter, s tuto dekadencí se karolina brzy vypořádala a v následujícím století opět vzkvétala. V 11. století pod vlivem značných změn dosáhla karolinská minuskula vrcholné fáze, kyjovité rozšíření bylo nahrazeno trojúhelníkovitým zakončením nebo násadnicovým tahem. Unciální „d“ se v této fázi již nevyskytuje a definitivně bylo nahrazeno minuskulovou formou. Dlouhé „s“ na konci slov nahradilo „s“ kulaté, které se od 12. století objevuje i uprostřed slova. U některých individualit lze pozorovat snahu po lámání kulatých tahů, což je předzvěstí nové periody ve vývoji latinského písma, která se nazývá Gotika. Jelikož se karolinskou minuskulou psalo téměř v celé Evropě, nebylo ani dost dobře možné, aby se všude vyvíjela stejnou rychlostí bez lokálních variací. Důležitými středisky karoliny se ve Francii staly kláštery Corbie, Remeš, Lyon, Saint-Denis, Fleury, Auxerre aj. V Itálii stála v popředí např. Verona a Nonantola, v germánské oblasti pak Fulda, Mohuč či Würzburg. Každé z těchto skriptorií je samozřejmě charakteristické svým jedinečným pojetím základní karolinské abecedy. Z ní se poměrně záhy, již v 9. století, v listinách vyvinulo specifické písmo, tzv. diplomatická minuskula, které se vyznačovalo dlouhými dříky. Ve 12. století se lámáním karoliny vytvořilo gotické písmo (přechodná varianta mezi těmito písmy je nazývána romanogotika). V 15. století byla karolina použita jako vzor pro minuskule humanistického písma.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Karolinská minuskula je jedním z prvních písem, které se může pyšnit velkým počtem dochovaného materiálu. Jen pro období 9. století zachytil ve svém rozsáhlém katalogu Bernard Bischoff asi 7200 položek. Z takového pramenného bohatství nelze nezmínit evangeliář, který na rozkaz Karla Velikého a jeho manželky Hildegardy vyhotovil v letech 781-783 písař Gotšalk. Celý rukopis je psán unciálou a pouze dvě strany vyhotovil Gotšalk novou minuskulou. Opět z popudu Karla Velikého byl vyhotoven zlatý žaltář, jež v roce 795 sepsal Daghulf. Neméně známá je Alcuinova bible, vzniknuvší kolem roku 800, či trevírský evangeliář Ada z konce 8. století. Za příklad krásné karolinské minuskuly 11. století může posloužit traktát sv. Augustina \"Adversus quinque haereses\", jehož provenience se klade do kláštera Saint-Maur des Fossés v letech 1029-1030.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karolina (také karolínská, dříve okrouhlá minuskula) je knižní i listinné písmo užívané téměř v celé Evropě od 8. do 12. století.", "tgt_summary": "Carolingian minuscule or Caroline minuscule is a script which developed as a calligraphic standard in Europe so that the Latin alphabet of Jerome's Vulgate Bible could be easily recognized by the literate class from one region to another. It was developed for the first time, circa AD 780, by a Benedictine monk of Corbie Abbey (about north of Paris), Alcuin of York. However, not all sources agree with the latter. Alcuin might not have been involved in the creation of the script. He was most likely responsible for copying and preserving the manuscripts and upkeeping of the script. It was used in the Holy Roman Empire between approximately 800 and 1200. Codices, pagan and Christian texts, and educational material were written in Carolingian minuscule throughout the Carolingian Renaissance. The script developed into blackletter and became obsolete, though its revival in the Italian Renaissance forms the basis of more recent scripts.", "id": 2469399} {"src_title": "Svída krvavá", "tgt_title": "Cornus sanguinea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Svída krvavá je keř nebo malý strom dorůstající výšky až přes 5 metrů. Větve jsou přímé, vystoupavé i převislé. Letorosty jsou zprvu zelenavé, brzy však tmavočerveně nebo hnědě nabíhají. Listy jsou vstřícně postavené, krátce řapíkaté, na líci živě zelené a roztroušeně chlupaté, na rubu poněkud světlejší, odstále chlupaté dvouramennými a/nebo jednoduchými odstálými chlupy. Na podzim se listy zbarvují nachově červeně. Čepel je eliptická až široce vejčitá, se 3 až 5 páry postranních žilek. Nejvyšší pár žilek odbočuje již asi v polovině čepele, což je charakteristický znak odlišující svídu krvavou od svídy bílé a svídy výběžkaté. Kvete v květnu až červnu. Květy jsou bělavé a ostře páchnoucí, ve vypouklých až plochých, 3 až 6 cm širokých květenstvích. Plody jsou modročerné až černé peckovice na fialově červených stopkách. Přirozený areál výskytu svídy krvavé zahrnuje převážnou část Evropy, na východ zasahuje až po Írán a Kavkaz. Z České republiky jsou uváděny 3 poddruhy svídy krvavé, v užším pojetí druhů někdy chápané i jako samostatné druhy: svída krvavá pravá (\"Cornus sanguinea ssp. sanguinea\"), svída krvavá jižní (\"Cornus sanguinea ssp. australis\") a svída krvavá uherská (\"Cornus sanguinea ssp. hungarica\"). Odlišují se především tvarem a uspořádáním chlupů na listech. Nominátní poddruh je rozšířen i v Čechách, zbylé dva jsou vázané především na Moravu. Obvyklým typem přirozených stanovišť svídy krvavé jsou výslunné křovinaté stráně, lesní lemy, světlé lesy a potoční nivy na slabě kyselých až slabě zásaditých, živinami bohatších půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Svída krvavá je pěstována jako okrasná dřevina v celé řadě kultivarů, vyznačujících se především krásným zbarvením zimních holých větévek (např. kultivary 'Midwinter Fire' a 'Winter Beauty'), méně často i pestrými listy ('Variegata' aj.) Keře jsou vhodné do skupin, jako krycí dřeviny, i jako podrost pod vyšší dřeviny. Plody byly podle některých zdrojů využívány při průjmech.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Při pěstování v mírném pásmu (ČR) je svída krvavá zcela odolná. Roste na slunci i v polostínu. Vhodná je jakákoliv propustná půda, vlhká. Je značně odolná proti suchu. Snáší exhalace. Svídu krvavou lze pěstovat i v nádobách, jako bonsaj. Je ale třeba zabránit promrzání obalením nádoby, nebo ji zapustit do země. Zaléváním během zimy dbáme, aby rostlina netrpěla suchem. Řez snese kdykoliv během vegetace, ačkoli silnější řez je obvykle vhodný v zimním období. Dobře obráží. Obvykle netrpí škůdci.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožuje se dřevitými řízky, bylinnými řízky nebo výsevem semen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svída krvavá (\"Cornus sanguinea\") je opadavý keř s jednoduchými vstřícnými listy. Vyskytuje se přirozeně i v České republice a je také pěstována v řadě kultivarů jako okrasná dřevina.", "tgt_summary": "Cornus sanguinea, the common dogwood or bloody dogwood, is a species of dogwood native to most of Europe and western Asia, from England and central Scotland east to the Caspian Sea. It is widely grown as an ornamental plant.", "id": 2091546} {"src_title": "Nana Mizuki", "tgt_title": "Nana Mizuki", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Mizuki Nana se narodila v Niihamě, v prefekuře Ehime, a od svých pěti let byla vedena k tomu stát se zpěvačkou enky. V roce 1993 vydala, ještě pod svým skutečným příjmením Kondó, svůj první singl s názvem \"Tsugazakura\" (japonský název pro rostlinu z rodu Phyllodoce). Její záliba v anime v ní ale podnítila chuť stát se seijú. První Mizučinou rolí byla postava Čisato Kadokura ve hře Noël: La Neige. Ve věku 20 let byla na svém koncertě pozorována skautem z japonské nahrávací společnosti King Records a nedlouho na to, v roce 2000, vydala svůj první singl, \"Omoi\". O rok později následovalo první album, \"Supersonic Girl\". V dalších letech popularita Mizuki pomalu rostla a v roce 2004 přišel zlomový okamžik v Mizučině kariéře, kdy se její singl \"Innocent Starter\" dostal jako její první singl do Top 10 žebříčku Oricon. Umístil se na 9. místě. Stejnojmenná skladba, Innocent Starter, posloužila jako opening k anime sérii \"Mahó Šódžo Lyrical Nanoha\", ve kterém Mizuki Nana namluvila jednu z hlavních postav, Fate Testarossu, díky čemuž popularita Mizuki výrazně vzrostla. V roce 2009 se Mizuki Nana díky svému albu \"Ultimate Diamond\" stala první seiyuu, která dosáhla na první místo týdenního žebříčku Oricon. Alba se během prvního týdne prodalo více jak 74 000 kopií a celkem již překonalo magickou hranici 100 000 prodaných kusů. Ve stejném roce byla Mizuki poprvé pozvána do velmi populárního silvestrovského hudebního pořadu televizní stanice NHK, Kóhaku Uta Gassen. Mizuki Nana vystoupila se svojí písní \"Shin Ai\". V lednu 2010 se Mizuki Nana poprvé umístila na prvním místě i v týdenním Oricon žebříčku singlů. Dosáhla toho svým 21. singlem \"Phantom Minds\" a potvrdila tak svoji pozici mezi nejprodávanějšími současnými interprety v Japonsku. Mizuki Nana propůjčila svůj hlas oficiálnímu \"OS-tan\" maskotovi japonské verze Windows 7 a namluvila systémové hlášky. OS-tan se jmenuje Madobe Nanami, což je slovní hříčka na název operačního systému a Mizučino jméno. \"Madobe\" znamená \"u okna\". \"Nana\" v Nanami může znamenat \"7\" a stejně tak je to Mizučino křestní jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nana Mizuki, \"Mizuki Nana\", rodným jménem Nana Kondó, \"Kondó Nana\" (* 21. ledna 1980 Niihama, prefektura Ehime) je japonská zpěvačka a seijú. Mizuki Nana vyrůstala v japonském městě Niihama a už od raného věku byla vyučována tradičnímu japonskému stylu hudby, zvanému enka. Jako seijú debutovala v roce 1998 a jako zpěvačka měla svůj skutečný debut v prosinci roku 2000. V dalších letech popularita Mizuki pomalu rostla a zlomový moment její kariéry bylo vydání singlu \"Innocent Starter\", který se umístil na devátém místě v japonském hudebním žebříčku Oricon. Od té doby se její singly a alba umisťují výše a výše a 6. června 2009, s albem Ultimate Diamond, poprvé dosáhla na první místo v žebříčku Oricon. V Oricon žebříčku singlů poprvé dosáhla první příčky 13. ledna 2010 se singlem \"Phantom Minds\", čímž potvrdila, že patří mezi významné japonské interprety. Mizuki Nana je také první seiyuu v historii, která obsadila první místo v týdenním žebříčku Oricon, jenž existuje od roku 1968.", "tgt_summary": "Mizuki released her first single, \"Omoi\", under the King Records label on December 6, 2000. A year later, she released her debut album, \"Supersonic Girl\", on December 5, 2001. In the years that followed, Mizuki enjoyed modest success that concluded with the release of her single \"Innocent Starter\", which reached the top 10 Oricon singles chart, charting at No. 9. Since then, Mizuki's releases have charted steadily higher in Japan, establishing her as a successful singer in the country. On June 3, 2009, her album \"Ultimate Diamond\" reached #1, her first release to do so; while her single \"Phantom Minds\", released on January 13, 2010, also charted at #1. Mizuki is the first voice actress to top the weekly Oricon albums chart and the weekly Oricon singles chart since its inception in 1968.", "id": 1221381} {"src_title": "Bitva u Znojma", "tgt_title": "Armistice of Znaim", "src_document": [{"title": "Cesta ke Znojmu.", "content": "Válku zahájilo Rakouské císařství 10. dubna 1809 vpádem do Bavorska. Francouzi byli zpočátku zaskočeni a ustupovali, Napoleon ale dokázal reagovat rychle a mezi 19. a 22. dubnem zasadil Rakušanům po landshutském manévru řadu porážek. Poté ustoupila rakouská armáda vedená arcivévodou Karlem do Čech a Francouzi mohli bez problému obsadit 13. května Vídeň. Znepřátelená vojska se nacházela na protilehlých březích Dunaje a aby mohl konflikt pokračovat, bylo nutné řeku překročit. Napoleon se o to pokusil 20. května, byl ale v bitvě u Aspern vůbec poprvé ve své kariéře poražen. Úspěšný byl teprve druhý pokus 4. července, kdy si Francouzi vynutili přechod a po bitvě u Wagramu donutili armádu arcivévody Karla k ústupu na Moravu. V těchto dvou krvavých bitvách ztratili Francouzi 56 000 mužů a Rakušané 46 000.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Rakouská armáda byla sice poražena, ne však zničena. Ustupovala do Čech s Francouzi v patách. Arcivévoda Karel se je pokusil u Znojma zdržet, aby získal čas. Bitvu měl svést Záložní sbor, tvořený elitními granátnickými prapory. Jeho jednotky byly rozmístěny takto – brigáda generála Steyera obsadila výšiny u Dobšic, brigády generálů Murraye a Hammera se rozestavily mezi Dobšicemi a Suchohrdly, Mervillova brigáda měla hájit most u Oblekovic. Francouzské jednotky XI. sboru generála Marmonta se objevily na východ od Znojma 11. července 1809. Tento sbor tvořili nejenom Francouzi, ale i Bavoři pod vedením generálmajora Franze von Minucci (zastupujícího generála von Wrede, který byl zraněn u Wagramu). Generál Marmont, blízký Napoleonův spolupracovník, toužil po hodnosti maršála a protože se domníval, že mu v cestě stojí jen slabý zadní voj, zaútočil. Nejtěžší boje se rozhořely u Dobšic, které byly během jednoho dne pětkrát dobyty a znovu ztraceny, aby je nakonec ovládli Francouzi. Bojovalo se i u Suchohrdel, kde se utkala jezdecká divize generála Montbruna s kyrysníky a hulány knížete Schwarzenberga. Z urputných bojů bylo zřejmé, že Marmont nenarazil na slabý vojenský odřad, ale na silné uskupení jednotek. Proto se snažil povolat posily. Napoleon byl sice s chováním svého generála hrubě nespokojen, ale pomoci mu musel. Do bitvy se moc nechtělo ani arcivévodovi Karlovi, který se již od 9. července snažil kontaktovat Napoleona s nabídkou příměří. Jeho vyslanec kníže Liechtenstein k němu ale dorazil až 11. července, tedy v době, kdy boje už probíhaly. Ráno 12. července se objevily francouzské posily, ke Znojmu spěchal sbor maršála Massény. Tím Francouzi získali výraznou převahu a zahájili masivní útok. Obsadili důležitý most v Oblekovicích a postupovali přes Loucký klášter ke Znojmu. V té chvíli se spustila obrovská průtrž mračen, která další akce zastavila. Během vynucené přestávky se většina francouzských vojáků opila a byla následně překvapena protiútokem rakouských granátníků. Od porážky je zachránil jen protiútok francouzských kyrysníků, kteří se dostali až ke Znojmu. Kolem čtvrté hodiny odpolední se k bojišti blížily i sbory generála Oudinota a císařská garda. Francouzi měli obrovskou přesilu, přesto Napoleon útok zastavil. Důvody, proč to udělal, nikdy dostatečně nevysvětlil, obecně se soudí, že v této chvíli už v něm převažoval státník nad vojevůdcem. Snad to dokumentuje i věta, kterou si zapsal krátce po bitvě: \"„Bitva se má svést, až když už nelze čekat žádnou šťastnou změnu, neboť svoji podstatou je osud bitvy vždy nejistý.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Znojma je jedna ze čtyř bitev (bitva u Slavkova, bitva u Štoků, bitva u Znojma, bitva u Chlumce), svedených na území současné České republiky během napoleonských válek. Ukončila válku Francie a páté koalice. Tuto válku rozpoutalo Rakouské císařství, které chtělo využít nasazení francouzské armády ve válce ve Španělsku a také počínajícího pangermánského hnutí v německých státech.", "tgt_summary": "The Armistice of Znaim was a ceasefire agreed between Archduke Charles and Napoleon I on 12 July 1809 following the Battle of Znaim, effectively ending hostilities between Austria and France in the War of the Fifth Coalition. Following defeat at the Battle of Wagram, Archduke Charles retreated north into Bohemia hoping to regroup his battered forces. The French army had also suffered in the battle and did not give immediate pursuit. But two days after the battle, Napoleon ordered his troops north intending to defeat the Austrians once and for all. The French eventually caught up the Austrians at Znaim (now Znojmo, Czech Republic) on 10 July 1809. Realising they were in no position to give battle, the Austrians proposed a ceasefire as Archduke Charles went to begin peace negotiations with Napoleon. However, Marshal Auguste de Marmont refused to observe the ceasefire and committed his XI Corps of around 10,000 men into battle. With Marmont greatly outnumbered, André Masséna had no choice but to support him. By 11 July, Masséna's corps had joined Marmont's in battle but the Austrians had also reinforced their position around Znaim. After two days of futile fighting, with both sides suffering similar casualties and neither side gaining any advantage, Napoleon finally arrived with news of an armistice and ordered Marmont to end the battle. Although the Battle of Znaim was the last action between Austria and France in the war, a formal peace was not agreed until the Treaty of Schönbrunn was signed on 14 October 1809, which finally ended the War of the Fifth Coalition.", "id": 294149} {"src_title": "Řepkový olej", "tgt_title": "Colza oil", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Řepkový olej obsahuje velmi málo nasycených mastných kyselin a naopak významné množství mononenasycených i esenciálních mastných kyselin omega-6 a omega-3. Nasycené mastné kyseliny (SAFA): Mononenasycené mastné kyseliny (MUFA): Polynenasycené mastné kyseliny (PUFA):", "section_level": 1}, {"title": "Význam řepkového oleje z hlediska výživy.", "content": "Řepkový olej má řadu nutričních předností. Z běžně používaných olejů má nejnižší obsah SAFA. Z hlediska obsahu omega 3 nenasycených mastných kyselin patří k nejvýznamnějším zdrojům rostlinného původu této skupiny MK. Používání řepkového oleje v potravinářském průmyslu (například výroba margarinů, majonéz) i k přímé spotřebě v domácnostech je v souladu se současnými trendy ve výživě – snižování konzumace nasycených mastných kyselin a jejich efektivní záměny za polynenasycené mastné kyseliny. Vliv konzumace řepkového oleje na lidské zdraví byl testován v celé řadě intervenčních studií. Pokud řepkový olej nahradil ve stravě jiné tuky s vyšším podílem SAFA, byly zjištěny pozitivní změny hladiny krevních lipidů, které působí jako rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění. Podle zdravotního tvrzení schváleného Americkým úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) může „konzumace asi 1 a půl polévkové lžíce (19 g) nízkoerukového řepkového oleje denně snížit riziko vzniku ischemické choroby srdeční vzhledem k obsahu nenasycených mastných kyselin v řepkovém oleji. Pro dosažení tohoto účinku by měl řepkový olej nahradit srovnatelné množství nasycených mastných kyselin, aniž by se zvýšil celkový denní příjem energie.\" Poslední opakované studie toto již nedokázaly potvrdit. Z hlediska evropské legislativy (nařízení (ES) č. 1924/2006) splňuje řepkový olej parametry výživových tvrzení pro vysoký obsah nenasycených mastných kyselin (více než 70 %) a má rovněž vysoký obsah omega 3 nenasycených mastných kyselin (obsah kyseliny α linolenové vyšší než 0,6 g na 100 g a 100 kcal). Díky těmto parametrům a vyššímu obsahu kyseliny linolové než 1,5 g na 100 g a 100 kcal lze na řepkový olej aplikovat schválená zdravotní tvrzení:", "section_level": 1}, {"title": "Nepříznivé vlastnosti řepkového oleje.", "content": "Vysoký obsah nenasycených mastných kyselin je příčinou dráždivého působení řepkového oleje. Již před 2. světovou válkou se olej ztužoval, aby se zmírnil negativní vliv produkce reaktivních zplodin kyslíku v organismech živených nenasycenými oleji, a pouze ve formě nasyceného tuku byl považován za zdraví neškodný. V přírodním řepkovém oleji totiž obsah tokoferolů, tokotrienolů a fytosterolů nestačí na zhášení volných kyslíkových radikálů vznikajících na dvojných vazbách polynenasycených mastných kyselin řady omega 3 a omega 6 a organismus je tak ochuzován o vlastní zásoby vitamínů E a karotenoidů. Řepkový olej vedle příznivého složení mastných kyselin obsahuje rovněž další biologicky aktivní látky, zejména rostlinné steroly a tokoferoly. Řepkový olej je neprávem u části populace (hlavně u starší generace) vnímán jako olej podřadné kvality. Tento názor souvisí s vysokým obsahem dieteticky nevhodné kyseliny erukové, které byla v minulosti hlavní složkou oleje. Původní, značně vysoký obsah kyseliny erukové (cca 45 %) byl však úspěšným šlechtěním v 70. letech dvacátého století velmi výrazně snížen. Od roku 1975 se v České republice pěstují tzv. bezerukové odrůdy řepky. Obsah kyseliny erukové v jejich oleji nesmí být podle příslušné normy vyšší než 2 %. Reálné hodnoty se však pohybují nejčastěji na úrovni několika desetin procenta a kyselina eruková je v takto nízkém obsahu pro lidské zdraví naprosto neškodná. Přesto ani tato změna nepomohla ke snížení toxicity řepkového oleje pro hospodářská zvířata. Ta nemohou pokrutiny dostávat, protože jim působí trávicí obtíže.", "section_level": 1}, {"title": "Využití řepkového oleje pro technické účely.", "content": "Podstatná část řepkového oleje v České republice se zpracovává na methylestery mastných kyselin (MEŘO - methylestery řepkového oleje), které jsou dle požadavků legislativy přimíchávány do motorové nafty v množství 5,75 %. Část spotřebitelů má řepkový olej zafixován jako surovinu pro technické účely a nezná složení řepkového oleje a tím ani jeho význam z hlediska výživy. Zpracování řepkového oleje pro technické účely je zcela oddělená technologie a rozhodně by neměla snižovat významnou roli řepkového oleje pro účely výživy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řepkový olej je druh oleje, který se získává ze semen rostliny řepky olejné. Získává se podle standardních mezinárodních postupů. Získaný surový olej se používá při výrobě mnoha potravin např. majonéz, tatarských omáček a rostlinných tuků. Dá se na něm i smažit. Dále se používá též do salátů či nálevů, či jako přísada do nafty. Je to nejpoužívanější rostlinný olej.", "tgt_summary": "Colza oil or colza is a non-drying oil obtained from the seeds of rapeseed (\"Brassica napus\" subsp. \"napus\". syn. \"Brassica napus\" var. \"oleifera\" Delile, \"Brassica campestris\" subsp. \"napus\" (L.) Hook.f. & T. Anderson). Colza is extensively cultivated in France, Belgium, the United States, the Netherlands, Germany, Denmark (especially on the island of Bornholm), and Poland. In France and Denmark, especially, the extraction of the oil is an important industry. In commerce, colza is a traditional rapeseed oil (with turnip rape oil, sarson oil, toria oil (\"Brassica rapa\" ssp.), and ravison oil), to which they are very closely allied in both source and properties. It is a comparatively nonodoriferous oil of a yellow colour, having a specific gravity varying between 0.912 and 0.920. The cake left after extraction of the oil is a valuable feed ingredient for pigs.", "id": 1685643} {"src_title": "Ivan Kaljajev", "tgt_title": "Ivan Kalyayev", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Ivan Kaljajev se narodil ve Varšavě do rodiny ruského policejního inspektora a polské matky. Roku 1898 začal navštěvovat Petrohradskou univerzitu, ale brzy se účastnil studentských protestů, načež byl uvězněn, vyhnán z univerzity a poslán do exilu v Dněpropetrovsku. Po návratu se pokoušel dostat zpátky na univerzitu, ale kvůli jeho politickým aktivitám neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluční činnost.", "content": "V roce 1901 se Kaljajev připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně, ale brzy se s ní rozešel, připadalo mu, že se v ní moc hovoří a málo dělá. Poté odešel do Lvova, kde se vzdělával na tamní univerzitě a kde potkal mnoho ruských vystěhovaleckých revolucionářů. Brzy odjel Kaljajev do Berlína, kde byl zatčen za propagaci revolučních knih a vydán do Ruska. Po krátkém vězení ve Varšavě byl Kaljajev deportován do Jaroslavlu. Ve vyhnanství v Jaroslavlu vstoupil Kaljajev do strany socialistů-revolucionářů a spřátelil se se spisovateli Borisem Savinkovem a Alexejem Remizovem (se Savinkovem již dříve chodil na univerzitu), a rozhodl se věnovat svůj život revolučním akcím. V té době se Kaljajev, přesvědčil, že jen politický teror je způsob, jak prosazovat své myšlenky. Později se setkal s kolegou Jevno Azefem, kterému řekl, že bude vykonávat politické atentáty, dokonce za cenu vlastního života.", "section_level": 2}, {"title": "Atentát na Sergeje Alexandroviče.", "content": "Kaljajev se účastnil vraždy ministra vnitra Vjačeslava von Pleveho, ačkoli Pleve byl zabit jiným eserem Jegorem Sozonovem. Poté Kaljajev plánoval vraždu velkovévody Sergeje Alexandroviče. Atentát byl naplánovaný na 15. února 1905. Toho dne jel velkovévoda navštívit Bolšoj těatr, kde se měl zúčastnit shromažďování finančních prostředků pro červený kříž. Kaljajev měl zaútočit na vozidlo, jakmile se přiblíží k divadlu. Když vozidlo zastavilo u divadla, Kaljajev se napřahoval na hození bomby, těsně před hodem si ale všiml, že vedle velkovévody Sergeje sedí jeho manželka Jelizaveta Fjodorovna a bratr Pavel Alexandrovič. Jelikož Kaljajev chtěl zabít pouze velkovévodu, na poslední chvíli hod vzdal. Jevno Azef ten samý den Kaljajevovi vynadal za to, že nezabil nejen velkovévodu, ale ani jeho rodinu. Atentát uskutečnil o dva dny později. Odpoledne 17. února projížděl Sergejův kočár Nikolskou bránou v Kremlu. Asi čtyři kroky od kočáru stál Kaljajev. Jakmile se kočár přiblížil, Kaljajev vykročil a hodil bombu s nitroglycerinem přímo do Sergejova klína, díky čemuž se Sergej při explozi doslova rozletěl na kusy. Při explozi zahynulo také několik místních svědků. Jak Kaljajev přiznal, domníval se, že také zemře. Tuto událost později vylíčil Savinkov ve své knize \"Bílý kůň\". Kaljajev byl ihned zatčen. Několik dní po atentátu navštívila vdova Jelizaveta Fjodorovna Kaljajeva v jeho cele. Chtěla ho přesvědčit, aby se kál, aby ochránil svou duši, ale Kaljajev to odmítl. Byl odsouzen k trestu smrti a 23. května 1905 oběšen. Před popravou údajně odmítl políbit kříž.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Platonovič Kaljajev (rusky \"Иван Платонович Каляев\", 6. července 1877, Varšava, Ruské impérium – 23. května 1905, Petrohrad, Ruské impérium) byl ruský básník, člen strany socialistů-revolucionářů a vrah velkovévody Sergeje Alexandroviče.", "tgt_summary": "Ivan Kalyayev (; 6 July 1877 – 23 May 1905) was a Russian poet, a member of the Socialist-Revolutionary Party. He is best known for his role in the assassination of Grand Duke Sergei Alexandrovich, which was an operation of the SR Combat Organization. Arrested at the scene, Kalyayev was convicted of murder and hanged.", "id": 2389769} {"src_title": "Gaetano Mosca", "tgt_title": "Gaetano Mosca", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 1. dubna 1858 v Palermu na Sicílii, jež byla o 3 roky později připojena k nově vzniklému Italskému království.", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "V roce 1881 vystudoval práva na univerzitě v Palermu, v roce 1887 se přestěhoval do Říma a stal se editorem komory zástupců Itálie (\"Camera dei Deputati\"). Příležitostně učil jak v Palermu tak v Římě. V roce 1896 se Mosca stal předsedou ústavního práva na univerzitě v Turíně a tuto pozici držel až do roku 1924, kdy se trvale usadil v Římě, aby na stejné místo na univerzitě v Římě. Současně Mosca zastával několik jiných akademických pozic během svého života. Během své kariéry Mosca též pracoval jako politický novinář pro listy \"Corriere della Sera\" v Milánu (od roku 1901) a \"La tribuna\" v Římě (mezi lety 1911 až 1921).", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1909 byl Mosca zvolen do komory zástupců Itálie. Během toho času sloužil jako podtajemník pro kolonie mezi lety 1914 až 1916. V komoře zástupců Itálie sloužil až do roku 1919; poté byl nominován na místo doživotního senátora v Italském království a tuto funkci zastával až do roku 1926. Během fašistické diktatury se Mosca z politického života stáhl a věnoval se učení. Zemřel 8. listopadu 1941 v Římě.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Mosca je nicméně nejznámější za svou práci politické teorie:", "section_level": 1}, {"title": "Politické myšlenky.", "content": "Moscův vytrvalý přínos politické vědě je pozorování toho, že vše kromě nejprimitivnějších společností vládly prostřednictvím početní minority. Minoritou nazval politickou třídu. Přestože jeho teorie je správně charakterizovaná jako elitistická, její podstata se ale dalece liší od \"The Power Elite\" („Mocenská elita“) od C. Wrighta Millse. Na rozdíl od Millse a pozdějších sociologů chce Mosca vyvinout univerzální teorii politické společnosti a jeho obecnější teorie \"politické třídy\" tento cíl reflektují. Mosca definoval moderní elity v pojmu jejich nadřazených organizačních dovedností. Tyto organizační dovednosti byly obzvláště nápomocny získání politické moci v moderní byrokratické společnosti. Nicméně, Moscova teorie byla liberálnější než např. elitářská teorie Paretova, neboť v Moscově pojetí nejsou elity přirozeně dědičné a lidé ze všech tříd společnosti se teoreticky mohou elitou stát. Též se upínal na koncept „oběhu elit“, který je dialektickou teorií neustálé soutěže mezi elitou, kdy jedna elitní skupina opakovaně nahrazuje druhou v průběhu času.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaetano Mosca (1. dubna 1858 – 8. listopadu 1941) byl italský politický vědec, žurnalista a byrokrat. Je mu přikládáno rozvinutí teorie elitářství a doktríny politické třídy a je jedním ze tří zakládajících členů tzv. italské školy elitářství (spolu s Vilfredo Paretem a Robertem Michelsem).", "tgt_summary": "Gaetano Mosca (; 1 April 1858 – 8 November 1941) was an Italian political scientist, journalist and public servant. He is credited with developing the elite theory and the doctrine of the political class and is one of the three members constituting the Italian school of elitism together with Vilfredo Pareto and Robert Michels.", "id": 365292} {"src_title": "Sychrov (zámek)", "tgt_title": "Sychrov Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě dnešního zámku stávala původně pozdně gotická tvrz, zničená v průběhu třicetileté války. V letech 1690–1693 si na jejím místě tehdejší majitelé Sychrova Lamottové z Frintropu postavili dvoupatrový barokní zámek. V roce 1820 koupila sychrovský zámek původem francouzská knížecí rodina Rohanů a Sychrov se stal jedním z jejích hlavních sídel. Protože však starý barokní zámek nesplňoval nároky Rohanů na reprezentaci a pohodlné bydlení, nechal jej kníže Karel Alain Gabriel Rohan ve 20. letech 19. století rozšířit ve stylu pozdního klasicismu. Kníže Kamil Filip Josef Idesbald Rohan pak v letech 1847–1862 provedl rozsáhlou přestavbu zámeckých budov ve stylu romantické gotiky, vzápětí byly novogoticky upraveny i veškeré zámecké interiéry. Ve 2. polovině 19. století, v době knížete Kamila, vášnivého botanika, se těšil přízni přilehlý zámecký park. Poslední majitel z rodu Rohanů, Alain Rohan, ve 30. letech 20. stol. přijal německé občanství. Po druhé světové válce byl majetek Rohanů konfiskován československým státem na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Od roku 1950 byl zámek postupně zpřístupňován veřejnosti. Nařízením vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 byl zámek prohlášen národní kulturní památkou.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební vývoj.", "content": "Barokní zámek byl vybudován v letech 1690 až 1693. Jednalo se o jednoduchou budovu, jejíž zdi jsou dodnes zachovány v parkovém křídle zámku. K ní byly během několika stavebních úprav v 19. století přistavěny další stavby, které vytvořily čestný dvůr a zámecké nádvoří. První významná rekonstrukce zámku proběhla v první půli 30. let 19. století v empírovém stylu. V letech 1847 až 1862 následovala rozsáhlejší, romantická novogotická přestavba podle plánů Josefa Pruvota, jež dala zámku jeho dnešní podobu. Neopakovatelný ráz vtiskl Sychrovu řezbář Petr Bušek, který během řady let zhotovil ve své dílně dřevěné obložení stěn a stropů řady zámeckých salónů stejně jako téměř veškerý nábytek. Ve 20. letech 20. století došlo k modernizaci ve stylu funkcionalismu, při kterém bylo odstraněno mnoho ze zastarale zdobného vybavení. Byly odstraněny některé Buškovy řezby z interiérů a z exteriérů novogotické arkýře. V této době bylo také odstraněno omítané zdivo na věžích a nahrazeno lomovým zdivem. Rekonstrukce, které započaly v 90. letech, směřují k navrácení podoby zámku z druhé poloviny 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírky.", "content": "V roce 1998 měl Sychrov po zámku Konopiště druhý největší sbírkový fond v Česku zahrnující 48 750 evidovaných předmětů, které byly jak z původního vybavení, tak ze svozů (Sychrov byl po zestátnění velkým skladem svozů, kam se dostalo v 50. letech na 90 000 kusů mobiliáře, který byl z větší části následně opět rozvezen a v 90. letech částečně vrácen v restitucích). Vedle toho zde bylo v roce 1998 evidováno 7 209 knih. Ovšem naopak vedle svozů byly nejcennější předměty ze zámku odvezeny. Jednalo se například o Rohanské hodinky, iluminovaný rukopis hodinek ze začátku 15. století do Národní knihovny v Praze a kolekci rohanských miniaturních portrétů má dnes Národní galerie v Praze, jednotlivé příklady italského a nizozemského malířství získala Oblastní galerie v Liberci, dále důležité písemnosti byly převezeny do Státního oblastního archivu v Litoměřicích. Ze zbývajících obrazů je důležitá zejména kolekce francouzské portrétní malby, tzv. Rohanská portrétní galerie. Jedná se o největší sbírku francouzského portrétního malířství ve střední Evropě. Čítá přesně 243 portrétů členů rohanského rodu, spřízněných rodů i členů francouzské královské dynastie Bourbonů (včetně portrétů králů Ludvíka III., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV.). Zejména cenný je \"Jezdecký portrét Ludvíka XIV. při přechodu přes Rýn\" od Charlese Le Bruna a dílenská malba portrétu stejného krále od Hyacinthe Rigauda, zajímavý hlavně svým osudem je portrét Marie de Rohan (okruh Henriho Gascara), který se po čase vrátil v roce 2011 na Sychrov. Tyto francouzské importy byly v 60. a 70. letech restaurovány Karlem Javůrkem, který zároveň rozšířil portrétní galerii o několik fiktivních podobizen. O doplnění se postarali i další autoři, zejména čeští (Jan Brandeis, Josef Vojtěch Hellich, F. Mašek), ale i vídeňští a další. Z dalších obrazů sychrovských sbírek je třeba zmínit dvě nejstarší italské desky z 14. (Trůnící madona s anděly, sv. Petrem a Pavlem) a 16. století (Sv. Rodina se sv. Kateřinou). Velkoryse jsou zde zastoupena díla malířů 19. století (Ferdinand Engelmüller, Hugo Charlemont, Julius Mařák, Hugo Ullik a dalších). Ze sochařských děl zde jsou zastoupeny jak importy, nejvýznamnější mramorová busta Markéty Habsburské ze 16. století, dále zde jsou dřevěné sochy ze svozů. Tuto sbírku doplnil Emanuel Max sochami Henriho II. de Rohan a Godefroye z Bouillonu. Nachází se zde i sbírka leptaného a malovaného českého skla 18. a 19. století, včetně severočeského skla obsahujícího invence od Friedricha Egermanna. Podobně i sbírka českého a v nových odlitcích i míšeňského porcelánu. Za zmínku stojí také stojí mobiliář z velké části vytvořený Petrem Buškem na zakázku podle předloh Augusta Pugina a Georga Gottloba Ungewittera, ovšem jsou zde i starší kusy empirové, novoklasicistní a barokní. V porohanské době rozšířili sbírky svozy, zejména to byly konfiskáty ze severočeských zámku, jako Lázně Bělohrad (merveldtské portréty), Kopidlno (schlickovská a waldsteinská galerie), Malá Skála (Aerenthalové), případně Maršov. Ve speciální místnosti je umístěna stálá expozice pozůstalosti zlatníka a klenotníka Františka Khynla v majetku státu.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický park.", "content": "Zámecký park, který se dodnes dochoval v rozloze 23 ha je vytvořen v anglickém duchu. Park vznikl zejména zásluhou knížete Kamila, za pomoci zahradníků Vincenta Zakouřila a poté Vojtěcha Maška a stavitele Josefa Pruvota, který navrhoval zahradní architekturu. Výraznější přestavby zahrady proběhly ještě za Kamilova předchůdce Karla Alaina ve stylu klasicistním a některé prvky této přestavby se zachovaly doposud. Park je rozložen na třech osách vycházejících ze zámku, tato kompozice přetrvávající od klasicistní přestavby se nazývá \"patte d’oie\" (husí nožka). Hlavní centrální osa je průhledová a zakončena stavbou oranžérie, druhá osa (z pohledu od zámku pravá) je zároveň příjezdová cesta lemována alejí pyramidálních dubů, která pokračuje lipovou alejí (známou jako Rohanka) do volné krajiny s průhledem na jenišovický kostel sv. Jiří. Levá severovýchodní osa prochází romantickou zříceninou nazývanou Arthurův hrad postavený někdy v první polovině 19. století, odkud se otevírá pohled na louky mohelského údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Zahradní architektura.", "content": "Oranžérie je nejvýraznější dominantou parku, která vytváří kompoziční protiváhu zámku. Stavbu první oranžérie zahájil kníže Karel Alain v roce 1831 a pokračovala do roku 1835. Rozšířena byla v roce 1852 podle Pruvotova návrhu. Jedná se stylem o poněkud vybočující budovu postavenou v novorenesančním podobě. Před průčelím do parku se táhne arkádová chodba, vstup je možné po třech kruhových schodištích vedoucí do tří portiků. Oranžérie sloužila také jako květinová galérie, letní zámeček a konaly se zde různé společenské akce. Po Kamilově smrti oranžérie chátrala. Rekonstruovaná byla v letech 2009–2011. Mezi další stavby v parku patří vyhlídka korunního prince Rudolfa, umístěná na severním okraji parku, který spadá do mohelského údolí, čímž se odkrývá průhled až k Ještědu a Jizerským horám. Vedle oranžérie stojí vodárenská věž z roku 1891. V parku jsou také dva objektu navozující rustikální atmosféru, dřevěná chaloupka ve švýcarském stylu, tzv. \"Bauernhaus\" a holubník. Dále zde je pět bazénů a čínské jezírko s mostkem. Mimo areál parku vymezený litinovým plotem, nicméně kompozičně do parku včleněný, stojí Arturův hrad (někdy také uváděna jako Artušův hrad, či Alte Burg) v podobě romantické zříceniny, respektive slavnostní brány na cestě k Radostínu. Podzemní chodba patřící k tomuto hradu patřila k oblíbeným atrakcím parku.", "section_level": 2}, {"title": "Dřeviny a rostliny.", "content": "Díky hlubokému zájmu knížete Kamila o botaniku a dendrologii podařilo se za jeho vlády vybavit řadou vzácných a zajímavých dřevin i rostlin. Mimo jiné se zde nalézá unikátní červenolistý buk Rohanův (\"Fagus silvatica Rohani\") vyšlechtěný přímo na Sychrově, z dřevin zde dále roste například platan východní, jinan dvoulaločný, záznamy z doby největší slávy dokonce uvádí až 1872 druhů a odrůd. V mnohem menší míře se dochovalo rostlinstvo Rohanem pěstěné, které bylo často na pěstování v sychrovských podmínkách nákladné. Pěstovalo se jak ve sklenících, tak oranžérii, záznamy uvádí 1119 druhů a odrůd.", "section_level": 2}, {"title": "Význační hosté.", "content": "Se sychrovským zámkem je spojen i český hudební skladatel Antonín Dvořák, který zámek a přilehlou obec navštívil sedmkrát. Dojížděl sem za svým dlouholetým přítelem, sychrovským správcem Aloisem Göbelem. Krása zámeckého parku, kde se často procházel, jej inspirovala k napsání řady skladeb, např. houslový koncert a moll, opus 53. Zámek v září 1834 navštívil dokonce i bývalý francouzský král Karel X. s doprovodem. (Přítomni byl mimochodem i Joachim Barrande a Marie Terezie Bourbonská, vévodkyně z Angoulême, dcera francouzské královny Marie Antoinetty). V druhé polovině 19. století se Sychrov těšil několikrát z návštěvy členů vládnoucí habsburské dynastie. 1. listopadu 1866 navštívil zámek František Josef I. Na jeho počest byla podle něho nazvána cesta skrz oboru do Radostína a později na této cestě byla postavena malá žulová pyramida. 10. července 1871 poté navštívil zámek korunní princ Rudolf, na počest této návštěvy byla nazvána Vyhlídka korunního prince Rudolfa, která se nachází v parku. Později, 10. září 1875, také navštívila arcivévodkyně Marie Terezie a arcivévoda Carl Ludwig, data všech těchto návštěv byla umístěna na pyramidu. Desky s těmito údaji posléze zmizely, ale byly obnoveny v roce 2008 v rámci vytvoření naučné stezky Lesní putování s Kamilem Rohanem.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "V současnosti se prostory zámku a zejména parku využívají vedle klasické expozice ke konání dalších periodických i jednorázových akcí. Ještě za dob Rohanů poskytoval Sychrov svému okolí určité kulturní obohacení, byl zde slaven zejména svátek Božího Těla, kdy bylo i prostému obyvatelstvu povoleno vstoupit do parku, ovšem po konfiskaci se svátek přestal slavit, jako pevnější se ukázalo slavení pouti k sychrovské kapli. Pozdější je tradice hudebního festivalu Dvořákův Sychrov a Turnov pořádaného od roku 1951. K zhuštění doprovodných akcí ale začalo docházet v 90. letech, kdy se na Sychrově například v roce 1995 konalo sympozium \"Romantický historismus: Novogotika\" a v roce 1998 zde měla svoji českou premiéru opera \"Maria di Rohan\" italského romantického skladatele Gaetana Donizetti. Každoročně se tu od roku 2001 konají skotské hry, které jsou součástí sítě podobných akcí po celém světě přibližující skotskou kulturu. Od roku 2009 si buduje pozici nová hudební akce, tzv. letní koncerty, na kterých má každý rok vystoupit světový interpret (do roku 2011 to byly Blackmore's Night, Sinéad O'Connor a Apocalyptica).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Sychrov se nachází ve stejnojmenné obci v Libereckém kraji, 16 km jižně od Liberce a 6 km severozápadně od Turnova. Jedná se o státní zámek zpřístupněný veřejnosti od roku 1950; jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Zámecký komplex je unikátním příkladem novogotického šlechtického sídla druhé poloviny 19. století. Krom zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu zámku patří i rozsáhlý zámecký park. Zámek je od roku 1995 národní kulturní památkou.", "tgt_summary": "Sychrov Castle can be found near the village Sychrov in the Liberec Region of the Czech Republic. It is a unique example of Neo-Gothic castle architecture from the second half of the 19th century. A large park surrounds the castle.", "id": 1459788} {"src_title": "Friedrich Georg Wilhelm von Struve", "tgt_title": "Friedrich Georg Wilhelm von Struve", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich Georg Wilhelm Struve (šlechtický titul získal až roku 1831) se narodil v německé rodině v dánské Altoně (dnes území Německa, součást Hamburku). Jeho otec, matematik Jacob Struve (1755-1841), zde působil jako ředitel gymnázia. Roku 1808 utekl Friedrich Struve z Německa kvůli hrozbě násilného naverbování do Napoleonovy armády do ruského Děrptu (dnes estonské Tartu). Zde získal filologické vzdělání a za svou dizertační práci \"De studiis criticis et grammaticis apud Alexandrinos\" získal dokonce zlatou medaili. Poté během tří let vystudoval astronomii, kterou zakončil roku 1813 dizertační prací \"De geographicae Speculae Dorpatensis positione\". Po skončení studií začal na Děrptské univerzitě vyučovat a pracovat v její observatoři. Roku 1815 si ve své rodné Altoně vzal Emilie Wall (1796-1834), s níž zplodil 12 dětí (dospělosti se dožilo 8). Od roku 1819 byl řádným profesorem Děrptské univerzity a také ředitelem Děrptské observatoře. Během dvacetiletého působení v čele této instituce ji vybavil na svou dobu prvotřídními zařízeními: Fraunhoferovým refraktorem a heliometrem firmy Repsold. Mezi lety 1824-1837 provedl mikrometrická měření 2714 dvojhvězd. V roce 1830 byla caru Mikuláši I. Pavloviči prezentována Struveho studie o cílech nové velké astronomické observatoře pod Petrohradem. Car s jeho návrhy souhlasil, a tak měl Struve hlavní slovo při výstavbě Pulkovské observatoře, zbudované mezi lety 1833-1839. Hned nato se stal jejím prvním ředitelem. Po smrti své první ženy (1834) se oženil s Johannou Bartels (1807-1867), dcerou ruského matematika německého původu Martina Bartelse. Z tohoto manželství vzešlo dalších 6 dětí (otce přežily 4). Díky jeho úsilí byla Pulkovská observatoř vybavena špičkovým zařízením (mj. např. tehdy největším refraktorem na světě s 38centimetrovým objektivem). Pod Struveho vedením bylo provedeno stupňové měření poledníkového oblouku, jež přineslo důležité poznatky k určení formy a rozměru Země (viz Struveho geodetický oblouk). Stál také za vznikem systému astronomických konstant, který získal celosvětové uznání a používal se asi 50 let. Pomocí přístroje, který sám navrhl, prokázal trvalou aberaci světla. V oblasti hvězdné astronomie objevil, že hvězdy jsou směrem k centru galaxie mnohem blíže k sobě. Zároveň teoreticky popsal existenci a míru mezihvězdného pohlcování světla. Velkou pozornost věnoval Struve studiu dvojhvězd. Jejich katalogy, které sestavil, byly publikovány v letech 1827 a 1852. Struve také roku 1837 podnikl jedno z historicky prvních úspěšných měření roční paralaxy hvězdy (Vegy a souhvězdí Lyry). V polovině 19. století se podílel na založení Lisabonské astronomické observatoře. Po Struvem byl roku 1964 pojmenován kráter na viditelné straně Měsíce. Jméno dynastie Struve nese planetka č. 768 Struveana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Georg Wilhelm von Struve (v Rusku Vasilij Jakovlevič Struve; 15. dubna 1793 Altona u Hamburku – 23. listopadu 1864 Pulkovo u Petrohradu) byl ruský astronom a geodet německého původu. V roce 1839 založil poblíž Petrohradu Pulkovskou observatoř. Zabýval se především výzkumem dvojhvězd, sestavil jejich katalog. Jako první také změřil vzdálenost hvězdy Vega. Na jeho popud byl vytvořen tzv. Struveho geodetický oblouk, který sloužil k určení přesných rozměrů Země pomocí poledníku. Struve stál také u zrodu významné dynastie ruských astronomů a veřejných činitelů, mezi které patřili např. jeho vnuk Pjotr Berngardovič Struve či pravnuk Otto Ludwigovič Struve.", "tgt_summary": "Friedrich Georg Wilhelm von Struve (, trans. \"Vasily Yakovlevich Struve\"; 15 April 1793 – ) was a Baltic German astronomer and geodesist from the famous Struve family. He is best known for studying double stars and for initiating a triangulation survey later named Struve Geodetic Arc in his honor.", "id": 172715} {"src_title": "Bitva u Dettingenu", "tgt_title": "Battle of Dettingen", "src_document": [{"title": "Začátek.", "content": "Spojenecká armáda byla také známa jako Pragmatická armáda, protože se jednalo o konfederaci států, které podporovaly pragmatickou sankci, označující Marii Teresii za budoucí vládkyni Rakouska. Britské jednotky o síle 16 000 mužů přistály dne 10. června 1742 pod vedením Johna Dalrympla, Earla of Stair v Ostende v Rakouském Nizozemí. Zde se z nich zformovala Pragmatická armáda, v době začátku tažení o síle asi 44 000 mužů, kterou mimo ně tvořilo i 16 000 Hanoveřanů, zbytek tvořili Rakušané, Hesenci a Holaňďané. Armáda zde setrvala až do ledna 1743, kdy král Jiří II nařídil Dalrymplovi pochod do Německa, ponechaje Hesence a některé rakouské jednotky chránit Holandsko. Vnitřní rozpory v Holandské republice zapříčinily, že armáda o síle 20 000 mužů již nemohla pomoci v nastávající kampani. Rakouský velitel vévoda von Arenberg nařídil následovat řeku Neckar a pochodovat směrem k Bavorsku, avšak král Jiří měl strach z útoku Prusů a rozhodl pochodovat podél severního břehu Mohanu, ponechaje všechny možnosti otevřené. 17. června armáda rozbila tábor mezi Kleinostheimem a Aschaffenburgem. Král Jiří II., doprovázený 25 eskadronami britského a hannoverského jezdectva se připojil 19. června a převzal hlavní velení. Do 27. června přerušili Francouzi linii zásobování protivníka a Pragmatická armáda velice strádala z nedostatku zásob a, s omezenými silami, se rozhodla vrátit zpět k Hanau, přesně, jak to potřebovali Francouzi. Toto byl výsledek důmyslného manévrování a drobného znepokojování protivníka francouzskou armádou o síle 45 000 mužů, pod vedením vévody de Noailles.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "27. června Pragmatická armáda doputovala západně od města Aschaffenburg, podél linie severního břehu řeky Mohan a vstoupila přesně do slavné 'pastičky na myši' vytvořené Noaillesem ve vesnici Dettingen, přehrazením jejich ústupové linie směrem k Hanau. Zde, za tokem potoka Forbach, vlévajícího se do Mohanu, Noailles ponechal 23 000 mužů pod vedením vévody de Gramont, jakožto sílu, která měla přehradit pohyb protivníka, v linii probíhající od Dettingenu do Spessartské vrchoviny za bažinatým tokem, a na jižním břehu Mohanu rozestavil dělostřelectvo, které odsud mohlo, aniž by mu hrozilo nebezpečí, ostřelovat levý bok Pragmatické armády, zatímco 12 000 francouzských vojáků pochodovalo směrem na jih k Aschaffenburgu, překročivše Mohan v týlu spojeneckých vojsk. Hustě zalesněné kopce na pravém křídle Pragmatické armády bránily spojencům obejít Gramontovu posici. Okolo šesti hodin uplynulo během pokusů Britů, Rakušanů a Hanoveřanů dosáhnout postupu v tomto sevřeném terénu. V jednom okamžiku se kůň Jiřího II. utrhl a utekl jim i s hlavním velitelem; byl zastaven Ensignem Cyrusem Trapaudem, který byl za odměnu povýšen. James Wolfe napsal, že první linie Pragmatické armády se skládala z 9 britských pěších pluků, 4 nebo 5 rakouských a několika hanoverských pluků. Okolo poledne, navzdory všem rozkazům, de Gramont netrpělivě zaútočil na spojence kavalerií Maison du Roi, zpočátku s úspěchem rozbil britskou přední linii, odhodil britské jezdectvo do jejich pěchoty a ukořistil mnohé praporce. Francouzská pěchota je následovala, také s počátečními úspěchy, když vrhla zpět několik britských pěších pluků. Nicméně, útok vlastní pěchoty donutil francouzské dělostřelectvo zastavit palbu, a po otupení síly francouzského útoku spojenecká vojska zahájila protiútok na Francouze opustivší své obranné linie. Rakouská brigáda o síle tří pluků vyplnila mezeru vzniklou britským ústupem a vpadla do boku francouzské pěchoty, zatímco početná baterie hannoverského dělostřelectva bombardovala z děl francouzské linie. Francouzské linie se zhroutily a Spojenci vytlačili Gramontovy síly do řeky a za ní, s britskou pěchotou předbíhající pochodové tempo, pro předtím utrpěné strázně. V důsledku tohoto se otevřela cesta do Hanau, která dovolila Spojencům pokračování v jejich ústupu a znovuzásobení.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Porážkou u Dettingenu ztratil vévoda de Noailles nejlepší příležitost vyhrát válku. Kdyby Francouzi porazili Pragmatickou armádu, z krále Jiřího II. by se stal zajatec Ludvíka XV.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "Během bitvy varoval Lieutenant-Colonel Sir Andrew Agnew z Lochnaw pluk jemuž velel, aby nestříleli, dokud neuvidí bělmo jejich očí “see the whites of their e’en.” Sir Agnew také poznamenal na adresu svých mužů: Chlapci, až je uvidíte, raději je zabte, než zabijí oni Vás: \"Lads, you see they \"loons\" (young men) on yon' hill. Better kill them afore they kill you.\" A k Jiřímu II. po bitvě, poté co mu král humorně vyčítal, že útok francouzského jezdectva se vlomil do posice jeho pluku, vtipně poznamenal: Ať to nepotěšilo Vaše Veličenstvo, ale oni se z ní nevrátili. (\"An' it please Your Majesty, but they didna' gang oot again.\")", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Na památku tohoto vítězství zkomponoval Handel své díla \"Dettingen Te Deum\" a \"Dettingen Anthem.\" Obě strany se také před bitvou dohodly, že nemocní a ranění, kteří padnou do rukou nepřítele, budou ošetřeni a nebudou považováni za válečné zajatce. Když spojenci ustoupili, nechali za sebou většinu svých zraněných a Francouzi respektovali tuto dohodu, která byla předchůdcem ženevské úmluvy. \"Dettingen\" se od roku 1947 jmenuje jedna z výcvikových rot důstojnické akademie Britské armády. V současnosti se jedná o výcvikovou jednotku pro krátkodobé kursy (například výcvik budoucích důstojníků Territorial Army) probíhající na Akademii. Dále jméno 4 (Dettingen) Troop nese jedna z rot armádního výcvikového pluku Winchester.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Dettingenu (anglicky Battle of Dettingen, německy Schlacht bei Dettingen) se odehrála 27. června 1743 u Dettingenu v Bavorsku během období válek o rakouské dědictví. Bylo to naposledy, kdy britský panovník, Jiří II., osobně vedl svoje jednotky do bitvy. Britské síly za podpory jednotek z Hannoverska a Hesenska porazily francouzskou armádu, kterou vedl vévoda de Noailles, ačkoliv v té době nebyl mezi Francií a Británií vyhlášen válečný stav.", "tgt_summary": "The Battle of Dettingen () took place on 27 June 1743 during the War of the Austrian Succession, at Dettingen, now Karlstein am Main in Bavaria. It was fought between a Pragmatic Army, composed of British, Hanoverian and Austrian troops, and a French army commanded by the duc de Noailles. While the Earl of Stair exercised operational control, the Allied army was nominally commanded by George II, accompanied by his son the Duke of Cumberland. As a result, it is now best remembered as the last time a reigning British monarch led troops in combat. Despite being an Allied victory, the battle had little effect on the wider war, and has been described as 'a happy escape, rather than a great victory.'", "id": 1854654} {"src_title": "Jeden Izrael", "tgt_title": "One Israel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Aliance Jeden Izrael byla vytvořena předsedou Strany práce Ehudem Barakem před volbami v roce 1999 s cílem dát Straně práce vzhled více centristické a méně sekularistické a elitářské strany mezi mizrachi voliči (Gešer vedl prominentní mizrachi politik a bývalý poslanec Likudu David Levy, zatímco Mejmad je náboženská strana). Barak při tom vycházel z transformace, kterou provedl Tony Blair z Labour Party na New Labour. Na základě koaliční dohody získal Gešer třetí místo na kandidátní listině (za Barakem a Šimonem Peresem), dvě další „bezpečná místa“ a příslib, že Levy získá ministerský post. Straně Mejmad bylo přislíbeno jedno „bezpečné místo“ na kandidátní listině a ministerský post pro jejího kandidáta, který se do Knesetu nedostane. Předvolební průzkumy předpovídaly straně zisk 33 poslaneckých mandátů. Strana se nakonec ve volbách skutečně stala největší parlamentním uskupením, avšak zisk 26 poslaneckých mandátů byl do té doby nejnižším počtem, jaký kdy vítězná strana získala (předcházející nejnižší bylo 34 mandátů Strana práce ve volbách v roce 1996, ve kterých však kandidovala samostatně). Ze získaných 26 mandátů bylo Straně práce přiděleno 22, Gešeru 3 a Mejmadu jedno. Na základě předvolební koaliční dohody se Levy stal místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí a Michael Melchior ze strany Mejmad byl jmenován ministrem sociálních věcí a diaspory. Barak, který porazil Benjamina Netanjahu v přímé volbě premiéra, nakonec musel vytvořit nestabilní koaliční vládu společně s šesti stranami. Jednalo se o Šas, Merec, Jisra'el be-Alija, Stranu středu, Národní náboženskou stranu a Sjednocený judaismus Tóry. Barakova účast na summitu v Camp Davidu s Jásirem Arafatem v roce 2000 vedla 7. března 2001 k vystoupení strany Gešer z aliance Jeden Izrael. Dne 7. května se k alianci přidal člen frakce Nová cesta, nakonec však 15. května téhož roku zanikla, neboť byla přejmenována na alianci Strana práce-Mejmad. Po rozpadu strany byl Barak vyšetřován pro obvinění, že Jeden Izrael porušil zákon financování politických stran tím, že umožnil financovat volební kampaň přímo ze zdrojů ze zahraničí, a to prostřednictvím neziskových skupin, za účelem obejít limity výdajů. Státní kontrolor Eliezer Golberg přitom již jednou straně udělil pokutu ve výši 13 milionů šekelů za porušení zákonu o fundraisingu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeden Izrael (: ישראל אחת, \"Jisra'el Achat\", : \"One Israel\") byla politická aliance Strany práce a stran Mejmad a Gešer vytvořená pro volby do Knesetu v roce 1999.", "tgt_summary": "One Israel (, \"Yisrael Ahat\") was an alliance of the Labor Party, Meimad and Gesher created to run for the 1999 Knesset elections.", "id": 538109} {"src_title": "Justicialistická strana", "tgt_title": "Justicialist Party", "src_document": [{"title": "Perónismus a Justicialistická strana.", "content": "Justicialistická strana se považuje oficiálně za ideologického a politického dědice perónismu, avšak v posledních 20 letech prošla poměrně zásadními proměnami. Ideologie perónismu byla směsí několika různých politických ideologii charakteristických korporativismem čerpajícím z italského fašismu, nacionalismem a populismem. Významnou pro něj byla postava Juana Peróna, jež se stal v podstatě jejím hlavním ideologem. Perónismus se opíral především o odborové hnutí průmyslových dělníků a politiky nacionalizace průmyslu a státních záruk v oblasti sociální péče a zdravotnictví s cílem o zachování sociálního smíru a dosažení společenského blahobytu. Tento program si získal v Argentině 40. let 20. století masovou podporu. Generál Juan Domingo Perón byl prezidentem Argentiny v letech 1946 až 1951 a znovu v letech 1951 až 1955. V roce 1955 byla vláda prezidenta Juana Peróna svržena vojenským pučem. Mezi roky 1955-1972 se strana nemohla oficiálně účastnit voleb a perónismus byl zakázán. Během 60. a 70. let se peronistické hnutí značně politicky fragmentovalo a bylo možné se v něm setkat s levicově orientovanou frakcí, stejně jako s radikálně pravicovou a antikomunistickou frakcí. V roce 1972 se Perón mohl do Argentiny vrátit a byl opět zvolen prezidentem. V úřadu v roce 1974 zemřel a nahradila ho jeho třetí žena Isabel Perón, jejíž vládu v roce 1976 sesadil vojenský puč. Během let 1976-1983 byly postoje strany vůči vojenské diktatuře ambivalentní. Někteří justicialisté sloužili v administrativě pod vojenskou vládou. V roce 1981 se strana přidala k tripartitnímu politickému hnutí za znovuobnovení demokracie v Argentině. V prvním svobodných volbách v roce 1983 zvítězila Radikální občanská strana pod vedením Raula Alfonsína se ziskem více než 46% hlasů. Perónisté získali 37%.", "section_level": 1}, {"title": "Justicialistická strana po roce 1989.", "content": "Strana se vrátila do vlády v následujících volbách v roce 1989, ve kterých získala celkem 47.5% hlasů. Její kandidát Carlos Saúl Menem se stal argentinským prezidentem v letech 1989 až 1999. V 90. letech přijala Justicialistická strana neoliberální rétoriku a politiky tzv. Washingtonského konsenzu, které vedly k široké privatizaci a deregulaci argentinské ekonomiky. V roce 1991 přistoupila Menemova vláda k tzv. plánu konvertibility, v rámci kterého bylo argentinské peso navázáno na americký dolar (1:1). Tento krok společně s masivními zahraničními investicemi zastavil inflaci a umožnil hospodářský růst země. V roce 1998 se ale země začala potýkat těžkostmi, které vyplývaly na jedné straně z růstu amerického dolaru (což mimo jiné zdražovalo argentinský export), na druhé z vysokého deficitu, který se vláda snažila řešit značnými půjčkami od Mezinárodního měnového fondu.Problémy argentinského hospodářství ještě zhoršila finanční krize v Rusku a ve východní Asii (obě v roce 1998), které destabilizovaly světovou ekonomiku. Výsledkem byl kolaps argentinské ekonomiky v roce 1999-2000. Justicialistický kandidát Eduardo Duhalde byl ve volbách v roce 1999 poražen opozičním kandidátem Fernandem de la Rúem. Ekonomické těžkosti vedly k další fragmentací uvnitř Justicialistické strany. Po abdikaci F. de la Rúa se prozatímním prezidentem stal justicialista Eduardo Duhalde, který byl kritikem Menema. V roce 2003 vznikla volební aliance Fronta za vítězství, která kandidovala středolevého justicialistického guvernéra Santa Cruz Néstora Kirchnera proti znovukandidujícímu C. Menemovi za Frontu za loajalitu (\"Frente por la Lealtad\") spojující konzervativně smýšlející justicialisty a další menší strany, a středopravému justicialistovi Adolfu Rodriguezovi Saá za Frontu spravedlnost, jednota a svoboda (\"Frende Justicia, Unión y Libertad\"). Tito tři justicialističní kandidáti získali v prvním kolem prezidentských voleb celkem 60.8% hlasů. Vítězství N. Kirchnera neznamenalo ale sjednocení strany. V roce 2004 vytvořil Carlos Menem další frakci Justicialistické strany s názvem Lidový perónismus v rámci které chtěl kandidovat v roce 2007 na úřad prezidenta. V letech 2003-2007 se nicméně upevnila pozice justicialistické frakce prezidenta N. Kirchnera, který se stal předsedou strany. V roce 2007 byla prezidentkou Argentiny zvolena Cristina Fernández de Kirchner, rovněž členka Justicialistické strany a kandidátka její středolevé frakce Fronta za vítězství. Pozice této frakce ale byla oslabena ve volbách v roce 2009, kde středolevá frakce utrpěla viditelnou volební porážku a Kirchner v důsledku toho rezignoval na funkci předsedy strany. V čele strany ho nahradil jeho bývalý viceprezident a guvernér provincie Buenos Aires Daniel Scioli. Oslabování Kirchnerovi frakce se projevilo otevřenou kritikou Kirchnera a Scioliho z řad poslanců v provincii Buenos Aires.Bývalý Kirchnerův spojenec a prozatímní prezident Eduardo Duhalde oznámil 1. března 2010 svojí kandidaturu na funkci prezidenta s komentářem, že Kirchnerovo vedení strany \"kolabuje\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Justicialistická strana (španělsky: Partido Justicialista) je argentinská politická strana, která vychází z politického dědictví a ideologie perónismu. Strana byla založena v roce 1947 Juanem Domingem Perónem a jeho manželkou Evou (Evitou) Perónovou. Původní název strany byl Perónistická strana. Název Justicialistická byl přijat v roce 1989. V současné době (2014) je nejsilnější politickou stranou v Argentině, avšak zůstává rozdělena do několika politických frakcí.", "tgt_summary": "The Justicialist Party (, ), or PJ, is a Peronist political party in Argentina, and the largest component of the Peronist movement. Current president Alberto Fernandez belongs to the Justicialist Party. Former presidents Juan Domingo Perón, Hector Cámpora, Raúl Alberto Lastiri, Isabel Perón, Carlos Menem, Ramón Puerta, Adolfo Rodríguez Saá, Eduardo Camaño, Eduardo Duhalde, Néstor Kirchner and Cristina Fernández de Kirchner have been elected from this party or upheld the presidency. Justicialists have been the largest party in the Congress covering nearly the entire period since 1987. The Justicialist Party is the largest party in the Congress; however, this does not reflect the divisions within the party over the role of Kirchnerism, the left-wing populist faction of the party, which is opposed by the dissident Peronists, the right-wing conservative faction of the party, who run in different election lists.", "id": 460235} {"src_title": "Jacques Laffite", "tgt_title": "Jacques Laffite", "src_document": [{"title": "Kariéra ve Formuli 1.", "content": "Poprvé ve formuli 1 startoval v roce 1974 v týmu Franka Williamse v týmu Iso Malboro, bez úspěchů. V následujícím roce 1975 se mu podařilo získat druhé místo v Grand Prix Německa. Po sezoně se rozhodl přestoupit do nového francouzského týmu Ligier a tak v roce 1976, kdy tým do závodů postavil jen jeden vůz, získal 20 bodů a celkově se umístil na 7. místě. V roce 1977 při Grand Prix Švédska získal své první vítězství. Celkem získal 18. bodů a 10. místo v celkovém pořadí v této sezoně. V následujícím roce 1978 se dvakrát dostal na stupeň vítězů. Získal 19. bodů a celkově se umístil na 8. místě. Sezona 1979 byla úspěšná, podařilo se mu vyhrát první dva závody sezony a dočasně se dostal do čela tabulky. V následujících závodech jeho vůz nedovedl konkurovat silnějšímu Ferrari. Celkově skončil čtvrtý se 36 body. V roce 1980 se jeho stájovým kolegou stal Didier Pironi, který se mu dokázal vyrovnat. Celkově získal 34 bodů a opět byl čtvrtý. Následující rok 1981 byl jeho nejúspěšnější, získal 44 bodů a na konci sezony bojoval i o titul. Nakonec skončil na 4. místě, ale podařilo se mu porazit týmové kolegy Patricka Tambaye, Jeana Jariera a Jeana Jabouille. V roce 1982 se nedařilo a proto v roce 1983 přesídlil po sedmiletém angažmá v Ligieru do Williamsu a získal 11 bodů. Ročník 1984 ve Williamsu nepřinesl úspěch. Za celý rok bodoval jenom dvakrát. Jeho týmovým kolegou se stal Keke Rosberg. Po neúspěchu se v roce 1985 vrací k týmu Ligier. Několikrát se umístil na stupních vítězů. S 16 body se zařadil na deváté místo. Rok 1986 začal velmi dobře. Bodoval z prvních osmi závodů pětkrát a získal 14 bodů. Pak ale přišla osudová Grand Prix Velké Británie ve které havaroval a kvůli zranění musel vynechat zbytek sezóny. V roce 1987 se pokoušel o návrat, ale kondice nebyla nejlepší, tak ukončil kariéru ve formuli 1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques-Henri Sabin Laffite (* 21. listopadu 1943, Paříž, Francie) je bývalý francouzský automobilový závodník a pilot Formule 1. Šampionátu formule 1 se účastnil v letech 1974 až 1986. Nyní působí jako komentátor přímých přenosů závodů na TF1.", "tgt_summary": "Jacques-Henri Laffite (born 21 November 1943 in Paris) is a French former racing driver who competed in Formula One from to . He achieved six Grand Prix wins, all while driving for the Ligier team. From 1997 to 2013, Laffite was a presenter for TF1.", "id": 543154} {"src_title": "Denaturovaný ethanol", "tgt_title": "Denatured alcohol", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Denaturovaný ethanol jako takový není preferovaným produktem, tedy není něčím, co by bylo požadováno jako alternativa normálního ethanolu. Denaturovaný ethanol a jeho výroba je politickým kompromisem. Nabídka a poptávka po denaturovaném ethanolu vyvstávají z toho, že běžný ethanol (vhodný k pití) je obvykle mnohem dražší než jiné podobné chemikálie, protože je vysoce zdaněn - kvůli zajištění daňových příjmů a současně jako nástroj zdravotní politiky. Pokud by byl čistý ethanol levně dostupný jako palivo nebo rozpouštědlo, lidé by ho pili. Denaturovaný ethanol je roztokem, který lze legálně vyrábět a používat jako ethanol, přičemž může být pro technické použití levný a nehrozí, že by byl používán k pití. Při procesu denaturace se vytváří modifikovaný ethanol nevhodný k pití, avšak pro většinu účelů plně vyhovující. Proto není denaturovaný ethanol ve většině zemí zdaňován a je tedy výrazně levnější než ethanol čistý. Složení denaturační směsi bývá přesně definováno legislativou státu; mezi jednotlivými zeměmi jsou však rozdíly. V případech, kdy je nezbytné používat absolutně čistý ethanol za cenu nezatíženou daněmi (například ve výzkumných laboratořích), kvůli odstranění možnosti použít takový ethanol k pití jsou nezbytná přísná bezpečnostní opatření. Konkrétně se sleduje nákup a distribuce ethanolu a kontroluje se způsobilost pracovníků, kteří s čistým ethanolem nakládají.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Existují různé třídy denaturovaného ethanolu, denaturační činidla jsou však obecně podobná. Pro \"úplně denaturovaný alkohol\" podle britského práva se postupuje typicky takto: Úplně denaturovaný alkohol musí být vyráběn v souladu s následujícím předpisem: na každých 90 objemových dílů alkoholu se přidá 9,5 objemového dílu methanolu nebo jeho substitutu a 0,5 objemového dílu surového pyridinu; do výsledné směsi se přidá nafta v poměru 3,75 litru na každých 1 000 litrů směsi, a dále syntetické organické barvivo (methylová violeť) v poměru 1,5 g na 1 000 litrů směsi.", "section_level": 1}, {"title": "Denaturovaný ethanol podle českého práva.", "content": "V Česku jsou činidla pro denaturaci ethanolu určena vyhláškou ministerstva zemědělství č. 141/1997 Sb. Tato vyhláška v příloze č.2 sekce D definuje dvě směsi použitelné pro obecně denaturovaný ethanol (č. 1a a 1b; ke všeobecnému použití bez omezení) a dalších 23 směsí pro ethanol ke speciálnímu použití vymezenému vyhláškou (např. směs č. 16 se smí použít jen k výrobě kvasného lihového octa). Směsi pro obecně denaturovaný ethanol mají následující složení (uvedená množství jsou minimální množství na 1 l ethanolu):", "section_level": 2}], "src_summary": "Denaturovaný ethanol (též denaturovaný líh) je ethanol, ke kterému byla přidána aditiva, aby se zabránilo jeho pití. Někdy bývá též obarven. Denaturovaný ethanol se používá například jako rozpouštědlo nebo jako palivo pro lihové kahany a vařiče. Vzhledem k široké škále průmyslového využití denaturovaného ethanolu se používají stovky různých aditiv a denaturačních metod. Tradičním denaturačním činidlem býval 10% methanol - takový denaturovaný ethanol se pak nazývá „methylovaný líh“. Dalšími denaturačními činidly jsou například isopropanol, aceton, methylethylketon, methylisobutylketon, pyridin nebo denatonium. Při denaturaci se nemění molekuly ethanolu, je ovlivněna pouze poživatelnost látky. Při denaturaci bývá cílem dosáhnout toho, aby bylo obtížné denaturační přísady oddestilovat nebo jiným způsobem eliminovat proces denaturace. Často se používá methanol, protože jeho teplota varu je podobná jako u ethanolu. V některých státech se musí denaturovaný ethanol barvit modře nebo fialově anilinovým barvivem. Osvobození denaturovaného ethanolu od daní se datuje již do poloviny 19. století.", "tgt_summary": "Denatured alcohol, also called methylated spirits (in Australia, New Zealand, South Africa, and the United Kingdom) or wood spirit or denatured rectified spirit, is ethanol that has additives to make it poisonous, bad-tasting, foul-smelling, or nauseating to discourage recreational consumption. It is sometimes dyed so that it can be identified visually. Pyridine, methanol, or both can be added to make denatured alcohol poisonous, and denatonium can be added to make it bitter. Denatured alcohol is used as a solvent and as fuel for alcohol burners and camping stoves. Because of the diversity of industrial uses for denatured alcohol, hundreds of additives and denaturing methods have been used. The main additive has traditionally been 10% methanol, methyl alcohol, giving rise to the term \"methylated spirits\". Other typical additives include isopropyl alcohol, acetone, methyl ethyl ketone, and methyl isobutyl ketone. In the United States, mixtures sold as denatured alcohol often have much greater percentages of methanol, and can be less than 50% ethanol. Denaturing alcohol does not chemically alter the ethanol molecule unlike the denaturation process in biochemistry. Rather, the ethanol is mixed with other chemicals to form a foul-tasting, often toxic, solution. For many of these solutions, it is intentionally difficult to separate the components.", "id": 1024502} {"src_title": "Maroš Šefčovič", "tgt_title": "Maroš Šefčovič", "src_document": [{"title": "Život a vzdělání.", "content": "V roce 1984 začal studovat na Ekonomické univerzitě v Bratislavě. Během studia však dostal nabídku studovat diplomacii na MGIMO v Moskvě, zde studoval mezi lety 1985 a 1990. V létě 1989 byl přijat do Komunistické strany Československa, ale členská legitimace mu nikdy nebyla doručena, jelikož v témže roce proběhla sametová revoluce. V roce 2000 ukončil postgraduální doktorandské studium mezinárodního a evropského práva na Univerzitě Komenského v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Od roku 1989 působil na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Nejprve jako stážista, od roku 1990 jako poradce státního tajemníka ministra zahraničí ČSFR. V letech 1991–1992 byl 3. tajemník a konzul na velvyslanectví v Harare (Zimbabwe), v roce 1992 byl 2. tajemníkem a zástupcem velvyslance v Ottawě (Kanada). Od roku 1993 je pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí Slovenské republiky. Od roku 1995 pracoval na oboru zemí EU a NATO nejprve jako referent a od roku 1996 jako zástupce ředitele odboru. V roce 1997 se stal zástupcem ředitele a v roce 1998 ředitelem Kanceláře ministerstva zahraničních věcí SR. Od roku 1998 působil jako zástupce vedoucího mise a rádce v misích Slovenska při Evropských společenstvích v Bruselu. Roku 1999 působil jako slovenský velvyslanec v Izraeli. Po návratu na Slovensko v roce 2002 byl generálním ředitelem sekce bilaterální spolupráce Ministerstva zahraničních věcí SR a v roce 2003 generálním ředitelem sekce pro evropské záležitosti. V letech 2004 až 2009 byl velvyslancem Slovenska při Evropské unii. Poté od října 2009 do února 2010 působil jako komisař pro vzdělání, kulturu a mládež v komisi vedení José Barrosem. Od 8. února 2010 do 1. listopadu 2014 zastával funkci komisaře pro institucionální vztahy a administrativu a stal se také místopředsedou Evropské komise za vedení předsedy José Manuela Barrosa. Místopředsedou zůstal i po listopadu 2014, kdy v nové komisi Jeana Clauda Junckera převzal agendu energetické unie. Tu původně měla vést Slovinka Alenka Bratušeková, která ale neuspěla při pohovorech před europoslanci. V září 2018 oznámil, že se chce ucházet o post lídra kandidátky evropských socialistů pro volby do Evropského parlamentu 2019. V lednu 2019 oznámil, že se účastní prezidentských voleb 2019 jako kandidát strany SMER – sociálna demokracia. Vládní strana dlouho nemohla najít svého kandidáta a oznámení několikrát odložila i kvůli tomu, že nedokázala přesvědčit ministra zahraničních věcí Miroslava Lajčáka. Připomenul, že není členem strany SMER, ale že se bude spoléhat i na pomoc strany při financování kampaně. V prvním kole voleb skončil na druhém místě za Zuzanou Čaputovou a postoupil do druhého kola voleb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maroš Šefčovič (* 24. července 1966, Bratislava, Československo) je slovenský diplomat a evropský politik, od listopadu 2014 místopředseda Evropské komise a komisař pro energetickou unii v Evropské komisi vedené Jean-Claude Junckerem. V roce 2019 se účastnil prezidentských voleb jako nestraník nominovaný stranou SMER.", "tgt_summary": "Maroš Šefčovič (; born 24 July 1966) is a Slovak diplomat and politician who has been member of the European Commission since 2009. He also stood for the office in the 2019 Slovak presidential election, which he lost against Zuzana Čaputová. He served as European Commissioner for Education, Training, Culture and Youth from 2009 to 2010 and Vice-President of the European Commission for Interinstitutional Relations and Administration from 2010 to 2014. He also served as Vice-President of the European Commission as European Commissioner for Energy from 2014 to 2019. In 2019 he was nominated to become EC Vice President for Interinstitutional Relations and Foresight.", "id": 1611250} {"src_title": "Michel Barnier", "tgt_title": "Michel Barnier", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Vystudoval ESCP Europe a byl zaměstnán v úřadu několika francouzských ministrů. Sám vstoupil do politiky ve svých 27 letech, kdy byl zvolen poslancem za neogaullistické Rassemblement pour la République (Sdružení pro republiku). Poslancem byl až do roku 1993, kdy se stal členem kabinetu. Byl šéfem kandidatury města Albertville na pořádání Zimních olympijských her 1992, po přidělení pořadatelství předsedal organizačnímu výboru spolu s Jean-Claudem Killym. O rok později se poprvé stal členem francouzské vlády, když nastoupil do úřadu ministra životního prostředí. V roce 1995 ho tehdejší premiér Jacques Chirac jmenoval státním sekretářem pro evropské záležitosti. V této funkci setrval do porážky pravice ve volbách v roce 1997. V této době, v letech 1995 až 1999, byl také senátorem za Savojsko. Následně poprvé nastoupil jako člen Evropské komise, v letech 1999 až 2004 vykonával funkci komisaře pro regionální politiku. Mezi 31. březnem 2004 a 2. červnem 2005 zastával úřad francouzského ministra zahraničních věcí ve vládě Jeana-Pierra Raffarina. Z tohoto úřadu byl odvolán v souvislosti se zamítnutím Evropské ústavy ve francouzském referendu. Od roku 2006 do roku 2009 byl místopředsedou Evropské lidové strany. Od roku 2007 byl francouzským ministrem zemědělství, v roce 2009 však tento post opustil, aby se opět mohl věnovat funkci evropského komisaře. V letech 2010–2014 byl Barnier komisařem pro vnitřní trh a služby v Evropské komisi vedené José Barrosem. Jmenován byl s cílem regulovat zejména finanční a bankovní trh, symbolizovaný londýnskou finanční čtvrtí City. Během svého působení ve funkci prosadil na čtyři desítky regulačních předpisů týkajících se bankovního a pojišťovacího sektoru a trhu. V roce 2013 prohlásil, že fiskální unie v Evropě musí vést i k užší politické unii pro všech 27 zemí, což vyvolalo odpor zejména ve Spojeném království. V roce 2014 se ucházel o post kandidáta Evropské lidové strany na předsedu Evropské komise, ale prohrál s Jeanem-Claudem Junckerem. V červenci 2016 byl jmenován hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o modalitách vystoupení Spojeného království z EU. V té souvislosti byl připomínán jeho napjatý vztah ke Spojenému království od doby jeho působení ve funkci evropského komisaře pro vnitřní trh. Tehdy byl charakterizován jako pragmatický politik, více Evropan než Francouz. 19. března 2020 bylo oznámeno, že Barnier byl pozitivně testován na koronavirus, což značně ovlivní současná vyjednávání o dalších vztazích se Spojeným královstvím po již uskutečněném brexitu, která měla původně být uzavřena dohodou do konce roku 2020. Kvůli Barnierovu onemocnění byla vyjednávání dočasně přerušena, také z toho důvodu, že všichni členové delegací obou stran se museli uchýlit do karantény. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen prohlásila, že předepsaná lhůta pro dosažení dohody nebude stačit. Barnier je také členem komise Mezinárodního olympijského výboru pro udržitelnost a dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Michel Barnier je ženatý a má tři děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Barnier (* 9. ledna 1951, La Tronche, Francie) je francouzský politik. Od července 2016 je hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o modalitách vystoupení Spojeného království z EU (tzv. \"brexitu\").", "tgt_summary": "Michel Bernard Barnier (born 9 January 1951) is a French politician serving as the European Commission's Head of Task Force for Relations with the United Kingdom (UK Task Force/UKTF) since November 2019. He previously served as Chief Negotiator - Task Force for the Preparation and Conduct of the Negotiations with the United Kingdom under Article 50 TEU (Task Force 50/TF50) from October 2016 to November 2019. He has served in several French cabinet positions including minister of foreign affairs from 2004 to 2005, minister of state for European affairs from 1995 to 1997 and minister of the environment and way of life from 1993 to 1995. He served at European level as European Commissioner for Regional Policy (1999–2004) and European Commissioner for Internal Market and Services (2010–2014), and was vice president of the European People's Party (EPP) from 2010 to 2015. Barnier was appointed minister for agriculture in the Government of France on 18 June 2007, stepping down on 7 June 2009 upon his election as a Member of the European Parliament (MEP). He served as European Commissioner for Internal Market and Services under Barroso. On 1 October 2016, the European Commission appointed him as its chief Brexit negotiator under Article 50 of the Treaty on European Union (TEU).", "id": 255531} {"src_title": "Vilém I. Sicilský", "tgt_title": "William I of Sicily", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jako čtvrtý syn krále neměl Roger původně žádné naděje na královský trůn. Smrt jeho tří starších bratří v letech 1138 až 1148 však zcela změnila situaci. Když pak otec v roce 1154 zemřel, nebyl Vilém dostatečně připraven převzít jeho roli. Po převzetí moci zachoval administrativu tak, jak ji otec v posledních letech vybudoval. Pouze anglický kancléř Thomas Brun byl nahrazen kancléřem Maiem z Bari. Skutečná moc v království byla v první řadě v rukou tohoto úředníka. Z nízkého původu se vypracoval k titulům admirála, \"ammiratus ammiratorum\" nebo také \"Emír emírů\". Maio pokračoval v Rogerově politice vyloučení šlechty z administrativních záležitostí a rovněž se snažil omezit přílišnou svobodu měst. Barony trpící pod královskou mocí podněcoval ke vzpouře papež Hadrián IV., o jehož uznání Vilém ani nežádal, ale i byzantský císař Manuel I. Komnenos a císař Svaté říše římské Fridrich I. Barbarossa. Na konci roku 1155 řecká vojska obsadila Bari, Trani, Giovinazzo, Andrii a Taranto a začala obléhat Brindisi. Vilémova armáda se vylodila na poloostrově, zničila řeckou flotilu a armádu v Brindisi a obsadila Bari. Papež Hadrián se s tím smířil a v Beneventu podepsal 18. června dohodu, v níž opustil rebely a uznal Viléma jako krále. Během léta 1157 vyslal Vilém mohutnou flotilu (164 lodí a 10 000 mužů), která vyplenila řecký ostrov Euboia a město Almyros. V následujícím roce uzavřel Vilém s Řeky mír. Tyto diplomatické úspěchy byly patrně dílem Maia. Na druhé straně království ztratilo své africké državy ve prospěch arabské dynastie Almohadů. Je však možné, že Maio sám radil tuto provincii opustit s ohledem na nebezpečí, které království hrozilo ze severu. Roku 1156 začala revolta ve Sfaxu (v dnešním Tunisu) a rychle se šířila. Pro její potlačení se nic nedělalo. Teprve v roce 1159 admirál Petr vedl mohutnou expedici se 160 loděmi proti Baleárským ostrovům, které byly v držení Saracénů. Se stejnou flotilou se pak snažil se osvobodit obléhanou Mahdii, avšak vrátil se zpět, aniž by došlo k bitvě. Petr v nemilost neupadl, ale již žádná expedice za udržením křesťanské Mahdie nebyla vyslána. Město padlo 11. ledna 1160.", "section_level": 1}, {"title": "Boje o udržení trůnu.", "content": "Maiova politika vedla ke všeobecnému spiknutí a v listopadu 1160 byl Maio v Palermu zavražděn vůdcem sicilských šlechticů Matějem Bonelim. Baroni nehodlali svrhnout i krále, přáli si však slabou vládu. Vhodným kandidátem se zdál být Vilémův nejstarší syn Roger IV., vévoda Apulienský. Po zavraždění Maia napadli královský palác dva vlastní královi příbuzní: Šimon, Vilémův nelegitimní polobratr a stejně nelegitimní synovec Tankred Sicilský. Král byl s celou svou rodinou zajat. Králův život ušetřil Richard, hrabě z Molise. Následně pochodoval v ulicích Palerma a oznamoval, že bude za svůj čin o tři dny později v katedrále korunován. Zatímco král zůstával v rukou konspirátorů, kteří se nemohli dohodnout, zda ho mají zavraždit nebo pouze zbavit moci, lid a armáda se spojili na jeho obranu. Povstání bylo potlačeno a královská moc obnovena. Bonello byl oslepen a krátká vojenská akce proti vzbouřencům se omezila na vypálení jejich města Butera. Při prvním útoku na palác za osvobozením krále, byl králův syn Roger zabit zbloudilým šípem (i když výše zmíněný zaujatý historik Falcandus naznačuje, že mohlo jít o královu pomstu nevěrnému synovi).", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Po porážce vzbouřenců svěřil Vilém řízení státních záležitostí do rukou mužů, kteří prošli Maiovou školou. Vytvořil triumvirát: pronotář Matouš z Ajella, hrabě Sylvester z Marsica (ten zdědil Maioův majetek) a biskup Palmer ze Syrakus (zvolený, ale nevysvěcený). Další léta již byla klidná. Stal se oblíbencem papeže Alexandra III., neboť jej podporoval v boji proti vzdoropapežům i proti císaři Barbarossovi. Když byl papež v Lateránském paláci v listopadu 1165 slavnostně instalován, čestnou stráž tvořili právě Normané Vilém I. zemřel 7. května 1166 a je pohřben v katedrále ve městě Monreale. Se svou ženou Markétou Navarrskou měl čtyři syny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém I. zvaný \"Špatný\" nebo také \"Zlý\" (italsky \"Guglielmo il Malo\", 1131 – 7. května 1166, Palermo) byl druhým králem Sicílie. Vládl od otcovy smrti roku 1154 až do své vlastní. Byl čtvrtým synem Rogera II. Sicilského a Elvíry Kastilské, dcery Alfonse VI. Kastilského a jeho čtvrté ženy Isabely, dcery sevillského emíra. Vilémovo přízvisko \"„Zlý“\" nemá žádnou oporu v historických událostech, je spíše vyjádřením zaujatosti historika Hugo Falcanduse a vrstvy baronů ke králi a vrstvě jeho úředníků. Je však zřejmé, že co do energie a charakteru zaostával za svým otcem a dával přednost polomuslimskému životu ve svých nádherných palácích v Palermu.", "tgt_summary": "William I (1120 or 1121 – May 7, 1166), called the Bad or the Wicked (), was the second King of Sicily, ruling from his father's death in 1154 to his own in 1166. He was the fourth son of Roger II and Elvira of Castile. William's title \"the Bad\" seems little merited and expresses the bias of the historian Hugo Falcandus and the baronial class against the king and the official class by whom he was guided.", "id": 863259} {"src_title": "Střemcha obecná", "tgt_title": "Prunus padus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Střemcha obecná je rozšířena téměř v celé Evropě, velké části Sibiře, na Kavkaze i v Maroku. V Česku roste na celém území roztroušeně až hojně. Nenáročná dřevina, snese půdu hlinitou i jílovitou, kyselou i zásaditou, nesnáší však vyloženě suchá stanoviště. Nejčastěji se s ní lze setkat na otevřených, slunečných místech, ve světlých lesích a hájích, na okrajích řek, potoků i v zaplavovaných místech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "V keřovité formě vyrůstá do výšky 2 metrů, ve stromové téměř 15 m. Má hustou korunou široce vejcovitou až kuželovitou, v průměru do 8 metrů. Jedná se o velice otužilou dřevinu s červenohnědou borkou, která je mrazuvzdorná až do –40 °C. Mladé větvičky bývají zprvu jemně chlupaté, později jsou lysé, převislé a dostávají temně hnědou barvu. Tmavě zelené až modrozelené listy bývají obvejčité až eliptické, pilovité a zužují se do špičky. Jsou velké až 12 cm a mají tmavě zelenou až modrozelenou barvu. Tvarem se podobají listům třešně. Intenzivně vonící drobné bílé samosprašné pětičetné květy jsou uspořádány do hustých válcovitých hroznovitých květenství dlouhých až 15 cm. Rozkvétá od dubna do května. Plody jsou drobné šťavnaté peckovice s tenkým mezokarpem, veliké asi 1 cm, barvy červenohnědé až černé obsahující jedno, na povrchu drsné semínko.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Plody se pro trpkou chuť k přímé konzumaci nehodí, používají se jako přísada do kompotových směsí a při výrobě marmelád. Plody jsou vhodnou a oblíbenou potravou lesního ptactva. V severských zemích se plodů využívá k výrobě destilátů nebo vín. V době květu je střemcha významnou medonosnou rostlinou. Pěkné, nahnědlé dřevo vyhledávají řezbáři a je vhodné pro výrobu vycházkových holí. Má vysoký obsah látek s baktericidními a hmyz odpuzujícími účinky v kůře, pupenech, listech i semenech. Rostlina vyjma dužiny plodů obsahuje glykosid amygdalin, který se štěpí na glukózu, benzaldehyd a kyanovodík. V lidovém lékařství se kůra užívala jako močopudný a potopudný prostředek. Její listy bývají ničeny žírem motýlich larev předivky zhoubné (\"Yponomeuta evonymella\"), plody houbou puchýřnatcem slívovým (\"Taphrina pruni\"). Střemcha obecná je odolná a nenáročná dřevina velké estetické, ale malé hospodářské hodnoty.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Nejjedovatější, pro obsah kyanovodíku, je kůra a semena. Požití částí rostlin způsobuje nevolnost a jsou zaznamenány případy úmrtí nejen skotu, ale i u lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Je to velice variabilní druh, je známo více než 25 poddruhů. V Česku se v přírodních podmínkách nejvíce vyskytují tyto dva: Střemcha obecná skalní je považována za kriticky ohrožený druh kategorie C1 (R1). Někdy je střemcha řazena jako podrod slivoně (\"Prunus\" subgen. \"Padus\") (Mill.) Focke.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střemcha obecná (\"Prunus padus\", místně také \"třemcha\" či \"křemcha\"), druh rodu slivoň, je opadavý keř nebo strom z čeledi růžovitých.", "tgt_summary": "Prunus padus, known as bird cherry, hackberry, hagberry, or Mayday tree, is a flowering plant in the rose family Rosaceae. It is a species of cherry, a deciduous small tree or large shrub up to 16 m tall. It is the type species of the subgenus \"Padus\", which have flowers in racemes. It is native to northern Europe and northern Asia", "id": 2429659} {"src_title": "Siegfried Wagner", "tgt_title": "Siegfried Wagner", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Siegfried se narodil v roce 1869 skladateli Richardu Wagnerovi a jeho manželce Cosimě Wagnerové (rozené Lisztové), v Tribschenu na jezeře Lucern ve Švýcarsku. Byl tak nejen synem významného skladatele, ale přes svou matku rovněž vnukem dalšího velkého hudebního autora – Franze Liszta. Siegfried začal komponovat už v dětském věku a jeho nejstarší skladby vznikly někdy kolem roku 1882. Po ukončení středoškolského vzdělání se začal v roce 1889 intenzivněji věnovat hudbě u žáka svého otce Engelberta Humperdincka, ale stále více ho lákala architektura, kterou nakonec studoval v Berlíně a Karlsruhe. V roce 1892 podnikl se svým přítelem, anglickým skladatelem Clementem Harrisem cestu do Asie, v jejímž průběhu se rozhodl opustit architekturu a vrátit se zpět k hudbě. Dle některých Siegfriedových životopisců došlo během této cesty mezi Siegfriedem a Clementem Harrisem údajně k intimnímu sblížení. Zde Siegfried rovněž načrtl svou první oficiální práci, symfonickou báseň \"Sehnsucht\", inspirovanou stejnojmennou básní Friedricha Schillera. Toto dílo bylo ale dokončeno až těsně před koncertem, který Siegfried Wagner osobně dirigoval v Londýně 6. června 1895.", "section_level": 1}, {"title": "Dirigent a neuznaný skladatel.", "content": "V roce 1894 Siegfried Wagner debutoval jako asistent dirigenta v Bayreuthu a v roce 1896 se stal tamtéž dirigentem zodpovědným za provedení \"Prstenu Nibelungova\", a to spolu s Felixem Mottlem a Hansem Richterem. První samostatnou inscenaci, jako režisér a dirigent, provedl v Bayreuthu v roce 1901. Dirigování ale Siegfried považoval po celý svůj život za podřadnou činnost a sám sebe vnímal především jako skladatele. I přes svou nechuť k dirigování patřil mezi žádané a uznávané dirigenty a koncertoval ve všech hlavních městech Evropy. V roce 1899 pak měla konečně premiéru jeho první opera, \"Medvědí kůže\" (\"Der Bärenhäuter\"), a v následujících letech složil ještě dalších 18 oper. Jako skladatel nikdy nedosáhl úspěchů svého otce, což ho po celý život trápilo a toto protivenství osudu přičítal tomu, že se proti němu spiknul „židovský tisk“ ve snaze cíleně ho poškodit, jelikož byl synem antisemity Richarda Wagnera. V roce 1908 převzal Siegfried po své matce Cosimě místo uměleckého ředitele festivalu v Bayreuthu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Siegfried Wagner byl bisexuální. Jeho matka ho po dlouhé roky marně nutila, aby uzavřel manželství a zachoval tak rod Wagnerů, který by si tak mohl prostřednictvím dalších dědiců i nadále udržovat vliv nad finančně velmi výnosným hudebním odkazem Richarda Wagnera a také nad dalším „rodinným podnikem“ - festivalem v Bayreuthu. Kolem roku 1913 matčin tlak na Siegfieda vzrostl v důsledku Harden-Eulenburské aféry, v níž novinář Maximilian Harden obvinil několik osobností veřejného života, zejména Filipa, knížete Eulenburg-Hertefeldského, přítele císaře Viléma II., z homosexuality. V této atmosféře se už Siegfried nemohl manželství vyhnout. Rodina mu tedy našla vhodnou ženu, sedmnáctiletou Angličanku Winifred Klindworthovou (rozenou Williamsovou), kterou po smrti jejích rodičů vychovával klavírista, dirigent a příznivec nacionálního socialismu Karl Klindworth, nadšený wagnerián a žák Franze Liszta. Winifred byla od malička vychovávána v lásce k hudbě Richarda Wagnera a setkání se členy jeho rodiny bylo pro ni velkým zážitkem. Do pětačtyřicetiletého Siegfrieda Wagnera se okamžitě a bezhlavě zamilovala a 22. 9. 1915 se za něj plná nadšení také provdala. Manželé měli čtyři děti: Přestože manželství bylo zpočátku velmi šťastné a zachovalo dynastickou posloupnost v rodině, udržoval Siegfried i nadále homosexuální vztahy. Petr Pachl, jeden ze Siegfriedových životopisců, navíc tvrdil, že v roce 1901 Siegfried zplodil nemanželského syna, Waltera Aigna (1901-1977). Nicméně toto tvrzení zůstává sporné a chybí pro ně důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy k NSDAP.", "content": "Siegfried a Winifred Wagnerovi byli už od roku 1922 v těsném kontaktu s NSDAP a od roku 1923 patřili k aktivním příznivcům strany. S Adolfem Hitlerem se poprvé osobně setkali 1. 10. 1923 v Bayreuthu, kde Hitler svým vystupováním silně zapůsobil především na Winifred a jejího švagra Houstona Stewarta Chamberlaina. Hitler navázal těsné kontakty s rodinou, jelikož si velmi dobře uvědomoval případný propagantistický význam festivalu, který byl věnován památce jeho nejmilovanějšího skladatele. Ještě téhož roku skončil Hitler ve vězení a rodina Wagnerů dělala vše pro jeho propuštění, což jim nikdy nezapomněl. V roce 1924 vyrazili manželé Wagnerovi do USA, kde se snažili získat peníze na znovuobnovení festivalu (ten byl v letech 1914 – 1924 přerušen), ale liberální tisk ostře vystoupil proti antisemitským výrokům Siegfrieda Wagnera, proti angažovanosti rodiny ve prospěch NSDAP a rovněž bylo veřejnosti odhaleno, že rodina Wagnerů disponuje obrovským majetkem, takže žádnou finanční pomoc ani nepotřebuje. Manželé se tedy bez úspěchu vracejí zpět do Evropy, přes Řím, kde se setkají s Mussolinim. Neúspěch v USA nezabrání přípravám na znovuzahájení festivalu a ten je 22. července 1924 obnoven. Siegfried a Winifred se nadále snaží propagovat dílo Richarda Wagnera, ale v politických názorech se stále více rozcházejí. Siegfried se i přes svůj neskrývaný antisemitismus nikdy nestane členem NSDAP a odmítá se aktivně angažovat ve věcech nacismu. Winifred je naproti tomu váženou členkou strany. Sám Hitler říkal: „Siegfried – osobně byl mým přítelem, politicky byl pasivní !“ (Hitler – Monology, str. 308). Zvláštní je i to, že Siegfried opakovaně prohlašoval, že Židy nesnáší, ale zároveň odmítal propustit zaměstnance židovského původu, kteří pracovali pro Bayreuth.", "section_level": 1}, {"title": "Siegfriedova smrt.", "content": "Siegfried Wagner zemřel v Bayreuthu na srdeční infarkt v roce 1930, během namáhavých režijních a orchestrálních zkoušek. Svou matku Cosimu přežil o pouhé čtyři měsíce. Vzhledem k tomu, že jeho dva synové ještě nebyli dospělí, převzala jeho funkci na festivalu v Bayreuthu vdova Winifred Wagnerová, která festival vedla až do roku 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siegfried Wagner (6. června 1869 – 4. srpna 1930) byl německý hudební skladatel a dirigent, v letech 1908 – 1930 umělecký ředitel Hudebních slavností v Bayreuthu, syn Richarda Wagnera a vnuk Ference Liszta.", "tgt_summary": "Siegfried Helferich Richard Wagner (6 June 18694 August 1930) was a German composer and conductor, the son of Richard Wagner. He was an opera composer and the artistic director of the Bayreuth Festival from 1908 to 1930.", "id": 559904} {"src_title": "Laskavcovité", "tgt_title": "Amaranthaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rostliny čeledi laskavcovitých jsou byliny, řidčeji keře nebo polokeře, jen ojediněle stromy nebo liány s koncentrickými cévními svazky. Některé jsou nitrofilní, halofilní, heliofilní nebo sukulentní rostliny. Listy jsou střídavé nebo vstřícné, bez palistů. Okraje mají celistvé nebo hrubě zubaté. Květy jsou drobné, uspořádané do vrcholičnatých květenství, většinou klubíček v latách. Květy jsou jednopohlavné i oboupohlavné, obvykle s 5 nenápadnými okvětními lístky, 3 až 5 tyčinkami a svrchním nebo polospodním semeníkem. Plody jsou nažky nebo tobolky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rostliny čeledi laskavcovitých jsou rozšířeny téměř celosvětově, rostou jak na pouštích tak i hluboko na jihu Ameriky v nehostinných, téměř až antarktických podmínkách v Patagonii. Je to druhově rozsáhlá čeleď, jejíchž některé rostliny původem ve Starém světě osídlily Nový svět a jiné zase naopak. Jsou to rostliny poměrně staré, jejích pyl byl nalezen ve fosiliích z rozhraní druhohor a třetihor (před cca 65 miliony lety). V čeledi je klasifikováno 174 rodů se zhruba 2050 druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Čeleď laskavcovité je rozdělena do pěti podčeledí. Rostliny z této podčeledi jsou světlomilné a většinou vyžadují nadbytek dusíku v půdě a kyprou, propustnou zeminu. Převážně jsou jednoleté, méně často víceleté. Bývají byliny nebo polokeře, zřídka keře nebo stromy. Listy mohou být střídavé nebo vstřícné, bez palistů. Květy jsou malé, jednopohlavné nebo dvoupohlavné. Kalich bývá čtyřčetný nebo pětičetný, koruna chybí. Prašníků je 5 a pestík je tvořen 2 nebo 3 plodolisty. Květy bývají uspořádány v hustých vrcholových latách nebo klasech. Plodem je většinou tobolka. Rostliny z podčeledi laskavcových u nás se vyskytující, laskavec a nevadlec, jsou nepůvodní, byly k nám zavlečeny. Rostliny této podčeledi rostou ve všech podnebních pásmech vyjma arktických. Podčeleď obsahuje asi 55 rodů, nejrozsáhlejší je laskavec s asi 70 a nevadlec se 65 druhy. Zahrnuje jednoleté nebo vytrvalé byliny, občas i dřeviny. Lodyhy bylin i listy mají měchýřkovité chlupy které se jeví jako bílý poprašek. Listy, často redukované, jsou střídavé nebo vstřícné. Pravidelné malé květy jsou oboupohlavní. Bývají uspořádány v těsných klubíčkách seřazených do různých květenství. Plodem je většinou nažka. Rostou v celém světě, vyjma oblasti ve Střední Americe, Malajsii a centrální Africe. Tato podčeleď je rodově nejširší v čeledi, obsahuje asi 95 rodů a jen merlík je rozdělován do asi 100 druhů. Nejdůležitější rostlinou z podčeledi je pro naší zeměpisnou oblast rod řepa a pak ještě špenát, ostatní rostliny jsou spíše obtížné plevele. Tato malá podčeleď se 6 rody byla odloučena od podčeledi laskavcových jako monofyletická skupina, morfologicky se od ní odlišuje stavbou prašníku. Rostliny pocházejí z tropů Nového Světa a rozšířily se do oblastí mírného pásma, subtropů i tropů celého světa. Obsahuje tři silné rody: pestrovka má asi 100, \"Alternanthera\" 80 a \"Iresine\" 70 druhů, které jsou pěstovány jako okrasné rostliny. Pestrovka je zalečená i do České republiky. Je to monofyletická skupina která byla oddělena z podčeledi merlíkových. Jsou to dužnaté sukulentní rostliny se silně redukovanými listy a květy na přehoustlých pahýlových větvích, často již odumřelých. Do této podčeledi náleží většinou rostliny odolné nebo přímo vyžadující vysoký obsah soli v půdě, z čehož vyplývá i vysoký osmotický tlak v rostlinném pletivu. Rostou nejčastěji na vnitrozemních slaniskách nebo mořských pobřežích, kde nemají mnoho rovnocenných konkurentů. Jsou územně rozšířeny téměř celosvětově. Čeleď obsahuje asi 15 rodů a 90 druhů, nejsilnějšími rody jsou slanorožec s asi 10 druhy a \"Sarcocornia\" s 15 druhy. V naší oblasti rostliny bez praktické možnosti využití. Je to systematicky velice obtížná skupina, proto jsou do této podčeledě nejednotně řazeny 2 až 4 rody. Byla vyčleněna s podčeledi merlíkových. Rozšíření, nároky na prostředí a význam je obdobný jako u podčeledi slanorožcových. Rod slanobýl má asi 130 a rod solnička asi 110 druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny z čeledi laskavcovitých nemají ve středoevropské oblasti, až na čestné výjimky, velkého významu. Za nejdůležitější rostlinu lze považovat pouze řepu, která má zásadní význam pro výrobu cukru a pro krmení některých hospodářských zvířat (silážovaný chrást a bulvy). Omezený potravinářský význam mají ještě špenát a znovu řepa (červená), případně i merlík pro zeleninové saláty a amarant pěstovaný pro výrobu bezlepkové mouky. Mnohem zásadnější význam má pěstování laskavce krvavého nebo merlíku čilského ve Střední Americe a přilehlých oblastech a také v některých částech Asie, kde nahrazuje naše obiloviny. Laskavec krvavý je perspektivní rostlinou pro \"zelenou energií\", z jeho až 1,8 metrů vysokých rostlin lze získat velké množství biomasy, kterou lze po usušení dobře a efektivně spalovat. Některé druhy rostlin laskavec, nevadlec, \"Alternanthera\" i \"Iresine\" se pěstují jako oblíbené zahradní rostliny. Ze semen amarantu se získávají látky snižující tuky a cholesterol v krvi a posilující imunitní systém.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb., ze dne 11.6.1992, o ochraně přírody a krajiny, považuje za kriticky ohrožené druhy C 1 tyto dvě rostliny z čeledi laskavcovitých:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Achyranthes\", \"Achyropsis\", \"Acroglochin\", \"Aerva\", \"Agathophora\", \"Agriophyllum\", \"Allenrolfea\", \"Allmania\", \"Allmaniopsis\", \"Alternanthera\", \"Amaranthus\", \"Anabasis\", \"Anthochlamys\", \"Aphanisma\", \"Archiatriplex\", \"Arthraerva\", \"Arthrocaulon\", \"Arthroceras\", \"Arthrophytum\", \"Atriplex\", \"Axyris\", \"Baolia\", \"Bassia\", \"Beta\", \"Bienertia\", \"Blitum\", \"Blutaparon\", \"Bosea\", \"Calicorema\", \"Camphorosma\", \"Caroxylon\", \"Celosia\", \"Centema\", \"Centemopsis\", \"Centrostachys\", \"Ceratocarpus\", \"Chamissoa\", \"Charpentiera\", \"Chenopodiastrum\", \"Chenopodium\", \"Chionothrix\", \"Climacoptera\", \"Corispermum\", \"Cornulaca\", \"Cyathobasis\", \"Cyathula\", \"Cycloloma\", \"Cyphocarpa\", \"Darniella\", \"Dasysphaera\", \"Deeringia\", \"Didymanthus\", \"Digera\", \"Dissocarpus\", \"Dysphania\", \"Enchylaena\", \"Eokochia\", \"Eremophea\", \"Eriostylos\", \"Etriplex\", \"Exomis\", \"Fredolia\", \"Froelichia\", \"Froelichiella\", \"Girgensohnia\", \"Gomphrena\", \"Gossypianthus\", \"Grayia\", \"Grubovia\", \"Guilleminea\", \"Hablitzia\", \"Halarchon\", \"Halimocnemis\", \"Halocharis\", \"Halocnemum\", \"Halogeton\", \"Halopeplis\", \"Halostachys\", \"Halothamnus\", \"Haloxylon\", \"Hebanthe\", \"Hebanthodes\", \"Hemichroa\", \"Henonia\", \"Herbstia\", \"Hermbstaedtia\", \"Heterostachys\", \"Holmbergia\", \"Horaninowia\", \"Iljinia\", \"Indobanalia\", \"Irenella\", \"Iresine\", \"Kali\", \"Kalidium\", \"Kaviria\", \"Kelita\", \"Kirilowia\", \"Krascheninnikovia\", \"Lagenantha\", \"Lagrezia\", \"Lecosia\", \"Leucosphaera\", \"Lipandra\", \"Lithophila\", \"Lopriorea\", \"Maireana\", \"Malacocera\", \"Marcelliopsis\", \"Mechowia\", \"Microcnemum\", \"Microgynoecium\", \"Micromonolepis\", \"Micropeplis\", \"Nanophyton\", \"Nelsia\", \"Neobassia\", \"Neocentema\", \"Neokochia\", \"Nitrophila\", \"Noaea\", \"Nothosaerva\", \"Nototrichum\", \"Nucularia\", \"Nyssanthes\", \"Ofaiston\", \"Omegandra\", \"Oreobliton\", \"Oreosalsola\", \"Osteocarpum\", \"Oxybasis\", \"Panderia\", \"Pandiaka\", \"Pedersenia\", \"Petrosimonia\", \"Pfaffia\", \"Piptoptera\", \"Pleuropetalum\", \"Pleuropterantha\", \"Polycnemum\", \"Polyrhabda\", \"Proatriplex\", \"Pseudogomphrena\", \"Pseudoplantago\", \"Pseudosericocoma\", \"Psilotrichopsis\", \"Psilotrichum\", \"Ptilotus\", \"Pupalia\", \"Pyankovia\", \"Quaternella\", \"Rhaphidophyton\", \"Rosifax\", \"Roycea\", \"Salicornia\", \"Salsola\", \"Saltia\", \"Sclerochlamys\", \"Sclerolaena\", \"Sedobassia\", \"Sericocoma\", \"Sericocomopsis\", \"Sericorema\", \"Sericostachys\", \"Sevada\", \"Siamosia\", \"Spinacia\", \"Spirobassia\", \"Stelligera\", \"Stilbanthus\", \"Stutzia\", \"Suaeda\", \"Suckleya\", \"Surreya\", \"Sympegma\", \"Tecticornia\", \"Threlkeldia\", \"Tidestromia\", \"Traganopsis\", \"Traganum\", \"Trichuriella\", \"Turania\", \"Volkensinia\", \"Wadithamnus\", \"Woehleria\", \"Xylosalsola\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Laskavcovité (\"Amaranthaceae\") je čeleď rostlin z řádu hvozdíkotvaré. Při poslední úpravě taxonomického systému APG III byla do čeledi laskavcovitých vřazena bývalá čeleď merlíkovité (\"Chenopodiaceae\").", "tgt_summary": "Amaranthaceae is a family of flowering plants commonly known as the amaranth family, in reference to its type genus \"Amaranthus\". It includes the former goosefoot family Chenopodiaceae and contains about 165 genera and 2,040 species, making it the most species-rich lineage within its parent order, Caryophyllales.", "id": 587722} {"src_title": "Lea Rabinová", "tgt_title": "Leah Rabin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Königsbergu ve Východním Prusku (dnešní Kaliningrad, Rusko) a v roce 1933 podnikla se svou rodinou aliju do britské mandátní Palestiny, kde vyrůstala v Tel Avivu. Se svým budoucím manželem Jicchakem se znala již od svých patnácti let, kdy se o ní v roce 1944 začal ucházet. Nejprve studovala učitelství, ale posléze se stala reportérkou novin elitní úderné jednotky Palmach. Za Jicchaka se provdala 23. srpna 1948 během druhého příměří izraelské války za nezávislost. Společně se jim narodily dvě děti, dcera Dalia (* 1950) a syn Juval (* 1956). Dalia byla v parlamentních volbách v roce 1999 zvolena poslankyní Knesetu za Stranu středu, později Novou cestu a Stranu práce (strana jejího otce) a zastávala funkci náměstkyně ministra obrany.", "section_level": 1}, {"title": "Manželka premiéra.", "content": "Poprvé se její manžel Jicchak stal premiérem v roce 1974, když rezignovala Golda Meirová. V březnu 1977, tedy v době, kdy Izrael směřoval k předčasným parlamentním volbám, do kterých měl jít Jicchak Rabin jako vůdce strany Ma'arach, odhalil novinář deníku Haaretz skutečnost, že Rabinova manželka Lea má v zahraničí dolarový účet z dob, kdy byl Rabin velvyslancem ve Spojených státech. Podle tehdejších zákonů sice bylo pro Izraelce žijící v zahraničí legální mít takový účet, nebylo to však možné pro Izraelce žijící v Izraeli (šlo tedy o čtyři roky, kdy byl účet ilegální). Počátkem dubna byla Lea Rabinová souzena za porušení izraelských zákonů a Rabin následně rezignoval na post předsedy strany a kandidáta na premiéra. Dne 17. dubna byla Lea Rabinová odsouzena „k pokutě ve výši desetinásobku nejvyšší částky na účtu.“ Podruhé se její manžel stal premiérem ve volbách v roce 1992. Ve své funkci se výrazným způsobem zasadil o schválení historicky prvních mírových dohod s palestinskou reprezentací, a to v podobě mírových dohod z Osla, díky nimž vznikla Palestinská samospráva. Za jeho mírové úsilí mu byla v roce 1994, společně s Šimonem Peresem a Jásirem Arafatem, udělena Nobelovu cenu míru. Jeho promírové aktivity a územní ústupky v rámci mírových jednání však rozdělily izraelskou společnost. Mezi jádro tvrdých odpůrců Rabinovy politiky, kam se řadila především izraelská pravice a radikální náboženské kruhy, patřil i ortodoxní izraelský student Jigal Amir, který na Rabina v roce 1995 spáchal atentát na velké mírové demonstraci a smrtelně jej zranil třemi výstřely z pistole. Svým zraněním Rabin po převozu do nemocnice podlehl. I po Rabinově smrti zůstala Lea Rabinová aktivní jako mírová aktivistka. V roce 1997 vydala knihu pamětí svého manžela, která vyšla pod názvem \"Rabin: Our Life, His Legacy\". V premiérských volbách v roce 1996 podporovala Šimona Perese a v předvolební kampani vyzývala Izraelce, aby pro něj hlasovali, aby smrt jejího manžela „nebyla zbytečná.“ Po Peresově prohře vyjádřila zklamání nad výhrou Benjamiana Netanjahua, kterého již dříve kritizovala za vytváření nenávistné atmosféry, která vedla ke smrti jejího manžela. V následujících premiérských volbách v roce 1999 podporovala Ehuda Baraka. Během jeho funkčního období však na něj změnila názor. Stalo se tak zejména proto, že v rámci mírových jednání navrhl územní kompromis v Jeruzalémě. Lee Rabinové byl diagnostikován karcinom plic a zemřela v roce 2000 v Petach Tikvě ve věku 72 let. Její smrt přišla jen několik dní po pátém výročí manželovy smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lea Rabinová (: לאה רבין, rodným jménem Lea Schlossbergová; 8. dubna 1928 – 12. listopadu 2000) byla mírová aktivistka a vdova po izraelském ministerském předsedovi Jicchaku Rabinovi, který byl zavražděn v roce 1995.", "tgt_summary": "Leah Rabin (, née Schloßberg; 8 April 1928 – 12 November 2000) was the widow of Israeli Prime Minister Yitzhak Rabin, who was assassinated in 1995.", "id": 2103015} {"src_title": "Čípek (oko)", "tgt_title": "Cone cell", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "V oku se obvykle vyskytuje hned několik typů čípků, každý specializovaný na vnímání určité barvy, na níž je přizpůsoben maximální citlivostí. Primitivní obratlovci zřejmě měli hned čtyři druhy čípkových buněk, první ve fialové oblasti (370 nm), druhý v modré oblasti (445 nm), třetí v zelené (508 nm) a konečně čtvrtý v oranžové oblasti (560 nm). Toto tzv. tetrachromické vidění přetrvává u mnoha ryb, želv, ještěrů a ptáků. Citlivost jednotlivých typů čípků může být (u nesavčích obratlovců) dána pomocí různě zbarvených tukových kapének, které fungují jako filtry propouštějící přednostně určitý rozsah vlnových délek světla. Naopak u savců došlo k ztrátě dvou typů čípkových buněk a většina savců má tedy dichromatické vidění (mají jen buňky specializované na oranžovou a fialovou oblast). U lidoopů však následně vznikl třetí typ čípků, načež jsou obdařeni čípky pro modrofialovou (cca 425 nm), zelenou (cca 530 nm) a oranžovou (cca 560 nm) barvu. Rozdíly v citlivosti čípků jsou u člověka dány existencí tří různých opsinů, tedy světločivných proteinů, přičemž každý má jiné absorpční maximum pro světlo. Vznik třetího typu čípků se odehrál před cca 40 miliony lety a podle jedné z hypotéz nastal při přechodu na stromy ve chvíli, kdy primáti potřebovali rozeznat zralé plody od nezralých podle jejich barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské čípky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Čípky jsou protáhlé buňky o rozměrech 60 × 1,5 µm, které vznikly modifikací nervových buněk. Skládají se ze dvou částí, vnější (směřující ven z oka) a vnitřní (směřující „do sklivce“). Obě části jsou odděleny konstrikcí (zúženinou). Ve vnější části, která má kónický (čípkovitý) tvar, se nachází samotné centrum vidění. Tato část obsahuje četné disky propojené s membránou (vznikají vchlípením cytoplazmatické membrány). Disky obsahují velké množství proteinu jodopsinu (též fotopsin). Ve vnitřní části buňky se nachází velké množství mitochondrií a glykogenu. To naznačuje, že v této části se soustřeďuje energetický metabolismus, který vyživuje zbytek buňky. Nedaleko se také nachází množství ribozomů (resp. polyribozomy) umožňující rychlou syntézu proteinů.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "V každé lidské sítnici je asi 6 milionů čípků (tedy mnohem méně než tyčinek); ovšem existují tři funkční typy. Není možné je rozeznat na základě stavby buňky, ale na základě druhu fotopsinu, jejž obsahují. Každý ze tří druhů buněk totiž obsahuje poněkud jiný jodopsin, jeden je specializován na zelenou barvu, druhý na barvu modrou a třetí na červenou barvu spektra. Čípky potřebují ke své práci poměrně hodně velké osvětlení (rozhodně více než tyčinky), ale na druhou stranu zajišťují preciznější vidění než tyčinky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čípek je fotoreceptorická buňka v oční sítnici, která umožňuje barevné vidění. Vyskytuje se v určité podobě u většiny obratlovců, ačkoliv chybí např. u paryb či u některých nočních obratlovců. Čípek je pojmenován podle tvaru buňky, který přibližně zaujímá.", "tgt_summary": "Cone cells, or cones, are photoreceptor cells in the retinas of vertebrate eyes including the human eye. They respond differently to light of different wavelengths, and are thus responsible for color vision, and function best in relatively bright light, as opposed to rod cells, which work better in dim light. Cone cells are densely packed in the fovea centralis, a 0.3 mm diameter rod-free area with very thin, densely packed cones which quickly reduce in number towards the periphery of the retina. There are about six to seven million cones in a human eye and are most concentrated towards the macula. Cones are less sensitive to light than the rod cells in the retina (which support vision at low light levels), but allow the perception of color. They are also able to perceive finer detail and more rapid changes in images because their response times to stimuli are faster than those of rods. Cones are normally one of the three types, each with different pigment, namely: S-cones, M-cones and L-cones. Each cone is therefore sensitive to visible wavelengths of light that correspond to short-wavelength, medium-wavelength and longer-wavelength light. Because humans usually have three kinds of cones with different photopsins, which have different response curves and thus respond to variation in color in different ways, we have trichromatic vision. Being color blind can change this, and there have been some verified reports of people with four or more types of cones, giving them tetrachromatic vision. The three pigments responsible for detecting light have been shown to vary in their exact chemical composition due to genetic mutation; different individuals will have cones with different color sensitivity.", "id": 2021914} {"src_title": "Walter Röhrl", "tgt_title": "Walter Röhrl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Původně se měl stát kameníkem a nastoupil do biskupského ordinariátu v Regensburgu. Tam se stal služebním řidičem. Jediné sporty, které provozoval, bylo lyžování, stolní tenis a veslování. Až v roce 1968 mu kamarád nabídl start na Rally Bavaria. Se sériovým vozem Fiat 850 Coupé se postupně probojoval až do první desítky, ale pak musel odstoupit. O rok později byl s vozem BMW 2002 druhý, ale později byl diskvalifikován. V roce 1971 startoval s vozem Ford Capri a vyhrál Rudolf Diesel rallye a Rallye Wiesbaden. Celkově skončil třetí v německém šampionátu. V dalších letech startoval v soutěžích mistrovství Evropy a později mistrovství světa s vozy Opel Ascona a Opel Kadett. Kvůli technickým problémům ale v roce Mistrovství světa v rallye 1977 podepsal smlouvu s Fiatem a startoval s vozem Fiat 131 Abarth. Současně startoval opět v německém šampionátu s vozem Lancia Stratos a získal opět titul v roce 1979. O rok později s Fiatem vyhrál první titul mistra světa. V následujícím roce startoval s vozy Porsche 911 a Porsche 924 v rallye a s vozy Porsche 935 a Porsche 944 na okruhových závodech. Zvítězil například na okruhu v Silverstone. V následujícím roce se opět naplno věnoval rallye a vrátil se do vozu Opel Ascona 400. S ním získal druhý titul. Pro další rok opět změnil tým a přesedl do vozu Lancia 037 Rally, což byl jeden z prvních vozů skupiny B. Skončil druhý za Hannu Mikkolou s Audi Quattro. Röhl tedy také přestupuje k Audi a v sezoně Mistrovství světa v rallye 1985 končí třetí s vozem Quattro S1. Po zrušení skupiny B startoval s vozem Audi 200 Quattro a skončil druhý na Safari Rallye 1987. Jeho poslední soutěží je Drei Städte Rallye, ve které také vítězí. Ještě jednou pak usedá do vozu Quattro S1 a vítězí na americkém závodě do vrchu Pikes Peak. V letech 1990 a 1991 startuje s Audi Quattro V8 v šampionátu DTM. I tam několikrát vítězí. Poté se věnuje vývoji a prezentaci vozů Porsche a startům ve veteránských soutěžích. Celkově startoval na 75 soutěžích mistrovství světa. Čtrnáctkrát vyhrál a z toho čtyřikrát v Monte Carlu. Získal přezdívku Montemeister.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walter Röhrl (7. březen 1947, Regensburg) je německý jezdec rallye. Aktivně závodil v letech 1973 až 1987 v týmech Fiat Abarth, Opel Motorsport, Lancia Racing, Porsche Motorsport, Ford M-Sport, BMW Motorsport a Audi Sport. Získal dva tituly mistra světa v letech Mistrovství světa v rallye 1980 a Mistrovství světa v rallye 1982. V roce 2000 získal titul Jezdec století.", "tgt_summary": "Walter Röhrl (born 7 March 1947) is a German rally and auto racing driver, with victories for Fiat, Opel, Lancia and Audi as well as Porsche, Ford and BMW.", "id": 579442} {"src_title": "Matyáš Gallas", "tgt_title": "Matthias Gallas", "src_document": [{"title": "Život a činnost.", "content": "Svou závratnou vojenskou kariéru začínal jako podkoní. Od roku 1618 bojoval ve službách Katolické ligy. V roce 1627 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Generalissimus Valdštejn si všiml jeho přirozené autority a přijal ho do svého vojska, takže roku 1628 přešel z bavorských do císařských služeb, kde se vypracoval se na velitele pěšího pluku. 10. března 1632 byl povýšen do říšského hraběcího stavu. 8. ledna 1934 zradil Albrechta z Valdštejna, který byl v Chebu zavražděn. Údajně mu za vraždu Valdštejna byla vyplacena finanční odměna 500 000 zlatých a dostal jeho frýdlantské panství a část statků po rodu Trčků včetně Smiřic (nástupce Trčkovského dominia Adam Erdman Trčka z Lípy a jeho švagr Vilém Kinský byli rovněž zavražděni v Chebu). V roce 1635 obdržel titul vévoday. Po úspěšné bitvě u Nördlingenu jmu bylo svěřeno vrchní velení nad císařskou armádou, které držel do roku 1639. Pod jeho velením v letech 1643 až 1644 jeho vojsko získalo pověst nejkrutější a nejnásilnější armády. Nicméně budoucí vývoj jeho vojenské kariéry je nedobrý a dokonce bude nazýván ničitelem armád, protože jeho neopatrnost a opilectví zahubí mnoho vlastních vojáků, jak tomu bylo zvláště při jeho katastrofálních taženích v letech 1637, 1638, a 1644, kdy pokaždé dojde k těžkému krveprolití a zdecimování vojska. Gallas byl dvakrát ženatý a měl mnoho dětí. Jeho dominium zdědil prvorozeny syn František Ferdinand z Gallasu (1635-1697).", "section_level": 1}, {"title": "Majetek.", "content": "Podobně jako ostatní vojevůdci třicetileté války i Gallas nashromáždil velký majetek. Byl pánem Frýdlantu, Liberce, Smiřic a Hořiněvsi. Při dělení bývalého trčkovského dominia došlo ke sporům o dvůr v Libníkovicích, které patřily někdy ke správě opočenské (Trčkové je koupili od Šárovců ze Šárova), jindy ke správě smiřické. Nakonec budou Libníkovice roku 1639 přiděleny k panství mocnějšího a vlivnějšího Gallase. V roce 1635 získal italské vévodství Lucera v království Neapolském a titul španělského granda.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho manželkou byla Dorothea Anna hraběnka z Lodronu († 23. května 1666 v Moravském Krumlově), dcera Filipa Jakuba hraběte z Lodronu a Viktorie hraběnky Collaltové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matyáš hrabě Gallas (italsky \"Matthias di Gallasso\", německy \"Matthias Graf von Gallas zum Schloß Campo und Freyenthurn\", 17. října 1588, Trident – 25. dubna 1647, Vídeň) byl císařský generál za třicetileté války a vévoda. Pocházel z česko-italského rodu Gallasů.", "tgt_summary": "Matthias Gallas, Graf von Campo und Herzog von Lucera (Count of Campo, Duke of Lucera) (Matteo Gallasso; 1584 in Trento – 1647 in Vienna), was an Austrian soldier, who first saw service in Flanders, then in Savoy with the Spaniards, and subsequently joined the forces of the Catholic League as captain during the Thirty Years' War.", "id": 1503483} {"src_title": "Hyundai Coupé", "tgt_title": "Hyundai Tiburon", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "První generace se vyráběla do roku 2001. Prodej ve státech začal až v roce 1997. na výběr byly motory o objemech 1,6 nebo 1,8 litru. Později v nabídce přibyl dvoulitrový agregát. V roce 1999 prošel model faceliftem, změnil se vzhled nárazníků a světel. Světla byla nyní umístěna odděleně.", "section_level": 1}, {"title": "Hyundai Coupé Kit Car.", "content": "Verzi Kit Car pro závody rallye připravovala britská firma MSD. Motor o objemu 1998 cm měl výkon 265 koní a točivý moment 254 Nm. Hmotnost vozu byla rovná jedna tuna. První start se odehrál na Portugalské rallye 1998. V prvním roce s vozem startovali Kenneth Ericsson a Wayne Bell. V sezoně Mistrovství světa v rallye 1998 se již tým zúčastnil kompletní sezony a Bella vystřídal Alister McRae. Tým Hyundai skončil druhý za týmem Renault. Na Rallye Nový Zéland 1998 byla představena vylepšená verze EVO 2. Ta měla lepší motor, širší blatníky, větší kola a brzdy. Kvůli tomu bylo přepracováno i zavěšení kol. McRae s ním zvítězil v Číně a Portugalsku a Ericsson v Řecku, na Rallye Nový Zéland 1999 a v Austrálii, kde dojel devátý celkově, což byl nejlepší výsledek vozu. V roce 2000 závodil s jedním soukromým vozem Michael Quest. Tým se v té době soustředil na vstup do kategorie World Rally Car s vozem Hyundai Accent", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Vyráběla se od roku 2002. Vzhled byl kompletně přepracován a byl nyní hranatější. K pohonu byly nyní použity vidlicové šestiválce. Vyráběla se i sportovní verze GT V6. Model prošel dvěma facelifty. První proběhl v roce 2005 a pouze drobně měnil vzhled nárazníků. Výraznější změna vzhledu přišla v roce 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyundai Coupé (v USA prodávaný pod názvem Hyundai Tiburon) je sportovní automobil, který v letech 1996 až 2009 vyráběla jihokorejská automobilka Hyundai ve dvou generacích.", "tgt_summary": "The Hyundai Tiburon () known as the Hyundai Coupé (현대 쿠페) in the European Market is a sports coupe that was produced by the South Korean manufacturer Hyundai from 1996 to 2008. The name \"Tiburon\", a slight variation of \"tiburón\", the Spanish word for \"shark\", is the name given to the North American, Australian, New Zealand, South African, and Austrian production of the vehicle. It was known as the Hyundai Coupe in some European markets and Indonesia. It had been branded as the Tuscani (투스카니) and Turbulence (터뷸런스) in the home South Korean market. The model had been released in two generations (RC) over its lifespan and in that time these generations have been subject to periodic facelifts. These facelifts have attempted to keep the car up to date with various safety improvements and a mixture of changes to exterior and interior styling. The RD Tiburon was in production for 5 years from 1996 to 2001. The GK Tiburon was introduced in 2002 (as a 2003 model) and ended production in 2008 before being replaced by the Hyundai Veloster.", "id": 1854759} {"src_title": "Pařížské hradby", "tgt_title": "City walls of Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší hradby.", "content": "Již Julius Caesar nazývá Paříž oppidem, tedy opevněným sídlištěm: Tedy: \"Je to oppidum Parisiů, které se nachází na ostrově v řece Seině.\" Ovšem není jisté, jedná-li se skutečně o dnešní ostrov Cité. Bezpečná je ovšem informace, že v roce 285 n. l. při nájezdech barbarů během stěhování národů uprchli obyvatelé z Lutetie na levém břehu a opevnili se na ostrově Cité, kde na východní straně vystavěli hradby z kamenů vzatých z Arènes de Lutèce. Toto galořímské opevnění tedy chránilo pouze ostrov. Co se týče nejstaršího opevnění města z 10. století, které již stálo na pravém břehu, existovaly dlouhou dobu pouze hypotézy vycházející z umístění ulic a pomístních názvů. Teprve nedávno však byly nalezeny stopy opevnění na rohu ulic \"Rue de l'Arbre-Sec\" a Rue de Rivoli v 1. obvodu, což umožnilo určit alespoň přibližně jeho trasu.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby Filipa II. Augusta.", "content": "Více je toho známo o hradbách krále Filipa II. Augusta, který nechal rozšířit opevnění kolem města v letech 1190-1215 a území zahrnovalo 253 ha na obou stranách řeky. Tyto zdi byly později zakomponovány zčásti do pozdních hradeb, částečně i do obytných domů. Výstavba hradeb probíhala během bojů francouzského krále s Plantagenety. Aby ochránil město v době své nepřítomnosti, nařídil před odjezdem na třetí křížovou výpravu vybudovat kamenné hradby kolem celé Paříže. Na pravém břehu vznikaly hradby v letech 1190-1209 a na levém břehu 1200-1215. Upřednostnění pravého břehu při výstavbě mělo strategické důvody. Případný útok anglického krále by pravděpodobně vedl od severozápadu a levý břeh nebyl z důvodu menšího osídlení tolik významný. Při této příležitosti byl dobře opevněn i královský palác Louvre.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby Karla V..", "content": "Ačkoliv hradby z přelomu 12. a 13. století zahrnovaly i ornou půdu a vinice, pro případ dlouhodobého obléhání, počet obyvatel stále stoupal, půda byla zabírána pro výstavbu a pěstování zemědělských plodin se přesouvalo mimo městské hradby. Rovněž se rozvíjela předměstí, především Saint-Honoré na západě. Stoletá válka mezi Francií a Anglií si vyžádala výstavbu nových městských hradeb. V roce 1356 začal na pravém břehu Étienne Marcel stavět hliněný val několik set metrů od hradeb, který byl dokončen v roce 1358. Král Karel V. poté nařídil, aby byl tento val opevněn a doplněn vodním příkopem napájeným ze Seiny. Výstavba nových městských hradeb byla dokončena roku 1383 za jeho nástupce Karla VI. Na pravém břehu nahradily předchozí opevnění Filipa II. Augusta. Nová zeď obklopovala území o rozloze 439 ha, na kterém žilo zhruba 150 000 obyvatel. Hradby byly rozšířeny pouze na pravém břehu Seiny západně od Louvru, který tak přestal být součástí opevnění a zahrnovaly především čtvrť Marais. Karel V. během povstání Étienna Marcela opustil královský palác na ostrově Cité a přesídlil do paláce Saint-Pol na pravém břehu. Ten však byl špatně chráněn, proto byl systém hradeb zpevněn právě zde. Součástí těchto hradeb byla i pevnost Bastila vystavěná v letech 1370-1382.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby Ludvíka XIII..", "content": "U příležitosti výstavby nového opevnění byla tato středověká hradba částečně zbořena a nahrazena novou za vlády Ludvíka XIII. V letech 1633-1636 k ní byla připojena ještě další část hradeb na západě podle plánů Jacquese Lemerciera. Také tyto hradby byly rozšířeny pouze na pravém břehu řeky. Toto opevnění se také nazývá jako žluté příkopy (\"Fossés jaunes\"). Tyto hradby byly zbořeny relativně brzy, v roce 1670 za nástupce Ludvíka XIV. Stavby byly strženy, příkopy zasypány a namísto nich byly zřízeny široké bulváry. Z těchto hradeb se dochovalo jen velmi málo hmotných pozůstatků. V místě starých bran byly postaveny triumfální oblouky Porte Saint-Denis a Porte Saint-Martin.", "section_level": 2}, {"title": "Fermiers généraux.", "content": "V letech 1785-1788 byla kolem Paříže postavena zeď zvaná \"Fermiers généraux\". Na rozdíl od předchozích hradeb nebylo jejím hlavním cílem chránit hlavní město, ale sloužila k daňovým účelům. Na zboží, které bylo dovezeno do Paříže, byla uvalena nepřímá daň (spotřební daň) tzv. akzise a veškeré zboží proudící do Paříže mohlo procházet pouze přes brány této zdi. Výběrem této daně byla pověřena finanční společnost \"Ferme générale\" založená v roce 1726, která se starala o výběr nepřímých daní. Zeď \"Fermiers generaux\" zahrnovala již 3370 ha. Byla zbořena po roce 1860, kdy se hranice Paříže posunuly až k novým hradbám. Dnes se z tohoto opevnění dochovaly některé stavby sloužící právě ke kontrole zboží a výběru daní.", "section_level": 2}, {"title": "Thiersovy hradby.", "content": "V letech 1840-1845 byly za vlády Ludvíka Filipa postaveny nové hradby ve větší vzdálenosti (asi 5 km od města), které prosadil politik Adolphe Thiers. V roce 1860 byly hranice Paříže posunuty až k těmto hradbám a bylo zahájeno odstranění zdi \"Fermiers généraux\". Nové hradby byly dlouhé 33 km a měly 94 bašt a 17 městských bran. Za hradbami se ještě táhl pás volného prostranství tzv. zone non aedificandi, kde mohly být v případě potřeby umístěny těžké zbraně. Ovšem už v době svého vzniku byl tento druh obrany města zastaralý, což se ukázalo během první světové války, kdy válečná technika, především děla tzv. Tlustá Berta nebo Pařížanka mohly ostřelovat Paříž z velké vzdálenosti. 19. dubna 1919 vstoupil v platnost zákon, dle něhož město odkoupilo hradby za 100 miliónů franků s podmínkou zákazu výstavby v zone non aedificandi. Téhož roku byla zahájena jejich postupná demolice.", "section_level": 2}, {"title": "Prstenec pevností.", "content": "Souběžně s výstavbou Thiersových hradeb byl budován systém opevnění ve vzdálenosti zhruba 5 km od nich. Jednalo se o 16 pevností kolem Paříže. Protože se během Prusko-francouzské války ukázalo opevnění Paříže jako neúčinné, byl v letech 1874-1885 vybudován kolem Paříže další pás pevností ve vzdálenosti zhruba 20 km. Jednalo se o 196 staveb (58 malých pevností a 278 baterií)", "section_level": 2}], "src_summary": "Pařížské hradby byly systém městského opevnění Paříže, které obklopovalo město až do počátku 20. století. S tím, jak se zvětšovala Paříž, rozšiřovaly se i prstence hradeb kolem ní, takže se během staletí vytvořilo několik odlišných opevňovacích systémů. Rozlišuje se sedm základních hradeb. Nejstarší mohlo být předpokládané galské opevnění, po němž následovalo galo-románské. Ve středověku pak byly postaveny hradby Filipa II. Augusta a Karla V. Další hradby, tzv. \"žluté příkopy\" (Fossés jaunes) nechal postavit Ludvík XIII. Na konci 18. století vznikly hradby zvané \"Fermiers généraux\" a po nich v polovině 19. století tzv. Thiersovy hradby, které byly odstraněny až po roce 1919. S výjimkou období 1670 (kdy nechal Ludvík XIV. strhnout hradby svého otce Ludvíka XIII.) až 1785 (kdy byla zahájena výstavba \"Fermiers généraux\"), byla Paříž vždy až do první světové války obklopena hradbami. Mnohé hradby zanechaly po sobě též stopy ve struktuře pařížských ulic. Tzv. velké bulváry (Grands Boulevards), tj. \"Beaumarchais\", \"Filles-du-Calvaire\", \"Temple\", \"Saint-Martin\", \"Saint-Denis\", \"Bonne-Nouvelle\", \"Poissonnière\", \"Montmartre\", \"Italiens\", \"Capucines\" a \"Madeleine\" vznikly na místě hradeb Ludvíka XIII. Tzv. vnější bulváry (boulevards extérieurs) ukazují, kudy vedla hradební zeď \"Fermiers généraux\" (\"Charonne\", \"Ménilmontant\", \"Belleville\", \"La Villette\", \"La Chapelle\", \"Rochechouart\", \"Clichy\", \"Batignolles\" a \"Courcelles\"). Tzv. maršálské bulváry (Boulevards des Maréchaux) pojmenované po maršálech Francie: \"Soult\", \"Poniatowski\", \"Général-Jean-Simon\", \"Masséna\", \"Kellermann\", \"Jourdan\", \"Brune\", \"Lefebvre\", \"Victor\", \"Général-Martial-Valin\", \"Murat\", \"Suchet\", \"Lannes\", \"Amiral-Bruix\", \"Gouvion-Saint-Cyr\", \"Berthier\", \"Bessières\", \"Ney\", \"MacDonald\", \"Sérurier\", \"Mortier\" a \"Davout\" se nacházejí na místě Thiersových hradeb a konečně Boulevard périphérique byl postaven na místě tzv. zone non aedificandi. Samotných hmotných pozůstatků hradeb se do dnešní doby dochovalo jen velmi málo. Jsou to především části hradeb Filipa II. Augusta ve čtvrti Marais a některé stavby \"Fermiers généraux\".", "tgt_summary": "Walls of Paris (\"enceintes de Paris\" or \"murs de Paris\" in French), refers to the city walls that surrounded Paris as it grew from ancient times until the 20th century, built primarily to defend the city. Several successive city walls were built, with the exception of 1670, when Louis XIV ordered the demolition of the Louis XIII Wall, through 1785, when construction began on the Wall of the Farmers-General. The city walls of Paris include: As Paris expanded over time, new walls were built to consolidate the existing city with new houses, gardens, and vegetable fields. Existing walls would eventually be destroyed and its site built up into a street or boulevard. Only a few sections of the Wall of the Farmers-General (pavilions of Claude Nicolas Ledoux) and the Wall of Philippe Auguste survived. The walls' influence on modern Paris can still be seen on some of its major streets and boulevards such as:", "id": 1787231} {"src_title": "Fritz Todt", "tgt_title": "Fritz Todt", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Fritz Todt se narodil 4. září 1891 jako syn hodináře Emila Todta (1861–1909) a jeho ženy Elise (1869–1935) v bádenském městě Pforzheim. Maturoval na místním gymnáziu v roce 1910 a nastoupil roční základní vojenskou službu u bádenského 14. pluku polního dělostřelectva (\"Feldartillerie-Regiment Großherzog (1. Badisches) Nr. 14\") v Karlsruhe. Po dokončení služby v roce 1911 byl přeřazen do zálohy a začal studovat stavebnictví na Technické univerzitě v Mnichově. Vypuknutí světové války však jeho studium přerušilo a on sám byl v srpnu 1914 povolán ze zálohy již jako \"Wachtmeister der Reserve\" (ekvivalent pro četaře dělostřelectva v záloze). Zařazen byl ke svému domovskému 14. pluku polního dělostřelectva v Karlsruhe. Rovněž byl zařazen do měsíčního výcvikového kurzu pro důstojníky v záloze, který úspěšně dokončil jako \"Leutnant der Reserve\" (poručík v záloze) v říjnu téhož roku. S povýšením následovalo převelení k bádenskému 110. granátnickému pluku (\"2. Badisches Grenadier-Regiment „Kaiser Wilhelm I.“ Nr. 110\") spadajícímu do sestavy 28. divize pod velením generálporučíka Kurta von Kehlera. Zanedlouho byl jmenován velitelem roty a poté se účastnil bojů ve Flandrech, kolem města Champagne a dalších bitev na Západní frontě. V lednu roku 1916 byl poručík Todt přeřazen k vzdušným silám (\"Luftstreitkräfte\"), u nichž podstoupil pilotní výcvik, a po něm sloužil jako letecký pozorovatel u 70. polního leteckého oddílu (\"Feldflieger-Abteilung 70\"). Ten byl posléze přejmenován na 39. letecký oddíl (\"Flieger-Abteilung 39\"). V rámci této jednotky sloužil Todt do června roku 1917, kdy byl jmenován velitelem frontového fotografického oddílu v rámci Armádního uskupení C. Zde zůstal až do konce války, přičemž v srpnu roku 1918 byl raněn při vzdušném souboji. Armádu opustil krátce po skončení války v prosinci roku 1918. Během své válečné služby byl několikrát vysoce vyznamenán, získal např. obě třídy pruského Železného kříže, Rytířský kříž pruského Hohenzollernského řádu s meči, Rytířský kříž II. třídy bádenského Řádu zähringenského lva s meči, bavorský Vojenský řád za zásluhy IV. třídy s meči, Odznak za zranění v černém či pruský Odznak leteckého pozorovatele.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné období a druhá světová válka.", "content": "Po skončení války pracoval jako silniční inženýr, přičemž v letech 1929 a 1930 pracoval i na výstavbě silnic v tehdejším Československu. V roce 1922 vstoupil do NSDAP. Roku 1931 získal doktorát a stal se generálním inspektorem výstavby silnic. Z této funkce organizoval výstavbu německých dálnic. V roce 1938 byl pověřen i výstavbou opevnění na západních hranicích Německa. K tomuto účelu zřídil stavební organizaci, kterou osobně vedl a která později nesla jeho jméno (\"Organizace Todt\"). Dosáhl toho spojením některých státních firem a soukromých společností s Říšskou pracovní službou. Do konce druhé světové války se tato organizace podílela na budování mnoha strategických staveb. S vypuknutím války mu byla k 1. září 1939 udělena hodnost generálmajora Luftwaffe. Roku 1940 se stal ministrem zbrojního průmyslu a roku 1941 generálním inspektorem vodního a energetického hospodářství. Zahynul při havárii svého osobního letadla Heinkel He 111 při startu z letiště u Hitlerova hlavního stanu \"Wolfsschanze\" ve Východním Prusku. Vzhledem k předchozímu vzrušenému rozhovoru s Hitlerem, bezchybnému odzkoušení stroje těsně před letem a faktu, že jeho nástupce ve funkci Albert Speer navzdory předchozí domluvě krátce před startem odmítl letět, existují nepodložené názory, že nešlo o nešťastnou náhodu. Podle některých zdrojů byl navíc před pádem letadla pozorován výbuch v přední části stroje, podle jiných však nikoliv.", "section_level": 1}, {"title": "Řády a vyznamenání.", "content": "Během své vojenské a politické kariéry získal generálmajor Fritz Todt následující vyznamenání:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fritz Todt (4. září 1891 Pforzheim – 8. února 1942 Wolfsschanze) byl nacistický ministr zbrojního průmyslu a rovněž důstojník Luftwaffe s hodností generálmajora.", "tgt_summary": "Fritz Todt (4 September 1891 – 8 February 1942), was a German construction engineer and senior Nazi, who rose from the position of \"Inspector General for German Roadways\", where he directed the construction of the German Autobahns (\"Reichsautobahnen\"), to become the Reich Minister for Armaments and Ammunition. From that position he directed the entire German wartime military economy. At the beginning of World War II he initiated what Hitler named \"Organisation Todt\", a military-engineering company, which supplied industry with forced labor and administered construction of the Nazi concentration camps in the late phase of Nazi Germany. Todt died in a mysterious aircraft crash in 1942.", "id": 1272917} {"src_title": "Zerbst", "tgt_title": "Zerbst", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Zerbst leží na řece Nuthe (česky Nutě), která se vlévá 13 km na východ do Labe.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena už v mladší době kamenné. V 6. století zde Slované vybudovali hrazené sídlo, které je poprvé zmíněno v listině z roku 949 jako \"Cierevisti\". Jako \"Zerbiste\" ho připomíná v roce 1003 Dětmar z Merseburku. Městská práva získalo sídlo v roce 1209 a následně vzniklo několik kostelů a kolem roku 1250 první městské hradby. Během reformace se stalo město centrem kalvinismu a v letech 1603–1793 byl Zerbst residentním městem knížat Anhalt-Zerbst. Těžkou ránou pro město byla třicetiletá válka. Město bylo opakovaně dobyto a postupně se v něm vystřídalo několik okupačních vojsk. Po válce bylo sídlo ekonomicky zcela vyčerpané, v ruinách a třetina obyvatelstva zaplatila okupaci životem. Roku 1745 se anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta, která prožila v Zerbstu část svého mládí, provdala za ruského následníka trůnu Petra III. a v letech 1762–1796 vládla carskému Rusku jako Kateřina II. Veliká. Za druhé světové války leželo v blízkosti Zerbstu významné vojenské letiště a pracovní tábor. Dne 16. dubna 1945 bylo město z 80% zničeno spojeneckým náletem a následně bez boje obsazeno americkou armádou. Rudá armáda vystřídala americké jednotky 6. května 1945, a celé město tak připadlo do sovětské okupační zóny. Do znovusjednocení Německa byl Zerbst součástí NDR. Po válce bylo město znovu vystavěno, většina historického jádra ale již nebyla obnovena. Mezi lety 1991 - 2008 bylo do sanace města investováno 15 milionů euro. V roce 2006 došlo k oficiálnímu přejmenování města ze Zerbst na \"Zerbst/Anhalt\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zerbst (česky \"Srbiště\") je okresní město ve středním Německu v spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Nachází se 41 km jihovýchodně od zemského hlavního města Magdeburku.", "tgt_summary": "Zerbst is a town in the district of Anhalt-Bitterfeld, in Saxony-Anhalt, Germany. Until an administrative reform in 2007, Zerbst was the capital of the former Anhalt-Zerbst district.", "id": 119679} {"src_title": "Šťovík kyselý", "tgt_title": "Sorrel", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se téměř na celém evropském kontinentu, od Britských ostrovů, Francie a Španělska na západě přes středomořské ostrovy a celé Turecko až po Ural a Kavkaz na východě. Ze severní strany je jeho evropský areál ohraničen Skandinávií a na jihu sahá až na severozápad Afriky. V Asii je rozšířen přes celou Sibiř až na Dálný východ, do Střední Asie a přes severní území Činy a Mongolska až na Korejský poloostrov a Tchaj-wan. Zasahuje též do severních oblastí Indie, Pákistánu a do Tibetu. Udává se, že se v blízkosti Himaláje vyskytuje až do nadmořské výšky 4000 m. Druhotně se dostal do Severní a Jižní Ameriky i Austrálie. V České republice je hojný na celém území, od nížin do horských poloh.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Druh je typickou rostlinou vlhkých luk, pastvin, polí, říčních a potočních břehů, roste také v příkopech podél cest nebo někdy i na skládkách, většinou na dobře osluněném stanovišti. Nejlépe mu svědčí půdy vlhké až mokré, úživné, bohaté dusíkem, neutrální až kyselé, které jsou hluboké, hlinité nebo rašelinné. Výrazně převažuje jeho výskyt na přirozeném stanovišti, jen málo ovlivňovaném lidskou činností. Nadzemní část tohoto hemikryptofytu na podzim odumírá, ale brzy na jaře opět vyraší. Kvete od května do července.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dvoudomá, vytrvalá bylina vysoká 30 až 100 cm vyrůstající z trvalého, kůlovitého kořene. Lodyhy jsou přímé, málo větvené, podélně rýhované, někdy ojíněné a vespod červenavě naběhlé. Listy bývají mírně dužnaté a mají velice proměnlivý tvar. Přízemní jsou kopinatě podlouhlé, na bázi mají špičaté, střelovitě odstálé laloky a bývají asi třikrát delší než širší. Horní lodyžní listy jsou kopinaté, přisedlé a objímají lodyhu bazálními laloky. Blanité botky na bázích listů jsou dlouze třásnité. V horní části se lodyha latovitě rozvětvuje do několika větví a na nich vyrůstají na tenkých, načervenalých stopkách drobné, jednopohlavné květy sdružené po 4 až 8 do přeslenů. Květy mají šest zelených, více či méně načervenalých okvětních lístků, tři vnější jsou menší a tři vnitřní větší. V samčím květu je šest tyčinek s jemnými nitkami s prašníky a v samičím ze tří plodolistů vytvořený svrchní, jednovaječný semeník se třemi načervenalými, štětičkovými bliznami. Pyl je na blizny přenášen větrem, již slabý vánek stačí k rozechvění prašníků. Jen řídce jsou květy opylovány hmyzem, který si přilétá pro pyl. Po opylení se ze semeníku vyvine jednosemenná tříhranná nažka a vnější okvětní lístky se ohnou nazpět. Vnitřní lístky povyrostou a těsně obalí nažku, jsou však větší a vytvoří na ní tři křidélka. Takto vzniklé útvary – krovky – bývají velké 3,5 až 5 mm, jsou narůžovělé, blanité, srdčitě okrouhlé a na bází mají malý výrůstek, zvaný mozolek. Nažky uvnitř jsou lesklé, hnědé až černé. Rostlina se převážně rozmnožuje semeny (nažkami), která po dozrání odpadávají od stopek a jsou pomoci křidélek roznášena větrem i na větší vzdálenosti. Zakořeněná rostlina se na stanovišti rozrůstá novými lodyhami rašícími z větvené hlavy nehluboko sahajícího kořene.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostlina obsahuje množství kyseliny šťavelové, antrachinony a další organické kyseliny, vitamín A, vitamín C, vitamín B1 a mnohé minerální látky (draslík, vápník, železo). Je využívána v léčitelství, v dubnu se sbírá její list, méně často kořen. Užívá se převážně zevně, například formou kašovitých obkladů při nemocech kůže nebo jako kloktadlo při aftách v ústech. Sušený kořen bývá součásti projímavě působících čajů. Z kořene lze připravit trvalé žluté a z lodyhy červené barvivo. Pro osvěžující kyselou chuť se v teplých letních měsících listy někdy žvýkají, na jaře se z mladých lístků připravuje polévka nebo jsou součástí salátů. Pro velký obsah šťavelanů může konzumace v syrovém stavu způsobit zdravotní potíže, hlavně u  nemocných dnou, kojících žen nebo osob náchylných na tvorbu ledvinových kamenů; tepelnou úpravou toto nebezpečí mizí. Šťovík kyselý je plevelnou rostlinou bez valného ekonomického významu. Nejvíce škodí při růstu ve víceletých pícninách, kde snižuje jejich kvalitu. Je naopak důležitou rostlinou pro některé druhy motýlů, kteří na jeho listy kladou vajíčka a pak slouží jako živná rostlina jejich housenek; takto se rozmnožuje např. ohniváček celíkový (\"Lycaena virgaureae\"), ohniváček rdesnový (\"Lycaena helle\"), ohniváček modrolemý, (\"Lycaena hippothoe\"), ohniváček černokřídlý (\"Lycaena phlaeas\"). Jeho semena jsou potravou pro mnohé ptáky i drobné savce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šťovík kyselý (\"Rumex acetosa\") je hojně se vyskytující, středně vysoká vytrvalá rostlina, druh rozsáhlého rodu šťovík. V české přírodě je původním druhem, mimo dobu kvetení je rostlinou celkem nenápadnou a je považován za plevel. Někdy býval pro svou dvoudomost zařazován do dnes již neuznávaného rodu kyseláč (\"Acetosa\").", "tgt_summary": "Common sorrel or garden sorrel (\"Rumex acetosa\"), often simply called sorrel, is a perennial herb in the family Polygonaceae. Other names for sorrel include spinach dock and narrow-leaved dock. It is a common plant in grassland habitats and is cultivated as a garden herb or salad vegetable (pot herb).", "id": 168337} {"src_title": "Matra", "tgt_title": "Matra", "src_document": [{"title": "Matra ve Formuli 2 a Formuli 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formuli 2.", "content": "Matra dodávala karoserie Renému Bonnetovi, který než zbankrotoval, provozoval vozy formule junior se samonosnou karoserií. Jea-Luc Lagaere, který byl ve vedení společnosti Matra se rozhodl vybudovat Matra Sports a převzít po krachujícím Bonnetovi zbytek firmy. Vozy Matra formule 3 byly známé kvalitním provedením, a když se Ken Tyrrell šef stejnojmenné stáje začal poohlížet po podvozku, obrátil se na Matru. Tyrrell už měl na rok 1968 zajištěný motor Cosworth DFV a smlouvu s Jackiem Stewartem a také měl smlouvu se společností Dunlop.", "section_level": 2}, {"title": "Formuli 1.", "content": "Po dvou letech, kdy používal podvozky Matra ve formuli 2, přešel Tyrrell v roce 1968 do Formule 1 s vozem MS 10 a ve Velké ceně Nizozemska se Matra dostala na listinu vítězů. Stewart zůstal v boji o titul a až do posledního závodu sezóny, kde jej o něj připravil Graham Hill s Lotusem. Matru financovala společnost Elf a financovala i vývoj vlastního motoru. Francouzi zkonstruovali motor V 12, který se však nevyrovnal motoru Ford Cosworth a v roce 1969 Beltoise přešel se Stewartem k týmu Tyrrell, který disponoval motory DVF. Matra se mezitím soustředila na závody sportovních vozů a na zdokonalení motoru V 12.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1969.", "content": "Nová Matra MS 80 pro rok 1969 byla asi o 15 kg lehčí než MS 10, což přineslo v této sezoně Stewartovi výhodu. V Jižní Africe ještě zvítězil na MS 10, potom však zajel úspěšný premiérový závod na MS 80 v závodě v Brands Hatch, který ovšem nebyl součástí mistrovství světa. V Barceloně tým Matra zvítězil, když měly oba vozy Lotus poruchu na svých použitých zadních spoilerech. V Monaku Stewart od startu na první pozici přesvědčivě vedl, jeho Matra ale měla poruchu. V dalším průběhu sezóny si už tým i jezdec udržovali převahu. Ve Velké Británii v souboji s Jochenem Rintem na Lotusu Stewart získal další vítězství, když Rindta zbrzdily mechanické problémy. Monza byla tento rok zbavena šikan. Stewart se rozhodl vyjet rychleji z poslední zatáčky a v souboji s ostatními rivaly zvítězil a pro tuto sezónu zpečetil svůj mistrovský titul. Francouzská automobilka Matra se vyhřívala na výsluní slávy, neboť zkonstruovala podvozek, který dobyl vítězství v mistrovství světa. Byl to ale především britský triumf. Jak tým Tyrrell tak výrobce motoru Ford Cosworth měli sídlo v Anglii a jezdec byl Skot.", "section_level": 3}, {"title": "Rok 1970.", "content": "Francie neměla náležité zastoupení ve formuli 1 od roku 1957 a pro sezonu 1970 Matra trvala na využití vlastního motoru V 12. Tyrrell a Stewart motoru nedůvěřovali, a proto stáj koupila podvozek March. Se společností Matra navázala spolupráci Simca, a tak v roce 1970 Beltoise a Henri Pescarolo závodili ve vozech Matra Simca MS 120 a získali tři třetí místa.", "section_level": 3}, {"title": "Rok 1971.", "content": "Pro sezonu 1971 byl Beltoise doplněn Chrisem Amonem, který zvítězil v závodě v Argentině, jenž nebyl součástí mistrovství světa. V průběhu následujících dvou sezon tyto vozy navzdory své skvělé pověsti nikdy v žádné velké ceně nezvítězili. Matra se soustředila na vítězství v závodě na 24 hodin v Le Mans a z formule 1 se úplně stáhla. Motory V 12 se objevily na podvozku Ligier a Jacques Laffite na jednom z těchto vozů zvítězil ve Švédsku. Tým Matra se již do Formule 1 nevrátil.", "section_level": 3}], "src_summary": "Matra (celým názvem Mécanique Aviation Traction) byla francouzská společnost zabývající se činností v oblasti automobilového průmyslu, v oblasti jízdních kol, kosmonautiky a zbraní. Od roku 1994 je dceřinou společností Lagardère Group a v současnosti vystupuje pod tímto názvem. Společnost byla ve vlastnictví rodiny Floiratů. Slavnou se stala v roce 1960, kdy vstoupila do automobilového průmyslu nákupem automobilky René Bonneta. Poté se proslavila vývojem závodních a sportovních aut. V minulosti byla tato společnost úspěšná v automobilových soutěžích, včetně závodů automobilů Formule 1.", "tgt_summary": "Mécanique Aviation Traction or Matra was a French conglomerate. During its years of operation, it was engaged a wide range of activities, primarily focused around automobiles, bicycles, aeronautics and weaponry. Following the acquisition of vehicle manufacturer Automobiles René Bonnet, the company formed Matra Automobiles during the 1960s and made the Matra brand famous through the production of a successful range of racing cars and sports cars. Its car division working closely with other vehicle manufacturers, most significantly Renault, prior to decline and sale of \"Matra Automobiles\" during the early 2000s. In addition to road cars, Matra entered into a wide range of businesses, eventually diversifying into media, weaponry, aeronautics, automobiles, and music distribution. Matra was at one point owned by the Floirat family. Throughout much of the company's existence, French businessman Jean-Luc Lagardere, who served as the CEO of Matra. During 1988, Matra was privatised; Lagardere's stake in the company grew considerably over the following years. During 1994, Matra became a subsidiary of the Lagardère Group. During February 1999, the company's defence arm Matra Hautes Technologies (MHT), which held the firm's aerospace, defence and telecommunications interests, was merged with French aerospace conglomerate Aérospatiale to form Aérospatiale-Matra. Several former assets of Matra continue to operate under the Lagardère name.", "id": 1027850} {"src_title": "Theobald IV. z Blois", "tgt_title": "Theobald II, Count of Champagne", "src_document": [{"title": "Vnuk Viléma Dobyvatele.", "content": "Theobald se narodil jako mladší syn hraběte Štěpána II. z Blois a Adély, dcery Viléma Dobyvatele. Hrabě Štěpán byl jedním z vůdců první křížové výpravy až do svého selhání při obléhání Antiochie roku 1098. Po návratu do vlasti, kde sklidil kupu výčitek, se přidal k nové kruciátě, která se mu stala osudnou. Adéla se po manželově smrti věnovala správě panství a výchově svých dětí. Prvorozeného Viléma kvůli postižení nechala zbavit dědických práv a dědicem kontinentálních panství se stal Theobald, od roku 1103 vychovávaný bezdětným strýcem Hugem, jehož se měl stát dědicem. Roku 1107 byl mladý hrabě pasován na rytíře a o rok později se začal bouřit proti Kapetovcům v tzv. \"Vzpouře mladých baronů\". Stal se spojencem anglického krále Jindřicha \"Beauclerca\". Roku 1112 se podílel na porážce Ludvíka VI. u Toury. Po tragickém utopení prince Viléma roku 1120 se stal mužem, jenž měl nejblíže k anglickému trůnu. Roku 1124 Ludvík VI. shromáždil pod korouhví ze Saint-Denis veliké vojsko na obranu Francie před invazí Jindřicha \"Beauclerca\" a jeho spojence a zetě německého císaře Jindřicha V. Oddíly dorazily téměř od všech vazalů severní Francie a mezi obránci království byl i přes vlastní probíhající spor s králem také Theobald s jezdci a jeho strýc Hugo ze Champagne. Armáda se sešla u Remeše a z plánované invaze sešlo. O rok později hrabě Hugo, čerstvý příslušník templářského řádu převedl na Theobalda, jako svého synovce hrabství Champagne a odešel do Svaté země. Theobald se tak díky držení dvou hrabství stal nejmocnějším z kapetovských leníků. V říjnu 1127 věnoval templářům majetek v Barbonne. V lednu 1129 se zúčastnil koncilu v Troyes, kde byl templářský řád oficiálně uznán. V letech 1132–1133 stále bojoval s Ludvíkem VI., před královou smrtí se však oba protivníci smířili. Roku 1135 během války se svým zetěm Geoffreyem z Anjou zemřel Jindřich \"Beauclerc\" a na anglický trůn mohl vznést nárok jako nejstarší synovec i Theobald . Nenadálé situace však využil jeho bratr Štěpán a jeho kandidaturu podpořil i francouzský král.", "section_level": 1}, {"title": "Spor s Ludvíkem VII..", "content": "Vztah s mladým francouzským králem Ludvíkem VII. se zhoršil kvůli obsazení arcibiskupského místa v Bourges. Poté králův senešal Rudolf z Vermandois zapudil svou ženu Eleonoru, Theobaldovu sestru, a došlo k dalšímu sporu s králem, protože nová Rudolfova žena Petronila byla jeho švagrovou. Hrabě hájil rodinný majetek i čest a u papežského dvora žádal spravedlnost. Spor trval šest let a zapletl se do něj i Bernard z Clairvaux, který bránil svého dobrodince hraběte Theobalda. Papežský legát na koncilu v Lagny prohlásil první manželství Rudolfa z Vermandois za stále platné a nad novomanžely vyhlásil interdikt. Tři křivopřísežní biskupové byli suspendováni. Ludvík VII. pod záminkou prosazení nároku Huga, neuznaného syna Huga ze Champagne, vojensky udeřil na Champagne a při dobývání Vitry-sur-Marne uhořelo v místním kostele přes tisíc lidí, kteří tam hledali úkryt. Krále otřeseného svatokrádeží poté k rozumu přivedl opat Suger a Bernard z Clairvaux. Roku 1143 uzavřeli ve Vitry oba protivníci mír, ale hrabě se vzápětí spojil s flanderským hrabětem. Roku 1148 v Remeši došlo ke konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem. Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, \"jehož duše jí byla uloupena\", nechce. Po svědectví druhé strany bylo manželství rozvedeno a pak vyšlo najevo, že Rudolf z Vermandois vyjádření své bývalé ženy již předem „zaplatil“ vrácením jejího věna Theobaldovi z Blois, což pobouřilo všechny přítomné.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Hrabě se roku 1123 oženil s Matyldou, dcerou korutanského vévody Engelberta. Ze sňatku se narodilo početné legitimní potomstvo a ze vztahu s neznámou milenkou syn Hugo. Theobald z Blois byl vzpurným vazalem, celý život bojoval s kapetovskými králi, podporoval cisterciácký řád, především kláštery Clairvaux, Pontigny a Trois-Fontaines. Společně s manželkou založil roku 1151 klášter Pommeraie. Byl velkým přítelem Bernarda z Clairvaux. Zemřel v lednu 1152 a byl pohřben pod porfyrovým náhrobkem v klášterním kostele Lagny-sur-Marne. Champagne zdědil syn Jindřich, Blois syn Theobald a Sancerre Štěpán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theobald IV. z Blois zvaný \"Veliký\" ( \"Thibaut de Blois\" nebo \"Thibaut le Grand\", 1090/1095 – 10. ledna 1152, Lagny-sur-Marne) byl hrabě z Blois, Chartres, Meaux, Châteaudun, Sancerre, Champagne a Troyes, bratr anglického krále Štěpána.", "tgt_summary": "Theobald the Great (French: Thibaut de Blois) (1090–1152) was Count of Blois and of Chartres as Theobald IV from 1102 and was Count of Champagne and of Brie as Theobald II from 1125. Theobald held Auxerre, Maligny, Ervy, Troyes, and Châteauvillain as fiefs from Duke Odo II of Burgundy.", "id": 608420} {"src_title": "Šeřík obecný", "tgt_title": "Syringa vulgaris", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Odborný název šeříku \"Syringa\" je původem z řečtiny a vznikl z řeckého výrazu pro potrubí – \"syrinx\". V tomto případě bylo totiž užito podobnosti dutého stonku, který byl využíván ve starověkém Turecku, a potrubí. Anglické pojmenování šeříku \"lilac\" pochází z francouzštiny, kde se vyslovuje „lila“ a používá se také pro označení typické světle fialové barvy. V tomto významu bylo slovo lila přejato i do češtiny. Prapůvod slova je však třeba hledat v sanskrtském \"nilak\" od \"nil\"=modrý, odkud se přes perštinu (lilak) a arabštinu (lilach) dostalo do Španělska a Francie. České pojmenování šeříku \"šeřík\" pravděpodobně vzniklo uměle. Dle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka totiž toto pojmenování měl vytvořit Jan Svatopluk Presl podle ruského slova \"siréň\" (z latinského \"syringa\"), které následně přizpůsobil podle českého označení barvy květu šeříku \"šerý\". V lidové mluvě pak šeřík mohl být původně označován jako \"bez\", což je patrné dodnes, vzhledem k jeho lidovým pojmenováním, které jsou stále běžně užívána. Dle publikace \"Česká a slovenská jména rostlin\" však Presl při vytváření názvosloví vyšel ze sice opět ruského zdroje – Pallasovy ruské flóry – ovšem jako model mu mělo stát ruské označení šeříku \"serik\", které pak opět měl přizpůsobit českému pojmenování šedofialové barvy květů šeříku. Slovenské pojmenování šeříku \"orgován\" vzniklo z maďarského výrazu pro označení šeříku \"orgona\", které do maďarštiny a podobně i například do bulharštiny mělo proniknout z turečtiny. Lidově se též (mylně pro podobnost) nazývá střemcha.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a systematika.", "content": "\"Syringa vulgaris\" L. Za pomoci metody RAPD se zdá, že divoký \"Syringa vulgaris\" má z genetického hlediska nejblíže samozřejmě ke kultivarům, které z něho byly vyšlechtěny. Divoký šeřík obecný a jeho kultivary jsou pak zřejmě sesterskou skupinou k dalším druhům tohoto rodu: blízko k šeříku obecnému mají zejména \"S.\" x \"chinensis\" (kříženec šeříku obecného se \"S. protolaciniata\") a \"Syringa oblata\". Ve shodě s těmito výsledky patří oba zmíněné druhy do tzv. série \"Syringa\" spolu se šeříkem obecným, a to v rámci širší skupiny (podrodu) též pod názvem \"Syringa\". Z genetického hlediska je šeřík obecný diploidní rostlinou. \"2n = 46, 44, 46–48 (extra fines)\" Organismus rostliny se tedy skládá z buněk obsahujících dvě sady chromozomů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Šeřík obecný je opadavý keř, nebo menší strom, který může dorůstat výšky šesti až sedmi metrů. Při takové výšce pak může průměr kmene dosáhnout až 20 cm. Běžně pak bývá jeho tloušťka mezi deseti a dvaceti centimetry. Jako stromek se vyskytuje šeřík řidčeji než jako keř, aby dosáhl totiž stromového vzrůstu, musí být cíleně pěstován. Jako strom pak může dorůstat výšky až sedmi metrů. Šeřík je typický velmi rozsáhlými kořenovými systémy. Koruna keře je metlovitá. Povrch šeříku tvoří drsná hnědá až hnědošedá podélně vláknitá borka, která je na mladších stromcích hladká a na již starších je podélně mělce popraskaná a odlupující se. Mladé metlovité větévky jsou sytě zelené, ke stáří šednou. Pupeny rostliny jsou stejně jako listy uspořádány na větvích vstřícně. Pupeny na konci větve jsou pak v páru. Tvarem jsou vejčité a nestejně velké. Všechny pak jsou kryty nahnědlými šupinami. Květy trubkovitého tvaru jsou charakteristické svojí příjemnou vůní. Stavbou jsou lilákové se dvěma tyčinkami a dvěma bliznami. Kalich, dlouhý asi 2 milimetry a nepravidelně zoubkovaný, a lilákovitá koruna jsou oddělení. Korunní trubka je dlouhá 10 až 15 milimetrů. Barva se liší podle odrůd šeříků od bílé až po červenofialovou. Květenstvím šeříku je lata, tedy hroznovité květenství, které bývá dlouhé mezi 8 a 18 centimetry. U šeříku se laty vyvíjejí z horních bočních pupenů na koncích větévek z předešlé sezóny. Vrcholový pupen při vývoji květenství odpadává. Květy na květenství jsou čtyřčetné. Šeřík kvete v měsíci květnu a samotné kvetení trvá mezi třemi až čtyřmi týdny. Listy šeříku jsou bifaciální, to znamená, že list má svůj rub a líc. Rub je barvou o něco světlejší než sytě zelený líc. Listy jsou vstřícné. Na povrchu jsou lysé. Tvarem jsou pak vejčité až srdčité, na konci lehce protáhlé do špičky. Čepel listu je dlouhá 5 až 12 centimetrů. Šířkou pak list dosahuje čtyř až devíti centimetrů. Řapík listu je dlouhý 2 až 4 centimetry. Plodem šeříku je asi 10 milimetr dlouhá tobolka, která je navenek kožovitá a hladká. Tobolka je tvarem smáčkle vejcovitá. V plodu dvě pouzdra, v každém z nich pak dvě křídlatá semena. Pro lepší šíření jsou semena okřídlená blanitým křídlem. Dozrávání plodů probíhá v září a říjnu. Šeřík je jádrová dřevina. Dřevo je velmi tvrdé a jemné, narůžovělé, místy až tmavě fialové.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "Šeřík obecný se v evropských zahradách poprvé objevil v 16. století, kdy byl přivezen z Osmanské říše. Tato událost bývá s přesností na rok určována na rok 1566. Podle tehdejších pramenů měla být rostlina dovezena přímo z Konstantinopole do Vídně císařským velvyslancem Ogier Ghislain de Busbecq. Šeřík svojí popularitu získával postupně, zvláště v době, kdy začal být šlechtěn. Původní oblast výskytu šeříku obecného je dnes vymezena v oblasti jihovýchodní Evropy. Tato lokalita původního výskytu šeříku obecného byla určena roku 1828, kdy přírodovědec Anton Rocher nalezl na Balkáně původní přírodní zástupce rodu volně rostoucí v divoké přírodě. Od západu na východ šeřík přirozeně roste od Řecka a Hercegoviny až po Černé moře. Ostrůvkovitě lze šeřík nalézt také na poloostrově Malá Asie. V Evropě, kde byl původně pěstován pouze jako kulturní rostlina, se šeříku začalo výrazně dařit a později začal být vysazován i volně. V teplejších oblastech Evropy tak dnes roste již planě. Na teplejších místech v Česku se lze s volně rostoucím šeříkem také běžně setkat. Zvláště pak na výslunných kamenitých svazích v okolí velkých měst – Prahy a Brna – a rovněž v okolí Moravského Krumlova a Hustopečí na jihu Moravy. Časem se šeřík rozšířil také do Severní Ameriky, kam byl dovezen někdy v 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Využití a šlechtění.", "content": "Šeřík se pro sladkou vůni svých květů často využívá v parcích či zahradách jako okrasná rostlina. Většina vysazovaných rostlin jsou kultivary. Mezi léty 1876 až 1927 představil francouzský pěstitel Victor Lemoine žijící v Nancy okolo 153 pojmenovaných kultivarů, mnoho z nich se hojně uchytilo a dnes jsou již běžnými kultivary. V průběhu doby bylo vyšlechtěno celkem 800 kultivarů šeříku, což svědčí o jeho oblíbenosti. Barva květů u vyšlechtěných odrůd se může pohybovat od bílé až po fialovou. Většina zahradních kultivarů má také omezený vzrůst – ten obvykle nepřesahuje 4 až 5 metrů výšky. Šeřík je vhodný pro výsadbu v parcích také díky své nenáročnosti a mrazuvzdornosti. Dřevo šeříku je pevné a velmi tvrdé, ale pružné. Jádro dřeva je nafialověle hnědé, celé dřevo se pak vyznačuje velmi jemnou strukturou. Využívá se v nábytkářském průmyslu na drobnější prvky. Předností je také jeho dobrá leštitelnost. Šeříkový olej se podobně jako květy šeříku vyznačuje velkou aromatičností, proto bývá využíván v kosmetickém průmyslu k výrobě voňavek. Olej je charakteristický také svojí nažloutlou barvou. Výroba probíhá z výtažků získaných z květů šeříku. Pro tento účel se využívá výhradně šeříku obecného, ostatních druhů nikoliv. Dříve se květy šeříku využívaly také proti bolestem hlavy ve formě obkladů. Z květů se využíval také jejich výtažek a to hlavně proti bolestem v krku. I dnes jsou vybrané části šeříku využívány farmaceutickým průmyslem. V historii byl šeřík využíván i kvůli své mýtické funkci. Podle starých mýtů totiž šeřík odhání zlo a zlé duchy a chrání tak lidská obydlí. Pro označení barev vyšlechtěných odrůd šeříku se používá mezinárodní klasifikace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Šeřík obecný (\"Syringa vulgaris\") je rostlina z čeledi olivovníkovité (\"Oleaceae\"). Vzrůstem dosahuje velikosti keře až nízkého stromku. Šeřík se často využívá k okrasným účelům, proto byl v historii hojně šlechtěn. Původem pochází z jihovýchodní Evropy a poloostrova Malá Asie. Šeřík tedy není v Česku původním druhem, často však bývá volně vysazován a v teplejších oblastech zplaněl i mimo areál původního výskytu. Mimo šeříku obecného jsou na českém území v menší míře pěstovány také šeřík karpatský (\"Syringa josikaea\") a šeřík čínský (\"Syringa × chinensis\"). Plod, kůra, listy a kořeny šeříku obsahují látku syringin, která při styku s lidskou pokožkou může působit dráždivě a vyvolat alergickou reakci. Syringin dráždí také sliznici a nalezneme jej rovněž v mnoha dalších rostlinách, které mohou být člověku jedovaté. Dříve však byl v lidovém léčitelství užíván proti horečce. Název látky syringin vznikl pravděpodobně odvozením z názvu celého rodu \"šeřík\" – \"Syringa\". Další dráždivou látkou, která může vyvolávat alergické reakce, je méně významný rekombinantní alergen označovaný jako t215. Jedná se o alergen způsobující pylové alergie v době kvetení šeříku. Šeřík obecný se rozmnožuje pomocí semen uzavřených v plodech, nebo kořenovými výmladky. Zvláště ve stáří je šeřík typický častým odnožováním. Charakteristický je svojí výraznou vůní. Pro označení šeříku obecného může být použito také lidových pojmenovaní \"bez\", či \"bez vlašský\", \"bez španělský\", nebo \"bez svatojánský\".", "tgt_summary": "Syringa vulgaris (lilac or common lilac) is a species of flowering plant in the olive family Oleaceae, native to the Balkan Peninsula, where it grows on rocky hills. Grown for its scented purple flowers in spring, this large shrub or small tree is widely cultivated and has been naturalized in parts of Europe and North America. It is not regarded as an aggressive species, found in the wild in widely scattered sites, usually in the vicinity of past or present human habitations.", "id": 40525} {"src_title": "Network Attached Storage", "tgt_title": "Network-attached storage", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1980 firma Newcastle Connection vedená Brianem Radnellem a jeho kolegy představila a demonstrovala v Newcastle Univerzity vzdálený přístup k datům přes několik počítačů používající UNIX. Serverový operační systém Novell NetWare a NCP protokol byly vytvořeny až v roce 1983. Stejně s tím vytvořila firma Sun Microsystems v roce 1984 systém NFS, který dovoloval jejím síťovým klientům sdílet jejich data po síti. Firmy 3Com, IBM a Microsoft vytvořily protokol LAN Manager. 3Com 3Server a 3+Share software vytvořili první vestavěný server pro open system servery. Tento server obsahoval potřebný software, hardware a podporu několika disků. Od této doby začala, díky dobré odezvě zákazníků, vytvářet celá řada firem svoje zařízení. Zatímco 3Com byla první firma, která vytvořila vestavěný NAS pro osobní počítače, tak Auspex System byli první, kdo vytvořil vestavěný NFS server pro použití v UNIX marketu. Skupina Auspex inženýrů se spojila, aby vytvořila v roce 1990 integrovaný NetApp filter, který měl podporovat jak Windowsovský CIFS a UNIXovský NFS protokol. Měl by být taky lehce nasaditelný a měl obsahovat jednoduchou administraci. Toto odstartovalo výrobu opravdových NAS, které známe dnes. V roce 2009 začali výrobci NAS (hlavně CTERA Networks and NETGEAR) představovat možnosti online zálohy dat. Tato funkce byla přímo integrovaná v zařízeních a měla podporovat přímo obnovení zálohy online.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "NAS může být využíván i více způsoby, než jenom jako centrální jednotka, která poskytuje různým uživatelům data. Může být použit také jako levný a jednoduchý pro load-balancing (server rozvažující zátěž), jednoduchý email nebo web server poskytující úložiště. Největší využití nacházejí NAS tam, kde uživatel potřebuje uložit velké množství multimediálních dat. V dnešní době je NAS levnější než rackový server, takže se menším firmám vyplatí používat NAS kvůli ceně, ale například i kvůli velikosti. Cena se liší hlavně v tom, kolik NAS podporuje připojených disků, jaké RAID podporuje a jestli obsahuje nějaké další připojení (například FireWire).", "section_level": 1}, {"title": "Open source implementace.", "content": "Mezi NASové distribuce Linuxu a FreeBSD patří FreeNAS, CryptoNAS, NASLite, Gluster, Openfiler, OpenMediaVault a TurnKey souborový server postavený na základu Ubuntu. Všechny distribuce jsou vytvořeny tak, aby se pomocí nich dal NAS snadno nastavit a většina z nich používá k nastavení webový prohlížeč. Mohou být spuštěny z virtuálních zařízení, LiveCD, jako bootovatelný flashdisk nebo přímo z připojeného disku. Podporují protokol Samba (SMB démon), protokol NFS (NFS démon) a protokol FTP (FTP démon), které jsou v těchto distribucích volně dostupné. Například NexantaStor, postavený na Nexanta Core Platform, je podobný těmto open source systémům, ale vyžaduje mnohem více paměti než ostatní. Za to vám poskytne mnohem více funkcí jako je zachycování obrazu disku(tzv. snapshot), zrcadlení, počítání kontrolních součtů atd.", "section_level": 1}, {"title": "Clusterovaný NAS.", "content": "Clusterovaný NAS využívá distribuovaného operačního systému, který běží současně na několika serverech. Hlavní rozdíl mezi normálním a clusterovaným NASem je schopnost distribuce dat a metadat mezi jednotlivými uzly, na které jsou zařízení připojené. To znamená, že jednotlivé NASy mohou poskytovat data jiných NAS, se kterými jsou spojeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Network Attached Storage (zkratka NAS, česky „datové úložiště na síti“) je v informatice označení pro datové úložiště připojené k místní síti LAN. Data toho úložiště mohou být poskytována různým uživatelům. NAS nemusí mít pouze funkci souborového serveru, ale může mít i jiné specializované funkce. Například klient P2P sítě, webový server a další. Většinou obsahuje nějaký vestavěný počítač, který má za úkol sdílení dat a podporu různých protokolů. Tato zařízení si získala popularitu od roku 2010, když začala být používána pro sdílení dat mezi několika počítači. V porovnání mezi jinými síťovými úložišti jsou NASy rychlejší, mají lehčí administraci a snadnější nastavení. NAS obsahuje jeden nebo více pevných disků, které se mohou slučovat do větších datových struktur nebo mohou vytvořit RAID pole. Levnější zařízení podporují hlavně RAID 0 a 1. Přístup k datům je většinou pomocí protokolů NFS, SMB/CIFS nebo AFP.", "tgt_summary": "Network-attached storage (NAS) is a file-level (as opposed to block-level) computer data storage server connected to a computer network providing data access to a heterogeneous group of clients. NAS is specialized for serving files either by its hardware, software, or configuration. It is often manufactured as a computer appliance a purpose-built specialized computer. NAS systems are networked appliances that contain one or more storage drives, often arranged into logical, redundant storage containers or RAID. Network-attached storage removes the responsibility of file serving from other servers on the network. They typically provide access to files using network file sharing protocols such as NFS, SMB, or AFP. From the mid-1990s, NAS devices began gaining popularity as a convenient method of sharing files among multiple computers. Potential benefits of dedicated network-attached storage, compared to general-purpose servers also serving files, include faster data access, easier administration, and simple configuration. The hard disk drives with \"NAS\" in their name are functionally similar to other drives but may have different firmware, vibration tolerance, or power dissipation to make them more suitable for use in RAID arrays, which are often used in NAS implementations. For example, some NAS versions of drives support a command extension to allow extended error recovery to be disabled. In a non-RAID application, it may be important for a disk drive to go to great lengths to successfully read a problematic storage block, even if it takes several seconds. In an appropriately configured RAID array, a single bad block on a single drive can be recovered completely via the redundancy encoded across the RAID set. If a drive spends several seconds executing extensive retries it might cause the RAID controller to flag the drive as \"down\" whereas if it simply replied promptly that the block of data had a checksum error, the RAID controller would use the redundant data on the other drives to correct the error and continue without any problem. Such a \"NAS\" SATA hard disk drive can be used as an internal PC hard drive, without any problems or adjustments needed, as it simply supports additional options and may possibly be built to a higher quality standard (particularly if accompanied by a higher quoted MTBF figure and higher price) than a regular consumer drive.", "id": 1638057} {"src_title": "Mariano Rampolla del Tindaro", "tgt_title": "Mariano Rampolla", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Mariano Rampolla byl šlechtického původu a od dětství byl určen k církevní kariéře. Po formaci v římském semináři a koleji Capranica přijal roku 1866 knežské svěcení, pak ještě studoval na prestižní Pontificia Accademia dei Nobili Ecclesiastici, kde roku 1870 získal doktorát obojího práva. Po působení v různých kuriálních úřadech byl 8. prosince 1882 vysvěcen na biskupa a stal se nunciem v Madridu. V konzistoři 14. března 1887 jej papež Lev XIII. jmenoval kardinálem a na začátku června téhož roku jej učinil svým státním sekretářem. Rampolla byl jedním z aktérů obratu vatikánské politiky za Lva XIII., který se snažil vyvést Svatý stolec z izolace, v níž se octla díky příliš konzervativní politice Pia IX. a zejména vyřešit tzv. \"Římskou otázku\". Díky vzniku Trojspolku roku 1882 ztratil Vatikán svého tradičního spojence v Rakousko-Uhersku a Rampolla musel orientovat vatikánskou politiku směrem ke Španělsku a Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Konkláve roku 1903.", "content": "Právě tato politická orientace rozhodla o Rampollově osudu v konkláve po smrti Lva XIII. (31. července – 4. srpna 1903), v němž i přes to, že tento blízký spolupracovník zesnulého papeže měl největší šanci stát se jeho nástupcem, došlo k vyslovení tzv. exkluzívy, práva veta, ze strany krakovského kardinála Jana Puzyny. Puzyna tak jménem rakousko-uherské vlády vylučoval Rampollu z možnosti být zvolen a i přes formální protesty Rampolly i celého kardinálského kolegia se nakonec Rampolla z kandidatury stáhl. Zvolen byl kardinál Giuseppe Sarto, jenž přijal jméno Pius X. Ten následně zrušil právo tzv. právo exkluzívy, které dávalo dříve katolickým suverénům právo vyloučit někoho jako kandidáta na papežský stolec. Jednalo se tedy o poslední případ jeho uplatnění v dějinách.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "Volba Pia X. znamenala konec politického vlivu Rampolly, který byl okamžitě nahrazen španělským kardinálem Rafaelem Merry del Valem. Rampolla zastával různé další kuriální funkce, zemřel v roce 1913 a od roku 1929 je pohřben ve svém titulárním kostele svaté Cecilie v Zátibeří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mariano kardinál Rampolla markýz del Tindaro (17. srpen 1843 Polizzi Generosa, Sicílie – 16. prosinec 1913 Řím) byl státní sekretář papežského státu během pontifikátu papeže Lva XIII. a jedna z nejvýraznějších postav vatikánské politiky a diplomacie v 19. století.", "tgt_summary": "Mariano Rampolla del Tindaro (17 August 1843 – 16 December 1913) was an Italian Cardinal in the Roman Catholic Church, and the last man to have his candidacy for papal election vetoed by a Catholic monarch.", "id": 1407106} {"src_title": "Oldřich Lajsek", "tgt_title": "Oldřich Lajsek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 8. února 1925 v Křeseticích poblíž Kutné Hory v rodině obchodníka. V Kutné Hoře vychodil obecnou i měšťanskou školu a v roce 1944 maturoval na tamní Vyšší průmyslové škole strojnické. Potom se aktivně účastnil odboje proti nacistické okupaci v organizaci Pěst, díky čemuž se stal později členem Českého svazu bojovníků za svobodu. Po válce se natrvalo přestěhoval do Prahy, kde rok působil v konstrukční kanceláři, a poté ve Svazu československého průmyslu. Od roku 1946 studoval na Pedagogické fakultě University Karlovy v Praze. Zde se také konečně sblížil s uměleckou tvorbou, zejména díky tamní Katedře výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie, kde studoval profesuru. Učit se zde mohl mimo jiné i od slavných profesorů té doby, kterými byli např. Cyril Bouda, Martin Salcman, Karel Lidický či Josef Sejpka. Školu úspěšně dokončil v roce 1950, pak působil jako pedagog. Aprobaci navíc rozšířil ještě o zeměpis. Poté ještě v Praze vystudoval ekonomii, z níž roku 1966 získal inženýrský titul. Malířství se ze začátku věnoval jen víceméně soukromě. Prosazovat se však začal poměrně rychle – v roce 1953 byl přijat do spolku Štursa, později do VI. střediska. Zúčastnil se dokonce i soutěže na úpravu prostoru Národního divadla a Jiráskovské soutěže. Od roku 1954 byl členem Svazu československých výtvarných umělců a o rok později se stal též profesorem na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Roku 1960 byl jedním ze zakladatelů Skupiny osmi výtvarníků, v níž působil jako vedoucí. Programem této skupiny bylo zejména pořádání výtvarně výchovných akcí mimo zavedená kulturní střediska, hlavně na vesnicích a v menších městech, a zároveň hledání nových možností pro pořádání výstav. V roce 1985 mu bylo navíc prezidentem republiky propůjčeno státní vyznamenání Za vynikající práci. Zemřel 2. října 2001 v Praze ve věku 76 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Oldřich Lajsek se ve své tvorbě vyznačoval poměrně velkou žánrovou všestranností. Rozsáhlá je např. jeho abstraktní tvorba, realismus nebo květinová zátiší. Surrealistické malbě či sakrálním motivům se už věnoval méně. Bezesporu nejvíce se však prosadil díky krajinomalbě, v níž dokonce patřil mezi nejvýznamnější tvůrce své doby. Maloval olejomalbou, grafikou, temperou i kombinovanou technikou, a to na plátno, dřevěné desky, i na papír. Mimoto se věnoval také užité grafice a designérské práci.", "section_level": 1}, {"title": "Krajinomalba.", "content": "Krajinomalba je nejvýznamnější a nejrozsáhlejší součástí Lajskovy tvorby. Inspiraci čerpal zejména ve Středočeském kraji – hlavně v rodném kutnohorském regionu. Dále maloval krajiny z okolí hory Říp, z Polabí a z Českého středohoří. Četná jsou i díla z pražského prostředí. Zajímavou součástí autorovy tvorby jsou také jeho obrazy ze zahraničních cest, zejména z Řecka, kde mu učarovaly např. architektonické vykopávky v okolí Delf, nebo scenérie z četných cest do Jugoslávie. Tvorba Oldřicha Lajska je charakteristická díky osobitému uměleckému rukopisu. Typická je zejména pevná výstavba kompozice a zároveň i mírné abstrahování. Všímal si především geologického a tektonického utváření terénu a nalézal vnější vzhledovou charakteristiku i trvalou podstatu, současně se však nebránil ani volnějšímu koncepčnímu, kompozičnímu i rukopisnému rozletu se zřetelem na zákonitosti výtvarného projevu ve spojení rozmyslu, citu, představivosti a zvolené techniky, jež mu dávaly větší příležitost k rozvinutí vlastní fantazie při výtvarné výstavbě obrazu. Kromě svébytného pojetí a podání vlastních citových zážitků byl často ceněn i jeho vyzrálý umělecký profil a schopnost vyjádřit proměnlivou působivost okamžiku i vnitřní duchovní atmosféru. Na rozdíl od jeho abstraktní tvorby v krajinomalbě převažují spíše svěží barvy, jež přispívají k optimističtějšímu dojmu, což v konečném přednesu vede ke spíše poetickému ladění. Autorovým častým námětem bylo zejména téma čtyř ročních období, neboť mu také velmi imponovala proměna krajiny v průběhu času. Nejznámějším dílem na toto téma je pravděpodobně čtveřice obrazů (Jaro, Léto, Podzim a Zima) z roku 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Abstrakce.", "content": "Abstraktní malbě se věnoval hlavně v období 60. let. Převládají zde zejména deskové malby tmavých barev namodralých tónů, neurčitých kontur a meditativního ladění, které však mnohdy přecházejí k expresivní dramatičnosti. Najdeme však i četné obrazy, v nichž dominují světlejší odstíny. Díla z umělcova abstraktního období jsou vedle krajinomalby oblíbená zejména v porevoluční době.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní žánry.", "content": "Mezi rozsáhlejší žánry patří také realismus, pro který se inspiroval např. v pražských ulicích či ve venkovských obcích. Věnoval se též malbě květin a grafice. Autorova surrealistická tvorba je méně rozsáhlá. Často se v ní objevují sakrální motivy či výjevy ze snu. Mimo jiné se také krátce věnoval ikonomalbě. Lidi maloval jen zřídka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oldřich Lajsek (8. února 1925 Křesetice – 2. října 2001 Praha) byl český malíř, designér, grafik a pedagog. Věnoval se volné tvorbě (obrazy, grafika), užité grafice (plakáty, poutače, propagační katalogy, propagační brožury) a designu. Od roku 1954 byl členem Svazu československých výtvarných umělců. Byl vedoucím uměleckého seskupení Skupina osmi výtvarníků. V roce 1985 se stal nositelem státního vyznamenání Za vynikající práci. Za svůj život vytvořil přibližně 3000 děl, z nichž více než 1800 skončilo v soukromých sbírkách.", "tgt_summary": "Oldřich Lajsek (Czech pronunciation: lai•sek) (February 8, 1925 - October 2, 2001) was a Czech painter, designer, graphic artist and teacher of arts. He became a member of the Union of Czechoslovak Creative Artists in 1954. He was the head of an artistic society named The Group of Eight Artists. In 1985, he was awarded the national honor For Excellent Work. During his life, he created over 3000 productions of which more than 1800 went to private collections.", "id": 233522} {"src_title": "Bassin de la Villette", "tgt_title": "Bassin de la Villette", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kanál se skládá ze dvou odlišných částí. První má tvar obdélníku o rozměrech 800x70 metrů. Na horní straně jej vymezuje \"Pont de Flandre\" (Flanderský most) z roku 1885 (jediným sklápěcím mostem v Paříži), na dolní straně je ukončen na náměstí \"Place de la Bataille de Stalingrad\". Na severu je kanál ohraničen nábřežím \"Quai de la Seine\" a na jihu \"Quai de la Loire\". V polovině přes něj vede lávka pro pěší. Směrem na severovýchod pokračuje kanál v délce 730 m a mnohem užší (30 m). Někdy se už tato část nazývá nesprávně Canal de l'Ourcq, nicméně kanál s tímto jménem začíná až o několik set metrů dále u parku Villette. Zde se plavební kanály větví. Severovýchodním směrem dále pokračuje Canal de l'Ourcq a na sever vede Canal Saint-Denis.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první se začal stavět v roce 1802 kanál 699 m dlouhý a 70 m široký. Sloužil k různým účelům. Především sloužil jako zásobárna pitné vody pro Paříž. Jeho druhou funkcí byla zásoba vody pro další kanály určené k plavbě lodí. Na počátku 19. století byl kanál obklopen zahradou, která sloužila jako veřejný park. Během průmyslového rozvoje v polovině 19. století však byly kolem kanálu postaveny překladiště a na konci 19. století již kanál sloužil výhradně pro vodní přepravu nákladu. Tehdy kanál a zdejší přístav zažívaly svůj ekonomický vrchol. V roce 1882 byl postaven uprostřed kanálu most 13 m vysoký a 85 m dlouhý. Byl opatřen hodinami s průměrem 3 m. V roce 1966 byl nahrazen novým. Během 20. století však význam kanálu pro nákladní dopravu pozvolna upadal, takže v roce 2000 činil objem nákladu jen 1,000.000 tun (nejméně v celé jeho historii). Zároveň se začíná pozvolna využívat kanál pro cestovní ruch. Kanál se rovněž využívá k veslování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bassin de la Villette (česky \"Nádrž Villette\") je jeden z umělých plavebních kanálů v Paříži. Nachází se v 19. obvodu a propojuje kanál Saint-Martin na jihu s kanály Ourcq, který míří na severovýchod a Saint-Denis směřující na sever. Byl uveden do provozu 2. prosince 1808. Jeho název je odvozen od bývalé vesnice La Villette, která byla v roce 1860 připojena k Paříži.", "tgt_summary": "The Bassin de la Villette (La Villette Basin) is the largest artificial lake in Paris. It was filled with water on 2 December 1808. Located in the 19th arrondissement of the capital, it links the Canal de l'Ourcq to the Canal Saint-Martin, and it represents one of the elements of the \"Réseau des Canaux Parisiens\" (Parisian Canal Network), a public-works authority operated by the city. The other components of the network are the Canal de l'Ourcq, the Canal Saint-Denis, the Canal Saint-Martin, and the Bassin de l'Arsenal. Together, these canals and basins extend roughly . Rectangular, eight hundred metres in length and seventy metres in width, it begins at the Rue de Crimée lifting bridge, the last bridge in Paris that can be raised and lowered hydraulically to permit the passage of ship and barge traffic beneath it, and it ends at the Place de la Bataille-de-Stalingrad near the Rotunda de la Villette. River cruise boats tie-up here and the shores of the basin are also the location of the \"MK2 Quai de Loire\" and \"MK2 Quai de Seine\" theatre complexes which are the most modern in France. A small electric passenger ferry, the Zéro de conduite, is available for transporting people from one side of the basin to the other. The basin is bordered in the north by the \"Quai de la Seine\" and in the south by the \"Quai de la Loire\", which are linked in the middle of the basin by a footbridge, the \"Passerelle de la Moselle\".", "id": 141380} {"src_title": "Karl Leisner", "tgt_title": "Karl Leisner", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Leisner se narodil v Reesu a tam byl pokřtěný v kostele Nanebevzetí Panny Marie. V šesti letech se s rodinou přestěhoval do Kleve (v Severním Porýní-Vestfálsku). Tam chodil do školy a poznal učitele náboženství Waltera Vinnenberga, jehož prostřednictvím se seznámil s hnutím katolické mládeže. V roce 1934 složil maturitní zkoušku. Studoval teologii na „Vestfálské Vilémově univerzitě“ a tam založil zakázanou skupinu mladých, se kterou jezdil do Beneluxu, kde pořádali tábory. Ještě v roce 1934 byl jmenován biskupem Clemens August von Galenenmdiecézním vedoucím mládeže. Dne 25. března 1939 byl biskupem Galenem vysvěcen na jáhna. Během léčení v St. Blasien (v Baden-Würtemberku) byl Leisner pro kritiku Adolfa Hitlera dne 9. listopadu gestapem zatčen. Dostal se do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde musel, mimo jiné, přihlížet mučení svých spolubratří kněží. Dne 14. prosince 1941 byl odeslán od koncentračního tábora Dachau do bloku, kde byla většina vězněných duchovními. Setkal se zde s jezuitou Otto Piesem, který se stal jeho duchovním průvodcem. Dne 17. prosince 1944 přišel do Dachau zatčený francouzský biskup Gabriel Piguet z Clermont-Ferrand se svolením biskupa Clemens Augusta hraběte von Galen, mladého muže na kněze vysvětil, když jedna řádová sestra Josefa Mack, přezdívaná „Mädi“, propašovala do koncentráku liturgické předměty. Svěcení proběhlo v provizorních podmínkách a za přísného utajení. Leisner byl jediný, který byl vysvěcený na kněze v koncentračním táboře. Primici slavil 26. prosince 1944 - byla to jeho první a zároveň poslední Mše svatá v životě. Jeho zdravotní stav se krátce poté zhoršil natolik, že nebyl již další bohoslužby schopen. Oltář z kaple v Dachau se dnes nachází v duchovním vzdělávacím domě \"Berg Moriah\" v Schönstattu. Když byl tábor 29. dubna 1945 osvobozen, byl Leisnerův stav již natolik vážný, že byl dopravený do tuberkulózního sanatoria v Planeggu u Mnichova. Za několik měsíců zemřel na následky své nemoci, ač lékaři i jeho matka (která za ním do léčebny přijela a starala se o něj) zkoušeli vše možné, aby jej udrželi při životě. Pohřbený je v hrobce katedrály v Xantenu, kde jsou uloženy i ostatky jiných obětí nacismu. Karl Leisner byl dne 23. června 1996 papežem Janem Pavlem II. v Berlíně prohlášený za blahoslaveného. Spolu s ním byl beatifikován někdejší berlínský dómský probošt Bernard Lichtenberg. Pamětním dnem Karla Leisnera je den jeho úmrtí, 12. srpen.", "section_level": 1}, {"title": "Leisner a Schönstatt.", "content": "Karl Leisner se učil jako mladistvý v Schönstattu a až do konce života vzpomínal na skupinu mládeže, do které se také počítal pozdější biskup Heinrich Tenhumberg. Po dobu svého krátkého života se intenzivně setkával s bohorodičkou Boží. Kristus byl jeho vášní a ideálem, působil v diecézi s mládeží a bojoval za své rozhodnutí stát se knězem. V koncentračním táboře Dachau zakládal spolu s páterem Josefem Fischerem první Schönstattskou skupinu v lágru v hladovém roce 1942. Od roku 1943 patřil Karl Leisner ke skupině „Victor in vinculis Mariae\" a tím do okruhu Schönstätterského zakladatele P. Josefa Kentenicha. Z ideálů a života čerpala skupina Karla Leisnera sílu. Svůj osud, který byl v koncentráku těžký a s jeho souchotinami ještě více ztížený, přijal v duchu Krista jako vůli Boží,a svůj život dokončil jako mučedník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Leisner (28. února 1915, Rees, Severní Porýní-Vestfálsko - 12. srpna 1945, Planegg, Bavorsko) je německý mučedník římskokatolické církve, který zemřel následkem vazby v koncentračním táboře. Je blahoslavený Katolické církve.", "tgt_summary": "Karl Leisner (28 February 1915 in Rees – 12 August 1945 in Planegg, Germany) was a Roman Catholic priest interned in the Dachau concentration camp. He died of tuberculosis shortly after being liberated by the Allied forces. He has been declared a martyr and was beatified by Pope John Paul II on 23 June 1996.", "id": 1831430} {"src_title": "Limor Livnat", "tgt_title": "Limor Livnat", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Haifě krátce po vzniku Izraele a studovala hebrejskou literaturu na Telavivské univerzitě. Poslankyní Knesetu se stala 14. dubna 1992, krátce před parlamentními volbami v červnu téhož roku, a to coby náhradnice za Chajima Korfu. Své poslanecké místo obhájila v červnových volbách a během svého prvního funkčního období působila jako předsedkyně výboru pro zlepšení práv žen, podvýboru pro osobní práva a parlamentního výboru pro vyšetřování domácího násilí. Poslankyní byla znovu zvolena ve volbách v roce 1996, po nichž byla jmenována ministryní komunikací ve vládě Benjamina Netanjahua. Jako ministryně se snažila zvýšit konkurenceschopnost v oblasti komunikací oslabením a privatizováním společnosti Bezek, která měla do té doby monopol na pevné linky. Spory s premiérem Netanjahuem vyvrcholily odchodem Livnat z vlády v roce 1997 a následným pokusem sesadit jej z postu předsedy Likudu. Poté co Netanjahu rezignoval na post předsedy strany po prohraných volbách v roce 1999, podporovala Ariela Šarona v jeho snaze o získání předsednického postu. Ve volbách v roce 2001 pak Ariel Šaron porazil Ehuda Baraka v přímé volbě premiéra a v nové Šaronově vládě byla Livnat jmenována ministryní školství. Opětovně byla zvolena ve volbách v roce 2003 a setrvala na postu ministryně školství až do roku 2006, kdy Likud opustil vládu, po Šaronově odchodu ze strany. Poslankyní zůstala i po volbách v roce 2006 a 2009 a po druhých zmíněných byla jmenována na nově zřízený post – ministerstvo kultury a sportu. Během své politické kariéry byla místopředsedkyní a úřadující předsedkyní Světového hnutí Likud. Žije v Tel Avivu, je vdaná a má dvě děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limor Livnat (: ; narozena 22. září 1950) je izraelská politička a bývalá poslankyně Knesetu za stranu Likud. V letech 2009 až 2013 zastávala pozici ministryně kultury a sportu v izraelské vládě.", "tgt_summary": "Limor Livnat (; born 22 September 1950) is an Israeli politician. She served as a member of the Knesset for Likud between 1992 and 2015, and was Minister of Communications, Minister of Education, and Minister of Culture & Sport.", "id": 1447011} {"src_title": "Spoleto", "tgt_title": "Spoleto", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o antickém založení osady „Spoletium“ pochází z roku 241 př. n. l.. Po bitvě u Trasimenského jezera v roce 217 př. n. l. Hannibal (247–183 př. n. l.) napadl město, ale jeho obyvatelé se ubránili. Během druhé punské války bylo město na straně Říma. Během občanské války mezi vojsky Maria a Sully (138/4-78 př. n. l.) město trpělo. Sulla zkonfiskoval území kolem Spoletia v roce 82 př. n. l. po vítězství nad Crassem. Od té doby bylo město posádkové (\"municipium\"). V 1. století bylo město sídlem biskupa (dnes zde má sídlo arcibiskupství Spoleto-Norcia). V době římské říše bylo město vzkvétajícím tržištěm, avšak politický význam byl malý. Město samo leželo na cestě Via Flaminia (dnes SS3 Flaminia), která spojovala Řím s pobřežím Jaderského moře. Další antická cesta vedla do Nursie. Císař Aemilianus (207/14–253) se svými vojáky přišel do Moesie, kde zahájil bitvu proti svému sokovi Valerianovi (190/200–260), při které byl v roce 253 zabit. Listiny císaře Konstantina I. Velikého (272/85–337) z roku 326 a císaře Juliana (331–363) z roku 362 jsou datovány ze Spoleta. Trvalé založení biskupství ve Spoletu je datováno 4. stoletím. Zatímco Vandalové bořili, pro Křížové výpravy bylo město důležitou pevností. Raně středověké hradební zdi dal vybudovat gótský vojevůdce Totila († 552).", "section_level": 1}, {"title": "Spoletské vévodství.", "content": "Pod Langobardy bylo Spoleto hlavním městem nezávislého vévodství Spoleto (kolem 570), které pokrývalo velkou část střední Itálie. Dva členové vévodského rodu Guidonů byli koncem 9. století italskými králi a také byli korunováni na císaře. Markraběnka Matylda Toskánská (1046-1115) nakonec odkázala vévodství i jiné jmění reformnímu papeži Řehořovi VII. († 1085). V roce 1155 bylo město zničeno Fridrichem Barbarossou (1122–1190). V roce 1213 je definitivně dobylo vojsko papeže Řehoře IX. (1170–1241). Když se papežský dvůr stěhoval do Avignonu, bylo město zataženo do války mezi rody guelfů a ghibelinů, nakonec kardinál Gil Alvarez De Albornoz roku 1354 město přičlenil k církevnímu státu. V roce 1809 se město stalo prefekturou (správní sídlo) francouzského „Départment Trasimeno“ a roku 1860 se stalo součástí Italského království.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověké stavby.", "content": "Ve Spoletu se zachovalo hned několikero hradeb na neobyčejně velké ploše, jež sahá až k modernímu nádraží na severu města. Ty nejstarší postavili Umbrové v 5. století př. n. l. Z římské doby pochází amfiteátr na severovýchodě historického města, další hradby vznikly ve středověku a k nim patřily i zachované dvě brány: \"Porta San Matteo\" na jihozápadě a \"Porta Monterone\" úplně na jihu.", "section_level": 2}, {"title": "Rocca a \"Ponte delle torri\".", "content": "Nejznámější historickou stavbou je patrně Papežský hrad (\"Rocca Albornoz\"), který na strmém návrší nad městem postavil před rokem 1359 stavitel Gattapone z Gubbia. Mohutná pevnost sloužila donedávna jako vězení, dnes je to muzeum. Na jihovýchodní straně hradu je asi druhá nejslavnější stavba města \"Ponte delle torri\" s mostní věží. Není to římský vodovod, ale středověká stavba z doby kolem 1300, kterou se do hradu a do města přiváděla voda z blízkých hor přes strmé údolí potoka. Délka 230 metrů a výška 76 metrů přispívají k popularitě stavby a patrně díky ní jsou po městě roztroušeny desítky fontán a jiných veřejných zdrojů pitné vody.", "section_level": 2}, {"title": "Katedrála.", "content": "Na konci velkého strmého schodiště je centrální náměstí Piazza signoria s katedrálou Nanebevzetí P. Marie („Santa Maria Assunta\"). Byla postavena v letech 1151-1227, když vojska Fridricha I. Barbarossy předchozí stavbu zničila. Nicméně střetnutí mezi císařskou a papežskou stranou pokračovala i dále \"(viz článek „Guelfové a ghibellini\")\". Katedrála je trojlodní románská stavba se zvonicí, příčnou lodí a kopulí nad křížením, interiér je barokně přestavěn. Průčelí katedrály není jednotné, nýbrž vzniklo postupným rozšiřováním. Má dohromady osm rozet, které slouží pro osvětlení rozšířeného vnitřního prostoru. K další stavební etapě patří horní tři rozety, které se s hrotitými výklenky a mozaikou datují rokem 1207. Střední centrální rozeta pochází z konce 12. století a je v literatuře označována za nádhernou „umbrijskou\". Velká plocha západně od katedrály je společná s palácem divadla a je pro společné účely využívána. Vnitřní prostor katedrály byl roku 1638 důkladně přestavěn do tehdy moderního baroka. Pozoruhodné jsou barevné fresky od Filippa Lippiho (1406–1469), freska \"Korunovace Panny Marie\" v apsidě je z roku 1469. Filippo Lippi, hlavní mistr florentské rané renesance, jako mladý mnich unesl svou pozdější manželku z kláštera. Tato barevná freska ve Spoletu je jeho posledním dílem. V šestém klenebním poli levé (severní) lodi je vstup do kaple ostatků, kde je také relikviář s vlastnoručně psaným dopisem sv. Františka z Assisi z roku 1222.", "section_level": 2}, {"title": "Svatá Eufémie.", "content": "Kostel svaté Eufemie stojí asi 150 m jihozápadně od katedrály, ve dvoře arcibiskupského paláce, původně.paláce spoletských vévodů, od roku 980 kláštera benediktinek. Současná trojlodní stavba z 11. až 12. století se třemi apsidami je nejvýraznější románskou stavbou Umbrie. Od roku 1907 do 1954 byl restaurován. Vnitřek kostela má poměrně úzkou a vysokou střední loď, boční lodi mají v patře empory či matronea, původně vyhrazené řeholnicím a téměř stejně veliké jako klenební pole v přízemí. To je patrně severní vliv pocházející z Lombardie. Mramorový hlavní oltář má na přední straně vykládání v kosmatiovském slohu. Pozoruhodné jsou také tři kamenné sloupy vpravo, které jsou buď z předchozí stavby, nebo z jiného raně románského paláce. Tyto sloupy jsou na třech stranách ozdobeny architektonickými fragmenty z konce 8. a počátku 9. století.", "section_level": 2}, {"title": "San Ponziano.", "content": "Kostel „San Ponziano“, zasvěcený patronovi města z 12. století stojí na východní straně hlavní silnice SS3, blízko výjezdu z tunelu pod hradem a asi 500 m severně vzdušnou čarou od katedrály. Jeho hladké průčelí není tak zajímavé jako vnitřní prostory. Pozoruhodná je zejména osvětlená krypta. Každá z pěti lodí má vlastní kněžiště, částečně vyzdobené freskami.", "section_level": 2}, {"title": "Bazilika San Salvatore.", "content": "Bazilika San Salvatore stojí na místě starověkého pohřebiště a v rohu městského hřbitova, asi 300 m severovýchodně od San Ponziano. Je jedním z nejvýznamnějších příkladů raně křesťanské architektury 4. až 5. století, přestavěná Langobardy v 8. století. Od roku 2011 je součástí světového kulturního dědictví UNESCO spolu s dalšími stavbama po celé Itálii pod společnou položkou „Mocenská střediska Langobardů v Itálii“.", "section_level": 2}, {"title": "San Pietro fuori le mura.", "content": "Na jihovýchodním okraji města, při silnici vedoucí k akvaduktu, je kostel \"San Pietro fuori le mura\", založený koncem 5. století jako pohřebiště biskupů. Během věků byl různě přestavován; z nejdůležitější přestavby ve 12. století.pochází bohatě plasticky zdobená fasáda a v 17. století vznikl barokní interiér. Fasáda patří mezi vrcholy románského sochařství, také originalitou zobrazených témat.", "section_level": 2}, {"title": "Festival dei Due Mondi.", "content": "„Festival dei due mondi\" (Festival dvou světů) uvedl Gian Carlo Menotti (1911–2007) poprvé v roce 1958 a probíhá v červnu a červenci. Představuje se na několika jevištích ve městě a má zde své místo opera, komedie, komorní i symfonická hudba. Zvláště oblíbená jsou představení v prostoru před katedrálou. Publikum stojí večer po celém schodišti. Akustika je zdokonalena plátnem nataženým za orchestrem. Když se koná Festival dvou světů, jsou některé ulice uzavřeny a využity pro potřeby festivalu, kdežto řada historických staveb je přístupná právě během festivalu. Prostor pro představení je vymezen prodejními stánky.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1871 žilo ve městě 21 168 obyvatel, 1901 24 648, 1921 28 215, 1951 38 155, 1971 36 156, 1991 37 763, 2001 37 889 a k 1. lednu 2009 žilo ve městě celkem 39 164 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Starostou města byl v červnu 2018 zvolen Umberto De Augustinis. Jeho středopravá strana měla v třicetičlenném zastupitelstvu většinu.", "section_level": 1}, {"title": "Významní obyvatelé a rodáci.", "content": "Ve Spoletu se narodil Giovanni Pontano, zakladatel platonské renesanční Akademie „Accademia Pontaniana\" v Neapoli. Giovanni Maria Mastai-Ferretti, pozdější papež Pius IX. byl ve Spoletu arcibiskupem od roku 1827.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spoleto je historické město v italském regionu Umbrie. Město leží v provincii Perugia, na západním úpatí Apenin, asi 20 km jižně od Trevi, 29 km SV od Terni, 63 km JV od Perugie a asi 125 km severně od Říma. Plocha území města činí 349 kilometrů čtverečních, čímž se město řadí mezi velká města Umbrie.", "tgt_summary": "Spoleto (, , , ; ) is an ancient city in the Italian province of Perugia in east-central Umbria on a foothill of the Apennines. It is S. of Trevi, N. of Terni, SE of Perugia; SE of Florence; and N of Rome.", "id": 324298} {"src_title": "Roger I. Sicilský", "tgt_title": "Roger I of Sicily", "src_document": [{"title": "Dobytí Kalábrie a Sicílie.", "content": "Roger byl nejmladší syn Tankreda z Hauteville a jeho druhé ženy Fredisendy. Do jižní Itálie přišel brzy po roce 1055. Kronikář Geoffrey Malaterra, přirovnává Roberta Guiscarda a jeho bratra k biblickému příběhu Jákobových synů Josefa a Benjamina. Roger se podílel s Robertem na dobytí Kalábrie a podle dohody z roku 1062 vytvořili jakési „kondominium“, v němž každý z nich vlastnil polovinu každého dobytého hradu a města v Kalábrii. Po dobytí Kalábrie se Robert rozhodl zaměstnat Rogerova génia na podrobení Sicílie. Sicílii obývali, kromě muslimů, početní řečtí křesťané podrobení arabským princům, kteří se stali postupně zcela nezávislými na tuniském sultánovi. V květnu 1061 bratři překročili úžinu z Reggia a obsadili Messinu. Poté co v lednu 1072 dobyli Palermo, Robert Guiscard, jako lenní pán, jmenoval Rogera hrabětem sicilským. Podržel si však Palermo, polovinu Messiny a severovýchodní část Sicílie (Val Demone). Až do roku 1085 však Roger nepodnikal žádné systematické dobývání. V březnu 1086 kapitulovaly Syrakusy a když v únoru 1091 padlo i Noto bylo dobytí Sicílie dokončeno. Většina Robertových úspěchů byla podmíněna Rogerovou podporou. Podobně, když vedení rodu Hauteville přešlo na Rogera, podpořil svého synovce vévodu Rogera proti Bohemundovi a dalším rebelům. Na oplátku za tuto pomoc se vévoda roku 1085 vzdal svého podílu na hradech v Kalábrii ve prospěch svého strýce a v roce 1092 i svého dědictví v Palermu. Rogerova vláda na Sicílii byla méně absolutistická než Robertova v Itálii. Při udílení léna v letech 1072 a 1092 nebyla vytvořena žádná celistvá léna, takže jak normanští, tak francouzští a italští vazalové, podléhali dvoru. Tudíž Rogerovi nehrozily žádné kompetenční feudální revolty.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda nad Sicílií.", "content": "Aby se Roger vyhnul útokům ze severní Afriky, vytáhl v roce 1091 dobýt Maltu. Jeho lodě dosáhly Malty bez zastávky. Několik obránců na pobřeží kladlo slabý odpor a tak již následující den pochodoval Roger na Mdinu. Prakticky bez boje došlo k dohodě s maltézským kádím. Kádí uznal podřízenost ostrova hraběti s tím, že administrativa Malty zůstane nadále v jeho rukou. Současně byli propuštěni věznění (převážně řečtí) křesťané a kdo chtěl, mohl na Rogerových lodích ostrov opustit. Podle historika Geoffreyho Malaterry byly lodě na zpáteční cestě naplněny tak, že se téměř potápěly. Kromě politického vrcholu dosáhl hrabě i nejvyšší funkce v církevní hierarchii. Papež Urban II. za odměnu, že zachránil Sicílii od muslimů a Řeků v roce 1098, jmenoval Rogera dědičným papežským legátem ostrova. Roger založil nová latinské biskupství v Syrakusách a Agrigentu a dalších městech a osobně jmenoval biskupy. Vůči Arabům a Řekům projevoval maximální toleranci. Muslimům ve městech zachoval jejich práva, mešity, svobodu vyznání i svobodu obchodu. Na venkově se však muslimové stali nevolníky. Velké množství muslimů sloužilo v jeho armádě. Svatý Anselm z Canterbury, který navštívil Rogera po vítězné bitvě u Capuy v roce 1098 shledal „nespočetně hnědých arabských stanů“. Nicméně latinský element převažoval, zejména poté co se Lombarďané a i další Italové začali hrnout na ostrov. Dobytí Sicílie tak zahájilo postupný úpadek muslimské moci v západním Středomoří. Roger zemřel 22. června 1101 ve svých 70 letech a byl pohřben v kostele sv. Trojice v Miletu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Rogerův nejstarší syn byl levoboček Jordan Hauteville, který však zemřel dříve než otec. Jeho druhý syn, Geoffrey (nebo Godfrey), byl buď rovněž levoboček nebo mohl být synem Rogerovy první či druhé manželky. Šance na nástupnictví neměl, neboť byl stižen těžkou chorobou, patrně leprou. Nikdy se neoženil i když byl zasnouben s dcerou Boniface del Vasto. Roger jej velmi miloval a věnoval mu hrabství Ragusa. Uchýlil se do kláštera a zemřel někdy mezi léty 1096 a 1120. Poprvé se Roger oženil v roce 1061 s Juditou, dcerou Viléma, hraběte z Evreux. Judita zemřela v roce 1076 a porodila mu čtyři dcery. V roce 1077 se Roger oženil podruhé s Eremburgou z Mortainu. Z jejich svazku vzešlo osm dětí: Naposledy se Roger oženil v roce 1087. Jeho ženou se stala Adéla del Vasto, neteř Bonifáce del Vasto. Jejich děti byly:", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger I (1031 – 22. června 1101), zvaný „Bosso“ nebo „Hrabě Veliký“ byl normanský hrabě vládnoucí Sicilskému hrabství v letech 1071 až 1101. Byl posledním z velkých vůdců normanských bojů o jižní Itálii.", "tgt_summary": "Roger I ( – 22 June 1101), nicknamed Roger Bosso and The Great Count, was a Norman nobleman who became the first Count of Sicily from 1071 to 1101. He was a member of the House of Hauteville, and his descendants in the male line continued to rule Sicily down to 1194. Roger was born in Normandy, and came to southern Italy as a young man in 1057. He participated in several military expeditions against the Emirate of Sicily beginning in 1061. He was invested with part of Sicily and the title of count by his brother, Robert Guiscard, Duke of Apulia, in 1071. By 1090, he had conquered the entire island. In 1091, he conquered Malta. The state he created was merged with the Duchy of Apulia in 1127 and became the Kingdom of Sicily in 1130.", "id": 538116} {"src_title": "Konstancie Aragonská", "tgt_title": "Constance of Aragon", "src_document": [{"title": "Královna uherská.", "content": "Konstancie Aragonská byla druhým dítětem a nejstarší dcerou Alfonse II. Aragonského a jeho ženy Sanchy, dcery kastilského krále Alfonse VII. Alfons II. zemřel v roce 1196 a o jejím dalším osudu rozhodl její bratr, následník trůnu Petr II. Aragonský. Dojednal sňatek s uherským králem Emerichem. Svatba se konala v roce 1198 a o rok později královna porodila syna Ladislava. Král Emerich záhy zemřel. Před svou smrtí se snažil zajistit synovu budoucnost a nechal jej jako čtyřletého 26. srpna 1204 korunovat a zavázal svého bratra Ondřeje, aby chlapce chránil a pomáhal mu vládnout, dokud se nedožije dospělosti. Ladislav se tedy stal králem a Ondřej regentem. Ondřej však záhy na sebe strhl veškerou moc a Konstancie s Ladislavem se stali jen něco více než vězni. Kruté zacházení s nimi napomínal i papež Inocenc III.. Konstancie proto uprchla i s dítětem do Vídně ke dvoru Leopolda VI. Malý Ladislav však 7. května 1205 zemřel. Dřívější regent, nynější král Ondřej II., převzal Ladislavovo tělo a pohřbil je v královské hrobce ve Stoličném Bělehradě. Vévoda Leopold pak poslal Konstancii zpět do Aragonu.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovna Svaté říše římské.", "content": "Po návratu do Aragonu sdílela Konstancie se svou matkou královnou Sanchou rezidenci v klášteře Santa María la Real de Sijena. Klášter založila matka po smrti svého manžela a nyní zde žila na odpočinku. Zde strávila Konstancie pět let, dokud do jejího osudu znovu nezasáhl bratr Petr. Petr II. potřeboval upevnit své vztahy s papežem Inocencem III., neboť k anulování svého manželství s Marií z Montpellieru byl nutný papežův souhlas. Papež požadoval ruku uherské královny vdovy pro svého chráněnce, mladého sicilského krále Fridricha II. Štaufského. Konstancie návrh přijala, v Zaragoze se v zastoupení znovu provdala a odcestovala na Sicílii. Do Aragonu se již nikdy nevrátila. Její matka zemřela krátce poté. Věnem přivezla Konstancie svému mladičkému muži 500 jezdců. Fridrich a Konstancie byli oddáni v Messině 15. srpna 1209. V době sňatku bylo Konstancii již třicet let, zatímco jejímu manželovi pouhých čtrnáct. Současně byla korunována sicilskou královnou. O dva roky později se jim narodil první a jediný syn Jindřich. Fridrich byl již od útlého mládí velkým milovníkem ženských půvabů. Početný zástup levobočků začal plodit okolo roku 1211. V té době v Německu probíhaly urputné boje o trůn. 9. prosince 1212 byl Fridrich korunován králem německým jako opozice proti Otovi IV. Ota IV. byl definitivně sesazen 5. června 1215. Krátce poté byla Konstancie rovněž korunována německou královnou. Zůstala na Sicílii jako regentka až do roku 1220. Císařem a císařovnou Svaté říše římské korunoval oba manžele papež Honorius III. 22. listopadu 1220. Syn Jindřich se stal novým německým králem. Konstancie Aragonská zemřela o dva roky později v Catanii na malárii. Je pohřbena v římském sarkofágu v palermské katedrále vedle svého muže s nápisem: Počátkem 21. století se stala jednou z postav historického románu spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Dítě z Apulie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstancie Aragonská (1179– 23. června 1222, Catania) byla aragonská infantka, která se sňatkem stala nejprve uherskou a druhým sňatkem královnou sicilskou a císařovnou říše římské.", "tgt_summary": "Constance of Aragon (1179 – 23 June 1222) was an Aragonese infanta who was by marriage firstly Queen of Hungary, and secondly Queen of Germany and Sicily and Holy Roman Empress. She was regent of Sicily from 1212–1220. She was the second child and eldest daughter of the nine children of Alfonso II of Aragon and Sancha of Castile.", "id": 598117} {"src_title": "Peugeot 307", "tgt_title": "Peugeot 307", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Peugeot 307 byl představen jako koncept 307 Prométhée na Pařížském autosalonu v roce 2000. Výroba karosářské verze hatchback byla uvedena v Evropě roku 2001. Zde vůz nahradil model 306. Model byl dále prodáván v Austrálii, Asii, Mexiku a na Novém Zélandu. V Brazílii se nabízel s motory 1.6 a 2.0 (plyn/etanol).", "section_level": 1}, {"title": "Design a technika.", "content": "Pro 307 byla použita přepracovaná platforma Peugeotu 306, na níž jsou postaveny také auta Citroën Xsara a Citroën ZX z roku 1991. Peugeot 307 však dosahuje větších rozměrů než jeho předchůdce. Model navazuje na design, který byl poprvé k vidění u modelů Peugeotu 306 a 607.", "section_level": 1}, {"title": "Facelift 2005.", "content": "Roku 2005 byl Peugeot 307 vystaven náporu konkurence. Model tak prošel faceliftem, při němž se největší změny dotkly přední části vozu – úprava se týkala i předních světel, vůz dostal novou kapotu a byla odstraněna mřížka mezi světly. Facelift přinesl také nový přední nárazník, který dominuje větším přísunem vzduchu. Tuto technologii využil Peugeot poprvé u modelu 407.", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Peugeot 307 CC WRC.", "content": "Peugeot 307 CC WRC nahradil stávající Peugeot 206 WRC od sezony Mistrovství světa v rallye 2004. Na konci sezony mistrovství světa v rallye 2005 se ale automobilka rozhodla odejít ze šampionátu. Vůz zvítězil na finské rallye 2004 a 2005 a japonské rallye 2005. Všechny tři vítězství získal Marcus Grönholm. Ovšem na velšské rallye s ním havaroval Markko Märtin a jeho spolujezdec Michael Park při nehodě zemřel. Byla to první smrtelná nehoda od mistrovství světa v rallye 1993. Poháněl ho motor o objemu 1997 cm³, který dosahoval výkonu 221 kW a točivého momentu 580 Nm s rozvodem DOHC, který byl přeplňovaný turbodmychadlem Garett. Diferenciály byly elektronicky řízené. Vůz používal pneumatiky Michelin. Poprvé startoval na Rallye Monte Carlo 2004. O rok později byl vůz přepracován a modernozován. Karoserie byla rozšířena. Nově začal používat pneumatiky Pirelli. Tým nakonec skončil na druhém místě. Modernizovaná verze startovala na Rallye Monte Carlo 2005.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peugeot 307 je automobil nižší střední třídy, který v letech 2001 až 2008 vyráběla francouzská automobilka Peugeot. Nahradil typ 306 a vystřídal jej vůz 308. Vyráběl se jako tří- nebo pětidveřový hatchback, pětidveřové kombi, čtyřdveřový sedan a dvoudveřové kupé-kabrio. Získal titul evropské auto roku 2002.", "tgt_summary": "The Peugeot 307 is a small family car produced by the French manufacturer Peugeot since 2001, following the Peugeot 306 which ceased production in 2002. It was awarded the European Car of the Year title for 2002, and continued to be offered in China and certain South American markets through 2014, despite the French launch of the 308 (its intended successor) in September 2007.", "id": 883478} {"src_title": "Roger Milla", "tgt_title": "Roger Milla", "src_document": [{"title": "Fotbalová kariéra.", "content": "Strávil léta hraním v kamerunských klubech v Douale a v Yaoundé, mezi 1977-1989 působil ve francouzských ligových klubech (nejdéle v SC Bastia a Montpellier HSC). Hráčskou kariéru ukončil v r. 1995 v indonéském klubu Pelita Jaya. Třebaže jeho klubová kariéra nepůsobí příliš slavně, ve skutečnosti patřil k největším fotbalovým talentům své doby. Pro celý svět se stal známým až díky mistrovství světa ve fotbale 1990 v Itálii, kde Kamerun jen těsně neprošel přes Anglii do semifinále. V osmifinále proti Kolumbii vstřelil dva góly v prodloužení, přičemž při druhém obehrál vyběhnuvšího brankáře René Higuitu, který mu chtěl udělat kličku a rozehrát míč. V té době bylo Millovi 38 let, přesto udivoval svou nápaditou technickou hrou a citem pro góly. Na mistrovství světa ve fotbale 1994 v USA stal se stal ve věku 42 let a 39 dní nejstarším fotbalistou v historii světových šampionátů, který kdy zasáhl do hry. Jeho věkový rekord překonal až kolumbijský fotbalový brankář Faryd Mondragón 24. června 2014 na MS 2014 v Brazílii (43 let a 3 dny). Dvakrát obdržel Zlatý míč pro nejlepšího afrického fotbalistu (1976, 1990), byl prvním africkým hráčem, který se účastnil tří mistrovství světa (1982, 1990, 1994). Francouzským fotbalovým časopisem l´Équipe byl vyhlášen za nejlepšího afrického fotbalistu 20. století. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Milla se kromě jiného zapsal do dějin i jako nejstarší hráč, který kdy vsítil gól na mistrovství světa (ve věku 42 let a 39 dní, proti Rusku na MS 1994). O jeho mimořádné popularitě v rodné zemi svědčí i návštěvnost zápasů, které uspořádal ke svým 45. narozeninám v Douale (95 tisíc diváků) a v Yaoundé (110 tisíc).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Roger Milla se stal inspirací pro stejnojmennou píseň francouzského rappera s pseudonymem MHD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Milla, narozený jako Albert Roger Mooh Miller (* 20. května 1952 Yaoundé), je bývalý kamerunský fotbalový útočník, vítěz Afrického poháru národů z let 1984 a 1988.", "tgt_summary": "Albert Roger Miller (born 20 May 1952), known as Roger Milla, is a Cameroonian former professional footballer who played as a forward. He was one of the first African players to be major stars on the international stage. He played in three World Cups for the Cameroon national team. He achieved international stardom at 38 years old, an age at which most forwards have retired, by scoring four goals at the 1990 FIFA World Cup. He helped Cameroon become the first African team to reach the World Cup quarter-finals. Four years later, at the age of 42, Milla became the oldest goalscorer in World Cup history by scoring against Russia in the 1994 FIFA World Cup. Milla is also remembered for his trademark goal celebration of running to the corner flag and performing a dance. In the years that have followed, he has been recognised as a pioneer of the many unconventional and imaginative goal celebrations seen since then. In 2004 he was named by Pelé in the FIFA 100 list of the world's greatest living players. In 2007, the Confederation of African Football named Milla the best African player of the previous 50 years.", "id": 2391800} {"src_title": "Měšek I. Těšínský", "tgt_title": "Mieszko I, Duke of Cieszyn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Za života svého otce.", "content": "Byl nejstarším synem Vladislava I. Opolského a jeho ženy Eufemie Velkopolské. V historických záznamech byl poprvé zmiňován 12. října 1258, kdy spolu s otcem a dvěma bratry vydal souhlas na založení nadace pro cisterciáky v Rudě (polsky \"Rudy Wielkie\", německy \"Groß Rauden\").", "section_level": 2}, {"title": "Kníže Ratibořský.", "content": "Po smrti otce (1281/1282), a to i přesto, že byl nejstarší syn, dostal panství v Ratiboři. Sídlo otce, Opole, převzal třetí bratr Boleslav I.. Měšek, jako nejstarší se sourozenců byl poručníkem nejmladšího Přemysla. Ten teprve v roce 1284 se stal knížetem. V tomto období, konkrétně roku 1288, založil nové město Fryštát a strážní hrad ve Fryštátě, který se v polovině 15. století proměnil v jednu z Piastovských rezidencí.", "section_level": 2}, {"title": "Kníže Těšínsko-osvětimský.", "content": "K rozdělení knížectví na jednotlivá panství došlo v roce 1290. Přemyslav převzal Ratibořské knížectví. Měšek zůstal v Těšíně, převzal vládu nad těšínskou, osvětimskou, chrzanovskou (polsky \"Chrzanów\") a zátorskou kastelánii. Prvně, jako těšínský kníže, je zmíněn v listině z 1 ledna 1290. V roce 1285 Měško podpořil vratislavského biskupa Tomáše II. Zarembu tím, že mu poskytl azyl v Ratiboři, před Jindřichem IV. Probusem. V roce 1290 daroval rytíři Buhušovi (polsky \"Bogusz\") 10 franckých lánů poblíž města Těšín. Tím byl dán základ k založení dnešní vesnice Bohušovice (). Měšek zahájil intenzivní kolonizaci území svého knížectví tak, že založil řadu osad. Dal privilegia (\"obchodní\") městům Těšín, Osvětim (\"kde byl v roce 1291 založen sklad soli, které pocházela z Solného dolu Wieliczka\"), Bílsku a Fryštátu. 10. listopadu 1292 dal městské práva Zátoru.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o královský trůn.", "content": "Měšek nepodpořil kandidáty (Jindřicha IV. Probuse, Přemysla II. Velkopolského ani Vladislava I. Lokýtka). Postavil se na stranu Václava II. (\"tou dobou jen český král\"). K uzavření dohody mezi Měškem a jeho bratry Boleslavem, Kazimírem a Přemkem došlo formálně 17. února 1291 v Olomouci. Historici se dohadují, kdy Měšek složil lenní hold Václavu II., resp. zda to bylo v únoru 1291, nebo až 11. srpna 1292, kdy se Václav II. stal polským králem. Měšek se neúčastnil válečné výpravy Václava II. do Krakova v roce 1291, rovněž ani v dalším roce, kdy Václav II. bojoval proti Vladislavu I. Lokýtkovi, kdy Vladislav I. bitvu prohrál a složil lenní hold Václavu II. v Sieradzi (polsky \"Sierdarz\"). Měšek však Václavu II. poskytl své vojsko. V roce 1300 se účastnil korunovace Václava II. v Hnězdně (polsky \"Gniezno\") na polského krále. Politika spolupráce s českými Přemyslovci pokračovala i po smrti Václava II. Jeho syn Václav III. se 5. října 1305 oženil s dcerou Měška, Violou Alžbětou Těšínskou. Díky tomu sňatku získal velký vliv v českém království. Historici spekulují, že to mohl být ze strany Měška promyšlený tah, díky kterému by získal polskou korunu. Dobře naplánovanou kariéru mu však překazilo zabití (\"královražda\") Václava III. v Olomouci 4. srpna 1306. Český král po sobě nezanechal žádné potomky, tím tato linie vymřela po meči. Tím Měšek svůj vliv ztratil. Po roce 1306 se jeho vliv zcela vytratil. Ve věku 50 let předal vládu svým synům – Vladislavovi I. a Kazimíru I. Po úpadku českého království byl jeho jediný politický akt předání državy města Kenty (polsky \"Kęty\") krakovskému biskupovi Jan Muskatovi (polsky \"Jan Muskata\"), protivníkovi Vladislava I. Lokýtka v Malopolsku. Nepodpořil, oproti jeho bratrovi Boleslavovi, vzpouru starosty Krakova jistého Alberta (polsky \"Bunt wójta Alberta\") v roce 1311.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora církve.", "content": "Měšek byl štědrým podporovatelem (\"sponzor\") církve. Díky jeho podpoře byl dokončen klášter dominikánů v Těšíně (krátce po roce 1283). Finančně podporoval klášter norbetránek v Černovousech (polsky \"Czarnowąsy\", \"Opolské vojvodství\") a klášter dominkánů v Těšíně.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Ještě za života svého otce se oženil s blíže neznámou kněžnou. Ovdověl nejpozději v roce 1302. Z tohoto manželství se narodili dva synové: Vladislav I. a Kazimír I., a dcera: Viola Alžběta.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Není známo přesné datum smrti. Podle diplomatické korespondence v knížectví, se usuzuje, že zemřel v roce 1314, nebo v první polovině roku 1315, před 27. červnem. Podle Kazimíra Jasinského (polsky \"Kazimierz Jasiński\"): \"Tato domněnka je zcela logická.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Měšek I. Těšínský či Měško (polsky \"Mieszko cieszyński\") (narozen 1252/1256, zemřel 27. srpna 1315) – od roku 1281/1282 spolu s bratrem Přemyslem vládl v Těšíně, Osvětimi a Ratiboři. Od roku 1290, po rozdělení samostatně, jako kníže těšínsko-osvětimský, spojenec (možná i lenik) Václava II. Byl zakladatelem Těšínská větev Piastovců. V historické literatuře je psán také někdy jako Měšek III. Opolský (polsky \"Mieszko III Opolski\").", "tgt_summary": "Mieszko I of Cieszyn (, , ; also known as Mieszko I of Opole; 1252/56 – by 27 June 1315), was a Duke of Racibórz during 1282–1290 (with his brother as co-ruler) and the first Duke of Cieszyn since 1290 until his death. He was the oldest son of Władysław, Duke of Opole-Racibórz, by his wife Euphemia, daughter of Władysław Odonic, Duke of Greater Poland.", "id": 1755953} {"src_title": "Boleslav I. Těšínský", "tgt_title": "Bolesław I, Duke of Cieszyn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Boleslav I. byl mladším synem těšínského knížete Přemysla I. Nošáka a bytomské kněžny Alžběty.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 1405 byl již formální spoluvládcem v Těšínském knížectví, a samostatným vládcem v knížectví Bytomském a Seveřském. V roce 1406, po tragické smrti svého bratra Přemysla I. Osvětimského převzal i knížectví Osvětimské. byl právoplatný nástupce na knížecí těšínský trůn. Po smrti otce v roce 1410, převal vládu v Těšíně, polovině Hlohova a Scinawy (polsky \"Ścinawa\"), Strzelinie. V roce 1414 byl po boku polského krále Vladislava II. Jagelly v Polsko-křižáckých válkách. V roce 1420 však nebyl na rokováních, resp. na tzv. Vratislavském sjezdu, kde český král Zikmund Lucemburský, jako rozhodce mezi Řádem (Řád německých rytířů) a Polskem (Polské království (1385–1569) vyřkl pro Polsko nevýhodný rozsudek. Těšínské knížectví bylo lénem českých králů, Boleslav I. nepodporoval českého krále Zigmunda v jeho boji o český trůn, ale udržoval dobré vztahy s Krakovem (a Jagellonci). V roce 1422 pobýval jako host na dvoře polského krále Vladislava II. Jagelly a účastnil se korunovace jeho ženy (Sofie Litevská) na polskou královnu. Již dříve, v roce 1414, se zavázal předat Osvětimské knížectví svému synovci Kazimírovi, a to vč. Siewierza, Toszka a k nim náležící města. Tento krok (slib) byl vyřešen teprve od dva roky později, za mediace Jindřicha IX. Hajnovského, kdy navíc musel vydat ještě Strzelin a 300 hřiven. Zůstala mu tak vláda nad Těšínským knížectvím a nad polovinou Bytomského a Hlohovského knížectví. Na konci vlády Boleslava I. bylo knížectví pod hrozbou stále silicích husitských nájezdů. V roce 1430 se pod vládu husitů dostaly města Bytom a Gliwice. Za jeho vlády dostaly města řadu privilegii, např. v roce 1412 dostali obyvatelé města Bytom právo na dědický nárok, stejně jako měl Frýdek, čí Bílsko. Vedl rozumnou vnitřní a zahraniční politiku.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1405–1406 se oženil s Markétou, dcerou Jana I. Ratibořského, sestrou Jana II. Opavského (\"ten nechal zavraždit Přemysla I. Osvětimského\"). Manželství bylo uzavřeno proti souhlasu jeho otce Přemysla I. Nošáka, který svému synovi hrozil vyděděním, pokud bude udržovat dobré vztahy s opavskými Přemyslovci. Markéta zemřela krátce po svatbě, v roce 1407. Manželství bylo výhodné pro těšínské Piastovce, protože díky němu uzavřeli mírovou dohodu mezi rody, a to 7. září 1407. V roce 1412 se oženil podruhé. Jeho ženou byla Eufemie Mazovská. Dcera Siemovíta IV. Mazovského a Alexandry Olgierdowny, která byla sestrou polského krále Vladislava II. Jagella. V manželství se narodilo pět dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Boleslav I. zemřel 6. května 1431 a byl pochován v nekropoli kostel svaté Máří Magdalény v Těšíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boleslav I. Těšínský (polsky Bolesław I cieszyński) (narozen po roce 1363, zemřel 6. květen 1431) – byl těšínský kníže z rodu Slezských Piastovců, Těšínské větvě, od roku 1405 v Bytomi a Siewierz (německy Sewerien), od roku 1406 v Osvětimi a Toszku, od roku 1410 v Těšíně, Strzelinu, polovině Hlohova a Scinawy (polsky \"Ścinawa\"), v letech 1410–1414 v Osvětimi, Toszku a Strzelině (\"který držel do roku 1416\") jako regent, od roku 1414 v důsledku dělení jen v Těšíně, na polovině Bytomi, Siewerzu, polovině Scinawy a Hlohova.", "tgt_summary": "Bolesław I of Cieszyn (, , ) ( – 6 May 1431) was a Duke of half of Bytom and Siewierz from 1405, Duke of Cieszyn and half of both Głogów and Ścinawa from 1410, and Duke of Toszek and Strzelin during 1410–1414. He was the second son of Przemysław I Noszak, Duke of Cieszyn by his wife Elisabeth, daughter of Bolesław, Duke of Koźle-Bytom. In the chronicle of Jan Długosz he is named the eldest son, but this is certainly a mistake, because elsewhere, Przemysław of Oświęcim was always placed before Bolesław.", "id": 752918} {"src_title": "Leclancheův článek", "tgt_title": "Leclanché cell", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pórovitá nádobka.", "content": "V původní verzi článku byl depolarizátor, který se skládal z rozdrceného oxidu manganičitého vložen do pórovité nádobky a uhlíková tyčinka byla vložena do drti. Zinková tyčinka (anoda) byla poté souběžně vložena do roztoku chloridu amonného.", "section_level": 2}, {"title": "Aglomerační blok.", "content": "Roku 1871 Leclanché opustil pórovitou nádobku a nahradil ji párem bloků přichycených k uhlíku pomocí gumových pásů. Bloky byly vyrobeny z oxidu manganičitého smíchaného s pojivy a vtlačeného do forem.", "section_level": 2}, {"title": "Sáčkový článek.", "content": "V této verzi byla pórovitá nádobka nahrazena pytlovinou nebo plátnem. Zároveň byla zinková tyčka nahrazena zinkovým válcem pro zvýšení plochy elektrody. Výhodou byl nižší vnitřní odpor článku než obě výše zmíněné konstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické děje.", "content": "Zinkové atomy se na povrchu anody oxidují (tzn. odevzdají svoje oba elektrony a stanou se kladně nabitými. Jakmile zanechají svoje elektrony na anodě, anoda se oproti katodě nabíjí záporně. Pokud článek zapojíme do obvodu, přebytek elektronů na anodě proudí přes obvod do uhlíkové tyčinky. Jakmile elektrony vstoupí do uhlíku, reagují s oxidem manganičitým a vodou. Tím vzniká oxid manganitý a záporně nabité hydroxidové ionty. To je doprovázeno sekundární reakci, kdy hydroxidové ionty reagují s amonnými ionty z chloridu amonného a tvoří amoniak a vodu. Zn(s) + 2 MnO(s) + 2 NHCl(aq) → ZnCl + MnO(s) + 2 NH(aq) + HO", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Elektromotorické napětí daného článku je zhruba 1.5V a vnitřní odpor v řádech ohmů (pórovitá nádobka). Leclanceův článek byl hojně využíván v telegrafii, elektrických zvoncích a podobných aplikacích, kde byl občas potřeba elektrický proud a byla vyžadována nízká náročnost na údržbu. Lechlancheův článek dal za vznik zinko-uhlíkových článků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leclancheův článek vynaleznul a nechal si patentovat Georges Leclanché roku 1866. Obsahoval vodivý roztok (elektrolyt) chloridu amonného, uhlíkovou katodu (kladný pól), depolarizátor (\"dárce\" elektronů) z oxidu manganičitého a anodu (záporný pól) ze zinku. Tento článek byl později přepracován do dnešní podoby zinko-uhlíkových článků", "tgt_summary": "The Leclanché cell is a battery invented and patented by the French scientist Georges Leclanché in 1866. The battery contained a conducting solution (electrolyte) of ammonium chloride, a cathode (positive terminal) of carbon, a depolarizer of manganese dioxide (oxidizer), and an anode (negative terminal) of zinc (reductant). The chemistry of this cell was later successfully adapted to manufacture a dry cell.", "id": 784159} {"src_title": "Józef Elsner", "tgt_title": "Józef Elsner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Józef Elsner se narodil 1. června 1769 v Grodkově ve Slezsku. Navštěvoval místní základní školu a zpíval v chrámovém sboru. Od roku 1781 byl žákem dominikánské klášterní školy a později studoval na jezuitském gymnáziu sv. Matěje ve Vratislavi. I zde zpíval ve sboru a učil se hře pro housle a basso continuo. Zde vznikly i jeho první skladby. Jeho moteto \"Ave Maria gratiae plena\" bylo provedeno v roce 1782 v chrámu sv. Vojtěcha ve Vratislavi. V roce 1786 vstoupil pro Teologickou fakultu Vratislavské univerzity, záhy ji však opustil, aby se věnoval studiu mediciny. Na podzim roku 1789 proto odešel do Vídně. O dva roky později však těžce onemocněl a posléze se rozhodl stát hudebníkem. Nejprve působil jako houslista v divadelním orchestru v Brně a na jaře roku 1792 se stal dirigentem Císařského a královského divadla ve Lvově. Ve Lvově setrval až do roku 1795. Ve Lvově uvedl pro scénu dvě své opery komponované na německá libreta: Die seltenen Brüder a Der verkleidete Sultan. Řídil Hudební akademii, instituci, která za jeho vedením pořádala každý týden koncerty s hudbou Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Pavla Vranického i s hudbou svojí vlastní. V létě roku 1799 se Elsner přestěhoval do Varšavy, kde se natrvalo usadil. V letech 1799–1824 byl šéfem opery Národního divadla. V divadle uvedl třicet svých oper a dva balety. V letech 1802–1806 vlastnil obchod s hudebninami, ve kterém vydal 24 svazků \"Sbírky nejlepších polských hudebních skladeb a písní\". Podílel se na organizaci symfonických koncertů ve Varšavě a přispíval teoretickými články do polských časopisů i do lipského časopisu \"Allgemeine Musikalische Zeitung\". V roce 1814 založil \"Náboženskou a národní hudební společnost\", jejímž úkolem bylo pořádání koncertů a výchova hudebníků, učitelů hudby, varhaníků a zpěváků. Vedle toho se intensivně věnoval pedagogické činnosti. Učil zpěv v Boguslawského \"Dramatické škole\" a hudební teorii a skladbu pro školách, které sám řídil: \"Základní škole hudebního a dramatického umění\" (1817–1821), \"Institutu hudby a deklamace\" (1821–1826) a na \"Hlavní hudební škole\" (1826–1831). Na této škole vychoval řadu polských skladatelů včetně Fryderyka Chopina. V letech 1835–1839 učil také na Pěvecké škole Velkého divadla a posléze v Ústavu guvernantek. Elsner byl čestným členem mnoha hudebních institucí doma i v zahraničí. Mimo jiné byl členem \"Krakovské společnosti přátel hudby\" a \"Musikverein der Universitätskirche St. Pauli\" v Lipsku Elsner projevoval zájem i otázky polského folklóru. Sbíral lidovou hudební tvorbu a snažil se zachytit melodické a rytmické vlastnosti nejen polské lidové hudby, ale i slovanského folklóru obecně. Svědčí o tom jeho publikovaná pojednání: Rozprawa o metryczności i rytmiczności języka polskiego a Rozprawa o melodii i śpiewie. Stejně jako mnoho jiných významných osobností té doby, byl členem zednářské lóže. Za zásluhy o polskou hudbu byl v roce 1823 vyznamenán řádem sv. Stanislava. Na jeho počest vydány tři medaile: 1825 (J. Majnert), 1852 (J. Herckner) a v roce 1969 (J. Stasiński). Elsner byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla od roku 1796 Klára Abt, která zemřela při narození dcery Karolíny (1797–1823). Druhou manželkou byla Karoliną Drozdowską (1784-1852), přední varšavská operní pěvkyně, se kterou měl 3 dcery. Zemřel 18. dubna 1854 ve svém domě v Elsnerówě na předměstí Varšavy. Je pochován ve Varšavě na Powązkowskim hřbitově. V rodném Grodkówě bylo vybudováno jeho museum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Józef Antoni Franciszek Elsner, znám také jako Joseph Anton Franciskus Elsner, Józef Ksawery Elsner, Joseph Xaver Elsner či Joseph Anton Franz Elsner, (1. června 1769 Grodków, Opolské vojvodství, Polsko – 18. dubna 1854 Elsnerów (dnes součást Varšavy)) byl polský skladatel německého původu, dirigent, hudební teoretik a hudební pedagog. Proslul zejména jako učitel Fryderyka Chopina.", "tgt_summary": "Józef Antoni Franciszek Elsner (sometimes \"Józef Ksawery Elsner\"; baptismal name, \"Joseph Anton Franz Elsner\"; 1 June 176918 April 1854) was a composer, music teacher, and music theoretician, active mainly in Warsaw. He was one of the first composers in Poland to weave elements of folk music into his works. Elsner composed many symphonic, chamber, solo, and vocal-instrumental works, and works for the stage, including over 100 religious works (masses, offertorios, oratorios, cantatas), eight symphonies, three concertos, three ballets, and thirty-eight operas. He is perhaps best known as the principal piano teacher of the young composer Frédéric Chopin.", "id": 1704128} {"src_title": "Mezinárodní den proti homofobii", "tgt_title": "International Day Against Homophobia, Transphobia and Biphobia", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Na národní úrovni proběhl Den proti homofobii poprvé v Kanadě roku 2003. Iniciátorem Mezinárodního dne proti homofobii se stal francouzský akademik a aktivista Louis-Georges Tin, zakladatel koordinačního výboru IDAHO. Poprvé proběhly akce k tomuto dni ve 40 zemích v roce 2005. Na institucionální úrovni jej jako první hlasováním parlamentu uznala Belgie, následovaly další země. Evropský parlament přijal v roce 2006 usnesení o homofobii v Evropě, v němž zmínil i IDAHO. O rok později v novém usnesení schválil každoroční vyhlášení 17. května za Mezinárodní den proti homofobii. 15. května 2009 vydal generální tajemník Rady Evropy Terry Davis rezoluci u příležitosti IDAHO: V roce 2010 podpořili Mezinárodní den proti homofobii prohlášeními mj. vrcholní představitelé Evropské unie, předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek a místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingová. V ruském Petrohradě a v menší míře i v dalších městech byl v roce 2009 uspořádán happening Odhalení duhy (\"Rainbow Flash\"). V roce 2010 se tato tradice rozšiřuje do dalších zemí Evropy a světa.", "section_level": 1}, {"title": "IDAHO v ČR.", "content": "V České republice se u příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii poprvé v roce 2008 uskutečnil Běh proti homofobii a mimořádná projekce dokumentu \"S důvěrou a láskou\" s udělením Ceny Colour Planet za mimořádný přínos LGBT minoritě (získal ji Jiří Hromada). O rok později LGBT portál Colour Planet uspořádal opět večer s udělením ceny, kterou si tentokrát odnesla Marcela Šulcová, průkopnice novodobého českého lesbického hnutí. V roce 2010 proběhly dosud největší akce: kromě tradičního Běhu proti homofobii (15. května) a udělení Cen Colour Planet při závěrečném večeru festivalu eLnadruhou to byl nově také veřejný happening Pohřeb homofobie a vypuštění duhových balónků se vzkazy Rainbow Flash (vše 17. května) a konference Hate crimes/Hate speech proti LGBTQ (18. května).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní den proti homofobii či \"Mezinárodní den boje proti homofobii\" každoročně připadá na 17. května. 17. květen byl zvolen jako den, kdy došlo k vyškrtnutí homosexuality z Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace (1990). Smyslem IDAHO je akcentace respektování práv lidí s jinou než heterosexuální orientací a ukončení diskriminace a násilí pramenící z homofobie. Pro svátek se od roku 2009 používá i název \"Mezinárodní den proti homofobii a transfobii\". Z anglického pojmenování \"International Day Against Homophobia (and Transphobia)\" pochází zkratka IDAHO.", "tgt_summary": "The International Day Against Homophobia, Transphobia and Biphobia is observed on May 17 and aims to coordinate international events that raise awareness of LGBT rights violations and stimulate interest in LGBT rights work worldwide. By 2016, the commemorations had taken place in 132 countries across the globe. The founders of the International Day Against Homophobia, as it was originally known, established the IDAHO Committee to coordinate grass-roots actions in different countries, to promote the day and to lobby for official recognition on May 17. That date was chosen to commemorate the decision to remove homosexuality from the International Classification of Diseases of the World Health Organization (WHO) in 1990.", "id": 134893} {"src_title": "Šácholan Soulangeův", "tgt_title": "Magnolia × soulangeana", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Šácholan Soulangeův je opadavý rozkladitý keř nebo nízký strom dorůstající výšky 2 až 4, výjimečně až 6 metrů. Letorosty jsou lysé. Řapíky jsou 1 až 1,5 cm dlouhé, chlupaté. Listy jsou tenké, obvejčité, s 6 až 15 cm dlouhou a 4 až 7,5 cm širokou čepelí, ve spodních 2/3 postupně se zužující, na bázi klínovité, na vrcholu krátce špičaté. Listy jsou na líci lysé, pouze se zbytky chlupů podél střední žilky na bázi listu, na rubu chlupaté. Žilnatina je tvořena 7 až 9 páry postranních žilek. Květní pupeny jsou vejcovité. Květy se rozvíjejí před olistěním. Okvětí je složeno z 6 až 9 narůžovělých až purpurově červených plátků. Vnější 3 okvětní plátky jsou asi o 1/3 kratší než vnější. Tyčinky jsou 1 až 1,2 cm dlouhé. Pestíky jsou lysé. Souplodí zvané šách je asi 8 cm dlouhé a 3 cm široké, za zralosti černé, s vejcovitými až obvejcovitými, asi 1 až 1,5 cm dlouhými měchýřky pokrytými roztroušenými bílými lenticelami. Semena jsou tmavě hnědá, obvejcovitá a smáčklá.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Šácholan Soulangeův byl vyšlechtěn v roce 1820 ve Fromontu u Paříže křížením šácholanu obnaženého (\"Magnolia denudata\") se šácholanem liliokvětým (\"M. liliiflora\"). Byl pojmenován po svém šlechtiteli jménem Chevalier Soulange-Bodin. Tyto původní rostliny byly získány opylením šácholanu obnaženého pylem šácholanu liliokvětého. Podobné hybridy však byly později nalezeny i v přírodě v oblastech společného výskytu obou rodičovských druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "V době květu lze šácholan Soulangeův odlišit od jiných magnólií kvetoucích před olistěním zejména podle okvětních plátků, které jsou všechny téměř stejné (bez vnějšího kruhu kratších zelenavých plátků nahrazujících kalich), na vnější straně sytě červené až fialové a před rozkvětem střechovitě (ne chlopňovitě) uspořádané.", "section_level": 1}, {"title": "Variabilita.", "content": "Většina hybridů šácholanů tvoří první generaci křížení, která je dále množena vegetativně. Toto však pro šácholan Soulangeův neplatí. Jeho rozmanitost a Variabilita je částečně dána variabilitou rodičovských druhů, zejména však tím, že kříženci občas tvoří plodná semena. Hybridy se pak mohou dále křížit mezi sebou navzájem, případně i zpětně s rodičovskými druhy. V roce 1975 již bylo napočítáno 103 kultivarů šácholanu Soulangeova.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Šácholan Soulangeův je v zemích mírného pásu zdaleka nejoblíbenějším a nejčastěji pěstovaným šácholanem. Pěstuje se v široké škále různých kultivarů, které se liší v barvě, velikosti a tvaru květů, době kvetení i celkovém habitu rostlin. V parcích a botanických zahradách je běžně pěstován. Na Hlavním nádvoří v Průhonickém parku je vysazen v několika kultivarech spolu s oběma rodičovskými druhy, šácholanem obnaženým a šácholanem liliokvětým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šácholan Soulangeův (\"Magnolia x soulangeana\"), nazývaný také magnólie Soulangeova, je zahradní kříženec šácholanu obnaženého a šácholanu liliokvětého. Je to nejčastěji pěstovaný druh magnólie, oblíbený pro své časné a bohaté kvetení.", "tgt_summary": "Magnolia\" × \"soulangeana, the saucer magnolia, is a hybrid plant in the genus \"Magnolia\" and family Magnoliaceae. It is a deciduous tree with large, early-blooming flowers in various shades of white, pink, and purple. It is one of the most commonly used magnolias in horticulture, being widely planted in the British Isles, especially in the south of England; and in the United States, especially the east and west coasts.", "id": 618250} {"src_title": "Chápanovití", "tgt_title": "Atelidae", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Čeleď chápanovití má dvě podčeledi, chápany (\"Atelinae\") se čtyřmi rody a vřešťany (\"Alouattinae\") s jedním rodem. Dohromady má čeleď asi 30 druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Chápanovití patří k největším opicím Nového světa, dospělí samci měří až 90 cm a samice 60 cm, samci váží téměř 10 kg a samice 7 kg. Chápavý ocas mívají dlouhý jako tělo. Mají kulatý obličej, krátký čenich a kulaté nozdry. Na prstech mají drápy, která jim usnadňují šplhání ve větvích i po kmenech. Objemný žaludek a tlusté střevo mají uzpůsobené k trávení rostlinné potravy. Jsou to denní opice, s večerem uléhají ke spánku na stromech. Chápani jsou svým ocasem zvláště proslulí, mají ho téměř holý a na spodní straně je jeho pokožka bohatě protkána hmatovými nervy. Pro jejich schopnost používat ocasu k přidržování se větví nebo uchopit nějaký předmět nazývají se někdy pětirukými opicemi. Jejich pohyby jsou pomalé, váhavé, ale při vzrušení dovedou vyvinout značnou rychlost a obratnost. Mají silné čelisti a zuby, kterými rozdrtí i tvrdé skořápky ořechů. Nozdry mají umístěny daleko od sebe. Vřešťani mají zvětšenou jazylku do které zasahuje vzdušný vak vytvořený vychlípením jícnu, toto slouží jako rezonanční zařízení umožňující hlasitá volání. Samci mají nápadně robustní dolní čelist a díky svému zvláštnímu hlasovému orgánu vypadají, jako by měli dvojitou bradu. Jak napovídá český název, jsou považování za nejhlasitější suchozemská zvířata. Na rozdíl od jiných amerických opic vidí vřešťani barevně, ale nemají dobrý čich.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Chápani i vřešťani jsou převážně vegetariáni, jejich potravu tvoří listy různých stromů, ovoce, ořechy a jiné plody, pupeny a květy. Chápani si však příležitostně nenechají ujít ptačí vejce, měkkýše, stromové žáby, hmyz i drobné ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Chápani po větvích chodí po zadních končetinách a na rozdíl od jiných opic neudržují rovnováhu předními, ale ocasem. V korunách stromů se také pohybují brachiaci, k tomu mají uzpůsobené ruce, zakrslé palce a prodloužené ostatní prsty. Některé druhy žijí výhradně na stromech, např. rod (\"Brachyteles\"), jiné sestupují na zem a lze je nalézt až na okraji savan. Mají tak dlouhé paže, že když jdou po zemi po zadních končetinách, přední jim dosahují až na zem. Chápani jsou polygamní opice. Podle jednotlivých druhů žiji ve skupinách od několika málo jedinců až po společenstva s 25 dospělými zvířaty s jasnou sociální strukturou. Takové velké kolektivy se při shánění potravy rozdělují na menší skupinky po 2 až 8 zvířatech a scházejí se až večer. Místa s dostatkem potravy vyhledávají vedoucí samice. Teritoria si samci a dospělé samice brání štěkotem podobným psímu a výhrůžnými postoji, případně močí směrem k vetřelci. Vřešťani jsou opice, které tráví svůj život téměř výhradně v korunách stromů. Bývají považování za nejméně aktivní opice, odpočinkem stráví 80 % času. Pohybují se po čtyřech nebo šplhají, minimálně skáčou, při krmení se zavěšují za zadní nohy. Pomáhají si svým chápavým ocasem. Vřešťani žijí v různě velkých stádech do 20 jedinců s jedním nebo více samci. Mají vymezená svá teritoria která se nepřekrývají, svým hlasitým voláním odrazují konkurenty, málokdy dochází ke rvačkám (vyřídí si to křikem). Pravidelně se halasně ozývají za úsvitu a při západu slunce, jsou slyšet na kilometry daleko. Také uvnitř vlastní skupiny jsou mírumilovní. Mladí samci a samice odcházejí a zakládají samostatná stáda nebo se přiřazují k jiným.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "U chápanů si samice vybírají, s kterým samcem se spáří. Po 226 až 232 dnech březosti se rodí jedno mládě, o která se po dobu šesti až deseti měsíců plně stará matka. Mládě nejprve nosí zavěšeno na břichu, později na zádech a tak s ním přelézá po stromech. V průměru rodí jedno mládě jednou za tři až čtyři roky. Mladé samice odcházejí a připojují k jiným tlupám, samci zůstávají ve své domovské. Pohlavní zralosti dosahují samci asi za 5 a samice za 6 let. Dožívají se průměrně 20 let. U vřešťanů trvá březost samic asi 180 až 190 dnů, o narozené mládě se samici pomáhá starat celá tlupa. Samice je dospělá asi ve 4, samec v 5 létech. Průměrná délka života je asi 15 až 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Chápani i vřešťani jsou loveni domorodci a pytláky pro maso a kácení deštných pralesů jim zmenšuje životní prostor i dostupnost vhodné potravy. Z toho vyplývá tak mnoho druhů ohrožených vyhubením. Podle IUCN jsou považováni za:", "section_level": 1}, {"title": "Zatřídění chápanovitých.", "content": "podčeleď chápani (\"Atelinae\") Gray, 1825 podčeleď vřešťani (\"Alouattinae\") Trouessart, 1897 Pozn. Někdy je rod (\"Oreonax\") považován za mladší synonymum rodu (\"Lagothrix\"). Na této stránce je respektováno stanovisko Komise EU č. 407/2009, která jméno (\"Oreonax\") uznává za platné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chápanovití (Atelidae) je čeleď ploskonosých opic, které žijí v deštných pralesích Jižní a Střední Ameriky. Čeleď chápanovitých byla vyčleněna pro své zvláštnosti z čeledi malpovitých (Cebidae), kde byla donedávna zařazena jako podčeleď.", "tgt_summary": "The Atelidae are one of the five families of New World monkeys now recognised. It was formerly included in the family Cebidae. Atelids are generally larger monkeys; the family includes the howler, spider, woolly, and woolly spider monkeys (the latter being the largest of the New World monkeys). They are found throughout the forested regions of Central and South America, from Mexico to northern Argentina.", "id": 2118745} {"src_title": "Synagoga Nazareth", "tgt_title": "Synagogue de Nazareth", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1819 získala židovská obec pozemek ležící mezi ulicemi \"Rue du Vertbois\" a \"Rue Notre-Dame-de-Nazareth\" a získala povolení francouzského krále Ludvíka XVIII., vystavět na něm synagogu. Parcela ležela ve čtvrti Marais, kde se usadila početná skupina židů již v 18. století. Stavbou byl pověřen architekt Sandrié de Jouy. Stavba byla zahájena v roce 1822. V roce 1848 však byly zjištěny nedostatky v konstrukci budovy a roku 1850 musela být synagoga uzavřena. Budova byla za finančního přispění francouzského bankéře Jamese Rothschilda přestavěna podle plánů Alexandra Thierryho (1810–1890) a v roce znovu 1852 otevřena. Až do otevření Velké synagogy v ulici \"Rue de la Victoire\" byla hlavní synagogou pařížských židů. Se svými 1200 místy však brzy přestala kapacitně vyhovovat. Vzhledem k velkému příchodu židů ze severní Afriky během 20. století je synagoga sefardského ritu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Architekt Alexandre Thierry použil pro synagogu ocelovou konstrukci, což bylo v té době pro sakrální stavby velmi neobvyklé. Samotná synagoga je od ulice oddělena zdí se třemi portály. Na prostředním největším je nápis „\"Liberté, Égalité, Fraternité\"“ (Rovnost, volnost, bratrství). Průčelí synagogy je opatřeno rozetou se symbolem Davidovy hvězdy. Na štítu jsou hodiny, které mají místo číselníku znamení zvěrokruhu. Interiér tvoří hlavní loď a malé boční lodě vymezené dvěma řadami šesti arkád. Těchto dvanáct oblouků symbolizuje dvanáct izraelských kmenů. Štíhlé litinové sloupy nesou emporu. Chór je zvýšený o čtyři schody a oddělen pozlaceným zábradlím. Uprostřed chóru se nachází bima, v jeho závěru pak mramorový Aron ha-kodeš (schrána na Tóru). Na vrcholku schránky jsou desky s desaterem. Strop, ve kterém jsou rozety, a stěny jsou barevně vymalované a vyzdobené hebrejskými nápisy. Synagoga má rovněž varhany, které jinak v ortodoxních synagogách nejsou povoleny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synagoga Nazareth (francouzsky \"Synagogue Nazareth\") je nejstarší dochovaná synagoga v Paříži. Nachází se v historické čtvrti Marais ve 3. obvodu v ulici \"Rue Notre-Dame-de-Nazareth\" č. 15. Názvy synagog se v Paříži odvozují obvykle podle ulice, ve které sídlí. Tato synagoga se však nazývá jen \"Nazareth\", protože název ulice Notre-Dame-de-Nazareth (Panny Marie Nazaretské) zní příliš „křesťansky“. Synagoga byla vysvěcena v roce 1852, od 3. července 1986 je historickou památkou. Vzhledem k židům původem ze severní Afriky žijícím v okolí, je synagoga sefardskému ritu.", "tgt_summary": "The Synagogue de Nazareth is situated on the Rue Notre-Dame-de-Nazareth, in the 3rd arrondissement of Paris, and is the oldest of the 'great' synagogues of Paris. It is normally known as \"Synagogue Nazareth\" rather than \"Synagogue de la rue Nazareth\", its official name.", "id": 646727} {"src_title": "Velká synagoga (Paříž)", "tgt_title": "Grand Synagogue of Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší pařížská synagoga v ulici \"Rue Notre-Dame-de-Nazareth\" začala již několik let po svém otevření v roce 1852 kapacitně nedostačovat. V roce 1865 bylo proto rozhodnuto o výstavbě dalších dvou. Město Paříž se zavázalo, že ponese polovinu nákladů na jejich výstavbu. Navíc poskytlo jeden pozemek v ulici \"Rue des Tournelles\" ve čtvrti Marais, kde již v 18. století žila početná skupina židů, a druhý v ulici \"Rue de la Victoire\" v 9. obvodu. V roce 1867 začala výstavba synagogy v \"Rue de la Victoire\". Stavební práce byly přerušeny prusko-francouzskou válkou a byly dokončeny v roce 1876. Slavnostní otevření synagogy proběhlo již v roce 1874. Architektem stavby byl Alfred-Philibert Aldrophe (1834-1895), který postavil rovněž synagogy ve Versailles a Enghien-les-Bains v Île-de-France. Dne 21. dubna 1890 měl v synagoze svatbu Alfred Dreyfus, známý z pozdější Dreyfusovy aféry. V neděli před židovským svátkem Roš ha-šana se v této synagoze koná vzpomínková ceremonie na oběti deportací za druhé světové války, kterou přenáší televize.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Synagoga v ulici \"Rue de la Victoire\" je největší synagogou ve Francii s kapacitou 1800 osob. Je 38 metrů vysoká, 44 metry dlouhá a 17 metrů široká. Na základě románských prvků jako jsou obloukové arkády a tvar oken se stavba řadí k typu novorománských synagog. Fasáda do ulice je tvořena třemi částmi. V dolní se nachází trojitý portál. Na římse mezi prvním a druhým patrem je hebrejský citát z knihy proroka Izajáše: „…ve svém domě modlitby je oblažím radostí (…); Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ Prostřední část je opatřena třemi arkádami, v každé je dvojité obloukovité okno s rozetou. Fasáda je zakončená obloukovým štítem, který je opatřen velkou rozetou a po obvodu nese hebrejský nápis „Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Uprostřed štítu na jeho vrcholu jsou umístěny desky s desaterem. Ze vstupní haly v přízemí vedou schody na galerii žen. Synagoga má tři lodě, z nichž střední má trojnásobnou šířku oproti bočním lodím. Nad každou boční lodí je empora. Nad arkádami běží vlys, na kterém je v hebrejštině deset přikázání. V dalším patře je triforium s dalšími menšími arkádami, které pokračují k chóru. Nad nimi je řada rozet tvořící okna. Loď je ukončena monumentálním obloukem, za kterým se nachází chór. Před chórem se nachází bima, za ní stojí osmiramenný stříbrný svícen, dar Gustava Rothschilda. Chór je tvořen pěti velkými arkádami, které symbolizují pět knih Tóry. Před prostřední arkádou stojí Aron ha-kodeš (výklenek se schránou na Tóru), ke kterému vede deset mramorových schodů. Výklenek je opatřen rozetou a na jeho vrcholu jsou umístěny desky s desaterem. Ve zbývajících arkádách je 12 oken symbolizující dvanáct izraelských kmenů. V arkádách je rovněž pět rozet, jichž střed tvoří Davidova hvězda, a které odkazují na Abraháma, Mojžíše, Davida, Izajáše a Ezdráše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká synagoga v Paříži (francouzsky \"Grande Synagogue de Paris\") nebo též Synagoga Victoire (\"Synagogue de la Victoire\") je největší synagoga ve Francii. Nachází se v Paříži v 9. obvodu v ulici \"Rue de la Victoire\" č. 44, podle které je pojmenována, neboť synagogy v Paříži nesou jména ulic, ve kterých sídlí. Byla vysvěcena v roce 1874, roku 1987 byla prohlášena kulturní památkou.", "tgt_summary": "The Grand Synagogue of Paris, generally known as Synagogue de la Victoire or Grande Synagogue de la Victoire, is situated at 44, Rue de la Victoire, in the 9th arrondissement. It also serves as the official seat of the chief rabbi of Paris.", "id": 435258} {"src_title": "Alfons z Poitiers", "tgt_title": "Alphonse, Count of Poitiers", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alfons se narodil jako jeden z mnoha synů francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. a byl pokřtěn po svém kastilském dědovi. Otec mu zemřel na tažení proti albigenským již roku 1226 a regentství za nezletilého následníka Ludvíka IX. se ujala královna vdova. Podařilo se jí potlačit rebelie mocných vazalů, v jejichž zájmu nebyla silná monarchie. Na mírovou smlouvu z Vendôme uzavřenou s Petrem Mauclerkem a Hugem z Lusignanu navázala Pařížskou smlouvou z 12. dubna 1229 v níž toulouský hrabě Raimund VII. potvrdil rozdělení svých majetků, vzdal se dvou hejtmanství a své dceři Janě zaslíbené Alfonsovi připsal značné věno. Ke svatbě, která proběhla snad roku 1234 či 1241, bylo zapotřebí získat papežskou dispenz a zrušit předchozí Janino zasnoubení s Hugem z Lusignanu. Na základě otcovy závěti získal Alfons při pasování na rytíře roku 1241 Poitou a Auvergne. A po smrti tchána roku 1249 se stal majitelem nejrozsáhlejšího území ve Francouzském království. Roku 1248 se připojil ke křížové výpravě svého bratra, krále Ludvíka. Společně s bratrem králem padl do zajetí, z nějž byl propuštěn po zaplacení výkupného. Roku 1251 se společně mladším bratrem Karlem vrátil domů a ujal se po zemřelé matce správy království. Po návratu vážně onemocněl, dostal obrnu a i po absolvování nejlepší možné léčby zůstal částečně postižený. Svůj život trávil převážně v Paříži, kde si nechal poblíž Louvru postavit palác a svá panství řídil spíše na dálku. Propagoval právní reformy vytvořené královským aparátem, které rozlišovaly mezi civilním a trestním právem a zaručovaly skutečnost, že nikdo nesmí být zbaven svého práva bez soudního řízení a prokázání viny. Stejně jako Ludvík zastával nesmlouvavý postoj vůči prostitutkám, vzdal se práva na jejich ochranu a prohlásil je za \"hlupačky\". Roku 1270 se Alfons společně s manželkou s dalšími příbuznými vydal na křížovou výpravu do Tunisu. Vojsko zdecimovala nákaza tyfu či úplavice, které podlehl i Ludvík IX. Alfons, vášnivý příznivce křížových výprav, se po příjezdu do Itálie pokusil o novou výpravu a nakoupil lodě od Janovanů. Svůj záměr již nestačil uskutečnit, onemocněl a zemřel bezdětný. Manželka Jana jej o den později následovala. Těla zesnulých byla po náležité úpravě přepravena do Francie, Alfonsovy ostatky byly uloženy v bazilice sv. Diviše a Janiny v augustiniánském klášteře Jarcy. Jejich panství připadlo francouzské koruně. Alfons sponzoroval vitráž s Posledním soudem v kostele sv. Radegondy v Poitiers, kde byl také jako donátor zobrazen a společně s rodinou byl zpodobněn na svorníku v kapli zámku Saint-Germain-en-Laye.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons z Poitiers ( \"Alphonse de France\", 11. listopadu 1220, Poissy – 21. srpna 1271, Corneto u Sieny) byl hrabě z Poitiers a Toulouse, provensálský markýz a velký přívrženec křižáckých výprav.", "tgt_summary": "Alphonse or Alfonso (11 November 122021 August 1271) was the Count of Poitou from 1225 and Count of Toulouse (as Alphonse II) from 1249. As count of Toulouse, he also governed the Marquisate of Provence.", "id": 2197457} {"src_title": "Řeřišnice luční", "tgt_title": "Cardamine pratensis", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato rostlina s cirkumpolární rozšířením preferuje výživnou vlhkou půdu. Roste hlavně v celé Evropě, mimo nejsevernějších a nejjižnějších krajů, zřídka v severní Africe okolo Středozemního moře, v Asii hlavně v sibiřské části a hojně v severských oblastí Severní Ameriky. Introdukována byla také do Austrálie i na Nový Zéland. V České republice, vyjma jižní Moravy, roste hojně. Lze ji nejčastěji nalézt na zamokřených loukách a pastvinách, v okolí křovin, v příkopech a podobných vlhkých travnatých místech. Upřednostňuje půdy hlinité, zásadité i kyselé.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina má vzpřímenou, sivě ojíněnou a částečně dutou lodyhu, která může dosahovat do výše až 50 cm. Z lodyhy vyrůstají dlouze řapíkaté střídavé, lichozpeřené, 2 a vícejařmé listy, které mají lístky úzké a celokrajné nebo jen lehce zubaté, lístky svírají s listovým vřetenem ostrý úhel. Obdobné listy vyrůstají z přízemní růžice, pouze jejich lístky jsou okrouhlé a plytce vykrajované, koncové pak mají ledvinovitý tvar. Na koncích přízemních listů se někdy objevují pupeny, z kterých po uvadnutí listu mohou vyrůst nové kořínky i nové rostliny. Má plazivý oddenek s výběžky, který napomáhá k rozšiřování rostliny v okolí. Oboupohlavné pravidelné květy jsou seskupeny do hroznovitého květenství se 7 až 20 květy, mají bílou nebo nafialovělou korunu a žluté prašníky. Jejich kalich je vytvořen 4 volnými podlouhlými nebo obvejčitými lístky, které jsou uspořádány ve dvou přeslenech. 4 korunní lístky nehtovitého tvaru bývají dlouhé 8 až 10 mm. Jsou narůžovělé až fialkové, zřídka čistě bílé a mají fialově zbarvené žilky. Nestejně dlouhých tyčinek je 6, z toho 4 jsou delší. Na květním lůžku jsou pod tyčinkami nektarové žlázy, ze kterých nektar vytéká až do miskovitě svinutých kališních lístků. Dvojitý semeník je svrchní, srostl ze dvou plodolistů, má tenkou čnělku se širokou bliznou, obsahuje 20 až 30 vajíček. Před deštěm a rosou se stopka květu ohýbá dolů a květní koruna se zavírá. Na bliznu se může dostat pyl jak vlastní, tak i cizí. Za špatného počasí (nelétá hmyz) se zralý pyl z delších tyčinek sype přímo na bliznu. Za pěkného počasí se dlouhé tyčinky zkrucují na délku kratších a tím jsou jejích semeníky s pylem pod bliznou. Pyl pak na sebe nabírá hmyz hledající pod čnělkami nektar a přenáší ho na blizny navštívených květů. Řeřišnice luční kvete od dubna do června. Plodem je šešule, dlouhá 28 až 40 mm a široká 1 až 2 mm, odstávající na dlouhé stopce. Má dvě chlopně, které se po uzrání oddělují zdola nahoru a obloukovitě zkrucují. Semena jsou světle hnědá, podlouhlá, okolo 1 mm velká.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeřišnice luční je bez hospodářského významu, dříve se její mladé listy sbíraly časně z jara na salát jako jeden z prvých zdrojů vitamínu C nebo se používala jako koření do zeleninových jídel či sýrů. Listy jsou významnou potravou pro larvy běláska řeřichového (\"Anthocharis cardamines\") a běláska řepkového (\"Pieris napi\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Někdy se řeřišnice luční rostoucí v ČR rozdělují do dvou poddruhů:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Řeřišnice luční (\"Cardamine pratensis\"), lidově „slepička“, je vytrvalá bylina z čeledě brukvovitých. V roce 2006 se stala německou Rostlinou roku.", "tgt_summary": "Cardamine pratensis, the cuckoo flower, lady's smock, mayflower, or milkmaids, is a flowering plant in the family Brassicaceae, native throughout most of Europe and Western Asia. The specific name \"pratensis\" is Latin for \"meadow\".", "id": 749330} {"src_title": "Sedlecký klášter", "tgt_title": "Sedlec Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1142-1420.", "content": "Prvotní konvent nového řádu do Čech přišel roku 1142 přičiněním opata Gerlacha z bavorského kláštera Valdsasy, založeného rovněž nedlouho předtím roku 1133, a pouhých 44 let po vzniku cisterciáckého řádu. Nové založení bylo napojeno na morimondskou větev řádu a celá filiace zněla: Cîteaux-Morimond-Kamp-Volkenrode-Valdsasy-Sedlec. Řeholníci získali od fundátora, velmože Miroslava, zřejmě většinu jeho majetku na jeho tehdejším území okolo Malína. Jako první je doložen opat Gotpold. Klášter zpočátku nenabyl velkého významu, až do doby posledních Přemyslovců se s ním v písemnostech často nesetkáváme a o jeho působení se mnoho neví. Ovládal velký pozemkový majetek mezi Kolínem a Čáslaví a během prvního století svého působení tato původně pustá území kolonizoval. V letech 1265–1267 Sedlec založil první ze svých čtyř dceřiných klášterů, a to ženský konvent v Pohledu u Havlíčkova Brodu (druhým byla Zbraslav 1292, třetí Staré Brno 1320 a čtvrtá Skalice 1247). Během hladomoru v době po bitvě na Moravském poli se do roku 1281 stav hospodářství sedleckých mnichů natolik zhoršil, že požádali generální kapitulu o svolení k \"rozptýlení konventu\", což znamenalo, že mniši dočasně odejdou go svých grangií či do jiných řádových domů. Roku 1282 byl opatem zvolen Heidenreich, mimořádný podnikatel a diplomat, během jehož úřadu značně stoupl význam kláštera. Heidenreich se také podílel na založení první sedlecké filiace a fundace krále Václava II. na Zbraslavi. Do sedmdesátých let 13. století se také datuje objev ložisek stříbrné rudy, který stojí za vznikem Kutné Hory. Klášter měl z dolů otevřených na svém území nemalé zisky a stejně tak vybíral poplatky z domů, lázní a mlýnů v Kutné Hoře. Heidenreich se stal jedním z rádců mladého krále Václava II. a právě ten jej požádal o nový konvent pro královský klášter na Zbraslavi. Roku 1304 doplatil klášter na blízkost Kutné Hory při obléhání vojsky Albrechta Habsburského, kdy mniši raději opustili klášterní budovy a nechali je vojákům napospas. Heidenreichova účast na politických námluvách s nově zvoleným římským králem Jindřichem Lucemburským o dosazení jeho syna na český královský trůn, zapříčinila útok kutnohorských měšťanů, vyprovokovaný Konrádem z Aufenštejna, maršálkem Jindřicha Korutanského. Osazenstvu kláštera se podařilo útok odrazit. Za vlády Jana Lucemburského byl klášter zatížen půjčkami svému králi a hospodářská situace donutila mnichy opět k rozptýlení konventu. Ani finanční pomoc Karla IV. a poté i jeho syna Václava IV. nedokázala zastavit prohlubující se finanční propad sedleckého kláštera. Navzdory tomu byl roku 1357 založen filiální klášter ve Skalici a osazen 12 mnichy v čele s novým opatem. Roku 1412 došlo ke srážce kutnohorských horníků s poddanými kláštera, která skončila vypálením klášterního městečka Malín a vyvražděním jeho obyvatel. Konflikt měl sociální i národnostní podtext, čeští havíři bojovali proti bohatým německým řeholníkům.", "section_level": 2}, {"title": "1421-1453.", "content": "husitské houfy klášter dobyly a vypálily 24. dubna 1421. Po husitském vpádu zůstal klášter v troskách, klášterní zboží bylo rozkradeno a několik mnichů povražděno. Přeživší mniši se uchýlili do klášterů v cizině. Prozíraví cisterciáci sice archiv a cennosti včas odvezli do rakouského Klosterneuburgu a do Jihlavy, ale ne vše se jim vrátilo nazpět. Jednou z mála dochovaných cenností je téměř metr vysoká a téměř pět kilogramů vážící procesní monstrance, architektonická konstrukce s věžemi a figurkami Panny Marie a dvou klečících andělů s nástroji Kristova umučení. Byla zhotovena ze zlaceného stříbra v závěru 14. století a sloužila k obřadům eucharistie o slavnostech Božího Těla. Podle tradované legendy měla být nalezena náhodou roku 1702 při neopatrné střelbě na ptáky zazděná ve výklenku štítu konventního kostela.|. Ve skutečnosti však byla užívaná i během předchozího století.. K postupné obnově docházelo po roce 1454, kdy se v polozbořeném klášteře usídlilo pár mnichů. Pro ubohý stav klášterního majetku musel být konvent spojen s klášterem ve Skalici, kde si zbudoval rezidenci a užíval ji do roku 1782.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní vzestup a přestavba.", "content": "Hospodářská situace se srovnala koncem 17. století, ale vydržela jen století, protože již roku 1783 byl klášter císařským dekretem zrušen.. Barokní etapa dějin kláštera nastala s nástupem opata Jindřicha Snopka, který podnikl rozsáhlou stavební činnost. V roce 1710 začala výstavba konventu podle projektu Jana Jakuba Voglera, který byl později velmi kritizován. Tehdy bylo rozhodnuto, že konvent a prelatura naváží na starší budovy a vytvoří tak nádvoří. Ve východním křídle nádvoří měl být umístěn konvent, v severní opatství a jižní mělo sloužit jako komunikační s románskou kaplí. Ta byla přestavěna v duchu barokní gotiky na kapitulní síň. Tato přestavba je nepochybným dílem Jana Blažeje Santiniho. Santinimu lze tak na základě známých skutečností uznat podíl na vzniku prelatury a konventu jenom jako dílčí. V celém areálu mu lze přisoudit úpravu kapitulní síně v jižním křídle, visuté schodiště a hodinovou věž v ose proti závěru katedrály. Právě takové schodiště Santini využil i v jiných stavbách např. v klášterech Plasy a ve Žďáru nad Sázavou, tak i např. v Praze. Santiniho dílem byl i návrh celkové kompozice dvora. Konvent byl dokončen roku 1763, na výstavbě se podílel ještě František Ignác Prée a Antonín Haffenecker.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Soudí se, že zpočátku žili cisterciáci v jakýchsi provizorních budovách a až v druhé polovině 12. století se začalo se stavbou kláštera. Po polovině 13. století pravděpodobně v klášterní bráně vznikl dvojlodní kostel sv. Filipa a Jakuba, který sloužil i laickým návštěvníkům. Byl zbořen na počátku 19. století, kdy musel ustoupit stavbě silnice. Na přelomu 13. a 14. století byl na půdorysu latinského kříže postaven opatem Heidenreichem pětilodní konventní kostel Panny Marie o délce 87 metrů. Architektonicky navazoval na severofrancouzské katedrály, na pětilodí navazoval trojlodní transept a polygonální ochoz s věncem kaplí. V klášterním areálu byl opatský dům s kaplí, kaple sv. Kosmy a Damiána, hostinský dům, špitál, hospodářský dvůr se sýpkou a hřbitov Všech svatých. Kvůli kritickému nedostatku financí byla po husitském řádění obnovena pouze nejnutnější stavení a k zásadní přestavbě došlo až koncem 17. století z iniciativy opata Jindřicha Snopka (1651–1709), který svěřil přestavbu konventního kostela nejprve Pavlu Ignáci Bayerovi a poté mladému staviteli J. B. Santinimu, jenž dokončil velkolepou přestavbu v duchu barokní gotiky. Kostelní klenba byla dokončena roku 1705 a o tři roky později byl kostel znovu vysvěcen. Interiér byl zařízen dřevěnou architekturou oltářů ve stylu barokní gotiky podle návrhů J. B. Santiniho Aichla, tři oltářní obrazy dodal Petr Brandl. Na počátku 18. století byla nahrazena i většina konventních budov novostavbami v barokním slohu, což proměnilo středověký ráz klášterního areálu. Pozoruhodný je rozlehlý refektář, jehož ochozy vyzdobil freskami malíř Juda Tadeáš Supper. Po zrušení kláštera z roku 1783 se v areálu otevřela roku 1812 továrna na tabák (přenesena z Golčova Jeníkova), dnes firma Philip Morris. V gotické kapli Všech svatých byla od morových epidemií zavedena kostnice, původně ji na západní a jižní straně obklopoval velký hřbitov, zrušený během 19.století.", "section_level": 1}, {"title": "Budova konventu.", "content": "V roce 1753 se stal opatem Sedleckého kláštera Jakub Růžička, který začal téhož roku s budováním nové konventní budovy, protože starý konvent při kostele sv. Filipa a Jakuba byl již neobyvatelný. Stavba proběhla v letech 1753–1759, dokončovací práce pobíhaly až do roku 1763. Celkové náklady na stavbu činily 82 410 zlatých, z čehož přibližně 27 000 stál materiál a jeho doprava. Zbylé finance pokryly mzdy zedníků (přibližně 22 000 zl.) a ostatní práce (přibližně 33 000 zl., z čehož bylo 4 996 zl. za práce zámečnické, 4 042 zl. za práce kamenické a 3 662 zl. za malířskou výzdobu od Judy Tadeáše Supera a další platy tesařům a sochařům)", "section_level": 2}], "src_summary": "Klášter Sedlec býval nejstarším cisterciáckým opatstvím v českém království. Byl založen roku 1142 šlechticem Miroslavem zřejmě na radu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka v dnešní Sedlci. Po vypálení husity se dochoval konventní Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. V areálu někdejšího kláštera v současnosti sídlí cigaretová továrna provozovaná společností Philip Morris ČR a. s.", "tgt_summary": "Sedlec Abbey is a former Cistercian monastery in Sedlec, part of Kutná Hora in the Czech Republic. Founded in 1142, it was the first Cistercian foundation in Bohemia. It was listed as a UNESCO World Heritage Site in 1995.", "id": 1743660} {"src_title": "Mahónie cesmínolistá", "tgt_title": "Mahonia aquifolium", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Mahónie cesmínolistá je stálezelený keř, dorůstající výšky 1 – 2 m. Listy jsou lichozpeřené, tuhé, až 20 cm dlouhé. Okraj listů je vykrajovaný až ostnitě pichlavý. Barva listů je tmavozelená, na podzim se mění v červenou až hnědou. Květy jsou drobné, téměř přisedlé, rostoucí ve vzpřímeném 5-8 cm dlouhém hroznovitém květenství. Korunní lístky jsou zlatožluté, vejčitě eliptické, 3 mm dlouhé. Kališní lístky jsou citrónově žluté, 4 mm dlouhé. U pestíku chybí čnělka, blizna je přisedlá. Plodem jsou kulovité až eliptické tmavomodré ojíněné bobule široké asi 8 mm a zrající od srpna. Plodenství připomíná hrozen vinné révy. Letorosty jsou šedožluté, oblé, dřevo je žlutě zbarvené díky obsahu jedovatých isochinolinových alkaloidů.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Tento druh je na rozdíl od ostatních mahónií velmi odolný, poměrně nenáročný. Vyhovují mu polostinná až stinná místa, půda mírně suchá až vlhká. Je odolný proti mrazům, při mimořádně silném mrazu opadá listí. Rostlina je vysazována  jako okrasný druh v zahradách a parcích. Vyskytuje se ovšem také v lesích a hájích, kde zplaňuje díky semenům zaneseným ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pochází ze západní části Severní Ameriky. V České republice se pěstuje od roku 1844.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Větve se využívají na ozdobu do vazeb a věnců. Díky svému hustému vzrůstu bývá mahónie často využívána jako živý plot. Plody jsou cennou potravou pro ptactvo, dříve se využívaly např. k dobarvování vín. Dřevo se používalo k barvení vlny díky své zlatožluté barvě. V Severní Americe je rostlina využívána v léčitelství jako antibakteriální prostředek. V homeopatii se mahónie využívá proti nemocem jater a žlučníku, také proti suchým kožním vyrážkám. Předávkování vyvolává zvracení, průjem, křeče a ochromení dýchacího svalstva. Z dobře zralých plodů (ani nemusí být přemrzlé) je možné připravit chutnou marmeládu, avšak semena je třeba (pro jejich mírnou toxicitu) již po krátkém varu pasírováním odstranit.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Rostlina obsahuje alkaloidy berberin a oxyacanthin. Tyto sloučeniny jsou přítomny v celé rostlině, především v listech a stonku. Podle některých zdrojů může být rostlina jedovatá pro dobytek. Podle dalších zdrojů ovšem není jedovatá pro domácí zvířata. Toxikologické informační středisko u plodů mahónie cesmínolisté uvádí „\"téměř nejedovaté plody – nebezpečná může být dávka nad 20 plodů (bobulí, semen) po větším požitém množství se podává aktivní uhlí. Nebývá nutná hospitalizace (jen u mimořádně citlivých osob při závažných příznacích), u zdravých jedinců se objevují nanejvýš zažívací potíže\"“ Další zdroje podávají jiné údaje o toxicitě plodů. Utah Poison Control Center uvádí, že plody nejsou jedovaté. Další zdroje uvádí, že jsou jedovaté pro těhotné ženy. Ještě další zdroje uvádí, že jsou plody jedovaté nezralé, s tím, že bobule jsou rovněž velmi kyselé. Zcela zralé plody jsou jedlé po přemrznutí nebo mrazech, což zvyšuje obsah fruktózy a snižuje jejich pektinu v plodech. Bývají použity i jako víno, do koláčů a limonád. Plody podle zdroje mají silnou, charakteristickou chuť, ale nejsou vhodné k požití před podzimními mrazy. Nejsou ovšem známy žádné případy otravy u člověka, ačkoliv se předpokládá, že je to proto, že nezralé a nepřemrzlé plody jsou nechutné. Bobule obsahují vitamín C a často se používají k léčbě kurdějí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mahónie cesmínolistá (\"Mahonia aquifolium\") je vždyzelený keř z čeledi dřišťálovitých (\"Berberidaceae\"). Pochází ze Severní Ameriky a v České republice je hojně pěstován jako okrasná dřevina.", "tgt_summary": "Mahonia aquifolium, the Oregon grape, is a species of flowering plant in the family Berberidaceae, native to western North America. It is an evergreen shrub growing to tall by wide, with pinnate leaves consisting of spiny leaflets, and dense clusters of yellow flowers in early spring, followed by dark bluish-black berries.", "id": 913121} {"src_title": "Johann Most", "tgt_title": "Johann Most", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Podle životopisce Frederica Trautmanna se Johann Most narodil jako nemanželské dítě guvernérovi a úřednici. Mostova matka zemřela na choleru ještě když byl velmi mladý. Most byl v dětství fyzicky týrán svou nevlastní matkou a učitelem ve škole kvůli své averzi k náboženství. Ke konci svého života byl Most \"militantním ateistou s horlivostí náboženského fanatika\", který \"znal Písma lépe než většina duchovních\". Ve svých dvanácti letech Most zorganizoval stávku studentů proti zvláště nenáviděnému učiteli což vyústilo k jeho vyloučení ze školy. To ukončilo Mostovo krátké období formálního vzdělávání a přinutilo ho k hledání práce. Most začal jako učeň u knihovazače, pro kterého musel vázat knihy od úsvitu do západu; tohle období Most později přirovnal k otroctví. V 17 letech se stal nádeníkem u knihkupce a jezdil s jeho obchodem od města k městu přičemž pracoval v 50 městech 6 zemí od roku 1863 do roku 1868. Ve Vídni byl ze zaměstnání vyhozen a umístěn na černou listinu za uspořádání stávky, stal se nezaměstnatelný a tak se naučil vyrábět dřevěné krabice na klobouky, doutníky a zápalky, které prodával na ulici dokud mu to nezakázala policie kvůli chybějící licenci.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Ke konci šedesátých let se Johann naklonil myšlenkám mezinárodního socialismu, politického hnutí vznikajícího v Německu a Rakousku. Johann viděl v doktrínách Karla Marxe a Ferdinanda Lassalleho návrh nového rovnostářského společenství a stal se vřelým zastáncem Sociální Demokracie. Nejvíce se angažoval jako redaktor socialistických novin v Saské Kamenici a ve Vídni, které byly potlačeny úřady, a tisku Berliner Freie Presse (Berlin Free Press). Johann byl zaníceným obhájcem revolučního socialismu sdílejícím názory Wilhelma Liebknechta v řeči z roku 1869, že \"socialismus nemůže být realizován v současném stavu. Socialismus musí převrátit současný stav\". V roce 1873 Most napsal souhrn Marxova Das Kapital. Na Liebknechtovu žádost provedli Marx a Friedrich Engels několik oprav Mostova textu pro druhé vydání publikované v roce 1876, a to navzdory tomu, že dvojice nevěřila, že by pamflet představoval uspokojivé shrnutí Marxovy práce. V roce 1874 byl Most zvolen za Sociálně Demokratického zástupce v německém Reichstagu, ve kterém sloužil až do roku 1878. Johann Most byl opakovaně zatýkán za své útoky na patriotismus a konvenční náboženství a etiku a pro své evangelium terorismu které kázal v próze a v mnoha písních jako například v jeho Proletarier-Liederbuch (Proletarian Songbook). Některé jeho zkušenosti z vězení byly vylíčeny v díle Die Bastille am Plötzensee: Blätter aus meinem Gefängniss-Tagebuch (Stránky z mého vězeňského deníku) z roku 1876. Po obhajování násilných činů včetně bombových atentátů jako prostředek, který by přinesl revoluční změnu, byl Johann vládu přinucen odejít do exilu. Odešel do Francie, ale byl nucen odejít na konci roku 1878, poté se usadil v Londýně. Tam založil své vlastní noviny Freiheit (Freedom) poprvé vydané 4. ledna 1879. Z vlastní zkušenosti se přesvědčil o zbytečnosti parlamentní činnosti a začal přijímat doktrínu anarchismu, což vedlo k vyloučení z německé strany sociální demokracie v roce 1880. V červnu 1881 Most vyjádřil na stránkách Freiheitu své nadšení z vraždy ruského cara Alexandra II. a naváděl k následování takovýchto činů a za to byl uvězněn britskými úřady na rok a půl.", "section_level": 2}, {"title": "Život ve Spojených státech.", "content": "Povzbuzený zprávami o pracovních bojích a průmyslových sporech ve Spojených státech se Most po propuštění z vězení roku 1882 rozhodl emigrovat do USA. Ihned se tam začal mísit mezi další německé emigranty. Mezi jeho společníky patřil August Spies, jeden z anarchistů oběšený za bombový atentát na Haymarketském náměstí, v jehož stole našla policie dopis od Mosta z roku 1884 slibující zásilku \"léku\", což byl krycí název pro dynamit. Most pokračoval v publikaci Freiheitu v New Yorku. Uvězněný byl opět v roce 1886, znovu v roce 1887 a 1902, naposledy na dva měsíce po atentátu na prezidenta McKinleyho a to za publikaci úvodníku ve kterém tvrdil, že není zločin zabít vládce. \"Podíváte-li se na Ameriku, uvidíte loď poháněnou hloupostí, korupcí a předsudky,\" řekl Most. Most zpočátku obhajoval tradiční kolektivistický anarchismus, ale později přijal anarchokomunismus. Podle liberála Jeffa Riggenbacha: Most byl známý pro upřesnění pojmu Propaganda činem (Attentat): \"Stávající systém bude nejrychleji a nejradikálněji svržen zničením jeho zastánců a proto musí začít masakr nepřátelů lidu. Nejvíce Mosta proslavila jeho brožura publikovaná v roce 1885: Věda revoluční války, ve které mimo jiné popisoval výrobu bomby, čímž si vysloužil přezdívku \"Dynamost.\" Jako nadaný řečník, Most propagoval tyto myšlenky v marxistických a anarchistických kruzích ve Spojených státech a přilákal tím mnoho přívrženců, mezi něž patřila i Emma Goldmanová a Alexander Berkman. Inspirováni Mostovými teoriemi a rozzuřeni smrtí dělníků během stávky v Homesteadu přispěli Emma Goldmanová a Alexander Berkman pokusem o atentát na manažera továrny Homestead Henryho Claya Fricka v roce 1892. Berkman a Goldmanová byli zklamáni, když se Most stal jedním z největších Berkmanových kritiků. Ve Freiheitu Most napadl Goldmanovou i Berkmana naznačujíc, že Berkmanův čin byl naplánován tak, aby vyvolal soucit s Frickem. Životopiska Goldmanové Alice Wexlerová tvrdila, že Most Berkmana kritizoval z prosté žárlivosti. Johann byl v Cincinnati v Ohiu, aby přednesl řeč, když onemocněl. Byla mu diagnostikována erysipel (růže). Lékaři pro něj mohli udělat málo a o několik dní později zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johann Most (5. února 1846, Augsburg – 17. března 1906) byl německo-americký anarchista a řečník, který na konci 19. století začal obhajovat používání násilí k dosažení revoluční politické a sociální změny. Je známý pro propagaci strategie „propagandy činem,“ která podporuje přímou akci proti jednotlivcům či institucím (včetně použití násilí) k urychlení revoluční změny a inspirování ostatních pro další akce.", "tgt_summary": "Johann Joseph \"Hans\" Most (February 5, 1846 in Augsburg, Bavaria – March 17, 1906 in Cincinnati, Ohio) was a German-American anarchist politician, newspaper editor, and orator. He is credited with popularizing the concept of \"propaganda of the deed\". His grandson was Boston Celtics radio play-by-play man Johnny Most.", "id": 680851} {"src_title": "Rac", "tgt_title": "Ratz (political party)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Hnutí za občanská práva a mír založila v roce 1973 Šulamit Aloniová, bývalá poslankyně za stranu Ma'arach již dva dny poté, co svou původní stranu opustila. Jakožto příslušnice izraelského mírového tábora se stavěla proti okupaci Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a již od vzniku Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) požadovala mírové vyzývala k uzavření mírové dohody s touto organizací. Strana obhajovala sekularismus, oddělení náboženství a státu, a občanská práva (zejména pak práva žen, která byla Aloniové velmi blízká). Strana výrazně vstupovala proti korupci a pro zavedení psané ústavy. Sama Aloniová byla iniciátorka podvýboru Knesetu pro základní zákony (izraelský ekvivalent ústavních zákonů). Po jistou dobu strana rovněž podporovala reformu volebního systému. Strana poprvé kandidovala v parlamentních volbách v roce 1973, v nichž získala 2,2 % hlasů, což odpovídalo třem poslaneckým mandátům v Knesetu. Ty si rozdělili Aloniová, americká imigrantka Marcia Freedmanová a Bo'az Mo'av. Strana se zakrátko přejmenovala na Rac a na volebních lístcích byla označována písmeny \"reš\" a \"cade\". Po rezignaci premiérky Goldy Meirové v roce 1974 vstoupila strana do vlády Jicchaka Rabina a Aloniové byl přidělen post ministryně bez portfeje. V tomto období, jako v jednom z mála v izraelských dějinách, se na vládě nepodílely náboženské strany. Tento stav však vydržel pouze několik měsíců, neboť poté do vlády vstoupila Národní náboženská strana, načež strana Rac vládu opustila. V roce 1975 se strana spojila s nezařazeným poslancem Arje Eliavem, který opustil Ma'arach, a společně vytvořili novou stranu Ja'ad-Hnutí za lidská práva. Následující rok se však nová strana rozpadla a Aloniová a Mo'az reformovali stranu Rac. Freedmanová se však již do strany nevrátila a namísto toho s Eliavem založila Sociálně-demokratickou frakci (později přejmenovanou na Nezávislou socialistickou frakci). Později stranu opustila a před volbami parlamentními volbami v roce 1977 založila Ženskou stranu. Před stejnými volbami se Nezávislá socialistická frakce spojila s několika menšími levicovými stranami (Moked, Meri a izraelskými Černými pantery) a vytvořili Levicový tábor Izraele. Strana Rac získala ve volbách pouze jeden poslanecký mandát, který si ponechala Aloniová. V následujících volbách v roce 1981 došlo ke stejnému volebnímu výsledku. Během funkčního období Knesetu spojila stranu Rac s Ma'arachem, ale před koncem funkčního období Rac Ma'arach opustil. Před volbami v roce 1984 se Levicový tábor Izraele sloučil se stranou Rac v poměru 1:3 a jednou z nových tváří strany se stal Ran Kohen. Ve volbách strana zlepšila svůj volební výsledek a získala tři poslanecké mandáty. Během funkčního období Knesetu se počet poslanců za stranu ještě rozšířil o další dva mandáty, když do strany vstoupili Josi Sarid a Mordechaj Viršubski, poslanci, kteří opustili své strany Ma'arach a Šinuj. Počet pěti poslaneckých mandátů si strana udržela i ve volbách v roce 1988. Před volbami v roce 1992 strana vytvořila alianci se stranami Mapam a Šinuj pod názvem Merec (všechny strany si však v rámci aliance ponechaly samostatnost). Nová aliance ve volbách zaznamenala úspěch a získala dvanáct poslaneckých mandátů. Před volbami v roce 1996 přišla Aloniová o post předsedkyně strany, když ji ve vnitrostranických volbách porazil Sarid. Bezprostředně poté odešla z politiky. V roce 1997 došlo k oficiálnímu sloučení stran tvořící alianci Merec a strana Rac přestala existovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rac (: רצ), oficiálně Hnutí za občanská práva a mír (: התנועה לזכויות האזרח ולשלום, \"ha-Tnua'a le-zchujot ha-ezrach ve-le-šalom\") byla levicová izraelská politická strana působící od roku 1973 až do svého formálního sloučení se stranou Merec v roce 1997.", "tgt_summary": "Ratz (), officially the Movement for Civil Rights and Peace (Hebrew: , \"HaTnua'a LeZkhuyot HaEzrah VeLaShalom\") was a left-wing political party in Israel that focused on human rights, civil rights, and women's rights. It was active from 1973 until its formal merger into Meretz in 1997.", "id": 2255965} {"src_title": "O duchu zákonů", "tgt_title": "The Spirit of the Laws", "src_document": [{"title": "Obsah díla.", "content": "První vydání z roku 1748 se sestávalo ze dvou knih, které obsahovaly tři tematické celky: Jako základ Montesquieovi posloužilo jeho předchozí dílo Úvaha o příčinách velikosti a pádu Říma (francouzsky \"Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence\"). Na rozdíl od křesťanského výkladu dějin (vůle boha) se snažil v úpadku starověkého Říma najít logické vysvětlení. Montesquieu psal \"O duchu zákonů\" po dobu více než dvaceti let, mimo politologie pokryl i oblasti sociologie, antropologie, historie a formy práva a uváděl četné odkazy na historii (Starověký Řím) a citace z děl jiných filosofů (Johna Locka). Obecně v díle kritizuje francouzský absolutismus a naopak obhajuje především britský konstitucionalismus, rozdělení moci na tři složky, dále pak občanskou svobodu, možnost lidu upravovat ústavu, zrušení otroctví a názor, že neexistuje univerzálně ideální forma státu a při jejím výběru se musí zohlednit historie a geografická poloha země. Ve své klasifikaci vymezil tři základní formy státu - republiku, monarchii a despocii - při jejichž vzniku má být hlavním faktorem podnebí a historie (ostatní faktory jsou podružným důsledkem vývoje). Montesquieu detailně porovnává formy vlády v Evropě a Asii, jejich předpoklady a důsledky. Zastával například názor, že čím větší území stát má, tím menší je pravděpodobnost, že bude udržitelnou republikou.", "section_level": 1}, {"title": "Dělba moci.", "content": "V této knize uvádí Montesquieu svou politologickou teorii rozdělení moci ve státě na tři složky: výkonnou, zákonodárnou a soudní. K stávajícímu názoru Johna Locka na nutnost rozdělení moci do dvou složek přidal i složku třetí, soudní moc. Soudní moc musí být k zajištění své funkčnosti nezávislá a výkonná moc musí být omezena zákony, které si nemůže schvalovat sama. Montesquieova teorie měla v USA vliv na Otce zakladatele, ústavu Spojených států amerických a systém takzvaných \"„brzd a protivah“\", v Evropě na vývoj po roce 1848 (francouzská ústava z roku 1791), v Rusku na Kateřinu Velikou a mnoho dalších panovníků a filosofů po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "O duchu zákonů (francouzsky: \"L'esprit des lois\") je traktát zabývající se politologií a teorií dělby moci, nejznámější dílo francouzského filosofa Charlese Louise Montesquieua. Poprvé vyšlo roku 1748 v Ženevě za podpory šlechtičny Claudine Guérin de Tencin. V této době byla Montesquieova díla cenzurována, a proto byl donucen vydat jej anonymně. Roku 1750 zveřejnil v Anglii první vydání Thomas Nugent, ale už v roce 1751 byla kniha připsána na seznam zakázaných knih. Jedná se o jedno z nejdůležitějších politologických děl, jejichž obsah vešel do praxe.", "tgt_summary": "The Spirit of Law (French: \"De l'esprit des lois\", originally spelled \"De l'esprit des loix\", translated into English as \"The Spirit of Laws\", \"The Spirit of the Laws\", and \"The Spirit of Law\") is a treatise on political theory, as well as a pioneering work in comparative law, published in 1748 by Charles de Secondat, Baron de Montesquieu. Originally published anonymously, partly because Montesquieu's works were subject to censorship, its influence outside France was aided by its rapid translation into other languages. In 1750 Thomas Nugent published the first English translation. In 1751 the Roman Catholic Church added \"De l'esprit des lois\" to its \"Index Librorum Prohibitorum\" (\"List of Prohibited Books\"). Yet Montesquieu's treatise had an enormous influence on the work of many others, most notably: Catherine the Great, who produced \"Nakaz\" (\"Instruction\"); the Founding Fathers of the United States Constitution; and Alexis de Tocqueville, who applied Montesquieu's methods to a study of American society, in \"Democracy in America\". Macaulay offers us a hint of Montesquieu's continuing importance when he writes in his 1827 essay entitled \"Machiavelli\" that \"Montesquieu enjoys, perhaps, a wider celebrity than any political writer of modern Europe.\" Montesquieu spent around twenty-one years researching and writing \"De l'esprit des lois\", covering a huge range of topics including law, social life and the study of anthropology, and providing more than 3,000 commendations. In this treatise Montesquieu argued that political institutions needed, for their success, to reflect the social and geographical aspects of the particular community. He pleaded for a constitutional system of government with separation of powers, the preservation of legality and civil liberties, and the end of slavery.", "id": 2095194} {"src_title": "Forward rate agreement", "tgt_title": "Forward rate agreement", "src_document": [{"title": "Náležitosti FRA.", "content": "Jak bylo uvedeno výše, FRA má smluvní charakter, mezi základní náležitosti patří : - subjekty sjednávající kontrakt - úrokové období, ke kterému se FRA vztahuje - termín v budoucnosti jako počátek úrokového období - fixní úroková sazba - referenční sazba - určitá tržní úroková sazba - nominální částka, ze které se určuje výše plnění - měna, ve které je FRA sjednáno - termín, ve kterém probíhá sjednání", "section_level": 1}, {"title": "Subjekty sjednávající FRA.", "content": "FRA spolu sjednávají dva subjekty. Označují se jako prodávající a kupující. Kupující FRA si zajišťuje fixní úrokovou sazbu pro své budoucí pohyblivě úročené závazky neboli se zajišťuje proti vzestupu úrokových sazeb. Prodávající FRA si zajišťuje fixní úrokovou sazbu pro své budoucí pohyblivě úročené pohledávky neboli se zajišťuje proti poklesu úrokových sazeb.", "section_level": 2}, {"title": "FRA období.", "content": "Je to délka úrokového období, pro které se vztahují úroky. FRA období se určuje dvěma lhůtami, které udávají v měsících časovou vzdálenost ode dne sjednání FRA do začátku a do konce FRA období. Protože je to nestandardizovaný instrument, nejsou zadány striktní lhůty pro obchodování. V praxi se obchodují hlavně FRA se splatností do jednoho roku ( 3x6, 6x9, 6x12 )", "section_level": 2}, {"title": "Nominální hodnota FRA.", "content": "Slouží pro výpočet výše plnění plynoucího z FRA. Tato částka se mezi subjekty nepřesouvá. Nominální hodnota FRA se nachází v podrozvaze, proto se FRA uvádějí jako bilančně neutrální nebo podrozvahové obchody.", "section_level": 2}, {"title": "Referenční úroková sazba.", "content": "Slouží k odvození výše plnění vyplývajícího z FRA. Referenční sazba musí splňovat následující podmínky : -vyjadřovat úroveň tržních úrokových sazeb vztažených vzhledem k délce FRA období-způsob jejího stanovení musí být jednoznačně předem dán-její výší nesmí mít možnost žádný ze subjektů ovlivnit.Nejčastěji se používají sazby : LIBOR, EURIBOR, pro korunové FRA je to PRIBOR.", "section_level": 2}, {"title": "Odvození FRA sazby z úrokové sazby z vkladů.", "content": "r - dlouhodobá úroková mírar - krátkodobá úroková míraB - počet dnůD - počet dnů, dlouhodobá úroková míraD - počet dnů, krátkodobá úroková míraD - počet dnů, FRA", "section_level": 2}, {"title": "Plnění z FRA.", "content": "Základ plnění z FRA spočívá ve vzájemné směně FRA sazby a referenční sazby. V praxi dochází pouze k vyrovnání salda vyplývajícího z rozdílu mezi oběma sazbami ( interest netting )", "section_level": 1}, {"title": "Vypořádání FRA kontraktů.", "content": "Pro určení toho, kdo komu plnění poskytuje a jaká je jeho výše, je rozhodující hodnota referenční sazby v rozhodný den na počátku FRA období vzhledem k sjednané FRA sazbě. Mezi sjednanou FRA sazbou a referenční sazbou mohou nastat tyto situace :a) referenční sazba leží nad sjednanou FRA sazbou - plnění poskytuje prodávající kupujícímub) referenční sazba leží pod sjednanou FRA sazbou - plnění poskytuje kupující prodávajícímuc) referenční sazba se rovná sjednané FRA sazbě - k žádné platbě mezi prodávajícím a kupujícím nedochází", "section_level": 2}, {"title": "Odvození výše plnění z FRA.", "content": "Výše plnění je odvozená z : 1. rozdílu mezi dohodnutou FRA sazbou a referenční sazbou v rozhodný den,2. nominální hodnotou, 3. délkou FRA období. K termínu T ji můžeme z pohledu kupujícího vypočítat podle vzorce pro výpočet úroku : V praxi se plnění z FRA platí zpravidla na počátku FRA období, musí být tedy k datu T diskontováno : p - dohodnutá FRA sazba v % p.a.p - referenční sazba v % p.a.t - délka období FRA ve dnechNH - nominální hodnota FRA", "section_level": 2}, {"title": "Ohodnocování FRA.", "content": "Hodnota vyplývá z rozdílu mezi cenou bázického instrumentu dohodnutou v kontraktu a aktuální cenou na trhu. V okamžiku sjednání kontraktu je hodnota rovná nule, protože mezi obchodními subjekty neproběhla žádná platba, čistá současná hodnota všech plateb spojených s FRA je nulová. Po sjednání FRA se v důsledku pohybu tržních úrokových sazeb mění i hodnota FRA kontraktu. Hodnotu FRA je možné odvodit z aktuální FRA sazby. Hodnotu FRA v určitém okamžiku představuje částka, kterou je možné získat prostřednictvím uzavření pozice plynoucí z původního FRA prostřednictvím opačného kontraktu sjednaného na základě aktuálních podmínek na trhu na shodné období, nominální hodnotu i referenční sazbu jako původní FRA. Tato částka vyplývá z rozdílu mezi plněním z původního a nového FRA.", "section_level": 1}, {"title": "Využití FRA.", "content": "- \"prodávající\" FRA k zajištění kapitálu investovaného do úrokových instrumentů citlivých na vývoj tržní úrokové míry proti poklesu úrokových sazeb - \"kupující\" FRA k zajištění své očekávané budoucí potřeby kapitálu proti vzestupu tržních úrokových sazeb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Forward rate agreement (FRA) je finanční instrument, který umožňuje zajistit pro určité období v budoucnosti fixní úrokovou sazbu pro určitý závazek či pohledávku. Nespočívá ve skutečném poskytnutí nebo přijetí budoucího úvěru (depozita) za pevně sjednaných podmínek. Je to smluvní ujednání dvou stran o výměně dvou částek finančních prostředků, z nichž jedna je známá a u druhé částky je znám jen předpis potřebný na výpočet. Jedná se o vzájemné započtení obou plateb, podkladové nástroje se mezi sebou nepřesouvají, obchod je sjednaný v jedné měně, dochází jen k poskytnutí úrokového rozdílu mezi pevně sjednanou úrokovou sazbou ve FRA a skutečnou výší tržní úrokové sazby. Je druh úrokového derivátu, který je sjednáván jako nestandardizovaný kontrakt na mimoburzovním trhu. To znamená, že partneři nejsou limitování nařízeními burzy a mohou si podmínky obchodu sjednat individuálně.", "tgt_summary": "In finance, a forward rate agreement (FRA) is an interest rate derivative (IRD). In particular it is a linear IRD with strong associations with interest rate swaps (IRSs).", "id": 2006944} {"src_title": "Bartholomeus Spranger", "tgt_title": "Bartholomeus Spranger", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bartholomeus Spranger se narodil v rodině antverpského obchodníka Joachima Sprangera a Anny Roelants, s níž měl další dva syny, Quirina a Matyáše, a dceru Annu. Jako dvanáctiletý vstoupil do dílny otcova přítele Jana Mandijna (1500 ?–1560 ?), který navazoval na tvorbu Hieronyma Bosche. Po jeho smrti Spranger několik měsíců pracoval u krajináře Franse Mostaerta (1528–1560), aby nakonec vstoupil do učení ke Cornelisi van Dalem (1530/1535–1573/1576). Van Dalemův způsob malby byl ovlivněn pracemi Pietera Brueghela staršího (1525/1530–1569) a dobovým italským manýrizmem. Spranger v jeho dílně pracoval až do začátku roku 1565. Ovlivnily ho i kresby Jacoba Wickrama, se kterým na jaře 1565 odcestoval do Paříže, aby ještě téhož roku zamířil přes Lyon do Milána. Na jaře následujícího roku odešel do Parmy, kde několik měsíců pracoval s Bernardinem Gattim (1493 ?–1575) a jeho synem na freskách v kopuli chrámu Santa Maria della Steccata. Ale ještě v roce 1566 odešel do Říma, kde si ho všiml Giulio Clovio (1498–1578), poslední velký miniaturista působící ve službách kardinála Alessandra Farnese. Kardinál Sprangera ubytoval ve svém římském paláci Cancellaria, kde pracoval pod Cloviovou patronací. Avšak neméně významné bylo pro Sprangera římské setkání s Hansem Speckaertem, během kterého se zdokonalil v kresebné kompozici. V roce 1570 vstoupil do služeb papeže Pia V. jako „papežův malíř“. Po papežově smrti (1572) Spranger namaloval několik obrazů pro římské kostely. Jeho nezávislý umělecký projev upoutal Giovanniho da Bolognu, zvaného Giambologna (1529–1608), který jej doporučil, spolu s Hansem Montem (1542/1545–po 1582), císaři Maxmiliánu II. Oba společně pracovali na štukové a malířské výzdobě loveckého zámku Neugebäude u Vídně. Vzhledem k císařově smrti (1576) zůstala výzdoba zámku nedokončená. Na pokyn barona Wolfganga Rumpfa von Wielroo, nejvyššího komořího císaře Rudolfa II., Spranger nakonec odcestoval do Prahy (1580), kde ho následujícího roku císař jmenoval dvorním malířem. Brzy poté se oženil s Christinou, dcerou pražského zlatníka Mikuláše Müllera. V roce 1582 odjel Spranger se svou manželkou do Augsburgu, kam odcestoval císař s doprovodem, aby se zúčastnil říšského sněmu. Při návratu se Spranger zastavil ve Vídni, aby v císařském Hofburgu freskami vyzdobil několik místností. V Praze se natrvalo usadil v roce 1584, kdy vstoupil do Staroměstského malířského cechu. Po smrti svého tchána (1588) Spranger zdědil značný majetek. Vzhledem k důvěrnému přátelství s Rudolfem II. ho v roce 1588 císař povýšil do šlechtického stavu. V roce 1593 se Spranger stal měšťanem Menšího města pražského a o dva roky později mu císař vylepšil jeho erb a opětovně ho povýšil do šlechtického stavu s přídomkem – van dem Schilde. Ještě před rokem 1598 do Prahy přicestovali i Sprangerovi sourozenci – Quirin, Matyáš a Anna – aby se zde stali malostranskými měšťany. Hluboce však malíře zasáhla smrt manželky (1600), což se projevilo přerušením práce na malířských objednávkách. Nakonec se Spranger vydal na cestu přes Drážďany a Kolín nad Rýnem do rodného Amsterodamu (1602). Konečnou zastávkou v Holandsku byl Haarlem, kde se setkal Karlem van Manderem (1548–1606), který se později stal autorem malířova životopisu. Byl přijat v Haarlemské akademii, k jejímž zakladatelům, vedle van Mandera, patřil i Hendrik Goltzius (1558–1617) a Cornelis Cornelisz van Haarlem (1562–1638). Po návratu do Prahy si císař Sprangera natolik vážil, že mu dovolil malovat i v ateliéru, který si malíř zařídil ve svém malostranském domě (dnes Thunovská 19). Snad v něm maloval ještě v den své smrt (27. září 1611). Byl pohřben do hrobky v kapli sv. Matěje v dnes již zaniklém malostranském kostele sv. Jana Křtitele. V tomto kostele byli pohřbeni i Joseph Heintz (1609) a Hans von Aachen (1615).", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Sprangerovo celoživotní dílo ovlivnil zejména jeho pobyt v Římě, kde se inspiroval díly Parmigianina a bratří Zuccariů. Vedle portrétů se věnoval alegorické, mytologické a náboženské malbě, včetně epitafů věnovaných významným osobnostem. Na rozdíl od ostatních rudolfínských malířů se věnoval i freskové malbě. Italská zkušenost se ve Sprangerově malbě projevila dynamickou kompozicí postav ve vířivém pohybu a zářivou barveností, s převahou žluté a červené barvy, a s jemnými odstíny modře a zeleně. Nové tvůrčí podněty se v jeho malbě objevily s příchodem protobarokních malířů, Hanse von Aachen a Josepha Heintze staršího, na císařský dvůr v Praze. Tyto podněty Spranger přetvořil ve vlastní styl zřejmý v dílech z 90. let 16. století. Další změnu vidíme v pozdním období jeho tvorby, kdy opustil přísnou eleganci postav a na odiv vystavil caravaggiovský temnosvit s převahou hnědých odstínů.", "section_level": 1}, {"title": "Fresky.", "content": "V roce 1566 byl Bartholomeus Spranger krátce pomocníkem Bernadrina Gaddiho při dokončování fresky v kopuli kostela Santa Maria della Steccata v Parmě. Odtud pochází jeho znalost techniky klasické fresky malované na vlhkou omítku, kterou následně využil při malířské a sochařské výzdobě pozdně renesanční vily kardinála Alessandra Farnese v Caprarole poblíž Říma. Náměty fresek inspirované básníkem Annibalem Caro namaloval Taddeo Zuccari a jeho bratr Federico Zuccari. Spolupráce s oběma bratry Zuccariovými byla tou nejlepší školou, které se Sprangerovi v Itálii dostalo. Již jako samostatný umělec byl Spranger v roce 1575, spolu se sochařem Hansem Montem, pověřen freskovou výzdobou letohrádku Neugebäude v císařské bažantnici na okraji Vídně. Do Vídně se ještě vrátil v roce 1602, kdy freskami vyzdobil několik komnat v Hofburgu. V té době však těžiště jeho tvorby bylo již v císařské Praze. Dokládá to Sprangerova freska v Bílé věži Pražského hradu (po 1585). Představuje \"Herma a Athénu\" (Hermathenu) jako alegorii moudrosti, výmluvnosti a bdělosti. Pro katedrálu sv. Víta v Praze Spranger namaloval fresku \"Nanebevzetí Panny Marie\" (1593), která byla později přenesena na dřevěnou desku a dnes se nachází v Nové arcibiskupské kapli (tzv. kaple probošta Hory). V její horní polovině malíř vyobrazil Pannu Marii jako Immaculatu, v dolní části namaloval apoštoly, přičemž jejich kompozici čerpal z dřevořezu Dürerových Velkých Pašijí. A podobně jako Dürer, i Spranger propůjčil svou tvář apoštolovi nesoucímu svíci.", "section_level": 2}, {"title": "Obrazy a epitafy.", "content": "Již během římského pobytu převažovaly v umělcově tvorbě obrázky nočních krajin, které upoutaly pozornost jak Giulia Clovia, tak i papeže Pia V., jenž si u Sprangera objednal obrazy s námětem pašijového cyklu. Získané italské zkušenosti Spranger definitivně zhodnotil v obraze \"Zmrtvýchvstání Krista\" (asi 1576, Strahovská obrazárna, Praha). K tomuto námětu se o několik let později vrátil v \"Epitafu Mikuláše Pycklera\". Epitaf s klečící postavou zemřelého slezského hraběte objednal jeho bratr pro katedrálu sv. Víta v Praze (dnes v katedrální Schwarzenberské kapli). Okolo roku 1588 Spranger namaloval další obraz s obdobným námětem a to \"Epitaf Michaela Peterleho\", knihtiskaře a iluminátora z Annabergu, bydlícího ve stejné ulici jako Spranger. Byl umístěn v kostele sv. Štěpána v Praze (dnes v depozitáři). Vliv Hanse von Aachen a Josepha Heintze staršího se projevil v \"Epitafu pražského zlatníka Mikuláše Müllera\" (počátek 90. let 16. století, Národní galerie, Praha), který Spranger považoval za jedno ze svých nejlepších děl. Pod vzkříšeným Kristem je vyobrazen Mikuláš Müller s manželkou Julianou a třemi dětmi, Mikulášem, Christinou (Sprangerova manželka) a neznámou dívkou. V 80. letech 16. století vznikl cyklus mytologických obrazů pro Rudolfa II., v nichž se postavy vyznačovaly rafinovaným držením těla, jak patrno v \"Herkulovi, Déianeiře a kentauru Nessovi\", zatímco postavy umístěné v krajině se vyznačovaly vertikalizací dobře patrnou v obraze \"Salmakis a Hermafrodítos\" (oba Uměleckohistorické muzeu, Vídeň). S Aachenovým poučením připadla ve Sprangerových obrazech z té doby významnější prostorová úloha světlu doložitelná v cyklu Venušiných dobrodružství. Postavy v něm nabývají až sošné podoby, dobře patrné v obraze \"Venuše a Adonis\" (Uměleckohistorické muzeu, Vídeň). V nevelké \"Alegorii na vládu Rudolfa II.\" (asi 1592, Uměleckohistorické muzeum, Vídeň) barevnost i figurální kompozice navazovala na obrazy z poloviny 70. let, zatímco z téhož období pocházející obraz \"Alegorie Moudrosti\" (Uměleckohistorické muzeum, Vídeň) vykazovala styl malby navazující na Mülerův epitaf z 90. let 16. století. Na přelomu století Spranger upustil od malby elegantních postav z Venušina cyklu a nahradil je neobvyklými ikonografickými motivy s moralizujícím obsahem, jak to dokládá obraz \"Alegorie osudu sochaře Hanse Monta\" (1607, Obrazárna Pražského hradu) nebo \"Alegorie na turecké války\" (asi 1610, česká soukromá sbírka). Obraz připomínající turecké války vyniká ponurostí, kterou malíř chtěl vyjádřit dramata blížícího se nového evropského konfliktu. Jako malíře portrétů Sprangera známe především z jeho epitafů. Vlastní portréty dokládají, že k zobrazené osobě měl malíř hlubší vztah. Vedle jeho autoportrétu je \"Podobizna Zdeňka Vojtěcha Popela I. knížete z Lobkowicz\" (1598–1603, Lobkowiczký palác na Pražském hradě) tím nejlepším z portrétní tvorby v období rudolfínského manýrizmu.", "section_level": 2}, {"title": "Kresby.", "content": "Období 1570–1572, kdy Spranger působil v papežových službách, mělo pro malířovu techniku kresby velký význam. Papežovu objednávku pašijového cyklu předcházelo posouzení dvanácti přípravných kreseb křídou a uhlem na modrém papíře. Ve vídeňské Albertině se však dochovaly jen dvě z nich. Spranger se v nich představuje jako Parmigianinův následovník. Některé malířovy kresby z 80. let převedl do podoby grafických listů Hendrick Goltzius tak působivě, že svou kompozicí, zahrnující i několik desítek postav, se staly vzorem mladším umělcům. Později však Spranger ve svých kresbách redukuje počet postav. Pozdní malířovy kresby se vyznačovaly omezením perokresby a význam spočíval v jejím lavírování a bělobě, čímž dosahoval modelace a sjednocení tvarů.", "section_level": 2}, {"title": "Grafika.", "content": "Především Sprangerovy kresby byly natolik podnětné, že iniciovaly zájem o reprodukování jeho děl. Počínaje Cornelisem Cortem, který ryl podle Sprangera již v roce 1573, a Johannem Sadelerem v roce 1581, kdy pracoval v Antverpách, se malířovy předlohy rozšířily po Evropě v Goltziusových grafikách. Grafický list \"Svatba Amora a Psyché\" patří k nejambicióznějším projektům kresby a grafiky závěru 16. století, ve kterém Spranger (kresba) a Goltzius (rytec) prokázali své umělecké kvality. Ty měly význam pro formování malby pozdního manýrismu. Od roku 1597 vytvářel podle Sprangera grafické listy i Aegidius Sadeler, který v letech 1608 až 1612 bydlel ve Sprangerově domě. Aegidius Sadeler tak měl k dispozici široký výběr z jeho děl. Na rozdíl od Goltzia však Sadeler šířeji využil kontrastu tmavých stínů a osvětlených partií, čímž dosáhl dojmu trojrozměrnosti. Dokladem přátelství Sprangera s rytcem Sadelerem je rytina, v níž Spranger „zveřejnil“ svůj zármutek nad ztrátou manželky. Kompozičně i významově je list rozdělen na dvě poloviny. Vpravo je věnován zesnulé manželce, vlevo zarmoucenému Sprangerovi. Obě části spojují postavy Smrti a Chrona, který zabraňuje Smrti zabodnout předčasně šíp do malířova srdce. Asi roku 1607 vznikl nejvýznamnější grafický list, ve kterém Sadeler zachytil perspektivní pohled do interiéru Vladislavského sálu na Pražském hradě. Mědiryt dokumentoval bohatý společensko-politický život rudolfínského dvora. Přibližně ze stejné doby pocházejí i grafická díla Jana Müllera a Lucase Kiliana napodobující šerosvit Sprangerových obrazů. A byl to především Lucas Kilian, kdo v prvních desetiletích 17. století hojně ryl podle Strangerových a Heintzových předloh.", "section_level": 2}, {"title": "Sochařství.", "content": "Spranger se se sochařskou dekorací seznámil již během svého italského pobytu. Významných podnětů se mu dostalo při spolupráci s Hansem Montem, kdy společně pracovali pro císaře Maxmiliána II. na výzdobě letohrádku Neugebäude u Vídně. Po odchodu Hanse Monta z rudolfínské Prahy vzniklo z této spolupráce několik drobných plastik, kterými Spranger vyplnil sochařské vakuum, které zaplnil až Adrian de Vries po svém příchodu do Prahy (1601). Jedním z mála dokladů Sprangerovy sochařské tvorby je 60 cm vysoké sousoší \"Achileus a Deianeira\" (asi 1600, Waltersovo uměleckém muzeum v Baltimoru, U.S.A.).", "section_level": 2}, {"title": "Umělecko-historický význam Sprangerova díla.", "content": "Všestrannost Sprangerovy tvorby byla inspirativní po celou první polovinu 17. století jak pro umělce v Čechách a v Holandsku, tak i jinde v Evropě. Holandského malíře Abrahama Bloemaerta ovlivnil Spranger natolik, že některé jejich obrazy a kresby byly vzájemně zaměňovány. Spranger se prostřednictvím svých oltářních obrazů v pražských kostelích podílel na formování české raně barokní malby, což dokládají především obrazy Karla Škréty a jeho následovníka, Jana Jiřího Heinsche. Působil ale i na umělce druhého rokoka, jmenovitě na Josefa Mánesa. Později Sprangerova malířská tvorba ovlivnila i historickou malbu Františka Ženíška.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bartholomeus Spranger, též Bartholomaeus či Bartholomäus Spraneers (21. březen 1546 Antverpy – pohřben 27. září 1611 Praha) byl po 30 let vůdčí uměleckou osobností na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Původem Vlám, vynikl jako manýristický malíř obrazů a fresek, byl vynikajícím kreslířem a doloženy jsou i jeho sochařské a grafické pokusy. K malířově věhlasu přispěly četné přepisy jeho obrazů do podoby grafických listů, které zhotovovali přední evropští rytci.", "tgt_summary": "Bartholomeus Spranger or Bartholomaeus Spranger (21 March 1546 in Antwerp – 1611 in Prague) was a Flemish painter, draughtsman, sculptor and designer of prints. Working in Prague as a court artist for the Holy Roman emperor Rudolf II, he responded to his patron's aesthetic preferences by developing a version of the extreme style, full of conceits, which has become known as Northern Mannerism. This style stressed sensuality, which was expressed in smoothly modeled, elongated figures arranged in elegant poses, often including a nude woman seen from behind. Spranger's unique style combining elements of Netherlandish painting and Italian influences, in particular the Roman Mannerists, had an important influence on other artists in Prague and beyond as his paintings were disseminated widely through prints.", "id": 1246477} {"src_title": "THEMIS", "tgt_title": "THEMIS", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Družice postavila firma Swales Aerospace z Beltsville v Marylandu. Koordinátorem vědeckého vybavení je Space Science Laboratory z University of California v Berkeley v Kalifornii, která je též provozovatelem pro NASA Headquarters, Science Mission Directorate, Washington, DC. Družice je stabilizována rotací 16 ot/min a má tvaru pravidelného nízkého čtyřbokého hranolu o rozměrech 0,84×0,84×0,51 metru se zkosenými vertikálními hranami. Boční stěny a částečně i podstavy jsou pokryty fotovoltaickými GaAs články, které dodávají 41,5 Wattů (na počátku života), resp. minimálně 40,35 W elektrické energie (na konci aktivního života) a dobíjejí lithium-iontové akumulátorové baterie s kapacitou 12 Ah. Na palubě jsou umístěny následující vědecké přístroje: Vědecké přístroje družice jsou řízeny počítačem IDPU (\"Instrument Data Processing Unit\"), vybaveným pamětí s kapacitou 256 Mbyte k ukládání naměřených dat. Služební systémy řídí počítač BAU (\"Bus Avionics Unit\"). Telemetrický systém pracuje v pásmu S (2,2825 GHz, výkon 5 wattů, rychlost přenosu 1,024 kbit/s až 1,048576 Mbit/s). Povelový systém pracuje v pásmu S (2,1018 GHz, rychlost přenosu 1 kbit/s). Orientační systém využívá pro zjišťování osy rotace a fáze rotace sluneční senzor MSSS (\"Miniature Spinning Sun Sensor\") a polovodičový inerciální měřící systém tvořený dvěma jednoosými úhloměrnými gyroskopy IRU (\"Inertial Reference Unit\") . Pro přibližnou a krátkodobou kontrolu orientace zejména před motorickými manévry slouží 2 záložní úhloměrné gyroskopy. Pro korekce dráhy a udržování stabilní orientace osy rotace jsou družice vybaveny 4 motorky (2 axiální a 2 radiální) každý o tahu 4,4 N na jednosložkové kapalné pohonné látky. Jako palivo je použit hydrazin, jehož celkový objem na každé z družic je 49 kg. Zásoba paliva je uložena ve dvou kulových nádržích a vystačí na manévry o celkovém delta-v (celková změna rychlosti) 940 m/s. Hlavní řídicí středisko a pozemní stanice BGS (\"Berkeley Ground Station\") se nacházejí v areálu University of California. Záložní pozemní stanice WGS (Wallops Ground Station) se nachází v areálu střediska NASA Wallops Flight Facility. Doplňující pozemní stanice sítě USN (\"Prioranet\") provozované společností Universal Space Network se nacházejí u South Point na havaji a u městečka Dongara v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "Hlavním úkolem družic je výzkum proměnných jevů v zemské magnetosféře, souvisejících zejména s vlivem sluneční aktivity a jejich vlivu na procesy ve vysoké atmosféře, zejména související se vznikem a vývojem polárních září a následných elektrických bouří, ovlivňujících pozemní telekomunikace a energetické distribuční sítě. Pozorování z družic jsou koordinována s pozemními experimenty, zejména sledování polárních září celooblohovými kamerami ASI (All-Sky Imager) se současnou registrací změn zemského magnetického pole magnetometry GMAG (Ground-Based Magnetometer) nejméně 20 stanicemi na území Kanady a severních států USA. Start se konal 17. února 2007 na startovacím komplexu 17B na Mysu Canaveral. Všech pět sond bylo vyneseno raketou Delta II v konfiguraci 7925-10, tedy třístupňová verze s devíti pomocnými raketami na tuhé pohonné látky. Po oddělení posledního stupně rakety byly družice uvolněny a zahájily přesun na požadované dráhy. Dráhy byly nastaveny tak, aby se při měření družice nacházely v různých výškách v magnetickém ohonu zemské magnetosféry (viz obrázek). První měření byla provedena 4. prosince 2007, kdy družice zaujaly požadovanou konstelaci v magnetickém ohonu zemské magnetosféry. Pro začátek měření byl vybrán prosinec, neboť díky delším zimním nocím na severní polokouli bylo možno provádět delší pozorování z pozemních stanic. Vědci tak měli možnost porovnat měření z družic a pozemních stanic za delší období. Noční měření také znamenají, že udaje z pozemních magnetometrů nejsou rušeny nabitými částicemi ze Slunce. Během pohybu po svých drahách vystřídají družice několik konstelací. Před fází měření v magnetickém ohonu jsou družice v pozici na východní straně magnetosféry. Tento stav se nazývá \"Dawn Phase\". Poté následuje již zmíněná fáze měření nazývaná \"Tail Science Phase\" kdy se všechny družice se nachází v řadě a jejich apogea jsou v magnetickém ohonu. Poté následuje fáze, kdy se apogea všech družic nachází na západní straně magnetosféry, tato fáze se nazývá \"Dusk Phase\" nebo \"Radiation Belt Science Phase\". Poslední fází je takzvaná \"Dayside Science Phase\", kdy jsou všechny družice v apogeech svých drah na osvětlené straně. Hlavní fáze měření v magnetickém ohonu se opakuje každé čtyři dny.", "section_level": 1}, {"title": "Prodloužená mise.", "content": "V květnu 2008 rozhodla NASA o prodloužení mise THEMIS do roku 2012. Podle plánu budou dvě družice navedeny na selenocentrickou oběžnou dráhu (oběžná dráha Měsíce), odkud bude probíhat další pozorování zemské magnetosféry a dále bude sledována interakce Měsíce se slunečním větrem. Přesun k Měsíci zahájila jako první THEMIS B v červenci 2009 a podle plánu dosáhne jeho oběžné dráhy v říjnu 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "THEMIS je kosmická mise zaměřená na studium fenoménů známých jako subbouře, při nichž se uvolňuje energie ze zemské magnetosféry. Mise sestává z pěti identických družic, umístěných na silně eliptických drahách. Všechny družice byly vyneseny společně raketou Delta II 17. února 2007 ze startovacího komplexu 17 na Mysu Canaveral. Název THEMIS je akronymem z \"Time History of Events and Macroscale Interactions during Substorms\" a také je to jméno bohyně z řecké mytologie. Mise patří do programu Explorer a jednotlivé družice nesou názvy THEMIS A až THEMIS E respektive Explorer 85 až Explorer 89.", "tgt_summary": "The Time History of Events and Macroscale Interactions during Substorms (THEMIS) mission began in February 2007 as a constellation of five NASA satellites (THEMIS A through THEMIS E) to study energy releases from Earth's magnetosphere known as substorms, magnetic phenomena that intensify auroras near Earth's poles. The name of the mission is an acronym alluding to the Titan Themis. Three of the satellites orbit the Earth within the magnetosphere, while two have been moved into orbit around the Moon. Those two were renamed ARTEMIS for Acceleration, Reconnection, Turbulence and Electrodynamics of the Moon's Interaction with the Sun. THEMIS B became ARTEMIS P1 and THEMIS C became ARTEMIS P2. ARTEMIS P1 and P2 together comprise the THEMIS-ARTEMIS mission. The THEMIS satellites were launched February 17, 2007 from Cape Canaveral Air Force Station Space Launch Complex 17 aboard a Delta II rocket. Each satellite carries identical instrumentation, including a fluxgate magnetometer (FGM), an electrostatic analyzer (ESA), a solid state telescope (SST), a search-coil magnetometer (SCM) and an electric field instrument (EFI). Each probe has a mass of 126 kg, including 49 kg of hydrazine fuel. THEMIS data can be accessed using the SPEDAS software.", "id": 253555} {"src_title": "Jelení jazyk celolistý", "tgt_title": "Asplenium scolopendrium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Oddenek je vystoupavý až přímý se svazčitými černohnědými kořeny. Vrchol oddenku společně s řapíky a mladými listy jsou hustě pokryty tmavě rezavými plevinami. Listy jsou celistvé a celokrajné, jimiž probíhají od středního žebra téměř pravoúhle odstávající žilky. Dosahují délky 15-60 cm, šířka listů je až 8 cm. Čepel je eliptická, listová báze má srdčitý případně srdčitě ouškatý tvar, na vrcholu je zašpičatělá. Typické je zvlnění čepele na okrajích. Výtrusnicové kupky se tvoří v červenci až listopadu, jsou čárkovité, přiléhají na jednotlivé žilky. Jsou rezavě hnědé a nestejně dlouhé, často se vyskytují střídavě delší a kratší. Ostěry jsou bočně přirostlé podél kupek, jež tak kryjí shora i zdola. Výtrusy jsou na povrchu nepravidelně zbrázděné či hrbolaté.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Převážně zastíněné vlhké skály nebo vlhké listnaté lesy na sutích. Roste zejména na vápenci, na půdách rendzinového typu s bohatým obsahem humusu, ale také na nevápenných, živinami bohatších horninách. Zřídka se vyskytuje i na pískovci. Druhotně se s ním můžeme setkat na vlhkém zdivu a ve starých otevřených studnách. Jedná se o výrazně stínomilnou kapradinu s vysokými nároky na vzdušnou vlhkost. Pěstuje se pro ozdobu ve stinných polohách.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Evropa- zejména západní a jižní, dále střední, v severní oblasti spíše ojediněle (Norsko, j. Švédsko), severní Afrika, Malá a střední Asie, severní Amerika. V České republice pouze vzácně na území Moravy- oblast Moravského krasu a moravských Karpat.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Okrasná rostlina, trvalka, do výsadeb s kyselou humózní půdou, nejčastěji používána jako skalnička.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Při pěstování preferuje stanoviště v polostínu nebo ve stínu na kyselém humózním substrátu s dostatečnou vlhkostí. Množení dělením nebo výtrusy. Byl také pěstován jako léčivka pro obsah tříslovin a slizů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelení jazyk celolistý (\"Asplenium scolopendrium\", syn. \"Phyllitis scolopendrium\") je menší druh kapradin z čeledi sleziníkovité (\"Aspleniaceae\"), který je někdy vyčleňován jako rod Phyllitis ze širšího rodu sleziník (\"Asplenium\"). Jedná se o vzácný druh kapradin, které se na našem území vyskytují efemérně pouze v oblasti Moravského krasu a moravských Karpat. Kvůli svému kritickému ohrožení je řazen na Červený seznam ohrožených druhů společně s asi 1 500 dalšími druhy cévnatých rostlin rostoucích v Česku. Dříve byla používána jako léčivka pro obsah tříslovin a slizů.", "tgt_summary": "Asplenium scolopendrium, known as hart's-tongue or hart's-tongue fern (syn. \"Phyllitis scolopendrium\") is an evergreen fern in the genus \"Asplenium\", of the Northern Hemisphere.", "id": 1265136} {"src_title": "Penzijní fond", "tgt_title": "Pension fund", "src_document": [{"title": "Penzijní fondy v České republice.", "content": "Penzijní fondy souvisí v České republice s třetím pilířem doplňkového penzijního spoření, jehož kořeny sahají až do roku 1994, kdy byl schválen zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením. K zásadnímu posunu však došlo až o devatenáct let později, v roce 2013, se zákonem č. 427/2011 Sb. Tehdy se penzijní připojištění transformovalo na třetí pilíř zvaný jako doplňkové penzijní spoření. Doplňkové penzijní spoření je možné charakterizovat jako doplňkový systém vytvořený na občanském (individualistickém) principu, do kterého může občan dobrovolně vstoupit, stejně jako z něj může dobrovolně vystoupit. Spoří se v něm do fondů a vše je regulované a podporované státem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy penzijních fondů.", "content": "Třetí pilíř je v roce 2018 tvořen těmito fondy:", "section_level": 2}, {"title": "Specifika spoření v penzijních fondech.", "content": "Hlavní motivací pro vstup do třetího pilíře je státní příspěvek, popř. daňové úlevy. Hodnota státního příspěvku se odvíjí od výše měsíčního příspěvku účastníka: Příspěvkem na doplňkové penzijní spoření si může klient snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmu fyzických osob. Pokud naspoří více než 12000 Kč za rok, tj. 1000 Kč měsíčně, může si snížit daňový základ o částku, jež přesahuje tuto hranici, nově až o 24000 Kč ročně (Důchodová reforma 2017). Tato částka se rovná příspěvku 3000 Kč měsíčně. K dalším výhodám doplňkového penzijní spoření patří také možnost čerpat předdůchod (neplatí pro transformované fondy ) již 5 let před dovršením státem určeného důchodového věku. Z doplňkového penzijního spoření však nemůže účastník peníze vybrat dříve než dva roky od sjednání smlouvy. V opačném případě by o ně přišel. Pokud je pak vybere předčasně před 60. rokem, přijde o veškeré státní příspěvky a budete muset vrátit také čerpané daňové výhody. Po 60. roce není třeba vybírat všechny peníze na jednou, ale je možné si je nechat postupně vyplácet, zatímco zbytek bude dále zhodnocován. V případě smrti účastníka nashromážděné prostředky získají určené osoby či dědicové (Asociace penzijních 2017b).", "section_level": 2}, {"title": "České penzijní společnosti.", "content": "České penzijní společnosti jsou sdruženy v Asociaci penzijních společností České republiky. Ta má deset členů a tři přidružené členy: \"Přidružení členové:\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Penzijní fond je fond, který bývá využíván ke spoření na penzi. V České republice je možné pravidelně investovat do tzv. účastnických fondů, které jsou spravovány soukromými penzijními společnostmi. Každá z nich má v nabídce zpravidla několik účastnických fondů, které se dělí dle výnosově-rizikového profilu na konzervativní, vyvážený a dynamický.", "tgt_summary": "A pension fund, also known as a superannuation fund in some countries, is any plan, fund, or scheme which provides retirement income. Pension funds typically have large amounts of money to invest and are the major investors in listed and private companies. They are especially important to the stock market where large institutional investors dominate. The largest 300 pension funds collectively hold about $6 trillion in assets. In January 2008, \"The Economist\" reported that Morgan Stanley estimates that pension funds worldwide hold over US$20 trillion in assets, the largest for any category of investor ahead of mutual funds, insurance companies, currency reserves, sovereign wealth funds, hedge funds, or private equity. The Federal Old-age and Survivors Insurance Trust Fund is the world's largest public pension fund which oversees $2.72 trillion USD in assets.", "id": 1382565} {"src_title": "Herb Ellis", "tgt_title": "Herb Ellis", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vyrůstal na okraji Dallasu ve státě Texas. Poprvé zde z rozhlasu uslyšel zvuk elektrické kytary, konkrétně v podání George Barnese, a to ho inspirovalo natolik, že sám začal hrát na kytaru. Studoval na Texaské státní univerzitě hudební specializaci, ale protože v té době ještě neexistoval obor pro studium kytary, zaměřil se tedy na kontrabas. Potýkal se s nedostatkem finančních prostředků a právě kvůli tomuto byl nucen v roce 1941 studium ukončit. V roce 1943 nastoupil do orchestru Casa Loma pod vedením Glena Graye a zde jazzový svět poprvé uslyšel jméno Herb Ellis. Po krátké době se připojil k Jimmy Dorseymu a jeho kapele, ve které dostal větší prostor, než tomu bylo v předchozí zkušenosti, a Ellis se stává sólistou, jehož jméno bylo citované ve spoustě jazzových časopisů. Ellis hraje Dorseymu po boku až do roku 1947, kdy byla oznámena šestitýdenní pauza. Tehdy nastal zvrat, který Ellisovu kariéru navždy změnil. Vznikla kapela \"Soft Winds\", kterou tvořilo trio Nata Kinga Colea. Hráli spolu následujících pět let, do roku 1952. Poté přišla příležitost vyzkoušet něco nového s Oscar Peterson Trio. Padli si do oka natolik, že se stal stálým kytaristou tria (1953 - 1958), skládajícího se z klavíristy Oscara Petersona, kontrabasisty Raye Browna a Ellise. Byl vnímán hodně kontroverzně, protože byl jediný běloch v kapele v době, kdy byl rasismus na vrcholu. V době největší slávy hráli s osobnostmi jako Stan Getz, Dizzy Gillespie, Roy Eldridge, Buddy Rich, Ella Fitzgerald či Louis Armstrong. S posledními dvěma nahráli desku \"Comeback\", kde tvořili doprovodnou kapelu. Roku 1958 Ellis opustil kapelu a jako náhrada přišel ne kytarista, ale bubeník Ed Thigpen. V letech 1959 - 1960 Ellis jezdil turné s Ellou Fitzgerald.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herb Ellis (4. září 1921, Farmersville, Texas – 28. března 2010, Los Angeles, Kalifornie) byl americký jazzový kytarista. Roku 2005 mu byla udělena cena NEA Jazz Masters Award.", "tgt_summary": "Mitchell Herbert Ellis (August 4, 1921 – March 28, 2010), known professionally as Herb Ellis, was an American jazz guitarist. During the 1950s, he was in a trio with pianist Oscar Peterson.", "id": 2400305} {"src_title": "Discipline (album, King Crimson)", "tgt_title": "Discipline (King Crimson album)", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Počátkem roku 1981 založil Robert Fripp novou skupinu s názvem Discipline, do které také přibral Billa Bruforda, bývalého spoluhráče z King Crimson. K těmto dvou hudebníkům se přidali ještě Američané Adrian Belew a Tony Levin a kapela postupně začala vytvářet nový materiál a koncertovat. Nedlouho nato se muzikanti rozhodli vzkřísit název King Crimson a navázat tak na skupinu, kterou Fripp v roce 1974 rozpustil. Ještě v roce 1981 kapela nahrála a pod hlavičkou King Crimson vydala album \"Discipline\", ovlivněné novou vlnou a hudebně tedy zcela odlišné od crimsonovských desek 70. let. \"Discipline\" obsahuje celkem sedm písní. Úvodní „Elephant Talk“ otvírá intro hrané na Tonym Levinem na Chapman Stick, nový nástroj v King Crimson. Po následující „Frame by Frame“ je zařazena skladba „Matte Kudasai“, jejíž název v japonštině znamená „prosím, čekejte“. Původní verze alba obsahuje tuto píseň bez dodatečně odstraněné Frippovy kytary, přičemž pozdější vydání \"Discipline\" obsahují navíc osmou bonusovou skladbu – původní variantu „Matte Kudasai“. Text „Indiscipline“ je založen na dopisu, který Belewovi poslala jeho manželka Margaret, když se zabývala sochařskou tvorbou. „Thela Hun Ginjeet“ je první písní na druhé straně původní gramofonové desky. Její název je anagramem sousloví „heat in the jungle“ (česky „teplo v džungli“). Následující instrumentální „The Sheltering Sky“ je s více jak osmi minutami nejdelší skladbou alba. Je pojmenována po stejnojmenném románu od Paula Bowlese. Album uzavírá titulní instrumentálka „Discipline“. Skupina použila na přebal alba obrázek keltského uzlu, aniž tušila, že je chráněn autorským právem. Na dalších vydáních desky byl původní uzel nahrazen jiným od Steva Balla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Discipline je osmé studiové album britské rockové skupiny King Crimson. Bylo vydáno v roce 1981 (viz 1981 v hudbě) a v britském žebříčku se umístilo nejlépe na 41. místě. Jedná se o první desku vydanou po sedmiletém přerušení činnosti skupiny.", "tgt_summary": "Discipline is the eighth studio album by English progressive rock band King Crimson, released on September 22, 1981 by E.G. Records in the United Kingdom and by Warner Bros. Records in the United States. This album was King Crimson's first album following a seven-year hiatus. Only founder Robert Fripp and later addition Bill Bruford remained from previous incarnations. The rest of the band were American musicians Adrian Belew (guitar, lead vocals) and Tony Levin (bass guitar, Chapman Stick, backing vocals). The album resulted in a more updated 1980s new wave-oriented sound.", "id": 874660} {"src_title": "Vladislav Slezský", "tgt_title": "Ladislaus of Salzburg", "src_document": [{"title": "Vladislav jaké spoluvládce bratra Jindřicha III. Bílého.", "content": "V padesátých letech 13. století vládl spolu se svým starším bratrem Jindřichem III., který vládl ve Vratislavsku. Jako nejmladší syn odešel na studia a byla mu určena církevní dráha. Nejpozději roku 1256 se stal vyšehradským proboštem a papežským kaplanem. Později se stal bamberským kanovníkem (na přelomu let 1257/58 se pro odpor papeže nezdařil pokus zvolit ho bamberským biskupem). Roku 1265 byl sice zvolen pasovským biskupem, ale této funkce se fakticky neujal, protože se mezitím uvolnilo arcibiskupství salcburské, do jehož čela byl zvolen. Po smrti biskupa Tomáše I. (30. května 1268) byl vratislavskou katedrální kapitulou zvolen za biskupa, avšak neobdržel papežské potvrzení (papež byl proti souběhu s funkcí salcburského knížete-arcibiskupa) a vratislavské biskupství tak spravoval jen jako administrátor. Biskupské svěcení přijal až 11. června 1267. Vladislav Slezský se roku 1253 podílel na fundaci (hlavní fundátorkou byla kněžna Anna, jeho matka) špitálu sv. Alžběty ve Vratislavi, který byl předán řádu křižovníků s červenou hvězdou založenému sv. Anežkou v Praze. V padesátých letech působil Vladislav Slezský u římské kurie, aby papež podpořil právní nárok slezských knížat na velkopolské území, které ovládal Jindřich I. Bradatý a jeho syn Jindřich II. Pobožný.", "section_level": 1}, {"title": "Vladislav vládcem Vratislavska.", "content": "Po smrti Jindřicha III. roku 1266 se Vladislav Slezský ujal vlády ve Vratislavsku i poručnictví nad mladým synovcem Jindřichem (pozdějším knížetem Jindřichem IV.). Vladislav Slezský byl velmi agilním politikem. Ačkoliv byl arcibiskupem a navíc administrátorem vratislavského biskupství, hájil práva knížecí svrchovanosti a dovolil, aby jeho bratři Boleslav a Konrád zadržovali biskupský desátek na svém území. Dokázal spravovat i vzdálené arcibiskupství v Salcburku. Jeho zásluhou byla roku 1267 kanonizována svatá Hedvika, jeho babička, jejíž kult v třebnickém klášteře intenzivně podporoval. Papež Klement IV. mu roku 1267 udělil privilegium nosit na území vratislavské diecéze pallium v určité svátky (na sv. Jana Křtitele, patrona vratislavské katedrály a sv. Hedviky). Vladislav Slezský zemřel 24. dubna 1270. Náhlá smrt vyvolala určité podezření o jeho otrávení. Ve své závěti odevzdal své dědictví synovci Jindřichovi, kterého předal do péče českého krále Přemysla Otakara II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladislav Slezský či Vratislavský (1237 – 24. dubna 1270) byl slezský (vratislavský) kníže, nejmladší syn Jindřicha Pobožného a Anny Lehnické. Působil jako vyšehradský probošt a administrátor vratislavského biskupství.", "tgt_summary": "Władysław of Salzburg, also known as Władysław of Wrocław () or Władysław of Silesia (, ; – 27 April 1270), a member of the Silesian Piasts, was co-ruler in the Duchy of Wroclaw since 1248. He served as chancellor of King Ottokar II of Bohemia from 1255 and was elected Bishop of Bamberg in 1257 and Bishop of Passau in 1265. Władysław became Prince-Archbishop of Salzburg in the same year, and from 1268 also served as administrator of the Wrocław diocese.", "id": 356902} {"src_title": "Aragonské království", "tgt_title": "Kingdom of Aragon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Závislost na Leónu postupně slábla a kastilský hrabě Sancho pojistil moc svého rodu také výhodnými sňatky svých dcer; Munu Elviru provdal za Sancha Navarrského a Urraku za Bermuda III. Leonského. Když syn Sancha I. Navarrského Garcia II. Sanchez byl po krátké vládě roku 1029 zavražděn, jeho otec král navarrský Sancho se zmocnil Kastilie jménem své manželky a udělil ji před svou smrti (1035) svému synovi Ferdinandovi I. jako království. Tím byla odstraněna závislosti Kastilie na Leónu. Ferdinand pak v roce 1037, když leónský král Bermudo III. padl v bitvě proti Ferdinandovi I. a nezanechal po sobě dědice, ovládl Ferdinand I. i království León. Aragonský hrabě García Galíndez rozšířil svou moc na další východopyrenejská údolí a osamostatnil se od franské říše. V roce 922, ale díky sňatku dědičky Aragonu s králem Navarry připadlo aragonské hrabství navarrskému králi. Král Sancho III. Navarrský (jenž byl také hrabětem aragonským a kastilským) dále rozšířil území Navarrského (Pamplonského) království a tak ho před svou smrtí rozdělil mezi své syny: Hrabě Ramiro I. upevnil vojenský feudální systém Aragonu a již v roce 1035 se sám prohlásil aragonským králem. Jeho syn Sancho I., který vládl Aragonu v letech 1063-1094 se stal v roce 1076 rovněž králem Navarry. Od roku 1076 tak byl Aragon v unii s Navarrou. Jeho syn Petr I. a vnuk Alfons I. dále rozšiřovali moc a území obou království. Alfons I. odrazil útoky Almorávidů a dobyl v letech 1118–1119 větší část povodí řeky Ebro se Zaragozou (ze které učinil nové hlavní město Aragonu). Po jeho smrti v roce 1134, jelikož byl bezdětný, byla rozdělena unie Navarry a Aragonu, navarrský trůn získal García VI. Navarrský a aragonský trůn získal Ramiro II. Aragonský. Ten byl původně předurčen pro duchovní dráhu a zpočátku vlády musel potlačit vzpouru aragonských šlechticů, ke které se váže hrůzostrašná \"pověst o zvonu z Huesky\". Zvěst o tomto „zvonu“ se vskutku brzy rozšířila do celého Ramirova panství a přiměla ostatní vzbouřence k ukončení odporu. Po získání papežského dispensu se Ramiro roku 1135 oženil s Agnes z Poitou a z tohoto manželství o rok později vzešla jediná dcera Petronila. Tu otec záhy provdal za barcelonského hraběte Ramona Berenguera IV. a na královský titul rezignoval. Faktickým vládcem se tak stal Petronilin manžel (jako aragonský kníže), švagr kastilského krále Alfonse VII. (ten se snažil po smrti Alfonse I. získat sám trůn).", "section_level": 1}, {"title": "Nástup barcelonské dynastie a vznik zemí aragonské koruny.", "content": "Sňatkem královny Petronily s hrabetěm Raimundem Berengarem IV. byl položen základ zemí aragonské koruny. S nástupem jejich syna Alfonse II. roku 1162 tak bylo Barcelonské hrabství trvale spojeno personální unií s Aragonským královstvím, v jehož rámci se stalo základem nově vytvořeného \"knížectví Katalánie\", s nímž pak sdílelo další osudy. Zároveň tím nastoupila na trůn barcelonská dynastie. Za vlády jeho jediného syna Jakuba I. byly k aragonskému království připojeny Baleárské ostrovy, království Valencie a Murcie. Tím se podstatně zvětšilo soustátí zemí aragonské koruny a zahrnovalo již většinu budoucí aragonské části dnešního Španělska. Proto je také pro tato území souhrnně používán spíše název \"Aragonské království\" než \"země Aragonské koruny\". Roku 1282 získala aragonská dynastie díky tzv. sicilským nešporům Sicílii a vyvolala tím dlouhodobou rivalitu s Francií. V boji o převahu ve Středomoří dobyl Aragon Maltu (1284), Sardinii (1323–1324) a Athénské vévodství (1379, ztratili ho už v roce 1388). V roce 1410, ale vymřela vládnoucí barcelonská dynastie, poté následovalo 2 roky interregnum (bezkráloví), než byl dědičně zvolen nový král Ferdinand I.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup trastámarské dynastie.", "content": "Když v roce 1410 vymřela původní aragonská královská barcelonská dynastie, rozhořel se boj o trůn. Jedním z kandidátů byl také druhorozený syn kastilského krále Jana I. Ferdinand z Antequery. Ten nakonec na základě rozhodčího výroku z Caspe nastoupil v roce 1412 jako Ferdinand I. čímž založil aragonskou linii trastámarské dynastie. Syn Ferdinanda I. král Alfons V. Aragonský získal v roce 1442 království neapolské, byl tak králem aragonským, valencijským, sicilským, neapolským a hrabětem barcelonským. Neapolské království po jeho smrti připadlo jeho nelegitimnímu synovi Ferdinandovi I. Ferrantemu. V Aragonu nastoupil Ferdinandův legitimní syn Jan II. Aragonský, který se stal sňatkem také králem (horno)navarrským. Za jeho vlády zažívalo aragonské království hospodářský rozkvět, který přispěl k rozvinutí systému feudální reprezentace, zvaného paktismus (rozdělení vládní moci mezi panovníka a kortesy jednotlivých zemí koruny). V 15. století prudké sociální boje v bohatých katalánských městech a nevolnická povstání. Jeho syn Ferdinand II. Aragonský uzavřel v roce 1469 ještě jako dědic trůnu sňatek s dědičkou kastilského trůnu Isabelou Kastilskou (taktéž z dynastie Trastámára). V roce 1474 se tak spolu se svou ženou stal \"králem manželem\" v Kastilii. V roce 1504 získal Ferdinand II. Aragonský také zpět pro aragonskou korunu Neapolské království a stal se králem jako Ferdinand III. Neapolský. V zemích aragonské koruny vládl až do své smrti v roce 1516, kdy nastoupil na trůn jeho vnuk Karel I. (V.) z rodu Habsburků, který sjednotil kastilské a aragonské území a stal se prvním španělským králem. Definitivní konec aragonské autonomie v rámci zemí aragonské koruny přišel až s nástupem Bourbonů na španělský trůn v roce 1707. To učinily tzv. Dekrety de Nueva Planta, které ze Španělska utvářely centralizovaný stát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aragonské království (španělsky \"Reino de Aragón\", , , ) bylo středověké království s proměnlivým územním rozsahem, existující v letech 1035–1516. Království Aragonie vzniklo z Aragonského hrabství, které bylo východní částí království Navarra. Královskou rezidencí bylo město Zaragoza. V roce 1162, když vzniklo soustátí Zemí Aragonské koruny, stalo se Aragonské království jádrem a centrem soustátí pod společnou vládou aragonského krále. Aragonské království bylo stejně jako další země aragonské koruny (Valencie, Katalánie, Baleáry) v roce 1516 spojeno s Kastilií do nového státního útvaru, Španělska. Do roku 1707 užíval Aragon autonomie, ta byla obnovena až v roce 1978, kdy bylo vytvořeno Aragonské autonomní společenství.", "tgt_summary": "The Kingdom of Aragon (, , , ) was a medieval and early modern kingdom on the Iberian Peninsula, corresponding to the modern-day autonomous community of Aragon, in Spain. It should not be confused with the larger Crown of Aragon, that also included other territories — the Principality of Catalonia (which included the former Catalan Counties), the Kingdom of Valencia, the Kingdom of Majorca, and other possessions that are now part of France, Italy, and Greece — that were also under the rule of the King of Aragon, but were administered separately from the Kingdom of Aragon. In 1479, upon John II of Aragon’s death, the crowns of Aragon and Castile were united to form the nucleus of modern Spain. The Aragonese lands, however, retained autonomous parliamentary and administrative institutions, such as the Corts, until the Nueva Planta decrees, promulgated between 1707 and 1715 by Philip V of Spain in the aftermath of the War of the Spanish Succession, finally put an end to it.", "id": 786106} {"src_title": "Kukla (oděv)", "tgt_title": "Balaclava (clothing)", "src_document": [{"title": "Kukly podle konstrukce a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zateplovací kukla.", "content": "Je zhotovena z pružného úpletu, často z moderních syntetických vláken, užívaných pro výrobu funkčního prádla, někdy také z vlny. Často jednobarevná, v tmavých barvách. Obličej zůstává většinou odkrytý. Využití je proti prochladnutí při sportovních aktivitách jako je cyklistika nebo lyžování. Musí umožnit nošení ochranných brýlí a nasazení ochranné helmy. Proto bývá většinou z tenké pleteniny s hladkým vnějším povrchem.", "section_level": 2}, {"title": "Maskovací kukla.", "content": "Vyrobena z tenkého hladkého úpletu. Upřednostňuje se maskovací funkce. Zakrývá i obličej, odkryté zůstávají jen oči. Existují typy zakrývající jen obličej, část zakrývající vlasy je pro lepší větrání ze síťoviny. Maskovací funkce je podpořena vhodnou barvou. Mimo klasické černé může být bílá, písková, khaki nebo je kukla potištěna maskovacím vzorem.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla jako součást potápěčského obleku.", "content": "Kukla může být samostatný doplněk nebo být integrální součástí potápěčského obleku. Vyrobena ze stejného kašírovaného neoprenu jako potápěčský oblek. Slouží k udržení hlavy potápěče v teple. Někteří plavci-otužilci používají tuto kuklu samostatně. Při plavání v zimním období je teplota vzduchu výrazně nižší, než teplota vody. Kukla je sestavena z materiálu různých tlouštěk. Manžeta kolem obličeje je z tenkého materiálu pro lepší utěsnění. Obličej zůstává odkrytý, kukla musí umožnit pohodlné nasazení potápěčské masky a náustku dýchacího přístroje. Barevně, případně ozdobnými pruhy v kontrastních barvách je kukla sladěna s designem potápěčského obleku.", "section_level": 2}, {"title": "Pomůcka v oblasti BDSM.", "content": "Materiálem bývá latex, lycra nebo kůže. Účelem bývá odosobnění nositele smazáním rysů jeho tváře pro okolí. Takové kukly mají odkryté otvory pro oči, ústa a nos. Existují kukly, které otvory pro oči nemají nebo je možné oči zakrýt odnímatelným dílem. Ty slouží k maximální dezorientaci osoby, která má kuklu nasazenou. Kukla může být vybavena částmi, které po uzamčení znemožňují její sejmutí samotným nositelem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kukla je součást oblečení, která zakrývá celou hlavu a krk. Nezakrytý zůstává pouze obličej. U některých provedení kukly jsou odkryté jen oči a otvory pro dýchání. Kukla je zhotovena z pružného, elastického materiálu.", "tgt_summary": "A balaclava, also known as a balaclava helmet or Bally (UK slang) or ski mask (US slang), is a form of cloth headgear designed to expose only part of the face, usually the eyes and mouth. Depending on style and how it is worn, only the eyes, mouth and nose, or just the front of the face are unprotected. Versions with a full face opening may be rolled into a hat to cover the crown of the head or folded down as a collar around the neck.", "id": 248814} {"src_title": "Jindřich II. ze Champagne", "tgt_title": "Henry II, Count of Champagne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich se narodil jako syn hraběte Jindřicha z rodu Blois a Marie, dcery francouzského krále Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské. Byl tedy synovcem francouzského krále Filipa i anglického krále Richarda Lví srdce. Po pádu Jeruzaléma roku 1187 byla vyhlášena třetí křížová výprava, která zpočátku nevyvolala přílišné nadšení potenciálních účastníků. Francouzští křižáci společně s anglickými vyrazili až 4. července 1190 z Vézelay. Jindřich ze Champagne se společně se svými strýci Theobaldem a Štěpánem a velkým počtem vojáků k hradbám Akkonu dostal již 27. července 1190 a posílil tak vyčerpané křižácké vojsko obléhající vzdorující město. Mladý hrabě převzal velení až do příjezdu králů Filipa a Richarda a investoval do stavby obrovského mangonelu a beranidel. Během obléhání přiznal templářskému řádu mnohé výsady, které zaručovaly získání majetku na jeho území s výjimkou panství nad hrady a městy. Napomohl uzavření mírové dohody mezi Saladinem a Richardem Lví srdce, kdy Saladin chtěl, aby mu křižáci postoupili Askalon a Richard se jej nechtěl vzdát. Tehdy Jindřich poukázal na to, že ve Svaté zemi po odjezdu křižáckého vojska stejně nezůstane dost rytířů na to, aby Askalon ubránili. Poté byla 2. září 1192 sepsána smlouva o pětiletém míru. Saladin ponechal křižákům všechny jimi držená města mimo Askalonu a přislíbil ochranu neozbrojených poutníků na svatých místech. Kromě toho povolil bohoslužby čtyř latinských knězů přímo u Svatého hrobu.", "section_level": 1}, {"title": "Jeruzalémský král.", "content": "Roku 1190 zemřela jeruzalémská královna Sibyla i s oběma dcerami a titul měl připadnout Isabele, dceři krále Amauryho I. Konrád z Montferratu se zasadil o zinscenování Isabelina rozvodu z Homfroiem z Toronu a vzápětí se s dědičkou sám oženil. 28. dubna 1192 byl krátce po své korunovaci zavražděn dvěma vrahy ze sekty asasínů a bylo nutné najít nového vládce Jeruzaléma. Volba obyvatel Tyru padla na Jindřicha ze Champagne, který byl zřejmě nejméně kontroverzním kandidátem. Již týden po Konrádově smrti dne 5. května 1192 byla Isabela provdána za hraběte ze Champagne. V křesťanském táboře vyvolala urychlená svatba rozpaky a muslimové byli ohromeni informací, že ke konzumaci manželství došlo i přes Isabelino pokročilé těhotenství. Zdá se, že manželství bylo šťastné a Jindřich se do Isabely zamiloval. Krátce po svém jmenováním se mladý král pokusil získat od Saladina \"\"své\"\" území. Pokus vyzněl naprázdno a ještě Saladina podráždil. Ke králově korunovaci nedošlo snad pro nedostatečnou dobu Isabelina vdovství, která zřejmě byla neslučitelná s církevním právem. Roku 1194 zemřel kyperský král Guy z Lusignanu, bývalý Konrádův soupeř o jeruzalémský trůn a Kypru se ujal jeho bratr Amaury. Jindřich s Amaurym uzavřel smlouvu o sňatku svých potomků, což vedlo k pozdější svatbě Huga z Lusignanu s Alicí. Nekorunovaným králem Jeruzaléma byl Jindřich pouhých pět let, zemřel roku 1197, když při vojenské přehlídce vypadl z okna galerie. Isabela byla znovu provdána za ovdovělého kyperského krále Amauryho.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jindřich II. ze Champagne ( \"Henri de Champagne\", 29. července 1166 – 10. září 1197, Akkon) byl hrabětem ze Champagne, účastníkem křížové výpravy do Svaté země a následně nekorunovaným králem Jeruzaléma. Vydobyl si přízvisko \"král pobřeží\" a soudobým arabským kronikářem byl považován za moudrého muže s jemnými způsoby a tolerancí.", "tgt_summary": "Henry II of Champagne (or Henry I of Jerusalem) (29 July 1166 – 10 September 1197) was count of Champagne from 1181 to 1197, and king of Jerusalem from 1192 to 1197 by virtue of his marriage to Queen Isabella I of Jerusalem.", "id": 2350855} {"src_title": "Chajim Ramon", "tgt_title": "Haim Ramon", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Jaffě a po nástupu na povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách sloužil u Izraelského vojenského letectva, kde dosáhl hodnosti kapitána. Poté vystudoval právo na Telavivské univerzitě a získal titul bakalář. Po odchodu z armády vstoupil do strany Ma'arach (předchůdkyně dnešní Strany práce) a v letech 1978 až 1989 byl tajemníkem její mládežnické části. Poslancem Knesetu se stal v květnu 1983, kdy nahradil Daniela Rosolia, a členem izraelského parlamentu zůstal až do současnosti. Výjimku tvořilo krátké období mezi lednem 2006 a březnovými volbami téhož roku (tehdy rezignoval a odešel ze Strany práce do nově vzniklé strany Kadima). Za dobu svého působení v Knesetu byl členem jeho četných výborů a v letech 1988 až 1992 předsedal jeho finančnímu výboru.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr zdravotnictví a rezignace.", "content": "Po volbách v roce 1992 byl Ramon jmenován ministrem zdravotnictví ve vládě Jicchaka Rabina. V únoru 1994 však na svou funkci rezignoval, neboť se Straně práce nepodařilo získat podporu pro navrhovaný zákon o národním zdravotním pojištění a narušit spojení mezi národní odborovou federací Histadrut a zdravotní pojišťovnou Klalit. Ve svém dramatickém projevu na zasedání strany přirovnal její členy k velrybám uvíznutým na pláži (: \"beached whales\") a rezignoval.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda Histadrutu.", "content": "V roce 1994 Ramon odštěpil od Strany práce a společně s Amirem Perecem vytvořil kandidátku „Nový život pro Histadrut.“ V následných volbách do vedení Histadrutu porazil Stranu práce, která tuto odborovou organizaci (prostřednictvím svých předchůdkyň jako byly strany Mapaj a Ma'arach) kontrolovala od jejího vzniku. Za jeho vedení bylo pokračováno v privatizaci většiny společností, jež Histadrut vlastnil. V důsledku toho byl ke konci jeho funkčního období nakonec schválen zákon o národním zdravotním pojištění. Na základě doporučení komise Šošany Netanjahuové z roku 1990 vstoupil zákon v platnost k 1. lednu 1995. Před schválením zákona bylo zdravotní pojištění nepovinné. I tak však bylo 96 % populace pojištěno.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do vlády.", "content": "Po zavraždění premiéra Jicchaka Rabina v listopadu 1995 se Ramon vrátil zpět do vlády a ve vládě Šimona Perese zastával funkci ministra vnitra, a to až do roku 1996, kdy Strana práce prohrála volby.", "section_level": 2}, {"title": "Neúspěšná kandidatura do vedení strany.", "content": "Když se Strana práce po volbách v roce 1999 vrátila pod vedením Ehuda Baraka k moci, byl Ramon jmenován ministrem při úřadu premiéra. Mezi jeho agendu patřil dohled na vládní reformu a vztahy mezi vládou a Knesetem. V roce 2000 se podruhé stal ministrem vnitra a tuto funkci zastával až do pádu Barakovy vlády v roce 2001. Ramon se po volbách postavil proti Barakovu návrhu na vstup do koaliční vlády pod vedením Ariela Šarona a odmítl být součástí koaliční vlády vytvořené v březnu 2002 Šaronem a Barakovým nástupcem v čele Strany práce Benjaminem Ben Eliezerem. Namísto toho v listopadu 2002 kandidoval na post předsedy strany. Ve vnitrostranických volbách však neuspěl a novým předsedou strany se stal Amram Micna. V lednu 2005 Strana práce vstoupila do vládní koalice Ariela Šarona a Ramon byl jmenován ministrem bez portfeje. Z vlády odešel v listopadu 2005 společně s ostatními ministry za Stranu práce.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup do Kadimy.", "content": "V listopadu 2005 Ariel Šaron opustil Likud a společně s dalšími poslanci za tuto stranu založil centristickou stranu Kadima. Po odchodu Strany práce Ramon opustil svou mateřskou stranu a stal se prvním poslancem za Stranu práce, který se připojil k Šaronově nové straně. O několik dní jej následovali nynější izraelský prezident Šimon Peres a Dalia Icik. Nová strana poprvé kandidovala ve volbách v roce 2006, ze kterých vzešla vítězně. Po sestavení nové vlády pod vedením Ehuda Olmerta byl Ramon jmenován ministrem spravedlnosti. Během druhé libanonské války v roce 2006 Ramon vystupoval jako jeden z nejvíce jestřábích ministrů kabinetu.", "section_level": 2}, {"title": "Neslušné chování a rezignace.", "content": "V červenci 2006 byl Ramon sedm hodin vyslýchán při vyšetřování sexuálního obtěžování (měl políbit zaměstnankyni státní správy proti její vůli). Dne 27. července 2006 mu generální prokurátor Menachem Mazuz nařídil, aby se zdržel provádění výkonných rozhodnutí týkajících se prosazování práva, včetně jmenování soudců a udílení amnestií. Ve stejný den prohlásil: „Každý v jižním Libanonu je terorista a napojený na Hizballáh.“ Dne 17. srpna se nejvyšší státní zástupce Menachem Mazuz rozhodl Ramona obžalovat z nemravného jednání. Na to Ramon reagoval slovy: „Jsem si jistý svou nevinou. Soud to prokáže.“ Jak již v minulosti slíbil, 18. srpna oznámil svou rezignaci. Dne 31. ledna 2007 byl Ramon odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, které si odsloužil v terapeutickém jezdeckém centru Tel Mond. Soud však v jeho činech neshledal žádnou morální hanebnost (). Do Olmertovy vlády se vrátil v červenci 2007 jako vicepremiér a ministr při úřadu premiéra se zodpovědností za státní politiku a zvláštní mise jménem premiéra Olmerta. Svou rezignaci na post poslance Knesetu oznámil 30. července 2009. Oznámil svůj záměr vstupu do soukromé sféry podnikání, zároveň však zůstal předsedou rady strany Kadima, což je nejdůležitější orgán strany.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní informace.", "content": "Jeho manželkou je Veder Ramonová-Rivlinová, šéfeditorka dámského měsíčníku Lady Globes. Společně mají dvě děti z bývalého manželství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chajim Ramon (: חיים רמון, narozen 10. dubna 1950) je izraelský politik a poslanec Knesetu za stranu Kadima. Během své více než třicetileté politické kariéry zastával různé funkce v izraelské vládě, včetně ministra vnitra, zdravotnictví, spravedlnosti či ministra při úřadu premiéra. Od července 2007 do března 2009 byl izraelským vicepremiérem.", "tgt_summary": "Haim Ramon (, born 10 April 1950) is an Israeli politician who served as a member of the Knesset between 1983 and 2009, and as both Vice Prime Minister and Minister in the Prime Minister's Office with responsibility for state policy.", "id": 1769717} {"src_title": "Boleslav V. Heretik", "tgt_title": "Bolko V the Hussite", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Přibližně od puberty se mohl účastnit jednotlivých jednání vedených jeho otcem, aby se přiučil, jak vypadá mocenská politika a jakým způsobem se v ní pohybovat, což je vysledovatelné na využívání shodných mocenských nástrojů při Bolkově samostatném vystupování, např. přepadávání kupeckých karavan. Za účelem získání spojenectví polského krakovského dvora se Bolek na popud svého otce Bolka IV. oženil s mezi lety 1417-1419 s nevlastní dcerou polského krále Vladislava Jagelly, Alžbětou. Tato událost vedla k vytvoření Bolkova samostatného údělu, nejprve zahrnujícímu jen polovinu Horního Hlohova s příslušným zbožím, později rozšířeným o polovinu Prudniku. V obou městech držel jejich druhou polovinu Bernard Opolský. V mnohých publikacích bývá uváděna jeho cesta do Prahy a studium na Karlově univerzitě, kde se měl seznámit s učením Jana Husa, nicméně pro absenci pramenů je tato teze v současné historiografii překonána. V únoru roku 1420 složil s ostatními slezskými knížaty (spolu se svým otcem a strýcem) ve Svídnici hold Zikmundu Lucemburskému.", "section_level": 1}, {"title": "Bolek V. a husité.", "content": "Jakožto straník Zikmunda Lucemburského se po boku slezských knížat podílel na výbojích na území ovládaná kališníky. Díky mocenskému vzestupu husitských svazů po roce 1425 museli Slezané přejít do defenzívy a byli neustále ohrožováni kališnickými oddíly pod vedením Jana Tovačovského. V reakci na to slezská knížectví oživila ideu koordinované obrany a roku 1427 uzavřela obranný spolek, jehož účelem bylo pravidelné předávání informací o pohybech husitských vojsk a vzájemná pomoc v případě napadení. Tento spolek se ukázal jako vysoce neefektivní a při tažení Prokopa Holého do Horního Slezska v roce 1428 nepředstavoval pro husity významný problém. Při tomto tažení byly popleněny Bolkovy majetky Horní Hlohov a město Prudnik a po drtivé porážce knížecího spolku u Vratislavi byli Slezané nuceni uzavřít s kališníky příměří a zaplatit tučné výpalné. Po demonstraci husitské síly Bolek pochopil, že nejlepší cesta jak uchránit rodové državy a kompenzovat ztráty z předchozích bojů je přidat se na stranu husitů a nejpozději od jara 1430 je doloženo jeho připojení k husitským houfcům pustošící Horní Slezsko. Tato spolupráce mu vynesla držbu hradů Meristow a Greislau, které vzápětí ztratil. Vydal se na diplomatická jednání do Krakova, což umožnilo jeho slezským nepřátelům obsadit Hlivice. V roce 1433 byl v bitvě u Rybníku poražen Mikulášem IV. Opavským a musel se stáhnout na své statky. Tato porážka znamenala odchod husitů ze Slezska. Po obnovení pořádku dosáhl Bolek IV. při jednáních v roce 1435 se Zikmundem odpuštění synových zločinů.", "section_level": 2}, {"title": "Bolek V. a samostatná vláda.", "content": "Roku 1437 zemřel Bolek IV. Opolský, čímž se z Bolka V. stal prakticky nezávislý zeměpán. V červnu téhož roku na něj Bernard přepsal zbývající poloviny jeho měst, čímž Bolek V. vytvořil poměrně kompaktní úděl v podhůří Jeseníků. Po smrti českého krále Zikmunda Lucemburského byl koncem května 1438 prohlášen svými straníky v Mělníku českým králem Kazimír IV. Jagellonský jako protikrál k Zikmundovu zeti Albrechtu Habsburskému. Za této situace Kazimír vytáhl do Slezska, kde 6. října 1438 ve vojenském táboře u Střelců uzavřel se slezskými knížaty, mezi nimiž se Bolek V. nacházel, smlouvu o respektování polských nároků na český trůn. Přesto po vpádu Uhrů do Polska a následném stažení se Kazimíra holdoval Albrechtovi Habsburskému. Po jeho náhlé smrti a po zvolení Ladislava Pohrobka českým králem se přesto opět přimkl k polské straně. Díky záběrům církevního majetku, využíváním loupeživých slezských šlechticů a účasti na válce o Seveř získal Bolek V. značné finanční prostředky, díky kterým byl schopen realizovat své mocenské cíle prostřednictvím půjček, které za patřičné zástavy území a majetku poskytoval primárně zoufalým Opavským Přemyslovcům, díky čemuž se mu povedlo rozšířit svou doménu o podstatnou část přemyslovského zboží. V roce 1440 dostal od Václava II. Opavského do zástavy hrad Edelštejn i s městečkem Zlaté Hory a dokonce i část šperků od Alžběty Opavské. Mezi lety 1453-1457 získal od Arnošta Opavského do zástavy nejprve Bílovec, a nakonec i dvě třetiny samotného centra Opavských Přemyslovců, Opavy. Diky promyšleným krokům a obratné politice se stal jedním z nejmocnějších Slezských knížat své doby a dokazal uniknout i výraznějším postihům za přepadávání polských kupců a účasti na válce o Sveř ze strany Kazimíra Jagellonského.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Se svou ženou Alžbětou zplodil někdy kolem roku 1430 svého jediného potomka Václava, který nejpozději kolem roku 1450 zemřel, tyto skutečnosti jsou však zatíženy nedostatkem pramenů. Mezi lety 1444-1450 Bolek V. svou ženu zavrhnul a oženil se s Hedvikou z Běsů. Tento sňatek zůstal bezdětný.", "section_level": 2}], "src_summary": "Boleslav V. Opolský též Husita, Heretik či Wołoszek (1400 - 1460) byl kníže z Opolské větve slezských Piastovců. Svá přízviska získal kvůli spolupráci s husitskými oddíly během Husitských válek ve Slezsku.", "tgt_summary": "Bolko V the Hussite () (ca. 1400 – 29 May 1460) was a Duke of Opole between 1422–1424 (as a co-ruler with his father), ruler over Głogówek and Prudnik since 1424, Duke of Strzelce and Niemodlin from 1450 and ruler over Olesno since 1455. He was the eldest son of Duke Bolko IV of Opole by his wife Margareta, possibly member of the House of Görz.", "id": 511497} {"src_title": "Podběl lékařský", "tgt_title": "Tussilago", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podběl je vytrvalá bylina s podzemním plazivým šupinatým oddenkem. Podzemní výběžky oddenku dosahují nezřídka délky přes 1 metr. Květonosná lodyha je 5 až 15 cm dlouhá, za plodu se protahuje až na 30 cm. Lodyha je přímá, tenká, porostlá šupinovitými listy a je zakončena jediným úborem. Listy jsou jednoduché, řapíkaté, uspořádané v přízemní růžici a vyvíjejí se zpravidla až po odkvětu. Čepel je okrouhlá, široce vejčitá až srdčitá, mělce dlanitě laločnatá a na okraji oddáleně zubatá. Listy jsou v mládí oboustranně bíle plstnaté, na líci později olysávající. Úbory jsou zlatožluté, v průměru 2-3 cm široké, složené ze středových trubkovitých květů a hojných okrajových jazykovitých květů s plochou ligulou. Plodem je válcovitá 3-5 mm dlouhá nažka s chmýrem. Podběl kvete od března do dubna, v horských oblastech až do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Podběl lékařský je rozšířen v celé Evropě, v horách severní Afriky, v Asii jeho areál sahá přes Sibiř po Dálný východ a přes Kavkaz a Írán po Indii. Jako zavlečený druh se vyskytuje i v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Podběl lékařský je jediným druhem rodu podběl.", "section_level": 1}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Lopušnice, koňské kopyto, májík, ubytmík, mateří líčko, líčko Panny Marie, babuška a babuše.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Květy obsahují flavonoidy, žlutá barviva xanthofyly, dále sliz, glykosidové hořčiny, třísloviny a malé množství silice. V listech je obsažen především sliz, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, cholin, cukry a polysacharid inulin. Z minerálních látek je významný především zinek a draslík. V listu i květu byl zjištěn obsah nežádoucích látek ze skupiny pyrolizidinových alkaloidů. Tyto látky mají velmi vysokou mutagenní aktivitu a jsou genotoxické.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr a zpracování.", "content": "Úbory („květ“) se sbírají časně zjara za suchého počasí a rychle se ve stínu suší. Umělá teplota nemá překročit 40 °C. Není vhodné sušit úbory příliš rozkvetlé, protože se brzy rozpadají. Je bez pachu, chuti poněkud hořké. Listy se sbírají v březnu a dubnu. Jeden den se předsuší na slunci, pak se rychle dosuší ve stínu. Řapíky špatně schnou. Za vlhkého počasí listy hnědnou nebo černají. Pach i chuť jsou stejné jako u květu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Podběl lékařský má dezinfekční a protizánětlivé účinky. Používá se při zánětech horních cest dýchacích k lepšímu odkašlávání a k potlačení zánětů. Užívá se v nálevu, samotný nebo v čajových směsích. Čerstvé lístky z odvaru se přikládají na spáleniny, oteklé a bolavé klouby a na špatně hojící se vředy. Má mírný močopudný a antiastmatický účinek. Lidové léčitelství doporučuje obklady z jeho výluhu na záněty žil a obtížně se hojící rány. Podběl se nedoporučuje vzhledem k obsahu pyrolizidinových alkaloidů k dlouhodobému užívání, ačkoliv je jejich obsah velmi malý a rapidně se snižuje sušením. Samostatně podávaný také není vhodný pro děti a těhotné a kojící ženy.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava čaje.", "content": "Jedna čajová lžička květů a řezaných lístků se dá do čtvrt litru vody. A necháme projít varem, 16 minut louhujeme. Pak scedíme. Pijeme pomalu, 1-2 hrníčky denně. Čaj nelze užívat trvale.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava obkladů.", "content": "Čerstvé lístky očistíme a rozmačkáme na kaši. Kaši pokládáme na poškozené místo (na popáleniny, špatně hojitelné rány, oteklé klouby) a obvážeme obinadlem.", "section_level": 2}, {"title": "Inhalace.", "content": "Do vařící vody dáme jednu vrchovatou polévkovou lžíci úborů a lístků. Vdechujeme pod plachtou, opakujeme několikrát denně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podběl lékařský (\"Tussilago farfara\"), někdy také podběl obecný, je rostlina z čeledi hvězdnicovité a jediný druh rodu podběl. Je to vytrvalá léčivá rostlina s dlouhým plazivým oddenkem. Listy začínají růst až po odkvětu. Vyskytuje se v celé Evropě a v Asii. V Česku roste převážně na vlhkých místech, na polích, u vody, na loukách, na březích potoků a v příkopech. Latinské rodové jméno \"Tussilago\" odkazuje na jeho léčivé schopnosti (tussis – kašel, ago – odháním), zatímco druhové jméno \"farfara\" (far – mouka, ferre – nésti) na husté oplstění rubu listů, které díky tomu mají moučnatě bělavé zabarvení.", "tgt_summary": "Tussilago farfara, commonly known as coltsfoot, is a plant in the groundsel tribe in the daisy family Asteraceae, native to Europe and parts of western and central Asia. The name \"tussilago\" is derived from the Latin \"tussis\", meaning cough, and \"ago\", meaning to cast or to act on. It has had uses in traditional medicine, but the discovery of toxic pyrrolizidine alkaloids in the plant has resulted in liver health concerns. \"Tussilago farfara\" is the only accepted species in the genus Tussilago, although more than two dozen other species have at one time or another been considered part of this group. Most of them are now regarded as members of other genera \"(Chaptalia, Chevreulia, Farfugium, Homogyne, Leibnitzia, Petasites, Senecio).\"", "id": 597157} {"src_title": "Tučňák magellanský", "tgt_title": "Magellanic penguin", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to tučňák prostřední velikosti, je největším druhem rodu \"Spheniscus\". Bývá vysoký 60 až 70 cm a váží 3,5 až 5 kg. Samci jsou zpravidla větší než samice, ale rozdíl bývá zřídkakdy postřehnutelný. Má dva černé příčné podkovité pruhy přes krk a prsa. Pije mořskou vodu, přebytečnou sůl pak vykašlává. Mláďata a nedospělci jsou na zádech šedočerní a zespodu špinavě bílí. Mladší ptáci mají na nohou bílé skvrny, s věkem jejich množství ubývá. Tučňák magellanský se dožívá až 25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Jako všechny druhy tučňáků i tito potravu získávají v moři. Jejich jídelníček tvoří hlavně malé druhy mořských ryb, hlavonožci, měkkýši, korýši i kril.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Více než polovinu roku tráví na moři, kde cestují za potravou. Zpět se vracejí koncem září se studenými proudy Humboldtovým (na pobřeží Chile) a Falklandským (na pobřeží Argentiny a dále). Tyto mořské proudy jsou obvykle bohaté na ryby a tučňáci se cestou před zahnízděním vykrmí. Po doplutí do obvyklého hnízdiště, první připlouvají samci, si vybojují nejvhodnější místo pro vyhrabání nové nory, případně jen vyčistí starou. Průměrná nora má vstupní otvor široký 50 cm, pak následuje asi 1 metr dlouhá chodba vysoká 20 cm končící hnízdící komůrkou o průměru 45 cm, která je pod povrchem hluboko asi 40 až 50 cm. Komůrka je vystlána trávou a větvičkami vyvrženými mořem. Po spáření snese samice obvykle dvě vejce o váze cca 130 gramů (slepičí váží polovinu). V sezení na vejcích se samec i samice střídají po dobu 43 až 44 dnů, mláďata se tak líhnou v druhé polovině listopadu. Mládě váží po vylíhnutí 60 gramů, má prachový šat a začíná vidět po 10 dnech. Asi za 100 dnů jsou opeření s dětským zbarvením, teprve dvou až tříletí dostávají typické zbarvení dospělců. V době klubání mláďat se do kolonie vracejí loňská a předloňská nedospělá mláďata. Čerstvá mláďata mohou nyní vstoupit do moře a začít se sami živit, do té doby je živili rodiče. Staří ptáci nyní mají krátkou dobu odpočinku kdy se v moři vykrmí a vrátí se zpět na hnízdiště, kde přepeří současně se staršími mláďaty. Po výměně peří vyplouvají asi koncem dubna na další cestu mořem až do příštího hnízdění. Kroužkováním bylo zjištěno, že dospělí ptáci jsou většinou věrní svému hnízdišti. Také čerstvá mláďata podnikají dlouhé cesty, za šest měsíců po vstupu do vody byla nalezena 3300 km daleko.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Zmenšování počtu tučňáka magellanského je zapříčiněno jednak změnou klimatu, kdy pravidelné mořské proudy nečekaně nepřinášejí do pobřežních vod okolo hnízdišť dostatek ryb nutných k obživě a dále i lidskou činností, kdy jsou tučňáci ať úmyslně nebo neúmyslně loveni. Největší pohromou však bývají ekologické katastrofy znečistěním vody, které postihnou mořskou faunu nebo dokonce samotné tučňáky. Při styku s ropou ztrácí peří izolační vlastnosti a tučňáci hynou na podchlazení. Mezi přirozené nepřítele patří lachtani v moři a buřňáci na hnízdištích. Je odhadováno, že celkově žije asi 1 300 000 párů tučňáka magellanského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňák magellanský (\"Spheniscus magellanicus\") je druhem tučňáků, který hnízdí na pobřeží jižního Chile, Patagonii, Ohňové zemi, na ostrovech Juana Fernandéze, Falklandách a hlavně na pobřeží Argentiny a částečně i Uruguaye a jihu Brazílie. Největší hnízdící kolonie je na poloostrově Punta Tombo v Argentině.", "tgt_summary": "The Magellanic penguin (\"Spheniscus magellanicus\") is a South American penguin, breeding in coastal Patagonia, including Argentina, Chile and the Falkland Islands, with some migrating to Brazil where they are occasionally seen as far north as Espirito Santo. It is the most numerous of the \"Spheniscus\" penguins. Its nearest relatives are the African penguin, the Humboldt penguin, and the Galápagos penguins. The Magellanic penguin was named after Portuguese explorer Ferdinand Magellan, who spotted the birds in 1520. The species is listed as Near Threatened by the IUCN.", "id": 1342408} {"src_title": "Categoría Primera A", "tgt_title": "Categoría Primera A", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "DIMAYOR byla založena v roce 1948 v Barranquille proto, aby oficiálně organizovala fotbalové soutěže. Kvůli sporu s národním fotbalovým svazem byla liga prohlášena mezinárodní federací FIFA za odtrženou, její účastníci byli vyloučeni z mezinárodních soutěží a potrestána byla také kolumbijská fotbalová reprezentace. Sankce se ale ligy nedotkla. Kvůli stávce v argentinském fotbale podepsali tamní nejlepší fotbalisté smlouvy v Kolumbii. Této éře se říkalo \"El Dorado\" a trvala do roku 1953, kdy Alfredo di Stéfano odešel do španělského velkoklubu Real Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna.", "content": "V průběhu jedné půlsezóny, která trvá osmnáct kol, hraje každý tým proti každému jednou a navíc další zápas proti místnímu rivalovi. Za vítězství se do tabulky zapisují tři body, za remízu bod. Nejlepší čtyři týmy postupují do play off.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finále se hraje na dva zápasy, mistrem se stává tým, který má lepší skóre z obou zápasů. Pokud je po odvetě skóre vyrovnané, následuje okamžitě penaltový rozstřel. Pravidlo o počtu branek vstřelených na hřišti soupeře se nepoužívá.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Současný hrací systém soutěže byl ustaven v roce 1999, přičemž předchozí systémy se měnily a byly velmi složité. Sezóna 1996-1997 například trvala celých 18 měsíců od července 1996 do prosince 1997. Nový systém byl zaveden k tomu, aby bylo dosaženo větší atraktivnosti, někteří významní kolumbijští trenéři ho ale kritizovali. Již několikrát se stalo, že tým, který vedl po většinu základní části, vůbec nehrál ani ve finále.", "section_level": 2}, {"title": "Mistři.", "content": "\"(Aktuální do 2019–II)\"", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Práva na vysílání přenosů z ligy vlastní od roku 2006 na pětileté období televize Telmex.", "section_level": 1}], "src_summary": "Categoría Primera A je nejvyšší profesionální fotbalová liga v Kolumbii. Ligu řídí División Mayor del Fútbol Profesional Colombiano, známá jako DIMAYOR. Roku 2010 se sponzorem soutěže na dalších pět let stal výrobce nealkoholických výrobků Postobón, který dal soutěži jméno Liga Postobón. Od roku 2015 nese nový sponzorský název Liga Aguila. Soutěže se účastní 20 týmů, které hrají systémem každý s každým v jarní a podzimní soutěži. Nejhorší týmy vždy střídají postupující celky z nižší soutěže, Categoría Primera B. Nejúspěšnějším klubem je Atlético Nacional se 16 tituly (k roku 2019).", "tgt_summary": "The Categoría Primera A (), commonly referred to as Liga BetPlay Dimayor (between 2015 and 2019 \"Liga Águila\") due to sponsorship by online betting company BetPlay, is a Colombian professional league for association football clubs. It is the country's premier football tournament and sits at the top of the Colombian football league system. A total of twenty clubs compete in the league's regular season. \"División Mayor del Fútbol Profesional Colombiano\", better known as DIMAYOR, operates the league system of promotion and relegation for both Categoría Primera A and Categoría Primera B leagues. Since its founding in 1948, fourteen teams have been crowned as Colombian football champions. The most successful club is Atlético Nacional with 16 titles.", "id": 2099692} {"src_title": "Roza Otunbajevová", "tgt_title": "Roza Otunbayeva", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Oši v tehdejší Kyrgyzské SSR. V roce 1972 absolvovala Filozofickou fakultu Moskevské státní univerzity. V příštích šesti letech pak působila na Kyrgyzské státní univerzitě. Je vdaná a má dvě děti. Její politická kariéra začala v roce 1981 v řadách Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). V osmdesátých letech působila jako vedoucí sovětské delegace při UNESCO v Paříži a poté jako sovětská velvyslankyně v Malajsii. V roce 1992 si ji prezident již samostatného Kyrgyzstánu Askar Akajev vybral za ministryni zahraničí a místopředsedkyni vlády. Zanedlouho funkce opustila, neboť se stala první velvyslankyní Kyrgyzstánu v USA a v Kanadě. Do funkcí v Kyrgyzstánu se vrátila v roce 1994 a zastávala je tři roky. V letech 1998 až 2001 byla velvyslankyní ve Spojeném království, v letech 2002 až 2004 byla zástupkyní vedoucího mise OSN v Gruzii. Po návratu do vlasti v roce 2004 se stala politicky aktivní. V prosinci 2004 spoluzakládala politickou stranu \"Ata-Jurt\" (Vlast). Ve volbách v roce 2005 však kandidovat nemohla, neboť právní úprava vyžadovala, aby kandidáti před volbami měli pětiletý nepřetržitý pobyt v Kyrgyzstánu, což s ohledem na své působení ve Spojeném království (v roli velvyslankyně) nesplňovala. V roce 2005 patřila k hlavním vůdcům Tulipánové revoluce, která vedla ke svržení prezidenta Akajeva. Poté několik měsíců zastávala funkci ministryně zahraničí v prozatímní vládě Kurmanbeka Bakijeva. Po zvolení Bakijeva prezidentem a nástupu premiéra Felixe Kulova se jí nepodařilo získat podporu pro své setrvání ve funkci ministryně. V následných doplňovacích volbách nebyla zvolena ani do parlamentu. V listopadu 2006 patřila ke klíčovým postavám demonstrací volajících po nové demokratické ústavě. V roce 2007 byla zvolena jako kandidátka sociální demokracie do kyrgyzského parlamentu. V říjnu 2009 se stala předsedkyní poslaneckého klubu opoziční sociální demokracie.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje 2010.", "content": "V dubnu roku 2010 vypukly v Kyrgyzstánu masové nepokoje, kterých Otunbajevová využila k získání prezidentské funkce. Není jasné, zda je vhodnější tento čin označit jako státní převrat či revoluci. Po nástupu do funkce pokračovaly boje mezi jejími stoupenci a stoupenci svrženého prezidenta Bakijeva, těchto bojů využily uzbecké a kyrgyzské gangy, které rozpoutaly etnické střety. V těchto bojích zahynuly stovky až tisíce osob. Tyto události zůstávají dodnes nevyšetřeny a nevyjasněny. V listopadu téhož roku došlo k prvním svobodným parlamentním volbám. O rok později byly uspořádány volby prezidentské, ve kterých Otunbajovová nekandidovala, čímž dodržela svůj slib. Vítězem se stal Almazbek Atambajev.", "section_level": 2}], "src_summary": "Roza Isakovna Otunbajevová (: ; * 23. srpna 1950) je kyrgyzská politička. Od dubna 2010 do prosince 2011 byla předsedkyní prozatímní kyrgyzské vlády, když v zemi převzala moc opozice.", "tgt_summary": "Roza Isakovna Otunbayeva (Kyrgyz: Роза Исаковна (Исак кызы) Отунбаева, Roza İsaqovna (İsaq qızı) Otunbayeva; born August 23, 1950) is a Kyrgyz diplomat and politician who served as the President of Kyrgyzstan from 7 April 2010 until 1 December 2011. She was sworn in on July 3, 2010, after acting as interim leader following the 2010 April revolution which led to the ousting of President Kurmanbek Bakiyev. She previously served as Minister of Foreign Affairs and as head of the parliamentary caucus for the Social Democratic Party of Kyrgyzstan.", "id": 240190} {"src_title": "Lotyši", "tgt_title": "Latvians", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "V Rize se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Wilhelm Ostwald, stejně jako významný průkopník raketové techniky a kosmonautiky Friedrich Zander. Tzv. Waldenův zvrat objevil chemik Paul Walden. Prestižní Turingovu cenu získal informatik Juris Hartmanis. V sociálních a humanitních vědách vynikl rižský rodák a politický filozof Isaiah Berlin a také sociolingvista Max Weinreich. Zakladatelem moderní lotyšské literatury je Rainis. Aleksandrs Čaks je vnímán jako první „městský“ lotyšský básník. Krišjānis Barons sesbíral stovky lidových písní. Nejvýznamnějším prozaikem je Rūdolfs Blaumanis. Nejpřekládanějším lotyšským autorem všech dob je Vilis Lācis. Nejslavnější spisovatelkou Aspazija. Mezi výtvarnými umělci vynikli sochař Kārlis Zāle, malíř Vilhelms Purvītis a fotograf Philippe Halsman, emigrant do USA. Jedním z nejslavnějších baletních tanečníků všech dob se stal rodák z Rigy Michail Baryšnikov. Také legendární filmový režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn se narodil v lotyšském hlavním městě. Klasiky lotyšské hudby jsou Jāzeps Vītols, Alfrēds Kalniņš, Kārlis Baumanis a Emīls Dārziņš. Významnými hudebními skladateli současnosti jsou Raimonds Pauls a Pēteris Vasks. Slavným houslistou a dirigentem byl Gidon Kremer. Jako dirigent získal věhlas rovněž Mariss Jansons. Jako operní pěvkyně se prosadila Elīna Garanča. Elektronický hudebník DJ Lethal (Leors Dimants) proslul svou spoluprací se skupinou Limp Bizkit. Klíčovými politickými postavami meziválečného Lotyšska byli Kārlis Ulmanis a Jānis Čakste. Cyklista Māris Štrombergs vybojoval dvě zlaté olympijské medaile. První olympijské zlato pro samostatné Lotyšsko vybojoval gymnasta Igors Vihrovs. Za časů Sovětského svazu vyhrála olympiádu oštěpařka Inese Jaunzeme či střelec Afanasijs Kuzmins. Dvojnásobným mistrem světa z časů SSSR je hokejový brankář Artūrs Irbe. Šachistovi Michailu Talovi se přezdívalo Čaroděj z Rigy. V Rize se narodil i představitel šachové moderny Aaron Nimcovič či šachista Alexej Širov.", "section_level": 1}, {"title": "Další známí Lotyši.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Garlieb Merkel, Imants Ziedonis, Vizma Belševica, více viz seznam lotyšských spisovatelů", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Janis Rozentāls, Mark Rothko", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Andris Nelsons, Imants Kalniņš, Jānis Ivanovs, Marija Naumova, Aija Andrejeva, Anmary", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "Juris Alunāns, Elijahu Rips, Atis Kronvalds, Krišjānis Valdemārs", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ernests Gulbis, Māris Verpakovskis, Artjoms Rudņevs, Aleksandrs Cauņa, Kaspars Gorkšs, Marians Pahars, Vitālijs Astafjevs, Arkadij Naiditsch, Kārlis Skrastiņš, Larisa Neilandová, Andris Biedriņš, Martins Dukurs, Aleksandrs Koļinko, Ainārs Kovals, Juris Laizāns, Mārtiņš Rubenis, Andris Šics, Helmuts Balderis, Juris Šics, Jānis Daliņš, Viktors Ščerbatihs, Andrejs Rubins, Igors Stepanovs, Maigonis Valdmanis", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Valdis Zatlers, Vaira Vīķe-Freiberga, Andris Bērziņš, Laimdota Straujuma, Gustavs Zemgals, Alberts Kviesis, Jukums Vācietis, Zigfrīds Anna Meierovics, Valdis Birkavs, Guntis Ulmanis", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Jānis Pujats", "section_level": 2}], "src_summary": "Lotyši (lotyšsky \"latvieši\", livonsky \"laett\") jsou evropským národem, který patří k baltské jazykové skupině, původnímu obyvatelstvu východního Pobaltí. Občas na sebe poukazují starověkým jménem \"Latvji\", které může mít původ ve slově \"Latve\", což je název řeky, která pravděpodobně protékala územím dnešního východního Lotyšska. Baltofinsky mluvící kmen, známý jako Livové, se usadil mezi Lotyši a obměnil jejich jméno na \"Latvis\", což znamená \"čističi-lesů\", jak je také nazývali středověcí němečtí osadníci. Němečtí kolonizátoři změnili toto jméno na \"Lette\" a jejich původně malou osadu přezdívali \"Livland\". Latinská forma, \"Livonia\", se postupně vztahovala na celé území dnešního Lotyšska stejně jako na jižní Estonsko, které se dostalo pod německou nadvládu. Lotyši a Litevci jsou jediní přežívající členové pobaltských národů a baltských jazyků indoevropské rodiny. Jejich národní jazyk je lotyština.", "tgt_summary": "Latvians (; ) are a Baltic ethnic group and nation native to Latvia and the immediate geographical region, the Baltics. They are occasionally also referred to as Letts, although this term is becoming obsolete. Latvians share a common Latvian language, culture and history.", "id": 954038} {"src_title": "Julius von Payer", "tgt_title": "Julius von Payer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Šanově (dnes část Teplic), v domě \"U Jitřenky\" v ulici U Hadích lázní. Otec Franz Anton Rudolf Payer byl důstojníkem v penzi. Julius byl ve věku deseti let poslán do kadetního ústavu v Łobzówě u Krakova. Jeho otec zemřel ještě před tím, než mladý Julius stačil dokončit školu. V letech 1856–1859 pokračoval ve studiu na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, odkud vyšel jako podporučík 2. třídy. Poté byl přidělen ke 36. pěšímu pluku do Verony. V Itálii působil s přestávkami několik let, za prusko-rakouské války se vyznamenal v bitvě u Custozzy (1866). V té době se už intenzivně věnoval vysokohorským výstupům v Alpách, s nimiž začal v roce 1863. O rok později vystoupil na vrcholy pohoří Adamello-Presanella (přes 3500 m n. m.), načež brzy poté vyhotovil mapu celé oblasti v měřítku 1 : 56 000. Obdobně v letech 1865–1868 zmapoval Ortleské Alpy. Za tu dobu vystoupil na více než 100 vrcholů v obou pohořích, z toho 43 prvovýstupů. Díky výtečné kartografické práci získal v roce 1868 místo ve \"Vojenském zeměpisném ústavu\" ve Vídni a také byl osloven k účasti na arktické expedici (jako topograf a vedoucí saní), kam jej navrhl německý kartograf a zeměpisec August Petermann. S ním spolupracoval dlouhodobě předtím i potom: v přílohách \"Petermanns Geographische Mitteilungen\" publikoval obsáhlé zprávy o svých alpských výstupech. Arktickou expedici vedl Karl Koldewey a byla to v pořadí již druhá německá plavba do ledové oblasti východně od Grónska. Přes ztrátu plachetnice \"Hansa\" a následné útrapy se výpravě podařilo zmapovat pobřeží severovýchodního Grónska mezi 74.–77. stupněm severní šířky. I sám Payer však později píše, že skončila nezdarem. Po návratu byl Juliu Payerovi udělen rakouský Řád železné koruny (1870) a stal se všeobecně populárním. V roce 1871 se zúčastnil další polární výpravy, tentokrát ke Špicberkům. Výprava měla průzkumný charakter a spolu s Payerem ji vedl Karl Weyprecht. Hlavním mecenášem tohoto podniku byl hrabě Hans Wilczek. Payer a Weyprecht dosáhli na plachetnici \"Isbjörn\" 78. stupně severní šířky a zpět se vrátili s řadou poznatků. Payerovi byla po návratu udělena další ocenění, jako např. Řád italské koruny (1872) apod. Úspěch expedice podnítil novou (hlavní) cestu, tentokrát s dvacetinásobnými náklady, která proběhla v letech 1872–1874. Vedli ji opět Payer a Weyprecht. Cílem bylo najít cestu ze Severního přes Barentsovo moře až do Beringova průlivu. Loď Admiral Tegetthoff plula kolem Laponska k Nové Zemi a dále podél jejího severního pobřeží. Ačkoli se nepodařilo proplout \"severní cestou\", došlo alespoň k objevu neznámého souostroví, které Payer pojmenoval na počest císaře Zemí Františka Josefa. Také vyhotovil podklady pro první mapu. Po návratu (20. září 1874) byl spolu s Weyprechtem oceněn Leopoldovým řádem, ale zároveň došlo k veřejnému zpochybňování výsledků výpravy. To vedlo k tomu, že se Payer vzdal vojenské služby a zřekl se všech hodností. Až na bohatou přednáškovou činnost se stáhl do ústraní a začal pracovat na knize o polární expedici. Krátce po vydání knihy byl v říjnu 1876 povýšen do rytířského stavu. Později se Julius Payer oženil a vystěhoval do Frankfurtu nad Mohanem. Začal studovat malířství a ve studiích pokračoval v Mnichově. Tam také vytvořil obrazový cyklus o arktické expedici, který byl vystavován v řadě světových měst. V 80. letech 19. století žil Payer v Paříži, kde se narodily jeho dvě děti a také tam v důsledku infekce přišel o oko (1884). Přesto pokračoval v malířské tvorbě, za niž získával řadu ocenění. V roce 1890 bylo jeho manželství rozvedeno. V 90. letech Julius Payer usiloval o uspořádání malířské výpravy k břehům Grónska. K tomu účelu pořádal sérii přednášek, ale nepodařilo se mu získat finanční prostředky. Z důvodu životní nouze požádal v Rakousku o přiznání penze. V roce 1899 mu byla vyměřena ve výši 400 zlatých ročně. Na počátku 20. století pobýval Payer často v Bledu. Tam jej zastihla v roce 1912 mozková mrtvice, po níž částečně ochrnul a tam také v srpnu 1915 zemřel. Tělesné ostatky byly později převezeny do Vídně. Své polární zážitky zachytil teplický rodák v rozsáhlém malířském díle. Jeho jméno nese Payerův ostrov v Zemi Františka Josefa. Na počest svého rodného města zde pojmenoval (německy) \"Teplický záliv\" a \"Šanovský ostrov\". Dobrodružství ze svých výprav k severu rovněž popsal v knize, jejíž zredukovaná verze vyšla v češtině pod názvem V ledovém zajetí. V Teplicích je na jeho rodném domě v ulici U Nových lázní (lázeňský dům Julius Payer je kulturní památka) jemu věnovaná pamětní deska.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Pamětní deska na hotelu Payer v Teplicích, který rovněž nese jeho jméno. V prosinci 2017 mu byla odhalena socha Jana Koblasy na křižovatce v Lípové ulici v Teplicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julius Johannes Ludovicus von Payer (2. září 1841 Teplice Šanov – 19. srpna 1915 Bled) byl teplický rodák, horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř.", "tgt_summary": "Julius Johannes Ludovicus Ritter von Payer (2 September 1841, – 29 August 1915), ennobled Ritter von Payer in 1876, was an officer of the Austro-Hungarian Army, mountaineer, arctic explorer, cartographer, painter, and professor at the Theresian Military Academy. He is chiefly known for the Austro-Hungarian North Pole expedition in 1872–74 and the discovery of Franz Josef Land.", "id": 1638228} {"src_title": "Plavuň vidlačka", "tgt_title": "Lycopodium clavatum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Plavuň vidlačka je středně velká, plazivá, vytrvalá bylina s 30–120 cm dlouhou vidličnatě větvenou lodyhou s četnými postranními, vzpřímenými, 100 – 300 mm vysokými výhony, které se bohatě vidličnatě větví. Listy jsou jehlicovité, 3 – 6 mm dlouhé, ve spodní části lodyhy hustěji, nahoře řidčeji střídavě uspořádané. Jejich okraje jsou pilovité, ukončené vláskovitou, bílou osinkou. Na konci četných větví bývají dva (ale i 1 – 5) dlouze stopkaté klasy s výtrusnicemi, v nichž se tvoří drobné výtrusy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Obvykle dva výtrusnicové klasy vyrůstají na koncích vzpřímených lodyh na dlouhé, žlutozelenými celokrajnými listy řídce porostlé stopce. Vedle rozmnožování výtrusy se plavuň vidlačka hojně množí i vegetativně plazivými lodyhami. Výtrusy dozrávají v červenci až v září.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vidlačka je místy hojně rozšířena, především na humózních, kyselých půdách v sušších jehličnatých (převážně smrkových a borových), ale i smíšených lesích. Roste však i na vřesovištích nebo na suchých písčitých půdách, popřípadě i na pastvinách porostlých nejrůznějšími nízkými keři. Obvykle nevytváří velké souvislé porosty. Je rozšířena od nížin až do vysokých hor v pásmech od 200 do 2 500 m nadmořské výšky. Vyskytuje se často ve společnosti mechů rostoucích na méně úrodných půdách. Jde o cirkumpolární, atlantický druh meridionální až boreální zóny. Je rozšířený v celé Evropě mimo pásů vždyzelených lesů středozemní oblasti. Některé odchylné formy rostou v Americe, tropické Africe, na Mariánských a Havajských ostrovech.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Užívaná část.", "content": "Využíváme výtrusy (\"Sporae lycopodiorum, Lycopodium\"); ojediněle i usušenou nať. Výtrusy připomínají jemný, bleděžlutý pudrovitý prášek, který je na omak mastný, lne na prsty a je velmi hořlavý. Užívá se jako dermatologikum při dětských kožních zánětech, svědivých a mokvavých vyrážkách, svrabu a vředech. Jakožto indiferentní prášek se používal také v lékárnách k obalování pilulek apod. Je bez chuti a zápachu. Dříve se užíval i v ohněstrůjství. Dále se používal ve slévárenství při formování do písku jako dělící prostředek zabraňující nežádocímu přilepení vlhkého písku k povrchu modelu nebo dělící roviny.", "section_level": 2}, {"title": "Sběr a úprava.", "content": "Klásky s výtrusnicemi se krátce před dozráním v červenci a srpnu seberou a na čistém papíru se nechají dozrát. Pak se potřásají na sítu, tím se výtrusy oddělí. Prášek musí být čistý, s ničím nepomíchaný, jinak se nedá upotřebit. Je možné sbírat jen výtrusné klasy. Rostlina je chráněná.", "section_level": 2}, {"title": "Účinné látky a působení.", "content": "Výtrusy obsahují až 50% mastného oleje, membránovou látku výtrusů sporonin, polymerní terpen a stopy alkaloidů. V nati jsou rovněž alkaloidy, a to lykopodin, klavatin a klavatoxin. Výtrusy mírní zánětlivé kožní procesy a užity vnitřně tlumí bolesti. Větší dávky natě působí jedovatě na ústřední nervovou soustavu.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Lidové názvy se týkají tvaru konce výhonků, popínavého tvaru rostliny či předpokládané tajuplné moci. Tak se setkáme s termíny čertův spár (čpár), čertovo kopyto, červotočina, hadí tráva, jelení růžek, jelení skok, koltunova bylina (zelina), medvědí tlapa, (drápky), mech (zemský mech, hadí mech, mech sv. Jana), moří (muří) noha, netáta, pás sv. Jana, rváč, špárek, štep, vidlačka, vidlačky, vidlák, vlačeha, vláčeha, vlačeka, vlačenka, vlačiha, vlčí noha, vlčí ocasy, zaječí opratě; výtrusy: zasejpátko, žlutý pudr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plavuň vidlačka (\"Lycopodium clavatum\") je obecně známý zástupce plavuní z čeledi plavuňovité (\"Lycopodiaceae\") vyskytující se i na území ČR. V České republice je zákonem chráněná. Druhový latinský název \"clavatum\" ve volném překladu znamená ozbrojený kyjem, tím se rozumí kyjovitá forma výhonků s klasy výtrusných listů.", "tgt_summary": "Lycopodium clavatum (common club moss, stag's-horn clubmoss, running clubmoss, or ground pine) is the most widespread species in the genus \"Lycopodium\" in the clubmoss family.", "id": 1583383} {"src_title": "Ostropestřec mariánský", "tgt_title": "Silybum marianum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ostropestřec mariánský je obvykle 60 až 150 cm vysoká bylina s kůlovitým kořenem a chudě větvenou lodyhou. Rostliny jsou pavučinatě vlnaté a pokryté roztroušenými přisedlými žlázkami. Lodyha je plná, zaobleně hranatá, s bílou dření. Listy v přízemní růžici jsou až 40 cm dlouhé, tvarem i barvou podobné lodyžním. Dolní lodyžní listy jsou přisedlé, horní poloobjímavé, obvejčité až kopinaté, peřenolaločné až peřenoklané s úkrojky na okraji nepravidelně ostnitými, na líci lesklé. Žilky na líci listů jsou lemovány bílými skvrnami. Úbory jsou velké, jednotlivé, dlouze stopkaté, 3 až 7 cm široké. Zákrov je tvořen okrouhle obvejčitými, na okraji nepravidelně ostnitě zubatými listeny. Ostny jsou slámově žluté, až 7 mm dlouhé. Květy jsou purpurově červené až fialové, s dlouhou bílou korunní trubkou, asi 3,5 až 4 cm dlouhé. Nažky jsou asi 7 až 8 mm dlouhé a 3 až 5,4 mm široké, smáčklé, světle hnědé a tmavohnědě čárkovitě žíhané, lesklé, na vrcholu s úzkým slámově žlutým lemem a snadno opadavým chmýrem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Ostropestřec mariánský je původní ve Středomoří, v Malé a Přední Asii a na Kanárských ostrovech. Ve střední Evropě roste pouze jako zdomácnělý.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Z plodů ostropestřce se může vařit čaj. Důležité je, aby plody byly roztlučené. Tím se umožní vyluhování léčivých látek. Lepší je plody roztlučeného ostropestřce konzumovat za studena, jelikož účinná látka se zalitím horkou vodou či varem z velké části zničí. Je také například možné si drcená semena přidat do jogurtu, džusu a pod. Protože se silymarin velmi špatně vyluhuje do vody, tak se používají přípravky se standardizovaným obsahem silymarinu. Používají se jako prevence před ztučněním jater a při zdravotních potížích vzniklých následkem zánětu jater. V homeopatii se předepisuje při stejných neduzích a vedle toho ještě na zlepšení funkce žlučníku, proti žlučovým kamenům a při depresích.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostropestřec mariánský (\"Silybum marianum\") je jednoletá nebo dvouletá bylina z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"). Pokud je to dvouletka, vypučí na jaře trsem bodlinatých listů s výraznými bílými žilkami. Koncem června se na asi 1 m dlouhých lodyhách objevují purpurově červená květenství. Na konci léta se z květů vyvinou plody, které se pak sklízí. Ostropestřec mariánský má blahodárné účinky na játra. Název souvisí se starou legendou, podle níž vznikly bílé skvrny na lístcích z mléka Panny Marie.", "tgt_summary": "Silybum marianum has other common names including cardus marianus, milk thistle, blessed milkthistle, Marian thistle, Mary thistle, Saint Mary's thistle, Mediterranean milk thistle, variegated thistle and Scotch thistle (though not to be confused with \"Onopordum acanthium\"). This species is an annual or biennial plant of the family Asteraceae. This fairly typical thistle has red to purple flowers and shiny pale green leaves with white veins. Originally a native of Southern Europe through to Asia, it is now found throughout the world.", "id": 741894} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010", "tgt_title": "2010 IIHF World U18 Championships", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Ve dvou základních skupinách hraje vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítá za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připisují bod a bude následuje 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodují o držiteli bonusového bodu. Vítězové základních skupin postupupují přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny hrají čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkají ve skupině o udržení, ve které se započítávají vzájemné zápasy ze základních skupin a dva nejhorší týmy sestupují. V zápase o páté a třetí místo se střetnou poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužuje deset minut a následují trestná střílení.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\"Poznámka: Zápasy 11 – 3 a 4 – 3 se započítávají ze základní skupiny, které se započítávají i do tabulky níže.\"", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejproduktivnější hráči.", "content": "\"Z = Odehrané zápasy; G = Góly; A = Asistence; B = Body; +/− = Plus/Mínus; TM = Trestné minuty\" Zdroj: IIHF.com", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší brankáři.", "content": "V tomto seznamu je zahrnuto pouze 5 nejlepších brankářů, kteří odehráli 40% času ve svém týmu. \"OM = Odehrané minuty (minuty:sekundy); S = Střely; OG = Obdržené góly; GnZ = Gólů na zápas; Ús% = Úspěšnost zákroků\" Zdroj: IIHF.com", "section_level": 2}, {"title": "Konečné pořadí.", "content": "\"Týmy a sestoupily do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011. V příštím ročníku je nahradily týmy a .\"", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 12. do 18. dubna 2010 v Herningu v Dánsku. Skupina B se konala od 11. dubna do 17. dubna 2010 v Krynici-Zdróji v Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupilo do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011\"", "section_level": 2}, {"title": "2. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 13. do 19. března 2010 v Narvě v Estonsku. Skupina B se konala od 22. března do 28. března 2010 v Kyjevě v Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupila do 1. divize, zatímco sestoupil do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupilo do 1. divize, zatímco sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011\"", "section_level": 2}, {"title": "3. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 8. března do 14. března 2010 v Erzurumu v Turecku. Skupina B se konala od 14. do 20. března 2010 v Monterrey v Mexiku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupil do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2010 se konalo od 13. do 23. dubna v běloruských městech Minsk a Bobrujsk.", "tgt_summary": "The 2010 IIHF World U18 Championships was the 12th edition of the IIHF World U18 Championship. The tournament was held in Minsk and Babruysk, Belarus, between April 13 and April 23, 2010. Tournament games were played at the Minsk Sports Palace in Minsk and the Babruysk Arena in Babruysk. The United States won the gold medal for the second consecutive year with a 3–1 victory over Sweden in the championship game. The gold medal was the fifth for the United States since the tournament began in 1999; Sweden matched their best ever performance with a silver medal.", "id": 290345} {"src_title": "Mizrachi (politická strana)", "tgt_title": "Mizrachi (political party)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hnutí Mizrachi vzniklo v roce 1902 ve Vilniusu jako nábožensky-sionistická organizace. Ta měla vlastní odborovou organizaci, ha-Po'el ha-Mizrachi, jež vznikla v roce 1921. V britské mandátní Palestině se hnutí vyvinulo v politickou stranu označovanou jako ha-Mizrachi, o níž je tento článek. V prvních izraelských parlamentních volbách v roce 1949 strana kandidovala jako součást aliance Sjednocená náboženská fronta společně s ha-Po'el ha-Mizrachi, Agudat Jisra'el a Po'alej Agudat Jisra'el. Aliance ve volbách získala celkem šestnáct mandátů, z čehož čtyři připadly straně Mizrachi, a stala se tak třetí největší stranou po levicovém Mapaji a Mapamu. Stala se též součástí koaliční vlády prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona. Sjednocená náboženská fronta sehrála klíčovou roli v sesazení první vlády, v důsledku rozporu s Mapajem v otázkách týkajících se vzdělání v táborech nových židovských přistěhovalců (ma'abarot), náboženského vzdělávání, existence ministra dodávek a přídělů a jmenování nového ministra obchodu a průmyslu. V důsledku této vládní krize Ben Gurion 15. října 1950 rezignoval. Když se spory o dva týdny později vyřešily, sestavil staronovou vládu se stejnými koaličními partnery a ministry. V následujících volbách v roce 1951 strana Mizrachi kandidovala samostatně, avšak získala pouhé dva mandáty. Stala se součástí třetí vlády vedené opět Davidem Ben Gurionem a oba její poslanci byli v nové vládě jmenováni ministry; David Cvi Pinkas se stal ministrem dopravy a Mordechaj Nurok se stal ministrem poštovních služeb. Když třetí vláda padla, Pinchas i Nurok přišli o své ministerské posty, přestože strana zůstala i v následující čtvrté, páté a šesté koaliční vládě. Před volbami v roce 1955 se strana spojila s ha-Po'el ha-Mizrachi a strany dohromady vytvořily alianci Národní náboženská fronta. Nová strana získala jedenáct poslaneckých mandátů (někdejší členové strany Mizrachi však získala pouze dva z nich), čímž se stala čtvrtou největší stranou Knesetu. Strana se opět stala součástí koaličních vlád během funkčního období třetího Knesetu. V roce 1956 se spojení stran stalo trvalé a strana se přejmenovala na Národní náboženskou stranu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mizrachi (: המזרחי‎, \"ha-Mizrachi\", akronym pro מרכז רוחני, \"Merkaz Ruchani\", doslova „Náboženský střed“) byla nábožensky-sionistická izraelská politická strana a jedna z předchůdkyň moderní Národní náboženské strany.", "tgt_summary": "Mizrachi (, \"HaMizrahi\", an acronym for \"Merkaz Ruhani\" (), lit., \"Religious Centre\") was a political party in Israel, and is one of the ancestors of the modern-day Jewish Home Party.", "id": 2132210} {"src_title": "Wang Jang-ming", "tgt_title": "Wang Yangming", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Wang Jang-mingovo vlastní jméno bylo Wang Šou-žen (), Jang-ming byla přezdívka. Používal též zdvořilostní jméno Po-an (). Jeho výjimečné zásluhy byly uznány udělením posmrtného jména Wen-čcheng ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studium.", "content": "Wang Jang-ming se vlastním jménem jmenoval Wang Šou-žen, Jang-ming je uctivá přezdívka daná mu jeho žáky. Narodil se 31. října 1472, pocházel z okresu Jü-jao ve východočínské provincii Če-ťiang. Vzdáleným předkem Wangova rodu byl slavný kaligraf Wang Si-č’ (303–361). Rodina patřila k džentry od vzniku mingského státu, v druhé polovině 14. století jeho předek sloužil v administrativě Chung-wua, prvního mingského císaře. Další generace rodu se vesměs věnovaly spravování rodinných statků, až Wangův praděd studoval na státní univerzitě v Nankingu a byl uznávaným učencem; Wang Jang-mingův otec Wang Chua (1446–1522) pak prošel úřednickými zkouškami s vynikajícím úspěchem, když roku 1481 složil jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky, jako první v pořadí. Poté nastoupil na akademii Chan-lin a úspěšnou kariéru završil místy kancléře státní univerzity \"kuo-c’-ťien\" (od roku 1502) a následně náměstka ministra obřadů. Wang Jang-ming studoval kromě konfuciánských klasiků také taoismus a buddhismus a vojenství. Jeho názory na otázky bezpečnosti hranic dosáhly známosti v pekingských vyšších kruzích a i díky povědomí o jeho obeznámenosti s vojenstvím dostal o dvě desetiletí později pověření k likvidaci neklidu v Ťiang-si a okolí. Kombinoval schopnost soustředění se s neutuchající zvědavostí; vyprávělo se o něm, že o svatební noci ho tak zaujala rozmluva s taoistickým knězem, že zapomněl přijít domů k novomanželce. V 90. letech žil střídavě v Če-ťiangu a Pekingu, kde se přátelil s předními pekingskými literáty, včetně dřívějších sedmi mistrů, a pokoušel se projít v úřednických zkouškách. Roku 1492 úspěšně absolvoval provinční zkoušky, metropolitní a palácové zkoušky ale složil až na třetí pokus roku 1499, když neuspěl v letech 1493 a 1496.", "section_level": 2}, {"title": "V nižších úřadech.", "content": "Úřední kariéru zahájil roku 1499 pověřením postavit hrobku generála Wang Jüea (, 1425–1497), hraběte z Wej-ning. Poté byl přidělen na stáž na ministerstvo prací, roku 1500 se stal tajemníkem jünnanského odboru ministerstva trestů, současně byl roku 1501 vyslán do jižní metropolitní oblasti k dohledu nad revizí soudních případů. Své úřední povinnosti na jihu plnil s příkladnou svědomitostí, například prasata, která vedení nankingského ministerstva živilo z potravin určených pro vězně, nechal zabít a maso předal strážím a vězňům. Napravil také řadu omylů v soudních kauzách. Po splnění služebních úkolů našel si čas i na návštěvu buddhistických a taoistických klášterů na hoře Ťiou-chua. Do Pekingu se vrátil začátkem léta 1502, pro nemoc se omluvil ze služby a do poloviny roku 1504 zůstal doma v Če-ťiangu. Obrátil se ke studiu hledání dlouhověkosti, taoismu a buddhismu, také sestoupil do jeskyně Jang-ming na hoře S’-ming v níž praktikoval dechová cvičení, nakonec se však vrátil ke studiu neokonfuciánství. Roku 1504 se vrátil na ministerstvo trestů, ale brzy byl přeložen na odbor jmenování ministerstva vojenství, současně vedl provinční zkoušky v Šan-tungu. Roku 1505 začal v Pekingu vyučovat svou filozofii, při tom se sblížil s Čan Žuo-šuejem (, 1466–1560), kompilátorem na akademii Chan-lin, se kterým sdílel filozofické postoje, zejména distanc od těch vzdělanců, kteří mysleli víc na kariéru než na zvnitřnění konfuciánské morálky. Vždy kritizoval učitele soustřeďující se na květnaté řeči a memorování literatury, namísto toho vedl žáky – ještě před zahájením vlastní výuky klasiků – k soustředění se na jejich vlastní motivy pro výuku a následné zpytování svědomí a očištění mysli. Roku 1506 velcí sekretáři Liou Ťien a Sie Čchien neuspěli v mocenském střetu s „osmi tygry“, eunuchy blízkými novému císaři Čeng-temu (vládl 1505–1521), a byli odvoláni, jakož i jejich spojenci. Wang cítil povinnost postavit se na obranu sesazených a v prosinci 1506 podal císaři memorandum, v němž žádal zrušení jejich odvolání a vytvoření ovzduší důvěry, bez něhož, jak věřil, nelze úspěšně vládnout. Protest mu vynesl měsíční věznění a přeložení na místo vedoucího poštovní stanice Lung-čchang () v jihozápadní Číně. Na cestě domů a na onu poštovní stanici ve snaze zmást agenty Liou Ťina (nejvlivnějšího z „osmi tygrů“) hodil část svých šatů do řeky Čchien-tchang a uchýlil se na horu Wu-i ve Fu-ťienu, kde ho však tamní taoističtí mniši varovali, že i když pro svět zmizí, jeho rodina bude v nebezpečí, a tak se rozhodl přijmout službu. Poštovní stanice Lung-čchang, na níž byl přeložen, se nalézala v jihočínské provincii Kuej-čou, asi 40 km severozápadně od provinční metropole Kuej-jang. Ležela v tropickém v kraji osídleném nečínským obyvatelstvem, jehož jazyku nerozuměl. Dorazil na ni na jaře 1508. Úřední povinnosti nebyly obtížné, Wang tak měl dost času na meditace v nově postaveném domě a blízké jeskyni a zažil zde osvícení. Získal si důvěru místních obyvatel i pozornost úředníků z Kuej-jangu, na jejichž žádost roku 1509 přednášel v (jediné) místní akademii své, již plně zformované, učení o jednotě poznání a jednání (\"č’-sing che-i\"). Cílem jeho přenášek byla hlavně změna vztahu studentů ke studiu, aby nestavěli úspěch u zkoušek výše, než vlastní morální zdokonalování. Roku 1509 byl přeložen na místo okresního správce Lu-lingu v provincii Ťiang-si, kam dorazil v březnu 1510. Setrval zde sedm měsíců, okres se snažil spravovat nikoliv pomocí nařízení a trestů, ale ve spolupráci a prostřednictvím představitelů místní samosprávy, vesnických starších. Roku 1510 byl v dalším mocenském zvratu Liou Ťin popraven a osudy mužů, postižených za jeho vlády se měnily k lepšímu. Koncem roku 1510 Wang přijel do Pekingu a dozvěděl, že byl jmenován tajemníkem sečuánského odboru nankingského ministerstva trestů, ale s pomocí pekingských přátel dosáhl začátkem roku 1511 přeložení na místo tajemníka odboru vyznamenání ministerstva státní správy. Působil jako zkoušející u metropolitních zkoušek a v létě byl povýšen na zástupce vedoucího odboru jmenování, na jaře 1512 se stal vedoucím odboru hodnocení, obojí na témže ministerstvu. Po devíti měsících, v prosinci 1512, byl povýšen na náměstka nankingského dvorského ministra císařských stájí se sídlem v Čchu-čou severozápadně od Nankingu. Do Čchu-čou dorazil, po delším pobytu doma, až v listopadu 1513. Následujícího roku byl povýšen nankingského dvorského ministra státních obřadů (agentury podřízené ministerstvu obřadů), funkci převzal po příjezdu do Nankingu v květnu 1514. Zůstal v něm až do jmenování koordinátorem sün-fu pro oblast Nan-kan roku 1516.", "section_level": 2}, {"title": "V Ťiang-si a okolí.", "content": "Pověření koordinátora (a pomocníka vedoucího kontrolního úřadu zleva) obdržel v říjnu 1516. Do funkce ho prosadil ministr vojenství Wang Čchiung, který věděl o jeho znalostech vojenství a věřil mu, ačkoliv se osobně neznali. Ve funkci odpovídal za potlačení banditismu na jihu Ťiang-si a v přilehlých regionech provincií Fu-ťien, Chu-kuang a Kuang-tung, což se mu po dvou letech bojů podařilo. Za úspěchy v likvidaci banditů byl povýšen na zástupce vedoucího kontrolního úřadu zprava a jeho synovi byl přiznán menší dědičný titul. Wang žádal o odvolání, pro nemoc a kvůli rodičům, ale ani nadřízení ani ministr vojenství Wang Čchiung nevyhověli, ministr protože potřeboval spolehlivého člověka v Ťiang-si vzhledem k očekávaným potížím na severu provincie. Úspěch v Ťiang-si v zvedl jeho sebedůvěru i reputaci, ale také vyvolal žárlivost některých pekingských státníků. Problémy v Ťiang-si vyvrcholily v červenci 1519, kdy vypuklo povstání knížete z Ning s centrem v Nan-čchangu, hlavním městě provincie. Ambiciózní Ču Čchen-chao, kníže z Ning, toužil po získání moci, snažil se ovládnout domovskou provincii Ťiang-si, s pomocí příznivců u dvora nabízel svého syna bezdětnému císaři Čeng-temu jako korunního prince. V létě 1519 příznivci knížete z Ning už nebyli schopni jeho nezákonnosti skrývat před císařem a kníže se z obavy před zatčením 10. července otevřeně vzbouřil. Wang Jang-ming na počátku vzboury rebelům šťastně unikl a z Ťi-anu na jihu Ťiang-si jako nejvýše postavený přeživší úředník provincie organizoval odpor, shromažďoval armádu a znejisťoval povstalce podsouváním falešných zpráv. Kníže kvůli obavám vzbuzeným Wang Jang-mingovou psychologickou válkou oddaloval zahájení pochodu na Nanking a z Nan-čchangu vyrazil na sever až 27. července. Wang Jang-ming zatím shromáždil oddíly prefektů a okresních správců z velké části Ťiang-si, vytáhl na Nan-čchang a 14. srpna ho snadno obsadil. Navrátivší se armádu rebelů Wang Jang-mingovo vojsko rozdrtilo ve třídenní bitvě na jezeře Pcho-jang severně od Nan-čchangu, kníže v bitvě padl do zajetí. Po potlačení povstání Wang Jang-ming nějakou dobu v Nan-čchangu uklidňoval situaci, v létě 1520 se vrátil na jih Ťiang-si. V dubnu 1521 zemřel císař Čeng-te a nový císař Ťia-ťing ho povolal do Pekingu. Velký sekretář Jang Tching-che a další politici však Wang Jang-minga v Pekingu nechtěli (protože ve svých zprávách o potlačení povstání připomínal pomoc ministra Wang Čchiunga, je však nezmiňoval) a prostřednictvím kontrolních úředníků přesvědčili panovníka, že tak krátce po smrti předešlého císaře není vhodné pořádat slavnostní akce a rozdávat vyznamenání. Wang proto cestu do Pekingu přerušil, dostal formální (nadpočetný) titul nankingského ministra vojenství a svolení k návratu domů k rodině, k níž dorazil v září 1521. Následující rok Wangův otec zemřel a Wang držel tříletý smutek. Během života doma v letech 1521–1527 rozvinul doktrínu „rozšíření vrozeného poznání“ (\"č’ liang-č’\")", "section_level": 2}, {"title": "V Kuang-si.", "content": "Roku 1525 ministr obřadů Si Šu, Wangův student a patron, navrhoval jeho jmenování velkým sekretářem. Návrh se setkal s odporem stávajících velkých sekretářů, zejména Jang I-čchinga, a Kueje E (stojícího v čele akademie Chan-lin) jejichž vliv by s příchodem Wang Jang-minga do Pekingu poklesl. Nicméně Wangovy schopnosti byly v Pekingu uznávány a jeho příznivci opětovně žádali jeho povolání do služby; v červnu 1527 je podpořil i Kuej E a Wang obdržel jmenování vrchním velitelem \"cung-tu\" v provinciích Kuang-si a Kuang-tung (a vedoucím kontrolního úřadu zleva) s úkolem potlačení nepokojů rozpoutaných povstalými náčelnictvími Tchien-čou () a S’-en (). V Kuang-si byla bezpečnostní situace dlouhodobě špatná, soudobé lidové úsloví říkalo, že „z každých deseti obyvatel Kuang-si jsou tři loajální poddaní a sedm banditů“. V letech 1525–1526 mingská vláda zorganizovala nákladnou vojenskou kampaň, které měla dostat provincii pod kontrolu, její velitelé v březnu 1527 ohlásili dvoru vítězství, nicméně mír vydržel jen 50 dní, načež povstali místní náčelníci Lu Su a Wang Šou v S’-enu a Tchien-čou. Po příjezdu do Kuang-si Wang zahájil jednání s oběma náčelníky a dosáhl jejich podrobení se bez boje. Poté se rozhodl podřídit mingské vládě i nepokojné jaoské kmeny v sousední prefektuře Liou-čou, některé z nich (v oblasti zvané Osm pevností, Pa-čaj, na pomezi S’-en a Liou-čou) ignorovaly mingskou administrativu už od vzniku mingského státu. Wang přitom poslal domů vojáky z provincie Chu-kuang, které dostal na boj s Luem a Wangem, a tažení podnikl se 70 tisíci mužů Lua a Wanga. Tím výrazně snížil náklady na vojsko. Lioučouské Jaoy porazil a na obsazeném území zavedl řádnou civilní správu na analogických principech jako předtím v Ťiang-si: organizoval místní samosprávu založenou na spolupráci vesnických starších, obecních smlouvách \"siang-jüe\", obnově místních obřadů, podpoře škol a místní domobrany. I podle nepřátel v pekingské vládě měl úplný úspěch a problémy v provincii byly, přinejmenším na nějakou dobu, vyřešeny. Během jeho pobytu v Kuang-si se roku 1528 v Pekingu proti němu obrátil Kuej E, již jako ministr státní správy, mimo jiné s obviněním, že s pomocí bývalých povstalců chce překročit hranice a zaútočit na Vietnam. Obvinění odmítli Wangovi příznivci, chanlinský akademik Fang Sien-fu, ministr obřadů Chuo Tchao a náměstek ministra obřadů Chuang Wan. Záležitost se stala jedním se střetů, které se rozhořely v pekingské vládě po rozpadu dříve jednotných podporovatelů císaře Ťia-ťinga ve sporu o obřady na konkurující si skupiny. Jang I-čching a Kuej E v této i jiných věcech stáli proti výše zmíněným Wangovým sympatizantům. Přitom obě strany měly pro Wangovy schopnosti jen slova uznání.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí, kritika a ocenění.", "content": "Wang Jang-ming se, kvůli svému špatnému zdraví, po uklidnění regionu vydal na cestu domů, přestože neměl svolení císaře. Zemřel na cestě začátkem roku 1529, v Nan-anu v jižním Ťiang-si. Jeho tělo bylo dopraveno domů do Jü-jao. Ve městech, kterými projížděl smuteční průvod, se k uctění jeho památky shromažďovali literáti i prostí lidé ve značném počtu, až davy ucpávaly ulice. Kondolovat rodině přišlo neméně velké množství lidí. Císař Ťia-ťing se však k Wangovi postavil s chladem, jeho odjezd z Kuang-si vnímal jako neposlušnost a pohrdání císařskou autoritou, vliv jeho myšlenek mezi vzdělanci jako politicky nebezpečné hnutí. Na jaře 1529 vydal edikt, v němž Wanga i jeho ideje odsoudil a zbavil ho čestných titulů. V prosinci 1529 pak byl Wang pohřben v Chung-si (), asi 50 km od centra okresu Jü-jao, za účasti tisíce členů rodiny, přátel a žáků. Roku 1567 posmrti Ťia-ťinga nastoupil na trůn císař Lung-čching. Jeho vláda rehabilitovala úředníky odsouzené za minulého režimu, včetně Wang Jang-minga. Dostalo se mu oficiálního uznání jeho úspěchů v administrativě i při potlačování povstání a jako čestnou poctu obdržel posmrtné jméno Wen-čcheng a titul markýze ze Sin-ťien (). Roku 1584 se Wang Jang-mingovi dostalo výjimečné cti, když byla tabulka s jeho jménem umístěna v Konfuciově chrámu. V celém mingském období byli takto vyznamenáni pouze čtyři konfuciáni, roku 1571 Süe Süan (1389–1464), a roku 1584 společně s Wangem také o generaci starší Chu Ťü-žen a Čchen Sien-čang.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Názory.", "content": "Svou filozofii postavil kolem pojmu \"sin\" (, srdce/mysl). Roku 1503 zažil osvícení a uviděl jednotu mysli a principu či podstaty \"li\", přičemž mysl považoval za z podstaty dobrou, a schránku principu. Navázal na učení o mysli sungského neokonfuciánce Lu Siang-šana; vymezoval se proti tehdejší ortodoxii následující učení Ču Siho. Zájem o pojem srdce/mysl sice projevovali konfuciánští filozofové už od počátku mingské doby, ale u Wang Jang-minga tento trend vyvrcholil. Oproti Ču Simu se méně soustředil na pojem principu \"li\", životní síly \"čchi\" a nejvyššího počátku \"tchaj ťi\", vše viděl jako obsažené v mysli. Ču Si učil, že svatost či moudrost lze dosáhnout „rozšířením (morálního) poznání“ prostřednictvím „zkoumání věcí“ (\"ke-wu\"), studiem. Zkoumání věcí Ču Si definoval jako snahu o získání znalostí o vnějším světě. Považoval princip \"li\", vlastní každé věci, za prvotní, přičemž mysl se měla pokoušet ho najít. Wang viděl problém v tom, že ne každý měl čas a prostředky pro studium, což měl za rozporné s Menciovou vírou v to, že každý má šanci na dosažení moudrosti. Problém vyřešil tím, že zdůraznil přítomnost principu \"li\" v mysli/srdci člověka a definoval poznání především jako poznání morální, poznání dobra v srdci. Tím se zaměřil na vnitřní učení a sebezdokonalování, učil, že člověku stačí uvědomit si dobro svého srdce/mysli, a očistit ji od nánosů sobectví a touhy. Změnil význam termínu \"ke-wu\", „zkoumání věcí“ na „učinit úmysly správnými“, „napravit věci v mysli“, prostřednictvím jejího očištění. Své pravé – dobré – já podle Wanga poznává člověk skrze meditaci a tím je očišťuje je od sobeckých tužeb; meditace však neslouží k úniku před světem. V debatě o prvotnosti poznání před jednáním zastával stanovisko o jejich jednotě. Jednání bylo pro Wanga aktivitou souladnou s poznaným dobrem, to jest člověk se mohl učit moudrosti nejen studiem, ale prostě morálním jednáním, „poznání je počátek jednání a jednání je završením poznání“. Morální poznání, poznání přirozenosti, ztotožnil s morálním jednáním; jednání je pak prohlubováním poznání sebe sama. Učil, že člověk nepotřebuje zkoumat věci a hledat v nich princip, protože princip je již obsažen v mysli/srdci člověka, mysl v sobě má vrozené poznání (\"liang-č’\") dobra, které si jen potřebuje uvědomit a rozšířit na všechny věci. Vrozené poznání je původní substancí mysli, která dává znalost k rozlišení dobrého a špatného. Její rozšíření a rozvoj je stálým úsilím o očištění mysli od sobectví; jednáním v souladu s vrozeným poznáním dobra se toto poznání prohlubuje a člověk postupuje k mudrctví. Moudrc je pak opravdová osobnost, upřímná k sobě, žijící s souladu se sebou i celým světem. Wang tak Ču Siovu tezi „rozšíření poznání spočívá ve zkoumání věcí (\"ke-wu\")“ obrací na „napravení věcí v mysli (\"ke-wu\") spočívá v rozšíření (vrozeného) poznání“. Své učení shrnul ve čtyřech zásadách: Wang Jang-ming byl kritizován kvůli neshodě s ortodoxním čusiánstvím. Kritiku vyvolalo zejména jeho revidované vydání \"Velkého učení\" (\"Ta-süe\") pod názvem \"Ta-süe ku-pen pchang-ču\" (\"Stará verze Velkého učení s komentáři\"). Ču Si totiž klasické texty poupravil s odůvodněním, že „opravuje chyby“, ale Wang vrátil Ču Siho změny, čímž posunul důraz textu, takže podporoval jeho myšlenky. Druhou spornou publikací byla \"Ču-c’ wan-nien ting-lun\", v níž se pokusil prokázat, že Ču Si koncem života reinterpretoval své učení ve směru, který zastával Wang. Byl kritizován za manipulaci a zkreslování Ču Siho citátů, aby podpořil své teze.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Wang Jang-ming je, společně s Lu Siang-šanem, spoluzakladatelem a předním představitelem takzvané školy Lu-Wang, neboli školy mysli, vedle školy Čcheng-Ču, neboli školy principu, jednoho ze dvou základních směrů neokonfuciánského myšlení. Měl mnoho žáků a následovníků, kteří založili řadu filozofických škol a směrů. Nejpřesněji Wangovy myšlenky interpretovala ťiangjouská škola, jejímž vůdčími postavami byli Luo Chung-sien, Cou Šou-i, Ou-jang Te a Nie Pao. Nejradikálnější byla tchajčouská škola (Wang Ken, Che Sin-jin a jiní). K dalším předním stoupencům Wang Jang-minga patřili Čchien Te-chung, Wang Ťi, Chuang Wan a Wangův oblíbenec Sü Aj. Prostřednictvím Ťiao Chunga na něj navazovali čchingští empirici. Wang Jang-mingův obrat k soustředění na vlastní mysl vedl k popularizaci a rozšíření individualismu až excentrismu, jiní jeho žáci se soustředili na meditaci. Wang je mnoha komentátory považován za největšího čínského filozofa od Ču Siho do 20. století. Nicméně byl také viněn z rozšíření destruktivního individualismu; tak raně čchingský filozof Ku Jen-wu viděl v jeho učení jednu z příčin rozkladu mingského státu. Zodpovědnost za úpadek státu mu přičítali i pozdně mingští stoupenci hnutí Tung-lin. V Číně se v čchingském období (od 17. století) neokonfuciánské myšlení posunulo ke kritickému textovému studiu, empirickému poznání a praktičnosti. Z těchto pozic čchingští učenci kritizovali sungské a mingské myslitele školy principu i školy mysli za vedení „prázdných řečí“. Wang Jang-mingovi a jeho následovníkům vytýkali, že povzbuzovali lidi, aby své subjektivní názory považovali za hlas neomylného morálního smyslu, interpretovali starověké konfuciánské klasiky pomocí koncepcí inspirovaných buddhismem a ignorovali etickou hodnotu obyčejných fyzických tužeb. Wangovou filozofií se inspirovali kritici školy Čcheng-Ču nejen v Číně, ale i v okolních zemích. V Koreji založil školu založenou na Wangově učení Čong Če-tu (1649–1736). V Japonsku z Wangova učení vycházela škola ójómeigaku, která byla jednou ze tří hlavních neokonfuciánských japonských škol tokugavského období. Jejími čelnými reprezentanty byli Tódžu Nakae (1608–1648) a Banzan Kumazawa (1619–1691). Koncem tokugavské éry Wangovy ideje inspirovaly reformní hnutí a reformátory období Meidži, jako byli Šóin Jošida a Takamori Saigó. Koncem čchingské doby Wangovo myšlení ovlivnilo stoupence hnutí sto dní reforem, Kchang Jou-weje, Tchan S’-tchunga a další. Nový konfucianismus rozvíjející se v Číně od počátku 20. století, který adaptuje konfuciánské myšlení na podmínky moderní doby, přejímá mnohé z neokonfuciánských konceptů, zvláště názor, že lidé sdílejí společnou podstatu tvořenou univerzálním principem. Mnoho stoupenců Nového konfuciánství souhlasí s míněním Mou Cung-sana (1909–1995), že Wang Jang-ming dosáhl hlubšího a přesnějšího porozumění podstatě konfucianismu než Ču Si.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wang Jang-ming (; 31. října 1472, okres Jü-jao, provincie Če-ťiang – 9. ledna 1529, Nan-an, provincie Ťiang-si) byl státník a mimořádně vlivny filozof mingské Číny, jeden zpředních představitelů neokonfuciánské školy \"sin-süe\" („škola mysli“, nebo „učení o srdci“), nejvýznamnější konfucián od Ču Siho ve 12. století a 20. století. Wang Jang-ming se vlastním jménem jmenoval Wang Šou-žen, Jang-ming je uctivá přezdívka daná mu jeho žáky. Pocházel z rodiny naležející k džentry od počátků mingského státu. Studoval konfuciánské, taoistické a buddhistické klasiky a vojenství. Roku 1499 složil palácové zkoušky, nejvyšší stupeň úřednických zkoušek. Poté pracoval na ministerstvu prací, ministerstvu trestů, vedl provinční zkoušky v provincii Šan-tung. Roku 1505 vystoupil na podporu úředníků potrestaných za protesty proti dominanci kliky eunuchů a úředníků kolem Liou Ťina, byl uvězněn a po propuštění vyslán do provincie Kuej-čou jako inspektor poštovní stanice. Po roce 1509 opět postupoval, jeho kariéra vyvrcholila titulem nankingského ministra vojenství, koncem života byl vrchním velitelem \"cung-tu\" v provinciích Kuang-si a Kuang-tung. Ve filozofii navázal na učení o mysli sungského neokonfuciánce Lu Siang-šana; vymezoval se proti tehdejší ortodoxii následující učení Ču Siho. Svou filozofii postavil kolem pojmu \"sin\" (srdce/mysl). Roku 1503 zažil osvícení a uviděl jednotu mysli a principu \"li\", přičemž mysl považoval za z podstaty dobrou, a obsahující princip. K rozvoji neokonfuciánství připěl zejména ve třech oblastech: redefinicí pojmu \"ke-wu\", „zkoumání věcí“, na „učinit úmysly správnými“, což plynulo z jeho zaměření na zpytování mysli namísto okolního světa při hledání podstaty všech věcí; za druhé doktrínou o jednotě poznání a jednání; za třetí doktrínou o rozšíření vrozeného poznání dobra na všechny věci světa. Věhlas získal potlačením několika povstání (mezi jinými povstání knížete z Ning roku 1519) za použití jak vojenských, tak politických a sociálních opatření. Po smrti byl kritizován a jeho učení zakázáno. Roku 1567 byl rehabilitován, roku 1584 byla tabulka s jeho jménem umístěna do Konfuciova chrámu. K jeho předním žákům patřili Čchien Te-chung, Wang Ťi, Wang Ken, Cou Šou-i, Luo Chung-sien a další.", "tgt_summary": "Wang Shouren (26 October 1472 – 9 January 1529), courtesy name Bo'an, was a Chinese calligrapher, military general, philosopher, politician, and writer during the Ming dynasty. After Zhu Xi, he is commonly regarded as the most important Neo-Confucian thinker, with interpretations of Confucianism that denied the rationalist dualism of the orthodox philosophy of Zhu Xi. Wang was known as Yangming Xiansheng and/or Yangming Zi in literary circles; both mean \"Master Yangming\". In China, Japan, and Western countries, he is known by his honorific name rather than his private name.", "id": 790987} {"src_title": "Fest Noz", "tgt_title": "Fest Noz", "src_document": [{"title": "Fest noz.", "content": "Fest noz (někdy též s pomlčkou jako fest-noz) je taneční zábava v nejstarším smyslu toho slova. Jde tu v první řadě o společné setkávání a sdílení. Jedná se o fenomén, který prostupuje napříč generacemi, a vzhledem k diaspoře Bretonců po celém světě i napříč národy. Fest nozy se pořádají nejen v Bretani a Francii, ale i v Americe, Polsku nebo Čechách. Nejmenší festivaly mohou čítat třicet tanečníků, na největších se jich vystřídají tisíce. Tančí se převážně kruhové a řetězové tance. Jelikož taneční kultura je v Bretani stále živá, najdeme v repertoáru i tance ovlivněné čtverylkami devatenáctého století a tanci párovými (valčík, polka aj.). V roce 2010 byl podán návrh, aby UNESCO zapsalo fest noz po bok argentinského tanga na seznam světového dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Tance.", "content": "Původní festnozový repertoár byl značně rozptýlený, každý kraj pěstoval své specifické tance. V posledních desetiletích se s postupem globalizace samovolně ustavil společný repertoár zhruba dvou tuctů tanců, jež se hrají a tančí nejčastěji. Jedná se o následující kusy: an dro, bourrée, cercle circassien, avant deux des Touches, avant deux de Travers, gavotte Fisel, gavotte des Montagnes, gavotte Pourlet, hanter dro, Kost-ar-c'hoed, laridée 6 temps, laridée 8 temps, laridée-gavotte, mazurka, pilé-menu, plinn, polka, rond de Loudeac, rond de Saint Vincent, scottisch, tour, trikot, valse, valse écosaisse. I tak ale na fest nozech v konkrétních krajích Bretaně najdeme v repertoáru regionální odchylky. Obecně můžeme říct, že čím je fest noz menší, tím větší je pravděpodobnost, že se na něm bude tančit něco neobvyklého, nejpestřejší jsou pochopitelně fest nozy spojené s konkrétním tanečním kurzem nebo skupinou.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Nejstarší hudební doprovod k lidovým tancům byl zpěv. V západní Bretani se dodnes udržel kan ha diskan, doslova „zpěv a dozpěv“, tradiční způsob interpretace dlouhých balad v bretonštině, při které si melodii předává dvojice nebo trojice zpěváků. Ve východní Bretani se pěstuje chant à répondre, který využívá francouzštinu nebo místní románský jazyk gallo, často se při tanci doprovázejí zpěvem přímo samotní tanečníci. Tradiční doprovod tanců obstarávalo duo složené ze dvou nástrojů – bombarde (vývojový mezistupeň mezi šalmají a hobojem) a binioù-kozh (malé dudy s pronikavým vysokým zvukem). Ve východní Bretani se hojně používala i niněra. V průběhu devatenáctého a dvacátého století se postupně prosadila i diatonická harmonika a klarinet, v duu tvoří modernější obdobu tradiční dvojice \"bombarde-binioù\". Dnešní hudebně-taneční scéna je velice pestrá, kromě zcela tradičních uskupení tu najdeme i skupiny ovlivněné rockem (Tri Yann), new age (Alan Stivell), ska a reggae (IMG), elektronikou (Denez Prigent), punkem (Les Ramoneurs de Menhirs) a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Fest noz v Čechách.", "content": "První větší český fest noz v bretonském duchu proběhl 24. května 2009 na Starém purkrabství pražského Vyšehradu. Od té doby se odehrají zhruba čtyři do roka. Pravidelně aktualizovaný kalendář fest nozů a tanečních kurzů se nachází na portálu balfolkových a bretonských tanců. Bretonské a francouzské hudbě k tanci se u nás programově věnují kapely M3, ba.fnu, Treizh, Bran a l'Arrache-coeur. S bretonskými tanci vystupuje soubor Rond.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fest Noz (bretonsky doslova \"noční slavnost\") je tradiční bretonská veselice sestávající především ze společného tancování bretonských lidových tanců. Další nepominutelné složky jsou živá hudba a mírně alkoholický jablečný nápoj cidre.", "tgt_summary": "A Fest Noz (Breton for \"night festival\") is a Breton traditional festival, with dancing in groups and live musicians playing acoustic instruments. Although it is all too easy to write off the \"fest nozou\" and \"fêtes folkloriques\" as modern inventions, most of the traditional dances of the Fest Noz are ancient, some dating back to the Middle Ages, providing a way for the community to grasp hold of its past and relish a deep sense of being with ancestors and with place. The plural in Breton is \"festoù-noz\", but the Goadec Sisters (a family of traditional singers) used to say \"festnozoù\", and the French may also say in French \"des fest-noz\". On 5 December 2012 the fest-noz was added by UNESCO to the Representative List of the Intangible Cultural Heritage of Humanity.", "id": 78779} {"src_title": "Binjamin Mazar", "tgt_title": "Benjamin Mazar", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v městečku Ciechanowiec v carském Rusku (dnešní Polsko) a studoval na německých univerzitách v Berlíně a Giessenu. Po dokončení studií imigroval v roce 1929, ve 23 letech, do britské mandátní Palestiny, kde se stal členem Židovské palestinské průzkumné společnosti. Ve 30. letech řídil archeologické vykopávky v Ramat Rachel (1932) a Bejt Še'arim (1936-40), při kterých byly odhaleny pozůstatky Herodovské dynastie (zhruba 55 př. n. l. – 93 n. l.). Vykopávky v druhém zmíněném místě patřily mezi jedny z prvních, které byly organizovány židovskou institucí a kromě pozůstatků Herodovské dynastie při ní byly odkryty velké židovské katakomby, datující se do 2. až 4. století n. l., známé jako pohřební místo židovského představitele rabiho Jehudy ha-Nasiho. V roce 1943 se stal akademickým pracovníkem Hebrejské univerzity, kde později působil jako profesor (1951-77), rektor (1952-61) a nakonec jako prezident (1953-61). Mezi jeho nejvýznamnější archeologické práce patří vykopávky podél západní a jižní zdi Chrámové hory v Jeruzalémě, umožněné až izraelským dobytím východního Jeruzaléma během šestidenní války v roce 1967. Během archeologických prací trvajících deset let, byly nalezeny předměty z doby Prvního chrámu z 8. až 7. století př. n. l. V roce 1968 mu byla udělena Izraelská cena za přínos v oblasti židovských studií a ocenění Jakir Jerušalajim (tedy „Úctyhodný občan Jeruzaléma“). Část jeho rodiny patří mezi uznávané odborníky izraelské archeologie. Jde především o vnučku Ejlat Mazarovou a synovce Amichaje Mazara. Švagrem Binjamina Mazara byl druhý izraelský prezident Jicchak Ben Cvi.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Binjamin Mazar vytvořil rozsáhlé dílo o izraelské archeologii čítající přes 300 titulů. Mezi vybrané z nich patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Profesor Binjamin Mazar (: , rodným jménem Binjamin Ze'ev Maizler; 28. června 1906 – 9. září 1995) byl izraelský archeolog, historik a průkopník syntézy biblického výzkumu a historické geografie. V 50. letech byl rektorem a prezidentem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Mezi jeho nejvýznamnější archeologické práce patří vykopávky podél západní a jižní zdi Chrámové hory v Jeruzalémě.", "tgt_summary": "Benjamin Mazar (; born Binyamin Zeev Maisler, June 28, 1906 – September 9, 1995) was a pioneering Israeli historian, recognized as the \"dean\" of biblical archaeologists. He shared the national passion for the archaeology of Israel that also attracts considerable international interest due to the region's biblical links. He is known for his excavations at the most significant biblical site in Israel: south and south west of the Temple Mount in Jerusalem. In 1932 he conducted the first archaeological excavation under Jewish auspices in Israel at Beit She'arim (the largest catacombs ever found in Israel) and in 1948 was the first archaeologist to receive a permit granted by the new State of Israel (Tell Qasile, 1948). Mazar was trained as an Assyriologist and was an expert on biblical history, authoring more than 100 publications on the subject. He developed the field of historical geography of Israel. For decades he served as the chairman of the Israel Exploration Society and of the Archaeological Council of Israel (which he founded as the authority responsible for all archaeological excavations and surveys in Israel). Between 1951 and 1977, Mazar served as Professor of Biblical History and Archaeology at the Hebrew University of Jerusalem. In 1952 he became Rector of the University and later its president for eight years commencing in 1953. He founded the Hebrew University's new campus at Givat Ram and Hadassah Medical School and Hospital at Ein Karem and led the academic development of the university into one of the leading Universities of the World (see Academic Ranking of World Universities). He was regarded by his students as an inspiring teacher and academic leader and many of these students are now considered leading historians and archaeologists in Israel today.", "id": 750646} {"src_title": "Konrád z Marburku", "tgt_title": "Konrad von Marburg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konrádovo mládí není příliš dobře známo. V soudobých církevních pramenech je popisován jako vysoce schopný muž, kterému se patrně dostalo univerzitního vzdělání v Paříži nebo v Bologni. Byl pověstný svým asketickým způsobem života a horlivostí při obraně církve. Dlouho se předpokládalo, že byl příslušníkem dominikánského řádu, moderní studie to však nepotvrzují. Již od mládí se převážně věnoval potlačování hereze v církvi a podílel se i na křížové výpravě proti albigenským v jižní Francii v letech 1208 až 1209. Papež Inocenc III., který křížovou výpravu vyhlásil, byl jedním z Konrádových raných podporovatelů. Po úmrtí papeže Inocence (18. června 1216) byl jeho nástupcem Honoriem III. pověřen řadou úkolů vyžadujících diplomatický talent. Při jejich plnění se dostal do přízně durynského lankraběte Ludvíka IV. a na jeho dvoře získal velký vliv. Stal se zpovědníkem a náboženským rádcem jeho manželky Alžběty Durynské. Zacházel však s ní se stejnou tvrdostí, kterou uplatňoval sám na sebe. Jako pokání údajně používal tělesné tresty a bití a donutil ji i k odloučení od jejích tří dětí. 17. listopadu 1231 Alžběta zemřela. Vzhledem k jejím mimořádným skutkům milosrdenství, byl záhy zahájen proces jejího svatořečení a Konrád byl pověřen prozkoumáním svědectví o jejím životě a zázracích. Pro účely kanonizace sepsal i její životopis. V následujících letech působil jako papežský inkvizitor pro oblast Durynska a Hesenska. Proslul zejména svým fanatickým bojem proti herezi v církvi, která se v té době šířila celou Evropou. Konkrétně šlo zejména o katarské hnutí a valdenství. Prvním proces, ve kterém hrál Konrád rozhodující roli, byl namířen proti Heinrichu Minnike, proboštovi z Goslaru. Proces trval dva roky a Minnike byl shledán vinným, předán světské moci a upálen na hranici v roce 1227. Následovala celá řada podobných procesů a Konrád si za tuto činnost vysloužil mimořádné ocenění od arcibiskupů z Trevíru a Mohuče i samotného papeže Řehoře IX. Ten rozšířil Konrádovu působnost na celé Německo a udělil mu výsadu ignorovat při potírání hereze jakékoliv standardní církevní postupy. Podle mnoha zdrojů zpráva, že přijíždí Konrád z Marburku, vyvolávala zděšení a paniku. Konrád si při vyšetřování počínal s mimořádnou krutostí. Jeho asistenti Konrád Dorso, dominikánský laický bratr a Jan, naprostý laik, byli nevzdělaní fanatici se zřejmě sadistickými sklony. Pokud obviněný z hereze přiznal svou vinu a kál se, pak měl ještě šanci vyváznout pouze s oholenou hlavu a přísným pokáním. Pokud však vinu popřel, byl označen za zatvrzelého heretika, odsouzen a upálen. Konrádovou zásadou bylo: upálit spíše sto nevinných než propustit jednoho viníka. V roce 1233 Konrád obvinil hraběte ze Saynu Jindřicha II., že se účastní satanských orgií. Jindřich se však odvolal ke shromáždění biskupů v Mohuči a to jej shledalo nevinným. Konrád odmítl toto rozhodnutí akceptovat a dožadoval se, aby rozsudek biskupů byl zrušen. Na cestě z Mohuče do Marburku byl inkvizitorův kočár přepaden několika rytíři a Konrád i jeho asistent byli zabiti. Že by útočníci byli najati hrabětem Jindřichem, se neprokázalo.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz inkvizitora.", "content": "Po Konrádově smrti jej papež Řehoř IX. prohlásil za ochránce pravé křesťanské víry a nařídil přísné potrestání vrahů. V Německu bylo však přijetí Konrádovy smrti méně jednoznačné a jeho jméno se stalo na dlouhá léta argumentem proti inkvizici. Nejen v Německu. Po staletí se jméno Konráda z Marburku stalo synonymem pro sadismus a temnou stránku historie církve. Místo, kde byl Konrád zavražděn, Hof Kapelle poblíž Marburku, je označeno kamenem (leží na pozemku soukromé farmy); místní dlouho věřili, že zde straší. Do dnešních dnů je údajně místem konání černých rituálů. Fontána v blízkosti kostela zasvěceného sv. Alžbětě, jedné z prvních obětí Konrádova fanatizmu, bývala završena postavou mnicha, ve kterém místní obyvatelé spatřovali Konráda z Marburku. Studenty z místní univerzity byla pravidelně strhávána. Dnes je socha nahrazena architektonickým ornamentem Postava Konráda se vyskytuje v dramatu \"Saint's Tragedy\" amerického historika a spisovatele Charlese Kingsleye (1819 – 1875) věnovaném sv. Alžbětě. Stal se rovněž hrdinou populárního francouzského komiksu \"Třetí testament (Le Troisieme Testament)\" autorů Xaviera Dorisona a Alexe Alice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád z Marburku, německy \"Konrad von Marburg\" (kolem 1180-90 – 30. června 1233), současníky nazývaný \"Mistr\", byl středověký inkvizitor. Papežem Inocencem III. byl pověřen bojovat s heretiky. Byl znám svými extrémními metodami, které patrně byly i důvodem jeho brzké smrti.", "tgt_summary": "Konrad von Marburg (sometimes anglicised as Conrad of Marburg) (1180 – 30 July 1233) was a medieval German priest and nobleman.", "id": 943951} {"src_title": "Vinnetou (film)", "tgt_title": "Apache Gold", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu byl oproti knižní předloze poměrně výrazně pozměněn a zjednodušen a celý příběh je zde převyprávěn pouze rámcově, nejvýraznější rozdíl je na konci filmu, kdy vraha Santera Apačové usmrtí. Do USA přijíždí mladý německý inženýr-zeměměřič Karl (Charles-Šarlí) a to proto, aby prováděl stavební dozor a aby dohlédl na zeměměřičské práce nutné pro další výstavbu texaské pacifické železnice a následně i na její vlastní výstavbu. Železnice však vede indiánským územím obývaným Apači z kmene Mescalero. Odjíždí proto se zásobovací kolonou přímo do stavebního tábora, kde jsou ubytováni stavební dělníci. Bandita Santer společně se svými druhy touží po zlatě Apačů, vezme do zajetí jednoho mladého Indiána, kterého mučí rozžhaveným železem. Chce aby mu Indián prozradil, kde se indiánské zlato skrývá, nicméně jeden z kumpánů mladého Indiána ve vzteku zastřelí. Santer poté přemluví náčelníka kmene Kiowů Tanguu, aby zásobovací kolonu, která směřuje do stavebního tábora, se svým indiánským kmenem přepadl. Tu však chrání Sam Hawkens a společně se svými loveckými druhy Dickem Stonem a Willem Parkerem. Přepad se Kiowům nezdaří také proto, že mladý inženýr prokáže neobyčejnou statečnost a odvahu při řešení situace – vyhodí do povětří vůz vezoucí na stavbu střelný prach. Apačové z kmene Mescalero mají mezi sebou bílého učitele Klekí-petru, který je původem Evropan, shodou okolností také Němec. Apače učí nejen číst a psát, ale vede je i k mírovému soužití s bílými americkými novousedlíky a přistěhovalci. Mladý inženýr zjistí, že původní plány na výstavbu železnice byly bez jeho vědomí pozměněny a že trať má vést jiným směrem, než bylo předem naplánováno, což Apače výrazně poškozuje. Vypraví se proto za stavbyvedoucím Bancroftem do blízkého městečka. Bancrofta najde úplně opilého, navíc bandita Santer Bancroftovi vyhrožuje zabitím. Bandité mladého inženýra napadnou, on se však s nimi bije pěstí a drtí je svými přesně cílenými údery na bradu. Nakonec jej ale bandité přece jen přemohou, nicméně v poslední chvíli ho zahrání Sam Hawkens se svými druhy. Po návratu do tábora přichází Apačové vyjednávat. Mladý syn vrchního náčelníka Inču-čuny Vinnetou a bílý otec Klekí-petra se dostaví do stavebního tábora a chtějí dojednat mír mezi Apači a bílými muži a projednat návrat stavby železnice k původnímu plánu. Mladý inženýr je Indiánům představen jako Old Shatterhand (\"drtící ruka\"), což je lovecká přezdívka, kterou mu dal Sam Hawkens po souboji v městečku. Jejich vzájemné vyjednávání však skončí tragédií, mírumilovný Klekí-petra je Santerem zastřelen a Vinnetou je zajat a předán nepřátelskému kmeni Kiowů. Old Shatterhand se v noci tajně vydá sám do tábora Kiowů Vinnetoua zachránit. Připlíží se nepozorován ke stromu, kde je Vinnetou uvázaný a přeřízne, sám nikým nezpozorován, Vinnetouova pouta. Na památku si vezme Vinnetouův náhrdelník zhotovený ze zubů amerického šedého medvěda grizzly. Další souboj s bandity čeká stavební dělníky vedené Old Shatterhandem v městečku, kde propukne jejich lítý boj s bandity o místní salon. Při něm je velmi těžce zraněn stavbyvedoucí Bancroft. Salon se podaří dělníkům oblehnout, ale ne dobýt. Bandité se před přesilou snaží uprchnout nepozorovaně podzemní štolou, kterou zde narychlo kopou. Stavební dělníci vedení mladým inženýrem se pokusí salon zničit pomocí parní lokomotivy, kterou narazí do budovy salonu. Bandité jejich úmysl zjistí včas a stačí se před lokomotivou ukrýt do své nově vybudované podzemní štoly. Propukne prudký boj mezi bandity a dělníky, nicméně jejich vítězství zhatí nečekaný bojový nájezd velké skupiny Indiánů Mescalero z kmene Apačů, kteří se zde chtějí pomstít za zákeřnou vraždu svého milovaného a uctívaného bílého učitele Klekí-Petry. Propukne vřava a zmatek, mnoho mužů je zabito, malá část banditů v čele se Santerem však uprchne. Old Shatterhand se zde v přímém osobním souboji muže proti muži utká s Vinnetouem. Vinnetou tento jejich vzájemný souboj vyhraje, bodne při něm svého zachránce Old Shatterhanda nožem do krku a velmi těžce jej poraní, jeho zkrvavený kabát pak zůstane v městečku. Sam Hawkens se svými druhy je také zajat a odvlečen společně se polomrtvým Old Shatterhandem do Apačského puebla nacházejícím se na břehu řeky Rio Pecos. Old Shatterhand se zde poprvé setkává s mladou a krásnou indiánskou dívkou Nšo-či, která je zde jakousi \"indiánskou princeznou\", neboť jde o Vinnetouovu sestru a dceru nejvyššího náčelníka Apačů Inču-čuny. Nšo-či (v překladu \"Krásný den\") se o Old Shatterhanda stará, pečuje o něj a po několik týdnů usiluje o jeho brzké uzdravení. Oba mladí lidé k sobě cítí vzájemné sympatie, která postupně přerostou ve vzájemnou lásku. Old Shatterhand se snaží Vinnetoua neustále přesvědčit, že je jeho přítelem, ale ten mu nevěří, jediný kdo Old Shatterhandovi věří je Nšo-či. Ta se nechá přesvědčit, aby se sama vypravila do městečka pro zkrvavený Old Shatterhandův kabát, který ukrývá jasný důkaz o tom, kdo byl Vinnetouův zachránce – jeho náhrdelník s medvědími zuby. Mezitím nadejde den, kdy má být Old Shatterhand umučen společně se svými druhy u mučednického kůlu. Indiánská rada starších však rozhodne, že místo mučení dojde ke spravedlivému souboji muže proti muži. Old Shatterhand bude s handicapem bojovat přímo s nejvyšším náčelníkem Inču-čunou. Old Shatterhand svým důvtipem a silnou pěstí v tomto boji Inču-čunu přemůže ale nezabije, pouze jej omráčí. Vyhraný boj a živý Inču-čuna způsobí, že Vinnetouův názor na Old Shatterhanda se rychle změní. Jeho údiv a přátelství však dovrší úspěšný brzký návrat Nšo-či, která přiváží z městečka zkrvavený kabát s Vinnetouovým náhrdelníkem, který poskytne důkaz o tom, kdo Vinnetoua zachránil ze spárů nepřátelských Kiowů. Oba mladí muži, se rychle spřátelí a na důkaz svých citů slavnostně uzavřou pokrevní bratrství. Všichni si pak společně užívají přátelství a indiánské pohostinnosti, Vinnetou Old Shatterhanda po několik týdnů učí různým indiánským znalostem a dovednostem. Nšo-či, která je do Old Shatterhanda zamilovaná a touží se stát jeho ženou, se chce vzdělávat po vzoru bílých žen. Proto se všichni společně vypraví do hor pro apačské zlato, které má posloužit k tomu, aby bylo možno její budoucí vzdělání zaplatit. Old Shatterhand však po zlatu nijak netouží a do jeho naleziště proto odchází pouze náčelník Apačů Inču-čuna společně se svými dvěma dětmi, se synem Vinnetouem a s dcerou Nšo-či. Ve skalách je však napadlou zbylí Santerovi bandité, kteří touží po zlatě. V tuhém boji je zabit jak náčelník Inču-čuna tak i jeho dcera Nšo-či. Old Shatterhand však instinktivně tuší zradu a zaslechne vzdálené výstřely. Spěchá proto společně s ostatními apačskými bojovníky Vinnetouovi na pomoc aby jej jediného zachránil. Vrah Santer se svými druhy je zde ihned poté zabit a tím i potrestán (zde na rozdíl od knižní předlohy). Nejvyšší náčelník Apačů Vinnetou a jeho bílý pokrevní bratr Old Shatterhand zůstali na světě se svým zármutkem sami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vinnetou je koprodukční film z roku 1963 režiséra Haralda Reinla pojednávající o přátelství dvou fiktivních postav Old Shatterhanda a jeho pokrevního bratra Vinnetoua, vrchního náčelníka Apačů z kmene Mescalero, který byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy Karla Maye.", "tgt_summary": "Apache Gold (, later retitled to \"Winnetou – 1. Teil\"), also known as Winnetou the Warrior, is a 1963 Western film directed by Harald Reinl. It is based on the story of Winnetou, a fictional Native-American Apache hero from the \"Winnetou\" series of German novels. It was the highest-grossing film of 1963 in Germany, where it grossed €10 million, and it sold 66 million tickets at the worldwide box office. It was shot at the Spandau Studios in Berlin and on location in Croatia. The film's sets were designed by the art director Vladimir Tadej.", "id": 335798} {"src_title": "Mansijština", "tgt_title": "Mansi language", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Mansijština se dělí na 4 základní dialekty jižní, východní, severní a západní. Tyto čtyři dialekty jsou si navzájem nesrozumitelné. Jižní a západní dialekt je již zaniklý. Nejpoužívanější je tzv. \"Sosva\" (poddialekt severní mansijštiny). \"Severní mansijština\" je ovlivněna ruštinou, komijštinou, něnečtinou a severní chantyjštinou a je základem psaného jazyka (nemá akuzativ). \"Východní mansijština\" je ovlivněna chantyjštinou a tatarštinou, má vokalickou harmonii a velký výskyt diftongů. Příklady lexikálních rozdílů dialektů: První dílo napsané v mansijštině byl překlad Matoušova Evangelia, který v roce 1868 vyšel v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda.", "content": "1932 vznikla latinská abeceda, ale ta byla přijata jen s malým úspěchem. Latinka byla nahrazena 1937 cyrilicí. Latinská abeceda: A, B, D, E, F, G, H, Һ, I, J, K, L, Ļ, M, N, Ņ, Ŋ, O, P, R, S, S, T, Ţ, U, V, Z, Ь Cyrilice: A \"/a/\", Б \"/b/\", В \"/◌ʷ/\", Г \"/g; ɣ/\", Д \"/d/\", Е \"/ʲe/\", Ё \"/ʲo/\", Ж \"/ʒ/\", З \"/z/,\" И \"/i/\", Й \"/j/\", К \"/k/,\" Л \"/l; ʎ/\", М \"/m/,\" Н \"/n; ɲ/,\" Ӈ \"/ɲ/\", О \"/o/,\" П \"/p/\", Р \"/r/\", С \"/s/\", T \"/t/\", У \"/u:/\", Ў \"/w/\", Ф \"/f/\", X \"/χ/\", Ц \"/t͡s/,\" Ч \"/t͡ʃʲ/\", Ш \"/ʃ/,\" Щ \"/ʃʲtʃʲ/\", Ъ \"/-/,\" Ы \"/ɪ/\", Ь \"/◌ʲ/\", Э \"/ə~ɤ/\", Ә /æ/, Ю \"/ʲu/,\" Я \"/ʲa/\" Б, Д, Ж, З, Ф, Ч, Щ a Г s výslovností \"/g/\" se používá pouze u jmen a vypůjčených slov.", "section_level": 1}, {"title": "Fonologie.", "content": "Přízvučné vokály u severní mansijštiny: Nepřízvučné vokály u severní mansijštiny: Konsonanty: м, н, нь, ӈ, ӈв, п, т, ть, к, кв, с, сь, ш, х, г, хв, й, ў, в, л, ль, р Hlavní přízvuk je vždy na první slabice. Existuje i sekundární přízvuk, který je na třetí, páté … slabice, nikdy se však nevyskytuje na poslední slabice.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Existují tři základní jazykové typologie: aglutinační, izolační a flektivní. Každý jazyk obsahuje rysy všech tří typů. Z morfologického hlediska má mansijština výrazné aglutinační rysy, je tedy aglutinačním jazykem, což znamená, že každý jeden morfém nese jednu gramatickou funkci (význam). Mezi aglutinační jazyky se řadí i další ugrofinské jazyky, turkické, drávidské jazyky a korejština či japonština. Aglutinační rys je u mansijštiny vidět například u deklinace – pád a číslo mají různé sufixy; dále je to patrné třeba u duálu indikativu présentu – dva různé znaky pro číslo a pro osobu. Izolační rys (kladení lexému za sebe bez jejich ohýbání) lze ukázat na množství postpozic. Flekční rys (jeden morfém má více funkcí) je patrný například u plurálu indikativu présentu – osobní koncovka nese jak význam osoby, tak i čísla. Syntaktická stavba mansijštiny odpovídá vzoru subjekt-objekt-sloveso (SOV). Mansijština má dva členy: určitý \"ань\" (který také znamená nyní, pokud je daný před sloveso) a neurčitý \"акв\". Následující gramatické jevy jsou vysvětlovány na příkladech ze severní manijštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Jména.", "content": "Mansijština nemá gramatický rod, má singulár, plurál a duál. Má 6 pádů a má posesivní sufixy. Deklinace пут /put/ – kotel:\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Mansijská slovesa se časují ve třech osobách, třech číslech, dvou časech a čtyřech způsobech. Slovesa mohou být transitivní a intransitivní. Transitivní slovesa jsou slovesa přechodná, to znamená, že se pojí s předmětem v akuzativu (předmět předchází slovesný děj). Intransitivní sloveso je sloveso nepřechodné, vyžaduje předmět v jiném, než akuzativním pádě. Pro rozlišení transitivního a intransitivního slovesa je určující valence slovesa (valence je schopnost lexikální jednotky vázat na sebe další větné členy). V mansijštině má tento jev vliv na konjugaci slovesa. Transitivní sloveso se může konjugovat podle toho, jestli má určitý nebo neurčitý objekt. Pokud je objekt určitý nerozlišuje se při konjugaci jen osoba a číslo subjektu, ale i číslo určitého objektu. S tím souvisí i specifická větná konstrukce s určitým (přímým) objektem. Pokud je objekt podstatné jméno, je v nominativu, pokud je to zájmeno, je v akusativu. Osobní koncovky konjugace (transitivní slovesa – určitý člen): Osobní koncovky přítomného času (intransitivní slovesa):", "section_level": 2}, {"title": "\"Časy:\".", "content": "Mansijština časy vyjadřuje pomocí koncovky, která předchází osobní koncovce. V mansijštině existují dva časy – prézens a imperfekt. Mansijština nemá budoucí čas, ten se vyjadřuje jinými způsoby – buď využitím prézensu (nejčastěji temporálním adverbiem) nebo pomocným slovesem \"pati-\". Přehled časů:", "section_level": 3}, {"title": "\"Způsoby:\".", "content": "Existují čtyři způsoby: indikativ, kondicionál, imperativ a prekativ. Indikativ má funkci oznamovací, je bezpříznakový a není morfologicky vyjádřen. Kondicionál má funkci podmiňovací a lze jím vyjádřit i zdvořilou otázku, jeho znakem je -nuw-. Imperativ je způsob rozkazovací, existuje jen ve druhé osobě a jeho znakem je -en. Prekativ má funkci žádosti o vyjádření, jeho znakem je -ke-, -ke- nebo -ris-. Osobní koncovky:", "section_level": 3}, {"title": "\"Aktivní a pasivní slovesný rod:\".", "content": "Aktivní rod je bezpříznakový a není morfologicky vyjádřen, pasivní rod je příznakový a je vyjádřen morfologickým znakem \"-ве-\".", "section_level": 3}, {"title": "Poznámky.", "content": "Mansi. In: Ethnologue [online]. 2016 [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: https://www.ethnologue.com/language/mns Mansi language. In: central.gutenberg.org The Uralic language. Mansi, s. 392. Mansi language. In: central.gutenberg.org Mansi language. In: central.gutenberg.org Mansi language. In: central.gutenberg.org The Uralic languages. Mansi, 398 s. Mansi language. In: central.gutenberg.org Klasifikace jazyků. In: Oltk.upol.cz Klasifikace jazyků. In: Oltk.upol.cz Mansi language. In: central.gutenberg.org Tranzitivní sloveso. In: Leporelo.info Intranzitivum. In: Leporelo.info Valence. In: \"ABZ.cz\" The Uralic language. Mansi, s. 401 The Uralic language. Mansi, s. 417 The Uralic language. Mansi, s. 402 The Uralic language. Mansi, s. 398 The Uralic language. Mansi, s. 399 Mansi language. In: central.gutenberg.org Mansi language. In: central.gutenberg.org \"Indo-European, Nostratic, and beyond: festschrift for Vitalij V. Shevoroshkin, s. 107\" Negation in Mansi, s 197. The Uralic language. Mansi, s 407-8. Mansi language. In: central.gutenberg.org Mansi language. In: central.gutenberg.org Mansi language. In: central.gutenberg.org", "section_level": 2}], "src_summary": "Mansijština, dříve také známá jako \"vogulština\" (\"man. āньси лāтыӈ, mānsi lātyŋ\"), se společně s chantyjštinou řadí mezi obsko-ugrické jazyky. Jazykem hovoří \"Mansijové\" v Rusku v oblastech kolem řeky Ob a to především v Chanty-Mansijském autonomním okruhu (\"Jugra\") a Severdlovské oblasti. K Mansijům se k roku 2010 hlásilo asi 12 300 lidí, jazykem hovoří asi 940 z nich.", "tgt_summary": "The Mansi languages (previously, \"Vogul\" and also \"Maansi\") are or were spoken by the Mansi people in Russia along the Ob River and its tributaries, in the Khanty–Mansi Autonomous Okrug, and Sverdlovsk Oblast. Traditionally considered a single language, they constitute a branch of the Uralic languages, often considered most closely related to the neighbouring Khanty languages and then to Hungarian. According to the 2010 census, there were 940 Mansi-speaking people in Russia, out of an ethnic population of 12 thousand. The base dialect of the Mansi literary language is the Sosva dialect, a representative of the northern language. The discussion below is based on the standard language. Fixed word order is typical in Mansi. Adverbials and participles play an important role in sentence construction. A written language was first published in 1868, and the current Cyrillic alphabet was devised in 1937.", "id": 1439336} {"src_title": "Třída Skipjack", "tgt_title": "Skipjack-class submarine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jednotky třídy \"Skipjack\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Z konstrukce třídy \"Skipjack\" rovněž vycházela první třída raketonosných ponorek \"George Washington\". Ponorka USS \"Scorpion\" přitom musela být stavěna dvakrát, jelikož byl její rozestavěný trup použit k přestavbě na první americkou raketonosnou ponorku USS \"George Washington\". Rovněž materiál připravený pro doposud nezahájenou stavbu USS \"Sculpin\" byl použit pro raketonosnou ponorku téže třídy, což stavbu \"Sculpinu\" zdrželo. Výzbroj představovalo šest příďových 533mm torpédometů, pro které byla nesena zásoba 24 torpéd. V přídi byl umístěn rovněž sonar typu BQS-4. V konstrukci třídy \"Skipjack\" byla poprvé použita nová vysokopevnostní ocel HY-80, což ponorkám dovolovalo ponory do větších hloubek. Pohonný systém tvořil jaderný reaktor nové generace typu S5W a dvě turbíny. Třída \"Skipjack\" přitom představovala první jaderné ponorky s jedním lodním šroubem.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Scorpion\" se za doposud neobjasněných okolností potopil 22. května 1968 i s celou posádkou 12 důstojníků a 87 námořníků. Stalo se tak při návratu z nasazení ve Středozemním moři na domovskou základnu v Norfolku. Ve věcí katastrofy \"Scorpionu\" proběhla dvě vyšetřování, přesto se nepodařilo jeho potopení objasnit. Původní verzi o selhání vlastního torpéda, které po vypuštění zasáhlo samotnou ponorku nepotvrdil průzkum vraku, nalezeného 400 námořních mil jihozápadně od Azor, který v roce 1969 provedla ponorka Trieste II. Jako první byla ze služby roku 1986 vyřazena USS \"Snook\". USS \"Skipjack\", \"Sculpin\" a USS \"Shark\" byly vyřazeny v roce 1990 a poslední USS \"Scamp\" v roce následujícím. \"Scamp\" se stal vůbec první ponorkou, která byla v loděnicích Puget Sound Naval Shipyard rozebrána v rámci nového projektu Ship-Submarine Recycling Program. Ten je určen pro bezpečnou likvidaci a recyklaci lodí s jaderným pohonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Skipjack byla třída amerických útočných ponorek s jaderným pohonem z doby studené války. Představovaly novou generaci ponorek schopných ponorů do větších hloubek a díky hydrodynamicky vhodně tvarovanému trupu byly pod hladinou výrazně rychlejší, než jejich předchůdci. (Pionýrskou byla v tomto ohledu experimentální ponorka USS \"Albacore\".) V letech 1956–1961 bylo postaveno šest ponorek této třídy, které Američané provozovali v letech 1959–1991.", "tgt_summary": "The \"Skipjack\" class was a class of United States Navy nuclear submarines (SSNs) that entered service in 1959-61. This class was named after its lead boat, . The new class introduced the teardrop hull and the S5W reactor to U.S. nuclear submarines. The \"Skipjack\"s were the fastest U.S. nuclear submarines until the s, the first of which entered service in 1974.", "id": 1918677} {"src_title": "Prefekt", "tgt_title": "Prefect", "src_document": [{"title": "Římská říše.", "content": "V Římské říši bylo několik úředníků, kteří nesli označení prefekt:", "section_level": 1}, {"title": "Současné použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Belgie.", "content": "V Belgii znamená prefekt ředitele na středních školách organizovaných Francouzským společenstvím v Belgii (Communauté française de Belgique).", "section_level": 2}, {"title": "Brazílie.", "content": "V Brazílii je prefekt volený předseda výkonného odboru na městském úřadu.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Ve Francii je prefekt vyšší státní úředník zastupující stát v departementu nebo regionu. Stejně tak existují prefekti v některých bývalých francouzských koloniích. Policejní prefekt je v Paříži představitel policejní prefektury jmenovaný prezidentem, který je zodpovědný za koordinaci mezi policejními sbory v jednotlivých obvodech Paříže.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V Itálii je prefekt státní úředník v provincii.", "section_level": 2}, {"title": "Kanada.", "content": "V kanadské provincii Québec představuje prefekt volenou funkci a stojí v čele tzv. oblastní hraběcí obce (municipalité régionale de comté), což jsou samosprávné svazky obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "V Rumunsku je prefekt představitelem státu ve správní oblasti – župě.", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Tento titul se vyskytuje i v některých švýcarských kantonech. V kantonu Bern je prefekt francouzským ekvivalentem německého vládního místodržitele (Regierungsstatthalter) a představuje zástupce kantonální vlády. Má rozsáhlé administrativní pravomoci. Rozhoduje o stížnostech nebo odvoláních proti rozhodnutí obce, dohlíží na všechny typy obcí (obecní, městské i církevní), je policejním orgánem v oblasti veřejného pořádku a bezpečnosti, ukládá pokuty a je koordinátorem během krizového stavu. V kantonech Vaud a Fribourg je prefekt jmenován výkonným orgánem kantonu – Státní radou a představuje tak zástupce kantonální vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Vatikán.", "content": "Ve Vatikánu je \"kardinál-prefekt\" označení člena apoštolského sboru stojícího v čele římské kongregace. \"Apoštolský prefekt\" je prelát jmenovaný do čela apoštolské prefektury, jejíž status je podobný apoštolskému vikariátu. Nejedná se však výhradně jen o tyto vysoké funkce, protože v římskokatolické církvi se na různém stupni výkonné moci ustanovují prefekti do čela institucí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Prefekt je v některých zemích státní úředník, který stojí v čele úřadu, nejčastěji zvaného prefektura. Termín pochází z období starověkého Říma ze slova \"præfectus\" (tedy označení někoho, kdo stál v čele).", "tgt_summary": "Prefect (from the Latin \"praefectus\", substantive adjectival form of \"praeficere\": \"put in front\", i.e., in charge) is a magisterial title of varying definition, but essentially refers to the leader of an administrative area. A prefect's office, department, or area of control is called a prefecture, but in various post-Roman empire cases there is a prefect without a prefecture or \"vice versa\". The words \"prefect\" and \"prefecture\" are also used, more or less conventionally, to render analogous words in other languages, especially Romance languages.", "id": 1773949} {"src_title": "Postprodukce", "tgt_title": "Post-production", "src_document": [{"title": "Střih.", "content": "Většina filmů se natáčí zpřeházeně. Prací střihače při natáčení je začít sestavovat kusy filmu v pořadí, v jakém budou ve finální verzi. Střihač projednává s režisérem výsledky natáčení předchozího dne. Filmový záběr může být přetočen na videozáznam nebo do digitálního formátu (dnes již nejčastěji), aby se usnadnilo přehazování nebo výběr. Sestavování filmu v této etapě se nazývá montáž. Větší část střihačské práce se provádí ve fázi postprodukce. Střihač provádí mnoho různých etap střihu, aby docílil konečného uspořádání záběrů, jež pak vytvoří hotový film. Nejprve pracuje s režisérem, aby zdokonalil montáž všech různých úseků filmu do podoby hrubého sestřihu, což je první plně sestříhaná pracovní kopie. Součástí je i soundtrack daného filmu. Jednotlivé záběry však v tomto stadiu nejsou ještě kompletně určeny. V této verzi filmu převládá vize režiséra a říká se jí režisérský sestřih. Během postprodukce spolupracují hlavní kameraman a režisér a dohlížejí na načasování první kopie. K pracovním úkolům v této fázi patří korekce vyváženosti barvy. Po opakovaných konzultacích s režisérem střihač sestaví záběry s vizuálními efekty konečné verze. Její délka musí být taková, jakou určili režisér, střihač a producent. Během první stovky let filmové tvorby znamenala práce střihače fyzické stříhání a opětovné sestavování samotné sestříhané filmové cívky. Dnes se však většina filmového střihu provádí elektronicky s využitím digitální techniky. Filmy se přetočí do digitálního formátu a jsou překódovány do počítače; to střihači umožňuje editovat scény na monitoru. Originální negativ se pak sestříhá s použitím konečného sestřihu jako vodítka.", "section_level": 1}, {"title": "Zvuk v postprodukci.", "content": "Na vytvoření zvukového filmu se podílejí čtyři etapy postprodukce. K těm patří dialogy a zvukové efekty, zkomponovaná hudba, zvuková mixáž a její převedení na filmový negativ. Nejprve spolupracuje mistr zvuku s režisérem a střihačem při nahrávání ústřední melodie a ostatní hudby. Poté jsou vytvořeny další potřebné zvuky, případně se převezmou ze zvukové banky v hudební knihovně. Skladatel (například John Williams nebo Hans Zimmer) se využívá v případě, že film vyžaduje původní hudbu. Mistr zvuku pak sestříhá hudební záznam tak, aby vyhovoval filmu. U již existující hudby, na niž se vztahují autorská práva, vyřizují manažeři autorů poplatky za její využití ve filmu. Nahrávací technik pak spolupracuje s režisérem při mixáži stop s různými zvuky. Verze získaná po konečném mixu se pak převede na originální negativ. Zvuk k filmu se nahrává digitálním systémem a reprodukuje se jako optický soundtrack. Poté se načítá jako synchronizovaný zvuk, předtím se však vysílá přes mikrofony během zkušebního promítání.", "section_level": 1}, {"title": "Distribuční kopie.", "content": "Po výrobě originálního negativu se provádí testování barev. Jakmile jsou dokončeny všechny fáze filmu, následuje zkušební promítání; podle reakce diváků se pak provedou závěrečné střihy. Po finalizaci originálního negativu se z něj vyrobí základní kopie. Z nich se pak vytvoří duplikáty, jež slouží jako distribuční kopie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozhodující část procesu filmové výroby začíná, jakmile skončí natáčení a začne filmová fáze postprodukce. Tisíce filmových obrazů musí být sestaveno v pořadí, které vypráví příběh, a scény mohou být zkráceny nebo zpřeházeny tak, aby hotový produkt odrážel režisérovu vizi.", "tgt_summary": "Post-production is part of the process of filmmaking, video production, and photography. Post-production includes all stages of production occurring after shooting or recording individual program segments. Traditional (analogue) post-production has mostly been replaced by video editing software that operates on a non-linear editing system (NLE).", "id": 569571} {"src_title": "Gliese 581", "tgt_title": "Gliese 581", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Název Gliese 581 odkazuje na hvězdu s katalogovým číslem 581 v Glieseho katalogu blízkých hvězd z roku 1957, který obsahuje 965 hvězd do vzdálenosti 20 parseků od Země. Další názvy hvězdy jsou BD −07°4003 (hvězdný katalog s polohami přibližně 458 000 hvězd severní a jižní oblohy pro deklinaci od +90° do −23°) a \"HO Librae\" (označení v katalogu proměnnou hvězdu). Hvězda nemá vlastní jméno, jako například Sirius nebo Prokyon. Hvězda je červeným trpaslíkem spektrálního typu M3V a nachází se ve vzdálenosti 20,3 světelných let od Země, dva stupně severně od hvězdy Beta Librae, nejjasnější hvězdy v souhvězdí Vah. Její hmotnost se odhaduje na přibližně třetinu sluneční hmotnosti, a je 89. nejbližší známou hvězdou od Slunce. Červený trpaslík Gliese 581 má nižší hmotnost než Slunce, a proto zde probíhá fúze vodíku na helium mnohem pomaleji než v Slunci. Ze zdánlivé velikosti a vzdálenosti můžeme odhadnout, že hvězda má efektivní teplotu 3200 K a jasnost 0,2 procenta jasnosti našeho Slunce. Červený trpaslík Gliese 581 vyzařuje záření především v infračervené oblasti spektra, s maximálními emisemi na vlnové délce zhruba 830 nm (odhadnuto pomocí Wienova posunovacího zákona, který předpokládá, že hvězda vyzařuje jako absolutně černé těleso), takže odhadem se podcení celkový jas hvězdy. Pro srovnání, maximální emise záření Slunce jsou zhruba na vlnové délce 530 nm, uprostřed viditelné části spektra). Když se vezme úvahu záření v celém spektrálním rozsahu (nejen v té části, kterou jsou schopni lidé vnímat očima), a vezme se v úvahu bolometrická korekce, tak je absolutní hvězdná velikost Gliese 581 1,3 procenta sluneční. Planeta se proto musí nacházet mnohem blíže ke hvězdě, aby získala stejné množství energie jako Země. Oblasti vesmíru kolem hvězd, kde se nachází planety, které získají zhruba stejné množství energie jako Země se označují jako obyvatelná zóna hvězdy. Rozsah obyvatelné zóny není pevně stanoven a je odlišná pro každou hvězdu. Gliese 581 je klasifikována jako proměnná hvězda typu BY Draconis, a má označení \"HO Librae\". Hvězda vykazuje variabilitu v důsledku přítomnosti hvězdných skvrn v kombinaci s rotací hvězdy. Nicméně, naměřená variabilita se nachází v blízkosti chyby měření, a je-li skutečná, jedná se velmi pravděpodobně o dlouhodobou variabilitu. Její jas je mění v rozmezí do 1 procenta. Gliese 581 vyzařuje také rentgenové paprsky.", "section_level": 1}, {"title": "Planetární soustava.", "content": "Planety obíhají kolem Gliese 581 se sklonem mezi 30 až 70 stupňů, jestliže je rovina ekliptiky definována prachovým diskem hvězdy. Okolo hvězdy obíhá tři až šest planet. Gliese 581 b, přibližně velikosti Neptunu, byla objevena v srpnu 2005 a byl pátou planetou, která byla objevena u červeného trpaslíka. Tato vnitřní planeta je nejméně 16 krát hmotnější než Země (má hmotnost podobnou Neptunu) a oběžná doba planety okolo Gliese 581 je pouhých 5,4 dne. Další planeta, Gliese 581 c, byla objevena v dubnu 2007. Ve svém článku v roce 2007, Udry a spol. tvrdí, že pokud Gliese 581 c má složení stejné jako Země, mohla by mít poloměr 1,5 Země. V době svého objevu byla Zemi nejpodobnější ze všech známých exoplanet. Přímé měření poloměru planety nelze uskutečnit, protože při pohledu ze Země planeta netranzituje, nepřechází přes disk hvězdy. S minimální hmotností zhruba pětinásobku Země nebo třetiny Neptuna Gliese 581 c obíhá uvnitř obyvatelné zóny své mateřské hvězdy. Průměrná povrchová teplota černého tělesa se odhaduje mezi −3° C (pro albedo jako má Venuše) a 40° C (pro albedo Země), nicméně, povrchová teplota by mohla být mnohem vyšší (přibližně 500 stupňů Celsia) v důsledku skleníkového efektu podobného, jaký je na Venuši. Někteří astronomové věří, že systém mohl projít planetární migrací a Gliese 581 c se mohla vytvořit za čárou mrazu a její složení se podobá ledovým měsícům Sluneční soustavy, jako je Ganymed. Gliese 581 c vykoná jeden oběh kolem hvězdy za necelých 13 dní. Dle pozorování v planetárním systému měla být i třetí planeta, Gliese 581 d, s hmotností zhruba 7 Zemí, nebo poloviny Uranu, a jeden oběh kolem hvězdy měla vykonat za 66,8 pozemských dní. Její oběžná dráha se nachází na vnější hranici obyvatelné zóny Gliese 581, a byla kandidátem života na bázi uhlíku. Objev čtvrté planety, Gliese 581 e, byl ohlášen dne 21. dubna 2009 a potvrzen v září 2012. Tato planeta, s minimální hmotnosti 1,9 Země, byla v té době nejméně hmotnou potvrzenou exoplanetou obíhající kolem hvězdy hlavní posloupnosti. Jeden oběh kolem hvězdy jí trvá 3,15 dne. Dne 27. listopadu 2012 Evropská kosmická agentura oznámila, že Herschelova vesmírná observatoř objevila okolo hvězdy kometární disk ve vzdálenosti 25 ± 12 AU, který může dosahovat až do vzdálenosti 60 AU. Může se v něm nacházet nejméně 10krát více komet než ve Sluneční soustavě. To pravděpodobně planety o hmotnosti Saturnu ve vzdálenosti větší než 0,75 AU. Nicméně další (neobjevená) planeta ve vzdálenosti větší než 5 AU, může kometární disk doplňovat.", "section_level": 1}, {"title": "Řešení pro čtyři planety, rok 2009.", "content": "Dynamické simulace planetárního systému Gliese 581 ukazují za předpokladu, že oběžné dráhy planet b až d se nachází jedné rovině, že systém se stane nestabilním, pokud hmotnosti planet jsou větší než 1,6 až 2 násobek jejich minimální hmotnosti. Horní limit pro hmotnosti planet je 3,1, 30,4, 10,4 a 13,8 násobek hmotnosti Země pro planety e, b, c, a d. Tomu odpovídá největší sklon k ekliptice měřený od roviny prachového disku hvězdy. Za dva další roky pozorování dalekohledem HARPS se zdvojnásobilo množství dat o systému, což umožnilo znovu definovat výstřednosti drah planet. Ukázalo se, že planeta e musí mít dráhu s výraznou excentricitou s menším sklonem oběžné dráhy k ekliptice. Systém Gliese 581", "section_level": 1}, {"title": "Řešení pro šest planet, rok 2010.", "content": "Dne 29. září 2010, astronomové z Keckovy observatoře na Havaji navrhli na základě analýzy dat z přístrojů HIRES a HARPS v systému další dvě planety, Gliese 581 f a Gliese 581 g, které měly v obíhat hvězdu v téměř kruhových dráhách. Přezdívku Zarmina dostala planeta Gliese 581 g po jménu manželky objevitele, předpokládaná hmotnost planety g byla odhadnuta na tři až čtyři hmotnosti Země, měla mít oběžnou dobu je 37 dní a nacházet se uvnitř obyvatelné zóny hvězdy a mít vázanou rotaci, tj. je stále přivrácená stejnou stranou k hvězdě. Přibližné poměry oběžných drah sousedních planet jsou (vždy pokračování vnější planetou): 3:5, 2:5, 1:3, 1:2, 2:13. Parametry oběžných drah uvedené níže vycházejí z předpokladu, ve kterém byla výstřednost oběžných drah planet stanovena 0. Umožnění výstřednosti drah oběžné dráhy nijak významně nezmění. Podle prezentace F. Pepeho na sympoziu IAU č. 276, planeta g nebyla detekována novou analýzou dat získaných spektrografem HARPS, a tak jsou planety f a g uvedeny jako nepotvrzené v Extrasolar Planets Encyclopaedia. Následné studie publikované v září 2011 a další v roce 2012 ukazují, že planety Gliese f a g neexistují, i když první studie byla prohlášena jinými skupinami astronomů za spornou. Systém Gliese 581", "section_level": 1}, {"title": "Radiová zpráva ze Země.", "content": "Dne 9. října 2008 byl ze Země ke Gliese 581 c odeslán velmi silný modulovaný radiový impuls, který obsahuje Zprávu ze Země (tzv. \"AMFE\"). Obsahuje 501 zpráv, které byly vybrány prostřednictvím soutěže na sociální síti Bebo. Zpráva byla odeslána z radarového teleskopu RT-70 Ukrajinské národní vesmírné agentury v Jevpatoriji. Signál dosáhne Gliese 581 na počátku roku 2029.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gliese 581 (HO Librae) je hvězda v souhvězdí Vah, která je vzdálena od Země asi 22 světelných let a je červeným trpaslíkem spektrálního typu M3V. Má hmotnost třetiny našeho Slunce a je 89. nejbližší známou hvězdou. Pozorování naznačují, že hvězda má planetární systém, který obsahuje čtyři a nepotvrzené další dvě planety; Gliese 581 e, b, a c jsou potvrzené už delší dobu. Nedávno vědci potvrdili existenci planety d. Planety f a g jsou nepotvrzené. Gliese 581 byla předmětem značné pozornosti, byla u ní možnost existence první obyvatelné exoplanety. Nejprve byla pozornost věnována planetě c, poté planetám d a g. V dubnu 2007 si získala pozornost Gliese 581 c, první exoplaneta, která měla hmotnost podobnou Zemi, a která byla nalezena poblíž obyvatelné zóny hvězdy. Od té doby bylo prokázáno podle známých klimatických modelů, že planeta má pádivý skleníkový efekt a je s největší pravděpodobností příliš horká, aby byla obyvatelná a podobá se Venuši. Planeta Gliese 581 d se může nacházet uvnitř obyvatelné zóny, nebo jen málo za vnější hranicí obyvatelné zóny hvězdy (v závislosti na skleníkovém efektu její atmosféry), analogií pro ni je Mars. Objev Gliese 581 e byl ohlášen v dubnu 2009; a v této době byla planetou s nejmenší hmotností v obyvatelné zóně hvězdy, známou u hvězdy hlavní posloupnosti. Další pozornost vyvolala hvězda v září 2010, kdy byl oznámen objev planety Gliese 581 g, která měla mít oběžnou dráhu mezi planetami c a d, a bylo pravděpodobné, že planeta má s největší pravděpodobností vhodné podmínky pro existenci kapalné vody na svém povrchu. Nacházet se měla též uprostřed obyvatelné zóny. Její existence je ale sporná, planeta nebyla potvrzena. Dne 27. listopadu 2012 Evropská kosmická agentura oznámila objev kometárního disku, který obsahuje nejméně desetkrát více těles než Kuiperův pás ve Sluneční soustavě. Tím je omezena existence planet za vzdáleností 0,75 AU od Gliese 581.", "tgt_summary": "Gliese 581 () is a star of spectral type M3V (a red dwarf) at the center of the Gliese 581 planetary system, about 20 light years away from Earth in the Libra constellation. Its estimated mass is about a third of that of the Sun, and it is the 89th closest known star to the Sun.", "id": 900081} {"src_title": "Brad Park", "tgt_title": "Brad Park", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Draftován byl týmem New York Rangers v prvním kole draftu 1966. Po dvou letech odehraných na farmě Rangers, Buffalo Bisons v AHL, se v roce 1968 stal členem prvního týmu Rangers.", "section_level": 1}, {"title": "New York Rangers.", "content": "Rychle se stal nejlepším obráncem Rangers a byl srovnáván s velkolepým Bobbym Orrem, protože oba byli známi především jako revolučně ofenzivní obránci. Jeho ofenzivní dovednosti, kontrola puku a bojovnost byly středem zájmu mnoha fanoušků. S Orrem se občas bil při bitce, takže mezi nimi vznikla přirozená rivalita. Park později prohlásil, že mu nevadí, že ho mnoho lidí označovalo jako číslo dvě za Orrem, protože Orr byl superhvězda a možná jeden z nejlepších hokejistů v historii. I přesto, že v roce 1972 Rangers ztratili kvůli zranění Jeana Ratella, dovedl je až do finále Stanley Cupu, kde prohráli s Boston Bruins. V souboji o Norris Trophy pro nejlepšího obránce ligy skončil druhý. Poté co nově začínající WHA začala lákat hráče z NHL, Rangers si jej pojistili velkou částkou peněz a na chvíli z něj udělali nejlépe placeného hráče ligy. Na Summit Series v roce 1972 Orr nemohl jet kvůli zranění a tak se stal vůdčím obráncem kanadské reprezentace. Ten byl nakonec vyhlášen nejužitečnějším hráčem rozhodujícího osmého zápasu proti SSSR a nejlepším obráncem turnaje. V sezoně 1975-76 se Rangers nepovedlo vstoupit do sezony optimálně a začali se zbavovat přeplacených veteránů. 7. listopadu 1975 byl uskutečněn jeden z největších obchodů této éry. Z Rangers putovali Park, Jean Ratelle a Joe Zanussi za Phila Esposita a Carola Vadnaise.", "section_level": 2}, {"title": "Boston Bruins.", "content": "Esposito i Vadnais byli pro Rangers užitečnými, přesto se ale týmu z New York City nepodařilo odlepit se od dna ligy. Bruins se i přes odchody Orra a právě Esposita stali brzy opět jedním z nejlepších týmů NHL. Převzal vedení v týmu Bruins od legendárního Orra, který opustil tým a brzy ukončil kariéru kvůli potížím s koleny. Zatím pokračoval ve své úžasné kariéře pod legendárním koučem Donem Cherrym. Byl sice ofenzivní obránce, který rád forecheckoval, Cherry ho ale nabádal k většímu soustředění na obranu. Přestože byl Park v Bostonu kvůli jeho předhozí kariéře u rivalů Rangers neoblíben, brzy si fanoušky získal. Mezi lety 1977 a 1979 Bruins pod koučem Cherrym třikrát vyhráli divizi a on sám byl dvakrát nominován do prvního výběru hvězd NHL a dvakrát byl nominován na Norris Trophy. Sezona 1977-78 je považována za nejlepší v jeho kariéře. V letech 1977 a 1978 se Bruins pokaždé dostali do finále Stanley Cupu, v obou případech prohráli s Montreal Canadiens.", "section_level": 2}, {"title": "Detroit Red Wings.", "content": "V roce 1983 jako volný hráč odešel do Detroit Red Wings kde hned vyhrál Bill Masterton Trophy za svou vytrvalost a stanovil rekord v počtu asistencí pro obránce Red Wings. Po sezoně 1984-85 ukončil kvůli sérii zraněních kolene kariéru a v další sezóně byl krátce koučem Red Wings.", "section_level": 2}, {"title": "Důchod.", "content": "V roce 1988 byl uveden do Hokejové síně slávy. Žije už 30 let na Severním pobřeží Massachusetts se svou manželkou Gerry. Mají spolu pět dětí a čtyři vonoučata.", "section_level": 2}], "src_summary": "Douglas Bradford Park (* 6. července 1948 v Torontu, v kanadské provincii Ontario) je bývalý hokejový obránce, který hrál v NHL za týmy New York Rangers, Boston Bruins a Detroit Red Wings. Je členem Hokejové síně slávy. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Douglas Bradford \"Brad\" Park (born July 6, 1948) is a Canadian retired professional ice hockey player. A defenceman, Park played in the National Hockey League (NHL) for the New York Rangers, Boston Bruins and Detroit Red Wings. Considered one of the best defencemen of his generation, and named to the all-star team several times, the best years of his career were overshadowed by superstar Bobby Orr, who was briefly his teammate. He was elected to the Hockey Hall of Fame in 1988. In 2017 Park was named one of the '100 Greatest NHL Players' in history.", "id": 852700} {"src_title": "Ernst Barlach", "tgt_title": "Ernst Barlach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Heinrich Barlach byl nejstarší ze čtyř synů venkovského lékaře Dr. Georga Gottlieba Barlacha a Johanny Luise Barlachové (roz. Vollertové), dcery celníka v dánských službách. Dětství v Schönbergu (Mecklenbursko) a Ratzeburku (Ratzeburg, dolnoněm. Ratzborg, Lauenburské vévodství). Navštěvoval gymnázium v Ratzeburku (1877-1884) a reálku v Schönberku (1884-1888). Jeho otec zemřel, když bylo Ernstovi 14 let. Dědečkem Gottlieb Ernst Barlach, původem z Bargteheide (Holštýnsko), působil jako evangelický pastor v Herzhornu. V rodě Barlachů se vyskytovali vesměs řemeslníci (krejčí). Jisté umělecké a literární vlohy nechyběly podle Barlacha ani u příbuzných. Barlachova matka byla velmi senzitivní, ale také psychicky labilní. Otec ji nechal na šest let internovat v sanatoriu. Matka se snažila najít životní náplň v starosti o své dospělé děti, později žila i s Ernstem v Güstrowě, ke sklonku života dobrovolně v sanatoriu. Zemřela utopením, nejspíš šlo o sebevraždu. (Možný motiv v Barlachově posmrtně vydaném románu Ukradený měsíc – krom Markétky z Goethova Fausta). Autobiografie Život, jak se vyprávěl (1928). Od roku 1887 počátek celoživotního přátelství s Friedrichem Düselem (obsáhlá korespondence). V letech 1888–1891 studoval na Všeobecné škole řemesel v Hamburku (Allgemeine Gewerbeschule), nejprve s cílem stát se učitelem kreslení (učitelé: Peter Friedrich Woldemar), nato v sochařské třídě (Theodor Richard Thiele). Díky svému talentu byl přijat r. 1891 na Akademii umění v Drážďanech (tehdy Královská akademie výtvarných umění v Drážďanech/ Königliche Akademie der bildenden Künste zu Dresden), od roku 1892 byl žákem v mistrovském ateliéru Roberta Dieze (1891–1895). Spolužáci Karl Garbers a Richard Mutz. Zde vytvořil své první významné dílo – Sběračka (řepné) natě resp. Sběračka salátu (Krautpflückerin), alternativní název Řepařka (Rübensammlerin) (podle Barlachovy korespondence ovšem vytrhává trávu, tedy vlastně Plečka). Další rok studoval v Paříži (duben 1895- duben 1896) na Julianově akademii (Académie Julian), pak pobýval u matky ve Friedrichrodě. a znovu se na několik měsíců vrátil do Paříže roku 1897, kde byl činný hlavně literárně (mj. torzo strašidelného románu Cesta Humora a Pozorovatelského ducha). Nato pobýval v Duryňském lese. V letech 1899-1901 první pobyt v Berlíně. Seznamuje se s příručím a pozdějším nakladatelem Reinhardem Piperem a výtvarným kritikem Karlem Schefflerem. Návrhy pro Goethův pomník ve Štrasburku. Po studiích pracoval jako sochař v Hamburku a Altoně (1897-1900). Tam spolupracoval se svým spolužákem z Akademie Karlem Garbersem (figury pro štít radnice v Altoně, nedochováno). Bytem v rodišti Wedel (1901-1904). Wedelské období zpracoval v nedokončené kapitole svého seespeckowského románu (Aus Seespecks Wedeler Tagen). V roce 1898 první účast na Velké Berlínské výstavě umění (Große Berliner Kunstausstellung) s plastikou \"Práce\" (Arbeit, Krautpflückerin - Sběračka natě, sádra pro bronz). V roce 1899 první cena v soutěži o podobu hamburského radničního náměstí (zakázku obdrží jiní). V letech 1899-1901 pobýval v Berlíně (nejprve v Kreuzberku, později v Charlottenburku). V té době (1897–1902) vytvořil sochy, ilustrace pro časopisy Jugend, Simplicissimus a Die fliegenden Blätter a keramické plastiky v secesním stylu (např. Kleopatra, kolem 1903). V letech 1901-1904 bytem v rodišti Wedelu. Sochy s Neptunem v nadživotní velikosti pro správní budovu Hambursko-americké-linky (měď, nedochovalo se). Drobná keramika pro hrnčířskou dílnu Mutz (spolužák ze studií) v Altoně. Krátce (1904-1905) byl – díky Peteru Behrensovi – učitelem v keramické škole v Höhru (Westerwald, Porýní-Falcko). Jeho první autorská výstava roku 1904 se konala v ve výstavní síni Richard Mutz v Berlíně. V letech 1905 - zač. roku 1909 druhý pobyt v Berlíně (Friedenau). 1909 stipendijní pobyt ve Villa Romana ve Florencie(stipendium založil Max Klinger a Německý spolek umělců/ Deutscher Künstlerbund). Seznamuje se s expresionistickým básníkem Theodorem Däublerem a spisovatelem a kulturním historikem Arthurem Moellerem van den Bruck, vydavatelem Dostojevského Sebraných spisů v nakl. Reinharda Pipera. Theodor Däubler pracuje na závěrečné redakci svého eposu Polární záře (Nordlicht , Florentské vydání). Barlach s ním podnikne několik cest. Reflexe tohoto ambivalentního vztahu v Barlachových zápiscích (Diario Däubler) a plastikách (bystách). Barlach nebyl příliš obchodně zdatný, navíc dlouhou dobu hledal svůj vlastní umělecký výraz. Nejspíš k vlastnímu překvapení se dočkal úspěchu jako autor velmi oblíbené a opakovaně vydávané učebnice figurálního kreslení pro architekty. Roku 1906 se vydal s bratrem Nicolausem na osmitýdenní návštěvu (2.8.-27.9.) jejich bratra Hanse, žijícího v Rusku, na Rus a do Ukrajiny. V té době se mu po krátkém vztahu se šičkou (švadlenou) a modelkou Rosou Limonou (Limanou) Schwabovou († 1936) narodil syn Klaus v Berlíně-Moabitu). Soudní cestou dosáhl B., aby syn byl prohlášen za manželského a svěřen do péče jemu, nikoli matce. Vztah se synem byl podle Barlacha samého významný pro jeho dílo výtvarné, jeho úspěch na veřejnosti, i dílo literární i jeho spirituálně mystické založení. V letech 1907-1907 začíná pracovat na dramatu Křik krve (Blutgeschrei), později dopracovaného jako Mrtvý den (Der tote Tag, 1911) Touto tady i literárně zpracovanou pozitivní vazbou syna k otci se Barlach vymyká expresionistickému schématu mezigeneračního konfliktu otců a synů (Vater-Sohn-Konflikt). Drama vzbudilo pozornost psychologa C.G. Junga, který o něm přednášel. (Z údajných pěti přednášek Jungových uváděných Barlachem /dopis Karlu Barlachovi ze 27.9. 1916/ se ovšem podařilo doložit jedinou.) Barlachův pobyt v Rusku byl pro jeho další tvorbu přelomový. Obdobně jako pro Rilka. Otevřel se mu smysl pro vnímání prostoru a \"pro plastické hodnoty\". (Cesta do srdce jižního Ruska – pův. rukopis a črta Jízda po stepi.) Roku 1907 na jarní (13.) výstavě Berliner Secession vzbudily pozornost jeho terakotové sochy ruských žebráků \"Ruská žebračka s miskou (Russische Bettlerin mit Schale)\" a \"Slepý žebrák (Blinder Bettler)\". Podporují ho Paul Gaul a Paul Cassirer. Na podzimní výstavě Berlínské secese lze vidět Žebračku s nataženou rukou (Bettlerin mit dem ausgestreckten Arm, keramika) a Jedlíka melounu (Melonenesser, bronz). V letech 1907-1908 po předchozích pokusech první skulptury ve dřevě. Roku 1909 získal stipendium ve Villa Romana (Villa-Romana-Preis, zal. Max Klinger a Německý spolek umělců/ Deutscher Künstlerbund/) ve Florencii. Od roku 1910 vystavoval pravidelně s Berliner Secession a se Sonderbund westdeutscher Kunstfreunde und Künstler (Düsseldorf). Od roku 1909 do roku 1926 měl smlouvu s galeristou a nakladatelem Paulem Cassirerem v Berlíně, který vydal většinu jeho grafických listů a vydával také jeho dramata. Od roku 1910 (zpočátku si Barlach podržel ještě svůj berlínský ateliér) žil prakticky až do své smrti v Güstrowě. V Güstrowě zastihla Barlacha 1. světová válka. Tu Barlach jako mnoho německých a rakouských intelektuálů a umělců přivítal jako osvobození od egoismu, pro národní věc. V Güstrowském deníku, \"válečném deníku resp. Válečném deníku\" (Kriegstagebuch) z let 1914–1917, mapuje válku ze zápolí maloměsta, referuje a jen výjimečně kriticky reflektuje novinové zprávy (jejich propagandistickou instrumentalizaci) o válečném dění. Jistá ambivalence je od počátku přítomná (motiv válečné bídy, starosti matek o obživu a motiv ostře vystupující smrti), ale velmi často lze vnímat Barlachův až šosácký agresivismus, pro dnešního člověka až disgustující brachialismus, pokud jde o osud nepřátel. Novinové zprávy čerpané i z dobově typických zvláštních vydání (Extrablatt) korigují nezcenzurované zprávy frontových vojáků na dovolené o hrůzách války, zprávy o lazaretních vlacích projíždějících v blízkosti Güstrowa, Barlachovy procházky kolem zajateckého tábora \"Rudokalhotníků\" (Rothosen: Francouzů), fyziognomie válečných mrzáků. Snad protože deník končí začátkem roku 1917, nepotkáváme tu ovšem ještě charakteristické typy ,válečných neurotiků' v ulicích měst, jaké známe i z literatury krásné (např. Joseph Roth) nebo odborné (Výroční zprávy Úrazové pojišťovny dělnické v Praze – anonymní popisy tam pocházejí nejspíš přímo od koncipisty Franze Kafky). Barlachovy reakce na zprávy vystřízlivělých přátel vracejících se ze zákopů na dovolenou jsou bez dalšího dnes snad až nepochopitelné, chtěl by je vojáky – on jako civilista – snad až povzbuzovat k tvrdšímu postupu vůči nepříteli. Tyto belikózní pasáže ostře kontrastují se zaznamenávánými starostmi o osud rodinných příslušníků (bratra Hanse internovaného za války v carském Rusku) a s láskyplnými pasážemi věnovanými synovi Klausovi, na tehdejší dobu neobvyklou otcovskou pozorností. Role otcovství je tu – obdobně jako v dramatu Mrtvý den – mytizována až v jakési božství, bohootcovství. Na tomto metafyzickém pozadí se však věnuje otec Barlach všednímu dni i jeho každodenním radostem i starostem: píše o společných hrách se synem, procházkách, předčítání, školních starostech i dětských nemocech, je tu přítomen i jako syn vůči matce a hochově babičce. Nejsou vynechány jeho erotické touhy a plachá zamilovanost. Snad tu při Barlachově verbální tvrdosti a nenávisti vůči nepřátelům sehrála roli i okolnost, že Barlach jako kardiak a starší ročník nenarukoval mezi prvními. Mohl tím kompenzovat – aspoň sám před sebou – i svůj stud a pocit méněcennosti \"zašíváka\" (Drückeberger) ve službě vlasti. Pracoval alespoň jako dobrovolný vychovatel v dětské družině (Kinderhort) a zastupoval tak otce v rodině nepřítomné. Mezi zdravotní sestry Červeného kříže ho ovšem nepřijali. Službu vlasti a sochařské ambice byl ochoten demonstrovat i plastikou pro Červený kříž, jíž měl sedět Paul von Hindenburg modelem. (Návrh nakonec realizoval jiný sochař.) Posléze byl Barlach odveden k pěchotě jako domobranec (Landsturm II) a vykonával garnizonní službu v Sonderburku (dán. Sønderborg, Šlesvicko, po roce 1918 připadlo Dánsku), než byl z popudu přátel (August Gaul, Max Liebermann, Paul Slevogt, Louis Touillon, Arthur Kampf) na podání učiněném k ministerstvu války koncem února 1916 vyreklamován z válečné služby. Vyprofilovala by se z něho zjevně nevojácká figura jako z pěšáka Rilka vzdor Rilkovu populárnímu heroickému Kornetovi. (Dokládají to v dopisech ze Sonderburku jeho problémy s nošením torny nebo poznámky o buzeraci vojáků střední generace ze strany cvičících zupáků.) Jen spíše zřídka mluví Barlach v deníku o procesu své vlastní výtvarné práce. Signifikantní jsou ovšem komentáře k práci na plastice Berserk(er)a (1910) spadající zajedno s počátkem deníku v srpnu 1914. Güstrowský deník nebyl primárně určen k zveřejnění, k jeho funkci se autor vyjadřuje jen zřídka, fakticky posloužil jako zásobník a skicář, o čemž svědčí drobné samostatné texty vycházející z jeho látky. Je to však – krom nesporných literárních kvalit – důležitý dokument Barlachova osobního a uměleckého vývoje, zejména pro pochopení jeho pozdějšího ztvárnění pomníků padlých. V roce 1930 z popudu Bernharda A. Böhmera se započalo s výstavbou prostorného domu s ateliérem v Heidberku. Manželský pár sochařů Margy a Bernharda A. Böhmerových navázal kontakt s Barlachem v roce 1925. Marga se stala Barlachovou životní družkou (manželé se rozvedli) a po jeho smrti spravovala i jeho odkaz (žila v Gertrudině kapli v Güstrowě). Böhmer fungoval jako Barlachův agent i v době národního socialismu a díky svým konexím mohl prodávat tento obchodník s uměním (obdobně pomáhal Barlachovi i Karl Buchholz a několik málo dalších) díla \"zvrhlých umělců\" do zahraničí. S Margou se ovšem podílel třeba i na hrubých pracích k Magdeburskému pomníku nebo pomáhali Barlachovi i s technickým vybavením ateliéru. Tato ,Haßliebe' se odrazila i v Barlachově posmrtně vydaném románu Ukradený měsíc v konstelaci dvojice figur Wau (: Barlach) a Wahl (: Böhmer), kterou vypravěč popisuje jako nepřátelství, které \"se může zdobit nejpříjemnějšími formami a barvami přátelství\". V poválečných letech vytvořil většinu svých sochařských a literárních děl. Roku 1919 byl zvolen řádným členem Pruské akademie umění a roku 1925 čestným členem Bavorské akademie výtvarných umění, ale řadu dalších ocenění odmítal, stejně jako nabídky učit studenty (profesury v Berlíně a Drážďanech, 1919). Roku 1924 obdržel Kleistovu cenu za drama \"Potopa\" (jediný porotce: Fritz Strich). Ještě v době Výmarské republiky se staly především Barlachovy pomníky padlým předmětem kritiky národoveckých kruhů, spolků frontových bojovníků (Stahlhelmbund) a obdobných ženských organizací (Spolek královny Luisy, Luisenbund), např. v kampani po instalaci Magdeburského pomníku 1929), návrh do soutěže pro pomník padlých ve Stralsundu (1932) s původně zamýšlenou Pietou (1932) Barlach stáhl. Záminkou ke kritice stala mj. podpis Ernsta Barlacha (také Käthe Kollwitzová) v kom. čas. Eulenspiegel (říjen 1928) pod Provoláním německých duševních pracovníků za lidové referendum proti stavbě pancéřového křižníku (Aufruf deutscher Geistesarbeiter für ein Volksbegehren gegen den Bau eines Panzerkreuzers). Po nástupu národního socialismu kritika zesílila a v rámci \"usměrnění\" kulturního života, bylo možné započít s odstraňováním jeho děl z veřejných galerií, sbírek i chrámů. Přitom se B. zpočátku těšil přízni z kruhů národněsocialistického Svazu studentstva, pro některé hlasy odtamtud představoval Barlach reprezentanta \"Severské moderny\" (Nordische Moderne) resp. \"Severského modernismu\" (Nordischer Modernismus), dokonce přízni některých vlivných úředníků Goebbelsova ministerstva propagandy a lidové osvěty, nejspíš samotného Goebbelse, který se např. vyjádřil výslovně pochvalně o jeho Berserk(er)ovi. Goebbels ji spatřil při návštěvě Kolína nad Rýnem ve Wallrafově-Richartzově muzeu (1924): \"Nejvíc mě uchvacuje jedna plastika. Barlach: Berserker. To je smysl expresionismu. Strohost stupňovaná v grandiózní podání.\" (Deníky – Die Tagebücher, 29.8.1924) Goebbelsův postoj vůči modernímu umění nebyl po celý rok 1933 ještě jasný. Pamětníci i Barlach sám (v korespondenci) uvádějí, že Goebbels disponoval 1-2 Barlachovými díly (konkrétně údajně plastikou Muž v bouři). Barlach spolupodepsal Provolání kulturních pracovníků (Aufruf der Kulturschaffenden) ze 17. srpna 1934 (vyšlo 18. srpna 1934 ve Völkischer Beobaochter) iniciované Goebbelsovým ministerstvem, které bezprostředně předcházel lidovému hlasování (19. srpna) stvrzujícímu dřívější převzetí úřadu říšského prezidenta (po smrti Paula von Hindenburg) říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. (Mezi signatáři nebyli ovšem jen tzv. \"Bohem omilostnění\" /Gottbegnadete/, zvlášť privilegovaní umělci, jež režim považoval za nepostradatelné, ale právě i Barlach nebo Ludwig Mies van der Rohe. Barlach nejprve odmítnout podepsal, po intervenci z ministerstva, kdy mu byla přečtena jména jiných signatářů podepsal, aby se aspoň dočasně zbavil nálepky kulturního bolševictví.) Barlachovo dílo se v tiskovém orgánu Völkischer Beobachter ovšem stalo předmětem kritiky, a to i ze strany Alfreda Rosenberga jakožto vedoucího Úřadu pro dohled nad světonázorovým a duchovním školením (zkrác. Rosenbergův úřad, Amt Rosenberg). Mocenská rivalita obou těchto Hitlerových podřízených a jejich úřadů stála Barlacha nejspíš nakonec i poslední zbytek (semi)oficiální podpory. Barlachovi se dostávalo beztak už dříve etikety \"kulturního bolševika\" (Kulturbolschewist), fyziognomie jeho figur byla označována za \"ostisch\" (východnické – pro údajné \"slovanské rysy\"), negativní vlivy byly shledávány i v pobytech v cizině, zejména v jeho cestě na Rus, v jeho mystickém založení (Spökenkieker), byl denuncován jako přítel či sympatizant komunistů (Käthe Kollwitzová) a židů (Max Liebermann). V roce 1933 (23.1.1933) v rozhlasovém projevu mluví Barlach o \"nesmiřitelných protikladech\" dvou ras: \"lidí ducha\" (Geistige) a \"lidí neducha (\"Ungeistige\"). Roku 1936 byla jeho díla, společně s díly Käthe Kollwitzové a Wilhelma Lehmbrucka odstraněna z Jubilejní výstavy Pruské akademie věd a umění. Toho roku bylo také zabaveno z větší části vydání Barlachových Kreseb (Zeichnungen) z nakladatelství Reinharda Pipera (1935). Goebbels si do svého deníku (3.4.1936) k tomu poznamenal: \"Zakázána šílená kniha od Barlacha. To už není umění. To je destrukce, neumělá macha. Odporné! Tenhle jed nesmí mezi lid!\" Dalších více než 380 Barlachových děl bylo odstraněno z galerií a veřejných sbírek. Některá díla (plastika Shledání a kresby Zeichnungen) byly prezentovány na putovní výstavě Zvrhlé umění (Entartete Kunst) v Mnichově (1937), Norimberku 1937. Tato výstava měla prezentovat \"neněmecké umění\" v těsném závěsu po zahájení výstavy oficiálně uznaného německého umění v blízkém Domě německého umění (18.7.1937). Její vernisáž zahajoval Hitler osobně. I on sám si byl ovšem nejspíš vědom průměrnosti vystavovaných exponátů oficiálního umění. Barlach (ještě nevystoupil z Pruské akademie) byl rovněž rutinně vyzván, aby první výstavu během její přípravy obeslal, ale umělec se zdržel. Na výstavě Zvrhlé umění (\"neněmeckého umění\") nebylo Barlachovo dílo zatraceno a priori, ale komise zkoumala \"stupeň a způsob úpadku\": S Barlachem se zacházelo \"jako s tragickým případem, jeho výtvarná díla byla hodnocena s šetrností a vybrána jen jedna z jeho kreseb, aby bylo zastoupeno i jeho jméno\" (z poválečně zveřejněného memoranda \"kustoda\" výstavy Paula Ortwina Raveho). Možná že i Adolf Ziegler, prezident Říšské komory výtvarných umění a vedoucí porot obou výstav, váhal zařadit Barlacha vedle prononcovaných expresionistů Oskara Kokoschky, Karla Schmidta-Rottluffa či Ludwiga Kirchnera. Kniha kreseb spolu s 4 kresbami (tři čarodějnice či fúrie spolu se skicou k Čekajícímu) se ocitla vedle grafik Paula Kleea s obecným označením: \"Kulturní škoda přinejmenším tak šílená jako výplody neschopných, zlých či chorobných umělců … Tajná státní policie zasahuje – několik zabavených knih z posledních let\". V září 1937 byl Barlach vyškrtnut z Říšské komory spisovatelů. Jeho socha Bojovníka ducha (Geistkämpfer) na památníku války před Univerzitním chrámem v Kielu byla odstraněna 20. dubna 1937 (v den Hitlerových narozenin, jak explicitně zaznamenává sám Barlach). Plastika Bojovníka ducha, anděla (prý s tváří Barlachova syna Klause) a mečem v ruce stojícího na jakési vlkovité obludě (drak?) představovala jakýsi antipod dřívějšího Berserk(era). Také Magdeburský a Hamburský pomník padlých byly odstraněny. Nakonec i stejně tak i Vznášející se anděl (Güstrower Ehrenmal) z güstrowského dómu (24.8.1937), Barlachův dar güstrowské dómské farnosti (1927). Anděl byl pak jako depozitum tichou cestou zabaven (pro účely \"válečného hospodářství\"). Díky Böhmerovi byl ze sádrového modelu Anděla odlit ještě za války nová socha (firma Hermann Noack, Berlín) a uchovávána v tajnosti. V roce 1951 byl tento Anděl instalován v Antoniterkirche v Kolíně nad Rýnem. Odlitek sochy podle kolínského Anděla byl \"navrácen\" do güstrowského dómu (1953). Ernst Barlach zemřel na srdeční infarkt 24. října 1938 v Rostocku. Část Barlachova díla, včetně soch, kreseb, grafických listů a rukopisů, zachránil podnikatel Hermann F. Reemtsma, který začal Barlachova díla sbírat ve 30. letech a po válce založil nadaci (Hermann Reemtsma Stiftung). Reemtsma ještě před svou smrtí roku 1961 zadal stavbu Barlachova muzea v Hamburku, kde je sbírka umístěna (viz Ernst-Barlach-Haus, sbírky) Dům (Gertrudina kaple, Gertrudenplatz) a ateliér v Heidberku (Heidberg 15) poblíž Güstrowa slouží jako muzeum Nadace Ernsta Barlacha v Güstrowě (Ernst Barlach Stiftung Güstrow), která byla zařazena do Modré knihy Spolkové vlády Spolkové republiky Německo jako \"Místo kulturní paměti zvláštního národního významu\". Vedle ní existuje Muzeum Ernsta Barlacha v Ratzeburku, Muzeum Ernsta Barlacha ve Wedelu a Dům Ernsta Barlacha v Hamburku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Barlach tvořil zprvu v hlíně a kovu, od roku 1907 se začína zabývat dřevořezbou. Byly to právě skulptury ze dřeva, které mu zjednaly slávu jakožto sochaři. Bronzové plastiky hrály do roku 1930 malou roli. Od svého návratu z Ruska roku 1906 byl považován za hlavního představitele německého sochařského expresionismu. Neměl žádnou přímou spojitost s Munchem ani s drážďanskou skupinou Die Brücke a po celý život zůstal solitérem. Sám se cítil \"žákem středověku\" ve smyslu laické gotické zbožnosti. Je to patrné i z jeho literárního díla, které nese stopy dobového symbolismu a středověký spiritualismus proměňuje v syrový smyslový účinek. Sochy se vyznačují pevným a ostře ohraničeným objemem, tvarovou stylizací a upuštěním od popisných detailů. Figury jsou disproporční, zahalené drapérií a obličeje se často blíží grimase. Modelace soch souvisí s Barlachovou grafickou tvorbou – seřezává hmotu do ostrých hran a klade důraz na obrysovou linii. Všechny formální prostředky jsou podřízeny vyjádření vnitřní vize pomocí plastického účinku. Zdůraznění psychologie a vnitřního napětí figur navozuje naléhavost a ve výrazu až drastický patos. Barlach je také autorem více než 200 litografií a dřevorytů, ilustrací k vydání vlastních dramatických děl a autobiografie. Na žádost Paula Cassirera vytvořil dřevoryty k dílům Johanna Wolfganga von Goetha (balady, Valpuržina noc – Faust) a Friedricha Schillera (balady, Óda na radost)", "section_level": 1}, {"title": "Hlasy.", "content": "\"Pánové, příšerně zaostalý, ducha nemaje, dítě předčasně narozené je Barlach. Tahle mecklenbursko-fríská ctnost, velmi přesvědčivě pobekávající, co jí trápí u srdce, co ta může dát? Komu co ta může dát? Barlach, jen tupý a nehluboký, občas ztvární něco dobře; to je všecko, k tomu ten řev. Umění je výsadou králů: Barlach je zápecník, maloměšťák, kdepak šlechtic, neřkuli král.\" Alfred Döblin, Barlachovy akcie jdou nahoru (Barlach-Hausse), Prager Tagblatt, 2. června 1923 (kritika představení Chudý příbuzný a Mrtvý den v Berlíně) \"Když jsem potkal Barlacha … bezděky se mi vybavila vzpomínka na mladého Franze Kafku. Na tom rovněž nebylo nic vlastně nápadného v oblečení, v bytových poměrech a ve vystupování; byl by mohl být právě tak dobře nějakým řemeslníkem, který se denně stýká s obyčejnými lidmi z lidu, jehož nejniternější sféru však navštěvují všichni dobří tak jako zlí duchové nad- a podsvětí.\" \"Poslední pochyby statečných, kdož vyprázdnili \"Potopu\" až do dna, odstranila na", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernst Barlach (2. ledna 1870 Wedel, Holštýnsko – 24. října 1938 Rostock) byl německý sochař, řezbář, keramik, kreslíř, grafik, dramatik a spisovatel (jen příležitostně lyrik). Je považován za jednoho ze zakladatelů moderního sochařství. Raná díla nesou stylové znaky od realismu (\"poetického realismu\"), přes secesi (Jugendstil) včetně snad i literárních děl (v literatuře sporný pojem), pozdější tvorba je spojována s expresionismem.", "tgt_summary": "Ernst Barlach (2 January 1870 in Wedel – 24 October 1938 in Rostock) was a German expressionist sculptor, printmaker and writer. Although he was a supporter of the war in the years leading to World War I, his participation in the war made him change his position, and he is mostly known for his sculptures protesting against the war. This created many conflicts during the rise of the Nazi Party, when most of his works were confiscated as degenerate art.", "id": 911086} {"src_title": "Katla", "tgt_title": "Katla (volcano)", "src_document": [{"title": "Typ erupce.", "content": "Jelikož se Katla nachází pod silným ledovcovým příkrovem, dochází u ní během erupce ke kontaktu magmatu s tekutou vodou, což má za následek rychlé ochlazování magmatu a vznik tefry a vodní páry. Dochází ke kombinaci umožňující vznik explozivních erupcí, které do atmosféry vyvrhuje množství materiálu a vytváří velké mračno vulkanického materiálu. Magma proudící k povrchu z magmatického krbu je bazaltového až dacitového složení. Často vznikají rozsáhlé a objemné lávové proudy, které se rozlévají do okolí. Chemismus magmatu je ovlivněn pozicí Islandu, který se nachází na rozhraní Středoatlantického hřbetu a horké skvrny. Historicky vyvržená láva měla složení odpovídající železem a titanem bohaté bazalty a menšího množství křemičité tefry. Seismické snímkování ve 2D naznačilo, že se magmatický krb nachází relativně mělko a to pouze v hloubce 3 km od povrchu ledovce. Tloušťka rezervoáru se odhaduje na jeden kilometr, načež množství magmatu, které by se zde mohlo vyskytovat se odhaduje na 10 až 12 km. Jelikož ale byla ke snímkování použita metoda šíření seismických vln, je nutno brát v potaz, že výsledný obraz velikosti magmatického krbu ukazuje pouze oblast, kde panují podmínky umožňující vznik dostatečného množství taveniny zabraňující šíření s-vln.", "section_level": 1}, {"title": "Historické erupce.", "content": "Katla soptila v letech 920, 934 (?), 1150 (respektive někdy ve 12. století), 1177 (nebo 1179), 1245, 1262, 1357 (?), 1416, 1440 (?), 1450 (?), 1500 (?), 1580, 1612, 1625, 1660–61, 1721, 1755–56, 1823, 1860, 1918, 1955 (?) a 1999 (?). Většina těchto erupcí se odehrála z trhliny ležící uvnitř sopečné kaldery, ale část holocénních erupcí se odehrála v rámci trhlinového systému Eldgjá, který se táhne přibližně 60 km severovýchodním směrem od ledového pokryvu k sopce Grímsvötn. Erupce na systému trhlin Eldgjá, která se odehrála pravděpodobně okolo roku 934, vytvořila lávový proud o objemu až 18 km. V době vrcholící erupce v roce 1755 došlo ke vzniku povodní v důsledku unikající ledovcové vody, jejíž průtok byl odhadnut na 200 000 až 400 000 krychlových metrů za sekundu; pro srovnání: společný průměrný průtok veletoků Amazonky, Mississippi, Nilu, a Žluté řeky (Chuang-che) činí kolem 266 000 krychlových metrů za sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Erupce v roce 1918.", "content": "Před vybudováním islandského silničního okruhu Hringveguru se lidé obávali do okolí Katly cestovat. Rovinaté pláně v jejím okolí totiž postihovaly (a i nadále postihují) náhlé povodně způsobené únikem ledovcové vody. Pro tento druh záplav se vžilo označení jökulhlaup a představují jedno z největších nebezpečí spojených se sopečnou činností, se kterými se můžeme na Islandu setkat. Plnou sílu těchto povodní jsme měli možnost spatřit 12. října 1918, kdy došlo k poslední významné erupci této sopky. Že 12. říjen nebude pro místní běžným dnem, začalo být zřejmé okolo 13. hodiny. Tehdy oblast jižního Islandu postihlo silné zemětřesení. Země se pak slaběji třásla nepřetržitě přibližně půl hodinu. To značilo, že se po prasklinách dere k povrchu magma. Na „povrch“ magma vystoupalo v oblasti sopečné kaldery, která ale byla zcela vyplněna ledem. Magma o teplotě okolo tisíce stupňů Celsia začalo tavit okolní led. Vzniklo obrovské množství vody, které si začalo hledat cestu ven ze sevření ledového krunýře. Okolo 15. hodiny si obyvatelé blízké vesnice Vík všimli, že se nad vrcholkem Katly začíná vznášet sopečné mračno. Znamenalo to, že se láva dokázala protavit ledovcem. Krátce nato spatřili, jak se korytem řeky Múlakvísl valí směrem k moři obrovská povodňová vlna tvořená směsí ledovcové vody a úlomků sopečných hornin a ledových ker. Odhaduje se, že povodeň urazila cestu z kráteru k moři za přibližně 45 minut. Postupovala tedy rychlostí okolo 10 m/s. Obyvatelé vesnice Vík měli štěstí. Povodeň se totiž valila korytem řeky směřující od jejich vesnice. O podobném štěstí ale nemohla mluvit skupina farmářů, kteří v oblasti Álftaver na jihovýchod od Katly chovali ovce. Ti totiž v osudný den uslyšeli bez zjevné příčiny velkou ránu. Znajíce divokou historii svého kraje, okamžitě naskočili na své koně a zamířili k nejvyššímu místu v okolí – lávovému poli Skálmabæjarhraun. Během cesty spatřili, jak se ze svahu Katly začíná valit obrovská povodňová vlna beroucí vše, co jí stálo v cestě. Farmáři se rozhodli opustit svůj cenný dobytek a hnát koně na hranici sil v urputném cvalu k lávovému poli. Toho se jim podařilo dosáhnout jen krátce před tím, než se kolem nich prohnala povodňová vlna unášející různě velké úlomky skal a ledových ker. Farmáři si na poslední chvíli zachránili životy, svá stáda však zachránit nemohli. Když prvotní povodňová vlna opadla, přeživší zamířili k farmě Skálmabæjarhraun. Po příjezdu začali z farmy vynášet zásoby do stodoly stojící na starém lávovém poli na vyvýšeném místě. Se svými rodinami pak ve stodole přečkali noc. Během večera na stodolu začal dopadat sopečný prach a úlomky strusky. Noční oblohu protínaly blesky vznikající třením sopečných částic o sebe a s tím spojeným vznikem statické elektřiny. Z dálky byly slyšet nekonečné ozvěny sopečných explozí i překotný hukot unikající ledovcové vody. Ráno farmáři spatřili, že záplavová vlna dosáhla až k vyklizené farmě. Těsně v jejím sousedství se nacházela obrovská ledová kra. Po erupci byla farma opuštěna, podobně jako několik dalších farem v okolí. Povodeň si vyžádala život několika stovek ovcí, 37 koní, ale žádného člověka. Cenné poznatky o průběhu povodně poskytli svědci pozorující její postup z vesnice Vík a kopce Hjörleifshöfði. Z jejich výpovědí jsme se dozvěděli, že se nejednalo o povodeň jednu, ale o sérii záplav o různé intenzitě. Svědci totiž spatřili, že po prvotní (přibližně dvě hodiny trvající) povodni se okolo 17. hodiny najednou množství vody proudící do moře razantně zvýšilo. A to tak moc, že voda byla schopná unášet obrovské ledové kry. Zdálo se, že se krajinou pohybují celé sněhem pokryté kopce. Dobové fotografie těchto ker dokládají, že byly mezi 40 až 60 metry vysoké. Okolo 19. hodiny se začalo nad ostrovem stmívat, takže přestalo být možné průběh záplav sledovat. Když se druhý den okolo sedmé rozednělo, povodeň již korytem neprotékala, takže nebylo možné určit čas jejího konce. Odhaduje se, že hlavní část povodně trvala okolo 5 až 6 hodin, během kterých se korytem prohnalo okolo 8 km³ směsi vody a úlomků sopečných hornin. Kulminační průtok byl nejspíše okolo 150 000 m³/s; pro srovnání, řeka Amazonka má průměrný průtok okolo 209 000 m³/s. Tím to ale neskončilo. V průběhu 13. října se povodně do rovinatých plání ležících jihovýchodně od Katly vrátily. Uvnitř ledovce totiž někdy v průběhu záplav vznikla zřícením stropu ledového tunelu, kterým voda proudila, hráz. Ta bránila vodě v úniku do doby, než tlak vody způsobil její protržení. Voda následně v různé intenzitě vytékala zpod ledovce po dobu dvou týdnů, v dalších čtyřech týdnech se pak povodně v mnohem slabší síle ještě příležitostně vracely. Série povodní významně proměnila krajinu rovinatých plání na jihovýchod od Katly. Proudící voda totiž dokázala významně přetvořit koryta, kterými proudila, a přenést velké množství hornin a ledu. A to tak velké, že část jižního pobřeží Islandu se prodloužila o pět kilometrů a je pravděpodobné, že významnou proměnou prošlo i přiléhající dno oceánu, což se v té době nedalo detailněji prozkoumat. Po krajině byly rozházeny obrovské balvany a desítky metrů velké ledové kry. Ty byly vodou urvány z čela ledovcových splazů, čímž došlo k jejich významnému přetvoření.", "section_level": 2}, {"title": "Sopečné mračno.", "content": "Záplavy způsobené ledovcovou vodou byly přitom jen jedna část zkázy. Přítomnost vodního ledu v místě výstupu magmatu totiž způsobila exploze trhající magma na malé částečky. A to kvůli tomu, že se vlivem tepla led přeměňoval nejprve na vodu a následně na páru. Pára zabírá přibližně tisíc šestsetkrát větší objem než voda (přesná hodnota závisí na teplotě), takže po svém vzniku začne expandovat a během expanze trhá okolní materiál. Když se pak ledovec nad kráterem roztavil, začalo nad ním vyrůstat sopečné mračno tvořené sopečným prachem a popelem. Dobová svědectví dokládají, že sopečné mračno bylo vidět ze vzdálenosti 200 až 300 kilometrů, tedy z většiny území Islandu. Odhaduje se proto, že vystoupalo do výšky 14 kilometrů, načež začalo být unášeno větry směrem na západ. Obloha nad Reykjavíkem záhy potemněla. Geologické nálezy dokládají, že přibližně polovina ostrova byla zasypána popelem. V bezprostřední blízkosti sopky spadlo z oblohy tolik materiálu, že vznikla půl metru silná vrstva. Na povrch Islandu se dostalo přibližně 1 km³ nového sopečného materiálu, nicméně to nemusí být konečné množství, které exploze vyvrhla. Těžko se totiž určuje množství materiálu, který byl uložen pod mořskou hladinu. Sopečná erupce, která trvala 24 dní, proto mohla být ještě objemnější, než se nyní jeví.", "section_level": 3}, {"title": "Spící obr?", "content": "K poslední velké erupci Katly došlo v roce 1918, ale od té doby se Katla pravděpodobně probudila již třikrát. Vždy ale jen slabě. Stalo se tak v roce 1955, 1999 a 2011, kdy se znenadání rozvodnily řeky v jejím okolí. To naznačovalo, že pod ledovým příkrovem došlo k sopečné činnosti a s tím spojeným táním ledu. V roce 2011 byla povodeň na řece Múlakvísl natolik silná, že strhla silniční most umístěný na hlavní okružní silnici, a to uprostřed právě probíhající turistické sezóny. Nicméně je zřejmé, že na další silnou erupci Katly od roku 1918 stále čekáme. V roce 1918 přitom zasáhly povodně rovinaté pláně na východ od Katly s minimálním osídlením. Škody byly proto velice malé. S ohledem na obrovské riziko je tato oblast neosídlena, takže ani dnes nehrozí, že by povodně způsobily rozsáhlou zkázu. Přesto mají Islanďané z Katly obavy. Historické doklady totiž ukazují, že ne všechny povodně musí ze sopečné kaldery zamířit východním směrem. Příležitostně opustí ledovec i na jeho západním okraji v oblasti Entujökull. Odtud by valící se voda zamířila do turisty oblíbeného údolí Þórsmörk. Voda, která se do tohoto údolí dostane, je následně odváděna na západ a později na jih podél masivu sopky Eyjafjallajökull. Do míst, kde se na rovinatých pláních oblasti Mýrdalsjökull nachází řada farem s doprovodnou infrastrukturou. Pokud by tedy došlo k výlevu vody na severozápadním úbočí Katly, budou ohroženy lidské životy a vzniknou značné ekonomické škody.", "section_level": 3}, {"title": "Spojitost se sopkou Eyjafjallajökull.", "content": "Je to právě sopka Eyjafjallajökull ležící přibližně 25 kilometrů západně od Katly, která nám dala v dubnu 2010 varování, co můžeme u příští erupce Katly čekat. Její erupce vytvořila relativně malý jökulhlaup, který se prohnal částí údolí Þórsmörk, ale i sopečné mračno šířící se nad Evropu. Následné zastavení letecké dopravy nad velkou částí Evropy kvůli přítomnosti sopečného prachu v atmosféře způsobilo ekonomické škody za několika miliard eur. Erupce Eyjafjallajökull mnohé vyděsila. Historická pozorování totiž naznačovala, že existuje souvislost mezi explozí Eyjafjallajökull a Katly. Větší sestra explodovala zpravidla vždy krátce po explozi Eyjafjallajökull. Existují proto úvahy, že tyto sopky jsou napájeny ze stejného magmatického zdroje či že sdílejí část přívodních drah. O devět let později víme, že protentokrát historické předpoklady selhaly. Katla prozatím neexplodovala. Neměli bychom to ale brát jako doklad toho, že se Katla uklidnila. Sice je v současnosti nemožné přesně předpovídat, kdy sopka exploduje, nicméně v případě Katly je jen otázkou času, kdy znovu udeří. Seismické snímkování jejího okolí totiž ukazuje, že se magmatický krb, tedy místo, kde se magma hromadí před výstupem na povrch, nachází relativně mělko – pouze 3 km pod povrchem. Na základě velikosti seismické anomálie vědci odhadují, že magmatický krb je okolo jednoho kilometru mocný a že se v něm nachází minimálně 10 až 12 km³ roztavených hornin. Není tak pochyb, že sopka je i nadále zásobena roztavenými horninami vystupujícími z hlubších partií Země. V okolí Katly se navíc často chvěje země. To může naznačovat, že je magma v podzemí stále v pohybu. V roce 2018 navíc vyšla studie islandských a britských vědců, kterým se podařilo jako prvním změřit množství sopečných plynů unikající z Katly. Zjistili tak, že ze sopky vychází obrovské množství oxidu uhličitého (CO2), přibližně dvacet tisíc tun denně. Katla se tak řadí mezi sopky, které tohoto plynu produkují na světě nejvíce. Zůstává prozatím otevřenou otázkou, jestli vysoká emise oxidu uhličitého značí nadcházející sopečnou erupci (existují totiž příklady sopek, u kterých v řádů týdnů až let předcházel erupci nárůst úniku sopečných plynů), nebo jestli je pro Katlu takto vysoká emise přirozená. V současnosti není možné předpovědět, jak bude budoucí erupce Katly probíhat. Katla se totiž umí projevovat různě. Kdyby k výstupu lávy došlo mimo zaledněný vrchol, jak se již v minulosti stalo, byli bychom pravděpodobně svědky vzniku lávových proudů „neškodně“ se šířících do okolí. Jestli ale dojde k výlevu magmatu pod ledovcem, dopady mohou být značné. Vyjma katastrofální povodně s potenciálem poničit část jižního Islandu totiž hrozí, že vznikne obrovské sopečné mračno šířící se tisíce kilometrů mimo Island. Mračno přitom může nejenom uzemnit veškerý letecký provoz v zasažené oblasti, ale také na několik let pozměnit klima severní polokoule.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled sopky.", "content": "Katla je štítová sopka, která je na vrcholku pokrytá ledovcem. Pod ledovcem se nachází 750 metrů hluboká sopečná kaldera o rozměrech 9 × 14 km protažená v SZ-JV směru. Její nejvyšší bod leží 1380 metrů nad mořem a tři hlavní ledovce prochází jejím okrajem. Celá kaldera je vyplněna 200 až 700 metrů mocným ledovcem o objemu okolo 70 km. Současná kaldera byla vytvořena během posledního období zalednění. Samotný kužel sopky má objem přibližně 300 km a byl utvořen převážně před 220 tisíci lety v holocénu. Počátek holocénní aktivity je označen jako erupce \"Sólheimar\", datována 12 000 let př. n. l. na základě tefrových vrstev v okolí Skogáru.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Vulkanický kaňon Eldgjá je součástí stejného vulkanického systému.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Katla se považuje za nejnebezpečnější sopku na Islandu, což je způsobeno tím, že se nachází pod rozsáhlým ledovcem. V případě sopečné erupce tak dochází k masivnímu tání ledu a hromadění roztáté vody pod ledovcem, která se později vyvalí v podobě katastrofické povodně nazývané jako jökulhlaup. Následkem povodně dochází k zaplavení rovinatých oblastí, které se směrem k pobřeží nachází v okolí sopky na jihozápad (oblast Landeyjar) i na východ (Mýrdalssandur). V historii docházelo k výlevům vody z oblastí Kötlujökull a Sólheimajökull, ale současné výzkumy naznačují, že by mohlo dojít k výlevu i z oblasti Entujökull, což by vedlo k zaplavení západního regionu Mýrdalsjökull a turisticky oblíbené destinace Þórsmörk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katla je islandská štítová sopka, která se nachází pod ledovcem Mýrdalsjökull na jižním konci Islandské východní sopečné zóny. Rozkládá se severně od Vík í Mýrdal, nejjižněji položené obce na Islandu, a na východ od menšího ledovce Eyjafjallajökull, pod kterým se taktéž nachází aktivní sopka. Její vrchol dosahuje výšky 1512 metrů a je zčásti pokryt 200 až 700 metrů silným ledovcem Mýrdalsjökull na ploše o rozloze 595 km². Ledovcový příkrov vyplňuje celou kalderu sopky o objemu 70 km³. Jedná se o jednu z nejaktivnějších islandských sopek. Sopečný kráter má průměr 10 kilometrů a k erupci vulkánu dochází běžně vždy za 40 až 80 let (jiné zdroje uvádějí četnost dvakrát za století). K poslední velké erupci došlo v roce 1918, ale došlo pravděpodobně ještě i k menším erupcím v roce 1955 a 1999, které však neprorazily ledovcový příkrov. Od roku 930 bylo zdokumentováno celkem 18 erupcí. Katla je však zdrojem pyroklastického sedimentu, tzv. tefry (přibližně 6 až 7 krychlových kilometrů), datované zpět do minulosti až 10 600 let, nalezené na řadě míst v Norsku, ve Skotsku a v Severním Atlantiku. Před vybudováním Hringveguru (islandského silničního okruhu) se lidé obávali cestovat po rovinách ležících před sopkou z důvodu častých povodní způsobovaných únikem ledovcové vody nazývaných jökulhlaup a rovněž kvůli hlubokým říčním brodům. Obzvláště nebezpečný byl únik ledovcové vody, který následoval po erupci v roce 1918. Katla vykazuje známky neklidu znovu od roku 1999 a geologové mají obavy, že k výbuchu sopky může dojít kdykoli v blízké budoucnosti. Sopečná aktivita sopky Katla je pod neustálým dohledem, zejména po erupcích sopky Eyjafjallajökull ležící pod stejnojmenným ledovcem, v březnu, dubnu a květnu roku 2010. Erupce této nepříliš vzdálené, delší dobu vulkanicky klidné, sopky, vyvolaly mezi geofyziky obavy, že by mohly spustit rovněž erupci sopky Katla.", "tgt_summary": "Katla () is a large volcano in southern Iceland. It is very active; twenty eruptions have been documented between 930 and 1918, at intervals of 20–90 years. It has not erupted violently for years, although there may have been small eruptions that did not break the ice cover, including ones in 1955, 1999, and 2011. Prior eruptions have had a Volcanic Explosivity Index (VEI) of between 4 and 6 on a scale of 0 to 8. In comparison, the Eyjafjallajökull 2010 eruption had a VEI of 4. Bigger VEI-5 eruptions are comparable to Mount Pinatubo's 1991 eruption, while significantly rarer VEI-6 eruptions would be comparable to Krakatoa's 1883 eruption. Katla is one of the largest volcanic sources of carbon dioxide (CO) on Earth, accounting for up to 4% of total global volcanic carbon dioxide emissions.", "id": 552642} {"src_title": "Juval Ne'eman", "tgt_title": "Yuval Ne'eman", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Tel Avivu ještě za dob britské mandátní Palestiny, střední školu absolvoval v patnácti letech a v téže době vstoupil do Hagany. Později vystudoval strojírenství na Techionu v Haifě. Během izraelské války za nezávislost sloužil u Izraelských obranných sil (IOS) jako zástupce velitele praporu, později jako operační důstojník v Tel Avivu a velitel brigády Givati. Po válce, v letech 1952 až 1954 sloužil jako zástupce velitele operačního oddělení Generálního štábu a velitel oddělení plánování IOS. V této roli pomohl zorganizovat izraelskou armádu v armádu založenou na rezervistech, vypracovat systém mobilizace a sepsal první návrh izraelské obranné doktríny. V letech 1958 až 1960 byl izraelským vojenským atašé ve Spojeném království, kde studoval na Imperial College London v doktorském studiu fyziku pod školitelem, kterým byl nositel Nobelovy ceny za fyziku Abdus Salam. V roce 1961 byl demobilizován z armády v hodnosti plukovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Jedním z Ne'emanových největších úspěchů ve fyzice byl z roku 1961 jeho objev klasifikace hadronů přes SU(3) aroma symetrie, dnes známý jako \"Eightfold Way\", kterou nezávisle na něm navrhl Murray Gell-Mann. Tato SU(3) symetrie položila základ kvarkového modelu, který navrhl Gell-Mann a George Zweig v roce 1964 (nezávisle na sobě). Ne'eman byl zakladatelem Školy fyziky a astronomie při Telavivské univerzitě, kterou v letech 1965 až 1972 vedl, dále v letech 1971 až 1975 zastával funkci prezidenta Telavivské univerzity a v letech 1979 až 1997 post ředitele Sacklerova institutu vyšších studií. V letech 1968 až 1990 byl rovněž ředitelem Centra částicové teorie při University of Texas. Byl silným zastáncem významu vesmírného výzkumu a satelitů na budoucí izraelskou ekonomiku a bezpečnost, a z toho důvodu v roce 1983 založil Izraelskou kosmickou agenturu, kterou vedl prakticky až do své smrti. V letech 1965 až 1984 vedl komisi atomové energie a zastával funkci vědeckého ředitele jaderného výzkumného centra v Soreku. V letech 1974 až 1976 byl vrchním vědcem na ministerstvu obrany.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Koncem 70. let se stal jedním ze zakladatelů strany Techija, která vznikla odštěpením od vládnoucího Likudu. Toto štěpení bylo protestem vůči podpoře mírových dohod z Camp Davidu ze strany premiéra Menachema Begina, které vedly k mírové smlouvě s Egyptem a v důsledku k evakuaci izraelských osad na Sinajské poušti. Poprvé byl poslancem Knesetu zvolen ve volbách v roce 1981, ve kterých Techija získala tři poslanecké mandáty. Strana se stala součástí Beginovy koaliční vlády zhruba rok po volbách a Ne'eman byl jmenován ministrem vědy a rozvoje (pozdější název funkce je ministr vědy a technologie). Svůj poslanecký mandát si udržel i po následujících volbách v roce 1984, po nichž však již Techija nebyla součástí vlády národní jednoty vytvořené mezi Likudem a Ma'arachem. Zpět do vlády se strana nedostala ani po volbách v roce 1988. Na svůj poslanecký mandát Ne'eman rezignoval 31. ledna 1990 a na jeho místo nastoupil Geršon Šafat. V červnu téhož roku se však Techija stala vládní stranou poté, co Ma'arach koaliční vládu opustil. Ne'eman byl následně jmenován ministrem energetiky a infrastruktury a ministrem vědy a technologie, a to přesto, že nebyl poslancem Knesetu. O ministerské funkce přišel po volbách v roce 1992, po nichž odešel z politiky. Zemřel 26. dubna 2006 ve věku 80 let v Tel Avivu v důsledku akutní mozkové mrtvice. Zanechal po sobě manželku Dvoru, syna, dceru a sestru Rut Ben Jisra'el. Je pohřben na Trumpeldorově hřbitově v Tel Avivu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Mimo to mu byla udělena ocenění \"College de France Medal\" a \"Officer's Cross of the French Order of Merit\" (Paříž, 1972), \"Wigner Medal\" (Istanbul-Austin, 1982), \"Birla Science Award\" (Hyderabad, 1998) a další ceny a čestné doktoráty na univerzitách v Evropě a Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juval Ne'eman (: ; žil 14. května 1925 – 26. dubna 2006) byl izraelský fyzik a politik. V 80. letech byl poslancem Knesetu za pravicovou nábožensky-nacionalistickou stranu Techija a zastával post ministra energetiky a infrastruktury a ministra vědy a rozvoje v izraelské vládě. Juval Ne'eman patřil mezi přední izraelské vědce a mezi jeho specializaci patřila fyzika a jaderná fyzika. Podporoval rozvoj výzkumu vesmíru a rozvoje satelitů a mezi jeho počiny patří založení Izraelské kosmické agentury. Mimo jiné též zastával funkci prezidenta Telavivské univerzity.", "tgt_summary": "Yuval Ne'eman (, 14 May 1925 – 26 April 2006) was an Israeli theoretical physicist, military scientist, and politician. He was Minister of Science and Development in the 1980s and early 1990s. He was the President of Tel Aviv University from 1971 to 1977. He was awarded the Israel Prize in the field of exact sciences (which he returned in 1992 in protest of the award of the Israel Prize to Emile Habibi), the Albert Einstein Award, the Wigner Medal, and the EMET Prize for Arts, Sciences and Culture.", "id": 1835691} {"src_title": "Růže keltská", "tgt_title": "Rosa gallica", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Růže keltská dosahuje výšky přibližně 30 cm až 1 m. Vytváří drobné, řídce větvené keříky nebo polykormony s podzemními výhonky (až 4 m dlouhými). Na tenkých větvičkách jsou nepravidelně rozmístěny úzké jehlicovité, obvykle načervenalé ostny promísené s drobnějšími jehlicovitými ostenci, štětinami a stopkatými žlázkami. Špičatě vejčité listy se zubatými okraji jsou kožovité, tuhé, lichozpeřené nejčastěji se dvěma páry lístků; na spodní straně jsou sivé či bledě zelené, více či méně chlupaté. Intenzivně vonící květy vyrůstají jednotlivě, nanejvýš po dvou či po třech; jejich koruny jsou ploché, červeně až tmavě růžově zbarvené, obvykle 5–8, výjimečně až 10 cm široké, což je nejvíce mezi evropskými růžemi. Vnější kališní lístky jsou zpeřené, hustě žláznaté, po odkvětu se sklánějí dolů a posléze opadávají. Druh kvete od května do července, plody jsou asi 1 cm veliké drobné, kulovité či úzce vejčité šípky červené barvy. Co do barvy květů a listů i celkového habitu se jedná o druh značně proměnlivý. Co do počtu chromozomů je tetraploidním druhem, s ploidií 2n = 28.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Růže keltská vyhledává především suchá a výslunná místa lesostepního charakteru, osidluje též skalní výchozy, meze, náspy, pastviny atp. Je diagnostickým druhem suchých širokolistých trávníků svazu \"Bromion erecti\". Optimum výskytu má v nízkých xerofilních (teplomilných) křovinách, lesních lemech a subkontinentálních teplomilných doubravách. Roste od nížin po pahorkatiny, v České republice poměrně hojně v termofytiku, roztroušeně až řídce v mezofytiku. Jedná se o převážně evropský druh, s těžištěm rozšíření ve střední a jižní Evropě, místy identicky s někdejším keltským osdílením (odtud jméno); areál zasahuje až do Malé Asie a na Kavkaz. Introdukována byla i na jiné kontinenty, v současnosti se tak vyskytuje i v mírném podnebním pásu Severní Ameriky. Původní přirozený areál rozšíření se v posledních dvou staletích vinou intenzivní zemědělské činnosti v Evropě výrazně zmenšil a na mnoha místech značně ustoupila. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je vedena v kategorii C3.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Růže keltská má nejpozději od raného středověku doložené hospodářské využití. Pěstovala se v klášterních a později lékárnických zahradách jako \"Rosa officinalis\" (resp. \"Rosa gallica\" var. 'Officinalis'); využíván byl květ i šípek. (Tuto růži měl mj. ve znaku anglický rod Lancasterů.) Před introdukcí asijských růží koncem 18. a v 19. století byla v Evropě prakticky jedinou výhradně šlechtěnou růží. Mezi její křížence patří například růže bílá (kříženec s růží šípkovou, známá též jako bílá růže z Yorku), růže damašská, růže stolistá a další. Ke šlechtění zahradních růží byla mnohokrát použita i její velmi atraktivní varieta Mundi, jinak známá i jako \"Rosa gallica\" var. 'Versicolor'; oblíbená byla i varianta 'Muscosa' se zbytnělými kališními přívěsky (tzv. mechová růže). Z příbuzných druhů a kříženců s růží damašskou se též lisuje růžový olej (např. v Bulharsku).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Tento druh se vnitřně člení na několik dalších taxonomických jednotek; jeho systematika se nicméně stále vyvíjí a není shodně pojata u všech relevantních autorů. Proto můžeme kupříkladu žíhanou varietu, \"Rosa gallica\" var. 'Mundi', nalézt v různých zdrojích označenou jako poddruh, nebo dokonce vyčleněnou jako samostatný druh \"Rosa mundi\" v rámci sekce \"Galicannae\". Vzhledem k bohaté šlechtitelské historii existuje celý okruh drobných taxonů, variant a vzhledově podobných blízce příbuzných hybridů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Růže keltská (\"Rosa gallica\"), též růže galská, je druh keře z čeledi růžovité. Je původním druhem v české květeně. Stála též na počátku šlechtění všech starých odrůd evropských kulturních růží.", "tgt_summary": "Rosa gallica, the Gallic rose, French rose, or rose of Provins, is a species of flowering plant in the rose family, native to southern and central Europe eastwards to Turkey and the Caucasus. It was one of the first species of rose to be cultivated in central Europe.", "id": 625536} {"src_title": "Opice", "tgt_title": "Simian", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Infrařád opic je rozdělen na tzv. opice novosvětské a opice starosvětské. Novosvětské žijí v tropech a subtropech ve Střední a Jižní Americe, nejčastěji v amazonském rozvodí. Většina z nich přímo v hustých a dobře úživných lesích, ale některé druhy i vysoko v Andách, kde teplota klesá až k 5 °C. Starosvětské jsou domovem v Africe, a to od tropických lesů přes subtropy až po okraje savan a horské oblasti Etiopie a pohoří Atlas, dále žijí na Indickém poloostrově a hlavně v tropické Jihovýchodní Asii. Jeden druh, makak magot (někdy také makak bezocasý) obývá i skalnatá území Gibraltaru na nejjižnější výspě Evropy. Nutno připomenout, že mezi starosvětské opice patří i lidé, živočichové, kteří osídlili téměř celou pevninu zeměkoule.", "section_level": 1}, {"title": "Stručná historie.", "content": "Zkoumání historie vzniku primátů vede až do období před 60 mil. let do pozdního paleocénu, kdy se objevují první primáti z prapředků řazených do podřádu Adapiformes, tehdy se začínají souběžně vyvíjet poloopice, nártouni i vyšší primáti. Z období před 40 mil. let z středního eocénu jsou již fosilní nálezy archaických vyšších primátů, kteří se pak rozdělují na nártouny a opice. Na rozhraní paleogénu a neogénu, přibližně asi před 25 mil. let, dochází k oddělování Jižní Ameriky od Afriky a od té doby se opice i nártouni starosvětští i novosvětští začínají vyvíjet odděleně. Nártouni v Americe vymizeli, opice se naopak rozrůznily do mnoha druhů a čeledí, dostaly pojmenování ploskonosé, opice v Asii a Africe se jmenují úzkonosé.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bude zde záměrně vynechán popis vzhledu a chování rodu \"Homo\", tj. člověka. Přesto popsat zjednodušeně chování a vzhled opic je téměř nemožné, vždyť takový kosman zakrslý měří asi jen 15 cm a naopak samec gorily měří 175 cm a váží až 200 kg. U některých rodů je veliký pohlavní dimorfismus kdy je samec mnohem větší, orangutan nebo jinak vybarvený (pavián pláštíkový, kahau nosatý). Jsou opice zcela adaptované na noční obstarávaní potravy (mirikinovití), ostatní jsou výhradně denní živočichové. Některé tráví téměř celý život ve větvích stromů, kde se živí listím nebo plody, a na zemi slézají jen v nejnutnějším případě nebo při přesunu za potravou (malpovití), jiné zase hledají potravu na zemi (plody, semeny, listy, kořínky, drobné živočichy) převážnou část dne, na stromy vylézají jen k odpočinku a spánku (paviáni). Na prvý pohled rozdělovacím znakem obou skupin opic je vzhled jejich obličeje. Ploskonosé mají široký obličej a nozdry nosu směřují do stran, úzkonosé mají užší obličej a nozdry směřují dopředu. Všechny opice mají více méně oddělený palec s nehty, jejich končetiny jsou schopny uchopit předmět. Jsou opice, které mají dlouhý, krásný hustý ocas (chvostanovití) nebo naopak ocas chápavý, za který se dokonce mohou i pověsit a používají ho jako pátou končetinu (chápanovití), nebo nemají ocas vůbec (gibonovití). Opice se po větvích se pohybují po čtyřech končetinách a většinou dobře skáčou, až na ty nejtěžší. Gorila a orangutan jen ručkují v závěsu a paviáni po stromech jen popolézají. Speciálním způsobem se pohybují gibonovití, tzv. brachiaci, kdy v závěsu za přední končetiny se švihem dostávají na další větev (až na vzdálenost 10 m) a zadní končetiny používají k řízení skoku. Po zemi se opice pohybují po čtyřech končetinách, až na gibony, ti běhají po zadních polovzpřímeně a předními udržují rovnováhu, shodně chodí i po hrubých větvích stromů. U opic se také vyskytují různorodé způsoby soužití, nikdy však dospělí samci nebo samice nežijí dlouhodobě samotářsky. Některé druhy jsou monogamní (např. gibonovití), kde samec žije se samicí a mláďaty. Většina je však polygamních, ti žijí v tlupách s různým počtem samců a samic. U některých jsou jednotlivé tlupy jen volná seskupení, jedinci přecházejí z jedné do druhé (šimpanz). Některé jsou přísně teritoriální a hlídají si svá území, u jiných zase žije v těsné blízkosti více skupin. Šimpanzi dokáží, stejně jako lidé, lovit menší opice. Mezi sebou komunikují jak hlasem, tak i vzájemnými doteky, rituálním chováním a očicháváním. Nejbohatší hlasové projevy mají kočkodanovití, kteří si dokáží navzájem sdělit, jaký druh nebezpečí hrozí. Nejsilnější hlasové projevy zase mají vřešťani, které lze slyšet i na vzdálenost 5 km. Rozmnožování a doba březosti závisí na druhu, mnohdy se samice páří s více samci. Žádné narozené mládě není soběstačné, o každé se musí matka dlouhodobě starat, mnohdy jsou nápomocní jiní členové skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rozdělení podřádu vyšších primátů na infrařád nártounů a infrařád opic vyplynulo z moderní kladistické klasifikace, kdy se zařazení jednotlivých živočichů do skupin neřídí vzhledem nebo způsobem života, ale děje se na základě genetických poznatků, kdy se zohledňuje vzájemná příbuznost předků. Infrařád žijících opic – dříve Anthropoidea, je monofyleticky rozdělen do dvou skupin: Úplné členění infrařádu opic: Poznámka: Někdy je pro zařazení ploskonosých a úzkonosých používán taxon \"parvorder\" nebo \"falanx\", zde je použito české pojmenování oddělení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opice (též vyšší primáti, antropoidi, antropoidní primáti; lat. Simiiformes, Anthropoidea) je infrařád náležející do vyšší taxonomické jednotky podřádu Haplorhini, od kterého se odlišuje tím, že neobsahuje čeleď nártounovitých.", "tgt_summary": "The simians or anthropoids or higher primates are an infraorder (Simiiformes) of primates containing the parvorders Platyrrhini and Catarrhini, which consists of the superfamilies Cercopithecoidea and Hominoidea (including the genus \"Homo\"). The simians are sister to the tarsiers, together forming the haplorhines. The radiation occurred about 60 million years ago (during the Cenozoic era). 40 million years ago, simians from Afro-Arabia colonized South America, giving rise to the New World monkeys. The remaining simians (catarrhines) split 25 million years ago into Old World monkeys and apes (including humans).", "id": 2240883} {"src_title": "Jindřich III. Míšeňský", "tgt_title": "Henry III, Margrave of Meissen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich byl mladším synem Dětřicha Míšeňského a Guty, dcery Heřmana Durynského. Za souhlasu císaře Fridricha II. z titulu dědictví po matce ovládl Jindřich Jasný větší část osiřelého Durynska a jako lantkrabě byl předem určen jeho syn Albrecht, snoubenec císařovy dcery Markéty. Roku 1251 se Jindřich zřejmě dohodl se svým tchánem českým králem Václavem I. a nevystoupil s nároky svých synů z prvního manželství na uprázdněný vévodský trůn v Rakousku. O tři roky později, za vlády Přemysla Otakara uzavřel spojenectví s říšskými fojty z Gery, Plavna a Weidy, kteří se cítili ohroženi ztrátou držení lén, která měli od českého krále. Markrabě jim slíbil pro případ útoku z české strany okamžitou pomoc a ubezpečil je, že svá dosud česká léna by poté obdrželi jako léna míšeňská. Jako švagr bezdětného českého krále se v případě Přemyslovy smrti chystal ujmout jeho země. Na Jindřichově dvoře v období braniborské správy českého království krátce pobýval malý Václav II., když jej Ota Braniborský znovu odvedl z Čech. Později se míšeňský markrabě společně s vratislavským vévodou Jindřichem Probusem stal prostředníkem při mírovém ujednání mezi Václavovým otčímem Závišem z Falkenštejna a nevlastním bratrem Mikulášem. Zemřel roku 1288 a byl pohřben v cisterciáckém klášteře Altzella po boku svých předků.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jindřichovou první manželkou byla Konstancie, dcera rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, se kterou měl syny Albrechta, durynského lantkraběte, a Dětřicha, lantkraběte landsberského. Po smrti Konstancie se Jindřich po získání dispenzu znovu oženil s Anežkou, dcerou českého krále Václava I. Manželství zůstalo bezdětné, Anežka zemřela roku 1268. Třetí manželkou se stala Alžběta z Maltic. Od římského krále Rudolfa získal markrabě souhlas, aby se syn Fridrich mohl stát říšským knížetem a chtěl mu přenechat za mohutného nesouhlasu starších synů Drážďany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich III. Míšeňský (, 1215/1216 – 15. února 1288, Drážďany) byl markrabě míšeňský a lužický, lantkrabě durynský a falckrabě saský.", "tgt_summary": "Henry III, called Henry the Illustrious (\"Heinrich der Erlauchte\") (c. 1215 – 15 February 1288) from the House of Wettin was Margrave of Meissen and last Margrave of Lusatia (as Henry IV) from 1221 until his death; from 1242 also Landgrave of Thuringia.", "id": 296434} {"src_title": "Etiopská katolická církev", "tgt_title": "Ethiopian Catholic Church", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Katolická církev v Etiopii působí už od počátku křesťanství. Již ve 4. století byl v Etiopii vysvěcen první biskup Svatý Frumentius. Ten byl vysvěcen patriarchou Alexandrie, jenž byl ve spojení s římským biskupem. V 6. století však došlo k oddělení církve v Alexandrii a Etiopii od církve v Římě z důvodu Christologického nedorozumění. Od 13. století přicházeli do Etiopie misionáři, aby znovu zavedli katolictví. Ve 14. století poslal papež Evžen IV. misionáře katolictví do Etiopie s dopisem pro etiopského císaře s myšlenkou sjednocení se s katolickou církví, ale tato snaha byla neúspěšná. V 16. století byla v Etiopii ohrožena existence křesťanství. Země byla pod neustálými útoky Turků a Muslimů. Tyto útoky vyvrcholily v roce 1531. Už v roce 1520 navázala Etiopie kontakty s Portugalci. Ti Etiopii pomohli s dlouhotrvajícím bojem proti Turkům a muslimům. Pomoc dorazila formou vojenské podpory, která nakonec porazila islámské armády v roce 1543. Spolu s Portugalci přišli do Etiopie i jezuitští misionáři, kteří se snažili o to, aby sjednotili etiopskou ortodoxní církev s církví katolickou. Zaměřili se především na představitele politické moci v zemi i na samotného císaře. Jejich snaha se jim nakonec vyplatila a v roce 1622 bylo katolictví vyhlášeno státním náboženstvím. V nadcházejícím roce byl jako patriarcha etiopské církve jmenován portugalský jezuita Alfonso Mendez. Nato byla vytvořena formální unie v roce 1626, když Alfonso Mendez přijel do země. Tato unie byla stanovena na dobu trvání deset let. Mendezovi byla uložena řada latinizací na etiopskou liturgii, zvyky. Toto se pak snažil prosadit etiopský císař Susenyos, avšak velice krutým způsobem, což nakonec vedlo k násilné reakci veřejnosti. Tato reakce měla za následek úmrtí císaře Susenyose v roce 1632 a v následném roce také vyhnání nebo popravení jezuitských misionářů. Z tohoto důvodu byla země pro další katolickou misijní činnost na dalších 200 let uzavřena. To se však změnilo v roce 1839, kdy došlo k obnovení katolické misijní činnosti zejména příjezdem Msgr. Giustinem De Jacobisem a později v roce 1846 kardinálem Massajou. Zpočátku to bylo však velmi těžké, protože tady existovalo stále silné veřejné nepřátelství. Až když v roce 1889 nastoupil na trůn král Menelik II., objevila se tady znovu možnost volně provádět misionářskou činnost v zemi. Během let 1935 – 1941, kdy byla země italskou okupací, došlo k rozšíření katolické misijní činnosti. Stejně tak tomu bylo i v Eritreje, která byla pod držbou Itálie od roku 1889. V roce 1940 pozval císař Haile Selassie jezuitské kněze s cílem založit univerzitu, která nesla název podle samotného císaře (první univerzita v Etiopii).", "section_level": 1}, {"title": "Současná situace.", "content": "Současná církevní struktura etiopské katolické církve pochází z roku 1961, kdy bylo založeno metropolitní arcibiskupství v Addis Abebě a biskupské diecéze v Asmaře a Adigratu. Největší počet katolíků se soustřeďuje právě v Addis Abebě, což je hlavní město Etiopie a v Asmaře. Kromě toho byly vytvořeny i dvě nové diecéze na území dnešní Eritreje, která dříve patřila Etiopii, než se oddělila a získala nezávislost v roce 1993. Tyto dvě nové diecéze vznikly v Kerenu a Barentu v roce 1995. Stejně jako v jiných zemích se i v Etiopii katolická církev dělí na územní obvody, které jsou řízeny biskupy. Ti ve své činnosti spolupracují s dalšími duchovními osobami, kterými jsou kněží, sestry a další. Každý biskup ve svém spravovaném obvodu poskytuje osobám náboženskou a sociální péči, za kterou je zodpovědný. V dnešní době představují katolíci asi 0,9% obyvatel země.", "section_level": 1}, {"title": "Etiopský katolický sekretariát.", "content": "Vznikl v roce 1965 a své první organizační struktury dosáhl v roce 1971. V roce 1973 byla pak schválena Ústava a založena správní rada Etiopského katolického sekretariátu, jejíž předsedou je arcibiskup Metropolitní archieparchie (arcibiskupství) v Addis Abebě, který je považován za hlavu katolické církve v Etiopii. V letech 1974 až 1985 se Etiopský katolický sekretariát zaměřil na shromažďování a distribuci léků a potravin. V roce 1999 byla schválena nová současná Ústava. Podle této Ústavy tvoří Etiopský katolický sekretariát Komise pro pastorační činnosti a Sociální a rozvojová komise. Sociální a rozvojová komise se včetně sociální a rozvojové činnosti zabývá humanitární pomocí v Etiopii, což provádí jménem Diecézního katolického sekretariátu a zdravotnických zařízení v zemi. Etiopský katolický sekretariát je neziskovou organizací Etiopské katolické církve a jeho hlavními cíli jsou podpora lidského rozvoje, prosperita, sociální péče a podpora. Mezi hlavní aktivity tohoto sekretariátu patří zejména podpora spolupráce a kontaktu s církvemi, humanitárními organizacemi nebo jednotlivci v zemi i v zahraničí, ale i spolupráce a koordinace činností Diecézního katolického sekretariátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Etiopská katolická církev je církev, která je sjednocena s Římem a uznává autoritu papeže. Věřícími této církve jsou nejen obyvatelé Etiopie, ale i obyvatelé sousední země Eritreje, která byla dříve součástí Etiopie. Kromě etiopské katolické církve existuje zde ještě i etiopská ortodoxní církev. Obě církve jsou si podobné a mají k sobě blízko. Sdílejí spolu učení a liturgické tradice. Mají také stejné modlitby, zvyky i oddanost Panně Marii, avšak liší se svým chápáním svátosti, uznáním prvenství papeže. Etiopská katolická církev se snaží o bratrskou spolupráci s etiopskou ortodoxní církví.", "tgt_summary": "The Ethiopian Catholic Church is a Metropolitan \"sui iuris\" Eastern particular church within the Catholic Church, established in 1930 in Ethiopia. Like the other Eastern Catholic Churches, the Ethiopian Catholic Church is in full communion with the Holy See. It holds the Christological doctrine of the Council of Chalcedon and accepts the universal jurisdiction of the Pope. These points distinguish it from the Ethiopian Orthodox Tewahedo Church, an Oriental Orthodox Church which comprises most Christians in the country. The Ethiopian Catholic Church follows the Alexandrian liturgical rite followed by the Ethiopian Orthodox Tewahedo Church and the Coptic Church. As its liturgical language it employs Ge'ez, a Semitic language that fell out of daily use several centuries ago.", "id": 150970} {"src_title": "Rašíd Ridá", "tgt_title": "Rashid Rida", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Rašíd Ridá se narodil ve vsi al-Kalamún, která leží zhruba 5 km jižně od centra libanonského Tripolisu. Pocházel z velmi zbožné rodiny významných muslimských ulamá, většina členů jeho rodiny byly šejkové. V rodné ovci navštěvoval islámskou základní školu, maktab, ke se naučil číst a recitovat Korán. Nato byl poslán do Rušdího základní národní školy v Tripolisu (\"Rushdiyya National Primary School in Tripoli\"). Tam studoval arabskou gramatiku, matematiku, základy geografie, islámskou víru, islámské rituály, a turečtinu. Školu ovšem po roce opustil, protože většina výuky probíhala v turečtině. Posléze nastoupil do Národní islámské školy v Tripolisu (\"National Islamic School\"), kterou založil šajch Husajn al-Džisr (1845–1909). Zde studoval jak tradiční muslimskou teologii, tak evropské jazyky, matematiku a filosofii. Tady byl poprvé vystaven vlivu písemnictví Muhammada Abdo a Džamáluddína Afgháního, a to prostřednictvím panislámskému a antikolonialistickému časopisu \"al-ʿUrwa al-Wuthká\", který Abdo a Afghání vydávali v Paříži od roku 1884. Tento časopis v něm probudil jeho životní poslání oživit islám. Pokoušel se kontaktovat s Afgháním, který se mezitím přestěhoval do Istanbulu a žil pod dohledem sultanáta Abdulhamida II., tudíž mu jeho dopisy nepřišly. Roku 1894 Abdo krátce navštívil Tripolis a Ridá jej všude doprovázel. Po Afgháního smrti roku 1897 Ridá odešel do Káhiry, aby se spojil s někdejším Afgháního žákem, a sice Muhammadem Abdo. Ridá se stal jeho věrným žákem a následovníkem. V roce 1898 založili časopis \"al-Manár\", který měl šířit jejich reformní myšlenky a současně ideje hnutí Salafíja v Egyptě. Salafíja se odvolávala na \"al-salaf\", praotce islámu, neboť chtěla obnovit Islám zevnitř. Islámské učení omezovala na Korán a sunnu jako jediné směrnice pro život. Hnutí Salafíja je předchůdcem jak dnešního reformního a liberálního pojetí islámu, tak i fundamentalismu a jeho výzev k čerpání ze šaríy. Ridá se po vzoru Afgháního a Abdo zajímal o fungování islámského společenství jako celku, proč umma ve srovnání se Západem upadá. Nabádal proto reformní ulámá, aby následovala Abdo, jeho návrat ke Koránu a sunně, a reinterpretovala islámské prameny v kontextu moderní doby. Nejdříve se v \"al-Manáru\" útočil na konzervativní ulamá, shromážděné kolem Univerzity al-Azhar v Káhiře. Ridá obviňoval duchovní z toho, že podlehli vlivu státu a selhali v obraně a rozvoji islámu. Od 20. letech 20. století Ridá býval stále více radikální a současně konzervativní, varoval před sekularismem a liberálním nacionalismem Západu. Svými postoji se blížil k rigorózní Hanbalovské právní škole ze 9. století, kterou plně rozvinul Ibn Tajmíja (1263–1328) a znovu oživil Muhammad ibn ʿAbd al-Wahhab (1703–1792). Mezi al-Wahhabovy vyznavače patřili i panovníci nově ustavené Saúdské Arábie, kteří Ridu finančně podporovali.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj k chalífátu, politická angažovanost.", "content": "Během raných let s Afgháním, Abdo ustoupil od otevřené politiky, ale Ridá často kritizoval osmanské, arabské politiky. Vládu sultána Abdulhamida II. v Sýrii považoval za represivní. V \"al-Manáru\" uveřejnil útočné články ʿAbda al-Rahmána al-Kawákibího proti Abdulhamidovi II. a příspěvky, které vyzývaly k obnově chalífátu pod vedením Arabů. Doufal také, že změněné okolnosti po mladoturecké revoluci roku 1908 mu umožní otevřít školu šířící islámskou propagandu, rok svého života proto strávil v Istanbulu. Nakonec však zamýšlenou školu otevřel v Káhiře, a to až v roce 1912. Mezitím jako člen družení \"Ottoman Decentralization Society\" protestoval proti zpřísnění státního dohledu Turecka nad arabskými provinciemi. Po světové válce, kdy Mustafa Kemal Atatürk zrušil osmanský sultanát a hned nato i chalifát, v \"al-Manáru\" otiskl sérii studií o chalífátu a možnostech jeho obnovení. Ridá účastnil islámských chalífátských kongresů v Mekce a Káhiře v roce 1926, které ovšem nepřinesly nic než jen rozbroje mezi Saúdskou Arábií a Egyptem, pretendenty na vůdce islámského světa. Naposledy se Ridá se účastnil Světového islámského kongresu roku 1931 v Jeruzalému. Ridá jako Sýřan poznamenaný osmanskou vládou měl větší potřebu obhajovat arabský nacionalismus než Íránec Afghání nebo Egypťan Abdo. Uveřejňování příspěvků al-Kawákibího, ale i jeho vlastních, mu dopomohly získat post prezidenta syrského shromáždění, které roku 1920 vyhlásilo krátkodechou nezávislost Syrského arabského království pod vládou Fajsala I. Hášimího. Tato národně emancipační snaha arabského obyvatelstva byla zmařena francouzskými intervenčními vojsky. Ridá pak odcestoval do Ženevy, kde sídlila Společnost národ, aby vznesl protest proti mandátu Francie a Velké Británie okupovat arabská území na Blízkém východě, jak bylo dojednáno na Pařížské mírové konferenci a konferenci v San Remu po první světové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Ridá jako inspirace.", "content": "Ridův vliv v posledních letech života značně poklesal. Jeho smrt v roce 1935 vzbudila jen malou pozornost. Přímým dědicem jeho myšlenek byl Hassan al-Banná, který roku 1928 v Egyptě založil Muslimské bratrstvo. Al-Banná obdivoval Ridův islámský aktivismus a jeho striktní interpretaci šaríy. Ridá představoval neobvyklou směs bázlivosti a bojovnosti. Postrádal však charisma jako měli předešlí Afghání a Abdo a následně po něm al-Banná. Jeho práce dnes nepatří k nejčtenějším, nicméně byl základním článkem řetězu islámských aktivistů od Džamáluddína Afgháního a Muhammada Abdo k Hasanovi al-Banná a Sajjidu Qutbovi.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Během svého života napsal mnoho článků do \"al-Manáru\", vedle toho ovšem uveřejňoval i delší práce. Nejvýznamnější jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rašíd Ridá či Muhammad Rašíd ibn ʿAlí Ridá (23. října 1865 Sýrie – 22. července 1935 Egypt) byl islámský reformátor, redaktor islámského časopisu \"al-Manár\" (arabsky Maják), a nejvýznamnější žák Muhammada Abdo a Džamáluddína Afgháního. Byl též inspirací pro Hasana al-Banná a Sajjida Qutba.", "tgt_summary": "Muhammad Rashid Rida (; 23 September 1865 or 18 October 1865 – 22 August 1935) was an early Islamic reformer, whose ideas would later influence 20th-century Islamist thinkers in developing a political philosophy of an \"Islamic state\". Rida is said to have been one of the most influential and controversial scholars of his generation and was deeply influenced by the early Salafi Movement and the movement for Islamic Modernism founded in Cairo by Muhammad Abduh. Rida was born near Tripoli in Al-Qalamoun. His early education consisted of training in \"traditional Islamic subjects\". In 1884–5 he was first exposed to \"al-`Urwa al-wuthqa\", the journal of Jamal al-Din al-Afghani and Muhammad Abduh. In 1897 he left Syria for Cairo to collaborate with Abduh. The following year Rida launched \"al-Manar\", a weekly and then monthly journal comprising Quranic commentary at which he worked until his death in 1935, gradually distancing himself from the teachings of Abduh and adopting the methodology of the Salaf.", "id": 751826} {"src_title": "Osvobodilna fronta", "tgt_title": "Liberation Front of the Slovene Nation", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj za války.", "content": "26. dubna 1941 se ve vile literárního kritika a esejisty Josipa Vidmara v Rožne dolině uskutečnila schůzka, níž se zúčastnily skupiny spolupracující před okupací Jugoslávie ve Svazu přátel Sovětského svazu. Komunistickou stranu Slovinska zastupoval Boris Kidrič, Aleš Bebler a Boris Ziherl, křesťanské socialisty Tone Fajfar, sokoly Josip Rus, kulturní pracovníky pak Josip Vidmar, France Šturm a Ferdo Kozak. Účastníci se shodli na zorganizování ozbrojeného odporu proti okupaci. Organizace se v duchu koncepce Kominterny nazvala \"Protiimperialistickou frontou\" (, PIF), po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 pak změnila název na Osvobozeneckou frontu. Později bývá uváděna i jako \"Osvobozenecká fronta slovinského národa\" (; OF SN). Osvobozenecká fronta sdružovala patnáct subjektů. Zakládajícími čtyřmi členy byli Komunistická strana Slovinska, křesťanští socialisté, Národní demokraté – Sokolové a Kulturní skupina. Dalšími členy byli například Svaz inženýrů, Čoševova skupina, která zastupovala studenty Univerzity v Lublani, nebo skupina Stará pravda, která byla v průběhu roku 1942 vyloučena za svůj postoj k Mihailovićovu hnutí. Od září 1944 do konce války nebyly přijímány žádné další členské subjekty. Po válce pak do OF vstoupila Protifašistická fronta žen Slovinska, Lidová mládež Slovinska a Jednotné odbory. Již v roce 1941 zformulovala Osvobozenecká fronta své základní zásady, z nichž prvních sedm bylo přijato na čtvrtém zasedání Nejvyššího pléna 1. listopadu 1941, poslední dvě pak 21. prosince 1941 na zasedání výkonného výboru OF (IO OF). Zásady se týkaly především zahájení národněosvobozeneckého boje proti okupantům a postavení Slovinců v poválečném období. V březnu 1942 odstavila OF svého hlavního konkurenta – Slovinské společenství, které vzniklo na popud jugoslávské exilové vlády. OF zaslala představitelům Slovinského společenství – především bývalým důstojníkům jugoslávské královské armády – falešné povolávací rozkazy, díky kterým se spustila vlna zatýkání. Mimoto OF zrealizovala několik úspěšných atentátů na kolaboranty – zlikvidován byl drávský bán Marko Natlačen nebo teolog a politik Lambert Ehrlich. V průběhu druhé světové války (a národněosvobozeneckého boje) vytvořila Osvobozenecká fronta nejen paralelní státní struktury, ale i zázemí – tiskárny, rozhlas, zdravotnickou službu, soudy, školy aj. V rámci OF pak získali dominantní postavení komunisté, což bylo ztvrzeno v únoru 1943 i Dolomitským prohlášením, kterým byla deklarována absolutní jednota OF a kterým byla formálně přiznána vedoucí úloha Komunistické straně Slovinska.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Vytvořená organizační struktura OF se v mnoha ohledech pokoušela napodobit předválečné politické strany. Na nejnižší úrovni se nacházely místní výbory, které byly roztroušeny po celém území Slovinska. Sekretariát a výkonný výbor byl složen ze všech zúčastněných skupin. Nejvyšším orgánem OF bylo Nejvyšší plénum, později zvané Slovinský národněosvobozenecký výbor (; SNOO) a od února 1944 přejmenovaný na Slovinskou národněosvobozeneckou radu (; SNOS). Postupně se na celém území Slovinska rozšířily místní výbory, které byly podřazeny pod oblastní výbory (, OkO). Oblastní výbory podléhaly okresním výborům (, OO OF), které byly zase podřazeny pod provinční výbory (, PNOO či PO OF). Provinční výbory se nacházely ve Štýrsku, Horním Kraňsku, Přímoří a v Korutanech. Organizační struktura byla odstupňována od terénních výborů, přes oblastní, okresní a provinční do Nejvyššího pléna. Každý výbor se skládal z tří až patnácti zástupců. Tajemníci výborů byli často místní tajemníci Komunistické strany Slovinska.", "section_level": 1}, {"title": "Výkonný výbor Osvobozenecké fronty.", "content": "28. července 1941 byl ustaven pracovní výbor ve složení: Boris Kidrič, Edvard Kardelj, Tone Fajfar, Josip Rus a Josip Vidmar. V srpnu byl výbor rozšířen o dva členy – Edvarda Kocbeka a France Lubeje-Drejče a byl přejmenován na výkonný výbor (; IO OF). 1. října se členem stal Franc Leskošek. 12. prosince byli Rus a Kocbek delegováni do výkonného výboru AVNOJe. 12. ledna 1943 se členy IO OF stali Marijan Brecelj a Zoran Polič. Do dubna 1943 měl výkonný výbor tříčlenný sekretariát – Rus byl předsedou, členy byli Kidrič a Fajfar. Při IO OF působily i komise a výbory.", "section_level": 2}, {"title": "Nejvyšší plénum Osvobozenecké fronty.", "content": "Nejvyšší plénum () bylo od června 1941 do října 1943 nejvyšším orgánem Osvobozenecké fronty. Bylo složeno ze zástupců všech skupin zapojených v OF. Do italské kapitulace v září 1943 působil v Lublani, poté na osvobozeném území. Na prvním zasedání 15. června 1941 byla přijata hesla OF a na druhém zasedání 28. července 1941 zvolil členy výkonného výboru. Na třetím zasedání 16. září 1941 se Nejvyšší plénum přeměnilo na Slovinský národněosvobozenecký výbor (SNOO), který představoval zákonodárný orgán OF. Na třetím zasedání bylo přijato několik zásadních dekretů, které zakázaly jiné OF podobné organizace, deklarovaly spojení OF s podobnými partyzánskými orgány v Jugoslávii aj. Na čtvrtém zasedání 1. listopadu 1941 bylo přijato prvních sedm zásad OF. Na pátém zasedání OF 6. listopadu 1942 po italské ofenzivě přijal SNOO usnesení o posílení jednoty OF. Po kapitulaci Itálie přešli členové SNOO na osvobozená území a měli několik zasedání ve městě Soteska. 16. září 1943 bylo přijato usnesení o připojení slovinského Přímoří a vytvoření tzv. Velkého Slovinska. V říjnu 1943 bylo zvoleno nové stodvacetičlenné plénum OF. V září 1944 se pak bývalí členové Nejvyššího pléna stali členy výkonného výboru. SNOO zanikla v únoru 1944 přeměnou ve Slovinskou národněosvobozeneckou radu.", "section_level": 2}, {"title": "Slovinská národněosvobozenecká rada.", "content": "Slovinská národněosvobozenecká rada (, SNOS) byla od února 1944 do října 1946 nejvyšším představitelem a zákonodárným orgánem v rámci slovinského národněosvobozeneckého boje a po skončení války Lidové republiky Slovinsko. Předchůdcem byl SNOO, který se 19. února 1944 v Črnomelji přejmenoval. Zpočátku měla SNOS 120 členů. SNOS zanikla volbami do ústavodárné skupščiny 27. října 1946.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Po válce se role Osvobozenecké fronty ještě zvýšila, místo organizování národněosvobozeneckého odporu se však zaměřila na organizování masových politických akcí. Zapojila se také do poválečné obnovy země. První kongres se konal ve dnech 15. až 16. července 1945, který se věnoval státoprávním a ekonomickým otázkám. OF byla nově organizována na územním a pracovním principu. Na kongresu Lidové fronty Jugoslávie v Bělehradě konaném 5. – 7. srpna 1945 se OF stala nedílnou součástí Lidové fronty a byly k ní připojeny další masové organizace. Na druhém kongresu OF (26. – 28. duben 1948) se pokusila OF mobilizovat své členy k účasti na první pětiletce. Třetí kongres OF se konal u příležitosti desátého výročí založení OF ve dnech 26. až 28. dubna 1951. Věnoval se organizačním otázkám a rozvoji socialistické demokracie. V té době měla OF přes 676 tisíc členů, což představovalo sedmdesát procent oprávněných voličů, a 3 560 místních organizací. V dubnu 1953 OF zanikla přejmenováním na Socialistický svaz pracujícího lidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osvobozenecká fronta (: ; OF) byla slovinská politická organizace, která vznikla v reakci na okupaci Slovinska za druhé světové války. Jejím hlavním úkolem byla organizace ozbrojeného odporu proti okupaci až do konečného osvobození a v poválečném období zajištění masové účasti na politickém dění. Osvobozenecká fronta vznikla v dubnu 1941 a v dubnu 1953 zanikla přeměnou v Socialistický svaz pracujícího lidu.", "tgt_summary": "The Liberation Front of the Slovene Nation (), or simply Liberation Front (\"Osvobodilna fronta\", OF), originally called the Anti-Imperialist Front (\"Protiimperialistična fronta\", PIF), was the main anti-fascist Slovene civil resistance and political organization. It was active in the Slovene Lands during World War II. Its military arm were the Slovene Partisans. The organisation was established in the Province of Ljubljana on 26 April 1941 in the house of the literary critic Josip Vidmar. Its leaders were Boris Kidrič and Edvard Kardelj.", "id": 1834410} {"src_title": "Zumba", "tgt_title": "Zumba", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zakladatelem zumby je kolumbijský fitness trenér a choreograf Alberto „Beto“ Perez. Na zumbu vlastně přišel úplně náhodou v devadesátých letech. Jednoho dne dorazil na svou hodinu aerobiku, ale zjistil, že si zapomněl kazetu s hudbou. Proto použil tu, kterou poslouchal cestou na trénink a improvizoval. Klientům se to líbilo tak, že si o tuto hodinu pak říkali sami. Alberto Perez založil později s přesunem do USA z Kolumbie organizaci Zumba Fitness LLC, která zaštiťuje Zumbu celosvětově. Ochrannou známku „Zumba“ vlastní společnost Zumba Fitness LLC.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh lekce.", "content": "Lekce Zumby většinou trvá zpravidla 60 minut, začíná warm-upem, který čerpá a používá podobné prvky jako aerobik. V této části instruktor připraví cvičence nejen po fyzické, ale i po psychické stránce na další část hodiny. Po rozehřátí následuje taneční párty, plná latinskoamerických rytmů, kde hraje hlavní roli hudba. Používá se převážně latinskoamerická hudba (salsa, merengue, reggaeton, calypso, cumbie, cha-cha, quebradita, mambo, jive ad.) dále se setkáváme i s prvky z orientálních i afrických tanců, s flamencem, řeckou zorbou ad. Hudba je velmi hlasitá, jako na párty. Instruktor používá po vzoru zakladatele Zumby Beta Pereze neverbální cueing, mikroport se v Zumbě nevyužívá. Účastníci lekce se řídí změnami hudby v konkrétní skladbě. Každý tanec má základní kroky a proto i Zumba má standardizované kroky. Tyto kroky jsou součástí lekce i v obdobě variací, aerobikové prvky do střední části lekce Zumby nepatří. Latinskoamerická hudba představuje 80% z hodiny, zbytek může představovat moderní hudba, třeba i hip hop atd. Na zemi se nikdy necvičí, vše včetně protažení probíhá ve stoje. Lekce končí pomalou skladbou, kdy je proveden cool down (snížení tepové frekvence) a důležitý strečing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zumba je taneční fitness program, který vytvořil kolumbijský fitness trenér a choreograf Alberto „Beto“ Perez. Zumba představuje aerobní trénink – jedná se o formu intervalového tréninku, využívá se pojmenování (intermittent training) – „přerušovaný trénink“. Střídají se pomalé a rychlé skladby. Tepová frekvence se po dobu tréninku udržuje v aerobní zóně, zvyšuje se a klesá s měnící se skladbou.", "tgt_summary": "Zumba is an exercise fitness program created by Colombian dancer and choreographer Alberto \"Beto\" Pérez during the 1990s. Zumba is a trademark owned by Zumba Fitness, LLC. The Brazilian pop singer Claudia Leitte has become the international ambassador to Zumba Fitness.", "id": 778668} {"src_title": "Principy moci", "tgt_title": "Patterns of Force (Star Trek: The Original Series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 2534.0 hvězdná loď USS Enterprise NCC-1701 pod vedením kapitána Jamese Tiberius Kirka přilétá do systému M34 Alfa, kde se v blízkosti nachází planety Ekos a Zeon. Na Ekosu by se měl nacházet specialista Federace John Gill, který byl také Kirkovým profesorem na hvězdné akademii. O Ekosu je známo, že tamní civilizace není moc vyspělá, avšak jde o bojovný druh, zatímco Zeon je technologicky mnohem pokročilejší a jde o mírumilovné obyvatelstvo. Ihned po příletu však na \"Enterprise\" míří řízená střela s termonukleární hlavicí. Tu se podaří sestřelit, ale něco nasvědčuje, že došlo ke kontaminaci proti základní směrnici, protože ani jedna z civilizací by neměla mít k dispozici takovou technologii. Kirk a Spock se vydávají na povrch na průzkum. Zjišťují, že celému Ekosu vládne nacismus stejně jako na Zemi v 20. století, dokonce i s vlastním vůdcem – Führerem. Z propagandistického videa zjišťují, že celou náplní Ekosů je pouze nenávist k čemukoliv ze Zeonu, ale hlavně, že onen Führer je právě pohřešovaný John Gill. Kromě toho se na videu objevuje dívka Daras vyznamenána za chrabrost. Záhy jsou oba chyceni a mučeni. Ve vězení se potkávají se Zeonem, který byl také zatčen gestapem. Aby unikli, musí si vyndat původně vpíchnuté transpordéry – zařízení umožňující jejich nouzový transport zpět na \"Enterprise\". Společně s Isakem utíkají do úkrytu odboje, kde se setkávají právě s Daras, která ve skutečnosti pracuje pro odboj, ačkoliv je původem z Ekosu. Protože nacisté připravují „konečné řešení“, což je napadení přímo planety Zeon. Vydávají se tak na setkání, kde má Gill alias führer mít projev. Po úspěšné infiltraci budovy se Kirk spojuje s Uhurou, aby transportovali na povrch McCoye. Spock zahlédl Gilla přes okénko kabiny, odkud se má vysílat jeho projev a konstatoval, že vypadá jako pod vlivem drog. Když se všichni, převlečeni za televizní štáb, dostanou po odvysílání projevu do kabiny, McCoy se snaží probrat omámeného Gilla. Nečekaně jsou dopadeni, ale daří se jim předsedu strany přesvědčit, že chytli Spocka jako špeha a musí jej odvést. V kabině zůstává Kirk a snaží se probrat Gilla z bezvědomí. V původním projevu führer oznámil, že započala invaze na Zeon a tak není mnoho času. Najednou se daří Kirkovi probrat Gilla a ten přes kamery vysvětluje, že takto se civilizace vyvinout neměla a útok na Zeon je pouze útokem jednoho podvodníka, nikoliv Ekosu. Melakon, který do této doby ovládal nadrogovaného vůdce vezme samopal a rozstřílí okno kabiny a tím zabije i Gilla. Válka ale tak končí a společnost ukončuje zabíjení. Na Enterprise Spock dodává, že stále nechápe jak moudrý historik, jako Gill mohl udělat tak fatální chybu a pro rychlejší vývoj zaostalé společnosti vybrat zrovna za vzor nacistické Německo. McCoy dodává pořekadlo „Absolutní moc absolutně korumpuje.“ a aby se nehádali, musí je přerušit kapitán Kirk a následně velí opustit orbitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Principy moci“ (v originále „Patterns of Force“) je třiadvacátý díl druhé řady seriálu Star Trek, později známého jako \"Star Trek: Původní série\". Premiéra epizody v USA proběhla 16. února 1968, v České republice 7. března 2003.", "tgt_summary": "\"Patterns of Force\" is the twenty-first episode of the of the American science-fiction television series \"\". Written by John Meredyth Lucas and directed by Vincent McEveety, it was first broadcast on February 16, 1968. In the episode, the crew of the \"Enterprise\" tracks down a Federation observer on a planet dominated by a \"Naziesque\" regime. This episode was banned on German television from 1968 until 1995 due to the depiction of Nazi uniforms and presence of several different Nazi insignia.", "id": 1678002} {"src_title": "Lišaj smrtihlav", "tgt_title": "Acherontia atropos", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se především v jižní Evropě, severní Africe a přední Asii, kde je domácím druhem. Jedná se nicméně o tažného motýla, a tak lze jednotlivé migrující kusy nalézt až v jižním Švédsku či v Indii. Podle některých zdrojů se vyskytuje také na Madagaskaru. V ČR se lze setkat s migrujícími jedinci, kteří se vzácně usazují v teplejších částech republiky. Intenzita výskytu je přitom vázaná na dostatečně teplé počasí na migrační trase, zejména pak v jižní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při délce předního křídla 45–65 mm patří lišaj smrtihlav k největším lišajům vůbec. Přední křídla jsou černošedá s jemnými hnědými skvrnami a vlnkami, zadní křídla jsou hlínově žlutá se dvěma příčnými tmavohnědými páskami, z nichž vnější je širší. Na tmavé hrudi vyniká světlá kresba, která může svým tvarem připomínat umrlčí lebku. Zadeček je po stranách žlutý, středem se táhne tmavohnědý pruh a na každém článku je příčný tmavý proužek. Tykadla jsou krátká a tmavá se světlými, háčkovitými konečky. Sosák je krátký a tuhý. Vajíčka jsou žlutozelená, hladká. Housenky jsou relativně pestré, mohou se vyskytovat ve třech barevných formách – převládající barvou je buď žlutá, modrozelená nebo hnědá. Po stranách hlavy mají šikmé tmavé pruhy, které pokračují také na bocích článků těla. Hřbet housenky je modročerně kropenatý. Na posledním článku se nachází esovitě prohnutý růžek, který je zrnitý až trnitý. Kukla je rudohnědá a lesklá, asi 6 centimetrů dlouhá.", "section_level": 1}, {"title": "Bionomie.", "content": "Oplodněné samičky první generace přilétají do ČR v květnu a červnu, a kladou vajíčka na živné rostliny. V září a říjnu se pak líhnou motýli generace druhé, kteří jsou neplodní a dále se nemnoží. Přes den motýli odpočívají na kmenech stromů, sloupech či budovách, v noci létají. Lišaj smrtihlav je vynikající letec, dosahující rychlosti i více než 50 km/h. Dospělci se živí olizováním mízy stromů a sáním nektaru z květů, dobře zdokumentována je ale také jejich záliba v medu, pro který jsou ochotni zalézat do včelích úlů, kde sosákem nabodávají zavíčkované buňky s medem a sají jejich obsah. Podle mnoha knižních zdrojů má při tom smrtihlav často přijít o život, existuje však také výzkum z roku 1991, který uvádí, že motýl je schopen včely ošálit napodobováním jejich pachu, a k napadání tedy nedochází. Při vyrušení či ohrožení vydávají dospělci krátké pisklavé zvuky. Z nakladených vajíček se po 10–12 dnech líhnou housenky. Živí se listy lilkovitých rostlin; ve středoevropských podmínkách je to nejčastěji nať brambor, dále pak rajče, kustovnice cizí, rulík zlomocný a také tabák. Na živných rostlinách se housenky vyskytují jednotlivě. Vývoj housenek trvá v našich podmínkách 40 až 60 dní v období od června do srpna. V konečné fázi vývoje mohou být 12–15 cm dlouhé, a tlusté jako lidský palec. Podobně jako dospělec, také housenka je schopna vydávat varovné zvuky při ohrožení či kontaktu – vrže kusadly. Před kuklením se housenky zahrabávají do země 15–40 cm hluboko a vytvářejí si prostornou dutinu, ve které se kuklí. Pokud se kukla nevylíhne ještě v létě, ve středoevropských podmínkách zpravidla nepřežije zimu – k přezimování dochází jen ve výjimečně mírných letech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lišaj smrtihlav (\"Acherontia atropos\") je velký a nápadný motýl z čeledi lišajovitých, jeden z největších motýlů České republiky a Evropy vůbec. Díky kresbě na hrudi, připomínající umrlčí lebku, je bezesporu nejznámějším lišajem – zejména v minulosti pověrčiví lidé věřili, že smrtihlav (který, podobně jako jiní lišajové, v noci přilétá k umělým zdrojům světla) je znamením neštěstí.", "tgt_summary": "Acherontia atropos, the (African) death's-head hawkmoth, is the most widely recognized of three species within the genus \"Acherontia\" (the other two being \"Acherontia lachesis\" and \"Acherontia styx\"). It is most commonly identified by the vaguely skull-shaped pattern adorning the thorax, the characteristic from which its common and scientific names are derived. The species was first given its scientific name by Carl Linnaeus in his 1758 10th edition of \"Systema Naturae\". Death's-head hawk moths are large, ranging from 3.5 to 5 inches (80-120 mm) as adults. The upper wings are dark, creating a stark contrast between them and the lower wings, which range from a bright yellow to a light cream, yellow being the more common. \"A. atropos\" appears in popular media, including the films \"The Silence of the Lambs\" (1991) and \"Dracula\" (1958). It is commonly found in the southern part of Europe and throughout much of Africa, from where it is considered to be a native species. Annually, \"A. atropus\" migrates to parts of Britain, most numerously to the British Isles, where it is less commonly seen than in its native place of residency.", "id": 1436624} {"src_title": "Třída George Washington", "tgt_title": "George Washington-class submarine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba této třídy byla objednána 31. prosince 1957, přičemž v letech 1958–1961 bylo postaveno celkem pět ponorek. Pro urychlení a zlevnění vývoje byl využit trup a pohonný systém jaderných útočných ponorek třídy \"Skipjack\" do jejichž trupu byla vložena sekce nesoucí balistické střely. Rozestavěný trup USS \"Scorpion\" třídy \"Skipjack\" byl použit k přestavbě na první jednotku této třídy a zároveň první americkou raketonosnou ponorku USS \"George Washington\". Rovněž materiál připravený pro doposud nezahájenou stavbu USS \"Sculpin\" (SSN-590) byl použit pro raketonosnou druhou raketonosnou ponorku USS \"Patrick Henry\". Jednotky třídy \"George Washington\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Výzbroj představovalo šest příďových 533mm torpédometů. Ve dvou řadách po osmi silech bylo za velitelskou věží ponorek umístěno celkem šestnáct balistických raket UGM-27 Polaris. Rakety byly nejprve verze Polaris A-1, později A-2 a od roku 1964 A-3. V přídi byl umístěn rovněž sonar typu BQS-4 (později BQR-19). V konstrukci ponorek byla použita nová vysokopevnostní ocel HY-80, což ponorkám dovolovalo ponory do větších hloubek. Pohonný systém odpovídal třídě \"Skipjack\". Tvořil ho jaderný reaktor nové generace typu S5W a dvě turbíny. Nejvyšší rychlost ponorky byla 20 uzlů na hladině a 25 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Jako nosiče balistických raket sloužila celá pětice až do počátku 80. let. V roce 1981 byla vyřazeny ponorky \"Theodore Roosevelt\" a \"Abraham Lincoln\", zatímco zbylé tři byly reklasifikovány na útočné ponorky a jejich rakety byly demontovány. Souviselo to smlouvou o omezení jaderných zbraní SALT. \"Robert E. Lee\" byl vyřazen roku 1983 a \"Patrick Henry\" o rok později. \"George Washington\" sloužil ze všech jednotek nejdéle, k jeho vyřazení došlo v roce 1985. Po vyřazení byly všechny postupně odeslány do recyklačního programu a sešrotovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída George Washington byla první postavená třída raketonosných ponorek s jaderným pohonem na světě. Postaveny byly pro americké námořnictvo a sloužily v době studené války. Jejich dokončením USA získaly zásadní nástroj jaderného odstrašení – síly schopné operovat nepozorovaně a překvapivě zasadit jaderný úder. Američané je provozovali v letech 1959–1985. Jejich označení SSBN znamená balistická nukleární ponorka – \"Submarine, Ballistic\" (\"Nuclear\").", "tgt_summary": "The \"George Washington\" class was a class of nuclear-powered ballistic missile submarines deployed by the United States Navy. The \"George Washington\", along with the later , , , and classes, comprised the \"41 for Freedom\" group of submarines that represented the Navy's main contribution to the nuclear deterrent force through the late 1980s.", "id": 441639} {"src_title": "Atlit", "tgt_title": "Atlit", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 12 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině, nedaleko úpatí pohoří Karmel, ze kterého podél severní strany obce směřuje k moři vádí Nachal Oren. Obec se nachází na břehu Středozemního moře, cca 70 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu, cca 14 kilometrů jihojihozápadně od centra Haify a 27 kilometrů severně od města Chadera. Atlit obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je převážně židovské. Atlit je na dopravní síť napojen pomocí severojižního tahu dálnice číslo 2. Obcí prochází pobřežní železniční trať. Nachází se tu železniční stanice Atlit.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Osídlení na místě Atlitu má dlouhou nepřerušenou tradici. V helénistickém období se lokalita nazývala Adarus. V 13. století se zde usídlili křižáci, kteří tu na mořském pobřeží zbudovali pevnost Château Pèlerin, jejíž ruiny se zde dodnes dochovaly. Roku 1296, krátce po pádu křižáckého hradu, se zde usídlili muslimové. Šlo o členy kmene Uvajrat tatarského původu, později postupně arabizovaných. Jejich zdejší osada se nazývala Atlit. Počátkem 20. století v těsném sousedství této arabské osady vzniklo i novověké židovské osídlení - rovněž pod názvem Atlit. Židovský Atlit byl založen na sklonku první alije v roce 1904. Podle jiných zdrojů vznikl už roku 1903. Šlo o individuálně hospodařící zemědělskou osadu typu mošava náležející do podnikatelského souboru barona Edmonda Jamese de Rothschilda, respektive Židovského kolonizačního sdružení, na které baron počátkem 20. století převedl správu svých osad v Palestině. Teprve roku 1909 se tato židovská osada proměnila na trvalé sídlo. Roku 1917 byla v Atlitu založena okolo ředitele zdejší zemědělské stanice Aarona Aaronsohna židovská probritská špionážní síť Nili. Kontakt s Brity probíhal prostřednictvím lodi, která občas zakotvila nedaleko od Atlitu. V roce 1922 byl v blízkosti osady zřízen též areál na získávání soli z mořské vody. Koncem 30. let 20. století zřídily v sousedství židovského i arabského Atlitu britské úřady velký internační tábor, který se stal místem nedobrovolného pobytu pro desítky tisíc Židů, kteří se ilegálně pokoušeli uniknout z Evropy do mandátní Palestiny. Vznik tohoto střediska pro internaci ilegálních běženců oznámily britské úřady 16. srpna 1939. V následujících letech se pak jeho okolí stávalo místem konfrontace mezi Židy a Brity. Například po potopení uprchlické lodi Patria. V říjnu 1945 dokonce Palmach přepadl internační tábor a osvobodil z něj 208 zadržovaných přistěhovalců. Politika nucené internace ale trvala a například v květnu 1946 sem Britové poslali 1666 migrantů z lodi Max Nordau. Areál tábora je v současnosti zrenovován a využíván jako muzeum židovské imigrace. V květnu 1948 počátkem války za nezávislost byla arabská vesnice Atlit ovládnuta izraelskými silami a arabské osídlení tu skončilo. Zástavba arabského Atlitu pak byla zbořena. Krátce nato nastala další demografická proměna, když do Atlitu zamířila masová přistěhovalecká vlna Židů, pro které zde vznikl přistěhovalecký tábor (takzvaná ma'abara). Tento přistěhovalecký tábor tu existoval v letech 1951–1953. Sloužil převážně pro ubytování Židů původem z Iráku, Maroka a Rumunska. Populace Atlitu prudce stoupla. Později byl přistěhovalecký tábor nahrazen běžnou obytnou zástavbou. Další přistěhovalecké vlny následovaly v 60. letech 20. století. Koncem 40. let 20. století měl Atlit jen 470 obyvatel a rozlohu katastrálního území 5 083 dunamů (5,083 kilometrů čtverečních). Po válce za nezávislost byl sice Atlit povýšen na místní radu (malé město), ale navzdory populačnímu růstu nedosáhla obec významnějšího postavení. V roce 2003 byla proto místní rada Atlit zrušena a změněna na členskou obec Oblastní rady Chof ha-Karmel.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel v Atlit Židé - cca 5100 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 5300 osob). Jde o menší sídlo městského typu (byť bez formálního městského statutu) s populací, která po roce 2005 začala výrazně narůstat. K 31. prosinci 2015 zde žilo 6800 lidí. Podle výhledových plánů má populace Atlitu dosáhnout až 15 000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atlit ( עַתְלִית, v oficiálním přepisu do angličtiny Atlit) je obec typu společná osada (\"jišuv kehilati\") v Izraeli, v Haifském distriktu, v Oblastní radě Chof ha-Karmel.", "tgt_summary": "Atlit () is a coastal town located south of Haifa, Israel. The community is in the Hof HaCarmel Regional Council in the Haifa District of Israel. An adjacent Jewish village was founded in 1903 under the auspices of Baron Edmond de Rothschild, which merged into the medieval Palestinian town. In the past, from 1950 until the unification of the municipalities in 2003, Atlit was a local council whose jurisdiction was 14,000 dunams. In the population was . The Atlit detainee camp is nearby, which was used by the British to intern Jewish refugees and is now a museum. Off the coast of Atlit is a submerged Neolithic village. Atlit was also a Crusader outpost, which fell in 1291.", "id": 751677} {"src_title": "Svět podle Garpa", "tgt_title": "The World According to Garp", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "Ústředními postavami jsou spisovatel T. S. Garp a jeho matka Jenny Fieldsová, známá feministka. Podstatnější rolí hrají také Garpova manželka Helena a jejich děti, redaktor jeho knih John Wolf a transexuálka (bývalý ragbyový hráč) Roberta Muldonová.", "section_level": 1}, {"title": "Děj a kompozice.", "content": "Román je fiktivní biografií spisovatele T. S. Garpa (pojmenován podle svého otce Technika Seržanta Garpa, o kterého se Jenny stará v nemocnici, záhy po zplození Garpův otec umírá) a jeho matky Jenny Fieldsové (opovrhuje muži a systémem světa), která pracuje jako zdravotní sestra v chlapecké střední škole ve Steeringu, kde také Garp později studuje. Garp se zde seznámí s Helenou Holmovou, která prohlásila, že se provdá jedině za spisovatele – a Garp se tedy touží stát spisovatelem, aby ji získal. Po dokončení studií se Garp s Jenny odstěhují do Vídně, Jenny sepíše svůj příběh, který vychází pod názvem \"Sexuálně podezřelá\" (kniha se stává \"feministickou biblí\") a Garp napíše povídku \"Penzion Grillparzer\". Jenny s Garpem se vrací do USA, Garp se ožení s Helenou, krátce na to se jim narodí syn Duncan. Helena vyučuje angličtinu, Garp sepisuje svůj první román, Helenu několikrát podvede s dívkami najatými na hlídání Duncana. Garp trpí přehnanými úzkostmi o svou rodinu. Později se manželům narodí druhý syn Walt. Helena prožívá románek se studentem Michaelem Miltonem. Garpovi vychází nepříliš úspěšné romány \"Otálení\" a \"Druhý dech paroháče\". Přijde na nevěru své manželky a souhrou náhod dojde k tragické autonehodě, při níž Helenin milenec v autě při oralním sexu, přichází o penis, Walt o život a Duncan o oko. Garp se z tragédie nikdy nevzpamatuje. Jenny Fieldsová, která zřídila ve svém domě v New Hampshire sanatorium pro ženy poznamenané či ohrožované mužským světem, se ujme Garpa a jeho rodiny, která se u ní léčí z tragické události. Později se manželům narodí dcera Jenny a Garp napíše svůj třetí román, \"Svět podle Bensenhavera\", který z něj učiní známého spisovatele. S rodinou se přesídlí opět do Vídně, v jejich nepřítomnosti umírá Helenin otec a antifemitistou je zabita Garpova matka. Z její pozůstalosti vznikla nadace v Dog's Head Harbor, aby pomáhala ženám v nouzi. Po návratu z Vídně se Garpova rodina usazuje ve Steeringu, kde Garp koupí sídlo zakladatelů střední školy. S Helenou se také ujímají Ellen Jamesové, znásilněné holčičky, které její násilník vyřízl jazyk, aby se o jeho zločinu nedověděla policie. Policie pachatele přesto dopadla. Některé feministky se rozhodly následovat Ellen Jamesovou tak, že si rovněž vyříznou jazyk, což Garpovi připadá nesmyslné a rovněž Ellen Jamesová své stoupenkyně nenávidí. Garp je zaskočen slávou, kterou mu přinesl jeho román upadá do hluboké paranoie a strachu o svou rodinu a své přátele. Začíná znovu psát. Garpa ve třiatřiceti letech, v tělocvičně, zastřelí členka hnutí Ellen Jamesové, bývalá spolužačka Plína Pú Percyová, která se domnívá, že Garp je odpovědný za smrt její sestry (s níž měl Garp v mládí milostný vztah). Garp po sobě zanechal nedokončený román \"Iluze mého otce\". Kniha je provázána množstvím intertextových vztahů, poskládána z útržků textů, které Jenny nebo Grap napsali či řekli. Některé pasáže parafrázují obsahy jejich děl, částí rukopisů jsou otištěny celé. Jenny se proslavila autobiografií \"Sexuálně podezřelá\", která vzbudila v Americe skandál a byla dezinterpretována v duchu politických zájmů. Neortodoxní je i tvorba Garpova. Ve svých knihách reflektuje zkušenost s amorální a životu nebezpečnou americkou společností, plnou arogance a násilí. Garp je posedlý strachem z nebezpečí číhajícího na jeho blízké na každém kroku a snaží se ho minimalizovat absurdním systémem preventivních ochran. Čím úzkostlivěji ale střeží bezpečí rodiny, tím větším postrachem se pro ni stává. Způsobí i smrt vlastního syna. Svět podle Garpa je kniha mnohovrstevnatá, dotýká se řady závažných společenských problémů od politiky přes menšinovou sexualitu po problém prostého ozbrojeného násilí.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk a styl.", "content": "Irving komponuje román na hranici reálna a fantaskna a projevuje značný smysl pro ironii a nadsázku. Balancuje mezi žánrem grotesky a zcela vážně společensko-kritické prózy. Používá prvků tragédie i komedie, satiry, parodie, absurdní komiky i černého humoru. Fabulační hříčky střídají seriózně pojaté pasáže. Garpův obsedantní strach a všudypřítomné nebezpečí vyjadřuje metaforický obrat ,Spodní výrʼʼ pojmenované podle dětské fantazijní představy netvora číhajícího v hlubinách moře. Důležitým prvkem Irvingovy tvůrčí metody je budování významových, formálních a jazykových kontrastů, podtrhujících ještě absurdnost usilování postav – Roberta svobodně mění pohlaví, aby pak nemusela přijmout i neutěšený ženský úděl, kniha Jenny Fieldsové je politicky dezinterpretována a vede k její vraždě, průměrný spisovatel Garp bohatne na kontroverzích vzbuzujících obdiv i odpor zároveň a stává se slavný způsobem, který se mu příčí. Umírá nesmyslně, rukou pomýlené fanatičky – jeho smrt je pomstou za něco, co nespáchal.", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti vzniku díla.", "content": "2. polovina 70. let v americké próze je příznačná hledáním velkého tématu pro román, naléhavého a širokého společenského záběru. Po dobrých, ale v širokém literárním kontextu průměrných třech románech, se Irving projevil mimořádným dílem \"Svět podle Garpa\". Román je úzce spjat s americkou kulturou a společností, potažmo lze ovšem jeho \"apokalyptickou\" vizi vztáhnout na celý západní svět.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv díla.", "content": "Ve stejné době vznikají klíčové romány americké prózy, jako např. \"Sophiina volba\" Williama Styrona (1979), \"Žoldáci\" R. Stona (1974) či \"Věznice Falconer\" J. Cheevera (1977). Text Garpovy povídky \"Penzion Grillparzer\", respektive jeho motivy, rozpracoval Irving ve svém dalším románu \"Hotel New Hampshire\" (1981). Jako jeden z prvních amerických spisovatelů se Irving pokusil posunout zobrazování zla a násilí do výrazně grotesknější roviny, skloubil naturalistické líčení zvrácenosti světa s ironickou nadsázkou. Vydání románu vzbudilo v Americe doslova \"garpománii\" – Garp se stal jakýmsi \"hrdinou své doby\", idolem mládeže a symbolem specifického postoje vůči americké společnosti. Garpovi fanoušci demonstrovali své sympatie např. tričky s nápisem \"Pozor na Spodního výra!\" nebo \"Věřím v Garpa\". Brzy po svém vydání, v r. 1982, byl román zfilmován. Film režíroval George Roy Hill a v jedné ze svých prvních filmových rolí v něm Garpa hrál americký herec Robin Williams.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "\"\"Začínalo mi z toho být podivně,\"\" napsal Garp, \"\"když jsem si uvědomil, kolikrát už jsem se v životě setkal se znásilněním.\"\" Měl zřejmě na mysli desetileté děvčátko v městském parku a jedenáctiletou Ellen Jamesovou a tu hroznou společnost kolem ní – a ty matčiny zmrzačené ženy s tou jejich symbolickou neschopností mluvit, kterou si samy přivodily. Později napsal Garp román, který také pojednával o znásilnění. Urážlivost znásilnění spočívala pro Garpa v okolnosti, že to byl čin, který v něm vyvolával hnus nad sebou samým – nad vlastními mužskými instinkty, jež byly jinak nenapadnutelné. Nikdy neměl pocit, že by chtěl někoho znásilnit; ale znásilnění podle Garpova mínění vnukává mužům pocit viny v důsledku vnitřní spřízněnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svět podle Garpa (\"The World According to Garp\") je román amerického spisovatele Johna Irvinga, který začínal svou tvorbu na sklonku 60. let. Po románech \"Svobodu medvědům\" (1968), \"Pitná kúra\" (1972) a \"Stopadesátiosmilibrový sňatek\" (1974) zazářil bestsellerem \"Svět podle Garpa\" (1978), který se dočkal ohlasu po celém světě a překladu do mnoha jazyků. Jde o groteskní románovou metaforu přítomnosti zla a strachu z něj v americké společnosti. Do češtiny román přeložil Radoslav Nenadál.", "tgt_summary": "The World According to Garp is John Irving's fourth novel, about a man, born out of wedlock to a feminist leader, who grows up to be a writer. Published in 1978, the book was a bestseller for several years. It was a finalist for the National Book Award for Fiction in 1979, and its first paperback edition won the Award the following year. A movie adaptation of the novel starring Robin Williams was released in 1982, with a screenplay written by Steve Tesich. BBC Radio 4's \"Classic Serial\" broadcast a three-part adaptation of the novel by Linda Marshall Griffiths in January 2014. The production was directed by Nadia Molinari and featured Miranda Richardson as Jenny, Lee Ingleby as Garp, Jonathan Keeble as Roberta and Lyndsey Marshal as Helen. On 3 November 2015, Irving revealed that he'd been approached by HBO and Warner Brothers to reconstruct \"The World According to Garp\" as a miniseries. He described the project as being in the early stages. According to the byline of a self-penned, 20 February 2017 essay for \"The Hollywood Reporter\", Irving completed his teleplay for the five-part series based on \"The World According to Garp\".", "id": 372794} {"src_title": "Obyčejní lidé", "tgt_title": "Ordinary People", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavní postavou je středoškolák Conrad Jarrett, jehož přemáhá pocit viny, jelikož jeho oblíbený starší bratr se utopil při neštěstí na moři, které on sám přežil. Doléhají na něho sebevražedné deprese. U své rezervované, necitelné matky Beth nenalézá žádné pochopení ani pomoc. Ta se vyžívá v přemrštěném udržování pořádku a v pečlivě připravených výstupech tvrdě v sobě potlačuje pocity záště a vzteku. Conradův úspěšný, tolerantní otec Calvin projevuje o chlapce zájem, ale nedokáže s ním mluvit o důležitých věcech a neumí vyjádřit své city. Dostat se do Conradovy blízkosti a povzbudit ho k přijetí vlastní hluboké úzkosti a nenávisti k sobě samému tak zůstává na upřímném, citlivém psychiatrovi. Je zřejmé, že chlapce může zachránit pouze otcova láska, přičemž ale navázání vztahu představuje bolestivou volbu. Děj se odehrává v prostředí zámožného chicagského předměstí a pod zdánlivě poklidným povrchem, s nímž je zobrazen společenský status Jarrettových a jejich privilegovaného pohodlí, roste napětí.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "\"\"Jdeme na pohřeb našeho syna a ty se staráš, jaké si vezmu boty!\"\" U některých lidí dodnes vzbuzuje pobouření skutečnost, že nádherně řemeslně provedený a uměřený režisérký debut Roberta Redforda porazil při udílení Cen Akademie film Martina Scorseseho \"Zuřící býk\", když získal Oscary za nejlepší film a režii. Další ocenění snímek \"Obyčejní lidé\" přinesl devatenáctiletému Timothymu Huttonovi za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (dodnes jde o nejmladšího člověka, který kdy získal Oscara za herecký výkon) a scenáristovi Alvinu Sargentovi za citlivou, uvážlivou adaptaci slavného románu Judith Guestové a dopadu úmrtí dospívajícího syna na jeho rodinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obyčejní lidé (v originále Ordinary People) je americké filmové drama. Film režíroval Robert Redford a hlavními herci jsou Donald Sutherland, Mary Tyler Moore, Timothy Hutton, Judd Hirsch a Elizabeth McGovern. Film měl premiéru v USA 19. září 1980. Snímek získal celkově čtyři Oscary – nejlepší film, režie, herec ve vedlejší roli a scénář. Z pochopitelných důvodů film silněji zapůsobil ve Spojených státech, kde jeho strhující komerční úspěch odrážel vnímavost Ameriky osmdesátých let k tématu možnosti člověka porozumět svým citům.", "tgt_summary": "Ordinary People is a 1980 American drama film that marked the directorial debut of actor Robert Redford. The film stars Donald Sutherland, Mary Tyler Moore, Judd Hirsch, and Timothy Hutton. The story concerns the disintegration of an upper-middle class family in Lake Forest, Illinois, following the accidental death of one of their two sons and the attempted suicide of the other. The screenplay by Alvin Sargent was based upon the 1976 novel \"Ordinary People\" by Judith Guest. The film received six Academy Awards nominations and won four: the Academy Award for Best Picture, Best Director for Redford, Adapted Screenplay for Sargent, and Supporting Actor for Hutton. In addition, it won five Golden Globe Awards: Best Motion Picture – Drama, Best Director (Redford), Best Actress in a Drama (Tyler Moore), Best Supporting Actor (Hutton), and Best Screenplay (Sargent).", "id": 1468695} {"src_title": "Třída Seawolf", "tgt_title": "Seawolf-class submarine", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jednotky třídy \"Seawolf\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Program \"Seawolf\" byl zahájen v polovině 80. let s cílem zachovat technologický náskok amerických ponorek nad sovětskými i v 21. století. Do služby vstupovaly od druhé poloviny 90. let. Jako první byl roku 1997 do operační služby zařazen \"Seawolf\". Oproti třídě \"Los Angeles\" je třída \"Seawolf\" tišší, schopná lépe manévrovat, silněji vyzbrojená i vybavená lepší elektronikou. Její konstrukce má rovněž dostatek prostoru pro modernizace. Jsou rovněž přizpůsobeny arktickým operacím. Je to také první americká třída ponorek jejíž trup celý je postaven ze speciální oceli HY-100. Výzbroj představuje osm 660mm torpédometů (oproti čtyřem ráže 533mm u třídy \"Los Angeles\"). Z nich mohou být vypouštěna torpéda MK-48 ADCAP, protilodní střely UGM-84 Harpoon, střely s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk, nebo námořní miny. Zásoba munice činí 50 střel či torpéd, což je o 30% více než kolik nesla předchozí třída. V přídi je rovněž umístěn výkonný sonar BQQ 5D. Bojový systém je typu AN/BSY-2. Pohonný systém tvoří jaderný reaktor General Electric PWR S6W a dvě turbíny. Lodní šroub je jeden. Při plavbě pod hladinou dosahují ponorky třídy \"Seawolf\" rychlosti až 35 uzlů. Při tichém režimu plují rychlostí 20 uzlů. Maximální hloubka ponoru je 610 metrů. Třída \"Seawolf\" je rychlejší než jakákoliv jiná americká ponorka a její vylepšený pohonný systém umožnil rovněž značně tišší chod. Je desetkrát tišší než vylepšená varianta třídy \"Los Angeles\" (688i) a dokonce sedmdesátkrát tišší než klasická ponorka třídy \"Los Angeles\". Další značnou výhodou je, že při tichém chodu může plout dvakrát rychleji než vylepšená ponorka třídy \"Los Angeles\", aniž by ji hrozilo prozrazení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Seawolf je třída amerických rychlých útočných ponorek s jaderným pohonem. Jsou to poslední americké lodě této kategorie vycházející z požadavků studené války. Jejich hlavním úkolem bylo ničení sovětských ponorek. Třída \"Seawolf\" byla dalším vylepšením předchozí třídy \"Los Angeles\", které sebou ovšem neslo značný nárůst ceny. Konec studené války a změna doktríny amerického námořnictva směrem k vedení pobřežních operací, znamenaly výrazně omezení tohoto programu ve prospěch levnějších ponorek třídy \"Virginia\". Namísto původně plánovaných 29 proto byly v letech 1989–2005 postaveny pouze tři ponorky této třídy. Poslední jednotka USS \"Jimmy Carter\" byla dokončena v prodloužené a vylepšené verzi. Všechny tři jednotky jsou dodnes ve službě.", "tgt_summary": "The \"Seawolf\" class is a class of nuclear-powered fast attack submarines (SSN) in service with the United States Navy. The class was the intended successor to the , and design work began in 1983. A fleet of 29 submarines was to be built over a ten-year period, but that was reduced to 12 submarines. The end of the Cold War and budget constraints led to the cancellation of any further additions to the fleet in 1995, leaving the \"Seawolf\" class limited to just three boats. This, in turn, led to the design of the smaller . The \"Seawolf\" class cost about $3 billion per unit ($3.5 billion for USS \"Jimmy Carter\"), making it the most expensive SSN submarine and second most expensive submarine ever, after the French SSBN .", "id": 1795687} {"src_title": "Clary-Aldringenové", "tgt_title": "Clary und Aldringen", "src_document": [{"title": "Dějiny rodu.", "content": "Rod Claryů (původně de Clario) pochází pravděpodobně z Toskánska a první zmínky spadají do 14. století. Do Čech se dostal za třicetileté války František Clary de Riva, který v roce 1623 koupil statky na Žatecku (Dobříčany). Teprve pak získal inkolát v Českém království (1627) a v roce 1641 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Jeho syn Jeroným († 1671) dosáhl v císařské armádě hodnosti generála a jako manžel Anny Marie Aldringenové († 1661) se stal dědicem jejích bratrů. Rod Aldringenů vymřel v roce 1664 a Jeronýmův jediný syn Jan Jiří Marek s císařským svolením sloučil erb a jméno Claryů a Aldringenů, zároveň byl povýšen do hraběcího stavu (1666) a zdědil Teplice s dalšími aldringenovskými statky v Čechách. Clary–Aldringenové v Čechách v 17. a 18. století Jan Jiří Marek (1638–1700) rozšířil majetek rodu přikoupením Kostomlat pod Milešovkou (1687) nebo Lenešic (1684), podařilo se mu také připojit další díly Benešova nad Ploučnicí, ale jedna čtvrtina benešovského panství zůstala až do 20. století majetkem Thun-Hohensteinů. Mimoto skoupil také několik domů v Praze na Malé Straně a nechal vystavět rodinný palác, dnes známý jako Aueršperský. Jan Jiří Marek zastával funkce v Čechách a Horních Rakousích a několik let byl vyslancem u saského dvora v Drážďanech. Přátelské kontakty Clary-Aldringenů a saské panovnické rodiny přispěly k rozvoji teplických lázní. Díky třem manželstvím Jana Jiřího Marka a početnému potomstvu se rodina během 18. století rozrostla a Clary-Aldringenové vlastnili řadu statků v různých částech Čech. Karel Ignác (1729–1791) byl c.k. tajným radou, komořím a nejvyšším mincmistrem Českého království, vlastnil Jetřichovice na Sedlčansku, Kunčice u Nového Bydžova a díky sňatku také Novou Bystřici v jižních Čechách. Významnou osobností rodu byl právník Leopold Kašpar (1736–1800), který vlastnil Dobříčany, v letech 1773–1775 byl nejvyšším zemským komorníkem na Moravě a poté dlouholetým česko-rakouským místokancléřem, byl též autorem právnických spisů. Knížecí větev v Teplicích I když se rod v 17.–18. století poměrně rozvětvil a vlastnil řadu statků v různých částech Čech, nejvýznamnější zůstávala hlavní linie na Teplicích. František Karel (1675–1751) rozšířil majetek přikoupením Krupky (1710) a dalších menších statků, byl též významným donátorem řady sakrálních staveb. Byl c.k. tajným radou a od roku 1722 nejvyšším lovčím Českého království. V roce 1747 zřídil z teplického panství fideikomis, jehož dědicem se stal syn František Václav (1706–1788), který byl taktéž nejvyšším lovčím v Českém království a v rakouských zemích. V roce 1767 byl povýšen do knížecího stavu s tím, že titul knížete náležel prvorozenému synovi, ostatní členové rodu byli hrabata. Manželkou Františka Václava byla Marie Josefa, rozená princezna Hohenzollern-Hechingen (1728–1801), hofmistryně Marie Terezie a významná osobnost společenského života ve Vídni. Proto byl také ve Vídni v roce 1760 zakoupen palác Mollard-Clary, který pak potomkům patřil do roku 1922. František Václav podnikl v roce 1751 zásadní přestavbu zámku v Teplicích, další úpravy proběhly za jeho nástupců, knížat Jana Nepomuka (1754–1826) a Karla Josefa (1777–1831). Ti sice nezastávali vysoké posty ve státní správě, ale patřili k významným osobnostem dvorské společnosti a popularita Teplic jako lázní stále stoupala. Od 19. století žijí Clary-Aldringenové jen v jedné linii, a sice knížecí na Teplicích. Významnou osobností rodu byl kníže Edmund (1813–1894), který byl c.k. tajným radou, rytířem Řádu zlatého rouna a od roku 1861 dědičným členem rakouské panské sněmovny. Zasloužil se o rozvoj Teplic a byl prvním prezidentem společnosti Ústecko-teplické dráhy, podporoval také rozvoj turistiky v Českém Švýcarsku, které se nacházelo na jeho panství (nechal postavit Sokolí hnízdo a zpřístupnil Edmundovu soutěsku). Spolu se svým tchánem hrabětem Karlem Ficquelmontem koupil v roce 1855 palác v Benátkách, naopak v roce 1856 prodal palác v Praze a panství Benešov nad Ploučnicí. Edmundovým dědicem byl kníže Karel Richard (1844–1920), dědičný člen panské sněmovny a jako poslanec českého zemského sněmu také vlivný politik velkostatkářské strany. Inicioval další úpravy teplického zámku a jako cestovatel rozšířil také zámecké sbírky. Jeho mladší bratři se angažovali ve státních službách, Siegfried (1848–1929) byl rakousko-uherským vyslancem ve Stuttgartu (1897–1899), Drážďanech (1899–1902) a Bruselu (1902–1914), odkud musel odejít na počátku první světové války. Další bratr Manfred (1852–1928) byl dlouholetým místodržitelem ve Štýrsku (1898–1918) a krátce i rakouským ministerským předsedou (1899). Siegfried se v roce 1920 stal dědicem knížecího titulu a majetku po starším bratrovi, ale správu majetku hned převedl na svého syna Alfonse (1887–1978), který byl posledním majitelem Teplic. Vysoká převodní daň a následně pozemková reforma zasáhly do majetkových struktur Clary–Aldringenů, takže v roce 1922 byl z finančních důvodů prodán palác ve Vídni. Rodině ale nadále plynuly vysoké příjmy z turistiky v Českém Švýcarsku a jako akcionáři Ústecko-teplické dráhy, zestátněné v roce 1923, dostali vyplaceno jednorázově 8 miliónů korun. Alfons Clary-Aldringen po vzniku Československa, zrušení šlechtických titulů a zásahům státu do soukromého majetku, zaujal nepřátelský postoj k Československé republice a jeho sympatie k německým nacionalistům nakonec vedly ke vstupu do NSDAP v roce 1940 a dva z jeho synů padli na východní frontě jako příslušníci wehrmachtu. V květnu 1945 se rodina pokusila uprchnout do americké okupační zóny, což se nepodařilo, v létě 1945 musela rodina pracovat při žních na Teplicku a poté byla odsunuta do Německa. Současnou hlavou rodu je Hieronymus Clary–Aldringen (*1944), narozený v Teplicích. Žije ve Frankfurtu a podniká ve finančním poradenství, jeho majetkem je mimo jiné zámek Herrnau na jižní periferii Salzburgu, který rodina koupila v roce 1919. Po roce 1989 příležitostně navštěvuje Teplice.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Knížecí znak je čtvrcený červeným pruhem napříč, uprostřed se nachází štítek s císařským orlem na zlatém poli. Nahoře vpravo se třpytí tři stříbrné hvězdy na modrém poli, vlevo leží na zlatém poli koruna se dvěma černými háky. Dole vpravo se ve zlatém poli nacházejí tři šindele, vlevo svítí v modrém poli bílá věž.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzní.", "content": "Příbuzensky se spojili s Mitrovskými, Šternberky, Straky z Nenabylic, Chotky, Podstatskými, Lemberky a dalšími zahraničními rody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clary–Aldringenové jsou rakouský šlechtický rod italského původu. Rodová aliance vznikla po vymření Aldringenů (1664), krátce nato získali hraběcí titul (1666) a v roce 1767 byli povýšeni do knížecího stavu. Členové rodu zastávali řadu významných funkcí ve správě Českého království a celé habsburské monarchie. Vlastnili řadu statků v Českém království, jejich nejvýznamnějším sídlem byly Teplice. Zasloužili se o rozvoj teplických lázní a později i turistiky v Českém Švýcarsku, které se nacházelo na jejich pozemcích. V roce 1945 byl majetek v Československu zkonfiskován a rodina odsunuta. Dnes žijí členové rodu převážně v Německu.", "tgt_summary": "Clary und Aldringen, also known as Clary-Aldringen, is one of the most prominent Austro-Hungarian princely families. Originally from Friuli, Northern Italy, one branch of the family moved to the County of Tyrol around 1500 and to the Kingdom of Bohemia around 1600, where it became one of the leading families of the Bohemian nobility. It produced several notable Austro-Hungarian statesmen, military officers and diplomats.", "id": 1213937} {"src_title": "Třída Širacuju", "tgt_title": "Shiratsuyu-class destroyer", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Podle „doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1931“ (známějšího jako „1. doplňovací program“ ~ 第一次補充計画 ~ \"Dai–iči–dži hodžú keikaku\", či neoficiálně „program prvního kruhu“ ~ マル1計画 ~ \"Maru iči keikaku\") mělo být postaveno dvanáct torpédoborců třídy \"Hacuharu\" (projekt F-45). Třídu \"Hacuharu\" ale provázely problémy se stabilitou, které si vyžádaly přepracování plánů rozestavěných a přestavby již existujících jednotek. Dne 15. prosince 1933 proto bylo rozhodnuto, že z třídy \"Hacuharu\" bude vyčleněna třída \"Ariake\". V rámci plánu rozvoje loďstva na fiskální rok 1933 pak mělo být postaveno pět torpédoborců nové a modifikované třídy \"Ariake\": \"Ariake\", \"Júgure\", \"Širacuju\", \"Šigure\" a \"Murasame\". Dne 19. listopadu 1934 bylo rozhodnuto o začlenění prvních dvou jednotek třídy \"Ariake\" zpět do třídy \"Hacuharu\", zatímco zbývajících šest rozestavěných (\"Širacuju\", \"Šigure\", \"Murasame\" a \"Júdači\") či teprve plánovaných (\"Samidare\" a \"Harusame\") jednotek bylo překlasifikováno na třídu \"Širacuju\". Ta byla stavěna podle projektu F-45D. Podle „programu druhého kruhu“ (マル2計画 ~ \"Maru ni keikaku\") z roku 1934 měla k první sérii šesti jednotek přibýt ještě druhá, mírně modifikovaná, série čtyř torpédoborců (\"Jamakaze\", \"Kawakaze\", \"Umikaze\" a \"Suzukaze\"), na kterou pak navázala desetikusová třída \"Asašio\".", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jednotky třídy \"Širacuju\" vycházely z podtřídy \"Ariake\" předchozí třídy \"Hacuharu\". Vizuálně se odlišovaly tvarem můstku a instalací čtyřhlavňových torpédometů.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohonná soustava byla převzata z předchozí třídy \"Hacuharu\". Sestávala ze dvou sestav parních turbín \"Kanpon\" o výkonu po 21 000 k (15 445,5 kW) a tří vodotrubných kotlů \"Ro-gó Kanpon šiki\" s předehřívači vzduchu a přehřívači páry.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "\"Širacuju\" nesly dva zakrytované otočné čtyřhlavňové torpédomety typu 92 modelu 2, které byly instalovány místo tříhlavňových typu 90 modelu 2 z třídy \"Hacuharu\". Přední torpédomet (který byl umístěn mezi oběma komíny) a zadní komín byly umístěny v ose plavidel. Toho bylo dosaženo rozdělením zásobníku rezervních torpéd pro přední torpédomet na dva menší po dvou torpédech umístěných po obou stranách zadního komínu. 127mm kanóny typu 3. roku byly lafetovány ve dvouhlavňových věžích modelu C, po jedné na přídi a zádi. Věže umožňovaly elevaci hlavní až 55°. Jednohlavňová věž modelu B modifikace 1 s pátým 127mm kanónem se nacházela na zádi před dvouhlavňovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Během války byla posilována protiletadlová výzbroj a došlo k instalaci radarů na přežívajících jednotkách. Rovněž došlo k redukci nesených náhradních torpéd. V letech 1942 až 1943 byla odstraněna jednohlavňová 127mm věž na zádi a nahrazena za trojhlavňový komplet 25mm kanónů typu 96. Byly montovány další 25mm kanóny v jedno–, dvou– a trojhlavňovém uspořádání, které doplňovaly 13,2mm kulomety typu 93. V pozdější fázi války (přibližně od roku 1943 nebo 1944) lodě nesly metrový přehledový radar \"13-gó\" pro sledování vzdušných cílů a centimetrový přehledový radar \"22-gó\" proti vzdušným i hladinovým cílům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Širacuju\" (: 白露型 \"Širacuju-gata\") sestávala z celkem deseti „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 \"ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavených ve dvou sériích v letech 1933 až 1937. Jednotky třídy \"Širacuju\" svým designem navázaly na předchozí třídu \"Hacuharu\", konkrétně pak na její podtřídu \"Ariake\". Všech deset postavených jednotek bylo ztraceno během bojů v Pacifiku. Pět z nich padlo za oběť ponorkám, tři byly potopeny při střetech s hladinovými jednotkami protivníka, jeden potopily bombardéry USAAF a jeden se potopil po kolizi.", "tgt_summary": "The were a class of ten 1st Class destroyers of the Imperial Japanese Navy in service before and during World War II, during which all ten were sunk.", "id": 141963} {"src_title": "Mravenec černolesklý", "tgt_title": "Lasius fuliginosus", "src_document": [{"title": "Typy jedinců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělnice.", "content": "Délka těla 4-5 mm. Jde o neplodné modifikace samičky bez křídel. Tvoří nejpočetnější kastu v mraveništi zajišťující chod celého mravenčího státu. Dělnice shánějí potravu, starají se o potomstvo a chrání hnízdo.", "section_level": 2}, {"title": "Samička (Královna).", "content": "Pohlavní jedinec délky 5-7 mm s temenními očky. Je krátkodobě okřídlená, po páření si křídla ulomí, aby využila křídelní svalovinu pro získání energie na založení kolonie. Obvykle žije až 15 let. V ústní dutině má komůrku, v níž do nové kolonie odnáší zárodek houby, kterou tento druh pěstuje.", "section_level": 2}, {"title": "Samec.", "content": "Okřídlený pohlavní jedinec dorůstající délky 3,5-5 mm. Žije velice krátkou dobu, po páření („svatebním letu“) umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hojně žijící denní druh vyhledávající suchá místa – nejčastěji v listnatých a smíšených lesích, parcích, sadech hlavně v nížinách, ale stoupá i do hor. Rozšířen v celé Evropě, dále v oblasti Kavkazu, Sibiře, Číny, Japonska a části Indie.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdo (Mraveniště).", "content": "Nejčastěji v dutinách živých stromů vrb, topolů a dubů. Jako jediný druh v Česku si staví podzemní kartonová hnízda (z dřevobetonu, směs hrubé dřevnaté drtě, hlíny slepená medovicí a sekrety vyloučenými z mandibulární žlázy). Zavěšená podzemní hnízda z dřevobetonu dosahují až délky 2 m; pro tento způsob života jsou mravenci černolesklí někdy označováni jako poddruh \"Dendrolasius\" (dendron = strom).", "section_level": 1}, {"title": "Založení kolonie a způsob života.", "content": "V březnu královny kladou vajíčka, ze kterých se vylíhnou díky speciální potravě pohlavní jedinci (samci a samice). Krátce po vylíhnutí nastává doba páření (červen až červenec), tyto roje jsou značně početné. Při kopulaci samička získává od více samců sperma, které uschovává v semenné schránce a dle potřeby klade oplodněná nebo neoplodněná vajíčka po celý svůj život. Z neoplozených vajíček se líhnou dělnice nebo samičky a z oplozených vajíček samci. Velká část pohlavních jedinců se při „svatebním letu“ stává kořistí ptáků a dalších predátorů. Oplodněná královna shodí křídla a snaží se založit novou kolonii. Mravenec černolesklý vytváří monogynní (jedna královna), občas oligogynní společenství (malý počet královen). Samička tohoto druhu zakládá násilně hnízda podobně jako Formica rufa u druhů Lasius umbratus nebo Lasius mixtus, kdy vnikne do hnízda, usmrtí královnu a nastoupí na její místo. Kolonie těchto mravenců se dožívá i dvaceti let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Všežravý druh, lovící hmyz, část potravy tvoří výměšky ze žláz mšic a červců, takzvané \"medovice\". Staví dokonce povrchové hliněné tunely (hlavně na dubech), chránící mšice před hmyzem a nepohodou. Zvláštností tohoto druhu je konzumace a pěstování hnědě sametové houby\"Septosporium myrmecophilum\", která je vyživována medovicí. Na rozdíl od známého mravence zahrádkáře Atta slouží pěstování této houby pouze jako doplněk stravy.", "section_level": 1}, {"title": "Symbiotické vztahy mravenců.", "content": "Mravenec černolesklý vyhledává, stará se, chrání a rozšiřuje mšice; dokonce pro ně staví \"pavilonky\", přenášejí je na nová místa a v zimě je chrání hluboko v mraveništi. Na oplátku mšice poskytují mravencům velice výživnou medovici, slouží jim stejně jako dojné krávy lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštnosti.", "content": "Sousední hnízda jsou mezi sebou spojena velice dobře udržovanými cestami, ze kterých mravenci odstraňují kamínky, větvičky a jiné překážky. Tyto cesty dosahují délky desítek metrů. Po čase se cesty zpřetrhají a jednotlivá hnízda se osamostatní. Mravenec černolesklý dovede vydávat zvuky (stridulovat), třením ostře rýhované destičky umístěné na spodní straně třetího článku zadečku. Vzniká tedy jemný vrzavý zvuk neslyšitelný pro lidské ucho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mravenec černolesklý (\"Lasius fuliginosus\") je smolně černý a velice lesklý mravenec. Má velkou hlavu, která je vzadu hluboce vykrojena (hlava připomíná tvarem srdce). Charakteristicky zapáchá a je označován jako pěstitel hub, stavějící si kartonová hnízda.", "tgt_summary": "Lasius fuliginosus, also known as the jet ant or jet black ant, is a species of ant in the subfamily Formicinae. Workers have a black shiny colour and a length of about 4–6 mm, females are larger (6–6.5 mm) and small males reach a length of 4.5–5 mm). The head is heart-shaped.", "id": 1574068} {"src_title": "Vrcholák pravý", "tgt_title": "Terminalia catappa", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Vrcholák pravý nejčastěji roste v pobřežních lemech, na plážích, skalnatých březích, písečných dunách, po okrajích mangrovových bažin, v parcích, zahradách i okolo cest. Je považován za průkopnický druh v narušených pobřežních stanovištích, nevyskytuje se sice přímo v zátopových oblastech, ale v místech těsně nad úrovní přílivů. Má schopnost růst v široké škále půd, od písčité přes kamenitou až po těžkou jílovitou, snese pH půdy od 4,0 po 8,5 i zasolenou brakickou vodou, příliš mu neškodí ani silné slané pobřežní větry. Jeho kořenový systém je mohutný a hluboký, takže může omezovat pohyb písečných dun. Mladé semenáče tolerují částečné zastínění vzrostlými stromy, jak však postupně rostou požadují stále vyšší úroveň slunečního svitu. V mladém věku rostou velmi rychle, s přibývajícími roky se jejich růst zpomaluje. Pro zdárný růst potřebuje vrcholák pravý vlhké a teplé subtropické nebo tropické klima s celoročními srážkami od 750 do 3000 mm, dobře však přežívá krátkodobá období sucha. Vyhovuje mu průměrná teplota nejchladnějšího měsíce +15 °C a nejteplejšího +35 °C, za absolutní minimum je považován pokles k +7 °C, při nižší teplotě chřadne a rychle odumírá. Mimo mořského břehu se vyskytuje do nadmořské výšky asi 400 m, často roste v rozlehlých nížinách podél širokých ústí řek. Ploidie druhu je 2n = 24. \"Terminalia catappa\" je typovým druhem rodu \"Terminalia\". Strom zpravidla jednou až dvakrát ročně ztrácí na krátké období listy, obvykle v období nástupu suchého období, listy neopadávají u všech stromů najednou. Před opadem se listy zbarví červeno-žlutě, říká se, že strom z nich odebírá živiny k recyklaci pro růst nových, které raší krátce nato. Počet a období opadu listů, doba kvetení a dozrávání plodů je rozdílné podle teritoria na kterém dřeviny rostou. Dřevo stromů bývá napadáno všekazy (termity) a dřevokazným hmyzem, listy jsou spásány sarančaty.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mohutný, dlouhověký, rozložitý strom pagodového tvaru s nápadně vodorovně rozloženými větvemi v pravidelných přeslenech. Dorůstá do výše 20 až 35 m a jeho koruna zabírá zhruba stejnou šířku. Kmen může být tlustý 1 až 1,5 m a má nahnědlou až černou, podélně se loupající kůru. Větve, hustě pokryté listovými jizvami, jsou porostlé střídavě vyrůstajícími listy nahloučenými na svých vrcholech ve zdánlivých přeslenech, odtud i rodové jméno stromu \"vrcholák\". Listy s krátkými řapíky jsou tuhé, kožovité, lysé, 15 až 30 × 10 až 15 cm velké, obvejčité až obkopinaté, bázi mají tupou a téměř srdčitou, na vrcholu jsou oblé nebo krátce špičaté, po obvodě celokrajné, na líci tmavě zelené a lesklé, na rubu bledě zelené a mívají okolo 10 párů žilek. Četné jednopohlavné, drobné, zelenobílé květy vyrůstají ve štíhlých hroznovitých květenstvích 15 až 25 cm dlouhých. Několik málo spodních květů bývá oboupohlavných, zbytek jsou samčí, průměrný poměr samčích květů k oboupohlavným bývá 16:1, mnohá květenství jsou ryze samčí. Květy jsou voňavé, bývají v průměru asi 5 mm velké, pětičetný trubkovitý kalich je zelenkavý nebo bělavý, koruna není vyvinutá. Samčí květy obsahují deset tyčinek s prašníky rostoucí ve dvou kruzích, oboupohlavné mají navíc spodní jednodílný semeník a pestík čnící z kalichu. Květy produkují nektar i velké množství pylu a jsou opylovány včelami a dalším hmyzem. Ve spodní části květenství se po opylení vytvoří jeden až pět přisedlých, nepravých plodů. Je to zprvu zelená, později červenavá, žlutavá nebo tmavě zelená, elipsoidní, silně stlačená a velmi tvrdá peckovice. Má dvě úzká, asi 3 mm křídla a bývá průměrně dlouhá 6 a široká 4 cm a obsahuje jediné jedlé semeno s krémovým nebo načervenalým osemením.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Peckovice má vláknitou, korkovitou strukturu, je velmi lehká a pokud spadne do oceánu, což se stává často, dokáže bez újmy plout za pomoci mořských proudů na velkou vzdálenost, semeno si podržuje klíčivost po dlouhou dobu. Tato schopnost je prapříčinou hojného rozšíření vrcholáku pravého po místech omývaných Indickým i Tichým oceánem. Ve vnitrozemí vyrůstají noví jedinci z roznesených plodů, kterými se živí kaloni i mnozí ptáci, na mořském pobřeží spadané plody konzumují krabi. Stromy bývají také uměle vysazovány lidmi jako okrasné a stín poskytující dřeviny. Po vysetí semen do půdy vyklíčí (více než 50 %) za tři až osm týdnů, semenáče velmi rychle rostou (více než 1 m/rok) a z počátku tolerují částečný stín. Za tří toky již obvykle kvetou a to žádají plné světlo.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vrcholák pravý se snadno usazuje na nových místech, kde narušuje původní vegetaci a mění ráz krajiny. Je proto např. na Floridě, ostrovech Karibiku i v Brazílii považován za invazní druh. Jádra uvnitř plodů jsou jedlá, konzumují se syrová nebo pečená a chutnají jako mandle, proto získala jméno \"mořské mandle\" a strom \"mandlovník mořský\". Na slunci usušená jádra obsahují 35 až 55 % jedlého, žlutého oleje používaného k vaření a jako náhrada mandlového oleje. Vnitřní vláknitá dužina plodů (mezokarp) mezi obalem a peckou sice příjemně voní, ale není chutná. Dřevo stromu je kvalitní, pružné, pevné, má červenou barvu a průměrnou hustotou 450 až 720 kg/m³. Používá se pro stavbu budov, mostů, lodí, vyrábějí se z něj dřevěné konstrukce a různé nádoby. Jeho kůra obsahuje až 25 % taninu a je bohatým zdrojem žlutého a černého barviva na kůži a pro výrobu inkoustu. Listů se užívá jako obkladů na revmatické klouby, pro chov bource morušového a mladé větvičky slouží jako krmivo pro dobytek. Namáčené sušené listy uvolňují antibakteriální a protiplísňovité látky, snižují pH vody, podporují hojení ran po houbovitých nemocech u ryb a celkově podporují jejich tření. Strom má do hloubky i šířky rozložené kořeny a dobře zabraňuje pohybu písečných dun směrem do vnitrozemí i erozi mořského pobřeží následkem přílivu a odlivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrcholák pravý (\"Terminalia catappa\") je mohutný, tropický, jednodomý, krátce opadavý strom vysoký až 30 m. Je nejrozšířenějším druhem širokého rodu vrcholák a buď samovolně vyrůstá podél mořských pobřeží či mokřadů, nebo je vědomě pěstován. Je původní v rozlehlém areálu zabírající jih Arabského poloostrova, Seychely, Madagaskar a téměř všechny ostrovy západního a středního Indického oceánu, dále Indii, Bangladéš, Srí Lanku, jih Číny, Tchaj-wan, Myanmar, Thajsko, Kambodžu, Vietnam, Malajský poloostrov, Filipíny, většinu ostrovů Indonésie a ostrovy přiléhající k Nové Guinejí i severní Austrálii. Je také domácí dřevinou na severu kontinentální Austrálie a některých ostrovech v Tichém oceánu. Přirozenou cestou i lidským přičíněním se vrcholák pravý jako nepůvodní druh také dostal do vlhkých pobřežních oblastí východní i západní tropické Afriky, na jih Severní a na sever Jižní Ameriky, stejně jako do Střední Ameriky a Karibiku, na Havajské ostrovy a Novou Kaledonií v Tichomoří.", "tgt_summary": "Terminalia catappa is a large tropical tree in the leadwood tree family, Combretaceae, that grows mainly in the tropical regions of Asia, Africa, and Australia. Common names in English include country almond, Indian almond, Malabar almond, sea almond, tropical almond, beach almond and false kamani.", "id": 1681083} {"src_title": "Jason Allison", "tgt_title": "Jason Allison", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Allison navštěvoval střední školu Humber Summit a Emery Collegiate Institut v North Yorku, v Ontariu. Jeho bratr Todd navštěvoval stejnou školu a hrál juniorskou ligu na nižší úrovni za Toronto Red Wings. Po povedené kariéře za London Knights v juniorské Ontario Hockey League byl v roce 1993 draftován na 17. místě celkově týmem Washington Capitals. V částech dvou sezon hrál za Los Angeles Kings, kde se na krátkou dobu sehrál s Žigmundem Pálffym a Adamem Deadmarshem. Dále hrál za Boston Bruins a Washington Capitals. V jeho nejlepší sezoně, 2000–01, si připsal 95 bodů. V kariéře odehrál 552 zápasů a připsal si 154 gólů, 331 asistencí a 485 bodů. Ve svých 25 zápasech v play-off zaznamenal 25 bodů. Přišel o většinu sezony 2002–03 a o celou následující sezonu kvůli zranění krku a otřesu mozku. Před sezonou 2005–06 podepsal jednoletou smlouvu na 1,5 milionu dolarů s Toronto Maple Leafs. V zápase proti Montreal Canadiens ale utrpěl zranění ruky a ve zbytku sezony už si nezahrál. Po sezoně se stal volným hráčem bez omezení. Toronto s ním novou smlouvu podepsat nechtělo, protože kouč Paul Maurice a generální manažer John Ferguson, Jr. si nemysleli, že by se jim do týmu hodil, kvůli jeho špatnému bruslení a vysokému věku. Leafs v té době budovali mladý a rychlý tým. Allison nepodepsal smlouvu ani před začátkem další sezony a severně od Toronta si otevřel stáje. 28. srpna 2009 podepsal zkušební smlouvu s Toronto Maple Leafs.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o comeback.", "content": "Allison byl pozván do tréninkového kempu Maple Leafs v září 2009 a trénoval s týmem na začátku sezony přípravných zápasů. Profesionální hokej nehrál od sezony 2005–06, kdy si za Leafs připsal 17 gólů a 60 bodů. Allison ale zkouškou neprošel, nestačila ani bitka s Darrollem Powem z Philadelphia Flyers, kterému rozpůlil helmu holou rukou. 28. září, kouč Maple Leafs, Ron Wilson, potvrdil, že Allison není v plánech jeho týmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jason Paul Allison (* 29. května 1975) je profesionální hokejový centr, který je momentálně volným hráčem bez omezení. Nejvíce je znám pro svou roli v týmu Boston Bruins, kde krátce působil i jako kapitán.", "tgt_summary": "Jason Paul Allison (born May 29, 1975) is a former professional ice hockey centre who played 552 games in the National Hockey League. His most productive seasons were with the Boston Bruins, where he briefly served as team captain. Allison was born in North York, Ontario, but grew up in Toronto, Ontario.", "id": 270791} {"src_title": "Gunnar Nordahl", "tgt_title": "Gunnar Nordahl", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vyrůstal ve skromných podmínkách a spolu se svými bratry Bertilem a Knutem nastupoval za místní klub. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že by z něj mohl vyrůst špičkový fotbalista. Dnes je považován za fotbalovou legendu.", "section_level": 1}, {"title": "Degerfors a Norrköping.", "content": "Za slávou se odstěhoval do průmyslového města Degerfors, kde odehrál 77 zápasů a vstřelil 58 branek. Pak ho koupil klub IFK Norrköping, kde zazářil ještě víc. Dovedl jej ke 4 ligovým vítězstvím v řadě, a během oněch 4 let zaznamenal 92 branek v 93 zápasech. Jeho kariéra v reprezentaci byla stejně zářná, jako ta klubová, nejvíce se v ní vyjímá zisk zlaté olympijské medaile v roce 1948. Po finále odehrál za národní tým ještě tři utkání, ale poté se rozhodl že podepíše profesionální smlouvu s AC Milan. Švédská fotbalová asociace se jej rozhodla vyloučit ze svých řad kvůli neloajálnímu chování, protože ve Švédsku platily tvrdé zákony, v jejichž rámci hráči museli hrát na čistě amatérské úrovni. Gunnar Nordahl byl naoko zaměstnán jako hasič a navíc bral peníze od klubu. Jednalo se o velmi tvrdé a pochybné rozhodnutí, které znamenalo velkou ztrátu švédské reprezentaci. Stačí si uvědomit, že Gunnar Nordahl do té doby nastřílel 43 branek ve 33 zápasech.", "section_level": 1}, {"title": "AC Milan.", "content": "Ve své první sezoně si v 15 zápasech připsal 16 branek a to byl teprve začátek. V sezoně 1949/50 dal 35 branek z 37 zápasů a vyhrál tabulku střelců. Ve velkém stylu pokračoval i nadále. Pětkrát vyhrál tabulku střelců. Jen dvakrát prohrál, a to 1951/52 a 1955/56. Neexistovalo mnoho obránců, kteří by tohoto obdivuhodného útočníka ze severu dokázali zastavit.", "section_level": 1}, {"title": "Po AC Milan.", "content": "Na poslední 2 sezony si šel zahrát do AS Řím, kde po konci kariéry nějaký čas dělal trenéra. Když v roce 1995 na cestě do Itálie zemřel, odešel tak jeden z nejlepších fotbalistů světové historie. V italských fotbalových kruzích zavládl smutek. Na Gunnara Nordahla nikdy nezapomenou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gunnar Nordahl (19. října 1921, Hörnefors – 15. září 1995, Alghero) byl švédský fotbalista. V letech 1949–1956 byl hráčem AC Milan. Gunnar Nordahl je pravděpodobně nejlepším švédským fotbalistou všech dob a skutečnou legendou ve Švédsku i v Itálii. Tenhle fantastický útočník se narodil na severu země v malém městečku Hörnefors.", "tgt_summary": "Nils Gunnar Nordahl (; 19 October 1921 – 15 September 1995) was a Swedish football player. A highly prolific, powerful, and physically strong striker, with an eye for goal, he is best known for his spell at A.C. Milan from 1949 to 1956, in which he won the Scudetto twice, and also the title of \"pluricapocannoniere\", with an unprecedented five top scorer (\"Capocannonieri\") awards, more than any other player in the history of the Italian championship. Nordahl is Milan’s all-time record goalscorer, and he long held the record for most goals for a single club in the history of Italian league, before being surpassed by Francesco Totti in January 2012. He still holds the record for goals per appearance in Italy. Nordahl is considered to be one of the greatest Swedish football players of all-time, and regarded as one of the best strikers in football history. In 2017, he was included in \"FourFourTwo\" magazine's list of the 100 greatest players of all time, at the 54th position. He is the father of former footballer Thomas Nordahl.", "id": 569482} {"src_title": "Jicchak Sade", "tgt_title": "Yitzhak Sadeh", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Lublinu v Ruském impériu a během první světové války sloužil v ruské armádě, v níž byl vyznamenán za statečnost a povýšen na velitele praporu. Roku 1920 přesídlil pod dojmem zpráv o smrti Josefa Trumpeldora (s nímž se osobně znal) do tehdejší mandátní Palestiny. Zde si pohebrejštil příjmení na Sade (\"Pole\"). Okamžitě se zapojil do činnosti židovských jednotek Hagana. V roce 1921 se účastnil prvního kurzu pro velitele Hagany konaného v Tel Avivu a v Kfar Gil'adi. V Palestině založil pracovní oddíly Gdud ha-Avoda, které tvořily kolektivy židovské mládeže nasazované na veřejné práce na výstavbě dopravní infrastruktury nebo židovských osad. Po vypuknutí arabského povstání v roce 1936 se zapojil na velitelské úrovni do činnosti Hagany. V ní prosazoval ofenzivní politiku spočívající v odvetných výpadech proti arabským ozbrojencům. První takový protiúder podnikla pod jeho velením Hagana v červnu 1936, kdy speciální jednotka ha-Nodedet zasáhla v Judských horách v okolí Jeruzalému. Hagana se koncem 30. let 20. století také podílela na zakládání nových opevněných osad typu Hradba a věž. Jicchak Sade se tak přímo účastnil například na zřizování kibucu Chanita na libanonských hranicích. Brzy nato se stal i jedním ze zakladatelů elitních židovských jednotek Palmach, jejichž prvním velitelem se stal roku 1941. V této době se zároveň podílel na přípravě plánů na případnou obranu severní Palestiny před očekávaným nacistickým útokem. Od roku 1945 byl pověřen velením Hagany. V tomto období koordinoval židovský odboj proti pokračující britské vládě. Během války za nezávislost v roce 1948 osobně velel některým operacím. Šlo například o obranu vesnice Mišmar ha-Emek v dubnu 1948. Pak se účastnil bojů o Jeruzalém. V červenci 1948 velel přímo části vojsk při Operaci Danny východně od Tel Avivu. Koncem téhož roku řídil útok na egyptské vojsko v Negevu. Na konci války se stáhl z aktivní vojenské služby. Ovlivnil ale výrazně podobu rodící se izraelské armády. V penzi se věnoval publicistice a psaní memoárů. Zemřel 21. srpna roku 1952 a je pohřben v kibucu Giv'at Brenner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jicchak Sade (: יצחק שדה, rodným jménem Jicchak Landsberg; 19. srpna 1890 – 21. srpna 1952) byl židovský voják, jeden ze zakladatelů jednotek Palmach, velitel Hagany a spolutvůrce izraelské armády. Byl známý také pod přezdívkou „ha-Zaken“ (\"Stařec\").", "tgt_summary": "Yitzhak Sadeh (, born Izaak Landoberg, August 10, 1890 – August 20, 1952), was the commander of the Palmach and one of the founders of the Israel Defense Forces at the time of the establishment of the State of Israel.", "id": 381402} {"src_title": "Tomáš Vokoun", "tgt_title": "Tomáš Vokoun", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Draftován byl jako 9. volba týmu Montreal Canadiens v roce 1994, 226. celkově. Vokoun zůstal ještě jeden rok v České republice a hrál za HC Vagnerplast Kladno. Na sezónu 1995/1996 se přestěhoval do Severní Ameriky a hrál za Wheeling Thunderbirds v ECHL. Vokoun byl povolaný na jeden playoff zápas do týmu Fredericton Canadiens v AHL. Po tomto osvědčeném zápase se v sezóně 1996/1997 natrvalo usadil v bráně Fredericton Canadiens a také poprvé nakoukl do NHL, když odchytal jeden zápas za Montreal Canadiens, nebyl to však povedený zápas, Vokoun inkasoval 4 góly za 20 minut hry. Po další sezóně s Fredericton Canadiens byl 26. června 1998 při expanzivním draftu vybrán týmem Nashville Predators. Vokoun hrál ve své první sezóně v NHL 37 her za Nashville a 9 zápasů za Milwaukee Admirals v IHL. Přestože znovu rozdělil sezónu mezi dva kluby v sezónách 1998/1999 a 1999/2000, Vokoun v NHL zůstal. Nicméně on viděl, že je jen záložní celek Mika Dunhama. V roce 2002 byl Dunham vyměněn do New York Rangers za Marka Židlického, Tomáše Kloučka a Rema Murrayho. Vokoun se stal jedničkou Nashville Predators. Své šance se zhostil dobře. Jeho výkon byl v sezóně 2003/2004 dost dobrý a proto si poprvé zahrál v NHL All-Star Game. Asi důležitější byl Vokoun pro Predators, když přišla šance hrát playoff a Predators se to v roce 2004 povedlo. Tým prohrál v šesti zápasech v prvním kole playoff proti Detroit Red Wings, tým byl překvapený, že hrát proti Red Wings bylo náročnější, než očekával. Ve hrách tři a čtyři, které Predators hráli v Nashvillu, Vokoun ohromil diváky svým výkonem v bráně a navíc vychytal první nulu playoff v historii zastavením 41 střel Red Wings. Během NHL výluky v sezóně 2004/2005, Vokoun odehrál 19 zápasů základní části sezóny v klubu HIFK ve finské SM-liiga, jeho úspěšnost zákroků byla 94 %. V playoff si Vokoun nevedl tak dobře, jeho úspěšnost zákroků byla 84,6 % ve čtyřech zápasech, nejhorší úspěšnost playoff v lize v tomto roce. Nicméně Vokoun byl v té době považován za světovou elitu brankářů. Jeho portrét byl umístěn na ukazatele ve městě Nashville, to svědčilo o jeho popularitě na hokejovém trhu. Kromě toho, se stal miláčkem fanoušků. Kdykoliv při domácích zápasech v Center sommet zastavil střelu, fanoušci Predators odpovídali hlasitým skandováním \"Voo-KOOOON!\". Dne 10. dubna 2006 Predators oznámili, že Vokoun má vážnou chorobu – tromboflebitidu neboli zánět žil, ucpané cévy v oblasti pánve. Slabost se u Vokouna projevila už 1. dubna po utkání se St. Louis, lékaři ji přisuzovali svalovému zranění. Bolest trvala dva dny, jenže ani magnetická rezonance neobjevila problémy. Ty ukázal až počítačový tomograf, jenž odhalil cucky krve. Po pár týdnech mu bylo už lépe. Vokoun zmeškal zbytek základní části a celé playoff. Zotavoval se díky lékům na ředění krve a také se musel vyhnout fyzické aktivitě. V bráně ho nahradil brankář Chris Mason, Predators se ale nepodařilo pokročit v playoff. Dne 24. července 2006 již byl Vokoun zdravý a mohl pokračovat ve své brankářské kariéře v sezóně 2006/2007. Nicméně na začátku sezóny si poranil palec na levé ruce při zápase proti Vancouveru. Vokoun se po zápase podrobil rentgenovému vyšetření, které vyloučilo zlomeninu. Specialista Phil Coogan a týmový lékař Michael Pagnani pak po dalším vyšetření rozhodli, že Vokoun musí na operaci přetržené šlachy. Při Vokounově absenci dostal více příležitostí Chris Mason, který za českého gólmana dochytal zápas proti Vancouver a podílel se na výhře 6:0. Jako jeho náhradníka povolalo vedení Nashvillu z farmy Karla Goehringa. V den, kdy se v roce 2007 uskutečnil vstupní draft, byl Vokoun vyměněn do Floridy Panthers a také byl vybrán do týmu Východní konference NHL All Star Game 2008 v Atlantě. Během sezóny 2008/2009 Vokoun zaznamenal 26 výher za Panthers, když bojovali o své první playoff od roku 2000, ale nakonec se to nepovedlo. Dne 30. listopadu byl Vokoun zraněn spoluhráčem Keithem Ballardem v zápase proti Atlantě. Ballard v afektu trefil Vokouna svojí hokejkou do hlavy po inkasovaném gólu, který vstřelil Ilja Kovalčuk. Vokoun byl otřesen a okamžitě převezen do nemocnice. Nebylo to vážné zranění, pouze tržná rána na uchu. Dne 2. července 2011 Vokoun podepsal jednoroční smlouvu s Washington Capitals na 1,5 miliónu dolarů. Své první čisté konto v dresu Capitals vychytal 18. října v zápase proti Floridě (proti svému bývalému klubu). Washington zvítězil 3:0. V červnu 2012 přestoupil do Pittsburghu Penguins. Kvůli zdravotním potížím nenastoupil do sezóny 2013/2014, v září 2013 podstoupil operaci kvůli odstranění krevních sraženin. Po několika měsících pauzy odchytal v dubnu 2014 dva zápasy za farmářský tým Wilkes-Barre/Scranton Penguins. Následně čekal na nabídku stálého angažmá. Protože však žádná nepřišla, oznámil v prosinci 2014 ukončení aktivní sportovní kariéry. V roce 2016 trénoval na Floridě šestnáctileté hokejové juniory.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Vokoun se poprvé za národní tým zahrál na Mistrovství světa juniorů 1996, kde český tým skončil čtvrtý. V roce 2003 byl nominován jako brankářská jednička na Mistrovství světa ve Finsku, kde reprezentace obsadila 4. místo. Zúčastnil se Světového poháru v roce 2004. Brankářskou jedničkou pak byl i na Mistrovství světa v Praze 2004, kdy čtvrtfinálový zápas rozhodl nájezd Američana Roache. Medailového úspěchu se tak dočkal až na svém třetím mistrovství světa, když v roce 2005 ve Vídni dovedl národní tým k titulu mistrů světa. Stejný úspěch pak zopakoval i na MS 2010, kde byl hlavní oporou týmu. Mimo to si zachytal i na ZOH 2006 v Turíně a ZOH 2010 ve Vancouveru. V roce 2010 získal Zlatou hokejku. V dubnu 2013 oznámil konec reprezentační kariéry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Vokoun (* 2. července 1976 Karlovy Vary) je bývalý český profesionální hokejový brankář, dvojnásobný mistr světa a bronzový medailista ze ZOH.", "tgt_summary": "Tomáš Vokoun (; born 2 July 1976) is a Czech former professional ice hockey goaltender. He played in the National Hockey League (NHL) for the Pittsburgh Penguins, Washington Capitals, Florida Panthers, Nashville Predators and the Montreal Canadiens, with whom he was originally drafted in the ninth round, 226th overall, in the 1994 NHL Entry Draft.", "id": 239335} {"src_title": "Tereza Kastilská", "tgt_title": "Theresa, Countess of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tereza se narodila jako levoboček kastilského a leónského krále Alfonse VI., který ač mnohokrát ženatý, se dočkal pouze jediného syna Sancha. Alfons vlastnil rozsáhlá území a ta byla rozdělena na kraje spravované jednotlivými hrabaty. Ustavičné válečné napětí s muslimy vyžadovalo stálou vládu a nové osídlence. Král tedy přijímal \"Gaskoňce, Bretonce, Angličany, Němce, Burguňďany, Normany, Tolosánce, Provensálce, Lombarďany\" a své dvě dcery provdal za burgundské šlechtice. Jednou z nevěst byla právě Tereza, která se roku 1093 stala manželkou Jindřicha Burgundského z vedlejší větve Kapetovců. Jindřichovi byla tchánem roku 1095 svěřena vláda v oblasti mezi Dourem a Minhem zvaná \"Portucale\". Jindřich se po svatbě vydal na křížovou výpravu a po návratu ze Svaté země se společně s rodinou usídlil v Guimarãesu, Braze a Coimbře. Stejně jako švagr Raimund usiloval o získání větší samostatnosti a uzavřel s ním tajnou dohodu, v níž se pravilo, že po tchánově smrti se bez ohledu na následníka trůnu Sancha zmocní území koruny. Jindřich by tak získal okolí Toleda a třetinu královského pokladu. Dohoda zanikla, když zemřel roku 1107 Raimund a poté v bitvě u Uclésu i Sancho. Alfons VI., s nímž Jindřich stále udržoval dobré vztahy, zemřel roku 1109 a vládu v Leónu a Kastílii převzala Raimundova vdova Urracca, Terezina nevlastní sestra. Urraca se provdala za Alfonse Aragonského a Jindřich chtěl nevraživosti mezi manžely využít k posílení svého vlastního postavení a rozšíření své domény. Snažil se získat burgundské vojáky, spřádal politické pletichy a uprostřed této snahy jej v listopadu 1112 zastihla smrt. Regentkou jediného syna Alfonse se stala Tereza a pokračovala v Jindřichově politice. Snažila se nadále zasévat jablko sváru mezi Urraku a Alfonse, podle potřeby jim projevovala náležitou pokoru, podporovala proti koruně odbojnou galicijskou šlechtu a přitom se seznámila s vojákem Fernandem Peresem de Travou. Roku 1121 z něj učinila hraběte a člena svého dvora. Milenci svěřila také Coimbru a Porto, společně s ní se podílel na vládě. Po smrti Urracy roku 1126 vyžadoval nový král Alfons VII. po vládcích \"Portucale\" obvyklý lenní slib. Tereza však místo slibu začala sbírat vojsko. Alfons VII. reagoval obléháním Guimarãesu, které skončilo smírem. Mezitím se Terezin syn Alfons snažil získat stále upíraný vliv na státní záležitosti a podařilo se mu naklonit na svou stranu většinu portugalské šlechty. Roku 1128 dvorská válka vedla k bitvě na São Mamede, kde se synovi podařilo zvítězit nad matkou a jejím milencem. Oba byli vyhoštěni. Tereza zemřela již o dva roky později v exilu v Galicii. Společně s Jindřichem Burgundským je pohřbena v katedrále Panny Marie v Braze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tereza Kastilská, (\"portugalsky Teresa de Leão\", 1080 – 11. listopadu 1130) byla portugalskou hraběnkou, regentkou a matkou prvního portugalského krále.", "tgt_summary": "Theresa (Portuguese: \"Teresa\"; Galician-Portuguese: \"Tareja\" or \"Tareixa\"; Latin: \"Tarasia\") (1080 – 11 November 1130) was Countess and Queen of Portugal. She rebelled against vassalic ties with her half-sister Urraca and was recognised as Queen by Pope Paschal II in 1116. After being captured she was forced to accept 'Portugal's vassalage to the Kingdom of León in 1121, although she was allowed to keep her royal title. Her political alliance and amorous liaison with Galician nobleman Fernando Pérez de Traba led to her being ousted by her son, Afonso Henriques, who with the support of the Portuguese nobility and clergy, defeated her at the Battle of São Mamede in 1128.", "id": 53556} {"src_title": "Kapka", "tgt_title": "Drop (liquid)", "src_document": [{"title": "Vznik kapky.", "content": "Kapky vznikají jednak odkapáváním z tuhého tělesa, kondenzací par, ale také roztavením malého kousku kovu, táním kousku ledu a podobně. Tenký proud kapaliny se gravitací zrychluje, ztenčuje a nakonec trhá v kapky. Při odkapávání z tenké trubičky vzniká nejprve kulový vrchlík, který se postupně odděluje jakýmsi krčkem, až se kapka zcela oddělí. Tak lze měřit povrchové napětí odkapávající kapaliny. K oddělení kapky dojde, když tíha kapky \"F\" převýší sílu povrchového napětí. Když se hodnota dotykového úhlu \"α\" blíží 90 a \"sin α\" hodnotě 1, je tato síla dána obvodem trubičky a povrchovým napětím \"γ\": \"mg = πdγ\"", "section_level": 1}, {"title": "Tvar kapky.", "content": "Dojem vzhůru zašpičatělého „kapkovitého“ tvaru vzniká zčásti optickou iluzí při odkapávání a pohybu kapky. Ve skutečnosti je kapka ve volném prostoru přesně kulovitá (podobně jako bublina), protože u koule je nejmenší poměr objemu a povrchu. Při pohybu ve vzduchu nebo jiném plynném prostředí je kapka na čelní straně mírně zploštělá, při velmi rychlém pohybu zde vzniká prohlubeň a kapka se tříští. Toho se využívá při rozprašování kapaliny a přípravě aerosolů. Při kolmém dopadu kapky na hladinu kapaliny vzniká zpětný výtrysk v ose pádu a někdy i jakási „korunka“ dalších kapek všemi směry. Při dopadu na nesmáčivý povrch tuhého tělesa se kapka na ně buď „nalepí“, tj. zploští a přilne, anebo se roztříští na malé kapky, které se odrazí („rozstříknou“).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a význam.", "content": "Kapky se běžně vyskytují tam, V průmyslové praxi kapky vznikají působením značných elektrostatických sil nebo vibrací, což může být jak žádoucí, tak i nežádoucí. Kapáním se odměřují tekutá léčiva a chemikálie, jako kapání se projevují netěsnosti nádob, vodovodů a ventilů, pomocí kapek lze určit svislý směr a podobně. Na odkapávání rtuti je založena polarografie. Velký význam mají také aerosoly, rozptýlené kapičky kapaliny ve vzduchu nebo plynu. Rozprašováním se nanášejí barvy a laky, kosmetické přípravky a voňavky, s rozprášeným barvivem pracují inkoustové tiskárny. Kapičky aerosolu mohou přenášet chroboplodné zárodky a tedy i nemoci (kapénková infekce). Odrazem slunečního světla na kapkách vody vzniká duha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapka je kapalné tělísko, držené pohromadě povrchovým napětím kapaliny. Ve volném prostoru a v homogenním prostředí má kapka tvar koule a obecně malý rozměr. Velmi malé kapky v plynném prostředí tvoří aerosoly a mlhu, v prostředí nemísivé kapaliny emulze.", "tgt_summary": "A drop or droplet is a small column of liquid, bounded completely or almost completely by free surfaces. A drop may form when liquid accumulates at the lower end of a tube or other surface boundary, producing a hanging drop called a pendant drop. Drops may also be formed by the condensation of a vapor or by atomization of a larger mass of liquid.", "id": 216780} {"src_title": "Heliový záblesk", "tgt_title": "Helium flash", "src_document": [{"title": "Heliový záblesk v jádru hvězdy.", "content": "U hvězd, jejichž hmotnost je menší než 2,25 násobek hmotnosti Slunce nastává heliový záblesk po spálení veškerého vodíku v jádře a tlak plynu již nemůže dále vyrovnávat gravitační působení horních vrstev. Vlivem gravitačního kolapsu dojde ke smrštění hvězdy, nárůstu teploty a tlaku v jádře. Z materiálu v jádře se stává degenerovaný plyn. Vlivem teploty dojde k expanzi vnějších vrstev a z hvězdy se stává červený obr. Když teplota v jádře stoupne na řádově 100×10 K, dojde k zapálení heliové fúze v jádře. Heliová jádra vzniklá během proton-protonového cyklu se začnou během 3-alfa procesu spojovat za vzniku jader uhlíku. Protože degenerovaný plyn je dobrý vodič tepla, dochází k rychlému zahřátí dalších oblastí jádra. To vede k rychlému rozšíření oblasti, ve které probíhá heliová fúze. Objem jádra se však v této chvíli nemění a tlak v jádře neklesá. Reakce probíhá mnohonásobně rychleji než při normální produkci energie. Navenek se zapálení heliové fúze projeví náhlým zjasněním hvězdy. Rychlá produkce energie pokračuje do té doby, než zvýšená teplota vyrovná vzniklý tlak a materiál v jádře přestane být degenerovaný. Jádro pak expanduje a dojde k ochlazení a reakce pokračují stabilním spalováním helia. Hvězda se stane hvězdou tzv. horizontální větve. U Slunce dojde k heliovému záblesku asi za 5 - 6 miliard let. U hvězd o hmotnosti vyšší než 2,25 hmotností Slunce nedochází ke vzniku heliového záblesku, protože jejich jádro neprochází stavem degenerovaného plynu.", "section_level": 1}, {"title": "Heliový záblesk na povrchu bílého trpaslíka.", "content": "Pokud se bílý trpaslík nachází v binární nebo vícenásobné soustavě s hvězdou, která obsahuje dostatek helia, může tento materiál přecházet z této hvězdy za vzniku akrečního disku na povrch bílého trpaslíka. Toto helium může vytvořit povrchovou slupku a pokud se stane dostatečně silnou, může dojít k heliovému záblesku, který se projeví jako nova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heliový záblesk je název pro náhlé zažehnutí heliové fúze v jádru hvězd, jejichž hmotnost nepřesahuje 2,25 násobek hmotnosti Slunce formula_1. K heliovému záblesku také může dojít na povrchu bílých trpaslíků, je-li jejich materiál doplňován z jiné hvězdy.", "tgt_summary": "A helium flash is a very brief thermal runaway nuclear fusion of large quantities of helium into carbon through the triple-alpha process in the core of low mass stars (between 0.8 solar masses () and 2.0 ) during their red giant phase (the Sun is predicted to experience a flash 1.2 billion years after it leaves the main sequence). A much rarer runaway helium fusion process can also occur on the surface of accreting white dwarf stars. Low mass stars do not produce enough gravitational pressure to initiate normal helium fusion. As the hydrogen in the core is exhausted, some of the helium left behind is instead compacted into degenerate matter, supported against gravitational collapse by quantum mechanical pressure rather than thermal pressure. This increases the density and temperature of the core until it reaches approximately 100 million kelvin, which is hot enough to cause helium fusion (or \"helium burning\") in the core. However, a fundamental quality of degenerate matter is that increases in temperature do not produce an increase in volume of the matter until the thermal pressure becomes so very high that it exceeds degeneracy pressure. In main sequence stars, thermal expansion regulates the core temperature, but in degenerate cores this does not occur. Helium fusion increases the temperature, which increases the fusion rate, which further increases the temperature in a runaway reaction. This produces a flash of very intense helium fusion that lasts only a few minutes, but briefly emits energy at a rate comparable to the entire Milky Way galaxy. In the case of normal low mass stars, the vast energy release causes much of the core to come out of degeneracy, allowing it to thermally expand, however, consuming as much energy as the total energy released by the helium flash, and any left-over energy is absorbed into the star's upper layers. Thus the helium flash is mostly undetectable to observation, and is described solely by astrophysical models. After the core's expansion and cooling, the star's surface rapidly cools and contracts in as little as 10,000 years until it is roughly 2% of its former radius and luminosity. It is estimated that the electron-degenerate helium core weighs about 40% of the star mass and that 6% of the core is converted into carbon.", "id": 1403617} {"src_title": "RIM-116 Rolling Airframe Missile", "tgt_title": "RIM-116 Rolling Airframe Missile", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj systému RAM probíhal od poloviny 70. let 20. století. Dohoda mezi USA a Německem o společném vývoji střely byla podepsána v roce 1976. Pro snížení nákladů byly použity prvky již existujících raket. Pro navedení v konečné fázi letu je střela RAM opatřena infračervenou naváděcí soustavou převzatou z přenosného protiletadlového raketového kompletu FIM-92 Stinger, zatímco hnací motor a bojová hlavice jsou převzaty z rakety AIM-9 Sidewinder. První zkušební odpal střely proběhl v roce 1978 a v roce následujícím získala společnost General Dynamics kontrakt na vývoj střely (dnes je jejím výrobcem Raytheon). K sériové výrobě byla střela připravena teprve v roce 1987. Německé námořnictvo zavedlo střelu ve verzi Block O v roce 1988, zatímco americké námořnictvo tak učinilo teprve v roce 1993. V roce 1993 přitom byl objednán vývoj vylepšené verze Block 1. Tato verze byla operačně testována v roce 1999 a zavedena v roce následujícím.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "První varianta Block 0 (RIM-116A) je v počáteční fázi letu řízena pasivní radiofrekvenční hlavicí, která se navádí na vyhledávací radar nebo radiovýškoměr útočící protilodní střely a teprve později může být na cíl navedena infračerveným senzorem. Novější verze Block 1 (RIM-116B) umožňuje použít rakety i proti letadlům, vrtulníkům, hladinovým cílům či pasivně naváděným raketám. V takovém případě je raketa po celou dobu letu řízena infračerveným čidlem. Vylepšená varianta Block 2 úspěšně prošla první fází vývojových zkoušek v červnu 2013, přičemž od roku 2012 probíhala omezená výroba této verze. První kusy RAM Block 2 americké námořnictvo převzalo v srpnu 2014. V roce 2015 dosáhla verze Block 2 počátečních operačních schopností (IOC – Initial Operational Capability). Základní provedení v podobě odpalovacího zařízení Mk-49 nese 21 střel RAM. Průměr střely je 127 mm. Systém může vést střelbu na několik cílů současně. Odpalovací rampa je přitom odvozena od systému Phalanx CIWS, což zjednodušuje instalaci systému na starších lodích. Systém je ovšem závislý na elektronických systémech lodi. V současnosti probíhá též vývoj verze SeaRAM, která má stejnou odpalovací rampu, nese však jen 11 střel RAM, ale je naopak díky vlastním senzorům schopen pracovat nezávisle na jiných systémech lodi.", "section_level": 1}], "src_summary": "RIM-116 Rolling Airframe Missile je německo-americký lehký systém blízké obrany, používaný v současnosti více než 165 plavidly námořnictev USA, Turecka, Německa, Řecka, Egypta, Japonska, Jižní Koreje, Spojených arabských emirátů a Mexika. Systém byl vyvinut speciálně k obraně proti protilodním střelám, ovšem jeho novější verze mohou být použity i proti letadlům, vrtulníkům a hladinovým cílům. Název střely je odvozen od toho, že je při letu stabilizována svou rotací. Do roku 2015 bylo vyrobeno cca 200 vypouštěcích zařízení a 3000 střel RAM ve verzích Block 0, 1A a 2.", "tgt_summary": "The RIM-116 Rolling Airframe Missile (RAM) is a small, lightweight, infrared homing surface-to-air missile in use by the German, Japanese, Greek, Turkish, South Korean, Saudi Arabian, Egyptian, Mexican and U.S. Navies. It was intended originally and used primarily as a point-defense weapon against antiship cruise missiles. The missile is so named because it rolls around its longitudinal axis to stabilize its flight path, much like a bullet fired from a rifled barrel. , it is the only U.S. Navy missile to operate in this manner. The Rolling Airframe Missiles, together with the Mk 49 Guided Missile Launching System (GMLS) and support equipment, make up the RAM Mk 31 Guided Missile Weapon System (GMWS). The Mk-144 Guided Missile Launcher (GML) unit weighs and stores 21 missiles. The original weapon cannot employ its own sensors prior to firing so it must be integrated with a ship's combat system, which directs the launcher at targets. On U.S. ships it is integrated with the AN/SWY-2 Ship Defense Surface Missile System (SDSMS) and Ship Self-Defense System (SSDS) Mk 1 or Mk 2 based combat systems. SeaRAM, a launcher variant equipped with independent sensors derived from the Vulcan Phalanx CIWS, is being installed on Littoral Combat Ships and certain s.", "id": 861234} {"src_title": "Gejza (velkokníže)", "tgt_title": "Géza, Grand Prince of the Hungarians", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Gejza se narodil jako nejstarší syn Takšoně, jenž se uherským velkoknížetem stal roku 955. Podle kroniky \"Gesta Hungarorum\" byla Gejzova matka \"ze země Kumánů,\" což zřejmě naznačuje, že pocházela buď z Chazarské říše, anebo z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska. Historik Gyula Kristó se domníval, že se Gejza narodil okolo roku 940. Když byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos na své listině přibližně z roku 950 vyjmenovával potomky velkoknížete Arpáda, Gejzu na ní však nezmínil. Kristó argumentoval tím, že císař Takšoňova syna vynechal proto, že Gejza tehdy byl ještě dítětem. Původní uherská forma Gejzova jména pravděpodobně zněla jako \"Gyeücsa\" nebo \"Gyeusa\". Jednalo se snad o formu turkického titulu \"Yabghu\". Z popudu svého otce se Gejza oženil se Sarolt, dcerou Gyuly II., významného uherského náčelníka vládnoucího v Transylvánii nezávisle na uherském velkoknížeti. Proto, že se Gyula v Konstantinopoli dříve nechal pokřtít, snad i Sarolt byla před sňatkem křesťanka. Podle kronikáře Bruna z Querfurtu byla její křesťanská víra však „slabá a zmatená“. Na svého chotě měla Sarolt podle Bruna značný vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Gejza se stal velkoknížetem po smrti svého otce okolo roku 972. Uplatňoval centralizační politiku, a kroniky ho proto většinou vyobrazují jako nemilosrdného a krutého vládce. V jedné z verzí legendy o svatém Štěpánovi (\"Legenda Maior S. Stephani Regis\") je dokonce napsáno, že Gejzovy ruce byly \"pošpiněny krví\". Historik Pál Engel z toho vyvodil, že Gejza nechal vyvraždit některé své příbuzné. Tuto domněnku podporuje fakt, že kolem roku 972 se v pramenech kromě Gejzy a Koppányho, vládnoucího jižní části Zadunají, neobjevují žádní jiní Arpádovci. V roce 972 se sňatkem spojily dvě říše sousedící s Uherskem, Svatá říše římská a Byzanc. Zatímco mezi Byzancí a Uhry trvalo napětí již deset let, se Svatou říší Uhersko udržovalo vztahy relativně dobré. Bylo tedy logické, že se Gejza rozhodl uzavřít mír se Svatou říší římskou. Gejzova orientace na římskou říši souvisela také s tím, že pokud by se s žádostí o vyslání misionářů obrátil na Byzanc, nebyl by z maďarských vladařů prvním, protože od byzantského císaře křesťanství přijal už jeho tchán Gyula II. Brzy poté začali do Uher z římské říše přicházet křesťanští misionáři. První misionář vyslaný císařem Otou I. Velikým, se jménem Bruno, přicestoval do Uher okolo roku 972. O rok později bylo na císařem svolaném říšském sněmu v Quedlinburgu přítomno i dvanáct vyslanců z Uherska. Z kláštera Sankt Gallenu ve Švýcarsku pochází zápis, že jakýsi biskup Prunwart úspěšně pokřtil mnoho obyvatelů Uherska, a to i včetně jejich „krále“. Prunwart byl možná totožný se zmíněným misionářem Brunem, jehož do Uher vyslal císař Ota Veliký. Křest Uhrů je zmíněn i v kronice Dětmara z Merseburku, která se zmiňuje o tom, že christianizace Uhrů započala za Gejzovy vlády, který se stal prvním křesťanským vládcem Uherska. Gejza při křtu přijal jméno Štěpán. I přesto však pokračoval v pohanských rituálech, a nestal se proto nikdy pravým křesťanem. Historika Gyula Kristó uvedl, že za Gejzovy vlády došlo k založení veszprémské diecéze. Tato domněnka historiky ovšem nebyla jednomyslně přijata. Jedna pověst mluví rovněž o tom, že Gejza vystavěl hrad v Ostřihomi, což archeologické průzkumy ale nepotvrdily. Po smrti Oty I. Velikého v roce 973 se jeho následníci Ota II. a Ota III. přestali soustředit na východní politiku a udržovat vztahy s Uhry. Otova smrt na čas přerušila další christianizaci Gejzovy země. Mnoho Maďarů se proto postupně znovu začalo vracet k pohanství, jak o tom svědčí listina císaře Oty II. z roku 985. Dokonce i misionář Bruno odešel z Uher. V 70. a 80. letech se Svatá říše římská zmítala ve vnitřních válkách. Proti císaři Otovi II. se totiž postavil jeho příbuzný, bavorský vévoda Jindřich. Gejza těchto konfliktů využil tak, že v roce 983 zaútočil na Bavorsko. Při tomto útoku se mu podařilo obsadit pevnost Melk. O 8 let později bavorské vojsko ale zahájilo protiútok. Bavoři uherská vojska tehdy zatlačila až za Vídeňský les. V roce 996 uherský velkokníže s bavorským vévodu Jindřichem IV., budoucím císařem Jindřichem II., uzavřel mír a vzdal se v jeho prospěch území na východ od řeky Litavy. Dohodu obě strany zpečetily svatbou mezi Gejzovým synem Štěpánem a Jindřichovou sestrou Giselou. Jednalo se o Gejzův diplomatický triumf. Podle listiny, která byla sepsána za Štěpánovy vlády, Gejza založil benediktinský klášter v Pannonhalmě. Zřízení pannohalmského kláštera pravděpodobně úzce souviselo se Štěpánovým sňatkem. Při založení tohoto kláštera i Štěpánově sňatku hrál zřejmě významnou roli pražský biskup svatý Vojtěch, jenž podle pověsti Štěpána vychoval, pokřtil i oddal. Ještě před sňatkem z roku 996 Gejza zajistil Štěpánovo nástupnictví. Svolal totiž významné uherské velmože, které přinutil složit přísahu, že po jeho smrti přijmou Štěpána na trůn. V roce 997 Gejza zemřel. Během své vlády Gejza, s výjimkou konfliktu v Bavorsku, nepodnikl žádné válečné tažení proti jiným panovníkům. Obezřetně zachovával mír a uzavíral spojenectví s ostatními knížaty, díky čemuž se mohl soustředit na upevňování své vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Gejzovou manželkou byla Sarolt z Transylvánie, jež mu během života porodila nejméně tři, nejvíce však pět dětí. Prvním dítětem byl Štěpán, který se po Gejzově smrti stal velkoknížetem a později králem. Na základě \"Polsko-uherské kroniky\", se historik Szabolcs de Vajay domníval, že matkou dvou Gejzových dcer byla Adelaida Polská, Gejzova druhá manželka. Tato domněnka však nebyla historiky přijata. Adelaida je zmíněna pouze v polsko-uherské kronice, jako sestra Měška I. Historici pochybují nejen o tom, že byla matkou některých Gejzových dcer, ale i o její existenci. Podle \"Polsko-uherské kroniky\" Adelaida Polská Gejzu donutila k přijmutí křesťanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gejza (asi 940–997; ) byl od začátku 70. let 10. století až do své smrti v roce 997 uherský velkokníže z rodu Arpádovců. Narodil se jako syn uherského velkoknížete Takšoně a jeho chazarské, pečeněžské nebo volžsko-bulharské manželky. Oženil se se Sarolt z Transylvanie, dcerou transylvánského vládce Gyuly II. Po nástupu na trůn uzavřel mír se Svatou říší římskou. Za jeho vlády došlo v Uhersku k politické konsolidaci, jež podle zdrojů z 10. století probíhala velice krutě a nemilosrdně. Gejza se stal prvním křesťanským uherským panovníkem a podporoval zájmy křesťanských misionářů ze západu. I přesto, že se nechal pokřtít a při křtu přijal jméno Štěpán, pokračoval v pohanských rituálech. Na uherském velkoknížecím stolci ho následoval syn Štěpán I. Svatý, který se v roce 1000 stal prvním uherským králem.", "tgt_summary": "Géza ( 940 – 997), also Gejza, was Grand Prince of the Hungarians from the early 970s. He was the son of Grand Prince Taksony and his OrientalKhazar, Pecheneg or Volga Bulgarianwife. He married Sarolt, a daughter of an Eastern Orthodox Hungarian chieftain. After ascending the throne, Géza made peace with the Holy Roman Empire. Within Hungary, he consolidated his authority with extreme cruelty, according to the unanimous narration of nearly contemporaneous sources. He was the first Hungarian monarch to support Christian missionaries from Western Europe. Although he was baptised (his baptismal name was Stephen), his Christian faith remained shallow and he continued to perform acts of pagan worship. He was succeeded by his son, Stephen who was crowned the first King of Hungary in 1000 or 1001.", "id": 1816204} {"src_title": "Dánská královská knihovna", "tgt_title": "Royal Library, Denmark", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Knihovna vznikla za vlády Frederika III. v 50. letech 17. století. Vlastní budovu získala v roce 1673, v této budově dnes sídlí Říšský archiv (\"Rigsarkivet\"). V roce 1763 byla knihovna pod vedením knihovníka Daniela Gotthilfa Moldenhawera zpřístupněna veřejnosti. Další budova, kam se knihovna přestěhovala a která je dodnes využívána vznikla v roce 1906 pod vedením architekta Hanse J. Holma na kodaňském ostrůvku Slotsholmen. Budova imituje severoitalskou středověkou a raněrenesanční architekturu, bere si inspiraci také z kaple Karla Velikého v Cáchách. K této budově v letech 1966–1968 a 1979–1980 byly přistavovány dílčí rozšíření. V roce 1989 došlo ke sloučení knihovny Kodaňské univerzity s Královskou knihovnou. V roce 1999 byla přistavěna nová moderní budova na Slotsholmenu od studia schmidt hammer lassen architects jejímž typickým znakem jsou ostré hrany a černá fasáda. Tato budova je nazvána Černý diamant (\"Den sorte diamant\"). V budově jsou jak knihovní depozitáře, tak koncertní sál. V současnosti vedle hlavní budovy na Slotsholmu existují dvě oddělené speciálně zaměřené pobočky knihovny. Jedna zaměřená na právo a sociální vědy na Fiolstræde (budova otevřena v roce 1861 jako univerzitní knihovna) a druhá zaměřená na duchovní vědy na ostrově Amager.", "section_level": 1}, {"title": "Významné sbírky.", "content": "Mezi významnou položku knihovny patří rukopisy. V současnosti jich knihovna uchovává okolo 35 000 a vedle toho přes milion dopisů (ve správě Oddělení manuskriptů a vzácných tisků). Svoje sbírky knihovna získala z nákupů a hlavně dary soukromých osob a šlechtických knihoven. K tomu došlo na počátku, kdy král odkázal do začátku soukromou knihovnu, v roce 1785 odkázal svoji knihovnu hrabě Otto Thott, v roce 1796 P. F. Suhm. V 19. století do knihovny přibyla sbírka Petera Uldalla a Abrahama Kalla. V roce 1927 byla včleněna knihovna ze zámku Ledreborgu a v roce 1938 rukopisy z univerzitní knihovny. V knihovně se dále nachází sbírka Arnamagnæan islandského vzdělance Árni Magnússona, rukopisy a dopisy Hanse Christiana Andersena, archiv Sørena Kierkegaarda. V knihovně se také nachází bohemika, která se do knihovny dostala jako dar Švédska z válečné kořisti dovezené z Čech po třicetileté válce.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum fotografie.", "content": "Oddělení obsahuje 17 900 000 tisků a fotografií.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dánská královská knihovna () je dánská národní knihovna se sídlem v Kodani, největší z knihoven severských států. Ve sbírkách knihovny se nachází veškeré tisky dánské provenience od 17. století do současnosti.", "tgt_summary": "The Royal Library () in Copenhagen is the national library of Denmark and the university library of the University of Copenhagen. It is among the largest libraries in the world and the largest in the Nordic countries. In 2017 it merged with the State and University Library in Aarhus to form a combined national library. The combined library organisation (the separate library locations in Copenhagen and Aarhus are maintained) is known as the Royal Danish Library (). It contains numerous historical treasures, and a copy of all works printed in Denmark since the 17th century are deposited there. Thanks to extensive donations in the past, the library holds nearly all known Danish printed works back to and including the first Danish books, printed in 1482 by Johann Snell.", "id": 2103797} {"src_title": "Těžba dříví", "tgt_title": "Logging", "src_document": [{"title": "Těžební operace.", "content": "Lze rozlišit jednotlivé dílčí operace těžby dříví jako: Toto jsou klasické operace v dnes většinou již historickém pořadí. S rozvojem použití lesní mechanizace se pořadí operací může výrazně měnit dle podmínek na lokalitě a vlastností mechanizačních prostředků. Například odvětvování neprobíhá po kácení ale až během přibližování při použití odvětvovacího stroje APOS. Dříví se nemusí vůbec odkorňovat nebo se odkorňuje až ve dřevozpracujícím závodě, zkracování může probíhat až na manipulačním skladu pokud lokalita a mechanizace dovolují soustřeďovat celé surové kmeny atp. Po prvotní fázi těžby následují většinou tyto další fáze výrobního procesu:", "section_level": 1}, {"title": "Těžební metody.", "content": "Podle stavu v jakém se na odvozní místo (OM) soustřeďuje dříví lze rozlišit 3 (eventuálně 4) těžební metody: Pokácené a odvětvené kmeny se při této metodě přímo u pařezu (P) dělí na jednotlivé kratší sortimenty (příčným přeřezáváním). Je nejšetrnější k lesnímu prostředí a proto se hodí všude tam kde dochází k přibližování a vyklizování lesním porostem (pro výchovné zásahy stejně jako výběrné a podrostní hospodaření). Soustřeďování sortimentu je lehčí takže se používají i lehčí stroje, koně nebo i lidská síla. Kratší délky dříví lze snadněji a s nižším poškozením dostat ven z porostu. Nevýhodou této metody je horší produktivita a také finanční ztráty způsobené špatnou sortimentací (např. nemožnost použít výhod počítačově řízené specializované manipulační linky). Pokácené stromy jsou u pařezu odvětveny a v celých délkách dopravovány na odvozní místo. Tato metoda je efektivnější než metoda sortimentní (velké množství dříví se vyklízí a přibližuje současně) ale také k lesnímu prostředí a dopravním stavbám nejméně šetrná. Při soustřeďování někdy až 30 metrových kmenů může docházet k intenzivnímu poškozování povrchu půdy a pokud jsou celé kmeny vlečeny lesním porostem tak i k rozsáhlému poškození stojících stromů. Je nutné použití výkonných = těžkých strojů – lesních kolových traktorů, výkonných lanovek atp. Sortimentace probíhá zpravidla za výhodnějších podmínek na specializovaných a strojově vybavených pracovištích (manipulačních a expedičních skladech, dřevoskladech, dřevozpracujících závodech). U pařezu probíhá pouze kácení a na odvozní místo se dopravuje celý strom. Soustřeďuje se celý strom i s korunou. Negativní účinky (poškozování okolních stromů, lesních cest, půdního povrchu) nejsou tak značné jako při kmenové metodě protože koruna částečně tlumí nárazy a díky větší styčné ploše neryje povrch půdy a cest. Umožňuje zpracovat korunu štěpkováním (ale zároveň dochází k ochuzování lesního prostředí o biomasu větví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Těžba dříví je jedna z fází výroby surového dříví a část lesní těžby. Těžbu dříví lze v podstatě charakterizovat jako „sklizeň“, při které nedochází (v podmínkách výnosově vyrovnaného lesního hospodářství) ke zničení lesa. Těžba dříví je většinou (při řádném hospodaření) prostředkem výchovy a obnovy lesa a podřizuje se způsobu a průběhu obnovy následného porostu (např. rychlosti postupu přirozené obnovy, nárokům obnovených dřevin na světlo atp.) Lesní zákon v § 2 dělí těžbu dříví zejména z hlediska dosažení (nebo nedosažení) mýtného věku a také důvodů těžby na: Pojem lesní těžba je širší a zahrnuje vedle těžby dříví také přidruženou vedlejší těžbu, tj. získávání i jiných materiálů z lesa – např. kůru, pryskyřici, lesní plody, semena, čalounickou trávu, klest, kámen, písek nebo rašelinu.", "tgt_summary": "Logging is the cutting, skidding, on-site processing, and loading of trees or logs onto trucks or skeleton cars. Logging is the process of cutting trees, processing them, and moving them to a location for transport. It is the beginning of a supply chain that provides raw material for many products societies worldwide use for housing, construction, energy, and consumer paper products. Logging systems are also used to manage forests, reduce the risk of wildfires, and restore ecosystem functions. In forestry, the term logging is sometimes used narrowly to describe the logistics of moving wood from the stump to somewhere outside the forest, usually a sawmill or a lumber yard. In common usage, however, the term may cover a range of forestry or silviculture activities. Illegal logging refers to what in forestry might be called timber theft by the timber mafia. It can also refer to the harvesting, transportation, purchase, or sale of timber in violation of laws. The harvesting procedure itself may be illegal, including the use of corrupt means to gain access to forests; extraction without permission or from a protected area; the cutting of protected species; or the extraction of timber in excess of agreed limits. Clearcut logging is not necessarily considered a type of logging but a harvesting or silviculture method and is simply called clearcutting or block cutting. In the forest products industry logging companies may be referred to as logging contractors, with the smaller, non-union crews referred to as \"gyppo loggers\". Cutting trees with the highest value and leaving those with lower value, often diseased or malformed trees, is referred to as high grading. It is sometimes called selective logging, and confused with selection cutting, the practice of managing stands by harvesting a proportion of trees. Logging usually refers to above-ground forestry logging. Submerged forests exist on land that has been flooded by damming to create reservoirs. Such trees are logged using underwater logging or by the lowering of the reservoirs in question. Ootsa Lake and Williston Lake in British Columbia, Canada are notable examples where timber recovery has been needed to remove inundated forests.", "id": 1394005} {"src_title": "Estenští", "tgt_title": "House of Este", "src_document": [{"title": "Welfové.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mladší větev Welfů.", "content": "Brunšvičtí vévodové (Brunšvick-Wolfenbüttel) \"linie Brunšvick-Bevern\" \"Dynastie Hannoverská\"", "section_level": 2}, {"title": "Hannoverská dynastie.", "content": "Kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicka-Lüneburska Králové Hannoverští Hannoverské království vzniklo v říjnu roku 1814 rozhodnutím Vídeňského kongresu. Britský král Jiří III. tak po napoleonských válkách získal zpět své hannoverské državy. Kongres rovněž rozhodl o územní výměně s Pruským královstvím, díky níž rozloha Hannoverska podstatně vzrostla. Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho dcera Viktorie, jelikož neměl mužského potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády. Při hlasování v Německém spolku 14. června 1866 podpořilo Hannoversko návrh na mobilizaci spolkových vojsk proti Prusku, což o den později vedlo k vyhlášení války ze strany Pruska. Hannoverská armáda ještě zvítězila v bitvě u Langensalzy (27. června 1866), o dva dny později však musela kapitulovat. Král Jiří V. byl zbaven trůnu a Hannoversko bylo připojeno k Prusku jako provincie. Králové Spojeného království Velké Británie a Irska Syn hannoverského kurfiřta Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Britští králové vládli do roku 1814 současně jako kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicko-Lüneburští, od roku 1814 jako králové Hannoverští. Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho neteř Viktorie, jelikož neměl mužského potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie.", "section_level": 2}, {"title": "Italská větev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modenští vévodové.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Větev Rakousko-Este (Lotrinkové).", "content": "Po smrti Ercola III. zdědil vévodský titul jeho zeť Ferdinand Rakouský-d'Este (zemřel roku 1806). Po pádu Napoleona se mohl jeho syn jako František IV. (Francesco) ujmout svého dědictví v Itálii. Krátce poté také zdědil po své matce území Massy a Carrary. Habsbursko-lotrinští vévodové byli v roce 1831 a 1848 vyhnáni, v obou případech se však poměrně rychle vrátili k moci. Po francouzsko-piemontské válce roku 1859 byl syn Františka IV., vévoda František V. opět donucen uprchnout, tentokrát již definitivně. V prosinci roku 1859 se Modena, Parma a Toskánsko spojily ve Spojené středoitalské provincie, které byly v březnu 1860 anektovány Sardinským královstvím. František V. zemřel v roce 1875 bez následníka a tak připadl titul vévody modenského rakouské větve rodu resp. podle dohody arcivévodovi Františkovi Ferdinandovi d'Este \"ad personam\". Po jeho smrti přešel titul přes císaře Karla I., jeho syna Roberta (který založil novou lotrinskou větev d'Este) a z něho na jeho syna Lorenze. Modenští vévodové z rodu Lotrinků-Este", "section_level": 3}], "src_summary": "Estenští (, ) jsou starobylý evropský šlechtický a panovnický rod původem z italského města Ferrara, který v dalších staletích vládl v rozličných státech v Německu, Itálii a jinde. Za zakladatele rodu je uváděn Azzo II. markrabě estenský (996–1097) z rodu Obertenghiů, jehož syny se rod rozdělil na dvě větve: Azzo II. měl ještě třetího syna Huga V., který byl hrabětem z Maine.", "tgt_summary": "The House of Este (, , ) was an Italian princely family, linked with several contemporary royal dynasties, including the House of Habsburg and the British royal family. The elder, German branch of the House of Este, known as the Younger House of Welf, included dukes of Bavaria and Brunswick-Lüneburg and produced Britain's Hanoverian monarchs, as well as one Emperor of Russia (Ivan VI) and one Holy Roman Emperor (Otto IV). The younger, Italian branch of the House of Este included rulers of Ferrara (1240–1597), and of Modena and Reggio (1288–1796).", "id": 1502107} {"src_title": "Sokoban", "tgt_title": "Sokoban", "src_document": [{"title": "Implementace Sokobana.", "content": "Sokoban byl naprogramován pro mnoho počítačových platforem, je možné jej hrát na téměř všech osobních počítačích, existují verze pro systémy ovládané konzolí, pro mobilní telefony, grafické kalkulačky a dokonce pro digitální fotoaparáty Canon PowerShot.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty Sokobana.", "content": "Několik logických her může být považováno za varianty Sokobana v tom smyslu, že všechny mají společné to, že používají ovládanou postavičku, která posunuje bedny v bludišti. Alternativní podloží: Tento typ varianty má stejná pravidla jako Sokoban, liší se pouze v použitém typu políček. Ve standardní hře je bludiště rozděleno na čtvercová políčka. Alternativami jsou například Hexoban, který využívá šestiúhelníková (hexagonální) políčka, a Trioban, který je založen na rovnostranných trojúhelnících. Alternativy s rozdílným pojetím hlavní postavičky: Ve variantách \"Multiban\" a \"Interlock\" hráč ovládá více postaviček. Ve variantě \"Enigma\" je do role Sokobana obsazen černý mramor. Alternativní cíle: Některé varianty upravují požadavky pro dokončení kola. Například v \"Block-o-Mania\" jsou bedny s různými barvami a cílem je posunout bedny na cílová políčka tak, aby si barvy odpovídaly. \"Sokomind Plus\" využívá podobnou myšlenku - s bednami a cílovými políčky, která jsou očíslována. Ve variantách \"Interlock\" a \"Sokolor\" jsou bedny opět různě obarveny, ale cílem je dosáhnout toho, aby bedny s podobnými barvami spolu sousedily. Další variantou je \"CyberBox\", kde každé kolo má vyznačené cílové políčko, na které je potřeba se dostat. Beanstalk vyžaduje umístění objektů (lopata, nádrž s vodou, semínko fazole, zalévací konev) v daném pořadí na jedno cílové políčko. Varianty s dalšími hracími objekty: \"Sokonex\", \"Xsok\", \"Cyberbox\" a \"Block-o-Mania\" přidávají další objekty k základní variantě hry. Například jámy, teleporty, pohyblivé bloky a jednocestné průchody. V \"PocoManovi\" jsou bedny nahrazeny poklady, které se při umístění na cílové políčko promění v poklady do dalšího kola. Rozšíření vlastností Sokobana: Ve variantě \"Pukoban\" může postavička jak posouvat, tak táhnout bednu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sokoban (倉庫番 Sōkoban, skladník) je logická hra, ve které hráč posouvá bedny v bludišti a snaží se je umístit na vyznačené pozice. Bludiště je 2D mapa znázorňující rozmístění Sokobana, beden, zdí a vyznačených pozic. Není možné posouvat více beden naráz, vždy pouze jednu v daném okamžiku. Dále není možné za sebou bednu táhnout. Hra je většinou implementována jako video hra. \"Sokoban\" byl vymyšlen v roce 1980 panem Hiroyukim Imabayshim v rámci soutěže Takarazuckých skladů o vymyšlení motivační hry pro zaměstnance. Zveřejněna byla v roce 1982 softwarovou firmou Thinking Rabbit, jejím ředitelem byl právě Imabayashi a která sídlí ve městě Takarazuka v Japonsku.", "tgt_summary": "\"Sokoban\" was created in 1981 by Hiroyuki Imabayashi. It was published in December 1982 by Thinking Rabbit, a software house based in Takarazuka, Japan.", "id": 1849857} {"src_title": "Tětiva (luk)", "tgt_title": "Bowstring", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tětiva je nejčastěji kroucená šňůra z přírodního nebo umělého materiálu, na obou koncích opatřená očky, která se zavěšují do zářezů na koncích luku. Očka podléhají značnému opotřebení a proto se různě zpevňují. Užívají se také „nekonečné“ tětivy, tvořící kruh. Střed tětivy bývá označen jako místo, kam se zakládá šíp; aby se zmenšilo opotřebení tětivy, může být uprostřed tětivy navázána malá smyčka (\"D-loop\"), která slouží k napínání tětivy. U závodních luků mohou být na tětivě ještě další pomocná zařízení, která omezují kmitání nebo svištivý zvuk při výstřelu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Při napínání luku slouží tětiva jako zesilovač tahu: síla střelce působí při téměř napjaté tětivě podstatně větší silou na konce luku. Při výstřelu se luk snaží tětivu opět napnout a tento převod působí opačně: i poměrně pomalý pohyb konců luku způsobí velmi rychlý pohyb středu tětivy směrem do klidové polohy. Zrychlení středu tětivy, které je i zrychlením šípu, je tím větší, čím větší silou na ni působí luk, ale zejména také tím větší, čím menší je hmotnost soustavy tětiva – šíp. Tětiva tedy má splňovat následující požadavky:", "section_level": 1}, {"title": "Materiály.", "content": "Luk je prastará zbraň, kterou užívaly mnohé kultury. Tradiční materiál na tětivy byl buď živočišného (kůže, šlachy) nebo rostlinného původu (konopí, len, hedvábí). Moderní tětivy se zhotovují z umělých a kompozitních vláken (Dakron, Kevlar), která mají délkové prodloužení i méně než 1 % při velmi nízké hmotnosti. Některá jsou tak tuhá, že se nedají použít pro dřevěné luky: zastaví totiž rozpínání luku tak prudce, že by se jeho konce mohly ulomit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tětiva je šňůra, spojující oba konce luku; její funkce spočívá v tom, aby energii napjatého luku převedla na co největší urychlení šípu.", "tgt_summary": "A bowstring joins the two ends of the bow stave and launches the arrow. Desirable properties include light weight, strength, resistance to abrasion, and resistance to water. Mass has most effect at the center of the string; of extra mass in the middle of the string slows the arrow about as much as at the ends.", "id": 1730296} {"src_title": "Reichsarbeitsdienst", "tgt_title": "Reich Labour Service", "src_document": [{"title": "Freiwilligearbeitsdienst.", "content": "Freiwilligearbeitsdienst (FAD) – (česky dobrovolná pracovní služba) byla předchůdcem RAD. Po první světové válce vznikaly postupně po celém Německu barákové tábory FAD. Mladí muži, vykořenění prohranou válkou, zde za stravu a malé kapesné s krumpáčem, rýčem a lopatou budovali nové Německo. Buď byli bez práce, nebo z čistého idealizmu. V táborech byla sice kázeň a disciplina, ale vládl tu kamarádský duch. Byl zakázán vojenský dril a „nadřízený musel být podřízenému kamarádem“. Ať syn boháče nebo rolníka – všichni si byli rovni. Tato civilní pracovní organizace neměla s armádou nic společného a ani nechtěla mít (protiválečné nálady po válce). FAD a později RAD stavěly silnice, cesty, vysazovaly stromořadí, odvodňovaly nebo zavlažovaly pole, upravovaly a zkrášlovaly krajinu stromy a květinami kolem statků, průhledy. Dnešní upravenost německé krajiny je i jejich zásluha. Pomáhaly také při žních. V době nástupu nacismu měla FAD přes 200 000 členů. Tuto organizaci nacisté uchvátili, přejmenovali ji na RAD a zneužili ji ke svým cílům.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace RAD.", "content": "RAD měl heslo \"Treue, Gehorsam, Kameradschaft\" (věrnost, poslušnost, kamarádství) a také (Vůdče) \"Sloužím Ti rýčem\". Muži měli ve znaku rýč špičkou nahoru (RAD Ostmarky (bývalé Rakousko) mělo rýč nahoře rovný) a zespodu do čtvrtkruhu dva klasy. Uniforma měla barvu země. Plstěná čepice se štítkem měla svrchu tvar jako klobouček. Vůdce RAD Konstantin Hierl zavedl v táborech vzorovou vojenskou kázeň a disciplinu, která se však lišila od Wehrmachtu. Nadále byl kladen důraz na kamarádství, zjistil-li šikanu, vůdce propustil. Snažil se udržet co nejdéle původní myšlenky z FAD. V RAD bylo zavedeno politické školení a pořadová cvičení s naleštěnými rýči. Výuka ve střelbě byla v RAD zavedena teprve v roce 1938. Wehrmacht chtěl RAD rovnou převzít do armády jako svou IV. část – stavební a výstrojní oddíly pod heslem \"z vojáků práce se snadno stanou vojáci zbraní\". Proti tomu bojoval K. Hierl pod heslem \"Armáda je potřebná jen ve válce - RAD je potřebný vždycky\". \"Práce a boj jsou v jedné rovině\". Podařilo se mu udržet jen polovojenský ráz organizace téměř do konce války. Po válce spojenecké soudy konstatovaly, že RAD se válečných zločinů nedopustil a tak byla tato organizace jen rozpuštěna. K. Hierl byl odsouzen na 5 let jako nacistický funkcionář.", "section_level": 1}, {"title": "Stranické dny v Norimberku.", "content": "V roce 1934 pochodovalo Norimberkem 50 000 mužů RAD s naleštěnými rýči na slavnostní shromaždiště, jen v kalhotách, nahoře do bronzova opálených. Pak stanuli před Vůdcovou tribunou a 50 000 rýčů se lesklo na slunci. Po Hitlerově projevu všichni sborově odpověděli \"Vaší školou projde jednou celý národ\". Mnozí zahraniční návštěvníci byli uchváceni. Anglický vyslanec v Německu, Sir Nevile Henderson prohlásil, že udělá vše proto, aby takováto pracovní služba byla zavedena i v Anglii. V satelitních státech Německa byly zřízeny pro mládež pracovní tábory podle vzoru RAD. Tyto tábory ho pouze kopírovaly, s německým RAD jinak neměly nic společného. Například štvavá slovenská vysílačka z Vídně \"Tu ríšský vysielač Viedeň\" Slováci ji dostali od Němců ve vysílání ze dne 11. 12. 1938 vítala zavádění táborů povinné jednoroční pracovní služby na Slovensku. Heslovitě: Vzorem je Německo. Jejich hlavním cílem není řešení nezaměstnanosti, ale výchova. Vyplňují mezeru mezi školou a vojenskou službou. Tato životní škola je výlučně pro mládež.", "section_level": 1}, {"title": "Říšská pracovní služba ženské mládeže.", "content": "Říšská pracovní služba ženské mládeže (Reichsarbeitsdienst der weiblichen Jugend, RADwJ) byla do života dívek povinně uvedena 4. 9. 1939 (RGB-i. I, S. 1693). Ženy měly ve znaku hákový kříž a pod ním dva klasy. Byl to bílý kruhový odznak, shora nápis REICHARBEITSDIENST a zdola WEIBLICHE JUGEND. Nosil se na šatech jako spínací spona pod krkem. Heslo bylo \"Kde jste Vy, tam má slunce svítit\". Oproti mužským táborům byly ženské tábory volnější, s otevřeným režimem. Říšskou pracovní službu (Reichsarbeitsdienst, RAD) dívky a svobodné ženy (od 16 do 18 let) vykonávaly v zemědělství (na selských závodech), v zahradnictví, vysazovaly lesy, pomáhaly v rodinách s mnoha dětmi, v cestovním ruchu, kde zpočátku pracovaly jako pokojské v menších provozech. Se zavedením KLV-táborů (Kinderlandverschickung), sklizňových mateřských škol (NSV Erntekindergarten) a domovů pro matky (NSV Mutterheim) nacházely uplatnění také jako dětské pomocnice nebo pomáhaly ve sběrných táborech etnických Němců. Od října 1941 jim přibyl ještě další půlrok ve válečné pomocné službě (Kriegshilfsdienst), kdy byly nasazovány ve vojenských lazaretech, na nádražích (nástup a výstup z vlaku u raněných vojáků, podávání občerstvení atd.) V květnu 1942 proběhlo mustrování dívek a žen ročníku 1924 a v roce 1943 ročníku 1926.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reichsarbeitsdienst (RAD) (česky Říšská pracovní služba) byla zpočátku civilní, později polovojenská pracovní organizace, postupně zřizovaná v Německu po nástupu nacistů k moci. Jejím úkolem bylo snížení nezaměstnanosti. Byla jen a výhradně pro říšské Němce, hlavně pro mládež. Dne 26. 6. 1935 vydali nacisté zákon o všeobecné povinnosti k pracovní službě pro mužskou a ženskou mládež (ženská složka RAD) od 20 let na půl roku. Pro muže měla být přechodem mezi školou a armádou – po půl roce práce v RAD přešli muži do kasáren. Povolání k RAD znamenalo vlastně narukování do Wehrmachtu.", "tgt_summary": "The Reich Labour Service (\"Reichsarbeitsdienst\"; RAD) was a major organisation established in Nazi Germany as an agency to help mitigate the effects of unemployment on the German economy, militarise the workforce and indoctrinate it with Nazi ideology. It was the official state labour service, divided into separate sections for men and women. From June 1935 onward, men aged between 18 and 25 may have served six months before their military service. During World War II compulsory service also included young women and the RAD developed to an auxiliary formation which provided support for the Wehrmacht armed forces.", "id": 1635945} {"src_title": "Korsakovova psychóza", "tgt_title": "Korsakoff syndrome", "src_document": [{"title": "Dějiny a výzkum.", "content": "První lékař, jež se zmínil o pravděpodobné existenci tohoto onemocnění byl James Jackson (1777–1867), neurolog působící v Massachusetts General Hospital a přednášející na fakultě Boston Medical School, který roku 1822 zveřejnil článek o periferní alkoholické polyneuritidě. Roku 1868, poté Sir Samuel Wilks, lékař z Guy's Hospital v Londýně, zaznamenal jisté duševní změny v případech alkoholické paraplegie. Její název však nese jméno ruského neurologa a psychiatra Sergeje Sergejeviče Korsakova, z roku 1887, jenž se snažil prokázat, že poruchy paměti nejsou nutně podkladem pro diagnózu demence. Osobně tento stav nazýval, jako tzv. \"cerebropathia psychica toxaemica\". Název Korsakovova syndromu následně v praxi zavedl Friedrich Jolly (1844–1904). V dnešní době je lékaři všeobecně považována za organický amnestický syndrom, ale také, jako velmi obtížně léčitelné onemocnění, a občas i prevalentně vzácný následek tzv. Wernickeovy encefalopatie, která je prvotně zapříčiněná nedostatkem vitamínu B, nebo celkové vitamínové řady B; která se navíc vyznačuje zmateností, letargií, poruchami vědomí, deliriem, demencí, obrnou okohybných svalů, diplopií (Dvojité vidění), poruchami chůze, či ataxií. V případě Wernickeovy encefalopatie se vždy přistupuje k vitamínové terapii B, ovšem v případě Korsakovovy psychózy, která má často zcela odlišnou etiologii tyto léčebné postupy selhaly, což rovněž naznačilo hluboké reziduální důsledky tohoto onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky a prognóza.", "content": "Základními projevy jsou.: Mezi ostatní možné příznaky se řadí i úzkost, deprese, delirium, zmatenost, či nespavost. Mnozí jedici vykazovali i bolesti v končetinách, oboustrannou ochablost zápěstí, nebo častější oboustrannou ochablost chodidel za pocitu ostré bolesti, či tlaku v okolí dlouhých periferních nervových vláken. Prvotní příznaky tohoto onemocnění se začínají projevovat obvykle kolem 50. roku věku. Terapií sice ustupují obvyklé nepříjemné a bolestivé polyneuritické projevy (Nervové záněty), ale choroba má, bohužel většinou za následek jisté kvazi-defekty osobnosti, připodobnitelné k demenci, které jsou přítomny až u poloviny těchto pacientů; Inteligence, vědomí a úsudek jsou ovšem nedotčeny, pokud nedojde k deterioraci. Jedinci postižení touto chorobu jsou si často schopni uvědomovat pouze daný okamžik přítomnosti, jelikož značná část jejich zpětné paměti byla silně poškozena a nejsou schopni si na delší údobí vštípit nové informace, které obvykle zapomínají v řadě sekund, případně minut.", "section_level": 1}, {"title": "Příčinost.", "content": "Základní fyziologickou příčiností je oboustranné poškození mamilárních tělísek, Papezova okruhu i oblastí, které k němu přiléhají, jako jsou temporální, frontobazální krajiny a především \"gyrus cinguli\", či \"středové a hřbetní raphe nuclei\". Celkový obraz zahrnuje rovněž zřetelný neuronální úbytek, gliózu (rozpad neuroglií) a samostatné poškození mozkových buněk (Především jejich pochev) v oblasti thalamu. Z biochemického hlediska je zde význačná především činná látka ve výměně thiaminu, difosforečnan B, jenž je nejvýznamnějším spolučinitelem a koenzymem v metabolismu glukózy. Enzymy, jejichž funkce závisí na této látce jsou spojeny s tzv. TCA cyklem, který katalyzuje oxidaci pyruvátu, alfaketoglutaranu a také rozděluje řetězce aminokyselin. Narušení tohoto koloběhu pak zjitřuje již latentní příznaky případné thiaminové hypovitaminózy. Výzkumy rovněž potvrzují, že k etiologii syndromu se může přidružit i dědičná zátěž vedoucí k nedostatku transketolázy, enzymu, který je nutnou součástí metabolismu glukózy.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Je nutné rozlišit tuto chorobu od neurologických poruch, jako jsou především časná Alzheimerova choroba, Presbyofrenie (Stařecká zapomnětlivost) a ostatní organické, či disociativní poruchy, jejichž příznaky by mohly býti zdánlivě shodné s příznaky Korsakovova syndromu. Toto rozlišení se provádí za pomocí MRI, která by měla zobrazit zřetelnou atrofii mamilárních tělísek. Krevní testy by poté měly vykazovat sníženou činnost transketolázy. Pacient obvykle podstupuje i psychologické testy, které v případě zmíněné atrofie, odhaluje rozsáhlost anterográdní a retrográdní amnézie, hodnotí kognitivní funkce, případně rozeznávají konfabulativní vzpomínky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korsakovova psychóza, také amnestický syndrom, či Meynertova amence je neurologické duševní onemocnění zapříčiněné organickým poškozením mamilárních tělísek a thalamu, především tzv. Papezova okruhu, z čehož vyplývá hluboké narušení krátkodobé paměti (Anterográdní amnézie), která je následovně kompenzována konfabulacemi. Nejčastěji se tento syndrom rozvíjí pro závažný nedostatek vitamínu B (Thiamin), a nejobvykleji se rovněž vyskytuje mezi jedinci, již jsou závislí na alkoholu (občas nasedá na delirium tremens), či trpí dlouhodobou podvýživou, přičemž výskyt této choroby je celkem vzácný. Příčiností často bývají i neuroinfekce, poškození mozku, tumory III. komory mozkové, otrava rtutí, paralytické onemocnění, či demence, které vedou k narušení výměny thiaminu, či poškodí mamilární tělíska. Její podstatou je závažná vada krátkodobé paměti, a to především v oblastech vštípivosti (Schopnosti zapamatování) a také zachování dřívějších vzpomínek a znalostí z blízké minulosti. Tyto paměťové mezery poté pacient zaměňuje s rozličnými smyšlenými příběhy a zážitky, které mají bludnou povahu, tzn. že jim sám nevyvratitelně věří; I tyto konfabulace jsou ovšem ve velmi krátkém období pacientem zapomenuty a postižený jedinec tak k jedné události, bude přikládat nové a nové, smyšlené vzpomínky. Tato dezorientace v čase obvykle vyúsťuje v apatii, anhedonii a může vyústit až v obraz trvalého poškození intelektu, které většinou budí dojem Alzheimerovy nemoci. Poměrně časté jsou i bolestivé polyneuritidy a halucinatorní zážitky.", "tgt_summary": "Korsakoff syndrome is an amnestic disorder caused by thiamine (vitamin B) deficiency associated with prolonged ingestion of alcohol. There is a similar condition seen in non-alcoholic Korsakoff syndrome. The syndrome and psychosis are named after Sergei Korsakoff, the Russian neuropsychiatrist who discovered it during the late 19th century. This neurological disorder is caused by a lack of thiamine in the brain, and is also exacerbated by the neurotoxic effects of alcohol. When Wernicke encephalopathy accompanies alcoholic Korsakoff syndrome the combination is called Wernicke–Korsakoff syndrome; however, a recognized episode of Wernicke encephalopathy is not always obvious.", "id": 1189} {"src_title": "Oseti", "tgt_title": "Ossetians", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oseti jsou potomci Alanů, kterým Gruzínci říkali Osebi (z toho název Oseti). Počátkem našeho letopočtu začali pomalu asimilovat původní obyvatelstvo severního Kavkazu. Od 6. století k nim proniklo křesťanství z Gruzie. Od 9. století se začala formovat osetská národnost na základě politického sjednocení. Ve 13. století tatarské vpády a vytlačili Osety z úrodných úpatí hor severního Kavkazu do vysokohorských oblastí Kavkazu. Od 14. století začali pronikat na jižní stranu Kavkazu do Gruzie. V 16. století Oseti upadli do závislosti od kabardských feudálů. V rámci společné křesťanské víry začali hledat útočiště u Rusů a po rusko-turecké válce v roce 1774 se stali součástí Ruska. Od 14. století Oseti začali osídlovat jižní stranu Kavkazu patřící Gruzínskému království. Na konci 18. století tvořili početnou menšinu. Od roku 1801 se častými vpády Osmanské říše oslabené Gruzínské království do 10 let stalo součástí Ruského impéria. Zároveň tím došlo ke spojení osetského národa ze severní a jižní části Kavkazu. V roce 1920 byla podepsána mírová smlouva mezi Sovětským svazem a Gruzií, ve které Sovětský svaz uznal nezávislost Gruzie za podmínky, že nezakáže komunistickou stranu v zemi. V roce 1921 v trhla Rudá armáda do Gruzie a území silou zabrala. Za podpory komunistů došlo k vzniku Jihoosetské autonomní oblasti v dubnu 1922, která byla součástí nově vzniklé Gruzínské SSR. V roce 1924 vznikla v rámci Ruské SFSR Severoosetské autonomní oblast. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 sílila snaha Osetů k vytvoření vlastního státu. V rámci Ruské federace Oseti získali autonomní republiku Severní Osetie-Ananie, kde je úřední řeč vedle Ruštiny i Osetština. Na druhou stranu, Gruzie zrušila Osetincům i autonomní oblast a místo toho rozdělila území mezi 5 oblastí. Jejich pozornost se proto zaměřila na gruzínské území. Za silné podpory Ruska, které se snaží udržet kontrolu na strategicky významným místem Kavkazu, vytvořili separatistické území Jižní Osetie. V roce 2008 ruské tajné síly několika teroristickými činy (výbuchy bomb) vyprovokovali Gruzii k odvetě, která vedla k válečnému konfliktu. Území dnešní Jižní Osetie je prakticky vylidněno.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Oseti, jako další kavkazské národy, vynikají především v úpolových, silových sportech. Jejich nejúspěšnější sportovní disciplínou je zápas ve volném stylu. Dalšími sporty ve kterých slaví úspěchy jsou judo, sambo, armwrestling (páka) nebo vzpírání. Kvůli velikosti Ruské federace však často volí k reprezentování jinou zemi, kde mají větší možnosti dostat se na olympijské hry nebo mistrovství světa.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ze severního Kavkazu Z jižního Kavkazu", "section_level": 1}], "src_summary": "Oseti či Osetinci jsou národ žijící v Severní Osetii (svazové republice Ruské federace) a v gruzínské Jižní Osetii, která je \"de facto\" na Rusku závislým a Ruskem vojensky obsazeným státem s minimálním mezinárodním uznáním. Jejich celkový počet se odhaduje na 710 000, z toho 520 000 žije v Severní a okolo 75 000 v Jižní Osetii. Zbytek žije různě roztroušen po Ruské federaci a malá menšina i v Gruzii (asi 38 000, bez započtení Jižní Osetie). Oseti patří mezi kavkazské národy. Většina jsou křesťané, 29% vyznává původní polyteistické osetské náboženství a marginální část jsou muslimové. Mluví osetsky, jako svoje písmo v současné době používají ruskou azbuku. Mají bohatý folklór a tradice.", "tgt_summary": "The Ossetians or Ossetes (; , '; дигорӕ, дигорӕнттӕ, ') are an Iranian ethnic group of the Caucasus Mountains, indigenous to the ethnolinguistic region known as Ossetia. They speak Ossetic, an Eastern Iranian (Alanic) language of the Indo-European language family, with most also fluent in Russian as a second language. Although Ossetian is related to the Indo-European languages owing to its origin, it is not mutually intelligible with any other language of the family today. Ossetic, a remnant of the Scytho-Sarmatian dialect group which was once spoken across the Pontic–Caspian Steppe, is one of the few Iranian languages inside Europe. The Ossetians mostly populate Ossetia, which is politically divided between North Ossetia–Alania in Russia, and South Ossetia, a \"de facto\" independent state with partial recognition, closely integrated in Russia and claimed by Georgia. Their closest relatives, the Jász, live in the Jászság region within the north-western part of the Jász-Nagykun-Szolnok County in Hungary. Ossetians are mostly Eastern Orthodox Christian, with sizable minorities professing Uatsdin or Islam.", "id": 2452822} {"src_title": "Metternichové", "tgt_title": "House of Metternich", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S hokejem začínal v týmu HK Ardo Nitra kde odehrál juniorské kategorie a debutoval ve slovenské nejvyšší lize. V roce 1998 byl draftován ve 4. kole, celkově 104. týmem San Jose Sharks. Po draftu odešel do zámoří, kde odehrál dvě sezóny v lize QMJHL za tým Drummondville Voltigeurs, kde se stal v poslední sezóně nejlepším hráčem v týmu. V sezóně 2000/01 podepsal smlouvu s týmem San Jose Sharks, čtyři sezóny hrával na farmě ale v první sezóně hrával za klub Kentucky Thoroughblades a v následující třech sezónách hrával v týmu Cleveland Barons. 11. března 2003 měl debut v NHL proti týmu St. Louis Blues kde odehrál 14:25. Při výluce v NHL se vrátil do vlasti, odehrál 18 zápasů v týmu HK 36 Skalica poté přestoupil do české nejvyšší ligy, do týmu HC Chemopetrol Litvínov kde dohrál sezónu. 16. listopadu 2004 měl debut v české extralize proti týmu HC Rabat Kladno. Po výluce v NHL se vrátil zpět do týmu San Jose Sharks, kde opět podepsal smlouvu jenže při zavedení platového stropu mu smlouvu zrušili a uvolnili ho do trhu volných hráčů, poté podepsal smlouvu s týmem Washington Capitals jako volný hráč. V zámoří neodehrál už žádný zápas a v říjnu roku 2005 podepsal smlouvu se švédským týmem Södertälje SK, kde strávil celý ročník 2005/06. V sezóně 2006/07 se vrátil zpět do Česka a podepsal smlouvu s týmem HC Oceláři Třinec, za klub odehrál dvě sezóny ve kterých nasbíral 12 bodů. Během ročníku 2007/08 se vrátil zpět do týmu HK 36 Skalica, kde hrával necelé čtyři sezóny ve kterých v sezóně 2007/08 pomohl týmu probojovat se do semifinále playoff, ale klub v semifinále podlehl HC Košice 3:4 na zápasy a v následující sezóně pomohl HK 36 Skalica probojovat až do finále playoff, ale opět podlehli týmu HC Košice 2:4 na zápasy. Sezónu 2010/11 začal ve Skalici, kde byl v průběhu sezóny nejlepším hráčem ligy a 30. ledna 2011 přestoupil do týmu HC Košice, kde podepsal smlouvu do roku 2014. V roce 2012 však odešel z týmu a zavítal zpět do Česka, kde se dohodl na ročním kontraktu s týmem Piráti Chomutov pro sezónu 2012/2013", "section_level": 1}], "src_summary": "Metternichové jsou starý šlechtický rod původem z Německa připomínaný od 13. století. Původně vlastnili majetek v Porýní, od 17. století v Čechách, později také na Moravě a v Uhrách. Jako katolíci a stoupenci Habsburků získali hraběcí titul (1679), později dosáhli titulu knížat (1813). Po ztrátě majetků v Německu za napoleonských válek se jejich hlavním sídlem stal Kynžvart. Nejvýznamnější osobností rodu byl kníže Klemens Metternich (1773–1859), který jako dlouholetý rakouský ministr zahraničí a státní kancléř patřil ke klíčovým postavám evropské diplomacie první poloviny 19. století, zároveň byl symbolem konzervativní politiky v habsburské monarchii před revolucí v roce 1848. Rodovou titulaturu obohatil o italský titul vévody z Portelly. Jeho syn Richard (1829–1895) byl dlouholetým rakouským velvyslancem v Paříži, kde jeho manželka Pauline Metternichová přispěla k propagaci české kultury. Po zestátnění majetku v Československu (1945) se hlavním rodovým sídlem stal zámek Johannisberg v Německu. Rod vymřel v roce 1992.", "tgt_summary": "Metternich is a German noble family originating in the Rhineland. The most prominent member was Prince Klemens von Metternich, who was the dominant figure at the Congress of Vienna (1814–1815). The family belonged to the high nobility.", "id": 2205036} {"src_title": "Joseph Nye", "tgt_title": "Joseph Nye", "src_document": [{"title": "Profesní kariéra.", "content": "S vyznamenáním absolvoval Princeton University, poté studoval filosofii, politologii a ekonomii na Exeter College Oxfordské univerzity a titul Ph.D. z politologie získal na Harvardu. V newjerseyském Morristownu navštěvoval soukromou střední školu Morristown-Beard School, kterou ukončil v roce 1954. Od roku 1964 vedl Středisko pro mezinárodní vztahy na Harvardu, kde byl nejdříve proděkanem, poté děkanem. V letech 1977-1979 předsedal skupině pro nešíření jaderných zbraní Rady pro národní bezpečnost USA. V letech 1993 až 1994 byl předsedou Federální zpravodajské rady, která má v gesci návrhy rozpočtů zpravodajských služeb pro prezidenta. Za Clintonovy administrativy také pracoval jako zvláštní poradce ministra obrany pro otázky mezinárodní bezpečnosti a mnohými byl považován za možného příštího poradce pro národní bezpečnost demokratického prezidentského kandidáta Johna Kerryho ve volbách 2004. Patří mezi hlavní liberální myslitele v oblasti zahraniční politiky a na Harvardu je protiváhou významnému konzervativci Samuelu P. Huntingtonovi. Roku 2005 byl zvolen mezi deset nejvlivnějších amerických akademiků v oblasti mezinárodních vztahů.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "V roce 1977 společně s Robertem Keohanem vydali vlivnou knihu \"Power and Interdependence: World Politics in Transition\" (nejcitovanější dílo neoliberálního institucionalismu), která přispěla k rozvinutí tzv. třetí debaty mezinárodních vztahů mezi neorealismem/neoliberalismem a neomarxismem. Jako představitel neoliberálního institucionalismu začal v rámci studia mezinárodní politiky zkoumat nové, dosud opomíjené aktéry, a to nadnárodní korporace, vládní i nevládní mezinárodní organizace a nové typy vazeb – vzájemnou závislost (interdependenci) a integraci těchto hráčů na poli mezinárodního systému.¨Jeho hlavní oblastí zájmu jsou globalizace, mezinárodní bezpečnost a interdependence.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je ženatý s Molly Hardingovou Nyeovou, mají spolu tři syny.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Získal Cenu Woodrowa Wilsona Princetonské univerzity a Humphreyho cenu Americké politologické společnosti. V roce 2005 byl oceněn čestnou funkcí \"Honorary Patronage\" studentské společnosti University Philosophical Society na Trinity College Dublin Univerzity v Dublinu a roku 2007 obdržel čestný doktorát od King's College London.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Publikuje v odborných periodikách, vydává knihy. Mimo jiné je autorem \"Understanding International Conflicts, 7th ed\" (2009), \"The Power Game: A Washington Novel\" (2004), \"Soft Power: The Means to Success in World Politics\" (2004) nebo \"The Paradox of American Power\" (2002).", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Nye (* 19. ledna 1937 South Orange, New Jersey) je americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů, jeden z hlavních představitelů neoliberálního institucionalismu. Působí jako profesor mezinárodních vztahů na John F. Kennedy School of Government Harvardovy univerzity, jejímž byl děkanem. V roce 1990 zavedl do mezinárodních vztahů pojem \"měkké moci\", který se poprvé objevil jeho v knize \"Bound to Lead: The Changing Nature of American Power\". Její koncept pak rozvinul v díle \"Soft Power: The Means to Success in World Politics\" z roku 2004. Toto sousloví se stalo často užívané z řad členů Clintonovy a Obamovy vlády. Průzkum \"The 2008 TRIP\" mezi 1 700 akademiky v oboru mezinárodních vztahů jej zařadil na 6. místo v žebříčku nejvlivnějších vědců posledních 20 let a označil ho za nejvlivnějšího amerického vědce v tomto oboru.", "tgt_summary": "Joseph Samuel Nye Jr. (born January 19, 1937) is an American political scientist. He is the co-founder, along with Robert Keohane, of the international relations theory of neoliberalism, developed in their 1977 book \"Power and Interdependence\". Together with Keohane, he developed the concepts of asymmetrical and complex interdependence. They also explored transnational relations and world politics in an edited volume in the 1970s. More recently, he explained the distinction between hard power and soft power, and pioneered the theory of soft power. His notion of \"smart power\" (\"the ability to combine hard and soft power into a successful strategy\") became popular with the use of this phrase by members of the Clinton Administration, and more recently the Obama Administration. He is the former Dean of the John F. Kennedy School of Government at Harvard University, where he currently holds the position of University Distinguished Service Professor, Emeritus. In October 2014, Secretary of State John Kerry appointed Nye to the Foreign Affairs Policy Board. He is also a member of the Defense Policy Board. He has been a member of the Harvard faculty since 1964. He is a fellow of the American Academy of Arts & Sciences and a foreign fellow of The British Academy. Nye is also a member of the American Academy of Diplomacy. The 2011 TRIP survey of over 1700 international relations scholars ranks Joe Nye as the sixth most influential scholar in the field of international relations in the past twenty years. He was also ranked as most influential in American foreign policy. In 2011, \"Foreign Policy\" magazine named him to its list of top global thinkers. The magazine's valued reporter Daniel Drezner wrote: \"All roads to understanding American foreign policy run through Joe Nye.\" In September 2014, \"Foreign Policy\" reported that the international relations scholars and policymakers both ranked Nye as one of the most influential scholars.", "id": 31035} {"src_title": "Akrolein", "tgt_title": "Acrolein", "src_document": [{"title": "Syntéza.", "content": "Akrolein se průmyslově připravuje oxidací propenu (propylenu). Je snaha používat jako syntézní surovinu propan, je to však obtížnější. Ročně se ve světě vyrobí miliony tun akroleinu. Glycerol zahřívaný na 280 °C se rozkládá za vzniku akroleinu.http://membership.acs.org/c/ccs/pubs/CLIPS/JCE20030025.pdf Akrolein lze v laboratoři připravovat také reakcí hydrogensíranu draselného s glycerolem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Akrolein se používá pro výrobu polyesterových pryskyřic, polyuretanu, propylenglykolu, kyseliny akrylové, akrylonitrilu a glycerolu. Má tendenci polymerizovat již při pokojové teplotě a zanechává gumovitý nažloutlý zbytek hnilobného zápachu. O akroleinu se uvažuje jako o surovině pro Skraupovu syntézu chinolinů, používá se však zřídka kvůli své nestabilitě. Někdy se akrolein používá jako fixativ biologických vzorků pro elektronovou mikroskopii. Používá se i jako kontaktní herbicid pro ponořený a plovoucí plevel a pro řasy v zavlažovacích kanálech.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Akrolein prudce dráždí plíce a způsobuje slzení. Byl použit jako chemická zbraň během 1. světové války. Není však zakázán Úmluvou o chemických zbraních. Na kůži způsobuje akrolein těžké poleptání. Koncentrace nad 2 ppm jsou bezprostředně škodlivé. Akrolein není podezírán z karcinogenity pro člověka; nebyly provedeny žádné studie karcinogenních účinků u člověka, nicméně studie na potkanech ukázaly zvýšený výskyt zhoubných nádorů při požívání akroleinu, avšak ne při inhalaci. V říjnu 2006 našli vědci spojení mezi akroleinem v kouři z tabákových cigaret a rizikem rakoviny plic. Akrolein je navíc toxickým metabolitem cyklofosfamidu, cytotoxického chemoterapeutika, a způsobuje hemorrhagickou cystitidu. Jako protijedy proti akroleinu se používají N-acetylcystein a mesna. Pro měření obsahu akroleinu v průmyslových a komunálních odpadních vodách byla navržena metoda EPA 603.", "section_level": 1}, {"title": "Akroleinový test.", "content": "Akroleinový test je test na přítomnost glycerolu nebo tuků. Vzorek se zahřívá s hydrogensíranem draselným; uvolňuje-li se akrolein, je test pozitivní. Pokud se tuk silně zahřívá za přítomnosti dehydratačního činidla, jako je hydrogensíran draselný, glycerolová část molekuly je dehydratována do podoby nenasyceného aldehydu, akroleinu (CH=CH-CHO), který se projeví specifickým zápachem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akrolein, též označovaný jako akrylaldehyd (systematický název \"prop-2-enal\") je nejjednodušší nenasycený aldehyd. Je produkován ve velkém množství, ovšem nejčastěji vzhledem k jeho nestabilitě hned reaguje s jinými látkami. Má ostrý, štiplavý, nepříjemný zápach podobný přepálenému tuku, protože při vysoké teplotě se tuky rozloží na mastné kyseliny, akrolein a vodu.", "tgt_summary": "Acrolein (systematic name: propenal) is the simplest unsaturated aldehyde. It is a colourless liquid with a piercing, acrid smell. The smell of burnt fat (as when cooking oil is heated to its smoke point) is caused by glycerol in the burning fat breaking down into acrolein. It is produced industrially from propylene and mainly used as a biocide and a building block to other chemical compounds, such as the amino acid methionine.", "id": 2052100} {"src_title": "Jeffree Star", "tgt_title": "Jeffree Star", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se 15. listopadu roku 1985 v Orange County v Kalifornii (USA). Otec mu brzy zemřel, vyrůstal tedy s matkou, které v době její účasti na módních přehlídkách bral líčidla a různě s nimi experimentoval. To přerostlo k celoživotní vášni. Začal chodit do školy nalíčený, v době svého dospívání postupně změnil svůj image, začal se oblékat a upravovat do ženského vzezření a přiznal svou bisexuální orientaci.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V osmnácti letech krátce pracoval v jednom z butiků kosmetické značky MAC. Na začátku éry MySpace založil punk-rockovou skupinu a začal vystupovat pod jménem Jeffree Star. Brzy mu MySpace začal generovat dostatečně velké příjmy na to, aby se hudbě mohl věnovat profesionálně – v době jeho největší slávy byl jeho největší hvězdou. Koncertoval v USA; v jednom jeho videoklipu spoluúčinkovala v té době ještě ne tolik slavná Nicki Minaj. Stylizoval se do divy s výrazným líčením, barvenými vlasy, tetováním; jeho zevnějšek stejně jako jeho koncerty byly extravagantní, energické a živé. Kolem roku 2008 se spřátelil se zpěvákem a hudebním producentem Akonem, který mj. objevil Lady Gaga a seznámil Stara např. s Ke$hou, Miley Cyrus a dalšími předními populárními interprety. Akon o něm tehdy řekl, že Jeffree Star bude nová Lady Gaga, a chtěl s ním otevřít další spolupráci (Steininger do té doby vydával nezávisle nebo pod nakladatelstvím Popsicle Records). Nedlouho poté ale Akon procházel několika kontroverzemi, soudním procesy, byl vláčen médii, která rozebírala jeho texty atd. a ze spolupráce nakonec sešlo. Ve stejné době popularita MySpace rapidně klesala a Steininger rychle ztrácel peníze, krátkodobě se dostal dokonce do dluhů. V roce 2014 Star založil svou kosmetickou značku s názvem Jeffree Star Cosmetics a místo rozjeté hudební kariéry se začal věnovat podnikání v oboru make-upu. Přibližně ve stejné době si legálně změnil své jméno na Jefree Star a expandoval na sociální sítě, které využívá pro propagaci svých produktů. Make-up vyrábí v Kalifornii, kde vlastní výrobní haly, sklady, studio pro reklamu a propagaci a další prostory. Zejména posledních několik let pro něj bylo převážně období růstu a zisku. Star dále změnil své vzezření, stylizoval se do role luxusní divy, stal se tváří kosmetických výrobků, které vyrábí; prodělal rekonstrukci zubů, zbavil se obočí, získal další tetování… Dle jeho slov v roce 2018 zažila jeho kosmetická společnost 700% růst. Podle Money Inc. se Star stal člověkem s nejvyššími příjmy na síti YouTube s 75 miliony dolarů, 16,4 miliony fanoušků a 1,7 mld. shlédnutí jeho videí a statusem internetové celebrity. Na Instagramu jej (ke konci roku 2019) sleduje 14,9 milionů a jeho značku 6,8 milionů lidí. V současnosti kromě make-upu Star navrhuje módní doplňky, také řídí import reklamních předmětů populárních osobností investuje do nemovitostí a marihuanového průmyslu. Jeho majetek se odhaduje na 200 až 350 milionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Od března 2019 Star prostřednictvím dokumentárních videí jiného YouTubera, Shanea Dawsona odhalil několik informací ze svého života, jak z hudební kariéry, zákulisí výroby make-upu či jeho intimního života. V současnosti žije Jefree Star v Calabasas v Kalifornii s modelem Nathanem Schwandtem v pompézním sídle za 3,6 milionu dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeffree Star (narozen jako Jeffrey Lynn Steininger) je americký youtuber, podnikatel, vizážista a zpěvák přebývající ve městě Calabasas (Los Angeles).", "tgt_summary": "Jeffree Star (born Jeffrey Lynn Steininger Jr.; November 15, 1985) is an American entrepreneur and singer, and the founder and owner of Jeffree Star Cosmetics. In 2009, Star released his first and only studio album, \"Beauty Killer\", which included songs such as \"Lollipop Luxury\" featuring Nicki Minaj. He embarked on several world tours to promote his music. In 2010, he signed to Konvict Muzik—whose founder Akon described Star as \"the next Lady Gaga\". However, Star abruptly left the music industry in 2013 due to legal issues Akon was facing between 2007 and 2010. In November 2014, he founded the company Jeffree Star Cosmetics. In 2018, Star earned $18 million from his YouTube endeavors alone, according to \"Forbes\". That was enough to make him the fifth-highest-paid YouTube star as of December 2018.", "id": 551982} {"src_title": "Růžový trojúhelník", "tgt_title": "Pink triangle", "src_document": [{"title": "Vězňové s růžovým trojúhelníkem.", "content": "Růžový trojúhelník nosilo podle odhadů zhruba 5-15 tisíc mužů. U těch, kteří byli takto označeni, činila úmrtnost nadprůměrných 60 procent. Vězni s růžovým trojúhelníkem nebyli po válce odškodněni německou vládou. § 175 totiž zůstal v platnosti i v poválečném období (byť prošel denacifikací, takže zpřísněné pasáže z roku 1935 byly vypuštěny). Na území NDR platil v přísnější verzi do roku 1968, v SRN byl zrušen dokonce až 11. června 1994. V srpnu 2011 přinesla média zprávu, že ve Francii zemřel poslední známý přeživší gay z koncentračních táborů. Byl jím Rudolf Brazda, rodilý Němec českého původu, který zesnul 3. srpna 2011 ve věku 98 let.", "section_level": 1}, {"title": "Růžový trojúhelník jako symbol homosexuálního hnutí.", "content": "Růžový trojúhelník se v pozdějších letech stal jedním ze symbolů mezinárodního gay hnutí. K tomu došlo především v Evropě v polovině 70. let. V roce 1975 bylo založeno nakladatelství \"Verlag Rosa Winkel\" (Nakladatelství Růžový trojúhelník), první nakladatelství pro homosexuály v německy mluvících zemích, které si záměrně vzalo do názvu tento symbol. Rovněž německý režisér Rosa von Praunheim přijal umělecké jméno inspirované tímto symbolem. V USA byl růžový trojúhelník použit v 80. letech jako znamení skupiny aktivistů \"Act UP\" bojující proti nemoci AIDS. Znak tvořil růžový trojúhelník směřující špicí nahoru, který byl doplněn sloganem \"Silence = Death\" (\"Ticho = Smrt\"). V průběhu let se ze Spojených států přeneslo do Evropy užívání duhové vlajky jako symbolu homosexuálního hnutí. Tato vlajka pak částečně v 80. a zcela pak v 90. letech nahradila trojúhelník jako univerzální symbol LGBT hnutí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Růžový trojúhelník byl jeden ze symbolů, kterým se během nacistického období označovali vězni v koncentračních táborech. Tímto trojúhelníkem byli identifikováni muži, kteří byli do táborů deportováni za porušení § 175 trestajícího homosexuální pohlavní styk. V 70. letech 20. století se růžový trojúhelník stal rovněž jedním ze symbolů homosexuálního hnutí.", "tgt_summary": "A pink triangle has been a symbol for various LGBTQ identities, initially intended as a badge of shame, but later reclaimed as a positive symbol of self-identity. In Nazi Germany in the 1930s and 1940s, it began as one of the Nazi concentration camp badges, distinguishing those imprisoned because they had been identified by authorities as homosexual men, a category that also included bisexual men and transgender women. In the 1970s, it was revived as a symbol of protest against homophobia, and has since been adopted by the larger LGBTQ community as a popular symbol of LGBTQ pride and the LGBTQ rights movement.", "id": 2009672} {"src_title": "Synagoga Pavée", "tgt_title": "Agoudas Hakehilos Synagogue", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1911 se spojilo devět židovských obcí ruských a polských imigrantů, z nichž každá měla svou vlastní modlitebnu, a vytvořilo sdružení \"Agoudas Hakehilot\", aby společně vybudovaly synagogu. Sdružení získalo pozemek v ulici Rue Pavée, který byl sice jen 30 metrů dlouhý a 12 m široký, avšak ležel přímo uprostřed čtvrti Marais, ve které žilo od 19. století mnoho židovských přistěhovalců z východní Evropy. Stavba byla plně hrazena ze soukromých zdrojů. V dubnu 1913 byl položen základní kámen a již v říjnu téhož roku byla synagoga používána, ačkoli oficiální inaugurace se konala až 7. června 1914. Před svátkem Jom kipur v roce 1941 byla budova poškozena výbuchem stejně jako šest dalších pařížských synagog. Po druhé světové válce byla obnovena. Dne 4. července 1989 byla synagoga jakožto jediná stavba tohoto druhu postavená v secesním slohu zanesena do seznamu historických památek. Předmětem ochrany není jen budova samotná, ale i veškeré vnitřní secesní vybavení. Synagoga dodnes slouží svému účelu. Pro běžné návštěvníky není přístupná, otevírá se pouze při zvláštních příležitostech, jako jsou např. Dny evropského dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Stavbu navrhl architekt Hector Guimard. Konstrukce je kamenná a železobetonová. Zvlněná fasáda je rozdělena do tří částí a je zvýrazněna úzkými dvojitými okny a úzkými pilastry, které jsou zakončeny květinovými motivy. Pod zaoblenou střešní římskou jsou desky s desaterem. Nad vchodem je Davidova hvězda, která zde ovšem byla umístěna až při renovaci po druhé světové válce. Za trojdílným portálem se nachází vestibul, odkud vedou boční schody na ženskou galerii. Hlavní loď je úzká a neobvykle vysoká. Je osvětlena oknem ve stropě a velkým oknem v čelní zdi na schránou na Tóru. Uprostřed lodi se nachází bima, která je obklopena čtyřmi secesními svícny. Vnitřní vybavení synagogy (nábytek, štuková výzdoba, svítidla, lavice, zábradlí) s výjimkou chanukového svícnu je rovněž návrhem Hectora Guimarda. Lavice mají stejné zvlněné prohnutí jako fasáda a jsou zdobeny trojúhelníkovým motivem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synagoga Pavée (francouzsky \"Synagogue de la rue Pavée\", též nazývaná synagoga Agoudas Hakehilot) je ortodoxní synagoga ve 4. obvodu v Paříži v historické čtvrti Marais v ulici \"Rue Pavée\" č. 10, po které nese své hlavní jméno. Synagoga není součástí Centrální konzistoře. Byla postavena v secesním slohu v roce 1913 a oficiálně otevřena o rok později.", "tgt_summary": "The Agoudas Hakehilos Synagogue (אֲגֻדָּת־הַקְּהִלּוֹת, Union of the communities), at 10 rue Pavée, in the 4th arrondissement of Paris (Le Marais quarter), commonly referred to at the Pavée synagogue, rue Pavée synagogue, or Guimard synagogue, was designed by Art Nouveau architect Hector Guimard and erected between 1913 and 1914.", "id": 2218752} {"src_title": "Jindřich, hrabě z Chambord", "tgt_title": "Henri, Count of Chambord", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Po sesazení a abdikaci krále Karla X. se krátce na 20 minut v roce 1830 stal (alespoň podle následnického práva) králem jeho syn jako Ludvík XIX. Poté musel i on ustoupit nátlaku a abdikovat jako jeho otec ve prospěch svého synovce desetiletého Jindřicha, hraběte de Chambord. Liberální, buržoazií kontrolovaná Poslanecká sněmovna odmítla potvrdit nástupnictví mladého hraběte, který se měl stát králem Jindřichem V. a místo toho ve volbě bojkotované zástupci konzervativců prohlásila francouzský trůn za prázdný. K moci se tak dostává Ludvík Filip, hrabě Orleánský, z vedlejší linie rodu Bourbonů, Bourbon-Orléans vůbec poslední francouzský král. Po nástupu Ludvíka Filipa na francouzský trůn se stal legitimistickým uchazečem o trůn Jindřichův děd, bývalý král Karel X., po jeho smrti se jím stal jeho syn Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême (Ludvík XIX.). Když ten v roce 1844 zemřel, stal se legitimním pretendentem francouzského trůnu Jindřich, hrabě z Chambord.", "section_level": 1}, {"title": "Opětovná naděje na trůn.", "content": "Když bylo v roce 1870 poraženo Druhé Francouzské císařství v prusko-francouzské válce, získali monarchisté většinu v Národním shromáždění. Orléanisté podporovali nárok legitimního hraběte de Chambord na trůn, s nadějí že po jeho smrti by měl být dalším králem vévoda Filip Orleánský, hrabě pařížský. Jindřich tak byl jak pretendentem legitimnistů tak orléanistů a obnovení monarchie ve Francii se zdálo být velmi reálné. Ten ale korunu chtěl přijmout pouze pod podmínkou, že se Francie vzdá své revoluční trikolóry a jako vlajku přijme původní královskou vlajku s liliemi. Poté pod podmínkou kompromisu, že by původní vlajka byla královskou standartou a trikolora by byla státní vlajkou, ale i tento návrh byl zamítnut.", "section_level": 1}, {"title": "Legitimisté a orléanisté-unionisté.", "content": "Po Jindřichově smrti v roce 1883, jelikož s ním vymřela původní starší linie Bourbonů, vyvstali nyní již oprávněné dohady o to, kdo má nárok na trůn. Stále trval spor mezi legitimisty a orléanisty. K orléanistům se ale přidala dosavadní část legitimistů, kteří si díky tomu říkají unionisté.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich, hrabě z Chambord (29. září 1820 – 24. srpen 1883, celým jménem \"Henri Charles Ferdinand Marie Dieudonné d'Artois, duc de Bordeaux\") byl francouzský princ z dynastie Bourbonů. Mezi 2. srpnem a 9. srpnem 1830 byl podle následnického práva legitimním francouzským králem jako Jindřich V. (a navarrským jako Jindřich IV.) Poté byl v letech 1844–1883 legitimním pretendentem francouzského (a navarrského) trůnu. Narodil se 29. září 1820 jako pohrobek prince Karla Ferdinanda, vévody z Berry a jeho ženy princezny Karolíny Neapolsko-Sicilské. Jeho otec (byl druhorozený syn francouzského krále Karla X.) byl zavražděn 14. ledna 1820. Jindřich tak byl po svém strýci druhý v pořadí na trůn.", "tgt_summary": "Prince Henri, Count of Chambord (; 29 September 1820 – 24 August 1883) was disputedly King of France from 2 to 9 August 1830 as Henry V, although he was never officially proclaimed as such. Afterwards, he was the Legitimist pretender to the throne of France from 1844 until his death in 1883. Henri was the only son of Charles Ferdinand, Duke of Berry, born after his father's death. The Duke was the younger son of Charles X of France, by his wife, Princess Carolina of Naples and Sicily, daughter of King Francis I of the Two Sicilies. As the grandson of Charles X, Henri was a . He was the last legitimate descendant in the senior male line of Louis XV of France.", "id": 747170} {"src_title": "Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême", "tgt_title": "Louis Antoine, Duke of Angoulême", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se 6. srpna 1775 jako nejstarší syn Karla, hraběte z Artois (budoucí král Karel X.) a jeho ženě princezně Marii Tereze Savojské. Poté co se jeho otec stal v roce 1824 králem jako Karel X., stal se Ludvík Antonín následníkem trůnu a získal titul Dauphin (1824–1836). Jako následník trůnu podporoval otcovu politiku a řízení státu. Ludvík Antonín zůstal po celý život bezdětný.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po sesazení a abdikaci krále Karla X. se krátce na 20 minut v roce 1830 stal (alespoň podle následnického práva) králem právě jeho syn Ludvík Antonín jako Ludvík XIX. Poté musel i on ustoupit nátlaku a přibližně po 20 minutách pouze \"titulární vlády\" abdikovat jako jeho otec ve prospěch svého 10letého synovce Jindřicha, hraběte de Chambord. Liberální, buržoazií kontrolovaná Poslanecká sněmovna odmítla potvrdit dokonce i nástupnictví mladého hraběte, který se (stal) měl stát králem Jindřichem V. a místo toho ve volbě bojkotované zástupci konzervativců prohlásila francouzský trůn za prázdný. K moci se tak dostává vůbec poslední francouzský král Ludvík Filip, hrabě Orleánský, z vedlejší linie rodu Bourbonů, Bourbon-Orléans. Poté společně se svým otcem Karlem, manželkou Marií Terezií Bourbonskou a synovcem Jindřichem odcestoval do Rakouského císařství. V letech 1832–1836 pobýval i na Pražském hradě. Později zemřel na zámku Graffenberg v Gorizii. Díky své přibližně dvacetiminutové \"vládě\" je prozatím panovník, který vládl nejkratší dobu, kterou údajně strávil tím, že poslouchal svou ženu a její prosby, že nemá podepsat abdikaci. Po nástupu Ludvíka Filipa na francouzský trůn se stal legitimistickým uchazečem bývalý král Karel X., po jeho smrti se jím stal v roce 1836 jeho syn Ludvík Antonín (Ludvík XIX.). Když v roce 1844 zemřel bezdětný, stal se legitimistickým pretendentem francouzského trůnu jeho synovec Jindřich, hrabě z Chambord.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême (6. srpen 1775 – 3. červen 1844, celým jménem \"Louis-Antoine d'Artois, fils de France, duc d'Angoulême\") byl francouzský princ z dynastie Bourbonů a poslední francouzský dauphin. 2. srpna 1830 se stal na 20 minut podle následnického práva legitimním francouzským a navarrským králem jako Ludvík XIX. Poté byl v letech 1836 až 1844 pretendentem francouzského (a navarrského) trůnu.", "tgt_summary": "Louis Antoine of France, Duke of Angoulême (6 August 1775 – 3 June 1844) was the elder son of Charles X of France and the last Dauphin of France from 1824 to 1830. He was technically King of France and Navarre for less than 20 minutes before he himself abdicated, due to his father's abdication during the July Revolution in 1830. He never reigned over the country, but after his father's death in 1836, he was the legitimist pretender as Louis XIX. He was a \"petit-fils de France\" at birth, and was initially known as Louis Antoine d'Artois. After his father's accession to the throne, he became \"fils de France\", and his surname changed to de France, following the royal custom for princes with such rank.", "id": 798502} {"src_title": "Sluha dvou pánů", "tgt_title": "The Servant of Two Masters", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Beatrice Rasponi, převlečená za svého mrtvého bratra Federica, přijíždí do Benátek společně se svým sluhou Truffaldinem. Hledá tu svého snoubence Florinda, který jejího bratra v souboji zabil a musel utéct z Turína. Florindo skutečně později do Benátek dorazí a také si Truffaldina najme jako sluhu. Služba dvěma pánům naráz je však na Truffaldina moc, většinu zadaných úkolů poplete a dá vzniknout mnoha komickým situacím. Mezitím si svými problémy prochází i obchodník Pantalone a jeho dcera Clarice. Federico si měl Clarici vzít, Pantalone ji však po jeho smrti zaslíbil Silviovi Lombardimu. Ten se nyní své snoubenky nechce vzdát, stejně tak si Clarice domnělého Federica nechce vzít. Jediný, kdo o přestrojené Beatrici ví pravdu, je hostinský Brighella, kterého ale Beatrice uprosí, aby její hru hrál také a neprozradil ji. Díky Truffaldinově schopnosti poplést a zamotat úplně vše se mezitím Beatrice a Florindo dozvídají jeden o druhém, kupříkladu když Truffaldino omylem vymění jejich dopisy. Netuší však, že se ubytovali ve stejném hostinci a bydlí vedle sebe. Vše se nakonec vyřeší až ve chvíli, kdy Truffaldino \"nedopatřením\" řekne oběma pánům o smrti toho druhého a oba si v zoufalství chtějí vzít život. Tehdy Beatrice konečně odhalí svůj převlek a shledá se se svým snoubencem. Když se vše konečně vysvětlí, Beatrici a Florindovi dojde, že jim Truffaldino sloužil oběma naráz. Truffaldino, který se mezitím zamiloval do Pantaloneho služky Smeraldiny, přiznává barvu a osobitým způsobem se vyzná ze své lásky.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mezi nejznámější současné inscenace této hry patří provedení činohry pražského Národního divadla v režii Ivana Rajmonta s Miroslavem Donutilem v hlavní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenace Národního divadla.", "content": "V Národním divadle byla hra poprvé uvedena 30. června 1994. Oficiální premiéru měla 22. září 1994. Poslední, šestisté představení se konalo 27. 12. 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Brněnská inscenace.", "content": "Tuto komedii mělo ve svém repertoáru od roku 2000 také Městské divadlo Brno. Zde v hlavní roli exceloval herec Martin Havelka. Hra měla derniéru 3. června 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sluha dvou pánů je klasická divadelní hra, situační komedie Carla Goldoniho z roku 1745, spadající do specifického žánru commedia dell'arte.", "tgt_summary": "The Servant of Two Masters () is a comedy by the Italian playwright Carlo Goldoni written in 1746. Goldoni originally wrote the play at the request of actor Antonio Sacco, one of the great Truffaldinos in history. His earliest drafts had large sections that were reserved for improvisation, but he revised it in 1753 in the version that exists today. The play draws on the tradition of the earlier Italian \"commedia dell'arte\".", "id": 1081310} {"src_title": "Jakov Jurovskij", "tgt_title": "Yakov Yurovsky", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jakov Jurovskij se narodil jako Jankel Chajmovič Jurovskij, osmé z deseti židovských dětí v Tomsku, kde pobýval jeho otec, když si odpykával trest za krádež. Jeho matka byla švadlena. Dědeček Izák byl rabínem v Poltavě. Krátce před příklonem k marxismu konvertoval Jurovskij k protestantství. Jurovskij se vyučil hodinářem a roku 1904 odešel do Německa. Do Ruska se vrátil během revoluce roku 1905 a po jejím krachu se připojil k bolševikům. Několikrát byl zatčen a setkal se s Jakovem Sverdlovem. Roku 1907 odešel do USA, v roce 1910 se však vrátil do Ruska. Po vypuknutí první světové války byl povolán do armády a sloužil jako lékař v lazaretu. Za únorové revoluce se Jurovskij stal členem Jekatěrinburského sovětu. Po říjnové revoluci byl tamním komisařem pro justici a stal se členem tajné policie Čeky.", "section_level": 2}, {"title": "Zavraždění carské rodiny.", "content": "Roku 1918 byl car Mikuláš II. se svou rodinou vězněn v Jekatěrinburgu v Ipaťjevově domě. Jurovskij se stal jejich poručníkem. Dne 17. července 1918 odvedlo popravčí komando carskou rodinu do sklepa. Jurovskij šel s nimi. Rodina byla postavena ke zdi a komando zahájilo palbu. Car (toho zastřelil osobně Jurovskij) a carevna Alexandra byli na místě mrtvi. Jejich děti však palbu přežily a pobíhaly po místnosti. Když carevič Alexej oběhl Jurovského, ten ho povalil a osobně ho střelil do ucha. Jeho sestry pak byly ubodány bajonety. Poté byla jejich těla prozkoumána. Bylo zjištěno, že jejich spodní prádlo bylo poseto diamanty, které jim posloužily jako neprůstřelná vesta, proto střelbu přežily.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V témže roce vedl Jurovskij vyšetřování okolo Fanny Kaplanové, která se neúspěšně pokusila zabít (zastřelit) Lenina. Od roku 1921 pracoval jako šéf sovětské státní pokladny. Zemřel v roce 1938 v Kremelské nemocnici na žaludeční vřed.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jakov Michajlovič Jurovskij (rusky \"Яков Михайлович Юровский\", 19. června 1878 Tomsk – 2. srpna 1938 Moskva) byl bolševický revolucionář a sovětský politik. Je znám jako věznitel a popravčí cara Mikuláše II. a jeho rodiny.", "tgt_summary": "Yakov Mikhailovich Yurovsky (; – 2 August 1938) was a Russian Old Bolshevik and a Soviet Revolutionary. He was best known as the chief executioner of Emperor Nicholas II of Russia, his family, and four retainers on the night of 17 July 1918.", "id": 541641} {"src_title": "Hořec žlutý", "tgt_title": "Gentiana lutea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hořec žlutý je statná, 50 až 110 cm vysoká vytrvalá bylina s nevětvenou přímou olistěnou lodyhou. Listy jsou nápadné, vejčitého tvaru, až 30 cm dlouhé, poněkud podobné listům kýchavice (\"Veratrum\"). Na bázi lodyhy je vyvinuta přízemní listová růžice. Lodyha je tlustá, dutá. Dolní lodyžní listy jsou krátce řapíkaté, horní jsou přisedlé. Listy mají velmi výraznou žilnatinu, tvořenou 5 až 7 souběžnými žilkami. Květenství je vrcholové, květy jsou nahloučeny v paždí 2 až 6 párů listovitých listenů. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné. Kalich je nepravidelný, s jedním zářezem sahajícím téměř až k bázi a s krátkými cípy. Koruna je jasně žlutá, s kratičkou trubkou a asi 2 až 3 cm dlouhými úzkými cípy. Nitky tyčinek jsou přirostlé k bázi koruny. Prašníky srůstají okolo čnělky v trubičku. Semena jsou světle hnědá, asi 3 mm dlouhá.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Druh se přirozeně vyskytuje v Alpách, Vogézách, Schwartzwaldu, v Pyrenejích a na Balkánském poloostrově. V Alpách se jako výrazný prvek vegetace vyskytuje na alpínských a subalpínských loukách, v západní části v nominátním poddruhu, z jihovýchodních oblastí Alp jsou uváděny poddruhy \"Gentiana lutea\" subsp. \"symphyandra\" a \"Gentiana lutea\" subsp. \"vardjanii\". V České republice není hořec žlutý původní, ve 20. a 30. letech 20. století byl však vysazován pro farmaceutické potřeby a pro výrobu likérů. Byl vysazen v Krkonoších, v Krušných a Orlických horách, na Šumavě a v Hrubém Jeseníku. Na některých místech se přirozeně rozmnožuje.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné rostliny.", "content": "Hořec žlutý je svými žlutými květy s úzkými dlouhými korunními cípy nezaměnitelný s jiným druhem hořce. Žlutě kvete i drobnější hořec tečkovaný (\"Gentiana punctata\"), který však má zvonkovité květy s krátkými korunními cípy. V České republice roste v Hrubém Jeseníku. Nekvetoucí hořec žlutý může být zaměněn s některým druhem kýchavice (\"Veratrum\"). Lze jej odlišit mj. podle tlusté lodyhy a nasivělých listů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Kořen hořce žlutého obsahuje hořké glykosidy, zejména amarogentin a gentiopikrin. Z dalších látek jsou obsaženy terpeny, alkaloidy, slizy, pektiny, inulin aj. Kořen je využíván ve farmacii (oficiální droga pod názvem \"Radix gentianae\") a v bylinném léčitelství při zažívacích poruchách. Tlumí dyspeptické projevy při poruchách funkce žlučníku, jater a slinivky. Podporuje krvetvorbu, funkce centrální nervové soustavy a dá se využít jako celkové tonikum při rekonvalescenci po těžkých chorobách. Zevně může být použit na nehojící se a zduřelé rány. Je používán též v homeopatii. Oddenky jsou využívány k výrobě hořkých likérů. Občas je pěstován v zahradách jako okrasná rostlina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hořec žlutý (\"Gentiana lutea\") je statný druh hořce se žlutými květy, vyskytující se přirozeně v horách střední a jižní Evropy. V České republice není původní, byl však v některých našich pohořích vysazen. Rostlina je využívána ve farmacii, v lidovém léčitelství a při výrobě hořkých likérů.", "tgt_summary": "Gentiana lutea, the great yellow gentian, is a species of gentian native to the mountains of central and southern Europe.", "id": 2395091} {"src_title": "Fridrich Vilém Haugwitz", "tgt_title": "Friedrich Wilhelm von Haugwitz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se na zámku v Chróstniku, v lubinském vojvodství dolnoslezského knížectví, mezi Lehnicí a Vratislaví jako nejstarší syn protestantské rodiny generálmajora Jiřího Karla Haugwitze (1674-1745), jemuž byl roku 1723 potvrzen český stav svobodných pánů a v roce 1733 mu byl udělen český hraběcí stav. Haugvicové přišli do zemí Koruny české na přelomu 13. a 14. století z Lužice. Usadili se v Čechách a na Moravě, později ve Slezsku a Prusku. Významného postavení dosáhli v kladském hrabství. Přestože byli šlechtou předbělohorskou a českými zemským patrioty (Haugvicové z lochotínské větve bojovali např. v armádě Jiřího z Poděbrad), významného postavení dosáhli až v době pobělohorské, v osobě Fridricha Viléma.", "section_level": 1}, {"title": "Státní služba.", "content": "Bedřich po své konverzi ke katolictví v roce 1725 vstoupil do služeb rakouského císaře Karla VI., jako státní úředník ve slezské zemské správě, nejprve ve Vratislavi, kde byl pověřen vedením a dozorem nad kontribučním systémem. Po vpádu Fridricha II. do Slezska a po první slezské válce odešel z Vratislavi do Opavy, kde po ztrátě významné části slezského území ve prospěch Pruska následně zastával pozici prezidenta v nově vytvořeném Královském úřadě. Ten byl nejvyšším zemským správním úřadem pro zbývající rakouskou část Slezska ponechanou Habsburkům. Vznikl v roce 1742 z tzv. Vrchního úřadu ve Slezsku (Oberamt in Schlesien) a působil jako stání politický úřad II. stolice. Později, v roce 1783, byl spojen s Moravským zemským guberniem pod jeden úřad s názvem Moravskoslezské gubernium. V roce 1742 získal Haugwitz Bílsko, toto panství mu Marie Terezie povýšila na stavovské panství. V Opavě také Haugwitz v roce 1743 vypracoval pro Marii Terezii obsáhlou zprávu o příčinách rakouské válečné prohry, na kterou navazovaly široké návrhy reformy státní správy, zejména v oblasti správy finanční a politické. Jádrem této práce byla myšlenka, že politická a finanční správa celé monarchie musejí tvořit jediný celek.", "section_level": 2}, {"title": "Reformy.", "content": "Z Opavy v roce 1743 předložil císařovně Marii Terezii své návrhy na reformy. Jeho první reforma spočívala ve spojení finanční a politické správy. V roce 1747 byl pověřen správou v Kraňsku a Korutanech. O dva roky později se reformy začaly uskutečňovat: byla zrušena Rakouská a Česká dvorská kancelář, kterou nahradilo Directorium in publicis et cameralibus a Nejvyšší soudní úřad. Haugwitz se stal prezidentem direktoria. V roce 1749 vytvořil Haugwitz nezávislou policejní komisi (\"Polizeihof Kommision\"), jejíž úkoly byly bezpečnostní a ekonomické. Zároveň Haugwitz zřídil ve všech provinčních metropolích policejní ředitelství s ústředím ve Vídni. Jeho zásluhou se policie změnila ve státní instituci. Důsledkem toho byl postupný vznik policejních ředitelství v celé Rakouské říši, přičemž v Opavě a v Brně došlo ke zřízení policejních ředitelství v roce 1786. V roce 1753 získal titul nejvyššího českého a prvního rakouského kancléře. Direktorium zaniklo během sedmileté války v roce 1761. Kromě toho byl jmenován v roce 1760 státním ministrem vnitřního obchodu nově zřízené Státní rady. V Opavě v roce 1742 vznikl rovněž další z důležitých úřadů a to generální daňový výběrčí úřad, který byl navazujícím úřadem obdobného úřadu, jenž fungoval do té doby ve Vratislavi. Marie Terezie Haugwitzovy návrhy státní správy akceptovala a v tomtéž roce započala s jejich realizací a Haugwitz se stal císařovniným prvním rádcem. Jeho návrhy byly namířeny především proti stavovské autonomii úřadů, resp. stavovské zemské správě a zemským zřízením. Podporovaly habsburské centralizační snahy a podřízenost úřadům ve Vídni a panovnickému dvoru. Jako první bylo přesně podle těchto návrhů organizováno složení a činnost opavského královského úřadu, který se tímto stal zemským úřadem odpovídajícím představám habsburské centralizace. Po úspěchu těchto návrhů ve Slezsku odešel Haugwitz v roce 1746 z pozice prezidenta opavského královského úřadu a o rok později byl pověřen vedením správy a její organizace v Kraňsku a Korutanech, kde své návrhy mohl uplatit v širším měřítku. Zde byla finanční a politická agenda odňata stavům a svěřena tzv. deputaci. Stavům tak prakticky zůstala možnost zasahovat pouze do záležitostí soudnictví. Hlavní zásadou jeho kroků bylo nejen odstranění finančních záležitostí z rukou stavů, stejně tak se velmi intenzivně zasazoval o odebrání stavovského vlivu v armádních záležitostech a to, pokud možno, v celé monarchii. Po válečném neúspěchu ve Slezsku, který Marie Terezie velmi těžce nesla, uvědomujíc si, že na počátku čtyřicátých let šlo vůbec o samotnou existenci či neexistenci rakouského císařství, byla pro Haugwitze a jeho reformy důležitá její osobní podpora návrhu, aby rakouská monarchie v době míru byla ochotna a hlavně finanční schopna udržovat stálé stavy vojska o síle přibližně 108 000 mužů. K tomuto účelu bylo nutné získat pravidelný roční příjem ve výši 14 000 000 zlatých. Tyto prostředky měly být vyjednány smlouvami se stavy jednotlivých zemí, které měly platit po dobu deseti let částku pět milionů zlatých, což bylo podstatně více než doposud. Jako kompenzaci měli získat od vídeňské vlády příslib, že od nich za žádných ani mimořádných okolností nebude požadovat vyšší částky a že stavy přijdou o povinnost naturálně zásobovat vojsko a zbude jim pouze povinnost ubytovat armádu v případě potřeby. Sněmovní jednání se tak stala pouhou formalitou a stavové ztratili možnost vyvíjet na vládu nátlak, což posilovalo panovnický centralismus říše a později se tento nepoměr ještě prohluboval. Stavy tyto návrhy přijaly, zejména ke snadnému prosazení došlo v Čechách, kde mezi panovnicí a stavy pokračovalo napětí z roku 1741, kdy čeští stavové ve své většině holdovali bavorskému kurfiřtovi a odpůrci Pragmatické sankce Karlu Albrechtovi, který se v té době v Čechách nechal korunovat jako protikrál Karel III. K dalším reformním krokům v reorganizaci armády patřilo ustanovení panovníka s konečnou platností jako vrchního velitele všech armád v říši. Rovněž došlo k zavedení speciálních vojenských škol pro důstojníky, kde se učili válečné taktice, způsobům boje a velení. Rakouská armáda získala jednotné uniformy a došlo k posílení tělesné zdatnosti vojska. Mnoha dalšími způsoby byla zvyšována bojeschopnost i v době míru. K tomu rovněž přispělo zavedení povinných odvodů k vojsku. V celé monarchii byla rovněž zahájena reforma policejních sborů. Ve všech provinciích došlo k vytvoření policejních komisařství a jejich vedení bylo centralizováno v hlavním městě Vídni. Z policie se tímto stala státní organizace a podobným způsobem došlo k reorganizaci soudnictví. Tento model vydržel dlouhou dobu až do roku 1918. Ačkoliv finanční správní reformy stály na základě centrálních státních institucí a jejich úředníci byli součástí zeměpanského orgánu, netěšili se Haugwitzově důvěře. Ten se obával jejich neloajality a začal proto tvořit model duálního správního systému. Vedle existujících státních úřadů tak vytvořil tzv. královské deputace. Ty byly zřízeny v Čechách a na Moravě a podléhaly hlavní deputaci ve Vídni, v jejímž čele stál Haugwitz jako prezident. Ve Slezsku nebylo nutné tyto deputace zavádět. Jednak proto, že větší část území okupovalo Prusko a v jeho zbývajícím území měly Haugwitzovy reformy svůj počátek. Tento stav dvojité státní správy však nebyl dlouhodobě udržitelný. V roce 1745 byl vytvořen Nejvyšší revizní soud, který plnil úlohu nejvyšší soudní instance pro české a rakouské země. Skrz něj se odvolávalo ke dvoru a tím došlo k odebrání části soudní agendy rakouské a české kanceláře. Tímto byl jejich vliv omezen, přestože jim zpracování těchto odvolání nadále zůstávalo. Byl to však první krok k následující vlně opatření, která znamenala minimalizaci stavovské správy a zrušení jednotlivých zemských kanceláří. K tomu došlo po vlně příprav 2. května 1749, kdy Marie Terezie oznámila změnu v organizaci státní správy pod vedením Haugwitze. Tomu byl vzorem tehdejší úhlavní nepřítel Prusko, které bylo s reformami státní správy a vojska na vysoké tak úrovni, že tvořilo tehdejší středoevropskou velmoc, se kterou se ani rakouské země po zkušenostech ze ztráty Slezska nemohlo rovnat. Vzorem pro centralizační reformy byl zejména důležitý pruský úřad z roku 1723 s názvem Generální direktorium. De facto se jednalo o kombinovaný úřad dvou ministerstev, konkrétně ministerstva financí a ministerstvem vnitra. Jednalo si již o úřad byrokratický, který pracoval vší silou pro zájmy státu, a neprojevovaly se v něm osobní zájmy jednotlivých šlechtických představitelů. Jeho úkolem měla být kromě loajality rovněž ekonomická výkonnost a snížená byrokratická zátěž, ačkoliv poslední jmenovaná vlastnost se v této době, kdy dochází právě k nárůstu a rozvoje byrokratického aparátu, vytvářela spíše opačným směrem. Z tohoto důvodu byly trvale zrušeny rakouská i česká kancelář. Nejvyšší český kancléř Bedřich August Harrach (kancléřem v letech 1745 – 1749) se sice pokusil o odpor proti těmto změnám, ale proti Haugwitzovi a snaze o posílení panovnického absolutismu neuspěl. Místo obou zrušených kanceláří byl tedy dle pruského vzoru zřízen jediný centrální úřad, kterým bylo tzv. Directorium in publicis et cameralibus (česky \"Ředitelství pro záležitosti administrativní a finanční\"). Pro soudní záležitost byl pak zřízen Nejvyšší soudní úřad (\"Oberste Justizstelle\"). V čele \"Directoria\" stanul sám Haugwitz a po zrušení titulu nejvyššího českého kancléře přejal jeho pravomoci jako direktoriální prezident. V roce 1753 s nárůstem byrokracie byl sice titul nejvyššího českého kancléře obnoven, jednalo se však již jen o titul formální a jeho nositel byl spojen s rakouským kancléřstvím. Prezident direktoria byl tedy nazýván nejvyšším českým kancléřem a prvním rakouským kancléřem, ale dřívější stavovský charakter této funkce zcela zmizel a tato instituce i k ní přidružené funkce se staly již natrvalo záležitostmi státně politickými. Samotné \"Directorium\" však nemělo dlouhého trvání a již v roce 1761 dochází k jeho zrušení a nahrazení Českou a rakouskou spojenou dvorskou kanceláří. V oblasti soudnictví se stal nejvyšším orgánem justiční správy výše zmíněný Nejvyšší soudní úřad, ve kterém vznikly dva konsesy, český a rakouský. Přesto však soudní agenda byla; ještě částečně roztříštěná a skutečným nejvyšším soudem rakouského státu, s výjimkou Uher, se stal tento úřad až v roce 1782. Sama Marie Terezie se stala předsedkyní dalšího nově vzniklého orgánu politické a finanční správy – Konference in internis, která navazovala na dřívější konference tajné rady. Ty však postupně zanikaly. Nejprve v roce 1741 finanční konference, v roce 1749 konference pro vnitřní záležitosti a konečně v roce 1753 zahraniční konference.", "section_level": 2}, {"title": "Neúspěch reforem a odpor proti nim.", "content": "Samotné reformy státní správy byly velmi nákladné, což vyvíjelo velký tlak na poddané a výběr berně, který se tímto velmi zkomplikoval. Zároveň kvůli odporu poddaných bylo v každé z korunních zemí zřízeno tzv. Iudicium delegatum in causis subditorum, ke kterému se mohli jednotliví poddaní postižení vyšším výběrem berně odvolávat se svými stížnostmi vůči vrchnosti. Jednalo se však až o úřad druhé instance. Funkci první instance plnily v této době jednotlivé krajské úřady. Tento odvolávací úřad záhy zanikl a jeho agenda byla sloučena s již dříve existujícím úřadem Iudicium in causis summi principis et commissorum. To původně řešilo odvolání se ve všech finančních záležitostech, tj. nejen výběru berně ale i jiných poplatků různorodého charakteru. Odpor stavů postupně posilovaný odnímáním jejich dřívějších pravomocí velmi narostl v době vydání tzv. tereziánského katastru v roce 1748. Jeho sepsání rovněž souviselo s potřebou zaplatit reformu státní správy a finančně podporovat nově vzniklé úřady, zejména se však jednalo o snahu zefektivnit samotný výběr peněz z obhospodařované půdy a postihnout její skutečný stav. Došlo však do té doby k bezprecedentnímu rozhodnutí, kdy byla zdaněna i do té doby zcela svobodná dominikální půda obdělávaná v rámci vlastního režijního podnikání šlechtou a na rozdíl od rustikálu osvobozená od daně. Všeobecného odporu šlechty proti Haugwitzovi později využil jeho nástupce, rádce Marie Terezie Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, který ovlivňoval další vývoj správních reforem. Pro odpor šlechty byl tereziánský katastr v roce 1757 revidován, přesto však zůstal jen jako prozatímní a dočkal se náhrady v roce 1785 ve formě Josefinského katastru. Přestože jeden z důvodů reformy státní správy bylo snížení byrokratické zátěže, opak byl pravdou. Po prvních relativních úspěších Haugwitzových návrhů však došlo k nárůstu agendy a s ním i finanční náročnosti úřadů. Ukázalo se, že vytvořená centrální správa je po čase ještě nákladnější než starý model státní správy a dochází k nárůstu počtu úředníku. Agenda Direktoria kupříkladu narostla tak, že z počátečních 16 úředníků jich bylo v roce 1760 potřeba téměř 60. To se dělo např. snahou získat pod svou agendu i pravomoci jiných úřadů, u kterých však po předání této agendy jejich zaměstnanci zůstávali i nadále. Tak se tedy na Directoriu nabalovaly v roce 1752 policejní a nadační dvorská komise, v roce 1753 komerční directorium, v roce 1757 dvorská invalidní komise, vojenská komise pro dluhy a spousta dalších úřadů. To citelně zatěžovalo jednak financování takového úřadu a jednak vytvářelo téměř neřiditelný byrokratický aparát. Změny jež probíhaly v organizaci ústřední správy, se projevily také v organizaci nižší úrovně státní správy. Úřad krajského hejtmana si zatím zachoval své stavovské zřízení, v čele krajů zůstali dva hejtmani, jeden z panského a jeden z rytířského stavu. Ale už v roce 1748 stát přebral část nákladů na udržování řádné kanceláře a 23. 1. 1751 byly krajské úřady císařským reskriptem postátněny a staly se tak druhou pravidelnou instancí státní správy. Počet krajů se zvýšil z původních čtrnácti na šestnáct a v čele stál pouze jeden hejtman. Vlivem sedmileté války s Pruskem došlo k faktickému ekonomickému hroucení země. Toho společně se šlechticko-stavovskou opozicí využil Haugwitzův protivník Václav Antonín Kounic, od roku 1753 státní kancléř. Přestože na jednu stranu souhlasil s centralizací a u mnohých reforem požadoval jejich prohloubení, byl naproti tomu velký odpůrce centralizace politické a finanční správy. Povedlo se mu císařovnu přesvědčit, aby v roce 1761 \"Directorium in publicis et cameralibus\" zrušila a nejvyšším politickým úřadem pro západní část rakouské monarchie se stala Česká a rakouská dvorská kancelář. Záležitosti financí byly převedeny a rozděleny mezi tři hlavní úřady. Nejdůležitějším a hlavním úřadem byla dvorská komora, která v omezené míře finanční správu Direktoria přečkala jako organizace dbající na správu finančních nákladů dvora a horní záležitosti rakouských zemí. Následně převzala svou původní činnost. Vedle ní byla zřízena generální pokladna, jejímž úkolem byl příjem a výdej peněz dvorské a účetní komoře. Ta zastřešovala všechny účtárny dvorské komory a i generální pokladny a vykonávala nad nimi svůj dohled jako prapočátek institucionalizované kontroly státního hospodářství. Kounic po ukončení činnosti direktoria zabral Haugwitzovo místo a ten byl odstraněn z většiny svých funkcí. Kounic se pak stal dalším strůjcem tereziánských a později též částečně josefinských reforem. V boji těchto dvou vysokých představitelů Haugwitzovi rovněž přitížil fakt, že veškeré své přípravy reforem dělal tajně bez konzultace s jinými činiteli politické správy, odmítl dokonce byť jen formální účast předsedů zemských vlád", "section_level": 2}, {"title": "Rodina, stáří a smrt.", "content": "Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou se stala Eleonora, hraběnka z Nostic, jeho druhou ženou pak Hedvika, hraběnka z Frankenbergu. Po složení úřadu se Bedřich uchýlil na své panství v Náměšti nad Oslavou, které zakoupil za částku 460 000 zlatých již v období vrcholu své politické moci, roku 1752. V létě roku 1765 Bedřich odcestoval do Knínického zámku, kde se jeho zdravotní stav rychle zhoršil po nákaze úplavicí. Na její následky zde zemřel 30. srpna roku 1765. Jeho tělo bylo převezeno do Náměště, kde bylo 1. září 1765 pohřbeno v kryptě kostela svatého Jana Křtitele. Bedřichova smrt zasáhla i císařovnu Marii Terezii, která vdově zaslala písemnou kondolenci. Ostatky Bedřicha a jeho zesnulé ženy byly 19. února 1768 přemístěny do nové rodinné hrobky, zřízené v kapucínském kostele u zámku v Náměšti. V literatuře je jako datum Bedřichovy smrti uváděno chybné 11. září 1765.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Wilhelm von Haugwitz, též Bedřich Vilém hrabě Haugwitz nebo Haugvic (11. prosince 1702, Chróstnik, knížectví lehnické – 30. srpna 1765 Miroslavské Knínice) byl česko-rakouský politik, správní úředník a osvícenec, pocházející z rodu Haugviců. Byl hlavním strůjcem první etapy tereziánských reforem. Nejvýznamnějším úspěchem těchto reforem bylo zřízení úřadu Directorium in publicis et cameralibus, kde měl hrabě Haugwitz po většinu svého života hlavní slovo.", "tgt_summary": "Friedrich Wilhelm Graf von Haugwitz (), ; 11 December 1702, Saxony – 30 August 1765, Deutsch Knönitz (), Habsburg Moravia) was Supreme Chancellor of the United Court Chancery and the head of \"Directorium in publicis et cameralibus\" under Maria Theresa of Austria. He also served as one of the key advisors in instituting Maria Theresa's reforms. Haugwitz attempted to bring both centralization and economic reform to the Habsburg lands.", "id": 724161} {"src_title": "Blake Wheeler", "tgt_title": "Blake Wheeler", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Jako dorostenec hrál nejprve za Wayzata Senior High School v rodném Plymouthu a po roce se přemístil do Breck School v nedalekém Golden Valley. Hrál zde i jako junior a v sezoně 2003-04 vyhrál bodování ve státě Minnesota se 45 góly a 55 asistencemi, celkově tedy 100 bodů. S týmem vyhrál Class A State Hockey Championship, ve finále vstřelil hattrick. Další sezonu hrál juniorskou United States Hockey League za Green Bay Gamblers. V další sezoně odehrál 39 zápasů za University of Minnesota v NCAA, v jejímž dresu si po boku pozdějšího spoluhráče z Boston Bruins Phila Kessela připsal 23 bodů. Je známý pro svou vysokou rychlost a ohoromnou postavu a také schopnost pracovat s pukem ve velkých rychlostech. V roce 2007 hrál za University of Minnesota ve finále divize WCHA. Zde si připsal hattrick v zápase proti University of Wisconsin-Madison a vítězný gól ve vítězném zápase proti University of North Dakota. Gól odvysílala i sportovní stanice ESPN a hodně lidem připomínal vítězný gól finále NCAA v roce 1979, který vstřelil Neal Broten také proti University of North Dakota. Nakonec byl Wheeler vyhlášen nejužitečnějším hráčem turnaje o vítězství ve WCHA. V sezoně 2007-08 díky zraněním Ryana Stoy a Mika Howa byl jmenován alternativním kapitánem University of Minnesota a ve 44 zápasech zaznamenal 35 bodů. Na konci sezony, 4 roky poté, co byl draftován týmem Phoenix Coyotes ještě neměl podepsanou smlouvu v NHL. I přes nabídku maximálního možného nováčkovského kontraktu se rozhodl, že s Coyotes nepodepíše a stane se neomezeně volným hráčem.", "section_level": 1}, {"title": "Boston Bruins.", "content": "1. července 2008 podepsal nováčkovský kontrakt s Boston Bruins. 7. října téhož roku byla oznámena startovní soupiska Bruins pro sezonu 2008-09 a nechyběl na ni ani Wheeler. 9. října, při svém debutu v NHL vstřelil také svůj první gól, do sítě brankáře Petera Budaje z Colorado Avalanche. 6. listopadu téhož roku už vstřelil svůj první hattrick v NHL a to do sítě Toronto Maple Leafs. Na Utkání mladých hvězd NHL v roce 2009 vstřelil 4 góly a byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem zápasu. Poté co ho do oka trefil puk na jednom z tréninků před sezonou 2009-10 si na helmu přidal ochranný štítek jako to míval v juniorských letech. 18. února 2011 byl vyměněn s Markem Stuartem z Bostonu Bruins do Atlanty Thrashers za Borise Valábika a Riche Peverleyho.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blake James Wheeler je americký profesionální hokejový pravý křídelník momentálně hrající kanadsko-americkou NHL za Winnipeg Jets. V roce 2004 si ho v draftu NHL vybrali hned v prvním kole, celkově jako pátého, Phoenix Coyotes.", "tgt_summary": "Blake James Wheeler (born August 31, 1986) is an American professional ice hockey right winger and captain of the Winnipeg Jets of the National Hockey League (NHL). He was drafted by the Phoenix Coyotes in the first round, fifth overall, in the 2004 NHL Entry Draft. Wheeler was born in Plymouth, Minnesota, but grew up in Robbinsdale, Minnesota. After failing to come to terms on a contract with the Phoenix Coyotes, he signed with the Boston Bruins as a free agent.", "id": 664782} {"src_title": "Skautský slib", "tgt_title": "Scout Promise", "src_document": [{"title": "Znění českého skautského slibu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Junák – český skaut.", "content": "Slib lze doplnit dobrovolným dodatkem: \"K tomu mi pomáhej Bůh.\" Junák – český skaut je unikátní mezi světovými organizacemi tím, že ve svém slibu neodkazuje přímo na Boha, ale na duchovní hodnoty pravdy a lásky.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Skautský slib hnutí na celém světě pochází z originálu publikovaného Robertem Badenem-Powellem ve \"Skautingu pro chlapce\":", "section_level": 1}, {"title": "Český skautský slib.", "content": "Skautský slib nebyl pevnou součástí českého skautského hnutí od jeho počátku; v \"Základech junáctví\" je o něm pouze letmá zmínka bez přesného znění a bez duchovního principu, nebyla mu tehdy ani přikládána taková váha jako později. Český skautský slib dlouho neobsahoval odkaz na duchovní princip a používal pouze odkaz na vlast \"(milovat vlast svou a sloužit jí v každé době)\", což bylo způsobeno silně negativním postojem většiny české společnosti ke katolické církvi na sklonku existence Rakouska-Uherska, kdy byla silně provázána s vládnoucí habsburskou dynastií. Znění slibu se ustálilo během první světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Znění slibu z roku 1921 (Svaz junáků – skautů republiky Československé).", "content": "Ve třicátých letech byla ke slibu přidána dobrovolná doložka \"\"K tomu mi dopomáhej Bůh.\"\" Na konci třicátých let byla po bouřlivých diskuzích nakrátko ustanovena jako povinná.", "section_level": 3}, {"title": "Změna slibu po sametové revoluci.", "content": "Po obnově skautské organizace v roce 1989 podal Junák žádost o znovupřijetí do mezinárodní organizace skautů, WOSM, ta však byla odmítnuta kvůli absenci duchovního principu ve slibu. Duchovní rada Junáka vedená Jiřím Zajícem – Edym tak ve spolupráci se zástupci sympatizujících církví připravila kompromisní znění, které bylo sněmem v roce 1993 přijato. Použití nábožensky neutrálního termínu \"Nejvyšší Pravda a Láska\" bylo s přihlédnutím k českým specifikům (nízká religiozita) WOSM přijato; za toto znění se postavil např. i biskup František Lobkowicz. Minoritní české skautské organizace termín \"Nejvyšší Pravda a Láska\" nepřijaly; buď používají přímo odkaz na Boha, nebo pouze na vlast (viz výše).", "section_level": 3}, {"title": "Slib světlušek a vlčat.", "content": "Členové skautského hnutí v mladších věkových kategoriích (cca do 10 let) skládají nejprve slib vlčat (chlapci) nebo světlušek (děvčata), skautský slib až ve chvíli, kdy dorostou do vyšší věkové kategorie.", "section_level": 2}, {"title": "Znění slibů (Junák - český skaut).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Slib vlčat.", "content": "I tyto sliby lze doplnit dobrovolným dodatkem: \"K tomu mi pomáhej Bůh.\"", "section_level": 3}], "src_summary": "Skautský slib je základní přísaha skautů a ohnisko skautského duchovního života. Skaut, který se rozhodne složit slib skautů či skautek, by měl být řádným členem oddílu, měl by být poučen o idee skautingu a být rozhodnut podle nich žít. Jako podmínka k připuštění ke skautskému slibu se někdy vyžaduje nováčkovská zkouška. Skautský slib vyjadřuje tři základní principy skautingu, tedy ty hodnoty, k nimž skauting jako výchovné hnutí má podle svého poslání člověka vést; proto má zpravidla tři body, každý z nich odkazující na jeden z těchto principů. Skautský slib je velmi podobný u skautů na celém světě; mezinárodní organizace skautů WOSM považuje existenci skautského slibu a přítomnost tří základních principů v něm za nutnou podmínku členství národní organizace. Forma složení slibu není předepsána, existuje však zvyková shoda – slib bývá skládán při slavnostních příležitostech, obvykle u ohně před vedoucím oddílu a případnými dalšími jeho členy. U slibu bývají přítomny symboly v něm obsažených hodnot – česká vlajka zastupuje vlast, Bible (pro věřící skauty) duchovní princip, kronika oddílu nebo kniha \"Základy junáctví\" skautskou tradici. Slib vyjadřuje především individuální (morální) závazek žít podle slibu a hodnoty v něm vyjádřené svým životem naplňovat. Spolu se skautským zákonem je jedním z prvků skautské výchovné metody, má působit na mladého člověka jako formativní akt výchovy, resp. sebevýchovy, který pomáhá hodnoty v slibu vyjádřené zvnitřnit. Junák – český skaut ukládá všem svým členům skautský slib složit, nevyžaduje však žádný termín; to znamená, že člen nemůže složení skautského slibu bezdůvodně odkládat nebo trvale odmítnout. Skauti skládají při dalších příležitostech i další sliby – mladší členové (do 10 let) skládají jako předstupeň slib světlušek (dívky) nebo vlčat (chlapci), činovníci skládají před převzetím do funkce slib činovnický. Na památku složení skautského slibu nosí čeští skauti na kroji slibový odznak ve tvaru lilie, zpravidla nad levou náprsní kapsou. Častý je také zvyk uschovat si uhlík ze slibového ohně.", "tgt_summary": "Since the publication of \"Scouting for Boys\" in 1908, all Scouts and Girl Guides around the world have taken a Scout (or Guide) promise or oath to live up to ideals of the movement, and subscribed to a Scout Law. The wording of the Scout Promise (or Oath) and Scout Law have varied slightly over time and from country to country. Some national organization promises are given below. Although most Scouting and Guiding organizations use the word \"promise\", a few such as the Boy Scouts of America tend to use \"oath\" instead. Typically, Scouts and Guides will make the three-fingered Scout Sign when reciting the promise.", "id": 1610068} {"src_title": "Alexandr II. Skotský", "tgt_title": "Alexander II of Scotland", "src_document": [{"title": "Skotský král.", "content": "Narodil se roku 1198 v Haddingtonu ve Skotsku a nějaký čas strávil v Anglii předtím, než nastoupil na skotský trůn po smrti svého otce 4. prosince 1214. Rok poté se vzbouřily klany Meic Uillem a MacHeths, ale královské síly byly schopny tuto revoltu potlačit. Tentýž rok se Alexandr připojil k anglickým baronům v boji proti jejich králi Janovi a vypravil se do Anglie se svým vojskem. Dorazil až k jižnímu pobřeží do Doveru, kde čekal na příjezd francouzského vojska. Spolu s ním se účastnil podpisu Magny charty. Král Jan ale brzy poté zemřel a papež a anglická aristokracie změnili názor a tak se francouzské i skotské vojsko vrátilo zpět do svých zemí. Krátce nato byla uzavřena mírová dohoda mezi Janovým synem Jindřichem a Alexandrem. Styky mezi Skotskem a Anglií byly roku 1221 posíleny Alexandrovým sňatkem s Jindřichovou sestrou Johanou. Král Jindřich vyzval Alexandra k složení přísahy věrnosti, na což Alexandr reagoval vznesením nároku na hrabství v severní Anglii. Spor byl urovnán roku 1237 kompromisem stanovujícím hranice mezi oběma královstvími. Jeho první žena Johana zemřela roku 1238 a následující rok se oženil s Marií de Coucy, se kterou měl jednoho syna, svého následníka Alexandra. Hrozba invaze ze strany Jindřicha roku 1243 na krátkou dobu přerušila dobré vztahy mezi Skotskem a Anglií. Rychlá Alexandrova reakce na hrozbu útoku a neochota anglické aristokracie k rozpoutání války vedla nakonec k mírové dohodě. Alexandr obrátil svou pozornost k Vnějším Hebridám, které byly pod vlivem norského království. Pokoušel se vyvolat jednání o jejich prodeji, později se pokusil přesvědčit Ewena, vládce Argylu, aby vypověděl norskému králi poslušnost. Oba tyto pokusy selhaly a tak vyrazil s vojskem, aby dosáhl svého cíle silou. Cestou na ostrově Kerrera byl stižen zimnicí a roku 1249 zde zemřel. Byl pohřben v Melroském opatství a jeho nástupcem na skotském trůnu se stal syn Alexandr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr II. (24. srpen 1198 – 6. červenec 1249), král Skotska (Alby), byl jediným synem skotského krále Viléma I. a Ermengarde Beaumontové.", "tgt_summary": "Alexander II (Mediaeval Gaelic: '; Modern Gaelic: '; 24 August 11986 July 1249) was King of Scotland from 1214 until his death. He concluded the Treaty of York (1237) which defined the boundary between England and Scotland, virtually unchanged today.", "id": 186291} {"src_title": "Jatka č. 5", "tgt_title": "Slaughterhouse-Five", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Kniha má několik dějových linií. V jedné z nich je vyprávěn příběh amerického vojáka Billyho Pilgrima, jehož pluk chvíli potom, co se k němu připojí, je rozmetán Němci v bitvě v Ardenách. Billy přežije a prchne do lesů, kde je zajat a odvezen do zajateckého tábora. Z něj je dovezen do Drážďan, kde bydlí v budově č. 5 místních jatek. Zajatci i německé stráže se schovají v hlubokém sklepení, kde přečkají zničení města. Billy „pendluje v čase“ a zažívá události z minulosti i budoucnosti mimo chronologické pořadí, některé i opakovaně. Je unesen mimozemšťany z Tralfamadoru. Tam je vystavován spolu s pornoherečkou Montanou Wildhackovou, která mu dělá družku. Tralfamadořané, kteří žijí ve čtyřech rozměrech, už viděli celý svůj život a nemohou z něj nic měnit, mohou si ale vybrat, který okamžik chtějí právě prožívat. Pilgrim je přesvědčen o pravdivosti jejich teorií. Jak Billy cestuje, nebo věří, že cestuje, v čase vpřed i zpět, prožívá znova různé události ve svém životě, skutečné i fantaskní. Tráví čas na Tralfamadoru, v Drážďanech, ve válce, kráčející ve sněhu před svým zajetím, ve svém konformním životu v 50. letech, nakonec je zabit Paulem Lazzarem. Tato vražda je důsledek několika událostí z konce války. Na útěku Billy potkal Rolanda Wearyho. Po zajetí Wearymu Němci sebrali všechno, včetně bot, kvůli čemuž dostal gangrénu, na kterou i zemřel. Na smrtelné posteli přesvědčí Lazzara, že za jeho smrt může Billy, a proto Lazzaro Wearymu slíbí, že ho pomstí. Billy díky cestování časem ví, kdy a kde bude zabit, a je s tím smířen. Je střelen laserovou pistolí po svém projevu o létajících talířích a pravé povaze času před velkým publikem v Chicagu v rozdělených Spojených státech v pátek 13. února 1976 (v době psaní románu budoucí datum).", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Vypravěč Billy Pilgrim Roland Weary Paul Lazzaro Kilgore Trout Edgar Derby Howard W. Campbell, Jr. Valencia Merblová Robert Pilgrim Barbara Pilgrim Tralfamadořané Montana Wildhacková Divoký Bob Eliot Rosewater", "section_level": 1}, {"title": "Slohový postup.", "content": "Ve vyprávění se poprvé objevuje fráze „Tak to chodí“ (v originále „So it goes“), která je významným aspektem vyprávění. Je použitá často v kontextu, kdy se mluví o smrti jako snaha posunout vyprávění k jinému tématu, memento mori, nebo vysvětlení nevysvětlitelného. Celkem se v vypravování „tak to chodí“ objevuje 106x. Tato věta se objevuje i v následujících románech (Groteska a další). Časem se „So it goes“ stalo sloganem odpůrců války ve Vietnamu. Jako postmoderní, metafikční román, je první kapitola knihy autorova předmluva o tom jak a proč začal psát Jatka č. 5, omlouvá se že „Je tak krátká a zmatená a rozvrzaná“ protože „o masakru se nic inteligentního říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtvi, že už nikdy nic neřeknou, že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je“. Podobně jako v knize Matka noc, jen ještě více, Vonnegut se pohybuje na hranici skutečnosti a fikce. Hned první věta říká: „Všechno, o čem tu bude řeč, se víceméně stalo“. Mimoto se později v ději objeví postava o které vypravěč řekne: „Byl jsem to já. Já to byl. Já, autor téhle knížky“. V příběhu je také několik zmínek o skutečných i vymyšlených knihách a pořadech. Např. Billy čte knihu „Údolí loutek“ a i tralfamadorské romány, nebo se účastní rozhlasového pořadu o tom zda je román mrtev.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "O hlavní události, náletu na Drážďany Kurt Vonnegut píše: (překlad Jaroslav Kořán) Přičemž cituje údaje z knihy Zničení Drážďan od Davida Irvinga, což je dost nedůvěryhodný zdroj, protože David Irving je známý překrucováním historie ve prospěch nacistů. Historiky je obvykle uváděno 18 000 až 25 000 obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "V roce 1972 natočil George Roy Hill stejnojmenný film který, ač u filmových kritiků oblíben, nebyl divácky úspěšný. Na festivalu v Cannes získal cenu poroty (\"Prix du Jury\") (1972) a také dostal ceny Hugo a Saturn. Hlavním kameramanem v tomto filmu byl Čech, Miroslav Ondříček a ve filmu jako kulisa posloužila řada pražských zákoutí: Hlavní nádraží, Malá Strana (průvod zajatců drážďanskou ulicí), Holešovická tržnice (jatka č. 5), Právnická fakulta (Tralfamadorské shromáždění) a natáčelo se také v Mostě (Drážďany po náletu) Guillermo del Toro oznámil že chystá remake původního filmu na počátek roku 2011. Dodržení tohoto termínu je ale nepravděpodobné protože je zaneprázdněn prací na filmu Hobit. V roce 1996 se román dočkal uvedení v Chicagu pod režií Erica Simonsona.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam českých vydání.", "content": "\"(Údaje získány z a )\"", "section_level": 1}, {"title": "Seznam slovenských vydání.", "content": "Do slovenštiny přeložil knihu Karol Dlouhý a vyšla pod jménem \"„Bitúnok č. 5, alebo Detská križiacka výprava“\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí (\"Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death\") je vědeckofantastický, autobiografický román amerického spisovatele Kurta Vonneguta jr. z roku 1969. Vypráví o zkušenostech z 2. světové války a cestování v čase amerického vojáka \"Billyho Pilgrima\".", "tgt_summary": "Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death is a science fiction-infused anti-war novel by Kurt Vonnegut, first published in 1969. It follows the life and experiences of Billy Pilgrim, from his early years to his time as an American soldier and chaplain's assistant during World War II, to the postwar years, with Billy occasionally traveling through time itself. The text centers on Billy's capture by the German Army and his survival of the Allied firebombing of Dresden as a prisoner of war, an experience which Vonnegut himself lived through as an American serviceman. The work has been called an example of \"unmatched moral clarity\" and \"one of the most enduring antiwar novels of all time\".", "id": 2437121} {"src_title": "Voňatka citronová", "tgt_title": "Cymbopogon citratus", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Citronela, Heong Man, seréh (indonéský název).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Citronová tráva je vytrvalá, statná rostlina. Vytváří mohutné trsy tenkých a dlouhých šedozelených listů, které dorůstají do výšky až 150 cm. Protože tato rostlina tvoří jen málokdy semena, množí se především vegetativně. Všechny části citronové trávy jsou charakteristické silně citronovou vůní. V čepelích, pochvách i plevách jsou totiž exkreční buňky se silicemi. Jsou to silice citral, nerol, limonen, linalool a geraniol. Dále citronová tráva obsahuje flavonoidy působící jako antioxidanty. Díky obsaženým látkám lze tedy citronovou trávu zařadit i mezi léčivé rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Citronová tráva se využívá do kosmetických přípravků, k výrobě parfémů, solí do koupele, esenciálních olejů či k přípravě lahodného citronového čaje. V asijské kuchyni se používá k dochucování pokrmů. Do jídel se obvykle využívají cibulovité konce trávy, které se nakrájí na plátky. Tužší stonky jsou používány jako koření. Obvykle se citronová tráva kombinuje s česnekem, koriandrem, paprikou či šalotkou. Lze ji využít v čerstvém, zmraženém, sušeném i konzervovaném stavu, výrazné citronové aroma tím neztrácí. Je také přidávána do vonných tyčinek, protože odpuzuje hmyz.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Snižuje cholesterol v krvi, působí blahodárně na nervové choroby, horečky, malárii a chřipky. Čaj z listů citronové trávy usnadňuje trávení, zvyšuje schopnost koncentrace, stimuluje laktaci a napomáhá detoxikovat játra, močový měchýř a ledviny. V roce 2006 zjistil výzkumný tým Ben Gurionovy univerzity v Negevu v Izraeli, že užívání citronové trávy způsobuje programovanou smrt nádorových buněk, zatímco normální buňky jsou ponechány nepoškozené.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "V České republice se dá citronová tráva pěstovat pouze jako přenosná rostlina, protože není mrazuvzdorná. Doporučuje se pěstovat na plném slunci v propustné hlinito-písčité zemině. Vyžaduje pravidelné zalévání a přihnojování. Vzhledem k jejímu následnému gastronomickému využití jsou vhodná pouze přírodní hnojiva.", "section_level": 1}, {"title": "Přezimování.", "content": "Citronová tráva dobře přezimuje na světlém místě, při pokojové teplotě či v chladnějších prostorech a při omezené zálivce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Citronová tráva (\"Cymbopogon citratus\", \"lemon grass\"), správně voňatka citronová je statná, vytrvalá tropická tráva z čeledi lipnicovitých. Pochází z jihovýchodní Asie, ale hojně se pěstuje i v Africe, Americe a Austrálii. Rod \"Cymbopogon\" zahrnuje přes 30 druhů.", "tgt_summary": "Cymbopogon citratus, commonly known as West Indian lemon grass or simply lemon grass, is a tropical plant native to Maritime Southeast Asia and introduced to many tropical regions. \"Cymbopogon citratus\" is often sold in stem form. While it can be grown in warmer temperate regions, such as the UK, it is not hardy to frost.", "id": 2453129} {"src_title": "Thurn-Taxisové", "tgt_title": "Thurn und Taxis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o rodu se objevují již ve 12. století v okolí severoitalského Bergama. Později se rodina poněmčila. V 16. století získali právo provozovat poštovnictví. František zřídil v roce 1516 první poštovní spoj mezi Vídní a Bruselem. Jeho syn Bernard spravoval pošty v Německu a španělském Nizozemí. V té době povýšili do panského stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Rod v Českých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rod Thurn-Valsassina.", "content": "Jako první do Čech dorazil František Bernard Thurn, který měl čtyři syny, z nichž nejznámějším se stal Jindřich Matyáš Thurn (1567-1640). Vychovali jej v katolické víře, v dospělosti však přestoupil k protestantskému náboženství. Jako mladý bojoval proti Turkům. V roce 1609 se stal velitelem stavovského vojska. Po pražské defenestraci byl jmenován direktorem a jedním ze dvou vrchních velitelů vojska při českém stavovském povstání. Bojoval v jižních Čechách, porazil císařskou armádu u Vídně. Ovšem nebyl vrchním velitelem vojsk, která bojovala na Bílé hoře. Po porážce povstání odešel do exilu a válčil v dánských a švédských službách. Albrecht z Valdštejna jej zajal v bitvě u Stínavy, ale propustil jej. V roce 1640 Jindřich Matyáš Thurn v emigraci v Livonsku na území dnešního Estonska zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Rod Thurn-Taxis.", "content": "V 17. století získali v Čechách nadále žijící Thurnové hraběcí titul a v roce 1681 byl Evžen Alexandr Thurn-Taxis povýšen do knížecího stavu. V 19. století držel Karel Anselm Litomyšl, jeho nevlastní mladší bratr Maxmilián Josef (1769–1831) z řezenské větve rodu v roce 1809 zdědil Loučeň a Dobrovici. Roku 1831 nechal princ Karel Anselm zámek Dobrovice přestavět na největší cukrovar v Čechách. K panstvím přikoupili roku 1869 Mcely a roku 1874 vlastnili také zámek Biskupice. Panství pak rod držel až do roku 1945, kdy mu byl majetek zkonfiskován. Rudolf (1833-1904) po studiích práv obhajoval práva českého národa. S K. J. Erbenem vydával právnický časopis, přispíval do Národních listů a Riegrova naučného slovníku. Založil a stal se prvním předsedou pražského Hlaholu. V 60. letech 19. století podporoval radikální demokratické křídlo v české politice, spolupracoval s J. V. Fričem. Po roce 1880 působil jako generální prokurátor v bulharském Plovdivu. Ke konci života se vzdal knížecího titulu a odstěhoval se do Troskova u Drážďan, kde žil jako svobodný pán z Troskova. Zemřel na Velehradě, kde byl na návštěvě své dcery Hedviky. 10. května 1945 byl princ Bedřich v Biskupicích zavražděn „revoluční gardou“ a ostatní příslušníci rodu po roce 1945 odešli z Československa a zbylý majetek rodu v Československu byl v roce 1946 konfiskován. Potomci rodu v současné době žijí v cizině.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Po Sametové revoluci byly vznesené nároky na navrácení zabaveného majetku zamítnuty, neboť členové rodu v době mezi válkami neměli československé státní občanství. Nicméně manželka prince Jana (1908–1959) z loučeňsko-mcelské větve rodu, Marie Julie, získala zpět zámek Dolní Beřkovice, který patřil rodu Lobkoviců, ze kterého pocházela.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Nosí čtvrcený erb, v němž mají ve dvou stříbrných polích thurnovským mluvící znak (\"Turm\" – německy věž) s červenou věží a znak hrabství Valsassina s červeným lvem na zlatém podkladu.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se s Lobkovici, Šliky, Berky z Dubé či Fürstenberky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thurn-Taxisové ( \"von Thurn und Taxis\" či \"de la Tour et Taxis\") jsou německý knížecí rod, který pochází ze severní Itálie. Do Čech přišli v první polovině 16. století. V 17. století spojili tehdejší genealogové rod Taxis (it. \"Tasso\") s ve středověku vymřelým italským rodem Torriani, protože používali příjmení \"della Torre\" (věž). Proto jim bylo přiznáno právo spojit svůj erb s erbem a titulem Thurn-Valsassina.", "tgt_summary": "The Princely House of Thurn and Taxis ( ) is a family of German nobility that is part of the \"Briefadel\". It was a key player in the postal services in Europe during the 16th century, until the end of the Holy Roman Empire in 1806, and became well known as the owner of breweries and builder of many castles. The current head of the house is Albert II, 12th Prince of Thurn and Taxis. The family is one of the wealthiest in Germany and has resided at St. Emmeram Castle in Regensburg since 1748. As former sovereign family, it belongs to the \"Hochadel\".", "id": 567441} {"src_title": "Castellers de la Vila de Gràcia", "tgt_title": "Castellers de la Vila de Gràcia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Lidské věže\" nejsou v Gracii žádnou novinkou. První historické odkazy se datují již od konce 19. století až do počátku 30. let 20. století. Kolem roku 1890 vznikla \"colla\" tvořena obyvateli pocházejícími z oblasti Camp de Tarragona, kteří byli nuceni se přestěhovat z důvodu krize způsobené révokazem, tzv. Xiquets de Gràcia. Tito noví obyvatelé Villa de Gracia, která v té době netvořila součást Barcelony, se tak ocitli v prostředí příhodném pro rozvoj castellerské činnosti ve formě lokálního kolektivu. Existují důkazy, že tento kolektiv byl aktivní již v období od 80. let 19. století, mezi lety 1900 a 1910, a také během druhého desetiletí 20. století. Většina vystoupení se konala v průběhu slavností Fiesta Mayor de Gracia.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Historie současných Castellers de Vila de Gràcia se započala na počátku 90. let 20. století, kdy skupina mladých lidí, zapojených do kulturního dění této populární čtvrti Barcelony a zapálených pro stavbu \"lidských věží\", začíná přemýšlet o vytvoření vlastního týmu \"castellers\". Tento nápad nabývá konkrétní podoby na první schůzi v říjnu 1996, kde se o něm poprvé začíná jednat. Vše nakonec vyústilo v první zkoušku, která se konala 23. listopadu téhož roku na náměstí Plaza del Sol, a které se zúčastnilo na třicet lidí. První veřejné vystoupení tohoto nového týmu \"castellers\" se konalo v únoru 1997 v rámci slavností Santa Eulalia na náměstí Plaza de Sant Jaume v Barceloně, kde postavili dva \"pillars de 4\" (pillar de 4, neboli pilíř o 4, má čtyři patra, přičemž na každé patro připadá jedna osoba. Jedná se o nejjednodušší možnou konstrukci, kterou může tým \"castellers\" sestavit). První vystoupení na náměstí Plaza de la Vila de Gràcia, které je považováno za jejich domácí prostředí, se konalo 4. března 1997. Vystoupení se zúčastnilo kolem šedesáti lidí a bylo sestaveno několik základních konstrukcí.", "section_level": 2}, {"title": "První lidské věže.", "content": "Do světa stavění \"lidských věží\" oficiálně vstoupili 4. května roku 1997, kdy poprvé, za podpory týmů Castellers de Terrassa, Castellers de Sants a Castellers de Sant Andreu de la Barca, úspěšně sestavili \"věž\" o šesti patrech. Toto rané období bylo obdobím velkých vzestupů i pádů. Celoroční práce však nakonec přinesla své ovoce, když se 23. listopadu podařila konstrukce \"věže\" o sedmi patrech: 4 de 7.", "section_level": 2}, {"title": "Přechod od \"věží\" o 7 patrech k 8.", "content": "Během následujících let se \"colla\" z Grácie dále vyvíjela a etablovala se jako \"colla\" sedmi. To platilo až do 6. října 2002, kdy za účelem 19. ročníku soutěže ve stavění věží v Tarragoně (XIX Concurs de castells de Tarragona), poprvé slavnostně sestavila 4 de 8, čemuž navíc předcházela úspěšná konstrukce 2 de 7 v předešlém kole.", "section_level": 2}, {"title": "Konsolidace jako \"colla\" osmi.", "content": "V následujících sezonách postupně začali být známi jako colla osmi, ale k největšímu skoku došlo v roce 2013, kdy postavili \"2 de 8 amb folre\" a další důležité věže o výšce 8 - 5 de 8 (Reus), 4 de 8 amb l'agulla (Vilafranca del Penedès) a dále pilar de 6 během Mercè.", "section_level": 2}, {"title": "První věže o výšce 9.", "content": "Během roku 2013 došlo k dalšímu překvapení. Na concursu 2012 se pokusili o 3 de 9, ovšem bez úspěchu, ale díky usilovnému tréninku během zkoušek se jim podařilo v říjnu 2013 postavit (nikoli rozebrat) 3 de 9 amb folre u příležitosti Diada del Roser (Vilafranca del Penedès). Sestavit (již včetně rozebrání) se jim podařilo až v srpnu 2014 během Festa Major de Gràcia. Dalším úspěchem bylo sestavení 3 de 8 amb l'agulla u přiležitosti Diada de la Mercè, společně s 3 de 9 amb folre a 4 de 9 amb folre. Pro tuto kombinaci se používá název Tripleta Gracienca. Tu si dále zopakovali u příležitosti concursu v Tarragoně v říjnu stejného roku a zajistili si tak 5. pozici. \"Colla\" z Grácie je také již od prvních měsíců své existence doprovázena vlastní skupinou \"grallers\" (čti grajers), která kromě toho, že doprovází hudbou každé vystoupení castellers, slouží také jako škola hry na hudební nástroj gralla. V roce 1999 bylo uděleno Castellers de Vila de Gràcia čestné vyznamenání města Barcelony. Taktéž se stali členy spolku lidové kultury v Grácii.", "section_level": 2}, {"title": "Zkoušky.", "content": "Zkoušky Castellers de Vila de Gràcia probíhaly na několika místech čtvrti Grácia. Mezi nejvýznamnější patří škola Josepa Maria Jujola, kulturní centrum této čtvrti a bývalá škola OSI. Od roku 2002 až do roku 2012 probíhaly zkoušky v budově školy Reina Violant (ulice Trilla, č.p.18, Gràcia, Barcelona). Od roku 2012 se konají v l'Espai Cultural Albert Musons, známý také jako Can Musons (Carrer de n'Alzina, 7, Barcelona). Konají se každé úterý a pátek od 20 do 23 hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Další aktivity.", "content": "Od roku 1998 Castellers de Vila de Gràcia vysílají rádiový pořad s castellerskou tematikou, který se nazývá \"Terços amunt!\" (Třetí patro nahoru!), na vlnách rádia Ràdio Gràcia (107.7 FM). Tento pořad se bez přestávek vysílá až dodnes. V roce 2010 byla pořadu \"Terços amunt\" udělena cena Vila de Gràcia za nejlepší komunikační počin. Nejvýznamnější aktivitou Castellers de Vila de Gràcia, kterou provozují již od roku 2001, je však organizace výzdoby náměstí Plaza de la Vila de Gràcia v průběhu slavností Festa Major de Gràcia.", "section_level": 1}, {"title": "Účast v soutěži ve stavění věží v Tarragoně.", "content": "Castellers de Vila de Gràcia se zúčastnili čtyř ročníků soutěže ve stavění věží v Tarragoně. Níže jsou uvedeny ročníky soutěže, kterých se \"colla\" z Grácie zúčastnila, včetně věží, které sestavila, i jejich konečné umístění:", "section_level": 1}, {"title": "Castellers de Vila de Gràcia ve světě.", "content": "Vystoupení, která proběhla mimo území hovořící katalánštinou: Vystoupení, která proběhla na územích hovořících katalánštinou (mimo území Katalánska)", "section_level": 1}, {"title": "\"Caps de Colla\" (vedoucí týmu).", "content": "\"Cap de Colla\" je osobou, která nese největší zodpovědnost za technickou stránku castellerů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Castellers de la Vila de Gràcia jsou dobrovolným spolkem \"castellers\" (čti kastejers) z Vila de Gràcia, založeným v roce 1996 za účelem stavět lidské věže. V katalánštině se pro tým \"castellers\" používá slovo \"colla\" (čti koja), jehož význam odkazuje na skupinu přátel. První 4 de 8 (4 de 8, neboli 4 krát 8, je \"věž\" o 8 patrech, přičemž patro je tvořeno 4 osobami) byla tímto týmem sestavena (\"sestavit\" \"věž\" znamená postavit ji a následně rozebrat, aniž by spadla) 17. srpna 2003 na náměstí Plaza de la Vila de Gràcia v rámci slavností Festa Major de Gràcia. Historicky nejpovedenější vystoupení, známé jako \"Tripleta Gracienca,\" se skládalo z \"3 de 9 amb folre, 4 de 9 amb folre, 3 de 8 amb agulla\" a dále \"Pilar de 7 amb folre\" a událo se u příležitosti \"Diada Castellera de la Mercè\" dne 24.10. 2014.[ Castellers de Vila de Gràcia se od roku 2002 pravidelně účastní soutěže ve stavění věží Concurs de castells, která se pořádá každé dva roky v Tarragoně, a to v letech 2002, 2004, 2006 a 2008, 2010, 2012 a 2014. V roce 2014 dosáhla historického úspěchu, a to umístění na 5. místě. Obecně je tento tým znám jako \"colla dels blaus\" (modrá \"colla\") díky barvě své košile, nebo jako \"colla dels estudiants\" (\"colla\" studentů), jelikož vždy bylo tradicí, že mládež tvořila jeho součást.", "tgt_summary": "The Castellers de la Vila de Gràcia (), created in 1996, are a \"colla castellera\", based in Vila de Gràcia that makes human castles. They made their first public presentation in 1997 supported by the groups Castellers de Terrassa, the Castellers de Sants and the Castellers de Sant Andreu de la Barca. The colour of their shirts is navy blue. The first 4 de 8 ( a human castle 8 stories high with 4 people in each level) unloaded by the Castellers de Gràcia (to unload a castle means to start and finish the castle without falling ) was achieved on August 17, 2003 in the Plaça de la Vila de Gracia. Their best performance, done on October 24, 2014 in Barcelona is 3 de 9 amb folre, 4 de 9 amb folre, 3 de 8 amb agulla and Pilar de 7 amb folre. Up to the year 2015, the Castellers de la Vila de Gràcia participated seven times in the Castle-making contest, which is celebrated every two years in Tarragona: in 2002, 2004, 2006, 2008, 2010, 2012 and 2014. Their best performance was in 2014, when they finished 5th over 41 participants. They are commonly known as \"The Blue Gang\", because of the colour of their shirts or \"The Student Gang\" because of the young age of most of their members. Castellers de la Vila de Gràcia appear briefly in the movie \"L'auberge espagnole\" by Cédric Klapisch.", "id": 851689} {"src_title": "Thun-Hohensteinové", "tgt_title": "Thun und Hohenstein", "src_document": [{"title": "Historie rodu.", "content": "Rod se připomíná od 11. století, později se rozdělil do několika větví, největšího významu dosáhla linie Castell-Brughier, která se v 17. století usadila v Čechách. Thunové se významně uplatnili v církevních funkcích, čtyři členové rodu byli biskupy v Tridentu, dva zastávali post arcibiskupa v Salcburku, další se uplatnili i v jiných diecézích habsburské monarchie a Svaté říše římské (Pasov, Gurk, Seckau). V roce 1629 byl celý rod povýšen do hraběcího stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Thun-Hohenštejnové v českých zemích.", "content": "Od 17. do 20. století vlastnili Thun-Hohenštejnové rozsáhlé statky v Čechách (Děčín, Klášterec nad Ohří, Benešov nad Ploučnicí, Choltice). V české linii se Thunové zapsali do dějin barokní architektury, jednak na venkovských sídlech (Děčín, Choltice), s jejich jménem je spojeno celkem pět paláců v Praze, jeden z nich je sídlem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v dalším Thunovském paláci sídlí velvyslanectví Velké Británie v České republice. Česká linie se později rozdělila na čtyři větve, jejichž potomci vlastnili statky v Čechách do roku 1945. Řada členů rodu dosáhla vysokého postavení ve státních službách, diplomacii nebo armádě. František Antonín Thun-Hohenstein (1847–1916), rakouský předseda vlády a dlouholetý místodržitel v Čechách, byl v roce 1911 povýšen do knížecího stavu. Všechen majetek v Československu byl Thunům zkonfiskován v roce 1945, rod dnes žije převážně v Rakousku. Z moravské linie pochází významný rakouský herec Friedrich von Thun (* 1942). V Čechách se jako první objevil Kryštof Šimon Thun (1582–1635), císařský hofmistr a vojevůdce ve službách johanitského řádu, který začal po Bílé hoře skupovat rozsáhlá severočeská panství (Benešov nad Ploučnicí, Bynov, Děčín, Egerberk, Felixburg, Jílové, Klášterec nad Ohří atd.), ale získal majetek také například ve východních Čechách, kde koupil Choltice (1623). O tom, jakým způsobem tehdy probíhaly majetkové transakce, svědčí například nákup Děčína, který Kryštof Thun získal za velmi nízký odhad 160 000 zlatých, přičemž hotově zaplatil jen 60 000 zlatých a zbytek měl splácet po 15 000 zlatých každoročně v následujících letech. Poslední splátky zaplatily až generace jeho prasynovců počátkem 70. let. 17. století. Pro uchování majetku pro své příbuzné musel Kryštof Thun získat papežské svolení, protože jinak by jeho statky připadly řádu sv. Jana, jehož byl Kryštof členem. Dědicem Kryštofa Šimona Thuna byl jeho synovec Jan Zikmund (1594–1646), místodržící Českého království, který měl ze tří manželství devět synů, z nichž pět se uplatnilo v církevních službách; Guidobald (1616-1668) byl kardinálem a arcibiskupem v Salzburgu, Václav (1629–1673) biskupem v Pasově a Jan Arnošt (1643–1709) taktéž arcibiskupem v Salzburgu. Službu církvi a státu pak spojil další z bratrů František Zikmund (1639-1702), velkopřevor a admirál námořnictva Maltézského řádu, vrchní velitel papežského vojska a císařský maršál. Další tři bratři si rozdělili rodový majetek, a to tak, že nejstarší Michael Osvald (1631–1694) získal Benešov a Klášterec a sám navíc koupil Žehušice (1661), Ledeč nad Sázavou (1677) a Svojšice (1689). Michael Osvald také proslul jako aktivní stavebník, čehož jsou dokladem zámky v Klášterci a Žehušicích a dva pražské paláce. Michael měl však jen dvě dcery, které postupně převzaly Ledeč, ale převážnou část majetku (Benešov, Klášterec, Žehušice) po jeho smrti zdědil mladší bratr Maxmilián (1638–1701), který byl původně jen majitelem Děčína s přidruženými statky. Děčín se v době Maxmiliána Thuna stal předmětem velkorysé barokní přestavby zámku a celého města. Nejmladší z bratrů, Romedius Konstantin (1641–1700) byl generálem a zdědil Choltice. Jeho aktivita na poli kultury se projevila stavbou zámku v Cholticích, přičemž na jeho jméno dodnes upomíná kaple zasvěcená patronovi sv. Romediovi. Romediův jediný syn Romedius Jan František (1683–1719) však zemřel bez potomstva, takže i jeho majetek přešel na Maxmiliána, respektive jeho potomstvo. Maxmiliánův vnuk Jan Josef František Antonín (1711–1788) zdědil ve věku devíti let všech dvanáct panství v Čechách, mimoto také statky v Rakousku a Tyrolsku. V generaci jeho synů se rod rozdělil na čtyři větve (kláštereckou, děčínskou, choltickou a benáteckou). Koncem 19. století všem čtyřem větvím patřilo v Čechách a na Moravě přes 40 000 hektarů půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Klášterecká větev.", "content": "Na počátku klášterecké větve stál František Josef (1734–1800), kromě Klášterce držel Benešov nad Ploučnicí a Žehušice, které se spolu s kláštereckým zámkem staly hlavním sídlem rodu. Josef Matyáš (1794–1868) se věnoval pečlivě správě svého majetku, nechal také empírově přestavět zámek v Žehušicích a založil zde ojedinělou oboru bílých jelenů. Josef Matyáš patřil k výrazným osobnostem českého společenského života v první polovině 19. století, kromě aktivit na poli kultury a vědy se věnoval i politice a jeho pražský palác se stal jedním z proslulých center odporu proti vídeňskému centralismu; roku 1848 byl pak členem Národního výboru. O výborné znalosti českého jazyka svědčí u Josefa Matyáše fakt, že do němčiny přeložil Královédvorský rukopis. Členové dalších dvou generací, Josef Osvald I. (1817–1883) a Josef Osvald II. (1849–1913) se věnovali především správě majetku; v Klášterci byli oba navíc dlouhodobě vázáni funkcí starosty města. Jinak tomu bylo u mladších synů členů klášterecké větve, kteří neměli na starost rozsáhlé hospodářské celky a mohli se věnovat státní službě. Učinil tak například Quido (1823–1904), dlouholetý diplomat, či Maxmilián Theodor (1857–1950), c.k. generálmajor a nejvyšší lovčí císařského dvora. K rozšíření majetku klášterecké větve došlo na konci 19. století, kdy vymřela hraběcí větev rodu Salm-Reifferscheidt, jehož poslední dědička Johanna (1827–1892) byla provdána za Josefa Osvalda Thun-Hohensteina (1817–1883). Jejich syn Josef Osvald (1849–1913) zdědil Lipovou a Světlou nad Sázavou (obě panství zahrnovala přes 8 500 hektarů půdy), ale také rozšířil rodové jméno do podoby \"Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt\" (1897). Po otci zdědil Klášterec, Žehušice a Benešov nad Ploučnicí (celková výměra velkostatků přibližně 10 000 hektarů půdy), užíval také rodový palác v Thunovské ulici v Praze, který byl po zániku monarchie prodán Velké Británii a dodnes je sídlem velvyslanectví Spojeného království v České republice. Posledním majitelem českých statků byl z klášterecké větve Josef Osvald III. Thun (1878–1942). Ten se po otcově smrti v letech 1913–1914 zbavil Žehušic a Světlé nad Sázavou, po provedené pozemkové reformě prodal i zbytek Lipové (1926) a zůstal mu jen Klášterec. Zemřel v průběhu druhé světové války, ale neměl děti a nevyjasněné majetkové poměry nebyly vyřešeny až do konce války, kdy byl Klášterec zkonfiskován.", "section_level": 1}, {"title": "Děčínská větev.", "content": "Děčínskou větev rodu založil Václav Josef Thun-Hohenstein (1737–1796), který sloužil v císařské armádě a dosáhl hodnosti c.k. polního maršála, v dobovém kontextu ale jeho vojenská kariéra nemá větší význam. Při dělení rodového majetku v roce 1785 kromě Děčína převzal Jílové a Šenštejn a hned poté přistoupil ke stavebním úpravám děčínského zámku. Sňatkem získal Chlumec u Chabařovic, jenž později dostala věnem jeho dcera Alžběta (1783–1860), provdaná hraběnka Westphalenová. Václav Josef měl jediného syna Františka Antonína (1786–1873), který patřil k předním osobnostem kulturního a společenského života v Čechách první poloviny 19. století. Kromě krátkodobé držby statků v okolí Prahy (Vysočany, Záběhlice) obohatil majetkový fond rodiny především o Peruc (1814) a Zdíkov v jižních Čechách (1846). Jeho nejstarší syn František Antonín (1809–1870) se oženil se ženou nešlechtického původu, Magdalenou Königovou (1810–1899) a podle přísných fideikomisních zákonů tak nemohl převzít dědictví. Pro potomstvo z tohoto manželství byl vytvořen peněžní fideikomis, ale Františkovo vydědění se výrazně podepsalo i na společenském postavení jeho potomků až do 20. století, což je patrné především ve sňatkové politice. V této linii nicméně Thunové v roce 1911 zdědili po rodině Chotků velkostatek Nové Dvory se zámkem Kačina. Děčín převzal mladší bratr Bedřich (1810–1881), který v letech 1847–1863 působil na mnoha místech v Evropě jako vyslanec. Jeho manželka Leopoldina, rozená hraběnka Lambergová (1825–1902) přinesla věnem panství Kvasice a Morkovice na Moravě, její další majetek – Zdounky – dostala v roce 1872 věnem dcera Marie Josefína (1850–1929), provdaná Thurn-Taxisová. Rodová kariéra vyvrcholila za jejich nejstaršího syna Františka Antonína (1847–1916), který byl rakouským předsedou vlády, dlouholetým místodržitelem Českého království a roku 1911 byl povýšen do knížecího stavu. Ze dvou manželství měl však jen jedinou dceru Annu (1903–1943), takže rozsáhlá česká panství po něm zdědil mladší bratr Jaroslav (1864–1929), taktéž významná osobnost své doby. Ten původně zdědil Kvasice na Moravě, kde byl starostou, byl také prezidentem Moravské kulturní rady a jako blízký příbuzný zavražděného následníka trůnu Františka Ferdinanda byl po roce 1914 poručníkem jeho dětí. V Kvasicích a Morkovicích na Kroměřížsku vlastnil přes 4 300 hektarů půdy spolu s průmyslovými provozy (Morkovice ale v roce 1911 prodal), po bratru Františkovi v roce 1916 zdědil knížecí titul a severočeské statky s hlavním sídlem v Děčíně. Posledním majitelem Děčína a dalších statků byl kníže František de Paula (1890–1973), nejstarší Jaroslavův syn, zatímco Kvasice získal mladší syn Arnošt (1905-1985, byl signatářem Národnostního prohlášení české a moravské šlechty v září 1939). Z děčínské větve se výrazně ve státních službách uplatnil ještě Bedřichův mladší bratr Leopold Lev (1811–1888), dlouholetý rakouský ministr školství. Z Arnoštovy kvasické odnože proslul jeho mladší syn Friedrich (* 1942) jako rakouský herec a režisér.", "section_level": 1}, {"title": "Choltická větev.", "content": "Zakladatelem choltické větve byl c.k. komoří Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1742–1811), který převzal Choltice a menší statky v Rakousku v rámci dělení rodového majetku v roce 1785. Choltický zámek byl opravován po požáru v roce 1795, v další generaci pak Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1786–1861) přikoupil zámek Barchůvek (1844–1859), kde trávil své stáří poté, co správu majetku předal synu Theodorovi (1815–1881). Theodorovi mladší bratři sloužili v armádě a dosáhli vysokých hodností – Konstantin Ludvík (1821–1876) byl c.k. generálmajorem, František Josef (1826–1888) byl účastníkem výpravy arcivévody Maxmiliána do Mexika a později v rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti c.k. polního zbrojmistra. Choltický zámek byl upravován v letech 1880 a 1904, koncem 19. století měl velkostatek rozlohu přes 2 800 hektarů půdy. Další majitel Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1857–1921) proslul výstředním stylem života, z nějž se časem vyvinula psychická nemoc spojená i s alkoholismem. Jan Nepomuk zemřel v době, kdy se jej rodina snažila zbavit svéprávnosti, posledním majitelem Choltic byl jeho syn Leopold Marian (1888–1944). Ten se za první republiky angažoval ve státní správě a jako člen řady spolků, nakonec ale v roce 1940 vstoupil do NSDAP. Za druhé světové války se kvůli četným zdravotním problémům veřejného dění stranil a zemřel v Praze v roce 1944. Podobně jako v případě klášterecké větve byly Choltice zkonfiskovány v roce 1945 ještě před dokončením dědického řízení. Leopoldův syn Berchtold (* 1939) žije v Itálii, v rámci soudních sporů o majetek v Československu po roce 1989 dosáhl dílčích úspěchů, když získal mobiliář z choltického zámku.", "section_level": 1}, {"title": "Benátecká větev.", "content": "Antonín Josef Thun-Hohenstein (1754–1840), nejmladší syn Jana Josefa (1711–1788), při rodovém dělení majetku v roce 1785 sice nezískal žádné panství, ale jeho starší bratr, pasovský biskup Leopold Thun-Hohenstein (1748–1826), mu v roce 1805 koupil západočeské Poběžovice. Antonínův syn Leopold (1797–1877) byl nejvyšším sudím Českého království, v roce 1864 sice prodal Poběžovice, ale mezitím sňatkem s Alžbětou Mladotovou ze Solopisk (1805–1876) získal panství Benátky nad Jizerou, kde došlo k úpravě zámeckého parku. Benátky prodal v roce 1886 Leopoldův syn Hugo (1826–1887), další syn Leopold Bohumil (1842–1898) ale sňatkem s hraběnkou Kristýnou z Valdštejna (1854–1937) získal velkostatek se zámkem Liblice (cca 2 000 hektarů půdy). Dědicem Liblic byl jejich syn Kristián Thun-Hohenstein (1876–1970), jemuž byly v roce 1945 zkonfiskovány na základě Benešových dekretů.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V upraveném erbu byla dvě pole se zlatým břevnem, v modrém poli měli ještě další dvě s polovičním orlem a stříbrném břevnem v černém poli. Uprostřed v srdečním štítku nosili znak vymřelého rodu Caldes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thunové, později Thun-Hohenštejnové, či Hohensteinové (německy \"Thun / Thun-Hohenstein\") jsou šlechtický rod původem z Jižního Tyrolska. Svůj původ odvozují od panství Thun (dnešní obec Ton, Val di Non) se stejnojmenným hradem v dnešním severoitalském regionu Tridentsko-Horní Adiže.", "tgt_summary": "The Thun und Hohenstein family, also known as \"Thun-Hohenstein\", belonged to the historical Austrian and Bohemian nobility. One branch of the family lived at Děčín (Tetschen), Bohemia, for more than 200 years.", "id": 1676158} {"src_title": "Rada států Baltského moře", "tgt_title": "Council of the Baltic Sea States", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "CBSS byla založena roku 1992 ministry zahraničí baltských států v Kodani jako reakce na geopolitické změny v regionu po skončení Studené války. Od svého založení CBSS přispívala k pozitivnímu vývoji baltského regionu jako celku a sloužila jako významný nástroj multilaterální spolupráce. Roku 1998 vznikl stálý sekretariát CBSS ve Stockholmu, financovaný společně členskými státy. Nejvyšším orgánem CBSS je zasedání ministrů zahraničí pořádaná jednou za dva roky.", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy.", "content": "CBSS má 12 členů:", "section_level": 2}, {"title": "Pozorovatelé.", "content": "Dalších 7 států má status pozorovatele:", "section_level": 2}, {"title": "Předsednictví.", "content": "Předsednictví CBSS postupně přechází mezi jednotlivými členskými státy. Každé předsednictví trvá po dobu jednoho roku, od 1. července do 30. června.", "section_level": 2}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zasedání ministrů.", "content": "Pravidelně jednou za dva roky je pořádáno zasedání ministrů členských států, které je nejvyšším orgánem CBSS.", "section_level": 2}, {"title": "Výbor představitelů.", "content": "V obdobích mezi konferencemi ministrů zahraničí je hlavním vyjednávacím a rozhodovacím orgánem Výbor představitelů (The Committee of Senior Officials, CSO). Ten sestává z vysokých zástupců ministerstev zahraničních věcí všech 12 členských států včetně Evropské komise. Výbor představitelů dohlíží, koordinuje a napomáhá činnosti ostatních orgánů CBSS. V předsednictví výboru se zástupci jednotlivých států každoročně postupně střídají. Předsedou výboru je obvykle zástupce na úrovni vyslance, jmenovaný ministrem zahraničí předsedajícího členského státu. Mnoho orgánů CBSS funguje pod záštitou CSO. CSO dohlíží na expertní skupinu nukleární a radiační bezpečnosti a operační skupinu proti obchodu s lidskými bytostmi a koordinuje činnost v pěti dlouhodobých prioritách CBSS, včetně expertní skupiny pro spolupráci při ochraně ohrožených dětí, expertní skupiny pro záležitostí mládeže, projektu EuroFakulty ve Pskovu a v dohledné době i expertní skupiny námořní politiky a případně dalších činností.", "section_level": 2}, {"title": "Sekretariát.", "content": "Stálý mezinárodní sekretariát CBSS vznikl na základě rozhodnutí ze 7. zasedání ministrů v dánském Nyborgu roku 1998. 20. října 1998 byl sekretariát slavnostně otevřen na ostrově Strömsborg ve Stockholmu. Sekretariát má následující poslání:", "section_level": 2}, {"title": "Zrušené orgány.", "content": "V letech 1992-2009 existovala Pracovní skupina pro demokratické instituce, v letech 1995-2003 byla navíc doplněna pověřencem pro demokratizaci. Na některých univerzitách členských států fungovaly EuroFakulty: v Tartu, Rize a Vilniusu mezi lety 1993-2005, v Kaliningradu mezi 2000-2007. Ve Pskovu je EuroFakulta od roku 2009 stále v provozu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rada států Baltského moře nebo jen CBSS (z anglického \"Council of the Baltic Sea States\") je politická organizace pro mezinárodní spolupráci v oblasti Baltského moře. CBSS byla založena roku 1992 za účelem koordinace rozvoje ekonomiky, občanské společnosti, problematiky lidských práv a nukleární bezpečnosti v regionu.", "tgt_summary": "The Council of the Baltic Sea States (CBSS) is a regional intergovernmental organisation working on three priority areas: Regional Identity, Safe & Secure Region and Sustainable & Prosperous Region. These three priority areas aim to address the themes of environment, economic development, entrepreneurship, education, culture, civil security, children's rights and trafficking in human beings.", "id": 70902} {"src_title": "Matylda Marie Rakouská", "tgt_title": "Archduchess Mathilda of Austria", "src_document": [{"title": "Původ a rodina.", "content": "Narodila se jako druhá dcera arcivévody Albrechta Bedřicha Rakouského, knížete Těšínského a princezny Hildegardy Luisy Bavorské. Svá jména dostala po sestrách své matky: Matildě Karolíně (1813–1862), velkovévodkyni Hesenské, Adelgundě (1823–1914), vévodkyni z Modeny a Alexandře Bavorské (1826–1875), se kterými měla její matka velmi blízký vztah.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Přátelila se např. s arcivévodkyní Marií Terezií, pozdější bavorskou královnou, která byla přibližně stejného věku jako Matylda a byla nevlastní dcerou jejího strýce arcivévody Karla Ferdinanda. V létě roku 1861 se poprvé setkala s arcivévodou Ludvíkem Salvátorem Toskánským během jeho návštěvy císaře Františka Josefa I. Již od prvního setkání k sobě cítili Matylda a Ludvík silnou náklonnost. Nikdy však nedošlo ani k zasnoubení páru, i když se o to Ludvík Salvátor všemožně snažil. Matylda se totiž měla stát budoucí italskou královnou jako manželka tehdy ještě korunního prince Umberta Savojského.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "Dne 22. května 1867 se stala tragická nehoda, při niž Matylda utrpěla těžké popáleniny na celém těle, zejména v obličeji a na hlavě. Nikdy se však nepodařilo zjistit, co vlastně se skutečně stalo. Ve svém pokoji se měla připravovat na procházku se svým otcem. Tam se také našly na zemi pohozené zápalky. Podle neoficiální verze se uvádí, že ve své ložnici zkoušela kouřit, i když věděla, že její otec s něčím takovým nesouhlasí. Když jej však slyšela přicházet, schovala v panice za záda zapálenou cigaretu, od níž nešťastnou náhodou vzplály její tylové šaty. Zemřela po necelých 14 dnech plných utrpení a bolesti, dne 6. června 1867 na zámku Hetzendorf u Vídně. Její milovaný Ludvík byl o jejím zdravotním stavu denně informován. Nikdy se neoženil. Matylda byla pohřbena v císařské hrobce vedle své matky a bratra. Pohřeb se konal 11. června 1867.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matylda Marie Adelgunda Alexandra Rakousko-Těšínská (25. ledna 1849, Vídeň – 6. června 1867, zámek Hetzendorf u Vídně) byla rakouská arcivévodkyně z rakousko-těšínské větve habsbursko-lotrinské dynastie.", "tgt_summary": "Archduchess Mathilde of Austria (Mathilde Marie Adelgunde Alexandra; 25 January 1849, in Vienna – 6 June 1867, in Schloss Hetzendorf near Vienna) was an Austrian noblewoman. She was the second daughter of Archduke Albert, Duke of Teschen and Princess Hildegard of Bavaria (1825–1864).", "id": 1992651} {"src_title": "Pabuk", "tgt_title": "Nothofagus", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pabuky jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy se střídavými jednoduchými listy s palisty. Listy jsou celistvé, celokrajné nebo pilovité, dvouřadě rozložené, se zpeřenou žilnatinou, krátce řapíkaté. Letorosty jsou štíhlé. Květy jsou nenápadné, drobné, v trojkvětých vrcholících nebo jednotlivé, jednopohlavné. Samčí květy obsahují 8 až 40 tyčinek a jsou podepřeny zvonkovitým kalichem, Samičí květy jsou po 1 až 3 v číšce. Plodem jsou ostrohranné nažky, uzavřené v šupinaté a za zralosti pukající číšce, nejčastěji po 3.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod pabuk zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen výhradně na jižní polokouli. Pabuky rostou v jižní části jihoamerických And až po jih Patagonie, ve východní a jihovýchodní Austrálii a v oblasti od Papui Nové Guiney po Tasmánii, Nový Zéland a Novou Kaledonii. V některých oblastech jižní polokoule tvoří pabuky převažující složku hustých lesních porostů, především v Chile a Argentině, méně výrazně i na Novém Zélandu. Z fosilních dokladů je zřejmé, že v raných třetihorách se pabuky vyskytovaly na většině území Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod pabuk byl často (např. Cronquist) řazen do čeledi bukovité (\"Fagaceae\"). Taková skupina je ovšem parafyletická, neboť pabukovité tvoří bazální větev řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Pabuky se od bukovitých liší především plodolisty s jediným obalem, listy s lístkovitými palisty a celokrajným až dvakrát pilovitým okrajem. Buk má palisty úzce trojúhelníkovité, plodolisty se 2 obaly a listy celokrajné až pilovité ale nikdy dvakrát pilovité.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pabuk jižní (\"Nothofagus antarctica\") je občas pěstován jako sbírková dřevina, např v Arboretu Žampach a Dendrologické zahradě v Průhonicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pabuk (\"Nothofagus\") je jediný rod čeledi pabukovité (\"Nothofagaceae\") vyšších dvouděložných rostlin z řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Jsou to opadavé nebo stálezelené dřeviny, rozšířené na jižní polokouli, kde ekologicky odpovídají zástupcům čeledi bukovité ze severní polokoule. V Česku se zejména v botanických zahradách a arboretech občas pěstuje pabuk jižní.", "tgt_summary": "Nothofagus, also known as the southern beeches, is a genus of 43 species of trees and shrubs native to the Southern Hemisphere in southern South America (Chile, Argentina) and Australasia (east and southeast Australia, New Zealand, New Guinea, and New Caledonia). The species are ecological dominants in many temperate forests in these regions. Some species are reportedly naturalised in Germany and Great Britain. The genus has a rich fossil record of leaves, cupules, and pollen, with fossils extending into the late Cretaceous period and occurring in Australia, New Zealand, Antarctica, and South America. In the past, they were included in the family Fagaceae, but genetic tests revealed them to be genetically distinct, and they are now included in their own family, the Nothofagaceae. The leaves are toothed or entire, evergreen or deciduous. The fruit is a small, flattened or triangular nut, borne in cupules containing one to seven nuts. \"Nothofagus\" species are used as food plants by the larvae of hepialid moths of the genus \"Aenetus\", including \"A. eximia\" and \"A. virescens\". Many individual trees are extremely old, and at one time, some populations were thought to be unable to reproduce in present-day conditions where they were growing, except by suckering (clonal reproduction), being remnant forest from a cooler time. Sexual reproduction has since been shown to be possible. Although the genus now mostly occurs in cool, isolated, high-altitude environments at temperate and tropical latitudes, the fossil record shows that it survived in climates that appear to be much warmer than those that \"Nothofagus\" now occupies.", "id": 1487895} {"src_title": "Vilma Espín", "tgt_title": "Vilma Espín", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství, mládí.", "content": "Vilma Espín se narodila ve městě Santiago de Cuba do rodiny právníka lihovarnického koncernu Bacardi José Espína a jeho ženy Margarity Guillois. Zde vyrůstala se čtyřmi sourozenci – Nilsou, Ivánem, Soniou and Josém. Univerzitní studia chemického inženýrství absolvovala v 50. letech na Massachusettském technologickém institutu v Cambridgi v americkém státě Massachusetts.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity během kubánské revoluce.", "content": "Po studiích se v Havaně seznámila s vůdčí osobností kubánských revolucionářů Frankem Paísem, pod jehož vlivem začala organizovat revoluční hnutí v provincii Oriente. Začala zprostředkovávat styk mezi tamními revolucionáři a Castrovým guerillovým Hnutím 26. července, jehož členové v mexickém azylu připravovali budoucí převrat na Kubě. Přitom poznala svého budoucího muže, Raúla Castra, spolu s ním se aktivně zapojila do aktivit Hnutí. V lednu 1959, po skončení revolučních bojů, se Raúl a Vilma vzali.", "section_level": 2}, {"title": "Představitelka státu.", "content": "V roce 1960 se Vilma Espín stala předsedkyní Svazu kubánských žen, v jehož čele setrvala až do konce života. Byla členkou kubánské vlády, tzv. Státní rady, zasedala v Ústředním výboru Komunistické strany Kuby a jejím Politbyru. Z titulu svých funkcí zastupovala Kubu při mezinárodních akcích. Předsedala kubánské delegaci na Prvním latinskoamerickému kongresu žen a dětí, pořádaném v roce 1959 v Chile, vedla též kubánské delegace na konferencích v Mexiku, Kodani, Nairobi a Beijingu. Vystupovala jako \"polooficiální\" první dáma Kuby, fakticky totiž suplovala roli životní družky Fidela Castra, která však nikdy žádnou oficiální roli nehrála.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Vilma Espín zemřela po dlouhé nemoci 18. června 2007. Po její smrti byla vyhlášena dvoudenní tryzna. Po smutečním aktu byly její ostatky zpopelněny a uloženy v Mauzoleu Franka Paíse, kde spočívají spolu s ostatky dalších čelných kubánských revolucionářů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilma Lucila Espín Guillois (7. dubna 1930 Santiago de Cuba – 18. června 2007 Havana), „první dáma Kuby“, byla kubánská chemická inženýrka, revolucionářka a manželka pozdějšího kubánského prezidenta Raúla Castra, s nímž měla čtyři děti – Deborah, Marielu, Nilsu a Alejandra. Dcera Mariela Castro Espín působí jako aktivistka a činitelka v oblasti sexuální osvěty a syn Alejandro Castro Espín je považován za pravděpodobného nástupce svého otce Raúla Castra ve funkci hlavy státu.", "tgt_summary": "Vilma Lucila Espín Guillois (7 April 1930 – 18 June 2007) was a Cuban revolutionary, feminist, and chemical engineer. She helped supply and organize the 26th of July Movement as an underground spy, and took an active role in many branches of the Cuban government from the conclusion of the revolution to her death. As an adamant feminist, Espín helped found the Federation of Cuban Women and promoted equal rights for Cuban women in all spheres of life.", "id": 1290006} {"src_title": "Kristián VII.", "tgt_title": "Christian VII of Denmark", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ve věku 17 let nastoupil na trůn po smrti svého otce (14. ledna 1766). 8. listopadu téhož roku se oženil se svou sestřenicí, britskou princeznou Karolinou Matyldou, sestrou britského krále Jiřího III. Záhy po svatbě, 28. ledna 1768, se narodil jejich jediný syn, korunní princ Frederik. Kristián měl otce alkoholika a byl systematicky terorizován svým špatným a krutým vychovatelem (Christian Ditlev Reventlow); to se odrazilo jak na špatném vychování i vzdělání, tak na povaze. Třebaže měl světlé okamžiky a vykazoval inteligenci, trpěl těžkými mentálními problémy (šlo patrně o schizofrenii). Kristiánův špatný zdravotní stav mu bránil držet ve svých rukou otěže vlády. Jeho manželství nebylo šťastné a on dával veřejně najevo, že svou ženu nemiluje. Brzy po sňatku se vrhl do bouřlivého života plného excesů a orgií. Jednou z jeho nejbližších přítelkyň byla prostitutka Anna Cathrine Benthagen, jež ho doprovázela při návštěvě bordelů i s dalšími společníky a byla hlavní postavou rvaček s policií; nakonec rada státu rozhodla o její deportaci do Wandsbecku v Holštýnsku, kde obdržela roční penzi 400 \"riksdalerů\". Kristián nechával hlavní rozhodnutí na ministrech své vlády, jak to ostatně činil i jeho otec Frederik V. Třebaže oficiálně šlo o absolutní monarchii, ve skutečnosti to byla vláda aristokracie. Zásadní význam pro další vývoj znamenala zahraniční cesta, kterou uskutečnil Kristián v roce 1768 a při níž navázal pevný intelektuální i přátelský vztah se svým lékařem Johannem Friedrichem Struensee. Do Kodaně se vrátil v lednu roku 1769 a následně jmenoval Struenseeho státním radou. Struensee se stal politikem a silným královým člověkem, vládnoucím \"de facto\". Získal důvěru královny Karoliny Matyldy, když očkoval jejího syna prince Frederika proti hrozící nákaze neštovicemi při epidemii, jež zasáhla Kodaň na podzim roku 1769. V krátkém čase se stal Struensee královniným milencem. 7. července roku 1771 porodila Karolina Matylda dcera Luisu Augustu, a třebaže král její otcovství uznal, panovalo všeobecné mínění, že jejím skutečným otcem je Struensee. Struensee zavedl v království řadu liberálních reforem, což mu přineslo množství politických nepřátel, kteří proti němu konspirovali; patřila mezi ně řada významných veřejných osobností, především královna vdova Juliana Marie Brunšvická a její syn, princ Frederik (králův nevlastní bratr). V roce 1772 byl Struensee obviněn z urážky majestátu pro svůj poměr s královnou a byl odsouzen k smrti. Kristián VII. podepsal rozsudek – údajně proto, že ho přesvědčili o tom, že Struensee plánoval ho zavraždit. Poprava se uskutečnila 28. dubna 1772. Karolina Matylda přiznala svůj poměr se Struenseem a její manželství s Kristiánem bylo anulováno. Po jednáních s jejím bratrem, britským králem Jiřím III., byla deportována do hannoverského Celle. Nikdy se již nevrátila, aby viděla své děti. Zemřela v roce 1775, v nedožitých 24 letech. Královna vdova Juliana Marie a její syn princ Frederik obsadili místo ve státní radě, Frederik se stal roku 1772 regentem Kristiána VII., svého staršího nevlastního bratra, který vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vládu řídit nemohl. Reálně však vládli jeho matka a Ove Høegh-Guldberg, teolog a profesor rétoriky a jeden ze strůjců intriky proti Struenseemu. Ten se stal jedním z nejvlivnějších lidí království a záhy skutečným vládcem; rozhodl o zrušení všech liberálních reforem zavedených jeho předchůdcem. Toto regentství trvalo do roku 1784, kdy korunní princ Frederik dosáhl věku 16 let; uskutečnil palácový převrat a následně byl místo svého strýce regentem krále jmenován on. Formálně byl Kristián VII. stále hlavou státu, ale ve skutečnosti se jeho role omezila na podepisování dokumentů, jež mu předkládala rada. S jeho synem Frederikem u moci byly zavedeny nové liberální reformy, začal rovněž konflikt s Velkou Británií v souvislosti s Francouzskými revolučními válkami. Kristián VII. zemřel v roce 1808 v Rendsburgu v Šlesvicku, ve věku 59 let; příčinou jeho smrti byla patrně srdeční mrtvice. Byl pochován v katedrále v Roskilde, v místě posledního odpočinku dánských králů.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "1. října 1765 se Kristián oženil s britskou princeznou Karolinou Matyldou Hannoverskou. Z manželství vzešly dvě děti:", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "V roce 2012 se Kristián VII. stal jednou z hlavních postav koprodukčního filmu \"Královská aféra\", jenž mapoval příběh jeho manželství s Karolinou Matyldou a vztah s lékařem Johanem Struenseem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián VII. (29. ledna 1749, Kodaň – 13. března 1808, Rendsburg) byl v letech 1766–1808 králem Dánska a Norska. Syn krále Frederika V. a jeho první ženy Luisy Hannoverské. Pro svou duševní chorobu (pravděpodobně schizofrenie) byl král velmi slabý. Přestože byl oficiálně absolutním monarchou, nedržel nikdy vládu ve svých rukou; vládnutí bylo delegováno na státní radu. Během této jeho vlády se zrodilo osvícenství, byla nastolena řada liberálních reforem a započala konfrontace s Velkou Británií.", "tgt_summary": "Christian VII (29 January 1749 – 13 March 1808) was a monarch of the House of Oldenburg who was King of Denmark–Norway and Duke of Schleswig and Holstein from 1766 until his death. For his motto he chose: \"\"Gloria ex amore patriae\"\" (\"glory through love of the fatherland\"). Christian VII's reign was marked by mental illness and for most of his reign Christian was only nominally king. His half-brother Frederick was designated as regent of Denmark in 1772. From 1784 until Christian VII's death in 1808, Christian's son, later Frederick VI, acted as unofficial regent.", "id": 1781155} {"src_title": "Kdybych byl králem", "tgt_title": "Si j'étais roi", "src_document": [{"title": "Vznik a historie díla.", "content": "Operu \"Kdybych byl králem\" složil Adam ve své poslední tvůrčí fázi, kdy byl nucen rychle tvořit, aby mohl uhradit dluhy spojené s bankrotem jeho Národního divadla (Théâtre-National) roku 1848. Po úspěšné Norimberské loutce to bylo jeho druhé dílo, které bylo inscenováno v divadle „Théâtre-Lyrique“, jemuž postoupil licenci na své zkrachovalé „Théâtre-National“ (nástupcem tohoto divadla je od roku 1862 Théâtre du Châtelet). Opera se odehrává v exotickém prostředí Indie, čemuž odpovídala i honosná výprava a kostýmy. Získala ihned velký úspěch, do konce roku 1852 představovala celou polovinu představení v divadle a v období do jeho přestěhování do Châteletu byla hrána více než 170krát. Adamovi přinesla nejen tolik peněz, aby mohl definitivně splatit dluhy, ale rovněž nejlepší kritické ocenění jeho kariéry. \"Kdybych byl králem\" našla brzy cestu i do zámoří (New Orleans 1856, Surabaya 1864), Buenos Aires 1881), přes půl století však nenašla cestu do Německa, kde byly jinak Adamovy opery velmi populární. Od konce 19. století je však uváděna jen sporadicky. V českých zemích operu \"Kdybych byl králem\" poprvé uvedlo pražské Prozatímní divadlo 15. ledna 1875 v češtině, dokonce o více než čtvrtstoletí před německou premiérou, která se konala 21. ledna 1904 ve Vratislavi. Později byla hrána spíše v amatérských (např. roku 1936 pražské Opera Studio) nebo oblastních divadlech: poslední profesionální inscenací v českých zemích bylo roku 1959 nastudování v opavském divadle. V kontextu Adamových komických oper má \"Kdybych byl králem\" formálně nejpropracovanější partituru s bohatou instrumentací. Hudba vyniká rozmanitostí a až snovou lyričností. Nejpopulárnějším kusem se stala předehra, která je často hrána samostatně jako symfonické dílo. Opera \"Kdybych byl králem\" má předehru a zpěvní čísla proložená mluvenými dialogy ve třech dějstvích, představení trvá asi dvě hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Děj se odehrává v království Goa bez určení doby.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Pobřeží Ománského moře) Na pobřeží pospávají rybáři; jejich ženy je přicházejí vzbudit (sbor \"Mes bons amis\"). Jedním z nich je Piféar, který hledá svého přítele Zéphorise, se kterým se na rybolov vydává nejraději, ačkoli je to mizerný rybář: zajímá se jen o perly a poklady — a ryby, které v sítích uváznou, přenechává Piféarovi (kuplety \"Zéphoris est bon camarade\"). Přichází pobřežní policista Zizel, který pod různými záminkami vybírá od všech přítomných pokuty, zejména pak od Zéphorise, který jej rozzlobil (kvartet \"Ne pleure pas\"). Zéphorisova sestra Zélide se hněvá: její bratr nic neulovil a ještě přišel o peníze, namísto toho hledá poklady, aby je mohl darovat neznámé krásce, kterou zachránil před utonutím (árie \"J'ignore son nom\"). Přichází Kadoor, bratranec a ministr krále Mossoula. Piféar mu již několikrát sloužil jako posel pro tajemné vzkazy a další má následovat. Za ním následuje sám král se svou dcerou Néméou (vítán sborem \"Gloire à Brahma qui te protège\"). Kadoor se o ni uchází, ona si však hodlá vzít jen neznámého hrdinu, který jí zachránil život na moři. Zéphoris v princezně poznává neznámou krásku. Jeho překvapení si všimne Kadoor a pohrůžkami jej přinutí k přísaze, že zachová mlčení. Ministr naopak situace využije k tomu, aby se před Néméou vydával za jejího zachránce. Néméa je zklamána — to není muž, který se jí zjevoval ve snách —, ale musí dodržet své slovo (\"O surprise inouïe! — En songe, vous voyiez l'image — Enfin, il la tient\"). Zéphoris je zoufalý. Na princeznu nemůže on, chudý rybář, ani pomyslet. to kdyby byl králem (árie \"Si j'étais roi\"). Své přání napíše do písku a usne. Král prochází znovu kolem, a když Zéphorise vidí, napadne jej žertík. Královský průvod odnese spícího Zéphorise do paláce (finále \"O barque légère et fidèle\").", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Zéphoris byl uložen do královského lože a všichni mají příkaz chovat se k němu, jako by byl králem. Zéphoris se probouzí a nevěří svým očím (\"O roi! ton peuple qui t'adore — Ah! c'est un rêve qui m'enchante\"). O tom, že nesní, jej přesvědčí až vydatná snídaně (\"On ne peut rêver et manger à la fois\"). I Néméa se mu představuje jako jeho sestřenka (árie \"De vos nobles aïeux\") a oba se přirozeně ihned zamilují (duet \"Vous m'aimez, dites-vous?\"). Mezitím \"král\" začíná brát svou úlohu vážně a pustí se energicky do vládnutí. Na počest Néméy svolává hostinu (\"Accourez à ma voix — Pour le royal banquet\") a dokonce svolává kněží, aby je oddali (\"Venez brahmes sacrés unir la princesse\"). Tolik komedie by stačilo, myslí si král a Kadoor a Zéphorise uspí lektvarem ve víně. Když však chce Kadoor sám pokračovat ve svatebním obřadu, Néméa odmítne a uprchne (finále \"O mortelle injure\").", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "Zélida sedí u svého bratra Zéphorise, který dosud spí (kuplety \"Entends-tu, sous les bambous\"). Vedle Zéphorise přinesli s paláce i nějaké peníze jako odškodnění, což se zdá Piféarovi podezřelé (komické duo Piféara a Zélidy \"Tant d'or, à vous, ô ciel!\"). Zéphoris se probouzí a vypráví své zážitky, čímž všechny včetně sama přesvědčí, že zešílel (ansámbl \"Honneur à la plus sage — Il est fou, des plus fous!\"). Néméa se přichází omluvit za žert svého otce (duet \"Je fus cruelle et Dies se venge\"). Přitom vyslechne, že princ Kadoor hodlá nechat Zéphorise popravit za to, že údajně nedodržel přísahu (\"Quoi, le prince Kador...\"), a dozví se konečně, kdo byl jejím pravým zachráncem. Svým zásahem (trio \"Noble prince Kadoor\") nejen Zéphorise zachrání, ale i odhalí Kadoora jako zrádce ve prospěch Portugalců. Dojde k boji (král: \"Toi qui présides aux batailles\"), v němž se Zéphoris vyznamená (sbor \"Victoire! Victoire!\"). Jeho svatbě s Néméou již nestojí nic v cestě (finále \"Noble princesse, approchez-vous\").", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Existují dvě nahrávky \"Kdybych byl králem\", obě v nepůvodní podobě: Nejslavnějším číslem je předehra, kterou nahráli například Richard Hayman, Yan Pascal Tortelier, Jean Martinon, Albert Wolff nebo Paul Paray.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kdybych byl králem (ve francouzském originále Si j'étais roi) je opera (žánru opéra comique) o třech dějstvích francouzského skladatele Adolpha-Charlese Adama na libreto Adolpha d'Enneryho (vlastním jménem Adolphe-Philippe Dennery, 1811-1899) a Julese-Henriho Brésila (1818-1899). Poprvé byla uvedena v pařížském Théâtre-Lyrique dne 4. září 1852.", "tgt_summary": "Si j'étais roi (English: \"If I Were King\") is an opéra comique in three acts by Adolphe Adam. The libretto was written by Adolphe d'Ennery and Jules-Henri Brésil. It was first performed in Paris at the Théâtre Lyrique (Théâtre-Historique, Boulevard du Temple) on 4 September 1852, opening with a dual cast to allow performance on successive evenings (it made up half of all performances at the Théâtre Lyrique in the last four months of the year and reached over 170 performances in its first ten years). The production was considered lavish, with expensive costumes and jewels being worn by the cast. It was then staged in Brussels (1853), New Orleans (1856), Turin (1858) and Soerabaya (1864). Though less popular than \"Le postillon de Lonjumeau\", it is often regarded as Adam's finest work. The well-developed overture was once very popular, particularly on recordings. Vocal highlights include the soprano air \"De vos nobles aïeux\" and the couplets for baritone \"Dans le sommeil, l'amour\".", "id": 2413864} {"src_title": "Senát republiky (Itálie)", "tgt_title": "Senate of the Republic (Italy)", "src_document": [{"title": "Volební systém.", "content": "Zákon č. 270 z roku 2005 změnil stávající většinový volební systém, který byl praktikován od vzniku „druhé republiky“ z počátku 90. let 20. století, na smíšený podmíněný systém. Ve volbách do Senátu dochází ke kombinaci tří modelů. Z celkového počtu 315 mandátů je 301 senátorů voleno v přímých volbách 18 regionů (volebních obvodů). Jeden mandát je přidělen na základě zákona v regionu Valle d´Aosta a sedm mandátů je určeno pro křesla v regionu Trentino Alto Adige. Italové žijící v zahraničí volí šest senátorů. Uzavírací klauzule pro samostatné politické strany činí 8 % platných hlasů v daném regionu, pro koalice 20 % platných hlasů v regionu. Politický subjekt, který kandidoval v koalici, jež získala přes 20 %, pak musí dosáhnout v daném regionu alespoň 3 % hlasů. Pokud vítězná strana v konkrétním regionu neobdrží 55 % mandátů, pak je uplatněna tzv. většinová prémie, která vítězi voleb zaručuje tuto většinu (tedy existuje 17 většinových prémií). Prezident republiky navíc může \"ex lege\" jmenovat pro jedno volební období až pět doživotních senátorů, kteří zvyšují absolutní počet křesel nad 315. Ze zákona se pak všichni bývalí prezidenti republiky stávají také doživotními senátory. Volit senátory mohou občané starší 25 let věku (aktivní volební právo) a voleni mohou být občané po dovršení 40 let věku (pasivní volební právo). K roku 2010 měl Senát celkově 322 členů, 315 senátorů a 7 doživotních senátorů. Na začátku 2013 měli titul doživotních senátorů Emilio Colombo (bývalý předseda vlády) a bývalý eurokomisař Mario Monti. Jako bývalý prezident republiky zde s tímto titulem zasedal Carlo Azeglio Ciampi. Senátor Colombo zemřel v červnu 2013. V srpnu téhož roku jmenoval tehdejší prezident Giorgio Napolitano čtyři doživotní senátory: architekta Renza Piana, dirigenta Claudia Abbada (již zemřel), bioložku Elenu Cattaneo a fyzika Carla Rubbiu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senát republiky (italsky: \"Senato della Repubblica\") je horní komora Parlamentu Itálie (\"Parlamento della Repubblica Italiana\"). Sestává z 315 křesel pro zvolené senátory, nepočítaje doživotně jmenované politiky. 309 křesel se rozděluje podle výsledků regionálních voleb. Funkční období je pětileté. V ústavním systému Itálie je postavení Senátu rovnocenné dolní komoře, kterou je Poslanecká sněmovna, což je výjimečné v politických systémech demokratických států. Vláda musí o vyslovení důvěry požádat obě komory, jedná se o příklad tzv. \"dokonalého bikameralismu\". Volby se do obou zastupitelských sborů uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018. Ve své současné podobě byl Senát založen 8. května 1948. Existoval však již v Italském království pod názvem \"Senato del Regno\" (Senát království). Prezident Italské republiky může jak horní tak dolní komoru Parlamentu rozpustit před uplynutím volebního období, pokud žádná vláda není schopna získat důvěru. Sídlem Senátu je \"Palazzo Madama\" v Římě. Současnou předsedkyní Senátu je 71letá Elisabetta Alberti Caselatti ze strany Forza Italia, která byla zvolena 24. března 2018. Je první ženou v tomto úřadě v historii Itálie. Jejím předchůdcem byl Pietro Grasso ze strany Liberi e Uguali. Předseda Senátu v případě uvolnění úřadu prezidenta republiky zastává jeho funkci.", "tgt_summary": "The Senate of the Republic () or Senate () is a house of the bicameral Italian Parliament (the other being the Chamber of Deputies). The two houses together form a perfect bicameral system, meaning they perform identical functions, but do so separately. Pursuant to Articles 57, 58, and 59 of the Italian Constitution, the Senate has a variable number of members, of which 309 are elected from Italian constituencies, 6 from Italian citizens living abroad, and a small number (currently 6) are senators for life (\"senatori a vita\"), either appointed or \"ex officio\". It was established in its current form on 8 May 1948, but previously existed during the Kingdom of Italy as \"Senato del Regno\" (Senate of the Kingdom), itself a continuation of the \"Senato Subalpino\" (Subalpine Senate) of Sardinia established on 8 May 1848. Members of the Senate are styled \"Senator\" or \"The Honourable Senator\" (Italian: \"Onorevole Senatore\") and they meet at Palazzo Madama, Rome.", "id": 29444} {"src_title": "Kristián V. Dánský", "tgt_title": "Christian V of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1655, ve věku 9 let, byl prohlášen princem následníkem. V 18 letech obdržel místo v Královské radě (jež ovšem neměla velkého vlivu, neboť monarchie již byla absolutistická). 14. května roku 1667 se v Nykøbingu oženil s Šarlotou Amálií Hesensko-Kasselskou, dcerou lankraběte Viléma VI. Hesensko-Kasselského. V roce 1670 zemřel král Frederik III. a podle \"Královského zákona\" z roku 1665 se Kristián stal druhým absolutním monarchou Dánska a Norska. Protože nastoupil na trůn podle následnictví a ne volbou, nebyl korunován, byl pouze pomazán v kostele zámku Frederiksborg, a to 9. února 1670. Jedním z jeho prvních činů bylo, že ke dvoru v roce 1671 přivedl svou šestadvacetiletou oficiální milenku Žofii Amálii Moth, čímž těžce potupil královnu. Žofie Amálie Moth se 31. prosince roku 1677 stala hraběnkou ze Samsø a žila v prostorách paláce v Kodani. Pro své velké osobní kouzlo a mimořádnou přívětivost byl Kristián V. velmi populární, což snad částečně hrálo roli při jeho snahách omezit vliv šlechty zapojením nešlechticů, jimž uděloval tituly baron a hrabě, do veřejných záležitostí. Pod vedením Kristiánova kancléře Petra Griffenfeldta Dánsko zažilo krátké období příležitosti obsadit svou starou pozici velké mocnosti v regionu. Avšak tísněn obavami ze svých protivníků Kristián kancléře odvolal a obětoval tak jeho skvělé vedení, čímž vlastně přivodil velké škody prestiži monarchie. Státní prostředky byly promrhány v neúspěšné válce proti Švédsku (známé jako Norská válka, 1675–1679) ve Skåne, staré dánské provincii, již Dánsko ztratilo ve prospěch Švédska v důsledku smlouvy z Roskilde a již chtělo získat zpět. Chtělo rovněž zvovupřipojit pod dánskou svrchovanost vévodství Holstein-Gottorp, spojené se Švédskem, avšak po zásahu Francie bylo vévodství uznáno na Dánsku nezávislým. Dvacet příštích mírových let znamenalo mnoho pro vnitřní rozvoj země. Řada pozitivních aspektů již byla zmíněna, k dalším patří vytvoření \"Dánského zákona (Danske Lov)\" v roce 1683, který představuje první právní kodex platný pro celé Dánsko. Byl formulován i \"Norský zákon (Norske Lov)\", podobný dánskému. Jiným důležitým počinem bylo v roce 1688 zavedení registru pozemků, kdy šlo o stanovení jednotné ceny pozemků v monarchii, vedoucí k spravedlivým odhadům. Třebaže král se o vědu a kulturu příliš nezajímal, i zde lze hovořit o \"zlatém věku\", např. díky práci astronoma Ole Rømera. Za jeho panování vznikla \"Dánská západoindická společnost\" (1671), založená pro objevy, využívání a kolonizaci karibských ostrovů, dnešních Panenských ostrovů. Její činnost se v roce 1680 rozšířila do dnešní Ghany v Africe. Kristián V. zemřel 25. srpna 1699 na následky zranění utrpěného při nehodě na lovu. Je pochován v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánských králů.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "Kristián měl osm dětí se svou manželkou a dalších šest se svou milenkou. Děti Šarloty Amálie: Děti Žofie Amálie Moth:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián V. (15. dubna 1646 Flensburg – 25. srpna 1699, Kodaň) byl v letech 1670–1699 král Dánska a Norska. Syn Frederika III. a jeho ženy Žofie Amálie Brunšvické. Kristián byl druhý absolutistický monarcha Dánska a Norska, despota s přemrštěným míněním o své královské důstojnosti a svých výsadách. Spojiv se s nastupující buržoazií, omezil moc šlechty. V úmyslu získat od Švédska zpět území, ztracená v důsledku mírové smlouvy z Roskilde v roce 1658, se vložil do války, jež pouze zruinovala veřejné finance.", "tgt_summary": "Christian V (15 April 1646 25 August 1699) was king of Denmark and Norway from 1670 until his death in 1699. Well-regarded by the common people, he was the first king anointed at Frederiksborg Castle chapel as absolute monarch since the decree that institutionalized the supremacy of the king in Denmark-Norway, he fortified the absolutist system against the aristocracy by accelerating his father's practice of allowing Holstein nobles but also Danish and Norwegian commoners into state service. As king he wanted to show his power as absolute monarch through architecture, and dreamed of a Danish Versailles. He was the first to use the 1671 Throne Chair of Denmark, partly made for this purpose. His motto was: \"Pietate et Justitia\" (With piety and justice).", "id": 1602694} {"src_title": "Postilion z Lonjumeau", "tgt_title": "Le postillon de Lonjumeau", "src_document": [{"title": "Vznik díla.", "content": "Operou \"Postilion z Lonjumeau\" (původní název měl být \"Une Voix, ou Le Postillon\", tj. \"Hlas aneb Postilion\") v podstatě vyvrcholila první významná Adamova tvůrčí fáze. Po vynikajícím úspěchu \"Chaty v Alpách\" jí Adam potvrdil své postavení jednoho z nejvýznamnějších soudobých skladatelů francouzské komické opery. Adam napsal \"Postiliona z Lonjumeau\" mezi listopadem 1835 a dubnem 1836 a datum premiéry, pátek třináctého, zvolil pro štěstí. To se skutečně dostavilo: opera dosáhla v Opéra-Comique více než 500 repríz, ještě větší úspěch však od počátku slavila na německých jevištích. Slavný tenor Theodor Wachtel (1823-1895), sám původně kočí, zpíval titulní roli více než 1000krát, mimo jiné 14. ledna 1863 v Brně. Německojazyčnou premiéru měl \"Postilion\" v pražském Stavovském divadle, a to dne 11. května 1837 v překladu V. A. Svobody. Před Prahou jej uvedly jen Antverpy, Brusel a Londýn. 4. října téhož roku byla opera uvedena i v brněnské Redutě. V češtině (v překladu Emanuela Züngela) se poprvé hrála v pražském Novoměstském divadle 27. června 1866, tedy v roce premiéry \"Braniborů v Čechách\" a \"Prodané nevěsty\", v překladu Bedřicha Pešky. Jako jediná Adamova opera se \"Postilion z Lonjumeau\" těší stabilní popularitě, i když zejména v menších divadlech. Titulní role je vyhledávanou tenorovou partií a zejména Chapelouova árie z prvního dějství \"Mes amis, écoutez l’histoire\" (v češtině \"Ó, slyšte historku tu krátkou\"), stoupající až k vysokému d, je oblíbeným bravurním kouskem. V českých zemích ji v poválečné době hrála divadla v Teplicích (1955), Liberci a Českých Budějovicích (1966), Ústí nad Labem (1980) a Plzni (1996). Nejoblíbenější je v Opavě, kde se hrála v letech 1952 a 1977 a kde Slezské divadlo Opava uvedlo i zatím poslední české nastudování (premiéra 20. 4. 2008 s Michalem Pavlem Vojtou v titulní úloze). Vedle velmi vděčných koloraturních árií pro tenor i pro soprán zajistilo opeře popularitu i ironicky představené prostředí operního divadla, do kterého účinkující vždy mohli vkládat vlastní náhled a zkušenosti. Děj umožňoval divákovi přímo operetní uskutečnění snů: prostý kočí se stane pěveckou hvězdou, má aféru s krásnou a bohatou ženou a přitom vlastně zůstává věrný vlastní manželce… Opera \"Postilion z Lonjumeau\" má vedle krátké předehry 13 zpěvních čísel proložených mluvenými dialogy ve třech dějstvích, představení trvá asi dvě a půl hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Děj se odehrává ve Francii za vlády Ludvíka XV.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Náves před poštou v Lonjumeau, 1756) Postilion Chapelou a mladá poštmistryně Madeleine Hochzeit slaví svatbu (sbor \"Le joli mariage - Mon petit mari\"). Oba novomanželé však přemýšlejí i nad tím, co svatbou obětovávají: Chapelou veselý mládenecký, ačkoli mu věštkyně prorokovala, že má najít čest a slávu v Paříži - a Madeleine přízeň své bohaté tetičky, ačkoli ji táž věštkyně varovala, že ji ten, kdo ji má rád, náhle opustí (duet \"Quoi, tous les deux?\"). Podle zvyku část svatebčanů «unese» nevěstu, zatímco ženich se musí vyplatit písní (sbor \"Jeunes époux, voici l’heure fortunée\" a Chapelouovo rondo \"Mes amis, écoutez l’histoire\"). Náhodou je v tu dobu v důsledku nehody kočáru nucen ve vsi zastavit intendant pařížské královské opery markýz de Corcy, právě na lovu nových hlasů, a je Chapelouovým zpěvem uchvácen, Nabídne mu roční plat 10 000 zlatých plus 100 zlatých za každé vystoupení. Chapelou po krátkém váhání souhlasí s okamžitým odjezdem do Paříže. Madeleine po návratu zjistí, že ji novomanžel opustil, a rozhořčena se tedy vydává za svou tetou (finále \"A mes désirs il faut te rendre\").", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "(Rokokový salón venkovského sídla paní de Latour poblíž Fontainebleau, 1766) Madeleine zdědila po tetě značné bohatství i jméno paní de Latour a pozvala k účinkování na slavnosti na svém venkovském sídle soubor zpěváků z královské opery, mezi nimi i největší hvězdu, tenora Saint-Phara, což není nikdo jiný než Chapelou (Madeleinina árie \"Je vais donc le revoir - Hélas, quelle est ma peine\"). Společnost přichází. Saint-Phar svou manželku nepoznává, ačkoli mu ji «paní de Latour» připomíná natolik, že se do ní zamiluje - k nemilosti markýze de Corcy, který se jí sám dvoří. Saint-Phar se zmocní sentimentální serenády, kterou markýz pro paní de Latour zkomponoval, a dojemně ji sám přednese (ansámbl \"Ah! Quel tourment!\" a romance \"Assis au pied d’un hêtre\"). Saint-Phar vyzná paní de Latour lásku a ta je ochotna ji vyslyšet - leč pod podmínkou okamžitého sňatku (duet \"Grâce au hasard\"). Saint-Phar přislíbí, protože je však již ovšem ženat, přemluví sbormistra Alcindora (což není nikdo jiný než lonjumeauský kovář Biju, který si na své nové postavení o něco dříve postěžoval v árii \"Oui, des choristes du théâtre\"), aby se převlékl a vydával za kaplana. Tuto konverzaci ovšem vyslechne zhrzený markýz a vyzradí ji paní de Latour, která už ví, co si s informací počít. Snoubenci veřejně novinku ohlásí (finále \"Ah! quelle étonnante nouvelle!\").", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(Místo jako v 2. dějství) Madeleine aneb paní de Latour hodlá Saint-Pharovu léčku obrátit ve svůj prospěch: včas nahradí falešného kaplana skutečným. Sant-Phar a paní de Latour jsou oddáni v zámecké kapli (ceremoniální sbor \"Du vrai bonheur\" a šťastný tenor slibuje být lidu dobrotivým pánem (árie \"A la noblesse je m’allie\"). Markýz ale přichází s odhalením: Saint-Phar alias Chapelou se dopustil bigamie, za což je trest smrti pověšením. Chapelou chce spolu s Bijuem uprchnout (situačně komický tercet \"Pendu!\"), ale objeví se mu Madeleine střídavě ve starých šatech jako původní manželka a střídavě jako «paní de Latour», čímž uvede Chapeloua v naprosté zoufalství. Navíc se markýz vrací s policií. Madeleine se konečně smiluje a celou záležitost vysvětlí: Chapelou / Saint-Phar byl skutečně celou dobu jen věrným manželem (duet a finále \"A ma douleur soyez sensible\").", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Existuje řada nahrávek opery \"Postilion z Lonjumeau\", z nichž nejreprezentativnější a nejintegrálnější je Fultonova: Nejslavnějším číslem je zmíněná árie \"Mes amis, écoutez l’histoire\", která byla nahrána nespočetněkrát (Josef Schmidt, Helge Rosvaenge, William Matteuzzi, Nicolai Gedda, Janez Lotrić, Andreas Post, Rockwell Blake...). Z našich pěvců ji nazpíval například Beno Blachut.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Zfilmovanou podobu Postilóna z Lonjumeau natočil v Rakousku roku 1936 Karel Lamač pod názvem \"Der Postillon im Hochzeitsfrack\". Scénář napsal Karl Peter Gillman a hráli mj. Alfred Neugebauer, Thekla Arensová, Leo Slezak, Rose Stradnerová a Willy Eichberger.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postilion z Lonjumeau (ve francouzském originále Le Postillon de Lonjumeau) je komická opera (opéra comique) o třech dějstvích francouzského skladatele Adolpha-Charlese Adama na libreto Adolpha de Leuvena (pseudonym hraběte Adolpha Ribbinga, 1800-1884) a Léona-Lévyho Brunswicka (vlastním jménem Léon Lhérie, 1805-1859). Poprvé byla uvedena v pařížské Opéra-Comique (tehdy v Salle de la place de la Bourse) dne 13. října 1836. Jako jediná se bez přestávky udržela na divadelním repertoáru a je vedle baletu Giselle Adamovým nejznámějším dílem.", "tgt_summary": "Le postillon de Lonjumeau (\"The Postillion of Lonjumeau\") is an opéra-comique in three acts by Adolphe Adam to a French libretto by 'Adolphe de Leuven' and 'Brunswick' (pen names of Adolphe von Ribbing and Léon Lévy). The opera has become the most successful of Adam's works, and the one by which (apart from his ballet \"Giselle\" and his Christmas carol \"Cantique de Noël\") he is best known outside his native France. The opera is known for the difficult aria 'Mes amis, écoutez l'histoire' which has been called a test for tenors because of the demanding high D, or D5, at the end of the aria.", "id": 1149229} {"src_title": "Richard Henkes", "tgt_title": "Richard Henkes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1919 vstoupil do Společnosti katolického apoštolátu (zvaném též SAC) a dne 6. června 1925 byl v Limburgu vysvěcen na kněze. Jako učitel působil ve studijních zařízeních palotinů v Schönstattu a v Alpách, od r. 1931 pak v Horním Slezsku, ve městech Katscher (Ketř) a Frankenstein (dnešní Ząbkowice Śląskie). Při mimořádných úkonech duchovní správy ukázal jako postní kazatel a exercitátor především mladým lidem cestu, jak žít svou vírou v době nacismu. Postavil se jednoznačně proti národněsocialistickému názoru a odvážně zvěstoval poselství křesťanství. Věděl, že nacismus je ideologie zla a nenávisti, zároveň byl hluboce přesvědčen o velikosti Ježíšova poselství lásky a navíc měl v sobě sílu a odvahu obojí nejen srozumitelně a nahlas pojmenovat, ale také konkrétně a prakticky uskutečnit. V roce 1941 se stal duchovním správcem malé farnosti Strahovice na Hlučínsku. Kromě plnění povinností faráře se též věnoval exerciciím v exercičním domě sv. Josefa v Bránici a vystupoval jako kazatel na různých místech v širokém okolí. Jeho činnost byla sledována gestapem. Na základě udání byl 8. dubna 1943 pro „pobuřování národa z kazatelny“ zatčen a 10. července poslán do koncentračního tábora Dachau. „Jdu za svou cestou s Bohem,“ píše a pokouší se zde povzbudit sklíčené, pomoci hladovějícím. Učí se též česky – po válce chce zase působit na východě. Když v prosinci 1944 vypukla v koncentračním táboře tyfová epidemie, byly některé vězeňské bloky (mezi nimi i „český“ blok č. 17) prohlášeny za uzavřené bloky smrti. Tehdy se P. Richard Henkes – vědom si náročných požadavků evangelia i rizik provázejících jeho rozhodnutí – přihlásil jako dobrovolný ošetřovatel k péči o nemocné a umírající. Mnohým tak daroval v posledních chvílích života jako člověk lidskou blízkost, mnohým jako kněz skrze svátosti blízkost Boží. Seznámil se zde i s P. Josefem Beranem, pozdějším pražským arcibiskupem a pražským kardinálem, dalším z kandidátů na blahořečení. Při své službě nemocným však sám smrtelně onemocněl a své nemoci 22. února 1945 podlehl. Jeho tělesné ostatky byly zpopelněny a popel tajně převezen mimo koncentrační tábor. V neděli 7. června 1945, v den 20. výročí jeho primice, pak byl popel tohoto mučedníka lásky k bližnímu, přirovnávaného k polskému knězi P. Maxmiliánu Kolbemu, slavnostně uložen do hrobu na hřbitově palotinů v Limburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Proces blahořečení.", "content": "Na základě svědectví o jeho životě se v neděli 25. května 2003 sešli v palotinském kostele Panny Marie v Limburgu čeští a němečtí kněží a věřící. Za účasti ostravsko-opavského biskupa Františka Václava Lobkowicze pak biskup limburské diecéze Franz Kamphaus zahájil diecézní proces o životě, ctnostech, smrti a pověsti svatosti služebníka Božího P. Richarda Henkese jako první krok směřující k jeho prohlášení za blahoslaveného. Diecézní proces byl uzavřen v lednu 2007 a dokumenty byly následně odeslány vatikánské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení. Blahořečení proběhlo 15. září 2019 v katedrále v Limburgu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pater Richard Henkes, SAC (narozen 26. května 1900 v Ruppachu ve Westerwaldu, zemřel 22. února 1945 v koncentračním táboře Dachau) byl německý kněz, kazatel, farář a exercitátor působící ve farnosti Strahovice na Hlučínsku.", "tgt_summary": "Richard Henkes (26 May 1900 - 22 February 1945) was a German Roman Catholic priest and professed member from the Pallottines. Henkes served as a teacher but was best known for his preaching abilities in the pulpit where he made strong-worded condemnations of Nazism and the actions the Nazis were said to have made. Henkes offered indirect assistance to the German Resistance during World War II and was one of the more vocal German priests to condemn Nazism. This often worried his superiors who believed that Henkes placed his schools at great risk. He was critical of the regime's murder of the disabled and other atrocities which forced the S.S. to arrest him. His first arrest in 1938 saw him released but his second arrest in 1943 saw him sent to the Dachau concentration camp. It was during that time that he befriended Josef Beran (future cardinal) who taught him the Czech language. Henkes' cause for beatification gained interest not long after he died though waned in the following decades until around 2000 when formal requests were made to launch the cause. The cause began in 2002 and Henkes was titled as a Servant of God. He was declared Blessed on 15 September 2019.", "id": 2310256} {"src_title": "Messerschmitt Me 263", "tgt_title": "Messerschmitt Me 263", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Me 163 měl dva hlavní nedostatky: krátký dolet a nutnost přistávat na lyži, což bylo velice nebezpečné, protože motor letadla spaloval směs látek C-stoff a T-stoff. Pokud se při přistávání nacházel zbytek těchto látek v motoru, mohlo dojít k explozi. Jednoduchý podvozek se při vzletu odhazoval. Tyto dvě chyby způsobovaly, že Messerschmitt Me 163 Komet nebyl tak úspěšný, jak se předpokládalo. Problémy s doletem se snažili technici vyřešit verzí Me 163C s přidáním přídavných palivových nádržím, ale s nevelkým úspěchem. Navíc ještě stroj stále přistával na lyži. Projekt byl předán Heinrichovi z firmy Junkers a ta pro tento stroj používala typové označení Junkers Ju 248. Vývoj Me 263 začal po uvedení do výroby Me 163C, protože ten nebyl považován za následovníka Me 163B - byla to jen modifikace. 25. září roku 1944 byla vrchnímu velení Luftwaffe předvedena maketa. Trup byl výrazně upraven pro větší nádrže, kokpit byl přestavěn a okna kokpitu měla bublinovitý tvar, aby měl pilot lepší rozhled. A konečně, místo přistávací lyže byl do stroje namontován zatahovací podvozek. Raketový motor měl dvě spalovací komory: hlavní s větším výkonem pro vzlet a stoupání a vedlejší se slabším výkonem pro normální let. Takto se mělo ušetřit palivo. Mělo to fungovat tak, že při vzletu by běžely obě komory na plný výkon a po vystoupání do potřebné výšky by se hlavní komora vypnula a pokračovalo by se v letu pouze s vedlejší. Tento upravený motor byl testován na upravených strojích Me 163B. Pro sériovou výrobu se ale počítalo s použitím silnějšího raketového motoru \"BMW 708\" namísto původního raketového motoru Walter. Před zahájením výroby Me 263 byly upraveny a přestavěny dva stroje Me 163B V 13 a V 18, ale V 13 byl poškozen počasím a tak došlo k přestavění pouze V 18. Později byl tento stroj pojmenován Me 163D, ale k jeho další produkci nedošlo. V listopadu roku 1944 došlo k dalším úpravám stroje Me 263. Zároveň byl projekt pojmenován Ju 248 \"Flunder\" nebo Me 263 \"Scholle\" (\"platýs\"). Hertel chtěl původně do stroje nainstalovat náporový motor, ale tato technologie byla i přes technickou vyspělost Německa stále ne zcela probádaná, a tak od tohoto záměru upustil. Plánovalo se také umístit pod každou polovinu křídla přídavné nádrže, což by sice snížilo rychlost o přibližně 10%, ale prodloužilo dolet. Ale protože stroj měl křídlo vyrobené podle Me 163B, muselo projít dalšími úpravami. Začátkem roku 1945 představila firma Junkers stroj \"EF-127 Wally\" jako protihráče Me 263. Tento jev byl pro německý průmysl během války typický - firmy mezi sebou bojovaly až do úplného konce, místo toho, aby spolupracovaly na jednom projektu. První bezmotorový let Me 263 (DV+PA) se odehrál v únoru roku 1945. V tomto měsíci proběhly i další lety bez motoru. Při testech se ukázaly jisté problémy s těžištěm, které musely být vyřešeny přídavnou zátěží. Také by se problém vyřešil tím, že by se změnila poloha podvozku nebo motoru. Při tomto letu však ještě podvozek nebyl sklápěcí. Testovací lety byly později zastaveny pro nedostatek leteckého paliva. Jelikož Me 263 nebyl součástí \"Führernotprogrammu\", prostředky se hledaly těžko. Ačkoli stroj nebyl připraven k sériové výrobě, nakonec se vývoj nezastavil a pokračoval až do konce války. Stroje V2 a V3 ještě nebyly kompletní, když válka skončila. V2 už měla mít sklápěcí podvozek a V3 už měla nést výzbroj. Ve V1 a V2 již byly instalovány motory HWK 109- 509C. Žádný z nich však nevzlétl, ačkoli problémy s těžištěm se více neukázaly. V dubnu roku 1945 obsadili továrnu Američané a získali 3 prototypy a 1 maketu. V2 byl zničen, jeden prototyp skončil v USA. Zbytek zabrali Sověti, kteří pak na základě získaných poznatků vytvořili stíhačku Mikojan-Gurevič I-270.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messerschmitt Me 263 nebo Junkers Ju 248 byl raketově poháněný vojenský letoun vyvinutý ze stroje Messerschmitt Me 163 ke konci druhé světové války. Jednalo se o zvětšeninu Me 163 s větším rozpětím, delším trupem a zatahovacím podvozkem příďového typu.", "tgt_summary": "The Messerschmitt Me 263 \"Scholle\" (plaice) was a rocket-powered fighter aircraft developed from the Me 163 \"Komet\" towards the end of World War II. Three prototypes were built but never flown under their own power as the rapidly deteriorating military situation in Germany prevented the completion of the test program.", "id": 2203059} {"src_title": "Francisco J. Ayala", "tgt_title": "Francisco J. Ayala", "src_document": [{"title": "Vědecká činnost, aktivity.", "content": "Proslavil se zejména výzkumem na poli evoluční biologie a genetiky, široký záběr jeho výzkumných aktivit mu přinesl přízvisko \"renesanční osobnost evoluční biologie\". Jeho detailní výzkum způsobu reprodukce prvoka druhu Trypanosoma cruzi, původce tzv. Chagasovy choroby, otevřel nové obzory možnostem léčby a prevence tohoto infekčního onemocnění, postihujícího miliony lidí zejména v regionu latinské Ameriky. Patří k čelným kritikům snah konzervativních amerických zákonodárců zakázat či omezit výzkum kmenových buněk. Aktivně se angažuje v tzv. Kampani na obranu Ústavy, hnutí za striktní odluku církve od státu, jehož členové zásadně odmítají plány konzervativců na seškrtání finančních prostředků věnovaných výzkumu kmenových buněk. Je znám rovněž jako kritik teorie tzv. kreacionismu a inteligentního plánu, k níž se staví jako k pseudovědecké tezi bez reálného vědeckého základu. Zastává se naproti tomu evoluční teorie, jež se dle něj vůbec nemusí vylučovat s vírou v Boha, právě naopak, Boží existenci připouští. Východiskem k tomuto specifickému závěru je mu tzv. teodicea, teologicko-filozofická teze, objasňující otázku, proč Bůh, je-li všemohoucí a dobrý, připouští existenci Zla. Právě teodicea dle něj slučuje jak závěry evoluční teorie, tak představy biblického Stvoření. Ayala tak, podobně jako např. de Chardin, předkládá originální syntézu biblické představy Stvoření s evoluční teorií. V říjnu 2006 se zúčastnil diskusního symposia Beyond Belief, zaměřeného na otázky vztahu vědy a víry.", "section_level": 1}, {"title": "Sexuální vyšetřování obtěžování a rezignace.", "content": "V červnu 2018 Univerzita v Irvine oznámila, že po interním vyšetřování potvrdila obvinění čtyř žen, které tvrdily, že je Ayala sexuálně obtěžoval. Ayala rezignoval, aniž by se stal emeritním profesorem, a univerzita odstranila jeho jméno z fakulty biologických věd, vědecké knihovny a odstranila židle, které byly po něm pojmenovány.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Francisco J. Ayala získal za své objevy řadu ocenění. V roce 2001 mu prezident USA udělil Národní medaili za přínos vědě. V roce 2007 obdržel jako jeden ze sta oceněných pamětní medaili k dvoustému výročí Mount Saint Mary's University ve státě Maryland. Ocenila jej Akademie věd České republiky, jež mu udělila pamětní Medaili Gregora Johanna Mendela, obdržel ocenění italských vědeckých institucí (Italská akademie věd v Římě, výzkumný institut Stazione Zoologica v Neapoli), Cenu předsedy Amerického institutu přírodních věd, ocenění Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS) za přínos svobodnému a zodpovědnému vědeckému bádání, Medaili francouzské Collège de France, Medaili domovské University of California, Irvine, Čestné vědecké ocenění společnosti SACNAS, Cenu Williama Protectora společnosti Sigma Xi při Cornell University. V roce 2010 obdržel Templetonovu cenu. Ayalovo jméno nese univerzitní knihovna jeho domovské univerzity v kalifornském Irvine. Ayala je členem Národní akademie věd Spojených států amerických, Americké akademie umění a věd a Americké filozofické společnosti. Mimoto je rovněž zahraničním členem Ruské akademie věd, Italské akademie věd, Španělské královské akademie věd, Mexické akademie věd a Srbské akademie věd. Obdržel čestný doktorát Aténské univerzity, Boloňské univerzity, Barcelonské univerzity, Baleárské univerzity, Univerzity v Leónu, Madridské univerzity, Univerzity v Salamance, Univerzity ve Valencii, Univerzity ve Vigu, Univerzity Dálného východu ve Vladivostoku, Varšavské univerzity, Masarykovy univerzity v Brně a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Francisco J. Ayala se narodil ve španělském Madridu, jeho rodiči jsou Francisco Ayala a Soledad Pereda. Koncem 60. let se Ayala seznámil s Mary Henderson, s níž se oženil 27. května 1968. Mají spolu dva syny: Francisca Josého (narozen r. 1969) a Carlose Alberta (narozen r. 1972). Jeho druhá žena, Dr. Hana Ayala (rozená Lošťáková), je českého původu a pracuje jako ekoložka. Vzali se roku 1985 v Praze a v současnosti žijí v kalifornském Irvine.", "section_level": 1}, {"title": "Publikované práce.", "content": "Ayala publikoval přes 950 spisů a 30 knih. K jeho novějším spisům patří např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisco José Ayala (* 12. března 1934 Madrid) je americký biolog a filozof španělského původu, působící v současnosti na univerzitě v kalifornském městě Irvine (University of California, Irvine). V rodném Španělsku studoval Univerzitu v Salamance a původně se chtěl věnovat dráze katolického duchovního. V roce 1960, po vysvěcení na kněze, vstoupil k dominikánům, ještě týž rok se však duchovní dráhy zřekl. V roce 1961 univerzitní studia úspěšně dokončil a vycestoval do USA. Na Columbijské univerzitě v New Yorku pokračoval v dalším studiu, jež završil ziskem doktorátu v roce 1964. V roce 1971 získal státní občanství USA. Předsedal výboru Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS). Na domovské univerzitě v Irvine působil jako profesor biologie, filozofie a logiky.", "tgt_summary": "Francisco José Ayala Pereda (born March 12, 1934) is a Spanish-American evolutionary biologist and philosopher who was a longtime faculty member at the University of California, Irvine and University of California, Davis. He is a former Dominican priest, ordained in 1960, but left the priesthood that same year. After graduating from the University of Salamanca, he moved to the United States in 1961 to study for a PhD at Columbia University. There, he studied for his doctorate under Theodosius Dobzhansky, graduating in 1964. He became a US citizen in 1971. He has been President and Chairman of the Board of the American Association for the Advancement of Science. At University of California, Irvine, his academic appointments included University Professor and Donald Bren Professor of Biological Sciences, Ecology & Evolutionary Biology (School of Biological Sciences), Professor of Philosophy (School of Humanities), and Professor of Logic and the Philosophy of Science (School of Social Sciences). On July 1, 2018, Dr. Ayala officially resigned from the University of California, Irvine, due to substantiated sexual harassment claims. His name was removed from the School of Biological Sciences, the Science Library, as well as various graduate fellowships, scholarship programs, and endowed chairs. Details of the charges were made public online on July 20, 2018 in an elaborate 97-page investigative report detailing the sexual harassment that occurred as early as 2003 and as recently as 2018.", "id": 2202189} {"src_title": "Carry trade", "tgt_title": "Carry (investment)", "src_document": [{"title": "Princip fungování carry trade.", "content": "Carry trades využívá rozdílu úrokové míry aktiv. Mezi investory jde o oblíbenou strategii především kvůli vysokému výnosu (využije-li se např. pákový efekt). S tím se pohybuje také velká rizikovost kvůli vysoké citlivosti na směnný kurz. Na oblibě strategii také přidává fakt, že vzhledem ke své jednoduchosti je opravdu efektivní. Carry označuje výnos, případně náklady spojené s držbou aktiva (náklady označujeme jako cost of carry). Např. fyzická aktiva mohou být negativní vzhledem k nákladům na úschovu a údržbu, ovšem pozitivní vzhledem k budoucímu zisku (např. uschování starožitností stojí peníze, ale v budoucnu na nich vyděláme, příp. na stokorunové bance vyděláváme úrok, na bankovce v peněžence ztrácíme kvůli inflaci). Principem strategie je vypůjčit si aktivum s nízkým carry a investovat do aktiva s carry vysokým. Problém s carry trades je především jejich náchylnost vůči volatilitě a kolísání trhu. Největší riziko je posílení (apreciace) měny, ve které má investor vypůjčené prostředky. Navzdory tomu patří mezi investory ke strategiím, které jsou veskrze oblíbené a výnosné. Výnosnost carry trades také závisí na brokerovi, se kterým investor spolupracuje.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy carry trades.", "content": "Carry trades se dělí na dva druhy. Jedná se o úrokové a měnové.", "section_level": 1}, {"title": "Úrokové carry trades.", "content": "Princip úrokových carry trades spočívá v půjčení levného aktiva a dalším rozpůjčování s vysokým úrokem. Na tomto principu jsou založeny například komerční banky. Půjčují si levné peníze (např. tzv. overnight půjčky, tj. půjčky vedené přes noc) a dále je půjčují koncovým spotřebitelům, ovšem s mnohem vyšším úrokem. Banky si většinou půjčují krátkodobě, ale zápůjčky, které samy poskytují, mají charakter dlouhodobý. Hlavní podmínkou fungování je tedy samozřejmě fakt, že dlouhodobé půjčky nesou vyšší výnos, než krátkodobé. Dojde-li k inverzi výnosové křivky nebo růstu krátkodobých úrokových měr, banka se dostává do likvidního problému, neboť nestačí splácet svůj vlastní krátkodobý úvěr.", "section_level": 2}, {"title": "Měnové carry trades.", "content": "V případě měnových carry trades si investor půjčuje měnu, která nabízí aktiva s nízkým úrokem, a investuje do měny, která poskytuje aktiva přinášející vysoký výnos. Aktuálně bychom mohli například mluvit o situaci, kdy si investor půjčí americké dolary a směňuje je za koruny. Dalším oblíbeným způsobem bylo půjčení prostředků v Japonsku a investování v USA. V takovém případě, kdyby např. americký dolar ztratil vůči jenu hodnotu, by investor prodělal. Tento způsob ovšem ztratil na oblibě v roce 2008 právě kvůli prudké apreciaci japonské jenu. Výnos investora vyjadřuje tzv. IRD (rozdíl úrokové míry).", "section_level": 2}], "src_summary": "Carry trade je forma investiční strategie. Investor si při ní půjčuje prostředky v zemi s nízkým úrokem a investuje v jiné zemi s vyšší marží. Obecněji se dá carry trade charakterizovat jako půjčování aktiva, které má malý výnos a investice do jiného, které má výnos vyšší. Základní typy carry trades jsou úrokové a měnové.", "tgt_summary": "The carry of an asset is the return obtained from holding it (if positive), or the cost of holding it (if negative) (see also Cost of carry). For instance, commodities are usually negative carry assets, as they incur storage costs or may suffer from depreciation. (Imagine corn or wheat sitting in a silo somewhere, not being sold or eaten.) But in some circumstances, appropriately hedged commodities can be positive carry assets if the forward/futures market is willing to pay sufficient premium for future delivery. This can also refer to a trade with more than one leg, where you earn the spread between borrowing a low carry asset and lending a high carry one; such as gold during financial crisis, due to its safe haven quality. Carry trades are not usually arbitrages: pure arbitrages make money no matter what; carry trades make money \"only if nothing changes\" against the carry's favor.", "id": 2288665} {"src_title": "Juan Sebastián Elcano", "tgt_title": "Juan Sebastián Elcano", "src_document": [{"title": "Cesta kolem světa.", "content": "V roce 1519 se tento baskický mořeplavec účastnil Magalhãesovy první cesty kolem světa, nejprve jako navigátor. Když se ale výpravě dlouho nedařilo najít průplav mezi Atlantským a \"neznámým oceánem\", zakotvila flotila na přezimování v zátoce, kterou nazvali po sv. Julianovi, kde se proti Magalhãesovi (Magellanovi) část posádky, vedená Juanem de Cartagena vzbouřila. Ke vzbouřencům patřil i Elcano. Magalhães vzpouru potlačil, kapitán lodi \"Concepción\" Gaspar de Quesada byl posléze sťat, kapitán lodi \"San Antonio\" Cartagena byl ponechán na pobřeží, když opět vypluli, a kapitán lodi \"Victoria\" Luis de Mendoza byl zabit při znovuzískání lodi. Elcano byl potrestán těžkou prací v okovech, když po sedmi měsících flotila opět vyplula, byl omilostěn a jmenován velitelem lodi \"Concepción\". V závěru výpravy se stal velitelem lodi \"Victoria\", a protože Fernão de Magalhães byl 27. dubna 1521 na Filipínách zabit, převzal velení nad zbytkem výpravy (dvě lodě z původních pěti). Z Filipín plul k severnímu Kalimantanu (do míst, kde se dnes nachází Brunej) a pak k moluckému ostrovu Tidore, kde se mu podařilo koupit náklad koření, přestože ostrovy byly již obsazeny Portugalci. Z Tidore odplul 21. prosince 1521. Jedna loď se vydala zpět do Španělska přes Tichý oceán, ale pro nepříznivé větry se musela vrátit zpět na Tidore. Juan Elcano s poslední lodí \"Victoria\" dokončil plavbu kolem světa směrem západním přes Indický oceán, a aby se vyhnul nepřátelskému střetnutí s Portugalci, pustil se Indickým oceánem daleko na jih, obeplul mys Dobré naděje a přes Kapverdské ostrovy se vrátil do Španělska, kam doplul 9. září 1522. Tím vlastně uskutečnil první cestu kolem světa. Z původních pěti lodí se vrátila jen jedna, z 237 mužů pouze 18, avšak jediný náklad koření bohatě vynahradil náklady na výpravu. Posádku lodí tvořili většinou Španělé a Portugalci, ale i příslušníci jiných národností. Významnou postavou se stal italský dobrodruh Antonio Pigafetta, který si o výpravě vedl záznamy a byl jedním z 18 mužů, kteří se do Španělska navrátili na lodi \"Victoria\" (někteří další muži výpravy se vrátili do Španělska přes portugalské zajetí); díky tomu se nám zachovala podrobná zpráva o průběhu cesty. Ferdinand Magellan omilostil jistě toho správného člověka, protože zvládnutí navigace v úplně neznámých vodách a v labyrintech ostrůvků, na starém kutru s vyčerpanou, vymírající a oprávněně pochybující posádkou bylo jednoznačně nadlidským výkonem, v dějinách mořeplavby nejtěžším a navždy nepřekonatelným. Ke cti tohoto muže ale třeba říci něco neméně obdivuhodné, a sice, že ve století conquistadorů neprolil krev žádného domorodce a ani ho nezotročil. Juan Elcano byl po návratu povýšen do šlechtického stavu. Ve svém erbu měl glóbus s mottem \"\"Primus circumdedisti me\" (První jsi mě obeplul)\".", "section_level": 1}, {"title": "Druhá výprava.", "content": "V roce 1525 se účastnil plavby Garcia Jofre de Loaisy k Molukám, opět jako navigátor a velitel jedné z lodí, ale krátce po překročení rovníku v Tichém oceáně zemřel, pravděpodobně na podvýživu. Elcano má spolu s Magellanem zásluhu na prvním obeplutí světa, na stanovení existence světového oceánu i na poznání skutečné velikosti Země a rozsahu Tichého oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Sebastián Elcano (1476 Getaria v baskické provincii Gipuzkoa, Španělsko – 4. srpna 1526 Tichý oceán) nazývaný též Del Cano nebo De Elcano byl španělský mořeplavec, který se účastnil Magalhãesovy cesty kolem světa a po jeho smrti dovedl coby kapitán výpravu zpět do Španělska. Jeho otec byl Domingo Sebastián Elcano I. a matka Catalina del Puerto. Juan Elcano byl ženatý s Maríi Hernández Dernialde a měli spolu chlapce, který se jmenoval po dědovi Domingo Elcano III.", "tgt_summary": "Juan Sebastián Elcano (sometimes misspelled \"del Cano\"; c. 1476 – 4 August 1526) was a Spanish explorer of Basque origin who completed the first circumnavigation of the Earth. After Magellan's death in the Philippines, Elcano took command of the carrack \"Victoria\" from the Moluccas to Sanlúcar de Barrameda in Spain. Even though Magellan did not survive the trip, he has received more recognition for the expedition than Elcano has, since Magellan was the one who started it, since Portugal wanted to recognize a Portuguese explorer, and due to fear of Basque nationalism. In 2019, the 500th anniversary of the voyage, Spain and Magellan’s native Portugal have submitted a new joint application to UNESCO to honour the circumnavigation route.", "id": 1584030} {"src_title": "Champ-de-Mars", "tgt_title": "Champ de Mars", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ještě v polovině 18. století zde byla venkovská oblast, kde se rozkládaly zelinářské zahrady. Stavba École militaire v roce 1765 ovšem změnila využití prostoru. Prostranství před školou se začalo využívat jako cvičiště pro vojáky. Terén byl zarovnán a obehnán příkopem s mříží. Místo tak dostalo i své pojmenování podle stejnojmenného předměstí starověkého Říma, které bylo zasvěceno římskému bohu války Martovi a bývalo místem římských triumfálních pochodů i významných staveb oslavujících vítězná tažení a Římskou říši (například Ara Pacis). Za Francouzské revoluce na cvičišti proběhl 14. července 1790 svátek Federace. Na slavnosti, které přihlíželo na 300 000 lidí a vedl ji Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, Ludvík XVI. složil přísahu ústavě, kterou přečetl markýz La Fayette. Uprostřed pole byl instalován oltář Vlasti. 17. července 1791 došlo na Martově poli k masakru. Při podepisování petice proti navrácení práv králi se u oltáře shromáždil dav. Při rozehnání davu vydal starosta Paříže Jean Sylvain Bailly příkaz ke střelbě a bylo usmrceno asi 50 osob a několik set jich bylo zraněno. Tento incident zhoršil vztahy mezi revolucionáři a monarchisty. Jean Sylvain Bailly byl odsouzen k trestu smrti a 12. listopadu 1793 gilotinován. Původně měl být popraven přímo u oltáře Vlasti, protože by místo bylo znesvěceno, odehrála se poprava stranou, na okraji Champs de Mars. 8. června 1794 na Champ de Mars Jacques-Louis David organizoval svátek Nejvyšší Bytosti. Tomuto svátku, který začal v Tuilerieských zahradách, předsedal Maximilien Robespierre. Jeho pád přišel o necelé dva měsíce později. 21. května 1848 se na Champ de Mars odehrál svátek Svornosti (Fête de la Concorde) a rovněž zde probíhaly světové výstavy v letech 1867, 1878, 1889 a 1900. Pro pařížskou výstavu v roce 1889 postavil v severozápadní části parku Gustave Eiffel svou věž, která se posléze stala symbolem Paříže.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Na Champ de Mars se konají četné oslavy a veřejné akce jako koncerty, výstavy nebo ohňostroje. Dne 14. července 1995 Jean-Michel Jarre oslavil 50. výročí UNESCO koncertem, kterého se zúčastnilo mnoho hudebníků z různých kultur. Dne 10. června 2000 pod Eiffelovou věží koncertoval Johnny Hallyday pro více než 600 000 lidí a 10 miliónů televizních diváků. Dne 14. července 2007 se zde konal koncert Bratrství, který zahájil prezident Nicolas Sarkozy, a který navštívilo přes 600 000 lidí. Vystoupili zde umělci jako Michel Polnareff, Nelly Furtado, Bob Sinclar, Tokio Hotel nebo Laura Pausini. Každoročně se zde koná ohňostroj při oslavách státního svátku 14. července. V roce 2009 se tento den, kdy se zároveň oslavovalo 120. výročí Eiffelovy věže, se koncertu Johnnyho Hallydaye a následného ohňostroje zúčastnilo milión lidí. Každý rok poslední víkend v září se zde rovněž organizuje „víkend sportu v rodině“.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Mezi \"Avenue Gustave Eiffel\", která odděluje park od Eiffelovy věže na severozápadě a \"Avenue de la Motte-Picquet\", která tvoří jihovýchodní hranici, měří Champ de Mars 780 m. Jeho šířka mezi \"Allée Thomy Thierry\" na jihozápadě a \"Allée Adrienne Lecouvreur\" na severovýchodě je 220 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Champ-de-Mars (česky \"Martovo pole\") je veřejný park, který se nachází v Paříži v 7. obvodu mezi Eiffelovou věží na severozápadě a École Militaire na jihovýchodě. Rozloha parku činí 24,32 ha.", "tgt_summary": "The Champ de Mars ( ; ) is a large public greenspace in Paris, France, located in the seventh \"arrondissement\", between the Eiffel Tower to the northwest and the École Militaire to the southeast. The park is named after the Campus Martius (\"Mars Field\") in Rome, a tribute to the Latin name of the Roman God of war. The name alludes to the fact that the lawns here were formerly used as drilling and marching grounds by the French military. The nearest Métro stations are La Motte-Picquet–Grenelle, École Militaire, and Champ de Mars-Tour Eiffel, an RER suburban-commuter-railway station. A disused station, Champ de Mars, is also nearby.", "id": 373449} {"src_title": "Káča (hračka)", "tgt_title": "Top", "src_document": [{"title": "Způsob hry.", "content": "Cílem hry je káču stojící na špičce roztočit tak, aby se vydržela točit co nejdéle. Pro dosažení dlouhé doby točení je důležitá kvalita káči, zejména její hrot, vyvážení a povrch s nízkým aerodynamickým třením. V moderním akrobatickém káčování se pak rotující káča ovládá rukama prostřednictvím provázku (šňůry).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Archeologicky jsou, jako prehistorické hračky či nástroje na principu káči, doložené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nejstarší káča je doložená ve městě UR (kde byl nalezen i nejstarší, na obdobném principu pracující, hrnčířský kruh), datovaná do roku 3500 př.n.l. V České republice je archeologicky doložený fragment káči ze středověkého Hradce Králové. Patrně nejstarší zaznamenaná zmínka se objevila v Homérově Iliadě (kniha XIV., verš 413.), průběžně se pak objevuje např. v řecké (Platónově Ústavě, Aristofanově Ptácích) i římské (Vergiliova Aeneida) literatuře, později je zmíněná například v Shakespearových hrách a zobrazil ji i Komenský v Orbis pictus (CXXXVI. - Ludi pueriles, Hry dětské). Jako hračka tedy provází děti doslova od nepaměti, ve dvacátém století však klasická káča ve střední Evropě postupně ustoupila méně náročnému mechanickému vlčku, v deskových hrách se udržela káča s dříkem a v některých hostincích v horských oblastech je od konce 19. století možné hrát Čamburinu. Ve světě se klasická káča udržela, místy u pouličních umělců - například vrhání na vzdálený malý cíl na Tchaj-wanu - jinde v podobě soutěží - malajské házení na čas (\"gasing uri\") - či soubojů - Hmnogské vyrážení soupeřovy tujlub káči, japonské (beigoma, beyblad) nebo malajské (\"gasing pangkah\") vyrážení soupeřských káč z arény.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní káča.", "content": "Podobně jako u joja, došlo i u káči ve dvacátém století k modernizaci. Princip setrvačníku, společný oběma těmto hračkám, a tedy i základní tvar zůstal zachovaný, zmodernizován byl hlavně hrot - místo jednoduché špičky je lehce rozšířen a teprve pak uzavřen do hrotu. Takovýto tvar hrotu umožňuje poměrně pevné obmotání provázkem, po kterém pak, díky rotační energii, káča sama jezdí. Hrot může být navíc pomocí kuličkového ložiska izolován od rotace samotné káči, ta pak může na provázku ve vzduchu stát či viset. Moderní sportovní káči bývají plastové, pro prodloužení doby rotace mívají v těle zátěžové kroužky.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní akrobatické káčování.", "content": "Základním trikem je \"bumerang\", vyhození namotané káči tak, aby rozmotáním provázku nabrala rotační energii a škubnutím za provázek si ji hráč nasměruje zpátky do vlastní ruky, případně na provázek nebo i na zem. Pro začátečníka je už tento trik velmi náročný na trpělivost a odhodlání, káču je zapotřebí před každým pokusem správně namotat, káču pak vypustit správným způsobem a po chycení do ruky ji udržet. Mechanika rotujícího předmětu totiž funguje jinak než předmětu statického, balancování roztočené káči probíhá obráceně než balancování tyče - pokud je káča nakloněná, musí hráč pohnout rukou opačným směrem, zdánlivě ji více podtrhnout. A naopak, je-li potřeba stojící káču naklonit, pohne hráč rukou požadovaným směrem náklonu. Další triky se pak odvíjí podle toho, zda jde o káču s kuličkovým ložiskem, či s pevným - fixním - hrotem. U kuličkových ložisek je hráč omezen dobou rotace, ale káča může na provázku stát, káču s fixním hrotem lze urychlovat, ale káča může sama jezdit (což rychleji ubírá rotační energii). Kombinaci obou částečně umožňuje volnoběžka, jednosměrné ložisko, díky němuž káča stojí, ale je možné ji zrychlovat.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Jelikož většina moderních \"káčerů\" začíná napřed s jojem a teprve potom přechází na příbuzné káčovaní, jsou i soutěže v káčování přidruženy k jojo soutěžím. V rámci Yoyo Mistrovství ČR je tedy vyhlašován i Mistr ČR v káčování, obdobně je při Evropském Yoyo mistrovství vyhlašován Mistr Evropy. V rámci lokálních yoyo soutěží bývá káča zařazována nepravidelně, což je dáno malým počtem káčerů. Zpravidla soutěžící předvádí volnou sestavu - freestyle - v daném čase, anebo je hodnoceno nejlepší combo - nepřerušená série triků. Rozhodčí hodnotí náročnost i provedení triků, případně počet chyb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Káča, také vlček, vlk, čamrda, čamrhoun je hračka, založená na principu setrvačníku a gyroskopického efektu, což umožňuje rotujícímu tělesu stát na špici. Původně bývala káča vyráběna ze dřeva, v dnešní době se často uplatňují i další materiály, zejména kovy nebo plasty.", "tgt_summary": "A spinning top, or simply a top, is a toy with a squat body and a sharp point at the bottom, designed to be spun on its vertical axis, balancing on the tip due to the gyroscopic effect. Once set in motion, a top will usually wobble for a few seconds, spin upright for a while, then start to wobble again with increasing amplitude as it loses energy (angular momentum), and finally tip over and roll on its side. Tops exist in many variations and materials, chiefly wood, metal, and plastic, often with a metal tip. They may be set in motion by twirling a handle with the fingers, by pulling a rope coiled around the body, or by means of a built-in auger (spiral plunger). Such toys have been used since antiquity in solitary or competitive children games, where each player tries to keep one's top spinning for as long as possible, or achieve some other goal. Some tops have faceted bodies with symbols or inscriptions, and are used like dice to inject randomness into games, or for divination and ritual purposes.", "id": 1661499} {"src_title": "Spustitelný soubor", "tgt_title": "Executable", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Spustitelný soubor se liší od binárního souboru, který obsahuje data, protože data je nutné nejprve nějakým programem interpretovat (dát jim význam). Z hlediska pohledu na software je však obtížné rozlišit data od programu (např. strojových instrukcí), protože spustitelný soubor obsahuje také data a je jen na procesoru, jak k nim bude přistupovat (považovat je za strojové instrukce nebo za data – například čísla nebo text).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při práci se souborem je nutné chápat jeho formát, tj. význam dat, které jsou v něm uložena. Většina spustitelných souborů používá specifický formát, který odpovídá použité počítačové platformě nebo předepsanému standardu. Na začátku je typicky hlavička, která obsahuje metadata popisující další části souboru. Ve všech systémech jsou používány spustitelné soubory, které neobsahují strojový kód, ale zápis zdrojového kódu v interpretovaném v programovacím jazyce. Označujeme je jako skripty (v unixových systémech jako shellové skripty, v DOSu a Microsoft Windows pak jako dávkový soubor s příponou codice_1). Velmi jednoduchým formátem spustitelného souboru jsou soubory s příponou codice_2, které jsou používány v systému DOS a Microsoft Windows. Soubor vlastně ani žádný formát nemá, protože jediným obsahem takového souboru je strojový kód, který je načten do paměti počítače a následně je přímo bez úprav od svého začátku vykonán procesorem. V Microsoft Windows jsou spustitelné soubory rozlišeny příponou souboru. Nejčastěji se používají soubory s příponou EXE, které mohou mít různé interní formáty (např. MZ, PE). Spustíme-li EXE soubor, zavaděč nejprve analyzuje spustitelný soubor, pak zavede do paměti jeho předepsanou výkonnou část a v případě, že jsou použity dynamické knihovny, jsou zavedeny do paměti dynamickým zavaděčem podle obsaženého seznamu požadovaných DLL souborů. V unixových systémech jsou spustitelné soubory označeny oprávněním „x“, přičemž přípona souboru zde nemá žádný význam. Dříve se pro binární spustitelné soubory používal formát a.out, avšak v současné době je využíván přenositelný formát ELF (používá ho též PlayStation 3, Wii a další systémy). Stejně jako u Microsoft Windows je využíván zavaděč a dynamické knihovny (viz výše). Programovací jazyk Java používá pro spustitelné soubory univerzální bytecode (\"bajtkód\"), který je na příslušném počítači interpretován nebo přeložen do strojového kódu použitého procesoru pomocí JIT kompilátoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spustitelný soubor je v informatice označení pro soubor, který obsahuje instrukce, pomocí kterých počítač provede určitou činnost. Může se jednat o strojový kód nějakého procesoru nebo o zdrojový kód pro interpretovaný programovací jazyk.", "tgt_summary": "In computing, executable code, executable file, or executable program, sometimes simply referred to as an executable or binary, causes a computer \"to perform indicated tasks according to encoded instructions\", as opposed to a data file that must be parsed by a program to be meaningful. The exact interpretation depends upon the use. \"Instructions\" is traditionally taken to mean machine code instructions for a physical CPU. In some contexts, a file containing bytecode or scripting language instructions may also be considered executable.", "id": 322711} {"src_title": "Willendorfská venuše", "tgt_title": "Venus of Willendorf", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Soška vyrobená z vápence je 11 cm vysoká. Představuje nahou, symetricky provedenou ženskou postavu s hlavou skloněnou k hrudi. Hlava je velká, opatřená účesem nebo pokrývkou znázorněnou šikmými krátkými žebry uspořádanými v horizontálních obvodových koncentrických řadách, obličej není znázorněn. Ruce jsou tenké a jsou položeny na velkých těžkých prsech, prsty pravé ruky jsou naznačeny zářezy, na levé chybějí. Boky jsou silné, břicho silně vystupuje, pod ním je dobře patrná vulva, hýždě jsou výrazné. Hruď, břicho a ramena jsou modelovány hlubokými rýhami, pupek je tvořen přirozeným otvorem v kameni, který pokračuje na jeho zadní stranu. Stehna jsou přirozeně formovaná, ale krátká, chodidla chybějí. Pohlaví je detailně znázorněno. Figurka představuje silně obézní ženu středního věku. Provedení je realistické, zbytky červeného barviva nasvědčují tomu, že jím byla původně pokryta celá plastika. Přesný výrobní postup není znám, viditelné pracovní stopy však nasvědčují tomu, že přinejmenším při konečné úpravě bylo použito rydlo; takové nástroje byly nalezeny ve vrstvách 8 a 9, na rozhraní kterých byla nalezena i plastika.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Vápenec, z něhož byla venuše vyrobena, je tzv. oolit a je podobný surovině z brněnské Stránské skály; z Moravy pochází i část pazourku, jenž byl ve Willendorfu nalezen. Venuše je jediný artefakt z tohoto materiálu nalezený na lokalitě; místo jeho původu není jisté.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické pozadí.", "content": "Sošku objevil rakouský archeolog Josef Szombathy 7. srpna roku 1908 u Willendorfu (obec Aggsbach, ve Wachau) poblíž Dunaje při zemní pracích na stavbě železnice, které narušily paleolitické naleziště; nálezový kontext ji řadí ke kultuře gravettienu období mladšího paleolitu, cca 22-20 000 př. n. l. Na lokalitě byly nalezeny ještě další dvě ženské plastiky, nazvané \"Venuše II\" a \"Venuše III\". Podobné ženské idoly z vápence, mastku nebo mamutoviny byly nalezeny až ve vzdálenosti 3000 km na Sibiři, v hojném počtu kolem 200 exemplářů. Srovnatelné nálezy z bližšího okolí jsou moravská Věstonická venuše a venuše ze slovenských Moravan nad Váhom.", "section_level": 1}, {"title": "Výstava.", "content": "Originál jako takový se vystavuje jen zřídka, v muzeu byla dlouho k vidění pouze dokonalá kopie. Veřejnosti byl originál poprvé předveden u příležitosti výstavy v roce 1998 v zámku Schönbrunn. U příležitosti stého výročí nálezu v roce 2008 (třebaže dva měsíce předem) byla venuše vystavena v \"Landesmuseum Niederösterreich (Zemském muzeu Dolního Rakouska)\" v Sankt Pölten a v den nálezu i přímo na místě ve Willendorfu. Následně byla venuše opět uložena do trezorové vitriny, speciálně zřízené při poslední přestavbě Přírodovědeckého muzea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Willendorfská venuše je ženská plastika, venuše z období mladšího paleolitu (kultura gravettien, 22/20 000 př. n. l.). Byla nalezena roku 1908 u Aggsbachu – jde o nejznámější archeologický nález na území Rakouska. Je součástí sbírek Prehistorického oddělení vídeňského Přírodovědného muzea (\"Naturhistorisches Museum Wien\"), kde patří k nejatraktivnějším exponátům.", "tgt_summary": "The Venus of Willendorf is an Venus figurine estimated to have been made 30,000 BCE. It was found on August 7, 1908, by a workman named Johann Veran or Josef Veram during excavations conducted by archaeologists Josef Szombathy, Hugo Obermaier, and Josef Bayer at a paleolithic site near Willendorf, a village in Lower Austria near the town of Krems. It is carved from an oolitic limestone that is not local to the area, and tinted with red ochre. The figurine is now in the Naturhistorisches Museum in Vienna, Austria.", "id": 590561} {"src_title": "Neal Broten", "tgt_title": "Neal Broten", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Poprvé se objevil na velké mezinárodní akci v roce 1979, kdy nastoupil za juniorskou reprezentaci na mistrovství světa do 20 let ve Švédsku, mladí Američané zde obsadili až šesté místo. V sezoně 1979/80 si jej trenér Herb Brooks vybral do týmu, který se po celou sezonu připravoval na v USA pořádané olympijské hry. V rámci přípravy sehrál za reprezentaci 55 utkání a nastřádal v nich 55 bodů (25 branek a 30 asistencí). Na olympijském turnaji v Lake Placid se podařilo týmu, který byl poskládán z hráčů z univerzit, vybojovat šokující zlaté medaile po vítězství nad silným výběrem Sovětského Svazu. Dodnes je tento výsledek považován za jeden z nejpřekvapivějších v dějinách hokeje (označováný jako Zázrak na ledě). Jako čerstvý hráč NHL byl zařazen do nominace na Kanadský pohár 1981, ocitl se tedy v nejlepším možném americkém výběru. Ten ale obsadil v šestičlenném turnaji až čtvrtou pozici. Byl vybrán i na další ročník turnaje v roce 1984, kde Spojené státy po základním turnaji obsadily druhé místo, ale v semifinále nestačily na Švédy. Po vyřazení svého klubu v prvním kole play off NHL se zúčastnil v roce 1990 i mistrovství světa ve Švýcarsku, kde skončil americký výběr pátý. Rok po ukončení aktivní kariéry – v roce 1998 – navlékl spolu s dalšími bývalými hráči NHL dres USA v kvalifikačním turnaji, aby pomohl zabránit blamáži v podání sestupu z mistrovství světa. I díky jeho třem gólům a stejnému počtu asistencí ve třech utkáních si Američané zachránili účast mezi elitou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v NHL.", "content": "Broten byl draftován v roce 1979 klubem ze svého rodného státu – Minnesota North Stars. V té době hrál za minnesotskou univerzitu. Dres North Stars oblékl poprvé v závěru základní části ročníku 1980/81, s klubem absolvoval i play off, ve kterém došly \"Severní hvězdy\" až do finále, kde podlehly New York Islanders. Broten patřil mezi opory celku a v sezoně 1990/91 byl i u druhého nezdaru ve finále Stanley Cupu s Pittsburgh Penguins. V úvodu sezony 1991/92 se nedohodl s Minnesotou na smlouvě, tak nastoupil osmkrát za BSC Preussen v německé lize. Zbytek sezony už dohrál za svůj tým v NHL. V létě 1993 mužstvo z Minnesoty ukončilo působnost a přesunulo se do Dallasu, kde působí od té doby jako Dallas Stars. Neal Broten je tak nesmazatelně nejproduktivnějším hráčem a nejlepším nahrávačem v historii North Stars. V sezonách 1982/83 a 1985/86 byl vybrán do utkání hvězd NHL. Za nový klub odehrál ročník 1993/94 a začal v něm i novou sezonu 1994/95. V únoru 1995 byl vyměněn do celku New Jersey Devils a v novém angažmá se mu podařilo hned vyhrát Stanley Cup, přičemž ve vyřazovacích bojích byl druhý nejproduktivnější hráč Devils. V úvodu sezony 1996/97 byl vyměněn do Los Angeles Kings a sezonu dohrál v Dallas Stars. Během ročníku nastoupil i v jedenácti utkáních IHL za klub Phoenix Roadrunners. Po sezoně svoji kariéru ukončil. V roce 1998 obdržel Lester Patrick Trophy za přínos hokeji v USA a v roce 2009 ho v anketě pořádané klubem NHL Minnesota Wild fanoušci označili za největší osobnost hokeje ve státě Minnesota. Číslo dresu 7 bylo na jeho počest vyřazeno ze sady dresů Dallas Stars.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "O olympijském triumfu v Lake Placid 1980 byl v roce 2004 natočen film, ve kterém Brotena hrál Trevor Alto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neal LaMoy Broten (* 29. listopadu 1959 v Roseau, Minnesota, Spojené státy americké) je bývalý americký hokejový reprezentant a dlouholetý hráč NHL. Jedná se o jednu z významných postav historie amerického hokeje. Dnes žije s manželkou na ranči ve Wisconsinu a věnuje se trénování koní.", "tgt_summary": "Neal LaMoy Broten (born November 29, 1959) is an American former professional ice hockey player. A member of the 1980 US Olympic hockey team that won the gold medal at Lake Placid in 1980, Broten was inducted into the US Hockey Hall of Fame in 2000 having appeared in 1,099 National Hockey League (NHL) regular season games from 1981 to 1997 with the Minnesota North Stars, Dallas Stars, New Jersey Devils and Los Angeles Kings. He is the older brother of Aaron and Paul Broten.", "id": 387964} {"src_title": "Apache Ant", "tgt_title": "Apache Ant", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Autorem Antu je James Duncan Davidson. Vytvořil jej pro sestavování servletového kontejneru Apache Tomcat nezávisle na cílové platformě. První samostatná verze 1.1 byla uvolněna v červenci roku 2000. Postupem času se Ant rozšířil do řady dalších open source projektů a dnes je prakticky jedním ze standardů pro sestavování aplikací psaných v jazyce Java. Velká popularita Antu vedla i ke vzniku verzí pro platformu .NET a jazyk PHP.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "K popsání sestavovacího procesu Antu pro zvolený projekt je třeba vytvořit konfigurační soubor ve formátu XML, zpravidla nese název codice_1. Velké projekty se často skládají z dalších podprojektů a proto Ant umožňuje definovat závislosti na dílčích konfiguračních souborech. Nejprve jsou v definované hierarchii sestaveny všechny podprojekty a až poté hlavní projekt. Sestavení se provede po zavolání následujícího příkazu v adresáři projektu. $ ant [cíl] Předpokladem je správné nastavení proměnných prostředí codice_2 i codice_3 dle dokumentace a přítomnost konfiguračního souboru codice_1 v tomto adresáři. Není-li zadán parametr cíl, použije se výchozí. Následuje příklad souboru codice_1: ", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "V konfiguračním souboru codice_1 jsou pomocí tagu codice_7 definovány cíle, kterých má být v rámci procesu sestavení dosaženo. Každý cíl má svůj název a kromě toho může mít definován v atributu codice_8 také seznam závislostí na dalších cílech, které musí být vykonány před ním. V kořenovém tagu codice_9 se v atributu codice_10 udává výchozí cíl, jenž bude zpracován v případě, že Antu explicitně neurčíme jiný. Na příkladu uvedeném výše jsou definovány cíle \"init\", \"compile\", \"archive\" a \"clean\". Jako výchozí je určen cíl \"archive\" a proto bude vykonán, neurčíme-li Antu jinak. Z definovaných závislostí vyplývá, že před ním musí proběhnout cíl \"compile\". Kompilace se ale nemůže spustit, dokud není vykonán cíl \"init\". Proto bude sestavování ukázkového projektu probíhat přesně v opačném pořadí. Nejprve se vykoná cíl \"init\", následně \"compile\" a nakonec \"archive\". Ant dokáže samostatně zpracovat libovolný z definovaných cílů, ale vždy předtím zpracuje i jeho závislosti. Zavoláme-li ho s parametrem \"compile\", zpracuje nejprve závislost \"init\" a poté zkompiluje třídy ukázkového projektu. Dalšími cíli se již zabývat nebude.", "section_level": 2}, {"title": "Konstanty.", "content": "Pomocí tagu codice_11 lze nastavit konstanty a tím usnadnit parametrizaci nebo potenciální úpravy souboru konfigurace v codice_1. Takto je možné načítat i proměnné prostředí či externí soubory s definicí konstant. Vždy se jedná o konstanty v pravém slova smyslu. Jakmile se jednou nastaví, další pokusy změnu hodnoty jsou ignorovány. Této vlastnosti lze využít a nastavit některé konstanty pomocí parametrů při spouštění Antu – jejich další přenastavení v codice_1 bude ignorováno. Pomocí definovaných konstant je možné také podmínit vykonání některého cíle. Do tagu codice_7 se přidá atribut codice_15 a nebo codice_16 s hodnotou odpovídající jménu konstanty. Takový cíl je poté vykonán pouze, pokud je a nebo není daná konstanta definovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Úkoly.", "content": "V rámci jednotlivých cílů je možné používat řadu úkolů, v terminologii Antu označených výrazem codice_17. Úkoly jsou zodpovědné za vykonávání specifických činností sestavovacího procesu. Jsou vykonávány postupně podle jejich pořadí v rámci cíle. Je možné se setkat se třemi typy úkolů. Prvním z nich jsou úkoly vestavěné v Antu. Je jich celá řada a pokrývají všechny běžné funkce od vytvoření nebo smazání adresáře, kompilace, generování dokumentace, vytváření jar archivu, vytváření nebo validaci XML dokumentů, spouštění unit testů, spouštění programu, práce s FTP serverem, odesílání emailu, a tak dále. Další skupinu tvoří úkoly třetích stran. Množství doplňujících úkolů do Antu vytvořili jeho uživatelé a dali veřejně k dispozici ostatním. Pokud není požadovaná funkcionalita k dispozici ani v jedné z předchozích skupin, lze si naprogramovat úkoly vlastní, jelikož Ant obsahuje otevřené a dokumentované API. Stačí vytvořit potomka třídy codice_18, překrýt jeho metodu codice_19 a pro všechny atributy definovat set metody. Níže uvedený příklad ukazuje, jak lze vytvořit jednoduchý úkol. Jedinou jeho funkcí je vypsání zadaného parametru \"message\". Funguje obdobně jako vestavěný úkol codice_20. package org.sampleproject; import org.apache.tools.ant.BuildException; import org.apache.tools.ant.Task; public class SampleTask extends Task { V konfiguračním souboru codice_1 je ještě nutné úkol definovat pomocí tagu codice_22. Následně již nic nebrání jeho používání. ", "section_level": 2}, {"title": "Omezení.", "content": "Apache Ant má řadu využití. Je vhodné použít ho všude tam, kde projekt přerostl jednoho vývojáře a jeho sestavení včetně testování vyžaduje komplexní přístup. Nicméně i přes zřejmé výhody se k některým věcem úplně nehodí. Jeho ovládání přes příkazovou řádku a chybové hlášky ho předurčují k používání programátorům. Není vhodné nutit koncové uživatele spouštět nebo sestavovat projekty pomocí Antu. Pokud se vyskytne problém, sestavování projektu je zastaveno a Ant vypíše chybovou hlášku. Ta bude srozumitelná pouze programátorovi. Ant také není vhodný pro začátečníky. Vytvoření konfiguračního souboru codice_1 může být poměrně pracné a pokud je cílem pouze zkompilovat pár řádků kódu nebo spustit testy, bohatě postačí IDE.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apache Ant (anglická výslovnost [əˈpæči ænt]) je nástroj pro sestavování softwarových aplikací. Umožňuje automatizovat řadu činností od kompilace, testování, až po vytvoření balíku pro distribuci. Princip Antu je shodný s unixovým nástrojem Make, avšak na rozdíl od něho se skripty píší v jazyce XML. Nástroj samotný je napsaný kompletně v jazyce Java. Z toho vyplývá jeho největší výhoda – platformní nezávislost. Ant je podporovaný řadou vývojových prostředí. Z nejznámějších lze jmenovat Eclipse a IntelliJ IDEA. NetBeans jej používá dokonce jako výchozí nástroj pro sestavování projektů. Ant je open source projektem organizace Apache Software Foundation. Podmínky jeho použití upravuje licence Apache License 2.0. Alternativu tvoří již zmíněný Make. Jeho nevýhodou oproti Antu je, že používá příkazy a programy hostitelského systému. Proto je přenositelnost jeho konfigurace mezi platformami velmi nízká. Druhou alternativou je komplexněji pojatý nástroj pro řízení celého životního cyklu programu – Apache Maven. Oproti Antu má řadu funkcí navíc, nicméně na některé specifické projekty ani to nemusí stačit. V takovém případě může být výhodnější použít Ant právě pro jeho snadnou rozšiřitelnost.", "tgt_summary": "Apache Ant is a software tool for automating software build processes which originated from the Apache Tomcat project in early 2000. It was a replacement for the Make build tool of Unix, and was created due to a number of problems with Unix's make. It is similar to Make but is implemented using the Java language, requires the Java platform, and is best suited to building Java projects. The most immediately noticeable difference between Ant and Make is that Ant uses XML to describe the code build process and its dependencies, whereas Make uses the Makefile format. By default, the XML file is named codice_1. Released under an Apache License by the Apache Software Foundation, Ant is an open-source project.", "id": 1751899} {"src_title": "Kevin Ford", "tgt_title": "Kevin A. Ford", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, letec.", "content": "Kevin Anthony Ford se narodil v Portlandu v Indianě, dětství a mládí prožil v Montpelier ve stejném státě. Na University of Notre Dame roku 1982 získal bakalářský titul v oboru leteckého a kosmického strojírenství. Téhož roku nastoupil k vojenskému letectvu, během dvou let absolvoval letecký výcvik. V letech 1984–1987 sloužil v Německu, poté na Islandu. Od roku 1989 byl přeložen do Spojených států, zprvu studoval na \"Troy State University\" mezinárodní vztahy (magistr 1989) a ve škole zkušebních pilotů na Edwardsově letecké základně, v letech 1991–1994 sloužil ve 3247. zkušební peruti (\"3247th Test Squadron\") na základně Eglinově letecké základně, současně získal titul magistra leteckého a kosmického strojírenství na \"University of Florida\". Poté studoval v Technologickém institutu letectva (\"Air Force Institute of Technology\"), tříletou výuku završil roku 1997 ziskem titulu doktora věd (\"Ph.D.\"). Do vojenské služby se vrátil na post ředitele pro plánování a program školy zkušebních pilotů na Edwardsově základně.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Přihlásil se 15. náboru astronautů NASA roku 1994, propracoval se pouze mezi 122 finalistů, v 16. náboru o dva roky později skončil se stejným výsledkem, jen finalistů bylo 121. Až v 18. náboru zaznamenal úspěch a 26. července 2000 byl zařazen mezi americké astronauty. Zahájil roční kosmonautický výcvik a získal kvalifikaci „pilot“ raketoplánu. V červenci 2008 NASA zveřejnila Fordovo jmenování do posádky letu STS-128 plánovaného na následující rok. Do vesmíru odstartoval 29. srpna 2009 na palubě raketoplánu Discovery. Cílem mise byla doprava zásob a vybavení na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Let trval 13 dní, 20 hodin a 54 minut. V únoru 2010 byl zařazen do posádky Expedic 33 a 34 na ISS s plánovaným startem 30. září 2012. K druhému letu vzlétl 23. října 2012 jako palubní inženýr Sojuzu TMA-06M společně s Olegem Novickým a Jevgenijem Tarelkinem. S Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS) se loď spojila 25. října 2012 v 12:29:34 UTC. Poté se trojice kosmonautů zapojila do práce Expedice 33, resp. od prosince 2012 Expedice 34, které byl Ford velitel. Dne 15. března 2012 v 23:43 UTC se Ford a jeho ruští kolegové se svým Sojuzem TMA-06M odpojili od stanice a druhý den v 03:06 UTC přistáli v kazašské stepi severovýchodně od Arkalyku. Ve vesmíru strávil 143 dní, 16 hodin a 15 minut. Kevin Ford je ženatý, má dvě děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kevin Anthony Ford (* 7. července 1960 ve městě Portland, Indiana, USA) byl původně pilot amerického vojenského letectva, od července 2000 je astronautem oddílu astronautů NASA. Do vesmíru se dostal na dva týdny jako člen posádky raketoplánu Discovery při letu STS-128 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) v srpnu – září 2009. Podruhé na ISS pracoval jako člen Expedice 33 a 34 od října 2012 do března 2013.", "tgt_summary": "Kevin Anthony Ford (born July 7, 1960) is a retired United States Air Force Colonel and a NASA astronaut. Ford has received a number of special honors and awards, some of which are the Air Force Meritorious Service Medal, Air Force Commendation Medal, Aerial Achievement Medal and the Armed Forces Expeditionary Medal. Ford has also logged more than 5,000 flying hours and also holds FAA commercial certificates for airplanes, helicopters and gliders. Ford has served in many roles at NASA since his selection in July 2000. The roles include as a Capsule Communicator or CAPCOM. He was also the Director Of Operations at the Gagarin Cosmonaut Training Center in Star City, Russia from January 2004 to January 2005. He was pilot of STS-128 and Flight Engineer 2 of Soyuz TMA-06M from October 23, 2012 to March 16, 2013.", "id": 1091720} {"src_title": "Ed Viesturs", "tgt_title": "Ed Viesturs", "src_document": [{"title": "Život v mládí a kariéra.", "content": "Viesturs se narodil rodičům německého a lotyšského původu ve Fort Wayne ve státě Indiana. V roce 1977 se přestěhoval do Seattlu ve státě Washington, kde začal studovat tamní univerzitu. Zde začal svou horolezeckou kariéru na sopce Mount Rainier. V roce 1981 získal titul bakaláře zoologie. Později získal titul doktor veterinární medicíny. V oboru nezůstal, živil se jako námezdný dělník a horský vůdce, byl také průkopníkem při objevování sponzoringu jako jeden z prvních profesionálních horolezců, při získávání financí na své expedice.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezecké úspěchy.", "content": "O horolezectví se Viesturs začal zajímat na univerzitě, když ho zaujaly výkony Maurice Herzoga, prvolezce na Annapurně. V roce 1989 zdolal svou první osmitisícovku Kančendžengu. Poté dvakrát stanul na vrcholu Mount Everestu. Roku 1992 vystoupil spolu se Scottem Fischerem na druhou nejvyšší horu světa K2. Při jednom z pokusů o výstup ovšem Fischera strhla lavina. Viesturs ho ale včas zachytil a zachránil mu tak život. I s vykloubeným ramenem pak dokázal Fischer s Viestursem vystoupit až na vrchol. Po výstupech na tři nejvyšší hory světa se začal plně věnovat horolezectví, stal se horským vůdcem a filmařem. Roku 1996 byl jmenován členem IMAX týmu, který natáčel úspěšný výstup na Mount Everest a stal se hvězdou tohoto filmu. Natáčel také na Dhaulágirí, Nanga Parbatu a Broad Peaku. Zahrál si také epizodní roli ve filmu Vertical Limit o výstupu na K2. Během svých expedic využíval jako jeden z prvních horolezců taktiky \"dvojáků\", kdy se snažil využít aklimatizaci pro výstup na dva vrcholy v krátké době po sobě. Zatím poslední úspěšný výstup si připsal na Mount Everestu v roce 2009. Tímto výstupem se stal třetím nejúspěšnějším nešerpou na Mount Everestu. Vícekrát dokázali dosáhnout vrcholu pouze Gheorghe Dijmarescu (9) a Dave Hahn (12). Některé výstupy uskutečňuje s Veikkou Gustafssonem, finským horolezcem, který rovněž stanul na všech 14 osmitisícových vrcholech. Po absolvování Koruny Himálaje se začal komerčně věnovat motivačním přednáškám a ve volném čase běhu. V roce 2006, rok po zdolání poslední osmitisícovky Annapurny, absolvoval maratonský běh v New Yorku v čase 3:15:18. V roce 2007 se mu podařil 200. výstup na Mount Rainier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ed Viesturs (* 22. června 1959) je jediný americký a zároveň 14. muž, jemuž se podařilo stanout na 14 nejvyšších horách na světě. Celkem se mu zdařilo 21 úspěšných výstupů na osmitisícovky. Hned sedmkrát vystoupil na nejvyšší horu planety Mount Everest a dvakrát na Čo Oju. Všechny výstupy uskutečnil bez pomoci umělého kyslíku. Osobní motto: \"\"Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů povinnost.\"\"", "tgt_summary": "Edmund Viesturs (born June 22, 1959) is a high-altitude mountaineer and corporate speaker. He is the only American to have climbed all 14 of the world's eight-thousander mountain peaks, and the fifth person to do so without using supplemental oxygen. Along with Apa Sherpa, he has summitted peaks of over 8,000 meters on 21 occasions, including Mount Everest seven times; only four other climbers, Phurba Tashi Sherpa Mendewa, Juanito Oiarzabal, Namgyal Sherpa, and Ang Dorje Sherpa, have more high-altitude ascents. Viesturs took part in the 1996 IMAX filming of \"Everest\" shortly after the 1996 Mount Everest disaster, which became the highest grossing documentary up to that time. Thirteen days after the disaster, his team summited Everest accompanied by a film crew. He also had a cameo in the year 2000 Hollywood blockbuster \"Vertical Limit\". Clive Standen plays Viesturs in the 2015 remake of \"Everest\" telling of the 1996 Mount Everest disaster.", "id": 1300332} {"src_title": "Daniel Švédský", "tgt_title": "Prince Daniel, Duke of Västergötland", "src_document": [{"title": "Dětství, studia a následná léta.", "content": "Narodil se v Örebro v den, kdy se jeho tchán Karel XVI. Gustav stal švédským králem. Dětství si prožil v Ockelbo, kde žil spolu s rodiči Ollem a Evou a sestrou Annou. Poté co ukončil školu, krátce sloužil v Hälsinglandském regimentu v Gävle. Před sňatkem byl osobním trenérem a vlastníkem společnosti, která provozovala fitness centra. Mezi Danielovy záliby patří např. lyžování nebo golf, ale zajímá se také o sociální otázky. Princ si také rád zajde do divadla. Od podzimu 2011 Daniel pokračuje ve studiích fyziologie na Institut Karolinska.", "section_level": 1}, {"title": "Setkání a vztah s Viktorií.", "content": "Daniel a Viktoria se poprvé setkali v roce 2001 ve stockholmském fitness centru, kde Daniel pracoval jako trenér. Údajnou iniciátorkou tohoto setkání měla být princeznina mladší sestra Madeleine. Nedlouho potom se stal Daniel osobním trenérem korunní princezny. Pár se snažil jejich vztah držet v tajnosti, to ovšem skončilo, když v květnu 2002 švédský deník Expressen jejich vztah zveřejnil. Pro Daniela bylo těžké vyrovnat se ztrátou soukromí a vědomím že je pronásledován na každém kroku. Dokonce byl vyfotografován policejní kamerou, jak jede na červenou ve snaze uniknout nenechavým paparazzi. V červenci 2008 se přestěhoval do královského paláce Drottningholm, což také potvrdil královský palác.", "section_level": 1}, {"title": "Zasnoubení a manželství.", "content": "S jejich sňatkem dlouho nesouhlasil princeznin otec, král Karel XVI. Gustav. Nakonec však Viktorie jeho odpor zlomila a obdržela svolení ke svatbě jak od svého královského otce, tak od švédské vlády. Toto povolení bylo nezbytné, aby Viktorie nepřišla o svůj nárok na trůn. Před svatbou podstoupil kvůli vrozené vadě (ne však dědičné) úspěšnou transplantaci ledviny, dárcem byl jeho otec Olle. Svatba se konala ve stockholmské katedrále dne 19. června 2010, v den 34. výročí svatby Viktoriiných rodičů. Stejné svatební datum jako oni si v historii švédské královské rodiny vybral např. král Oskar I. a vévodkyně Josefína z Leuchtenbergu v roce 1823, dalším párem byl pak jejich nejstarší syn Karel XV. a jeho manželka nizozemská princezna Luisa v roce 1850. Ani rok svatby nebyl náhodně vybraný, rok 2010 byl totiž pro švédskou královskou dynastii Bernadotte jubilejní. Uplynulo totiž 200 let od doby, kdy byl Jean Baptiste Bernadotte zvolen švédským korunním princem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Po svatbě obdržel Daniel titul Jeho Královská Výsost Princ Daniel Švédský, vévoda västergötlandský. Jako svatební dar obdrželi novomanželé Hagský palác, kam se také po svatbě přestěhovali. Ještě před svatbou média diskutovala a zpochybňovala, jestli bude mladý švédský korunní pár schopen zplodit potomka a zajistit tak dalšího dědice trůnu. Důvodem toho byla Viktoriina dřívější anorexie a Danielovo onemocnění ledvin. Všechna tato tvrzení ale vyvrátilo oznámení švédského královského dvora, když 17. srpna 2011 dvůr oznámil, že Viktorie je těhotná a své první dítě by měla porodit v březnu 2012. Dne 23. února 2012 Korunní princezna Victoria porodila první dítě – dceru, která dostala jméno Estelle, která se stala po své matce druhá v pořadí následnictví na švédský trůn. Ve středu 2. března 2016 ve 20:28 přišel na svět druhý potomek – syn Oscar Carl Olof.", "section_level": 1}, {"title": "Královské povinnosti.", "content": "Jakožto člen švédské královské rodiny má i on své oficiální funkce, a to jak samostatně, tak spolu s korunní princeznou Victorií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ Daniel Švédský, vévoda västergötlandský (, dříve: Olof Daniel Westling; * 15. září 1973, Örebro) je manžel švédské korunní princezny Viktorie.", "tgt_summary": "Prince Daniel, Duke of Västergötland (born Olof Daniel Westling on 15 September 1973), is a member of the Swedish royal family. Prior to his marriage to the heir apparent, Crown Princess Victoria, Daniel was a personal trainer and gym owner and ran a company called Balance Training with three gyms in central Stockholm.", "id": 1591293} {"src_title": "David Kočí", "tgt_title": "David Kočí", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Kočí nastupoval do roku 2000 za juniorský celek klubu HC Sparta Praha, tehdy jej draftoval tým NHL Pittsburgh Penguins v pátém kole. Sezonu 2000/01 strávil v juniorské WHL v klubu Prince George Cougars. V letech 2001–2006 se snažil dostat do sestavy Pittsburghu skrze farmářské celky Penguins − Wheeling Nailers v East Coast Hockey League a převážně v hlavním záložním mužstvu Wilkes-Barre/Scranton Penguins v American Hockey League. V úvodu sezony 2006/07 sice pro zranění kotníku úvodní část ročníku zmeškal, ale dočkal se v něm premiéry v NHL v dresu Chicago Blackhawks, kde nastoupil k devíti utkáním. V další sezoně odehrál 18 utkání. Během této sezony nastupoval i v AHL. V létě 2008 podepsal kontrakt s Tampa Bay Lightning, kde sehrál pouze jediné utkání v úvodu sezony 2008/09. Poté pokračoval v St. Louis Blues, kde odehrál čtyři utkání. Sezonu dokončil opět ve svém staronovém týmu Lightning, kde si v 32 utkáních připsal i svou první branku v NHL na ledě Montreal Canadiens (26. března). Předtím i poprvé bodoval − 22. února v domácím utkání s Boston Bruins si připsal asistenci. Sezonu 2009/10 odehrál v dresu Colorado Avalanche, kde se v prvním ročníku vešel 43× do sestavy a připsal si i branku na ledě Calgary Flames. Přestože v play off se již do sestavy Avs nedostal, klub s ním podepsal kontrakt i na sezonu 2010/11. V té odehrál 34 utkání a vstřelil svou třetí branku v NHL. Úkolem tohoto hráče v NHL bylo zejména působit respekt na protivníky a \"ochraňovat\" hvězdy svého klubu. V létě 2011 se neúspěšně pokoušel prosadit do kádru Winnipeg Jets a tak se rozhodl pro návrat do Evropy. V říjnu se dohodl na kontraktu s mateřskou Spartou, v jejímž dresu si 13. října odbyl extraligovou premiéru na ledě BK Mladá Boleslav. V sezoně 2013/14 působil jako asistent trenéra u dorostu Sparty a také jako skaut, současně byl ale i nadále hráčem klubu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V sezoně 2000/2001 si připsal osm startů za českou reprezentaci do 20 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Kočí (* 12. května 1981 ve Praze, Česká republika) je bývalý český profesionální hokejista. V současnosti působí jako asistent hlavního trenéra v klubu Mountfield HK.", "tgt_summary": "David Kočí (born May 12, 1981) is a Czech former professional ice hockey player who is currently coaching within HC Sparta Praha in the Czech Extraliga. He previously played in the National Hockey League with the Chicago Blackhawks, Tampa Bay Lightning, St. Louis Blues and the Colorado Avalanche.", "id": 2181323} {"src_title": "Representational State Transfer", "tgt_title": "Representational state transfer", "src_document": [{"title": "Historie a použití.", "content": "Architektonický styl REST byl vyvinut souběžně s protokolem HTTP/1.1, na základě stávajícího návrhu HTTP/1.0. REST je druhem softwarové architektury navržený pro „hypermediové“ systémy jako je např. WWW (world wide web). Jako takový není stavěn jen pro webové služby. REST v nejdůslednějším slova smyslu definuje sbírku principů síťové architektury, která popisuje, jak jsou zdroje definovány a adresovány. Ve volnějším slova smyslu je popisován jednoduchým rozhraním, které přenáší doménově specifikovaná data pomocí HTTP protokolu bez přidané zprávové vrstvy jakou je např. SOAP či HTTP cookies. Tyto dva významy mohou být v rozporu a stejně tak se mohou ve svém významu překrývat. Je možné navrhnout síť s REST architekturou bez použití HTTP a bez interakce s WWW, ale také je možné navrhnout jednoduché XML a HTTP rozhraní, které se plně neřídí REST principy, na místo toho sleduje model RPC. Tyto diference mezi použitím termínu REST způsobuje jistý zmatek v technických dokumentacích, proto systémy, které používají principy Fieldingova REST, se označují jako RESTful.", "section_level": 1}, {"title": "Koncept.", "content": "Representational State Transfer (REST) je koncept pro design distribuované architektury. Distribuovaná architektura v tomto smyslu znamená, že části programu běží na různých strojích a pro svoji komunikaci využívají síť. Pod programem si můžete představit například webovou aplikaci, kde internetový prohlížeč komunikuje s webovým serverem, aplikaci pro výměnu dat mezi finančními institucemi, kde dochází k vzájemnému volání mezi servery.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikační protokol.", "content": "Existují samozřejmě i další přístupy k řešení distribuované architektury jako Remote Procedure Call (RPC). Obecně můžeme říci, že rozdíl mezi RESTem a RPC je ve dvou rovinách, sémantice operací a tím co se distribuuje. Sémantika operací v RESTu je konečná a tvoří ji pouze CRUD (create, read, update, delete) na daném resourcu. Oproti tomu v RPC sémantika odpovídá metodám, které jsou volány. V RESTU se distribuuje stav (data představovaná resourcem), oproti chování, které se distribuuje v RPC.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti metod.", "content": "Následující tabulka ukazuje, jak jsou typicky vlastnosti HTTP implementovány v podobě webové služby:", "section_level": 2}, {"title": "REST formáty výměny dat.", "content": "REST používá pro svou datovou výměnu několik jednoduchých standardizovaných formátů:", "section_level": 2}, {"title": "REST výhody a nevýhody oproti RPC.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody REST konceptu oproti RPC jsou následující..", "content": "Chybějící podpora na úrovní middleware je asi největším problémem, protože vede k velkému nepohodlí při práci s RESTem. Samozřejmě existují výjimky jako Google a jeho GData , pomocí kterých je využívání Google služeb přes REST pohodlné. GData mají klientské knihovny pro Java, JavaScript, .NET, PHP, C++ a Python. (3)", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "V tomto článku byl použit text z článku A REST na blogu dagblog.cz, který je dostupný pod licencí CC-BY 4.0 International", "section_level": 2}], "src_summary": "Representational state transfer (REST) je cesta jak jednoduše vytvořit, číst, editovat nebo smazat informace ze serveru pomocí jednoduchých HTTP volání. REST (Representational State Transfer) – je architektura rozhraní, navržená pro distribuované prostředí. REST navrhl a popsal v roce 2000 Roy Fielding (jeden ze spoluautorů protokolu http) v rámci disertační práce Architectural Styles and the Design of Network-based Software Architectures. V kontextu práce je nejzajímavější kapitola 5, ve které Fielding odvozuje principy RESTu na základě známých přístupů k architektuře. Rozhraní REST je použitelné pro jednotný a snadný přístup ke zdrojům (resources). Zdrojem mohou být data, stejně jako stavy aplikace (pokud je lze popsat konkrétními daty). REST je tedy na rozdíl od známějších XML-RPC či SOAP, orientován datově, nikoli procedurálně. Všechny zdroje mají vlastní identifikátor URI a REST definuje čtyři základní metody pro přístup k nim.", "tgt_summary": "Representational state transfer (REST) is a software architectural style that defines a set of constraints to be used for creating Web services. Web services that conform to the REST architectural style, called \"RESTful\" Web services, provide interoperability between computer systems on the Internet. RESTful Web services allow the requesting systems to access and manipulate textual representations of Web resources by using a uniform and predefined set of stateless operations. Other kinds of Web services, such as SOAP Web services, expose their own arbitrary sets of operations. \"Web resources\" were first defined on the World Wide Web as documents or files identified by their URLs. However, today they have a much more generic and abstract definition that encompasses every thing, entity, or action that can be identified, named, addressed, handled, or performed, in any way whatsoever, on the Web. In a RESTful Web service, requests made to a resource's URI will elicit a response with a payload formatted in HTML, XML, JSON, or some other format. The response can confirm that some alteration has been made to the resource state, and the response can provide hypertext links to other related resources. When HTTP is used, as is most common, the operations (HTTP methods) available are GET, HEAD, POST, PUT, PATCH, DELETE, CONNECT, OPTIONS and TRACE. By using a stateless protocol and standard operations, RESTful systems aim for fast performance, reliability, and the ability to grow by reusing components that can be managed and updated without affecting the system as a whole, even while it is running. The term \"representational state transfer\" was introduced and defined in 2000 by Roy Fielding in his doctoral dissertation. Fielding's dissertation explained the REST principles that were known as the \"HTTP object model\" beginning in 1994, and were used in designing the HTTP 1.1 and Uniform Resource Identifiers (URI) standards. The term is intended to evoke an image of how a well-designed Web application behaves: it is a network of Web resources (a virtual state-machine) where the user progresses through the application by selecting resource identifiers such as http://www.example.com/articles/21 and resource operations such as GET or POST (application state transitions), resulting in the next resource's representation (the next application state) being transferred to the end user for their use.", "id": 1710416} {"src_title": "Tokajské víno", "tgt_title": "Tokaji", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pěstování vinné révy v tokajské oblasti sahá do 2. století našeho letopočtu. Současnou podobu dal místnímu vinařství uherský král Béla IV ve 13. století, kdy požádal italské vinaře o obnovu vinic zničených válkou. Ti osázeli vinice novými odrůdami, které se staly základem tokajských vín. K největšímu rozmachu došlo v 17. století; vína se dostala až na stůl francouzského krále Ludvíka XIV. Tokajskou oblast vymezil uherský zákon již v roce 1908 (31 obcí v okolí města Tokaj). Československu jeho vznikem v roku 1918 připadly čtyři obce (Malá Trňa, Velká Trňa, Viničky a Slovenské Nové Mesto) včetně práva pro použití názvu Tokajské. Rozpadem Československa roku 1993 získala toto právo Slovenská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Tokajská vína se dělí do 4 skupin: Obsah zbytkového cukru pro výběry a esence je spíše orientační, může se lišit v závislosti na ročníku a postupu výroby. Taktéž se postupem času měnily vinařské zákony a nařízení, takže starší ročníky nemusejí odpovídat aktuálním předpisům.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Tokajské víno se vyrábí z několika převážně tradičních odrůd: Stolní a jakostní vína se vyrábějí podobně, jako vína v ostatních oblastech - reduktivní metodou fermentace vylisovaného moštu. Liší se až výroba ostatních druhů vín typických pro tuto oblast. Pro tokajské oblasti je charakteristický dlouhý podzim, během kterého bobule přezrávají a za přispění botrytidy se mění v cibéby. Právě na obsahu cibéb je výroba tokajských vín postavena.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajské samorodné.", "content": "Tokajské samorodné je vyráběno oxidativní metodou z netříděných bobulí. Podíl cibéb je závislý na počasí konkrétního roku, takže v horších letech vzniká samorodné suché (cukernatost moštu minimálně 21°, zbytkový cukr do 10 g/l), v příznivějších letech je možné vyrobit samorodné sladké (cukernatost moštu nad 24°, zbytkový cukr minimálně 10 g/l, obvykle 30 - 60 g/l). Sudy nejsou plněny zcela, od vzduchu je víno odděleno pouze vrstvou kvasinek, což se podílí na barvě, chuti a buketu. Dříve tokajské samorodné zrálo nejméně dva roky, z toho alespoň rok v dřevěném sudu. S ročníkem 2016 se doba zrání v dřevěných sudech snížila na šest měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajské výběry (aszú).", "content": "Výběry se vyrábějí zalitím rozmělněných cibéb vinným moštem o cukernatosti >21 °NM nebo vínem vyrobeným z moštu o cukernatosti >21 °NM a následným kvašením. Použitý mošt i víno musí pocházet ze stejné vinohradnické oblasti i roku, jako cibéby. Množství cibéb je odměřováno putnami o objemu 28 litrů (20 - 25 kg cibéb, starší literatura uvádí 15 kg) a přidáváno do göncského sudu (sud o objemu 136,6 litrů). Podle počtu puten na sud se tokajská vína dělí na 3 až 6 putnová. V archivech je možné narazit na 1 a 2 putnové výběry, jejichž výrobu ukončil vinařský zákon z roku 1997. K nejvýraznější změně ve výrobě tokajských výběrů došlo v roce 2013. Byl zrušen tradiční 3–6-putnový systém, který byl nahrazen čtyřmi kategoriemi podle obsahu zbytkového cukru 60, 90, 120 a 150 g/l, jejichž ekvivalentem jsou 3, 4, 5 a 6-putnové výběry. Všechny tokajské výběry dříve nesly automaticky název Aszú, což je dnes rezervováno pouze pro výběry začínající na minimálním obsahu zbytkového cukru 150 g/l a končící tam, kde začíná tokajská esence (450 g/l). Pouze 6-putnový tokajský výběr lze oficiálně nazývat Azsú. Stejně jako u samorodného, tak ani u výběrů nejsou sudy plněny zcela, aby k vínu mohl vzdušný kyslík, který společně s vrstvou kvasinek dotváří celkový charakter vína. Tradičně zrál tokajský výběr nejméně tři roky, z toho alespoň dva roky v dřevěných sudech. Po roce 2013 byla doba strávená v sudu zkrácena na 18 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajské esence.", "content": "Tokajská výběrová esence (Tokaji aszú eszencia, někdy lidově označovaná jako sedmiputnové) je vyráběna fermentací cibéb zalitých moštem či tokajským vínem. Obsah cukru musí přesahovat 180 g/l a extrakt 45 g/l. Obsah alkoholu se pohybuje kolem 10-12 %. Zraje 3 roky, z čehož minimálně dva stráví v dřevěném sudu. Tokajská výběrová esence se do prodeje dostává poměrně zřídka a za vysoké ceny (obvykle 3000 - 8000 Kč za litr). Někteří prodejci ji chybně klasifikují jako tokajskou esenci - nektar. Ta je ovšem natolik vzácná, že je prakticky nemožné se s ní mimo specializované obchody setkat. Počínaje sklizní 2013 se tokajská výběrová esence již nevyrábí a vínům této kvality nově odpovídá nejvyšší kategorie výběrů, tzv. Aszú. Tokajská esence (Tokaji eszencia), neboli nektar, vzniká přirozeným kvašením samotoku (šťávy, kterou ze sebe vlastní vahou vylisovaly cibéby). Vyrábí se zpravidla jen v nejlepších ročnících (čtyř-hvězdičkových podle maďarského systému). Pro vznik 1 litru esence je zapotřebí 3 tun cibéb, což odpovídá sklizni z 10 hektarů. Kvašení je z důvodu vysokého obsahu cukru velmi pomalé a může trvat roky (u velmi koncentrovaného samotoku je to přibližně 1% alkoholu za rok). Esence obvykle obsahuje přes 400 g/l zbytkového cukru (uvádí se až 900 g/l pro ročník 2000), 45 - 60 g/l extraktu a 4 až 6 procent alkoholu. Zrání trvá minimálně tři roky, z toho dva v dřevěném sudu. Cenově se tato vína pohybují mezi 10 000 - 25 000 Kč za litr. \"Pan Stevenson o tokajské esenci píše: \"Byl jsem šťasten, že jsem mohl ochutnat čistou esenci ve státních sklepích v Tolcsvě. Kvasila již 13 let a dosáhla hladinu téměř 12% alkoholu, s 640 g/l zbytkového cukru tekla jako olej, měla však neuvěřitelný buket připomínající zrána se rozvíjející růže. Byla intenzivně sladká, čistá se silnou hroznovou chutí.\"\" Životnost esencí je prakticky neomezena, uvádějí se až stovky let při patřičném skladování.", "section_level": 2}, {"title": "Tufové sklepy.", "content": "\"\"Zvláštností tokajské oblasti jsou speciální sklepy. Jsou vykopané v sopečné vyvřelině (tufu) v podobě chodeb vysokých asi dva a půl metru. V některých tokajských sklepech jsou stěny pokryty černou plísní, která reguluje vlhkost a přitom neovlivňuje nepříznivě ovzduší ve sklepě.\"\" Spletité chodby tokajských sklepů jsou vykopány hluboko pod zemí v sopečné hornině tufu a táhnou se do dálky i několika kilometrů. Většina byla vyhloubena již v 16. a 17. století. Mají stálé mikroklima, tzn. vysokou vzdušnou vlhkost a stabilní teplotu kolem 10–12 °C. Jejich stěny porůstá mikroskopická houba \"Zasmidium cellare\". Tato chladnomilná houba (lidově plíseň) reguluje vzdušnou vlhkost v podzemních prostorách. V její přítomnosti zraje tokajské víno několik let a právě tady získává finální komplexnost a zakulacenost.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní tokajské speciality.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tokajský \"mášláš\".", "content": "Tokaji máslás. Vyrábí se fermentací moštu nebo vína nalitého na kvasničný kal zbylý po výrobě výběru nebo samorodného. Touto cestou víno získává výraznější charakter. Takto vyrobené víno se dnes již běžně neprodává. Jeho produkce pro vlastní konzumaci je však v řadě malých rodinných vinařství stále běžná zejména v Maďarsku.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajský \"fordítáš\".", "content": "Tokaji fordítás. Vzniká fermentací moštu nebo vína nalitého na matoliny (výlisky) z cibéb, které ještě dokážou víno chuťově a aromaticky obohatit. Takto vyrobené víno se dnes již běžně neprodává. Jeho produkce pro vlastní konzumaci je však v řadě malých rodinných vinařství stále běžná zejména v Maďarsku.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajské ledové.", "content": "Používá se klasické metody pro výrobu ledového vína v kombinaci s tokajskými odrůdami. Poprvé bylo vyrobeno roku 1999 v Chateau Pajzos (Maďarsko). Jeho produkce se v reakci na zvyšující poptávku v posledních letech výrazně zvyšuje.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajské slámové.", "content": "Metoda pro výrobu slámového vína z tokajských odrůd se tradičně používá pouze na Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "Tokajské přívlastkové.", "content": "Využívá tokajských odrůd v kombinaci s klasickým systémem přívlastků (ten se ovšem liší podle konkrétní země a vinařského zákona). V Maďarsku jsou tato vína obvykle značena jako \"késöi szüretelésü\" (doslovně přeloženo znamená pozdní sběr), na Slovensku je používán podobný systém značení jako v ČR. Některé maďarské pozdní sběry se kvalitou moštu mohou vyrovnat až našim výběrům z bobulí a výběrům z cibéb.", "section_level": 2}, {"title": "Vinum Tokajense Passum.", "content": "Také známo jako \"Stanza Eszencia\". Maďarská specialita, neprokvašená sladká esence s několika sty gramy \"zbytkového\" cukru. Do poloviny 20. století se bezalkoholová esence z cibéb prodávala pouze v lékárnách jako vinný produkt prospěšný zdraví. V současnosti je většina produkce importována Japonskem, kde je distribuována jako přírodní doplněk stravy pro prevenci před civilizačními chorobami. Produkt se vyznačuje olejovitou konzistencí a výraznou chutí cibéb.", "section_level": 2}, {"title": "Archivace.", "content": "Tokajská vína jsou známa vysokým archivačním potenciálem. Ten se týká především výběrů a esencí. Stolní vína jsou určena k okamžité spotřebě. Potenciál kvalitních jakostních vín a pozdních sběrů vyráběných moderní reduktivní metodou dosahuje zhruba pěti let. U výběrů a esencí vyráběných tradiční oxidativní metodou může být životnost prakticky neomezena. Jsou známa vína, která byla ve výtečné kondici po otevření i téměř tři sta let po sklizni. Archivační potenciál závisí na ročníku, správném skladování a samotné výrobě.", "section_level": 1}, {"title": "Metody výroby.", "content": "Detaily výrobního postupu si tokajští vinaři chrání, ale u současných vín lze pozorovat dva zásadní trendy. První je klasická metoda, kdy se víno lahvuje co možná nejvíce zoxidované. Tato vína jsou obvykle výrazně tmavá, zlatavá až zlatavo-hnědá a mají velmi dobrý archivační potenciál. Druhá metoda je relativně nová a zakládá na lahvování minimálně zoxidovaného vína. Odlišný výrobní postup umožňuje víno chuťově a aromaticky odlišit. Není ale prokazatelné, zda bude mít tento postup vliv na dlouhodobě archivovaná vína. Několik příkladů známějších výrobců: klasická metoda moderní metoda", "section_level": 2}, {"title": "Skladování.", "content": "Tokajské víno se tradičně skladovalo ve skleněných lahvích uzavřených korkem v tufových sklepích. Lahve byly skladovány ve svislé poloze, což vyžadovalo občasné překorkování (zhruba po sedmi letech), neboť korek časem vysychal a degradoval. V současnosti již překorkování nepatří k běžným postupům a lahve se uchovávají nakloněné, aby byla zátka zalita vínem a nevysychala. Pro archivaci a dlouhodobé skladování se doporučuje stabilní teplota kolem 12 °C, přičemž je preferována raději teplota mírně vyšší, než teplota kolísavá.", "section_level": 2}, {"title": "Ročníky sklizně.", "content": "Kvalita vína a skladovací potenciál mohou být velmi závislé na počasí během vegetačního období. Podle něj se jednotlivé ročníky kvalitativně liší. Existuje několik systémů hodnocení kvality ročníku, vyjadřují se počtem hvězdiček (více = lépe). Maďarský systém jako maximum používá čtyř hvězdiček. Naproti tomu mezinárodní značení rozlišuje hvězdiček pět. Ročníky tokajských pozdních sběrů Ročníky výběrových vín a esencí Čtyřhvězdičkové (nejlepší) ročníky podle maďarského systému: Názory na některé ročníky (např. 2000 nebo 2005) a jejich hodnocení se někdy do určité míry liší. O vyjádření jsem požádal odbornici na tokajské víno Dr. Danu Chvátalovou, která přímo pro tento článek wikipedie poskytla následující informace: \"\"Existuje řada knih o tokajských vínech. Naštěstí je jich hodně v angličtině či němčině. Přeložila jsem jich hezkou řádku, ale přesto Vám nemohu zcela jednoznačně odpovědět. Jsou ročníky tradičních tokajských ASZÚ, jenž jsou tradovány všemi jako nejlepší tj. mají 4 hvězdičky (1972, 1975, 1983, 1988, 1993, 1999, 2003, 2005) ovšem záleží hodně na vinařství i poloze určité vinice. I ve špatných ročnících mají někteří vinaři excelentní putňová vína vyznamenaná mezinárodně. Muzeální víno všeobecně v Maďarsku znamená nejvyšší kvalitu vína. Podmínky pro klasifikaci vína jako muzeální jsou dosti nejasné. Každý vinař má svá muzeální vína, ať jsou to tokajská nebo ne. Archivace kvalitních putňových tokajských nemá hranice. Důležité je správné uložení. A čím starší, tím lepší a samozřejmě dražší a to mnohonásobně.\"\" Za archivní tokajská vína jsou považována ta, u kterých uběhlo více než 10 let od sklizně. Po 10 letech může cena lahve vzrůst na dvojnásobek hodnoty mladšího vína.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter vína.", "content": "Tokajské výběry a esence jsou charakteristické žlutou, medovou, jantarovou až zlatohnědou barvou a sladkou plnou chutí s oxidativním charakterem. Ve vůni i chuti se může objevovat med, hrozinky, chlebovinka, buket cibéb, tóny vanilky, ořechů, tabáku, sušené ovoce, datle, fíky, meruňky, u vyšších výběrů až karamelové, kávové nebo čokoládové tóny, či griliáš. Sladká tokajská vína vyráběná oxidativní metodou se hodí k většině sladkých dezertů, zákusků a pečivu. Tradiční kombinací pro přírodně sladká tokajská vína jsou také husí či kachní játra (foie gras/de canard). Vzhledem k vyššímu obsahu cukru se nedoporučují k běžnému pití. Esence a vyšší výběry se také používají jako doplněk stravy. Pro běžnou konzumací tokajských vín se lépe hodí buďto samorodné (maď. szamorodni), které má obvykle zbytkového cukru méně, nebo ho neobsahuje vůbec, případně přívlastková či stolní tokajská vína, která jsou vyráběna reduktivní cestou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tokajská vína jsou aromatická vína zlatavé barvy vyráběná v Tokajské oblasti (severovýchodní Maďarsko a jihovýchodní Slovensko) tradiční oxidativní metodou. V současné době se dostávají do módy i tokajská vína stolní a přívlastková, která se vyrábějí moderním reduktivním procesem.", "tgt_summary": "Tokaji ( ) or Tokay is the name of the wines from the Tokaj wine region (also \"Tokaj-Hegyalja wine region\" or \"Tokaj-Hegyalja\") in Hungary or the adjoining Tokaj wine region in Slovakia. This region is noted for its sweet wines made from grapes affected by noble rot, a style of wine which has a long history in this region. The \"nectar\" coming from the grapes of Tokaj is also mentioned in the national anthem of Hungary. The Slovak wine region of Tokaj may use the \"Tokajský/-á/-é\" label (\"of Tokaj\" in Slovak) if they apply the Hungarian quality control regulation. This area used to be part of the greater Tokaj-Hegyalja region within the Kingdom of Hungary, but was divided between Hungary and Czechoslovakia after the Treaty of Trianon.", "id": 1417430} {"src_title": "Orjol (kosmická loď)", "tgt_title": "Orel (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejprve se ESA dotazovala, zda může být součástí programu NASA kosmické lodi Orion, ale dostala negativní odpověď. Následně se ESA rozhodla připojit k Rusku, aby společně vytvořili novou generaci vesmírných lodí s posádkou. Roku 2005 Roskosmos opakovaně obdržel návrhy od moskevského podniku GKNPC Chruničeva na vývoj nové vesmírné lodi vycházející z lodi TKS, která by byla vypouštěna raketou Angara. Dalším konkurentem byl projekt Kliper od společnosti RKK Eněrgija z Koroljova. ESA však trvala na společném návrhu. V červenci 2006 přijala ruská vláda koncepci rozvoje ruské kosmonautiky do roku 2030, která v části věnované dopravním systémům předpokládala nejdříve modernizaci Sojuzu a zkonstruování orbitálního tahače Parom. Poté – po roce 2015 – měla nastoupit nová kosmická loď, univerzálnější než Kliper, schopná jak dopravy na oběžnou dráhu Země, tak letů na Měsíc. Fáze studie společného projektu ESA a Roskosmos vývoje nové pilotované kosmické lodi označované jako CSTS/ACTS započal v září 2006. Projekt byl ovšem ukončen na konferenci členských států ESA v listopadu 2008 a ESA se rozhodla využít některé technologie na projektu ATV. Roskosmos vyhlásil nový konkurs na „perspektivní pilotovaný dopravní systém“ (PPTS), zúčastnily se ho GKNPC Chruničeva a RKK Eněrgija. V dubnu 2009 Roskosmos vybral projekt Eněrgiji, s tím, že nosnou raketu (nazvanou Rus-M) pro novou loď vyvine a bude vyrábět CSKB-Progress. Perspektivní pilotovaný dopravní systém podle požadavků konkurzu zahrnoval „pilotovanou dopravní loď nové generace“ ve třech modifikacích určených pro Přistávací modul měl být opakovaně (desetkrát) použitelný. Loď měla být dále použitelná pro lety kosmických turistů a pro obsluhu automatických platforem a stanic na oběžné dráze Země. V bezpilotní variantě měla sloužit jako zásobovací loď a dopravit 2000 kg nákladu na orbitální stanici a 500 kg nákladu na Zem. V srpnu 2011 Eněrgija představila maketu lodi. První bezpilotní start byl plánován z kosmodromu Vostočnyj roku 2015 a pilotovaný let plánován na rok 2018. V roce 2015 kvůli škrtům v rozpočtu z předešlého roku došlo k dalšímu posunu prvního plánovaného bezpilotního letu na 2021 a prvního pilotovaného letu k ISS na 2024. Na podzim 2019 se počítalo s prvním bezpilotním letem – na Angaře A5 – roku 2023, bezpilotním letem k ISS roku 2024 a prvním pilotovaným letem k ISS následující rok (2025).", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Agentura Roskosmos dala fanouškům kosmonautiky možnost zvolit jméno nové ruské kosmické lodi. Z více než 5 000 návrhů byly vybrány „Федерация (což znamená federace)“, „Гагарин (Gagarin)“, „Родина (Vlast)“, „Звезда (Hvězda)“, „Лидер (Lídr nebo Vůdce)“, „Галактика (Galaktika)“, „Мир (Mír, také možno přeložit jako Svět)“, „Зодиак (Zodiak, tedy Zvířetník)“, „Астра (Astra)“ a „Вектор (Vektor)“. Hlasovat bylo možné do 23. prosince 2015. Ze tří vítězných návrhů (Gagarin, Vektor a Federacija) porota nakonec vybrala jméno Federacija. V září roku 2019 se Roskosmos rozhodl přejmenovat vyvíjenou loď na jméno Orjol.,", "section_level": 1}, {"title": "Popis lodi a funkce.", "content": "Nová loď Orjol má shodné úkoly jako současně vyvíjený americký Orion a také podobný vzhled. Návratová kapsle () useknutého kónického tvaru je naspodu doplněná válcovým motorovým úsekem (), s dvěma solárními panely. Hmotnost lodi bez paliva by při startech na nízkou oběžnou dráhu země měla činit 14 000 kg (9500 kg návratový modul a 4500 kg servisní modul lodi), s palivem poté 17 000 kg. Při letech k měsíci by měla dosahovat až 21 367 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Přistávání.", "content": "Návrat lodě do zemské atmosféry bude probíhat balistickým řízeným letem, podobně jako u lodí Orion. Přistávací modul přistane pomocí tří padáků, které jsou schopné nést až 9 tun a také pomocí brzdících raketových motorů, které umožní upřesnit místo přistání. Padáky se rozloží ve výšce 1 km a motory zbrzdí rychlost klesání ve výšce 50 m. Nakonec loď dosedne na podpěrách absorbující nárazy, které také zabrání převrácení modulu na bok, jako se to stávalo u Sojuzu. Pro přistání bylo vybráno několik oblastí v jižní části Ruska, přistávací plocha poblíž města Engels v Saratovské oblasti, kde přistál také Jurij Gagarin, dále pak plochy při městech Orsk, Orenburg a Rubcovsk.", "section_level": 2}, {"title": "Nosné rakety.", "content": "Jako hlavní nosič pro novou kosmickou loď byla původně plánována nosná raketa Rus-M, ale v roce 2011 byl program pro vývoj nové rakety ukončen. V červenci 2012 Roskosmos oznámil, že nová loď Federacija bude využívat nosič Angara A5. V roce 2017 se však ruští inženýři rozhodli preferovat nový chystaný nosič Irtyš (také zvaný Sojuz 5), který povstal v rámci projektů Fenix / Sunkar. Vybrání rakety Irtyš pro loď Federacija se ale týká pouze misí, kdy bude tato loď mířit na nízkou oběžnou dráhu a na ISS. Podle plánu měl Irtyš v roce 2022 zahájit letové testy a nejprve vynášet nepilotované zkušební lodě Federacija. Nová raketa měla projít certifikačním procesem pro pilotované lety. V září roku 2019 Roskosmos znovu změnil plány a vrátil se s lodí, nově pojmenovanou Orjol, zpět k nosiči Angara A5. Šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin oznámil, že první letová zkouška kosmické lodi bez posádky proběhne v roce 2023 z nového komplexu na kosmodromu Vostočnyj. Následovat by měl jeden bezpilotní let k ISS a poté první let s posádkou. Na vynášení lodi k lunárním misím se počítá buďto s Angarou A5V, nebo se supertěžkým nosičem Jenisej.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání se Sojuzem.", "content": "Lodě Sojuz se začaly vyvíjet v roce 1962 v RKK Eněrgija pod vedením S. P. Koroljova jako nových typ slibných lodí, které nahradí lodě Vostok. Ty poté přežily nejen americké lodě Apollo a raketoplány, ale ukázaly se jako velmi spolehlivé systémy. Projekty společnosti RKK Eněrgija Zarja (1985) a Kliper (2005), které měly nahradit lodě Sojuz a dosáhnout Měsíce i s posádkou, nedosáhly plné implementace. Ovšem zkušenosti získané prostřednictvím těchto projektů jsou využívány v nových generacích Sojuzu a Federacija. Sojuz pojme pouze 3 členy posádky ve 2,5 m³ obytného prostoru, nejdelší dobu pobytu 17,8 dnů na oběžné dráze dosáhl Sojuz-9 v roce 1970, čas strávený na stanici může dosáhnout až 200 dní. Orjol by měl pojmout až 4 osoby v 9 m³ obytného prostoru, autonomní doba letu na oběžné dráze se zvýší až na 30 dní a na stanici na 1 rok. Dokovací systém Kurs-L převezme Federacija od lodí Sojuz. Stejně tak bude mít i smíšený přistávací systém; padáky a brzdové motory, které jí umožní přistát v okruhu 5 km. Jeho tvar je blíže ke zkrácenému kuželu, což znamená, že bude schopen lépe plánovat a přistát s menší odchylkou. Díky novým kompozitním materiálům a hliníkové slitině 1570С bude loď lehčí a trvanlivější, než kdyby byla vyrobena ze stejných materiálů jako Sojuz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orjol (, ), v letech 2016–2019 nazývaná Federacija (), předtím označovaná jako PPTS (Perspektivní pilotovaný dopravní systém, ) je ruská pilotovaná kosmická loď vyvíjená pro Roskosmos společností RKK Energija. Do začátku roku 2016 bylo jeho oficiálním názvem PTK NP (Pilotovaná dopravní loď nové generace, ). Nová loď má nahradit stárnoucí lodě Sojuz vyvinuté bývalým Sovětským svazem za účelem dopravy kosmonautů na orbitální stanice. Loď pojme posádku čtyř lidí na oběžnou dráhu Země a dále až na 30 dnů. Pokud bude ukotvena s kosmickou stanicí, mohla by zůstat ve vesmíru až jeden rok, což je dvojnásobek kosmické lodi Sojuz. Kosmická loď má být schopna samostatného několikatýdenního letu na oběžné dráze Měsíce.", "tgt_summary": "Orel () or Oryol, formerly Federation (), and PPTS (), is a project by Roscosmos to develop a new-generation, partially reusable crewed spacecraft. Until 2016, the official name was () or PTK NP. The goal of the project is to develop a next-generation spacecraft to replace the Soyuz spacecraft developed by the former Soviet Union to support low Earth orbit and lunar operations. It is similar in function to the US Orion or Commercial Crew Development spacecraft. The PPTS project was started following a failed attempt by Russia and the European Space Agency (ESA) to co-develop the Crew Space Transportation System (CSTS). Following ESA member states declining to finance Kliper in 2006 over concerns about workshare then again declining to finance development of CSTS in 2009 over technology transfer to Russia that could be used for military purposes, the Russian Federal Space Agency ordered a new crewed spacecraft from Russian companies. A development contract was awarded to RKK Energia on 19 December 2013. Orel is intended to be capable of carrying crews of four into Earth orbit and beyond on missions of up to 30 days. If docked with a space station, it could stay in space up to a year, which is double the duration of the Soyuz spacecraft. The spacecraft will send cosmonauts to lunar orbit, with a plan to place a space station there, called Lunar Orbital Station.", "id": 611464} {"src_title": "Německé volby do říšského sněmu 1933 (březen)", "tgt_title": "March 1933 German federal election", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Po volbách v listopadu 1932 nastal v Německu politický pat, kdy žádná politická strana nebyla schopná vytvořit fungující vládu. Kancléř Papen přišel s návrhem rozpustit sněm a nevyhlašovat nové volby. Vedl by pak dočasnou diktaturu, která by vládla, dokud by se situace neuklidnila. Ministr obrany generál Schleicher byl kvůli hrozbě vypuknutí občanské války zásadně proti a navrhl, že se sám pokusí o složení vlády z umírněných nacistů a odborářů. Prezident jeho plán přijal, odvolal Papena a jmenoval Schleichera kancléřem. Schleicherův kabinet ale podporu nedokázal získat, a tak se pokusil vyhlásit v Německu výjimečný stav. Po zamítnutí tohoto návrhu sám Schleicher rezignoval. Sesazený Papen mezitím přesvědčil prezidenta Hindenburga, že dokáže politicky nezkušeného Hitlera ovládat a navrhl vládu s Hitler jako kancléřem a sebou jako vicekancléřem. Hitlerova vláda byla jmenována 30. ledna 1933 (později byla nacisty celá událost slavena jako \"Machtergreifung\", německy \"převzetí moci\"). Hitler jako kancléř požádal prezidenta o vypsáních nových voleb, které se měly uskutečnit v březnu 1933.", "section_level": 1}, {"title": "Volební kampaň.", "content": "Vláda pomocí prezidentského dekretu prosadila 4. února 1933 tzv. \"Nařízení říšského prezidenta o ochraně německého lidu\", které výrazně omezilo možnosti shromažďování a zakázalo vydávání některých novin. Sociální demokraté v reakci na omezování občanských svobod zorganizovali 7. února 1933 v Berlíně demonstraci, které se účastnilo na 200 tisíc lidí. Nacisté začali kampaň 10. února 1933 a Hitler požádal voliče, aby mu dali čtyři roky neomezenou moc pro vypořádaní se s krizí v Německu, a pak ať ho soudí. Nacisté rozpoutali politický teror převážně proti komunistů a sociální demokratům. K tomu Hitlerova vláda 17. února povolila policii použití střelných zbraní a následně byl ke každému policistovi přiřazen jeden člen polovojenských oddílů SA či SS jako tzv. \"Hilfspolizei\" (německy \"pomocná policie\"). Komunisté uspořádali svoje poslední volební shromáždění 23. února 1933, ale jejich setkání bylo během projevu Wilhelma Piecka rozehnáno policií. Dne 27. února 1933 vyhořela budova Říšského sněmu v Berlíně. Nacisté okamžitě celou událost prohlásili za pokus o vyvolání komunistické revoluce a obvili z něho Nizozemce Lubbeho, Němce Torglera a tři Bulhary Dimitrova, Popova a Taneva, všichni byli komunisté. Prezident vydal 28. února 1933 \"Dekret o požáru Říšského sněmu\", který pozastavil do odvolání ty články ústavy, které se týkaly osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva na shromažďování a poštovního tajemství. Noviny podporující komunisty a sociální demokraty byly na 14 dní zavřeny. Kanceláře Komunistické strany byly uzavřeny a komunističtí poslanci s jejich úředníky vsazeni do ochranné vazby. Přední představitelé komunistů, sociálních demokratů ale i intelektuálů začali být posíláni do čerstvě zřízených koncentračních táborů. Za mřížemi skončilo na 4 tisíce komunistů včetně jejich vůdce Ernsta Thälmanna. KPD nebyla oficiálně zakázána, ale prakticky byla celá její struktura zničena. Sněm se z vyhořelého Reichstagu přesunul do budovy Krollovy opery.", "section_level": 1}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "Podle očekávaní jasně vyhráli nacisté. Ačkoliv dosáhli mnohem lepšího volebního výsledku než ve volbách v listopadu 1932, vytoužené většiny ve sněmu se nedočkali. Zisk 43,9 % znamenal pro Hitlera velké zklamání. Na druhou stranu potencionální spojenci, nacionalisté z DNVP, získali 8 %, a to už na většinu stačilo. Nejsilnější pozice NSDAP potvrdila ve východních oblastech (obvody Východní Prusko, Pomořansko, Frankfurt nad Odrou), kde měli více než 50 % hlasů. Největšími poraženými voleb byli, podle předpokladů, komunisté, kteří ztratili 1 voličů (tj. celou čtvrtinu hlasů). Mnoho voličů přešlo pod vlivem propagandy nebo politického teroru od nich přímo k nacistům nebo volili sociální demokraty. SPD si udržela své pozice převážně díky hlasům z Berlína a Saska. Katolické Centrum a Bavorská lidová strana taktéž neztratili své pozice v západním Německu respektive v jižním Bavorsku. Obvody Kolín nad Rýnem-Cáchy a Koblenz-Trevír byly jediné obvody, kde se nacistům nepodařilo zvítězit.", "section_level": 1}, {"title": "Následující události.", "content": "Zvolení komunističtí poslanci nebyli po volbách vpuštěni do sněmu a jejich mandáty byly anulovány. Hitlerova NSDAP vytvořila koalici s nacionalisty z DNVP a mohla vládnout s pohodlnou většinou 340 poslanců ze 647 zvolených (bez komunistů to bylo prakticky ve sněmu pouze 566 poslanců). Pro schválení zmocňovacího zákona, který by dal Hitlerovi neomezenou moc na následující 4 roky, ale potřebovali nacisté 2/3 hlasů ve sněmu. Klíčová byla dohoda s katolickým Centrem, které slíbilo podporu při hlasování výměnou za ratifikaci Říšského konkordátu. Hlasování o zmocňovacím zákoně proběhlo 23. března 1933. Po dohodě Centra s nacisty všechny menší strany Hitlerův návrh podpořily, a to buď z přesvědčení nebo z obavy o své bezpečí. Zákon prošel v poměru 444 ku 94. Proti se postavili pouze sociálnědemokratičtí poslanci (z celkového počtu 120 bylo 26 poslanců ve vězení nebo v již v emigraci). Po schválení zmocňovacího zákona začali nacisté zpívat píseň Horsta Wessela. Nacistická diktatura byla oficiálně schválena sněmem. Dne 16. července 1933 vešel v platnost zákon zakazující všechny politické strany kromě NSDAP. Následující volby v listopadu 1933, které byly spojené s referendem o vystoupení Německa z Společnosti národů, se dala volit pouze kandidátka NSDAP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německé federální volby konané 5. března 1933 byly v pořadí deváté volby do říšského sněmu Výmarské republiky a poslední předválečné volby s účastí více politických stran. Volby se konaly krátce po požáru Říšského sněmu, který umožnil Hitlerovi přesvědčit prezidenta Paula von Hindenburg k přijetí dekretu o požáru Říšského sněmu. Dekret odstranil mnoho občanských svobod a umožnil zatčení vůdců Komunistické strany. Nacisté rozpoutali před volbami teror zaměřený především proti komunistům a sociálním demokratům. Volby sice vyhráli, ale nedosáhli na většinu ve sněmu. Dva týdny po volbách přijal sněm na jejich popud tzv. zmocňovací zákon, kterým získal kancléř výjimečné pravomoci a stal se z něj Führer (vůdce). Oficiálně tak začala nacistická diktatura.", "tgt_summary": "Federal elections were held in Germany on 5 March 1933, after the Nazi seizure of power on 30 January and just six days after the Reichstag fire. Nazi stormtroopers had unleashed a widespread campaign of violence against the Communist Party (KPD), left-wingers, trade unionists, the Social Democratic Party of Germany, and the Centre Party. They were the last multi-party elections in a unified Germany until 1990. The 1933 election followed the previous year's two elections (July and November) and Hitler's appointment as Chancellor. In the months before the 1933 election, brownshirts and SS displayed \"terror, repression and propaganda [...] across the land\", and Nazi organizations \"monitored\" the vote process. In Prussia 50,000 members of the SS, SA and \"Der Stahlhelm\" were ordered to monitor the votes by acting Interior Minister Hermann Göring, as auxiliary police. The National Socialists registered a large increase in votes in 1933. However, despite waging a campaign of terror against their opponents, the National Socialists only tallied 43.9 percent of the vote, well short of a majority. They needed the votes of their coalition partner, the German National People's Party (DNVP), for a bare working majority in the Reichstag. This would be the last contested election held in Germany before World War II. Two weeks after the election, Hitler was able to pass an Enabling Act on 23 March with the support of all non-socialist parties, which effectively gave Hitler dictatorial powers. Within months, the Nazis banned all other parties and turned the Reichstag into a rubberstamp legislature comprising only Nazis and pro-Nazi guests.", "id": 506885} {"src_title": "Vilemína Dánská", "tgt_title": "Princess Vilhelmine Marie of Denmark", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vilemína se narodila jako dcera dánského krále Frederika VI. a jeho manželky Marie Hesensko-Kasselské. Protože její otec neměl přeživšího syna, byla Vilemína velmi žádanou nevěstou. Mezi jejími nápadníky byl budoucí švédský král Oskar I. z nově vzniklé dynastie Bernadotte.", "section_level": 1}, {"title": "První manželství.", "content": "Dne 1. listopadu roku 1828 se ve věku dvaceti let provdala v kostele paláce Christiansborg za svého bratrance, korunního prince Frederika, pozdějšího dánského krále Frederika VII., který byl po mužské linii přímým potomkem krále Frederika V. a jeho druhé ženy Juliany Marie. Tímto sňatkem se spojily dvě linie dánské královské rodiny, mezi nimiž byly od roku 1814 chladné vztahy. Manželství bylo i veřejností oslavováno a vítáno s nadšením, jež trvalo měsíce a odrazilo se v řadě pověstí, vyprávění a oslav. Svazek se však záhy ukázal být nešťastným. Zejména Frederikův nevázaný způsob života, nevěry a alkoholismus měly vést k tomu, že pár se v roce 1834 rozešel a 4. září 1834 byl rozveden. Manželství zůstalo bezdětné; lze se domnívat, že podstatnou roli rozpadu svazku hrála spíše tato skutečnost.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "O rok později se Vilemína provdala za svého o pět let mladšího bratrance, vévodu \"Karla Glücksburského\", staršího bratra pozdějšího dánského krále Kristiána IX. V roce 1848 se Karel účastnil jako velitel na straně Šlesvicka-Holštýnska tříleté války (1848-51) proti Dánsku, což znamenalo silné narušení vztahů mezi Vilemínou a dánským královským dvorem. V létě roku 1848 se Karel z války vrátil zpět a pár žil až do roku 1852 v Drážďanech; v tomto roce se vypravil do Dánska smířit se s příbuzenstvem. Vilemína a její manžel od té doby přebývali převážně na zámcích v Kielu a Louiselundu, zejména pak po nastoupení jejich švagra Kristiána na dánský trůn. Od roku 1864 připadlo vévodství Prusku a Karel ztratil svůj vévodský titul. Pár se přestěhoval zpět na zámek Glücksburg, neboť německý císař jim bývalý vévodský dům postoupil. 24. října 1878 Karel zemřel. Vilemína ho přežila o 13 let, zemřela 30. května 1891, a byla pochována po jeho boku ve vévodské hrobce na městském hřbitově v Glücksburgu. Obě Vilemínina manželství byla bezdětná. Soudí se, že byla neplodná, protože nejsou žádné zprávy o nějakém potratu, či mrtvě narozeném dítěti, tedy že by vůbec kdy otěhotněla; na druhé straně ani její první manžel Frederik VII. neměl potomka, třebaže byl ženatý celkem třikrát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilemína Dánská (: \"Wilhelmine von Dänemark\", : \"Vilhelmine Marie\") (18. ledna 1808, Kiel – 30. května 1891, Glücksburg) byla rodem dánská korunní princezna a sňatkem vévodkyně von Glücksburg.", "tgt_summary": "Princess Wilhelmine Marie of Denmark and Norway (; ) (18 January 1808, Kiel, Duchy of Holstein – 30 May 1891 in Glücksburg, Schleswig-Holstein, Prussia, Germany) was a Princess of Denmark by birth, as daughter of King Frederick VI. She married her agnatic second cousin, the future King Frederick VII of Denmark, but the marriage ended in divorce.", "id": 567799} {"src_title": "Online syndikace", "tgt_title": "Web syndication", "src_document": [{"title": "Vývoj online syndikace.", "content": "Počáteční idea online syndikace obsahu webů byla jednoduchá. Předložit uživatelům na jediném místě aktuální obsah portálů, které budou navrženy tak, aby sdílely své souhrnné zprávy všem uživatelům. Touto myšlenkou se od roku 1995 zabývaly počítačové společnosti a to např. Apple mezi lety 1995-1997 s technologií MCF (Meta Content Framework) nebo Microsoft okolo roku 1997 s CDF (Channel Definition Format). Ani jeden z těchto projektů se nedočkal většího rozšíření především proto, že formáty byly implementovány pouze nad jednou službou, a tak v nich potenciální uživatelé neviděli velké využití. Firma Netscape se v roce 1997 inspirovala myšlenkou projektu MCF a začala vyvíjet svůj online syndikační formát. Jejich snaha vyústila v roce 1999 vyvinutím formátu RSS, který umožňoval vydavatelům webového obsahu zveřejňovat své novinky a obsah webů v RSS zdrojích, a zároveň uživatelům tyto zdroje pravidelně kontrolovat. Za velmi důležitý zlom v používání a rozšíření technologie syndikace obsahu lze považovat komerční využití RSS formátu softwarovou firmou UserLand, která vyvinula jeden z prvních webových produktů postavených na RSS nezávisle na firmě Netscape. Po restrukturalizaci Netscape v roce 2001 ztratila firma zájem o formát RSS a opustil vývoj jeho další verze, ale i tak se již syndikace stala široce používanou technologií internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Formáty syndikace.", "content": "RSS a Atom jsou nejpoužívanější a nejznámější formáty pro syndikaci obsahu webů. Tyto formáty jsou definovány značkovacím jazykem XML. Hlavní vlastností XML jazyka je rozšiřitelnost, která umožňuje uživateli definovat vlastní typy značek a tak vytvářet strukturu dat. V současnosti je XML jazyk označován za jeden z nejpoužívanějších jazyků pro výměnu strukturovaných informací. Je to také způsobeno tím, že data při přenosu nepotřebují žádnou konverzi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Online syndikace (nebo také webová syndikace nebo syndikace obsahu) znamená opětovné dodávání aktuálních informací, které obsahuje internet (weby, portály, blogy, atd.). Online syndikace do jisté míry změnila uživatelské chování na internetu. Uživatelé si již nevyhledávají informace přímo na webovém portálu, ale hledají kvalitní zdroje informací. Ze zdrojů \"putují\" informace směrem k uživateli, ať už přímo do jejich čteček nebo do agregačních webů. Data tedy nejsou pouze staticky umístěna na jediném místě. Nejběžnějším příkladem jsou zde zpravodajské portály, které poskytují k syndikaci částečný obsah zpráv svým čtenářům a tak je informují o aktuálně vydaných článcích. Syndikace je tedy způsob jak šířit velké množství informací internetem směrem k uživatelům.", "tgt_summary": "Web syndication is a form of syndication in which content is made available from one website to other sites. Most commonly, websites are made available to provide either summaries or full renditions of a website's recently added content. The term may also describe other kinds of content licensing for reuse.", "id": 1908695} {"src_title": "Béla Kiss", "tgt_title": "Béla Kiss", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyučil se klempířem. Žil v Cinkotě, kam se roku 1900 přistěhoval se svou ženou Marií. Lidé z vesnice je měli rádi a chodili k nim na večírky, kde je Kiss bavil obdivuhodnými znalostmi dějepisu. Roku 1912 zjistil, že mu byla žena nevěrná. Ve svém domě v noci ji napadl, svázal a poté ji odtáhl na dvorek za domem, kde ji zavřel do sudu s methanolem. Druhý den oznámil, že se s ním žena rozvedla. Vlastníkovi domu namluvil, že v sudu je benzín. Kiss si poté začal vybírat nové partnerky, které však záhadně mizely. Ani jeho hospodyně Jakubcová je nikdy neviděla. Když vypukla první světová válka, přihlásil se do armády. Lidé o něho údajně měli strach a každý den se prý modlili, aby se vrátil. Roku 1916 mu vypršela nájemní smlouva. Vlastník domu chtěl \"sudy s benzínem\" předat armádě. Když však jeden ze sudů otevřel, objevila se v něm mrtvola Marie Kissové. Správce zavolal policii, s níž otevřel ještě 18 sudů. V každém byla mrtvola mladé ženy. Vyšetřovatel Károly Nagy se domníval, že hospodyně Jakubcová o vraždách věděla. Ta však přísahala, že o nich vůbec nevěděla a že jí Kiss nařídil, že se sudy nesmí otevírat. Dne 4. října 1916 dostal Nagy dopis ze Srbska, v němž stálo, že Kiss leží v Bělehradském lazaretu. Když tam Nagy dorazil, ležel v Kissově posteli mrtvý voják, který se mu však vůbec nepodobal.", "section_level": 1}, {"title": "Zmizení.", "content": "Od té doby je jeho osud neznámý. Údajně však měl pod jménem Hoffman působit ve francouzské cizinecké legii a několikrát se objevit v Budapešti. Roku 1932 prý viděl policista Henry Oswald Kisse, jak vystupuje z newyorského metra. Nebyl nikdy nalezen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Béla Kiss (1877-?) byl maďarský sériový vrah který zabil 18 mladých žen (včetně manželky). Těla po vraždě nakládal do sudů za domem.", "tgt_summary": "Béla Kiss (; ; 28 July 1877 – after 4 October 1916) was a Hungarian serial killer. He is thought to have murdered at least 23 young women and one man, and attempted to pickle their bodies in large metal drums that he kept on his property.", "id": 1549938} {"src_title": "Projekt 1164 Atlant", "tgt_title": "Slava-class cruiser", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Všechny jednotky postavila sovětská loděnice v černomořském Nikolajevu. Ve stejné loděnici byly postaveny také křižníky předchozího Projektu 1134B (\"Kara\"), z jejichž trupu se při konstrukci třídy \"Slava\" vycházelo. V letech 1976–1989 byly postaveny tři jednotky této třídy, pojmenované \"Slava\", \"Admiral Flota Lobov\" a \"Červona Ukrajina\". Roku 1984 rozestavěný křižník \"Komsomolec\" byl roku 1990 spuštěn na vodu, po rozpadu SSSR jej roku 1993 převzala Ukrajina, byl přejmenován na \"Ukrajina\", jeho dokončení však bylo nad síly země. Stavba dalších plánovaných křižníků této třídy byla po rozpadu SSSR zrušena pro nedostatek financí. V roce 2010 Rusko souhlasilo s tím, že Ukrajině pomůže s dostavbou křižníku \"Ukrajina\". Po ruské anexi Krymu to však není možné. V roce 2016 rezavějící rozestavěné plavidlo stále kotvilo u přístavního mola. Jednotky projektu 1164:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Projekt 1164.", "content": "Hlavňovou výzbroj tvoří dva 130mm kanóny ve dvoudělové věži komplexu AK-130 na přídi. Blízkou obranu zajišťuje šest systémů AK-630M s 30mm rotačním kanónem. Hlavní údernou výzbroj představuje 16 nadzvukových protilodních střel P-500 Bazalt (v kódu NATO SS-N-12 Sandbox) umístěných na přídi po obou stranách nástavby. V osmi vertikálních vypouštěcích silech dále nesou 64 protiletadlových řízených střel dlouhého doletu Fort (SA-N-6 Grumble), které doplňují dvě dvojitá odpalovací zařízení protiletadlových střel OSA-M (v kódu NATO SA-N-4 Gecko). Na palubě jsou též dva pětinásobné 533mm torpédomety a dva raketové vrhače hlubinných pum RBU-6000 Smerč-2. Křižníky jsou vybaveny přistávací plošinou a hangárem pro provoz vrtulníku Ka-25T. Pohonný systém tvoří dvě plynové turbíny M-21 (každou tvoří plynová turbína pro cestovní rychlost M-70 a výkonnější turbína M-8KF). Lodní šrouby jsou dva. Tyto křižníky dosahují rychlosti 32,5 uzlu. Dosah je 8070 námořních mil při ekonomické rychlosti 18 uzlů. Během služby byly křižníky \"Moskva\" a \"Maršal Ustinov\" přezbrojeny protilodními střelami P-1000 Vulkan (v kódu SS-N-12 Mod 2 Sandbox).", "section_level": 2}, {"title": "Projekt 1164.1.", "content": "Nedostavěné křižníky vylepšeného projektu měly nést 16 protilodních střel P-1000 Vulkan, protiletadlový raketový komplet Fort (64 střel), pět hybridních systémů blízké obrany Kortik (v kódu NATO CADS-N-1 Kashtan), dva pětihlavňové 533mm torpédomety Vodopad-NK (SS-N-16 Stallion), dva 130mm kanóny AK-130 a dva vrhače RBU-6000. Palubní vrtulník měl být typu Ka-27T. Modernizována měla být také elektronika.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 1164 Atlant (v kódu NATO třída Slava) je třída konvenčních raketových křižníků sovětského námořnictva z doby studené války. Křižníky této třídy jsou určeny především k boji proti hladinovým cílům. Do rozpadu SSSR byly postaveny tři jednotky této třídy, které přešly do výzbroje námořnictva Ruské federace. Nedokončené čtvrté plavidlo získala Ukrajina. Stavba dalších křižníků vylepšeného projektu 1164.1 byla zrušena.", "tgt_summary": "The Slava\" class, Soviet designation Project 1164 \"Atlant (Russian for Atlas), is a class of guided missile cruisers designed and constructed in the Soviet Union for the Soviet Navy, and currently operated by the Russian Navy.", "id": 1005677} {"src_title": "Projekt 1144.2", "tgt_title": "Kirov-class battlecruiser", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Všechny jednotky postavila loděnice v Leningradu. Postaveny byly celkem čtyři jednotky této třídy. \"Admiral Ušakov\" (ex \"Kirov\") byl dokončen v roce 1980. Ze služby ho v roce 1990 vyřadila havárie reaktoru, po které již nebyl opraven. Jednotky \"Admiral Lazarev\" (ex \"Frunze\") z roku 1984 a \"Admiral Nachimov\" (ex \"Kalinin\") z roku 1988 byly odstavené ze služby roku 1999, spekuluje se o jejich možné opravě a modernizaci. V 90. letech byl dokončen ještě křižník \"Pjotr Velikij\" (ex \"Jurij Andropov\"). Jednotky projektu 1144:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Vybavení každé jednotky se liší. Hlavňovou výzbroj tvoří dva 130mm kanóny AK-130 ve dvoudělové věži (\"Kirov\" nesl ráži 100 mm). Hlavní výzbrojí je 20 nadzvukových protilodních střel P-700 Granit (v kódu NATO SS-N-19 Shipwreck) umístěných ve vertikálních silech na přídi lodi. Protiletadlovou výzbroj tvoří 96 protiletadlových řízených střel dlouhého doletu S-300F Fort (SA-N-6 Grumble), umístěných ve 12 osminásobných vertikálních vypouštěcích silech. Ty doplňují dvě dvojitá odpalovací zařízení protiletadlových řízených střel Osa-MA (SA-N-4 Gecko) s kapacitou 40 střel. Blízkou obranu jednotek \"Admiral Nachimov\" a \"Pjotr Velikij\" zajišťuje šest hybridních kompletů 3K87 Kortik a osm starších systémů AK-630 s 30mm rotačním kanónem. Na palubě je také deset 533mm odpalovacích zařízení pro protiponorkové střely Vodopad-NK (SS-N-16), dva raketové vrhače hlubinných pum RBU-1000 Smerč-3 a dva raketové vrhače RBU-12000. Křižníky jsou vybaveny přistávací plošinou a hangárem pro provoz až tří vrtulníků Kamov Ka-25 či Kamov Ka-27. Pohonný systém tvoří dva jaderné reaktory KN-3, dva kotle KVG-2 a dvě parní turbíny GTZA-653. Lodní šrouby jsou dva. Celkový výkon pohonného systému dosahuje 140 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahuje 31 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Křižník \"Pjotr Velikij\" byl v listopadu 1996 převeden do Severního loďstva. V srpnu roku 2000 se účastnil námořního cvičení v Severním ledovém oceánu, při kterém došlo k havárii a následnému potopení ruské atomové ponorky \"Kursk\". V listopadu roku 2008 byl součástí flotily, která podnikla cestu do Karibiku, aby ve spolupráci s námořnictvem Venezuely uskutečnila námořní cvičení. Křižník přitom doprovázel torpédoborec \"Admiral Čabaněnko\" třídy \"Udaloj\", záchranná loď a tanker. Bylo to po 20 letech první cvičení, které Rusko provedlo v takové blízkosti USA. \"Pjotr Velikij\" se spolu s letadlovou lodí \"Admiral Kuzněcov\" a dalšími pěti plavidly přiblížily k Velké Británii při návratu do Severomorsku z mise ve Středozemním moři, na které byly od prosince do května 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 1144 (jinak též třída Kirov) je třída sovětských raketových křižníků s jaderným pohonem z doby studené války. Jsou to největší raketové křižníky na světě. Proto jsou někdy označovány jako křižníky bitevní. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Poslední z nich byla dokončena ve vylepšené verzi Projekt 1144.2. Po rozpadu SSSR je převzalo ruské námořnictvo. Jeden křížník byl po něhodě vyřazen ze služby a dva byly převedeny do rezervy. Rusko plánuje sešrotování dvou nejstarších křižníků a modernizaci druhého páru. Stejný trup a pohonný systém byl použit též u velitelské lodě \"Ural\" (SSV-33).", "tgt_summary": "The Kirov\" class, Soviet designation Project 1144 \"Orlan (sea eagle), is a class of nuclear-powered guided missile cruisers of the Soviet Navy and Russian Navy, the largest and heaviest surface combatant warships (i.e. not an aircraft carrier or amphibious assault ship) in operation in the world. Among modern warships, they are second in size only to large aircraft carriers, and of similar size to a World War II era battleship. The Soviet classification of the ship-type is \"heavy nuclear-powered guided missile cruiser\" (). The ships are often referred to as battlecruisers by Western defence commentators due to their size and general appearance. The appearance of the \"Kirov\" class played a key role in the recommissioning of the s by the United States Navy in the 1980s. The \"Kirov\" class hull design was also used for the Soviet nuclear-powered command and control ship \"SSV-33 Ural\".", "id": 2116141} {"src_title": "Bezoár", "tgt_title": "Bezoar", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Bezoár vzniká u přežvýkavců a vzácněji i u jiných živočichů, včetně opic a lidí, postupným hromaděním a stlačováním nestrávených zbytků potravin nebo materiálů spolykaných společně s potravou. Je to v podstatě konkrement, patologicky vytvořený pevný útvar v dutých orgánech. Největší se nacházejí ve vnitřnostech kozy bezoárové, gazely nebo velblouda. (Koza bezoárová je pojmenována podle bezoáru.) Po objevení Ameriky se získával i z lamy alpaky. Původně jsou to neuspořádané vláknité smotky, které se časem pohybem žaludečních stěn zakulatí nebo získají mírně podlouhlý tvar. Na nich se usazují další organické i anorganické látky, např. vápník, jež na povrchu bezoáru vytvářejí hladkou vrstvu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojmenování bezoár pochází z perštiny a znamená „ochrana před jedem“. Bezoár, nebo také bezoárový kámen, se již v prvém tisíciletí používal v Orientu, kde se mu přisuzovala magická moc. Věřilo se, že roztlučený na prášek nebo ponořený do kapaliny účinkuje jako lék při otravách všeho druhu, proti nevolnosti, bolestem, poruchám trávení, epilepsii, a dokonce proti zlým duchům. Bezoárový kámen se ve středověku stával předmětem zájmu nejbohatších osob, byl zasazován do zlatých, umně zdobených šperků nebo i předmětů denní spotřeby, které jsou vystaveny v některých muzeích. Říšský císař a český král Rudolf II. si nechal zhotovit z bezoárového kamene pohár a věřil, že pití z něj ho ochrání před otravou jedem i před morovou nákazou, každý jed se měl stykem s kamenem neutralizovat. Do zlata zasazený bezoár je také na soupisu korunovačních klenotů Alžběty II. z roku 1962. V tradiční čínské medicíně se dodnes používají pod názvem „Calculus macacae mulattae“ bezoáry ze žaludku opice makaka rhesus. Užívají se také dosud k léčbě rozličných neduhů v Africe. Ve střední Evropě byly nejdostupnější bezoáry ze žaludku nebo střev kamzíka a proto se jim začalo říkat kamzičí koule, mívají velikost čočky až holubího vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Bezoáry u lidí.", "content": "Ve většině případů vznikají bezoárové kameny u lidí s predisponujícími faktory: porucha motility žaludku, tj. snížená pohyblivost realizována hladkým svalstvem zapříčiněná např. diabetickou neuropatii při diabetes mellitus, snížené množství žaludeční šťávy, nedokonalé rozmělňování potravy nebo chirurgické odstranění části žaludku. Bezoár obvykle bývá nalezen v žaludku, ale obecně to může být kdekoliv mezi jícnem a konečníkem. Bezoár se většinou zjistí endoskopii, ultrazvukovým vyšetřením nebo tomografii po klinických příznacích jako pocit plnosti, nevolnost, zvracení, bolest břicha nebo zvracení krve. Je riziko, že se může posunout do tenkého střeva a zcela ho zneprůchodnit. Výskyt bezoáru je v dnešní době v civilizovaném světě pouze občasnou medicínskou kuriozitou. Jeho indikace je raritou, vyvolá vždy pozornost. Je totiž často spojen s psychiatrickým nebo psychologickým problémem postižené osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Podle materiálu ze kterých vznikly je současná lékařská věda rozděluje do několika typů:", "section_level": 2}, {"title": "Odstranění.", "content": "Nejjednodušší léčebnou metodou, mnohdy úspěšnou u fytobezoárů a diospyrobezoárů, jsou žaludeční výplachy a podpora pohybu žaludečních stěn prokinetickými léky, nebo rozrušení endoskopickým rozbitím při současném podávání léku usnadňující vyprázdnění střev. Nejsou-li tyto způsoby dostačující, nastupuje chirurgické odstranění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bezoár je těleso vytvořené v zažívacím traktu ze spolykaného nestravitelného materiálu. Slovo bezoár pochází z perského \"pád zahr\" což znamená \"protijed\". V Indii a Tibetu, kde je dosud využíván v tradiční medicíně, se označují jako \"góröčana\", což znamená \"býčí kámen\".", "tgt_summary": "A bezoar is a mass found trapped in the gastrointestinal system, though it can occur in other locations. A pseudobezoar is an indigestible object introduced intentionally into the digestive system. There are several varieties of bezoar, some of which have inorganic constituents and others organic. The term has both a modern (medical, scientific) and a traditional usage.", "id": 425577} {"src_title": "Olivovníkovité", "tgt_title": "Oleaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Olivovníkovité jsou jednodomé nebo řidčeji dvoudomé keře, stromy a liány, výjimečně polokeře (\"Menodora\"). Větve mají na sobě často lenticely. Listy jsou vstřícné, u některých druhů jasmínu i střídavé, jednoduché, zpeřené nebo trojlisté, bez palistů. Čepel listů je celokrajná nebo zubatá, se zpeřenou žilnatinou, výjimečně je udávána i žilnatina dlanitá. Odění je nejčastěji ze štítnatých šupin. Květenství jsou vrcholová nebo úžlabní, různých typů, někdy redukovaná na jediný květ. Květy jsou obvykle oboupohlavné, pravidelné, čtyřčetné, malé. Kalich je obvykle malý, srostlý, se 4 cípy, výjimečně chybí. Koruna je záhy opadavá, srostlá, u rodu \"Forestiera\" a některých jasanů chybí, nejčastěji čtyřčetná, vzácně vícečetná. Tyčinky jsou 2, řidčeji 4, přirostlé ke koruně. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, se 2 pouzdry a jednou čnělkou s dvoulaločnou bliznou. Placentace je axilární, v každém plodolistu je 1 až několik vajíček. Plodem je nejčastěji peckovice, někdy nažka, bobule nebo dřevnatá tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 615 druhů ve 27 rodech. Je rozšířena víceméně po celém světě, nejvíce druhů je ve východní Asii. V květeně ČR je čeleď zastoupena 3 původními druhy: jasan ztepilý (\"Fraxinus excelsior\"), ptačí zob obecný (\"Ligustrum vulgare\") a v úvalech jižní Moravy jasan úzkolistý podunajský (\"Fraxinus angustifolia\" subsp. \"danubialis\"). Některé pěstované druhy občas zplaňují, zejména šeřík obecný (\"Syringa vulgaris\"). Mimo naše domácí druhy roste v evropské květeně ještě 11 druhů olivovníkovitých. \"Picconia azorica\" a jasmín azorský (\"Jasminum azoricum\") jsou endemity Azorských ostrovů. Jasan zimnář (\"Fraxinus ornus\"), olivovník evropský (\"Olea europaea\"), jasmín křovitý (\"Jasminum fruticans\"), jamovec úzkolistý (\"Phillyrea angustifolia\") a jamovec širokolistý (\"Phillyrea latifolia\") jsou rozšířeny víceméně v celé jižní Evropě. Zlatice evropská (\"Forsythia europaea\"), jasan balkánský (\"Fraxinus pallisae\"), šeřík evropský (\"Syringa vulgaris\"), šeřík karpatský (\"Syringa josikaea\") a fontanézie \"Fontanesia philliraeoides\" jsou omezeny na východní Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Charakteristickými obsahovými látkami jsou zejména fenolické glykosidy a iridoidy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byly olivovníkovité nejčastěji řazeny do řádu krtičníkotvaré (\"Scrophulariales\", např. Cronquist) nebo do samostatného řádu olivovníkotvaré (\"Oleales\", Dahlgren a Tachtadžjan). Olivovníkovité tvoří jednu z bazálních větví řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Vymykají se z něj především čtyřčetnými pravidelnými květy. Klasické dělení na dvě podčeledi, \"Jasminoideae\" a \"Oleoideae\" se ukázalo problematické, neboť podčeleď \"Jasminoideae\" je v tomto pojetí parafyletická. V dnešní taxonomii jsou olivovníkovité děleny celkem na 6 tribů:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Olivovník evropský je jednou z nejstarších kulturních rostlin a dnes je pěstován v řadě subtropických zemí. Získává se z něj kvalitní stolní olej a plody jsou oblíbenou pochutinou. Květy jasmínu pravého (\"Jasminum officinale\") a jasmínu arabského (\"J. sambac\") se používají k aromatizování čaje a získává se z nich silice, podobně jako z některých dalších druhů jasmínu. Podobně se v Číně používají tradičně k ovoňování čaje kvítky vonokvětky \"Osmanthus fragrans\". Nemalý význam mají olivovníkovité jako okrasné keře. Pěstovány jsou zejména různé druhy a kultivary šeříku (\"Syringa\"), zlatice (\"Forsythia\") a ptačího zobu (\"Ligustrum\"), řidčeji bělas (\"Chionanthus\"), abéliovník (\"Abeliophyllum\"), fontanézie (\"Fontanesia\"), forestiera (\"Forestiera\"), jamovec (\"Phillyrea\") a jasmín (\"Jasminum\"). Ze stromovitých druhů jsou pěstovány různé jasany, zejména severoamerické a evropské. Jasany také poskytují ceněné dřevo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olivovníkovité (\"Oleaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Jsou to dřeviny se vstřícnými jednoduchými nebo složenými listy a čtyřčetnými květy. Čeleď je rozšířena téměř po celém světě. V české květeně je zastoupena rody jasan a ptačí zob. Některé druhy jsou hojně pěstovány jako okrasné dřeviny, v ČR zejména zlatice, šeříky a ptačí zoby. Patří sem i některé staré kulturní rostliny, např. olivovník a jasmín.", "tgt_summary": "The Oleaceae are a family of flowering plants in the order Lamiales. It presently comprises 28 genera, one of which is recently extinct. The extant genera includes \"Cartrema\", which was resurrected in 2012. The number of species in the Oleaceae is variously estimated in a wide range around 700. The Oleaceae consist of shrubs, trees, and a few lianas. The flowers are often numerous and highly odoriferous. The family has a subcosmopolitan distribution, ranging from the subarctic to the southernmost parts of Africa, Australia, and South America. Notable members of the Oleaceae include olive, ash, jasmine, and several popular ornamental plants including privet, forsythia, fringetrees, and lilac.", "id": 2190848} {"src_title": "Ústřice jedlá", "tgt_title": "Ostrea edulis", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Pro svůj přirozený výskyt ústřice vyhledává nepříliš chladné vody. V Evropě, kde se původně vyskytovala, se nacházela ve vodách Atlantského oceánu, ve Středozemním moři, v kanálu La Manche. Nevyskytuje se v Baltském a Černém moři kvůli jejich nízké salinitě. Vyskytuje se tak na pobřeží západní Evropy, respektive od Maroka po Norsko v oblasti severního a východního Atlantiku. Ve 40. a 50. letech 20. století došlo k zavlečení ústřice jedlé do vod okolo východní části Severní Ameriky od oblasti Maine až po Rhode Island, kde se populace ujala a v současnosti se zde volně šíří a žije.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ústřice patří již několik století na jídelníček lidí. Již antičtí Římané vytvářeli „rybníky“ pro chování ústřic a jejich následnému sběru. Od 17. století probíhal ve Francii na pobřeží Atlantiku sběr ústřic ze skal a jejich následné umisťování do slaných rybníků budovaných ve slaných mokřadech, kde ústřice rychleji dorůstaly, což je zapříčiněno tím, že ústřice rostou rychleji ve slanější vodě. Následný rozvoj rybolovu v 18. a 19. století vedl k nadměrnému lovu ústřic, který měl za následek vyčerpání přírodních kolonií ústřic, k čemuž přispělo značnou mírou i několik chladných zim. Následný nedostatek ústřic vedl k tomu, že se začaly hledat způsoby, jak zabezpečit zásobování ústřicemi trh a pravidelné výnosy a taktéž obnovit zdecimované populace ústřice.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Ústřice jedlá je mlž, který povrch svého těla chrání vápnitou skořápkou tzv. lasturou, která má obvykle protáhlý až hruškovitý tvar a skládá se ze dvou rozdílných částí. Povrch lastury je z vnější strany drsný, hrubý se šupinatovou stavbou, často mléčný, šedý, bílý až dožlutova zbarvený. Je zakončen nepravidelným okrajem, který na jedné straně je spojen s druhou částí lastury elastickým kloubem a na opačné straně je volně otevíratelný. Lastura směřující k podloží je silně konkávní. Vnitřní část lastury je hladká a často má perleťový vzhled, často se uvnitř lastury ale vyskytují tmavé plochy. Lastura ústřice dorůstá velikosti okolo 10 cm až maximálně 20 cm, může se dožívat věku i více než 20 let. Otevírání a zavírání lastury je kontrolováno silným centrálním svalem ústřice. Uvnitř lastury se pak nachází samotné tělo, které mívá barvu od béžové až po světle šedou.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ústřice se živí drobnými organickými částečkami, které filtruje z okolní mořské vody.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Jedná se o dimorfní druh, tudíž má jak pohlavní orgány samčí tak i samičí a střídavě se mezi těmito pohlavími mění. Ke změně mezi samčí a samičí sadou orgánu dochází v průměru dvakrát za jedinou sezónu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ústřice patří mezi hospodářsky hojně využívané mořské plody, které se chovají na mořských farmách a to převážně pro využití v gastronomii, kde se servíruje jako delikatesa. V akváriích se její rozmnožování nedaří. V Evropě je rozšířený způsob konzumace ústřice živé, kdy je syrová ústřice pokapána pár kapkami citrónu. Maso ústřice má lehce slanou až žádnou chuť. V Evropě se chovají dva druhy ústřic a to ústřice jedlá a ústřice obrovská (častější) a to hlavně ve Francii a Nizozemsku. Mezi největší celosvětové producenty ústřice jedlé patří v současnosti USA, Maroko, Španělsko, Francie, Spojené království, Irsko, Norsko, Holandsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Řecko a Jihoafrická republika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ústřice jedlá (\"Ostrea edulis\"; Linnaeus, 1758) je mořský mlž z čeledi ústřicovitých, který je hojně chován pro gastronomii. Konzumuje se maso, které je chráněnou dvojicí skořápek dorůstající velikosti až 20 cm. Původně se vyskytovala v oblasti severovýchodního pobřeží Atlantského oceánu, ale v 40. a 50. letech 20. století byla zavlečena i na východní pobřeží USA, kde se její populace uchytila a úspěšně zabydlela.", "tgt_summary": "\"Ostrea edulis\", commonly known as the European flat oyster, is a species of oyster native to Europe. In the British Isles, regional names include Colchester native oyster, mud oyster, or edible oyster. In France, \"Ostrea edulis\" are known as \"huîtres plates\" (flat oysters) except for those that come from the Belon River estuary in Brittany, France, which are known as Belons. The fossil record of this species dates back to the Miocene (age range: 15.97 to 0.012 million years ago). These fossils have been found in Belgium, Italy, the Netherlands, Egypt, Greece, Spain, the United Kingdom, Austria, France and Germany.", "id": 2118552} {"src_title": "Suzanne Collinsová", "tgt_title": "Suzanne Collins", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Suzanne Collinsová započala svou spisovatelskou dráhu v roce 1991 jako scenáristka televizních show pro děti. Po setkání s Jamesem Proimosem při práci na jednom z pořadů získala novou inspiraci vrhla se na psaní vlastních knih pro děti. Inspirací pro Gregor the Overlander (doslovně \"Řehoř Suchozemský\"), první knihu z úspěšné série \"The Underland Chronicles\", jí byla \"Alenka v říši divů\", která by se však nepropadla králičí norou, nýbrž norou lidskou, pod kterou by našla něco úplně jiného něž čajovou sešlost. Poslední kniha z této série s názvem Gregor and the Code of Claw (doslovně \"Řehoř a kód drápu\") vyšla v roce 2007. V roce 2008 vyšla první kniha trilogie Hunger Games (pod názvem \"Hunger Games - Aréna smrti\" vydalo Nakladatelství Fragment na jaře 2010). V této trilogii se inspirovala řeckým mýtem o Theseovi a Minotaurovi a také armádní dráhou svého otce, která jí umožnila lépe porozumět chudobě, hladu a dalším následků války. Námět na příběh ji napadl ve chvíli, kdy přepínala televizi mezi zprávami z války v Iráku a různými reality show. V roce 2009 vyšel druhý díl Catching Fire (pod názvem \"Vražedná pomsta\" vydalo Nakladatelství Fragment na podzim 2010) a závěrečný díl vyšel v srpnu 2010 pod názvem Mockingjay (doslovný překlad \"Reprodrozd\"; pod názvem \"Síla vzdoru\" byl vydán na jaře 2011 v Nakladatelství Fragment). Jen prvního dílu se prodalo v severní Americe během prvního roku přes 1,5 milionů výtisků, na žebříčku New York Times se udržel titul více než 60 týdnů. Suzanne Collinsová se díky tomuto úspěchu dostala v roce 2010 na seznam nejvlivnějších lidí, sestavovaný magazínem Time. Filmová práva na trilogii \"The Hunger Games\" získala společnost Lions Gate Entertainment. Collinsová spolupracovala i na scénáři ke zfilmování prvního dílu (premiéra 2012), které bylo komerčně velmi úspěšné (rozpočet $78 miliónů, zisk pak $700 miliónů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Suzanne Collinsová (* 10. srpna 1962) je americká spisovatelka, autorka bestsellerových sérií Underworld Chronicles (doslovně \"Podzemní kroniky\") a Hunger Games (doslovně \"Hladové hry\"). Vystudovala obor dramatického psaní na New York University, kde získala titul M.F.A. V současnosti žije v Connecticutu se svým manželem, dvěma dětmi a třemi koťaty.", "tgt_summary": "Suzanne Collins (born August 10, 1962) is an American television writer and author. She is known as the author of \"The New York Times\" best-selling series \"The Underland Chronicles\" and \"The Hunger Games\".", "id": 25014} {"src_title": "Miri Regev", "tgt_title": "Miri Regev", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v roce 1965 ve městě Kirjat Gat. V roce 1983 vstoupila do přípravného vojenského kurzu Gadna, kde se stala velitelkou roty, jíž byla až do roku 1986. Poté působila jako zástupce mluvčího armády při Jižním velitelství. Dále pokračovala v budování armádní kariéry v oblasti public relations a v roce 2002 byla povýšena na zástupkyni mluvčího IOS. V roce 2003 byla jmenována koordinátorkou národních PR snah při úřadu izraelského premiéra v souvislosti s plánovanou koaliční válkou v Iráku. Po krátkém působení (2004–2005) v pozici vrchního cenzora tisku a médií byla v roce 2005 povýšena do hodnosti brigádní generálky a stala se mluvčí izraelské armády. Během jejího působení v této funkci se Izrael v roce 2005 stáhl z Pásma Gazy a o rok později se zapojil do druhé libanonské války. V roce 2007 ji ve funkci nahradil Avi Benajahu. V listopadu 2008 vstoupila do strany Likud a o rok později za stranu kandidovala v parlamentních volbách z 27. místa kandidátní listiny. Likud ve volbách nakonec získal právě 27 poslaneckých mandátů a Miri Regev se stala poslankyní 18. Knesetu. V červnu 2010 při jednání Knesetu narušila projev izraelskoarabské poslankyně Hanín Zuabí za stranu Balad, která kritizovala vládu za vojenský zásah proti flotile lodí plující do Pásma Gazy. Zároveň ji obvinila z dvojího zločinu, a to „přidání se k teroristům a morálního zločinu vůči Státu Izrael,“ načež na poslankyni vykřikla arabsky „vrať se do Gazy, zrádkyně.“ Poslanecký mandát obhájila rovněž ve volbách v roce 2013 a volbách v roce 2015. Od května 2015 zastává ve čtvrté Netanjahuově vládě post ministryně kultury a sportu. Je vdaná a má tři děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miriam „Miri“ Regev ( מרים \"מירי\" רגב, narozena 26. května 1965 Kirjat Gat) je izraelská politička, poslankyně Knesetu za stranu Likud a bývalá důstojnice Izraelských obranných sil, která dosáhla hodnosti generálmajora. Od května 2015 je ministryní kultury a sportu v izraelské vládě.", "tgt_summary": "Miriam \"Miri\" Regev (; born \"Miriam Siboni\" on May 26, 1965) is an Israeli politician and a former Brigadier-general in the Israel Defense Forces, in which she served as IDF Spokeswoman. She is currently a member of the Knesset for Likud, and Minister of Transportation. She also previously served as Minister of Culture and Sport. On June 14, 2017, she was appointed acting PM to serve while PM Netanyahu would be abroad.", "id": 677369} {"src_title": "Tarot (hudební skupina)", "tgt_title": "Tarot (band)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1980.", "content": "Tarot byl původně vytvořen bratry Hietalovými na počátku 80. let. S původním názvem Purgatory (\"očistec\"). Jakmile se kapela dostala k podpisu smlouvy u nahrávací společnosti, dohodli se na změně názvu. Od té doby skupina byla známá jak Tarot. Také line-up se ustálil v podobě Marco Hietala (basová kytara / zpěv), Zachary Hietala (kytara), Mako H (kytara) a Pecu Cinnari (bicí). Singl Wings of Darkness uviděl světlo světa v roce 1986 a během téhož roku vydali své první dlouhohrající album s názvem Spell of Iron. Rok nato přišel další singl s názvem Rose on the Grave (Růže na hrobě).", "section_level": 2}, {"title": "1990 - 1997.", "content": "Po druhém albu byla přibrzděna činnost kapely. Výsledek této \"dovolené\"? Line-up se poněkud změnil, přibyl klávesista Janne Tolsa, který nahradil druhého kytaristu Mako H. a po pěti letech obav vyšlo třetí album, To Live Forever, které bylo dokončeno v roce 1993. Tarot získal dobré ohlasy v Japonsku, a tak jejich první živé album vyšlo v roce 1994 pouze v Japonsku. Koncert byl zaznamenán na Tavastia Club v Helsinkách. Naštěstí některé z písní z živého alba byly vydány v průběhu příštího roku na omezeném vydání bonusové verze nového LP, Stigmata (1995).", "section_level": 2}, {"title": "1998 - 2002.", "content": "\"For The Glory of Nothing\", vyšla v roce 1998. A také, během téhož roku, Shining Black, kompilace, která vyšla v Japonsku. Následně opět nastala fáze klidu. Naštěstí se sem tam našlo vystoupení, které potvrdilo funkčnost kapely a ohlasy fanoušků. Marco nedokázal vydržet neaktivní postoj kapely a začal se realizovat. Hrál v Conquest a Sinergy. Vystupoval také s \"Metal Gods\". Marcova největší změna v jeho životě nastala po příchodu do kapely Nightwish v roce 2002 a poté, co začal skládat velmi úspěšné hity, začal se věnovat tvrdšímu Tarotu. Janne Tolsa hrál na klávesy pro Virtuocity's Secret Visions a Marco si tak zazpíval několik písní. Na konci léta 2002 připravil Tarot speciální koncert 80 let v Kuopio, avšak hráli písně pouze z prvních dvou alb.", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "V průběhu roku 2003 byl Shining Black vydán po celém světe. Tarot podepsal novou nahrávací smlouvu se Spinefarm Records a vydali tak nové CD Suffer Our Pleasures (2003). Suffer album se ujalo docela dobře, tedy ve Finsku. V zahraničí takový úspěch nemělo.Celá reklama a marketing nebyl vytvořený dobře. To bylo samozřejmě velkým zklamáním pro kapelu, jelikož album obsahovalo skutečně kvalitní písně. I přes negativní aspekty marketingu, si kapela poradila a díky aktivnímu tour se dostala opět do povědomí posluchačů i kritiků.", "section_level": 2}, {"title": "2006 - 2009.", "content": "V letech 2003 až 2006 měl Marco plné ruce práce se svou další skupinou Nightwish při nahrávání a turné po celém světě. Janne měl zase album Eternal Tears of Sorrow a mnoho koncertů s industrial metal kapelou Turmion Kätilöt. V roce 2006 tak nastal čas, aby se Tarot sešel znovu. Brzy na jaře roku 2006 nahrávací společnost vydala Bluelight Re-Masters sbírku, která zahrnoval všech šest alb s rozsáhlou sbírkou bonusového materiálu, nezveřejněná dema, živé a speciální verze písní a některé obaly. Některá z alb byla také remixována. Fanoušci přijeli reedici tak dobře, že v květnu 2006, kdy Tarot vydal nový singl \"You\", vyskočil poprvé v historii Tarot do hudebních žebříčků. Současně skupina formálně uznala jejich zpěváka Tommi \"Tuple\" Salmela jako skutečného člena kapely, poté, co byl s kapelou více než deset let. Nyní byl Tarot schopen provádět složitější vokální výkony, než kdy jindy, s použitím dvou hlavních zpěváků v kapele Deep Purple se zlatou érou s Coverdale / Hughes. Tarot změnila znovu nahrávací společnost a přešla pod finskou KingFoo Entertaiment. V Evropě Tarot úspěšně pracuje s Nuclear Blast. Léto 2006 bylo ve znamení práce pro kapelu, jelikož cestovala po různých klubech a na festivalech. Do té doby Tarot také skládal, dema a nahrával nový materiál a nakonec tak vypustil nejtemnější album - Crows Fly Black (2006). Po vydání \"Crows Fly Black\" se vydal Tarot na rok a půl dlouhé turné a vůbec dělal různé přehlídky také mimo Finsko. \"Crows\", byl propuštěn vydavatelstvím Nuclear Blast pro širší evropské publikum, které připravilo pro kapelu možnost udělat nějaké větší turné ve střední Evropě. Tarot rychle stoupal a tak přišel nápad natočit první DVD. Live DVD \"Undead Indeed\" bylo natočeno v rodném městě Kuopio, Club Rupla dne 17.8.2007. DVD pak vyšlo dne 11.6.2008 a na chvíli zůstal jako číslo 1 v žebříčku finských DVD. \"Undead Indeed\" zahrnuje celou show a velmi dobře zachycuje atmosféru skutečných chlapů z kraje Savo ve Finsku, co dělají rock'n'roll show. Do vydání DVD už nastupuje Marco na turné s Nightwish, ale s Tarotem se přece na několika vybraných akcí ukazuje (2008 - 2009). Bylo ale jasné, že jakmile Nightwish tour ukončí, Tarot začne znovu žít.", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "V letech 2008-2009 Janne, Marco a Zac napsali poměrně hodně nových věcí v jejich volném čase. Trvalo jen několik zkoušet a přišli s hrstkou písní, které připravili pro osmé studioalbum s názvem \"Gravity Of Light\". Většina demo práce pro toto album se odehrála v srpnu a září 2009 a vlastní nahrávky pro album začali ihned v listopadu 2009. Výsledný mix provádí Janne a Mikko Tegelman a Mika Jussila na Finnvox Studios v lednu a únoru 2010. Album je vyšlo opět pod King Foo Entertainment. Album působí jako setkání se starým přítelem. Některé věci jsou stejné, ale váš přítel přibral na váze. Ten ukazuje nové jizvy a tetování. Má delší vousy a dodává vám drsnější a rychlejší náladu. Zároveň je tu stále velké srdce ve středu. Když uslyšíte \"Gravity Of Light\", uvěříte.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tarot je finská metalová skupina, založená roku 1985 bratry Marcem a Zacharym Hietalovými. Domovská skupina nynějšího baskytaristy a zpěváka Marca Hietaly, který skupinu neopustil, ale je současně členem Nightwish i Tarot. Ve skupině Tarot zůstal hlavním autorem a hlavou skupiny. Skupina Tarot sice nevyvíjí nijak hektickou činnost, neboť se nesmí termíny jejich turné tlouci s termíny turné Nightwish, ale udržuje si stále vysokou kvalitu své tvorby a vydává alba. Přestože má skupina za sebou dost dlouhou kariéru, do povědomí širšího okruhu posluchačů se dostala až po nástupu Marca Hietaly na post baskytaristy skupiny Nightwish.", "tgt_summary": "Tarot is a heavy metal band from Finland. They are most famous for the song “Wings of Darkness” from the 1986 album \"Spell of Iron\". While having enjoyed a broad underground popularity in Finland, the band has never been notable elsewhere until gaining new success in recent years, when their singer and bassist Marco Hietala joined Nightwish in 2002.", "id": 2356617} {"src_title": "Alexandrina Meklenbursko-Zvěřínská", "tgt_title": "Alexandrine of Mecklenburg-Schwerin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Alexandrina byla dcerou meklenburského vévody Fridricha Františka III. a jeho manželky, původem ruské velkokněžny Anastázie Michailovny Romanovové, vnučky ruského cara Mikuláše I. Byla nejstarším dítětem ze tří; dalším sourozencem byl korunní princ Fridrich František IV. a nejmladším Cecilie, později manželka pruského korunního prince Viléma.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Kvůli špatnému zdravotnímu stavu svého otce vyrůstala Alexandrina společně se svými sourozenci ve Francii, Itálii, Rusku a Německu; často pobývala i v Cannes, kde také poznala dánského následníka trůnu, prince Kristiána, za kterého se 26. dubna roku 1898 ve věku 18 let ve vile Wenden v Cannes provdala. Z jejich harmonického manželství vzešli dva synové:", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "V roce 1906 se její manžel po smrti svého dědečka Kristiána IX. stal korunním princem a 14. května roku 1912 po smrti své tchána Frederika VIII. Alexandrina spolu s ním nastoupila na dánský trůn. Královna Alexandrina neprojevovala zájem o politiku a preferovala spíše rodinné zátiší před veřejnými aktivitami; jejím zájmem byla i hudba (byla protektorkou hudebních společností \"Musikforeningen i Kbh\" a \"Den danske Richard Wagnerforening\"), proslula svými výšivkami, ráda hrála golf a fotografovala. Nezříkala se zcela účasti na veřejném životě, neusilovala však nikterak o popularitu. Po smrti své tchyně Luisy Švédské pokračovala jako oficiální protektor v podpoře řady charitativních organizací, jež Luisa založila, za 1. světové války založila sama \"Dronningens Centralkomité af 1914 (Královnin ústřední komitét 1914)\" k podpoře chudých rodin. Královský pár získal velkou popularitu za 2 světové války jako národní symbol v době okupace. Veřejné mínění vyjádřil dánský dramatik Kaj Munk slovy: \"\"Chraňme naši královnu, jediného Němce, jehož mějme rádi!\"\" Alexandrina ovdověla 20. dubna 1947. Sama zemřela po delší nemoci 28. prosince 1952. Byla pochována po boku svého manžela v katedrále v Roskilde, tradičním místě posledního odpočinku dánské královské rodiny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandrina Meklenbursko-Zvěřínská (: \"Alexandrine af Mecklenburg-Schwerin\", : \"Alexandrine Auguste Herzogin zu Mecklenburg\"; 24. prosince 1879, Schwerin – 28. prosince 1952, Hellerup u Kodaně) byla rodem meklenburská vévodkyně a jako manželka dánského krále Kristiána X. v letech 1912–1947 dánská královna.", "tgt_summary": "Alexandrine of Mecklenburg-Schwerin (24 December 1879 – 28 December 1952) was Queen of Denmark as the spouse of King Christian X. She was also Queen of Iceland (where the name was officially Alexandría) from 1 December 1918 to 17 June 1944.", "id": 293852} {"src_title": "Projekt 1155 Fregat", "tgt_title": "Udaloy-class destroyer", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Mezi lety 1980–1991 bylo postaveno 12 jednotek této třídy, přičemž v roce 1999 do služby vstoupila třináctá jednotka \"Admiral Čabaněnko\", postavená ve vylepšené verzi \"Udaloj II\". Další dvě rozestavěná plavidla byla sešrotována. \"Admiral Čabaněnko\" byl původně stavěn pro pohraniční vojska KGB, převzalo jej však ruské námořnictvo. Jednotky projektu 1155:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Projekt 1155.", "content": "Konstrukce třídy \"Udaloj\" navazovala na protiponorkové fregaty třídy \"Krivak\", jejichž základní nedostatky u nich byly napraveny. Hlavňovou výzbroj představují dva 100mm kanóny AK-100 v jednohlavňových věžích na přídi a čtyři systémy blízké obrany AK-630 s rotačním 30mm kanónem. Hlavní údernou zbraň představuje osm protiponorkových raketových torpéd komplexu RPK-3 Metel (v kódu NATO SS-N-14 Silex) umístěných ve čtyřnásobných kontejnerech. Doplňují je dva raketové vrhače hlubinných pum RBU-6000 a dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety, ze kterých lze odpalovat střely komplexu RPK-2 Vjuga (v kódu NATO SS-N-15). K obraně proti vzdušným cílům slouží protiletadlové řízené střely Kinžal (v kódu NATO SA-N-9) s dosahem 12 km, umístěné v osmi osminásobných vertikálních vypouštěcích silech. Na zádi je přistávací plošina a hangár pro uskladnění dvou protiponorkových vrtulníků Kamov Ka-27. Pohonný systém je koncepce COGAG. Jeho výkon je 60 000 hp. Pro plavbu cestovní rychlostí slouží dvě plynové turbíny M62, přičemž v bojové situaci se připojí ještě dvě plynové turbíny typu M8KF. Lodní šrouby jsou dva. Nejvyšší rychlost je 30 uzlů. Dosah je 10 500 nám. mil při rychlosti 14 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Projekt 1155. 1.", "content": "Tato verze obsahovala některé prvky převzaté z torpédoborců třídy \"Sovremennyj\". Původní kanony nahradil 130mm dvojkanón AK-130, systémy AK-630 nahradily dva hybridní systémy blízké obrany Kortik, kombinující 30mm kanóny a řízené střely. Místo raketových torpéd Metel torpédoborec nese osm nadzvukových protilodních střel P-270 Moskit (v kódu NATO SS-N-22 Sunburn) s dosahem 120 km. Původní systém RBU-6000 nahradily dva výkonnější komplety systémy Udav-1. Protiletadlové střely Kinžal a torpédomety zůstaly beze změny. Obvykle je nesen jeden protiponorkový vrtulník Ka-27PL a druhý pro označování cílů Ka-27RT. Nárůst výtlaku byl kompenzován zvýšením výkonu poonného systému na 65 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahuje 30 uzlů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 1155 Fregat (jinak též třída Udaloj) je třída raketových torpédoborců sovětského námořnictva z doby studené války. Vyvinuty byly především jako protiponorková plavidla s dlouhým dosahem, vhodná pro doprovod sovětských hladinových uskupení. Celkem bylo postaveno 12 jednotek základního modelu a jedna modernizované verze Projekt 1155.1 Fregat II (či \"Udaloj II\"). Další dva torpédoborce nebyly po rozpadu SSSR dokončeny.", "tgt_summary": "The Udaloy\" class, Russian designations Project 1155 \"Fregat and Project 11551 \"Fregat-M\" (, 'Fregat' meaning Frigate), are series of anti-submarine guided missile destroyers built for the Soviet Navy, seven of which are currently in service with the Russian Navy. Twelve ships were built between 1980 and 1991, while the thirteenth ship built to a modified design, known as \"Udaloy II\" class, followed in 1999. They complement the Sovremennyy-class destroyers in anti-aircraft and anti-surface warfare operations.", "id": 474375} {"src_title": "Pařížské stoky", "tgt_title": "Paris sewers", "src_document": [{"title": "Nakládání s odpadními vodami.", "content": "Za svod odpadních vod z Paříže odpovídá město prostřednictvím společnosti SIAAP (Syndicat interdépartemental pour l'assainissement de l'agglomération parisienne – Mezidepartementální syndikát pro kanalizace pařížské aglomerace). Tato společnost funguje od roku 1970, kdy ji založily departementy Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis, Val-de-Marne a Paříž a dalších asi 180 obcí v sousedních departementech v regionu Île-de-France. SIAAP každý den svede jen z Paříže 2,5 – 3 milióny m odpadních vod do čtyř čistíren, odkud je voda vypouštěna do Seiny nebo Marny. SIAAP má 1551 zaměstnanců.", "section_level": 1}, {"title": "Historie kanalizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stará síť.", "content": "První pařížské podzemní stoky vznikly již v římské době a jejich pozůstatky byly nalezeny pod úrovní dnešního bulváru Saint-Michel. Ve středověku byly stoky dlouho otevřené pod širým nebem. První otevřené kanalizační strouhy se objevily ve 14. století. Tato síť se rozvíjela především v době pařížského prévôta Huguese Aubriota, který vybudoval v roce 1374 první kanalizační stoku z klenutého zdiva pod ulicí \"Rue Montmartre\". Až do 18. století se moč a výkaly ve městě shromažďovaly v žumpách, které často znečišťovaly podzemní i povrchové vody. Latríny byly pravidelně vynášeny městskými počišťovači. Výkaly se svážely k úpatí vrchu Buttes-Chaumont za hranicemi tehdejší Paříže, kde vyschly a výsledný materiál se pak prodával zemědělcům jako hnojivo. Na pravém břehu vedla velká stoka podél ulice \"Rue de Ménilmontant\", do které se vlévalo několik struh z kopců Belleville a Ménilmontant. Všechen odpad se vléval do Seiny na úrovni dnešního mostu Alma. Také další stoky odváděly splašky ze severního břehu do řeky. Na levém břehu hrála roli hlavní stoky řeka Bièvre. Už ve středověku tekly strouhy s odpadní vodou z návrší Sainte-Geneviève do Bièvre nebo přímo do Seiny. Přitom voda ze Seiny byla po dlouhou dobu hlavním zdrojem vody pro pařížské obyvatelstvo. Kanály se pozvolna rozrůstaly, ale až velká epidemie moru a cholery v roce 1832 donutila město v této oblasti přijmout rozsáhlá opatření. Stoková síť měřila na počátku 19. století méně než 50 km (oproti 2000 km na konci 20. století). Do té doby neexistoval žádný ucelený plán na kanalizaci města.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní síť.", "content": "Inženýr Eugène Belgrand pod vedením prefekta Haussmanna zahájil v roce 1854 rozsáhlou výstavbu kanalizačních tunelů, které se staly základem dnešní stokové sítě. Podle zákona z roku 1894 musely být všechny domy ve městě napojeny na kanalizační systém, takže již nedocházelo k únikům splašek do Seiny přímo ve městě. Kanály odváděly odpadní vodu až dále po proudu za město, kde ji teprve vypouštěly do řeky poblíž města Asnières-sur-Seine. Z tohoto důvodu se síť z levého břehu Seiny slévá u mostu Alma a odpadní vody jsou podzemním tunelem pod Seinou přečerpány na pravý břeh, odkud pokračují dále na severozápad. Znečištění Seiny tak stále pokračovalo, jen se posunulo až dále za Paříž. Haussmannovi nástupci proto museli hledat řešení na čištění pařížských odpadních vod. Podzemní kanály proto byly prodlouženy až do města Achères, kde byla vybudována čistírna odpadních vod. Ta byla zprovozněna v roce 1930. Dodnes zůstává nejvýznamnější čističkou pro Paříž, nicméně kromě ní vznikly v okolí Paříže i další podobná zařízení: Valenton (Val-de-Marne), Noisy-le-Grand (Seine-Saint-Denis) a Colombes (Hauts-de-Seine).", "section_level": 2}, {"title": "Rekuperace tepla.", "content": "V rámci plánu na ochranu klimatu se město Paříž a \"Compagnie de Parisienne Chauffage Urbain\" (Společnost pařížského městského vytápění) v roce 2010 rozhodly o rekuperaci tepla z kanálů. Teplo bude získáno prostřednictvím tepelných čerpadel a výměníků tepla a prostřednictvím tepelných sítí a použito k vytápění škol (první experiment probíhá ve 12. obvodu), bazénů, tělocvičen, kancelářských budov atd.", "section_level": 1}, {"title": "Musée des Égouts.", "content": "Část kanalizační sítě je otevřena pro veřejnost. Vchod se nachází u mostu Alma na levém břehu Seiny. V podzemí je vybudováno malé muzeum o historii a fungování kanalizace v Paříži, které v roce 2007 navštívilo až 95 000 návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty v kanálech.", "content": "Součástí správy kanalizací je i služba vyhledávající předměty ztracené v kanalizační síti. Jedná se permanentní službu, která ročně provede až 3000 zásahů (ztracené předměty, zatopené sklepy, podezřelý zápach apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Stoky v kultuře.", "content": "V románu \"Bídníci\" Victora Huga se vyskytují staré kanalizační stoky, kterými Jean Valjean nese raněného Maria Pontmercyho. Rovněž v knize \"Foucaultovo kyvadlo\" (Umberta Eca) jsou stoky zmiňovány. V kinematografii se stoky objevily např. ve filmech \"Velký flám\" z roku 1966 nebo \"Ratatouille\" (2007).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pařížské stoky (francouzsky \"Égouts de Paris\") je označení pro podzemní kanalizační síť města Paříže, která odvádí srážky a odpadní vody. První kanalizační kanály vznikly již v římské době, současná síť byla budována od 19. století. Tato síť má v současnosti přes 2400 km štol. Malá část stok je zpřístupněna i veřejnosti jako muzeum.", "tgt_summary": "The sewers of the French capital Paris date back to the year 1370 when the first underground system was constructed under Rue Montmartre. Consecutive French governments enlarged the system to cover the city's population, including expansions under Louis XIV and Napoleon III, and modernisation programs in the 1990s under Mayor Jacques Chirac. The system has featured in popular culture through its existence, including Victor Hugo's 1862 novel, \"Les Misérables\", and H. L. Humes' 1958 novel \"The Underground City\".", "id": 523345} {"src_title": "Federico Barocci", "tgt_title": "Federico Barocci", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině hodináře a řezače gemů a reliéfů, od kterého dostal své první umělecké (především kreslířské) vzdělání. Mezi jeho předky patřil sochař Ambrogio Barocci. Ve 40. letech odcestoval ke svému strýci do Pesara, kde se seznámil s vévodou Francescem Mariou della Rovere, který se stal jeho podporovatelem. Roku 1548 pravděpodobně odcestoval do Říma, kde se věnoval zejména kopírování Raffaelových děl (se kterými se seznámil už v Urbinu – Raffael byl urbinský rodák). Jeho dílo ovlivnil Tizian, francouzský malíř Melozzia da Forlì a práce Battisty Franca. V 50. letech navštívil další italská města – Parmu, Benátky, Florencii i Bolognu. Slávu si však získal až po návratu do rodného Urbina, kde ho očarovaly díla Antonia da Correggia; díky tomu se stal jeho vynikajícím následovníkem. Už ve zhruba 25 letech dostal nabídku na obraz pro dóm v Urbinu, který v letech 1557-58 vytvořil (\"Umučení svatého Šebestián\"a). V roce 1560 se opět vydal do Říma, tentokrát už jako poměrně známý malíř, a tam dostal spolu s Federicom Zuccarim nabídku vyzdobit malbami některé místnosti vatikánského Belvederu, ale tuto práci nedokončil – důvodem byl pokus o otrávení jedem přidaným do salátu během malířského pikniku. V důsledku toho s u něj rozvinulo onemocnění, ze kterého se až do konce života plně nevyléčil – trpěl slabostmi a bolestmi a tedy mohl denně pracovat jen po omezenou dobu. Po uzdravení se roku 1565 vrátil do Říma pracoval na výzdobě dómu v Perugii a kostela v Urbinu. Dostal pozvání na královský dvůr od florentského velkovévody, císaře Rudolfa II. a krále Filipa II., ale ani jedno z nich nepřijal a místo toho zůstal až do smrti ve svém rodišti, kde neměl nouzi o zakázky. Barocciho díla se doposud nacházejí v různých italských kostelech, ale taky v různých muzeích v Bruselu, Madridu, Drážďanech, Mnichově, Petrohradě, Turíně a v mnohých dalších. V České republice je však téměř neznámým autorem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Federico Barocci, vlastním jménem \"Federico Fiori\", známy jako \"Baroccio, Barozzi, Fiori da Urbino\" (asi 1533 Urbino, Itálie – 30. září 1612, Itálie) byl italský malíř. Jeho práce leží na pomezí manýristického a barokního umění.", "tgt_summary": "Federico Barocci (c. 1535 in Urbino – 1612 in Urbino) was an Italian Renaissance painter and printmaker. His original name was Federico Fiori, and he was nicknamed Il Baroccio. His work was highly esteemed and influential, and foreshadows the Baroque of Rubens.", "id": 2327239} {"src_title": "SS Justicia", "tgt_title": "SS Justicia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "9. července 1914 byla Justicia spuštěna na vodu a pokřtěna a začala se vybavovat. Ale ještě před dokončením začala 1. světová válka a práce byly na rok přerušeny. V roce 1915 si ji přisvojila britská vláda za účelem transportu jednotek. Jejím operováním bylo nejprve pověřeno rejdařství Cunard Line kvůli popopení \"Lusitanie\" a přejmenována na \"Justicia\" (název vznikl přidáním tradiční koncovky -ia ke slovu justice). Cunnard však nedokázal najít pro Justicii posádku, tak byla předána White Star Line, která měla volnou posádku z potopeného \"Britannicu\". Šedý trup lodi byl přetřen podle kamuflážního schématu.", "section_level": 1}, {"title": "Torpédování.", "content": "19. července 1918 plula prázdná z Belfastu do New Yorku střežená torpédoborci. Když byla asi 37 km jižně od Skerryvore, torpédovala ji německá ponorka \"UB-64\". Přestože byla Justicia třikrát zasažena se díky včasnému uzavření vodotěsných přepážek nepotopila. Naproti tomu doprovázející torpédoborci poškodili ponorku, která musela odplout pryč. Většina členů posádky byla evakuována a Justicia musela být odtažena remorkérem \"Sonia\" do Lough Swilley. Pak ale přišlo čtvrté torpédo, když se podařilo UB-64 Justicii opět lokalizovat. Loď však zůstala na hladině. Následující den potkala Justicii další německá ponorka \"UB-124\" a po 9. hodině ráno na ni vypálila další dvě torpéda, které zasáhly bok trupu. V poledne už byla posádka evakuována a loď se poté překlopila a zmizela pod vlnami. Doprovázející torpédoborci \"Marne\", \"Milbrook\" a \"Pigeon\" zaútočili na ponorku hloubkovými minami a palbou z děl a nakonec ji potopili. Vrak Justicie teď leží asi 45 km severozápadně od Malin Head v Irsku 68 metrů pod vodou.", "section_level": 1}], "src_summary": "SS \"Justicia byla britská loď sloužící v 1. světové válce pro transport jednotek. Postavena byla jako SS \"Statendam pro rejdařství Holland America Line v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu. Ještě před dokončením si loď přivlastnila britská vláda, pro kterou s ní operovala White Star Line.", "tgt_summary": "SS \"Justicia was a British troopship sunk during the First World War. She was laid down as SS \"Statendam, a 32,234 gross-ton ocean liner built for the Holland America Line by Harland and Wolff in Belfast. Before the ship was completed she was acquired by the British government and operated on behalf of the shipping controller by the White Star Line. After several trips as a troopship she was torpedoed by a German U-boat off the British Isles in 1918 while sailing unladen.", "id": 1597045} {"src_title": "Mariusz Czerkawski", "tgt_title": "Mariusz Czerkawski", "src_document": [{"title": "Kariéra před NHL.", "content": "Czerkawski nakoukl do seniorské polské nejvyšší soutěže v sezoně 1990/91 v dresu GKS Tychy, jehož barvy hájil již v mládežnických kategoriích. Nadprůměrné výkony v klubu i mládežnických reprezentačních výběrech (viz níže) zaujaly skauty klubu NHL Boston Bruins, který jej draftoval. V létě 1991 se přesunul do klubu švédské ligy Djurgårdens IF. Během sezony 1992/93 jej zaměstnavatel poslal na roční hostování do druholigového Hammarby IF. V sezoně 1993/94 již opět polský talent nastupoval za Djurgårdens a poté, co jeho klub vypadl v prvním kole play off, posílil v závěru sezony Boston Bruins.", "section_level": 1}, {"title": "NHL a závěr ve Švýcarsku.", "content": "Během svého účinkování během ročníku 1993/94 v dresu Bruins stihl odehrát čtyři utkání základní části a poté i celé play off, ve kterém vypadl Boston ve druhém kole. Czerkawski se svým startem v soutěži stal prvním hokejistou NHL, který byl vychován v Polsku. Sezona 1994/95 nezačala kvůli sporům majitelů klubů s hráčskou asociací NHLPA v běžném termínu, takže v jejím úvodu sehrál Czerkawski sedm utkání ve finské lize za Blues Espoo. Po zahájení NHL už opět oblékal dres Bostonu, se kterým vypadl v prvním kole play off. V průběhu sezony 1995/96 byl vyměněn do kanadského klubu Edmonton Oilers, ve kterém strávil i následující sezonu (kdy vypadl jeho celek ve druhém kole play off). V letech 1997-2002 nastupoval za New York Islanders, kde si v sezoně 1999/2000 vysloužil nominaci do utkání hvězd. S Islanders si zahrál play off pouze v sezoně 2001/02, kdy klub nepřešel přes první kolo. V ročníku 2002/03 patřil do kádru Montreal Canadiens, kde se ale neprosadil a část sezony dokonce strávil na farmě v celku Hamilton Bulldogs, který hraje American Hockey League. Před sezonou 2003/04 se tedy rozhodl pro návrat do Islanders, kde strávil jeden rok. Islanders se kvalifikovali do vyřazovacích bojů, ale skončili již v prvním kole. Sezona NHL 2004/05 se kvůli stávce hráčů neuskutečnila a Czerkawski podobně jako řada dalších hráčů tuto sezonu působil v Evropě, konkrétně po jedenácti letech hrál za Djurgårdens IF. Po výluce se ještě na jednu sezonu vrátil do zámoří, kde začal ročník v dresu Toronto Maple Leafs, odkud byl vyměněn symbolicky do Boston Bruins, který byl tedy jeho první i závěrečnou štací v NHL. V letech 2006-2008 polské pravé křídlo hrálo švýcarskou ligu za Rapperswil-Jona Lakers.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Sedmnáctiletý Czerkawski byl v roce 1989 vybrán do polského výběru do 18 let, který absolvoval turnaj B-skupiny mistrovství Evropy do 18 let a vybojoval postup do elitního turnaje pro následující rok. Tohoto šampionátu, který se konal ve Švédsku se zúčastnil talentovaný Polák také. Šikovné pravé křídlo neuniklo pozornosti ani trenérům reprezentace do 20 let. V jejím dresu si zahrál rodák z Radomska na mistrovství světa této věkové kategorie v roce 1990 ve Finsku. Polský tým bez jediného bodu skončil na poslední osmé pozici a sestoupil. Czerkawski obdržel cenu pro nejlepšího hráče svého týmu a startoval i o rok později i na turnaji B-skupiny šampionátu (zde byl nejproduktivnějším hráčem). V roce 1991 se zúčastnil poprvé velké akce jako člen seniorské reprezentace, když nastoupil na mistrovství světa skupiny B v Jugoslávii. Zde vzhledem k rozšíření hlavního šampionátu z 8 na 12 účastníků stačilo k postupu čtvrté místo. V roce 1992 si zahrál na olympijském turnaji v Albertville, kde se svým týmem obsadil 11. místo(z dvanácti účastníků). Na mistrovství světa téhož roku v ČSFR si Czerkawski nepřipsal ani bod a Polsko skončilo na posledním dvanáctém místě a sestoupilo. Po vypadnutí v základní části s New York Islanders v roce 1998 stihl posílit reprezentaci na mistrovství světa skupiny B ve Slovinsku, kde odehrál tři zápasy a podílel se pouze na sedmém místě v osmičlenném turnaji. Polsko bylo pořadatelem B-skupiny MS v roce 2000 a hráč Islanders v dresu domácího výběru byl hlavní hvězdou turnaje, kde domácí obsadili čtvrté místo. Dosud naposledy v historii se polský národní tým zúčastnil hlavního turnaje MS v roce 2002 ve Švédsku. Vzhledem k účasti svého klubu v play off NHL, kde Islanders v prvním kole vypadli až po sedmizápasové bitvě s Torontem, stihla hlavní opora týmu jen skupinu o udržení. Poláci obsadili na turnaji 14. pozici, ovšem vzhledem k tehdejším pravidlům, kdy poslední Japonsko mělo právo uhájit svojí účast v asijské kvalifikaci, to znamenalo sestup. Naposledy se zúčastnil Czerkawski B-skupiny mistrovství světa v roce 2006(kdy již tento turnaj nesl název Divize I) v Estonsku. V reprezentaci odehrál 42 utkání, ve kterých nastřílel 24 branek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariusz Krzysztof Czerkawski (* 13. dubna 1972 ve Radomsku, Polsko) je bývalý polský hokejový reprezentant, který se prosadil i v severoamerické NHL, kde oblékal dres klubů Boston Bruins, Edmonton Oilers, New York Islanders, Montreal Canadiens a Toronto Maple Leafs. V letech 1996-98 byla jeho manželkou polská zpěvačka a herečka Izabella Scorupco.", "tgt_summary": "Mariusz Krzysztof Czerkawski (pronounced ; born 13 April 1972) is a Polish former professional ice hockey player who played in the National Hockey League (NHL) for the Boston Bruins, Edmonton Oilers, New York Islanders, Montreal Canadiens and Toronto Maple Leafs. In addition to playing in the NHL, Czerkawski played for several different European-based teams. A consistent scorer, Czerkawski was the first player born and trained in Poland to play in the NHL. Internationally, Czerkawski represented Poland at several international tournaments, including the 1992 Winter Olympics and the 1992 and 2002 World Championships.", "id": 1890062} {"src_title": "Anatolij Lunačarskij", "tgt_title": "Anatoly Lunacharsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako Anatolij Antonov v Poltavě. Později přijal za příjmení jméno svého pravého otce. S marxismem se seznámil již na studiích v Kyjevě. Jedním z Lunačarského spolužáků na škole byl Nikolaj Berďajev, s nímž se spřátelil. Studoval na Curyšské univerzitě po dobu dvou let. Tam se také setkal s Rosou Luxemburgovou a Leo Jochigesem a připojil se k Ruské sociálně demokratické dělnické straně.", "section_level": 2}, {"title": "Revolucionář.", "content": "V roce 1903 se strana rozštěpila na bolševiky vedené Vladimirem Leninem a menševiky vedené Juliem Martovem. Lunačarskij se spojil s bolševiky. Když se však v roce 1908 bolševici rozčlenili na Leninovy podporovatele a stoupence Alexandra Bogdanova, Lunačarskij podporoval Bogdanova, svého švagra. V roce 1909 museli oba ze strany odejít. Odešli na Capri, kde se setkali s Maximem Gorkým a kde založili školu pro tovární dělníky. V roce 1913 odešel Lunačarskij do Paříže, kde vydával noviny \"Kruh proletářské kultury\". Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se Lunačarskij postavil na protiválečnou stranu, s čímž se shodoval s Leninem a Trockým. Po únorové revoluci roku 1917 se Lunačarskij vrátil do Ruska a spojil se s Mežrajonci, než byli sloučeni s bolševiky.", "section_level": 2}, {"title": "Po revoluci.", "content": "Po říjnové revoluci se Lunačarskij stal lidovým komisařem pro vzdělávání. Za jeho postu byla zlepšena gramotnost lidu. Mimo jiné např. požadoval psaní ruského jazyka v latince a aktivně obhajoval zachování historického a kulturního dědictví. V pozici zůstal až do roku 1929, kdy ho nahradil Andrej Bubnov. Roku 1928 si zahrál v sovětsko-německém filmu \"Salamandr\", pro který dodal i scénář. Když se vlády ujal Stalin, ztratil Lunačarskij několik postů ve vládě. V roce 1930 reprezentoval Sovětský svaz ve Společnosti národů a v roce 1933 se stal velvyslancem ve Španělsku. Cestou tam však zemřel v Mentonu. Jeho popel byl umístěn v Kremelské zdi. Lev Trockij nazval Lunačarského „bolševikem mezi intelektuály a intelektuálem mezi bolševiky“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anatolij Vasiljevič Lunačarskij (; , Poltava, Ruské impérium – 26. prosince 1933, Menton, Francie) byl ruský marxistický revolucionář a filozof, sovětský politik, novinář, lidový komisař pro vzdělávání.", "tgt_summary": "Anatoly Vasilyevich Lunacharsky (born Anatoly Aleksandrovich Antonov, – 26 December 1933) was a Russian Marxist revolutionary and the first Bolshevik Soviet People's Commissar (Narkompros) responsible for Ministry and Education as well as active playwright, critic, essayist and journalist throughout his career.", "id": 1012529} {"src_title": "SS Haverford", "tgt_title": "SS Haverford", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba a počátky.", "content": "Stavební práce začaly v roce 1899 v loděnicích John Brown & Company v Clydebanku. Na vodu byl spuštěn 4. května 1901 a na svou první plavbu pro America Line ze Southamptonu do New Yorku se vydal 4. září téhož roku. Po dalších dvou plavbách na této trase byl přemístěn na trasu Liverpool - Filadelfie. Na určitou dobu si ho pronajala nejdříve Red Star Line na linku Antverpy - New York, poté Dominion Line na linku Liverpool - Halifax (Nové Skotsko) - Portland.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po vypuknutí první světové války byl Haverford povolán do služeb Royal Navy jako transportní loď. V roce 1917 narazil na německou ponorku (asi U-\"38\"), která ho zasáhla dorpédem. Loď byla těžce poškozena, 11 lidí na palubě zemřelo, přesto se jí podařilo dostat vlastními silami do přístavu. Po šesti měsících práce se vrátil zpět do služby a v roce 1918 se stal opět terčem ponorky. Tentokrát se mu podařilo uniknout.", "section_level": 2}, {"title": "White Star Line a konec služby.", "content": "Po konci války byl prodán v roce 1921 White Star Line, která ve válce ztratila několik lodí. Byl přemalován podle schématu White Star Line (černý trup, zlatý pruh, bílá nástavba), ale jméno mu zůstalo původní na místo přidání jejich tradiční koncovky \"-ic\". 1. dubna 1921 byl přidělen na linku Liverpool - Filadelfie. V roce 1922 byl vrácen zpět American Line na linku Hamburk - New York. Od roku 1924 se na lodi začaly objevovat konstrukční problémy a problémy s elektřinou. Po několika opravách byl nakonec v září prodán do šrotu. Sešrotován byl v Itálii následujícího roku.", "section_level": 2}], "src_summary": "SS \"Haverford\" byl zaoceánský parník původně postavený pro americké rejdařství American Line. Na určitou dobu si ho pronajaly Red Star Line a Dominion Line. Během 1. světové války sloužil jako transportér vojenských jednotek a v roce 1917 byl torpédován, utrpěl rozsáhlé poškození a 11 lidí na palubě zahynulo. Po renovaci byl prodán White Star Line, ale po roce se vrátil zpět k původnímu majiteli. V roce 1924 byl vyřazen z provozu a následující rok v Itálii sešrotován.", "tgt_summary": "SS \"Haverford\" was an American transatlantic liner commissioned in 1901 for the American Line. During World War One, \"Haverford\" was utilized as a troop transport vessel in the North Atlantic Ocean. Following the war, the White Star Line purchased and recommissioned the ship. She was decommissioned in 1924 and scrapped in 1925.", "id": 1685939} {"src_title": "Bièvre", "tgt_title": "Bièvre (river)", "src_document": [{"title": "Tok.", "content": "Řeka měří 33 km, pramení u vsi Bouviers, která patří k městu Guyancourt a vzápětí protéká soustavou jezer. Následně protéká obcemi Buc, Jouy-en-Josas, Bièvres, Igny, Verrières-le-Buisson, Massy, Antony, Fresnes, L'Haÿ-les-Roses, Bourg-la-Reine, Cachan, Arcueil a Gentilly v departementech Yvelines, Essonne, Hauts-de-Seine a Val-de-Marne v hustě obydlených předměstích Paříže a nakonec protéká Paříží (přes 13. a 5. obvod), kde se na levém břehu na nábřeží \"Quai d'Austerlitz\" (poblíž Slavkovského nádraží) vlévá do Seiny. Nicméně již od města Antony teče Bièvre podzemním tunelem, který je součástí pařížských stok.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na horním toku zůstaly břehy řeky až do 18. století, kdy zde vzniklo několik vodních nádrží, téměř nedotčené. Na rozdíl od dolního toku, kde docházelo ke kácení lesů v opatství Saint-Germain-des-Prés, Sainte-Geneviève a Saint-Victor a komendě Saint-Jean-de-Latran a v roce 1686 k výstavbě vodovodu na tehdejším královském panství Buc pro zásobování vodotrysků v parcích zámku Versailles. Bièvre byla lemována mnoha prádelnami, roztáčela několik mlýnů a v Jouy-en-Josas zásobovala manufakturu na sukno. Střední tok řeky mezi městy Antony a Gentilly byl od roku 1900 nejprve částečně sveden do podzemního kanálu a od 30. let do roku 1956 pak byl celý úsek mezi Arcueil a Cachan umístěn do podzemí. Dolní tok na území dnešní Paříže byl již ve středověku ovlivněn lidskou činností. S rostoucím osídlením se na břehu řeky stavěla jatka, koželužny a barvírny, které řeku používaly jako odpadní stoku. Do řeky byly svedeny i další odpadní strouhy z okolí. Proto byla řeka z hygienických důvodů v 19. století svedena do podzemního kanálu. Dnes již nejsou na povrchu žádné stopy po její existenci, s výjimkou několika topografických názvů jako \"Rue du Moulin-des-Prés\" (ulice Mlýna v lukách), \"Rue Glacière\" a stejnojmenná stanice metra - ledárna podle místa, kde se získával v zimě led do sklepů, \"Rue Croulebarbe\" (název mlýna) nebo \"Rue du Fer-à-Moulin\" (ulice Železného mlýna).", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaný rozvoj.", "content": "Horní tok řeky Bièvre je oblíbenou rekreační oblastí. Na předměstí je proto snaha vytvořit podél řeky síť pěších a cyklistických stezek. První trasa o délce asi jeden kilometr byla otevřena v roce 2000 mezi Verrières-le-Buisson a Massy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bièvre je řeka ve Francii, v regionu Île-de-France. Pramení u města Guyancourt a v Paříži se podzemním kanálem vlévá do Seiny. Její název je odvozen z latinského slova \"biber\", což znamená bobr.", "tgt_summary": "The Bièvre is a long river of the Île-de-France région that flows into the Seine (left bank) in Paris. The name translates to \"Beaver River\" in English.", "id": 779737} {"src_title": "Władysław Anders", "tgt_title": "Władysław Anders", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Władysław Anders se narodil v rodině pozemkového poradce německého původu v osadě Błonie u Krośniewic. Studoval reálné gymnázium ve Varšavě. Od roku 1910 sloužil v jezdectvu ruské armády. V první světové válce byl třikrát zraněn. V roce 1917 ukončil kurs akademie generálního štábu v Petrohradu. Po bolševické revoluci odešel do Polska a účastnil se polsko-sovětské války.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra před válkou.", "content": "V roce 1921 začal studovat École spéciale militaire v Paříži. Do Polska se vrátil roku 1924 a stal se velitelem domobrany Varšavy. Během Květnového převratu byl na straně prezidenta, který byl nucen odstoupit. V té době dosáhl hodnosti generálporučíka.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V době vypuknutí druhé světové války velel Anders brigádě kavalérie. Polská armáda v té době neměla šanci vyhrát proti Wehrmachtu. Sám Anders byl několikrát zraněn. Nakonec byl zatčen Sověty a vězněn ve Lvově a později i v Lubjance. Po útoku Německa na SSSR dne 22. června 1941 byl Anders propuštěn s úkolem vytvořit spojeneckou polskou armádu vedle Rudé armády. Odešel na Střední Východ, poté bojoval v Itálii a účastnil se bitvy o Monte Cassino.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné roky a smrt.", "content": "Komunistické orgány roku 1946 vzaly Andersovi hodnost generála i polské státní občanství, kterému bylo navráceno až roku 1989. Odešel do Londýna, kde navázal styky s exilovou vládou. Zemřel během oslav 26. výročí bitvy o Monte Cassino. Byl pochován na polském vojenském hřbitově (\"Polski Cmentarz Wojenny\") v blízkosti kláštera Montecassino v Itálii. V roce 1995 mu bylo posmrtně uděleno nejvyšší polské státní vyznamenání řád Bílé orlice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Władysław Albert Anders (11. srpna 1892, Błonie u Krośniewic, Ruské impérium – 12. května 1970, Londýn, Spojené království) byl polský generál, hlavní velitel polských ozbrojených sil v letech 1944–1945.", "tgt_summary": "Władysław Albert Anders (11 August 1892 – 12 May 1970) was a general in the Polish Army and later in life a politician and prominent member of the Polish government-in-exile in London.", "id": 412860} {"src_title": "Policejní prefektura v Paříži", "tgt_title": "Paris Police Prefecture", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "15. března 1667 vytvořil Ludvík XIV. policejní úřad pro Paříž (\"lieutenance générale de police\"), který přebral některé kompetence, jež do té doby vykonával prévôt de Paris. Policejní úřad byl zrušen během Francouzské revoluce v roce 1789 a 17. února 1800 Napoleon I. založil policejní prefekturu. Během 19. století měla prefektura jednak policejní sbory dohlížející na pořádek v Paříži, jednak policejní laboratoře sloužící k vyšetřování. Během druhé světové války prefektura podléhala Vichistické vládě a spolupracovala s německými úřady. Zvláštní brigády byly zodpovědné za boj proti Résistance a komunistům. Prefektura se podílela na systematickém sčítání židů a organizaci jejich deportací na Vélodrome d'Hiver 16. a 17. července 1942. I v prefektuře však působili členové odboje, kteří prováděli sabotáže vozidel nebo vynášeli informace o deportacích. Mnoho zaměstnanců proto bylo propuštěno a deportováno. Když se Američané blížili k Paříži, Němci se rozhodli odzbrojit policii, která 15. srpna 1944 vstoupila do stávky. 19. srpna odbojové hnutí organizovalo povstání, při kterém se zmocnilo prefektury i kasáren na ostrově Cité. Během osvobozovacích bojů padlo 167 policistů a prefektura obdržela 12. října 1944 od generála de Gaulla Řád čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Správní obvod.", "content": "Původní obvod prefektury tvořil jen tehdejší departement Seine, včetně měst Saint-Cloud, Sèvres, Meudon a Enghien-les-Bains, které ležely v sousedním departementu Seine-et-Oise. Jednalo se totiž o královské, příp. císařské rezidence, které podléhaly prefektuře. Po reorganizaci departementů v roce 1968 se místní příslušnost rozšířila na město Paříž a tři okolní departementy, takže se správní obvod zvětšil. V regionu Île-de-France je prefektura zodpovědná za koordinaci policejních složek.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní prefekt.", "content": "Policejním prefektem je v současné době Bernard Boucault (od 26.6.2012). Je to politický úředník jmenovaný radou ministrů a je podřízen ministerstvu vnitra. Prefekt může v rámci své působnosti a ve spolupráci se starostou přijímat policejní předpisy. Policejní prefekt je současně prefektem pro obranu Paříže (\"Préfet de la Défense de Zóna de Paris\") a tím je zodpovědný i za nevojenskou obranu jako je udržování veřejného pořádku, zajišťování veřejných služeb a koordinace v případě přírodních katastrof.", "section_level": 1}, {"title": "Úkoly prefektury.", "content": "Prefektura je zodpovědná za následující úkoly: Do roku 1977 nebyl úřad pařížského starosty obsazen, takže policie podléhala výhradně prefektovi. Od té doby postupně přebírá starosta stále více kompetencí ohledně silničního provozu. Od roku 2002 je prefektura odpovědná už pouze za dopravu na hlavních silnicích jako je např. Avenue des Champs-Élysées a na všech ulicích, kde se konají demonstrace. Policejní prefektuře rovněž nepříslušejí některé policejně správní pravomoci (např. stavební povolení).", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Prefektura je rozdělena do šesti oddělení:", "section_level": 1}, {"title": "Finance a zaměstnanci.", "content": "Prefektura je financována městem Paříž spolu s dalšími obcemi (celkem 488 milionů €) a státem (1 miliarda €). Prefektura má celkem 19 647 státních zaměstnanců, z nichž je 17 979 policistů, 748 správních zaměstnanců státní policie, techniků, vědců a 20 dalších státních úředníků, 5765 obecních zaměstnanců a 6840 vojáků (hasiči). Prefektura má k dispozici 494 zařízení a 6120 vozidel, včetně letadel a požárních vozů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Policejní prefektura v Paříži (též Policejní komisařství v Paříži) (francouzsky: \"Préfecture de police de Paris\") je součást národní (státní) policie na území města Paříže a okolí. Nejedná se tedy o městskou policii. V jejím čele stojí policejní prefekt (\"Préfet de Police\") podřízený ministerstvu vnitra. Policejní prefektura plní úkoly francouzské státní policie na území města Paříže a tří departementů, které ji obklopují: Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne. Kromě toho dohlíží i na záchrannou službu a hasiče, plní administrativní úkoly jako je vydávání průkazů totožnosti, řidičských průkazů a úkoly cizinecké policie. Na dalším území regionu Île-de-France má také omezenou působnost. Sídlí v rozsáhlém komplexu budov na ostrově Cité. Uniformované jednotky se skládají jednak z příslušníků státní policie a dále z dopravních policistů prefektury, kteří dohlížejí na silniční provoz, a kteří nosí speciální uniformy.", "tgt_summary": "The Paris Police Prefecture () is the unit of the French Ministry of the Interior that provides police, emergency services, and various administrative services to the population of the city of Paris and the surrounding three suburban \"départements\" of Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis, and Val-de-Marne. It is headed by the Prefect of Police (\"Préfet de police\"). \"\"La PP\"\" (\"Préfecture de Police\"), as it is also known, supervises the Paris Police force, the Paris Fire Brigade, and various administrative departments in charge of issuing ID cards and driver licenses or monitoring alien residents. The Prefecture of Police also has security duties in the wider Île-de-France \"région\" as the \"Préfet de Police\" is also \"Préfet de Zone de Défense\" (Prefect for the Defense zone). Since 2017, it has acquired direct responsibility for the three main airports of the Paris area (Charles de Gaulle, Orly and Le Bourget). The \"préfecture\" is a large building located in the Place Louis Lépine on the Île de la Cité. This building was built as a barracks for the Garde républicaine from 1863 to 1867 (architect Pierre-Victor Calliat) and was occupied by the Prefecture in 1871. As it is the capital of France, with government assemblies and offices and foreign embassies, Paris poses special issues of security and public order. Consequently, the national government has been responsible for providing law enforcement and emergency services since the creation of the Lieutenancy General of Police (\"lieutenance générale de police\") by Louis XIV on March 15, 1667. Disbanded at the start of the French Revolution in 1789, it was replaced by the current Prefecture of Police created by Napoléon I on February 17, 1800. This means that Paris does not have its own \"police municipale\" and that the Police Nationale provides these services directly as a subdivision of France's Ministry of the Interior. Policemen assigned to \"\"la PP\"\" are part of the Police nationale but the Police Prefect reports directly to the Interior Minister, not to the director of the Police nationale (\"Directeur général de la Police nationale\" or DGPN). In Parisian slang, the police were sometimes known as \"the archers\", a very old slang term in reference to the archers of the long-defunct Royal Watch. Paris also has the \"\" (DPSP) (Prevention, Security and Protection Directorate) which is composed of Agents with municipal police powers titled inspecteurs de sécurité (Security Inspectors). The DPSP reports to the Mayor of Paris.", "id": 157884} {"src_title": "Pjotr Aršinov", "tgt_title": "Peter Arshinov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Pjotr Aršinov se narodil v rodině ukrajinského dělníka. Vyučil se jako zámečník. Před revolucí roku 1905 se přidal k bolševikům a přispíval do novin \"Molot\" (kladivo). Krátce působil ve Střední Asii, kde propagoval bolševismus, konkrétně v Kyzyl-Arvatu (dnes Serdar) v Turkmenistánu.", "section_level": 2}, {"title": "Anarchista.", "content": "Roku 1906 odešel Aršinov před zatčením do Jekatěrinoslavu, kde se začal bolševikům odcizovat a přikláněl se k anarchismu. Roku 1907 zastřelil (nejspíš nešťastnou náhodou) vedoucího železniční stanice. Brzy byl zatčen a postaven před soud, který ho odsoudil k trestu smrti oběšením. Před popravou se mu podařilo uniknout a nalézt útočiště v Paříži. V roce 1909 se vrátil do Ruska, avšak byl zatčen a poslán do vězení Butyrka. Tam se setkal s ukrajinským anarchistou Nestorem Machnem, kterému pomohl hlouběji se seznámit s anarchistickým světonázorem a stal se jeho dlouholetým spolubojovníkem a přítelem.", "section_level": 2}, {"title": "Machnovščyna.", "content": "Roku 1917 byl Aršinov osvobozen. Zůstal v Moskvě, kde byl členem různých anarchistických skupin. Roku 1918 odešel po vítězství bolševiků na Ukrajinu. Tam se dozvěděl, že jeho přítel Machno založil Svobodnou anarchistickou republiku neboli Machnovščynu. Začal vydávat anarchistické časopisy a letáky propagující anarchismus. Jeden z velitelů Rudé armády Pavel Dybenko se musel po sérii neúspěchů na čas spojit s Machnem. Aršinov se obával, že by ho Dybenko odhalil (ten si na něho však nevzpomněl) a začal používat pseudonym Marin (Марин). Po rozchodu Dybenka a Machna se vrátil opět k příjmení Aršinov. Roku 1921 dobyli republiku bolševici. Aršinov se dostal do Berlína, kde udržoval kontakty s Machnem a kde dokončil roku 1923 knihu \"\"Historie machnovského hnutí\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Exil.", "content": "Od roku 1925 s ním žil v Paříži, kde prosazoval založení exilové anarchické strany. Roku 1926 se stal jedním ze zakladatelů \"\"Organizační všeobecné anarchistické unie\"\", což prohloubilo jeho stesk po domově. Roku 1927 vydal knihu \"\"Dva říjny\"\". Roku 1931 získal kontakty na bolševika Ordžonikidzeho. V té době vydal anarchistické publikace \"\"Anarchismus a diktatura proletariátu\"\" (1931) a \"\"anarchismus našeho času\"\" (1933).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V roce 1934 se Aršinov vrátil do Sovětského svazu. Pokoušel se navázat opětovný kontakt s bolševiky, roku 1938 však byl v rámci stalinských čistek zatčen. Byl obviněn z propagace anarchismu a jiných zločinů, byl odsouzen k trestu smrti a zastřelen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pjotr Andrejevič Aršinov (rusky \"Пëтр Андреевич Аршинов\", 26. července 1887 Andrejevka, Ruské impérium – 9. září 1938 Moskva, SSSR) byl ruský revolucionář, zpočátku bolševik a později anarchista.", "tgt_summary": "Peter Andreyevich Arshinov (), also P. Marin () (1886–1937), was a Ukrainian anarchist revolutionary and intellectual who chronicled Nestor Makhno's 1919–1921 uprising.", "id": 1699298} {"src_title": "Cinémathèque française", "tgt_title": "Cinémathèque Française", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1935 Henri Langlois a Georges Franju, kteří po léta shromažďovali kopie filmů, založili filmový klub s názvem „Filmový kroužek“ (\"Cercle du cinéma\"), aby podpořili a veřejnosti zpřístupnili starší filmy. Následujícího roku 2. září 1936 s morální a finanční podporou Paula Augusta Harlého vznikla Cinémathèque française, aby pod vedením Henriho Langloise uchovávala a restaurovala filmy a promítala je při vzdělávání nových generací. Kromě filmů instituce začala sbírat všechno, co s výrobou filmů souvisí: kamery, plakáty, publikace, kostýmy a dokonce i dekorace. 26. října 1948 byl otevřen promítací sál s kapacitou 60 míst jako první muzeum filmu ve třech podlažích domu č. 7 na \"Avenue de Messina\" v 8. obvodu. V tomto sále se setkávali významní umělci jako François Truffaut, Jean-Luc Godard, Jacques Rivette, Éric Rohmer nebo Suzanne Schiffman. 1. prosince 1955 Cinémathèque přesídlila do nového sálu (260 míst) na \"Rue d'Ulm\" č. 29 v 5. obvodu. 5. června 1963 muzeum získalo sál v Palais de Chaillot díky důvěře ministra kultury Andrého Malrauxe. V únoru 1968 André Malraux pod tlakem ministerstva financí žádal změny ve vedení muzea a odvolal Henriho Langloise. Vznikl výbor na obranu, jehož členy byli filmaři Abel Gance, François Truffaut, Alain Resnais, Georges Franju, Jean-Luc Godard, Chris Marker, Jacques Rivette, Alexandre Astruc, Claude Chabrol, Pierre Kast, Claude Berri, Jacques Doniol-Valcroze, Jean Eustache, André Cayatte, Éric Rohmer, Jean Rouch, Joris Ivens, Robert Bresson a herci Jean-Pierre Léaud, Claude Jade, Françoise Rosay a Jean Marais, který svolával demonstrace, takže Henri Langlois byl znovu postaven do čela 22. dubna. Tyto demonstrace probíhaly během studentských nepokojů. Dne 2. dubna 1974 Henri Langlois obdržel za svou činnost čestného Oscara a posléze i Césara. V roce 1980 byl slavnostně otevřen promítací sál v Centre Georges Pompidou. V roce 1984 ministr kultury Jack Lang zahájil projekt, ve kterém pokračovali i jeho nástupci až do roku 1996, když zřídil velký promítací sál v nedalekém Palais de Tokyo. Zde proběhly velké retrospektivy filmařů jako Ingmar Bergman, Ernst Lubitsch, Fritz Lang nebo Robert Bresson. Kromě toho zde běžely i tematické programy (např. westerny...). Cinémathèque byla dočasně přesunuta do Palais de Tokyo, když 24. července 1997 vypukl oheň na střeše Palais de Chaillot. Sbírky muzea evakuované během jediné noci zůstaly neporušeny, ale instituce musela opustit palác Chaillot. Promítací místnost byla uzavřena více než rok. 7. listopadu téhož roku byl otevřen nový promítací sál na \"Grands Boulevards\". Dne 30. června 1998 bylo rozhodnuto opustit plánovaný projekt přestavby Palais de Tokyo a ministryně kultury Catherine Trautmannová oznámila přesun Cinémathèque do bývalého Amerického kulturního centra v ulici \"Rue de Bercy\" ve 12. obvodu. Dne 29. října 2002 ministr kultury Jean-Jacques Aillagon oznámil, že k Cinémathèque française se připojí Bibliothèque du Film, která se rovněž přesune do nového sídla. Ke sloučení došlo od 1. ledna 2007. Dne 28. února 2005 byly sály v Palais de Chaillot a na \"Grands Boulevards\" zavřeny a Cinémathèque se přestěhovala do nového sídla. Pro veřejnost byla otevřena 28. září téhož roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cinémathèque française (česky \"Francouzská filmotéka\") je muzeum věnované kinematografii, které sídlí v Paříži v parku Bercy ve 12. obvodu v bývalém American Center. Jedná se o soukromou společnost z velké části financovanou státem. Její náplní je uchovávání, restaurování a rozšiřování filmového kulturního dědictví. S více než 40 000 filmy a dalšími tisíci dokumenty a předměty souvisejících s kinematografií se řadí k největším institucím svého druhu na světě.", "tgt_summary": "The Cinémathèque Française () is a French non-profit film organization founded in 1936 that holds one of the largest archives of film documents and film-related objects in the world. Based in Paris, the archive offers daily screenings of worldwide films.", "id": 748826} {"src_title": "Elvin Jones", "tgt_title": "Elvin Jones", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První hudební krůčky.", "content": "Elvin Jones se narodil v Pontiacu ve státě Michigan. „První vzpomínky na dobu, kdy mi byly tak dva roky, jsou sny o tom, jak se naučím hrát na bicí”, říká Elvin v rozhovoru na allaboutjazz.com. Jako malého chlapce ho fascinoval pohled na bubeníky v cirkusových kapelách. Mnohdy urazil několik mil, jen aby je mohl vidět a slyšet. Na střední škole už hrál v černošské pochodové kapele, ve které si osvojil základy hry na pochodový buben. Po střední škole, v roce 1946, narukoval do armády. Domů se vrátil v roce 1949, úplně bez peněz. Od své sestry si půjčil 35 dolarů, aby si mohl koupit své první bicí. Svou profesionální kariéru začal v roce 1949 v Detroitu, kde měl tehdy jazz slušné zázemí, hráli tu muzikanti jako Barry Harris, Paul Chambers, Kenny Burrell, Milt Jackson, Tommy Flanagan a další. Jeho bratr Thad hrál v té době s orchestrem Bennyho Goodmana. Když se mu o Elvinovi zmínil, pozval ho Goodman na konkurz, který ale pro Elvina nedopadl nejlépe. Dostal se tak ale do New Yorku. Netrvalo dlouho a už hrál s Charlesem Mingusem, zahrál si tak i na desce \"J is for Jazz\".", "section_level": 2}, {"title": "Léta s Johnem Coltranem.", "content": "V roce 1960 se stal členem klasického kvartetu Johna Coltrana. V té době byli členy tohoto kvartetu i kontrabasista Jimmy Garrison a pianista McCoy Tyner. Elvin i Trane hráli velmi často dlouhá sóla. Elvin o této Traneově zálibě jednou prohlásil: „Nikdy mi nevadilo, že John hraje dlouhá sóla. Dělali to tak v té době skoro všichni a John na to rozhodně měl. Navíc, já jsem většinou hrál s ním.” Tento kvartet — někdy také označovaný jako klasický Coltranův kvartet — znamenal pro vývoj jazzu takový přerod, svým vlivem stejně intenzivní jako ve své době hudba Louise Armstronga či Charlieho Parkera. Elvin zůstal s Coltranem až do roku 1966, kdy se jejich vzájemné cesty rozešly. Ač Elvin byl sám zastánce polyrytmů, nesmířil se už ale s novými hudebními cestami, po kterých se tehdy Coltrane rozhodl jít. Coltrana to táhlo k jazzové avantgardě, kdežto Elvin zůstával stále věrný hard bopu. Elvin hrál dále i po odchodu z Coltranova kvartetu, na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let vedl své vlastní ansámbly. Za zmínku stojí například trio se saxofonistou a multiinstrumentalistou Joem Farrellem a kontrabasistou Jimmy Garrisonem (z Coltranova kvarteta). Spolu nahrály pro Blue Note desku \"Putinn’ it Together\". Elvin si jako sidemana mohl vybrat prakticky kohokoli, v sedmdesátých letech nahrával například s trumpetistou Lee Morganem či původem českým klávesistou Janem Hammerem a nebo se skupinou Oregon, která stála na pomezí jazzu a world music.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "Elvin byl velmi vlivným bubeníkem, sám svoji hru popisuje jednoduše: „Stejně jako malíř předem vidí barvy a tvary na plátně, tak i já, když hraju, dokážu vidět různé barv. Činely představují jednu barvu, bubínek druhou a přechody další. Míchám je, a tak získám dojem neustálého pohybu.” Elvinův smysl pro timing, polyrytmy a jazzovou dynamiku posunul bicí do popředí. Jeho nenucená hra ovlivnila i mnoho rockových bubeníků. Patřili mezi ně Mitch Mitchell (kterému Jimi Hendrix říkal „můj Elvin Jones”) nebo Ginger Baker. Elvin si také zahrál padoucha Job Caina v neobvyklém westernu \"Zachariah\". Po vítězné přestřelce si v jednom baru zabubnuje sólo na bicí. Elvin zemřel na zástavu srdce v roce 2004 ve svých 76 letech. Přežil tak své dvě ženy, svého syna a dceru. Tohoto úctyhodného věku se dožil i přesto, že v padesátých a šedesátých letech holdoval heroinu, za jehož držení se také dvakrát dostal do vězení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elvin Ray Jones (9. září 1927 – 18. května 2004) byl americký jazzový bubeník. O bicí se začal zajímat už v raném dětství, už tehdy ho přitahovaly cirkusové kapely. Mezi lety 1946–1949 sloužil v americké armádě, poté už hrál v jazzových kapelách. V roce 1955 se přestěhoval do New Yorku, kde už si zahrál s takovými jazzovými ikonami jako byli Charles Mingus, Teddy Charles, Bud Powell a Miles Davis. Mezi lety 1960–1966 byl členem legendárního John Coltrane Quartetu, hraje například na věhlasné desce \"A Love Supreme\". Během svého účinkování v tomto kvartetu vedl Elvin i své vlastní jazzové ansámbly — například The Elvin Jones Jazz Machine. Dva z jeho bratrů — Thad Jones a Hank Jones byli rovněž jazzoví hudebníci. Elvin si s nimi zahrál na několika deskách.", "tgt_summary": "Elvin Ray Jones (September 9, 1927 – May 18, 2004) was an American jazz drummer of the post-bop era. He showed an interest in drums at a young age, watching the circus bands march by his family's home in Pontiac, Michigan. He served in the United States Army from 1946 to 1949 and subsequently played in a Detroit house band led by Billy Mitchell. He moved to New York City in 1955 and worked as a sideman for Charles Mingus, Teddy Charles, Bud Powell and Miles Davis. From 1960 to 1966, he was a member of the John Coltrane quartet (along with Jimmy Garrison on bass and McCoy Tyner on piano), a celebrated recording phase, appearing on such albums as \"A Love Supreme\" and \"Live at Birdland\". Following his work with Coltrane, Jones led several small groups, some under the name \"The Elvin Jones Jazz Machine\". His brothers Hank Jones and Thad Jones were also jazz musicians with whom he recorded. He was inducted into the \"Modern Drummer\" Hall of Fame in 1995.", "id": 2064173} {"src_title": "Vatikánské zahrady", "tgt_title": "Gardens of Vatican City", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vatikánské zahrady jsou místem klidu a meditace pro papeže již od 13. století. V roce 1279 Mikuláš III. (1277–1280) přenesl svou residenci do Vatikánu a okolo svého sídla, zhruba v prostoru dnešního Belvederu nechal zřídit malý park. Novou zahradu s živými ploty a fontánami nechal před Apoštolským palácem, v místě nádvoří sv. Damasa upravit Mikuláš V. (1447–1455). Hlavní etapa budování Vatikánských zahrad spadá do období renesance až baroka v 16.–17. století, kdy zde působili například Pirro Ligorio (1510–1583), Antonio Tempesta (1555–1630), Giovanni Maggi (1566–1618) či Giambattista Falda (1648–1678). Na počátku 16. století byl nerovný terén rozčleněn do teras, propojených schody, a to podle návrhu Donato Bramante (1444–1514). Kromě různě uspořádaných zelených ploch byl prostor postupně oživen také různými stavbami, fontánami či obrazy a sochami. Lev XIII. (1810–1903) oživil zahradu daňky, gazelami a jeleny dovezenými z Afriky. Pius XI. (1857–1939), který se po parku pohyboval v automobilu, nechal veškeré cesty vyasfaltovat. V době jeho pontifikátu, přesněji po roce 1929, vyrostly v zahradách i různé stavby, potřebné pro chod nově uznaného městského státu Vatikán – sídlo vlády, nádraží a podobně. V roce 1930 také inženýr Franco Ratti vybudoval poblíž dnešního heliportu obří podzemní rezervoár o obsahu 8 milionů litrů, který zásobuje zahrady vodou. Slouží k zavlažování, zásobování fontán i pro případné hašení požáru. Voda je do něj přiváděna z nedalekého jezera Bracciano.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V zahradách roste zhruba 6500 exemplářů rostlin, zastupujících asi 300 druhů. Rostliny nejsou vždy typicky italské, jsou zde vysázeny četné exotické druhy z celého světa – severoamerické javory, libanonské cedry, japonské cykasy, tasmánské eukalypty, čínské jasmíny a další. Často se jedná o různé dary pro papeže. Zahrady obývají běžné i vzácnější druhy ptáků, žáby a užovky. Typická je kolonie zelených papoušků – mníšků (\"Myopsitta monachus\"). Vyskytují se tu také veverky, kuny či ježci. Žádná zvířata zde však nejsou cíleně chována. Mezi množstvím vegetace jsou rozmístěny nejrůznější stavby i drobnější umělecká díla, datovaná od 9. století do současnosti. V prostoru zahrad se nachází i několik důležitých státních budov, jako například Vatikánské rádio, nádraží či sídlo vlády. Kromě větších staveb je v zahradách umístěno i množství různých fontán, soch, fragmentů antických sloupů i sarkofágů. Kamenné či dřevěné lavičky umožňují odpočinutí při stoupání strmějším terénem. Cesty jsou označené prostými kamennými tabulkami a osvětlené starobylými litinovými lampami. Pamětihodnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vatikánské zahrady tvoří park, který zaujímá více než polovinu území městského státu Vatikán. Dosahuje rozlohy zhruba 23 hektarů. Nejvyšší bod se nachází ve výšce 75 m n. m. a je nejvyšším bodem celého Vatikánu. Zahrady jsou na severu, jihu i na západě vymezeny hradbami Vatikánu. Na východě je ohraničuje bazilika svatého Petra a Vatikánská muzea. Je zde možno nalézt parkový lesní porost ve stylu anglické zahrady, ale i pečlivě udržované, geometricky uspořádané záhony. Jedná se o jedinečnou oázu zeleně v centru Říma. O celý komplex pečuje zhruba třicet zaměstnanců.", "tgt_summary": "The Gardens of Vatican City (), also informally known as the Vatican Gardens () in Vatican City, are private urban gardens and parks which cover more than half of the country, located in the west of the territory and owned by the Pope. There are some buildings, such as Radio Vatican and the Governor's Palace, within the gardens. The gardens cover approximately , about half of the city. The highest point is above mean sea level. Stone walls bound the area in the North, South, and West. The gardens and parks were established during the Renaissance and Baroque era and are decorated with fountains and sculptures. Pope Francis opened the Vatican Gardens to the public in 2014. Individuals and pre-formed groups, considered to consist of 16 or more people, may visit the Gardens with the presence of a tour guide. The gardens also enshrine 17 Marian images venerated worldwide at the designation of the Pope, who is the owner of the gardens.", "id": 1431145} {"src_title": "McCoy Tyner", "tgt_title": "McCoy Tyner", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První hudební krůčky.", "content": "Narodil se ve Filadelfii jako nejstarší ze tří dětí. Ve hře na piáno ho podporovala jeho matka. Ve třinácti už začal hru na piáno aktivně studovat. Mezi jeho první hudební vzory patřil Bud Powell, také rodák z Filadelfie. Ještě jako mladý chlapec konvertoval k islámu. Poprvé na sebe upozornil jako prvý pianista v sextetu, který vedli Benny Golson a Art Farmer. Hrál v něm ale pouze v roce 1960, po odchodu z tohoto ansámblu se přidal ke kvartetu Johna Coltrana. Trane jej poznal ve Filadelfii, dokonce v roce 1958 nahrál Tynerovu skladbu \"The Beliver\", která vyšla na stejnojmenném Coltraneově albu. John Coltrane Quartet tehdy tvořili Coltrane na tenorsaxofon, Tyner, kontrabasista Jimmy Garrison a bubeník Elvin Jones. Mezi léty 1961 a 1965 společně odehráli stovky koncertů a pro label Impulse! nahráli několik dnes už klasických alb. Patří mezi ně \"Live at the Village Vanguard\", \"Ballads\", \"Live at Birdland\", \"Crescent\", \"A Love Supreme\" a \"The John Coltrane Quartet Plays .…\" Současně ale nahrával pro Impulse! pod svým vlastním jménem. Vyšlo tak několik vlivných desek, většinou nahraných ve složení piano, basa a bicí. V šedesátých letech se jako sideman také účastnil nahrávání několika vysoce ceněných alb pro label Blue Note Records. V souladu s podmínkami smlouvy u Prestige! nebyl ale na těchto albech nikdy uveden. Jeho účast v John Coltrane Quartetu skončila v roce 1965, kdy se Coltranova hra začala stávat čím dál tím více disharmonickou. Společně s bubeníkem Elvinem Jonesem se tedy rozhodli opustit Coltraneův kvartet. V jedné Coltraneově biografii k tomu říká: „Sám jsem nevěděl, čím bych byl této hudbě přínosný… Já slyšel jenom spoustu hluku. Tuhle hudbu jsem prostě necítil, a když hudbu nedokážu cítit, neumím ji hrát.” Odchod z kvartetu, ale pro Tynera znamenal start jeho vlastní sólové kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Tyner styl.", "content": "Jeho styl hry na piano se dá zjednodušeně přirovnat k maximalistickému stylu Johna Coltrana. Přestože byl členem kapely John Coltrane Quartet, nikdy nebyl zcela zastíněn saxofonistou, naopak vhodně ho doplňoval a mnohdy i inspiroval. Je považován za jednoho z nejvlivnějších jazzových pianistů dvacátého století. Podobně jako Coltrane využíval podobné stupnice, akordické vedení a rytmy. Při pozorování lze jednoduše uhodnout, že jde o leváka. Při hraní basovou linky levou rukou má tendenci zvedat ruku vysoko na klávesnici a následně důrazně udeřit do kláves. V improvizacích často využívá staccato a pentatonickou stupnici.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "Poté, co odešel od Coltrana, začal nahrávat pro label Blue Note. Mezi léty 1967–1970 pro něj nahrál několik postbopových desek. Patřily mezi ně: \"The Real McCoy\" (1967), \"Tender Moments\" (1967), \"Time for Tyner\" (1968), \"Expansions\" (1968) a \"Extensions\" (1970). Pak ale podepsal smlouvu s další nahrávací společností, tentokráte s Milestone. Pro ní nahrál řadu vlivných alb jako například: \"Sahara\" (1972), \"Enlightenment\" (1973) a \"Fly with the Wind\" (1976), na kterém si zahrál flétnista Hubert Laws, bubeník Billy Cobham a smyčcový orchestr. Jeho nahrávky pro Blue Note a Milestone často obsahují africké a východoasijské hudební vlivy. Například na albu \"Sahara\" hraje kromě piána také na koto, flétnu a perkuse. Tyto jeho alba jsou často uváděna jako příklad vitálního a inovativního jazzu sedmdesátých let, který nepluje na tehdy módních vlnách free jazzu či fusion. Na albu \"Trident\" si kromě piána zahrál také na cembalo (které se v jazzu prakticky nepoužívá) a celestu.", "section_level": 2}], "src_summary": "McCoy Tyner (11. prosince 1938, Filadelfie, Pensylvánie, USA – 6. března 2020, New Jersey) byl americký jazzový pianista, známý nejen jako člen John Coltrane Quartetu, ale i díky své dlouhé sólové dráze.", "tgt_summary": "Alfred McCoy Tyner (December 11, 1938 – March 6, 2020) was an American jazz pianist known for his work with the John Coltrane Quartet and a long solo career. He was an NEA Jazz Master and a five-time Grammy winner. Not a player of electric keyboards and synthesizers, he was committed to acoustic instrumentation. Tyner, who was widely imitated, was one of the most recognizable and most influential pianists in jazz history.", "id": 1380370} {"src_title": "Joe Pass", "tgt_title": "Joe Pass", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve městě New Brunswick ve státě New Jersey. Narodil se do nehudební rodiny, jeho otec Mariano Passalacqua pracoval v ocelárně jako dělník. Jako dítě spatřil portrét herce Gene Autry coby kovboje hrajícího na kytaru a právě díky tomuto začal hrát na kytaru. První kytaru dostal v devíti letech (model Harmony v ceně 17 dolarů). Otec brzy rozpoznal jeho talent a neustále ho podporoval v další hře. Již ve 14. letech začal koncertovat a hrál s kapelou Fronted (Tony Pastor a Charlie Barnet), kde nadále rozšiřoval a zdokonaloval své hudební dovednosti. Později začal cestovat s menšími jazzovými skupinami až se nakonec přestěhoval z Pensylvánie do New Yorku. V roce 1950 se stal obětí drog a hodně utrácel. Z drogové závislosti ho vyléčil až pobyt na rehabilitačním programu v Synanon Center. Během této terapie neustále hrál na kytaru a dále prohluboval své dovednosti. Po patnácti měsících v Synanon (roku 1961) nahrál společně s Arnoldem Rossem album s názvem \"Sounds of Synanon\". Během celého léčebného pobytu v Synanon Center Pass neměl svou kytaru a využíval nástroj Fender, který byl vlastnictvím Synanon Center.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Během roku 1960 nahrál sérii alb pro vydavatelství Pacific Jazz Records, včetně rané \"Catch Me\", \"12-String Guitar\", \"For Django\" a \"Simplicity\". V roce 1963 Pass obdržel cenu \"New Star Award\" udělovanou časopisem Downbeat. Na začátku sedmdesátých let zahájil spolupráci s Herbem Ellisem se kterým pravidelně vystupovali v jazzovém klubu \"Donte\" v Los Angeles. Vyvrcholení této spolupráce bylo nahrávání společného alba \"Jazz/Concord (#CJS-1)\" v novém vydavatelství Concord Jazz. Společně s Passem a Ellisem na tomto albu spolupracovali basista Ray Brown a bubeník Jake Hanna. Věnoval se také vzdělávací činnosti a vydal několik učebnic kytarové improvizace pro studenty jazzu (psané Billem Thrasherem). V roce 1974 vydal své sólové album \"Virtuoso\" a to nově pod vydavatelstvím Pablo Records. Také v roce 1974 pokračoval v tomto vydavatelství s novým albem \"The Trio featuring Pass\" (Joe Pass, Oscar Peterson, Niels-Henning Ørsted Pedersen). Roku 1975 získává Trio cenu Grammy, jako nejlepší jazzová skupina. Stejně často jako nahrával pro společnost Pablo Records, spolupracoval s Benny Carterem, Milt Jacksonem, Herbem Ellisem, Zoot Simsem, Duke Ellingtonem, Dizzy Gillespiem, Ellou Fitzgerald, Countem Basiem a spoustou dalších. S Ellou Fitzgerald nahrál celkem čtyři alba a všechny pod hlavičkou Pablo Records: \"Take Love Easy\" (1973), \"Fitzgerald and Pass... Again\" (1976), \"Speak Love\" (1983), \"Easy Living\" (1986). Joe Pass zemřel na rakovinu jater v Los Angeles ve státě Kalifornie ve věku 65 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe Pass, rodným jménem Joseph Anthony Jacobi Passalacqua (13. ledna 1929 New Brunswick, New Jersey – 23. května 1994 Los Angeles, Kalifornie) byl americký jazzový kytarista. Vynikal rozsáhlým využitím herní techniky zvané walking-bass spojené akordickým způsobem hry melodie. Měl vynikající znalost akordových průběhů.", "tgt_summary": "Joe Pass (born Joseph Anthony Jacobi Passalaqua; January 13, 1929 – May 23, 1994) was an American jazz guitarist of Sicilian descent. He is considered one of the greatest jazz guitarists of the 20th century. He created possibilities for jazz guitar through his style of chord-melody, his knowledge of chord inversions and progressions, and his use of walking basslines and counterpoint during improvisation. Pass worked often with pianist Oscar Peterson and vocalist Ella Fitzgerald.", "id": 653685} {"src_title": "Mumie se vrací", "tgt_title": "The Mummy Returns", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 3067 př. n. l. v egyptských Thébách vede válečník známý jako Král Škorpion svou armádu k dobytí známého světa. Ta je ale poražena a prchá do pouště Ahm Shere, kde postupně vymírá. Když se blíží smrti, král Škorpion požádá boha Anubise o pomoc při porážce nepřátel výměnou za svou duši. Ten jeho přání vyslyší a vytvoří oázu, kde se zachrání, schová se jeho pyramida, a postaví ho do čela Anubisovy armády. Když Škorpion svého cíle dosáhne, Anubis si vezme jeho duši a jeho armáda se obrátí v prach, ze kterého vznikla. Asi o 5000 let později, v roce 1933, prozkoumávají Evelyn a Rick O'Connellovi spolu se svým synem Alexem jinou pyramidu, kde naleznou Anubisův náramek a přijdou do kontaktu se třemi lotry. Když se vrátí do Londýna, Alex si Anubisův náramek nasadí a ten mu ukáže cestu do oázy Ahm Shere. Právě probíhá egyptský rok škorpiona, takže Alex má sedm dní na to, aby se tam dostal, jinak ho náramek, který si teď nemůže sundat, osmý den při východu slunce zabije. Ve stejnou chvíli oživne Král Škorpion a Anubisova armáda. Alex je unesen egyptskou sektou, která oživila Imhotepa. Ten má Škorpiona porazit, což mu dá moc nad jeho armádou. Sektu vede kurátor Britského muzea Baltus Hafez a její součástí je i Meela Nais, reinkarnace Imhotepovy lásky Anck-su-namun. Alexovi rodiče spolu s Evelyniným bratrem Jonathanem a dávným přítelem medžájem Ardethem Bayem se ho vydají zachránit. Rick požádá o pomoc také dávného přítele Izzyho, pilota vzducholodi, který jim zajistí dopravu. Instrukce, jak se dostat do Ahm Shere dostává Alex postupně. Na každém místě zároveň nechává stopu k dalšímu místu pro své rodiče. Ardeth pošle zprávu svým medžájským přátelům, aby se připravili k boji proti vzkříšené Anubisově armádě. Během cesty vyjdou najevo neznámé části Evelyniny i Rickovi minulosti. Evelyn byla v minulém životě dcerou faraona Setiho I., která střežila Anubisův náramek, a Rick je medžáj, který má chránit Evelyn. Mezitím Imhotep povolá z podsvětí duši Anck-su-namun a umístí ji do Meely Nais. Když obě skupiny dorazí do oázy, kde se nachází Škorpionova pyramida, lidé ze sekty jsou napadeni mumifikovanými pygmeji a napadeni Rickem, Evelyn, Jonathanem a Ardethem. Všichni z příslušníků sekty jsou zavražděni mimo jejich vůdce Hafeza. Rick potom zachrání Alexe a donese ho do pyramidy těsně před svítáním, aby ho náramek nezabil. Alex je pak konečně schopen ho sundat. Před pyramidu pak ale dorazí Imhotep a Anck-su-namun, která Evelyn probodne a ta zemře. Hafez sebere náramek a použije ho k oživení Anubisovy armády, které se pak postaví medžájové. Když Imhotep vejde do pyramidy, aby se postavil Škorpionovi, přijde o svou moc - Anubis chce, aby se mu postavil jako smrtelník. Přidá se k nim i Rick. Král Škorpion je nyní z poloviny člověk a z poloviny škorpion. Imhotep pak ztratí odvahu a slíbí Škorpionovi poslušnost, a tak se Škorpion zaměří na Ricka. Mezitím Jonathan zaměstná Ankc-su-namun, zatímco Alex použije Knihu mrtvých, aby oživil svou matku. Ta se pak dá do boje s Anck-su-namun. Ve stejné době Ardeth a další medžájové porazí první vlnu Anubisovy armády, ale pak se objeví její další část - tentokrát mnohem větší, ale i tak jsou připraveni se jí postavit a položit svůj život. Rick mezitím podle nástěnných maleb přijde na to, že Škorpiona může zabít Osiridovým kopím, které má celou dobu u sebe Jonathan. Když ho Jonathan Rickovi hází, chytne ho Imhotep. Rick ho ale pak od Imhotepa získá a Škorpiona porazí a pak jemu i jeho armádě přikáže, aby se vrátili zpátky do podsvětí - těsně předtím, než se armáda dostane k medžájům. Škorpionův chrám se pak začne hroutit a všichni se chystají utéct, ale otevře se brána do podsvětí - do které spadnou Imhotep i Rick. Ricka zachrání Evelyn, i když on sám ji posílá pryč, aby zachránila sebe a Alexe. O proti tomu Anck-su-namun nechá Imhotepa zemřít i přes jeho žádosti o pomoc. Sama je pak sežrána masožravými skaraby. Rick, Evelyn, Jonathan a Alex se dostanou na vrchol pyramidy, kam pro ně přiletí Izzy. Rodina se potom rozloučí s Ardethem a film končí.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Snímek se stal filmovým hitem roku 2001 a vydělal více peněz než první díl. O proti tomu reakce kritiky byly smíšené. Na Rotten Tomatoes má \"Mumie se vrací\" 47% na základě 131 hodnocení. Metacritic zase uvádí 48 bodů ze 100 na základě 31 hodnocení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mumie se vrací (v anglickém originále The Mummy Returns) je americký dobrodružný film Stephena Sommerse z roku 2001 v hlavních rolích s Brendanem Fraserem a Rachel Weisz. Film navazuje na o dva roky starší snímek \"Mumie\", jenž se odehrává primárně v roce 1926, zatímco \"Mumie se vrací\" se odehrává o sedm let později, v roce 1933. \"Mumie se vrací\" inspirovala prequel z roku 2002 \"Král Škorpion\", jenž se odehrává o 5 000 let dříve a jehož titulní postava ztvárněná Dwaynem Johnsonem byla představena právě v \"Mumii se vrací\". Na snímek navázalo v roce 2008 pokračování \"\".", "tgt_summary": "The Mummy Returns is a 2001 American action-adventure fantasy horror film, written and directed by Stephen Sommers, starring Brendan Fraser, Rachel Weisz, John Hannah, Arnold Vosloo, Oded Fehr, Patricia Velásquez, and Dwayne Johnson. The film is a sequel to the 1999 film \"The Mummy\". It was distributed by Universal Pictures. \"The Mummy Returns\" inspired the 2002 prequel film \"The Scorpion King\", a spin-off which is set 5,000 years prior and whose eponymous character, played by Dwayne Johnson (The Rock), was introduced in this film. \"The Mummy Returns\" was a commercial success despite mixed reviews. It was followed by the 2008 sequel \"\".", "id": 426221} {"src_title": "Zmijovec", "tgt_title": "Amorphophallus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Zmijovce jsou teplomilné rostliny původem z tropických deštných pralesů Asie. Ve volné přírodě jsou rozšířeny v tropických oblastech od západní Afriky přes Asii a Austrálii až do Polynésie. Jsou to rostliny nížin, kde se nejčastěji vyskytují na slunných okrajích primárních lesů nebo v řídkých sekundárních lesích po bývalých plantážích. Nevyskytují se v Novém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to rostliny s podzemními hlízami, které jim slouží jako zásobárna látek nutných pro růst květenství. Jsou, až na výjimky, sezónními rostlinami. Nejdříve z hlízy vyroste část listu a mohutné květenství. Po uvadnutí a opadnutí květenství vyroste list do plné velikosti. Ten po určité době zaschne a rostlina se dostane do období vegetačního klidu, které trvá 3 až 7 měsíců. Období růstu trvá půl až jeden rok. Není-li v hlíze nashromážděno dostatek živin, květenství nevyroste, vyroste jen list.", "section_level": 1}, {"title": "Květenství.", "content": "Kvetení většinou přichází těsně před obdobím dešťů. Při kvetení, které trvá několik týdnů, nejdříve z hlízy vyraší zárodek řapíku listu a tlustá protáhlá květní palice – spadix, která je obalena do ochranného listenu – toulce, ten se po dozrání květů rozvine. Vrchol řapíkatého listu různě zbarveného je mnohdy ohrnutý a vytváří pro květní palici jakousi manžetu nebo kalich. Květenství u nejmohutnějšího druhu zmijovce titánského bývá vysoké průměrně 1,5 m, byla zaznamenána výška i 2,94 m. Jednotlivé květy jsou maličké a silně redukované. Samičí květy mají jen pestíky a jsou přisedlé ve spodní části květní palice. O něco výše jsou na květní palici umístěny samčí květy, tvořené pouze 1 až 8 tyčinkami s prašníky. Část spadixu nad samčími květy je neplodná. Samčí ani samičí květy nemají žádné nápadné korunní nebo kališní lístky pro přivábení opylujícího hmyzu.", "section_level": 2}, {"title": "Opylení.", "content": "Jsou to cizosprašné rostliny, u nichž je k opylení nutný přenos pylu z jiné rostliny. Nejdřív v jeden den dozrají samičí květy ve spodní části palice a přilákají opylující hmyz dovnitř toulce silným pachem, který většinou lidé vnímají jako nesnesitelný zápach. Hmyz sestoupí do spodní části a předá přinesený pyl na pestíky samičích květů. Samčí květy v horní části ještě pyl neprodukují, ten dozraje až následující den. Hmyz po opylení samičích květů nemůže toulec opustit, ten se stáhl a uzavřel mu cestu. Aby přežil v toulci do dalšího dne, má rostlina ve dně toulce speciální žlázy nebo některé modifikované samčí květy mají patyčinky, obojí produkují látky bohaté na proteiny. Další den se samčí květy otevřou a uvězněný hmyz zasypou sprchou lepkavého pylu. Toulec se otevře a hmyz může odletět opylit další rostlinu. Po dokončení opylení toulec i horní část spadixu, tj. neplodné a samčí květy odpadnou. Zůstanou pouze spodní opylené samičí květy, které dozrají v obvykle červené (nebo jinak zbarvené) bobule, které sezobají ptáci a roznesou semena.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Po ovadnutí květního stvolu doroste jediný list se silným, často skvrnitým řapíkem do plné výše, kde se téměř vodorovně rozloží. Bývá rozdělen na několik různě tvarovaných lístků pestře zbarvených. Po ukončení sezony list uschne.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vegetativní rozmnožování se uskutečňuje dceřinými hlízkami, které vyrůstají na výběžcích z mateřské hlízy, od které se mají oddělovat až před výsadbou. Tyto hlízky mnohdy nevyklíčí hned prvý rok, ale až druhý nebo třetí. Při množení ze semen se nesmí nechat semena přeschnout, neobsahují endosperm.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Zmijovce se mimo oblast přirozeného výskytu většinou pěstují jako okrasné rostliny, nejčastěji zmijovec indický (\"Amorphophallus konjac\"). Ve svém domácím prostředí se zmijovec pěstuje jako užitková polní plodina, jeho hlízy obsahují škrob a jsou po uvaření jedlé, používají se jako naše brambory. V Indii se plátky hlíz \"Amorphophallus campanulatus\" suší a nahrazují náš chléb, v Japonsku se hlízy zmijovce indického suší a melou na mouku, ze které vyrábějí nudle a speciální pečivo.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Zmijovce jsou velice variabilní rostliny. Je uznáváno přes 200 druhů. Jsou to v převážné většině endemity relativně nevelkých oblastí světa. Územně nejrozšířenějšími druhy jsou: \"Amorphophallus abyssinicus\", \"Amorphophallus muelleri\" a \"Amorphophallus paeoniifolius\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Zmijovec (\"Amorphophallus\"), známý také pod jménem áronova hůl, je rod jednoděložných rostlin z čeledi árónovitých, kde je řazen do podčeledě \"Aroideae\".", "tgt_summary": "Amorphophallus (from Ancient Greek , \"without form, misshapen\" + \"phallos\", \"penis\", referring to the shape of the prominent spadix) is a large genus of some 200 tropical and subtropical tuberous herbaceous plants from the \"Arum\" family (Araceae), native to Asia, Africa, Australia and various oceanic islands. A few species are edible as \"famine foods\" after careful preparation to remove irritating chemicals.", "id": 239036} {"src_title": "Nate Dogg", "tgt_title": "Nate Dogg", "src_document": [{"title": "Stručná biografie.", "content": "Narodil se v rodišti hudebního stylu G-Funk na kalifornském Long Beach v roce 1969 a zemřel tamtéž v roce 2011. Jeho bratranci jsou rappeři: Snoop Dogg, Butch Cassidy, RBX, Daz Dillinger a 1/2 Dead. Zpívat začal jako malý v kostelním sboru ve městě Clarksdale, Mississippi, kde byl jeho otec pastorem. V šestnácti letech odešel ze střední školy a domova, aby se stal členem námořní pěchoty USA, kde poté odsloužil tři roky. V roce 1991 spolu se Snoop Doggem a Warrenem G založili skupinu \"213\". Nahrané demo skupiny si poslechl producent Dr. Dre a skupinu představil nahrávací společnosti Death Row Records. Nate si svůj \"major debut\" odbyl na písni \"Deeez Nuuuts\" z Dr. Dreho alba The Chronic (1992). Úspěch alba mu vynesl smlouvu u Death Row. Poté zpíval na mnoha spolupracích např. s rappery Snoop Doggem a Tupacem. Roku 1997 měl nahrané album \"G-Funk Classics Vol. 1\", které však kvůli sporům u \"Death Row\" nemohl vydat, proto z \"Death Row\" odešel, ale kvůli právům, ho nemohl stále vydat ani na jiném labelu. Po vleklých sporech vydal původní album i s novým v roce 1998 a nazval je \"G-Funk Classics Vol. 1 & 2\". Toto dvojalbum obsahuje hit \"Nobody Does It Better\". Své druhé a prozatím poslední studiové album vydal v roce 2001 a nese název \"Music and Me\". O rok později byl shledán vinným za nelegální držení zbraně a drog, a odsouzen k podmínce a obecně prospěšným pracím. V roce 2007 prožil infarkt myokardu, po kterém strávil týden v nemocnici, a poté byl převezen do domácího ošetření. Srdeční příhoda způsobila paralyzování levé části jeho těla, které však mělo podle doktorů postupně zmizet, vliv mrtvice na jeho hlas nebyl znám. Další infarkt prožil v roce 2008. Zemřel v roce 2011 na komplikace způsobené několika infarkty, které dříve utrpěl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nathaniel Dwayne Hale (19. srpen 1969 - 15. březen 2011), spíše známý jako Nate Dogg, byl americký zpěvák. Na vrcholu byl v éře stylu G-Funk, který byl velmi oblíbený v první polovině devadesátých let 20. století na západním pobřeží USA, kdy hostoval na mnoha písních jiných rapperů. Svůj debut vydal v roce 1997, ale jeho nejúspěšnějším albem je \"Music and Me\" (2001).", "tgt_summary": "Nathaniel Dwayne Hale (August 19, 1969 – March 15, 2011), known professionally as Nate Dogg, was an American singer, rapper and songwriter. His smooth vocals made the hooks of numerous artists' rap songs, especially in the West Coast's G-funk era in the 1990s. Nate was in 213, a trio formed in 1990 with Snoop Dogg and Warren G. Once Snoop joined Death Row Records as a solo artist, Nate complemented some of his guest verses on Dr. Dre's debut album, \"The Chronic\" (1992), and Snoop's debut, \"Doggystyle\" (1993). Nate's greatest musical success arrived in 1994 as his cowritten duet with Warren G, the single \"Regulate,\" which reached number two on the \"Billboard\" Hot 100. As a featured artist, Nate charted 16 times on the \"Billboard\" Hot 100, and in 2003 reached number one via 50 Cent's \"21 Questions.\" In December 2007, Nate sustained a stroke, weakening his body's left side, while his cognition and voice remained intact. Several months later, he sustained another stroke. In 2011, Nate died of heart failure at age 41.", "id": 1933008} {"src_title": "Pierre Cambronne", "tgt_title": "Pierre Cambronne", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Nantes, v roce 1792 narukoval jako dobrovolník ke granátníkům, bojoval v mnoha bitvách. Při druhé bitvě u Curychu (září 1799) byl povýšen na velitele roty. V bitvě u Jeny byl povýšen na plukovníka, v roce 1810 získal titul barona. Zúčastnil se tažení do Španělska, Ruska, bitev u Budyšína, Drážďan, Lipska. Byl povýšen na generála, stal se majorem císařské gardy. Doprovázel Napoleona na Elbu, kde byl velitelem vojska. V roce 1815 byl při příležitosti dobytí Paříže povýšen na hraběte. Proslulost si získal v bitvě u Waterloo, kde velel 1. pluku pěších myslivců Napoleonovy císařské gardy. Jeho jednotky byly obklíčeny Brity, ale když jej generál Charles Colville vyzval, aby se vzdal, odpověděl údajně: „\"La garde meurt et ne se rend pas\"“ (Garda umírá, ale nevzdává se.) a rozkázal svým vojákům, aby zaútočili. Tato slova byla později napsána na jeho sochu a stala se proslulými, sám Cambronne je ale vždy popíral. Podle rozšířenější, ale historicky diskutované verze byla jeho odpověď mnohem prostší: „\"Merde!\"“ (Hovno!) Obě varianty jsou často citovány, mj. v Hugově románu \"Bídníci\", kde jeho „merde“ označil autor za „\"nejkrásnější slovo, jaké kdy Francouz řekl\"“. Cambronne si tímto činem získal proslulost. Jeho jméno bylo užíváno jako eufemismus, místo vulgárního „\"merde\"“ se říkalo „\"mot de Cambronne\"“ (Cambronnovo slovo), je známo i sloveso \"cambronniser\" ve významu „říkat ,\"merde\"‘“. Cambronne byl v bitvě u Waterloo zajat a roajalistickým režimem souzen za zradu, ale v roce 1816 byl zproštěn obžaloby. Vrátil se do Nantes, oženil se se svou skotskou ošetřovatelkou Mary Osburnovou. V roce 1820 byl povýšen na brigadýra a získal titul vikomta, v letech 1820-1823 byl vojenským velitelem města Lille, poté odešel z vojenské služby. V Paříži je po něm pojmenováno náměstí \"Place Cambronne\", v Nantes je postavena jeho socha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vikomt Pierre Jacques Étienne Cambronne (26. prosince 1770 – 29. ledna 1842) byl francouzský napoleonský generál, proslulý svým jednáním v bitvě u Waterloo.", "tgt_summary": "Pierre Jacques Étienne Cambronne, later Pierre, 1st Viscount Cambronne (26 December 1770 – 29 January 1842), was a general of the First French Empire. A main strategist of the French Revolutionary Wars and Napoleonic Wars, he was wounded at the Battle of Waterloo.", "id": 770101} {"src_title": "August Kubizek", "tgt_title": "August Kubizek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "August Kubizek byl první narozené a jediné dítě Michaela a Marie Kubizekových, které přežilo. Jeho sestry Maria, Therese a Karoline zemřely v raném dětství. Kubizek to později považoval jako rozhodnutí osudu. Hitlerova matka Klára Pölzlová totiž také ztratila čtyři děti (Gustava, Idu, Otta a Edmunda), jediný Adolf s Paulou přežili dětství. Kubizek a Hitler se poprvé setkali v Linci asi roku 1906. Oba milovali opery Richarda Wagnera, a tak se stali nejbližšími přáteli a pozdějšími spolubydlícími na pokoji na chlapecké ubytovně. Kubizek byl přijat na studia do Vídeňské Akademie múzických umění, zatímco Hitler takové štěstí neměl. V roce 1908 se Hitler s Kubizekem již dále nestýkal a bloudil bez cíle Vídní.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Kubizek dokončil studia v roce 1912 a byl najat jako vedoucí orchestru v Mariboru. Další práce mu překazila první světová válka. Před odchodem na frontu se oženil a narodili se mu tři synové: Augustin, Karl Maria a Rudolf. Během války sloužil Kubizek jako člen 2. regimentu armády. V Prešově na Slovensku se zranil a byl dopraven do Budapešťského lazaretu. Po měsících rekonvalescence se Kubizek vrátil a pracoval s motorizovanými sbory ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější kontakt s Hitlerem.", "content": "Po válce přijal Kubizek pozici úředníka na magistrátu v Eferdingu a hudba se stala jeho koníčkem.V roce 1923 se dozvěděl o tom, že jeho dávný přítel se pokoušel provést Pivní puč a převzít vládu v Mnichově. Převrat se však nezdařil a Hitler dostal pět let vězení. Kubizek se ho nepokusil kontaktovat až do roku 1933, kdy mu poblahopřál k získání moci v Německu. Roku 1939 pozval Hitler Kubizeka jako svého hosta do Bayeruthu. Kubizek toto setkání popsal jako \"nejšťastnější hodiny mé pozemské existence\". Hitler se zase údajně o Kubizekovi vyjadřoval jako o \"jediném Čechovi, který má právo být přítelem Vůdce\". V roce 1938 byl Kubizek najat nacistickou stranou aby sepsal brožury o jeho přátelství s Hitlerem z mládí. Když se válečné štěstí začalo obracet proti Hitlerovi, Kubizek, který se o politiku příliš nezajímal, se v roce 1942 stal členem NSDAP. Jak sám řekl, ne proto, že by věřil v antisemitismus, ale jako gesto loajality vůči svému příteli.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V roce 1945 shromáždil Kubizek sbírku pohlednic a dalších upomínek, které mu Hitler posílal během jejich mládí a ukrýval je pečlivě v suterénu svého domu v Eferdingu. Brzy však byl zatčen a držen v Glasenbachu, kde ho vyslýchalo Americké armádní vyšetřovací trestné komando. Roku 1947 byl propuštěn. V roce 1951 uveřejnil Kubizek knihu \"Znal jsem mladého Hitlera\". Kniha zahrnuje také skici malované Hitlerem v letech 1906 a 1908. Kniha je rozdělena na tři části a skládá se z prologu, 24 kapitol a epilogu. Roku 1956 byl Kubizek jmenován prvním čestným členem hudebního spolku v Eferdingu. Zemřel téhož roku, 23. října 1956 v Linci a je pohřben v Eferdingu.", "section_level": 2}], "src_summary": "August Kubizek (3. srpna 1888, Linz, Rakousko-Uhersko – 23. října 1956, Linz, Rakousko) byl blízký přítel Adolfa Hitlera z mládí. Jeho rodiče byli českého původu. Později psal o jejich přátelství.", "tgt_summary": "August (\"Gustl\") Friedrich Kubizek (3 August 1888 – 23 October 1956) was an Austrian musical conductor best known for being a close friend of Adolf Hitler, when both were in their late teens. He later wrote about their friendship in his book \"The Young Hitler I Knew\" (1955).", "id": 200654} {"src_title": "Ning-po", "tgt_title": "Ningbo", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Oblast je osídlená nejméně od dob kultury Che-mu-tu 4800 př. n. l. Pod jménem Ming-čou bylo už před dvěma tisíci lety místo známé jako východisko hedvábné cesty. Bylo důležitým přístavem a střediskem zahraničního obchodu za dynastií Tchang, Sung i Ming. Podle Nankingské smlouvy z roku 1842 se stalo jedním z pěti otevřených přístavů.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Subprovinční město Ning-po se člení na deset celků okresní úrovně, šest městských obvodů, dva městské okresy a dva okresy. Vlastní městské jádro je tvořeno obvody Chaj-šu, Ťiang-pej a Jin-čou; obklopené je příměstskými obvody Pej-lun, Čen-chaj a Feng-chua. Oba městské okresy, Cch'-si a Jü-jao, tvoří satelitní město na severu prefektury; na jihu se rozkládají zbylé dva okresy, Ning-chaj a Siang-šan.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Ning-po je ekonomické centrum východního pobřeží a významné přístavní město (zdejší přístav společně s Chang-čou byl v roce 2014 pátým největším kontejnerovým přístavem na světě, v roce 2015 to byl přístav s nejvyšším objemem odbaveného zboží – 889 milionů tun). Je exportérem spotřebního a průmyslového zboží i potravin. Relativní geografickou izolaci od dalších velkých měst východní Číny ukončilo roku 2008 zprovoznění 33 km dlouhého mostu přes Changčouskou zátoku, které zkrátilo cestu do Šanghaje na méně než dvě hodiny. Most měl kladný vliv na vzestup místní ekonomiky. Od roku 1990 má Ning-po vlastní letiště, mezinárodní letiště Ning-po Li-še. Roku 2009 hrubý produkt Ning-po dosáhl 60,8 miliard USD, přičemž vzrostl proti roku 2008 o 10,4 %. Vývoz se zvýšil o 16,6 % na 38,65 miliard USD, dovoz vzrostl o 3,1 % na 22,16 miliard USD. Ekonomický výkon na hlavu dosáhl roku 2009 10 833 USD, trojnásobku celostátního průměru. V Ning-po bylo založeno několik ekonomických a technologických rozvojových zón. Kromě zóny volného obchodu Ning-po vzniklé roku 1992 existuje na severovýchodě Ning-po ekonomická a technologická rozvojová zóna Ning-po zaměřená na průmysl, k významným investorům patří Exxon Mobile, Dupont a Dow Chemical. Národní hi-tech průmyslová rozvojová zóna Ning-po byla založena roku 1999, je zaměřena na výzkum a vývoj zejména v oblasti chemie a biotechnologií. Nordic Industrial Park (NIP) je jedním z prvních průmyslových parků Číny zcela v zahraničním vlastnictví, je provozován skandinávským managementem.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 2015 zde proběhlo Mistrovství Asie ve sportovním lezení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ning-po (; doslova „Klidné vlny“; dřívější jméno: Ming-čou () je čínské přístavní město ležící na severovýchodě provincie Če-ťiang. Město je hlavním centrem stejnojmenné administrativní jednotky se statusem subprovinčního města. Vlastní město má cca 3 500 000 obyvatel, subprovinční město Ning-po pak 7 639 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Ningbo (; , ), formerly romanized as Ningpo, is a sub-provincial city in northeast Zhejiang province, People's Republic of China. It comprises the urban districts of Ningbo proper, three satellite cities, and a number of rural counties including islands in Hangzhou Bay and the East China Sea. Its port, the port of Ningbo–Zhoushan, spread across several locations, is among the busiest in the world and the municipality possesses a separate state-planning status. As of the 2010 census, the entire administrated area had a population of 7.6 million, with 3.5 million in the built-up area made of six urban districts of Ningbo proper. To the north, Hangzhou Bay separates Ningbo from Shanghai; to the east lies Zhoushan in the East China Sea; on the west and south, Ningbo borders Shaoxing and Taizhou respectively.", "id": 1760857} {"src_title": "Isenheimský oltář", "tgt_title": "Isenheim Altarpiece", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "Autoři oltáře kombinují v souladu s pozdně gotickou tradicí křídlových oltářů malbu s řezbou, malba zde však má mnohem větší podíl. Oltář má dvojitá křídla, jež umožňují tři různé konfigurace. Při uzavřeném oltáři je vidět scénu Ukřižování, na křídlech ji doprovází vyobrazení svatého Antonína a svatého Šebestiána a na predelle ve spodní části scéna Oplakávání Krista, jež zůstává viditelná i při prvním otevření. Zavřený oltář vyjadřuje mystérium oběti. Uprostřed vidíme, zmučené Kristovo tělo, vlevo podpírá svatý Jan Evangelista omdlévající Pannu Marii. Pod křížem klečí a spíná k Ukřižovanému ruce svatá Máří Magdaléna. Vpravo stojí svatý Jan Křtitel s beránkem a ukazuje na Spasitele. Sochařská práce, která je dílem Niklause von Hagenaua, se objeví teprve při rozevření skříně. Na rozdíl od středověkých oltářů, jež byly rozděleny na jednotlivá pole se samostatnými výjevy, se před námi v případě \"Isenheimského oltáře\" odehrává jednotný výjev viděný z jediného bodu a ve společném prostoru. První otevření ostře kontrastuje se zavřeným oltářem. Ve veselých barvách jsou zde líčeny nejpodstatnější okamžiky Kristova života – Zvěstování Panně Marii na levém křídle, Narození Páně uprostřed a Zmrtvýchvstání na pravém křídle. K nejoblíbenějším madonám německé renesanční malby patří postavička Panny Marie která vychází z chrámu za doprovodu andělské hudby a je zahalena zlatým božím mrakem. „Neposkvrněné početí symbolizují růžový keř bez trnů, uzavřená zahrada a benátské sklo.“ Při druhém otevření se před námi objeví výjev Pokušení svatého Antonína a setkání sv. Antonína s poustevníkem Pavlem. Grünewald se zde představuje jako pozdně gotický fantaskní malíř. „Mocí své fantazie, vynalézavostí, schopností spojovat zdánlivě k sobě nepatřící věci, magickým účinkem barev a sugestivním působením akce se k jeho Pokušeni sv. Antonína přiblížili jen někteří surrealisté.“", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je \"Isenheimský oltář\" umístěn v Colmaru v Muzeu Unterlinden na východě Francie v Alsasku. Jeho části jsou rozloženy a opatrně rozřezány, aby bylo možné prohlédnout si všechny tři pozice samostatně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Isenheimský oltář je nejvýznamnějším a současně také nejrozměrnějším dílem německého renesančního malíře a představitele pozdně gotického expresívního spiritualismu Matthiase Grünewalda (kolem 1470–1528). Oltář, jenž patří k nejvýznačnějším dílům světového malířství, a který umělec zhotovil v letech 1513–1515, je kombinací sochařství a malířství s dokonalým zobrazením výrazu a lidského těla v pohybu. Grünewald jej vytvořil na zakázku preceptora Guida Guersiho pro hlavní oltář bratrstva sv. Antonína v alsaském Isenheimu nedaleko Colmaru. Mniši zdejšího kláštera zasvěceného právě sv. Antonínovi se věnovali léčení nemocných, zejména lidí postižených ergotismem, jehož příznaky nesou jednotlivé postavy na oltáři včetně ukřižovaného Krista.", "tgt_summary": "The Isenheim Altarpiece is an altarpiece sculpted and painted by, respectively, the Germans Nikolaus of Haguenau and Matthias Grünewald in 1512–1516. It is on display at the Unterlinden Museum at Colmar, Alsace, in France. It is Grünewald's largest work, and is regarded as his masterpiece. It was painted for the Monastery of St. Anthony in Isenheim near Colmar, which specialized in hospital work. The Antonine monks of the monastery were noted for their care of plague sufferers as well as their treatment of skin diseases, such as ergotism. The image of the crucified Christ is pitted with plague-type sores, showing patients that Jesus understood and shared their afflictions. The veracity of the work's depictions of medical conditions was unusual in the history of European art .", "id": 11069} {"src_title": "Lil Scrappy", "tgt_title": "Lil Scrappy", "src_document": [{"title": "Stručná biografie.", "content": "Narodil se v roce 1984 v Atlantě. V roce 2003 si ho všiml rapper a producent Lil Jon, při jednom z klubových vystoupení. Ten ho poté upsal pod svůj nový label \"BME Rec.\", kde nato nahrál několik mixtapů, které mu vybudovaly slušné povědomí. Proto v roce 2004 došlo i na vydání alba. \"The King of Crunk & BME Recordings Present: Trillville & Lil Scrappy\" bylo dvojalbum složené ze solo alb rapperů \"Trillville\" a \"Lil Scrappy\". Alba se prodalo okolo 500 000 kusů a stalo se zlatým. Skutečný solo debut byl připraven v roce 2006, kdy ve spolupráci se svým původním labelem \"BME\" a novým \"G-Unit Records\" připravil album \"Bred 2 Die, Born 2 Live\". Produkci zajistil především Lil Jon, ale i jiní producenti, například Jazze Pha nebo Eminem. Alba se prodalo téměř 700 000 kusů a získalo zlaté ocenění společnosti RIAA. Lil Scrappy byl připraven vydat nové album. Ovšem ani u \"BME\", ani u \"G-Unit Rec.\" nebyl prioritou a proto v roce 2008 z obou labelů odešel. U nezávislého labelu \"Real Talk Ent.\" vydal album \"Prince of the South\". Alba se však prodalo jen okolo 20 000 kusů, jak už to u nezávislých děl v hudbě bývá. Roku 2009 získal smlouvu u labelu rappera Ludacrise - \"Disturbing Tha Peace\", kde začal pracovat na svém druhém studiovém albu nazvaném \"The Grustle\". Z něho byl zveřejněn singl \"Addicted to Money (ft. Ludacris)\", singl však nesplnil očekávání labelu, a tak bylo vydání alba odloženo. Proto se Scrappy rozhodl nahrát další nezávislé album u \"Real Talk Ent.\", které nazval \"Prince of the South 2\" to bylo vydáno v říjnu 2010. Později byl Scrappy z labelu DTP propuštěn a získal smlouvu u nezávislého labelu J. Wells' Bonzi Records pro jeho album \"The Grustle\", které je nyní plánováno na rok 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darryl Richardson (* 19. leden 1984, Atlanta, Georgie), spíše známý jako Lil Scrappy je americký rapper a zakladatel labelu \"G'$ Up Rec.\". Objevil ho rapper a producent Lil Jon, který ho upsal pod svůj label \"BME Records\". Jeho debut vyšel v dvojalbu společně s rapperem \"Trillvillem\". Díky úspěchu alba poté oba rappeři vydali další vlastní alba.", "tgt_summary": "Darryl Kevin Richardson (born January 19, 1984), better known by his stage name Lil Scrappy, is an American rapper and record producer. Richardson was discovered by producer and performer Lil Jon while performing at a bar in his hometown of Atlanta, Georgia. Along with labelmates Trillville, Lil Scrappy was one of the first signings to Lil Jon's BME Recordings. He has built a strong reputation and eager following throughout the Atlanta hip hop scene and throughout the Southeastern United States through various mixtape releases.", "id": 1646047} {"src_title": "Frances McDormand", "tgt_title": "Frances McDormand", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "McDormand se narodila v Gibson City v Illinois. Byla adoptovaná v roce a půl párem původem z Kanady: Noreen E. (rozené Nickelson), zdravotní sestry a recepční a Vernonen W. McDormandem, pastorem. Nemá žádné biologické sourozence. Její rodiče měli za její dětství v pěstounské péči kolem devíti dětí. Z toho si adoptovali děti tři, Frances byla poslední. Rodina se několikrát stěhovala, bydleli v několika malých městech v Illinois, v Georgii, v Kentucky a Tennessee. Nakonec se usídlili v Monessen v Pensylvánii, kde navštěvovala střední školu Monessen High School. V Západní Virginii navštěvovala Bethany College, kde získala v roce 1979 titul Bachelor of Arts. V roce 1982 získala titul magistr umění na Yaleově univerzitě. Na univerzitě byla spolubydlící s herečkou Holly Hunter.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "První zkušenost s herectvím přišla se hrou Dereka Walcotta \"Trinidad and Tobago\", projektem, který byl podporován nadací MacArthur Foundation. V roce 1984 se poprvé objevila před kamerou ve snímku \"Zbytečná krutost\",v prvním filmu bratrů Coenových. V roce 1987 si zahrála ve filmu s Holly Hunter a Nicolasem Cagem \"Potíže s Arizonou.\" Roli Connie Chapman si zahrála v páté řadě policejního dramatu \"Hill Street Blues\". V roce 1988 si zahrála roli Stelly Kowalski ve hře \"A Streetcar Named Desire\". Za roli získala nominaci na ceny Tony. Poté co se objevila v několika divadelních a televizních projektech, začala získávat úspěch a chválu od kritiků za její výkon v dramatických filmech. V roce 1988 byla nominovaná na Oscara za výkon ve vedlejší roli ve filmu \"Hořící Mississippi.\" V roce 2000 byla nominovaná ve stejné kategorii za výkon ve filmu \"Na pokraji slávy\". Za roli ve filmu \"Skvělí chlapi\" (2000) získala ocenění Critics' Choice Awards, Florida Film Critics Circle Awards a Los Angeles Film Critics Association Awards. V roce 2006 získala další nominaci na Oscara za výkon ve filmu \"Její případ\". Ten samý rok vyhrála cenu Independent Spirit Awards za roli ve filmu \"Zbožňuju prachy!\". V roce 2008 si zahrála ve filmech \"Po přečtení spalte\" a \"Velký den slečny Pettigrewové\". Zahrála si v akčním filmu \"Transformers 3.\" Vrátila se do divadla s rolí ve hře \"Good People\" a za roli získala ocenění Tony v kategorii nejlepší herečka ve hře. Svůj hlas propůjčila do filmu \"Madagaskar 3\". V listopadu roku 2014 začala stanice HBO vysílat limitovaný seriál \"Olive Kitteridgová\", ve kterém si zahrála hlavní roli. Za roli Olive získala cenu Emmy a stala se tak dvanáctou herečkou v historii, která je držitelkou ceny Tony, ceny Emmy a Oscara. V roce 2017 si zahrála hlavní roli ve filmu \"Tři billboardy kousek za Ebbingem\". Za roli získala nominaci na Oscara a vyhrála cenu Zlatý glóbus a Screen Actors Guild Awards.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1984 se provdala za filmaře Joela Coena a společně si v roce 1995 adoptovali syna Pedra McDormand Coena z Paraguaye. Společně žijí v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frances Louise McDormand (* 23. června 1957 Chicago, Illinois) je americká herečka, držitelka Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu \"Fargo\" z roku 1996, držitelka ocenění Tony za roli v divadelní hře \"Good People\" (2011) a držitelka ceny Emmy za roli v limitovaném seriálu stanice HBO \"Olive Kitteridgeová\" (2014). V roce 2018 získala Zlatý glóbus za roli ve filmu \"Tři billboardy kousek za Ebbingem\". V roce 1984 se provdala za filmaře Joela Coena a zahrála si v několika jeho filmech, včetně \"Zbytečná krutost\" (1984), \"Potíže s Arizonou\" (1987), \"Fargo\" (1996), \"Muž, který nebyl\" (2001), \"Po přečtení spalte\" (2008) a \"Ave, Caesar!\" (2016). Třikrát byla nominovaná na Oscara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli za role ve filmech \"Hořící Mississippi\" (1988), \"Na pokraji slávy\" (2000) a \"Její případ\" (2005). Na Oscara v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli byla nominovaná za film \"Tři billboardy kousek za Ebbingem\" (2017). Na Broadwayi si poprvé zahrála v roce 1984 ve hře \"Awake and Sing.\" Za roli Stelly Kowalski ve hře \"A Streetcar Named Desire\" v roce 1988 získala první nominaci na cenu Tony. V roce 2008 si zahrála ve hře \"The Country Girl\" a za roli získala nominaci na cenu Drama Desk Award.", "tgt_summary": "Frances Louise McDormand (born Cynthia Ann Smith, June 23, 1957) is an American actress. She is the recipient of numerous accolades, including two Academy Awards, two Emmy Awards (Primetime) and a Tony Award, making her one of the few performers to achieve the Triple Crown of Acting. McDormand was educated at Bethany College and Yale University. She has starred in a number of films by the Coen brothers, including \"Blood Simple\" (1984), \"Raising Arizona\" (1987), \"Fargo\" (1996), \"The Man Who Wasn't There\" (2001), \"Burn After Reading\" (2008) and \"Hail, Caesar!\" (2016). For playing Marge Gunderson in \"Fargo\", she won the Academy Award for Best Actress. Her other film roles include \"Mississippi Burning\" (1988), \"Almost Famous\" (2000), and \"North Country\" (2005), all earning her nominations for the Academy Award for Best Supporting Actress. In 2017, she starred as a hardened woman seeking justice for her daughter's murder in the crime-drama film \"Three Billboards Outside Ebbing, Missouri\", which won her a second Academy Award for Best Actress. McDormand made her Broadway debut in a 1984 revival of the drama \"Awake and Sing!\", and received a nomination for the Tony Award for Best Actress in a Play for her acclaimed performance as Stella Kowalski in a 1988 revival of \"A Streetcar Named Desire\". She returned to Broadway in 2008 with a revival of \"The Country Girl\", leading to a Drama Desk Award nomination for Outstanding Actress in a Play. In 2011, she won the Tony Award for Best Actress in a Play for playing a troubled single mother in \"Good People\". On television, McDormand played the titular protagonist in the HBO miniseries \"Olive Kitteridge\" (2014), which won her the Primetime Emmy Award for Outstanding Lead Actress in a Limited Series or Movie.", "id": 173975} {"src_title": "Malinois", "tgt_title": "Malinois dog", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto plemeno vzniklo v Belgii, kdy zde bylo tolik ovčáckých (pasteveckých) psů různých zbarvení a délky srsti, že se někteří milovníci psů rozhodli v 19. století udělat v tom pořádek — a tak rozdělili plemeno belgický ovčák na čtyři typy (laekenois, groenendael, tervueren a malinois). Malinois získal svůj název po městu Mechelen. Na počátku šlechtění a rozdělování jednotlivých typů, v roce 1891, vyzval pracovník veterinárního ústavu A. Reul všechny majitele velkých pasteveckých psů, aby se dostavili 15. listopadu toho roku na výstavu v Bruselu. Dostavilo se 117 psů nejrůznější barvy srsti i proporcí. Bylo vybráno čtyřicet nejlepších jedinců, kteří byli rozděleni do tří skupin podle barvy a délky srsti (v současné době bychom skupiny označili \"laekenois\", \"groenendael\" a \"malinois\", \"tervueren\" byl vyšlechtěn později). Byl sestaven základní standard pro každou skupinu a přestože jejich majitelé dostali instrukce, kde se zdůrazňovalo především křížení jedinců pouze v rámci jedné skupiny, avšak chovatelům šlo především o kvalitu práce a na instrukce příliš nedali. I tak se ale našel dostatek chovatelů, kteří pravidla dodržovali. Dne 3. dubna 1892 sepsal, tehdy již rok působící, Klub belgického ovčáka první standard plemene, který byl základem pro další chov. V tomto standardu se ale stále ještě zmiňovali pouze tři možné varianty. Od roku 1901 byli chovní jedinci zapisováni do první plemenné knihy. Neshody mezi chovateli tří varianty nabývaly na intenzitě, nakonec byla na začátku 20. století zavedena i čtvrtá varianta, dnes známá jako \"tervueren\". Mezi jedny z nejdůležitějších zakládajících psů plemene malinois patří psi Tjop a Dewer, oba velmi dobře hodnocení psi jak v ohledu ne exteriér, tak na povahu. Začátkem 20. století také začali maliňáci být vyváženi i mimo Belgii; do Spojených států, Ruska, Ekvádoru... V průběhu první a druhé světové války začaly být belgičtí ovčáci, především varianta malinois, využívání armádou pro různé účely; hlídání muničních skladů, předávání zpráv (tzv. spojky), obranu a podobně. Přestože by se mohlo zdát, že to plemeni ve vývoji pomohlo, je to naopak; válka kvality chovu téměř zruinovala, kvalitní psi byli odváděni a většinou zahynuli, ti, co zůstali u chovatelů se ve většině případů již plemeníky nestaly, jelikož neměly dostatečné kvality. V průběhu a po skončení druhé světové války byl dokonce chov tak zruinovaný, že bylo povoleno křížení jednotlivých variant. Dne 1. ledna 1974 bylo odsouhlaseno, že se bude každá varianta posuzovat zvlášť; tak vznikl novodobý belgický ovčák malinois. V roce 1988 se první jedinec plemene dostal do Česka. Avšak i nadále zde byly bráni jako tabu. Bylo to z důvodu, že klasický německý ovčák při dopadení zločince nebo figuranta za rukáv tahal, zatím co malinoisové jsou typičtí tím, že maso a rukáv figuranta zásadně trhají a rvou, nikoliv tahají. To se příčilo většině chovatelů a kynologů a obliba malinoisů začala značně stoupat až v prvním desetiletí 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Belgický ovčák je pes střední velikosti, harmonických proporcí a s dobře osvaleným tělem. Na výstavách se krom samotného vzhledu posuzuje i postoj a to bez fyzického kontaktu s vystavovatelem (= chovatelem). Jedná se o kvadratické plemeno, hrudník dosahují až k loktům. Délka tlamy musí odpovídat polovině délky hlavy nebo ji mírně přesahovat. Srst u malinoisů musí být krátké, přiléhavá, světle hnědá s černou maskou na obličeji. Na krku a hřbetu může být srst mírně tmavší než na zbytku těla. Hlava je vysoko nesená, dlouhá. Poměr mozkovny a tlamy je 1:1. Mozkovna střední velikosti, čelo zploštělé. Stop mírně vyznačený. Uši jsou spíše menší velikosti, vysoko nasazené, trojúhelníkového tvaru a vždy nastražené a natočené vpřed. Oči střední velikosti, mandlovitého tvaru s tmavě hnědou duhovkou. Výraz inteligentní a živý. Nosní houba vždy černá, nozdry dobře otevřené. Pysky jsou tenké a přiléhavé, zuby silné a bílé. Přestože dříve byl preferován spíše klešťový skus, v současné době je oblíbenější nůžkový skus. Krk pevně nasazený, poměrně dlouhý, dobře osvalený a bez laloku. Hřbet je pevný, krátký, s dobře klenutými žebry. Ocas je dobře nasazený a silný u kořene, ke špičce se zužuje. Dosahuje nejméně ke hleznu. Nohy jsou dlouhé, dobře osvalené, s kulatými tlapkami a černými drápky.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Stejně jako ostatní belgičtí ovčáci, i tento je velmi vitální a neunavitelný. Je aktivní, energický, vždy se na svoji práci plně soustředí. Bleskové reakce a mrštnost mu dávají výhodu ve všestranném výcviku a to především oproti pomalejším německým ovčákům. Má rád dlouhé procházky a svoji rodinu miluje a je jí věrný. Dokáže ji také velmi dobře chránit. Změny majitele nebo prostředí většinou nese velmi těžce. Má instinkty pravého pasteveckého psa, takže jej jistě potěšíte prací venku, třeba s jinými zvířaty. K cizincům se chová nedůvěřivě, ale bez důvodu není agresivní, ani nekouše. K dětem se chová přátelsky, ale záleží to i na přístupu samotných dětí. S ostatními zvířaty vychází také dobře.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Požadavky na majitele malinoise rozhodně nejsou mírné; takový chovatel by měl mít se služebními plemeny zkušenosti, měl by být asertivní, vždy dominantní a ve svých postojích zatvrzelý. Co jednou psovi zakáže, nesmí již nikdy povolit a také musí pro psa mít dostatečné využití; dostatek pohybu, nejlépe se s ním účastnit obranářských nebo záchranářských zkoušek. Pro malinoise jsou vhodné i psí sporty, například flyball nebo agility. Malinois jistě udělá radost jako aktivním sportovcům, tak aktivním kynologům nebo psovodům, kteří psa dokáží správně využít. Samotný výcvik malinoisů není nijak těžký, jelikož se tito psi učí rychle, ale psovod musí trvat na vykonání povelu. Tito psi mají také dobré pozorovací schopnosti a jsou to vášniví aportéři. Na rozdíl od některých plemen nemají problém s dlouhodobým soustředěním. Obecně se za nejslabší odvětví všestranného výcviku u malinoisů považuje stopování, avšak závisí na jedinci. Pro stopování se hodí rozvážnější plemena, resp. jedinci, ale belgičtí ovčáci jsou horliví a uspěchaní. Srst tohoto plemene nepotřebuje žádnou zvláštní péči, kromě občasného česání; v době línání je ale potřeba vyčesávat psa každý den, a doporučuje se podávat lososový nebo olivový olej, pro lepší kvalitu srsti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malinois neboli belgický ovčák malinois je psí plemeno a jeden ze čtyř druhů belgických ovčáků. Jako jediný z těchto ovčáků je krátkosrstý. Plemeno belgický ovčák, bylo uznáno v roce 1891, založením Klubu belgických ovčáků (v originále \"Club du Chien de Berger Belge\"). Lidově se těmto psům říká i „maliňáci“.", "tgt_summary": "The Malinois is a medium-to-large breed of dog, sometimes classified as a variety of the Belgian Shepherd dog rather than as a separate breed. The name \"Malinois\" is derived from Malines, the French name for the breed's Flemish city of origin, Mechelen. The breed is used as a working dog for tasks including detection of odors such as explosives, accelerants (for arson investigation), and narcotics; tracking humans for suspect apprehension in police work; and search and rescue missions. The U.S. Secret Service uses Belgian Malinois to guard the grounds of the White House.", "id": 855666} {"src_title": "Americká idyla", "tgt_title": "American Pastoral", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh vypráví bezdětný a osamělý spisovatel Nathan Zuckerman, který se setkává na školním srazu se svým bývalým spolužákem, Jerrym Levovem. S jeho pomocí rekonstruuje život jeho bratra Seymoura Levova, kterému díky jeho blonďatým vlasům přezdívali „Švéd“. Jejich židovští prarodiče se do Ameriky přistěhovali z Evropy. Otec obou bratrů, Lou Levov, se věnoval rukavičkářství a v Newarku vybudoval světoznámou firmu Newark Maid. Seymour na střední škole vynikal ve všech sportech, stal se hvězdou v basketbalu, americkém fotbalu a na své spolužáky zapůsobil tak mocně, že vzpomínky na něho v jejich pamětech vyvstávají stále živě. Po střední škole přes otcův nesouhlas vstoupí do amerického námořnictva, aby pomohl své vlasti, které se snažil co nejvíce přizpůsobit, v boji proti Japonsku na konci druhé světové války. Po návratu odmítl všechny nabídky slavných univerzit, které si přály, aby za něj hrál, místo toho vystudoval nevýznamnou univerzitu, kde se seznámil se svou ženou Dawn Dwyerovou, dcerou irských přistěhovalců. Dawna musí jako irská katolička přesvědčit Loua Levova o tom, že se může stát synovou manželkou. Po škole vstoupil Seymour do otcovy firmy, musel projít všemi profesemi, které v továrně probíhají. Po otcově odchodu na odpočinek se řízení společnosti ujal sám. Spolu s Dawn vychovává dceru Merredith, vše se jeví jako dokonalá americká idyla. Ovšem Merry dospívá během války ve Vietnamu, začne se přátelit s jejími odpůrci a sama proti ní začne vystupovat. Aktivita vrcholí výbuchem bomby v oldrimrockém koloniálu, která zabije místního obětavého lékaře. Bombu nastražila Merry, která se po zbytek života musí ukrývat před FBI, jež po ní intenzivně pátrá. Putuje Amerikou, v Chicagu nastraží další výbušninu, která tentokrát usmrtí tři lidi. Musí dále prchat, samostudiem se snaží najít způsob života po ukončení války. Stane se džinistkou, bydlí a pracuje nedaleko otcovy továrny v Newarku. Otce během jejího útěku kontaktuje válečná aktivistka Rita Cohenová, která mu předává zprávy o dceři a chce peníze, nakonec mu prozradí dceřinu adresu a Švéd se za ní vydává, najde ji jako trosku, zjistí, že byla několikrát znásilněna, což mu po zbytek života neustále vyvstává v paměti. Kvůli džinismu se Merry o sebe nestará, aby nezahubila jiné bytosti, Švédovi se z ní udělá špatně a pozvrací se jí do obličeje. Uteče a vše vypráví svému kariéristickému bratrovi. Zuckerman se se Švédem setká na jeho pozvání, myslí, že mu má pomoci napsat hodl jeho otci. Na školním srazu ovšem zjistí, že Švédům život nebyl až tak idylický, jak Seymour při jejich setkání vyprávěl. Podobně jako Nathan prožil rakovinu prostaty, ovšem na rozdíl od něj se pro Švéda stala smrtelnou, zjistí pravdu i o jeho dceři, o které se napíše román.", "section_level": 1}], "src_summary": "Americká idyla (v originále American Pastoral) je román amerického spisovatele Philipa Rotha z roku 1997. Děj se odehrává v Nové Anglii během války ve Vietnamu, tématem je především asimilace přistěhovalců. Vypravěč románu, Rothovo spisovatelské alter ego Nathan Zuckerman, konkretizuje tuto problematiku na příkladu dvou rozdílných rodin, židovské a irských katolíků. V roce 1998 získal Roth za tento román Pulitzerovu cenu. Kniha u nás poprvé vyšla roku 2005 v nakladatelství Volvox Globator v překladu Rudolfa a Luby Pellarových.", "tgt_summary": "American Pastoral is a Philip Roth novel published in 1997 concerning Seymour \"Swede\" Levov, a successful Jewish American businessman and former high school star athlete from Newark, New Jersey. Levov's happy and conventional upper middle class life is ruined by the domestic social and political turmoil of the 1960s during the presidency of Lyndon B. Johnson, which in the novel is described as a manifestation of the \"indigenous American berserk\". The framing device in \"American Pastoral\" is a 45th high school reunion attended by frequent Roth alter ego Nathan Zuckerman, who is the narrator. At the reunion, in 1995, Zuckerman meets former classmate Jerry Levov who describes to him the tragic derailment of the life of his recently deceased older brother, Seymour \"Swede\" Levov. After Seymour's teenage daughter Merry, in 1968, set off a bomb in protest against American involvement in the Vietnam War, killing a bystander, and subsequently went into hiding, Seymour remained traumatized for the rest of his life. The rest of the novel consists of Zuckerman's posthumous recreation of Seymour's life, based on Jerry's revelation, a few newspaper clippings, and Zuckerman's own impressions after two brief run-ins with \"the Swede,\" in 1985 and shortly before Seymour's death from prostate cancer, at age 68, in 1995. In these encounters, which take place early in the novel, Zuckerman learns that Seymour has remarried and has three young sons, but Seymour's daughter Merry is never mentioned. In Zuckerman's reimagining of Seymour's life, this second marriage has no part; it ends in 1973 with Watergate unraveling on TV while the previous lives of the protagonists completely disintegrate. \"American Pastoral\" won the Pulitzer Prize in 1998 and was included in TIME's List of the 100 Best Novels. The film rights to it were later optioned, though a film version was not made until 2016. In 2006, it was one of the runners-up to Toni Morrison's \"Beloved\", in the \"What is the Best Work of American Fiction of the Last 25 Years?\" contest held by the \"New York Times Book Review.\"", "id": 1120751} {"src_title": "Regensburger Domspatzen", "tgt_title": "Regensburger Domspatzen", "src_document": [{"title": "Historie a organizace.", "content": "Kořeny sboru sahají až do roku 975, kdy biskup Wolfgang z Řezna založil katedrální školu, která – mimo jiné – měla zajišťovat liturgický zpěv v katedrále. V průběhu neuvěřitelné více než tisícileté historie sbor zažil mnoho vzestupů i pádů. Ve 20. století se Domspatzen se stali světově proslulí, a to zejména prostřednictvím dvou sbormistrů, kteří sbor formovali v průběhu 70 let: Theobald Schrems (dómský kapelník 1924-1964) a Georg Ratzinger (dómský kapelník 1964-1994, starší bratr papeže Benedikta XVI.). Schrems položil základy, které umožnily úspěch tím, že sboru dal jeho současnou institucionální podobu: internátní škola pro chlapce ve věku 10-19 let, soukromá střední škola s důrazem na hudební vzdělání, a pěvecký sbor jako dominantní prvek. Tímto způsobem chlapci mohou studovat intenzivně zpěv a hudbu a společně pod jednou střechou získávají též vysoce kvalitní všeobecné vzdělání. To umožňuje větší efektivitu a zabraňuje vyčerpání studentů. Ratzinger zdokonalil sbor po hudební stránce a povznesl jej na vysokou uměleckou úroveň. Po jeho odchodu na odpočinek se po několika letech stal, patrně kvůli svému bratrovi Benediktu XVI., terčem bulvárních novinářů ve víceméně uměle vyvolané aféře se zneužíváním dětí, se kterou on ovšem objektivně nic společného neměl. Chlapci vystupují při světských koncertech v modrých stejnokrojích s motýlkem, muži v černých oblecích s kravatou. Při bohoslužbách nosí klasický liturgický oděv, chlapci celotročně v barvě červené, muži v černé, všichni s bílou rochetou. Od roku 1994 je kapelníkem Roland Büchner, po staletích první laik v tomto úřadě. Sbor si i pod jeho vedením udržel nejvyšší úroveň.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky a vystoupení.", "content": "Sbor má obsáhlou diskografii, bylo o něm natočeno několik filmů a absolvuje i mnoho úspěšných zahraničních turné, zajímavostí je, že jeho patrně první zahraniční cesta vedla do Prahy. Hlavním účelem sboru však zůstává liturgická hudba v katedrále sv. Petra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regensburger Domspatzen je sbor pro liturgickou hudbu v katedrále sv. Petra v Řezně (Regensburg) v Bavorsku (Německo). Sbor je chlapecký, skládá se pouze z chlapců a mladých mužů .", "tgt_summary": "The Regensburger Domspatzen (literally: Regensburg Cathedral Sparrows) is the cathedral choir at the Regensburg Cathedral in Regensburg, Bavaria, Germany. The boys' choir dates back to 976, and consists of boys and young men only. They perform in liturgy and concert, and have made international tours and recordings.", "id": 2281045} {"src_title": "Emil Maurice", "tgt_title": "Emil Maurice", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta ve straně.", "content": "Emil Maurice se vyučil jako hodinář. V letech 1917–1919 působil ve vojsku, avšak první světové války se neúčastnil. V roce 1919 vstoupil do DAP, která se později přetransformovala na NSDAP. V roce 1920 se Maurice stal prvním nejvyšším velitelem SA, tuto funkci vykonával do následujícího roku. Když Hitler Maurice pozoroval při jedné rvačce v mnichovské hospodě, fascinoval ho natolik, že mu nabídl tykání. Takové výsady se dostalo velmi málo straníkům, např. Ernstu Röhmovi.", "section_level": 2}, {"title": "Hitlerův strážce.", "content": "Roku 1923 se Maurice stal velitelem Stabswache (Štábní stráž). Měla osm členů a jejími úkoly byla ochrana Hitlera, strany na veřejných akcích a narušování setkání jiných stran. Za účast na Pivnicovém puči byl s Hitlerem uvězněn v Landsbergu. Právě Mauricovi diktoval Hitler první stránky své knihy Mein Kampf, později převzal tuto úlohu Rudolf Hess. V roce 1925 opět založil Maurice oddíl Hitlerovy stráže známé jako Schutzstaffel (SS). Měl členské číslo 2.", "section_level": 2}, {"title": "Odhalení židovských kořenů.", "content": "Poté co se Heinrich Himmler stal SS-Reichsführerem, se dostal Maurice do konfliktu s Himmlerovými pravidly rasové čistoty pro důstojníky SS. Toto pravidlo nařizovalo zkoumání rodin jednotlivých důstojníků a jejich předků. V Mauricově rodokmenu se ukázalo, že Maurice je židovský míšenec – prvním židem v rodině byl Mauricův dědeček Charles Maurice Schwartzenberger (1805–1896), zakladatel Divadla Thalia v Hamburku. Himmler, který vždy žárlil na Hitlerovy nejbližší přátele z nejranějších dob strany, proto nařídil okamžité Mauricovo propuštění z SS, současně s dalšími členy jeho rodiny. Hitler však udělal krok, který mu nebyl podobný – Maurice se zastal a dovolil starému příteli, navzdory jeho židovskému původu a lásce k Hitlerově neteři Geli Raubalové zůstat v SS.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V roce 1936 se Maurice stal poslancem Reichstagu v Lipsku. Roku 1937 vedl Společnost odborných řemeslníků v Bavorsku a byl prezidentem Obchodní a průmyslové komory v Mnichově. V roce 1945 byl zadržen americkou armádou. V roce 1947 byl propuštěn, po roce 1948 strávil 4 roky v pracovním táboře. Zemřel 6. února 1972 v Mnichově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emil Maurice (19. ledna 1897, Westermoor, Německé císařství – 6. února 1972, Mnichov, Spolková republika Německo) byl zakládající člen NSDAP, osobní strážce, řidič i přítel Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "Emil Maurice (19 January 1897 – 6 February 1972) was an early member of the National Socialist German Workers' Party (Nazi Party) and a founding member of the \"Schutzstaffel\" (SS). He was Hitler's first personal chauffeur, succeeded first by Julius Schreck and then Erich Kempka. He was one of the few persons of mixed Jewish and ethnic German ancestry to serve in the SS.", "id": 2440529} {"src_title": "Pelle Lindbergh", "tgt_title": "Pelle Lindbergh", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Švédský brankářský talent se na významné akci objevil v roce 1976, kdy byl na mistrovství Evropy juniorů v Československu součástí stříbrného mužstva. O rok později se stal na šampionátu v Západním Německu se svými spoluhráči mistrem Evropy v této věkové kategorii. Při obou startech na MEJ byl vyhlášen nejlepším brankářem. \"(v letech 1976 a 1977 se měnilo věkové omezení turnaje, turnaj 1976 byl pro hokejisty do 19 let, následující ročník již byl omezen 18 lety)\" Třikrát startoval na mistrovství světa hráčů do 20 let. V roce 1977 v Československu,1978 v Kanadě (stříbro) a 1979 ve Švédsku (bronz, nejlepší brankář, All Star tým). Již v juniorském věku se prosadil do mužského švédského národního týmu. S ním absolvoval MS 1979 v SSSR, odkud si odvezl výběr s třemi korunkami na dresech bronz. Stejný kov získal i na olympijských hrách 1980 v Lake Placid. Po odchodu do zámoří se objevil za národní tým ještě na nepovedeném Kanadském poháru 1981 (kde Švédi skončili v šestičlenném turnaji pátí) a po vyřazení svého klubu v prvním kole play off NHL posílil reprezentaci na MS 1983 v Západním Německu, kde Seveřané obsadili čtvrtou pozici. Statistika na velkých mezinárodních turnajích", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Odchovanec klubu Hammarby IF Hockey v mládežnickém věku přestoupil do AIK Stockholm, v jehož dresu v letech 1978-80 chytal nejvyšší soutěž. V létě 1980 se rozhodl i kvůli svému draftování klubem Philadelphia Flyers pro odchod do zámoří a v sezoně 1980/81 byl v dresu Maine Mariners hvězdou farmářské ligy AHL, což dokládá výčet ocenění – Les Cunningham Award (nejužitečnější hráč), Dudley \"Red\" Garrett Memorial Award (nejlepší nováček), zařazení do All Star týmu soutěže a Harry \"Hap\" Holmes Memorial Award (brankář nejméně inkasujícího týmu). Svému týmu navíc pomohl až do finále soutěže, kde však se spoluhráči nestačil na Adirondack Red Wings. V sezoně 1981/82 se kromě Maine postavil osmkrát i mezi tyče Philadelphia Flyers v NHL. Premiéru si odbyl 25. března proti Washington Capitals (3:4). V následující sezoně již nastupoval za Flyers pravidelně a novináři jej zařadili do All Rookie týmu a zachytal si i utkání hvězd, v play off však jeho tým nepřešel první kolo. Ve Švédsku byl v hlasování hráčů oceněn trofejí Viking Award pro nejlepšího švédského hráče v zámoří. V sezoně 1983/84 chytal stabilně za Philadelphii, ale kvůli výkyvu formy se objevil i ve čtyřech utkáních AHL za Springfield Indians. Ve vyřazovacích bojích opět s \"Letci\" nepřelétl přes prvního soupeře. Svojí nejlepší sezonu kariéry zažil v ročníku 1984/85, během kterého si vysloužil nejen svojí druhou nominaci do utkání hvězd, ale také zařazení do 1. All star týmu a Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře (tu získal jako první Evropan, na kterého navázal až od devět let později Dominik Hašek). V play off pak jeho mužstvo došlo až do finále Stanley Cupu, kde ztroskotalo na skvělé generaci Edmonton Oilers. V sezoně 1985/86 v úvodních osmi utkáních sice navázal na formu z předešlé sezony, ovšem více toho již nestihl – 11. listopadu 1985 našel smrt za volantem svého Porsche 930. Třikrát byl vybrán do švédského All Star týmu – 1979, 1980 a 1983. Trofej, která nese jeho jméno, je od sezony 1993/94 každoročně udílena v klubu Philadelphia Flyers hráči, který se nejvíce zlepšil mezi jednotlivými sezonami. Číslo Lindberghova dresu 31 se již v pensylvánském týmu neužívá.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Při nehodě utrpěl nevratné poškození mozku, dále měl zlomenou čelist a kyčel. Rodiče vzhledem k tomu, že přístroje udržovaly v činnosti již bezvládné tělo, rozhodly o jejich odpojení i poskytnutí synových orgánů k transplantaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Per-Eric Göran \"Pelle\" Lindbergh (24. května 1959 ve Stockholmu, Švédsko – 11. listopadu 1985 v Somerdale, New Jersey, USA) byl švédský hokejový brankář, který se prosadil do NHL v dresu Philadelphia Flyers. Jeho kariéru ukončila smrtelná autonehoda ve věku 26 let.", "tgt_summary": "Göran Per-Eric \"Pelle\" Lindbergh (; May 24, 1959 – November 11, 1985) was a Swedish professional ice hockey goaltender who played parts of five seasons in the National Hockey League (NHL) for the Philadelphia Flyers. Lindbergh died at age 26 in a single-car accident five months after leading the Flyers to the 1985 Stanley Cup Finals and winning the Vezina Trophy as the NHL's top goaltender.", "id": 1760483} {"src_title": "Halotan", "tgt_title": "Halothane", "src_document": [{"title": "Příbuzné látky.", "content": "Halotan není chemicky ether. Pokusy najít méně metabolizovatelná anestetika vedly k objevu halogenovaných etherů, například enfluranu a isofluranu. Výskyt jaterních reakcí je u těchto látek nižší. O přesné úrovni hepatotoxicity enfluranu se polemizuje, byť je jen minimálně metabolizován. Isofluran není prakticky vůbec metabolizován a zprávy o poškození jater v souvislosti s touto látkou jsou velmi vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tento halogenovaný uhlovodík byl poprvé syntetizován C. W. Sucklingem z Imperial Chemical Industries (ICI) v roce 1951 a poprvé klinicky použit M. Johnstonem v Manchesteru v roce 1956. Halotan se stal populární jako nehořlavé celkové anestetikum nahrazující jiná inhalační anestetika, například diethylether a cyklopropan. Jeho používání jakožto anestetika bylo ukončeno během 80. a 90. let 20. století s rozmachem novějších anestetik. Stále se však používá ve veterinární chirurgii a v rozvojových zemích díky své nízké ceně. Halotan byl od svého uvedení v roce 1956 do 80. let podán mnoha milionům dospělých a dětských pacientů po celém světě. Mezi jeho vlastnosti patří při vysokých hladinách kardiální útlum, senzibilizace srdce na katecholaminy (např. norepinefrin) a silná bronchiální relaxace. Nedráždí dýchací cesty a stal se proto vhodnou látkou pro pediatrickou anestezii. Vzhledem ke způsobovanému srdečnímu útlumu byl kontraindikován u pacientů se selháním srdce, se srdeční arytmií, a dále také při stavech vysokých hladin katecholaminů, například při feochromocytomu. Opakovaná expozice halotanu u dospělých byla ve vzácných případech zmiňována jako příčina vážného poškození jater. Stalo se to v 1 případě z 10 000 expozic. Výsledný syndrom byl označen jako halotanová hepatitida a je patrně výsledkem metabolismu halotanu na kyselinu trifluoroctovou prostřednictvím oxidačních reakcí v játrech. Zhruba 20 % vdechovaného halotanu je metabolizováno v játrech a produkty se vylučují močí. Hepatitický syndrom má úmrtnost 30 až 70 %. Obavy z této hepatitidy vedly k dramatické redukci používání halotanu u dospělých. V 80. letech 20. století byl nahrazen enfluranem a isofluranem. V roce 2005 byly typickými prchavými anestetiky isofluran, sevofluran a desfluran. Protože riziko halotanové hepatitidy je u dětí podstatně nižší než u dospělých, používal se halotan v pediatrii i v 90. letech. Ovšem okolo roku 2000 byl zde z většiny nahrazen sevofluranem.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "Komerční syntéza halotanu začíná trichlorethylenem, který reaguje s fluorovodíkem za přítomnosti chloridu antimonitého při 130 °C, přičemž vzniká 2-chlor-1,1,1-trifluorethan. Ten následně reaguje s bromem při 450 °C a vzniká halotan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Halotan (INN), též halothan, je uhlovodíkový halogenderivát používaný jako inhalační celkové anestetikum. Systematický název sloučeniny je \"2-brom-2-chlor-1,1,1-trifluorethan\", látka je známa i pod obchodním názvem Fluothane. Jedná se o jediné inhalační anestetikum, které obsahuje v molekule atom bromu; existuje řada jiných halogenovaných anestetik, která obsahují atomy chloru a fluoru (jako v případě halotanu), ale atom bromu postrádají. Halotan je bezbarvá, na světle nestabilní, kapalina příjemné, mentolo-peprmintové vůně (podobně jako Alpa). Dodává se v hnědých láhvích a obsahuje 0,01 % thymolu jakožto stabilizačního činidla. Halotan patří mezi základní léčiva obsažená v seznamu WHO. Používání halotanu ve vyspělých státech však bylo téměř úplně překonáno novějšími inhalačními anestetiky.", "tgt_summary": "Halothane sold under the brand name Fluothane among others, is a general anesthetic. It can be used to start or maintain anaesthesia. One of its benefits is that it does not increase the production of saliva, which can be particularly useful in those who are difficult to intubate. It is given by inhalation. Side effects include an irregular heartbeat, decreased effort to breathe, and liver problems. Like all volatile anesthetics, it should not be used in people with a personal or family history of malignant hyperthermia. It appears to be safe in porphyria. It is unclear whether use during pregnancy is harmful to the baby, and it is not generally recommended for use during a C-section. Halothane is a chiral molecule that is used as a racemic mixture. Halothane was discovered in 1955. It is on the World Health Organization's List of Essential Medicines. As of 2014, the wholesale cost in the developing world is about 22 to 52 USD for a 250 mL bottle. Its use in developed countries has been mostly replaced by newer anesthetic agents such as sevoflurane. It is no longer commercially available in the United States. Halothane also contributes to ozone depletion.", "id": 2050282} {"src_title": "5' čepička", "tgt_title": "Five-prime cap", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Čepička je v podstatě představována především nukleosidem 7-methylguanosinem (mG) navázaným na první nukleotid mRNA řetězce přes tři fosfátové skupiny (a to přes 5' uhlíky obou ribóz). Mimo to mohou být i jisté strukturní změny provedeny na prvním či druhém nukleotidu (dodatečné methylace na různých skupinách). Vznikají však různé typy čepiček. Nejjednodušší čepička je typ \"0\", která se vyskytuje především u jednobuněčných eukaryot a obsahuje pouze mG. Existuje však také čepička \"1\", kde je ribóza předposlední báze (té, která byla původně na úplném konci, tedy na pozici \"1\") methylována v poloze 2' a může být methylován N6 prvního nukleotidu v případě, že jím je adenin, který se jako první vyskytuje velice často; tento typ čepičky je nejčastější u většiny eukaryot. Čepička \"2\" se vyskytuje pouze u některých druhů a má methylovánu ribózu v poloze 2' i na následujícím nukleotidu. Kromě těchto základních typů existuje i čepička \"4\", využívaná například trypanosomami, která má methylovanou ribózu na prvních čtyřech pozicích mRNA.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba čepičky.", "content": "Proces přidávání čepičky se nazývá capping a je to první probíhající posttranskripční modifikace surového primárního transkriptu (RNA těsně po svém vzniku). Na cappingu se podílí tři základní enzymy, které pracují v těsném sledu. Nejprve jistá fosfatáza odstraní 5' fosfát z konce mRNA. Následně guanyltransferáza přidá GMP na konec řetězce, a to ve směru 5'–5' (naopak než je normální v nukleových kyselinách). Konečně methyltransferáza přidá na guanosin methylovou skupinu. Některé viry, jako chřipkové, nesyntetizují tyto enzymy pro vlastní potřebu a ani nezneužívají ty buněčné, ale přímo kradou 5' čepičku z hostitelské mRNA (pravděpodobně ještě v průběhu její syntézy), kterou si pak přesunou na svou vlastní mRNA i s 10-15 počátečními nukleotidy. Neobvykle vzniká také čepička typu 4 u trypanosom, vytváří se nejdříve na krátké, zvlášť syntetizované RNA (takzvané \"leader sekvenci\"), která je potom připojena na rostoucí pre-mRNA mechanismem trans-splicingu. RNA polymeráza I a RNA polymeráza III čepičku nepřidávají, tím se mimo jiné liší od známější RNA polymerázy II.", "section_level": 1}], "src_summary": "5' čepička (cap) je struktura na 5' konci eukaryotických a virových mRNA, která chrání mRNA před rozkladem buněčnými enzymy (fosfatázami a nukleázami) a usnadňuje transport mRNA a spuštění translace na ribozomu.", "tgt_summary": "In molecular biology, the five-prime cap (5′ cap) is a specially altered nucleotide on the 5′ end of some primary transcripts such as precursor messenger RNA. This process, known as mRNA capping, is highly regulated and vital in the creation of stable and mature messenger RNA able to undergo translation during protein synthesis. Mitochondrial mRNA and chloroplastic mRNA are not capped.", "id": 2094030} {"src_title": "Vývrt hlavně", "tgt_title": "Rifling", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vývrt je tvořen dvěma druhy prvků, těmito prvky jsou drážky a pole. Drážky jsou místa, která jsou \"vyříznuta\" v hlavni a vystouplé prvky se nazývají pole. Drážky a pole se mohou lišit počtem, hloubkou, tvarem, směrem stoupání (pravo a levotočivé) a velikostí stoupání. Rotace udělená vývrtem projektilu výrazně zvyšuje jeho stabilitu, tím zvětšuje dostřel a zlepšuje přesnost. Vývrt hlavně lze charakterizovat jeho stoupáním, to nám říká, že na jednu otáčku musí projektil urazit danou vzdálenost. Např.: 1 otáčka na 500 milimetrů (1:500 mm). Čím kratší je vzdálenost, na které se projektil otočí, tím větší musí být stoupání vývrtu a tedy i rotace projektilu. Kombinace váhy, délky a tvaru projektilu určuje stoupání vývrtu potřebné k stabilizaci projektilu. Střely velké ráže kulatého tvaru určené na krátkou vzdálenost potřebují malé stoupání, např.: 1:1200 mm. Naopak střely malé ráže podlouhlého tvaru určené na dlouhou vzdálenost potřebují velké stoupání, např.: 80 gr střela 5,56 × 45 mm NATO potřebuje stoupání 1:200 mm a větší. Klasický vývrt udržuje konstantní stoupání vývrtu po celé délce hlavně. Rotace projektilu je v tomto případě urychlována tím, jak je urychlována střela během svého pohybu v hlavni. Existuje však i tzv. vývrt s progresivním stoupáním, jeho šroubovice je výrazněji zakroucena u ústí hlavně. Rotace projektilu při průchodu vývrtem s progresivním stoupáním je urychlována více. Cílem dodávání rotace je dosažení správné rychlosti rotace střely při opouštění hlavně. Existuje totiž optimální rychlost rotace pro konkrétní střelu konkrétního náboje. Optimální je taková rotace, kdy podélná osa střely sleduje po celou dobu letu směr tečny k dráze. Pokud je rychlost rotace kolem osy příliš velká, je střela přestabilizována a její stabilizace udržuje během letu osu ve směru osy hlavně v okamžiku výstřelu. Přestabilizace zkracuje dostřel i když výrazně méně než když je střela podstabilizována. Výhody vývrtu s progresivním stoupáním nejsou adekvátní růstu náročnosti při jeho výrobě a proto se tento druh vývrtu používá jen velmi vzácně. Ráže vývrtu hlavně je údaj související s vnitřním průměrem hlavně. U drážkovaného vývrtu lze naměřit různý průměr mezi poli, ve srovnání s průměrem měřeným mezi drážkami. . Metodika měření nebyla sjednocena a různí výrobci udávají ráži vývrtu hlavně různě. Ráže je definována jako smluvní číslo, přestože se často udává v jednotkách délky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Muškety byly velkorážové zbraně, do kterých byly používány těžké a \"pomalé\" kule. Tyto zbraně neměly vývrt, respektive měly hladký vývrt hlavně. Při výstřelu docházelo vlivem nedostatečného vedení kule k jejímu poskakování uvnitř hlavně, to vedlo k nepřesnosti střelby. Bylo zapotřebí vyrábět mnohem přesnější hlavně (minimalizovat vůli mezi hlavní a kulí), to však bylo technologicky velmi náročné a nákladné. Vývrt hlavně byl vynalezen v Augsburgu na konci 15. století. Ale až v roce 1520 byl vývrt hlavně prvně použit v praxi a to Augustem Kotterem, zbrojířem z Norimberku. I přes první použití v 16. století, se vývrt hlavně nestal samozřejmostí, masově začal být používán až v 19. století. Dlouhou dobu byl používán polygonální vývrt. S postupným přechodem z černého prachu na kordit se polygonální vývrt ukázal jako příliš mělký. Proto byl polygonální vývrt vytlačen drážkovaným vývrtem. Během druhé světové války se polygonální vývrt opět objevil v německém kulometu MG 42.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drážkovaný vývrt.", "content": "Drážkovaný vývrt je druh vývrtu, u kterého je přechod mezi drážkami a poli řešen ostrými hranami. Drážkovaný vývrt je vyráběn s různým počtem drážek, např.: čtyřdrážkový, sedmidrážkový, osmidrážkový vývrt hlavně. Drážkovaný vývrt je nyní používán v kanónech, houfnicích, puškách, revolverech, pistolích,… Jedná se o nejpoužívanější druh vývrtu. Výhody", "section_level": 2}, {"title": "Polygonální vývrt.", "content": "Polygonální vývrt je druh vývrtu, u kterého je přechod mezi drážkami a poli plynulý. Polygonální vývrt vypadá jako mnohoúhelník s oblými hranami, nejčastěji je používán šestiúhelníkový a osmiúhelníkový polygonální vývrt. Polygonální vývrt je používán u pistolí Heckler & Koch, GLOCK, Kahr a pušek Heckler & Koch, např.: útočná puška G3 a samonabíjecí puška HK SL7. Tento typ vývrtu je použit mimo jiné i na české pistoli vz. 82 a izraelské pistoli Jericho 941. Za jeden z prvních historicky známých polygonálních vývrtů lze považovat vývrt na pušce Whitworth. Výhody", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Vývrt hlavně je vyráběn těmito metodami:", "section_level": 1}, {"title": "Využití v kriminalistice.", "content": "Při roztáčení projektilu v hlavni dochází k otlačení střely vývrtem. Každá hlaveň vytváří na projektilu specifické stopy, podle kterých je identifikovatelná. Lze tedy s vysokou pravděpodobností určit, z jaké hlavně (potažmo zbraně) byl projektil vystřelen, toho je využíváno v kriminalistice. Pravděpodobnost úspěšné identifikace ovšem klesá s opotřebením hlavně. Míra tohoto poklesu závisí na typu hlavně, použitém střelivu apod. ale v zásadě se dá říci, že spolehlivá identifikace není možná po několika stech až nízkých tisících výstřelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drážkovaný nebo polygonální vývrt hlavně je skupina vodících ploch ve tvaru šroubovice, která zajišťuje roztočení projektilu okolo jeho podélné osy. Tato rotace slouží ke gyroskopické stabilizaci projektilu, tím zvětšuje dostřel a zlepšuje přesnost.", "tgt_summary": "In firearms, rifling refers to the helical groovings that are machined into the internal (bore) surface of a gun's barrel, for the purpose of exerting torque and thus imparting a spin to a projectile around its longitudinal axis during shooting. This spin serves to gyroscopically stabilize the projectile by conservation of angular momentum, improving its aerodynamic stability and accuracy over smoothbore designs. Rifling is often described by its twist rate, which indicates the distance the rifling takes to complete one full revolution, such as \"1 turn in 10 inches\" (1:10 inches), or \"1 turn in 254 mm\" (1:254 mm; sometimes expressed as \"1:25.4\"cm, or similar, units usually easily inferred.) A shorter distance indicates a \"faster\" twist, meaning that for a given velocity the projectile will be rotating at a higher spin rate. The combination of length, weight and shape of a projectile determines the twist rate needed to stabilize it – barrels intended for short, large-diameter projectiles like spherical lead balls require a very low twist rate, such as 1 turn in 48 inches (122 cm). Barrels intended for long, small-diameter bullets, such as the ultra-low-drag, 80-grain 0.223 inch bullets (5.2 g, 5.56 mm), use twist rates of 1 turn in 8 inches (20 cm) or faster. In some cases, rifling will have changing twist rates that increase down the length of the barrel, called a \"gain twist\" or \"progressive twist\"; a twist rate that decreases from breech to muzzle is undesirable, since it cannot reliably stabilize the bullet as it travels down the bore. Extremely long projectiles, such as flechettes, require impractically high twist-rates to be gyroscopically stabilized, and are often stabilized aerodynamically instead. Such aerodynamically stabilized projectiles may be fired from a smoothbore barrel without a reduction in accuracy.", "id": 2278823} {"src_title": "Inter gravissimas", "tgt_title": "Inter gravissimas", "src_document": [{"title": "Nepřesnost juliánského kalendáře.", "content": "Juliánský kalendář zavedl ve starověkém Římě Julius Caesar v roce 45 př. n. l. Kalendář má každý čtvrtý rok přestupný, průměrný rok je tedy dlouhý 365,25 dne. Naproti tomu skutečný, tzv. tropický rok je dlouhý cca 365,2422 dne, tedy je asi o 11 minut kratší. Díky této odchylce docházelo k postupnému opožďování kalendáře vůči okamžikům, kdy nastává rovnodennost nebo slunovrat, o jeden den každých 128 let. Křesťanská církev tento kalendář přejala a na nikajském koncilu roku 325 určila 21. březen jako den jarní rovnodennosti pro výpočet data Velikonoc. Díky nepřesnosti juliánského kalendáře se však tato „úřední“ rovnodennost postupně začala rozcházet s tou skutečnou, astronomickou, roku 453 byla diference 1 den, roku 581 byla diference 2 dny atd. Nesoulad kalendáře s astronomickou skutečností byl v období vrcholného středověku již výrazně patrný. Od 14. století se papežové a koncily, stejně jako astronomové včetně Regiomontana a Koperníka přípravou reformy kalendáře s větší či menší intenzitou zaobírali. Konečně za pontifikátu papeže Řehoř XIII. roku 1582 byla diference 9,809 dne. Velikonoční neděle ani zdaleka nebyla tou první nedělí po prvním jarním úplňku, což pro římskokatolickou církev byl stav neúnosný.", "section_level": 1}, {"title": "Řehořova reforma.", "content": "Rozhodující návrh \"Compendium novae rationis restituendi kalendarium\" předložil roku 1575 papeži Řehoři XIII. lékař a astronom z kalabrijského Cirò Luigi Giglio (latinsky též Aloisius Lilius, 1510–1576). Papežská komise po několikaletém zkoumání alternativních řešení návrh schválila a 24. února 1582 Řehoř XIII. vydal bulu \"Inter gravissimas\", vyhlašující kalendářní reformu. Protože mělo být vynecháno 10 dní najednou, bylo k provedení tohoto kroku vybráno období, kdy bude zásah do liturgického roku pro malý počet přeskočených významných svátků nejmenší. Reforma měla proto být provedena bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na čtvrtek 4. října. Následující den měl být považován za pátek 15. října. Papežská bula také stanovila, že každý poslední rok století bude přestupný jen tehdy, bude-li dělitelný číslem 400. Tím došlo k vynechání třech přestupných roků každých 400 let, což zkrátilo délku průměrného juliánského roku 365,25 dne o 3/400 na 365,2425 dne. Díky tomu dojde znovu k posunu oproti tropickému roku o jeden celý den až po přibližně 3300 letech. K přijetí gregoriánského kalendáře roku 1582 došlo jen v některých katolických zemích, jinde se prosazoval jen postupně. V Čechách a na Moravě jej nařídil Rudolf II. roku 1584. Bulu hlavy římskokatolické církve pochopitelně neuznávaly země jiných konfesí, které zůstávaly u juliánského kalendáře. Výhody kalendáře a praktické důvody jako byl obchod však časem přiměly i nekatolické země přebírat nový kalendář. Například protestantské části říše a státy Anglie a Švédsko přijaly kalendář během 18. století, ještě méně ochotně jej přijímaly pravoslavné země, například Rusko až po Říjnové revoluci roku 1918. Konečně ve 20. století se kalendář původně zavedený touto bulou stal mezinárodním standardem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inter gravissimas (pojmenovaná podle úvodních slov v latině) byla papežská bula vyhlášená dne 24. února 1582 papežem Řehořem XIII. Bula opravovala nepřesnost juliánského kalendáře, který se po reformě začal nazývat gregoriánský (podle latinského podoby papežova jména \"Gregorius\"). Bulou bylo vynecháno 10 říjnových dní, aby se jarní rovnodennost vrátila na 21. března, a zavedena přesnější pravidla pro přestupný rok.", "tgt_summary": "Inter gravissimas (English: \"Among the most serious...\") was a papal bull issued by Pope Gregory XIII on February 24, 1582. The document, written in Latin, reformed the Julian calendar. The reform came to be regarded as a new calendar in its own right and came to be called the Gregorian calendar, which is used in most countries today.", "id": 304879} {"src_title": "Suzdal", "tgt_title": "Suzdal", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V nejstarší ruské kronice Pověst dávných let je roku 1024 sídlo označeno jako \"Suždal\" (\"Суждаль\") , což může znamenat \"založit zde město\" nebo \"město má být zde\". Dle teorie etymologa a lingvisty O. N. Trubačova má název města původ ve staroslověnském slovese \"съзьдати (s'zdati\"), jehož jedním z významů bylo \"slepit z hlíny\". (Od tohoto slovesa je odvozen moderní ruský výraz „создать“ – vytvořit, stvořit, postavit, vyrobit apod. ). Lingvista V. P. Něroznak se domníval, že název \"Суздаль\" vznikl z tvaru téhož slovesa v první osobě - \"ziždu\" (\"зижду\"), tedy \"stavím\".. V 19. století přišel finský etnograf D. E. D. Europaeus s teorií, že úvodní část \"suzda-\" má původ ve finském výrazu \"“susi“\", resp. estonském \"“suzi“\" s významem \"vlk\". Lingvista А. А. Šachmatov ve finsko-ugrickém klíči název rekonstruoval jako \"*susudal\", což však odmítl М. Vasmer, s odůvodněním, že takový výraz ve finštině neexistuje.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší písemná zmínka o Suzdalu pochází z Novgorodského kodexu, kde se roku 999 píše, že jakýsi mnich Isaakij byl ustanoven popem v suzdalském chrámu svatého Alexandra-Arména. Nejstarší kronikářská zmínka pochází z Pověsti dávných let, kde se upomíná povstání pohanských žreců roku 1024. Roku 1107 město oblehli a dobyli Volžští Bulhaři.Na počátku 12. století, za vlády knížete Jurije I. Dolgorukého byl Suzdal centrem Rostovsko-suzdalského knížectví. Roku 1157 však kníže Andrej Bogoljubskij přenesl hlavní město do Vladimiru. V polovině 13. století byl Suzdal krátce hlavním městem Suzdalského knížectví, na počátku 14. století Suzdalsko-nižněnovgorodského knížectví, až se konečně roku 1392 stal součástí Moskevského velkoknížectví. Od roku 1572 byl Suzdal carským městem. Město bylo značně poškozeno v letech 1608-1610 během polsko-litevské okupace, takže v Suzdalu zůstalo pouze 78 dvorů. Roku 1612 Poláci opět obléhali město, avšak tentokrát bezúspěšně. Roku 1634 vyplenili město Krymští Tataři. V roce 1644 lehla popelem část města přiléhající ke kremlu. Další pohroma přišla v letech 1654-1655, kdy morová rána zahubila téměř polovinu z 2467 obyvatel města. V roce 1681 bylo napočítáno 6145 obyvatel a 515 dvorů. Od roku 1708 spadalo město do Moskevské gubernie, od roku 1796 získalo status újezdního města Vladimirské gubernie. Suzdal býval také důležitým náboženským centrem, v 16. století zde existovalo 11 klášterů (v 19. století již jen 5). Ačkoliv ještě v 17. století zažilo město hospodářský rozkvět, později začalo upadat, až v polovině 19. století zcela ztratilo na významu, když se mu vyhnula železnice. Za Sovětského svazu bylo v Suzdalu zbouráno 15 chrámů. Nicméně roku 1967 byl přijat generální plán rozvoje Suzdalu, podle kterého se měl stát Suzdal městem-muzeem. Byla tak zrušena nápravná zařízení, která ve městě fungovala, bylo vybudováno turistické centrum, zřízeny muzejní expozice, začalo se s restaurací památek. Roku 1992 byly Suzdalský kreml a Spaso-Jevfimijův klášter v rámci Bílých památek Vladimiru a Suzdalu zaneseny na seznam světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. lednu 2016 byl Suzdal 936. největším městem Ruska (z celkových 1112).", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika města je orientována především na turismus, provoz stravovacích a ubytovacích zařízení, prodej suvenýrů atp. Funguje zde šicí dílna, výrobna suvenýrů z březové kůry a keramická dílna, které zastřešuje společnost Cech suvenýrů města Suzdal. Vyrábí se zde také medovina. Každoročně se pořádají nejrůznější trhy spojené s kulturními akcemi.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Od roku 2002 hostí Suzdal každoročně Ruský festival animovaného filmu pod širým nebem, hlavní přehlídku ruské animované tvorby. Každou druhou sobotu v červnu se koná v Muzeu dřevěného stavitelství Festival okurek. Od roku 2010 se zde každoročně pořádá festival ruské sauny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suzdal () je město v Rusku, administrativní centrum Suzdalského rajónu Vladimirské oblasti. Leží na řece Kamence, přítoku Něrlu, 26 km severně od Vladimiru. Žije zde okolo 10 tisíc obyvatel. Suzdal je městem mnoha historických památek, z nichž některé jsou od roku 1992 v rámci Bílých památek Vladimiru a Suzdalu zaneseny na seznam světového dědictví UNESCO. Suzdal je také nedílnou součástí zlatého prstenu Ruska.", "tgt_summary": "Suzdal () is a town and the administrative center of Suzdalsky District in Vladimir Oblast, Russia, located on the Kamenka River, north of the city of Vladimir, the administrative center of the oblast. As of the 2010 Census, its population was 10,535. Suzdal is one of the oldest Russian towns. In the 12th century it became the capital of the principality, while Moscow was merely one of its subordinate settlements. Currently, Suzdal is the smallest of the Russian Golden Ring towns with a population of approximately 10,000, but it has more than 40 historically important monuments and 200 architectural sites. Several of them are listed as UNESCO World Heritage Sites.", "id": 1171766} {"src_title": "Královec (hrad)", "tgt_title": "Königsberg Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dobách Pruska se zde nacházel hrad \"Tuwangste\" (také: Twangste, Twangst, Twongst, Twoyngst). Název se odvozoval od pruského slova „wangus“, což je označení pro sekání dubového dřeva, které bylo symbolem boha Perkuna. Po připadnutí Sambie křižákům v roce 1255 byl hrad nazván Regiomontium (Královská Hora) na počest Přemysla Otakara II., který se účastnil zdejší křižácké výpravy. Prvně vznikla na místě hradu dřěvěná pevnost a následně roku 1257 se začalo se stavbou samotného hradu. Hrad byl výrazně přestavěn ve 14. a 17. století. (mj. Joachimem Ludwigem Schultheissem z Unfriedu). Po začlenění Královských Prus do Polska byl hrad od roku 1457 sídlem velmistra křižáckého řádu. Po sekularizaci Pruska v roce 1525 zde sídlila pruská knížata. V roce 1701 se v zámeckém kostele odehrála korunovace krále Fridricha I., v roce 1861 krále Wilhelma I. Před druhou světovou válkou bylo v části hradu umístěno muzeum s 240 000 exponáty z pruských sbírek. V době druhé světové války zde byla přechovávána ukradená Jantarová komnata, která byla posléze odvezena neznámo kam. Hrad byl rozsáhle poškozen po britském bombardování Královce v srpnu 1944, zachovaly se jen silné obvodové zdi. Další škody napáchala Rudá armáda, pobývající v místě v květnu roku 1945. Dle závěrů postupimské konference Královec připadl po válce SSSR a v roce 1946 byl přejmenován na Kaliningrad podle komunistického politika Michaila Kalinina. Pozůstatky hradu byly na osobní příkaz L. I. Brežněva coby symbol pruského militarismu, i přes četné protesty studentů a intelektuálů, v roce 1968 vyhozeny do povětří. Na jeho místě byl postaven Dům Sovětů. Rekonstrukce celého hradu by byla příliš nákladná, takže se s ní do budoucna nepočítá. V roce 2001 financoval německý týdeník Der Spiegel vykopávky v bývalých sklepeních hradu s nadějí, že objeví exponáty z bývalého hradního muzea a snad i části Jantarové komnaty. Byly nalezeny tisíce předmětů a v roce 2005 dokonce archeologové odkryli stříbrnou rakev s medailemi a dalšími různými cennostmi. Po dokončení archeologických prací se plánuje z odkrytého sklepení vytvořit muzeum pod širým nebem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královský hrad (, ) byl do roku 1945 symbolem Královce a sídelním místem a jednou z nejvýznamnějších památek tendejšího Východního Pruska. Hrad byl vážně poničen při náletu v roce 1944 a ruiny byly odstřeleny v roce 1968. Dnes již v ruském Kaliningradu stojí na místě hradu tzv. Dům Sovětů.", "tgt_summary": "The Königsberg Castle (, ) was a castle in Königsberg, Germany (since 1946 Kaliningrad, Russia), and was one of the landmarks of the East Prussian capital Königsberg.", "id": 1983460} {"src_title": "Michail Vasiljevič Alexejev", "tgt_title": "Mikhail Alekseyev", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Michail Alexejev se narodil v rodině armádního kapitána Vasilije Alexejeva. V roce 1876 vystudoval po vzoru otce Moskevskou vojenskou školu a byl odvelen do 64. kazaňského pluku. Účastnil se rusko-turecké války v letech 1877–1878. V roce 1890 vystudoval Nikolajevskou vojenskou školu a stal se z něho starší pobočník ve velitelství 1. armádního sboru v Petrohradu. V letech 1898–1904 sloužil jako vojenský historik.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko-japonská válka.", "content": "Když vypukla rusko-japonská válka, byl Alexejev v říjnu 1904 jmenován jedním z velitelů ruské 3. mandžuské armády. Během války byl vyznamenán zlatým mečem, Řádem Sv. Stanislava první třídy a Řádem Sv. Anny první třídy. V roce 1908 se Alexejev stal náčelníkem štábu v Kyjevě. V roce 1912 byl jmenován velitelem 13. armádního sboru. Ovládal řadu jazyků, procestoval Střední Asii, Indii a Čínu a napsal o tom několik cenných knih.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Na počátku první světové války v roce 1914 se Alexejev stal náčelníkem generálního štábu na jihozápadním frontu. Plánoval ruskou ofenzívu do Haliče a když byl spolu s mnoha dalšími při pozdějším ústupu zajat, byl jediný generál, který ze zajetí uprchl. Když byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov odvolán z postu vrchního velitele armády a na jeho místo nastoupil car Mikuláš II., byl Alexejev jmenován náčelníkem štábu hlavního velitelství (Stavka). Na tomto postu sloužil v letech 1915–1917.", "section_level": 2}, {"title": "Ruská občanská válka.", "content": "Po únorové revoluci roku 1917 byl Alexejev jmenován vrchním velitelem ruské armády, později poradcem ministerstva války v prozatímní vládě. Alexejev byl velmi zbožný muž a nejen věrný voják, ale i ruský vlastenec, který měl v armádě značnou autoritu. Jako vrchní velitel armády se telegraficky zeptal svých generálů, zda jsou pro to, aby car Mikuláš II. odstoupil, a pak si velmi vyčítal, že k pádu cara tak přispěl. Když v dubnu 1917 vypukly v Petrohradu nepokoje, velitel města generál Lavr Georgijevič Kornilov je chtěl potlačit násilím, což mu premiér Kerenskij zakázal. Kornilov se snad domníval, že Kerenskij je v zajetí a vyhlásil stanné právo. Nato ho premiér odvolal, protože to pokládal za pokus o puč (Kornilovův puč). Alexejev Kornilova zajal a uvěznil a na příkaz Kerenského zatkl carovu rodinu. Po říjnové revoluci uprchl od Novočerkassku, kde založil tzv. Alexejevovu důstojnickou organizaci, která se stala základem Bílé armády. Poté odešel k Donu, kde se s Kornilovem spojil. Alexejev zemřel na srdeční chorobu v Jekatěrinodaru. Byl pohřben v tamním klášteře, ale později bylo jeho tělo převezeno do Bělehradu, kde zůstává dodnes.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michail Vasiljevič Alexejev (; – 25. září 1918) byl ruský generál pěchoty a jeden z vůdců bílých v letech 1917–1918.", "tgt_summary": "Mikhail Vasilyevich Alekseyev () ( – ) was an Imperial Russian Army general during World War I and the Russian Civil War. Between 1915 and 1917 he served as Tsar Nicholas II's Chief of Staff of the Stavka, and after the February Revolution, was its commander-in-chief under the Russian Provisional Government from March to May 1917. He later played a principal role in founding the Volunteer Army in the Russian Civil War and died in 1918 of heart failure while fighting the Bolsheviks in the Volga region.", "id": 1370439} {"src_title": "Aloe stromovitá", "tgt_title": "Aloe arborescens", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Aloe stromovitá je sukulentní rostlina keřového vzrůstu s holým kmínkem, která dorůstá výšky až 200 cm, výjimečně 400 cm. Tvoří dužnaté zelené až šedozelené listy dlouhé do 60 cm. Okraje listů jsou zubaté s docela pevnými trny. Uvnitř listu se nachází průhledný polotekutý gel s obsahem již uvedených léčivých látek. Na jednoduchém květním stvolu vytváří zářivě červené květy dlouhé 4–5 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Aloe stromovitá je hojně pěstována jako okrasná rostlina. Tento druh je navíc populární v moderním zahradnictví a domácím lékařství. Schopnost uchovávat v listech zásobní látky jí umožňuje přežít v oblastech s nízkým úhrnem srážek, což je ideální pro skalky a zahrady s malým množstvím vody. Je poměrně odolná vůči škůdcům. V tropech a subtropech se pěstuje celoročně na venkovních zahradách, zatímco v mírném podnebí ji lze pěstovat jako přenosnou rostlinu - v létě venku, v zimě v bytě nebo zimní zahradě. Vyžaduje slunné místo a omezenou zálivku. V zimním období potřebuje teplotu alespoň 5 °C. Ideální teplota na přezimování se pohybuje kolem 15-19 °C. Daří se jí v hlinito-písčité půdě. Při pěstování v květináči nevyžaduje přesazování často - jednou za tři až čtyři roky. Množí se postranními odnožemi nebo vrcholovým řízkem, který rychle zakoření.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Gel obsažený v listech pomáhá proti lupénce. Popáleniny se léčí přiložením rozdrcených listů na poraněné místo. Průmyslově se šťáva zpracovává sušením, konečný produkt zvaný sabur je součástí mnoha léčivých přípravků, jako jsou například švédské kapky. Zuluové používají prášek ze sušených listů jako ochranu proti bouřím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aloe stromovitá (\"Aloe arborescens\") je druh sukulentní rostliny z rodu aloe, který pochází z jižní Afriky (Jihoafrická republika, Malawi), roste v suchém klimatu. Roste převážně na horských hřebenech a skalách, též na křovinaté buši, v pásmu od mořského pobřeží až do hor. Existuje mnoho hybridů. Tento druh aloe se podobně jako aloe pravá používá v bylinné medicíně. Její výtažky pomáhají při hojení ran a popálenin, cukrovce a zvýšené hladině krevních lipidů. Tyto pozitivní účinky jsou přisuzovány přítomností látek, jako jsou polysacharidy, antrachinony, C-glykosidy a lektiny.", "tgt_summary": "Aloe arborescens, the krantz aloe or candelabra aloe, is a species of flowering succulent perennial plant that belongs to the genus \"Aloe\", which it shares with the well known and studied \"Aloe vera\". The specific epithet \"arborescens\" means \"tree-like\". \"Aloe arborescens\" is valued by gardeners for its succulent green leaves, large vibrantly-colored flowers, winter blooming, and attraction for birds, bees, and butterflies.", "id": 440680} {"src_title": "Ernest von Koerber", "tgt_title": "Ernest von Koerber", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se v důstojnické a úřednické rodině. Jeho strýcem byl spisovatel \"Philipp von Koerber\" (1812–1861), prastrýcem generál \"Karl von Koerber\" (1802–1853). Vystudoval Tereziánskou akademii a práva na vídeňské univerzitě a roku 1874 nastoupil na ministerstvo obchodu. V roce 1895 byl jmenován ředitelem státních drah. Na přelomu let 1897/1898 byl krátce ministrem obchodu v Gautschově vládě, v roce 1899 byl opět velmi krátce ministrem vnitra ve vládě Clary-Aldringena. 18. ledna 1900 byl jmenován předsedou vlády předlitavské části Rakousko-Uherska (první vláda Ernesta von Koerbera) a zůstal jím až do 31. prosince 1904. Zároveň spravoval ministerstvo vnitra, v letech 1902–1904 také ministerstvo spravedlnosti. Po demisi se na čas stáhl z veřejného života a až v letech 1915–1916 přijal úřad společného ministra financí obou částí monarchie, byl zodpovědný také za správu Bosny a Hercegoviny. V roce 1916 se stal nakrátko opět ministerským předsedou (druhá vláda Ernesta von Koerbera).", "section_level": 1}, {"title": "Ministerský předseda.", "content": "Politicky se Koerber řadil mezi německé liberály. Úsilí o udržení celistvosti země prostřednictvím regulace jazykových poměrů narazilo na bouřlivý odpor mladočechů, kteří zahájili obstrukci v říšské radě a ta musela být pro násilnosti a ničení vybavení uzavřena. Cíle se proto poté snažil dosáhnout hospodářskou integrací Předlitavska, především budováním společné infrastruktury (kanál Dunaj-Odra-Labe, budování železnic). Vypracoval také návrh správní reformy a připravil systém sociálního zákonodárství. Snažil se o uvolnění hlasovacího práva a značně zmírnil letitou perzekuci sociální demokracie. Uvolnil také tiskovou cenzuru, odpor tisku byl však jednou z hlavních příčin, proč se tyto záměry nepodařilo prosadit v parlamentu. Přes pouhé dílčí úspěchy znamenal jeho čtyřletá vláda určitou konsolidaci předlitavské exekutivy, kde se střídalo i několik ministerských předsedů během jednoho roku. Nedokázal však řešit národnostní problémy, které blokovaly i činnost říšské rady. Ministry bez porfeje (\"krajánky\") v jeho vládě byli Antonín Rezek a Antonín Randa, ministrem financí byl známý ekonom Eugen Böhm von Bawerk. Po atentátu Friedricha Adlera na hraběte Stürgkha jej 28. října 1916 František Josef I. jmenoval znovu ministerským předsedou. V tomto druhém funkčním období bylo jeho úkolem zmírnit autoritářskou atmosféru nastolenou zavražděným předchůdcem. Krátce po jeho nástupu však císař zemřel a 13. prosince podal Koerber pro názorové neshody s jeho nástupcem Karlem I. demisi. Zemřel krátce po ukončení války v Badenu u Vídně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernest von Koerber (6. listopadu 1850 v Tridentu, Tyrolsko – 5. března 1919 v Badenu, Dolní Rakousy) byl rakousko-uherský politik, předseda vlády Předlitavska v letech 1900–1904 a 1916.", "tgt_summary": "Ernest Karl Franz Joseph Thomas Friedrich von Koerber (6 November 1850 – 5 March 1919) was an Austrian liberal statesman who served as Prime Minister of the Austrian portion of Austro-Hungary in 1900-1904 and 1916.", "id": 2381113} {"src_title": "Balatonfüred", "tgt_title": "Balatonfüred", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast dnešního Balatonfüredu obývali lidé již v pravěku. Doloženo je i osídlení z dob Římské říše. Název \"Füred\" je poprvé zmíněn ve spisu majetku Tihanyského opatství z roku 1211.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "Státní kardiologické sanatorium (\"Szívkórház\") je se 429 lůžky největším zařízením svého druhu v Maďarsku. Účinky místní léčivé vody jsou známé již od 17. století, město bylo oficiálně prohlášeno lázněmi roku 1772. Kossuthův pramen (\"Kossuth Lajos forrás\") a další prameny v okolí nemocnice obsahují volný a vázaný oxid uhličitý, železo, hořčík, draslík, hydrogenuhličitan, vápník, sodík, síru a další minerály. Voda z pramenů o teplotě 14-15 °C je odváděna do budovy lázní, kde se ohřívá na 32-34 °C a následně se používá k léčbě.", "section_level": 1}, {"title": "Promenáda.", "content": "Promenáda na břehu jezera nese jméno indického spisovatele, básníka a filozofa Rabíndranátha Thákura (\"Tagore-sétány\"), který se léčil v místních lázních a založil tradici sázení stromů do místního parku. Dodnes zde zasadilo strom mnoho laureátů Nobelovy ceny a významných osobností z Maďarska i ze světa (mezi mnoha jinými například indický duchovní vůdce Gándhí, maďarský fyzik György Marx, ruský kosmonaut Valerij Kubasov nebo bývalý maďarský prezident Árpád Göncz).V parku je také mnoho bust významných maďarských osobností, například Istvána Széchenyiho, Ference Deáka a mnoha dalších.Na břehu jezera jsou též sochy Jánose Pásztora \"Převozník (Révész)\" a \"Rybář (Halász)\".", "section_level": 1}, {"title": "Rekreace.", "content": "Balatonfüred poskytuje mnoho příležitostí k turistice a k rekreaci. Ve městě je přístav, placené pláže, kemp a několik hotelů a penzionů. V roce 1846 byl v Balatonfüredu spuštěn na vodu první parník \"Kisfaludy\", čímž byla zahájena lodní doprava na Balatonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balatonfüred je maďarské město, středisko stejnojmenného okresu Veszprémské župy. Jedná se o významné lázeňské a rekreační středisko. S 13 138 obyvateli se jedná o největší sídlo severního břehu Balatonu, někdy je také nazýván jeho hlavním městem.", "tgt_summary": "Balatonfüred () is a resort town in Veszprém county, in Hungary, with a population of 13,000, situated on the northern shore of Lake Balaton. It is considered to be the capital of the Northern lake shore and is a yachting destination. It is also a location for fishing, carp being the most common catch, although the introduction of eels and other non-indigenous species has caused ecological damage in recent years.", "id": 2093965} {"src_title": "Heinkel He 176", "tgt_title": "Heinkel He 176", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Během 20. let dělali němečtí odvážlivci pokusy s raketami přimontovanými na auta, motorky, vlaky, či dokonce saně. V roce 1929 se o to pokusili Alexander Lippisch se strojem Ente a Fritz von Opel u stroje RAK.1. U raket na tuhé palivo nemohl být tah ovládaný a motory se nedaly po startu zastavit. Ve 30. letech experimentoval Wernher von Braun a jeho tým pracující v Peenemünde s přidáváním raket na tekuté palivo na běžná letadla. Heinkel jim na pokusy poskytl stroje He 72 a He 112. Začátkem roku 1937 vzlétlo jedno z těchto letadel s vrtulovými motory, které pilot ve vzduchu vypnul a dál letěl na raketový pohon. V této době experimentoval Hellmuth Walter s raketami spalující peroxid vodíku, které vedly k vytvoření lehkých a jednoduchých raket, vhodných k instalaci na letadla. He 176 byl poháněný novými motory Walter. Jednalo se o malé, jednoduché letadlo, postavené skoro celé ze dřeva, s odkrytým kokpitem. Mělo konvenční podvozek s třemi koly. Pilot měl svou váhou přenést těžiště více dopředu, protože prázdné letadlo tahalo ocas po zemi. Zvláštním prvkem byl únikový systém v nose letadla. Stlačený vzduch byl použitý k tomu, aby se příď letounu oddělila od trupu. Když se kokpit oddělil, pilot vyskočil. Stroj byl předveden RLM, ale jeho zájem se nepodařilo vzbudit, a tak firma Heinkel projekt zastavila. Během jeho trvání bylo postaveno jen jedno letadlo, které skončilo v Muzeu letectva v Berlíně, zničeného roku 1943 během spojeneckého náletu. Ještě před zastavením projektu byly vyrobeny plány pokročilejšího raketového letadla, velmi podobnému He 176. Později se RLM k projektu raketového letadla vrátilo v rámci Projektu X, jehož výsledkem byla první (a poslední) raketová stíhačka na světě, Me 163 Komet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 176 bylo německé experimentální raketové letadlo; první poháněné výlučně raketovým motorem na kapalné palivo. První let se uskutečnil 20. června roku 1939, pilotoval ho Erich Warsitz. He 176 byla soukromá iniciativa firmy Heinkel, (podobně, jako u Heinkel He 178) kterou vedl Ernst Heinkel. Heinkel chtěl vyvinout co nejrychlejší letadlo a i když výkony He 176 nebyly nijak oslnivé, dokazovaly, že je možné zkonstruovat výkonné raketové letadlo.", "tgt_summary": "The Heinkel He 176 was a German rocket-powered aircraft. It was the world's first aircraft to be propelled solely by a liquid-fueled rocket, making its first powered flight on 20 June 1939 with Erich Warsitz at the controls. It was a private venture by the Heinkel company in accordance with director Ernst Heinkel's emphasis on developing technology for high-speed flight. The performance of the He 176 was not spectacular, but it did provide \"proof of concept\" for rocket propulsion. All documents regarding the He 176 were destroyed during the war. The Warsitz autobiography suggests material is in the Soviet/Russian archives. The often quoted performance data of the aircraft, such as a speed reaching 750 km/h,or 800 kph in Warsitz's autobiogrphy, as well as some of the drawings, are not based on sound documents. Only two true pictures of the He 176 have survived which were probably taken in Peenemünde during tests.", "id": 2373834} {"src_title": "Osvětimské album", "tgt_title": "Auschwitz Album", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Totožnost autora fotografií nebyla nikdy zjištěna. Mohl jím být buď Ernst Hoffmann, nebo Bernhard Walter, oba dva muži z oddílu SS zodpovědní za snímání otisků prstů a fotografování identifikačních podobenek těch vězňů, kteří nebyli vybráni pro „vyhlazení“. S výjimkou tří snímků pořízených zvláštním komandem je toto Osvětimské album jediným dochovaným fotografickým důkazem o vnitřním fungování koncentračního tábora Osvětim. Album má 56 stran a obsahuje 193 fotografií. Původně v něm bylo fotografií více, ale před tím, než bylo darováno muzeu holocaustu v Izraeli v Yad Vashem, dostali některé z fotografií pozůstalí, kteří na nich poznali své příbuzné a přátele. Obrázky dokumentují proces nově příchozích maďarských Židů na začátku léta roku 1944. Dokumentují vystupování židovských vězňů z vlaku, následující výběrové řízení, prováděné lékaři SS a dozorci v táboře, při kterém se oddělí ty, kteří byli považováni za vhodné k práci od těch, kteří měli být posláni do plynových komor. Fotograf zaznamenal skupiny lidí vybraných pro práci, a také ty, kteří byli vybráni na smrt. Fotograf také dokumentoval způsob fungování zóny zvané \"Kanada\", kde byl tříděn ukořistěný osobní majetek vězňů, před odesláním do Německa. To, že album přežilo válku je pozoruhodné, vzhledem k značnému úsilí ze strany nacistů, aby vše zůstalo utajeno.", "section_level": 1}, {"title": "Podobná fotografická alba.", "content": "Historicky srovnatelným albem je snad pouze album fotografií Koncentračního tábora Sachsenhausen velitele Karla Otty Kocha s 500 snímky, 200 z toho úhledně popsanými z doby vzniku tábora v roce 1936 a 1937 v Oranienburgu, pozdní objev v moskevském tajném archivu. Další srovnání je možné se čtyřmi fotografiemi zveřejněnými Georgem Didi-Hubermanem v roce 2007. Pořídil je jeden vězeň uvnitř v táboře. S propašovaným fotoaparátem se podařilo v srpnu 1944 řeckému vězni Alexovi, který byl nucen pracovat na speciální příkazy Sonderkommanda, pořídit dokumenty kremační jámy a tři fotografie žen čekajících na vpuštění do krematoria V.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osvětimské album (německy Auschwitz Album) je jedinečný fotografický záznam holocaustu z druhé světové války. Sbírka fotografií pořízených v rámci nacistického německého tábora smrti je jediným dochovaným obrazovým důkazem o vyhlazovacím procesu uvnitř koncentračního tábora Osvětim (s výjimkou tří dalších fotografií pořízených vězni, které byly zveřejněny zvláštním komandem).", "tgt_summary": "The Auschwitz Album is a photographic record of the Holocaust during the Second World War. It and the \"Sonderkommando\" photographs are the only known pictorial evidence of the extermination process inside Auschwitz II-Birkenau, the German extermination camp in occupied Poland. The identity of the photographer is uncertain, but may have been Ernst Hoffmann or Bernhard Walter, two SS men responsible for fingerprinting and taking photo IDs of those prisoners who were not selected for extermination. The album has 56 pages and 193 photographs. Originally, it had more photos, but before being donated to Yad Vashem, the Holocaust museum in Israel, some of them were given to survivors who recognized relatives and friends.", "id": 1645579} {"src_title": "Beautiful Thing", "tgt_title": "Beautiful Thing (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film se odehrává na londýnském předměstském sídlišti Thamesmead v Bexley. Jamie a Ste, kteří bydlí vedle sebe v jednom domě, chodí do stejné školy. Jamie bydlí se svou matkou Sandrou, která pracuje jako servírka a snaží se získat licenci na provoz vlastní hospody. Jejím přítelem je o několik let mladší Tony. Ste žije se svým otcem alkoholikem a starším bratrem. Když se jednou Jamieho matka vrací večer z práce, potká Stea, který odmítá jít domů, protože ho otec a bratr opět zbili. Přespí proto u Jamieho v pokoji. Stejně tak i druhou noc, protože ho doma opět zmlátili. Spí v jedné posteli a dojde mezi nimi k sexuálnímu kontaktu. Ste druhý den ráno uteče z pokoje do svého bytu. Na párty, která se koná večer, mu Jamie vyzná lásku. Ste sice nejprve podrážděně odmítne, ale i on je zamilovaný. Jamie ukradne v trafice časopis pro gaye, kde najde inzerát na hospodu pro homosexuály a se Steem se tam vydají. Matka se ze školy doví, že jejího syna šikanují spolužáci kvůli homosexualitě a objeví v jeho pokoji gay časopis. Proto oba sleduje a zjistí, kam spolu odjeli. Po jeho návratu se pohádají a matka prozradí, že dostala nabídku vést hospodu v jihovýchodní části Londýna ve čtvrti Rotherhithe. Také se rozejde s Tonym. Jamie se s matkou usmíří a přemluví ji, aby s nimi jela do gay podniku. V závěrečné scéně Jamie a Ste tančí mezi domy sousedům pod okny na píseň \"Dream a Little Dream\" od Cass Elliot. Matka se k nim přidá a tančí se sousedkou Leahou.", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní hra.", "content": "Divadelní hra, která byla předlohou filmu, měla premiéru 28. července 1993 v londýnském Bush Theatre v režii Hettie MacDonaldové. Hra hostovala i v dalších londýnských divadlech a v roce 1996 byla zfilmována pro Channel Four Films.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beautiful Thing (tj. \"Krásná věc\") je britský film režisérky Hettie MacDonaldové z roku 1996, který pojednává o vztahu dvou teenagerů. Film byl natočen podle stejnojmenné divadelní hry Jonathana Harveye.", "tgt_summary": "Beautiful Thing is a 1996 British film directed by Hettie MacDonald and released by Channel 4 Films. The screenplay was written by Jonathan Harvey based on his own original play of the same name. The film was originally intended for television broadcast only, but it was so well-received that it was subsequently released in cinemas. The atmosphere of the film is heavily influenced by a soundtrack consisting almost entirely of the music of The Mamas & the Papas and \"Mama\" Cass Elliot.", "id": 2008342} {"src_title": "Třída Foudre", "tgt_title": "Foudre-class landing platform dock", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Třída se skládá ze dvou jednotek pojmenovaných \"Foudre\" a \"Siroco\". První byla dodána v roce 1990 a druhá v roce 1998. Obě postavila loděnice DCN v Brestu. Jednotky třídy \"Durance\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Na přídi je hlavní nástavba, za ní se nachází letové paluby pro vrtulníky, pod nimiž je rozměrný palubní dok, který může být využit též pro uskladnění těžké techniky. Posádku lodi tvoří 210 námořníků a 470 vojáků s nákladem. V nouzi se může krátkodobě nalodit až 1600 osob. Na palubě se nachází nemocnice se dvěma operačními sály a 47 lůžky. Palubní dok má délku 122 metrů, šířku 13,5 metru a výšku 7,7 metru. Může z něj operovat deset středních výsadkových člunů LCM či kombinace jeden LSM a čtyři LCM. Vejde se do něj také hlídkový člun třídy \"P400\". Transportní vrtulníky operují z hlavní letové paluby ve středu lodi a z pomocné letové paluby v prostoru nad palubním dokem. Jsou na nich vyznačena celkem tři přistávací místa. V palubním hangáru mohou být uskladněny dva vrtulníky Aérospatiale SA 321 Super Frelon či čtyři Eurocopter AS332 Super Puma. Na palubě se nachází dvě dvojitá odpalovací zařízení SIMBAD pro protiletadlové řízené střely krátkého dosahu Mistral s dosahem 5 km. Ty loď chrání proti letadlům a protilodním střelám. Hlavňovou výzbroj tvoří tři 30mm kanóny OTO Melara o délce hlavně 70 ráží. Pohonný systém tvoří dva diesely SEMT-Pielstick 16 PC2.5V 400. Nejvyšší rychlost je 21 uzlů. Dosah je 11 000 námořních mil při ekonomické rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "Chilské námořnictvo v říjnu 2011 získalo výsadkovou loď \"Foudre\", kterou ve službě nahradila \"Dixmunde\", třetí jednotka třídy \"Mistral\". Do Valparaísa loď dorazila v březnu 2012. Hodnota kontraktu dosáhla 80 milionů amerických dolarů. Chilské námořnictvo tak zaplnilo mezeru ve svých schopnostech, vzniklou vyřazením tankové výsadkové lodě \"Valdivia\" (LST 93) patřící k americké třídě \"Newport\". V Chile loď slouží pod názvem \"Sargento Aldea\" (LSDH-91). Druhá jednotka \"Siroco\" byla francouzským námořnictvem vyřazena v červenci 2015. U stále poměrně nového plavidla se vyskytlo několik zájemců, včetně Chile, které již provozovalo její sesterskou loď. Vážným zájemcem se stalo portugalské námořnictvo, ukázalo se však, že \"Siroco\" není kompatibilní s tamními vrtulníky EH101 Merlin. Dalším zájemcem se stalo brazilské námořnictvo, které plavidlo testovalo v prosinci 2014 a využívá vrtulníky, které z třídy \"Foudre\" operovat mohou. V září 2015 bylo potvrzeno zakoupení plavidla Brazílií. Výsadková loď vstoupila do služby 4. dubna 2016 pod jménem \"Bahia\" (G40).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Foudre je třída dokových výsadkových lodí francouzského námořnictva. Jejich francouzské označení je TCD – \"Transport de chalands de débarquement\". K jejich hlavním úkolům patří výsadek pěchoty a obrněné techniky na nepřipravené pobřeží, logistická podpora námořních sil a plnění humanitárních misí. Lodě jsou vybaveny pro nasazení a podporu plně vybaveného mechanizovaného praporu sil rychlé reakce o síle 35 důstojníků a 435 vojáků s 1000 tunami nákladu. Výsadek je prováděn pomocí vyloďovacích člunů a vrtulníků. Obě postavené jednotky již byly francouzským námořnictvem vyřazeny. \"Foudre\" byla prodána do Chile, protože ji nahradila \"Dixmunde\", třetí jednotka třídy \"Mistral\". O \"Siroco\" mělo nejprve zájem Portugalsko, ukázalo se však, že plavidlo není kompatibilní s tamními vrtulníky. Plavidlo proto zakoupila Brazílie.", "tgt_summary": "The \"Foudre\"-class landing platform dock was a class of landing platform docks designed and used by the French Navy. The vessels have operated from 1990 until the present. In 2011 \"Foudre\" was sold to the Chilean Navy. \"Siroco\" was sold to the Brazilian Navy in 2015.", "id": 2053708} {"src_title": "Fanny a Alexandr", "tgt_title": "Fanny and Alexander", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh je velkou rodinnou freskou, která se odehrává v letech 1907 - 1909 (s epilogem v roce 1910) ve městě, které by mohlo být švédskou Uppsalou - v níž byly natáčeny některé exteriéry a která vágně souvisí s příběhem, ale v podstatě jde o město imaginární. Hlavními postavami jsou chlapec Alexandr, jeho sestra Fanny a jejich rozvětvená zámožná rodina - Ekhdalovi. Rodiče obou dětí, Oskar a Emilie, jsou aktivními členy místního divadelního souboru, mají krásný vztah a rozsáhlé příbuzenstvo, plné originálních a zajímavých, byť někdy lehce \"potrhlých\" lidí. Zvláště strýček Gustav Adolf si dovede užívat života a (podobně jako kdysi Alexandrův dědeček) vyhledává i nezávazná erotická dobrodružství, např. u babiččiny služky, což však v rodině i u Adolfovy ženy budí jenom pobavení. Nejmladší strýc Karel nevychází s profesorským platem a své frustrace si vylévá na své ženě, jež ho přesto velmi miluje. Otec Oskar Ekhdal, ředitel divadla, je pak poněkud suchý patron, což kontrastuje s energií matky, herečky Emílie. Symbolická široká náruč této rodiny je však pro děti bezpečným zázemím, v němž zažívají šťastné i romantické chvíle, tradiční švédské Vánoce, i mystické až vizionářské okamžiky, typické pro švédskou mentalitu i dětské vidění světa. Bergman zde zpracovává i svou iniciační vzpomínku na první setkání s Laternou Magikou. Pestrý život dětí, znázorňovaný \"podmanivou hrou barevně laděných obrazů\", je náhle přerván otcovou nečekanou smrtí (mozková mrtvice). Alexander si ještě neuvědomuje kvality svého otce a jeho boj se smrtí ho dokonce vyděsí tak, že od něj uteče. Jejich matka, Emilie, však neumí žít sama a brzy přijímá nabídku k sňatku od pohledného vdovce, místního protestantského biskupa Vergéruse, který se tváří jako milosrdný a láskyplný muž. Ve své zamilovanosti přistupuje i na jeho výzvy, přetrhává rodinné vazby a stěhuje se i s dětmi do biskupství, chladné a téměř nezařízené budovy, připomínající vězení, jímž se pro Alexandra skutečně stane. Biskup Vergérus totiž brzo odkrývá svou masku a ukazuje se jako despotický člověk, nutící Emilii i obě děti ke zcela absolutní podřízenosti a dodržování asketických pravidel, které mu v jeho domě pomáhají nemilosrdně prosazovat jeho matka a pomatená sestra, stejně jako služky, které mají za úkol děti špehovat a hlásit vše, o čem si povídají. Alexandr velmi brzo prohlédne a stejně jako jeho sestra začne Vergéruse nenávidět. Vergérus se snaží Alexandrův odpor zlomit všemi prostředky. Když Alexandr vylíčí služce své vidění, ve kterém se biskupova první žena i se dvěma dcerami utopily v ledové vodě poté, co je Vergérus pět dnů mučil hladem a žízní, vyvolá bouřlivou reakci (což však bylo do jisté míry i jeho motivem). Vergérus udělí chlapci bití klackem a zavře ho na noc bez pokrývky do chladné místnosti. To už Emílie nevydrží a za pomoci židovského obchodníka se starožitnostmi Izáka Jacobiho (bývalého milence babičky Heleny, přes něhož ji její rodina kontaktuje a vyzývá k odchodu) jsou děti takřka divadelním trikem uneseny z domu k Ekhdalovým. Situace Emílie je zlá. Nemůže se rozvést, protože podle tehdejších zákonů by děti připadly otčímovi a navíc čeká s Vergérem dítě. Nakonec však dává biskupovi prášky na spaní a prchá za svými dětmi. Pak ovšem dojde k události, kterou si Alexandr nedovede vyložit jinak, než že si Jacobiho bláznivý synovec Izmael přečetl v jeho mysli touhu po biskupově smrti a jakýmsi kouzlem způsobil, že si na sebe biskupova sestra převrhla hořící petrolejku. V planoucích šatech pak vběhla do Vergérova pokoje a po následném požáru oba za strašných bolestí podlehli popáleninám. V závěrečném epilogu se setkáváme se znovuobnovenou Ekhdalovic rodinou, kterou vidíme na křtu dvou nových dětí: jednak Emílie a jednak služky a milenky Gustava Adolfa, kterou tímto rodina oficiálně přijímá mezi sebe. Během slavnosti se však Alexandr setkává i s duchem biskupa Vergéra, což znamená, že se ho zřejmě nikdy nezbaví docela.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Benátský filmový festival 1983.", "content": "Cena FIPRESCI", "section_level": 2}], "src_summary": "Fanny a Alexandr (\"Fanny och Alexander\") je švédský film režiséra Ingmara Bergmana, který též sám napsal scénář, z roku 1982. Původně mělo jít o čtyřdílnou televizní sérii, trvající celkem 312 minut, z níž byl sestříhán pro pozdější uvedení 178minutový film. Filmová verze však nakonec byla uvedena dříve. Fanny a Alexandr je zároveň i kniha, kterou Bergman napsal podle svého scénáře. Bergman prohlásil film za své poslední dílo, přestože v následujících letech napsal ještě několik scénářů a režíroval řadu televizních projektů. Film zachycuje výkony mnoha hvězd z dřívějších Bergmanových filmů i množství významných filmových i divadelních herců tehdejšího Švédska. Chybí v něm však dvě hlavní Bergmanovy hvězdy - Liv Ullmannová a Max von Sydow, které chtěl původně obsadit do hlavních rolí Emilie a biskupa Vergeruse. Liv Ullmann však již byla smluvně vázána k jiným projektům a Max von Sydow neobdržel Bergmanovu nabídku včas - zřejmě vinou svého amerického agenta. Proto Bergman obsadil hlavní role svým novým objevem, herečkou Ewou Fröling, a Janem Malmsjö, který byl tehdy ve Švédsku populární především jako velmi nadaný zpěvák a tanečník, ale který také ztvárnil mnoho charakterních rolí v divadle i televizi. Bertil Guve, který ve filmu podal velmi ceněný herecký výkon jako chlapec Alexandr, se už po filmu (s jednou drobnou výjimkou) k herectví nevrátil a místo toho dosáhl doktorátu v oboru průmyslového managmentu. Pernilla Wallgren (později známá jako Pernilla August), která také podala skvělý výkon v roli chůvy, však filmem započala svou hvězdnou kariéru (později hrála např. matku Anakina Skywalkera ve ). V roce 1986 natočil Bergman téměř dvouhodinový \"Dokument o Fanny a Alexandrovi (Dokument Fanny och Alexander)\".", "tgt_summary": "Fanny and Alexander () is a 1982 historical drama film written and directed by Ingmar Bergman. The plot focuses on two siblings and their large family in Uppsala, Sweden during the first decade of the twentieth century. Following the death of the eponymous children's father (Allan Edwall), their mother (Ewa Fröling) remarries a prominent bishop (Jan Malmsjö) who becomes abusive towards Alexander for his vivid imagination. Bergman intended \"Fanny and Alexander\" to be his final picture before retiring, and his script is semi-autobiographical. The characters Alexander, Fanny and stepfather Edvard are based on himself, his sister Margareta and his father Erik Bergman, respectively. Many of the scenes were filmed on location in Uppsala. The documentary film \"The Making of Fanny and Alexander\" was made simultaneously with the feature and chronicles its production. The production was originally conceived as a television miniseries and cut in that version, spanning 312 minutes; a 188-minute cut version was created later for cinematic release, although this version was in fact the one to be released first. The television version has since been released as a complete film, and both versions have been shown in theaters throughout the world. The 312-minute cut is one of the longest cinematic films in history. The theatrical version was released to positive reviews. It won four Academy Awards, including for Best Foreign Language Film; three Guldbagge Awards, including Best Film; and other honours. \"Fanny and Alexander\" was followed by stage adaptations and further semi-autobiographical screenplays by Bergman, released as films in 1992: \"The Best Intentions\", directed by Bille August, and \"Sunday's Children\", directed by Daniel Bergman.", "id": 2460490} {"src_title": "Tábor ve Slezsku", "tgt_title": "Ein Feldlager in Schlesien", "src_document": [{"title": "Vznik díla.", "content": "Meyerbeer zastával od roku 1842 u pruského dvora funkci hudebního ředitele. Když původní královské divadlo při požáru 18.-19. srpna 1843 vyhořelo a stavěla se nová budova, byl uměnímilovným králem Fridrichem Vilémem IV. vyzván k tomu, aby napsal slavnostní německou operu pro otevření nového divadla. Formální zadání bylo volné (opera měla mít alespoň dvě dějství a trvat alespoň dvě hodiny, ale bylo necháno na skladateli, zda má být komická nebo tragická). Důležitý byl patriotický a vojensky zaměřený námět, který Meyerbeer našel v jedné z historek o králi Fridrichovi Velikém. Králova známá záliba ve hře na flétnu byla důležitým výchozím muzikálním momentem. Samotná osoba krále se však nesměla na jevišti objevit. Od počátku Meyerbeer také vybral jako ústřední melodii svého díla známý \"Desavský pochod\" (\"Dessauer Marsch\"). Rozhodl se rovněž pro v zásadě komickou operu ve formě německého singspielu, tedy s mluvenými dialogy. Problémem bylo libreto. Na přání krále jej měl napsat hudební kritik a Meyerbeerův odpůrce Ludwig Rellstab. Meyerbeer jeho schopnostem příliš nedůvěřoval. Nakonec uzavřeli tajnou dohodu, podle které libreto napíše Meyerbeerův \"dvorní\" libretista Eugène Scribe a Rellstab je přeloží do němčiny. Meyerbeer byl s prací obou prakticky spokojen. Libreto vzniklo v říjnu až prosinci 1843 a Meyerbeer skládal hudbu v lednu až srpnu následujícího roku, 14. října začaly zkoušky a 7. prosince 1844 se konala slavnostní premiéra. Libreto obsahuje požadované množství oslavy vojenství a patriotismu, jejichž vrcholy jsou trojitý pochod na konci 2. dějství a finále 3. dějství, které svým mimodramatickým obsahem – šesti \"snovými obrazy\" představujícími sen o budoucí slávě Pruska – připomíná závěr Smetanovy Libuše. Vlastenecké nadšení však nebylo Meyerbeerovi blízké (většina jeho operních hrdinů jsou oběťmi spíše než aktéry masových hnutí). Ostatně roku 1851 odmítl kompozici nové vlastenecké opery z hohenzollernské historie (\"Adelheid von Italien\") u příležitosti 150. výročí pruského království. Vedle vojenského prvku se však v postavě cikánky Vielky objevuje prvek ryze osobní a mystický. Třetím světem je svět normálních, civilních lidí: vysloužilce Saldorfa a jeho rodiny, kteří jsou hlavními protagonisty příběhu. V dramaturgickém těžišti díla ve druhém jednání (odehrávajícím se ve vojenském táboře) je ostatně píseň starého rolníka velebící mír. Zatímco 1. a 3. dějství jsou psána ve stylu německého singspielu lortzingovského typu nebo opéry-comique Aubera nebo Flotowa, centrální akt má nejblíže k ostatním Meyerbeerovým dílům typu grand opera: obsahuje nejvíce hudebních scén, balet a řadu sborů. \"Tábor ve Slezsku\" sklidil nesporný úspěch, který se ještě znásobil tehdy, když roli Vielky od čtvrté reprízy převzala původem švédská sopranistka Jenny Lind. Hrál se až do 17. října 1894 v celkovém počtu 65 představení, z nichž řada se konala ke slavnostním státním a dvorským příležitostem, pro něž \"Tábor\" zvláště hodil. Součástí galavečerů pořádaných pro členy hohenzollernské dynastie byl často samotný 2. akt. Nepronikl však na jiná jeviště, pro něž ani nebyl uzpůsoben, a Meyerbeer byl poněkud zklamán jeho přijetím. Situace v Berlíně, kde byl svazován svou funkcí a musel se ve svých divadelních představách podřizovat intendantovi, mu nevyhovovala, proto brzy požádal o dovolenou na neurčito a vrátil se do Paříže. Pro berlínské divadlo pak napsal již jen scénickou hudbu k dramatu \"Struensee\" svého předčasně zemřelého bratra Michaela Beera (premiéra 19. září 1846).", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Opera se odehrává za rakousko-pruských válek.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Saldorfův statek) Na statku žijí bývalý voják Saldorf, jeho neteř Teresa, schovanec Conrad a cikánka Vielka, zamilovaná do Conrada. Vielka má rovněž věštecký dar zděděný po matce (melodram a árie \"Wunderbare Gestalten umschweben mir... Sterbend legt' sie aufs Haupt mir die Hand\"). Conrad je hráčem na flétnu a právě hodlá odejít, aby se svou hrou živil (árie \"Durch Feld und Au\"), a loučí se s Vielkou (duet \"Ach, in kleiner Hütte\"). Náhle v domě hledá útočiště pruský důstojník prchající před oddílem chorvatských pandurů. Saldorf v něm pozná krále. Pomohou mu uniknout pronásledovatelům tak, že jej přestrojí a vydávají za Conrada. Když pak dorazí pandurské vojsko, snaží se jej Saldorfova rodina zdržet nabídkou pohoštění a Vielka i hádáním z ruky a cikánskou písní. Nakonec jsou i nuceni vydávat Conrada za uprchlého krále. Naopak skutečný král, kterého chytnou pandurští zvědi, se prokáže jako \"Conrad\" svou zručnou hrou na flétnu.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "(Pruský tábor) Tábor se připravuje na bitvu; probíhají různé scény z vojenského života (píseň husarů, píseň granátníků). Saldorf a Vielka se přicházejí ubezpečit, že král skutečně unikl. Saldorf zpívá nejprve o přednostech míru nad válkou (\"Den Waffen Ruhm - dem Frieden gröss're Ehre\"). Pak je ale chycen jako zvěd a málem by byl popraven, kdyby se neospravedlnil svým nelíčeným vlastenectvím - a kdyby nepřišla zpráva, že král se v bezpečí vrátil. Nyní je Saldorf oslavován jako hrdina. a plamennými výzvami dodává vojsku odvahu do nastávajícího boje (čtverosbor, vojenská píseň \"Von edler Rache Zorn entbrannt\" a finále s trojím pochodem včetně Desavského pochodu). Poté se dozvídáme, že Saldorfův syn Leopold byl (falešně) obžalovén ze zběhnutí a odsouzen k smrti.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(Královský palác) Saldorf, Teresa a Vielka přicházejí do paláce, kde Conrad získal za svůj podíl na králově záchraně příslib zvláštní audience a odměny. Z vedlejší místnosti je slyšet flétna; Vielka vyzve Conrada, aby se se svou flétnou připojil (duet \"Glück bedeuten diese Töne\"), předzpívává mu píseň a nakonec se koná podivuhodný koncert flétny na jevišti (v orchestru), flétny za scénou a Vielčiných koloratur a vokalíz (duet). Král pak slíbí Conradovi splnit každé přání a Vielka dostane vnuknutí, že má Conrad prosit o milost pro Leopolda. Král vyhoví a navíc Conrada zaměstná, a tak si může Leopold vzít Teresu a Conrad Vielku (tercet Teresy, Conrada a Vielky \"O welch ein Glück\"). Před odchodem z paláce má Vielka nové vidění (\"Der Mutergabe wunderbarer Strahl\"), ve kterém se jí zjevuje to, co se ve vedlejší místnosti zdá spícímu králi. Prorokuje budoucí slávu Pruska. (\"Snové obrazy\" - tanec, živé obrazy, sbory):", "section_level": 2}, {"title": "Vielka.", "content": "\"Tábor ve Slezsku\" byl svým dějem velmi svázán s pruským prostředím a jeho libreto nebylo přitažlivé pro jiné scény. Meyerbeer jej zřejmě nezamýšlel bez dalšího mimo Berlín uplatnit, proto nebyla partitura ani vydána tiskem. Franz Pokorny, ředitel vídeňského Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien), však Meyerbeera počátkem roku 1846 kontaktoval se zájmem uvést operu ve svém divadle. Meyerbeer svolil za podmínky, že hlavní roli opět stvoří Jenny Lind. Nutné však byly změny v libretu, kterými byl pověřen opět Ludwig Rellstab; v poslední fázi se na nich podílela rovněž básnířka Charlotte Birch-Pfeifferová. Upravené libreto především odstraňovalo \"pruské\" zakotvení děje; vedle toho přihlíželo k námitkám hvězdy Jenny Lind, která se snažila zmírnit cikánské a \"pohanské\" rysy své postavy. Z (nepřítomného) krále Fridricha se stal blíže neurčený vévoda, který se objevuje i na jevišti. Zcela změněn byl třetí akt, včetně vyznění, které je - místo původního v podstatě komického - nyní romanticko-tragické: Vielka v něm umírá. Z hudebního hlediska Meyerbeer přidal dvě romance pro místní hvězdu Josepha Staudigla (Saldorf), balet ve druhém dějství a zejména nová čísla ve třetím dějství: ženský sbor (původně určený pro \"Hugenoty\", ale nepoužitý), mezihru a nové finále s úvodním sborem, velkou árií umírající Vielky a andělským sborem. Odpadla přirozeně scéna se snem krále Fridricha, která ostatně ani v Berlíně nebyla hrána při každém představení. Přes mnoho cenné nové hudby narušovaly změny opery uměleckou vyváženost a dramatický účinek původní verze. Premiéra ve Vídni se konala 18. února 1847 a byla velmi úspěšná pro skladatele i představitelku hlavní role; Meyerbeer však hned zaznamenal, že nadšení bylo o stupeň nižší, než je třeba pro udržení na repertoáru. Opera se hrála 18× - naposledy 27. dubna 1848 - a nebyla již znovu uvedena ani převzata jinými divadly. Ani tentokrát nebyla vydána partitura ani řádný klavírní výtah, jen klavírní potpourri sestavené Antonem Diabellim. O sedm let později Meyerbeer \"Tábor ve Slezsku\" znovu a důkladněji přepracoval roku 1854 pro pařížské uvedení pod názvem \"Hvězda Severu\", které děj z Pruska přeneslo pro změnu do Ruska a z Fridricha Velikého se stal car Petr Veliký. Teprve tato verze pak pronikla do evropského repertoáru.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Existuje jen jedna nahrávka \"Tábora ve Slezsku\" - živý záznam z berlínského koncertu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tábor ve Slezsku je opera (singspiel) o třech dějstvích skladatele Giacoma Meyerbeera na historický námět z doby sedmileté války. Byla složena k otevření nové budovy berlínské Královské opery 7. prosince 1844. Později ji skladatel dvakrát přepracoval, nejprve pro vídeňské Divadlo na Vídeňce jako \"Vielka\" (1847) a poté podstatněji pro pařížskou Opéra-Comique jako \"Hvězda severu\" (\"L'Étoile du Nord\", 1854).", "tgt_summary": "Ein Feldlager in Schlesien (\"A Camp in Silesia\") is a Singspiel in three acts by Giacomo Meyerbeer with a German-language libretto by Ludwig Rellstab after Eugène Scribe's \"Le camp de Silésie\". It was first performed at the Hofoper, Berlin, on 7 December 1844; a version with a revised libretto by Charlotte Birch-Pfeiffer, titled \"Vielka\", opened in Vienna on 18 February 1847. Much material from the opera was later reused for Meyerbeer's opéra comique \"L'étoile du nord\" (1854).", "id": 1729434} {"src_title": "Damien Duff", "tgt_title": "Damien Duff", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Duff přestoupil do Blackburnu v roce 1996 z Leicesteru City. Duff pomohl klubu vrátit se zpět do Premier League v roce 2001 a o dvě sezony později pomohl svými 11 ligovými góly Blackburnu k šestému místu. Po sezoně přestoupil do Chelsea za 17 milionů liber. S Chelsea dvakrát vyhrál anglickou Premier League a dostal se i do semifinále Ligy mistrů UEFA. V červenci roku 2006 Duff odešel do Newcastlu za 5 milionů liber. Jeho debut byl v Poháru UEFA proti lotyšskému FK Ventspils. V Newcastlu Duff však nestřílel moc gólů a po sestupu do Football League Championship odešel do Fulhamu, který trénoval Roy Hodgson, jeho bývalý trenér z Blackburnu. Duffův první zápas za Cottagers byl v předkole Evropské ligy UEFA proti ruskému klubu FK Amkar Perm, který Fulham vyhrál 3:1. V Evropské lize se mu dařilo, ve čtvrtfinále proti Wolfsburgu vstřelil vítězný gól a zápas skončil výsledkem 2:1. S Fulhamem si nakonec zahrál i finále, ve kterém však Fulham podlehl španělskému Atléticu Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Duff debutoval v reprezentačním A-mužstvu Irska 25. 3. 1998 v přátelském utkání v Olomouci proti Česku (porážka 1:2). Zahrál si na mistrovství světa v roce 2002 v Německu, kdy dokonce vstřelil gól na konečných 3:0 proti Saúdské Arábii. Další velké akce se dočkal v roce 2012, kdy se s národním týmem probojoval na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině. V základní skupině C, ve které Irsko hrálo společně s oběma finalisty, Španělskem a Itálií, tým nezískal ani bod. Duff v irské reprezentaci zaznamenal v letech 1998–2012 celkem 100 zápasů a 8 gólů.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V červnu 2010 se Duff oženil s jeho přítelkyní Elaine.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Blackburn Rovers", "section_level": 1}], "src_summary": "Damien Duff (* 2. března 1979, Ballyboden, Irsko) je bývalý irský fotbalový záložník a reprezentant. Barvy irského národního týmu hájil 14 let, odehrál v něm rovných 100 zápasů a zúčastnil se Mistrovství světa 2006 v Německu a EURA 2012 v Polsku a na Ukrajině.", "tgt_summary": "Damien Anthony Duff (born 2 March 1979) is an Irish professional football coach and former player who played predominantly as a winger and is a former first team coach at Celtic. He began his professional playing career with Blackburn Rovers, with whom he won the Football League Cup, and in 2003 was signed for £17 million by Chelsea, where he won two Premier League titles and another League Cup. After four seasons at Stamford Bridge, he left for Newcastle United where he won the 2006 UEFA Intertoto Cup, and then moved on to Fulham, with whom he played in the 2010 UEFA Europa League Final. He ended his career with brief spells in the A-League with Melbourne City and the League of Ireland with Shamrock Rovers before retiring in December 2015. Since then he has moved into coaching, working with Shamrock Rovers, Celtic and Republic of Ireland youth teams. Duff played international football for the Republic of Ireland for 14 years, winning 100 caps between 1998 and 2012. He played at the 2002 FIFA World Cup and captained the country at UEFA Euro 2012.", "id": 440659} {"src_title": "Dobrodružství rabína Jákoba", "tgt_title": "The Mad Adventures of Rabbi Jacob", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Rabín Jákob, populární newyorský rabín, odcestuje do Paříže za svou rodinou, aby oslavil bar micva svého příbuzného Davida. Francouzský podnikatel Victor Datel spěchá se svým řidičem Salomonem Francií na svatbu své dcery. Na střeše auta převážejí člun. Cestou mají nehodu a auto se převrátí do jezera - na člun, takže plují dál. Datel pak Salomona propustí, protože odmítá pracovat o šábesu. Arabský revolucionář Mohamed Larbi Slimane je zajat zabijáky ze své země, kteří ho unesou do továrny na žvýkačky, kam se po své nehodě uchýlí i Datel. Datel si zločinců v továrně všimne a zavolá policii, ale místo toho se dovolá pouze jiného telefonu v továrně a ten zvedne Fares, vůdce zabijáků. Ti ho začnou pronásledovat, ale Datel uteče na svou loď. Tam už ale uprchl i Slimane, který z ní zastřelí dva ze zabijáků. Policie se domnívá, že vrahem je Datel, a tak ho začne pronásledovat komisař Andreani. Slimane použije Datla jako rukojmí a donutí ho dovézt ho na letiště Orly. Tam se ale dostanou i Datlova žena, zabijáci, Andreani a také rabín Jákob. Datel a Sliman se na záchodech potkají s rabínem Jákobem a jeho společníkem, převlečou se za ně, a tak se jim podaří přede všemi uprchnout. Pak na ně ale narazí rabínova rodina, Schmollovi, a odveze je do židovské čtvrti. Jediný, kdo Datla pozná, je Salomon. Následuje mnoho nedorozumění, např. pravý rabín Jákob je zabijáky i Andreanim chvíli považován za Datla, Datel se Slimanem slouží židovskou bohoslužbu, policisté jsou Židy v synagoze považováni za teroristy, kteří chtějí zabít rabína Jákoba. Zabijákům se nakonec podaří Datla i Slimana znovu dopadnout, ale mezitím vyjde najevo, že v jejich zemi došlo k převratu a Sliman se stal prezidentem. Francouzská vláda mu proto pošle doprovod, který auto, ve kterém jsou Datel, Sliman, zabijáci i pravý rabín Jákob se společníkem, dovede k Invalidovně, kde se koná svatba Datlovy dcery. Ta se zamiluje do Slimana, se kterým odletí do jeho země, Datel se znovu setká se svou ženou a spřátelí se Schmollovými, rabín Jákob se konečně setká se svou rodinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrodružství rabína Jákoba (orig. \"Les Aventures de Rabbi Jacob\") je francouzsko-italská komedie režiséra Gérarda Ouryho z roku 1973 v hlavní roli s Louisem de Funès. Snímek byl nominován na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší zahraniční film.", "tgt_summary": "The Mad Adventures of Rabbi Jacob (, ) is a 1973 French-Italian comedy film directed by Gérard Oury, starring Louis de Funès and Claude Giraud. The plot involves a bigoted businessman and a kidnapper who disguise themselves as rabbis to escape from a group of assassins. One of De Funès' most popular and iconic movies, it has become a cult classic.", "id": 2031621} {"src_title": "Hřbitov Picpus", "tgt_title": "Picpus Cemetery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hřbitov se nachází na pozemcích bývalého kláštera kanovníků svatého Augustina, který zde založil v roce 1640 Ludvík XIII. Z té doby se dochoval jeden pavilon a kaple. Během Velké francouzské revoluce byl klášter v roce 1792 zrušen a jeho majetek znárodněn. Nedaleko na náměstí Place de la Nation (tehdy \"Place du Trône renversé\") byla ve dnech 13. června – 27. července 1794 umístěna gilotina. V období hrůzovlády zde bylo denně popraveno až 55 lidí. Revoluční tribunál odsuzoval lidi ze všech společenských vrstev ať už pro jejich původ (šlechta, kněží) nebo pro jejich názory. Severovýchodní část zahrady bývalého kláštera byla vybrána pro hromadný hrob popravených. Když byla první jáma plná těl (šlechtici, jeptišky, obchodníci, vojáci, řemeslníci, dělníci, hostinští…), byl vyhlouben ještě druhý hrob. Třetí jáma byla objevena v roce 1929, ale už neobsahovala žádná těla. Kaple bývalého kláštera byla používána jako kancelář hrobníků, kteří sepisovali oblečení obětí. Jména 1306 lidí, kteří jsou zde pohřbeni, jsou vyryta na dvou mramorových deskách, které visí v kapli. Mezi 1109 muži bylo 108 šlechticů, 108 duchovních, 136 mnichů, 178 vojáků a 579 občanů. Mezi 197 ženami bylo 51 šlechtičen, 23 jeptišek a 123 občanek. Mezi ženami bylo i šestnáct karmelitánek ve věku 29 až 78 let. Byly blahořečeny v roce 1906 jako tzv. mučednice z Compiègne. Mezi popravenými byl i guvernér Invalidovny Sombreuil, voják a politik Alexandre de Beauharnais (1760-1794) nebo básníci Jean-Antoine Roucher (1745-1794) a André Chénier (1762-1794). Poté byla zahrada a hromadné hroby obklopena zdí. V roce 1797 zahradu tajně koupila kněžna Amélie de Hohenzollern-Sigmaringen, protože tělo jejího bratra, knížete Frederika III. de Salm-Kyrburg popraveného v roce 1794, zde bylo též pohřbeno. Na počátku 19. století rodiny, jejichž popravení členové zde byli pohřbeni, založili výbor a vyhlásili sbírku na zakoupení pozemku s hromadnými hroby. Některé rodiny stále používaly hřbitov jako místo pohřbu. V roce 1805 se zde usadila náboženská komunita Kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která zde vykonávala zádušní mše za oběti. Během Pařížské komuny byli někteří z nich zabiti (84 jeptišek a 4 kněží). Na hřbitově je pohřben generálmajor americké armády a poručík francouzské armády Gilbert du Motier, markýz de La Fayette. Nad jeho hrobem vlaje americká vlajka, která je vždy 4. července na Den nezávislosti USA obnovena za přítomnosti amerického velvyslance a zástupců města Paříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřbitov Picpus (francouzsky \"Cimetière de Picpus\") je malý pařížský hřbitov, který se nachází ve čtvrti Picpus ve 12. obvodu. Spolu se hřbitovem portugalských židů je jeden ze dvou soukromých hřbitovů v Paříži. Byl založen v roce 1794 v zahradě zrušeného kláštera sv. Augustina. Vstup na hřbitov je z ulice \"Rue de Picpus\" u domu č. 35. U vchodu do hřbitova je kaple Notre-Dame-de-la-Paix de Picpus. Pro veřejnost je otevřen pouze v odpoledních hodinách (14,00-18,00).", "tgt_summary": "Picpus Cemetery () is the largest private cemetery in Paris, France, located in the 12th arrondissement. It was created from land seized from the convent of the Chanoinesses de St-Augustin, during the French Revolution. Just minutes away from where the guillotine was set up, it contains 1,306 victims executed between 14 June and 27 July 1794, during the height of the Reign of Terror. Today only descendants of those 1,306 victims are eligible to be buried at Picpus Cemetery. Picpus Cemetery is one of only two private cemeteries in Paris, the other being the old \"Cimetière des Juifs Portugais de Paris\" in the 19th arrondissement. Picpus Cemetery is situated next to a small chapel, Notre-Dame-de-la-Paix (\"Our Lady of Peace\"), run by the Sisters of the Sacred Heart. The priests of the Congregation of the Sacred Hearts are referred to as \"The Picpus Fathers\" because of the order's origins on the street. It holds a small 15th-century sculpture of the \"Vierge de la Paix\", reputed to have cured King Louis XIV of a serious illness on 16 August 1658. The cemetery is of particular interest to American visitors as it also holds the tomb of the Marquis de Lafayette (1757–1834), over which an American flag is always present.", "id": 662845} {"src_title": "Place de la Nation", "tgt_title": "Place de la Nation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na tomto místě byl dne 26. července 1660 vztyčen trůn při slavnostním příjezdu Ludvíka XIV. a jeho manželky Marie Terezie Habsburské do Paříže, když se vrátili ze své svatby v Saint-Jean-de-Luz. Proto získalo své původní jméno - \"Place du Trône\" (náměstí Trůnu). Během Francouzské revoluce bylo náměstí 10. srpna 1792 přejmenováno na \"Place du Trône-Renversé\" (náměstí Svrženého trůnu). Náměstí získalo svůj současný název u příležitosti státního svátku dne 14. července 1880. V letech 1785–1788 byly rozšířeny pařížské hradby, které zahrnovaly i území dnešního náměstí. Tehdy zde ovšem ještě žádná rozsáhlá zástavba nestála. Byly zde venkovské domy a zahrady, vinice a pastviny. Z tehdejších hradeb se dodnes dochovaly dva pavilony a dva sloupy, které navrhl architekt Claude Nicolas Ledoux (1736–1806). Na sloupech se nacházejí sochy Filipa II. Augusta a Svatého Ludvíka. Za Francouzské revoluce v období hrůzovlády v roce 1794 byla v jižní části náměstí (dnes v místě obchodu Damart) instalována gilotina. Popraveni zde byli např. básník André-Marie Chénier (25. července 1794), atentátnice na Robespierra Cécile Renault (17. června 1794), atentátník Henri Admirat (17. června 1794), atentátník Jean-Baptiste Michonis (17. června 1794), skladatel Josse-François-Joseph Benaut (13. července 1794). Popravení byli pohřbeni na hřbitově Picpus.", "section_level": 1}, {"title": "Pomník.", "content": "Uprostřed náměstí je Square de la place de la Nation, v jehož centru se nachází pomník \"Triumf Republiky\" (Le Triomphe de la République). Jedná se o alegorické bronzové sousoší, které zhotovil sochař Aimé-Jules Dalou (1838–1902). V roce 1879 město Paříž vyhlásilo soutěž na pomník pro náměstí Place de la République. Návrh A. J. Daloua sice nevyhrál, ale byl nakonec vybrán pro toto náměstí. Socha byla odhalena na dvakrát. Poprvé v roce 1889 při 100. výročí Francouzské revoluce její pomalovaný sádrový model a podruhé v roce 1899 její konečná bronzová podoba. Republika stojí na vrcholu vozu taženém lvi a doprovázeném několika alegorickými postavami: Duch Svobody, který řídí vůz, Práce symbolizovaná kovářem, který z boku tlačí vůz. Z druhé strany tlačí vůz socha Spravedlnosti a průvod uzavírá Hojnost se svazkem plodin symbolizující prosperitu. Hlavní postavy doprovázejí děti. Původně bylo sousoší obklopeno bazénem, který však byl v 60. letech odstraněn při stavebních pracích na podzemní stanici RER. Socha je otočená tváří do ulice \"Rue du Faubourg-Saint-Antoine\" k Place de la Bastille.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice na Place de la Nation.", "content": "Ve směru hodinových ručiček:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place de la Nation (česky \"Národní náměstí\") je okrouhlé náměstí v Paříži na hranicích 11. a 12. obvodu. Na náměstí směřuje paprskovitě 12 ulic. Pod náměstím se nachází stanice metra Nation a stanice linky RER A.", "tgt_summary": "The Place de la Nation (formerly Place du Trône, subsequently Place du Trône-Renversé during the Revolution) is a circle on the eastern side of Paris, between Place de la Bastille and the Bois de Vincennes, on the border of the 11th and 12th arrondissements. Widely known for having the most active guillotines during the French Revolution, the square was renamed \"Place de la Nation\" on Bastille Day, 14 July 1880, under the Third Republic. The square includes a large bronze sculpture, the Triumph of the Republic depicting Marianne, and is encircled by shops and a flower garden. It is served by the Paris Metro station Nation.", "id": 1398836} {"src_title": "Place de la République", "tgt_title": "Place de la République", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Náměstí se rozkládá v místě bývalé pevnosti, která byla součástí městských hradeb Karla V. vystavěných ve 14. století. V roce 1811 byla na náměstí umístěna fontána Château-d'Eau, která dala náměstí jméno. Náměstí získalo svou dnešní podobu během Druhého císařství, kdy byly vystavěny \"Boulevard de Magenta\", \"Avenue de la République\" (původně \"Boulevard des Amandiers\") a \"Boulevard du Prince-Eugène\", dnes \"Boulevard Voltaire\". V roce 1866 architekt Gabriel-Jean-Antoine Davioud postavil po celé severní straně náměstí obchody. V následujícím roce rovněž postavil druhou kašnu na náměstí zdobenou bronzovými lvy. Kašna Château-d'Eau byla přesunuta v roce 1880 na náměstí \"Place Félix-Éboué\", aby uvolnila místo mohutnému pomníku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj.", "content": "Na obnovu náměstí byla vypsána soutěž. Vítězem se stal 21. ledna 2010 tým Trevelo & Viger-Kohler.", "section_level": 1}, {"title": "Pomník.", "content": "V roce 1879 proběhla soutěž na realizaci velkého pomníku Republiky (Monument à la République), kterou vyhráli bratři Léopold Morice (sochy) a Charles Morice (podstavec). Odhalení pomníku proběhlo na dvakrát. Poprvé 14. července 1880, kdy byl představen sádrový model a podruhé 14. července 1883 konečná verze v bronzu. Památník se skládá z kolosální bronzové sochy Marianny vysoké 9,50 m stojící na kamenném sloupu o výšce 15 m. Na něm jsou umístěny alegorie Svobody, Rovnosti a Bratrství. Soutěže v roce 1879 se také zúčastnil sochař Jules Dalou (1838-1902), jehož návrh \"Triomphe de la République\" sice nezvítězil, ale nakonec byl realizován na náměstí Place de la Nation. Marianne stojí na sloupu. Má frygickou čapku a rostlinnou korunu. V pravé ruce drží olivovou ratolest, symbol míru. V levé ruce drží desky s nápisem „Lidská práva“. Přes rameno má přehozený meč. Sedí po levici Marianne. Na rozdíl od Socha Svobody, která drží pochodeň v pravé ruce a pošlapává přetržený řetěz u nohou, tato nese pochodeň v levé ruce, zatímco pravá ruka spočívá na kolenu a drží přetržený řetěz. V pozadí je dub vytesaný v reliéfu ve sloupu. Drží v pravé ruce státní vlajku, na které je v pravém poli zkratka „RF“ a v levém tesařská krokvice, symbol rovnosti. Jedná se o skupinu, kterou tvoří žena hledící na dvě děti (putti), které čtou knihu. Doprovází je snop pšenice a kytice symbolizující hojnost. Sloup tvoří piedestal Marianny a okolo něj jsou umístěny sochy Svobody, Rovnosti a Bratrství. U nohou Marianny je ozdobný bronzový věnec, ve kterém je znak města Paříže a nápis „À LA GLOIRE DE LA RÉPUBLIQUE FRANÇAISE - LA VILLE DE PARIS - 1883“. (Pro slávu Francouzské republiky - město Paříž - 1883.) Mezi Svobodou a Bratrstvím a mezi Bratrstvím a Rovností jsou umístěny medailony představující Práci a Mír. U nohou Marianny leží bronzový lev, který chrání všeobecné volební právo, které představují bronzové urny.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice vedoucí k náměstí.", "content": "Ve směru hodinových ručiček:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place de la République (česky \"náměstí Republiky\") je náměstí v Paříži na hranicích 3., 10. a 11. obvodu. Pod náměstím se nachází jedna z nejrozsáhlejších stanic zdejšího metra - République. Uprostřed náměstí se nachází pomník Republiky (Monument à la République). Náměstí Republiky je z důvodu svého názvu a symboliky s ním související jedním z obvyklých míst demonstrací v Paříži, nejčastěji z podnětu levicových stran nebo odborů. Náměstí je osvětleno bohatě zdobenými pouličními lampami se symboly Francouzské republiky.", "tgt_summary": "The Place de la République (formerly known as the Place du Château d'Eau) is a square in Paris, located on the border between the 3rd, 10th and 11th arrondissements. The square has an area of . It is named after the French Republic, was called the Place du Château-d'Eau until 1879, and contains a monument which includes a statue of the personification of France, Marianne. The Métro station of République lies beneath the square, served by Line 3, Line 5, Line 8, Line 9 and Line 11.", "id": 811631} {"src_title": "Rolandas Paksas", "tgt_title": "Rolandas Paksas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Je jediným synem Felikasase Paksase a jeho ženy Eleny Paksienė. Střední školu Žemaitė v Telšiajích ukončil v roce 1974. V roce 1979 dokončil svá studia na Vilniuském inženýrském institutu stavebnictví (VISI), kde získal diplom inženýra-stavaře. V letech 1979–1985 působil jako instruktor pilotů, později se stal ředitelem Klubu amatérského létání Dariuse a Girėna. Tuto pozici zastával do roku 1992. V roce 1984 zakončil svá studia na Petrohradské Akademii civilního letectví. Účastnil se soutěží v letecké akrobacii, několikrát se umístil na prvním místě Mistrovství Litvy v letecké akrobacii a dvakrát vyhrál i mistrovství SSSR. V letech 1992–1997 byl prezidentem stavební firmy „Restako“. Rolandas Paksas je lídrem Vilniuské letecké akrobacie, člen Federace Litevské letecké akrobacie. Ve svém volném čase se také věnuje tenisu a cyklistice. Rolandas Paksas je prvním Litevcem a zatím jediným prezidentem, který jednomotorovým letadlem (SM-2000 „Phoenix“) obletěl zeměkouli. 10. června 2006 s kolegou V. Makagonovem odstartoval z letiště Kyviškiai. Let trval 47 dní. Byl to 123. registrovaný let kolem světa.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1997 byl zvolen členem Vilniuské městské rady a téhož roku se také stal primátorem Vilniusu. V roce 1999 se poprvé stal premiérem. Téhož roku odstoupil s veřejným prohlášením, že tím protestuje proti prodeji Mažeikiajské ropné rafinérie (\"Mažeikių nafta\") americké firmě \"Williams International\". V roce 2000 byl opětovně zvolen primátorem Vilniusu a na podzim téhož roku do litevského sejmu. V roce 2002 založil Liberálně-demokratickou stranu \"(: Liberalų Demokratų Partija)\". 5. ledna 2003 byl zvolen prezidentem Litvy a 6. dubna 2004 po impeachmentu, který byl iniciován sejmem, byl za nedodržování ústavy a porušení prezidentské přísahy zbaven funkce prezidenta republiky. Podle konečného a nezvratného rozhodnutí Ústavního soudu Litevské republiky Rolandas Paksas již do konce života nebude moci vykonávat žádný státní úřad, ve kterém je třeba složit přísahu. 13. prosince 2005 Nejvyšší soud Litevské republiky vyhověl Paksasově protestu a zrušil rozsudek Apelačního soudu Litevské republiky, kterým byl R. Paksas uznán vinným za vyzrazení státního tajemství občanu Ruska Jurijovi Borisovovi. Rozšířená kolegie sedmi soudců Nejvyššího soudu rozhodla, že důkazy o vině exprezidenta z vyzrazení státního tajemství nejsou dostatečné k tomu, aby mohly být považovány za absolutně nezvratné. (Ruský občan Jurij Borisov byl hlavním sponzorem kampaně prezidentských voleb, jeho vklad převyšoval vklady sponzorů protikandidátů, měl závažné politicko-ekonomické i vojenské zájmy na Litvě a na jeho nátlak mu R. Paksas „za odměnu“ udělil násobné občanství Litevské republiky. Až z rozhodnutí soudu byl Borisov litevského občanství opět zbaven.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Rolandas Paksas (* 10. června 1956 v Telšiajích) je litevský politik, který byl v roce 1999 a opětovně v letech 2000–2001 litevským předsedou vlády. Od 5. ledna 2003 do 6. dubna 2004 zastával funkci prezidenta Litevské republiky. V dubnu 2004 však došlo k impeachmentu a této funkce byl zbaven.", "tgt_summary": "Rolandas Paksas (; born 10 June 1956) is a Lithuanian politician who was President of Lithuania from 2003 to 2004. He was previously Prime Minister of Lithuania in 1999 and again from 2000 to 2001, and he also served as Mayor of Vilnius from 1997 to 1999 and again from 2000 to 2001. He has led Order and Justice from 2004 to 2016 and has been a Member of the European Parliament from 2009 to 2019. A national aerobatics champion in the 1980s, after the collapse of the Soviet Union, Paksas founded a construction company, Restako. In 1997, he was elected to Vilnius City Council for the centre-right Homeland Union and became mayor. In May 1999, Paksas was appointed Prime Minister, but resigned five months later after a disagreement over privatisation. Paksas joined the Liberal Union of Lithuania (LLS) in 2000. The LLS won the 2000 election, and Paksas became PM again, but he left within seven months after another dispute over economic reforms. In 2002, Paksas founded the Liberal Democratic Party, and ran for the presidency, winning the run-off against incumbent Valdas Adamkus in January 2003. It emerged that he had granted citizenship to a major campaign donor, leading to his impeachment and removal from office in April 2004. He was the first European head of state to have been impeached. Barred from the Seimas, Paksas was elected to the European Parliament in 2009, while leading his party, now called Order and Justice (TT). His lifetime ban from the parliament was ruled to be disproportionate measure by the European Court of Human Rights in 2011. In 2018 the amendment which would allow for Paksas to run for parliamentary seat is to be submitted. But he will not be allowed to run for president or become the speaker of the Parliament.", "id": 1614509} {"src_title": "Michael Clarke Duncan", "tgt_title": "Michael Clarke Duncan", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se a vyrostl v Chicagu. Žil se sestrou Judy a matkou Jean, otec opustil rodinu v jeho dětství. Díky své výšce hrál basketbal ve školních týmech na střední škole i na vysoké škole Alcorn State University v Mississippi, kde studoval komunikaci. Studia však nedokončil, vrátil se do Chicaga za nemocnou matkou a pracoval ve dne jako dělník, po večerech jako vyhazovač, k čemuž byl se svou výšku 196 cm a váhou 142 kg předurčen. Toužil však po kariéře herce, proto se začátkem 90. let 20. století přestěhoval do Los Angeles, kde se začal účastnit konkurzů na role ve filmech, seriálech i reklamách. Zpočátku však příliš úspěšný nebyl, pracoval proto často jako osobní strážce, mj. pro různé celebrity, ke kterým patřili Will Smith, Martin Lawrence, Jamie Foxx, LL Cool J nebo The Notorious B.I.G.. Od doby, co byl posledně jmenovaný rapper v roce 1997 zabit, už bodyguarda nikdy nedělal. Zemřel 3. září 2012 na následky infarktu myokardu, který utrpěl v červenci téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Od roku 1995 hrál malé role ve filmech a seriálech. Od roku 1998 začal hrát i vedlejší role, mj. ve filmu \"Armageddon\", kde se seznámil s Brucem Willisem a stali se přáteli. Právě Bruce Willis mu pomohl k tomu, aby dostal roli ve filmu \"Zelená míle\", kde ztvárnil roli Johna Coffeyho. Tato role mu přinesla nominaci na Oscara a Zlatý glóbus. Od té doby se s nabídkami na filmové role rozrthl pytel. Objevil se v několika českým divákům známých filmech, ke kterým patří \"Noc v Roxbury\", \"Můj soused zabiják\", \"Král Škorpion\", \"Daredevil\" nebo \"Sin City - město hříchu\", namlouval také role v animovaných filmech (např. \"Medvědí bratři\" nebo \"Kung Fu Panda\"). Hrál také v několika dílech sitcomu \"Dva a půl chlapa\" , kde ztvárnil roli Charlieho nového souseda, bývalého fotbalisty Jeroma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Clarke Duncan (10. prosince 1957 Chicago, USA – 3. září 2012 Los Angeles, Kalifornie, USA) byl americký herec, známý především rolí Johna Coffeyho ve vězeňském dramatu \"Zelená míle\", za kterou získal několik ocenění a také byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Před začátkem herecké kariéry pracoval jako dělník, vyhazovač a bodyguard.", "tgt_summary": "Michael Clarke Duncan (December 10, 1957September 3, 2012) was an American actor best known for his breakout role as John Coffey in \"The Green Mile\" (1999), for which he was nominated for the Academy Award for Best Supporting Actor and various similar honors. He also appeared in motion pictures such as \"Armageddon\" (1998), \"The Whole Nine Yards\" (2000), \"The Scorpion King\" (2002), \"Daredevil\" (2003), and \"\" (2006), and had voice roles in films such as \"Brother Bear\" (2003), \"Kung Fu Panda\" (2008) and \"Green Lantern\" (2011).", "id": 137642} {"src_title": "Brutnák lékařský", "tgt_title": "Borage", "src_document": [{"title": "Popis a rozšíření.", "content": "Pěstuje se v zahradách. Ve volné přírodě se vyskytuje jako planý. Sbírá se v červnu nať na počátku květu rostliny a květ.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé působení.", "content": "Jedná se především o prostředek k posílení a ošetření nervového systému. Užívá se proto při neurastenii. Vnitřně v nálevu působí jako diuretikum, diaforetikum, kardiotonikum, \"\"pročišťuje krev\"\" a snižuje dráždivost. Zevně jako emoliens a antiflogistikum. Je proto vhodným prostředkem při srdečních chorobách, \"\"návalech horka\"\", \"horečnatých stavech\", \"revmatických bolestech\", ženských \"nervových potížích\" a při \"zánětu ledvin\". Jako léčivka působí protizánětlivě při příznacích revmatismu a při nemocech z nachlazení. Olej z brutnaku je perfekntnim zdrojem omega 3,6", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Brutnák je známý od středověku jako kuchyňská zelenina do zeleninových salátů. Lze jej podávat dušený na másle, přidává se do nakládaných okurek a zeleniny, majonézy, studených omáček. Jeho využití v kuchyni je rozmanité.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava čaje.", "content": "\"Čaj\" - \"nálev\": Přelijte 2 - 3 g sušeného květu nebo 10 g sušeného listu 1 sklenicí vroucí vody a nechte v uzavřené nádobě vyloužit. Během dne vypijte 1 sklenici cukrem oslazeného čaje. Léčbu provádějte 3 - 4 týdny. Prodává se též jako rostlinný extrakt.", "section_level": 3}, {"title": "Včelařství.", "content": "Brutnák lékařský je vynikající nektarodárnou i pylodárnou bylinou. Jeho výhodou je dlouhá doba kvetení. Nektar je tvořený především sacharózou a vrchol jeho sběru včelami je kolem 13. hodiny. Nektarium květu brutnáku vyprodukuje za 24 hodin 2,6 mg nektar s cukernatostí 53 %. Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 1,4 mg. Druhové medy brutnáku jsou velmi vzácné a v Česku se nevyskytují. Pyl brutnáku je velmi výživný a včely jej rouskují ve středně velkých, bílých až krémových rouskách.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Brutnák lékařský (\"Borago officinalis\") je jednoletá bylina z čeledi brutnákovitých (\"Boraginaceae\"). Pochází z oblasti Středozemí, v České republice se pěstuje jako léčivka a salátová zelenina.", "tgt_summary": "Borage (; Borago officinalis), also known as a starflower, is an annual herb in the flowering plant family Boraginaceae. It is native to the Mediterranean region and has naturalized in many other locales. It grows satisfactorily in gardens in most of Europe such as Denmark, France, Germany, the UK climate, remaining in the garden from year to year by self-seeding. The leaves are edible and the plant is grown in gardens for that purpose in some parts of Europe. The plant is also commercially cultivated for borage seed oil extracted from its seeds. The plant contains pyrrolizidine alkaloids, some of which are hepatotoxic, mutagenic and carcinogenic (see below under Phytochemistry).", "id": 1179214} {"src_title": "Galerie des machines", "tgt_title": "Galerie des machines", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výstavní pavilony s názvem \"Galerie des machines\" se objevily i na pařížských světových výstavách v letech 1867 a 1878. Hala sloužila pro demonstraci strojních zařízení. Uvnitř byl instalován kolejový most, který vozil návštěvníky z jednoho konce na druhý a umožňoval získat ucelený přehled o všech strojích, z nichž většina byla v provozu. V některých dnech most přepravil až 100.000 návštěvníků. Po skončení výstavy zůstal pavilon stát. Od roku 1902 začal sloužit jako Zimní velodrom. V roce 1909 rozhodlo město Paříž o jeho odstranění kvůli rozšíření Champ-de-Mars a o rok později byl zbořen.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Hala z roku 1889 byla společným projektem architektů Charlese Louise Ferdinanda Duterta (1845–1906) a inženýra Victora Contamina (1840–1893). Pozemek na stavbu se nacházel u École militaire v jižní části Champ-de-Mars, který sloužil jako výstavní plocha. Stavba měla obdélníkový půdorys 422,49 m × 114,38 m a byla 40 sloupy rozdělena na širokou hlavní loď a dvě menší boční lodě. Příčné oblouky bez mezipodpěr se zvedaly do výšky 46,67 m. Výstavní plocha činila 47 324,9 m. Na rozdíl od např. Bibliothèque Sainte-Geneviève (1843) či pařížského Východního nádraží (1849), jejichž prosklené železné konstrukce stály na klasických zděných stěnách, měla hala nosníky i na bocích, takže i fasáda byla prosklená. Vzhledem k tomu, že pavilony světové výstavy bylo nutno rychle a snadno smontovat a demontovat, byly všechny komponenty zcela prefabrikované. Výroba ocelových vazníků a dalších stavebních dílů byla provedena u \"Compagnie de Fives\" v Lille a u \"Société des anciens Établissements Cail\" nedaleko Paříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galerie des machines (česky \"Hala strojů\") byl výstavní pavilon ze železa a skla, který byl postaven v Paříži pro světovou výstavu 1889. V roce 1910 byl demontován.", "tgt_summary": "The Galerie des machines (officially Palais des machines) was a pavilion built for the Exposition Universelle (1889) in Paris. Located in the Grenelle district, the huge pavilion was made of iron, steel and glass. A similarly-named structure was erected for the 1878 exposition, but the 1889 version was by far the largest vaulted building to have yet been built. It was reused for the 1900 exposition, and later used as a velodrome, agricultural exhibition hall and for other purposes and was demolished in 1910 to open up the view along the Champ de Mars.", "id": 2479431} {"src_title": "Rudolf Weigl", "tgt_title": "Rudolf Weigl", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Přerově v německé rodině, jeho otec však brzy zemřel a matka se poté provdala za gymnaziálního profesora Józefa Tojnara, působícího v haličském Jasłu a později ve Stryji, jenž Rudolfa vychoval v polské kultuře. Po gymnaziálních studiích nastoupil Rudolf Weigl na lvovskou univerzitu ke studiu přírodních věd. Promoval v roce 1907 a v roce 1913 se habilitoval v oboru zoologie, srovnávací anatomie a histologie. Jako soukromý docent se věnoval zkoumání buněčné stavby a otázkám transplantací. Za první světové války byl povolán do sanitní služby rakousko-uherské armády a začal se věnovat výzkumu epidemických nemocí. Byl průkopníkem v laboratorním chovu vší, jež jsou přenašečem tyfu, a vyvinul postup získávání jejich protilátek. V této práci pokračoval i po skončení války ve vojenské laboratoři v Przemyślu, roku 1920 se pak vrátil na lvovskou univerzitu. V meziválečném období vybudoval při lvovské univerzitě výzkumné pracoviště a získal si mezinárodní věhlas. Za aplikaci jeho vakcín v belgických katolických misiích v Číně získal papežský řád sv. Řehoře. V září 1939, při vypuknutí druhé světové války se nacházel na studijní cestě v Habeši, rozhodl se pro návrat do Sověty obsazeného Lvova, kde rozšířil produkci očkovacích látek. Po německém obsazení Lvova 30. června 1941 bylo 25 profesorů zdejší univerzity zastřeleno, mezi nimi i její rektor, matematik Kazimierz Bartel. Weigl navzdory ohrožení života ohlásil ochotu pokračovat ve své práci, při tom však odmítl podepsat Volkslistu. Pro svůj ústav, který byl považován za válečně důležitý, si vymohl pravomoc samostatného výběru pracovníků, jež mohl ochránit před transportem do Říše. V ústavu byli najati mnozí polští univerzitní profesoři, jako Stefan Banach, Bronisław Knaster a Władysław Orlicz, kteří byli chránění před represí, díky vydaným průkazům totožnosti. Tak zachránil mnoho životů, mezi nimi i Židů. Zaměstnanci ústavu dávali vlastní krev ke krmení vší, z nichž se získávaly protilátky. Po válce pokračoval ve výzkumu v Krakově a v Poznani, komunistickým režimem byl obviňován z kolaborace. Ve třicátých letech a opět v roce 1948 byl navrhován na ocenění Nobelovou cenou, kterou však nezískal. V roce 1951 byl penzionován, zemřel o šest let později. Jeho význam byl oceněn teprve po roce 1989, v roce 2003 získal in memoriam ocenění jeruzalémského památníku Jad Vašem Spravedlivý mezi národy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Stefan Jan Weigl (2. září 1883, Přerov – 11. srpna 1957, Zakopane, Polsko) byl biolog, jenž vyvinul očkovací látku proti skvrnitému tyfu.", "tgt_summary": "Rudolf Stefan Jan Weigl (2 September 1883 – 11 August 1957) was a Polish biologist and inventor of the first effective vaccine against epidemic typhus. He founded the Weigl Institute in Lwów (now Lviv), where he conducted vaccine research. There, during the Holocaust, he harboured Jews, thereby risking execution by the Germans. His vaccines were also smuggled into the Lwów Ghetto and the Warsaw Ghetto, saving countless additional Jewish lives.", "id": 2079510} {"src_title": "Diamantová liga", "tgt_title": "Diamond League", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Hlavními motivy pro nahrazení Zlaté ligy bylo rozšířit soutěž mimo Evropu, pokrýt všechny atletické disciplíny, vytvořit sérii motivující k útokům na osobní a světové rekordy, podpořit ekonomickou a organizační úroveň světové atletiky. Značná pozornost byla věnována marketingu Diamantové ligy, jehož součástí bylo i jmenování čtrnácti ambasadorů soutěže z řad mistrů světa včetně Asafy Powella, Allyson Felixové, Usaina Bolta nebo Barbory Špotákové.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Na rozdíl od Zlaté ligy, kde byl na programu vždy jen určitý, každý rok se měnící výběr disciplín, je Diamantová liga každoročně vypisována ve všech atletických disciplínách s výjimkou hodu kladivem, chodeckých disciplín, vícebojů a maratonu. Současně byl zrušen tzv. \"jackpot,\" o který se po skončení někdejší Zlaté ligy dělili nejúspěšnější atleti příslušného ročníku ligy, bez ohledu na svou disciplínu. Soutěží se v 32 disciplínách, na celkem 14 mítincích. Každá disciplína je vypisována vždy na polovině z nich, atlet má tedy možnost v rámci své disciplíny startovat celkem sedmkrát. Celkovým vítězem disciplíny v Diamantové lize se stává ten atlet, který v průběhu seriálu získá nejvíce bodů za jednotlivá umístění. Původně se bodovala bodovala první tři místa (1. místo – 4 body, 2.místo – 2 body, 3. místo – 1 bod), finále seriálu se bodovalo dvojnásobně. Od roku 2016 je zaveden nový bodovací systém, při kterém jsou bodována umístění až do šestého místa včetně. Dvojnásobný počet bodů za finálový závod zůstal zachován. Při rovnosti bodů rozhoduje počet získaných prvních míst, a pokud je i tento stejný, je dalším rozhodovacím kritériem pro konečné pořadí umístění na finálovém mítinku Diamantové ligy. Podmínkou pro celkové vítězství v Diamantové lize je účast ve finále. Odměnou za vítězství v seriálu měl být čtyřkarátový diamant, v každém mítinku bylo rozděleno v roce 2010 na finančních odměnách 416 tisíc dolarů. Krátce před skončením prvního ročníku seriálu ale pořadatelé oznámili, že místo diamantů získá každý vítěz 40 tisíc dolarů. Věcnou součástí odměny se nakonec stala 4,9 kilogramu vážící Diamantová cena (Diamond Trophy), kterou vytvořil švýcarský klenotník Carlo Mutschler. Vítěz každé disciplíny navíc získává i tzv. divokou kartu, která mu automaticky umožňuje start na nejbližším mistrovství světa. Jeho zemi tak na světovém šampionátu mohou ve vítězné disciplíně reprezentovat až čtyři atleti: kromě jeho samotného i další tři atleti, kteří už ovšem musejí splnit příslušné limity IAAF. Například vítězství Jakuba Vadlejcha v ročníku 2016 otevřelo cestu pro účast čtyř českých oštěpařů na mistrovství světa v Londýně v roce 2017. V současné době má každá disciplína v rámci jednoho mítinku přidělenou dotaci 30 tisíc dolarů, což při 16 disciplínách každého jednotlivého mítinku představuje úhrnnou sumu 480 tisic dolarů na každý díl Diamantové ligy. O tyto prize money se v rámci každé jednotlivé disciplíny a každého jednotlivého mítinku dělí vždy osm atletů. Prémii 40 000 dolarů získává navíc i nadále celkový vítěz každé disciplíny. Teoreticky si tedy každý účastník Diamantové ligy může po skončení ročníku odnést z jedné disciplíny až 110 000 dolarů (7 x 10 000 dolarů za jednotlivá vítězství + 40 000 dolarů za celkové vítězství v disciplíně).", "section_level": 1}, {"title": "Seznam mítinků.", "content": "Seriál tvoří celkem 14 mítinků v Asii, Evropě a Americe. V roce 2016 se mítink Diamanové ligy konal poprvé i na africkém kontinentu – newyorský mítink byl nahrazem marockým Rabatem. První mítink se obvykle koná začátkem května, poslední začátkem září.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diamantová liga IAAF () je atletický seriál, který od roku 2010 nahradil předcházející Zlatou ligu. Pořádá ho mezinárodní atletická federace IAAF.", "tgt_summary": "The Diamond League is an annual series of elite track and field athletic competitions comprising 15 of the best invitational athletics meetings. The series sits in the top tier of the World Athletics (formerly known as the IAAF) one-day meeting competitions. The inaugural season was in 2010. It was designed to replace the IAAF Golden League, which had been held annually since 1998. The full sponsorship name is the Wanda Diamond League, the result of an agreement with Wanda Group that was announced in December 2019. While the Golden League was formed to increase the profile of the leading European athletics competitions, the Diamond League's aim is to \"enhance the worldwide appeal of athletics by going outside Europe for the first time.\" In addition to the original Golden League members (except Berlin) and other traditional European competitions, the series now includes events in China, Qatar, Morocco, and the United States.", "id": 2043298} {"src_title": "Rakousko-uherský zlatý", "tgt_title": "Austro-Hungarian gulden", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Se zavedením konvenčního tolaru roku 1754, byl florin definován jako půl konvenčního tolaru a tudíž ekvivalent 1/20 stříbrné kolínské marky, tzn. ~11,69 g ryzosti 10/12 t.j. 0.833, a dělil se na 60 krejcarů (na poměr upomíná text lidové písně \"Já do lesa nepojedu\" – „sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar“). Florin se stal standardní měnovou jednotkou rakouského císařství a v oběhu byl až do roku 1892. Při přepočtu na ceny stříbra v roce 2017 by hodnota florinu (jedné zlatky) byla cca 150 Kč. Pro představu okolo roku 1850 byl roční plat vyššího úředníka 500–700 zlatých, učitele 130 a roční mzda dělníka 100–200 zlatých. Roku 1857 byl mezi Německem a Rakousko-Uherskem vytvořen celní spolek a váhovým etalonem pro mincovní řád byla namísto kolínské marky stanovena celní libra odpovídající 500 gramům. Byl definován tzv. spolkový tolar (\"Vereinsthaler\") ryzosti 900/1000 s obsahem 16⅔ gramu čistého stříbra odpovídající ražbě 30 tolarů z jedné libry stříbra. Tato hmotnost představovala o něco méně, než 1,5násobek obsahu stříbra v původním florinu. Poté Rakousko-Uhersko přijalo nový standard a florin obsahoval přesně 2/3 množství stříbra ve spolkovém tolaru tedy ražbě 45 florinům z jedné libry stříbra. To vyvolalo devalvaci mince o 4,97 %. Hmotnost byla 12,345 g o ryzosti 900/1000, tedy 11,11 g stříbra. Průměr byl 29 mm. Rakousko-Uhersko ve stejné době přistoupilo k decimalizaci své měny a vytvořilo nový systém o 100 krejcarech = 1 florin a 1½ florinu = 1 spolkový tolar. Když Rakousko roku 1866 obsadilo Prusko, to vystoupilo z Německé celní unie a roku 1867 se přidružilo k Latinské měnové unii. Z toho důvodu byly emitovány zlaté mince s hodnotou 8 a 4 floriny, jež odpovídaly mincím 20 a 10 lir/franků. Rakousko ale nezavršilo vstup do Unie, plánovaný na rok 1870. Rakousko-uherský florin byl roku 1892 nahrazen korunou v poměru 1 florin = 2 koruny. V Království lombardsko-benátském byly floriny raženy v Miláně v letech 1858 až 1859 císařem Františkem Josefem I. V Benátkách byly raženy floriny Františkem I. v letech 1822 až 1827, a císařem Františkem Josefem I. od roku 1857 do 1865.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouský zlatý, od roku 1867 rakousko-uherský zlatý nebo též zlatka, florin či gulden byla měna používaná v letech 1754 až 1892 na území habsburské monarchie včetně českých zemí a později rakouského císařství a Rakousko-Uherska. Německý název Gulden se používal na rakouských bankovkách, a na mincích byl vyražen nápis Florin. Maďarský název forint se používal jak na mincích, tak na bankovkách.", "tgt_summary": "The Gulden or forint (, , , ) was the currency of the lands of the House of Habsburg between 1754 and 1892 (known as the Austrian Empire from 1804 to 1867 and the Austro-Hungarian Monarchy after 1867), when it was replaced by the krone/korona as part of the introduction of the gold standard. In Austria, the Gulden was initially divided into 60 Kreuzer (), and in Hungary, the forint was divided into 60 krajczár (). The currency was decimalized in 1857, using the same names for the unit and subunit.", "id": 1015790} {"src_title": "Place de la Bastille", "tgt_title": "Place de la Bastille", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bastila (neboli bašta) byla pevnost vybudovaná v letech 1370-1383 za vlády Karla V., která byla součástí pařížských hradeb. Za kardinála Richelieu byla přeměněna na vězení. Útok na Bastilu a její dobytí dne 14. července 1789 je považováno za symbolický začátek Francouzské revoluce. Dne 14. července 1790 byl na rozvalinách vybudován stan s nápisem „Ici on danse“ (Zde se tančí) a uspořádán ples. Jednalo se o první oslavu revoluce. 16. června 1792 bylo rozhodnuto vybudovat na místě pevnosti náměstí pojmenované \"Place de la Liberté\" (náměstí Svobody). V roce 1793 byla na náměstí umístěna fontána. Od 9. do 14. června 1794 byla na náměstí instalována gilotina, pod kterou bylo popraveno 75 osob. Občané si však vymohli, že gilotina byla přesunuta na okraj města na \"Place du Trône-Renversé\" (dnešní Place de la Nation). Napoleon Bonaparte ve svých plánech na přestavbu Paříže naplánoval v roce 1808 zřídit na náměstí pomník ve tvaru slona jako protiváhu Vítězného oblouku postaveného na západě města. Tento \"Éléphant de la Bastille\" (Slon z Bastilly) měl být vysoký 24 m a měl být odlit z děl ukořistěných Španělům. Na vrchol slona se mělo vystoupat schodištěm umístěným v jedné jeho tlapě. Architekt Jean-Antoine Alavoine zahájil práce na pomníku v roce 1833, ale podařilo se vybudovat pouze sádrový model podle návrhu sochaře Pierra Charlese Bridana. Pomník byl odstraněn v roce 1846 a zůstala z něj pouze kruhová základna fontány.", "section_level": 1}, {"title": "Náměstí dnes.", "content": "Náměstí Bastilly je častým místem různých jarmarků, koncertů a trhů. Je velmi populární v pátek a sobotu večer, neboť se zde nachází mnoho kaváren, restaurací, kin a nočních klubů. Náměstí je rovněž výchozím bodem, tranzitem nebo cílem mnoha manifestací a demonstrací politických stran či odborových organizací. Od roku 1998 každou neděli odpoledne ve 14:30 za pěkného počasí zde začíná veřejný běh na kolečkových a inline bruslích, který pokračuje ulicemi Paříže a měří asi 20 km.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice vedoucí na náměstí.", "content": "Ve směru hodinových ručiček z pohledu anděla na Červencovém sloupu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place de la Bastille (\"Náměstí Bastilly\") je významné náměstí v Paříži, symbolické místo Francouzské revoluce, kde stála pevnost Bastila zničená v letech 1789-1790. Její půdorys je na náměstí vyznačen řadou dlaždic. Uprostřed náměstí stojí Červencový sloup.", "tgt_summary": "The Place de la Bastille is a square in Paris where the Bastille prison stood until the storming of the Bastille and its subsequent physical destruction between 14 July 1789 and 14 July 1790 during the French Revolution. No vestige of the prison remains. The square straddles 3 \"arrondissements\" of Paris, namely the 4th, 11th and 12th. The square and its surrounding areas are normally called simply \"Bastille\". The July Column (\"Colonne de Juillet\") which commemorates the events of the July Revolution (1830) stands at the center of the square. Other notable features include the Bastille Opera, the Bastille subway station and a section of the Canal Saint Martin. Prior to 1984, the former Bastille railway station stood where the opera house now stands. The square is home to concerts and similar events. The north-eastern area of Bastille is busy at night with its many cafés, bars, night clubs, and concert halls. As a consequence of its historical significance, the square is often the site or point of departure of political demonstrations, including the massive anti-CPE demonstration of 28 March 2006.", "id": 1688037} {"src_title": "Jídlo (film)", "tgt_title": "Food (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Snídaně.", "content": "Muž vstoupí do místnosti, usedne ke stolu a smete na podlahu zbytky jídla po předchozím strávníkovi. Naproti nehybně sedí jiný muž, jenž má na krku zavěšenou tabulku s návodem. Strávník si čte návod a řádek po řádku provádí pokyny. Položí odpočítané mince muži na jazyk a vrazí mu prst do oka. Košile se rozepne, v hrudi se otevřou dvířka a odhalí jídelní výtah. Strávník vezme jídlo (pivo a klobásu s chlebem a hořčicí) a udeří muže do brady, aby dostal plastovou vidličku a nůž. Když dojí, kopne muže do holeně a dostane ubrousek. Otře si ústa a znehybní. Druhý muž nyní přichází k životu a umístí cedulku na krk muži, jenž se právě najedl. Vstane a přidá další čárku k dlouhé řadě na zdi. Vstoupí další host a scénář se analogicky opakuje. Na chodbě je vidět dlouhou frontu čekajících lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Oběd.", "content": "Dva hosté, muž středního věku v obleku a mladík poněkud zanedbaného zevnějšku, se marně snaží upoutat pozornost číšníka. Po nějaké době začnou jíst vše, co mají v dosahu: květiny z vázy (a vázu), svoje boty a oblečení, talíře, ubrusy a nábytek. Mladík sleduje muže a napodobuje jeho chování. Když je již skoro všechno v místnosti snězeno, muž sní i svůj příbor. Mladík udělá totéž. Muž se usměje, vytáhne příbor schovaný v ústech a vrhne se na svého spolustolovníka.", "section_level": 2}, {"title": "Večeře.", "content": "Kamera zabírá interiér luxusní restaurace. Dobře oblečený gurmán dochucuje své jídlo různými omáčkami, kořením a přílohami. Zatím není zřejmé, co vlastně na talíři má, neboť je to zakryto množstvím kořenek a nádob. Dochucování trvá velmi dlouhou dobu, a pak je vidět, jak si host přibíjí kladivem a hřebíky vidličku k dřevěné protéze ruky. Pak začne krájet svou vlastní ruku. V sérii krátkých scén pak vidíme sportovce, který jí svou nohu, ženu, jak se chystá povečeřet vlastní ňadra a jedlíka, který má na talíři své pohlavní orgány. Ten, jako by si uvědomil přítomnost kamery, zakryje talíř a odhání diváka rukou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jídlo je krátký animovaný film surrealistického tvůrce Jana Švankmajera natočený roku 1992 (scénář byl napsán již v sedmdesátých letech). Film kombinuje stop motion animaci, pixilaci herců a živou hereckou akci. Film je rozdělen na tři kapitoly. Podle svého tvůrce odráží „protest proti hladu na jedné straně a nesmyslnému plýtvání na straně druhé“, ale i autorovu zcela osobní „dětskou averzi k jídlu“.", "tgt_summary": "Food () is a 1992 Czech animated short film directed by Jan Švankmajer that uses claymation and pixilation. It examines the human relationship with food by showing breakfast, lunch, and dinner.", "id": 240812} {"src_title": "Irena Hesensko-Darmstadtská", "tgt_title": "Princess Irene of Hesse and by Rhine", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, dětství a mládí.", "content": "Princezna Irena se narodila jako třetí ze sedmi dětí předposledního hesenského velkovévody Ludvíka IV. a jeho manželky Alice Sasko Koburské, původem britské princezny. Jejími prarodiči ze strany matky byli britská královna Viktorie a její manžel, princ Albert, prarodiči ze strany otce pak hesenský vévoda \"Karel\" a princezna \"Alžběta Pruská\". Dostala jméno \"Irena\" (řecky \"mír\"), neboť se narodila na konci prusko-rakouské války. Alice ji považovala za velmi nevzhledné dítě a napsala své sestře Viktorii, že Irena není pěkná. Vévodkyně Alice vychovávala své děti velmi prostě. Děti měly anglické chůvy, jedly a oblékaly se velmi jednoduše, učily se např. péci a vařit, stlaly si lůžka, uklízely. Matka učila děti vnímat utrpení a bídu ostatních, často s nimi navštěvovala špitály a charitativní zařízení. První tragédie zasáhla rodinu v roce 1873, když mladší bratr Ireny, hemofilik Fridrich vypadl z otevřeného okna, uhodil se hlavou o žebřík a o hodinu později zemřel na krvácení do mozku. Alice často brala ostatní děti na hrob syna, aby se tam modlily a v melancholii na něj vzpomínaly. Další neštěstí přišlo na podzim roku 1878, kdy celá rodina, vyjma matky a Ireniny starší sestry Alžběty onemocněla záškrtem. Nemoci podlehla nejdříve (16. listopadu) nejmladší sestřička, čtyřletá Marie, po čtyřech týdnech (14. prosince) pak i matka Alice, vyčerpaná péčí o nemocné a oslabená žalem ze ztráty dcerky. Po smrti Alice převzala péči o děti královna Viktorie; strávily rok v Anglii.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "24. května roku 1888 roku se Irena provdala za prince \"Alberta Viléma Jindřicha Hohenzollerna\", svého bratrance (matky Ireny a Jindřicha byly sestry), třetí dítě a druhého syna německého císaře Fridricha III. Pruského a Viktorie Sasko-Koburské. Manželství denervovalo královnu Viktorii, neboť s ní nebylo zkonzultováno. Bylo však šťastné a pár byl označován jako \"velmi sympatický\". Z manželství vzešli tři synové: Irena, vychovaná ve viktoriánské morálce, byla zasažená některými událostmi. Těžce nesla konverzi svých dvou sester, Alžběty a Alix na pravoslaví. Kromě toho v roce 1907 pomohla k uzavření sňatku velkokněžny Marie Pavlovny s princem Vilémem Švédským, svazek se ukázal jako katastrofální. V roce 1912 naopak byla zdrojem velké podpory pro svou sestru Alix, když její syn cesarevič Alexej málem zemřel na následky banálního zranění, komplikovaného ovšem hemofilií, které utrpěl na lovu v Polsku. V době první světové války byly vztahy Ireny se sestrami podvázány, neboť se nacházely na opačných stranách konfliktu. Nakonec byly dvě z nich, Alžběta a Alix (spolu s celou Alixinou rodinou) zavražděny bolševiky. Po abdikaci německého císaře přestala být země pod vládou Hohenzollernů, Irena s manželem však zachovali svoje majetky v severním Německu. Irenin manžel, princ Jindřich, zemřel v roce 1929. Irena adoptovala dceru svého syna Zikmunda Barbaru (1920), když její otec opustil Německo. V roce 1945 ji velmi zasáhla smrt jejího nejstaršího syna Valdemara. Ona sama zemřela v roce 1953, zanechavši svůj majetek vnučce. Byla nejdéle žijícím potomkem Ludvíka IV. a velkovévodkyně Alice.", "section_level": 2}, {"title": "Dědičná zátěž.", "content": "Irena byla nositelkou dědičné nemoci – hemofilie. Nemoc předala dvěma ze svých synů – nejstaršímu a nejmladšímu. Zdraví Valdemara ji trápilo od jeho nejútlejšího věku, později, v roce 1904 byla zasažena smrtí čtyřletého Jindřicha, který upadl a zranil se na hlavě. Několik měsíců po jeho smrti porodila Irenina sestra Alix, ruská carevna Alexandra Fjodorovna syna Alexeje, u něhož se hemofilie rovněž záhy objevila. I jejich sestřenice, španělská královna Viktorie Evženie Battenberg, porodila dva syny nemocné hemofilií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Irena Hesensko-Darmstadtská (německy \"Irene Luise Maria Anna Prinzessin von Hessen und bei Rhein\") (11. června 1866, Darmstadt – 11. listopadu 1953) byla rodem hesenská a sňatkem pruská princezna.", "tgt_summary": "Princess Irene of Hesse and by Rhine (\"Irene Luise Marie Anne, Princess of Hesse and by Rhine\", 11 July 1866 – 11 November 1953) was the third child and third daughter of Princess Alice of the United Kingdom and Louis IV, Grand Duke of Hesse and by Rhine. Her maternal grandparents were Queen Victoria and Prince Albert of Saxe-Coburg and Gotha. Her paternal grandparents were Prince Charles of Hesse and by Rhine and Princess Elizabeth of Prussia. She was the wife of Prince Henry of Prussia, a younger brother of Wilhelm II, German Emperor and her first cousin. The SS \"Prinzessin Irene\", a liner of the North German Lloyd was named after her. Her siblings included Princess Victoria of Hesse and by Rhine, wife of Prince Louis of Battenberg, Grand Duchess Elizabeth Feodorovna of Russia, wife of Grand Duke Sergei Alexandrovich of Russia, Ernest Louis, Grand Duke of Hesse and by Rhine, and Empress Alexandra Feodorovna of Russia, wife of Tsar Nicholas II of Russia. Like her younger sister, the empress, Irene was a carrier of the hemophilia gene, and Irene would lose her sisters Alix and Elisabeth in Russia to the Bolsheviks.", "id": 1473112} {"src_title": "Samovar", "tgt_title": "Samovar", "src_document": [{"title": "Rozdělení samovarů.", "content": "Současná klasifikace samovarů uznává následující typy:", "section_level": 1}, {"title": "Historie výroby.", "content": "Přístroje tohoto typu byly dlouho známy v Číně, ale nepoužívaly se k přípravě čaje. První samovary na ruském území se začaly vyrábět v polovině 18. století v hutích na Urale. Záhy se však stalo hlavním místem produkce a vývoje samovarů západoruské město Tula, odkud také pochází nejstarší věrohodné písemné zprávy o jejich výrobě. Roku 1778 na ulici Štykovaja, v tulské čtvrti Zářečí, vyrobili samovar bratři Ivan a Nazar Lisicynovi v malé dílně. Jejich podnik byl prvním samovarovým závodem ve městě. Zakladatelem podniku byl jejich otec, původně puškař a mědikovec Fedor Lisicyn. Už v roce 1803 v závodě pracovali čtyři tulští měšťané, sedm puškařů, dva vozkové a 13 Rolníků – dohromady 26 zaměstnanců. To už byla továrna s kapitálem 3000 rublů a výnosem 1500 rublů. Továrna v roce 1823 přešla na Nazarova syna Nikitu Lisicyna. Samovary Lisicynových se vyznačovaly nápaditými tvary a výzdobou. Běžné byly tepané a gravírované ozdoby na podstavci samovaru, vejcovitý tvar nádrže, kohouty ve tvaru delfína, ozdobná držadla. Výroba samovarů se ukázala jako velmi výnosná. Řemeslníci se rychle změnili na továrníky a dílny na továrny, takže k roku 1808 fungovalo v Tule již osm výrobců samovarů. V roce 1812 vznikla továrna Vasilije Lomova, v roce 1813 Andreje Kuraševa. Vasilij Lomov společně s bratrem Ivanem produkovali samovary vysoké kvality, asi 1000–1200 kusů ročně a stali se široce známými. Samovary se tehdy prodávaly na váhu a stály: z mosazi 64 rublů za pud (16,3 kg), z mědi 90 rublů za pud. V roce 1850 jenom v samotné Tule bylo 28 továren na samovary, které produkovaly okolo 120 tisíc samovarů ročně a k tomu velké množství dalších výrobků z mědi. Například továrna J. V. Ljalina zhotovila za rok více než 10 tisíc kusů samovarů. Na přelomu 19. a 20. století se objevují nové typy samovarů, jako např. petrolejový, samovar Paričko, měděné samovary z továrny Černikovových s bočním ohřevem. Petrolejové samovary se prosadily především tam, kde byl snadno dostupný a levný petrolej, zvláště na Kavkaze. Petrolejové samovary se také ve velkých počtech exportovaly. V roce 1908 závod Bratři Šachdatové a spol. poprvé vyrobil samovar s odnímatelnou nádobou na vodu – tzv. samovar Paričko (nazváno dle vynálezce, ing. A. J. Parička). Tyto samovary byly bezpečné z požárního hlediska, nemohly se zničit jako obyčejné samovary, když v nich nebyla voda. Díky vybavení dmychadlem a možnosti regulace tahu plamene v nich voda zůstávala dlouho horká. Také čištění bylo pohodlné. Jako palivo bylo možné použít dřevěné uhlí, líh i jiná paliva. Revoluce roku 1917 přinesla řadu změn. V roce 1918 byly podniky na výrobu samovarů znárodněny. Roku 1919 vzniká v Tule státní sdružení továren na výrobu samovarů. Roku 1922 se výroba samovarů soustředila v Prvním státním mědizpracujícím závodě ve městě Kolčugino. V současnosti funguje pod názvem Kolčug-Micar a.s.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce samovaru.", "content": "Bez ohledu na pestrost tvarů jsou samovary koncipovány shodně. Každý samovar je složen z dále popsaných dílů (viz též obrázek – schema): Obvyklými materiály pro výrobu samovarů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava čaje s pomocí samovaru.", "content": "Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, ale k vaření vody pro přípravu čaje. Do mísy se nalije voda, která se přivede do varu. V malé konvičce se vroucí vodou spaří listový čaj. Ten se nechá vyluhovat až do vzniku silného extraktu – zavářky. Během vyluhování a i následně během přípravy čaje do šálků je konvička uložena v nosiči úplně nahoře na samovaru. Tak je zaručeno uchování zavářky v teple. Pokud se rozhodneme čaj konzumovat, odlijeme si do svého šálku z konvičky potřebné množství extraktu a dolijeme horkou vodou z kohoutu na nádrži samovaru. Čajové lístky zůstanou v konvičce. Množstvím čajového koncentrátu řídíme sílu čaje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samovar je ruské tradiční zařízení pro vaření vody s vnitřním topidlem, určené k přípravě čaje. Zpočátku se voda ohřívala trubkou naplněnou dřevěným uhlím. Později se objevily další druhy samovarů, vytápěné petrolejem nebo elektricky.", "tgt_summary": "A samovar (, ; literally \"self-brewer\") is a metal container traditionally used to heat and boil water in Russia. Additionally, the samovar is well known outside of Russia and spread through the Russian culture to Eastern Europe, South-Eastern Europe, Iran, Afghanistan, the Kashmir region of India, the Middle East, Vietnam, and is also known in some parts of Central Europe. Since the heated water is typically used to make tea, many samovars have a ring-shaped attachment (, ) around the chimney to hold and heat a teapot filled with tea concentrate. Though traditionally heated with coal or kindling, many newer samovars use electricity to heat water in a manner similar to an electric water boiler. Antique samovars are often prized for their beautiful workmanship.", "id": 746565} {"src_title": "Štědřenec odvislý", "tgt_title": "Laburnum anagyroides", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "EPPO kód.", "content": "Pro taxon označovaný \"Laburnum anagyroides \"EPPO používá označení LABAN", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomická synonyma.", "content": "Podle EPPO a biolib.cz je pro rostlinu s označením \"Laburnum anagyroides\" používáno více rozdílných názvů, například \"Cytisus laburnum\" nebo \"Laburnum vulgare\", ale i \"Cytisus pendulus, Cytisus penduliflorus, Genista laburnum\".", "section_level": 2}, {"title": "České názvy.", "content": "Podle dostupných zdrojů je pro rostlinu s označením štědřenec odvislý (\"Laburnum anagyroides)\" používáno více rozdílných názvů, například „zlatý déšť pravý“ nebo „zlatý déšť“.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Štědřenec odvislý (\"Laburnum anagyroides\") se přirozeně vyskytuje v jižní části Evropy od Francie přes jižní úbočí Alp a severní část Apenin až po Balkánský poloostrov.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Štědřenec odvislý je opadavý keř nebo malý strom s převislými větvemi, dorůstající výšky až 7 metrů, se zelenou kůrou a vzpřímenými nebo převislými větvemi. Listy jsou trojčetné, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky. Kvete od dubna do června. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, v bohatých deseti- až třicetikvětných převislých hroznech. Kalich je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným 2 zuby a dolním trojzubým. Pavéza je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Křídla jsou obvejčitá, delší než člunek. Člunek je velmi krátký, zahnutý. Tyčinek je 10 a jsou jednobratré. Semeník je stopkatý, s mnoha vajíčky a zakřivenou čnělkou nesoucí vrcholovou bliznu. Plodem je až 8 cm dlouhý hedvábně chloupkatý lusk. Lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Štědřence obsahují (zejména v semenech) silně jedovatý chinolizidinový alkaloid cytisin (laburnin), dále laburnamin a derivát stilbenu hydroxyresveratol. Semena štědřence odvislého obsahují asi 1,5 až 3 % cytisinu, sušené listy asi 0,3 %, květy 0,2 %. Otravy se projevují dlouhotrvajícím zvracením, zemdlelostí, později i průjmem. Při velké dávce může smrt nastat již do hodiny. Otravy se nejčastěji objevují po požití semen nebo nápadných květů. Uvádí se, že k otravě u dětí postačí 2 semena nebo 5 květů. Zvířata s výjimkou koní se štědřenci vyhýbají. U masožravců spouští požití štědřence ihned silné zvracení, které odstraní většinu jedu ze žaludku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Štědřenec odvislý je v České republice poměrně často pěstován jako okrasná dřevina. Dřevo štědřence odvislého je velmi dekorativní a navíc je tvrdé, pevné, pružné a dobře opracovatelné. Je to jedno z nejtěžších a nejtvrdších evropských dřev. Běl je žlutohnědá, jádrové dřevo tmavě hnědé. Dřevo je vhodné např. na soustružení, násady, díly hudebních nástrojů a intarzie. Mimořádně vhodné je i na výrobu luků. Dříve se používala semena a nať v lékařství jako psychofarmakum při nadměrné dráždivosti, psychoneurotických nemocech, migréně, chronické otravě arsenikem a k léčbě jaterních chorob. Za první světové války byly pokusy o užívání jako náhražky tabáku (hlavní účinná látka cytisin má podobné účinky jako nikotin).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Preferuje teplé chráněné stanoviště a slunečné nebo světlé polohy, vlhké propustné živné půdy, snese i chudé, sušší, kamenité půdy. Dobře roste na stanovištích se zásaditou, vápenatou půdou ale snese i mírně kyselou. Je obtížným plevelem. Množí se semeny, lze jej množit řízky. Není vhodné dřevinu vysazovat poblíž dětských hřišť, na sídlištích, a podobně. Jsou totiž známy případy otravy dětí zelenými „hrášky“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štědřenec odvislý (\"Laburnum anagyroides\") je rostlina, opadavá dřevina z čeledi bobovitých, tvořící keře nebo malé stromy s hroznovitými květenstvími s žlutými květy. V ČR se pěstuje jako okrasná rostlina, ale pochází z oblasti jižní Evropy.", "tgt_summary": "Laburnum anagyroides, the common laburnum, golden chain or golden rain, is a species in the subfamily Faboideae, and genus \"Laburnum\". \"Laburnum alpinum\" is closely related. It is native to Central and Southern Europe. The plant grows and flowers in damp and mild habitats, especially in the calcareous soils of Southern Europe.", "id": 1054719} {"src_title": "Morganovi", "tgt_title": "Did You Hear About the Morgans?", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Úspěšný pár z Manhattanu, právník Paul Morgan a realitní agentka Meryl Morganová, žije odděleně kvůli Paulově nevěře. Jsou ale nuceni spolu trávit čas poté, co se stanou svědky vraždy a stanou se rovněž terčem nájemného vraha. V rámci programu na ochranu svědků jsou Morganovi přesunuti ze svého milovaného New Yorku do malého městečka Ray ve Wyomingu, kde se jich dočasně ujmou Wheelerovi. Nyní užívají příjmení Fosterovi a Meryl je sestřenicí Claye Wheelera, za nímž přijela na návštěvu. Během pobytu v Rayi se Paul pokouší zachránit manželství. Když je Paul téměř napaden medvědem, Meryl ho omylem postříká sprejem na obranu proti medvědům a musí společně k místnímu lékaři. Tam Meryl neodolá a zavolá své asistentce do New Yorku. Jejím prostřednictvím získá nájemný vrah telefonní číslo lékaře a zjistí tak, kde se Morganovi nacházejí. Paul a Meryl jdou společně na rande do místní restaurace, aby zachránili svoje manželství, ale Paul je zklamaný, když zjistí, že během jejich odloučení se Meryl vyspala s jiným. Druhý den Morganovi očekávají odjezd z Raye. Wheelerovi je pozvou na rodeo, ale Morganovi se tam kvůli hádce nevydají. Do města ale již dorazil i vrah, který je nalezne u Wheelerových doma o samotě. Začne po nich střílet, ale jim se podaří ujet na koni na rodeo. Tam se schovají do kostýmu býka a nečekaně je napadne skutečný býk. Bezbranní čelí vrahovi, ale zachrání je Wheelerovi a jejich ostatní noví přátelé z města. O šest měsíců později jsou Paul a Meryl stále svoji a právě adoptovali malou holčičku z Číny, již pojmenují Rae po Rayi ve Wyomingu. Meryl také čeká jejich vlastní dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Natáčení probíhalo 25 dní v květnu a červnu 2009 v New Yorku a v Novém Mexiku ve městech Santa Fe a v Roy, ačkoli se příběh odehrává ve Wyomingu.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Film získal převážně negativní hodnocení. Server \"Rotten Tomatoes\" na základě 116 kritických hodnocení uvádí, že 12% z nich je kladných, čímž film získává rating 3,4/10. Server \"Metacritic\" dává snímku 26 bodů ze 100 na základě 25 hodnocení kritiků. Uživatelé Česko-Slovenské filmové databáze hodnotí snímek průměrně na 47%.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morganovi (\"Did You Hear About the Morgans?\") je americká filmová romantická komedie z roku 2009 režiséra Marca Lawrence. Hlavní role Paula a Meryl Morganových, newyorských manželů žijících právě odděleně, kteří se stanou svědky vraždy a musí být zařazeni do programu na ochranu svědků, ztvárnili Hugh Grant a Sarah Jessica Parker.", "tgt_summary": "Did You Hear About the Morgans? is a 2009 American romantic comedy thriller film directed and written by Marc Lawrence. Hugh Grant and Sarah Jessica Parker portray the film's protagonists, Paul and Meryl Morgan, a recently separated New York power couple on the verge of divorce until they witness the murder of Meryl's client. They are forced to enter into temporary witness protection, given new identities, and relocated to a small Wyoming town (the fictional Ray, Wyoming, 45 minutes out of Cody). Supporting roles are played by Sam Elliott, Mary Steenburgen, Elisabeth Moss, and Wilford Brimley. It is the second collaboration of Grant and Parker, following the 1996 film \"Extreme Measures\". The film premiered in New York on December 14, 2009 and in London the following day. It was released to the United States on December 18 and to most of Europe in January 2010. It received generally negative reviews from critics. The film grossed $6,616,571 in its opening weekend and earned $85 million worldwide. \"Did You Hear About the Morgans?\" was the 70th most successful film worldwide for 2009.", "id": 899514} {"src_title": "John Rabe", "tgt_title": "John Rabe", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "John Rabe se narodil v Hamburku, ve své kariéře manažera pobýval v létech 1903–1906 v Africe. V roce 1908 odešel do Číny, kde pracoval pro společnost Siemens AG v Šen-jangu, Pekingu, Tchien-ťinu, Šanghaji a nakonec v Nankingu. Mnoho Evropanů žilo v Nankingu z důvodů obchodu nebo misie. John Rabe byl jako člen nacistické strany zvolen kvůli spojenectví Japonska a Německa předsedou bezpečné zóny. Zóna zahrnovala nemocnici, ambasády, továrnu Siemens a Nankingskou univerzitu. Podle dohody se v bezpečné zóně nesměli ukrývat čínští vojáci a nesměly v ní být žádné zbraně. Členství v nacistické straně Rabe využíval například při vyjednávání s Japonci ohledně dodávek rýže do bezpečné zóny. Také napsal dopis Adolfu Hitlerovi, v němž popsal rozsah masakru a žádal o intervenci. Po návratu do Německa byly Rabeovi zabaveny filmy týkající se událostí v Nankingu. Byl také zadržen a vyslýchán gestapem, avšak v důsledku intervence společnosti Siemens AG byl propuštěn. Gestapo mu zakázalo mluvit o událostech v Nankingu. Po válce byl pro své členství v NSDAP znovu zatčen a vyslýchán Spojenci (Sověty) a denacifikován až v roce 1946. Když se starosta Nankingu a lidé zachránění samotným Rabem dozvěděli, že má existenční problémy, uspořádali sbírku a poslali mu v přepočtu dva tisíce dolarů, za které jeho rodině starosta Nankingu koupil ve Švýcarsku potraviny. Od poloviny roku 1948 do komunistického převratu mu každý měsíc poslali balíčky s potravinami. Zemřel v chudobě v roce 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "V Nankingu bylo na počest Johna Rabeho v roce 2006 otevřeno muzeum bezpečné zóny (\"John Rabe and International Safety Zone Memorial Hall\"), jedná se o opravenou rezidenci, ve které Rabe žil během svého pobytu v Nankingu. John Rabe je uctíván a považovaný mezi lidmi jako přítel čínského lidu za své zásluhy.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1996 byl jeho náhrobní kámen přemístěn z Berlína do Nankingu. V roce 2009 byl o Johnu Rabeovi natočen film \"John Rabe – Ctihodný občan Třetí Říše\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Rabe (23. listopadu 1882, Hamburk – 5. ledna 1950, Berlín) byl německý manažer nankingské pobočky společnosti Siemens a člen NSDAP, který se proslavil jako předseda výboru Nankingské bezpečné zóny, v níž během událostí nazývaných Nankingský masakr našlo před řáděním Japonské císařské armády úkryt 200 000 čínských obyvatel Nankingu.", "tgt_summary": "John Heinrich Detlef Rabe (23 November 1882 – 5 January 1950) was a German businessman and Nazi Party member who is best known for his efforts to stop the atrocities of the Japanese army during the Nanking Occupation and his work to protect and help the Chinese civilians during the event. The Nanking Safety Zone, which he helped to establish, sheltered approximately 200,000 Chinese people from slaughter during the massacre. He officially represented Germany and acted as senior chief of the European–American establishment that remained in Nanking (now Nanjing), the Chinese capital at the time, when the city fell to the Japanese troops.", "id": 1509682} {"src_title": "Osudové selhání", "tgt_title": "Breach (2007 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Eric O'Neill (Ryan Phillippe) je mladý pracovník Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), jenž má v úmyslu stát se agentem. Pro dobré výsledky je mu svěřen důležitý úkol. Čeká ho přiřazení na pozici osobního asistenta dlouholetého agenta FBI Roberta Hanssena (Chris Cooper), který byl převelen na ústředí, aby se stal ředitelem nového oddělení zajišťujícího technologickou a informační bezpečnost úřadu kontrarozvědky. Šéfka Kate Burroughsová (Laura Linney) mu sdělí, že bude sledovat Hanssena a mapovat jeho činnost. Žije prý dvojím životem, navenek se chová jako zbožný člověk, katolík chodící pravidelně do kostela, člen Opus Dei řídící se desaterem, na druhou stranu má nezvládnuté sexuální deviace, nahrává si intimní akty s manželkou a ukazuje je přátelům, stahuje v práci porno a o svých sexuálních praktikách otevřeně chatuje na síti. Pravý důvod sledování potenciálnímu agentovi však zatím sdělen není. Po navázání bližších kontaktů obou hlavních hrdinů dochází ke vzájemným návštěvám rodin. Ericově mladé manželce Julianě O'Neillové (Caroline Dhavernasová) se však Hanssen nezamlouvá, dochází kvůli němu k hádkám a první rodinné krizi. Erica si však nový nadřízený získá svým vystupováním a důvěrou, nenachází nic, co by svědčilo o pojatém podezření. V tomto smyslu referuje šéfce, která mu sděluje skutečný důvod dohledu. Hanssen je špión, již od roku 1979 předal řadu tajných dokumentů Rusku, které ohrozily bezpečnost Spojených států, v rozsahu špionáže se jedná o jednu z největších kauz vůbec. Udal mnoho ruských agentů pracujících pro druhou stranu, minimálně tři byli po vyzrazení zastřeleni. Zvláštní sexuální aktivity nejsou jen zástěrkou, ale skutečností. Pro potvrzení těchto faktů jsou mladému pracovníku poskytnuty důkazy. Nové oddělení, které nyní Hanssen vede, je falešné. Obsahuje řadu sledovací techniky a na tomto případu pracují desítky lidí. Hanssenovi byl jmenováním do „virtuálního úřadu“ odepřen přístup k důležitým zpravodajským informacím. Navíc začíná tušit, že by mohl být odposloucháván, když opakovaně zaznamenává ruchové interference rádia v autě. FBI zachycuje jeho vzkaz Rusům, ve kterém sděluje, že ztratil vliv a nemá dále zájem na spolupráci. Ericovi se přesto podaří šéfovu důvěru v sebe sama obnovit a tím vykřesat naději na poslední předávku materiálů, při které by jej zadrželi. V neděli 18. února 2001 se Hanssen rozjíždí do virginského lesíka Foxstone Park poblíž bydliště ve Vienně. Pod dřevěným mostem zanechává důkazní materiály k předávce a při nasedání do vozu je zadržen. Burroughsová nadějného O'Neilla pochválí a vyjadřuje potěšení nad tím, že se agentura získá dalšího vynikajícího agenta. Eric má však téměř rozvrácené manželství, stálá nejistota, stres a zákaz sdělování informací manželce jej dovedou k rozhodnutí z FBI definitivně odejít, a to do soukromého sektoru, kde se ocitá v právnickém odvětví.", "section_level": 1}, {"title": "Přesnost.", "content": "Několik skutečností v postavě Erica O'Neilla neodpovídalo pravdě. Mezi hlavní nesrovnalosti filmu s realitou patří:", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "První víkend byl film promítán v 1 489 amerických kinech s výdělkem 10 504 990 dolarů, což znamenalo 6. místo mezi všemi tehdy premiérovými snímky. Ve Spojených státech dosáhl zisk výše 33 231 264 dolarů, celosvětově pak hranice 7 722 671 dolarů, což v součtu tvořilo celkové tržby 40 953 935 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osudové selhání (anglicky: \"Breach\") je americký špionážní thriller režírovaný Billym Rayem z roku 2007. Příběh vychází ze skutečných událostí. Zachycuje poslední fázi předávání tajných informací a zatčení špióna, kterým byl více než dvacet let agent FBI Robert Hanssen, pracující pro Sovětský svaz a Rusko. K jeho zadržení a doznání došlo v roce 2001. Hlavní postavu \"agenta Hanssena\" ztvárnil oscarový herec Chris Cooper.", "tgt_summary": "Breach is a 2007 American spy thriller film directed by Billy Ray, who wrote the screenplay with Adam Mazer and William Rotko. The film is based on the true story of Robert Hanssen, an FBI agent convicted of spying for the Soviet Union and later Russia for more than two decades. It stars Chris Cooper as Hanssen and Ryan Phillippe as Eric O'Neill, the FBI agent who helped bring about his downfall. The film received generally positive reviews and grossed $41 million on a $23 million budget.", "id": 1023259} {"src_title": "Jednorozměrný člověk", "tgt_title": "One-Dimensional Man", "src_document": [{"title": "Iracionální společnost.", "content": "Moderní industriální společnost je podle Marcuseho, navzdory tomu, že se zaštiťuje racionalitou, naprosto iracionální. Duchovní a materiální vyspělost této společnosti není využita ke svobodnému rozvoji lidských potřeb, ale k větší vládě nad individuem, přičemž nástrojem této nadvlády přestal být teror a vystřídala ho technika.", "section_level": 1}, {"title": "Totalitní technologismus.", "content": "Ekonomická základna přestala být autonomní složkou společnosti, naopak, je základnou integrovaného systému, tvrdí Marcuse. Ekonomická základna určuje produkt i operace k jeho obsluze a rozšiřování. Výrobní aparát se stává totálním v tom smyslu, že diktuje nejen potřeby společenské, ale i přání a potřeby individuální. Tato integrace sociální soudržnosti a kontroly je prováděna technikou. Technika přestává být neutrální. Již její výstavba totiž předurčuje charakter panství. Volba historické alternativy stroje jakožto nástroje k ovládnutí přírody tak začíná být dominantním faktorem ve vývoji společnosti. Tato totální tendence začíná pronikat do světa jazyka, jednání, duchovní i materiální kultury, tyto světy si podmaňuje a začíná je utvářet. Všechny partikularity společnosti -ekonomie, politika (ve smyslu programů), kultura apod. - se vlévají do jediného média, do techniky.", "section_level": 1}, {"title": "Nesvobodná demokracie.", "content": "Technický pokrok si svou formující silou vynutil podle Marcuseho nesvobodnou formu demokracie. Původní kritické ideje a hodnoty, o něž byl sváděn boj v počátcích industriální společnosti (např. svoboda slova) ztrácejí svou racionalitu a obsah. Jako vybojované, a tedy zinstitucionalizované se obracejí proti svým předpokladům. Rozvinutá industriální společnost dokáže individuální potřeby, kvůli nimž tyto kritické ideje vznikaly, uspokojovat svou vnitřní organizací. S touto legitimací pak žádá redukci každé opozice na diskusi a začlenění každé alternativy do statu quo.", "section_level": 1}, {"title": "Místo říše svobody masový konzum.", "content": "Vývoj kapitalismu je podle Marcuseho potenciálně progresivní. Technologická racionalizace by mohla efektivním výrobním aparátem cele zaplnit říši nutnosti (zajistit individuu životní potřeby), a individuum samo by se pak mohlo cele realizovat v říši svobody. Stalo by se cele autonomní. Osvobozené od ekonomiky i politiky. Soudobý systém však prosazuje opačný trend. Činí si nárok na jedince i ve volném čase. Žádá svou ochranu (neustále produkuje nějaké nepřátele) a expanzi. Stává se tak totalitní. Totalita totiž není jen teroristickou nadvládou. Marcuse ji vidí i v systému výroby a rozdělování, jež manipuluje individuální potřeby prostřednictvím tradičních zájmů. Ve společenském celku pak tento manipulativní trend pozorujeme jako neustálou totální mobilizaci. Vzniku skutečného individuálního myšlení v autonomii říše svobody brání společnost jako celek. Tím, že represívním způsobem brání skutečným potřebám individua stát se historickými. Tato represe má formu naočkování nepravých potřeb, jejichž síla spočívá v tom, že zvěčňují zastaralé formy boje o existenci. Tak vzniká masová konzumní společnost.", "section_level": 1}, {"title": "Pravé a nepravé potřeby.", "content": "Marcuse rozděluje potřeby na pravé a nepravé. Nepravé potřeby jsou nadiktovány partikulárními společenskými silami, jež potřebují individuum potlačit. Zvěčňují dřinu, agresi, bídu a nespravedlnost. Plnění takových potřeb vyvolává euforii v neštěstí. Jsou produkty společnosti, nikoliv jedince. Společnosti jejímž bytostným zájmem a všeprostupující charakteristikou je potlačování. Takové potřeby jsou proto represivní. Podle Marcuseho je nutno je odstranit jak ve jménu znásilňovaného individua, tak kvůli těm, na jejichž bídě jejich uspokojování stojí (deklasované vrstvy, třetí svět). Potřeby pravé si Marcuse neodvažuje definovat. Ty musí být prý \"historické\" - definované samotnými individui. Jestliže však individua jsou až do hloubky svých pudů indoktrinována a manipulována, není nikdo, kdo by byl pravomocen je pojmenovat. V tom spočívá pat rozvinuté industriální společnosti, a proto se činu musí podle Marcuseho chopit vyděděnci a marginálové.", "section_level": 1}, {"title": "Represivnost tolerantního systému.", "content": "Industriální společnost je dle autora vrcholně represivní. Represivita prý dosahuje takového stupně, že proměňuje svobodu v nástroj ovládání. Tzv. svobodná volba v rozmanitosti zboží a služeb neznamená podle Marcuseho svobodu, jestliže toto zboží a služby udržují kontrolu nad námahou a strachem a udržují tak odcizení. Konzumní rafinovanost se pak projevuje i iluzí vyrovnávání třídních rozdílů. Ve skutečnosti jde jen o kulturní unifikaci nadiktovanou masovými médii. Jde jen o ukazatel účinnosti sociální kontroly, tedy míry, v níž se manipulovaná individua podílejí na uspokojování potřeb, jež slouží uchování statu quo. Sociální kontrola je totiž zakotvena v nových potřebách, které společnost vytvořila. Tato kontrola je tak hlubinnou, že omezila i individuální protest. Tato kontrola atakuje vnitřní dimenzi jedince (vědomí i nevědomí). Jedinec se v systému neadaptuje. Cele se se systémem identifikuje. Tato archaická reakce je ovšem v etablované společnosti výsledkem manipulace (na rozdíl od společnosti tradiční). Jestliže systém ovládá vnitřní dimenzi člověka, ovládá území, v němž jediném může zakořenit opozice vůči statu quo, území kritického rozumu. Individuím byla odcizena existence a vložena do umělé existence věcí. Nyní ve druhé fázi umělá existence individua pohlcuje. Nalézají se v ní, identifikují se s ní, cítí se v ní svobodní. Jde o novou formu odcizení. Individuum není okupovaným kritickým rozumem mentálně schopno zformulovat obžalobu skutečnosti. Odtud tedy tzv. konec ideologií.", "section_level": 1}, {"title": "Jednorozměrnost.", "content": "Rozvinutá industriální společnost je podle Marcuseho daleko ideologičtější než její předchůdkyně. Ideologie se přesunula do samotného výrobního procesu. Ideologie technologické racionality. Výrobní systém prodává a vnucuje sociální systém, jež je jeho obrazem, jako celek. Produkty prostupují lidmi, reklamní indoktrinace se stává žádaným životním stylem. Vzniká jednorozměrné chování i myšlení. Jakákoliv tendence přesahující univerzum řeči a jednání je buď vyvrhnuta anebo brutálně integrována.", "section_level": 1}, {"title": "Operacionalismus.", "content": "Na rovině vědy se jednorozměrnost projevuje ideologií operacionalismu. Pojmy jsou redukovány na souhrn odpovídající řady operací. Neoperacionální myšlenky systém vyvrhuje. Naopak operacionalistické hypotézy jsou do společnosti roubovány masovými médii a neustálým opakováním se hypnoticky mění v definice. Myšlenkové hranice etablovaného systému jsou prohlašovány za hranice samotného rozumu. Vše za nimi je nezdravé, šílené, úchylné, nebezpečné. Nerozumné rovná se neoperacionalizovatelné. Historická transcendence se proto jeví jako transcendence metafyzická, utopická, abstraktní, nevědecká.", "section_level": 1}, {"title": "Zablokovaná pacifikovaná existence.", "content": "Nejrozvinutější forma industriální společnosti je charakterizována klíčovou dvojznačností. Čím větší je zdokonalování technické racionality, jež dovádí člověka až k možnosti usmíření s přírodou, k odvržení života jako instrumentu na úkor života jako účelu, tím větší je zároveň tlak udržet tento technický potenciál pod kontrolou stávajících institucí. Ty však cestu k pacifikované existenci (mír s přírodou) otevřít z podstaty nemohou, neboť jsou institucemi války, omezování a manipulace.", "section_level": 1}, {"title": "Mutace státu blahobytu a státu válečnického.", "content": "Nejefektivnější industriální společenský model (kapitalistický) v sobě spojuje rysy státu válečnického a státu blahobytu (welfare state). V politické sféře dochází k integraci vrstev, jež byly kdysi opozicí proti systému jako celku - zejména dělnické třídy. Nejde však o skutečnou proměnu antagonistické struktury společnosti. Marcuse tvrdí, že negativní pozice těchto tříd je potlačena, nikoliv odstraněna. Vykořisťování trvá, jen je zahaleno do hávu objektivní racionality.", "section_level": 1}, {"title": "Byrokratizace kapitalisty.", "content": "Kapitalisté ztrácejí identitu pánů a přejímají roli byrokratů. Manažerské skupiny se mění ve vědecky spravované laboratoře. Frustrace dělníka ztrácí svůj hmatatelný cíl (buržuje), který je skryt za závojem technologie. Nesvoboda dělníka je zintenzívňována, technologie ho stále více podřizuje a podrobuje výrobnímu aparátu. Dělník zůstává otrokem. Sublimovaným a přece otrokem. Neboť Marcuse neodvozuje definici otroctví z poslušnosti a tvrdosti práce, ale z míry degradace jedince v nástroj, z míry přeměny člověka ve věc. Byť se ta věc jako věc necítí, byť je to krásná, čistá a mobilní věc. Ani páni za závojem však nejsou nedotčeni. I oni jsou pohlceni, i oni jsou stále více závislí na aparátu, s jehož pomocí vládnou. I oni se stávají otroky.", "section_level": 1}, {"title": "Utopie automatizace.", "content": "Pro Marcuseho se dějinné vykoupení a vstup do říše svobody může odehrát díky automatizaci výroby. Automatizace podle Marcuseho není kvantitativním růstem mechanizace. Jde o skutečnou změnu charakteru výrobních sil. Ve své krajní podobě pak není slučitelná se společností založenou na vykořisťování lidské pracovní síly ve výrobním procesu. Automatizace zosobňuje přechod od kvantity v kvalitu. Práce mění svou substanci. Stává se nezávislou na individuu a ono na ní. Stává se z objektu subjektem. Tato neustálá revolucionalizace, tento potenciál přechodu k nové civilizaci, imanentně přítomný v samém jádru vykořisťovatelského výrobního procesu, však přichází vniveč. „Jeho“ historické síly jsou narkotizovány a totálně integrovány. Marcuse se tedy musí obrátit jinam. K radikální filozofii.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat rozpornosti.", "content": "Marcuse vyzývá k renovaci kritického rozumu, který by navrátil pojmům jejich antagonistickou jednotu, tedy dvojrozměrnost(rozpornost) do společenského univerza jazyka a jednání. Taková filozofie tenduje k osvobození člověka od přírody a přírody od člověka. Přijímá svou negativní historickou úlohu tím, že se vrhá na „negativně přítomné“ v pojmech, na strašidla uvnitř nich, na jejich „duchy“ a dialekticky se s nimi potýká. Zříká se pozitivistického operacionalismu. Je to filozofie vrcholně ideologická a politická, ničící, básnivá, vytrhující. Filozofie jež hodlá vyrvat totalitní společnosti její zotročené pojmy (zredukované na funkce) a osvobodit je tím, že je učiní pravdivé. Tedy zpochybňující sebe sama a tím i každou manipulaci a utlačování jejich prostřednictvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jednorozměrný člověk (v originále One-dimensional man) je kniha amerického sociologa a filozofa Herberta Marcuseho, který patří k představitelům tzv. Frankfurtské školy a je řazen k neomarxismu. Marcuse knihu vydal v roce 1964. Výrazně ovlivnila studentské hnutí 60. let, především revoltu roku 1968. Marcuse v knize podrobil kritice aktuální kapitalistické formy a zároveň odmítl socialistické režimy v tehdejší východní Evropě. Přihlásil se k utopii a vyzýval k revoltě, při níž ovšem nespoléhal na proletariát jako Marx, ale na skupiny třídně nedefinovaných společenských outsiderů a lidí s pocity vykořenění, což konvenovalo právě nespokojeným studentům ze střední třídy.", "tgt_summary": "One-Dimensional Man: Studies in the Ideology of Advanced Industrial Society is a 1964 book by the philosopher Herbert Marcuse, in which the author offers a wide-ranging critique of both contemporary capitalism and the Communist society of the Soviet Union, documenting the parallel rise of new forms of social repression in both these societies, as well as the decline of revolutionary potential in the West. He argues that \"advanced industrial society\" created false needs, which integrated individuals into the existing system of production and consumption via mass media, advertising, industrial management, and contemporary modes of thought. This results in a \"one-dimensional\" universe of thought and behavior, in which aptitude and ability for critical thought and oppositional behavior wither away. Against this prevailing climate, Marcuse promotes the \"great refusal\" (described at length in the book) as the only adequate opposition to all-encompassing methods of control. Much of the book is a defense of \"negative thinking\" as a disrupting force against the prevailing positivism. Marcuse also analyzes the integration of the industrial working class into capitalist society and new forms of capitalist stabilization, thus questioning the Marxian postulates of the revolutionary proletariat and the inevitability of capitalist crisis. In contrast to orthodox Marxism, Marcuse champions non-integrated forces of minorities, outsiders, and radical intelligentsia, attempting to nourish oppositional thought and behavior through promoting radical thinking and opposition. He considers the trends towards bureaucracy in supposedly Marxist countries to be as oppositional to freedom as those in the capitalist West. \"One-Dimensional Man\" made Marcuse famous.", "id": 1434770} {"src_title": "Karl Abraham", "tgt_title": "Karl Abraham", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Abraham se narodil v Brémách v židovské rodině. Jeho otcem byl Nathan Abraham, židovský učitel náboženství, a jeho matkou otcova sestřenice Ida. Po vystudování medicíny nastoupil na psychiatrickou kliniku ve švýcarském Burghölzli, kde ho vedl Eugen Bleuler, a kde rovněž spolupracoval s Carlem Gustavem Jungem. Brzy se seznámil s učením Sigmunda Freuda a nadchl pro něj Junga a částečně i Bleulera. Abraham a Jung se stali prvními Freudovými žáky mimo Vídeň. Abraham Freuda upozorňoval, že Jung se vydává směrem, který je s psychoanalýzou nekompatibilní, ale Freud dlouho Junga chránil a upřednostňoval, oprotože věřil, že jako křesťan je pro psychoanalýzu nepostradatelný a měl by ji reprezentovat (Abraham byl stejně jako Freud židovského původu). Nakonec Freud dal Abrahamovi za pravdu a Junga zavrhl. Vzápětí, roku 1914, se Abrahaham stal po Jungovi prezidentem \"Mezinárodní psychoanalytické asociace\" a byl jím až do roku 1918. Poté znovu těsně před smrtí roku 1925. Na rozdíl od mnoha jiných žáků (Jung, Adler, Ferenczi, Rank) Abraham Freuda nikdy neopustil. Abraham se roku 1910 vrátil do Německa a stal se tak šiřitelem Freudova učení právě v Německu. Byl analytikem Melanie Kleinové, která se později stala důležitou postavou psychoanalýzy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Výborný vztah Freuda a Abrahama souvisel s tím, že Abrahama nejvíce fascinovala z Freudova učení sexuální teorie, jíž se ostatní žáci zříkali obyčejně jako první. Sám Abraham přispěl k teorii vývoje libida řadou příspěvků, především označil různá stadia během orální a anální fáze vývoje (čímž mimo jiné silně ovlivnil Kleinovou). Jako první spojil orální frustraci dítěte u mateřského prsu s depresivitou v dospělosti. Při studiu análního stadia upozorňoval na možné obsesivní vyústění příliš časného učení na nočník. Abraham vyslovil také nové revoluční názory na manio-depresivitu. Ovlivnil jimi jak Freuda, který pod Abrahamovým vlivem napsal text \"Smutek a melancholie\", tak Kleinovou, která navázala na Abrahamovo tvrzení, že v manio-depresi je třeba zkoumat roli \"preoidipovské matky\". Abraham se rovněž zaobíral kulturními tématy, roku 1912 napsal například článek o faraonu Amenhotepu IV. a kultu Atona ve starém Egyptě. V mnohém v něm předznamenal teze z Freudova pozdního spisu \"Muž Mojžíš a monoteistické náboženství\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Abraham (3. května 1877 − 25. prosince 1925) byl německý lékař a psychoanalytik, jeden z prvních žáků Sigmunda Freuda, samotným Freudem označovaný za jeho nejlepšího žáka.", "tgt_summary": "Karl Abraham (; 3 May 1877 – 25 December 1925) was an influential German psychoanalyst, and a collaborator of Sigmund Freud, who called him his 'best pupil'.", "id": 1735349} {"src_title": "Ken Morrow", "tgt_title": "Ken Morrow", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Urostlý obránce si zahrál na mistrovství světa 1978, které hostilo Československo a americká reprezentace na něm obsadila šesté místo. V sezoně 1979/80 si jej trenér Herb Brooks vybral do týmu, který se po celou sezonu připravoval na v USA pořádané olympijské hry. V rámci přípravy sehrál 56 utkání a nastřádal v nich 22 bodů (4 branky a 18 asistencí). Na olympijském turnaji v Lake Placid se podařilo týmu, který byl poskládán z hráčů z univerzit, vybojovat šokující zlaté medaile po vítězství nad silným výběrem Sovětského Svazu. Dodnes je tento výsledek považován za jeden z nejpřekvapivějších v dějinách hokeje (označováný jako Zázrak na ledě) a Morrow byl členem zahajovací sestavy v tomto utkání. Hráč si zahrál ještě na Kanadském poháru 1981, kde Američané vypadli v semifinále.", "section_level": 1}, {"title": "New York Islanders.", "content": "Morrow byl v roce 1976 vybrán v draftech klubem NHL New York Islanders a celkem WHA New England Whalers. V té době hrál za Bowling Green University, kterou opustil až v roce 1979. Po olympijském triumfu v Lake Placid se již v závěru sezony 1979/80 zařadil do sestavy Islanders a hned byl u triumfu v podobě zisku Stanley Cupu. Silná generace \"Ostrovanů\" dokázala pohár obhájit i v sezonách 1980/81, 1981/82 a 1982/83. V pátém finále v řadě v ročníku 1983/84 newyorský klub podlehl Edmonton Oilers. Po sezoně 1988/89 ukončil kariéru kvůli přetrvávajícím potížím s kolenem. V sezoně 1991/92 působil u Islanders jako asistent trenéra a od roku 1995 se věnuje skautingu. V roce 1995 byl zařazen do americké hokejové síně slávy a o rok později obdržel Lester Patrick Trophy za přínos hokeji v USA. Na konci roku 2011 byl uveden také do síně slávy klubu New York Islanders.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "O olympijském triumfu v Lake Placid 1980 byl v roce 2004 natočen film, ve kterém Morrowa hrál Casey Burnettelcik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth Arlington Morrow(* 17. října 1956 ve Flintu, Minnesota, Spojené státy americké) je bývalý americký hokejový obránce, který nastupoval v NHL za New York Islanders. V tomto klubu pracuje dnes v oblasti rozvoje skautingu a mládeže. Jako první hokejista dokázal v témže roce získat zlatou olympijskou medaili a Stanleyův pohár.", "tgt_summary": "Kenneth Arlington Morrow (born October 17, 1956 in Davison, Michigan) is a former American professional ice hockey defenseman and a member of the 1980 USA Olympic Miracle on Ice hockey team. He is currently serves as the New York Islanders' director of pro scouting. A member of the United States Hockey Hall of Fame, he played 550 regular season games in the National Hockey League between 1980 and 1989.", "id": 1609205} {"src_title": "Hôtel Saint-Pol", "tgt_title": "Hôtel Saint-Pol", "src_document": [{"title": "Umístění.", "content": "Hôtel Saint-Pol se nacházel na pravém břehu řeky Seiny v dnešním 4. obvodu ve čtvrti Marais, téměř na okraji tehdejšího města u městských hradeb, kde byla později v letech 1370–1383 vybudována Bastila. Název paláce pochází od kostela Saint-Paul-des-Champs (dnes již rovněž zaniklého), který se nalézal v dnešní ulici \"Rue Saint-Paul\". Palác byl vymezen dnešními ulicemi \"Rue Saint-Antoine\" kolem kostela Saint-Paul a podél \"Rue Saint-Paul\" a \"Rue du Petit-Musc\" až k \"Rue des Célestins\", kde přiléhal k městským hradbám. V sousedství paláce se nacházel klášter celestýnů (na jihovýchodě), bekináž (na západě), dále od roku 1475 Hôtel de Sens a na severu Hôtel des Tournelles, což byl další královský palác.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Karel V. přesídlil do paláce Saint-Pol z paláce na ostrově Cité. Jednak proto, že zde byl větší klid a nebyl tolik vytaven zápachu z neuklizených ulic jako v centru města, ale především proto, že po povstání Étienna Marcela v roce 1358 se v paláci na kraji města cítil bezpečněji. Hôtel Saint-Pol byl postaven na troskách budovy, která pocházela z dob Ludvíka IX. (králem 1226–1270). Karel V. přikoupil další pozemky a nenechal vystavět jen jeden palác, ale soubor několika budov, ve kterých pobýval panovník, členové jeho rodiny a hosté. Součástí paláce byly dvě kaple, jedna pro krále a druhá pro královnu Johanu Bourbonskou. Kromě toho v paláci Karel V. přezdívaný též jako Moudrý shromáždil rozsáhlou sbírku knih, která se později stala základem Bibliothèque nationale de France. K paláci náležely rozsáhlé zahrady. Bylo vytvořeno osm zahrad, které od sebe oddělovaly galerie, které zase vždy spojovaly dva sousední domy. Nacházely se zde zvěřinec, akvárium, voliéry, aby vzniklo klidné místo jako na venkově. Po smrti Karla V. palác obýval Karel VI. přezdívaný Šílený (králem 1380–1422). Zde také nejspíš došlo k tragédii na maškarním plese, kdy 28. ledna 1393 král málem uhořel a přišel o rozum. Po vyhnání dauphina Karla, pozdějšího krále Karla VII. (vládl 1422–1461) z Paříže Burgunďany (1418) palác osiřel. Ludvík XI. (králem 1481–1483) se přestěhoval na zámek Plessis-lès-Tours a pokud musel pobývat v Paříži, bydlel na zámku Vincennes. Karel VIII. (vládl 1483–1498), Ludvík XII. (1498–1515) a František I. (1515–1547) bydleli hlavně na Loiře. Palác Saint-Pol postupně zchátral a byl v roce 1519 částečně rozprodán a o několik let později kompletně zbořen.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Dnes se po paláci Saint-Pol nedochovaly žádné pozůstatky. Někdejší královské sídlo připomíná jen několik názvů ulic:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hôtel Saint-Pol neboli Hôtel Saint-Paul (čili \"Palác sv. Pavla\") byl jeden z královských paláců v Paříži. V letech 1361–1364 jej nechal vybudovat jako svou rezidenci vévoda Karel Normanský, od roku 1364 francouzský král Karel V. Palác dnes již neexistuje.", "tgt_summary": "The Hôtel Saint-Pol was a royal residence begun in 1360 by Charles V of France on the ruins of a building constructed by Louis IX. It was used by Charles V and Charles VI. Located on the Right Bank, to the northwest of the Quartier de l'Arsenal in the 4th arrondissement of Paris, the residence's grounds stretched from the Quai des Célestins to the Rue Saint-Antoine, and from the Rue Saint-Paul to the Rue du Petit-Musc. It fell into disuse and ruin after the death of Isabeau de Bavière in 1435 and was demolished after François I of France sold it in parts at auction in 1543.", "id": 395655} {"src_title": "Margaret Mahlerová", "tgt_title": "Margaret Mahler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v židovské rodině v rakousko-uherské Soproni. Gymnázium a vysokou školu (nejdříve dějiny umění, posléze medicínu) studovala v Budapešti a zde také potkala psychoanalytika Sándora Ferencziho, který ji velmi ovlivnil a přitáhl k dílu Sigmunda Freuda. Po studiích působila ve Vídni, kde roku 1926 podstoupila psychoanalýzu u Helene Deutschové. Roku 1938 uprchla před nacisty do Spojených států a pracovala v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Freudovo učení je silně oslovilo, avšak trápilo ji, že jako pediatrička nemůže pomoci dětem, které se jevily psychoticky a schizofrenicky (tedy autisticky), jelikož Freud možnost psychoanalytického terapeutického zásahu u psychotiků vylučoval, navíc se nikdy nevěnoval léčení dětí (až na výjimku v podobě „malého Hanse“, syna muzikologa Maxe Grafa). Proto se Mahlerová v teorii nakonec obrátila k psychoanalytikovi Renému Spitzovi, který krátce po Freudově smrti svou prací \"Hospitalismus\" (1940) otevřel nové cesty vývoje psychoanalýzy. Mahlerová převzala Spitzův názor, že pro pochopení těžce psychicky postižených dětí je třeba zkoumat jejich nejranější vztahy. Vývoj dítěte nakonec Mahlerová popsala jako cestu k \"separaci\" a \"individuaci\". Dětský vývoj má podle ní tři zásadní fáze: \"normální autismus\", \"symbiotické období\" a nakonec \"separačně-individuační proces\", přičemž poslední fáze se dělí ještě na čtyři podstatné subfáze. Každá fáze má své klíčové souvislosti s psychopatologií – tento základní názor o vztahu vývojových uzlů a psychické nemoci Mahlerová převzala od Freuda.", "section_level": 1}, {"title": "Normální autismus.", "content": "Dítě podle ní nejprve žije v „\"autistické skořápce\"“, kterou se brání rušivým podnětům zvnějšku, neboť nejistý pocit \"já\" může být vnějšími vlivy v raných fázích vývoje „zaplaven“. Autismus a schizofrenie jsou opakováním strategií autistické skořápky. K tomu, aby dítě autistickou skořápku opustilo, potřebuje podle Mahlerové optimální hladinu slasti a bezpečné zakotvení v matčině světě. Pokud je matka úzkostná, nevyzpytatelná, apatická či nepřátelská („hostilní“), stoupá pravděpodobnost, že dítě se bude vyvíjet psychoticky, že neopustí „skořápku“.", "section_level": 2}, {"title": "Symbiotická fáze.", "content": "Kolem druhého měsíce života dítě počíná, dle Mahlerové, vstupovat do fáze symbiotické. Své já rozšíří o matku (je-li důvěryhodná), cítí fúzi s matkou, cítí s ní omnipotenci (všemocnost). V této fázi se dítě necítí od matky odlišeno, nicméně začíná mezi jeho \"já\" a \"ne-já\" (ještě nikoli objektem, ale \"jáskými\" oblastmi, které nemá pod kontrolou, ale ještě to neví) docházet k interakci. Pokud matka v této fázi neposkytuje dítěti harmonickou odezvu, nespolupracuje na jeho iluzi všemocnosti, dítě nezíská schopnost kontrolovat emoce a jeho identita nebude v budoucnu pevná. Poškodí se také jeho schopnost vytvářet vztahy a kontrola agrese bude snížená.", "section_level": 2}, {"title": "Separačně-individuační proces.", "content": "Kolem čtvrtého až pátého měsíce podle Mahlerové začíná klíčový proces psychického odštěpování dítěte od matky a vzniku nezávislé identity. Počíná takzvanou subfází diferenciace.", "section_level": 2}, {"title": "Subfáze diferenciace.", "content": "Dítě začíná interakci s matkou vnímat jako smyslovou slast, počíná si takto uvědomovat tělo a tím svou odlišenost od matky (Mahlerová hovoří o „diferenciaci tělesného obrazu“).", "section_level": 2}, {"title": "Praktikující subfáze.", "content": "Dítě do ní vstupuje zhruba v devátém až osmnáctém měsíci. Ovládání svých pohybů dítě vede k jakési extázi identity, stále silnějšímu pocitu nezávislosti, ovšem bez toho, aby se dítě ještě zřeklo pocitu jednoty s matkou. Matka se pro dítě stává zásobárnou magických sil, do této zásobárny se dítě chodí „dobíjet“, aby se počalo vzdalovat od matky a objevovat svět mimo ní. Dítě se tehdy dle Mahlerové „zamilovává do světa“. Je to většinou šťastná vývojová fáze, kdy se dítě cítí mocné, šťastné a zároveň se nebojí světa.", "section_level": 3}, {"title": "Znovusbližovací subfáze.", "content": "Tato fáze vrcholí zhruba kolem dvou let věku. Dítě stále více chápe, že jednota je iluzí, že je na matce skutečně nezávislé, což v něm vybudí tzv. separační úzkost. Zatímco v minulém období bylo živé a průzkumnické, nyní má potřebu být více s matkou. Je to velmi komplikovaná fáze, pro dítě i pro matku, neboť dítě se chová „zlobivě“ – matku stále pronásleduje, ale přitom ji odstrkuje a provokuje. Podle Mahlerové se v něm bijí dvě tendence – touha po obnovení slastné fúze i strach, že fúze vyhladí \"já\", že objekt dítě pohltí a vezme mu nezávislou existenci. Špatný průchod znovusbližovací fází (i chybné reakce matky v této etapě) jsou podle Mahlerové kořenem mnoha potíží na pomezí neurózy a psychózy – podle Mahlerové lze modelem zhroucení znovusbližovací fáze popsat zejména tzv. hraniční poruchu osobnosti (\"borderline syndrom\"). Ale fáze může být klíčem i k neuróze – když je poškozeno rozlišení objektu a subjektu v této fázi, nemůže dítě projít úspěšně oidipovským komplexem.", "section_level": 3}, {"title": "Konsolidace individuality.", "content": "Čtvrtá fáze separačně-individuačního procesu, vymezená zhruba třetím rokem života. Dítě konflikty vyřeší tím, že objekt (matku) zvnitřní a nadále se k ní vztahuje jako k vnitřnímu symbolu. Poté již následuje fáze oidipovská, kdy dítě akceptuje intervenci „třetího“ prvku do jeho vztahu s matkou – tuto fázi již popsal Freud. Mahlerová též zdůrazňuje, že ve čtvrté subfázi se rozhoduje o zisku genderu („rodu“).", "section_level": 3}], "src_summary": "Margaret Mahlerová (maďarsky \"Mahler Margit\", 10. května 1897 Sopron – 2. října 1985 New York) byla židovsko-americká pediatrička a psychoanalytička, představitelka tzv. egopsychologie, tedy směru psychoanalýzy, který navazuje na strukturální teorii Sigmunda Freuda, jak ji založil svým spisem \"Já a ono\" z roku 1923, kde definoval pojmy \"ego\" (\"já\"), \"id\" (\"ono\") a \"superego\" (\"nadjá\"). (Vzhledem k anglofonním kořenům egopsychologie bývá v psychoanalytické literatuře dodržován úzus, že u egopsychologů se používají anglické pojmy \"ego\", \"id\" a \"superego\", kdežto při odkazech na původní Freudovo dílo domácí přepisy těchto pojmů, v češtině tedy \"já\", \"ono\", \"nadjá\".) Nejvýznamnějším konceptem Margaret Mahlerové je její model dětského vývoje.", "tgt_summary": "Margaret Schönberger Mahler (May 10, 1897 – October 2, 1985) was a Hungarian physician, who later became interested in psychiatry. She was a central figure on the world stage of psychoanalysis. Her main interest was in normal childhood development, but she spent much of her time with psychiatric children and how they arrive at the \"self\". Mahler developed the \"separation–individuation theory of child development\".", "id": 2203472} {"src_title": "Sloup převozníků", "tgt_title": "Pillar of the Boatmen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lodníci (převozníci) vytvořili jakýsi cech, ve kterém byli sdruženi majitelé lodí plavících se po Seině. Toto společenství pak nechalo zhotovit celý sloup. Jedná se tak mj. o první doloženou organizaci na území Paříže. Dochoval se dedikační nápis císaři Tiberiovi, který vládl v letech 14-37 n. l., což umožňuje přibližně určit dobu vzniku památky. Čtyři bloky tohoto sloupu byly objeveny 6. března 1710 (a nikoliv 1711, jak se často mylně uvádí), když probíhaly stavební práce v kryptě pod hlavní lodí katedrály Notre-Dame. Nenašly se všechny části, takže dnes chybějí tři kamenné bloky ze spodní poloviny. Památka je uložená v Národním muzeu středověku v Hôtel de Cluny, paláci, který byl postaven na základech římských lázní z 2. století. V roce 2001 byly bloky restaurovány. Julius Caesar se ve svých \"Zápiskách o válce galské\" zmiňuje, že na ostrově Cité se nacházelo několik chrámů. Sloup mohl stát před jednou z těchto svatyní. Původní teorie má za to, že nalezené čtvercové bloky tvoří jediný pilíř. Podle novějšího názoru se jedná o dvě různé části jednoho oltáře. Někdy ve 3. století byly kamenné bloky odděleny a využity pro zesílení zdi. Na místě původního galo-římského chrámu nechal franský král Childebert I. v roce 528 vystavět katedrálu svatého Štěpána, kterou kolem roku 1163 nahradila dnešní katedrála Notre-Dame.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Sloup byl vytvořen z vápence ze Saint-Leu (departement Oise). Původně měřil pravděpodobně 5,24 m na výšku a měl šířku od 0,91 m na základně do 0,74 m na vrcholu. Skládal se ze čtyř bloků, jejichž vertikální uspořádání je vzhledem ke své šířce klesající směrem nahoru zcela jasné, ovšem skutečná poloha každého bloku je nejasná (existuje 64 kombinací, jak kvádry natočit). Kamenné bloky jsou zdobené basreliéfy, které představují různé scény – galská a římská božstva i ozbrojené postavy, snad lodníky. Hlavní dedikační nápis je kromě císaře Tiberia věnován i římskému bohu Jupiterovi. Rovněž jsou vytesána jména bohů jako Mars, Fortuna, dioskúrové Kastór a Pollux a Vulcanus. Z galských božstev jsou jmenováni Esus, Tarvos Trigaranus (býk se třemi jeřáby), Smertrios a Cernunnos. K dalším postavám, především ve spodní části, nápisy chybí. Buď se v průběhu času staly nečitelnými nebo zcela zmizely. Nejhořejší blok, z něhož se dochovala pouze horní polovina, obsahuje nápisy keltských božstev. Cernunnos je vyobrazen s krátkými parohy, na kterých visí dva torques. Smertios je vyobrazen z profilu. Drží v pravé ruce kyj. Kastór a Pollux tvoří dvojici s kopím vedle svých koní. Na druhém kompletně zachovalém bloku jsou Jupiter, Esus, Tarvos Trigaranus a Vulcanus. Jupiter stojí, v jedné ruce drží kopí a v druhé blesk. Eusus je vyobrazen z profilu a drží v pravé ruce nůž. Tarvos je zobrazen jako býk se třemi jeřáby stojí zřejmě mezi dvěma stromy. Dva ptáci sedí na jeho zádech a jeden na hlavě. Vulcanus je zobrazen stojící se svým obvyklým kovářským nářadím. Ze třetího kvádru se dochovala pouze horní polovina, na které je dedikační nápis. Spodní část nápisu tedy není známá. Na dvou stranách bloku jsou vždy vyobrazeni tři muži se štíty a oštěpy. Jednu skupinu tvoří oholení lidé, na druhé jsou vousatí s nadpisem EVRISES. Další skupinu tvoří nejméně tři osoby, z nichž jedna je interpretována jako žena pod neúplným nápisem SENAN, který může být i pokračováním hlavního nápisu. Spodní blok je mírně širší než ty horní, ale opět chybí jeho spodní polovina. Nápisy v této části jsou z větší části nečitelné nebo zcela zmizely, takže i postavy jsou špatně identifikovatelné. Podle helmy je poměrně snadné určit boha Marse, kterého doprovází neznámá ženská postava. Dále je zde Fortuna stojící vedle boha ozbrojeného kopím. Merkur a Venuše jsou pouze nejasně identifikovány a jejich společníci zůstávají zcela neznámí.", "section_level": 1}, {"title": "Nápisy.", "content": "Dochovaný dedikační latinský nápis zní: Překlad: \"Tiberiovi Caesarovi Augustovi (a) Jupiterovi Nejvyššímu zhotovili veřejně lodníci parisiové.\" Na dalších plochách se nachází množství jmen a titulů, z nichž ne všechny jsou bezpečně identifikovatelné:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sloup převozníků též Sloup lodníků je kamenná památka z období galo-římské Lutetie. Byl zhotoven v 1. století našeho letopočtu za vlády císaře Tiberia (14–37 n. l.). Jedná se o nejstarší dochovanou pařížskou památku.", "tgt_summary": "The Pillar of the Boatmen () is a monumental Roman column erected in Lutetia (modern Paris) in honour of Jupiter by the guild of boatmen in the 1st century AD. It is the oldest monument in Paris and is one of the earliest pieces of representational Gallo-Roman art to carry a written inscription . It was found re-used in the 4th century city wall on the Île de la Cité and is now displayed in the frigidarium of the Thermes de Cluny.", "id": 1940337} {"src_title": "Noci s nepřítelem", "tgt_title": "Sleeping with the Enemy", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mladí a krásní manželé mají velký dům na mořské pláži. Lauřin manžel Martin Burney (Patrick Bergin) je bohatý a úspěšný investiční makléř. Nicméně na svoji mladou a krásnou ženu nejen velice žárlí, je velice zakomplexovaný, stále ji hlídá a ponižuje a vyhrožuje smrtí každému cizímu muži, který by s ní něco měl. Postupně vyjde najevo, že již od svatby ji opravdu fyzicky týrá (bije, kope a a všelijak psychicky ponižuje). Toto drsné domácí násilí Laura nevydrží a plánovaně zinscenuje svoji vlastní smrt, během nočního výletu po rozbouřeném moři v luxusní jachtě předstírá, že utonula v moři. Využije faktu, že se bojí vody a Martin ví, že neumí plavat (ve skutečnosti však před tím brala tajně kurzy plavání). Doplave ke břehu, v domě se pak převlékne do nových šatů, sebere si několik svých tajně schovaných věcí a nějaké peníze v hotovosti, zahodí snubní prsten do toalety a uteče pryč. Odjíždí autobusem inkognito do města Cedar Falls v Iowě. Martin zpočátku uvěří, že se utopila a její tělo nebylo nikdy nalezeno, proto jí vystrojí i symbolický pohřeb. V novém působišti v Iowě Laura žije v pronajatém domě pod falešným jménem Sara Watersová. Náhodně se seznámí se svým sousedem, univerzitním učitelem dramatiky Benem, do kterého se postupně zamiluje. Nový vztah se komplikuje když Ben zjistí, že Sara je vlastně Laura. Ta se mu nakonec ke všemu přizná a svěří se mu se svým trápením a krutým osudem. Marin Burney však od náhodně zjistí, že Laura chodila na kurzy plavání (jemu ale předtím tvrdila, že chodila na gymnastiku), což ho nakonec přiměje důkladně prohledat celý dům. Poté, co najde zahozený snubní prsten v toaletě se potvrdí, že Laura neutonula ale utekla z domova a že její smrt byla pouze předstíraná. Pomocí detektivní kanceláře se mu podaří posléze i zjistit, kde bydlí její stará a nemocná matka. Zde se pouští do soukromého detektivního pátrání po Lauře, což se mu nakonec i podaří. Nicméně při tom strašlivě žárlí a vášnivě vyhrožuje všem zcela nevinným lidem z Lauřina okolí násilnou smrtí. Pokusí se zabít i její matku, což se mu ale nepodaří, v záchvatu neovladatelné žárlivosti fyzicky ohrožuje i nevinného místního vysokoškolského učitele, který je ale fakticky gay. Nakonec se mu podaří Lauru vypátrat při návštěvě v lunaparku, posléze ji najde s Benem doma zrovna v době kdy se oba společně milují. Dojde k tomu, že začne oběma milencům vyhrožovat smrtí zastřelením. Ben se s ním statečně ale neúspěšně porve a Martin jej pak ohrožuje s pistolí u hlavy. Laura Martinovi pod tímto nátlakem naoko přislíbí, že se s ním vrátí domů. Kopne jej však do třísel a pistoli mu sebere. Poprvé mu vystřelí nejprve jednou na hlavu a tu mine. On na ní nezraněn a neozbrojen stále fyzicky útočí, Laura mu u telefonu říká, že zavolá na policii pokud toho nenechá. Nicméně Martin se k ní stále blíží, Laura ho třemi výstřely do prsou zabije a poté sama zavolá na policii a oznámí tak svůj násilný trestný čin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noci s nepřítelem, anglicky Sleeping with the Enemy, je americké filmové drama, psychologický thriller z roku 1991 režiséra Josepha Rubena s Julií Robertsovou, Patrickem Berginem a Kevinem Andersonem v hlavní roli. Jde o filmový přepis stejnojmenné knihy Nancy Priceové. Hlavním tématem snímku je domácí násilí.", "tgt_summary": "Sleeping with the Enemy is a 1991 American romantic psychological thriller film directed by Joseph Ruben and starring Julia Roberts, Patrick Bergin and Kevin Anderson. The film is based on Nancy Price's novel of the same name of 1987. Roberts plays a woman who escapes from her abusive husband, from Cape Cod to Cedar Falls, Iowa, where she captures the attention of a kindly college drama teacher. \"Sleeping with the Enemy\" was released theatrically on February 8, 1991, where it received negative reviews from the critics, but was a box office success, grossing $175 million on a production budget of $19 million. The film also broke the record at the time for the highest domestic opening for a female centric film, grossing $13 million on its opening weekend surpassing the previous record held by \"Alien\", which grossed $10 million in its first weekend.", "id": 1766538} {"src_title": "Jardin des plantes", "tgt_title": "Jardin des plantes", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1635 byla založena \"Královská zahrada\", která byla za Francouzské revoluce přejmenována na Pařížskou botanickou zahradu a stala se veřejnou institucí.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Středem zahrady vede velká promenáda 500 m dlouhá o rozloze 3 hektary, která vede od Velké galerie evoluce (Grande galerie de l'évolution) k \"Place Valhubert\" na nábřeží Seiny. Po jejích okrajích jsou vysázeny řady platanů. Květinová sbírka v zahradě se pravidelně mění a čítá téměř tisíc rostlin. Na každém konci promenády jsou dvě malá náměstí. \"Esplanade Milne-Edwards\", která nese jméno ředitele muzea v letech 1890–1900 se nachází proti Galerii a \"Esplanade Lamarck\" u Seiny. V Galerii se nachází sbírka několika tisíc vycpaných zvířat, hmyzu, ryb, plazů nebo savců. Proti Galerii stojí socha botanika a matematika Georges-Louise Leclerca de Buffona (1707–1788) od Jeana Carluse z roku 1908.", "section_level": 1}, {"title": "Skleníky.", "content": "Součástí zahrady jsou čtyři skleníky s kovovou konstrukcí. Byly znovu otevřeny v roce 2010 po šesti letech rekonstrukcí a jsou tematicky dělené:", "section_level": 2}, {"title": "Specializované zahrady.", "content": "Růžová zahrada se nachází podél Galerie de Minéralogie a obsahuje na 170 druhů evropských růží. Zdobí ji dvě sochy \"L’Amour prisonnier\" (Uvězněná láska) od Félixe Sanzela a \"Venus genitrix\" (Venuše rodička) od Charlese Dupatyho. Škola botaniky (École de Botanique) a Ekologická zahrada (Jardin écologique) se nacházejí mezi skleníky a Seinou. Škola představuje vegetaci podle druhů a pomáhá pochopit jejich vlastnosti. Založil ji botanik André Thouin v 18. století a zahrnuje 4500 druhů rostlin. Také se zde konají několikatýdenní kurzy vedené zdejšími zahradníky. Zahrada představuje přírodu mírného pásma a ukazuje rostliny a zvířata v jejich přirozeném vývoji. Mezi Školou botaniky a zvěřincem se nachází Alpská zahrada (Jardin alpin) založená v roce 1931, kde jsou rostliny horských prostředí z celého světa (Himálaj, Alpy, Korsika). Obsahuje přes 2000 rostlin ve dvou zónách, které jsou spojeny podzemním podchodem. V této zahradě rostou pistácie, na kterých v 18. století botanik Sébastien Vaillant (1669–1722) prokázal pohlaví rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Zvěřinec.", "content": "Zdejší zvěřinec je druhou nejstarší zoo na světě. Byl založen v roce 1793 na podnět Bernardina de Saint-Pierre přesunutím zvířat z královského zvěřince ve Versailles a ze soukromých zvěřinců. Při obléhání města během Pařížské komuny (1871) však byla zvířata snědena Pařížany. Během své historie se zde představilo mnoho druhů zvířat, včetně první žirafy se ve Francii (1826), slona, medvěda hnědého i lední nebo tuleňů. Během 19. a počátku 20. století bylo pro zvířata postaveno mnoho výběhů, na svou dobu moderních. Nejúspěšnější z nich byla pravděpodobně velká voliéra postavená pro světovou výstavu 1889, která se doposud používá. V polovině 20. století byla zdejší ZOO zastíněna modernějšími zoologickými zahradami (ZOO Vincennes, Parc de Thoiry), pro nedostatek prostředků neprobíhaly prakticky žádné rekonstrukce. Zvířata žila v nevyhovujících zařízeních, často stísněných a trpěla. Od počátku 80. let však probíhala postupná obnova a byla založena koncepce na orientaci malých a středně velkých druhů zvířat, která jsou málo známá nebo ohrožená. Větší druhy (slony, žirafy, lvy, tygry, gorily, šimpanze, medvědy) nebylo možné udržovat ve správném stavu a v centru Paříže nebylo možné zvětšit plochu zoo, proto byla tato zvířata postupně od 70. let přesunuta do jiných zařízení. V současnosti je zde na 1100 zvířat, savců, plazů a ptáků na 5,5 ha. Ze savců jsou zde např. kůň Převalského, orangutan, kamzík bělák, takin, malé šelmy, hlodavci, z ptáků jsou zastoupeni např. supi, sovy, stejně jako bažant a některé druhy brodivých ptáků (kolpík, ibis, jeřáb), mnoho plazů (včetně přes 100 let starých želv obrovských), obojživelníci a hmyz.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jardin des plantes (česky \"Botanická zahrada\") je veřejný park a současně botanická zahrada, která se nachází v Paříži v 5. obvodu. Zahrada byla založena v roce 1635 a její rozloha činí 23,5 ha. V zahradě se nachází malá zoologická zahrada. Zahrada je součástí Národního muzea přírodní historie. Zahrada i muzeum jsou od roku 1993 historickou památkou.", "tgt_summary": "The Jardin des plantes (French for \"Garden of the Plants\"), also known as the Jardin des plantes de Paris () when distinguished from other \"jardins des plantes\" in other cities, is the main botanical garden in France. The term \"Jardin des plantes\" is the official name in the present day, but it is in fact an elliptical form of \"Jardin royal des plantes médicinales\" (\"Royal Garden of the Medicinal Plants\"), which is related to the original purpose of the garden back in the 17th century. Headquarters of the \"Muséum national d'histoire naturelle\" (National Museum of Natural History), the \"Jardin des plantes\" is situated in the 5th arrondissement, Paris, on the left bank of the river Seine, and covers 28 hectares (280,000 m²). Since 24 March 1993, the entire garden and its contained buildings, archives, libraries, greenhouses, \"ménagerie\" (a zoo), works of art, and specimens' collection are classified as a national historical landmark in France (labelled \"monument historique\").", "id": 2474961} {"src_title": "Resource Description and Access", "tgt_title": "Resource Description and Access", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Praze, v rodině s hereckými kořeny. Přibližně od pěti let měl příležitost účastnit se nejprve jako pozorovatel a posléze i jako drobný herec divadelního života. Jeho herecké sny však na delší dobu přerušil rozvod jeho rodičů. Jeho matka následně emigrovala do kanadského Montrealu a on sám se odstěhoval společně s ní. Poté, co jeho matka ukončila vztah s jistým dobře zajištěným Kanaďanem se v Kanadě, se svým synem dostala do dlouhodobé finanční tísně. Mladý Vladimír si však poměrně brzy začal frustraci ze života na ekonomickém okraji společnosti vybíjet sportem, konkrétně ledním hokejem. Začal se rychle projevovat jako zručný hokejista, takže se mu dařilo v kanadských juniorských a dorosteneckých ligách. Přes značné zaujetí ke hře a zájem NHL ho však život profesionálního sportovce nenaplňoval, takže ve věku 21 let z prostředí profesionálního hokeje odešel. V následujících dvaceti letech vystřídal celou řadu povolání. Pokoušel se podnikat, živil se jako průvodce v divoké přírodě, pečovatel postižených dětí i jinak. Vedle toho se také snažil dále sebevzdělávat.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "Čas od času se mu podařilo získat některou z drobných rolí ve filmu nebo v televizi. Častým důvodem jeho angažmá byla jeho vysoká postava (196 cm). Od roku 1990 se pokoušel prosadit v Hollywoodu. Až na výjimky však získával pouze drobné epizodní role a opět dlouhodobě bojoval s finanční tísní. Asi největším úspěchem pro něj byla úloha v jedné z epizod legendárního televizního seriálu \"Akta X\". Zlom přišel na konci devadesátých let, kdy jej nečekaně kontaktoval jeho bývalý filmový agent s nabídkou na konkurz pro připravovaný film režiséra Johna McTiernana (\"Predátor\", \"Smrtonosná past\", \"Hon na ponorku\" aj.), natáčený na námět Michaela Crichtona \"Pojídači mrtvých\". Kulich ve filmu \"Vikingové\" (v angl. originále \"The 13th Warrior\") nakonec získal roli mýtického hrdiny Buliwyfa, jež byla inspirována starověkým eposem o Béowulfovi). Velkofilm, který natočil uznávaný režisér podle námětu uznávaného spisovatele, pochopitelně vzbuzoval velká očekávání. Výsledek byl však poznamenán nesourodým přístupem obou mužů, takže ani pro něj se film nakonec nestal očekávaným zlomem kariéry. Přesto si film našel řadu svých příznivců a samotnému Kulichovi se začalo dostávat větší pozornosti. K jeho smůle hrál ve filmu \"Vikingové\" jednu z důležitých rolí také Antonio Banderas, jehož herecká kariéra šla v dalších letech strmě vzhůru. Stáhl se do pozadí a dokonce se na čas vrátil do České republiky. Tím v sobě také nastartoval zvýšený zájem o vlastní minulost. V Česku se seznámil s nevlastními bratry a snažil se věnovat filmové produkci. I nadále se příležitostně věnuje herectví. V roce 2011 se představil v historickém filmu \"Ironclad\" v roli Tiberia, velitele dánské žoldnéřské armády, která pomáhá anglickému králi Janu Bezzemkovi potlačit vzpouru baronů.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Ve volném čase doposud věnuje lednímu hokeji. Za prvé z nostalgie, za druhé hokej provozuje jako formu fyzické terapie. Je velkým fanouškem silných motocyklů a bojových psích plemen. Zároveň se snaží žít klidným životem a velkou zálibu našel v ručním zpracování dřeva a opravě svého vlastního dřevěného domu. Angažuje se v aktivitách podporujících děti a mladistvé trpící cystickou fibrózou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Resource Description and Access (tj. RDA) jsou katalogizační pravidla pro zpřístupňování zdrojů, která byla vydána v červnu 2010 a která poskytují instrukce a pokyny pro vytváření bibliografického popisu. Tato pravidla byla původně vyvinuta pro potřeby knihoven, jsou však vhodná i pro další okruhy uživatelů, jako jsou např. muzea a archivy. RDA je nástupcem druhého vydání angloamerických katalogizačních pravidel (AACR2R), které bylo převažujícím standardem pro anglojazyčné knihovny od roku 1978. Nová pravidla byla testována od roku 2011, počínaje rokem 2013 je zavedly knihovny v USA, Kanadě, Velké Británii, Austrálii a Německu. V České republice, kde se implementací RDA zabývá Národní knihovna České republiky, byl přechod na RDA zahájen 1. května 2015. V souvislosti se zavedením tohoto standardu již byla vytvořena česká verze základních metodik a příruček.", "tgt_summary": "Resource Description and Access (RDA) is a standard for descriptive cataloging initially released in June 2010, providing instructions and guidelines on formulating bibliographic data. Intended for use by libraries and other cultural organizations such as museums and archives, RDA is the successor to \"Anglo-American Cataloguing Rules, Second Edition\" (AACR2).", "id": 408498} {"src_title": "Theodora Komnenovna (jeruzalémská královna)", "tgt_title": "Theodora Komnene, Queen of Jerusalem", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Theodora byla dcerou sebastokratora Izáka Komnena a jeho druhé manželky Ireny. Na jaře roku 1158 byla jako třináctiletá provdána za téměř třicetiletého jeruzalémského krále Balduina III. Sňatek následující po více jak ročním vyjednávání o spojenectví měl posloužit k upevnění vztahů mezi Byzancí a křižáckým královstvím a nevěstino věno vyvedlo jeruzalémského krále z tíživé finanční situace. Theodora svého manžela okouzlila, zamiloval se a po dobu manželství nevyhledával milostná dobrodružství. Zdá se, že mladá choť královy něžné city opětovala. Balduin však již tři roky po svatbě náhle onemocněl a zemřel. Nepodařilo se mu zplodit dědice a na trůn byl povolán jeho mladší bratr Amaury. Mladá vdova získala jako vdovský úděl město Akkon, kde se setkala se svým příbuzným Andronikem Komnénem, vynalézavým svůdcem krásných žen. Andronikos byl na útěku z Antiochie, kde se intimně sblížil s Filipou, císařovou švagrovou a sestrou knížete Bohemunda. Po Bohemundově apelu jej císař chtěl přimět k návratu domů, ale Andronikos se zmocnil pokladnice provincie Kilikíe, jíž byl v tu dobu guvernérem a utekl do Jeruzaléma. Tam okouzlil krále Amauryho a ten jej ustanovil vládcem Bejrútu. Theodora se do ženatého Andronika zamilovala a od roku 1167 s ním žila jako souložnice na jeho dvoře v Bejrútu. Doprovázela jej dokonce na dalším útěku do Damašku, kde se chtěl charismatický dobrodruh skrýt před zatykačem císaře Manuela na dvoře sultána Núr ad-Dína, což se mu i podařilo. Od nových tureckých dobrodinců získal hrad a spokojené živobytí loupeživého rytíře na černomořských hranicích řecké říše v Paflagonii. Theodora měla z mileneckého poměru s Andronikem dvě děti - Alexia a Irenu, které se narodily během pobytu v Damašku. Později se i dětmi dostala do rukou Nicephoruse Palaeologuse, byzantského guvernéra Trabzonu a následně do zajetí císaře Manuela, který je držel v Konstantinopoli jako návnadu na Andronika. Andronikos se císaři roku 1180 skutečně podvolil, získal milost a složil přísahu věrnosti. Krátce po Manuelově smrti byl Andronikos uveden do čela konstantinopolského povstání proti regentské vládě císařovny Marie z Antiochie. Marii odsoudil k smrti uškrcením a malého císaře Alexia přiměl podepsat matčin rozsudek smrti. Alexia pak uvěznil a ve vězení nechal taktéž uškrtit. Poté pojal za manželku Anežku, Alexiovu dětskou choť. Nejsou informace o Theodořině příchodu v Andronikově doprovodu zpět do Konstantinopole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodora Komnenovna (1145/1146 - po 1185 ) byla královna jeruzalémská z dynastie Komnenovců, neteř císaře Manuela I. a jedna z milenek budoucího císaře Andronika Komnena.", "tgt_summary": "Theodora Komnene or Comnena ( ) (born ) was a niece of Byzantine emperor Manuel I Comnenus, and wife of King Baldwin III of Jerusalem.", "id": 10036} {"src_title": "Felix z Cantalice", "tgt_title": "Felix of Cantalice", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sv. Felix z Cantalice se narodil ve venkovské rodině v obci Cantalice na úpatí Apenin, poblíž města Rieti, v roce 1515. Až do třiceti let pracoval na polích jako rolník. V roce 1543 vstoupil jako bratr laik do řádu Kapucínů a po roce noviciátu v klášteře v Anticoli di Campagna (dnes Fiuggi) složil dne 18. května 1545 v konventu Monte San Giovanni řeholní sliby a po třináct let, od roku 1574 až do své smrti v roce 1587, chodil po Římě prosit o milodary pro svůj klášter San Niccolo dei Porvi (dnes Santa Croce dei Lucchesi). Svými bratry v klášteře byl považován za řadového dobrého řeholníka, až po jeho smrti se díky procesím lidí ze všech společenských vrstev, kteří přicházeli uctít jeho tělo, dozvěděli o jeho životě více. Díky přísnému režimu je dnes známo, co sv. Felix dělal celý den hodinu po hodině. Kdy se bičoval, kdy chodil vybírat almužny, kdy navštěvoval nemocné v klášteře i mimo něj, kdy vyřezával neumělé křížky pro věřící, kteří je po něm chtěli. Zemřel ve věku 72 let poté, co se mu na smrtelné posteli údajně zjevila Panna Marie. Byl pochován v kostele Neposkvrněného početí na via Veneto. Bylo zaznamenáno velké množství zázraků, které se po jeho smrti udály na jeho hrobě. O jeho zázracích však svědčili výlučně lidé, kteří nepocházeli z kapucínského řádu. Členové řádu o nich buď nevěděli, nebo nepovažovali za vhodné o nich vyprávět.", "section_level": 1}, {"title": "Působení.", "content": "Úkolem sv. Felixe z Cantalice, bylo sbírání almužen v římských ulicích. Ještě za svého života učil některé bratry, jak se modlit a jak prosit o almužnu. Ne vždy to však dělal zdvořile a ohleduplně. Na druhou stranu se sv. Felix z Cantalice proslavil svým poděkováním za dar, řekl „Deo Gratias“, avšak těm, kteří mu nic nedali takto odpovídal také. Proto byl později znám v Římě pod jménem „bratr Deo Gratias“. Byl prostým avšak moudrým člověkem. Učil mladé chlapce písničkám a sám vedl tento pěvecký sbor jako dirigent. Sv. Filip Neri si ho brzy povšiml a přátelil se s ním. Když jej potkal na ulici, přede všemi jej požádal o radu a poučení. Sv. Felixe z Cantalice si vážil i sv. Karel Boromejský a spolu s ním mnoho dalších prelátů.", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Sv. Felix z Cantalice zemřel 18. května 1587. Papež Sixtus V. ihned přikázal zahájit informativní proces, který byl ukončen mezi 10. červnem a 10. listopadem 1587. Nový kanonizační proces se uskutečnil v letech 1614-1616. Dne 1. října 1625 byl prohlášen papežem Urbanem VII. blahoslaveným. 27. Dubna 1631 bylo tělo sv. Felixe z Cantalice převezeno z kostela sv. Mikuláše do nového kláštera neposkvrněného početí. Dne 22. května 1712 byl zapsán Klementem XI. Do seznamu svatých.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitba.", "content": "Sladká lásko, Ježíši, nad všechnu lásku sladší, v srdce mi vepiš, jak jsi mne miloval. Jezu, tys můj stvořitel, jak Tebe milovat bych chtěl. Jezu, Jezu, Jezu, vezmi mé srdce a už mi ho nevracej. Ježíši, Ježíši, synáčku Mariin, ten, kdo má tebe, nic už mu neschází. Kdo svírá pevně kříž k tomu Kristus přichází do ráje ho provází a k nebi je blíž. Na této zemi naší pěkná růžička raší nádherná Panenka Matka Boží. Kříž Kristův na mém čele slova Kristova v mých ústech v srdci mém Kristova láska poroučím se Kristu Pánu Matkou mám Marii Pannu.", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazení.", "content": "Sv. Felix z Cantalice je obvykle zobrazován v kapucínském rouchu (františkánská kutna s dlouhou kapucí, zavedena blahoslaveným Matteem da Bassiem) s poutnickou holí v ruce, někdy i s mošnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Felix z Cantalice (18. května 1515 – 18. května 1587) byl příslušníkem řádu kapucínů. Mezi bratřími, považovanými za otce kapucínské reformy, je sv. Felix z Cantalice druhým, hned po Bernardinovi v Asti. Byl vzorem pro mnoho bratří, kteří vstoupili do řádu po jeho smrti o tom svědčí to, že v roce 1650 se asi z 11 000 italských kapucínů jmenovalo 277 Felix, a roku 1966 nekrologium římské provincie zaznamenává 217 bratří nosících toto jméno.", "tgt_summary": "Felix of Cantalice, O.F.M. Cap. (), was born on 18 May 1515 to peasant parents in Cantalice, Italy, in the central Italian region of Lazio. Canonized by Pope Clement XI in 1712, he was the first Capuchin friar to be named a saint.", "id": 1358555} {"src_title": "Karel IV. Španělský", "tgt_title": "Charles IV of Spain", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Karel se narodil jako sedmé dítě a druhý syn krále Karla III. a jeho manželky Marie Amálie Saské. Narodil se na Sicílii, kde jeho otec vládl jako král obojí Sicílie ještě před tím, než se stal králem španělským. Starší bratr Filip trpěl epilepsií a nemohl se stát následníkem trůnu. Karel měl statnou postavu a velkou sílu, snad po svém pradědovi z matčiny strany Augustovi Silném, bystrostí ani duševními schopnosti ale nevynikal.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "4. září 1765 se infant Karel, tehdy sedmnáctiletý mladík, oženil se svou třináctiletou sestřenicí Marií Louisou Parmskou z rodu Bourbon-Parma, jež vyzrála ve velmi energickou ženu a postupem času se stále více vměšovala do státních záležitostí. 14. prosince roku 1788 infantův otec Karel III. zemřel a infant Karel nastoupil na trůn jako král Karel IV. Karel měl již sice široké zkušenosti ve správ státních záležitostí, ty však již nestačily na složité okolnosti vyvolané revolucí v sousední Francii roku 1789. V důsledku jeho slabosti, resp. nedostatku energie přešla fakticky vláda do rukou Marie Louisy a jejího oblíbence a milenece Manuela de Godoye; král se věnoval především svému oblíbenému lovu, umění a hudbě. Godoy byl původně člen královské stráže, kterého Marie Louisa postupně protlačila do hodnosti generálporučíka. Král „zdědil“ po svém otci velmi schopného prvního ministra hraběte de Floridablancu, ale ten byl intrikami královny a de Godoye roku 1792 nakonec sesazen a prvním ministrem se téhož roku stal Godoy. Karel IV. si Godoye velmi cenil, přestože byl všeobecně znám jeho poměr s královnou a ministr politickými schopnostmi nijak nevynikal. Když vypukla Francouzská revoluce, chtěl Karel IV. vystupovat jako silný panovník. Godoy však zpočátku udržoval umírněný kurs a teprve jeho protest proti popravě Ludvíka XVI. znamenal vyhlášení války ze strany revoluční Francie. Brzy se však podařilo uzavřít s Francií basilejský mír (1795) a smlouvou ze San Ildefonsa následujícího roku se Španělsko dostalo do vleku francouzské politiky. Muselo se vojensky postavit proti Velké Británii a Portugalsku, což v dlouhodobém důsledku znamenalo vojenskou i politickou katastrofu. Španělsko se připojilo k Napoleonově kontinentální blokádě, po Brity vyhrané námořní bitvě u Trafalgaru se však od spojenectví odvrátilo. Když ale následující rok Napoleon zvítězil u Jeny, chtěl s ním Karel opět uzavřít spojenectví, což však Napoleon už odmítl. Ve Španělsku to jen podpořilo „ferdinandisty“, stoupence Karlova syna Ferdinanda, orientované na Británii. Když se Karel dozvěděl, že jeho syn Ferdinand požádal Napoleona o pomoc proti Godoyovi a francouzská armáda vtrhla do Španělska, král s manželkou a jejím milencem uprchli do Aranjuezu. Tam však vypuklo povstání, král byl zajat a donucen nechat lidem nenáviděného Godoye zatknout. 18. března roku 1808 byl jeho syn Ferdinand VII. prohlášen španělským králem, ale už v květnu ho Francouzi donutili abdikovat a jeho otec Karel musel abdikovat dokonce opakovaně – tentokrát ale ve prospěch Napoleona, jenž španělský trůn předal svému bratru Josefu Bonapartovi. Odpor vůči vnucené francouzské nadvládě ale vedl k válce za nezávislost, která nakonec znovu přivedla na trůn Ferdinanda VII. Karel už předtím obdržel od Napoleona doživotní penzi a zbytek života strávil jako exulant v bizarním kruhu své ženy, jejího milence (a svého bývalého prvního ministra) Godoye a jeho další milenky s dítětem. Nejprve přebýval v jižní Francii v Marseille a poté v Itálii, kde 20. ledna roku 1819 v Římě zemřel. Jeho syn Ferdinand nikdy nedovolil návrat rodičů do vlasti.", "section_level": 2}, {"title": "Mecenáš.", "content": "Karel projevoval od mládí zájem o umění. Rád hrál na housle a roku 1775 koupil pro dvůr kvarteto smyčcových nástrojů od Stradivariho (v současnosti uloženy v Královském paláci v Madridu); obklopil se řadou skvělých hudebníků v čele s houslistou a skladatelem Gaetanem Brunettim. Zajímal se rovněž o výtvarné umění a byl zákazníkem malířů Luise Meléndeze, Claude Joseph Verneta a Luise Pareta a především Francisca Goyi, jehož roku 1789 jmenoval dvorním malířem.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Z manželství Karla a Marie Luisy se narodilo čtrnáct potomků (královna však byla těhotná čtyřiadvacetkrát), sedm z nich však zemřelo již v útlém věku. Otcem mladších z těchto čtrnácti dětí však patrně nebyl král Karel, ale milenec Marie Luisy Manuel de Godoy. Všichni tři Karlovi synové, kteří se dožili dospělosti, ovlivnili nějakým způsobem budoucí osud Španělska. Nejstarší (přeživší) Ferdinand VII. se po smrti otce stal králem. Další Karel (\"Carlos\") se po Ferdinandově smrti stal karlistiským nárokovatelem trůnu, neuznav nástupnické právo Ferdinandovy dcery Isabely II., a syn posledního Františka, František Cádizský, se stal jako manžel této královny Isabely II. (tedy své sestřenice) králem manželem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel IV. Španělský (, 11. listopadu 1748 Portici – 20. ledna 1819 Řím), zvaný \"el Cazador\" („Lovec“), byl španělský král ze španělské větve Bourbonů, který vládl od roku 1788 do roku 1808. Slabý a netečný panovník nakonec ve víru bouřlivých událostí napoleonských válek přišel o moc a abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna Ferdinanda.", "tgt_summary": "Charles IV (Carlos Antonio Pascual Francisco Javier Juan Nepomuceno José Januario Serafín Diego; 11 November 1748 – 20 January 1819) was King of Spain from 14 December 1788, until his abdication on 19 March 1808.", "id": 1764630} {"src_title": "Eduard Taaffe", "tgt_title": "Eduard Taaffe, 11th Viscount Taaffe", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl druhorozeným synem Ludwiga Taaffeho, prezidenta nejvyššího soudního dvora. Eduard získal soukromé vzdělání. V letech 1850–1852 potom studoval práva na Vídeňské univerzitě. Po studiích nastoupil jako praktikant na dolnorakouské místodržitelství a následně zastával různé posty ve státní správě, včetně Uherska. Do roku 1861 byl tajemníkem na místodržitelství v Praze. Koncem roku 1861 byl povýšen na místodržitelského radu a vedoucího krajského úřadu v Praze. Od 28. dubna 1863 do 8. ledna 1867 zastával úřad zemského prezidenta (místodržícího, tedy nejvyššího představitele státní správy) v korunní zemi Salcbursko, pak přešel na post místodržícího Horních Rakous. 1. března 1867 obdržel titul tajného rady. V únoru 1864 byl v doplňovací volbě za kurii velkostatkářskou zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Zemským poslancem byl do roku 1866. Rezignoval v listopadu 1866. Již v zemských volbách v Čechách v březnu 1867 byl opět zvolen (v kurii velkostatkářské za svěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu. Zemský sněm ho 13. dubna 1867 delegoval i do Říšské rady. Na mandát ve vídeňském parlamentu rezignoval v roce 1868. V 60. letech hlasoval s německými liberály (liberálně a centralisticky orientovaná Ústavní strana). V roce 1870 přešel do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). V roce 1867 získal Císařský rakouský řád Leopoldův. Byl nositelem dalších vyznamenání. Patřil mu zámek a panství Kolinec. Byl též majitelem panství Nalžovy, Tedražice, Zavlekov a Neprochovy v jihozápadních Čechách. Jeho manželkou byla původem uherská hraběnka Irma Csáky. Jeho politická kariéra vrcholila v 60. – 90. letech 19. století. V předlitavské vládě Ferdinanda von Beusta byl od 2. března 1867 do 23. prosince 1867 ministrem vnitra. Do této funkce se ještě vrátil ve vládě Alfreda von Potockého od 12. dubna 1870 do 4. února 1871. V Beustově kabinetu kromě toho od 2. března 1867 do 27. června 1867 zastával post ministra kultu a vyučování (školství). Dvakrát byl v této době rovněž správcem (dočasně pověřeným šéfem rezortu) ministra zeměbrany Předlitavska, a to ve vládě Karla von Auersperga od 30. prosince 1867 do 1. února 1870 a ve vládě Alfreda von Potockého od 13. dubna 1870 do 5. května 1870. Již tehdy rovněž poprvé usedl na nejvyšší exekutivní post, když byl od 8. září 1868 do 15. ledna 1870 předsedou vlády Předlitavska, ovšem rovněž jen jako správce pověřený vedením vlády, když její dosavadní předseda, Karel Vilém Auersperg odstoupil z funkce. Na samotný vrchol politického života pronikl po jisté přestávce (během ní byl v období let 1871–1879 místodržícím Tyrolska) koncem 70. let. Od 13. srpna 1879 až do 11. listopadu 1893 působil jako předseda vlády Předlitavska a zároveň od 15. února 1879 do 11. listopadu 1893 zastával kromě funkce ministerského předsedy i úřad ministra vnitra. Po odchodu z politického života odešel na své rodové sídlo, zámek Nalžovy v západních Čechách, kde také 29. listopadu 1895 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Eduarda Taaffeho.", "content": "V politické praxi postupoval jako pragmatik. Na rozdíl od své politické činnosti v 60. a 70. letech se nyní profiloval coby konzervativní politik, jehož hlavní loajalita směřovala k císaři (od mládí byl osobním přítelem Františka Josefa I.), nikoliv k politickým stranám. Taaffeho koalici podpořili polští velkostatkáři, stoupenci německorakouských konzervativních a křesťanských stran a staročeši (respektive celé české politické spektrum včetně zatím menšinových mladočechů a konzervativní české šlechty). S trváním více než čtrnácti let šlo o nejdéle existující vládu v dějinách Předlitavska. Sám se hlásil k německé národnosti, ale jak prohlásil v parlamentní rozpravě v roce 1885: „\"Nepochybuji, že se v německé národnosti nachází poctivý cit vlastenecký. Náležímť také já k německé národnosti a lichotím si, že také tento vlastenecký cit mám; ale tolik nemohu připustiti, že by tento vlastenecký cit byl privilejí jen jedné v Rakousku žijící národnosti\".“ V roce 1879 se mu podařilo dojednat prodloužení branného zákona. V roce 1887 provedl obnovení finančního vyrovnání mezi předlitavskou a uherskou částí monarchie. Jeho vláda stabilizovala státní finance a ukončila ústavní a vládní nejistotu. Taaffeho koalice (tzv. železný kruh pravice) dokázala začlenit do vlády federalistické a autonomistické síly Čechů, Poláků a Jihoslovanů a pragmaticky vyvažovat zájmy jednotlivých národností a politických bloků. Coby konzervativně laděná vláda provedla Taaffeho koalice některé revize liberálního zákonodárství z předchozího období, zejména došlo k obnovení vlivu katolické církve na obecné školy. Roku 1882 jeho vláda provedla důležitou, tzv. Taaffeho volební reformu (snížení volebního censu v městské a venkovské kurii na pět zlatých ročně, čímž se značně rozšířila množina oprávněných voličů o malopodnikatelské střední vrstvy). Zájmy středních vrstev podporoval i nový živnostenský zákon z roku 1883. Proti sílícímu vlivu radikální levice a dělnického socialistického hnutí se Taaffe snažil bojovat zaváděním sociálního zákonodárství, ale i státní represí proti dělnickému hnutí. Českému hnutí vyšel vstříc v jazykové oblasti, když tzv. Stremayrova jazyková nařízení zavedla češtinu do vnější jazykové praxe státních úřadů v Čechách a na Moravě. Za jeho vlády rovněž došlo v roce 1882 k rozdělení pražské univerzity na českou a německou univerzitu, čímž Češi získali kompletní národní školskou soustavu. Za Taaffeho vlády rovněž Český zemský sněm ovládli Češi a konzervativní šlechta, čímž se tento samosprávný zákonodárný sbor zapojil do rozhodování. Ke konci Taaffeho vlády se ovšem v českém politickém táboře zesilovala nespokojenost s tempem státoprávních výdobytků a poté, co koncem 80. let politické spektrum ovládla opozičně naladěná mladočeská strana, se stabilita Taaffeho koalice vytratila. Taaffe se neúspěšně snažil nahradit v koalici Čechy německými liberály. Jeho vláda pak padla v roce 1893, když neuspěla v Říšské radě jí předložená další volební reforma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eduard hrabě Taaffe (24. února 1833 Vídeň – 29. listopadu 1895 Nalžovy) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státník, konzervativní sociální reformátor a zemský prezident Salcburska, Horních Rakous a Tyrolska. Jeho rod pocházel z Irska, kde měl titul \"Viscount Taaffe of Corren and Baron of Ballymote\". V letech 1868–1870 a 1879–1893 byl Taaffe předsedou předlitavské vlády, přičemž druhá vláda Eduarda Taaffeho byla nejdéle fungujícím kabinetem v dějinách Předlitavska a v rámci tzv. železného kruhu pravice spojila německorakouské konzervativce, Čechy a Poláky do stabilní vládní koalice.", "tgt_summary": "Eduard Franz Joseph Graf von Taaffe, 11th Viscount Taaffe (24 February 183329 November 1895) was an Austrian statesman, who served for two terms as Minister-President of Cisleithania, leading cabinets from 1868 to 1870 and 1879 to 1893. He was a scion of the Irish Taaffe noble dynasty, who held hereditary titles from two countries: Imperial Counts (\"Reichsgrafen\") of the Holy Roman Empire and viscounts in the Peerage of Ireland (in the United Kingdom).", "id": 2222653} {"src_title": "Svatá Nina", "tgt_title": "Saint Nino", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle nejrozšířenější tradice se Kristýna narodila ve městě Kolastra v Kappadokii, která v té době spadala pod římské impérium. Její rodina mluvila řecky. Názory římskokatolické a pravoslavné církve na Kristýnin původ se nicméně rozcházejí.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda pravoslavné tradice.", "content": "Dle tradice východních církví byla jedináčkem z významné rodiny. Jejím otcem byl římský generál Zabulon, jehož rod byl údajně spřízněn se svatým Jiřím. Její matkou byla Zuzana, příbuzná jeruzalémského patriarchy Houbnala I. V dětství se o Ninu starala její příbuzná jeptiška Sára, která spolu se strýcem (jeruzalémským patriarchou) dohlížela na tradiční výchovu. Díky strýci se později Nina dostala do Říma. Tam se po čase rozhodla, že se vydá hlásat Písmo do Hibérie (dnešní Gruzie), na jejímž území se údajně nacházela Ježíšova tunika. Dle tradice měla Nina vidění, ve kterém se jí zjevila Panna Maria, podala jí kříž z révových ratolestí a pravila: \"Jdi do Hibérie a zvěstuj evangelium Ježíše Krista, a najdeš milost před Hospodinem. Já ti budu štítem proti všem nepřátelům, viditelným i neviditelným. Díky síle tohoto kříže postavíš v zemi spásný prapor víry v mého milovaného Syna a Pána.\" Podle legendy měla Nina schopnost zázračně uzdravovat nemocné. O jejích schopnostech se doslechla královna Nana, jíž následně Kristýna uzdravila malého syna. Královna se poté obrátila na křesťanství. Její manžel král Mirian III. se nejprve novému náboženství bránil. Když se ale na lovu ocitl oslepen temnotou a ztracen v lese, pomodlil se prý k \"Nininému bohu\" a poté našel cestu zpět k družině. Nedlouho poté konvertoval a roku 327 vyhlásil křesťanství jako oficiální náboženství Hibérie. Kristýna až do smrti okolo roku 350 působila na území království a šířila křesťanství.", "section_level": 2}, {"title": "Legenda římskokatolické tradice.", "content": "Západní tradice čerpají především z textů Tyrannia Rufina. Podle nich pocházela Nina (v tomto kontextu nazývaná častěji Kristýna) z Říma, Jeruzaléma nebo Galie (dnešní Francie) a její rodokmen je neznámý. Za vlády císaře Konstantina Velikého byla zajata Hibery (Gruzínci) a dostala se do otroctví. Podle jiné verze na území dnešní Gruzie prchla již dříve za pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem.", "section_level": 2}, {"title": "Úcta a tradice.", "content": "V Gruzii slaví svátek své Kristýny 14. ledna. Kristýnina památka se slaví v Řecku 27. října, v Arménii 29. října.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Nina či svatá Kristýna (také \"Nino,\" gruzínsky წმინდა ნინო, \"ts'minda Nino\") (okolo 290 Palestina – okolo 350 Mccheta, Gruzie) je patronkou Gruzie a první křesťankou, která na tamní území přinesla křesťanství. Bývá označována za apoštolku Gruzie. V Gruzii je známá pod jménem Nino (Ninona). Tamními obrácenými věřícími bývala označována jako Kristiana nebo Kristina, tedy křesťanka a v České republice je známější pod tímto jménem. Bývá zobrazována s křížem z ratolestí révy.", "tgt_summary": "Saint Nino (, \"ts'minda nino\"; , \"Surb Nune\"; , \"Agía Nína\"; sometimes \"St. Nune\" or \"St. Ninny\") \"Equal to the Apostles and the Enlightener of Georgia\" (c. 296 – c. 338 or 340) was a woman who preached Christianity in the territory of Caucasian Iberia, of what is now part of Georgia. It resulted in the Christianization of the royal house of Iberia, with the consequent Christianization of Iberia. According to most widely traditional accounts, she belonged to a Greek-speaking Roman family from Kolastra, Cappadocia, was a relative of Saint George, and came to Georgia (ancient Iberia) from Constantinople. Other sources claim she was from Rome, Jerusalem or Gaul (modern France). According to legend, she performed miraculous healings and converted the Georgian queen, Nana, and eventually the pagan king Mirian III of Iberia, who, lost in darkness and blinded on a hunting trip, found his way only after he prayed to \"Nino’s God\". Mirian declared Christianity the official religion (c. 327) and Nino continued her missionary activities among Georgians until her death. Her tomb is still shown at the Bodbe Monastery in Kakheti, eastern Georgia. St. Nino has become one of the most venerated saints of the Georgian Orthodox Church and her attribute, a grapevine cross, is a symbol of Georgian Christianity.", "id": 2324948} {"src_title": "Supervulkán", "tgt_title": "Supervolcano", "src_document": [{"title": "Známé supervulkány a jejich erupce.", "content": "Na Zemi se nachází několik doložených supervulkánů, jejichž dřívější erupce způsobily katastrofy globálních rozměrů. Klima je ale z geologického hlediska ovlivněno jen na krátkou dobu a katastrofy nemusejí být tak zničující. Ovšem exploze mohou být častější, než se dříve myslelo. Exploze, které uvolní přes 1000 Gt materiálu, se mohou opakovat v průměru pouze za 17 tisíc let. Nejvíce evidovaných supervulkánů se nachází na území Severní Ameriky. Níže je seznam nejsilnějších erupcí.", "section_level": 1}, {"title": "Explozivní síla VEI 8 (> 1000 km³ vyvrženého materiálu).", "content": "La Caldera Garita, Colorado, Spojené státy americké, Fish Canyon Tuff, před ~ 27,8 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 5000 km³) Zdroj nejsilnější dosud doložené erupce v dějinách planety Země. Tato erupce pravděpodobně stojí za největším hromadným vymíráním v třetihorách a způsobila dlouhodobé ochlazování klimatu. Velikost a síla erupce absolutně převyšuje jakoukoliv podobnou katastrofu v historii lidstva. Síla erupce byla přibližně 100 000× silnější, než byl výbuch nejsilnější vodíkové bomby (Car 57 Mt TNT). Pro srovnání: katastrofální výbuch sopky St. Helens v roce 1980 vyvrhl 1 km³ hornin, takže byl přibližně 5000× slabší. Je proto jisté, že erupce byla obrovskou pohromou pro tehdejší svět a způsobila na statisíce let výraznou změnu klimatu a hromadné vymírání fauny a flory. Lake Toba , Sumatra, Indonésie, před ~ 74 000 roky (množství vyvržené horniny ~ 2800 km³) Erupce supervulkánu Toba je nejsilnější erupcí za posledních 27 milionů let. Tato erupce byla o to dramatičtější pro život na zemi, že nastala v probíhající poslední době ledové a způsobila další zhoršení klimatických podmínek. Celosvětově se ochladilo až o 5 stupňů a výrazně začaly růst polární ledovce, což způsobilo značné ochlazení zejména severních šířek. Bill Rose a Craig Chesner z Michiganské technologické univerzity vyvodili, že celkové množství vyvrženého materiálu bylo asi 2800 km³ – zhruba 2000 km³ teklo v podobě lávy po povrchu a kolem 800 km³ spadlo jako popel, zejména západním směrem od vulkánu. Pyroklastické proudy z erupce dosáhly vzdálenosti až 200 km od vulkánu a úplně zničily oblast 20 000 km² (třetina území ČR). Jižní Asie se pokryla 15cm vrstvou popela, což mělo nedozírné následky pro faunu a flóru. Území přilehlé k Tobě, sahající na západ k Indii a na východ k Malajsii, bylo v okruhu cca 1000 km místy pokryto popelem do výšky 6–9 m. Dále bylo vyvrženo přibližně 6 miliard tun oxidu siřičitého, který se v oblacích proměnil na kyselinu sírovou v množství přibližně 10 miliard tun, což způsobilo velmi silné kyselé deště po celé planetě, decimující vše živé. Po 2 týdny trvající sopečné erupci nastala stovky let trvající sopečná zima. Pro většinu živočišných a rostlinných druhů v jihovýchodní Asii znamenala erupce Toby rychlé vymření. Následné globální hromadné vymírání je posledním větším vymíráním zaznamenaným v historii planety. Do té doby slibně se rozvíjející lidský druh byl podle DNA studií zdecimován na posledních 1000–5000 jedinců. Ovšem archeologické nálezy toto nepotvrzují. Navíc snadno přežil i neandrtálec či \"Homo floresiensis\". Pacana Caldera, severní Chile, před 4 miliony let (množství vyvržené horniny ~ 2500 km³) Obdobně ničivá katastrofa jako událost Toba s hlavním těžištěm v Jižní Americe. Island Park Caldera , Huckleberry Ridge Tuff, Idaho/Wyoming, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 2,1 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 2500 km³) Obdobně ničivá katastrofa jako událost Toba s hlavním těžištěm v Severní Americe. Nejsilnější známá erupce z oblasti Yellowstone hotspot. Whakamaru, vulkanická zóna Taupo, Nový Zéland, Whakamaru, před ~ 254 000 lety (množství vyvržené horniny ~ 2000 km³) Přibližně o třetinu „slabší“ erupce než Toba, přesto s velmi dramatickým globálním dopadem. Nejvíc postiženou oblastí byla Austrálie a jižní Asie. Kilgore Tuff, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 4,5 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 1800 km³) Přibližně o třetinu „slabší“ erupce než Toba, přesto s velmi dramatickým globálním dopadem. Nejvíce postiženou oblastí byla Severní Amerika. Druhá nejsilnější známá erupce z oblasti Yellowstone hotspot. Blacktail Tuff, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 6,6 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 1500 km³) Přibližně o polovinu „slabší“ erupce než Toba, přesto s dramatickým globálním dopadem. Nejvíce postiženou oblastí byla Severní Amerika. Třetí nejsilnější známá erupce z oblasti Yellowstone hotspot. Taupo, vulkanická zóna Taupo, Nový Zéland, Oruanui, před 26 500 roky (množství vyvržené horniny ~ 1170 km³) Poslední známá velká erupce supervulkánu. Tato erupce mohla zapříčinit prodloužení poslední doby ledové o 10 000 let a vymření další velké části čtvrtohorní fauny. Cerro Galan, provincie Catamarca, Argentina, před 2,5 milionu let (množství vyvržené horniny ~ 1050 km³) Přibližně 3× \"slabší\" erupce než Toba, přesto s dramatickým globálním dopadem s hlavním těžištěm v Jižní Americe. Yellowstone Caldera, Lava Creek Tuff, Wyoming, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 640 000 roky (množství vyvržené horniny ~ 1000 km³) Poslední známá erupce supervulkánu z oblasti Yellowstone hotspot. Ač 3× slabší než událost Toba a na samé hranici explozivní síly, která tento výbuch řadí mezi VEI 8 supervulkány (1000 km³), měla tato erupce ničivý dopad na veškerou faunu a flóru Severní Ameriky a silné globální účinky, včetně globálního ochlazení. Sibiř, Středosibiřská plošina, Rusko, před 250 miliony let. Nedávné výzkumy poukázaly, že v oblasti Sibiře se pod povrchem nachází rozlehlá vrstva ztuhlé lávy. Tato někdy až několik kilometrů mocná vrstva o stáří okolo 250 milionů let naznačuje, že v té době došlo k masivní erupci právě v oblasti dnešní Sibiře (sibiřské trapy) a že právě tento supervulkán odstartoval událost známou jako Velké permské vymírání, které je ze všech známých hromadných vymírání tím největším, během kterého vymřelo okolo 90 % všech žijících druhů. Určit přesný odhad síly erupce a množství vyvrženého materiálu je v tomto případě obtížné určit (odhady se pohybují v rozmezí 1–4 milionů km). Veškeré stopy a pozůstatky, které po sobě tato erupce zanechala, byly vystaveny 250 milionů let působení eroze a dalších geologických procesů, což odhady ztěžuje a zkresluje. Přesto však mocnost lávové vrstvy a drastické dopady exploze na biosféru dávají tušit, že se jedná o kandidáta na největší vulkanickou erupci všech dob. Dokonce i nejnižší odhady vyvržené horniny znamenají více jak 300násobek materiálu vyvrženého supervulkánem Toba a 200násobek materiálu vyvrženého supervulkánem La Caldera Garita. Nutno ovšem podotknout, že výlev v oblasti sibiřských trapů trval v rozmezí 100–200 tisíc let. Kdyby k tak mohutnému výlevu došlo během krátké doby, znamenalo by to jistý zánik života na naší planetě. I přesto k tomu život na planetě Zemi neměl daleko.", "section_level": 1}, {"title": "Explozivní síla VEI 7 (100–1000 km³ vyvrženého materiálu).", "content": "Explozivní síla vulkánů VEI 7 sice nedosahuje ničivosti vulkánů VEI 8, přesto mívají vždy globální dopad. Tyto erupce se také označují jako supermasivní. Níže je seznam těch nejznámějších: Bennett Lake, sopečný komplex, Britská Kolumbie Columbia/Yukon, Kanada, před ~ 50 miliony let (850 km³) Velmi masivní erupce se silným globálním dopadem a ničivým dopadem pro území Severní Ameriky. 3× slabší než událost Toba, srovnatelná s poslední explozí supervulkánu v Yellowstone. Pastos Grandes, Pastos Grandes Caldera, před 2,9 milionu let (820 km³) Velmi masivní erupce se silným globálním dopadem, 3,5× slabší než událost Toba, o čtvrtinu slabší než poslední erupce supervulkánu v Yellowstone. Heise vulkanické oblasti, Walcott Tuff, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 6,4 milionu let (750 km³) Masivní erupce s globálním dopadem a ničivým dopadem pro území Severní Ameriky, o třetinu slabší než poslední erupce supervulkánu v Yellowstone. Long Valley Caldera, Bishop Tuff, Kalifornie, Spojené státy americké, před ~ 760 000 lety (600 km³) Masivní erupce s globálním dopadem a ničivým dopadem pro území Severní Ameriky. Campi Flegrei, Neapol, Itálie, před 39 280 roky (500 km³) Jedna z nejsilnějších erupcí na evropském kontinentu s globálními následky. Pro Evropu, která byla v této době silně zasažena dobou ledovou, byla tato erupce vážnou pohromou a znamenala zhoršení klimatu nejen v evropském prostoru, ale i celosvětově. Jednalo se jen o polovinu slabší explozi, než byla poslední exploze supervulkánu v Yellowstone. Mangakino, vulkanická oblast Taupo, North Island, Nový Zéland, celkem 3 erupce v rozmezí před 0,97 do 1,23 milionu let (300 km³) Silná erupce s dramatickým dopadem v oblasti Nového Zélandu s patrným globálním dopadem (ochlazení na desítky let o několik stupňů). Bruneau-Jarbidge, Idaho, Spojené státy americké, Yellowstone hotspot, před 10–12 miliony let (250 km³) Silná erupce, 4× slabší než poslední exploze supervulkánu v Yellowstone. Poškozena část Severní Ameriky, mírný globální dopad (ochlazení na několik let o několik stupňů). Tambora, Sumbawa Island, West Nusa Tenggara, Indonésie, rok 1815 (160 km³) Nejsilnější erupce zaznamenaná lidskou civilizací, 6× slabší, než byla poslední exploze supervulkánu v Yellowstone, a 18× slabší než událost Toba. Lokálně se jednalo o velkou katastrofu, ovšem globální dopad byl v podstatě mírný. Atmosféra zeměkoule se ochladila o cca 1,5 stupně na dva roky. Hovořilo se tehdy o roku bez léta. Kikai Caldera, Rjúkjú, Japonsko, před 6300 lety (~ 4300 před Kristem) (150 km³) Obdobně silná exploze jako Tambora. Ničivý lokální účinek, globální dopad mírný. Macauley Island, Kermadec Islands, Nový Zéland, před 6300 lety (~ 4300 před Kristem) (100 km³) Exploze na hranici explozivní síly VEI 7 – silné lokální účinky, velmi mírný globální dopad. Zajímavostí je, že exploze nastala ve stejné době jako Kikai Caldera. Součet explozí těchto vulkánů mohl způsobit silnější globální dopad, než je na první pohled patrné.", "section_level": 1}, {"title": "Současné ohrožení supervulkány.", "content": "Z předchozího seznamu historických erupcí lze snadno vyčíst, že takovéto události nejsou v historii naší planety ničím výjimečným. Velkou nevýhodou lidstva je, že boj proti síle supervulkánů je prakticky nemožný. Erupci supervulkánu nelze ani zastavit či zmírnit a v podstatě se před ní nelze ani schovat, jelikož dopady erupce jsou globální a dlouhodobé. Vědci v poslední době varují před možnou erupcí z oblasti Yellowstone hotspot, kde zaznamenávají hromadění magmatu a mírné nadzvedávání celé oblasti. K erupci tohoto vulkánu dochází přibližně každých 500–600 tisíc let, přičemž poslední erupce nastala před 640 000 lety. Pokud by erupce byla stejně silná jako ta poslední, znamenalo by to pro současnou civilizaci absolutní pohromu. Bezprostředně po erupci by zahynuly statisíce lidí v lávových, laharových a pyroklastických proudech. V řádu několika hodin by došlo k masivnímu spadu popela, který by měl v okruhu 500 km až 1 m a v okruhu 1000 km 30 cm. To by vedlo k pomalému udušení milionů lidí, zničení vegetace a ke zřícení střech většiny zasažených budov pod tíhou popela. Vyvržený materiál by během týdnů pokryl atmosféru kolem celé planety a významně snížil intenzitu dopadajícího slunečního svitu. To by vedlo k postupnému ochlazení a stmívání celé planety. Letecká doprava by vlivem všudypřítomného popílku prakticky přestala fungovat. Zemědělské výnosy by se několikanásobně snížily a to, co by se podařilo vypěstovat, by decimovaly globální kyselé deště. Během několika měsíců by vypukly globální hladomory, zejména v přelidněných státech, kde je rovnováha mezi zemědělskou produkcí a poptávkou velmi vrtkavá. Případný výbuch vulkánu Toba by mohl vést k vymření lidského druhu či jeho návratu do doby kamenné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supervulkán je sopka schopná sopečnou erupcí produkovat ejekta větší než 1 tisíc kubických kilometrů (to se indexu vulkanické aktivity rovná stupni VEI 8). To je tisíckrát více než většina historických erupcí. Supervulkán může vzniknout, pokud magma vystupuje na povrch z horkých skvrn, ale není schopno proniknout skrze zemskou kůru. Tlak vzrůstá a magma se rozšiřuje do chvíle, kdy není kůra schopná udržet tlak. Supervulkán může vzniknout v konvergentní zóně tektonických desek (například jezero Toba) a v kontinentálních horkých skvrnách (například Yellowstone).", "tgt_summary": "A supervolcano is a large volcano that has had an eruption with a Volcanic Explosivity Index (VEI) of 8, the largest recorded value on the index. This means the volume of deposits for that eruption is greater than 1,000 cubic kilometers (240 cubic miles). Supervolcanoes occur when magma in the mantle rises into the crust but is unable to break through it and pressure builds in a large and growing magma pool until the crust is unable to contain the pressure. This can occur at hotspots (for example, Yellowstone Caldera) or at subduction zones (for example, Toba). Large-volume supervolcanic eruptions are also often associated with large igneous provinces, which can cover huge areas with lava and volcanic ash. These can cause long-lasting climate change (such as the triggering of a small ice age) and threaten species with extinction. The Oruanui eruption of New Zealand's Taupo Volcano (about 26,500 years ago) was the world's most recent VEI-8 eruption.", "id": 1434742} {"src_title": "Jens Nowotny", "tgt_title": "Jens Nowotny", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Karlsruher SC.", "content": "Začátek své profesionální kariéry má Nowotny spojen s Karlsruher SC. Debutoval 2. května 1992 v bundesligovém zápase proti Hamburku. Stále teprve 19letý Nowotny se svou druhou sezónu v „A“ týmu prosadil do základní jedenáctky. Karlsruher si oproti předchozí sezóně polepšil a místo osmé příčky (1991/92) získal příčku šestou zajišťující Pohár UEFA. V další sezóně okusil semifinále Poháru UEFA. Jeho kvalitní defenzivní výkony a výkony brankáře Olivera Kahna drželi mužstvo v horní polovině tabulky, na konci sezóny 1993/94 z toho bylo opět šesté místo. Další dvě sezóny se Karlsruher umístil osmý a sedmý.", "section_level": 2}, {"title": "Bayer Leverkusen.", "content": "Talentovaný a stále teprve 22letý Nowotny zaujal Leverkusen, ve kterém se okamžitě prosadil a nastoupil do 32 zápasů Bundesligy. Jeho partnery v obraně byli obvykle Markus Happe a Christian Wörns, i jejich výkony nakonec znamenaly druhé místo za Bayernem Mnichov. Zatímco Wörns a Happe záhy klub opustili, Nowotny byl oporou Bayeru pro další roky. V letech 1999, 2000 a 2002 tým skončil znovu druhý a nedokázal tak získat první ligový titul v historii. Nowotny v tomto období převzal kapitánskou pásku. Obzvlášť sezóna 2001/02 byla pro Leverkusen hořká – vedle neúspěšné bundesligové jízdy padl také ve finále Ligy mistrů proti Realu Madrid a prohrál rovněž finále poháru DFB. Nowotny důležitý závěr ročníku nestihl kvůli zranění: nenastoupil ve finále LM, ve finále domácího poháru proti Schalke ani v posledních třech zápasech Bundesligy, z nichž Leverkusen dvě prohrál, a to včetně zápasu proti sestupem ohroženému Norimberku.", "section_level": 2}, {"title": "Dinamo Záhřeb.", "content": "Po odchodu z Leverkusenu v roce 2006 zamířil do Chorvatska. Poslední sezónu kariéry hrál v Dinamu Záhřeb. Zkušený Nowotny měl být oporou v předkole Ligy mistrů, neodvrátil však vyřazení od Arsenalu. Po několika zápasech se zranil a poté toho již moc neodehrál. V lednu 2007 ukončil kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Debut za reprezentaci si Nowotny odbyl 30. dubna 1997. Stalo se tak v kvalifikačním zápase na mistrovství světa 1998 proti Ukrajině, které se hrálo v Brémách. Nowotny střídal útočníka Bobice po 15 minutách. Nowotny byl součástí národního týmu na dvou mistrovstvích Evropy – v letech 2000 a 2004 – a dohromady odehrál pět zápasů. Mistrovství světa 2002 pořádané Japonskem a Koreou zmeškal kvůli zranění. Trenér Jürgen Klinsmann přizval Nowotnyho k národnímu mužstvu pro mistrovství světa 2006, které pořádalo právě Německo. Nowotny předtím dva roky nehrál žádné reprezentační utkání. Avšak zkušený stoper Nowotny skončil na lavičce náhradníků, kde dělal náhradníka mladíkům Peru Mertesackerovi a Christophu Metzelderovi. Nakonec si zahrál v utkání o třetí místo proti Portugalsku, protože se zranil Mertesacker. Němci v utkání zvítězili poměrem 3 ku 1. Celkový počet zápasů, které odehrál za Německou reprezentaci dosahuje 48. Jediný gól vstřelil 27. května 2004 v přátelském zápase proti Maltě, kdy Německo zvítězilo 7:0.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Německo Bayer Leverkusen Karlsruher", "section_level": 1}], "src_summary": "Jens Nowotny (* 11. ledna 1974, Malsch) je bývalý německý reprezentační fotbalista, který hrál na postu středního obránce. S velkým fotbalem začal v klubu Karlsruher SC, většinu kariéry hrál za Bayer Leverkusen, se kterým dosáhl finále Ligy mistrů 2001/02. Rovněž ve čtyřech sezónách skončil v lize na 2. místě.", "tgt_summary": "Jens Daniel Nowotny (born 11 January 1974) is a German former professional footballer who played as a defender. He played in nearly 300 official games with Bayer Leverkusen in one full decade, helping them reach the 2002 Champions League final. In his prime, he is widely regarded as the best defender in Germany. Internationally, Nowotny appeared for Germany in one World Cup and two European Championships, gaining 48 caps.", "id": 1402600} {"src_title": "Maurice Halbwachs", "tgt_title": "Maurice Halbwachs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Halbwachs se narodil roku 1877 v Remeši. Později studoval na pařížské École normale supérieure. Zde ho silně ovlivnil filozof Henri Bergson, s nímž vedl ve značné části svého pozdějšího díla polemiku. Roku 1901 složil \"agrégration\" z filosofie a několik následujících let působil jako středoškolský pedagog. V roce 1904 studoval na univerzitě v Göttingenu. Roku 1905 se vrátil do Paříže, aby na Sorbonně studoval ekonomii, právo a matematiku. Přednášky Émila Durkheimema, které zde navštěvoval, ho přivedly k zájmu o sociologii a ke spolupráci na vydávání jeho časopisu \"L'Année Sociologique\". Absolvoval též několik studijních pobytů v Německu. Roku 1912 pak Halbwachs odevzdal svou habilitační práci pojmenovanou \"La Classe ouvrière et les niveaux de vie, recherches sur la hièrarchie des besoins dans les sociétés industrielles contemporaines\". V letech 1919–1935 Halbwachs přednášel sociologii na univerzitě ve Štrasburku, kde ho ovlivnilo setkání s Marcem Blochem. Poté přednášel v Paříži na katedře sociologie, kde spolupracoval s Marcelem Maussem. Po vypuknutí druhé světové války zůstal ve Francii. V letech 1942–1944 byl šéfredaktorem časopisu \"Annales de Sociologie\". V roce 1944 byl jmenován profesorem v nejprestižnější francouzské vědecké instituci Collège de France. Nedlouho poté však byl zatčen gestapem a transportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde v březnu následujícího roku zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie paměti.", "content": "Pro Halbwachse je typické sociálně konstruktivistické pojetí paměti. Základní Halbwachsovy premisy jsou takové, že paměť je společensky (sociálně) podmíněná a její existence mimo společnost není možná. Kontinuita kolektivně sdíleného vědomí je udržována kulturou, přičemž do procesu vzpomínání se dostává pouze to, co má vztah k přítomnosti. Paměť se nemůže ustavit a uchovat sama o sobě, nýbrž se formuluje v určitých sociálních referenčních rámcích (\"cadres sociaux\"). Ty jsou závislé na společnosti, ve které daný jedinec žije a slouží k fixaci a znovuvyvolání jeho vzpomínek (rozhodují tak i o tom, co bude zapomenuto. V určitých případech lze hovořit dokonce o „kolektivní amnézii“). Minulost není beze změny uchována v individuálních pamětech, nýbrž je v každém okamžiku neustále rekonstruována. Lavabre shrnula hlavní předpoklady, ze kterých Halbwachs ve svých úvahách o kolektivní paměti vycházel, do tří bodů: „Minulost není konzervována, je rekonstruována z hlediska přítomného. Izolované individuum je pouhou fikcí, paměť minulého je možná jen díky sociálním rámcům paměti. Vzato z opačného úhlu pohledu: individuální paměť může být reálná, pouze pokud participuje na kolektivní paměti. A nakonec paměť má sociální funkci.“ Halbwachs ve svých textech důsledně rozlišoval mezi individuální a kolektivní pamětí, nicméně paměť individuální vždy pojímal jako společensky podmíněný fenomén. Individuální paměť si utváří každý jedinec během své socializace. Zatímco kolektivní paměť čerpá trvanlivost a sílu z celé skupiny jedinců, pouze jedinci jsou těmi, kdo vzpomínají. Děje se tak v interakci s druhými, ovšem každý jedinec se s danou vzpomínkou identifikuje v odlišné míře. Jak uvádí Assmann: „Kolektivy sice ‚nemají‘ žádnou paměť, avšak určují paměť svých příslušníků. Vzpomínky, a to i osobní, vznikají pouze díky komunikaci a interakci v rámci společenských skupin.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice Halbwachs (11. března 1877, Remeš – 16. března 1945 koncentrační tábor Buchenwald) byl francouzský filozof a sociolog, představitel „durkheimské školy“, považovaný za hlavního teoretika sociologie paměti. Znám je zejména pro svůj podíl na zavedení konceptu kolektivní paměti (\"mémoire collective\"). Největší vliv na něj přitom měli filozof Henri Bergson a sociolog Émile Durkheim. Ovlivnili ho též historik Marc Bloch či sociolog Marcel Mauss.", "tgt_summary": "Maurice Halbwachs (; 11 March 1877 – 16 March 1945) was a French philosopher and sociologist known for developing the concept of collective memory. Halbwachs also contributed to the sociology of knowledge with his \"La Topographie Legendaire des Evangiles en Terre Sainte;\" study of the spatial infrastructure of the New Testament. (1951)", "id": 1784812} {"src_title": "Alésia (oppidum)", "tgt_title": "Alesia (city)", "src_document": [{"title": "Caesarova bitva.", "content": "V roce 52 př. n. l. se stala Alesia místem bitvy o Alesii (viz samostatný článek) mezi Římany vedenými Juliem Caesarem a Galy vedenými Vercingetorixem. Výsledek bitvy určil osud celé Galie. Římané zde zvítězili a završili tak své dobyvatelské tažení nazývané galské války vedoucí k podmanění Galie. Bitva je podrobně (i když patrně jednostranně) popsána v Caesarových Zápiscích o válce galské. Během pouhých šesti týdnů bylo vybudováno obléhací opevnění v délce 15 km kolem Alésie a další 21 km dlouhý vnější prstenec opevnění, který Casearova vojska chránil proti galským posilám přicházejícím zvnějšku. Archeologické analýzy leteckých fotografií Alise-Sainte-Reine existenci těchto opevnění potvrzují. V lokalitě bylo nalezeno mimořádně mnoho pozůstatků bitvy: Dvě z nalezených olověných střel do praku byly signovány T.Labi, což se interpretuje jako podpis Caesarova legáta Tita Labiena.", "section_level": 1}, {"title": "Galo-románská osada Alésia.", "content": "Kapitulací obránců samotná Alésia nezanikla. Během dalších desetiletí římské okupace dostává Alésia postupně městský charakter. Zatímco architektura soukromých domů se vyvíjí pomalu a jsou dále stavěny z materiálů snadno podléhajících zkáze, prochází centrum města zásadní rekonstrukcí. Chrám je stržen a nový postaven z kamene. Síť ulic je organizována kolem politického a náboženského centra. Monumentální centrum se postupně přesouvá na východ od původního centra a na západě vyrůstá divadlo. Bývalé oppidum tak bylo obýváno nepřetržitě, na rozdíl od mnoha jiných lokalit, které byly opuštěny. Důvody pro toto trvalé osídlení mohly být náboženské povahy. Rozvoj města trvá až do poloviny třetího století, kdy začíná pokles způsobený politickou a ekonomickou krizí Římské říše. Germánská invaze v roce 269 město vážně poškodila, ale bylo znovu obnoveno. Druhý germánský útok v roce 276 město devastoval zcela a k rekonstrukci již nedošlo. Hutnictví železa a bronzu v lokalitě mizí. Dlouho přežívající svatyně bohyně Kybelé je opuštěna kolem roku 370. Od počátku pátého století, v podstatě s nástupem křesťanství, je již Alésia definitivně v troskách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alésia bylo mohutně opevněné oppidum galského kmene Mandubiů na vyvýšenině chráněné dvěma řekami. Dnes je nejčastěji ztotožňováno s obcí Alise-Sainte-Reine poblíž Dijonu v Burgundsku, ve východní Francii, ale existují i další místa vyhovující popisu bitvy možná přesněji, jako například Chaux-des-Crotenay v předhůří pohoří Jura ve východní Francii. Obléháním a dobytím Alésie (v roce 52 př. n. l.) rozdrtil Caesar poslední pokus zabránit mu v podmanění celé Galie. Archeologické vykopávky v Alise-Sainte-Reine probíhaly již v době Napoleona III.. Indicie, že jde o historickou Alésii byla vykopána v roce 1839. Jednalo se o kamenný obelisk (49 x 74 x 13 cm) s vytesaným nejdelším známým galským nápisem: Nápis byl koncem dvacátého století rozluštěn jako věnování budovy bohu Ucuetisovi (patronu kovářů). \"Martialis, syn Dannotalosa, nabídl tuto stavbu Ucuetisovi a kovářům, kteří slouží Ucuetisovi v Alisii.\"", "tgt_summary": "Alesia was the capital of the Mandubii, one of the Gallic tribes allied with the Aedui. The Celtic was conquered by Julius Caesar during the Gallic Wars and afterwards became a Gallo-Roman town. Modern understanding of its location was controversial for a long time; however, it is now thought to have been located on , near in Burgundy, France.", "id": 198403} {"src_title": "Arnold Genthe", "tgt_title": "Arnold Genthe", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Genthe se narodil v Berlíně v tehdejším Prusku matce Louise Zoberové a Hermannovi Genthovi, profesorovi latiny a řečtiny v klášteře Berlinisches Gymnasium zum Grauen Kloster v Berlíně. Arnold Genthe následoval svého otce v jeho šlépějích, stal se z něj vystudovaný odborník, v roce 1894 získal doktorát z filologie na University of Jena, kde poznal umělce Adolfa Menzela, bratrance své matky. Poté, co emigrovali do San Francisca v roce 1895, pracoval jako vychovatel a naučil se sám fotografovat. Zaujala jej čínská část města a fotografoval její obyvatele, od dětí až po narkomany. Vzhledem k možnému strachu z jeho fotoaparátu nebo jejich neochota se nechat fotografovat, Genthe někdy svůj fotoaparát skrýval. Někdy ze snímků odstraňoval důkazy o západní kultuře oříznutím nebo retuší. Dochovalo se asi 200 jeho fotografií čínské čtvrti - a tyto tvoří jediný známý fotografický záznam z tohoto místa před zemětřesením v roce 1906. Poté, co několik místních časopisů otisklo některé jeho fotografie v pozdních devadesátých letech, otevřel si portrétní fotografické studio. Znal se s některými váznamnými a bohatými osobnostmi ve městě, a jak jeho pověst rostla, mezi jeho klientelu patřili například Nance O'Neil, Sarah Bernhardt, Nora May French nebo Jack London. Zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 a následný oheň zničil Genthův ateliér, které však znovu vybudoval. Jeho fotografie \"Pohled na Sacramento Street, San Francisco, 18. dubna 1906\", se po zemětřesení stala jeho nejslavnější fotografii. Během krátké doby se Genthe připojil k umělecké kolonii v Carmel-by-the-Sea, kde byl schopný pokračovat v práci na rozvoji barevné fotografie. O svém novém bydlišti, napsal: \"cypřiše a skály Point Lobos, vždy různé západy slunce a zajímavé stíny písečných dun nabízí bohaté pole pro barevné experimenty.\" V roce 1911 se přestěhoval do New Yorku, kde zůstal až do své smrti. Věnoval se především portrétům, jeho klienti byli například Theodore Roosevelt, Woodrow Wilson a John D. Rockefeller. Jeho fotografiím Grety Garbo se připisují důvody zvýšení její kariéry. Také fotografoval tanečníky moderního tance, včetně Anny Pavlovou, Isadoru Duncanovou nebo Ruth St. Denisovou. Jeho fotografie byly otištěny roku 1916 v knize \"The Book of the Dance\" (\"Kniha o tanci\"). Před rokem 1918 u něho v newyorském ateliéru trénovala praxi pozdější významná fotografka Dorothea Langeová. Genthe také často experimentoval s procesem autochrom - první barevnou fotografií. Zemřel na srdeční infarkt v roce 1942.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnold Genthe (8. ledna 1869 – 9. srpna 1942) byl americký fotograf původem z Německa, nejznámější svými fotografiemi sanfranciské Čínské čtvrti, zemětřesení v San Franciscu 1906 a portréty známých osobností, od politiků, společenských prominentů, literárních postav a celebrit z oblasti zábavy.", "tgt_summary": "Arnold Genthe (8 January 1869 – 9 August 1942) was a German-American photographer, best known for his photographs of San Francisco's Chinatown, the 1906 San Francisco earthquake, and his portraits of noted people, from politicians and socialites to literary figures and entertainment celebrities.", "id": 371915} {"src_title": "Draisina", "tgt_title": "Dandy horse", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Napoleonské války skončily roku 1815. Při výbuchu indonéské sopky Tambora roce 1815 se do atmosféry dostalo tak ohromné množství sopečného popela, že došlo ke změně klimatu, jež následujícího roku natolik ovlivnila úrodu v Evropě a v Severní Americe, že zde roku 1816 vypukl nejhorší hladomor v 19. století. Proto se roku 1816 začalo přezdívat „Rok bez léta“. Situace byla natolik vážná, že lidé v Evropě, aby přežili, museli porazit své koně, kteří byli tehdy hlavním dopravním prostředkem. To mělo za následek celou řadu dopravních problémů, jež se podle některých zdrojů pokoušel vyřešit právě Karl von Drais sestrojením své \"Laufmaschine\". Sám Drais ale uvedl v roce 1813, když si nechal patentovat čtyřkolý vůz, že reaguje na nedostatek koní způsobených válkou: „In Kriegszeiten, wo die Pferde und ihr Futter oft selten werden, könnte ein solcher Wagen wichtig sein“. Vozidlo mělo jednu dost vážnou nevýhodu – dalo se s ním totiž jen velmi těžko brzdit. V Německu se proto setkalo s poměrně vlažným přijetím. V jiných zemích však bylo přijato s větším nadšením a dostalo se mu pojmenování, jež bylo odvozeno od jména jeho vynálezce – draisina. Zlidovělý název drezína se dnes používá pro lehké kolejové vozidlo sloužící pro dopravu několika osob.", "section_level": 1}, {"title": "Draisina v Anglii a ve Francii.", "content": "V Anglii a ve Francii se draisiny vyráběly během krátkého období jejich popularity v létě roku 1819. Jedním z výrobců byl i anglický vynálezce Denis Johnson, který v Londýně zhotovoval takzvané \"dandy horse\", jak se jim v Anglii říkalo, s elegantně zakřiveným rámem, jenž umožňoval použití větších kol. Nicméně vzhledem k tomu, že draisiny byly celodřevěné a nikterak odpružené, dávali jejich jezdci přednost jízdě po hladším dláždění chodníků než po hrubé dlažbě cest, což vedlo k častým střetům s chodci. Proto byl v řadě obcí vydán zákaz jejich používání. Další podstatnou nevýhodou tohoto dopravního prostředku byla skutečnost, že musel být zhotoven svému jezdci na míru, aby se mohl pohodlně odrážet nohama od země. Žádný výrobce zřejmě nepřevzal vynález nastavitelného sedla, s nímž přišel v roce 1818 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce a uplatnil jej na své draisině, kterou nazval \"vélocipède\". Po krátkém období slávy upadla draisina rychle v zapomnění. V 60. letech 19. století bylo ve Francii zhotoveno první jízdní kolo, takzvaný „kostitřas“, když bylo přední kolo draisiny opatřeno klikovým mechanismem s pedály.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Ve svém nejznámějším díle Slávy dcera oslavil draisinu básník Jan Kollár (1793–1852).", "section_level": 1}], "src_summary": "Draisina je jednostopé vozidlo poháněné silou lidských svalů. Je předchůdcem jízdního kola a jeho moderní podobou je dětské odrážedlo. Její vynález bývá všeobecně připisován německému lesníkovi a vynálezci Karlu von Draisovi (1785–1851). Původní Draisův vynález neměl ještě pedály. Jezdec jej poháněl tak, že se nohama odrážel od země, podobně jako při jízdě na koloběžce. Základní myšlenka tohoto velocipédu sice již byla známa, Drais ji však zdárně dotáhl do konce, když své vozidlo opatřil řiditelným předním kolem, což si nechal v lednu roku 1818 patentovat. Svoji první zaznamenanou jízdu na vozidle, jež sám nazýval \"Laufmaschine\" ( běhací stroj), podnikl v červnu 1817 v německém Mannheimu.", "tgt_summary": "The dandy horse, a derogatory term for what was first called a Laufmaschine (in German), then a vélocipède or draisienne (in French and then English), and then a pedestrian curricle or hobby-horse, is a human-powered vehicle that, being the first means of transport to make use of the two-wheeler principle, is regarded as the forerunner of the bicycle. A dandy horse is powered by the rider's feet on the ground instead of the pedals of later bicycles. It was invented by Karl Drais (who called it a \"Laufmaschine\" [, \"running machine\"]) in 1817, and then patented by him in France in February 1818 using the term \"vélocipède\". It is also known as a \"Draisine\" ( in German, a term used in English only for light auxiliary railcars regardless of their form of propulsion), and as a \"draisienne\" ( in French and English. In English, it is also sometimes still known as a velocipede, but that term now also has a broader meaning.", "id": 2195693} {"src_title": "Prořezávka", "tgt_title": "Selection cutting", "src_document": [{"title": "Technika prořezávek.", "content": "Před vlastním prováděním prořezávek je vhodné porosty prostorově rozčlenit a stanovit pomocí přibližovacích a zpřístupňovacích linek (1,5-4 m širokých průseků), navazujících na stálé lesní cesty, kostru budoucího dopravně zpřístupňovacího systému. Vlastní zásah může být prováděn ve vzniklých pracovních polích individuální selekcí v tzv. \"bioskupinách\". Jednodušší a méně odborně i časově náročný je schematický zásah (například odstraňováním určených řad nebo každého x-tého jedince). Případně se oba způsoby kombinují (např. se odstraní každá 4. řada a na zbylé ploše se provede individuální výběr). Dle průměru kmínků se (kromě ručního nářadí) používají buď výkonné křovinořezy nebo lehké motorové pily. Pro tvorbu linek nebo schematické zásahy v rozsáhlých porostech mohou být použity rotační sekačky nesené traktory nebo štěpkovací hlavice na lehkých harvestorech . Při zásahu jsou odstraňovány nežádoucí dřeviny pokud škodí dřevinám cílovým, provádí se zdravotní výběr (odstraňují se nemocní nebo nepřirůstaví jedinci), reguluje se zápoj s cílem zlepšit stabilitu (zbylí jedinci využívají větší životní prostor zvýšením tloušťkového přírůstu) a konečně je porost redukován záporným výběrem - likvidací nekvalitních jedinců (košatí obrostlíci, dvojáky atp.) z horní a střední vrstvy. Pěstitel volí odpovídající intenzitu a interval zásahů s ohledem na stav porostu a zajištění jeho odolnosti. Platí že vyšší intenzita umožňuje prodloužit interval zásahu. Intenzivnější zásahy podporují stabilitu porostů na úkor budoucí kvality dříví (širší zápoj vytvořený silnými zásahy znamená logicky i více rozměrnějších suků, protože spodní větvě při něm usychají později). Úkolem lesního hospodáře je sladit v konkrétních přírodních a ekonomických podmínkách protichůdné požadavky na stabilitu a současně kvalitu porostu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prořezávka je výchovný zásah v mlazinách, kterým se při pěstování lesa v určitém vývojovém stádiu upravuje počet jedinců ve vznikajícím lesním porostu. Někteří autoři používají pro tento výchovný zásah též. termín pročistka. Výška porostů se v době provádění prořezávek pohybuje mezi 2 - 8 metry (jde tedy již o zajištěné mlaziny). Prořezávky jsou významným článkem v souboru výchovných zásahů a v rozhodující míře ovlivňují druhovou skladbu, zdravotní stav, kvalitu a odolnost porostu na dlouhá desetiletí.", "tgt_summary": "Selection cutting, also known as selection system, is the silvicultural practice of harvesting trees in a way that moves a forest stand towards an uneven-aged or all-aged condition, or 'structure'. Using stocking models derived from the study of old growth forests, '\"Selection cutting\"', also known as 'selection system', or 'selection silviculture', manages the establishment, continued growth and final harvest of multiple age classes (usually three, but 5 or even 10 are possible) of trees within a stand. A closely related approach to forest management is Continuous Cover Forestry (CCF), which makes use of selection systems to achieve a permanently irregular stand structure. Selection cutting or systems are generally considered to be more challenging to implement and maintain than even-aged management, due to the difficulty of managing multiple age classes in a shared space, but there are significant ecological benefits associated with it. Uneven-aged stands generally exhibit higher levels of vertical structure (key for many species of birds and mammals), have higher levels of carbon sequestration, and produce a more constant flow of market and non-market forest resources than even-aged stands. Although a forest composed of many stands with varied maturity ages maybe comparable, this would be at the forest rather than the stand level. This silvicultural method also protects forest soils from the adverse effects of many types of even-aged silviculture, including nutrient loss, erosion and soil compaction and the rapid loss of organic material from a forested system. Selection silviculture is especially adept at regenerating shade-tolerant species of trees (those able to function under conditions of low solar energy, both cooler and less light), but can also be modified to suit the regeneration and growth of intolerant and mid-tolerant species. This is one of many different ways of harvesting trees. Selection cutting as a silvicultural system can be modified in many ways and would be so done be a forester to take into account varied ownership goals, local site conditions and the species mix found from past forest conditions.", "id": 1314108} {"src_title": "James Redfield", "tgt_title": "James Redfield", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V roce 1993 sám publikoval svůj první román Celestinské proroctví, díky brzkému zájmu bylo dílo jednou z nejúspěšnějších knih vydaných svépomocí (self-published). Následně v roce 1994 publikovalo knihu vydavatelství Warner Books a podle „Publishing Trends“ byla knížka na prvním místě v kategorii mezinárodní bestseller (1996) a na druhém místě o rok předtím. Tři roky po vydání prvního dílu vydal druhý díl s názvem \"\". Narodil se a vyrůstal na venkově nedaleko Birminghamu v Alabamě. Vychován v metodistické církvi byl orientován na komunity a skupiny lidí a byl frustrovaný nedostatkem odpovědí na otázky ohledně přírody a spirituality či duchovna. Na škole studoval východní filozofie včetně taoismu a zenu. Po absolvování univerzity v Auburnu se 15 let věnoval práci s mladistvými. Během této doby ho velmi zaujal lidský potenciál, intuice a paranormální jevy, které by pomohly s jeho psychicky narušenými dorostenci. Po celou tuto dobu Redfield formuloval a přemýšlel o myšlenkách a idejích, které později publikoval v Celestinském proroctví. V roce 1989 opustil práci terapeuta a začal se věnovat psaní. Série Celestinské proroctví pokračovala v roce 1999 vydáním \"\". V roce 2002 Redfield společně se spisovatelem Michaelem Murphym a Sylvií Timbersovou vytvořili knihu \"Bůh a vyvíjející se vesmír: Další krok ve vývoji člověka\". V roce 2006 měl premiéru film \"Celestinské proroctví\". V neposlední řadě James Redfield vydal několik dalších průvodců, které však nebyly vydány v češtině.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Zde je uveden seznam knih, které vyšly v češtině: Série Celestinské proroctví GUIDEBOOKS Film", "section_level": 1}], "src_summary": "James Redfield (* 19. března 1950) je americký spisovatel, lektor, scenárista a filmový producent. Proslavil se především svým prvním románem \"Celestinské proroctví\".", "tgt_summary": "James Redfield is an American author, lecturer, screenwriter and film producer. He is notable for his novel \"The Celestine Prophecy\".", "id": 586327} {"src_title": "Nazarénismus", "tgt_title": "Nazarene movement", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Umělci tohoto směru, kteří byli po vzoru sekty raných židovských křesťanů nazýváni \"nazarény\", hledali inspiraci v křesťanském umění pozdního středověku, z gotiky a rané renesance obdivovali především Albrechta Dürera a italské primitivy (Giotto, Pierro della Francesca, Andrea Mantegna). Pro jejich umění byla závazná katolická církevní tematika (někteří z členů konvertovali ke katolicismu), mělká kompozice přesně odstupněná na popředí, prostředí a pozadí, obnovení klasických technik fresky, dřevorytu, pro formu postav byla ideálem postava Ježíše K, v typicky strnulé stylizaci, charakteristický účes s plnovousem a polodlouhými vlasy \"a la Nazzarrena\", archaické oblékání postav. V barevnosti nazaréni vyznávali kanonickou závaznost a v pestré barevné škále vycházeli z \"božského\" Raffaela. Ze sochařů k zakladatelům patřil Konrad Eberhard.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. období.", "content": "V letech 1808–1817 vedli studenti Akademie ve Vídni jako protest proti tehdejší výuce ředitele Heinricha Friedricha Fügera. Roku 1809 odešli do Říma, protože vídeňskou Akademii obsadila Napoleonova vojska. Zakládajících členů spolku bylo šest a obsadili římský františkánský klášter San Isidoro: Johann Friedrich Overbeck, Franz Pforr, Joseph Wintergerst, Joseph Suttner, Ludwig Vogel a Johann Konrad Hottinger. Mezi další zástupce a přívržence patřili od roeku 1810 Giovanni Colombo (malíř)), od oku 1812 Peter von Cornelius, Carl Philip Forr (1816), Johann Veit a Philipp Veit, Friedrich Wilhelm Schadow (1813) a Johann Evagelista Scheffer von Leonardshof.", "section_level": 2}, {"title": "II. období.", "content": "V letech 1818–1830 došlo k rozšíření stylu do Rakouska a do Německa. Mezi další zástupce a přívržence patřili protestanti bratři Ferdinand a Friedrich Olivierové (1817), Julius Schnorr von Carolsfeld (1817), kteří v tomto duchu vedli Akademii v Berlíně, Düsseldorfu, Mnichově, a umělecké sbírky Städelova Institutu ve Frankfurtu nad Mohanem.", "section_level": 2}, {"title": "III. období.", "content": "60.–40. léta 19. století: Poutním místem pro praxi nazarénů zůstal i po rozpadu skupiny Řím, pro umělce rakouské monarchie tam bývalo sídlem \"Palazzo Venezia\", kam přicházeli studenti a absolventi vyznamenaní na pražské Akademii stipendiem tzv. Římskou cenou. Na vídeňské akademii vedl malířský ateliér Josef Matyáš Trenkwald.", "section_level": 2}, {"title": "Čechy.", "content": "Z českých malířů byl touto skupinou ovlivněn již František Tkadlík, jeho žáci Martin Tejček, František Nadorp, J. Quaisser, J. Proksch a Corneliův žák Christian Ruben. Ze sudetoněmeckých malířů byl vůdcem tohoto okruhu Josef Führich, ve 40. letech 19. století z nazarenismu čerpali mj. František Šír, Josef Vojtěch Hellich, ze sochařů Petr Maixner. Obdivoval je mladý František Palacký.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nazarénismus, též Nazarénský okruh, Nazaréni označoval původně skupinu malířů, kteří roku 1809 iniciativou studentů ve Vídni a v Římě založili \"Spolek sv. Lukáše\", bratrstvo a zároveň první výtvarnou skupinu v novodobých dějinách umění. V širším slova smyslu se termín později začal užívat pro umělecký směr čerpající z neoklasicismu a neogotiky v pojetí romantismu . Projevil se především v první polovině 19. století a vyzníval až do počátku 20. století v Německu, v Itálii a v Rakouské monarchii.", "tgt_summary": "The epithet Nazarene was adopted by a group of early 19th century German Romantic painters who aimed to revive spirituality in art. The name Nazarene came from a term of derision used against them for their affectation of a biblical manner of clothing and hair style.", "id": 1192863} {"src_title": "Tia Carrereová", "tgt_title": "Tia Carrere", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se jako Althea Rae Duhinio Janairo v Honolulu na Havaji do rodiny správkyně počítačové sítě Audrey Duhinio Janairové a bankéře Alexandra Janaira. Vystudovala římskokatolicky zaměřenou střední školu pro dívky Sacred Hearts Academy. Od mládí se snažila se prosadit jako zpěvačka, přestože byla v roce 1985 vyřazena již v prvním kole z televizní pěvecké soutěže \"Star Search\". V sedmnácti letech ji během nakupování na Waikiki oslovili rodiče místního producenta. Následně došlo k jejímu obsazení ve filmu \"Aloha Summer\", což vedlo k nastartování herecké kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "V hudebním světě se poprvé prosadila v roce 1993, když vydala své premiérové sólové album \"Dream\", které získalo na Filipínách platinovou desku. Stejný rok se podílela na soundtracku k filmu \"Batman a fantom\", na němž zpívala poslední píseň \"I Never Even Told You\". Druhé album nazvané \"Hawaiiana\" bylo vydáno v červnu 2007 a připomnělo její havajské kořeny. Producentem se stal čtyřnásobný držitel Grammy Award Daniel Ho, jenž ji doprovázel na sólovou slack-key kytaru a ukulele. Deska byla v roce 2008 nominována na Grammy Award v kategorii Nejlepší havajské album roku. Cenu Grammy obdržela následujícího roku 2009 za třetí album \"Ikena\". Čtvrtá deska vydaná v roce 2010 nese název \"He Nani\". Obě poslední alba produkoval opět Ho.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1992 se provdala za Elieho Samaha. Pár se rozvedl v únoru 2000. 30. listopadu 2002 uzavřela sňatek podruhé s fotografem Simonem Wakelinem. Z manželství se narodila dcera Bianca (nar. 25. září 2005). 2. dubna 2010 podala žádost o rozvod, který byl dokonán v srpnu 2010. S dcerou žije v Los Angeles.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tia Carrereová, rodným jménem Althea Rae Duhinio Janairo (* 2. ledna 1967, Honolulu, Havaj) je americká herečka, modelka a zpěvačka, která se do širšího povědomí zapsala rolí \"Cassandry\" ve \"Waynově světě\" a \"Waynově světě 2\", jako \"Juno Skinnerová\" v akční komedii \"Pravdivé lži\" nebo postavou \"Sydney Foxové\" v seriálu \"Lovci pokladů\".", "tgt_summary": "Althea Rae Duhinio Janairo (born January 2, 1967), known professionally as Tia Carrere (), is an American actress, singer, and former model, who obtained her first big break as a regular on the daytime soap opera \"General Hospital\". She played Cassandra Wong in the feature films \"Wayne's World\" and \"Wayne's World 2\"; Juno Skinner in \"True Lies\"; Nani Pelekai in the \"Lilo & Stitch\" films and TV series; Queen Tyr'ahnee in \"Duck Dodgers\"; Richard Lewis's girlfriend, Cha Cha, in \"Curb Your Enthusiasm\"; and starred as Sydney Fox in the television series \"Relic Hunter\", as well as Lady Danger opposite RuPaul in Netflix's \"AJ and the Queen\". She appeared as a contestant in the second season of \"Dancing with the Stars\" and the fifth season of \"The Celebrity Apprentice\".", "id": 91964} {"src_title": "Zevulun Orlev", "tgt_title": "Zevulun Orlev", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Rechovotu ještě za dob britské mandátní Palestiny. Vystudoval sociologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a pedagogiku na Morešet Ja'akov College. Během své povinné vojenské služby u Izraelských obranných sil dosáhl hodnosti četaře a za svou chrabrost během jomkipurské války mu byla udělena medaile Za zásluhy. Později pracoval jako generální ředitel na ministerstvu pro náboženské záležitosti a na ministerstvu školství a kultury. Společně se svou ženou Ninou žije v jeruzalémské čtvrti Givat Mordechaj. Společně mají čtyři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poslancem byl poprvé zvolen ve volbách v roce 1999, v nichž kandidoval za Národní náboženskou stranu. Svůj poslanecký mandát obhájil i v následujících volbách v roce 2003, po nichž byl jmenován ministrem sociální péče a sociálních služeb ve vládě premiéra Ariela Šarona. Během stranické krize, způsobená Šaronovým plánem na jednostranné opuštění Pásma Gazy, Orlev vedl tu část strany, podle níž bylo lepší volbou zůstat ve vládě, spíše než ji opustit. V důsledku toho označil Orleva předseda strany Efrajim Ejtam „mejmadnikem.“ Když Ejtam a Jicchak Levy opustili v roce 2004 vládu, odmítl Orlev a řada poslanců strany učinit totéž. Orlevovi se podařilo převzít kontrolu nad stranou, což vedlo k odchodu Ejtama a Levyho, kteří založili Obnovenou národní náboženskou sionistickou stranu (později Achi), která se následně připojila k Národní jednotě. Svůj poslanecký mandát obhájil ve volbách v roce 2006. V roce 2008 vystoupil v Knesetu s projevem francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jehož slova Orlev okomentoval následovně: Před následujícími volbami v roce 2009 byla Národní náboženská strana rozpuštěna a její členové přešli do nově vzniklé strany Židovský domov. Na její kandidátní listině získal Orlev druhé místo a v následujících volbách tak opět obhájil svůj mandát. V roce 2009 Kneset projednával zákon, navržený Orlevem, podle něhož by byl trestně stíhán každý, kdo by popíral, že je Izrael židovský a demokratický stát. Zákon prošel v prvním čtení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zevulun Orlev (: זבולון אורלב‎, narozen 9. listopadu 1945) je izraelský politik a bývalý předseda Národní náboženské strany. V letech 2003 až 2004 byl členem izraelské vlády, v níž zastával post ministra sociální péče a sociálních služeb. V letech 1999 až 2013 zastával post poslance Knesetu za strany Židovský domov a Národní náboženská strana. Orlev je vyznamenaný válečný hrdina; za jeho chrabrost během jomkipurské války mu byla udělena medaile Za zásluhy.", "tgt_summary": "Zevulun Orlev (, born 9 November 1945) is an Israeli politician and a former Knesset member, Minister of Welfare & Social Services and leader of the National Religious Party. Orlev is a decorated war hero who received the Medal of Distinguished Service in the Yom Kippur War.", "id": 549061} {"src_title": "Mistrovství světa ve volejbale mužů 2010", "tgt_title": "2010 FIVB Volleyball Men's World Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "– 3:0 (25:21, 25:17, 25:21) 25. září 2010 (17:00) – Milán 25. září 2010 (21:00) – Milán 26. září 2010 (17:00) – Milán 26. září 2010 (21:00) – Milán 27. září 2010 (17:00) – Milán 27. září 2010 (21:00) – Milán", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "– 3:0 (25:14, 25:21, 25:14) 25. září 2010 (17:00) – Verona 25. září 2010 (21:00) – Verona 26. září 2010 (17:00) – Verona 26. září 2010 (21:00) – Verona 27. září 2010 (17:00) – Verona 27. září 2010 (21:00) – Verona", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "– 3:0 25:11, 25:20, 25:22) 25. září 2010 (17:00) – Modena 25. září 2010 (21:00) – Modena 26. září 2010 (17:00) – Modena 26. září 2010 (21:00) – Modena 27. září 2010 (17:00) – Modena 27. září 2010 (21:00) – Modena", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "– 0:3 (23:25, 17:25, 18:25) 25. září 2010 (17:00) – Reggio di Calabria 25. září 2010 (21:00) – Reggio di Calabria 26. září 2010 (17:00) – Reggio di Calabria 26. září 2010 (21:00) – Reggio di Calabria 27. září 2010 (17:00) – Reggio di Calabria 27. září 2010 (21:00) – Reggio di Calabria", "section_level": 3}, {"title": "Skupina E.", "content": "– 3:2 (25:19, 22:25, 25:21, 24:26, 15:11) 25. září 2010 (17:00) – Turín 25. září 2010 (21:00) – Turín 26. září 2010 (17:00) – Turín 26. září 2010 (21:00) – Turín 27. září 2010 (17:00) – Turín 27. září 2010 (21:00) – Turín", "section_level": 3}, {"title": "Skupina F.", "content": "– 3:0 (25:22, 25:21, 25:13) 25. září 2010 (17:00) – Terst 25. září 2010 (21:00) – Terst 26. září 2010 (17:00) – Terst 26. září 2010 (21:00) – Terst 27. září 2010 (17:00) – Terst 27. září 2010 (21:00) – Terst", "section_level": 3}, {"title": "Osmifinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina G.", "content": "– 0:3 (22:25, 22:25, 18:25) 30. září 2010 (17:00) – Catania 1. října 2010 (21:00) – Catania 2. října 2010 (21:00) – Catania", "section_level": 3}, {"title": "Skupina H.", "content": "– 1:3 (25:16, 19:25, 22:25, 19:25) 30. září 2010 (17:00) – Milán 1. října 2010 (21:00) – Milán 2. října 2010 (17:00) – Milán", "section_level": 3}, {"title": "Skupina I.", "content": "– 3:0 (25:21, 25:17, 25:18) 30. září 2010 (21:00) – Catania 1. října 2010 (17:00) – Catania 2. října 2010 (17:00) – Catania", "section_level": 3}, {"title": "Skupina L.", "content": "USA – 0:3 (19:25, 22:25, 22:25) 30. září 2010 (17:00) – Ancona 1. října 2010 (21:00) – Ancona 2. října 2010 (17:00) – Ancona", "section_level": 3}, {"title": "Skupina M.", "content": "– 1:3 (25:16, 17:25, 23:25, 21:25) 30. září 2010 (21:00) – Milán 1. října 2010 (17:00) – Milán 2. října 2010 (21:00) – Milán", "section_level": 3}, {"title": "Skupina N.", "content": "– 0:3 (16:25, 20:25, 20:25) 30. září 2010 (21:00) – Ancona 1. října 2010 (17:00) – Ancona 2. října 2010 (21:00) – Ancona", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina O.", "content": "– USA 0:3 (16:25, 14:25, 23:25) 4. září 2010 (17:00) – Řím 5. září 2010 (21:00) – Řím 6. září 2010 (21:00) – Řím", "section_level": 3}, {"title": "Skupina P.", "content": "– 3:1 (25:15, 21:25, 25:22, 25:18) 4. září 2010 (17:00) – Florencie 5. září 2010 (17:00) – Florencie 6. září 2010 (17:00) – Florencie", "section_level": 3}, {"title": "Skupina Q.", "content": "– 1:3 (21:25, 25:27, 28:26, 18:25) 4. září 2010 (21:00) – Florencie 5. září 2010 (21:00) – Florencie 6. září 2010 (21:00) – Florencie", "section_level": 3}, {"title": "Skupina R.", "content": "– 2:3 (20:25, 25:22, 25:23, 21:25, 8:15) 4. září 2010 (21:00) – Řím 5. září 2010 (17:00) – Řím 6. září 2010 (17:00) – Řím", "section_level": 3}, {"title": "Semifinále.", "content": "– 2:3 (25:22, 17:25, 29:31, 25:22, 14:16) 9. září 2010 (17:05) – Řím 9. září 2010 (21:15) – Řím", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "– 0:3 (22:25, 14:25, 22:25) 10. září 2010 (21:15) – Řím", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "– 3:1 (25:21, 25:22, 26:28, 25:19) 10. září 2010 (17:05) – Řím", "section_level": 2}, {"title": "O 5.–8. místo.", "content": "– 3:1 (25:20, 26:24, 20:25, 25:23) 8. září 2010 (17:05) – Modena 8. září 2010 (21:05) – Modena", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "– USA 3:0 (25:19, 25:21, 25:19) 9. září 2010 (21:05) – Modena", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "– 3:0 (26:24, 26:24, 25:21) 9. září 2010 (17:05) – Modena", "section_level": 2}, {"title": "O 9. – 12. místo.", "content": "– 3:1 (23:25, 25:19, 25:19, 26:24) 8. září 2010 (17:05) – Florencie 8. září 2010 (21:05) – Florencie", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "– 3:1 (25:22, 18:25, 25:21, 25:22) 9. září 2010 (21:05) – Florencie", "section_level": 2}, {"title": "O 11. místo.", "content": "– 1:3 (17:25, 23:25, 25:16, 21:25) 9. září 2010 (17:05) – Florencie", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Brazílie Trenér: Bernardo Rezende 2. Kuba 3. Srbsko 10. Česko", "section_level": 1}], "src_summary": "17. mistrovství světa ve volejbale mužů proběhlo ve dnech 25. září – 10. října 2010 v Itálii. Turnaje se zúčastnilo 24 mužstev, která byla rozdělena do šesti čtyřčlenných skupin. Z každé skupiny postoupily nejlepší tři týmy do druhé fáze (osmifinále) turnaje. Tu utvořilo šest tříčlenných skupin, z nichž nejlepší dvě mužstva postupovala do třetí fáze (čtvrtfinále). Ve čtvrtfinále tak vznikly čtyři skupiny po třech týmech. Družstva na prvním místě postoupila do semifinále, družstva na druhém místě hrála o 5. až 8. místo a družstva na třetím místě hrála o 9. až 12. místo. Mistrem světa se potřetí za sebou stala Brazílie.", "tgt_summary": "The 2010 FIVB Volleyball Men's World Championship was held in Italy from 25 September to 10 October 2010. The tournament featured 24 teams to determine the world champions in men's volleyball. In addition to 2006 champion Brazil and host nation Italy, 22 teams qualified for the tournament by means of continental and regional competitions. The matches took place in ten venues across ten Italian cities, with the final being held at the PalaLottomatica, Rome. The tournament was won by Brazil, who beat Cuba in final. Brazil won their third straight world championship having won previously in 2002 and 2006. The podium was completed by Serbia who defeated Italy in the 3rd place match. Brazilian wing-spiker Murilo Endres was named the tournament MVP. Brazil's victory continued their eight-year period of domination of world volleyball. Brazil has now won 15 of 17 major competitions since 2002. Brazil's third straight world championship equals the record for consecutive titles set by Italy in the 1990s.", "id": 124796} {"src_title": "Nina Dobrevová", "tgt_title": "Nina Dobrev", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Sofii v Bulharsku. Ve dvou letech se s rodiči přestěhovala do Kanady (Toronto, Ontario). Mluví plynule anglicky, francouzsky a bulharsky. Má staršího bratra Alexandra (1984). Její otec Konstantin je počítačový specialista a její matka Michaela je umělkyně. Navštěvovala J. B. Tyrrell Sr. Public School, kde začala s baletem a gymnastikou, uměleckou školu Wexford Collegiate School for the Arts a Ryerson University v Torontu, obor sociologie. Školu opustila v roce 2008 kvůli herecké kariéře. Herecké lekce brala v \"Amstrong Acting Studios\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmová a televizní kariéra.", "content": "Na začátku své kariéry se objevila v menších rolích v několika filmech \"Daleko od ní\" (2006), \"Tajemství mé dcery\" (2007), \"V rytmu stepu\" (2007). V roce 2001 se jako dvanáctiletá objevila v seriálu \"\". Přelomovým filmem její kariéry se stal televizní snímek s názvem \"Too Young to Marry\" (2007), který jí umožnil ztvárnit hlavní postavu. Zde si jí všimli také jiní režiséři a nastartovali její hereckou kariéru. Následoval film \"Never Cry Werewolf\" (2008), ve kterém si zahrála s Kevinem Sorbem. V roce 2008 se objevila v televizním muzikálu \"The American Mall\" a v roce 2009 získala hlavní roli v seriálu \"Upíří deníky\" (\"The Vampire Diaries\") ve kterém hrála do roku 2015. Také ztvárnila jednu z postav ve filmu \"Pokušení\" (\"Chloe\"), který měl premiéru 26. března 2010. V roce 2011 získala roli ve filmu \"Spolubydlící\". V roce 2012 byla obsazena do role Candace ve filmu \"Charlieho malá tajemství\", po boku Logana Lermana a Emmy Watson. Film měl premiéru 21. září 2012. V srpnu roku 2014 hrála s Jakem Johnsonem a Damonem Wayansem ve filmu Falešní poldové. Dne 6. dubna 2015 oznámila prostřednictvím sítě Instagramu, že seriál \"Upíří deníky\" opouští. V roce 2015 vystoupila v hororovém filmu \"Poslední nás zachrání\". S Christinou Applegate začala na podzim 2015 natáčet film \"Crash Pad\". V dubnu 2016 bylo oznámeno, že bude hrát ve filmu \"\" s Vinem Dieselem a Samuelem L. Jacksonem. V březnu 2018 byla obsazena do role Clem v komediálním seriálu \"Fam\". Stanice objednala produkci první řady v květnu 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Během let 2006 až 2009 chodila s kanadským hercem Benem Hollingsworthem. Při natáčení seriálu \"\" se seznámila s hercem Evanem Williamsem a prožili si spolu roční románek. Čtyři roky a pět měsíců chodila s hercem Ianem Somerhalderem, se kterým se seznámila na natáčení seriálu \"Upířích deníků.\" Několik měsíců v roce 2013 chodila s tanečníkem Derekem Houghem. V dubnu 2015 začala chodit s americkým hercem Austinem Stowellem. Dvojice se rozešla v únoru 2016. Skoro rok chodila s hercem Glenem Powellem. Rozešli se v listopadu 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nina Dobrevová, známá pod uměleckým jménem Nina Dobrev a pod rodným jménem Nikolina Konstantinova Dobreva (bulharsky: Николина Константинова Добрева) (* 9. ledna 1989, Sofie, Bulharsko), je bulharsko-kanadská herečka, známá pro své role v seriálech \"\" (2006-09) a \"Upíří deníky\" (2009-2015).", "tgt_summary": "Nikolina Kamenova Dobreva (, ; born January 9, 1989), known professionally as Nina Dobrev ( ), is a Canadian actress and model. Her first acting role was as Mia Jones in the drama series \"\". She later became known for portraying Elena Gilbert and Katherine Pierce on The CW's supernatural drama series \"The Vampire Diaries\". Dobrev has also appeared in several feature films, including the 2012 coming-of-age drama \"The Perks of Being a Wallflower\", the 2014 action comedy \"Let's Be Cops\", the 2015 horror comedy \"The Final Girls\", the 2017 action thriller \"\", and the 2017 science-fiction drama \"Flatliners\". She was born in Bulgaria but immigrated with her family to Canada at age two and grew up in Toronto. She studied sociology at Ryerson University, but left early to pursue her acting career.", "id": 1945707} {"src_title": "Zachraňte Willyho 2", "tgt_title": "Free Willy 2: The Adventure Home", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Jesse byl adoptován svými poručníky Glenem a Annie Greenwoodovými. Společně přišli na San Juan Island, odkud mají sledovat Willyho nový domov. Než opustí město, dozvědí se, že Jesseho biologická matka, která ho před osmi lety opustila, zemřela v New Yorku. Navíc musí Jesse čelit svému upovídanému a uličnickému bratrovi Elvisovi, jehož považuje za vetřelce. Elvis často lže a leze Jessemu na nervy. Elvis je pozván na jejich rodinný výlet, aby se oba bratři mohli poznat. Na výletu se Jesse znovu setká se svým přítelem, indiánským šamanem Randolphem a rychle se zamiluje do jeho kmotřenky Nadine. Jesse jí pak pomůže se seznámit s Willym a jeho sourozenci Lunou a Flíčkem. Během výletu v oblasti havaruje ropný tanker a ropná skvrna uvězní kosatky v malé zátoce. Když vyjde najevo, že kosatky jsou uvězněné a Luna umírá, prezident ropné společnosti Milner přijde s plánem na odchycení kosatek do zajetí, kde by se mohly zotavit ze svých zranění. Jeho skutečný plán ale je prodat zvířata do zábavního parku, kde by měla vystupovat. Jesse, Nadine a Elvis pomocí člunu, jenž ukradnou Glenovi, dovedou kosatky do bezpečí, ale nejsou schopni zachránit sebe, když tanker exploduje a ropná skvrna začne hořet. Jejich člun narazí do skály a začne se potápět. Při záchraně vrtulníkem se Nadine a Elvis dostanou nahoru, ale Jesse spadne do vody. Vrtulník se pro něj nemůže vrátit, protože je tam příliš mnoho kouře. Pod vodou Jesse narazí na Willyho, a tak se ho chytne. Willy podplave hořící skvrnu a dopraví Jesseho k Randolphovu člunu. Potom nechce odplavat, ale po Jesseho a Randolphovu naléhání uplave. Na člun se později dostanou i Nadine a Elvis. Ten dá Jessemu fotku, kde je Jesse s matkou a řekne mu, že si nikdy neodpustila, že ho opustila. Elvis a Jesse tak k sobě konečně najdou cestu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zachraňte Willyho 2 (orig. \"Free Willy 2: The Adventure Home\") je americký rodinný film Dwighta H. Littlea z roku 1995, navazující na film \"Zachraňte Willyho!\" a předcházející snímku \"Zachraňte Willyho 3\". V hlavních rolích se opět objevili Jason James Richter a kosatka Keiko.", "tgt_summary": "Free Willy 2: The Adventure Home is a 1995 American family film, directed by Dwight H. Little, and distributed by Warner Bros. under their Warner Bros. Family Entertainment label. It is a sequel to the 1993 film \"Free Willy\", also starring Jason James Richter and August Schellenberg. \"\", was subsequently released in 1997, making a trilogy. A fourth nonconsecutive film, \"\" was released on DVD in Spring 2010. Keiko the Orca does not actually appear in this film unlike the original film. Willy is played by a robotic double while the Free Willy Keiko Foundation devised a plan to bring him to the Oregon Coast Aquarium where he would be rehabilitated for poor health.", "id": 1198683} {"src_title": "Inés de Castro", "tgt_title": "Inês de Castro", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Otcem Inês byl Pedro Fernández de Castro, pán na Lemosu a Sarrii, a matkou jeho milenka Aldonza Lorenzo de Valladares. Její předci byli manželští i nemanželští potomci galicijských a portugalských šlechtických rodin. Inês přišla do Portugalska v roce 1340 jako dvorní dáma Konstancie z Villeny, nedávno provdané za portugalského prince Petra, dědice trůnu (jeho první manželství z roku 1325 s Blankou Kastilskou bylo roku 1333 anulováno). Princ se však zamiloval právě do Konstanciiny dvorní dámy a začal zanedbávat svou zákonnou manželku, čímž ohrozil již tak slabé vztahy s Kastilií. Kromě toho přivedla Petrova láska k Inês k moci kastilskou šlechtu ve vyhnanství, bratři Inês se stali princovými rádci. Král Alfons IV. Portugalský, Petrův otec, sledoval vliv Inês na svého syna s nelibostí. Čekal, že jejich vztah odezní, ale to se nestalo. Konstancie zemřela v roce 1345. Afons IV. se pokusil několikrát přichystat pro syna další sňatek, ale Petr odmítal vzít si jinou ženu než Inês, jejíž původ ji příliš nepředurčoval k tomu být královnou. Petrův legitimní syn, budoucí král Ferdinand I. Portugalský, byl křehké dítě, zatímco nemanželské děti Petra a Inês se měly k světu, což vyvolávalo u portugalské šlechty obavy týkající se kastilského vlivu na Petra. Afons IV. po smrti Constanzy vykázal Inês ode dvora, Petr vztah neukončil. Afons IV. nakonec v roce 1355 nařídil Inês zabít. Pêro Coelho, Álvaro Gonçalves a Diogo Lopes Pacheco odjeli do kláštera Santa Clara ve městě Coimbra, kde prý Inês usekli hlavu před jejím malým dítětem. Když se Petr o její smrti doslechl, dal vrahy hledat a dva z nich se mu skutečně podařilo najít. Byli veřejně popraveni a jejich srdce vyrvána z těla. Petr prohlásil, že mu totiž rozbili srdce na prach. Petr se stal králem o dva roky později, v roce 1357. Poté prohlásil, že se s Inês tajně oženil (prý v roce 1354), tudíž že je právoplatná královna. Jeho slova byla a stále jsou jediným dokladem o uzavření manželství. Legenda vypráví, že Petr dal tělo Inês exhumovat a nutil celý dvůr přísahat věrnost nové královně tak, že jí políbí ruku. Později byla pohřbena v cisterciáckém klášteře Alcobaça, kde je její rakev stále k viděni, naproti Petrově, a tak na sebe znovu budou moci pohlédnout v den posledního soudu. Obě mramorové rakve jsou bohatě zdobeny výjevy z jejich života, a Petrovým slibem, že spolu budou \"até ao fim do mundo\" (až do konce světa). Je to nejsilnější milostný příběh v portugalských dějinách.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Inês de Castro a Petr I. měli následující děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Inês Pérez de Castro (Inés ve španělštině a galicijštině, 1325 – 7. ledna 1355, Coimbra) byla španělská šlechtična. Byla milenkou a po své smrti prohlášenou právoplatnou manželkou portugalského krále Petra I. Petr ji prý coby král dal exhumovat a prohlásit za portugalskou královnu.", "tgt_summary": "Inês de Castro (; in Castilian: Inés; 1325 – 7 January 1355) was a Galician noblewoman best known as lover and posthumously-recognized wife of King Peter I of Portugal. The dramatic circumstances of her relationship with Peter (at the time Prince of Portugal), which was forbidden by his father King Afonso IV, her murder at the orders of Afonso, Peter's bloody revenge on her killers, and the legend of the coronation of her exhumed corpse by Peter, have made Inês de Castro a frequent subject of art, music, and drama through the ages.", "id": 2215013} {"src_title": "Klanopraška čínská", "tgt_title": "Schisandra chinensis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klanopraška čínská je opadavá, keřovitá, pravotočivá liána bez úponků, dorůstající podle podmínek až do délky 10 a více metrů. Listy jsou světle zelené, poměrně tenké, eliptické až obvejčité. Žilnatina je zpeřená, se 3 až 7 páry postranních žilek. Čepel listů je 4,5 až 8 cm dlouhá, 2,5 až 6,5 cm široká, na okraji zoubkatá až pilovitá, na bázi klínovitá, na vrcholu krátce zašpičatělá. Zdřevnatělé stonky příjemně voní. Květy jsou jednotlivé, vonné, jednopohlavné a vyrůstají na bázi mladých výhonů. Okvětí je bílé, krémové nebo narůžovělé, nerozlišené, složené z 5 až 9 volných lístků. Tyčinek v samčích květech je nejčastěji 5, řidčeji méně nebo více (4 až 7). V samičích květech je 14 až 40 volných pestíčků. Plodem je podlouhlé souplodí růžovočervených až červených bobulí. Bobule jsou asi 5 až 7,5 mm velké.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Klanopraška čínská je přirozeně rozšířena v Asii v severovýchodní Číně v provinciích Che-pej, Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Vnitřní Mongolsko a Šan-si, v severním Japonsku, Koreji a na ruském Dálném východě.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Červené plody obsahují značný podíl slizů: 7,8 % pryskyřičnatých látek, 8,4 % kyseliny jablečné, 11,36 % kyseliny citronové a 0,8 % kyseliny vinné a 350 až 580 mg kyseliny askorbové ve 100 g a další látky. Účinné adaptogenní složky se nazývají schizandriny a jsou obsaženy hlavně v semenech.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování klanoprašky čínské.", "content": "Klanopraška čínská pochází z Dálného východu a je přizpůsobená vnitrozemskému podnebí. Snáší i silné mrazy do -35 °C, ale po zahájení vegetačního období bývá v našich podmínkách poškozována jarními mrazíky. Je-li to možné, snažíme nástup vegetace pokud možno oddálit. Pro mladé rostliny je vhodná na zimu ochrana přikrytím. Velmi vhodné je pro ni mulčování po celý rok, protože v létě pomáhá udržet vláhu v půdě a v předjaří brání přílišnému prohřívání povrchových vrstev půdy a tím i předčasnému rašení. Rozmnožování je nejsnadnější vegetativní z kořenových výhonků, které silnější mateční rostlina vytváří v poměrně velkém počtu. Generativní rozmnožování je již obtížnější, protože stratifikace semen je u klanoprašky nutností. Dokončení vývoje semen totiž proběhne právě při stratifikaci. Praktické provedení spočívá v uložení semen po sběru na 3 - 4 měsíce při pokojové teplotě a potom asi na 2 měsíce před vlastním výsevem do vlhkého hrubozrnného písku při snížené teplotě (kolem 5 °C, nejlépe v chladničce). Mladé semenáče mají jemný kořenový systém a rostou z počátku velmi pomalu (roční přírůstek je několik cm). V prvních letech po výsadbě roste dosti pomalu, v našich podmínkách začíná růst zrychlovat většinou tak třetím rokem. Dorůstá podle podmínek až do délky 10 a více metrů. Má velmi mělký kořenový systém, proto roste lépe tam, kde je v letních měsících dostatek vláhy. Nevhodné jsou těžké málo propustné hlinité půdy, nejvhodnější jsou půdy vlhké a dobře odvodňované. Protože se jedná o liánu, vyžaduje pro svůj růst oporu, po které se může pnout. Pro výsadbu na trvalé stanoviště je nejlepší časné jaro, ještě než začne růst. Tři až čtyři roky po výsadbě na trvalé stanoviště začne nasazovat klanopraška krémově bílé až narůžovělé vonné květy (v prvních letech zpravidla pouze samčí), a v dalších letech se objeví i plody. Bobule o průměru do 1 cm jsou šarlatově červené a narůstají podobně jako rybíz v hroznech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Klanopraška čínská se pěstuje jako okrasná a léčivá rostlina, ozdobná jasně červenými bobulovitými souplodími. Bobule jsou jedlé, ale mají hořkokyselou, nepříjemně pryskyřičnou chuť. Rostlina snáší velmi silné mrazy, ale našich podmínkách je občas po narašení poškozována jarními mrazíky. Obsahové látky posilují nervovou soustavu, zvyšují duševní i fyzickou aktivitu, působí protidepresivně, zahánějí spánek a snižují únavu. Klanopraška patří mezi takzvané adaptogeny, tedy látky zvyšující odolnost organismu při zátěži a v extrémních podmínkách. Sbírají se plody, případně i větvičky. Připravují se z ní lihové tinktury, dá se použít i jako čaj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klanopraška čínská (\"Schisandra chinensis\") je rostlina z čeledi klanopraškovité (\"Schisandraceae\"). Je to dřevitá liána s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými bělavými květy, pocházející z východní Asie. Červené bobule jsou jedlé, rostlina má využití v medicíně a je pěstována i v ČR jako okrasná rostlina, nápadná zejména na podzim podlouhlými souplodími červených bobulí.", "tgt_summary": "Schisandra chinensis (common name: magnolia-vine, Chinese magnolia-vine, schisandra), whose fruit is called magnolia berry or five-flavor-fruit (from Chinese \"wǔ wèi zi\"), is a deciduous woody vine native to forests of Northern China and the Russian Far East. It is hardy in USDA Zone 4. The plant likes some shade with moist, well-drained soil. The species itself is dioecious, thus flowers on a female plant will only produce fruit when fertilized with pollen from a male plant. However, a hybrid selection titled 'Eastern Prince' has perfect flowers and is self-fertile. Seedlings of 'Eastern Prince' are sometimes sold under the same name, but are typically single-sex plants. The fruits are red berries borne in dense hanging clusters around 10 cm long.", "id": 202224} {"src_title": "Stará pinakotéka", "tgt_title": "Alte Pinakothek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dějiny Staré pinakotéky začínají již historickými obrazy, které si od roku 1528 nechával malovat bavorský vévoda Vilém IV. (vládl 1508–1550). Tak vznikl i slavný obraz Albrechta Altdorfera \"\"Alexandrova bitva\"\". Maxmilián I. Bavorský (vládl 1598–1651) získal mimo jiné díla Albrechta Dürera. V roce 1627 dostal díky jemnému nátlaku na norimberské radní Dürerův obraz \"Čtyři apoštolové\", který malíř svému rodnému městu daroval. Měšťanům oznámil, že by toto dílo rád měl a zamítavé stanovisko by bral jako \"zvláště velké opovržení\". Během švédské okupace za třicetileté války však utrpěl velké ztráty, neboť 21 obrazů bylo odvezeno do Stockholmu a jen pět z nich bylo později navráceno. Jeho vnuk Maxmilián II. Emanuel (vládl 1679–1726) získal jako místodržící Španělska v Holandsku mnohé obrazy holandských a vlámských malířů. V roce 1698 koupil v Antverpách 12 obrazů Petera Paula Rubense a 13 obrazů od van Dycka, přičemž Rubensovy obrazy pocházely z osobního dědictví umělce a tudíž vůbec nebyly určeny k prodeji. Za následovníků Maxmiliána Emanuela byly nákupy z důvodu omezeného rozpočtu přerušeny. Rozvážným sběratelem holandského malířství byl také Maxmiliánův falcký bratranec Johann Wilhelm (vládl 1690–1716), jemuž vděčí Düsseldorfská galerie, kterou založil jeho dědeček Wolfgang Wilhelm, za svá nejcennější díla. Po sloučení Bavorska a Falcka se staly také falcké sbírky součástí Alte Pinakothek, neboť do bezpečí před francouzskými revolučními vojsky musely být přeneseny jak galerie v Mannheimu (1798) a Zweibrückenu (1799), tak nakonec v roce 1806 i düsseldorfská sbírka. Umělečtí agenti Johanna Wilhelma, kteří působili po celé Evropě, byli pověřeni vydat veškeré peníze raději za jeden vynikající obraz než za několik průměrných děl. Dnes je v Alte Pinakothek 32 obrazů z jeho sbírky Rubensových děl. Jako dar k sňatku s Marií Luisou de Medici dostal Raffaelův slavný obraz \"\"Svatá rodina z domu Canigiani\"\". Mannheimskou galerii založil bratr Johanna Wilhelma, kurfiřt Karl Philipp (vládl 1716–1742). V rozšiřování galerie pak pokračoval jeho nástupce Karl Theodor (vládl 1742–1799), který měl slabost pro holandské malířství. Tak získal mimo jiné Rembrandtovu \"\"Svatou rodinu\"\". Sbírka z Zweibrückenu, která byla před přibližujícími se francouzskými vojsky převezena ze zámku Karlsberg nejdříve do Mannheimu a poté do Mnichova, vznikla ze soukromé sbírky Christiana von Mannlich (německý malíř a architekt), kterou od něj vévoda odkoupil. Vedle německých, vlámských a holandských obrazů zahrnuje také díla mladých francouzských malířů, např. obraz \"\"Odpočívající dívka\" (Marie-Louise O'Murphy)\" od Francoise Bouchera. O něco později však utrpěla sbírka ztráty díky výpravě Napoleona Bonaparta, a tak např. Altdorferova \"\"Alexandrova bitva\"\" visela náhle v Napoleonově koupelně. Jen 27 obrazů z celkového zabaveného množství se po jeho svržení vrátilo zpátky do Mnichova. Proto se ze čtyř velkých loveckých obrazů, které si kdysi objednal Maxmilián I. u Rubense, nachází v Mnichově pouze \"\"Lov hrocha\"\". Díky sekularizaci v Bavorsku však současně přešlo do královského vlastnictví mnoho obrazů ze zrušených klášterů, z čehož obzvláště profitovala sbírka děl starých německých mistrů. Král Ludvík I. Bavorský (vládl 1825–1848) nechal své agenty umění nakoupit řadu mistrovských děl. S oblibou sbíral staré německé obrazy a díla italské renesance. V roce 1827 získal sbírku Sulpize Boisseréeho s 216 díly starých německých a holandských mistrů. V roce 1828 se králi podařila koupě sbírky knížete Wallersteina s 219 díly hornoněmeckého a švábského malířství. V roce 1838 vyšel první katalog obrazů. Později ještě stát koupil několik jednotlivých mistrovských děl. V roce 1852 však bylo 1000 obrazů prodáno v dražbě, mimo jiné např. Dürerova \"\"Sv. Anna samotřetí\"\" (dnes Metropolitní muzeum v New Yorku) a Grünewaldův \"\"Oltář Panny Marie Sněžné\"\" (nyní ve Freiburgu). Teprve od roku 1875, když byl vedoucím galerie jmenován Franz von Reber (1834 - 1919; ve funkci 1875 - 1909), byla Alte Pinakothek věnována opět větší pozornost. Období velkých nákupů bylo však pryč, i když von Reber a jeho následovník Hugo von Tschudi (1851 - 1911; ve funkci 1909 - 1911) pro pinakotéku získali několik vynikajících obrazů. Tak se do Mnichova dostali např. da Vinciho \"\"Madona s karafiátem\"\" nebo El Grekovo \"\"Svlékání Krista\"\". Se začátkem války byla díla přemístěna, aby nevznikly žádné ztráty. V druhé polovině 20. století se především díky dlouhodobým půjčkám od bank podařilo nakoupit mnohá díla 18. století. Galerie získala např. Lancretovu \"\"Ptačí klec\"\" a Boucherovu \"\"Madame de Pompadour\"\". V roce 1988 jeden z návštěvníků Alte Pinakothek, Hans-Joachim Bohlmann, těžce poničil kyselinou několik děl Albrechta Dürera a ta pak byla řadu let restaurována. V roce 1990 se galerii podařilo získat obraz vlámského malíře Dierica Boutse \"\"Ecce Agnus Dei\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Budova.", "content": "Umělecká díla královské sbírky se původně nacházela v různých zámcích a obyčejní lidé je nemohli obdivovat. Ludvík I. Bavorský obrazy pouze nenakupoval, ale chtěl také tyto umělecké poklady zpřístupnit veřejnosti. Proto pověřil architekta Lea von Klenze, aby na severním okraji Mnichova postavil budovu galerie. Základní kámen byl položen 7. dubna 1826 a na podzim roku 1836 byla budova dostavěna. Stará pinakotéka byla největší muzejní budovou světa a na svou dobu byla architektonicky velice moderní. Již vnější vzhled budovy se zřetelně liší od typických muzejních budov počátku 19. století. Tato stavba se stala vzorem pro některé galerie v Římě, Petrohradě či v Kasselu. Po těžkém poškození především střední části budovy v letech 1943 a 1944 byla Stará pinakotéka v letech 1952–1957 rekonstruována německým architektem Hansem Döllgastem. Způsob rekonstrukce, při kterém zůstalo patrné poškození budovy, je dodnes veřejností hodnocen sporně. V roce 1994 byla budova z důvodu generální rekonstrukce uzavřena a vybraná mistrovská díla byla vystavena v Nové pinakotéce. 23. července 1998 byla Stará pinakotéka znovu zpřístupněna veřejnosti. Výstavní prostory se nacházejí jak v přízemí, tak i v prvním patře. Většina děl je vystavena v prvním patře. Jednotlivé výstavní místnosti se dělí na sály a kabinety. V sálech jsou vystavena především významná a velká umělecká díla; v menších kabinetech pak méně významné obrazy. Rozmístění výstavních prostorů v přízemí: Rozmístění výstavních prostorů v prvním patře (hlavní výstavní prostory):", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka.", "content": "700 maleb z celkem více než 1000 obrazů je stále vystaveno. Mimo to se v Alte Pinakothek konají různé krátkodobé výstavy.", "section_level": 1}, {"title": "Německé malířství 14. - 17. století.", "content": "Stará pinakotéka vlastní nejrozsáhlejší sbírku starého německého malířství, mimo jiné s díly Stefana Lochnera (\"Sv. Kateřina, Sv. Hubert a Sv. Quirinus s donorem\", kolem r. 1435), Michaela Pachera (\"Oltář církevních Otců\", kolem r. 1480), Albrechta Dürera (\"Autoportrét v kožichu\", 1500, \"Oltář Paumgartnerů\", 1503, \"Čtyři apoštolové\", 1526), Hanse Baldunga Griena (\"Christoph I. von Baden\", 1515), Albrechta Altdorfera (\"Listnatý les se Sv. Jiřím\", kolem r. 1510, \"Zuzana v lázni\", 1526, \"Dunajská krajina\", kolem r. 1525, \"Alexandrova bitva\", 1529), Lucase Cranacha st. (\"Ukřižování\", 1503), Hanse Holbeina (\"Oltář Sv. Šebestiána\", 1516), Matthiase Grünewalda (\"Setkání Sv. Erasma a Sv. Mauricia\", kolem r. 1520), Hanse von Aachen (\"Vítězství Pravdy\", 1598), Adama Elsheimera (\"Útěk do Egypta\", 1609), Johanna Lisse (\"Smrt Kleopatry\", kolem r. 1622)", "section_level": 2}, {"title": "Staré holandské malířství 14. - 16. století.", "content": "Sbírka starých holandských maleb patří k nejlepším na světě a zahrnuje mistrovská díla mimo jiné od Rogiera van der Weydena (\"Oltář Sv. Colomby\", kolem r. 1455), Diericka Boutse (\"Ecce Agnus Dei\", kolem r. 1462), Hanse Memlinga (\"Sedm radostí Panny Marie\", 1480), Lucase van Leydena, Gerarda Davida, Adriaena Isenbranta (\"Odpočinek na útěku z Egypta\", kolem r. 1520), Jana Gossaerta zvaného Mabuse (\"Danaé\", 1527), Marinuse van Reymerswaele (\"Výběrčí daní s manželkou\", 1538), Hieronyma Bosche", "section_level": 2}, {"title": "Holandské malířství 17. století.", "content": "Sbírka holandského barokního malířství tvoří v podstatě základ galerie. Zahrnuje díla početných mistrů, jako jsou např. Rembrandt van Rijn (\"Autoportrét\", 1629, \"Svatá rodina\", kolem r. 1633, \"Snímání z kříže\", kolem r. 1633), Pieter Lastman (\"Odyseus a Nausicaa\", 1619), Frans Hals (\"Portrét Willema van Heythuysena\", kolem r. 1625), Carel Fabritius (\"Autoportrét\", 1650), Ferdinand Bol (\"Guvernéři cechu obchodníků s vínem\", 1659), Pieter Claesz (\"Zátiší s cínovou konvicí\", kolem r. 1635), Adriaen van Ostade (\"Popíjející venkované v krčmě\", kolem r. 1635), Salomon van Ruysdael (\"Říční krajina s přívozem\", kolem r. 1630), Gerard ter Borch (\"Chlapec vybírající psovi blechy\", kolem r. 1665), Willem van de Velde ml. (\"Klidné moře\", 1655), Karel Dujardin (\"Nemocná koza\", kolem r. 1665), Jacob van Ruisdael, Emanuel de Witte (\"Portrét rodiny\", 1678) a Adrieaen van der Werff (\"Hrající si děti pod sochou Herkula\", 1687).", "section_level": 2}, {"title": "Vlámské malířství 16. a 17. století.", "content": "Sbírka vlámských mistrů zaujímá hlavní sály Alte Pinakothek a zahrnuje mimo jiné hlavní díla Pietera Brueghela st. (\"Země blahobytu\", 1566), Jana Brueghela st. (\"Svatá rodina\", kolem r. 1623), Petra Paula Rubense (\"Velký poslední soud\", 1617, \"Malý poslední soud\", 1620, \"Únos dcer Leukippových\", 1615/1616, \"Helena Fourmentová se synem Fransem\", 1634), Anthonise van Dycka (\"Autoportrét\", kolem r. 1621, \"Zuzana a starci\", kolem r. 1622), Adriaena Brouwera (\"Chudí při kouření a popíjení\", kolem r. 1635), Jacoba Jordaense (\"Sedlák a satyr\", po r. 1620), Jana Siberechtse Sbírka Rubensových děl s 72 obrazy je vůbec největší stálou výstavou tohoto umělce na světě. Malba \"Velký poslední soud\" je přitom největším vystaveným obrazem muzea.", "section_level": 2}, {"title": "Italské malířství 13. až 18. století.", "content": "Sbírka zažíná díly italské gotiky - mj. Giottova slavná \"Večeře Páně\" (krátce po r. 1306). Dále jsou zde zastoupeny všechny malířské školy italské renesance a baroka s díly mj. Fra Angelica (\"Ukládání do hrobu\", kolem r. 1438), Fra Filippa Lippi (\"Zvěstování Panně Marii\", kolem r. 1450), Leonarda da Vinci (\"Madona s karafiátem\", kolem r. 1473), Antonella da Messina, (\"Annunciata\", 1474), Sandra Boticelliho (\"Kladení do hrobu\", kolem r. 1490), Domenica Ghirlandaia (\"Marie s dítětem a Sv. Dominik, Jan Křtitel a Jan Evangelista\", kolem r. 1494), Lorenza Lotta (\"Mystická svatba sv. Kateřiny\", kolem r. 1505), Raffaela (\"Svatá rodina z domu Canigiani\", kolem r. 1505, \"Madonna Tempi\", 1507, \"Madona s baldachýnem\", 1514), Tiziana (\"Portrét Karla V.\", 1548), Jacopa Tintoretta (\"Mars a Venuše překvapeni Vulkánem\", kolem r. 1555), Guida Reni (\"Nanebevzetí Panny Marie\", 1631/42), Luca Giordana (\"Cynický filosof\", kolem r. 1660), Antonia Canaletta (\"Piazetta v Benátkách\", kolem r. 1730), Giovanniho Battisty Tiepola (\"Klanění tří králů\", 1753) a Francesca Guardi (\"Regata na kanále della Guidecca\", kolem r. 1784).", "section_level": 2}, {"title": "Francouzské malířství 17. a 18. století.", "content": "I přes blízký vztah Wittelsbachů k Francii zůstala sbírka francouzských maleb druhou nejmenší sbírkou v Alte Pinakothek. Tvoří ji díla Nicolase Poussina (\"Midas a Bacchus\", kolem r. 1627), Clauda Lorraina (\"Přístav při východu slunce\", 1674), Nicolase Lancreta (\"Ptačí klec\", 1735), Jeana Siméona Chardina, Maurice Quentina de La Tour (\"Mademoiselle Ferrand přemýšlící o Newtonovi\", 1752), Clauda Josepha Verneta (\"Orientální přístav při východu slunce\", 1755), Françoise Bouchera (\"Madame de Pompadour\", 1756), Jeana-Honoré Fragonarda (\"Dívka se psem\", kolem r. 1770) a další.", "section_level": 2}, {"title": "Španělské malířství 16. a 17. století.", "content": "Ačkoliv je oddělení \"Španělské malířství\" vůbec nejmenší v pinakotéce, jsou zde zastoupeni všichni velcí mistři: El Greco (\"Svlékání Krista\", kolem r. 1595), de la Cruz (\"Infantka Isabella Clara Eugenia Španělská\", 1599), Velázquez (\"Mladý španělský šlechtic\", kolem r. 1625), Jusepe de Ribera (\"Sv. Bartoloměj\", kolem r. 1635), Zurbarán (\"Kladení do hrobu sv. Kateřiny Alexandrijské na hoře Sinaj\", kolem r. 1636), Murillo (\"Malá úprava\", kolem r. 1673). Obrazy Francisca Goyi byly začleněny do Nové pinakotéky.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Vybrané obrazy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stará pinakotéka (německy Alte Pinakothek) je muzeum umění (pinakotéka, obrazárna) v Mnichově, jedna z nejvýznamnějších galerií světa. Jsou zde vystaveny obrazy malířů od středověku až do poloviny 18. století. Díla jsou součástí \"Bavorských státních obrazových sbírek (Bayerische Staatsgemäldesammlungen)\". Naproti Alte Pinakothek se nachází Nová pinakotéka s díly 19. a počátku 20. století. Spolu s Pinkotékou moderny a Muzeem Brandhorst s díly 20. a 21. století patří do tzv. \"Umělecké čtvrti\" (\"Kunstareal München\").", "tgt_summary": "The Alte Pinakothek (, \"Old Pinakothek\") is an art museum located in the Kunstareal area in Munich, Germany. It is one of the oldest galleries in the world and houses a significant collection of Old Master paintings. The name Alte (Old) Pinakothek refers to the time period covered by the collection—from the fourteenth to the eighteenth century. The Neue Pinakothek, re-built in 1981, covers nineteenth-century art, and Pinakothek der Moderne, opened in 2002, exhibits modern art. All three galleries are part of the Bavarian State Painting Collections, an organization of the Free state of Bavaria.", "id": 716957} {"src_title": "Alice Boughtonová", "tgt_title": "Alice Boughton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alice Boughtonová se narodila v Brooklynu, v New Yorku 14. května 1866 nebo 1867. Její rodiče byli Frances Ayres a William H. Boughton, právník z New Yorku. V osmdesátých letech 19. století začala Boughtonová studovat umění a fotografii na Pratt School of Art and Design. Tam se setkala s kolegyní studentkou Gertrudou Käsebierovou, se kterou později studovala v Paříži. Käsebierová ji rovněž zaměstnávala jako asistentku v jejím ateliéru, pravděpodobně ve stejné době, kdy Boughtonová studovala na Pratt School. V roce 1890 si otevřela vlastní portrétní studio v ulici East 23rd v New Yorku, které si udržela dalších čtyřicet let. V roce 1904 poslala dopis Williamovi Butleru Yeatsovi, který uvedl adresu studia na Madison Avenue, což naznačuje, že založila nebo vlastnila více než jedno studio alespoň po krátkou dobu. Kolem roku 1901 Boughtonová studovala umění v Římě a fotografii v Paříži, kde pracovala pro letní studio Käsebierové. Získala čestné uznání za svou práci na výstavě výtvarného umění Turn International Decorative and Fine Arts Exhibition v roce 1902. Není známo kdy poprvé potkala Alfreda Stieglitze, ale je jasné, že ji znal a obdivoval její práci již v roce 1902, kdy měla svá dvě díla na zahajovací výstavě ve Stieglitzově Galerii 291 v New York City. O čtyři roky později, v roce 1906, byla jmenována členem spolku Fotosecese. V následujícím roce jí Stieglitz uspořádal výstavu ještě společně s fotografy Yarnallem Abbotem a Williamem B. Dyerem v Galerii 291. V roce 1909 publikovala šest svých fotografií a esej s názvem Photography, A Medium of Expression (Fotografie, médium vyjadřování), ve Stieglitzově časopise Camera Work (č. 26, duben, 1909). Během tohoto období byly její fotografie součástí řady velkých výstav po celém světě, včetně přehlídky v Londýně, Paříži, Vídni, Haagu a New Yorku. Boughtonová se stala jedním z nejvýznamnějších portrétních fotografů New Yorku, ačkoli pořídila řadu krajinářských snímků v USA i v Evropě, včetně slavného panství Rockefellerů Kykuit v Pocantico Hills (New York). Také se zabývala studiemi dětí, zejména svých vlastních dvou dcer, stejně jako ženskými akty v alegorickém nebo přirozeném prostředí. Mezi její dalšími slavnými díly jsou portréty osobností jako byli například: Eugene O'Neill, Albert Pinkham Ryder, George Arliss nebo Robert Louis Stevenson. Její portrét Roberta Louise Stevensona se stal inspirací pro Johna Singera Sargenta k pořízení vlastního portrétu spisovatele. Nejméně od roku 1920 až do své smrti sdílela Boughtonová svou rezidenci s umělkyní a učitelkou umění Idou Haskellovou (1861-1932). O Haskellové je známo, že byla instruktorkou na Pratt v době, kdy tam studovaly Käsebierová a Boughtonová. Když Boughtonová cestovala do Evropy v roce 1926, Haskellová ji na výletech doprovázela. Přesná povaha jejich vztahu není známá. V roce 1931 Boughtonová zavřela své studio a zlikvidovala tisíce tisků. Natrvalo se přestěhovala do domu v Brookhavenu, Long Island, který sdílela s Haskellovou. Boughtonová zemřela na zápal plic 21. června 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Práce a publikace.", "content": "Její práce byly také zveřejněny v časopisu \"Camera Work\" v roce 1909. Kolekce portrétů \"Photographing the Famous\" byla publikována v roce 1928 a zahrnovala takové osobnosti jako William Butler Yeats, Julia Ward Howe, Henry James, Walter de la Mare, G. K. Chesterton, Maxim Gorkij, John Burroughs, Ruth St. Denis, Eleanora Duse nebo Yvette Guilbertová. Její díla jsou ve sbírkách Metropolitan Museum of Art, britské National Portrait Gallery, americké National Portrait Gallery, George Eastman House a dalších významných muzeí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alice Boughtonová (nar. jako Alice Boughton 14. května 1866 nebo 1867 Brooklyn, New York – 21. června 1943) byla americká portrétní fotografka působící na počátku 20. století, známá svými fotografiemi mnoha literárních a divadelních postav své doby. Byla členkou spolku \"Fotosecese\", kruhu vysoce kreativních a vlivných fotografů, jejichž úsilí pomohlo vynést fotografii na úroveň umělecké formy.", "tgt_summary": "Alice Boughton (14 May 1866 – 21 June 1943) was an early 20th-century American photographer known for her photographs of many literary and theatrical figures of her time. She was a Fellow of Alfred Stieglitz's Photo-Secession, a circle of photographers whose artistic efforts succeeded in raising photography to a fine art form.", "id": 825099} {"src_title": "Evropská liga UEFA 2010/11", "tgt_title": "2010–11 UEFA Europa League", "src_document": [{"title": "Účastníci.", "content": "Tohoto ročníku se účastnilo 194 týmů z 53 členských zemí UEFA. Účastnická místa byla přidělená na základě ligových koeficientů UEFA, který hodnotil účast jednotlivých týmu v evropských šampionátech v letech 2004/05 - 2008/09:", "section_level": 1}, {"title": "Účastnická místa.", "content": "Vítěz Evropské Ligy UEFA 2009/2010 Atlético Madrid měl zajištěný přímý postup do skupinové fáze. Kvůli nedostačujícímu výsledku v domácí lize nezajistil si práva účastí v Lize Mistrů. Účast v Evropské Lize si zajistil také díky účastí ve finále španělského ligového poháru Copa del Rey 2009/10 (postup do 3. předkola). Díky přímému postupu Atlética do skupinové fáze vzniklo jedno neobsazené místo pro tým ve 3. kvalifikačním kole. Tato situace byla vyřešena následujícím způsobem: vítěz domácího poháru země 28 (Finsko) postoupil automaticky z 2. do 3. předkola, a vítězové domácích pohárů zemí 52 a 53 (Malta a San Marino) postoupili automaticky z 1. předkola do 2. předkola.", "section_level": 1}, {"title": "Termíny.", "content": "Rozlosování probíhala v Nyonu ve Švycarsku, sídle UEFA.", "section_level": 1}, {"title": "Předkola.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Rozlosování proběhlo 21. června 2010 ve švýcarském Nyonu. První zápasy se odehrály 1. července 2010 a odvety 8. července 2010. V tabulce jsou uvedeny výsledky zápasu, v závorkách důvod účastí v kvalifikační fázi. Jednotlivé zkrátky znamenají:", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "První zápasy se odehrály 15. července, a odvety 22. a 23. července 2010.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "První zápasy se odehrály 29. července (jeden zápas 27. července), odvety 5. srpna 2010 (jeden zápas 3. srpna).", "section_level": 2}, {"title": "4.předkolo.", "content": "Rozlosování 4. předkola proběhlo 6. srpna 2010, první zápasy se odehrály 19. srpna (dva 17. srpna), odvety 26. srpna (jeden zápas 24. srpna) 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Skupinová fáze.", "content": "Los základních skupin se uskutečnil 27. srpna v Monaku. Zápasy probíhaly 16. září, 30. září, 21. října, 4. listopadu, 1. a 2. prosince, 15. a 16. prosince 2010. Do skupinové fáze postoupily týmy, které byly vyřazené v play-off (4. předkole) Ligy mistrů, a obhájce titulu - Atlético Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Play-off.", "content": "V této fázi se utkalo 32 týmů:", "section_level": 1}, {"title": "2. kolo.", "content": "Vítězové skupin Evropské ligy a 4 nejlepší týmy které postoupily z 3. místa skupin Ligy mistrů byly rozlosováné proti týmům z 2. míst ve skupinach Evropské ligy a zbývajicím týmům z 3. místa skupin Ligy mistrů. Týmy ze stejné země a stejné skupiny nemohly být rozlosováné proti sobě ve stejném zápasu.", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Od této fáze byly týmy rozlosované nezávisle na místě ve skupině a zemi z které pocházejí.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Liga mistrů UEFA 2010/11", "section_level": 1}], "src_summary": "Sezóna 2010/11 Evropské ligy byla 2. ročníkem klubové soutěže pro evropské fotbalové týmy, která od 2009 roku nahradila dřívější Pohár UEFA. Obhájcem titulu byl španělský klub Atlético Madrid. Finálový zápas se odehrál 18. května 2011 na stadionu Aviva Stadium v Dublinu.", "tgt_summary": "The 2010–11 UEFA Europa League was the second season of the UEFA Europa League, Europe's secondary club football tournament organised by UEFA, and the 40th edition overall including its predecessor, the UEFA Cup. It began on 1 July 2010, with the first qualifying round matches, and concluded on 18 May 2011, with the final at the Aviva Stadium in Dublin, Republic of Ireland, between Porto and first-time finalists Braga. This was the first all-Portuguese final of a European competition and only the third time that two Portuguese teams faced each other in Europe, following Braga's elimination of Benfica in the semi-finals. Porto defeated Braga 1–0, with a goal from the competition's top goalscorer Radamel Falcao, and won their second title in the competition, after victory in the 2002–03 UEFA Cup. Atletico Madrid were the defending champions but were eliminated in group stage.", "id": 161090} {"src_title": "Pečárka polní", "tgt_title": "Agaricus campestris", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jako většinu ostatních hub i pečárku polní odlišujeme od ostatních podle plodnic. Ta se skládá ze třeně a klobouku, který má zespodu lupeny. Pečárky mají ještě navíc blanitý prstenec, který v mládí kryje vyvíjející se lupeny. Plodnice je tedy v mládí bílá s kulovým kloboukem zakrytým zespoda taktéž bílým závojem. S růstem houby se závoj trhá a zůstává již pak v podobě pomačkaného prstence bílé či jemně nažloutlé barvy, který snadno odpadá. Klobouk se postupně zvětšuje k obvodu, roste tedy jeho průměr a klesá výška. V průměru mívá 4–12 cm. Z počátku hedvábně vláknitý, později šupinkatě rozpraskaný s promáčklinami nažloutlými a nahnědlými. Lupeny jsou z počátku narůžovělé, postupně se stářím mění barvu do masové červené, koncem života pak do tmavo- až černohněda. Třeň bývá 5–10 cm dlouhý, tlustě válcovitý a 2–4 cm široký. Buď je čistě bílý, nebo narůžovělý, později ve stáří u báze rezavý či nahnědlý a u klobouku mírně zúžený. Dužnina je po zranění bílá, nebo mění svoji barvu dorůžova. Má příjemnou vůni a chuť. Výtrusy jsou kapkového tvaru 7–8 × 4–5 μm veliké, hnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se na hnojených travnatých ekosystémech mírného pásu, to jest na loukách a v příkopech; roste i na polích (jako jsou strniště) či na kompostech. Příležitostně též v zahradách. Pilát \"In\" Staněk ale uvádí, že \"Psalliota campestris\" (někdy synonymum pro \"A. campestris\") je houba žijící v soužití trávami, tudíž pečárky rostoucí například na kompostech musí být jiným druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste jak jednotlivě, tak v útvarech označovaných jako čarodějné kruhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sbírá se od května do listopadu po velkých deštích, kdy se objevují jeho plodnice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Základním rozlišovacím znakem pečárek od ostatních hub je, že se spory, respektive výtrusy tvoří na povrchu bazidíí, které se nalézají na lupenech či v rourkách ze spodní strany klobouku. Tyto houby se proto zařazují v systému do třídy stopkovýtrusých (protože se bazidiospora tvoří na stopce), vědecky Basidiomycetes. Na rozdíl od toho vřeckovýtrusé houby (Ascomycetes) vytvářejí výtrusy (askopsory) uvnitř vřecek, od kterých se po splynutí jader oddělují. Od tříd dolů jsou s fylogenetickým zařazením hub problémy a často se houby přeřazují z jednoho rodu do druhého a z jedné fylogenetické větve do jiné. Dříve se houby do taxonů řadily hlavně podle popisu plodnic, později i spor a mycélia. V poslední době se používají laboratorní metody porovnávající DNA. I přesto nejsou všechny houby z toho úhlu pohledu ještě popsány a porovnány s ostatními. Navíc je říše hub dosti proměnlivá a stále jsou objevovány druhy další. V případě pečárkotvarých (Agaricales) byly stejným znakem po století lupeny. S postupem rozvoje mykologie však vznikly i jiné řády s lupenitými houbami. Co se týká čeledi pečárkovité (Agaricaceae), tak zde z několika studií vyplývá, že jsou to houby úzce příbuzné čeledím lanýžovité (Hydnangiaceae), Cystodermateae, hnízdovkovité (Nidulariaceae), křehutkovité (Psathyrellaceae), slzečníkovité (Bolbitiaceae) a pavučincovité (Cortinariaceae). Do stejné fylogenetické větve agarikoidních hub patří i čeledi Inocybaceae, Crepidotaceae, Tubarie, Panaeoleae, límcovkovité (Strophariaceae), hlízovité (Hymenogasteraceae) a Gymnopileae, které se však rozdělují do několika pokročilejších vývojových větví. Do rodu pečárka (\"Agaricus\") se pak obecně řadily druhy podobné kloboukem s nevýrazným zbarvením. V poslední době ale přibývá studií, které současné taxonomické zařazení mění. Přesto však je rod \"Pečárky \"velmi málo probádaným rodem. Přesné rozlišovací znaky této houby nejsou známy. Snad jen to, že roste v travnatých ekosystémech a je úzce příbuzná k pěstované pečárce zahradní. Neuvádí se však jak. Dále je známo několik velmi podobných druhů, které mohou být identické. Problém tedy při sběru pečárek polních není, ale konkrétní určení druhu může být problematické až nepřesné. Synonyma pro pečárku polní (\"A. campestris\") tak jsou \"Agaricus campester\", \"Pratella campestris\", \"P. campester\", \"P. flocculosa\" či žampion polní. Již dříve zmíněný druh \"Psalliota campestris\", někdy česky nazývaný pečárka polní, byl často zaměňován právě za pěstovaný druh pečárka dvouvýtrusá (\"A. campestris\"). Později to bylo ale popřeno s tím, že tento druh žije pouze v symbióze s trávami a jedná se o pečárku polní. Dalším problémem při popisu pečárek je taxonomie, kdy na rozdíl od vědeckého názvosloví české vyžaduje i pro druhy dvouslovný název – jeden označující rod a druhý druh, ale není standardizován. Proto se mezi odbornou veřejností používá vědecké klasifikace a označení.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářské využití.", "content": "Pečárka polní (\"A. campestris\") je sbírána pouze k vlastní spotřebě. Například v České republice není její výkup a následný prodej povolen. V průmyslové výrobě je nahrazen hlavně bílou formou pečárky dvouvýtrusé (\"A. bisporus\"), někdy označované jako pečárka zahradní (\"A. hortensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Stejně jako tržní pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") je i pečárka polní jedlá chutná houba využívaná široce v gastronomii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečárka polní (\"Agaricus campestris\") je stopkovýtrusná houba z čeledi pečárkovité (Agaricaceae). Má řadu synonym jako \"Agaricus campester\", \"Pratella campestris\", \"P. campester\", \"P. flocculosa\" či žampion polní (\"Agaricus campestris\"). Poslední jmenovaný druh je ale prý mylně s tímto druhem spojován, neboť se dnes jedná o synonymum k pěstované pečárce pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\"). Tak mohlo docházet i k přesvědčení, že pečárka polní je pěstovanou houbou. Bližší studie však nebyly provedeny, a tak je i toto tvrzení nejisté.", "tgt_summary": "Agaricus campestris is a widely eaten gilled mushroom closely related to the cultivated button mushroom \"Agaricus bisporus\". It is commonly known as the field mushroom or, in North America, meadow mushroom.", "id": 309310} {"src_title": "51 Pegasi b", "tgt_title": "51 Pegasi b", "src_document": [{"title": "Otázky.", "content": "Vědci nemohli uvěřit tomu, že se plynní obři nacházejí v těsné blízkosti hvězd. Zprvu se dokonce objevila teorie, že 51 Pegasi b je velmi hmotná pevná planeta, ale bylo velmi nepravděpodobné, že by bylo v protoplanetárním disku tolik materiálu, ale na druhou stranu to nemohl být plynný obr, protože by se atmosféra pod intenzivním zářením odpařila. Následná simulace však ukázala, že plynní obři mohou migrovat blíže ke své hvězdě z důvodu tahových sil proti disku materiálu nebo gravitačními perturbacemi s diskem. Podle vědců byly 51 Pegasi b a jiné podobné exoplanety původně vytvořeny daleko od své hvězdy. Nakonec bylo dokázáno, byť´s údivem, že 51 Pegasi b neztratila svou vodíkoheliovou atmosféru. Výpočet ukázal, že tato exoplaneta ztratila za svou existenci pouhých 5 % původní atmosféry.", "section_level": 1}, {"title": "Objevení.", "content": "Objev byl poprvé učiněn kanadskými vědci v roce 1988, ale ze strachu z toho, že se spletli, zprávu tajili. V roce 1994 tuto exoplanetu objevili švýcarští vědci Michael Mayor a Didier Queloz. Po půlročním bádání svůj objev zveřejnili. V populárních článcích se exoplanetě někdy přezdívá Bellerofontés, podle řeckého hrdiny.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace a viditelnost.", "content": "Mateřská hvězda exoplanety 51 Pegasi b 51 Pegasi se nachází blízko centra souhvězdí Pegase, severozápadně od hvězdy se nachází Markab (Alfa Pegasi) a jihozápadně Sheab (Beta Pegasi).", "section_level": 1}, {"title": "Hvězda.", "content": "Hvězda 51 Pegasi je žlutý trpaslík spektrálního typu G4-5 Va. jako subgiant (IV). hvězda je 1,06 krát hmotnější než Slunce, průměr je 1,14 až 1,15 krát větší, 1,30 krát světelnější a 1,6 krát bohatší na těžké prvky jako např. železo. Na svůj spektrální typ je velmi velká a jasná. Může být stará 8,5 miliardy let. Jiná analýza naznačuje, že je o miliardu let mladší.", "section_level": 1}, {"title": "51 Pegasi b.", "content": "51 Pegasi b má 46 % hmotnosti Jupitera. Nachází se ve vzdálenosti 0,05 AU od 51 Pegasi. Oběžná dráha je téměř kruhová (0,03) a trvá 4,2 dne. Její poloměr je 1,2 krát větší než poloměr Jupiteru. Sklon k oběžné dráze může být menší než 85°. 51 Pegasi byla zapsána do 100 cílových hvězd NASA Terrestrial Planet Finder.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelná zóna.", "content": "Vědci z University of Texas propočítali, že se obyvatelná zóna nachází ve vzdálenosti 1,20-2,00 AU od 51 Pegasi. Zde by mohly existovat skalnaté exoplanety s vhodnou vlhkostí, příhodným chemickým složením plynů a vodou v kapalné podobě, ale není pravděpodobné, že by nebyl její vývoj narušen migrací 51 Pegasi b ke hvězdě 51 Pegasi.", "section_level": 1}], "src_summary": "51 Pegasi b je první objevená exoplaneta v historii, nachází se v souhvězdí Pegase. Jedná se o planetu podobnou Jupiteru. Mateřskou hvězdu 51 Pegasi obíhá ve vzdálenosti pouhých 0,05 AU. V počátcích objevování exoplanet si vědci mysleli, že se jedná o výjimečný případ, ale další objevy ukázaly, že se plynní obři obři často nacházejí poměrně blízko u své hvězdy. Dříve se vědecký svět domníval, že se plynní obři nalézají alespoň ve vzdálenosti několika AU.", "tgt_summary": "51 Pegasi b (abbreviated 51 Peg b), unofficially dubbed Bellerophon , later formally named Dimidium , is an extrasolar planet approximately 50 light-years away in the constellation of Pegasus. It was the first exoplanet to be discovered orbiting a main-sequence star, the Sun-like 51 Pegasi, and marked a breakthrough in astronomical research. It is the prototype for a class of planets called hot Jupiters. In 2017, traces of water were discovered in the planet's atmosphere. In 2019, the Nobel Prize in Physics was awarded in part for the discovery of 51 Pegasi b.", "id": 1586391} {"src_title": "Kozlík lékařský", "tgt_title": "Valerian (herb)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kozlík lékařský je vytrvalá přímá bylina s charakteristickým pachem, dorůstající výšky asi 60 až 200 cm. Lodyha bývá přímá, v květenství větvená, rýhovaná a mimo uzliny lysá. Vyrůstá z krátkého, silného, vertikálního, podzemního oddenku. Lodyžní listy jsou lichozpeřené, dlouze řapíkaté, složené nejčastěji ze 7 až 9 párů lístků. Lístky jsou kopinaté, obvykle 7 až 12 mm široké, na okraji hustě zubaté, na bázi často sbíhají na vřeteno listu. Koncový lístek bývá stejně široký jako postranní lístky. Květenství je hustý, větvený, latovitý vidlan, složený z drobných oboupohlavných květů. Květy jsou bílé až růžové, 3 až 6 mm dlouhé, nálevkovité, vonné. Tyčinky a čnělka vyčnívají z korunní trubky, která je na bázi mírně vydutá. Kvete v létě, nejčastěji v červenci. Plody jsou kopinaté, lysé, 2 až 3,5 mm dlouhé nažky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Kozlík lékařský se v České republice vyskytuje roztroušeně až dosti hojně zejména v nižších polohách. Roste na trvale vlhkých půdách bohatých živinami, zejména dusíkem. Roste jak v přirozených, tak v druhotných společenstvech. Lze jej nalézt na vysokobylinných loukách, v lemových společenstvech, v údolních nivách a podél vodních toků i na synantropních stanovištích, jako jsou železniční náspy, silniční příkopy, hradní návrší a podobně. Nezřídka se také vyskytuje jako pozůstatek kultur. Vyskytuje se od nížin do kolinního a řidčeji až do submontánního stupně, kde roste v nadmořských výškách do 1000 metrů. Celkový areál výskytu kozlíku lékařského sahá od střední a jižní Evropy až po Ural.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "V České republice roste celkem 6 druhů kozlíků. Z nich jsou s kozlíkem lékařským zaměnitelné dva: kozlík ukrajinský (\"Valeriana stolonifera\") a kozlík výběžkatý (\"V. excelsa\"). Všechny tyto 3 druhy jsou řazeny do skupiny blízce příbuzných druhů, označované jako \"Valeriana officinalis\" agg. a někdy (např. ve starší literatuře) se od kozlíku lékařského ani nerozlišují. Kozlík výběžkatý se od kozlíku lékařského odlišuje zejména tvorbou nadzemních i podzemních výběžků a menším počtem lístků skládajících lodyžní listy. Kozlík ukrajinský kvete časněji než kozlík lékařský a má krátce řapíkaté až přisedlé střední lodyžní listy složené z většího počtu lístků. Na rozdíl od obou těchto druhů osidluje kozlík lékařský často synantropní stanoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Kozlík je léčivá rostlina známá již od středověku a již od pradávna se nejrůznějším způsobem upravuje a užívá. Je to jedna z vůbec prvních homeopaticky upravovaných bylin. Výchozím materiálem je sušený oddenek, získaný nejlépe v květnu. Oddenek se omyje studenou vodou a suší se při teplotě do 30 °C. Kozlíková tinktura se užívá při nespavosti, neurastenii, bolestech hlavy, křečovitých bolestech spojených s mdlobami, neuralgii, slabosti nohou, nervozitě, žaludečními křečemi, nadýmání a pocitům strachu. Kyselina valerová a izovalerová obsažené v kozlíku lékařském mají silný vliv na chování koček. Podobně jako vůně šanty kočičí vyvolává i vůně kozlíku u koček libý vjem. Sušený kozlík je tak možné použít při výrobě hraček pro kočky. Tinkturu lze použít ke zpříjemnění pobytu kočky v cizím prostředí atp.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kozlík lékařský (\"Valeriana officinalis\") je léčivá rostlina z čeledi zimolezovitých. Je to vysoká vytrvalá bylina se zpeřenými listy a hustými květenstvími drobných bílých nebo narůžovělých květů. Celá rostlina charakteristicky páchne. Vyskytuje se v nižších polohách po celé České republice. Kozlík lékařský je využíván jako léčivá rostlina a je i pěstován. Kozlík lékařský má také podobné účinky na kočky jako šanta kočičí - tato rostlina je silně přitahuje svou vůní a je běžné vidět kočky, které se kolem kozlíku lékařského pohybují nebo na ní leží.", "tgt_summary": "Valerian (\"Valeriana officinalis\", Caprifoliaceae) is a perennial flowering plant native to Europe and Asia. In the summer when the mature plant may have a height of , it bears sweetly scented pink or white flowers that attract many fly species, especially hoverflies of the genus \"Eristalis\". It is consumed as food by the larvae of some Lepidoptera (butterfly and moth) species, including the grey pug. Crude extract of valerian root may have sedative and anxiolytic effects, and is commonly sold in dietary supplement capsules to promote sleep.", "id": 2294133} {"src_title": "Bernard Rappaz", "tgt_title": "Bernard Rappaz", "src_document": [{"title": "Boj za legalizaci konopí.", "content": "Poprvé byl Rappaz zatčen v prosinci 1996, poté co v létě téhož roku policii sám oznámil výrobu konopných vonných polštářků. Ta si sice jeho provoz prohlédla, ale zprvu nezakročila; pěstování a vlastnictví konopí a obchod s ním samy o sobě ve Švýcarsku nejsou ilegální, je pouze stanovena nejvyšší přípustná hladina obsahu THC, která je podstatně nižší než u konopí běžně používaného na výrobu marihuany a hašiše. V této vazbě poprvé nastoupil protestní hladovku, po jejíchž 42 dnech byl propuštěn. V listopadu 1997 se Rappaz zúčastnil se svou vlastní vypěstovanou odrůdou \"Walliser Queen\" na \"Cannabis Cupu\" US-amerického časopisu \"High Times\" v Amsterdamu. V lednu 1999 s ní vyhrál první cenu na \"Canna Swiss Cupu\" v Bernu. Další zatčení následovalo v listopadu 2001 za účelem vyšetřovací vazby. Opět okamžitě nastoupil hladovku, kterou protestoval proti pronásledování sedláků pěstujících konopí. Změna zákona, která měla umožnit tolerování pěstování konopí, byla tou dobou již schválena malou komorou švýcarského spolkového parlamentu, ještě ovšem nebyla právoplatná. V 56. den hladovky byl Rappaz pro zdravotní problémy hospitalizován, po 73 dnech vazby ji soud zrušil s oddůvodněním již neexistujícího nebezpečí zatemňování. V listopadu 2008 byl krajským soudem v Martigny shledán vinným, že mezi 1996 a 2001 pěstoval konopí, provinil se proti zákonu o omamných prostředcích a pral špinavé peníze. Policie u něj zabavila okolo 50 tun konopí. V rámci soudního projednávání přiznal prodej 5 tun, za které utržil zhruba 5 miliónů švýcarských franků (= tou dobou cca 3,5 miliónu eur, resp. 90 miliónů Kč). Bernard Rappaz byl odsouzen k 6 letům káznice; příslušný prokurátor požadoval 10 let. 20. března 2010 byl v Sionu vzat do vazby. Opět nastoupil protestní hladovku na protest proti podle jeho mínění bezprávnému trestnímu řízení proti němu; stěžuje si především na zaujatost walliských úřadů a justice. Ve znepokojivém zdravotním stavu byl posléze přeložen do vězeňského traktu bernské nemocnice Inselspital. Příslušná ministryně walliské kantonální vlády nařídila v červenci 2010 pro Rappaze připraveného zemřít nucenou výživu, kterou ovšem lékaři odmítli proti jeho vůli provést. 21. července přistoupily walliské úřady prozatím na jeho poslední požadavek domácího vězení, dokud nebude rozhodnuto o jeho stížnosti proti zamítnutí propuštění z vězení, na jeho statku ve walliském Saxonu, načež svoji hladovku přerušil. 26. srpna byl však Rappaz na základě rozhodnutí spolkového soudu, který jeho stížnost zamítl, opět uvězněn. V listopadu téhož roku walliský parlament podle všeobecného očekávání zamítl jeho milost. Současně se připravuje další trestní řízení pro podobné delikty jako dříve, údajně spáchané v letech 2001 až 2006. Podle zpráv Švýcarského rozhlasu z 23. prosince 2010 se Rappaz rozhodl k ukončení hladovky po 121 dnech ke 24. prosinci. Ve vydaném komuniké se mj. uvádí, že ho k tomu přimělo doporučení Evropského soudu pro lidská práva. Na tento se obrátil poté, co neúspěšně vyčerpal všechny možnosti přes švýcarské instance dosáhnout přerušení výkonu trestu.", "section_level": 1}, {"title": "Nucená výživa.", "content": "Paralelně s případem Bernarda Rappaze a jeho hladovek se řeší otázka, zda lze z úřední moci přinutit lékaře proti vůli hladovějícího k nucené výživě, kterou odmítli na Rappazovi provést. Argumentují jednak etickým hlediskem, kde je pro ně svobodná vůle pacienta nade vším a na druhou stranu i tím, že by mohla jeho zdravotnímu stavu případně i uškodit. V současnosti tento problém ve Švýcarsku není definitivně vyřešen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernard Rappaz [\"bernár rapa\"] (* 18. února 1953) je švýcarský zemědělec z kantonu Wallis, velkopěstitel konopí. Stal se známým pěstováním konopí za účelem výroby marihuany a je proto obecně nazýván „Konopný sedlák“. V devadesátých letech 20. století začal Rappaz bojovat za liberalizaci obchodu s konopím a jeho konzumu. V širokou známost vešel také svými důslednými protestními hladovkami.", "tgt_summary": "Bernard Rappaz (born 18 February 1953) is a former Swiss farmer from Valais. He was known for his production of cannabis and was nicknamed \"Hanfbauer\" (hemp farmer).", "id": 2313714} {"src_title": "Pečárka dvouvýtrusá", "tgt_title": "Agaricus bisporus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vzhled plodnice se u druhů rostoucích volně v přírodě a těch, které jsou podomácku či průmyslově pěstovány, liší a to barvou. V přírodě rostoucí pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") má v mládí zavalitý nahnědlý třeň ve tvaru hrušky a na povrchu hnědý jemně šupinatý klobouk, který se přimyká skoro ke třeni. Později se pochva trhá a zůstává v podobě bílé až bílo nahnědlé plachetky. Samotný klobouk je malý v poměru ke třeni a značně kulovitý, se stářím přibývá zvláště na průměru, avšak udržuje svůj půlkruhový tvar. Dosahuje průměru 50–120 mm. Je masitý a zespoda jsou z počátku lupeny masovité barvy v podobě stříšky, později se rozprostírají do vodorovné hladiny a mění se i jejich barva v tmavě hnědou. Stejně tak klobouk přibírá tmavší hnědou barvu a postupně od jeho obvodu ke středu se šíří šupiny. Někdy jsou lupeny v mládí zcela bílé. Výtrusy jsou vejčité až kulovité, purpurově hnědé barvy, dosahující rozměrů 6,5–7,5 na 5,5–6,5 mikrometrů. Třeň bývá 40–80 mm dlouhý, značně tlustý o průměru 10–30 mm, plachetka na něm zůstává ohnuta dolů. Dužnina je bílá, šťavnatá, po porušení mírně masově zbarvená, později mění barvu do rezava. Mycélium je bílé. Pěstované pečárky jsou velmi podobné, rozdíl je však v barvě – jsou bílé, klobouk má víc šupinek. V posledních letech však byly vypěstovány i nahnědlé tržní kmeny nazývané ve Spojených státech obchodním názvem \"crimini\" a \"portabello\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Základním rozlišovacím znakem žampionů od ostatních hub je že se spory respektive výtrusy tvoří na povrchu bazidíí, které se nalézají na lupenech či v rourkách ze spodní strany klobouku. Tyto houby se proto zařazují v systému do třídy stopkovýtrusých (protože se bazidiospora tvoří na stopce), vědecky Basidiomycetes. Na rozdíl od toho vřeckovýtrusé houby (Ascomycetes), vytváří výtrusy (askopsory) uvnitř vřecek od kterých se po splynutí jader oddělují. Od tříd dolů jsou s fylogenetickým zařazením hub problémy a často se houby přeřazují z jednoho rodu do druhého a z jedné fylogenetické větve do jiné. Dříve se houby do taxonů řadili hlavně díky popisu plodnic, později i spor a mycélia. V poslední době se používají laboratorní metody porovnávající DNA. I přesto nejsou všechny houby z toho úhlu pohledu ještě popsány a porovnány s ostatními. Navíc je říše hub dosti proměnlivá a stále jsou objevovány druhy další. V případě pečárkotvarých (Agaricales) byly stejným znakem po století lupeny. S postupem rozvoje mykologie však vznikly i jiné řády s lupenitými houbami. Co se týká čeledi pečárkovité (Agaricaceae), tak zde z několika studií vyplývá, že jsou to houby úzce příbuzné čeledím lanýžovcovité (Hydnangiaceae), Cystodermateae, hnízdovkovité (Nidulariaceae), křehutkovité (Psathyrellaceae), slzečníkovité (Bolbitiaceae) a pavučincovité (Cortinariaceae). Do stejné fylogenetické větve agarikoidních hub patří i čeledi Inocybaceae, Crepidotaceae, Tubarie, Panaeoleae, límcovkovité (Strophariaceae), hlízovité (Hymenogasteraceae) a Gymnopileae, které se však rozdělují do několika pokročilejších vývojových větví. Do rodu pečárka (\"Agaricus\") se pak obecně řadily druhy podobné kloboukem s nevýrazným zbarvením. V poslední době ale přibývá studií, které současné taxonomické zařazení mění. Přese všechno je však rod \"Agaricus\" velmi málo probádaným rodem. Rozlišovacím znakem této pečárky jsou bazidiospory. Každá bazidie vytváří dvě bazidiospory na rozdíl od čtyř, jak je tomu u jiných pečárek. V současné době se žampión dvouvýtrusý (\"A. bisporus\") považuje za synonymum žampionu zahradního (\"A. hortensis\"), s tím že označení žampion zahradní bylo pro bílou formu pečárky dvouvýtrusé (\"A. bisporus\"). Dalším problémem při popisu pečárek je taxonomie, kdy na rozdíl od vědeckého názvosloví české vyžaduje i pro druhy dvouslovný název – jeden označující rod a druhý druh, ale není standardizován. Proto se mezi odbornou veřejností používá vědecké klasifikace a označení.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") je široce rozšířena v Severní Americe. Většina studií uvádí, že tato pečárka ze severoamerické přírody má svůj původ v Evropě a že se jedná o houby, které unikly z pěstíren. Studie Kerrigana \"et al.\" (1995) však ukázala, že vedle cizích pečárek dvouvýtrusých rostou v Severní Americe i druhy původní. Roste mimo les na hnojených pozemcích, jako jsou louky, komposty, zahrady a pole.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") jako stopkovýtrusná houba podléhá pouze pohlavnímu rozmnožování. Rostlinné tílko je tvořeno soustavou hyf tvořených dvoujadernými buňkami. Díky tomu nepotřebuje toto mycélium splynout jako je tomu u většiny jiných hub, protože je již od počátku dikaryotní. Jedná se o tak zvaný sekundární homothalizmus. V příznivém období mycélium roste a přitom hromadí živiny včetně vody. To v ČR nastává od jara do podzimu, respektive od června do října, v průmyslových podmínkách ale kdykoliv. V určité fázi se hyfy začnou splétat a tvoří klubíčko tzv. primordium. To postupně narůstá a začíná se diferencovat klobouk a třeň. Plodnice se i nadále zvětšuje vlivem růstu hyf a následkem velkého příjmu vody. Postupně se také na lupenech diferencují basidie, kde dochází ke splynutí jader. Bazidie jsou tedy monokaryotické. Dále se na bazidii tvoří výrůstky do kterých vstupují meiozou vzniklá jádra jako následek dvojího dělení – do každé bazidiospory tedy vstoupí dvě jádra, protože u pečárky dvouvýtrusé (\"A. bisporus\") se tvoří pouze dva výtrusy. Následně je výtrus větrem zanesen do půdy. Vzniká tak klíčením nová hyfa tvořící postupně mycelium houby.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářské využití.", "content": "Pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") je hlavně houbou průmyslovou. Průmyslově se běžně vyrábí a dodává zpracovaná ke konzumaci do restaurací a jídelen, ale i na pulty obchodů a supermarketů. Její prodej či výkup z běžného sběru je v ČR zakázán.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pěstování.", "content": "Dnes jsou žampiony tohoto druhu pěstovány po celém světě. Jejich pěstování má dlouholetou tradici spadající již do 17. století, kdy se začínají ve Francii postupně pěstovat na záhonech. Zásluhu na tom má francouzský botanik ze 17. století Marchant a tehdejší pařížští zahradníci, kteří pěstovali v pařeništích, zakládaných na koňské mrvě, melouny. Toto prostředí nejen vyhovuje růstu podhoubí, ale i vzniku plodnic. První žampiony, které sklízeli, vyrůstaly po náhodném rozsevu výtrusů, přinesených větrem ze sousedních polí. Na zimu pařeniště přikrývali, aby v nich zadrželi teplo, vznikající postupným rozkladem čerstvé koňské mrvy a sklízeli žampiony postupně po celou zimu. Když se Marchantovi podařilo objasnit způsob rozmnožování žampionů, přestaly být kultury závislé na náhodě. Později se zjišťuje, že žampion nepotřebuje ke svému růstu světlo a tak se začínají pěstovat v podzemních prostorech. Nejprve se pěstují na záhonech, později v policích, oslích hřbetech (hromada s užší vrcholovou partií, než je základna) a bednách. V dnešní době jsou již žampionárny plně automatizovány. Největším producentem je USA, dále Čína, Nizozemsko a Velká Británie. Zároveň je žampion nejvíce produkovanou houbou ze všech z hlediska světové produkce.", "section_level": 2}, {"title": "Třídění a distribuce.", "content": "Pro pěstované žampiony existují ve světě různé normy. Například v České republice je to norma ČSN 46 3197, která udává 2 třídy jakosti. První třída dovoluje jen drobné odchylky od standardu, který vyžaduje standardně vypadající houby. Druhá třída pak povoluje větší odchylky. Ty se týkají tvaru, vybarvení, otlaků, dutosti třeně, velikosti, stop zeminy či poškození. Podle velikosti se pak dělí žampiony na malé, střední a velké. Zde hraje roli rozpětí klobouku. Dále norma vyžaduje bezpečné balení a viditelnou identifikaci s údaji jako název „Pěstované žampiony“, „čištěné“ či „nečištěné“, barva pokud není bílá, původ výrobku a další obchodní údaje.", "section_level": 2}, {"title": "Odrůdy a kmeny.", "content": "V dnešní době se v případě žampionů pro komerční účely používá řada kmenů.", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Po celém světě jsou žampiony součástí jídelníčku řady národních kuchyní jako předkrmy, polévky, omáčky, omelety, pod masa, hlavní jídla či saláty. Mladé žampióny se nakládají do kyselých nálevů a jsou pak vítanou nízkokalorickou přílohou salátů či pokrmů z masa. U polévek, omelet a omáček. jsou ceněny jako jemná kořenitá přísada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečárka dvouvýtrusá (\"Agaricus bisporus\" syn. \"Agaricus brunnescens\" (Peck.) Hlaváček, \"Psalliota bispora\" (J.E. Lange) F.H. Møller & Jul. Schäff.) česky též pečárka hnědá, pečárka zahradní, žampion dvouvýtrusný či žampión dvouvýtrusý je jedlá a pěstovaná houba z čeledi pečárkovité (Agaricaceae). V gastronomii je také užíváno názvu portobello.", "tgt_summary": "Agaricus bisporus is an edible basidiomycete mushroom native to grasslands in Europe and North America. It has two color states while immature – white and brown – both of which have various names, with additional names for the mature state. \"A. bisporus\" is cultivated in more than seventy countries, and is one of the most commonly and widely consumed mushrooms in the world.", "id": 2255946} {"src_title": "Jotvata", "tgt_title": "Yotvata", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 82 metrů v jižní části údolí vádí al-Araba, cca 122 kilometrů od jižního břehu Mrtvého moře. Západně od obce se prudce zvedá aridní oblast pouště Negev. Obec se nachází 175 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 243 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 210 kilometrů jižně od historického jádra Jeruzalému a 38 kilometrů severoseverovýchodně od města Ejlat. Jotvata obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Obec je jen 2 kilometry vzdálena od mezinárodní hranice mezi Izraelem a Jordánskem. Jotvata je na dopravní síť napojena pomocí dálnice číslo 90. Poblíž vesnice se nalézá menší letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Jotvata byla založena v roce 1951. Vznikla v prosinci 1951. Původně šlo o polovojenské sídlo typu Nachal. V roce 1957 se změnil na ryze civilní sídlo. Zpočátku se osada nazývala Ejn Radi'an (עין רדיאן), nynější jméno kibucu je odvozeno od biblické lokality \"Jotbata\" zmiňované jako tábořiště Izraelitů v Knize Numeri 33,34 Slavnostního převodu vesnice na civilní sídlo se zúčastnil izraelský premiér David ben Gurion a jeho spolupracovníci včetně Šimona Perese. Do roku 1960 pobývali osadníci v provizorních ubikacích. Kibuc si zachovává prvky kolektivismu ve svém hospodaření. Už v roce 1979 ale přešel od kolektivní k rodinné výchově děti. Sídlí tu úřady Oblastní rady Chevel Ejlot. Funguje tu regionální základní škola, zdravotní středisko, plavecký bazén, sportovní areály a synagoga. Místní ekonomika je založena na zemědělství (palmové háje a polní plodiny, chov dobytka). Kibuc provozuje velkou firmu Yotvata Dairy na produkci mléčných výrobků a ovocných šťáv, která má celostátní význam. Poblíž vesnice se nalézá turisticky využívaná přírodní rezervace Jotvata Chaj Bar a také starověká archeologická lokalita údolí Timna.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Jotvatě Židé - cca 600 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 700 osob). Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 658 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 1,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jotvata ( יָטְבָתָה, v oficiálním přepisu do angličtiny Yotvata) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Chevel Ejlot.", "tgt_summary": "Yotvata (, ) is a kibbutz in southern Israel. Located on the Arabah road in the southern Negev, it falls under the jurisdiction of Hevel Eilot Regional Council. In it had a population of . The Arabah valley is an arid desert where the average annual rainfall is less than 30 mm and temperatures often exceed 40 °C (104 °F) in summer, and 21 °C (70 °F) in winter.", "id": 1189555} {"src_title": "Świeradów-Zdrój", "tgt_title": "Świeradów-Zdrój", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci se objevuje roku 1337, kdy je zmiňován název hospody \"Fegebeutel\", po níž je pojmenovaná místní osada pastýřů a dřevorubců nacházející se v horní části údolí řeky Kwisy. Pojmenování \"Flinsberg\" se však datuje až od roku 1524.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé prameny.", "content": "Zdejší léčivé prameny se dostávají do povědomí v 16. století. Roku 1572 o jejich výjimečných vlastnostech píše berlínský lékař Leonard Thurneysser. Zmiňovány jsou i ve slezské kronice Bedřicha Lucy z roku 1683. Po dalším přibližně půl století (roku 1739) nechávají tehdejší majitelé rodina Schaffgotschů specializovanou komisí odborně prozkoumat a popsat zdejší léčivé prameny. Z jejího zjištění vyplývá, že prameny „\"zlepšují chuť k jídlu, zastavují nevolnost, zmírňují úzkostní stavy a nemoci žaludku či jater\"”, čímž potvrzuje účinnost pramenů při léčení zdravotních neduhů. Následně byl roku 1768 postaven zdejší první lázeňský dům. V roce 1895 postihuje obec nešťastná událost, kdy dochází k tragickému požáru, který ničí lázeňskou výstavbu. Popelem tehdy lehl Zřídelní dům. Po čtyřech letech od této události (roku 1899) je však otevřen nový Lázeňský dům. Svého vrcholu dosáhl rozvoj lázní ve dvacátých letech 20. století. Na počátku 30. let téhož století navíc poslední německý starosta města – Paul Schmidt – náhodně odhaluje radioaktivní vlastnosti zdejších léčivých vod.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po ukončení druhé světové války se obec přejmenovala na \"Wieniec\", ovšem po roce se vrátila k svému původnímu názvu \"Świeradów\", který byl rozšířen o dovětek \"Zdrój\" ( lázně). Vlastní lázně obnovily svou činnost 26. května 1946. Roku 1973 dochází ke sloučení sousední lázeňské obce Czerniawa Zdrój do Świeradówy-Zdróje.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Dne 31. října 1909 byla do města postavena železniční trať, což významně pomohlo rozvoji zdejších lázní. Trať však byla v roce 2000 zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Silnicemi je město spojené se Szklarskou Porębou, Mirskem a přes hraniční přechod do České republiky také s Novým Městem pod Smrkem.", "section_level": 2}, {"title": "Lanová doprava.", "content": "Od zimy roku 2008 je v provozu lanovka na Stóg Izerski.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V roce 1979 se konal první ročník slavnosti „Dny kvetoucích rododendronů”. Roku 1993 navíc Jurgen Gerard Blum-Kwiatkowski otevřel zdejší Muzeum reduktivního umění.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnost.", "content": "Významnou stavbou je kostel svatého Josefa. Byl postaven roku 1899 jako soukromý katolický kostel tehdejších majitelů obce - rodiny Schaffgotschů - pro rodinu a jejich služebnictvo. Kostel je trojlodní s mnohohranou apsidou, je postaven v novogotickém stylu a na jeho severovýchodní straně jsou postaveny dvě věže s hodinami a zvony. Okna jsou vyzdobena vitrážemi, které zobrazují: Kostel je vyzdoben též křížovou cestou namalovanou na měděných deskách. Z důvodu stoupajícího počtu věřících přestal kostel kapacitně vyhovovat. Proto k němu byla v sedmdesátých letech 20. století dostavěna moderní část.", "section_level": 1}], "src_summary": "Świeradów-Zdrój (dříve jen Świeradów, po druhé světové válce krátce též Wieniec, Bad Flinsberg) je lázeňské město na jihu Polska v Dolnoslezském vojvodství poblíž hranic s Českou republikou (u Frýdlantského výběžku).", "tgt_summary": "Świeradów-Zdrój () is a spa town in Lubań County, Lower Silesian Voivodeship, in south-western Poland near the border with the Czech Republic. The town is located in the Kwisa valley of the Jizera Mountains, a part of the Sudetes range. It lies approximately south of Lubań, and west of the regional capital Wrocław. Świeradów received its town privileges in 1946. As at 2019, it has a population of 4,147.", "id": 2159914} {"src_title": "Petr Kellner", "tgt_title": "Petr Kellner", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Petr Kellner se narodil v České Lípě, své mládí však prožil v Liberci. V roce 1982 vystudoval Střední ekonomickou školu v Liberci a v roce 1986 Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor ekonomika průmyslu. Je podruhé ženatý, jeho druhou manželkou je Renáta Kellnerová. Má čtyři děti, mezi které patří Anna Kellnerová, úspěšná česká parkurová jezdkyně.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatelská kariéra.", "content": "Petr Kellner pracoval jako referent v podniku zahraničního obchodu Strojimport Praha a poté jako asistent produkce a produkční ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1991 Petr Kellner, Milan Maděryč a Milan Vinkler společně založili v Teplicích PPF investiční společnost (od 1997 byla založena nová společnost PPF). Provozní kapitál dodali z prostředků státního podniku Sklo Union a.s. Teplice jeho top manažeři Štěpán Popovič a Jaroslav Přerost, za což se stali členy představenstva PPF. Jednalo se údajně o 40 milionů korun. PPF později půjčku bezezbytku splatila. Další okolnosti vzniku PPF nejsou úplně jasné, podle Vinklera měl například Maděryč podrobnou představu, jak bude privatizace probíhat, protože se neoficiální cestou dostal k materiálům ministerstva financí, což se ale nikdy neprokázalo. Mezi Kellnerovy největší úspěchy patří privatizace a transformace České pojišťovny, kterou v roce 1996 svěřili PPF do správy tehdejší akcionáři za účasti vlády České republiky. Ministr financí Ivan Kočárník se po odchodu z vlády stal také členem jejího nejvyššího vedení. V roce 2008 se Česká pojišťovna stala součástí společného podniku PPF a italské Assicurazioni Generali se jménem Generali PPF Holding (GPH). V této souvislosti byl Petr Kellner zvolen členem správní rady pojišťovny Generali, odkud odešel v březnu 2013, a to po prodeji části podílu PPF v GPH. Během pětadvaceti let své činnosti se PPF stala jednou z největších mezinárodních investičních skupin působících v Evropě, Rusku, Asii i USA. Petr Kellner je zakladatel a majoritní akcionář skupiny PPF. Skupina investuje do řady odvětví od bankovnictví a finančních služeb, přes telekomunikace, biotechnologie, nemovitosti, maloobchodní služby (e-commerce), pojišťovnictví až po zemědělství a působí v České republice, na Slovensku, v Rusku, Kazachstánu, Francii, Německu, Spojeném království, Číně, Vietnamu, USA i dalších zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek a jeho struktura.", "content": "Hlavním majetkem Petra Kellnera je přímý a nepřímý 98,93% podíl v PPF Group N.V., která měla v roce 2015 konsolidovaná aktiva ve výši 21,6 mld. EUR (asi 583 mld. Kč), výnosy 6,2 mld. EUR (asi 167 mld. Kč), čistý zisk ve výši 352 mil. EUR (asi 9,5 mld. Kč). Majetek Petra Kellnera odhadl časopis Forbes v roce 2006 na 3 miliardy USD (75 miliard Kč), a tím jej zařadil na listině nejbohatších lidí světa na 224. místo. V roce 2007 časopis Forbes odhadl jeho jmění na 6 miliard dolarů, díky čemuž si polepšil v žebříčku na 119. místo. Odhadem z roku 2008 se s 9 miliardami dolarů (tehdy 150 miliard Kč) posunul již do první stovky nejbohatších lidí (91. místo). Podle žebříčku Forbes pro rok 2009, poznamenaným světovou finanční krizí, se Kellner umístil na 76. místě s majetkem odhadovaným na 6 miliard dolarů (přes 126 miliard korun). Pro rok 2010 byl majetek Petra Kellnera odhadnut časopisem Forbes na 7,6 miliardy dolarů (zhruba 143 miliard korun), což sice představovalo nárůst o 1,6 miliardy dolarů, ale přesto si v žebříčku nejbohatších lidí pohoršil o  třináct míst. Pro rok 2011 časopis Forbes zařadil Kellnera na 97. místo svého žebříčku a odhadl jeho majetek na 9,2 miliardy dolarů. K roku 2013 se však jeho majetek vyšplhal na hodnotu 10,4 miliardy dolarů (202,3 miliardy Kč). Ke dni 1. března 2016 Forbes odhadl Kellnerův majetek na 10,6 miliardy dolarů a v žebříčku světových miliardářů ho zařadil na 96. místo. Ke dni 16. června 2019 Forbes odhaduje majetek na 15,5 miliardy dolarů a tím se zařadil na 73 místo světových miliardářů. Kellner vlastnil letadlo Gulfstream G500, které neslo jméno Káně. V říjnu roku 2010 vyměnil dosavadní letadlo Gulfstream za podstatně větší Boeing Business Jet 737-700. Jeho vila ve Vraném nad Vltavou od architekta Josefa Pleskota se dostala do učebnic architektury a získala několik architektonických cen. V současné době žije ve své rozsáhlé rezidenci v Podkozí na Berounsku. V roce 2009 nechal dokončit rekonstrukci objektu Stará celnice v osadě Jizerka v Jizerských horách, kterou využívá jen velmi zřídka pro rekreaci. U objektu vybudoval helipad, který v případě potřeby slouží Horské službě. S manželkou vlastní také vilu na Hanspaulce (odhadovaná cena 250 milionů korun) vedle bývalého Hotelu Praha; okolní pozemky vlastní společnost patřící pod PPF Holding. Dále vlastní byt na sídlišti v pražských Vokovicích, srub v Alpách, dům v Katalánsku či vilu na Barbadosu.", "section_level": 1}, {"title": "Dobročinnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nadace Educa.", "content": "V prosinci 2002 založil spolu se svou manželkou Renátou Kellnerovou nadaci Educa. Nadace Educa v následujících letech získala dary v řádu několika set milionů korun, především od firem ze skupiny PPF. Nadace v letech 2004–2005 poskytla celkem 382 milionů korun na vybudování a provoz osmiletého gymnázia internátního typu Open Gate - Gymnázium a základní škola ve středočeských Babicích. V roce 2011 byla nadace sloučena s Nadací The Kellner Family Foundation.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora kultury.", "content": "Ze sponzorských příspěvků Kellnerovy firmy PPF žijí Divadlo Járy Cimrmana či Letní shakespearovské slavnosti. Kellner vlastní i jednu z největších soukromých sbírek fotografií Josefa Sudka. Společnost PPF Art, která patří do skupiny PPF, provozuje Ateliér Josefa Sudka a Galerii Václava Špály. Je také správcem sbírky české a slovenské fotografie. PPF Art rovněž spravuje sbírku obrazů a dalších uměleckých děl, představující průřez především českou malbou od konce 19. století do současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "The Kellner Family Foundation.", "content": "Nadace The Kellner Family Foundation je rodinná nadace Renáty a Petra Kellnerových založená v roce 2009. V roce 2011 se na základě rozhodnutí správních rad rodinných nadací manželů Kellnerových sloučila s Nadací Educa. Všechny projekty Nadace Educa nadále pokračují pod hlavičkou Nadace The Kellner Family Foundation. Nadace se zaměřuje na zvyšování kvality vzdělávání ve veřejných základních školách v České republice (projekt „Pomáháme školám k úspěchu“), podporuje sociálně znevýhodněné studenty gymnázia Open Gate a poskytuje granty českým studentům pro studium na zahraničních univerzitách (Projekt Univerzity). Přispívá také dalším jednotlivcům a institucím na projekty z oblasti vzdělávání, kultury a podpory zdraví.", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr Kellner (* 20. května 1964 Česká Lípa) je český podnikatel, majoritní vlastník (98,93 %) v Nizozemsku registrované holdingové společnosti PPF Group N.V. V letech 2007 až 2013 byl také členem správní rady italské finanční skupiny Assicurazioni Generali, která společně s PPF tvořila mezinárodní pojišťovací holding, jenž vlastní mj. Českou pojišťovnu. Je nejbohatším občanem České republiky. Americký časopis Forbes odhadl Kellnerův majetek ke dni 1. července 2019 na 15,5 miliardy dolarů a v žebříčku světových miliardářů ho zařadil na 73. místo, podle agentury Bloomberg byl však na 78. místě. Ke dni 10. srpna 2016 odhadl časopis Forbes Kellnerův majetek na 11,4 miliardy dolarů a zařadil jej na 102. místo v žebříčku nejbohatších lidí světa. V roce 2018 obsadil Petr Kellner v žebříčku nejbohatších lidí světa magazínu Forbes 88. místo s odhadovaným majetkem ve výši 15,5 miliardy dolarů. Podle novináře Erika Besta je Kellner jedním z pěti nejvlivnějších lidí v České republice.", "tgt_summary": "Petr Kellner (born 20 May 1964) is a Czech billionaire businessman. In 2018, Kellner ranked #88 on the \"Forbes\" World's billionaires list, with an estimated net worth of US$15.5 billion.", "id": 7837} {"src_title": "Benz Patent Motorwagen číslo 1", "tgt_title": "Benz Patent-Motorwagen", "src_document": [{"title": "Kočár bez koní.", "content": "Pohon vozu představoval jednoválcový čtyřtaktní zážehový motor o objemu 0,954 litru. Řada prvků tohoto motoru se dodnes vyskytuje u spalovacích motorů: kliková hřídel s protizávažím, elektrické zapalování, vodní chlazení. Podle Benzova měření byl výkon motoru 0,67 HP (0,5 kW) 250 ot./min. (podle pozdějších testů Technické univerzity ve Stuttgartu mohl motor poskytovat 0,9 HP (0,67 kW) při 400 ot./min.) Na svou dobu šlo o extrémně lehký motor o hmotnosti asi 100 kg. Měl otevřenou klikovou skříň a odkapávací olejový systém. Motor stabilizoval velký horizontální setrvačník. Odpařovací karburátor pro přípravu směsi obsahoval zásobu 1,5 litru paliva a byl řízen šoupátkem pro regulaci výkonu a otáček motoru. Toto šoupátko bylo pod sedadlem řidiče. Zapalování věnoval Benz mnoho času a vývoje, než našel řešení, které odpovídalo nízkému výkonu tehdejších baterií. Pro zvýšení napětí použil indukční cívku. Zapalovací svíčku vyvinul Benz sám, pozdější výzkum ukázal, že materiál jejích elektrod víceméně odpovídal komerčním zapalovacím svíčkám z třicátých let 20. století. Chlazení spalovacího motoru byl zvláštní problém, jelikož nešlo motor připojit k vodovodu jako u stacionárních motorů. Využil tedy jednoduché chlazení odpařováním, které se ukázalo být u malého výkonu motoru účinné a dostatečné. Na 100 kilometrů vůz spotřeboval 10 litrů paliva, kterým byl lehký benzín ligroin, v té době prodávaný v lékárnách jako čistič na skvrny. Rám vozu byl ze svařovaných ohýbaných ocelových trubek. Celé vozidlo bylo postaveno jako tříkolový velocipéd (viz patent). Přední kolo viselo na neodpružené vidlici a bylo řízeno klikou. Benz sám vyráběl všechny tři obruče potažené pevnou gumou. Kola dodávala továrna jízdních kol Adler ve Frankfurtu nad Mohanem. V kolech již bylo kuličkové ložisko. Přenos výkonu motoru od klikové hřídele k zadním kolům byl řešen pomocí dvou plochých řetězů, vlevo a vpravo od předlohy s diferenciálem. Na hřídeli předlohy byl vedle kotouče pro záběr také kotouč pro volnoběh. Plochým řemenem, který zastával také úlohu spojky, se poháněla zadní pevná náprava, přes eliptické péra spojená s rámem vozu. Tento první automobil měl pouze jeden rychlostní stupeň v podobě pevně instalovaného disku a integrovaný diferenciál. Neměl žádné další převodové stupně a ani zpátečku. Místo spojky zde pracoval mezi motorem a hřídelí plochý pás. Vůz používal k brzdění ruční páku na hřídelní řemenici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benzův patentní motorový vůz číslo 1 (nebo také Benzova tříkolka 1, ), vyrobený v roce 1886 Carlem Benzem, je považován za první automobil poháněný spalovacím motorem. Od mládí se Benz snažil sestrojit vůz, který by se pohyboval pomocí motoru spojeného s podvozkem (nebylo jednoduché přidat motor na stávající vozidlo). Patent na toto vozidlo získal Benz dne 29. ledna 1886, zapsán byl jako \"Deutsches Reichspatent\" č. 37435. První veřejné představení prototypu se konalo v červnu 1886 v Mannheimu. Tento vůz má mnoho podobností s moderními vozy, jako jsou benzínový motor, elektrické zapalování, karburátor, vodní chladič a podvozek.", "tgt_summary": "The Benz Patent-Motorwagen (\"patent motorcar\"), built in 1885, is widely regarded as the world's first production automobile, that is, a vehicle designed to be propelled by an internal combustion engine. The original cost of the vehicle in 1885 was 600 imperial German marks, approximately 150 US dollars (). The vehicle was awarded the German patent number 37435, for which Karl Benz applied on 29 January 1886. Following official procedures, the date of the application became the patent date for the invention once the patent was granted, which occurred in November of that year. Benz's wife, Bertha, financed the development process. Benz unveiled his invention to the public on 3 July 1886, on the Ringstrasse in Mannheim. About 25 Patent-Motorwagen were built between 1886 and 1893.", "id": 1715612} {"src_title": "Národní památka Hanford Reach", "tgt_title": "Hanford Reach National Monument", "src_document": [{"title": "Divoká zvěř.", "content": "V národní památce se nachází dva typy prostředí: poušť a řeka. Ostrovy, peřeje a štěrkové lavice nabízejí podporu pro čtyřicet tři druhů ryb. Tře se zde velké množství lososů čavyča. Ohrožené druhy těchto lososů a také pstruhů duhových využívá místo k migraci. Ve \"Fitzner-Eberhardt Arid Lands Ecology Reserve\", rezervaci, která je součástí památky, žije velké množství jelenů wapiti. Počet jedinců ve stádech se liší podle ročního období. Na jaře a v létě zde žije průměrně 150 jedinců, na podzim 350 a v zimě až 670. Archeologové věří, že wapitiové se v oblasti nachází již 10 tisíc let. V polovině devatenáctého století ale mnoho druhů v oblasti vymřelo. Wapiti Nelsonův byl přinesen zpátky ve třicátých letech dvacátého století. Suchá pouštní část památky je domovem dvaačtyřiceti druhů savců. Nejvíce se zde vyskytují myšovití, konkrétně křečci američtí, reithrodontomys megalotis a křeček hmyzožravý. Velcí savci jako rysové červení, pumy americké a jezevci se zde vyskytují v menších počtech.", "section_level": 1}, {"title": "Nukleární rezervace.", "content": "Hanford Reach je domovem devíti nukleárních reaktorů, z nichž je nejznámějším reaktor B. Byl zkonstruován ve třinácti měsících druhé světové války jako první reaktor plného rozsahu na světě. Plutonium z reaktoru bylo poprvé použito při zkouškách bomb v Novém Mexiku a o měsíc později jako součást bomby Fat Man, která byla shozena na Nagasaki. Důležitost reaktoru vedla k mnoha vyznamenáním, je Národní historickou mechanickou památkou, Nukleární historickou památkou, Národní historickou památkou a patří do Národního registru historických míst.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Památka je otevřena od dvou hodin před svítáním do dvou hodin po setmění. Některé části jsou přístupné veřejnosti, jiné ne:", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní památka Hanford Reach (\"angl. Hanford Reach National Monument\") je americká národní památka ve státě Washington. V roce 2000 byla vytvořena z toho, co bylo ochranným pásem okolo nukleárního komplexu Hanford. Oblast byla nezasažená zemědělstvím, ani jinými lidskými aktivitami od roku 1943. Památka je pojmenovaná po Hanford Reach, což je poslední sekce volného proudu řeky Columbie. Bývalý prezident Bill Clinton památku vytvořil na základě svého prezidentského dekretu. Mnohé kmeny původních obyvatel využívaly v minulosti tuto oblast k lovu a sběru surovin. Geograficky je součástí Columbijské náhorní plošiny, vytvořené tokem čedičové lávy a erozí vody. Zdejší křovinatá krajina je drsná a suchá, naprší zde pouze okolo 250 mm srážek za rok. Žije zde široká škála rostlin a zvířat, Hanford Reach nabízí jedno z nejlepších míst pro tření lososů. 48 neobvyklých či ohrožených druhů zde našlo své působiště, stejně jako několik druhů hmyzu, které nikde jinde na Zemi nenajdeme.", "tgt_summary": "The Hanford Reach National Monument is a national monument in the U.S. state of Washington. It was created in 2000, mostly from the former security buffer surrounding the Hanford Nuclear Reservation (Hanford Site). The area has been untouched by development or agriculture since 1943. Because of that it is considered an involuntary park. The monument is named after the Hanford Reach, the last non-tidal, free-flowing section of the Columbia River in the United States, and is one of eight National Monuments administered by the U. S. Fish and Wildlife Service; part of the monument within the Hanford Site is also managed by the Department of Energy. President Bill Clinton in 2000. In May 2017, the Interior Department announced that Hanford Reach was one of 27 National Monuments under review for possible rescinding of their designation. Ancestors of the Wanapum People, Yakama Nation, Confederated Tribes of the Colville, Confederated Tribes of the Umatilla Reservation and the Nez Perce used the land for hunting and resource collecting. Geographically, the area is part of the Columbia River Plateau, formed by basalt lava flows and water erosion. The shrub-steppe landscape is harsh and dry, receiving between 5 and of rain per year. The sagebrush-bitterbrush-bunchgrass lands are home to a wide variety of plants and animals, and the Hanford Reach provides one of the Northwest's best salmon spawning grounds. Forty-eight rare, threatened, or endangered animal species have found refuge on the monument, as well as several insect species found nowhere else in the world.", "id": 15964} {"src_title": "Carin Göringová", "tgt_title": "Carin Göring", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Carin von Fock se narodila 21. října 1888 ve Stockholmu jako čtvrtá z pěti dcer plukovníka Karla svobodného pána von Focka a jeho manželky Huldine Beamishové. Otec pocházel ze zchudlého šlechtického rodu z Vestfálska, který přesídlil do Švédska, matka byla Irka se švédskými předky. Rodina byla finančně velmi dobře zajištěna a Carin tak prožila dětství i mládí v blahobytu a nezatížená problémy běžné reality.", "section_level": 1}, {"title": "Seznámení s Göringem.", "content": "V době, kdy se poprvé setkala se svým budoucím manželem Hermannem Göringem, tedy v roce 1920, byla již deset let provdána za Nielse Gustava, svobodného pána von Kantzow, s nímž měla osmiletého syna Thomase. Hermann Göring žil tehdy ve Švédsku, kde se živil jako pilot aerotaxi. Tak se také seznámil se švédským hrabětem Ericem von Rozenem, kterého za velmi špatných povětrnostních podmínek bezpečně dopravil svým letadlem na hraběcí zámek Rockelstad. Hrabě byl zkušenému pilotovi tak vděčný, že ho pozval k sobě domů. Jelikož byla švagrovou hraběte von Rozena, byla u něj tehdy na návštěvě a tak měla rovněž tu čest seznámit se s mladým a neohroženým pilotem Göringem. Hermann Göring strávil na zámku několik dní a s rodinou hostitele navázal velmi přátelský vztah. Netrvalo dlouho a manželstvím znuděná Carin von Kantzow podlehla šarmu mladého charismatického muže a stala se jeho milenkou. Tři měsíce po jejich prvním setkání už s Hermannem cestovala po Německu a Rakousku, kde spolu trávili romantické chvíle v Alpách. V roce 1922 svého manžela Nielse Gustava svobodného pána von Kantzow nadobro opustila a 13. prosince 1922 se s ním i rozvedla. Syn Thomas byl svěřen do péče otce. 25. ledna 1923 uzavřel Hermann Göring s Carin von Kantzow, rozenou von Fock, sňatek ve Stockholmu a 3. února 1923 na úřadě v Obermenzingu. Novomanželé se nastěhovali do vilky na předměstí Mnichova. O veškeré jejich finanční záležitosti se velkoryse postaral její exmanžel, svobodný pán von Kantzow, který svou bývalou ženu a jejího nového manžela finančně podporoval – hradil vedení jejich luxusní domácnosti, platil služebnictvo a posílal jim balíky s potravinami.", "section_level": 1}, {"title": "Život v exilu.", "content": "Svému druhému manželovi se stala oporou nejen v osobním životě, ale i v životě politickém. Stejně jako Hermann Göring, byla i ona nadšenou obdivovatelkou Hitlera a horlivou propagátorkou nacismu a antisemitismu. Během nepovedeného Mnichovského puče v roce 1923 byl Göring zraněn a následně musel i se svou manželkou uprchnout z Německa, kde na něj byl vydán zatykač. Manželé odešli do Rakouska a v roce 1924 do Švédska. Tehdy už byl Göring silně závislý na morfiu, které užíval na utišení krutých bolestí způsobených zraněním při nepovedeném puči. Trpěl také depresemi. Ve velmi špatném zdravotním stavu se nacházela i Carin, která již dlouhá léta trpěla anginou pectoris a revmatismem. Navíc u ní během exilu v Rakousku lékaři diagnostikovali nevyléčitelnou srdeční chorobu bez vyhlídek na delší život. Veškerý majetek manželů v Německu mezitím podlehl konfiskaci, účty byly obstaveny a zatykač vydán i na Carin.", "section_level": 1}, {"title": "Zpět v Německu.", "content": "Göring se do Německa vrátil v roce 1927 a znovu navázal přerušené vztahy s Hitlerem a s NSDAP, ze které byl během svého pobytu v exilu vyloučen. Po návratu dostal od Hitlera nabídku, aby se stal kandidátem NSDAP pro volby do Říšského sněmu. Hermann Göring nabídku přijal a v květnu 1928 byl zvolen jako jeden z jedenácti poslanců NSDAP. Těžce nemocná Carin tehdy přijela ze Švédska do Berlína, aby další život trávila po boku svého milovaného, a nyní i politicky úspěšného, muže. Její dosavadní nadšení pro národní socialismus se ještě upevnilo a tak se snažila získat pro Hitlerovu věc celou řadu významných osobností, především z řad šlechty. Göringovi vedli velmi čilý společenský život, kdy je pravidelně navštěvoval třeba korunní princ August Vilém von Hohenzollern, jeho bratr Eitel-Friedrich, knížata Wiedové a vrcholní politici nacistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a posmrtná cesta.", "content": "Zemřela ve Švédsku 17. října 1931 po srdečním záchvatu. Göring byl v té době v Německu. Smrt jeho milované ženy ho silně zasáhla, jelikož mu byla vždy oporou, povzbuzovala ho, podporovala a bezmezně s ním sdílela jeho slepé nadšení pro Hitlera a nacismus. Byla pohřbena na hřbitově v Lovö u Drottningholmu. V roce 1934 uspořádal Göring pompézní slavnostní převoz jejího těla ze Švédska do Německa, kde bylo tělo uloženo v cínové rakvi do soukromé krypty v nově vybudovaném Göringově domě, nazvaném Carinhall (nedaleko Eberswalde). Na jaře 1945, když už se blížila sovětská Rudá armáda, dal Hermann Göring Carinhall vyhodit do povětří a ostatky Carin nechal tajně zakopat v lese. Hrob byl přesto nalezen příslušníky Rudé armády a zneuctěn. Místní hajný mrtvé tělo zachránil, pohřbil a informoval příbuzné ve Švédsku. Po válce se však ve východním Německu dostali k moci komunisté a o převozu těla se nedalo uvažovat. Tělo bylo nakonec tajně exhumováno, pod cizím jménem zpopelněno a švédský pastor Heribert Jansson převezl urnu s popelem zemřelé do Švédska, kde byla uložena do svého původního hrobu na hřbitově v Lovö. Byl to její pátý pohřeb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carin Göringová (21. října 1888, Stockholm, Švédsko – 17. října 1931), rozená von Fock, provdaná a rozvedená von Kantzow, byla první manželka Hermanna Göringa.", "tgt_summary": "Carin Axelina Hulda Göring (née Fock; later Countess von Kantzow; 21 October 1888 – 17 October 1931) was the Swedish first wife of Hermann Göring.", "id": 1516382} {"src_title": "Joseph Roth", "tgt_title": "Joseph Roth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině židovského obchodníka v haličském městě Brody. Jeho otec se však brzy nato na cestě z Hamburku pomátl, byl odvezen do ústavu pro choromyslné a později k zázračnému rabínovi v Haliči, kde ještě dlouho jako nesvéprávný žil. Jeho choroba uvedla rodinu do těžkého postavení, protože matka se s manželem nemohla ani rozvést a chasidští židé pokládali choromyslnost za boží trest. Po maturitě roku 1913 odešel Roth do blízkého Lvova, kde začal studovat na univerzitě. O rok později odešel do Vídně, kde studoval filosofii a germanistiku, ale roku 1916 se dobrovolně přihlásil do armády a sloužil jako armádní novinář ve Lvově. Válka, smrt císaře Františka Josefa I. a rozpad Rakouska-Uherska znamenaly pro mladého Rotha těžký otřes – nejen ztrátu rakouské vlasti, ale i konec „starých časů“, s nímž se nikdy úplně nesmířil. Po válce nemohl ve studiu pokračovat a začal psát do novin, od roku 1920 v Berlíně. Roku 1922 se ve Vídni oženil s Friederike Reichler, od roku 1923 psal fejetony pro prestižní \"Frankfurter Zeitung\", přispíval ale i do jiných novin, např. \"Prager Tagblatt\". V první polovině 20. let inklinoval Roth k socialismu. V tomto duchu je zaměřená jeho publicistika do rakouských listů \"Der Neue Tag\" (do roku 1920) a \"Vorwärts\" (od 1922). V roce 1925 byl korespondentem \"Frankfurter Zeitung\" v Paříži a v následujících letech psal reportáže z cest např. po Sovětském svazu, který navštívil v létě 1926, Jugoslávii, Polsku a Itálii. Cesta do SSSR mu poskytla námět pro román \"Útěk bez konce\". Už v roce 1926 začala jeho žena trpět duševní nemocí, která se stále zhoršovala, takže od roku 1930 žila po ústavech a roku 1940 zahynula jako oběť nacistické eutanázie choromyslných. Její choroba jej velice trápila a snažil se hledat pomoc i u haličského rabína. Jelikož nic nepomáhalo, sám trpěl depresemi a podléhal alkoholu. 30. ledna 1933, tentýž den, kdy byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem, emigroval Roth do Paříže, a v dopise Stefanu Zweigovi napsal: \"„Je jasné, že se blíží velká katastrofa a všechno to vede k nové válce. (...) Nedělejte si žádné iluze: vládne peklo.“\" I v následujících letech ale často cestoval hlavně do Holandska a do Polska, kde roku 1937 na pozvání polského PEN-klubu přednášel. I v exilu byl velmi činný, jeho situace se ale zhoršovala. V důsledku alkoholismu a oboustranného zápalu plic se v květnu 1939 zhroutil a brzy nato zemřel. Byl pohřben na katolickém hřbitově v Thiais jižně od Paříže, při pohřbu vznikl málem konflikt mezi rakouskými loajalisty, židy a komunisty, kteří Rotha všichni pokládali za svého člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "Byl velmi bystrý pozorovatel a střízlivý zpravodaj, jeho dílo je však plné drobných mystifikací (například ohledně jeho původu a dětství, služby v armádě apod.) a tajemství. Zároveň to byl citlivý člověk, který ostře vnímal konec „starých časů“, kdy mohl být, jak napsal, \"zároveň Němcem a vlastencem mezi ostatními národy\". Po válce měl blízko k levicovým postojům, ale nikdy se nestal komunistou. Od konce 20. let, jak stoupal Hitlerův vliv, se však stále víc přikláněl k rakouským legitimistům, protože je pokládal – stejně jako katolickou církev – za možnou obranu proti nacismu. Na konci února 1938, jen několik málo dní před „anšlusem“ Rakouska, odcestoval do Vídně s úmyslem pokusit se přemluvit tehdejšího kancléře Schuschnigga, aby abdikoval ve prospěch Otty Habsburského. Ke schůzce s Schuschniggem však nedošlo a Roth se zklamaný vrátil do Paříže. Jeho romány měly jistý ohlas už před druhou světovou válkou, ale známost mu přinesly až po ní. Mnohé z nich byly přeloženy do řady jazyků i zfilmovány.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Větší polovinu Rothova díla tvoří fejetony a novinové články. Jeho hlavní romány jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Roth (2. září 1894 Brody (Rakousko-Uhersko, Halič) – 27. května 1939 Paříž) byl rakouský spisovatel a novinář židovského původu, který se proslavil zejména romány \"Pochod Radeckého\" a \"Kapucínská krypta\".", "tgt_summary": "Joseph Roth, born Moses Joseph Roth (2 September 1894 – 27 May 1939), was an Austrian journalist and novelist, best known for his family saga \"Radetzky March\" (1932), about the decline and fall of the Austro-Hungarian Empire, his novel of Jewish life, \"Job\" (1930), and his seminal essay \"Juden auf Wanderschaft\" (1927; translated into English in \"The Wandering Jews\"), a fragmented account of the Jewish migrations from eastern to western Europe in the aftermath of World War I and the Russian Revolution. In the 21st century, publications in English of \"Radetzky March\" and of collections of his journalism from Berlin and Paris created a revival of interest in Roth.", "id": 1312474} {"src_title": "Cujo", "tgt_title": "Cujo", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh se odehrává v americkém městě Castle Rock, nedaleko od města se 16. Června 1980 bernardýn Cujo nakazil vzteklinou, protože v malé podzemní jeskyni ho do čumáku kousl nakažený netopýr. Cuja dostal autoopravář Joe Camber s jeho ženou Charity a synem Brettem za odvedenou práci. V Castle Rocku žijí Manželé Vik a Donna Trentonovi a jejich malý syn Tad. Vik spolupracuje s Rogerem Breakstonem v jejich reklamní agentuře. Donna je ženou v domácnosti, její role se ji ale nezamlouvá, zamiluje se do opraváře nábytku, Stevena Kempa. Jejich románek nemá dlouhého trvání, Donna se s ním rozejde, při dramatickém rozchodu ji Steven málem znásilnil. Charity Camberová mezitím vyhrála v loterii 5000 dolarů a plánuje, že se vypraví s Brettem za svou sestrou Holy a jejím mužem Jimem do Connecticutu. Joe nebyl nadšený, ale souhlasil, protože si tajně naplánoval se svým přítelem a opilcem Garym Pervierem \"pánskou jízdu\" do Bostonu. Večer před odjezdem Brett shledá Cuja, zdá se mu, že je nemocný. Cujo má chuť na Bretta zaútočit, ale neučiní tak a raději uteče. Nebohému psovi jídlo nechutná, je mrzutý, bolí ho hlava, rozzuří ho jakýkoliv zvuk, který teď slyší lépe, než dříve. V okolí Garyho domu Cujo spatřil Garyho Perviera, myslel si, že právě tento muž mu způsobil jeho bolest, a tak ho v předsíni zabil. Joe jel vyzvednout Garyho. Našel však jen jeho zakrvácenou mrtvolu, Cujo zabil dalšího nevítaného hosta, Joe Cambera. Tentýž večer došel Vikovi Trentonovi anonymní dopis, od Stevena, anonymně se mu doznal ke vztahu s jeho ženou Donnou, o kterém neměl Vik ani tušení. Nešťastného Vika Donna ujistila, že krátký vztah se Stevenem už zakončila. Vik s Rogerem odletěl do New Yorku pracovat na reklamě na kukuřičné vločky. Den nato se Donna s Tadem ve starém Fordu Pinto, který byl ve špatném technickém stavu, vyjeli do Camberovy autoopravny v South Paris. Dům byl prázdný, hlídal tam Cujo, vrčel a měl krev v očích. Donna unikla do auta, které však již bylo zcela nepojízdné, stalo se tak jejich vězením na dlouhé dva dny. Donna se posléze odhodlala k boji s baseballovou pálkou, se chtěla dostat do domu a zavolat o pomoc, ale Cujo vyčkával a na Donnu zaútočil, pokousal ji, ale přežila a ukryla se zpět do auta. Steve Kemp mezitím v záchvatu žárlivosti vnikl do domu Trentonových a zdemoloval nábytek a zařízení domu. Napsal také Donně vzkaz a na manželské posteli zanechal svoje sperma. Vik se několikrát marně pokoušel zatelefonovat Donně, ale nedovolal se. Později zavolal policii, když policie zavolala Vikovi zpět a řekli mu o spoušti v jeho domě, tak Vik neprodleně odletěl zpátky domů. Policie po Stevenovi Kempovi vyhlásila pátrání, domnívala se, že matku s dítětem unesl. Jeden policista jel obhlédnout i autoopravnu Camberových. Když šerif Bennarman dojel na místo, tak ho Cujo zanedlouho zabil. Policie posléze zatkla Steva Kempa, přiznal se k vandalství, ale ne k únosu. Zásahové vozidlo i s Vikem vyjelo ke Camberovým. Cujo byl zastřelen, Donna osvobozena, Tad již byl mrtev. Následně Donna podstoupila léčbu vztekliny, která nejspíše bude úspěšná. Cujovy ostatky byly spáleny. Charity časem pořídila Brettovi nového psa, oříška Williho, tentokrát již ale očkovaného proti vzteklině.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "Roku 1983 byl podle knihy natočen film \"Cujo, vzteklý pes\" (: ) v režii Lewise Teaguea, v hlavních rolích hráli Dee Wallace (Donna Trentonová), Daniel Hugh Kelly (Vic Trenton), Ed Lauter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cujo (: ) je psychologicko-hororový román od amerického spisovatele Stephena Kinga, který byl poprvé vydán roku 1981 (česky 1992), do češtiny přeložil Tomáš Vodák. Kniha obsadila 21. místo v kategorii „Best Fantasy Novel“ literární ceny Locus za rok 1981 a v roce 1982 získala Cenu Augusta Derletha.", "tgt_summary": "Cujo () is a 1981 psychological horror novel by American writer Stephen King about a rabid Saint Bernard. The novel won the British Fantasy Award in 1982 and was made into a film in 1983.", "id": 176563} {"src_title": "Zahrada Rámova", "tgt_title": "The Garden of Rama", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Román rozvádí děj předešlého dílu (\"Návrat Rámy\") a líčí příběh Nicole des Jardinsové, Richarda Wakefielda a Michaela O'Toola, kteří zůstali v Rámovi poté, co z něj odletěl zbytek průzkumné posádky.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha má celkem 5 kapitol:", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nicolin deník.", "content": "Nicolin deník popisuje období, kdy jsou lidé v Rámovi. Je psána formou deníkových zápisů. Část začíná narozením prvního společného dítěte Richarda a Nicole, dcery Simone. Rodina žije v „doupěti“ pod útvarem zvaným New York. Své potřeby si zajišťuje u Rámanů přes komunikační zařízení, kam zadává specifikace potřeb ve formě chemického složení. Nicole se prioritně stará o svou dceru, Richard se snaží zdokonalovat technické vybavení a věnuje se tvorbě novým přístrojů (například malých robotů, kteří mají tvary různých historických postav) a Michael se snaží studovat. Ve vztahu k Simone se Richard chová spíše vlažně, kdežto Michael je velmi vřelý a se Simone tráví hodně času. Zároveň ji učí katolické věrouce. Nicole a Richardovi se narodí další dcera, Katie, která je však zcela odlišná od Simone. Simone je spíše klidná a nenáročná, Katie je velmi aktivní a vyžaduje neustálou pozornost. Mezi Richardem a Katie se vytváří zvláštní pouto. Nicole po čase začne mít podezření, zdali Richard nezačíná žárlit na Michaela. Zároveň ji napadá myšlenka, že za předpokladu, že stráví zbytek života v Rámovi, by bylo vhodné, aby jejich děti měly co největší diverzitu genů. To by se zajistilo tím, že by měla děti s Michaelem. Navíc u Richarda má podezření, že má sklon mít především dcery, zatímco u Michaela by byla velká pravděpodobnost, že bude mít syna. S tímto plánem se svěřuje Richardovi, který ji ze začátku podporuje. Ovšem Michael je proti, a i když se jej podaří přesvědčit, v danou noc se nedokáže dostatečně vzrušit. Stejná situace následuje i později. Na to již Richard reaguje velmi ostře a po jedné z hádek odchází od rodiny. Michael se cítí provinile a více se upíná k modlitbám. Následně se podaří Nicole Michaela přesvědčit k dalším pokusům a poté s ním i otěhotní. Má se narodit syn Benjy, který ovšem má Whittinghamův syndrom, tj. poruchu učení. Jelikož Richard se stále nevrací, začínají spolu Michael a Nicole trávit i noci a narodí se jim další syn – Patrick. Nicole však začíná mít živé sny týkající se Richarda a rozhodne se jej hledat. Poté, co se vrací, zjišťuje, že Katie se ztratila a jde ji hledat. Při hledání Katie vstupuje do prostoru Oktopavouků a nachází i různé vycpané tvory a taktéž fotografie ze svého doupěte. Zde jsou na fotkách i přesně vyjádřeny početí dětí. Nicole s hrůzou zjišťuje, že jsou oktopavouky pozorováni. Nachází Katie, ale taktéž se dostává do kontaktu s oktopavoukem. Oktopavouk je však nechává odejít. Po čase je objeven Richard a má u sebe vzkaz, že oktopavouci jsou mírumilovní. Richard je ovšem mimo sebe, mnohdy se cítí jak ve snu a nedokáže si vzpomenout na to, co se během dvou let stalo. Richardovi a Nicole se narodí další dcera, Eleonora (Ellie). Loď směřuje k hvězdě Sirius, u které je kosmická stanice, kterou lidé nazvali jako Uzel.", "section_level": 2}, {"title": "V Uzlu.", "content": "Poté, co kosmická loď Ráma přiletěla k Uzlu, byli lidé přepraveni do tohoto zařízení. Zde se podrobovali různým testům. Oproti jejich původnímu doupěti v Rámovi bylo jejich nové útočiště vybaveno velmi komfortně a tak, aby odpovídalo jejich potřebám. Z tohoto lidé poznali, že byli na Rámovi důkladně sledováni, včetně všech svých typických potřeb a zvyků. V Uzlu se lidé také podrobovali různým testům a zkouškám, ovšem tak, aby nedošli ke kontaktu s jinými tvory. Jednou se Richard rozhodl opustit pokoj a jít na průzkum do Uzlu. Další den byl přinesen Orlem, ptačím mužem. Orel vysvětlil, že byl vytvořen inteligencí Uzlu, aby mohl komunikovat s lidmi, jelikož zosobněná komunikace je pro ně přijatelnější. Zároveň Orel lidem sdělil, že po období testů je bude čekat úkol – Ráma se vydá zpět na cestu k Zemi, ze které vezme 2 000 lidí na bližší prozkoumání. Pro tyto osadníky bude vytvořena v Rámovi speciální sekce, kterou budou obývat, tzv. habitat. Na konstrukci tohoto habitatu se měli lidé podílet. Kromě rozložení jednotlivých čtvrtí a sociálních budov bylo třeba navrhnout i pomocné bioty, stroje, které budou lidem pomáhat při životě. Oproti standardním biotům v Rámovi byli zvoleni bioti-lidé, kteří měli těla známých osob, jako například Abrahama Lincolna či Alberta Einsteina. Zároveň bude potřeba odvysílat k Zemi zprávu, aby byli v určenou dobu lidé připraveni se nalodit. Úkol natočit tuto zprávu dostala Nicole. Jelikož v jednu chvíli přecházela zpráva až do výhrůžky, měla Nicole výhrady a dokonce se vzpírala zprávu natočit. Orel jí proto dovolil se projet Uzlem, vysvětlil jí principy a zároveň jí umožnil komunikovat s jiným kosmoplavcem, podivným ve vodě žijícím hadem. Nicole poté zprávu natočila. Před odletem bylo ovšem nutné rozhodnout, kdo zůstane v Uzlu a kdo poletí zpět k Zemi. Orel totiž požadoval, aby v Uzlu zůstal jeden reprodukce schopný pár, aby byla zajištěna reprodukce druhu pro případ, že dojde k neočekávané situaci. Lidé řeší otázku, jak se rozdělit, když k nim přijde Simone a navrhne řešení: ona zůstane s Michaelem v Uzlu jako pár. Všichni žasnou nad její dospělostí a taktéž nad tím, jak dobře měla vše promyšlené. Všichni souhlasí, že jde o velmi rozumné řešení. Michael a Simone se berou a jediný, kdo by si měl vybrat, kde chce zůstat, je Benjy. Všichni předpokládají, že zůstane s Michaelem a Simone, ale on si sám volí cestu zpět k Zemi. Orel lidi upozorňuje, že celou cestu k Zemi budou spát a že budou napojeni na přístroje, které by měly zpomalit jejich stárnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Setkání na Marsu.", "content": "Nicole, Richard se probouzejí ze spánku a zjišťují, že jsou již blízko Země. Děti mají zájem vidět jejich domovskou planetu, ačkoliv je to v tu chvíli pouze tečka na monitoru. Mezitím se popisuje život na Zemi, kde se připravuje expedice na obnovení kolonií na Marsu. Původní kolonie, které byly v minulosti na Marsu, byly při začátku velkého chaosu opuštěny a nyní mají být obnoveny. Jedním z koordinátorů získávání je i Kendži Watanabe, Japonec, který na Mars taktéž poletí i se svou manželkou Nai Buatongovou-Watanabe. Jelikož je potřeba více kolonistů než se přihlásilo, bylo rozhodnuto, že budou taktéž zařazeni do expedice trestanci, kteří počet zvýší. Při výběru trestanců se postupovalo podle přísných pravidel tak, aby neohrozili kolonii. Zároveň se za jejich účast v expedici počítalo s tím, že jim bude odpuštěn trest, který si měli odpykat. Jednou si Kendžiho Watanabe pozval jeho otec, aby se s ním pobavil o expedici. Jak se ukázalo, účelem hovoru měla být žádost, aby byl do expedice zařazen i Tošio Nakamura. Tošio a Kendži se dobře znali, v mládí spolu často soupeřili v různých soutěžích a Kendži většinou vyhrával, zatímco Tošio byl druhý. Soupeřili taktéž o lásku dívky Keiko. Ačkoliv Kendži vyhrál, jeho rodina se stěhovala do Ameriky a tak se musel s Keiko rozloučit. Tu si pak vzal Tošio. Tošio však byl později odsouzen a nyní se chtěl zařadit do expedice. Jeho zařazení však bránil jeho psychologický profil, podle kterého se Tošio Nakamura ještě dostatečně nepolepšil a byl by schopen svůj čin zopakovat. Kendžiho otec se s ním sešel, jelikož Tošiův otec pracoval pro Kendžiho otce. Kendži nakonec podlehl a zajistil pro Tošia místo v expedici. V roce 2241 přišla na Zemi zpráva od Nicole o návratu Rámy a o jeho podmínkách o získání 2 000 lidí na svou palubu. Rada vlád, která byla dominantním uskupením, zjistila, že její dva největší konkurenti, Čína a Brazílie, nebyli schopni zprávu dekódovat a proto začala samostatně řešit jak dál postupovat. Na Zemi se totiž myslelo, že Ráma II. byl zničen jadernými střelami, které k němu byly ze Země vyslány. Hodnotily se různé varianty (zdali nejde o podfuk připravený Čínou či Brazílií apod.). Jelikož se nevědělo jak by se pokračovalo, pokud by opravdu zpráva byla pravdivá a k Rámovi nepřiletěly požadované lodě, tak se došlo k závěru, že se využije připravované expedice na Mars, která by k němu měla letět ve stejnou dobu, kdy by se měl objevit Ráma. To byl i jeden z důvodů, proč se kolonisté doplňovali o trestance – aby se zvýšil počet kolonistů a dosáhlo se potřebné věkové struktury. Kolonisté odlétají k Marsu ve třech lodích, pojmenovaných podle Kolubovy mise Pinta, Niňa a Santa Maria. Před kontaktem s Rámou jsou kolonisté informováni o tom, že byla přijata zpráva od Nicole a že se mohou setkat s Rámou. Zároveň je jim vzkaz přehrán. Kolonisté jsou zároveň seznámení s historií expedice k Rámovi II. Zároveň se mezi kolonisty – trestanci objevuje podivná nemoc srdce, kterou začíná studovat kardiolog doktor Turner. Při přistání lodi na Rámovi se uskuteční výsadek, který je přivítán bioty v lidské podobě. Ti výsadek provedli po habitatu a informovali je o jednotlivých stavbách. Kolonisté se začínají stěhovat do Rámy. Nicole se setkává s Kendžim a také se spolu baví o tom, jaké byly osudy jednotlivých aktérů výpravy. Dozvídá se, že Francesca Sabatiniová se stala významnou osobou, a že ačkoliv doktor Brown před smrtí uveřejnil detaily z výpravy o jejich chování, Francesca dokázala situaci zvládnout. Zároveň se Nicole dozvídá, že se na Zemi zjistilo, že její první dcera Geneviève je dcerou krále Henryho. Kolonisté se začínají zabydlovat na lodi a dochází i k negativním interakcím mezi Wakefieldovými a dalšími lidmi. Benjy je osočen kvůli své pomalosti, naopak Katie se chová přelétavě. Zároveň se ukazuje moc Tošia Nakamury, který si ji dokázal vybudovat již v době pobytu ve vazbě, nyní si buduje imperium v habitatu.", "section_level": 2}, {"title": "Svatební píseň.", "content": "Svatební píseň se odehrává až tři roky poté, co se kolonisté dostali na Rámu. V habitantu je již vytvořena struktura společnosti i zastupitelské orgány. Zároveň se však ukazují i první problémy. Velkou moc získává Tošio Nakamura, který se stal podnikatelem v oboru zábavy a zřídil v kolonii oblast zvanou Vegas, podle vzoru Las Vegas. Zároveň se začínají objevovat sociální problémy, charakteristické především vytvořením různých čtvrtí podle národností, které se mnohdy stávají ghety. Velký vliv na život má i vir RV-41, který se rozšířil mezi kolonisty a který se projevuje onemocněním srdce. V kolonii je guvernérem Kendži Watanabe, který je podporován Nicole a Uljanovem, opozici představuje Tošio Nakamura a Ian Macmillan. Nicole a Richarda trápí Katie, která se již vůbec nestará o názor rodiny a přestěhovává se do Vegas. Spory mezi jednotlivými stranami se začínají vyhrocovat, opozice požaduje rozšíření kolonie mimo habitat, kde by se vybudovala vesnice Avalon, do které by byli přestěhování nemocní virem RV-41. Taktéž jsou pokusy se dostat do druhého, sousedního habitatu. Zároveň se v důsledku zvýšené spotřeby začíná hromadit oxid uhličitý v atmosféře a jako důsledek se zhoršuje počasí. Při veřejném slyšení senátu žádá doktor Turner větší prostředky na výzkum viru RV-41, zároveň identifikovává jeho pravděpodobnou příčinu. Podle jeho výzkumu se ukazuje, že vir byl vyvinut jako umělý v době boje s virem HIV. Poté, co byl HIV vir vyléčen, se v této oblasti hodně experimentovalo. V důsledku Velkého chaosu poté musel vir uniknout do přírody a nyní se začíná projevovat. Podle doktora Turnera je velmi podobný viru, který se testoval v Senegalu. Napětí v kolonii se zvyšovalo, což se projevilo ve snaze davu lynčovat Pedra Martineze, který byl obviněn ze znásilnění, i když obvinění nebylo příliš podložené a důkazy se ukázaly být lehce zpochybnitelné. Zhoršující se počasí se ještě více projevilo v podobě silné bouřky, která způsobila požár a mnoho lidí bylo zabito či vážně raněno. Po dlouhé a těžké práci v nemocnici při katastrofě se doktor Turner vyznal z lásky k Ellie. Zároveň se Ellie a Nicole přiznal, z jakého důvodu byl vězněn. Kendži Watanabe se rozhodl pro schůzku s Tošio Nakamurou, aby se dohodli na snížení napětí. Nakamura však Kendžiho vyzývá k rezignaci, aby uvolnil místo pro volbu guvernéra Macmillanovi. Na svatbě Ellie a doktora Turnera však dojde k atentátu a Kendži a soudce Myškin jsou zavražděni a další lidé zraněni biotem. Richard Wakefield po důkladné kontrole zjišťuje, že biot patřil k sérii, jež má pod kontrolou Nakamura. V televizi se mezitím vysílá zpráva o pokusu o atentát na Nakamuru a Macmillana, kterou Nicole a Richard vyhodnotí jako podvrh ze strany Nakamury. Situace se vyhrocuje a Richard se rozhodne z kolonie utéct, k čemuž využívá speciální únikový východ na dně jezera.", "section_level": 2}, {"title": "Soud.", "content": "Richardovi se podaří utéct a pomocí svých robotů dokáže zmást i stráže vně lidského habitatu. Richard míří směrem do druhému habitatu, ve kterém podle jeho průzkumu žijí létavci. Zde se snaží dostat do prostoru létavců, kteří jej poté však zavírají do místnosti. Nejprve je zde sám, později jej však létavci začínají učit jejich jazyku a dávají mu volnost pohybu. Poté je veden do podzemního světa, kde naráží na nové tvory, podobné velkým mravencům. Tyto tvory nazývá myrmikoti. Tvorové jej provází jejich světem, až je zaveden k velké bílé pavučině, která jej pohltí a svými zakončeními se s Richardem spojí. Richard za pomoci přisedliny vidí části domovské planety přisedlin a taktéž válku, kterou lidé rozpoutali proti létavcům. Zároveň se mu vrací vzpomínky na období, kdy v Rámovi II. utekl od rodiny. Zjišťuje, že žil s létavci a že jej potom unesli oktopavouci. Zde také vidí podivné pokusy, které s ním dělali, zejména s jeho rozmnožovací soustavou. Richard pochopil, že létavci a přisedliny jsou vlastně symbiotický druh. Zároveň mu mysmikoti nástěnnými freskami popsali, že by po něm chtěli, aby přenesl dvě vejce létavců, kousek přisedliny a manové melouny mimo jejich habitat. Richard se také naučil rozmnožovací cyklus těchto tvorů. Richard je za pomocí létavců přesunut pryč s habitatu a je vysazen u New Yorku, který v Rámovi zůstal. Mezitím v kolonii již plně vládl Nakamura a jeho lidé. Dochází k prudkému poklesu životní úrovně. Lidé s RV-41 byli segregováni, válka proti létavcům pokračovala, hrozilo téměř plné vyhubení létavců. Nicole byla uvězněna a obžalována. I přes svou obhajobu ji soud vedený Nakamurou uznal vinnou a odsoudil k smrti. Nicole čekala v cele na vykonání rozsudku a zdály se jí sny o jejím původu- rodu Senoufo z Pobřeží slonoviny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zahrada Rámova je sci-fi román A.C. Clarka a Gentryho Lee. Román je součástí tetralogie o Rámovi, mimozemské kosmické lodi, která prolétávala Sluneční soustavou. V angličtině kniha vyšla 26. září 1991, česky v nakladatelství Baronet v letech 1994 a 2010. Překladatelem knihy je Vladimír Hanák.", "tgt_summary": "The Garden of Rama is a 1991 novel by Gentry Lee and Arthur C. Clarke. It is the third book in the four-book \"Rama\" series: \"Rendezvous with Rama\", \"Rama II\", \"The Garden of Rama\", and \"Rama Revealed\", and follows on from where \"Rama II\" left off.", "id": 246407} {"src_title": "Roger Garaudy", "tgt_title": "Roger Garaudy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Marseille. Vystudoval filozofii u Gastona Bachelarda. Roku 1933 vstoupil do Komunistické strany Francie. Po jejím zákazu roku 1940 byl tři roky vězněn. Po válce působil i v Sovětském svazu. Zlom v jeho politické orientaci znamenal 20. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, který odhalil Stalinovy zločiny. Na tuto svoji deziluzi reagoval prací \"Perspectives de l'homme\" z roku 1959, kde se zaobíral francouzským filozofickým katolicismem a existencialismem. Roku 1968 vystoupil proti sovětské okupaci Československa a k myšlenkám pražského jara se přihlásil knihou \"La liberté en sursis. Prague 1968\", načež byl vyloučen z Komunistické strany Francie. V 70. letech se přiklonil ke křesťanství a k víře v Boha. To ho vedlo ke stále ostřejší kritice západní civilizace, která Boha ztratila, až roku 1981 konvertoval k islámu. Roku 1987 založil ve španělské Córdobě institut k rozvíjení dialogu kultur, který však utrpěl značnou ztrátu prestiže po kontroverzních Garaudyho relativizacích nacistického holocaustu Židů v jeho pozdních pracích o Izraeli a Palestině.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Za jeho klíčové dílo bývá považována kniha \"Alternative\" z roku 1972, která leží uprostřed autorova přechodu od komunismu k islámu, v jeho nejméně ideologické etapě tvorby. V této knize tvrdí, že teorie tříd je mrtvá, a že hlavní úlohy se v západních dějinách chápe \"nový historický blok\" tvořený dělnictvem, technickou inteligencí a intelektuály. Tento blok má v Garaudyho představě za úkol nastolit systém přímé demokracie a malých samosprávných jednotek, který musí vydobýt na úkor kapitalistických manažerů na straně jedné a \"technobyrokracie\" reálného socialismu na straně druhé. V této etapě své tvorby má Garaudy rovněž silný ekologický akcent. Zároveň v knize Alternative zdůrazňuje, že společenská proměna je neuskutečnitelná bez víry v Boha. Známá se stala jeho teze \"bez víry je socialismus nemožný\".", "section_level": 1}, {"title": "Recepce v českém prostoru.", "content": "Jeho díla byla v 50. a 60. letech hojně překládána do češtiny a ovlivnila i český intelektuální prostor, především atmosféru konce 60. let a dialog mezi křesťany a marxisty v té době (například semináře Milana Machovce). V 70. letech byl naopak označován za antisocialistického ideologa (a to ovšem i na Západě, viz práce I. Bauera a A. Lieperta \"Die 'grosse Wende' des Roger Garaudy\" z roku 1971) Na dvě česká vydání knihy \"Realismus bez břehů\" v roce 1964 a 1965 reagovala česká komunistická normalizační ideologie v roce 1973 polemikou Sávy Šabouka s názvem \"Břehy realismu\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Garaudy (17. červenec 1913 – 13. červen 2012) byl francouzský filozof, který začal svou myšlenkovou cestu na politické levici a skončil u islámu a popírání holocaustu.", "tgt_summary": "Roger Garaudy, later Ragaa Garaudy (; 17 July 1913 – 13 June 2012), was a French philosopher, French resistance fighter and a communist author. He converted to Islam in 1982. In 1998, he was convicted and fined for Holocaust denial under French law for claiming that the death of six million Jews was a \"myth\".", "id": 1159893} {"src_title": "André Glucksmann", "tgt_title": "André Glucksmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Boulogne-Billancourt aškenázským rodičům z Rumunska a Československa. Byl silně ovlivněn Raymondem Aronem, jehož byl asistentem na Sorbonně, a který mu také pomohl vydat v \"Centre National de la Recherche Scientifique\" jeho první knihu \"Le discours de la Guerre\" (\"Řeč války\"). Stal se též vlivným komentátorem francouzských deníků \"Libération\" a \"L'Express\". V roce 1968 stál ještě na radikálně levicových pozicích, uvažoval tehdy o zrušení státu z pozic anarchismu a maoismu. V sedmdesátých letech se však přiklonil k pravici a stal se kritikem totalitarismu a post-totalitarismu, politického i intelektuálního. Vystupoval proti komunistickému zřízení ve východní Evropě. Podporoval a zajímal se o různá disidentská hnutí po celém světě. Patřil mezi signatáře tzv. Pražské deklarace z roku 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Glucksmannova kritika intelektuálního totalitarismu, jak ji počal rozvíjet v práci \"Les Maitres Penseurs\" z roku 1977, je asi nejznámější částí jeho díla. Tvrdí, že v evropském myšlení proti sobě stojí dva typy teoretizování, filozofování a intelektualismu: sokratovský a platónský. Sokratovo poselství podle něj je, že ideál nesmí být nikdy nadřazen člověku. Toto poselství překroutil již Sokratův žák Platón, který dal všem myslitelům naději na uzavřenost myšlenkového systému, čímž založil totalitární linii myšlení, na niž navázal Johann Gottlieb Fichte a Georg Wilhelm Friedrich Hegel, posléze Karl Marx a Friedrich Nietzsche. Toto uzavřené myšlení se stalo i intelektuální základnou totalitarismů politických, soudil Glucksmann. Na sokratovskou linii myšlení dle něj navázali například Michel de Montaigne či René Descartes. Glucksmann též varoval, že krom totalitarismu existuje i nenápadnější post-totalitarismus, který funguje uvnitř otevřených, demokratických systémů. Post-totalitarismus si vždy rafinovaně činí nárok „bránit svobodu před totalitarismem“. Známý je též autorův výrok, že intelektualismus „je obranou proti hlouposti“. Bývá však zjednodušován. Hloupostí Glucksmann především mínil „víru, že žijeme v nejlepším ze všech světů“.", "section_level": 1}], "src_summary": "André Glucksmann (19. června 1937 – 10. listopadu 2015) byl francouzský filozof a politolog, který silně ovlivnil pravicovou politickou filozofii 20. století.", "tgt_summary": "André Glucksmann (; 19 June 1937 – 10 November 2015) was a French philosopher, activist and writer. He was a leading figure of the new philosophers. Glucksmann began his career as a Marxist, but went on to reject communism in the popular book \"La Cuisinière et le Mangeur d'Hommes\" (1975), and later became an outspoken critic of the Soviet Union and post-Soviet Russian foreign policy. He was a strong supporter of human rights. In recent years he opposed the claim that Islamic terrorism is the product of the clash of civilizations between Islam and the West.", "id": 1577473} {"src_title": "Gaučo", "tgt_title": "Gaucho", "src_document": [{"title": "Typické znaky tradičních gaučů.", "content": "Gaučové chytali volně žijící dobytek a koně, přivlastňovali si je a domestikovali je. Byli to zruční výrobci, většinu oblečení i jídla a pití si vyráběli podomácku. Kromě toho si vydělávali prodejem rohů dobytka a prodejem hovězího loje. Kupovali si tabák, rum a maté, což je tradiční argentinský nápoj. Maté měli velmi v oblibě a říká se, že na něj byli tak navyklí, že ani nemuseli jíst maso (ačkoliv to samozřejmě nebyla vždy pravda). Gaučové bývali silní a zdatní. Protože trávili kvůli svému životu dlouhé hodiny na koňském hřbetě, byli to vynikající jezdci. S trochou nadsázky se tvrdilo, že když gaučové pozbyli koně, bylo to, jako by pozbyli nohu. Gaučové hovořili zvláštním dialektem a vyprávěli si různé příběhy a zpívali písně, mnohé se zachovaly dodnes. Gaučové byli také velkými milovníky hudby a poezie. Jejich tradiční, lidová hudba se nazývá \"milonga\". Většina gaučů nebyla příliš bohatá. Žili obvykle kočovným způsobem života a kromě svého stáda měli tedy většinou jen to, co pobrali. Typické pro gauče bylo oblečení. Prvotní gaučové ho měli pohodlné a praktické, ale i velmi elegantní a stylové, pozdější gaučové přestali na pohodlí a praktičnost brát ohled. Na nohou měli uvázaný el chiripá, neboť byl velmi pohodlný při nasedání na koně, původně nosívali spinky s roztřepenými okraji, později místo nich nosili takzvané bombachas, měli boty vlastní výroby a na nich ostruhy sestávající pouze z uzlu z kůže přivázaného k botě, častokrát také nosili dlouhé kamaše. Kolem pasu nosili široký pásek zdobený mincemi. Vlastnili také sedlo na koně a pončo. Kromě toho bylo většinou jediný majetek prvních gaučů laso a takzvanou bolu, s níž lovili. Později mívali ještě speciální nůž zvaný facón, který nosili mezi opaskem a páskem, respektive šerpou. Kromě koní byl facón většinou jejich nejcennějším majetkem. Gaučové byli divocí, svobodní, nespoutaní a hrdí a také velmi soutěživí. Soutěžili především, aby předvedli svou zručnost, většinou měli nejradši soutěž ve svazování nohou dobytka ze hřbetu koně pomocí lasa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úplně synonymními pojmy gaučové, gauchové a „sirotci Pampy“ se označují pampští pasáci dobytka. Vyskytují se především v Argentině, Paraguay a Uruguay, ale jsou i v Chile, Brazílii a dalších státech Jižní Ameriky. Jsou obdobou venezuelských llanerů, mexických vaquerů nebo severoamerických kovbojů. Svou povahou to byli většinou dandyové. Gaučové jsou častokrát míšenci nebo jejich potomci, tedy převážně potomci španělských přistěhovalců do Jižní Ameriky a černošských otroků z Afriky, kteří sem byli přiváženi. S nástupem moderní civilizace gaučů razantně ubývá a způsob života těch, kteří ještě existují, se také (ve většině případů) výrazně mění. Gaučové mají také různé svátky a pořádají různé oslavy. Při svátcích a oslavavách dělají různé akce (např. krotí koně nebo s nimi zajíždějí, obojí potřebují i v pracovním životě).", "tgt_summary": "A gaucho () or gaúcho () is a skilled horseman, reputed to be brave and unruly. The gaucho is a national symbol in Argentina and Uruguay, but is also a strong culture in Paraguay and southern Brazil. Gauchos became greatly admired and renowned in legends, folklore and literature and became an important part of their regional cultural tradition. Beginning late in the 19th century, after the heyday of the gauchos, they were celebrated by South American writers. The gaucho in some respects resembled members of other nineteenth century rural, horse-based cultures such as the North American cowboy (\"vaquero\" in Spanish), the Chilean \"huaso\", the Peruvian \"chalan\" or \"morochuco\", the Venezuelan or Colombian \"llanero\", the Hawaiian \"paniolo\", the Mexican \"charro\" or the Portuguese \"campino\". According to the \"Diccionario de la lengua española\", in its historical sense a gaucho was \"a mestizo who, in the 18th and 19th centuries, inhabited Argentina and Uruguay was a migratory horseman, and adept in cattle work\". In Argentina and Uruguay today a gaucho is, according to the same source, simply \"A country person, experienced in traditional livestock farming\". Because historical gauchos were reputed to be brave, if unruly, the word is also applied metaphorically to mean \"Noble, brave and generous\", but also \"One who is skilful in subtle tricks, crafty\". In Portuguese the word \"gaúcho\" (note the accent) means \"An inhabitant of the plains of Rio Grande do Sul or the pampas of Argentina descended from European man and aboriginal woman who devotes himself to lassoing and raising cattle and horses\"; and in Brazil \"gaúcho\" has also acquired a metonymic signification, meaning anyone, even an urban dweller, who is a citizen of the State of Rio Grande do Sul. In its purest sense, \"gaucho\" referred to the nomadic, often outlaw inhabitants of the great plains of Argentina and Uruguay. In current usage, \"gaucho\" usually designates the rural rancher in general.\"", "id": 437639} {"src_title": "Citroën Xantia", "tgt_title": "Citroën Xantia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Xantia byla představena na podzim roku 1992 ve verzi liftback (s názvem \"Berline\"). Výroba započala následujícího roku. První vozy se poznají podle loga značky umístěného na kapotě vozu, od roku 1994 již bylo montováno na masku chladiče. V roce 1995 přišlo na trh praktické kombi pod označením \"Break\". Od tohoto roku bylo možné objednat i tzv. Hydractive II (elektronické řízení tuhosti odpružení) a objevil se nejvýkonnější model - \"Xantia Activa\" se zážehovým motorem 3.0 V6 24V a aktivní korekcí náklonu v zatáčkách. Modely \"ACTIVA\" měly největší počet „hydrokoulí“ (celkem 10) a na každé nápravě byla jedna hydraulická pístnice namontovaná na stabilizátoru. Obě společně vyrovnávaly naklánění vozidla při průjezdu zatáčkou. To omezovalo naklánění vozidla a umožnilo průjezd zatáčkou vyššími rychlostmi. Modely bez elektronicky řízeného odpružení dostaly do vínku šestou \"hydrokouli\" (\"centrální koule zadní nápravy pro zabezpečení dostatečného tlaku v zadních brzdách při prudkém brždění) a všechny verze od r. 1995 disponovaly tzv. protipadacími zámky (auto už si při delším stání \"nelehalo\"). Větší modernizace proběhla na konci roku 1997, ta znamenala prodloužení předního převisu o 5 cm, \"nové zadní svítilny\",bez kouřového zabarvení,jinak jsou záměnné, nové přední svítilny a maska chladiče, nové nárazníky a širší přední blatníky (které byly i u předfaceliftových modelů pouze u výkonnějších motorizací), imobilizér se změnil z tlačítkové klávesnice na součást klíčku od vozu, nová přístrojová deska (ta měla roku 1997 velké nevzhledné madlo před spolujezdcem, které, vzhledem k plavné a komfortní jízdě, bylo stejně zbytečné). V roce 2000 byl představen nástupce xantie - model C5. Xantia vydržela ve výrobě v Evropě až do roku 2001 i když se stále vyráběla v Íránu až do r. 2010 jako Xantia Saipa.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství Losího testu.", "content": "V losím testu, který provádí redakce švédského časopisu Teknikens Värld dosáhla ACTIVA maximální rychlost 85 km/h. Tato rychlost zatím nebyla překonána ani auty jako Ferrari Testarossa, Porsche 997 GT 3 RS, Lotus Elise S.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën Xantia je nastupnickým modelem Citroënu BX. Je to též jedna z generací modelů s hydropneumatickým odpružením, které se kdysi začalo jako první montovat do Citroënu DS v roce 1955. Hydropneumatické odpružení je též hlavním znakem tohoto vozu. Též se jedná o model, který má po dlouhé době slovní označení, což mělo být, pro zákazníky znající pouze označení se dvěma písmeny (DS, ID, CX, BX...), naznačení jakési nové éry u Citroënu. Model se vyráběl s karoserií liftback (\"Berline\") nebo kombi (\"Break\")", "tgt_summary": "The Citroën Xantia, pronounced \"Zan–ti–a\" is a large family car (D) produced by the French automaker Citroën, and designed by Bertone. Presented to the press in December 1992, the car was produced between 1992 and 2001, with a facelift in the end of 1997. Citroën sold over 1.2 million Xantias during its nine years of production. From January 2001, Xantia`s production line started in SAIPA, Tehran Iran. Production in France, however, continued until October 2002, which overlapped with the C5 by eighteen months. Iranian manufacturing ended on September 2010. The name \"Xantia\" like some other names on Citroën models before (like Athena or Pallas) is coming from ancient Greek history and mythology. \"Xantia\" is derived from Xanthos, mean golden or blond in Greek Language. Xanthos is name of an ancient Lycian city (meaning \"golden city\") in ancient Lycia region. The name is also known for Xanthian Obelisk, An bilingual Obelisk from Persian Achaemenid Empire era found in ruins of Xanthos city.", "id": 761732} {"src_title": "Serge Moscovici", "tgt_title": "Serge Moscovici", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rumunském městě Brăila v židovské rodině. Roku 1938 byl vyloučen ze střední školy pro svůj židovský původ, neboť v Rumunsku platila silně antisemitská legislativa. Později na Západě upozornil na podíl některých prestižních rumunských intelektuálů (Emil Cioran, Mircea Eliade) na rumunském fašismu (hnutí \"Garda de fier\"). Zasažen perzekucí Moscovici roku 1939 vstoupil do rumunské komunistické strany (jeho jméno v ilegalitě bylo Kappa). Roku 1941 byl zatčen a poslán do pracovního tábora, který byl osvobozen Rudou armádou v roce 1944. Krátce na to Moscovici potkal Isidoru Isou, zakladatelku avantgardního uměleckého směru \"lettrismus\", s níž vydával časopis \"Da\". Tehdy také nadšeně uvítal uchopení moci rumunskou komunistickou stranou. Brzy byl však z jejích politiků zklamán, stejně tak ho šokovaly některé antisemitské incidenty Rudé armády. Aktivně pomáhal sionistickému hnutí, což se pro něj po pádu železné opony stalo nebezpečné. V roce 1947 se proto rozhodl emigrovat do Francie, kvůli čemuž však musel strávit nějaký čas v italském uprchlickém táboře. V Paříži vystudoval psychologii na Sorbonně. Dostal se do politických sporů, pravicový rumunští emigranti ho obviňovali (stejně jako Paula Celana) z ortodoxního komunismu, francouzští komunisté ho kritizovali za jeho kritiku stalinismu. Z radikální levice se proto stáhl, kolem roku 1968 se pak stal se jedním ze zakladatelů francouzského hnutí zelených (\"Les verts\"). Jeho syn Pierre Moscovici je známým francouzským socialistickým politikem (\"Parti socialiste\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svém díle se soustředil na psychoanalytické pojetí sociální komunikace (tomuto tématu se věnoval již roku 1961 ve své první knize \"La psychanalyse, son image, son public\", kterou psal pod vedením psychoanalytika Daniela Lagache). Navázal rovněž na Freudovu a Le Bonovu práci o davech (\"L'Age des foules: un traité historique de psychologie des masses\"). Nejvíce proslul svými příspěvky k psychologii skupin − známou se stalo jeho teorie „tiché pošty“, která popisovala, jak se ve skupinách šíří významy. Zdůrazňoval rovněž, že malé sociální skupiny mají velký vliv na majoritu a dokáží ji efektivně měnit − upozornil, že ta nejvlivnější sociální hnutí vznikla z malých uzavřených skupinek (buddhismus, křesťanství, nacismus, feminismus). V těchto názorech byl silně ovlivněn francouzským sociologem Gabrielem Tardem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serge Moscovici (14. června 1925, Brăila − 16. listopadu 2014, Paříž), původním jménem Srul Hersh Moskovitch, byl rumunsko-francouzský sociální psycholog a aplikátor psychoanalytické teorie na oblast médií a sociálních skupin.", "tgt_summary": "Serge Moscovici (June 14, 1925 in Brăila, Romania as \"Srul Herş Moscovici\" – November 15, 2014 in Paris) was a Romanian-born French social psychologist, director of the \"Laboratoire Européen de Psychologie Sociale\" (\"European Laboratory of Social Psychology\"), which he co-founded in 1974 at the \"Maison des sciences de l'homme\" in Paris. He was a member of the European Academy of Sciences and Arts and Officer of the \"Légion d'honneur\", as well as a member of the Russian Academy of Sciences and honorary member of the Hungarian Academy of Sciences. Moscovici's son, Pierre Moscovici, was European Commissioner for Economic and Financial Affairs, Taxation and Customs.", "id": 753275} {"src_title": "Arthur Ruppin", "tgt_title": "Arthur Ruppin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Rawiczi v Německém císařství (od roku 1945 součástí Polska). V patnácti letech byl nucen, z důvodu finanční nouze rodiny, začít pracovat a rodinu podporovat. I tak však byl schopen dostudovat práva a ekonomii. Ve svém životě se věnoval jak v pokračování rozvoje praktického sionistického osídlení, tak akademické kariéře. V roce 1905 se stal členem Sionistické organizace (ZO). O dva roky později byl vyslán tehdejším prezidentem ZO studovat stav jišuvu (židovského společenství v Palestině, tou dobou provincie Osmanské říše) a zjistit možnosti rozvoje zemědělství a průmyslu. Ve své správě popsal, co na místě viděl, což bylo znepokojující, a doporučil zlepšit situaci. V roce 1908 se z rozhodnutí osmého Sionistického kongresu přestěhoval do Palestiny. V Jaffě založil a řídil sionistickou organizaci Palestinský úřad, jejímž cílem bylo řídit osadnické aktivity sionistického hnutí. Jeho práce umožnila, aby se praktický sionismus stal skutečností a dala podobu druhé aliji (poslední židovské imigrační vlně do Palestiny před první světovou válkou). Stal se vrchním sionistickým nákupčím půdy. Pomáhal získat půjčku pro Achuzat Bajit (pozdější Tel Aviv) a nakupoval pozemky v Karmelu, Afule, Jizre'elském údolí a v Jeruzalémě. Sehrál klíčovou roli ve formování podoby židovského osadnictví v Palestině a změně paradigmatu osadnictví; totiž z majitelů plantáží a chudých dělníků na kolektivní kibucy a družstevní mošavy, které se staly páteří utváření státu. Katalyzoval změny v komuně Sedžera a pomáhal se vznikem prvního izraelského kibucu – Deganji. Pomáhal však též se vznikem Kineretu, Merchavji a dalších osad. Později podporoval Jehošuu Chankina v nákupu rozlehlých pozemků v Galileji. Patřil mezi zakladatele mírového hnutí Brit šalom, které podporovalo dvoustátní řešení. Hnutí však opustil po arabských krvavých nepokojích roku 1929, zejména po Hebronském masakru. Od té doby byl přesvědčen, že jediným možným řešením je pouze nezávislý Židovský stát a věřil, že způsobem, jak dojít ke vzniku státu, je pokračovat v osadnictví. V letech 1933 až 1935 byl ředitelem Židovské agentury a pomáhal s usazením velkého množství židovských imigrantů, kteří v tomto období přišli z Německa. Zemřel v roce 1943 a je pochován v kibucu Deganja Alef.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "V Magdeburgu, kde Ruppin prožil část svého mládí, je na jeho počet pojmenována jedna z ulic. V Haifě naproti tomu existuje tzv. Ruppinova cena, udílená za mimořádnou činnost ve filosofii, myslitelství a politice. Jedním z nositelů ceny byl filosof a sionista Felix Weltsch, kterému byla cena udělena v roce 1952. Na jeho počest je rovněž pojmenován kibuc Kfar Ruppin v severním Izraeli. V centrálním Izraeli je po něm pojmenován vzdělávací komplex Midrešet Ruppin.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi Ruppinova vybraná díla patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Dr. Arthur Ruppin (: ארתור רופין, \"Artur Rupin\"; 1. března 1876, Rawicz – 1. ledna 1943, Jeruzalém) byl sionistický myslitel a vůdce. Kromě toho byl jedním ze zakladatelů Tel Avivu, průkopnickým židovským sociologem a demografem, označovaným za „otce židovské sociologie“, a v letech 1902 až 1907 ředitelem Židovského statistického úřadu v Berlíně. V roce 1926 se stal součástí akademické obce Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a založil tamní katedru sociologie. Na jeho počest byla pojmenována jedna z budov univerzitního kampusu. Ruppinovým nejvýznamnějším sociologickým dílem je „The Jews In The Modern World“ z roku 1934. Rovněž podporoval vznik nových forem židovských osad, tzv. kvucy, kibucy a mošavy.", "tgt_summary": "Arthur Ruppin (1 March 1876 – 1 January 1943) was a Zionist thinker and leader. He was one of the founders of the city of Tel Aviv. He directed Berlin's Bureau for Jewish Statistics and Demography from 1902 to 1907. From 1908 on, he was the director of the Palestine Office of the Zionist Organization in Jaffa, organizing Zionist colonisation in Palestine. In 1926 Ruppin joined the faculty of the Hebrew University of Jerusalem and founded the sociology department. A building there is now named in his honor. His most celebrated sociological work is \"The Jews in the Modern World\" (1934).", "id": 2420762} {"src_title": "Kreuzenstein", "tgt_title": "Burg Kreuzenstein", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Hrad stojí severně od Dunaje na návrší Rohrwaldu, přímo nad městem Leobendorf mezi městy Korneuburg a Stockerau. Hrad je v nadmořské výšce 266 metrů a nad řekou Dunaj asi 100 metrů. Návrší je nedaleko ohbí Dunaje u Vídeňské brány, takže umožňuje a rozšiřuje výhled do Korneuburské pánve. Přibližně naproti, u jižního břehu Dunaje, stojí hrad Greifenstein.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověký hrad Habsburků.", "content": "Původní hrad Kreuzenstein byl postaven, jako většina hradů v Dolních Rakousích, ve 12. století. Formbachové pocházející z hrabství Formbach postavili hrad, když sňatkem získali do vlastnictví vodní hrad. Za Přemysla Otakara II. z Čech přešel hrad v roce 1278 do vlastnictví Habsburků. Pronásledovaný novokřtěnec Balthasar Hubmaier byl roku 1527 ve Waldshutu (Přední Rakousko|Südbaden) pod pravděpodobně chybnou záminkou zajat a držen ve vazbě na hradě Kreuzenstein a předán Habsburkům, kteří ho postavili před inkviziční soud, odsoudili k trestu smrti a poprava se konala ve Vídni dne 10. března 1528. Za třicetileté války hrad nebyl dobyt. Potom se ale do hradu dostal švédský polní maršál Lennart Torstenson a při svém odchodu v roce 1645 nechal hrad na několika místech odstřelit.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova za hraběte z Wilczeku.", "content": "Než se hrad stal zříceninou, přešel v 18. století do vlastnictví hrabat Wilczků, kteří měli velkou moc, když jako majitelé uhelných dolů ve Slezsku zbohatli. Než se stal Johann Nepomuk Wilczek polárním výzkumníkem, začal v roce 1874 na stejném místě poznenáhlu přestavovat hrad, který se sice ve vzhledu naprosto dřívějšímu hradu nepodobal (románský a gotický vzor hradu), ale existovaly zbytky středověkého hradu (zejména části ohradní zdi, zdivo východní věže a část kaple). Poněkud zručným zábleskem jsou zbytky zdiva středověké části stavby v 19. století dobře zvýrazněné. Vedení stavby převzal v roce 1895 architekt Carl Gangolf Kayser (1837–1895), potom přišel rytíř Humbert Walcher z Molshein. Pod kaplí byla zřízena rodinná hrobka. Také sám Wilczek je zde pochován. Celý hrad byl pozůstatkem středověkého hradu, mezi jiným je zde velké množství originálních částí staveb, které Wilczek snášel z celé Evropy. Mimoto byl hrad vybavený velkým množstvím středověkých zařizovacích předmětů. Práce trvaly 30 let – oficiální nové otevření proběhlo 6. června 1906. Mezi jinými byl přítomen i císař Wilhelm II. Roku 1915 došlo k požáru po úderu blesku shořela část archivu a knihovny v křídle domu. Při bojových akcích v roce 1945 mezi německým Wehrmachtem a Rudou armádou byla část hradu velmi poškozena a mnoho cenných kusů ze sbírek se rozkradlo. Ze sbírek rukopisů Wilczeka se něco nachází v Rakouské národní knihovně. Hrad oblíbeným místem výletníků z Vídně a okolí jako muzeum k nahlédnutí. Koncem června je pořádána klasická hradní serenáda přímo v hradním nádvoří. Kromě toho se na kopci nachází Orlír rozhledna Kreuzenstein, která organizuje výstavy dravých ptáků a zámecké restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad jako filmová kulisa.", "content": "Na hradě se točilo několik filmů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrad Kreuzenstein je hrad přestavěný na zámek u městysu Leobendorf v okrese Korneuburg v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy, několik kilometrů na sever od Vídně. Přestavbu na zámek nechal provést v letech 1874–1906 hrabě Johann Nepomuk Wilczek.", "tgt_summary": "Burg Kreuzenstein is a castle near Leobendorf in Lower Austria, Austria. Burg Kreuzenstein is above sea level. It was constructed on the remains of an early medieval castle that had fallen into disrepair and was then demolished during the Thirty Years' War. Intended to be a family vault for the Wilczek family, it was rebuilt in the 19th century by Count Nepomuk Wilczek with money from the family's large Silesian coal mines. Kreuzenstein is interesting in that it was constructed out of sections of medieval structures purchased by the family from all over Europe to form an authentic-looking castle. Thus, the castle can be considered both a 'neo-' and 'original' medieval structure. The castle is sometimes used as a location for films. This castle is sometimes confused with the medieval castle Burg Liechtenstein, where the movie \"The Three Musketeers\" was filmed in 1993.", "id": 1286306} {"src_title": "Laxenburg (zámky)", "tgt_title": "Laxenburg castles", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do konce rakousko-uherské monarchie byl Laxenburg častým místem pobytu Habsburků. Tato tradice začala již císařem Karlem VI. (1685–1740). Proto byla za Marie Terezie (1717–1780) vybudována dlouhá alej od zámku Schönbrunn do Laxenburgu v trase dnešní \"Schönbrunnské aleje\". Mezi Jižní dráhou v Mödlingu a Laxenburgu byla výhradně pro císařskou rodinu zřízena dnes již neexistující Laxenburská dráha. Císař František Josef I. (1830–1916) a císařovna Alžběta (1837–1898) prožili v roce 1854 své líbánky právě v Laxenburgu. Také dvě z jejich tří dětí - arcivévodkyně princezna Gisela (1856–1932) a korunní princ Rudolf (1858–1889) - se narodily na zámku Laxenburg. Rozliční šlechtici a vysocí úředníci, například příslušníci rodu Esterházyů, Daunů, Auerspergů nebo Chotků, si zde zřizovali malé zámky nebo vily, aby mohli být císaři nablízku. Tyto stavby však již dnes téměř neexistují.", "section_level": 1}, {"title": "Altes Schloss.", "content": "Zámecký park tvořil rozsáhlou honitbu. Tka jako starý zámek i on pochází ze 13. století a byl ve vlastnictví pánů z \"Lachsenburgu\" (Lososí hrad). Když tento rod ve 14. století vymřel, přešly majetky do rukou Habsburků. Albrecht III. (asi 1349–1395) přestavěl lovecký zámek. Později chřadl, ale za Leopolda I. (1640–1705) díky staviteli „Lodovico Burnacini“ byl renovován v barokním slohu. Za druhého obléhání Vídně (1683) byl zničený, ale již v roce 1693 byl znovu obnovený a zvýšen o patro. V průběhu 18. století byl původní vodní příkop zasypán. Ve věži byla zřízena kaple. Byla již zmiňována v roce 1332. Podle dopisu z kláštera byla nová kaple postavena v roce 1389. Z kostela v Leopoldsbergu byly sem přestěhovány sochy. Roku 1755 byla kaple barokizována a vybavena; zařízení dodávali sem z vídeňského salesiánského kostela svaté Anny. Až do první světové války sloužil zámek vedle nového zámku jako \"Jarní rezidence\" Habsburků. V sedmdesátých letech byla budova, včetně kaple díky \"Laxenberské společnosti\" důkladně opravena po válečných i poválečných škodách. V zámku se nachází od roku 1970 část Filmového archivu Rakouska. Kaple je dnes využívána pro koncerty, svatby a jiné slavnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Blauer Hof.", "content": "Poprvé v roce 1544 je zmiňován svobodný statek uvedený pod názvem \"Blaur Hof\". Vlastníkem byl Melchior Arguello. Než se stal majitelem říšský hrabě Friedrich Karl z Schönbornu-Puchheimu (1674–1746) mezi lety 1710 a 1720 se budova proměnila v palác a změnilo se několik vlastníků. Svobodný dvůr dostal své jméno po majiteli, kterým byl Sebastian z Ploensteinu (\"Blauenstein\"). Přestavbu provedl architekt Lukas von Hildebrandt (1668–1745). Pozdějším majitelem byl hrabě Adolf Metsch (1672–1740), člen rodu hrabat Daunů. Roku 1762 se majitelem stala Marie Terezie. \"Plauensteiner-Hof\" rozsáhleji přestavěl dvorní architekt Nikoló Pacassi (1716–1790). Kromě toho ještě Pacassi přistavil další křídlo pro jídelnu a zámecké divadlo. Kamenné prvky ve sloupové síni a schodišti jsou provedené z tvrdé horniny z císařského lomu. V době poválečné „Blauer Hof“ obsadila Rudá armáda. Dnes je křídlo domu s jídelnou a zámeckým divadlem veřejně přístupné, spravované administrativně IIASA a využívané jako konferenční centrum.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Po roce byl 1780 zámecký park o velikosti asi 250 hektarů na rozdíl od zámeckého parku u Schönbrunnu, přetvořen na anglický park. Výrazný je v zámeckém parku 25 hektarů velký zámecký rybník. Uprostřed rybníku se nachází ostrov, který je pojmenován po císaři Františku II. (1768–1835) a po něm pojmenovaná stavba Franzensburg. Mimoto jsou v zámeckému rybníku ještě další zalesněné ostrůvky. Mezi četnými duby jsou také 200-300 let staré duby, které jsou chráněny památkovým úřadem. Mimo již uvedených zámků nacházejí se ještě četné historické stavby, jako Před několika lety bylo u okraje parku rekreační středisko a kemp. Dnes park slouží jako výletní místo pro vídeňské obyvatele.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné.", "content": "Nikoliv přímo v celkovém komplexu je však bezprostřední spojení z císařským zámkem \"císařské nádraží\" jako hlavní stanice dřívější \"Laxenburské dráhy\", které se nyní rekonstruuje do vzhledu k roku 1847 a je tu organizační centrum a restaurace. Také palác Kouniců, později ve vlastnictví rodiny Wittgensteinů, slouží od roku 1912 milosrdným sestrám svatého kříže jako klášter a sídlo provincie pro Vídeň a Dolní Rakousy. Také mateřská škola a hlavní škola byla provozována sestrami. Obě školy jsou již zavřeny. Část budov postavených po roce 2008 slouží pro Interpol jako antikorupční akademie. Je to první vzdělávací zařízení tohoto druhu ve světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laxenburské zámky se nacházejí v městysi Laxenburg v okrese Mödling v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Ve velkém zámeckém parku se nachází Altes Schloss (Starý zámek), jakož i Blauer Hof (Modrý dvůr), nový zámek, jakož i Franzensburg (vodní hrad).", "tgt_summary": "Laxenburg castles are imperial palaces and castles outside Vienna, in the town of Laxenburg, Lower Austria. The castles became a Habsburg possession in 1333 and formerly served as a summer retreat, along with Schönbrunn palace, for the imperial Habsburg dynasty. \"Blauer Hof\" Palace was the birthplace of some members of the royal family, including Crown Prince Rudolf. Another castle nearby is named Franzensburg castle. Today the castles are used for events, conferences, and concerts. The castles also acts as a museum in preserving the various paintings and furnishings contained within.", "id": 612814} {"src_title": "Rozšířená reálná čísla", "tgt_title": "Extended real number line", "src_document": [{"title": "Aritmetické operace a uspořádání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aritmetické operace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sčítání a odčítání.", "content": "Definovat zde budeme pouze sčítání. Všimneme si, že odčítání je v něm již zahrnuto, např. formula_8 . Definice je poměrně přirozená, jelikož zachovává zvyklosti z reálných čísel a „s nekonečnem operuje nekonečně“. První dva body říkají, že když k nekonečnu cokoli přičteme, dostaneme opět nekonečno (vyjma nekonečna s opačným znaménkem). To dává smysl i nematematicky: když přidáme nebo ubereme z něčeho nekonečného, pořád toho bude nekonečně. Druhé dva body přesně kopírují chování reálných čísel, např. formula_13 a také formula_14. I v tomto případě dává definice dobrý smysl. První dva body opět kopírují vlastnosti násobení reálných čísel, např. formula_18 nebo formula_19 , neboli násobení s nekonečnem nakládá stejně, jako by to bylo obyčejné reálné číslo. Poslední bod si můžeme představit následovně. Zvolme si x = 1 (pro jednoduchost). Místo nekonečna si postupně dosazujme větší a větší čísla 10, 100, -1000, formula_20 , formula_21 atd. Zlomek se tím více přibližuje nule, čím větší číslo do jmenovatele dosadíme (čím větší číslo v absolutní hodnotě). Proto když do jmenovatele dosadíme nekonečně velké číslo, celý zlomek bude roven nule. Stejně tak absolutní hodnota se k nekonečnu chová jako k reálnému číslu.", "section_level": 3}, {"title": "Nedefinované aritmetické operace.", "content": "Výše nebyly definovány některé operace, jelikož neumíme říci, čemu by se měly rovnat, např. Zvažme například, proč si neumíme poradit s posledním bodem. Pokusme se definovat formula_29 obdobně, jak jsme definovali, že formula_17. Dosadíme x = 1 (pro jednoduchost) a místo nuly uvažujme malá čísla – 0,1 ; 0,0001; – 0,00000001; 0,0000000000001. Narážíme zde na problém – zlomek se sice neustále zvětšuje, ale když dosazujeme kladná a záporná čísla, zvětšuje se \"jinam\", totiž směrem k formula_31 a formula_32. A bohužel nelze říci, zdali by výsledek formula_29 měl být spíše jedno, či druhé.", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádání.", "content": "Množina reálných čísel je uspořádaná, tj. pro každá dvě čísla umíme říct, které z nich je větší, nebo že se rovnají, např. formula_34 ; formula_35 ; formula_36 . Nyní chceme definovat, jak jsou vůči těmto prvkům uspořádané nové dva prvky formula_37", "section_level": 2}, {"title": "formula_41-okolí.", "content": "Pojem „formula_42 okolí bodu formula_43“ je označován formula_44 a má tuto definici: Pro každé formula_45 a formula_46 je Prstencové okolí je pak ve všech případech definováno jako formula_53.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí vs. formula_41-okolí.", "content": "Množina formula_55 se nazývá okolím bodu formula_56, pokud obsahuje formula_41-okolí bodu \"x\" pro nějaké ε>0. \"A\" se nazývá prstencovým okolím \"x\", pokud neobsahuje \"x\", ale pro nějaké ε>0 obsahuje jako podmnožinu nějaké prstencové ε-okolí bodu \"x\". Tyto definice jsou ekvivalentní s topologickými definicemi pojmu okolí a ε-okolí při níže uvedené topologii.", "section_level": 2}, {"title": "Topologie.", "content": "Na formula_1 lze zavést strukturu topologického prostoru tak, že množina je otevřená, právě když s každým svým prvkem obsahuje nějaké jeho okolí. Tato topologie je sice metrizovatelná, ale žádná z metrik, která ji indukuje, není na reálných číslech (tj. na formula_59) totožná s obvyklou metrikou. Příkladem metriky, která tuto topologii indukuje, je zobrazení formula_60, pokud funkci arctan dodefinujeme (pouze pro účely této definice) tak, že formula_61.", "section_level": 1}, {"title": "Limita posloupnosti.", "content": "Rozšířená reálná čísla umožňují jedním vzorcem definovat limitu posloupnosti formula_62 pro konečné i nekonečné formula_63 . Budiž formula_64 posloupnost reálných čísel a formula_65. Řekneme, že formula_62, pokud Tato definice konvergence posloupnosti je ekvivalentní s konvergencí v topologickém prostoru při výše uvedené topologii.", "section_level": 1}, {"title": "Limita funkce.", "content": "Rozšířená reálná čísla umožňují definovat limitu funkce jedním vzorcem pro konečné i nekonečné formula_68 a formula_69: Je-li formula_70 funkce, formula_71 a formula_72 takové, že formula_68 leží v uzávěru formula_74 ( definiční obor formula_74 sice obsahuje jen konečná čísla, ale v jeho uzávěru – viz topologie na formula_76 – může ležet i nekonečno), pak říkáme, že Tato podmínka je ekvivalentní s tvrzením, že pro každé okolí formula_78 bodu formula_79 existuje prstencové okolí formula_80 bodu formula_81 takové, že obraz formula_80 leží v formula_78 (tj. formula_84).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozšířená reálná čísla (značení formula_1) je název používaný v matematické analýze pro množinu formula_2, tedy pro reálná čísla rozšířené o dva symboly pro kladné a záporné nekonečno. Jejich hlavní přínos spočívá v tom, že je možné pomocí nich definovat některé matematické pojmy pro několik situací zároveň, což definici zkrátí a zpřehlední. Například v definici pro limitu funkce formula_3 je potřeba ošetřit celkem devět možností: formula_4 i formula_5 může být reálné číslo, formula_6 nebo formula_7; pomocí rozšířených reálných čísel je možno těchto devět možností vyjádřit jednou formulí.", "tgt_summary": "In mathematics, the affinely extended real number system is obtained from the real number system by adding two elements: and (read as positive infinity and negative infinity respectively), where the infinities are treated as actual numbers. It is useful in describing the algebra on infinities and the various limiting behaviors in calculus and mathematical analysis, especially in the theory of measure and integration. The affinely extended real number system is denoted formula_1 or or . When the meaning is clear from context, the symbol is often written simply as .", "id": 963087} {"src_title": "Boreout", "tgt_title": "Boreout", "src_document": [{"title": "Pozadí problematiky.", "content": "Při trvalém špatném vytížení je známo, že většinou se požitkářský pocit z práce vytrácí. Může za to přetížení, a to může vést k \"burnoutu\" (vyhoření), nevytíženost může být základem a být příčinou k \"boreoutu\" (pro příklad: z důvodu nevhodné kariéry nebo nevhodného pracovního prostředí). Ukazatele nevytíženosti jsou podobné jako u přetíženosti – únava, apatie, podrážděnost a frustrace. Můžou vést až ke známkám patologické deprese. Více než jeden z deseti zaměstnanců trpí podle švýcarského obchodního poradce Philippe Rothlina a Peter Werdera na nudu v práci. Ve své knize „Diagnóza Boreout“ konstatují, že celkové hospodářské škody, vzniklé díky tomuto problému v Německu, dosahují více než 250 miliard eur.", "section_level": 1}, {"title": "Co je boreout.", "content": "Takzvaný \"boreout\" je popsaný jako protějšek k \"burnoutu\", s následujícím přiřazením: Skládá se z prvků – nevytíženost, nezájem a nuda, a k tomu se připojí ještě „Strategie chování“, která má pomoci působit při práci jako vytížení prací, i když to vůbec není tento případ. Osoby, které mají \"boreout\" jsou nespokojeni s jejich postavením v práci, paradoxně prodlužují tento stav nespokojenosti s výše uvedenou strategií. Místo toho, aby svoji situaci analyzovali a podnikli kroky ke zlepšení. \"Boreout\" není stejný jako lenost. Kdo má \"boreout\", chce pracovat, hledá výzvu a uznání. Uvnitř pracovní skupiny můžou být členové se syndromem \"burnout\", ale i \"boreout\", protože pokud část skupiny bere veškerou práci pro sebe a jsou přetíženi, cítí se ostatní členové skupiny nevytíženi.", "section_level": 1}, {"title": "Základní prvky boreoutu.", "content": "Nevytíženost: na jedné straně může být pracovník kvantitativně nevytížen – nemá dostatek práce. Na druhé straně může být kvalitativně nevytížen – nemá dostatek vzrušující a náročné práce (například pokud může dělat jenom jednoduché věci). Nevytíženost tak popisuje pocit, že jsou schopni udělat víc, než je po nich požadováno. Nezájem: člověk ztrácí zájem o úkoly a jeho povinnosti. Úkoly a problémy zaměstnavatele jsou mu zcela irelevantní a lhostejné. Nuda: u nudy se jedná o ztrátu chuti a stav bezradnosti, až po zoufalství. Protože člověk neví co dělat, a protože ani není co dělat.", "section_level": 1}, {"title": "Boreout – strategie.", "content": "Zaměstnanci, kteří trpí \"boreout\", nechtějí být v žádném případě odhaleni zaměstnavatelem nebo svými kolegy. Pro dosažení tohoto cíle existují různé strategie, které se používají. Strategie mají za cíl především držet si další práci od těla, získat v práci volný čas pro sebe a neztratit práci. Příklady \"boreout\" strategie:", "section_level": 1}, {"title": "Boreout paradox.", "content": "Kdo má \"boreout\", je nespokojen se svou situací v práci, protože má malý výkon a nedostane se mu žádného uznání. Paradoxně si tento stav v životě udržuje, a protože časem ztrácí svou energii, nedokáže už tuto situaci změnit. S tím souvisí i populární názor, že volný čas v práci „stojí hodně úsilí“.", "section_level": 1}, {"title": "Flow-Model.", "content": "Flow-Model podle Csikszentmihalyi, rozšířen o pojmy \"burnout\" a \"boreout\". Na modelu lze vidět spojení mezi stimulací a schopnostmi (\"Anxiety\" – stres, \"Boredom\" – nuda).", "section_level": 1}, {"title": "Rozpoznat unuděné pracovníky.", "content": "Příznaky umožňují odhalit osoby trpící na \"boreout\". Nadřízení mohou své zaměstnance kontrolovat a analyzovat, jak dlouho a jak často zaměstnanec využívá internet, nebo kolik napsal soukromých e-mailů. Nicméně to zasahuje nejen do soukromého života, ale také poškozuje důvěru, co nezlepšuje pracovní podmínky osobám, které sledujeme kvůli \"boreoutu\". Všímavé pozorování je dovolené a nezbytné ke zjištění, zda je dotyčný zaměstnanec postižený. Je těžké přijít při pracovním pohovoru na to, zda tu \"boreout\" je. Zaměstnanec si musí nejprve sám uvědomit, že trpí na \"boreout\". Buď neví, co ho dělá tak nešťastným, anebo si to nechce připustit. Proto by měl nadřízený jako první své zaměstnance o \"boreoutu\" informovat, aby se pak mohl v rozhovoru s porozuměním zeptat, zda zaměstnanec má příznaky a zda také používá \"boreout\" strategii. Příznaky nebo ukazatele pro detekci \"boreout\" jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Opatření, která pomohou u Boreout.", "content": "Musí se najít trvalé řešení základní příčiny problému \"boreout\". Snížení alternativních nabídek, například zákaz internetu, nepřináší moc, protože pak se začnou vyvíjet nové strategie pro obcházení těchto zákazů. Jestli zaměstnanec poznal, že trpí na \"boreout\" a už nezavírá oči před realitou, je to první krok ke zlepšení. A to zlepšení znamená – změnu. Chcete-li zjistit, jaké cesty vedou ven z \"boreout\", může pomoci analyzovat osoby, které na \"boreout\" netrpí, a proč tomu tak je. Nejsou totiž známé žádné „\"boreout\"“ mezi pracovně samostatnými a výkonnými jedinci. Protože: „Podnikavý duch“ vytváří motivaci a zabraňuje nezájmu. Všichni pracovníci, kteří jsou pouze zaměstnanci firmy a necítí se její součástí, jsou potenciálními oběťmi \"boreoutu\". V boji proti tomu můžou podniky rovněž u svých zaměstnanců podporovat podnikatelského ducha, a to: Ale zaměstnavatelům jsou dané hranice pomoci při odstraňování \"boreoutu\". Každý zaměstnanec si musí hlavně pomoct sám, vymanit se z tohoto bludného kruhu. Při tom se požaduje vlastní zodpovědnost zaměstnance, a on to musí i tak vnímat, tím že jedná. Pomoct by mohlo následující: Jelikož se poslední bod nestane, zaměstnavatel má o jednoho kvalitního zaměstnance, který by mohl podávat mnohem větší výkon, než ho nechá vykonávat, méně. Proto by měly podniky své zaměstnance pozorovat a pomoct jim „vybřednout“ z \"boreoutu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "\"Diagnóza Boreout\" je kniha, která se objevila v březnu 2007 a ve které autoři Philippe Rothlin a Peter R. Werder představili pod nově vytvořeným názvem teorii boreout k tématu – nespokojenost v práci s následkem nudy. V hromadných sdělovacích prostředcích a internetu se od té doby na toto téma široce diskutuje. Základy teorie jsou studie Dana Malachowskeho, The Gallup Organization a Kelly Services. Jeden z kritiků teorie ji označuje jako „hoax“ (podvod), jehož cílem je představit něco naprosto normálního jako chorobný jev.", "tgt_summary": "Boredom boreout syndrome is a psychological disorder that causes physical illness, mainly caused by mental underload at the workplace due to lack of either adequate quantitative or qualitative workload. One reason for bore-out could be that the initial job description does not match the actual work. This theory was first expounded in 2007 in \"Diagnose Boreout\", a book by Peter Werder and Philippe Rothlin, two Swiss business consultants.", "id": 426295} {"src_title": "ZDF", "tgt_title": "ZDF", "src_document": [{"title": "Televizní kanály ZDF.", "content": "Plnoformátový kanál ZDF začal terestricky vysílat 1. května 1963. Byl obsažen v prvních německých kabelových televizích. Satelitní vysílání přes satelit Astra 1C bylo zahájeno v r. 1993. Od roku 2002 jsou programy šířeny také v rámci digitálního pozemního vysílání DVB-T. Vedle hlavního plnoformátového kanálu ZDF společnost nabízí i bezplatné specializované digitální (DVB) pořady projektu ZDFvision: • ZDFinfo • ZDFneo Tyto programy nahradily dřívější kanály: • ZDFdokukanal (2000–2009), nyní ZDFneo • ZDFinfokanal (1997–2011), nyní ZDFinfo Ve spolupráci s dalšími německými i zahraničními televizními společnostmi se ZDF podílí kapitálově a provozně na těchto televizních stanicích:", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dozorčí orgány.", "content": "Vrcholným orgánem je Televizní rada (\"Fernsehrat\"), která dohlíží na program, schvaluje rozpočet sestavovaný správní radou a volí generálního ředitele (intendanta). Správní rada (\"Verwaltungsrat\") je kontrolním a řídícím článkem, který především dohlíží na generálního ředitele (intendanta), zejména v oblasti rozpočtu. Má 14 členů. Pět z nich jsou zástupci spolkových zemí, jeden je zástupce spolku (tedy Spolkové republiky. Televizní rada volí zbývajících osm členů, kteří nesmějí být současně členy exekutivních či zákonodárných orgánů. V čele správní rady stojí její předseda, kterým je v současnosti bývalý ministerský předseda spolkové země Porýní-Falc Kurt Beck.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchní řízení.", "content": "V hierarchii vlastní společnosti je nejvýše postavenou osobou generální ředitel (intendant), který organizaci zastupuje a vede obchodní jednání. Je zodpovědný i za program a jmenuje šéfredaktora, ke jmenování potřebuje souhlas správní rady. Současným generálním ředitelem je od roku 2012 Thomas Bellut. Generální ředitelé (intendanti) ZDF: Generálnímu řediteli je podřízeno pět ředitelů: a dále v okolních zemích s přesahem signálu (mimo jiné i Česká republika).", "section_level": 2}], "src_summary": "ZDF, plným názvem Zweites Deutsches Fernsehen (Druhá německá televize), je německá veřejnoprávní televizní společnost, která sídli v Mohuči v městské části Lerchenberg (Rheinland-Pfalz). Sama nebo ve spolupráci s jinými televizními organizacemi zajišťuje vysílání několika plnoformátových i specializovaných televizních kanálů. Je jednou z největších televizních společností v Evropě a je také podílníkem německého veřejnoprávního rozhlasu Deutschlandradio. Televize ZDF začínala v roce 1963 s 2 200 stálými zaměstnanci. K roku 2013 bylo v ZDF na pevný úvazek zaměstnáno 3 600 spolupracovníků.", "tgt_summary": "Zweites Deutsches Fernsehen (; \"Second German Television\"), officially abbreviated as ZDF (, stylized as \"2DF\"), is a German public-service television broadcaster based in Mainz, Rhineland-Palatinate. It is run as an independent nonprofit institution, which was founded by all federal states of Germany (\"Bundesländer\"). ZDF is financed by television licence fees and advertising revenues. The broadcaster is well known for its famous programmes \"heute\", a newscast established in 1963, and \"Wetten, dass..?\" an entertainment show that premiered in 1981, and ended in 2014. Thomas Bellut, ZDF's director general, was elected by the ZDF Television Council in 2011.", "id": 810792} {"src_title": "Nicola Perscheid", "tgt_title": "Nicola Perscheid", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nicola Perscheid se narodil v roce 1864 jako syn Andrease Perscheida a Gertrudy Wirgensové v obci Moselweiß u města Koblenz. Jeho předci byli vinaři ze Španělska a Portugalska, kteří se po přesídlení do Porýní museli přejmenovat na Perscheid. Nicola Perscheid se oženil s astroložkou Claire Günther. Jejich syn, Lothar Perscheid, byl jeho oblíbeným fotografickým modelem. Nicola Perscheid absolvoval studium fotografa v ateliéru Reuss und Möller v Koblenz od roku 1879. Po svém vzdělání působil ve studiu Paula Strnada v Erfurtu a v letech 1887 - 1889 v ateliéru Beer v Klagenfurtu, kde byl zaměstnán jako retušér. V roce 1891 si Nicola Perscheid otevřel svůj první ateliér v Görlitzu, kde se specializoval na portrétní fotografii. O rok později byl jmenován \"Královským saským dvorním fotografem\". Také po přestěhování do Lipska v roce 1894, zůstal věrný portrétní fotografii a stal se známým díky Maxi Klingerovi, který mu zprostředkoval kontakty s umělci ve městě. Klingera v těch letech také fotografoval. V jeho lipském ateliéru pracoval mimo jiné také fotograf Jacob Hilsdorf. Na přelomu století se Nicola Perscheid zúčastnil řady výstav doma i v zahraničí, kde se seznámil s nejnovějším vývojem v oblasti fotografie. Od roku 1900 stály na prvním místě pinatypie, například tříbarevná pinatypie \"Slečna Jungmannová\", jeden z prvních Perscheidových barevných snímků. Perscheidovy fotografie byly žádané a tak mohl v roce 1905, již zajištěn výnosy ze svých děl, otevřít v Berlíně \"Ateliér W9\" na Bellevuestraße 6a. V roce 1909 získal Perscheid Velkou stříbrnou medaili od sdružení státních německých fotografů, což bylo tenkrát považováno za nejvýznamnější ocenění pro profesionální fotografy. Po roce 1909 však není viděn v Perscheidově práci žádný další umělecký rozvoj. Kromě své práce fotografa se věnoval přípravě mladých fotografů a přednášel v Německu, Dánsku a Švédsku. Mezi jeho studenty patří například Madame d’Ora, Arthur Benda, Toragorō Ariga (1890–1993), Peter-Paul Atzwanger (1888–1974), Uno Falkengren (1889–1964), Curt Götlin (1900–1993) a Henry B. Goodwin (1878–1931). Nicola Perscheid fotografoval nespočet osobností své doby. Mnoho fotografií vytvořil zdarma na oplátku za kampaň svých vlastních výstav a publikací.. Byl miláčkem berlínské společnosti a přátelil se mimo jiné s Maxem Liebermannem, Lovim Korintem nebo Hugem von Habermannem. V pozdním věku trpěl Perscheid rostoucími finančními potížemi, které byly způsobeny kromě celkové ekonomické situace i na jeho osobní výstřednosti. Liboval si příliš v luxusu a extravaganci. Zhoršilo se také jeho zdraví, od roku 1925 si ztěžoval na nervové problémy, které jeho rodinný lékař nemohl vyléčit. Nicola Perscheid zemřel jako zchudlý muž v roce 1930 v Berlíně a jeho studio již zůstalo navždy zavřené.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motiv.", "content": "Nicola Perscheid se ve své době v portrétní fotografii stal pojmem. Jako dvorní fotograf portrétoval mimo jiné Alberta Saského a jeho bratra pozdějšího krále Jiřího I. V průběhu první světové války vznikla celá řada portrétů, například Hermann Goering, Manfred von Richthofen nebo Theobald von Bethmann-Hollweg. Portrétoval dokonce i vědce, spisovatele, malíře nebo řádové muže, mnoho portrétů herců se na trh dostalo jako autogramové kartičky. Především ve dvacátých letech 20. století zásoboval konzumní masový trh svými fotografiemi, které však na umělecké úrovni nedokázaly držet krok s jeho pracemi z přelomu století. Perscheid je již méně známý jako krajinářský fotograf. Krajinářské fotografii se věnoval již během svého studia v Klagenfurtu, věnoval se jí i v pozdějších letech, ale již méně často.", "section_level": 2}, {"title": "Technika.", "content": "Na začátku své kariéry pracoval Nicola Perscheid hlavně s tehdy typickou technikou - gumotiskem. Například v roce 1901 vznikl modročerný snímek \"Žnec\" (nebo také \"Sedlák s kosou\") a Perscheid jej vnímal jako své životní nejlepší dílo. Dnes se dílo, spolu s dalšími Perscheidovými tisky, nachází ve vlastnictví Mědiryteckém kabinetu v Drážďanech. Nicola Perscheid v roce 1900 začal experimentovat s novými fotografickými technikami. Opět se vrátil k metodě pinatypie, aby pomocí tříbarevného procesu vytvořil své první barevné fotografie. Pro výrobu barevných pinatypií potřeboval dvě desky, které musely být exponovány mezi 15. až 25. sekundami. Modely se samozřejmě v této době nesměly hýbat. Z metod pozitivního procesu upřednostňoval kontrastně bohatý pigmentový tisk. Ve spolupráci s firmou „Emil Busch A. G. Optische Industrie“ vyvinul Nicola Perscheid vlastní Busch-Nicola-Perscheid-Objektiv, takzvaný aplanát. Změkčení obrazu ovlivňovala clona objektivu. Roku 1921 byl uveden na trh a v následujících letech byl pro portréty často používán, i když v době po konci první světové války pomalu končila móda umělecké fotografie gumotisku a rozostřených snímků, a ve fotografii se více usilovalo o realismus. Přesto se ještě s jeho objektivem vyučila divadelní fotografka Rosemarie Clausen, jako učeň v ateliéru Becker & Maas. Po roce 1921 Perscheidovy fotografie dokazují, že dával přednost používání vlastnímu objektivu, který světlo výrazně změkčoval. Na rozdíl od mnoha svých kolegů Nicola Perscheid odmítal retušování fotografií.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Dílo Nicolase Perscheida byla mezijeho současníky populární a respektované. I když jeho žáci - později slavní fotografové - jako například Madame d'Ora nebo Arthur Benda - později vzpomínali, že se snažil již v době své smrti byl poměrně \"staromódní\". Nicola Perscheid byl svými současníky často považováno za uměleckého fotografa, jehož vyjadřovací prostředky - gumotisk nebo objektiv Busch-Nicola-Perscheid - byly již v roce 1930 považovány za \"zastaralé\" - aspirovaly spíše na malířské efekty ve fotografii. Publicista Leo Fritz Gruber napsal ve svém díle \"O Nicolovi Perscheidovi\" (\"Über Nicola Perscheid\") poznámku: \"„jméno Perscheid oživuje vzpomínky pouze u starších“\". U příležitosti 75. výročí vynálezu fotografie byla v pražském Rudolfinu na přelomu let 1914/1915 uspořádána průlomová výstava, která představila i známé autory ze zahraničí. Mezi nimi například Hugo Erfurtha nebo Nicolu Perscheida. Tato výstava byla prvním mezinárodním fotografickým salónem v Čechách a přispěla k zájmu veřejnosti o uměleckou fotografii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicola Perscheid (někdy se uvádí Nikolaus Perscheid, 3. prosince 1864 Moselweiß - 12. května 1930 Berlín) byl německý portrétní fotograf a jeden z prvních profesionálních fotografů v Německu. V roce 1891 byl titulován \"Královským saským dvorním fotografem\" a v následujících desetiletích byl populárním portrétním fotografem. Kolem roku 1920 vyvinul objektiv s měkkou kresbou („soft focus“), který pro portréty často rád používal. Německé ateliéry Rudolfa Dührkoopa, Huga Erfurtha, Erwina Rauppa nebo Nicoly Perscheida měly ve své době a v kontextu česko-německého prostředí významný podíl na uměleckou fotografii.", "tgt_summary": "Nicola Perscheid (3 December 1864 – 12 May 1930) was a German photographer. He is primarily known for his artistic portrait photography. He developed the \"Perscheid lens\", a soft focus lens for large format portrait photography.", "id": 109697} {"src_title": "The Rev", "tgt_title": "The Rev", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "The Rev dostal svůj první pár paliček ve 4 letech a jeho první buben v 11. Ve skupinách začal hrát na střední škole. Než přišel do skupiny Avenged Sevenfold jako jeden z jejích zakládajících členů,byl bubeníkem ve skupině třetí vlny hrající ska, Suburban Legends. V 18 letech nahrál spolu se svojí skupinou (Avenged Sevenfold) první album s názvem \"Sounding the Seventh Trumpet\".Zajímali ho Frank Zappa a King Crimson. The Rev řekl v interview časopisu Moderm Drummer: „Byl jsem vychován v rocku a metalu“. Později zaujal bubeníky Vinnieho Paula, Mika Portnoye, Dava Lombarda, Larse Ulricha, a Terryho Bozzia. Dokonce zaujal na pohled i Tommy Leeho, o čemž prohlásil „Nikdy jsem si nemyslel, že budu zajímat někoho jako on“. Sullivan své bubnování nazýval 'double-ride',protože tehdy nikdo na světě tuto techniku neovládal) je technika, kterou můžete slyšet v písních jako „Almost Easy“, „Critical Acclaim“ a „Crossroads“, ve kterých Sullivan zrychlí tempo, když začne hrát dvoj kopák a bouchat na ride. Skupina vyhrála hudební cenu MTV za nejlepší skladby v roce 2006, čímž předběhla Rihannu, Panic! at the Disco, Angels & Airwaves, Jamese Blunta i Chrise Browna. The Rev byl také zpěvák, skladatel textů a pianista v Avenged Sevenfold. Jeho hru na piáno můžete slyšet ve skladbách jako „Warmness on the Soul“, a „Fiction“ . Zpíval ve skladbách „A Little Piece of Heaven“, „Brompton Cocktail“, „Critical Acclaim“, „Crossroads“, „Gunslinger“, „Lost“, „Scream“, „Afterlife“ a „Fiction“. Použil své umění hrát na kytaru a piáno, aby napsal skladby: „Almost Easy“, „A Little Piece of Heaven“, „Afterlife“ a „Brompton Cocktail“,a „Fiction“. Také přispěl k tvorbě „Critical Acclaim“ a „Lost“. Avenged Sevenfold také zveřejnili, že budou natáčet demoverzi „Nightmare“, ve které hraje The Rev na elektrické bicí a zpívá. Na druhoročním Revolver Golden God Awards vyhrál The Rev cenu za nejlepšího bubeníka, čímž porazil i bubeníky jako Chrise Adlera ze skupiny Lamb of God, Branna Dailora ze skupiny Mastodon, Dava Grohla ze skupiny Them Crooked Vultures i Dava Lombarda ze skupiny Slayer. Cena byla udělena Joeym Jordisonem ze skupiny Slipknot a Vinniem Paulem ze skupiny Pantera,později vyhrál cenu předchoziho roku.Členům jeho rodiny a Avenged Sevenfold se dostalo cti jeho jménem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Sullivanovo tělo bylo nalezeno v jeho domě 28. prosince 2009; bylo mu tou dobou 28 let. Jeho smrt byla označena jako přirozená. Výsledky pitvy provedené 30. prosince 2009 byly nejasné. 5. ledna 2010 byl soukromý pohřeb Jamese Owena Sullivana a o den později byl pohřben v Huntington Beach v Kalifornii.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Owen Sullivan (9. únor 1981 – 28. prosinec 2009), jinak znám jako The Reverend Tholomew Plague, často zkracováno na The Rev, byl americký hudebník, nejznámější jako bubeník americké metalové skupiny Avenged Sevenfold. Byl také hlavním zpěvákem ve skupině Pinkly Smooth - vedlejším projektu a tou dobou byl znám jako \"Rat Head\" (Krysí hlava). James vyrůstal s nynějším spoluhráčem z kapely Avenged Sevenfold, Synysterem Gatesem a žil v Huntington Beach, v Kalifornii. The Rev byl nalezen mrtvý 28. prosince 2009 ve věku 28 let.", "tgt_summary": "James Owen Sullivan (February 9, 1981 – December 28, 2009), professionally known by his stage name The Rev (shortened version of The Reverend Tholomew Plague), was an American musician, best known as the drummer, songwriter, backing vocalist and founding member of the American heavy metal band Avenged Sevenfold. The Rev was widely regarded and critically acclaimed for his work on Avenged Sevenfold albums, and contributed entire songs composed by himself, such as \"Afterlife\", \"A Little Piece of Heaven\", and \"Almost Easy\". He was also the lead vocalist/pianist in Pinkly Smooth, a side project where he was known by the name Rathead, with fellow Avenged Sevenfold member, guitarist Synyster Gates (Brian Elwin Haner Jr.), and he was the drummer for Suburban Legends from 1998 to 1999.", "id": 2177036} {"src_title": "Darker than Black", "tgt_title": "Darker than Black", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gaiden.", "content": "Děj je zasazen do doby mezi první a druhou sérií. Hei a Yin jsou na útěku před syndikátem a opouštějí Tokio", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hei.", "content": "Hlavní hrdina seriálu a kontraktor BK-201, známý též jako „Černý smrťák”. Do Tokia přijel jako čínský výměnný student Li Shunsheng. Jeho schopností je používání elektřiny. Na rozdíl od jiných kontraktorů nemusí za použití své schopnosti platit žádnou daň (každý kontraktor za použití své schopnosti něco udělat, jako například lámat si prsty či vykouřit cigaretu).", "section_level": 2}, {"title": "Yin.", "content": "Její pravé jméno je Kirsi. Patří do Heiova týmu. Je loutkou bez citů, která dokáže pomocí vody vidět a sledovat danou osobu. Postupně si vytvoří určité citové pouto k Heiovi.", "section_level": 2}, {"title": "Mao.", "content": "Kontraktor, který dokáže ovládnout těla zvířat. O své pravé tělo přišel a žije v těle kočky. Stejně jako Yin, patří do Heiova týmu.", "section_level": 2}, {"title": "Carmine.", "content": "Neboli Havoc, vyrůstala spolu s Heiem, Ba a Amber. Poté co se z ní stala kontraktorka, získala schopnost vytvořit vakuum, čímž zabila tisíce lidí v jihoamerické válce, ale musela za to pít krev dětí. Posléze přišla o své schopnosti, ztratila paměť a ocitla se na bulharském venkově, kde začala žít normální život. Tam ji ovšem za nějaký čas našla M16, která jí chtěla vrátit schopnosti tím, že ji přivede k Bráně pekel. Heiovi se jí ovšem podaří zachránit. Poté co ji mučí, aby mu vyzradila informace o jeho ztracené sestře Bai, se rozhodne dovést ji k Bráně pekel. Část vzpomínek se jí vrátí, bohužel nic o jeho sestře si nepamatuje a jediné, co chce, je, aby ji Hei zabil, což Hei neudělá a společně utíkají, ovšem někdo ji zabije třemi ledovými hroty vraženými do hrudi. Hei ji ještě odvede do postranní uličky, kde Carmine umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Huang.", "content": "Jediný lidský člen Heiova týmu. Jde o bývalého policistu. Nenávidí kontraktory a chová se k ostatním členům chladně, ale později se vztahy s nimi zlepší.", "section_level": 2}, {"title": "Misaki Kirihara.", "content": "Velitelka policejní sekce 4, která se zabývá kontraktory. Pronásleduje BK-201.", "section_level": 2}, {"title": "Suó Pavličenko.", "content": "V druhé sérii je druhou hlavní postavou. Je to třináctiletá ruská dívka, která má bratra-dvojče Šiona, který je kontraktor. O Šiona začnou mít zájem určité skupiny a Suó si s ním spletou. Suó se nakonec připojí k Heiovi a Maovi.", "section_level": 2}, {"title": "July.", "content": "Malý chlapec, „panenka”, který v první sérii spolu s kontraktory November 11 a April pracoval pro MI6. Po jejich smrti se však připojí k Heiovi a Suó.", "section_level": 2}], "src_summary": "Darker than Black je japonský animovaný seriál vytvořený Tensaiem Okamurou. Vznikly dosud dvě série; ta první, s podtitulem \"Kuro no keijakuša\" a o 25 dílech, byla vysílána od 5. května do 28. října 2007, druhá série s podtitulem \"Rjúsei no Gemini\" o 12 dílech pak od 8. září do 24. listopadu 2009.", "tgt_summary": "Darker than Black, also known as , is an anime television series created and directed by Tensai Okamura and animated by Bones. It premiered across Japan from April 5, 2007 on MBS, TBS, and its affiliated broadcast stations, with its satellite television premiere in Japan on Animax in May 2007. The music for the series is composed by Yoko Kanno. The series has also been adapted into two manga series, which are serialized in \"Monthly Asuka\" and in \"Young Gangan\". A sequel titled premiered in Japan on October 8, 2009. On January 21, 2016, it was announced that Funimation, the North American distributor for the anime, no longer holds the license for the first season.", "id": 1746123} {"src_title": "Papyrus 45", "tgt_title": "Papyrus 45", "src_document": [{"title": "Stav rukopisu.", "content": "Rukopis je silně poškozený a fragmentovaný. Papyrus byl svázán do kodexu, který se mohl skládat až z 220 stran, dochovalo se jich však pouze 30 (dva z Matouše, šest z Marka, sedm z Lukáše, dva z Jana a 13 ze Skutků). Všechny stránky mají mezery s velmi malým počtem řádků. Listy Matouše a Jana jsou nejmenší. Původní stránky byly o rozměrech přibližně 10 x 8 palců. Na rozdíl od mnoha jiných zachovaných rukopisů z 3. století, které obvykle obsahovaly pouze evangelium, nebo katolické listy nebo pouze pavlovské epištoly, obsahoval tento rukopis více než jedno seskupení textů Nového zákona. Základem této hypotézy je používání 2 listů P45 přeložených tak, aby ve výsledku tvořily 8 stran textu, tak jako tomu bylo u většiny ostatních rukopisů.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika textu.", "content": "Kvůli rozsahu poškození bylo pro badatele obtížné určit typ textu. Rukopis byl získán Alfredem Chesterem Beattym v první polovině 20. století a publikován v roce 1933 v knize \"The Chester Beatty Biblical Papyri, Descriptions and Texts of Twelve Manuscripts on Papyrus of the Greek Bible\" Fredericem G. Kenyonem. Kenyon identifikoval text Markova evangelia v P45 jako caesarejský typ, podle definice Burnetta Hillmana Streetera. Hollis Huston kritizoval Kenyovu transkripci různých, částečně zachovaných slov a dospěl k závěru, že kapitoly 6 a 11 z Marka v P45 se nemohou úhledně hodit do jednoho textového typu, zvláště ne caesarejského, protože rukopis předchází rozlišovacím textům pro každý typ ze 4. a 5. století.", "section_level": 1}, {"title": "Typ textu.", "content": "P45 má relativně úzký statistický vztah s Washingtonským evangelijním kodexem v Markovi a v menší míře s Family 13. Citováním studie Larryho Hurtada, \"Text-Critical Methodology and the Pre-Caesarean Text: Codex W in the Gospel of Mark,\" Eldon Jay Epp souhlasí s tvrzením, že zde není žádná spojitost s caesarenským nebo pre-caesarenským textem v Markovi. Také zde není silné spojení s alexandrijským textovým typem Vatikánského kodexu, západním textovým typem Bezova kodexu a byzantským textovým typem \"Textus receptus\". Jiná hypotéza je, že P45 pochází z alexandrijské tradice, ale má mnoho textových variant a harmonizací, jejichž snahou bylo \"vylepšit\" text stylisticky. Přestože je stále obtížné zařadit rukopis historicky do kategorie textů, většina vědců dnes souhlasí s tím, na rozdíl od Kenyona, že text není caesarejského typu. Textový charakter rukopisu se liší od knihy ke knize. Na základě Marka, multivariační analýza přístrojových dat z UBS \"Greek New Testament\" (4th ed.) zařazuje P45 do skupiny, která zahrnuje Washingtonský evangelijní kodex (kapitoly 5-16), \"Codex Koridethi\", Family 1, 28, 205. 565; sinajské syrské, arménské a gruzínské verze; a Origenovy citace. Tato skupina odpovídá tomu, co Streeter nazývá \"východním typem\" textu. Na základě Lukáše, jedenáctimístný oddíl PAM založený na řeckých rukopisný datech spojených s INTF's \"parallel Pericopes\" volume umisťuje rukopis do skupiny s Efrémovým kodexem (C 04), \"Codex Regius\" (L 019), \"Codex Zacynthius\" (Ξ 040), 33, 892, a 1241. Na základě Skutků, je nejblíže k alexandrijskému textu. Počítá se s tím, že kodex vynechal \"Pericope Adulterae\" (\"J\" 7,53-8,11).", "section_level": 1}], "src_summary": "Papyrus 45 (zkráceně P 45) je raný novozákonní rukopis, který je součástí Papyrů Chestera Beattyho. Paleograficky byl rukopis datován do 3. století n. l. Sestává z textů Matoušova evangelia 20-21 a 25-26; Markova evangelia 4-9 a 11-12; Lukášova evangelia 6-7 a 9-14; Janova evangelia 4-5 a 10-11; Skutcích apoštolů 4-17. Rukopis se momentálně nachází v knihovně Chestera Beattyho v Dublinu, kromě jednoho listu, který sestává z \"Mt\" 25,41-26,39 a který se nachází v Rakouské národní knihovně ve Vídni.", "tgt_summary": "Papyrus 45 (formula_1 or \"P. Chester Beatty\" I) is an early New Testament manuscript which is a part of the Chester Beatty Papyri. It has been paleographically dated to the early 3rd century CE. It contains the texts of Matthew 20-21 and 25-26; Mark 4-9 and 11-12; Luke 6-7 and 9-14; John 4-5 and 10-11; and Acts 4-17. The manuscript is currently housed at the Chester Beatty Library, Dublin, Ireland, except for one leaf containing Matt. 25:41-26:39 which is at the Österreichische Nationalbibliothek, Vienna (\"Pap. Vindob. G.\" 31974).", "id": 1736112} {"src_title": "Protržení hráze odkaliště u Ajky", "tgt_title": "Ajka alumina plant accident", "src_document": [{"title": "Průběh a rozsah katastrofy.", "content": "Z kaliště uniklo cca 700 tis. kubíků červeného kalu obsahujícího podle měření Greenpeace 110 mg/kg arzénu, 1,3 mg/kg rtuti a 660 mg/kg chromu, což jsou velmi vysoké hodnoty. Zaplavená oblast se odhaduje na 40 km². Místy vrstva bahna dosahovala až výše dvou metrů. Vláda v oblasti vyhlásila stav ohrožení. Až dva metry vysoká vlna kalu, která vydávala podle svědků „ničivý a bublající hluk“, zničila v postižených obcích většinu domů a zahrad, vzala most, vyvracela stromy, převracela automobily. Některé z nich odnesla až dva kilometry daleko, stejně jako nábytek a další věci. Kal se dostal do řeky Marcal a do potoka Torna. V řece Marcal bylo naměřeno 6. října pH 12, což je hodnota neslučitelná se životem jakýchkoliv živočichů, v řece i v potoce zmizel veškerý život, na jejich březích ležely mrtvé ryby. Na 500 pracovníků krizového centra, vojáci a experti MAL se snažili snížit sádrovcem a octem pH v řece alespoň na 9, aby ochránili život v řekách Rába a Mošonský Dunaj, potažmo i Dunaj. Do Ráby a 7. října i do Dunaje se nakonec kal dostal, ale tam životní prostředí díky neutralizaci výrazně neohrozil, k neutralizaci bylo použito více než 300 tun látek. Situaci někteří lidé přirovnali ke katastrofě v Černobylu, zpočátku kolovaly informace o zvýšené radioaktivitě kalu a o obsahu kyanidu, které byly vzápětí ochranným výborem dementovány. 20. října už bylo v řece Marcal naměřeno pH už jen 9,5, ale za únosnou mez je považováno pH 8. Po několika dnech, kdy se objevovaly prudké deště, se 21. října dostalo červené bahno z okolních polí opět do potoka Torna, jeho voda byla opět červená.", "section_level": 1}, {"title": "Sanace škod.", "content": "Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že původní hráz již nelze opravit a že se dříve nebo později celá severní stěna zřítí. To by mělo za následek vytečení dalších cca 500 tisíc kubíků kalu. Proto byla vybudována nová hráz, která má zachytit, případně zpomalit případný další tekoucí kal, který již bude hustší s menším obsahem vody a tudíž i pomalejší. Hráz je dlouhá cca 1500 metrů (o kilometr víc, než se počítalo v původních krizových plánech), v základně je široká 30 metrů a vysoká je čtyři metry. 9. října byl kvůli hrozbě dalšího protržení hráze evakuován Kolontár a obyvatelé Devecseru byli vyzváni, aby byli na případnou evakuaci připraveni. Obyvatelé se vrátili do domovů 15. října, až po dostavbě nové hráze. Přes 200 se jich ale podle Úřadu ochrany proti katastrofám rozhodlo nadobro přestěhovat, prázdných zůstalo asi 94 domů. Obyvatelé Kolontáru a dalších dvou vesnic, kteří o své domy zcela přišli, získají podle ministra vnitra náhradní bydlení. Odstraňování škod bude trvat nejméně rok a bude stát asi miliardu korun, škody se odhadují na 1,7 mld. Kč. V celé oblasti bude muset být podle odhadů Ministerstva životního prostředí odtěžena dvoucentimetrová vrstva půdy. Později se objevily informace o zamoření až deseticentimetrové vrstvy půdy. Evropská unie prostřednictvím komisařky pro mezinárodní spolupráci, humanitární pomoc a krizové situace Kristaliny Georgievové oznámila, že EU poskytne Maďarsku stroje, vozidla a materiál potřebný k překonání následků neštěstí. S finanční pomocí při sanaci, kterou Maďarsko očekávalo, země počítat nemůže, protože katastrofu zavinilo lidské selhání a škody nepřesahují 0,6 procenta HDP. EU ale zvažuje poskytnutí finančních prostředků pro obecný rozvoj venkova a na projekty zaměřené na ochranu životního prostředí. Existují obavy, že i přes skrývku kontaminované půdy se kal v zemině usadí a zpustoší tak zemědělské plochy. Další obavou je, že vítr rozfouká vysušený kal až do patnáctikilometrové vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "Světový fond na ochranu přírody upozornil na leteckou fotografii společnosti Interspect z 11. června téhož roku, která ukazuje podle odborníků nevelký proud červené hmoty prosakující skrz ochrannou hráz. Šéf firmy Interspect Gábor Bakó prý fotografii poskytl ekologickým a univerzitním odborníkům, ale ti nereagovali. Policie nyní fotografii zkoumá, aby prošetřila, za jakých okolností ke katastrofě došlo. Hráz zkoumala necelé dva týdny před protržením také vládní agentura pro ochranu životního prostředí, ale nenalezla žádné vážné problémy. Ekologové v Maďarsku už delší dobu upozorňovali na špatné zajištění kaliště nejen v Ajce, to ale nebylo bráno na zřetel.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "V případu se ihned angažoval premiér Viktor Orbán. 11. října byl obviněn z nedbalosti generální ředitel firmy Magyar Allumínium Zoltán Bakonyi kvůli nevypracování mimořádného plánu pro krizové situace a posléze byl zatčen. Všechna obvinění ale soud označil za nepodložená a 13. října byl Bakonyi opět propuštěn. Později policie vyslýchala ještě další 3 lidi, kteří by mohli být za protržení zodpovědní. V současnosti jsou všichni stíhaní na svobodě, Bakonyi kvůli obvinění ze spáchání trestného činu veřejného ohrožování s následkem úmrtí několika osob a další představitelé společnosti MAL kvůli obvinění z činu veřejného ohrožování a poškození životního prostředí. Všem zablokoval soud ve městě Veszprém majetek. Továrna byla po incidentu mimo provoz a je na dva roky pod nucenou správou státu. Politici jí chtěli co nejrychleji znovuotevřít, protože zaměstnává spoustu místních obyvatel. To odmítalo Greenpeace a požadovalo po vládě prověření bezpečnosti všech výrobních zařízení MAL mezinárodní nezávislou expertní komisí. Nakonec ale 19. října přece jen k otevření došlo a kal začal být odváděn do prozatím nevyužívané jímky. Hliníkárna oznámila, že obětem havárie vyplatí odškodné, během následujících pěti let by měly ze speciálně zřízeného fondu obdržet postupně 5,5 milionu eur. Podle ministerstva životního prostředí hrozí společnosti MAL pokuty za poškození životního prostředí. To bylo dosud vyčísleno nejméně na sto milionů dolarů. Společnost MAL se dodatečně omluvila pozůstalým obětí a zraněným a uvedla, že je připravena zaplatit za vzniklé škody určitou kompenzaci úměrně své odpovědnosti, kterou ale podle svých vyjádření odmítá. Společnost MAL tvrdí, že při privatizaci hliníkárny v roce 1997 jí stát zavázal aby na ochranu životního prostředí vyčlenili 3,6 miliard forintů a z této částky postavili desetikilometrovou ochrannou zeď, která měla zabránit pronikání červeného kalu do okolí a do spodních vod. Tento požadavek společnost označila za neodborný a postavení zdi označila za hlavní dílčí příčinu neštěstí. Postavená, do země zapuštěná ochranná zeď podle MAL vytvořila podzemní nádrž pod odkalištěm, kde se shromažďovala voda. Po několikadenním dešti předcházejícímu katastrofě se tak podloží nádrže stalo nestabilním a stěna odkaliště se v důsledku toho protrhla.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní proces.", "content": "V lednu 2016 maďarský soud osvobodil všechny obžalované manažery z vedení hliníkárny, kteří byli podle prokuratury zodpovědní za protržení hráze a obžalováni ve věci veřejného ohrožování či způsobení ekologické katastrofy. Soudní verdikt není pravomocný, neboť prokuratura se proti rozsudku odvolala.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V reakci na tuto havárii prověřili hasiči na popud ministra vnitra Radka Johna 45 vytipovaných odkališť v České republice. Do 20. října byly všechny kontroly vyhodnoceny a u žádného odkaliště nebyly shledány závady. V ČR už k podobnému incidentu došlo. V roce 1982 se protrhla hráz dnes již rekultivovaného odkaliště S - 4 sever neratovické chemičky Spolana ležící nedaleko od pravého břehu Labe. Do okolí uniklo cca 15 000 tun popílku. Šetření tehdy ukázalo, že protržení způsobil silný vítr, průleh hráze, vyšší akumulace vody a nedůsledné provádění technicko-bezpečnostního dohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Kontrola odkališť proběhla v reakci na neštěstí v Ajce také na Slovensku. Kontrola odhalila zvýšené riziko havárie na odkališti Slovinky, a to v případě abnormálních dešťů. Skládka ohrožuje některé okolní domy a také nedaleké město Krompachy, v případě protržení hráze by okolí zaplavily statisíce tun kalu s vysokým obsahem arsenu, a to až do třímetrové výšky. Slovenský stát chce situaci na tomto odkališti řešit s pomocí evropských fondů, majitel odkaliště je totiž v konkurzu a sanaci hráze tak nemůže uhradit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Protržení hráze odkaliště poblíž města Ajka a následné zaplavení několika sídel červeným kalem byla rozsáhlá ekologická havárie v Maďarsku, která se odehrála v říjnu roku 2010. K protržení hráze odkaliště poblíž města Ajky došlo 4. října 2010 v odpoledních hodinách, kdy se ve 12:25 SELČ protrhla hráz kaliště hliníkárny Ajkai Timföldgyár společnosti MAL Magyar alumínium a silně zásaditý žíravý červený kal obsahující těžké kovy zaplavil několik sídel a zamořil vodní toky. Silně postižena byla vesnice Kolontár a město Devecser, katastrofa způsobila smrt 10 lidí včetně dětí, mnoho materiálních a ekologických škod a přes 130 lidí bylo chemicky popáleno nebo jinak zraněno, z toho 11 vážně. S pátráním po nezvěstných pomáhalo i 13 slovenských záchranářů ze Špeciálnej kynologickej záchrannej služby Slovakia, kvůli bahnu ale nakonec psy použít nemohli.", "tgt_summary": "An industrial accident at a caustic waste reservoir chain took place at the Ajkai Timföldgyár alumina plant in Ajka, Veszprém County, in western Hungary. On 4 October 2010, at 12:25 CEST (10:25 UTC), the northwestern corner of the dam of reservoir number 10 collapsed, freeing approximately one million cubic metres (35 million cubic feet) of liquid waste from red mud lakes. The mud was released as a wave, flooding several nearby localities, including the village of Kolontár and the town of Devecser. Ten people died, and 150 people were injured. About of land were initially affected. The spill reached the Danube on 7 October 2010. It was not initially clear how the containment at the reservoir had been breached, although the accident came after a particularly wet summer in Hungary, as in other parts of central Europe. Police have seized documents from the Ajkai Timföldgyár plant, although a spokesman for MAL Hungarian Aluminium (\"MAL Magyar Alumínium Termelő és Kereskedelmi Zrt.\"), the company that operates the plant, said the last inspection of the pond had shown \"nothing untoward\". Hungarian Prime Minister Viktor Orbán stated that the cause of the spill was presumably human error.", "id": 19268} {"src_title": "Námořní vyšetřovací služba L. A.", "tgt_title": "NCIS: Los Angeles", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Seriál sleduje zvláštního agenta G. Callena (Chris O'Donnell), \"legendu\" přidělenou Oddělení pro zvláštní úkoly (The Office of Special Projects – OSP), fiktivní pobočce Námořní kriminální vyšetřovací služby (reálné NCIS nemá žádné úřady v Los Angeles). Callen vede elitní tým tajných agentů, kteří bojují proti nepřátelům, jak cizím, tak domácím, pod bdělým pohledem operační manažerky Henrietty Langeové (Linda Hunt). Tým sestává z agentky Kensi Blyeové (Daniela Ruah), forenzní vyštřovatelky, Sama Hannu (LL Cool J), Callenova parťáka a bývalého mariňáka, operačního technika Erica Bealea (Barrett Foa) a nového člena týmu Shay Mosleyové (Nia Long), zástupkyně ředitele NCIS. Dalším členy týmu jsou LAPD spojka v NCIS Marty Deeks (Eric Christian Olsen), operační analytička Nell Jonesová (Renee Felice Smith), operační psycholog Nate „Doc“ Getz (Peter Cambor) a nováček, který se musí naučit, jak používat své vědomosti v praxi Dominic Vail (Adam Jamal Craig), všichni pracujou pod vedením zástupce ředitele NCIS Owena Grangera (Miguel Ferrer), lakonického agenta a kvalifikovaného byrokrata.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Zvláštní agent G. Callen byl zpočátku agent CIA, kterého vytvořil Shane Brennan pro seriál, který nikdy nevznikl. Poté, co převzal funkci show runnera NCIS, kterou předtím měl Donald P. Bellisario, využil potenciální sin-off, aby přivedl přivedl svůj příběh k úspěchu. Seriál byl původně znám jako \"NCIS: Legend\" (s odkazem na díly seriálu NCIS, ve kterých byl spin-off představen) a další názvy zahrňující \"OSP: Office of Special Projects, NCIS: OSP\" a \"NCIS: Undercover\". Natáčení začalo v únoru 2009 s postavami, které byly představeny v dvoudílné epizodě seriálu \"NCIS\" nazvané \"\"Legend\"\", jejíž první část byla vysílána 28. dubna 2009. Tato epizoda sloužila jako backdoor pilot pro seriál, podobně jako seriál \"NCIS\" byl představen prostřednictvím dvoudílného dílu seriálu \"JAG\".", "section_level": 1}, {"title": "Potenciální spin-off.", "content": "5. listopadu 2012 Deadline.com zveřejnilo první zprávy o spin-offu seriálu \"NCIS: Los Angeles\" pod názvem \"NCIS: Red\". Nové postavy byly představeny v dvoudílném dílu seriálu \"NCIS: Los Angeles\". Spin-off měl představovat tým mobilních agentů, kteří cestují po celé zemi řešit zločiny. Měl to být druhý spin-off franšízy \"NCIS\". Nicméně, 15. května 2013, stanice CBS potvrdila, že \"NCIS: Red\" bylo oficiálně prodáno a nebude se vyrábět. Scott Grimes si znovu zahrál svou potencialní spin-offovou roli jako agent NCIS Red Dave Flynn během osmé řady seriálu \"NCIS: Los Angeles\".", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vysílání.", "content": "V Indii se seriál vysílá na stanici AXN (Indie). Ve Spojeném království se seriál vysílá na stanicích Sky 1 a Channel Five. V Holandsku se seriál vysílá na stanici SBS 6. V Austrálii se vysílá na stanicích Network Ten a TVH!TS (dříve TV1). V Portugalsku se seriál vysílá na stanici FOX. A ve Francii na stanici M6.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "V srpnu 2016 společnost Titan Books publikovala knihu \"NCIS Los Angeles: Extremis\", román Jeroma Preislera. O tři měsíce později byla vydána další kniha \"NCIS Los Angeles: Bolthole\", napsaná Jeffem Mariottem. Obě knihy obsahují původní příběhy představujíci postavy ze seriálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Námořní vyšetřovací služba L. A. (v anglickém originále NCIS: Los Angeles) je americký akční televizní seriál spojující prvky válečného dramatu a krimi, který měl premiéru 22. září 2009 na stanici CBS a ve kterém hrají Chris O'Donnell and LL Cool J. Seriál se odehrává v Los Angeles v Kalifornii a sleduje příběhy příslušníků úřadu zvláštních operací v tajném oddělení Námořní vyšetřovací služby (NCIS). Jedná se o první spin-off úspěšné série \"NCIS\". 23. března 2017 stanice CBS prodloužila seriál o devátou řadu, která měla premiéru 1. října 2017. Nia Long byla obsazena do seriálu jako Shay Mosleyová v deváté řade po po smrti herce Miguela Ferrera. 18. dubna 2018 stanice CBS prodloužila seriál o desátou řadu. 22. dubna 2019 byl seriál prodloužen o jedenáctou řadu, která měla premiéru 29. září 2019. V Česku měl seriál premiéru 5. dubna 2011 na stanici Prima Cool.", "tgt_summary": "NCIS: Los Angeles is an American action television series combining elements of the military drama and police procedural genres, which premiered on CBS on September 22, 2009. The series follows the exploits of the Los Angeles–based Office of Special Projects (OSP), an elite division of the Naval Criminal Investigative Service that specializes in undercover assignments. \"NCIS: Los Angeles\" is the first spin-off of the successful series \"NCIS\". The series originally starred Chris O'Donnell, Daniela Ruah, LL Cool J, Peter Cambor, Adam Jamal Craig, Linda Hunt and Barrett Foa. Cambor's character was demoted to a recurring character after season 1 and Craig's character was killed off in season 1. Eric Christian Olsen, who played a recurring character in season 1, joined as a starring character from season 2 onward as did Renée Felice Smith. Miguel Ferrer joined the cast for seasons 5 to 8 after playing a recurring character. Nia Long joined the cast as Shay Mosley for the ninth season after Miguel Ferrer's death. Medalion Rahimi joined the cast in season 11. The show has received generally mixed reviews from critics, citing the generally by-the-procedural-book feel of the series that delivers a serviceable show based on the \"NCIS\" formula. \"NCIS: Los Angeles\", like the other shows of the franchise, has been a solid rating hit for CBS whose renewal is never in doubt. In May 2020, CBS renewed the series for a twelfth season.", "id": 2167039} {"src_title": "Supermarine Spiteful", "tgt_title": "Supermarine Spiteful", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1942 dospěli vývojáři firmy Supermarine k závěru, že aerodynamické vlastnosti křídla, použitého na Supermarine Spitfire, jsou limitujícím faktorem pro dosažení vyšších rychlostí. Pod specifikací číslo 470 definovali požadavky na nový typ křídla s laminárním profilem, které se podobalo křídlu legendární stíhačky P-51 Mustang. Výhodou laminárního profilu křídla bylo i zachování ovladatelnosti křidélek ve vysokých rychlostech. Na návrh vrchního konstruktéra firmy Supermarine, Joa Smithe, bylo křídlo použito i při vývoji proudové stíhačky Supermarine Attacker. Dalším zlepšením Supermarine Spiteful bylo použití podvozku s větším rozchodem kol. Původní typ Spitfire trpěl stejně jako německý Messerschmitt Bf 109 špatnou stabilitou na neupravených přistávacích plochách. Pro urychlení vývoje byl použit trup s ocasními plochami ze Spitfiru Mk. XIV (NN660), který byl s novým křídlem zalétán jako předprototyp Spitefulu dne 30. června 1944, pilotován Jeffreyem K. Quillem. Tento letoun byl ztracen i s pilotem F. Furlongem při havárii již 13. září. Druhý prototyp, zcela nové konstrukce trupu a s polokapkovitým překrytem kabiny zalétal J. K. Quill 8. ledna 1945 a krátce poté létal i třetí předsériový kus (NN667) s modifikovanými křidélky, zvětšenou svislou ocasní plochou a s posunutým lapačem vzduchu ke kompresoru až pod vrtulový kužel. Na přelomu let 1944-45 se již pracovalo na ověřovací sérii letounů Supermarine Spiteful Mk.XIV, z nichž první (RB515) poprvé vzlétl 2. dubna 1945. Stroj poháněl motor Griffon 65 o výkonu 1509 kW a jeho výzbroj tvořila čtveřice kanónů Hispano ráže 20 mm, uložených po dvou v každé polovině křídla. Následovalo 16 exemplářů (RB516 až RB531) s pohonnou jednotkou Griffon 69 o výkonu 1748 kW, z nichž RAF k letovým testům převzalo jen 8, ostatní postupně bez zalétání skončily na šrotišti. Během vývoje palubní verze Supermarine Seafang byly v roce 1946 postaveny prototypy Supermarine Spiteful Mk.XV a Spiteful Mk.XVI, z nichž druhý byl poháněn motorem Griffon 101 o výkonu 1781 kW s protiběžnými vrtulemi. V roce 1947 dosáhl ve výšce 8700 m vodorovné rychlosti 795 km/h jako nejrychlejší britské vrtulové letadlo s pístovým motorem vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Spiteful byl původně objednán do výroby jako Spiteful Mk. XIV (který neměl předchozí verze, číslování bylo přeneseno z původní konverze Spitfire Mk. XIV) v počtu 150 letadel. Nicméně s příchodem tryskového pohonu bylo jasné, že výkonné stíhačky budou již jen proudové, a tak byla objednávka později, po postavení několika kusů Spiteful, zrušena. V té době však panovala určitá nejistota ohledně toho, zda proudový letoun bude schopen operovat z letadlové lodě, a tak bylo rozhodnuto o vytvoření námořní verze Spiteful podle specifikace N.5 / 45, následně označovaná jako Seafang. Seafang představil skládací konce křídel, přistávací hák typu \"sting\" a motor Griffon 89 nebo 90, plněný z prodlouženého sání karburátoru vzduchu a pohánějící šestilistou protiběžnou vrtuli Rotol. První z postavených byl předělaný Spiteful Mk.XV (RB520), ale s úspěšným provozem de Havilland Sea Vampire z lodi HMS Ocean v roce 1945 potřeba Seafangu zmizela. S koncem druhé světové války, Supermarine vstoupil do jednání se Société nationale de constructions aéronautiques du Nord (SNCAN) o licenční výrobě Spiteful ve Francii, ale opět zavedení proudových stíhaček zastínilo stíhačky s pístovými motory a rozhovory nevedly k ničemu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supermarine Spiteful byl britský stíhací letoun vyvinutý na konci druhé světové války; byl odvozen od Spitfiru Mk XIV. Modelové označení původního Supermarine Spitfire bylo přeneseno i na první model Spiteful, takže byl označen Mk. XIV. Původně byl stroj objednán v počtu 150 kusů, ale v nastupující éře proudových letounů byl Spiteful zařazen do výzbroje pouze v menších počtech.", "tgt_summary": "The Supermarine Spiteful was a British Rolls-Royce Griffon-engined fighter aircraft designed by Supermarine to Air Ministry specification F.1/43 during the Second World War as a successor to the Spitfire. It had a new wing design, to improve its critical Mach number and allow safe operations at higher speeds. The new design also had a modern inwards-retracting undercarriage. Other changes included a larger fin to improve the somewhat marginal stability of Griffon Spitfires and changes to the mounting of the engine to tilt it down slightly for better visibility over the nose. The Spiteful was ready for production as the war was ending and was passed over in favour of jet-powered designs. The Royal Navy continued development as the Supermarine Seafang as it was not clear jets could safely operate from aircraft carriers but the success of the de Havilland Sea Vampire led to this project being cancelled in 1945. Discussions with the French firm SNCAC to produce the Spiteful under licence were abandoned when France produced jet engines. Of the original order for 150 Spitefuls, only a small number were completed.", "id": 1986389} {"src_title": "Pařížské bulváry", "tgt_title": "Boulevards of Paris", "src_document": [{"title": "Velké bulváry.", "content": "Velké bulváry představují nejstarší ukázku pařížských bulvárů. Nacházejí se na pravém břehu na místě bývalého opevnění Karla V. a Ludvíka XIII. Jedná se o bulváry vedoucí od \"Place de la Bastille\" přes \"Place de la République\" až k Place de la Concorde: \"Boulevard Beaumarchais\", \"Boulevard des Filles-du-Calvaire\", \"Boulevard du Temple\", \"Boulevard Saint-Martin\", \"Boulevard Saint-Denis\", \"Boulevard de Bonne-Nouvelle\", \"Boulevard Poissonnière\", \"Boulevard Montmartre\", \"Boulevard des Italiens\", \"Boulevard des Capucines\" a \"Boulevard de la Madeleine\". Hradby vznikly v letech 1370-1382 z podnětu Karla V. Vedly od dnešního náměstí Bastilly až k Louvru. Jejich severozápadní část byla za vlády Ludvíka XIII. nahrazena v letech 1633-1636 novým opevněním (oblast dnešního \"Place de la Madeleine\"). Kolem roku 1660 bylo opevnění ve špatném stavu a po vítězství Ludvíka XIV. již nebylo potřebné. Zdi byly strženy a příkopy zasypány. Zůstala pouze pevnost Bastilla. Na vytvořených ulicích byly vysázeny dvě řady stromů. Některé opevněné brány byly nahrazeny triumfálními oblouky (Porte Saint-Denis, Porte Saint-Martin). Tyto práce probíhaly v letech 1668-1705 za Ludvíka XIV., který jimi pověřil architekta Pierra Bulleta (1639-1716). V západní části bulvárů si v přilehlých čtvrtích šlechta a finančníci postavili velkolepé paláce. Naopak ve východní části se objevily lidové atrakce jako divadla, taneční sály, restaurace apod. V roce 1778 byly bulváry vydlážděny, plynové osvětlení se poprvé objevilo v roce 1817 v pasáži Panoramas a v roce 1826 se rozšířilo na bulváry. První koňský omnibus \"Madeleine-Bastille\" byl zaveden 30. ledna 1828. Ve 20. století bylo zejména v západní části mnoho kaváren a restaurací nahrazeno kancelářemi a firemními sídly.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá řada bulvárů.", "content": "V letech 1785-1788 bylo postaveno kolem Paříže nové opevnění. Po jeho zboření v 19. století vznikl nový pás bulvárů. Urbanistické plány z 50. let 20. století počítaly s jejich proměnou na městskou dálnici, k čemuž nakonec nedošlo. Jedná se o bulváry od náměstí Place de la Nation po Place des Ternes: \"Boulevard de Charonne\", \"Boulevard de Ménilmontant\", \"Boulevard de Belleville\", \"Boulevard de la Villette\", \"Boulevard de la Chapelle\", \"Boulevard de Rochechouart\", \"Boulevard de Clichy\", \"Boulevard des Batignolles\" a \"Boulevard de Courcelles\". Tyto ulice nesou většinou jména bývalých obcí připojených k Paříži a nemají žádné souhrnné označení.", "section_level": 1}, {"title": "Maršálské bulváry.", "content": "Ve 20. letech 20. století proběhla demolice posledních hradeb, což umožnilo vytvořit pás bulvárů kolem celé Paříže. Tyto bulváry nesou jména maršálů Francie, proto se nazývají souhrnně Maršálské bulváry. Jedná se o 22 bulvárů: \"Boulevard Soult\", \"Boulevard Poniatowski\", \"Boulevard du Général-Jean-Simon\", \"Boulevard Masséna\", \"Boulevard Kellermann\", \"Boulevard Jourdan\", \"Boulevard Brune\", \"Boulevard Lefebvre\", \"Boulevard Victor\", \"Boulevard du Général-Martial-Valin\", \"Boulevard Murat\", \"Boulevard Suchet\", \"Boulevard Lannes\", \"Boulevard de l'Amiral-Bruix\", \"Boulevard Gouvion-Saint-Cyr\", \"Boulevard Berthier\", \"Boulevard Bessières\", \"Boulevard Ney\", \"Boulevard Macdonald\", \"Boulevard Sérurier\", \"Boulevard Mortier\" a \"Boulevard Davout\". Za nimi vede ještě městský okruh postavený na předpolí hradeb - Boulevard périphérique.", "section_level": 1}, {"title": "Haussmannovy bulváry.", "content": "Jako Haussmannovy bulváry se nazývají ulice, které vznikly při rozsáhlé přestavbě Paříže během Druhého císařství za prefekta Haussmanna. Jsou výsledkem změn v urbanismu města, takže se nenacházejí na místě bývalých hradeb. Mají ovšem podobnou charakteristiku, tj. široké ulice osázené stromy s vybudovanými městskými paláci. Klasickými příklady jsou Boulevard Saint-Germain nebo Boulevard Haussmann. Tyto ulice měly nahradit nevyhovující středověké uličky a byly proto proraženy v hustě obydlených čtvrtích, zatímco dosavadní bulváry vznikaly převážně na méně osídlených okrajích tehdejšího města. Bez ohledu na dobu svého vzniku mají pařížské bulváry obdobnou koncepci a tvoří snadno rozpoznatelnou část zdejší městské architektury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pařížské bulváry jsou široké a významné ulice, které tvoří důležitou součást v urbanismu města. Byly postaveny z podnětu ústřední vlády zpočátku na místě bývalých městských hradeb poté, co bylo opevnění zrušeno jako zastaralé. Proto bulváry vytvářejí obloukové trasy. Některé ovšem byly proraženy středem města bez ohledu na polohu bývalých hradeb (např. \"Boulevard Richard-Lenoir\", \"Boulevard Raspail\", \"Boulevard de Sébastopol\", \"Boulevard de Magenta\" aj.) Na pravém břehu se v Paříži nacházejí tři řady bulvárů. \"Velké bulváry\" (Grands Boulevards) v prostoru středověkých hradeb, dále bulváry postavené na místě hradeb z 18. století (bez konkrétního pojmenování) a nakonec tzv. \"Maršálské bulváry\" (boulevards des Maréchaux) postavené po zničení Thiersových hradeb z 19. století. Boulevard périphérique, který rovněž vznikl na místě bývalých hradeb, je klasický městský okruh a nemá tedy charakter obvyklých pařížských bulvárů.", "tgt_summary": "Boulevards of Paris are boulevards which form an important part of the urban landscape of Paris. The boulevards were constructed in several phases by central government initiative as infrastructure improvements, but are very much associated with strolling and leisurely enjoyment in the minds of Parisians. Parisian boulevards and avenues are usually tree-lined on one or both sides, which is rarely the case for smaller roads.", "id": 733858} {"src_title": "Statická analýza kódu", "tgt_title": "Static program analysis", "src_document": [{"title": "Důvody.", "content": "Náročnost statické analýzy vykonávané danými nástroji se liší od těch, které berou v úvahu pouze chování jednotlivých deklarací a definicí, a těch, které obsahují kompletní zdrojový kód programu. Informace získané z analýzy daného programu mohou být různé od zdůraznění možných chyb v kódu až po metody, které matematicky vyjadřují vlastnosti týkající se daného programu. Softwarová metrika a reverzní inženýrství mohou být popsány jako jedny z možných forem softwarové analýzy. Softwarová metrika a statická analýza jsou společně použity zejména při tvorbě vestavěných (embedded) systémů, definující tzv. kvalitu softwarových cílů. Nárůst komerčního použití statické analýzy nastal z důvodů potřeby ověření vlastností programů používaných v počítačových systémech, které jsou z hlediska počítačové bezpečnosti zranitelné. Například následující průmyslová odvětví používají statickou analýzu kódu jako prostředek ke zlepšení kvality stále náročnějších a složitějších programů. Studie provedená VDC Research z roku 2012 říká, že v současné době 28,7% embedded software inženýrů využívá nástrojů pro statickou analýzu a 39,7% očekávají jejich použití během dvou let.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy nástrojů.", "content": "OMG (Object Management Group) nedávno zveřejnila studii týkající se typů softwarových analýz potřebných pro měření a hodnocení kvality softwaru. Tento dokument \"How to Deliver Resilient, Secure, Efficient, and Easily Changed IT Systems in Line with CISQ REcommendations\" popisuje čtyři úrovně softwarové analýzy.", "section_level": 1}, {"title": "Formální metody.", "content": "Formální metody označují termín používaný v analýze softwaru (a počítačového hardwaru), jejichž výsledky jsou získány pomocí složitých matematických operací. Tyto matematické techniky zahrnují metody jako například denotační sémantika, axiomatická sémantika, abstraktní interpretace a jiné. Ale ani těmito technikami nelze vždy najít všechny možné běhové (run-time) chyby: neexistuje žádný mechanismus, který vždy pravdivě zodpoví, zda libovolný program může nebo nemusí vykazovat běhové chyby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Statická analýza kódu je sada metod pro analýzu počítačových programů, které jsou aplikovány bez jejich spuštění (softwarová analýza, která je aplikována na spuštěné programy se nazývá dynamická softwarová analýza). V nejběžnějších případech je analýza prováděna na nějaké verzi zdrojových kódů, nebo formě objektových kódů. Termín analýza programů je většinou spojen s nástroji pro automatickou analýzu, nebo s lidskou analýzou, která se nazývá program comprehension (pochopení programu) nebo posouzení kódu (code review).", "tgt_summary": "Static program analysis is the analysis of computer software that is performed without actually executing programs, in contrast with dynamic analysis, which is analysis performed on programs while they are executing. In most cases the analysis is performed on some version of the source code, and in the other cases, some form of the object code. The term is usually applied to the analysis performed by an automated tool, with human analysis being called program understanding, program comprehension, or code review. Software inspections and software walkthroughs are also used in the latter case.", "id": 11860} {"src_title": "Evropská liga UEFA 2011/12", "tgt_title": "2011–12 UEFA Europa League", "src_document": [{"title": "Účastnická místa.", "content": "Právo účasti v tomto ročníku mělo 195 týmů z 53 členských zemí UEFA. Účastnická místa byla přidělena na základě ligového koeficientu UEFA, který hodnotil účast týmu v evropských šampionátech v letech 2005/06 – 2009/10:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení týmů.", "content": "Vítěz Evropské ligy 2010/11, Porto, měl zajištěný postup do skupinové fáze, ale díky vítězství v domácí lize byl zařazen do hry v Lize mistrů. Z toho důvodu vzniklo pro skupinovou fázi jedno neobsazené místo, vyřešeno následujícím způsobem:", "section_level": 2}, {"title": "Týmy.", "content": "V závorkách uvedeno místo odkud tým postoupil.", "section_level": 2}, {"title": "Předkola.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Rozlosování proběhlo 20. června 2011 ve švýcarském Nyonu. První zápasy se odehrály 30. června 2011 a odvety 7. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "První zápasy se odehrály 14. července 2011 a odvety 21. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "Rozlosování proběhlo 15. července 2011. První zápasy se odehrály 26. a 28. července 2011 a odvety 4. srpna 2011.", "section_level": 2}, {"title": "4. předkolo.", "content": "Rozlosování proběhlo 5. srpna 2011. První zápasy se odehrály 18. srpna 2011 a odvety 25. srpna 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Skupinová fáze.", "content": "Skupinové fáze se účastnilo 48 týmů: 38 vítězů 4. předkola a 10 týmů vyřazených z 4. předkola Ligy mistrů.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazovací fáze.", "content": "V průběhu vyřazovací fáze soutěže hrál tým v každém kole proti jednomu soupeři dvojzápasovým systémem \"doma-venku\". Z tohoto souboje byl jeden vyřazen a druhý postoupil, díky čemuž již po 4. takto hraném kole zbyly pouze dva týmy. Ty pak utvořily finálovou dvojici a utkaly se na předem určeném (až 2 roky) neutrálním hřišti.Los šestnáctifinálových a osmifinálových dvojic proběhl 16. prosince 2011 od 13:00. Poté již následoval pouze jeden los, při kterém byl rozlosován zbytek soutěže. K tomu došlo po odehrání osmifinále, 16. března 2012. Při losu šestnáctifinálových dvojic bylo 32 týmů rozděleno do dvou košů po šestnácti. Vítězové skupin byli v koši nasazených, kvalifikanti z druhých míst jako nenasazení. Týmy postupující ze třetích míst základních skupin Ligy mistrů byly seřazeny do žebříčku a nejlepší čtyři se přidali k nasazeným týmům a zbylí čtyři k nenasazeným. Do jedné dvojice nemohly být nalosovány dva kluby, které se již utkaly v základní skupině ani dva kluby z jedné země. Zároveň bylo nalosováno, na čím hřišti souboj začne (kromě šestnáctifinále, kde se začínalo na hřišti nenasazeného). Při losu osmifinále a zbytku pavouku soutěže pak již kluby nebyly nijak nasazeny a mohl se utkat každý s každým včetně souboje klubů z jedné země.", "section_level": 1}, {"title": "Šestnáctifinále.", "content": "Úvodní zápasy 16. února, odvety 23. února 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Úvodní zápasy 8. března, odvety 15. března 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Úvodní zápasy 29. března, odvety 5. dubna 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Úvodní zápasy 19. dubna, odvety 26. dubna 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finálový zápas se uskutečnil 9. května 2012 na stadionu Stadionul Naţional v Bukurešti v Rumunsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna 2011/12 Evropské ligy UEFA byla 3. ročníkem klubové soutěže, dříve Poháru UEFA. Finálové utkání se uskutečnilo 9. května 2012 na Národním stadionu v Bukurešti v Rumunsku. Stejně tak jako během sezóny 2010/11, byli ve všech zápasech navíc dva rozhodčí, hlídající brankové čáry. Vítěz (Atlético Madrid) se kvalifikoval do Superpoháru UEFA 2012.", "tgt_summary": "The 2011–12 UEFA Europa League was the third season of the UEFA Europa League, Europe's secondary club football tournament organised by UEFA, and the 41st edition overall including its predecessor, the UEFA Cup. It began on 30 June 2011 with the first legs of the first qualifying round, and ended on 9 May 2012 with the final held at Arena Națională in Bucharest, Romania. As part of a trial that started in the 2009–10 UEFA Europa League, two extra officials – one on each goal line – were used in all matches of the competition from the group stage. Atlético Madrid won the title, defeating Athletic Bilbao 3–0 in an all-Spanish final. Porto were the defending champions, but they were beaten by Manchester City in the Round of 32.", "id": 2099161} {"src_title": "Lars Bender", "tgt_title": "Lars Bender", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Profesionální kariéru započal v klubu TSV 1860 München, odkud v létě 2009 přestoupil do Bayeru Leverkusen. Leverkusen za něj zaplatil 2,5 milionu eur. Svůj debut si odbyl 20. září 2009, což je zároveň i jeho první start v první německé Bundeslize. Kontrakt s týmem vyprší 30. června 2014. V prvních dvou sezónách (2009/10 a 2010/11) v Leverkusenu byl spíš v roli střídajícího hráče, neboť tu byla konkurence v podobě klubových legend jako Michael Ballack nebo Simon Rolfes.", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "Během letního přestupového období usiloval o Bendera anglický Arsenal. Leverkusen však nabízenou sumu okolo 23 milionů eur zamítl. Bender nastoupil do všech prvních čtyřech utkání nové bundesligové sezóny a ve třech případech odehrál celý zápas. Po výhrách nad Freiburgem, Stuttgartem a Mönchengladbachem ale přišla prohra 0:2 se Schalke. Během následujícího kvalifikačního kola nemohl pomoci reprezentaci, neboť jej zužovalo zranění.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "Benderovy výkony ve středu pole dopomohly v další sezóně Bundesligy na 4. místo, sám navíc často navlékal kapitánskou pásku. Ve 26 zápasech ligy vstřelil jediný gól v zápase proti Paderbornu, kdy pomohl k remíze 2:2. V základní skupině Ligy mistrů zasáhl do pěti zápasů a jako kapitán dovedl Leverkusen k postupu do osmifinále. Odvetné utkání na stadionu Atlética Madrid nedohrál kvůli zranění a neovlivnil tak penaltový rozstřel, který Leverkusen nezvládl.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2015/16.", "content": "Kvůli zranění kotníku zmeškal valnou část sezóny 2015/16, v lize tak odehrál pouze 11 zápasů v úvodu a v závěru sezóny. S odchodem Simona Rolfese do fotbalového důchodu se stal definitivně kapitánem týmu.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2019/20.", "content": "Do své jedenácté sezóny ve dresu Leverkusenu vešel jakožto kapitán a pravý krajní obránce základní sestavy. Ve 4. ligovém kole byl u prohry 0:4 s Borussií Dortmund. O pár dní později byl též na hřišti, když Bayer podlehl doma s Lokomotivem Moskva 1:2 během prvního zápasu skupinové fáze Ligy mistrů. Další zápas LM s Juventusem (0:3) však musel kvůli zranění vynechat. V záříjovém ligovém zápase proti Unionu Berlín dosáhl Lars Bender na jubileum – byl to jeho 300. zápas ve dresu Bayeru napříč všemi soutěžemi.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Zaujal trenéry národních mládežnických týmů, a tak odehrál několik zápasů za mládežnické reprezentace. Byl u vítězství Německa na mistrovství Evropy do 19 let v roce 2008 v České republice, kde mladí Němci porazili ve finále Itálii 3:1. Zúčastnil se LOH 2016 v brazilském Rio de Janeiru, kde Němci získali stříbrné medaile po finálové porážce 4:5 v penaltovém rozstřelu proti Brazílii. V A-mužstvu Německa debutoval 6. 9. 2011 v přátelském zápase v Gdańsku proti reprezentaci Polska (remíza 2:2). Zúčastnil se evropského šampionátu 2012 konaného v Polsku a na Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Německo U19", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho dvojče – bratr Sven Bender je rovněž fotbalistou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lars Bender (* 27. dubna 1989, Rosenheim, SRN) je německý fotbalový záložník a reprezentant, od roku 2009 hráč klubu Bayer 04 Leverkusen. Do roku 2009 působil v klubu TSV 1860 München. V německé seniorské reprezentaci debutoval roku 2011, předtím odehrál zápasy i za mládežnické reprezentace. Jeho bratr, dvojče, Sven Bender je také profesionální fotbalista.", "tgt_summary": "Lars Bender (; born 27 April 1989) is a German footballer who plays as a right back and central midfielder and captains Bayer Leverkusen. He is also a member of Germany national team. He was raised in Brannenburg, city in the district of Rosenheim. He is the twin brother of Sven Bender, who also plays for Bayer 04 Leverkusen.", "id": 2423500} {"src_title": "Světová výstava 1867", "tgt_title": "Exposition Universelle (1867)", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "V roce 1864 císař Napoleon III. rozhodl, že se příští světová výstava bude konat v Paříži v roce 1867. Financování bylo zajištěno ze strany vlády, města Paříže a ze soukromých darů. Napoleon III. jmenoval komisi složenou z významných osobností politického a hospodářského života druhého císařství, která měla organizaci výstavy na starosti. V čele komise stáli císařův bratranec Napoléon Joseph Charles Paul Bonaparte a inženýr Frédéric Le Play (1806-1882). Jako místo konání bylo vybráno vojenské cvičiště Champ-de-Mars s rozlohou 50 ha. Komise jmenovala v březnu 1867 italského skladatele Rossiniho čestným předsedou Výboru hudební kompozice. Jeho \"Óda na Napoleona III. a jeho statečný lid\" (L' Hymne à Napoléon III et à son vaillant peuple) se stala oficiální hymnou výstavy. Oficiálním fotografem výstavy byl jmenován Pierre Petit.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba výstaviště.", "content": "Inženýr Jean-Baptiste Krantz a architekt Léopold Hardy řídili od roku 1865 výstavbu mohutné oválné budovy o rozměrech 490x380 metrů. Stavba byla dokončena za pouhé dva roky a podílelo se na ní 26.000 dělníků. Budova byla zděná se železnou konstrukcí a byla rozdělena na šest tematických galerií. Kolem hlavní budovy se rozprostíral park, který navrhli inženýr Jean-Charles Alphand a krajinářský architekt Jean-Pierre Barillet-Deschamps, a kde stály menší národní a průmyslové pavilony. Tehdy mladý Gustave Eiffel byl pověřen stavbou \"Galerie des machines\" (Pavilon strojů). Při stavbě bylo nutné upravit terén. Bylo postaveno nádraží a malá železnice usnadňující přepravu osob a materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Expozice.", "content": "Muzeum historie práce představovalo vývoj průmyslových odvětví. Zvláštní sekce byla věnována zlepšování morální a materiální situace pracovníků s prezentací zboží pro domácnost. Zástupci dělníků byli vyzváni, aby informovali o zkušenostech ve svých profesích. Velký prostor na výstavě dostaly francouzské kolonie. Maroko, Tunisko a Alžírsko vystavovaly v centrálním pavilonu, a dokonce měly svůj vlastní výbor a porotu pro udělování zvláštních cen. Výstavní komise požádala každou kolonii o vytvoření exotického prostředí, které by umožnilo návštěvníkům poznat jejich zemi. V galerii nových materiálů přitahoval zvědavost nový kov - hliník a také ukázky využití ropy. Na výstavě rovněž představil archeolog a egyptolog Auguste Mariette, člen komise egyptského místokrále výsledky své vědecké práce. Američané Charles a Norton Otisovi představili výtah opatřený bezpečnostní brzdou vhodný pro výškové budovy. V oblasti hudebních nástrojů Josef Gabriel Gaveau představil klavír, jehož část byla nahrazena jednostranným zrcadlem, které umožňovalo pozorovat detaily vnitřního mechanismu. Francouzský vynálezce Henri Giffard nabídl výstup v balonu plněném vodíkem (5000 m). Balon se nacházel na \"Avenue de Suffren\" a návrat zpět na zem zajišťoval parní naviják. Podmořská společnost z New Yorku představila skafandr.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvníci.", "content": "Výstavu zhlédlo přes deset milionů platících návštěvníků. K významným návštěvníkům patřili portugalská královna Marie Pia Savojská, švédský princ Oskar, belgický král Leopold II. a královna Marie Jindřiška Habsbursko-Lotrinská, ruský car Alexandr II., osmanský sultán Abdulaziz, princ waleský Eduard, král Ludvík II. Bavorský, alžírský emír Abd al-Kádir, německý korunní princ Vilém nebo Otto von Bismarck.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová výstava 1867 byla v pořadí čtvrtá světová výstava a zároveň druhá, která se uskutečnila v Paříži. Trvala od 1. dubna do 3. listopadu 1867 na Champ-de-Mars. Nazývala se \"Světová výstava umění a průmyslu\" (Exposition universelle d'Art et d'industrie) a zúčastnilo se jí 50 226 vystavovatelů z 41 zemí.", "tgt_summary": "The International Exposition of 1867 (), was the second world's fair to be held in Paris, from 1 April to 3 November 1867. A number of nations were represented at the fair. Following a decree of Emperor Napoleon III, the exposition was prepared as early as 1864, in the midst of the renovation of Paris, marking the culmination of the Second French Empire. Visitors included Tsar Alexander II of Russia, a brother of the emperor of Japan, King William and Otto von Bismarck of Prussia, Prince Metternich and Franz Josef of Austria, Ottoman Sultan Abdülaziz, and the Khedive of Egypt Isma'il.", "id": 1843330} {"src_title": "Klavírní sonáta h moll (Liszt)", "tgt_title": "Piano Sonata in B minor (Liszt)", "src_document": [{"title": "Historický podklad.", "content": "Tato sonáta byla zkomponována mezi lety 1852 a 1853. V této době již Liszt ukončil „virtuózní“ období svého života a věnoval se hlavně komponování, koncertoval pouze příležitostně a vždy jen když chtěl, ne když musel. Tehdy žil ve Výmaru se svou druhou partnerkou, Carol Sayn-Wittgensteinovou. Při komponování této skladby byl hodně ovlivněn Schubertovou \"Wanderer Fantaisií\", jednou ze svých oblíbených skladeb, kterou velmi obdivoval. Sonátu věnoval Robertu Schumannovi na oplátku za jemu věnovanou \"Fantasii C dur\" (1836). Ten ji ale nikdy neslyšel, protože tou dobou již dožíval v psychiatrické léčebně v Erdenichu. Vydána byla roku 1854 firmou Breitkopf & Härtel a poprvé byla představena Lisztovým žákem a zetěm Hansem von Bülow 27. ledna 1857 při křtu nového koncertního křídla firmy \"Bechstein\" v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Skladba.", "content": "Tato sonáta se neřídí sonátovou formu, ale je uspořádána do jedné dlouhé věty. Podle některých odborníků ovšem pasuje do formy klasické čtyřvěté sonáty. Začíná v h moll, během svého vývoje se ale pohybuje od této tóniny pryč, nejčastěji do paralelní D dur. V této skladbě je viditelná podobnost s některými tématy Lisztovy o pět let později napsané \"Faustovské symfonie\". Její kostrou je několik motivů, které Liszt uspořádal a varioval do složité muzikální konstrukce. Počet motivů se podle jednotlivých rozborů liší od tří do šesti, obecně uznávaný počet je ale pět. Tuto myšlenku tematické transformace, na jejímž vývoji se značně podílel, použil například ve svém Klavírním koncertu Es dur a mnohých dalších skladbách. Díky tomuto inovativnímu pojetí je jí často přisuzován přívlastek vizionářská. Tichý konec sonáty může být dodatečným nápadem, originální rukopis uchovaný v \"The Morgan Library & Museum\" v New Yorku (také vydaný roku 1973 G. Henleyem jako přesná kopie) obsahuje vyškrtnutou závěrečnou část, která by ukončila dílo hlasitě. Sonáta trvá obvykle 25 až 30 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Tato sonáta vyvolává již od své publikace velmi rozporuplné názory. Jsou lidé, kteří se při poslechu této skladby necítí dobře, emoce skladby nazývají falešnými a zavrhují její formu. Po premiéře byla kritizována mnohými konzervativními hudebními kritiky, nezaujala například Claru Schumann, ta si do svého osobního deníku poznamenala: Tato skladba také nezaujala Antona Rubinsteina či Eduarda Hanslicka. Johannes Brahms dokonce usnul, když mu ji Liszt při soukromé návštěvě hrál. Na druhé straně, skladba si získala i příznivce, velkého ocenění se jí dostalo například od Lisztova přítele, Richarda Wagnera. Ten ve svém dopise Lisztovi z roku 1855 stále chválí toto dílo. Objektivita tohoto komentáře je však evidentně ovlivněna velikým přátelstvím těchto dvou skladatelů. Otto Gumprecht z německých novin Nationalzeitung ji zase označil za „výzvu k pískání a dupání“. Trvalo dlouho, než se stala častou v koncertním repertoáru, kvůli své technické komplikovanosti, negativním kritikám a také svému statusu „nové hudby“. Ačkoliv na začátku 20. století byla sonáta ustanovena jako vrchol Lisztova díla a stala se populárně hraným a často analyzovaným dílem. Dnes ji většina hudebníků považuje za Lisztův nejvýznamnější příspěvek klavírní technice i duchu romantismu a často dokonce za jeden z nejvýznamnějších produktů romantického hnutí vůbec. Navíc ji občas spolu se Schumannovou \"Fantasií op. 17\" označují za „dvě mistrovská díla 19. století“.", "section_level": 1}, {"title": "Transkripce.", "content": "Lisztův blízký přítel, Camille Saint-Saëns, přepsal sonátu pro dva klavíry v roce 1914, premiéra se konala ovšem až roku 2004. Soudě dle Saint-Saënsova dopisu z roku 1914 bylo toto zpracování něco, co Liszt ohlásil, ale nikdy neuskutečnil. Roku 1955 přepsal Leo Weiner tuto sonátu pro orchestr, toto dílo však nikdy nebylo vydáno, existuje pouze jako rukopis. Bylo ale roku 2006 nahráno a dokonce se objevilo v několika filmech třicátých let. Existuje také transkripce pro varhany (Bernhard Haas).", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Tato sonáta vyžaduje nejen technickou zručnost a umění hrát tak těžkou hudbu tak dlouho, ale i velké muzikální cítění, umění pospojovat jednotlivá témata a udržet tah celé půlhodinové skladby. Přesto patří mezi nejhranější Lisztova díla a nahrálo ji mnoho rozdílných interpretů. Mezi nejvýznamnější patří mezi jinými nahrávky Krystiana Zimermana (1990) a Marthy Argerich pro Deutche Gramophon. Další významní interpreti sonáty jsou Alfred Cortot (1929), Sviatoslav Richter, Emil Gilels či Vladimir Horowitz (1932, 1976), Claudio Arrau (1970, 1971, 1985), Alfred Brendel (1963, 1981, 1991), Maurizio Pollini (1989), Evgeny Kissin (1998), Georges Cziffra nebo Yundi Li (2002).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klavírní sonáta h moll, S.178, je skladba pro sólový klavír od maďarského skladatele Franze Liszta. Byla publikována roku 1854 s věnováním Robertu Schumannovi a je často považovaná za Lisztovu nejvýznamnější skladbu pro sólový klavír a jednu z nejvýznamnějších klavírních sonát. Je předmětem zkoumání a častého analyzování kvůli své formě, nerespektuje totiž klasickou sonátovou formu, ale je založena na myšlence tematické transformace.", "tgt_summary": "The Piano Sonata in B minor (), S.178, is a sonata for solo piano by Franz Liszt. It was completed in 1853 and published in 1854 with a dedication to Robert Schumann.", "id": 2270388} {"src_title": "Lothar Wolleh", "tgt_title": "Lothar Wolleh", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Wolleh studoval v letech 1946–1948 ve třídě pro základní vzdělávání a malbu u Ernsta Rudolfa Vogenauera na Akademii výtvarných umění v Berlin-Weißensee. Jako mladý muž byl v roce 1950 zatčen za údajnou špionáž během ruské okupace a do roku 1956 pobýval jako vězeň v zajateckém táboře Vorkuta v Sovětském svazu. Původní trest smrti byl poprvé zmírněn na dvacet pět let později se změnil na patnáct let nucených prací v metru. Roku 1956 se Wolleh mohl vrátit díky úspěšnému jednání Konrada Adenauera o návratu německých válečných zajatců do Berlína. Po svém propuštění dokončil v letech 1956–1957 studium v Lette na odborné škole fotografie, grafiky a módy v Berlíně. Víceměsíční program obnovy Světové církve určený pro válkou postižené mladé lidi, mu umožnil v roce 1958 pobyt na švédském ostrově Gotland, díky kterému získal celoživotní náklonnost k lidem a krajině tohoto regionu. Od roku 1959 do 1961 studoval na Folkwangské vysoké škole designu v Essenu. Mezi jeho učiteli byl německý fotograf Otto Steinert. Jako fotograf na volné noze Wolleh působil v době 1962–1979 hlavně v oblasti reklamy v Düsseldorfu. Jeho klienty byly přední společnosti, jako německé železnice Deutsche Bundesbahn nebo Volkswagen. V letech 1962–1965 Wolleh fotografoval v Římě Druhý vatikánský koncil, z čehož vznikla ve spolupráci s páterem Emilem Schmitzem Wollehem jeho první fotografická kniha „Das Konzil. II. Vatikanisches Konzil“ vydaná v roce 1965 nakladatelstvím Belser-Verlag. V roce 1975 dokumentoval obřady u příležitosti Svatého roku a poté vydal velkolepé knihy s barevnými fotografiemi \"Das Konzil\" (1965) a \"Apostolorum Limina\" (1975). Na návrh svého přítele, německého malíře a umělce Günthera Ueckera, začal Wolleh v roce 1967 systematicky portrétovat více než sto mezinárodně uznávaných malířů, sochařů a umělců, včetně Gerharda Richtera, Niki de Saint Phalle nebo Jeana Tinguely. Z výsledné série portrétů vytvořil několik rozsáhlých projektů fotografických knih. Roku 1969 Wolleh cestoval několik měsíců po Sovětském svazu. Výsledné fotografie z této cesty byly zahrnuty v roce 1970 do knihy \"SSSR, Sovětský stát a jeho lidé\" (\"UdSSR, der Sowjetstaat und seine Menschen\"). V témže roce Wolleh fotografoval pořad \"Filz-TV\" Josepha Beuyse, který natáčel Gerry Schum na film nebo video. Dalšími projekty v roce 1971 byly portréty prezentované na Beuysově výstavě v Moderna Museet ve Stockholmu a ve stejném roce ve spolupráci s Beuysem vznikala kniha \"Unterwasserbuch\" vydaná v roce 1973. V roce 1972 dokončil cykly \"Art Scene Düsseldorf\" a také \"Apostolorum Limina\". Pracoval na fotografické knize \"Panna Marie Čenstochovská\" (\"Die schwarze Madonna von Tschenstochau\") a \"Zámek Wawel\" (\"Schloß Wawel\"), kvůli kterým v období 1977–1979 pobýval několikrát v Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Lothar Wolleh je ve své práci poměrně výstřední, dodržuje zásady přísně symetrické konstrukce obrazu. Rád využívá vlastností černobílé fotografie v podstatě čtvercového formátu, ve kterém portrétované často staví doprostřed. Portrétoval celkem 109 umělců. Do roku 2007 měl samostatnou výstavu \"Lothar Wolleh - Znovuobjevení: Fotografie 1959-1979\", která putovala se zastávkami v Kunsthalle Bremen, Stadtmuseum Hofheim, Kunstmuseum Ahlen a v Deutschherrenhaus Koblenz.", "section_level": 1}, {"title": "Portrétovaní umělci.", "content": "K dalším portrétovaným umělcům patří mimo jiné: Magdalena Abakanowiczová, Max Bill, Pol Bury, Christo, Sonia Delaunay-Terk, Paul Dierkes, Francois Dufrene, Robert Filliou, Vic Gentils, Karl Gerstner, Gotthard Graubner, Raymond Hains, Al Hansen, Bernhard Heiliger, Dorothy Iannone, Ferdinand Kriwet, Laszlo Lakner, Adolf Luther, Heinz Mack, Claes Oldenburg, Roman Opalka, César Pelli, Martial Raysse, Hans Richter, Klaus Rinke, Ulrich Rückriem, Reiner Ruthenbeck, Jesús Rafael Soto, Daniel Spoerri, André Thomkins, Mark Tobey, Georges Vantongerloo, Stefan Wewerka, Fritz Wotruba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lothar Wolleh (20. ledna 1930 Berlín – 28. září 1979 Londýn) byl německý fotograf. Do konce šedesátých let pracoval jako reklamní fotograf a poté začal portrétovat mezinárodně proslulé malíře, sochaře a aktivní umělce. Dohromady nasnímal 109 umělců, včetně celebrit jako Georg Baselitz, Joseph Beuys, Dieter Roth, Jean Tinguely, René Magritte, Günther Uecker, Gerhard Richter nebo Christo.", "tgt_summary": "Lothar Wolleh (January 20, 1930 – September 28, 1979) was a well-known German photographer. Until the end of the sixties, Lothar Wolleh worked as a commercial photographer. He took portraits of international contemporary painters, sculptors and performance artists. Altogether, he photographed about 109 artists, including known personalities such as Georg Baselitz, Joseph Beuys, Dieter Roth, Jean Tinguely, René Magritte, Günther Uecker, Gerhard Richter, Edward Kienholz, Otto Piene, Niki de Saint Phalle, and Christo.", "id": 983238} {"src_title": "Balzámový ocet", "tgt_title": "Balsamic vinegar", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sirup zkvašený na ocet byl v Itálii znám již ve středověku. Tento \"sciroppo acetoso\" však nebyl používán jako kulinářská přísada, ale jako farmaceutický prostředek. Ferrarské a modenské šlechtické rody vlastnily takzvané \"acetarie\", což byly vlastně domovní půdy, kde v řadách dřevěných sudů zrál ocet. Název \"balsamico\" se prý zrodil počátkem 17. století v Modeně. Nazývala se tak tinktura z vinného octa.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Aceto balsamico je v podstatě speciálně upravované, zahušťované a dlouhodobě fermentované víno, které je vinným octem jen doplněno. Základem jeho výroby je mošt bílé odrůdy Trebbiano pocházející z okolí Modeny nebo z provincie Reggio Emilia. Vylisovaný mošt se opatrně prohřeje, načež se zvolna koncentruje. Výsledkem tohoto dlouhotrvajícího procesu je tmavohnědý sirup, do něhož se pak přidá určité množství starého vinného octa, aby se rozběhlo kvašení. Zajímavostí tradičního výrobního procesu je, že kvašení neprobíhá v žádných sklepích s kontrolovanou teplotou, ale v půdních prostorách zvaných \"acetaia\". V zimě zde panuje mrazivé chladno, v létě naopak vedro a v jarním či podzimním období vlhko. Díky těmto klimatickým podmínkám se dále zmenší objem moštu (ze 100 l nakonec vznikne jen několik litrů) a mošt pomalu kvasí. Než proběhnou dva kvasné procesy, uběhnou asi tři roky. Nejprve dochází k alkoholovému kvašení, při němž se cukr obsažený v moštu přemění na alkohol. V druhé fázi přemění octové bakterie alkohol na ocet. Tento mladý ocet se pak nechává zrát, aby se rozvinulo jeho aroma. Dobrému balzámovému octu to trvá přinejmenším 12 let, ty nejlepší však zrají 30, či dokonce 50 let. Přitom se, podobně jako je tomu u sherry, postupně stěhuje z jednoho sudu do druhého, čímž získává chuť a charakter v celé řadě octů. Důležitou roli v tomto procesu hraje samozřejmě i dřevo sudů. Mladý ocet zraje obvykle ve velkých sudech z morušového dřeva. Středně velké sudy pro zralejší ocet bývají z kaštanového a třešňového dřeva a nejmenší sudy pro nejvyzrálejší octy jsou z jasanu a dubu. Nejmenší soudek na konci této octové baterie mívá objem kolem 10 až 15 litrů. Sudy v baterii skrývají na dně letité usazeniny a octové zákvasy, jež jsou pro výrobce doslova drahocenným pokladem. Bez nich by kvalitní \"balsamico\" nemohlo vzniknout. Zralý ocet se stáčí v malých dávkách z nejmenšího soudku. Odebrané množství se ihned doplní octem z druhého nejmenšího soudku, jenž obsahuje druhý nejstarší ocet. Tento sud se pak doplní z třetího nejmenšího a tak dále. Vzhledem k obrovské spotřebě se dnes \"aceto balsamico\" vyrábí i průmyslově. Vzniká tak celá řada víceméně slušných a cenově mnohem dostupnějších balzámových octů. Nicméně je třeba si dát pozor na extrémně levné výrobky, neboť hrozí nebezpečí, že jde o obyčejný vinný ocet upravený pomocí šťávy z hroznů, příchutí a potravinářského barviva na \"balsamico\".", "section_level": 1}, {"title": "Pravý \"Aceto balsamico tradizionale\".", "content": "Označení \"Aceto balsamico tradizionale di Modena\" či \"Aceto balsamico tradizionale di Reggio Emilia\" neboli tradiční balzámový ocet z Modeny či z Reggia Emilia mohou na svých etiketách mít pouze výrobky, jež splňují přísná kritéria tradičních výrobních postupů. Je chráněno italským i unijním zákonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balzámový ocet či balsamico ( \"aceto balsamico\") je kulinářská kořenicí přísada pocházející z Itálie. Jedná se o vinný ocet vyráběný ze zahušťovaného moštu vinných hroznů odrůdy Trebbiano. Svoji nasládlou kořenitou chuť získává až po několikaletém zrání v sudech.", "tgt_summary": "Balsamic vinegar (), occasionally shortened to balsamic, is a very dark, concentrated, and intensely flavoured vinegar originating in Italy, made wholly or partially from grape must. Grape must is freshly crushed grape juice with all the skins, seeds and stems. The term \"aceto balsamico\" is unregulated, but there are three protected balsamic vinegars: \"Aceto Balsamico Tradizionale di Modena DOP\" (Traditional Balsamic Vinegar of Modena), \"Aceto Balsamico Tradizionale di Reggio Emilia DOP\" (Traditional Balsamic Vinegar of Reggio Emilia), and \"Aceto Balsamico di Modena IGP\" (Balsamic Vinegar of Modena). The two traditional balsamic vinegars are made the same way from reduced grape must aged for several years in a series of wooden barrels, and are produced exclusively in either the province of Modena or Reggio Emilia. The names of these two vinegars are protected by the European Union's Protected Designation of Origin, while the usually less expensive Balsamic Vinegar of Modena (\"Aceto Balsamico di Modena\") is made from grape must blended with wine vinegar, and produced exclusively in either Modena or Reggio Emilia, with a Protected Geographical Indication status. Balsamic vinegar contains no balsam. The word \"balsamico\" (from Latin \"balsamum\", from Greek ) means \"balsam-like\" in the sense of \"restorative\" or \"curative\".", "id": 907736} {"src_title": "Cristobal Huet", "tgt_title": "Cristobal Huet", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Začínal v Grenoblu ve francouzské hokejové lize, v letech 1998–2002 hrál ve Švýcarsku za HC Lugano. V roce 2001 byl draftován z celkově 214. místa týmem NHL Los Angeles Kings. NHL si poprvé zahrál v sezóně 2002/2003. V roce 2004 byl vyměněn do Montreal Canadiens. Během výluky v NHL (v sezóně 2004/2005) hrál německou hokejovou ligu za Adler Mannheim, s nimiž se dostal až do finále. V ročníku 2005/2006 se vrátil do NHL, již do Montreal Canadiens, kde se prosadil jako první gólman. Dvakrát byl vyhlášen nejlepším defenzivním hráčem týdne a vybojoval Roger Crozier Saving Grace Award pro brankáře s nejlepší procentuální úspěšností zásahů v základní části NHL. Po úspěšné sezóně s ním Canadiens podepsali dvouletou smlouvu za 5.75 milionu dolarů. V následujícím roce byl nominován do týmu východní konference pro NHL All-Star Game. V roce 2008 se však do brány Canadiens prosadil mladý a nadějný Carey Price a Cristobala Hueta Montreal vyměnil do Washington Capitals. Tam v posledních utkáních základní části výbornými výsledky pomohl vybojovat postup do play-off, kde však Washington vypadl již v prvním kole. Po sezóně, 1. července 2008, podepsal čtyřletý kontrakt s Chicago Blackhawks za celkem 22,4 milionu dolarů. V prvním roce vytvořil vyrovnanou dvojici s Nikolajem Chabibulinem, v play-off dostával přednost ruský brankář. V sezóně 2009/2010 byl jeho konkurentem v bráně Chicaga Antti Niemi. V základní části dostával Huet dostatek času, v průběhu sezóny si však pozici brankářské jedničky vybojoval Niemi. Ten také odehrál většinu úspěšného play-off a ve vyřazovací části pustil Hueta do brány jen na dvacet minut. Chicago získalo Stanley Cup, s ním i Huet jako vůbec první francouzský hráč. V Chicagu se stal nadbytečným a vzhledem k platovéhu stropu byl uvolněn do Evropy – sezónu 2010/2011 začal jako hráč švýcarského Fribourg-Gottéron. V současné době hraje ve švýcarském týmu Hc Lausanne.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Francii reprezentoval na Olympijských hrách 1998 a 2002 a šesti mistrovstvích světa elitní kategorie (1999, 2000, 2004, 2008, 2011,2017)", "section_level": 1}], "src_summary": "Cristobal Huet (narozen 3. září 1975 v Saint-Martin-d'Hères, Isère, Francie) je francouzský hokejový brankář. V sezóně 2010/2011 hrál švýcarskou hokejovou ligu za Fribourg-Gottéron, předtím působil i v NHL jako druhý francouzský hokejista v historii (po Philippe Bozonovi).", "tgt_summary": "Cristobal Huet (; born September 3, 1975) is a French-Swiss former professional ice hockey goaltender who is currently an assistant coach of Lausanne HC of the National League (NL). He previously played for HC Lugano and HC Fribourg-Gottéron and within the Chicago Blackhawks, Los Angeles Kings, Montreal Canadiens, and Washington Capitals organizations in the National Hockey League (NHL). He is the first French netminder and second French-trained player overall (after Philippe Bozon) to play in the NHL. Huet won the Stanley Cup with the Chicago Blackhawks during the 2009–10 NHL season, and became the first Frenchman to win the Stanley Cup as a player.", "id": 382448} {"src_title": "Systemická terapie", "tgt_title": "Systemic therapy (psychotherapy)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V první polovině 20. století různé obory začínají chápat nutnost zavést nové způsoby popisů. Filosof Michel Foucault hovořil o potřebě nového konceptu člověka. Biolog Ludwig von Bertalanffy navrhuje namísto elementů zkoumat systémy. Fyzik Albert Einstein: \"„Pojmy vyskytující se v našem uvažování a v našich jazykových projevech jsou - logicky vzato - vesměs svobodné výtvory myšlení a nelze jich induktivně nabýt ze smyslových prožitků.“\" Klíčovými postavami historie jsou ovšem Jean Piaget a Gregory Bateson. „\"Konstruktivisté, kteří následují Piageta, se snaží přemýšlet způsobem, který zahrnuje pozorovatele. Snaží se vymyslet model ukazující způsob, kterým by inteligentní organismy, začínající svou myslící kariéru uprostřed své vlastní zkušenosti, mohli přijít s koncepty druhých, sebe samých a životního prostředí a mohli by nakonec dospět k ucelenému slučitelnému komplexu přijatelných nápadů.“\" Kurt Ludewig systemickou terapii postavil na radikálním konstruktivismu Heinze von Foerstera, Ernsta von Glasersfelda, na biologii Humberta Maturany a Francesca Varely, a sociální teorii Niclase Luhmanna. V českém překladu Vratislava Strnada poprvé vyšla v již roce 1992 Do Československa první informace přinesl časopis \"KONTEXT\" v druhé polovině 80. let. Kurt Ludewig s kolegy z Instutute für Systemische Studien, Hamburg, (ISS) opakovaně přijížděli od roku 1990 a ve spolupráci s Institutem pro systemickou zkušenost (ISZ) vedli první výcvik v systemické terapii. Řada dalších institutů se k systemické terapii hlásila: Institut systemických studiíí Hlavního města Prahy, Bethesda v Brně, liberecký LIRTAPS, GI systém se sídlem v Praze. Ludewigova systemická terapie je velmi úzce propojena s terapií zaměřenou na řešení z americké školy Steve de Shazera a Insoo Kim Berg, kteří také opakovaně byli hosty v Česku. Na ně se orientují např. Dalet nebo Institut systemického koučování. Tom Andersen norský dětský psychiatr, je další, kdo v Česku učil. Je autorem reflektujícího týmu, který se stal součástí procesu systemické terapie. Paralelně se systemickou terapií se rozvíjí a vzájemně se obohacují i narativní přístupy, např. institut Narativ.", "section_level": 1}, {"title": "Radikální konstruktivismus.", "content": "Člověk si vytváří (konstruuje) jednoduché modely (smysluplná vysvětlení), aby mu alespoň něco z celé složitosti života dávalo smysl. Stephen Hawkingnabídl pojem \"realismus daného modelu\". \"„Je založen na tom, že náš mozek interpretuje data dodávaná našimi smyslovými orgány tak, že vytváří určitý model světa. Pokud takový model dobře vysvětluje pozorované jevy, považujeme ho – tj. jeho stavební kameny a pojmy – za realitu, za absolutní pravdu.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Strukturní determinismus.", "content": "Reakce člověka na interakci s prostředím jsou v posledku determinovány jeho aktuálními možnostmi reagovat, a to jak v doméně biologické (ohrožené oko mrkne, protože mrknout může) i sociální (člověk vždy odpoví podle toho jak rozumí) tedy nikoli v jednoduché příčinné reakci na podnět. \"„Víme však, že nervový systém jako součást organismu funguje na základě strukturální determinace, a proto struktura prostředí nemůže specifikovat jeho změny, nýbrž je může pouze navozovat.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Obecný základ.", "content": "Tím, že poznání je zapracováváno do podoby hierarchické, vnitřně závislé sítě, tak právě vzájemné závislosti mezi jeho prvky činí libovůli nemožnou. Existují různé úrovně změnitelnosti konstrukcí v závislosti na jejich spojitosti a soudržnosti s jinými, zvláště staršími.", "section_level": 2}], "src_summary": "Systemická terapie je terapeutický směr, který se soustředí na systém. Systém jenž je vnímán pozorovatelem, což může být rodina, pracovní prostředí, nejbližší okolí v kontextu pozorovatelových postojů a přesvědčení. Označení „systemický“ tak též odkazuje na pojetí sociální reality jako konstruktu pozorovatele. Systemická terapie je výrazně kognitivní, krátkodobá terapie, která zaměřuje pozornost na významy, které jsou připisovány, mobilizuje vlastní autosanační schopnosti klienta. Terapeut se nezaměřuje na problém ve vakuu, ale v jeho relacích k sociálnímu kontextu. Snahou je do terapie zasahovat co nejméně, a tím uvést do chodu přirozené léčebné zdroje klienta k prospěšné tvorbě nové reality. Terapie je nedirektivní, může být podpůrná i rekonstrukční, odkrývající, je náhledová i akční, nejčastěji je individuální, avšak lze provádět i v páru či ve skupině. Velkou roli zde hraje ochota, spolupráce a aktivita klienta. Systemická terapie navazuje na systémové a rodinné terapie a podle konstruktivistické teorie poznání a biologie strukturního determinismu je také rozvíjí.", "tgt_summary": "In psychotherapy, systemic therapy seeks to address people not only on the individual level, as had been the focus of earlier forms of therapy, but also as people in relationships, dealing with the interactions of groups and their interactional patterns and dynamics.", "id": 2353712} {"src_title": "Helmuth von Moltke mladší", "tgt_title": "Helmuth von Moltke the Younger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narozen ve vévodství Mecklenbursko-Zvěřínsko, Helmuth von Moltke byl pojmenován po svém strýci Helmuthu von Moltke (starším), úspěšném vojevůdci, pozdějším válečném hrdinovi bojů za sjednocení Německa. Válečnou kariéru započal během prusko-francouzské války službou v 7. granátnickém regimentu, kde obdržel vyznamenání za statečnost. V letech 1875 až 1878 studoval válečnou akademii, v roce 1880 získal funkci v generálním štábu. V roce 1882 se stal personálním náčelníkem svého strýce, který byl v té době náčelníkem generálního štábu. Po strýcově smrti v roce 1891 se stal osobním vojenským pobočníkem císaře Viléma II., tedy jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Koncem 90. let byl pověřen vedením brigády a poté divize, v roce 1902 byl povýšen na generálporučíka. V roce 1904 se stal proviantním náčelníkem, faktickým zástupcem náčelníka generálního štábu Alfreda von Schlieffen. O dva roky později, po Schlieffenově odchodu na penzi, byl jmenován do čela Velkého generálního štábu. Jmenování Moltkeho do čela generálního štábu vyvolalo vlnu nevole, dle kritiků tohoto rozhodnutí nebyl Moltke jmenován kvůli svým schopnostem, nýbrž jako příslušník slavného rodu a císařův přítel. Ostatní uchazeči o post náčelníka generálního štábu Hans Hartwig von Beseler, Karl von Bülow, či Colmar von der Goltz tak prý byli předem postaveni mimo hru. Moltkeho přátelství s císařem však vzalo brzy zasvé, neboť během bojů na Marně (tzv. první bitvy na Marně), jež Němci odnesli drtivou porážkou, mezi ním a císařem došlo k roztržce a Moltke, v té době již s podlomeným zdravím, byl z funkce šéfa generálního štábu odvolán. Na jeho místo byl jmenován Erich von Falkenhayn. Zda největší díl viny za porážku na Marně nese skutečně Moltke, přitom dodnes zůstává předmětem dohadů historiků. Kritizovány bývají zejména Moltkeho modifikace původního Schlieffenova plánu. Moltke zaměřil svou pozornost hlavně na Rusko, vojenské síly, jež proto soustředil zejména východním směrem (uvádí se přesun cca 180 000 mužů na východní frontu), pak údajně v klíčových okamžicích bojů na Marně chyběly. Diskutována je Moltkeho vojenská taktika (dislokace vojenských jednotek, plánování konkrétních bojových akcí), nemalý díl viny za porážku německých vojsk patrně nese i nesvornost v německých řadách (vzpoura části důstojnictva). Moltke zemřel nedlouho po svém odvolání, 18. června 1916.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmuth Johann Ludwig von Moltke (25. května 1848, Biendorf – 18. června 1916), známý jako Helmuth von Moltke mladší, byl německý generál. Sloužil v různých funkcích, v letech 1906-1914 vykonával funkci náčelníka generálního štábu.", "tgt_summary": "Helmuth Johannes Ludwig Graf von Moltke (; 25 May 1848 – 18 June 1916), also known as Moltke the Younger, was a German general and Chief of the Great German General Staff. He was also the nephew of \"Generalfeldmarschall\" (Field Marshal) Helmuth Karl Bernhard von Moltke who is commonly called \"Moltke the Elder\" to differentiate the two. Upon becoming the head of the General Staff, Moltke led the German Army from 1 January 1906 to 14 September 1914 during the opening months of World War I. His legacy remains a matter of controversy due to his involvement in Germany’s decision to go to war and the failure of the Schlieffen Plan.", "id": 763984} {"src_title": "Palác Zarzuela", "tgt_title": "Palace of Zarzuela", "src_document": [{"title": "Výstavba paláce.", "content": "Během 17. století, král Filip IV. nařídil výstavbu loveckého pavilonu na způsob malého zámečku na místě zvaném \"La Zarzuela\", v blízkosti Madridu. Jméno je odvozeno z výskytu množství středomořských ostružin – „zarzas“. Je tvořen jedinou obdélníkovou stavbou s břidlicovou střechou se dvěma postranními chodbami. Carlos IV. přebudoval stavbu podle dobového vkusu 18. století, a vyzdobil ji sbírkou porcelánu a tapiseriemi, a mobiliářem a velkou sbírkou hodin. Během občanské války utrpěla těžké škody. K paláci byly během 17. století přistavěny ještě nové budovy a také rezidence královské rodiny, jež obývá hlavní budovu a dvě zprava a zleva přilehlá křídla. Palác je umístěn na hoře El Pardo, kde se vyskytuje bohatá zvířena, např. jeleni, divočáci a daňci.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromá rezidence španělské královské rodiny.", "content": "Ačkoli oficiální rezidencí krále je Královský palác v Madridu, tento malý palác je sídlem stávajícího španělského monarchy. Z toho důvodu se důležitější oficiální akty konají v Palacio Real v Madridu, zatímco palác Zarzuela je místem konání rodinných událostí Královského domu a recepcí a audiencí méně formálního a soukromého charakteru. Palác se nachází mimo hlavní město, na severozápad od centra, uvnitř horského systému El Pardo. Juan Carlos a Sofie zde žijí od své svatby v roce 1962. Filip a Letizia mají v areálu La Zarzuela své sídlo, v nedalekém nově vystavěném zámečku vzdáleném přibližně čtyři sta metrů na východ od původního paláce. Infantky Elena a Cristina opustily palác poté, co se vdaly a usadily v Madridu a Barceloně. Od roku 1981 v zámku La Zarzuela obvykle sídlí také princezna Irena Řecká a Dánská, mladší sestra královny Sofie a krále Konstantina II. Řeckého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palác Zarzuela (španělsky Palacio de la Zarzuela v Madridu) je jedna z rezidencí španělské královské rodiny. V současnosti je soukromou rezidencí bývalého španělského královského páru, Juana Carlose a Sofie Řecké. V La Zarzuela (v sousedním zámečku uvnitř areálu paláce) sídlí rovněž současný král Filip, královna Letizia a jejich dcery.", "tgt_summary": "The Zarzuela Palace ( ) is the residence and working offices of the reigning monarch of Spain (King Felipe VI), although the official residence of the Spanish Royal Family is the Royal Palace of Madrid. The Zarzuela Palace is on the outskirts of Madrid, near the Royal Palace of El Pardo, which accommodates visiting heads of state. The palace is owned by the Spanish government and administered by a state agency named Patrimonio Nacional (National Heritage). The Zarzuela Palace is the current home of King Juan Carlos I and Queen Sofía. Although King Felipe VI has his office in the palace, he and his family live in the Pabellón del Príncipe in the grounds just east of the Zarzuela Palace.", "id": 1161756} {"src_title": "Hôpital de la Salpêtrière", "tgt_title": "Pitié-Salpêtrière Hospital", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název je odvozen od slova \"salpêtre\" (ledek) podle bývalého vojenského arzenálu z roku 1636, kde se vyráběl střelný prach pomocí ledku. Arzenál byl po 15 letech uzavřen. V roce 1656 král Ludvík XIV. založil zařízení sloužící ke koncentraci duševně chorých v Paříži, nikoliv k jejich léčení. Hôpital Pitié pro děti, Bicêtre pro muže a Salpêtrière byla určena pro ženy. V roce 1662 byla bývalá vojenská zbrojnice přestavěna a rozšířena. V roce 1684 zde přibylo vězení pro ženy. Před Francouzskou revolucí byla Salpêtrière především velkým vězením. Nemocní byli posíláni do nemocnice Hôtel-Dieu na ostrově Cité. V 19. století se Salpêtrière přeměnila na klasický ústav pro choromyslné ženy. V letech 1882-1892 zde bylo spolu s Nancy hlavní centrum hypnózy ve Francii. V roce 1921 byla specializace na duševně choré pacientky opuštěna a Salpêtrière se stala klasickou nemocnicí. V roce 1911 byla do sousedství přeložena nemocnice Pitié. Oba ústavy byly sloučeny do jedné instituce v roce 1964. Z významných lékařů v nemocnici působili např. Philippe Pinel, Jean-Martin Charcot nebo Sigmund Freud. Působil zde také vědecký fotograf Albert Londe, který se věnoval chronofotografii. V roce 1882 Londe vymyslel systém na snímání fyzických a svalových pohybů pacientů, včetně epileptických záchvatů. Dosáhl tohoto tím, že používal fotoaparát s devíti objektivy, které byly spouštěny elektromagnetickou energií a s využitím metronomu, který mu umožnil postupně otevírat závěrky. Tímto způsobem pořizoval fotografie na skleněné desky v rychlém sledu, zaznamenával například snímky pro lékařské studie svalového pohybu u subjektů vykonávajících nejrůznější činnosti, od „laní chůze“ až po kovářství. Nemocnice slouží lékařské fakultě Univerzity Pierre-et-Marie-Curie. V nemocnici je Institut du cerveau et de la moelle épinière.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hôpital de la Salpêtrière je veřejná fakultní nemocnice v Paříži, která leží ve 13. obvodu. Barokní stavba je od roku 1976 chráněna jako historická památka.", "tgt_summary": "Pitié-Salpêtrière University Hospital (, ) is a teaching hospital in the 13th arrondissement of Paris. Part of the and a teaching hospital of Sorbonne University, it is one of Europe's largest hospitals. It is also France's largest hospital.", "id": 1422793} {"src_title": "Sissi (film)", "tgt_title": "Sissi (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu vypráví v podstatě zcela smyšlený příběh o tom jak se Alžběta Bavorská (de facto inkognito a mimo rámec všech přísných dvorních předpisů a předepsaných ceremonií) náhodně seznámí se svým budoucím manželem a bratrancem rakouským císařem Františkem Josefem I. během oslavy jeho 23. narozenin v roce 1853 v rakouském Bad Ischlu. Děj filmu začíná několik dní před oslavou císařských narozenin na zámku v bavorském zámku v Possenhoffenu, kdy se Alžbětina sestra princezna Nené společně s matkou Ludovikou připravují na cestu do rakouského Bad Ischlu na předem domluvené zásnuby s císařem Františkem Josefem I. Vévodkyně Ludovika obdrží od své sestry rakouské arcivévodkyně Sofie, matky císaře Františka Josefa, dopis s pozvánkou na zásnubní slavnost pořádanou u příležitosti císařových 23. narozenin. Aby před vévodou Maxem utajila pravý důvod své návštěvy (plánované zásnuby) vezme sebou na cestu neplánovaně i Sissi, která je z cesty do Bad Ischlu velmi nadšená, neboť se uvidí opět s arcivévodou Karlem Ludvíkem. Už na rakouském území se během cesty setkají s arcivévodkyní Sofií a Františkovým nejmladším bratrem arcivévodou Karlem Ludvíkem. Nené se v Bad Ischlu společně s matkou chystá na přijetí u císaře (který sem ale ještě nedorazil z Vídně) a Sissi nechají doma a zamknou ji v hotelovém pokoji, to proto aby nezlobila. Ona však vezme rybářský prut a udice a vyleze z hotelového okna ven v 1. patře na střechu a po pergole sleze domů na ulici, uteče pryč z domu ven. Zde jí náhodně spatří místní policejní major Böckl, který ji považuje za zlodějku a možnou nihilistku (pravděpodobnou atentátnici na císaře). Proto Sissi stále sleduje i na poštovní úřad odkud Sissi telegrafuje domů svému otci vévodovi Maxovi (telegram je ale odeslán na nepravou adresu Maxova přítele), s přáním aby za nimi vévoda Max přijel se zbraněmi. Major Sissi stále bedlivě sleduje a pronásleduje, ta odchází do místní říčky chytat ryby nedaleko od příjezdové silnice, kudy má přijet císař František Josef v otevřeném kočáře. Pytel s návnadami a rybářskými potřebami nechá ležet pohozený na silnici. Císařovi koně se pytle leknou a jeho kočár náhle zastaví. V tom Sissi zasekne rybu a svojí nešikovností omylem zasekne rybářským háčkem klopu císařova saka na uniformě. Tak se Sissi zcela náhodně a dost nehledaně setká (toho dne poprvé) se svým bratrancem císařem rakouským Františkem Josefem. Císařovi se Sissi moc líbí, ale neví kdo to je, proto vystoupí z kočáru a jde společně se Sissi kousek pěšky směrem do Bad Ischlu. Sissi se inkognito velmi líbí a císařovi na sebe nic neprozradí. Během procházky se císař se Sissi domluví na krátké lesní schůzce ještě tentýž den večer. Lesní schůzka (druhé setkání toho dne) se však vůbec nevydaří, neboť František Josef Sissi během rozhovoru prozradí, že se má večer zasnoubit s její sestrou Nené, což Sissi také vůbec doposud neví. To ji velmi rozruší a ze schůzky s císařem uteče zpět domů. Doma ji však čeká překvapení, večer nezůstane doma, ale je také pozvána na zásnubní narozeninový bál v Císařské vile. Zdráhá se tam jít. Na bál nakonec přijde a své inkognito císaři prozradí (třetí setkání toho dne). František Josef je ze situace celý zmatený, neboť musí okamžitě požádat o ruku Sissi a né Nené tak, jak si to předem domluvily jejich matky. Rozuzlení se dostaví na konci slavnosti kdy se tančí cotilion. K překvapení všech přítomných hostí (někteří z nich již tuší o co zde dnes půjde) nepožádá o ruku princeznu Nené, ale princeznu Sissi. Následuje spojovací pasáž příprav a loučení se svobodou, poté slavnostní přesun po Dunaji lodí do Vídně. Snímek končí v dubnu 1854 svatbou ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriéry.", "content": "Část filmu se odehrává na zámku v Possenhoffenu na Starnberském jezeře, největší další část pak v Bad Ischlu v Císařské vile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sissi je rakouský romanticko-historický film režiséra Ernsta Marischky s Romy Schneiderovou v hlavní roli z roku 1955. Dále hrají Karlheinz Böhm, Magda Schneiderová, Uta Franzová, Gustav Knuth, Vilma Degischerová a Josef Meinrad. Jde o první díl ze známé filmové trilogie filmů o rakouské císařovně Alžbětě Bavorské zvané Sissi.", "tgt_summary": "Sissi is a 1955 Austrian film directed by Ernst Marischka and starring Romy Schneider, Karlheinz Böhm, Magda Schneider, Uta Franz, Gustav Knuth, Vilma Degischer and Josef Meinrad. \"Sissi\" is the first installment in the trilogy of films about Empress Elisabeth of Austria, who was known to her family as \"Sisi\" (with one s and therefore a long /i:/). It was followed by \"The Young Empress\" and \"Fateful Years of an Empress\".", "id": 2336947} {"src_title": "Hasičská brigáda v Paříži", "tgt_title": "Paris Fire Brigade", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve středověku byl boj proti požárům v rukou samotných obyvatel a neexistoval žádný profesionální sbor. Policejní nařízení z let 1371, 1395 a 1400 ukládala majitelům domů mít k dispozici velký sud s vodou pro případ požáru. V roce 1524 pařížský parlament nařídil, že obyvatelé mají mít v domech nádoby s vodou a v oknech mají být v noci rozsvícené svítilny, což bylo první pouliční osvětlení v Paříži. Dne 31. července 1681 byly v Paříži a na předměstích (v klášterech, domech konšelů a bohatých měšťanů) rozmístěna vědra a háky. Hlavní sklad byl na radnici. Protože však členové náboženských řádů a měšťané nebyli schopni se požárům účinně bránit, nařídil Ludvík XIV., že hlavními bojovníky proti požárům budou členové švýcarské a francouzské gardy. Další povinností bylo udržovat studny a vodní nádrže v dobrém stavu a stejně tak všechny prostředky k ochraně. V roce 1699 François Dumouriez du Perrier získal královské povolení, aby vylepšil situaci ve městě a získal na 30 let koncesi na postavení vodních čerpadel a dodávku kožených hadic ve městě. V roce 1715 byl François Dumouriez du Perrier jmenován Ludvíkem XIV. hlavním dozorcem veřejných čerpadel, která sloužila obyvatelstvu bezplatně v případě požárů, čímž se stal prvním profesionálním hasičem ve Francii. V roce 1719 bylo v Paříži 17 veřejných čerpadel, která udržovalo a obsluhovalo 40 osob. V roce 1722 Ludvík XV. založil \"Compagnie des Gardes des Pompes du Roy\" (Společnost strážců královských čerpadel). Tento první hasičský sbor měl 62 mužů. Hasičský sbor byl přeměněn v roce 1793 na \"Corps des gardes-pompes de la ville de Paris\" (Sbor hasičů města Paříže). Po požáru na rakouském velvyslanectví 1. července 1810, při kterém zahynulo asi 100 osob, přeměnil Napoleon sbor výnosem z 18. září 1811 s novým názvem \"Bataillon de sapeurs-pompiers de Paris\" (Hasičský prapor v Paříži) na vojenskou jednotku. V roce 1867 se hasiči přejmenovali na \"Régiment de sapeurs-pompiers de Paris\" (Hasičský pluk v Paříži) a od roku 1967 používají dnešní název.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "BSPP má 77 hasičských stanic, které jsou rozděleny do třech základních skupin. Skupina 1 zahrnuje severovýchodní část metropole a departement Seine-Saint-Denis, skupina 2 jihovýchodní část Paříže s departementem Val-de-Marne a skupina 3 zahrnuje západní část města včetně departementu Hauts-de-Seine. V samotné Paříži se nachází 25 hasičských stanic, zbývajících 52 leží v departementech. Velitelství sídlí na \"Place Jules Renard\" v blízkosti Porte Maillot.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "BSPP má 130 požárních vozů a 63 žebříků. Se svými 7 412 zaměstnanci (2005) je po hasičském sboru v New Yorku (16 000) druhým největším hasičským sborem na světě. Třetí je Londýn s necelými 7 000 zaměstnanci. Sbor každoročně provede na 430 000 výjezdů, z nichž většina (75 %) připadá na lékařskou pohotovost a dopravní nehody. Na technická nebezpečí připadá 15 % a na samotné požáry jen asi 5% výjezdů. Roční rozpočet v roce 2005 činil 323,7 miliónů eur, z něhož 78,2 % tvořilo platy a sociální pojištění, 10,5 % materiál, 8,8 % stavební investice a 2,5 % nájemné. Na financování se spolupodílí departementy (29 %), město Paříž (26 %), ministerstvo vnitra (24 %) a ostatní obce (21 %).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hasičská brigáda v Paříži (francouzsky \"Brigade de sapeurs-pompiers de Paris\", zkráceně BSPP) je profesionální hasičský sbor v Paříži. Jedná se o jednotku francouzského vojska, která je však podřízena policejnímu prefektovi a tudíž podléhá ministerstvu vnitra. Jeho pravomoc se vztahuje na město Paříž a sousedící departementy Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne. Od roku 1969 zajišťuje protipožární zabezpečení kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně. Heslo pařížských hasičů zní „\"Sauver ou périr\"“ (Zachránit nebo zahynout).", "tgt_summary": "The Paris Fire Brigade (French: \"Brigade des sapeurs-pompiers de Paris\", BSPP) is a French Army unit which serves as the primary fire and rescue service for Paris, the city's inner suburbs and certain sites of national strategic importance. The brigade's main area of responsibility is the City of Paris and the surrounding \"départements\" of Seine-Saint-Denis, Val-de-Marne, and Hauts-de-Seine (the \"petite couronne\"). It also serves the Centre Spatial Guyanais in Kourou, the DGA Military Rocket Test Centre in Biscarosse, and the Lacq gas field. As with the other fire services of France, the brigade provides technical rescue, search and rescue and fire prevention services, and is one of the providers of emergency medical services. The brigade is one of two fire services in France that is part of the armed forces, with the other being the Marseille Naval Fire Battalion (BMPM). It is a unit of the French Army's Engineering Arm (\"l'arme du génie\") and the firefighters are therefore sappers (\"sapeurs\", thus \"sapeurs-pompiers\"). With 8,550 firefighters, it is the largest fire service in Europe and the third largest urban fire service in the world, after the Tokyo Fire Department and New York City Fire Department. Its motto is \"\"Save or Perish\"\" (French \"\"Sauver ou périr\"\").", "id": 2000788} {"src_title": "Senet", "tgt_title": "Senet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Senet je jedním z nejstarších známých deskových her. Senet byl nalezen v první dynastii pohřbívání v Egyptě, cca 3100 před naším letopočtem. Hieroglyf připomínající desku Senetu byla objevena v hrobce Merknera (3300-2700 před naším letopočtem). První jednoznačný obraz této staré hry je ze třetí dynastie hrobky Hesy (cca 2686 - 2613 př. n. l.). Lidé jsou znázorněny až na desce hry v hrobce Rashepes, stejně jako z ostatních hrobů z páté a šesté dynastie (cca 2500). Nejstarší intaktní desky hry se datují do období Střední říše, ale vyzobrazení lidí se datují již v období Staré říše. Alespoň do doby Nové říše Egypta (1550-1077 př. n. l.), Senet byl brán jako symbol cesty k posmrtnému životu. Ukazuje se, že tato hra má i náboženský podtext. Senet také byl hrán lidmi sousedních kultur a pravděpodobně i na místech obchodních vztahů mezi Egypťany a místními obyvateli. Vzhledem k místním zvyklostem tvorby her z kamene, existuje více her podobné Senetu, které byly nalezeny například i na Kypru.", "section_level": 1}, {"title": "Příslušenství.", "content": "Hraje se na plánu nejčastěji o rozměrech 3x10 polí. Postupuje se z levého horního rohu horní řadou doprava 1-10, pak se pokračuje zpět prostřední řadou 11-20 a nakonec se postupuje opět zleva doprava dolní řadou. Dále je potřeba po pěti figurkách pro každého hráče a házecí dřívka. (klasická kostka je pro tuto hru nevhodná, neboť jedním ze základních prvků hry je, že jednotlivé hodnoty padají s různou pravděpodobnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Existují různé verze pravidel a samotná původní hra měla trochu jiná pravidla. Kameny se rozmístí střídavě od pole jedna až po pole 10. Zaplní tedy celou horní řadu. Začíná hráč, jehož figurka je umístěna na poli 1. Kameny se posunují podle hodů čtyřmi dřívky, které mají lícovou a rubovou stranu: Na každém poli může být pouze jeden kámen. Jestliže se kámen ocitne na poli, kde je kámen soupeře, vymění si místa. Pokud stojí alespoň dva kameny v řadě za sebou, jsou blokované a nelze si s nimi vyměnit místa. Pokud nelze postoupit žádným kamenem dopředu, protože jsou všechna možná pole blokovaná, musí se pohnout libovolným kamenem dozadu. Pokud ani to není možné, tah propadá. Pokud hráči padne 1, 4, nebo 5 provede tah a hází znovu. Pokud hodí 2, nebo 3 provede tah a pokračuje soupeř. Hodnoty 2 a 3 padají nejpravděpodobněji. Význam zvláštních polí: Vyhrává hráč, který jako první vyvede ven z desky všechny své kameny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senet je desková hra doložená v době Starověkého Egypta, známá již kolem roku 3100 př. n. l. Funguje na principu hry \"Člověče, nezlob se!\".", "tgt_summary": "Senet (or senat) is a board game from ancient Egypt, whose original rules are the subject of conjecture. The oldest hieroglyph resembling a \"senet\" game dates to around 3100 BC. The full name of the game in Egyptian is thought to have been \"zn.t n.t ḥˁb\", meaning the \"game of passing\".", "id": 1716734} {"src_title": "Alfons XI. Kastilský", "tgt_title": "Alfonso XI of Castile", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Byl synem Ferdinanda IV. a jeho ženy Konstancie, dcery portugalského krále Dinise. Po otcově smrti roku 1312 nastoupil ještě jako nezletilý (byl mu teprve rok) na kastilský trůn, plnoletým byl uznán roku 1325.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Alfons během své vlády začal měnit daňovou politiku království zprůhledněním spotřebních daní a daní z transakcí. Vznikla potravní daň zvaná \"alcabala\" a došlo k regulaci cel, mýt a námořních desátků. Novou složkou státní správy se stali schopní jedinci napříč společenskými vrstvami, svůj podíl ve správě drželi i židé. 30. října 1340 společně s portugalským králem Alfonsem IV. rozdrtil spojená vojska Granady a marínovců v bitvě na Río Salado, čímž ukončil snahy o obnovení arabského panství na Pyrenejském poloostrově. Zemřel v březnu 1350 při obléhání Gibraltaru na morovou nákazu; byl zřejmě jediným evropským panovníkem, který podlehl této nemoci. Tělo bylo nabalzamováno a přeneseno do katedrály v Seville. Roku 1371 byly jeho ostatky převezeny do katedrály v Córdobě a pak roku 1729 do místního kostela svatého Hippolyta Římského.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Alfons XI. byl dvakrát ženat. Poprvé se roku 1325 ve čtrnácti letech oženil s Konstancií Manuel, v té době teprve devítiletou dcerou kastilského infanta dona Juana Manuela; manželství nebylo pro nízký věk nevěsty konzumováno a posléze bylo roku 1327 anulováno. Důvodem byl především Alfonsův zájem o upevnění vztahů se sousedním Portugalskem, což realizoval 24. června roku 1328, když se oženil se svou sestřenicí, portugalskou infantkou Marií, nejstarší dcerou portugalského krále Alfonse IV. a kastilské infantky Beatrix. Z manželství se narodili dva synové, starší však zemřel ještě jako dítě a nástupcem Alfonsovým nástupcem se stal až mladší syn Petr. Alfonso za manželství udržoval dlouhodobý milenecký vztah z kastilskou šlechtičkou Eleonorou de Guzmán, jež mu porodila deset dětí. Po jeho smrti nechala zřejmě královna vdova nebo mladý král Alfonsovu milenku zatknout a zabít. Alfonsův syn Pedro však ze svých celkem tří manželství neměl legitimního syna a na kastilský trůn pak nakonec nastoupil jeho syn s Eleonorou de Guzmán Jindřich, který se stal zakladatelem mocné dynastie Trastámara.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1325 Konstancie Manuela Kastilská († 1345) 2. manželství ∞ 1328 Marie Portugalská († 1357) Levobočci s Eleonorou z Guzmánu", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfons XI. Kastilský nazývaný \"Spravedlivý\" (španělsky \"Alfonso el Justiciero\", 13. srpna 1311 Salamanca – 26. března 1350 Gibraltar) byl král Kastilie, Leónu a Galicie v letech 1312 až 1350. Byl předposledním králem z burgundsko-ivrejské dynastie. Kolem roku 1330 založil rytířský Řád pásu.", "tgt_summary": "Alfonso XI (13 August 131126 March 1350), called the Avenger (\"el Justiciero\"), was the king of Castile, León and Galicia. He was the son of Ferdinand IV of Castile and his wife Constance of Portugal. Upon his father's death in 1312, several disputes ensued over who would hold regency, which were resolved in 1313. Once Alfonso was declared adult in 1325, he began a reign that would serve to strengthen royal power. His achievements include the victory in the Battle of Río Salado over Granadans and Marinids and the Castilian control over the Strait of Gibraltar.", "id": 1777052} {"src_title": "Celulitida", "tgt_title": "Cellulite", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku.", "content": "Celulitidu ovlivňuje mnoho faktorů. Částečně za jejím vznikem stojí dědičné předpoklady, může mít původ také v sedavém zaměstnání, hromadění toxinů v těle. Vliv mají i hormonální změny, ať už přirozené nebo například způsobené hormonální antikoncepcí. Mezi další faktory patří kouření, nedostatečný pitný režim nebo dlouhé stání.", "section_level": 1}, {"title": "Koho celulitida postihuje.", "content": "Ženy trpí celulitidou častěji než muži. To je způsobeno jednak tím, že ženy mají v postihovaných oblastech tenčí kůži a více se jim v těchto partiích ukládají tuky. Druhý důvod spočívá právě v již zmiňovaných hormonech. Ženský hormon estrogen je antagonní vůči vitamínu E, který podporuje oběh krve a dále vůči vitamínu B6 – pyridoxinu, který má močopudný účinek a odstraňuje zadržování tekutin v tkáních. Vzhledem k tomu, že hormonální antikoncepce obsahuje estrogen v relativně vysokém množství, není vhodná pro ženy, které se celulitidě chtějí vyhnout. Na vznik celulitidy má určitý vliv i věk a nadváha, přesto však postihuje i mladé a štíhlé ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence celulitidy.", "content": "Do určité míry lze snížit riziko vzniku celulitidy zdravým jídelníčkem, dostatečnou pohybovou aktivitou a zodpovědným dodržováním pitného režimu. Mnoho žen používá také rozličné krémy a peelingy, které mají podpořit krevní oběh a látkovou výměnu. Stejný efekt má na pokožku i saunování a otužování.", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění celulitidy.", "content": "Eliminace projevů celulitidy je jedním z velkých témat kosmetiky. Existuje mnoho více či méně účinných metod a přístrojů, které mají s celulitidou bojovat. Většina z nich funguje na podobném principu – podpoří krevní oběh v místě celulitidy, a tím urychlí látkovou výměnu. Mezi nejčastěji užívané metody odstranění celulitidy patří v kosmetických salónech:", "section_level": 1}, {"title": "Historie boje proti celulitidě.", "content": "Celulitida je jako estetický problém vnímána ve 20. letech 20. století. Zájem o tuto problematiku pochází pravděpodobně z Francie. Na několik dalších desetiletí je pak celulitida odsunuta do pozadí, kvůli závažnějším problémům způsobených druhou světovou válkou. Nárůst zájmu o tuto problematiku pak nastává v 70. a 80. letech 20. století a je spojen s definicí ideálu krásy tak, jak ho známe dnes. Požadavky na štíhlost a věčně mladistvou pokožku vynesly celulitidu na přední příčky kosmetických problémů, které ženy trápí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Celulitida je estetický neduh projevující se hrbolatou pokožkou především v oblasti hýždí a stehen. Pro svůj vzhled bývá někdy také označována jako „pomerančová kůže“. V odborné literatuře se ještě můžeme setkat s názvy celulita nebo lipohypertrofie. Při celulitidě dochází k zvětšení objemu podkožních tukových buněk, které jsou vytlačovány proti povrchu kůže, a vytváří tak na ní nevzhledné ďolíčky, připomínající právě strukturu pomerančové kůry. V místě je značně omezen průtok krve a lymfy.", "tgt_summary": "Cellulite is the herniation of subcutaneous fat within fibrous connective tissue that manifests as skin dimpling and nodularity, often on the pelvic region (specifically the buttocks), lower limbs, and abdomen. Cellulite occurs in most postpubescent females. A review gives a prevalence of 85-98% of women, indicating that it is physiologic (caused by the body) rather than pathologic (caused by disease). It can result from a complex combination of factors ranging from hormones to heredity.", "id": 1741086} {"src_title": "Vladimir Tarasenko", "tgt_title": "Vladimir Tarasenko", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Svou hokejovou kariéru nastartoval v jeho rodném městě v oddělení mládeže pro klub HK Sibir Novosibirsk. V ročníku 2007/08 si poprvé vyzkoušel seniorský hokej, za rezervní tým v Pervaja liga, třetí nejvyšší soutěž v Rusku. V následující sezoně již debutoval v prvním týmu HK Sibir Novosibirsk v nově vytvořené soutěži KHL. Ve své první sezoně mezi ruskou elitu odehrál v soutěži KHL 38 zápasů, ve kterých nastřádal deset kanadských bodů. V následujícím ročníku téměř zdvojnásobil svou produktivitu, stal se dokonce čtvrtým nejproduktivnějším hráčem týmu. Jeden zápas přidal v juniorské soutěži MHL za Sibiřské odstřelovače. V létě 2010 byl vybrán ve vstupním draftu NHL hned v úvodním prvním kole z celkového 16., místa klubem St. Louis Blues. Z osmi vybraných hokejistů z Ruska, byl druhým nejlépe umístěným, před ním byl pouze Alexandr Burmistrov. Později se však ukázalo, že produktivnější je právě Tarasenko. Po vstupním draftu nadále pokračoval v Sibir Novosibirsk, kde zůstal až do konce roku 2011. V lednu 2012 byl vyměněn do SKA Petrohrad za ruského útočníka Vjačeslava Solodučina. V červnu 2012 se dohodl na tříletém kontraktu s klubem St. Louis Blues. První zápasy v NHL musel odložit kvůli výluce, která probíhala od 11. října 2012 do 19. ledna 2013. Během výluky se vrátil zpět do Petrohradu, produktivitu měl průměr bod za zápas. Po skončení výluky konečně mohl hrát za St. Louis Blues. První zápas za Blues odehrál 19. ledna 2013 proti Detroit Red Wings, kde se prezentoval dvěma brankami. V St. Louis Blues si hned vybojoval stálé místo v základní sestavě, později jeden z hlavních tahounů týmů. Průlomovou sezona pro Tarasenka byla 2014/15, stal se nejlepším střelcem svého týmu a ze 77 odehraných zápasů si připsal 73 kanadských bodů. Tyto výkony byl Tarasenko odměněn novou smlouvou po dobu osmi let v hodnotě 60 milionů amerických dolarů , nejdražší smlouva v historii klubu. Skvělé výkony podával i v nadále, v ročnících 2015/16 a 2016/17 ztrácel druhý nejproduktivnější hráč Blues Alexander Steen téměř dvacet bodů. Od sezony 2016/17 působí v klubu Blues jako alternativní hráč. V roce 2017 se ucházel o trofej Lady Byng Trophy (nejslušnější hráč NHL), dále byli nominování Johnny Gaudreau z Calgary Flames a Mikael Granlund Minnesota Wild. Vítězem se nakonec stal Johnny Gaudreau.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V sezoně 2008/09 byl šestým nejmladším hráčem v lize KHL.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimir Andrejevič Tarasenko (; * 13. prosince 1991 v Jaroslavli) je ruský hokejový útočník hrající za tým St. Louis Blues v severoamerické NHL.", "tgt_summary": "Vladimir Andreyevich Tarasenko (; born 13 December 1991) is a Russian professional ice hockey right winger and alternate captain for the St. Louis Blues of the National Hockey League (NHL). Prior to playing in the NHL, he played in the system of Sibir Novosibirsk organization, first playing for the senior team in the Kontinental Hockey League (KHL) in 2008–09. He spent a total of three seasons with Novosibirsk before being traded to SKA Saint Petersburg in 2012. Tarasenko was selected in the first round, 16th overall, in the 2010 NHL Entry Draft by the Blues, joining the team for the 2012–13 season. Since then, he has been one of St. Louis' leading scorers and has played in three NHL All-Star Games. Tarasenko won the Stanley Cup as a member of the Blues in 2019.", "id": 954706} {"src_title": "Paul Wesley", "tgt_title": "Paul Wesley", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jeho rodiče, Agnieszka a Thomas Wasilewski, se přistěhovali z Polska a Paul se narodil v New Brunswick, New Jersey. Jeho rodné jméno je Pawel Thomas Wasilewski, které si nechal změnit, protože se to špatně vyslovovalo. Má tři sestry - o dva roky starší Moniku a dvě mladší Leah a Julii. Ovládá i polštinu, protože každé čtyři měsíce každý rok do jeho 16 let trávil v Polsku. Navštěvoval Christian Brothers Academy v Lincroftu v New Jersey a Marlboro High School. Během studií získal roli v seriálu \"The Guilding Light\" a kvůli natáčení přešel na Lakewood Prep School. Odmaturoval v roce 2000 a začal navštěvovat Rutgers University, ale po prvním semestru odešel za svojí hereckou kariérou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéru.", "content": "Jeho hereckou kariéru odstartovala role Seana McKinnona v televizním seriálu \"Another World\", ale už dva roky předtím se objevil v seriálu \"The Guiding Light\". Po menších rolích dostal nabídku zahrát si postavu Luka Case v televizním seriálu \"Wolf Lake\" a tuto příležitost i využil. Objevil se i ve filmu \"Minority Report\". Ale vidět ho můžeme i v menších rolích v seriálech \"O.C.\", \"Smallville\", \"8 jednoduchých pravidel\" nebo \"Everwood\". Přelomovou rolí pro něj byla role 18letého Aarona Corbetta - na půl člověk na půl anděl v mini-seriálu \"Fallen.\" Další hlavní role pak na sebe nenechaly dlouho čekat, natočil film \"Killer Movie\", kde si zahrál po boku Kaley Cuoco. Jednu z hlavních rolí si zahrál i ve snímcích \"Děvče od sousedů\" nebo \"Elsewhere\". V roce 2009 získal roli Stefana Salvatora v seriálu stanice The CW \"Upíří deníky\", kde hraje bratra Damona Salvatora (Ian Somerhalder) a přítele Eleny Gilbert (Nina Dobrev). V seriálu pracoval se svojí bývalou manželkou Torrey DeVitto, která v seriálu hrála doktorku Meredith Fell. V květnu roku 2011 byl obsazen do filmu \"Grázlové z vidlákova. V\" roce 2014 získal roli v romantické komedii \"Sam & Amira \"a v dramtickém filmu, po boku Emmy Rossum \"Before I Disappear.\" V roce 2016 si založil vlastní produkční společnosti Citizen Media a podepsal smlouvu se společností Warner Bros. Television na produkci čtyř nových televizních seriálu, \"Confessions of a Drug-Addicted High School Teacher, Finding Natalie, Pecos\" a \"Shanghai Summer\". V červnu 2018 bylo potvrzeno, že získal jednu z hlavních rolí seriálu CBS \"Nepohádky\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2007 začal chodit s herečkou Torrey DeVitto, ti se potkali při natáčení filmu \"Killer Movie.\" Pár se vzal v dubnu 2011. V červenci 2013 pár oznámil, že se rozvádí. Od září 2013 chodil s herečkou Phoebe Tonkin, se kterou se poznal na natáčení seriálu v roce 2012. Dvojice se rozešla po čtyřech letech v březnu roku 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Wesley, vlastním jménem Pawel Thomas Wasilewski (* 23. července 1982 v Nový Brunšvik), je americký herec. Nejvíc se proslavil rolí Stefana Salvatora v seriálu stanice CW \"Upíří deníky\" a jako Aaron Corbett v seriálu ABC Family \"Fallen.\"", "tgt_summary": "Paweł Tomasz Wasilewski (; born July 23, 1982), known professionally as Paul Wesley and formerly as Paul Wasilewski, is an American actor, director, and producer. He is known for his lead role on the drama series \"The Vampire Diaries\" as well as his multiple roles on the anthology series \"Tell Me a Story\".", "id": 770582} {"src_title": "Joseph Vacher", "tgt_title": "Joseph Vacher", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Joseph Vacher se narodil jako syn negramotného sedláka. Byl poslán do katolické školy, aby se zde naučil poslušnosti. Za pár týdnů však odešel, zřejmě kvůli obtěžování spolužáků. Utekl do Grenoblu, kde si přivydělával jako pomocník v kuchyni. To, co vydělal, však často utratil za prostitutky. Od jedné z nich se však nakazil syfilidou a v Lyonu mu musela být odstraněna část varlat. Vacher od té doby trpěl depresemi a pocity méněcennosti. Svou první oběť zabil Vacher v roce 1884, kdy znásilnil a uškrtil desetiletého kluka. V roce 1890 se přihlásil do francouzské armády a byl odveden do Besançonu.", "section_level": 2}, {"title": "Voják.", "content": "Nadřízenými byl popisován jako duševně nevyrovnaný a měl příznaky výbušné osobnosti. Když nebyl Vacher povýšen, cítil se nedoceněn a podřízl si krk, dokázal však přežít. Tehdy se zamiloval do služky Louise Barrandové, ale když ji roku 1893 požádal o ruku, Louise se mu do obličeje vysmála. Vacher v záchvatu vzteku vytáhl pistoli a čtyřikrát na ni vystřelil. Když se sesula k zemi, vpálil si Vacher kulku do tváře avšak nábojnice byla nekvalitní a tak přežil, kulka mu však zůstala v hlavě. Trvale mu způsobila paralýzu pravé strany obličeje a poškození pravého oka. Zčásti také ohluchl na pravé ucho. Tento handicap poté vždy zakrýval čepicí z králičí kožešiny. Vacher byl po incidentu propuštěn z armády a byl odvezen do psychiatrické léčebny v Dole. Několikrát se odtud pokusil utéct. Byly mu diagnostikovány paranoia a halucinace. Po roce byl propuštěn a vydal se na dráhu sériového vraha.", "section_level": 2}, {"title": "Sériový vrah.", "content": "V letech 1894 - 1897 Vacher zavraždil a znetvořil nejméně 11 lidí (jednu ženu, pět dívek a pět dospívajících chlapců). Mnozí z nich byli pastýři, kteří pásli své stádo v izolovaných oblastech. Oběti Vacher podřízl, vykuchal a znásilnil. Vacher byl pobuda, bezcílně bloudil pěšky od města k městu, od Normandie až po Provence a přežíval tak, že žebral nebo pracoval jako nádeník. Když ho to na nějakém místě přestalo bavit, odešel jinam. Za den ušel poměrně velkou trasu 96 kilometrů. V roce 1897 napadl Vacher ženu v Ardèche. Bránila se a její křik upozornil jejího manžela a syna, kteří Vachera zmlátili a odvedli na policii. Lidé tušili, že Vacher je hledaným rozparovačem, důkazy však chyběly.", "section_level": 2}, {"title": "Soud a poprava.", "content": "Jednoho dne se však ke svým zločinům přiznal. Prohlašoval, že je duševně nemocný, protože ho v osmi letech kousl pes se vzteklinou (ve skutečnosti nebyl vůbec pokousán, jen ho pes olízl), nebo že jeho povahu deformovaly léky od kořenářky. Prohlašoval také, že je vyvolený bohem, podobně jako Johanka z Arku, a měl lidi učit pochopit pravý smysl víry. Byl však uznán příčetným i vinným a 28. října 1898 byl odsouzen k trestu smrti. Na Silvestra 31. prosince 1898 byl Vacher gilotinován. Když vyšel na dvůr věznice, zarazil se a odmítl jít dál. Kat ho musel ke gilotině doslova přitáhnout.", "section_level": 2}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "V roce 1976 natočil francouzský režisér Bertrand Tavernier film nazvaný \"Le juge et l'assassin\" (Soudce a vrah), který byl inspirován Vacherovým osudem. Vraha hrál Michel Galabru a ve filmu se jmenoval Joseph Bouvier (ve francouzštině znamená Bouvier a Vacher to samé - pastevec).", "section_level": 2}], "src_summary": "Joseph Vacher (16. listopadu 1869 - 31. prosince 1898), známý pod přezdívkou \"Francouzský rozparovač\", byl francouzský sériový vrah, nekrofil a vysloužilý voják. Jeho zločiny sice zastínil jiný vrah Jack Rozparovač, jejich modus operandi však byla podstatě stejná. Během svého života se dvakrát pokusil o sebevraždu.", "tgt_summary": "Joseph Vacher (November 16, 1869 – December 31, 1898) was a French serial killer, sometimes known as \"The French Ripper\" or \"L'éventreur du Sud-Est\" (\"The South-East Ripper\") owing to comparisons to the more famous Jack the Ripper murderer of London, England, in 1888. His scarred face and plain, white, handmade rabbit-fur hat composed his trademark appearance. He killed 11 to 27 people, many of whom were adolescent farm workers, between 1894 and 1897.", "id": 238300} {"src_title": "Mike Bossy", "tgt_title": "Mike Bossy", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Od 15 let nastupoval v juniorské lize (QMJHL) za Laval National. Ve čtyřech sezónách vstřelil výborných 309 gólů, přesto však skauty NHL příliš nezaujal a byl v roce 1977 vybrán v draftu až jako 15. v pořadí týmem New York Islanders. Tam také odehrál celou svou kariéru v NHL. Hned v první sezóně se stal stabilním hráčem Ostrovanů, překonal padesátigólovou hranici a s 53 góly vytvořil nováčkovský rekord. Rovněž v každé z osmi následujících sezón vstřelil více než 50 gólů. V ročníku 1980/81 zaznamenal dokonce 50 gólů v prvních 50 utkáních sezóny. Na dálku tehdy soupeřil s Charlie Simmerem z Los Angeles Kings. Simmer tehdy přes vstřelený hattrick v padesátém utkání zaostal za touto metou o jeden bod, Bossy se díky dvěma brankám v posledních pěti minutách padesátého utkání sezóny stal po Maurici Richardovi teprve druhým hráčem historie, kterému se tento kousek podařil. V dalším ročníku NHL překonal ziskem 147 kanadských bodů rekord mezi pravými křídly. Tou dobou se však stále větší pozornost věnovala Waynu Gretzkymu, který ve stejné sezóně zaznamenal absolutní rekordy 212 bodů a 92 gólů a získal Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče i Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče. Tyto dvě individuální ceny Bossy nikdy nezískal. Spolu s Bryanem Trottierem a Clarkem Gilliesem vytvořili v Islanders slavný útok nazývaný Trio Grande. S dalšími hráči byli součástí mimořádně silného týmu, který v první polovině osmdesátých let vládl celé NHL. Bossy s New York Islanders získal čtyřikrát Stanley Cup - v letech 1979/80, 1980/81, 1981/82 a 1982/83 (další Stanley Cup tento tým ve své historii prozatím nepřidal). V roce 1984 se Islanders probojovali popáté v řadě do finále Stanley Cupu, byli však poraženi 1 ku 4 na zápasy Edmontonem. Bossy vyšel v této sérii střelecky naprázdno. V dalších letech tým postupně upadal, Bossy si přesto připsal i v následujících dvou sezónách výborné individuální statistiky. Stále více jej však trápila zraněná zády, kvůli kterým po sezóně 1986/87 ve věku třiceti let ukončil aktivní kariéru. Byl oceňován nejen za svou produktivitu a schopnost skóroval z bizarních pozic, ale také za čistou hru, pro kterou byl třikrát oceněn Lady Byng Trophy. Byl také jedním z prvních hráčů, kteří vystoupili proti nadměrnému násilí na ledě.", "section_level": 1}, {"title": "Po ukončení aktivní kariéry.", "content": "Po skončení aktivní kariéry pracoval jako televizní a rozhlasový sportovní komentátor, v roce 2006 se vrátil do New York Islanders, kde pracoval v oddělení pro kontakt se sponzory a fanoušky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mike Bossy (* 22. ledna 1957 Montreal, Kanada) je bývalý kanadský hokejista. Je řazen k nejlepším útočníkům historie NHL. Jeho kariéra byla zkrácena zdravotními problémy, proto jej v historických tabulkách produktivity nenajdeme na nejvrchnějších příčkách, průměrem 0,762 gólu na zápas je však nejlepším hráčem v historii NHL. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Michael Dean Bossy or, according to some sources, Michael Jean Bossy (born January 22, 1957) is a Canadian former professional ice hockey player who played his entire National Hockey League (NHL) career for the New York Islanders, and was a crucial part of their four-year reign as Stanley Cup champions in the early 1980s. Bossy won the Calder Memorial Trophy in 1978 as NHL rookie of the year. He won the Conn Smythe Trophy in the 1982 Stanley Cup playoffs as the most valuable player. He is one of two players to score consecutive Stanley Cup-winning goals (1982 and 1983) and the only player to record four game-winning goals in one playoff series (1983 Conference Final). He is the NHL's all-time leader in average goals scored per regular season game, holds the NHL's third-highest all-time average points scored per regular season game, and is one of only five players to score 50 goals in 50 games. Bossy was elected to the Hockey Hall of Fame in 1991. In 2017 he was named one of the \"100 Greatest NHL Players\" in history.", "id": 1418662} {"src_title": "Donžon (komiks)", "tgt_title": "Dungeon (comics)", "src_document": [{"title": "Série a sub - série.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úsvit.", "content": "Ve francouzštině nazváno Potron-Minet a v angličtině nazváno The Early Years, nebo také Dawn. Tato série je nakreslena Christophem Blainem. Popisuje události před vznikem Donžonu.", "section_level": 2}, {"title": "Zenit.", "content": "Francouzsky Donjon Zénith a anglicky Zenith popisuje zlatý věk světa Terra Amata. Knihy 1 až 4 jsou kresleny Trondheimem.", "section_level": 2}, {"title": "Přehlídka donžonu.", "content": "Francouzsky Donjon Parade a anglicky Dungeon Parade. Je mezi epizodami 1 a 2 v sérii Zenit a zobrazuje některé příhody Marvina a Herberta.", "section_level": 3}, {"title": "Soumrak.", "content": "V temnější sérii se kačer Herbert stane temným mužem Donžonu, známý jako Velký chán (The Great Khan). Starý a slepý drak Marvin se spojí s Marvinem Rudým, králičím válečníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Obludy z Donžonu.", "content": "Tato série obsahuje vedlejší postavy z celého příběhu. Příběhy jsou zasazeny kdykoliv v čase a příležitostně v nich vystupují hlavní postavy.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní.", "content": "Knihy ze série Zenit začínají číslem 1, zatímco Úsvit začíná číslem - 99 a Crepuscule číslem 101, což znamená, že se autoři zamýšlejí vytvořit neuvěřitelné množství knih, i když k březnu 2008 bylo vyrobeno jen 15 knih v této hlavní kontinuitě, další dvě byly vydány v roce 2008, a dalších 17 knih v Přehlídce Donžonu. Trondheim původně říkal v rozhovorech, že autoři \"nejsou šílení\" a nechtějí vydat 300 knih, vyplněním prázdných mezer chybějících čísel. V pozdějších rozhovorech však uvedl že změnil názor a podporuje myšlenku dlouho trvajících a komplexních sérií 300 knih, na kterých může spolupracovat několik autorů. Třetí sub - série zvaná Donžon Bonus existuje v odlišných edicích (černá a bílá nebo zmenšený cestovní verze).", "section_level": 2}], "src_summary": "Donžon (francouzsky: \"Donjon\") je série satirických fantasy komiksových knih, vytvořených autory Joannem Sfarem a Lewisem Trondheimem, s příspěvky mnoha dalších autorů. Původně byla série vydána ve Francii firmou Delcourt jako série grafických alb, anglické překlady prvních několika příběhů byly vydány firmou NBM Publishing, poprvé v černobílé periodické verzi a po té několik barevných grafických novel. Série je parodií obecných mečových a magických konvencí a specificky RPG hry Dungeons & Dragons. Všechny charaktery jsou antromorfní zvířata nebo podivné stvoření. \"Donžon\" je v knihách provozovna, kam hrdinové při hledání dobrodružství chodí umřít. Časová osa je v sérii popisována jako fáze dne. Epocha, nebo také část série ve které je popisován vznik Donžonu je nazvána Úsvit. Část série \"Obludy z Donžonu\" popisuje příběhy nevýznamných postav Donžonu. Epocha Zenit popisuje rozkvět Donžonu. Přehlídka Donžonu je v časové linii mezi první a druhou knihou epochy Zenit (popisuje dobrodružství kačera Herberta a draka Marvina). Epocha Soumrak popisuje konec Donžonu. Součástí je i Donžon bonus.", "tgt_summary": "Dungeon (French title: Donjon) is a series of comic fantasy comic books created by Joann Sfar and Lewis Trondheim, with contributions from numerous other artists. It was originally published in France by Delcourt as a series of graphic albums; English translations of the first several stories have been released by NBM Publishing, first in a black-and-white periodical version and now as several color graphic novels. The series is a parody of sword and sorcery conventions in general, and specifically of the role-playing game \"Dungeons and Dragons\". All of the characters are either anthropomorphic animals or other strange creatures. The \"dungeon\" of the title is, in the original series, a business establishment run by a mild-mannered chicken, where heroes come in search of adventure and treasure and invariably die. The timeline in the main continuity is described as the stages of day; the series that lead up to the dungeon's creation are described in the \"Potron-Minet\" (Dawn) segment, the castle's glory days are described as its Zénith, and its inevitable decay is described in the \"Crépuscule\" (Twilight) stories. Now mostly available in English, the French \"Donjon\" is an extremely ambitious work consisting of three sub-series and various side projects.", "id": 183671} {"src_title": "Karl von Stürgkh", "tgt_title": "Karl von Stürgkh", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, studium, úřednická dráha.", "content": "Narodil se v rakouském Štýrském Hradci ve šlechtické rodině, jež pocházela původně z Bavorska, do Štýrska však rod přesídlil již v 16. století. Vystudoval práva a vstoupil do státních služeb. Od roku 1886 pracoval na tehdejším Ministerstvu kultu a vyučování, kde měl na starosti problematiku středního školství. V roce 1894 byl jmenován dvorním radou.", "section_level": 2}, {"title": "Poslancem Říšské rady.", "content": "Ve volbách roku 1891 byl jako držitel velkostatků zvolen za poslance Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii svěřeneckého velkostatku ve Štýrsku. Poslanecký slib složil 16. dubna 1891, rezignaci na mandát oznámil na schůzi 21. února 1895. Na poslaneckém křesle ho pak nahradil Edmund Attems. Ve volbách roku 1897 se ovšem do Říšské rady vrátil (opět za velkostatkářskou kurii ve Štýrsku) a opětovně byl zvolen i ve volbách roku 1901. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1907. Zasedal ve skupině Spojené německé levice, která se později rozpadla, načež vstoupil do Strany ústavověrného velkostatku a stal se jedním z jejích vůdců. Jako parlamentní předák se podílel na opoziční agitaci proti vládě Alfreda Windischgrätze, vládě Kazimíra Badeniho a vládě Franze Thuna. Když Windischgrätzova vláda vydala souhlasné stanovisko k slovinskému školství v aplských zemích, vystoupil dokonce coby dvorní rady demonstrativně ze služeb ministerstva kultu a vyučování. Profiloval se jako zastánce centralizovaného rakouského státu, odmítal státoprávní a autonomistické aspirace neněmeckých etnik a podílel se na vypracování programové platformy rakouských Němců (Svatodušní program). Po zavedení všeobecného hlasovacího práva ve volbách roku 1907 coby konzervativní, centralisticky orientovaný šlechtic a odpůrce demokratického volebního systému propadl. Císař František Josef I. ho však v únoru 1907 poté povolal do Panské sněmovny (horní jmenovaná komora Říšské rady).", "section_level": 2}, {"title": "Ministrem kultu a vyučování.", "content": "Teprve pak ale jeho politická kariéra vyvrcholila. Nejprve se ve vládě Richarda Bienertha a pak i následné vládě Paula Gautsche stal ministrem kultu a vyučování Předlitavska. Funkci zastával v období 10. února 1909 – 3. listopadu 1911. Coby ministr musel paradoxně čelit kritice německých nacionálních stran pro své kroky. První předlohou, kterou v parlamentu musel obhajovat, byl vládní záměr na zřízení italské právnické fakulty.", "section_level": 2}, {"title": "Ministerským předsedou.", "content": "Ihned poté, co opustil ministerskou funkci, byl sám pověřen sestavením vládního kabinetu, který jako vláda Karla Stürgkha existoval od 3. listopadu 1911. Moci se ujal v době, kdy po volbách do Říšské rady roku 1911 byl předlitavská politická scéna mimořádně roztříštěná a polarizována mezi četnými etnickými a ideologickými frakcemi. Stürgkh jako štýrský šlechtic sestavil novou vládu jako ryze úřednickou, nestranickou a působící \"nad stranami\". Historik Otto Urban označuje Stürgkhovu vládu jako vládu \"zásadního neřešení problémů\". I tak se jí podařilo vytrvat u moci téměř pět let, což v tehdejší rakouské politice nebylo běžné. V létě roku 1912 se Stürgkhovi podařilo v parlamentu prosadit klíčové vojenské předlohy a mobilizační zákony (podpořila je i velká část českých poslanců, v jeho kabinetu zasedali i dva ministři českého původu). Vláda dokázala přežít i složité mezinárodněpolitické období (balkánské války). Nikdy se ale nemohla opřít o formální trvalou parlamentní většinu a nepodařilo se jí ani pokročit v otázce česko-německého smíru. Naopak, v létě roku 1913 vydala takzvané Anenské patenty, kterými byl Český zemský sněm (zablokovaný česko-německou rivalitou) trvale vyřazen z provozu a místo něho nastoupila zemská správní komise. Česká politická reprezentace pak přenesla svůj odpor proti eliminaci zemské samosprávy na Říšskou radu. Když se ovšem Češi v březnu 1914 chystali na další kolo obstrukcí na Říšské radě, nechal ji Stürgkh odročit. Vzhledem k následnému vypuknutí první světové války byl předlitavský parlament odročen až do roku 1917. Po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu v červnu 1914 byl Karl von Stürgkh stoupencem vyhlášení války Srbsku spolu např. s náčelníkem generálního štábu armády Conradem von Hötzendorfem, patřil k tzv. válečnému křídlu vídeňské vlády. 25. července 1914 byla v Předlitavsku pozastavena parlamentní vláda a kabinet fungoval prostřednictvím vládních nařízení až do roku 1917. Za první světové války musela Stürgkhova vláda řešit mimořádné úkoly vyplývající z válečné situace, jako rozvrat ekonomiky a zásobování obyvatelstva, včetně sociální radikalizace. Centrum moci se zároveň posouvalo směrem k vojenským kruhům.", "section_level": 2}, {"title": "Obětí atentátu.", "content": "21. října 1916, krátce před smrtí císaře Františka Josefa I., byl Karl von Stürgkh zastřelen při atentátu sociálním demokratem Friedrichem Adlerem. Adler byl za tento čin odsouzen k trestu smrti, který mu ale byl odpuštěn při velké amnestii po nástupu nového císaře Karla I.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl hrabě von Stürgkh (30. října 1859 Graz – 21. října 1916 Vídeň) byl rakousko-uherský šlechtic a politik, v letech 1911–1916 předseda předlitavské vlády (vláda Karla Stürgkha), předtím ministr kultu a vyučování Předlitavska a poslanec Říšské rady. Byl zabit při atentátu v roce 1916.", "tgt_summary": "Karl von Stürgkh (30 October 1859 – 21 October 1916) was an Austrian politician and Minister-President of Cisleithania during the 1914 July Crisis that led to the outbreak of World War I. He was shot and killed by the Social Democratic politician Friedrich Adler.", "id": 725997} {"src_title": "Wardriving", "tgt_title": "Wardriving", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Wardriving jako pojem vznikl původně z wardialingu. Výraz popularizovaný postavou hranou Matthew Broderickem ve filmu WarGames. Wardialing v této souvislosti odkazuje na praxi používání počítače k vytáčení mnoha telefonních čísel v naději nalezení aktivního modemu. Warbiking je v podstatě stejný jako Wardriving, jen se při hledání bezdrátových sítí nevyužívá vozidla, ale jízdy na kole nebo motocyklu. Tato činnost se někdy usnadňuje montáží Wi-Fi zařízení na samotném kole nebo motocyklu. Warwalking (někdy warjogging) je v podstatě stejný jako Wardriving, kromě toho, že to je provozován pěší chůzí a ne z jedoucího vozidla. Nevýhoda tohoto přístupu spočívá v nižší rychlosti cestování a absenci pohodlného výpočetního prostředí. Proto v této oblasti převládají přenosná zařízení, jako jsou PDA, netbook a smartphone, která mohou vykonávat tuto činnost během chůze nebo stání. Warkitting je kombinací wardrivingu a rootkittingu. Ve warkitting útoku hacker nahradí firmware z napadeného routeru. To mu umožňuje kontrolovat veškerý provoz oběti a dokonce mu umožňuje zakázat SSL tím, že nahradí HTML obsah během stahování. Warkitting objevili Tsow, Jakobsson, Yang a Wetzel v roce 2006. Jejich objev uvedl, že 10 % z bezdrátových routerů bylo snadno přístupných pro WAPjacking (škodlivé nakonfigurování nastavení, bez možnosti dělat vlastní úpravy na firmware) a 4,4 % z bezdrátových routerů byly vystaveny WAPkittingu (ničící firmware v routeru). Jejich analýza ukázala, že objem pověřených krádeží možných přes Warkitting překročil odhady krádeží přes phishing.", "section_level": 1}, {"title": "Mapování.", "content": "Mnoho lidí zabývající se wardrivingem používá GPS zařízení k měření polohy sítí. Tyto souřadnice spolu s údaji o síti (SSID, kanál, šifrování…) vkládají do online map a databází. Dnes je populární internetový nástroj WiGLE, zatímco jeden z průkopnických mapových aplikací byl StumbVerter, který používal Microsoft MapPoint k čerpání informací nalezených sítí. Ovšem tyto nástroje obsahují údaje o bezdrátových sítí především v zahraničí. Pro ČR se v poslední době rozvijí projekt freewifihotspot, který do mapových podkladů Google vkládá informace o bezdrátových sítí a to jak zabezpečených tak i otevřených. Seznam sítí se neustále rozrůstá a v současné době (říjen 2010) čítá databáze něco přes 287 000 záznamů. Informace byly shromážděny do podrobné mapy, která byla zveřejněna na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Antény.", "content": "Pro lepší dosah slouží vyrobené nebo koupené antény, které se dělí na všesměrové, panelové, sektorové až po vysoce směrové. Antény bezdrátových přijímačů mohou být upraveny tak, aby rozšířily své schopnosti pro výběr a připojení k bezdrátovým přístupovým bodům. To může být provedeno běžným kovovým drátem a kovovým talířem, který je upraven do formy směrové antény. Pro wardriving se nejčastěji používá všesměrová anténa se ziskem okolo 5 dBi, která může mít magnetický stojánek pro lepší a pohodlnější upevnění na karoserii vozidla.", "section_level": 1}, {"title": "Wardriving a piggybacking.", "content": "Výraz wardriving je někdy neprávem zaměňován za piggybacking. Většina wardriving software se pouze přihlašuje a získává informace o bezdrátových přístupových bodech nalezených při jízdě, bez použití služeb sítě. Připojení k síti a využívání jejích služeb bez výslovného povolení je považováno za piggybacking. Ovšem některé programy pro wardriving skutečně přebírají kontrolu nad Wi-Fi sítí, čímž se z wardriving činnosti stává piggybacking. Je proto vhodné vybrat správný software – např. Kismet nebo KisMAC nekomunikuje vůbec se sítí a jedná se pouze o pasivní naslouchání (přihlášení na vysílací adresu). Lze to přirovnat k poslechu rozhlasové stanice, která vysílá v určité oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wardriving je vyhledávání bezdrátových sítí Wi-Fi osobou jedoucí ve voze, pomocí přenosného počítače nebo PDA či smartphone. Software pro Wardriving je volně přístupný na internetu, jako třeba NetStumbler pro Windows, Kismet nebo SWScanner pro Linux, FreeBSD, NetBSD, OpenBSD, DragonFly BSD, Solaris a KisMac pro Macintosh. Existují také domácí aplikace Wardriving pro kapesní herní konzole, které podporují Wi-Fi, jako jsou sniff_jazzbox nebo wardive pro Nintendo DS, Road Dog pro Sony PSP, WiFi-Where pro iPhone, G-MoN pro operační systém Android a WlanPollution nebo PyNetMony pro Symbian zařízení Nokia S60.", "tgt_summary": "Wardriving is the act of searching for Wi-Fi wireless networks by an attacker usually in a moving vehicle, using a laptop or smartphone. Software for wardriving is freely available on the internet. Warbiking, warcycling, warwalking and similar use the same approach but with other modes of transportation.", "id": 1360269} {"src_title": "Maurice Bavaud", "tgt_title": "Maurice Bavaud", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Bavaud byl studentem teologie v Bretani a členem antikomunistické studentské organizace \"Compagnie du mystére\". Její předseda Marcel Gerbohay měl na Bavauda velký vliv. Marcel byl přesvědčen že je členem romanovské dynastie a tvrdil, že až padne v Rusku komunismus, budou mít Romanovci v Rusku opět moc. Bavaud mu bezmezně věřil a stále více a více přemýšlel o atentátu na Hitlera, což by materiálně pomohlo jejich plánům, a nakonec se rozhodl, že vykoná atentát sám.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o atentát.", "content": "9. října 1938 Bavaud cestoval z Bretaně do Bádenska a poté do Basileje, kde si pořídil Schmeisser, poloautomatickou pistoli, a konečně vyrazil do Berlína. Poté co přijel, zjistil, že Hitler zatím odcestoval do Berchtesgadenu, a tak vycestoval za ním. Policista Karl Deckert náhodně slyšel Bavauda, jak říká, že by se rád setkal s Hitlerem osobně. Deckert mu doporučil, ať si požádá o soukromý rozhovor dopisem, ve kterém by byl doporučen někým vysoce postaveným ze zahraničí. Deckert mu doporučil, aby odcestoval do Mnichova, kde se konalo výročí puče z roku 1923. Bavaud si zakoupil lístek v prvních řadách a vydával se za švýcarského novináře s úmyslem střelit Hitlera do hlavy během přehlídky. Bavaud však musel od atentátu upustit, jelikož Hitler šel na druhé straně cesty, než Bavaud očekával, a útok by byl tím pádem pravděpodobně neúspěšný. Bavaud si tedy nechal opatřit dopis s falešným doporučením od francouzského předsedy Nacionální strany Pierra Taittngera a odjel opět do Mnichova, jen aby zjistil, že Hitler je opět v Berchtesgadenu.", "section_level": 1}, {"title": "Odhalení a soud.", "content": "Bavaud vyčerpal všechny potřebné peníze, a odjel zpět do Paříže, kde se chtěl připravit na další útok. Byl ale chycen kvůli jízdě na černo a předán policii. Ta poté v jeho kufru našla mimo jiné rozbušky, pistole, mapy a informace o Hitlerovi. Byl předán gestapu, které ho donutilo se přiznat k pokusu o atentát na Hitlera. Bavaud byl souzen německým lidovým soudem 18. prosince 1938 jako pokus o atentát na říšského vůdce, jež by přineslo obrovskou ztrátu německému národu. Švýcarští diplomaté neprojevili nejmenší zájem zachránit Maurice; Hans Fröhlicher, švýcarský velvyslanec v Berlíně, veřejně Bavauda kritizoval. Německá nabídka vyměnit Bavauda za špiona selhala a tudíž byl odsouzen k smrti. Jeho hlava byla sťata gilotinou ráno 14. května 1941 v berlínském vězení Plötzensee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice Bavaud (15. ledna 1916 Neuchâtel – 14. května 1941 věznice Plötzensee, Berlín) byl švýcarský student teologie, který se 9. listopadu 1938 v Mnichově pokusil zabít Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "Maurice Bavaud (January 15, 1916 in Neuchâtel – May 14, 1941 in Berlin-Plötzensee) was a Swiss theology student who in 1938 attempted to assassinate Adolf Hitler.", "id": 1843170} {"src_title": "Fulko IV. z Anjou", "tgt_title": "Fulk IV, Count of Anjou", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fulko s přízviskem \"Morous\" byl mladším synem hraběte Geoffroye z Gâtinais a Ermengardy, dcery Fulka Nerry z Anjou. Společně se svým starším bratrem Geoffroyem vstoupil do služeb bezdětného bojovného strýce Geoffroye, který jej jako sedmnáctiletého pasoval rytířem. Roku 1160 připadlo rozhodnutím umírajícího hrabství Anjou Fulkovu staršímu bratrovi, strýcovu jmenovci a Fulko obdržel pouze jeden hrad. Mezi oběma bratry vypukl spor. Fulko roku 1067 Geoffroye, exkomunikovaného za porušení církevních práv v Anjou a zbaveného dědictví, ve střetu u Brissacu zajal a uvěznil. Své vítězství považoval za projev boží milosti. Převzal tak dědictví po strýci a roku 1068 Geoffroye zajal a uvěznil znovu. Gâtinais, dědictví po otci, použil k úplatě francouzského krále, kterou chtěl získat souhlas s celou akcí a udělení hrabství Anjou v léno. O rok později se Fulko poprvé oženil s Hildegardou z Beaugency. Po Hildegardině smrti se oženil ještě čtyřikrát a své ženy postupně zapudil. Poslední pátá manželka Bertrada z Montfortu mu odešla sama, podle kronikáře protože nechtěla být \"zapuzena jako běhna\" a vdala se za krále Filipa, který kvůli \"hříšné náklonnosti\" k hraběnce z Anjou opustil královnu Bertu Holandskou. Fulko po Bertradině odchodu nepodnikl žádnou odvetnou akci. Až roku 1094 papežský legát zbavil samotného hraběte exkomunikace za uvěznění bratra a potvrdil jej jako vlastníka hrabství. Poté se začal Fulko zajímat o svou poslední ženu a zasadil se o potvrzení jeho příbuzenského vztahu s králem a tím o potvrzení Filipova incestu. Provinilý panovník byl společně s Bertradou několikrát exkomunikován, sliboval v rouchu kajícníka a bosý, ale ani církevní klatba pár nepřiměla k odluce. Roku 1106 se Fulko, potírající vzpouru staršího syna, dokonce stal v Angers hostitelem krále a své bývalé ženy. Bertrada se po Filipově smrti roku 1108 k Fulkovi vrátila a zřejmě dohodla sňatek jejich společného syna Fulka s Ermengardou, dědičkou Maine a opuštěnou snoubenkou Fulkova staršího syna. Hrabě zemřel v dubnu 1109 a byl pohřben v klášterním kostele sv. Trojice v Angers. Do dějin se zapsal jako muž, který dlouhá léta věznil svého bratra,\" byl opuštěný Bertradou, zavedl módu střevíců se zdviženou špičkou a trápily jej mozoly na nohou. Jeho hlavním počinem však zřejmě bylo sepsání dějin hrabat z Anjou a objednávka díla \"Gesta Consulum Andegavorum\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Fulko IV. z Anjou ( \"Foulque le Réchin\" nebo \" Foulque le Querelleur\", 1043 – 14. dubna 1109, Angers) byl hrabě z Anjou a Tours.", "tgt_summary": "Fulk IV (in French \"Foulques IV\") (1043–14 April 1109), called le Réchin, was the Count of Anjou from 1068 until his death. The nickname by which he is usually referred has no certain translation. Philologists have made numerous very different suggestions, including \"quarreler\", \"rude\", \"sullen\", \"surly\" and \"heroic\". He was noted to be \"a man with many reprehensible, even scandalous, habits\" by Orderic Vitalis.", "id": 1381562} {"src_title": "MBDA MICA", "tgt_title": "MICA (missile)", "src_document": [{"title": "MICA.", "content": "Střely MICA vyvíjela od počátku 80. let francouzská společnost Matra jako univerzální výzbroj pro stíhací letouny Dassault Rafale a Dassault Mirage 2000-5. Do výzbroje letectva byla střela zavedena v roce 1996. Díky tomu, že je vhodná jak pro využití na krátké vzdálenosti, tak i za hranicí viditelnosti (od 500 m do 60 km), nahradila nejen řízené střely Matra Super 530, ale zároveň i typ Matra R550 Magic. Pro bojové letouny jsou vyráběny dvě verze střely – MICA RF s aktivním radarovým naváděním (od roku 1996) a MICA IR s pasivním infračerveným naváděním (od roku 2000). Obě varianty jsou přitom vhodné pro operace v prostředí s vysokým stupněm rušení.", "section_level": 1}, {"title": "VL MICA.", "content": "Později byly střely MICA adaptovány i pro použití u armády a námořnictva. Systém VL MICA byl poprvé představen v roce 2000 na veletrhu v Singapuru. První zkušební vertikální odpal střely proběhl v roce 2001. První pozemní komplet VL MICA se stal operačním v červenci 2009. V roce 2006 si systém VL MICA zvolil Omán jako výzbroj pro své nové korvety třídy \"Khareef\". Varianta VL MICA je protiletadlový raketový komplet krátkého dosahu, z nějž jsou střely odpalovány vertikálně. Systém existuje jak v pozemní, tak v námořní variantě. Vyznačuje se rychlou reakcí, 360° pokrytím a schopností boje s několika cíli současně. Interval mezi odpálením dvou střel jsou dvě vteřiny. Opět jsou vyráběny dvě verze střely VL MICA, lišící se typem navádění - VL MICA RF a VL MICA IR. Pozemní verzi systému tvoří taktické řídící centrum (TOC – \"Tactical Operation Centre\"), třídimenzionální radar a 3–6 vypouštěcích kontejnerů, každý obsahující čtyři střely MICA. Vypouštěcí kontejnery jsou totožné v námořní i pozemní verzi. Všechny prvky jsou umístěny na pětitunových nákladních vozidlech, což zaručuje vysokou pohyblivost systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "MBDA MICA (francouzsky: \"Missile d’Interception, de Combat et d’Autodéfense\") je francouzská řízená střela krátkého a středního dosahu (dle platformy), používaná k ničení vzdušných cílů – letadel, vrtulníků, bezpilotních letounů, ale i jiných řízených střel. Střely MICA mohou operovat za každého počasí a díky pokročilé elektronice jsou typu „odpal a zapomeň“. Systémem mohou být vybaveny jak bojové letouny, tak v případě jeho vertikálně odpalované varianty i pozemní jednotky a válečné lodě.", "tgt_summary": "The MBDA MICA (\"Missile d’interception, de combat et d’autodéfense\", “interception, combat and self-defence missile”) is an anti-air multi-target, all weather, fire-and-forget short and medium-range missile system. It is intended for use both by air platforms as individual missiles as well as ground units and ships, which can be equipped with the rapid fire MICA Vertical Launch System. It is fitted with a thrust vector control (TVC) system. It was developed from 1982 onward by Matra. The first trials occurred in 1991, and the missile was commissioned in 1996 to equip the Rafale and Mirage 2000. It is a replacement for both the Super 530, in the interception role, and the Magic II, in the dogfighting role. On 11 June 2007, a MICA launched from a Rafale successfully demonstrated its over-the-shoulder capability by destroying a target behind the launch aircraft. The target was designated by another aircraft and coordinates were transmitted by Link 16.", "id": 377011} {"src_title": "Henri La Fontaine", "tgt_title": "Henri La Fontaine", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do movité bruselské rodiny, díky čemuž se mohl věnovat vzdělání a svým aktivitám. Po studiích na Svobodné univerzitě v Bruselu (Free University of Brussels) se v roce 1877 stal obhájcem. Byl zastáncem emancipace žen. Podobné názory sdílela rovněž jeho sestra Léonie, která La Fontaina podporovala. Byl ženatý. Ovlivněn idejemi britského pacifisty Hogsona Pratta vstoupil na počátku 80. let 19. století do mírového hnutí. Díky jeho stáži u významného belgického obhájce Edmonda Picarda se seznámil s patnáct let mladším právníkem Paulem Otletem, se kterým La Fontaine spolupracoval a udržoval přátelský vztah až do konce svého života. V roce 1893 byl jmenován profesorem mezinárodního práva. Na základě závěrů z Mezinárodní bibliografické konference v Bruselu z roku 1895 založil společně s Otletem Mezinárodní bibliografický institut (Institut International de Bibliographie), z něhož se postupně vyčlenily další instituce, a který položil základy pro vznik Mezinárodní federace pro informace a dokumentaci. V 90. letech 18. století se začal aktivně angažovat v politice. Byl zastáncem reformních kroků. Roku 1895 úspěšně kandidoval jako jeden z prvních socialistických kandidátů do belgického senátu, kde později zastával četné důležité funkce. V roce 1919 byl pak jmenován místopředsedou belgického senátu. Za jeho celoživotní činnost, dílo a působení v mírových organizacích obdržel v roce 1913 Nobelovu cenu za mír. Když vypukla první světová válka, La Fontaine se přesunul do Washingtonu D.C. v USA. Po uzavření příměří se vrátil zpět do Belgie. Schopnost věnovat se rozličným oborům a zájmům byla kromě jeho profesionální činnosti znatelná i ve volnočasových aktivitách La Fontaina. Jako mladík napsal sbírku básní, byl vášnivým alpinistou, překládal Wagnerovy opery a mimo jiné přednášel o moderním umění. Byl svobodný zednář. V meziválečném období se dál věnoval přednášení na univerzitě, politickým aktivitám či řízení svěřených institucí. Ke konci La Fontainova života došlo k útlumu jeho spolupráce s Paulem Otletem. Ačkoliv nespolupracovali tak intenzivně jako dříve, byli stále v kontaktu. Konce druhé světové války se Henri La Fontaine nedožil. Zemřel 14. května 1943 v Bruselu, o rok dříve než jeho přítel Otlet.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost v oboru dokumentalistiky.", "content": "Počátky La Fontainovy bibliografické činnosti můžeme datovat od roku 1881, kdy se začal aktivně podílet na činnosti Společnosti pro sociální a politická studia (Société d'études sociales et politiques). Zde působil společně s Otletem v bibliografické sekci. Když o několik let poté přišel Otlet s myšlenkou modifikace Deweyho desetinného třídění, La Fontaine podpořil svého přítele a začal přispívat k rozvoji tohoto záměru.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní bibliografický institut.", "content": "Roku 1895 se jim díky finanční podpoře belgického průmyslníka a teoretika Ernesta Solvaye a belgické vlády podařilo uspořádat první Mezinárodní bibliografickou konferenci, na níž se diskutovalo mj. o nové formě klasifikace. V důsledku závěrů konference Otleta La Fontaine založili Mezinárodní institut bibliografie (Institut International de Bibliographie, IIB), který sídlil v Bruselu. Původní činnost institutu byla podpora rozvoje klasifikace a propagace univerzálního a jednotného klasifikačního systému. Ústředí institutu, Mezinárodní bibliografická kancelář (L'Office international de Bibliographie), se nacházelo v prostorách darovaných belgickou vládou a bylo jí přímo podřízené. Zde mohl La Fontaine uplatňovat svůj vliv a kontakty, které získal v politice. Kancelář působila nejaktivněji v letech 1895–1935. Společně s Institutem vznikl také mezinárodní Univerzální bibliografický seznam (Repertoir bibliographique universel), který měl za cíl popis veškerého intelektuálního díla lidstva. Na počátku 20. století pak Otlet s La Fontainem organizovali další mezinárodní konference zaměřené na bibliografii (1897, 1900, 1908, 1910). Mezi léty 1904 a 1907 vyšlo první vydání MDT, které čítalo přes 2000 stran.", "section_level": 2}, {"title": "Unie mezinárodních organizací.", "content": "Roku 1906 byla založena Centrální kancelář mezinárodních asociací jako jedna z institucí podléhající IIB, jež měla sjednocovat zahraniční partnerské asociace. Při Světovém kongresu mezinárodních organizací (1910, World Congress of International Associations) v Bruselu došlo k jejímu přejmenování na Unii mezinárodních asociací (Union of International Associations, UIA). Zde se La Fontaine jako znalec a profesor mezinárodního práva angažoval v pozici generálního tajemníka. Tato organizace je činná dodnes. Rok 1910 byl pro oba přátele přelomový. Kromě založení UIA dostali také prostor k prezentaci na Světové výstavě v Bruselu, z čehož poté vznikla myšlenka Mezinárodního muzea a dalších projektů, do kterých se promítalo jejich internacionální smýšlení. Během první světové války došlo k útlumu činnosti. Rok po jejím skončení získali od belgické vlády prostory (konkrétně Palais du Cinquantenaire u známého bruselského parku) pro realizaci zmíněného muzea. Muzeum působilo pod názvem Světový palác (Palais Mondial), později Mundaneum. Mezitím počet jednotek v univerzálním seznamu rostl velice rychlým tempem (1903 - 6 milionů záznamů, 1930 - 15 milionů záznamů).", "section_level": 2}, {"title": "Problémy ve 20. a 30. letech 20. století.", "content": "Ve 20. letech došlo k omezení dotací od belgické vlády a nucenému přerušení některých aktivit. To způsobilo roku 1922 uzavření Světového paláce. Po intervenci obou právníků byl však znovuotevřen. V rámci institucí, ve kterých působili, organizovali řadu společných konferencí. První z nich se konala v roce 1920 (další v letech 1921–1924) a sdružovala kromě UIA a IIB další organizace. Na základě těchto setkání vznikla myšlenka Mezinárodní univerzity, což byl v podstatě název pro letní školu. La Fontaine tehdy krátce vedl IIB, přičemž spolupracoval s nizozemskými kolegy (např. Frits Donker Duyvis). V roce 1928 jej ve vedení vystřídal mladší Brit Alan Pollard, zástupce reformního křídla IIB. V návaznosti na to došlo mezi roky 1928–1929 ke změnám v celém bibliografickém institutu. Vedení se vzdalo nerealizovatelné myšlenky klasifikace veškerého vědění lidstva, což byl původně hlavní účel IIB. Ve 30. letech došlo k odtržení Bibliografické kanceláře od IIB a uzavření Mundanea, což La Fontaine i Otlet těžce nesli. Kvůli změnám zaměření došlo také k přejmenování organizace nejprve na Mezinárodní institut dokumentace (International Institute for Documentation, 1931) a později na Mezinárodní federaci pro dokumentaci (International Federation for Documentation, 1937). Roku 1937 byly Otletovi a La Fontainovi uděleny čestné funkce ve vedení této instituce. I přes úctyhodný věk se La Fontaine nevzdal některých úřadů, které zastával, a dále publikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Další aktivity.", "content": "V druhé polovině 19. století přispíval do Revue Sociale et Politique. Počátky La Fontainovy politické kariéry jsou spjaty se Belgickou stranou dělníků (Parti Ourvier Belge). Díky své kvalifikaci se zúčastnil tvorby socialistického dokumentu La Justice a později působil aktivně jako senátor. Celkem strávil čtrnáct let ve funkci místopředsedy senátu. Mezi léty 1895–1898 byl zvolen za region Hainaut, poté působil v letech 1900–1932 za Liège a 1935–1936 za Brabant. Stal se také ministrem pro vědu a umění. Během své politické kariéry se věnoval problematice vzdělávání a práce. Prosazoval např. čtyřicetihodinovou týdenní pracovní dobu. Byl činný v diplomacii při urovnávání Búrských válek, formování Společnosti národů a při sepsání tzv. locarnského paktu. Jako člen belgické delegace se zúčastnil prvního shromáždění Společnosti národů (1920–1921) a Pařížské mírové konference, kde zastával ideje internacionalismu. Mezi jeho záměry bylo prosazení mezinárodních institucí a zákonů. Z jeho dalších aktivit můžeme jmenovat členství v Stálém mezinárodním výboru míru, kde od roku 1907 působil jako prezident. Dále členství v Meziparlamentní unii (Interparliamentary Union), prezidentství v Asociaci pro profesní vzdělávání žen (Association for the Professional Education of Women) nebo akademickou činnost na Svobodné univerzitě v Bruselu. Zde přednášel mezinárodní právo a vývoj legislativních struktur.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané publikace.", "content": "Pro další publikace přejděte na: https://www.ideals.illinois.edu/handle/2142/4004", "section_level": 1}], "src_summary": "Henri Marie La Fontaine (22. dubna 1854, Brusel - 14. května 1943, Brusel) byl významným belgickým právníkem, politikem, bibliografem a zastáncem ženských práv. Společně se svým přítelem Paulem Otletem položil základy dokumentalistiky. S Otletem stál také u zrodu Mezinárodního bibliografického institutu a dalších důležitých soudobých organizací. Jeho činnost je spjata s myšlenkami internacionalismu, který prosazoval. Celý život se angažoval v pacifistickém hnutí, za což byl oceněn Nobelovou cenou za mír.", "tgt_summary": "Henri La Fontaine (; 22 April 1854 – 14 May 1943), was a Belgian international lawyer and president of the International Peace Bureau. He received the Nobel Prize for Peace in 1913 because \" he was the effective leader of the peace movement in Europe\".", "id": 561695} {"src_title": "Place Charles-de-Gaulle", "tgt_title": "Place Charles de Gaulle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Na náměstí se střetává 12 velkých ulic, které společně vytvářejí hvězdu. Ze severu a proti směru hodinových ručiček (směr pohybu vozidel) to jsou: Náměstí je rozděleno mezi 8., 16. a 17. obvod: Dláždění na náměstí je zvoleno tak, aby při pohledu z výšky vytvářelo hvězdu. Červená dlažba tvoří trojúhelníky, jehož základny přiléhají k centrálnímu prostotu na náměstí a špicemi směřují do protějších ulic. Pod náměstím je silniční podjezd, který spojuje přímo \"Avenue des Champs-Élysées\" a \"Avenue de la Grande Armée\". Dále je zde podzemní podchod pro pěší, který spojuje střed náměstí s Vítězným obloukem a chodníky na \"Champs-Elysées\" a \"Avenue de la Grande Armée\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ludvík XIV. kolem roku 1670 pověřil zahradního architekta Andrého Le Nôtra, aby upravil cestu od Palais des Tuileries přes dnešní Place de la Concorde až na návrší se současným Vítězným obloukem. Náměstí se nachází na malém pahorku. Ředitel královských staveb Abel-François Poisson de Vandières nechal pahorek upravit v době, kdy budoval Champs-Élysées. Náročné práce byly dokončeny v roce 1777. Při výstavbě pařížských hradeb v letech 1785–1788 byly na náměstí postaveny dvě strážní bašty, obě byly později zbořeny. Výstavba Vítězného oblouku uprostřed náměstí začala v roce 1806 na příkaz Napoleona I., ale byla dokončena až v roce 1836 během panování Ludvíka Filipa. Během Druhého císařství v rámci přestavby Paříže vedené baronem Haussmannem bylo náměstí upraveno podle plánů architekta Jacquese Hittorffa. 25. března 1907 byl na náměstí zřízen první kruhový objezd v Paříži. Po první světové válce byl pod Vítězným obloukem umístěn hrob neznámého vojína. 17. srpna 1995 byl na náměstí proveden teroristický útok. Výbušné zařízení bylo umístěno v kovové popelnici u novinového stánku na křižovatce s \"Avenue de Friedland\". Při výbuchu bylo zraněno 17 osob.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Původní název náměstí zněl \"Place de l'Étoile\". Název „Hvězda“ je starý a ukazoval na křížení loveckých cest v 18. století, ještě před vznikem samotného náměstí. Dne 13. listopadu 1970 bylo přejmenováno na \"Place Charles-de-Gaulle\" na počest zesnulého prezidenta (9. listopadu 1970 v Colombey-les-Deux-Églises). Takto rychlé přejmenování po osobnosti vyvolalo nesouhlasné reakce. Na základě toho městská rada odsouhlasila novou vyhlášku, podle které nemůže být veřejné prostranství v Paříži pojmenováno po osobě dříve než pět let po její smrti. Stanice metra pod náměstím byla rovněž přejmenována z \"Étoile\" na Charles de Gaulle - Étoile. Dnes se nedaleko náměstí v 17. obvodu nachází malá ulička \"Rue de l'Étoile\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Place Charles-de-Gaulle (\"náměstí Charlese de Gaulla\"), dříve \"Place de l'Étoile\" (\"náměstí Hvězda\") je náměstí v Paříži na hranicích 8., 16. a 17. obvodu. Uprostřed náměstí se nachází Vítězný oblouk. Na náměstí se každoročně zahajuje Pařížský maraton. Pod náměstím se nachází stanice metra Charles de Gaulle - Étoile, kde se kříží linky 1, 2 a 6, a kde je možné přestoupit na linku RER A.", "tgt_summary": "The Place Charles de Gaulle (), historically known as the Place de l'Étoile (), is a large road junction in Paris, France, the meeting point of twelve straight avenues (hence its historic name, which translates as \"Square of the Star\") including the Champs-Élysées. It was renamed in 1970 following the death of President Charles de Gaulle. It is still often referred to by its original name; the nearby Métro and RER station retains the designation Charles de Gaulle–Étoile. Paris's \"Axe historique\" (\"historical axis\") cuts through the Arc de Triomphe, which stands at the centre of the Place Charles de Gaulle.", "id": 2167499} {"src_title": "Karolina Dánská", "tgt_title": "Princess Caroline of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Karolina se narodila jako třetí dítě (druhá dcera) dánského korunního prince, pozdějšího krále Frederika VI. a jeho manželky Marie Hesensko-Kasselské. Její otec se stal králem po smrti svého otce Kristiána VII. v roce 1808, místo kterého však vládl již od roku 1784 pro Kristiánovu duševní chorobu. Její narození bylo přivítáno s velkým nadšením, neboť její starší sourozenci zemřeli ještě před tím, než se narodila. Několik měsíců po jejím narození, 26. února 1794, padl Christiansborg za oběť ničivému požáru. Rodina přesídlila do paláce Amalienborg a letní období trávila v paláci Frederiksborg. Karolina měla vždy úzký vztah se svým otcem. Dostalo se jí vzdělání spíše širokého než hlubokého a důkladného. Nebyla považována za příliš talentovanou ani půvabnou.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr ženicha a manželství.", "content": "Jejím rodičům se narodili vedle šesti dcer i dva synové, oba však zemřeli těsně po porodu, jako nemluvňata zemřely i čtyři Karolininy sestry. Podle ustanovení Salického práva byla jako dcera vyloučena z následnictví trůnu, mohla však dědické právo přenést na své potomky. Proto pro ni její otec velmi pozorně vybíral ženicha. Nejprve vedl jednání o její svatbě s následníkem švédského trůnu \"Kristiánem Augustem Augustenborským\" (adoptivním synem švédského krále Karla XIII., těsně před jejich zdárným zakončením však Kristián August 28. května roku 1810 předčasně zemřel, jsa raněn mrtvicí). Dalším nápadníkem byl britský princ Vilém, vévoda Clarence, pozdější britský král Vilém IV. V roce 1812 byla zaslíbena hessenskému princi Kristiánovi, i ten však v roce 1814 zemřel. Nakonec se Karolina provdala za Frederika Ferdinanda (1792–1863), bratrance jejího otce, syna prince Frederika Dánského); manželství bylo motivováno politickými důvody. Svatební obřad se uskutečnil ve Frederiksborgu 1. srpna roku 1829. Manželství zůstalo bezdětné. V roce 1830 se Karolina stala obětí požáru, když jí vzplanuly vlasy; byla v obličeji zle zohyzděna. Podobné neštěstí se jí přihodilo také v roce 1858. V roce 1839 byl její manžel jmenován hlavním velitelem \"Nørrejyllandu\" (Severní Jutsko) a ona ho následovala na jeho inspekčních cestách po různých krajích Dánska. V roce 1836 založila v Aarhusu útulek pro duševně choré a v roce 1852 se stala protektorkou kláštera Vallø Stift, který založila její praprababička Žofie Magdalena Braniborská. Po smrti Kristiána VIII. v roce 1848 se stal její manžel Ferdinand následníkem dánského trůnu. Karolina se přesto nestala královnou, neboť její manžel zemřel 29. června 1863, tedy ještě před smrtí svého synovce krále Frederika VII. († 15. listopadu 1863), jehož následníkem byl. Na trůn pak usedl Kristián IX. Karolina téměř nikdy nežila u dvora, ale nikdy se nevzdálila z Dánska - byla velkou patriotkou a říkala, že nemá důvod cestovat, když v Dánsku je nejlépe. V roce 1853 se manželský pár stal velmi populárním mezi dánským lidem, když neopustili Kodaň v době epidemie cholery. Když Karolina ovdověla, stáhla se ještě více do ústraní, a to i z důvodů ekonomických: musela totiž platit dluhy, které za svého života nahromadil její manžel. V posledních letech svého života, jako stará paní, trpěla hluchotou. Zemřela ve svém sídle v Kodani 31. března 1881.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karolina Dánská (28. října 1793, Christiansborg, Kodaň – 31. března 1881, Kodaň) byla dánská princezna, dcera dánského krále Frederika VI.", "tgt_summary": "Princess Caroline of Denmark (; 28 October 1793, Copenhagen – 31 March 1881, Copenhagen), was the eldest surviving daughter of King Frederick VI. She was unofficially known as \"Kronprinsesse Caroline\" (English: Crown Princess Caroline) prior to her marriage, and later as \"Arveprinsesse Caroline\" (English: Hereditary Princess Caroline).She married her father’s first cousin, Hereditary Prince Ferdinand, who was heir presumptive to the throne from 1848 to 1863.", "id": 1431055} {"src_title": "Morris (kreslíř)", "tgt_title": "Morris (cartoonist)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narozen ve městě Kortrijk, západní Vlámsko, Belgie. Chodil na dobře známou jezuitskou vysokou školu ve městě Aalst, jejíž školní uniformy ho inspirovaly k vytvoření majitelů pohřebního ústavu v jeho příbězích o Lucky Lukovi. Jeho učitel matematiky řekl rodičům, že jejich syn bohužel nikdy nebude v životě úspěšný, protože prošel všemi třídami jeho hodin čmárajíc si na okraj učebnice. Morris začal kreslit v animátorských studiích Compagnie Belge d'Actualités (CBA - Společnost belgických aktualit), kde se s ním ještě před válkou potkali Peyo a André Franquin. Po válce společnost padla a Morris pracoval jako ilustrátor pro vlámské noviny \"Het Laatste Nieuws\" a týdeník \"Le Moustique\" (Moskyt), který vydával Dupuis, pro něhož vytvořil 250 titulních stránek a mnoho dalších ilustrací, především karikatur filmových hvězd. Zemřel při nešťastném pádu v roce 2001.", "section_level": 1}, {"title": "\"Lucky Luke\".", "content": "Postavu \"Lucky Luka\" vytvořil v roce 1946 pro komiksový časopis\" Spirou\", který vydával Dupuis. Lucky Luke je osamělý kovboj cestující napříč divokým západem, pomáhaje všem potřebným, doprovázený svým věrným ořem jménem Jolly Jumper. První dobrodružství, \"Arizona 1880\", vyšlo v \"L'Almanach Spirou 1947\", vydaném 7. prosince 1946. Morris se stal jedním z hlavních výtvarníků časopisu a jedním z tak zvaného \"\"La bande des quatre\"\" (Gangu čtyř), další byli Jijé, André Franquin a Will. Na rozdíl od druhých dvou nepracoval v domě, který vlastnil Jijé, ale i tak se všichni stali dobrými přáteli a navzájem se umělecky inspirovali. Společně založili nadaci pro \"Marcinelle school\", komiksy v typickém stylu \"Spirou\" vycházející jak stylisticky, tak tematicky z \"Ligne claire\" (čisté linie) používané skupinou výtvarníků spojených s vydavatelstvím Hergé v \"časopise Tintin\". V roce 1948 cestovali Morris, Jijé a Franquin do Spojených států (Will byl moc mladý a musel zůstat v Belgii). Chtěli zemi poznat, zjistit, co zbylo z divokého západu a potkat se s americkými tvůrci komiksů. Morris zde zůstal nejdéle ze všech a vrátil se sám až za 6 let. Po tu dobu tvořil pro \"Mad\", kde pracoval také René Goscinny, francouzský tvůrce komiksů a spisovatel, který psal všechny příběhy \"Lucky Luka\" od roku 1955 až do své smrti v roce 1977. V té době byl ještě Goscinny poměrně neznámý, ale poté se stal jedním z nejoceňovanějších evropských textařů komiksů, nejdříve díky postavě \"Lucky Luka\" a o pár let později \"Asterixe\". Léta ztrávená v USA byla pro Morise zásadní nejen proto, že tam byl Goscinny, ale také nashromáždil velké množství dokumentace pro svou pozdější práci a seznámil se s hollywoodskými filmy té doby. Morris v následujících letech představil ve svých příbězích mnoho filmových technik jako freeze-frames (zamrznutí) a close-ups (záběry zblízka). Styl Walta Disneye ho značně ovlivnil, což je vidět na velmi kulatých linkách charakterizujících rané příběhy Lucky Luka. Mnoho postav v jeho komiksech zřetelně vychází ze známých amerických herců jako Jack Palance, Gary Cooper, W.C. Fields a William Hart, ačkoli také karikoval nečekané postavy jako Louis de Funès nebo Serge Gainsbourg. Prvních 31 dobrodružství publikoval Dupuis, ale na konci šedesátých let Morris vydavatelství Dupuis a \"Spirou\" opustil a přešel k Dargaud a \"Pilote\", časopisu, který vytvořil jeho kamarád Goscinny. V roce 1984 vytvořili Hanna-Barbera 52 dílů kresleného seriálu o \"Lucky Lukovi\", čímž jeho popularita ještě vzrostla. Dalších 52 dílů seriálu vzniklo na počátku devadesátých let a následovali tři hrané filmy. Také bylo vytvořeno několik videoher například pro PlayStation 1 a Game Boy Advance. \"Lucky Luke\" je aktuálně nejprodávanější evropskou komiksovou sérií s více než 300 miliony kopií ve více než třiceti jazycích. Na rozdíl od jeho současníků, Morris nikdy nepracoval na žádné ze sérií, ačkoli pro ně vytvořil mnoho ilustrací ve čtyřicátých a padesátých letech. V devadesátých letech vydal odnož \"Lucky Luka\" jménem \"Rantanplan\", nejhloupějšího psa západu. V roce 2005 skončil na 79. místě ve valonském žebříčku De Grootste Belg (Největší Belgičan)", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "
Campbell/Reece 2006, str. 176 Některé prokaryotické organismy, zejména sinice a archea pomáhají svému hostiteli fixovat dusík z oxidu dusičitého (NO). Tento proces probíhá enzymaticky, pomocí enzymu nitrogenázy a dodáním energie rozkladem ATP. U fotoautotrofů se využívá k tomuto procesu světlo, a proto se takový proces označuje jako fotofosforylace.Campbell/Reece 2006, str. 180 Chemoautotrofní organismy využívají CO jako zdroj uhlíku a energii získávají oxidací nějaké anorganické látky, například sirovodíku (HS), amoniaku (NH) nebo dvojmocných iontů železa (Fe). Organismy, které získávají potřebné organické látky konzumací jiných organismů nebo jejich produktů se nazývají heterotrofní. Patří sem živočichové, houby, prvoci a většina bakterií. Pro všechny heterotrofní organismy, které získávají potřebnou energii a organické látky potřebné pro biosyntézu z potravy, je důležité udržovat fyziologický stav v určitém rozmezí. Pokud není příjem a výdej energie v rovnováze, dochází k závažným problémům. Příkladem organické homeostáze je udržování acidobazické rovnováhy nebo tělesné teploty. Téměř všechny heterotrofní organismy, včetně člověka, jsou svou výživou závislé na fotoautotrofních organismech, které jsou pro ně zdrojem živin. Živiny jsou většinou chemické látky, které potřebují organismy, aby mohly žít a vyvíjet se, nebo látky, které získávají organismy z vnějšího prostředí a využívají je k látkové výměně. Poskytují organismům energii, podporují látkovou výměnu a slouží jako zásobní látky. U živočichů se tento biochemický proces, jehož cílem je získání živin z potravy, nazývá trávením. Nepostradatelnou součástí výživy jak prokaryotických, tak i eukaryotických organismů je voda, protože tvoří prostředí pro důležité chemické reakce v buňce. U autotrofních organismů je voda součástí biochemických procesů, při kterých vznikají z jednoduchých anorganických látek organické sloučeniny. U heterotrofních organismů je voda rozpouštědlem, ve kterém se rozptýlí částice jiných látek, a také součástí mnoha látkových přeměn.", "section_level": 1}, {"title": "Výživa živočichů.", "content": "Heterotrofní živočichové získávají energii, organické látky (většinou uhlíkaté sloučeniny) a základní živiny z potravy. Potravu dále zpracovávají v biochemickém procesu zvaném trávení, jehož cílem je získání živin a energie. Trávením se potrava rozkládá na jednodušší látky a rozmělňuje na části, které jsou dostatečně malé, aby mohly být absorbovány v těle a dále využity například v buněčném dýchání nebo při biosyntéze. Uhlíkaté sloučeniny jsou v těchto procesech zdrojem stavebních látek a ATP je zdrojem energie. Pokud není získaná energie okamžitě využita, je ukládána v podobě glykogenu v játrech a svalech a také v podobě podkožního tuku. Během trávení a vstřebávání probíhá řada energeticky náročných procesů, například peristaltika a exocytóza, při kterých se energie spotřebovává a podle druhu živočicha a potravy se tato spotřeba pohybuje od 3 do 30 %.Campbell/Reece 2006, str. 866 V potravě musí živočišný organismus přijímat především sacharidy, esenciální aminokyseliny, esenciální mastné kyseliny, v menším množství vitamíny a podle druhu živočicha v malých nebo větších dávkách minerální látky. Velmi důležitý je i příjem vody.", "section_level": 1}, {"title": "Příjem potravy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus glukózy.", "content": "Metabolismus glukózy je řízen hormonálně a je důležitý pro udržení homeostázy. V živočišných organismech je glukóza ukládána v podobě glykogenu v játrech a svalových buňkách a je důležitým energetickým zdrojem buňky. Pokud jsou zásobárny glykogenu naplněny a příjem energie stále převyšuje spotřebu, je nadbytek glukózy ukládán v podobě tuků. Jakmile jsou zásoby glykogenu a tuků vyčerpány, začne organismus trpět podvýživou. Naopak při dlouhodobém nadměrném příjmu energie začne organismus tuku skladovat příliš mnoho a vzniká obezita. Ukládání a využívání tuků řídí hormon leptin, který je produkován tukovými buňkami. Vysoká hladina leptinu vyvolává snížení chuti k jídlu a aktivuje mechanismy, které spotřebovávají energii a ubývání tělesného tuku. To pak vede ke snížení hladiny leptinu v krvi a vyvolává zvýšenou chuť k jídlu a přibírání na váze. Tyto mechanismy udržují tělesnou hmotnost kolem určité hodnoty. Některé podněty a jejich antagonisté se nyní zkoumají jako možné léky pro obezitu u lidí, u kterých způsobují tyto mechanismy větší kolísání hmotnosti.Campbell/Reece 2006, str. 852", "section_level": 3}, {"title": "Esenciální aminokyseliny.", "content": "Živočichové potřebují k syntéze bílkovin aminokyseliny a většina druhů si asi polovinu z nich dokáže vyrobit. U heterotrofních organismů jsou štěpeny v žaludku během trávení skupinou enzymů zvaných proteázy. Kombinací asi dvaceti základních proteinogenních aminokyselin jsou tvořeny všechny známé bílkoviny. Aminokyseliny jsou tedy základními stavebními jednotkami peptidů a bílkovin a z hlediska výživy jsou to také aminokyseliny, které jsou základní živinou. Z těchto aminokyselin zařazujeme osm mezi esenciální aminokyseliny a dvě mezi semiesenciální (vhodné jenom pro mladé organismy), které si tělo neumí syntetizovat a musí je přijímat v potravě. Jestliže potrava neobsahuje dostatek esenciálních aminokyselin, vzniká jejich nedostatek, který se projevuje fyzickými i mentálními poruchami. Esenciální aminokyseliny jsou přítomny v mase, vejcích, sýru a dalších potravinách živočišného původu, které zajišťují jejich přísun v potřebném poměru. Potraviny rostlinného původu je třeba kombinovat, protože bílkoviny některých rostlinných produktů mohou jednu, či více esenciálních aminokyselin postrádat a při jednostranné výživě může docházet k různým poruchám; například kukuřice neobsahuje lysin, ale obsahuje methionin a fazole zase neobsahují methionin, ale obsahují lysin apod. Živočišný organismus neumí příliš dobře aminokyseliny ukládat a nedostatek třeba i jediné může vést ke zpomalení syntézy bílkovin a zároveň i k blokování a použití jiných.Campbell/Reece 2006, str. 853", "section_level": 3}, {"title": "Esenciální mastné kyseliny.", "content": "Většinu mastných kyselin si dovede živočišný organismus nasyntetizovat, ale esenciální mastné kyseliny si nasyntetizovat nedokáže a musí být obsaženy v potravě. Mastné a esenciální mastné kyseliny jsou součástí mnoha biologicky důležitých látek. Fosfolipidy mají například strukturní funkci v buněčné membráně a glykolipidy fungují jako transmembránové receptory v lipidové dvouvrstvě a jako látky, které pomáhající zakotvit neurony do nervové tkáně. Nejvydatnějším zdrojem energie, který se podílí na stavbě mnoha struktur jsou lipidy (obecně nazývané tuky). Hromadí se zejména v tukové tkáni a patří spolu s bílkovinami a sacharidy k základním živinám. Podle skupenství rozlišujeme pevné tuky, u nichž převažují nasycené mastné kyseliny, a oleje, které obsahují větší množství nenasycených mastných kyselin. Termíny nasycený a nenasycený tuk se v souvislosti s výživou používají velmi často, protože dieta bohatá na nasycené tuky je jedním z několika faktorů, které mohou přispívat ke kardiovaskulárnímu onemocnění, známému jako ateroskleróza. Ve společnosti začaly mít tuky negativní význam také proto, že stav, při kterém přirozená energetická rezerva uložená v tukové tkáni stoupne nad obvyklou úroveň může i poškozovat zdraví (otylost). Živočichové uskladňují své dlouhodobé zásoby potravy do tukových buněk, které bobtnají a scvrkávají se společně s tím, jak je tuk ukládán a uvolňován ze zásob pod pokožkou. Tato podkožní vrstva tepelně izoluje tělo a je charakteristicky tlustá například u velryb, tuleňů a většiny dalších vodních savců.Campbell/Reece 2006, str. 70", "section_level": 3}, {"title": "Vitamíny.", "content": "Vitamíny, až na některé výjimky, si heterotrofní organismy nedokážou samy vyrobit, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy. Některé vitamíny může organismus získat metabolickou přeměnou provitamínů; například schopnost organismu získat vitamín A z provitamínu A. Vitamíny jsou bezpodmínečně nutné pro růst a životaschopnost všech heterotrofních organismů. V lidském organismu mají především funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Podle rozpustnosti dělíme vitamíny na rozpustné v tucích a rozpustné ve vodě. Mezi vitamíny rozpustné ve vodě patří například skupina B-komplex, které slouží často jako koenzymy v důležitých metabolických procesech. Dalším známým vitamínem z této skupiny je vitamín C, který je potřebný k tvorbě pojivových tkání, podporuje vstřebávání železa, stimuluje tvorbu bílých krvinek, vývoj kostí, zubů a chrupavek a celkově podporuje růst. Většina živočichů a rostlin si tento vitamín dokáže vyrobit sama a nepotřebuje žádné jeho přídavky. Lidský organismus je v tomto smyslu velmi \"zvláštní\", protože si nedokáže přirozenou cestou vitamín C vyrobit. Nadbytek vitamínů rozpustných ve vodě není ve většině případů škodlivý, protože je vylučujeme v moči. U vitamínů rozpustných v tucích (A, D a K) to však nefunguje a jejich přebytek může způsobovat otravu organismu. Zvláštním vitamínem je vitamín F, který se někdy zařazuje mezi esenciální mastné kyseliny. Funkce vitamínu E není přesně známa, ale spolu s vitamínem C pravděpodobně chrání fosfolipidy v buněčných membránách proti oxidaci. Vitamínové preparáty, nazývané antioxidanty, často také vitamín E obsahují. Při nedostatku vitamínů, tzv. hypovitaminóze, se mohou objevovat poruchy funkcí organismu, nebo i velmi vážná onemocnění. Doporučené dávky vitamínů jsou až doposud sporné. Podle jedněch odborníků na výživu jsou dávky stanovené RDA dostatečné, existuje však i názor, že tyto dávky jsou příliš nízké a někteří se dokonce domnívají, že velké dávky vitamínů posílí jejich positivní účinky. Výzkum stále pokračuje a hledá se hlavně vhodné dávkování vitamínů C a E.Campbell/Reece 2006, str. 855", "section_level": 3}, {"title": "Minerální látky.", "content": "Minerální (anorganické) látky potřebné pro výživu živočichů jsou v podstatě chemické prvky, které přijímají heterotrofní organismy ve stravě. Do této skupiny nepatří chemické prvky obsažené v organických látkách; uhlík, vodík, dusík a kyslík. Chemické prvky potřebují živočichové pro svoji výživu ve větším (hmotnostní prvky) nebo v malém množství (stopové prvky) a v živočišných organismech plní různé funkce; například vápník (Ca), fosfor (P) a fluor (F) jsou důležitou součástí zubů a kostí, draslík (K), chlór (Cl) a sodík (Na) udržují acidobazickou rovnováhu a hospodaření s vodou, zinek (Zn), měď (Cu), mangan (Mn) a molybden (Mo) jsou součástí enzymů, kobalt (Co) a selen (Se) jsou součástí vitamínů, jód (I) je důležitou součástí hormonu štítné žlázy, síra (S) je součástí některých aminokyselin, železo (Fe) je součástí hemoglobinu, hořčík (Mg) je důležitý při uvolňování energie z glukózy, chrom (Cr) je důležitý pro správný metabolismus cukrů a tuků, apod.", "section_level": 3}, {"title": "Zpracování potravy.", "content": "Organické látky, přijímané v podobě bílkovin, tuků nebo sacharidů nedovede živočich využít v podobě makromolekul a proto dochází ke štěpení (trávení) těchto vysokomolekulárních látek na jednodušší, které využívá organismus buď pro syntézu vlastních stavebních látek nebo k energetické výměně uvnitř buňky (ATP). Při příjmu a zpracování živin dochází ke komplexním změnám organických molekul, které tvoří metabolické dráhy. Jako celek se metabolismus zabývá hospodařením s materiálem a energetickými zdroji buňky. Některé metabolické cesty uvolňují energii tím, že rozloží složité molekuly na jednoduché sloučeniny. Tyto degradační procesy jsou označovány jako katabolické (rozkladné) dráhy. Hlavní katabolickou dráhou je buněčné dýchání, při kterém jsou glukóza a další sloučeniny přeměněny na CO a HO. Skladné anabolické dráhy naopak energii spotřebovávají ke stavbě složitých molekul s jednodušších. Příkladem anabolismu je syntéza proteinů z aminokyselin.Campbell/Reece 2006, str. 88 Aby mohly živiny přejít z trávicí soustavy do těla, jsou vstřebávány, převážně v tenkém střevě, kde střevní šťávy, žluč a enzymy ze slinivky břišní dokončují rozklad makromolekul a vzniklé jednoduché látky jsou pak přes střevní stěnu vstřebávány do krve. V lumenu tenkého střeva je dokončeno trávení sacharidů, bílkovin, nukleových kyselin a tuků. Další dva oddíly tenkého střeva: lačník a kyčelník slouží hlavně k vstřebávání vody. Vstřebávání vody dokončuje tlusté střevo, kde je zpětně získáno asi 90 % vody z trávicí soustavy. Nestrávené zbytky se v tlustém střevě zahušťují a jsou konečníkem vylučovány.Campbell/Reece 2006, str. 863-866", "section_level": 2}, {"title": "Lidská výživa.", "content": "Výživa lidí je závislá na konzumaci potravin v nezměněném nebo upraveném stavu. Mohou být rostlinného, živočišného nebo jiného původu. Zvláštní kategorie tvoří potraviny pro zvláštní výživu, doplňky stravy nebo potravními doplňky. Jejich kvalita může být vylepšována přídatnými látkami jako jsou barviva, konzervanty, emulgátory nebo sladidla, nebo i jinak obohacovány například vitamíny nebo stopovými prvky. Energetická hodnota potravin se obvykle vyjadřuje v kilokaloriích nebo joulech.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravá výživa.", "content": "Zdravá výživa udržuje organismus v rovnováze čili v homeostázi. Aby se zabránilo chronickým chorobám, jako jsou například obezita, srdeční choroby, cukrovka nebo rakovina, je podle dat uvedených ve sborníku Světové zdravotnické organizace nutné, aby konzumované potraviny obsahovaly vyvážené množství živin, dostatečné množství vody, ale především ovoce a zeleninu. Zdravá výživa vyžaduje vyvážený příjem základních živin (bílkoviny, sacharidy a tuky), doplňkových živin (vitamíny, stopové prvky a vlákniny) a dostatečné množství vody, aby nenastala intoxikace organismu nadměrnou spotřebou určité látky. Množství výživy však záleží na individuálních předpokladech. Nízkovýživová strava je pak spojena s vyšší pravděpodobností rakoviny.", "section_level": 3}, {"title": "Zvláštní výživa.", "content": "Zvláštní výživa je nutná například při onemocnění, kdy je třeba zvýšit účinky léčby a pomoci léčebně ovlivnit stav těla a jeho tělesné procesy. Podobně jako může být nedostatečná výživa důvodem progrese nemoci, může být cílená nutriční intervence významným preventivním i léčebným faktorem. Energie získaná v potravě je využita k udržení homeostázy, a ta která není okamžitě využita, je ukládána v podobě glykogenu v játrech a ve svalech a také v podobě tuku. Pokud je strava energeticky chudá, trpí živočichové, včetně člověka podvýživou.Campbell/Reece 2006, str. 869", "section_level": 3}, {"title": "Výživa rostlin.", "content": "Většina rostlin jsou (foto)autotrofní organismy, které se udržují při životě příjmem oxidu uhličitého ze vzduchu a vody a výživných látek z půdy. Z těchto látek dokáží rostliny vyrábět fotosyntetickou asimilací organické látky. Důležitým předpokladem pro tento proces je světlo (většinou sluneční záření) a zelené barvivo (chlorofyl), které pohlcuje světlo a přeměňuje v chloroplastech světelnou energii na chemickou.Campbell/Reece 2006, str. 195 Přežití všech rostlinných organismů závisí na vyváženém příjmu a výdeji vody buňkou. Rostlinné a jiné buňky, které mají pružné buněčné stěny, regulují přebytek vody zpětným tlakem (turgor) a při nedostatku vody se plazmatická membrána od buněčné stěny odtahuje, což se navenek projevuje sesycháním až odumřením (plazmolýza).Campbell/Reece 2006, str. 153", "section_level": 2}, {"title": "Výživné látky.", "content": "Rostliny potřebují k růstu devět makrobiogenních a minimálně osm mikrobiogenních prvků. Toto bylo zjištěno na základě rozboru chemického složení sušiny. Asi 95 % hmotnosti sušiny rostlin tvoří organické látky a jenom 5 % je tvořen látkami anorganickými. Většinu organické hmoty tvoří uhlovodíky, které rostlina přijímá v různých formách: Mezi osm základních mikroelementů patří: Mikroelementy fungují především jako katalyzátory a rostliny je vyžadují jenom ve velmi malém množství. Přesto může jejich nedostatek způsobit v porostech rostlin velké škody, například nedostatek hořčíku nebo železa způsobuje žloutnutí listů, což může rostlinu natolik oslabit, že přestane i růst a zahyne.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha půdy.", "content": "Struktura a chemické složení půdy jsou vedle biogeografické polohy a podnebí nejhlavnějšími faktory, které určují, jestli se rostliny v daných podmínkách adaptují na minerálové složení a půdní typ, ať už se jedná o přírodní ekosystém či zemědělskou oblast. Na rozhraní půda-rostlina se odehrávají biochemické procesy, které podmiňují zachování mnoha ekosystémů na Zemi. V půdě se nachází částice různých velikostí, které vznikly rozdrobňováním matečné horniny a spolu s těmito částečkami tvoří půdní humus. Humus zabraňuje slepování jílovitých částic a je zodpovědný za drolivou strukturu půdy, díky které je v půdě zadržována voda a zároveň mají kořeny rostlin v porézní půdě k dispozici kyslík. Humus je rovněž rezervoárem minerálních látek, které postupně pronikají do půdy, zatímco mikroorganismy rozkládají organickou hmotu.", "section_level": 2}, {"title": "Kationtová výměna.", "content": "Mnoho půdních minerálů, zejména ty s pozitivním nábojem (kationty), jako např. draslík (K), vápník (Ca) a hořčík (Mg) jsou pomocí elektrostatických sil poutány k negativně nabitým částicím půdy. Avšak k tomu, aby kořeny rostlin mohly absorbovat výživné látky, musí dojít k jejímu uvolnění z vazby na částice, aby se staly pro rostlinu lépe dostupné. Kationty se stávají pro rostliny dostupnými v okamžiku, kdy jsou ve vazbě na jílové částice nahrazeny půdními vodíkovými ionty (H). Tato kationtová výměna je stimulována kořenovými vlásky, které vylučují H do půdního roztoku. Právě z tohoto důvodu je péče o půdní strukturu velmi důležitá. Záporně nabité anorganické látky (anionty), jako např. dusičnany (NO), fosforečnany (PO) a sírany (SO) mají tendenci k odplavování, protože se neváží na částice půdy příliš pevně a rostliny pak trpí jejich nedostatkem.Campbell/Reece 2006, str. 770-772", "section_level": 2}, {"title": "Symbióza a parazitismus.", "content": "Kořeny rostlin jsou součástí rozsáhlých podzemních společenstev, jako jsou například určité druhy hub a bakterií. Během dlouhého evolučního vývoje vznikl mezi kořeny rostlin a těmito organismy úzký symbiotický vztah jehož výsledkem je usnadnění získávání živin, z něhož těží obě strany. Dvěma nejdůležitějšími příklady symbiózy mezi rostlinami a jinými organismy jsou biologická fixace dusíku bakteriemi v hlízkách rostlin z čeledi bobovitých a symbiotické seskupení hub a rostlinných kořínků (mykorhiza). Adaptační mechanismy pro zlepšení výživy rostlin jsou ale i takové, které mohou případnému hostiteli i škodit. Nazýváme je rostlinným parazitismem nebo rostlinným predátorstvím. Parazitické rostliny získávají živiny napojením na hostitelova vodivá pletiva, nebo nepřímo přes houbová vlákna mykorhizy a masožravé rostliny doplňují svou potřebu na minerální výživu vstřebáváním těl živočichů. Existuje ale i mnoho přechodných forem, jako například jmelí, které je zelené, a tedy schopné fotosyntézy, ale roste převážně na dubech a odčerpává mízu hostitelského stromu pomocí střebadel a doplňuje tím svoji výživu.Campbell/Reece 2006, str. 775-781", "section_level": 2}, {"title": "Výživa hub.", "content": "Houby jsou heterotrofní organismy, které přijímají živiny absorpcí. Svou potravu tráví prostřednictvím hydrolytických enzymů, které jsou vylučovány do potravy. Tyto enzymy se nazývají exoenzymy a jejich úkolem je rozkládat složité molekuly na jednodušší sloučeniny, které může houba vstřebat a dále využít. Schopnost vstřebávat živiny je bezprostředně spojená s funkcí, kterou mají houby v přírodě. Je to funkce saprofytů, parazitů a symbiontů. Houby a bakterie patří v přírodě mezi nejdůležitější dekompozitory, kteří zásobují ekosystémy anorganickými látkami. Tyto látky využívají rostliny i živočichové pro svoji výživu a bez jejich přítomnosti by živočichové i rostliny odumřeli, protože by se prvky, jako například uhlík a dusík nevracely zpět do svého koloběhu. Existují dokonce i přesvědčivá svědectví, že houby a živočichové se vyvinuli ze společného předka - prvoka a rozbory ribozomální RNA a proteinů ukazují, že houby jsou dokonce více příbuzné živočichům než rostlinám.Campbell/Reece 2006, str. 631", "section_level": 1}, {"title": "Mycelium.", "content": "Kromě kvasinek, které jsou jednobuněčné, jsou těla hub složena z drobných vláken, hyf, které vytvářejí mycelium. Mycelium (podhoubí) je shluk vzájemně propletených vláken, které slouží zejména houbám a některým bakteriím jako vyživující síť. Vlákna mohou být rozdělena septy (přepážkami) na jednotlivé buňky, nebo tato septa chybějí a celé mycelium je tvořeno jednou buňkou. Mycelium pronikající půdou se nazývá mycelium vegetativní a část nad půdou je mycelium vzdušné nebo reproduktivní. Symbiotické seskupení kořínků rostlin a houbových hyfů se nazývá mykorhiza. Rostlina poskytuje houbě vhodné prostředí pro život a zásobuje ji například sacharidy. Houbové hyfy zase zvyšují povrch kořenového systému rostliny, čímž se zvyšuje možnost absorpce vody.Campbell/Reece 2006, str. 617-628", "section_level": 2}, {"title": "Výživa prvoků.", "content": "V rámci protist neboli prvoků existuje mnoho rozmanitých způsobů výživy, než je tomu kdekoliv jinde u eukaryotických organismů. Většina protist má aerobní metabolismus a využívá mitochondrií k buněčnému dýchání. Někteří z nich obsahují chloroplasty a jsou fotoautotrofní a jiní zase absorbují organické látky nebo tráví potravu a jsou tedy heterotrofní. Patří sem i mixotrofní organismy, které kombinují fotosyntézu s heterotrofní výživou. Vedle kategorie protista patří do této říše i řasy a protista s absorpčním způsobem výživy podobné houbám. Většina protist žije ve vodním prostředí a je nepostradatelnou složkou mořských i sladkovodních potravních sítí. Nejznámější je fytoplankton, který je zodpovědný za produkci neméně poloviny celé fotosyntetické produkce organického materiálu a neuvěřitelnou hojnost a rozmanitost heterotrofních protist, prokaryot a živočichů. Zatímco u rostlin a živočichů jsou jednotlivé funkce rozděleny mezi celou řadu specializovaných buněk, každý jednobuněčný prvok je organismem stejně kompletním jako například jednotlivá rostlina nebo živočich. K protistům však řadíme nejen jednobuněčné a mikroskopické organismy, ale i některé vcelku jednoduché mnohobuněčné formy nebo obrovské organismy se složitou strukturou, jako například mořské řasy.Campbell/Reece 2006, str. 547-548", "section_level": 1}, {"title": "Nitrobuněčné trávení.", "content": "Na rozdíl od živočichů, kde obvykle probíhá většina trávicích procesů mimo buňky, tráví prvoci veškerou potravu uvnitř svých buněk (nitrobuněčně). Trávicím orgánem je potravní vakuola, kde je potrava pohlcována fagocytózou nebo pinocytózou. Potravní vakuola se sloučí s lyzozomem, který obsahuje hydrolytické enzymy a trávení pak probíhá v organele obalené membránou. Celá řada rozmanitých druhů protist využívá k pohybu a získávání potravy panožky, například měňavky. Většina těchto organismů jsou heterotrofové, kteří se živí převážně bakteriemi, jinými protisty nebo odumřelou organickou hmotou. Patří sem i druhy symbiotické a parazitické. Většina měňavek žije volně a například měňavka úplavičná vyvolává u člověka amébní úplavici. Tyto organismy se šíří kontaminovanou pitnou vodou, potravinami nebo trávicím ústrojím.", "section_level": 2}, {"title": "Výživa prokaryot.", "content": "Způsob výživy prokaryot záleží na tom, jak jejich organismus získává z vnějšího prostředí energii a uhlík. Druhy, které získávají energii ze světla se označují jako fototrofní a druhy, které získávají energii z chemických látek jsou chemotrofní. Potřebuje-li prokaryotní organismus k životu pouze anorganickou sloučeninu CO označujeme jej jako autotrofní a heterotrofní prokaryota vyžadují pro výrobu organických látek nejméně jednu organickou živinu, například glukózu. Zkombinujeme-li tyto čtyři skupiny, dostaneme čtyři možné vztahy prokaryotních organismů k výživě: fotoautotrofní, chemoautotrofní, fotoheterotrofní a chemoheterotrofní.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus dusíku.", "content": "Metabolismus dusíku (N) je u prokaryot příkladem rozmanitosti ve výživě. Dusík, který je nezbytnou složkou bílkovin a nukleových kyselin, dokáží prokaryota použít k látkové výměně z většiny dusíkatých látek. Některé chemoautotrofní bakterie v půdě, jako je například \"Nitrosomonas\" přeměňují amoniak (NH) na nitrity (NO) v oxidačním procesu nitrifikace. Tento proces probíhá ve dvou fázích; v první fázi se přeměňuje amoniak na dusitany (nitritace) a ve druhé fázi na dusičnany (nitratace): Jiné druhy bakterií, \"Pseudomonas\" denitrifikují půdní nitrity (NO)nebo nitráty (NO) a navrací tím do atmosféry vzdušný dusík (N). Některé druhy nitrogenních bakterií žijí v symbiotickém vztahu s kořeny hospodářsky významných rostlin z čeledi bobovitých, jako jsou hrách, fazol, sója, podzemnice olejná, vojtěška nebo jetel. Na kořenech těchto rostlin se vyskytují hlízky složené z rostlinných buněk obsahujících bakterie rodu \"Rhizobium\". Symbiotický vztah mezi rostlinou a bakterií je vzájemně prospěšný. Bakterie dodávají rostlině dusík a rostlina zásobuje bakterie uhlovodíky. Z většiny amonných iontů vzniklých fixaci dusíku jsou přímo v hlízkách syntetizovány aminokyseliny, které jsou prostřednictvím xylému transportovány do stonků a listů.Campbell/Reece 2006, str. 776 Schopnost fixovat vzdušný dusík je zase jedinečnou vlastností některých sinic. Dochází při něm k přeměně vzdušného dusíku (N) na amoniak (NH). Tato jedinečná schopnost sinic umožňuje začlenit dusík do organických sloučenin a ve smyslu výživy jsou tak sinice nejsoběstačnějšími organismy ze všech. Příkladem metabolických schopností sinic je \"Anabaena\", která má buňky specializované na fixaci dusíku ze vzduchu, které se nazývají heterocysty. Jinou jedinečnou schopností prokaryot je využití vzdušného kyslíku k buněčnému dýchání, jak v aerobním tak i anaerobním prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Vnější prostředí a ekosystém.", "content": "Organismus je časově a prostorově ohraničený otevřený systém, který komunikuje s vnějším prostředím, na kterém je závislý; jak na neživých faktorech jako je například podnebí, teplota nebo světlo, tak i na vztazích mezi živými organismy navzájem jako například symbióza, parazitismus nebo predátorství. Uvnitř těchto systémů proudí živiny od primárních producentů (autotrofní organismy) přes primární konzumenty (býložravci) až k sekundárním konzumentům (masožravci) a tak cirkulují uvnitř celého ekosystému.", "section_level": 1}, {"title": "Biogeochemické cykly.", "content": "Po zániku organismu dochází činností dekompozitorů k navrácení atomů těchto prvků do atmosféry, vody a půdy a tím dojde k doplnění zdrojů anorganických látek, které rostliny a ostatní autotrofní organismy použijí k vytvoření nové organické hmoty. Tyto procesy, které probíhají mezi biotickými (živými) a abiotickými (neživými) složkami biotopu tvoří biogeochemické cykly. Většina živin je soustředěna ve čtyřech základních zdrojích, které dále posuzujeme zda jsou dostupné nebo nedostupné: Obecný popis biogeochemických cyklů, které probíhají mezi těmito čtyřmi zdroji je znázorněn na obrázku vpravo, kde jsou šipkami znázorněny biologické a geologické procesy, díky nimž dochází k pohybu látek mezi jednotlivými zdroji. Rychlost s jakou jednotlivé prvky cirkulují v ekosystémech je závislá na rychlosti rozkladných procesů. Faktory, které tyto dekompoziční procesy ovlivňují jsou: teplota, přítomnost vody, přítomnost kyslíku (O), chemické složení půdy a v neposlední řadě i vliv člověka na ekosystémy a biosféru.Campbell/Reece 2006, str. 1209Campbell/Reece 2006, str. 533 Požadavky různých organismů na výživu se zkoumají také s ohledem na ekosystém, ve kterém žijí a návaznosti metabolismu autotrofních a heterotrofních organismů v potravních řetězcích.", "tgt_summary": "Nutrition is the science that interprets the nutrients and other substances in food in relation to maintenance, growth, reproduction, health and disease of an organism. It includes ingestion, absorption, assimilation, biosynthesis, catabolism and excretion. The diet of an organism is what it eats, which is largely determined by the availability and palatability of foods. For humans, a healthy diet includes preparation of food and storage methods that preserve nutrients from oxidation, heat or leaching, and that reduces risk of foodborne illnesses. The seven major classes of human nutrients are carbohydrates, fats, fiber, minerals, proteins, vitamins, and water. Nutrients can be grouped as either macronutrients or micronutrients (needed in small quantities). In humans, an unhealthy diet can cause deficiency-related diseases such as blindness, anemia, scurvy, preterm birth, stillbirth and cretinism, or nutrient excess health-threatening conditions such as obesity and metabolic syndrome; and such common chronic systemic diseases as cardiovascular disease, diabetes, and osteoporosis. Undernutrition can lead to wasting in acute cases, and the stunting of marasmus in chronic cases of malnutrition.", "id": 650915} {"src_title": "Německojazyčné společenství Belgie", "tgt_title": "German-speaking Community of Belgium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do 12. století patřila oblast Východních kantonů k Vévodství Limburk, od roku 1288 po bitvě o Worringen náležela Brabantskému vévodství. V 15. století přešly Východní kantony pod správu španělských Habsburků a od roku 1713, po podepsání Utrechtského míru, náležely rakouské větvi Habsburků. Mezi lety 1794 - 1815 bylo území součástí francouzského departementu Ourthe. Oblast dnes známá jako Východní kantony sestává z 11 obcí, z nichž devět je součástí Německojazyčného společenství a obce Malmedy a Waimes (německy \"Weismes\") tvoří součást Francouzského společenství. Východní kantony byly do roku 1920 součástí Rýnské provincie v Prusku, označované jako kraje Eupen a Malmedy. Po porážce Německa během první světové války se podle Versailleské smlouvy stalo území součástí Belgie. Oblast byla takto označována jako \"cantons rédimés\" (přeložitelné jako \"vykoupené kantony\"). Po uzavření Versailleské smlouvy se v oblasti Východních kantonů konalo referendum, v němž měli občané vyjádřit názor na politické uspořádání oblasti. Na mnohé obyvatele byl během referenda vyvíjen tlak, jehož účelem bylo získání co nejvíce hlasů pro setrvání oblasti ve federaci s Belgií. Nátlak byl vyvíjen především ze strany vůdce belgické armády Hermana Baltia. Mnohým obyvatelům bylo vyhrožováno, že budou vyhoštěni do Německa, pokud nedají hlas pro Belgii. I proto lze referendum považovat za silně zmanipulované a neobjektivní. Ve 20. letech došlo mezi vládami Německa a Belgie k několika jednáním, která měla umožnit Německu odkoupení oblasti. Tato situace měla zlepšit poválečnou finanční situaci Belgie. Původně mělo jít až o 200 milionů zlatých marek. Do jednání nakonec vstoupila francouzská vláda, která ukončila veškerá jednání. Východní kantony zůstaly součástí Belgie pouhých 20 let, když byly v roce 1940 během druhé světové války přičleněny opět k Německu. Většina obyvatel přičlenění k Německu přivítala, protože se považovala národnostně za Němce. Po porážce Německa v roce 1945 byla oblast opět přičleněna k Belgii. V následujících letech získávaly v oblasti velký vliv belgické federální a valonské regionální úřady, aby tak docházelo k oslabení vlivu Německa i němčiny jako jazyka. V 60. letech byla Belgie rozdělena na čtyři jazykové oblasti, mezi něž patřila Vlámská oblast, Frankofonní oblast, bilingvní město Brusel a germanofonní Východní kantony. Od roku 1973 je pak platné dělení, které se zachovalo dodnes - Vlámský region, Valonský region a Region Brusel-hlavní město jako oficiální územně správní jednotky a Vlámské, Francouzské a Německojazyčné společenství jako jazykové komunity. Legislativu v Německojazyčném společenství pak vykonává parlament, který sídlí v Eupenu a Rada Německojazyčného společenství (německy \"Rat der Deutschsprachigen Gemeinschaft\"). Společenství disponuje rozsáhlou mírou autonomie, především v kulturních a jazykových oblastech, ale je i nadále součástí frankofonního Valonského regionu. V posledních letech se stále častěji objevují návrhy na vznik nového regionu a převod pravomocí Valonského regionu pouze pro Německojazyčné společenství. Velkým zastáncem této politiky je také představitel společenství Karl-Heinz Lambertz.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Německojazyčné společenství sestává z devíti obcí:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "1. ledna 2007 žilo v Německojazyčném společenství 73 675 obyvatel, což představuje cca 0,73% populace celé Belgie a hustotu zalidnění 86,3 obyvatel / km. Nejlidnatějším a zároveň hlavním městem je Eupen. Oblasti s výrazně vyšší hustotou zalidnění ve společenství jsou kantony na severu, naopak jižní kantony disponují nižší hustotou zalidnění: Nejvyšší hustotu zalidnění má pak obec Kelmis (577,9 ob. / km), nejnižší obec Büllingen (36,2 ob. / km). Celonárodní průměr Belgie činí 346,7 ob. / km. Ve společenství žije 49,72% mužů a 50,28% žen (celonárodní průměr - muži 48,95%, ženy 51,05%).", "section_level": 2}, {"title": "Vyznání.", "content": "Nejrozšířenějším náboženstvím ve společenství je římskokatolické, které spadá pod Diecézi Lutych. Ta je dále dělena na tři děkanáty a 32 farností. V menší míře se vyskytuje také protestantství.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Společenství má vlastní parlament a vládu, která je jmenována na funkční období 5 let. V čele stojí premiér. Vláda má čtyři ministry:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a cestovní ruch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Severní kantony.", "content": "Oblast čtyř severních kantonů je specifická průmyslem, především zpracováním plastů, hliníku, výrobou čokolády, papírenským průmyslem a strojírenstvím. Velký význam pro rozvoj průmyslu má pak napojení na evropskou silnici E40 a belgickou železniční síť. Mezi turistické pamětihodnosti patří přehrada v Eupenu, významná architektonická budova od Johanna Josefa Couvena, hrnčířské muzeum v Raerenu, dále zámek v Eyneburgu u Kelmisu a mnohé další.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní kantony.", "content": "Ekonomiky jižních kantonů jsou rozvíjeny především prostřednictvím zemědělství a dřevozpracujícího průmyslu. Cestovní ruch tvoří velkou část příjmů celé oblasti. Mezi turistické atrakce patří přírodní park Hautes Fagnes, středověký hrad Reuland, přehrada v Bütgenbachu a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Německojazyčné společenství Belgie (také \"Germanofonní společenství Belgie\", , , ) je nejmenší ze tří společenství v Belgii. Německojazyčné společenství se rozkládá pouze v provincii Lutych ve Valonském regionu při státních hranicích s Německem, Nizozemskem a Lucemburskem. Svou polohou je součástí euroregionu Máza-Rýn. I přesto, že má společenství vlastní vládu a parlament, nejedná se o územně samosprávnou jednotku; výkon státní správy spadá pod pravomoce Valonského regionu. Společenství zahrnuje devět z jedenácti obcí tzv. Východních kantonů (německy \"die Ostkantone\"). Hlavním městem společenství je Eupen. Společenstvím v Belgii se rozumí rozdělení země podle jazykového principu na Vlámské, Francouzské a Německojazyčné společenství. Jednotlivá společenství reprezentují na kulturní, společenské a politické úrovni jazykové skupiny obyvatelstva (komunity). Mezi jejich kompetence patří některé regionální záležitosti jako je školství, regionální hospodářský rozvoj nebo energetika. Většina právních úkonů je však vykonávána na úrovni vyšších územních celků (regionů) nebo jsou podřízeny přímo belgické federální vládě v Bruselu. V okolí měst Bleiberg, Welkenraat a Baelen v provincii Lutych je rozšířena němčina, ale oblasti ke společenství nepatří. K Německojazyčnému společenství nepatří ani oblasti v provincii Lucemburk, kde je rozšířena lucemburština, také germánský jazyk. Většina obyvatel společenství hovoří jedním ze západogermánských dialektů němčiny.", "tgt_summary": "The German-speaking Community of Belgium ( , DG; ; ) or Eastern Belgium (; ; ) is one of the three federal communities of Belgium. Covering an area of within the province of Liège () in Wallonia, it includes nine of the eleven municipalities of East Cantons (). Traditionally speakers of Low Dietsch, Ripuarian, and Moselle Franconian varieties, the local population numbers over 77,000—about 0.70% of the national total. Bordering the Netherlands, Germany and Luxembourg, the area has its own parliament and government at Eupen. The German-speaking Community of Belgium is composed of the German-speaking parts of the lands that were annexed in 1920 from Germany. In addition, in contemporary Belgium there are also some other areas where German is or has been spoken (the difference line between German, Dutch, Luxembourgish and Limburgish is very slight since they are all part of the same dialect continuum) that belonged to Belgium even before 1920, but they are not currently officially considered part of the German-speaking Community of Belgium: Bleiberg-Welkenraedt-Baelen in northeastern province of Liège and Arelerland (the city of Arlon and some of its nearby villages in southeastern province of Belgian Luxembourg). However, in these localities, the German language is declining due to the expansion of French.", "id": 2410438} {"src_title": "Kumys", "tgt_title": "Kumis", "src_document": [{"title": "Výroba a skladování.", "content": "Kumys se vyrábí z kobylího mléka. Na jedno dojení se získá necelý litr. S výrobou kumysů se začíná zpravidla na jaře, kdy má kobyla první hříbě. Klisny se při dojení nepřivazují, protože by pak mléko mělo horší chuť. Dříve se mléko dojilo do \"saby\" (velkého měchu z kobylí kůže) a poté se mléko tlouklo \"bišpekem\" (dřevěná palice). Pokud se mléko nalilo do \"saby\" večer, bylo ráno připraveno k použití (cca 12 hodin). Měch se vyráběl výhradně z kůže klisny, která uhynula přirozenou smrtí a kůže se pak vydělávala ve sraženém kumysu. Jakmile začne být kumys mírně nakyslé chuti, je možné jej konzumovat, ale lepšího výsledku se docílí pokud je několik dní odleželý, ne však příliš dlouho, jelikož se poté zkazí. Kumys by měl být skladován ve stínu a chladu, položený na studené zemi, kde je ochlazován a na víku zase ohříván nahřátou látkou. Výsledná konzistence by měla mít stejnou hustotu jako původně nadojené mléko. Dojení a skladování do \"saby\" je dnes spíše ojedinělé, v hojné míře se využívají plastové nádoby. Dříve se pro převoz kumysu používal \"tursuk\" (kožený vak), dnes jsou však hojně používány plastové láhve nebo kanystry.", "section_level": 1}, {"title": "Chuť.", "content": "Kumys má nakyslou až štiplavou chuť, která se dá srovnat s acidofilním perlivým mlékem. Kumys je výživný a spolu s pečivem tvoří základní stravu pastevců. Řada cizinců má však s jeho strávením potíže. Často je na vině nádoba a způsob jakým je nápoj uchováván (otevřené plastové barely, nalétaný hmyz, apod.). Kumys se slabším obsahem alkoholu (do 1 %), se používá spíše na léčebné účely – bronchitida, chudokrevnost, tuberkulóza (např. v sanatoriu Kníže Josef v Nałęczówě ve východním Polsku).", "section_level": 1}, {"title": "Podávání.", "content": "V minulosti se u Kazachů a Kyrgyzů udržovala tradice podávání kumysu. Například pro hosty byl určen kumys od tříleté klisny, a pro bojovníky zase kumys vyrobený z mléka pětileté klisny, které mělo nahořklou chuť. Lišily se také nádoby, ze kterých se kumys pil: Dnes se v Kyrgyzstánu kumys pije z klasických porcelánových šálků – \"pial\", podobně jako čaj. Např. sibiřští Jakuti ale dodnes pijí kumys z tradičních dřevěných džbánků na třech nožkách zvaných \"čorony\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kumys (mongolsky айраг, kazašsky қымыз, kyrgyzsky кымыз, baškirsky \"ҡымыҙ\" uzbecky a tatarsky qimiz, rusky кумыс) je středoasijský alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka. Nápoj je široce rozšířen jak ve Střední Asii, tak i v evropské části Ruska.", "tgt_summary": "Kumis (also spelled kumiss or koumiss or kumys, see other transliterations and cognate words below under terminology and etymology - , \"qymyz\") is a fermented dairy product traditionally made from mare's milk but also a variant with donkey milk. The drink remains important to the peoples of the Central Asian steppes, of Huno-Bulgar, Turkic and Mongol origin: Kazakhs, Bashkirs, Kalmyks, Kyrgyz, Mongols, and Yakuts. Kumis was historically consumed by the Khitan, Jurchen, and Han Chinese of North China as well. \"Kumis\" is a dairy product similar to \"kefir\", but is produced from a liquid starter culture, in contrast to the solid \"kefir\" \"grains\". Because mare's milk contains more sugars than cow's or goat's milk, when fermented, \"kumis\" has a higher, though still mild, alcohol content compared to \"kefir\". Even in the areas of the world where \"kumis\" is popular today, mare's milk remains a very limited commodity. Industrial-scale production, therefore, generally uses cow's milk, which is richer in fat and protein, but lower in lactose than the milk from a horse. Before fermentation, the cow's milk is fortified in one of several ways. Sucrose may be added to allow a comparable fermentation. Another technique adds modified whey to better approximate the composition of mare's milk.", "id": 502713} {"src_title": "Svatá Rozálie", "tgt_title": "Saint Rosalia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O životě svaté Rozálie toho není mnoho známo. Narodila se kolem roku 1130 na Sicílii do normanské šlechtické rodiny Sinibaldi. Rozálie pravděpodobně nejprve vstoupila do kláštera, ale klášterní život se jí údajně zdál být příliš pohodlný, proto se rozhodla odejít a žít jako poustevnice. Usadila se v jeskyni na Monte Pellegrino poblíž Palerma, kde také zemřela a byla pohřbena křesťany, kteří ji údajně uctívali už za jejího života. V roce 1624 vypukla v Palermu morová epidemie. Podle legendy epidemie ustala poté, co byly ostatky svaté Rozálie přeneseny a pohřbeny v palermském dómu.", "section_level": 1}, {"title": "Kult.", "content": "Svatá Rozálie je patronkou Palerma a ochránkyní proti moru. Její svátek připadá na 15. červenec, kdy byla pohřbena. Dalším památným dnem Rozálie je 4. září, kdy údajně zemřela. Rozáliin kult byl velmi rozšířen především v 17. a 18. století v Itálii a to hlavně na Sicílii, kdy se rozšířil prostřednictvím jezuitského řádu. Nesčetní poutníci vyhledávali poutní místo na Monte Pellegrinu (dodnes jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst v celé Itálii). Také hrob v palermském dómě je dodnes navštěvován nesčetnými věřícími. Rozáliin kult se dostal i do Čech a na Moravu. Je jí zasvěceno několik kapliček: hřbitovní kaple sv. Rozálie v Radnicích v Plzeňském kraji, další kaple se nachází v Roudnici nad Labem v Ústeckém kraji, v okrese České Budějovice je poutní kaple sv. Rozálie v Chlumci, v okrese Písek je poutní kaple zasvěcená svaté Rozálii v Bernarticích, barokní kostelík je také v Tuchoměřicích ve Středočeském kraji a kapličky sv. Rozálie v Uhřicích a Vážanech na Vyškovsku v Jihomoravském kraji. Kostel svaté Rozálie se nachází v Horních Věstonicích na Břeclavsku. Ve vsi Radostíně na Vysočině se začátkem září koná pouť sv. Rozálie u kapličky jí zasvěcené.", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazování.", "content": "Rozálie je zobrazována jako poustevnice s nepokrytými vlasy, většinou v hnědém oděvu. Na hlavě má věnec bílých růží, v rukou často kříž a umrlčí lebku. Protože byla vzývána jako ochránkyně proti moru, často je znázorňována ve společnosti dalších morových patronů – Rocha, Šebestiána atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Rozálie (1130 – 4. září 1166) je křesťanská světice uctívaná zejména jako ochránkyně proti nakažlivým nemocem. Podle tradice se narodila na Sicílii do vysoce postavené rodiny. Žila klášterním, později asketickým životem v osamění. Když byly v roce 1624 nalezeny její ostatky, byly převezeny do Palerma, kde poté skončila morová epidemie.", "tgt_summary": "Saint Rosalia (1130–1166), also called La Santuzza or \"\"The Little Saint\"\", and in Sicilian as \"Rusulia\", is the patron saint of Palermo in Italy, and three towns in Venezuela: El Hatillo, Zuata, and Anzoátegui. She is especially important internationally as a saint invoked in times of plague (disease). Today she is being invoked by the citizens of Palermo to protect the city from Covid-19.", "id": 1187567} {"src_title": "Frederik II. Dánský", "tgt_title": "Frederick II of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Frederik se narodil jako nejstarší syn, druhý z pěti dětí krále Kristiána III. Dánského a jeho manželky Dorotey Sasko-Lauenburské. Narodil se do neklidné doby, kdy jeho otec byl pro své luteránské vyznání značnou částí obyvatelstva odmítán. Po Kristiánově vítězství v občanské válce, známé jako \"Hraběcí válka\", byl Frederik v roce 1536 jmenován princem následníkem Dánska. V roce 1559 Kristián III. zemřel a Frederik nastoupil na trůn. Měl vojenské sklony a zájem uspořádat ekonomický rozvoj a zvýšit vojenskou moc svého království, především námořní moc v Baltském moři. V roce 1559 dosáhl svého prvního vítězství dobytím Dithmarschenu, regionu vzdorujícího uznat dánskou nadvládu, a to při společné operaci se svým strýcem Adolfem Holštýnsko-Gottorpským. To ho přivedlo k angažmá v Severské sedmileté válce (1563–1570), zbytečném konfliktu s jeho bratrancem Erikem XIV. Švédským, který poškodil jak Dánsko, tak Švédsko. Pro první léta jeho vlády byl charakteristický vzrůst nepřátelství se Švédskem, který vyústil ve výše zmíněný ozbrojený konflikt - Severskou sedmiletou válku. Frederik počítal s podporou početných žoldnéřských německých jednotek, již i získal, ale válka nebyla úspěšná. Z důvodů špatné organizace nemohl uskutečnit útok na Stockholm v roce 1563 a jeho jednotky se musely v zimě stáhnout na jih do Skåne. V roce 1564 převzali iniciativu Švédové, proniknuvše do Norska – jež tak bylo dobyto – a devastovavše také dánské provincie Blekinge a Halland. V létě Frederik získal půjčku na financování obléhání Stockholmu, ale záměr skončil naprostým fiaskem a vojsko muselo odtáhnout. Nový pokus v říjnu opět ztroskotal a Královská rada ztratila trpělivost. Za této situace se Frederik musel obrátit na starého nepřítele svého otce, Pedera Oxe. Peder Oxe dostal od krále důležitá privilegia, včetně participace v Královské radě, a společně s ní převzal vládu. Přiměl šlechtu vzít na sebe část financování dluhů a Rada schválila dvojnásobné zvýšení platby mýtného v Öresundu. Administrativní schopnosti Oxeovy a vypuknutí vnitřních konfliktů ve Švédsku byly rozhodujícími faktory, jež zabránily větší katastrofě pro Dánsko a Norsko. Mír se Švédskem byl uzavřen v roce 1570 ve Štětíně za podmínek, jež nebyly příznivé ani pro jednu stranu. Dánsko zůstalo nejsilnější severskou zemí a byla potvrzena příslušnost sporné provincie Jämtlandu k Norsku. Avšak škody materiální i lidské, jež Dánsko utrpělo ve válce, byly pro Frederikovo království katastrofální, zjevné bylo i omezení námořní moci Dánska. Zahraniční politika, ke které se Frederik II. po konfliktu uchýlil, byla naprostá neutralita, a jeho dobré vztahy s protestantskými mocnostmi se omezily na morální podporu. Od anglické královny Alžběty dostal Podvazkový řád. Obklopil se zkušenými rádci, kteří byli schopni vést království správnou cestou. Dosáhnuv míru, rozhodl se Frederik k budování paláců a zámků. v roce 1567 založil Fredrikstad, první město v Norsku pojmenované na počest krále. Pro kontrolu plavby přes Öresund a pro zajištění příjmů z povolení průjezdu obchodních lodí rozhodl o vybudování největší severské pevnosti Kronborgu; byla vystavěna v letech 1574–1584 díky nárůstu poplatků z Öresundu. Šlechta mu postoupila různé pozemky v Dánsku, takže král mohl sjednotit řadu osobních majetků. V roce 1560 získal Hillerødsholm v Hillerødu na severu ostrova Sjælland; zde pak inicioval stavbu zámku Frederiksborg. Byl milovníkem slavností, vína a lovu., stejně jako věd a umění. Byl rovněž patronem slavného astronoma Tychona Brahe. Frederik II. zemřel v klášteře Antvorskov 4. dubna roku 1588 ve věku 53 let. Anders Sørensen Vedel, kněz odpovědný za pohřeb, řekl při obřadu, že smrt byla způsobena alkoholismem, který krále sužoval. Pochován byl v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánských králů; zde odpočívá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V roce 1571 přibyla na návštěvu do Kodaně teta Frederika II., Alžběta Dánská se svým manželem, meklenburským princem Ulrichem III. a čtrnáctiletou dcerou Žofií, o kterou se Frederik zajímal. K uzavření manželství bylo zapotřebí vyjádření teologické fakulty Kodaňské university, neboť příští snoubenci byli blízce příbuzní (Žofiina matka a Frederikův otec byli po otci sourozenci, třebaže měli každý jinou matku). Povolení bylo uděleno a po krátkých zásnubách bylo manželství uzavřeno. Svatba Frederika a Žofie se konala 20. července roku 1572 v Kodani a následujícího dne byla nová dánská královna v katedrále Panny Marie v Kodani korunována. Sňatek byl – tak jako většina svazků v té době – sjednán z dynasticko-politických důvodů. Přes to i přes velký věkový rozdíl mezi manželi (23 let) bylo jejich manželství šťastné. Královna často doprovázela manžela na cestách po zemi a věnovala se především rodinnému životu. Král, který se podepisoval \"\"FS\"\", tvrdil, že to neznamená \"Fredericus Secundus\", ale \"Fredericus & Sophia\". Z manželství a Frederika II. a Žofie vzešli následující potomci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik II. Dánský (1. července 1534, Haderslev, Dánsko – 4. dubna 1588, Slagelse) byl dánský a norský král (1559–1588). Jeho panování je charakterizováno růstem královských financí, jenž mu dovolil budovat zámky a paláce.", "tgt_summary": "Frederick II (1 July 1534 – 4 April 1588) was King of Denmark and Norway and Duke of Schleswig from 1559 until his death.", "id": 2117606} {"src_title": "Mongolská kuchyně", "tgt_title": "Mongolian cuisine", "src_document": [{"title": "Ingredience.", "content": "Mongolští kočovníci stále žijí z produktů zvířat, jako je hovězí dobytek, ovce, koně, kozy, velbloudi, jaci a také divoká zvěř. Maso se buď uvaří do polévek či knedlíčků (chušúr), nebo se usuší na zimu (\"borts\"). Mongolská strava obsahuje mnoho živočišného tuku, který byl hlavně v minulosti důležitý pro Mongoly k překonání chladné zimy (až -40° C) a tvrdé práce. Mléko a smetana (hlavně kobylí či kravské) sloužily k výrobě různých nápojů, stejně tak jako k výrobě jogurtů či sýrů. Oblíbenými obilovinami jsou ječmen a rýže. Z ječmenné mouky se nejčastěji připravují nudle, těsto na knedlíčky či ječmená kaše. Nudle se tradičně přidávají do polévek, nebo do různých směsí masa, popřípadě i zeleniny. Vzácněji se používá i zelenina – například brambory, zelí, vodnice, cibule nebo česnek (kterým se také pokrmy dochucují).", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční pokrmy.", "content": "Většina tradičních jídel je tvořena masem. Mongolové vaří mnoho druhů knedlíčků či placek z ječmenné mouky plněných masem. Chušúr jsou velké smažené knedlíky plněné výhradně skopovým masem. Dalším typem knedlíků jsou buuz, malé knedlíčky plněné masem a vařené v páře, nebo banš, masové knedlíčky vařené ve vodě. Maso se také často dusí (\"cuivan\", \"budaatai huurga\"), nebo přidává do nudlových polévek (\"guriltai šol\"). \"Cuivan\" je nudlová směs se zeleninou a masem. Nejpozoruhodnější způsob přípravy jídla je využíván hlavně při oslavách kdy se maso (společně se zeleninou) připraví na nahřátých kamenech. Buď se použije jehněčí maso (\"chorchog\") nebo vykostěný svišť či koza, do kterých se kameny nakladou (\"boodog\"). Poté co se mléko zbaví smetany (\"öröm\"), připravují se z něj sýry (\"byaslag\"), sušený tvaroh (\"aaruul\"), jogurty a kefíry. Tradičním dezertem je smažené těsto \"boorcog\", podobné koblihám.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční nápoje.", "content": "Typickým mongolským nápojem je \"ajrag\" (kumys), což je zkvašené kobylí mléko nakyslé chuti s nízkým obsahem alkoholu. Dalším oblíbeným nápojem je slaný mléčný čaj (\"süütei tsai\"), lehký mléčný likér (shimiin arkhi) či různé kefíry a jogurtové nápoje. V důsledku ruského vlivu je zde oblíbená vodka či jiné obilné destiláty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mongolská kuchyně (mongolsky: Монгол хоол) je vzhledem k stepním podmínkach, ve kterých Mongolové postaletí žili, velmi strohá a jednoduchá. Nejvíce využívá produktů z masa, mléčných výrobků a živočišných tuků. Využití zeleniny i různého koření je omezeno. Vzhledem k blízké zeměpisné poloze i hlubokými historickými vazbami mezi Čínou a Ruskem je mongolská kuchyně ovlivněna čínskou a ruskou kuchyní méně než by se dalo čekat.", "tgt_summary": "Mongolian cuisine predominantly consists of dairy products, meat, and animal fats. The most common rural dish is cooked mutton. In the city, steamed dumplings filled with meat—\"buuz\"— are popular. The extreme continental climate of Mongolia has influenced the traditional diet. Use of vegetables and spices are limited. Due to geographic proximity and deep historic ties with China and Russia, Mongolian cuisine is also influenced by Chinese and Russian cuisine.", "id": 259296} {"src_title": "Mauritánská železnice", "tgt_title": "Mauritania Railway", "src_document": [{"title": "Výstavba.", "content": "Trať byla vybudována z iniciativy francouzské koloniální správy Francouzské západní Afriky, kterou vyvolaly objevy bohatých nalezišť železné rudy v okolí horského masivu \"Kidjat Idždil\". Přípravné práce na výstavbě, které započaly v r. 1940, přerušila druhá světová válka a byly obnoveny v r. 1952. Stavbu investovala akciová společnost \"Société Anonyme des Mines de Fer de Mauritanie\" (MIFERMA), která přijala formální rozhodnutí o zahájení výstavby 21. března 1960. První kilometr byl slavnostně uveden do provozu 5. března 1961 a stavba byla dokončena 25. března 1963. Slavnostní zahájení provozu na celé trati se uskutečnilo až 16. června 1963 za účasti mauritánského prezidenta, přestože kolaudace proběhla 21. dubna a první vlak tratí projel již 1. června. V r. 1974 byla trať znárodněna jako součást majetku společnosti MIFERMA a její správa přešla pod státní podnik \"Société Nationale Industrielle et Minière\" (SNIM). V letech 1976 až 78 se trať stala cílem útoků a sabotáží ozbrojenců fronty Polisario. V nejbližších letech se plánuje modernizace trati, aby se zvýšila její využitelnost, a rovněž vybudování nové vlečky do povrchového dolu Guelb al-Aouj.", "section_level": 1}, {"title": "Tunel Šúm.", "content": "Trasa byla projektována tak, aby vedla mauritánským územím podél hranice se Západní Saharou. Trať vede od Atlantského oceánu východně až ke zlomu hranice poblíž města \"Šúm\" (Choum) a tam se stáčí na sever. V tomto zlomu byla trasa původně projektována v úpatí horského útesu, které ovšem leží na území Západní Sahary, tehdy spravované Španělskem. Francouzi a Španělé nenalezli dohodu, která by umožnila exteritoriální vedení železnice, údajně kvůli nadneseným španělským požadavkům. Proto musel být vybudován útesem tunel, který leží na mauritánské straně hranice. Tunel, který vede ve značném spádu žulovým masivem, je 1 893 m dlouhý a byl nazván památníkem evropské blbosti v Africe. Když v r. 1976 jižní část Západní Sahary připadla na krátkou dobu Mauritánii, byl v r. 1978 vybudován obchvat tunelu v délce 5 km, který vede relativně rovnou pouští. Od toho roku není tunel v provozu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Na trati jsou 2 nádraží (mimo vleček k dolům a přístavu) a 7 zastávek, které jsou ve vzdálenostech zhruba 60 km. Trať nemá automatické zabezpečení, řízení provozu je zajišťováno vysílačkami. Nejmenší poloměr oblouku je 1 000 m, největší podélný sklon 5 ‰. Průměrná rychlost vlaků je 38 km/h. Ročně se po trati přepraví asi 14 miliónu tun nákladu a její roční výkon je 16,6 miliardy tunokilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlaky.", "content": "Na trati je provozována především nákladní doprava železné rudy. Nákladní vlaky, které patří k nejdelším na světě, jsou dlouhé až 2,5 km a skládají se z 200 až 210 vozů s nákladem 84 t na každém z nich při osovém zatížení brutto 26 t. Nákladní vlaky, doplněné služebními vagóny, jsou provozovány denně (3 v každém směru) a jsou taženy 3 až 4 dieselelektrickými lokomotivami General Motors EMD SD40 o výkonu 2 430 kW. Některé vlaky jsou kvůli přepravě automobilů provozovány jako smíšené a jsou doplněny doprovodnými osobními vozy (I. a II. třída). Jednou až dvakrát ročně jsou ze Šúmu do Zouaretu vypravovány tzv. pouštní vlaky; jde o osobní vlaky pro turisty, které jsou taženy staršími dieselovými lokomotivami CC Alsthom. V červenci 2018 dostala železnice nové přírůstky do vozového parku. Jedná se o 3 osobní vozy Českých drah řady B249, které už nejsou potřebné. Prodej vozů zařídila česká obchodní firma SSS Trade s.r.o..", "section_level": 2}, {"title": "Údržba.", "content": "Provoz této extrémní trati vyžaduje značnou údržbu, která je zabezpečována speciálními pracovními četami. Jejich základny jsou od sebe vzdáleny cca 150 km a jejich hlavním úkolem je odstraňování navátého písku, což se provádí především ručně lopatami. Kromě toho je správa trati vybavena speciálním vlakem, který trať pravidelně projíždí a zametá písek z kolejí, a dále automatickou podbíječkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mauritánská železnice je jedinou železniční tratí v Mauritánii. Jedná se jednokolejnou trať normálního rozchodu o délce 704 km. Spojuje povrchové doly na železnou rudu v oblasti \"Zouérat\" s přístavem Nuadhibú. Je provozována \"Société Nationale Industrielle et Minière\" (Státní průmyslový a důlní podnik).", "tgt_summary": "The Mauritania Railway is the national railway of Mauritania. Construction of the line began in 1960, with it opening in 1963.. It consists of a single, railway line linking the iron mining centre of Zouerate with the port of Nouadhibou, via Fderik and Choum. The state agency \"Société Nationale Industrielle et Minière\" (National Mining and Industrial Company, SNIM) controls the railway line. Since the closure of the Choum Tunnel, a section of the railway cuts through the Polisario Front-controlled part of the Western Sahara ().", "id": 356659} {"src_title": "Frederik I. Dánský", "tgt_title": "Frederick I of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Frederik se narodil jako nejmladší, páté dítě (čtvrtý syn) dánského krále Kristiána I. a jeho manželky Dorotey Braniborské; dva nejstarší bratři však zemřeli ještě jako nemluvňata. K moci se dostal v důsledku povstání kléru a šlechty, jehož důsledkem bylo vyhnání jeho synovce Kristiána II. Musel překonat řadu bouří a povstání, které odmítaly uznat jeho vládu. Třebaže byl katolík, dovolil svobodu vyznání a příchod luteránství do svých zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Vévoda šlesvicko-holštýnský.", "content": "Frederik byl nejoblíbenějším a preferovaným synem své matky, která byla v posledních letech života Kristiána I. guvernérkou Šlesvicka-Holštýnska. Podle privilegií, jež Kristián I. zemi udělil, si mohli její obyvatelé zvolit sami po jeho smrti nového vévodu mezi královými syny. Královna matka rozhodla o tom, že vévodství budou rozdělena na dvě části mezi oba syny, poskytnuvši Frederikovi právo prvního výběru. Frederik si zvolil část se zámkem Gottorp, zatímco jeho starší bratr Jan I. Dánský, král Kalmarské unie, měl sídlo v městě Bad Segeberg. Podle dohody Kristiána I. se šlesvicko-holštýnskými stavy vévodství byla nedělitelná, takže oficiálně fungovali Frederik a Jan jako spoluvládci – k oficiální volbě došlo 12. prosince 1482. V roce 1500 přesvědčil Frederik svého bratra krále Jana, aby dobyli Dithmarschen, regionu de iure pod svrchovaností Holštýnska, de facto však fungujícího jako nezávislá rolnická republika. Podařilo se jim sebrat velké vojsko sestávající z jednotek nejen z obou vévodství, ale z celé Kalmarské unie a z německých žoldnéřů. Expedice však ztroskotala v bitvě u Hemmingstedtu, kde byla třetina jednotek ztracena. Po smrti Frederikova bratra Jana v roce 1513 část dánské šlechty odmítla jako krále Janova syna Kristiána a nabídla korunu Frederikovi, ale nakonec byl Kristián uznán jako král, ovšem až po kompromisních jednáních, jejichž výsledky poskytly šlechtě a duchovenstvu zvýšení jejich moci, zatímco moc krále byla oslabena. V tomtéž roce byl král Kristián jmenován vévodou šlesvicko-holštýnským, děliv se s Frederikem o moc. V roce 1521 císař Karel V., Kristiánův strýc, jmenoval Kristiána jediným vévodou holštýnským, vyvolav tak roztržku mezi králem a vévodou Frederikem. Avšak v srpnu roku 1522 se Kristián poté, co se vzdal svých práv, s Frederikem smířil. Reformy podporující protestantismus, které Kristián II. zaváděl proti dánskému kléru, vyvolaly nespokojenost v zemi. Jutští biskupové a někteří šlechtici se sešli v březnu roku 1523 ve Viborgu, kde se shodli na tom, že vyženou krále ze země a budou hledat podporu u jeho strýce, vévody Frederika. S touto podporou Frederik vyhlásil 8. března Kristiánovi II. válku. Kristián odmítl bojovat se svými poddanými a 13. dubna téhož roku opustil zemi. Tentýž den byl Frederik jmenován novým králem Dánska a 7. srpna byl korunován.", "section_level": 1}, {"title": "Král Dánska a Norska.", "content": "První roky Frederikovy vlády nebyly šťastné. Měšťanstvo a rolnictvo zůstalo věrné Kristiánovi II. V letech 1524 a 1525 vypukla povstání v Jutsku a ve Skåne. Města Malmö a Kodaň, odmítající uznat Frederika, byla podrobena v roce 1525. Søren Norby, místodržitel na ostrově Gotland, shromáždil vojsko o 8000 mužích, vylodil se ve Skåne a obsadil hrad Helsingborg. Frederik v odpověď poslal \"Johan Rantzaua\", který rebely v Lundu a v Bunketofte porazil. Kristián II., pobývající v Nizozemí, podnikl osobně v roce 1531 do Norska nezdařilou vojenskou výpravu, jejímž výsledkem bylo jeho zajetí v tomtéž roce. Třebaže Frederik přislíbil Kristiánovi podmíněnou svobodu, porušil svůj slib a rozhodl 30. července roku 1532 o jeho uvěznění na hradě Sønderborg. Třebaže Frederik ve své smlouvě s biskupy slíbil chránit katolickou víru proti protestantismu, ve skutečnosti povolil svobodu vyznání. Významným krokem v tomto směru bylo jmenování významného luteránského kazatele Hanse Tausena svým kaplanem a výchova Frederikova syna Kristiána v luteránství. Frederik se vzdal dědičných nároků na opětné nastolení Kalmarské unie, která zahrnovala vedle dánského a norského trůnu i trůn Švédska a která se definitivně rozpadla po svržení Kristiána II. Udržoval dobré vztahy se švédským králem Gustavem I., stejně jako s hanzovními městy (především Lübeckem), původně nepřáteli Kristiána II. Po dobu většiny svého vlády sídlil Frederik na zámku v Gottorpu, své vévodské rezidenci, a navštěvoval Dánsko pouze v nejnutnějších případech. Nikdy nebyl v Norsku a nebyl zde ani korunován, takže užíval titul \"volený král Norska\". Protože oba jeho rodiče byli Němci, předpokládá se, že se nikdy nenaučil dánsky. Zemřel na hradě v Gottorpu 10. dubna roku 1533 ve věku 61 let. Jeho ostatky byly převezeny a pohřbeny v katedrále ve Šlesviku.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V roce 1502 se oženil s patnáctiletou Annou Braniborskou, dcerou braniborského kurfiřta Jana Cicerona. Z manželství vzešli dva potomci: V roce 1518, po smrti své první manželky, se oženil znovu, tentokrát s Žofií Pomořanskou, dcerou vévody \"Bohuslava Pomořanského\". Z tohoto manželství se narodilo šest dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik I. Dánský (7. října 1471 Haderslevhus – 10. dubna 1533 Gottorf) byl v letech 1523–1533 dánský a norský král.", "tgt_summary": "Frederick I (7 October 1471 – 10 April 1533) was the king of Denmark and Norway. His name is also spelled \"Frederik\" in Danish and Norwegian, \"Friedrich\" in German and \"Fredrik\" in Swedish. He was the last Roman Catholic monarch to reign over Denmark, when subsequent monarchs embraced Lutheranism after the Protestant Reformation. As king of Norway, Frederick is most remarkable in never having visited the country and was never crowned as such. Therefore, he was styled \"King of Denmark, the Vends and the Goths, elected King of Norway\".", "id": 2268586} {"src_title": "Ostencovití", "tgt_title": "Triggerfish", "src_document": [{"title": "Anatomie a stavba těla.", "content": "Ostencovití mají velice oválné a komprimované (slisované) tělo. Hlava je velká, zakončena malým ústním otvorem s velmi silnými zuby, které jsou přizpůsobené k drcení ulit a korálů. Spodní čelist se skládá ze čtyř zubů na každé straně, zatímco horní čelist obsahuje sadu dalších šesti destičkových zubů. Kromě zubů se chrání také malými ocasními trny, které mohou poškrábat a zranit jiné ryby nebo dokonce člověka. Oči jsou malé, v horní části hlavy, daleko od úst a fungují nezávisle na sobě, každé oko se může pohybovat jiným směrem. Přední hřbetní ploutev je tvořena ze tří ostnů, z nichž první je nejdelší a nejsilnější. Dostali podle nich i své pojmenování. Ostny fungují jako ochrana před predátory. První osten je uzamčen do druhého a pomocí třetího jej může opakovaně vystřelovat do vzpřímené polohy. Působí tak větší a pro predátora by tudíž bylo obtížné jej spolknout. Řitní a zadní hřbetní ploutve jsou schopné vlnit se ze strany na stranu, což pomáhá rybě plout pomaleji. Srpkovitou ocasní ploutev používají ostencovití pouze v případě úniku před nebezpečím. Většina ostencovitých dorůstá délky 20-50 centimetrů, některé druhy mají však až jeden metr (\"Pseudobalistes naufragium\"). Jsou velice pestře zbarveni. Mezi základní barvy patří modrá, žlutá, oranžová, bílá, černá, šedá a hnědá. Na těle mají propracované ornamenty, které obsahují skvrny a čáry. Barevné schémata jim umožňují dobře splynout s místem, ve kterém se vyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Ostencovití se vyskytují především v mělkých vodách a podél korálových útesů. Jsou to agresivní ryby, které chrání své teritorium, především pokud jde o samice, které hlídají své jikry. Mohou napadnout také potápěče, pokud se pohybuje na jejich teritoriu. Kousnutí může být bolestivé, nikoliv však smrtelné. Většinou žijí samostatně, ale vzhledem k tomu, že hledají potravu na stejných místech, bývají často považováni za skupinu. Během dne jsou neustále v pohybu, zpomalují až v noci, kdy hledají úkryt v písku, do kterého se schovávají před predátory.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samci ostencovitých migrují na svá tradiční místa, kde probíhá tření, která si důkladně chrání před ostatními samci, protože bez vlastního území by neměli ke tření šanci. Území samce slouží k rozmnožování a péči o mláďata. Většina samčích teritorií se nachází nad písčitým mořským dnem nebo skalním útesem. Na každém teritoriu je více než jedna samice a samec se tře s každou z nich. Na ostrově Izu v Japonsku má jeden druh ostencovitých (\"Xanthichthys mento\") na svém teritoriu ve stejnou dobu až tři samice, se kterými se postupně tře.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o mláďata.", "content": "Samice v období tření klade velké množství vajíček, z kterého ale přežije jen malý počet. O jikry se stará samec i samice. Samice je v bezprostřední blízkosti jiker, chrání je a fouká na ně vodu, aby je dobře zásobovala kyslíkem. Samec je ve větší vzdálenosti a chrání samičku i jikry před případným nebezpečím. Po vylíhnutí jsou mláďata stále v ohrožení, protože představují chutnou potravu pro větší ryby. Dospělosti se dožije jen málo z nich.", "section_level": 3}, {"title": "Potrava.", "content": "Ostencovití jsou masožravci. Velkou část jejich potravy tvoří krabi, krevety, mořští ježci, červi a jiní bezobratlí. Dále jí mušle, které dokáží rozdrtit pomocí svých silných zubů. Můžeme je také vidět jíst jiné menší ryby, které neloví, ale pokud najdou mrtvé tělo ryby, sní ji. Potravu vyhledávají na dně oceánů a moří, kdy pomocí vody, kterou vystřelují z úst, odstraňují písek, ve kterém se většinou jejich potrava nachází.", "section_level": 2}, {"title": "Chov ostencovitých.", "content": "Ostencovití jsou také chováni v akváriích. Jsou ovšem velmi nároční, nedoporučují se proto začátečníkům. Bývají agresivní vůči ostatním rybám, z toho důvodu je lepší chovat je samostatně, v páru s dalším ostencem nebo stejně velkými rybami, záleží na druhu ostencovitého. Potřebují velké nádrže s prostorem pro plavání a úkryt. Často se stává, že ostencovití útočí na vybavení akvária, především na ohřívače akvária, topítka, korály. Je důležité krmit je 3 až 5× denně pestrou stravou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostencovití (\"Balistidae\") je čeleď mořských paprskoploutvých ryb z řádu čtverzubci (\"Tetraodontiformes\"). Ostencovití se vyskytují v tropických mořích celého světa, v menší míře zasahují i do moří subtropů a mírného pásu. Je známo asi 40 druhů ve 12 rodech.", "tgt_summary": "Triggerfishes are about 40 species of often brightly colored fish of the family Balistidae. Often marked by lines and spots, they inhabit tropical and subtropical oceans throughout the world, with the greatest species richness in the Indo-Pacific. Most are found in relatively shallow, coastal habitats, especially at coral reefs, but a few, such as the oceanic triggerfish (\"Canthidermis maculata\"), are pelagic. While several species from this family are popular in the marine aquarium trade, they are often notoriously ill-tempered.", "id": 1932389} {"src_title": "Měšek I. Křivonohý", "tgt_title": "Mieszko IV Tanglefoot", "src_document": [{"title": "Předkové.", "content": "Měšek přišel na svět mezi lety 1131 až 1146, kdy musel jeho otec do exilu. Byl druhým synem polského seniora Vladislava II. Vyhnance a jeho ženy Anežky Babenberské, vnučce císaře Jindřicha IV. Jeho předci byli mimo Sálských i Přemyslovci, díky svazku jeho pradědečka Vladislava I. Hermana s Juditou Přemyslovnou, s Rurikovci, díky svazku jeho dědečka Boleslava III. Křivoústého se Zbyslavou Kyjevskou, dcerou Svjatopolka II. Izjaslaviče a dokonce i Arpádovci, díky svazku jeho prapradědečka Vratislava II. s Adlétou Uherskou, dcerou Ondřeje I. Uherského.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Kdy se Měšek narodil, není známo? Badatelé navrhují tato data: 1131, kolem roku 1138 a mezi lety 1138 až 1141.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vyhnanství.", "content": "Jeho otec Vladislav II. Vyhnanec byl i se svými syny vyhnán v roce 1146. Po vyhnání se otci nepodařilo získat podporu Vladislava II. a do Polska se nevrátil ani s pomocí Konráda III. Měšek tak trávil své mládí na hradě Altenburg v Německu. U panovníka překvapivě studoval v klášterní škole v Michaelsbergu u Bamberku.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Slezska.", "content": "Synové Vladislava II. Vyhnance se u římských králů prosadili až v roce 1163. Tehdy se Fridrichovi I. Barbarossovi konečně podařilo Boleslava I. Vysokého do Slezského knížectví. Tehdejšímu seniorovi Boleslavovi IV. Kadeřavému se však podařilo ovládnout některé důležité hrady ve Slezsku. V roce 1166 se však Měškovi a jeho bratru Boleslavovi podařilo tyto hrady ovládnout. Po návratu není zcela jasná Měškova pozice, zda byl podřízeným spoluvládcem Boleslava či jen vládl v oblasti Ratibořska a Těšínska.", "section_level": 2}, {"title": "Knížetem Ratibořským.", "content": "Jeho pozice se vyjasnila v roce 1172. Tehdy se společně synovcem Jaroslavem Opolským vzpouřil proti Boleslavovi I. Vysokému. Boleslav utekl k císaři Barbarossovi. Tentokrát se Barbarossa rozhodl pomoci Boleslavovi silou, aby se vrátil do Slezska. Boleslav IV. Kadeřavý vyslal do Říše svého bratra Měška III. Starého s osmi tisíci hřivnami stříbra. Boleslav se vrátil do Slezska, ale vydělil Měškovi Ratibořsko a Jaroslavovi Opolskému Opolsko. Jedním z prvních vladařských skutků, byla svatba s Ludmilou, pravděpodobně z přemyslovského rodu.", "section_level": 2}, {"title": "Bytomsko a Osvětimsko.", "content": "V roce 1177 byla vzpoura proti seniorovi Měškovi III. Starému. Na straně vzbouřenců stál i bratr Boleslav I. Vysoký. Na straně Měška stál i Měšek Křivonohý a Jaroslav Opolský, kterému s e Boleslava podařilo porazit. I přes porážku Boleslava vzbouřenci vyhráli a novým seniorem se stal Kazimír II. Spravedlivý. Měšek III. Starý musel utéct do Ratiboře, za svým synovcem Měškem Křivonohým. Kvůli tomu, se zdálo, že bude jen otázkou času, kdy Kazimír zaútočí na Ratibořsko. Kazimír se však chtěl s Měškem domluvit a podařilo se mu s Měškem a udělil mu Osvětimsko, Bytomsko a Seveřsko ,vydělené z Malopolska.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora Měška Starého.", "content": "Kazimír II. Spravedlivý zemřel 5. května 1194. Měšek Křivonohý se i se synovcem Jaroslavem Opolským se znovu rozhodli podporovat Měška III. Starého. Jeho šance na Krakov byla velká, jelikož synové Kazimíra: Lešek I. Bílý a Konrád I. Mazovský nebyli ještě dospělí. Leška a Konráda podporovala malopolská, mazovská a sandoměřská. V roce 1195 došlo k doposud nejkrvavější bitvě u řeky Mozgawy, která se konala 13. září 1195. První fáze bitvy byla pouze v režii velkopolského vojska. Tam zemřel Měškův syn Boleslav a sám Měšek byl zraněn. Druhá fáze bitvy skončila vítězství Slezanů. I přes vítězství, to bylo jen vítězství prestiže, protože vítězství nemělo prakticky žádnou váhu. Měškovi se i přesto podařilo získat krakovský stolec.", "section_level": 2}, {"title": "Opolským knížetem.", "content": "22. března 1201 zemřel Jaroslav Opolský. Na několik měsíců se Opolským knížetem stal Boleslav I. Vysoký. Když i on zemřel, knížectví převzal jeho jediný syn Jindřich I. Bradatý. Situaci využil Měšek, který dobyl Opolsko, které se tak trvalo stalo součástí Opolsko-ratibořského knížectví.", "section_level": 2}, {"title": "Seniorem.", "content": "9. června 1210 vydal papež Inocenc III. bulu, kde obnovuje testament Boleslava III. Křivoústého. Podle tohoto testamentu, měl trůn dostat právě Měšek Křivonohý. Hnězdenský arcibiskup Jindřich Kietlicz kvůli tomu svolal sněm na kterém se účastnili Jindřich I. Bradatý, Lešek I. Bílý a Konrád I. Mazovský, kde Leška uznali za krakovského knížete. Měšek na sněmu nebyl přítomen, společně s Griffitami dobýval Krakov. Využít této situace se mu nepodařilo, protože 16. května 1211 umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1178 si vzal Měšek za ženu Ludmilu († po 20. 10. 1210), z neznámého rodu. Manželé měli pět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Měšek I. Křivonohý (polsky \"Mieszko I Plątonogi\", † 16. květen 1211) byl slezský údělný kníže pocházející z rodu Slezských Piastovců. V letech 1210 až 1211 byl pak polským seniorem.", "tgt_summary": "Mieszko IV Tanglefoot () (ca. 1130 – 16 May 1211) was Duke of Kraków and High Duke of Poland from 9 June 1210 until his death one year later. He was also Duke of Silesia from 1163 to 1173 (with his brother as co-ruler), Duke of Racibórz from 1173, and Duke of Opole from 1202. His nickname \"Tanglefoot\" (Plątonogi) appeared in the chronicles from the 14th and 15th centuries. From \"Rocznik Sędziwoja\", annals written in the mid-fifteenth century, the entry for the year 1192: \"\"Cracovia civitas devastata est a Mescone loripede dicto Platonogy nepote ducis Kazimiriensis filio Wladislai exulis\"\" (en: \"The city of Kraków was devastated by Mieszko the bandy-legged, called Platonogy, nephew of Duke Casimir, son of Władysław the Exile\").", "id": 2265425} {"src_title": "Kryštof III. Bavorský", "tgt_title": "Christopher of Bavaria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Kryštof se narodil jako poslední, sedmý, avšak jediný do dospělosti přeživší potomek hornofalckého kurfiřta \"Jana Wittelsbacha\" († 1443) a jeho první manželky \"Kateřiny Pomořanské\" († 1426), dcery pomořanského vévody Vartislava VII. z dynastie Greifen, sestry dánského krále Erika VII. Kryštof se narodil pravděpodobně v Neumarktu v Horní Falci, některé prameny však uvádějí i Helsingborg v Dánsku. Vychován byl na dvoře římského krále Zikmunda Lucemburského, neboť jeho otec byl spojencem Zikmundovým v jeho válkách s českými husity. Kryštofova matka byla sestrou Erika Pomořanského, pomořanského vévody, který jako Erik I. panoval od roku 1449 v Pomořansku a před tím byl králem Kalmarské unie v Dánsku (jako Erik VII.), ve Švédsku (jako Erik IX.) a v Norsku (jako Erik III.) Stejně jako Erik i Kryštofova matka byla po přeslici pravnučkou Valdemara IV. Atterdaga († 1375), posledního dánského krále z dynastie Estridsenů (nepočítaje v to královnu Markétu I. Dánskou, jež v Dánsku panovala do roku 1412).", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Když v Dánsku, Švédsku a Norsku - zemích Kalmarské unie - došlo pro všeobecnou nespokojenost s vládou Erika VII. k jeho sesazení s trůnu, sněm dánského království se obrátil na Kryštofa jako na dalšího pokračovatele dánské královské linie s nabídkou královské koruny a on v roce 1439 přijel do Dánska a stal se jeho guvernérem. V roce 1440 jmenován králem a 9. dubna roku 1440 korunován jako Kryštof III. Po dánské volbě poslal vyslance do Švédska, aby tam navázali vztahy se švédským sněmem; ve Švédsku byl guvernérem Karel Knutsson, který to akceptoval a Kryštof byl 13. září roku 1441 zvolen králem Švédska a den nato v Uppsale korunován. Následujícího roku 1442 byl zvolen i králem Norska. Po překonání odporu posledních stoupenců Erika a potlačení povstání v Jutsku (1441) byl v roce 1443 korunován i králem Norska, přijav současně titul \"nordic archrex\". V tomtéž roce, po smrti otce, převzal vládu v Horní Falci (\"Pfalzgraf von Neumarkt in der Oberpfalz\"). Po převzetí vlády narovnal Kryštof vztahy s Hanzou, potvrdiv její dřívější privilegia, i s církví a s panovníkem Holštýnského vévodství hrabětem Adolfem VIII., jemuž udělil v léno šlesvické vévodství. Vláda krále byla omezená, oslabená nesnadnou spoluprací s mocnými rody všech tří království; v té situaci se král v počátcích svého panování snažil o zachování rovnováhy mezi všemi třemi zeměmi, později však podporoval dominanci Dánska. Napomáhal rovněž rozvoji měst, zvláště Kodaně. Za jeho vlády bylo nově kodifikováno švédské právo (\"\"Kristoffers Landslag\"\"). Ke konci jeho vlády se znovu projevily diskrepance s hanzovní ligou a předpokládá se, že Kryštof plánoval spojit se s různými německými knížaty se záměrem zaútočit na Lübeck. Pravděpodobně plánoval i válku proti Rusku. Kryštof nabídl Švédům vrátit ostrov Gotland, kde se usadil Erik Pomořanský, který odtud podnikal pirátské výpravy a nikdy s králem Kryštofem nesouhlasil. Kryštof se opakovaně musel vyrovnávat s komplikovanou vnitrostátní situací; kvůli vzrůstající nespokojenosti ve Švédsku svolal počátkem roku 1448 sněm do Jönköpingu. 5. nebo 6. ledna v Helsingborgu nenadále zemřel, nezůstaviv dědiců. Byl posledním potomkem Valdemara IV. Atterdaga; jeho nástupce Kristián I. položil základy nové Oldenburské dynastie. Rod Wittelsbachů, k němuž Kryštof náležel, se vrátil na trůn Švédska v roce 1654.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "12. září roku 1445 se v Kodani oženil s Doroteou Braniborskou, nejmladší ze tří dcer (jediný syn zemřel při narození) braniborského markraběte \"Jana\", zvaného \"Alchymista\", a jeho manželky vévodkyně \"Barbary Anhaltské\"; její nejstarší sestra Barbara (1423-1481) byla provdaná \"vévodkyně milánská\" a Alžběta (1425-1465) byla provdaná \"vévodkyně pomořská\". Z krátkého (dva roky a tři měsíce) manželství se nenarodil žádný potomek. Kryštof zemřel 5. ledna roku 1448 v Helsingborgu a byl pochován v katedrále v Roskilde. Po jeho smrti se jeho vdova z ekonomických důvodů na straně Dánska (byla obava, že v případě sňatku s jiným nápadníkem by Dánsko muselo vrátit její věno) provdala za nového krále, Kryštofova nástupce Kristiána I. z Oldenburské dynastie, jež vládne na dánském trůně dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kryštof III. Bavorský (26. února 1416 – 5. ledna 1448) – v letech 1440–1448 dánský a švédský a v letech 1442–1448 norský král z dynastie Wittelsbachů.", "tgt_summary": "Christopher of Bavaria (26 February 1416 – 5/6 January 1448) was King of Denmark (1440–48, as Christopher III), Sweden (1441–48) and Norway (1442–48) during the era of the Kalmar Union.", "id": 778606} {"src_title": "John Joubert", "tgt_title": "John Joubert (serial killer)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Joubertovi rodiče se rozvedli, když mu bylo šest let, a z rozhodnutí soudu musel žít s matkou v Lawrence ve státě Massachusetts. Nesměl navštěvovat svého otce a začal nenávidět matku. V roce 1974 se matka a John přestěhovali do Portlandu v Maine. Ve 13 letech začal na školním hřišti napadat děti, především chlapce. Jednou bodl svou spolužačku propisovačkou do hrudi a její křik ho, jak sám později řekl, vzrušoval. Dokonce napadl pětadvacetiletou učitelku. Postupem času si na své útoky bral i nůž. Joubert byl odveden k psychologovi. Ten vše uzavřel s tím, že Joubert je uzavřené dítě, bez sebemenšího zájmu o navazování kontaktů a má sexuální sny spojené s utrpením druhých, a že pro společnost není nebezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Vraždy.", "content": "Dne 22. srpna 1982 šel 11letý Richard \"Ricky\" Stetson běhat. Když se do noci nevrátil, jeho rodiče zavolali policii. Další den viděl místní řidič tělo chlapce na silnici I-295. Útočník ho svlékl a pobodal, přičemž chlapec vykrvácel. Několikrát byl pokousán. Z vraždy byl obviněn místní člověk, ale otisky jeho zubů neodpovídaly těm na těle, takže byl po roce propuštěn. Případ byl odložen. Joubert, který chlapce zabil, se mezitím přestěhoval do Nebrasky od nenáviděné matky. Dne 18. září 1983 zmizel v Bellevue novinový poslíček Danny Joe Eberle. Jeho bratr ho viděl, jak ho pronásleduje dodávka řízená bělochem. Joubert později popisoval, jak vytáhl nůž, zakryl chlapcova ústa rukou a začal ho bodat. Po třech dnech hledání, bylo objeveno Dannyho tělo asi čtyři míle (6 km) od jeho kola. Byl svlečen do spodního prádla, nohy a ruce byly svázané a ústa měl zalepená chirurgickou náplastí. Joubert ho bodl devětkrát. Bylo obviněno několik místních pedofilů, ale všichni byli propuštěni pro nedostatek důkazů. Dne 2. prosince 1983 zmizel 12letý Christopher Walden z Papillionu, asi tři míle (5 km) od místa, kde bylo nalezeno tělo Dannyho Eberleho. Svědkové potvrdili, že ho pronásledoval běloch. Joubert později řekl, že přišel ke chlapci, ukázal mu nůž a nařídil mu nastoupit do auta. Přijeli k železniční trati, kde Joubert chlapci poručil vysvléknout se. Poté si však odmítl lehnout. Po krátkém boji ho Joubert přemohl a řízl ho do krku tak hluboko, že mu téměř dekapitoval hlavu. Waldenovo tělo bylo nalezeno o dva dny později pět mil (8 km) od města. Mezi ním a tělem Eberleho byly značné rozdíly. Walden nebyl svázán a byl lépe ukryt.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení.", "content": "Dne 11. ledna 1984 viděl jeden ze svědků podezřelé auto a zapsal si jeho poznávací značku. Bylo zjištěno, že vozidlo patří Johnu Joubertovi, radarovému technikovi z Offutt Air Force Base. Při domovní prohlídce bylo nalezeno lano, stejné, jakým byl svázán Danny Joe Eberle. Lano bylo speciálně vyrobeno pro armádu Spojených států v Jižní Koreji. Joubert k němu měl poměrně snadný přístup.", "section_level": 2}, {"title": "Soud a poprava.", "content": "Joubert zprvu zapíral, ale 12. ledna se k zabití dvou chlapců přiznal. Později i k vraždě Rickyho Stetsona. Podle psychiatrů trpěl Joubert sadistickými sklony a schizoidní poruchou osobnosti. Bylo potvrzeno, že byl příčetný. Soud v Nebrasce jej nakonec odsoudil k trestu smrti za vraždu Eberleho a Waldena a v Maine byl odsouzen na doživotí (trest smrti se v Maine nepoužívá). V roce 1995 podal Joubert odvolání, které však soud zamítl. John Joubert byl popraven 17. července 1996 na elektrickém křesle. Při působení elektrického proudu se Joubertovi vytvořily čtyři obrovské puchýře na zátylku, temeni a nad ušima, jeho poprava patří k nejodpornějším v dějinách.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Joseph Joubert (2. července 1963 – 17. července 1996) byl americký sériový vrah, odsouzen za vraždu tří chlapců a popraven v Nebrasce.", "tgt_summary": "John J. Joubert (July 2, 1963 – July 17, 1996) was a serial killer executed in Nebraska. He had been convicted of the murders of three boys in Maine and Nebraska.", "id": 1813144} {"src_title": "Eleonora Anglická (1215)", "tgt_title": "Eleanor of England, Countess of Leicester", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Eleonora se narodila z manželství anglického krále Jana a jeho druhé ženy Isabely z Angoulême. Roku 1224 se stala dětskou nevěstou o mnoho let staršího Viléma Marshalla, hraběte z Pembroke. Postarší choť zemřel již roku 1231. Bezdětná Eleonora po manželově skonu složila před canteburským arcibibiskupem Edmundem Richem slib cudnosti. 7. ledna 1238 se znovu provdala za Šimona z Montfortu, pocházejícího z Francie, který v Anglii zdědil hrabství Leicester jako 6. hrabě z Leicesteru. K tajnému sňatku přivolil král Jindřich III., nevěstin bratr, v obavě před skandálem, který by mohl vzniknout prozrazením vzájemné náklonnosti obou provinilců. Anglická šlechta byla pohoršena sňatkem princezny s cizincem a  Richard z Cornwallu požadoval od Šimona z Montfortu náhradu 6 tisíc marek, aby se „smířil“ s touto skutečností. Po sňatku musel Šimon dodatečně požádat o papežský dispenz. Zpočátku vcelku dobré vztahy krále a hraběte z Leicesteru se zkalily poté, co Šimon působil ve funkci králova správce v Gaskoňsku na jihozápadě dnešní Francie. Musel se za své skutky zpovídat před královskou vyšetřovací komisí, ta však hraběte Šimona obvinění z přílišné tvrdosti a útlaku zprostila. Od roku 1254 se Šimon začal objevovat mezi šlechtici nesouhlasícími s královou vládou a jeho utrácením, až během let zcela přešel do opozice. Spor vygradoval v občanskou válku. Po bitvě u Eveshamu, v níž Šimon společně se synem Jindřichem zahynul a druhý syn Vít se dostal do zajetí, odešla ovdovělá Eleonora do francouzského exilu a uchýlila se do dominikánského kláštera Montargis, kde se stala jeptiškou. Zemřela roku 1275.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eleonora Anglická ( \"Eleanor Plantagenet\", \"Aliénor Plantagenêt\" nebo \"Aliénor de Leicester\", 1215, Gloucester – 13. dubna 1275, Montargis) byla hraběnkou z Pembroke a z Leicesteru z dynastie Plantagenetů.", "tgt_summary": "Eleanor of England (also called Eleanor Plantagenet and Eleanor of Leicester) (1215 – 13 April 1275) was the youngest child of John, King of England and Isabella of Angoulême.", "id": 1504730} {"src_title": "Marguerite Yourcenarová", "tgt_title": "Marguerite Yourcenar", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Marguerite Yourcenarová se narodila do franko-belgické šlechtické rodiny v Bruselu. Její matka zemřela na následky porodu. Marguerite strávila rané dětství s otcem na zámečku Mont-Noir. Přestože nikdy nenavštěvovala školu, odmaturovala z latiny a řečtiny na výbornou. Psaní se začala věnovat už v pubertě, kdy prožívala hektické období kvůli svému nekonformnímu otci Michelovi, který hodně cestoval a žil aristokratickým životem. Ačkoliv ji podporoval v její spisovatelské kariéře a vydával na své náklady její první díla, citovou oporu u něho nenacházela, protože byl posedlý vidinou opětovného získání ztraceného jmění a čím dál víc propadal své herní vášni. Dědictví, které Yourcenarové připadlo po otcově smrti, jí přes jeho marnotratnost stále ještě po dlouhou dobu umožňovalo žít bohémským životem a věnovat se literatuře, cestování a milostným aférám v Paříži. Po vypuknutí druhé světové války se přestěhovala do Spojených států, kde se živila vyučováním francouzské literatury na Univerzitě v New Yorku. Strávila hodně času cestováním mezi Francií a USA, kde žila se svou partnerkou Grace Frickovou, která přeložila do angličtiny několik jejích děl. Po roce 1950 se natrvalo usadila ve státě Maine. V roce 1980 se Yourcenarová, přestože o to příliš nestála, stala první ženou zvolenou do Francouzské akademie. Zemřela v malém městečku Bar Harbor na Mount Desert Island, ostrově na pobřeží státu Maine, dne 8. června 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi její nejznámější díla patří zejména \"Les Mémoires d’Hadrien\" (1951) – pseudopaměti římského císaře Hadriána z 2. století n.l., \"L’Œuvre au noir\" (1968) – fiktivní životopis renesančního alchymisty, \"Le Labyrinthe du monde\" – autobiografická trilogie, \"Alexis ou le Traité du vain combat\" (1929) – její první román, ve kterém se homosexuálně založený muž formou dopisu pokouší vysvětlit své ženě, proč ji opouští, \"Pindare\" (1932) – životopis slavného antického básníka inspirovaný studiem antické literatury během autorčina pobytu v Řecku – a \"Le Coup de grâce\" (1939).", "section_level": 1}], "src_summary": "Marguerite Yourcenarová, nepřechýleně Marguerite Yourcenar (pseudonym), vlastním jménem Marguerite Antoinette Jeanne Marie Ghislaine Cleenewerck de Crayencour, (8. června 1903 Brusel, Belgie – 17. prosince 1987, Bar Harbor, Maine, USA) byla francouzská autorka románů, esejí, povídek, básní, kritik, divadelních her a překladů (např. \"Virginie Woolfová\"). Stala se první ženou zvolenou do Francouzské akademie (1980). Jako spisovatelka se Yourcenarová proslavila především svými metafyzickými historickými romány, ve kterých se věnuje detailním portrétům lidí z minulých dob, ale i tématům jako je homosexualita. Většinou nejde o historické romány v tradičním slova smyslu, autorka se v nich nepokouší o rekonstrukci minulosti, ale snaží se spíše dobrat obecného smyslu lidského života. Yourcenarová se inspirovala atmosférou evropské renesance a neoklasicismu, ale také orientální moudrostí.", "tgt_summary": "Marguerite Yourcenar (, , ; 8 June 1903 – 17 December 1987) was a French novelist and essayist born in Brussels, Belgium, who became a US citizen in 1947. Winner of the \"Prix Femina\" and the Erasmus Prize, she was the first woman elected to the Académie française, in 1980, and the seventeenth person to occupy seat 3.", "id": 1377783} {"src_title": "Dixit", "tgt_title": "Dixit (card game)", "src_document": [{"title": "Způsob hry.", "content": "Podstata hry spočívá ve „vyprávění příběhů“. Každý hráč obdrží šest karet s obrázky v surrealistickém stylu. První hráč si vybere jednu z karet a popíše ji jedním slovem, případně větou, ale může ji i znázornit pantomimou, zazpívat písničku nebo popsat jakýmkoli jiným způsobem, a položí ji lícem dolů před sebe, aby ji ostatní hráči neviděli. Ti vyberou ze svých šesti karet tu, která nejlépe odpovídá popisu vypravěče. Ten karty zamíchá a lícem nahoru položí na stůl a ostatní hráči hlasují, která karta je vypravěčova.", "section_level": 1}, {"title": "Bodování.", "content": "Pokud vypravěčovu kartu neuhodne nikdo nebo naopak všichni, nezíská vypravěč nic a ostatní získávají po 2 bodech. V jiném případě získá vypravěč a každý, kdo jeho kartu uhodl, po 3 bodech. Hráč, pro jehož kartu někdo hlasoval, získá 1 bod.", "section_level": 2}, {"title": "Konec hry.", "content": "Po každém tahu hráči obdrží novou kartu. Hra končí v okamžiku vyčerpání balíčku.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Nedávno vyšla iTunes aplikace iDixit. Rozšíření Dixit 2: Quest z roku 2010 obsahuje 84 nových karet, které můžete buďto přimíchat k předchozím, nebo s nimi hrát samostatně (potřebujete však příslušenství ze základní hry). K Dixit 2 vyšly mimořádné hrací promo karty \"Američan\" (pro každého, kdo si hru předobjednal) a \"Dárek\" (pouze k vybraným předobjednávkám), obě v roce 2010. \"Američan\" zobrazuje kovboje sedícího v pokoji s obrazem letícího orla, pivem, krabicí popkornu a televizí, kde běží kreslený film (Superman). \"Dárek\" ukazuje vysokou hromadu fialových dárků, na ní sedícího kudrnatého chlapce a pod ní dlouhovlasou dívenku, která mu podává bílý balíček s mašlí. Kopie této karty byly rozdávány na GenConu 2010. Dixit Odyssey z roku 2011 opět přináší 84 karet a zvláštní hrací kartu pro všechny předobjednávky. Tentokrát se jmenuje \"Králík\". Na obrázku je alenkovsky bílý králík padající do jámy v zemi (spolu pohárem, figurkou z Člověče nezlob se a třemi kartami s obrázkem zbývajících figurek). Nejvyšší možný počet hráčů se zdvojnásobil na dvanáct. Krom základních pravidel shodných s předchozími verzemi nabízí příručka nově hru v týmech (dvojice) a varianty zacházení s kartami. V příslušenství se objevují dřevěné králičí žetony k vyznačování bodového postupu a skládací hrací pole. Toto rozšíření tak můžete hrát i bez vlastnictví původní hry Dixit (1). K Odyssee se dodává krabice, která pojme všechny dosavadní karty Dixit včetně obou rozšíření. Rozšíření Dixit 3: Journey z roku 2012 obsahuje dalších 84 nových karet. Rozšíření Dixit 4: Origins z roku 2013 obsahuje dalších 84 nových karet. Rozšíření Dixit 5: Daydreams z roku 2014 obsahuje dalších 84 nových karet. Rozšíření Dixit 6: Memories z roku 2015 obsahuje dalších 84 nových karet. Rozšíření Dixit 7: Revelations z roku 2016 obsahuje dalších 84 nových karet.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Recenze na webu Zatrolené hry", "section_level": 2}], "src_summary": "Dixit je zábavná společenská karetní hra s inovativním konceptem, kterou můžete hrát prakticky s kýmkoliv. Hra rozvíjí fantazii, je velice hezky výtvarně zpracovaná Hru vytvořil Jean-Louis Roubira a vydala firma Libellud. V roce 2010 byla hra oceněna prestižní cenou Spiel des Jahres. Stala se také českou \"Hrou roku 2010“. Slovo „dixit“ je latinské a znamená „řekl“.", "tgt_summary": "Dixit is a card game created by Jean-Louis Roubira, illustrated by Marie Cardouat, and published by Libellud. Using a deck of cards illustrated with dreamlike images, players select cards that match a title suggested by the \"storyteller\", and attempt to guess which card the \"storyteller\" selected. The game was introduced in 2008. \"Dixit\" won the 2010 Spiel des Jahres award. The game's title is the Latin word for \"he/she/it said\".", "id": 2288415} {"src_title": "Paul Haviland", "tgt_title": "Paul Haviland", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Haviland se narodil jako syn Charlese Fielda a Madeleine Burty Havilandové v Paříži. Jeho otec vlastnil firmu Haviland & Co., což byl známý výrobce porcelánu v Limoges, jeho matka byla dcerou kritika umění Philippa Burtyho. Jeho rodina byla na svou dobu velmi bohatá a Haviland vyrůstal obklopen uměním, hudbou a divadlem. Bakalářský titul získal na Pařížské univerzitě, v letech 1899-1902 absolvoval postgraduální studium na univerzitě v Harvardu. Po absolvování působil v letech 1901-17 v New Yorku jako zástupce firmy svého otce. Dělal svou práci tak, aby svému otci vyhověl, ve skutečnosti však v kanceláři trávil minimum času. Začátkem roku 1908 se se svým bratrem Frankem, který byl také fotografem, šli podívat na výstavu kreseb Augusta Rodina v Galerii 291, kde se setkal s Alfredem Stieglitzem. Oba bratři si na výstavě koupili nějaká díla, brzy poté se s Stieglitzem spřátelili a vedli společně dlouhé diskuse o umění a kultuře. Haviland galerii považoval za \"„unikátní oázu vzdělávání“\" a začal v ní trávit většinu svého času. O několik měsíců později, Stieglitz uvažoval o uzavření galerie kvůli vysokému nájmu. Jakmile se to Haviland dozvěděl, šel hned za pronajímatelem a podepsal s ním tříletý pronájem na ještě větší prostor, který byl přímo přes chodbu. Stieglitz byl za tuto velkorysost Havilandovi vděčný a na další desetiletí se z obou stali téměř nerozluční přátelé a kolegové. Začátkem roku 1909 začal Haviland psát pravidelné sloupky pro Stieglitzův časopis \"Camera Work\", ve kterém mu byla později v témže roce zveřejněna jedna z jeho portrétních fotografií (\"Miss G. G.\", č. 28, říjen). O rok později byl jmenován zástupcem šéfredaktora. Měl také funkci tajemníka galerie a pomohl zorganizovat mnoho výstav francouzských umělců. V roce 1912 Haviland získal první cenu na výroční výstavě fotografií Johna Wanamakera ve Philadelphii (posuzoval Stieglitz). O několik měsíců později bylo v časopise \"Camera Work\" zveřejněno dalších šest jeho fotografií (č. 39, 1912). V roce 1913 (vydáno 1916) Haviland spolu s Marius de Zayasem vydali jednu z prvních rozsáhlých knih o moderním umění pod názvem (New York, 1913 nebo 1916) (\"Studie o moderní evoluci obrazného výrazu\") (New York, 1913).\" Kniha byla „jedním z prvních pokusů vypořádat se ze základními problémy moderního umění.“ V roce 1914 měl ve Stieglitzově galerii 291 samostatnou výstavu jeho bratr Frank Burty Haviland. Později téhož roku byly v Camera Work zveřejněny ještě dva Havilandovy snímky (v čísle 46). V roce 1915 se Haviland spojil s dalšími dvěma lidmi, kteří se stali pravidelnými návštěvníky „\"291\"“ - Agnes Meyerovou a Ernestem de Zayasem. Byli všichni frustrováni tím, jak Stieglitz v té době nakládal s umělci a cítili, že \"Galerie 291\" uvízla na slepé koleji. Naplánovali novou publikaci, aby pomohli Stieglitzovi a jeho galerii nabrat novou energii. Haviland se brzy stal jednou z hnacích sil nové myšlenky a také redaktorem nově vzniklého radikálního časopisu nazvaného na počest galerie \"„291“\". Další rok Haviland se svými spolupracovníky investoval do nakladatelství a vydavatelství časopisu hodně své energie a času. Snažili se po vypuknutí první světové války oživit newyorskou uměleckou scénu ještě společně se spisovatelkou a mecenáškou Agnes Ernstovou-Meyerovou. Následující rok strávil de Zayas většinu času a energie na redigování a vytváření prací pro nový časopis. Jeho interpretace básní Meyerové a dalších autorů byla počátkem konceptu vizuální poezie ve Spojených státech. Přestože byl časopis \"291\" výtvarně zdařilý, nebyl atraktivní pro širokou veřejnost a jeho vydávání bylo zastaveno po dvanácti číslech. V roce 1916 Havilanda zavolal jeho otec zpátky do Francie, aby se dohodli o dalším osudu rodinné firmy v Limoges. Kvůli otcově špatnému zdravotnímu stavu zůstal ve Francii a následující rok se oženil se Suzanne Laliqueovou, dcerou slavného sklářského návrháře Reného Laliqua, který projektoval sklo ve stylu art nouveau. Během pobytu ve Francii si Haviland často se Stieglitzem korespondoval, ale s ohledem na nevěstu a větší angažování v rodinném podniku se již nikdy do New Yorku nevrátil. Jeho otec zemřel v roce 1922 a několik let poté byl Haviland zcela pohlcen právními pletkami o vlastnictví podniku. Majetkové pře byly nakonec v roce 1925 vyřešeny a Haviland svůj podíl investoval do nákupu panství pocházejícího ze 17. století. Svou energii začal investovat do vinice a strávil zbytek svého života pěstováním a výrobou vína a žil jako farmář-džentlmen, který nebyl závislý na příjmech. Haviland zemřel v Paříži ve Francii v roce 1950.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Burty Haviland (17. června 1880 – 21. prosince 1950) byl americký fotograf, spisovatel a kritik umění narozený ve Francii, který byl úzce spjat s Alfredem Stieglitzem a spolkem \"Fotosecese\".", "tgt_summary": "Paul Burty Haviland (17 June 1880 – 21 December 1950) was a French-American 20th-century photographer, writer and arts critic who was closely associated with Alfred Stieglitz and the Photo-Secession.", "id": 1527898} {"src_title": "Gortyn", "tgt_title": "Gortyna", "src_document": [{"title": "Mýty.", "content": "Ke Gortýně se vztahuje řada mytických událostí. Pod jedním z platanů na místě dnešního Odeionu měl počít Zeus v podobě býka spolu s Európou syny Mínóa a Rhadamantha. Podle jedné verze mýtu založil město samotný Mínós, podle jiné Rhadamanthův syn Gortys. Třetí, nejmladší verze považuje za zakladatele města jiného Gortyse, který pocházel z Tegey v Arkádii.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast pozdější Gortýny lidé poprvé osídlili v období neolitu, v polovině 4. tisíciletí př. n. l.. Gortys se vyskytuje i v Homérových eposech Illias a Odyssea. V Illiadě je označen jako město obklopené hradbami. V Odyssei Homér líčí, jak část loďstva spartského krále Meneláa cestou od Tróje ztroskotala kvůli silným bouřím při pobřeží u Gortýny. V roce 67 př. n. l. si Krétu podrobili Římané. Až do roku 828, kdy ostrov dobyli Arabové, byla Gortys správním centrem Kréty. Gortys byla jedním z center christianizace – podle tradice zde měl na začátku 60. let 1. století kázat svatý Pavel. Jeho žák sv. Titus byl prvním biskupem Gortýny. Kolem roku 300 se ostrov dostal do držení byzantské říše. Gortys takřka zničilo zemětřesení z roku 796.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V Gortýně se nacházejí zbytky tří pevností: archaické a byzantské na pahorku Agios Ioannis a z období helénismu na vrchu Armi. Archeologové zde vykopali tři agory, nejstarší z nich se nacházela na místě dnešní baziliky sv. Tita. Kromě toho obsahuje areál Gortýny mj. pozůstatky mínójské vily, dvou vodovodů, pěti divadel, stadionu, hippodromu, čtyř lázní, pretoria (římských kasáren), pěti pohanských sakrálních staveb a devíti křesťanských církevních objektů. V centru areálu se nachází odeion a bazilika sv. Tita. Odeion sloužil k pořádání koncertů a divadelních představení. Jeho dnešní podoba pochází ze 4. století našeho letopočtu, původní odeion vznikl asi o 800 let dříve. Bazilika sv. Tita byla pojmenována po prvním gortynském biskupovi, žáku evangelisty sv. Pavla. Jedná se o raně křesťanskou stavbu ze 6. století. Východně od baziliky byla zřízena glyptotéka neboli prostor pro instalaci soch, které byly v areálu Gortynu vykopány.", "section_level": 1}, {"title": "Gortýnský zákoník.", "content": "Pro evropské dějiny práva je důležitým pramenem gortýnský zákoník. Vznikl kolem roku 450 př. n. l., kdy byla Kréta osídlena Dóry, reflektuje však starší právní stav. Více než 600 řádků textu vytesaného na kamenech zachycuje právní soustavu, jež vycházela ze Zaleukových zákonů ze 7. století př. n. l. Text je vyryt ve stylu psaní \"bustrofédon\" (střídavě zleva doprava a obráceně), a to archaickou alfabetou o 18 písmenech. Z gortýnského zákoníku vyplývá, že otrok na Krétě měl volnější právní postavení než jinde, neboť se od svobodného obyvatelstva lišil jen tím, že nesměl vykonávat vojenskou službu. I žena měla podle Zákoníku vysoké společenské postavení. Mohla se rozvést, sňatkem nepřicházela o svůj majetek. Zákoník pamatuje i na právní ochranu dětí po rozvodu rodičů a kodifikuje další záležitosti z rodinného i trestního práva. První kameny s textem zákoníku objevili francouzští cestovatelé v roce 1857. Od nich je zakoupilo muzeum v Louvre. Hlavní část Zákoníku se našla náhodou na podzim roku 1884, když si místní obyvatelé chtěli opatřit stavební kámen na stavbu olivového lisu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gortys, Gortýna, nebo Gortyn (řecky Γόρτυνα, Γόρτυς, nebo Γόρτυν), je nejrozsáhlejší archeologické naleziště na Krétě, položené u vesnice Mitropolis 45 km jižně od správního centra ostrova Heraklionu. V Gortýně, v době římské hlavním městě Kréty, byly objeveny první doklady o osídlení již v době neolitu. Rozkvět zažil v době mínojské civilizace a pak v helenisticko-římském období v době 67 př. n. l. – 300. Jedná se také o obec v regionální jednotce Iraklio.", "tgt_summary": "Gortyna (), or Gortyn (Γορτύν), was a town of ancient Crete which appears in the Homeric poems, under the form of Γορτύν; but afterwards became usually Gortyna (Γόρτυνα). According to Stephanus of Byzantium it was originally called Larissa (Λάρισσα) and Cremnia or Kremnia (Κρήμνια).", "id": 443073} {"src_title": "Adventní kalendář", "tgt_title": "Advent calendar", "src_document": [{"title": "Historie adventních kalendářů.", "content": "Jedním z jevů, které provázejí adventní dobu, jsou adventní kalendáře. Dříve než se jejich podoba ustálila na obrázky s otevíracími okénky naplněnými kouskem čokolády nebo jinou drobností, bývaly adventní kalendáře uměleckými díly. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil „nechtěně“ v roce 1908 nápaditý mnichovský tiskař Gerhard Lang z Maulbronnu, který byl spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, který na vlastní náklady vytiskl vystřihovací kalendář s názvem „V zemi Ježíškově“. Tento „Mnichovský vánoční kalendář“ neměl ještě otevírací okénka, ale na počátku 20. století už Lang vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky. Na adventních kalendářích, které následovaly, byly zobrazené liturgické výjevy z bible a vypadaly jako části vesnic nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Byly vyráběny v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace z bible. Adventní kalendář slavil úspěch po celém světě, jeho úspěch přerušila druhá světová válka, ale po válce zase přišel jeho rozmach. V padesátých a šedesátých letech 20. století se adventní kalendáře začaly objevovat na pultech většiny evropských zemí a každý národ si zanedlouho vytvořil svou vlastní variantu předvánočního kalendáře, charakterizující vkus a cítění dané země.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský původ.", "content": "Původním cílem adventního kalendáře je připomenout dětem vánoční událost popisovanou v bibli a zpříjemnit jim čekání na vánoční dárky.Bylo v něm ale také zachyceno i samotné poselství adventní doby – doby, kdy se křesťané připravují na Vánoce, doby, kdy „očekávají“ příchod Ježíše Krista, podobně jako tehdy lidé žijící v nesvobodě očekávali příchod Zachránce. Když někdo čeká, ať už na výplatu, na vlak nebo na pochvalu, je důležité, aby byl trpělivý a otevřený. Když člověk čeká, je bdělý, připravený a jeho smysly jsou napjaté. Říká si: „...už?“ „...ještě ne?“ „...když už konečně?“ Ne náhodou se forma adventních kalendářů ustálila v podobě otevírání okýnek nebo dveří, protože vypovídají také o vnitřní otevřenosti. Je to otevřenost pro druhého člověka, pro dobré věci a v původní křesťanské tradici také otevřenost pro Boha. Adventní kalendář chce tuto původní myšlenku křesťanského adventního kalendáře podpořit. Za otevřenými okny a dveřmi domu najdou děti část příběhu o událostech, které předcházely Ježíšovo narození.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adventní kalendář je zvláštní druh kalendáře ukazující 24 dní spojených s křesťanskými Vánocemi a dobou adventu. Kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu ke Štědrému dnu. Rozšířená je papírová verze, ve které se nachází 24 políček vyplněných malou sladkostí, často čokoládou různého tvaru. Existují i různé elektronické verze adventních kalendářů.", "tgt_summary": "An Advent calendar is a special calendar used to count the days of Advent in anticipation of Christmas. Since the date of the First Sunday of Advent varies, falling between November 27 and December 3 inclusive, many Advent calendars, especially those that are reusable, often begin on December 1, although those that are produced for a specific year often include the last few days of November that are part of the liturgical season. The Advent calendar was first used by German Lutherans in the 19th and 20th centuries.", "id": 260246} {"src_title": "Constantine (město)", "tgt_title": "Constantine, Algeria", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo založeno Féničany, kteří ho pojmenovali Sarim Batim (Královské město), později se nazývalo Cirta (Město ve skále). Po druhé punské válce jej numidský král Massinissa připojil ke své říši a zvolil svým hlavním městem. Později město dobyli římští vojevůdci \"Quintus Caecilius Metellus\" a Gaius Marius a stalo se jejich základnou v boji proti numidskému králi Jugurthovi. Město k římské říši připojil Julius Caesar, přejmenoval jej na Colonia Sittlanorum a udělil obyvatelům zvláštní práva. Za Římanů bylo r. 311 město zničeno během války mezi císařem Maxentiem a uzurpátorem Domitiem Alexandrem, ale v r. 313 bylo obnoveno a pojmenováno na počest císaře Konstantina. V sedmém století město prakticky zničili příchozí Arabové. Za Abbásovců se stalo součástí provincie emirátu Ifrikíja, které vládli Aghlabidové, a později chalífátu Fátimovců. Za nich město získalo v 10. století omezenou samostatnost a jeho význam pro obchod vzrostl. V 11. století se dostalo do správy emírů z Bedžaje a od 13. století pod správu Tunisu, ve kterém vládla dynastie Hafsidů. Město mělo obchodní styky s Janovem, Pisou a Benátkami. V r. 1568 se Constantine dostala do područí Turků, kteří sem umístili sídlo beje. Posledním bejem byl Ahmed Bej, který byl jmenován alžírským pašou a který vedl boj proti francouzské koloniální expanzi. Francouzi dobyli Constantine až na druhý pokus 13. října 1837 jako jedno z posledních měst tehdejšího Alžírska. Do města se přistěhovali četní Evropané. V r. 1876 zde byla vybudována nemocnice a následně několik škol. Koncem 19. století začaly být budovány mosty, což mělo za následek další rozvoj města doposud izolovaného hlubokými soutěskami. Další rozvoj nastal po první světové válce. V r. 1958 zde během Alžírské krize pronesl projev Charles de Gaulle. Po vyhlášení samostatnosti se Constantine stala sídlem vilájetu. Nastal bouřlivý demografický rozvoj podpořený zlepšenou dopravní dostupností.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město se nachází na náhorní rovině v nadmořské výšce 640 m. Město je předěleno hlubokou strží, která dává zdejší krajině dramatický ráz. Město je velmi malebné především mnoha mosty překračujícími tuto strž.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Město je střediskem prosperující zemědělské oblasti. Obchoduje se zde s obilninami a nacházejí se tu čtyři mlýny. Průmysl je zastoupen továrnou na traktory, textilní a kožedělnou výrobou. Ve městě se nachází nádraží, odkud je železniční spojení do měst Annaba, Alžír, Tebessa, M'Sila, Skikda a Jijel a příměstské vlaky spojují předměstí El Khroub et Hamma Bouziane. Poblíž města leží letiště Mohameda Boudiafa (kód IATA: CZL, kód ICAO : DABC). Prochází tudy rozestavěná dálnice Východ-západ. Městská doprava je zajišťována mimo jiné lanovkou se třemi stanicemi. Ve stavbě je (2010) i první tramvajová linka.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Ve městě se nachází nemocnice. Je zde několik vysokých škol - Mentouri (50 000 studentů), Zerzara a Islámská univerzita Amira Abdelkadira (3 000 studentů).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelé jsou alžírští Arabové. Přehled přírůstku obyvatel v nedávné době dává tabulka níže:", "section_level": 1}], "src_summary": "Constantine ( قسنطينة [Qusanţīnah]) je město ležící ve vnitrozemí Alžírska 80 km jižně od středomořského pobřeží, se zhruba 500 tisíci obyvateli (stav 2010). Je to po Alžíru a Oranu třetí největší město v Alžírsku (některé zdroje uvádějí, že v aglomeraci žije zhruba 1 milión obyvatel). Z historie je známo též pod názvy Sarim Batim, Cirta a Colonia Sittlanorum.", "tgt_summary": "Constantine ( \"\"), also spelled \"Qacentina\" or \"Kasantina\", is the capital of Constantine Province in northeastern Algeria. During Roman times it was called Cirta and was renamed \"Constantina\" in honor of emperor Constantine the Great. It was the capital of the French department of Constantine until 1962. Located somewhat inland, Constantine is about from the Mediterranean coast, on the banks of the tiny Rhumel River (more of a brook). Constantine is regarded as the capital of eastern Algeria and the commercial center of its region, and it has a population of about 450,000 (938,475 with the agglomeration), making it the third largest city in the country after Algiers and Oran. There are several museums and historical sites located around the city. Constantine is often referred to as the \"City of Bridges\" due to the numerous picturesque bridges connecting the various hills, valleys, and ravines that the city is built on and around. Constantine was named the Arab Capital of Culture in 2015.", "id": 1681493} {"src_title": "Jacques Lemaire", "tgt_title": "Jacques Lemaire", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Jako junior hrával za Montreal Junior Canadiens, celou svou kariéru v NHL odehrál za Montreal Canadiens. Působil zde celkem 12 sezón v letech 1967 až 1979. Byl důležitou součástí týmu v jeho slavné éře, za svou kariéru získal osmkrát Stanley Cup. Byl známý svou tvrdou a přesnou střelou, která byla ve své době považovaná za druhou nejtvrdší po Bobby Hullovi. V každé se svých 12 sezón překonal hranici 20 gólů, celkem v NHL zaznamenal 366 gólů a 469 asistencí v 853 utkáních. V roce 1989 odešel do Švýcarska, kde působil dva roky jako hrající trenér v HC Sierre.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "S trenérskou kariérou začal ve Švýcarsku. V letech 1983 až 1985 trénoval Montreal Canadiens, v devadesátých letech pak New Jersey Devils, které dovedl v roce 1995 k vítězství ve Stanley Cupu. Vzhledem k tomu, že dvakrát Stanley Cup získal jako generální manažer Montreal Canadiens (v letech 1986 a 1993), byl to jeho celkově už 11. titul. Často byl kritizován odborníky a médii za svůj defenzivní styl. Od roku 2000 se stal prvním hlavním trenérem klubu Minnesota Wild. Jeho nejúspěšnější sezónou s tímto týmem byl ročník 2002/2003, kdy tým dovedl do finále Západní konference. Tam Minnesota podlehla Anaheimu 0:4 na zápasy. Lemaire byl poté oceněn podruhé v kariéře Jack Adams Award pro nejlepšího trenéra. Jinak pod Lemairovým vedením vypadávala Minnesota v prvním kole nebo zůstala před branami playoff. V klubu působil až do roku 2009, poté strávil rok opět v New Jersey a na konci sezóny 2009/2010 oznámil ukončení kariéry hlavního trenéra. Během olympijských her 2010 působil u kanadské reprezentace jako asistent trenéra Mika Babcocka a pomohl týmu ke zlatým medailím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacques Lemaire (* 7. září 1945, LaSalle, Québec, Kanada) je bývalý kanadský hokejista a hokejový trenér. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Jacques Gerard Lemaire (born September 7, 1945) is a retired Canadian ice hockey forward and head coach who was inducted into the Hockey Hall of Fame in 1984. He spent his entire twelve-year National Hockey League (NHL) playing career with the Montreal Canadiens (1967–1979) and was a part of eight Stanley Cup Championship teams in 1968, 1969, 1971, 1973, 1976, 1977, 1978 and 1979. In 2017 Lemaire was named one of the '100 Greatest NHL Players' in history. Lemaire was a NHL head coach for seventeen seasons with the Canadiens (1983–1985), New Jersey Devils (1993–1998, 2009–2011) and Minnesota Wild (2000–2009). The pinnacle of his career behind the bench was a Stanley Cup Championship with the Devils in 1994–95. After retiring at the end of the 2010–11 NHL season, Lemaire accepted a position as special assignment coach for the Devils. He currently works as a special assignment coach for the New York Islanders, a position he previously held with the Toronto Maple Leafs.", "id": 2195323} {"src_title": "Utica", "tgt_title": "Utica, Tunisia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Utica byla patrně nejstarší fénickou kolonií v severní Africe, jak o tom svědčí i název města. Odvozuje se od semitského kořene, který znamená „starý“ (na rozdíl od „nového“ Kartága). Byla založena někdy kolem roku 1100 př. n. l. jako důležitý přístav, a i po založení Kartága si zachovala samostatnost až do poloviny 6. století. Ve 4. století byla Kartágem podrobena, zůstala však jeho významným spojencem. Po První punské válce (264-241 př. n. l.) zde vypukla vzpoura žoldnéřů, kterým Kartágo nezaplatilo za jejich služby, punské vojsko však Uticu dobylo. Roku 150 př. n. l., před vypuknutím Třetí punské války, se Utica přidala na stranu Říma a po jeho vítězství a zničení Kartága se stala hlavním městem provincie Africa. Za římské občanské války mezi přívrženci Pompeia a Caesara (49-45 př. n. l.) uprchli Pompeiovi přívrženci po porážce u Thapsu do Uticy pod vedením Catona mladšího. Když César město oblehl, Cato umožnil ostatním útěk a sám spáchal sebevraždu, protože neviděl žádnou další možnost. Občané Uticy mu vystrojili slavný pohřeb a postavili pomník a později dostal čestné přízvisko \"Uticensis\" („utický“). Ve městě se však usazovali římští obchodníci, roku 36 př. n. l. získala Utica statut samosprávné obce (\"municipium\"), ale teprve po roce 200 se stala plnoprávnou římskou kolonií. V té době nastal velký rozkvět města a vznikla většina dodnes zachovaných staveb. Význam přístavu však postupně upadal, protože jej náplavy řeky zanesly, takže dnešní zříceniny leží asi 10 km od pobřeží. Roku 439 zpustošili Uticu Vandalové, 534 ji dobyli Byzantinci a město definitivně zničili Arabové kolem roku 700.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Zříceniny města se dočkaly soustavných vykopávek až v polovině 20. století. Byly zde objeveny dva punské hřbitovy a velké části bohatého římského města s domy i veřejnými stavbami od 2. století př. n. l. až do pádu města.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "V počátcích republikánského hnutí na přelomu 18. a 19. století platil Cato mladší za republikánského hrdinu a mučedníka. Mnoho měst v USA si proto zvolilo jméno Utica.", "section_level": 1}], "src_summary": "Utica nebo Utika [vysl. \"utyka\"] jsou zříceniny starověkého fénického (punského) města v dnešním Tunisku, asi 30 km JV od Bizerty a asi 40 km SZ od Kartága.", "tgt_summary": "Utica () was an ancient Phoenician and Carthaginian city located near the outflow of the Medjerda River into the Mediterranean, between Carthage in the south and Hippo Diarrhytus (present-day Bizerte) in the north. It is traditionally considered to be the first colony to have been founded by the Phoenicians in North Africa. After Carthage's loss to Rome in the Punic Wars, Utica was an important Roman colony for seven centuries. Today, Utica no longer exists, and its remains are located in Bizerte Governorate in Tunisia – not on the coast where it once lay, but further inland because deforestation and agriculture upriver led to massive erosion and the Medjerda River silted over its original mouth.", "id": 532742} {"src_title": "Pelyněk pravý", "tgt_title": "Artemisia absinthium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Má mnohačetný oddenek, spodní část lodyhy dřevnatí. Světlé lodyhy tvoří trsy. Peřenodílné listy jsou stříbřito-šedě plstnaté. Přízemní listy mají dlouhý řapík, jsou třikrát peřenodílné, s úzce kopinatými úkrojky. Horní lodyžní listy jsou jednoduše nebo dvakrát peřenodílné. Vrcholičnaté laty tvoří drobné, kulovité květní úbory. Květenství se skládá z trubkovitých, žlutých květů. Plody jsou vejčité nažky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pelyněk pochází z mírného pásma Evropy i Asie. Často zplaňuje a nacházíme ho pak na neobhospodařených lokalitách, podél cest, na rumištích, náspech, smetištích a skalnatých stráních. Může se pěstovat.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr.", "content": "Sběr probíhá v červnu až srpnu. Sbírá se nať. Nezdřevnatělá část se seřezává a váže se do svazků. Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Nejkvalitnější je list a květ. Droga je kořenitého pachu a má hořkou až odpornou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Nejdůležitější látkou v pelyňku je silice. Její hlavní složkou jsou chamazulény, thujol a thujon, který je ve vyšších dávkách toxický, vyvolává opojné stavy, závratě a křeče. Dále obsahuje kandiden, felandren, seskviterpenové laktony, flavonoidy, třísloviny, absinthin a anabsinthin a malé množství dalších látek. Nejvyšší obsah silice je v době zralosti.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Obvykle se podává formou nálevu. Jako koření slouží čerstvé nebo sušené mladé listy, popř. dosud nezdřevnatělé části natě. Pelyněk se používá při přípravě mnoha hořkých či nahořklých alkoholických (likér Absint a víno Vermut) i nealkoholických (tonic) nápojů. Do pokrmů se přidává jen několik málo listů, a to především k tučným vařeným nebo pečeným masům, čímž se nejen zvýrazní jejich chuť, ale napomůže se i jejich lepšímu strávení. Pro tyto své léčivé účinky je pelyněk užíván také ve farmacii jako stomachicum a digestivum a byl jako takový znám ve starověku, jak se dovídáme ze spisů Dioscorida i Plinia. Užívá se při nechutenství, střevních a žlučníkových kolikách, menstruačních bolestech, proti hlístům. Droga zvyšuje sekreci zažívacích šťáv a tlumí křeče. Je však třeba se vyvarovat nadměrných dávek. Droga není vhodná pro dlouhodobou léčbu. Předávkování se projevuje poruchami čití a vědomí, bolestí hlavy, nutkáním na dávení a dalšími nepříjemnými příznaky. Pelyněk by neměly užívat těhotné a kojící ženy, jelikož thujon v něm obsažený může ve větších dávkách způsobit hyperaemii (překrvení) malé pánve a v některých případech zapříčinit i potrat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pelyněk pravý (\"Artemisia absinthium\") je vytrvalá, až 120 cm vysoká dřevnatějící bylina s listnatými lodyhami, zakončenými volnými latami žlutých úborů, náležející do čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\").", "tgt_summary": "Artemisia absinthium (wormwood, grand wormwood, absinthe, absinthium, absinthe wormwood) is a species of \"Artemisia\" native to temperate regions of Eurasia and Northern Africa and widely naturalized in Canada and the northern United States. It is grown as an ornamental plant and is used as an ingredient in the spirit absinthe as well as some other alcoholic beverages.", "id": 1039425} {"src_title": "Niklot", "tgt_title": "Niklot", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Místo narození Niklota není známé. Po smrti obodritského knížete Jindřicha Lubeckého(+1127), syna blahoslaveného knížete-mučedníka Gotšalka, pův.jménem Pribigněva (zavraž.6.června1066) se zřekl křesťanství a vrátil se k podpoře tradiční pohanské víry. Niklotův odpor saskému vlivu začal, když římský císař Lothar III. ze Supplinburgu / vládl 1125 - 4.prosince 1137, do své smrti / ,prodal obodritskou zemi r.1129 (po zavraždění obodritského knížete Svatopluka) dánskému princi Knutovi Lavardovi. Spolu s Pribislavem, synem knížete Jindřicha Lübeckého, vedli odboj jak proti Lotharovi III., tak také proti Knutovi Lavardovi. Po zavraždění Knuta Lavarda roku 1131 si Niklot a Pribislav rozdělili obodritské území, přičemž Niklot získal východní země. Za účelem oslabení Pribislavova vlivu se Niklot spojil se saským hrabětem Adolfem II. Holšteinským, který umožňoval výpady Slovanů na území Dánů. Spojenectví se Sasy skončilo roku 1147, kdy byla proti pohanským Slovanům vypravena Venedská křížová výprava. Niklot odolal obléhání své pevnosti v Dobíně, ale byl donucen platit křesťanským křižákům tribut. Následně vyjednal mírovou smlouvu s Adolfem Holšteinským, Jindřichem Lvem a Jindřichem Ratzeburským. Roku 1158 Valdemar I. Veliký, král dánský, získal za úplatu pomoc Jindřicha Lva při dánské odvetě vůči Slovanům. Roku 1160 saská a dánská aliance zaútočila na Slovany. Dánové vyplenili pobřežní území a útočili na kmen Ránů. U hradu Werle padl Niklot do léčky Sasů a v nastalé potyčce byl zabit. Obodritské území pak bylo rozděleno mezi křesťanské šlechtice. Niklotovou smrtí skončila slovanská vláda na území Meklenburska až po hranici tvořenou řekou Pěnou. Niklotův syn Pribislav roku 1167 obnovil vládu rodu v Meklenbursku, ale již jako saský vazal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Niklot (1090 – srpen 1160) byl od roku 1131 knížetem Obodritů, Chyžanů a Črezpěňanů. Byl pánem na Zvěříně (Schwerinu), Quetzině a Malchově. Po dobu třiceti let odolával tlaku saských vévodů, především Jindřicha Lva, během germánské expanze na východ. Byl významným odpůrcem christianizace Polabských Slovanů.", "tgt_summary": "Niklot or Nyklot (1090 – August 1160) was a chief or prince of the Slavic Obotrites and an ancestor of the House of Mecklenburg. He became chief of the Obotrite confederacy, including the Kissini and the Circipani, between the years 1130 and 1131. He remained in this position until his death in 1160. At the same time he was Lord of (\"Herr zu\") Schwerin, Quetzin and Malchow. For nearly 30 years he resisted Saxon princes, especially Henry the Lion during the Wendish Crusade.", "id": 2250381} {"src_title": "Saša Sokolov", "tgt_title": "Sasha Sokolov", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v roce 1943 v Ottavě v sovětské diplomatické rodině. Jeho otec byl zástupce vojenského atašé a v roce 1947 byl v souvislosti s velkou špionážní aférou kolem atomové bomby z Kanady vykázán a byl nucen vrátit se i s rodinou nazpátek do Moskvy. Saša Sokolov vyrůstal v Moskvě jako typický příslušník zlaté mládeže té doby. První svou povídku napsal ve dvanácti letech, skládal epigramy a parodie na učitele, měl kázeňské přestupky a hrozil mu přestup do zvláštní školy. V devatenácti se pokusil s kamarádem o útěk ze SSSR přes turkmensko-ruskou hranici, byl však zatčen a krátkou dobu vězněn. Aby se vyhnul povinné vojenské službě, simuloval duševní nemoc a strávil tři měsíce ve vojenské psychiatrické léčebně. Po skončení školy pracoval jako zřízenec v márnici a v roce 1962 na naléhání rodičů začal studovat prestižní Vojenskou fakultu cizích jazyků, z které po třech letech odešel a přešel na žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě. V té době se sbližuje s mladými představiteli neoficiální moskevské kultury. V roce 1965 vstupuje do literární skupiny SMOG (\"СМОГ;\" \"Смелость\" – Smělost, \"Мысль\" – Myšlenka, \"Образ\" – Obraznost, \"Глубина\", Myšlenka – Hloubka či také \"Самое Молодое Общество Гениев\" – Super Mladá Obec Géniů), která však svou činnost končí po rozehnání první demonstrace na obranu lidských v SSSR, jež se konala v prosinci 1966 na Puškinově náměstí. V letech 1969–1971 pracoval v listě Literární Rusko (\"Литературная Россия\"). V letech 1971–1973 píše svůj první román Škola pro hlupáky (\"Школа для дураков\") a již jako vystudovaný novinář se stává hajným v povolžských lesích. Román nelegálně putuje na západ, kde v roce 1976 na doporučení Vladimira Nabokova („okouzlující, tragická a velice jímavá kniha“) vychází v USA v nakladatelství Ardis Carla R. Proffa a jeho ženy. V roce 1974 se seznamuje s rakouskou slavistkou Johannou Steidelovou, která přednáší na Moskevské univerzitě němčinu, opouští svou první ženu a snaží se dostat na západ, je pronásledován KGB, dívka vyhoštěna ze SSSR a aféra nabývá mezinárodních rozměrů. Tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky se v této záležitosti dvakrát obrací na Leonida Brežněva a v říjnu 1975 dostává Sokolov konečně povolení k výjezdu. Svou kariéru v emigraci začíná jako dřevorubec ve Vídeňském lese, po roce získává kanadské občanství a odjíždí do Severní Ameriky. V roce 1979 dokončuje svůj druhý román Mezi psem a vlkem (\"Между собакой и волком\"; pozn.: 150 stran rukopisu napsal ještě ve vlasti), který vychází v nakladatelství Ardis v roce 1980. V Rusku vychází v samizdatu a je oceněn významnou neoficiální cenou Andreje Bělého za nejlepší ruskou prózu roku 1981. V letech 1980–1985 pracuje nad románem Palisandreia (\"Палисандрия\") , který vychází v roce 1985. V roce 1996 mu byla udělena Puškinova cena. V roce 2007 v nakladatelství Azbuka vychází sborník jeho esejů pod názvem Neklidná larva (\"Тревожная куколка\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Saša Sokolov (rusky \"Саша Соколов\"; vlastním jménem Alexandr Vsevolodovič Sokolov, rusky \"Александр Всеволодович Соколов\"; * 6. listopadu 1943 Ottawa, Kanada) je ruský spisovatel patřící ke skupině ruských spisovatelů tzv. třetí vlny ruské emigrace, kteří svou slávu získali až za hranicemi.", "tgt_summary": "Sasha Sokolov (born Александр Всеволодович Соколов/\"Alexander Vsevolodovitch Sokolov\" on November 6, 1943, in Ottawa, Ontario, Canada) is a paradoxical writer of Russian literature. He became known worldwide in the 1970s after his first novel, \"A School for Fools,\" had been published in translation by Ardis Publishing (Ann Arbor, Michigan) in the US, and later reissued by Four Walls Eight Windows. Sokolov is one of the most important authors of 20th-century Russian literature. He is well acclaimed for his unorthodox use of language, playing with rhythms, sounds and associations. The author himself coined the term \"proeziia\" for his work—in between prose and poetry (English close form of the term can sound as \"proetry\").", "id": 49105} {"src_title": "Fridrich František IV. Meklenburský", "tgt_title": "Frederick Francis IV, Grand Duke of Mecklenburg-Schwerin", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Fridrich František se narodil 9. dubna 1882 v Palermu meklenbursko-zvěřínskému dědičnému velkovévodovi Fridrichu Františkovi III. a jeho ženě velkokněžně Anastázii Michailovně Romanovové.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Fridrich František IV. se stal velkovévodou 10. dubna 1897, kdy zemřel jeho otec, velkovévoda Fridrich František III. Jelikož mu ale v té době bylo pouze 15 let, vládl do roku 1901 jako regent jeho strýc Jan Albrecht, který byl regentem Brunšvicka v letech 1907 až 1913. Velkovévoda Fridrich František IV. poté 14. listopadu 1918 abdikoval v Meklenbursku-Zvěřínsku a tím i skončilo jeho regentství v Meklenbursku-Střelicku. Fridrich František IV. zemřel 17. listopad 1945 ve věku 63 let ve Flensburgu. Hlavou dynastie a titulárním velkovévodou se stal jeho nejstarší syn Fridrich František. Když i on zemřel v roce 2001, vymřela zvěřínská linie meklenburského rodu v mužské linii.", "section_level": 1}, {"title": "Regentem Meklenburska-Střelicka.", "content": "23. února 1918 spáchal jeho příbuzný meklenbursko-střelický velkovévoda Adolf Fridrich VI. v Neustrelitzu sebevraždu, díky čemuž nastala v Meklenbursku-Střelicku následnická krize, jelikož jediný právoplatný následník vévoda Karel Michael, který byl následníkem od roku 1914, žil trvale v Rusku (a sloužil v ruské armádě), které válčilo s Německem, a roku 1914 se rozhodl vzdát práva na trůn. Stejné stanovisko zaujal Karl Michael i v roce 1918 a odmítl opustit Rusko. Meklenbursko-Střelický trůn by tak zřejmě připadl druhorozenému synovi Fridricha Františka IV., Kristiánovi Ludvíkovi. Ovšem než k tomu mohlo dojít, Německo prohrálo válku a všechny německé monarchie padly.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1904 si v Gmundenu vzal za ženu princeznu Alexandru Hannoverskou (1882–1963), pár měl 5 potomků:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich František IV. Meklenbursko-Zvěřínský, německy \"Friedrich Franz IV. von Mecklenburg-Schwerin\" (9. dubna 1882, Palermo – 17. listopadu 1945, Flensburg), byl v letech 1897 až 1918 meklenbursko-zvěřínský velkovévoda a od února 1918 do konce vlády (kdy abdikoval) byl také regentem Meklenburska-Střelicka. Poté byl až do své smrti titulárním velkovévodou meklenbursko-zvěřínským. Od roku 1897 až do své smrti byl také hlavou dynastie Meklenburských.", "tgt_summary": "Frederick Francis IV (Friedrich Franz Michael; 9 April 1882 – 17 November 1945) was the last Grand Duke of Mecklenburg-Schwerin and regent of Mecklenburg-Strelitz. He inherited the throne when he was fifteen years old in 1897 and was forced to renounce it in 1918.", "id": 991609} {"src_title": "Frederick Soddy", "tgt_title": "Frederick Soddy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Eastbourne v Anglii. Chodil na Eastbourne College a poté na Aberystwyth University a Merton College (Oxfordská univerzita). Mezi lety 1898 a 1900 pracoval jako výzkumník na Oxford University. V roce 1900 začal pracovat na McGill University v Montrealu (Québec, Kanada). S Ernestem Rutherfordem tam zkoumal radioaktivitu. Uvědomili si, že neobvyklé chování radioaktivních prvků je způsobeno rozpadem na jiné prvky. Tento rozpad také uvolňuje záření alfa, beta a gama. Když byla radioaktivita poprvé objevena, nevědělo se, co to způsobuje. Soddy a Rutherford prokázali, že při tomto procesu probíhá jaderná přeměna. V roce 1903 spolu se sirem Williamem Ramsayem na University College London ověřil, že při rozpadu radia vznikají alfa částice složené z kladně nabitých jader helia. V experimentu uzavřeli radium do tenké skleněné uzavřené nádoby, kterou umístili do další skleněné nádoby s tlustší stěnou. Alfa částice byly schopné projít tenkou stěnou, ale zarazily se na tlustší stěně. Po nějaké době spektrální analýza odhalila přítomnosti helia. Mezi lety 1904 a 1914 přednášel na University of Glasgow a v té době prokázal, že se uran rozpadá na radium. Také ukázal, že radioaktivní prvek může mít více než jednu relativní atomovou hmotnost i za stejných chemických vlastností. Pro tuto vlastnost hmoty vytvořil nový pojem izotop, což znamená „stejné místo“. Později J. J. Thomson rozšířil teorii izotopů i na neradioaktivní prvky. Soddy také ukázal, že atomové číslo se snižuje o dvě při alfa záření a při beta záření se o jedno zvyšuje. V květnu 1910 byl zvolen členem Královské společnosti. V roce 1921 získal Nobelovu cenu za chemii za výzkum radioaktivity a za výzkum izotopů. Jeho objevy z pole radioaktivity inspirovaly H. G. Wellse k napsání románu \"The World Set Free\" (1914), který je zasazen několik let do budoucnosti a ve kterém se objevují atomové bomby. Zemřel v Brightonu v Anglii 22. září 1956. Byl po něm pojmenován kráter Soddy na odvrácené straně Měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederick Soddy (2. září 1877 – 22. září 1956) byl anglický radiochemik, který spolu s Ernestem Rutherfordem dokázal, že radioaktivita je způsobena jadernou přeměnou prvků. Také prokázal existenci izotopů některých radioaktivních prvků. Získal Nobelovu cenu za chemii za rok 1921.", "tgt_summary": "Frederick Soddy FRS (2 September 1877 – 22 September 1956) was an English radiochemist who explained, with Ernest Rutherford, that radioactivity is due to the transmutation of elements, now known to involve nuclear reactions. He also proved the existence of isotopes of certain radioactive elements.", "id": 1069668} {"src_title": "Pik Lenina", "tgt_title": "Lenin Peak", "src_document": [{"title": "Pojmenování vrcholu.", "content": "Vrchol byl objeven expedicí Alexeje Pavloviče Fedčenka v roce 1871 a pojmenován jako pik Kaufman po prvním generálním guvernérovi ruského Turkestánu, Konstantinu Petrovičovi Kaufmanovi, který expedici na území Turkestánu umožnil. Po úspěšném prvovýstupu v roce 1928 byl vrchol přejmenován po Vladimiru Iljiči Leninovi na dodnes nejužívanější název pik Lenina. V Tádžikistánu byl vrchol znovu přejmenován v roce 2006 a je oficiálně pojmenován Qullai Abuali ibni Sino, tedy „vrchol Avicenny“, což odpovídá českému standardizovanému exonymu štít Avicenny. Podle některých zdrojů je vrchol nazýván též kyrgyzským jménem Ačik-Taš.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupy.", "content": "Vrchol byl poprvé prostoupen 25. září 1928 Erwinem Schneiderem, Eugenem Allweinem a Karlem Wienem. Jejich výstup byl součástí společné expedice sovětské Akademie věd, německého Notgemeinschaft der deutschen Wissenschaft a německo-rakouského Alpenvereinu. Tato expedice podrobně prozkoumala Zaalajský a Zulumartský hřbet, oblast Fedčenkova ledovce a objevila nejvyšší vrchol Tádžikistánu, dnešní Qullai Ismoili Somoni, tehdy pik Garmo. Výstup na pik Lenina byl veden z jihu po ledovci Velká Saukdara do sedla Krilenko a odtud po východním hřebenu na vrchol. V té době šlo o nejvyšší vystoupený vrchol (nikoli však absolutní výškový rekord). Dnes je tento výstup hodnocen stupněm 5A ruské stupnice obtížnosti, nicméně vzhledem ke své odlehlosti a nedostupnosti je tato výstupová trasa využívána jen zřídka. Dnešní normální výstupová trasa ze severu přes vrchol Razdělnaja byla poprvé prostoupena v roce 1954 V. Kovaljevem, P. Karpovem, E. Nagelem, V. Naryškinem a V. Nozdrjuchinovou. Patří k technicky nejsnazším výstupovým trasám na sedmitisícový vrchol, díky čemuž je značně populární. V ruské stupnici obtížnosti, která posuzuje kromě technické obtížnosti výstupu také nadmořskou výšku, jde o stupeň 5A. Na vrchol vede celkově kolem dvaceti různých výstupových tras. Prvním Čechem na vrcholu byl v roce 1961 Josef Sekyra. Ve své době šlo o československý výškový rekord.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové trasy z jihu.", "content": "Výstupové trasy z jihu jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Výstupové trasy ze severu.", "content": "Výstupové trasy ze severu jsou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Pik Lenina (česky též Leninův štít, - \"Lenin Čokosu\"; - \"pik Lenina\"; - doslova \"„vrchol Avicenny“\") je s výškou 7134 metrů nad mořem nejvyšší vrchol Zaalajského hřbetu a druhý nejvyšší vrchol v bývalé sovětské části pohoří Pamír. Leží na hranici mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a v obou zemích je druhým nejvyšším vrcholem.", "tgt_summary": "Lenin Peak (, \"Lenin Çoqusu\", لەنىن چوقۇسۇ; , \"Pik Lenina\"; , \"qulla‘i Lenin/qullaji Lenin\", renamed қуллаи Абӯалӣ ибни Сино (qulla‘i Abûalî ibni Sino) in July 2006), or Ibn Sina (Avicenna) Peak, rises to 7,134 metres (23,406 ft) in Gorno-Badakhshan (GBAO) on the border of Tajikistan and Kyrgyzstan, and is the second-highest point of both countries. It is considered one of the less technical 7000 m peaks in the world to climb and it has by far the most ascents of any 7000 m or higher peak on Earth, with every year seeing hundreds of mountaineers make their way to the summit. Lenin Peak is the highest mountain in the Trans-Alay Range of Central Asia, and in the Pamir Mountains in Tajikistan it is exceeded only by Ismoil Somoni Peak (7,495 m). It was thought to be the highest point in the Pamirs in Tajikistan until 1933, when Ismoil Somoni Peak (known as \"Stalin Peak\" at the time) was climbed and found to be more than 300 metres higher. Two mountains in the Pamirs in China, Kongur Tagh (7,649 m) and Muztagh Ata (7,546 m), are higher than the Tajik summits.", "id": 98967} {"src_title": "Jiří Dóža", "tgt_title": "György Dózsa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jiří sloužil jako důstojník jezdectva ve Stoličném Bělehradě, kde zabil vznešeného Turka v boji. Pak přišel do Budína. Dle některých za odměnu, dle některých v souvislosti s připravovanou křižáckou výpravou, ve které údajně chtěl udělat kariéru. Ihned po příchodu na královský dvůr mu byl králem Vladislavem Jagellonským darován rytířský titul. Zde je třeba uvést, že ostřihomský arcibiskup Tamás Bakócz jej jmenoval velitelem křižáckých vojsk, která se shromažďovala u Budína. Jisté to však není.", "section_level": 1}, {"title": "Dóžovo povstání.", "content": "Dóža sehrál velmi důležitou úlohu v dějinách Uherska, protože stál v čele největšího selského povstání v Uhersku, které se často podle něho nazývá „Dóžovo povstání“. Křižácká výprava proti Turkům pod vedením Jiřího Dóži, složená většinou z ozbrojených sedláků, řemeslníků a drobných zemanů, se změnila na rozsáhlé povstání, které vyjadřovalo nespokojenost nejchudších s feudálními poměry. Povstalci plenili šlechtické, ale i církevní majetky a jejich řady nepřetržitě rostly. Toto povstání však bylo zastaveno v červenci 1514 spojenými šlechtickými vojsky a vůdci byli v Temešváru popravení, mezi nimi i krutým způsobem Dóža. Byl posazen na rozžhavený železný trůn a na hlavu mu byla položena rozpálená koruna a jeho nejbližší z něj museli zaživa trhat maso. Poté byl upálen. Jeho bratr byl rozčtvrcen a dalších několik stovek stoupenců nabodáno na kůly. Po porážce povstání bylo navíc na uherském sněmu uzákoněno nevolnictví jako kolektivní trest pro odbojné rolníky.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas v dnešní době.", "content": "V Budapešti je po něm pojmenováno náměstí a stanice metra. Maďarský hudební skladatel Ferenc Erkel po něm pojmenoval svou operu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Dóža ( \"Dózsa György \"též \"Székely György, \" \"Juraj Dóža Sikul/Juraj Dóža Sékeľ \"nebo \"Juraj Sikul/Juraj Sékeľ\"), 1470 Dalnic, Uhersko (dnes Rumunsko) – 20. červenec 1514 Temešvár, Uhersko (dnes Rumunsko), byl sedmihradský sikulský zeman, hlavní představitel Dóžova povstání.", "tgt_summary": "György Dózsa (or \"György Székely\", ; 1470 – 20 July 1514) was a Székely man-at-arms (and by some accounts, a nobleman) from Transylvania, Kingdom of Hungary who led a peasants' revolt against the kingdom's landed nobility. He was eventually caught, tortured, and executed along with his followers, and remembered as both a Christian martyr and a dangerous criminal. During the reign of king Vladislas II of Hungary (1490–1516), royal power declined in favour of the magnates, who used their power to curtail the peasants’ freedom.", "id": 1775282} {"src_title": "Havana Club", "tgt_title": "Havana Club", "src_document": [{"title": "Výrobní proces.", "content": "Za pravý a velice kvalitní kubánský rum se Havana Club považuje kvůli pečlivosti výroby, jakou prochází. Ta se skládá z mnoha částí, které musejí být naprosto přesně dodrženy již po mnoho a mnoho let, aby byla zachována vysoká kvalita a také dodržena tradice, s jakou se rum značky Havana Club od roku 1878 vyrábí. Vše začíná u cukrové třtiny (hlavní suroviny), která musí být velice pečlivě vybírána. Důležité je také to, jak dlouho rum bude zrát. Každý druh zraje jinak dlouho, ale tento čas musí být přesně dodržen (např. Havana Club Añejo Blanco zraje 18 měsíců). Neméně důležité je i to, kde rum zraje – jsou to dubové sudy z amerického bílého dubu, ve kterých byl předtím bourbon. Co se týče výstupní kontroly, tak je vše sledováno mnoha odborníky, kteří využívají ty nejmodernější přístroje. Přesto má ale poslední slovo Master Destillero, strážce tajemství tradic.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Pod značkou Havana Club se prodává více druhů rumu. Jednotlivé druhy se liší jednak ingrediencemi, které jsou do rumu Havana Club přimíchávány, ale také dobou, kterou v sudech každý z těchto nápojů zraje. Například asi nejznámější Añejo Blanco zraje přibližně dva roky, Añejo Reserva pět let a jednoznačně nejdražší a nejcennější je Maximo Ron Extra Añejo, který v sudu zraje celých 30 let. A od této doby zrání se také odvíjí cena, za kterou jsou na trhu dostupné. Pouze pro představu – Añejo Blanco se na českém trhu prodává za přibližně 300 až 400 korun, ale cena Maximo Ron Extra Añejo se pohybuje kolem 30 tisíc korun.", "section_level": 1}, {"title": "Añejo Blanco.", "content": "V České republice se jednalo asi o nejznámější druh nápoje Havana Club. Svou bílou barvu si získal jednak tím, že není obohacen o žádné další ingredience, které by ho zabarvily, a také tím, že zraje (18 měsíců) v bílých dubových sudech. Nejčastěji se používal jako součást míchaných nápojů. V současné době už na českém trhu není k sehnání.", "section_level": 2}, {"title": "Añejo Especial.", "content": "Zraje 3 roky a obsahuje vanilku, karamel a kakao. Pije se čistý nebo jako součást míchaných nápojů.", "section_level": 2}, {"title": "Añejo Reserva.", "content": "Zraje 5 let a obsahuje jemné náznaky vanilky, tabáku a koření. Pije se čistý nebo jako součást míchaných nápojů příkladem je Pyrate rum.", "section_level": 2}, {"title": "Añejo 3 Años.", "content": "Zraje 3 roky (Años = rok). Pije se čistý, nebo jako součást míchaných koktejlů.", "section_level": 2}, {"title": "Añejo 7 Años.", "content": "Zraje 7 let (Años = rok). Pije se čistý, nebo jako součást míchaných koktejlů.", "section_level": 2}, {"title": "Añejo 15 Años.", "content": "Zraje 15 let (Años = rok). Pije se výhradně čistý", "section_level": 2}, {"title": "Cuban Barrel Proof.", "content": "Cuban Barrel Proof je jediný rum od značky Havana Club, který má obsah alkoholu 45 %. Ohledně zrání a uchovávání je to ještě složitější, než u ostatních rumů Havana Club. Cuban Barrel Proof je nejdříve ve velmi starých sudech z bílého dubu, kde si získá svou jantarovou barvu a neskutečnou jemnost. Poté je přemístěn do dalších, speciálně vybraných dozrávacích sudů, kde už zraje pouze krátkou část z 10 let, což je celá doba jeho zrání. Vyznačuje se jemností, silou a pije se výhradně čistý.", "section_level": 2}, {"title": "Selección de Maestros.", "content": "Selección de Maestros je třikrát zrající sudový rum, který je výsledkem jedinečného procesu výroby: Nejprve mistři Maestros Roneros shromáždí a vyberou nejkvalitnější a nejvýjimečnější zralé rumy. Tyto rumy se poté míchají a ukládají k dalšímu zrání do sudů, které jsou vybírány dle aromatických vlastností svého dřeva. V těchto sudech se u rumu rozvine jeho charakter a intenzita. Nakonec se Maestros Roneros sejdou podruhé, aby vybrali rumy, které jsou dokonale vyzrálé. Ty budou tvořit konečnou směs a budou stáčeny do lahví přímo ze sudů s obsahem 45 % alkoholu v objemu.", "section_level": 2}, {"title": "Havana Club Unión.", "content": "První kubánský rum, který byl speciálně vytvořen pro párování s chutí kubánského doutníku. Jeho komplexnost, sladkost a intenzitu se nejlépe vychutná v čisté podobě nebo na ledu.", "section_level": 2}, {"title": "Maximo Ron Extra Añejo.", "content": "Jedná se o jednoznačně nejdražší a nejkvalitnější rum, který je pod značkou Havana Club prodáván. Jeho hlavní předností je to, že v dubovém sudu, ve kterém je uložen, zraje celých 30 let. Má tmavě jantarovou barvu, lehce ovocnou vůni a obsahuje malé množství pepře. Je také dosti logické, že se pije výhradně čistý. V České republice je zbožím, které se prodává opravdu velice málo, takže je v současné době k sehnání pouze z několika málo zdrojů. Prodává se pouze v 0,5 l velké láhvi a jeho cena se pohybuji okolo 30 tisíc korun.", "section_level": 2}, {"title": "Koktejly.", "content": "Z rumů značky Havana Club (hlavně z Añejo Blanco) se také připravuje několik koktejlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havana Club je značka, pod níž se v Santa Cruz del Norte v severovýchodní části Kuby vyrábí několik alkoholických rumových nápojů. Tuto dnes jedinou mezinárodně uznávanou značku kubánského rumu založil v roce 1878 José Arechabala. Po kubánské revoluci v roce 1959 byla společnost kubánskou vládou znárodněna. Rodina Arechabalových emigrovala do Španělska a poté do Spojených států. Od roku 1994 je tento známý rum vyráběn pod hlavičkou společnosti Havana Club International, což je joint venture, kterou vlastní stejným dílem kubánský stát a francouzská firma vyrábějící alkoholické nápoje Pernod Ricard.", "tgt_summary": "Havana Club is a brand of rum created in Cuba in 1934. Originally produced in Cárdenas, Cuba by family-owned José Arechabala S.A., the brand was nationalized after the Cuban Revolution of 1959. In 1993, French owned Pernod Ricard and the government of Cuba created a state-run 50:50 joint venture called Corporación Cuba Ron. They began exporting this version of Havana Club globally, except for the United States due to the embargo put in place by the U.S. government. Bacardi, another Cuban family exiled due to the Cuban revolution, also began producing Havana Club Rum in 1994 after purchasing the original Arechabala family Havana Club recipe, a competing product made in Puerto Rico and sold in the United States. Bacardi & Pernod Ricard have engaged in ongoing litigation about ownership of the name “Havana Club”.", "id": 1154309} {"src_title": "Jean Béliveau", "tgt_title": "Jean Béliveau", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Jako dorostenec hrával za týmy Victoriaville Panthers a Quebec Citadelles v juniorské lize v Quebecu. V té době hrával na dobré úrovni také baseball. Jako patnáctiletého si jej všiml manažer Montrealu Canadiens Frank Selke a smluvně si jej do budoucna pojistil – v případě, že se rozhodně stát profesionálem, bude patřit Montrealu Canadiens. Mezitím se Jean Béliveau stal hvězdou amatérské quebecké seniorské ligy (QSHL), v níž hrával za Quebec Aces. V sezóně 1952/53 zvítězil v kanadském bodování QSHL, přesto o profesionální hokej zájem příliš neměl a za Canadiens odehrál jen několik utkání. Frank Selke se snažil dostat jej do týmu, což nakonec v Montrealu vyřešili tak, že klub koupil QSHL a změnil její statut z amatérské na nižší profesionální. Tím byl Béliveau jakožto profesionální hokejista nucen stát se podle předchozí smlouvy hráčem Montrealu Canadiens. V dalších letech se již stal hvězdou NHL. V roce 1956 zvítězil v kanadském bodování ligy a získal Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče. Během osmnácti sezón s Canadiens získal desetkrát Stanley Cup. V šedesátých letech byl dlouholetým kapitánem. Byl respektovaným vůdcem týmu, ale velké uznání měl i u fanoušků a protihráčů. V roce 1965 se stal prvním držitelem nově zavedené Conn Smythe Trophy – ocenění pro nejužitečnějšího hráče play-off. O tři roky později jako druhý hráč historie NHL překonal hranici tisíce kanadských bodů (po Gordie Howeovi). V Montrealu strávil celou svou profesionální kariéru. Když v roce 1971 končil, byl s 507 góly, 712 asistencemi a celkem 1219 kanadskými body historicky nejproduktivnějším hráčem a druhým nejlepším střelcem Montrealu. V play off přidal dalších 79 gólů a 97 asistencí, což přestavovalo rekord historie bojů o Stanley Cup. Po skončení aktivní kariéry pracoval v klubu na různých postech a podílel se na zisku dalších 7 titulů. Celkovým počtem 17 Stanley Cupů stojí historicky na prvním místě.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1953 se oženil s Elisou Coutureovou, mají dceru Hélène. Po ukončení aktivní kariéry kromě funkcí u klubu založil Jean Béliveau Foundation, která se v roce 1993 změnila v nadaci podporující postižené děti. V roce 1994 mu byla nabídnuta funkce Generálního guvernéra Kanady, kterou ale z rodinných důvodů odmítl. Je také držitelem řady ocenění mimo hokejových kruhů, mj. držitelem Národního řádu Quebecu (\"National Order of Quebec\"), od roku 1998 nejvyššího kanadského vyznamenání Order of Canada, čestných doktorátů univerzit (např. McGill University či Université Laval). Od roku 2001 je jeho jméno uvedeno na Kanadském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Týmové Individuální Překonané rekordy Klubové", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Béliveau (31. srpna 1931 Trois-Rivières, Kanada – 2. prosince 2014 Longueuil, Kanada) byl kanadský lední hokejista. Hrával v Národní hokejové lize, je desetinásobným vítězem Stanley Cupu jako hráč, později se sedmkrát podílel na zisku Stanley Cupu jako člen realizačního týmu. Od roku 1972 je členem Hokejové síně slávy. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Joseph Jean Arthur Béliveau (August 31, 1931 – December 2, 2014) was a Canadian professional ice hockey player who played parts of 20 seasons with the National Hockey League's (NHL) Montreal Canadiens from 1950 to 1971. Inducted into the Hockey Hall of Fame in 1972, \"Le Gros Bill\" Béliveau is widely regarded as one of the Ten Greatest NHL players of all time. Born in Trois-Rivières, Quebec, Béliveau first played professionally in the Quebec Major Hockey League (QMHL). He made his NHL debut with the Canadiens in 1950, but chose to remain in the QMHL full-time until 1953. By his second season in the NHL, Béliveau was among the top three scorers. He was the fourth player to score 500 goals and the second to score 1,000 points. Béliveau won two Hart Memorial Trophies as league MVP (1956, 1964) and one Art Ross Trophy as top scorer (1956), as well as the inaugural Conn Smythe Trophy as play-off MVP (1965). He has 17 Stanley Cup championships, the most by any individual to date. All championships have been with the Montreal Canadiens: 10 as a player and 7 as an executive. In 2017, Beliveau was named one of the '100 Greatest NHL Players' in history.", "id": 1759618} {"src_title": "Paco Rabanne", "tgt_title": "Paco Rabanne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec byl baskický důstojník španělské armády, přidal se k republikánům, a proto rodina ze Španělska musela za občanské války uprchnout do Francie. Matka pracovala do roku 1936 jako krejčová v San Sebastianu v pobočce španělského módního závodu Cristóbala Balenciagy. Prožitek módního odívání tedy malý Francisco vnímal doma od matky. V letech 1953-1961 Francisco vystudoval v Paříži architekturu na École superieure nationale des Beaux arts. Na studia si přivydělával grafickými návrhy oděvů a začal spolupracovat s oděvními firmami. Brzy na sebe upoutal pozornost excentrickými modely šatů. V šedesátých létech se stal již známým v oblasti francouzské módy. Roku 1966 založil svůj vlastní módní salón, přijal pseudonym Paco Rabanne a navrhoval oděvy z neobvyklých materiálů, jako je kov a papír, z textilií s třpytivou povrchovou úpravou. Například jeho šaty \"kosmického stylu\" byly pošity plíšky - třpytkami, volným spojením motivů s podkladem sledoval kinmetický efekt - pohyblivost plíšků. Roku 1969 se Rabannovo portfólio rozšířilo o nabídku parfémů. Jeho dámský parfém \"Calandre\" byl velmi úspěšný. Následovaly parfémy pro muže \"Paco Rabanne pour Homme\", Métal, La Nuit, Sport a XS nebo také One Million. Jeho oděvy a parfémy se zařadily ke světové \"haute couture\", staly se velmi oblíbenými po celém světě. Roku 1992 Paco Rabanne představil své modely španělskému králi Carlosovi a královně Španělska na světové výstavě v Seville. Jeho talent a úspěchy v oblasti světové módní, a také přispívání k mnoha humanitárním projektům byly oceněny udělením nejvyššího španělského vyznamenání. Francouzi jeho dílo ocenili titulem rytíře Řádu čestné legie a zlatou medailí ministerstva školství, kultury a sportu. V 90. letech Paco Rabanne představil kolekci kompletní mödní nabídky pro ženy \"prêt-à-porter féminin\". Zahrnuje kromě oděvů a parfémů také šperky, kabelky, obuv a návrhy účesů. Kromě návrhů oděvů Paco Rabane také maluje obrazy a rád svou \"image\" popularizuje v médiích s fantastickými či skandálními výroky o svém životě (například že žije třetí život, že dříve byl prostitutkou na dvoře Ludvíka XIV., že se osobně setkal s Ježíšem nebo že byl svědkem vraždy faraóna Totanchamóna).", "section_level": 1}], "src_summary": "Paco Rabanne, vlastním jménem Francisco Rabaneda Cuervo (* 18. února 1934 Pasaia, provincie Guipuscoa, Španělsko), je španělsko-francouzský módní návrhář, od 60.let 20. století jeden z představitelů světové \"haute couture\".", "tgt_summary": "Francisco Rabaneda Cuervo (born 18 February 1934), more commonly known under the pseudonym of Paco Rabanne (; ), is a Spanish fashion designer of Basque origin who became known as an \"enfant terrible\" of the 1960s French fashion world.", "id": 695955} {"src_title": "Papoušek kouřový", "tgt_title": "Regent parrot", "src_document": [{"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "Jedná se o středně velkého papouška žijícího na území Austrálie. Samec se samicí mají několik společných znaků, růžový až červený zobák, křídla mají černý a červený pruh, ocas mají tmavý. Samec je převážně žlutý, červené skvrny na křídlech jsou výraznější než u samice, samice je oproti samci méně výrazná, její zbarvení je zelené, ocas je více do modra. Do jednoho roka života se samec podobá barevně samici a až po roce a půl se přebarví do žluta.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Tento papoušek žije volně na území Austrálie, kde žije v párech, ale i hejnech, je považován za jednoho z nejlepších letců tohoto kontinentu. Zdržuje se v lesích nebo křovinatém terénu a s rozvojem zemědělství se vyskytují i na polích, kde páchají škody místním zemědělcům, při hledání potravy je velice tichý. Hnízdí v dutinách stromů, které jsou hluboké 4 až 5 metrů, hnízdění probíhá od srpna do ledna.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Tento papoušek není vhodný do malých klecí nebo pokojových voliér, velice rád se proletuje, voliéra by měla být vždy delší než vyšší. Tento papoušek je velice klidný a aktivní je jen brzo ráno a večer, přes den se jeví malátně. Díky své otužilosti může být celý rok venku, avšak je nutné zajistit aby mu nepromrzly nožičky a aby měl možnost se někam schovat před nepřízní počasí. Tito ptáci se dožívají 15 až 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "V našich podmínkách probíhá hnízdění v dubnu a květnu, někdy se stane že zahnízdí i dvakrát. V našich chovech se papoušci spokojí s budkou o průměru 35–40 cm a výšce 70 cm, vletový otvor by měl být o rozměru 7 až 8 cm, větší budka není na škodu, ale menší je již nevyhovující. Protože si papoušci hnízdo nepletou dává se jim na dno budky směs rašeliny a hoblin (tato směs by měla být v období hnízdění lehce vlhká). Snůška čítá 3 až 6 vajec, doba inkubace se pohybuje v rozmezí 21 až 23 dní, mláďata vylétají z budky ve stáří 5 týdnů. Ptáky můžeme nechat hnízdit až ve stáří dvou let. Mláďata jsou po vylétnutí podobná matce, po půl roce se plně vybarví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papoušek kouřový (\"Polytelis anthopeplus\"), též papoušek horský, je druh papouška endemický k jihovýchodní části Austrálie a Jihozápadní části Austrálie. Je jedním ze tří zástupců rodu \"Polytelis\".", "tgt_summary": "The regent parrot or rock pebbler (\"Polytelis anthopeplus\") is a bird found in southern Australia. It has predominantly yellow plumage with a green tail. The bird is found primarily in eucalyptus groves and other wooded areas of subtropical southwestern Australia, as well as in a smaller area of subtropical and temperate southeastern Australia. Seeds make up the bulk of its diet.", "id": 1295100} {"src_title": "Bakerova řeka (Washington)", "tgt_title": "Baker River (Washington)", "src_document": [{"title": "Tok.", "content": "Řeka pramení v severní části národního parku Severní Kaskády. Nedaleko hory Mount Shuksan si vytváří vlastní údolí. Řeka pokračuje severozápadním směrem skrz příkré, ledovcové údolí a nabírá vody některých menších, ledovcových přítoků z obklopujících hor. Mnoho přítoků proudí z velké výšky, nikde se ale nevyskytují vodopády. Většina dolního toku se vyskytuje v podobě dvou velkých umělých jezer, která jsou částí hydroelektrického projektu Baker River. První jezero je 14 kilometrů dlouhé Bakerovo jezero, které bylo původně přírodní, než jeho úroveň zvedla hráz. Pod hrází se nachází jezero Lake Shannon, které je 12 kilometrů dlouhé. Na jeho jižním konci je další hráz. Po té zůstává řeka už nepřerušovaná s výjimkou malé rybářské hráze ve městě Concrete. Po zhruba dvou kilometrech od hráze na jezeře Lake Shannon řeka ústí do řeky Skagit. Většina Bakerova jezera se nachází v okrese Whatcom, stejně jako hráz na konci jezera. Dolní hráz, na konci jezera Lake Shannon už je v okrese Skagit. Obě hráze vlastní společnost Puget Sound Energy.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní historie.", "content": "V řece Baker se nachází jediná stálá populace lososu nerka v povodí řeky Skagit. Washingtonské ministerstvo ryb a divokého života navíc zjistilo, že zdejší nerkové jsou od ostatních geneticky odlišní. V roce 1992 byl ale jejich stav vyhlášen jako kritický. Už o sedm let dříve se vrátilo do vod pouze 92 dospělých. Od devadesátých let se ale díky zákonům proti pytlačení a rybolovu populace zvýšila a v roce 2003 zde bylo napočítáno přes 20 tisíc jedinců. Výstavba umělých zařízení na řece ale postupně znemožnila rybám přístup k hornímu toku řeky. Už v roce 1896 postavil stát Washington na Bakerově jezeře sádku, která byla první pro lososy nerka. Zrušena byla v roce 1933. Přístup k hornímu toku řeky a k Bakerově jezeře znemožnila až výstavba dolní hráze v roce 1925. Konstrukce horní hráze v roce 1959 pak zaplavila okolní údolí a vylila i třecí místa lososů. Pod horní hráz se tedy později nainstalovala umělá třecí místa a v roce 1990 byla některá přidána i do potoku Sulphur Creek. Když se lososi vrací, aby se dostali do horního toku, jsou uvězněni pod dolní hrází a musejí čekat, než je lidé přepraví nahoru. V řece se vyskytují také jiné druhy ryb, například losos kisuč.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Nejdůležitějšími přítoky řeky jsou (sestupně):", "section_level": 1}], "src_summary": "Baker River je přibližně 48 kilometrů dlouhá řeka a přítok řeky Skagit na severozápadě amerického státu Washington. Nachází se v oblasti Severních Kaskád, severně od Seattlu a východně od hory Mount Baker. Její povodí je zhruba 700 km² rozsáhlé a nachází se především v národním parku Severní Kaskády. Řeka je posledním důležitým přítokem řeky Skagit před jejím ústím do Skagitského zálivu. Řeka protéká městem Concrete a leží na ni dvě vodní elektrárny, které vlastní společnost Puget Sound Energy, která zásobuje elektřinou město Seattle a zbytek regionu Pugetova zálivu.", "tgt_summary": "The Baker River is an approximately , southward-flowing tributary of the Skagit River in northwestern Washington in the United States. It drains an area of the high North Cascades in the watershed of Puget Sound north of Seattle, and east of Mount Baker. With a watershed of approximately in a complex of deep valleys partially inside North Cascades National Park, it is the last major tributary of the Skagit before the larger river reaches its mouth on Skagit Bay. The river flows through Concrete, Washington, near its mouth and has two hydroelectric dams owned by Puget Sound Energy.", "id": 1457213} {"src_title": "Manufacture des Gobelins", "tgt_title": "Gobelins Manufactory", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1443 si Jehan Gobelin, pravděpodobně původem z Remeše, pronajal dům v ulici \"Rue Mouffetard\" a o čtyři roky později založil na břehu řeky Bièvre barvírnu vlny. Rodinný podnik se rozšířil a kvalita barevných textilií byla vyhlášená tak, že rodinné jméno přešlo v 16. století na označení celé čtvrti. V dubnu 1601 založil ve čtvrti Jindřich VI. manufakturu na výrobu vlámských tapiserií. Ministr financí Colbert přesvědčil Ludvíka XIV., aby dal vystavět novou budovu a v letech 1662–1668 byla původní manufaktura rozšířena o novou barvírnu vlny a hedvábí (která je v provozu dodnes), a další řemesla luxusu, sloužící k vybavení královských interiérů (nábytkářství, řezbářství, marketérie, tapetářství, keramika, aj.). Uměleckořemeslné dílny tehdy byly přejmenovány na národní královské. Roku 1694 se dílny dostaly do finančních problémů a některé provozy byly přesunuty jinam, například zlatnická dílna do budovy Mincovny. Roku 1721 stál v čele dílen Jean de Julienne, který jako mecenáš podporoval malířskou akademii. Roku 1740 byly dílny propojeny s Královskou akademií sochařství a malby. Od bankrotu je ve třetí čtvrtině 18. století zachraňovali architekti jako Jules Hardouin-Mansart nebo Jacques-Germain Soufflot. Období Francouzské revoluce manufaktura přečkala v úpadku, ale bez živelného ničení. Po korunovaci císaře Napoleona musela být od roku 1804 veškerá produkce dodávána výhradně na královský dvůr.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době manufaktura zčásti slouží jako muzeum a z větší části stále vyrábí tapiserie k výzdobě veřejných budov, na jejich vzniku se od konce 19. století podílelo mnoho umělců, jako návrháři se připomínají např. Paul Cézanne, Hans Arp, Serge Poliakoff, Joan Miró, Victor Vasarely, Alexander Calder, mezi přímými tvůrci tapisérií prosluli Jean Lurçat, nebo Louisa Bourgeoisová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manufacture des Gobelins [\"manyfaktýr dé goblé\"] je původně měšťanská a později královská národní manufaktura na výrobu tapiserií v Paříži. Nachází se na jihozápadním okraji města ve 13. obvodu na \"Avenue des Gobelins\", blízko stanice linky 7 \"Gobelins\". Byla založena v roce 1601 z iniciativy francouzského krále Jindřicha IV.", "tgt_summary": "The Gobelins Manufactory () is a historic tapestry factory in Paris, France. It is located at 42 avenue des Gobelins, near Les Gobelins métro station in the 13th arrondissement of Paris.", "id": 2362} {"src_title": "Pařížská burza", "tgt_title": "Euronext Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1716 založil původem skotský finančník John Law Všeobecnou banku, jejíž spekulace vedly až k rozsáhlému bankrotu. 24. září 1724 vydala královská státní rada výnos o založení burzy, která měla zabránit spekulativnímu podnikání. Burza nejprve sídlila v Hôtel de Nevers, později se několikrát stěhovala. V roce 1808 Napoleon Bonaparte položil základní kámen paláce, který navrhl architekt Alexandre Théodore Brongniart (1739-1813), a který byl určen jako sídlo burzy. Stavba byla otevřena až 4. listopadu 1826 a burza se sem přestěhovala z Palais Royal, kde sídlila od 2. října 1809. Burza získala na významu v 19. století během průmyslové revoluce, která znamenala rozšiřování železnic, průmyslových podniků a podnikání v koloniích. Až do konce 80. let byla Pařížská burza řízena korporací makléřů, která měla monopol na kótování. Od počátku 80. let se burza, která se do té doby zaměřovala hlavně na obchod s akciemi, modernizovala kvůli zvýšení konkurenceschopnosti mezi ostatními mezinárodními burzami. Nový systém CAC (cotation assistée en continu, průběžné společné kótování) zavedený v letech 1986-1989 zlepšil postavení na trhu, kde dominovala London Stock Exchange. Poté následovaly i další reformy, jako například změna statutu makléřů a vzniku nových makléřských firem. Modernizace Pařížské burzy byla doprovázena dalšími iniciativami, jako bylo v roce 1989 vytvoření organizovaného trhu finančních derivátů MATIF a MONEP, nyní uskupené pod názvem Euronext. Na konci 90. let a po vzniku NSC (Nouveau système de cotation, nový systém kótování) burza zahájila iniciativu ke sloučení různých evropských burz, které vyvrcholilo vytvořením společnosti Euronext v roce 2000 (spojením pařížské, amsterdamské a bruselské burzy). V roce 2007 byla skupina Euronext spojena s NYSE a vznikla holdingová společnost NYSE Euronext se sídlem v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pařížská burza (francouzsky \"Bourse de Paris\") je oficiální trh s akciemi ve Francii. Burzu vlastní společnost Euronext Paris, která je dceřinou společností skupiny NYSE Euronext. Sídlem burzy je Palais Brongniart v Paříži ve 2. obvodu na náměstí \"Place de la Bourse\".", "tgt_summary": "Euronext Paris is France's securities market, formerly known as the Paris Bourse, which merged with the Amsterdam, Lisbon, and Brussels exchanges in September 2000 to form Euronext NV, which is the second largest exchange in Europe behind the United Kingdom's London Stock Exchange Group.", "id": 2452336} {"src_title": "Encephalitis lethargica", "tgt_title": "Encephalitis lethargica", "src_document": [{"title": "Příznaky a trvalé následky.", "content": "Jedním ze základních příznaků EL jsou akutní poruchy spánku, nejčastěji se jednalo o somnolenci, letargii a spánkovou inverzi (rozvrat cyklu den-noc), případně insomnii. Za prodromální fází EL je dodnes považována faryngitida, tj. zánět hltanu, který později vyvolal rozsáhlé autoimunitní reakce v CNS. Během několika týdnů po vymizení faryngeálních příznaků následovala distorze spánkového cyklu, bolesti hlavy, horečnaté stavy, slabost a malátnost. Poměrně časté byly i poruchy chování a psychózy. Mezi motorické příznaky patřily poruchy extrapyramidové soustavy – zejména dyskinéze, svalová rigidita a oftalmoplegie. Úmrtnost při této chorobě je poměrně vysoká (týkala se jedné třetiny nemocných) Většinu nemocných, jenž pandemii přežili později po velmi rozličném časovém údobí postihla pestrá plejáda trvalých následků, jakými byly organické poruchy osobnosti, myoklonus, chorea, okulogyrické krize, atd. Časté byly i deprese, apatie, fóbie a úzkosti obsedantně-kompulzivního spektra. Mnohé rovněž postihla závažná forma postencefalitického parkinsonismu, jenž budil dojem sochy, katatonie. Vědomí je utlumené, ačkoliv je nemocný stále schopen i poměrně složitých činností, není však schopen řeči, chůze je nejistá a stoj nevyvážený. Roku 1966 se v léčebně pro dlouhodobě nemocné \"Beth Abraham Hospital\", britský neurolog a psychiatr dr. Oliver Sacks pokusil o léčbu těchto \"soch\", jež byly personálem i odbornou veřejností považovány za nevyléčitelně nemocné. Během svého výzkumu poté objevil velký terapeutický potenciál účinného antiparkinsonika levodopy, které jim, po řadě nezdarů, podával ve vysokých dávkách – pacienti se skutečně probrali a překvapivě brzy obnovili i svoji schopnost řeči a hybnosti. Nicméně, vzhledem k silně dopaminergním vlastnostem levodopy se u mnoha pacientů rozvinuly mánie a paranoidní psychózy, účinky léku samotného následovně ztrácely na své síle a pacienti opět upadali do stavu akinetické letargie.", "section_level": 1}, {"title": "Neuropatologie a etiologie.", "content": "Rozbory tkáně nemocných prokázaly ohnisko zánětlivých změn v oblasti středního mozku a bazálních ganglií, objeveny byly také nekrotické léze mozkového kmene a neurofibrilární klubka, svými vlastnostmi připomínající histopatologický nález u progresivní supranukleární obrny. Likvorové zkoušky zaznamenaly zvýšenou hladinu bílkovin a itratekální oligoklonální pásy – přítomny při autoimunitním onemocnění. Početné jsou i lymfocytární infiltráty, zejména plazmatické buňky a také protilátky imunoglobuliny. Někteří lékaři se domnívali, že EL souvisí ze současně vypuknuvší španělskou chřipkou a, že se zde tedy pojednává o neuroinvazi tohoto viru. Prof. von Economo s tímto postojem ovšem nesouhlasil, stejně tak, jako většina tehdejší lékařské obce, pozdější výzkum navíc prokázal nepřítomnost chřipkové RNA v mozkové tkáni nemocných. Dnes převládá stanovisko podle kterého je EL součástí post-streptokokálních autoimunitních reakcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Encephalitis lethargica, také von Economova encefalitida, je mozkové onemocnění dosud neobjasněné etiologie, jež se ke konci I. světové války projevilo jako zhoubná pandemie při nejvyšší míře postížení v USA. Ústředními příznaky této choroby byla faryngitida následovaná později akutními poruchami spánku, svalovou slabostí, obrnou okohybného svalstva a prudkými změnami v chování. Jedinci, kteří tuto pandemii přežili byli téměř bezvýhradně postíženi určitou mírou trvalých následků; nejčastěji se jednalo o změny osobnosti, úzkostnost, pokles duševní výkonnosti, v horším případě docházelo k rozvoji těžkého parkinsonismu, jehož podobou byla strnulost, mutismus, útlum vědomí a amnézie. Onemocnění roku 1916 objevil a popsal rumunský lékař a významný neuropsychiatr Constantin von Economo, po němž nese i své označení. V současné době je EL již velmi vzácná a vyskytuje se pouze ojediněle a endemicky. První epidemie se objevila roku 1916, druhá poté o jedenáct let později, ačkoliv někteří vědci se na základě symptomatiky nemoci domnívají, že první výskyt tohoto onemocnění může být datován i do 17. století, aj.", "tgt_summary": "Encephalitis lethargica is an atypical form of encephalitis. Also known as \"sleeping sickness\" or \"sleepy sickness\" (distinct from tsetse fly-transmitted sleeping sickness), it was first described in 1917 by the neurologist Constantin von Economo and the pathologist Jean-René Cruchet. The disease attacks the brain, leaving some victims in a statue-like condition, speechless and motionless. Between 1915 and 1926, an epidemic of encephalitis lethargica spread around the world. Nearly five million people were affected, a third of whom died in the acute stages. Many of those who survived never returned to their pre-existing \"aliveness\".They would be conscious and aware – yet not fully awake; they would sit motionless and speechless all day in their chairs, totally lacking energy, impetus, initiative, motive, appetite, affect or desire; they registered what went on about them without active attention, and with profound indifference. They neither conveyed nor felt the feeling of life; they were as insubstantial as ghosts, and as passive as zombies.No recurrence of the epidemic has since been reported, though isolated cases continue to occur.", "id": 423864} {"src_title": "Adolf I. Fridrich", "tgt_title": "Adolf Frederick, King of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Adolf I. Fridrich pocházel z německého rodu Holstein-Gottorp. Narodil se jako druhý syn \"Kristiána Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského\" a jeho manželky \"Albertiny von Baden-Durlach\";; jeho matka byla pravnučkou Kateřiny Švédské, dcery švédského krále Karla IX.. Se švédským královským domem byl spojen i přes svého strýce Fridricha IV. Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského, jenž byl švagrem švédského krále Karla XII. jako manžel jeho sestry Hedviky Žofie. V letech 1727-1750 byl knížetem-biskupem lübeckým a poručníkem neplnoletého vévody holštýnského Karla Petra Ulricha (pozdějšího ruského cara Petra III.). V roce 1743 ho strana klobouků vybrala a švédský Riksdag zvolil za nástupce švédského trůnu. Poté, co 25. března roku 1751 zemřel král Frederik I., nezůstaviv žádného legitimního potomka a následníka, se ujal vlády a korunován králem byl 26. listopadu 1752.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Za jeho panování prakticky úplně vláda spočívala v rukou Riksdagu. V roce 1755 se pokusil s pomocí své manželky Luisy Ulriky Pruské, sestry pruského krále Fridricha Velikého posílit svou pozici, ale taktak nepřišel o trůn úplně. V roce 1766 vládu převzala strana čapek, jež usilovala moc krále minimalizovat. V roce 1769 na štěstí pro krále vládu získala zpět umírněnější strana klobouků.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "17. července roku 1744 se v Berlíně zasnoubil s pruskou princeznou Luisou Ulrikou Pruskou (1720-1782), dcerou pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Dorotey Hannoverské. Svatba se uskutečnila v paláci Drottningholm ve Švédsku 29. srpna roku 1744. Z jejich manželství vzešli (kromě prvního dítěte mrtvě narozeného v roce 1745) čtyři potomci – tři synové a dcera: Adolf Fridrich byl měkké a dobrosrdečné povahy, nerozhodný a netečný, jeho oblíbenou činností bylo zhotovování tabatěrek. Oproti tomu jeho manželka Luisa Ulrika byla povahy výbušné a samolibé; díky tomu ho zcela podřídila své vůli.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Král zemřel 12. ledna roku 1771 na srdeční mrtvici, která ho ranila po opulentní večeři: zkonzumoval tehdy humra, kaviár, uzené sledě, kysané zelí, zelnou polévku, šampaňské a čtrnáct porcí svého oblíbeného desertu – \"semla\" (tradiční švédský moučník – kulatá bulka z bílého těsta, plněná sladkou nádivkou), máčených v horkém mléce. (Švédským školním dětem je připomínán jako \"král, který se ujedl k smrti\".) V posledních okamžicích života ho na rukou držel jeho ministr Axel von Fersen. Pochován byl v kostele Riddarholmen, v místě posledního odpočinku švédských králů.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Adolf I. Fridrich započal se stavbou \"kostela Adolfa Fridricha (Adolf Fredriks kyrka)\" ve Stockholmu. Dnes je vzpomínán především proto, že jeho dílem bylo zrušení cenzury ve Švédsku v roce 1766. Třebaže byl považován za slabého vládce, závislého na jiných, byl dobrým manželem a otcem; vedl aktivní život rodinný i společenský a byl milovníkem umění. Jako dobrosrdečný člověk a vzorný manžel se těšil lásce svých poddaných a jeho smrt vyvolala všeobecný smutek a žal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adolf I. Fridrich (švédsky: \"Adolf Fredrik\", německy: \"Adolph Friedrich\"; 14. května 1710 – 12. února 1771) byl králem Švédska od roku 1751 až do své smrti.", "tgt_summary": "Adolf Frederick or Adolph Frederick (, ; 14 May 171012 February 1771) was King of Sweden from 1751 until his death. He was the son of Christian August of Holstein-Gottorp, Prince of Eutin, and Albertina Frederica of Baden-Durlach. The first king from the House of Holstein-Gottorp, Adolf Frederick was a weak monarch, instated as first in line of the throne following the parliamentary government's failure to reconquer the Baltic provinces in 1741–43. Aside from a few attempts, supported by pro-absolutist factions among the nobility, to reclaim the absolute monarchy held by previous monarchs, he remained a mere constitutional figurehead until his death. His reign saw an extended period of internal peace, although the finances stagnated following failed mercantilist doctrines pursued by the Hat administration. The Hat administration ended only in the 1765–66 parliament, where the Cap opposition overtook the government and enacted reforms towards greater economic liberalism as well as a Freedom of Press Act almost unique at the time for its curtailing of all censorship, retaining punitive measures only for libelling the monarch or the Church of Sweden.", "id": 705572} {"src_title": "Panama (klobouk)", "tgt_title": "Panama hat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přestože klobouk nese název středoamerické země Panama, je třeba jeho původ hledat v Ekvádoru, kde byly vyrobeny první klobouky tohoto typu. Název se vžil v době budování Panamského průplavu, kdy byly tisíce těchto klobouků dováženy z Ekvádoru pro dělníky pracující na stavbě průplavu. Když prezident USA Theodore Roosevelt navštívil stavbu a použil přitom tento klobouk, stala se tato pokrývka hlavy populární i v USA; její popularitu zvyšovalo i to, že ji s oblibou nosila řada známých osobností (např. Napoleon III. nebo Eduard VII., později např. britský premiér Winston Churchill, herec Humphrey Bogart či zpěvák Frank Sinatra).", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Klobouk má řadu jmen. V zemi svého původu je nazýván \"jipijapa\", podle jména malého ekvádorského města Jipijapa v provincii Manabí, kam se klade jeho původ, nebo \"montecristi\" - název, používaný specialisty pro panamy vysoké kvality. \"Jipijapa\" nebo \"montecristi\" se rovněž nazývaly \"toquilla\", názvem odvozeným od názvu klobouků užívaných Španěly v období conquisty.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita.", "content": "Při výrobě klobouků panama se používají dva postupy, z nichž hlavní je tkaní. Pro určení kvality je rozhodující počet nití na čtverečním palci tkaniny. Méně než 300 je považováno za známku nízké kvality, na druhé straně pomyslného žebříčku stojí klobouky z tkaniny s 1600-2000 nitěmi na čtvereční palec, ty jsou nejméně četné a také nejdražší. Mezi těmito dvěma extrémy je široká škála různě kvalitního materiálu. Třebaže výroba klobouku panama dává živobytí tisícům Ekvadořanů, v současnosti lze napočítat pouze zhruba kolem tuctu tkalců schopných vyrobit klobouky v nejvyšší kvalitě označované jako \"superjemné montecristi\".", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se klobouky panama vyrábějí nejen v Ekvádoru, ale i v řadě dalších latinskoamerických zemí - např. pro mayskou komunitu v Bécalu ve státě Campeche v Mexiku je výroba klobouků hlavní řemeslnou činností, podobná situace je v Kolumbii. Jejich největším producentem je ekvádorské město Cuenca.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Výraz Paname je název, jímž Pařížané familiérně označují své město. Přezdívka vznikla počátkem 20. století, kdy si Pařížané masově oblíbili nošení panamských klobouků, které sem přivezli dělníci, pracující na stavbě Panamského průplavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klobouk panama (nebo jednoduše panama či panamák) je tradiční klobouk vyrobený z vláken listí rostliny karludovika dlanitá (\"Carludovica palmata\") z čeledi Cyclanthaceae.", "tgt_summary": "A Panama hat, also known as an Ecuadorian hat or a toquilla straw hat, is a traditional brimmed straw hat of Ecuadorian origin. Traditionally, hats were made from the plaited leaves of the \"Carludovica palmata\" plant, known locally as the \"toquilla palm\" or \"jipijapa palm\", although it is a palm-like plant rather than a true palm. Ecuadorian hats are light-colored, lightweight, and breathable, and often worn as accessories to summer-weight suits, such as those made of linen or silk. The tightness, the finesse of the weave, and the time spent in weaving a complete hat out of the toquilla straw characterize its quality. Beginning around the turn of the 20th century, these hats became popular as tropical and seaside accessories owing to their ease of wear and breathability. The art of weaving the traditional Ecuadorian toquilla hat was added to the UNESCO Intangible Cultural Heritage Lists on 5 December 2012.", "id": 548903} {"src_title": "Security through obscurity", "tgt_title": "Security through obscurity", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bezpečnost skrze utajení je důvěra v to, že jakýkoliv systém může být bezpečný po dobu, kdy nikomu kromě lidí, kteří ho implementovali, není dovoleno zjistit nic o jeho vnitřních mechanismech. Například schovávání hesla do binárního souboru, či skriptu s tím, že předpokládáme, že ho nikdy nikdo nenajde, je základní případ bezpečnosti skrze utajení. Tento přístup je upřednostňován většinou byrokratických organizaci (vlády, armádní složky a průmyslové podniky) a bývala využívána jako hlavní prostředek „pseudobezpečnosti“ v počítačových systémech. S rozšířením open source systémů, síťových připojení, většímu obecnému pochopení programovacích technik a rozšíření relativně výkonných výpočetních systémů, se značně snížila bezpečnost těchto systémů. Základem vždy bylo, že váš systém musíte znát jen do té míry, jak je nutné, tedy co nejzákladněji. Pokud uživatel neví, jak provést nějakou nebezpečnou operaci, pak neexistuje nebezpečí. Ovšem takto je to pouze teoreticky. Bezpečnost se opírá o důvěru v úzký okruh lidí, například zaměstnanců. Pokud tento zaměstnanec odejde pracovat jinam, například kvůli lepšímu platu, toto tajemství odchází s ním. A jakmile jsou jednou tyto tajné informace vyzrazeny, systém přestává být bezpečný. V dnešní době také čím dál víc běžných uživatelů potřebuje znát detaily, jak daný systém funguje, čímž se opět snižuje účinnost bezpečnosti skrze utajení. I uživatelé mají dnes více pokročilých znalostí, jak pracují operační systémy atd. a dokáží si domyslet tajné věci, čímž vlastně obcházejí to, že uživatel ví, jen to nejzákladnější, co je potřeba. Což je základní myšlenka bezpečnosti skrze utajení a systémy tedy přestávají být bezpečné. Ukládání hesel do stínových souborů (v Linuxu např. soubor s hesly codice_1, ke kterému má přístup pouze root) je někdy vykládáno jako použití bezpečnosti skrze utajení. Ale to není pravda, protože bezpečnost skrze utajení je striktně vázána na utajení algoritmů nebo technik. V tomto případě se ale jedná o bezpečnost skrze zakázání přístupu k těmto datům.", "section_level": 1}, {"title": "Pro a proti.", "content": "Bezpečnost skrze utajení způsobuje velké kontroverze, které budou dále rozebrány jako argumenty pro a proti jejímu používání.", "section_level": 1}, {"title": "Proti.", "content": "Známý bonmot říká, že každý dokáže navrhnout tak silnou šifru, kterou sám nedokáže rozluštit. Autor zabezpečení skrze utajení často bývá přesvědčen, že jeho řešení je nepřekonatelné, nebo je překonatelné jen s velkými obtížemi. Realita je ale často úplně jiná. Jediný způsob, jak zjistit, zda je řešení opravdu bezpečné, je otevřít způsob zabezpečení všem a nechat kohokoli, ať v něm hledá chyby. Teprve pokud v něm nikdo žádné chyby nenajde, můžeme takové řešení považovat (pro tuto chvíli) za bezpečné. Například kryptografické systémy by neměly vyžadovat utajení, protože pokud by například útočník zjistil jak je navržen, měl by prakticky přístup ke všemu. Měl by být závislý pouze na nějakém specifickém klíči (například heslo). Pokud například zamkneme dům a schováme klíč pod rohožku, spoléháme vlastně na bezpečnost skrze utajení. Útočník se do domu může dostat schovaným klíčem, pokud ho najde. My spoléháme že ho nenajde. Ovšem navíc zloději většinou znají pravděpodobná místa, kam se obvykle schovává klíč. Takže je pravděpodobné, že klíč najdou a do domu se dostanou s menším úsilím, než kdyby použili jinou metodu. Navíc v minulosti se několikrát stalo, že tajné detaily byly omylem nebo úmyslně odhaleny (například prolomení GSM šifrování, WEP a mnoha dalších pomocí reverzního inženýrství). Zjištění nějaké chyby v určitém systému může být taky předmětem obchodů na černém trhu. Chyba může být tedy už dlouho využívána ke kriminální činnosti a výrobce systému o tom nemusí vědět. Bezpečnost skrze utajení často také znamená, že se používají slabé algoritmy. Často ani nemusí dojít k úniku algoritmu jako takového, ale daný algoritmus je možné prolomit i bez jeho znalosti. Příkladem mohou být jednoduché substituční šifry, které je možné rozluštit jen na základě statistických charakteristik jazyka – a teprve na základě šifrovaného a rozluštěného otevřeného textu zpětně odvodit přesný algoritmus, který byl použit pro zašifrování. Linusovo pravidlo, pojmenované po Linusu Torvaldsovi, říká, že mnoho očí zmenšuje možnost výskytu chyby. Tedy pokud je kód volně k dispozici a je hodně lidí, co ho zkoumají, je velice pravděpodobné, že někdo, případně i více lidí, tuto chybu odhalí a nahlásí, tudíž bude dříve veřejně známa a opravena. Vývojáři programů využívajících bezpečnost skrze utajení mohou navíc zatajit jim známou chybu, kvůli spokojenosti zákazníků a také finanční stránce věci. Může být velice těžké a časově a finančně náročné nějaké chyby opravit. Takže je lepší chybu zatajit, doufat, že se na ní nepřijde a vydávat svůj produkt za bezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Pro.", "content": "Je velice těžké, až nemožné navrhnout naprosto dokonale bezpečný systém. I když spoléhat se pouze na bezpečnost skrze utajení je většinou velice slabá obrana, je možné použít tuto strategii v kombinaci s dalšími a tím značně snížit možnost zjištění bezpečnostních rizik. Jde vlastně o zamezení možnosti rychle zjistit možné chyby v systému a mít tedy více času na opravu vzniklých chyb. Dále pokud o chybě víme, je možné tuto chybu použít k detekci nebo zastrašení potenciálního útočníka. Například pokud útočník zjistí v síti počítač, který nemá opravenou známou chybu, útočník se musí rozhodnout, zda této chyby využije nebo ne. Pokud by totiž tento počítač byl nastaven na detekování využití této chyby, může na to reagovat zablokování systému, monitorováním útočníka a jeho vystopováním, jeho odpojením a podobně, což také zvyšuje potřebný čas a rizika útoku. Nicméně většina odborníků, i těch kteří jsou zastánci bezpečnosti skrze utajení, se shodne, že bezpečnost skrze utajení by nikdy neměla být použita jako hlavní bezpečnostní hledisko. V nejlepším případě jako druhé hledisko.", "section_level": 2}, {"title": "Dopad open source.", "content": "Open source software (tj. software s otevřeným zdrojovým kódem) poskytuje veřejně své zdrojové kódy, takže nejen bezpečnost skrze utajení nepoužívá, ale ani nemůže. Avšak také může obsahovat bezpečnostní chyby (například Morrisův červ). Argumentem proti je to, že vývojáři mohou být méně důkladní při kontrole vydávaného kódu. Tato práce je totiž považována za méně zábavnou a méně oceňovanou. Na druhou stranu přesto, že zde není finanční stimul k opravě chyb, neznamená to, že by nebyla žádná motivace opravovat. Dokonce protože jsou kódy volně k dispozici, může si každý tyto chyby opravit sám a případně tyto opravy dál distribuovat. Je těžké tento fakt dokázat, ovšem výzkumy ukazují, že open source software má více objevených chyb, ale i jejich rychlejší nalezení, rychlejší opravení a rychlejší distribuci těchto oprav. Jedna studie dokonce tvrdí, že ve zdrojovém kódu Linuxu je průměrně 0,17 chyb na 1 000 řádků kódu, naproti tomu v komerčních, non-open source programech je průměrně 20–30 chyb na 1 000 řádků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Security through obscurity (\"bezpečnost skrze neznalost\") je v informatice označení používané v počítačové bezpečnosti. Používá utajení (například návrhu, implementace, atd.) tím, že používá nestandardní konstrukce či postupy (např. vlastní algoritmy pro šifrování nebo hashování, vlastní úpravy všeobecně uznávaných algoritmů nebo ukládání přístupových údajů tak, že jsou veřejně přístupné, pouze jsou nějak zamaskované, apod.) k zajištění bezpečnosti. Systém využívající toho principu však může obsahovat programátorské chyby i bezpečnostní rizika, ale jeho tvůrce věří, že pokud tyto bezpečnostní chyby nejsou známy a např. přístupové údaje jsou jen těžko zjistitelné, tak je nepravděpodobné, že by na ně útočník přišel. Opačný přístup se nazývá Secure by design (\"bezpečné podle návrhu\"). Velká část reálných projektů obsahuje kombinaci obou dvou přístupů.", "tgt_summary": "Security through obscurity (or security by obscurity) is the reliance in security engineering on design or implementation secrecy as the main method of providing security to a system or component. Security experts have rejected this view as far back as 1851, and advise that obscurity should never be the only security mechanism.", "id": 1147201} {"src_title": "VAZ 2101/2102", "tgt_title": "VAZ-2101", "src_document": [{"title": "VAZ 2101.", "content": "V roce 1966 byla dohodnuta spolupráce mezi sovětskou vládou a automobilkou Fiat za účelem vybudování továrny a následné produkci vozu na základě licence. Jako místo pro novou továrnu bylo vybráno povolžské město Stavropol na Volze, pojmenované v roce 1964 po předsedovi italské komunistické strany Palmiru Togliattim. Za čtyři roky od podepsání smlouvy byla za pomoci italských odborníků dostavěna rozlehlá a moderní automobilka, která se již v druhé polovině 70. let stala hlavním producentem osobních automobilů v zemi. Vůz se začal na domácím trhu prodávat od srpna roku 1970, světová premiéra proběhla na počátku roku 1971 na autosalonu v Bruselu. Zde byl presentován se jménem \"Slavia\", ovšem toto jméno rychle nahradilo známé označení Lada. Do Československa se vůz zpočátku dodával s názvem VAZ Žiguli, díky čemuž oblíbený model 2101 zdomácněl jako „žigulík“, ovšem již od roku 1972 se stejně jako ve všech ostatních exportních trzích užívá název Lada. Na Západě jako Lada 1200, ve Východním bloku jako Lada/VAZ 2101. Za třináct let výroby vzniklo celkem na 3 miliony exemplářů modelu 2101. V ČSSR, kde reprezentoval vyšší část nabídky nových automobilů, se prodalo 156 tisíc těchto vozů. Dovoz do západních zemí mohl probíhat až od roku 1974, kdy skončil prodej italského 124 náhradou za model 131.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Za základ modelu 2101 byl vybrán Fiat 124, který byl v roce 1967 zvolen evropským autem roku. Od modelu 124 se však finální vůz v mnohém odlišoval, což bylo dáno nutností přizpůsobit automobil náročným podmínkám sovětských, potažmo ruských silnic především ve venkovských oblastech. Bylo nutné vyztužit samonosnou ocelovou karoserii, což se projevilo např. na tlustší střeše či silnějších sloupcích. Změnami prošel také podvozek. Poháněná zadní tuhá náprava byla odlehčená dvěma dvojicemi podélných ramen s panhardovou tyčí napříč. Vpředu zůstala nezávisle odpružená přední náprava. Vůz dostal také odolnější pérování a především brzdy, které byly na původním voze sice všechny kotoučové, které ovšem v náročných podmínkách ruských cest snadněji ztrácely účinnost, a proto se u zadních kol přistoupilo k nainstalování spolehlivějších bubnových brzd. Zcela odlišným od modelu 124 byl také motor, kterým byl podélně uložený čtyřválec OHC o objemu 1 198 cm. Výkon 44 kW (60 koní) byl přenášen čtyřstupňovou manuální převodovku na zadní kola. 955 kg těžký vůz dosahoval maximální rychlosti lehce přes 140 km/h. Pětimístný automobil s karoserii sedan nabízel úložný prostor 380 litrů.", "section_level": 2}, {"title": "VAZ 21011.", "content": "V letech 1974 až 1981 se vyráběl modernizovaný model 21011 na základě 2101, jehož výroba probíhala souběžně. Mimo SSSR se model prodával jako Lada 1300. Největší odlišností bylo použití upraveného čtyřválce s objemem zvětšeným na 1 294 cm a výkonem 49 kW, díky čemuž se maximální rychlost zvýšila na 145 km/h. Lehké změny se dotkly také exteriéru. Na předním čele vozu přibyly dvě dvojice horizontálně orientovaných otvorů pro přívod vzduchu a změněna byla také maska chladiče. Klasické nárazníky byly doplněny pryžovou lištou. Přibylo také nové větrání na bocích karoserie a zadní světla. V interiéru se změnilo barevné tónování přístrojového panelu z černé na světle šedou a palubní deska dostala plastový dekor imitující dřevo. Klakson se přesunul na volant.", "section_level": 2}, {"title": "VAZ 21013.", "content": "VAZ 21013 jinak zvaná Lada 1200 S byla exportní verzí pro Německo. Tato Lada vypadala téměř shodně jako 21011, ovšem byla vybavena motorem 1200. Od původního VAZu 2101 je 1200 S odlišovala zejména zadními světlomety. Zadní světlomety byly hlavní poznávacím znakem, že se jedná o 1200 S, čili Special. Světla byla obdélníková a vodorovná místo původních ve tvaru stříšky. Interiér byl v černé kůži. Lada 1200 S měla chrómovanou přední mřížku chladiče, chromované byly také nárazníky. Lada 1200 S dokázala jet bez problémů rychlostí 145 km/h. Nejvíce byla Lada 1200 S rozšířená v bílé barvě a ve variantě sedan. Model VAZ 21013 byl vyráběn v letech 1977 - 1988.", "section_level": 2}, {"title": "VAZ 2102.", "content": "Od roku 1972 se vyrábělo také kombi VAZ 2102, které bylo až na karoserii shodné se standardním 2101. Jednalo se o první automobil s karoserií kombi vyráběný v automobilce VAZ . Jako základ opět posloužil licenčně poskytnutý Fiat 124, nyní s karoserií kombi jménem Familiare, na němž proběhly stejné změny jako u původního modelu 2101. Praktický pětidveřový vůz byl na rozdíl od sedanu o 14 mm delší, o 18 mm vyšší a o 40 kg těžší. Palivová nádrž měla o 6 litrů větší objem a plnila se na rozdíl od výchozího modelu zleva. Automobil dosahoval průměrně maximální rychlosti 135 km/h. Jelikož měl vůz sklápěcí zadní sedadlo, mohl se zavazadlový prostor zvětšit až na 1 450 litrů. Hrana zadních výklopných dveří byla v jedné rovině s podlahou, což usnadňovalo užívání úložného prostoru zejména při manipulaci s těžšími břemeny. Také kombi se prodávalo od roku 1978 i se silnější variantou motoru 1,3 litru jako VAZ 21021 (Lada 1300 Combi). Již o rok dříve se dalo na některých trzích pořídit i s 1,5 litrovým motorem z modelu 2103, díky čemuž dostalo název 1500 Combi. Zajímavostí je elektromobil VAZ 2801 Elektro (\"Электро\"), který vznikl v sérii pouhých 47 exemplářů. Model kombi přežil mateřský typ 2101 o necelé 2 roky, přestal se vyrábět v roce 1985, kdy jej nahradil modernější VAZ 2104. Jeho produkce se první rok překrývala se starším 2102, kterého se za 13 let vyrobilo přes 650 000 kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "VAZ 2101 je sovětský automobil nižší střední třídy vyráběný v letech 1970 až 1983. Jednalo se o první model vyráběný ve Volžském automobilovém závodě (VAZ). Malý osobní automobil se na sovětském trhu prodával pod jménem Žiguli (rusky \"Жигули\" podle Žigulovských hor). Pro exportní trhy se používal název Lada, v západních zemích se prodával pod označením Lada 1200. Vůz vycházel z italského Fiatu 124, který pro potřeby ruských silnic prošel řadou změn, včetně instalování zcela nového čtyřválcového motoru. Model 2101 se stal velmi oblíbeným zejména v domácím Sovětském svazu, ale i v ostatních zemích socialistického tábora a stal se základem pro vývoj dalších důležitých modelů značky VAZ.", "tgt_summary": "The VAZ-2101 \"\"Zhiguli\"\" , commonly nicknamed \"\"Kopeyka\"\" (for the smallest coin, 1/100 of the \"Ruble\"), is a compact sedan car (\"small class, passenger car, model 1\" in Soviet classification) produced by the Soviet manufacturer AvtoVAZ and introduced in 1970, the company's first product. The car was a heavily modified and licence-built version of the Fiat 124 tailored for the Soviet Union and much of the Eastern Bloc. Subsequently, it was widely exported to the West under the Lada brand. The estate version was known as the VAZ-2102.", "id": 481694} {"src_title": "Giorgi Saakadze", "tgt_title": "Giorgi Saakadze", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Saakadze byl příslušníkem gruzínské nižší šlechty - \"aznaurů\", Jeho otec Šio Saakadze byl dvořanem krále Šimona I. z Kartli a ve službách tohoto panovníka začal svou kariéru také mladý Girogi. Za jeho syna Luarsaba II. byl ustanoven správcem Tbilisi a Osetie. Roku 1608 porazil osmanská vojska v bitvě u Tašiakari, byl povýšen do knížecího stavu a stal se jedním z nejmocnějších feudálů v Gruzii. Roku 1611 se král Luarsab oženil s jeho sestrou Teklou Saakazde, čímž Giorgioho moc ještě vzrostla. To se vůbec nezamlouvalo příslušníkům staré rodové šlechty, kteří se cítili jeho kariérou ohroženi. Následujícího roku se kníže Šadiman Baratašvili pokusil Saakadzeho zavraždit a úspěšný vojevůdce musel uprchnout do Persie. Zde konvertoval k islámu a vstoupil do služeb perského šáha Abbáse. Několik let bojoval pro šáha proti Osmanům, Mughalům a roku 1614 byl nucen vést perské tažení do Gruzie. Roku 1614 sesadil svého švagra, krále Luarsaba a vydal ho šáhovi. Luarsab byl Peršany uvězněn a popraven. Giorgi Saakadze se stal perským regentem v Gruzii, ale roku 1623 se od šáha odvrátil. Spojil se s vůdci protiperské strany: bratrem své ženy princem Zurabem z Aragvi a vládcem Kachetie Tejmurazem. Společně pak vyhlásili nezávislou křesťanskou Gruzii. Perský šáh proti nim vyslal trestnou výpravu, ale tu Saakadze rozdrtil roku 1625 v bitvě u Martkopi. Jako reakci na tuto zradu nařídil šáh Abbás popravu Saakadzeho syna Paaty, který žil od roku 1612 na šáhově dvoře. Mezi Saakadzem a Tejmurazem z Kachetie došlo brzy k otevřenému sporu o vládu nad Gruzií. Spory postupně vyústily v domácí válku, v níž roku 1626 zvítězil Tejmuraz, podporovaný vysokou šlechtou. Tejmuraz se pak sám vyhlásil králem sjednocené Gruze a Giorgi Saakadze byl vypuzen ze země. Stárnoucí Saakadze se uchýlil do Istanbulu, kde byl přijat sultánem Muradem a vstoupil do osmanských služeb. Získal hodnost paši a správu nad vilajetem Konya. V této hodnosti válčil proti Peršanům, na nichž pro Turky dobyl město Erzurum. Saakadzeho nepřítelem se stal velkovezír Erkem Hüsrev Paša, který se cítil ohrožen jeho úspěchy. Obvinil proto svého rivala ze zrady a impulzivní sultán nařídil jeho likvidaci. Girogi Saakadze a jeho syn Avtandil byli zavražděni 3. října 1629 v Alepu. Giorgiho druhý syn Ioram zůstal po otcově vyhnání s matkou v Gruzii a stal se zakladatelem gruzínského knížecího rodu Tarchan-Mouravi.", "section_level": 1}, {"title": "v kultuře.", "content": "Přes svou kontroverzní kariéru je Giorgi Saakadze pokládán za národního hrdinu Gruzie. Za vlády Stalina, který byl údajně se Saakadzem vzdáleně rodově spřízněn, byl význam této osobnosti až nekriticky přeceňován.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Anna Arnoldovna Antonovskaja: \"Veliký Mouravi\". Praha, Svět sovětů, 1953.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giorgi Saakadze (gruzínsky: გიორგი სააკაძე) (1570 – 3. října 1629) byl gruzínský politik a vojevůdce, jedna z nejvýznamnějších osobností Gruzie v 1. polovině 17. století. byl znám pod titulem Veliký mouravi - gruzínsky დიდი მოურავი, \"didi mouravi\", persky Mūrāv-Beg a turecky Maghraw-Bek. \"Mouravi\" znamená gruzínsky správce či regent.", "tgt_summary": "Giorgi Saakadze the Grand Mouravi () (c. 1570 – October 3, 1629) was a Georgian politician and military commander who played an important but contradictory role in the politics of the early 17th-century Georgia. He was also known as Grand Mouravi (დიდი მოურავი, \"didi mouravi\") in Georgia, Mūrāv-Beg in Persia and Māūrāv-Hūn or Māġrāv-Bek in the Ottoman Empire for having served as a mouravi (appointed royal official which can be rendered by seneschal or bailiff) of Tbilisi.", "id": 2063529} {"src_title": "Camp Rock 2: Velký koncert", "tgt_title": "Camp Rock 2: The Final Jam", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mitchie Torresová ( Demi Lovato ) se vrací opět po roce do Camp rocku. Teď je více zkušenější a také tam má svou známost, kterou celý rok neviděla- Shana Graye v podání Joea Jonase. Shane si s sebou na léto přivezl i své bratry- Jasona a Nata, které hrají Kevin Jonas a Nick Jonas. Jenže nic není tak skvělé, jak se na první pohled zdá. Na druhém břehu jezera totiž přes prázdniny vyrostl zbrusu nový tábor- Camp Star- a jeho vedoucí Axel Turner v podání Daniela Kashe hned ukradl Camp Rocku některé instruktory a táborníky včetně Tess Tylerové v podání Meghan Jette Martinové, na kterou udělal Camp Star dojem. Nabídl jim dvojnásobný plat, vytápěné stany... Tak se prostě nechali zblbnout. Vedoucí Camp rocku Brown Cesario, kterého ztvárnil Daniel Fathers nemá jinou možnost než tábor zavřít. Mitchie však ostatní přesvědčí, že se nikdy nesmí vzdát a přemluví je, aby pomohli Brownovi tím, že budou instruktoři. Zpočátku jim to moc nejde a není se čemu divit, vždyť tuto práci ještě nikdy nedělali. Pak to začnou zvládat. Jednoho dne se Mitchie se svými přáteli rozhodnou vyzvat Camp Star na soutěž. Přijde s nimi přímo na campstarovské pódium, což hned vyvolá rozpory, Mitchie si toho nevšímá a vyzve je k soutěži. Pak se tam však objeví také Axel a ten jim navrhne, aby tu soutěž viděli všichni, jelikož ji chce vysílat v televizi. Tohle se Mitchie moc nezdá, ale pro nátlak ostatních to přijímá. Brownovi se to moc nelíbí, protože on zná Axla déle než kterýkoli táborník v Camp Rocku. Nic se s tím už nedá dělat, a tak se musí Camp Rock snažit. Den D nastal. První vystoupil Camp Star s písní \"\"Tear It Down\"\". A po nich Camp Rock s písní \"\"What We Came Here For\"\". Podle ohlasu diváků bylo jasné, kdo vyhraje. Jenže to by to nebylo tak zajímavé. Axel chtěl za každou cenu vyhrát, a tak zmanipuloval hlasování, takže i když chtěl někdo poslat SMS Camp Rocku poslal ji Camp Staru. Vše se ale obrátí k lepší pro Camp Rock. Po prohrané soutěži totiž zpívají u táboráku a tam k nim přijedou táborníci z Camp Staru snad kromě Axla a Lucka Wiliamse (Mathew \"Mdot\" Finley). Přijdou k nim, protože v Camp Staru oheň nerozdělávají. Tess Tylerová řekne Brownovi, jestli by nemohla jít zas do Camp Rocku a také plno dalších lidí z Camp Staru přešlo do Camp Rocku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Camp Rock 2: velký koncert (v anglickém originále \"Camp Rock 2: The Final Jam\") je hudební film (muzikál) z dílny Disney Channel, který měl ve Spojených státech amerických premiéru 3. září 2010 a v České republice byl tento film uveden jen o pár dnů později- 18. září 2010. Je to pokračování Disney filmu z roku 2008 Camp Rock. Film sklidil mnoho skvělých ohlasů. Byl rozhodně lepš než Camp Rock, ať už počtem písniček anebo dějem. Na tento film se dívalo velmi mnoho lidí, je to asi v řádech milionů. Do hlavní role byla opět nasazena už zkušená Demi Lovato ze Sonny ve velkém světě. A po jejím boku se neobjevil nikdo jiný než kapela Jonas Brothers- Joe Jonas, Kevin Jonas a Nick Jonas.", "tgt_summary": "Camp Rock 2: The Final Jam is a 2010 Disney Channel Original Movie and the sequel to the 2008 film \"Camp Rock\". The film stars Demi Lovato, the Jonas Brothers (Joe, Nick and Kevin), Meaghan Martin, Maria Canals-Barrera, Daniel Fathers, and Alyson Stoner, as well as newcomers Daniel Kash, Matthew \"Mdot\" Finley, and Chloe Bridges. In the film, a new rival summer music camp, Camp Star, appears and attracts everyone's attention, which could mean the end of Camp Rock. The film premiered on Disney Channel on . It is the last film sequel of a Disney Channel Original Movie, until \"Teen Beach 2\" (2015).", "id": 795620} {"src_title": "František V. Modenský", "tgt_title": "Francis V, Duke of Modena", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "František byl starším ze dvou synů modenského vévody Františka IV. (1779–1846) a jeho ženy Marie Beatrice Savojské (1792–1840), dcery sardinského krále Viktora Emanuela I. Po smrti matky v roce 1840 se stal dalším pretendentem Jakobitů anglického, skotského a irského trůnu. Po jeho smrti přešel tento post na jeho neteř, bavorskou královnu Marii Terezu.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "V roce 1842 si vzal za ženu princeznu Adelgundu Bavorskou, dceru bavorského krále Ludvíka I. Z manželství se roku 1848 narodila jediná dcera Anna Beatrice, která však zemřela již následujícího roku 1849.", "section_level": 2}, {"title": "Vévoda modenský.", "content": "Na modenský trůn nastoupil František po smrti svého otce v roce 1846. O rok později, v roce 1847, kdy zemřela Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská, parmská, piacenzská a guastallská vévodkyně, připadla Guastalla právě Františku V. z Modeny. Za revoluce v březnu roku 1848 byl vévoda František nucen uprchnout před lidovým povstáním, téhož roku v srpnu byl za pomoci rakouského vojska znovu instalován na trůn. V listopadu ještě unikl neúspěšnému atentátu. Ani další léta neuklidnila napjatou situaci. Po francouzsko-piemontské válce roku 1859 byl vévoda František z Modeny nucen uprchnout (14. června), když bylo vévodství anektováno francouzskými a piemontskými vojsky. V prosinci roku 1859 se Modena, Parma a Toskánsko spojily ve Spojené středoitalské provincie. Již 18. března následujícího roku 1860 začlenil sardinský král Viktor Emanuel II. vévodství do nově vzniklého Italského království. František o čtyři dny později protestoval, avšak bez výsledku. Po tomto tentokrát již definitivním opuštění své země se uchýlil do Vídně, kde žil v Modenském paláci. Měl rovněž letní sídlo na zámku Wildenwart v Bavorsku. Většinu času trávil v Rakousku, avšak také rád cestoval. Roku 1864 navštívil Střední východ.", "section_level": 2}, {"title": "Následnictví.", "content": "Jelikož již v době sesazení z trůnu byl bezdětný František V. posledním mužským příslušníkem modenské větve Habsbursko-lotrinská dynastie, která zdědila Modenu po předchozí estenské dynastii (která vymřela v roce 1803), bylo nutné určit dědice vévodské hodnosti a majetku, neboť ženy se samy nemohly stát vévodkyněmi. František V. tak nabídl arcivévodovi Karlu Ludvíkovi (mladší bratr císaře Františka Josefa I.), že ustanoví jednoho z jeho synů svým dědicem, a to pod podmínkou, že chlapec přijme rodové jméno \"Este\" a naučí se během 12 měsíců obstojně italsky. Karel Ludvík informoval své dva starší syny. Mladší syn Otto požadavek naučit se italsky striktně odmítl, starší František Ferdinand naopak se k jeho splnění zavázal. Poté, co císař František Josef I. udělil svolení, bylo k habsburskému jménu Františka Ferdinanda připojeno jméno Este a on podstoupil výuku italštiny. Kromě výše uvedených dvou podmínek podle testamentu nesmělo být dědictví nikdy zcizeno. František V. z Modeny zemřel 20. listopadu 1875 (ve věku 56 let) a pochován byl v císařské hrobce kapucínského kláštera ve Vídni. Mladému arcivévodovi Františku Ferdinandovi pouhých dvanáct let; nově nabytým dědictvím se stal jedním z nejbohatších lidí v Rakousku.", "section_level": 2}], "src_summary": "František V. Modenský (1. června 1819, Modena – 20. listopadu 1875, Vídeň) byl v letech 1846 až 1859 modenským, reggijským, masským a carrarským vévodou. Dále byl také arcivévodou rakouským, princem českým, uherským a chorvatským. Pocházel z dynastie Rakouští-Este, což byla vedlejší větev Habsbursko-lotrinská dynastie.", "tgt_summary": "Francis V, Duke of Modena, Reggio and Guastalla, Archduke of Austria-Este, Royal Prince of Hungary and Bohemia, Duke of Mirandola and of Massa, Prince of Carrara (; 1 June 1819 – 20 November 1875) was a reigning prince. He was Duke of Modena, Reggio, and Mirandola, Duke of Guastalla from 1847 and Duke of Massa and Prince of Carrara from 1846 to 1859. His parents were Francis IV of Modena and Princess Maria Beatrice of Savoy. He was the last reigning Duke of Modena before the duchy was incorporated into the Kingdom of Italy.", "id": 2324761} {"src_title": "Leopold IV. z Lippe", "tgt_title": "Leopold IV, Prince of Lippe", "src_document": [{"title": "Regentem a knížetem.", "content": "Když v roce 1895 zemřel lippský kníže Waldemar stal se knížetem jeho bratr Alexandr. Ten ale nemohl vládnout jelikož trpěl duševní poruchou a tak ještě před svou smrtí určil Waldemar regenta, který měl vládnout jménem jeho bratra. Byl jím Adolf z Schaumburg-Lippe, bratr knížete Jiřího z Schaumburgu-Lippe. Problém ale byl, že v otázce regentství (a případného obsazení trůnu po smrti Alexandra) vystupovala i další linie rodu Lippe a to Lippe-Biesterfeld. Rozepře mezi těmito větvemi rodu se opíraly hlavně o nerovné sňatky v linii Lippe-Biesterfeld, i když tam byla blíže k trůnu. Dohoda byla dosažena v roce 1897, kdy komise za předsednictví saského krále Alberta rozhodla ve prospěch hraběte Arnošta II. z Lippe-Biesterfeldu. Kníže Adolfa pak odstoupil z pozice regenta a byl nahrazen hrabětem Arnoštem, který vládl jako regent knížete Alexandra až do jeho smrti v roce 1904, kdy se stal regentem právě jeho syn hrabě Leopold z Lippe-Biesterfeldu. Následujícího roku zemřel i kníže Alexandr a tak se knížetem stal dosavadní regent hrabě Leopold z Lippe-Biesterfeldu 25. října 1905 jako Leopold IV. kníže z Lippe. Následujícího dne obdržel Leopold IV. gratulace od německého a rakouského císaře, saského a bavorského krále a knížete Georga z Schaumburgu-Lippe, jeho neúspěšného soupeře o trůn. V roce 1909 Leopold IV. obdržel velkokříž pruského Řádu červené orlice, jako znak usmíření s císařem Vilémem II.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "S první ženou Bertou Hesensko-Philippsthalsko-Barchfeldskou (1874-1919), manželé od roku 1901, měl 5 dětí: S druhou ženou Annou Ysenbursko-Büdingenskou (1886-1980), manželé od roku 1922, měl jediného syna:", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold IV. z Lippe (30. květen 1871 – 30. prosinec 1949) byl v letech 1905 až 1918 posledním vládnoucím knížetem z Lippe. Předtím byl od roku 1904 lippským regentem. Pocházel z rodu pánů z Lippe, jehož hlavou byl od roku 1905 až do smrti.", "tgt_summary": "Leopold IV, Prince of Lippe (\"Leopold Julius Bernhard Adalbert Otto Karl Gustav\"; 30 May 1871 – 30 December 1949) was the final sovereign of the Principality of Lippe. Succeeding to the throne in 1905 he had been governing the state since 1904 as regent.", "id": 470878} {"src_title": "Chemicky pekuliární hvězda", "tgt_title": "Chemically peculiar star", "src_document": [{"title": "Metody výzkumu.", "content": "Dnes nejvíce používanou metodou jejich výzkumu je klasická fotometrie. Mezi další prostředky, jež se k výzkumu CP hvězd používají, patří postup publikovaný v roce 1970 Arminem Josephem Deutschem, který za pomoci Fourierovy matematické analýzy dává přehled o rozložení nehomogenit ve výskytu daných prvků na povrchu hvězdy, avšak nejedná se o vždy a ve všech případech o spolehlivý prostředek tohoto poznání, a proto může poskytnout i neplatné výsledky. Druhý odlišný přístup, tzv. „dopplerovské mapování“, spočívá v porovnání observačních dat s matematickým modelem atmosféry. Tato metoda se nazývá dopplerovská proto, že se při ní počítá s Dopplerovým posunem – v důsledku rotace hvězdy se totiž přibližují a vzdalují skvrny na jejím povrchu vůči pozorovateli. Do současnosti (rok 2010) bylo komplexně, a hlavně kvalitně prozkoumáno jen velmi malé množství CP hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Nitro těchto hvězd podle současného vědeckého názoru zřejmě odpovídá běžným hvězdám hlavní posloupnosti. Chemická pekularita provází vývoj hvězdy skoro po celé období, kdy hvězda prochází stadiem hlavní posloupnosti a mění vodík v helium, podobně jako naše Slunce. K této skupině hvězd patří více než jedna desetina tzv. \"horkých\" hvězd, jejichž efektivní teplota se pohybuje v rozmezí od 6500 K až asi do 30 000 K. Obecně se část chemicky pekuliárních hvězd projevuje globálním, téměř dipólovým magnetickým polem o indukčnosti řádově tisíciny až jednotky Tesly. Velké procento těchto hvězd je spektrálně proměnných, což bývá často doprovázeno i proměnností magnetickou a fotometrickou. Rotační periodě dané hvězdy odpovídá perioda změny svítivosti i magnetické a spektrální proměnnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Označení.", "content": "Pro potřeby třídění a klasifikace označujeme chemicky pekuliární hvězdy velkými písmeny \"CP\", někdy jen malým písmenem \"p\", tzn. „pekuliární“ za uvedeným příslušným spektrálním typem hvězdy.", "section_level": 1}, {"title": "Model.", "content": "Současný „geometrický“ model těchto hvězd, který však plně nevystihuje všechny pozorované skutečnosti, je tzv. model „skloněného rotátoru“ zavedený v roce 1949 Babcokem, tento model uvažuje o CP hvězdě jako o tuhém tělese, které rotuje kolem osy svírající s osou magnetického pole nenulový úhel. Zmíněný model byl dále rozpracováván úvahou o reálné situaci s existujícím dipólovým magnetickým polem CP hvězdy, které však rozhodně nemají všechny hvězdy této skupiny, a obohacen představou o existenci jistých „spektroskopických skvrn“, což jsou podle této představy místa ve fotosféře hvězdy, kde se vyskytují určité chemické prvky ve zvýšené koncentraci. Je třeba se zmínit o tom, že na základě těchto úvah se podařilo vysvětlit spektrální proměnnost, fázový posun mezi ekvivalentní šířkou a radiální rychlostí i vyskytující se přepólování magnetického pole pozorované u řady CP hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "V roce 1974 vypracoval George Preston přehlednou klasifikaci CP hvězd, tato klasifikace se zakládá na faktu výskytu jednotlivých typů těchto hvězd charakteristicky závislém na daném teplotním intervalu. Klasifikace je vypracována vzestupně vzhledem k rostoucí teplotě, od nejchladnějších hvězd po ty nejteplejší (CP1 až CP6,7). Nejprve zde stručně popišme Spektrální typ A:", "section_level": 1}, {"title": "Spektrální typ A.", "content": "Spektrální typ A dělíme dále na dvě základní podskupiny, kterými jsou :", "section_level": 2}, {"title": "Metalické hvězdy.", "content": "označení \"(Am)\" podle Prestona typu CP1 charakterizované poměrně slabými spektrálními čárami \"vápníku\", přičemž poměr intenzit spektrálních čar scandia II a stroncia II je výrazně menší, než u obvyklých hvězd tohoto spektrálního typu (A). Podle názoru amerického astronoma H. Abta se většina těchto hvězd vyskytuje v binárních systémech charakterizovaných krátkou oběžnou periodou, je tedy možné, že synchronizace oběžné rychlosti s rychlostí rotační působí zpomalování otáčení těchto hvězd spolu se stabilizací atmosféry. Druhá, v pořadí již výše zmíněná základní skupina označená termínem:", "section_level": 3}, {"title": "Magnetické hvězdy.", "content": "označení \"(mCP)\" , zde patří \"Ap\" i \"Bp\" hvězdy , podle Prestonovy klasifikace typu CP2, mají zesílené spektrální čáry křemíku, stroncia, chromu a tak zvaných prvků \"„vzácných zemin“ – lanthanoidů\", i prvků ze skupiny železa (Fe, Co, Ni) v různých kombinacích. U těchto hvězd se vyskytují globální proměnná a silná magnetická pole, jejichž perioda se shoduje se změnou jejich jasnosti a spektra. Je zajímavé, že mezi těmito hvězdami bylo nalezeno jen několik dvojhvězd, (tento konkrétní údaj pochází z konce 80. let 20. století.) K objasnění vzniku těchto anomálií vypracovali v 70. letech 20. století francouzští badatelé Vauclair, Michaud teorii, která se zdá býti celkem slibná, nese název:", "section_level": 3}, {"title": "Teorie zářivé difuze.", "content": "Nástin této teorie uvažuje s pomalou rotací, přítomností silných magnetických polí, vedoucí k velmi klidné hvězdné atmosféře, snad dle obou autoru dokonce bez konvektivních pohybů. Tato situace by totiž neumožňovala podstatné promíchání hmoty atmosféry, odtud její neobvyklé chemické složení, chybějící konvekce v atmosféře hvězdy je totiž pro teorii zářivé difuze klíčová. Výše zmíněná zářivá difuze může oddělovat různé druhy atomů do různých výšek atmosféry hvězdy tím, že v bezkonvekční vrstvě mají těžší prvky díky gravitační síle snahu klesat dolů, k centru hvězdy a naopak, pokud mají jiné chemické prvky náležející počet absorpčních čar a hran ležící v blízkosti maxima zářivého toku, dochází k pohybu těchto prvků opačným směrem nahoru, k povrchu hvězdy. Rychlost zářivé difuse se pohybuje v řádech cm/s. Samotná difuze chemických prvků může být způsobena větším počtem fyzikálních mechanismů, např. gradientem hustoty jednotlivých prvků, teplotním, tlakovým gradientem i silami vnějšími jako je síla gravitační, elektrická, magnetická, nebo zářivá. Ještě shrňme princip oddělování jednotlivých prvků podle Michauda, který spočívá v dlouhodobém působení zářivé síly mající původ z \"neizotropního pole záření\" a \"izotropní emise záření\" konkrétního chemického prvku, tato zářivá síla spolupůsobí se \"silou gravitační\".", "section_level": 4}, {"title": "Předchozí a překonané teorie.", "content": "Předchozí autoři nabízeli i jiná vysvětlení chemické abnormality CP hvězd, jako např. Burbidge (1955) teorie o jaderné reakci na povrchu hvězdy, Fowler (1965) uvažoval také o jaderných reakcích, ale uvnitř hvězdy, to, že se ale chemická pekularita pozoruje ne uvnitř, nýbrž na povrchu hvězdy vysvětloval Fowler jakýmsi procesem „ bagrování“ , kterým se výsledné produkty těchto jaderných reakcí měly dostat na povrch hvězdy. Jiní fyzikové ve snaze vysvětlit CP anomálii předkládali další teorie např. o výbuchu blízké supernovy, dopadu planetek, nebo magnetické akreci.", "section_level": 5}, {"title": "Spektrální typ B.", "content": "", "section_level": 4}, {"title": "Rtuť-manganové hvězdy.", "content": "Podle Prestonovy klasifikace typu CP3 , charakteristika – pomalá rotace, úzké spektrální čáry, bez časových změn, silné spektrální čáry ionizovaného Mn a Hg. K této skupině hvězd si uveďme velmi zajímavý současný objev týkající se otázky počasí v atmosférách hvězd u konkrétní hvězdy, jíž je nejjasnější hvězda souhvězdí Andromedy a zároveň i nejjasnější hvězda skupiny rtuť-manganových hvězd, \"Alfa Andromedae – Sirrah\". Konkrétně se jedná o spektroskopickou dvojhvězdu s orbitální periodou 96,7 dne, vzdálenou od Země 97 světelných let. Tato hvězda ve své atmosféře vykazuje chemicky anomálně zvýšený obsah rtuti, manganu, vzácného kovového prvku gallia, tajícího v lidské dlani, které se chemicky značně podobá hliníku (Mendělejevovo „ eka-aluminium „) a europia, kovu ze skupiny tzv. vzácných zemin. Jiné chemické prvky jsou naopak zastoupeny v koncentracích nižších, než je obvyklé. Oleg Kochukhov a jeho tým, z Univerzity v Upsale, který studoval povrch této hvězdy 7 let, v červnu 2007 označil Sirah za první hvězdu, na které se vyskytují jevy, které odpovídají počasí v atmosférách planet. Nad povrchem této hvězdy se totiž formují, vznášejí a mění oblaka tvořená vysoce jedovatou rtutí. Studována byla čára jednou ionizované rtuti, vlnové délky 398,4 nm.", "section_level": 3}, {"title": "Hvězdy se zeslabeným héliem.", "content": "\"(He-weak stars)\" , dle Prestona typu CP4, 5 – tato skupina charakterizovaná spektrem s čárami vodíku, spektrálního typu zřejmě B3 až B5 a hélia, které odpovídají spektrálnímu typu cca B8 se dále dělí podle spekter na tři podtypy: Charakterizujme stručně tyto tři vyjmenované podskupiny:", "section_level": 3}, {"title": "Podskupina křemíková.", "content": "Výskyt nezvykle silných spektrálních čar křemíku, jednou ionizovaného. Pravděpodobně v této podskupině panuje fyzikální shodnost s analogickou podskupinou objektu spektrálního typu A. Často dochází k periodickým změnám jasnosti, spektra, a mnohdy i magnetického pole.", "section_level": 4}, {"title": "Podskupina titan-stronciová.", "content": "Zesílená spektrální čára titanu, jednou ionizovaného a stroncia, dále železa, ionizovaného taktéž jednou či dvakrát. Jako u předešlé skupiny dochází i zde k často k periodickým změnám v jasnosti objektů, jejich spektrech i intenzitě magnetického pole.", "section_level": 4}, {"title": "Fosfor-galliové (kryptonové) hvězdy.", "content": "Ve spektru přítomny silné čáry fosforu i gallia a kryptonu. Na rozdíl od předchozích podskupin bez periodických časových změn a měřitelného magnetického pole, ovšem existenci magnetického pole nelze úplně vyloučit, jak naznačují poslední přesná měření (rok 2009).", "section_level": 4}, {"title": "Hvězdy se zesíleným héliem.", "content": "\"( He- strong stars )\" , dle Prestona typu CP6, 7 – u některých hvězd této skupiny byla nalezena emise v čáře vodíku H alfa, proto je musíme klasifikovat současně i jako Be hvězdy, i když je otázkou, kde přesně začíná a končí jejich vzájemná podobnost s běžnými „ nemagnetickými “ \"Be hvězdami\". Tato skupina je charakteristická periodičností změn jasnosti, spektra i magnetického pole.", "section_level": 3}, {"title": "Závěr.", "content": "Všechny otázky, fakta a souvislosti tykající se chemicky pekuliárních hvězd nebyly ani zdaleka vyčerpány, spíše naopak nás určitě do budoucna překvapí nejeden zajímavý objev týkající se této kategorie hvězd. Porozumění CP hvězdám, které tvoří \"jeden kamínek\" v pomyslné mozaice našeho poznání o hvězdách je pro nás důležité také proto, že nám pomáhá lépe proniknout do problematiky související se vznikem a vývojem hvězd v obecném slova smyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "HARMANEC, P. \"Horké hvězdy.\" Brno : Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka, 1989. 15 s. KULHÁNEK, P. a kolektiv. \"Astronomie a fyzika -\" nové obzory : Aldebaran Grouph for Astrophysics (AGA) 2010 GRÁF, T. MIKULÁŠEK, Z., ZVĚŘINA, P., KRTIČKA, J. \"Chemicky pekuliární hvězdy – zmalované slečny\" : Československý časopis pro fyziku, 2009, roč. 59, č. 5, s. 292–295.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chemicky pekuliární hvězda (též pekuliární hvězda či CP hvězda) je v astrofyzice hvězda, která má neobvyklé (pekuliární) chemické složení svých povrchových vrstev, neboli atmosféry. Toto složení zjišťujeme převážně spektroskopicky, ze vzhledu barevného spektra hvězdy.", "tgt_summary": "In astrophysics, chemically peculiar stars (CP stars) are stars with distinctly unusual metal abundances, at least in their surface layers.", "id": 286750} {"src_title": "Andy Goldsworthy", "tgt_title": "Andy Goldsworthy", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Andy Goldsworthy se narodil 26. července 1956, od třinácti let pracoval na farmě, v letech 1974–1975 studoval výtvarné umění na Bradford College of Art, další vzdělání získal na Preston Polytechnic (1975–1978). Poté co odešel ze školy žil v různých částech Skotska (Yorkshire, Lancashire a Cumbria), od roku 1985 pobýval v obci Langholm, o rok později ve vesničce Penpont (region Dumfries and Galloway ve Skotsku). Jeho dílu se postupně dostává uznání a s tím spojená ocenění (Scottish Arts Council Award, čestný titul udělený Bradfordskou univerzitou, Řád britského impéria), množí se pozvání do zahraničí (USA, Kanada, Francie). V roce 2001 natočil režisér Thomas Riedelsheimer dokumentární film \"Rivers and Tides\", ve kterém je zachyceno jak dílo tohoto umělce, tak i způsob vzniku proložený stručnými komentáři jejich tvůrce.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký styl.", "content": "Materiály, které Andy Goldsworthy používá, jsou vždy přírodní, ať už jsou to květiny, rampouchy, listy, bahno, šišky, sníh, kámen, větvičky, stébla trávy nebo trní. Podobně jako další evropští umělci, jako například David Nash nebo Mihael Singer, měl od začátku subtilnější přístup k přírodě. Se svými díly se pokoušeli krajinu akcentovat a pracovat s přírodními materiály jako jsou půda, kámen, dřevo, voda nebo led. Využívá jejich barevnosti a struktury, ovšem zasazuje je do nečekaných kompozic a souvislostí, pokaždé ovšem respektuje jejich přirozenou podstatu. V závislosti na použitém materiálu je také různá doba trvání těchto děl – od několika minut (v případě děl slepených z rampouchů) až po několik desítek let (kamenné zdi či hliněná výzdoba interiérů). Zpočátku pracoval pouze sám, ovšem později si ke své tvorbě přibíral i asistenty (ať už z důvodu rozsáhlosti či komplikovanosti). Díla vytváří nejčastěji holýma rukama, bez jakýchkoliv technických pomůcek. Goldsworthy je považován za zakladatele moderního umění vyvažování kamenů. Nedílnou součástí jeho tvorby je také fotografie, kterou využívá jako způsob zachycení svých pomíjivých děl.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Články: Knihy:", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "General: Art:", "section_level": 2}], "src_summary": "Andy Goldsworthy, nositel Řádu britského imperia (* 26. července 1956) je britský sochař, fotograf žijící ve Skotsku, kde také vytváří většinu svých do přírody umístěných uměleckých děl. Při tvorbě používá v přírodě nalezené materiály a z nich se rodí objekty úzce spojené s místem vzniku (site-specific). Jeden z čelných představitelů land artu.", "tgt_summary": "Andy Goldsworthy (born 26 July 1956) is a British sculptor, photographer and environmentalist who produces site-specific sculptures and land art situated in natural and urban settings. He lives and works in Scotland.", "id": 1793101} {"src_title": "Amalaswintha", "tgt_title": "Amalasuintha", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 515 se Amalaswintha provdala za Eutharicha (asi 480 - 522), ostrogótského šlechtice ze starého amalského rodu, který pocházel z vizigótské Hispánie (dnešní Španělsko) a byl synem Widericha (* asi 450), vnukem Berismunda (* asi 410) a pravnukem krále Thorismunda († po 400). Eutharich zemřel pravděpodobně již několik let po svatbě a zanechal tak Amalaswinthu samotnou s dvěma dětmi – Athalarichem a Matasunthou (asi 517 – po 550). Po smrti otce, krále Theodoricha Velikého, roku 526, se jeho nástupcem stal Athalarich, ve skutečnosti však vládla právě Amalaswintha jako regentka. Hluboce obdivovala antickou římskou kulturu a svému synovi dala klasické vzdělání, což byl ve společnosti středověkých Gótů čin vskutku neobvyklý a vyvolal také silnou nevoli. Vědoma si své nepopularity, nechala Amalaswintha popravit tři urozené Góty a zároveň začala vyjednávat s Justiniánem I., s vidinou možného přesunu svého sídla i klenotů z Ravenny do Konstantinopole. Smrt jejího syna, krále Athalaricha, roku 534, celou situaci ještě zkomplikovala. Amalaswintha se nyní stala královnou, což byla pro bojechtivé a mužné Góty role mírně řečeno \"nezvyklá\", a tak, aby upevnila svou pozici, jmenovala Amalaswintha svého synovce Theodahada (také někdy: Theodad) svým spoluvládcem (nestal se však jejím manželem, jak se někdy mylně uvádí). To ale nebyla dobrá volba, protože Theodahad nechal Amalaswinthu uvěznit (přinejmenším tomu nikterak nebránil) na ostrově Martana na Bolsenském jezeře v Toskánsku. Zde také byla Amalaswintha dne 30. dubna roku 534 nebo 535 zavražděna při koupeli. Informace o Amalaswintě máme především z dopisů Cassiodora a z kronik historiků Prokopia (asi 500–565 n. l.) a Jordana. Osudem Amalaswinthy se nechal inspirovat italský dramatik Carlo Goldoni ve své prvotině – stejnojmenné tragédii uvedené roku 1733 v Miláně. Hra však prý zcela propadla a autor ji později spálil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amalaswintha, též \"Amalasuntha\", \"Amalasuentha\", \"Amalasuintha\", \"Amalswinthe\" nebo \"Amalasontha\" (asi 495 – 30. dubna 534/535) byla královna Ostrogótů v letech 526–534. Byla dcerou ostrogótského krále Theodoricha Velikého.", "tgt_summary": "Amalasuintha (30 April 534/535) ruled the Ostrogoths as regent during the minority of her son from 526 to 534 and then as queen regnant from 534 to 535. She was the youngest daughter of Theoderic the Great, and firmly believed in the upholding of Roman virtues and values. She is best known for her diplomatic relationship with Justinian I, who invaded Italy in response to her assassination.", "id": 2303974} {"src_title": "Vilém II. Oranžský", "tgt_title": "William II, Prince of Orange", "src_document": [{"title": "Dědictví.", "content": "Vilém byl nejstarším synem místodržitele Frederika Hendrika Oranžského a jeho manželky Amálie zu Solms-Braunfels, dvorní dámy Alžběty Stuartovny (dcery anglického a skotského krále Jakuba I. a manželky \"zimního krále\" Fridricha Falckého). Prvním místodržitelem byl Vilém I. Oranžský, jehož nástupcem se stal jeho starší syn Mořic Oranžský; poté, co zemřel bez dědice, připadl titul jeho mladšímu polorodému bratrovi Frederiku Hendrikovi. Kromě bratra, který zemřel měsíc po narození, měl Vilém II. Oranžský sedm mladších sester.", "section_level": 1}, {"title": "Krátká vláda.", "content": "V roce 1648 Vilém odmítl podepsání holandsko-španělského ujednání v Münsteru, které vybojoval jeho otec Frederik Hendrik (kromě jiného ujednání potvrzovalo nezávislost Nizozemí). V tajnosti začal vyjednávat s dosavadním nepřítelem – Francií a posléze spolu s Francií usiloval o dosazení svého švagra Karla II. na anglický trůn. V roce 1650 se Vilém dostal do sporu mezi nizozemskými provinciemi a členy mocných patricijských kupeckých rodů z Amsterodamu. Příčinou konfliktu byla redukce počtu vojsk, ke které mělo dojít na základě ustanovení ujednání z Münsteru. Vilém byl nepřítelem ujednání a o to více redukce, neboť zmenšení armády by zmenšilo i jeho vojenskou moc. Spor se skončil tím, že většina členů generálních stavů se ocitla ve vězení v zámku Loevestein. Navíc Vilém vyslal ještě svého bratrance Viléma Frederika Nasavsko-Dietzského s armádou čítající 10.000 mužů proti Amsterodamu, tažení se však nezdařilo kvůli nepřízni počasí.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "2. května roku 1641 se Vilém oženil s anglickou princeznou Marií Henriettou Stuartovnou, \"Princess Royal\", nejstarší dcerou krále Karla I. Stuarta a jeho manželky královny Henrietty Marie. Ceremonie se konala v královské kapli ve Whitehallu v Londýně. Vilém II. vládl pouze tři roky, 6. listopadu 1650 zemřel na neštovice. Jeho syn Vilém III. se narodil jako pohrobek, týden po jeho smrti. Vilém III. se v roce 1672 stal nizozemským místodržícím a v roce 1689 králem Anglie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém II. Oranžský (27. května 1626, den Haag – 6. listopadu 1650 tamtéž) byl oranžsko-nasavský kníže, místodržitel Spojených provincií nizozemských od 14. března 1647 do své smrti.", "tgt_summary": "William II (27 May 1626 – 6 November 1650) was sovereign Prince of Orange and Stadtholder of Holland, Zeeland, Utrecht, Guelders, Overijssel and Groningen in the United Provinces of the Netherlands from 14 March 1647 until his death three years later. His only child, William III, reigned as King of England, Ireland, and Scotland.", "id": 805947} {"src_title": "Vilém IV. Oranžský", "tgt_title": "William IV, Prince of Orange", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Leeuwarden v Nizozemí jako syn Jana Viléma Frisa, oranžsko-nasavského knížete (hlavy fríské linie oranžsko-nasavské dynastie) a jeho manželky Marie Luisy Hesensko-Kasselské. Narodil se jako pohrobek šest týdnů po smrti svého otce, po němž zdědil úřad místodržitele Fríska a místodržitele Groningenu (oba pod regentstvím své matky do roku 1731) a roce 1722 byl zvolen rovněž místodržitelem provincie Geldern. V roce 1733 se Vilém stal rytířem Podvazkového řádu. V roce 1739 zdědil území náležející formálně linii Nassau-Dillenburg, v roce 1743 zdědil i území linie Nassau-Siegen. V dubnu roku 1747 vpadla do Flander francouzská armáda. S cílem potlačit vnitřní konflikty mezi různými frakcemi byl Vilém jmenován dědičným generálním místodržitelem všech sedmi Sjednocených provincií (jak v mužské, tak v ženské linii). Vilém spolu s rodinou přesídlil z Leeuwarden do Haagu. Přestože měl do té doby jen málo zkušeností se záležitostmi správy a vlády, získal záhy u Holanďanů značnou popularitu. Zrušil dodatkové daně, které dávaly příležitost k nelegálnímu obohacování. Stal se generálním ředitelem Vereenigde Oostindische Compagnie (\"Nizozemská Východoindická společnost\") a podporoval nejbohatší vrstvu, což ještě více prohloubilo rozdíly mezi bohatými a chudými. Vilém zastával úřad generálního místodržícího celého Nizozemí až do své smrti v roce 1751 v Haagu.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "25. března roku 1734 se oženil s Annou Hannoverskou, \"Princess Royal\", nejstarší dcerou Jiřího II., krále Anglie a jeho manželky Karoliny z Ansbachu. Z manželství vzešlo pět potomků, čtyři děvčata a nejmladší chlapec, z nich pouze třetí dcera a syn se dožili dospělosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém IV. Oranžský (nizozemsky \"Willem Karel Hendrik Friso\"), 1. září 1711, Leeuwarden – 22. října 1751, den Haag) byl prvním dědičným místodržícím Republiky Spojených provincií nizozemských.", "tgt_summary": "William IV (Willem Karel Hendrik Friso; 1 September 1711 – 22 October 1751) was Prince of Orange from birth and the first hereditary Stadtholder of all the United Provinces of the Netherlands from 1747 till his death in 1751. During his whole life he was furthermore ruler of the Principality of Orange-Nassau within the Holy Roman Empire.", "id": 1266507} {"src_title": "Albert Kazimír Sasko-Těšínský", "tgt_title": "Albert Casimir, Duke of Teschen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Albert byl mladším synem krále Augusta III. Polského a královny Marie Josefy Habsburské, a kmotrem Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského. Přiženil se do Habsburského rodu. Za manžela si jej se svolením své matky, císařovny Marie Terezie, vybrala Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská, jeho blízká příbuzná (oba byli pravnoučaty Leopolda I.). Svatba se dne 8. dubna 1766 uskutečnila na zámku Hof východně od Vídně, a to brzy po smrti Mariina otce Františka I. Štěpána Lotrinského. Po něm Albert zdědil těšínské území a titul \"Těšínský vévoda\". Manželství zůstalo bezdětné a Marie Kristina brzy zemřela na onemocnění žaludku. Po její smrti se Albert již neoženil a věnoval se dobročinnosti (byl svobodným zednářem) a sbírce umění. Během let 1765 až 1780 byl místodržícím Uherska se sídlem v Prešpurku. Tam se také začal systematicky zajímat o výtvarné umění a budovat svou rozsáhlou uměleckou sbírku. Poté byl do roku 1793 guvernérem Rakouského Nizozemí, kde byl za jeho působení vybudován palác Laken, dnešní sídlo belgické královské rodiny. V první koaliční válce proti Napoleonovi ho rakouský císař jmenoval vrchním říšským polním maršálem. V této hodnosti velel rakouskému vojsku v bitvě u Jemappes 6. listopadu 1792, po níž bylo francouzským vojskem Rakouské Nizozemí dočasně obsazeno.", "section_level": 1}, {"title": "Mecenáš školství, kultury a umění.", "content": "V uherském Mosonmagyaróváru roku 1818 založil vyšší hospodářskou školu, nadlouho nejvýznamnější učiliště svého druhu v říši. Z Hüttelsdorfu do Vídně dal vybudovat vodovod. Ve Vídni přestavěl městský habsburský palác v 1. vídeňském obvodu a pokračoval jako významný mecenáš a sběratel děl výtvarného umění. Shromáždil svá díla v Albertině. Díky kontinuitě akvizic až do současnosti jde pravděpodobně o největší sbírku grafiky a kreseb na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Kazimír August Sasko-Těšínský (11. července 1738 v Moritzburgu u Drážďan – 10. února 1822 ve Vídni) byl těšínský vévoda a německý princ z albertinské větve Wettinů", "tgt_summary": "Prince Albert Casimir of Saxony, Duke of Teschen (11 July 1738, Moritzburg, Electorate of Saxony – 10 February 1822, Vienna) was a Saxon prince from the House of Wettin who married into the Habsburg imperial family. He was noted as an art collector and founded the Albertina in Vienna, one of the largest and finest collections of old master prints and drawings in the world.", "id": 2268041} {"src_title": "Apicius (kniha)", "tgt_title": "Apicius", "src_document": [{"title": "Kapitoly.", "content": "Text je rozčleněn do deseti částí (knih), z nichž každá má řecký titul psaný latinkou :", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název \"Apicius\" si sbírka receptů zjevně \"půjčila\" od některého z gurmánů tohoto jména - v úvahu připadá obzvláště Marcus Gavius Apicius, žijící někdy kolem přelomu letopočtů, v dobách císařů Augusta (27 před n. l . - 14) a Tiberia (14 - 37). Cognomen \"Apicius\" však také nebylo vlastním jménem Marca Gavia: dostal jej na základě své pověsti labužníka a milovníka luxusu zřejmě podle proslulého gurmána Apicia, žijícího v 90. letech před n. l. Řecký gramatik a řečník Athénaios (2. - 3. stol.) kromě těchto dvou Apiciů vzpomíná ještě dalšího, který z vojenského tažení v Mezopotámii poslal čerstvé ústřice císaři Trajánovi (98 - 117).", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Začátkem 15. století objevili knihu renesanční humanisté. Krátce nato, po vynalezení knihtisku, začalo dílo vycházet i v tištěné podobě, nejčastěji pod souhrnným názvem \"De re coquinaria\" (O umění kuchařském). Jeho autorství se připisovalo Apiciovi Caeliovi (či Coeliovi), což byla ovšem jen domněnka založená z faktu, že jeden z manuskriptů má v záhlaví zkratky INCP API CAE. První vydání (tzv. Editio princeps), vytištěné v Miláně, je z roku 1498 a nese titul \"Apicius in re quoquinaria\". Autorem prvního skutečně kritického vydání \"Apicia\" byl lékař Gabriel Humelberg (Curych, 1542). O více než půldruhého století později (Londýn, 1705 a Amsterdam, 1709) ho následoval lékař Martin Lister, synovec Matthewa Listera, dvorního lékaře anglické královny Anny Dánské. První moderní kritická edice, z pera Cesare Giarratana a Friedricha Vollmera, vyšla v lipském nakladatelství klasických děl Bibliotheca Teubneriana v roce 1922. Toto vydání se stalo výchozím textem pro Barbaru Flowerovou a Elisabeth Rosenbaumovou, autorky prvního relevantního anglického překladu (1958). V Bibliotheca Teubneriana vyšlo v roce 1969 další standardní kritické vydání, jeho autorkou je Mary Ella Milhamová. V roce 2006 vydalo nakladatelství Prospect Books kritickou edici s novým překladem do angličtiny z dílny autorů Christophera Grococka a Sally Graingerové.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Kniha je velmi zajímavá z hlediska lingvistického. Je psána v tzv. vulgární (tedy hovorové) latině a obsahuje velký počet výpůjček z řečtiny. Oba tyto rysy ukazují na její původ a užívání v řadách gramotných, ale ne až tak úplně vzdělaných lidí - pravděpodobně kuchyňského personálu v zámožných domácnostech. Lze ji srovnat se zachovalými řeckými kuchařskými knihami autorů jako Chrýsippos z Tyany (2. nebo 1. stol. př. n. l.). Styl těchto řeckých kuchařek je však důkladnější. V \"Apiciovi\" lze jen velmi zřídka najít recept, který by specifikoval množství použitých surovin. Metody přípravy předepsaných jídel, pokud o nich existuje vůbec nějaká zmínka, jsou též podány s neuvěřitelnou stručností. \"Apicius\" je prvním dochovaným záznamem psané latiny obsahujícím některé specifické hovorové a technické termíny, které očividně patřily řeči lidu a zdědily je moderní jazyky, jako například \"baiana\" - druh široké fazole. Obsahuje také běžná latinská slova v neklasických, evidentně hovorových podobách, které jsou předchůdci stejných výrazů v románských jazycích - např. \"amindala\" – mandle, \"gingiber\" – zázvor.", "section_level": 1}, {"title": "Datování.", "content": "Knihu jako celek je těžké datovat, protože v kuchařských knížkách může mít každý jeden recept svou vlastní historii a některé předpisy mohou být mnohem starší než jiné. Jako orientační bod může sloužit recept na uchování ústřic a zmínka u Athénaia, který takový recept přikládá Apiciovi žijícímu v časech Trajána kolem roku 115 - část sbírky receptů tedy existovala možná už kolem tohoto data. Druhý orientační bod poskytuje svatý Jeroným svými slovy \"Paxamus et Apicius semper in manibus\" (Paxamos a Apicius jsou vždy po ruce). Píše toto kolem roku 400, Jeroným nepochybně jmenoval dvě soudobé kuchařky. K tomu je třeba dodat, že absolutně nic v \"Apiciovi\" nenaznačuje existenci křesťanství - například tam nejsou žádná jídla určena pro postní dny, jak to bylo nezbytné a běžné v časech Byzantské říše. A protože křesťanství, již všeobecně rozšířené, se oficiálním náboženstvím římského impéria stalo do poloviny 4. století, je odůvodněný předpoklad, že \"Apicius\", jak jej známe v dnešní podobě, byl zkompletován před tímto časovým horizontem a je zhruba stejný, jak ho znal Jeroným.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Historický význam \"Apicia\" spočívá v tom, že je jakýmsi klíčem k podstatě kuchařského umění v římské říši. Z tohoto hlediska často dosvědčuje to, co známe z jiných písemných pramenů: přináší například recepty na některá jídla, o nichž jsou zmínky v historických textech. Potvrzuje důležitost masa a masných omáček v drahé a nákladné římské kuchyni i používání celého sortimentu exotických a vzácných koření v takových pokrmech. Dokládá určitou zálibu v překvapivých jídlech v duchu zásady, aby nikdo u stolu nepoznal, co vlastně jí (\"ad mensam nemo agnoscet quid manducet\"). Kromě rybí omáčky garum (v \"Apiciovi\" se používá latinský termín \"liquamen\") jsou nejčastějšími přísadami pepř, libeček, římský kmín, svařený mošt (defrutum), routa vonná, koriandr, med, vinný ocet a olivový olej. O něco pozdější podobný kulinární text (Vinidariovy výňatky z Apicia) nemá užší spojitost s \"Apiciem\", jak jej známe v dnešní podobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apicius je dodnes zachovaná kuchařská kniha pocházející původně z doby římské, jež byla zkompilována na základě různých, zejména helénistických zdrojů pravděpodobně ve 4. století. Dva stávající rukopisy \"Apicia\" pocházejí z 9. století a jde o opisy z dnes již ztraceného archetypu. Uloženy jsou ve Vatikánu a v Newyorské lékařské akademii (\"New York Academy of Medicine\").", "tgt_summary": "Apicius is a collection of Roman cookery recipes, usually thought to have been compiled in the 1st century AD and written in a language that is in many ways closer to Vulgar than to Classical Latin; later recipes using Vulgar Latin (such as \"ficatum\", \"bullire\") were added to earlier recipes using Classical Latin (such as \"iecur\", \"fervere\"). Based on textual analysis, the food scholar Bruno Laurioux believes that the surviving version only dates from the fifth century (that is, the end of the Roman Empire): \"The history of \"De Re Coquinaria\" indeed belongs then to the Middle Ages\". The name \"Apicius\" had long been associated with excessively refined love of food, from the habits of an early bearer of the name, Marcus Gavius Apicius, a Roman gourmet and lover of refined luxury, who lived sometime in the 1st century AD during the reign of Tiberius. He is sometimes erroneously asserted to be the author of the book that is pseudepigraphically attributed to him. \"Apicius\" is a text to be used in the kitchen. In the earliest printed editions, it was usually called De re coquinaria (\"On the Subject of Cooking\"), and attributed to an otherwise unknown Caelius Apicius, an invention based on the fact that one of the two manuscripts is headed with the words \"API CAE\" or rather because there are a few recipes attributed to Apicius in the text: Patinam Apicianam sic facies (IV, 14) Ofellas Apicianas (VII, 2). It is also known as \"De re culinaria\".", "id": 1868895} {"src_title": "Amálie zu Solms-Braunfels", "tgt_title": "Amalia of Solms-Braunfels", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Amálie se narodila jako dcera hraběte Johanna Albrechta I. zu Solms-Braunfels a jeho manželky Agnes zu Sayn-Wittgenstein. Své dětství strávila na zámku své rodiny v Braunfelsu. V rode 1619 přišla do Heidelbergu a stala se dvorní dámou Alžběty Stuartovny, manželky českého \"zimního krále\" Fridricha Falckého a přesídlila s ní do Prahy. Když po bitvě na Bílé hoře Fridrich musel opustit Čechy, Amálie spolu s jeho těhotnou manželkou prchaly na západ. Bez útočiště, neboť císař Ferdinand II. vydal zákaz, aby jim bylo kýmkoli poskytnuto, Alžběta začala na útěku rodit a Amálie jí v její těžké hodince pomáhala. Svou cestu zakončily až v Haagu, kde jim místodržitel Mořic Nasavský poskytl azyl. Obě dámy měly ve zvyku navštěvovat místodržitelský dvůr, kde se nejmladší bratr Mořicův, Frederik Hendrik, do Amálie bláznivě zamiloval. Ta však odmítla stát se jeho milenkou a akceptovat cokoli jiného nežli manželství.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Mořic Nasavský neměl legitimních potomků, chtěl však zachovat dynastii; když cítil blížící se smrt (zemřel 23. dubna 1625), přiměl svého tehdy již čtyřicetiletého nejmladšího bratra ke slibu, že se ožení; Frederik Hendrik tedy 4. dubna uzavřel s Amálií sňatek. Z manželství Amálie a Frederika Hendrika se narodilo devět dětí, kromě nejstaršího a předposledního samé dcery; tři z nich zemřely jako nemluvňata a další v deseti letech věku: Když se Frederik Hendrik stal po bratrově smrti místodržitelem, jeho vliv podstatně vzrostl a spolu s ním i vliv Amáliin. Spolu pozvedli dvorský život v Haagu a nechali vystavět řadu paláců, mezi nimi Huis ten Bosch. Amálie byla hlavní iniciátorkou řady královských sňatků, včetně svatby svého syna Viléma s anglickou Princess Royal Marií Henriettou Stuartovnou či sňatků svých dcer s významnými německými knížaty. Amálie byla označována za inteligentní, sebevědomou až arogantní, ambiciózní ženu; nepříliš hezkou, ale svěží a přitažlivou. Tyto vlastnosti ji předurčili k tomu, že měla značný politický vliv: byla rádcem svému manželovi a když roku 1640 onemocněl, otevřeně participovala na politickém dění a přijímala zahraniční diplomaty.", "section_level": 2}, {"title": "Vdova.", "content": "Amálie ovdověla v roce 1647, nikterak se však nestáhla do ústraní. Její vliv se promítl i do uzavření vestfálského míru v roce 1648. Jako uznání za tento její přínos jí v roce 1649 španělský král Filip IV. udělil území kolem Turnhoutu. Musela se ovšem i bránit vnitropolitickým tlakům, namířeným proti jejímu synovi Vilémovi. Po jeho předčasné smrti (zemřel roku 1650 ve čtyřiadvaceti letech na neštovice) se stala Amálie poručnicí svého vnuka Viléma III., který se narodil jako pohrobek šest dní po smrti svého otce, a tvrdě se brala o znovuzískání jeho ztracených práv. Korunou jejích snah se stalo Vilémovo předsednictví ve Státní radě a jeho jmenování vrchním velitelem a dědičným místodržícím v roce 1672. Amálie zemřela v požehnaném věku 73 let 8. září 1675 v Haagu. Její ostatky byly uloženy v Královské hrobce v Nieuwe Kerku v Delft, v místě posledního odpočinku nizozemských panovníků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amálie zu Solms-Braunfels (31. srpna 1602, Braunfels – 8. září 1675, den Haag), hraběnka Solms-Braunfels, byla manželka Frederika Hendrika Oranžského, nizozemského místodržitele.", "tgt_summary": "Amalia of Solms-Braunfels (31 August 1602, Braunfels – 8 September 1675, The Hague), was Princess consort of Orange by marriage to Frederick Henry, Prince of Orange. She acted as the political adviser of her spouse during his reign, and acted as his de facto deputy and regent during his infirmity from 1640–47. She also served as chair of the regency council during the minority of her grandson William III, Prince of Orange from 1650 until 1672. She was the daughter of count John Albert I of Solms-Braunfels and countess Agnes of Sayn-Wittgenstein.", "id": 1860501} {"src_title": "Nicolaes Tulp", "tgt_title": "Nicolaes Tulp", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se (jako \"Claes Pieterszoon\") jako čtvrté dílě obchodníka s plátnem \"Pieter Dirckszoona\" a jeho manželky \"Gherytgen Dircksdr. Poelenburch\". Studia medicíny absolvoval v letech 1611–1614 na Universitě v Leidenu, kde byl také 30. září 1614 promován. Když se po promoci vrátil zpět do Amsterodamu, začal používat místo křestního jména \"Claes\" jeho nezkrácenou podobě \"Nicolaes\", změnil si také příjmení na \"Tulp\" (nizozemsky \"tulpe\" = \"tulipán\"), podle domu, v němž bydlel a který nesl štít s vyobrazením tulipánu. Tulipán si dal také do svého rodinného erbu. V roce 1617 se oženil s Aagfe Van der Voegh. Jak jako lékař, tak jako městský radní (od roku 1622) si brzy udělal v rostoucím městě jméno. Díky svým dobrým kontaktům byl v roce 1628 jmenován docentem anatomie (\"Praelector Anatomiae\") v kolegiu amsterodamských chirurgů. V tomtéž roce zemřela jeho žena, zanechavši mu pět sirotků. V roce 1630 se oženil znovu s Magarethou de Vlaming van Outshoorn, dcerou starosty, jež mu porodila další tři děti. Tulpův syn Diederick se oženil s Annou Burghovou, dcerou amsterodamského purkmistra, jeho dcera Margaretha se provdala za Jana Sixe, nizozemského mecenáše a sběratele umění. V roce 1673 byl Tulp vyznamenán v Haagu, kde v roce 1674 zemřel. Jeho ostatky byly uloženy v Nieuwe Kerk v Amsterdamu. Nejen jeho zeť Jan Six, ale i Tulp sám byl podporovatelem umění – jeho protegé byl Paulus Potter. Známa je řada obrazů, na nichž Tulp figuruje – např. Lekce anatomie doktora Tulpa z roku 1632 od Rembrandta van Rijn nebo \"Portrét rodiny Tulp\" z roku 1635 od Nicolaese Eliaszoona Pickenoye", "section_level": 1}, {"title": "Působení.", "content": "Jeho každoročně v zimních měsících konané anatomické demonstrace na mrtvolách popravených v \"Theatrum anatomicum\" (latinsky \"Anatomické divadlo\") byly velmi oblíbené. Byly realizovány v dohodě se soudem, a to nejen pro lékaře a komunální politiky, ale také před očima četného publika v zadních řadách. V té době byly v Evropě obdukce a především pitvy povoleny pouze u zločinců mužského pohlaví a postavených mimo církev. Zápach rozkladu z mrtvol byl překrýván vonnými bylinami a kadidlem, během lekcí hrála hudba, jedlo se a pilo. Předvádění sloužilo v prvé řadě k výměně anatomických poznatků přítomných prominentních lékařů, vstupným se však také financovaly galabankety amsterodamských chirurgů a soudců. Podle jedné takové lekce, kde Tulp prezentoval předloktí zločince, 16. ledna roku 1632 vznikl známý Rembrandtův obraz \"Lekce anatomie doktora Tulpa\", dnes umístěný v Mauritshuis v Haagu. Tulp byl také oprávněn ke kontrole místních lékáren, které byly díky dobrému námořnímu spojení perfektně zásobeny širokou škálou léčivých bylin a koření z východního světa. Po vypuknutí moru ve městě v roce 1635 se Tulp rozhodl, společně s odborníky z okruhu svých známých, proti nemoci bojovat. K tomu vypracovali v roce 1636 \"Pharmacopoea Amstelredamensis\"', první lékopis města, který předepisuje jednotnou přípravu léčiv a stal se standardem a předlohou pro další holandské lékopisy. V roce 1641 (znovu pak v roce 1652) zveřejnil dr. Tulp u známého holandského tiskaře Lodewijka Elzevira své dílo \"Observationeum medicarum libris tres\" (lat: \"Medicínská pozorování\"), jehož první vydání věnoval svému synovi \"Pieterovi\", který právě v Leidenu skončil svá studia medicíny; druhé vydání mu dedikoval rovněž, avšak při mnohem smutnější příležitosti jeho smrti. Psal své práce latinsky, aby zabránil pseudomedicínským závěrům u prostého lidu. V knize je detailně popsáno a vyobrazeno 231 pozorovaných případů nemocí a smrti, mezi jiným také pitvaných zvířat z holandských kolonií. Kromě jiného popisuje detailně fenomén, dnes známý jako migréna a pravděpodobně \"Bing-Horton-Neuralgii\", negativní působení kouření na plíce a poznatky o psychickém působení placebo-efektu. V roce 1639 objevil jako první lidský lymfatický systém a \"Valva ileocaecalis\" (uzávěr mezi tenkým a tlustým střevem). Jeho popis symptomů nemoci beriberi u jednoho námořníka nebyl dále doplněn.", "section_level": 2}, {"title": "Starosta.", "content": "Svou politickou dráhu započal jako městský pokladník, v roce v roce 1622 se stal členem amsterodamského magistrátu. Jako komunální politik byl od roku 1654 po čtyři volební období zvolen starostou Amsterdamu.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života, smrt.", "content": "V roce 1673 byl Tulp vyznamenán v Haagu, kde v roce 1674 zemřel. Jeho ostatky byly uloženy v \"Nieuwe Kerk\" v Amsterdamu.", "section_level": 2}, {"title": "Odrazy v umění.", "content": "Básník Jost van den Vondel o něm napsal několik básní; kromě slavného Rembrandtova obrazu Anatomie doktora Tulpa z roku 1632 (který inspiroval řadu dalších pozdějších malířů) existuje ještě několik dalších Tulpových portrétů - obrazů a mramorových nebo bronzových soch - např. portrét od Rembrandta nebo \"Portrét rodiny Tulp\" z roku 1635 od Nicolaese Eliaszoona Pickenoye.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicolaes Tulp (* 9. října 1593 v Amsterdamu; † 12. září 1674 tamtéž) byl nizozemský lékař, chirurg a starosta Amsterodamu.", "tgt_summary": "Nicolaes Tulp (9 October 1593 – 12 September 1674) was a Dutch surgeon and mayor of Amsterdam. Tulp was well known for his upstanding moral character and as the subject of Rembrandt's famous painting \"The Anatomy Lesson of Dr Nicolaes Tulp\".", "id": 1846502} {"src_title": "Douglas DC-6", "tgt_title": "Douglas DC-6", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V letech 1942 a 1944 začaly ve firmě Douglas plánovat poválečnou výrobu civilních letadel. Silnou konkurencí jim byly rychlé a přetlakovou kabinou vybaveny stroje Lockheed Constellation, které byly dosud vyráběny v omezeném počtu pro vojenské letectvo. Douglas se také rozhodl zkonstruovat dopravní letadlo s přetlakovou kabinou s ještě větší kapacitou. Největší motivací vývoje byl zájem společnosti United Air Lines, která v září 1944 objednala 20 strojů, přestože neviděla víc než hlavní výkresy. Douglas se plně věnoval konstrukci a stavbě nového stroje až v době kdy se snížil nápor na válečnou výrobu. Zpočátku vyvíjel svůj DC-6 pod vojenským označením \"XC-112A\". Konstrukce mohla pokračovat rychlým tempem, protože celý nosný systém byl po mírném zesílení převzat z letadla C-54 Skymaster. Byl postaven nový trup s delší a prostornější přetlakovou kabinou a také přetlakovým kokpitem pro posádku. Základní počet cestujících na dlouhých trasách byl 52, na kratších mohl nést až 68 osob. Motory byly osmnáctiválcové Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp CA-15, s výkonem 1 543 kW, které poháněly vrtule Hamilton Standard s praporovou a reverzní polohou pro zkrácení přistání. Významnou novinkou byly účinné dvouštěrbinové vztlakové klapky na křídle.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "První stroj DC-6 vzlétl ještě s vojenským označením XC-112A (výr. č. 36326, sér. č. 45-0873) dne 15. února 1946 a od července 1946 začaly dodávky civilním zákazníkům. Dodáno bylo celkem 175 ks a jako první je nasadily United Air Lines v dubnu 1947. DC-6 byly rovnocennými soupeři letadel L-049 Constellation, a jejich příchod na americké kontinentální a transatlantické trasy vyvolal prudký konkurenční boj mezi výrobci letadel a jejich uživateli. Lockheed Constellation letěl mezi New Yorkem a Los Angeles 11 hodin s jedním mezipřistáním a DC-6 měl stejné parametry. U obou strojů však nastala krize; DC-6 dostal zákaz létání od listopadu 1947 do března 1948 po sérii nehod, při nichž zahynulo 143 lidí. Po odstranění závad byla ale doprava obnovena, ale Lockheed mezitím vyráběl vylepšené modely \"L-649\" a \"L-749\". Posledním vyrobeným DC-6 (výr. č. 43152/161, imatrikulace I-LIKE) byl dodán Linee Aeree Italiane 28. května 1952. Firma Douglas odpověděla novými modifikacemi DC-6, kterými byly \"DC-6A Liftmaster\", určený pro nákladní dopravu s trupem bez oken delším o 1,5 m. Kabina o objemu 141,5 m³ s jeřábem a navijákem mohla odvézt až 13 tun nákladu. První stroj (výr. č. 43296/200) vzlétl 29. září 1949. Nejprve jej v dubnu 1951 nasadila společnost Slick Airways a později následovaly další společnosti. Největší úspěch však přinesla firmě Douglas verze \"DC-6B\" zalétaná 2. února 1951 (výr. č. 43257/174, N37547), která je považována za nejekonomičtější z amerických dopravních letadel s pístovými motory. V roce 1958 tvořily provozní náklady DC-6B jen 0,83 centu na cestujícího a kilometr, zatímco Constallation vykazoval náklady 1,08 centu a modernější pístové typy měly ještě vyšší provozní náklady. DC-6B měl velmi úsporné motory R-2800 CB-17 s výkonem 1 837 kW, které používaly palivo s oktanovým číslem 115 až 130, s dobou mezi jednotlivými revizemi až 3 000 hodin. Trup byl protáhlý na 32,2 m. Byl v něm vytvořen prostor pro 54 osob při letech nad Atlantikem, 64 u kontinentálních letů a od roku 1952 pro 82 cestujících v turistické třídě u letů přes Atlantik. Maximální počet cestujících byl 92. United Air Lines zavedly své první DC-6B v dubnu 1951 a pak už rychle následovaly další letecké společnosti, například SAS, Alitalia a Canadian Pacific Air Lines. Douglas je vyráběl až do listopadu 1958 po dodání dvou kusů letecké společnosti JAT (YU-AFA a YU-AFB) a celkem bylo postaveno 286 ks. Dalších 77 ks bylo ve verzi DC-6A z nichž byla většina přestavěna na \"DC-6C\" pro smíšenou přepravu osob a nákladu.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (DC-6B).", "content": "Zdroj:Airliners.net", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglas DC-6 je americký čtyřmotorový pístový dopravní letoun, který v letech 1946-58 vyráběla společnost Douglas Aircraft. Jeho vývoj začal za druhé světové války a původně se z něj měl stát vojenský transportní letoun, ale po válce byl přepracován na dopravní a měl konkurovat stroji Lockheed Constellation. Od roku 1952 ho používala Pan Am na přelety z Evropy do Ameriky. Bylo vyrobeno více než 700 letounů a mnoho z nich stále létá jako nákladní, vojenské a požární hlídkové letouny. Ve službách amerického letectva byl DC-6 známý jako C-118 Liftmaster a jako R6D před rokem 1962 u námořnictva, poté byly všechny varianty přeznačeny také na C-118.", "tgt_summary": "The Douglas DC-6 is a piston-powered airliner and cargo aircraft built by the Douglas Aircraft Company from 1946 to 1958. Originally intended as a military transport near the end of World War II, it was reworked after the war to compete with the Lockheed Constellation in the long-range commercial transport market. More than 700 were built and many still fly today in cargo, military, and wildfire control roles. The DC-6 was known as the C-118 Liftmaster in United States Air Force service and as the R6D in United States Navy service prior to 1962, after which all U.S. Navy variants were also designated as the C-118.", "id": 1767368} {"src_title": "François Boucher", "tgt_title": "François Boucher", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "François Boucher se narodil 29. září 1703 v Paříži jako syn kreslíře vzorků pro medaile a mědirytce. Od něj získal první umělecké poučení pro svoji tvorbu. Pak strávil řadu let na Akademii u malíře fresek Lemoyna a u mědirytce J.F. Carse. V té době vytvářel rytiny podle Watteauových obrazů a z tohoto vlivu se již nevymanil. V roce 1720 získal Římskou cenu a v roce 1727 podnikl cestu do Itálie, kde se seznámil s Tiepolovými freskami, které na něj učinily hluboký dojem a ovlivnily jeho další malířský vývoj. Podle některých pramenů vytvořil Boucher přes 10 000 kreseb a nepřeberné množství obrazů. V jeho díle hrají důležitou roli i gobelíny pro manufakturu v Beauvais. V Boucherově díle najdeme rozličná témata. Vytvářel mimo jiné portréty, historické a mytologické obrazy i pastorální scény. Jeho volba barev je rafinovaná a náměty jsou často velmi smyslné. V portrétech šlo Boucherovi především o elegantní pózu modelu, nikoli o psychologii. Díky těmto schopnostem byl Boucher považován za jednoho z nejlepších malířů své doby. Již v průběhu Boucherova života se ozývaly kritické hlasy, předhazující mu jeho vyumělkovanost a nepřirozenost. Jeden z jeho nejhalasnějších kritiků Denis Diderot obvinil Bouchera, že maluje ženy jako kurtizány a nadbíhá vkusu šlechty. Diderot se zapříčinil o to, že veřejnost Bouchera na konci života více odsuzovala než obdivovala. François Boucher zemřel 30. května 1770 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr z díla.", "content": "Snídaně je obraz, jehož nálada ranní pospolitosti se odvíjí ze světlých a jasných tónů. V dopadajícím světle se elegantní prostředí noří do nazlátlého nádechu, který obklopuje mládí, krásu a bezstarostnost znázorněných postav. Harmonický dojem je však zároveň jen zdáním - směry pohledů, posunků i jednání, které se navzájem rozcházejí, svědčí o maximální distancovanosti postav. Venuše a Vulkán je dílo, které neznázorňuje žádné erotické dobrodružství. Do kovárny boha ohně Vulkána se spustí bohyně Venuše, aby odtud odnesla zbraně pro trójského hrdinu Aenea. Oživující účinek se odvíjí právě tak z rytmu oblaků a postav jako z kontrastu výrazných a jemných barev, které jsou příznačné pro rozdílné sféry boha ohně a jeho ženy. Diana v lázni, někdy také Diana odpočívající po koupeli. - Na tomto obraze Boucher ztvárňuje svůj mytologický námět zcela v rokokovém duchu. Středem výjevu tudíž nejsou hrdinské činy, nýbrž prvek milostného dobrodružství. Na tomto intimním vyobrazení jsou s voyeurským zalíbením předváděny svůdné vnady panenské a přísné bohyně lovu, jimž se pozicí nymfy dostává ještě zřetelnějšího důrazu. Podobně jako na dalších Boucherových malbách se nejchoulostivější účinek odvíjí od smyslného aspektu nevinnosti. Boucher je autorem několika ležících aktů. Jeho modelem v tomto případě byla mladá Irka Louise O'Murphy, která byla po krátký čas považována za favoritku krále Ludvíka XV. Znázorněná žena není ztělesněním klasické krásy, nýbrž pohlednou koketou, hovící si v eroticky vyzývavé póze. Nepřirozené ztvárnění povrchu i delikátní kolorit však odkazují tělo ženy i prostor obrazu do sféry, která je pro pozorovatele nepřístupná.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Boucher (29. září 1703, Paříž – 30. května 1770, Paříž) byl francouzský malíř, jeden z hlavních představitelů rokokové malby. Pracoval i jako dvorní portrétista Madame de Pompadour. Byl též výborným kreslířem, jeho způsob kresby připomíná Rubense a Watteaua.", "tgt_summary": "François Boucher ( , , ; 29 September 1703 – 30 May 1770) was a French painter, draughtsman and etcher, who worked in the Rococo style. Boucher is known for his idyllic and voluptuous paintings on classical themes, decorative allegories, and pastoral scenes. He was perhaps the most celebrated painter and decorative artist of the 18th century.", "id": 262618} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2012", "tgt_title": "2012 World Junior Ice Hockey Championships", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Ve dvou základních skupinách si zahrálo vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítalo za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připsali bod a následovalo 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodovovala o držiteli bonusového bodu. V případě rovnosti rozhodoval vzájemný zápas (pravidlo užito při určení vítěze skupiny A a sestupujícího). Vítězové základních skupin postoupili přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny sehrály čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkaly ve skupině o udržení, ze které sestoupil nejhorší celek. Také hrály zápasy o páté a třetí místo, ve kterých se střetli poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužovalo deset minut (případně měla následovat trestná střílení, na ta však ve vyřazovacích bojích nedošlo). Ve finále se nastavovalo minut dvacet. V nižších divizích I. a II. byly týmy rozděleny nově podle výkonnosti do skupin A a B. Vítěz A skupiny I. divize postoupí mezi elitu, poslední jde do B skupiny, nahradí jej její vítěz. Nejhorší tým B skupiny I. divize sestoupí do A skupiny II. divize, jejíž vítěz jde do B skupiny I. divize, poslední sestoupí do B skupiny. V B skupině II. divize jde vítěz do A skupiny a poslední sestupuje do III. divize, jejíž vítěz jej nahradí.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\"Poznámka:\" Zápasy Švýcarsko 5:3 Lotyšsko \"a\" USA 11:3 Dánsko \"se započítaly ze základní skupiny.\"", "section_level": 1}, {"title": "I. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 11. do 17. prosince 2011 v Garmisch-Partenkirchenu v Německu, skupina B od 12. do 18. prosince 2011 v Tychách v Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "II. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 12. do 18. prosince 2011 v Doněcku na Ukrajině, skupina B od 10. do 16. prosince 2011 v Tallinnu v Estonsku.", "section_level": 1}, {"title": "III. divize.", "content": "Divize se hrála od 17. do 22. ledna 2012 v Dunedinu na Novém Zélandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2012 se konalo od 26. prosince 2011 do 5. ledna 2012 v kanadském Edmontonu a Calgary.", "tgt_summary": "The 2012 IIHF U20 World Championship (commonly known as the 2012 World Junior Ice Hockey Championships) was the 36th edition of the Ice Hockey World Junior Championship. It was hosted in Calgary and Edmonton, Alberta, Canada. It began on December 26, 2011, and ended with the gold medal game played in Calgary on January 5, 2012. Sweden defeated defending-champion Russia 1–0 in overtime to win their first title in 31 years. Russian forward Evgeny Kuznetsov was named MVP of the tournament. Denmark was relegated to Division I and Germany was promoted to the 2013 World Junior Ice Hockey Championships. Canada missed the final for the first time in 11 years when they lost 6–5 against Russia in a semifinal in which Canada were down 6–1 halfway through the third period. However, the Canadians extended their consecutive medal streak at the tournament to 14 (5 gold, 6 silver, 3 bronze) with a 4–0 victory over Finland in the bronze medal game. The fourth-place finish for Finland was their best result in the tournament since 2006. The United States ended up in the relegation round for the first time since 1999.", "id": 1380359} {"src_title": "Tučňák novozélandský", "tgt_title": "Fiordland penguin", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Tučňák novozélandský tvoří společně s tučňákem chocholatým (\"Eudyptes sclateri\") a tučňákem snárským (\"Eudyptes robustus\") tzv. superdruh.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Jeho druhové jméno je odvozeno ze starořeckého slova \"παχυ\" (\"pachy\") – „tlustý“, a \"ρύγχος\" (\"rhynchus\") – „zobák“. Rodové jméno \"Eudyptes,\" je pak odvozeno z řeckého slova \"ευ\" (\"eu\") – „dobrý“, a \"δύτης\" (\"dyptes\") – „potápěč“. Maorové říkali tučňákovi novozélandskému \"tawaki\". Jméno Tawaki nosí v v jejich mytologii bůh, který navštěvoval Zemi v lidské podobě. Maoři se s ním přátelili ale neměli nejmenší tušení, o koho se ve skutečnosti jedná. To boha nahněvalo, odhodil svůj převlek a zjevil se lidem ve skutečné podobě oděný jen do blesků. Maorům připomínali Tawakiho a jeho blesky žluté chocholky po stranách hlavy, jakož mají tito ptáci.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělý tučňák novozélandský dosahuje výšky 47–60 cm a váhy 2–5 kg s ohledem na výkyvy v rozmnožování, výměnu peří a pohlavní dimorfismus. Má modro-černá záda a bíle až krémové břicho. Horní část ploutví je černá s bílou spodinou. Jistě zaujme krátkým ale silným zobákem červené až hnědé barvy. Oči jsou tmavě hnědé až červené. Podobně jako ostatní druhy tučňáků z rodu \"Eudyptes,\" má nad očima zlato-žluté pruhy, které jsou na konci roztřepené. Samci bývají o něco větší než samice a mají také delší křídla nebo silnější zobák. Tyto parametry však nemusí byt vždy očima postřehnutelné. Od ostatních druhů jeho rodu je snadněji rozeznatelný, kvůli bělavým peřím pod očima. Mláďata nemají výrazné barvy. První opeření je tmavě černé až hnědé na zádech s bílým bříškem, které později chytá krémový nádech, nebo je zbarveno do béžové. Dospívající jsou během chovu po celou dobu od dospělých rozeznatelní a to především nezbarvenými nebo plně nedorostlými charakterními chocholy.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a způsob lovu.", "content": "Živí se zpravidla hlavonožci (z 85 %), korýši (z 13 % a to především krilem) nebo malými rybami (z 2 %) ve velikosti 5,2 až 8,2 cm. Stravovací návyky tučňáků novozélandských se liší v závislosti na lokalitě. Už při vzdálenosti 100 km od jiné kolonie můžeme zpozorovat jiné chování na základě odlišných podmínek a s nimi je spojeno především různorodé množství ulovené potravy – například na Stewartově ostrově uloví tučňák denně 160 g potravy, kdežto v zálivu Nového Zélandu až 345 g, tedy o polovinu více. V období rozmnožování loví zpravidla v mělkých vodách blízko vodní hladiny, nejdále asi 9–16 km od svého hnízdiště. Jindy je schopen cestovat za potravou do vzdálenosti 750–2500 kilometrů a denně uplavat i 20–80 kilometrů, jak prokázala studie publikovaná v srpnu roku 2018, pod vedením ornitologa Thomase Matterna z novozélandské univerzity Otago – 17 tučňáků (10 samců a 7 samic) bylo vybaveno satelitními vysílači a ty průběžně ukazovaly jejich polohu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Tučňák novozélandský stráví až 75 % života na moři. V období rozmnožování jej nespatříme ve velkých a těsných koloniích, za což nepochybně může i jeho nízký populační stav. Na pevnině se hnízda nacházejí v uctivé vzdálenosti od sousedních ptáků, a lze je spatřit i daleko ve vnitrozemí v hustém lese. Zde ho neohrožují žádní predátoři, protože je dobře ukryt pod korunami stromů, a ze země maskován kořeny, kmeny nebo hustou vegetací.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a chov mláďat.", "content": "V červnu až červenci se samec jako první dostaví k loňskému hnízdu a zanedlouho ho následuje i samice. Zpravidla do poloviny července se oddávají námluvám a páření. V červenci až srpnu snese samice dvě malé vejce s tím rozdílem, že je druhé (123 gramů) oproti prvému (105 gramů) patřičně větší. Z většího vejce se také s větší pravděpodobností mládě vylíhne a úspěšné odchová. Inkubace trvá obvykle 30–36 dní s alternativním výkyvem 5–12 dnů. První týdny po vylíhnutí střeží mláďata samec a samice jim denně přináší potravu. Jakmile jsou mláďata příliš velká, aby se vešla mezi nohy rodičů, utvoří s ostatními malé školky nebo jsou sama schována v hnízdě. Tento krok umožní rodičům lovit společně a síly tak podělit, jelikož mají mláďata vyšší nároky na přísun potravy. Krmení mláďat probíhá zásadně v hnízdě a pokud jsou mimo dosah, rodiče je zavedou zpátky. Zhruba po deseti týdnech ztrácí mláďata „dětský“ šat a jsou plně odhodlána brázdit moře. Vrátí se asi po 5–6 letech, kdy budou pohlavně vyzrálý. Dospělý pobudou asi dva měsíce na moři a v únoru až březnu se vrátí opět na pevninu shodit opotřebené peří. Od března do června se kolonie nachází mimo hnízdiště daleko na moři, kde se skupiny o 10–15 tučňácích společně vykrmují a připravují na další hnízdění.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Největší hrozbu představuje chřástal weka (\"Gallirallus australis\") živící se vejci tučňáků. Jako nelétavý pták se dobře orientuje v porostech a tak často navštěvuje jejich hnízda. Dále je ohrožují především invazní druhy živočichů, jako třeba kuny, krysy, fretky, lasice, psi či divoké kočky, jenž mají spadeno nejen na vejce a mláďata, ale i na dospělé. V případě, že je pár zahnízděn při pobřeží, nevyhnou se útokům racků. Na moři se stávají oběťmi žraloků, tuleňů nebo lachtanů, a častou jsou smrtelně zraněni i od větších dravých ryb.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "V přírodě se rozmnožuje přibližně 6000 dospělých jedinců, přičemž populace klesá. Kvůli nízké populaci a nevelké rozloze výskytu je tučňák novozélandský klasifikován jako zranitelný.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory.", "content": "Nejvyšší hrozbu představují invazivní živočichové, jež na ostrovy člověk zavlekl, a ty se usadily a množí (zatoulaní psi, kočky, lasice, fretky, weky). Během rozmnožování a línání korigují tito novodobý predátoři jejich úmrtnost až z 38 %. Samotný člověk je rovněž škůdcem, poněvadž ničí těmto tučňákům životní prostředí, a to neustávajícím osídlováním a omezováním prostoru. Případné mořské odchylky mohou způsobit podstatné změny v hojnosti kořisti, a budoucnost spojená s klimatickými výkyvy může mít rovněž negativní dopad.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tučňák novozélandský (\"Eudyptes pachyrhynchus\"), přezdívaný tawaki, je zástupce čeledi tučňákovitých obývající novozélandský Jižní ostrov a Stewartův ostrov. Popsal ho v roce 1845 anglický zoolog George Robert Gray. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí druh jako zranitelný. Odhaduje se, že v divoké přírodě přežívá pouze 3000 až 10 000 dospělých jedinců.", "tgt_summary": "The Fiordland penguin (\"Eudyptes pachyrhynchus\"), also known as the Fiordland crested penguin (in Māori, tawaki or pokotiwha), is a crested penguin species endemic to New Zealand. It currently breeds along the south-western coasts of New Zealand's South Island as well as on Stewart Island/Rakiura and its outlying islands. Because it originally ranged beyond Fiordland, it is sometimes referred to as the New Zealand crested penguin.", "id": 1515457} {"src_title": "Douglas DC-7", "tgt_title": "Douglas DC-7", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "V konkurenčním boji mezi firmou Lockheed a Douglas o přízeň velkých leteckých společností, se podařilo v roce 1950 dostat firmě Lockheed značně dopředu. Uvedl na trh prodlouženou verzi Lockheed Constellation L-1049, který byl schopen nést až 92 cestujících. V dalším vývoji použil motory Wright R-3350-DA3 \"Turbo Compound\" s výkonem 2389 kW. Dopravní letadlo L-1049C, které bylo v září 1953 s těmito motory nasazeno na linky TWA začalo být nebezpečím pro další konkurenceschopnost firmy Douglas. Douglas a dopravní společnost American Airways zvýšily pozornost již v době zkoušek prvních konkurenčních strojů L-1049, zatím bez sloučených motorů. Douglasovi bylo jasné, že bude muset znovu prodloužit trup svých letadel a využít znovu jedinečný nosný systém stroje DC-4, samozřejmě po výrazném zesílení a použití silnějších materiálů. Nový Douglas DC-7 byl zalétán 18. května 1953 a v podstatě představoval prodlouženou verzi stroje Douglas DC-6B. Interiér mohl pojmout 66 až 95 cestujících (v úpravě coach); to vše znamenalo, že vzletová hmotnost oproti DC-6B vzrostla o 7 tun. Dosavadní motory R-2800 však na takovou hmotnost nestačily, proto Douglas musel také sáhnout po motorech Wright R-3350-18DA1 s výkonem 2389 kW. Tyto motory umožnily DC-7 dosáhnout větší rychlosti než měl Super Constellation L-1049G, přičemž v doletu za ním zaostával jen nepatrně.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V listopadu 1953 nastoupily DC-7 v barvách společnosti American Airlines na trati New York – Los Angeles a poprvé v dějinách transkontinentální americké dopravy ji byly schopny přeletět oběma směry bez mezipřistání, přičemž nejlepší letový čas byl 8,25 hodiny. DC-7 přebrala také společnost United Airlines a celá produkce zanedlouho tvořila 120 ks. DC-7 byly v polovině 50. let chloubou významných leteckých společností. Největší dolet DC-7 byl 7130 km. Firmě Douglas se ho podařilo jednoduchým trikem prodloužit až na 8 000 km a to tak, že u další verze DC-7B z roku 1955 instalovala do zadních částí motorových gondol přídavné palivové nádrže. Zásoba se tak zvětšila z 20 760 l na 24 000 l, a zároveň se zvýšil obchodní náklad z 9,3 t na 10,3 t. Aby stroj přesto dokázal vzlétnout, byly instalovány výkonnější motory Wright R-3350-18DA4 o výkonu 2 499 kW. Strojů DC-7B bylo postaveno 95 kusů. DC-7 a DC-7B znamenaly výrazné zlepšení dopravy na transatlantických tratích. Nebyly však provozně ekonomické a navíc se v nich cestující necítili dobře. Hladina hluku v kabině byla značně vysoká, okolo 76 dB, lidé trpěli silnými vibracemi, které se navzdory snahám konstruktérům nepodařilo odstranit. Bylo zřejmé, že technické možnosti pístových motorů se blíží svému konci a ani úprava \"Turbo Compound\" jim neprodloužila život. Nové stroje s proudovými nebo turbovrtulovými motory rychle nahrazovaly ve velkých leteckých společnostech doposud používané DC-7 a DC-7B. Ty pak dosloužily hlavně jako nákladní, v úpravě DC-7F, s velkými dveřmi a vyztuženou podlahou.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecké společnosti.", "content": "K dnes už historickým uživatelům letadel DC-7 patří: Aeroméxico, Alitalia, American Airlines, BOAC, Braniff International Airways, Caledonian Airways, Delta Air Lines, Eastern Air Lines, Japan Airlines, KLM, National Airlines, Northwest Orient, Panair do Brasil, Pan American World Airways, Sabena, SAS, South African Airways, Swissair, THY, TAI a United Airlines.", "section_level": 2}], "src_summary": "Douglas DC-7 byl americký dopravní letoun vyráběný v letech 1953 až 1958 společností Douglas Aircraft. Byl to poslední velký letoun s pístovým motorem vyráběný společností Douglas. Vyvinut byl v době, kdy do služby vstupoval první proudový dopravní letoun de Havilland Comet a jen pár let předtím, než vzlétl proudový letoun Douglas DC-8. Stejně jako ostatní vrtulová letadla společnosti Douglas zůstávají některé z nich v současné době v provozu, i když v výrazně nižším počtu než mnohem úspěšnější typy DC-3 nebo DC-6.", "tgt_summary": "The Douglas DC-7 is a transport aircraft built by the Douglas Aircraft Company from 1953 to 1958. It was the last major piston engine-powered transport made by Douglas, being developed shortly after the earliest jet airliner—the de Havilland Comet—entered service and only a few years before the jet-powered Douglas DC-8 first flew. Like other aircraft in Douglas's collection of propeller-driven aircraft, examples remain in service in the present day, albeit in significantly lower numbers than the far more successful DC-3 and DC-6.", "id": 1428315} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2005", "tgt_title": "2005 IIHF World U18 Championships", "src_document": [{"title": "Skupina o udržení.", "content": "\"Poznámka: Výsledky 1 : 3 a 3 : 1 se započítávaly ze zápasů základních skupin.\"", "section_level": 1}, {"title": "Konečné umístění.", "content": "Týmy a sestoupily do 1. divize, nahradily je týmy a .", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Turnaj se odehrál v Mariboru ve Slovinsku od 3. do 9. dubna. \" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2006\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Turnaj se odehrál v Sosnowieci v Polsku od 2. do 8. dubna. \" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2006\"", "section_level": 2}, {"title": "2. divize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Turnaj se odehrál v Kohtle-Järve v Estonsku od 14. do 20. března. \" postoupila do 1. divize, zatímco sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2006\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Turnaj se odehrál v Bukurešti v Rumunsku od 21. do 27. března. \" postoupilo do 1. divize, zatímco sestoupilo do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2006\"", "section_level": 2}, {"title": "3. divize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace do 3. divize.", "content": "Turnaj se odehrál v Ankaře v Turecku od 18. do 20. února. \" postoupilo do 3. divize 2005.\"", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní turnaj.", "content": "Turnaj se odehrál v Sofii v Bulharsku od 7. do 13. března. \"Týmy a postoupily do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2006\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2005 se konalo od 14. do 24. dubna 2005 v českých městech Plzeň a České Budějovice.", "tgt_summary": "The 2005 IIHF World U18 Championships were held in České Budějovice and Plzeň, Czech Republic. The championships began on April 14, 2005 and finished on April 24, 2005. Games were played at Budvar Arena in České Budějovice and ČEZ Aréna in Plzeň. The United States of America defeated Canada 5–1 in the final to claim the gold medal, while the Sweden defeated Czech Republic 4–2 to capture the bronze medal.", "id": 833527} {"src_title": "Thale", "tgt_title": "Thale", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sídlo Thale vzniklo pravděpodobně na počátku 10. století. Prvně byla uváděno v roce 936 v souvislosti se sousedním klášterem Wendhusen, který byl založen před rokem 840 jako misijní klášter, jako jeden z prvních klášterů na saské půdě. Klášter se dostal následně pod ochranu kláštera v Quedlinburgu. Vesnice byla od 1231 označována jako \"Dat dorp to dem Dale\" (označení rodu v latinizované formě, od roku 1288 s označením \"de Valle\", od roku 1303 znovu používal označení \"von Thale\"). Klášter byl zničen během selských válek v roce 1525. Od roku 1445 je doložena železářská huť, která byla po zpustošení ve třicetileté válce znovu vybudována roku 1648 jako horská bouda pro muže z divočiny, ale roku 1670 byla zcela zničena. Roku 1686 vznikl malý hamr, který byl později přebudován na železářskou huť, díky blízkosti ložisek železa a dostupnosti dřeva. Fungovala do roku 1714. Roku 1740 byla výroba znovu zahájena. Na krátký čas ji měl v držení Fridrich II. Veliký. V roce 1831 tam byla například vyrobena první kovaná železná náprava vozu, takové se vyrábí v Německu dodnes. V roce 1835 byla založena nejstarší evropská smaltovna plechu. Po připojení města na železnici ve směru na Berlín v roce 1862 rostlo sídlo i počet dělníků: zatímco v roce 1872 zaměstnával železářský průmysl jen 350 osob, v roce 1905 to bylo již 4400. Především výroba smaltu přispívala k mezinárodní pověsti Thale, v době špičky pocházelo odtud 10 % celosvětové výroby. V roce 1910 mluvil k dělníkům Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová a Klára Zetkinová. Od roku 1916 byly v Thale vyráběny ocelové přilby, na které mělo město monopol ve druhé světové válce (od roku 1934). Od 19. století kvete cizinecký ruch díky radon obsahující vodě z pramene Hubertus, který byl otevřen v roce 1836. K návštěvníkům obce a zvláště údolí Bodetal patřili literáti jako Johann Wolfgang von Goethe, Heinrich Heine (při putování po Harzu) a Theodor Fontane. Mimo to si na letních bytech užívali především turisté z Berlína, což bylo možné po připojení na železnici do Berlína v roce 1862. V roce 1909 byla vybudována vedlejší dráhu na Blankenburg (Harz). Roku 1922 obdržela obec městské právo. Od 12. do 14. června 2009 byly pod heslem \"Thale sagenhaft\" (mýtické Thale) uspořádány Sasko-Anhaltské dny, které navštívilo přes 200 000 lidí. Thale tvoří pozadí románu Cécile od Theodora Fontane.", "section_level": 1}, {"title": "Slučování obcí.", "content": "Od 21. prosince 2003 je součástí města dřívější obec Warnstedt. Od 1. ledna 2009 byly začleněny do té doby samostatné obce Neinstedt a Weddersleben. Správní území města se tím zvětšilo z 38,13 km² na 50,13 km2. K 1. červenci 2009 byly připojeny další obce, a to Treseburg, Altenbrak, Wendefurth a Almsfeld, tím se zvětšila plocha na 78,47 km. Dále pak 23. listopadu 2009 následovalo připojení obcí Friedrichsbrunn a Stecklenberg, čímž vzrostlo území města 102,79 km. Naposledy pak 1. září 2010 byla na základě účinnosti zákona zemské vlády připojena obec Westerhausen a správní území města tak činí 120,21 km.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Vývoj počet obyvatel (od roku 1995 vždy k 31. prosinci):", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Složení městské rady (podle úředního konečného výsledku voleb do městské rady dne 7. června 2009, účast na volbách: 42,88 %, změny oproti předešlým volbám uvedeny v závorce):", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Znak byl schválen 11. července 1996 předsednictvem zemské vlády v Magdeburku. Popis: „v stříbrném poli je pozinkovaná modrá věž se sedlovou střechou, zakončená pozlacenou makovičkou, s otevřenou bránou, o věž je opřen stříbrný štít, na němž je červená čarodějnice letící na koštěti\". Věž znázorňuje hrad Thale, zmiňovaný v roce 1340, který byl postaven v 10. století za účelem ochrany kláštera Wendhusen a jenž byl zničen roku 1365. Čarodějnice na stříbrném štítu je označení pro obecně srozumitelný symbol Hexentanzplatz (místo reje /tance/ čarodějnic). Vývoj města je úzce svázán s místem zvaným Hexentanzplatz a údolím Bodetal. Údolí mělo význam již v prehistorické době a obyvatelé Harzu tam vybudovali opevnění proti nepřátelským vojskům v dobách třicetileté války. Otevřená brána má poukazovat na pohostinnost města.", "section_level": 1}, {"title": "Historické znaky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Znak z dob nacismu.", "content": "Znak byl dne 19. května 1937 zapůjčen vrchním prezidentem provincie Sasko, autorem byl rada státního archivu v Magdeburku Otto Korn. Popis: „na stříbrném poli široká modrá věž s bránou, cimbuřím a červenou sedlovou střechou, ležící na čtvercovém štítu, úhlopříčně půleném, barvy stříbrné a červené\". Použitý štít je erbovním štítem šlechtického rodu von Thale (též van deme Dalea, de Vallea), který vymřel roku 1650, jehož rodné sídlo bylo v Thale. Věž připomíná hrad zmiňovaný v roce 1340.", "section_level": 3}, {"title": "Znak z dob NDR.", "content": "Znak byl potvrzen rozhodnutím rady města roku 1953. Popis: „ v stříbrném poli pozinkovaná modrá věž s ostrou, červenou střechou s makovičkou a otevřenou bránou, o věž se opírá stříbrný štít: úhlopříčně zleva rozdělený, nahoře červené ozubené kolo a přes něho (na pravici) černé kladivo, dole ve štítu (na levici) zelená jedle.\" Věž se vztahuje pravděpodobně ke dříve existujícímu hradu pánů von dem Dale. Obsah štítu symbolizuje jednak místní železářský průmysl, jednak krajinu Harzu.", "section_level": 3}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní památky.", "content": "Od Thale je přístup na horu Bodetal, přečnívající nad \"Hexentanzplatzem\", z něhož na Bodetal vede lanovka, a nad \"Rosstrappe\", na který vede sedačková lanovka. V místních částech Weddersleben a Warnstedt leží čertova zeď (\"Teufelsmauer\"), která se řadí k nejstarším přírodním chráněným oblastem v Německu. Z Thale vede téměř 100 km turistických značených cest napříč Harzem do Osterode kolem rozličných pamětihodností, jako je \"Brocken\", \"Torfhaus\", \"Dammgraben\" či \"Oberharzer Teiche\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Významnými průmyslovými firmami v Thale jsou dnes \"Schunk Sintermetalltechnik\", \"Thaletec GmbH\" (výroba smaltovaných přístrojů pro chemický a farmaceutický průmysl), jakož i strojírenský závod \"Maschinenfabrik Thale\" (MFT). Na základě úspěšné podnikové koncepce byla firma Thaletec GmbH vyznamenána ministrem hospodářství Saska-Anhaltska dne 7. března 2008 jako podnik měsíce března 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Čtyři kilometry na sever je připojení na nově vybudovanou čtyřproudou dálnici 6n, ve východním směru je připojení na dálnici číslo 14 po 52 kilometrech a v západním směru též po 52 kilometrech je napojení na dálnici 395. V Thale končí místní železniční trať Halberstadt–Thale. Krom hlavního nádraží jsou ve městě ještě železniční zastávky Neinstedt a Thale-Musestieg. Dřívější železniční trať Blankenburg–Quedlinburg (přes Thale-Bodetal, v letech 1907 až 1963 s osobní dopravou) je dnes v oblasti Thale zcela demontována, pouze starý železniční most v Roßtrappenstraße a průmyslová oblast na Bodetalu jsou ještě jejím svědkem. Osobní přeprava je zajišťována regionálními linkami společnosti \"Q-Bus Nahverkehrsgesellschaft\", městská hromadná doprava společností \"Stadtbus\".", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Thale je gymnázium, evropské gymnázium \"Richarda von Weizsacker\", střední škola \"Thale/Nord\" a dvě základní školy: \"\"Geschwister Scholl\"\" a \"\"Auf den Höhen\"\". Z další školních zařízení existuje nezávislá waldorfská škola a nezávislá škola s celodenní péčí \"Quedlinburg e. V.\" Z odborných škol je to vzdělávací a vědecké centrum (BTZ) a \"Deutschen Angestellten Adademie\" (DAA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Thale je město ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, okres Harz, leží na severovýchodním okraji příkrých svahů pohoří Harz. Nad městem začíná údolí Bodetal.", "tgt_summary": "Thale () is a town in the Harz district in Saxony-Anhalt in central Germany. Located at the steep northeastern rim of the Harz mountain range, it is known for the scenic Bode Gorge stretching above the town centre.", "id": 695652} {"src_title": "Michele Ruggieri", "tgt_title": "Michele Ruggieri", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z města Spinazzola poblíž Bari. Po vystudování práv vstoupil v roce 1572 do jezuitského řádu a po několika letech odplul do Lisabonu a poté do Goi, kde byl v roce 1578 vysvěcen na kněze. Zprvu byl vyslán na misii na Malabárské pobřeží, a když byl odhalen jeho jazykový talent (za pouhých šest měsíců zvládl místní jazyk dost na to, aby v něm byl schopen zpovídat), byl vyslán na misii do Číny. S několika společníky (mezi nimi byl Matteo Ricci) se usadil v Macau, kde se začal věnovat čínštině. Pro budoucí misionáře zde založil Dům sv. Martina (Shengma'erding Jingyuan), první školu čínštiny pro cizince. Na četných cestách do Kantonu a Čao-čching si získal vlivné známosti na místních úřadech, které mu v roce 1582 umožnily založit v Číně (v Čao-čching) trvalou misii. Podařilo se mu založit jádro čínské křesťanské komunity. V roce 1584 vydal Ruggieri v čínštině katechismus (šlo o první čínskou knihu napsanou Evropanem). V letech 1583–1588 vytvořil Ruggieri spolu s Riccim a laikem Sebastianem Fernandezem portugalsko-čínský slovník, vůbec první slovník mezi čínštinou a evropským jazykem, pro nějž také navrhli systém přepisu čínských jmen do latinky. Ricciho a Ruggieriho přepis se zvláště v jezuitském prostředí udržel velmi dlouho, u některých ustálených jmen (Konfucius, Mencius apod.) se dokonce zachoval dodnes, jako první se také pokoušeli zachytit čínské tóny pomocí diakritiky. V roce 1588 se Ruggieri vrátil do Evropy, aby přiměl papeže k navázání diplomatických styků s čínským císařem. Vatikán na něj však nedbal. Ruggieri se proto uchýlil do Salerna, kde překládal do latiny Konfucia, psal poesii v čínštině a vydával mapy Číny. Zemřel v roce 1607.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michele Ruggieri (28. října 1543 – 11. května 1607 Salerno, čínským jménem 羅明堅, Luó Míngjiān) byl italský jezuita a misionář v Číně, spoluautor portugalsko-čínského slovníku a jeden ze zakladatelů evropské sinologie.", "tgt_summary": "Michele or Michael Ruggieri (1543– 11 May 1607), born Pompilio Ruggieri and known in China as Luo Mingjian, was an Italian Jesuit priest and missionary. A founding father of the Jesuit China missions, co-author of the first European–Chinese dictionary, and first European translator of the Four Books of Confucianism, he has been described as the first European sinologist.", "id": 1285049} {"src_title": "Pozament", "tgt_title": "Passementerie", "src_document": [{"title": "Z historie pozamentů.", "content": "Nálezy tkanin a stěn zdobených třásněmi ze lněné příze pocházejí už z doby kamenné. Např. starozákonní 2. kniha Mojžíšova se několikrát zmiňuje o lemovkách na kněžských oděvech. Vzorování lemovek začalo asi ve 3. nebo 4. století. Ve 12.a 13. století vznikly první cechy a družstva se specializovanými povoláními (tkadlec lemovek, splétač šňůr atd), označení \"pozamentář\" se však začalo používat teprve v 16. století. Na území České republiky byly zakládány první pozamentářské cechy v 16. století. Výroba některých pozamentů např. v Krnově je ještě v provozu i v 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba pozamentů.", "content": "Podle některých publikací se pozamenty původně měly zhotovovat z drátů. Běžně se však používá příze z bavlny, viskózy a syntetických vláken, k ručnímu pozamentérství se na Moravě používala také vlněná příze. V předvýrobě se připravují vhodné materiály nebo polotovary, ke kterým patří zejména efektní příze, šňůry, kalouny, gimpy atd. Vlastní výroba se provádí většinou strojově, hlavně na skacích, splétacích, stáčecích, galonových strojích a stuhových stavech. Některé druhy pozamentů se však stále ještě zhotovují ručně. Například komplikované střapce se splétají ze skaných nití a pletence se svazují drátěnou gimpou do různých forem podle individuálních přání zákazníků.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy pozamentů a jejich použití.", "content": "(V tabulce jsou příklady nejpoužívanějších druhů) Třásně (angl.: \"fringe\", něm.: \"Fransen\") jsou niti nebo šňůrky odstávající z jednoho kraje tkaniny (zatímco druhý kraj tkaniny je pevný). Nitě jsou sestaveny do řady a jejich konce sestřiženy do určité linie. Třásně byly obzvlášť žádané jako ozdoba na čalouněném nábytku ve druhé polovině 19. století. Střapec (angl.: \"tassel\", něm.: \"Quaste\") sestává obvykle z opleteného nebo obeskaného uzlu, který je zakončen chomáčem z nití nebo šňůrek. Bambulky se používají na třásních historických uniforem, na šňůrách zdobících dekorativní závěsy apod. Ozdobná šňůra je provaz splétaný ze skaných nití, obvykle s kulatým průřezem, někdy také oválně nebo plošně tvarovaný. Obruba (angl. \"trimming\", něm.:\"Besatz\") je souhrnný pojem pro různé úzké proužky textilie zaštepované nebo našité přes kraj látky k dosažení módních efektů nebo ke zdobení oděvů a bytových textilií Lampas je plochý lesklý prýmek provázaný diagonální nití, často s podélným vzorováním. Používá se jako ozdoba bočních švů na kalhotách uniforem a spokingů. Šabraka je hladký, tuhý, příčný dekorační závěs, většinou potažený látkou. Spodní hrana šabraky může být sestřižená do různých tvarů a s našitou lemovkou. Lemovka je úzký, různě vzorovaný pás, tkaný nebo zhotovený na galonovém stroji. Rozeznává se několik druhů, např. Effilé – s klikatými třásněmi Feston – s přeloženým okrajem Hrotová – se zářezy Gimpa – zhotovená z několika gimp Marabou – napodobuje sametový prýmek", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozament (přes něm. \"Posament\" z franc. \"passementerie\" = krajkářství) je souhrnné označení pro výrobky k ozdobě a lemování textilií např. galonové pleteniny, šňůry, sutašky, třásně, pompony, střapce apod. Některé výrobky z kovů a jiných netextilních materiálů se stejným účelem použití se také označují jako pozamenty.", "tgt_summary": "Passementerie (, ) or passementarie is the art of making elaborate trimmings or edgings (in French, \"passements\") of applied braid, gold or silver cord, embroidery, colored silk, or beads for clothing or furnishings. Styles of passementerie include the tassel, fringes (applied, as opposed to integral), ornamental cords, galloons, pompons, rosettes, and gimps as other forms. Tassels, pompons, and rosettes are \"point\" ornaments, and the others are \"linear\" ornaments.", "id": 2092954} {"src_title": "Třída Fletcher", "tgt_title": "Fletcher-class destroyer", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba prvních jednotek byla objednána v rozpočtovém roce 1941. Všechny torpédoborce této třídy byly spuštěny na vodu v letech 1942–1944, přičemž je stavělo 11 loděnic. Do operační služby vstupovaly v letech 1942–1945.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základní výzbroj tvořilo pět dvouúčelových 127mm kanónů umístěných v jednohlavňových dělových věžích. Ty mohly vystřelit každé čtyři vteřiny a to na vzdálenost devět mil proti pozemním cílům a šest mil proti vzdušným cílům. Protiletadlovou výzbroj pak představovaly čtyři 28mm kanóny, doplněné čtyřmi hlavněmi ráže 20 mm. K boji proti hladinovým lodím protivníka torpédoborce dále nesly dva pětihlavňové 533mm torpédomety. Protiponorkové zbraně zastupovalo šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Složení výzbroje se však postupně měnilo, zejména protiletadlová výzbroj byla posilována a tvořily ji různé kombinace ráží 20 a 40 mm. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Babcock & Wilcox a dvě turbíny General Electric. Lodní šrouby byly dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 38 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné modernizace.", "content": "Po válce bylo 18 jednotek modernizováno na protiponorkové lodě. Výzbroj tvořily dva 127mm kanóny v jednohlavňových věžích, čtyři 76mm kanóny ve dvouhlavňových věžích, osm 40mm kanóny ve dvouhlavňových postaveních, jeden systém Weapon Alfa, jeden Hedgehog a čtyři jednoduché 533mm torpédomety.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Torpédoborce této třídy operovaly ve druhé světové, korejské či vietnamské válce. Ve druhé světové válce představovaly nejdůležitější americké torpédoborce. V boji jich bylo ztraceno 19 kusů a dalších šest bylo poškozeno tak těžce, že již nešly opravit.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "Celkem 14 zahraničních uživatelů – Argentina, Brazílie, Čínská republika, Chile, Itálie, Japonsko, Kolumbie, Korejská republika, Mexiko, Německo, Peru, Řecko, Španělsko a Turecko, provozovalo 32 torpédoborců této třídy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Fletcher byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Se 175 torpédoborci se jedná o nejpočetnější třídu torpédoborců v dějinách. Byly to rovněž první americké torpédoborce již od počátku vybavené radarem. Další evolucí těchto torpédoborců přitom vznikly další početné třídy \"Allen M. Sumner\" a \"Gearing\". Torpédoborce této třídy byly velice intenzivně nasazeny ve druhé světové válce, během které jich bylo 19 ztraceno a šest neopravitelně poškozeno. Řada jich ale zůstala aktivní (díky různým modernizacím) i během studené války a byly Američany prodány 14 spojeneckým námořnictvům. Samo americké námořnictvo vyřadilo poslední z nich v roce 1971, zcela poslední loď této třídy ale odešla do výslužby až o 30 let později. Byl jí roku 2001 mexický \"Cuitlahuac\" (ex USS \"John Rodgers\"). Americké torpédoborce USS \"The Sullivans\", USS \"Kidd\", USS \"Cassin Young\" a řecký \"Velos\" (ex USS \"Charrette\") byly dodnes uchovány jako muzea.", "tgt_summary": "The \"Fletcher\" class was a class of destroyers built by the United States during World War II. The class was designed in 1939, as a result of dissatisfaction with the earlier destroyer leader types of the \"Porter\" and \"Somers\" classes. Some went on to serve during the Korean War and into the Vietnam War. The United States Navy commissioned 175 \"Fletcher\"-class destroyers between 1942 and 1944, more than any other destroyer class, and the design was generally regarded as highly successful. \"Fletcher\"s had a design speed of 38 knots and a principal armament of five 5\" guns in single mounts with ten 21\" torpedoes in two quintuple centerline mounts. The \"Allen M. Sumner\" and \"Gearing\" classes were \"Fletcher\" derivatives. The long-range \"Fletcher\"-class ships performed every task asked of a destroyer, from anti-submarine warfare and anti-aircraft warfare to surface action. They could cover the vast distances required by fleet actions in the Pacific and served almost exclusively in the Pacific Theater of Operations during World War II, during which they accounted for 29 Imperial Japanese Navy submarines sunk. In a massive effort, the \"Fletcher\"s were built by shipyards across the United States and, after World War II ended, 11 were sold to countries that they had been built to fight against: Italy, Germany, and Japan, as well as other countries, where they had even longer, distinguished careers. Three have been preserved as museum ships in the U.S. and one in Greece.", "id": 965062} {"src_title": "Maison de la Radio", "tgt_title": "Maison de la Radio", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O stavbě budovy pro rozhlasové a televizní vysílání bylo rozhodnuto v 50. letech 20. století. Stát získal v roce 1952 pozemky v 16. obvodu podél Seiny, kde se dříve nacházela plynárna, zbořená v roce 1928 a později stadion. Stavbu oficiálně otevřel 14. prosince 1963 tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle a jeho ministr kultury André Malraux. Důvod pro vznik budovy byla snaha sjednotit pod jednu střechu do té doby po celé Paříži roztroušené státní rozhlasové a televizní studia. Proto zde původně sídlila i televize. Teprve od 1. ledna 1975 slouží pouze Radio France. Nicméně dodnes jsou zde využívána televizní studia.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a využití.", "content": "La Maison de la Radio se skládá z 500 metrů dlouhé okrouhlé budovy, která obklopuje centrální budovu se 68 metrů vysokou věží. Tento výrazný půdorys inspiroval starší logo Radio France. Budova se stala vzorem pro podobné stavby v Evropě, například stanice ORF v Rakousku z let 1968-1972. Důraz v uspořádání stavby byl kladen na praktičnost. Proto jsou studia umístěna blíže do centra areálu, aby byla lépe chráněna před hlukem okolního města. V hranaté věži, která měla být původně vysoká 100 metrů, ale byla s ohledem na městskou zástavbu snížena, se nachází archiv. Kromě ředitelství rozhlasu a studií několika svých stanic, zde sídlilo i muzeum věnované rozhlasu, televizi a technologiím záznamu zvuku (uzavřené kvůli rekonstrukci v roce 2007). Je zde rovněž koncertní sál, který nese jméno francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Budova má rozlohu 100 000 m a je vytápěna geotermální energií pomocí 600 metrů hlubokého vrtu. Čerpaná voda má teplotu 27° C a je nejprve rozváděna do otopného systému. Poté slouží ještě k ohřevu klimatizace ve velkých rozhlasových a televizních studiích. Teprve po jejím ochlazení na 7° C je vypuštěna do veřejné kanalizace. Stavba je rovněž jednou z několika pařížských budov, které mají protiatomový kryt, obdobně jako Elysejský palác.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Maison de la Radio (\"Dům rozhlasu\") je budova v Paříži v 16. obvodu na \"Avenue du Président Kennedy\" na pravém břehu Seiny. Jejím autorem je architekt Henry Bernard (1912-1994) a od roku 1975 zde sídlí francouzský veřejnoprávní rozhlas Radio France.", "tgt_summary": "Maison de la Radio is the headquarters of Radio France. It is located in the 16th arrondissement of Paris near the Eiffel Tower. Built in the shape of huge ring 500 meters in circumference, with a central utility tower, the building houses the administrative offices, broadcasting studios, and performance spaces for all of Radio France's national stations and its four permanent ensembles—Orchestre philharmonique de Radio France, Orchestre national de France, Chœur de Radio France and Maîtrise de Radio France. The building was designed by Henry Bernard and completed in 1963. It underwent a major renovation beginning in 2005 and began reopening to the public in 2014 with the inauguration of its new auditorium.", "id": 1946612} {"src_title": "Gravettien", "tgt_title": "Gravettian", "src_document": [{"title": "Rozšíření a rozdělení.", "content": "Gravettien je znám z širokého geografického prostoru od Portugalska k Německu, od Belgie k Rusku. Můžeme jej rozdělit na dvě facie, které souvisí mimo jiné s jeho sídlení dynamikou. Starší - zvaná pavlovien (zhruba 30 - 25 tis. let BP) - je charakterizována osídlením centrálních oblastí (střední Podunají). Mladší willendorf-kostěnkien (přibližně 25 - 20 tis. let BP) zaujímá širší geografický prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Glaciální (würmské) období je v tomto období charakteristické častými klimatickými výkyvy, přičemž obecně jej můžeme označit za studené a suché (vrchol studeného klimatu - cca 24 až 18 tis. let BP). Letní období bylo krátké, ale relativně teplé, což způsobovalo tání permafrostu a následný půdotok.", "section_level": 1}, {"title": "Hmotná kultura.", "content": "Nejčastějším archeologickým pramenem (platí pro celý paleolit) je kamenná štípaná industrie. Pro gravettien je typická retušovaná čepelová industrie - mezi nástroji se hojně vyskytují rydla, škrabadla, hroty s otupeným bokem (zastoupení či podoba nástrojů může být regionálně specifická). Dalším pramenem je četná a značně vyspělá kostěná a parohová industrie. Je doloženo i mletí obilí.", "section_level": 1}, {"title": "Umění gravettienu.", "content": "Umění gravettienu je vysoce rozvinuté. Patří sem zejména ženské plastiky (tzv. venuše), které mohou být i silně stylizované. K nejznámějším plastikám patří Věstonická venuše (pavlovien), dále venuše z Moravan nad Váhom (Slovensko), venuše z Lespugue, hlavička z Brassempouy (Francie), venuše z Grimaldi (Itálie), Willendorfská venuše (Rakousko) či venuše z lokality Kostěnki (Rusko). Četné jsou i plastiky zvířat a skalní umění. Ke skalnímu umění patří například malby v podobě negativních otisků rukou z francouzské jeskyně Pech Merle či stovky rytin zvířat na lokalitě Foz Côa v Portugalsku).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gravettien je archeologická kultura, která zaujímala střední část mladého paleolitu (přibližně 30 - 20 tis. let BP, těžiště zhruba 27 - 24 tis. let BP). Období je pojmenováno dle stejnojmenné lokality La Gravette (Dordogne, Francie).", "tgt_summary": "The Gravettian was an archaeological industry of the European Upper Paleolithic that succeeded the Aurignacian circa 33,000 years BP. It is archaeologically the last European culture many consider unified, and had mostly disappeared by  22,000 BP, close to the Last Glacial Maximum, although some elements lasted until  17,000 BP. At this point, it was replaced abruptly by the Solutrean in France and Spain, and developed into or continued as the Epigravettian in Italy, the Balkans, Ukraine and Russia. They are known for their Venus figurines, which were typically made as either ivory or limestone carvings. The Gravettian culture was first identified at the site of La Gravette in Southwestern France.", "id": 1694396} {"src_title": "Barnabité", "tgt_title": "Barnabites", "src_document": [{"title": "Dějiny řádu.", "content": "Původní společenství se nazývalo Clerici S. Pauli decollati (Klerikové stětí sv. Pavla) a sídlilo u kostela sv. Pavla při Pavijské bráně v Miláně. Toto nové společenství schválil 18. února 1533 papež Klement VII. jako kongregaci pod jurisdikcí arcibiskupa milánského. 28. července 1535 potvrdil tuto kongregaci také papež Pavel III. pod jménem \"Clerici Regulares Sancti Pauli\", povolil členům skládat slavné sliby a podřídil je Svatému stolci. V roce 1538 přesídlila kongregace do starého kláštera a chrámu sv. Barnabáše u milánských městských hradeb. Podle patrona tohoto chrámu začali být nazýváni barnabité. Papež Julius III. vydal v roce 1550 dvě buly, jimiž přeměnil kongregaci na řád a potvrdil a rozšířil jeho privilegia. Barnabité zahájili své působení v Lombardii a v Benátsku a získali si svým životem i postoji řadu příznivců. Mezi nimi zaujímali přední místa kazatel a pavijský biskup Alexandr Sauli a jeho žák Karel Boromejský, František Bianchi a František Saleský, který uvedl řád do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Řád v českých zemích.", "content": "V českých zemích působila pouze jediná kolej, která byla zřízena na pomoc rekatolizaci Prahy roku 1627 při kostele sv. Benedikta na Hradčanech císařem Ferdinandem II. Tato kolej byla zrušena v roce 1786. Krátce před pražskou kolejí vznikla roku 1625 kolej u sv. Michala ve Vídni, odkud přišli někteří klerikové do Prahy.", "section_level": 1}, {"title": "Spiritualita a zaměření.", "content": "Základním úkolem řádu barnabitů je práce na obnově římsko-katolické konfese křesťanského života v rodinách, na prohloubení náboženského života ve farnostech a v počátcích činnosti i při nápravě kněžských mravů. Prostředky k dosažení těchto cílů byly lidové misie, systematická kazatelská činnost a výchova a vzdělávání mládeže prostřednictvím katecheze. Členové řádu si rovněž kladou za cíl rozněcovat lásku ke službám Božím a vést Boží lid k ochotnému přijímání svátostí. V 18. století se barnabité obrátili také k zámořským misiím.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštnosti řádu.", "content": "Zvláštností barnabitů je zanícení pro pečlivé studium a výklad Epištol sv. Pavla. Další odlišností řádu je skládání 4. slibu, jimž se řeholní klerikové zavazují, že nebudou sami usilovat o žádný církevní úřad či důstojenství, které přijmou jedině na výzvu nebo příkaz Svatého stolce.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura řádu.", "content": "V čele řádu stojí generální probošt, který je volen generální kapitulou na tři roky a může být zvolen maximálně dvakrát po sobě. Sídlí v Římě. Představeným každého řeholního domu, tzv. koleje, je probošt. Kontrolu vykonávají vizitátoři dvakrát ročně. Klerikové užívají řádové jméno s titulem \"Don\". V roce 1990 měl řád ve světě 71 domů, v nichž žilo 423 řeholníků, z nich 327 kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "V červeném poli stojí zlatý kříž na zlatém trojvrší a po stranách jsou zlatá písmena P. A., která znamenají \"Paulus Apostolus\".", "section_level": 1}, {"title": "Řeholní oděv.", "content": "Barnabité nosí běžný černý soukenný talár světských kněží, který se však nezapíná, ale jen překládá a převazuje pásem. V chóru řeholníci užívají rochet.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos řádu.", "content": "Barnabité se zapsali do dějin zavedením zvyklosti vyzvánět v pátek a spolu s kapucíny, jezuity a oratoriány se zasloužili o rozšíření čtyřicetihodinové pobožnosti, kdy je po tuto dobu nepřetržitě vystavena k uctívání Nejsvětější Svátost Oltářní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barnabité \"(Congregatio Clericorum Regularium S. Pauli)\" jsou řeholní řád, který byl založen v roce 1530 v Miláně. Jeho zakladateli byli sv. Antonín Maria Zaccaria, Bartoloměj Ferrari a Jakub Morigia. Roku 1533 byl tento řád potvrzen Apoštolskou stolicí. Řeholníci se řídí řeholí, kterou sestavil sv. Antonín Maria Zaccaria.", "tgt_summary": "The Barnabites, formally the Clerics Regular of Saint Paul (), are a religious order of clerics regular founded in 1530 in the Catholic Church. They may use the postnominal initials of simply \"B.\" or \"C.R.S.P.\". Associated to the members of the Order are the Angelic Sisters of St. Paul and the lay members of the Barnabite lay movement.", "id": 1180010} {"src_title": "Stavový firewall", "tgt_title": "Stateful firewall", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pravděpodobně největší zásluha za vytvoření stavového firewallu je přisuzována Nir Zukovi a jeho týmu Check Point v polovině 90. let 20. století. Předchůdce stavového firewallu – nestavový firewall pracuje vždy s každým paketem (datagramem) samostatně. U takového firewallu neexistuje žádný způsob, jak zjistit, zda je daný paket součástí již existujícího spojení, pokouší se navázat nové připojení nebo se jedná o podvodný paket. Moderní firewally jsou tzv. state-aware a nabízejí správcům sítí přesnější kontrolu síťového provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Klasický příklad, kdy může provoz sítě selhat s nestavovým firewallem, je FTP (File Transfer Protocol). Tento protokol dle návrhu může pracovat ve dvou režimech. V aktivním režimu klient odešle (na port 21) serveru číslo portu (větší než 1024) a server se na něj ze svého portu (20) připojí. V pasivním režimu to funguje přesně opačně – server pošle klientovi port (větší než 1024) a on se na něj připojí (z portu většího než 1024). Preferovanější režim je zpravidla pasivní, díky vyšší bezpečnosti. Problém spočívá v tom, že pracovní port se mění s každým připojením, takže není možné napsat bezpečné a jednoznačné statické filtrovací pravidlo, které by dokázalo FTP spojení rozpoznat. Stavové firewally tento problém řeší tím, že si udržují tabulku navázaných spojení a inteligentně asociují nové požadavky na připojení s existujícími v tabulce. Například v Linuxu modul codice_1 dokáže z navazovaného spojení „odposlechnout“ kombinaci portů. Dále pak zajistí, že stavový firewall tyto pakety označí RELATED – tedy povolené.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stavový firewall poskytuje vyšší efektivitu kontroly jednotlivých paketů, protože pro existující spojení kontroluje jen stavovou tabulku, místo toho, aby kontroloval u každého paketu sadu nadefinovaných složitých pravidel. Stavový firewall nijak nesouvisí s . Je schopný udržovat důležité parametry všech spojení v paměti od začátku až do konce. Tyto parametry mohou být: Nejnáročnější kontrola se provádí v době nastavení spojení. Poté jsou všechny pakety (pro danou relaci) zpracovávány rychleji, protože je snadné určit, zda patří do stávající relace nebo ne. Po ukončení spojení se z tabulky daná relace vymaže. Datagram (paket, segment) může být zařazen do některých z následujících kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "TCP komunikace.", "content": "Je-li použit jako komunikační protokol TCP, využívá se trojcestný hand-shake. Klient zahájí nové připojení odesláním příznaku SYN=1 v hlavičce paketu. Každý paket, který má nastavený SYN=1 je považován firewallem jako zahajovací paket nového spojení. Pokud je služba požadována klientem na serveru k dispozici, server odpoví odesláním paketu s nastaveným příznakem SYN=1 a ACK=1. Klient pak odpoví paketem, ve kterém je nastaven jen bit ACK=1 a spojení je tímto označeno za ESTABLISHED. Takovým firewallem projdou všechny odchozí pakety, ale příchozí pakety projdou jen takové, které jsou součástí ESTABLISHED spojení. Toto zabezpečení zabrání hackerům zahájit nežádoucí spojení. Aby se zabránilo neustálého zaplňování tabulky, je integrován systém, který po určité době, kdy spojení „mlčí“, toto spojení z tabulky smaže. Proto mnoho aplikací posílá po dobu „mlčení“ zprávy tzv. „keepalive“, aby se firewall nerozhodl spojení ukončit. Za zmínku stojí uvést, že nejčastějším útokem na internetu typu Denial of service je SYN-flood. Tedy útok, kdy útočník odesílá mnoho paketů s příznakem SYN cílovému počítači, ale dále již neodpovídá. To má za následek přeplnění stavové tabulky a mj. zpomalení serveru, ale třeba i zhroucení systému a počítač pak musí být lokálně restartován.", "section_level": 2}, {"title": "UDP komunikace.", "content": "Mnoho stavových firewallů je schopno sledovat stav i v nespojových protokolech, jako je UDP. Těmto relacím udělí firewall stav ESTABLISHED hned jak projde první paket. Stav relace ze stavové tabulky vymaže zpravidla po vypršení time-out.", "section_level": 2}, {"title": "Filtry aplikační úrovně.", "content": "Nicméně, filtrování samotných paketů není považováno za dostatečnou ochranu. Aby bylo možné účinně blokovat peer-to-peer sítě, je potřeba mít firewall, který umí filtrovat na aplikační úrovni. Tento systém je považován za nadstavbu stávajícího SPI (Stateful packet inspection). Prozkoumávání na aplikační úrovni je samozřejmě nesmírně náročné na inteligenci firewallu i na jeho výpočetní výkon. U mnoha firewallů se s rozhodováním na aplikační úrovni lze setkat jen v omezené míře a v provedení aplikačních bran (aplikační proxy). Aplikační firewally se od stavových liší v několika směrech. Například filtr na aplikační úrovni může rozeznat HTTP protokol používaný pro přístup na webovou stránku a HTTP protokol používaný pro sdílení souborů, zatímco firewall, skenující jen sled paketů by nakládal s oběma HTTP stejně.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nekompatibilita.", "content": "Nejnovější operační systémy od Microsoftu Windows 7 a Windows Vista, používají TCP window scaling – neboli škálování TCP segmentu, což některým firewallům, které používají SPI (Stateful packet inspection), vadí. Pre-released (beta) verze Windows Vista údajně měla více problémů, včetně neúspěšného připojení na web přes firewall používající SPI.", "section_level": 2}, {"title": "Zranitelnost.", "content": "Existuje riziko, že zranitelnosti jednotlivých protokolů by mohly umožnit útočníkovi získat kontrolu nad firewallem. Nejen proto by se měl software firewallu pravidelně aktualizovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stavový firewall (též stavový paketový filtr, ) je v informatice označení pro takový firewall, který podporuje \"SPI\" (), což znamená, že je schopen sledovat a udržovat všechny navázané TCP/UDP relace (pracuje na transportní vrstvě referenčního modelu ISO/OSI). Stavový firewall je schopen rozlišovat různé stavy paketů v rámci jednotlivých relací (spojení) a jeho úkolem je propustit pouze takové, které patří do již povolené relace (jiné jsou zamítnuty).", "tgt_summary": "In computing, a stateful firewall is a network firewall that tracks the operating state and characteristics of network connections traversing it. The firewall is configured to distinguish legitimate network packets for different types of connections. Only packets matching a known active connection are allowed to pass the firewall. In contrast, a stateless firewall does not take context into account when determining whether to allow or block packets. Stateful packet inspection (SPI), also referred to as dynamic packet filtering, is a security feature often included in business networks.", "id": 1787947} {"src_title": "Magdalénien", "tgt_title": "Magdalenian", "src_document": [{"title": "Dějiny bádání.", "content": "Eponymní lokalita byla kopána v 60. letech 19. století francouzským paleontologem Édouardem Lartetem. Lartet na základě paleontologických nálezů rozdělil paleolit na 4 období (kdy první je nejmladší a čtvrté nejstarší), přičemž magdalénien v jeho rozdělení znamená druhou nejmladší fázi zvanou „doba sobů“ (popř. „období lovců sobů“). Na Lartetovu práci navázal geolog a paleontolog Louis Laurent Gabriel de Mortillet, který přejal soudobou geologickou praxi nazývat období dle typických lokalit. Mortillet rozdělil Lartetovo období sobů na dvě samostatná období — starší solutréen (dle lokality La Roche de Solutrée) a mladší magdalénien. Na počátku 20. století vydělil francouzský římskokatolický kněz a významný paleolitik Henri Breuil šest fází magdaleniénu, a to na základě typologie kamenné štípané industrie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Magdalénien je dokumentován ve Španělsku v Kantábrii, v oblasti Pyrenejí, ve Francii, s výjimkou Provence a Normandie, v zemích Beneluxu, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku, a v severovýchodním Slovensku. Do Čech se dostával pravděpodobně ze západu či severozápadu, na Moravu, která tvoří východní hranici jeho rozšíření, pak od jihu z oblasti Podunají. Obecně se pak zvažuje původ našeho magdalénienu v západoevropském (francouzském) prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Klima a přírodní prostředí.", "content": "Tato kultura se vyskytovala na konci posledního (würmského) glaciálu, kdy se po odeznění posledního ledovcového maxima klima (LGM) mírně oteplovalo a zvlhčovalo. Změny klimatu měly za následek náhlé teplotní výkyvy, známé jako Dansgaard-Oeschgerův jev. Klima pozdního glaciálu bylo dále poznamenáno střídáním chladnějších období stadiálů (Dryas I a Dryas II) a teplejších interstadiálů (Bölling, Alleröd). Po posledním ledovcovém maximu došlo k ústupu ledovce na sever, což způsobilo nejen rozšiřování životních prostor, ale také posun nástupu ročních období a prodloužení vegetačních období. Významným faktorem bylo tzv. mesoklima (něm.), tedy regionální či lokální klima. V teplejších obdobích převládala světlá tajga (borovice lesní, bříza), v chladnějších obdobích pak spíše stepi. Obecně měla krajina mozaikovitý charakter, ve kterém se střídaly různé ekosystémy. Mamut srstnatý se v tomto období stále ještě vyskytoval, byl však již na ústupu. Častý byl výskyt soba polárního, který byl také nejhojněji loveným druhem. Loven byl i kůň (jeho pozůstatky jsou časté zejména na otevřených sídlištích) či jelen lesní. Z menších savců pak mezi lovené druhy patřil například zajíc bělák či liška polární. K dalším (neloveným) druhům patřil nosorožec srstnatý, medvěd jeskynní a již méně častý šavlozubý tygr. Na konci magdaleniénu docházelo k rozšiřování lesních ploch na úkor stepi či tundry. Podle starších teorií přeměna krajiny pravděpodobně způsobila vyhynutí velkých savců, kteří takto přišli o svůj zdroj obživy. Nověji se však zvažuje, že vyhynutí některých druhů nemůžeme přičítat (pouze) klimatickým změnám, ale zejména činnosti člověka, přičemž klimatické změny celý proces jen urychlily. V každém případě však změny v životním prostředí magdalénských lovců vyvolaly i změny kulturní — magdalenién byl vystřídán kulturami pozdního paleolitu.", "section_level": 1}, {"title": "Sídliště.", "content": "V magdaleniénu byly osídleny zejména jeskyně a skalní převisy, avšak známe i otevřená sídliště (v blízkosti řek či jeskyní). Intenzivně byly tedy osidlovány zejména krasové oblasti. U nás můžeme uvést například poměrně husté osídlení Moravského krasu. Četná malá sídliště jsou považována za krátkodobá letní tábořiště. Některá sídliště byla snad i funkčně specializovaná, objevují se dílenské zóny.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Ke zkoumaným magdalénským sídlištím na našem území patří česká lokalita Hostim u Berouna. Na tomto sídlišti byly odkryty zbytky obydlí, dále byl nalezen rozsáhlý soubor štípené industrie (přes 16 000 kusů), nalezeny byly i pozůstatky červeného hematitového barviva a velký počet břidlicových destiček s rytinami koní a sobů. Asi nejvýznamnější magdalénské sídliště bylo odkryto v jeskyni Pekárna v jižní části Moravského krasu, kde bylo magdalénské osídlení zjištěno na třech místech. Bylo zde odkryto několik ohnišť, množství kamenné štípané i kostěné a parohové industrie (harpuny, jehly, tzv. náčelnické hole). Asi nejvýznamnější jsou nálezy mobilního umění — silně stylizované kostěné ženské figurky a zejména rytiny na koňských žebrech se scénickými vyobrazeními souboje bizonů a pasoucích se koní. Dalším místem je jeskyně Kůlna.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Magdalénská obydlí byla menší, lehčí, kruhové konstrukce, ačkoliv se vyskytují i pozůstatky příbytků větších rozměrů. Známá je německá lokalita Gönnersdorf, kde byly odkryty pozůstatky po třech větších (zhruba 6–8 metrů) a čtyřech menších stavbách (o průměru zhruba 2,5 metru). Jedna z větších staveb byla vymezena dlažbou z břidlicových desek a valounů. Uprostřed stavby byla jáma po větším — středovém — kůlu, obklopená menšími kůlovými jamkami v odstupu 1,2 metru. Vedle jámy po středovém kůlu bylo odkryto ohniště vyplněné a obložené valouny, které sloužily pro kumulaci tepla. Někteří archeologové spatřují podobnost této konstrukce s mongolskými jurtami. Pozůstatky menší, kruhové konstrukce s venkovním ohništěm byly odkryty na francouzské lokalitě Pincevent.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Čechách byly pravděpodobně zachyceny pozůstatky magdalénského obydlí na již zmíněné lokalitě Hostim u Berouna. Na otevřeném sídlišti o rozsahu asi 250 m byla zjištěna okrouhlá koncentrace desek z diabasového tufu, která měla vnější průměr 7 m a vnitřní průměr něco přes 4 metry. Předpokládá se, že desky vymezující obydlí sloužily k zatížení konstrukčních prvků přístřešku. V prostoru obydlí byly nalezeny také stopy ohniště.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřební ritus.", "content": "Množství magdalénských hrobů je známo z území Francie (jedná se o samostatné hroby, pohřebiště se nevyskytují). Patří sem například významný hrob z L'Abri du Cap Blanc (Převis Cap Blanc), kopaný roku 1911 Louisem Capitanem a Denisem Peyronym. Pohřeb mladé dívky obložený kameny byl uložen v blízkosti magdalénského skalního umění (konkrétně před velkým basreliéfem koně), se kterým má přímou, pravděpodobně rituální, souvislost. Další pohřeb pod skalním převisem je znám z Laugerie-Basse (Dordogne). Zde byl lidský skelet pohřben ve skrčené poloze na boku a obklopen množstvím provrtaných lastur (středozemního původu). Pohřeb kopaný koncem 19. století byl uložen mezi velkými kamennými bloky. Z německé lokality Bonn-Oberkassel je znám hrob asi 50letého muže a mladé, přibližně 20 až 25leté ženy a psa. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů domestikace psa (resp. domestikace vlka). V polské jeskyni Maszycka, zkoumané roku 1883 Godfrydem Ossowskim, byly nalezeny pozůstatky nejméně 16 jedinců. Kosti na sobě nesly znaky řezání a tříštění, které jsou spojovány s antropofágií, tedy kanibalismem. Z českého a moravského prostředí magdalénské hroby jako takové známy nejsou. V Koněpruských jeskyních byla odkryta lidská lebka a několik dalších (sporných) zlomků lebek je známo z moravských lokalit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magdalenién je archeologická kultura zaujímající svrchní (pozdní) část mladého paleolitu (přibližně 17 až 11 tisíc let BP). Jedná se o poslední velkou civilizaci období paleolitu. Je pojmenován dle eponymní lokality la Madeleine v Dordogne ve Francii.", "tgt_summary": "The Magdalenian cultures (also Madelenian; French: \"Magdalénien\") are later cultures of the Upper Paleolithic and Mesolithic in western Europe. They date from around 17,000 to 12,000 years ago. It is named after the type site of La Madeleine, a rock shelter located in the Vézère valley, commune of Tursac, in France's Dordogne department. Édouard Lartet and Henry Christy originally termed the period \"L'âge du renne\" (the Age of the Reindeer). They conducted the first systematic excavators of the type site, publishing in 1875. The Magdalenian epoch is associated with reindeer hunters, although Magdalenian sites contain extensive evidence for the hunting of red deer, horses, and other large mammals present in Europe toward the end of the last glacial period. The culture was geographically widespread, and later Magdalenian sites stretched from Portugal in the west to Poland in the east. It is the third epoch of Gabriel de Mortillet's cave chronology system, corresponding roughly to the Late Pleistocene. Besides La Madeleine, the chief stations of the epoch are Les Eyzies, Laugerie-Basse, and Gorges d'Enfer in the Dordogne; Grotte du Placard in Charente and others in south-west France.", "id": 1189180} {"src_title": "John Hasbrouck van Vleck", "tgt_title": "John Hasbrouck Van Vleck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vědecké rodině, otec byl matematik a děd astronom. Vyrůstal v Madisonu, kde také na tamní Wesleyan University roku 1920 získal titul bakaláře v klasickém liberálním studiu. Doktorát získal na Harvardově univerzitě roku 1922 a nastoupil jako asistent na University of Minnesota, odkud krátce přešel na svoji alma mater a odtud opět na Harvardovu univerzitu. Za druhé světové války pracoval na vývoji radaru na MIT, kde přispěl studiem absorpce centimetrových vln, což mělo význam pro další vývoj nejen radaru, ale také radioastronomie. Účastnil se jako oponent i projektu Manhattan, vývoje atomové bomby, kde se zasloužil o zjednodušení bomby a zmenšení jejích rozměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a působení.", "content": "Van Vleck se zpočátku zabýval absorpcí a spektrálními čarami. Položil základy kvantově mechanické teorii magnetismu a bývá označován jako její otec. Podoně se zasloužil o teorii krystalového pole a ligandů. Mezi jeho žáky patřili nobelisté Edward Mills Purcell a Philip Warren Anderson, historik vědy Thomas Kuhn nebo jeden z vynálezců číslicového počítače, John Vincent Atanasoff.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Už roku 1936 mu jeho domovská univerzita udělila čestný doktorát a roku 1950 byl zvolen zahraničním členem Holandské královské akademie věd. V letech 1961-1962 byl hostujícím profesorem na Oxfordaké univerzitě a roku 1966 mu president USA udělil Národní vyznamenání za vědu. V roce 1967 byl zvolen zahraničním členem Královské společnosti, roku 1974 získal Lorentzovu medaili a v roce 1977 společně s Philipem W. Andersonem a sirem Nevillem Mottem Nobelovu cenu za fyziku. Van Vleckovy transformace a Van Vleckův paramagnetismus nesou jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Hasbrouck van Vleck (13. března 1899, Middletown, Connecticut – 27. října 1980, Cambridge (Massachusetts)) byl americký matematik a fyzik. V roce 1977 získal Nobelovu cenu za fyziku za svůj příspěvek k pochopení chování elektronů v magnetických pevných látkách, za „zásadní teoretické výzkumy elektronové struktury magnetických a neuspořádaných systémů“.", "tgt_summary": "John Hasbrouck Van Vleck (March 13, 1899 – October 27, 1980) was an American physicist and mathematician. He was co-awarded the Nobel Prize in Physics in 1977, for his contributions to the understanding of the behavior of electrons in magnetic solids.", "id": 1295476} {"src_title": "Arthur Leonard Schawlow", "tgt_title": "Arthur Leonard Schawlow", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Arthur Leonard Schawlow se narodil ve městě Mount Vernon, Stát New York roku 1921. Jeho matka Helen pocházela z Kanady, otec z Lotyšské Rigy, odkud emigroval do USA. Když byly Arthurovi 3 roky rodina se přestěhovala do kanadského Toronta. Chodil do střední školy Vaughan Road Academy, kterou dokončil ve věku 16 let. Poté nastoupil na Torontskou univerzitu, kde získal bakalářský i doktorský titul, přičemž jeho studium bylo přerušeno Druhou světovou válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po skončení studia nejprve zůstal jako post doktorand v Torontu, v roce 1949 však odešel na Kolumbijskou univerzitu, jeho vedoucím byl Charles Hard Townes. O dva roky později odešel do Bellových laboratoří a v roce 1961 přijal pozici profesora na Stanfordově univerzitě. Zde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Jeho výzkum se týkal optiky, zejména pak laserů a jejich využití ve spektroskopii. Dále se věnoval též supravodivosti a nukleární rezonance. Spolu s Townesem byl autorem práce o mikrovlnné spektroskopii.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1962 byl oceněn on a Charles Townes medailí Stuarta Ballnatina, udělovanou Franklinovým institutem za přínos v oblasti vědy nebo inženýrství. O rok později získal znovu s Townesem Youngovu medaili, kterou uděluje Fyzikální institut, za přínos v oblasti optiky. V roce 1976 získal Frederic Ives Medal od The Optical Society. Nejvýznamnější ocenění získal ovšem až roku 1981, kdy byl oceněn Nobelovovou cenou za fyziku za práci v oblasti laserové spektroskopie, spolu s ním ji obdrželi i Nicolaas Bloembergen a Kai Manne Boerje Siegbahn. Na začátku 90. let založily American Physical Society a NEC Corporation cenu Arthura L. Schawlowa. Tato je každoročně udělována lidem, kteří významně přispěli základnímu fyzikálnímu výzkumu v oblasti laserů.", "section_level": 1}, {"title": "Víra.", "content": "Byl ortodoxním křesťanem, členem metodistické církve. Dále byl znám jako velký fanoušek jazzu a sběratel jazzových nahrávek.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho ženou byla sestra Charlese Townese Aurelie, s níž měl 2 dcery a syna Arthura, který trpěl autismem. Další významný fyzik Robert Hofstadter měl rovněž dítě s autismem, začali tedy spolupracovat. Schawlow později založil institut pro osoby s autismem, který byl těsně před jeho smrtí přejmenovaný na Centrum Arthura Schawlowa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur Leonard Schawlow (5. května 1921 Mount Vernon – 28. dubna 1999 Palo Alto) byl americký fyzik nejznámější pro svou práci s lasery, za kterou v roce 1981 získal spolu s Nicolaasem Bloembergenem a Kaiem Siegbahnem Nobelovu cenu za fyziku. Titul Ph.D. získal na Torontské univerzitě. V roce 1951 začal pracovat v Bellových laboratořích, ale v roce 1961 odešel na Stanfordovu univerzitu dělat profesora.", "tgt_summary": "Arthur Leonard Schawlow (May 5, 1921 – April 28, 1999) was an American physicist and co-inventor of the laser with Charles Townes. His central insight, which Townes overlooked, was the use of two mirrors as the resonant cavity to take maser action from microwaves to visible wavelengths. He shared the 1981 Nobel Prize in Physics with Nicolaas Bloembergen and Kai Siegbahn for his work using lasers to determine atomic energy levels with great precision.", "id": 1450292} {"src_title": "Aurignacien", "tgt_title": "Aurignacian", "src_document": [{"title": "Dějiny bádání.", "content": "Eponymní lokalita Aurignacká jeskyně (\"la grotte d'Aurignac\") leží v jižní Francii na úpatí Pyrenejí, asi 50 km jz od Toulouse. Prozkoumal ji paleontolog a archeolog Édouard Lartet, který na základě nálezů z této lokality roku 1861 demonstroval současnost některých vyhynulých druhů zvířat s člověkem. Lartet také dle nálezů z Aurignacké jeskyně vyčlenil ve své periodizaci paleolitu (založené na paleontologických nálezech) tzv. \"období mamutů\". Specifičnosti aurignacké industrie si později povšiml Gabriel de Mortillet, který ovšem aurignacien nedovedl správně chronologicky zařadit a proto jej ve své periodizaci paleolitu vynechal. Pojem aurignacien byl použit až r. 1906 Henri Breuilem a Émilem Cartailhackem, a to pro označení mladopaleolitické industrie, kterou zařadili mezi (středopaleolitický) moustérien a solutréen. Breuil rozdělil aurignacien na 3 stupně (starší, střední a mladší). Původní Breuilův pojem starší aurignacien byl ve 30. letech nahrazen samostatnou kulturou tzv. perigordiénu, kterou definoval Denis Peyrony roku 1933. Další úpravu Breuilovy periodizace provedla Dorothy Garrod, která definovala mladší stupeň aurignacienu jako tzv. gravettien.", "section_level": 1}, {"title": "Antropologie.", "content": "Nositeli aurignacienu jsou již anatomicky moderní lidé. Průzkum jeskyně Cueva Bajondillo ve Španělsku odhalil industrie starší než 40 tisíc let. Nejstarší kosterní pozůstatky z prostředí evropského aurignacienu jsou známy z rumunské lokality Peștera cu Oase. Jednou z nejvýznamnějších lokalit jsou i moravské mladečské jeskyně (označené jako Mladeč I a Mladeč II), kde byl nalezeno sedm lebek anatomicky moderních lidí. Tyto lebky jsou vůbec nejstaršími pozůstatky \"homo sapiens\" ve střední Evropě, jejichž stáří bylo radiokarbonovou metodou určeno na 31 tis. let. Mezi další důležité lokality s nálezy nejstarších příslušníků h. sapiens v Evropě patří jeskyně Sv. Prokopa v Praze 5, nálezy z eponymní lokality Aurignac či nálezy z anglické lokality Kents Cavern 4.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Od Pyrenejského poloostrova do Polska a Německa, od jižní Anglie až do Ruska a na Balkánský poloostrov. K Aurignacké kultuře náleží i enkláva na Předním východě.", "section_level": 1}, {"title": "Sídliště.", "content": "Sídliště aurignacké kultury mohou být situována v chráněných prostorách jeskyní a skalních převisů, stejně jako na otevřených prostranstvích. Jeskynní sídliště převládají v západní Evropě, zatímco ve střední a východní Evropě jsou spíše známa sídliště otevřená. Ze střední Evropy jsou známa sídliště z Tibavy, Seni a Barci (Slovensko), z rakouského Stratzingu a moravských lokalit Stránská skála (Brno), Vedrovice či Milovice.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Umění aurignacienu je vyspělé a vykazuje regionální odlišnosti. Můžeme je rozdělit na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aurignacien [\"óriňasien\"] je první jasně mladopaleolitická kultura (jejím nositelem je již homo sapiens). Spadá do starší fáze mladého paleolitu a je datován přibližně do období 38 až 28 tisíc let BP.", "tgt_summary": "The Aurignacian () is an archaeological tradition of the Upper Palaeolithic associated with European early modern humans (EEMH) lasting from 43,000 to 26,000 years ago. The Upper Paleolithic developed in Europe some time after the Levant, where the Emiran period and the Ahmarian period form the first periods of the Upper Paleolithic, corresponding to the first stages of the expansion of \"Homo sapiens\" out of Africa. They then migrated to Europe and created the first European culture of modern humans, the Aurignacian. An Early Aurignacian or Proto-Aurignacian stage is dated between about 43,000 and 37,000 years ago. The Aurignacian proper lasts from about 37,000 to 33,000 years ago. A Late Aurignacian phase transitional with the Gravettian dates to about 33,000 to 26,000 years ago. The type site is the Cave of Aurignac, Haute-Garonne, south-west France. The main preceding period is the Mousterian of the \"Neanderthals\". One of the oldest examples of figurative art, the Venus of Hohle Fels, comes from the Aurignacian and is dated to between 40,000 and 35,000 years ago (though now earlier figurative art may be known, see Lubang Jeriji Saléh). It was discovered in September 2008 in a cave at Schelklingen in Baden-Württemberg in western Germany. The German Lion-man figure is given a similar date range. The Bacho Kiro site in Bulgaria is one of the earliest known Aurignacian burials. A \"Levantine Aurignacian\" culture is known from the Levant, with a type of blade technology very similar to the European Aurignacian, following chronologically the Emiran and Early Ahmarian in the same area of the Near East, and also closely related to them. The Levantine Aurignacian may have preceded European Aurignacian, but there is a possibility that the Levantine Aurignacian was rather the result of reverse influence from the European Aurignacian: this remains unsettled.", "id": 871023} {"src_title": "Emma Waldecko-Pyrmontská", "tgt_title": "Emma of Waldeck and Pyrmont", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Budoucí nizozemská královna se narodila v malém německém městečku Arlosen. Jejími rodiči byli vládce knížectví Waldeck-Pyrmont \"Jiří Vilém Waldeck-Pyrmont\" a jeho manželka \"Helena Nasavská\". Její bratr \"Frederik Waldeck Pyrmont\" byl posledním panujícím vévodou knížectví, sestra \"Helena Waldeck Pyrmont\" byla manželkou Leopolda, vévody z Albany, syna britské královny Viktorie, další její sestra se provdala za krále Viléma II. Württemberského.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V jednadvaceti letech se provdala za o 41 let staršího nizozemského krále Viléma III. Stalo se tak 17. ledna roku 1879, dva roky po smrti jeho první manželky Žofie Württemberské. Král měl z tohoto prvního manželství tři syny: Viléma, Mořice a Alexandra; Mořic však zemřel jako dítě a nejstarší Vilém půl roku po svatbě Emmy a Viléma. Při výběru královy druhé manželky se uvažovalo i o Emmině starší sestře - princezně Pavlíně nebo o dánské princezně Thyře. Ona sama se v manželství projevila jako žena srdečná a poddajná. Její zásluhou zmizelo předchozí napětí jak v královské rodině, tak mezi parlamentem a králem. Měla dobrý vliv na nestálou a náladovou osobnost královu a manželství bylo mimořádně šťastné. Z jejího manželství se narodil jediný potomek, dcera Vilemína (31. srpna 1880), budoucí nizozemská královna. Když se dcera Vilemína narodila, žil ještě Alexandr (1851-1884), poslední ze tří synů z prvního manželství jejího otce s Žofií Württemberskou, a Vilemína nebyla brána do úvahy jako budoucí panovnice. Její otec však přežil i tohoto svého syna a následníkem nizozemského trůnu se stala Vilemína. Poté co 23. listopadu roku 1890 Vilém zemřel, stala se dědičkou trůnu její jedenáctiletá dcera Vilemína jako poslední králův žijící potomek. Ona sama pak převzala nad svou neplnoletou dcerou regentství, a to až do roku 1898, kdy Vilemína dosáhla plnoletosti a převzala nizozemský trůn. Protože na lucemburský trůn v té době nemohla usednout žena, zdědil jej po Vilémově smrti nasavský vévoda Adolf, synovec Viléma III. (a také její strýc z matčiny strany). Trpělivým a moudrým počínáním přispěla coby regentka, od roku 1898 zvaná \"královna matka\", velmi výrazně k posílení konstituční monarchie. Je považována za zakladatelku moderní nizozemské monarchie. Ona i její dcera Vilemína obnovily postupně důvěru v oranžský dům, která byla tvrdohlavým a náladovým vystupováním Viléma III. vážně poškozena. Zemřela 20. března roku 1934 v důsledku komplikací po překonané bronchitidě ve věku 75 let. Byla pochována v Nieuwe Kerk v Delftu, místě posledního odpočinku příslušníků nizozemské královské rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adelheid Emma Wilhelmina Theresia Waldeck-Pyrmont (2. srpna 1858, Arolsen - 20. března 1934, Den Haag) byla druhá manželka Viléma III. Nizozemského a nizozemská královna. Královna je v nizozemské královské rodině stále velmi dobře vzpomínána. V letech 1890-1898 byla královnou-regentkou a v letech 1890-1934 královnou-matkou.", "tgt_summary": "Emma of Waldeck and Pyrmont (Adelheid Emma Wilhelmina Theresia; 2 August 1858 – 20 March 1934) was Queen consort of the Netherlands and Grand Duchess consort of Luxembourg by marriage to King-Grand Duke William III. An immensely popular member of the Dutch Royal Family, Queen Emma served as regent for her daughter, Queen Wilhelmina, during the latter's minority from 1890 until 1898.", "id": 119104} {"src_title": "Vilém Oranžský (1840–1879)", "tgt_title": "William, Prince of Orange", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vilém se narodil jako nejstarší syn nizozemského krále Viléma III. z jeho prvního manželství s Žofií Württemberskou. V rodině ho familiérně nazývali \"\"Wiwil\"\". V době jeho narození byl třetím v pořadí následnictví na holandský trůn a 18. v pořadí na trůn Velké Británie, avšak již po několika týdnech se stal jeho otec následníkem. 7. října de 1840 se jeho praděd Vilém I. Nizozemský vzdal trůnu ve prospěch svého syna, Viléma II., neboť nesouhlasil s výsledkem Londýnské smlouvy z roku 1839, kterou vznikla jako nezávislý stát Belgie, do té doby součást Nizozemí; kromě toho se hodlal oženit s \"Henriettou d'Oultremonte\", šlechtičnou katolického vyznání. V roce 1849, po smrti svého děda Viléma II. nástupu na trůn svého otce, Viléma III., se stal princ Vilém následníkem trůnu a pokračovatelem dynastie Oranje-Nassau. Vilém, bystrý a inteligentní chlapec, byl vychováván v přísném viktoriánském duchu té doby, jež znamenala pro Viléma pohromu. Jeho vychovatel ho přísně potrestal za masturbaci, což ho silně poznamenalo traumatizujícími pocity hanby a hříchu. Poté, co ztroskotal plán sňatku Viléma s britskou princeznou Alicí Sasko-Koburskou, druhou dcerou královny Viktorie, se princ zamiloval do hraběnky \"Mathilde van Limburg Stirum\". Jeho rodiče ovšem naprosto odmítli přijmout Mathildu jako nevěstu, neboť (nejen) pro nizozemskou královskou rodinu té doby byl sňatek jejího člena s příslušnicí běžné šlechty nerovný a tedy neakceptovatelný. Roli zde ovšem mohlo hrát i to, že Vilém III. měl dříve poměr s Mathildinou matkou a obával se, že dívka by mohla být princovou nevlastní sestrou. Všechny tyto události vyústily v odjezd zklamaného Viléma do Paříže, kde se oddával sexu, alkoholu a hazardu. Jeho pařížská milenka \"Henriette Hauser\" mu dala přezdívku \"Princ Citrón\" podle barvy jeho pleti (a samozřejmě v souvislosti s významem jeho jména – francouzsky i v jiných jazycích \"Oranje resp. Orange = pomeranč\"); pařížská periodika přezdívku převzala a používala ji, když informovala o princově skandálním životním stylu. Tyto jeho excesy také stály 11. června roku 1879 v pozadí jeho smrti v 38 letech věku. Zemřel ve svém bytě v rue Auber blízko pařížské opery na kombinaci tyfu, cirhózy a dalších jaterních neduhů a totálního tělesného vyčerpání. 26. července roku 1879 byly jeho ostatky pohřbeny v královské hrobce v Nieuwe Kerk v Delftu, místě posledního odpočinku nizozemské panovnické rodiny. Po jeho smrti se stal následníkem nizozemského trůnu jeho nejmladší bratr Alexandr. I on však zemřel dříve (v roce 1884) než jejich otec, král Vilém III., a následnicí a po králově smrti v roce 1890 i nástupkyní na trůn se stala nevlastní sestra obou bratří Vilemína, dcera z druhého manželství krále Viléma III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém Oranžský (nizozemský \"Willem Nicolaas Alexander Frederik Karel Hendrik van Oranje-Nassau\", 4. září 1840, Haag – 11. června 1879, Paříž byl nizozemský následník trůnu, syn Viléma III. Nizozemského z oranžsko-nasavské dynastie.", "tgt_summary": "William, Prince of Orange (Willem Nicolaas Alexander Frederik Karel Hendrik; 4 September 1840 – 11 June 1879), was heir apparent to the Dutch throne as the eldest son of King William III from 17 March 1849 until his death.", "id": 50872} {"src_title": "Garoua", "tgt_title": "Garoua", "src_document": [{"title": "Poloha a doprava.", "content": "Město je správním střediskem departmentu Benue, který má rozlohu 13 614 km² s 598 593 obyvateli (stav v roce 2001) a metropolí regionu Nord. Od Yaoundé je vzdušnou čarou vzdáleno 630 km, od Čadu na východě 70 km a od Nigérie na západě pouhých 35 km. Leží v nadmořské výšce 249 m n. m. Po souši je dobře dosažitelné jak severním směrem k Maroua tak i k jihu k Ngaunderé po relativně kvalitní asfaltové silnici. V dopravě jsou využívány hlavně minibusy. Díky poloze na břehu řeky Bénoué je město největším vnitrozemským přístavem v zemi, po Douale a Kribi třetím největším přístavem v Kamerunu vůbec, a to i přes to, že během období sucha bývá řeka zpravidla pro větší plavidla nesplavná.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Oblast dnešního města osídlili v 17. století kmeny Bata a Fali. Samotné město založil roku 1835 Modibbo Haman Njoundi. V průběhu 19. století přicházeli nomádští Fulbové a vybudovali kolem města obranný systém. Později obohatil národností pestrost města i příchod muslimských Hausů a Arabů. Němci kolonizovali město roku 1901. Založili velký přístav, který je však v dnešní době využíván čím dál méně. V roce 1924 se ve městě, tehdy již pod francouzskou správou, narodil Ahmadou Babatoura Ahidjo, pozdější prezident Kamerunu. Díky jeho investicím a podpoře se z města stalo významné průmyslové centrum a bylo zde založeno i mezinárodní letiště s přímou linkou do Paříže. Air Cameroon dnes létají do Yaoundé, Doualy, Ngaoundéré, Maroua či N´Djameny v Čadu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a klima.", "content": "Město leží severně od pohoří Adamaua na rovině pokryté savanami, křovinatými savanami i zemědělskou krajinou. Na severozápad od města se zvedají fotogenické útesy a hory stolového charakteru. Díky řece Bénoué je v okolí města dostatek užitkové vody, která umožňuje zemědělskou činnost. Město leží v oblasti se střídajícími se obdobími dešťů a sucha. Průměrné srážky přesahují v letních měsících od května do září 100 mm, přičemž nejdeštivější je srpen se 147 mm. (před třiceti lety až o 100 mm více!) Období sucha od listopadu do dubna se vyznačuje nízkými nebo žádnými (prosinec, leden) srážkami. Teploty mohou kolísat mezi dvěma extrémy a to 16 °C a 40 °C. Nejteplejšími měsíci jsou únor až květen s maximy 33 – 37 °C, a minimy 23 – 26 °C. Nejchladněji bývá v červenci a srpnu a také prosinci a lednu (průměr 26 °C)", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Přesný počet obyvatel se v závislosti na zdrojích značně různí. Objevují se čísla od 250 000 až do téměř 400 000 obyvatel. Starousedlíci jsou příslušníci kmenů Fali, Bata, Kirdi a Fulani. V současnosti do města imigrují lidé z okolí například kmeny Kapsiki, Mafa, Toupouri, Massa, Moundang, Giziga či Mada. Zatímco původní obyvatelstvo včetně Arabů se věnuje zejména obchodu a řemeslům, nově příchozí se živí na okrajích města zemědělstvím. Převažujícím náboženstvím je sunnitský islám, dále katolictví, evangelictví a také animismus.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Město je místem ředitelství společnosti Sodecoton věnující se zejména produkci bavlny. Existuje zde podnik na výrobu nápojů Brasseries du Cameroun.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový klub Cotonsport Garoua, hrající první kamerunskou ligu. Z kamerunských fotbalových týmů má nejvyšší rozpočet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Garoua je město na severu Kamerunu, třetí největší sídlo v zemi. Je hlavním městem regionu Nord. Leží na řece Benue (\" Bénoué\"), je tu významný přístav a také mezinárodní letiště. Velkou část stále rostoucí populace tvoří (Fulbové), majoritními náboženstvími jsou islám a katolictví.", "tgt_summary": "Garoua or Garua (German: Garua) is a port city and the capital of the North Region of Cameroon, lying on the Benue River. A thriving centre of the textiles and cotton industries, the city has approximately 436,899 inhabitants in 2018.", "id": 1603938} {"src_title": "Dolarová aukce", "tgt_title": "Dollar auction", "src_document": [{"title": "Průběh dolarové aukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava a pravidla dolarové aukce.", "content": "Tato aukce je postavena na průběhu anglické aukce, ale jedná se spíše o aukci typu všichni platí (first price all-pay auction) pro dva hráče. Účastníci nabízejí postupně vyšší a vyšší příhozy za předmět, který se draží, v našem případě je to dolarová bankovka. Vítěz dostane bankovku za cenu, kterou bankovku vydražil, ale i druhý hráč s nejvyšším příhozem musí zaplatit svůj příhoz a bankovku nedostane. Být druhý znamená zaplatit za nic. Aby měla dolarová aukce smysl, je nutné, aby zde byli aspoň dva hráči, kteří jsou ochotni se aukce za daných pravidel zúčastnit. Pro teoretické popsání jsou dva hráči postačují, ale běžně se dá hra hrát ve větším veřejném počtu lidí. I když se zdá, že účastnit se této akce je výhodné, v jistém momentu hry hráči eskalují závazek, a proto je běžné, že se takto jednodolarová bankovka skoro vždy vydraží za více než jeden dolar. V pravidlech se dále uvádí, že příhoz může být minimálně jeden cent, nicméně většinou se neudává nějaký horní limit příhozu a hráči tedy mohou přihazovat libovolně, ale vždy aspoň po jednom centu. Zároveň je zakázána komunikace mezi účastníky, takže v čisté dolarové aukci je vyloučeno, aby se hráči domluvili a rozdělili si výhru. Pokud není omezen horní limit příhozu, může agresivní zvýšení příhozu vést k „snadnějšímu“ přebytí příhozu, protože např. po prvním příhozu jednoho centu může další hráč přihodit např. devadesát devět centů. Pokud by hráč s druhým příhozem nepřihodil na jeden dolar a hra by skončila, hráč s druhým příhozem by prakticky jen odevzdal svůj příhoz jednoho centu vítězi aukce, jako jeho zisk. Je nutné poznamenat, že při příhozu z jednoho centu na devadesát devět centů bude hráč s druhým největším příhozem tíhnout k příhozu na jeden dolar, protože by na tom byl hráč ekonomicky lépe. Toto rozhodnutí však vede k tomu, že hráč s příhozem devadesát devět centů je na tom výrazně hůře, a proto druhý hráč většinou příhoz na dolar a jeden cent uskuteční, čímž se rozbíhá eskalace závazku postavená na racionálním rozhodnutí. Pravidla jsou tedy nejčastěji taková:", "section_level": 2}, {"title": "Průběh dolarové aukce.", "content": "Na obr. 1 ilustrujeme průběh dolarové aukce, kde hráči soupeří o objekt s hodnotou v (v > 0) . První hráč vstupuje do hry na příhozu jednoho centu (n=1), za kterým vidí zisk devadesáti devíti centů (výplata dána v - n). Druhý hráč však přihodí na dva centy, jelikož stále přihazuje podle racionální teorie, kdy věří, že za svůj příhoz dostane dolarovou bankovku. Takto to pokračuje dále, patrně až k hranici jednoho dolaru, kolem které si přihazující začínají uvědomovat, že nastoupili do eskalačního kolečka. Hráč, který učinil příhoz na jeden dolar ví, že i když vyhraje, nezíská nic navíc, ale nebude muset zaplatit za své druhé místo. Hráč na druhém místě (typicky s příhozem devadesáti devíti centů) však svůj příhoz musí zaplatit a nedostal by nic, proto je pro něj také vhodné, aby sice přeplatil cenu draženého dolaru s tím, že nebude muset platit dolar za druhé místo, ale jen jeden cent (za předpokladu, že hráč s druhým nejvyšším příhozem to zkrátka vzdá). Právě v dolarové aukci nejsme schopni určit užitek každého agenta, jelikož se jedná o nekonečnou hru. Jak lze z grafu dobře vidět, pro dražitele bankovky se aukce stává zisková již po překročení padesáti a jednoho centu, za předpokladu, že druhý nejvyšší příhoz je na padesáti centech. V tomto momentu má nabízející zisk jednoho centu, což je stejná cena, jakou musí kolektivně zaplatit dva přihazující (cena jejich společných nákladů). Předpokládejme stále pro zjednodušení jenom dva hráče jako přihazující. Na začátku aukce navíc se musí oba dva hráči rozhodnout, zda někdo z nich do hry vstoupí. Pokud se student 1 rozhodne vstoupit do hry, student dva bude také zvažovat, zda má do hry vstoupit, nebo pokračovat. Typicky se ve hře vytvoří nekonečná smyčka, kdy oba hráči přihazují více a více, čímž násobí zisk dražitele. Délka smyčky obvykle závisí na tom, jak hráč předpokládá chuť druhého hráče neustále přihazovat.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie v dolarové aukci.", "content": "K tomu, aby bylo možné stanovit racionální strategii v dolarové aukci, je potřeba explicitního předpokladu omezeného množství prostředků hráče pro příhoz. Ti, co se aukcí zúčastnili většinou tvrdí, že je lepší se aukce vůbec neúčastnit, ale to nemůže být rovnováha. Pokud by jeden věděl, že ten druhý nebude přihazovat, nejlepší řešení je přece jenom se hry zúčastnit příhozem jednoho centu. Evidentně se nedá se spolehlivostí tvrdit, že racionální hráč by se aukce nikdy nezúčastnil. Další možnou strategií je pro hráče se předem domluvit, aby oba dva hráči dělali nízké příhozy, a pak si výhru rozdělili. V teorii dolarové aukce se však tato strategie nepředpokládá, komunikace a tvorba jakýchsi úmluv je zakázána. V zásadě existují tři profily strategie v této potenciálně nekonečné hře: Podle Lescanne a Perrinel je druhá a třetí strategie dokonalou rovnováhou v podhře. Uvažujme, že jsem Alice a jsem někde uprostřed hry, tudíž zvažuji, zda mám skončit (protože Bob bude stále pokračovat), anebo budu pokračovat, protože předpokládám, že Bob skončí. Pokud Bob bude jednat podobně, máme zde eskalaci. Takže v každém kroku má agent možnost se vzdát, a být racionální, anebo pokračovat, a být racionální také.", "section_level": 2}, {"title": "Dolarová aukce v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zábavná, naučná a zisková hra.", "content": "Dolarová aukce někdy ilustruje bolavé vítězství. I když zvítězíte, prohráli jste. Pokud se zdá, že hra takovou dynamiku nabere, je lepší prostě hru nehrát, nebo nepokračovat. Shubik pokládá tuto hru za jednoduchou, zábavnou a skupinovou hru, kterou lze hrát ve větší skupině lidí a je většinou velmi zisková pro pořadatele aukce. Podle majority hlášených případů se dolarová bankovka vydraží vždy nejméně za jeden dolar. V citovaném experimentu se čtyři dolarové bankovky vydražily za 8,5$ a 11,1$. V dalším experimentu, kdy byla dražena dvacetidolarová bankovka, Muringhan popisuje, že byla bankovka prodána za 250$ a dokonce i za 2 000$. Tyto příklady jsou ale extrémní podobou dolarové aukce.", "section_level": 2}, {"title": "Dolarová aukce jako příklad z reálného světa.", "content": "Dolarová aukce se dá častokrát připodobnit k mezinárodním konfliktům, ale vůbec i konfliktům a finančnímu chování v reálném světě, kde jakmile už hráči začnou hrát, nedokáží přestat hrát. Příhozy jdou stále nahoru (sázky se zvětšují), a tím jak každá strana má stále více a více investováno ve hře, je těžké říct \"končím\". Toto je však nejlepší rozhodnutí. Tento koncept eskalace závazku je ilustrován např. na válce ve Vietnamu, ve finančnictví jako stále pokračující investice do utopeného aktiva ve víře, že to bude lepší, nebo např. v tzv. penny aukcích, které v poslední době začínají nabírat na popularitě. Maynard-Smith přirovnává dolarovou aukci i ke konfliktu dvou zvířat u pramene vody, které se nemohou napít, dokud jedno z nich neodejde. Delší čekání znamená nenavrátitelný náklad energie pro obě zvířata, a také představuje ztracenou příležitost, a tím koresponduje s neustálým přihazováním o cent v dolarové aukci.", "section_level": 2}, {"title": "\"Penny aukce\".", "content": "Koncept dolarové aukce je čitelný v tzv. penny aukcích, které například představuje aukční portál http://www.swoopo.com. Typicky, například notebook se prodává v maloobchodě za 1 500 dolarů. Přihazování začíná na jednom centu a příhozy rostou nahoru také po jednom centu, nicméně vznesení příhozu stojí šedesát centů. Každá aukce má naplánované datum skončení, ale jakmile se blíží konec aukce a někdo provede příhoz, je čas ukončení aukce prodloužen o dvacet sekund. Dramatický prodej mnoha výrobků tak láká hlavně tím, že skutečně většinou vítěz získá daný předmět levněji než v maloobchodě, přičemž zisk pro dražitele je 2x - 3x tak větší, než udávaná tržní cena.", "section_level": 3}, {"title": "Dolarová aukce pro zlepšení finanční rozhodování.", "content": "Individua vždy nejednají racionálně, na což Shefrin upozorňuje v teorii behaviorálních financí, kde psychologická zkreslení mají dopad na malé, ale i velké operace. Podle Balyeta, který použil dolarovou aukci jako výukový nástroj pro demonstrování některých zkresleních v behaviorálních financích, studenti, kteří hráli dolarovou aukci, vykázali typické charakteristiky následujícího chování: Balyet dále rozebírá toto chování a ilustruje je na průběhu dolarové aukce, kterou si studenti mohou vyzkoušet. Ideální je skupina patnácti studentů, nicméně i při polovině se dá docílit podobných výsledků. Cílem cvičení je porozumět tomu, jak psychologické a kognitivní zkreslení ovlivňuje naši racionalitu, a jak se také dá najít sub-optimální chování, když už se ve hře ocitnete. Jak Balyet poznamenal v rozporu s O'Neill a Leininger, pro některé investiční a korporátní aplikace financí tato možnost není možná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dolarová aukce je sekvenční hra s nenulovým součtem, kterou navrhl ekonom Martin Shubik k ilustrování paradoxu v teorii racionální volby. Shubik poznamenal, že i když se hráčům zvyšují v průběhu této aukce náklady (protiklad k výplatě), stále pokračují v přihazování. Shubik toto vidí jako paradox, O’Neill a Leininger považují přihazující za iracionální, Gintis hovoří o nelogickém konfliktu eskalace a Colman dolarovou akci připodobňuje k Mackbetově efektu podle Shakespearovy hry. Lescanne a Perrinel naproti tomu vyvracejí, že v dolarové aukci je eskalace iracionální, čímž vyzývají tradiční skoro čtyřicetileté chápání dolarové aukce jako Shubik.", "tgt_summary": "The dollar auction is a non-zero sum sequential game designed by economist Martin Shubik to illustrate a paradox brought about by traditional rational choice theory in which players are compelled to make an ultimately irrational decision based completely on a sequence of apparently rational choices made throughout the game.", "id": 2107442} {"src_title": "IP spoofing", "tgt_title": "IP address spoofing", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Základním protokolem Internetu je IP protokol, který pracuje s IP datagramy. V hlavičce každého IP datagramu je uvedena zdrojová a cílová IP adresa. Zdrojová adresa identifikuje odesílatele paketu. Falšováním záhlaví může útočník odeslat IP datagram tak, aby to vypadalo, že byl odeslán z jiného počítače. Počítač přijímající IP datagramy s falešnou zdrojovou adresou pošle odpověď na podvrženou adresu. Tato technika se používá tam, kde útočník nepotřebuje na odeslaný IP datagram reagovat nebo když může odpověď odchytit na zpáteční cestě IP datagramu.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "IP spoofing se nejčastěji používá při útocích typu Denial of Service (DoS). V těchto útocích je cílem zaplavit cílový počítač IP datagramy, přičemž se útočník typicky nestará o obdržení odpovědi, takže je možné využít IP datagramy s falešnými zdrojovými adresami. Další výhodou těchto falšovaných IP datagramů je, že je těžší je filtrovat, protože každý falešný IP datagram přichází z jiné adresy a je tak skryt skutečný zdroj útoku. IP spoofing může být také způsob útoku používaný síťovými útočníky, kteří chtějí prorazit bezpečnostní opatření sítě jako je autentizace na základě IP adresy. Tento způsob útoku na vzdálený systém může být velmi obtížný, neboť vyžaduje vyzkoušení tisíců různých zdrojových IP adres. Tento typ útoku je nejvíce efektivní tam, kde si počítače navzájem příliš důvěřují. Je běžné, že systémy ve vnitřních sítích LAN si vzájemně důvěřují. Uživatelé se mohou přihlásit bez uživatelského jména a hesla pokud se připojují z jiného počítače na vnitřní síti (a tak již musí být přihlášeni). Spoofing spojení z důvěryhodného počítače pak umožní útočníkovi přístup na cílový počítač bez ověření.", "section_level": 1}, {"title": "Služby náchylné na IP spoofing.", "content": "Na IP spoofing je náchylná taková služba, která se pro ověření protistrany spoléhá na IP adresu. Mezi ně patří níže vyjmenované služby (některé však mohou obsahovat dodatečné mechanismy ověření protistrany, čímž riziko IP spoofingu eliminují):", "section_level": 1}, {"title": "Obrana proti spoofingu.", "content": "Proti IP spoofing útokům se lze bránit filtrováním IP datagramů. Brána do vnitřní sítě LAN (tj. firewall) obvykle blokuje IP datagramy, které z vnějšku přicházejí se zdrojovou adresou nacházející se ve vnitřní síti. V ideálním případě by brána měla provádět též filtrování odchozích datagramů, které by měly mít zpáteční adresu pouze z rozsahu, jaký je oficiálně používán. Také se doporučuje, aby se implementované síťové protokoly a služby při autentizaci nespoléhaly na zdrojovou IP adresu.", "section_level": 1}, {"title": "TCP.", "content": "Některé vyšší vrstvy síťových protokolů poskytují vlastní obranu proti IP spoofingu. Např. TCP používá posloupnost čísel domluvených se vzdáleným počítačem tak, aby příchozí IP datagramy byly součástí navázaného spojení. Útočník běžně nevidí žádné pakety s odpověďmi. V takovém případě tedy musí útočník pořadové číslo uhodnout, aby se vytvořilo spojení. Díky špatné implementaci v mnoha starších operačních systémech a síťových zařízeních lze TCP sekvenční čísla předvídat, což usnadňuje útok.", "section_level": 2}, {"title": "Další definice.", "content": "Termín spoofing se někdy používá k odkazování na falšované záhlaví. Vložení nepravdivých nebo zavádějících informací v e-mailu nebo netnews záhlaví. Falšovaná záhlaví jsou používány k zakrytí původu zprávy. Jde tedy o obyčejnou techniku spammerů, kteří chtějí zakrýt původ svých zpráv.", "section_level": 1}], "src_summary": "IP spoofing označuje v informatice vytvoření IP datagramu s falešnou zdrojovou IP adresou, který je následně odeslán počítačovou sítí k cílovému počítači, před kterým má být zatajena totožnost odesílatele. IP spoofing slouží k vedení útoků (např. DoS) a podobně. Na většině systémů je pro vytvoření datagramu s podvrženou IP adresou nutný raw přístup k internet soketu, což je umožněno pouze správci počítače, nikoliv běžnému uživateli.", "tgt_summary": "In computer networking, IP address spoofing or IP spoofing is the creation of Internet Protocol (IP) packets with a false source IP address, for the purpose of impersonating another computing system.", "id": 426171} {"src_title": "Objektově relační mapování", "tgt_title": "Object-relational mapping", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "Při modelování a vývoji aplikací je snaha co nejvěrněji zachytit realitu. Objekty reálného světa jsou v aplikaci reprezentovány jako entity. Zatímco je v relační databázi entita reprezentována jako řádek, resp. množina řádků v databázových tabulkách, tak v objektově orientovaném jazyce je entita zpravidla reprezentována jako instance nějaké třídy. Tato rozdílná reprezentace entit vedla ke vzniku programovací techniky, označované jako ORM, která se stará o konverzi mezi relační databází a objekty, se kterými se pracuje v objektově orientovaném jazyce. Technika se tak snaží vývojáři dát unifikovaný přístup k libovolnému objektu, resp. entitě, se kterou v aplikaci pracujeme. Díky tomu je vývojář při práci s daty, které jsou v aplikaci reprezentovány právě pomocí objektů, do jisté míry odstíněn od nutnosti pracovat s SQL dotazy konkrétní relační databáze. Použití ORM usnadňuje zejména provádění běžných databázových operací jako je čtení, zápis, úprava a mazání dat. Zkráceně označované jako CRUD operace. Důležitou funkcí ORM je zajistit persistentní uchování dat, tedy aby data, která jsou v aplikaci uložena v operační paměti, zůstala nepoškozena po plánovaném či neplánovaném ukončení běhu aplikace. ORM se dále stará o automatickou konverzi rozdílných datových typů mezi databázovým systémem a programovacím jazykem. Pokročilé techniky ORM také řeší například možnost využití objektové dědičnosti, kterou relační databáze nepodporují. Nicméně hlavním cílem ORM je synchronizace mezi používanými objekty v aplikaci a jejich reprezentací v databázovém systému tak, aby byla zajištěna persistence dat. Vývojář potřebuje persistentně uchovávat objekty, ale nepotřebuje se starat, jak se tato persistence provede.", "section_level": 1}, {"title": "Využití ORM.", "content": "Řada implementací ORM se snaží v co největší míře odstínit vývojáře od nutnosti psaní SQL dotazů a pro selekci objektů z databáze používá raději objektový přístup. Takovýto postup však zpravidla umožňuje vyhledávat objekty jen podle databázového primárního klíče, což zpravidla nestačí. Proto některé implementace ORM využívají pro selekci objektů objektový dotazovací jazyk. Jedna z výhod odstínění od práce s SQL může být i určitá nezávislost aplikace na konkrétním databázovém systému, resp. možnost zvolit databázový systém či jiné datové úložiště tak, aby vyhovovalo konkrétním podmínkám a požadavkům. Nezávislost na konkrétním databázovém systému a skrývání SQL dotazů jsou však již jen příjemné důsledky použití ORM, není to ale primárním cílem.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Konverze mezi relační databází a modelovými objekty není bezproblémová, ale je spojena s řadou komplikací, souhrnně označovaných jako \"object-relational impedance mismatch\" . Tyto problémy, resp. jejich možné řešení jsou důvodem pro existenci návrhových vzorů pro ORM. Martin Fowler ve své publikaci definoval návrhové vzory pro práci s ORM.", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost.", "content": "Dědičnost je jedna ze stěžejních vlastností objektově orientovaného programování. Pomocí dědičnosti lze vytvářet hierarchickou strukturu tříd a při správném návrhu zvýšit znovu-použitelnost kódu. Relační databáze však dědičnost (a tím pádem ani polymorfismus) nepodporují a proto je potřeba využít techniky, jak hierarchii tříd rozložit do databázových tabulek. V případě použití dědičnosti je typické, že podoba datového modelu závisí na vybraném návrhovém vzoru. Návrhové vzory pro dědičnost lze kombinovat se vzory \"Row Data Gateway\", \"Active Record\" a \"Data Mapper\". U vzorů \"Row Data Gateway\" a \"Active Record\" je nutné, aby entitní třída byla potomkem speciální třídy, která je součástí ORM knihovny. To může komplikovat návrh diagramu tříd. Proto je vhodné kombinovat vzory pro definování dědičnosti se vzorem \"Data Mapper\", jehož implementace zpravidla nevyžaduje, aby entitní třída byla potomkem speciální třídy, která by byla součástí ORM knihovny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Objektově relační zobrazení (ORM, O/RM nebo O/R zobrazení) je programovací technika v softwarovém inženýrství, která zajišťuje automatickou konverzi dat mezi relační databází a objektově orientovaným programovacím jazykem.", "tgt_summary": "Object-relational mapping (ORM, O/RM, and O/R mapping tool) in computer science is a programming technique for converting data between incompatible type systems using object-oriented programming languages. This creates, in effect, a \"virtual object database\" that can be used from within the programming language. There are both free and commercial packages available that perform object-relational mapping, although some programmers opt to construct their own ORM tools. In object-oriented programming, data-management tasks act on objects that are almost always non-scalar values. For example, an address book entry that represents a single person along with zero or more phone numbers and zero or more addresses. This could be modeled in an object-oriented implementation by a \"Person object\" with attributes/fields to hold each data item that the entry comprises: the person's name, a list of phone numbers, and a list of addresses. The list of phone numbers would itself contain \"PhoneNumber objects\" and so on. The address-book entry is treated as a single object by the programming language (it can be referenced by a single variable containing a pointer to the object, for instance). Various methods can be associated with the object, such as a method to return the preferred phone number, the home address, and so on. However, many popular database products such as SQL database management systems (DBMS) can only store and manipulate scalar values such as integers and strings organized within tables. The programmer must either convert the object values into groups of simpler values for storage in the database (and convert them back upon retrieval), or only use simple scalar values within the program. Object-relational mapping implements the first approach. The heart of the problem involves translating the logical representation of the objects into an atomized form that is capable of being stored in the database while preserving the properties of the objects and their relationships so that they can be reloaded as objects when needed. If this storage and retrieval functionality is implemented, the objects are said to be persistent.", "id": 906734} {"src_title": "Ledová společnost", "tgt_title": "La Compagnie des glaces", "src_document": [{"title": "Vznik a ocenění.", "content": "Velmi záhy se první díly staly bestsellerem a v roce 1982 G. J. Arnaud získal cenu \"Science-Fiction Française\" (pro díla napsaná ve francouzštině). V roce 1988 pak autor za \"Ledovou společnost\" obdržel literární cenu \"Apollo\". I když jde o velmi početnou ságu, s jednotlivými díly neztrácí na kvalitě a udržuje si patřičný standard a napětí. Pro svůj obrovský záběr a komplexnost se dá srovnat se slavnými sériemi jakými jsou např. \"Nadace\" od Isaaca Asimova či \"Duna\" Franka Herberta. Georges-Jean Arnaud využívá svých znalostí a zkušeností z tvorby románů rozličných žánrů, knihy mají kvalitní příběh a logickou linii. Na rozdíl od sci-fi románů jiných autorů (např. Arthur C. Clarke, Stanisław Lem, aj.) zde není tolik kladen důraz na precizní popis prostředí, nýbrž na děj, který má spád.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura ságy.", "content": "Sága je rozdělena do tří sérií: Celá první řada \"Ledové společnosti\" (1980–1992) začala znovu vycházet na konci devadesátých let a vyšla v celkem 16 souborných svazcích. Každý obsahoval vždy čtyři originální díly. Obálky těchto sborníků vytvořil Philippe Jozelon. Na poslední svazek č. 16 zbývaly pouze dva díly – č. 61 a 62. Georges-Jean Arnaud po osmi letech (v roce 2000) napsal speciálně pro toto vydání nový román, který spadá do první řady a samostatně nikdy nevyšel (v bibliografii níže je označený jako 61.b). Vydavatelství chtělo uchovat stejný formát těchto svazků a tak přidalo do vydání č.16 ještě encyklopedii \"Encieclopédie des Glaces\", kterou vytvořil Noe Gaillard. Fanoušci si žádali další díly, autor je vyslyšel a začal v letech 1996–2001 psát \"Kroniku ledové společnosti\", v níž se vracel k neuzavřeným událostem z první řady. V roce 2001, neboť zájem byl stále obrovský, začal psát romány druhé řady – \"Ledová společnost: Nová epocha\". Na internetu lze nalézt i mapy světa, na nichž jsou zakresleny jednotlivá města a hranice společností. Francouzské vydavatelství Dargaud začalo vydávat komiks ze světa \"Ledové společnosti\". Realizace se ujal Philippe Bonifay a studio Jotim. Jednotlivé díly ságy jsou členěny takto: + \"Encieclopédie des Glaces\" [angl. \"Ice Encyclopedia\"] (by Noé Gaillard) (Omnibus 16, 2000)", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové hry.", "content": "Existuje několik počítačových her vycházejících z prostředí populárních „ledovek“:", "section_level": 2}, {"title": "Televizní zpracování.", "content": "V roce 2006 se \"Ledová společnost\" dočkala televizní adaptace, v koprodukci Francie, Kanady a Belgie vznikl stejnojmenný seriál o 26 dílech.", "section_level": 2}, {"title": "České překlady.", "content": "Do češtiny bylo zatím přeloženo 31 dílů první série \"Ledové společnosti\", které vyšly knižně v nakladatelství Najáda. Dále vyšlo několik fandovských překladů.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Obšírná sága vykresluje příběh civilizace, která se musela na Zemi přizpůsobit Nové době ledové. Celá lidská populace žije pod kopulemi měst na kolejích spojených rozsáhlou železniční sítí. Zde se odehrává boj o přežití a nadvládu, projevují se mocenské ambice mnoha – často tajných – frakcí. Mezi různé organizace patří například: Železniční sítě jsou spravovány mocnými společnostmi, které tak de facto ovládají svět a mezi sebou vedou války. Přepravují suroviny, jídlo, určují přednosti na tratích pro jednotlivé soukromé vlaky, vyrábí a dopravují na frontu zbraně a válečný materiál atd. Jednotlivé společnosti: Většina tratí je elektrifikována, standardem jsou tudíž elektrické lokomotivy. Parní lokomotivy, které se dostanou i na odlehlá místa, jsou luxusem a kromě členů Bezpečnosti, kterým jsou přiděleny si je mohou dovolit pouze nejbohatší občané. Všechny vlaky jsou vybaveny elektronickým zařízením – krabičkou různé barvy. Slouží ke komunikaci a určuje statut majitele, automaticky přizpůsobuje přednost na trati. Jakýkoliv zásah do tohoto zařízení je trestný. Vědec glaciolog Lien Rag se snaží vypátrat původ a tajemství ledových společností. Jak později vyplyne z děje, Novou dobu ledovou zapříčinila exploze Měsíce (kde byl skladován jaderný odpad), jehož hojné pozůstatky a prach obíhají kolem Země a blokují sluneční záření. Civilizace zkolabovala a než povstala nová – Ledová společnost, uběhla dvě staletí barbarství. Jednou z největších záhad je existence klanů „Zrzavých lidí“ žijících na ledovci. Tito lidé snášejí krutou zimu bez větších obtíží a nepodléhají žádné nadvládě, jejich původ je obestřen tajemstvím. Jsou silní a statní. Občané společnosti jimi opovrhují, považují je za zvířata, i když se najdou ženy, kterým imponuje mužnost samců a neodolají pokušení. Lien Rag stejně jako ostatní občané společnosti Zrzavým lidem zpočátku nedůvěřuje, posléze se přidá na jejich stranu a hájí jejich zájmy a práva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ledová společnost (francouzsky \"La Compagnie des Glaces\") je dnes již více než devadesátidílná postapokalyptická sci-fi sága francouzského spisovatele Georgese-Jeana Arnauda.", "tgt_summary": "La Compagnie des glaces (\"The Ice Company\") is a series of 97 post-apocalyptic science fiction novels by the French writer Georges-Jean Arnaud, published between 1980 and 2005. Its setting is the Earth of the far future, covered by ice and governed dictatorially by railroad companies. In addition to science fiction, the novels also exhibit elements of crime and spy fiction. The series was adapted, in part, for television (\"Grand Star\"), and as a comics series. It also inspired a video game (\"Transarctica\") and an anime series (Yoshiyuki Tomino's \"Overman King Gainer\").", "id": 1790841} {"src_title": "Ernest J. Bellocq", "tgt_title": "E. J. Bellocq", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bellocq se narodil do bohaté francouzské rodiny ve francouzské čtvrti New Orleans. Stal se známý místně nejdříve jako amatérský fotograf, později se uchytil jako profesionál, živil se hlavně pořizováním fotografických záznamů památek, lodí a strojů pro místní společnosti. Nicméně také pořizoval fotografie ze skryté strany místního života, zejména opiová doupata v čínské čtvrti a prostitutky ze Storyville. Ve druhé části svého života žil sám a získal si pověst svou výstředností a nepřátelstvím. Bellocq zemřel v roce 1949, a byl pohřben v na hřbitově v Saint Louis v New Orleans. Po jeho smrti byla zničena většina z jeho negativů a tisků. Nicméně později však byly objeveny negativy ze Storyville. Po mnoha letech je zakoupil mladý fotograf Lee Friedlander. V roce 1970 byla Friedlanderem uspořádána posmrtná výstava tisků na zlatem tónovaném papíru z Bellocqových skleněných desek 8\" x 10\", výstavu pomáhal uspořádat kurátor John Szarkowski v Muzeu moderního umění v Manhattanu. Výběr fotografií byl také zveřejněna souběžně v knize \"Storyville Portraits\". Tyto fotografie byly okamžitě uznávané pro svou jedinečnou břitkost a krásu. Rozsáhlejší sbírka Friedlanderových printů nazvaná \"Bellocq: Photographs from Storyville\" byla vydána s úvodem Susan Sontagové v roce 1996. V nedávné době se opět objevil na světlo světa značný počet tisků z Bellocqova studia. Jsou to typické profesionální fotografie té doby - jako portréty, kopie uměleckých děl Louisianského národního muzea a místní pohlednice, ale dochovalo se pouze velmi málo portrétů ze Storyville tištěných vlastní rukou Ernesta Bellocqa. Některé fotografie posmrtně z negativů nazvětšoval fotograf Dan Leyrer. Na památku tohoto umělce je pojmenována galerie fotografie E. J. Bellocq Gallery of Photography Louisianské technické univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Storyville Photographs.", "content": "Všechny fotografie jsou portréty žen. Některé jsou nahé, některé oblečené, jiné se aranžují do různých póz nebo hrají tajemný příběh. Mnoho negativů bylo těžce poškozeno, zčásti záměrně, což však vzbuzuje spekulace. Mnoho tváří bylo vyškrábáno, ale zda to dělal Bellocq, nebo jezuitský kněz, který zdědil po smrti jeho dílo, nebo někdo jiný - není známo. Bellocq je však nejpravděpodobnější kandidát, protože poškození byla prováděna ještě když byla emulze ještě mokrá. Na několika fotografiích ženy nosily masky. Od té doby se objevily některé zvětšeniny, které udělal Bellocq. Jedná se však o mnohem konvenčnější kompoziční provedení, než provedl z plného negativu Friedlander.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Ernest Joseph Bellocq (1873 New Orleans, Louisiana, USA – září 1949 tamtéž) byl americký profesionální fotograf působící na počátku 20. století v New Orleans. Věnoval se portrétní fotografii a fotografii aktu. Bellocq je známý svými fotografiemi prostitutek ze Storyville v takzvaném Red-light district v New Orleans. Jeho série se stala inspirací pro řadu románů, básní a filmů.", "tgt_summary": "Ernest Joseph Bellocq (1873–3 October 1949) was an American professional photographer who worked in New Orleans during the early 20th century. Bellocq is remembered for his haunting photographs of the prostitutes of Storyville, New Orleans' legalized red-light district. These have inspired novels, poems and films.", "id": 2370785} {"src_title": "Georges de La Tour", "tgt_title": "Georges de La Tour", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v malé vesnici v Lotrinsku, asi 25 km severovýchodně od Nancy, jako druhé ze sedmi dětí pekaře. O jeho životě není mnoho známo. Malířství se učil snad v blízkém Nancy, ale v jeho obrazech je znát spíš vliv barokního naturalismu Caravaggiova, s nímž se mohl setkat nejspíše prostřednictvím tzv. Utrechtské školy (Hendrick Terbrugghen) roku 1616, kdy Utrecht navštívil. 1617 se oženil s Dianou le Nerf a roku 1620 si zařídil ateliér v jejím rodišti Lunéville, kde měl značný úspěch a stal se zámožným měšťanem. Po vypálení města roku 1638 odešel do Paříže a stal se dvorním malířem francouzského krále Ludvíka XIII. Po návratu do Lunéville pracoval pro zdejší měšťany i pro lotrinského vévodu. Později se zúčastnil františkánského hnutí a maloval převážně náboženská témata. Zemřel při morové epidemii s dalšími členy své rodiny roku 1652. Jeho syn Étienne (*1621) byl také malíř.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Začal malovat už jako malý chlapec, jeho raná díla vykazují zřetelný vliv caravaggiovské školy a mají často žánrová témata: žebráci, hudebníci, hráči a kartářky, ale i světci, ovšem vždy také jako chudí lidé. Zralá díla hlavně náboženského obsahu se vyznačují jednoduchostí a prostotou, výjevy jsou velmi často noční s efektním osvětlením svíčky. Protože brzy po smrti upadl v zapomenutí, byla jeho díla často připisována jiným malířům, například Guido Renimu, Zurbaránovi nebo Velazquezovi. Teprve roku 1915 určil německý historik umění H. Voss několik známých obrazů jako díla La Tourova a na souborné výstavě roku 1934 už jich bylo 13. Dnes je známo asi 40 La Tourových obrazů, které jsou v těch nejznámějších galeriích po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges de La Tour [\"žorž de la túr\"] (13. března 1593 Vic-sur-Seuille - 30. ledna 1652 Lunéville) byl francouzský barokní malíř, po staletích zapomenutí znovu objevený až počátkem 20. století. Maloval náboženské i žánrové obrazy s charakteristickou náladou a dramatickým osvětlením.", "tgt_summary": "Georges de La Tour (March 13, 1593 – January 30, 1652) was a French Baroque painter, who spent most of his working life in the Duchy of Lorraine, which was temporarily absorbed into France between 1641 and 1648. He painted mostly religious chiaroscuro scenes lit by candlelight.", "id": 555669} {"src_title": "Dominantní strategie", "tgt_title": "Strategic dominance", "src_document": [{"title": "Hledání optimální strategie.", "content": "Pro pochopení pojmu dominantní strategie vysvětleme nejprve, o co se jedná při hledání optimální strategie v teorii her. Mějme situaci, kde vystupuje jeden nebo více hráčů, a tuto situaci nazvěme rozhodovací situací (v terminologii teorie her se jedná o hru v normálním tvaru). V rozhodovací situaci hráč vybírá rozhodnutí (v terminologii teorie her se jedná o strategii) z dané množiny přípustných rozhodnutí a počítá při tom s určitým důsledkem (v terminologii teorie her se jedná o výhru). Hráč se snaží, aby důsledek jeho rozhodnutí (tedy výhra jím zvolené strategie) byl co nejpříznivější. To je základní předpoklad v teorii her – hráči jsou racionální a maximalizují hodnotu své výplatní funkce. Další předpoklad teorie her je, že hráči mají dokonalé informace, takže znají všechny přípustné strategie protihráče i jejich výplatní funkce. Hra může být buď konfliktní, nebo nekonfliktní. Pokud výhra je závislá nejen na zvolené strategii prvního hráče ale i na strategii protihráče, jedná se o konfliktní hru, jinak jde o hru nekonfliktní. Konfliktní hry se dále rozdělují na antagonistické (hra s konstantním součtem) a neantagonistické (hra s nekonstantním součtem), přičemž v antagonistickém konfliktu první hráč získává právě to, co protihráč ztrácí. Jejich zájmy jsou čistě protikladné. Naproti tomu v neantagonistických konfliktech není zájem jednoho hráče v přímém protikladu se zájmem protihráče. Oba hráči sice sledují své vlastní zájmy, ale některé strategie mohou být výhodné pro oba dva. Zde je potom nutné odlišit hry, kde je možné s protihráčem před volbou strategie uzavírat závazné smlouvy – kooperovat, a v jakých případech to možné není – např. protože by se dodržení smlouvy nedalo vynutit. V nekonfliktní hře je situace s hledáním optimální strategie nejjednodušší. Poněvadž výhra je závislá pouze na strategii jednoho hráče, spočívá výběr optimální strategie v nalezení takové strategie, při které je pro hráče zajištěna maximální výhra. V antagonistických konfliktech je situace složitější, optimální strategii určujeme pomocí výplatní matice. V matici hledáme tzv. sedlový bod, tedy prvek, který je současně nejmenší na řádku a největší ve sloupci (za předpokladu, že uvažujeme nejběžnější podobu hry, kdy první hráč má své výhry v řádcích a snaží se je maximalizovat, zatímco strategie druhého hráče jsou určené sloupci a v nich se snaží výhry prvního hráče minimalizovat). Nalezený sedlový bod je potom cenou hry a řádek, ve kterém se nachází je optimální strategií prvního hráče a sloupec určuje optimální strategii druhého hráče. Na obrázku je sedlový bod vyznačen v červeném čtverečku a optimální strategie obou hráčů vyznačeny šipkou. Takto nalezené optimální strategie představují tzv. Nashovu rovnováhu v ryzích strategiích. Žádný hráč, který se odchýlí od takovýchto optimálních strategií, si nemůže polepšit. Pro výplatní funkce hráčů totiž platí následující nerovnice: formula_1 formula_2 kde, formula_3 je výplatní funkce prvního hráče a formula_4 je výplatní funkce druhého hráče, formula_5 je libovolná strategie prvního hráče, formula_6 je optimální strategie prvního hráče, formula_7 je libovolná strategie druhého hráče a formula_8 je optimální strategie druhého hráče. Samozřejmě může nastat také situace, kdy v matici nalezneme více sedlových bodů nebo naopak žádný sedlový bod. V případě více sedlových bodů existuje i více alternativních optimálních strategií. V případě, že není nalezen žádný sedlový prvek, neexistuje Nashova rovnováha v ryzích strategiích a musíme použít smíšeného rozšíření maticové hry.", "section_level": 1}, {"title": "Dominantní strategie v antagonistickém konfliktu.", "content": "V každém případě však ještě před zahájením hledání sedlového bodu si můžeme matici zjednodušit pomocí dominování. Připomeňme, že první hráč se snaží maximalizovat svou výhru a v antagonistickém konfliktu pak tyto výhry prvního hráče jsou ztrátami pro jeho protihráče, které se on snaží zase minimalizovat. Strategie prvního hráče jsou v řádcích a strategie druhého hráče ve sloupcích. První hráč jistě nebude volit takový řádek, kde jsou všechny hodnoty menší než odpovídající hodnoty v jiném řádku. Analogicky bude postupovat i druhý hráč, pokud v matici bude existovat sloupec, kde budou všechny hodnoty vyšší než odpovídající hodnoty v jiném sloupci, tento sloupec nebude hráč nikdy volit.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace dominantní strategie.", "content": "Zabývejme se nejdříve strategiemi prvního hráče. Strategie, která vede k menším výhrám při jakékoli strategii protihráče, se nazývá dominovaná strategie, je to ten řádek, kde jsou odpovídající hodnoty vždy nižší než v jiném řádku. Říkáme, že dominovaná strategie je dominována dominující strategií, tedy takovým řádkem, kde jsou odpovídající hodnoty vždy vyšší než v dominovaném řádku. Silně dominované strategie nebudou nikdy optimální strategií, proto je možné je z matice vynechat. Sníží se tak rozměr matice a rychleji bude možné nalézt optimální strategie. Aplikujeme dominování na výše uvedenou matici, kde jsme hledali sedlový bod: Na obrázku č.2 vidíme matici se dvěma dominujícími a dvěma dominovanými strategiemi prvního hráče. V druhém řádku jsou hodnoty výhry vždy nižší než ve třetím řádku a v pátém řádku jsou vždy nižší než ve čtvrtém řádku. Třetí a čtvrtý řádek je tedy dominující a druhý a pátý řádek je dominovaný. Dominované řádky jsou dominované strategie a můžeme je tedy z matice vynechat. Získáme tak jednodušší matici o třech řádcích: Pokračujme nyní v dominování z hlediska druhého hráče. Strategie, která vede k větším ztrátám při jakékoli strategii prvního hráče, se nazývá dominovaná strategie, je to ten sloupec, kde jsou odpovídající hodnoty vždy vyšší než v jiném sloupci. Opět říkáme, že dominovaná strategie je dominována dominující strategií, tedy takovým sloupcem, kde jsou odpovídající hodnoty vždy nižší než v dominovaném sloupci: Na obrázku č.4 vidíme matici s jednou dominující a dvěma dominovanými strategiemi. V prvním a pátém sloupci jsou hodnoty ztráty vždy vyšší než ve třetím sloupci. Pátý sloupec a dominuje oba dominované sloupce – první i pátý. Dominované sloupce jsou dominované strategie a můžeme je tedy také z matice vynechat. Vznikne matice o rozměru 3x3, která neobsahuje už žádné další dominované strategie, a její sedlový bod je stále stejný:", "section_level": 2}, {"title": "Dominantní strategie ve smíšeném rozšíření hry.", "content": "Na rozdíl od řešení v ryzích strategiích, které zdaleka ne u každé hry lze nalézt, v případě, že budeme hru řešit v jejím smíšeném rozšíření, rovnovážné řešení vždy existuje. Každá maticová hra má Nashovo rovnovážné řešení ve smíšených strategiích. Optimální strategie se v tomto případě získává řešením úlohy lineárního programování pomocí simplexové metody . Pokud však má matice pouze dva řádky nebo pokud má dva sloupce, je možné použít grafickou metodu, která lze využít pouze pro dvě proměnné. Pokud tedy pomocí dominování snížíme rozměr matice až na m x 2 nebo 2 x n, zajistíme si možnost použití grafického řešení. A jak se konkrétně využívá dominování v případě smíšeného rozšíření maticové hry? Smíšené strategie jsou rozložením pravděpodobností na prostoru ryzích strategií, udávají tak vlastně pravděpodobnosti, s jakými se při dokonalé racionalitě mají jednotlivé strategie volit. Všechny dominované strategie mají přiřazenou vždy nulovou pravděpodobnost. Dominování lze tedy při smíšených strategiích využít dvěma způsoby. Buď přímo v simplexové metodě, kde dominovaným řádkům a sloupcům přiřadíme pravděpodobnost 0, nebo ještě před použitím simplexové metody vynecháme z matice všechny dominované řádky a sloupce jako jsme vysvětlili na příkladě výše a dále pro výpočty použijeme zjednodušenou matici. Cena hry se takovým vynecháním dominovaných strategií nemění. V praxi za nás simplexovou metodou úlohu lineárního programování vyřeší speciální software a přiřadí tak dominovaným strategiím nulové pravděpodobnosti automaticky. Pozor potom ale na vyhodnocení, neplatí totiž obrácený vztah, že by každá strategie s nulovou pravděpodobností byla dominovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Dominantní strategie v neantagonistickém konfliktu.", "content": "V případě neantagonistických konfliktů probíhá dominování principiálně stejně jako v antagonistických konfliktech. Jen s tím, že se buď využívá samostatných matic pro každého hráče, nebo se v jedné matici objevují vždy dvě hodnoty – jedna pro prvního hráče a druhá pro druhého. A protože už každý z hráčů má v matici své hodnoty výher, snaží se je oba maximalizovat (nikoli, že druhý hráč se snaží o minimalizaci, jako tomu bylo v případě antagonistických konfliktů): Na obrázku č.6 vidíme dvojmatici hry s nekonstantním součtem (neantagonistický konflikt) a vedle je dvojmatice převedena na dvě samostatné matice (v různých učebnicích se používá různý zápis). Je nutné mít pořád na paměti, že i v případě dvou matic se u druhého hráče stále strategie určují pomocí sloupců. Na obrázku jsou opět dominované strategie vyznačeny přeškrtnutím. Zjednodušená matice bez dominovaných strategií je na následujícím obrázku:", "section_level": 1}, {"title": "Typy dominovanosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silná (striktní) dominovanost (strict domination).", "content": "Strategie je silně dominovaná tehdy, když je ostře horší než jiná strategie při jakékoli strategii protihráče. Je zde velmi důležité slovo ostře. U tohoto typu se požaduje, aby všechny hodnoty dominovaného řádku byly ostře menší než u dominujícího řádku a aby všechny hodnoty u dominovaného sloupce byly ostře větší než u dominujícího sloupce. formula_9", "section_level": 2}, {"title": "Slabá dominovanost (weak domination).", "content": "Aby byla strategie slabě dominovaná, stačí, aby byla stejná nebo horší než dominující strategie. Všechny hodnoty dominovaného řádku musí být menší nebo stejné jako u dominujícího řádku a všechny hodnoty u dominovaného sloupce musí být větší nebo stejné jako u dominujícího sloupce. formula_10 Pro ilustraci uveďme příklad z knihy Martina J. Osborna : Přijíždíte v autě na křižovatku, kde právě svítí červená. Silnice je rozdělena na dva pruhy, levý je prázdný, v pravém pruhu stojí modrý automobil. Modrý automobil může jet rovně nebo zahnout doprava. Pokud bude zahýbat doprava, musí dát přednost přecházejícím chodcům. Stojíte před rozhodnutím, do jakého pruhu se zařadit. Samozřejmě intuitivně vyberete levý prázdný pruh. Je to proto, že výběr pravého pruhu je silně dominován výběrem levého pruhu. I kdyby modrý automobil nezatáčel, ale jel rovně, vždy by zařazení do pravého pruhu znamenalo zdržení oproti levému pruhu. V případě, že v pravém pruhu bude stát modrý automobil a k tomu v levém pruhu červený automobil, a budete se znovu rozhodovat, do jakého pruhu se zařadíte, možná už budete aspoň sekundu váhat, ale opět zvolíte levý pruh. Výběr pravého pruhu je v tomto případě jen slabě dominován výběrem levého pruhu. Modrý automobil totiž může odbočovat – v tom případě by zvolení pravého pruhu bylo horší, ale může jet také rovně – v tom případě by výběr pravého pruhu vedl ke stejnému výsledku jako levý pruh.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy slabé dominovanosti.", "content": "Slabá dominovanost přináší technické problémy při eliminaci matice, protože pro vznik slabé dominovanosti záleží na pořadí, ve kterém dominuje své strategie protihráč. Problém se slabou dominovaností vyvstává také v případě slabé Nashovy rovnováhy (tedy v případě že matice obsahuje více sedlových bodů). Strategie, kde se nachází slabá Nashova rovnováha, totiž může být často slabě dominovaná a její eliminací bychom si vyloučili možné optimální řešení. Proto se v praxi využívá v podstatě jen silná dominovanost.", "section_level": 2}, {"title": "Hry řešitelné pomocí opakované eliminace silně dominovaných strategií.", "content": "Pokud lze ve hře postupně odebírat dominované strategie, až zbude pouze jedna jediná strategie pro každého hráče, je hra řešitelná pomocí opakované eliminace silně dominovaných strategií. Nemusíme v jednom kroku odebrat všechny dominované strategie jednoho hráče, naopak pokud odebereme určitý dominovaný řádek a potom určitý dominovaný sloupec, objeví se mezi řádky další dominovanost. A takto v případě hry řešitelné opakovanou eliminací silně dominovaných strategií postupujeme až ke stavu, kdy v matici zůstane jedna optimální strategie pro každého hráče. Při odebírání silně dominovaných strategií nezáleží na pořadí eliminovaných strategií. Oproti tomu, jak už bylo zmíněno výše, při odebírání slabě dominovaných strategií na pořadí eliminace záleží.", "section_level": 1}, {"title": "Dominování ve známých hrách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vězňovo dilema.", "content": "Ve vězňově dilematu je strategie zapírání silně dominovaná strategií prásknutí. Ať už bude protihráč volit jakoukoli strategii (zapírat nebo práskat), vždycky je pro prvního hráče výhodnější práskat – v případě protihráčova zapírání dostane 0 let za mřížemi oproti 1 roku, kdyby také mlčel, v případě protihráčova prásknutí dostane 5 let oproti 10 letům, kdyby mlčel. Proto nakonec při plné racionalitě zúčastněných a při nemožnosti kooperace hra dopadne tak, že budou oba hráči práskat, protože zapírání je dominovaná strategie a bude z matice vyloučena. Vězňovo dilema je příklad hry řešitelné opakovanou eliminací silně dominovaných strategií:", "section_level": 2}, {"title": "Bitva pohlaví.", "content": "Naopak v konfliktní situaci, která je v teorii her nazývána bitva pohlaví, nejsou žádné dominující ani dominované strategie. Pokud by tam byly, tak by se z rozhodování vyloučily a situace by rázem přestala být „bitvou“.", "section_level": 2}, {"title": "Dominantní strategie ve vícekriteriálním rozhodování.", "content": "Většina lidských rozhodnutí je založena na vícekriteriálním hodnocení variant. Například rozhodování, jaký mobilní telefon si koupit. V tomto případě budou variantami jednotlivé značky telefonů a kritérii například cena, hmotnost, počet pokročilých funkcí a výdrž baterie. Některá kritéria jsou maximalizační, jiná naopak minimalizační. Mezi cíle vícekriteriálního rozhodování patří výběr jedné z variant – tzv. kompromisní varianta, uspořádání variant a klasifikace variant. Varianty mohou mít mezi sebou různé vztahy: Při hledání kompromisní varianty by se měl rozhodovatel soustředit na nedominované varianty, tedy na takové, k nimž neexistuje varianta, která by je dominovala. Nedominovaných variant však bohužel bývá při rozhodování více, a proto existuje několik metod, jak vybrat ze zbývajících variant tu pravou. Mezi metody patří například Metoda pořadí, Budovací metoda nebo Fullerův trojúhelník . I tak ale dominování při řešení úloh vícekriteríálního hodnocení variant může velmi usnadnit práci a existuje i spousta úloh, které lze vyřešit jen právě pomocí dominantních strategií.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace dominantní strategie.", "content": "V tabulce je příklad úlohy vícekriteriálního hodnocení variant se třemi variantami a čtyřmi kritérii. První dvě kritéria jsou minimalizační, to znamená, čím menší hodnota, tím lépe. Poslední dvě kritéria jsou maximalizační, čím vyšší jsou hodnoty, tím lépe. Varianta Nokia v tomto případě dominuje variantu Siemens, protože všechna její kritéria jsou výhodnější. Dominovanou variantu Siemens tedy můžeme pro účely rozhodování vypustit. Zbylé dvě varianty Nokia a Samsung jsou nedominované a musíme se mezi nimi rozhodnout pomocí k tomu určených metod. Stejného principu se potom využívá i v úlohách vícekriteriálního programování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dominantní strategie je strategie používaná v teorii her, případně ve vícekriteriálním rozhodování. Nazývá se též zjednodušeně dominování. Je to jev, který umožňuje zjednodušit proces hledání optimální strategie hry. Zjednodušení se provede tak, že se z rozhodovací matice předem vyloučí takové strategie, které jsou vždy horší než jiná strategie, a to v případě zvolení jakékoli strategie protihráče. Sníží se tak rozměr matice a je pak snazší nalézt optimální strategii.", "tgt_summary": "In game theory, strategic dominance (commonly called simply dominance) occurs when one strategy is better than another strategy for one player, no matter how that player's opponents may play. Many simple games can be solved using dominance. The opposite, intransitivity, occurs in games where one strategy may be better or worse than another strategy for one player, depending on how the player's opponents may play.", "id": 629561} {"src_title": "Třída Scorpène", "tgt_title": "Scorpène-class submarine", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Francie stavěla v 60. a 70. letech úspěšné ponorky tříd \"Daphné\" (S-60) a \"Agosta\" (S-70), které byly i široce exportovány. V 80. letech na ně chtěla loděnice DCS navázat projektem S-80, který ale nebyl z finančních důvodů realizován (pouze pro Pákistán byly postaveny tři jednotky vylepšené třídy \"Agosta\" označené S-90B). Když DCS a španělská Navantia zjistily, že vyvíjejí koncepčně podobná plavidla (španělské námořnictvo rovněž hledalo nástupce starších francouzských konstrukcí), roku 1990 se dohodly na vytvoření společné konstrukce označené jako třída \"Scorpène\". Obě společnosti původně očekávaly, že Francie a Španělsko zakoupí po čtyřech člunech, nakonec se tak ale nestalo. Francie roku 1995 oznámila, že v následujících letech bude provozovat výhradně ponorky s jaderným pohonem a rovněž Španělsko si vybralo jiný typ. Třída \"Scorpène\" proto zůstala, podobně jako německé ponorky typů \"209\" a \"214\", čistě exportním projektem. Každá z loděnic však, mimo tohoto společného typu, vyvinula rovněž jeho zvětšenou verzi, nabízenou ve vlastní režii. Navantia s třídou \"S-80A\" získala objednávku na čtyři ponorky od španělského námořnictva, na což DCNS reagovalo vlastní vylepšenou třídou \"Marlin\", která se ale na trhu neprosadila. V současnosti vlastní práva na třídu \"Scorpène\" pouze DCNS, která stále pokračuje v jejím vylepšování.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorky jsou jednotrupé koncepce s tlakovým trupem z oceli HLES-80 (ze stejného materiálu jsou stavěny francouzské jaderné ponorky). Věž a další části ponorek jsou z kompozitu. Trup má dvě paluby a nedělí ho žádné vodotěsné přepážky. Operační hloubka ponoru je 350 metrů (jiné zdroje uvádějí 300 metrů). Modulová konstrukce ponorek umožňuje jejich značnou přizpůsobivost dle potřeb zákazníků. Umožňuje tak vložení (i dodatečné) sekce s přetlakovou komorou (malajsijské a indické ponorky) či další trupové sekce s pohonem nezávislým na přístupu atmosférického vzduchu. Ponorky jsou rovněž velice tiché – jejich trup nemá nepotřebné výstupky, interiér je odhlučněný, lodní šroub má speciální konstrukci a trup pokrývá materiál snižující účinek nepřátelského sonaru. Díky vysokému stupni automatizace tvoří posádku ponorek pouhých 31 mužů (u předchozí generace ponorek to bylo obvykle cca 50), které může doplnit šest potápěčů. To snižuje náklady na provoz a zvyšuje celkový komfort posádky. Výzbroj ponorek tvoří šest 533mm torpédometů. Dva torpédomety mohou sloužit k vypouštění min. Torpéda různých typů mohou doplnit rovněž protilodní střely Exocet (neobjednalo je pouze Chile). Na palubě může být až 18 torpéd a střel či 30 min. Základní verzi pohonu tvoří 2–4 dieselové motory (MTU či SEMt Pielstick), jeden elektromotor a dvě sady akumulátorů. Lodní šroub je jeden. Nejvyšší rychlost dosahuje 12 uzlů na hladině a 20,5 uzlu pod hladinou. Pod hladinou může být taková ponorka až čtyři dny. V případě instalace pomocného pohonu MESMA však její vytrvalost pod hladinou stoupá až na 18 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chile.", "content": "Chilské námořnictvo bylo prvním, které si roku 2007 objednalo dvě ponorky této doposud nevyzkoušené konstrukce. Jednalo se o základní verzi CM-2000. \"Scorpène\" dostala přednost před v Chile doposud užívaným německým typem \"209\". Obě ponorky byly postaveny v Evropě – obě loděnice si zakázku rozdělily (DCNS staví přídě a Navantie zádě ponorek, kompletace je střídavě v jedné či druhé). První jednotka \"O'Higgins\" (S-22) byla postavena v Cherbourgu v letech 1999–2005, zatímco druhá jednotka \"General Carrera\" (S-23) v Cartageně v letech 2000–2006. Ponorky ve službě nahradily starší britské ponorky třídy \"Oberon\". Dne 18. července 2014 byla ponorka \"General Carrera\" poškozena srážkou s chilskou fregatou \"Almirante Condell\" (FF-06), ke které došlo během plavby ponorky v periskopové hloubce. Poškozena byla přední část věže a hloubková kormidla ponorky. Obě plavidla byla přesunuta do loděnice ASMAR k opravě.", "section_level": 2}, {"title": "Malajsie.", "content": "Druhým uživatelem třídy se stala Malajsie, která doposud žádné ponorky nevlastnila. V roce 2002 objednala dva kusy verze CM-2000 a rovněž jí byla zapůjčena jedna starší ponorka pro výcvik posádek. První jednotka \"Tunku Abdul Rahman\" byla postavena v letech 2003–2009, zatímco druhá \"Tun Razak\" v letech 2004–2009.", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "Indie se rozhodla pro ponorky \"Scorpène\" jako pro náhradu stávajících indických ponorek ruské třídy \"Kilo\" a německého typu \"209\". Jejich indické označení je Projekt 75. V roce 2001 byla podepsána předběžná dohoda na stavbu šesti ponorek s opcí na dalších šest kusů. Definitivní kontrakt, podepsaný roku 2005, nakonec zahrnuje šest ponorek s opcí na dalších šest. Všechny postaví (s francouzskou pomocí) indické státní loděnice Mazagon Dock Ltd. v Bombaji, přičemž první tři budou ve verzi CM-2000 a zbylé tři ve verzi AM-2000. V případě uplatnění opce, budou všechny další ponorky ve verzi AM-2000. Indické ponorky budou mít značně odlišné vybavení. Podle prvotních plánů měly být ve službě po roce 2015. Indie pro ně již objednala také francouzské protilodní střely SM39 Exocet. V dubnu 2013 bylo oznámeno, že první jednotka bude na vodu spuštěna až roku 2014, tedy s více než dvouletým zpožděním oproti plánům. Další průtahy následovaly. Počátkem roku 2015 tak bylo oznámeno, že první jednotka bude předána až v říjnu 2016. Na konci srpna 2016 vypukl mezinárodní skandál způsobený únikem 22 000 stran dokumentů obsahujících tajné informace o konstrukci a schopnostech ponorek třídy \"Scorpène\". Uniklé dokumenty zveřejnil australský deník The Australian. Důsledkem tohoto skandálu bude neobjednání dalších francouzských ponorek této třídy nad rámec již závazně objednané první šestice. Prototypová jednotka INS Kalvari nakonec do služby vstoupila 14. prosince 2017. Stala se první ponorkou postavenou v Indii po 20 letech. Dodání druhé ponorky INS \"Khanderi\" se zpozdí kvůli sérii nedostatků odhalených během zkoušek. Ponorka zejména trpí zvýšenou hlučností.", "section_level": 2}, {"title": "Brazílie.", "content": "Čtvrtým uživatelem této třídy bude Brazílie, která v roce 2008 objednala čtyři jednotky ve verzi Scorpène SBR. První jednotka je stavěna ve dvou sekcích v Evropě i v Brazílií, přičemž další tři již celé postaví brazilské loděnice. Francie navíc v rámci kontraktu pomůže s vývojem prvních brazilských ponorek s jaderným pohonem. Zařazení do služby se původně očekávalo v letech 2015–2021. Do roku 2017 byly rozestavěny první čtyři ponorky. Jejich spuštění na vodu je plánováno na roky 2018–2022. Zařazení prototypové ponorky \"Riachuelo\" je plánováno na rok 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Scorpène je exportní třída středně velkých diesel-elektrických útočných ponorek, vyvinutá ve francouzsko-španělské spolupráci a navazujících na francouzskou konstrukční školu. Ponorky mohou ničit hladinové lodě a ponorky, ale i provádět špionáž a speciální operace. Vývoj ponorek zajišťovala francouzská loděnice DCN (nyní DCNS) a španělská loděnice Navantia. V současnosti je vlastníkem projektu francouzská DCNS. Ponorky jsou velice tiché, s modulární konstrukcí a s možností jejich vybavení pohonem nezávislým na přístupu vzduchu francouzského typu MESMA (\"Module d'Energie Sous-Marine Autonome\"). Třída zatím má čtyři uživatele. Chile a Malajsie zavedly po dvou ponorkách této třídy, šest ponorek plánuje postavit Indie a čtyři Brazílie.", "tgt_summary": "The Scorpène-class submarines are a class of diesel-electric attack submarines jointly developed by the French Direction des Constructions Navales (DCNS) and the Spanish company Navantia, and now by Naval Group. It features diesel propulsion and an additional air-independent propulsion (AIP).", "id": 1017196} {"src_title": "Guercino", "tgt_title": "Guercino", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Guercino se narodil se v malé vesnici Cento mezi Bolognou a Ferrarou. Pro svou oční vadu – trpěl totiž strabismem, tedy šilhavostí – dostal už v raném věku přezdívku \"Il Guercino\", italsky \"squinter\". Byl malířský samouk, od svých 16 let pracoval jako učeň v obchodě Benedetta Gennari, malíře bolognské školy. V roce 1615 odešel Guercino malovat do Bologny. Jeho práci zde ocenil Ludovico Carracci. Guercino namaloval dvě velká plátna \"Elijah Fed Ravens\" a \"Samson seized by Philistines\" určená pro kardinála Serra, papežského legáta ve Ferraře. Plátna mají přírodní naturalistický caravaggiovský styl, ačkoli je nepravděpodobné, že by Guercino viděl jakékoli z římských Caravaggiových prací. On sám často tvrdil, že jeho raný styl byl ovlivněn plátnem Ludovica Carracci, které viděl v kapucínském kostele v Cento. Některé z jeho pozdějších prací jsou blíže stylu jeho současníka Guido Reniho a jsou vytvořeny s lehkostí a jasností.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Obraz \"Arcadian Shepherds (Et v Arcadia ego)\" Guercino namaloval v roce 1618 a ve stejném roce vytvořil i obraz \"The Flaying of Marsyas by Apollo\" pro Palazzo Pitti ve Florencii. Svou dramatičností se řadí k typickým Guercinovým plátnům raného období na rozdíl od jeho prací z pozdějšího období. Gurcino dostal od bolognského markýze Enza Bentivoglio doporučení pro papeže Řehoře XV. (rodným jménem Alessandro Ludovisi, (9. ledna 1554 – 8. července 1623). Rodina Bentivogli de facto vládla v Bologny a byla zodpovědná za to, že město získalo svou politickou autonomii během období renesance. Roky strávené v Římě, tedy mezi lety 1621–23 byly pro Guercina velmi produktivní. Z tohoto období jsou jeho fresky \"Aurora\" v kasinu Casino di Villa Boncompagni Ludovisi ve vile \"Villa Ludovisi\", strop v San Crisogono (1622) \"San Chrysogonus in Glory\", \"Portrét papeže Řehoře XV.\" (Nyní v Getty Museum) a \"The Burial of St. Petronilla - Pohřeb svaté Petronily\", oltářní obraz pro baziliku svatého Petra v Římě, nyní v Museo Capitolini, který je považován za jeho mistrovské dílo. Po smrti Řehoře XV. se Guercino vrátil do svého rodného města. V roce 1626 začal tvořit fresky v katedrále v Piacenze. Podrobnosti o jeho kariéře po roce 1629 jsou dobře zdokumentovány v účetní knize \"Libro dei Conti di Casa Barbieri\", kterou Guercino a jeho bratr Paolo Antonio Barbieri aktualizovali a která se zachovala. Giovanni Battista Pasqualini vytvořil mezi roky 1618 až 1631 celkem 67 rytin, které dokládají počáteční tvorbu Guercina. Tato díla v účetní knize \"Libro dei Conti di Casa Barbieri\" nejsou. V roce 1642, po smrti Guida Reniho, Guercino přestěhoval svou objednávkami vytíženou dílnu do Bologni a stal se hlavním malířem města. V roce 1655 mu františkánský řád Reggio zaplatil 300 dukátů za oltářní obraz \"Saint Luke Displaying a Painting of the Madonna and Child\" (Svatý Lukáš a Madona s dítětem, nyní v Nelson-Atkins Museum of Art v Kansas City.) Corsini mu také zaplatil 300 dukátů za \" Flagellation of Christ (Bičování Krista) \" namalovaný v roce 1657.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba a styl.", "content": "Guercino byl v malbě pozoruhodně rychlý a pilný. Vytvořil nejméně 106 velkých oltářních obrazů pro kostely, a asi 144 dalších obrazů. Byl také velmi plodný kreslíř. Jeho tvorba zahrnuje mnoho perokreseb kreseb červenou rudkou. Většinou jde o přípravné studie pro obrazy, ale kreslil také krajiny, žánrové scény z každodenního života i karikatury pro své vlastní potěšení. Guercinovy kresby jsou známé pro svůj plynulý styl, ve kterém \"\"formu zvýrazňují rychlé, kaligrafické tahy pera v kombinaci s tečkami, čárkami, a paralelním šrafováním ( Griswold 1991)\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a hrob.", "content": "Guercino maloval a učil až do své smrti v roce 1666. Byl podle svého přání pohřben společně se svým bratrem do rodinné hrobky uprostřed v chrámu Spasitele (chiesa di San Salvatore) u augustiniánů kanovníků v Bologni. Neustále hromadil majetek, nikdy se neoženil, a proto jeho majetek zdědili synovci a žáci Benedetto Gennari II a Cesare Gennari. Mezi jeho další žáky patřili Giulio Coralli, Giuseppe Bonati z Ferrary, Cristoforo Serra z Ceseny, otec Cesara Pontiho z Ferrary, Sebastiano Ghezzi, Sebastiano Bombelli, Lorenzo Bergonzoni z Bologny, Francesco Paglia z Brescie, Benedetto Zallone z Centa a Matteo Loves.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni Francesco Barbieri známý jako Il Guercino (8. února 1591, Cento – 22. prosince 1666, Bologna) byl italský barokní malíř. Guercino byl jeden z nejvýznamnějších představitelů italského baroka, následovník Caravaggia. Přezdívka „\"Il Guercino“\" znamená šilhavý. Malíř skutečně neměl příliš dobrý zrak, ale maloval skvělé obrazy s vynikajícím použitím světla a stínu. Vybíral si scény koupelí, náboženské výjevy, portréty a další motivy.", "tgt_summary": "Giovanni Francesco Barbieri (February 8, 1591 – December 22, 1666), better known as Guercino, or il Guercino , was an Italian Baroque painter and draftsman from Cento in the Emilia region, who was active in Rome and Bologna. The vigorous naturalism of his early manner contrasts with the classical equilibrium of his later works. His many drawings are noted for their luminosity and lively style.", "id": 1938468} {"src_title": "Pstřeň dubový", "tgt_title": "Fistulina hepatica", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Houba tvoří asi 10–25 cm velké nepravidelné plodnice bočně nebo krátkým třeněm přirostlé ke dřevu, tvarem připomínají jazyk, bochník a v mládí i hlízu. Zabarveny jsou zpravidla velice nápadně, v mládí cihlově oranžově, růžovočerveně až oranžovočerveně, postupně však tmavnou do karmínově červené nebo hnědočervené barvy. Plodnice je masitá, zpravidla značně tlustá, šťavnatá. Dužnina připomíná na řezu maso, je běločerveně žíhaná. To je velmi výrazný typický znak, nemusí se vyskytnout vždy. Někdy bývá dužnina narůžovělá a bez žíhání. Dužnina plodnice roní nebo při stlačení uvolňuje (zejména za mlada) krvavě nebo nahnědle červené kapky, které se často objevují též na povrchu plodnice. Hymenofor je tvořen tenkými, dlouhými, vzájemně nesrostlými rourkami na spodu plodnice; jejich ústí je bílé, krémové i oranžové, zpravidla světlejší než zbytek plodnice, někdy však barva splývá. Otlačením ústí rourek rezaví či hnědne. Pokud barva spodní části klobouku není výrazně světlá, splývá, je třeba se vyhnout záměně s jiným druhem hub pozorným sledováním dalších znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pstřeň, jak už jeho druhové jméno napovídá, se v České republice vyskytuje nejčastěji na dubu, výjimečně i na jiných listnáčích. V jižní Evropě se hojně vyskytuje například na kaštanovníku setém. Roste zejména koncem léta a na podzim (od července do října). Parazituje na zmíněných dřevinách, z jejichž kmenů vyrůstá, velmi často v poraněných místech, jizvách, dutinách, při patě kmenu. Vyskytuje se též na odumřelých pařezech a kořenech zanořených v substrátu, pstřeň tehdy vypadá, jako by vyrůstal ze země. Způsobuje hnědou hnilobu dřeva, která však nepostupuje tak rychle, jak je tomu u jiných dřevokazných hub. Pstřeň je vcelku typická a nepříliš vzácná houba českých doubrav.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pstřeň dubový je považován za jedlou houbu, názory na jeho chuťové kvality se různí, někteří houbaři jej nechávají v lese pro okrasu. Chuť i vůně je lehce nakyslá (ne silně), hodí se proto pro přípravu guláše, nakládání do octa, ne však na řízky nebo smaženici. Sbírány jsou však jen mladé plodnice, neboť starší jsou značně tuhé. Dřevo napadené pstřeněm je poněkud tmavší a lépe zpracovatelné, je proto vyhledáváno řezbáři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pstřeň dubový (\"Fistulina hepatica\" ) je nápadná parazitická popř. saprofytická houba z čeledi pstřeňovitých připomínající choroše. Jde o známou jedlou houbu. O širokém rozšíření svědčí její četné lidové názvy, např. jelení jazyk, volský jazyk, maso lesa či masojed. Ty jsou obvykle reakcí na vzhled plodnice, zejména masově zbarvenou dužninu.", "tgt_summary": "Fistulina hepatica (beefsteak fungus, also known as beefsteak polypore, ox tongue, or tongue mushroom) is an unusual bracket fungus classified in the Agaricales, that is commonly seen in Britain, but can be found in North America, Australia, North Africa, Southern Africa and the rest of Europe. As its name suggests, it looks remarkably similar to a slab of raw meat. It has been used as a meat substitute in the past, and can still be found in some French markets. It has a sour, slightly acidic taste. For eating it must be collected young and it may be tough and need long cooking.", "id": 834575} {"src_title": "Gustav VI. Adolf", "tgt_title": "Gustaf VI Adolf", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Gustavovy osobní kvality mu zajistily popularitu mezi Švédy, která napomohla tomu, aby se veřejné mínění obrátilo k zachování konstituční monarchie. Gustav měl mnoho odborných zájmů a svým záběrem, stejně jako neformálním a skromným vystupováním, si získal respekt. Záměrně se vyvarovával okázalosti. Ústavní reforma, dokončená v roce 1975, ovšem znovu oslabila moc panovníka ve prospěch volené vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a potomstvo.", "content": "Gustavovou první manželkou se stala princezna Margareta z Connaughtu, vnučka britské královny Viktorie. Setkali se v Káhiře, kde byl princ na studijní cestě k hrobkám faraónů. Její rodiče (Artur, vévoda z Connaughtu a Strathearnu, třetí syn královny Viktorie, a jeho manželka, pruská princezna Luisa Markéta), byli velmi spokojeni, neboť vévoda byl vnukem švédského krále a perspektivním následníkem švédského trůnu. Po několika měsících zasnoubení se 15. června roku 1905 na hradě Windsor konala svatba a Margareta se stala vévodkyní ze Skåne. Když otec jejího manžela v roce 1907 nastoupil po smrti svého otce Oskara II. na švédský trůn, stal se Gustav jeho následníkem – korunním princem. Jejich manželství je popisováno jako šťastné a rodina se rozrostla o pět rychle po sobě narozených dětí: Přes svého nejstaršího syna Gustava Adolfa je Gustav dědem současného švédského krále, přes svou jedinou dceru princeznu Ingrid pak i dědem současné dánské královny Markéty II. a titulární řecké královny Anne-Marie. Manželství Gustava Adolfa a Margarety trvalo patnáct let – princezna zemřela 1. května 1920. Její smrt byla pro všechny velkou ztrátou, a to tím spíš, že byla právě v osmém měsíci těhotenství a čekala šesté dítě. Se svou druhou manželkou Louisou Mountbatten, pravnučkou britské královny královny Viktorie se oženil 3. listopadu 1923. Z manželství se 30. května 1925 narodila mrtvá dcera, další děti již pár neměl. Gustav Adolf přežil i tuto svou druhou manželku, zemřela v roce 1965.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupce.", "content": "Gustav VI. Adolf zemřel ve věku devadesáti let na zápal plic. Oproti zažité tradici nebyl pohřben v kostele Riddarholmen, ale na královském hřbitově vedle svých dvou manželek. Následník Gustava VI. Adolfa, jeho nejstarší syn Gustav Adolf, vévoda z Västerbottenu zemřel tragicky při leteckém neštěstí roku 1947. Nástupcem Gustava VI. Adolfa na švédském trůnu se tak po jeho smrti v roce 1973 stal jeho sedmadvacetiletý vnuk, stávající švédský král Karel XVI. Gustav.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustav VI. Adolf, celým jménem \"Oscar Fredrik Wilhelm Olaf Gustav VI. Adolf\" (11. listopadu 1882, Stockholm – 15. září 1973, Helsingborg) byl doposud věkově nejstarší švédský král (na trůn nastoupil v 67 letech) a archeolog. Založil Švédský archeologický institut v Římě či v řeckých Athénách.", "tgt_summary": "Gustaf VI Adolf (Oscar Fredrik Wilhelm Olaf Gustaf Adolf; 11 November 1882 – 15 September 1973) was King of Sweden from 29 October 1950 until his death. He was the eldest son of King Gustaf V and his wife, Victoria of Baden, and had been Crown Prince of Sweden for the preceding 43 years in the reign of his father. Not long before his death at age 90, he approved the constitutional changes which removed the Swedish monarchy's last nominal political powers. He was a lifelong amateur archeologist particularly interested in Ancient Italian cultures.", "id": 1738339} {"src_title": "North American T-2 Buckeye", "tgt_title": "North American T-2 Buckeye", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První verze letounu vstoupila do služby v roce 1959 pod označením T2J-1. Tato verze byla přeznačena na T-2A v roce 1962 v rámci sjednocení značení letounů USAF a US Navy. Dvoumístné proudové letadlo bylo poháněno jedním proudovým motorem Westinghouse J34-WE-46/48. Letoun byl následně přepracován a jeden motor byl nahrazen dvěma proudovými motory Pratt & Whitney J60-P-6 pod označením T-2B. Varianta T-2C byla vybavena proudovými motory General Electric J85-GE-4 s tahem 13,1 kN. Varianta T-2D byla exportní verze letounu pro venezuelské letectvo, zatímco varianta T-2E byla prodána řeckému letectvu. Buckeye byl navržen jako nízkonákladový víceúčelový cvičný letoun. Jeho rovná křídla se podobala křídlům použitým na letounu North American FJ-1 Fury. Jeho kokpit se podobal letounu T-28C. Výkony letounu T-2 se nacházely mezi letounem USAF T-37 Tweet a letounem TA-4J Skyhawk. Ačkoliv letouny T-2 nebyly vybaveny výzbrojí, letoun měl dva závěsníky pod křídly, které bylo možno osadit kulometem 0.50 palce nebo cvičnými bombami či raketami. Všechny letouny T-2 Buckeye byly vyrobeny společností North American Aviation v závodě Air Force Plant 85, který se nachází na jih od mezinárodního letiště ve městě Columbus, stát Ohio. Bylo zde vyrobeno celkem 273 letounů. Jméno Buckeye (česky „Jírovec“ neboli hovorově „Kaštan“) bylo zvoleno podle státního stromu státu Ohio, kterým je Jírovec lysý (\"Aesculus glabra\"), stejně tak podle maskota státní univerzity Ohia. Každý námořní letec a teoreticky i každý námořní letecký důstojník od konce 50. let 20. století do roku 2004 absolvoval výcvik na letounu T-2 Buckeye, který sloužil více než 40 let. V této úloze byl letoun nahrazen těsně podzvukovým letounem T-45 Goshawk (což je varianta letounu BAE Hawk pro US Navy), který je více srovnatelný s výkonnými podzvukovými cvičnými letouny nebo i nadzvukovým cvičným letounem USAF T-38 Talon. Nedávno byly letouny T-2 používány i jako řídicí letoun pro bezpilotní prostředky. Několik letounů T-2 Buckeye má v současné době civilní registraci a pravidelně se objevují na leteckých dnech.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "T-2A YT-2B T-2B YT-2C T-2C DT-2B a DT-2C T-2D T-2E Spojené státy americké", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (T-2B Buckeye).", "content": "\"Data pocházejí z oficiálních „Standard Aircraft Characteristics“\".\"", "section_level": 1}], "src_summary": "North American T-2 Buckeye byl cvičný letoun námořnictva USA pro středně pokročilý výcvik, určený pro seznámení nových námořních letců s proudovými letadly. Vstoupil do služby v roce 1959 a byl nahrazen letounem T-45 Goshawk v roce 2008.", "tgt_summary": "The North American T-2 Buckeye was the United States Navy's intermediate training aircraft, intended to introduce U.S. Navy and U.S. Marine Corps student naval aviators and student naval flight officers to jets. It entered service in 1959, and was replaced by the McDonnell Douglas T-45 Goshawk in 2008.", "id": 630873} {"src_title": "Frederika Meklenbursko-Střelická", "tgt_title": "Frederica of Mecklenburg-Strelitz", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Frederika se narodila jako sedmé dítě (pátá, nejmladší z přeživších dcer) meklenburského vévody Karla II. Meklenbursko-Střelického (1741–1816) a jeho první manželky Bedřišky Hesensko-Darmstadtské (1752–1782), dcery lankraběte Jiřího Viléma Hesensko-Darmstadtského a jeho manželky Marie Luisy Albertiny von Leiningen-Dagsburg-Falkenburg. Mimo jiné byla nejmladší sestrou proslulé pruské královny Luisy Meklenbursko-Střelické a neteří britské královny Šarloty Meklenbursko-Střelické, manželky krále Jiřího III.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Po smrti své první ženy se Frederičin otec v roce 1784 podruhé oženil s Šarlotou Hesensko-Darmstadtskou, mladší sestrou své první zemřelé ženy. Toto manželství záhy skončilo Šarlotinou smrtí v prosinci roku 1785 po narození jejich jediného dítěte (\"Karel Meklenburský\", 1785–1837). Protože se v této situaci jako vdovec necítil schopen svým dcerám poskytnout potřebnou péči a výchovu, rozhodl se její otec o pomoc požádat jejich babičku, svou tchyni, princeznu Marii Luisu Albertinu von Leiningen-Dagsburg-Falkenburg, žijící v Darmstadtu. Svěřil jí své dcery Charlottu Georginu, Terezu Matyldu, Luisu a Frederiku. Život v péči babičky a vychovatelky \"Salomé de Gélieu\" byl pro dívky šťastný.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První manželství.", "content": "14. března 1793 se princezny „náhodou“ setkaly v divadle ve Frankfurtu nad Mohanem s pruským králem Fridrichem Vilémem II. (1744–1797). Ten byl nadšen sličností a půvabem princezen Luisy a Frederiky. O několik týdnů později dojednal vévoda Karel s králem Fridrichem Vilémem svatební smlouvu o sňatku s jeho syny. Zasnoubení obou párů se oslavilo 24. dubna téhož roku v Darmstadtu. V prosinci roku 1793 se dívky vypravily na cestu do Berlína, kde se 24. prosince uskutečnila svatba starší princezny Luisy s pruským korunním princem Fridrichem Vilémem (1770–1840) a dva dny nato svatba Frederiky s jeho mladším bratrem, princem \"Fridrichem Ludvíkem Karlem\", zvaným Luis (1773–1796). Frederičino manželství bylo od počátku nešťastné, neboť Ludvík se zajímal více o své metresy než o svou mladičkou manželku. Frederika zase měla vztah s jeho strýcem, \"Luisem Ferdinandem Pruským\" (1772–1806). V roce 1795 jmenoval král prince Luise velitelem dragounského pluku č. 1, jehož štáb měl sídlo v Schwedtu. Zde princ v prosinci roku 1796 onemocněl difterií a krátce nato zemřel. Frederika přesídlila se svými třemi maličkými dětmi na zámek Schönhausen u Berlína.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "V roce 1797 se o Frederičinu ruku ucházel její anglický bratranec, vévoda \"Adolf Frederik, vévoda z Cambridge\" (1774–1850), pátý syn britského krále Jiřího III. a jeho manželky Šarloty Meklenbursko-Střelické, a neoficiálně se s ní zasnoubil. Adolf Frederik žádal své rodiče o svolení ke sňatku, ti však – na nátlak jeho matky, Frederičiny tety – jeho žádost odmítli. Pro Frederiku tím toto neoficiálně uzavřené zasnoubení skončilo. V roce 1798 byla Frederika těhotná a svěřila se princi \"Fridrichu Vilémovi zu Solms-Braunfels\" (1770–1814). Ten se přihlásil k otcovství a požádal o její ruku, což Frederika přijala, aby předešla nevyhnutelnému skandálu. Manželství bylo uzavřeno 10. prosince roku 1798. Pár musel opustit Berlín a přestěhovat se do Ansbachu. Zde se v únoru 1799 narodila dcera, která však žila pouze osm měsíců. Princ Solms, zklamán a roztrpčen nad zmařenou příležitostí, se vrátil ke svému předchozímu způsobu života důstojníka a propadl alkoholu. V roce 1805 opustil vojenskou službu ze \"zdravotních důvodů\" a tím pozbyl svých příjmů; Frederika musela potřeby rodiny hradit ze svých prostředků, tedy z renty poskytované jí jejím švagrem, pruským králem Fridrichem Vilémem III. Bratr jejího manžela \"Vilém Kristián Karel zu Solms-Braunfels\" (1759-1837) jí radil rozvod, který ona zásadně neodmítala, ale nakonec na něj nepřistoupila.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí manželství.", "content": "V květnu roku 1813 přijel do Neustrelitz Arnošt August, vévoda Cumberland (1771–1851), čtvrtý syn britského krále Jiřího III. a starší bratr dřívějšího Frederičina snoubence Adolfa Frederika, aby u svého strýce Karla vykonal návštěvu. Zde se setkal se svou sestřenicí Frederikou. Vévoda Karel dal své dceři jednoznačně na srozuměnou, že její rozloučení od prince zu Solms by bylo správné a že by velmi rád viděl její manželství s anglickým princem. Příští měsíce měla Frederika dost času na to, aby přemýšlela o úmyslech Arnošta Augusta a možném vývoji své situace. Když Arnošt August po vítězství spojenců v bitvě u Lipska opět přibyl na několik dní do Neustrelitz, byl srdečně přivítán. Po nějakém čase poprosila Frederika pruského krále o povolení k rozvodu jejího manželství se Solmsem. Všechny strany souhlasily, i princ zu Solms-Braunfels. Prekérní situaci nakonec vyřešila jeho smrt v důsledku mrtvice 13. dubna roku 1814. V srpnu téhož roku bylo oznámeno oficiální zasnoubení (třebaže královna Šarlota, Arnoštova matka, byla opět proti) a poté, co britský parlament vyjádřil svůj souhlas s manželstvím královského prince, uskutečnila se 29. května 1815 i svatba.", "section_level": 2}, {"title": "Hannoverská královna.", "content": "20. června roku 1837 zemřel Frederičin švagr, britský král Vilém IV. Protože neměl – stejně jako starší bratr a předchůdce na trůnu Jiří IV. – žádné legitimní potomky, stala se nástupkyní na trůnu Spojeného království jejich neteř Viktorie, jediná dcera jejich zemřelého mladšího bratra Eduarda Augusta, čtvrtého syna krále Jiřího III. V Hannoverském království však v té době ještě platilo salické právo, jež neumožňovalo nastoupit na trůn ženě, ale nejbližšímu mužskému potomkovi z předchozí generace (či předchozích generací); proto se nemohla Viktorie stát hannoverskou královnou a hannoverským králem se stal Frederičin manžel Arnošt August, pátý syn Jiřího III., jako Arnošt August I., král hannoverský a vévoda brunšvicko-lüneburský. Jeho následníkem se stal Frederičin a jeho syn Jiří V. Hannoverský. Frederika byla hannoverskou královnou pouze čtyři roky. Po krátké nemoci zemřela v Hannoveru. 29. června roku 1841. Král Arnošt August pověřil dvorního stavitele \"Georga Ludwiga Friedricha Lavese\" výstavbou mauzolea pro svou manželku a pro sebe v zahradě zámku Herrenhausen u Hannoveru. Kromě toho vydal příkaz přestavět centrální náměstí v blízkosti \"Leineschloss (zámku Leine)\" a přejmenovat je na \"Frederikenplatz (Frederičino náměstí)\". V blízkosti ležící \"Frederičin zámeček\" byl zbořen v roce 1966. Podle královny Frederiky byla pojmenována i nemocnice, kterou založila Ida Arenhold.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z prvního manželství s princem Ludvíkem Karlem Pruským, zvaným Luisem, se narodily tři děti: V druhém manželství s princem \"Fridrichem Vilémem zu Solms-Braunfels\" se narodilo osm dětí, z nichž však čtyři zemřely jako nemluvňata: Z třetího manželství s Arnoštem Augustem, vévodou z Cumberlandu, pozdějším hannoverským králem, vzešly dvě děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederika Meklenbursko-Střelická (německy \"Friederike Prinzessin zu Mecklenburg von Preußen\", plným jménem \"Friederike Luise Karoline Sophie Charlotte Alexandrine Herzogin zu Mecklenburg\") (2. března 1778, \"Alten Palais\", Hannover – 29. června 1841 tamtéž) byla sňatkem postupně princezna pruská, princezna zu Solms-Braunfels a hannoverská královna.", "tgt_summary": "Frederica of Mecklenburg-Strelitz (\"Friederike Louise Caroline Sophie Charlotte Alexandrine\") (3 March 1778 – 29 June 1841) was a German princess who became, by marriage, princess of Prussia, princess of Solms-Braunfels, Duchess of Cumberland in Britain and Queen of Hanover (in Germany) as the consort of Ernest Augustus, King of Hanover (the fifth son and eighth child of King George III). She was born in the \"Altes Palais\" of Hanover as the fifth daughter of Charles II, Duke of Mecklenburg-Strelitz, and his first wife, Frederica, daughter of Prince George William of Hesse-Darmstadt. Her father assumed the title of Grand Duke of Mecklenburg on 18 June 1815. Duchess Frederica was the niece of her future mother-in-law, Queen Charlotte, through her father.", "id": 150041} {"src_title": "Třída Agosta", "tgt_title": "Agosta-class submarine", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Ve vývoji ponorek této třídy byly kladen důraz na tichý chod, velkou hloubku ponoření (v tomto případě 300 metrů) a na vysokou rychlost pod hladinou. Ponorky byly dvoutrupé. Mezi vnějším trupem a tlakovým trupem byly umístěny palivové a balastní nádrže. V přídi byl sonar a torpédomety. Dále bylo umístěno velící centrum a za ním ubytovací prostory, v podlaží pod nimi byly akumulátory. V zadní části byl pohonný systém. Výzbroj tvořily čtyři 550mm torpédomety. Z nich byla odpalována aktivně akusticky naváděná protiponorková torpéda L5 či po kabelu naváděná torpéda F17. Palbu řídil systém DLT D3. Během služby byly všechny francouzské ponorky upraveny pro nesení protilodních střel SM39 Exocet, odpalovaných pod hladinou z torpédometů. Na palubě mohly nést až 20 dlouhých zbraní či trojnásobný počet min. Pohonný systém tvořily dva diesely SEMT-Pielstick 16 PA4 V 185 VO a jeden elektromotor, čerpající energii ze dvou sad akumulátorů. Ponorky měly jeden pětilistý lodní šroub. Nejvyšší rychlost pod hladinou dosahovala 20,5 uzlu, ovšem pouze po dobu pěti minut.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "Francie provozovala čtyři jednotky třídy \"Agosta\", objednané v rámci pětiletého programu výstavy námořních sil pro roky 1971–1975. Po jejich vyřazení již nezakoupila žádné další konvenční ponorky a používá pouze ty s jaderným pohonem.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Španělsko již dříve zakoupilo a ve svých loděnicích postavilo čtyři francouzské ponorky třídy \"Daphné\". Rozhodlo se proto i pro třídu \"Agosta\", postavenou licenčně opět v loděnici E. N. Bazán (nyní Navantia) v Cartageně. Čtyři licenční ponorky španělského námořnictva nesou označení třída \"Galerna\". První pár byl dokončen v roce 1983 a druhý v roce 1985.", "section_level": 2}, {"title": "JAR.", "content": "Jihoafrická republika objednala dvě ponorky této třídy (předtím získala i tři jednotky třídy \"Daphné\"). Jejich dodání jihoafrickému námořnictvu však zabránilo embargo uvalené na zemi ze strany OSN. Obě ponorky proto odebral Pákistán.", "section_level": 2}, {"title": "Pákistán.", "content": "Ponorky této třídy, původně objednané JAR, byly Pákistánu dodány v letech 1979–1980 (Pákistán už dříve získal čtyři jednotky třídy \"Daphné\"). Pákistánské ponorky byly upraveny pro nesení amerických protilodních střel Sub-Harpoon. Později k nim Pákistánské námořnictvo zakoupilo ještě tři značně modernizované jednotky, označené jako S-80B (Agosta 90B). V červnu 2016 získala turecká loděnice STM kontrakt na střednědobou modernizaci první tamní ponorky Agosta 90B \"Khalid\" s opcí na zbylé dvě. V tak prohrál stavitel ponorek, francouzská loděnice DCNS. V březnu 2018 byla objednána modernizace druhé jednotky \"Saad\". První ponorka má být hotova roku 2020 a druhá roku 2021.", "section_level": 2}, {"title": "Malajsie.", "content": "Malajsijské námořnictvo provozovalo v letech 2005–2009 vyřazenou francouzskou ponorku \"Ouessant\". Získalo ji jako cvičné plavidlo pro výcvik posádek v rámci kontraktu na stavbu dvou ponorek třídy \"Scorpène\".", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky.", "content": "Jednotky třídy \"Agosta\":", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Agosta byla třída diesel-elektrických útočných ponorek francouzského námořnictva, která dosáhla rovněž nemalých exportních úspěchů. Ponorky vyvinula francouzské loděnice DCN (nyní DCNS). Postaveno bylo celkem 12 ponorek této třídy. Používala je námořnictva Francie, Španělska a Pákistánu, který zakoupil lodě objednané Jihoafrickou republikou, jejichž dodání zabránilo embargo uvalené rezolucí RB OSN č. 418.", "tgt_summary": "The \"Agosta\"-class submarine is a class of diesel-electric fast-attack submarine developed and constructed by the French DCNS in 1970s to succeed the submarines. The submarines have served in the French Navy as well as exported to the navies of Spain and Pakistan. It also used by Royal Malaysian Navy for the training purpose. They were replaced in French service by the nuclear attack submarines but are still in active service with the navies of Spain and Pakistan. The French Navy grouped this model of submarine in their most capable class as an \"océanique\", meaning \"ocean-going.\"", "id": 1855896} {"src_title": "Albert Cohen", "tgt_title": "Albert Cohen (novelist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v sefardské židovské komunitě. Jeho matka Louise Ferro byla původem Italka a otec Marc Cohen vlastnil továrnu na mýdlo. Rodina během jeho dětství, z obavy před pogromy v Řecku, přesídlila do francouzského Marseille, kde si rodiče založili obchod s vejci a olivovým olejem. Albert Cohen tam navštěvoval nejprve soukromou katolickou školu a pak vystudoval Lycée Thiers. V Marseille se také spřátelil s pozdějším slavným francouzským spisovatelem Marcelem Pagnolem. Roku 1914 odjel studovat práva na ženevskou univerzitu do Švýcarska. Po studiích práv vystudoval ještě literaturu. Roku 1919 se stal švýcarským občanem. Téhož roku se oženil s Élisabeth Brocherovou, se kterou měl dceru Myriam. Roku 1925 se stal redaktorem prestižního časopisu \"Revue Juive\" (\"Židovská revue\"), kam přispívali i Albert Einstein či Sigmund Freud. V roce 1931, již jako vdovec, se oženil podruhé, ale manželství skončilo rozvodem. Za 2. světové války odešel nejprve do Bordeaux, později do Londýna. Pracoval pro Židovskou agenturu. V roce 1943 zemřela v Marseille jeho matku a v tomtéž roce potkal Bellu Berkowichovou, která se stala jeho třetí ženou. Roku 1944 začal pracovat pro Mezinárodní komisi pro uprchlíky. Roku 1947 se vrátil do Ženevy. Roku 1957 mu byla nabídnuta funkce izraelského velvyslance, ale odmítl ji s tím, že se chce plně věnovat literatuře. Od roku 1970 trpěl autor nervovými depresemi a anorexií. Změnil tehdy zásadně způsob svého života a, po vzoru svého přítele Marcela Pagnola, se věnoval uspořádání a propagaci svého díla, které kromě románů obsahovalo i množství novinových článků a zápisků. Zemřel na zápal plic, 17. října 1981, ve věku 86 let. Je pochovaný na Židovském hřbitově ve Veyrier, blízko Ženevy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých románech vytvořil postavu Solala, který byl zjevně autorovým alter egem. Nejznámějším dílem, v němž se Solal objevuje, je novela Belle du Seigneur (Milá Páně), která pojednává o milostném vzplanutí Solala k Ariane Deumeové, nežidovské vdané ženě. Roku 1968 získala novela cenu Francouzské akademie. Roku 1970 za ni obdržel titul rytíře Čestné legie. Literární kritik Joseph Kessel knihu označil za \"\"centrální román francouzské literatury\"\". V anketě 100 nejdůležitějších knih 20. století knize čtenáři deníku Le Monde zajistili 32. místo. Autorovo jméno bylo zmiňováno i v souvislosti s Nobelovou cenou, kterou ale nikdy nezískal.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Posmrtně vyšlo", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Albert Cohen byl jedním z největších spisovatelů 20. století. Jeho dílo zrcadlí hlubokou lidskost a také obdiv a lásku k francouzské kultuře a francouzskému jazyku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraham Albert Cohen (16. srpna 1895, Korfu, Řecko – 17. října 1981, Ženeva, Švýcarsko) byl švýcarský spisovatel židovského původu. Psal ve francouzském jazyce.", "tgt_summary": "Albert Cohen (August 16, 1895 – October 17, 1981) was a Greek-born Romaniote Jewish Swiss novelist who wrote in French. He worked as a civil servant for various international organizations, such as the International Labour Organization. He became a Swiss citizen in 1919.", "id": 1387371} {"src_title": "Alžběta Ludovika Bavorská", "tgt_title": "Elisabeth Ludovika of Bavaria", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Alžběta Ludovika se narodila 13. listopadu roku 1801 jako třetí dítě z druhého manželství bavorského krále Maxmiliána I. Josefa z rodu Wittelsbachů s bádenskou princeznou Karolinou Frederikou. Jejím dvojčetem byla budoucí saská královna Amálie Augusta, dalšími sestrami Marie Anna, rovněž saská královna, či budoucí rakouská arcivévodkyně, matka císaře Františka Josefa I. Žofie Frederika Bavorská a princezna Ludovika Vilemína, matka rakouské císařovny Alžběty. Mezi jejími nevlastními sourozenci z prvního manželství Maxmiliána Josefa I. byli bavorský král Ludvík I. a císařovna Karolína Augusta, manželka rakouského císaře Františka I.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Dne 29. listopadu roku 1823 se v Berlíně Alžběta Ludovika provdala za prince Fridricha Viléma, následníka pruského trůnu, který však byl nemocen a neměl naději na potomstvo. Oba však sbližovaly společné zájmy a záliba v umění. Po rozpadu manželství nejmladšího bratra Fridricha Viléma, prince Albrechta, přijali za vlastní jeho nejmladší dceru Alexandrinu (1842-1906). V roce 1830 Alžběta Ludovika, původně katolického vyznání, přešla k protestantské víře. Když se v roce 1840 stal její manžel pruským králem, nikdy (na rozdíl od své sestry Žofie) se nezapojovala do politiky, aktivní byla pouze v záležitostech udržování dobrých vztahů s rakouským dvorem, jehož součástí byly dvě její sestry a jedna sestřenice. Byla svému muži dokonalou manželkou a v době jeho dlouhé nemoci oddanou ošetřovatelkou. Po smrti Fridricha Viléma v roce 1861 vedla klidný život v zámcích Sanssouci, Charlottenburg a Stolzenfels, které jí daroval její švagr císař Vilém I. Pruský, jenž si jí velmi vážil a považoval ji za svou dobrou přítelkyni. V té době se věnovala charitativní činnosti na památku svého manžela. Zemřela v Drážďanech 14. prosince roku 1873, ve svých 72 letech, při návštěvě své sestry Amálie v Sasku. Pohřbena byla po boku svého manžela v \"Friedenskirche\" v Postupimi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alžběta Ludovika Bavorská (německy \"Prinzessin\" \"Elisabeth Ludovika von Bayern\", nebo také \"Königin Elisabeth Ludovika von Preußen\"; 13. listopadu 1801, Mnichov – 14. prosince 1873, Drážďany) byla rodem bavorská princezna a sňatkem s pruským králem Fridrichem Vilémem IV. pruská královna.", "tgt_summary": "Elisabeth Ludovika of Bavaria (13 November 1801 – 14 December 1873) was a Princess of Bavaria and later Queen consort of Prussia.", "id": 1705294} {"src_title": "Junkers Ju 287", "tgt_title": "Junkers Ju 287", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Ju 287 byl projekt bombardéru, který by byl rychlejší než kterákoli spojenecká stíhačka. Dopředu ubíhající křídla byla nápad hlavního designéra projektu, Dr. Hanse Wockeho a měla zajistit dosažení velké výšky při nižších rychlostech, protože spolehlivost tehdejších proudových motorů byla nízká a letadla byla při vzletu a přistávání zranitelná. Ministerstvo letectví pověřilo firmu Junkers vývojem takového stroje již v roce 1943. První prototyp byl postaven z trupu stroje Heinkel He 177A, ocasní plochy byly převzaty z letounu Junkers Ju 388, hlavní pevný podvozek z Junkersu Ju 352 a přední kola byla odebrána z havarovaného B-24 Liberator. Dva motory se nacházely pod křídlem a další dva na boku trupu v jeho přední části.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Testy zahájil 16. srpna 1944 Flugkapitän Siegfried Holzbauer na letišti Brandis u Lipska kde se ukázalo, že Ju 287 V1 (RS+RA) se skvěle ovládá, ale objevily se také problémy s křídlem. Pro usnadnění vzletu se používaly dva pomocné raketové motory Walter HWK-501 s tahem po 11,8 kN, odhazované po dohoření na padáku. Byly zavěšovány pod křídlovými motorovými gondolami. Pro zkrácení dojezdu se používal stuhový brzdicí padák na zádi trupu. Testy také ukázaly, že by se mohlo těžit z umístění několika motorů pod křídlo a proto se u dalších prototypů plánovalo sloučení několika pohonných jednotek Heinkel HeS 011. Protože při vývoji těchto motorů nastaly problémy, bylo rozhodnuto o instalaci motorů BMW 003A-1. Prototypy Ju 287 V2 a Ju 287 V3 měly mít šest takových motorů (tři pod každou polovinou křídla), pozdější prototypy měli mít pod každým křídlem dva a dva při trupu, podobně jako u prvního prototypu. Stavěný letoun V2 měl již trup převzat ze stroje Junkers Ju 388 a zatahovací podvozek. Třetí prototyp měl být výzbrojen dálkově ovládaným dvojkulometem MG 131 ráže 13 mm a sloužit jako podklad pro sériovou výrobu. V roce 1945 byl Ju 287 V1 přemístěn do Erprobungsstelle Rechlin, kde však byl brzy nato při náletu spojeneckých bombardérů těžce poškozen. V závěru války byl ukořistěn Američany. Ještě před dokončením prototypů V2 a V3 byla továrna Junkers u Lipska, kde se pokračovalo ve stavbě, obsazená Sověty a spolu se všemi letadly bylo odvezeno do SSSR. Tam byl druhý prototyp dokončen v závodech v Podberezje a poprvé vzlétl s Flugkapitänem Dülgenem 23. května 1947, ale v té době již vývoj Ju 287 předstihl. Podstatně zvětšená verze tohoto stroje, OKB-1 EF 140, byla testována v roce 1949, ale od projektu bylo upuštěno.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro Ju 287 V1", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers Ju 287 bylo německé dvoumístné experimentální letadlo vyvíjené během druhé světové války. Pohon zajišťovaly čtyři proudové motory Junkers Jumo 004. Vyznačovalo se revolučními rysy – křídlem s negativní šípovitostí a dvěma motory umístěnými pod každou polovinou křídla a dvěma na bocích přídě trupu. Nedokončený prototyp Ju 287 V2 byl po skončení války zajištěn Rudou armádou a jeho design měl po skončení druhé světové války vliv na vývoj letadel v SSSR.", "tgt_summary": "The Junkers Ju 287 was an aerodynamic testbed built in Nazi Germany to develop the technology required for a multi-engine jet bomber. It was powered by four Junkers Jumo 004 engines, featured an unusual and novel forward-swept wing, and apart from the wing was assembled largely from components scavenged from other aircraft. It was one of the very few jet propelled aircraft ever built with fixed landing gear.", "id": 2215238} {"src_title": "Jean-Marie Leclair", "tgt_title": "Jean-Marie Leclair", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Lyonu, hudbu (hru na housle) a tanec studoval v Turíně; jeho učitelem byl Giovanni Battista Somis, žák Arcangela Corelliho. V roce 1716 se oženil s tanečnicí \"Marií-Rose Casthanie\"; ovdověl v roce 1728. V roce 1723 se Leclair vrátil do Francie, do Paříže, kde dosáhl značných úspěchů jako houslista i skladatel – vystupoval zde v rámci veřejných koncertů \"Concert Spirituel\" a věnoval se komponování, hlavně sonáty pro flétnu a basso continuo. V roce 1730 se znovu oženil s Louise Roussel, která připravovala většinu jeho děl do tisku; v roce 1758 se však manželství rozpadlo. V roce 1733 ho Ludvík XV. jmenoval \"ordinaire de la musique\", kterým zůstal do roku 1737, kdy ho různé neshody a rozpory přiměly opustit dvůr. V roce 1736 při cestě do Holandska navázal kontakt s Pietrem Locatellim, rovněž žákem Corelliho. V Holandsku žil v letech 1738-1743 a byl čas od času zaměstnáván oranžskou princeznou Annou Hannoverskou, zdatnou hráčkou na klávesové nástroje, již svého času vyučoval George Fridrich Händel; Leclair pracoval na jejím dvoře v Haagu jako kapelník jejího soukromého orchestru. V roce 1744 v Madridu vstoupil do služeb infanta Filipa Parmského, velkého obdivovatele francouzské hudby, jemuž věnoval svou 2. knihu koncertů. V roce 1743 se vrátil do Paříže, kde vznikla jeho jediná opera \"Scylla et Glaucus\", provedená poprvé v roce 1746. Jeho bratři Jean-Marie Leclair mladší (1703–1777), Pierre Leclair (1709–84) i Jean-Benoît (1714-po 1759) byli rovněž hudebníky.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V roce 1758, po rozpadu svého druhého manželství, si Leclair koupil malý domek v nebezpečné pařížské čtvrti. Zde byl 22. října 1764 nalezen zavražděn třemi ranami nožem. Vražda nebyla s jistotou objasněna, neví se, co bylo motivem vraždy, nebyl nalezen ani vrah. Policie měla tři podezřelé – zahradníka, jenž našel mrtvolu, Leclairovu druhou ženu (jež měla toužit po jeho penězích) a jeho synovce Guillaume-François Viala (rovněž houslistu, jenž vinil Leclaira z toho, že mu bránil v kariéře); pravda však nebyla nikdy odhalena.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Leclair dokončil syntézu barokního stylu francouzského a italského. Je považován za zakladatele francouzské houslové školy. Jeho skladby se pravidelně hrají i nahrávají. Nejznámější z jeho díla jsou čtyři knihy o 12 sonátách pro housle, 6 sonát pro trio a 12 koncertů pro housle, dále opera \"Scylla et Glaucus\" (1746, Tragédie lyrique). Z jeho díla se dochovala opera a řada instrumentálních skladeb především pro housle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Marie Leclair (někdy pro odlišení od bratra stejného jména zvaný Starší, 10. května 1697, Lyon, Francie – 22. října 1764, Paříž) byl francouzský barokní hudební skladatel a houslový virtuos. Je považován za zakladatele francouzské houslové školy.", "tgt_summary": "Jean-Marie Leclair l'aîné, also known as Jean-Marie Leclair the Elder (10 May 1697 – 22 October 1764), was a Baroque violinist and composer. He is considered to have founded the French violin school. His brothers Jean-Marie Leclair the younger (1703–77), Pierre Leclair (1709–84) and Jean-Benoît Leclair (1714–after 1759) were also musicians.", "id": 1111178} {"src_title": "Bonifác z Montferratu", "tgt_title": "Boniface I, Marquis of Montferrat", "src_document": [{"title": "Itálie v Bonifácovi.", "content": "Bonifácovy skutky z mladí kolem roku 1170 jsou zaznamenány ve slavném díle, \"Valen marques, senher de Monferrat\". O toto zpracování se zasloužil Bonifácův dobrý přítel a dvorní trubadúr Raimbaut z Vaqueiras. Jeho skutky zahrnují záchranu dědičky Jacopiny z Vetimiglie od jejího strýce hraběte Oty, který ji chtěl připravit o dědictví a poslat ji na Sardinii. Bonifác pro ni zařídil svatbu. Když Albert z Malaspiny (manžel jedné z Bonifácových sester) unesl Saldinu z Mar, dceru přední janovské rodiny, Bonifác jí zachránil a vrátil zpět její lásce, Ponsetovi z Aguilar. Jako zbytek Bonifácovy rodiny, i on podporoval svého synovce Fridricha Barbarossu v jeho válce proti nezávislým městům Lombardské ligy. Bonifácův nejstarší bratr, Vilém, zemřel v roce 1177, brzy poté co se oženil s princeznou Sibylou, dědičkou Jeruzalemského království. Roku 1179, byzantský císař Manuel I. Kommenos nabídl svoji dceru Marii Porphyrogenitskou jako manželku jednomu ze synů Viléma V. Bonifác, stejně jako jeho starší bratr Konrád, byli už ženatí, a Fridrich byl kněz, proto si ji vzal nejmladší bratr Renier, který byl společně s Marií zavražděn během násilného uchvácení vlády Andronikem Komnénem. Roku 1183 byl Bonifácův synovec Balduin V. korunován jako král Jeruzaléma. Vilém V. odešel do křižáckého království, aby podpořil svého pravnuka a nechal Montferrat Konrádovi s Bonifácem. Roku 1187 Konrád také odešel na východ, neboť Izák II. Angelos nabídl svoji sestru Theodoru Bonifácovy jako manželku, aby obnovil rodinnou byzantskou alianci, ale Bonifác se právě oženil podruhé, zatímco Konrád byl vdovec. Roku 1189, se Bonifác připojil k radě regentů Tomáše Savojského, syna jeho synovce Humberta III., dokud hoch nedosáhl dospělého věku o dva roky později.V roce 1191, poté co mu nově zvolený císař Jindřich VI daroval Insicu, městečko v jižním Piedmontu, začala patnáctiletá válka proti sousedním městům Asti a Alessandrii. Bonifác se přidal ke Cremonské lize, zatímco tato dvě města se přidala k Milánské lize. Bonifác spojená města porazil u Montiglia v červnu téhož roku, ale válka jako celek těžce dolehla na zájmy dynastie. Po čtvrté, on a Vaqueiras zachránili jeho švagra Alberta z Malaspina, když byl bez koně. První fáze války skončila smírem v dubnu roku 1193. Nyní byl Bonifác markýzem z Montferratu, po smrti jeho otce roku 1191 a Konráda, nově korunovaného jeruzalémského krále v roce 1192. V červnu roku 1194, byl Bonifác dosazen jako jeden z velitelů výpravy Jindřicha VI. na Sicílii. U Messiny, kde probíhal boj mezi flotilou z Pisy a Janova, zachránil Vaqueiras Bonifáce svým štítem – za což byl pasován na rytíře téhož roku, po úspěšném tažení a Jindřichově korunovaci v Palermu. V říjnu 1197, mír s Asti skončil. Bonifác uzavřel alianční dohodu s Acqui v červnu 1198. Bylo tu mnoho plenění a nájezdů, ale roku 1199 bylo jasné, že je válka ztracena a proto Bonifác vstoupil do vyjednávání.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá křížová výprava.", "content": "Když původní velitel čtvrté křížové výpravy, hrabě Theobald ze Champagne roku 1201 zemřel, byl Bonifác zvolen jako její nový velitel. Byl zkušeným vojákem a toto byla příležitost pro znovuzískání reputace. Bonifácova rodina byla dobře známa na východě, jeho synovec Balduin a bratr Konrád byli králové Jeruzaléma a jeho neteř Marie byla dědičkou téhož království. Bonifácův synovec, Filip Švábský byl manželem Ireny Angeliny, dcery sesazeného byzantského císaře Izáka II. Angela a neteř Konrádovy druhé manželky Theodory. V zimě 1201 strávil Bonifác vánoce s Filipem v Hagenau, kde se také setkal s Alexiem Angelem, synem Izáka Angela, kterému se podařilo uniknout před hrozbou jeho strýce Alexia III. Angela. V tento čas tito tři diskutovali o možnosti použít křižáckou armádu pro obnovení Alexiova práva na trůn. Oba, Bonifác i Alexius, cestovali odděleně do Říma pro požehnání papeže Innocenta III.. Ovšem Bonifácovi bylo speciálně sděleno papežem, aby se vyvaroval útoku na křesťany, včetně Byzantinců. Křižácká armáda měla obrovský dluh u benátského dóžete, který jim poskytl flotilu. Nařídil jim tedy, aby zaútočili na rebelující města Trieste, Moglie a Zaru a porazili je před vyplutím do Káhiry. Papež byl rozzuřen útokem křižáků na křesťanská města. Dóže Enrico Dandolo byl nyní pravým vůdcem kruciáty, s Bonifácem pouze jako nastrčeným velitelem. Alexius Angelus se zavázal sliby ke křižákům a jejich hlavnímu sponzorovy, benátskému dóžeti, že pokud mu pomůžou získat trůn, tak je za to bohatě odmění. Dandolo si usmířil Papeže Alexiovým slibem, že podřídí ortodoxní církvi Římu poté, co usedne na konstantinopolský trůn. Flotila vyrazila roku 1203 ke Konstantinopoli. Po dobytí Konstantinopole v roce 1204 patřil Bonifác mezi pretendenty trůnu. Benátčané jeho volbu vetovali, neboť věřili, že má příliš mnoho konexí v Říši, a obávali se o ztrátu svého vlivu. Místo něj vybrali hraběte Balduina Flanderského. Bonifác založil Thessalonické království a měl také území na východ od Bosporu a Krétu, ačkoliv jej později předal Balduinovi.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a smrt.", "content": "Bonifác měl s první manželkou Elenou z Busca (1145 – 1204) tři děti: V roce 1204 se v Konstantinopoli oženil s bývalou císařovnou Markétou, dcerou uherského krále Bély III. Měli pouze jedno dítě: Bonifác byl zabit při přepadení Bulhary 4. září 1207, a jeho hlava byla poslaná bulharskému carovi Kalojanovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bonifác I. z Montferratu (asi 1150 – 4. září 1207) byl markýz z Montferratu a vůdce čtvrté křížové výpravy. Byl třetím synem Viléma V. z Montferratu a Judity Babenberské a narodil se po otcově návratu z druhé křížové výpravy. Byl mladším bratrem Viléma „Dlouhého meče“, hraběte z Jaffy a Askalonu, a Konráda I. Jeruzalémského.", "tgt_summary": "Boniface I, usually known as Boniface of Montferrat (; , \"Vonifatios Momferratikos\") (c. 1150 – 4 September 1207), was the ninth Marquis of Montferrat (from 1192), the leader of the Fourth Crusade (1201–04) and king of Thessalonica (from 1205).", "id": 1733187} {"src_title": "More (příkaz)", "tgt_title": "More (command)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní verzi programu codice_1 napsal Daniel Halbert, postgraduální student na Kalifornské univerzitě v Berkeley v roce 1978. Příkaz byl poprvé začleněn do BSD verze 3.0 a od té doby je standardní součástí všech unixových systémů a pronikl jako užitečná utilita i do jiných operačních systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis funkce.", "content": "Program codice_1 umožňuje zobrazit delší text na terminál po jednotlivých stránkách, což bylo v dobách jednoduchých textově orientovaných terminálů jediným způsobem, jak zabránit odrolování vypisovaného textu nahoru mimo obrazovku. Proto je program označován jako \"pager\" (\"stránkovač\"). Program může být spuštěn s parametrem, který určuje jméno textového souboru, který bude po stránkách zobrazován. Nebo může být spuštěn bez parametru se jménem souboru, kdy se začne chovat jako filtr, který čte svůj vstup ze standardního vstupu (\"stdin\") a obratem ho vypisuje na standardní výstup (\"stdout\"), což je využíváno zejména při řazení příkazů do kolon.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládání.", "content": "Program codice_1 zobrazí na terminál vždy jen tolik textu, aby zaplnil obrazovku (tj. aby žádný text nebyl odrolován a nezmizel uživateli z očí). V levém dolním rohu je zobrazen text codice_7 (v českém překladu codice_8) a procento vyjadřující množství již zobrazeného textu. Pak čeká na vstup od uživatele, který určuje pohyb v zobrazeném textu (další jeden řádek, další stránka atp., viz níže uvedené příkazy). Po dosažení konce souboru (100 %) codice_1 skončí. Příkazem je míněn stisk určité klávesy, ve většině případů mu může předcházet celé číslo (označeno jako \"k\"). Pokud není číslo zadáno, použije se implicitní hodnota, která je uvedena v závorkách:", "section_level": 2}, {"title": "Přepínače.", "content": "Chování příkazu lze ovlivnit na příkazovém řádku pomocí přepínačů:", "section_level": 2}, {"title": "Přepínače v proměnné.", "content": "Přepínače se obvykle zadávají přes příkazový řádek, ale lze je zadat i přes proměnnou prostředí codice_43. Pokud proměnná codice_43 obsahuje nějakou hodnotu, pokládá se za parametry z příkazového řádku, přičemž stejný parametr zadaný na příkazovém řádku hodnotu předefinuje. Proměnná codice_43 obsahuje: na příkazovém řádku uživatel zadá: vykoná se: Parametr codice_32 je zůstal nezměněn, ale parametr codice_47 z proměnné codice_43 byl nahrazen parametrem codice_49 z příkazového řádku.", "section_level": 2}], "src_summary": "codice_1 je v informatice název filtru, který umožňuje zobrazit delší text na terminál po jednotlivých stránkách. Program codice_1 je součástí mnoha operačních systémů (unixové systémy, DOS, OS/2 i Microsoft Windows). V původní implementaci bylo možné posouvat zobrazení pouze dopředu. V té době byl naprogramován nástroj less, který poskytoval stejnou funkčnost, ale navíc umožňoval též pohyb v textu zpět. Vylepšení později převzal i původní program codice_1.", "tgt_summary": "In computing, codice_1 is a command to view (but not modify) the contents of a text file one screen at a time. It is available on Unix and Unix-like systems, DOS, Digital Research FlexOS, IBM/Toshiba 4690 OS, IBM OS/2, Microsoft Windows and ReactOS. Programs of this sort are called \"pagers\". codice_1 is a very basic pager, originally allowing only forward navigation through a file, though newer implementations do allow for limited backward movement.", "id": 1300640} {"src_title": "Gesine Schwanová", "tgt_title": "Gesine Schwan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v katolické a protinacistické rodině školního inspektora, která ke konci války skrývala židovské děvče. Po válce se její rodiče angažovali v německo-polském smíření. Po maturitě na francouzském gymnáziu v Berlíně studovala historii, jazyky a politologii na univerzitě v Berlíně a ve Freiburgu. Po studijních pobytech ve Varšavě a Krakově promovala roku 1970 prací o polském filosofu L. Kolakowském. Roku 1969 se vdala za profesora A. Schwana, s nímž měla dvě děti. Roku 1970 vstoupila do SPD a 1975 se habilitovala kritikou společenské teorie Karla Marxe. Zasazovala se o sblížení s Polskem a východoevropskými národy, trvala však na tom, že jejich režimy nejsou přijatelné a navazovala kontakty s polskými disidenty. Na protest proti příliš smířlivé politice SPD vůči komunistickým režimům z ní roku 1984 vystoupila a vrátila se až v roce 1996. V roce 1980 byla na studijním pobytu ve Washingtonu, v roce 1984 v Cambridge a roku 1998 hostující profesorkou na New School for Social Research v New Yorku. V letech 1985–1987 byla předsedkyní německé politologické společnosti a v letech 1999–2008 presidentkou (rektorkou) university Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. 1996 ovdověla a 2004 se podruhé vdala za P. Eigena, zakladatele organizace Transparency International. Roku 2004 a 2009 byla kandidátkou SPD na úřad spolkového presidenta a dvakrát těsně podlehla proti Horstu Köhlerovi. Vystupuje jako liberální katolička, je trvale veřejně činná, vede organizace, podporující vzdělávání v celém světe, mezinárodní výměnu studentů a další.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejdůležitější knihy (německy):", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Už 1993 byla vyznamenána Řádem za zásluhy SRN, 2004 cenou M. Dönhoffové za svůj příspěvek pro porozumění mezi národy, 2006 získala polský Řád sv. Stanislava a čestný doktorát Evropské univerzity ve Florencii a roku 2010 Cenu sv. Hedviky univerzity a města Vratislavi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Gesine Schwanová (* 22. května 1943 Berlín) je německá politoložka a politička, bývalá rektorka univerzity ve Frankfurtu nad Odrou a v letech 2004 a 2009 kandidátka SPD na úřad Spolkového presidenta SRN.", "tgt_summary": "Gesine Schwan (born 22 May 1943) is a German political science professor and member of the Social Democratic Party of Germany. The party has nominated her twice as a candidate for the federal presidential elections. On 23 May 2004, she was defeated by the Christian Democrat Horst Köhler. On 23 May 2009, Köhler beat her again to win his second term.", "id": 1262542} {"src_title": "Phil Housley", "tgt_title": "Phil Housley", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "V roce 1982 byl draftován z celkově prvního místa týmem Buffalo Sabres. Hned v další sezóně začal pravidelně v NHL hrávat a brzy si vysloužil pověst ofenzivně laděného obránce, když zaznamenal 66 bodů a byl nominován do All Star týmu nováčků. V Buffalu působil do roku 1990 a v žádné své sezóně neklesl pod 60 bodů v základní části. S týmem Buffala však nepřekročil hranici druhého kola play-off. V roce 1990 byl vyměněn do Winnipeg Jets, kde jeho produktivita ještě stoupla a v sezóně 1992/1993 dosáhl své maximum - 97 bodů. V následujících letech byl několikrát součástí hráčských výměn mezi týmy NHL. Ve Stanley Cupu se nejdále dostal s Washington Capitals, se nimiž se v sezóně 1997/1998 probojoval až do finále, tam jeho tým podlehl Detroit Red Wings. V této sezóně také překonal hranici tisíce bodů v NHL. Začátkem roku 2000 se stal mezi hráči narozenými v USA tím, který nastoupil k nejvíce utkáním v NHL. Tento rekord mu vydržel téměř 7 let. Přechodně mu patřil také primát nejproduktivnějšího Američana. Patřil k nejlepším obráncům nejen své doby, i když nikdy nezískal Norrisovu trofej pro nejlepšího obránce sezóny. Měl ve své době obrovskou konkurenci mezi špičkovými obránci (o trofej se v letech 1985 až 1997 dělili Paul Coffey, Ray Bourque, Chris Chelios a Brian Leetch). Mezi hráči, který nikdy nezískali Stanley Cup, odehrál v NHL nejvíce utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Byl dlouholetým reprezentantem USA. Již v roce 1984 hrál na Kanadském poháru, ve stejné soutěži reprezentoval i v roce 1987 a na Světovém poháru 1996 pomohl Američanům vybojovat historické celkové vítězství. Další cenné umístění dosáhl s týmem USA na Zimních olympijských hrách 2002, kde podlehli až ve finále Kanadě. Také si zahrál na šesti turnajích mistrovství světa, bez zisku medaile, nejvýše byl v roce 2001 s týmem čtvrtý.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Týmové Individuální", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "Rekordy hráčů narozených v USA", "section_level": 1}], "src_summary": "Phillip Francis Housley (* 9. března 1964) je bývalý americký hokejista, který hrával v National Hockey League a v historických tabulkách patří k nejlepším hráčům narozeným v USA. V současnosti pracuje pro Americkou juniorskou i dospělou reprezentaci na pozici asistenta trenéra.", "tgt_summary": "Phillip Francis Housley (born March 9, 1964) is an American professional ice hockey coach and former player. He is currently an assistant coach for the Arizona Coyotes of the National Hockey League (NHL). Housley was the head coach of the NHL's Buffalo Sabres from 2017 until 2019. Playing as a defenseman, Housley was drafted by the Sabres in the first round of the 1982 NHL Entry Draft and had a long and illustrious career playing for the Sabres, Winnipeg Jets, St. Louis Blues, Calgary Flames, New Jersey Devils, Washington Capitals, Chicago Blackhawks, and Toronto Maple Leafs. As a player, Housley was inducted into the Hockey Hall of Fame in 2015.", "id": 2438911} {"src_title": "Maureen Tuckerová", "tgt_title": "Moe Tucker", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Maureen Tuckerová se narodila 26. srpna 1944 v Levittownu ve státě New York ve Spojených státech amerických. Její matka Margaret pracovala jako úřednice v kanceláři a otec James byl malíř pokojů. K hudbě se výrazněji dostala poté, co slyšela nahrávku nigerijského perkusionisty Babatunde Olatunji, a na bicí začala hrát ve svých devatenácti letech, v roce 1963. Pracovala u společnosti IBM jako děrovačka štítků a svou první skupinu nazvanou The Intruders založila se dvěma kolegyněmi z práce.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "The Velvet Underground.", "content": "Když náhle odešel ze skupiny The Velvet Underground její bubeník Angus MacLise, ostatní členové začali shánět náhradu. Kytarista Sterling Morrison si vzpomněl, že sestra jeho kamaráda Jima Tuckera hraje na bicí, a kontaktoval ho. Následně se frontman skupiny Lou Reed přišel podívat, jak Maureen Tuckerová hraje. Reedovi se její styl líbil a přijal ji tedy do skupiny − původně jen na první koncert. Stalo se tak 11. prosince roku 1965. Koncem měsíce skupina odehrála sérii koncertů v kavárně Café Bizzare, kam jí pořadatelé zakázali vzít si svou bicí soupravu a musela tedy hrát pouze na tamburínu. Právě zde skupinu objevili Andy Warhol a Paul Morrissey a brzy poté se stali jejími manažery. V červnu 1966 byl Reed hospitalizován s hepatitidou a nemohl tedy odehrát naplánované koncerty. Aby se nemusely rušit, zbylí členové si museli vyměnit nástroje: Tuckerová se ujala baskytary a v některých skladbách kytary a za bicími ji nahradil MacLise. V roce 1967 skupina vydala své první album nazvané \"The Velvet Underground & Nico\". O rok později následovalo album \"White Light/White Heat\". Na prvním albu je spoluautorkou pouze jedné skladby „European Son“, na druhém pak již dvou skladeb − „The Gift“ a „Sister Ray“. Po vydání druhého alba ze skupiny odešel John Cale, který hrál na violu, klávesy a baskytaru, a jako náhrada přišel mladý Doug Yule. V roce 1969 skupina vydala třetí album nazvané \"The Velvet Underground\". Tuckerová se autorsky nepodílela na žádné písni, které jsou výhradně dílem Lou Reeda. Na eponymním albu se poprvé představila v roli hlavní zpěvačky. Stalo se tak ve skladbě „After Hours“ a zpívala i část skladby „The Murder Mystery“. Stejně jako u předchozího alba je autorem veškerých písní na albu \"Loaded\" z roku 1970 výhradně Lou Reed. Ačkoliv je Tuckerová na albu uvedena jako hráčka na bicí, ve skutečnosti tomu tak není. Nahrávání se nemohla účastnit proto, že právě čekala své první dítě. Nebylo to jen nahrávání čtvrtého alba, čeho se Tuckerová nemohla účastnit. Skupina měla ještě nasmlouvané angažmá v klubu Max's Kansas City. Jako koncertní náhradu prozatímně skupina přijala mladšího bratra Douga Yuleho jménem Billy. Při nahrávání \"Loaded\" se ve studiu o hraní na bicí staralo více lidí: Někde hrál Doug Yule, někde zvukový technik Adrian Barber, někde Tommy Castanero a někde i mladý Billy. Tuckerová se na albu tedy nepodílela. Jsou však dvě výjimky. Jde o skladby „I'm Sticking with You“ a „I Found a Reason“, avšak ani jedna z nich na původním vydání alba nevyšla. „I'm Sticking with You“ je rovněž druhou skladbou skupiny, ve které zpívá hlavní vokály. V „I Found a Reason“ hraje na bicí. Obě skladby vyšly v roce 1997 na reedici alba pod názvem \"Fully Loaded Edition\". Když v srpnu 1970 ze skupiny odešel Lou Reed, zůstali zde jen dva členové její klasické sestavy, Morrison a Tuckerová. Vůdčí osobností se ve skupině stal Doug Yule. V srpnu 1971 ze skupiny odešel i Morrison a skupina bez něj odjela na své první koncerty do Evropy. Po ukončení turné v roce 1971 ze skupiny odešla i Tuckerová a skupinu nadále s různými hudebníky vedl Yule. Ten nahrál ještě jedno album nazvané \"Squeeze\" a nedlouho poté se skupina definitivně rozpadla. Spolu s ostatními členy skupiny vystoupila ve filmu \"\". Film \"The Velvet Underground\" (nebo také \"Moe Gets Tied Up\" a \"Moe in Bondage\") byl promítán na dvě plátna. Na prvním je Tuckerová připoutána k židli a zbylí tři členové skupiny jedí a pijí, na druhém ji Morrison s Reedem mlátí bičem. Byly s ní natočeny celkem dva screen testy, což je nejméně ze všech členů skupiny. Všechny filmy byly natočeny v roce 1966 a všechny natočil Andy Warhol.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra (1980−1989).", "content": "Maureen Tuckerová se po odchodu ze skupiny přestala hudbě na několik let úplně věnovat. Vrátila se k ní až v roce 1980, když se vydavatelství Valvuren Records dostala do rukou nahrávka skladby „I'm Sticking with You“ jako duet Tuckerové a Jonathana Richmana. Tuto verzi skladby nahrála v roce 1974. Vydavatelství jí nabídlo, že by skladbu vydalo jako singl, ale potřebovalo ještě druhou skladbu na jeho B-stranu. Tuckerová tedy sama ve svém domě nahrála coververzi skladby „Will You Love Me Tomorrow“ od dívčí skupiny The Shirelles. Nakonec se však skladbu rozhodla vydat na svém vlastním singlu. Ten se skladbou „I'm Sticking with You“ vyšel, ale na jeho B-straně byla skladba „Of Yesterday“ v podání Count Viglione a Lady Carolyn. V té době se hudbou neživila, pracovala ve společnosti Wal-Mart. Svůj sólový singl vydala v roce 1981. Obsahoval coververzi skladby „Around and Around“ od Chucka Berryho a na B-straně byla „Will You Love Me Tomorrow“. Ačkoliv singl neměl prakticky žádný úspěch, rozhodla se vydat své první řadové album. Obsahovalo devět coververzí, mezi jinými například od Bo Diddleyho, Boba Dylana nebo i „Heroin“ od Velvet Underground. Album dostalo název \"Playin' Possum\". Po celá osmdesátá léta se mimo občasného koncertování stále primárně věnovala svému zaměstnání. V letech 1985 a 1986 vyšla archivní alba Velvet Underground pod názvy \"Another View\" a \"VU\". V roce 1986 hrála na bicí na albu Charlieho Picketta nazvaném \"Route 33\". S novým albem přišla až roku 1987, kdy vydala EP nazvané \"Moejadkatebarry\", což vzniklo spojením jmen hudebníků, kteří na něm hráli. Moe (Maureen Tuckerová), Jad (Jad Fair), Kate (Kate Messnerová) a Barry (Barry Stock). Opět obsahuje skladby od Velvet Underground, tentokrát jde o „Guess I'm Falling in Love“, „Why Don't You Smile Now“ a „Hey Mr. Rain“. Vedle nich ještě „Baby What You Want Me to Do“ od Jimmyho Reeda a pouze jednu autorskou skladbu nazvanou „Jad Is a Fink“. Počátkem roku 1989 vydal Lou Reed své nové album nazvané \"New York\", na kterém se v roli hosta ve dvou písních představila i Tuckerová. Hrála na bicí ve skladbách „Last Great American Shale“ a „Dime Story Mystery“. Spolu s ním rovněž vystoupila na několika koncertech. Ve stejném roce vydala své teprve druhé řadové album nazvané \"Life in Exile After Abdication\" a jednu píseň z něj, nazvanou „Andy“, věnovala Andymu Warholovi, který dva roky předtím zemřel. Skladba „Hey Mersh!“ vyšla jako singl spolu s písní „Talk So Mean“ na straně B. Vedle mnoha hudebníků, mezi něž patří Lee Ranaldo, Steve Shelley, Thurston Moore a Kim Gordon, všichni ze skupiny Sonic Youth, na albu hrál i Reed. Stalo se tak ve skladbách „Hey Mersh!“ a „Pale Blue Eyes“, které jsou opět původně od Velvet Underground. Převážná část alba je však její autorská. Tuckerová se rovněž rozhodla, že na podporu alba odehraje své první velké turné v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení Velvet Underground (1990−1996).", "content": "V červnu 1990 byla skupina The Velvet Underground v klasické sestavě obnovena, avšak pouze pro jeden benefiční koncert pro nadaci Cartier Fondation ve Francii. Původně zde měli hrát jen Reed s Calem, kteří zde odehráli několik skladeb ze svého společného alba \"Songs for Drella\". Ke konci koncertu se k nim improvizovaně připojili Morrison i Tuckerová, kteří sem byli rovněž pozváni. Protože zde neměla vlastní bicí, hrála na vypůjčenou soupravu od bubeníka skupiny Půlnoc, která zde také hrála, Petra Kumandžase. Ve stejném roce produkovala album \"Fire in the Sky\" skupiny Half Japanese. Se stejnou skupinou rovněž nahrála coververzi skladby „I Heard Her Call My Name“ od Velvet Underground, která vyšla na albu \"Heaven & Hell – A Tribute to The Velvet Underground\". V roce 1991 Tuckerová vydala své třetí studiové album nazvané \"I Spent a Week There the Other Night\". Mimo coververze „Then He Kissed Me“ od dívčí skupiny The Crystals a opět jedné od Velvet Underground (tentokrát „I'm Waiting for the Man“) obsahovalo devět autorských skladeb. Zajímavostí je, že ve skladbě „I'm Not“ hráli všichni členové klasické sestavy Velvet Underground − Reed, Cale, Morrison i Tuckerová –, ale každý své party nahrával jindy. Jako singl vyšla skladba „Too Shy“ s „Fired Up“ na straně B. V únoru 1992 nahrála v Rennes ve Francii koncertní album \"Oh No, They're Recording This Show\". Při turné v říjnu 1992 se jeden koncert konal i v Praze. Tuckerovou opět doprovázel i Morrison. Na koncertě byl mimo jiné i československý prezident Václav Havel, se kterým byla Tuckerová i na večeři. Mimo koncertování produkovala album skupiny Shotgun Rationale nazvané \"Who Do They Think They Are?\". V roce 1993 proběhl reunion Velvet Underground a skupina pohromadě odehrála celé evropské turné. Několik koncertů bylo nahráno a později i vydáno na koncertním albu \"Live MCMXCIII\". Původně se plánovalo i americké turné, plány však brzy zkrachovaly a skupina se rozpadla. Ve stejném roce ještě hrála v jedné skladbě z alba \"Workdogs in Hell\" skupiny Workdogs. V roce 1993 nazpívala doprovodné vokály ve skladbě „Fun in the Sun“ na albu \"Roller Coaster\" skupiny Shotgun Rationale. O rok později pak vydala své čtvrté a poslední řadové album nazvané \"Dogs Under Stress\". V roce 1995 Tuckerová hrála na sólovém albu Johna Calea nazvaném \"Antártida\". Hrála ve skladbě „People Who Died“, ve které mimo ní hrál i Morrison.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední období (od roku 1996).", "content": "V lednu 1996 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame, čehož se však již nedožil Sterling Morrison, který zemřel v srpnu 1995. Ve stejném roce vydal John Cale album \"Walking on Locusts\", na kterém opět hraje Tuckerová. Tentokrát jde o skladby „Dancing Undercover“ a „Set Me Free“. V následujícím roce hrála hned na čtyřech albech jiných interpretů. Šlo o album \"Don't Be a Penguin\" skupiny Magnet, na kterém hrála na bicí a produkovala album \"Love Is a Gas\" skupiny Paul K. & The Weathermen. Třetí bylo opět album Johna Calea nazvané \"\" a čtvrté pak eponymní album skupiny 1 Family Mover. Mimo to vydala své vlastní EP nazvané \"GRL-GRUP\", které obsahuje tři písně od amerických dívčích skupin The Crystals, The Ronettes a jednu od The Teddy Bears. Na všech původních nahrávkách figuroval Phil Spector. O rok později pak vyšla její první kompilace nazvaná \"Waiting for My Men\" obsahující patnáct písní z různých období její kariéry. V roce 1999 se opět spojila se skupinou Magnet a hrála na jejich albu \"Shark Bait\" a ve stejném roce hrála i na albu \"The Lives of Charles Douglas\" Charlese Douglase. V následujícím roce odehrála koncert v Seattlu, při kterém hostoval Doug Yule. Záznam z něj vyšel o dva roky později na albu \"Moe Rocks Terrastock\". Ve stejném roce vyšel singl „I'm Sticking with You“ / „After Hours“. V roce 2001 se přestala hudbě věnovat. V roce 2005 hrála jako host na albu \"Pretty in Black\" skupiny The Raveonettes. V prosinci 2009 se spolu setkali Reed, Tuckerová a Yule a udělali rozhovor o skupině Velvet Underground s Davidem Frickem v New York Public Library. V roce 2012 vyšla kompilace jejích písní z let 1974–1988 nazvaná \"\". Roku 2017 zahrála spolu s Johnem Calem dvě písně u příležitosti předávaní ceny Grammy Lifetime Achievement Award. Časopis \"Q\" ji zařadil na sedmé místo v žebříčku deseti nejlepších bubeníků všech dob. Magazín \"Rolling Stone\" ji v žebříčku sta nejlepších bubeníků zařadil na 77. příčku.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "První potomek, dcera Kerry, se narodila v červnu 1970. Otcem byl její kolega z práce jménem Steve Mikulka. Po odchodu z Velvet Underground se odstěhovala do Georgie, kde se vdala a narodily se jí další tři děti: Keith (* 1975), Austen (* 1976) a Kate (* 1978). V roce 1978 se s rodinou odstěhovala do Arizony, kde se jí v roce 1981 narodil poslední syn Richard. Počátkem osmdesátých let se rozvedla se svým manželem, který pracoval jako systémový analytik. V roce 1984 se přestěhovala do Douglasu v Georgii. Sama Tuckerová pracovala jako fakturační úřednice ve společnosti Walmart. V listopadu 2001 se její nejstarší dceři narodil syn Holden. V dubnu 2009 se objevila na veřejnosti v Tiftonu v Georgii během akce na podporu hnutí Tea Party, během nějž poskytla několik slov pro místní televizi WALB. Ve filmu \"Warholka\" z roku 2006 ji ztvárnila Samantha Maloney. Skupina The Jesus and Mary Chain vydala na svém albu \"Munki\" z roku 1998 píseň „Moe Tucker“ pojmenovanou podle ní. Roku 2010 ji časopis \"NME\" zařadil na první místo žebříčku NME's Cool List.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maureen Tuckerová (rodným jménem Maureen Ann Tucker; 26. srpna 1944 Levittown, New York, USA) je americká hudebnice. V letech 1965–1972 byla bubenicí skupiny The Velvet Underground. Se skupinou nahrála její první čtyři studiová alba. Po odchodu ze skupiny se přestala věnovat hudbě, ale počátkem osmdesátých let se k ní opět vrátila a zahájila sólovou kariéru. Nahrála celkem čtyři studiová alba. Spolupracovala i se svými dřívějšími spoluhráči z The Velvet Underground, Lou Reedem (album \"New York\", 1989), Johnem Calem (album \"Antártida\", 1995) i Sterlingem Morrisonem, který byl několik let členem její doprovodné skupiny. V roce 1993 se zúčastnila evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album \"Live MCMXCIII\". Počátkem jednadvacátého století se hudbě přestala věnovat. Na bicí hrála netradičně ve stoje.", "tgt_summary": "Maureen Ann \"Moe\" Tucker (born August 26, 1944) is an American musician and singer best known for having been the drummer for the New York City-based rock band the Velvet Underground.", "id": 2279847} {"src_title": "Jimmy Bain", "tgt_title": "Jimmy Bain", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se ve skotské vesnici Newtonmore a původně hrál na kytaru. Jako teenager hrál s několika amatérskými lokálními skupinami, například Nick and the Sinners a The Embers. Později krátce žil v Kanadě, avšak nakonec se vrátil zpět do Skotska, kde roku 1972 založil kapelu Choker. S tou nahrál jednu demonahrávku pro vydavatelství EMI Records, avšak následně se odstěhoval do Londýna. V té době působil v kapele Harlot. Později, v roce 1975, nahradil původního baskytaristu Craiga Grubera ve skupině Rainbow. V roce 1976 s kapelou nahrál desku \"Rising\" a podílel se i na koncertní desce \"On Stage\". Již roku 1977 kapelu opustil. Následně spolupracoval s velšským hudebníkem Johnem Calem; vedle alba \"Animal Justice\", na kterém hrál, s ním odehrál také turné. Roku 1978 hrál spolu s dalšími Caleovými spolupracovníky na Calem produkovaném albu \"Some Things Never Change\" zpěváka Davida Kubince. V roce 1978 založil s kytaristou Brianem Robertsonem skupinu Wild Horses, v níž byl kromě pozice baskytaristy také hlavním zpěvákem. Skupina ukončila svou činnost po vydání dvou studiových alb v roce 1981. V té době se rovněž podílel na sólových nahrávkách Phila Lynotta ze skupiny Thin Lizzy. Roku 1982 založil spolu s bývalým zpěvákem Rainbow Ronniem Jamesem Diem kapelu Dio, s níž hrál až do roku 1989 (členem kapely se znovu stal v roce 1999 a hrál s ní do roku 2004). Se skupinou nahrál šest studiových alb a je spoluautorem několika jejích písní. V roce 1983 jej pozvali členové německé kapely Scorpions, aby hrál na albu \"Love at First Sting\" (deska nakonec vyšla až v roce 1984), přičemž následně dostal nabídku stát plnohodnotným členem kapely, což však odmítl. Bain není uveden v bookletu desky jako jeden z hráčů, avšak vyjádřil se, že dostal značné množství peněž, díky čemuž mu to nevadilo. Jeho party na desce byly totiž odstraněny a nahrány jiným hudebníkem, neboť management kapely údajně chtěl, aby všichni členové byli Němci. Roku 1985 byl působil v dobročinném projektu Hear 'n Aid. V letech 1989 až 1990 byl členem kapely World War III. Od roku 2005 spolupracoval s dalším členem kapely Dio, bubeníkem Vinnym Appicem, na projektech The Hollywood All Starz a 3 Legged Dogg. První jmenovaná hrála pouze koncerty, při nichž uváděla písně kapel, v nichž dříve působili jednotliví členové. Kapela 3 Legged Dogg naopak nahrála desku s originálními písněmi. V roce 2012 založil s Appicem a dalšími bývalými členy Dio kapelu Last in Line, s níž hrál až do své smrti. V lednu 2016 byl na plavbě nazvané \"Hysteria on the High Seas\", pořádané kapelou Def Leppard, kde měla vystupovat i skupina Last in Line s Bainem. Ještě před vystoupením Last in Line byl však Bain nalezen ve své kabině mrtev. Následně bylo zjištěno, že příčinou smrti byl karcinom plic, přestože to nebylo Bainovi za života diagnostikováno. Ke konci života však měl problémy se zápalem plic. Necelý měsíc po jeho smrti vyšlo první album kapely Last in Line nazvané \"Heavy Crown\". V letech 1979 až 1988 byla jeho manželkou Lady Sophia Crichton-Stuart. Měli spolu dceru Samanthu. V době hudebníkovi smrti byla jeho manželkou Julie Wilson. V květnu roku 2012 byl v kalifornském městě Burbank zadržen za řízení automobilu pod vlivem drog. Z vazby byl propuštěn, když za něj byla zaplacena kauce ve výši 60 tisíc amerických dolarů. Nakonec byl zproštěn viny a bylo mu vyplaceno vysoké odškodné.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Stewart „Jimmy“ Bain (19. prosince 1947, Newtonmore, Highland, Skotsko – 23. ledna 2016) byl skotský baskytarista, který byl členem skupin Rainbow a Dio, stejně jako doprovodné kapely hudebníka Johna Calea.", "tgt_summary": "James Stewart Bain (19 December 1947 – 23 January 2016) was a Scottish musician, best known for playing bass guitar in the bands Rainbow and Dio. He also worked with Thin Lizzy frontman Phil Lynott, co-writing on his solo albums.", "id": 667609} {"src_title": "Nový Amsterdam (ostrov)", "tgt_title": "Île Amsterdam", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Nový Amsterdam se nalézá v subantarktické jižní části Indického oceánu, přibližně ve dvou třetinách vzdálenosti při cestě lodí z jižní Afriky do Austrálie, jeho polohu udávají souřadnice 37° 50' jižní zeměpisné šířky a 77° 30' východní zeměpisné délky. Nachází se na jednom z nejopuštěnějším míst, do nejbližšího trvale obydleného místa v Austrálii je odtud asi 3200 km, do Antarktidy 3300 km a do Afriky 4200 km. Je nejvýchodnějším ostrovem TAAF, geograficky se již řadí k Antarktidě. Ostrov je vulkánického původu, vznikl ve dvou etapách. Z doby asi před 690 tisíci léty pochází západní část ostrova spadající příkře do moře s nejvyšší horou Mont Fernand vysokou 731 m, na západní straně ostrova jsou příkré útesy vysoké až 400 m. Z doby mladší, asi před 400 až 200 tisíci léty, pochází oblast okolo nejvyššího bodu ostrova, 881 m vysoké sopky Mont de la Dives s kalderou. Do této druhé etapy vzniku patří i poměrně pozvolné úbočí, hlavně východním a severním směrem až k mořské hladině, vytvořené vyvěrající lávou.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Díky dostatečné vzdálenosti (asi 500 km) od míst v Jižním oceánu, kde se chladné antarktické vody setkávají s teplejšími severními a klesají pod ně, je na ostrově mírné oceánské podnebí. Roční teplota je zde v průměru okolo 13 °C, sníh padá jen zřídka a většinou ve vyšších polohách. Za rok zde spadne okolo 1120 mm déšťových srážek a následkem toho zde bývá vlhkost vzduchu 80 % bez znatelnějších sezónních výkyvů. Na ostrově není podzemní zdroj pitné vody. Převládají zde časté severozápadní větry s průměrnou rychlosti 7 m/sec, měřeno u mořské hladiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nový Amsterdam objevil 18. března 1522 španělský průzkumník Juan Sebastián Elcano sloužící pod jedním z nejznámějších mořeplavců Ferdinandem Magellanem při jeho cestě okolo světa. Ostrov v roce 1633 nazval Holanďan Antonio van Diemen, guvernér Holandské východní Indie, jménem Nový Amsterdam, které bylo později zkráceno na Amsterdam. Francouzský admirál Antoine Bruny d'Entrecasteaux dne 23. 3. 1792 Nový Amsterdam společně s ostrovem Svatý Pavel prohlásil za francouzská území. On a badatel Huon de Kermadec vykonali zde prvý průzkum. V roce 1843 pověřil guvernér ostrova Réunion César Dumont d'Urville námořního kapitána Adama Mieroslawského aby oba ostrovy obsadil jménem Francie, což opětovně bylo stvrzeno v roce 1893 za přítomnosti válečné lodě L'Eure. Od 21. 11. 1924 se ostrov stal depandancí tehdy francouzského Madagaskaru. Poslední významná změna v historii ostrova nastala 6. dubna 1955, kdy byl ostrov včleněn do nově založeného zámořského teritoria Francouzská jižní a antarktická území. V 18. a 19. století se častými návštěvníky stávali velrybáři a hlavně lovci tuleňů. Ze zabitých tuleňů, kteří sem pravidelně připlouvali, získávali tuk a z jejich mláďat velice vzácné kožešiny. Koncem 19. století zde tuleni vymizeli. Předpokládá se, že na obou ostrovech Svatý Pavel a Amsterdam bylo vybito 50 až 150 tisíc těchto zvířat. V lednu 1871 přivezl rolník Heurtin z Réunionu na ostrov malé stádo hovězího dobytka které se tam krátce pokoušel chovat. Ještě téhož roku však ostrov opustil a zvířata ponechal svému osudu. Koncem roku 1874 provedl geolog Charles Valain prvý geologický průzkum ostrova. Občas se ostrov stával i záchranou pro těžce poškozené lodě, které mnohdy na dohled pluly po tehdy frekventované trase z Evropy okolo jižní Afriky do Austrálie. Tyto námořní koridory se po otevření Suezského průplavu v roce 1869 přesunuly mnohem severněji a Nový Amsterdam se postupně dostával téměř do úplné izolace.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flora.", "content": "Ze všech Francouzských jižních a antarktických území utrpěl Nový Amsterdam největší ekologické škody, jak na původní floře tak i na fauně. byly způsobeny introdukcí cizích savců kteří sem byli zavlečeni buď neúmyslně, myši a krysy nebo měli sloužit k obživě, hovězí dobytek, kozy, králíci, prasata, nebo kočky a psi kteří měli regulovat stavy hlodavců. Kozy, prasata, kočky a psi již vymizeli, ostatní však stále škodí na hnízdištích ptáků (žerou vejce a mláďata, rozhrabávají hnízda) a neúměrným ušlapáváním a spásáním rostlinného krytu i stromů. Volně žijící skot, čítající asi 2000 kusů, spásl téměř celou populaci zde rostoucí rarity, málo rozšířeného stromu \"Phylica nitida\". Patří do čeledě řešetlákovitých, dorůstá do výšky 6 až 7 m, má malé úzké listy a po medu vonící žlutá květenství. V době objevení ostrova rostl asi na jeho třetině výměry, dnes jsou z tohoto množství kvůli požárům a hlavně dobytku jen zbytky, které přežívají jen díky oplocení. Plánuje se úplná likvidace dobytčího stáda. Flora nikterak bohatá je uspořádána do typů podle nadmořské výšky. Po obvodu ostrova u hladiny oceánu roste hlavně skřípina (\"Scirpus aucklandicus\"), medyněk vlnatý (\"Holcus lanatus\") a máchelka pampeliškovitá (\"Leontodon taraxacoides\"), po posledním požáru se značně rozšířil pcháč obecný (\"Cirsium vulgare\"). Další zóna je až do nadmořské výšky asi 350 m, kde rostou nejvíce skřípina (\"Scirpus nodosus\"), sítina rozkladitá (\"Juncus effusus\") a žebrovice (\"Blechnum\"). Horní svahy až do výše téměř 500 m jsou osázeny kapradinami rodu \"Gleichenia\" a \"Elaphoglossum\" a pestrou škálou mechů. Do výše skoro 700 m jsou občas vysychající rašeliniště, kde jsou nejrozšířenější mechy, rašeliníky (\"Sphagnum\") a vlhkomilné lipnice (\"Poa\"). V kaldeře bývalého vulkánu Mont de la Dives jsou bažinatá rašeliniště složená výhradně z mechů, rašeliníků a játrovek (\"Marchantiophyta\"). Ze vzácnějšího zvířectva se na ostrově vyskytují hlavně mořští ptáci slétající se sem hnízdit: albatros amsterdamský (\"Diomedea amsterdamensis\"), albatros hnědý (\"Phoebetria fusca\"), buřňáček bělobřichý (\"Fregetta grallaria\"), buřňák dlouhokřídlý (\"Pterodroma macroptera\"), buřňák hrdliččí (\"Pachyptila turtur\"), buřňák menší (\"Puffinus assimilis\"), buřňák Salvinův (\"Pachyptila macgillivrayi\"), rybák černohřbetý (\"Sterna fuscata\") a rybák jižní (\"Sterna vittata\"). Dále k pobřeží ostrova připlouvají také mořští savci vyvést na pevnině svá mláďata: lachtan jižní (\"Arctocephalus tropicalis\"), rypouš sloní (\"Mirounga leonina\") a tučňák skalní (\"Eudyptes chrysocome\"). V přilehlých vodách bývá k vidění kosatka dravá (\"Orcinus orca\"). Před více než stovkou let vyhubení tuleni se zde ale neobjevují. Na své autochtonní živočichy žijící zde trvale je ostrov poměrně chudý, za povšimnutí stojí jediný „domorodý“ pták astrild vlnkovaný (\"Estrilda astrild\"). Je to pestře zbarvený ptáček velký 10 až 12 cm, vzdálený příbuzný vrabce, živí se drobným hmyzem a semeny. Nový Amsterdam i jeho teritoriální vody, stejně jako celá Francouzská jižní a antarktická území, je vyhlášen za přírodní rezervaci a příroda ostrova je ponechána bez dalších zásahů člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Počínaje rokem 1949 začala na severním pobřeží Nového Amsterdamu pracovat vědecká základna Martin de Viviès, pojmenovaná po jednom z prvých výzkumníků. Zkoumá se tam hlavně živočišná a rostlinná biologie, zemský magnetismus i seismologie a fyzika atmosféry. Ve stanici průběžně pracuje asi 30 vědců, zásobována je čtyřikrát ročně lodí Marion Dufresne, která občas přiváží i návštěvníky Francouzských jižních a antarktických území. Od července 2019 jsou ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam a okolní moře (souhrnná plocha 201 km²) společně s Kerguelenami a Crozetovymi ostrovy součástí světového přírodního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový Amsterdam je ostrov v Indickém oceánu, který s menším ostrovem Svatý Pavel vytvářejí společně distrikt Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam. Distrikt je součásti francouzského zámořského teritoria s názvem Francouzská jižní a antarktická území (TAAF). Nový Amsterdam není trvale obydlen.", "tgt_summary": "Île Amsterdam (), also known as Amsterdam Island, New Amsterdam, or Nouvelle Amsterdam, is an island of the French Southern and Antarctic Lands in the southern Indian Ocean that together with neighbouring Île Saint-Paul to the south forms one of the five districts of the territory. The research station at Martin-de-Viviès, first called \"Camp Heurtin\" and then \"La Roche Godon\", is the only settlement on the island and is the seasonal home to about thirty researchers and staff studying biology, meteorology, and geomagnetics. The island is roughly equidistant to the land masses of Madagascar, Australia, and Antarctica – as well as the British Indian Ocean Territory and the Cocos (Keeling) Islands (about from each). The island is named after the ship , which is in turn named after the Dutch settlement of New Amsterdam (named after the Dutch capital Amsterdam) that later became New York City in the United States.", "id": 1610624} {"src_title": "Nadžíb Míkátí", "tgt_title": "Najib Mikati", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V roce 1980 absolvoval Americkou univerzitu v Bejrútu s titulem Master of Business Administration (MBA). Navštěvoval také několik externích programů na Harvardově univerzitě a francouzské INSEAD.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelská činnost.", "content": "Spolu s bratrem Tahou v roce 1982 založili telekomunikační společnost Investcom. Prodali ji v červnu 2006 jihoafrické firmě MTN Group za 5,5 miliard amerických dolarů. Časopis \"Forbes\" odhadl v roce 2008 jeho majetek na 2,6 miliardy dolarů, což odpovídalo 446. místu v žebříčku nejbohatších osob světa.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "4. prosince 1998 se stal ministrem veřejných prací a dopravy. Následně byl roku 2000 zvolen do zákonodárného Národního shromáždění za volební obvod Tripolis. Po vstupu do parlamentu si udržel vládní křeslo a získal pověst mírného prosyrsky orientovaného politika s korektními vztahy na tamního prezidenta Bašára al-Asada. Od roku 2000 patřil mezi stálé kandidáty na premiérský post. Do křesla ministerského předsedy usedl 13. dubna 2005 po demisi Umara Karámího, jenž po zavraždění Rafíka Harírího v únoru 2005 nebyl schopen sestavit stabilní vládu. 19. července téhož roku pak Míkátí úřad předal Fuádu Siniorovi. V Libanonu i arabském světě se stal spoluzakladatelem centristického hnutí a ideologie, které v zemi pořádá řadu konferencí. Od roku 2004 je lídrem politického hnutí Harakat Majd s dvěma poslanci, jenž je součástí širší Aliance 8. března. 12. ledna 2011 došlo k pádu vlády prozápadně orientovaného Saada Harírího, v důsledku rezignace 10 ministrů nominovaných hnutím Hizballáh. To se snažilo přerušit spolupráci se zvláštním tribunálem OSN pro Libanon vyšetřujícím vraždu premiérova otce. Hizballáh poté získal spojence v poslancích drúzského vůdce Valída Džumbláta a do čela nové vlády byl \"Aliancí 8. března\" navržen Míkátí s podporou 68 ze 128 zákonodárců. 25. ledna byl jmenován premiérem a vyzval ke vzniku kabinetu národní jednoty, která má normalizovat krizi v zemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nadžíb Míkátí (arabsky: نجيب ميقاتي; narozen 24. listopadu 1955) je libanonský politik a podnikatel, od konce ledna 2011 do února 2014 předseda vlády Libanonu podporovaný šíitským hnutím Hizballáh. Tuto funkci již vykonával od dubna do července 2005 v úřednickém kabinetu země.", "tgt_summary": "Najib Azmi Mikati (; born 24 November 1955) is a Lebanese politician, and billionaire businessman, who served twice as the Prime Minister of Lebanon. From April 2005 to July 2005 he was Prime Minister of Lebanon in a caretaker government. On 25 January 2011, he was nominated to serve as Prime Minister by a majority of the votes in the parliamentary consultations following the 12 January fall of the Lebanese government of November 2009. The government was formed on 13 June 2011, after many delays. On 22 March 2013, Mikati submitted his resignation from office, which Lebanese president Michel Suleiman accepted on 23 March 2013.", "id": 2237193} {"src_title": "Křovinář sametový", "tgt_title": "Bothrops atrox", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento had se vyskytuje ve deštných pralesích severní poloviny Jižní Ameriky, zejména v oblasti Amazonie. Prostředí si příliš nevybírá a nevadí mu ani blízkost člověka. Jeho biotopem jsou deštné pralesy, ale také savany a plantáže, kde často přichází do styku s lidmi. Vyskytuje se především na území států Venezuela, Surinam, Peru, Ekvádor a Brazílie", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Může dorůst délky až 150 cm. Jeho zbarvení je světle hnědé až šedé s tmavě hnědými až černými skvrnami, pruhy či mřížkovitou kresbou. Tato kresba slouží jako ochranné zbarvení a skvěle hada maskuje v jeho obvyklém prostředí – ve vrstvě spadaného listí pod pralesními stromy. Na zploštělé hlavě má typickou kresbu — dva černé proužky, které běží od každého oka ke koutku tlamy. Podobně jako ostatní křovináři (a na rozdíl od pravých chřestýšů) nemá vyvinuté chřestidlo.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je to noční druh. Den tráví v úkrytu či zahrabaný ve vrstvě spadaného listí, odkud po setmění vyráží za potravou. Živí se hlodavci a plazy, mláďata loví ještěrky a žáby. Podobně jako většina chřestýšovitých je i tento druh živorodý. Samice rodí až 30 mláďat, ovšem průměrně jich v jednom vrhu bývá kolem 15. Už od narození jsou nebezpečně jedovatá. Na rozdíl od dospělých, kteří jsou pozemní, mláďata dokáží šplhat po stromech, kde často loví svou potravu – drobné žabky.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "Jeho jed je hemotoxický, což znamená, že způsobuje rozklad červených krvinek. Jeho uštknutí končí pro člověka bez lékařské pomoci téměř vždy smrtelně a mrtvoly se po uštknutí velmi rychle rozkládají. I pokud uštknutý přežije, často dochází k úplné destrukci zasažené části těla (např. končetiny), která musí být amputována. Pro svou hojnost a častý výskyt na plantážích je patrně nejnebezpečnějším hadem Ameriky, který ročně způsobí nejvíce smrtelných uštknutí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křovinář sametový (\"Bothrops atrox\") je jeden z nejnebezpečnějších jedovatých hadů Jižní Ameriky. Patří do čeledi chřestýšovitých. Podobně jako většina jeho příbuzných je živorodý. V některých oblastech Jižní Ameriky jde o nejhojnějšího jedovatého hada a má na svědomí nejvíce uštknutí, která často končí smrtelně. Je znám pod domorodými jmény \"labaria\" (z portugalštiny) či \"šušupi\" (z indiánského jazyka tupí).", "tgt_summary": "Bothrops atrox — also known as the common lancehead, fer-de-lance, barba amarilla and mapepire balsain — is a highly venomous pit viper species found in the tropical lowlands of northern South America east of the Andes. No subspecies are currently recognized.", "id": 646001} {"src_title": "Jovan Ristić", "tgt_title": "Jovan Ristić", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jovan se narodil do chudé rodiny v Kragujevaci. Jeho otec brzy zemřel. Sám Jovan byl úspěšným žákem na základní škole, později studoval na střední škole v Bělehradě. Tam se stal členem organizace Družina mladeži srpske, což byl částečně politický spolek, který se inspiroval událostmi roku 1848. Na Bělehradském Lyceu ukončil svá studia v roce 1852. Bylo mu nabídnuto, aby studoval teologii v Rusku, nicméně nabídku odmítl. Naopak odešel studovat do Berlína a později Heidelbergu, nakonec do pařížské Sorbonny. Pro Ristiće byl formující především pobyt v Německu, který určil jeho pohled na fungování byrokracie; svojí politiku později orientoval podle pruského vzoru. Od roku 1854 pracoval na srbském Ministerstvu vnitra, které řídil jeden z ustavobranitelů – Ilija Garašanin. Později se oženil s dcerou nejbohatšího obchodníka v Bělehradu, Hadži Tomou. Díky tomu získal přístup k bohatým podnikatelským kruhům, které byly napojeny na vládnoucí dynastii Obrenovićů. K vysoké politice se dostal Ristić po roce 1861, kdy se stal srbským zástupcem v Istanbulu. Ristić zastupoval knížectví při jednání s Turky v roce 1861, kde se ukázal jako schopný vyjednávač. Jako ministr zahraničí Srbska se pokoušel vyjednat protiturecký spolek s Řeckem. Jeho úspěch mu vynesl nominaci na post ministra zahraničí, který získal po svém návratu do Bělehradu po skončených jednáních. V polovině 70. let 19. století podporoval expanzivní politiku Srbska v jihovýchodní Evropě. Srbsko se mělo stát vůdčím státem na Balkáně, který by spojil všechny jižní Slovany. Podporoval proto několik konfliktů s Osmanskou říší, které pro Srbsko skončily příznivě a země získala nové území na východě a na jihu. Známější a mnohem podstatnější však byla jeho úloha na Berlínském kongresu, kde byla Srbsku přiznána nezávislost na Osmanské říši. Následně však výměnou za ni muselo Srbsko přijmout řadu nepříliš výhodných smluv, které vedly nakonec k pádu Ristićovy vlády. Některé z nich byly dokonce tajné a nevěděl o nich nikdo jiný, kromě samotného premiéra a krále. Jako předseda několika vlád a zároveň regent býval často v pozici nejmocnější osoby v zemi. Kromě politiky se také zabýval historií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jovan Ristić (v srbské cyrilici Јован Ристић, 16. ledna 1831 Kragujevac – 23. srpna 4. září 1899, Bělehrad) byl významným srbským politikem druhé poloviny 19. století; vůdčí osobností liberálního proudu v srbské politice a celkem třikrát předseda vlády, dvakrát regentem neplnoletých následníků srbského trůnu.", "tgt_summary": "Jovan Ristić, or Ristitch (Serbian Cyrillic: Јован Ристић; 16 January 1831 – 4 September 1899) was a Serbian politician, diplomat and historian.", "id": 441186} {"src_title": "Osifikace", "tgt_title": "Ossification", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik lamelární kosti.", "content": "V průběhu zárodečného vývoje obratlovců nejprve vzniká nezralá vláknitá kost bez stop lamelární struktury; v podstatě se jedná o množství kostních buněk obklopených neuspořádanými vlákny kolagenu. Až postupně vzniká kost, která má uspořádanou stavbu – tzv. lamelární kost. Tato lamelární kost následně vstupuje do vlastního procesu kostnatění (osifikace): existují však dva odlišné mechanismy, jimiž může kostnatění tkáně probíhat. Těmito mechanismy je:", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní osifikace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kostnatěním chrupavky.", "content": "Při tzv. enchondrální osifikaci, která je typická pro většinu lidských kostí, nejprve dochází ke vzniku (hyalinního) chrupavčitého modelu budoucí kosti z původní mezenchymální tkáně v lamelární kosti. V dalším kroku vzniká uprostřed tohoto chrupavčitého modelu (v oblasti známé jako diafýza) zárodek kostní tkáně – první kostní buňky (osteoblasty) vznikají z vnitřních buněk perichondriálního obalu chrupavky. Do chrupavky se dostávají vápenaté soli a celá chrupavka je následně naprosto zacementována do té míry, že jsou buňky chrupavky odříznuty od kyslíku a živin a umírají. Teprve poté si do tohoto „cementu“ razí cestu krevní vlásečnice, rozrušujíc mrtvou chrupavčitou tkáň. Tím vzniká pórovitá struktura, posléze známá jako kostní dřeň. V jádru kosti se ustanoví tzv. primární osifikační jádro; z něj se kostní osteoblasty (ale i osteoklasty s neméně důležitou rolí) šíří do všech částí budoucí kosti. Postupně se dostávají až do oblasti růstových plotének, tedy oblastí, kde neustále vzniká nová chrupavka, odstupuje do stran, mineralizuje a po osídlení kostními buňkami se mění v regulérní kost. Tím kost roste do délky. Zároveň se kostní buňky ukládají i pod okosticí, což umožňuje růst kosti do šířky. U savců, některých ještěrů a ptáků vznikají ještě další (sekundární) osifikační jádra (centra, z nichž se šíří kostní buňky) v okrajových oblastech kosti – v tzv. epifýzách. Například u člověka však tato jádra vznikají až velmi pozdě, během druhého až třetího roku života člověka. Když jedinec dospěje, růstové destičky zanikají a kosti v tu chvíli prakticky přestanou růst. To se netýká např. ryb, obojživelníků a plazů, jejichž kosti mohou růst v podstatě po celý život.", "section_level": 3}, {"title": "Kostnatěním vaziva.", "content": "U člověka je tato tzv. intramembranózní osifikace vzácnější, ale i tak poměrně významná. Princip je prostý: nevzniká žádná přechodná chrupavčitá tkáň – veškerá kostní tkáň se totiž tvoří přímo z mezenchymálních buněk v původní zárodečné lamelární kosti. Mezenchym se nejprve uspořádává do jistých vrstev (membrán) a z toho byl také odvozen název tohoto typu kostnatění. Mezenchymální buňky se shlukují a objevuje se mezi nimi gelovitá mezibuněčná hmota. Jak se objevují první osteoblasty a krevní zásobení, gelovitá hmota je nahrazována kompaktnějšími tyčinkami kostní hmoty a mineralizuje se. Kostní buňky na povrchu vznikající kosti se dělí a produkují další kostní hmotu – takovým způsobem kost přirůstá. Intramembranózní osifikace se týká především tzv. dermálních kostí, tedy kostí vznikajících v mezenchymální tkáni kožní škáry (dermis). To je případ např. mnoha kostí lebky (včetně např. moderní kosti dolní čelisti), ale i kostí pletence horní končetiny. Jistou specialitou jsou sezamoidní kosti vznikající osifikací ve šlachách – konkrétně zejména čéška a hrášková kost. Další zajímavostí je perichondrální a periostální růst kostí, který umožňuje růst kostí do šířky apozičním růstem.", "section_level": 3}], "src_summary": "Osifikace, též kostnatění, je přeměna chrupavky či vaziva na kost. Probíhá při vývoji kostí i při hojení zlomeniny. Většina lidských kostí se vyvíjí a následně osifikuje na podkladě chrupavky (tzv. enchondrálně), menší část (např. klíční kost a část lebky) na podkladě vaziva (intramembranózně). U dlouhých kostí vzniká osifikační jádro, jak na povrchu, tak uvnitř, uprostřed, a odtud se šíří k oběma koncům. Dříve než jich dosáhne, objeví se osifikační jádra v obou koncích a jdou středovému naproti. Zůstává však zachován proužek chrupavky, tzv. růstová chrupavka, která umožňuje růst kostí do délky a u lidí mizí kolem 18 let.", "tgt_summary": "Ossification (or osteogenesis) in bone remodeling is the process of laying down new bone material by cells called osteoblasts. It is synonymous with bone tissue formation. There are two processes resulting in the formation of normal, healthy bone tissue: Intramembranous ossification is the direct laying down of bone into the primitive connective tissue (mesenchyme), while endochondral ossification involves cartilage as a precursor. In fracture healing, endochondral osteogenesis is the most commonly occurring process, for example in fractures of long bones treated by plaster of Paris, whereas fractures treated by open reduction and internal fixation with metal plates, screws, pins, rods and nails may heal by intramembranous osteogenesis. Heterotopic ossification is a process resulting in the formation of bone tissue that is often atypical, at an extraskeletal location. Calcification is often confused with ossification. Calcification is synonymous with the formation of calcium-based salts and crystals within cells and tissue. It is a process that occurs during ossification, but not necessarily \"vice versa\". The exact mechanisms by which bone development is triggered remains unclear, but it involves growth factors and cytokines in some way.", "id": 1475775} {"src_title": "Wladimir Köppen", "tgt_title": "Wladimir Köppen", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Köppenův děd patřil ke skupině německých lékařů, kteří byli do Ruska pozváni carevnou Kateřinou II., aby pomohli zlepšit zdravotnické služby na ruském venkově, později se stal osobním lékařem cara. Jeho otec Peter Köppen byl význačný geograf, historik a etnograf prastarých ruských kultur, významně se podílel na výměně myšlenkových proudů mezi západoevropskými slavisty a ruskými vědci.", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "Wladimir navštěvoval střední školu v Simferopolu na Krymu a v roce 1864 začal studovat botaniku na Petrohradské univerzitě. Často jezdil z dalekého Petrohradu a z Simferopolu ve vnitrozemí Krymu na krymské pobřeží, kde bylo rodinné sídlo Köppenových. Rozmanitost květeny v souvislosti s geografickými poměry Krymu, a naprosto zřejmá rozrůzněnost přírodních poměrů mezi Petrohradem a jeho domovem na Krymu v něm vzbudila zájem studovat vztahy podnebí a ostatní přírody. V roce 1867 se vydal na univerzitu v Heidelbergu a v roce 1870 obhájil svou dizertační práci o vztahu teploty a růstu rostlin na univerzitě v Lipsku.", "section_level": 2}, {"title": "Profesní dráha.", "content": "Mezi lety 1872 a 1873 byl Köppen zaměstnán v ruské meteorologické službě. V roce 1875 se vrátil zpět do Německa a stal se vedoucím pracovníkem námořní observatoře Deutsche Seewarte v Hamburku. Zodpovídal za vytvoření služby předpovědi počasí v severozápadním Německu a přilehlé mořské oblasti. Po čtyřech letech v meteorologické službě se vrátil ke svému prvotnímu zájmu – základnímu výzkumu. Köppen začal soustavně studovat podnebí a dělal pokusy se sondážními balóny, aby získal data z horních vrstev atmosféry. Je považován za spoluzakladatele a průkopníka aerologie. V roce 1884 prvně publikoval mapu klimatických pásem s vykresleným sezónním chodem teplot. Zpracování mapy postupně zdokonaloval po zbytek svého života. Ucelená verze jeho klasifikačního systému vyšla prvně v roce 1918, poslední verze byla publikována v roce 1936. V roce 1890 spolupracoval na prvním atlasu oblaků. V roce 1923 publikuje monografii \"Die Klimate der Erde\" (Podnebí Země). Kromě popisu různých typů podnebí, byl obeznámen i s paleoklimatologií. V roce 1924 spolu se svým zetěm Alfredem Wegenerem publikoval práci \"Die Klimate der Geologischen Vorzeit \" (Podnebí doby předhistorické), čímž výrazně podpořili Milankovićovu teorii. Na konci svého života spolupracoval s německým klimatologem Rudolfem Geigerem, pracovali na pětisvazkovém díle \"Handbuch der Klimatologie\" (Příručka klimatologie). Dílo nebylo nikdy dokončeno, vyšlo jen několik částí, tři z nich sepsal Köppen. Po Köppenově smrti v roce 1940 pokračoval v jeho práci na klasifikaci podnebí právě Geiger. Köppen publikoval více než 500 odborných pojednání, a udržel si svou zvídavost a široký rozsah zájmů po celý svůj život. Kromě vědecké činnosti se aktivně věnoval společenským otázkám, věnoval mnoho času a úsilí problematice reformy školství a problematice sociálně slabých. Byl zastáncem používání esperanta, přeložil do něj několik svých děl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wladimir Köppen (, 25. září 1846 Petrohrad, Rusko – 22. června 1940 Štýrský Hradec, Německá říše) byl rusko-německý geograf, meteorolog, klimatolog a botanik. Po studiích v ruském Petrohradu strávil většinu svého života a profesní dráhy v Německu a Rakousku. Jeho nejznámější příspěvek vědě je klasifikace podnebí, která se s drobnými změnami užívá dodnes. Svou vědeckou činností významně přispěl do několika vědních oborů.", "tgt_summary": "Wladimir Peter Köppen (; , \"Vladimir Petrovich Kyoppen\"; 25 September 1846 – 22 June 1940) was a Russian-German geographer, meteorologist, climatologist and botanist. After studies in St. Petersburg, he spent the bulk of his life and professional career in Germany and Austria. His most notable contribution to science was the development of the Köppen climate classification system, which, with some modifications, is still commonly used. Köppen made significant contributions to several branches of science.", "id": 1360672} {"src_title": "Canyoning", "tgt_title": "Canyoning", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nepřímo se historie canyoningu začala psát již v roce 1893, kdy začal Francouz Armand Jamed provádět první průzkum kaňonu Verdon. V roce 1905 vykonával obdobnou činnost hydrogeolog, další Francouz, Édouard-Alfred Martel, kterému se již podařilo projít celým tímto kaňonem. Jako samostatný outdoorový a adrenalinový sport se canyoning začal prosazovat kolem roku 1980, kdy se začaly objevovat první asociace zaměřené na tento druh sportu. Jednalo se o asociace vzniklé ve Franci (1992), Španělsku (1989), Itálii (1999), Německu a postupně v dalších zemích. Rozvoj zájmu o tento sport si vynutil vznik asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropské komise canyoningu (C. E. C.) v roce 1995. V Česku vešel tento sport do povědomí v 90. letech minulého století, v roce 2004 byla založena Česká asociace canyoningu (C. A. C)", "section_level": 1}, {"title": "Stupně obtížnosti.", "content": "Stejně jako jiné sporty podobného charakteru má canyoning různé stupně obtížnosti určené pro různě zdatné osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj a výbava.", "content": "Doporučená výzbroj a výbava: • Neoprénový oblek - ochrana proti chladu, doporučená síla materiálu min. 3 mm, doporučuje se 5 mm • Sedací úvazek - potřebná výzbroj při slaňování • Lano - pro slaňování s malým průtahem (4-6 %), potřebná délka podle stupně obtížnosti • Helma - ochrana hlavy, podle normy UIAA • Boty - pevné, lehké, odolné • Batoh - oděruvzdorný, propustný pro odtok vody, objem cca 45 litrů • Slaňování - osma, karabiny, HMS karabiny, krátké prusíky, plochá smyce, blokant • Vodotěsná nádoba - pro uložení dokladů, lékárničky a pod. • Nouzový materiál - lékárnička, čelovka, izolační fólie, nůž a pod. \"Poznámka: seznam materiálu nemusí být nutným, postačujícím ani úplným seznamem.\"", "section_level": 1}, {"title": "Lokality.", "content": "Lokality navštívené českými canyonisty (k roku 2008):", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "12 kaňonů: Carléva, Riou de Cuébris, Riou de la Boléne, Le Furon, Le Leoncel, Gorges de Llech, Clue de la Maglia, Le Neyron, Riou de Pierrefeu, Roudoule, Clue du Riolan, Salt Maria Valenta", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "22 kaňonů: Torrente Albola, Torrente Baes, Val Bares, Rio Barbaira, Torrente Bianca, Bodengo 2, Rio Cadramazzo, Casenda, Torrente Campiglio, Torrente Ciolesan, Torrente Favarinis, Rio Frondisson, Giuf, Rio Lavarie, Torrente Lumiei, Rio Nero (Jurrasic), Rio Patoc, Torrente Palvico, Rio Pissanda, Rio Sbrici, Rio Simon, Val Zemola", "section_level": 2}, {"title": "Korsika.", "content": "11 kaňonů: Dardu, Camera, Baccu sa Figa, Muratellu, Codula ď Orbisi, Polischellu, Purcaraccia, Tignoso, Vacca, Vivaggio, Ziocu", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "12 kaňonů: Altersbach, Simpl Bach, Eisgraben, Gesöuse, Grabenbach, Hundsbachfall, Hundsgabenbach, Lassingfall, Mirafall, Saihrbach, Taglesbach, Strubklamm", "section_level": 2}, {"title": "Slovinsko.", "content": "28 kaňonů: Beli potok, Boka, Fratarica, Gačnik, Globoški potok, Kozjak, Kukla Juliana, Laventnik, Malenšček, Mangartski potok, Mlinarica, Mrzli potok, Peršjak, Mala Pišnica, Predelica, Prešnikov graben, Po dolu (Skok), Ročica, Smast, Sopotnica, Suhi potok (Beladovec), Suhi potok (Na Skali), Sušec, Šovlačevec, Šumnik, Učja, Volarja, Vrsnik", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "23 kaňonů: Aigueta de Eriste superior, Barranco Manatuero, Barranco de Trigas, Barranco de Fornocal, Barranco de Roi, Barranco Foz de la Canal, Barranco Mallarguero, Barranco de Viandico (Rio Aso), Barranco de Cruchiata o Basender, Barranco de la Portiacha, Barranco de Chimiachas, Garganta del Infierno, Gorgas de Viu de Llevata, Garganta de Escuain, Garganta de Miraval, Garganta del Yesa superior, Garganta de Barasil, Garganta de la Peonera inferior, Rio Vero, Oscuros de Balces, Gorgas Negras, Canyon del Rio Formiga, El Gorgonchon", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "15 kaňonů: Val d´Ambra, Bignasco, Ceuso, Val Combra, Cresciano, Val di Gei, Val Lodrino, Val Malvaglia, Osogna, Riale Mulitt, Santa Petronilla, Progero, Val Ponterone, Chli Schliere, Val Tomé", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "Canyoning, jako každý sport, s sebou přináší rizika vyplývající z jeho charakteru. K tomu jsou vydány bezpečnostní směrnice upravující provozování canyoningu. I přes bezpečnostní opatření a doporučení může při provozování tohoto sportu dojít k vážným událostem, jako je tragická událost canyoningu ze dne 27. července 1999, při níž ve Švýcarsku zahynulo 19 turistů, zastižených bleskovou povodní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canyoning \"(čti: kaňoning)\" je náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici a kvalitní výzbroj. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, přelézání balvanů a napadaných stromů, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem.", "tgt_summary": "Canyoning (canyoneering in the United States, kloofing in South Africa) is travelling in canyons using a variety of techniques that may include other outdoor activities such as walking, scrambling, climbing, jumping, abseiling (rappelling), and swimming. Although non-technical descents such as hiking down a canyon (\"canyon hiking\") are often referred to as \"canyoneering\", the terms \"canyoning\" and \"canyoneering\" are more often associated with technical descents — those that require abseils (rappels) and ropework, technical climbing or down-climbing, technical jumps, and/or technical swims. Canyoning is frequently done in remote and rugged settings and often requires navigational, route-finding, and other wilderness travel skills. Canyons that are ideal for canyoning are often cut into the bedrock stone, forming narrow gorges with numerous drops, beautifully sculpted walls, and sometimes spectacular waterfalls. Most canyons are cut into limestone, sandstone, granite, or basalt, though other rock types are found. Canyons can be very easy or extremely difficult, though emphasis in the sport is usually on aesthetics and fun rather than pure difficulty. A wide variety of canyoning routes are found throughout the world, and canyoning is enjoyed by people of all ages and skill levels. Canyoning gear includes climbing hardware, static or semi-static ropes, helmets, wetsuits, and specially designed shoes, packs, and rope bags. While canyoneers have used and adapted climbing, hiking, and river running gear for years, more and more specialized gear is invented and manufactured as canyoning popularity increases.", "id": 2409743} {"src_title": "Okazionalismus", "tgt_title": "Occasionalism", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Vztah mezi tělem a duší je často diskutovaným filosofickým problémem. Výrazněji se o jeho vyřešení pokoušely islámské teologické školy (Abú al-Hasan al-Ash'ari, Abu Hamid Mohamed ibn Muhammad al-Ghazali) i ranní islámští filosofové (Al-Farabi, Avicenna). Ve scholastice byl Bůh chápán jako jediná prvotní příčina veškerého dění ve světě. Mezi jinými David Hume tvrdil, že v případě přírodního dění nemůžeme zjišťovat kauzalitu ve vlastním smyslu, nýbrž jen jistou následnost (svým tvrzením ovlivnil Immanuela Kanta). Mezi dalšími se tímto problémem zabývali např. Baruch Spinoza či Gottfried Wilhelm Leibniz. Okazionalisté vycházeli z descartovského problému dualismu. René Descartes pojímal mysl jako nezávislou, netělesnou substanci. Slavné „myslím, tedy jsem“ \"(Ego cogito, ergo sum)\", není jen výchozím bodem descartesovy filosofie, ale poukazuje i na ryze autonomní postavení mysli ve vztahu ke světu. Mysl se vykazuje sama ze sebe, tudíž je jediná nezpochybnitelně skutečná – nemůže nebýt. Vnější objekty (tedy i vlastní tělo) nás však vždy mohou klamat, jelikož nepocházejí přímo z mysli, tudíž je jejich samotná existence zpochybnitelná. Přesto mezi myslí a tělem dochází k interakci, Descartes ji však nebyl schopen uspokojivě vysvětlit. Tento problém se pokoušeli vyřešit mnozí další stoupenci karteziánské filosofie a to tak, že nejčastěji Boha prohlásili za jedinou skutečnou příčinu způsobující shodu tělesného a duchovního dění.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračovatelé.", "content": "Karteziánský filosof Johannes Clauberg tvrdil, že vzájemnému působení těla a duše můžeme porozumět jen jako zázraku božské vůle (ne jako působení přírodního zákona). Duše působí na tělo pouze ve smyslu morálním (není příčinou tělesných pohybů), stejně jako vozka pouze řídí vůz, ale není příčinou pohybu kočáru. Clauberga však nelze považovat za stoupence okazionalismu, jelikož tvrdí, že duše působí na tělo a tělo na duši a že jsou vzájemně propojené. Louis de la Forge, kartezián, jako první mluvil o \"causes occasionelles\" (příležitostných příčinách). Gérauld de Cordemoy byl okazionalista v pravém slova smyslu, neboť jakékoli vzájemné působení dvou těles považoval za nepochopitelné. Vztah mezi našimi pohyby a myšlenkami nejsou příčiny, ale jen příležitosti. Bůh pohybuje duchy k jejich cíli, avšak směr určují oni samotní.", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé okazionalismu.", "content": "Již Descartes spatřoval problém v tom, že určité fyziologické procesy nevysvětlitelným způsobem vyvolávají určité pocity (např. hlad). Arnold Geulincx vycházel z tohoto problému. Říkal, že k zapříčiňování dochází pouze tehdy, jsme-li si vědomi nejenom cíle, nýbrž i prostředků jeho provedení: „Není možné, aby někdo něco učinil a nevěděl, jak to učinil.“ Vzhledem k tomu, že nevíme, jakým způsobem (fyziologicky) k pohybu našeho těla dochází, když tento pohyb chceme, nejsme ani jeho pravou příčinou, kterou je Bůh. Člověk je pouhým divákem ve vesmíru, jeho konání nepůsobí navenek. Myšlení a vůle zůstávají uvnitř mysli, nemůže tedy působit na jiná tělesa. Tělo je nástroj, nikoli příčina, Bůh nám pomocí něj poskytuje určité vjemy. Nicolas Malebranche vycházel z descartovského pojetí idejí, které se nacházejí pouze v Bohu. Poznání určitého předmětu se rovná zřením jeho ideje v Bohu. „Všechny věci zříme v Bohu,“ Bůh je místem jednotlivých myslí, stejně jako prostor je místem těles. Přístup ke světu těles si člověk zjednává výlučně na základě svého bezprostředního sjednocení s božským slovem. Spolu s Descartesem Malebranche tvrdil, že smysly nám neposkytují žádné jasné poznání, nemůžeme mít jistotu o existenci materiálních věcí, třebaže jejich esenci nazřít lze. Tělesa na sebe navzájem nemohou působit. Bůh je jedinou příčinou všeho, jedná přitom podle určitého řádu a drží se principu jednoduchosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okazionalismus je filosofická doktrína 17. století, která se pokusila vyřešit karteziánský problém vztahu dvou entit: mentální (všechny duševní procesy včetně racionálních, volních a citových) a fyzické (tělesné pohyby). Za předpokladu, že jsou obě podstaty nezávislé, není možné vysvětlit jejich vzájemné působení. Okazionalismus tento vztah vysvětluje pomocí třetí substance, Boha. Označení okazionalismus pochází z lat. \"occasio\" – příležitost, neboť Bůh „u příležitosti“ aktu vědomí vyvolává tělesný pohyb a obráceně. Nejde o označení směru, ale jen jedné stránky pokarteziánské filosofie.", "tgt_summary": "Occasionalism is a philosophical theory about causation which says that created substances cannot be efficient causes of events. Instead, all events are taken to be caused directly by God. (A related theory, which has been called \"occasional causation\", also denies a link of efficient causation between mundane events, but may differ as to the identity of the true cause that replaces them.) The theory states that the illusion of efficient causation between mundane events arises out of God's causing of one event after another. However, there is no necessary connection between the two: it is not that the first event \"causes\" God to cause the second event: rather, God first causes one and then causes the other.", "id": 350035} {"src_title": "Indický běžec", "tgt_title": "Indian Runner duck", "src_document": [{"title": "Původ plemene.", "content": "Indický běžec je domestikovaná forma kachny divoké (\"Anas platyrhynchos\") z jihovýchodní Asie. Jedná se o poměrně staré plemeno a první zmínky o podobných kachnách je možné najít na ostrově Jáva v době před tisícem let. Indický běžec nebyl vyšlechtěn úmyslně chovateli, jedná se jen o přirozené křížení, ze kterého vzniklo zvláště stavěné kachní plemeno. V \"Knize o drůbeži\" z roku 1956 se uvádí, že v Malajsii se vzpřímené kachny chovají již přes 2 000 let. Do Evropy se pravděpodobně dostali indičtí běžci poprvé v 16. století a to na lodi z Jávy do Holandska, kdy tyto kachny a jejich vejce sloužily jako potrava námořníkům. Několik jedinců plemene se dostalo až do Holandska, zde se ale neuchytili a přirozeně vymizeli. Další příležitost dostat se do Evropy, konkrétně do Anglie, získali indičtí běžci až v roce 1830. Další dovozy probíhaly i nadále a plemeno se pomalu dostávalo do povědomí veřejnosti. Poprvé se indičtí běžci na výstavě ukázali v roce 1876 a jednalo se o výstavu drůbeže v Dumfries. Tehdy ale tyto kachny vypadaly jinak, současného vzhledu dosáhly až v Anglii v první polovině 19. století, kdy byly dále kříženy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Indický běžec je nosné plemeno kachny (ročně snáší 180 až 200 vajec). Vyznačuje se vzpřímeným držením trupu a posunutím běháků do zadní části těla, které umožňuje snadný a poměrně rychlý pohyb na souši. Jedná se o plemeno menšího tělesného rámce, která je štíhlé, vysoké a rovně nesené. Hmotnost dospělých jedinců se pohybuje okolo 2 kg, kachny jsou o něco menší než samci. Dlouhá, suchá a úzká hlava je doplněna dlouhým čelem. Zbarvení může být různé, od toho přírodního až po bílé nebo modré mutace. Barva nohou a zobáku se odvíjí právě od zbarvení peří. Nejčastější je přírodní nebo srnčí zbarvení. Pro začátečníka je nejtěžší rozpoznání kachny a kačera. Kačer se dá od kachny rozpoznat několika způsoby v závislosti na jeho věku a barevném rázu. Jednoznačně identifikovatelný je na základě hlasu, neboť typickým kvákáním se projevuje pouze kachna. Kačerův hlas je tišší a spíše podobný \"rrr\", \"rárá\" či \"vššvšš\". V případě nebezpečí (ať už domnělého nebo skutečného) kačeři typickým zvukem varují hejno, zatímco kachny se snaží na sebe neupoutat pozornost. Při chycení je tomu naopak, odchycená kachna hlasitě volá o pomoc, zatímco kačer bývá obvykle zticha. Druhým jednoznačným vzhledovým znakem jsou kačírky na ocasu – zahnutá pírka, která ale nemusí být výrazná v zimním období po přepeření. U některých barevných rázů je kačer rozpoznatelný snadno - podobný divokým kačerům, u jiných je pro kačera typický žluto-zelený zobák, zatímco kachna má žluto-hnědý.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Indičtí běžci jsou skupinová zvířata a při jejich koupi je vhodné koupit více kusů, nejlépe v poměru 1 samec na 3 samice. Vymezený prostor by měl být dostatečně velký a ohrazení vysoké. Nutný je i úkryt před predátory, sluncem nebo naopak zimou. Přístup k vodní ploše není nutností, ale jako každá kachna mají i indičtí běžci vodu rádi, ve vodě se s oblibou páří a možnost vykoupání přispívá k lepší péči o peří (promaštění). Na rozdíl od jiných plemen kachen ale ve vodě netráví tolik času. Nicméně je potřeba mít menší bazének, kde si užijí vodní plochy. Neměli bychom také zapomenout na nádoby s vodou po zahradě, neboť tyto kachny potřebují zapíjet každé sousto. Obecně se nejedná o příliš dobré rodiče, jen málokdy se stává, že by kachna sama vyseděla a později i vodila mláďata. V Česku se nejedná o příliš rozšířené plemeno, ale vyhlášené chovy má Německo, které má i vlastní chovatelský klub. Vlastní klub má i Anglie. Pro své skupinové chování se indický běžec využívá i pro výcvik psů v pasení (jako náhrada za chovatelsky i prostorově náročnější ovce).", "section_level": 1}], "src_summary": "Indický běžec (anglicky: Indian Runner duck, německy: Indische Laufente, rusky: индийский бегун) je plemeno kachny domácí, které se chová především pro produkci vajec. Využívají se také k predaci slimáků a plzáků na zahradách. Ve Vzorníku plemen se řadí do skupiny lehkých, nosných kachen. Samec je vyšší než samice a žije déle. Žijí ve skupinách, proto je nutné chovat více kusů. Téměř vůbec nelétají.", "tgt_summary": "Indian Runners are a breed of \"Anas platyrhynchos domesticus\", the domestic duck. They stand erect like penguins and, rather than waddling, they run. The females usually lay about 300 to 350 eggs a year or more, depending whether they are from exhibition or utility strains. They were found on the Indonesian islands of Lombok, Java and Bali where they were 'walked' to market and sold as egg-layers or for meat. These ducks do not fly and only rarely form nests and incubate their own eggs. They run or walk, often dropping their eggs wherever they happen to be. Duck-breeders need to house their birds overnight or be vigilant in picking up the eggs to prevent them from being taken by other animals. The ducks vary in weight between . Their height (from crown to tail tip) ranges from in small females to about in the taller males. The erect carriage is a result of a pelvic girdle that is situated more towards the tail region of the bird compared to other breeds of domestic duck. This structural feature allows the birds to walk or \"quickstep\", rather than waddle, as seen with other duck breeds. Indian Runner ducks have a long, wedge-shaped head. The bill blends into the head smoothly being as straight as possible from bean to the back of the skull. The head is shallower than what is seen with most other breeds of duck. This effect gives a racy appearance, a breed trait. Eye placement is high on the head. Indian Runners have long, slender necks that smoothly transition into the body. The body is long, slim but round in appearance. The eggs are often greenish-white in color. Indian Runners have tight feathering. Drakes have a small curl on the tip of their tails, while hens have flat tails. It's difficult to determine their sex until they are fully mature. They often swim in ponds and streams, but they are likely to be preoccupied foraging in grassy meadows for worms, slugs, even catching flies. They appreciate open spaces but are happy in gardens from which they cannot fly and where they make much less noise than call ducks. Only females quack and drakes are limited to a hoarse whisper. Compared to big table ducks, they eat less grain and pellet supplements.", "id": 1266049} {"src_title": "Východní Rumélie", "tgt_title": "Eastern Rumelia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vytvoření tohoto území bylo výsledkem rozhodnutí Berlínského kongresu o vzniku Bulharska. Jeho iniciátorem byla obava Osmanské říše z porušování práv muslimských menšin v případě, že by se stalo součástí Bulharska. Vzhledem k tomu, že většina obyvatelstva byli však Bulhaři, velmi záhy se ukázalo, že Východní Rumélie funguje de facto jako druhý bulharský stát (již v prvních volbách získali Bulhaři 31 zástupců z celkem 36 křesel místního sněmu). Ten navíc nebyl pod kontrolou bulharského panovníka, nehrozila tam řada autoritativních výpadů, jaké Bulharsko ze Sofie během 80. let 19. století zažilo, takže se tam mohli uchýlit např. různí pronásledovaní spisovatelé. Prvním guvernérem byl Alexandr Bogoridi. V roce 1885 svrhli místní Bulhaři správce Gavril-pašu Krestoviče a umožnili příchod bulharské armády. To znamenalo faktický konec Východní Rumélie. V zahraničí však řada zemí ostře protestovala proti rozšiřování bulharského území; zatímco Istanbul se zmohl pouze na formální protesty a následně za menší územní ústupky v Rodopech bulharskou anexi uznal z smlouvou z Tophane, Srbsko vyhlásilo Bulharsku válku a jeho vojska zahájila z jihu tažení na Sofii. Srbové očekávali, že využijí faktu, že Bulhaři mají armádu daleko od své metropole, nacházející se nedaleko od srbských hranic, byli však nakonec poraženi.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Stát se dělil na šest okresů, jejich sídelními městy byly Plovdiv, Pazardžik, Chaskovo, Stara Zagora, Sliven a Burgas. Vydával také poštovní známky, které patří ke sběratelským raritám. Pomaci se odmítli k Východní Rumélii připojit a vytvořili vlastní stát pod tureckou ochranou, zvaný Tamrašská republika, který zanikl roku 1886.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo tvořili převážně Bulhaři, avšak se tu nacházel také i nemalý počet Turků, Řeků (hlavně při pobřeží) a příslušníků dalších národů. Za krátké období proběhla tři sčítání obyvatelstva – v letech 1878, 1880 a 1884. Zatímco první bylo zaměřeno především na náboženskou příslušnost, další dvě zjišťovala národnost. Modrou barvou jsou v grafu níže znázorněni ostatní, což byli v především Řekové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východní Rumélie (bulharsky Източна Румелия, turecky روم الى شرق) bylo autonomní území Osmanské říše v letech 1879–1885 (formálně až do roku 1908). Oblast se nacházela zhruba na jihovýchodě dnešního Bulharska; jejím centrem byl Plovdiv. Měla rozlohu 32 978 km² a žilo v ní (podle sčítání z roku 1884) 975 tisíc obyvatel. Název byl odvozen z výrazu Rumélie (z tureckého \"Rúm\", což znamená \"Řím\"), kterým Turci označovali své državy na Balkánském poloostrově, protože je získali od Východořímské říše.", "tgt_summary": "Eastern Rumelia (, \"Iztochna Rumeliya\"; , \"Rumeli-i Şarkî\"; , \"Anatoliki Romylia\") was an autonomous territory (\"oblast\" in Bulgarian, \"vilayet\" in Turkish) in the Ottoman Empire, created in 1878 by the Treaty of Berlin and \"de facto\" ended in 1885, when it was united with the Principality of Bulgaria, also under Ottoman suzerainty. It continued to be an Ottoman province \"de jure\" until 1908, when Bulgaria declared independence. Ethnic Bulgarians formed a majority of the population in Eastern Rumelia, but there were significant Turkish and Greek minorities. Its capital was Plovdiv (Ottoman \"Filibe\", Greek \"Philippoupoli\").", "id": 2333744} {"src_title": "Petr Buzek", "tgt_title": "Petr Buzek", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Hráč si zahrál v roce 1994 na mistrovství Evropy do 18 let ve Finsku, kde získal bronzovou medaili. O rok později nastoupil za českou hokejovou reprezentaci do 20 let při mistrovství světa této věkové kategorie v Kanadě a následně opět na ME \"18\" v Německu, kde byl zařazen do All star týmu turnaje. V dresu seniorské reprezentace se objevil na mistrovství světa 2000 v Rusku, kde se stal mistrem světa. Kromě šampionátu za dospělou reprezentaci nastoupil pětkrát, takže má bilanci čtrnácti utkání a jednoho gólu (do sítě Itálie právě na zmíněném mistrovství). Statistiky reprezentace:", "section_level": 1}, {"title": "Klubová hráčská kariéra.", "content": "V sezoně 1993/94 debutoval v dresu mateřské Dukly Jihlava v nejvyšší soutěži a již v dalším ročníku nastupoval stabilně. Na jaře 1995 talentovaný obránce utrpěl vážnou autonehodu. Přesto byl draftovaný na 63. pozici klubem NHL Dallas Stars. Sezonu 1995/96 vynechal pro následky zranění z nehody. K hokeji se vrátil v sezoně 1996/97, ve které nastupoval v IHL ve farmářském Michigan K-Wings. V následující sezoně byl z tohoto klubu povolán i ke dvěma utkáním NHL do Dallasu. Totéž se opakovalo i v sezoně 1998/99, po které si při expanzivním draftu vybral hráče nový klub soutěže Atlanta Thrashers. V sezoně 1999/2000 patřil mezi stabilně nastupující hráče klubu a vysloužil si i nominaci do utkání hvězd. V ročníku 2000/01 mu zdravotní komplikace dovolily odehrát jen pět utkání. V průběhu sezony 2001/02 jej po devíti utkáních Atlanta poslala do záložního celku Chicago Wolves do AHL. Buzek byl následně vyměněn do Calgary Flames, kde odehrál i svou poslední sezonu v zámoří - 2002/03. V další sezoně jej opět trápily zdravotní neduhy a tak se objevil v pěti utkáních české extraligy v dresu pražské Sparty. Extraligový ročník 2004/05 načal v dresu jihlavské Dukly, z které byl v průběhu sezony poslán na hostování do Litvínova. Z něj se sice vrátil do Jihlavy, ale sezonu nedohrál pro vyřazení z kádru. V sezoně 2005/06 nastoupil k dvanácti utkáním za Slovan Bratislava ve slovenské extralize, po kterých se rozhodl ukončit profesionální kariéru. Později se objevil ještě v krajském přeboru v dresu Benešova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Buzek (* 26. dubna 1977 v Jihlavě, Československo) je bývalý český hokejový reprezentační obránce, který odehrál 157 utkání v NHL za Dallas Stars, Atlanta Thrashers a Calgary Flames.", "tgt_summary": "Petr Buzek (born April 26, 1977) is a Czech former ice hockey defenceman. He was drafted in the third round, 63rd overall, by the Dallas Stars in the 1995 NHL Entry Draft. After five seasons in the NHL, he returned to the Czech Extraliga in 2003 until his retirement in 2005.", "id": 1034602} {"src_title": "Marija Lasickeneová", "tgt_title": "Mariya Lasitskene", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "První úspěchy začala sbírat v roce 2009, kdy vybojovala stříbrnou medaili na Mistrovství světa do 17 let v italském Brixenu a stříbro na Evropském olympijském festivalu mládeže ve finském Tampere. O rok později na prvním ročníku Letních olympijských hrách mládeže v Singapuru vybojovala výkonem 189 cm zlatou medaili. 26. ledna 2011 se stala v Třinci vítězkou mítinku Beskydská laťka, když překonala 197 cm, čímž vytvořila nový juniorský halový světový rekord. O tři dny později skočila na Hustopečském skákání 194 cm a obsadila druhé místo, když prohrála jen s krajankou Světlanou Školinovou. I to ji však stačilo k celkovému vítězství na Moravské výškařské tour. Na halovém ME 2011 v Paříži ji těsně unikla finálová účast, když v kvalifikaci obsadila deváté, první nepostupové místo. V témže roce se stala v estonském Tallinnu juniorskou mistryní Evropy. Titul získala výkonem 195 cm, čímž si vylepšila osobní rekord a vyrovnala rekord šampionátu Rusky Jeleny Jelesinové z roku 1989. V roce 2012 vybojovala na MS juniorů v Barceloně výkonem 188 cm bronzovou medaili. Na světové letní univerziádě v Kazani v roce 2013 získala stříbro, když ve finále překonala 196 cm a prohrála pouze s Polkou Kamilou Stepaniukovou, jež zvítězila díky lepšímu technickému zápisu. V roce 2014 se zařadila do světové výškařské špičky. Na jaře se stala mistryní světa v hale a v létě vicemistryní Evropy ve skoku do výšky. V následující sezóně nejprve v Praze získala titul halové mistryně Evropy a v létě vybojéovala zlatou medaili v soutěži výškařek na světovém šampionátu v Pekingu. Titul mistryně světa obhájila v roce 2017 v Londýně. V roce 2018 připojila k úspěchům druhý titul halové mistryně světa ve skoku do výšky. V roce 2019 zvítězila potřetí na MS, tentokrát v katarském Dauhá, a to výkonem 204 cm. V březnu 2017 se vdala za televizního sportovního komentátora Vladase Lasickase.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marija Alexandrovna Lasickeneová, rozená Kučinová (rusky: Мария Александровна Ласицкене, roz. Кучина; * 14. ledna 1993 Prochladnyj, Kabardsko-Balkarsko) je ruská atletka, jejíž specializací je skok do výšky.", "tgt_summary": "Mariya Aleksandrovna Lasitskene (; born 14 January 1993), née Kuchina, is a Russian athlete who specialises in the high jump. She won the gold medal at the 2015, 2017 and the 2019 World Championships.", "id": 469106} {"src_title": "Šlomo Benizri", "tgt_title": "Shlomo Benizri", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 7. února 1961 ve městě Haifa. Studoval na střední škole Nešer a pak byl prohlášen za rabína na talmudské škole při synagoze Or ha-Chajim. Sloužil v izraelské armádě, kde dosáhl hodnosti First Sergeant (Rav Samal). Hovoří hebrejsky, anglicky a marockou arabštinou. Působí jako duchovní.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "V izraelském parlamentu zasedl po volbách do Knesetu v roce 1992, ve kterých kandidoval za Šas. Byl pak členem parlamentního výboru pro drogové závislosti, finančního výboru a výboru House Committee. Mandát obhájil ve volbách do Knesetu v roce 1996. Ve funkčním období 1996–1999 zastával funkci náměstka ministra zdravotnictví. Opětovně byl zvolen do Knesetu ve volbách do Knesetu v roce 1999. V letech 1999–2000 potom zastával post ministra zdravotnictví. V letech 2001–2002 byl ve vládě Ariela Šarona ministrem práce a sociální péče. S malou přestávkou několika týdnů pak tento post zastával znovu v letech 2002–2003. Ve volbách do Knesetu v roce 2003 byl opět zvolen. V letech 2003–2006 byl členem parlamentního výboru pro zahraniční záležitosti a obranu. Zvolen byl i ve volbách do Knesetu v roce 2006. Znovu usedl jako člen do výboru pro zahraniční záležitosti a obranu. Mandát ale ukončil předčasně v dubnu 2008, protože byl odsouzen za braní úplatků a poslán do vězení. V Knesetu jej nahradil Mazor Bahajna. K výkonu trestu nastoupil 1. září 2009 ve věznici Ma'ašijahu. Od prosince 2011 byl jeho spoluvězněm bývalý izraelský prezident Moše Kacav. Díky dobrému chování byl Benizri z vězení propuštěn 1. března 2012 po výkonu dvou třetin trestu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šlomo Benizri ( שלמה בניזרי, ‎ * 7. února 1961 Haifa) je izraelský rabín, bývalý politik a bývalý poslanec Knesetu za stranu Šas.", "tgt_summary": "Shlomo Benizri (; born 7 February 1961) is an Israeli politician and member of the Shas party. He represented Shas in the Knesset between 1992 and 2008, serving as Deputy Health Minister, Minister of Health, and Labor and Social Welfare Minister during the late 1990s and early 2000s. He was later convicted for accepting bribes, breach of trust, conspiring to commit a crime, and obstruction of justice, and served a prison sentence.", "id": 140101} {"src_title": "Petr V. Portugalský", "tgt_title": "Pedro V of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Petr se narodil 16. září 1837 jako prvorozený syn z jedenácti dětí portugalské královny Marie II. a jejího manžela Ferdinanda II. Jeho otec Ferdinand se mohl stát králem právě až po narození budoucího následníka trůnu. Petrovi, mladíkovi neobyčejného intelektu, se dostalo dobrého vzdělání. Byl hluboce nábožensky založen až se sklony k mystice. Nebyl pevného zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Petr se stal králem po smrti své matky Marie v roce 1853 jako Petr V. Jelikož byl v té době teprve šestnáctiletý, vládl za něj následující dva roky jako regent jeho otec král-manžel Ferdinand II.; Petr v té době cestoval po různých zemích Evropy. Vlády se ujal s dosažením plnoletosti 16. září roku 1855. Portugalsko bylo sužováno epidemiemi nakažlivých nemocí - v roce 1853 a 1856 to byla epidemie cholery, na přelomu let 1856/1857 byl Lisabon zasažen katastrofální epidemií žluté zimnice. Na rozdíl od mnoha šlechticů a majetných lidí, kteří si mohli dovolit odjet z nebezpečného města, Petr v Lisabonu zůstal, finančně podporoval a navštěvoval nemocnice a dával nemocným útěchu, aniž by si připouštěl nebezpečí nákazy. Díky tomuto nesobeckému, obětavému přístupu a odvaze vzrostla nesmírně mezi lidmi popularita mladého panovníka, který byl zván \"„o rei santo (svatý král“\". Dom Pedro byl veden svým otcem k práci pro svou zemi a pod jeho vedením realizoval radikální modernizaci portugalského státu a jeho infrastruktur. Významnou roli za jeho vlády hrál ministr financí Avila. Za jeho panování byly budovány silnice, železnice (v roce 1856 první trať Lisabon-Carregado) a telegrafy; za jeho vlády vzniklo pravidelné spojení mezi Portugalskem a Angolou; zavedl v zemi metrický systém; dělal vše pro ozdravění ekonomiky, zvláště po neúrodě a zkáze vinic v 60. letech. Snažil se rovněž dělat vše pro zdraví obyvatel včetně stavby nemocnic a charitativních institucí. Přes řadu opatření a zlepšení však to byla královská rodina a král sám, koho v tomto směru nepříznivá situace v zemi krutě zasáhla.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "V prosinci roku 1857 se Petr v Düsseldorfu zasnoubil a 18. května následujícího roku 1858 se oženil s princeznou Stefanií von Hohenzollern-Sigmaringen, dcerou Karla Antona von Hohenzollern-Sigmaringen a jeho manželky Josefíny Bádenské. Jejich šťastné manželství však trvalo pouhý rok. 17. července roku 1859 Stefanie zemřela na záškrt, což mladého krále uvrhlo do hluboké deprese, jež ho do jeho předčasné smrti neopustila. Po její smrti založil - na základě jejího přání - v Lisabonu \"nemocnici doni Stefanie\". Jejich manželství vzhledem ke krátkému trvání zůstalo bezdětné a následníkem trůnu se stal jeho mladší bratr Ludvík.", "section_level": 2}, {"title": "Předčasná smrt.", "content": "V roce 1861 podnikl král cestu po Portugalsku, opět zasaženém epidemií horečnaté nemoci. Tentokrát však nákaze neunikl a on a dva jeho mladší bratři, infant Jan a infant Ferdinand, se během cesty onemocněli. Nejdříve - 6. listopadu - zemřel Ferdinand, o pět dní později, 11. listopadu, ho následoval sám Petr ve věku 24 let. Šest týdnů po něm, 27. prosince, podlehl nemoci i třetí bratr Jan. Protože se Pedro V. po smrti své předčasně zesnulé manželky Stefanie znovu neoženil a neměl potomků, na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Ludvík (1838-1889).", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr V. (16. září 1837, Lisabon – 11. listopad 1861, Lisabon; celým jménem \" Pedro de Alcântara Maria Fernando Miguel Rafael Gonzaga Xavier João António Leopoldo Vítor Francisco de Assis Júlio Amélio de Saxe-Coburgo-Gotha e Bragança\"), zvaný \"Nadějný\" byl prvorozený syn portugalského královského páru Marie II. a Ferdinanda II. a v letech 1853 až 1861 32. portugalským králem a prvním z dynastie Braganza-Sasko-Koburg-Gotha.", "tgt_summary": "Peter V ( ; 16 September 1837 – 11 November 1861), nicknamed \"the Hopeful\" (), was King of Portugal from 1853 to 1861.", "id": 270998} {"src_title": "Pipin Italský", "tgt_title": "Pepin of Italy", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Pipin byl druhorozeným synem Karla Velikého a jeho druhé ženy, Hildegardy Švábské. Po svém narození byl původně pojmenován Karloman. Jméno Pipin mu bylo uděleno při pomazání na italského krále papežem Hadrianem I. v Římě roku 781, kdy se Karloman-Pipin stal oficiálně spoluvládcem v této části Franské říše. Jméno Pipin měl i jeho starší (a nevlastní) bratr Pipin Hrbatý, který byl označován za nemanželského a i pro svoji vadu byl vyřazen z nástupnictví po otci, definitivně právě roku 781. Ten se v roce 792 připojil ke spiknutí franské aristokracie proti svému otci, po jeho odhalení byl doživotně internován v klášteře.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a válečné aktivity.", "content": "Jako vládce Itálie aktivně bojoval za rozšíření franského impéria. V roce 791 vpochodoval s armádou Langobardů do údolí Drávy a zpustošil Panonii, zatímco jeho otec současně táhl podél Dunaje na území avarského kaganátu. Aby se vypořádal s propuknuvším povstáním Sasů v roce 792, Karel Veliký avarskou kampaň přerušil, nicméně Pipin a friaulský vévoda Erich v tažení pokračovali a napadli centrální sídlo Avarů (letopisci nazvané \"hrink\") položené někde mezi Dunajem a Tisou, které dvakrát dobyli a vyplenili. Obrovská kořist (Einhard v životopise Karla Velikého Vita Caroli Magni píše: \"...\"patnáct nákladních vozů, tažených vždy čtyřmi voly a naložených zlatem, stříbrem a cennými oděvy\"...\") byla poslána na královský dvůr do Cách a rozdělena mezi vysokou franskou šlechtu a církevní preláty, bohatě obdarovány byly kostely a kláštery a dokonce i cizí vládcové, např. mercijský král Offa. Velký dar ve formě liturgického náčiní byl zaslán i papeži Hadriánovi I. Na oslavu Pipinova vítězství nad Avary byla v Pipinově sídelním městě (a centru karolínské literární renesance v Itálii) Veroně po roce 799 neznámým klerikem složena báseň \"De Pippine regis Victoria Avarica\". Po neúspěšném franském vpádu předešlého roku vtáhlo v roce 806 velké vojsko složené z Bavorů, Alamanů, Burgundů a Langobardů pod Pipinovým velením do Čech, aby donutilo k poplatnosti české kmeny. Písemné prameny poddání výslovně nezmiňují, jelikož ovšem jsou v nástupnickém řádu Ludvíka Zbožného (tzv. \"Ordinatio imperii\") z roku 817 a v komentářích análů k velkému dvorskému sjezdu v listopadu 822 ve Frankfurtu české kmeny jmenovány mezi závislými gentilními celky, předpokládá se, že tato tributární závislost byla v roce 806 Pipinem skutečně vynucena. Český kronikář Kosmas ve své Kronice Čechů zmiňuje i výši tributu: 120 volů a 500 hřiven stříbra, tento přípisek je ovšem až z doby o 300 let pozdější. V letech 791-793 a 800-801 se pokoušel obnovit svrchovanost nad Beneventským vévodstvím, které se stalo spojencem Byzantské říše, ovšem bez úspěchu. Pipinovy válečné aktivity v roce 810 zahrnují dlouhé a neúspěšné obléhání Benátek, které se v té době nacházely pod byzantským vlivem. Obléhání trvalo šest měsíců a chorobami z místních bažin sužovaná Pipinova armáda byla nakonec nucena se stáhnout. O několik měsíců později Pipin zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Pipin byl ženatý s Bertou, jejíž původ není spolehlivě doložen, ačkoliv je často (a chybně) označována za dceru toulouského hraběte Viléma z Gellone, Měl s ní pět dcer: Adelaidu, která se provdala za Lamberta I. z Nantes, Atulu, Gundradu, Bertu a Theoderadu; všechny kromě nejstarší se narodily mezi rokem 800 a Pipinovou smrtí a zemřely před smrtí Karla Velikého v roce 814. Pipin měl také nelegitimního syna Bernarda. Karel Veliký ve svém rozhodnutí o rozdělení říše (tzv. \"Divisio regnorum\" vydané 6. února 806 v Thionville) přiřkl Pipinovi k jeho Itálii i vše jižně od Dunaje, tj. Bavorsko a část Švábska a tributy ze závislých území při východní hranici říše ale Pipin zemřel ještě před svým otcem. Italská koruna přešla na jeho syna Bernarda a vládu nad celým impériem zdědil Pipinův mladší bratr Ludvík Zbožný.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pipin zvaný Italský (duben 777 – 8. července 810) byl synem franského krále a pozdějšího římského císaře Karla Velikého a v letech 781 -  810 italským králem.", "tgt_summary": "Pepin or Pippin (or \"Pepin Carloman\", \"Pepinno\", April 777 – 8 July 810), born Carloman, was the son of Charlemagne and King of the Lombards (781–810) under the authority of his father. Pepin was the second son of Charlemagne by his then-wife Hildegard. He was born Carloman, but was rechristened with the royal name Pepin (also the name of his older half-brother Pepin the Hunchback, and his grandfather Pepin the Short) when he was a young child. He was made \"king of Italy\" after his father's conquest of the Lombards, in 781, and crowned by Pope Hadrian I with the Iron Crown of Lombardy. He was active as ruler of Lombardy and worked to expand the Frankish empire. In 791, he marched a Lombard army into the Drava valley and ravaged Pannonia, while his father marched along the Danube into Avar territory. Charlemagne left the campaigning to deal with a Saxon revolt in 792. Pepin and Duke Eric of Friuli continued, however, to assault the Avars' ring-shaped strongholds. The great Ring of the Avars, their capital fortress, was taken twice. The booty was sent to Charlemagne in Aachen and redistributed to all his followers and even to foreign rulers, including King Offa of Mercia. A celebratory poem, \"De Pippini regis Victoria Avarica\", was composed after Pepin forced the Avar khagan to submit in 796. This poem was composed at Verona, Pepin's capital after 799 and the centre of Carolingian Renaissance literature in Italy. The \"Versus de Verona\" (c. 800), an urban encomium of the city, likewise praises king Pepin. The \"Codex Gothanus\" \"History of the Lombards\" hails Pepin's campaign against Benevento and his liberation of Corsica \"from the oppression of the Moors.\" His activities included a long, but unsuccessful siege of Venice in 810. The siege lasted six months and Pepin's army was ravaged by the diseases of the local swamps and was forced to withdraw. A few months later Pepin died, on 8 July 810.", "id": 143009} {"src_title": "Sapsan", "tgt_title": "Sapsan", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Sapsan\" (Сапсан) je v ruštině výraz pro sokola stěhovavého.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Vysokorychlostní vlak Sapsan je modifikace vlaku Velaro, vyvinutého společností Siemens z jednotky ICE 3 pro německou drážní společnost Deutsche Bahn. Sapsan je postaven na konstrukci Velaro, ale s určitými specifiky provozu na ruských tratích. Jde především o rozchod ruských kolejí, který je proti většině Evropy 1520 mm místo nejčastější míry 1435 mm. Dále jde o specifika trolejového napájení na trati, ale většina moderních rychlovlaků je schopná svým pantografem sbírat napětí jak z nejčastějšího napětí 25 kV 50 Hz (střídavý), 3 kV ss (stejnosměrný) případně 15 kV 16,7 Hz (střídavý). Rusko užívá většinou systém 3 kV ss, který je ale stejnosměrný a není tudíž schopen takových výkonů jako vhodnější a úspornější systém střídavý. Vlaky Sapsan ЭВС2 mohou jezdit na oba v Rusku používané systémy napájení, totiž 3 kV ss i 25 kV 50 Hz (střídavý) . Sapsan je 250 metrů dlouhá souprava 10 vlakových vozů s obousměrným řízením o hmotnosti 667 tun a šířkou 3,26 m. Kapacita cestujících je 604 osob. Vlak užívá specifický ruský zabezpečovací systém železničních tratí KLUB. Vlak je vybaven Wi-Fi, v business třídě zdarma, v ekonomické třídě za poplatek. Sapsan má také zásuvky 230 V a je jedním z velmi mála ruských vlaků, jenž jsou konstruované na přepravu cestujících na vozíku. Maximální rychlost vlaku je 300 km/h, ale na ruských tratích je omezena na 250 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a cena.", "content": "Vlakové soupravy jsou vyvíjeny i vyráběny v Německu v továrnách firmy Siemens ve městech Erlangen a Krefeld. Cena jedné jednotky je dle kontraktu z 18. 5. 2006 34 500 000 € (276 000 000 € za 8 jednotek ). Dalším kontraktem v hodnotě 300 mil. € zajišťuje Siemens i údržbu souprav na dobu 30 let.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "V současnosti je vlak provozován na trati mezi Moskvou a Petrohradem, kde soupravy jezdí zdvojené (s 20 vozy) rychlostí až 250 km/h. Průměrná rychlost vlaku je zde okolo 200 km/h. Obsazenost vlaků byla v roce 2010 dle statistik ruských železnic poměrně dobrá a dosahovala 84,5 %. Přímý vlak bez zastávek z Moskvy do Petrohradu jede 3 hodiny a 40 minut až 4 hodiny 10 minut. V letech 2009-2015 jezdil Sapsan také na trati z Moskvy do Nižního Novgorodu, kde je však maximální rychlost omezena na 160 km/h, vlak ujel 440 km za 3 hodiny a 55 minut. V červnu 2015 byl však Sapsan na této trati nahrazen španělskými rychlovlaky Talgo - Striž (které měly původně obsluhovat trať z Moskvy do Kyjeva), všechny soupravy Sapsan byly poté přesunuty na trať směrem do Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Plány.", "content": "Podle vyjádření představitelů Ruských železnic je další rozvoj vysokorychlostní železnice možný pouze na nově budovaných tratích. První takovou tratí měla být nová trať (paralelní k té stávající) Moskva - Petrohrad s provozní rychlostí až 400 km/h, ale podle rozhodnutí z roku 2013 to má být trať Moskva - Nižní Novgorod - Kazaň, s možností prodloužení do Jekatěrinburgu. Úsek do Kazaně by podle původního plánu měl být hotov do roku 2018 k Mistrovství světa ve fotbale v Rusku. Spekuluje se také o vysokorychlostní trati z Pekingu až do Moskvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sapsan (Сапсан) je ruský vysokorychlostní vlak, konstrukční varianta vlaku Siemens Velaro pro Rusko. V letech 2009-2014 obdržely Ruské železnice celkem 16 souprav Sapsan po deseti vozech, označených jako \"ЭВС1\" (stejnosměrný provoz) a \"ЭВС2\" (dvouproudový provoz). Sapsan drží i ruský vlakový rychlostní rekord, který je 290 km/h a vlak jej dosáhl 7. května 2009. Od 18. prosince 2009 jsou v provozu na vysokorychlostní trati mezi Moskvou a Petrohradem, kde soupravy jezdí cestovní rychlostí až 250 km/h. Doba jízdy na trati dlouhé 650 km činí 3 hodiny 40 minut až 4 hodiny. V letech 2009-2015 jezdily soupravy Sapsan ЭВС2 i na trati Moskva - Nižnij Novgorod (440 km za 3 hodiny 55 minut) v červnu 2015 zde však byly nahrazeny rychlovlaky Talgo - Striž.", "tgt_summary": "The Sapsan (, known as Velaro RUS EVS) is a Russian gauge high speed electric express train. The train is a Siemens Velaro model, known as the Siemens Velaro RUS. The trains started regular service on the Saint Petersburg–Moscow Railway in December 2009 at a maximum speed of (a new build high-speed line would allow for speeds of up to ).", "id": 148842} {"src_title": "Galerkinova metoda", "tgt_title": "Galerkin method", "src_document": [{"title": "Slabé řešení diferenciální rovnice.", "content": "Uvažujme diferenciální rovnici pro funkci formula_1 na oblasti formula_2 splňující homogenní Dirichletovské podmínky na hranici oblasti formula_3. formula_4 kde formula_5 je lineární diferenciální operátor. Definujeme skalární součin formula_6 a pak funkce, pro něž je integrál formula_7 konečný, a které splňují nulové okrajové podmínky, tvoří nekonečně-dimenzionální vektorový prostor formula_8. Existuje tedy vektorová báze formula_9 a libovolnou funkci z prostoru formula_8 lze vyjádřit jako lineární kombinaci bázových funkcí formula_11, přičemž platí-li pro nějakou funkci formula_12, že její skalární součin s libovolnou z bázových funkcí je nulový, pak funkce formula_12 je nulovým prvkem vektorového prostoru formula_8. formula_15 To vede k definici slabého řešení formula_1, které místo původní diferenciální rovnice splňuje rovnici formula_17 Slabé řešení je tedy definováno integrální rovnicí formula_18 Existuje-li silné řešení, a je-li dostatečné hladké, pak je rovno slabému řešení.", "section_level": 1}, {"title": "Diskretizace slabého řešení.", "content": "Princip Galerkinovy metody spočívá v nahrazení nekonečně-dimenzionálního prostoru formula_8 jeho konečně-dimenzionálním podprostorem formula_20. Řešení formula_21 pak hledáme ve tvaru konečné řady formula_22, které splňuje slabou formulaci formula_23 čímž dostáváme soustavu formula_24 lineárních rovnic pro formula_24 neznámých koeficientů formula_26 formula_27 Matice formula_28 se z historických důvodů nazývá maticí tuhosti a vektor formula_29 vektorem zatížení. Pro bázové funkce se používá označení testovací funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah slabého řešení a variačních úloh.", "content": "Je-li formula_30 symetrická bilineární forma, pak minimalizace funkcionálu formula_31 který je dán výrazem formula_32 je ekvivalentní hledání řešení formula_33 neboť formula_34 a tedy funkcionál nabývá minima pro formula_35, protože člen formula_36 je konstantní. Pokud diferenciální rovnice popisuje fyzikální systém mající potenciální energii, vyjadřuje funkcionál formula_37 energii systému.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Řešme rovnici formula_38 s homogenními okrajovými podmínkami formula_39. Rovnici přenásobíme testovací funkcí formula_40 splňující okrajové podmínky formula_41 a integrujeme na intervalu formula_42, dostáváme formula_43 Integrací per partes pak dále upravíme levou stranu formula_44 a díky tomu, že bázové funkce formula_40 splňují okrajové podmínky, dostáváme slabou formulaci problému formula_46 která musí být splněna pro všechny testovací funkce. Zvolme bázové funkce ve tvaru formula_47 a řešení hledejme jako konečnou řady formula_48. Díky volbě bázových funkcí je matice tuhosti diagonální, neboť formula_49, kde formula_50 je Kroneckerovo delta. Vektor zatížení je formula_51. Pro koeficienty formula_26 tedy platí formula_53 a hledané řešení má tedy tvar formula_54", "section_level": 1}, {"title": "Metoda konečných prvků.", "content": "Metoda konečných prvků je zvláštním případem Galerkinovy metody, při které jsou jako testovací funkce použity funkce s kompaktním nosičem. Díky tomu je matice tuhosti řídká, v ideálním případě pásová, a při numerickém řešení soustavy rovnic lze s výhodou použít efektivní algoritmy. Výše uvedený příklad lze řešit metodou konečných prvků: interval formula_42 rozdělme na formula_24 intervalů a definujme bázové funkce formula_57 Pro jednoduchost uvažujme, že délka všech intervalů formula_58 je stejná, potom matice tuhosti je diagonální formula_59 Řešení opět hledáme ve tvaru konečné řady formula_60. Jednotlivé složky vektoru zatížení formula_61 lze sice v tomto jednoduchém případě řešit analyticky, ale v obecném případě je nutné použít numerickou integraci, což může platit i pro prvky matice tuhosti. V praxi se jak pro výpočet jednotlivých prvků vektorů zatížení, tak i jednotlivých prvků matice tuhosti, používají Gaussovy kvadraturní vzorce. Jedním z hlavních problémů metody konečných prvků je síťování (triangulace) oblasti, které v inženýrské praxi představuje často časově nejvíce náročnou část analýzy. Dvoudimenzionální sítě jsou obvykle tvořeny trojúhelníky nebo čtyřúhelníky, zatímco třídimenzionální sítě jsou obvykle tvořeny čtyřstěny nebo šestistěny. Výsledky automatického síťování třídimenzionálních oblastí často vyžadují manuální opravy výsledné sítě a proto se automatickému generovaní sítí věnuje od 70. let minulého století velké úsilí. Přesto zůstává automatické generace sítě stále nevyřešeným problémem. Je-li hranice vyšetřované oblasti křivočará, je aproximace oblasti polyhedronem zdrojem dalších nepřesností metody, proto se někdy uvažují křivočaré prvky, což je však v praxi velmi obtížné. Dalším zdrojem chyb je numerická integrace použitá při výpočtu jednotlivých prvků vektoru zatížení a matice tuhosti i numerické chyby při vlastním řešení soustavy lineární rovnic s řídkou maticí, při níž se s ohledem na velikost matice často používají iterační metody (Jacobiho metoda, Gauss-Seidelova metoda aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Odhad chyby metody.", "content": "Pro odhad chyby diskretizovaného řešení formula_62 má klíčový význam \"Céaovo lemma\" podle něhož pro funkce ze Sobolevova prostoru formula_63 existuje taková konstanta formula_64, že formula_65 Norma formula_66 je přitom definována pomocí skalárního součinu na prostoru formula_63 formula_68 Céanovo lemma říká, že i kdybychom znali přesné řešení formula_69 zkoumané diferenciální rovnice, na prostoru formula_70 bychom nenalezli lepší aproximaci řešení, než je právě formula_62. Ve výše uvedeném případě uvažujme po částech lineární funkci formula_72, která aproximuje přesné řešení formula_69 ve všech uzlových bodech, tj. platí formula_74. Pro každý interval formula_75 lze pomocí Taylorova rozvoje psát formula_76 formula_77, kde formula_78 je nějaký bod v intervalu formula_79. Dosadíme-li za formula_80 koncový bod intervalu formula_81 a odečteme-li od sebe rozvoje přesného řešení formula_69 a jeho interpolaci formula_72, dostaneme formula_84 kde formula_85 je nějaký bod v intervalu formula_75. Odečteme-li pak od sebe rozvoje přesného řešení formula_69 a jeho interpolaci formula_72 ve vnitřním bodu intervalu formula_80, dostaneme formula_90 Pro odhad chyby v normě formula_63 pak platí formula_92 kde formula_93 je největší z intervalů formula_75. Tento výsledek má fundamentální význam pro konvergenci, neboť říká, že s jemnější diskretizací (formula_95) se rozdíl přesného a diskretizovaného řešení zmenšuje. Céaovo lemma má pro \"a priorní\" odhad chyby velký význam rovněž z toho důvodu, že umožňuje místo aproximačních vlastností bázových funkcí vyšetřovat aproximační vlastnosti vektorových prostorů formula_70. Obecný odhad chyby založený na Céaově lemmatu lze pro některé speciální třídy úloh upřesnit", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace na fyzikální problémy.", "content": "Galerkinova metoda, nejčastěji ve formě metody konečných prvků, se používá k numerickému řešení rovnice vedení tepla, rovnic popisujících gravitační, magnetický či elektrický potenciál, vlnové rovnici nebo rovnic mechaniky kontinua (např. Navierova–Stokesova rovnice). Historicky prvními úlohami, pro jejichž řešení byla použita Galerkinova metoda, byly výpočty pružnosti a pevnosti (např. vlastní kmity).", "section_level": 1}, {"title": "Průhyb nosníku.", "content": "Klasickou úlohou je průhyb nehomogenního nosníku proměnného průřezu. Je-li nosník délky formula_5 namáhaný příčným zatížením formula_98 na obou stranách vetknutý, platí pro průhyb formula_99 rovnice formula_100, kde formula_101 je Youngův modul pružnosti a formula_102 je kvadratický moment průřezu. Pro odvození slabého řešení definujme vektorový prostor funkcí splňujících zadané homogenní okrajové podmínky formula_103 a slabé řešení je pak definováno rovnicí formula_104, kde bilineární forma je dána předpisem formula_105 a vektor zatížení je formula_106 Ke stejné slabé formulaci bychom dospěli minimalizací funkcionálu formula_107 kde fyzikální význam prvního členu je potenciální energie vnitřních sil (energie napjatosti) a druhý člen představuje potenciální energii vnějších sil. Vzhledem k tomu, že vyšetřovaná rovnice je čtvrtého řádu, je na testovací funkce kladena podmínka spojitosti prvních derivací v celém intervalu. Při rozdělení oblasti na formula_108 intervalů lze jako testovací funkce použít kubické splinové funkce určené předpisem formula_109 Označíme-li délku intervalu formula_110 jako formula_111, pak testovací funkce jsou dány vztahy formula_112 Zajímavou vlastností diskretizovaného řešení je, že je-li nosník homogenní a průřez nosníku konstantní, pak diskretizované řešení nemá v uzlových bodech formula_113 žádnou diskretizační chybu.", "section_level": 2}, {"title": "Stacionární vedení tepla.", "content": "Stacionární vedení tepla v D-dimenzionální oblasti je popsáno rovnicí formula_114 Je-li prostředí homogenní a isotropní (tj. formula_115 je jednotková matice), přechází rovnice na tzv. Poissonovou rovnici formula_116 která je významná i v teorii potenciálu. Nejčastějšími okrajovými podmínkami jsou Dirichletova homogenní podmínka formula_117, jejíž fyzikálním významem je zadaná teplota na hranici oblasti, nebo homogenní Neumannova podmínka na normálovou derivaci formula_118, resp. formula_119 pro neisotropní prostředí, jejíž fyzikálním významem je nulový tepelný tok přes hranici oblasti (tj. tepelně izolovaná hranice). Přenásobením rovnice vedení tepla libovolnou testovací funkcí a použitím Greenovy formule (zobecněná integrace \"per partes\" ve více dimenzích) formula_120 dostaneme variační formulaci formula_121 Okrajové podmínky vyřešíme volbou vektorového prostoru testovacích funkcí: pro homogenní Dirichletovu podmínku zvolme formula_122 kde formula_123 značí vektorový prostor funkcí, pro něž je integrál formula_7 konečný, a integrál přes hranici oblasti ve slabé formulaci vymizí díky formula_125. V případě homogenní Neumannovy podmínky stačí volit vektorový prostor testovacích funkcí formula_126 a integrál přes hranici oblasti vymizí díky podmínce na nulový tepelný tok přes hranici. Díky tomu je podmínka na (normálovou) derivaci označována za přirozenou. Slabé řešení stacionární rovnice vedení tepla je tedy formula_127 přičemž vektorový prostor formula_8 je určen předepsanými okrajovými podmínkami.", "section_level": 2}, {"title": "Bezsíťová Galerkinova metoda.", "content": "Obtíže při konstrukci výpočetních sítí vedly k rozvoji celé třídy tzv. bezsíťových metod. Tyto metody lze s výhodou uplatnit pro řešení problémů, kdy se zkoumaná oblast deformuje, např. úlohy s pohyblivou hranicí, šíření trhlin nebo simulace tavení. Typickým zástupcem bezsíťových metod je bezsíťová Galerkinova metoda, při níž je konečně-prvková síť nahrazena uzlovými body, se kterými jsou asociovány váhové funkce s omezeným nosičem. Diskretizované řešení se hledá ve tvaru formula_129 kde formula_130 jsou bázové funkce a formula_131 jsou neznámé koeficienty závislé na poloze. V jednodimenzionálním případě s lineární bází je formula_132 a bázové funkce jsou formula_133 a formula_134. Koeficienty formula_135 se získají minimalizací funkce formula_136 kde formula_137 jsou váhové funkce asociované s uzlovými body formula_113, jejichž počet je formula_108.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Základy metody položil německý matematik Walter Ritz v práci zabývající se výpočtem vlastních kmitů pružné desky. Pro výpočet polohy uzlových bodů, tzv. Chladniho obrazců, použil variační metodu. Ritzův přístup záhy získal velký ohlas u ruských vědců, kteří metodu zobecnili. Ruský inženýr a konstruktér ponorek Ivan Grigorjevič Bubnov rozpoznal, že slabé řešení lze definovat i pro problémy, které nemají funkcionál energie. Metodu dále zobecnil Boris Grigorjevič Galjorkin, když ukázal, že podmínka ortogonality bázových funkcí není nutná. Původní Ritzovu myšlenku obohatil Richard Courant, když navrhl hledat přibližné řešení variačního problému ve tvaru spojité lineární funkce na triangulované oblasti. S rozvojem výpočetní techniky pak nastal bouřlivý rozvoj metody konečných prvků, přičemž poprvé byl termín metoda konečných prvků použit v roce 1960. Přestože k numerickému řešení diferenciálních rovnic se metoda konečných prvků (MKP) používala zejména v leteckém průmyslu již od padesátých let, teoretické studium MKP začalo až v polovině šedesátých let, kdy brněnský matematik Miloš Zlámal jako první dokázal konvergenci MKP a stal se tak světově uznávaným odborníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galerkinova metoda (často též Ritzova-Galerkinova metoda, dle přepisu z ruštiny Galjorkinova metoda) je postup používaný při řešení soustavy parciálních diferenciálních rovnic, jehož princip spočívá v nahrazení původní rovnice, tzv. silné formulace, její integrální formou, tzv. slabým řešením, a následnou diskretizací slabého řešení. Galerkinova metoda, která patří do třídy metod vážených reziduí, se stala základem metody konečných prvků. Ve dvacátých letech 20. století ji významně rozpracovali ruští vědci, zejména Ivan Bubnov a Boris Grigorjevič Galjorkin (také přepisován \"Galerkin\"), kteří navázali na práci německého matematika Walthera Ritze. Prudký vývoj pak od padesátých let zaznamenala Metoda konečných prvků zejména díky rozmachu výpočetní techniky. V současnosti je metoda konečných prvků nejpoužívanější metodou pro numerické simulace nejrůznějších fyzikálních problémů.", "tgt_summary": "In mathematics, in the area of numerical analysis, Galerkin methods are a class of methods for converting a continuous operator problem (such as a differential equation) to a discrete problem. In principle, it is the equivalent of applying the method of variation of parameters to a function space, by converting the equation to a weak formulation. Typically one then applies some constraints on the function space to characterize the space with a finite set of basis functions. The approach is usually credited to Boris Galerkin but the method was discovered by Walther Ritz, to whom Galerkin refers. Often when referring to a Galerkin method, one also gives the name along with typical approximation methods used, such as Bubnov–Galerkin method (after Ivan Bubnov), Petrov–Galerkin method (after Georgii I. Petrov) or Ritz–Galerkin method (after Walther Ritz). Examples of Galerkin methods are:", "id": 1237486} {"src_title": "Wilhelm Miklas", "tgt_title": "Wilhelm Miklas", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Wilhelm Miklas se narodil jako syn poštovního úředníka v dolnorakouské Kremži. Jeho děd z otcovy strany pocházel z jihočeských Černětic. Po studiu na gymnáziu v Seitenstettenu studoval historii a geografii na univerzitě ve Vídni. Poté se stal středoškolským učitelem a vyučoval v Terstu, Prostějově a Hornu, V letech 1905 až 1922 byl ředitelem gymnázia v Hornu.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska, v roce 1905 se stal členem Křesťansko-sociální strany. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Dolní Rakousy 59. Usedl do poslanecké frakce Křesťansko-sociální sjednocení. Opětovně byl zvolen za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie. Jeho politická kariéra ovšem vyvrcholila až za první rakouské republiky. Po pádu monarchie byl v letech 1918 až 1919 členem Provizorního národního shromáždění a v letech 1919 až 1920 Ústavodárného národního shromáždění. V roce 1920 byl poprvé zvolen do Národní rady Rakouska, od roku 1923 do roku 1928 byl jejím předsedou. Dne 10. prosince 1928 byl zvolen rakouským prezidentem a tuto pozici zastával po deset let. Za tuto dobu se pod ním vystřídali předsedové vlád Ignaz Seipel, Ernst Streeruwitz, Johann Schober, Karl Vaugoin, Otto Ender, Karl Buresch, Engelbert Dollfuss, Kurt Schuschnigg a Arthur Seyß-Inquart. Ve funkci tak zažil éru demokratické parlamentní vlády, následné období austrofašismu a v závěru i převzetí moci nacisty. Miklas byl mezi rakouskými nacisty velmi nepopulární, protože odmítl udělit milost vrahům kancléře Engelberta Dollfusse po neúspěšném puči v roce 1934. Dne 11. března 1938 odmítl Miklas návrh Hermanna Göringa, aby byl Arthur Seyß-Inquart jmenován kancléřem. Oproti tomu nacisté nelenili, a protože byli dobře organizováni, podařilo se jim během hodiny obsadit velké části Vídně, včetně ministerstva vnitřních záležitostí, které kontrolovalo policii. Nakonec Miklas kapituloval a jmenoval Seyß-Inquarta kancléřem. Po anšlusu byl zbaven funkce, uvržen do domácího vězení a opustil politickou sféru. Během druhé světové války ani po ní již nebyl politicky aktivní. V lednu 1948 byl vyslýchán v rámci následných norimberských procesů, konkrétně pak během tzv. ministerského procesu. Zemřel 20. března 1956 ve Vídni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wilhelm Theresia Miklas (15. října 1872 Kremže – 20. března 1956 Vídeň) byl rakouský křesťansko-sociální politik, v letech 1928–1938 třetí prezident Rakouska.", "tgt_summary": "Wilhelm Miklas (15 October 187220 March 1956) was an Austrian politician who served as President of Austria from 1928 until the \"Anschluss\" to Nazi Germany in 1938.", "id": 312023} {"src_title": "Armida (Dvořák)", "tgt_title": "Armida (Dvořák)", "src_document": [{"title": "Vznik díla.", "content": "Po jednoznačném úspěchu Rusalky (1901) u kritiky i obecenstva hodlal Dvořák pokračovat v opeře, dlouho však nemohl najít námět. Jaroslav Kvapil, libretista \"Rusalky\", skladateli nevyhověl a nové libreto nedodal. Ten proto uvažoval o opeře podle básně Svatopluka Čecha \"Lešetínský kovář\" (později ji využili skladatelé Stanislav Suda a Karel Weis), jistou dobu se zabýval též myšlenkou zhudebnit staré libreto Karla Pippicha \"Vlasty skon\", které Pippich počátkem 80. let 19. století nabízel již Bedřichu Smetanovi a Zdeňku Fibichovi. Této myšlenky Dvořák zanechal, když se dozvěděl, že na stejné opeře pracuje již jeho žák Otakar Ostrčil. Přemýšlel rovněž o novém zhudebnění libreta Otakara Hostinského \"Popelka\", přestože na ně již relativně populární operu napsal Josef Richard Rozkošný (1885). Tyto projekty však neuskutečnil a mezi \"Rusalkou\" a \"Armidou\" tak je ve Dvořákově životě zcela nezvyklá úplná skladatelská mezera trvající více než rok. Na počátku roku 1902 Dvořákovi během náhodného setkání připomněl Jaroslav Vrchlický, že mu již dříve nabízel své libreto \"Armida\" na námět z Tassova \"Osvobozeného Jeruzaléma\" o lásce křížového rytíře Rinalda a pohanské kouzelnice Armidy. Tuto látku již zhudebnily desítky skladatelů, mimo jiné Lully, Händel, Mysliveček, Traetta, Salieri, Gluck, Sacchini, Haydn, Cherubini a Rossini. Vrchlický epos roku 1887 přeložil do češtiny a brzy na to jej zpracoval i na operní libreto. Poslední scéna Vrchlického zpracování, v níž Rinald zabije nepoznanou Armidu v souboji, přebírá jinou epizodu z Tassova eposu, totiž souboj Tankreda a Clorindy známý z Monteverdiho zpracování (1624). Po počátečním Dvořákově odmítnutí o jeho zhudebnění uvažovali Karel Bendl, Zdeněk Fibich a Karel Kovařovic, Vrchlický však stále doufal ve zhudebnění Dvořákem. Libreto splňovalo řadu nároků, které Dvořák měl: jednalo se o námět z celoevropské kultury, což považoval za podmínku zahraničního úspěchu, obsahovalo mnoho možností pro kresbu prostředí a fantaskní obrazy, v jakých se jeho talent osvědčil v \"Rusalce\", nabízelo hlavní roli pro Růženu Maturovou, vynikající první Rusalku, i mileneckou roli pro Bohumila Ptáka, prvního Prince. Vedle toho téma konfliktu ctnosti a víry v Boha na jedné straně a smyslné lásky na druhé přesně odpovídalo Dvořákovu úmyslu stvořit \"českého \"Tannhäusera\"\" a vyrovnat se s idolem Dvořákových mladých let, Richardem Wagnerem. Dvořák měl navíc s Vrchlickým již dobrou zkušenost jakožto s autorem textu jeho oratoria \"Svatá Ludmila\" (1885). Libreto však mělo i své dramatické vady a hluchá místa, rovněž z jazykového hlediska patřilo spíše k podprůměru básníkovy tvorby a text byl místy velmi nezpěvný (například ve své nejslavnější árii musí Armida zpívat \"Nežli jsem vztáhla dlaň, / šípem sbod´ moji laň, / schvátil ji a s ní v pláň / pustil se dále\"). Dvořák se do práce nepouštěl s nadšením, teprve postupně se s libretem sblížil. Práce tentokrát trvala déle než u jiných oper, začala 11. března 1902 a skončila 23. srpna 1903; prodleva byla dána i tím, že Dvořák po dokončení II. jednání práci na delší dobu přerušil. Jakožto dílo v té době nejvýznamnějšího českého skladatele, navíc po úspěchu \"Rusalky\", byla \"Armida\" očekávána s napětím a nedlouho po dokončení partitury se začala připravovat premiéra v Národním divadle. Okolnosti uvedení posledního Dvořákova díla ale nebyly příznivé. Skladatelův zdravotní stav se v průběhu přípravy inscenace zhoršoval. Navíc šéf opery a dirigent Karel Kovařovic, který se měl provedení ujmout, požádal nedlouho před premiérou o zdravotní dovolenou. Kovařovic nebyl projektu nakloněn, protože totiž již dříve začal na totéž libreto skládat na vlastní operu (v jeho pozůstalosti se zachoval klavírní výtah prvního dějství a části dalších motivů). Nastudování bylo tedy svěřeno druhořadému dirigentu Františku Pickovi a Dvořák považoval za nutné, pro úspěch díla, účastnit se zkoušek, které probíhaly v konfliktní atmosféře poznamenané dirigentovým nezájmem a nekázní účinkujících. Leoš Janáček, který se na Dvořákovo pozvání účastnil generální zkoušky, dosvědčuje: \"Neviděl jsem dra. Ant. Dvořáka nikdy tak podrážděného jako při generální zkoušce Armidy. Nebylo divu; taktovka nevládla tělesu, p. Pták pro churavost nedošel, kostýmy účinkující svlékali, zkouška nedokončena…\". Premiéra musela být odložena ze 3. na 25. března 1904. Premiéra potvrdila obavy. Dvořák musel pro nevolnost představení opustit před koncem. Přijetí obecenstvem bylo sice příznivé, zejména díky výkonu pěvců a obecné oblibě skladatele u obecenstva, ale nepovedené hudební provedení, chatrná režie a primitivní výprava byly předmětem důkladné kritiky; celkově byla premiéra, zejména ve srovnání s triumfem \"Rusalky\", zřejmým neúspěchem. Vypětí při přípravě inscenace a zklamání nad výsledkem se podepsalo na Dvořákově zhoršujícím se zdravotním stavu. Skladatel zemřel několik týdnů po premiéře \"Armidy\", 1. května 1904. Opera \"Armida\" nese opusové číslo 115, v Burghauserově katalogu je zanesena jako B 206.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební stránka \"Armidy\".", "content": "Z dřívějších operních zpracování látky znal Dvořák jistě Gluckovo, které bylo uvedeno v Prozatímním divadle roku 1866, tedy v době, kdy působil v jeho orchestru jako violista. Dvořák partituru i zpětně studoval, na jeho \"Armidu\" však Gluckova opera vliv neměla. Mnohem více je znát vliv Richarda Wagnera, k němuž se Dvořák stále intenzivněji vracel od revize Dimitrije. Téma \"Armidy\" vykazuje příbuznost nejen s \"Tannhäuserem\", ale i s \"Tristanem a Isoldou\" a zejména s \"Parsifalem\" (magická zahrada rozkoše, postava zlého kouzelníka, společenství křesťanských rytířů, svůdnice, která se snaží rytíře svést z pravé cesty, aby od něho před smrtí sama přijala křest). Důslednou motivickou prací a důrazem na deklamační stránku zpěvu se zde Dvořák ze svých oper nejvíce přibližuje Wagnerově koncepci hudebního dramatu, i když vzor meyerbeerovské velké opery se občas také přihlásí. Melodičnost však je typicky dvořákovská a odpovídá atmosféře přelomu 19. a 20. století, je i náznakově impresionistická. Dvořák byl konfrontován s několika prvky, které se v jeho hudbě dosud neobjevily. Především musel vytvořit exotickou atmosféru orientu. Spíše než samotná Armida ji z hlavních postav zastupuje čaroděj Ismen, jehož obtížný part je vybaven četnými melismaty; kromě toho ji zastupují sbory včetně zejména úvodního, který má podobu ronda přerušovaného modlitbou muezzina, a instrumentální hudba např. ve třetím dějství, popisující Armidiny kouzelné zahrady. Jak však poznamenává Ladislav Šíp, \"Všude je to však Dvořák, všude zaznívá česká hudba, která není schopna předstírat orientální rafinovanost.\" Kromě toho vyjádření milostného citu, obsažená v duetech Armidy a Rinalda, mají intenzitu a vášnivost ve Dvořákově tvorbě výjimečnou. Jeho naturelu více odpovídalo vyjádření zbožnosti a duchovnosti, jak prokazuje velká scéna v křižáckém táboře na počátku II. dějství s postavami Bohumíra z Bouillonu a poustevníka Petra a s polní mší (\"Při tělu tvém\"), stejně jako scéna s Michalovým zázračným štítem. Na řadě míst tvoří působivý kontrast orientální prvek (ženské hlasy, harfy, dřevěné dechové nástroje, uvolněná, prodlévající melodie) a rázné vojenské motivy křižáků (pochodový rytmus, žestě). Konkrétněji je tento rozpor reprezentován dvěma hlavními motivy, \"křesťanským\", vážným a slavnostním motivem křižáckého vojska a \"pohanským\", (slovy O. Šourka) \"hadovitě sjíždějícím\" motivem Ismena. Z hlavních postav Dvořákovi nepochybně nejvíce učarovala samotná Armida, má několik vynikajících vlastních árií (\"Za štíhlou gazelou\", \"Slyš. z hlubin bídy svojí\") a tři duety s Rinaldem. Rovněž role Rinalda je hlasově velmi náročná, i když jeho charakteristika je méně vyvinutá; po milostných duetech s titulní hrdinkou získává samostatný hrdinský charakter ve finále opery. Třetí hlavní role, čaroděj Ismen, není hlouběji psychologizována, má však několik efektních a náročných scén.", "section_level": 1}, {"title": "Další osudy díla.", "content": "Po prvním uvedení \"Armidy\" následovalo pouhých šest repríz a poté nebyla uvedena po více než dvě desetiletí. I poté byla uváděna zřídka, zdaleka nejméně z Dvořákových zralých oper; přetrvávaly rozpaky u kritiky i obecenstva. V Národním divadle ji uvedl znovu Otakar Ostrčil roku 1928, pak Václav Talich roku 1941, František Škvor roku 1946 a František Vajnar roku 1987. Celková bilance, celkem 79 představení za více než století, není na poslední dokončené dílo velkého českého klasika nijak vysoká. Stejně obezřetně k \"Armidě\" přistupovala i další česká divadla (Plzeň 1925 a 1943, Brno 1935 a 1994, Olomouc 1936, Ostrava 1941, 1991 a 2012, Liberec 1968). V zahraničí byla tato opera uváděna jen jednou, a to v brémském divadle roku 1961. Titulní roli tady zpívala tehdy mladá Montserrat Caballé.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Děj opery se odehrává v okolí Damašku v době první křížové výpravy.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "V nádherné královské zahradě v Damašku se soustřeďuje typický Orient: tanečnice, kupci, muezzin svolává k modlitbě (sbor se sóly muezzina \"Jak z dervišových prstů řinou\"). Klid však přeruší výstražný zvuk trub a k damašskému králi Hidraotovi vtrhne čaroděj Ismen s naléhavou a neblahou zvěstí. Hidraot není příliš zvědav a stěžuje si, že jeho dcera Armida přes otcovo přání nechce Ismena za manžela. Ismen sdílí jeho zklamání, ale poté si vzpomene na svou zprávu: do Orientu přicházejí křížoví rytíři. Údajně chtějí jen dobýt hrob svého boha, jistě však hodlají zničit i Hidraotovo království. Hidraotovo vojsko považuje Ismen za neschopné čelit cizincům zbývá jen lest (árie Ismena \"Lstí zvítězíš! Ty zjevně nezbrojíš lid věrný sobě\"). Hidraot nemá na oko činit křižákům žádné překážky, má však do jejich vojska poslat Armidu, aby v něm vyvolala rozkol. Hidraot je na pochybách, zda k tomu Armidu přesvědčí. Armida právě přichází (její otec a nápadník ji pozorují z úkrytu) a vzpomíná na muže, kterého potkala náhodně při lovu a do kterého se okamžitě zamilovala (árie \"Za štíhlou gazelou\"). Zatímco král hovoří s Armidou, kouzelník se modlí, aby se mu podařilo Armidu přesvědčit (árie \"Ty sladké výmluvnosti duchu\"). Modlitba však je marná a Armida plán odmítá, byť by na něm závisely život a trůn otce, které jí jsou ostatně lhostejné. Ismen se domnívá, že princezna změní názor, pokud jí vykouzlí obraz křižáckého vojska (sbor \"Za křížem vzhůru, bojovníci Krista… Chraptivý hlahol pekelné trouby\"). A skutečně toho docílí, nikoli však proto, že by obraz Armidu zděsil, jak se Ismen a Hidraot domnívají. Zahlédla totiž mezi křižáky onoho neznámého muže, k němuž je přitahována. Souhlasí tedy alespoň na oko se záměrem svého otce a vydává se do ležení rytířů (tercet \"Ó, věru nadpozemskou mocí\").", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "V křižáckém táboře končí bohoslužba (sbor \"Při tělu tvém, jež kněz výš vznáší\"). Mezi vojáky Bohumíra z Bouillonu se rozmáhá nespokojenost, tažení je pomalé a už dlouho nedošlo k boji. Bohumír však podle všeho čeká na boží znamení. Do tábora přichází Armida a žádá si hovořit s Bohumírem (árie \"Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý\"). Potkává ji velitelův hlavní duchovní rádce, poustevník Petr, který ji okamžitě považuje za svůdkyni k hříchu a vyhání ji. Zastává se jí však Rinald a přivádí ji k Bohumírovi. Ten vyzývá křižáky k pochodu na Jeruzalém (árie \"Vy, kteří jste mne vyvolili vůdcem\"). Armida mu vypráví smyšlený příběh, podle kterého jí její ujec oslepil a uvěznil otce a zabil bratra, a žádá křižáky, aby jí pomohli dobýt damašský trůn zpět (árie \"Slyšte, z hlubin bídy svojí… Jsem dcera Hidraota\"). Rytíři v čele s Rinaldem žádají o dovolení Armidě vyhovět, Petr od toho Bohumíra zrazuje. Bohumír rozhoduje, že svým rytířům výpravu povolí, ale teprve po dobytí Jeruzaléma (árie \"Ó, duchu věčný, z moudrosti své moře\"). Rinald však není spokojen a rozhoduje se s Armidou, do níž se bezhlavě zamiloval, odejít ihned (duet \"Mně nelze čekat dél, jak rozhodne se\"). Petr se jej snaží zadržet, objeví se ale Ismen a odváží Rinalda a Armidu na voze taženém draky.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "Ismen vyčaroval uprostřed pouště divukrásné zahrady, ve kterých se Rinald a Armida oddávají zahálce a lásce (zpěv sirén \"Poutníku, jenž pouště prachem\", zpěv nymf \"Kde šeptá rákos tiše\", duet Rinalda a Armidy \"Jen níž se skloň až k srdci mému\" a zpěv víl \"Přes pláň i horu letíme za vámi\"). Ismen, proměněný v hrbatého starce, si libuje, že se jeho léčka zdařila: Rinald je na cestě k záhubě a i ostatní rytíři bloudí pouští za vábnými vidinami. Když však chce po Armidě, aby dokonala dílo a Rinalda usmrtila, Armida se mu vysměje. Její láska k Rinaldovi není nijak předstíraná a nemá nic společného s Ismenovými záměry. Ismen musí přihlížet vyznání lásky obou milenců (tercet \"Pojď, večer již se smráká\"). Při konfrontaci se musí Ismen stáhnout nikoli před Rinaldovými hrozbami zbraní, ale před silnější magickou mocí Armidy. Ta se svým rytířem odchází na lože do nádherného hradu, který pro něj dala vystavět. Kouzelné zahrady přivábily rytíře Ubalda a Svena. Ismen se vydává za křesťana a prozrazuje jim, že ve hradě zadržuje kouzelnice Armida hledaného Rinalda mocí čar a hříchu. Ve sklepení je ale ukryt zázračný štít, se kterým kdysi archanděl Michal svrhl z nebes zlé duchy. Pozvedne-li jej čistá ruka, musí jej každý následovat; tímto způsobem mohou Ubald a Sven Rinalda odvést zpět ke křižáckému vojsku. Rytíři tedy vstupují do hradu. Po chvíli (vyplněné zpěvem sirén a nymf \"Tiše, tiše větřík dýše\") se vracejí nesouce štít a následováni Rinaldem, kterého se začínají zmocňovat výčitky svědomí. Armidin nářek jej nemůže přimět odvrátit zrak od magického štítu.", "section_level": 2}, {"title": "4. dějství.", "content": "V poušti u malé oázy leží zraněný Rinald ztrápený svědomím (árie \"Sám, v poušti sám, ó hrůzo, byl to sen\"). Nachází jej Ubald, Sven a poustevník Petr. Vidouce Rinaldovu upřímnou lítost a odhodlání dát se cele do služby Kristu (kterého připomíná sbor křižáků za scénou \"Zas vlaje Kristův prapor svatý\"), uzdravují jej dotykem Michalova štítu. Rinald se ihned vrhá do boje proti nevěřícím. Na bojišti se nejprve vítězně střetně s Ismenem. Poté narazí na dalšího rytíře v brnění a ten mu sděluje, že Armida je mrtva. Rinald se se slovy „To nejlepší los, jenž ji potkat moh',“ pouští do souboje. Když protivníka smrtelně zraní, sundá mu přilbu a poznává v něm Armidu. Při posledním rozloučení jej Armida žádá o udělení křtu a umírá Rinaldovi v náručí (duet \"Ó, vládce nebes, teprve nyní\").", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Existují dosud čtyři kompletní nahrávky \"Armidy\", z toho jedna dosud nevydaná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armida je čtyřaktová romantická opera a zároveň poslední dokončené dílo českého skladatele Antonína Dvořáka. Libreto napsal básník Jaroslav Vrchlický na námět z barokního eposu Torquata Tassa \"Osvobozený Jeruzalém\". Premiéra \"Armidy\" se konala 25. března 1904, jen několik týdnů před skladatelovou smrtí (1. května 1904), a její neúspěch byl pro Dvořáka těžkou ranou.", "tgt_summary": "Armida is an opera by Antonín Dvořák in four acts, set to a libretto by Jaroslav Vrchlický that was originally based on Torquato Tasso's epic \"La Gerusalemme liberata\". Dvořák's opera was first performed at Prague's National Theatre on 25 March 1904; the score was published as opus 115 in 1941. In terms of genre, \"Armida\" represents the culmination of Dvořák's experimentation with a Wagnerian style of opera composition, though much of the music belongs to Dvořák's own genre. Vrchlický's libretto parallels the one that Philippe Quinault wrote for Jean-Baptiste Lully in their opera of the same name.", "id": 189179} {"src_title": "Mistrovství světa v házené mužů 2011", "tgt_title": "2011 World Men's Handball Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Francie - Tunisko 32:19 (15:9) 14. ledna 2011 (18:00) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Karabatic 6, Abalo 5, Guigou 4, Accambray 3, Barachet 3, Fernandez 3, Bingo 2, Sorhaindo 2, Bosquet 1, Gille 1, Honrubia 1, Joli 1 - Megannem 6, Ayed 3, Jallouz 2, Saied 2, Tej 2, Hedoui 1, Lagha 1, Mrabet 1, Touati 1. Rozhodčí: Olesen, Pedersen (DEN) 14. ledna 2011 (18:15) - Lund (Färs och Frosta Sparbank Arena) Branky: Gensheimer 9, Glandorf 5, Hens 5, Kraus 3, Sprenger 3, Pfahl 2, Preiss 2, Haass 1 - El Ahmar 6, Abdelwares 5, Keshk 3, Razek 3, Haggag 2, El Kaioby 1, Hussein 1, Ibrahim 1, Mabrouk 1, Mamdouh 1, Ramadan 1. Rozhodčí:Horáček, Novotný (CZE) 14. ledna 2011 (20:15) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Garabaya 4, Garcia Lorenzana 4, Garcia Parrondo 4,", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Island - Maďarsko 32:26 (14:11) 14. ledna 2011 (17:00) - Norrköping (Himmelstalundshallen) Branky: Pálmarsson 8, Petersson 5, Atlason 4, Sigurðsson 4, Stefánsson 4, Gunnarsson 3, Ingimundarson 2, S. Guðjónsson 1, Ólafsson 1 - Mocsai 5, Gulyás 4, Lékai 4, Gál 2, Harsányi 2, Ilyés 2, Nagy 2, Törö 2, Zubai 2, Iváncsik 1. Rozhodčí: López, Ramírez (ESP) 14. ledna 2011 (19:10) - Norrköping (Himmelstalundshallen) Branky: Myrhol 9, Koren 6, Mamelund 6, Tvedten 6, Bjørnsen 4, Kjelling 2, Samdahl 1, Skoglund 1 - Kadoyama 7, Toyoda 6, Tomita 4, Miyazaki 3, H. Higashinagahama 2, S. Higashinagahama 2, Nomura 2, Kishigawa 1, Mori 1, Takeda 1. Rozhodčí: Mezian, Bachir (ALG) 14. ledna 2011 (21:30) - Norrköping (Himmelstalundshallen) Branky: Wilczynski 9, Weber", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "Chorvatsko - Rumunsko 27:21 (11:13) 14. ledna 2011 (18:00) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Strlek 8, Balič 4, Zrnič 4, Vukovič 3, Buntič 2, Lackovič 2, Valčič 2, Vori 2 – Stamate 7, Florea 5, Fenici 2, Jurca 2, Ghionea 1, Muresan 1, Novanc 1, Sadoveac 1, Simicu 1. Rozhodčí:Lazaar, Reveret (FRA) 14. ledna 2011 (20:15) - Malmö (Malmö Arena) Branky: L. Christiansen 8, Lindberg 7, Mogensen 6, Svan Hansen 5, M. Christiansen 4, Hansen 4, Nøddesbo 4, Søndergaard Sarup 4, Toft Hansen 3, Boesen 1, Eggert Jensen 1 – Calvert 4, Fletcher 2, Kelly 2, Parmenter 2, Hedges 1, Matic 1. Rozhodčí:Marina, Minore (ARG) 14. ledna 2011 (20:45) - Lund (Färs och Frosta Sparbank Arena) Branky: Vujin 6, Prodanovič 4, Stojkovič 4,", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "Švédsko - Chile 28:18 (15:8) 13. ledna 2011 (20:15) - Göteborg (Scandinavium) Branky: Ekdahl 6, Carlén 5, Petersen 5, Källman 4, Ekberg 3, K. Andersson 1, Arrhenius 1, Doder 1, Gustafsson 1, Lennartsson 1 – Em. Feuchtmann 4, Er. Feuchtmann 3, Salinas 3, Martinez 2, Alvarado 1, Andalaft 1, Araya 1, Oneto 1. Rozhodčí: Nikolić, Stojković (SRB) 14. ledna 2011 (18:15) - Göteborg (Scandinavium) Branky: J. W. Lee 9, J. G. Park 6, Jeong 3, Jung 2, Eom 1, Lim 1, Oh 1, Sim 1, Yoon 1 – F. Fernandez 5, Carou 4, S. Simonet 4, Kogovsek 3, Migueles 3, J. P. Fernandez 2, Ferro 1, D. Simonet 1, Vidal 1, Vieyra 1. Rozhodčí: Stark, Ştefan (ROU) 14. ledna 2011 (20:15) - Göteborg (Scandinavium) Branky: Ttuczynski 7, Bielecki 6, Lijewski 6, Jaszka 5, B. Jurecki 3, M. Jurecki 3, Kuchczynski 2, Jurasik 1,Jurkiewicz 1, Tomczak 1 – M. Stranovský 9, Valo 6, Kukucka 5, Petro 5, Šulc 3, Tarhai 3, Kopco 1, T. Stranovský 1. Rozhodčí: Načevski, Nikolov (MKD) 15. ledna 2011 (16:15) - Göteborg (Scandinavium) Branky: Em. Feuchtmann 8, Salinas 6, Chacana 2, Er. Feuchtmann 2, Martinez 2, Maurin 1, Oneto 1 – Yu 9, J. W. Lee 6, Jeong 5, Eom 3, C. Y. Park 3, Yoon 3, Jung 2, Kim 2, Na 2, Lim 1, Oh 1. Rozhodčí: Coulibaly, Diabaté (CIV) 15. ledna 2011 (18:15) - Göteborg (Scandinavium) Branky: Kukucka 4, Petro 3, Tarhai 3, Antl 2, Kopco 2, T. Stranovský 2, Valo 2, Nižnan 1, M. Stranovský 1, Tumidalský 1, Urban 1 – Ekberg 8, Källman 6, Carlén 5, Doder 5, Gustafsson 5, Larholm 4, Ekdahl 2, T. Karlsson 2, Petersen 1. Rozhodčí: Stark, Ştefan (ROU) 15. ledna 2011 (20:15) - Göteborg (Scandinavium) Branky: D. Simonet 6, Vieyra 6, F. Fernandez 5, Kogovsek 3, Carou 1, J. P. Fernandez 1, Portela 1 – Tluczynski 5, Kuchczynski 4, M. Jurecki 3, Zaremba 3, B.", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "22. ledna 2011 (16:15) - Jönköping (Kinnarps Arena) Branky: Romero 7, Aguinagalde 4, Cañellas 3, R. Entrerrios 3, Gurbindo 3, Ugalde 3, Garcia Parrondo 2, Rocas 2, A. Entrerrios 1, Garabaya 1, Garcia Lorenzana 1, Morros 1, Rodriguez 1 - Myrhol 8, Hansen 6, Tvedten 5, Rambo 4, Lund 2, Mamelund 2. Rozhodčí: Stark, Ştefan (ROU) 22. ledna 2011 (18:30) - Jönköping (Kinnarps Arena) Branky: Preiss 5, Sprenger 5, Glandorf 4, Kraus 4, Klein 3, Pfahl 3, Hens 2, Haass 1 – Petersson 7, Gunnarsson 5, Atlason 4, Stefánsson 4, Pálmarsson 2, Sigurðsson 2. Rozhodčí: Nikolić, Stojković (SRB) 22. ledna 2011 (20:45) - Jönköping (Kinnarps Arena) Branky: Karabatic 7, Accambray 6, Fernandez 5, Abalo 4, Gille 4, Roine 4, Honrubia 2, Bingo 1, Guigou 1, Joli 1, Junillon 1, Sorhaindo 1 – Mocsai 7, Ilyés 4, Császár 3, Harsányi 2, Katzirz 2, Nagy 2, Gál 1, Iváncsik 1, Lékai 1, Törö 1. Rozhodčí: Krstič, Ljubič (SLO) 24. ledna 2011 (16:00) - Jönköping (Kinnarps Arena) Branky: Petersson 5, Pálmarsson 4, Guðjónsson 3, Sigurðsson 3, Stefánsson 3, Ingimundarson 2, Atlason 1, Gunnarsson 1, Jakobsson 1, Svavarsson 1 – R. Entrerrios Rodriguez 6, Gurbindo 6,", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "22. ledna 2011 (18:15) - Lund (Färs och Frosta Sparbank Arena) Branky: Buntič 7, Zrnič 7, Lackovič 6, Strlek 5, Duvnjak 2, Vukovič 2, Balič 1, Kopljar 1, Matulič 1, Musa 1, Ninčevič 1, Valčič 1, Vori 1 – S. Simonet 5, Canepa 2, Pizarro 2, Vidal 2, Vieyra 2, F. Fernandez 1, J. P. Fernandez 1, Ferro 1, Migueles 1, D. Simonet 1. Rozhodčí: Baďura, Ondogrecula (SVK) 22. ledna 2011 (18:15) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Vujin 8, Ilič 5, Nikčevič 4, Sesum 3, Stojkovič 3, Toskič 1 – Ekberg 6, Ekdahl 6, Carlén 5, Larholm 4, K. Andersson 2, Arrhenius 2, Doder 2, Källman 1. Rozhodčí: Abrahamsen, Kristiansen (NOR) 22. ledna 2011 (20:15) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Lindberg 6, Hansen 5, Boesen 4, L. Christiansen 4, Toft Hansen 3, Spellerberg 2, Søndergaard 2, Bagersted 1, M. Christiansen 1 – Jurkiewicz 6, Tluczynski 6, Kuchczynski 4, Tkaczyk 4, Jaszka 2, Jurecki 2, Zaremba 2, Bielecki 1. Rozhodčí: Horáček, Novotný (CZE) 23. ledna 2011 (18:15) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Doder 8, Ekberg 6, Carlén 4, Källman 4, K. Andersson 2, Arrhenius 2, Ekdahl 2, Larholm 1 – Zrnič 9, Lackovič 4, Vori 4, Balič 2, Buntič 2, Duvnjak", "section_level": 3}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Francie - Švédsko 29:26 (15:12) 28. ledna 2011 (18:00) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Gille 8, Guigou 8, Accambray 3, Karabatic 3, Abolo 2, Barachet 2, Fernandez 2, Joli 1 – Källman 6, Carlen 5, Ekdahl 5, Doder 3, Ekkberg 3, Arrhenius 2, Larholm", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "Francie - Dánsko 37:35 (15:12) 30.", "section_level": 3}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Švédsko - Španělsko 23:24 (11:11) 30.", "section_level": 3}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Island - Chorvatsko 33:34 (16:14) 28. ledna 2011 (20:30) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Sigurðsson 10, Guðjónsson 7, Petersson", "section_level": 3}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Maďarsko - Polsko 31:28 (16:14) 28. ledna 2011 (18:00) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: G. Iváncsik 11, Ilyés 6, Mocsai 6,", "section_level": 3}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Norsko - Srbsko 32:31 (14:16) 27. ledna 2011 (20:30) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Tvedten 9, Myrhol 6, Koren 4, Paulsen 4,", "section_level": 3}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Německo - Argentina 40:35 (13:12) 27. ledna 2011 (18:00) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Gensheimer 9, Glandorf 9, Groetzki 6, Heinl 3, Kraus 3, Haass 2, Hens 2, Pfahl 2, Preiss 2, Christophersen 1, Kaufmann 1 – D. Simonet 7, F. Fernandez 6, Vieyra 5, S. Fernandez 4, Canepa 2, Carou 2, Kogovsek 2, Pizzarro 2, Vidal 2, J. P. Fernandez 1, Ferro 1, Querin 1. Rozhodčí:Canbro, Claesson (SWE)", "section_level": 3}, {"title": "Prezidentský pohár (o 13. - 24. místo).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "O 13. - 16. místo.", "content": "Egypt - Japonsko 34:28 (17:15) 22. ledna 2011 (14:00) - Skövde (Arena Skövde) Branky: Mabrouk 8, Keshk 7, El Ahmar 6, Haggag 3, Hassan 3, Razek 3, Ramadan 2, Hussein 1, Mamdouh 1 – Suematsu 7, H. Higashinagahama 4, Izuma 4, Kishigawa 3, Nomura 3, Tomita", "section_level": 3}, {"title": "O 13. místo.", "content": "Egypt - Jižní Korea 23:26 (11:12) 24. ledna 2011 (20:30) - Skövde (Arena Skövde) Branky: Abdelwares 6, Hassan 4, Keshk 3, Mamdouh", "section_level": 3}, {"title": "O 15. místo.", "content": "Japonsko - Alžírsko 24:29 (13:13) 24. ledna 2011 (18:00) - Skövde (Arena Skövde) Branky: Kaido 6, Kadoyama 3, Mori 3, S. Higashinagahama 2, Suematsu", "section_level": 3}, {"title": "O 17. – 20. místo.", "content": "Tunisko - Rakousko 25:26 (14:12) 22. ledna 2011 (14:00) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Alouini 6, Ayed 5, Gharbi 3, Hedoui 3, Tej 3, Touati 3, Mrabet 2 – Weber 6, Fölser 5, Szilagyi 4, Bozovic 2, Friede 2, Jochum 2, Mayer", "section_level": 3}, {"title": "O 17. místo.", "content": "Rakousko - Slovensko 35:39 (18:19) 23. ledna 2011 (16:30) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Szilagyi 7, Wilczynski 5, Bozovic 4, Fölser 4, Schlinger 4,", "section_level": 3}, {"title": "O 19. místo.", "content": "Tunisko - Rumunsko 29:30 (14:17) 23. ledna 2011 (14:00) - Kristianstad (Kristianstad Arena) Branky: Hedoui 9, Tej 7, Touati 4,", "section_level": 3}, {"title": "O 21. – 24. místo.", "content": "Austrálie - Chile 21:29 (6:17) 22. ledna 2011 (16:00) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Parmenter 6, Calvert 4, Kelly 4, Subotic 3, Krajnc 2, Fletcher 1, Kodric 1 – Martinez 5, Salinas 5, Araya 4, Er. Feuchtmann 4, Em. Feuchtmann 3, Maurin 3, Chacana 2,", "section_level": 3}, {"title": "O 21. místo.", "content": "Chile - Brazílie 18:28 (11–13) 23. ledna 2011 (18:00) - Lund (Färs & Frosta Sparbank Arena) Branky: Em. Feuchtmann 7, Martinez 3, Er.", "section_level": 3}, {"title": "O 23. místo.", "content": "Austrálie - Bahrajn 23:33 (11:19) 23. ledna 2011 (16:00) - Malmö (Malmö Arena) Branky: Blondell 6, Calvert 5, Krajnc 3, Fletcher 2, Schofield 2, Stojanovic 2, Hedges 1, Kelly 1, Parmenter 1 – Alsayyad 7, A. Merza 7, M. Merza 5, Yusuf 4, Ali 3, Jawher 3, M. Madan 2, Abdulqader 1, Alfardan 1. Rozhodčí: Geipel, Helbig (GER)", "section_level": 3}], "src_summary": "22. mistrovství světa v házené proběhlo v dnech 13. – 30. ledna v Švédsku. Mistrovství se zúčastnilo 24 mužstev, rozdělených do čtyř šestičlenných skupin, z nichž první tři týmy postoupily do dvou čtvrtfinálových skupin. První dvě mužstva ve čtvrtfinálových skupinách postoupila do semifinále, týmy na třetím až šestém místě hrály o umístění. Týmy, které v základní skupině skončily na čtvrtém až šestém místě místě, hrály o 13. - 24. místo (tzv. Prezidentský pohár). Titul mistra světa obhájil tým Francie.", "tgt_summary": "The 2011 World Men's Handball Championship, the 22nd event hosted by the International Handball Federation, was held in Sweden from 13–30 January, 2011. All matches were played in Malmö, Lund, Kristianstad, Gothenburg, Skövde, Jönköping, Linköping and Norrköping. In the preliminary round, 24 teams from all the world's continents were split into 4 groups, with the first placed 3 teams advancing through the main round in two groups, carrying the previously won points against the remaining teams. France won the tournament after defeating Denmark in the final, while Spain won the bronze medal after defeating Sweden in the third-place match. Thus, France has qualified for the tournament at the London Olympics. The teams that finished in 2nd–7th place will play Olympic Qualifying Tournaments. Host broadcaster was the Swedish commercial network TV4 Sport and the television rights were sold to other countries. One of the objectives of the championship was to create a multicultural party that extends far outside the handball arenas.", "id": 356395} {"src_title": "Sluneční clona", "tgt_title": "Lens hood", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Sluneční clona má za úkol zabraňovat bočnímu, do objektivu dopadajícímu světlu, aby proniklo objektivem až na fotografický film nebo elektronický čip (například CCD) nebo se dostalo do hledáčku. Účinek parazitního světla může vést k významným zhoršením obrazu, jako jsou optické vady v podobě světlých objektů, obvykle ve tvaru kružnic nebo kroužků - tzv. lens flares. Dále může být snímek ovlivněný parazitním světlem chabý nebo málo kontrastní. V praxi sluneční clona poskytuje také určitou ochranu objektivu před vlivy jako jsou déšť, vlny nebo dotek a lehký náraz. Je vyrobena buď z kovu nebo častěji z umělé hmoty, ale existují i pružné gumové clony. Výhoda gumových clon spočívá v tom, že jsou skládací, levné, jsou navlečené na objektivu a do pracovní polohy se „rozbalí“ jen při fotografování. Časem se však deformují a nebývají zhotoveny na míru konkrétnímu objektivu (při kratších ohniskových vzdálenostech vinětují a při delších zase nedostačují). Kvalitnější clony jsou vyrobeny z nereflexních materiálů jako plyš nebo harmonika. Vhodná geometrie a velikost sluneční clony závisejí na úhlu záběru objektivu a jeho ohniskové vzdálenosti. Širokoúhlé objektivy musí mít clonu širokou v bocích a vykrojený tvar (motýl). Objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností mají clony užší a delší, např. 10 cm. Nesprávná volba sluneční clony vede buď ke snížení ochranného účinku, pokud je příliš krátká, nebo k vinětaci, pokud je příliš dlouhá nebo má příliš malý průměr. Paprsky dopadající pod větším úhlem mohou být zastíněny neprůhlednými částmi konstrukce. K dalšímu zhoršení vinětace může, především u širokoúhlých objektivů, dojít při současném použití dalších optických filtrů. Zvláštní typ sluneční clony nese označení \"Compendium\" - obvykle ve formě nastavitelného měchu, který býval běžný u velkoformátových sklopných kamer. Výtah lze optimálně nastavit pro objektivy s různými úhly záběru. Míra parazitních odlesků záleží na použitém clonovém čísle při expozici. Je vhodné využít kontrolu hloubky ostrosti na těle fotoaparátu. Při fotografování s přímým protisvětlem v záběru, jako je například východ nebo západ slunce, sluneční clona nemá žádný účinek. Není-li možné použít sluneční clonu, lze odclonit parazitní světlo například rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Působení světla ze světelného zdroje přímo do objektivu se na snímku projeví zobrazením jednoho nebo více barevných fleků, pravděpodobně clonového otvoru, obvykle kulatého nebo šestiúhelníkového tvaru. Jsou vytvořeny nežádoucími odlesky ve fotoaparátu, tzv.„prasátky“ (lens flares), a závisejí na kvalitě objektivu a odrazech uvnitř těla fotoaparátu. Tento účinek lze obvykle účinně snížit sluneční clonou a kvalitní antireflexní vrstvou na čočce. Je možné s těmito fleky experimentovat, ale někdy dokáží obraz zničit. V některých případech jsou tyto efekty využívány jako záměrný vyjadřovací výtvarný prostředek a existují filtry, které je způsobují uměle. Nežádoucí účinek protisvětla při fotografování se zakládá také na světelných zdrojích mimo záznamový obrazový úhel. Světelný paprsek nemá sice vliv na zaznamenaný obraz - není na fotografii zobrazen, v praxi však uvnitř objektivu a v těle fotoaparátu tyto světelné paprsky způsobují reflexe nebo difrakce. Obě transformace vedou ke snížení optické kvality obrazu, podexponování. Proto je obecně doporučováno použití sluneční clony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sluneční clona (clona proti parazitnímu světlu/protisvětlu) je důležitý doplněk ve fotografii a také u refraktorů a zrcadlových reflektorů v astronomii.", "tgt_summary": "In photography, a lens hood or lens shade is a device used on the front end of a lens to block the Sun or other light source(s) to prevent glare and lens flare. Lens hoods may also be used to protect the lens from scratches and the elements without having to put on a lens cover. The geometry of a lens hood is dependent on three parameters: the focal length of the lens, the size of the front lens element and the dimensions of the image sensor or film in the camera.", "id": 645630} {"src_title": "Superoxidy", "tgt_title": "Superoxide", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Superoxidy jsou látky, kde kyslík má oxidační číslo −1/2 a valenci 1/2. Délka vazby O-O v O činí 1,33 Å, oproti 1,21 Å v O a 1,49 Å v O. Soli CsO, RbO, KO, a NaO jsou připravovány řízenou reakcí O s daným alkalickým kovem. Všechny se samovolně redukují z 2 (O), na 1,5 (O), až 1 (O). Alkalické soli O jsou oranžovo-žluté a málo stálé, proto se musí uchovávat v suchu. Při rozpouštění ve vodě O probíhá reakce velmi bouřlivě za vzniku peroxidu, hydroxidových anionů a kyslíku: V tomto procesu je O základem tzv. Brønstedovy báze, při níž se vytváří radikál HO. Disociační konstanta (pKa) této konjugované kyseliny a vodíkového superoxidu (HO, známého jako \"hydroperoxyl\" nebo \"perhydroxy radikál\") je 4,88, a proto v neutrálním prostředí (pH 7) je naprostá většina superoxidu v aniontové formě O. Soli se při zahřátí rozpadají na vzdušný kyslík a peroxid daného kovu: Tato reakce se používá kosmických lodích a v ponorkách. Tento způsob výroby kyslíku se používá také v dýchacích přístrojích hasičů, protože je potřeba mít tato zařízení neustále připravená a není třeba řešit únik plynů dlouhodobě skladovaných pod velkým tlakem.", "section_level": 1}, {"title": "Superoxidy v biologii.", "content": "Superoxidy jsou částečně toxické a v přírodě se s nimi setkáme v imunologii. Fagocytární buňky tímto zabíjejí invazivní mikroorganismy. Ve velké míře superoxidy produkuje enzym NADPH oxidáza, která je součástí fagocytárních buněk. NADPH-oxidáza byla zjištěna i v nefagocytujících buňkách. Byla prokázána v B-lymfocytech, fibroblastech, v buňkách karotických tělísek, v embryonálních neuroepiteliálních buňkách plic a v některých buněčných liniích hepatomů. Mutace enzymu NADPH oxidázy způsobuje stav zvaný chronická granulatomozní choroba, která se projevuje nefunkčností enzymu a z toho vyplývá neschopnost fagocytárních buněk účinně potírat invazivní mikroorganismy. Superoxidy se také vytvářejí jako vedlejší produkt při dýchání mitochondrií, nebo při práci enzymů. Superoxidy mohou způsobovat patogenezi mnoha nemocí (důkazem je konkrétně silná radiace a následná hyperoxická otrava), a také pravděpodobně stárnutí díky oxidačnímu poškozování buněk. Přestože působení superoxidů může vyvolávat silnou patogenezi chorob, myši a krysy, přes již zmíněné účinky CuZnSOD nebo MnSOD, jsou více rezistentní vůči mrtvicím a infarktům, proto se tato myšlenka považuje za vědecky plně neprokázanou. Modelovým organismům (kvasinky, octomilky Drosophila a myši) CuZnSOD nabourává geny a zkracuje jim tak život, ba dokonce je i zpomaluje (katariakty, svalová atrofie, svalová degenerace, involuce thymu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Superoxidy, známé také pod starším názvem hyperoxidy, jsou chemické sloučeniny skládající se z kationtu kovu a charakteristického superoxidového anionu, který má chemický vzorec O. Vznikají jako důležitý produkt jistých redoxních reakcí kyslíku O, které volně probíhají v přírodě. S jedním nepárovým elektronem je superoxidový ion volným radikálem, který má paramagnetické vlastnosti jako běžná dvouatomová molekula kyslíku (dioxygen, O).", "tgt_summary": "A superoxide is a compound that contains the superoxide ion, which has the chemical formula . The systematic name of the anion is dioxide(1−). The reactive oxygen ion superoxide is particularly important as the product of the one-electron reduction of dioxygen O, which occurs widely in nature. Molecular oxygen (dioxygen) is a diradical containing two unpaired electrons, and superoxide results from the addition of an electron which fills one of the two degenerate molecular orbitals, leaving a charged ionic species with a single unpaired electron and a net negative charge of −1. Both dioxygen and the superoxide anion are free radicals that exhibit paramagnetism.", "id": 1962765} {"src_title": "Ferdinand I. Portugalský", "tgt_title": "Ferdinand I of Portugal", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Ferdinand I. převzal zemi v zanedbaném stavu po svém otci Petrovi I. Portugalském (Krutém), který se do smrti nevzpamatoval z úkladné vraždy své milenky, manželky a matky svých dětí Inés de Castro zorganizované jeho otcem Alfonsem IV. Portugalským.", "section_level": 1}, {"title": "Zákoníky.", "content": "Vydal zákon o neobdělaných pozemcích (Leis das Sesmarias), které určovaly povinnosti vázající se k vlastněné, pronajímané a ladem ležící půdě, které se však nepodařilo naplnit. Výraznější úspěch zaznamenal „Ferdinandův zákoník“ (Código Fernandino) na podporu námořního obchodu a portugalských rejdařů i loďařů. Lisabon byl v té době svobodný přístav s mnoha zahraničními obchodníky, kteří zajišťovali roční obrat 250 000 – 300 000 tun zboží, a vypravovali lodě jak do Anglie, tak do Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Politická situace.", "content": "Ve spletitých politických vztazích na Iberském poloostrově pokračoval i Ferdinand I. Začal uplatňovat nároky na kastilský trůn po smrti svého bratrance Petra I. Kastilského (Ukrutného), proto uzavřel příměří s aragonským králem Petrem IV. Aragonským, podpořené slibem sňatku s Eleonorou Aragonskou. Zároveň ho podporovali i někteří kastilští šlechtici, kteří neuznávali legitimitu jeho nevlastního bratrance Jindřicha II. Kastilského. Aliance ale zkrachovala a na základě uzavřeného míru z Alcoutimu v roce 1371 došlo nejen k výměně vzájemně dobytých území, ale také mírová smlouva stanovila, že se Ferdinand ožení s Eleonorou Kastilskou, Jindřichovou dcerou. Než se ale stihl oženit, tak se zamiloval do třetí Eleonory – Teles de Menezes, vdané dvorní dámy své sestry, kterou si Ferdinand I. vzal po papežském dispenzu k rozvodu. Což podstatně zhoršilo vztahy nejen s Kastilií, ale způsobilo problémy i na domácí scéně a proti skandálnímu sňatku protestovala například města Tomar či Santarém. Hrozilo také propuknutí celonárodního povstání. Ferdinand I. však uzavřel spojenectví s anglickým vévodou Janem z Lancasteru, dalším uchazečem o kastilský trůn a společně vyhlásili druhou válku kastilskému králi, která však skončila obléháním Lisabonu, kdy mír musel zajišťovat papežský legát Guido. Ferdinand I. ještě několikrát změnil spojence, jeho války vedly k hospodářskému vyčerpání Portugalska i k přenesení stoleté války na jeho území. Zároveň došlo k navázání užších kontaktů s Anglií, podpořené podepsáním spojenecké smlouvy v roce 1373. Po smrti Jindřicha II. Kastilského v roce 1379 vyhlásil Ferdinand I. s Janem z Lancasteru poslední válku Kastilii, která byla zakončena mírem z Badajozu (1383). Jedním z výsledků bylo uzavření předsvatební smlouvy pro jeho dvanáctiletou dceru Beatrix s Janem I. Kastilským, kde byla ustanovena dědičkou Portugalského království, pokud by Ferdinand I. zemřel bez mužských potomků. To se stalo půl roku poté a začala dynastická krize, do níž zasahovala i královna - regentka Eleonora se svým milencem.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupci.", "content": "Dva možní kandidáti portugalského trůnu byli snoubenec Beatrix Jan I. Kastilský a Ferdinandův nevlastní bratr Jan, velmistr Aviského řádu, nemanželský syn Petra I. Krutého. Oba Janové spolu začali válčit o trůn, portugalská šlechta stála za regentkou, Jana z Avisu podporovali zejména měšťané, církev a prostý lid,až později se na jeho stranu přidala i šlechta. V dubnu 1385, po vítězství v bitvě u Aljubarroty, se stal portugalským králem Janem I. a založil novou královskou dynastii Avizů. Na počest vítězné bitvy nad svým kastilským protějškem Janem I. nechal vybudovat Klášter Panny Marie Vítězné v Batalze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand I. Portugalský (31. října 1345 Coimbra – 22. října 1383 Lisabon) přezdívaný \"Pěkný\" a \"Nevypočitatelný\" byl devátý král Portugalska z burgundské dynastie. Zároveň byl také posledním králem z dynastie Burgundů, jelikož po jeho smrti vymřela dynastie po meči a vlády se ujala její nemanželská větev známá jako dynastie Aviz.", "tgt_summary": "Ferdinand I (; 31 October 1345 – 22 October 1383), sometimes called the Handsome (\"o Formoso\") or occasionally the Inconstant (\"o Inconstante\"), was the King of Portugal from 1367 until his death in 1383. His death led to the 1383–85 crisis, also known as the Portuguese interregnum.", "id": 2471253} {"src_title": "IFA F9", "tgt_title": "IFA F9", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po skončení druhé světové války a rozdělení Německa do okupačních zón připadla továrna koncernu Auto Union v saském Cvikov (Zwickau), kde se vyráběly automobily značek DKW a Audi, do sovětské okupační zóny. Přestože byla továrna válkou značně poškozena, byla produkce automobilů v roce 1948 obnovena vozem IFA F8, který plně vycházel z předválečného DKW Meisterklasse. Produkce modelu F8 probíhala od roku 1949 souběžně s novým F9, a to až do roku 1955, kdy byla ukončena. IFA F9 vycházela z návrhů a prototypů automobilky DKW z konce 30. let, která plánovala zahájit výrobu nástupce modelu Meisterklasse v roce 1940. Válka však výrobu znemožnila. Až v roce 1948 byl typ F9 prezentován na autosalonu v Lipsku a výroba se rozběhla o rok později, naplno od roku 1950. Od počátku se vůz dodával s moderním tříválcovým dvoudobým motorem, který mohl být díky nákresům a prototypům, jež byly ,východním\" Němcům k dispozici po zabrání továrny v roce 1945, nasazen pod kapotu nového vozu o celé tři roky dříve než v jeho obdobě na západě. V západním Německu se vůz shodný s modelem IFA F9 prodával pod původním názvem DKW jako typ DKW F89. Vzhledem se oba vozy lišily pouze v masce chladiče a dalších stylistických drobnostech. Pod kapotou modelu F89, který vycházel ze stejného prototypu z konce 30. let jako východoněmecká IFA, se ovšem nacházel starší dvouválcový dvoutaktový motor o objemu 0,7 litru. Moderní tříválec byl nasazen se zpožděním až v roce 1953, kdy došlo také k mírné modernizaci celého vozu, který se od té doby až do roku 1959, kdy byla jeho výroba ukončena, nazýval DKW 3=6 nebo také DKW F91. Montáž vozu IFA F9 probíhala v Cvikově v továrně VEB Automobilwerke Zwickau (AWZ) pouze mezi lety 1949 až 1953. Za tuto dobu sjelo z výrobní linky pouze zhruba 1 900 exemplářů. V roce 1953 se přikročilo k přesunutí výroby do města Eisenach. Ve městě s dlouhou automobilovou historií se před válkou vyráběly BMW, jejichž produkce se po válce opět rozběhla. Kvůli právním sporům o název automobilů vyjíždějících nově ze znárodněné továrny v NDR byly vozy od roku 1952 nazývány EMW (Eisenach Motorenwerk). Výroba velkých šestiválcových vozů vycházejících z předválečných BMW byla ukončena a byla nahrazena lidovějším modelem F9 (zde s interním označením 309). Toho se zde do roku 1956 vyrobilo 38 783 exemplářů. Celkově se za sedm let výroby modelu IFA F9 vzniklo 40 663 kusů. Do socialistického Československa se F9 dovážel v letech 1954 a 1955, celkově se zde prodalo na 2 tisíce vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "IFA F9 s moderní aerodynamickou karoserií a náhonem na přední kola se prodávala jako dvoudveřový sedan, třídveřové kombi nebo čtyřmístný kabriolet. Kombi, z něho odvozené užitkové verze a sedany se vyráběly ve Cvikově a později v Eisenachu, kabriolety měla na starosti karosárna KWD sídlící v Drážďanech. Pohon vozu obstarával tříválcový dvoudobý motor o objemu 900 cm uložený podélně před přední hnanou nápravou. Byl chlazen kapalinou a poskytoval výkon 21 kW (28 koní). Díky tomu vůz dosahoval maximální rychlosti až 110 km/h. K přenosu síly sloužila čtyřstupňová manuální převodovka. Model F9 s celokovovou karoserii měl moderní nezávisle zavěšenou přední nápravu na příčných trojúhelníkových ramenech, vzadu zůstávala tuhá náprava s horními příčnými listovými pery. Celková hmotnost vozu se pohybovala podle provedení mezi 900 kg (sedan) a 960 kg (kombi). Brzdy byly na předních i zadních kolech hydraulické a bubnové. Interiér plně odpovídal dobovým standardům, měl např. dělená přední sedadla, která musela mít schopnost sklopit se, aby mohla vytvořit dostatečný prostor pro nastoupení pasažérům na zadní sedadla. Přední sklo bylo do roku 1953 (ve výrobě od 1954) dělené, od tohoto data panoramatické. V roce 1954 došlo k drobné modernizaci, z níž nejdůležitější změnou bylo zvýšení výkonu tříválcového motoru na 22 kW (30 koní), změně převodových poměrů převodovky a zvýšení objemu palivové nádrže z 30 na 40 litrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "IFA F9 byl osobní automobil vyráběný mezi lety 1949 až 1956 východoněmeckou automobilkou IFA. V letech 1949 až 1953 probíhala jeho produkce ve Cvikově v bývalé továrně koncernu Auto Union, poté až do ukončení výroby v Eisenachu, kde ve výrobním programu nahradil vozy EMW. Vůz, navazující na dědictví automobilky DKW, nahradil model IFA F8 předválečné konstrukce. Nástupcem automobilu IFA F9 se stal Wartburg 311.", "tgt_summary": "The IFA F9 was a compact saloon manufactured under the auspices of the Russian and East German states between 1949 or 1950 and 1956. It was initially built at Zwickau at the plant previously owned by Auto Union. In 1953 production was transferred to the former BMW manufacturing plant at Eisenach where its underpinnings subsequently found their way into the Wartburg 311.", "id": 1602292} {"src_title": "Echinopsis", "tgt_title": "Echinopsis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tvarem těla jsou obvykle kulovité později až protáhlé (kyjovité) i sloupovitě protažené středně velké až velké, s jednotlivým stonkem i odnožující. Včetně podrodů je zahrnuto v tomto rodu asi 128 druhů, které se vyskytují na jihoamerickém kontinentu. Počtem a tvarem žeber, tvarem areol, počtem okrajových a středových trnů a jejich délkou, tvarem i barvou jednotlivé druhy varírují v široké škále (viz popisy dílčích taxonů).", "section_level": 1}, {"title": "Květy.", "content": "Na bočních areolách se často objevují silně ochlupená poupata, která se postupně vzpřimují a protahují se v dlouhou ochmýřenou trubku vlastního květu. Ten se u některých druhů plně rozvine až zvečera nebo v noci a většinou silně voní. Jejich doba kvetení je poměrně krátká (i jednodenní). Květy jsou obvykle velké mnohdy s délkou 20 až 25, někdy i 30 cm a průměru až 8 cm. Barvou je většina květů ve škále od čistě bílé přes krémové nádechy až po růžové odstíny. Najdou se ale i druhy s květem červeným, krvavě rudým nebo i žlutým. Jsou to rostliny dlouhověké a některé druhy dosahují poměrně větších až decimetrových rozměrů.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Kulovité až vejčité a někdy až podlouhlé mnohdy s nepravidelnou délkou, některé plody jsou i jedlé. Často jsou dužnaté. U některých rodů až poměrně suché, často prudce se otvírající. Semena jsou kulovitá až vejčitá černá a matná s patrným kruhovitým hilem.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt a rozšíření.", "content": "Kaktusy rodu Echinopsis jsou rozšířeny ve střední a jižní Brazílii, Paraguayi, Uruguayi, Peru, Bolívii, Argentině a v Chile. Rostou jak na slunných skalnatých místech, tak na pampách, na kamenitých, řídkou vegetací pokrytých svazích And tak i v řídkých lesních porostech a křovinových pásmech často až ve výškách kolem 3500 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Zemina velmi propustná, humózní, dostatečně výživná. Prospívá jim slunečné a vzdušné stanoviště jako i přistíněná místa s dostatečnou zálivkou a častým rosením. Chladné, světlé a suché přezimování při 5 – 8 st. C je základem úspěšného a opakovaného kvetení.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Prvopis rodu a popis typového druhu – Echinopsis eryriesii provedl a roku 1837 publikoval Joseph Gerhard Zuccarini. Následně N.Britton a J.Rose(1923) k tomuto rodu přiřadili dalších 28 druhů, dále popsali rod Lobivia s 20 druhy a akceptovali rod Trichocereus. Později Curt Backeberg přidal dalších 6 rodů, u nichž bylo jen málo opodstatněných argumentů k jejich samostatnému rodovému postavení. Roku 1974 prozkoumal a popsal semena Heimo Friedrich a následně popisy doplnily bratři Friedrich a Wolfgang Glaetzleové (1983), což vedlo k tomu, že dříve samostatné rody Helianthocereus, Hymenorebutia, Pseudolobivia, Soehrensia a Trichocereus byli přeřazeny k rodu Echinopsis. Následné vědecké rozbory a diskuse se pak vedly ještě o rodu Lobivia, který nyní patří do rodu Echinopsis a rodu Rebutia, který prozatím zůstal samostatným rodem.", "section_level": 1}, {"title": "Litaretura.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Echinopsis je rod kaktusů, jež je považován za jeden z odolnějších a méně náročných z hlediska pěstování. Název rodu je odvozen z řečtiny. Pochází z řeckého slova \"\"Echinos\"\" (= ježek, mořský ježek) a latinského \"\"opsis\"\" (= vzhled), což charakterizuje typický vzhled většiny druhů rodu – kulovitý tvar s bohatým habitem tenkých dlouhých jehlovitých trnů. Rod Echinopsis je jedním v minulosti ze špatně specifikovaných rodů jihoamerických kaktusů, jež je nyní nově definovaný ICSO (Mezinárodní organizace pro výzkum sukulentů). Nejednotnost v názorech spočívala v začlenění různých skupin kaktusů, dříve samostatných rodů, pod tento rod jako podrody.", "tgt_summary": "Echinopsis is a large genus of cacti native to South America, sometimes known as hedgehog cactus, sea-urchin cactus or Easter lily cactus. One small species, \"E. chamaecereus\", is known as the peanut cactus. The 128 species range from large and treelike types to small globose cacti. The name derives from \"echinos\" hedgehog or sea urchin, and \"opsis\" appearance, a reference to these plants' dense coverings of spines. \"Echinopsis\" is distinguished from \"Echinocactus\" by the length of the flower tube, from \"Cereus\" by the form and size of their stems, and from both in the position on the stem occupied by the flowers. They are remarkable for the great size, length of tube, and beauty of their flowers, which, borne upon generally small and dumpy stems, appear much larger and more attractive than would be expected.", "id": 1798375} {"src_title": "Štěpán Uroš II. Milutin", "tgt_title": "Stefan Milutin", "src_document": [{"title": "Před nástupem na královský trůn.", "content": "Narodil se neznámo kdy (nejspíše v polovině padesátých let 13. století) jako mladší syn srbského krále Stefana Uroše I. a jeho ženy Heleny z Anjou. První území dostal do správy roku 1276 poté, co jeho starší bratr Dragutin povstal proti otci, králi Urošovi I., a sesadil ho. Sesazený král zanedlouho zemřel. O Urošovo území se Dragutin rozdělil s bratrem Milutinem, který dostal do správy Zetu, Travuňsko a Zachlumsko, a s matkou Helenou (Jelenou). Roku 1282, po porážce srbských vojsk a vojsk protibyzantské koalice (vojska sicilského krále Karla I., epirského despoty Nikefora a titulárního latinského císaře Filipa I.) v bitvě s byzantským císařem Michaelem VIII. Palaiologem, povstal Milutin proti Dragutinovi. Dragutin se tehdy těžce zranil pádem z koně a nejspíš proto se vzdal téhož roku vlády v Rašce (centrálním Srbsku) v Milutinův prospěch a Milutin se ujal pevně vlády jako Stefan Uroš II. Milutin. Dragutin si ponechal pouze nově vzniklé království Srem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Rok 1282 byl však nešťastný pro srbského spojence, sicilského krále Karla z Anjou., který byl zbaven Sicílie v povstání známém jako „sicilské nešpory“ a uprchnul do Neapolska. Téhož roku (v prosinci) zemřel byzantský císař Michael VIII. Palaiologos. Jeho syn a nástupce, císař Andronikos II. Palaiologos, vyslal proti Milutinovi vojsko, které krále porazilo, a Milutin musel vrátit čerstvě získané město Skopje. Roku 1283 však Skopji a Vardar získal nazpět. Srbové také dobyli západní Makedonii. Aby Milutin roku 1285 zabránil expanzi Tatarů, poslal tamějšímu vládci Nogajovi jako rukojmí svého syna Stefana (pozdějšího krále). Roku 1291 dobyla vojska králů Milutina a Dragutina na Bulharech Braničevsko. Poté se Milutin obrátil na jih a dobyl na úkor císaře Andronika II. téměř celou Makedonii a město Dyrrhachion. Andronikos II., územně v Milutinův prospěch velmi oslabený, nabízel králi příbuzenský svazek a mír. Nejprve zamýšlel za několikrát rozvedeného Milutina provdat svou sestru Eudokii, vdovu po nedávno zemřelém (†1298) trapezuntském císaři Ioannovi II. Komnenovi. Eudokia však odmítla. Nakonec Andronikos za Milutina provdal svou pětiletou dcerku Simonis. Jako věno byla Srbsku ponechána města s hranicí v ose Štip, Prilep, Ochrid. Roku 1305 Milutin ztratil ve prospěch titulárního konstantinopolského (latinského) císaře Filipa z Tarentu přístavní město Dyrrhachion.", "section_level": 1}, {"title": "Potíže s dědictvím.", "content": "V Srbsku tehdy existovalo dvojvládí. Podle dohody uzavřené mezi Dragutinem a Milutinem měl oba státní útvary zdědit Dragutinův syn Vladislav. Ale Milutin za svého nástupce prosazoval od Tatarů uprchnuvšího syna Stefana. Stefan se ale rozhodl, podobně jako jeho předchůdci i dědicové (strýc Stefan Dragutin, otec Milutin, syn Stefan Dušan) ujmout násilím vlády a povstal proti Milutinovi. Princi se také nelíbila probyzantská politika, prezentovaná z návodu královny Simonis králem Milutinem. Osud povstání rozhodla srbská šlechta, když se postavila na stranu stárnoucího Milutina, který syna porazil, oslepil a poslal se ženou a potomky do Konstantinopole, a ujal se vlády v Travuňsku a v Zetě, které dřív spravoval princ Stefan. Roku 1314 zemřela stařičká královna - matka Helena a roku 1316 skonal i Dragutin. Milutin se zmocnil matčina území a hodlal dobýt i království Srem, kde dříve vládl Dragutin a které podle dohody mělo patřit Dragutinovu synovi (Stefanu) Vladislavovi. Milutin Srem sice dobyl, ale proti tomu se postavil uherský král Karel I. Robert, který v prvních letech své vlády (1308–1342) upevňoval svou moc. Karel utvořil spolu s Filipem z Tarentu a chorvatským bánem Mladenem Subićem protisrbskou koalici a dobyl Bělehradsko a Mačevsko. Braničevsko si Milutin udržel. Roku 1319 navíc na Filipovi z Tarentu dobyl Dyrrhachion. Krátce poté povolil Milutin návrat z Konstantinopole synu Stefanovi, který se stal opět následníkem. Král Stefan Uroš II. Milutin zemřel roku 1321 ve věku asi 65 let. Po celou dobu své vlády pomáhal klášterům. Tím získal přízvisko \"Svatý král\". Jeho nástupcem se stal starší syn, princ Stefan jako Stefan Uroš III. (1321–1331), který musel v prvních letech své vlády krotit revolty bratra Konstantina a osvobodivšího se bratrance Stefana Vladislava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán Uroš II. Milutin (srbsky \"Стефан Урош II Милутин\", Stefan Uroš II. Milutin, většinou pouze Uroš II. Milutin nebo Milutin, datum narození neznámé, † 29. října 1321) byl mladší syn srbského krále Stefana Uroše I. a jeho choti Heleny, správcem Zety, Zachlumska a Travuňska (1276–1282) a po abdikaci bratra Dragutina srbským králem (1282–1321) z dynastie Nemanjićů.", "tgt_summary": "Stefan Uroš II Milutin (; 1253 – 29 October 1321), known as Stefan Milutin (Стефан Милутин), was the King of Serbia between 1282–1321, a member of the Nemanjić dynasty. He was one of the most powerful rulers of Serbia in the Middle Ages. Milutin is credited with strongly resisting the efforts of Byzantine Emperor Michael VIII Palaiologos to impose Roman Catholicism on the Balkans after the Union of Lyons in 1274. As most of the Nemanjić monarchs, he was proclaimed a saint by the Serbian Orthodox Church with a feast day on October 30.", "id": 617225} {"src_title": "Symfonie č. 1 (Dvořák)", "tgt_title": "Symphony No. 1 (Dvořák)", "src_document": [{"title": "Symfonie.", "content": "Podtitul symfonie odkazuje ke středočeské obci Zlonice, kde mladý Antonín Dvořák získal základy hudebního vzdělání u Antonína Liehmanna. Traduje se, že tato symfonie byla Dvořákem složena kvůli jakési německé skladatelské soutěži, kam ji Dvořák poslal a autograf se mu již nevrátil nazpět. Tato historka je ale nedostatečně podložená. Autor tedy považoval celý život toto dílo za ztracené. V roce 1923 se symfonie objevila v pozůstalosti po profesorovi Karlovy univerzity Rudolfu Dvořákovi V roce 1882 ji jistý dr. Rudolf Dvořák (nebyl s ním příbuzensky spřízněn), dvaadvacetiletý student, spatřil vystavenou v jedné lipské knihovně a zakoupil ji. V té době nebyl ještě skladatel Dvořák příliš znám, ačkoli již napsal šest symfonií, z nichž pouze jedna (šestá) byla publikována a jen tři z nich (třetí, pátá a šestá) byly provedeny. Rudolf Dvořák měl stále rukopis u sebe, aniž by se o něm kdykoli komukoli zmínil, až do své smrti o 38 let později, roku 1920, kdy dílo přešlo dědictvím na jeho syna. Její autenticita byla prokázána bez nejmenších pochyb, nebyla však provedena až do 4. října 1936 (v Brně, orchestrem vedeným Milanem Sachsem, dirigentem chorvatského orchestru). Byla vydána roku 1961 a byla poslední z Dvořákových symfonií, která byla provedena i publikována. První symfonie byla jedinou z Dvořákových symfonií, u které skladatel nikdy neslyšel její provedení, a která nebyla nikdy revidována. Titulek \"Zlonické zvony\" nebyl na samotné partituře uveden, ačkoli jej tak Dvořák patrně nazval, pro případ, že by se byla našla. Dílo prvotně sestávalo jen ze tří vět, a \"allegretto\" bylo doplněno později. První věta, \"Allegro\", je v původní verzi nejdelší ze všech vět jeho symfonické tvorby. Jeho první symfonie byla nahrána vícekrát, ovšem první kompletní záznam byl pořízen roku 1966 Londýnským symfonickým orchestrem vedeným Istvánem Kertészem.", "section_level": 1}, {"title": "Forma.", "content": "Dílo se skládá ze čtyř vět: Obvyklá délka provedení je přibližně 50 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Symfonie je koncipována pro 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 Trubky, 3 trombony, tympány a smyčce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Symfonie č. 1 c moll, op. 3, B. 9 zvaná \"„Zlonické zvony“\" je první symfonie a zároveň i první orchestrální skladba Antonína Dvořáka. Dílo s klasickým čtyřvětým schématem bylo zkomponováno v únoru a březnu 1865. Premiéra symfonie ale proběhla až 4. října 1936 v Brně, 32 let po smrti autora. Dílo bylo napsáno v romantickém stylu a bylo inspirováno hudbou Beethovena a Mendelssohna-Bartholdyho.", "tgt_summary": "The Symphony No. 1 in C minor, B. 9, subtitled The Bells of Zlonice (), was composed by Antonín Dvořák during February and March 1865. The work is written in the early Romantic style, and was inspired by the works of Ludwig van Beethoven and Felix Mendelssohn. It was the only one of his symphonies that Dvořák never heard performed or had a chance to revise. The work was lost shortly after its composition, and did not come to light until 1923, almost 20 years after the composer's death. It did not receive its first performance until 1936.", "id": 2474163} {"src_title": "Dmytro Bortňanskyj", "tgt_title": "Dmitry Bortniansky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dmytro Bortňanskyj se narodil 28. října v Hluchivě v Černigovské gubernii. Podle polského badatele Miroslava Cidyva byl otec Dmytra Lemkem, původně se jmenoval Štefan Škurat a pocházel z obce Bortně. Když přišel do hlavního města hejtmanství změnil své jméno podle rodné obce na Bortňanskij, které považoval za přijatelnější pro ukrajinské prostředí. V dětství navštěvoval pěveckou školu v Hluchivu, ale již v sedmi letech byl přijat do dvorního pěveckého sboru v ruském Petrohradě. Vedle církevních sborů vystupoval i v italských operních představeních, kde zpočátku (jak bylo tehdy zvykem) zpíval ženské role. Na doporučení dvorního hudebního ředitele, kterým byl tehdy Baldassare Galuppi, získal stipendium k dalšímu studiu v Itálii. Usadil se v Benátkách, dále studoval u Galuppiho, který se mezitím z Petrohradu vrátil. Vyjížděl však i do ostatních hudebních center Itálie (Řím, Neapol), zejména však do Bologne, kde byl žákem Padre Martiniho. Během pobytu v Itálii zkomponoval tři opery na mytologická témata: Kreón, Alkeidés a Quintus Fabius a řadu sonát, kantát i církevních skladeb. Po návratu do Ruska byl Bortňanskij jmenován učitelem a ředitelem Dvorního pěveckého sboru v Petrohradě. V roce 1816 získal imperátorské privilegium na dohled nad vydáváním a provozováním církevní hudby. Hned zpočátku této činnosti vydal ve vlastní redakci díla Galuppiho, Sartiho, Berezovského a také své vlastní sborové koncerty. Na sklonku života připravoval vydání svého souborného díla. To se mu však dokončit nepodařilo. Zemřel 28. září 1825 za zvuků svého sboru „Вскую прискорбна еси душе моя“, který mu, na jeho přání, přišli zazpívat členové dvorního souboru. Souborné dílo pak vyšlo v deseti svazcích v roce 1882 v redakci Petra Iljiče Čajkovského. Byl pohřben na Smolenském pravoslavném hřbitově. V roce 1953 byly jeho ostatky přeneseny do Panteonu osobností ruské kultury na Tichvinském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Bortňanskij byl mistrem sborové duchovní hudby Komponoval však také opery a komorní a klavírní skladby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmytro Stepanovyč Bortňanskyj (ukrajinsky \"Дмитро Степанович Бортнянський\", 28. října 1751 Hluchiv, Černigovská gubernie – 10. října 1825 Petrohrad) byl ruský hudební skladatel narozený na Levobřežní Ukrajině.", "tgt_summary": "Dmitry Stepanovich Bortniansky (, Ukrainian: Дмитро Степанович Бортнянський; alternative transcriptions of names are \"Dmitri Bortnianskii\", and \"Bortnyansky\"; 28 October 1751, Glukhov , St. Petersburg) was a Russian and Ukrainian composer, harpsichordist and conductor, who served at the court of Catherine the Great. Bortniansky was critical to the musical history of both Ukraine and Russia, with both nations claiming him as their own. Bortniansky, who has been compared to Palestrina, is known today for his liturgical works and his prolific contributions to the genre of choral concertos. He was one of the \"Golden Three\" of his era, alongside Artemy Vedel and Maxim Berezovsky. Bortniansky was so popular in the Russian Empire that his figure was represented in 1862 in the bronze monument of the Millennium of Russia in the Novgorod Kremlin. Bortniansky composed in many different musical styles, including choral compositions in French, Italian, Latin, German and Church Slavonic.", "id": 2183839} {"src_title": "Faber-Castell", "tgt_title": "Faber-Castell", "src_document": [{"title": "Historie firmy.", "content": "Společnost sídlí od roku 1719 ve městě Stein u Norimberku. V roce 1758 se truhlář Kaspar Faber pustil i do výroby tužek. Tužky byly prodávány na norimberském trhu. V roce 1851 byla zavedena norma pro výrobu tužek Kasparovým nástupcem Lotharem von Faberem, která je směrodatná pro celý průmysl výroby tužek ještě dnes. Ke stému výročí existence firmy byl otevřen pobočný závod ve městě Geroldsgrün, která původně sloužila pro výrobu břidlicových tabulek. Lothar Faber se stal roku 1874 průkopníkem zákonů o ochranné známce v Německu, když v květnu 1875 přinesl do říšského sněmu petici \"K zřízení zákona o ochranné známce\". V roce 1905 byla zavedena ochranná známka \"CASTELL\" od hraběte Alexandra Faber-Castell. Tužky si vysloužily pověst jako \"obzvláště vysoce jakostní\" výrobek. Mezi lety 1931 - 1932 byla továrna na tužky patřící Johannu Faberovi převzata. Do fabriky se dostaly nové prostředky z nového spolupodílnictví a továrna se stala největším výrobcem tužek na světě, jež nese jméno „Lapis Johann Faber“. V roce 1948 se stal podnik mezinárodním - podílelo se na tom především zavedení tzv. TK-Stifts - tužek používaných pro technické kreslení. V průběhu 60. a 70. let byla zavedena výroba textilních popisovačů a mikrotužek. Začátkem devadesátých let se Faber-Castel vyvíjí do podniku ctící zásady ochrany životního prostředí - zavádí se technologie pro šetření vodou u linek na výrobu tužek i pastelek. Přesněji se tak děje v roce 1992, kdy tehdejší spolkový ministr životního prostředí Klaus Töpfer požehnává celosvětově prvnímu přístroji na výrobu tužek, který je šetrný k životnímu prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faber-Castell je německý výrobce psacích potřeb. S výrobou čítající asi 2 mld. tužek ročně je Faber-Castell největším výrobcem dřevěných tužek na světě. Podnik zaměstnává podle oficiálních informací na 7000 zaměstnanců v 15 dílnách a 23 prodejnách a má zastoupení ve více jak 120 zemích světa. K tomu také patří brazilská filiálka v Sao Carlos, která je se svými 1,5 miliardami vyrobených pastelek ročně jejich největším světovým výrobcem.", "tgt_summary": "Faber-Castell is one of the world's largest and oldest manufacturers of pens, pencils, other office supplies (e.g., staplers, slide rules, erasers, rulers) and art supplies, as well as high-end writing instruments and luxury leather goods. Headquartered in Stein, Germany, it operates 14 factories and 20 sales units throughout the globe. The Faber-Castell Group employs a staff of approximately 7,000 and does business in more than 100 countries. The House of Faber-Castell is the family which founded and continues to exercise leadership within the corporation. They manufacture about 2 billion pencils in more than 120 different colors every year.", "id": 2350639} {"src_title": "Alfons V. Portugalský", "tgt_title": "Afonso V of Portugal", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako syn portugalského krále Duarta I. a jeho manželky Eleonory Aragonské, dcery Ferdinanda I. Aragonského a Eleonory z Alburquerque. Malémi infantovi se dostalo vynikající výchovy a vzdělání, z čehož zřejmě pramenila jeho pozdější náklonnost k vědám. Na portugalský trůn nastoupil ve věku pouhých šesti let po smrti svého otce, jenž zemřel 13. září roku 1438 na mor. Pro nízký věk nemohl vládnout sám a regentem měla být jeho matka, královna-vdova Eleonora Aragonská, po vzpouře měšťanů však se jím stal Alfonsův strýc, infant Petr z Coimbry, mladší bratr Eduarda I. Ten měl podporu měšťanů, především lisabonských cechů, jež ho chtěly prohlásit králem. Regent záhy ovládl mladého panovníka a stal se nejmocnějším mužem v království. Stavěl se proti další námořní expanzi Portugalců. Po dosažení plnoletosti Alfons Petra odstavil od vlády a rozhodl se využít pomoc dalších dvou bratří svého otce, Jindřicha Mořeplavce, knížete z Viseu, a Alfonse, knížete z Braganzy. Obě knížata reprezentovala názory odlišné od Petrových. Jindřich byl stoupencem výprav do Maroka a námořních výprav do Afriky, Alfons zase chtěl, aby se koruna opět opřela o šlechtu a nestavěla proti ní měšťanstvo. Z toho důvodu se rozhodli odstavit Petra, který byl posléze zabit v bitvě u Alfarrobeira v květnu roku 1449. Od té doby započala samostatná Alfonsova vláda. Realizoval ideje svých strýců a nejenže se angažoval ve válce v Africe, ale také smířil dvůr s řadou šlechtických rodů, které ztratily přízeň za vlády jeho děda Jana I. Dobrého.", "section_level": 2}, {"title": "Války v Africe.", "content": "Když v roce 1453 Turci dobyli Konstantinopol, vyzval papež Mikuláš V. evropské monarchy ke křížové výpravě proti nevěřícím. Časy křížových výprav však již skončily a ochotných bylo málo. Jedním z nemnoha byl i portugalský král, který se zavázal vypravit 12 000 žoldnéřů a bojovat se Saracény. Když se v důsledku papežovy smrti ukázalo, že kruciáta na východ nevyrazí, Alfons se rozhodl shromážděné vojsko a prostředky využít v Africe. Králova výprava byla úspěšná, jeho vojska dobyla roku 1458 Al-Kasr-as-Saghir. Další výprava měla méně štěstí, neboť v roce 1463 nezdolala hradby Tangeru. V roce 1471 byla uspořádána nová výprava, jejímž cílem bylo dobytí Arzily a Tangeru; ten tentokrát skutečně padl. Díky těmto výpravám získal Alfons svůj přídomek \"Africký\" a on toho roku 1471 rozšířil svou titulaturu, jež od té doby zněla \"král Portugalska a Algarve po té i oné straně Afriky\". Alfonsovy zásluhy byly již dříve oceněny papežem Mikulášem V., který v roce 1455 vydal bulu \"Romanus pontifex\", v níž přiznával portugalskému králi a infantovi Jindřichovi a jejich potomkům právo dobývání nových území v Africe, války s nevěřícími a monopol na obchod, a těm, kdož by Portugalsku hatili jeho konání, hrozil exkomunikací. Po smrti strýce Jindřicha se Alfons V. nějaký čas osobně zajímal o výpravy portugalských mořeplavců do Afriky. Za jeho vlády dopluli na Kapverdy (1456) a do Guinejského zálivu a zabrali ostrov Bioko (Fernando Pó).", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt s Kastilií.", "content": "V závěrečném období vlády Alfonse V. vznikl konflikt s Kastilií, kvůli kterému zanedbával jiné záležitosti včetně geografických objevů. Po smrti Alfonsova zetě, kastilského krále Jindřicha IV. v roce 1474 se Alfons aktivně vložil do boje o trůn sousedícího království. Již dříve se ucházel se o ruku mladší sestry zemřelého krále, princezny Isabely, když však tyto plány padly, oženil se s Jindřichovou dcerou Janou la Beltraneja a opět se ucházel o kastilský trůn. Napadl Kastilii, využiv podpory řady mocných kastilských šlechtických rodů. Prohrál však v roce 1476 bitvu u řeky Toro s hlavní konkurentkou Isabelou Kastilskou, která měla podporu drobné šlechty a nižších vrstev společnosti. Po této bitvě Alfonsovi přívrženci přešli na stranu Isabely a jejího manžela Ferdinanda Aragonského. K normalizaci poměrů v Kastilii došlo v roce 1479, kdy byla podepsána mírová dohoda v Alcáçovas, v níž výměnou za rezignaci na kastilskou korunu získal portugalský král důležité koncese a obchodní privilegia v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Konec vlády.", "content": "Třebaže již roku 1477 Alfons V. předal vládu svému synovi, fakticky vládli oba. Formálně se jeho syn Jan zabýval portugalskou zámořskou expanzí. Poslední léta života Alfons V. zasvětil vědě a kultuře, zabývajíc se literaturou; jako první panovník založil v Portugalsku knihovnu se sídlem v Coimbře. Zemřel podobně jako jeho otec na mor za epidemie v roce 1481 ve svém rodišti - v Sintře.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Byl dvakráte ženat. 6. května roku 1447, ve věku patnácti let se oženil se svou sestřenicí Isabelou z Coimbry (1432-2. prosince 1455), dcerou svého regenta Petra z Coimbry, mladšího bratra svého otce. Z manželství se narodily tři děti, dva synové a dcera, první syn však zemřel krátce po narození: 30. května 1475 se oženil s kastilskou infantkou Janou la Beltraneją (1462–1530), svou neteří (dcerou své mladší sestry Jany Portugalské a jejího manžela, kastilského krále Jindřicha IV.). Manželství, z nějž nevzešli žádní potomci, bylo papežem Sixtem IV. z důvodu blízkého příbuzenství anulováno. Ze vztahu s Marií Álvares de Carvalho měl ještě nemanželského syna Álvaro Soarese de Carvalho (ok. 1467–1557).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons V. Portugalský zvaný \"Africký (el Africano)\" (15. ledna 1432, Sintra, Portugalsko - 29. srpen 1481, tamtéž) byl dvanáctý portugalský král, panující od roku 1438 do své smrti. Pocházel z dynastie Avizů.", "tgt_summary": "Afonso V () (15 January 1432 – 28 August 1481), known by the sobriquet the African (), was King of Portugal. His sobriquet refers to his conquests in Northern Africa. As of 1471, Afonso V was the first king of Portugal to claim dominion over a plural \"Kingdom of the Algarves\", instead of the singular \"Kingdom of the Algarve\". Territories added to the Portuguese crown lands in North Africa during the 15th century came to be referred to as possessions of the Kingdom of the Algarve (now a region of southern Portugal), not the Kingdom of Portugal. The \"Algarves\" then were considered to be the southern Portuguese territories on both sides of the Strait of Gibraltar.", "id": 457371} {"src_title": "Theodor Körner", "tgt_title": "Theodor Körner (president)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodina pocházela z Chrastavy, kde se narodili i jeho sourozenci Rosa a Richard, a kde také několik let navštěvoval základní školu. Jeho otec byl důstojník v rakousko-uherské armádě, v době jeho narození sloužil v maďarském Újszőny (dnešní Komárom). Theodor Körner také nastoupil vojenskou kariéru, studoval na vojenských školách v Hranici a Vídni. V roce 1894 byl povýšen na poručíka, v roce 1904 na majora a stal se členem generálního štábu. Během první světové války působil na italské frontě, v roce 1924 svou vojenskou kariéru skončil již s hodností generála. V roce 1924 se stal členem sociální demokracie a od toho roku byl poslancem horní komory rakouského parlamentu, kde zastupoval Vídeň. Po nástupu austrofašismu byl, stejně jako řada dalších sociálních demokratů, uvězněn. Propuštěn byl koncem roku 1934 s podmínkou, že nebude pokračovat v politické činnosti. Věnoval se tedy vojenské vědě, patřil k velkým odpůrcům války se Sovětským svazem. Krátce zadržen byl také po atentátu na Adolfa Hitlera v roce 1944, ale spojitost s atentátníky mu nebyla dokázána. Po válce byl v dubnu 1945 jmenován vídeňským starostou. Po smrti prvního poválečného rakouského prezidenta Karla Rennera se stal kandidátem sociální demokracie na prezidenta v první přímé volbě (Karla Rennera i meziválečné prezidenty volil parlament) a celkem překvapivě zvítězil, když obdržel 51 % hlasů. Vzhledem k malým pravomocem prezidenta měl méně povinností než jako starosta Vídně. V roce 1956 utrpěl mozkovou mrtvici, na jejíž následky v roce 1957 zemřel, stále v úřadu prezidenta. Až do své smrti zůstal svobodný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Körner šlechtic von Siegringen (; 23. dubna 1873 Komárom – 4. ledna 1957 Vídeň) byl rakouský politik, rakouský prezident v letech 1951 až 1957.", "tgt_summary": "Theodor Körner, Edler von Siegringen (; April 23, 1873 – January 4, 1957) served as President of Austria, between 1951 and 1957.", "id": 1009275} {"src_title": "Ernst Neufert", "tgt_title": "Ernst Neufert", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se 15. března roku 1900 ve Freyburgu. Jako sedmnáctiletý zedník, tehdy již s pětiletou praxí, se přihlásil na výmarskou stavební školu (Baugewerbeschule). Jeho tehdejší učitel ho doporučil v roce 1919 Walteru Gropiovi jako jednoho z prvních studentů Bauhausu. Studia ukončil v roce 1920 a spolu s expresionistickým architektem Paulem Linderem (1897-1968) se vydal na roční studijní cestu po Španělsku, kde se zabýval kreslením středověkých chrámů. V Barceloně se seznámil s Antoniem Gaudim, jehož architektura na mladého studenta hluboce zapůsobila. Neufert později v Německu horlivě obhajoval Gaudiho dílo. Po návratu ze Španělska v roce 1921 opět působil v Bauhausu, aby se stal vedoucím architektem v Gropiově ateliéru, uznávaném výtvarném studiu tehdejší Výmarské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Předválečné působení v Bauhausu.", "content": "V roce 1923 se seznámil s malířkou Alicí Spies-Neufertovou, někdejší studentkou významných členů Bauhasu Georga Mucheho a Paula Kleea, a v roce 1924 se s ní oženil. Společně měli čtyři děti (Peter, Christa, Ingrid a Ilas). O dva roky později v roce 1925 úzce spolupracoval s Gropiem na realizaci nových budov Bauhausu v Desavě a na stavbě soukromých sídel zmíněných mistrů Bauhasu Mucheho, Kleea a Vasilije Kandinského. V roce 1926 se vrátil do Wiemaru, kde učil na Vysoké škole stavební (Bauhochschule), známé také jako \"druhý Bauhaus\", pod profesorem Otto Bartingem. Mezi léty 1928 a 1930 zrealizoval množství staveb mezi něž patří např. Mensa na Cestě filozofů (Philosophenweg) a akademické pracoviště při vysoké škole v Jeně známé jako Abbeanum.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup nacismu.", "content": "Je rovněž autorem návrhu svého soukromého rodinného sídla v Gelmerondě poblíž Výmaru, jež zrealizoval v roce 1929 a které je dnes sídlem Neufertovy nadace (v současné době je rovněž museem výtvarného umění). Po uzavření Vysoké školy stavební (Bauhochschule) nacisty v roce 1933, se přestěhoval do Berlína, kde rok pracoval v soukromé výtvarné škole Johanna Ittena, který byl v roce 1934 rovněž nucen školu uzavřít. Velmi brzo, již v době svých studií, pocítil nutnost racionalizace stavebně-technického procesu navrhování budov a potřebu normovaných pravidel. V roce 1934 se stal stálým architektem Lužických skláren (Vereinigte Lausitzer Glaswerke). Je autorem návrhu soukromého sídla jejich ředitele Dr. Kindta (s barevnými vitrážemi Charlese Crodela) a množstvím domů, kanceláří a továrních budov v Bílé vodě (Weißwasser), Černicích (Tschernitz) a Kamenci (Kamenz). Ve stejné době začal pracovat své knize v českém překladu známé jako Navrhování staveb (Bauentwurfslehre. Handbuch für den Baufachmann, Bauherren, Lehrenden und Lernenden), kterou publikoval o dva roky později v dubnu roku 1936. Kniha se stala v průběhu následujících let stěžejním dílem celosvětové architektonické tvorby a obecně uznávanou normou v procesu navrhování budov. Je odkazována ve velkém množství stavebně-výtvarné literatury a v dnešní době je s drobnými úpravami přeložena do osmnácti jazyků včetně češtiny. V roce 1936 odcestoval do New Yorku na pozvání Franka Lloyda Wrighta, kde zaznamenal velký úspěch s prvním vydáním své knihy. Po návratu do Berlína začal připravovat druhé vydání. Státní podpora jeho studia ho přiměla zůstat v Německu. V roce 1939 ho Albert Speer přiměl ke spolupráci na standardizaci německé průmyslové architektury a jmenoval ho vedoucím skupiny, která se danou problematikou zabývala.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná výtvarně-technická činnost.", "content": "Po 2. světové válce byl jmenován profesorem hesenského vysokého učení technického v Darmstadtu. V roce 1953 si otevřel vlastní kancelář Neufert und Neufert spolu se svým synem Petrem a realizoval množství průmyslových projektů. Zemřel v roce 1986 v Bugneaux-sur-Rolle ve Švýcarsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernst Neufert (15. března 1900 – 23. února 1986) byl německý architekt významně působící především v předválečném Německu. Byl členem avantgardní výtvarné školy Bauhaus a je znám především jako autor světoznámé publikace Navrhování staveb (Bauentwurfslehre. Handbuch für den Baufachmann, Bauherren, Lehrenden und Lernenden).", "tgt_summary": "Ernst Neufert (15 March 1900 – 23 February 1986) was a German architect who is known as an assistant of Walter Gropius, as a teacher and member of various standardization organizations, and especially for his essential handbook \"Architects' data\".", "id": 1100012} {"src_title": "ZIL", "tgt_title": "ZiL", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky automobilky sahají do roku 1916, kdy byl carem založen podnik AMO (Avtomobilnoje Moskovskoje Obšestvo, česky: Moskevská automobilová společnost). V době právě probíhající první světové války měl vyrábět nákladní automobily pro potřeby ruské armády. Pro tento účel měl posloužit licenčně vyráběný italský nákladní automobil Fiat F-15. Velká říjnová revoluce a následná občanská válka zpozdily začátek jeho výroby do roku 1924. AMO F-15, jak se nově vůz nazýval, se stal vůbec prvním sovětským masově vyráběným nákladním automobilem. Po rekonstrukci továrny v letech 1930 až 1931 bylo navázáno na výrobu nákladních vozů, ovšem již bez italské licence. Po znovuotevření továrny byl podnik přejmenován na ZIS (Zavod imeni Stalina) a tuto značku nesly nově všechny vozy. Poté, co ZIS v roce 1936 nakrátko převzal výrobu luxusního vozu L-1 vyráběného do té doby v Leningradě, bylo rozhodnuto o výrobě vlastního reprezentativního modelu. Díky spolupráci mezi automobilkou ZIS a americkou značkou Buick, díky níž vznikl vůz L-1, se začal v roce 1936 vyrábět první z řady reprezentativních limuzín značky ZIS, potažmo ZIL, model 101. ZIS 101, podobající se tehdejším vozům Packard, zůstal ve výrobě do roku 1941. Po konci druhé světové války se v roce 1945 začal vyrábět model ZIS 110, který setrval ve výrobním programu do roku 1958. Vůz, jež se dodával jako sedan nebo čtyřdveřový kabriolet, byl silně inspirován vozem Packard Super Eight, který Josefu Vissarionoviči Stalinovi věnoval během války americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Kabriolet využíval k státnickým povinnostem např. i československý prezident Antonín Novotný. V roce 1956 byly na XX. sjezdu KSSS odsouzeny Nikitou Chruščovem Stalinovy zločiny a kult osobnosti a bylo přistoupeno ke změně názvu automobilky. V témže roce zemřel Ivan Alexejevič Lichačev, ředitel automobilky od roku 1927, jehož jméno bylo včleněno do nového názvu. Podnik pokračoval v malovýrobě luxusních limuzín pro vysoké vládní a stranické funkcionáře, nákladních automobilů a těžké techniky a autobusů. Vzhled i použitá technika osobních vozů se s postupem let zlepšovaly, kulaté tvary s množstvím chromového dekoru (např. ZIL 111) 50. let byly v 60. letech nahrazovány střídmějšími rovnými plochami a celkově jednodušším designem, po technické stránce se jednalo o plně sovětské automobily. V tomto duchu se představil v roce 1967 i ZIL 114, který snesl srovnání se soudobými vozy Lincoln (zjm. model Continental). Až přes šest metrů dlouhé, tři tuny těžké vozy ZIL byly používány špičkami států tzv. východního bloku, u nás např. prezidentem Gustávem Husákem (ZIL 114) nebo premiérem Lubomírem Štrougalem (ZIL 117) či v NDR Erichem Honeckerem (ZIL 115). Poslední luxusní limuzínou byl model 115, později přejmenovaná na ZIL-4104, který používal motor V8 vlastní konstrukce s rozvodem OHC a jenž se vyráběl i po rozpadu Sovětského svazu. Kromě produkce nákladních automobilů a reprezentativních osobních vozů vyráběla automobilka ZIL řadu vedlejších produktů. Zajímavostí je produkce sportovních a závodních vozů, které se v tehdejším SSSR podílely na tvorbě mnoha rekordů. V průběhu let ZIL participoval i na vojenských zakázkách. Již jako AMO na počátku 20. letech vyráběl licenční lehké tanky podle vzoru Renault, za války vznikaly mimo jiné v továrně ZIL unikátní bojové motorové saně a po jejím konci různá vojenská nákladní vozidla, transportéry nebo obojživelná vozidla. Pro potřeby překonávání extrémních podmínek ruské Sibiře vznikaly i masivní off-roadová vozidla (př. ZIL E-167) nebo terénní třínápravové obojživelné vozidlo ZIL 49061. Během své dlouhé historie vyráběla moskevská továrna ZIL i ledničky a jízdní kola.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes již soukromá firma AMO ZIL pokračuje ve výrobě nákladních vozů, které se staly jejím hlavním zaměřením. Po propadu výroby z počátku 90. let zapříčiněných rozpadem SSSR a ztrátou některých tradičních trhů se v současnosti výroba stabilizovala. V nabídce firmy figurují jak běžná nákladní vozidla, tak vozy záchranné služby nebo hasičská auta. Výroba autobusů si dnes vede v porovnání s minulostí o mnoho hůře, v nabídce zůstává pouze jeden menší autobus, přestavovaný na objednávku z nákladního vozu ZIL 5301. Podobně si vede i výroba luxusních limuzín, která se od roku 1991 pohybovala v řádech jednotek kusů vyráběných na objednávku. Jediným modelem v nabídce zůstal model 4104, který se v nezměněné podobě vyrábí dodnes, i když pouze v extrémně malých počtech např. pro výroční přehlídkové události. Vozy ZIL patřily v éře Sovětského svazu k základu vozového parku vysokých státních a diplomatických úřadů, po jeho rozpadu začala byla pro podobné potřeby používána vozidla zahraniční výroby, zjm. vozy Mercedes-Benz, a původní vozu ruské výroby zůstaly již pouze v garážích vysoce postavených politiků. Změnu může přinést projekt organizovaný ruskou vládou z roku 2010, který má za cíl obnovit výrobu větších počtů tradičních luxusních limuzín ZIL s moderní technikou i vzhledem, přičemž má být plně ruského původu. V roce 2012 se představila nová limuzína ZIL 4112 R.", "section_level": 1}], "src_summary": "ZIL (ЗиЛ), zkratka názvu Zavod imeni Lichačeva (\"Завод имени Лихачёва\"), je ruská automobilka sídlící v hlavním městě Moskvě. V současnosti se zaměřuje především na výrobu nákladních automobilů, z dob Sovětského svazu přetrvává výroba luxusních limuzín pro státnické a diplomatické účely a výroba autobusů. V letech 1931 až 1956 nesla automobilka název ZIS, neboli Zavod imeni Stalina (\"Завод имени Сталина\"). Po odsouzení Stalinových zločinů v roce 1956 byl podnik přejmenován na ZIL podle jeho dlouholetého ředitele Ivana Alexejeviče Lichačova (1896–1956). Dnešní název firmy zní AMO ZIL.", "tgt_summary": "OJSC AMO ZiL, known fully as the Public Joint-Stock Company – Likhachov Plant () and more commonly called ZiL (, was a major Russian automobile, truck, military vehicle, and heavy equipment manufacturer that was based in Moscow, Russia. The last ZiL vehicle was assembled in 2012. The company continues to exist only as real-estate development site, on which a new urban district will be built by the LSR Group construction company.", "id": 1328639} {"src_title": "Vladko Maček", "tgt_title": "Vladko Maček", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Maček studoval právnickou fakultu v Záhřebu (zakončil v roce 1903), bojoval v první světové válce a od začátků se účastnil aktivit Chorvatské selské strany. Tam se spřátelil s jejím předsedou a nejvlivnějším politikem - Stjepanem Radićem. Strávil několik měsíců ve vězení poté, co jugoslávské úřady využily návštěvu Radiće v Moskvě jako záminku interpretovanou jako snahu o rozšíření komunismu na území jihoslovanského státu. Protože však byla Chorvatská selská strana ve volbách úspěšná, byl Maček zvolen do národního shromáždění (skupštiny), takže vězení nakonec opustil. Poté, co došlo k lednu 1929 k převratu, při kterém se král chopil veškeré moci, byla provedena reorganizace státu, která posílila centralizační prvky. Území Chorvatska bylo rozděleno do řady bánovin, neodpovídajících historickým hranicím. Situace byla nyní pro chorvatské nacionalisty ještě horší, než v dobách nimi tak nenáviděné Vidovdanské ústavy. Maček se velmi rychle dostal ostrou kritikou krále do popředí HSS. Jako předseda jedné z nejsilnějších jugoslávských stran získal rychle významnou roli. V březnu 1929 byl režimem zatčen a souzen v Bělehradě. Oficiálně se musel zodpovídat z podpory terorismu. V roce 1938 byl vůdcem opozice v jugoslávském parlamentu a v podzimních volbách získala jeho strana celkem 44,9 % hlasů. Do dějin se hlavně zapsal ale \"dohodou Cvetković-Maček\", na základě které získalo Chorvatsko autonomní statut v rámci Jugoslávie jako tzv. Bánovina Chorvatsko. Na tuto bánovinu byla přenesena řada pravomocí z úrovně centrální vlády; bánovina měla svůj vlastní sněm (Sabor) a hospodářskou samostatnost. Maček byl v posledních letech Jugoslávie místopředsedou vlády; ve funkci zůstal i po převratu, který vedl k napadení Jugoslávie Německem a vytvoření nezávislého státu Chorvatsko pod ustašovskou vládou. Přestože Maček přivítal jako stoupenec až proseparatistické chorvatské selské strany nezávislý chorvatský stát, obával se příklonu jeho vlády na stranu fašismu, neboť mu bylo jasné, že pokud Němci prohrají, budou Chorvati mezi poraženými a jejich pozice bude velmi těžká. Tehdejší režim však neviděl Mačeka příliš pozitivně a poslal jej do koncentračního tábora Jasenovac. Po skončení druhé světové války z rodící se komunistické Jugoslávie emigroval z obav, že komunisté nikoho ze stoupenců předchozího režimu neušetří; nejdříve do Francie a potom do USA, kde strávil zbytek života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimir Vladko Maček (20. června 1879 Kupinec u Jastrebarska – 15. května 1964 Washington, D.C.) byl chorvatský politik v dobách existence království Jugoslávie, vůdčí osobnost chorvatské selské strany, která po smrti Stjepana Radiće pokračovala v tématu \"chorvatské otázky\" na poli jugoslávské politiky. Původem byl ze smíšené česko-slovinské rodiny.", "tgt_summary": "Vladimir \"Vladko\" Maček (20 June 1879 – 15 May 1964) was a politician in the Kingdom of Yugoslavia. As a leader of the Croatian Peasant Party (HSS) following the 1928 assassination of Stjepan Radić, Maček had been a leading Croatian political figure until the Axis invasion of Yugoslavia in 1941. As a leader of the HSS, Maček played a key role in establishment of the Banovina of Croatia, an autonomous banovina in Yugoslavia in 1939.", "id": 2079802} {"src_title": "Vladimír II. Monomach", "tgt_title": "Vladimir II Monomakh", "src_document": [{"title": "Vláda v Černigově a Perejaslavli.", "content": "Vladimír Monomach byl nadaným a energickým válečníkem a schopným panovníkem. Na kyjevský trůn však usedl až ve věku šedesáti let po smrti svého bratrance Svjatopolka Izjaslaviče v roce 1113. Jako dítě vyrůstal na knížecím dvoře svého otce v Perejaslavli. Když se kníže Vsevolod ujal vlády v Kyjevě (1076 – 1077 a znovu 1078), svěřil mu do správy významné starobylé město, Černigov a postupně ho pověřoval různými vojenskými úkoly. Šlo především o obranu země před kořistnickými nájezdy kočovných Polovců (Kumánů), kteří žili v jižních stepích, ale také o neustálé rozbroje mezi rurikovskými knížaty. Vladimír se stal značně populárním, přesto odmítl po smrti svého otce usednout na kyjevský trůn a dal přednost svému bratranci Svjatopolkovi II., jemuž náležel na základě seniorátního práva. Roku 1094 napadl Černigov společně s Polovci další z Vladimírových bratranců, ctižádostivý a bojovný Oleg Svjatoslavič a poplenil okolí města. Vladimír s ním uzavřel mír a odešel do otcovské Perejaslavle, kde vládl až do roku 1113. Perejaslavl se nacházela na pomezí ruského státu a stepí, byla proto snadným cílem nájezdů Polovců. Vladimír s nimi vedl mnoho dalších válek a dosáhl vynikajících výsledků. V letech 1103–1111 je zatlačil až za Don, k dolní Volze. To bylo nepochybně jedním z důvodů, proč byl roku 1113 povolán na kyjevský knížecí stolec, přestože na něj stále neměl z hlediska nástupnických zvyklostí právo.", "section_level": 1}, {"title": "Kyjevský kníže.", "content": "Jako kyjevský kníže dokázal Vladimír II. dočasně zastavit politické tříštění kyjevské říše a prosadit autoritu velikého knížete nad většinou ruského území. Vládu dokázal zajistit také svému nejstaršímu synovi Mstislavovi (1125–1132), po jehož brzké smrti se kyjevská říše začala rychle rozpadat.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Vladimírovou první ženou se stala Gita z Wessexu, dcera anglického krále Harolda II. Godwinsona. Podruhé se oženil s urozenou řeckou ženou neznámého jména. Z obou manželství měl celkem osm synů. Mezi nejstarším a nejmladším byl věkový rozdíl více než 35 let. Nejstarší Mstislav se stal po otcově smrti kyjevským knížetem (1125–1132), jeden z nejmladších Jurij Dolgorukij knížetem vladimirským a později také velikým knížetem kyjevským (1154–1157).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír II. Monomach (1053 – 19. května 1125) byl kyjevský kníže z rodu Rurikovců, vládl v letech 1113 až 1125. Byl synem Vsevoloda I. Jaroslaviče a jeho první řecké manželky, dcery nebo neteře byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha, po němž získal své přízvisko.", "tgt_summary": "Vladimir II Monomakh (Old East Slavic: Володимѣръ Мономахъ, \"Volodimer Monomakh\"; Christian name: \"Vasiliy\", or \"Basileios\") (26 May 1053 – 19 May 1125) reigned as Grand Prince of Kievan Rus' from 1113 to 1125.", "id": 495584} {"src_title": "Síť (film, 1995)", "tgt_title": "The Net (1995 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na začátku filmu spáchal sebevraždu náměstek ministra obrany Michael Bergstrom poté, co se dozvěděl, že je HIV pozitivní. Angela Bennettová je systémová analytička z Los Angeles, která pracuje z domova pro společnost Cathedral Software v San Franciscu. Její vztahy s kolegy se kompletně odehrávají přes internet a po telefonu, její kontakt se sousedy je rovněž minimální. Její matka je v ústavu s Alzheimerovou chorobou. Její kolega Dale jí pošle disketu s backdoorem označeným \"π\" k běžně užívanému antivirovému programu \"Gatekeeper\", který prodává společnost Gregg Microsystems patřící Jeffu Greggovi. Dale a Bennettová si domluví schůzku, ale navigační systém v Daleově soukromém letadle selže a Dale zemře. Angela odcestuje na dovolenou na Cozumel v Mexiku, kde se seznámí s Jackem Devlinem. Devlin zaplatí zlodějovi, aby ukradl Angelinu kabelku s disketou a pak zloděje zastřelí. Na svém člunu potom Angelu svede, ale ta najde jeho zbraň. Když Angela s disketou a Devlinovou peněženkou prchá, její záchranný člun narazí do skály, což disketu zničí. Angela leží tři dny v bezvědomí v nemocnici. Když se Angela probudí, zjistí, že všechny záznamy o jejím životě byly smazány. Byla odhlášena z hotelu, její auto není, kde ho nechala, její kreditní karty nefungují, její dům je prázdný a volný k prodeji. Protože ji nikdo z jejích sousedů nikdy neviděl, nemohou potvrdit její identitu. Její číslo sociálního pojištění je nyní přiděleno Ruth Marxové, která má trestní záznamy. Další žena získala její identitu v Cathedral Software. Podvodnice jí nabízí zpět její život výměnou za disketu. Angela kontaktuje jedinou další osobu, která ji osobně zná psychiatra a bývalého přítele Alana Championa. Ten ji ubytuje v hotelu a nabídne jí, že kontaktuje přítele u FBI a zařídí, aby byla Angelina matka přesunuta do bezpečí. Angela zjistí, že u Bergstroma, který se stavěl proti programu Gatekeeper, došlo k záměně diagnózy. Hacker \"Cyberbob\" spojí π s pretoriány, známou skupinou kyberteroristů, která je spojená s nedávnými selháními počítačů různých institucí. Dohodnou se, že se sejdou, ale pretoriáni jejich chat přeruší. Angela znovu uteče před Devlinem. Pretoriáni změní Championovi lékařské záznamy a tím způsobí jeho smrt. Poté, co je Angela dopadena policií, osvobodí ji muž, který tvrdí, že je Championův přítel z FBI, z vězení, ale Angela zjistí, že je podvodník, způsobí nehodu, při které muž zemře, a znovu uteče. Angela je nyní hledaná pro vraždu a vydá se do kanceláří Cathedral, kde použije počítač ženy, která ji nahradila, spojí teroristy s Gregg Microsystems a odhalí jejich komplot - když pretoriáni sabotují počítačový systém nějaké instituce nebo společnosti, Gregg jim prodá Gatekeepera, a tak získá přes backdoor neomezený přístup k jejich datům. Angela odešle důkazy FBI a připraví na Devlina past. Ten tak zničí Greggovu databázi, což zároveň Angele vrátí její původní identitu. Během krátké honičky pak Devlin spadne a zemře. Film končí, když je Angela se svou matkou doma a celý komplot je odhalen.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Reakce kritiky na film byly smíšené. Server Rotten Tomatoes hodnotí \"Síť\" 36% na základě 47 recenzí. Uživatelé ČSFD hodnotí film průměrně 63%.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Na film navázal spin-off seriál stejného jména. Postavu Angely Bennettové v něm ztvárnila Brooke Langton. V roce 2006 byl uveden navazující film s názvem \"Síť 2.0\", který režíroval syn Irwina Winklera Charles. Pojednává o systémové analytičce Hope Cassidy, kterou ztvárnila Nikki DeLoach, která dorazí kvůli své nové práci do Istanbulu, ale zjistí, že jí byla ukradena identita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Síť (orig. \"The Net\") je americký filmový politický thriller z roku 1995 režiséra Irwina Winklera v hlavních rolích se Sandrou Bullock a Jeremym Northamem.", "tgt_summary": "The Net is a 1995 American action thriller film directed by Irwin Winkler and starring Sandra Bullock, Jeremy Northam and Dennis Miller. The film was released on 28 July 1995.", "id": 1255668} {"src_title": "Jírovec", "tgt_title": "Aesculus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jírovce jsou opadavé stromy nebo řidčeji keře. Zimní pupeny jsou velké, u některých druhů pryskyřičnatě lepkavé, kryté několika řadami střechovitě se překrývajících šupin. Listy jsou dlanitě složené, skládající se z 5 až 11 na okraji pilovitých nebo vroubkovaných lístků. Květy jsou nezřídka velké a nápadné, uspořádané ve válcovitých nebo kuželovitých thyrsech. Kališní lístky jsou srostlé do válcovité nebo zvonkovité trubky. Korunní lístky jsou často nestejné, na bázi nehetnaté. Semeník je přisedlý, bez gynoforu, nesoucí dlouhou, štíhlou čnělku, zakončenou zploštěle kulovitou bliznou. Plodem je zploštěle kulovitá až hruškovitá tobolka. Plody jsou často jednosemenné, na povrchu nejčastěji hladké, řidčeji bradavčité nebo ostnité. Semena dosahují velikosti 2 až 7 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jírovec zahrnuje 12 druhů. Je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Největší počet (celkem 7) druhů roste v Severní Americe. Jsou svým výskytem omezeny na východní polovinu kontinentu s výjimkou druhu \"Aesculus parryii\", který se vyskytuje v severozápadním Mexiku. V USA se vyskytuje také několik přirozených kříženců. Největší areál v Severní Americe má jírovec lysý, který také zasahuje nejseverněji (jako jediný druh i do Kanady). V Asii rostou celkem 4 druhy. Největší areál má druh \"Aesculus assamica\", rozšířený od Číny a severovýchodní Indie po severní Vietnam. Vyskytuje se především v tropických a subtropických monzunových lesích. Jírovec čínský je endemit Číny, jírovec indický je endemit severozápadního Himálaje, jírovec japonský je endemitem Japonska. V Evropě roste jediný druh, který je endemitem Balkánu a představuje zde třetihorní relikt.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy jírovce maďalu poskytují hojný pyl a nektar četnému hmyzu, zejména včelám. Na bázi každého korunního lístku je žlutá skvrna, která po opylení květu mění barvu na červenou. Pyl tohoto stromu se však šíří nejen prostřednictvím hmyzu, ale i větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jírovec (\"Aesculus\"), lidově též kaštan, je rod rostlin z čeledi mýdelníkovité. Zahrnuje 12 druhů a je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V Evropě, konkrétně na Balkáně, je původní jediný druh – jírovec maďal (\"Aesculus hippocastanum\"), v ČR hojně pěstovaný v řadě kultivarů.", "tgt_summary": "The genus Aesculus ( or ), with varieties called buckeye and horse chestnut, comprises 13–19 species of flowering plants in the soapberry and lychee family, Sapindaceae. They are trees and shrubs native to the temperate Northern Hemisphere, with six species native to North America and seven to thirteen species native to Eurasia. Also, several hybrids occur. \"Aesculus\" exhibits a classical Arcto-Tertiary distribution. Carl Linnaeus named the genus \"Aesculus\" after the Roman name for an edible acorn. Common names for these trees include \"buckeye\" and \"horse chestnut\", though they are not in the same order as chestnut trees. Some are also called white chestnut or red chestnut. In Britain, they are sometimes called conker trees because of their link with the game of conkers, played with the seeds, also called conkers.", "id": 1359400} {"src_title": "Erik Johnson", "tgt_title": "Erik Johnson", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská kariéra.", "content": "Johnson hrál v 15 letech hokej na Academy of Holy Angels v Richfieldu ve státě Minnesota v USA. Poté se přesunul do Ann Arboru, kde hrál za Americký národní hokejový tým při rozvojovém programu organizace USA Hockey. Johnson je jedním z mála Američanů, kteří byli vybráni na prvním místě ve Vstupním draftu NHL (před ním to byli pouze Brian Lawton, Mike Modano a Rick DiPietro), když jej draftoval v roce 2006 tým St. Louis Blues. Během sezóny 2006-07 hrál za University of Minnesota a 20. dubna 2007 podepsal nováčkovskou smlouvu s klubem NHL St. Louis Blues.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Johnson vstřelil svůj první gól v NHL 6. října 2007 proti Los Angeles Kings brankáři Jonathanu Bernierovi a byl to současně vítězný gól utkání. Nováčkovskou sezónu dokončil s průměrem více než 18 minut strávených na ledě na zápas a v 69 zápasech si připsal 5 gólů a 28 asistencí. Po sezóně si zranil vazy v koleni, když měl nehodu v golfovém vozíku, při soukromém golfovém turnaji 16. září 2008. 20. listopadu 2008 podstoupil operaci kolene a byl nucen vynechat celou sezonu 2008-09. 2. srpna 2010 podepsal jako omezeně volný hráč smlouvu s Blues na další 2 roky za 5 200 000 dolarů (asi 93 600 000 kč). V následující sezóně 2010-11 byl 19. února 2011 vyměněn do Colorada Avalanche spolu s Jayem McClementem a podmíněně i s prvním kolem draftu za Chrise Stewarta, Kevina Shattenkirka a podmíněný výběr ve druhém kole draftu NHL. Už v den výměny nastoupil poprvé za Avalanche v San José, kde byli poraženi 0:4 od tamějších Sharks. V jeho druhém zápase za Avalanche hrál 22. února 2011 proti svému bývalému klubu St. Louis Blues a pomohl při vítězství 4:3 vstřelením svého prvního gólu v dresu Colorada.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Jako produkt Amerického národního hokejového rozvojového programu debutoval za Spojené státy na Mistrovství světa v ledním hokeji do 17 let v roce 2005. Ve stejném roce vyhrál zlatou medaili s americkou reprezentací do 18 let na MS osmnáctiletých. V roce 2006 si připsal na MS do 18 let 10 kanadských bodů v 6 zápasech a pomohl tak reprezentaci k dalšímu zisku zlatých medailí z tohoto šampionátu a sám vyhrál Bob Johnson Award pro nejlepšího amerického hokejistu na mezinárodní scéně. V roce 2007 byl členem Amerického juniorského týmu, který získal na MS juniorů bronzové medaile. Johnson byl jmenován do All-Star Týmu turnaje a byl jmenován nejlepším obráncem turnaje. Také se stal prvním obráncem historie, který vyhrál kanadské bodování MS juniorů, když si připsal 10 bodů za 4 góly a 6 asistencí. V Americké reprezentaci dospělých hrál na Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru, kde získal stříbrnou medaili poté co ve finále podlehli Kanadě v prodloužení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Erik Robert Johnson (* 21. března 1988, Bloomington, Minnesota, USA) je americký hokejový obránce hrající v týmu Colorado Avalanche v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Erik Robert Johnson (born March 21, 1988) is an American ice hockey defenseman and alternate captain for the Colorado Avalanche in the National Hockey League (NHL). Nicknamed the \"Condor\", Johnson formerly played for the St. Louis Blues, with whom he began his NHL career. Additionally, he has represented the United States in numerous tournaments. Johnson, the first overall pick in the 2006 NHL Entry Draft, was drafted by the Blues from USA Hockey's National Team Development Program and played one season at the University of Minnesota before joining the NHL with St. Louis in 2007–08.", "id": 993161} {"src_title": "Ehud Manor", "tgt_title": "Ehud Manor", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v mošavu Binjamina ještě za dob britské mandátní Palestiny a měl dva bratry (Cviho a Jehudu). Po absolvování povinné vojenské služby v Izraelských obranných silách vystudoval literaturu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a komunikaci v New Yorku. Během studií v New Yorku se seznámil se svou budoucí manželkou Ofrou Fuchsovou a dva měsíce po seznámení se s ní oženil. Společně měli tři děti: Gali, Libi a Jehudu. V 60. letech začal pracovat v rozhlasu jako hudební redaktor a v té době si hebraizoval své příjmení z Weinera na Manora. Během své kariéry napsal přes 1250 písní, včetně \"Ejn li erec acheret\", \"Brit olam\", \"ba-Šana ha-ba'ah\", \"Zo jalduti ha-šnija\" či \"Achi ha-ca'ir Jehuda\". Poslední zmíněnou napsal na památku svého bratra Jehudy, který zahynul během opotřebovací války v roce 1968. Byl autorem textů řady izraelských písní, které usilovaly o vítězství v soutěži Eurovision Song Contest, včetně vítězné písně \"Abanibi\" z roku 1978 a písní \"Chaj\" z roku 1983, \"Ze Rak Sport\" z roku 1992, \"Le-ha-amin\" z roku 2004 a \"Zman\" z roku 2005. Během svého života přeložil do hebrejštiny na 630 děl (např. od Shakespeara, Molièra), muzikálů (např. Vlasy) a písní. Zemřel ve svém domě v Binjamině na srdeční zástavu. O několik let dříve se úspěšně vyléčil z rakoviny plic.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1998 mu byla udělena Izraelská cena za hebrejskou hudbu. Týden před jeho smrtí oznámila Bar-Ilanova univerzita záměr udělit Manorovi čestný doktorát. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců zvolen 3. největším Izraelcem všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ehud Manor (: אהוד מנור, rodným jménem Ehud Weiner; 13. července 1941 – 12. dubna 2005) byl izraelský autor písní, překladatel a rozhlasová a televizní osobnost.", "tgt_summary": "Ehud Manor (Hebrew: אהוד מנור; born Ehud Weiner; July 13, 1941 – April 12, 2005) was an Israeli songwriter, translator, and radio and TV personality.", "id": 1020538} {"src_title": "Wassily Leontief", "tgt_title": "Wassily Leontief", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině profesora ekonomie se starověreckou obchodnickou tradicí, v roce 1921 vstoupil na Petrohradskou univerzitu a v roce 1924 získal titul, odpovídající magistrovi ekonomie. Protože se aktivně zasazoval za akademickou svobodu, byl několikrát zadržen Čekou a v roce 1925 dostal povolení emigrovat. V Berlíně pokračoval ve studiu a roku 1928 promoval u W. Sombarta na téma cyklických toků v ekonomice. V letech 1927-1930 pracoval v ekonomickém výzkum na univerzitě v Kielu a roku 1931 odjel do USA, kde také pracoval v ekonomickém výzkumu. Roku 1932 se oženil s básnířkou E. Marksovou a nastoupil na Harvardovu univerzitu, ale během 2. světové války pracoval pro vládní strategický výzkum a teprve 1946 byl jmenován profesorem. Od roku 1948 vedl ekonomický výzkum na Harvardu a v následujících letech vytvořil pokusný model americké ekonomiky, rozdělené na 500 sektorů, a na prvních počítačích se pokusil o jeho řešení. Od roku 1965 předsedal správní radě Harvardovy univerzity a roku 1975 přešel na Newyorskou univerzitu, kde vedl ekonomický výzkum.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Vyvinul nový model obecné rovnováhy a vypracoval metodu analýzy vstupů a výstupů: výstupy jednoho odvětví tvoří vstupy jiných a naopak. Tato metoda tedy bere v úvahu postupující dělbu činností v moderním hospodářství a činí ji východiskem pro analýzu. Tím se ekonomická věda silně matematizovala a zároveň začala silně opírat o empirická data. Formuloval také tak zvaný „Leontijevův paradox“ v zahraničním obchodě, který popírá, že by země s velkým podílem kapitálu musela vyvážet převážně kapitálově náročné produkty. O jeho platnosti se stále diskutuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Kromě Nobelovy ceny obdržel 15 čestných doktorátů, japonský Řád vycházejícího slunce, byl důstojníkem Řádu čestné legie, komandérem Řádu umění a literatury a držitelem dalších ocenění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wassily Wassilyovich Leontief (rusky \"Васи́лий Васи́льевич Лео́нтьев\"; 5. října 1905 Mnichov – 5. února 1999 New York) byl rusko-americký ekonom známý především výzkumem toho, jaký vliv mají jednotlivé sektory hospodářství na sebe navzájem. V roce 1973 získal Nobelovu cenu za rozvoj ekonomické vědy za „rozvoj input-output analýzy a její aplikaci na důležité ekonomické problémy“. Tři z jeho studentů také získali tuto cenu (Paul A. Samuelson 1970, Robert Solow 1987, Vernon L. Smith 2002).", "tgt_summary": "Wassily Wassilyevich Leontief (; August 5, 1905 – February 5, 1999), was a Russian-American economist known for his research on input-output analysis and how changes in one economic sector may affect other sectors. Leontief won the Nobel Committee's Nobel Memorial Prize in Economic Sciences in 1973, and four of his doctoral students have also been awarded the prize (Paul Samuelson 1970, Robert Solow 1987, Vernon L. Smith 2002, Thomas Schelling 2005).", "id": 1084926} {"src_title": "Steve Mason", "tgt_title": "Steve Mason (ice hockey)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Mason vyrostl v rodném městě Oakville v kanadské provincii Ontario, kde hrál lední hokej až do dorosteneckého věku, kdy se přestěhoval do vyšší úrovně, do klubu Oakville Rangers harjícím v lize OMHA. V roce 2004 byl vybrán v 11. kole Prioritního draftu OHL týmem London Knights. V sezóně 2004-05 vyhrál s klubem Grimsby Peach Kings titul v lize OHA Jr. C. Steve Mason začal svou juniorskou kariéru v klubu London Knights, v lize Ontario Hockey League. Poté co odchytal ve své nováčkovské sezóně 12 zápasů, byl v roce 2006 draftován Columbusem Blue Jackets ve 3. kole na celkově 69. místě. Mason začal sezónu 2007-08 v Columbusu, ale do Londonu se vrátil poté co dělal náhradníka ve dvou zápasech NHL. V době, kdy hrál na MS juniorů 2008, byl vyměněn v OHL z Londonu do klubu Kitchener Rangers. Poté co se vrátil z MS juniorů na kterém s národním týmem Kanady získal zlatou medaili, byl povolán do klubu Blue Jackets, kvůli zdravotním problémům jejich brankářů. Nenastoupil, ale ani v jednom zápase a byl brzy odeslán do Kitcheneru. Před koncem sezóny si Mason zranil koleno, ale i přesto nastupoval v playoff. Poté co v prvním kole porazili Plymouth Whalers, podrobil se astroskopické operaci kolene, kvůli čemuž vynechal zbytek playoff včetně Memorial Cupu. Tým nakonec playoff OHL vyhrál i bez Masona, ale v Memorial Cupu byli poraženi týmem Spokane Chiefs. Před jeho blížící se první sezónou podstoupil druhou operaci kolene, což ho přimělo k tomu, aby vynechal první měsíc ligy American Hockey League, kde měl nastupovat za Syracuse Crunch. Krátce po připojení se k týmu Crunch byl 4. listopadu 2008 povolán do Columbusu, kde nahradil zraněného brankáře Pascala Leclaira. V NHL debutoval 5. listopadu 2008, při porážce 4:5 s Edmontonem Oilers. 22. listopadu 2008 vychytal své první čisté konto v NHL, když chytil všech 15 střel při vítězství 2:0 nad Atlantou Thrashers. Mason pokračoval jako týmová jednička i po návratu Leclaira po zranění a byl vyhlášen nováčkem měsíce listopadu, když si připsal 5 vítězství, 2 porážky a 2 vychytaná čistá konta. Poté co vychytal 3 čistá konta po sobě proti Philadelphii Flyers, Los Angeles Kings a Anaheimu Ducks byl jmenován i nováčkem prosince. Díky svým výsledkům byl vybrán do sestavy nováčků v utkání NHL YoungStars Game, ale nakonec jej vynechal. Později se ukázalo, že Mason trpěl mononukleózou. 8. února 2009 byl napsán na listinu zraněných. K týmu se vrátil 13. února 2009 a pomohl Blue Jackets k vítězství 3:2 nad Detroitem Red Wings. Po sezóně vyhrál Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka sezóny NHL a dostal tak přednost před dalšími kandidáty Krisem Versteegem z Chicaga Blackhawks a Bobby Ryanem z Anaheimu Ducks. Také byl nominován na Vezinovu Trofej pro nejlepšího brankáře sezony NHL společně s Timem Thomasem z Bostonu Bruins a Niklasem Backströmem z Minnesoty Wild. Trofej nakonec vyhrál Tim Thomas.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Mason reprezentoval Kanadu do 20 let v osmi utkáních Super Series 2007 proti juniorům Ruska. Později dovedl Kanadu ke zlatým medailím na MS juniorů 2008 v Pardubicích, v České republice. Když ve finále porazili Švédsko 3:2 a Mason byl vyhlášen hráčem zápasu. Také byl jmenován do All-Star Týmu turnaje. Současně byl vyhlášen nejlepším brankářem a nejlepším hráčem šampionátu. Po jeho prvním ročníku NHL byl pozván na letní soustředění Kanadské reprezentace před Olympijskými Hrami 2010 ve Vancouveru. Nominován, ale nakonec nebyl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Steve Mason (* 29. května 1988, Oakville, Ontario, Kanada) je kanadský hokejový brankář hrající v týmu Winnipeg Jets v severoamerické NHL.", "tgt_summary": "Steve Mason (born May 29, 1988) is a Canadian former professional ice hockey goaltender who is currently the Director of Goalie Development for the Oakville Rangers of the Ontario Minor Hockey Association (OMHA). He was selected 69th overall in the 2006 NHL Entry Draft by the Columbus Blue Jackets. Playing major junior in the Ontario Hockey League (OHL), Mason spent three seasons with the London Knights and Kitchener Rangers. In the 2006–07 season, he was named OHL Goaltender of the Year. He joined the Blue Jackets in 2008–09 and won the Calder Memorial Trophy as rookie of the year. Internationally, he won a gold medal with Team Canada at the 2008 World Junior Championships while earning tournament MVP and Best Goaltender honours.", "id": 1977774} {"src_title": "Cam Ward", "tgt_title": "Cam Ward", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Ward strávil juniorskou kariéru v klubu Red Deer Rebels, v lize Western Hockey League. V sezóně 2000/01 hrál za Rebely v jednom zápase. Od té doby chytal v Red Deeru další tři celé sezóny, během kterých se dvakrát dostali do finále WHL. Při Vstupním draftu NHL 2002 byl vybrán na 25. místě celkově týmem Carolina Hurricanes. Po absolvování WHL se na dvě sezóny přesunul do nižší severoamerické ligy AHL, kde hrál za Lowell Lock Monsters.", "section_level": 2}, {"title": "NHL.", "content": "13. května 2004 podepsal Ward s Hurricanes několikaletý kontrakt. V sezóně 2005-06 Ward převážně sekundoval švýcarskému brankáři Martinu Gerberovi. Poprvé chytal Ward v NHL 5. října 2005 proti Tampě Bay Lightning, když si Gerber poranil podkolenní šlachu a Ward byl povolán za něj a chytil 10 z 11 střel při porážce 2:5. Svůj druhý zápas hrál o dva dny později na domácím hřišti proti Pittsburghu Penguins, kdy nakonec zvítězili 3:2 po samostatných nájezdech a Ward v nájezdech vychytal Maria Lemieuxe, Žigmunda Pálffyho a Sidneyho Crosbyho. Díky svým výsledkům ve své první sezóně v NHL se dostal do širšího výběru Kanady 81 hokejistů pro Zimní Olympijské hry 2006. Byl jedním z devíti brankářů, ovšem do konečné nominace se nedostal. Postupně jeho výkonnost v sezóně klesla a zhoršil si tak statistiky. Po vydařeném playoff NHL 2006 byl Ward povýšen na stálou jedničku týmu Hurricanes. V sezónách 2006-07 a 2007-08 zaznamenal 30 a 37 vítězství, ale s Hurricanes chyběli v obou letech v playoff, ale v sezóně 2008-09 se dostali v playoff do finále východní konference, ve kterém byli vyřazeni pozdějším vítězem Stanley Cupu Pittsburghem Penguins. Po špatném začátku v sezóně 2009-10 se Ward zranil 8. listopadu 2009, když se řízl na noze o brusli útočníka Ricka Nashe z Columbusu Blue Jackets. Toto zranění si vyžádalo čtyřtýdenní absenci. Po návratu zaznamenal 18 vítězství a 23 porážek a s Carolinou nepostoupili do playoff. V roce 2007 byl členem Kanadského národního týmu na MS v Moskvě, v Rusku, kde vyhráli zlaté medaile, když ve finále porazili Finsko 4:2 a v roce 2008 v Kanadě získali po porážce ve finále 4:5 s Ruskem stříbrné medaile.", "section_level": 2}, {"title": "Playoff NHL 2006.", "content": "V prvním kole playoff 2006 už Hurricanes prohrávali o dva zápasy s Montrealem Canadiens. Poté nahradil trenér Peter Laviolette brankáře Martina Gerbera za Cama Warda a Ward dovedl Hurricanes k vítězství nad Canadiens. V dalším kole vyřadili New Jersey Devils, kde chytal Wardův idol Martin Brodeur. Ve finále východní konference vyřadili Buffalo Sabres a ve finále celého playoff porazili v sedmizápasové bitvě Edmonton Oilers. Ward byl prvním brankářem od dob Patricka Roye, který dokázal ve své premiérové sezóně v NHL vyhrát Stanley Cup. Ward byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem playoff, za což získal Conn Smythe Trophy.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v Nemocnici Svatého Pavla v Saskatoonu, v Kanadě. Cam Ward je druhé dítě Kena a Lurel Wardových a je prostředním sourozencem sester: mladší Chelsea a starší Kendry. Vyrůstal v Saskatoonu a později v Sherwood Parku v kanadské provincii Alberta, kam se rodina odstěhovala, když bylo Camu Wardovi 10 let. Cam Ward má syna, který se narodil 24. listopadu 2010.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cameron Kenneth Ward (* 29. února 1984, Saskatoon, Saskatchewan, Kanada) je bývalý kanadský hokejový brankář, naposledy hrající v týmu Chicago Blackhawks v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Cameron Kenneth Ward (born February 29, 1984) is a Canadian former professional ice hockey goaltender. He played the majority of his fifteen-year professional career for the Carolina Hurricanes of the National Hockey League (NHL). He played for the Chicago Blackhawks during his final season before signing a one-day contract to officially retire as a Hurricane in 2019. Ward was born in Saskatoon, Saskatchewan, growing up there and in the Edmonton suburb of Sherwood Park, Alberta. During his three-year junior career in the Western Hockey League (WHL) with the Red Deer Rebels, he was selected 25th overall by the Hurricanes in the 2002 NHL Entry Draft. After a season with the Hurricanes' American Hockey League (AHL) affiliate, the Lowell Lock Monsters, he won the Stanley Cup with the Hurricanes in 2006, winning the Conn Smythe Trophy as the most valuable player in the playoffs. He became the first starting goaltender to win the Stanley Cup as a rookie since Patrick Roy in 1986.", "id": 247125} {"src_title": "Aziz Nesin", "tgt_title": "Aziz Nesin", "src_document": [{"title": "Pseudonymy.", "content": "Většinou psal pod jménem \"Aziz Nesin\", původním jménem svého otce, pod tímto pseudonymem začínal publikovat. Psal pod více než padesáti literárními pseudonymy (noms de plume), například \"Vedia Nesin\", což bylo jméno jeho první manželky. Toto jméno použil pro publikování milostné poezie v časopise \"Yedigün\".", "section_level": 1}, {"title": "Životopis.", "content": "Nesin se narodil v roce 1915 v Heybeliada, na jednom z Princových ostrovů v Istanbulu, v dobách Osmanské říše.Je krymskotatarského původu. Po ukončení několikaleté služby vojáka z povolání stal se editorem řady satirických socialistických časopisů. Několikrát byl pro své politické názory uvězněn a hlídán National Security Service, (turecky MAH ). Jako usvědčující důkazy posloužila krádež dvou koz a jejich následný prodej za 35 lir, během vojenské služby. Nesin hlasitě obviňoval útisk a útlak prostých lidí. Zaměřoval se na satirizování byrokracie a odhalování ekonomických nespravedlností. Aziz Nesin obdržel mnoho cen v Turecku, Itálii, Bulharsku a dřívějším Sovětském svazu. Jeho práce byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Později se o něm říkalo, že je jediným tureckým autorem, který se uživí pouze psaním. 6. června 1956 se oženil se spolupracovnicí z časopisu \"Akbaba\", Meral Çelen. V roce 1972 založil Nadaci Azize Nesina. Jejím cílem je vzít každý rok čtyři chudé, strádající děti do domova Nadace a poskytnout jim vše potřebné – ochranu, vzdělání a trénink, nástup do základní školy, dokud nenastoupí do zaměstnání. Aziz Nesin daroval Nesinově organizaci všechna práva na svoje díla nejen v Turecku, ale i ve všech ostatních zemích, včetně vydaných knih, odehraných her, všechna práva na filmy a všechna díla odvysílaná v televizi nebo rozhlase. Aziz Nesin byl politický aktivista. Po státním vojenském převratu v roce 1980, provedeném Kenanem Evrenem, byla inteligence utlačována. Nesin vedl skupinu intelektuálů, která vystupovala proti vojenské vládě, zejména vydáním Petice intelektuálů (Aydınlar Dilekçesi) Psal uvolněnou řečí, nekompromisně kritizoval zejména islám. Na začátku roku 1990 začal překládat kontroverzní román Satanské verše Salmana Rushdieho. Tím se stal terčem islámských radikální organizací, které získávaly popularitu napříč Tureckem. 2. července 1993, během návštěvy multikulturního festivalu ve městě Sivas, shromáždil se kolem hotelu Madimak, ve kterém byli ubytováni návštěvníci festivalu, dav organizovaný islámskými radikály a dožadovali se práva Sharia a smrti nevěřících. Po hodinách obléhání zapálil dav hotel. Poté, co se plameny rozšířily do prvního patra, uprchl Nesin a další hosté z hotelu. Zabito bylo 37 lidí. Tato událost, známá jako sivaský masakr, byla viděna jako hlavní útok na svobodu projevu a lidská práva v Turecku, a ještě více rozšířila propast mezi nábožensky a světsky smýšlejícími lidmi. Poslední roky života věnoval boji proti nevědomosti a náboženskému fundamentalismu. Aziz Nesin zemřel 6. Července 1995 na infarkt, po autogramiádě ve městě Çeşme. Po smrti byl pohřben na neznámém místě na půdě patřící Nesinově nadaci, bez obřadu, jak napsal ve své závěti. (Turecky \"Sosyalizm Geliyor Savulun!\") výběr tří povídek ze sbírky povídek, kniha vyšla v zrcadlovém anglicko-tureckém překladu v sérii anglicko-tureckých knih. Kniha pro děti podle stejnojmenné knihy Azize Nesina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aziz Nesin (20. prosince 1915 jako Mehmet Nusret Nesin – 6. července 1995) byl známý turecký spisovatel a humorista, autor více než jednoho sta knih.", "tgt_summary": "Aziz Nesin (; born Mehmet Nusret, 20 December 1915 – 6 July 1995) was a Turkish writer, humorist and the author of more than 100 books. Born in a time when Turks did not have official surnames, he had to adopt one after the Surname Law of 1934 was passed. Although his family carried the epithet \"Topalosmanoğlu\", after an ancestor named \"Topal Osman\", he chose the surname \"Nesin\". In Turkish, \"Nesin?\" means, \"What are you?\".", "id": 2062602} {"src_title": "David Storl", "tgt_title": "David Storl", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Je mistrem světa do 17 let (2007), juniorským mistrem světa (2008) a juniorským mistrem Evropy (2009). V roce 2010 obsadil 7. místo na halovém MS v katarském Dauhá a 5. místo na evropském šampionátu v Barceloně. V roce 2011 vybojoval na halovém ME v Paříži výkonem 20,75 metru stříbrnou medaili. Halovým mistrem Evropy se stal jeho krajan Ralf Bartels, který ve finále jako jediný přehodil jednadvacet metrů (21,16 m). V témže roce se stal v Ostravě mistrem Evropy do 23 let a získal zlatou medaili na světovém šampionátu v jihokorejském Tegu, kde si vylepšil osobní rekord až na 21,78 metru. Titul v soutěži koulařů obhájil v roce 2013 v Moskvě. O dva roky později v Pekingu vybojoval stříbrnou medaili. Při startu na mistrovství světa v Londýně v roce 2017 postoupil do finále, medaili však nezískal. Třikrát za sebou se stal mistrem Evropy ve vrhu koulí - v letech 2012, 2014 a 2016.V Berlíně v roce 2018 sice čtvrtý evropský titul v řadě nevybojoval, v soutěži koulařů obsadil \"až\" třetí místo. Na olympiádě v Londýně v roce 2012 skončil v koulařském finále druhý, o čtyři roky později v Rio de Janeiro pak sedmý. Ze světových halových šampionátů získal tři stříbrné medaile - v letech 2012, 2014 a 2018. Kompletní sbírku medailí má také z evropských halových šampionátů (po pařížském stříbru z roku 2011 následoval titul mistra Evropy v roce 2015, bronzová medaile o dva roky později a opět stříbro z Glasgow v roce 2019).", "section_level": 1}], "src_summary": "David Storl (* 27. července 1990, Rochlitz, Sasko) je německý atlet, jehož specializací je vrh koulí, dvojnásobný mistr světa v této disciplíně.", "tgt_summary": "David Storl (born 27 July 1990) is a German track and field athlete who specialises in the shot put. He was successful on the youth and junior athletics circuit, winning gold medals at the World Youth Championships and World Junior Championships. Storl won his first senior medal, a silver, at the 2011 European Athletics Indoor Championships. He held the world junior record of 22.73 m with the 6 kg shot. His personal best with the senior implement is 22.20 m. He won the gold medal in the shot put competition at the 2011 World Championships in Athletics, and the Silver Medal at the 2012 Summer Olympics. Storl is one of only nine athletes (along with Valerie Adams, Usain Bolt, Veronica Campbell-Brown, Jacques Freitag, Yelena Isinbayeva, Kirani James, Jana Pittman, and Dani Samuels) to win world championships at the youth, junior, and senior level of an athletic event. Storl uses the glide technique for shot putting.", "id": 311285} {"src_title": "Joseph Carl Robnett Licklider", "tgt_title": "J. C. R. Licklider", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Licklider se narodil v St. Louis v Missouri jako jedináček v rodině učitele Josepha Parrona Licklidera (* 1873) a jeho ženy Margaret Robnettové Lickliderové (* 1881). Vystudoval fyziku, matematiku a psychologii na Washington University v St. Louis, kde v roce 1937 získal titul bakaláře. Roku 1938 obdržel magisterský titul v psychologii. V roce 1942 získal titul Ph.D. v psychoakustice na University of Rochester za dizertační práci \"An Electrical Investigation of Frequency-Localization in the Auditory Cortex of the Cat\". V letech 1943 až 1946 pracoval v Psychoakustické laboratoři Harvardovy univerzity pod záštitou Office of Strategic Research and Development a National Defense Research Council, kde se zabýval lidskou komunikací a zpracováním informací. V letech 1948-1949 byl konzultantem U. S. Navy Electronics Laboratory. Během druhé světové války, kdy řešil problém odstraňování šumů při letecké rádiové komunikaci, se začal zajímat o informační technologie. V červenci 1950 se přesunul na Massachusettský technologický institut (MIT) jako associate professor a působil zde v komisi, která dala vzniknout Lincolnově laboratoři, kde se později rozvíjel projekt Semi-Automatic Ground Environment (SAGE). Na MIT vedl v letech 1950–1957 Akustickou laboratoř. V letech 1957–1962 vykonával funkci viceprezidenta BBN Technologies (Bolt, Beranek & Newman), kde pořídil první počítač PDP-1 (v roce 1959), na němž poprvé veřejně demonstroval time-sharing (sdílení času). Mezi lety 1958–1959 zastával funkci prezidenta Acoustical Society of America, kde byl v letech 1952–1955 členem výkonné rady. Od října 1962 do roku 1964 působil jako první ředitel Information Processing Research and Behavioral Science projektu ARPA, který se později přejmenoval na Information Processing Technigy Office (IPTO). V roce 1963 byl jmenován ředitelem Behavioral Sciences Command & Control Research v ARPA. Po odchodu z ARPA pracoval v Thomas J. Watson Research Center firmy IBM v Yorktown Heights ve státě New York. V letech 1968–1971 řídil projekt MAC na MIT a přednášel jako profesor na katedře elektroninženýrství. Do penze odešel v roce 1985, kdy byl jmenován emeritním profesorem. Zemřel na komplikace po astmatickém záchvatu v roce 1990 v Symmes Hospital v Arlingtonu ve státě Massachusetts. S manželkou Albertou Louise Carpenterovou Thomasovou (* 1919) se oženil 20. ledna 1945, vychoval s ní syna Tracyho Robnetta (* 1947) a dceru Lindu Louise Smith (* 1949).", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Informační a počítačová věda.", "content": "J. C. R. Licklider vybudoval roku 1962 oddělení Command and Control (později IPTO) v ARPA, které se za jeho působení zaměřovalo především na základy zpracování informací. V IPTO vytvořil koncept „Intergalaktická počítačová síť“, která se uskutečnila za 10 let (1973) v rámci Internet Program, i když v omezené míře, neboť spojovala jen firmy, univerzity a instituce, které se zabývaly vojenským výzkumem. Ta měla sestávat z tisíců počítačů umístěných po celém světě, které by umožnily komukoliv přístup k datům a programům z jakéhokoliv místa, přesně to, co nám umožňuje dnes internet. Tuto koncepci spojoval výzkum systémů sdílení času, počítačové grafiky a vylepšení programovacích jazyků se zaměřením na integrovaný provoz sítě. IPTO vzniklo pro vývoj SAGE (Semi Automatic Ground Environment), jehož úkolem bylo spojit všechny radary včasného varování po celé zemi. Licklider tento projekt pokládal za vhodný pro vznik globální demokratické sítě. V dubnu roku 1963 poslal svým kolegům zprávu, v níž popsal překážky, které bude třeba zdolat při budování time-sharingové počítačové sítě za využití pouze (tehdy) dostupného softwaru. Před svým odchodem Licklider vybral Lawrence Robertse, aby řídil projekt implementace sítě, díky myšlenkám z tohoto projektu později vznikl ARPANET. Lickliderova myšlenka o intergalaktické počítačové síti není až tak vzdálená dnešní situaci. Další oblastí, do které Licklider výrazně přispěl, je interakce mezi člověkem a počítačem. Prezentoval návrh pro stanovení různých typů vzájemného působení člověka a počítače v závislosti na velikosti počítače a komplikovanosti úlohy. Toto uspořádání vysvětlovalo různorodost použití při řešení problémů (problem solving). Navrhoval plán propojení malého počítače s tím velkým, který by tak pracoval jako satelit buď v dávkovém, či interaktivním vícepřístupovém režimu. Brzy však vyšlo najevo, že bude potřeba nové generace typů počítačů a uživatelů s příslušným vzděláním.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovnictví.", "content": "J. C. R. Licklider v 60. letech na MIT studoval možnost transformace knihoven s využitím digitálních počítačů (na rozdíl od Bushe, který vycházel z analogových technologií, přestože znal číslicové počítače). V knize Libraries of the Future v roce 1965 Licklider udělal výzkum a vývoj potřebný k realizaci použitelné digitální knihovny. Ve výzkumu také nastínil vizi digitální knihovny po 30 letech, tedy v roce 1994. Celkově jsou jeho předpovědí přesné a mnohé z nich se vyplnily. Licklider podcenil výsledky, kterých lze dosáhnout využitím výpočetní síly. Na druhou stranu podcenil pokrok založený za umělé inteligenci a počítačových metodách zpracování přirozeného jazyka. V roce 1961 na přání Rady pro knihovní zdroje (Council on Library Resources – CLR) s týmem spolupracovníků vypracoval studii, která se zabývala knihovnami budoucnosti. Na základě této studie vznikla kniha Libraries of the Future. Licklider napsal mnoho článků na téma aplikace počítačů v knihovnách, představil koncept digitálních počítačů a telekomunikací uvnitř procesu ukládání a vyhledávání informací.", "section_level": 2}, {"title": "Hardware.", "content": "Je autorem teorie počítačových decentralizovaných systémů, tzv. celulárních automatů. Licklider navrhl několik „nástrojů“, např. světelné pero určité velikosti, tvaru a váhy. Staršími pracemi Licklidera a Vannevara Bushe se inspiroval Douglas Engelbart při tvorbě prvních monitorů umožňujících provoz vektorové grafiky na MIT a Stanfordu. Krátce před jeho odchodem do důchodu vyvinul systém, díky němuž bylo možné tvořit programy pomocí kreslení diagramů na počítačovou obrazovku místo psaní číselných a symbolických vyjádření.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní vědy.", "content": "Zabýval se také experimentální psychologií a psychoakustikou. V psychoakustice vešel ve známost díky článku \"Duplex Theory of Pitch Perception (Duplexní teorie vnímání výšky tónů)\" z roku 1951, vydanému v časopisu Expertia VII., pro nesčetné citace se v roce 1979 dočkal opětovného vydání v knize Physiological Acoustics, kterou sestavil Earl Schubert. Tato teorie formovala základy moderních modelů vnímání výšky tónů.", "section_level": 2}, {"title": "Význam J. C. R. Licklidera pro informační vědu a knihovnictví.", "content": "Největší význam Licklidera v oboru informační a počítačové vědy lze považovat jeho prosazování ideje počítače jako inteligentního partnera při řešení problémů, a ne naprogramovaného železného asistenta. Považoval počítač za partnera v procesu tvorby. Chápal dialog mezi počítačem a člověkem za možnost, jak dát nový popud pro vznik nového kreativního procesu prostřednictvím vhodného rozhraní (HCI – Human-Computer Interaction). Návrh tohoto rozhraní byl publikován v březnu 1960 v článku Man-Computer Symbiosis. Šlo o tom, aby byl počítač více vnímavý k požadavkům uživatele. Dalším důležitým počinem se stalo vyslovení teze time-sharingu (sdílení času, tj. jeden počítač může být současně obsluhován více osobami), který by umožnil zlepšení spolupráce člověka a počítače. Tento nápad se podle Ruth M. Davisové poprvé objevil v jeho článku Man-Computer Symbiosis. Jako první akademik rozpoznal potenciál spolupráce člověka a počítače, který podle něj neměl jen počítat a skladovat data, ale měl asistovat člověku při myšlení, porozumění a rozhodování. Předpokládal zapojení počítačů do učícího procesu člověka. Licklider v 60. letech 20. století předpověděl, že se počítače stanou komunikačním nástrojem. Přes konvenční názory, které předpokládaly, že se počítače nebudou lidské inteligenci pomáhat, ale konkurovat jí, Licklider prohlašoval, že se počítače mohou stát tvůrčím partnerem, instrumentem rozšíření lidské intelektuální schopnosti a zefektivnit práci lidí. Ve funkci ředitele projektu IPTO se snažil podporovat postgraduální studium počítačové vědy (computer science) na amerických univerzitách, a to nejen finančními prostředky. V knihovnictví vešel ve známost hlavně díky své knize Libraries of the Future, ve které nastiňuje nutné budoucí kroky pro digitalizaci knihoven.", "section_level": 1}, {"title": "Významné publikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Man-Computer Symbiosis.", "content": "Článek \"Man-Computer Symbiosis\" (Symbióza člověka a počítače) napsal v roce 1960 jako zprávu z menšího výzkumu v BBN. Rozvíjí zde potřebu jednoduché synergické interakce mezi počítači a jejich uživateli. Objevila se tu poprvé jeho idea, že za pár let se lidské mozky a počítače pevně spojí a výsledně budou uvažovat tak, jak by lidský mozek nikdy nedokázal. Licklider věřil ve velký potenciál počítačů, považoval je za efektivní a kreativní spolupracovníky člověka v lidsko-strojové interakci (tzn. symbióze člověka a počítače) a při řešení problémů. Všechny služby měly nabízet samostatný přínos při sdílení nákladů, tudíž přínos měl převyšovat náklady. Ovšem Licklider jako první upozornil, že tomu tak pokaždé není, jako první důvod se projevilo nižší využití kapacity velkých, výkonných počítačů. Druhým problémem se ukázaly nesnáze uživatelů pracovat a chápat interaktivní počítačové jazyky.", "section_level": 2}, {"title": "Libraries of the Future.", "content": "Knihu \"Libraries of the Future\" (Knihovny budoucnosti) napsal v roce 1965 a naznačil zde první vizi knihovny plně založené na počítačích. Popud ke vzniku této studie dala v roce 1961 Rada pro knihovní zdroje (Council on Library Resources – CLR) při Fordově nadaci, která Lickliderovu týmu zadala požadavek na studii o budoucnosti knihoven, jako cílový byl uveden rok 1994. Studie vznikla ze sponzorských peněz CLR jako zpráva z dvouletého výzkumu, který se uskutečňoval od listopadu 1961 do stejného měsíce roku 1963 v laboratořích firmy BBN Technologies. Studie nabízí důkladnou diskuzi o možnostech a omezeních využití počítačů pro knihovny. Autor, který již v 60. letech na MIT studoval možnosti přeměny knihoven pomocí digitálních počítačů, poprvé prezentuje všeobecnou úpravu celého knihovnického systému, jaký by měl být v budoucnosti. Definoval tu, jak musí informační technologie pokročit, aby bylo možné vytvořit skutečně funkční digitální knihovnu. Například předpovídal, že pokud se tehdejší rychlost RAM zdvojnásobí každé dva roky (jak se tomu dělo v té době), tak bude možné po počítače zaznamenat celou odbornou literaturu již v roce 1985, tato vize se ovšem nenaplnila. Naopak potvrdila se jeho představa, že cena informací a znalostí bude rychle narůstat. Za nesmírně důležité považoval překročení interdisciplinárních bariér mezi jednotlivými vědami, které by měly mezi sebou více spolupracovat. Obecně jsou jeho vize budoucnosti knihoven velice výstižné, část představ se naplnila, často však v jiné podobě, než očekával Lickliderův tým, který například nedocenil hrubou výpočetní sílu a její výsledky a přecenil rychlost vývoje týkající se umělé inteligence (především předpoklad inteligentních odpovědí v přirozeném jazyce, který ovšem pouze naznačoval) a počítačového zpracování přirozeného jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Man-Computer Communication.", "content": "Studii \"Man-Computer Communication\" publikoval v roce 1968 ve třetím sborníku Annual Review of Information Science and Technology, který sestavoval Carlos A. Cuadra. V článku vyjadřuje radost nad dvěma propracovanými on-line programy první generace na sdílení času, a to CTSS100 (Compatible Time Sharing System) z MIT a TSS (Time Sharing System) z System Development Corporation (SDC).", "section_level": 2}, {"title": "The Computer as a Communication Device.", "content": "Knihu \"The Computer as a Communication Device\" (Počítač jako komunikační zařízení) napsal spolu s Robertem W. Taylorem v roce 1968. Studie se věnovala interpersonální počítačově mediované komunikaci a komunitám vytvářeným prostřednictvím této komunikace. Podle Andrewa Feenberga a Marie Bakardjievové se jedná o první práci tohoto zaměření. Autoři v ní předvídají užití počítačů zapojených do sítě k sociální interakci. Vyslovují tu vizi virtuální komunity jako „společenství geograficky separovaných členů, někdy seskupených v malých skupinách a někdy pracujících individuálně. Budou to komunity založené ne na společném místě, ale na společných zájmech.“ Tato verze počítá s omezeným počtem uživatelů a není spojená přímo s existencí Internetu. Počítač podle jejich prognózy bude moci „změnit povahu a hodnotu komunikace dokonce více, než je změnil tiskařský lis a televizní obrazovka“. Ovšem tato síť byla zaměřena pouze na vědecké pracovníky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Joseph Carl Robnett Licklider (11. března 1915, St. Louis – 26. června 1990, Arlington) byl americký informační vědec, počítačový teoretik a jeden z průkopníků kybernetiky a umělé inteligence, významná osobnost agentury ARPA. Působil na Massachusettském technologickém institutu a jako výzkumník ve společnosti BBN Technologies. Vyvinul myšlenku univerzální sítě v oddělení IPTO projektu ARPA Ministerstva obrany USA. V letech 1962–1963 a 1974–1975 řídil IPTO. Jeho článek \"Man-Computer Symbiosis\" předpovídal, že vzájemně provázané, „dohromady žijící“, pevně spojené lidské mozky a počítací stroje dokážou vzájemně propojit své silné stránky.", "tgt_summary": "Joseph Carl Robnett Licklider (; March 11, 1915 – June 26, 1990), known simply as J. C. R. or \"Lick\", was an American psychologist and computer scientist who is considered one of the most important figures in computer science and general computing history. He is particularly remembered for being one of the first to foresee modern-style interactive computing and its application to all manner of activities; and also as an Internet pioneer with an early vision of a worldwide computer network long before it was built. He did much to initiate this by funding research which led to much of it, including today's canonical graphical user interface, and the ARPANET, the direct predecessor to the Internet. He has been called \"computing's Johnny Appleseed\", for planting the seeds of computing in the digital age; Robert Taylor, founder of Xerox PARC's Computer Science Laboratory and Digital Equipment Corporation's Systems Research Center, noted that \"most of the significant advances in computer technology—including the work that my group did at Xerox PARC—were simply extrapolations of Lick's vision. They were not really new visions of their own. So he was really the father of it all\". This quotation from the full-length biography of him, \"The Dream Machine\", gives some sense of his impact:", "id": 1644707} {"src_title": "Robert Silverberg", "tgt_title": "Robert Silverberg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Už odmalička vášnivě četl. V roce 1956 úspěšně vystudoval anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě. Téhož roku se oženil s Barbarou Brownovou (v roce 1986 se rozvedl). Jeho druhou ženou se stala sci-fi autorka Karen Haberová v roce 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Raná tvorba.", "content": "S tvorbou začal už ve svých nedospělých letech, kdy odesílal své příspěvky do různých sci-fi časopisů. V roce 1949 začal vydávat sci-fi fanzin \"Spaceship\" a o 4 roky později prodal svou první literární práci časopisu \"Science Fiction Adventures\". Silverberg literárně debutoval v roce 1954 povídkou \"Gorgon Planet\" v magazínu \"Nebula\". Ve stejný rok mu byl publikován první sci-fi román pro mládež \"Revolt on Alpha C\". Sám přiznává, že šlo o dílo, které by co nejvíce splňovalo požadavky nakladatele . Příběh muže ve službách Hlídky je v duchu autorových oblíbených témat - nedůvěra v autoritu a v tradice. Ve svém raném literárním období se autor řídil potřebami trhu a často i dobovým vkusem čtenářů. Nevyužil naplno svůj talent, přesto vytvořil některé čtivé a přímočaré příběhy.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu sil.", "content": "O Robertu Silverbergovi se tvrdí, že průměrně napsal milion slov za rok , chrlil jeden příspěvek za druhým převážně do časopisů. V té době byl literární veřejnosti znám jako dobrý řemeslník, kterému chybí osobitost. Během první poloviny šedesátých let se pod patronátem Frederika Pohla (tou dobou šéfredaktora tří sci-fi magazínů, jenž mu poskytl tvůrčí volnost) postupně vypracoval na jednoho z nejnápaditějších a nejplodnějších autorů. Přestal se koncentrovat především na komerční stránku a vypracoval si vlastní osobitý styl. V tomto zhruba desetiletém období došlo v autorově tvorbě k prouhloubení charakterových vlastností postav. Nepolevil ve své vysoké produktivitě, ačkoli omezil publikování nežánrových a teoretických děl psaných pod pseudonymy. V roce 1959 ustal zájem o sci-fi literaturu a Silverberg dočasně přesunul své úsilí na jiné žánry. Jeho dílo čítá dvěstěpadesát erotických románů, okolo sta beletristických děl a nespočet povídek. Po roce 1972 se autorův zájem odvrací od sci-fi a po dvou románech \"The Stochastic Man\" a \"Shadrach in the Furnace\" následuje několikaletá pauza, jež ukončila spisovatelovo nejsilnější období. V tomto období se stává významným sestavovatelem antologií, v letech 1974-1976 byl jako editor po tři roky za sebou nominován na cenu Hugo .", "section_level": 2}, {"title": "Změna stylu.", "content": "Po čtyřleté odmlce se vrátil k psaní fantastiky románem \"Hrad lorda Valentina\" (angl. \"Lord Valentine's Castle\", 1980), v němž je detailně zpracováno prostředí planety Majipoor. Tento postup se stává charakteristickým pro toto pozdější období tvorby. V osmdesátých letech se autor věnuje historické fantastice, i v povídkové tvorbě. V rámci ambiciózního projektu transformoval Robert Silverberg trojici známých povídek Isaaca Asimova do románové podoby. Jde o následující povídky: Za své literární díla si vysloužil 5x cenu Nebula (přičemž byl 20x nominován) a 4x cenu Hugo (27 nominací). Soupeřil (a často prohrával) hlavně s Isaacem Asimovem. V roce 1999 byl jako živoucí legenda uveden do Síně slávy science-fiction autorů , roku 2003 získal cenu L.Rona Hubbarda a roku 2004 mu byl po zásluze přiznán titul velmistra žánru, nejvyšší možné žánrové ocenění . V roce 2007 se stal prezidentem Fantasy Amateur Press Association. Publikoval i pod pseudonymy Calvin M. Knox, Richard Greer, Bob Silverberg, Charles D. Hammer, David Challon, David Osborne, E. K. Jarvis, Hall Thornton, Ivar Jorgensen, Ivar Jorgenson, Ralph Burke, Alexander Blade, Clyde Mitchell, Gordon Aghill, Leonard G. Spencer, Robert Randall, S. M. Tenneshaw, Robert Arnette, Webber Martin, Dirk Clinton, Warren Kastel, T. D. Bethlen, George Osborne.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Tvorba Roberta Silverberga se vyznačuje psychologicky propracovanými postavami, problematickými sociálními tématy a pozoruhodně působivými popisy tísnivých a hostilních prostředí, s nimiž se člověk musí potýkat. Silverberg napsal i řadu nebeletristických knih pro děti a sestavil více než sedmdesát antologií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Silverberg (* 15. ledna 1935, Brooklyn, New York, USA) je americký spisovatel, jeden z autorů zlaté americké generace science fiction.", "tgt_summary": "Robert Silverberg (born January 15, 1935) is an American author and editor, best known for writing science fiction. He is a multiple winner of both Hugo and Nebula Awards, a member of the Science Fiction and Fantasy Hall of Fame, and a Grand Master of SF. He has attended every Hugo Awards ceremony since the inaugural event in 1953.", "id": 1936770} {"src_title": "Gid'on Hausner", "tgt_title": "Gideon Hausner", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve městě Lvov v Haliči, v tehdejším Rakousku-Uhersku, dnes Ukrajina. V roce 1927 přesídlil do dnešního Izraele. Navštěvoval střední školu v Tel Avivu a absolvoval obor filozofie na Hebrejské univerzitě. Kromě toho studoval právo na Jerusalem Law School a získal osvědčení pro výkon profese právníka. V mládí se zapojil do židovských jednotek Hagana. Během války za nezávislost v roce 1948 sloužil v izraelské armádě, kde působil u brigády Ecjoni. Na Hebrejské univerzitě přednášel obchodní právo.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "Byl aktivní v hnutí Machanot ha-olim a ve straně Miflaga progresivit (\"Progresivní strana\"). V letech 1960–1963 byl Generálním prokurátorem Státu Izrael (nejvyšší státní zástupce). Byl hlavním žalobcem v procesu s Adolfem Eichmannem. V roce 1969 se stal předsedou správní rady památníku obětí holokaustu Jad vašem. Poprvé zasedl do Knesetu po volbách v roce 1965, do nichž šel (jako do všech dalších) za stranu Liberalim acma'im. Nastoupil jako člen do parlamentního výboru pro zahraniční záležitosti a obranu a výboru pro ústavu, právo a spravedlnost. Mandát obhájil ve volbách v roce 1969, po nichž se opětovně stal členem výboru pro zahraniční záležitosti a obranu a výboru pro ústavu, právo a spravedlnost. Zvolení se dočkal i po volbách v roce 1973 (stal se členem výboru pro zahraniční záležitosti a obranu a výboru pro ústavu, právo a spravedlnost), i když v tomto případě na mandát poslance už v březnu 1974 rezignoval. Uspěl i ve volbách v roce 1977. Po nich zasedal coby člen ve výboru pro ústavu, právo a spravedlnost. Kromě toho v letech 1974–1977 zastával post ministra bez portfeje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gid'on Hausner (, 26. září 1915 – 15. listopadu 1990) byl izraelský generální prokurátor, politik a poslanec Knesetu za stranu Liberalim acma'im (Nezávislí liberálové).", "tgt_summary": "Gideon Hausner (, 26 September 1915 – 15 November 1990) was an Israeli jurist and politician. Between 1960 and 1963, he served as Attorney General and was later elected to the Knesset and served in the cabinet. Hausner is most widely known for heading the team of prosecutors at the war crimes trial of Adolf Eichmann in Jerusalem in 1961. Hausner is generally credited with exposing the Holocaust to the world in bold cross-examinations of Eichmann, but was criticized for showmanship. His judicial skill also set the precedent that the defense \"I was only following orders\" is not valid if such orders are wholly criminal and illegal. The prosecution succeeded in proving Eichmann's guilt, and Eichmann was found guilty on all charges, including crimes against humanity and crimes against the Jewish people. He was sentenced to death.", "id": 1635529} {"src_title": "Po'alej Agudat Jisra'el", "tgt_title": "Poalei Agudat Yisrael", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku a ideologie strany.", "content": "Hnutí bylo založeno v Polsku jako odborová organizace napojená na širší ultraortodoxní hnutí Agudat Jisra'el pod jménem Poalei Agudas Izrael. Po vzniku státu Izrael se Po'alej Agudat Jisra'el zapojili do činnosti odborové centrály Histadrut a vystupovala převážně v alianci s Agudat Jisra'el. V roce 1948 byl založen stranický deník ha-Kol vydávaný v Jeruzalémě. Kromě něj vydávala strana i deník Še'arim. Ve volbách roku 1949 kandidovala na společné kandidátce s dalšími nábožensky orientovanými stranami jako Agudat Jisra'el, ha-Po'el ha-Mizrachi, Mizrachi a Sdružením zbožných nezávislých v rámci společné střechové kandidátní listiny Sjednocená náboženská fronta, která celkem získala 16 mandátů a připojila se k vládě Davida Ben Guriona. Sjednocená náboženská fronta ale opakovaně nesouhlasila s některými kroky vlády, například v otázce vzdělávání v přistěhovaleckých táborech nebo vzdělávacího celostátního systému. Také požadovali, aby bylo zrušeno Ministerstvo přídělového systému a zásobování Izraele. Tyto spory vedly 15. října 1950 Ben Guriona k rezignaci. Poté, co byly rozpory vyřešeny, vznikla 1. listopadu nová vláda vedená opět Ben Gurionem, přičemž Sjednocená náboženská fronta zůstala členem koalice. Ve volbách roku 1951 se Sjednocená náboženská fronta rozložila na jednotlivé samostatné strany. Po'alej Agudat Jisra'el kandidovala samostatně a získala dva mandáty. Stala se členem další koaliční vlády Ben Guriona. Pak ale přispěla k pádu této vlády, opět kvůli sporům ohledně školského systému. Pak na delší dobu stála mimo vládu. Ve volbách roku 1955 kandidovala Po'alej Agudat Jisra'el společně s Agudat Jisra'el v rámci kandidátní listiny Chazit datit Toratit (\"Náboženská fronta Tóry\") a získala šest křesel. V průběhu funkčního období zůstala mimo vládu a dočasně změnila svůj název na Agudat Jisra'el-Po'alej Agudat Jisra'el, aby se pak vrátila k názvu Chazit Dati Toratit. Ve volbách roku 1959 opět kandidovala společná listina Chazit Dati Toratit, opět se ziskem šesti mandátů a stále mimo vládní koalici. 9. srpna 1960 se poslanecký klub Chazit Dati Toratit rozpadl, přičemž vznikl samostatný poslanecký klub Po'alej Agudat Jisra'el se dvěma mandáty a klub Agudat Jisra'el se čtyřmi poslanci. Po'alej Agudat Jisra'el se potom připojila ke koaliční vládě a její člen Binjamin Minc se stal ministrem poštovních služeb. Ve volbách roku 1961 kandidovala Po'alej Agudat Jisra'el samostatně a obdržela dva mandáty. Zůstala členem následujících vlád. Samostatnou kandidaturu provedla i ve volbách roku 1965, opětovně se ziskem dvou křesel v Knesetu. Zůstala součástí vládního tábora až do smrti premiéra Leviho Eškola. Odešla z koalice, když se funkce předsedkyně vlády ujala Golda Meirová. Ve volbách roku 1969 kandidovala Po'alej Agudat Jisra'el znovu samostatně a udržela si dvě křesla. Zůstala mimo vládu. Pro volby roku 1973 byla obnovena společná kandidátní platforma Chazit Dati Toratit se společným ziskem pěti mandátů. 17. března 1977 se ovšem tato střechová platforma rozložila a Po'alej Agudat Jisra'el utvořila vlastní poslanecký klub se dvěma členy. Ve volbách roku 1977 pak Po'alej Agudat Jisra'el opět kandidovala samostatně a obdržela jeden mandát. Samostatně šla i do voleb roku 1981, ale získala jen 17 090 hlasů a nezískala ani jeden mandát. Jméno strany bylo v Knesetu dočasně oživeno, když se roku 1986 rozpadl poslanecký klub Moraša a jediný zbylý člen klubu Avraham Verdiger (bývalý člen Po'alej Agudat Jisra'el) jej přejmenoval na Moraša-Po'alej Agudat Jisra'el. Před volbami roku 1988 svou frakci spojil s Agudat Jisra'el. Od té doby již v parlamentu Po'alej Agudat Jisra'el samostatně nevystupovala. Po'alej Agudat Jisra'el se v Izraeli podílela ve 20. století na založení několika vesnic včetně některých izraelských osad na okupovaných územích. V roce 1969 to například byla vesnice Mevo Choron, v roce 1984 Mecad. Roku 1950 založili členové této strany vesnice Curi'el a Gimzo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Po'alej Agudat Jisra'el (: פועלי אגודת ישראל; \"Dělníci Agudat Jisra'el\") je bývalá židovská politická strana a hnutí v Polsku a bývalá izraelská politická strana a stále existující hnutí v Izraeli. Je známá také pod akronymem Pai nebo Pagi (פא\"י nebo פאג\"י).", "tgt_summary": "Poalei Agudat Yisrael (, lit. \"Agudat Yisrael Workers\") was a trade union and Jewish political party in Poland, and was a minor political party in Israel. It was also known as PAI or PAGI, its Hebrew acronym (Hebrew: or ).", "id": 988501} {"src_title": "Říšské stavy", "tgt_title": "Imperial Estate", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "V raném novověku existovalo více než 300 duchovních a světských knížat a také svobodných říšských měst, hrabat a rytířských řádů. Členství v elitním klubu Říšských stavů mohlo být císařem uděleno i osobám, které nevlastnily žádné území (tzv. personalisté). Od roku 1654 bylo podmínkou k nabytí stavu držení tzv. říšského bezprostředního panství, území – léno (něm. \"Lehen\"), které bylo přímo uděleno římskoněmeckým císařem. Kromě toho byl nezbytný souhlas příslušného kolegia Říšského sněmu a schválení císařem. Všechny říšské stavy byly zaznamenány v říšské matrice. \"Duchovní říšské stavy\" byly: Mezi \"světské říšské stavy\" patřily: Od roku 1489 byly stavy v říšském sněmu Svaté říše římské rozděleny na tři kolegia. Rozlišovala se kurfiřtský senát (\"Kurfürstenkollegium\")/ kurfiřtská rada (\"Kurfürstenrat\"), Rada říšských knížat (\"Reichsfürstenrat\") a senát říšských měst (\"Reichsstädtekollegium\"). Hrabata a svobodní páni byli v říšské zastoupeni, avšak jen (nejprve 2, později 4) kuriálními hlasy. Pro říšské usnesení (Reichsabschied) byl nezbytný souhlas všech tří kolegií. Říšští rytíři se několikrát bez úspěchu pokoušeli vydobýt si pro sebe korporativní postavení samostatného říšského stavu. Kurfiřti, knížata a říšští biskupové měli v říšské radě každý svůj vlastní hlas, tzv. \"Virilstimme\" (z lat. \"vir\" = \"muž\", něm. \"Stimme\" = \"hlas\"). Naproti tomu hrabata byla sjednocena ve čtyřech kolegiích, ve vestfálské, veterauské, franské a švábské hraběcí lavici, z nichž každé, ač složené z mnoha členů, však mělo jeden společný kuriátní hlas. Také svobodné duchovní (prelátské) stavy tvořily dvě kolegia, rýnskou a švábskou lavici. Říšské stavy byly povinny odvádět císaři říšskou daň a také v případě potřeby sestavit vojenské kontingenty říšské armády. Všechny říšské stavy byly povinné se osobně účastnit na zasedání říšského sněmu (v případě porušení této povinnosti bylo možné odvolání z funkce). Naproti tomu nemohl být žádný společný říšský zákon schválen bez odhlasování říšskými stavy. Ty mohly rozhodovat o vyhlášení války a o uzavírání smluv mezi říší a ostatními státy, stejně jako schvalování utvoření nových knížectví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Říšské stavy Svaté říše římské německého národa, něm. Reichsstände (\"des Heiligen Römischen Reiches Deutscher Nation\"), jsou někdejší osoby a korporace, které zaujímaly místo a hlas v říšském sněmu.", "tgt_summary": "An Imperial State or Imperial Estate (; , plural: ') was a part of the Holy Roman Empire with representation and the right to vote in the Imperial Diet ('). Rulers of these Estates were able to exercise significant rights and privileges and were \"immediate\", meaning that the only authority above them was the Holy Roman Emperor. They were thus able to rule their territories with a considerable degree of autonomy. The system of imperial states replaced the more regular division of Germany into stem duchies in the early medieval period. The old Carolingian stem duchies were retained as the major divisions of Germany under the Salian dynasty, but they became increasingly obsolete during the early high medieval period under the Hohenstaufen, and they were finally abolished in 1180 by Frederick Barbarossa in favour of more numerous territorial divisions. From 1489, the imperial Estates represented in the Diet were divided into three chambers, the college of prince-electors (\"Kurfürstenkollegium/den Kurfürstenrat\"), the college of imperial princes (\"Reichsfürstenrat\") and the college of imperial cities. Counts and nobles were not directly represented in the Diet in spite of their immediate status, but were grouped into \"benches\" (\"Grafenbänke\") with a single vote each. Imperial Knights had immediate status but were not represented in the Diet.", "id": 111225} {"src_title": "Mark Johnson (lední hokejista)", "tgt_title": "Mark Johnson (ice hockey)", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Útočník debutoval za reprezentaci v přípravě na olympijský turnaj 1976 v Innsbrucku, ale na turnaj nominován nebyl. O čtyři roky později na Olympijských hrách v Lake Placid byl nejproduktivnějším hráčem mužstva, které bylo poskládáno z hráčů z univerzit a kterému se podařilo vybojovat šokující zlaté medaile po vítězství nad silným výběrem Sovětského Svazu. Dodnes je tento výsledek považován za jeden z nejpřekvapivějších v dějinách hokeje (označováný jako Zázrak na ledě) a Johnson v rozhodujícím utkání vstřelil dvě branky. Reprezentoval také na mistrovství světa v letech 1978, 1979, 1981, 1982, 1985, 1986, 1987 a 1990. Byl součástí amerického výběru na Kanadských pohárech v letech 1981, 1984 a 1987. V roce 1998 navlékl spolu s dalšími bývalými hráči NHL (například Joe Mullen či spoluhráč z Lake Placid Neal Broten) dres USA v kvalifikačním turnaji, aby pomohl zabránit blamáži v podání sestupu z mistrovství světa. Dvakrát zastával na mistrovství světa funkci asistenta trenéra, v letech 2000 a 2002. Od roku 2006 je trenérem ženské reprezentace, kterou dovedl například ke stříbru na olympijských hrách 2010 ve Vancouveru. V roce 1999 byl uveden do Síně slávy IIHF.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Do roku 1979 hrál za Wisconsinskou univerzitu. Sezonu 1979/80 dohrál po olympijském triumfu z Lake Placid v dresu klubu NHL Pittsburgh Penguins, který jej draftoval v roce 1977. V průběhu ročníku 1981/82 byl vyměněn do Minnesota North Stars. Od další sezony nastupoval za Hartford Whalers. V sezoně 1983/84 si vysloužil nominaci do utkání hvězd NHL a od jejího začátku působil jako kapitán Whalers. V závěru ročníku 1984/85 byl vyměněn a sezonu dohrál v St. Louis Blues. V letech 1985-90 byl členem týmu New Jersey Devils. V roce 1990 posílil HC Milán v italské lize (získal s ním mistrovský titul 1991) a v po přestupu v úvodu své poslední sezony 1991/92 za EK Zell am See dohrál svoji profesionální kariéru v rakouské nejvyšší soutěži. V roce 2011 byl jedním z laureátů Lester Patrick Trophy za přínos hokeji v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Kromě zmíněného účinkování u americké mužské i ženské reprezentace vedl i celek Madison Monsters (CoHL, sezona 1995/96) a od roku 1996 působí u týmu wisconsinské univerzity – do roku 2002 jako asistent a poté jako hlavní trenér.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho otec byl hokejový trenér Bob Johnson a vedl jej v přípravě na OH 1976. Hokej za univerzitu hrál i bratr Peter – účastník mistrovství světa 1982 či juniorského šampionátu o tři roky dříve. Hokeji se věnovali i oba synové, ale pouze na univerzitní úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "O olympijském triumfu v Lake Placid 1980 byl v roce 2004 natočen film, ve kterém Johnsona hrál Eric Peter-Kaiser.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Johnson (* 22. září 1957 v Minneapolis, Minnesota, Spojené státy americké) je bývalý americký hokejový reprezentant, který nastupoval také jedenáct sezon v NHL.", "tgt_summary": "Mark Einar Johnson (born September 22, 1957) is an American ice hockey coach for the University of Wisconsin–Madison women's ice hockey team. He is a former NHL player who appeared in 669 NHL regular season games between 1980 and 1990. He also played for the gold medal-winning 1980 U.S. Olympic Hockey team.", "id": 869938} {"src_title": "Gare de l'Est", "tgt_title": "Gare de l'Est", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nádraží bylo otevřeno 5. července 1849 pro \"Compagnie du chemin de fer de Paris à Strasbourg\" (Železniční společnost z Paříže do Štrasburku) pod názvem \"Embarcardère de Strasbourg\" (Štrasburské nástupiště). Stavební práce byly zahájeny v roce 1847 a dokončeny roku 1850. Poté, co byla otevřena trať do Mylhúz a koncesi získala \"Compagnie des chemins de fer de l'Est\" (Východní železniční společnost), dostala stanice v roce 1854 svůj dnešní název. V letech 1885 a 1900 bylo nádraží významně přestavěno. Poslední rozšíření proběhlo v letech 1926-1931 a při něm získala budova dnešní podobu. Protože byly z této stanice vypravovány vlaky na východ Francie, stalo se významným místem mobilizace v letech 1914 a 1939. V hale se nachází monumentální malba \"Le Départ des poilus, août 1914\" (Odjezd vojáků, srpen 1914), kterou v roce 1926 vytvořil americký malíř Albert Herter. Budova nádraží, především její fasáda, střechy a příjezdová a odjezdová hala je od roku 1984 chráněna jako historická památka. V roce 2008 byla dokončena renovace nádražní budovy i stejnojmenné stanice metra v souvislosti s vybudováním vysokorychlostní železniční tratě.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj.", "content": "Na roky 2013-2015 se plánuje realizace rychlostní železnice CDG Express, která by během 20 minut spojila nádraží s letištěm Charlese de Gaulla. Při této příležitosti se rovněž plánuje propojení Gare de l'Est se sousedním Gare du Nord přes podzemní stanici Magenta podzemním tunelem pro pěší, čímž by vznikl rozsáhlý dopravní uzel. Tento tunel by byl prodloužením stávající podzemní chodby do stanice metra Château-Landon, jejíž vchody jsou umístěny v zadní části nástupišť. Prodloužením pod ulicí \"Rue La Fayette\" by došlo k napojení stanice Magenta, která slouží lince RER E. Chybí prorazit jen 50-80 m mezi nástupištěm 1 na Gare de l'Est a výstupem na ulici \"Rue de l'Aqueduc\" stanice Magenta, avšak v podzemí se nachází kanalizace a kanál Ourcq, což práce komplikuje. Proto Pařížská rada preferuje vytvořit jiný vstup na křižovatce ulic \"Rue d'Alsace\" a \"Rue La Fayette\". Druhým projektem je propojení nádraží nadzemní cestou po střeše budovy. Město by zde poté vybudovalo visutou zahradu.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení.", "content": "Z nádraží vyjíždějí vlaky do zahraničí: Lucembursko, jižní Německo, Švýcarsko a Rakousko, do střední Evropy (Budapešť, Bukurešť) a od roku 2010 i do východní Evropy (Minsk - Moskva). Od roku 2007 spojuje trať TGV Paříž s městy Štrasburk, Karlsruhe, Stuttgart, Ulm, Augsburg a Mnichov a dále Metz, Mylhúzy, Basilej, Curych a Chur. Vlaky ICE jezdí do Saarbrückenu, Kaiserslauternu, Mannheimu a Frankfurtu nad Mohanem. Noční spoje jezdí do Hannoveru, Berlína, Brém, Hamburku, Mnichova a Innsbrucku. Do východních regionů Francie (Champagne-Ardenne, Franche-Comté, Lotrinsko a Alsasko). Kromě toho slouží jako konečná stanice regionálních vlaků TER Champagne-Ardenne. Některé příměstské linky byly v roce 1999 převedeny na RER E, která vede přes podzemní stanici Magenta. Na předměstí proto jezdí pouze linka Transilien P: Na stejnojmenné stanici pařížského metra je možné přestoupit na linky 4, 5 a 7.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Z tohoto nádraží byl vypravován známý Orient expres do Konstantinopole, který poprvé vyjel 4. října 1883. Nádraží se objevilo jako kulisa v několika francouzských filmech, např. \"Velký flám\", \"Velký šéf\" nebo \"Amélie z Montmartru\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare de l'Est (česky doslovně \"Východní nádraží\"), synonymně Gare de Paris-Est, je železniční stanice v Paříži. Hlavová stanice se nachází v 10. obvodu na \"Place du 11 novembre 1918\" v blízkosti Gare du Nord. Architektem nádražní budovy, která je zapsaná na seznamu historických památek, je François-Alexandre Duquesney. Jeho průčelí uzavírá Boulevard de Strasbourg. Se 34 milióny cestujících za rok je pátým největším nádražím v Paříži.", "tgt_summary": "The Gare de l'Est (pronounced , \"Station of the East\"), officially Paris-Est, is one of the six large SNCF termini in Paris. It is in the 10th arrondissement, not far from the Gare du Nord, facing the Boulevard de Strasbourg, part of the north-south axis of Paris created by Georges-Eugène Haussmann. It is one of the largest and the oldest railway stations in Paris, the western terminus of the Paris–Strasbourg railway and the Paris–Mulhouse railway which then proceeds to Basel, Switzerland.", "id": 2426477} {"src_title": "Antti Niemi (lední hokejista)", "tgt_title": "Antti Niemi (ice hockey)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Niemi hrál od roku 1998 v juniorském věku za tým Keikko-Vantaa, ve kterém nastupoval i v druhé finské nejvyšší lize a pracoval tam na částečný úvazek jako řidič rolby. V roce 2005 přestoupil do týmu Pelicans Lahti, ve kterém nastupoval ve finské nejvyšší SM-liize. Niemi hrál za Pelicans tři sezóny dokud v roce 2008 nepodepsal smlouvu jako volný hráč s Chicagem Blackhawks. Do NHL nebyl nikdy draftován. Svojí zámořskou kariéru začínal na farmě Chicaga v nižší severoamerické lize AHL - v týmu Rockford IceHogs, kde strávil většinu sezóny 2008-09. V únoru 2009 byl povolán k týmu Blackhawks, aby nahradil zraněného kolegu a v NHL debutoval 27. února 2009, když hrál v jedné třetině při porážce 4:5 v prodloužení s Pittsburghem Penguins. Celý zápas odehrál poprvé o pár dní později 1. března 2009 a vychytal v něm vítězství 4:2 proti Los Angeles Kings. V následující sezóně 2009-10 byl po tréninkovém kempu zařazen na soupisku Blackhawks a chytal ve druhém zápase sezóny, který byl hrán 3. října 2009 v Niemiho rodném Finsku proti Floridě Panthers a vychytal v něm své první čisté konto v NHL, když pochytal všech 23 střel soupeře. V základní části vychytal 26 vítězství ve 37 zápasech a postupně se prosadil do role prvního brankáře, ve které nahradil Cristobala Hueta a byl tak nasazen jako startující brankář pro playoff. Během druhého zápasu playoff vychytal čisté konto proti Nashvillu Predators a v playoff byl v dresu Blackhawks první od roku 1996, kdy se to povedlo Edu Belfourovi. 22. dubna 2010 vychytal své druhé čisté konto playoff, když zastavil všech 33 střel. Před ním naposledy vychytal za Blackhawks 2 čistá konta v jedné sérii Tony Esposito v roce 1974. 16. května 2010 pomohl Niemi 44 zákroky k vítězství 2:1 nad San José Sharks v prvním zápase ve finále západní konference. San José nakonec vyřadili ve čtyřech zápasech. Cenu pro nejlepšího hráče zápasu obdržel pouze za druhý zápas ve finále Stanley Cupu, když pochytal 32 střel. 9. června 2010 dovedl Niemi tým Blackhawks k vítězství Stanley Cupu, poté co porazili v posledním zápase Philadelphii Flyers 4:3 v prodloužení. Niemi byl třetím finským brankářem, který kdy hrál ve finále playoff NHL a prvním finským brankářem, který kdy vyhrál Stanley Cup. Spor o smlouvu a plat vedl Niemi s Chicagem před arbitráží a byl mu přiznán plat 2,75 miliónů USD na sezónu (asi 55 miliónů kč). Protože Chicago dosáhlo maximálního povoleného platového stropu, tak nebylo schopno podepsat s Niemim smlouvu na částku, kterou měl přiznanou z arbitráže a nakonec podepsali smlouvu s veteránem Martym Turcem z Dallasu Stars na 1,3 milionu USD (asi 26 miliónů korun). 2. září 2010 podepsal Niemi jednoletý kontrakt se San José Sharks na 2 miliony USD (asi 40 miliónů kč). Ve svém prvním zápase sezóny 2010-11 chytil 30 střel a pomohl Sharks k vítězství 3:2 nad Columbusem Blue Jackets. Nejprve se v San José pravidelně střídal se svým finským kolegou Antero Niittymäkim, ale v únoru 2010 byl Niemi natolik úspěšný, že se ustálil na pozici prvního brankáře týmu. 1. března 2011 prodloužil se Sharks smlouvu o 4 roky na celkově 15,2 miliónů USD (304 miliónů kč).", "section_level": 1}], "src_summary": "Antti Niemi (* 29. srpna 1983, Vantaa, Finsko) je finský hokejový brankář hrající v týmu Jokerit Helsinky v lize KHL.", "tgt_summary": "Antti Niemi (; born 29 August 1983) is a Finnish professional ice hockey goaltender for Jokerit of the Kontinental Hockey League (KHL). Niemi previously played in the National Hockey League (NHL). During the 2009–10 season as a member of the Chicago Blackhawks, he became the first Finnish goaltender to win the Stanley Cup. Niemi also played for the San Jose Sharks, Dallas Stars, Pittsburgh Penguins, Florida Panthers, and Montreal Canadiens.", "id": 2005669} {"src_title": "Festivalové divadlo (Bayreuth)", "tgt_title": "Bayreuth Festspielhaus", "src_document": [{"title": "Stavební vývoj.", "content": "První náměty pro své pozdější festivalové divadlo získal Richard Wagner, podle tvrzení svého prvního oficiálního životopisce Carla Friedricha Glasenappa pocházejícího z Rigy, již v době, kdy působil jako kapelník v Rize (1837/39). Tamější divadlo již mělo řadu prvků, které se opakují ve Festivalovém divadle v Bayreuthu: prudce stoupající parket v podobě amfiteátru, hluboce položené orchestřiště a zatemnění hlediště, které v té době nebylo běžné.", "section_level": 1}, {"title": "Wagnerovy představy.", "content": "Po ukončení práce na libretu svého \"Prstenu Nibelungova\" formuloval Wagner roku 1851 i svou myšlenku jevištních hudebních slavností, nejprve v dopisech (například Theodoru Uhligovi), později též veřejně ve \"Sdělení mým přátelům\" („Eine Mittheilung an meine Freunde“). K dobovým „zpěváckým slavnostem“ a „tělocvičným slavnostem“ tak měla přibýt i „divadelní slavnost“. Představení se měla konat v nějakém menším městě v nezdobném a prozatímním divadle jako jedinečná událost. Poté mělo být divadlo „z prken a trámů“ znovu strženo. Hlediště mělo být postaveno jako amfiteátr a orchestr měl být v každém případě zakryt. Wagner se dovolává návaznosti na divadelní slavnosti antického Řecka a na pravidelně se konající dionýsie. Strop bayreuthského Festivalového divadla z pomalovaného plátna upomíná na ideál divadla pod širým nebem.", "section_level": 2}, {"title": "Semperovy plány pro Mnichov.", "content": "Když Wagnera roku 1864 povolal bavorský král Ludvík II. do Mnichova, zdálo se, že se rychle uskuteční i myšlenka hudebních slavností. Návrhem a realizací projektu byl pověřen Gottfried Semper, Wagnerův přítel, architekt a stavitel drážďanského dvorního divadla (po jeho zničení požárem se stal i stavitelem nového dvorního divadla, zvaného nyní Semperoper). Semper plánoval nejprve vestavět divadlo do mnichovského skleněného paláce, poté monumentální festivalové divadlo vysoko nad břehem Isaru, ke kterému měla vést široká výstavná ulice. Vnitřní prostor měl být podle Wagnerových přání již uspořádán podobně jako později v Bayreuthu: nejvyšší účelnost pro hlediště i jeviště s koncentrací na uváděné dílo. Nemělo se jednat o divadlo s lóžemi, ale o stoupající auditorium s dobrým výhledem ze všech míst, o „demokratické“ hlediště, ve kterém padala veškerá stavovská omezení. Poté, co Wagner musel roku 1865 opustit Mnichov, ale projekt festivalového divadla uvázl. Wagner sám se od něj brzy distancoval i proto, že se celý záměr stával příliš monumentálním, stále více se vzdaloval od jeho ideálních představ a vymaňoval se jeho vlivu, protože skladatel v té době žil ve Švýcarsku.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba v Bayreuthu.", "content": "Kolem roku 1870 vyhledal Wagner v konverzačním lexikonu Markraběcí operní divadlo v Bayreuthu. Protože ve své době disponovalo největším jevištěm mezi německými operními divadly, doufal, že by v něm mohl najít vhodné místo pro svůj \"Prsten Nibelungův\" a pro realizaci své myšlenky hudebních slavností. Za tímto účelem přijel roku 1871 do Bayreuthu a navštívil historické divadlo. Pro malé rozměry hlediště se Wagner musel původního plánu vzdát, ale poloha a velikost města se mu zamlouvala, takže ihned započal konkrétní přípravné práce pro stavbu. Pozemek obdržel od města Bayreuthu zdarma. Architektonické plánování převzal mladý lipský architekt Otto Brückwald, který se přidržel hlavních rysů Semperových plánů. 29. dubna 1872 byl proveden první výkop a 22. května 1872 mohl být, za prudkého deště, položen základní kámen. Při této příležitosti dirigoval Wagner v Markrabském operním divadle Beethovenovu Devátou symfonii. Pak se ale stavba z finančních důvodů neustále protahovala. Plánovaný prodej 1000 patronátních listin po 300 tolarech probíhal jen zdlouhavě; do začátku roku 1876 jich byla prodána méně než polovina. I v pomoc německého císaře, říšského kancléře a Říšského sněmu doufal Wagner přes podporu hraběnky Schleinitzové marně.", "section_level": 2}, {"title": "Otevření.", "content": "2. srpna 1873 mohla být oslavena zdvižná, ale první slavnosti plánované na rok 1873 musely být odloženy. Roku 1874 král Ludvík II. zajistil pokračování stavby poskytnutím úvěru ve výši nejprve 300 000 marek, později zvýšeného o dalších 100 000 marek. Rodina Wagnerova obě částky později plně splatila s využitím příjmů z tantiém. Celkové náklady na samotnou stavbu divadla činily 428 384,09 marek. Ačkoli se scénické zkoušky konaly již od Festivalové divadlo mohlo být konečně otevřeno 13. srpna 1876 představením \"Zlata Rýna\", kterým začalo první provedení cyklu \"Prsten Nibelungův\". Kvůli schodku prvních hudebních slavností stálo divadlo následujících šest let bez využití, až roku 1882 se konaly další slavnosti, které byly věnovány premiéře \"Parsifala\". K návštěvě Ludvíka II. byla budova v květnu 1882 rozšířena o tzv. „Královskou stavbu“ („Königsbau“) na čelní straně, umožňující přímý přístup do královské lóže, samotářský král však již tyto slavnosti nenavštívil.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy.", "content": "V prvních padesáti letech existence doznala stavba jen málo změn: roku 1888 bylo instalováno elektrické osvětlení, roku 1914 byla vestavěna protipožární železná opona. Větší práce byly provedeny v letech 1923–24, tedy před obnovením slavností přerušených za I. světové války. Zákulisí jeviště tehdy bylo značně prodlouženo, neboť plastické kulisy oproti původním malovaným vyžadovaly více manipulačního prostoru. V roce 1930 pak byla dosavadní spodní řada velkých lóží rozdělena a vestavěna nová řada lóží, určená pro tisk. Počátkem 30. let pak byly provedeny některé další úpravy foyeru a přístupu do hlediště. V roce 1934 byla rovněž do prostřední řady lóží vestavěna zvláštní kabina pro rozhlasové přenosy a zavedena klimatizace. Za druhé světové války se tehdejší vedoucí Hudebních slavností v Bayreuthu Winifred Wagnerové podařilo uchránit divadlo před válečným využitím (uvažovalo se např. o skladu Luftwaffe), které by z budovy učinilo válečný cíl. I díky tomu přečkalo divadlo válku, včetně plošného bombardování Bayreuthu v dubnu 1944, bez poškození. Od konce roku 1944 bylo dočasně využíváno pro ubytování válečných uprchlíků, po obsazení města americkým vojskem převzala jeho správu americká armáda a divadlo sloužilo pro její náboženské a kulturní potřeby, později sloužilo opět jako divadlo ve správě města Bayreuthu. V době americké správy v něm bylo zavedeno topení, které jinak není v divadle třeba vzhledem k jeho sezónnímu využívání. V 60. letech 20. století proběhla stavební sanace budovy; původní materiály, zejména dřevo, byly zejména ve vnějších, ale i v některých vnitřních částech budovy nahrazeny betonem a ocelí. Další restaurace hlavní budovy proběhla v 90. letech; přitom byly odstraněny některé úpravy učiněné ve 30. a 60. letech ve prospěch původního řešení. Vedle vlastní divadelní budovy existovaly od počátku vedlejší provozní budovy, a to jednak pro veřejnost (dvě restaurace, malá a velká), jednak pro samotné divadlo (výrobna kulis). Malá restaurace byla roku 1923 přestavěna na zkušebnu sboru, velká restaurace byla roku 1971 nahrazena novostavbou, která mimo dobu slavností slouží jako zkušebna orchestru. Zejména v poválečné době vzniklo v prostorách okolo divadla postupně sedm zkušebních scén (poslední roku 2002) a další vedlejší stavby pro technické účely.", "section_level": 1}, {"title": "Popis divadelní budovy.", "content": "Hlediště a jevištní část stavby jsou hrázděné, přičemž původní dřevěné trámy byly v průběhu renovace od 60. let 20. století nahrazeny betonovými a ocelovými nosníky. Vnějšek stavby je z největší části z červených cihel a je téměř zcela prostý ozdob, čímž si budova vysloužila pohrdlivé označení „stodola“ („Scheune“). Reminiscencí na „nakvap sbité slavnostní haly“ měl být podle Wagnerových slov vyvolán lidový dojem při vyhnutí se veškerému „napodobování cizí podstaty“.", "section_level": 1}, {"title": "Jeviště.", "content": "Jevištní portál je 11,80 m vysoký a 13 m široký. Maximální šířka jeviště činí 27 m. Hlavní jeviště má hloubku 22 m, k čemuž přistupuje zákulisí využitelné ke hře o hloubce 13 m. Celková délka divadla od hlavního vstupu až po konec zákulisí činí 100 m. Provaziště se nachází 26 m, střecha 36,40 m nad úrovní jeviště. Maximální hloubka propadliště je 13 m.", "section_level": 2}, {"title": "Hlediště.", "content": "Hlediště sestává ze zcela pravidelně stoupajících řad sedadel po vzoru antických amfiteátrů, což zaručuje takřka ideální pohled z téměř všech míst. Díky položení podlahy na dřevěnou konstrukci a dokonce i vypracování pilířů a sloupů ze dřeva – ty jsou jen omítnuty sádrou, aby vzbuzovaly dojem kamene – nabízí vynikající akustické podmínky. Právě pro tuto akustiku nebyla později zvažována možnost nahradit stávající budovu budovou kamennou. Podél zadní stěny nad samotným parterem jsou tři (do roku 1930 dvě) galerie. Hledištní prostor po různých přestavbách poskytuje místo pro 1974 diváků. Po stranách hlediště jsou postupně prodlužující se náznaky dělicích stěn. Ty u jeviště přecházejí ve dvojité proscénium, které bylo navrženo tak, aby vzbudilo „nádhernou iluzi zdánlivé větší vzdálenosti vlastní scény“ od diváka, a navíc iluzi, „že se mu na scéně vystupující osoby jeví ve zvětšené, nadlidské velikosti“. Skutečnost, že se Wagner od počátku intenzivně podílel na plánování budovy divadla, vedla k četným dalších inovacím vztahujícím se k divadelní praxi. K tomu patří vedle utváření hlediště také „Wagnerova opona“, tedy opona, která se nesmírně rychle otevírá směrem nahoru i do stran.", "section_level": 2}, {"title": "Osvětlení.", "content": "Wagner kladl zvláštní důraz na podstatné zatemnění divadelního prostoru, protože žádný vedlejší zrakový vjem neměl diváka odvádět od dění na scéně. K zavedení plné tmy však došlo spíše náhodou: inovativní plynové osvětlení hlediště bylo dokončeno teprve v den prvního představení ve Festivalovém divadle a nemohlo již být dostatečně vyzkoušeno a seřízeno. Proto došlo při začátku představení namísto ztlumení světel k celkovému výpadku osvětlení a nastala úplná tma. U toho nakonec zůstalo, protože výsledný účinek odpovídal Wagnerovým záměrům. Tím bylo skoncováno s divadelní praxí 18. a 19. století, kdy bylo hlediště v průběhu představení osvětleno nebo nanejvýš zahaleno do mírného pološera.", "section_level": 2}, {"title": "Mystická propast.", "content": "„Mystickou propastí“ („Mystischer Abgrund“) nazval Richard Wagner v bayreuthském Festivalovém divadle odstup mezi prvním a druhým proscéniem, ve kterém zvukový kryt nad orchestřištěm zakrývá orchestr, který je tak pro diváky neviditelný. Toto zakrytí orchestru („technického ohniska hudby“) mělo posílit scénickou iluzi tím, že zabránilo každému odvedení pozornosti od jeviště a tomu, aby „stálý pohled na technický aparát spolupůsobící při tvoření tónu působil nepříjemně rušivě“. „Idealita“ scény měly být oddělena od „reality“ obecenstva, aby se diváci dostali do „stavu somnambulní jasnozřivosti“. Důvody zakrytí orchestřiště byly tedy zprvu výlučně optické; vedle samotného odstranění esteticky rušivého pohledu na orchestr toto řešení navíc přispívá k úplnosti zatemnění divadelního prostoru, které není rušeno osvětlením nástrojových pultů. Dřevěný zvukový kryt tvoří dva díly: vodorovná zvuková clona, která se vpředu napojuje na okraj jeviště a orchestřiště zezadu téměř úplně zakrývá, a lasturovitá optická clona mezi orchestřištěm a hledištěm, která vznikající, vpřed stoupající zvuk z orchestřiště odráží směrem k jevišti a brání přímému ozvučení hlediště. Netypické a světově orchestřiště klesá v šesti terasových stupních dozadu až pod jeviště a je obecenstvu zcela neviditelné. Dirigent stojí na vyvýšeném místě, ale ještě pod optickou clonou před orchestrem a je jedinou osobou ve Festivalovém divadle, která vidí současně jeviště i orchestřiště. Spolu s vynikající akustikou budovy vede toto výlučně nepřímé ozvučení hlediště ke vzniku zvukové směsi, ve které je prakticky nemožné lokalizovat nejen jednotlivé nástroje, ale vůbec celý orchestr. Namísto toho je dosaženo orchestrálního zvuku, který se „všudypřítomně“ šíří prostorem. Zakryté orchestřiště má však i zcela praktické účinky: Vzhledem k tomu, že i zvuk houslí se doléhá k posluchačům tak či onak nepřímo, spočívá jejich přednostní úkol v tom, aby zpěvákům poskytly hudební oporu. Z tohoto důvodu je v Bayreuthu dodnes zachováván samotným Wagnerem předepsané odlišné rozsazení: první housle, které mají v orchestru vedoucí hlas, nesedí nalevo od dirigenta, jak je obvyklé, ale napravo od něj, aby zvukové otvory právě jejich nástrojů (a nikoli druhých houslí) směřovaly šikmo dozadu tedy přímo směrem k jevišti. Uspořádání smyčcových nástrojů je tedy proti obvyklému rozsazení obrácené, což dirigenty dodnes často mate. Filosof Theodor W. Adorno používal v souvislosti s „mystickou propastí“ slavná slova o „zakrytí produkce zjevením produktu“. Vyčítal Wagnerově mechanické tvorbě iluzií manipulativnost, viděl v ní předobraz \"kulturního průmyslu\" a pranýřoval „regresi k magickému myšlení za pozdního kapitalismu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Festivalové divadlo Richarda Wagnera je festivalové divadlo na tzv. Zeleném vrchu v hornofranském Bayreuthu. Bylo postaveno v letech 1872–75 architektem Otto Brückwaldem podle návrhů skladatele Richarda Wagnera a s využitím starších návrhů Gottfrieda Sempera ve stylu helenistického historismu. Od založení slouží výlučně pro účely Hudebních slavností v Bayreuthu věnovaných provádění oper (hudebních dramat) Richarda Wagnera, které se konají každoročně od konce července do konce srpna. Je považováno za jedno z operních divadel s nejlepší akustikou na světě.", "tgt_summary": "The Bayreuth Festspielhaus or Bayreuth Festival Theatre (, ) is an opera house north of Bayreuth, Germany, built by the 19th-century German composer Richard Wagner and dedicated solely to the performance of his stage works. It is the venue for the annual Bayreuth Festival, for which it was specifically conceived and built. Its official name is .", "id": 1051345} {"src_title": "Gare d'Austerlitz", "tgt_title": "Gare d'Austerlitz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První nádraží bylo otevřeno již 20. září 1840 při zprovoznění tratě do Juvisy. Architektem byl Félix Emmanuel Callet (1791-1854), držitel Prix de Rome. Železnice byla v roce 1843 prodloužena až do Orléans. V roce 1846 bylo nádraží poprvé rozšířeno. V letech 1862-1870 bylo nádraží přestavěno do současné podoby. Nová hala z kovu má rozpětí konstrukce 51,25 m a je 280 m dlouhá. Velký prostor byl během obléhání Paříže v roce 1870 využíván k výrobě horkovzdušných balónů. V roce 1900 u příležitosti světové výstavy rozšířila společnost \"Compagnie du chemin de fer de Paris à Orléans\" stávající železniční trať do centra města Paříže a Gare d'Orsay se stalo novou konečnou stanicí. V roce 1906 byla nádražní hala proražena kvůli výstavbě nadzemní tratě linky 5 pařížského metra, která překonává Seinu po viaduktu. Od roku 1926, kdy byla dokončena elektrifikace trati Paříž-Vierzon, již na nádraží jako první v Paříži přestaly zajíždět parní lokomotivy. V roce 1939 se Gare d'Orsay začalo používat pouze pro dopravu na předměstí a Gare d'Austerlitz se stalo konečnou stanicí dálkových spojů. Až do roku 1990 zde byly vypravovány spoje do jihozápadní Francie. Poté byly uvedeny do provozu linky TGV z Gare Montparnasse, takže se objem přepravy snížil. 3 března 1969 byla otevřena podzemní nástupiště a od 26. září 1979 je využívá linka RER C. Budova nádraží byla v roce 1997 zanesena mezi historické památky. Na počátku 90. let se zvažovalo propojit Slavkovské nádraží podzemním tunelem s pohyblivým chodníkem s Gare de Lyon, které leží na druhém břehu Seiny, protože mezi oběma stanicemi není přímé spojení metrem, ale tento projekt byl posléze pro velké náklady odložen. V letech 2004-2006 byly bývalé administrativní budovy prodány a přestavěny. Původní fasáda zůstala zachována, ale objekt byl kompletně přestavěn na kancelářskou budovu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj.", "content": "Od poloviny 90. let probíhá ve čtvrti rozsáhlá modernizace v rámci projektu Paris Rive Gauche, která se dotkne i samotného nádraží. Jedním z projektů je zakrytí kolejiště, nad kterým by vznikly nové užitné plochy. Rovněž se plánuje, že by na nádraží mohly zajíždět vlaky TGV.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení.", "content": "Od uvedení do provozu TGV na Gare Montparnasse, ztratilo zdejší nádraží většinu dálkovách spojů směrem na jihovýchod. Ze stanice vyjíždějí vlaky ve směru Toulouse (přes Châteauroux, Limoges, Brive-la-Gaillarde, Cahors a Montauban), Perpignan - Cerbère, Bourges - Montluçon, Orléans - Blois - Tours. Z nádraží vyjíždí i mnoho nočních vlaků do jižní Francie a Španělska: Barcelona (přes Gérone), Madrid (přes Burgos), Nice (přes Toulon a Cannes), Port-Bou (přes Toulouse a Perpignan), Toulouse - La Tour-de-Carol, Briançon (přes Valence), Toulouse, Rodez - Albi, Irun (přes Biarritz), Tarbes (přes Lurdy). V sezónně vyjíždějí noční spoje směrem na Luchon, Saint-Gervais-les-Bains a Bourg-Saint-Maurice. Vlaky TER zajišťují dopravu směrem na Étampes - Orléans a Dourdan - Châteaudun - Vendôme - Tours. Na stejnojmenné stanici pařížského metra je možné přestoupit na linky 5 a 10. Nástupiště linky 5 je neobvykle umístěno nad zemí a trať prochází nad kolejištěm přímo hlavní nádražní budovou. Na podzemní stanici zastavují vlaky linky RER C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare d'Austerlitz (česky doslovně \"Slavkovské nádraží\") je železniční stanice v Paříži. Hlavová stanice se nachází ve 13. obvodu na \"Place\". Architektem nádražní budovy, která je zapsaná na seznam historických památek, je Pierre-Louis Renaud. Název nádraží je odvozen od německého jména moravského města Slavkov, kde Napoleon Bonaparte 2. prosince 1805 zvítězil v Bitvě tří císařů. Na počest v této vítězné bitvy bylo v Paříži pojmenováno nábřeží Quai d'Austerlitz, u kterého se nádraží rozkládá.", "tgt_summary": "The Gare d'Austerlitz (\"Austerlitz Station\"), officially Paris-Austerlitz, is one of the six large terminus railway stations in Paris. It is on the left bank of the Seine in the southeastern part of the city, in the 13th arrondissement. It is the start of the Paris–Bordeaux railway; the line to Toulouse is connected to this line. Since the introduction of the TGV Atlantiqueusing Gare MontparnasseAusterlitz has lost most of its long-distance southwestern services. It is used by some 30 million passengers annually, about half the number passing through Montparnasse. The Elipsos Train Hotels (Trenhotel) operated jointly by RENFE and SNCF operated from here to Madrid and Barcelona from 2001 to 2013. They would leave in the early evening and arrive next morning. With the start of a direct TGV from Paris to Barcelona, on 15 December 2013, the Trenhotel services finished.", "id": 770271} {"src_title": "Tabonovití", "tgt_title": "Megapode", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytují se v Austrálii, na Filipínách, Nové Guineji, Sulawesi, Kalimantanu a dalších ostrovech v jihozápadním Tichomoří a jihovýchodní Asii. Obývají tam tropické pralesy, horské lesy i křovinaté oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to středně velcí pozemní ptáci o velikosti od 50 do 70 cm a váze až 3 kg. Létají jen málo, při útěku před predátorem nebo při hřadování, pohybují se většinou po zemi. Vyznačují se poměrně dlouhýma a velmi silnýma nohama. Hlavu mají v poměru k tělu malou. Jejich základní barvou je hnědá až černá s mnoha odstíny, např. do modra. Některé druhy mají na hlavě výrůstky v podobě helmice nebo hřebene, chrupavčité laloky nebo holou hlavu a krk s pestrobarevnou kůži nebo nafukovací vaky na krku. Všechny tyto zvláštnosti slouží k vizuální signalizaci, zbarvení i velikost se mění v  průběhu rozmnožovací aktivity. Většina druhů nemá pohlavní dimorfismus, u některých jsou ale samice menší nebo méně pestrobarevné. Na větší vzdálenosti komunikují kokrháním, např. shánění kontaktu před pářením nebo mohou kokrhat i v duetu.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Jsou to všežravci, kteří se živí rostlinami a malými bezobratlými a obratlovci. Rostlinná část potravy je tvořena semeny, bobulemi, lístky i květy. Bezobratlou část jídelníčku tvoří termiti, mravenci, švábi, kobylky, vážky, pavouci, vosy, stonožky, hlemýždi a červi, z drobných obratlovců pak žáby a ještěrky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "U některých tabonů se pravděpodobně jedná o  monogamní páry, u jiných o  promiskuitní. Vzájemná vazba partnerů se projevuje většinou jen v období páření a snášení vajec. Rozmnožování tabonů je jedno z nejzvláštnějších v ptačím světě. Pro svá vejce si budují umělé líhně, ve kterých se budou zárodky vajec vyvíjet. Samec, někdy společně se samici, shromažďuje i několik let různé rostliny, listy, větvičky trávu, písek i kyprou hlínu na hromadu vysokou i několik metrů. Samice do takto připraveného hnízda snese do děr v několikadenních intervalech 3 až 35 velkých vajec o hmotnosti od 75 do 230 gramů, celé kladení vajec může trvat 2 až 4 měsíce. Během inkubační doby dlouhé v rozmezí 44 až 77 dnů udržuje samec postupným rozhrabování a zase přihrnováním tlející rostlinné hmoty v hnízdě konstantní teplotu, kterou měří vsunutím zobáku, čidlo má na patře nebo jazyku. Samice se po snůšce většinou o hnízdo již nestará. Kuřata se líhnou postupně jak byla snesena vejce, protože nemají vaječný zub rozlomí skořápku drápy a za jejich pomoci se v poloze na zádech vyhrabou z hromady na povrch. U mnoha druhů jsou značně vyspělá a samostatně od hnízda odcházejí bez nějaké další vazby na rodiče nebo sourozence. Jsou schopny se ihned samy živit i krátce létat, přestože ještě nemají ocasní péra. Odcházejí se ukrýt do křoví, teprve podějí se u nich objeví reakce na nepřítele. Snášet vejce začnou za 1 až 3 roky. Samec po vylíhnutí všech kuřat opět až do snůšky nahrabuje na hromadu novou hmotu místo zetlené a připravuje tak opět inkubátor na příští sezonu, ten většinou slouží po několik desetiletí i dalším generacím, někdy současně i více samicím. Největší doložené hnízdo mělo v průměru 16 m a bylo vysoké 5 m (300 m³ materiálu). U některých druhů samci budují hnízdo vždy nové. Jiné druhy zvolily pro inkubaci vajec snazší metodu, samice zahrabává každé vejce samostatně do 30 až 60 cm hlubokých jam na osluněném místě do černého lávového písku, který slunce silně zahřívá. Druhá varianta spočívá ve využívání písčitých míst s geotermálním teplem. V obou případech se na příhodných místech schází i stovka samic ke společnému kladení vajec. Po snůšce se samice zpět vracejí do lesů a kuřata vylíhlá asi za 55 dnů se vyhrabou a odcházejí samostatně za nimi.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ohrožení jsou nejvíce masožravými savci, jako jsou lišky, levharti, divocí psi, kočky a také hadi. Největší nebezpečí pro tabony přinášejí změny přirozeného prostředí ve kterém žijí např. kácení lesů, zdivočelá domácí zvířata a organizovaný sběr vajec, který domorodci praktikují odedávna.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Jak se zvětšuje poznání o jednotlivých druzích tabonů, tak se mění i jejich taxonomické zatřídění. Mimo zde uvedené rody a jejich druhy se ještě některé dále dělí do poddruhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tabonovití (Megapodiidae) je čeleď zavalitých hrabavých ptáků, kteří si sami nevysedí svá vejce ani je nepodkládají k vysedění jiným ptákům. Čeleď tvoří 6 rodů, všechny mají stejné české jméno tabon.", "tgt_summary": "The megapodes, also known as incubator birds or mound-builders, are stocky, medium-large, chicken-like birds with small heads and large feet in the family Megapodiidae. Their name literally means \"large foot\" and is a reference to the heavy legs and feet typical of these terrestrial birds. All are browsers, and all but the malleefowl occupy wooded habitats. Most are brown or black in color. Megapodes are superprecocial, hatching from their eggs in the most mature condition of any bird. They hatch with open eyes, bodily coordination and strength, full wing feathers, and downy body feathers, and are able to run, pursue prey, and in some species, fly on the same day they hatch.", "id": 1397135} {"src_title": "Grand Palais", "tgt_title": "Grand Palais", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Grand Palais byl postaven v letech 1897-1900 na nově vytvořené \"Avenue Nicolas II\" (dnešní Avenue Winston Churchill), která tvořila spojnici od Avenue des Champs-Élysées přes Pont Alexandre III k Invalidovně. Původně stál na tomto místě Průmyslový palác postavený pro světovou výstavu roku 1855. V roce 1896 byla vyhlášena architektonická soutěž omezená jen na francouzské architekty, ve které zvítězili Henri-Adolphe-Auguste Deglane (1855-1931), Louis-Albert Louvet (1860-1936), Albert-Félix-Théophile Thomas (1847-1907) a Charles-Louis Girault (1851-1932), přičemž posledně jmenovaný stál v čele skupiny. 1. května 1900 francouzský prezident Émile Loubet palác slavnostně otevřel. V roce 1975 byla loď paláce zapsána mezi historické památky. Od roku 2000 je chráněn celý Grand Palais. V letech 1993-2005 prošel celý palác nákladnou rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Budova pavilónu má samonosnou ocelovou konstrukci se skleněnými výplněmi na křížovém půdorysu velkých hal. K ní je přistavena z kamene a z cihel palácová část se schodišti a zázemím. Palác je dlouhý 240 metrů a vysoký 44 metrů. Hlavní průčelí má zdůrazněný střední portál a je členěné jónskými sloupy. Kromě hlavního portálu do \"Avenue Winstona Churchilla\" má boční přístavby se vstupy na obou koncích křídel. Atika je zdobená monumentálními bronzovými sousošími čtyřspřeží, tzv. kvadrigami, další alegorické sochy jsou v nikách. Ve vstupním nádvoří jsou tři kamenná sousoší, usazená na zábradlí oválného bazénku i v něm. Interiér budovy má 77000 m výstavní plochy, z čehož je 13500 m v prosklené hale.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Od skončení výstavy je palác stále využíván k nejrůznějším expozicím a akcím, jako jsou knižní a starožitnické veletrhy, výstavy zemědělských strojů, módní přehlídky, koncerty nebo cirkusová turné. V letech 1901-1961 se zde konal Pařížský autosalón. V letech 1901-1957 zde probíhaly jezdecké závody. Od roku 1976 se zde pořádá FIAC. Mezi nejúspěšnější výstavy uspořádané v paláci patřila Renoirova retrospektiva v roce 1985, kterou navštívilo 868 600 návštěvníků a Manetova výstava v roce 1983 s 808 700 návštěvníky. V paláci má rovněž sídlo muzeum vědy Palais de la découverte. Ke zvláštnostem paláce patří, že v jedné části budovy je policejní stanice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Palais (česky \"Velký palác\") je výstavní pavilon v Paříži, který byl postaven pro světovou výstavu v roce 1900 stejně jako protilehlý Petit Palais a Pont Alexandre III. Dnes slouží státním muzeím pro dočasné výstavy.", "tgt_summary": "The Grand Palais des Champs-Élysées, commonly known as the Grand Palais (English: Great Palace), is a large historic site, exhibition hall and museum complex located at the Champs-Élysées in the 8th arrondissement of Paris, France. Construction of the Grand Palais began in 1897 following the demolition of the Palais de l'Industrie (Palace of Industry) as part of the preparation works for the Universal Exposition of 1900, which also included the creation of the adjacent Petit Palais and Pont Alexandre III. It has been listed since 2000 as a \"monument historique\" by the French Ministry of Culture. The structure was built in the style of Beaux-Arts architecture as taught by the École des Beaux-Arts of Paris. The building reflects the movement's taste for ornate decoration through its stone facades, the formality of its floor planning and the use of techniques that were innovative at the time, such as its glass vault, its structure made of iron and light steel framing, and its use of reinforced concrete.", "id": 1990764} {"src_title": "McLaren F1", "tgt_title": "McLaren F1", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Koncept hlavního inženýra Gordona Murraye nijak nevynikal mezi koncepty ostatních konstruktérů vysokovýkonných aut: nízká váha a vysoký výkon. Bylo toho dosaženo použitím špičkových a drahých materiálů jako uhlíkových vláken, titanu, hořčíku, kevlaru a zlata. F1 bylo prvním sériovým vozem které mělo monokok z uhlíkových vláken. Gordon Murray nad třímístným supersportem přemýšlel již od mládí, ale až když čekal na let domů z Grand Prix Itálie v roce 1988, nakreslil náčrtek třísedadlového sportovního vozu a předvedl ho Ronu Dennisovi jako koncept, který by byl silně ovlivněn zkušenostmi a technologiemi McLarenu z formule 1 a odrážely se v něm dovednosti a znalosti napříč týmem McLaren. Později byly dva kit car vozy Ultima MK3 (čísla podvozku 12 a 13, poslední vyrobené vozy MK3), přezdívané \"Albert\" a \"Edward\", využity jako \"muly\" k testování různých komponent a konstrukcí před postavením prvního vozu. Číslo 12 bylo použito k testování převodovky (s motorem Chevrolet V8 o objemu 7,4 litru k napodobení točivého momentu uvažovaného motoru) a dalších komponent jako sedadel a brzd. Číslo 13 testovalo motor BMW V12 a výfukový a chladicí systém. Když měl McLaren testy hotové, obě muly zničil, aby udržel stranou odborný tisk a protože nechtěl, aby byl McLaren F1 spojován s kit cary. Automobil byl poprvé představen 28. května 1992 na Velké ceně Monaka. Sériový vůz zůstal stejný jako původní prototyp, XP1, kromě vnějších zrcátek, která byla na XP1 namontována na horní část A sloupku. Tento prototyp nemohl legálně na silnice, protože vpředu chyběla směrová světla. McLaren proto musel udělat pár změn, ale několik McLarenů F1 odeslali majitelé (mimo jiné i Ralph Lauren) zpět do továrny, aby jim předělali zpětná zrcátka na podobná těm z prototypu XP1. Původní prototypová zrcátka v sobě měla směrová světla, s čímž ostatní automobilky přišly o pár let později. Bezpečnost vozu byla poprvé prověřena, když během testů v Namibii v dubnu 1993 testovací jezdec, oblečený jen do šortek a trička, narazil do kamene a první prototyp několikrát převrátil. Jezdec však vyvázl bez zranění. Později toho roku byl postaven prototyp XP2 speciálně pro crash test a úspěšně jím prošel.", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Gordon Murray trval na tom, že motor musí být nepřeplňovaný kvůli zvýšení spolehlivosti a lepší odezvě motoru. Murray nejprve oslovil Hondu s požadavkem na motor o výkonu 410 kW, vážící 250 kg a s blokem o délce 600 mm, který měl být odvozen z motoru formule jedna v tehdy vítězných vozech McLaren/Honda. Když Honda odmítla, Isuzu, tehdy plánující vstup do šampionátu formule 1, testovalo motor V12 o objemu 3,5 litru na podvozku Lotusu. Isuzu velmi stálo o využití jejich motoru pro McLaren F1, ale inženýři McLarenu chtěli motor ověřené konstrukce se závodnickým rodokmenem.", "section_level": 3}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Nakonec projevilo zájem BMW a motorsportová divize BMW M vedená expertem Paulem Rosche navrhla a postavila 6,1 L dvanáctiválec s válci do V v úhlu 60° nazvaný BMW S70/2. S 468 kW a 266 kg byl motor od BMW o 14 % výkonnější a o 16 kg těžší než s jakým počítal původní návrh, ale měl stejnou délku. Má blok motoru a hlavu válců z hliníkové slitiny se zdvihovým poměrem 86 mm × 87 mm, čtyřmi vačkovými hřídeli rozvodu DOHC s variabilním časováním ventilů (tehdy relativně nová a nevyzkoušená technologie) pro maximální flexibilitu kontroly nad čtyřmi ventily každého válce a s řetězovým pohonem rozvodů pro maximální spolehlivost. Motor má suchou vanu klikového hřídele. Silniční verze má kompresní poměr 11:1 a produkuje nejvyšší výkon 468 kW při 7400 otáčkách a nejvyšší moment 651 N·m při 5600 otáčkách. Maximální otáčky motoru jsou omezeny na 7500 min. Lépe o vlastnostech vozidla však vypovídá poměr váhy ku výkonu. Standardní McLaren F1 má 403 kW na tunu (550 koní na tunu). Ferrari Enzo má 314 kW/t, Bugatti Veyron 395 kW/t a SSC Ultimate Aero TT 747,9 kW/t. Některé komponenty motoru jsou vyrobeny z hořčíku. Sání je ovládáno dvanácti nezávislými škrticími klapkami a výfukový systém má čtyři katalyzátory, každý je řízen nezávislými lambda sondami. Vačky jsou neustále variabilní pro zvýšení výkonu za použití systému, který je velmi blízký systému BMW VANOS, variabilnímu časování ventilů vozu BMW M3. Aby se palivo plně rozprášilo, motor používá dva vstřikovače Lucas pro každý válec, kdy je první umístěn blízko sacímu ventilu a vstřikuje palivo v nízkých otáčkách, zatímco druhý je dále v sacím potrubí a pracuje ve vyšších otáčkách. Dynamický přechod mezi dvěma vstřikovači je řízen řídící jednotkou motoru. Každý válec má svou vlastní malou zapalovací cívku. Vstřikování paliva s uzavřeným regulačním obvodem je sekvenční. Motor nemá senzor klepání motoru protože při navržených spalovacích podmínkách se tyto problémy nepředpokládaly. Písty byly kovány z hliníku. Každý válec má vnitřní povlak z nikasilu který válcům dodal velkou odolnost proti opotřebení. Na vývoj motoru mělo BMW krátký čas, což způsobilo, že konstruktéři použili jen osvědčené konstrukce, s nimiž měli zkušenosti. Motor proto nedostal ventily ani ojnice z titanu. Variabilní geometrie sacího potrubí byla také zvažována, ale byla zamítnuta jako zbytečná komplikace. Průměrná spotřeba je 15 l/100 km, nejhorší 25 l/100 km a nejlepší 10 l/100 km. Mezi lety 1998 a 2000 používaly podobné motory i vítězné vozy 24 hodin Le mans – BMW V12 LMR.", "section_level": 3}, {"title": "Podvozek a karoserie.", "content": "McLaren F1 byl prvním sériovým silničním automobilem, který měl monokok z laminátu vyztuženého uhlíkovými vlákny (CFRP). Hliníkové a hořčíkové díly, tvořící úchytné body zavěšení, byly zality přímo do CFRP. Řidič sedí ve vozidle uprostřed před palivovou nádrží a před motorem. Sedadla pro spolucestující jsou po stranách mírně vzad. Dveře se vyklápí ven a nahoru, připomínají motýlí křídla. Motor se při plném výkonu ohřívá na vysoké teploty a to způsobuje velké teplotní rozdíly v motorovém prostoru mezi běžným a plným zatížením motoru. CFRP špatně snáší tepelné namáhání a vysoké teploty a proto bylo rozhodnuto, že motorový prostor nebude vyroben z CFRP.", "section_level": 2}, {"title": "Aerodynamika.", "content": "Koeficient celkového odporu vzduchu standardního McLarenu F1 je 0,32. Pro porovnání: nejrychlejší Bugatti Veyron dosahuje koeficientu 0,36 a SSC Ultimate Aero TT, což bylo nejrychlejší sériové auto v letech 2007 až 2010, má tento koeficient 0,357. Čelní plocha vozidla je 1,79 m a celkové Cx je 0,57. Protože F1 má \"aktivní\" aerodynamiku, tyto hodnoty jsou pro nejaerodynamičtější nastavení. Běžný McLaren F1 neměl žádné přítlačné křídlo (na rozdíl od verzí LM a GTR), nicméně design spodku karoserie McLarenu kromě difuzoru používá dynamického přízemního efektu (podobně jako ekranoplány) k zlepšení přítlaku, který je ještě zlepšován dvěma elektrickými ventilátory z kevlaru které nasávají vzduch do motorového prostoru na přídavné chlazení a snižují tak tlak pod automobilem. Mód s vysokým přítlakem může řidič zapínat i vypínat. Na střeše vozidla je vstup vzduchu do sání s nízkotlakým výstupem části vzduchu na zádi střechy vozu. Pod každými dveřmi je malý vstup vzduchu k zajištění chlazení oleje a části elektroniky. Vpředu jsou potrubí s pomocnými ventilátory z kevlaru pro chlazení předních brzd. Na zádi je malý dynamický spoiler, který se automaticky nastavuje tak, aby vyvažoval těžiště vozu při brždění – při brždění se vzpřímí. Po vzpřímení před ním vznikne zóna vysokého tlaku vzduchu a tento tlak je využit k chlazení zadních brzd – spoiler odkryje dva kanály ženoucí vzduch k zadním brzdám. Spoiler zároveň funguje jako aerodynamická brzda, protože zvýší koeficient odporu vzduchu z 0,32 na 0,39. Je aktivován při rychlostech nad 64 km/h tlakem brzdové kapaliny.", "section_level": 2}, {"title": "Zavěšení kol.", "content": "Steve Randle, který byl v projektu odborníkem na dynamiku, měl odpovědnost za návrh zavěšení kol McLarenu F1. Bylo rozhodnuto, že vůz by měl být komfortní i přes to, že je orientovaný na výkon. Neměl mít tvrdý a nízký podvozek jako pravověrné okruhové vozy, protože to by omezilo praktické využití a pohodlí a zároveň zvýšilo hlučnost a vibrace, což by bylo proti původní filozofii, vytvořit nekompromisní silniční vůz. Od počátku byl vývoj vozu F1 silně zaměřen na vyvážení vozu. Hmotnost byla soustředěna doprostřed například rozsáhlou manipulací s umístěním motoru, řidiče a palivové nádrže. Díky tomu má vozidlo malý polární moment setrvačnosti při zatáčení. F1 má 42 % své hmotnosti vpředu a 58 % vzadu, přičemž změny rozložení vlivem množství paliva v nádrži jsou menší než 1 %. Bylo zvažováno i počítačem řízené dynamické zavěšení kol, ale nebylo použito, protože by zvýšilo hmotnost, složitost a ztratila by se předvídatelnost chování vozidla. Zavěšení se dvěma příčnými rameny má neobvyklou konstrukci. Podélné vedení kola je zajištěno bez ztráty kontroly, což umožňuje kolu posuv dozadu, pokud narazí na překážku a tím zvyšuje jízdní komfort. Při vývoji zavěšení byly jako porovnávací vozy použity Jaguar XL16 Porsche 928S a Honda NSX. Díly podvozku jsou z hliníkové slitiny, trojúhelníková ramena jsou vyrobena z jednoho kusu pomocí CNC obrábění.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatiky.", "content": "McLaren F1 používá přední pneumatiky o rozměru 235/45 Z R17 a zadní mají rozměr 315/45 Z R17. Jedná se o pneumatiky vyvinuté speciálně pro McLaren F1 společnostmi Goodyear a Michelin. Jsou obouvány na pětipaprskové ráfky rozměru 9x17 palců a 11,5x17 palců z hořčíkové slitiny opatřené ochranným lakem. Obrysová kružnice otáčení má průměr 13 m.", "section_level": 2}, {"title": "Brzdy.", "content": "F1 má kotoučové kapalinové brzdy bez asistenčních systémů. Větrané, vrtané brzdové kotouče pocházejí od společnosti Brembo. Přední mají průměr 332 mm a zadní 305 mm. Pevné třmeny jsou čtyřpístkové a jsou vyrobeny z hliníku. Zadní třmeny nejsou uzpůsobeny pro ruční brzdu, ale je zde mechanicky ovládaný, počítačem řízený třmen, který slouží jako ruční brzda. Pro zvýšení tuhosti třmenů jsou vyrobeny z jednoho kusu (na rozdíl od běžnější konstrukce ze dvou dílů). Zdvih brzdového pedálu je lehce přes 25 milimetrů. Vztyčený spoiler (zároveň aerodynamická brzda) nažene vzduchu do chladicích kanálů vedoucích k brzdám. Vstupy do těchto kanálů jsou v klidovém stavu skryty pod spoilerem. Brzdy s posilovačem a ABS byly zvažovány, ale následně zamítnuty, protože znamenaly zvýšení hmotnosti a složitosti a omezení odezvy brzdového pedálu. Cenou za to jsou vyšší požadavky na zkušenost řidiče. Gordon Murray chtěl pro vůz použít karbonové brzdy, ale zjistil, že tehdejší technologie ještě nebyly dost vyspělé. Jedním z hlavních důvodů byla přímá úměra mezi teplotou karbonových brzdových kotoučů a koeficientem tření. Brzdy měly poměrně slabý výkon pokud nebyly před použitím zahřáté. Karbonové brzdy mají snazší aplikaci pro čistě závodním prostředí, díky tomu měla závodní edice vozu, \"F1 GTR\", karbon-keramické brzdy.", "section_level": 2}, {"title": "Převodovka a pohonné ústrojí.", "content": "Standardní McLaren F1 má napříč uloženou šestistupňovou manuální převodovku a třílamelovou karbonovou spojku od AP Racing v hliníkové skříni. Druhá generace edice GTR má skříň z hořčíku. Standardní McLaren a 'McLaren F1 LM' mají následující převodové poměry: 3,23:1, 2,19:1, 1,71:1, 1,39:1, 1,16:1, 0,93:1, se stálým převodem 2,37:1. Převodovka je vlastní a byla vyvinuta společností Weismann. Vozidlo má samosvorný diferenciál Torsen. Vůz má hliníkový setrvačník, který má pouze rozměry a hmotnost absolutně nezbytnou k přenosu točivého momentu. Důvodem je zmenšení momentu setrvačnosti a zvýšení citlivosti systému, což umožňuje rychlejší řazení a lepší odezvu plynu. To je možné díky tomu, že motor F1 postrádá sekundační vibrace a má torzní tlumič kmitů od BMW.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér a výbava.", "content": "Standardní výbava McLarenu F1 obsahuje klimatizaci, raritu u tehdejších sportovních vozů. Zásluhy na návrhu systému přiznává Murray Hondě NSX, vozu, který Murray vlastnil a řídil 7 let, a, podle oficiálních stránek F1, nikdy nepotřeboval upravit automatické nastavení klimatizace. Další komfortní výbava obsahovala elektricky vyhřívaná a odmrazovaná čelní a boční okna SeKurit, elektrické stahování oken, centrální zamykání s dálkovým ovládáním, KENWOOD stereo systém s měničem na 10 CD, odkládací přihrádky, výkonné čtyřlampové světlomety, zadní mlhová světla, čtecí lampičky, světýlko na čtení mapy, pozlacené titanové nářadí Facom a lékárničku (obojí uložené ve voze). Ve standardní výbavě byly kromě toho také na míru vyrobená zavazadla pasující do úložných prostor vozu včetně golfového bagu, každý zákazník navíc dostal hodinky TAG Heuer 6000 Chronometer ze speciální edice, se sériovým číslem vozu napsaným pod středem hodinek. Airbagy nebyly do vozu montovány. Ozdobné kovové plátky v interiéru jsou silné 0,5 mm kvůli úspoře hmotnosti. Sedadlo řidiče je vyrobeno podle přání zákazníka pro optimální posez a pohodlí. Sedadla jsou ručně vyrobena z uhlíkových vláken a pokrytá světlou kůží od firmy Connolly Leather. Sloupek řízení vozu není nastavitelný, ale protože si každý majitel vozu před výrobou specifikoval nastavení volantu, je pozice volantu nastavena přesně pro tyto majitele. To samé platí pro pedály, které také nejsou nastavitelné, ale každý vůz opustil továrnu nastaven pro konkrétního zákazníka. Během předprodukční fáze kontaktoval McLaren společnost Kenwood Electronics, aby pro vůz vyrobila lehký audiosystém. KENWOOD mezi lety 1992 a 1998 používal F1 k propagaci svých výrobků v tištěných reklamách, katalozích a kalendářích. Každý audiosystém byl individuálně navržen podle hudebního vkusu zákazníka, nicméně neobsahoval rádio, protože Murray nikdy neposlouchal rádio. Každý standardní vůz má také modem, který umožňuje zákaznické péči dálkově načítat informace z řídící jednotky motoru vozu, aby mohla pomoci v případě poruchy vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Nákup a údržba.", "content": "Bylo vyrobeno pouze 106 vozů, 64 z nich bylo standardních silničních (F1), 5 bylo upravených LM, 3 vozy verze GT, 5 prototypů (XP), 28 závodních vozů (GTR) a 1 prototyp LM (XP LM). Výroba začala v roce 1992 a skončila roku 1998. Výroba každého vozu trvala přibližně 3,5 měsíce. Do roku 1998, kdy McLaren vyráběl a prodával standardní F1, činila cena vozu přibližně 970 000 dolarů. Dnes se vozy mohou díky výkonu a exkluzivitě prodávat za téměř dvojnásobek původní ceny, očekává se přitom stálý nárůst cen. I když výroba skončila v roce 1998, McLaren stále udržuje rozsáhlou podporu a servisní síť pro vůz F1. Po celém světě je osm autorizovaných servisních center a McLaren občas posílá k zákazníkům nebo do těchto servisních center svého technika. Všichni technici prošli rozsáhlým školením přímo u McLarenu. V případech rozsáhlých poškození vozu se automobil vrací na opravu do automobilky. 29. října 2008 byl vůz F1 (číslo podvozku 065) prodán na aukci RM Automobiles of London za 2 530 000 liber (přibližně 4 100 000 dolarů). Byl to vůz z autosalonu McLarenu na Park Lane v Londýně. S najetými pouhými 484 kilometry stanovil tento exemplář světový rekord pro nejvyšší cenu jakou kdy kdo zaplatil za standardní vůz F1.", "section_level": 2}, {"title": "Výkony.", "content": "F1 zůstává jedním z nejrychlejších sériových vozů, jaké kdy byly vyrobeny. Vozy, které F1 překonaly, používají přeplňované motory, což z F1 dělá nejrychlejší sériový automobil s atmosféricky plněným motorem na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Světový rekord.", "content": "Titul \"Nejrychlejší sériové silniční auto na světě\" je sporný, hlavně proto, že není přesně definován termín \"sériové auto\". McLaren F1 má nejvyšší rychlost 372 km/h, určenou omezovačem otáček nastaveným na 7500 ot./min. Skutečná maximální rychlost byla dosažena v dubnu roku 1998 pět let starým prototypem XP5. Závodník Andy Wallace s ním jel po 9 km rovince na testovací trati Volkswagenu v Ehra-Lessien v Německu a stanovil nový světový rekord 391 km/h při 8300 ot./min. Jak poznamenal Mario Andretti v porovnávacím testu, F1 je plně schopný mít i 7. rychlostní stupeň s vyšším převodovým poměrem a díky němu dosáhnout ještě vyšší maximální rychlosti, protože maximální rychlost je dosažena při 7800 ot./min a přitom je nejvyššího výkonu dosaženo při 7400 ot./min.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Silniční McLaren F1, kterých bylo původně prodáno 64, prošel v průběhu výroby několika modifikacemi, které byly značeny jako odlišné modely. Jeden ze standardních modelů zůstal v McLarenově autosalonu v Londýně jedno desetiletí, než byl nabídnut k prodeji jako nový v roce 2004. Tento vůz se stal 65 prodaným vozem. Autosalon, který byl na luxusní Londýnské ulici Park Lane, byl od té doby uzavřen.", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "Před prodejem prvního kusu McLarenu F1 bylo postaveno 5 prototypů, nesoucích označení XP1 až XP5. Tyto vozy se od sebe v detailech lišily a lišily se i od produkčních vozů. XP1 byl prvním veřejně odhaleným vozem a později byl zničen při nehodě v Namibii. XP2 byl postaven pro crash test a při crash testu byl zničen. XP3 dělal životnostní zkoušky, XP4 byl postaven pro zátěžové testy převodovky a XP5 bylo prezentační vozidlo. Všechny prototypy vlastnil McLaren. Bývaly také používány pro novinářské testy a focení pro veřejnost. Každý vůz byl lakován do jiné barvy a každý měl na boku nalakováno své označení. XP4 mohli vidět diváci motoristického pořadu \"Top Gear\" kde byl testován Tiffem Needellem v polovině 90. let a XP5 byl použit pro rychlostní rekord.", "section_level": 2}, {"title": "Ameritech.", "content": "Americký model McLarenu F1, \"Ameritech McLaren F1\" je upravený standardní McLaren F1 tak, aby splňoval americké předpisy. V souladu s těmito předpisy musela auta splňovat přísnější emisní požadavky, což zvýšilo hmotnost a snížilo výkon. Vzhledem k chybějícím airbagům pro pasažéry má Ameritech pouze sedadlo pro řidiče.", "section_level": 2}, {"title": "F1 LM.", "content": "Pouze pět vozů McLaren F1 LM (LM je zkratka pro Le Mans) bylo postaveno, aby oslavilo pět vozů McLaren F1 GTR které v roce 1995 úspěšně dokončily závod 24 hodin Le Mans (obsadily první, třetí, čtvrté, páté a třinácté místo). Vozy mají jinou převodovku, speciálně navržené 18\" ráfky z hořčíku, vylepšenou převodovku a prodělaly úpravy aerodynamiky. F1 LM mají stejný motor jako F1 GTR z roku 1995, ale bez, pro závod povinných, restriktorů, o výkonu 507 kW (680 koní). Mají maximální rychlost 362 km/h, což je méně než dosahuje standardní verze. Rychlost snižuje vyšší aerodynamický odpor. LM je o 76 kg lehčí než standardní F1, váží 1062 kg. Vozy totiž nemají odhlučnění interiéru, audio systém, mají velmi skromný interiér, nemají ventilátory generující přízemní efekt a nemají dynamický zadní spoiler. Místo něho je větší pevné křídlo z uhlíkových vláken. LM má následující parametry: maximální kroutící moment 705 Nm při 4500 ot./min a maximální výkon 507 kW při 7800 ot./min. Maximální otáčky motoru jsou omezeny na 8500 ot./min. Oficiálně zaznamenaná zrychlení jsou z 0-97 km/h za 2,9 sekund a 0-161 km/h za 5,9 sekund. LM také drželo rekord za zrychlení z 0 na 161 a zpět na 0 km/h, což se podařilo za 11,5 sekundy. Vozy F1 LM se dají poznat podle odstínu oranžového laku s názvem Papaya Orange. Tato barva byla zvolena k uctění památky Bruce McLarena, jehož závodní barvou byla Papaya Orange. Ačkoliv bylo prodáno pouze pět vozů, existuje šestý vůz v podobě prototypu XP1 LM. Tento vůz je také nalakován v odstínu Papaya Orange a je vlastněn McLarenem. Tento vůz v ceně 4 milionů dolarů byl ředitelem McLarenu, Ronem Dennisem, slíben jezdci Lewisi Hamiltonovi, pokud vyhraje další dvě mistrovství světa Formule 1.", "section_level": 2}, {"title": "F1 GT.", "content": "Poslední inkarnací silničního vozu byl F1 GT, což byl homologační speciál. Kvůli zvýšené konkurenci homologovaných sportovních vozů od Porsche a automobilky Mercedes-Benz v tehdejší BPR Global GT Series a novém FIA GT Championship, potřeboval McLaren provést rozsáhlé úpravy vozu F1 GTR aby zůstal konkurenceschopný. Tyto úpravy byly tak velké, že McLaren musel postavit sériové silniční auto, na jehož základě měly vzniknout nové závodní vozy. F1 GT má stejnou karoserii s prodlouženou zádí pro zvýšení přítlaku a snížení odporu vzduchu, jako GTR ale postrádal přítlačné křídlo, které měl F1 LM. Přítlak vytvářený prodlouženou zádí se ukázal být dostatečný i bez křídla. Přední část je také podobná závodním vozům s přídavnými lamelami a rozšířenými blatníky, ve kterých jsou větší kola. Interiér byl upraven a byl v něm závodní volant namísto běžného. F1 GT byly stavěny ze standardních vozů F1 a zachovaly jejich výrobní čísla. Prototyp GT, známý jako XPGT měl číslo podvozku #056 a zůstal ve vlastnictví McLarenu. Společnost potřebovala postavit pouze jeden vůz a ani ho nemusela prodat, ale pro poptávku ze strany zákazníků byly vyrobeny dva sériové vozy, které byly prodány. Tyto vozy mají sériová čísla #054 a #058.", "section_level": 2}, {"title": "Motorsport.", "content": "Po představení silniční verze několik závodních týmů přesvědčilo McLaren, aby začal stavět závodní verze F1 pro mezinárodní okruhové závody. Mezi lety 1995 až 1997 byly vyvinuty tři odlišné verze závodního vozu F1 GTR. Mnoho vozů F1 GTR bylo poté, co se staly nezpůsobilými pro mezinárodní závody, přestavěno pro silniční provoz. Po namontování tlumičů výfuku, sedadel spolujezdců, přenastavení zavěšení a odstranění restriktorů bylo možné automobily přihlásit pro silniční provoz.", "section_level": 1}, {"title": "F1 GTR '95.", "content": "McLaren F1 GTR byl zakázkově stavěný závodní automobil pro závody BPR Global GT Series. Vůz měl upravený systém řízení motoru, který zvýšil jeho výkon. Nicméně díky použití povinných restriktorů v sání byl redukován zpět na 447 kW při 7500 ot./min. Vnější úpravy vozu zasáhly panely karoserie, zavěšení kol, aerodynamiku a interiér. Vozy F1 GTR dosáhly největšího úspěchu, když získaly první, třetí, čtvrté, páté a třinácté místo v závodě 24 hodin Le Man v roce 1995, když porazily na zakázku stavěné závodní prototypy. Celkem bylo postaveno devět vozů F1 GTR ve specifikaci pro rok 1995.", "section_level": 2}, {"title": "F1 GTR '96.", "content": "Pro navázání na úspěch F1 GTR i v roce 1996 rozvíjel McLaren model '95, což vedlo k zvětšení vozu ale i snížení hmotnosti. Bylo postaveno devět vozů ve specifikaci 1996 a za privátní týmy závodily i některé vozy specifikace 1995. Oproti vozům specifikace '95 byla váha snížena asi o 100 kg a motor zůstal přiškrcen na 600 koní, aby vyhověl pravidlům. Zajímavý je vůz výrobního čísla #14R, který se stal prvním nejaponským vozem, který vyhrál závod v All-Japan Grand Touring Car Championship (JGTC). Vůz pilotovali David Brabham a John Nielsen.", "section_level": 2}, {"title": "F1 GTR '97.", "content": "S homologovaným F1 GT mohl McLaren vyvíjet vůz F1 GTR pro sezónu 1997. Váha byla dále snížena na 910 kg a přibyla sekvenční převodovka. Motoru byl lehce snížen objem z 6,1 l na 6,0 l. Díky velmi modifikované karoserii je F1 GTR '97 často nazýván \"Longtail\" pro svou výrazně prodlouženou zadní část za účelem zvýšení přítlaku. Celkem bylo postaveno deset vozů F1 GTR '97.", "section_level": 2}, {"title": "Slavní majitelé.", "content": "McLaren F1 vlastnil herec Rowan Atkinson, podnikatel Elon Musk anebo slavný jezdec Formule 1 Michael Schumacher.", "section_level": 1}], "src_summary": "McLaren F1 je supersportovní automobil, navržený a vyráběný firmou McLaren Automotive mezi lety 1992 a 1998. Původní koncept navrhl Gordon Murray a také přesvědčil Rona Dennise aby projekt podpořil a přibral k němu Petera Stevense pro návrh vnějšího vzhledu vozu. Nakonec bylo vyrobeno 6 prototypů a 100 sériových vozů všech verzí. 31. března 1998 stanovil rekord pro nejrychlejší silniční automobil na světě, když dosáhl 391 km/h. V září 2019 je McLaren F1 stále nejrychlejším nepřeplňovaným vozem na světě. Vůz byl navržen a postaven tak, aby bez kompromisů kopíroval původní představy Gordona Murraye a používá proto převratnou konstrukci a technologie. Je lehčí a aerodynamičtější než většina jeho soudobých konkurentů i přes to, že uveze 3 pasažéry. Řidič sedí vpředu uprostřed (má dobrý výhled) a spolujezdci sedí po stranách za ním. Výkonný motor je závodně laděný, ale ne natolik, aby omezoval každodenní použití a komfort. Projekt byl pojat jako kreativní cvičení s cílem sestrojit nekompromisní silniční auto. Navzdory tomu, že nebyl navržen jako okruhový vůz, upravené vozy vyhrály několik závodů včetně 24 hodin Le Mans v roce 1995, kde soupeřily s účelově postavenými závodními prototypy. Britský magazín \"AutoCar\" po silničním testu v roce 1994 napsal o vozu F1: \"McLaren F1 je nejlepším automobilem, co byl dosud vyroben pro veřejné silnice\" a že \"F1 bude vzpomínána jako jedna z velkých událostí v historii automobilu a je možná nejrychlejším sériovým silničním vozem, jaký svět kdy uvidí.\".", "tgt_summary": "The McLaren F1 is a sports car designed and manufactured by British automobile manufacturer McLaren Cars, and powered by the BMW S70/2 V12 engine. Originally a concept conceived by Gordon Murray, he convinced Ron Dennis to back the project and engaged Peter Stevens to design the exterior and interior of the car. On 31 March 1998, the XP5 prototype with a modified rev limiter set the Guinness World Record for the world's fastest production car, reaching , surpassing the modified Jaguar XJ220's record from 1992. The car features numerous proprietary designs and technologies; it is lighter and has a more streamlined structure than many modern sports cars, despite having one seat more than most similar sports cars, with the driver's seat located in the centre (and slightly forward) of two passengers' seating positions, providing driver visibility superior to that of a conventional seating layout. It was conceived as an exercise in creating what its designers hoped would be considered the ultimate road car. Despite not having been designed as a track machine, a modified race car edition of the vehicle won several races, including the 1995 24 Hours of Le Mans, where it faced purpose-built prototype race cars. Production began in 1992 and ended in 1998. In all, 106 cars were manufactured, with some variations in the design. ", "id": 2338473} {"src_title": "Dwayne Roloson", "tgt_title": "Dwayne Roloson", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky v NHL.", "content": "Na Massachusettské univerzitě v Lowellu byl nominovaný na Hobey Baker Memorial Award a byl nominován do NCAA All-American Teamu. Přes tyto úspěchy nebyl nikdy draftován týmem NHL. V roce 1994 podepsal jako volný hráč smlouvu s klubem NHL Calgary Flames. Poté střídal tým Calgary s jejich farmářským týmem Saint John Flames hrajícím v nižší severoamerické lize AHL. V roce 1998 podepsal jako volný hráč s Buffalem Sabres, aby dělal záložního brankáře Dominiku Haškovi. Po dvou letech u Sabres byl Roloson vybrán v rozšiřovacím draftu NHL v roce 2000 Columbusem Blue Jackets. Poté, ale podepsal smlouvu s týmem AHL Worcesterem IceCats.", "section_level": 2}, {"title": "Minnesota Wild.", "content": "Roloson se rozhodl ještě jednou zkusit prorazit v NHL a v roce 2001 podepsal smlouvu s Minnesotou Wild. V Minnesotě se stal prvním brankářem a společně s Mannym Fernandezem dovedl Wild v sezóně 2002-03 do playoff. V prvním kole porazili Colorado Avalanche a ve druhém Vancouver Canucks. I přes to, že v tehdejší sezóně se o zápasy dělil pravidelně s Fernandezem, tak byl ve 34 letech poprvé zvolen do Utkání hvězd NHL 2004 a po sezóně vyhrál Roger Crozier Saving Grace Award za nejvyšší procento chycených střel. Během výluky NHL v sezóně 2004-05 hrál v SM-liize za Lukko Raumu.", "section_level": 2}, {"title": "Edmonton Oilers.", "content": "8. března 2006 byl Roloson vyměněn do Edmontonu Oilers za výběr v prvním kole vstupního draftu NHL 2006, který později Minnesota vyměnila do Los Angeles Kings, kteří si v draftu vybrali útočníka Trevora Lewise. Zpočátku byl generální manažer Oilers Kevin Lowe tvrdě kritizován v médiích za to, že za stárnoucího brankáře Rolosona pustil první kolo draftu diviznímu soupeři. Kritiku postupně umlčely kvalitní výkony Rolosona, který v playoff pomohl Oilers až do finále Stanley Cupu a spolu s Chrisem Prongerem byl považován za favorita na Conn Smythe Trophy v případě že Edmonton vyhraje Stanley Cup, ale během prvního zápasu finále proti Carolině Hurricanes utrpěl zranění kolene, když na něj spadl spoluhráč Marc-André Bergeron, kterého strčil carolinský Andrew Ladd. Po zápase trenér Oilers Craig MacTavish oznámil, že Roloson nebude moci pokračovat v dalších zápasech finále. Výsledkem těchto událostí bylo to, že brankář Ty Conklin, který v prvním zápase finále Rolosona nahradil v zápase společně se spoluhráči prohrál a v dalších zápasech playoff jej nahradil švédský brankář Jussi Markkanen. Oilers nakonec s Hurricanes prohráli v sedmi zápasech. Po měsících intenzívní rehabilitace se Roloson stihl uzdravit do začátku sezóny 2006-07. Roloson podepsal 1. července 2006 smlouvu na další tři roky. Na mistrovství světa 2007 byl členem kanadského národního týmu, se kterým vyhrál zlatou medaili po vítězství 4:2 nad Finskem ve finále. Sezónu 2007-08 začal Roloson bez formy a na začátku ledna se stal jedničkou týmu Mathieu Garon. 13. března 2008 se Garon zranil a tak dostal možnost opět Roloson. Na počátku sezóny 2008-09 byl v Edmontonu přetlak na pozici brankářů. Kromě Rolosona byl u týmu Mathieu Garon a mladý Jeff Deslauriers. Zpočátku se zdálo, že prvním brankářem bude Garon, ale po špatných výkonech se rozhodl trenér MacTavish, že bude všechny tři brankáře pravidelně střídat. Nakonec se tým zbavil Garona, kterého vyměnili do Pittsburghu Penguins. Poté se Roloson stal týmovou jedničkou, chytal 36 zápasů po sobě a stal se nejstarším brankářem, který odchytal více než 60 zápasů v jedné sezóně. Pouze pár dní po posledním zápase sezóny Rolosona společně s jeho spoluhráčem Shawnem Horcoffem pozval trenér kanadského národního týmu do reprezentace pro mistrovství světa a chytal ve finále, ve kterém prohráli s Ruskem 1:2.", "section_level": 2}, {"title": "New York Islanders.", "content": "1. července 2009 se stal Roloson po odmítnutí jednoleté smlouvy na 3 miliony dolarů (asi 60 miliónů kč) volným hráčem bez omezení. Roloson podepsal dvouletou smlouvu na 5 miliónů USD (asi 100 miliónů kč) s New York Islanders. Islanders také podepsali smlouvu s Martinem Bironem, který měl v týmu zastávat pozici záložního brankáře Rolosona v době, kdy byl Rick DiPietro zraněný. Roloson nakonec v sezóně 2009-10 odchytal 50 zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "Tampa Bay Lightning.", "content": "1. ledna 2011 byl Roloson vyměněn do Tampy Bay Lightning za obránce Tye Wisharta. První zápas za Tampu Bay vyhrál s týmem 1:0 v prodloužení a proti Washingtonu Capitals, tak vychytal čisté konto. Nicméně další den proti Pittsburghu Penguins obdržel v prvních deseti minutách 3 góly a byl vystřídán Danem Ellisem. Ve druhé třetině se sice vrátil do zápasu, ale na začátku třetí třetiny byl po dalších dvou obdržených gólech opět vystřídán a zápas skončil porážkou 1:8. Ve svých prvních 11 zápasech za Lightning vychytal 4 čistá konta.", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "Klubový rekord Worcester IceCats", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Dwayne Roloson (* 12. října 1969, Simcoe, Ontario, Kanada) je bývalý kanadský hokejový brankář hrající v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Albert Dwayne Roloson (born October 12, 1969) is a Canadian former professional ice hockey goaltender and former goaltending coach of the Anaheim Ducks of the National Hockey League (NHL). During his NHL career, Roloson played for the Calgary Flames, Buffalo Sabres, Minnesota Wild, Edmonton Oilers, New York Islanders and Tampa Bay Lightning. He is often affectionately referred to by his fans as \"Roli\". Following Mark Recchi's retirement in 2011, Roloson became the oldest active NHL player at the time and the last active NHL player to have been born in the 1960s.", "id": 108504} {"src_title": "Wieland Wagner", "tgt_title": "Wieland Wagner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wieland byl nejstarší ze čtyř dětí skladatele Siegfrieda Wagnera a jeho ženy Winifred rozené Williamsové a zároveň vnukem skladatele Richarda Wagnera. Blízký vztah Winifred Wagnerové s Hitlerem vedl k tomu, že Wieland ho znal v průběhu svého dětství a jinošství jako \"strýčka Wolfa\". Díky tomu se vyhnul vojenské službě a pracoval na hudebních slavnostech; na sklonku války pracoval v Ústavu pro fyzikální výzkum bayreuthské pobočky koncentračního tábora Flossenbürg. Členem NSDAP byl od roku 1938. V roce 1941 se Wieland Wagner oženil s baletkou a choreografkou Gertrudou Reissingerovou. Měli čtyři děti: Iris (* 1942), Wolfa Siegfrieda (* 1943), Nike (* 1945) a Daphne (* 1946). Na počátku 60. let 20. století se Wieland Wagner rozešel se svou manželkou a do své smrti udržoval milostný vztah s mnohem mladší sopranistkou Anjou Siljou, jednou ze zpěvaček, které získal pro účinkování v Bayreuthu. Zemřel na rakovinu plic v říjnu 1966. Je pohřben ve hrobce rodiny Wagnerových na hřbitově v Bayreuthu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Wieland Wagner je považován za jednoho ze zakladatelů tzv. „režijního divadla“ (Regietheater) díky prosazování nového moderního stylu režie i scénografie Wagnerových oper, přičemž naturalistické inscenování nahradil symbolickým a zaměřil se na psychologii dramatu. Wieland začal svou režijní kariéru již před druhou světovou válkou, a to v inscenacích oper svého otce a děda. Tyto práce dosud nevykazovaly inovativní přístup, kterým proslul po válce. Jeho výprava bayreuthské inscenace \"Parsifala\" z roku 1937 byla například vědomě konzervativnější i než předchozí inscenace, přestože pracovala s filmovými projekcemi v průběhu proměn; podobně i válečná inscenace \"Mistrů pěvců norimberských\" z roku 1943. Když byly roku 1951 znovu zahájeny Hudební slavnosti v Bayreuthu, stali se Wieland a jeho bratr Wolfgang jejich řediteli namísto své matky, jejíž blízké vztahy s Adolfem Hitlerem ji pro další vedení festivalu diskvalifikovaly (Wielandova vlastní minulost však byla pominuta). Revoluční inscenace vyprovokovaly extrémní pozitivní i negativní ohlasy. Již Wielandova dlouho uváděná a průběžně zdokonalovaná inscenace \"Parsifala\" z roku 1951 měla řadu rysů, jež pro něj byly později charakteristické. Poválečná střízlivost a jeho vlastní zájem – ovlivněný Adolphem Appiou – o světelné efekty jej přivedly k využívání kruhových minimalistických kulis osvícených shora. Ve Wielandově prvním poválečném \"Siegfriedovi\" (1951) představovala obra Fafnera devítimetrová socha draka chrlícího oheň. V pozdějších inscenacích této opery místo toho použil pár obřích očí, které střídavě vystupovaly z lesa projektovaného na pozadí scény, což vyvolávalo dojem pohybů velkého tvora roztaženého dolů do poloviny Zeleného vrchu. Wielandovi \"Mistři pěvci norimberští\" z roku 1956, přezývaní „Mistři pěvci bez Norimberka“, byli symbolickým vyvrcholením jeho kampaně za odpoutání se od naturalismu při inscenování Wagnera. Středověké město bylo reprezentováno pouze uličním dlážděním, nad scénou se vznášel velký balón připomínající kvetoucí strom. Wielandův minimalismus se neomezoval na kulisy a rekvizity. Například zpěvák zpívající Gunthera měl v prvním dějství \"Soumraku bohů\" stále sedět nakloněn vpřed do okamžiku, kdy pocítil svou autoritu zpochybněnou Hagenem, odkdy měl sedět zpříma. Je obtížné představit si větší kontrast s tradičním operním herectvím. Účinek inscenací z 50. let podpořila účast řady silných dirigentských osobností včetně Hanse Knappertsbusche, Josepha Keilbertha a Clemense Krausse. Mezi zpěváky hlavních rolí byli Hans Hotter, Astrid Varnayová, Wolfgang Windgassen a Birgit Nilssonová. Mnoho nahrávek z tohoto období je dostupné na CD; oproti tomu autentické obrazové záznamy chybějí. Přestože Wieland žije v paměti především pro inscenace oper svého děda v Bayreuthu, byl často zván k práci na jiných místech Německa a Evropy. Hostoval například ve Stuttgartu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Berlíně, Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem, Vídni, Kodani, Neapoli, Benátkách, Miláně, Turíně, Londýně, Edinburghu, Paříži, Bruselu, Amsterdamu, Lausanne, Ženevě. Vedle děl svého děda a otce (\"Der Bärenhäuter\", \"Schwarzschwanenreich\", \"An allem ist Hütchen Schuld\", \"Sonnennflammen\") inscenoval Wieland Wagner i například Gluckova \"Orfea a Eurydiku\", Beethovenova \"Fidelia\", Weberova \"Čarostřelce\", Verdiho \"Aidu\" a \"Othella\", Bizetovu \"Carmen\", Straussovu \"Salome\" a \"Elektru\", Bergova \"Vojcka\" a \"Lulu\" i opery Carla Orffa (\"Antigonae\", \"Comoedia de Christi Resurrectione\"). Velkou láskou poslední éry jeho života byla německá sopranistka Anja Silja. Bylo jí pouhých 20 let, když roku 1960 na záskok za Leonii Rysanekovou převzala v Bayreuthu Sentu a způsobila senzaci. Díky silnému, tvárnému, mladistvému a zářícímu hlasu i mimořádnému hereckému talentu ztělesňovala Wielandovy ideály. V Bayreuthu zpívala kromě Senty též Elsu v \"Lohengrinovi\", Elisabeth a Venuši v Tannhäuserovi a Evu v \"Mistrech pěvcích\". Jinde patřily do jejího repertoáru Isolda, Brünnhilda, Elektra a Salome Richarda Strausse, Marie ve \"Vojckovi\" a Lulu Albana Berga; zpívala dokonce i Desdemonu ve Verdiho \"Othellovi\" režírovaném Wielandem. Ale Wieland Wagner spolupracoval se všemi nejlepšími zpěváky své doby a do \"nového Bayreuthu\" přilákal elitu wagnerovského zpěvu: Nilssonová, Windgassen, Vickers, Rysaneková, Hotter, Resniková, Vinay, Adam, Gwyneth Jonesová. Wieland chtěl dobré herce, ale zároveň po zpěvácích požadoval, aby se věrně drželi jeho záměru. Po Wielandově smrti byly jeho rekonstruované inscenace uvedeny mj. v New Yorku, San Franciscu, Sydney a Ósace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wieland Adolf Gottfried Wagner (5. ledna 1917 Bayreuth, Německá říše – 17. října 1966 Mnichov, Spolková republika Německo) byl německý operní režisér a scénograf. Jako vnuk Richarda Wagnera se proslavil především inovativním inscenováním jeho oper.", "tgt_summary": "Wieland Wagner (5 January 1917 – 17 October 1966) was a German opera director, grandson of Richard Wagner. As co-director of the Bayreuth Festival when it re-opened after World War II, he was noted for innovative new stagings of the operas, departing from the naturalistic scenery and lighting of the originals. His wartime involvement in the development of the V-2 rocket was kept secret for many years.", "id": 585067} {"src_title": "Gare Montparnasse", "tgt_title": "Gare Montparnasse", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První nádraží Montparnasse bylo otevřeno 10. září 1840 pod názvem \"Gare de l'Ouest – Rive Gauche\" (Západní nádraží – Levý břeh) na konci ulice \"Rue de Rennes\", zhruba 330 metrů od dnešního hlavního vchodu na místě, kde stojí Tour Montparnasse. Protože nádraží již záhy nedostačovalo narůstající dopravě, bylo v letech 1848–1852 postaveno místo něj zcela nové. Jeho autory byli architekt Victor Lenoir a inženýr Eugène Flachat. Tato budova vydržela až do 60. let 20. století. 22. října 1895 došlo k železničnímu neštěstí, při kterém lokomotiva, které selhaly brzdy, projela po viaduktu přes celou nádražní halu a propadla na ulici. Na konci 30. let byla přistavěna nádražní budova ve stylu art deco, která později sloužila pro vlaky příměstské železnice. Na tomto nádraží podepsal 25. srpna 1944 generál von Choltitz, velitel německé posádky v hlavním městě kapitulaci, čímž skončila okupace Paříže. Dnešní budova nádraží byla postavena v 60. letech společně s Tour Montparnasse v rámci stavební obnovy čtvrtě Montparnasse. Novou stanici vytvořili architekti Eugène Beaudouin, Urbain Cassan, Louis de Hoÿm de Marien, Raymond Lopez a Jean Saubot. Samotné nádraží je zcela obklopeno kancelářskými a obytnými budovami. V září 1969 byla na nádraží slavnostně otevřena kaple Saint-Bernard-de-Montparnasse. V roce 1990 byla v rámci zavedení spojů TGV budova doplněna skleněnou přístavbou, která umožnila lepší využití nádraží. Na střeše, která překrývá 22 kolejí, byl vybudován veřejný park Jardin Atlantique s pomníkem upomínajícím na protinacistický francouzský odboj.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupiště.", "content": "Stanice má 28 nástupišť:", "section_level": 1}, {"title": "Spojení.", "content": "Dálkové spoje jezdí především do západní a jihozápadní Francie na pobřeží Atlantiku a kanálu La Manche. Do zahraničí jezdí vlaky TGV do Španělska a Portugalska. Po zavedení spojů TGV byly na nádraží zrušeny všechny noční vlaky. Z nádraží se jezdí do francouzských regionů: Linky Transilien obsluhují departement Yvelines. Nádraží je propojeno se stanicí pařížského metra Montparnasse-Bienvenüe, kde je možné přestoupit na linky 4, 6, 12 a 13. Zatímco nástupiště linek 6 a 13 se nacházejí blízko nádraží, přístup k linkám 4 a 12 je po přeložení nádraží možný dlouhým podzemním tunelem s pohyblivým chodníkem. Gare Montparnasse je jediným velkým nádražím v Paříži, které není napojené na síť RER.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz na nádraží.", "content": "Na nádraží je každoročně odbaveno asi 115 000 vlaků, v průměru 315 vlaků denně. Cestujících projde v průměru 175 000 denně, ale v době zahájení prázdnin se jejich počet může zvýšit až na 400 000. Vlaky TGV odvezly v roce 2006 25,6 milionů cestujících, 25,7 milionu roce 2007 a 26,4 milionu v roce 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare Montparnasse (česky \"Nádraží Montparnasse\") je železniční stanice v Paříži. Hlavová stanice se nachází přímo na hranici 14. a 15. obvodu na \"Place Raoul Dautry\". Současná nádražní budova pochází ze 60. let 20. století. Stanice je významným dopravním uzlem, odkud vyjíždějí vlaky TGV do Bretaně, k pobřeží Atlantiku na západ a jihozápad Francie a do Španělska. Se svými 50 milióny cestujících ročně je čtvrtým největším nádražím v Paříži.", "tgt_summary": "Gare Montparnasse () (\"Montparnasse Station\"), officially Paris-Montparnasse, is one of the six large Paris railway termini, and is located in the 14th and 15th arrondissements of Paris. The station opened in 1840, was rebuilt in 1852 and was relocated in 1969 to a new station just south of the original location — where subsequently the prominent Montparnasse Tower was constructed. The original station is noted for the Montparnasse derailment, where a steam train crashed through the station in 1895, an event captured in widely known photographs — and reproduced in full scale in several locations. The station serves intercity TGV trains to the west and south-west of France including Tours, Bordeaux, Rennes and Nantes, and suburban and regional services on the Transilien Paris – Montparnasse routes. There is also a metro station. Gare Montparnasse is the only mainline terminus in Paris not directly connected to the RER system, though the Montparnasse main line is connected to the RER at Versailles-Chantiers and the LGV Atlantique at Massy Palaiseau.", "id": 1259637} {"src_title": "Hajo Herrmann", "tgt_title": "Hajo Herrmann", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Narodil se ve stejném roce jako jiný německý pilot Werner Mölders. Herrmann vstoupil roku 1933 do armády. Zprvu byl vojákem Reichswehru, roku 1935 přešel k letectvu. V letech 1936 – 1937 byl členem Legie Condor. Během španělské občanské války létal ve stroji Kampfgeschwader 4. Když začala druhá světová válka, létal Herrmann se strojem Heinkel He 111 v Polsku a Norsku. V roce 1940 byl velitelem 7. letky KG 4 a vedl mnoho útoků na Anglii během bitvy o Británii. V únoru 1941 působila jeho skupina na Sicílii a v Řecku. Při jednom útoku potopil britskou loď SS Clan Fraser, výsledná exploze zabila 6 lidí, několik jich zranila a řecký přístav Pireus se stal nadlouho nevyužívaným. V roce 1942 se Herrmann stal velitelem skupiny Kampfgeschwader 30. V témže roce se seznámil s Hermannem Göringem a stal se jeho blízkým důvěrníkem. V roce 1942 byl Herrmann jmenován do operačního štábu Luftwaffe. Rychle získal pověst jednoho z nejlepších taktiků. Byl to právě Herrmann, kdo vymyslel stíhací taktiku přezdívanou Wilde Sau (česky \"Divočák\"). Nechal se inspirovat nočními nálety RAF na Říši začátkem roku 1943. Protiletadlová obrana měla pálit jen do určité omezené výšky, nad níž se pohybovali stíhači, kteří viděli bombardéry shora na pozadí osvětleného prostoru nad městy a světlometů flaku. Piloti startovali podle vlastní intuice, jen s hrubými informacemi o výskytu bombardérů. Pak v daném prostoru pátrali po plamenech od výfuků, případně po stínech trupů letadel na pozadí hořících měst měli mezi nočními britskými bombardéry „řádit jako divočák v lese“ a ničit je na potkání. Přes počáteční nedůvěřivost sklidil Herrmann a jeho taktika značný úspěch. Přesto utrpěli značné ztráty, zaviněné srážkami letadel, nedostatkem paliva, či ztrátou orientace. Herrmann sám letěl na více než 50 misí a prohlásil, že sestřelil 9 bombardérů RAF. V prosinci 1943 byl Herrmann jmenován inspektorem Letecké obrany Luftwaffe. V roce 1944 se stal byl generálním inspektorem nočních stíhačů a získal Rytířský kříž s dubovými ratolestmi a meči. Na konci roku 1944 velel 9. letecké divizi. V té době začal podporovat myšlenku sebevražedných náletů, ovšem nikoli podle vzoru kamikaze. Pilot by v tomto případě letěl strmě k cíli, před nárazem by se katapultoval, přišel by k nejbližšímu letišti a celou akci by mohl opakovat. Tak byl položen základ jednotek Sonderkommando Elbe. Jeho záměry však zhatil nedostatek letadel a pohonných hmot. Herrmannův další nápad – Operace Bienestock (včelí úl) – který spočíval v tom, že by piloti přelétli frontu, přistáli poblíž nepřátelského vojenského objektu a provedli sabotáž, byl víceméně zoufalý pokus zachránit Německo před katastrofou, který stejně nikdy nedošel k uskutečnění.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná činnost.", "content": "Herrmann byl po válce zajat Sověty v Budapešti a odsouzen k 10 letům vězení, v roce 1955 se vrátil. Po návratu do Německa vystudoval práva, usadil se v Düsseldorfu a působil v oblasti občanského a trestního práva. Mezi jeho klienty patřil představitel extrémní pravice Otto Ernst Remer a popírači holokaustu Fred A. Leuchter a David Irving. Herrmann sám také působil jako řečník v prospěch krajně pravicových stran Deutsche Volksunion a Nationaldemokratische Partei Deutschlands. V roce 1959 se oženil s německou sopranistkou Ingeborg Reicheltovou. Hans Joachim \"Hajo\" Herrmann zemřel 5. listopadu 2010 ve věku 97 let. Byl jedním z posledních žijících členů Luftwaffe.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hans-Joachim \"Hajo\" Herrmann (1. srpna 1913 – 5. listopadu 2010) byl německý bombardovací pilot Luftwaffe za druhé světové války a později právník. Byl vysoce postaveným a vlivným členem Luftwaffe. Během své kariéry splnil 320 misí a potopil 12 lodí.", "tgt_summary": "Hans-Joachim \"Hajo\" Herrmann (1 August 1913 – 5 November 2010) was a World War II Luftwaffe pilot and officer and was awarded the Knight's Cross of the Iron Cross with Oak Leaves and Swords. After the war Hermann became a Nazi activist and lawyer whose high-profile cases included the defence of neo-Nazis and genocide deniers while simultaneously promoting denial and the movement's organisations.", "id": 107657} {"src_title": "George Akerlof", "tgt_title": "George Akerlof", "src_document": [{"title": "Dětství a studia.", "content": "Narodil se v New Havenu, Spojených státech amerických, jako syn Rosalie Grubber (rozené Hirschfelder) a Gösta Åkerlöfa, který byl chemikem a vynálezcem. Jeho matka pocházela z židovské rodiny, která emigrovala z Německa a jeho otec byl švédský přistěhovalec. Akerlof absolvoval v roce 1958 Lawrenceville School. V roce 1962 získal titul BA na Yale University a v roce 1966 doktorát na MIT. Mezi lety 1978-1980 vyučoval na London School of Economics.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho manželka je Janet Yellenová, která byla předsedkyní rady guvernérů Federálního rezervního systému a emeritní profesorka na UC Berkeley's Haas School of Business. Je bývalou prezidentkou a generální ředitelkou Federální rezervní banky v San Franciscu a bývalou Předsedkyní rady ekonomických poradců prezidenta Billa Clintona. Jejich syn, Robert Akerlof, má doktorát z ekonomiky na Harvardské univerzitě a vyučuje na University of Warwick. = Přínosy ekonomii =", "section_level": 1}, {"title": "Trh Citronů.", "content": "Mezi nejznámější dílo Akerlofa patří \"Trh citrónů\" (v originále The Market for Lemons - Quality Uncertainty and the Market Mechanism). Dílo bylo publikované v roce 1970 v Quarterly Journal of Economics. V tomto díle Akerlof identifikoval závažné problémy, které postihují trhy charakterizované asymetrickými informacemi. Za to mu byla následně udělena Nobelova cena za ekonomii. Akerlof a spoluzakladatelka a bývalá předsedkyně Fedu, Janet Yellen, v modelech mzdové efektivity trhu práce navrhují zdůvodnění hypotézy efektivnosti mezd, v níž zaměstnavatelé platí nad mzdou zúčtování v rozporu se závěry neoklasické ekonomiky.", "section_level": 1}, {"title": "Teze.", "content": "Akerlof používá trh s ojetými vozy jako příklad problému nejistoty kvality. Ojetý vůz je takový, když je vlastnictví převedeno z jedné osoby na druhou po době používání prvním majitelem a nevyhnutelným opotřebením. Existují dobré ojeté vozy (které jsou označeny jako \"broskve\") a vadné ojeté vozy (to jsou právě \"citrony\"). To obvykle v důsledku záleží na několika, ne vždy, sledovatelných proměnných jako je styl jízdy majitele, kvalita a frekvence údržby a historie nehod. Z důvodu, že je mnoho důležitých mechanických částí a dalších prvků na první pohled skrytých a nejsou snadno přístupné pro kontrolu, kupující automobilu předem neví, zda se jedná o \"broskev nebo citron\". Takže nejlepší odhad kupujícího pro dané auto je, že auto má průměrnou kvalitu; v souladu s tím bude kupující ochoten zaplatit pouze cenu automobilu o známé průměrné kvalitě. To znamená, že majitel pečlivě udržovaného, ​​nikdy nezneužívaného, ​​dobrého ojetého vozu nebude schopen získat dostatečně vysokou cenu, aby se mu prodej tohoto vozu vyplatil. Majitelé dobrých aut proto nebudou uvádět svá auta na trh ojetých vozů. Stahování dobrých automobilů snižuje průměrnou kvalitu automobilů na trhu, což způsobuje, že kupující revidují svá očekávání vůči danému vozu. To zase motivuje majitele středně dobrých vozů, aby neprodávali a tak dále. Výsledkem je, že trh, na kterém jsou asymetrické informace týkající se kvality, vykazuje vlastnosti podobné vlastnostem popsaným v Greshamově zákonu: špatné vede k dobrému. (Ačkoli se Greshamův princip vztahuje konkrétněji na směnné kurzy, je možné čerpat modifikované analogie).", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomie identity.", "content": "V jeho poslední práci (článek Economics and Identity publikován v The Quarterly Journal of Economics v roce 2000), Akerlof a jeho kolega Rachel Kranton z Univerzity v Duke vkládají sociální identitu do formální ekonomické analýzy, díky tomu vzniká ekonomie identity. Akerlof a Kranton, kteří v tomto díle čerpají ze sociální psychologie a dalších oborů, které nepatří do ekonomie, popisují to, že jedinci si nevybírají služby a výrobky pouze podle toho zda se jim líbí či nelibí. Velkou roli v tomto ohledu hrají sociální normy, které jim říkají jak se mají chovat. V článku popisují jak je v ekonomii tento fakt zahrnout.", "section_level": 1}, {"title": "Reproduktivní šok technologie.", "content": "Ke konci 90. let 20. stol. se Akerlof zapojil do debaty o legální potraty. Ve článcích zveřejněných v The Quarterly Journal of Economics, The Economic Journal a dále, Akerlof popisuje fenomén, který nazval \"\"reproduktivní šok technologie\".\" Tvrdí, že nové \"technologie\", které vznikly při sexuální revoluci na konci 20. stol. jako například antikoncepční prostředky a legální potraty, tak nejenže nezastavily úpadek klasické rodiny (myšleno oba rodiče žijí spolu se svým dítětem), ale naopak napomohly tento trend zvýšit. Například, možnost legálního potratu nyní umožňuje mužům vidět jejich potomka jako produkt ženské vědomé možnosti, nežli jako produkt společného sexuálního styku. Tím pádem toto podporuje biologické otce nejen aby odmítli povinnost oženit se s matkou ale zároveň to níčí ideu rodičovských povinností.", "section_level": 1}, {"title": "Looting.", "content": "V roce 1933 Akerlof a Paul Romer vytvořili \"Looting: The Economic Underworld of Bankruptcy for Profit\" (Loupení: Ekonomické podsvětí bankrotu za záminkou výdělku), popisující jak za určitých podmínek, majitelé firem se rozhodnou, že je pro ně osobně více výdělečné \"vyloupit\" (loot) firmu a \"extrahovat jmění\" z těchto firem, než raději je zkusit zachránit aby mohli prosperovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Arthur Akerlof (* 17. června 1940 New Haven) je americký ekonom a profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V roce 2001 spolu s Michaelem Spencem a Josephem Stiglitzem získal Cenu Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela za „analýzu trhů při existenci asymetrických informací“. Je mimo jiné spoluautorem knihy \"Živočišné pudy\" (2009, česky 2010). Manželkou Georgeho Akerlofa je významná ekonomka Janet Yellenová.", "tgt_summary": "George Arthur Akerlof (born June 17, 1940) is an American economist who is a university professor at the McCourt School of Public Policy at Georgetown University and Koshland Professor of Economics Emeritus at the University of California, Berkeley. He won the 2001 Nobel Memorial Prize in Economic Sciences (shared with Michael Spence and Joseph E. Stiglitz).", "id": 1039482} {"src_title": "Chlorid barnatý", "tgt_title": "Barium chloride", "src_document": [{"title": "Struktura a vlastnosti.", "content": "BaCl tvoří krystaly jak fluoritového charakteru, tak charakteru chloridu olovnatého. V obou případech jde o projev preference velkého iontu Ba pro koordinační čísla větší než šest. Ve vodném roztoku se chlorid barnatý chová jako obyčejná sůl – jedná se o elektrolyt 1:2, roztok má neutrální pH. BaCl reaguje se síranovým iontem za vzniku bílé sraženiny síranu barnatého. Podobně reaguje i šťavelan (oxalát):", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Chlorid barnatý lze připravovat z hydroxidu nebo uhličitanu barnatého; uhličitan se vyskytuje v přírodě jako minerál witherit. Tyto zásadité soli reagují s kyselinou chlorovodíkovou za vzniku hydratovaného chloridu barnatého. Průmyslově se vyrábí dvoustupňovým procesem z barytu (síranu barnatého): První krok musí probíhat za vysoké teploty. Ve druhém kroku je třeba roztavit reaktanty. BaCl se z výsledné směsi vyplaví vodou. Z vodných roztoků krystalizuje chlorid barnatý do podoby bílých krystalů dihydrátu: BaCl·2HO.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jakožto levná, rozpustná sůl barya má chlorid barnatý široké spektrum aplikací v laboratoři. Běžně se používá pro testování na přítomnost síranového iontu (princip – viz výše). V průmyslu se využívá hlavně k čištění solanky a při výrobě solí pro tepelné zpracování, cementování ocelí, při výrobě pigmentů a pro výrobu dalších solí barya. BaCl lze použít i v zábavní pyrotechnice pro tvorbu jasně zelené barvy. Použitelnost je však limitována toxicitou BaCl.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Chlorid barnatý, stejně jako další ve vodě rozpustné soli barya, je velmi toxický. Potenciálními antidoty jsou síran sodný a hořečnatý, protože mohou převést chlorid na nerozpustný (a tedy netoxický) síran barnatý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid barnatý je iontová anorganická sloučenina chloru a barya se vzorcem BaCl. Je to jedna z nejdůležitějších rozpustných solí barya. Podobně jako jiné takové soli je toxický a zbarvuje plamen do žlutozelena. Vykazuje hygroskopické vlastnosti.", "tgt_summary": "Barium chloride is an inorganic compound with the formula BaCl. It is one of the most common water-soluble salts of barium. Like most other barium salts, it is white, toxic, and imparts a yellow-green coloration to a flame. It is also hygroscopic, converting first to the dihydrate BaCl(HO). It has limited use in the laboratory and industry.", "id": 951853} {"src_title": "Angelo Peruzzi", "tgt_title": "Angelo Peruzzi", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Po působení v AS Řím a Hellas Veroně se roku 1991 upsal turínskému Juventusu, kde se brzy stal brankářskou jedničkou a nahradil tak Stefana Tacconiho. Ve dresu „Juve“ debutoval dne 12. února 1992 v zápase Coppa Italia proti rivalovi Interu Milán. Peruzzi udržel čisté konto, čímž pomohl k výhře 1:0. Pomohl k zisku Poháru UEFA v ročníku 1992/93. Juventus se v osmifinále utkal též se Sigmou Olomouc, ve finálovém dvojzápase dvakrát porazil Borussii Dortmund 3:1 a 3:0. V ročníku 1994/95 jeho výkony pomohly k zisku ligového titulu. V dalším ročníku Serie A 1995/96 se Juventus musel sklonit před novým vítězem ligy v podobě AC Milán. Peruzzi ale sehrál významnou roli při výhře v Lize mistrů. V 21. minutě podržel tým zákrokem proti střele „Kikiho“ Musampy. Ve finálovém penaltovém rozstřelu vychytal kopy Edgara Davidse a Sonnyho Silooye. V ročníku 1996/97 opět \"Bianconeri\" vychytal další ligový titul. Ligu mistrů obhajující Juventus dokráčel opět do finále, kde Peruzzi nedokázal zabránit Dortmundu ve výhře nad \"Bianconeri\" 3:1. Roku 1999 opustil Juventus a odešel do konkurenčního Interu, který právě opustil brankář Gianluca Pagliuca. Podepsal čtyřletý kontrakt, přestupová částka činila 9,5 milionu liber. Peruzzi tu vydržel jen jedinou sezónu, poté přestoupil do Lazia Řím, kde setrval až do konce kariéry a se kterým stihl vyhrát Coppu Italia v sezóně 2003/04. Poslední klubový zápas odehrál za Lazio Řím 20. května 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Peruzzi poprvé vstoupil do brány italské reprezentace 25. března 1995, kdy jej trenér Arrigo Sacchi nasadil do kvalifikačního zápasu proti Estonsku, který Italové vyhráli 4:1. Následně odchytal i další zápasy úspěšné kvalifikace a byl nominován na Mistrovství Evropy 1996. Ačkoli trenéra Sacchiho nahradil Cesare Maldini, Peruzzi si vysloužil také jeho důvěru před Gianlucou Pagliucou z Interu Milán. V prvním zápase s Ruskem jednou inkasoval, Italové však vyhráli 2:1. Ve druhém zápase neodvrátil prohru 1:2 s reprezentací ČR, za kterou se prosadili Nedvěd s Bejblem. Po remíze 0:0 proti Německu Italové na turnaji skončili. Peruzziho náchylnost ke zraněním jej připravila o MS 1998, kde jej na postu brankářské jedničky zastoupil Pagliuca. Na ME 2000 o dva roky později zase odmítl pozici třetího brankáře. Na dalším evropském šampionátu v roce 2004 se ale v roli 3. brankáře objevil. Dva roky na to se jako náhradní brankář zúčastnil Mistrovství světa 2006, kde Itálie získala zlaté medaile. V brance italské reprezentace nastoupil celkem v 31 utkání. Největším úspěchem je vyhrané mistrovství světa 2006 v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační.", "content": "Itálie", "section_level": 2}], "src_summary": "Angelo Peruzzi (* 16. února 1970, Viterbo, Itálie) je bývalý italský fotbalista, který hrál na pozici brankáře. Kariéru ukončil v Laziu Řím, předtím hrál v Interu Milán, Juventusu Turín i AS Řím. Rovněž hrál v italské reprezentaci, s níž vyhrál mistrovství světa.", "tgt_summary": "Angelo Peruzzi (; born 16 February 1970) is an Italian football coach and former goalkeeper, and a three-time winner of the Serie A Goalkeeper of the Year award. He is currently team manager for Lazio. Peruzzi is regarded by pundits as one of the greatest Italian goalkeepers of all time, and as one of the best goalkeepers of his generation. Throughout his career, he played for Italian clubs Roma, Hellas Verona, Juventus, Internazionale and Lazio. He had a highly successful spell with Juventus, where he won three Serie A titles, the Coppa Italia, the UEFA Cup and the UEFA Champions League, among other titles; he won a second Coppa Italia with Lazio before retiring with the club in 2007. At international level, he played 31 times for the Italy national team from his debut in 1995, and was a member of their squad which won the 2006 FIFA World Cup. He also represented them at the 1992 Olympics, at UEFA Euro 1996 (as a starting goalkeeper), and at Euro 2004.", "id": 1005423} {"src_title": "Bílá loď", "tgt_title": "White Ship", "src_document": [{"title": "Před katastrofou.", "content": "\"Bílá loď\" byla nové plavidlo, postavené v Normandii Thomasem FitzStephanem, jehož otec sloužil jako kapitán ve flotile Viléma Dobyvatele v bojích o Anglii. Byla považována za jednu z nejlepších normanských lodí. Ke konci roku 1120, po potlačení povstání baronů v Normandii a odražení vpádu Ludvíka VI., rozhodl se anglický král Jindřich I. k návratu do Anglie. K přepravě přes kanál La Manche mu byla navržena \"Bílá loď\", král však byl dohodnut na využití jiného plavidla a předal \"Bílou loď\" svému synovi Vilémovi, s nímž se měla do Anglie vrátit velká skupina dvořanů a anglonormandských šlechticů.", "section_level": 1}, {"title": "Zkáza.", "content": "Anglický historik a kronikář Orderic Vitalis popisuje zánik \"Bílé lodi\" ve čtvrtém svazku svého díla \"Historia ecclesiastica\". Na palubu se nalodily téměř tři stovky lidí, mezi nimi mnozí baroni. Králův syn Vilém Aetheling dal rozdělit víno a posádka byla opilá. Králova loď vyplula jako první a opilé osazenstvo Bílé lodi žádalo kapitána, aby královu loď dohonil. V tomto nadšení nikdo nesledoval moře, dokud loď nenarazila levým bokem na útes, který do ní prorazil dvě díry. Voda se prudce valila do lodi, která se velmi rychle potopila. Zachránili se pouze dva muži, jimž se podařilo zachytit se ráhna – řezník jménem Bérold (nebo Guéroult) z Rouenu a mladý šlechtic jménem Goisfred, syn Gisleberta z L’Aigle. Noc byla velmi chladná, po několika hodinách opustily Goisfreda síly a on zmizel v hlubinách. Ráno byl Bérold jako jediný z celé lodi zachráněn třemi rybáři. Později na souši vyprávěl Bérold místnímu duchovnímu, co se přihodilo. Vrak lodi byl později vyproštěn a dopraven na břeh. Těla Richarda z Avranches a několika dalších byla nalezena v prosinci poblíž Mortain; k poznání byli pouze podle oděvu. Příčina katastrofy není známá. Řada pramenů uvádí opilost posádky i pasažérů, za neblahou byla považována i skutečnost, že na palubu nebyli vpuštěni kněží, kteří měli podle obvyklého způsobu lodi požehnat.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Vilém Aetheling byl jediný legitimní syn Jindřicha I., třebaže nemanželských dětí měl král více (dvě z nich při neštěstí zahynuly rovněž). Ztráta syna znamenala pro Jindřicha i ztrátu jeho jediného nástupce. 29. ledna 1121 se proto Jindřich po domluvě canterburského arcibiskupa Raula znovu oženil. Vyvolenou se stala Adeliza z Lovaně, která však králi dědice nedala. Z legitimních potomků tak zbyla pouze dcera Matylda. Když tak Jindřich zůstal bez mužského potomka, podnikl bezprecedentní krok a přinutil své barony přísahat věrnost a nástupnická práva této své dceři Matyldě. Na anglický trůn si však činil nárok i Štěpán III. z Blois, syn Jindřichovy sestry Adély (dcery Viléma I. Dobyvatele); údajně opustil loď krátce před vyplutím (což později zavdalo příčinu k domněnkám o nějakém jeho podílu na tragédii). Ten po smrti krále Jindřicha 1. prosince 1135 nastoupil na anglický trůn, což bylo příčinou občanské války v letech 1135-1154, v níž bojovali Štěpán z Blois s Matyldou o vládu v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v literatuře.", "content": "Událost byla ztvárněna v románu Kena Folleta \"Pilíře země\" (1989). Follett staví svůj příběh na konspirační teorii, podle níž za potopením lodi stáli angličtí baroni: ti doufali, že smrt Jindřichova následníka povede k anarchii a následnému posílení jejich moci. Popis neštěstí se objevuje i v románu Sharon Kay Penmanové \"When Christ and His Saints Slept\" (v češtině vyšel pod názvem \"A všichni svatí spali\", 1994). Krátce je zmíně i v románu Glenna Coopera \"The Tenth Chamber\" (2010).", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílá loď (francouzsky \"Blanche-Nef\"; ) bylo jméno lodě, která se 25. listopadu roku 1120 potopila v Lamanšském průlivu u Barfleuru u břehů Normandie. Mezi oběťmi byl i Vilém Aetheling, jediný legitimní syn anglického krále Jindřicha I.", "tgt_summary": "The White Ship (; Medieval Latin: \"Candida navis\") was a vessel that sank in the English Channel near the Normandy coast off Barfleur, on 25 November 1120. Only one of the around 300 people aboard survived. Those who drowned included William Adelin, the only legitimate son and heir of King Henry I of England, his half-sister Matilda, his half-brother Richard, Richard d'Avranches, 2nd Earl of Chester, and Geoffrey Ridel (royal justice). William Adelin's death led to a succession crisis and a period of civil war in England known as the Anarchy.", "id": 259649} {"src_title": "Jedlovec západní", "tgt_title": "Tsuga heterophylla", "src_document": [{"title": "Domovina.", "content": "Jedlovec západní je rozšířený druh v lesích západně od Pacifických pobřežních pohoří. Společně s mnohými dalšími jehličnany je v oblasti výskytu také důležitým stromem pro dřevozpracující průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedlovec západní je velký neopadavý jehličnatý strom, který je většinou 50-70 metrů vysoký, ale může dosáhnout výšky až 82 metrů s průměrem kmenu až 2,7 metru. Jedná se tedy o největší druh z rodu jedlovců; druhý největší jedlovec Mertensův dosahuje necelých 60 metrů. Borka je hnědá, tenká a vrásčitá. Koruna má uspořádaný široký kuželovitý tvar u mladých stromů, se zvyšujícím se věkem se stává válcovitou. Staré stromy mohou být bez větví v nejnižších třiceti až čtyřiceti metrech. V jakémkoli věku se dá poznat podle převislého cípu větévek. Výhonky jsou bledě žlutohnědé s bledým, jeden milimetr dlouhým ochmýřením. Listy jsou jehlicovité, 5-23 milimetrů dlouhé a kolem dvou milimetrů široké, na průřezu jsou velmi ploché se zubatým okrajem a prudkou špičkou. Na horní straně jsou tmavě zelené, na dolní straně mají dva význačné bílé pruhy průduchů, které jsou odděleny tenkou zelenou žilkou. Šišky jsou malé, zavěšené, lehce válcovité, 14-30 milimetrů dlouhé a 7-8 milimetrů široké, když jsou zavřené a 18-25 milimetrů široké, když jsou otevřené. Mají patnáct až dvacet pět 7-13 milimetrů dlouhé, tenké a ohebné šupiny. Nezralé šišky jsou zelené a dozrávají pět až sedm měsíců po opylení. Semena jsou hnědá, dva až tři milimetry dlouhá, s křehkým, sedm až devět milimetrů dlouhým bledě hnědým křidélkem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jedlovec západní je úzce spojen s deštnými pralesy mírného pásma, jejichž většina rozsahu se nachází do sta kilometrů od pobřeží Pacifiku. Nicméně existuje i vnitrozemská populace, a to ve Skalnatých horách v jihozápadní Britské Kolumbii, severním Idahu a západní Montaně. Většinou se vyskytuje v nadmořských výškách do 600 metrů, vnitrozemská populace však dosahuje až 1800 metrů nad mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Stínová tolerance.", "content": "Jedlovec západní je druh, který hodně toleruje stín; mezi stromy severozápadu USA se mu mohou vyrovnat pouze tis západoamerický a jedle líbezná. Mladé stromy většinou rostou pod korunovými klenbami jiných jehličnanů, například smrku sitka a douglasky, kde čekají dlouhá léta, než mohou využít mezery mezi klenbami. Poté mohou tyto jehličnany zastínit a případně i vytlačit. Bouře a požáry mohou však ostatním stromům dodat dostatek místa k regeneraci.", "section_level": 2}, {"title": "Růst.", "content": "Prvotní růst je pomalý, po jednom roce dospěje semenáček do výšky tří až pěti centimetrů a v dalším roce vyroste na deset až dvacet centimetrů. Po zavedení se mladé stromy pod úplným slunečním zářením každý rok zvětší o 50-120 centimerů (vzácně až 140), než dospějí výšky dvaceti až třiceti metrů. Do výšky čtyřiceti až padesáti metrů pokračují ve svém růstu rychlostí 30-40 cm ročně. Nejvyšší exemplář, který dorostl do 82 metrů, je k nalezení ve státním parku Redwood National and State Parks v Kalifornii, kde jsou k vidění prastaré, až 1 200 let staré stromy.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Jedlovec západní je státním stromem státu Washington.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Strom je pěstován jako okrasná rostlina v zahradách ve svém přirozeném prostředí a při pobřeží Tichého oceánu, kde je nejspolehlivější ve vlhčích oblastech. V sušších oblastech, jako je například Victoria v Britské Kolumbii, má náročné půdní podmínky. Ve vlhkých a kyselých půdách potřebuje organické hnojivo.", "section_level": 2}, {"title": "Lesnictví.", "content": "Mimo svou oblast přirozeného výskytu má význam v lesnictví a papírnictví a jako okrasná rostlina ve velkých zahradách severozápadní Evropy a jižního Nového Zélandu. Ve Velké Británii a na Novém Zélandu zdomácněl, není ale považován za invazivní druh.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Jedlé kambium může být sbíráno zpracováním kůry stromu. Výsledný produkt může být požíván ihned, nebo může být usušen a uchováván. Jemné nové jehličky mohou být žvýkány nebo použity do hořkého čaje, který má potom větší obsah vitamínu C. Kůra má také své využití ve vydělávání kůže. Větve jedlovce západního jsou užívány k zachycení a kulinářské přípravě sledích jiker v době jarního tření na jihovýchodní Aljašce. Kromě snadného zachycení přispívají k daleko výraznější chuti. Tato technika byla převzata z tradičních sběračských technik původních obyvatel Aljašky, zejména kmene Tlingitů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jedlovec západní (\"Tsuga heterophylla\") je druh jedlovce ze západního pobřeží severoamerického kontinentu, se severní hranicí výskytu na Kenajském poloostrově na Aljašce a jižní hranicí vyskytu na severu Kalifornie.", "tgt_summary": "Tsuga heterophylla, the western hemlock or western hemlock-spruce, is a species of hemlock native to the west coast of North America, with its northwestern limit on the Kenai Peninsula, Alaska, and its southeastern limit in northern Sonoma County, California.", "id": 1004565} {"src_title": "Valerij Legasov", "tgt_title": "Valery Legasov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Valerij Legasov se narodil v Tule jako dítě z dělnické rodiny. Vystudoval Chemicko-technickou univerzitu Dmitrije Mendělejeva a pracoval v Institutu pro atomovou energii I. V. Kurčatova. V roce 1967 dosáhl akademického titulu a v roce 1972 získal doktorát v oboru chemie. Od roku 1983 až do své smrti byl vedoucím katedry chemického inženýrství na Chemické fakultě Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova. V roce 1981 se stal členem Ruské akademie věd. Legasov a další vědci již při zavádění reaktoru RBMK do sovětských elektráren upozorňovali na rizika vyplývající z jeho nebezpečné konstrukce (reaktor bez kontejnmentu). Dalším problémem byly zavádějící informace pro operátory, kteří neznali kritické chování reaktoru v nestabilních podmínkách (obecně pod 30 % nominálního výkonu), nevěděli o nebezpečně vysokém kladném dutinovém koeficientu reaktivity (velmi rychlý nárůst výkonu reaktoru při ztrátě chladicího média) a neměli ponětí o specifické konstrukci regulačních tyčí (které při zavádění do běžícího reaktoru zpočátku zvyšovaly jeho výkon, místo aby omezily štěpnou reakci a výkon snižovaly). Po katastrofě v Černobylu se Legasov stal klíčovou postavou vládní komise, která měla zkoumat příčiny katastrofy a vypracovat plán na odstranění jejích následků. Přijal důležitá rozhodnutí v zájmu odvrácení dalších škod a informoval vládu o situaci v oblasti. Informoval své kolegy a tisk o bezpečnostních rizicích zničeného reaktoru a vyzval k okamžité evakuaci města Pripjať. Také navrhoval zrušit prvomájové oslavy v Kyjevě, které následovaly krátce po havárii v Černobylu, ale nepovedlo se mu přesvědčit komunistické špičky. V srpnu 1986 přednesl zprávu sovětské delegace na zvláštním zasedání Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni. Valerij Legasov byl 27. dubna 1988, dva roky po výbuchu v Černobylu, nalezen mrtev ve svém domě u Moskvy. Má se za to, že spáchal sebevraždu oběšením. Předtím nahrál ještě zvukový záznam, v němž uvedl více podrobností o katastrofě v Černobylu. Po této jeho tragické smrti byly jeho názory, publikace a zvukový záznam šířeny mezi sovětskými vědci a samotný Sovětský svaz přiznal chyby v konstrukci reaktoru RBMK-1000 a to, že operátoři řídícího centra nevěděli o těchto skutečnostech, a faktech, o tlačítku AZ-5 i tomu, že při situaci ke které osudné noci došlo ve 4 bloku tlačítko AZ-5 a grafitové hroty bórových tyčí ještě více zvyšují výkon a tudíž v okamžiku,kdy bylo tlačítko stisknuto nešlo výbuchu vzhledem k vysoké nestabilnosti v jádře a otravě Xenonem, který otrávil jádro a vzniku dutiny způsobené vysokým teplem v jádře bez chladící vody zabránit.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V září 1996 byl Valerij Legasov posmrtně „za odvahu, pevnost a hrdinství, které osvědčil při likvidaci následků nehody v jaderné elektrárně v Černobylu“ vyznamenán titulem Hrdina Ruské federace, který mu udělil tehdejší ruský prezident Boris Jelcin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valerij Alexejevič Legasov (; 1. září 1936 v Tule, Sovětský svaz – 26. dubna 1988 v Moskvě) byl sovětský vědec v oboru anorganické chemie, člen Akademie věd Sovětského svazu. Známý je především díky své funkci vedoucího vyšetřovací komise černobylské havárie z 26. dubna 1986.", "tgt_summary": "Valery Alekseyevich Legasov (; 1 September 1936 – 27 April 1988) was a Soviet inorganic chemist and a member of the Academy of Sciences of the USSR. He is now mainly remembered for his work as the chief of the commission investigating the Chernobyl disaster.", "id": 1312624} {"src_title": "Bibliothèque Mazarine", "tgt_title": "Bibliothèque Mazarine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "J. Mazarin shromáždil již v Římě rozsáhlou knihovnu. Vytvořením jeho druhé knihovny v Paříži byl v roce 1643 pověřen knihovník Gabriel Naudé (1600-1653). Nákupy ve Francii i v zahraničí a také dary Mazarinovi se podařilo do roku 1648 shromáždit zhruba 40 000 svazků. Šlelchtické povstání \"fronda\" (1648–1653) znamenalo vážnou překážku v rozvoji knihovny. Po odchodu Mazarina z Paříže rozhodl Pařížský parlament o konfiskaci kardinálova majetku. V roce 1651 parlament vypsal odměnu za dopadení Mazarina ve výši 150 000 liber a rozhodl se získat tento obnos prodejem jeho paláce a knihovny. Ta byla rozprodána od 8. ledna do 17. února 1652. Knihovník Naudé zachránil prostřednictvím různých prostředků malou část sbírky, neboť chtěl jednoho dne knihovnu obnovit. Po Mazarinově návratu do Paříže v únoru 1653 povolal do svých služeb opět Naudého, který se stal mezitím knihovníkem švédské královny Kristýny, avšak ten při cestě zemřel. V jeho práci proto pokračoval jeho bývalý spolupracovník François de la Poterie. La Poterie začal budovat kniovnu na základu, který zachránil Naudé, připojil svou vlastní osobní knihovnu a postupně nákupy rozšiřoval sbírku. V roce 1661 tato druhá Mazarinova knihovna prakticky dosáhla významu té předchozí. Aby kardinál zabránil tomu, že po jeho smrti bude knihovna rozptýlena, napodobil svého předchůdce kardinála Richelieua a založil v roce 1661 univerzitní kolej, která o knihovnu pečovala. Tuto „kolej Čtyř národů“ (Collège des Quatre-Nations) potvrdil v roce 1688 patentem Ludvík XIV. a Pařížský parlament. Na konci 18. století již knihovna měla přes 60 000 svazků. Během Francouzské revoluce byla knihovna udržena při životě navzdory zrušení koleje. Její sbírky byly obohaceny o konfiskáty některých šlechtických knihoven.", "section_level": 1}, {"title": "Statut.", "content": "Mazarinova knihovna je pod správou Francouzského institutu, ve kterém sídlí od roku 1805 v bývalých prostorách koleje Čtyř národů (collège des Quatre-Nations). Již od svého vzniku v roce 1643 je veřejně přístupná. Knihy je možné studovat pouze prezenčně, studium vzácných knih a rukopisů je podmíněno splněním dalších podmínek.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Knihovna dnes čítá asi 600 000 svazků. nejbohatší část (téměř 200 000 svazků) jsou encyklopedie, moderní knižní fond se specializuje na dějiny, především dějiny náboženství, literatury a kultury středověku (12. – 15. století) a novověku (16. – 18. století), dějiny knih a francouzské regionální dějiny. Knihovna uchovává 4600 rukopisů (z nichž je 1500 středověkých) a 2370 inkunábulí, z nichž nejcennější je výtisk Guttenbergovy bible zvaný \"Mazarinova bible\" a významná sbírka tzv. \"Mazarinades\", což jsou pamflety z doby Frondy o kardinálu Mazarinovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bibliothèque Mazarine („Mazarinova knihovna“) je nejstarší veřejná knihovna ve Francii, tvoří součást Francouzského institutu. Nachází se v Paříži, na nábřeží Quai de Conti v 6. obvodu. Knihovna vznikla z osobních sbírek kardinála Mazarina (1641–1661), které byly později rozšířeny a doplněny. Sídlí v budově, která je chráněna jako francouzská historická památka.", "tgt_summary": "The Bibliothèque Mazarine, or Mazarin Library, is located within the Palais de l'institut de France, or the Palace of the Institute of France (previously the Collège des Quatre-Nations of the University of Paris), at 23 quai de Conti in the 6th arrondissement, on the Left Bank of the Seine facing the Pont des Arts and the Louvre. Originally created by Cardinal Mazarin as his personal library in the 17th century, it today has one of the richest collections of rare books and manuscripts in France, and is the oldest public library in the country.", "id": 1305436} {"src_title": "Franz Rohr von Denta", "tgt_title": "Franz Rohr von Denta", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Franz Rohr se narodil jako syn císařsko královského důstojníka, kapitána a štábního ekonoma Josefa Rohra v Aradu, království Uherské, dnešní Rumunsko. Matka Rosalie Žaludová byla z Vysokého Mýta. Dědeček Josef Rohr byl truhlářem v Dlouhé Vsi u Rychnova nad Kněžnou. Franz Rohr studoval od roku 1876 teresiánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a byl po úspěšném ukončení povolán jako poručík ke 3. galickému ulánskému (kopinickému) pluku. Později po absolvování válečné školy byl roku 1896 povýšen na plukovníka a povolán do generálního štábu. Od roku 1909 byl Rohr generálním inspektorem vojenského vzdělávání a vojenských škol a byl v roce 1911 povýšen na generála kavalerie. O dva roky později ho jmenovali velícím generálem honvédů. Od začátku I. světové války byl převeden jako velící pro všechny sbory v Grazu, Korutanech, Kraňsku, Innsbrucku a Voralbergu. V květnu 1915 vyhlásila Itálie válku ústředním mocnostem a Rohr byl velitelem armádní skupiny, která byla pojmenována armádní skupina Rohr. Úspěšně uhájil Korutany, protože uhájil hlavní hřeben. Jeho armádní skupina byla přejmenována na 11. armádu. V roce 1916 byl povýšen na generálplukovníka a převzal velení 1. armády od Arthura Arze von Straußenburga, kterého císař Karel I. jmenoval náčelníkem generálního štábu celé rakouské ozbrojené moci. Jeho úkolem bylo bránit s touto armádou Sedmihradsko a Bukovinu, kde v té době bránil ofensivě Kerenského. 14. dubna 1917 byl povýšen do šlechtického stavu a stal se Baronem Rohr von Denta a po vystoupení Rumunska z války byl 30. ledna 1918 císařem Karlem I. jmenován polním maršálem. Po skončení duální monarchie byl Rohr jmenován maďarským polním maršálem. Franz baron Rohr von Denta zemřel 9. prosince 1927 ve věku 73 let v Rodaun u Vídně a je pohřben na tamějším hřbitově. Od roku 1891 byl ženat s Marií Silva von Silvas, dcerou c. a k. plukovníka von Silvas. Manželé měli dva syny, oba byli do roku 1918 námořními důstojníky. Po Franzi baronu Rohr von Denta jsou pojmenována kasárna ve Villachu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Rohr, od roku 1917 baron Rohr von Denta, (30. října 1854 Arad, Banát, dnešní Rumunsko - 9. prosince 1927, Rodaun) byl rakouský polní maršál.", "tgt_summary": "Franz Freiherr Rohr von Denta (30 October 1854 – 9 December 1927) was an Austro-Hungarian Field Marshal and field commander who served as the last commander of the Austro-Hungarian First Army.", "id": 2297751} {"src_title": "Vladimir Burcev", "tgt_title": "Vladimir Burtsev", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Vladimir Lvovič Burcev se narodil v pevnosti Fort Ševčenko (on sám ve svých pamětech uvádí město Fort Perovskij) ve vojenské rodině. Jeho otec byl štábním kapitánem. V roce 1882 byl vyloučen z Petrohradské univerzity v roce 1885 z univerzity v Kazani, pokaždé pro účast ve studentských nepokojích. Jako člen skupiny Narodnaja volja byl uvězněn na dva roky v Petropavlovské pevnosti a v roce 1886 byl vyhoštěn do Irkutsku.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a publikace.", "content": "V roce 1888 se Burcevovi podařilo uprchnout z vyhnanství a emigrovat do Švýcarska. V roce 1880 nastoupil na loď z Istanbulu do Londýna. V roce 1889 založil časopis \"\"Svobodné Rusko\"\", který existoval tři roky. V roce 1898 byl Burcev zatčen britskou policií poté, co ve svém časopise \"\"Národovec\"\" oslavoval (neúspěšný) atentát na cara Mikuláše II. V Londýně mezitím založil dva časopisy \"\"Za sto let\"\" a \"\"Past\"\". Po ruské revoluci roku 1905 se krátce vrátil ilegálně do Ruska a založil ruskou verzi Pasti. Po návratu na Západ v roce 1907 začal Burcev vydávat časopis \"\"Obyčejná příčina\"\", který byl pokračováním časopisu Pasti. Tím, že pomohl odhalit mnoho policejních agentů, jako např. Jevno Azefa, se Burcev stal velice cenným pro kontrarozvědku a začalo se mu přezdívat \"Sherlock Holmes revoluce\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život a smrt.", "content": "Na počátku první světové války v roce 1914 se vrátil do Ruska, ale opět byl zatčen a odsouzen k vyhnanství. Roku 1915 byl amnestován a usadil se v Petrohradu. Burcev usilovně oponoval bolševikům. V roce 1917 obvinil Lenina s jeho soudruhy, že jsou německými agenty. Ve článku svých novin pak vypsal hlavní nepřátele Ruska: Neváhal uveřejnit ani seznam dvanácti, podle jeho názoru nejnebezpečnějších, lidí (kromě Lenina a Trockého byli na seznamu i Kameněv, Zinovjev, Kollontajová, Steklov, Rjazanov, Kozlovskij, Lunačarskij, Rošal, Rakovskij a Gorkij) V den říjnové revoluce byl na příkaz Trockého zatčen, což vedlo některé historiky, aby byl Burcev evidován jako první politický vězeň v SSSR. V únoru 1918 byl na žádost Maxima Gorkého propuštěn a zbytek svého života strávil jako emigrant. Pobýval ve Finsku, Švédsku, Francii. Během ruské občanské války podporoval bělogvardějce, zejména Kolčaka a Děnikina. Burcevovy četné pokusy, aby se všechny anti-bolševické síly spojily pod jednou ideologickou záštitou, neuspěly. Během třicátých let bojoval proti fašismu a antisemitismu. Roku 1942 zemřel v Paříži na chorobu krve.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vladimir Lvovič Burcev (rusky \"Владимир Львович Бурцев\", 17. listopadu 1862 – 21. srpna 1942) byl ruský revoluční aktivista a spisovatel. Stal se slavným tím, že odhalil velké množství agentů provokatérů, zejména Jevno Azefa v roce 1908.", "tgt_summary": "Vladimir L'vovich Burtsev (; November 17, 1862August 21, 1942) was a revolutionary activist, scholar, publisher and editor of several Russian language periodicals. He became famous by exposing a great number of agents provocateurs, notably Yevno Azef in 1908. Because of his own revolutionary activities and his harsh criticism of the imperial regime, including personal criticism of emperor Nicholas II, he was imprisoned several times in various European countries. In the course of his life, Burtsev fought oppressive policies from Tsarism in Imperial Russia, followed by the Bolsheviks and later Adolf Hitler's National Socialism.", "id": 1864555} {"src_title": "Tyrrell P34", "tgt_title": "Tyrrell P34", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čas přemýšlet jinak.", "content": "Od konce 60. let většina týmů Formule 1 používala třílitrový osmiválcový motor Ford Cosworth DFV o maximálním výkonu 295 kW při 9000 otáčkách za minutu. Jednou z mála automobilek, která vyvinula vlastní motor, byla stáj Ferrari s dvanáctiválcem Ferrari 3000cc s výkonem přesahujícím 370 kW. Zbytek startovního pole se chtěl rudým italským vozům vyrovnat, ale neměli dostatek financí na vývoj vlastního motoru, proto přicházeli s nápady, jak zlepšit jízdní vlastnosti vozu. Roku 1968 Derek Gardner a stáj Lotus přišli s nápadem udělat monopost poháněný všemi čtyřmi koly, ale toto řešení neosvědčilo. Vůz se špatně ovládal a ani modernizace ani celý nový monopost Lotus 63 tyto problémy nevyřešily. O rok později se rozhodl Derek Gardner spolupracovat se stájí Matra na vývoji čtyřkolky s turbínovým motorem, ale objevily se stejné potíže. Proto Derek z vlastní iniciativy začal přemýšlet, jak tento problém vyřešit. Jedna z myšlenek byla nahradit přední poháněná kola dvěma menšími koly, které by lépe rozložila váhu monopostu a jejichž malá stopa by poskytovala další výhody. To skutečně vedlo k lepšímu vedení auta v zatáčkách, ale vůz byl těžší. Tuto konstrukci chtěl Derek Gardner spojit s již vyvinutým turbínovým motorem. Spolu s Andym Granatellim, který se také podílel na návrhu Lotusu 56, nakreslili návrh monopostu vozu Indy car se šesti koly poháněný 6x6 a turbínovým motorem. USAC (tehdejší řídící rada závodů Indy car) nepovolila start vozu s turbínovým motorem. Později se Derek Gardner stal šéfdesignérem stáje Tyrrell, kde potřebovali nahradit rychle stárnoucí monopost Tyrrell 007. V roce 1974 představil Derek Gardner Kenu Tyrrellovi koncept monopostu Formule 1 se šesti koly a turbínovým motorem a vysvětlil mu výhody této konstrukce. Po prvotním šoku se Ken Tyrrell rozhodl udělat prototyp vozu. Firma Goodyear, jediný výrobce pneumatik pro Formuli 1, se rozhodla vyhovět tomuto projektu a zajistila výrobu malých desetipalcových předních kol.", "section_level": 2}, {"title": "Zrození projektu.", "content": "Prvním prototypem tohoto vozu byl standardní Tyrrell 007 s pozměněnou přední částí. Od roku 1975 se začalo plně pracovat na tomto projektu a nikdo, kromě nejužšího okruhu vývojářů, nevěděl nic o tom, co se chystá. Na konci října tohoto roku byl již projekt hotový a byl oficiálně představen motoristickým novinářům, ti nemohli věřit, že něco takové může jezdit, ba dokonce závodit. Mysleli si, že je to žert a projektu se vysmívali. Ken Tyrrell jim k tomu pouze řekl, že jde o experimentální designový koncept monopostu Formule 1. První testování P34 bylo tajné, nikdo z novinářů se nedozvěděl, jaké časy Tyrrell zajel. Fakt byl ten, že čas, který vůz zajel na okruhu v Silverstonu byl pomalý. Vůz potřeboval řadu aerodynamických úprav, ale i tak se Ken a Derek rozhodli vyrobit tento vůz pro sezónu 1976.", "section_level": 2}, {"title": "Působivá první sezóna.", "content": "Kvůli technickým problémům nemohla auta Tyrrell P34 nastoupit do prvních tří závodů a jezdci museli jet ve starých 007. První vůz Tyrrell P34 vyjel ve čtvrtém závodě v Jaramě, ve Španělsku, pilotovaný Patrickem Depaillerem. Byl rychlý a kvalifikoval se jako třetí, zatímco jeho týmový kolega Jody Scheckter ve voze Tyrrell 007 se kvalifikoval jako 14. Patrick Depailler se držel v závodě na třetím místě do doby, kdy mu ve 26. kole odešly brzdy a musel odstoupit, ale i tak zanechal dojem. Tato závada provázela vůz i v testech, brzdy kol se nestačily chladit kvůli vysokému přednímu přítlačnému křídlu a málo kvalitním pneumatikám, které Goodyear nevyvíjel tak intenzivně jako ty klasické. Tyrrell soustředil veškeré příjmy do vývoje těchto vozů a jezdci v nich závodili až do konce sezóny. Nejsvětlejší okamžik tohoto vozu přišel na švédské Grand Prix, kde se povedlo Jodymu Scheckterovi vyhrát závod a Patrick Depailler dojel na druhém místě, čili zaznamenali takzvaný double. Oba jezdci zajížděli slušné výsledky i po zbytek sezóny. Například ve famózním posledním závodě sezóny za deštivého počasí na trati v Japonsku, kde Niki Lauda odmítl závodit, Jody Scheckter dojel na 2. místě. Přes všechny možné problémy bylo toto vozidlo jedno z nejúspěšnějších v sezóně. V celkovém pořadí byl Scheckter třetí a Patrick Depailler čtvrtý. Tyrrell získal 3. místo v Poháru konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Zklamání z druhé sezóny.", "content": "Tyrrell získal nového sponzora First National City Travellers Checks a získané peníze využil na výstavbu nového výzkumného a vývojového centra v Ockhamu, kde se tým snažil na maximum vylepšit P34. Výsledkem bylo, že vyvinuli nové šasi ze skleněných vláken a kevlaru, které bylo lehké a aerodynamické. Do formule nainstalovali plno nových elektronických prvků. Hodně se od tohoto monopostu očekávalo, ale vyskytla se řada nových problémů, hlavně s elektronikou. V prosinci roku 1976 se objevila první dobrá zpráva Depailler zajel při testování na okruhu Paul Richard nové nejrychlejší kolo o více jak sekundu. Z týmu odešel Jody Scheckter do nově vzniklého týmu Wolf, nahradil ho švédský závodník Ronnie Peterson. Sézóna začala závodem v Argentině Patrick Depailler se kvalifikoval na slibném 3. místě a Peterson, který se ještě plně nezžil s šestikolkou, se kvalifikoval na 14. místě, ale ani jeden z jezdců závod nedokončil. Depaillermu se přehřál motor a Ronnie Peterson vyletěl z trati ve 28. kole. P34 měli každý závod nějakou závadu. Ken Tyrrell a Derek Gardner dělali maximum pro dobré výsledky týmu, každý závod na monopostu něco pozměnili, ale nevedlo to k úspěchu. Z tohoto důvodu Derek Gardner opustil tým a nahradil ho Maurice Phillippe. Ten také dělal různé změny vozu, ale kýžený výsledek to nepřineslo. Na konci sezóny byl Ronnie Peterson celkově 14. v pořadí jezdců a Patrick Depailler byl 8., Tyrrell byl 6. v Poháru konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Konec projektu.", "content": "Po této sezóně se firma Goodyear rozhodla nevyrábět malé pneumatiky pro přední kola, čímž éra šestikolek skončila. Na sezónu 1978 Tyrrell přešel zpět ke klasickým formulím typem 008. Ken Tyrrell se s tím smířil a P34 postupně prodal soukromým sběratelům.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky týmu.", "content": "Kompletní výsledky týmu Tyrrell za rok 1976 a 1977, tedy období vozů P34.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyrrell P34 označován také jako Projekt 34, byl typ vozu Formule 1, který měl jako jediný v historii závodění F1 podvozek se šesti koly. Autorem tohoto projektu byl Derek Gardner, hlavní designer stáje Tyrrell.", "tgt_summary": "The Tyrrell P34 (Project 34), commonly known as the \"six-wheeler\", was a Formula One (F1) race car designed by Derek Gardner, Tyrrell's chief designer. The car used four specially manufactured 10-inch diameter (254 mm) wheels and tyres at the front, with two ordinary-sized wheels at the back. Along with the Brabham BT46B \"fancar\" developed in , the six-wheeled Tyrrell was one of the most radical entries ever to succeed in F1 competition and has been called the most recognizable design in the history of world motorsports. The P34 was introduced in September 1975 and began racing in the 1976 season. It proved successful and led other teams to begin design of six-wheeled platforms of their own. Changes to the design made for the 1977 season made it uncompetitive and the concept was abandoned for Tyrrell's 1978 season. The other six-wheeled designs ended development and F1 rules later stipulated that cars must have four wheels in total. The existing frames have since seen some success in various \"classics\" race events, but today are museum pieces.", "id": 1194693} {"src_title": "Sigismondo d’India", "tgt_title": "Sigismondo d'India", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "D'India se narodil pravděpodobně v Palermu na Sicílii v roce 1582, podrobnosti jeho života do roku 1600 však nejsou známy. Během prvního desetiletí 17. století zřejmě procestoval celou Itálii, přijímal pohostinství na řadě šlechtických dvorů a absorboval v každém místě různé hudební styly. Bylo to období změny v historii hudby, kdy polyfonní styl pozdní renesance přechází postupně do forem časného baroka, a d'India ovládl v dostatečné šíři styly v Itálii praktikované: expresivní styl madrigalu Lucy Marenzia, tradiční polyfonii \"římské školy\", chorál \"benátské školy\", pokusy o obnovení staré hudby s monodií, zrod opery a emotivní chromatismus Carla Gesualda z Venosy v Neapoli. D'India navštívil Florencii, rodné město opery, a Mantovu, kde v té době působil Monteverdi (d'India užíval většinu hudebních forem jako tento rodák Cremony). V Neapoli se pravděpodobně setkal s Gesualdem. V roce 1610 byl v Parmě a v Piacenze. V následujícím roce 1611 ho najal savojský vévoda jako hudebního ředitele v Turínu, kde d'India zůstal do roku 1623. Bylo to nejplodnější období jeho života, během kterého sjednotil rozmanitost různých typů hudby, se kterými se setkal v letech 1600-1611, do samostatného stylu. Po odchodu z Turína (zřejmě v důsledku politických intrik) pobýval v Modeně a později v Římě. Zemřel pravděpodobně v Modeně, podrobnosti tohoto posledního období jeho života jsou však zahaleny stejnou temnotou, jako jeho začátek. Podle některých pramenů dostal pozvání na dvůr Maxmiliána I. Bavorského, údaje však nejsou příliš jasné a je možné, že zemřel ještě před uskutečněním této návštěvy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "D'India skládal hudbu většinou ve vokálních formách známých v jeho době - monodie, madrigaly i moteta. Monodie v různé podobě tvoří nejpočetnější a nejvýznamnější část jeho díla: árie, lamenta, madrigaly. Stylově je d'Indiova hudba podobná hudbě, kterou v té době psal Monteverdi: expresivní chromatismus, disonance a dramatický výraz. Některé z jeho největších monodií jsou prakticky operní díla, třebaže d'India nikdy speciálně operu nenapsal. Jeho polyfonní madrigaly přejímají texturu Gesualdových idejí. V tomto smyslu byl d'India jediným souputníkem Gesualdovým až do 20. století. Pozdní d'Indiova hudba představuje neobvyklou syntézu téměř všech skladatelů jeho období. Kromě toho je známa sbírka 66 motet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sigismondo d'India (kolem 1582, Palermo? – před 19. dubnem 1629) byl italský hudební skladatel období pozdní renesance a raného baroka. Byl jedním z nejvýznamnějších současníků Claudia Monteverdiho.", "tgt_summary": "Sigismondo d'India (c. 1582 – before 19 April 1629) was an Italian composer of the late Renaissance and early Baroque eras. He was one of the most accomplished contemporaries of Monteverdi, and wrote music in many of the same forms as the more famous composer.", "id": 2271654} {"src_title": "Old Shatterhand (film)", "tgt_title": "Old Shatterhand (film)", "src_document": [{"title": "Obsah filmu.", "content": "Vinnetou a Old Shatterhand prosazují podepsání dohody o míru, tomu se ale snaží zabránit kapitán Bradley prostřednictvím bandity Dixona. Jeho lidé zabíjí bělochy a nastraží při tom několik těl, aby se zdálo, že za to mohou Apači. Při jednom takovém přepadení vypálí bandité hospodářství holandských přistěhovalců, kde se ale zachrání malý chlapec Tom a ten nyní ví, že v přepadení mají prsty běloši a Komanči, jejichž náčelníkovi Velkému medvědu za to dávají ohnivou vodu. Tom pak uteče do sídla míšenky Palomy, kde se skrývá. Sem také míří Old Shatterhand, který před krátkým časem přijel opět z Evropy do Ameriky a o tom, že zde bandité řádí, se dozví až od adoptivního syna Vinnetoua - Tujungy, kterého zachránil před oběšením bandity. K Palomě jede kvůli tomu, že dostal dopis od jejích příbuzných, ve které ho žádají, aby ji k nim dovedl. U Palomy se dozví o nebohém chlapci a jeho rodině a pochopí, že je to jediný svědek o tom, co běloši dělají. Vezme tedy jeho i Palomu a odveze je do města. Cestou se setkává se svým přítelem Samem Hawkensem a Willem Parkerem s Dickem Stoneem, kteří vedou kolonu přistěhovalců. Na cestě je poslední vůz kolony přepaden a jsou u něj mrtví Apači. Old Shatterhand ale pozná, že tihle Apači jsou mrtvi již delší dobu a navíc zde nalezne hrot komančského šípu a uschová si ho jako důkaz. Ve městě nechá u své staré známé Rosemary (majitelky nevěstince) Palomu, Sama Hawkense i Toma a jede k Vinnetouovi. Spolu se pak zúčastní jednání s generálem Taylorem, který se doslechl o přepadení a chce se na to Vinnetoua, se kterým podepisují mírovou smlouvu, zeptat, co o tom ví. Old Shatterhand mu dá hrot komančského šípu a slíbí, že přivede Toma jako svědka. Potom oba přátelé jednají ještě s Komanči a Vinnetou zápasí s Velkým medvědem a nakonec nad ním zvítězí. Vinnetou se pak vrátí do své vesnice a Old Shatterhand jede do města pro Toma. Mezitím se ve městě koná střelecká soutěž, při které chce Sam předvést svůj oblíbený trik se sestřelením vejce, když je otočený zády. Má ale jen slepé náboje a druhý vždy vejce rozmáčkne. Když tento trik předvádí s Tomem, padne ale při výstřelu chlapec mrtvý k zemi, zastřelený banditou Barkerem, jedním z Dixonových lidí, ale Dixon to takto hodí na Sama. Old Shatterhand přijíždí pozdě a jediné, co dokáže, je nevina jeho přítele - v úhlu, v jakém stál, nemohl chlapce takto zasáhnout. Potom se Old Shatterhand pustí za Dixonem. S ním i několika bandity se strhne na Barkerově ranči přestřelka a z těžké situace se dostane díky Samovi s Palomou, která zaslechla od banditů, že mají Shatterhanda v pasti. Vděčný Old Shatterhand potom Barkera (omráčeného ranou pěstí), Tomova vraha, přinutí podepsat u Apačů přiznání. Barkera potom pustí, ale ten je brzy zastřelen Bradleyho poručíkem, který také zapálí Barkerův ranč. Sam Hawkens zůstává v táboře Apačů, Paloma jede zpět do svého sídla, kde ji hlídá Tujunga, a Vinnetou je pozván do blízké pevnosti, kde nyní místo generála Taylora velí plukovník Hunter a chce se ho zeptat na vypálený ranč. Zprávu mu totiž podal Bradley a řekl, že ho asi vypálili Apači. Když ale Vinnetou i s Old Shatterhandem dorazí do pevnosti, je plukovník mrtev a místo něj velí jeho vrah kapitán Bradley, který nakonec po \"rozmluvě\" s Vinnetouem získá přiznání Barkera a za to je propustí. Mezitím v sídle Palomy zajmou vojáci Tujungu za vraždu jednoho vojáka a Paloma podá zprávu v táboře Apačů. Rozhněvaný Vinnetou se chystá pevnost napadnout, Old Shatterhand se mu to ale pokouší rozmluvit a vydá se Tujungu osvobodit. To se mu ale nezdaří a tak Sam Hawkens, hlídkující před pevností, sdělí Apačům, že nyní mají vojáci i Old Shatterhanda. Vinnetou již neváhá a vyjíždí se všemi svými bojovníky ze všech táborů k pevnosti. Tam se strhne krutý boj, Apači padají k zemi jeden po druhém. Špatnou situaci naštěstí pomůže vyřešit Tujunga, který vyhodí sklad střelného prachu do povětří a velká část hradeb se hroutí (s ní i mnoho vojáků) a tím velmi pomůže indiánům. Boj končí až příjezdem generála Taylora, který už věděl o zradě kapitána Bradleyho a zatýká ho. Pro Tujungu je již ale pozdě. Nešťastný Vinnetou s ním, Apači, Old Shatterhandem a Samem Hawkensem odjíždí a tím končí příběh a následuje už jen krásná hudba na \"smutný\" závěr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Old Shatterhand je koprodukční film z roku 1964. Na rozdíl od filmů Vinnetou, Vinnetou - Rudý gentleman, Vinnetou - Poslední výstřel či filmu \"Poklad na Stříbrném jezeře\" , které produkoval Horst Wendlandt, je producentem filmu Artur Brauner a celý film v podstatě konkuruje filmům již zmíněným výše. Vznikal ve stejné době jako Vinnetou a tak producentovi dalo dost práce získat od konkurence oba hlavní představitele hlavních postav Vinnetoua a Old Shatterhanda - Pierra Brice a Lexe Barkera. Také se zde objevuje Ralf Wolter jako Sam Hawkens nebo Vojkan Pavlović a Mirko Boman jako Will Parker a Dick Stone. Herečka Daliah Lavi, kterou si filmaři vybrali, měla původně hrát Vinnetouovu sestru Nšo-či, poté se ale dozvěděli, že tuto postavu hraje již v konkurenčním filmu Marie Versini a tak změnili i tak nepříliš zdařilý scénář. Padoucha kapitána Bradleye si zahrál Guy Madison. Film režíroval již zkušený režisér Hugo Fregonese. Natáčelo se stejně jako Vinnetou v Jugoslávii, ale s jiným architektem i skladatelem hudby, takže film má trochu jinou atmosféru než ostatní mayovky. Je také mnohem nákladnější než ostatní filmy z té doby. V českém znění namluvili Vinnetoua a Old Shatterhanda Stanislav Fišer a Vladimír Ráž Tento film snad ještě víc než ostatní zfilmované mayovky naprosto neodpovídá ději jakékoli Mayovy knihy a má společné opravdu snad jen postavy Vinnetoua, Old Shatterhanda, Sama Hawkense a Palomy Nakamy.", "tgt_summary": "The film Old Shatterhand (known as Apaches' Last Battle in the UK) is a very successful Eurowestern based on the character \"Old Shatterhand\" invented by German novelist Karl May. It is a West German CCC Film production co-produced with French, Italian, and Yugoslav companies and filmed in 70mm. Financed with roughly DM5,000,000, the film was the most expensive Karl May western. Composer Riz Ortolani used a chorus for his film score. It was shot at the Spandau Studios in Berlin and on locationin Croatia including at the Plitvice Lakes National Park. The film's sets were designed by the art director Otto Pischinger.", "id": 1982962} {"src_title": "Wilhelm Furtwängler", "tgt_title": "Wilhelm Furtwängler", "src_document": [{"title": "Život a umělecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (do roku 1922).", "content": "Wilhelm Furtwängler vyrůstal v Mnichově, kde byl jeho otec Adolf (1853–1907) profesorem klasické archeologie na tamější univerzitě. Brzy začal jevit zájem o hudbu a od 13 let se učil skladbě nejprve u A. Beera-Walbrunna a J. Rheinbergera, od roku 1901 u skladatele Maxe von Schillingse. Z této doby pocházejí jeho první skladby. Roku 1906 začal pracovat jako korepetitor v městském divadle ve Vratislavi. Jako dirigent debutoval v červnu 1906 v Mnichově se symfonií č. 9 Antona Brucknera. Poté rychle vystřídal několik zaměstnání: nejprve byl dirigentem sboru v Curychu, v letech 1908–09 byl korepetitorem ve Dvorním divadle pod vedením šéfdirigenta Felixe Mottla, poté působil jako kapelník ve Štrasburku pod vedením skladatele Hanse Pfitznera, v letech 1911–15 byl kapelníkem Orchestru spolku přátel hudby v Lübecku a v letech 1915–20 kapelníkem Národního divadla v Mannheimu. V letech 1919–21 působil zejména ve Vídni jako šéfdirigent \"Tonkünstler-Orchester\" (tuto funkci převzal od Oskara Nedbala), po jeho fúzi s Wiener Concertverein pod novým názvem „Vídeňský symfonický orchestr\" (Wiener Sinfonieorchester) se podílel na vedení nově vzniklého tělesa jakožto koncertní dirigent Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), později též řídil koncerty Berliner Staatskapelle a frankfurtské muzejní koncerty. Svou koncertní činností v této době se stal – vedle Artura Toscaniniho a Bruno Waltera – jedním z nejuznávanějších evropských dirigentů. Výrazem tohoto uznání bylo jmenování na prestižní místo šéfdirigenta Berlínské filharmonie a současně šéfdirigenta (kapelníka) lipského Gewandhausorchester roku 1922 po smrti Arthura Nikische.", "section_level": 2}, {"title": "1922–1933.", "content": "Ve dvacátých letech se hvězdná Furtwänglerova kariéra opírala o jeho berlínské i vídeňské působiště. Z vedení lipského Gewandhausorchestru rezignoval roku 1928 poté, co se stal abonentním dirigentem Vídeňské filharmonie (1927–1930). V roce 1931 dirigoval poprvé na Hudebních slavnostech v Bayreuthu. V letech 1925–1930 byl předsedou německé sekce Společnosti pro novou hudbu, později zakázané nacisty. V soukromém životě Furtwängler proslul milostnými aférami. Měl již čtyři nemanželské děti, když se v roce 1923 oženil s Dánkou Zitlou Lundovou. Manželství se nezdařilo, zůstalo bezdětné a pár byl roku 1931 v Paříži rozloučen. K formálnímu rozvodu došlo až roku 1943, kdy se Furtwängler oženil s Elisabeth Ackermannovou (rozenou Albertovou); z druhého manželství měl syna Andrease Ernsta Gottfrieda (* 1944), klasického archeologa.", "section_level": 2}, {"title": "1933–1945.", "content": "Po nástupu NSDAP k moci v Německu byl nový režim rozhodnut využít Furtwänglera jako nejslavnějšího německého dirigenta pro účely své reprezentace, zvláště poté, co řada jiných významných dirigentů emigrovala. Furtwängler byl povolán do Pruské státní rady a stal se viceprezidentem Říšské hudební komory (Reichsmusikkammer; prezidentem byl Richard Strauss). Po vynucené rezignaci Ericha Kleibera (1934) získal místo ředitele Berlínské státní opery. Projevoval sice nepolitičnost a loajálnost k novému režimu, současně se však začínal dostávat do konfliktů s nacistickými úřady. Podařilo se mu zprvu zajistit, aby si Berlínská filharmonie mohla ponechat své židovské členy, a to i přes protesty části veřejnosti. Židovských umělců se zastal i ve veřejném dopise Goebbelsovi, hojně komentovaném v zahraničním tisku (např. Prager Tagblatt). V únoru 1934 dirigoval ke 125. výročí narození skladatele \"Sen noci svatojánské\" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, tehdy již zakázaného. K nejzávažnějšímu střetu došlo koncem roku 1934, když dirigoval premiéru suity z opery \"Mathis der Mahler\" zakázaného Paula Hindemitha a obhajoval skladatele i v tisku. Následné kontroverze vedly k tomu, že Furtwängler složil všechny své veřejné funkce, včetně vedení Státní opery a Berlínské filharmonie. Od roku 1935 dirigoval jen jako host a pobýval po většinu roku mimo Německo. Vedle toho se vrátil ke skladatelské činnosti, kterou od svých mladých let na dlouho odložil. Současně však urovnal své vztahy s nacistickým režimem, pro který zůstal významným reprezentantem německé kultury. Za války byl nejen zapsán na „seznam Bohem nadaných\" (Gottbegnadeten-Liste), tj. seznam pro Třetí říši nejdůležitějších umělců vedený ministerstvem propagandy, ale patřil na něm mezi tři „nenahraditelné\" hudební umělce, spolu s Richardem Straussem a Hansem Pfitznerem. Nadále dirigoval často v zahraničí, kde byl velmi ceněn. Jeho kandidaturu na post šéfdirigenta Newyorské filharmonie (1936) překazil Göring. Ještě v červenci 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, získal francouzský Řád čestné legie. Stabilně se soustředil zejména na spolupráci s Vídeňskou filharmonií, jejímž byl hlavním hostujícím dirigentem. Po anšlusu Rakouska ke Třetí říši byl jmenován hudebním zmocněncem ve Vídni. Koncem roku 1944 se Furtwängler s povolením nacistických orgánů uchýlil trvale do švýcarského Clarensu. Zde vznikla 2. symfonie c moll, jeho nejvýznamnější skladatelské dílo.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1954.", "content": "Po konci druhé světové války musel Furtwängler projít procesem denacifikace, ve kterém byl zproštěn odpovědnosti. První poválečný koncert dirigoval 24. května 1947 v Berlíně. V následujících letech byl jedním z nejžádanějších dirigentů a nabyl takřka legendární pověsti. Dirigoval mimo jiné v Bayreuthu, Edinburghu, milánské La Scale, Lucernu nebo Salcburku a pořídil řadu gramofonových nahrávek. Roku 1952 byl jmenován doživotním dirigentem Berlínské filharmonie a absolvoval s ní několik zájezdů. Koncem roku 1954 však zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Furtwänglerovy nahrávky děl jiných skladatelů.", "content": "Výběr", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. phil. h. c. Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler (25. ledna 1886 Berlín, Německá říše – 30. listopadu 1954 Baden-Baden, Spolková republika Německo) byl německý dirigent a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler ( , , ; 25 January 188630 November 1954) was a German conductor and composer. He is widely regarded as one of the greatest symphonic and operatic conductors of the 20th century. Furtwängler was principal conductor of the Berlin Philharmonic between 1922 and 1945, and from 1952 until 1954. He was also principal conductor of the Gewandhaus Orchestra (1922–26), and was a guest conductor of other major orchestras including the Vienna Philharmonic. He was the leading conductor to remain in Germany during the Second World War, although he was not an adherent of the Nazi regime. This decision caused lasting controversy, and the extent to which his presence lent prestige to the Third Reich is still debated. He had a major influence on many later conductors, and his name is often mentioned when discussing their interpretative styles.", "id": 993552} {"src_title": "Frances Stewartová", "tgt_title": "Frances Stewart, Duchess of Richmond", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Frances byla dcerou \"Waltera Stewarta\", osobního lékaře anglické královny Henrietty Marie a vzdáleného příbuzného Stuartovců. Její rodiče prchli před Oliverem Cromwellem do Francie, kde se Frances v Paříži v roce 1648 narodila. Do Anglie přijela mladičká Frances za restaurace Stuartovců v roce 1662 jako dvorní dáma nové královny Kateřiny z Braganzy, jejíž svatby s králem Karlem II. se účastnila. Svým půvabem na sebe Frances záhy obrátila pozornost dvora. Samuel Pepys napsal, že byla tím nejkrásnějším, co v životě viděl. Mezi její ctitele se kromě řady dalších zařadil i sám král, okouzlen její krásou, šarmem i vtipem, snad bylo pro něj důležité i to, že se vyhýbala jak politice, tak dvorským intrikám a netoužila získat moc; Frances ho však odmítla, nechtíc se stát jednou z řady milenek ženatého panovníka. 21. března roku 1667 se bez králova svolení provdala za králova bratrance čtvrtéto stupně, \"Charlese Stewarta, 3. vévodu z Richmondu a Lennoxu\" (1639–1672). Pro sňatek bez královského souhlasu se musela vzdálit královského dvora. Nedlouho poté, v roce 1669 onemocněla neštovicemi. Král k ní ihned přijel a odpustil jí sňatek uzavřený bez jeho souhlasu. Po uzdravení se Frances vrátila na královský dvůr; již se nevyhýbala přízni krále, získala si však i náklonnost královny. Její manžel byl pověřen diplomatickou misí ve Skotsku a později v Dánsku, zatímco Frances zůstala v Anglii, starajíc se o jeho majetky. Vévoda zemřel v roce 1672 (rovněž na neštovice); jejich manželství zůstalo bezdětné. Koruna převzala jeho statky a vdově bylo přiznáno 1000 liber ročního důchodu. Vévodkyně zemřela v roce 1702. Dědil po ní její bratranec \"Alexander Stuart, 5. lord Blantyre\".", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v historii a umění.", "content": "Po vítězství Anglie ve válce s Holandskem v roce 1664 dal král razit pamětní medaile s postavou Británie a jako předlohu pro ni jmenoval Frances. Její tvář se později objevila na řadě dalších medailí, mincí i soch. Byla několikrát portrétována oblíbeným dvorním malířem Petrem Lelym. O neopětované lásce jejích ctitelů psal slavný básník John Dryden (1631–1700) v některých svých esejích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frances Teresa Stewart, vévodkyně z Richmondu a Lennoxu (8. července 1648, Paříž – 15. října 1702) byla anglická aristokratka, pověstná svou krásou (byla nazývána \"La Belle Stuart\" – \"krásná Stuartovna\"), která odmítla stát se milenkou anglického krále Karla II. Její tvář byla předlohou podoby tváře Britannie, idealizovaného symbolu Britských ostrovů.", "tgt_summary": "Frances Teresa Stewart, Duchess of Richmond and Lennox (8 July 1647 – 15 October 1702) was a prominent member of the Court of the Restoration and famous for refusing to become a mistress of Charles II of England. For her great beauty she was known as \"La Belle Stuart\" and served as the model for an idealised, female Britannia.", "id": 1252781} {"src_title": "Státní duma", "tgt_title": "State Duma", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Státní duma se skládá z 450 poslanců, kteří jsou voleni na pětileté období (do roku 2011 voleni na čtyřleté). Dosavadní volby do komory proběhly v letech 1993, 1995, 1999, 2003, 2007 a naposledy 4. prosince 2011. Volební práh pro vstup do komory je po volební reformě stanoven na 7 %, do roku 2005 to bylo 5 %. V současnosti jsou v Dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (49,29 %), Komunistická strana Ruské federace (19,20 %), Spravedlivé Rusko (13,25 %) a Liberální demokratická strana Ruska (LDPR) (11,68 %). Poslanec Státní dumy nemůže být zároveň členem Rady federace nebo jiných zastupitelských orgánů subjektů federace. Poslanci pracují na profesionálním základě a nemohou se zabývat výdělečnou činností kromě pedagogické, vědecké či jiné teoretické práci. Ústava poslancům dumy zaručuje imunitu pro zadržení, věznění a prohlídku. Zbaveni imunity mohou být jen na návrh generálního prokurátora rozhodnutím příslušné komory. Návrhy zákonů mohou dumě předkládat: prezident Ruské federace, členové Rady federace, poslanci Státní dumy, vláda Ruské federace, zákonodárné orgány subjektů Ruské federace a také Ústavní soud, Vyšší arbitrážní soud a Nejvyšší soud Ruské federace. Jmenované soudy mohou podávat návrhy zákonů jen v oblasti své působnosti. Jen se souhlasem vlády mohou být navrženy zákony o zavedení nebo zrušení daní, osvobození od jejich placení, o vydávání státních půjček, o změně finančních pravidel státu a jiné návrhy, které předpokládají stanovení výdajů z federálního rozpočtu. Status Dumy je stanoven v hlavě 5 Ústavy Ruské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci.", "content": "1) udělení souhlasu ke jmenování předsedy vlády 2) rozhodnutí otázky důvěry vládě 3)  jmenování a odvolání předsedy Centrální banky Ruské federace 4) jmenování a odvolání předsedy Účetní komory  a poloviny jejích auditorů 5)  jmenování a odvolání Mluvčího pro lidská práva 6) vyhlášení amnestie (tuto pravomoc má i prezident) 7) podání obžaloby proti prezidentovi Ruské federace na jeho zproštění funkce", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní duma Federálního shromáždění Ruské federace (rusky: Госуда́рственная ду́ма Федерального собрания Российской Федерации, zkráceně Ду́ма, česky Duma či Státní duma) je dolní komora Federálního shromáždění Ruské federace.", "tgt_summary": "The State Duma (), commonly abbreviated in Russian as Gosduma (), is the lower house of the Federal Assembly of Russia, while the upper house is the Council of the Federation. The Duma headquarters are located in central Moscow, a few steps from Manege Square. Its members are referred to as deputies. The State Duma replaced the Supreme Soviet as a result of the new constitution introduced by Boris Yeltsin in the aftermath of the Russian constitutional crisis of 1993, and approved by the Russian people in a referendum.", "id": 1860771} {"src_title": "Ken Klee", "tgt_title": "Ken Klee", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S profesionálním hokejem začínal v týmu St. Michael's Buzzers v lize OHA-B kde odehrál jednu sezónu 1988/89. Poté přestoupil do vyšší ligy CCHA do týmu Bowling Green Falcons kde strávil 3 sezóny a za tým odehrál 86 zápasů ve kterých nasbíral 41 bodů. Byl draftován v NHL v roce 1990 v 9.kole (celkově 177.) týmem Washington Capitals. Sezónu 1992/93 začínal na farmě Caps v týmu Baltimore Skipjacks kde strávil jednu sezónu a v následující sezóně 1993/94 kdy se stal před sezónou Portland Pirates novým farmařskym týmem Caps, hrával v týmu Pirates necelé dvě sezóny a v sezóně 1994/95 debutoval v NHL. Netrvalo mu dlouho a zařadil se mezi pravidelnými nastupujícími hráči a za Caps odehrál celkem 9 sezón (1994/2003) a v sezóně 1997/98 s týmem se probojovali až do finále play off o Stanley cup kdy podlehli týmu Detroit Red Wings 0:4 na zápasy. 23. září 2003 podepsal smlouvu s týmem Toronto Maple Leafs jako volný hráč. Za první sezónu v Leafs nasbíral za 66 zápasů 29 bodů a to byl jeho osobní rekord v počtu nasbíraných bodů. Během výluky v NHL 2004/05 nikde nenastupoval a prodloužil smlouvu s Torontem o dva roky s platem 2,5 mil. dolarů . Po výluce v NHL se vrátil zpět do Toronta kde hrával až do 8. března 2006 kdy se blížila uzávěrka přestupů byl vyměněn do týmu New Jersey Devils za útočníka Alexandr Suglobov. V Devils dokončil sezónu kdy s týmem postoupil do play off kdy vypadli v semifinále konferenci proti týmu Carolina Hurricanes kdy prohráli 1:4 na zápasy. 24. července 2006 podepsal jednoletou smlouvu s týmem Colorado Avalanche jako volný hráč . S týmem Avalanche se neprobojoval do play off kdy těsně skončili na postupové příčce kdy jim chybělo 1 bod k postupu. Za tým odehrál 81 zápasů kdy odehrál maximum zápasů za jednu sezónu a stal se nejlepším hráčem v počtu +18 (+/- body za pobyt na ledě). 2. července 2007 podepsal dvouletou smlouvu s týmem Atlanta Thrashers. V Thrashers odehrál celou sezónu 2007/2008 kdy v týmu vstřelil 1 gól dne 1. března 2008 v zápase proti Boston Bruins. Týmu se moc nedařilo a skončil jako 3 nejhorší tým v NHL. 26. září 2008 kdy měl s týmem Thrashers smlouvu na jeden rok, byl společně s Bradem Larsen a Chadem Painchaudem vyměněn do týmu Anaheim Ducks za obránce Mathieu Schneider. Poslední sezónu v NHL začal v Anaheimu kde odehrál 3 zápasy odešel do týmu Phoenix Coyotes kde dohrál sezónu a ukončil kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V roce 2014 dostal na starost vést Americkou reprezentaci žen. Coby hlavní trenér ženského výběru USA, dosáhli pod jeho vedení zisk zlatých medailí. Tento úspěch dokázali zopakovat i v následujícím roce. Jeho bilance na mistrovství světa žen byla 10 zápasů - 9 vítězství a jedno vítězství po prodloužení. Poté co opustil reprezentační výběr žen, připojil se do klubu Syracuse Crunch jako asistent hlavního trenéra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth Robert Klee (* 24. dubna 1971 v Indianapolis, Indiana) je bývalý americký hokejový obránce. Momentálně pracuje jako asistent hlavního trenéra v týmu Syracuse Crunch působící v American Hockey League.", "tgt_summary": "Kenneth William Robert Klee (born April 24, 1971) is an American former professional ice hockey defenseman who played most notably with the Washington Capitals in the National Hockey League (NHL).", "id": 915136} {"src_title": "Louise de Keroual", "tgt_title": "Louise de Kérouaille, Duchess of Portsmouth", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Louise se narodila jako dcera bretaňského šlechtice \"Guillaume de Penancoët, pana de Kérouaille\" a jeho manželky \"Marie de Ploeuc de Timeur\". Jako mladá dívka dlela na dvoře vévodkyně orleánské Henrietty Anny, sestry Karla II. a manželky mladšího bratra Ludvíka XIV., Filipa II. Orleánského. V roce 1670 doprovázela do Anglie vévodkyni, která sem cestovala oficiálně za účelem návštěvy bratra, ve skutečnosti za účelem uzavření tajné smlouvy; zde se v Doveru setkala s Karlem II. Po náhlé smrti vévodkyně Henrietty Anny zůstala \"bezprizorní\", Karel ji však vzápětí jmenoval dvorní dámou své manželky Kateřiny z Braganzy. Proslýchalo se, že francouzský dvůr záměrně Louisu Karlovi podstrčil (měla být francouzskou agentkou v Anglii), ale není pro to důkazů. Když se však ukázalo, že král projevuje Louise svou náklonnost, rozběhly se dvorské intriky na obou stranách; jejich hlavními aktéry byli francouzský vyslanec v Anglii Charles Colbert a ministr lord Arlington. Louise byla velmi inteligentní a cílevědomá dívka a do svého vztahu s králem se nevrhla po hlavě bez rozmyslu. V roce 1672 porodila Karlovi syna Karla, který dostal příjmení Lennox a v roce 1675 titul paira - vévody z Richmondu. Nemalé finanční částky, jež dostávala od francouzské ambasády, byly příčinou dohadů, že králova favoritka konala ve prospěch Francie, své rodné země. Sympatie Angličanů jí to nezískalo, třebaže Louise odmítla přijmout dary od francouzského krále Ludvíka XIV. 19. srpna roku 1673 získala pairský titul vévodkyně z Portsmouthu, hraběnky z Fareham a baronky z Petersfieldu. V prosinci toho roku Karel pro ni vyjednal francouzský titul vévodkyně d'Aubigny. Vévodkyně zůstala v Anglii do smrti Karla II. v roce 1685. Poté odjela do Francie, kde zůstala do konce svého života, s výjimkou krátké cesty na dvůr nového krále Jakuba II., Karlova mladšího bratra (Karel zemřel bez legitimních potomků, třebaže nemanželských dětí měl se svými milenkami celou řadu). Poslední léta života strávila v Aubigny v tahanicích s věřiteli. Král Ludík XIV. a po jeho smrti regent Filip II. Orleánský jí přiznali stálý důchod a chránili ji před věřiteli. Louise zemřela v Paříži roku 1734. Jejím potomkem v přímé linii je Charles Gordon-Lennox, 10. vévoda Richmond, Lennox a Gordon. Mezi její potomky náleží i princezna Diana, Camilla, vévodkyně z Cornwallu a Sarah Fergusonová (bývalá manželka Andrewa, vévody z Yorku, druhého syna britské královny Alžběty).", "section_level": 1}], "src_summary": "Louise Renée de Penancoët de Keroual (září 1649 - 14. listopadu 1734), vévodkyně z Portsmouthu a z Aubigny, původem z Bretagne, byla milenkou anglického krále Karla II. Stuarta asi patnáct let; působila ale také jako tajný agent francouzského krále Ludvíka XIV.", "tgt_summary": "Louise Renée de Penancoët de Kéroualle, Duchess of Portsmouth (5 September 1649 – 14 November 1734) was a mistress of Charles II of England.", "id": 892574} {"src_title": "Vorwerk", "tgt_title": "Vorwerk (company)", "src_document": [{"title": "Rodinný podnik s dlouhou tradicí.", "content": "130 let firemní historie, obrat ve výši 2,5 miliard eur, více než 623 000 zaměstnanců a prodejců v 75 zemích – to je firma Vorwerk. Komanditní společnost Vorwerk & Co. KG byla založena roku 1883 ve Wuppertalu. Během 130 let firemní historie se z bývalé továrny na výrobu koberců stala globálně působící podnikatelská skupina se širokou výrobní základnou. A přesto zůstala firma Vorwerk až do dnešních dnů rodinným podnikem. Ve své činnosti se skupina Vorwerk zaměřuje již od roku 1930 na přímý prodej výrobků vysoké kvality. Paleta produktů zahrnuje jak domácí spotřebiče (vysavače značky Kobold a kuchyňský robot Thermomix), tak také kvalitní kosmetické produkty značky JAFRA. k rodinné firmě Vorwerk patří také bankovní skupina akf, továrna na výrobu koberců Vorwerk Carpets a jako sesterský podnik též skupina HECTAS. Špičkové produkty a speciální přístup k zákazníkovi jsou společným znakem všech součástí firmy a dodávají společnosti Vorwerk jeho specifický ráz.", "section_level": 1}, {"title": "Kobold.", "content": "Divize výroby vysavačů Kobold má obrat 810 milionů eur a je tak nejsilnější složkou skupiny Vorwerk. Hlavními trhy jsou Itálie (kde se značka vysavače jmenuje „Folletto“) a Německo. Mimo tyto největší odbytiště má divize Kobold své zastoupení v Rakousku, Španělsku, České republice, Francii, Japonsku, Číně, Švýcarsku, a prodává své vysavače v 17 dalších zemích prostřednictvím distributorů. Více než 9 000 samostatně činných obchodních zástupců, kteří pracují povětšinou na plný úvazek, prodává výrobky v domácnosti zákazníka formou prezentace přímo na místě. Divize Vorwerk Kobold se vyznačuje horizontálním hierarchickým uspořádáním a rodinnou atmosférou, v níž panuje vzájemný respekt a uznání za dobře odvedenou práci. Zaměstnanci divize Kobold Vorwerk nejsou jen „malým kolečkem v soukolí“, nýbrž mají odpovědnost za obchodní úspěch firmy. Proto zde musí být lidé, kteří jsou pilní, mají výdrž a schopnost nadchnout i ostatní.", "section_level": 2}, {"title": "Thermomix.", "content": "Divize Thermomix v posledních letech soustavně rostla. Vykazuje obrat ve výši 684 milionů eur a je tak druhou největší divizí firmy Vorwerk. Více než 27 000 prodejců, kteří pracují většinou na částečný úvazek, prodávají výrobek Thermomix na předváděcích akcích v systému takzvaných párty nebo na základě doporučení u zákazníků přímo v jejich domácnosti. Hlavními trhy jsou Itálie, Francie, Německo a Španělsko. Mimo tyto hlavní trhy je Thermomix zastoupen vlastními společnostmi v Polsku, na Tchaj-wanu, v Mexiku, České republice, Portugalsku a v 52 dalších zemích prostřednictvím distributorů. Divize Thermomix nabízí různorodé možnosti kariérního postupu. Lidé, kteří pracují s tímto specifickým produktem, mají rádi práci s lidmi, jsou vždy flexibilní a otevření pro novinky. V každodenní spolupráci s mnoha různými kulturami je potřeba, aby prodejci měli dobré komunikační schopnosti. u firmy Thermomix se vždy hledají lidé, kteří jsou kreativní, umějí si vyhrnout rukávy a dovedou efektivně využít svých schopností.", "section_level": 2}, {"title": "Vorwerk Engineering.", "content": "Díky rozsáhlému vlastnímu výzkumu a vývoji výrobků, nejmodernějším technologiím v našich výrobních jednotkách a fundamentálním schopnostem v oblasti výroby elektromotorů, montážních systémů a technologií zpracování umělých hmot vyrábí Vorwerk Engineering inovativní výrobky mimořádné kvality, s nimiž směřuje na trh hlavně formou přímého prodeje. Soustružení, lisování, výroba umělých hmot – to všechno si dělá firma sama. Elektromotory pro spotřebiče si firma Vorwerk také nekupuje od jiných, ale vyrábí je sama ve Wuppertalu. Pro divizi Vorwerk Engineering pracuje téměř 1 100 zaměstnanců, z toho přibližně 400 v našich zahraničních provozech ve Francii, Itálii a Číně.", "section_level": 2}, {"title": "JAFRA Cosmetics.", "content": "JAFRA Cosmetics je jedním z předních světových výrobců kvalitní kosmetiky a od roku 2004 patří ke skupině Vorwerk. Hlavními trhy pro výrobky JAFRA jsou Mexiko a USA. JAFRA je ale aktivně zastoupena i v dalších evropských zemích. V roce 2012 dosáhla obratu ve výši 466 milionů eur. V poslední době byly založeny pobočky také v dalších zemích, a to v Rusku, Brazílii a Indii. V celosvětovém měřítku nabízí tato divize práci pro více než 570 000 samostatných poradců, a tím také příležitost vybudovat si jistou a finančně nezávislou existenci. JAFRA je mimořádně inovativní podnik, orientovaný na dobrý hospodářský výsledek, jehož vizí je stát se nejlepším partnerem pro ženy a jejich rodiny. V oblasti působení firmy JAFRA se setkává mnoho národností, což je mimořádným obohacením firemní kultury. Spolupráce překračující hranice několika zemí přispívá k dobrým výsledkům a úspěšnosti podniku.", "section_level": 2}, {"title": "LUX Asia Pacific.", "content": "Zakoupením firmy Lux Asia Pacific v roce 2001 rozšířila firma Vorwerk svou dosavadní činnost v Číně a vytvořila si další důležitý pilíř ve významném světadíle s velikým potenciálem růstu, jakým je Asie. Hlavními trhy firmy Lux Asia Pacific jsou Indonésie a Thajsko. Nejen tam, ale i v ostatních regionech jihovýchodní Asie prodává Lux kvalitní vodní filtry, čističky vzduchu, vysavače prachu a veškeré příslušenství k těmto výrobkům. Výrobky se prodávají v přímém prodeji prostřednictvím asi 4 000 odborných poradců. Divize Lux Asia Pacific dosáhla v roce 2012 obratu ve výši 35 milionů eur. Struktura prodeje je přizpůsobena asijským potřebám. Podle situace v jednotlivých zemích pracují prodejní týmy systémem domácího prodeje, to znamená, že zvoní přímo u dveří zákazníka, nebo si dohodnou předvádění výrobku u zájemců, kteří jsou jim doporučeni. Tato obchodní oblast se nachází v neustálém pohybu a firma proto také nepřetržitě hledá nové pracovníky. Lux Asia Pacific podporuje své zaměstnance a dává jim prostor k rozvoji, čímž jim nabízí nejen opravdu zajímavé možnosti profesního růstu, nýbrž také základnu pro jistou budoucnost.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina akf.", "content": "Leasing nebo úvěrové financování mobilních investičních prostředků, financování prodeje a řízení vozového parku – banka akf, leasing akf a servicelease akf nabízejí pro každou oblast prvotřídní řešení a poradenství. Portfolio je doplněno službou online, která nabízí bezpečné a transparentní produkty finančních investic. Skupina akf zaměstnává 344 pracovníků. Hlavním trhem bankovní skupiny akf je Německo. Mimoto se v posledních letech vybudovaly první zahraniční společnosti, a to ve Španělsku – akf equiprent espana, v Polsku – akf leasing Polska a v Itálii – akf servicelease italia. Ve skupině akf se živě praktikuje výměna nápadů a podnětů, která není omezena jen na jednu hierarchickou rovinu. Transparentnost je totiž základem důvěryhodnosti. A jen vzájemná důvěra dlouhodobě zajišťuje dobré obchodní vztahy a nejlepší výkony. Naši pracovníci zažívají každý den, že jsou důležitou součástí firmy a že jen tak se může vytvořit dobrá týmová spolupráce a vědomí odpovědnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vorwerk CARPETS.", "content": "I přes obtížnou situaci na trhu se závodu Vorwerk Carpets daří velmi dobře obstát v konkurenci, protože našel na trhu niku, kterou se mu podařilo obsadit. Je to segment cenově dražších a vysoce kvalitních kobercových materiálů. Hlavním trhem je Německo. Mimoto závod vyváží své výrobky do 49 dalších zemí. V roce 2012 zaměstnávala společnost Vorwerk Carpets 330 lidí a dosáhla obratu ve výši 74,2 milionů eur. Závody Vorwerk Carpets jsou podnikem vyrábějícím značkové zboží, ve kterém je středem pozornosti nejen koncový zákazník, ale i vlastní zaměstnanci. V rámci skupiny Vorwerk zaujímá tato divize vůdčí roli v oblasti personálního rozvoje, protože každý pracovník zde dostává mimořádnou podporu při osobním růstu a značný prostor pro samostatné rozhodování, například při flexibilní pracovní době na bázi důvěry. Vedení podniku a další vedoucí pracovníci jsou vždy ve spojení se svými zaměstnanci a zapojují je do rozhodovacích procesů a plánovaných změn, které se v podniku odehrávají.", "section_level": 2}, {"title": "Vorwerk Direct Selling Ventures.", "content": "Vorwerk Direct Selling Ventures je investiční společnost skupiny Vorwerk. Své investice zaměřuje na rychle rostoucí podniky se strukturou, která odpovídá obchodnímu modelu přímého vztahu ke klientovi. Společnost Corporate Venture Capital investuje na celém světě a má účast na podnicích se sídlem v Německu, Rakousku a USA.", "section_level": 2}, {"title": "HECTAS facility management holding.", "content": "HECTAS Facility Services je jeden z mála významných podniků v Evropě nabízejících kvalitní řešení v oblasti údržby budov a technických služeb. Podnik založený v roce 1974, který má hlavní sídlo ve Wuppertalu a pobočky v sedmi evropských zemích, zaměstnává v segmentech úklidu budov, technické správy budov a ostrahy objektů více než 12 000 pracovníků. Své služby, splňující i ty nejvyšší nároky, nabízí HECTAS formou individuálních řešení vypracovaných pro každého zákazníka v řadě odvětví, například v oblasti průmyslu, administrativy, potravinářství, zdravotnictví a pečovatelských služeb, stejně jako pro objekty z oblasti obchodu a logistiky. Mezi oběma podnikatelskými skupinami, čili sesterskou společností HECTAS Facility Services a skupinou Vorwerk & Co. KG, existuje intenzivní kontaktní síť a produktivní spolupráce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skupina Vorwerk je mezinárodní koncern s hlavní sídlo holdingové společnosti v německém Wuppertalu. Společnost se zaměřuje hlavně na výrobu a prodej produktů formou přímého prodeje v domácnostech zákazníků a nemá kamenné obchody (kamenné obchody Německu). Prodej zajišťují nezávislí obchodní zástupci. V České republice společnost působí prostřednictvím dceřiné společnosti VORWERK CS k.s. a prodává zde vysavače „Kobold“ a kuchyňské přístroje „Thermomix“. Včetně obchodních zástupců zaměstnává společnost celosvětově více než 600.000 lidí (stav 2009). V roce 2009 dosáhla společnost obratu necelých 2,3 miliardy EUR, z toho přímý prodej generoval 1,540 miliardy EUR, čímž je třetí největší společností v přímém prodeji na světě.", "tgt_summary": "Vorwerk is an international diversified corporate group headquartered in Wuppertal, Germany. The main business is the direct distribution of various products like household appliances (e.g. Kobold vacuum cleaners), fitted kitchens and cosmetics. Vorwerk was founded in 1883. The company, which is family-owned and operated as a limited partnership, reported having 12,000 full-time employees and over 590,000 self-employed sales representatives in more than 70 countries worldwide as of 2014. The largest proportion of sales representatives (546,000) work for the US-based subsidiary JAFRA Cosmetics. The company posted revenue of €2.8 billion in 2014.", "id": 2228870} {"src_title": "Marie Louisa Orleánská", "tgt_title": "Marie Louise d'Orléans", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se jako první dítě vévody Filipa I. Orleánského a jeho první manželky Henrietty Anny Stuartovny. Jejími prarodiči ze strany otce byli Ludvík XIII. a Anna Rakouská, ze strany matky Karel I. Stuart a Henrietta Marie Bourbonská.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Marie Louisa se 19. listopadu roku 1679 provdala ve španělském Burgosu provdala za španělského krále Karla II., kterému byla první manželkou. Z jejich manželství nevzešli žádní potomci. Je otázka, jak hodnotit jejich manželství. Marie Louisa byla vyhlášená krasavice a Karel byl neduživý a dětinský, přesto však jejich vztah byl překvapivě velmi pěkný. Marie Louisa pociťovala ke svému manželovi téměř mateřskou něhu a s láskou o něj pečovala. Karlův zdravotní stav nebyl nikdy dobrý, neustále ho sužovaly horečky, nevolnost a bolest hlavy. Tento nepříznivý stav měl vliv na jeho náladu, která kolísala od hněvu a zlosti po melancholii. Marie Louisa mu přesto byla vždy nablízku a snažila se jej rozptýlit. Karel II., který se do své ženy rychle zamiloval, zažil po boku této své manželky zřejmě nejšťastnější chvíle svého života. O sexuálním životě manželů toho nevíme mnoho, ale je pravděpodobné, že Karel II. zřejmě trpěl některou ze sexuálních dysfunkcí (snad předčasnou ejakulací), která nejenže znemožňovala otěhotnění jeho ženy, ale kvůli které zřejmě manželství nebylo ani konzumováno.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Marie Louisa zemřela 12. února roku 1689 ve věku necelých 27 let, pravděpodobně na zánět slepého střeva. V té době se objevily i nepotvrzené zvěsti, že ji otrávila její tchyně Marie Anna Habsburská, údajně kvůli tomu, že Marie Louisa neporodila dědice. Na smrtelném loži Marie Louisa řekla svému manželovi:\"\"Vaše královská milost jistě bude mít jiné ženy, ale nikdo vás nebude milovat tolik jako já:\"\" Po její smrti Karel upadl do deprese. Když mu po nějakém čase ukázali portréty dvou kandidátek na novou manželku, měl ukázat na miniaturu Marie Louisy a říci:\"\"Tato paní je opravdu pěkná:\"\" Přesto se z dynastických důvodů musel oženit znovu; jeho druhou manželkou se stala Marie Anna Falcko-Neuburská (1667–1740). Ani ona však nedala manželovi a říši následníka a po Karlově smrti vypukl rozsáhlý konflikt o jeho rozsáhlé dědictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Louisa Orleánská, francouzsky \"Marie Louise d'Orléans\" (27. března 1662 Paříž, Francie – 12. února 1689 Madrid, Španělsko) byla rodem orleánská vévodkyně a sňatkem španělská královna v letech 1679–1689.", "tgt_summary": "Marie Louise d'Orléans (26 March 1662 – 12 February 1689) was Queen consort of Spain from 1679 to 1689 as the first wife of King Charles II of Spain. She was a granddaughter of Louis XIII of France. In her adopted Spain, she was known as \"María Luisa de Orleans\".", "id": 2112013} {"src_title": "S7 Airlines", "tgt_title": "S7 Airlines", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky společnosti.", "content": "Původ společnosti je možné vysledovat až k začátkům provozu civilních letů z vojenského letiště v Novosibirské oblasti v roce 1957. Formálně byla společnost Sibir založena v roce 1992 a v roce 1994 obdržela kód ICAO. Společnost navázala na regionální provoz Aeroflotu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj společnosti.", "content": "V roce 2001 společnost koupila \"Vnukovské aerolinie\" a stala se společností s největším objemem přepravy na domácích linkách. Většinu svých linek začala provozovat z letiště Moskva-Domodědovo. V roce 2005 jako první ruská společnost zahájila prodej letenek přes internet.", "section_level": 2}, {"title": "Rebranding.", "content": "V roce 2006 se stala společnost členem skupiny S7 group a s tím proběhla i změna značky (rebranding) ze Sibir na S7. S tím souvisela i kompletní změna nátěru letounů z nenápadné modro-bílé na výrazně zelenou s červeným logem. V roce 2007 byla z S7 vyčleněna společnost Globus, která byla v roce 2010 prodána. V roce 2010 se S7 stala členem aliance Oneworld", "section_level": 2}, {"title": "Destinace.", "content": "Společnost provozuje značně rozsáhlou síť linek, převážně do destinací v Rusku a Společenství nezávislých států. Jejich počet se začátkem roku 2011 blížil devadesáti a počet obsluhovaných zemí třiceti. Do České republiky létá pravidelný spoj z Novosibirsku do Prahy. V letní sezóně 2020 tuto linku bude létat třikrát týdně. Na jaře 2011 obdržela společnost přepravní práva na linku Petrohrad-Pulkovo - Brno-Tuřany, uskutečněna ale nebyla.", "section_level": 1}, {"title": "Letecké nehody.", "content": "4. října 2001 byl letoun Tu-154M na lince 1812 z Tel Avivu do Novosibirska omylem sestřelen nad Černým mořem raketou S-200 ukrajinské armády. Zahynulo všech 78 osob na palubě. 24. srpna 2004 se letoun Tu-154B, na lince 1047 z Moskvy do Soči, stal terčem teroristického bombového útoku. K explozi došlo v prostoru Rostova na Donu. Zahynulo všech 46 osob na palubě. 9. června 2006, už pod značkou S7 Airlines, let 778, došlo k nehodě Airbusu 310 během přistání v Irkutsku. Po chybě posádky, s poruchou na obraceči tahu motorů, letoun nedobrzdil na mokré dráze a po nárazu do betonové zídky došlo k požáru. Zahynulo 124 osob, 79 se zachránilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "S7 Airlines (dříve Sibir Airlines) (: ПАО «Авиакомпания „Сибирь“»), patří spolu se společnostmi Aeroflot a UTair k největším leteckým společnostem v Rusku. Je členem skupiny S7 Group, dříve mj. spolu se společností Globus, která byla vyčleněna z S7 a létá pravidelné i charterové linky.", "tgt_summary": "S7 Airlines, legally JSC Siberia Airlines (, \"АО Aviakompania Sibir\"), is an airline headquartered in Ob, Novosibirsk Oblast, Russia, with offices in Moscow. As of 2008, it was Russia's largest domestic airline, with its main bases at Domodedovo International Airport and Tolmachevo Airport.", "id": 2003535} {"src_title": "Marcellin Berthelot", "tgt_title": "Marcellin Berthelot", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Během roku 1851 Berthelot nastoupil Collège de France jako asistent svého bývalého učitele Antoine Jérôme Balarda, a seznámil se s celoživotním přítelem Ernestem Renanem. O tři roky později si vydobyl uznání svojí doktorskou prací na téma \"Sur les combinaisons de la glycérine avec les acides\" (tj. Sloučeniny glycerolu a kyselin), která popisuje sérii obdivuhodných výzkumů navazujících a rozšiřujících klasické dílo Michel Eugène Chevreula. V roce 1859 byl jmenován profesorem organické chemie na \"École Supérieure de Pharmacie\". V roce 1863 se stal členem Académie Nationale de Médecine. O dva roky později přijal vedení katedry organické chemie, které byla vytvořena zvláště za jeho přispění právě na Collège de France. Byl zvolen zahraničním delegátem Královské švédské akademie věd v roce 1870. A o tři roky později vstoupil do Francouzské akademie věd, kde se stal doživotním tajemníkem v roce 1889 po Louisi Pasteurovi. V roce 1876 byl jmenován všeobecným inspektorem vyššího vzdělání a ani po svém zvolení doživotním senátorem v roce 1881 se nepřestal aktivně zajímat o vzdělávací systém, ovlivněný i všeobecnou brannou povinností. Ve vládě úřadujícího premiéra Gobleta (1886–1887) působil jako ministr národního vzdělávání a ve vládě Bourgeoise (1895–1896) byl ministrem zahraničních věcí.", "section_level": 1}, {"title": "Objevy.", "content": "Základní koncepce, která prostupuje celou Berthelotovou prací v oblasti chemie, definovala závislost chemických jevů na působení fyzikálních sil, které je možné určit a měřit. Když Berthelot začínal svou vědeckou dráhu, panoval všeobecný názor, že syntézu organických látek nelze vysvětlit stejnými principy jako vznik anorganických látek a že je nutné uvažovat s projevy vitalismu. Berthelot zaujal nekompromisní odpor vůči takovému názoru a syntetickou výrobou četných uhlovodíků, přírodních tuků, cukrů a dalších složek prokázal, že organické sloučeniny mohou být vytvořeny běžnými chemickými postupy a řídit se stejnými principy jako anorganické látky. Tím poukázal na tvůrčí charakter chemie, na jehož základě si umí sama realizovat abstraktní pojetí svých teorií a svého členění - na rozdíl od přírodních věd.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Svá zkoumání výroby organických sloučenin publikoval v četných článcích a knihách, např. \"Chimie organique fondée sur la synthèse\" (1860) a \"Les Carbures d'hydrogène\" (1901). Deklaroval, že chemické jevy se neřídí svými zvláštními zákony, ale lze je vysvětlovat v termínech obecných zákonů mechaniky, které platí v celém vesmíru. Své prohlášení podložil množstvím experimentů popsaných ve svých publikacích \"Mécanique chimique\" (1878) a \"Thermochimie\" (1897). Tento obor studia jej přirozeně směřoval ke zkoumání výbušnin, a po teoretické bázi jej dovedl až k závěrům publikovaným v práci \"Sur la force de la poudre et des matières explosives\" (1872). To i prakticky využil jako prezident Vědeckého výboru pro obranu během obléhání Paříže v letech 1870–1871 a později jako šéf Francouzského výboru pro výbušniny. Berthelot prováděl experimenty za účel měření tlaku plynu při explozi vodíku ve speciální nádobě vybavené pístem a snažil se jimi rozlišit spalování směsi vodíku a kyslíku od skutečné exploze. Během pozdějšího života bádal a psal knihy o rané historii chemie jako je \"Les Origines de l'alchimie\" (1885) a \"Introduction à l'étude de la chimie des anciens et du moyen âge\" (1889), Také přeložil mnoho starých řeckých, syrských a arabských pojednání o alchymii a chemii, včetně \"Collection des anciens alchimistes grecs\" (1887-1888) a \"La Chimie au moyen âge\" (1893). Napsal \"Science et philosophie\" (1886) a další četné příspěvky do \"La Grande Encyclopédie\", kterou pomáhal založit.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodil se v Paříži, v rodině lékaře. Po vystudování historie a filozofie rozhodl se stát se vědcem. Oženil se Sophií Niaudetovou (1837-1907), s níž měl šest dětí Marcel André (1862-1939), Marie-Hélène (1863-1895), Camille (1864-1928), Daniel (1865-1927), Philippe (1866-1934) a René (1872-1960). Zemřel náhle 18. března 1907 krátce po smrti své ženy v Paříži a je pochován na pařížském Pantehonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Eugène Marcellin Berthelot (uváděn také Marcelin; 25. října 1827 Paříž – 18. března 1907) byl francouzský chemik a politik. Zformuloval tzv. Thomsen-Berthelotův princip v oblasti termochemie. Syntetizoval mnoho organických sloučenin z anorganických látek a vyvrátil teorii vitalismu. Je považován za jednoho z největších chemiků všech dob.", "tgt_summary": "Pierre Eugène Marcellin Berthelot (; 1827–1907) was a French chemist and politician noted for the ThomsenBerthelot principle of thermochemistry. He synthesized many organic compounds from inorganic substances, providing a large amount of counter-evidence to the theory of Jöns Jakob Berzelius that organic compounds required organisms in their synthesis. Berthelot was convinced that chemical synthesis would revolutionize the food industry by the year 2000, and that synthesized foods would replace farms and pastures. \"Why not\", he asked, \"if it proved cheaper and better to make the same materials than to grow them?\" He was considered \"one of the most famous chemists in the world.\" Upon being appointed to the post of Minister of Foreign Affairs for the French government in 1895, he was considered \"the most eminent living chemist\" in France. In 1901, he was elected as one of the \"Forty Immortals\" of the Académie française. He gave all his discoveries not only to the French government but to humanity.", "id": 1471113} {"src_title": "Peyo", "tgt_title": "Peyo", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Peyův otec byl Angličan, matka Belgičanka. Pierre Culliford, narozen v Bruselu, jako nejmladší z dětí anglického otce, investora a belgické matky. Měl sestru a bratra. V mládí kreslil do svých školních sešitů a knih. Do školy chodil rád, miloval především gymnastiku a historii. Kromě toho hrál při škole divadlo, miloval četbu a zpíval ve sboru. Při pravidelných rodinných setkáních vždy vyprávěl příběhy, které znal z hodin dějepisu a později z novin – příběhy Myšáka Mickey Mouse apod. Byl členem katolických skautů – de Fédération des Scouts Catholiques. Jeho středoškolské studium proběhlo jak na houpačce: začal v obchodním směru, ale musel první rok opakovat. Během druhého ročníku skončil a přestoupil na teoretičtější směr studia. Jeho spolužáci měli náskok a Culliford studia ukončil. Jeho otec zemřel v roce 1935, a tak si musel ve věku 15let hledat zaměstnání. Nastoupil do kina jako asistent. Při této práci setrval rok po konci druhé světové války. Práce mu připadala nudná. Poté dělal jiné, krátkodobé práce. Setrvával ve skautu, od svých sedmnácti již ne v katolickém. V roce 1945 nastoupil jako asistent do kreslícího studia CBA, pro retuše s kvašem. Stal se nejmladším kolegou pánů - André Franquin, Eddy Paape, en Morris. Firma však o několik měsíců později, v roce 1946 zbankrotovala. Zůstal však ve styku s ostatními, kteří šli pracovat pro znovuzaložené Spirou ( Robbedoes ). Culliford se u nich pokusil žádat o práci, ale nebyl přijat. Aby si zlepšil svou kreslířskou techniku, začal studovat na akademii umění v Bruselu. Po třech měsících skončil, neboť se chtěl naučit kreslit humoristicky, ne akademicky. Vstoupil do reklamního sektoru. V té době také podepsal poprvé svůj vlastní komiks jménem \"Peyo\", jak jeho bratranec vyslovoval jeho přezdívku ( Pierrot ). – přeloženo z wikipedie.be", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Culliford (25. června 1928, Brusel – 24. prosince 1992, tamtéž), známý také jako Peyo, byl belgický kreslíř komiksů, nejvíce známý jako autor \"Šmoulů\".", "tgt_summary": "Pierre Culliford (; 25 June 1928 – 24 December 1992) was a Belgian cartoonist who worked under the pseudonym Peyo (). His best-known works are the comic strips \"The Smurfs\" and \"Johan and Peewit\", in which the Smurfs first appeared. After working briefly at a Belgian animation studio, Peyo began making comic strips for daily newspapers such as \"Le Soir\" shortly after World War II. At the beginning of the 1950s, he brought his character Johan to the magazine \"Spirou\", whom he soon gave a companion, the diminutive Peewit; the strip soon became a staple of the weeklies. Peyo introduced the Smurfs in the \"Johan and Peewit\" storyline \"The Magic Flute\" in 1958; the characters quickly supplanted Johan and Peewit in popularity and left them behind for their own series. In 1960, Peyo founded a studio to accommodate his assistants such as François Walthéry, Gos, and and created the series \"Steven Strong\" and \"\". Peyo's output diminished in the 1970s, at first due to the time he invested in the film \"The Smurfs and the Magic Flute\" (1976); in the 1980s, he put in more time, despite recurring health problems, into an American adaptation of \"The Smurfs\" as an animated television series. After the series concluded, he left his publisher Dupuis to found his own publishing house, Cartoon Creation, and a cartoon magazine, \"Schtroumpf!\", which soon folded due to management problems. He joined Le Lombard in 1992 but died a few months later. Since his death, Peyo's children have continued to promote his work under the brand \"Peyo\".", "id": 2464854} {"src_title": "Scintigrafie", "tgt_title": "Scintigraphy", "src_document": [{"title": "Stavba a princip scintilačního detektoru.", "content": "Scintilační detektor se skládá ze luminiscenčního scintilačního krystalu (většinou thalliem aktivovaný jodid sodný NaI(Tl)), schopného zachytit ionizující záření ve formě γ nebo rentgenového paprsku. Pohlcením záření se excitují elektrony krystalu a při jejich následné deexcitaci emitují fotony viditelného světla. Tyto velice slabé záblesky světla jsou vhodnými světlovodiči převedeny do fotonásobiče. Úloha fotonásobiče je znásobit a transformovat paprsky viditelného světla na elektrický impuls, sestávající z velkého množství elektronů. Děje se tak při dopadu světelných záblesků z krystalu na fotokatodu (tenká vrstva materiálu, jenž mění fotony v určitém spektru na elektrony). Z fotokatody se tak po dopadu fotonu uvolní velmi malé množství elektronů, které interagují s dynodami (elektrodami), jejichž povrchová úprava umožňuje násobení impulsu. Uvolňuje se tak stále více elektronů (ke konci řádově 10–10), které jako salva dopadají na anodu fotonásobiče. Vytvoří tak měřitelný elektrický impuls, který se zpracovává v zesilovací soustavě. Mezi fotokatodu a anodu je přivedeno vysoké napětí o velikosti asi 1000 V. Prostředí fotonásobiče je udržováno ve vakuu. Zesilovací soustava se skládá z předzesilovače. V předzesilovači se amplituda elektrických impulzů upravuje přímo úměrně ve vztahu k počtu světelných fotonů dopadajících na fotokatodu. Zároveň je i počet světelných fotonů z krystalu úměrný energii fotonů na krystal dopadajících. V zesilovači se signál impulsu z předzesilovače zvyšuje a propouští se do analyzátoru impulsů. Analyzátor impulsy třídí v závislosti na amplitudě. Rozlišuje se analyzátor: Impulsy jsou propouštěny do koncové jednotky, kterou může být čítač, integrátor nebo paměťová jednotka.", "section_level": 1}, {"title": "Užití scintilačního detektoru.", "content": "Scintilační detektor se využívá v mnoha diagnostických oborech, zejména v . Lze zde využít jako měřič radioaktivity látek, zejména tedy radiofarmak nebo aktivity biologických materiálů (např. v těle pacienta). Stanovení aktivity se používá jako běžný postup před dalším zpracováním radiofarmak (tj. ředěním, aplikací) a je proto zásadní v oboru nukleární medicíny. Používají se: V moderní době se používají celotělové detekční systémy, které měří aktivitu látek v těle pacienta bez ohledu na distribuci v organismu. Lze tak velmi výhodně měřit například kontaminace osob, sledovat vyšetřovaný orgán označený radioaktivní látkou, nebo provádět různé metabolické studie. K těmto měřením se výhradně užívá γ záření.", "section_level": 1}, {"title": "Scintigrafické zobrazovací systémy.", "content": "Dělíme je na:", "section_level": 2}], "src_summary": "Scintigrafie (z latinského \"scintilla\", „jiskra“) je diagnostická metoda používaná v nukleární medicíně. Je založena na snímání záření emitovaného vnitřně podanými radionuklidy (zde nazývanými radiofarmaka). Záření se snímá gamakamerami do podoby dvojrozměrných obrazů. Scintigrafie se liší od \"jedno-fotonové emisní výpočetní tomografie\" (SPECT) a \"pozitronové emisní tomografie\" (PET) tím, že tyto metody produkují trojrozměrný obraz, byť se i v jejich případě používají gamakamery. Od rentgenových metod se zase liší původem záření (scintigrafie používá záření emitované z těla, kdežto RTG metody využívají \"vypnutelné\" vnější zdroje záření).", "tgt_summary": "Scintigraphy (from Latin \"scintilla\", \"spark\"), also known as a gamma scan, is a diagnostic test in nuclear medicine, where radioisotopes attached to drugs that travel to a specific organ or tissue (radiopharmaceuticals) are taken internally and the emitted gamma radiation is captured by external detectors (gamma cameras) to form two-dimensional images in a similar process to the capture of x-ray images. In contrast, SPECT and \"positron emission tomography\" (PET) form 3-dimensional images, and are therefore classified as separate techniques to scintigraphy, although they also use gamma cameras to detect internal radiation. Scintigraphy is unlike a diagnostic X-ray where external radiation is passed through the body to form an image.", "id": 1501032} {"src_title": "Jimmy Carson", "tgt_title": "Jimmy Carson", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "V roce 1986 odehrál za americkou juniorskou reprezentaci mistrovství světa do 20 let v Kanadě, kde získal bronz. Účastnil se v dresu dospělého národního týmu i světového šampionátu 1987 v Rakousku (7. místo).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Rodný Michigan opustil v roce 1984, kdy začal nastupovat za Verdun Jr. Canadiens v kanadské juniorské lize QMJHL. Zde za dva roky nasbíral 269 bodů ve 137 zápasech, kromě individuálních úspěchů se svým týmem jednou triumfoval v soutěži (1985). Jeho kariéru v NHL odstartoval draft 1986, kde si jej jako druhého celkově vybral klub Los Angeles Kings. Ve své premiérové sezoně 1986/87 za kalifornský klub zazářil a vysloužil si místo v All rookie týmu. Ve věku 18 let a 244 dní dal svůj 30. gól, což jej dělá dodnes třetím nejmladším hráčem, kterému se to povedlo. V ročníku 1987/88 nastřílel 55 branek a nasbíral 107 bodů, žádný jiný hráč narozený v USA předtím za jednu sezonu v NHL více bodů nestřádal. Pouze Wayne Gretzky dal 50 branek za sezonu v nižším věku. V utkání proti Calgary Flames dal 20. března 1988 čtyři branky jako třetí nejmladší hráč v historii ligy (19 let a 254 dní), podobný kousek se navíc nepovedl žádnému dalšímu teenagerovi až do sezony 2013/14 (v té to dokázal Tomáš Hertl ve věku 19 let a 330 dní). Po sezoně se stal Carson součástí jedné z největších výměn v historii NHL, kdy byl společně s Martinem Gelinasem, třemi prvními volbami draftu a 15 miliony dolary vyměněn právě za Wayna Gretzkyho a dva jeho spoluhráče do Edmonton Oilers. Výměna je občas označována \"Obchod století\". Sezona 1988/89 byla provázena nespokojeností fanoušků Oilers, kteří marně hledali ve dvacetiletém Carsonovi nového Gretzkyho. A to i přesto, že útočník nasbíral sto bodů a vysloužil si nominaci do utkání hvězd. V ročníku dal stý gól a je jedním z šesti hráčů v historii NHL, který tento počin stihli před jednadvacátými narozeninami. V úvodu další sezony byl Carson vyměněn do Detroit Red Wings, kde jeho produktivita klesla. Během ročníku 1992/93 přestoupil do Los Angeles Kings, se kterými došel až do finále play off, kde Kings podlehli celku Montreal Canadiens. V průběhu další sezony byl vyměněn do Vancouver Canucks. Rovněž Canucks prohráli ve finále Stanley Cupu, ovšem Carson nastoupil v play off pouze k dvěma utkáním, jinak plnil roli náhradníka. V létě 1994 posílil Hartford Whalers. V sezoně 1995/96 po jedenácti odehraných utkáních mužstvo opustil, stejně jako celou NHL. Sezonu dohrál ve švýcarské lize za HC Lausanne. V letech 1996-98 nastupoval ještě v nižší americké IHL za Detroit Vipers (v ročníku 1996/97 získali Vipers mistrovský titul).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "NHL QMJHL", "section_level": 1}, {"title": "Mimo led.", "content": "Hráčova rodina je řeckého původu, jeho dědeček se před emigrací do USA jmenoval Kyriazopoulosem. Po hokejové kariéře se Carson stal finančním poradcem. Žije v Michiganu a je otcem čtyř dětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Charles Carson (* 20. července 1968 v Southfieldu, Michigan, Spojené státy americké) je bývalý americký hokejista, který v letech 1986-96 působil v NHL.", "tgt_summary": "James Charles Carson (born July 20, 1968) is an American former professional hockey player. He played 10 seasons in the National Hockey League with five different teams. In 1988, he became only the second teenager in NHL history to score 50 goals in a season; the first was Wayne Gretzky.", "id": 730069} {"src_title": "Bitva u Wittstocku", "tgt_title": "Battle of Wittstock", "src_document": [{"title": "Události před bitvou.", "content": "V létě roku 1636 byla situace ve Francii velmi špatná. Začátkem července překročila španělská vojska hranice Španělského Nizozemí a začala postupovat do francouzského vnitrozemí směrem na Paříž. Po velikém úsilí se Francouzům podařilo postup zastavit, ale jenom proto, aby o měsíc později dostali zprávu, že císařská armáda vkročila do Burgundska a táhne na Dijon. Této armádě velel císařský generál Matyáš Gallas s představou, že sevře Francouze do kleští. V téže době se saský kurfiřt Jan Jiří se svými oddíly spojil s armádou generála Marazziniho a společně postupovali do Pomořan. Jejich cílem bylo porazit švédskou armádu, která od jara ustupovala k moři, protože byla naprosto vysílená boji a početný stav některých oddílů byl velmi kritický. Pro kurfiřta to byla šance, jak si získat slávu a získat vliv u císaře Svaté říše římské Ferdinanda II.. V čele švédské armády stál generál Johan Banér, který místo pokračování v několika týdenním ústupu na sever nečekaně zaútočil na armádu saského kurfiřta. To kurfiřta překvapilo, že v první chvíli nevěděl jak reagovat. Obě armády tedy několik dní kolem sebe nejdříve kroužily, až konečně proti sobě stanuly 24. září jižně od Wittstocku.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Jan Jiří I. Saský se rozhodl počkat na nepřítele na písečném hřebeni zvaném \"Scharfenberg\". Pro jistotu nechal kurfiřt narychlo vybudovat na jižní straně hřebene šance v očekávání, že Švédové projdou otevřeným polem a nechají se rozstřílet podobně jako u Nördlingenu. Vpravo postavil generála Marazziniho, sám se postavil doprostřed a na levé křídlo postavil generála Hatzfeldta. K velkému zklamání všech generálů se Švédové prodrali lesním porostem a znenadání začali obkličovat levé křídlo sasko-císařské armády. Kurfiřt s Marazzinim museli opustit své šance a pomoci Hatzfeldtovi. S tím Banér počítal, a proto poslal ještě předtím celé své levé křídlo pod velením generála Kinga na dlouhý obchvatný manévr. Chtěl totiž císařským po jejich přesunu vlevo vpadnout do zad. Mezitím se rozzuřila bitva. Obě armády měly početné jezdectvo, za chvíli se tedy rozpoutala největší a nejkrvavější jízdní bitva třicetileté války. Sám Banér prohlásil, že nikdy neviděl tak krutý a litý boj. Jeden z očitých svědků později napsal: Po několika hodinách boje se však začala projevovat početní převaha armády saského kurfiřta. Když se tedy King konečně dostal do nepřátelských zad, byla většina švédské armády v rozkladu. Přicházející soumrak však zastavil další boj a obě armády se utábořily jen pár desítek metrů od sebe a od mrtvých. Druhého dne ráno se prořídlé švédské řady opět sešikovaly a vyrazily proti Scharfenbergu. Ale místo sešikovaných nepřátel a dělových koulí nalezli jen ticho a spoustu vojenských vozů. Ihned byla vyslána jízda a do večera sebou přivedla kolem 2 000 zajatců a 151 praporců a korouhví.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Pro Švédy to bylo skvělé vítězství, ztratili kolem 3 100 mužů a sami zabili, zranili nebo zajali přes 7 000 mužů a navíc získali ohromnou kořist, protože Sasové i císařští nechali na bojišti veškeré vozy a jiné příslušenství (například 33 děl, 180 muničních vozů nebo kurfiřtův pozlacený kočár a celý jeho stříbrný servis). Navíc ukázali, že pro ně válka ještě nekončí. Celkově však bitva neměla takový význam, jaký jí Švédové připisovali. Generál Gallas se sice musel stáhnout z Burgundska a Francie si mohla oddychnout, ale Banér musel se svou vítěznou armádou stále ustupovat k Baltu, protože císařská armáda měla stále převahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Wittstocku se udála jižně od severoněmeckého městečka Wittstock, podle juliánského kalendáře 24. září 1636, podle gregoriánské kalendáře 4. října. Jednalo se o střet spojené armády císařského generála Marazziniho a saského kurfiřta Jana Jiřího se švédskou armádou pod vedením generála Johana Banéra.", "tgt_summary": "The Battle of Wittstock took place during the Thirty Years' War (1618-1648). It was fought on 24 September (Julian calendar) or 4 October (Gregorian calendar) 1636. A Swedish-allied army commanded jointly by Johan Banér and Alexander Leslie, later 1st Earl of Leven decisively defeated a combined Imperial-Saxon army, led by Count Melchior von Hatzfeld and the Saxon Elector John George I. Leslie and Banér commanded two distinct armies: Banér commanded the Swedish main army (huvudarmén), and Leslie commanded the Army of the Weser. Their subordinate officers included the Swedish Count and major General Lennart Torstenson, Lieutenant General James King (later first Lord Eythin), and Major General John Ruthven who is usually erroneously conflated with his uncle Patrick Ruthven who was also a Lieutenant General in the Swedish army, but not present at Wittstock.", "id": 1014559} {"src_title": "Eduard von Knorr", "tgt_title": "Eduard von Knorr", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Saarlouis v Rýnské provincii Pruského království. V roce 1856 vstoupil do pruského námořnictva a byl zařazen na korvetu \"Danzig\", se kterou bojoval proti pirátům u marockého pobřeží. V roce 1859 byl povýšen do hodnosti podporučíka. V letech 1859 až 1862 se plavil na lodi \"Elbe\" v rámci expedice po Dálném východě. Na poručíka byl povýšen v roce 1862 a na kapitán-poručíka o tři roky později. Dne 12. listopadu 1870, během prusko-francouzské války, velel dělovému člunu \"Meteor\" v bitvě proti francouzskému avízu \"Bouvet\" blízko Havany, za což získal Železný kříž druhé třídy. V roce 1871 byl povýšen na korvetního kapitána. Na počátku roku 1874 se účastnil cesty po Tichém oceánu, jejímž cílem bylo vyjednávat ve jménu Německého císařství s Tongou. V roce 1876 získal hodnost námořního kapitána. O pět let později se stal náčelníkem štábu německé admirality a v roce 1883 kontradmirálem. Jakožto velitel Západoafrické eskadry v prosinci 1884 zasáhl do sporů mezi soupeřícími kmeny v Douale v Kamerunu a zavedl německou svrchovanost v estuáru řeky Wouri. Za tento úspěch v rozšíření koloniálního vlivu získal Řád červené orlice. Od 1. dubna do 4. července 1885 pak sloužil jako říšský komisař pro kolonii Kamerun. Poté velel eskadře křižníků mířících do Zanzibaru, zde vyjednal s místním sultánem o začlenění ostrova pod německou koloniální nadvládu. O rok později velel eskadře křižníků plující do Samoy se stejným cílem jako rok předtím. V roce 1889 byl povýšen na viceadmirála, o čtyři roky později na admirála a v roce 1895 získal post velícího admirála. Dne 18. ledna 1896 byl povýšen do šlechtického stavu. Dne 15. června obdržel Řád černé orlice. V roce 1899 odešel do výslužby a zůstal admirálem à la suite. Zemřel v Berlíně. V jeho rodném Saarlouisu je po něm pojmenována ulice Admiral-Knorr-Straße.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Hugo Eduard Wilhelm Heinrich von Knorr (8. březen 1840 Saarlouis, Prusko – 17. únor 1920 Berlín, Německá říše) byl německý admirál Kaiserliche Marine, který se zasloužil o rozvoj německého koloniálního panství.", "tgt_summary": "Ernst Wilhelm Eduard von Knorr (8 March 1840 – 17 February 1920) was a German admiral of the Kaiserliche Marine who helped establish the German colonial empire.", "id": 1895375} {"src_title": "Daniel Bell", "tgt_title": "Daniel Bell", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Daniel Bell se narodil jako D. Boltansky v rodině židovských přistěhovalců z Polska. Studoval na Columbia University v New Yorku a v letech 1940-1945 pracoval jako novinář. V letech 1945-1948 přednášel na Chicagské univerzitě a v letech 1948-1958 byl redaktorem časopisu \"Fortune\". V letech 1959-1968 byl profesorem sociologie na Columbia University v New Yorku a od roku 1969 až do svého emeritování v roce 1990 na Harvardově univerzitě. V 60. a 70. letech byl členem různých poradních sborů amerických presidentů, získal řadu významných ocenění a čestných doktorátů. \"Times Litterary Supplement\" zařadil roku 2008 dvě jeho knihy mezi nejvlivnější díla od konce druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Bell na sebe upozornil roku 1960 knihou „Konec ideologie“ (\"The end of ideology\"), kde ukazoval, že velké ideologie 19. století se vyčerpaly a v bohatých průmyslových zemích se díky demokracii a participaci zaměstnanců na rozhodování oslabilo ostří konfliktů. To však není jen důvod k radosti: po ideologiích zbývá velké prázdno. Roku 1973 předložil svoji teorii postindustriální společnosti, kterou charakterizuje posun těžiště od výroby ke službám, rostoucí význam informací a vědy, který způsobí také jiné sociální rozvrstvení společnosti. Bell se však nepřipojil k postmoderně, ale považoval tento vývoj za přirozené pokračování západní modernity. Zároveň však kritizoval kapitalistickou společnost, protože její kultura vytváří u úspěšných potřebu nějaké „odměny“ (\"gratification\"), což podrývá pracovní morálku, která stála za úspěchy kapitalismu. Zatímco v puritánské morálce se s vinou člověk mohl vyrovnávat pokáním, moderní společnost může proti individuálním úzkostem nabízet jen psychoterapii. Bezpečné identity však může člověk podle Bella dosáhnout jen v rámci nějakého mravního řádu. Sám sebe charakterizoval jako „ekonomického socialistu, politického liberála a kulturního konzervativce“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daniel Bell (10. května 1919 New York City – 25. ledna 2011 Cambridge (Massachusetts)) byl americký publicista a sociolog, profesor Harvardovy univerzity.", "tgt_summary": "Daniel Bell (May 10, 1919 – January 25, 2011) was an American sociologist, writer, editor, and professor at Harvard University, best known for his contributions to the study of post-industrialism. He has been described as \"one of the leading American intellectuals of the postwar era\". His three best known works are \"The End of Ideology\", \"The Coming of Post-Industrial Society\", and \"The Cultural Contradictions of Capitalism\".", "id": 1135433} {"src_title": "Neuss", "tgt_title": "Neuss", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Neuss leží na levém břehu dolního Rýna, na jeho dolní terase, oproti Düsseldorfu, u soutoku řeky Erft s Rýnem. Nejvyšší nadmořská výška na správním území města je v blízkosti městské čtvrtě Holzheim a činí 67,5 m n.m., nejnižší místo se nalézá v oblasti vjezdu do přístavu a dosahuje 30 m n.m. V severojižním směru měří město 13,2 km, v západovýchodním 12,8 km. I když v podstatě leží na východním okraji okresu Rhein-Kreises Neuss, leží uvnitř správního obvodu města geografický střed okresu (u statku Hombroich).", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "V sousedství jsou následující města a obce (ve směru pohybu hodinových ručiček, počínaje východem): Düsseldorf (krajské město), dále Dormagen, Grevenbroich, Korschenbroich, Kaarst a Meerbusch (všechno Rhein-Kreis Neuss)", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město není členěno na obvody, jako je to v jiných okresních městech Severního Porýní-Vestfálska. Správní území města je rozděleno na 29 statistických okrsků. Tyto jsou číslovány v nepřetržité řadě a mají také každý zvláštní jméno: 1 Innenstadt, 2 Dreikönigenviertel , 3 Hafengebiet, 4 Hammfeld, 5 Augustinusviertel, 6 Gnadental, 7 Grimlinghausen, 8 Uedesheim, 9 Weckhoven, 10 Erfttal, 11 Selikum, 12 Reuschenberg, 13 Pomona, 14 Stadionviertel, 15 Westfeld, 16 Morgensternsheide, 17 Furth-Süd, 18 Furth-Mitte, 19 Furth-Nord, 20 Weissenberg, 21 Vogelsang, 22 Barbaraviertel, 23 Holzheim, 24 Grefrath, 25 Hoisten, 26 Speck/Wehl/Helpenstein, 27 Norf, 28 Rosellen. K několika okrskům patří odděleně ležící obytná místa, která mají zčásti shodné jméno se statistickým okrskem: Allerheiligen, Bettikum, Derikum, Dirkes, Elvekum , Erfttal Ost, Erfttal West, Gier, Grefrath, Gruissem, Helpenstein, Holzheim, Am Kreitz, Kuckhof, Lanzerath, Löveling, Minkel, Norf, Rheinpark-Center, Röckrath, Rosellen, Rosellerheide /Neuenbaum, Schlicherum, Speck, Stüttgen, Uedesheim, Wehl a Rott.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doba Říma.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Novaesium.", "content": "Neuss je jedno z nejstarších německých měst. Již okolo roku 16 př. n. l. vybudovali římští vojáci u ústí řeky Erft do Rýna, asi 2,5 km jihovýchodně dnešního Altstadtu, opevnění za pomocí dřeva a hlíny. Místo, na kterém se pravděpodobně již dříve nalézalo keltsko-germánské sídliště, bylo strategicky zvoleno, leželo jednak u koncového bodu dálkové silnice, vedoucí z Lyonu přes Trevír a Zülpich až k Rýnu, po které dobyl Galii Gaius Iulius Caesar, jednak nabídlo přístup k vodním cestám, vhodným pro dopravu, na řekách Rýn, Erft, Lippe, Ruhr a Wupper. Dalším využitím byl zřejmě jen sezónní vojenský sklad, který byl součástí systému vzájemně podporovaných míst (tak zvaný „sklad A do F\"). Mezi jinými by tu mohly být občas umístěny XIX Legie a XX Legie Valeria Victrix. V polovině 1. století vystavěli římští vojáci, mezi jinými VI. legie, poblíž ústí řeky Erft v Neuss-Grimlingahusenu poprvé kamenný legionářský sklad, který se též někdy označuje po svém objeviteli, archeologovi Constantinu Koenenovi, také jako „Koenen-Lager\". Během druhé poloviny 1. století byla v táboře trvale umístěna celá legie s téměř 6 500 vojáky (Novaesium). Velké diorama tábora i okolních civilních sídel, které vytvořil H.-J. Graul na základě vědeckých poznatků, se nalézá v současnosti ve skansenu na statku Roscheider. Když byla po Xantenu do Koenenova tábora naposledy umístěna VI. legie, což bylo asi roku 100, byl na počátku 2. století vybudován kamenný tábor Auxiliar, který umožnil umístit posádku o síle asi 600 mužů. Na konci 3. století jako reakce na vzrůstající útoky franckých vojsk na římské území musela být nově organizována římská obrana hranic a tábor byl přemístěn k ústí řeky Erft.", "section_level": 3}, {"title": "Civilní sídliště.", "content": "U vojenského tábora vznikla rozsáhlá nekropole a táborová periferie (canabae legionis), ve které žily rodiny vojáků, ale též tu pracovali obchodníci, hospodští a vojenští řemeslníci. Z této periferie a nekropole se vyvinulo civilní sídliště („vicus\"), z kterého v průběhu staletí vyrostlo dnešní město Neuss.", "section_level": 2}, {"title": "Raný středověk.", "content": "Při vykopávkách na St. Quirinu a jeho okolí objevil Hugo Borger roku 1963 také tři francké hroby z doby kolem roku 500. Dosvědčují bezprostřední návaznost raného středověkého osídlení na antickou dobu. Nálezy pocházející z přelomu 8. - 9. století byly odkryty u brány Obertor a v kostele Panny Marie. Pravděpodobně v druhé polovině 10. století vznikl vedle kostela klášter benediktinů, zřízen nějakou vysoce postavenou šlechtickou rodinou. V této době byly pravděpodobně také převezeny do Neuss ostatky Sv. Quirina z Říma, který je patronem chrámu.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny středověku a novověku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vznik města.", "content": "Roku 1190 byl Neuss poprvé oficiálně označen jako město, když Heinrich VI. císařským výnosem potvrdil městu osvobození od cla. Kolem roku 1200 byly vybudovány velké městské hradby s pěti branami. Roku 1209 položil řemeslný mistr Wolbero s použitím předchozí stavby základní kámen ke katedrále Sv. Quirina. V letech 1474-1475 čelilo město skoro jednoročnímu obléhání Karlem Smělým. Za odměnu propůjčil císař Friedrich III. privilegia, a to mincovní, právo pečetit červeným voskem, právo hanzovního města a též nový znak. Tato privilegia pomohla městu k značnému blahobytu, který pozbylo při \"kolínských válkách\" a po požáru v roce 1586.", "section_level": 3}, {"title": "19. Století.", "content": "Během let 1794-1814, kdy bylo město okupováno napoleonskými vojsky, byl budován Nordkanal, který měl vytvořit splavné spojení řek Rýn a Máza. Tím by došlo k obejití říčních cel, vybíraných dole na Rýnu. Kanál však nebyl dokončen. V roce 1816 bylo město okresním sídlem v Prusku. V 19. století zažilo nový hospodářský rozvoj, o který se výrazně zasloužilo železniční stavitelství (připojení železničním mostem přes Rýn na železniční síť u Düsseldorf-Bilku) a vybudování přístavu na Rýnu.", "section_level": 3}, {"title": "Nezávislé město.", "content": "Roku 1913 byl Neuss vyčleněn z okresu Neuß a stal se nezávislým městem. Roku 1929 byly zbývající části okresu Neuß a Grevenbroich připojeny k novému okresu Grevenbroich-Neuß (pozdější okres Grevenbroich). Během druhé světové války byla ve městě, tak jako v mnoha jiných městech na Rýnu, zničena velká část starého města při britských náletech v rámci \"morálního bombardování\". Od roku 1968 se název nově píše Neuss namísto původního Neuß.", "section_level": 3}, {"title": "Okres Neuss.", "content": "Při správní reformě roku 1975 byly připojeny některé obce a osady v okolí (např. Holzheim, Norf a Rosellen) a nezávislé město Neuss se spojilo s okresem Grevenboich do nového okresu Neuss (od roku 2003 rýnský okres Neuss). Neuss obdržel dle komunálního práva status velkého okresního města a stal se sídlem okresu, ačkoli větší část okresu byla původně ve správě Grevenbroichu. V roce 1984 slavilo město 2000 jubileum a k této příležitosti byl se souhlasem francouzského vlastníka práv vydán zvláštní svazek komiksu \"Asterix in Novaesium\".", "section_level": 3}, {"title": "Připojení obcí.", "content": "V průběhu dějin byly k městu připojeny následující obce či jejich části: na začátku 20. století část obcí Heerdt, Büderich a Kaarst, roku 1929 Grimlinghausen, Uedesheim a Weckhoven, 1975 pak Grefrath, Holzheim, Hoisten, Norf, Rosellen a Speck stejně jako další části obcí Kaarst a Meerbusch.", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V roce 1963 překročil počet obyvatel města hranici 100 000, čímž se řadí k velkoměstům. K 1. lednu 1975 stoupl počet obyvatel díky připojení několika obcí s 30.000 obyvateli a dosáhl počtu 148.000. Na konci prosince 2005 žilo v Neussu podle aktualizace zemského úřadu pro zpracování dat a statistiku Severního Porýní-Vestfálska 152.633 trvale bydlících a trend počtu obyvatel má stále stoupající tendenci. Podíl cizinců je přibližně 13,1 %. Následující přehled ukazuje počet obyvatel po oblastech. Do roku 1833 se jedná o odhad, dále jsou zahrnuty výsledky sčítání lidu nebo úřední aktualizace příslušného statistického úřadu, popřípadě městské správy. Data od roku 1843 se vztahují na „místně přítomné obyvatelstvo\", od 1925 na stálé obyvatelstvo a od 1987 na „obyvatelstvo v místě hlavního pobytu\". Před rokem 1843 byl počet obyvatel určován různými postupy.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Neuss patřil na počátku k arcibiskupství Kolín nad Rýnem a byl nejdříve podřízen církevní jurisdikci proboštství, později jako archidiakonát děkanství. Příslušnost města ke kolínskému kurfiřtství byla příčinou, že tu v podstatě neproběhla reformace. Přesto vznikla v letech 1560-1570 tajná reformační společenství, která náležela k největším sborům pod kolínskou správou. Obrat nastal po roce 1586, ale ještě do roku 1620 existovaly jednotlivé \"reformační\" rodiny. Za vlády kurfiřta Ernsta byly tyto rodiny nuceny se vystěhovat. Teprve v 19. století opět roste počet protestantů. Katolické obce patřily do roku 1802 ještě k arcibiskupství Kolín. Po jeho zrušení přešly pod správu biskupství v Cáchách, které však bylo též v letech 1821-25 zrušeno. Proto v roce 1828 náležely opět arcibiskupství Kolín. Neuss byl sídlem děkanství, které bylo později rozděleno na děkanství Sever a Jih, která vytvořila městské děkanství Neuss. K 1. lednu 2005 pak bylo toto sloučeno se stávajícím okresním děkanstvím Neuss a obě děkanství od té doby tvoří okresní děkanství rýnského okresu Neuss. V roce 1805 vzniklo reformační společenství, které se spojilo v roce 1817 s luteránskou obcí, tento spojený náboženský sbor patřil k evangelické církvi v Prusku, resp. k rýnské provinciální církvi. K současné evangelické církvi v Porýní patří krom evangelického sboru města Neuss také sbor v Gladbach-Neussu. Vedle evangelické a katolické obce jsou tu baptisté a společenství Immanuel, které patří k svazu letničních církví (\"Bund Freikirchlicher Pfingstgemeinden\", BFP). Další církve zastupuje Novoapoštolská a Svědkové Jehovovi. Je tu i několik mešit a muslimských spolků, např. u hlavního nádraží, v Innenstadtu a též ve vnějších okrscích, jako je Weckhoven, Derikum, Erfttal, Furth atd.", "section_level": 1}, {"title": "Městští svatí.", "content": "Patronem města je svatý Quirinus z Neuss, jehož ostatky byly převezeny do města kolem roku 1050, na jeho počest byl vystavěn klášter Neusser Quirinusmünster, jenž byl papežem Benediktem XVI. povýšen v roce 2009 na papežskou baziliku. Tím se stal Neuss jako středověké poutním místo cílem putování z celé Evropy. Další svatou je Hildegunde von Neuss.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "V čele města stál nejdříve rychtář a konšelé jako arcibiskupští úředníci. V 13. století jich bylo 12-14. Za doby Konrada von Hochstaden byla zřízena také rada, jejíž členové se označovali jako \"officiati\". Později to byli radní senioři a subsenioři. Členství v radě bylo doživotní. Počet konšelů a členů rady byl v 18. století zredukován na šest. Od roku 1771 bylo vždy pět konšelů a pět radních. Za dob francouzské okupace řídil město starosta. Tento měl k sobě dva přidělence a obecní radu s 30 členy. Od roku 1845 bylo 18 členů rady. V pruské době (od 1816) vedl město starosta, přidělenci a městská rada. Od roku 1856 bylo zavedeno rýnské městské právo. Po vyčlenění z okresu získal starosta Neussu titul primátor. Během vlády nacionálního socialismu byl dosazován primátor z řad členů NSDAP. Po druhé světové válce dosadila nového primátora vojenská vláda britského okupačního pásma a v roce 1946 byla komunální správa vedena dle britského vzoru. Následně byla v lidovém hlasování zvolena rada města, jejíž členové se označovali jako městští zastupitelé. Rada volila zpočátku ze svého středu primátora jako předsedu rady a reprezentanta města, byla to neplacená (čestná) funkce. Mimo to volila rada od roku 1946 v placené funkci vrchního městského ředitele jako vedoucího městské správy. Od roku 1975 měl předseda rady opět titul starosta a přednosta správy měl titul městský ředitel. Toto bylo změněno roku 1998 a je pouze jediná placená funkce starosty, který je předsedou rady, vedoucím městské správy a reprezentantem města. Od roku 1999 je starosta volen přímo. Přehled starostů a primátorů", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení křesel v městské radě.", "content": "Následující seznam uvádí rozdělení křesel v městské radě podle stranické příslušnosti: Strana množství sedadel", "section_level": 2}, {"title": "Městský znak.", "content": "Dějiny znaku: Město patří k nejstarším rýnským městům, které získaly vlastní znak a pečeť. Znak sám je jedním z historicky významných německých znaků a symbolů po celá staletí dějin. Ukazuje na rozpolceném štítu vpředu na černém poli červeného dvouhlavého orla ve zbroji s vyplazeným zlatým jazykem, vzadu do červeného pole vetknutý stříbrný kříž. Na štítu je zlatá císařská koruna. Jako štítonoši jsou zobrazeni dva lvi. Městská vlajka je červenobílá, napravose nachází znak, nalevo 9 zlatých kuliček (takzvaný Quirinovský erb). Na nejstarším štítu se znakem, doloženým již roku 1217, stál bílý kříž na červené půdě. Kříž je doložen již na staré městské pečeti z 12. století. Pravděpodobně se jedná o znamení účastníka křížové výpravy. Poté, co se město úspěšně ubránilo obléhání vojsky Karla Smělého roku 1475, bylo odměněno císařem Friedrichem III. hojnými privilegiemi. Mezi jinými též právo používat k pečetění červený vosk. Městu byl také propůjčen nový znak, což ho stavělo do popředí před většinu ostatních německých měst. Nebylo sice jako Kolín povýšeno na říšské město, smělo ale do budoucna používat četné symboly, např. dvojhlavého orla na černém štítu, na kterém spočívala císařská koruna (tehdy měly toto právo zapůjčeny jen Neuss a Amsterodam). Orel symbolizoval říši, což vyjadřovalo způsob získání zapůjčením od císaře. Po roku 1550 byl starý a nový znak spojen do jednoho štítu. Od té doby zní heraldický popis městského znaku takto: rozpolcený štít s černým a zlatým polem, vpředu (nebo vlevo) dvojhlavý orel, vzadu (nebo napravo) vetknutý stříbrný kříž. Štít je zakrytý zlatou císařskou korunou. Jako štítonoši jsou dva zlatí lvi. Lvi jako štítonoši jsou doplňkem, který nepatří samotnému znaku, objevili se poprvé roku 1638.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ekonomika je ovlivňována průmyslovou výrobou spojenou s přístavem, zpracovatelskými živnostmi a živnostmi poskytujícími služby. V přístavu vyniká lisovna olejů, přeprava substrátů a kontejnerová přeprava. Dříve významná výroba zemědělských strojů již dnes zanikla. Od roku 2003 jsou přístavy Neuss a Düsseldorf spojeny do jediné společnosti se sídlem a administrativní správou v Neussu. Důležitou roli tu hraje i železniční společnost Neusser Eisenbahngesellschat. Kromě přístavu je větší průmyslová oblast v blízkém Hammfeldu a na jihu města. Velkou roli v průmyslu města hraje zpracování želena, hliníku a papíru. Také je zde zastoupen potravinářský průmysl. V posledních desetiletích nabývají na významu technologické obory, logistika a obchod. Pro město jako výhodné ekonomické centrum hovoří dobré napojení na leteckou dopravu přes letiště Düsseldorf, jakož i letiště Mönchengladbach, které není sice zahrnuto v pravidelné linkové dopravě, ale je využíváno pro soukromé lety. V roce 2005 činila průměrná kupní síla obyvatelů Neussu 116 % spolkového průměru. Míra nezaměstnanosti byla v prosinci 2006 7,9%.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Přes správní území města vede severo-jižním směru silnice A 57 (Köln Nimwegen), která se na západě a jihu kříží se silnicí A 46 (AK Neuss-West:Mönchengladbach/Heinsberg AK Neuss-Süd:Hagen). Na severu tvoří hranici města silnice A 52 Monchengladbach-Düsseldorf od křižovatky u Kaarstu po nájezd na Meerbusch. Hlavní nádraží leží na železniční trati Mönchengladbach–Düsseldorf a na trati dolnorýnské dráhy Nimwegen–Krefeld–Neuss–Köln. Mimo to tu začíná Erftbahn (Neuss–Grevenbroich–Horrem) a regionální trať Neuss–Kaarst. Dřívější význam města jako železničního uzlu se začíná obnovovat rolí v dálkové osobní dopravě, kdy je navíc vypravován jednou týdně vlak ICE do Berlína, dále přeměnou části dříve uzavřeného seřaďovacího nádraží na nákladní nádraží a v neposlední řadě přípojkou od dnes největšího nákladního nádraží Eisenbahnkomplexes Düsseldorf k přístavu (Neusser Eisenbahn). Veřejnou místní osobní dopravu (ÖPNV, Öffentlichen Personennahverkehr) zajišťují četné autobusové linky společnosti Stadtwerke Neuss stejně jako Stadtbahn U75 a dále občasná tramvajová linka 704 a 709 rýnské dráhy. Plány, dle kterých linka 709 bude od hlavního nádraží přeložena ve prospěch čistě pěší zóny, byly při referendech v letech 1997 a 2007 zamítnuty. Neuss je připojen na linky rychlodráhy (S-Bahn-Linien) S8 (Mönchengladbach–Hagen), S11 (Düsseldorf–Bergisch Gladbach), S28 (Kaarst–Mettmann). Všichni linky využívají jednotných cen v rámci dopravního spojení Verkehrsverbundes Rhein-Ruhr (VRR). Výjimku tvoří linka S11, která od nádraží Dormagen- Bayerwerk dosahuje hranici Verkehrsbund Rhein-Sieg (VRS). Mimo to vede přes Neuss ještě několik linek regionální dopravy německých drah (DB). Přístav na Rýnu s překládkou zboží asi 5 miliony tun za rok je nejjižnějším přístavem na Rýnu, který mohou využívat jak vnitrozemské lodi, tak i pobřežní motorové lodi. V Neussu začíná též stezka pro cyklisty Fietsallee kolem Nordkanalu.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská péče.", "content": "V Neussu sídlí následující kliniky a nemocnice:", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Deníkem je Neuß-Grevenbroicher Zeitung (NGZ), který patří od března 2009 k mediální skupině Rheinische Post. Každodenní lokální přílohou Westdeutschen Zeitung je Neusser Lokalteil. Místní rozhlasovou stanicí je rádio „NE-WS 89.4\", které svůj program vysílá v rámci lokálních rádií NRW na frekvencích 89,4 MHz a 102,1 MHz. V místních částech (a v Korschenbroichu, Jüchenu a Meerbuschi) vychází Rheinische Post s každodenními vlastními lokálními stránkami. V letech 1870 až 1940 vycházel Neußer Zeitung.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "V prostorách Quirinusova gymnázia je studijní centrum univerzity pro dálkové studium Hagen, které se bude v roce 2011 stěhovat do nově zřízené budovy Romaneum u autobusového nádraží. V Hammfelddammu je FOM (odborná vysoká škola pro ekonomii a management), vysoká odborná škola ekonomiky, správy a informatiky sídlí na Weingartstrasse v městské části Innenstadt. V centru proti radnici u tržiště se nacházejí rovněž prostory Hochschule Neuss. Město má široké spektrum všeobecně vzdělávacích a odborných škol, mezi nimi je 29 základních škol, pět škol II. stupně (základní školy), pět reálných škol, šest gymnázií, dvě všeobecné školy a dvě zvláštní školy. U okruhu Konrada Adenauera se nachází Internationale Schule am Rhein. Vedle arcibiskupského dívčího gymnázia a vyšší obchodní školy Marienberg je v Neussu jedna ze dvou dívčích reálných škol v Severním Porýní-Vestfálsku, které nepatří k privátním školám, a to reálka Mildred Scheel. Nabídku doplňuje arcibiskupská kolej Friedrich Spee, profesní kolej pro techniku a informatiku, kolej dalšího vzdělávání (Theodor-Schwann-Kolleg) s večerní reálnou školou a večerním gymnáziem v prostorách gymnázia Alexandra von Humboldt a lidová univerzita v městské části Norden. Dále je tu privátní doplňková škola zřízená dle zemského práva. Katolické pracovní společenství za další vzdělávání udržuje v Neussu dva rodinné vzdělávací ústavy, dům Edith Stein a dům Willi GrafI.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Různé.", "content": "Zajímavosti Často se ve městě odehrával děj německého televizního seriálu Kobra 11. Služební vozy hlavních hrdinů byly ve městě zaregistrovány. Šlo hlavně o BMW seriálového Semira Gerkhana s rz. NE-DR 8231 a Mercedes-Benz Toma Kranicha s rz. NE-LK 3470.", "section_level": 2}, {"title": "Kulinářská specialita.", "content": "Světoznámé je kyselé zelí fy Leuchtenberg v Hammfeldu. Od toho je také \"Nüsser Kappeswoosch\", uzenina z vepřového masa s kyselým zelí, která je k dostání jako grilovací či masový salám a také ve formě masového sýru.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čestní občané.", "content": "Město zapůjčilo čestné občanství následujícím osobám: Dějiny města", "section_level": 2}], "src_summary": "Neuss (v regionálním dialektu Nüss, v latině Novaesium, psáno do roku 1968 jako Neuß) je město v Severním Porýní-Vestfálsku, na levém břehu dolního Rýna, oproti Düsseldorfu. Je největším městem okresu Rhein-Kreises Neuss a je známo především díky své římské minulosti, přístavu na Rýnu a střelecké slavnosti Neusser Bürger. V zemském plánu je zařazeno jako středně velké centrum. Počet obyvatel města překročil v roce 1963 hranici 100 000 lidí, čímž se přiblížilo k velkoměstu. Na počet obyvatel je největším okresním městem v Německu. V roce 1984 oslavilo své 2000 výročí. Proto se rozdělilo s Trevírem, který rovněž v tom roce roku oslavil 2000 výročí, o titul \"Nejstarší město Německa\".", "tgt_summary": "Neuss (; spelled \"Neuß\" until 1968; Limburgish: \"Nüss\"; Latin: \"Novaesium\") is a city in North Rhine-Westphalia, Germany. It is located on the west bank of the Rhine opposite Düsseldorf. Neuss is the largest city within the Rhein-Kreis Neuss district. It is primarily known for its historic Roman sites, as well as the annual Neusser Bürger-Schützenfest. Neuss and Trier share the title of \"Germany's oldest city\"; and in 1984 Neuss celebrated the 2000th anniversary of its founding in 16 BCE.", "id": 253331} {"src_title": "Arno Breker", "tgt_title": "Arno Breker", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Již od dětství jej zajímalo umění. Studoval nejprve u Adolfa von Hildebranda sochařství a v roku 1920 začal studovat na akademii v Düsseldorfu, kde dosáhl mimo jiné ceny guvernéra Düsseldorfu. Již během 20. let získal různé ceny. Mimo jiné obdržel zakázku od města Budberg na vytvořetí válečného památníku. Roku 1927 se usadil v Paříži. Zde se stýkal s malíři jako Robert Delaunay, Georges Braque a obchodníkem Danielem-Henry Kahnweilerem, který jej naučil rozumět Piccasově dílu. Stýkal se i se sochaři jako Aristide Maillol či Constantin Brâncuşi. Obdržel objednávku od kostela sv. Matouše v Düsseldorfu. V roce 1932 získal pruské stipendium pro cestu do Říma a pobyt ve Ville Medici, a zde, v Římě restauroval poškozenou Michelangelovu sochu \"Pieta\". V roce 1934 se vrátil do Německa a dostal se rychle do vlivu nacistů. Nacisté brali jeho umění jako povznášející příklad proti všemu „dekadentnímu a zvrhlému“, jak nazývali díla malířů a sochařů s nimiž se Breker v Paříži stýkal. V této době se Breker také stal porotcem pro výběr plastiky na výstavu „Velké německé umění“ a vytvořil bustu Richarda Wagnera pro Hitlerovo letní sídlo v Baumgartenu v Mnichově. Také vytvořil plastiky pro Německý pavilón na Světové výstavě v Paříži v roce 1937. V roce 1938 navrhl postavy pro sál Říšského kancléřství, projektovaný Albertem Speerem. Za války mnohokrát jel do Paříže, kde se pokusil strhnout k spolupráci i francouzské umělce. Po válce byl obviněn, že se svými sochami podbízel vkusu Třetí Říše. Odpověděl: „Nikdy jsem s nacismem neměl nic společného.“ Proto byl propuštěn. Několik jeho soch bylo vystaveno v Centre Georges Pompidou v Paříži roku 1981. V roce 1985 bylo z iniciativy rodiny Bodensteinů zřízeno na jejich zámku Nörvenich soukromé Muzeum Arno Brekera. Zemřel v Düsseldorfu 13. února 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arno Breker (19. července 1900 v Eberfeldu – 13. února 1991 v Düsseldorfu) byl německý sochař a architekt. Nejvíce proslul obřími sochami čistokrevných árijců, tak jak si je představoval Hitler.", "tgt_summary": "Arno Breker (19 July 1900 – 13 February 1991) was a German architect and sculptor who is best known for his public works in Nazi Germany, where they were endorsed by the authorities as the antithesis of degenerate art. One of his better known statues is \"Die Partei\", representing the spirit of the Nazi Party that flanked one side of the carriage entrance to Albert Speer's new Reich Chancellery.", "id": 730156} {"src_title": "Hôtel Beauharnais", "tgt_title": "Hôtel Beauharnais", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Palác dokončil v roce 1714 architekt Germain Boffrand (1667-1754) pro markýze de Torcy, diplomata a ministra zahraničí Ludvíka XIV. V roce 1803 jej koupil Evžen de Beauharnais, nevlastní syn Napoleona a italský vicekrál, po kterém nese palác své jméno. Ten nechal budovu přestavět do empírového stylu. V roce 1818 získal palác Fridrich Vilém III. do majetku Pruska a stal se sídlem velvyslanectví. V roce 1862 zde krátce pobýval Otto von Bismarck jako pruský vyslanec. V roce 1938 zde židovský mladík Herschel Grynszpan spáchal atentát na diplomata Ernsta Eduarda vom Ratha, což bylo záminkou k rozpoutání tzv. křišťálové noci. Velvyslanectví zde sídlilo až do roku 1944, kdy byla budova zabavena. V roce 1951 byl zapsán mezi historické památky a roku 1961 byl vrácen Spolkové republice. Protože v té době Německo mělo novou budovu velvyslanectví poblíž Palais de la découverte na \"Avenue Franklin D. Roosevelt\", nemohl již být využit jako sídlo velvyslanectví. V letech 1964-1968 byl palác v nákladu 17 miliónů marek renovován a slouží k reprezentativním účelům, především jako sídlo velvyslance. Od roku 2002 budovu podrobně zdokumentovalo Německé fórum pro dějiny umění (Deutsche Forum für Kunstgeschichte). V této souvislosti byl v roce 2004 restaurován Zelený salón a obnovena zahrada podle plánů z roku 1817.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Rezidence leží východně od budovy Národního shromáždění a západně od Musée d'Orsay na levém břehu řeky Seiny. Na jihu k ulici \"Rue de Lille\" se nachází za vysokou zdí nádvoří. Portikus připomíná egyptské stavby, je vyroben ze dřeva se štukovými obklady a upomíná na Napoleonovo tažení do Egypta. Interiér a nábytek je zařízen v empírovém slohu, opěrky mají tvar labutích krků, nohy křesel tlapy lvů, sochy Sfingy nebo turecký budoár jsou umělecky mimořádně hodnotné. Na severu se rozkládá zahrada s výhledem na Seinu a Jardin des Tuileries na druhém břehu. Pozemek má rozlohu 3736 m a podlahová plocha 6550 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hôtel Beauharnais je městský palác v Paříži v 7. obvodu v ulici \"Rue de Lille\". Palác byl tradičním sídlem německého velvyslanectví, dnes slouží jako rezidence německého velvyslance v Paříži.", "tgt_summary": "The Hôtel Beauharnais () is a historic hôtel particulier, a type of large French townhouse, in the 7th arrondissement of Paris. It was designed by architect Germain Boffrand. Its construction was completed in 1714. By 1803, the structure was purchased by Eugène de Beauharnais, who had it rebuilt in an Empire style. It has been listed as an official historical monument since July 25, 1951. Today it serves as the official residence of the German Ambassador to France.", "id": 1136768} {"src_title": "Linkbuilding", "tgt_title": "Link building", "src_document": [{"title": "Cíle linkbuildingu.", "content": "Linkbuilding tedy zvyšuje obchodní cenu webové stránky.", "section_level": 1}, {"title": "Linkbuilder.", "content": "Linkbuilder je člověk, který si udržuje mnoho kontaktů, má přehled o trhu klienta, pro kterého pracuje, a je kreativní ve své práci. Díky tomu je schopen komunikace a navazování spolupráce s partnery (například majiteli webových stránek). Jeho prací je vytvářet přidanou hodnotu webovým stránkám, která ústí ve zvýšené návštěvnosti a konverzích aj.", "section_level": 1}, {"title": "Placený a neplacený linkbuilding.", "content": "Neplacené pozice získané linkbuildingem mají vyšší efektivitu a jsou bezpečnější. Je za nimi však velké úsilí a spousta času, neboť je potřeba správně vymyslet partnerství, navrhnout je a navázat, proto by měl být linkbuilder kreativní.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřímý linkbuilding.", "content": "Tuto formu linkbuildingu je možné využít v případě komerčního webu, neboť ty mají problém se sháněním výměnných odkazů. Systém nepřímého linkbuildingu není nikterak složitý. Jeho úkol spočívá v tom, že neodkazuje na komerční web, ale na web, jež na tyto internetové stránky odkazuje. Je však zapotřebí počítat s tím, že nepřímý odkaz má ve většině případů mnohonásobně nižší hodnotu než přímý neboli klasický linkbuilding.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity spojené s budováním zpětných odkazů.", "content": "K linkbuildingu patří následující aktivity:", "section_level": 1}, {"title": "Proces budování zpětných odkazů.", "content": "Jednotlivé kroky procesu linkbuildingu se mohou v závislosti na linkbuilderovi lišit, avšak obecně by se daly rozdělit takto:", "section_level": 1}, {"title": "Strategie linkbuildingu.", "content": "Prvním krokem pro určení strategie linkbuildingu je analýza odkazového profilu webových stránek klienta a partnerů. Tak lze najít potenciál pro další zkvalitňování. Následně je provedena analýza celého trhu působnosti klienta, především jeho konkurentů. Na tomto základě je stanovena strategie linkbuildingu, tj. soubor jednorázových i dlouhodobých aktivit.", "section_level": 1}, {"title": "Taktika linkbuildingu.", "content": "Strategie linkbuildingu je tvořena několika taktikami pro získávání odkazů. Taktiky se dají rozdělit do dvou skupin. První skupina dokáže garantovat umístění odkazu. Například využívá-li firma služby vzdělávací agentury, lze se propojit pomocí odkazování na „reference“, „napsali o nás“ apod. v závislosti na webu partnera. Druhou taktikou je linkbaiting, česky vábení odkazů. Jde o to, jak nalákat lidi cílové skupiny na svoje stránky. Jelikož firma zná potřeby a požadavky této skupiny, stejně tak jako místa, která na internetu tito lidé navštěvují, stačí pouze promyslet, jakým způsobem je dostat z těchto míst na vlastní webové stránky, tj. typ a formu obsahu, který pro ně bude atraktivní, v nejlepším případě který budou chtít sdílet s přáteli. Jedná se o obtížnější cestu pro budování odkazů. V souvislosti s vytvářením taktiky linkbuildingu by se také dalo mluvit o etice linkbuildingu, tj. o hranicích, které říkají, co je zakázáno, jako například:", "section_level": 1}, {"title": "Rizika spojená s linkbuildingem.", "content": "Z předchozích let je známo, že zapojení do odkazových schémat poškodilo web, na němž byly odkazy umístěny a Google je považoval za nepřirozené. V současnosti jsou pro weby mnohem nebezpečnější příchozí odkazy, které můžou vést k manuální penalizaci, která se projevuje především snížením návštěvnosti z vyhledávačů a s tím souvisejících dopadů, jež z toho plynou. Je potřeba zamyslet se a uvědomit si jakými taktikami si může podnik nejvíce ublížit. Následně je zapotřebí vyvarovat se následujícím rizikům:", "section_level": 1}, {"title": "Vyhodnocení linkbuildingu.", "content": "Aby bylo možné linkbuliding vyhodnotit, je nutné znát stav, který byl před začátkem všech linkbuildingových aktivit. Tím je prvotní audit odkazového profilu stránek a následně vytvořená linkbuildingová strategie, která stanoví nejefektivnější linkbuildingové techniky. Za pomoci auditu a strategie je možné jak v průběhu, tak až po ukončení všech prací vyhodnotit, zdali byl linkbuilding efektivní. Samo vyhodnocení se zakládá na srovnání pozic dotčených stránek ve výsledcích vyhledávání (SERP) na předem stanovená klíčová slova a vyhodnocení návštěvnosti za pomoci měřících systému, jako je například Google Analytics.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budování zpětných odkazů (neboli linkbuilding) je jednou z off-page metod optimalizace pro vyhledávače. Cílem je propagace daného webu. Tato technika je považována za nejvýznamnější off-page faktor. Zatímco on-page techniky SEO představují úpravy přímo na stránkách, které optimalizujeme, off-page techniky představují optimalizaci mimo tyto stránky, a kromě samotného linkbuildingu sem patří například reputace stránky, její důvěryhodnost nebo geografická poloha návštěvníků stránky. Budování kvalitních zpětných odkazů má z hlediska internetového marketingu dva dopady. Prvním je zlepšení pozice odkazované stránky ve výsledcích hledání pomocí užiti správných klíčových slov v „anchor“ textu (viditelném textu odkazu). Druhým dopadem je přivedení nových návštěvníků na stránky. Jinak řečeno, využitím linkbuildingu se zvyšuje pravděpodobnost, že si někdo někde přečte odkaz na dané stránky a klikne se na ně. Větší počet odkazů značí, že se na tyto stránky pravděpodobněji dostane potenciální zákazník.", "tgt_summary": "In the field of search engine optimization (SEO), link building describes actions aimed at increasing the number and quality of inbound links to a webpage with the goal of increasing the search engine rankings of that page or website. Briefly, link building is the process of establishing relevant hyperlinks (usually called links) to a website from external sites. Link building can increase the number of high-quality links pointing to a website, in turn increasing the likelihood of the website ranking highly in search engine results. Link building is also a proven marketing tactic for increasing brand awareness.", "id": 1097112} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011", "tgt_title": "2011 IIHF World U18 Championships", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Ve dvou základních skupinách hraje vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítá za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připisují bod a bude následuje 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodují o držiteli bonusového bodu. Vítězové základních skupin postupují přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny hrají čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkají ve skupině o udržení, ve které se započítávají vzájemné zápasy ze základních skupin a dva nejhorší týmy sestupují. V zápase o páté a třetí místo se střetnou poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužuje deset minut a následují trestná střílení.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\"Poznámka: Zápasy 2 – 3 a 2 – 3 se započítávají ze základní skupiny, které se započítávají i do tabulky níže.\"", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejproduktivnější hráči.", "content": "\"Z = Odehrané zápasy; G = Góly; A = Asistence; B = Body; +/− = Plus/Mínus; TM = Trestné minuty\" Zdroj: IIHF.com", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší brankáři.", "content": "V tomto seznamu je zahrnuto pouze 5 nejlepších brankářů, kteří odehráli 40% času ve svém týmu. \"OM = Odehrané minuty (minuty:sekundy); S = Střely; OG = Obdržené góly; GnZ = Gólů na zápas; Ús% = Úspěšnost zákroků\" Zdroj: IIHF.com", "section_level": 2}, {"title": "Konečné pořadí.", "content": "\"Týmy a sestoupily do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012. V příštím ročníku je nahradily týmy a .\"", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 11. do 17. dubna 2011 v Rize v Lotyšsku. Skupina B se konala od 10. dubna do 16. dubna 2011 v Mariboru ve Slovinsku. Dne 29. března 2011 Japonsko zrušilo účast kvůli zemětřesení.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupilo mezi elitu, zatímco sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012\"", "section_level": 2}, {"title": "2. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 19. do 25. března 2011 v Brašově v Rumunsku. Skupina B se konala od 27. března do 2. dubna 2011 v Doněcku na Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "\" postoupilo do 1. divize, zatímco sestoupil do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012\"", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupila do 1. divize, zatímco sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012\"", "section_level": 2}, {"title": "3. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 11. do 17. dubna 2011 v Tchaj-peji na Tchaj-wanu. Skupina B se konala od 13. do 20. března 2011 v Naucalpanu de Juárez v Mexiku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "O postup do 2. divize.", "content": "\" postoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012\"", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "\" postoupil do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2012\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2011 se konalo od 14. do 24. dubna v německých městech Crimmitschau a Drážďany.", "tgt_summary": "The 2011 IIHF World U18 Championships was held in Crimmitschau and Dresden, Germany. The championships ran from April 14–24, 2011. The United States won the title for the third straight time after beating Sweden 4–3 in the final in overtime.", "id": 2296502} {"src_title": "Cytochrom bc1 komplex", "tgt_title": "Coenzyme Q – cytochrome c reductase", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eukaryotický komplex III.", "content": "Eukaryotický cytochrom bc1 je multiproteinový komplex uložený ve vnitřní mitochondriální membráně. U člověka obsahuje 11 různých polypeptidů, z nich jen cytochrom b je kódován v mtDNA a vyráběn přímo v mitochondriích. V komplexu se nachází čtyři redoxní centra, cytochrom b562, cytochrom b566, cytochrom c1 a konečně tzv. Rieskeho protein (obsahující FeS centrum Fe-S). Z krystalografické analýzy je známo, že komplex III je symetrický dimer složený z dvou totožných oligomerických podjednotek, každý s 11 různými podjednotkami. Přitom platí, že Rieskeho protein je umístěn přibližně na pomezí mezi cytochromem c1 a cytochromem b.", "section_level": 2}, {"title": "Bakteriální cytochrom bc1 komplexy.", "content": "Také bakterie mají cytochrom bc1 komplexy, který má velmi podobnou funkci, jako tomu je u eukaryot. Obvykle jsou však bakteriální komplexy mnohem menší a někdy obsahují pouhé tři podjednotky – cytochrom b, cytochrom c a Rieskeho protein.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Komplex III je velice důležitou složkou elektronových transportních řetězců. Pracuje obvykle jako křižovatka, k níž směřují elektrony z celé řady dehydrogenáz (jako je např. NADH dehydrogenáza – komplex I, nebo sukcinát dehydrogenáza – komplex II). U eukaryot hraje velice výlučnou roli - neexistuje u nich jiný způsob, jak v dýchacím řetězci oxidovat ubichinol. Celá řada bakterií se však obejde bez cytochrom bc1 komplexu. Byl vytvořen model funkce eukaryotického komplexu III. Souhrnně se dá řada enzymatických reakcí na komplexu III zapsat rovnicí:", "section_level": 1}, {"title": "Farmakologie.", "content": "Inhibitorem komplexu III jsou různé analogy ubichinonu, resp. deriváty hydrochinonu. Vážou se na komplex a blokují jeho funkci. Používají se někdy jako složky léčiv proti houbovým (\"Pneumocystis\") a parazitickým (malárie) onemocněním. Výhodou takových léků je skutečnost, že nezabíjí bakterie (přítomné ve střevní mikroflóře), jelikož ty obvykle zvládají oxidovat ubichinol i jinými způsoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytochrom bc1 komplex (též komplex III, kód EC 7.1.1.8, před zavedením 7 třídy enzymů - translokas v roce 2018 EC 1.10.2.2) je velký enzymatický komplex na vnitřní mitochondriální membráně eukaryotických buněk (příp. v jednodušším provedení i na plazmatické membráně některých bakterií). Je to jeden z článků tzv. dýchacího řetězce a podílí se tedy na vytváření protonového gradientu napříč membránou, jenž umožňuje následně syntézu ATP. Pracuje přitom jako ubichinol:cytochrom c oxidoreduktáza, tedy oxiduje ubichinol (koenzym Q) a redukuje cytochrom c.", "tgt_summary": "The coenzyme Q : cytochrome \"c\" – oxidoreductase, sometimes called the cytochrome \"bc\" complex, and at other times complex III, is the third complex in the electron transport chain (), playing a critical role in biochemical generation of ATP (oxidative phosphorylation). Complex III is a multisubunit transmembrane protein encoded by both the mitochondrial (cytochrome b) and the nuclear genomes (all other subunits). Complex III is present in the mitochondria of all animals and all aerobic eukaryotes and the inner membranes of most eubacteria. Mutations in Complex III cause exercise intolerance as well as multisystem disorders. The bc1 complex contains 11 subunits, 3 respiratory subunits (cytochrome B, cytochrome C1, Rieske protein), 2 core proteins and 6 low-molecular weight proteins. Ubiquinol—cytochrome-c reductase catalyzes the chemical reaction Thus, the two substrates of this enzyme are quinol (QH) and ferri- (Fe) cytochrome c, whereas its 3 products are quinone (Q), ferro- (Fe) cytochrome c, and H. This enzyme belongs to the family of oxidoreductases, specifically those acting on diphenols and related substances as donor with a cytochrome as acceptor. This enzyme participates in oxidative phosphorylation. It has four cofactors: cytochrome c, cytochrome b-562, cytochrome b-566, and a 2-Iron ferredoxin of the Rieske type.", "id": 416642} {"src_title": "Châtelet – Les Halles (stanice RER v Paříži)", "tgt_title": "Châtelet–Les Halles", "src_document": [{"title": "Provoz.", "content": "Ve stanici zastavují linky RER A, B a D, takže je zde přímé napojení na mnoho nádraží v regionu Île-de-France včetně letišť Orly a Roissy. Je zde rovněž možné přestoupit na linky pařížského metra 1, 4, 7, 11, a 14. Stanici využívají vlaky provozované společnostmi RATP a SNCF. Spolu se stanicemi metra Châtelet a Les Halles vytváří rozsáhlou podzemní síť, která je významným dopravním uzlem. Jedná se o největší podzemní nádraží na světě co do počtu cestujících i vypravených vlaků. Denně stanicí projde 750 000 cestujících, z čehož je 493 000 na linkách RER. V době dopravní špičky stanicí projíždí přes 120 vlaků za hodinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stanice Châtelet patří mezi první stanice zdejšího metra. Byla otevřena v roce 1900 na lince 1 a postupně zde přibývala i nástupiště dalších linek. Les Halles je stanice na lince 4 otevřená 27. dubna 1908. Od roku 1977 je zde přestup na síť RER. Z tohoto důvodu musela být stanice, původně umístěná pod ulicí \"Rue Baltard\", posunuta asi deset metrů na východ, aby se lépe přestupovalo na nástupiště linek RER. Dnešní nádraží Châtelet - Les Halles bylo uvedeno do provozu pro linky RER A a B 9. prosince 1977, pro linku RER D 27. září 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Stanice je umístěna pod obchodním centrem Forum des Halles. Koleje všech tří linek RER jsou orientovány rovnoběžně ve směru východ-západ. Sedm kolejí je uskupeno kolem čtyř nástupišť. Centrální nástupiště jsou určena pro linku D. Nevýhodou stanice je zastaralá infrastruktura, jako osvětlení a značení přestupů, také schodiště a nástupiště jsou příliš úzká vzhledem k velkému provozu na stanici.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání.", "content": "Stanice tvoří se svými chodbami a nástupišti rozsáhlou podzemní síť, takže linka 4 zde zastavuje dvakrát – jednou v Châtelet a podruhé v Les Halles.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj.", "content": "Do budoucna se plánuje rozsáhlá přestavba čtvrti Les Halles a s ní by došlo k úpravě stanice (např. vybudování nových vstupů apod.), která již po 30 letech provozu nevyhovuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Châtelet – Les Halles je podzemní nádraží příměstské železnice RER v centru Paříže, které se nachází v 1. obvodu pod nákupním centrem Forum des Halles. Slouží pro linky RER A, RER B a RER D. Podzemními tunely je propojeno se stanicemi Châtelet a Les Halles, kde je možné přestoupit na dalších pět linek pařížského metra. Stanicí každý den projede 1500 vlaků se zhruba 750 000 cestujícími, z čehož je 493 000 na tratích RER. To z něj činí nejrušnější podzemní stanici na světě.", "tgt_summary": "Châtelet–Les Halles () is a major train hub in Paris and one of the largest underground stations in the world. Opened in 1977, it is the central transit hub for the Île-de-France metropolitan area, connecting three of five RER commuter-rail lines and five of sixteen Métro lines. The hub hosts travellers per weekday ( for the RER alone) and platforms separated by up to 800 metres (0.49 mile). It is named after the nearby Place du Châtelet public square and the Forum des Halles, a shopping mall.", "id": 1394902} {"src_title": "Vilemína Ernestina Dánská", "tgt_title": "Princess Wilhelmine Ernestine of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodila se jako třetí dcera (čtvrté z osmi dětí) dánského a norského krále Frederika III. a jeho manželky Žofie Amálie Brunšvické. Jejím starším bratrem byl budoucí dánský a norský král Kristián V.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "23. dubna 1670 se v Kodani zasnoubila a 20. září roku 1671 v Heidelbergu provdala za následníka falckého kurfiřta Karla Ludvíka Falckého, prince Karla. V průběhu svatebního veselí musel údajně žádat Karel o radu, co si má muž o svatební noci počít. Manželé si od počátku nebyli nakloněni, z dynastických důvodů uzavřené manželství nebylo šťastné a zůstalo bezdětné. Úsilí o anulaci sňatku, které Karlův otec kurfiřt Karel Ludvík Falcký vyvinul v roce 1677, ztroskotalo na odporu Karlovy matky Šarloty Hesensko-Kasselské (1627–1686). Karel zemřel 26. května roku 1685 po pěti letech vlády (na trůn nastoupil v roce 1680 po smrti svého otce) a v jeho osobě vyhasla protestantská linie falckých Wittelsbachů; na falcké dědictví vznesla nárok na jedné straně katolická větev Wittelsbachů Pfalz-Neuburg, na druhé straně pak Francie v osobě mladší Karlovy sestry Alžběty Šarloty, provdané vévodkyně orléanské (manželky Filipa I. Orleánského, mladšího bratra francouzského krále Ludvíka XIV). To vyvolalo devastující válečný konflikt – válku o falcké dědictví (1688-1697), kdy se proti Francii Ludvíka XIV. postavila koalice evropských států (Augšpurská liga) s cílem zamezit další francouzské územní expanzi. Titul falckého kurfiřta nakonec přešel do rukou katolické linie Wittelsbachů, reprezentované Filipem Vilémem Falckým, ovšem za cenu zničení do té doby kvetoucí země.", "section_level": 2}, {"title": "Vdovství.", "content": "Po manželově smrti Vilemína Ernestina přesídlila ke své sestře, saské kurfiřtce-vdově Anně Žofii na její vdovské sídlo na zámku Lichtenburg u Prettinu, kde pak žila dalších dvacet let. Zemřela 22. nebo 23. dubna roku 1706 a byla pochována do hrobky, kterou vybudoval Balthasar Permoser pro její sestru, jež byla po jejím boku uložena o jedenáct let později. Náhrobek byl v roce 1811 přeložen do knížecí kaple dómu ve Freibergu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilemína Ernestina Dánská (20. nebo 21. června 1650, Kodaň – 22. nebo 23. dubna 1706, zámek Lichtenburg u Prettinu) byla rodem dánská a norská princezna z oldenburské dynastie a jako manželka falckého kurfiřta Karla II. Falckého v letech 1680–1685 falcká kurfiřtka.", "tgt_summary": "Wilhelmine Ernestine of Denmark and Norway (; 20 or 21 June 1650 – 22 or 23 April 1706) was an Electress of the Palatinate. She was the third of five daughters of King Frederick III of Denmark and Sophie Amalie of Brunswick-Lüneburg.", "id": 606634} {"src_title": "Uzi Narkis", "tgt_title": "Uzi Narkiss", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Jeruzalémě do rodiny polských Židů a mezi jeho uváděné první vzpomínky patří skrývání se při arabských nepokojích v roce 1929. Studoval na gymnáziu Rechavja, v šestnácti letech vstoupil do elitních úderných jednotek Palmach a zapojoval se do operací Hagany proti britským bezpečnostním silám v mandátní Palestině.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "V dubnu 1948 velel útoku na Katamon, při němž došlo k osvobození strategicky významně položeného kláštera San Simon. Po konečném odchodu Britů a vyhlášení nezávislosti Izraele byl Narkis pověřen pomoci Židům, kteří uvázli v obležené Židovské čtvrti jeruzalémského Starého Města. Jeho jednotce se podařilo do oblasti vniknout Sijónskou branou a při operaci došlo k předání zásob a evakuaci raněných. Jelikož však Narkisovi nedorazily posily, byl nucen nařídit stažení svých vojáků, díky čemuž nedlouho poté ovládli Staré Město Jordánci. Krátce po vzniku Izraele strávil několik let ve Francii, kde studoval na École de Guerre (Francouzská vojenská akademie) a následně působil jako izraelský vojenský attaché (1959–1962). Během svého pobytu ve Francii byl francouzskou vládou vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním Řád čestné legie. Po návratu do Izraele se vrátil ke své vojenské kariéře a roku 1963 se stal prvním ředitelem Israel National Defense College (1963–1965). Během šestidenní války v červnu 1967 velel sedmi brigádám, které měly za úkol zastavit jakoukoli jordánskou ofenzivu. Dobytí Starého Města přitom nebylo součástí plánu. Izraelské jednotky však postupovaly efektivně, aby dobyly klíčové pozice ve východním Jeruzalémě, z nichž jednou byl Muniční vrch. Vzhledem k blížícímu se uzavření příměří a mimořádnému zasedání Organizace spojených národů vydal ministr obrany Moše Dajan rozkaz, na jehož základě Narkis rychle realizoval příležitost sjednotit město dříve, než by tomu zabránilo příměří. Pod jeho vedením tak bylo Staré Město dobyto a sjednoceno pod izraelskou kontrolou. Z Narkisova pohledu toto osvobození dokončilo úsilí, které sám o devatenáct let dříve započal. V roce 1968 odešel z armády a následně zastával déle než dvacet let klíčové posty v Židovské agentuře (1968–1988) a Světové sionistické organizaci. V roce 1948 našel na bojišti korán palestinského velitele Abd al-Kadira al-Husajního a v 80. letech jej chtěl předat Kadirovu synovi Fajsalu Husajnímu. Ten jej však z rukou izraelského generála odmítl převzít. Byl ženatý a s manželkou Ester Hakohenovou (její otec byl David Hakohen) měl tři děti, syna Jicchaka a dcery Rut a Tamaru. Zemřel v Jeruzalémě ve věku 72 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uzi Narkis (: עוזי נרקיס; žil 6. ledna 1925 – 17. prosince 1997) byl izraelský generál. Během šestidenní války velel jednotkám Izraelských obranných sil (IOS) v centrální oblasti. Je jednou ze tří postav, které se objevily na známé fotce pořízené ve Starém Městě v Jeruzalémě krátce po jeho osvobození (dalšími na fotografii byli ministr obrany Moše Dajan a náčelník Generálního štábu Jicchak Rabin).", "tgt_summary": "Uzi Narkiss (; January 6, 1925 – December 17, 1997) was an Israeli general. Narkiss was commander of the Israel Defense Forces units in the Central Region during the 1967 Six-Day War. Narkiss appears in the famous photograph of Defense Minister Moshe Dayan flanked by Chief of Staff Yitzhak Rabin and himself, taken in the Old City of Jerusalem shortly after its capture from Jordanian forces in the war.", "id": 2319351} {"src_title": "Stanley Fischer", "tgt_title": "Stanley Fischer", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) a v letech 1962 až 1966 studoval v bakalářském a magisterském oboru ekonomii na London School of Economics a v roce 1969 v doktorském oboru rovněž ekonomii na Massachusettském technologickém institutu (MIT). V letech 1977 až 1988 byl profesorem na MIT Sloan School of Management, kde během svého působení sepsal ekonomické učebnice \"Macroeconomics\" (společně s Rüdigerem Dornbuschem a Richardem Startzem) a \"Lectures on Macroeconomics\" (s Olivierem Blanchardem). Byl též školitelem Bena Bernankeho, předsedy Federálního rezervního systému (FED). Od ledna 1988 do srpna 1990 byl viceprezidentem a hlavním ekonomem Světové banky a poté od září 1994 do srpna 2001 působil jako první náměstek generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (MMF). Koncem roku 2001 se stal členem washingtonské ekonomické organizace Group of Thirty. Po odchodu z MMF pracoval od února 2002 do dubna 2005 v Citigroup, kde zastával funkce místopředsedy, prezidenta Citigroup International a předsedy Public Sector Client Group.", "section_level": 1}, {"title": "Guvernér Izraelské banky.", "content": "Dne 1. května 2005 se stal guvernérem Izraelské banky a na tomto postu vystřídal Davida Kleina, jehož mandát vypršel k 16. lednu téhož roku. Před vlastním jmenováním se stal izraelským občanem, což byl nezbytný krok pro to, aby se mohl stát guvernérem. S izraelskou národní bankou přišel do kontaktu již v minulosti, a to v roce 1985, kdy působil jako americký vládní poradce pro plán ekonomické stabilizace Izraele. 2. května 2010 zahájil své druhé funkční období v pozici guvernéra. Pod jeho vedením byla Izraelská banka roku 2010 zařazena Mezinárodním institutem pro rozvoj managementu (IMD) na první místo mezi centrálním bankami pro své efektivní fungování. Fischer si získal uznání pro to, jak nastavil izraelskou ekonomiku po světové finanční krizi. V září 2009 byla Izraelská banka první bankou v rozvinutém světě, která navýšila své úrokové sazby. V roce 2009 a 2010 získal hodnocení „A“ v rámci Central Banker Report Card publikované časopisem \"Global Finance\". V říjnu 2010 byl Fischer časopisem \"Euromoney\" vyhlášen nejlepším guvernérem banky roku 2010 a na výroční schůzi Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ve washingtonském hotelu Willard InterContinental mu byla udělena cena Guvernéra Centrální banky pro rok 2010. Časopis ocenil „především Fischerovu schopnost docílit ideální rovnováhy mezi zmírněním inflace a podporou ekonomického oživení.“ K Fischerovu výběru dále uvedl: „Odolnost Izraele během finanční krize i během jejího doznívání dokazuje, že Stanley Fischer si zaslouží úctu, které se mu v nejvyšších kruzích finančního společenství dostává.“ V červnu 2011 oznámil kandidaturu na post výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu, který se uvolnil po rezignaci Dominique Strausse-Kahna. Podle průzkumu agentury Reuters z května téhož roku byl přitom Fischer označen 21 z 56 předních světových ekonomů za nejvhodnějšího nástupce Strausse-Kahna. Stejný průzkum však zároveň za největšího favorita a nejpravděpodobnějšího nástupce označil francouzskou ministryni financí Christine Lagardeovou. V červnu 2013 bylo premiérem Netanjahuem oznámeno, že Fischera po vypršení jeho funkčního období na pozici guvernéra centrální banky vystřída Jacob A. Frenkel, který tuto pozici již zastával v letech 1991 až 2000. Nakonec ovšem funkci guvernérky centrální banky obsadila Karnit Flugová. V roce 2006 mu byl udělen čestný doktorát na Hebrejské univerzitě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stanley Fischer (: סטנלי פישר, narozen 15. října 1943) je izraelský ekonom a v letech 2005-2013 guvernér Izraelské centrální banky.", "tgt_summary": "Stanley Fischer (; born October 15, 1943) is an Israeli American economist and former vice chairman of the Federal Reserve. Born in Northern Rhodesia (now Zambia), he holds dual citizenship in Israel and the United States. He served as governor of the Bank of Israel from 2005 to 2013. He previously served as chief economist at the World Bank. On January 10, 2014, United States President Barack Obama nominated Fischer to be Vice-Chairman of the US Federal Reserve Board of Governors. On September 6, 2017, Stanley Fischer announced that he was resigning as Vice-Chairman for personal reasons effective October 13, 2017.", "id": 1890024} {"src_title": "Zaslaná pošta (film)", "tgt_title": "Terry Pratchett's Going Postal", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "\"Vždycky jsem věděl, že bohové mají smysl pro humor…\" Těmito slovy začíná vyprávět Vlahoš von Rosret svůj příběh a jak zmiňuje v další větě, je terčem jejich žertů on. Jako mladý přišel o rodiče a tak začal podvádět, aby se uživil. Nikdy nechtěl nikomu ublížit, přesto ale způsobil mnoho zla a měl být za to popraven. Pokus o útěk se mu nezdařil (respektive poté, co se mu podařilo vydloubat lžící a vyndat ohromný kámen ze stěny vězení, našel jen další lžíci). Když už je přesvědčen, že je s ním konec, zachrání ho lord Vetinari s tím, že buď může obnovit ankh-morporský poštovní úřad nebo může odejít dveřmi vedoucími do hluboké propasti. Rosret si zvolí poštu, plánuje ale také útěk. Úkol jej střežit ale dostane golem Pumpa 19, který svou práci plní více než dobře a Rosret tedy musí skutečně pracovat na poště. Při prvním pohledu na úřad se Rosret vyděsí: všude jsou stohy dopisů a má jen dva podivné zaměstnance, mladšího pošťáka Grešleho, kterému je již přes 70 let, a mladého Slavoje, jehož vášní je sbírání špendlíků. To ale ještě není to nejhorší, Rosret se dozví, že všichni poštmistři, kteří tu dosud působili, zemřeli strašlivou smrtí. Také sám zjistí, že poštovní úřad má svou duši a tajemství a často mu ukazuje, co svými činy způsobil. Proti „zastaralé“ poště navíc stojí podnikatel Nadosah Pozlátko se svým systémem klikacích semaforů, které jsou mnohem rychlejší. Vlahoši však pomůže krásná slečna Srdénková, se kterou se seznámí, když chce zneškodnit pana Pumpu 19, přičemž zjistí, že její otec vlastně vymyslel semafory. Postupem času se vše zlepší, Rosret si nakloní své dva podřízené (povýšením a špendlíkem) a pošta začíná díky Vlahošovým schopnostem a několika vynálezům (například systém poštovních známek, který vyvolá filatelistickou mánii po celém Ankh-Morporku) fungovat. Konkurence Pozlátka je čím dál tím horší a Rosret navíc musí slečně Srdénkové přiznat, že má vinu na jejím neštěstí. Poté vypukne na poště požár a Rosreta se pokusí zabít vrah poštmistrů, bánší pan Tragoječ, kterého na něj poslal Pozlátko. Jejich spor se stupňuje a Rosret navíc musí zajistit opravu budovy pošty, na což ale nemá peníze a tak se pokusí o podvod. Předstírá, že mu bohové řekli, kde je poklad, který však na ono místo zakopal on jako část uloupeného jmění ze své minulosti. Pro efekt si na oči nasadí želví vejce. Tento pokus mu ale nevyjde, takže nakonec i díky posile pošťáků a rozbití semaforů vyzve Pozlátka na závod, jestli informaci doručí dříve pošta nebo semafory. Rosret dá vsázku svůj život. Semafory jsou sice rychlejší, ale Rosret, slečna Srdénková, která mu odpustila, když zjistila, že jí Pozlátko zabil bratra a chce se mu pomstít, pošťáci a pan Pumpa mají plán: do oběhu semaforů vloží informaci o tom, koho všeho Pozlátko zabil. Plán jim vyjde, když už dávají Rosretovi na krk provaz, ona zpráva dojde. I přesto by nehodou Rosret přišel o život, nebýt prve tak nenáviděného pana Pumpy, který ho zachytí. Rosret tedy nakonec zvítězí, protože pošta doručí správnou zprávu, slečna Srdénková dostane semafory, které jí právem patří a oba tak ovládnou ankh-morporskou komunikaci. Pozlátko, který dostane druhou šanci u lorda Vetinariho jako prve Rosret, raději zvolí propast.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zaslaná pošta (v anglickém originále Terry Pratchett's Going Postal nebo pouze Going Postal) je třetí ze série televizních filmů natočených společností The Mob pro britský kanál Sky1 na motivy humorné fantasy ságy Zeměplocha britského spisovatele Terryho Pratchetta. Dvojdílný snímek \"Zaslaná pošta\" (podle stejnojmenného románu) byl ve Spojeném království poprvé odvysílán ve dnech 30. a 31. května 2010. V Česku a s českým dabingem byl poprvé uveden na stanici HBO ve dnech 15. a 16. října 2010, na BD vyšel 20. dubna 2011.", "tgt_summary": "Terry Pratchett's Going Postal is a two-part television film adaptation of \"Going Postal\" by Terry Pratchett, adapted by Richard Kurti and Bev Doyle and produced by The Mob, which was first broadcast on Sky1, and in high definition on Sky1 HD, at the end of May 2010. It is the third in a series of adaptations, following \"Terry Pratchett's Hogfather\" and \"Terry Pratchett's The Colour of Magic\". It was announced as part of an investment of at least £10 million into adaptations of novels, including \"Chris Ryan's Strike Back\" and \"Skellig\" by David Almond. Filming began in May 2009 in Budapest. As is now traditional with The Mob's \"Discworld\" adaptations, several fans were invited to appear as extras.", "id": 784623} {"src_title": "Ilegální prvočíslo", "tgt_title": "Illegal prime", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Jedno z nejranějších ilegálních prvočísel bylo vytvořeno v březnu 2001 Philem Carmodym. Jeho binární reprezentace odpovídá zkompilované verzi zdrojového kódu v programovacím jazyce C pro počítačový program provádějící dešifrování DeCSS algoritmem, který může být použit na počítači k prolomení ochrany DVD proti kopírování. Protesty proti obvinění autora DeCSS Jona Johansena a proti právním předpisům zakazujícím zveřejnění kódu DeCSS měly mnoho forem. Jedním z nich bylo zveřejnění nelegálního kódu v podobě, která je těžko postižitelná. Vzhledem k tomu, že bity, které tvoří počítačový program, také mohou představovat číslo, byl plán mít pro toto číslo nějakou speciální vlastnost, kterou by bylo možné archivovat a zveřejňovat (jedna metoda byla vytisknout na tričko). Prvočíselnost čísla je základní vlastnost teorie čísel a není tedy závislá na právních definicích jakékoliv konkrétní jurisdikce.", "section_level": 1}, {"title": "První ilegální prvočíslo.", "content": "Magazín The Register uvádí jako první ilegální prvočíslo následující 1401místné číslo: 4 85650 78965 73978 29309 84189 46942 86137 70744 20873 51357 92401 96520 73668 69851 34010 47237 44696 87974 39926 11751 09737 77701 02744 75280 49058 83138 40375 49709 98790 96539 55227 01171 21570 25974 66699 32402 26834 59661 96060 34851 74249 77358 46851 88556 74570 25712 54749 99648 21941 84655 71008 41190 86259 71694 79707 99152 00486 67099 75923 59606 13207 25973 79799 36188 60631 69144 73588 30024 53369 72781 81391 47979 55513 39994 93948 82899 84691 78361 00182 59789 01031 60196 18350 34344 89568 70538 45208 53804 58424 15654 82488 93338 04747 58711 28339 59896 85223 25446 08408 97111 97712 76941 20795 86244 05471 61321 00500 64598 20176 96177 18094 78113 62200 27234 48272 24932 32595 47234 68800 29277 76497 90614 81298 40428 34572 01463 48968 54716 90823 54737 83566 19721 86224 96943 16227 16663 93905 54302 41564 73292 48552 48991 22573 94665 48627 14048 21171 38124 38821 77176 02984 12552 44647 44505 58346 28144 88335 63190 27253 19590 43928 38737 64073 91689 12579 24055 01562 08897 87163 37599 91078 87084 90815 90975 48019 28576 84519 88596 30532 38234 90558 09203 29996 03234 47114 07760 19847 16353 11617 13078 57608 48622 36370 28357 01049 61259 56818 46785 96533 31007 70179 91614 67447 25492 72833 48691 60006 47585 91746 27812 12690 07351 83092 41530 10630 28932 95665 84366 20008 00476 77896 79843 82090 79761 98594 93646 30938 05863 36721 46969 59750 27968 77120 57249 96666 98056 14533 82074 12031 59337 70309 94915 27469 18356 59376 21022 20068 12679 82734 45760 93802 03044 79122 77498 09179 55938 38712 10005 88766 68925 84487 00470 77255 24970 60444 65212 71304 04321 18261 01035 91186 47666 29638 58495 08744 84973 73476 86142 08805 29443.", "section_level": 1}, {"title": "První spustitelné ilegální prvočíslo.", "content": "Následující 1811místné prvočíslo (objevil Phil Carmody), může představovat nekomprimovaný i386 ELF, který čte CSS-šifrovaná data a na jeho výstup proudí data dešifrována. 49310 83597 02850 19002 75777 67239 07649 57284 90777 21502 08632 08075 01840 97926 27885 09765 88645 57802 01366 00732 86795 44734 11283 17353 67831 20155 75359 81978 54505 48115 71939 34587 73300 38009 93261 95058 76452 50238 20408 11018 98850 42615 17657 99417 04250 88903 70291 19015 87003 04794 32826 07382 14695 41570 33022 79875 57681 89560 16240 30064 11151 69008 72879 83819 42582 71674 56477 48166 84347 92846 45809 29131 53186 00700 10043 35318 93631 93439 12948 60445 03709 91980 04770 94629 21558 18071 11691 53031 87628 84778 78354 15759 32891 09329 54473 50881 88246 54950 60005 01900 62747 05305 38116 42782 94267 47485 34965 25745 36815 11706 55028 19055 52656 22135 31463 10421 00866 28679 71144 46706 36692 19825 86158 11125 15556 50481 34207 68673 23407 65505 48591 08269 56266 69306 62367 99702 10481 23965 62518 00681 83236 53959 34839 56753 57557 53246 19023 48106 47009 87753 02795 61868 92925 38069 33052 04238 14996 99454 56945 77413 83356 89906 00587 08321 81270 48611 33682 02651 59051 66351 87402 90181 97693 93767 78529 28722 10955 04129 25792 57381 86605 84501 50552 50274 99477 18831 29310 45769 80909 15304 61335 94190 30258 81320 59322 77444 38525 50466 77902 45186 97062 62778 88919 79580 42306 57506 15669 83469 56177 97879 65920 16440 51939 96071 69811 12615 19561 02762 83233 98257 91423 32172 69614 43744 38105 64855 29348 87634 92103 09887 02878 74532 33132 53212 26786 33283 70279 25099 74996 94887 75936 91591 76445 88032 71838 47402 35933 02037 48885 06755 70658 79194 61134 19323 07814 85443 64543 75113 20709 86063 90746 41756 41216 35042 38800 29678 08558 67037 03875 09410 76982 11837 65499 20520 43682 55854 64228 85024 29963 32268 53691 24648 55000 75591 66402 47292 40716 45072 53196 74499 95294 48434 74190 21077 29606 82055 81309 23626 83798 79519 66199 79828 55258 87161 09613 65617 80745 66159 24886 60889 81645 68541 72136 29208 46656 27913 14784 66791 55096 51543 10113 53858 62081 96875 83688 35955 77893 91454 53935 68199 60988 08540 47659 07358 97289 89834 25047 12891 84162 65878 96821 85380 87956 27903 99786 29449 39760 54675 34821 25675 01215 17082 73710 76462 70712 46753 21024 83678 15940 00875 05452 54353 7.", "section_level": 1}, {"title": "Využití čísel.", "content": "Stačí kopírovat desítková čísla z elektronické publikace do textového souboru, což vyústí v proud bajtů, kde je každý znak (desítková číslice nebo mezera) zakódován v jednom bytu s využitím ASCII kódování. Zvláštností těchto čísel je, že když jsou zapsána ve dvojkové soustavě, výsledný proud bitů může být interpretován také jako data zakomprimovaná programem gzip nebo jako spustitelný soubor. Převod tak velkého množství znaků na dvojkový základ a následný výpis proudu bitů souboru je netriviální proces. Níže je zdrojový kód programu v jazyce Go, který z čísla na příkazovém řádku vypíše binární reprezentaci na standardní výstup. package main import ( func main() { Vložením vhodného čísla bude mít tento program na výstupu spustitelný soubor, tak jak je popsáno výše. Nebo jako podprogram VB.NET: Sub Write_Binary_File_From_Large_Number(ByVal number As String, ByVal filename As String) End Sub", "section_level": 1}], "src_summary": "Ilegální prvočíslo je prvočíslo, které představuje informaci zakázanou vlastnit nebo distribuovat. Jedno z prvních ilegálních prvočísel bylo objeveno v roce 2001. Při zvláštním použití popisuje počítačový program, který obchází schéma správy digitálních práv (DRM) používané na DVD. Distribuce těchto programů je ve Spojených státech nezákonná podle Digital Millennium Copyright Act. Ilegální prvočísla jsou podmnožinou ilegálních čísel.", "tgt_summary": "An illegal prime is a prime number that represents information whose possession or distribution is forbidden in some legal jurisdictions. One of the first illegal primes was found in 2001. When interpreted in a particular way, it describes a computer program that bypasses the digital rights management scheme used on DVDs. Distribution of such a program in the United States is illegal under the Digital Millennium Copyright Act. An illegal prime is a kind of illegal number.", "id": 916357} {"src_title": "Sergej Dovlatov", "tgt_title": "Sergei Dovlatov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Sergej Dovlatov se narodil 3. září 1941 v Ufě, kam byla jeho rodina v průběhu 2. světové války evakuována z Leningradu. Jeho otec byl divadelní režisér židovského původu Donat Isaakovič Mečik (1909–1995) a jeho matka literární korektorka Nora Sergejevna Dovlatova (1908–1999), původem Arménka. V roce 1944 se Dovlatov přestěhoval s matkou do Leningradu. V roce 1959 začal studovat na katedře finštiny na filologické fakultě Leningradské státní univerzity, ale po dvou a půl letech byl za špatný prospěch vyloučen. Stýkal se s leningradskými básníky Jevgenijem Pejnem, Anatolijem Najmanem, Josifem Brodským, spisovatelem Sergejem Volfem či umělcem Alexandrem Neždanovem. Potom byl povolán do armády a strávil tři roky ve vnitřním vojsku, kde sloužil jako vězeňský strážce v nápravných táborech v Republice Komi (osada Činjavoryk). Podle vzpomínek Brodského se Dovlatov vrátil z armády jako „Tolstý z Krymu, se svazkem povídek a s poněkud omráčeným výrazem ve tváři“. Po návratu z armády nastoupil Dovlatov na fakultu žurnalistiky Leningradské státní univerzity. Pracoval ve studentských novinách Leningradskogo korablestroitělnogo instituta (Leningradského institutu lodního stavitelství) a také jako literární tajemník spisovatelky Very Fjodorovny Panové. Psal povídky a byl pozván do literární skupiny „Gorožaně“ (Měšťané), kterou založili Vladimir R. Maramzin, Igor M. Jefimov, Boris B. Bachtin a Vladimir A. Gubin. Od září 1972 do března 1975 žil v Estonsku. Aby v Tallinnu získal povolení k pobytu, pracoval dva měsíce jako topič v kotelně a zároveň byl zahraničním dopisovatelem novin \"Sovetskaja Estonija\" (Sovětské Estonsko). Později dostal práci v deníku \"Morjak Estonii\" (Estonský námořník), vydávaném institucí „Estonskoje morskoje parochodstvo“ (Estonská paroplavební společnost), kde měl funkci odpovědného tajemníka. Byl také zahraničním spolupracovníkem městských novin \"Večernij Tallin\" (Večerní Tallinn) a v létě 1972 tam získal místo redaktora zpravodajské rubriky. V povídkách, které vyšly v knize \"Kompromiss\" (Kompromis), čerpá Dovlatov příběhy ze své novinářské praxe a také popisuje práci redakce a životní příběhy svých kolegů. Dovlatov si také v létě přivydělával jako průvodce v puškinské památkové rezervaci u Pskova (Michajlovskoje). V roce 1975 se vrátil do Leningradu, kde pracoval v časopise pro mládež \"Kosťor\" (Táborák) a pokračoval v psaní povídek, ale nakladatelé i časopisy jeho díla odmítali. Pouze jeho povídka „Intervju“ (Rozhovor) byla v roce 1974 otištěna v časopise \"Junosť\" (Mládí). Náklad jeho první knihy \"Pjať uglov\" (Pět úhlů) ve vydavatelství Eesti Raamat byl na příkaz KGB zničen. Publikoval tedy v samizdatu a také v emigrantských časopisech \"Kontinent\" a \"Vremja i my\" (Čas a my), za což byl vyloučen ze sovětského svazu novinářů. V roce 1978 Dovlatov kvůli pronásledování státní mocí emigroval spolu se svou ženou, dcerou a matkou ze SSSR a usadil se v New Yorku, kde se stal hlavním redaktorem týdeníku \"Novyj Amerikanec\" (Nový Američan). Členy jeho redakční rady byli například Boris Metter, Alexandr Genis, Pjotr Vajl, Nina Alobertová (baletní a divadelní fotografka a autorka mnohých Dovlatovových fotografií), básník a esejista Grigorij Ryskin a další. Noviny si mezi emigranty brzy získaly značnou oblibu a i Dovlatovovy knihy začaly vycházet jedna za druhou. V polovině 80. let už byl známým spisovatelem a jeho povídky vycházely v prestižních časopisech jako \"Partisan Review\" a \"The New Yorker\". Sergej Dovlatov zemřel 24. srpna 1990 v New Yorku na srdeční selhání. Je pohřbený v arménské části židovského hřbitova Mount Hebron v newyorské čtvrti Queens.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Za dvanáct let emigrace vyšlo Dovlatovi v Evropě a USA dvanáct knih. V SSSR jej znali ze samizdatových vydání a z autorského vysílání na rádiu Svobodná Evropa. Po jeho smrti a pádu SSSR začaly vycházet početné sbírky jeho povídek i v Rusku. Dovlatov nepovoloval nová vydání knih, které vyšly v SSSR do roku 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Korespondence Dovlatova a Jefimova.", "content": "V roce 2001 vydalo nakladatelství Zacharov knihu \"Sergej Dovlatov – Igor Jefimov. Epistoljarnyj roman\" (Román v dopisech). Kniha zachycuje korespondenci mezi Dovlatovem a Jefimovem mezi léty 1979 a 1989. Několik nakladatelství, na která se Jefimov s nabídkou vydání této knihy obrátil, ho z důvodu autorských práv odmítla. Dovlatov sám byl proti publikování svých dopisů, o čemž se zmiňuje i v jednom z dopisů Jefimovi. Dovlatovova rodina, především jeho žena Jelena Dovlatová, která je majitelkou autorských práv ke všemu, co kdy napsal, v souladu s jeho závětí také protestovala proti vydání jeho dopisů. Nakladatelství Zacharova své rozhodnutí korespondenci vydat odůvodňovalo tím, že odpovědnost nakladatele před čtenářem je větší, než jeho odpovědnost před rodinou Dovlatových. Jeleně Dovlatové a její dceři Katerině se nicméně podařilo prokázat před ruským soudem svoje právo na korespondenci a dosáhnout zákazu vydání knihy – rok poté, co se celý náklad 15 000 exemplářů prodal. Soud nevyhověl požadavku Jeleny Dovlatové, aby byly všechny vydané knihy zničeny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergej Dovlatov (celým jménem Sergej Donatovič Dovlatov-Mečik, rusky Сергей Донатович Довлатов-Мечик; 3. září 1941, Ufa, Baškortostán, SSSR – 24. srpna 1990, New York, USA) byl ruský židovský, spisovatel a novinář.", "tgt_summary": "Sergei Donatovich Dovlatov-Mechik (; September 3, 1941 – August 24, 1990) was a Soviet journalist and writer. Internationally, he is one of the most popular Russian writers of the late 20th century.", "id": 559038} {"src_title": "Markus Persson", "tgt_title": "Markus Persson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Persson začal s programováním na domácím počítači Commodore 128 ve věku sedmi let pomocí počítačového magazínu, který poté začali předplácet. Více než čtyři roky (do roku 2009) působil jako profesionální herní vývojář na King.com. Poté pracoval jako programátor pro Jalbum. Je také jedním ze zakladatelů Wurm Online. Mimo své hlavní zaměstnání vyvíjel hry pro různé soutěže - například \"Left 4k Dead\" a \"Mega 4 Man\" pro Java 4K Game Programming Contest. Další hry, na kterých se podílel, jsou například Scrolls a Breaking the Tower. Od roku 2011 byl ženatý, se svou manželkou žil ve Stockholmu, 15. srpna 2012 se rozvedli a nyní je svobodný. 19. října 2014 opustil Mojang, který prodal Microsoftu za cenu 2.5 miliardy dolarů, protože nečekal takový úspěch Minecraftu a nechtěl mít zodpovědnost za tak velký projekt a firmu. Teď se věnuje malým věcem a experimentům.", "section_level": 1}, {"title": "Hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Minecraft.", "content": "Personovým nejznámějším výtvorem je tzv. sandboxová hra Minecraft, jejíž beta verze byla vydána 20. prosince 2010. Hra je velice úspěšná, už i předchozí alpha verze se silně proslavila na internetu. Person dal výpověď ze zaměstnání herního vývojáře, aby se mohl plně věnovat Minecraftu a založil společnost Mojang. Oficiální verze hry Minecraft vyšla 18. listopadu 2011 na Mineconu v Las Vegas. Na začátku roku 2011 Mojang prodal milióntou kopii hry a v prosinci 2011 dosáhl prodej čtyř milionů, později poté 8. dubna 2013 dosáhl Minecraft deseti miliónů prodaných kopií. Dnes již pro Minecraft existují tisícovky modifikací, stovky fór, webů a tisícovky serverů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Markus Alexej Persson, známý pod přezdívkou Notch (* 1. června 1979, Stockholm, Švédsko) je švédský programátor v jazyce C++, ActionScript a Java a zakladatel společnosti Mojang. V roce 2009 vytvořil populární videohru Minecraft.", "tgt_summary": "Markus Alexej Persson (; born 1 June 1979), better known as Notch, is a Swedish video game programmer and designer. He is best known for creating the sandbox video game \"Minecraft\" and for founding the video game company Mojang in 2009. Persson's principal venture for founding Mojang was \"Minecraft\" which gained popularity and support since its tech demo in 2009. Since then, he has gained significant notability within the video game industry, winning multiple awards and establishing relations with the industry's figureheads. He retained his position as the lead designer of \"Minecraft\" until the game's official launch in 2011, after which he transferred creative authority to Jens Bergensten. In November 2014, he left Mojang after its acquisition by Microsoft for $2.5 billion. Microsoft eventually dissociated from Persson following controversial comments regarding topics such as race and gender on his Twitter account.", "id": 1652094} {"src_title": "John Nettles", "tgt_title": "John Nettles", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v obci St Austell v Cornwallu roku 1943. Po narození byl adoptován truhlářem Ericem a jeho manželkou Elsie Nettlesovými. Navštěvoval místní základní školu. Ve věku sedmi let se dozvěděl, že jeho biologická matka byla irská zdravotní sestra římskokatolického vyznání, která během druhé světové války pracovala v Anglii. Po nelegitimním porodu byla hospitalizována v psychiatrické léčebně a zemřela na tuberkulózu ve dvaceti osmi letech. Nettles nikdy nezjistil skutečnou identitu biologického otce, ale získal informaci, že otec měl bratra a dvě sestry. V roce 1962 získal stipendium ke studiu historie a filosofie na southamptonské univerzitě. Zde také poprvé vystoupil jako herec v několika ochotnicky nastudovaných hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "V sezóně 1969-70 hrál repertoár v northcottském divadle v Exeteru a v druhém roce debutoval na filmovém plátně ve snímku \"Ještě jednou\". Následovala postava \"doktora Iana Mackenzieho\" v seriálu \"A Family at War\", kterou ukončil v roce 1972. Objevil se v několika epizodních rolích seriálů \"The Liver Birds\", \"Dickens of London\" či \"Robin of Sherwood\".. V roce 1981 přišla první výrazná příležitost, když získal part \"Jima Bergeraca\" v kriminální dramatické sérii \"Bergerac\", odehrávající se na ostrově Jersey, s celkovým počtem 87 dílů odvysílaných do roku 1991. Po skončení tohoto projektu se na pět sezón stal součástí Královské shakespearovské společnosti, v níž se objevil v divadelních hrách \"Zimní pohádka\", \"Veselé paničky windsorské\", \"Julius Caesar\", \"Richard III.\" a \"The Devil is an Ass\". Roku 1992 si zahrál v díle seriálu \"Boon\" a o rok později pak jako \"Jim Bergerac\" v policejní parodii \"The Detectives\". Roku 1995 byl přizván Brianem True-Mayem, aby se podílel na novém kriminálním seriálu \"Vraždy v Midsomeru\", v němž získal hlavní roli detektiva šéfinspektora Toma Barnabyho. Postava jej proslavila i za hranicemi Spojeného království. V únoru 2009 bylo oznámeno, že po dotočení dvou následujících sérií projekt opustí. Poslední 81. díl \"Fit pro vraždu\" s jeho obsazením, natočený v roce 2010, měl britskou televizní premiéru 2. února 2011 a Prima TV jej odvysílala 11. března téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Další televizní projekty.", "content": "Na počátku roku 2010 dopsal a zpracoval třídílný dokumentární film \"Channel Islands At War\" (Normanské ostrovy ve válce), k 70. výročí nacistické invaze a následné okupace Normanských ostrovů. V reakci obdržel několik výhrůžných dopisů od obyvatel ostrova Jersey, kteří mu vyčítali, že v dokumentu vypadali jako kolaboranti. Na to odpověděl: \"„Neexistoval způsob, kterým byste se vyhli kolaboraci s okupační mocí držící vládu nad civilním obyvatelstvem. Pokud byste nebalancovali při chůzi po laně, zastřelili by vás.“\" Tento postoj podpořili místní historikové a členové Společnosti okupace Normanských ostrovů (Channel Islands Occupation Society).", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Během natáčení seriálu \"Bergerac\" na ostrově Jersey napsal cestovního průvodce \"Bergerac's Jersey\" (BBC Books, 1988; ), který dokumentuje lokace televizního projektu. Následovala kniha \"John Nettles' Jersey: A Personal View of the People and Places\" (BBC Books, 1992; ) o ostrovní krajině, místních osobnostech a historii. V roce 1991 napsal poloautobiografické dílo \"Nudity in a Public Place: Confessions of a Mini Celebrity\" (Robson Books; ), o tom jak se stát „nevraživou milovnicí,“ věnované divačkám seriálu \"Bergerac\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1966 se poprvé oženil s Joyce Nettlesovou, se kterou má dceru Emmu (nar. 1970). K rozvodu došlo roku 1979. Podruhé si vzal v červenci 1995 Cathryn Sealeyovou v Eveshamu, Worcestershire, s níž se seznámil během práce na pantomimě. K roku 2011 žili v Pyworthu, hrabství Devon.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2010 byl oceněn Řádem britského impéria (OBE).", "section_level": 1}], "src_summary": "John Vivian Drummond Nettles, OBE (* 11. října 1943, St Austell, Cornwall) je anglický herec, historik a spisovatel, známý pro ztvárnění hlavních rolí v kriminálních televizních seriálech \"Bergerac\" a \"Vraždy v Midsomeru\".", "tgt_summary": "John Vivian Drummond Nettles, OBE (born 11 October 1943) is a British actor and writer. He is best known for playing the lead roles in the long-running television series \"Bergerac\" and \"Midsomer Murders\".", "id": 1146299} {"src_title": "Alex Van Halen", "tgt_title": "Alex Van Halen", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alex se narodil v Amsterdamu. Jeho otec Jan byl výborný jazzový saxofonista a klarinetista. Jeho matka Eugenia je z Indonésie. Jeho rodina se v roce 1962 přestěhovala do Pasadeny v Kalifornii. Přestože Alex je profesionální bubeník, hudební aspirace začal na kytaře a jeho bratr Eddie začal s bicími. Když Eddie slyšel jak Alex výborně zahrál bicí sólo v písni \"Wipe Out\" od skupiny The Surfaris rozhodl se, že se začne učit na elektrickou kytaru. V roce 1971 odmaturoval z Pasadenské vysoké školy v Kalifornii. Potom si na krátkou chvíli vzal hodiny hudební teorie , kompozice a aranžování ve škole Passadena City College, kde potkal Davida Leeho Rotha a Michaela Anthonyho. Založili skupinu \"Mammoth\" a Alex spolu s ostatními opustili Passadena City College.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Alex s Eddiem měli několik skupin než založili Van Halen. Jména jejich předchozích kapel byla \"The Broken Off Combs, The Space Brothers a Mammoth Chammoth\". V roce 1972 Alex a Eddie založili skupinu \"Mammoth\" s Markem Stonem jako baskytaristou a Eddiem jako zpěvákem. Kapela si pronajala Davidův Leeův Rothův PA systém pro jejich vystoupení. Po chvíli se Eddie unavil zpíváním a tak se rozhodli, aby Roth vstoupil do kapely a navíc to bylo mnohem levnější. Později v roce 1977 bylo jméno \"Mammoth\" zabráno jinou kapelou, tak jméno \"Mammoth\" nahradili jménem Van Halen a Stone byl nahrazen Michaelem Anthonym.", "section_level": 1}, {"title": "Vzory.", "content": "Alex jako své vzory uvádí rockové bubeníky Johna Bonhama, Gingera Bakera, Keitha Moona, Raye Phillipse a jazzového bubeníka Buddyho Riche, který na něj měl celoživotní vliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexander Arthur \"Alex\" Van Halen (* 8. květen 1953, Amsterdam, Nizozemsko) je nizozemský hudebník, nejvíce známý jako zakládající člen skupiny Van Halen, kterou založil spolu se svým bratrem Eddie Van Halenem. Ve skutečnosti se jeho bratr Eddie učil hrát na bicí, zatímco Alex zkoušel kytaru. Alex strávil hodně času hraním na Eddieho bicí soupravu a po čase se stal mnohem schopnější bubeník než Eddie. V roce 1974 bratři Van Halenovi, David Lee Roth a Michael Anthony založili skupinu, jednoduše nazvanou Van Halen. V roce 1977 byli přijati k Warner Brothers a v roce 1978 vydali své první album. Bratři Van Halenovi jsou jediní dva členové skupiny Van Halen, kteří jsou ve skupině od začátku až dosud.", "tgt_summary": "Alexander Arthur van Halen (; born May 8, 1953 in Amsterdam) is an Dutch-American musician who is the drummer and co-founder of the hard rock band Van Halen. The band was formed in 1974 by Alex Van Halen; his younger brother, Eddie Van Halen; David Lee Roth; and Michael Anthony. Warner Brothers signed the band in 1977, and its debut album was released in 1978. Alex and Eddie Van Halen are the only members of Van Halen who have been in the band throughout its existence.", "id": 1873828} {"src_title": "George de Hevesy", "tgt_title": "George de Hevesy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "George de Hevesy se narodil do bohaté rodiny s židovskými kořeny jako pátý z osmi dětí. Rok studoval chemii na Univerzitě Loránda Eötvöse, poté několik měsíců na Technické univerzitě Berlín a nakonec na Freiburské univerzitě. Zde získal roku 1908 Ph.D. a ještě v témže roce začal pracovat na Spolkové vysoké technické škole v Curychu. V roce 1923 spolu s Dirkem Costerem objevil hafnium (Hf). Mendělejevova periodická tabulka prvků z roku 1869 řadila chemické prvky do logického systému, ale chyběl v ní prvek se 72 protony. Hevesymu došlo, že takový prvek musí existovat. Muzeum v Kodani mu dodalo vzorky hornin k výzkumu. Hevesy pak pomocí rentgenových snímků nový prvek objevil. Začal pracovat na Freiburské univerzitě. Zde začal používat radioaktivní izotopy při studiu metabolických procesů v rostlinách a zvířatech. Když německá armáda vtrhla do Dánska, rozpustil medaile Nobelových cen Maxe von Laua a Jamese Francka v lučavce královské, aby je nacisté neukradli. Roztok pak položil na polici ve své laboratoři na Institutu Nielse Bohra. Po válce se vrátil, našel roztok neporušený a vysrážel z něj zlato zpět. Nobelova společnost pak znovu odlila medaile z původního zlata. V roce 1943 byl kvůli svému židovskému původu nucen odletět do Švédska, kde až do roku 1961 pracoval na Stockholmské univerzitě. Během tohoto pobytu získal Nobelovu cenu za chemii, stal se členem Královské společnosti a získal Copleyho medaili. V roce 1924 se oženil s Piou Riis. Měli spolu jednoho syna a tři dcery. George de Hevesy zemřel ve věku 80 let ve Freiburgu a byl pohřben na místním hřbitově \"Bergäcker\" v místní části Littenweiler. V dubnu 2000 byly jeho ostatky převezeny a pohřbeny na Kerepesi temető v jeho rodné Budapešti. Jeho jméno nese od roku 2001 asteroid hlavního pásu (10444) de Hevesy a v roce 2009 jeho jménem pojmenovala Mezinárodní astronomická unie měsíční kráter Hevesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Charles de Hevesy, \"Georg Karl von Hevesy\", \"Hevesy György Károly\", rodným příjmením \"Bischitz\" (1. srpna 1885 Budapešť – 5. července 1966 Freiburg) byl původem maďarský radiochemik, který v roce 1943 získal Nobelovu cenu za chemii za „práce na využití izotopů jako značkovačů při chemických procesech“.", "tgt_summary": "George Charles de Hevesy (; 1 August 1885 – 5 July 1966) was a Hungarian radiochemist and Nobel Prize in Chemistry laureate, recognized in 1943 for his key role in the development of radioactive tracers to study chemical processes such as in the metabolism of animals. He also co-discovered the element hafnium.", "id": 481387} {"src_title": "Topher Grace", "tgt_title": "Topher Grace", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Grace se narodil v New York City v New Yorku, je synem Pat, asistentky ředitele na New Canaan Country School a Johna Grac. Má sestru Jenny. Vyrostl v Darienu v Connecticutu, kde jeho kamarádky ze školy byly Kate Bosworth a Chloë Sevigny.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Grace byl obsazen do role Eric Forman v seriálu Fox Broadcasting Company \"Zlatá sedmdesátá\", který měl premiéru v roce 1998. V roli se objevoval po dobu 7. sérií, kdy jeho postava byla nahrazena novou postavou Randym Pearsonm (Josh Meyers). Jako host se objevil ve finální epizodě. Ve filmu \"Traffic - nadvláda gangů\" si zahrál studenta. Zahrál si ve filmu \"Dannyho parťáci\" a také v pokračování \"Dannyho parťáci 2\" (2004). Plánoval se také objevit ve třetím pokračování, ale kvůli roli ve filmu \"Spider-Man 3\" musel od plánů upustit. Jako Mike Newell se objevil ve filmu \"Úsměv Mony Lisy.\" V roce 2004 si zahrál roli Roberta Luketice ve filmu \"Rande s celebritou\" a Paula Weitze ve filmu \"V dobré společnosti\", ve které hrál ambiciózního manažera firmy. Ve stejném roce získal cenu National Board of Review Award v kategorii Objev roku. 15. ledna 2005 moderoval pořad \"Saturday Night Live\". V roce 2007 měl premiéru film \"Spider-Man 3\". Grace sám byl fanouškem komiksů a v dětském věku četl příběhy Venoma. V roce 2010 se objevil ve filmu \"Na sv. Valentýna\" po boku Ashtona Kutchera, Lei Michele a dalších. Roli Edwina si zahrál ve filmu \"Predátoři\". V roce 2011 si zahrál v retro komedii \"Noc je ještě mladá\" a s Richardem Gerem si zahrál v thrilleru \"Dvojitý agent\". Se Susan Sarandon se objevil ve filmu \"Volání\" (2014). Objevil se také v úspěšném filmu Christophera Nolana \"Interstellar\". Po boku Kristen Stewart a Jesseho Eisenberga se objevil ve filmu \"American Ultra\" (2015).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V lednu 2014 začal chodit s herečkou Ashley Hinshaw a přesně o rok později se zasnoubili. Dvojice se vzala v květnu 2016 poblíž Santa Barbary v Kalifornii. V listopadu 2017 se jim narodila dcera Mabel Jane Grace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Topher Grace, rodným jménem Christopher John Grace (* 19. července 1978, New York, USA) je americký herec, mezi jeho nejznámější role patří účinkování ve filmu \"Spider-Man 3\" nebo ve snímku \"Predátoři\". V televizi úspěšně debutoval v televizním sitcomu \"Zlatá sedmdesátá\", kde posléze vystupoval v letech 1998-2005 jako Eric Forman. Ve filmu pak debutoval ve snímku \"Traffic – nadvláda gangů\" v roce 2000, v roce 2001 účinkoval v prvním díle kriminální trilogie \"Dannyho parťáci\", s Juliíí Robertsovou a Juliíí Stilesouvou o dva roky později hrál ve snímku \"Úsměv Mony Lisy\". V roce 2004 hrál v druhém dílu \"Dannyho parťáků\", v témže roce pak vytvořil hlavní roli mladého ambiciózního marketingového manažera v komedii \"V dobré společnosti\", v roce 2010 se objevil ve svatovalentýnské komedii režiséra Garyho Marshalla \"Na sv. Valentýna\".", "tgt_summary": "Christopher John \"Topher\" Grace ( ; born July 12, 1978) is an American actor. He is known for playing Eric Forman in the Fox sitcom \"That '70s Show\", Eddie Brock / Venom in Sam Raimi's film \"Spider-Man 3\", Pete Monash in \"Win a Date with Tad Hamilton!\", Carter Duryea in \"In Good Company\", Edwin in \"Predators\", Getty in \"Interstellar\", Adrian Yates in \"American Ultra\", and David Duke in Spike Lee's film \"BlacKkKlansman\". His other film roles include \"Traffic\", \"Mona Lisa Smile\", \"Valentine's Day\", \"Take Me Home Tonight\", \"The Big Wedding\", \"War Machine\" and \"Breakthrough\".", "id": 1657766} {"src_title": "Ostružiník moruška", "tgt_title": "Rubus chamaemorus", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Ostružiník moruška má v češtině celou řadu pojmenování i přes to, že se nejedná o široce rozšířený druh. V literatuře se tak objevují následující jména: \"maliník nízký\" (Presl, 1819), \"malinník moroška\" (Presl, 1846), \"ostružinník nízký\" (Čelakovský, 1879), či \"moruška krkonošská\" (Slavík 1995). Druhové jméno moruška odkazuje na jistou podobnost plodu s moruší, plodem morušovníku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bylina dorůstá výšky pouze 5 až 25 centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Květenství.", "content": "Bylina je zakončena jediným květem bílé barvy, který po odkvetení se mění na žlutooranžový až načervenalý plod. Moruška je dvoudomý druh a květy jsou tudíž jednopohlavné, kdy ze samičích květů se později vyvíjí souplodí tvořené malým počtem velkých peckoviček. Ze začátku je souplodí zelené, následně červená a po dozrání má charakteristickou žlutooranžovou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostružiník moruška obývá celou subarktickou oblast na severní polokouli, kde se vyskytuje převážně v oblastech s vysokou vlhkostí půdy a kyselým podložím o pH v rozmezí 3,5 až 5. Často se nachází v oblastech rašelinišť, světlejších lesů a tundrových keříkových porostů. Na území Evropy se s moruškou můžeme setkat v celé Skandinávii, v severní částí Pobaltí a evropského Ruska. Jako glaciální relikt zasahuje i do jižnějších částí Evropy. Vzácně se vyskytuje také v údolí řeky Vezera a Labe v Německu, kde se řadí mezi chráněné rostliny.V Asii je hojně rozšířena v prostoru celé Sibiře až po Tichý oceán a dále pak v oblastech severní Ameriky na většině území Kanady, Aljašky, v oblasti severní Minnesoty, New Hampshire, Maine a malá populace se vyskytuje taktéž v oblasti Long Islandu v New Yorku. Moruška je schopna odolávat teplotám klesajícím pod −40 °C, ale je velice citlivá na přítomnost soli a sucha.", "section_level": 1}, {"title": "V České republice.", "content": "Na území České republiky se ostružiník moruška vyskytuje jako glaciální relikt, tedy chladnomilný druh, který zde býval v době rozsáhlejšího zalednění hojnější, ale který se po ústupu zalednění a zvýšení teplot začal vytrácet. K roku 2011 se na území státu vyskytuje na několika hřebenových lokalitách v Krkonoších, kde roste na rašeliništích a zrašelinělých kosodřevinách. Svým výskytem se tyto lokality řadí mezi jedny z nejjižnějších míst, kde moruška roste. Nachází se až 600 km daleko od oblastí souvislejšího výskytu v severnějších oblastech. V České republice je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy v rámci Červeného seznamu a zákonem chráněna jako silně ohrožený druh. Nejhojnější výskyt je zaznamenán na Pančavské louce. Vlivem vyšších teplot kvete v Krkonoších moruška jen málo a zřídka plodí. V roce 2005 došlo vlivem dlouhé zimy s chladným a relativně vlhkým počátkem léta k tomu, že morušky v Krkonoších vykvetly ve vysokém počtu, načež se následně urodilo i větší množství plodů. Ty byly během léta 2005 sbírány, botanici Správy KRNAP uložili vzorky plodů v genobance Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické vazby.", "content": "Listy ostružníku morušky se stávají potravou pro housenky celé řady motýlů. Můra druhu Coleophora thulea z rodu pouzdrovníčků nemá dokonce žádnou jinou známou potravu než zmiňované listy. Zralé plody se pak stávají potravou pro řadu živočichů z řad savců a ptáků, kteří po pozření souplodí přijímají i semínka. Po strávení dužniny jsou semínka vyloučena trávicím traktem, načež dochází k široké distribuci morušky po okolí. Rostlina se úspěšně taktéž rozmnožuje pomocí oddenků, které v případě oddělení mezi květnem až srpnem úspěšně dorostou do geneticky shodné rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Plody morušky jsou bohatým zdrojem vitamínu C, čehož bylo v minulosti využíváno severskými námořníky na moři jako zdroje vitamínu proti kurdějím. Taktéž se dříve ve Skandinávii používalo čajového výtažku z listů proti urologickým potížím. V současnosti existuje řada způsobů, jak jsou plody morušky konzumovány, od pojídání za syrova (typická hořká chuť) přes smíchání plodů morušek s cukrem, jako zavařeniny nebo i pojídání morušek společně s domácím sýrem tzv. leipäjuusto (tento způsob je rozšířen převážně ve Finsku). V restauracích je možné se s plody setkat v předkrmech, hlavních jídlech i dezertech. Ve Švédsku se morušky či marmelády z nich používají jako poleva na zmrzlinu, tousty či vafle. Z morušek se dále vyrábějí nápoje, jako jsou džusy a likéry jako například finský Lakkalikööri charakteristický vysokým obsahem cukru. Dogfish Head Brewery z morušky vaří i pivo a v Kanadě se z nich připravuje víno.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Vzhledem k tomu, že moruška je primárně divoká rostlina, jejíž plody se získávají ručním sběrem v přírodním prostředí, je poměrně vysoká cena za kilogram plodů (v roce 2005 se pohybovala okolo 10 eur za kilogram), objevily se snahy o kultivaci rostliny. Od 90. let 20. století se tak moruška stala předmětem výzkumu „Northernberries“, ve kterém se norská vláda ve spolupráci se švédskou, skotskou a finskou stranou pokoušejí dosáhnout kultivace této rostliny i pro zemědělské pěstování. Od roku 2002 byly následně vhodné kultivary dostupné rolníkům (samčí \"Apolto\" a dvojice samičích \"Fjellgull\" a \"Fjordgull\"). Důvodem snahy je nabídnout severským pěstitelům alternativu k několika druhům plodin, které v severských šířkách mohou růst. Norsko ročně importuje 200 až 300 tun plodů morušky z Finska.", "section_level": 2}, {"title": "Numismatika.", "content": "Ostružiník moruška je ústředním symbolem zadní strany dvoueurových mincí vydávaných Finskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostružiník moruška (\"Rubus chamaemorus\") je malá vytrvalá listnatá opadavá bylina patřící do skupiny ostružiníků, která má jedlé žlutooranžové až načervenalé plody. Dorůstá pouze nízké výšky pohybující se mezi 5 až 25 centimetrů a oproti známějším zástupcům skupiny ostružníků nemá trny. V severských podmínkách se jedná o významný zdroj vitaminu C, pročež je moruška hojně sbírána a používána pro výrobu celé řady pokrmů a nápojů. Moruška je též konzumována zvířaty, například ptactvem. Bylina reprezentuje charakteristický severský druh, který roste v subarktických oblastech severní polokoule v oblastech rašelinišť, lesích a nebo v tundrových porostech. Lokality, které obývá, musí být vlhké s kyselou půdou. V současnosti roste jako postglaciální relikt i na území České republiky na několika stanovištích v Krkonoších; jedná se o jeden z nejjižnějších výskytů v Evropě vůbec. V České republice se tak řadí mezi kriticky ohrožené druhy v Červeném seznamu, nicméně tento stupeň ohrožení neplatí v severnějších státech.", "tgt_summary": "Rubus chamaemorus is a rhizomatous herb native to cool temperate regions, alpine and arctic tundra and boreal forest, producing amber-colored edible fruit similar to the blackberry. English common names include cloudberry, nordic berry, bakeapple (in Newfoundland and Labrador), knotberry and knoutberry (in England), aqpik or low-bush salmonberry (in Alaska – not to be confused with salmonberry, \"Rubus spectabilis\"), and averin or evron (in Scotland).", "id": 1368914} {"src_title": "Jan Cicero Braniborský", "tgt_title": "John Cicero, Elector of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jan se narodil jako nejstarší syn braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla (1414–1486) a jeho první manželky Markéty Bádenské (1431–1457). Princ žil do svých dvanácti let na franských sídlech rodiny a v roce 1466 ho jeho strýc, braniborský kurfiřt Fridrich II. Braniborský odvezl jako svého předpokládaného dědice do Braniborského markrabství. Účastnil se v roce 1468 války proti Pomořansku a doprovázel svého strýce na jednání s uherským králem Matyášem Korvínem. Otec v roce 1473 ustanovil Jana, který pro svou velkou výřečnost a znalost latiny dostal přízvisko \"Cicero\", regentem Braniborského markrabství. Albrecht sám pak zůstal, stejně jako jeho předchůdci, na jižnějších kmenových sídlech markraběcího domu ve Frankách. Pro své mládí však byl Jan do roku 1476 zastupován biskupem Fridrichem von Lebus. Po smrti svého otce v roce 1486 se stal Jan Cicero jako jeho následník braniborským kurfiřtem. Franské državy Albrecht Achilles zajistil zákonem Janovu mladšímu bratrovi. Potvrdil privilegia dvojměstí Berlín-Cölln a určil je za trvalou rezidenci. V tomto aktu lze spatřovat vznik Berlína jako hlavního města. V roce 1488 zavedl Jan Cicero daň z piva. To byl precedens pro princip nepřímé daně. Ve Staré marce došlo kvůli této dani k povstání, které Jan tvrdě potlačil. Již v době, kdy byl regentem, začala vypořádání a Pomořanským vévodstvím a Hlohovským knížectvím a městy Staré marky. Chytrou diplomacií získal kurfiřt kraj Zossen a nabyl budoucího práva k nástupnictví v Pomořansku. V roce 1499 zemřel Jan Cicero, který trpěl silnou otylostí, na hradě Arneburg na vodnatelnost (dědičnou chorobu Hohenzollernů). Kurfiřtskou hodnost po něm zdědil jeho syn Jáchym I. Braniborský. Jako první hohenzollernský kurfiřt našel Jan Cicero místo posledního odpočinku ve Staré marce - byl pochován v klášteře Lehnin. Na popud jeho vnuka Jáchyma II. byly jeho ostatky i s epitafem od sochaře Hanse Vischera převezeny do berlínského dómu.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "25. srpna roku 1476 se v Berlíně oženil s Markétou Saskou, dcerou saského vévody Viléma III. Svatba musela být pro Janovu peněžní tíseň odložena. Z manželství se narodilo sedm dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Cicero Braniborský (2. srpna 1455, Ansbach – 9. ledna 1499, Arneburg/Stará marka) byl čtvrtý kurfiřt Braniborského markrabství z dynastie Hohenzollernů.", "tgt_summary": "John II (; 2 August 1455 – 9 January 1499) was Elector of Brandenburg from 1486 until his death, the fourth of the House of Hohenzollern. After his death he received the posthumous cognomen Cicero, after the Roman orator of the same name, but the elector's eloquence and interest in the arts is debatable.", "id": 148794} {"src_title": "SS Laurentic (1927)", "tgt_title": "SS Laurentic (1927)", "src_document": [{"title": "Služba pro White Star Line.", "content": "\"Laurentic\" byl vybudován v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu pod číslem trupu 470. Loď spuštěná na vodu 16. června 1927 byla poslední lodí White Star Line poháněná uhlím dvěma pístovími parními stroji a jednou parní turbínou. Dokončen byl 1. listopadu 1927. 12. listopadu vyplul na svou první plavbu z Liverpoolu do Halifaxu a poté do New Yorku. Od 27. dubna 1928 sloužil na lince Liverpool - Montreal, kde zůstal až do konce své civilní služby. V lednu 1931 měl být přemístěn na linky ve Středozemním moři, ale kvůli hospodářské krizi se to ukázalo jako nevýnosné, čímž tam \"Laurentic\" přenechal potenciální cestující \"Homeriku\". Během své služby \"Laurentic\" dvakrát kolidoval. Poprvé 3. října 1932 s lodí \"Lurigethen\", kdy obě lodě vyvázly bez vážných poškození. Podruhé 18. srpna 1935 s lodí \"Napier Star\" společnosti Blue Star Line, kdy zemřelo 6 členů posádky \"Laurentiku\".", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská služba a potopení.", "content": "Sloučení White Star Line s Cunard Line nemělo samo o sobě na osud lodi vliv. V prosinci 1935 byl ukotven a příští září sloužil jako transportní loď pro Palestinu. Pro Cunard-White Star vykonal poslední plavbu v prosinci 1936. V roce 1937 se účastnil námořní přehlídky, kdy převážel hosty vlády. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 byl zabaven Royal Navy a přestavěn na pomocný křižník pod jménem HMS \"Laurentic\". 3. listopadu 1940 byl povolán na pomoc lodi torpédované německou ponorkou. Po příjezdu byl dvakrát torpédován ponorkou U-99 pod velením Otty Kretschmera, ale torpéda minula. \"Laurentic\" odpověděl, ale po 4 hodinách bitvy ho zasáhla dvě torpéda do dna se ztrátou 49 životů z 416 lidí na palubě.", "section_level": 1}], "src_summary": "SS \"Laurentic\" byl parník vybudovaný v roce 1927 v loděnicích Harland & Wolff pro White Star Line. Sloužil od roku 1927 do roku 1936 a během té doby ho potkaly dvě kolize. Poté byl přestavěn na pomocný křižník, aby sloužil pro Royal Navy ve druhé světové válce. \"Laurentic\" byl torpédován německou ponorkou U-99 3. listopadu 1940 poblíž Irska, ale udržel se na hladině. Zasáhly ho ale ještě další dvě torpéda, jejichž následky se parník potopil se ztrátou 49 životů. Byl už druhou lodí White Star Line tohoto jména. První \"Laurentic\" potkal podobný osud během první světové války.", "tgt_summary": "The second SS \"Laurentic\" was an 18,724-ton ocean liner built in 1927 by Harland and Wolff, Belfast, for the White Star Line. She served on the Canadian route from 1927 to 1936. After the merger of the White Star Line with Cunard Line, the ship was mainly used for cruise service. After December 1935, however, she was laid up unused in Liverpool. In August 1939, she was requisitioned and converted into an auxiliary cruiser for the Royal Navy for service in the Second World War. The \"Laurentic\" was torpedoed by the on 3 November 1940 off Bloody Foreland, County Donegal, Ireland during a rescue mission for another ship that had been torpedoed and sunk, but she remained afloat. After two more torpedoes smashed into the \"Laurentic\", she foundered, taking the lives of 49 people.", "id": 448895} {"src_title": "Aokigahara", "tgt_title": "Aokigahara", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do roku 1960 se jednalo jen o obyčejný les. V tomto roce ale spisovatel Seicho Matsumoto vydal román, v němž popisuje, jak lidé na toto místo odcházejí zemřít. To nastartovalo vlnu sebevražedných pokusů na tomto místě, kterým se japonské úřady snažily zabránit, nicméně odlehlý les o rozloze přibližně 35 km² nebyly schopny policejní složky účinně hlídat. Proto jim na přístupových cestách pomáhají speciální hlídky a všude v lese visí cedule povzbuzující k životu a telefonní čísla na psychology. Les se kvůli těmto skutečnostem celosvětově proslavil, jeho věhlas ještě prohloubil geolog Azusa Hayano, který o něm natočil krátký film. Jmenuje se příznačně: \"Aokigahara - les sebevrahů\".", "section_level": 1}, {"title": "Sebevraždy.", "content": "Les Aokigahara je po mostě Golden Gate druhým nejoblíbenějším cílem sebevrahů. Statistiky se liší, ale do roku 1988 zde bylo ročně zaznamenáno kolem třiceti sebevražd. V roce 2003 zde bylo nalezeno 105 těl a byl tak překonán rekord sedmdesáti osmi těl za rok v roce 2002. V roce 2010 bylo odhadnuto, že se zde pokusilo o sebevraždu 200 lidí, z čehož 50 lidí sebevraždu skutečně spáchalo.v roce 1990 zde bylo nalezeno 102 obětí. Sebevražd přibývá v březnu, v době daňových přiznání. Od roku 2011 je nejčastějším způsobem sebevraždy oběšení nebo spolykání prášků. V posledních letech místní úřady přestaly zveřejňovat statistiky a čísla, aby tak lesu snížily spojitost se sebevraždami. Vysoká míra sebevražd vedla úřady k tomu, aby ke vstupu do lesa umístily ceduli, která lidi vyzývá, aby vyhledali odbornou pomoc. Roční hledání těl jsou prováděna policií, dobrovolníky a novináři od roku 1970. Říká se, že za popularitu les vděčí románu Kuroi Jukai (Black Sea of Trees) od spisovatele Seichō Matsumoto z roku 1960. Nicméně historie lesa Aokigahara předchází vydání románu a místo bylo se smrtí spojováno už dávno předtím.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "\"Les sebevrahů\" najdeme v oblasti Minamitsuro na úpatí hory Fudži. Nejbližším orientačním bodem je jezero Šódži, jedno z pěti jezer v okolí hory. Nebezpečí lze spatřit v tom, že se les nachází nedaleko významných silnic směřujících do velkých měst Tokio a Jokohama.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Les byl inspirací pro vznik několika filmů, včetně japonského dramatu \"Aokigahara\" (2012), amerického dramatu \"The Sea of Trees\" (2015) a amerického hororu \"Les sebevrahů\" (2016). Velšský hudebník a skladatel John Cale se lesem inspiroval k napsání písně „Nookie Wood“ ze svého alba \"Shifty Adventures in Nookie Wood\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Aokigahara (japonsky 青木ヶ原) je les na severozápadním úpatí hory Fudži v Japonsku. Les má historickou spojitost s démony z japonské mytologie a je velmi oblíbeným cílem sebevrahů. Jen v roce 2002 bylo zaznamenáno 78 sebevražd, což les činí druhým místem s největším počtem sebevražd hned po Golden Gate Bridge v Kalifornii. Od roku 1970 pročesává každoročně les speciální jednotka hledající těla sebevrahů. Ty pak tito lidé z řad dobrovolníků pomohou i pohřbít. Místo si tím vysloužilo přezdívku \"les sebevrahů\". Stala se z něj turistická atrakce, do níž lidé nanosili kostry uhynulých zvířat či panenky bez hlav a další předměty, které mají nahánět návštěvníkům hrůzu. Nejvíce mrtvých tradičně bývá v březnu v období podávání přiznání.", "tgt_summary": ", also known as the , is a forest on the northwestern flank of Japan's Mount Fuji, thriving on of hardened lava laid down by the last major eruption of Mount Fuji in 864 CE. The western edge of Aokigahara, where there are several caves that fill with ice in winter, is a popular destination for tourists and school trips. Parts of Aokigahara are very dense, and the porous lava absorbs sound, helping to provide visitors with a sense of solitude. The forest has a historical reputation as a home to \"yūrei\": ghosts of the dead in Japanese mythology. In recent years, Aokigahara has become known as \"the Suicide Forest\", one of the world's most-used suicide sites; signs at the head of some trails urge suicidal visitors to think of their families and contact a suicide prevention association.", "id": 49580} {"src_title": "Harold v Itálii", "tgt_title": "Harold en Italie", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj předcházející symfonii.", "content": "Od samotného názvu symfonie lze poznat úmysl skladatele. Chce vyjádřit dojmy, jakými asi působila nádherná příroda na Haroldovu povahu. Harold je zde vylíčen jako poutník, jenž prochází kouzelným okolím; je naplněn palčivou bolestí, neblahou náladou, jejímž typem se stal v literatuře \"Byron\", který mimo jiné Berlioze inspiroval svým dílem \"„Childe Harold's Pilgrimage“\". Děj zde líčí silnou a bezprostředně nevyléčitelnou bezútěšnost, vyprahlost všech zdrojů radosti, k ironisujícímu zoufalství až k zřeknutí všech duševních hnutí, po nichž Harold horoucně toužil a jež hledal.", "section_level": 2}, {"title": "1. věta: Harold v horách – scény těžkomyslnosti, štěstí, rozkoše.", "content": "První fugatové téma zachycuje Haroldovy pocity – chtěl by zaniknout v přírodě, rozplynout se, chtěl by zachytit bezprostředním citem celou soustavu abstraktních myšlenek, chtěl by ji sevřít v nekonečné oslavě. Je obklopen scenérií kouzelné krajiny a ta na něj bezpochyby doléhá.", "section_level": 2}, {"title": "2. věta: Pochod a večerní modlitba poutníků.", "content": "Rytmus tohoto pochodu představuje periodický návrat hlasů poutníků, zpívající žalmy a přednášející modlitby. Harold je nechá mlčky jít kolem a naslouchá jim. Skladatel necharakterizuje poutníky nějak zvlášť zdůrazněnou pietou. Putují kolem jako prostí venkované, kteří plní posvátné zvyky bez jakéhokoli patosu.", "section_level": 2}, {"title": "3.věta: Serenáda horala v Abruzzách pro milenku.", "content": "V této části je Harold svědkem milostné scény, jako byl předtím svědkem scény náboženské. Hned od začátku nás tato část uchvacuje nádherným, živě rytmisovaným scherzettem, které přináší serenádu. Ožívá zde žertovné šelmovství, kratochvilná veselost a kypivý sdílný humor.", "section_level": 2}, {"title": "4. věta: Orgie banditů – dozvuky předchozí scény.", "content": "Věta začíná motivem orgie, který je po značnou dobu přerušován vzpomínkami z předcházejících vět, jež vystupují před Haroldovým duchem, než padne jako kořist za oběť halucinacím, zpola jako výčitky svědomí, zpola jako kajícné myšlenky. Poutník Harold se nachází v jeskyni, obklíčili ho divocí loupežníci, až nakonec zazní nečočekávaně, netušeně, bez přípravy pochod poutníků, které lze považovat za nebeské slitování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Harold v Itálii, čtyřvětá symfonie pro sólovou violu (op. 16) v originále \"Harold en Italie, Symphonie en quatre parties avec un alto principal \" je druhá symfonie francouzského skladatele Hectora Berlioze z roku 1834.", "tgt_summary": "Harold en Italie, Symphonie en quatre parties avec un alto principal (English: Harold in Italy, Symphony in Four Parts with Viola Obbligato), Op. 16, H. 68, a symphony with solo viola by Hector Berlioz, written in 1834.", "id": 284709} {"src_title": "Nikolaj Judenič", "tgt_title": "Nikolai Yudenich", "src_document": [{"title": "Mládí a vojenská kariéra.", "content": "Judenič se narodil v Moskvě, kde pracoval jeho otec jako úředník. Vystudoval v roce 1881 Alexandrovskou vysokou vojenskou školu a posléze Akademii generálního štábu v roce 1887. Působil jako člen imperiální gardy v Litvě do prosince 1890. V lednu 1892 byl převelen do Turkestánu a byl povýšen na poručíka. V roce 1902 byl Judenič jmenován velitelem 18. pěšího pluku, s níž bojoval ve válce s Japonskem. Ve válce byl dvakrát raněn a na jejím konci byl povýšen na generála. Od roku 1907 sloužil Judenič jako proviantní důstojník na generálním štábu kavkazského vojenského okruhu.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Během války byl velitelem ruských vojsk na Kavkaze, kde vybojoval několik obdivuhodných vítězství nad vojsky tureckého velitele Envera Paši. Zvítězil postupně v bitvě u Sarikamiše, bitvě o Erzurum, dobyl město Trabzon a porazil Turky v bitvě o Erzicanan. Velké úspěchy ruské armády také díky podpoře místních Arménů vedly od roku 1915 k arménské genocidě. Po únorové revoluci byl Judenič na přímý rozkaz vůdce prozatímní vlády Alexandra Kerenského odvolán a předčasně penzionován. Byl dopraven z Tbilisi do Petrohradu, kde podporoval Kornilovův puč.", "section_level": 1}, {"title": "Ruská občanská válka.", "content": "Po říjnové revoluci utekl do Finska a zapojil do budování bělogvardějských armád. Na jaře 1919 se setkal ve Stockholmu s americkými a britskými diplomaty a dojednal s nimi omezenou podporu Američanů a Britů v boji proti bolševikům. V červnu 1919 navázal kontakt s admirálem Kolčakem, který založil v Omsku všeruskou vládu a vedl ozbrojený odpor proti bolševikům na Sibiři. Generál Judenič dostal volnou ruku v boji při Baltském moři a severozápadním Rusku a potřebné finanční prostředky. Následně se přesunul do Talinu a setkal se s generálem Rodzjankem, který vedl bělogvardějskou Severní armádu. Oba se shodli, že jejich hlavním cílem bude dobýt Petrohrad a že jejich vojsko bude formálně pod hlavičkou estonské armády. V srpnu 1919 pod tlakem britské vlády a svého klíčového spojence Estonska musel vytvořit protirevoluční \"Severozápadní vládu\", která se skládala z monarchistů, socialistů a menševiků. Následující dva měsíce strávil výcvikem své armády. V září 1919 mu byla k dispozici dobře vycvičená armáda o počtu 17 000 mužů s 53 děly a 6 tanky.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Petrohrad.", "content": "V říjnu 1919 se vrhla jeho armáda na Petrohrad. Město bylo v té době jen lehce bráněno, protože Rudou armádu zaměstnával boj na jiných frontách (především na Sibiři a Ukrajině). Judeničův přítel z carské armády finský generál Mannerheim naléhal na finskou vládu, aby se k útoku připojila. Finská vláda, ale podmínila účast svých vojsk v útoku na Petrohrad potvrzením nezávislosti Finska bělogvardějci. Admirál Kolčak, který byl hlavou bělogvardějců, ale tak nehodlal učinit, a tak byla Mannerheimova prosba odmítnuta. Severozápadní armáda zatím dobyla Kingisepp a Gatčinu, ale nepodařilo se jí přerušit vlakové spojení mezi Moskvou a Petrohradem. Bolševici tak mohli poslat do města početné posily. Ty zastavily postup Severozápadní armády na konci října 1919 a v listopadu 1919 byli už značně demoralizovaní bělogvardějci zatlačeni zpátky na území Estonska. Vrchní velení estonské armády, díky zápornému vztahu bělogvardějců k nezávislosti nově vzniklých států, zbytky ustupující Judeničovy armády odzbrojili a internovali. V lednu 1920 uzavřelo Estonsko příměří se sovětským Ruskem a bolševici se zavázali uznat estonskou nezávislost. 28. ledna 1920 se Judenič pokusil neúspěšně uprchnout z Estonska s veškerými financemi Severozápadní armády. Byl zadržen generálem Bułak-Bałachowiczem společně s estonskou policií. Při zadržení měl u sebe 227 000 britských liber, 250 000 estonských marek a 110 000 000 finských marek. Peníze byly zabaveny a vyplaceny zbývajícím vojákům Severozápadní armády jako poslední plat. Byl následně uvězněn, ale na nátlak britské vlády byl záhy propuštěn a emigroval do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný život.", "content": "Po válce nehrál žádnou důležitou roli mezi ruskou emigrací. Usídlil se na Francouzské riviéře, kde taky v roce 1933 nedaleko Cannes ve věku 71 let zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Nikolajevič Judenič (; – 5. října 1933) byl ruský generál a jeden z nejúspěšnějších generálů carské armády během první světové války. V letech 1918-1920 bojoval proti bolševikům.", "tgt_summary": "Nikolai Nikolayevich Yudenich ( - October 1933) was a commander of the Russian Imperial Army during World War I. He was a leader of the anti-communist White movement in Northwestern Russia during the Civil War.", "id": 2094864} {"src_title": "Gigi Fernándezová", "tgt_title": "Gigi Fernández", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Během tenisové dráhy se soustředila především na čtyřhru, v níž dosáhla na tzv. \"nekalendářní grandslam\", když v sezóně 1991 vyhrála French Open, Wimbledon a US Open, další rok 1992 triumfovala na úvodním grandslamu Australian Open, čímž zvítězila na čtyřech událostech v řadě, ovšem v rámci dvou sezón. Z celkového počtu sedmnácti Grand Slamů v ženské čtyřhře si jich šest připsala na French Open, pět na US Open, čtyři ve Wimbledonu a dva na Australian Open. V každé sezóně v období 1988–1997, vyjma roku 1989, triumfovala alespoň na jednom grandslamovém turnaji a mezi lety 1992–1994 vždy dokázala vyhrát tři ze čtyřech grandslamů za sebou. Čtrnáct titulů ze sedmnácti získala s běloruskou partnerkou Zverevovou, což z nich činí druhý nejlepší ženský pár v historii otevřené éry grandslamu za dvojicí Martina Navrátilová a Pam Shriverová. Ve smíšené čtyřhře se v roce 1995 probojovala společně s Čechem Cyril Sukem do tří za sebou jdoucích finále na grandslamu – Australian Open, Wimbledonu a US Open. Vždy však vodešli poraženi. Za svou kariéru zvítězila ve čtyřhře na šedesáti devíti turnajích a jako světová jednička byla klasifikována v letech 1991, 1993, 1994 a 1995. Za Spojené státy nastoupila na Letních olympijských hrách 1992 a 1996 do debla, vždy spolu s Mary Joe Fernándezovou (jsou bez příbuzenského vztahu) a na obou událostech soutěž vyhrály. Poprvé ve finále přehrály španělskou dvojici Conchita Martínezová a Arantxa Sánchezová Vicariová, hrající na domácí půdě. Zápasu přihlížel španělský královský pár Juan Carlos I. a královna Sofie a po utkání následovala audience. V Atlantě 1996 ve finále porazily Češky Janu Novotnou s Helenou Sukovou. Dvě zlaté medaile má umístěné na pracovním stole společně automobilovou poznávací značkou, na které stojí „DBL GLD“ \"(double gold, dvakrát zlatá)\". Již v patnácti letech roku 1979 reprezentovala Portoriko na Panamerických hrách, které hostilo hlavní město San Juan. V singlu vybojovala bronzovou medaili. O tři roky později nastoupila na Středoamericko-karibských hrách na Kubě, kde spolu s Marildou Juliáovou zvítězila ve čtyřhře a stříbrnou medaili přivezla z dvouhry. Na Letních olympijských hrách 1984 v Los Angeles, kde byl tenis v roli ukázkového sportu, nastoupila za Portoriko. V roce 1990 byla částí vítězného amerického týmu ve Fed Cupu. Ve dvouhře dosáhla na žebříčku nejvýše na 17. místo. Získala v ní dva tituly. V roce 1994 se probojovala do semifinále Wimbledonu, tehdy jako nejníže postavená semifinalistka vůbec, když byla aktuálně klasifikována až na 99. příčce žebříčku. V letech 1991 a 1994 si zahrála čtvrtfinále US Open. S aktivním hraním skončila v roce 1997. K roku 2011 je nejlepším portorickým tenistou v historii a v roce 1999 byla vyhlášena za \"portorickou sportovkyni století\". Společně s Natašou Zverevovou vstoupila 12. července 2010 do Mezinárodní tenisové síně slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se v hlavním městě San Juanu do rodiny Tuta Fernándeze, místního lékaře. Bratranec José Ferrer byl portorický herec a režisér. S tenisem začala v sedmi letech, na profesionálním okruhu se pohybovala od roku 1983. V sezóně 1982–1983 hrála amatérsky za Clemson University. Po odchodu z profesionálního okruhu WTA roku 1997 se věnuje trénování tenistů. Jejími svěřenkyněmi byly například světové deblové jedničky Rennae Stubbsová, Lisa Raymondová a Samantha Stosurová. Vedla také portorický reprezentační tým a družstvo University of South Florida. Na jihofloridské univerzitě získala v roce 2003 bakalářský titul (B.A.) v oboru psychologie a na Rollins College, Crummer School of Business, pak titul Master of Business Administration. Je matkou dvojčat: Karson Xavier a Madison Jane. Její životní partnerkou je bývalá profesionální golfistka Jane Geddesová. SPolečně žijí ve floridském Lake Mary. Založila společnost \"Baby Goes Pro\", která formou DVD podporuje sportování malých dětí, aktivní přístup k životu a rozvíjí dobré charakterové vlastnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beatriz „Gigi“ Fernándezová (* 22. února 1964 San Juan) je tenisová trenérka a bývalá profesionální tenistka, specialistka na čtyřhru, první portorická sportovkyně, která získala status profesionálky, první Portoričanka (reprezentující Spojené státy), jež se stala olympijskou vítězkou a první portorický tenista uvedený do Mezinárodní tenisové síně slávy. Za svou kariéru vyhrála 17 Grand Slamů ve čtyřhře a jako reprezentantka Spojených států se stala dvojnásobnou olympijskou vítězkou v deblu z LOH 1992 v Barceloně a LOH 1996 v Atlantě. Spolu s Běloruskou Natašou Zverevovou zvítězila v letech 1993 a 1994 na Turnaji mistryň. Na žebříčku WTA byla v březnu 1991 poprvé hodnocena jako světová tenisová jednička ve čtyřhře, ve dvouhře pak nejvýše dosáhla na 17. místo (říjen 1991). Aktivní kariéru ukončila ve třiceti třech letech v roce 1997. Od té doby se věnuje tenisovému trenérství a podnikání.", "tgt_summary": "Beatriz \"Gigi\" Fernández (born February 22, 1964) is a Puerto Rican professional tennis player. She turned professional in 1983 and is the first Puerto-Rican to be inducted into the International Tennis Hall of Fame. Fernández won 17 Grand Slam doubles titles and two Olympic gold medals representing the United States, and reached the world No. 1 ranking in women's doubles. She reached a career-high singles ranking of 17 in 1991. Since retiring from the professional tour in 1997 at the age of 33, Fernández has been a tennis coach and entrepreneur. She now shares her knowledge of doubles with tennis enthusiasts throughout the US by conducting Master Doubles with Gigi Clinics and Doubles Boot Camps.", "id": 1474000} {"src_title": "Kultura kulovitých amfor", "tgt_title": "Globular Amphora culture", "src_document": [{"title": "Vznik a rozšíření.", "content": "Podle T. Wiślańského vznikla kultura kulovitých amfor na základě kontaktů mezi složkami podunajskými, které tvořily epilineární a lengyelské prvky, s megalitickým a mezolitickými skupinami na území dnešního Meklenburska, Braniborska, Pomořan, Velkopolska, Kujav a částečně Mazovska. Nedlouho po svém vzniku vytvořila řadu regionálních skupin, které se šířily jižním, ale i východním směrem a zabraly oblast od Posálí přes Poodří a Povislí až ke střednímu Dněpru. Na jihu zasahovala do Čech, na Moravu, do Malopolska, Haliče a Moldavska, na severu sahala až k Jutskému poloostrovu. Můžeme ji najít na severoněmeckých ostrovech včetně Rujany, v Pomoří a Pobaltských republikách. Vzhledem k tomu, že se kultura kulovitých amfor až na výjimky vyskytuje tam, kde se dříve vyvíjely jednotlivé lokální skupiny kultury nálevkovitých pohárů, domnívají se někteří badatelé, že se kultura kulovitých amfor vyvíjela s přispěním právě této kultury. V Čechách a na Moravě je prvkem nesporně cizorodým a na jejím vývoji v Čechách se podílely dvě větve kultury kulovitých amfor, a to západní a slezská. Západní větev kultury kulovitých amfor postupovala proti proudu Labe ze saského Polabí do severozápadních a středních Čech, slezská větev pronikla do východní části země Poodřím na Opavsko a na Moravu. Nálezy západní skupiny kultury kulovitých amfor máme ve středních, severních, jihozápadních a západních Čechách. Keramiku lidu kultury kulovitých amfor nalézáme v Čechách také na řivnáčských a bošáckých sídlištích. Nálezy z řivnáčských sídlišť mohou dokládat fyzickou přítomnost nositelů kultury kulovitých amfor, ale také importy typického zboží (hlavně keramiky), či jeho imitaci. Slezská větev kultury kulovitých amfor se vyskytuje v českém Slezsku zvláště na Opavsko, na Moravě v okolí Olomoucka a na jevišovických sídlištích na jihozápadní Morava.", "section_level": 1}, {"title": "Sídliště.", "content": "Nálezy kultury kulovitých amfor jsou známy jak z nížinných sídlišť tak i z výšinných opevněných areálů. Lid kultury kulovitých amfor osídloval převážně vhodné polohy k zemědělství blízko vodních toků. Z území Čech známe nemnohé doklady nížinných sídlišť kultury kulovitých amfor, např. Lovosice – Schwarzenberská cihelna, Hrdlovka – Velký fírek, Kopisty, Dolní Zálezly. Z Moravy a Slezska jsou známa nížinná sídliště z Vávrovic, Opavy-Palhance, Kateřinek a Slavonína.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřební ritus.", "content": "Hrobové nálezy KKA jsou dosud známy jen z území Čech. Těla zemřelých byla ukládána do hrobů ve skrčené poloze. V hrobech je uložena většinou jedna kostra vzácněji i více. Není však znám případ samostatného pohřbu ženy nebo dítěte. Na území Čech se nalézají jen ojedinělé pohřby. Předpokládá se že šlo o pohřby náčelníků", "section_level": 1}, {"title": "Pohřebiště.", "content": "V Blšanech na Lounsku byl objeven dvojhrob, ve kterém byl pohřben starý muž ve skrčené poloze na pravém boku. Vedle něj byla kostra malého dítěte uložená ve skrčené poloze na levém boku hlavou obrácenou k muži. U hlavy muže stála amfora a bernburský koflík. Jedna amfora se také nalézala u jeho nohou. V Předměřicích nad Labem ve 2,5 metru hlubokém hrobě ležela na pravém boku skrčená kostra starého muže. Jako milodar byly přiloženy amfora, džbán a čtyři lebky rozprostřené kolem amfory. Dvě patřily starším mužům a dvě starším chlapcům.", "section_level": 2}, {"title": "Periodizace.", "content": "Ve slezské větvi kultury kulovitých amfor jsou rozeznávány nejméně dvě vývojové fáze a to starší bez šňůrové ornamentace a mladší s bohatou šňůrovou ornamentací.", "section_level": 1}, {"title": "Movité artefakty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keramika.", "content": "Podrobněji byla zpracována jen keramika západní větve, keramika slezské větve je velmi torzovitá a její členění zatím nebylo podrobněji zpracováno. Výzdoba se vyskytuje výhradně na hrdle a plecích. Na hrdle má plošný charakter a je tvořena z různých kombinací kolků, vpichů a otisků šňůry tvořící dekory kosočtverců a trojúhelníků. Dekor plecí připomíná třásně, použití výzdobných technik je podobné jako u hrdel nádob. Na užitkových tvarech je výzdoba omezena na pupky, plastické lišty, linie nehtových záseků oddělující hrdlo od plecí. U slezské větve je příznačné bohaté zdobení otisky šňůry. Příznačné jsou různé obloučkovité motivy nebo motiv do sebe vkládaných krokvic. Výjimečně se vyskytuje rytá výzdoba. Amfory Mísy Hrnce Džbány Koflíky Bubny Keramický inventář KKA doplňují: cívka s plnou hřídelí (Opava-Palhanec) a tyčkovitý idol (Opava).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kultura kulovitých amfor je archeologická kultura spadající do středního eneolitu. Podle kalibrovaných radiokarbonových dat je datována do doby mezi léta 3300/3200 až 2900/2800. Kultura kulovitých amfor dostala svůj název podle charakteristického typu keramické nádoby, kterým je amfora s téměř kulovitým či vakovitým tělem, s užším válcovitým hrdlem s 2–8 oušky nacházejícími se pod hrdlem a typickým bohatým zdobením na hrdle a plecích. Jako samostatný kulturní celek byla rozpoznána na konci 19. století. U Česku byla z počátku uváděna jako součást tzv. skupiny nordické a označována za keramiku meklenbursko-braniborskou, vyznačující se právě kulovitými nádobami s válcovitým hrdlem, zdobené vytlačovaným ornamentem, jejíž lid osídloval vrchy a ostrožny nad řekami.", "tgt_summary": "The Globular Amphora culture (GAC, (KAK); ), c. 3400–2800 BC, is an archaeological culture in Central Europe. Marija Gimbutas assumed an Indo-European origin, though this is contradicted by newer genetic studies that show a connection to the earlier wave of Neolithic farmers rather than to invaders from the southern Russian steppes. The GAC preceded the Corded Ware culture in its central area. Somewhat to the south and west, it was bordered by the Baden culture. To the northeast was the Narva culture. It occupied much of the same area as the earlier Funnelbeaker culture. The name was coined by Gustaf Kossinna because of the characteristic pottery, globular-shaped pots with two to four handles.", "id": 1790749} {"src_title": "Ayacucho (Peru)", "tgt_title": "Ayacucho", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stopy lidského osídlení více než 15000 let staré byly nalezeny v místě Pikimachay , asi 25 km severně od Ayacucha. V období let 500-900 n.l. byl region obsazen lidem kultury Huari (Wari), která se stala známou jako první rozpínavé impérium založené v Andách před Inky. Region Ayacucho byl obydlený měnícími se původními kulturami po tisíce let, včetně kultur Wari, Chanka a Nasca před Inky. Město bylo založeno španělským conquistadorem Franciscem Pizarrem 25. dubna 1540 pod názvem San Juan de la Frontera de Huamanga. Kvůli přetrvávajícímu povstání Inků vedenému Inkou Manco proti Španělům se Pizarro rychle snažil zalidnit osadu malým počtem Španělů přivedených z Limy a Cusca. 17. května 1544 získalo královským výnosem město titul La Muy Noble y Leal Ciudad de Huamanga ( nejvznešenější a věrné město Huamanga). Městská hlavní univerzita byla založena 3. července 1677 jako \"Universidad Nacional San Cristóbal de Huamanga\". 15. února 1825 změnil Simon Bolívar název města na Ayacucho. Město je pojmenované podle historické bitvy Ayacucho. K uctění tolika obětí na bojišti občané nazvali místo Ayakuchu, kdy v kečuánštině \"aya\" znamená mrtvý a \"kuchu\" kout, roh. Bitva u Ayacucha byla posledním ozbrojeným střetem mezi španělskými armádami a vlastenci během peruánské války za nezávislost. Bitva proběhla na blízké pampě La Quinua 9. prosince 1824. Vítězstvím vlastenců byla zpečetěna nezávislost Peru a Jižní Ameriky. Po této bitvě bylo La Paz, nyní hlavní město Bolívie, podobně přejmenováno na La Paz de Ayacucho.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika je založená na zemědělské výrobě a lehkém průmyslu, včetně výroby textilního zboží, hrnčířství, koženého zboží a filigránských výrobků (stříbrné šperky). Je to regionální turistický cíl, známý svými 33 kostely, které byly postaveny v koloniální době (nejstarším je \"San Cristobal\" z roku 1540), a blízkým bojištěm La Quinua. V roce 1980 užívala město Světlá stezka (Sendero Luminoso) jako svou základnu pro kampaň proti úplatným peruánským vládám. Kampaň skončila poté, co byl vůdce Abimael Guzmán Reynoso roku 1992 dopaden a uvězněn. Někteří z jeho stoupenci jsou nyní aktivně zapojeni do obchodu s narkotiky či jeho ochrany. Pokud by však sociální problémy zůstaly nezměněné, může dojít k oživení tohoto hnutí. Region Ayacucho je venkovskou oblastí a jednou z nejchudší celé země. Za posledních 15 let života v míru však občané tvrdě pracovali na zlepšení životních podmínek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ayacucho (španělská výslovnost: [aʝaˈkutʃo], Ayacuchu v kečuánštině) je hlavní město provincie Huamanga, departement Ayacucho, stát Peru. Ayacucho je slavné díky svým 33 kostelům, kdy jeden představuje každý rok Ježíšova života. Ve městě se konají velké náboženské oslavy, zvláště během Svatého týdne a Velikonoc. Tyto oslavy zahrnují koňské dostihy s rysy peruánského \"Caballos de Paso\" a tradiční běh býků, známý lokálně jako \"jalatoro\" nebo \"pascuatoro\". \"Jalatoro\" je podobné španělskému \"encierro\" , kromě toho, že býci jsou pod vedením \"morochucos\" (\"kovbojové\" z peruánských And). Jméno města je odvozeno z kečuánského aya (=smrt) a kuchu (=roh, kout), neboť v blízkosti se odehrála významná bitva peruánské války o nezávislost.", "tgt_summary": "Ayacucho (, ) is the capital city of Ayacucho Region and of Huamanga Province, Ayacucho Region, Peru. During the Inca Empire and Viceroyalty of Peru periods the city was known by the name of Huamanga (Quechua: Wamanga), and it continues to be the alternative name of the city. The city's name was officially changed to Ayacucho after a major victory of the revolutionary army led by Bolívar's lieutenants against the royalists. Simón Bolívar issued the decree on February 15, 1825, changing the name from \"Huamanga\" to \"Ayacucho\", referring to a major battle for independence that established once and for all the total independence of the nascent Peruvian Republic, as stated by Bolivar's decree, \"Obtained the victory in... Huamanga, its name must be changed, in a way that perennially reminds those inhabitants the origin of their freedom.\" The name \"Ayacucho\" is derived from the Quechua words \"aya\" (\"death\" or \"soul\") and \"k'uchu\" (\"corner\") in honor of the battle's casualties. Ayacucho is famous for its 33 churches, which represent one for each year of Jesus' life. Ayacucho has large religious celebrations, especially during the Holy Week of Easter. These celebrations include horse races featuring Peruvian Caballos de Paso and the traditional running of the bulls, known locally as the \"jalatoro\" or \"pascuatoro\". The \"jalatoro\" is similar to the Spanish \"encierro\", except that the bulls are led by horses of the Morochucos.", "id": 427015} {"src_title": "Franz Welser-Möst", "tgt_title": "Franz Welser-Möst", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v hornorakouském Linci jako čtvrté dítě lékaře Franze Mösta a političky Marilies Möstové. Rodina byla velmi muzikální. Navštěvoval Hudební gymnázium v Linci, kde si jeho talentu všiml Balduin Sulzer. Ten se stal jeho nejdůležitějším učitelem a podporovatelem. Na gymnáziu studoval hru na housle a kompozici. Protože však při automobilové nehodě v roce 1978 utrpěl těžká zranění, musel se vzdát nadějí na kariéru jako houslista. Věnoval se pak zcela studiu dirigování, které absolvoval v letech 1980–1984 v Mnichově. V roce 1982 se stal vedoucím dirigentem Rakouského orchestru mládeže, kterým zůstal do roku 1985. V roce 1985 přijal umělecké jméno \"Welser-Möst\" podle města Wels, kde vyrůstal. Tento návrh mu dal jeho mentor, německý baron Andreas von Bennigsen (1941–2000), který jej v roce 1986 adoptoval. Později se však rozešli a v roce 1992 se Welserovou-Möstovou ženou (po jejím rozvodu) stala Bennigsenova podstatně mladší manželka Angelika.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "První významný debut Franze Welsera-Mösta jako dirigenta se uskutečnil při Salzburském festivalu (\"Salzburger Festspiele\") v roce 1985. Roku 1990 se stal šéfdirigentem Londýnského symfonického orchestru. Jeho tamní působení, které skončilo v roce 1996, však bylo vnímáno rozporuplně. V letech 1995–2000 byl šéfdirigentem Curyšské opery, kde uvedl 27 nových představení. Od sezóny 2002/2003 se stal šéfdirigentem Clevelandského orchestru, v roce 2008 mu byla smlouva prodloužena do sezóny 2017/2018, později pak do roku 2022. Od roku 2008 až do 5. října 2014 byl rovněž šéfdirigentem Vídeňské státní opery. Odtud odešel sám pro neshody s ředitelem divadla Meyerem, které se týkaly otázek uměleckého zaměření. V letech 2011 a 2013 dirigoval Vídeňské filharmoniky na jejich tradičním novoročním koncertě. Při Salzburském festivalu 2015 řídil Welser-Möst Beethovenovu operu \"Fidelio\" a Straussovo dílo \"Růžový kavalír\". Dne 11. listopadu 2018 vedl Welser-Möst slavnostní koncert Vídeňských filharmoniků na francouzském zámku Versailles u příležitosti 100. výročí uzavření Příměří z Compiègne a tím ukončení první světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Vystoupení v České republice.", "content": "Ve dnech 26.–28. června 2019 dirigoval závěrečný koncert řady B České filharmonie. Na programu byla Symfonie č. 3 D dur D 200 Franze Schuberta a Sinfonia Domestica op. 53 TrV 158 Richarda Strausse.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Od počátků pokládal Franz Welser-Möst za důležité, aby jeho díla byla nahrána. V roce 1996 získal Gramophone Award za nahrávku za 4. symfonii Franze Schmidta. Roku 2007 vydala německá společnost Deutsche Grammophon poprvé komerční nahrávku Welser-Mösta s Cleveland Orchestra – Beethovenovu 9. symfonii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Leopold Maria Möst, známý pod uměleckým jménem Franz Welser-Möst (* 16. srpna 1960 Linec) je rakouský dirigent. Od roku 2002 je šéfdirigentem Cleveland Orchestra ve Spojených státech amerických, kde byl měl působit minimálně do roku 2022. V minulosti řídil také orchestr Vídeňské státní opery, ale 5. října 2014 tuto pozici opustil pro neshody s vedením tohoto operního domu.", "tgt_summary": "Franz Leopold Maria Möst (born 16 August 1960), known professionally as Franz Welser-Möst, is an Austrian conductor. He is currently music director of the Cleveland Orchestra.", "id": 836218} {"src_title": "Musée des monuments français", "tgt_title": "Musée national des Monuments Français", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ústavodárné shromáždění a Národní konvent znárodnily během Francouzské revoluce majetek duchovenstva, krále a emigrantů. Poslanci v roce 1790 rozhodli vytvořit z kláštera malých augustiniánů sklad pro zabavené sochy a náhrobky a do čela instituce byl v roce 1791 jmenován Alexandre Lenoir. 1. září 1795 Alexandre Lenoir otevřel pro veřejnost depozitář, který se 21. října stal Muzeem francouzských památek, které představovalo dějiny francouzského sochařství a Lenoir byl jmenován jeho ředitelem. S návratem monarchie Ludvík XVIII. muzeum v roce 1816 uzavřel a velká část děl byla vrácena původním majitelům. Zbytek byl začleněn v roce 1824 do sbírek Louvru a v roce 1836 do muzea na zámku Versailles. Náhrobky byly přesunuty na hřbitov Père Lachaise (Nicolas Boileau, Jean Mabillon, Héloise a Pierre Abélard). Církevní objekty byly vráceny zpět církvi. V roce 1879 navrhl Eugène Viollet-le-Duc shromáždit zbytky sbírky v paláci Trocadéro, který zůstal prázdný od světové výstavy 1878. Muzeum bylo pro veřejnost otevřeno 28. května 1882, tehdy mělo čtyři výstavní sály. V roce 1886 přibyly další tři a v roce 1889 knihovna a sbírky dokumentů. Palác Trocadéro byl přestavěn na palác Chaillot pro světovou výstavu 1937 a muzeum bylo rozšířeno. Bylo reorganizováno a získalo dnešní název. 23. července 1997 požár zničil část prostor. Palác byl rekonstruován, muzeum bylo znovu otevřeno 15. září 2007 jako součást nově vytvořeného Cité de l'architecture et du patrimoine.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum dnes.", "content": "Muzeum zabírá jedno křídlo Palais de Chaillot a sestává ze tří galerií. Galerii Davioud tvoří galerie odlitků a galerie Carlu. Jsou zde modely moderní a současné architektury. Nástěnné malby a vitráže jsou umístěny na konci galerie moderní a současné architektury a jsou vystaveny ve dvou podlažích. Muzeum doplňuje knihovna a místnosti pro dočasné výstavy.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Sbírka odlitků pochází původně z ateliérů v Louvru, které nechali zhotovit architekt Viollet-le-Duc a spisovatel Prosper Mérimée, předseda výboru pro historické památky. Jsou vyrobeny převážně ze sádry. Sbírky doplnil v roce 1927 kurátor muzea Paul Deschamps, který nechal zhotovit reprodukce nástěnných maleb a vitráží v životní velikosti. Vystavené kopie představují např. portál opatství sv. Fortunáta v Charlieu, portál katedrály v Chartres, hlavní portál opatství Moissac, portál kostela sv. Lazara v Avallonu, fresky z 11. století z katedrály sv. Štěpána v Auxerre, fresky z 12. století z kaple opatství v Saint-Chef, fresky z kupole katedrály sv. Štěpána v Cahors nebo některé vitráže katedrály sv. Štěpána v Sens.", "section_level": 1}], "src_summary": "Musée des monuments français (česky \"Muzeum francouzských památek\") je muzeum v Paříži, které se specializuje na historické památky ve Francii. První muzeum založil archeolog Alexandre Lenoir aby uchoval architektonické dědictví ohrožené během Velké francouzské revoluce. Muzeum obnovil v roce 1879 architekt Eugène Viollet-le-Duc. Muzeum dnes sídlí v Palais de Chaillot a je součástí Cité de l'architecture et du patrimoine. Vlastní významnou sbírku sádrových odlitků, reprodukcí a modelů francouzského architektonického dědictví.", "tgt_summary": "The Musée national des Monuments Français is today a museum of plaster casts of French monuments located in the Palais de Chaillot, 1, place du Trocadéro et du 11 Novembre, Paris, France. It now forms part of the Cité de l'Architecture et du Patrimoine, and is open daily except Tuesday. An admission fee is charged. The collection was a re-founding in plaster of a collection opened in 1795 by Alexandre Lenoir as the Musée des monuments français of actual monuments of French Medieval and Renaissance art, removed from churches and châteaux after the French Revolution. This remained open until the Bourbon Restoration of 1816, and was highly influential on French taste, making the medievalism of the Troubadour style popular, and providing inspiration to its artists.", "id": 174494} {"src_title": "Teeworlds", "tgt_title": "Teeworlds", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Teeworlds jako hra reprezentuje mix klasické na spritech založené střílečky a arkády z éry moderních stříleček. Hra probíhá na dvourozměrných z boku viděných mapách s paralaxním posuvem vrstev. V ovládání využívá klasické FPS prvky pro pohyb a změnu zbraní či míření pomocí myši. Součástí hry je také vystřelovací hák nebo dvojitý skok umožňující lepší manévrování. Zbraně jsou inspirovány hrami jako Quake nebo Unreal Tournament. Po vstupu do hry má hráč k dispozici dvě základní: kladivo a pistolku. Kladivo neobsahuje munici a dává zranění -3, používá se pouze pro boj zblízka. Pistolka je jediná zbraň ve hře, jejíž munice se sama obnovuje, ale dává nejnižší zranění -1. V mapách pak může hráč najít další tři zbraně: brokovnici, granátomet a laser. Brokovnice vystřelí 5 broků s rozptylem, každý brok zraňuje o -1. Granátomet vystřelí nepřímo letící nábojnici která způsobí výbuch při dopadu. Při správném použití může granátomet zvýšit rychlost hráče a používá se i při rocketjumpu. Laser (někdy též puška) byl zaveden ve verzi 0.4.0 a střílí rovný paprsek, který se může odrazit i za roh. Ve hře se nenachází náboje do zbraní, doplnit munici je možné opětovným sebráním příslušné zbraně. Pro obnovu zdraví nebo štítu je možné sbírat srdíčka a štítky, nacházející se na herní mapě. Srdíčka, štítky i zbraně se po sebrání za nějaký čas samy obnoví. Vedle již jmenovaných zbraní se ve hře může nacházet i katana, takzvaná power-up zbraň - má nejdelší čas obnovy a způsobuje největší zranění ze všech zbraní. Její použití je časově omezené a brání hráči v přepínání na jiné zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Herní módy.", "content": "V současné době jsou jedinými oficiálními módy Deathmatch, Team Deathmatch and Capture The Flag. Další oblíbené módy jsou například Blocker, zCatch nebo DDRace.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba uživatelů.", "content": "Teeworlds obsahuje editor map a používá jednoduchý systém obrázků pro většinu grafického obsahu hry. Ten proto může být snadno upraven a rozšířen, ať už jde o drobné změny nebo úpravy samotné hry. Existuje několik komunitou vytvořených modifikací, které se zakládají na klasickém herním serveru Teeworlds. Kód je navržen tak, aby se daly herní módy vytvářet snadnou úpravou serveru bez nutnosti zásahu do herního klienta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teeworlds je svobodná z boku viděná počítačová hra pro více hráčů s otevřeným zdrojovým kódem. Hra má jednoduchou komiksově laděnou grafiku i fyziku. Ovládání je inspirováno převážně žánrem klasických stříleček. Poslední vydaná verze hry s označením 0.6.1 vyšla 31. července 2011 a hra se nadále aktivně vyvíjí. Ve verzi 0.4.0 byla hra i její web přejmenován z původního Teewars na aktuální Teeworlds s odvoláním vývojářů na nespecifikované právní důvody. Hra je stále ve vývoji a přibývají do ní nové prvky. Poslední stabilní i vývojářská verze je dostupná zdarma ke stažení na oficiálním webu. V současné době jsou k dispozici verze pro operační systémy Microsoft Windows, Linux, Mac OS X, AmigaOS 4, MorphOS. V prosinci 2007 byl zdrojový kód hry zpřístupněn v souladu s podmínkami podobnými BSD licenci. S ohledem na financování hardwaru pro běh a hostování serverů přijímají autoři hry dobrovolné příspěvky. Vzhledem k útokům hackerů a spamu se hlavní vývojář, Magnus Auvinen, rozhodl 29. srpna 2010 zastavit oficiální vývoj a podporu Teeworlds. Ten samý den vybral nový tým, sestavený ze spolehlivých dobrovolníků, aby pokračoval ve vývoji a podpoře hry i webu.", "tgt_summary": "Teeworlds is a free, open-source sidescrolling multiplayer shooting game originally created by Swedish developer Magnus Auvinen and now maintained by the community. It features simple cartoon-themed graphics and physics and relies heavily on classic shooter weaponry and gameplay. Currently there are official versions for Microsoft Windows, Linux, Mac OS X and it has been available via digital distributor Steam since 2015. The source code is publicly available on github.", "id": 67714} {"src_title": "Národní les Mount Baker-Snoqualmie", "tgt_title": "Mount Baker–Snoqualmie National Forest", "src_document": [{"title": "Návštěva.", "content": "Les se nachází v okresech Snohomish, Whatcom, Skagit, King, Pierce a Kittitas a jeho celková rozloha činí asi 10 357 km². Les je rozdělen do čtyř správních obvodů, od severu to je obvod Mount Baker se stanicemi v Sedro-Woolley a Glacieru, darringtonský obvod se stanicemi v Darringtonu a Verlotu, skykomishský obvod se stanicí v obci Skykomish a snoqualmijský obvod se stanicemi v North Bendu a Enumclaw. 3,6 milionu obyvatel, což činí asi 62 procent populace státu Washington se nachází do 110 kilometrů od lesa a obyvatelé kanadského okresu Metro Vancouver se také nacházejí blízko severní části lesa. Tento fakt, společně s dobrou přístupností, dělá les druhým nejnavštěvovanějším národním lesem ve Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hory.", "content": "V národním lese se nachází mnoho míst, které jsou významné buď historicky nebo svou malebností. Hory postupně rostou od 1 800 metrů na jihu lesa po 2 400 metrů na severním konci. Metry nad přilehlé hřebeny se zde výší vulkány Mount Baker a Glacier Peak.", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "Les je domovem nejvíce ledovců ze všech národních lesů vyjma těch aljašských. Největší ledovce jsou: Počet ledovců na území lesa se snížilo z 295 v roce 1971 na 287 v roce 1998, za což může jev ustupování ledovců. Lesní ledovce ztratily mezi lety 1984 a 2006 až 40 procent svého objemu kvůli teplému počasí a negativnímu vyvažování přídavnou hmotností. Ledovec \"White Chuck\" na hoře Glacier Peak už nepatří mezi velké ledovce lesa, jelikož z 3,1 km² z roku 1958 zbylo v roce 2002 pouze 0,9 km². Díky zmenšování ledovců se letní ledovcový odtok snížil až o 80 procent, což zpomaluje proud a snižuje sedimentaci vodních toků, což nepříznivě ovlivňuje lososy i jiné druhy ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Konzervace.", "content": "Severní a východní části lesa jsou výjimečně drsné a malebné a v roce 1968 byla jeho část přeměněna na národní park Severní Kaskády. Studie lesní správy z roku 1993 odhaduje rozlohu pralesů na zhruba 260 tisíc hektarů. Od roku 1964 zde americký Kongres založil následující divočiny: Tato starodávná území poskytují čistou vodu, izolaci a ochranu pralesům v téměř polovině národního lesa. V roce 1978 Kongres založil také ochranný systém pro řeku Skagit, kterou tak povýšil na divokou a malebnou řeku. Jedná se o celkem 201 kilometrů toků Skagit, Cascade, Sauk a Suiattle, což nabízí ochranu důležitému životnímu prostředí a příležitost pro rekreaci. Jedná se o jedno z největších zimovišť orla bělohlavého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní les Mount Baker-Snoqualmie se nachází v americkém státě Washington, kde se rozpíná 230 kilometrů po boku západních svahů Kaskádového pohoří, od kanadské hranice po národní park Mount Rainier. Sídlo lesní správy se nachází ve městě Everett.", "tgt_summary": "The Mount Baker–Snoqualmie National Forest in Washington is a National Forest extending more than along the western slopes of the Cascade Range from the Canada–US border to the northern boundary of Mount Rainier National Park. Administered by the United States Forest Service, the forest is headquartered in Everett. There are local ranger district offices in North Bend and Skykomish.", "id": 144461} {"src_title": "Hannibal – Zrození", "tgt_title": "Hannibal Rising (film)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Píše se rok 1941. Osmiletý Hannibal z šlechtického rodu Lecterů žije se svojí matkou, otcem a mladší sestrou Mischou na rodinném hradu poblíž města Kaunas v Sověty obsazené Litvě. Kvůli válce se rodina z hradu přemisťuje do lovecké chatky hluboko v lesích. Na hrad mezitím přichází táhnoucí prapor SS, jehož součástí je i skupina pěti pronacistických Litevců, které vede hrdlořez Vladis Grutas. Po dlouhých třech letech jsou nakonec Němci z Litvy vytlačováni postupující rudou armádou. Grutas se svojí bandou během rabování při jedné z bitev zabije dokonce i svého bývalého majora SS. K chatce uprostřed lesa přijede posádka ruského tanku T-34 s prosbou o vodu. Z nebe se přižítí německý letoun Štuka, který do tanku narazí a zahubí všechny včetně Hannibalových rodičů, přežije pouze on a Mischa. K večeru do domu vrazí Grutasova skupina bortící si cestu lesy a dvojici zajme. Nejprve chtějí Litevci využít deti jako morální alibi pro vojáky. S ubívajícím jídlem a zuřící vánicí se však poměrně ochotně rozhodují zabít, uvařit a sníst malou Mischu což poté učiní. Na dům je z ničeho nic zaměřena palba. Hannibal ve zmatku utíká a je zachráněn ruskou jednotkou. Po osmi letech se z Lecterova sídla stává sovětský sirotčinec, kde Hannibal žije. Nerespektuje místní autority a za napadení jednoho z vychovatelů a neustálé noční děsy je zamykán ve spíži. Z místa se dostane, putuje přes celý komunistický blok, překonává železnou oponu a utíká až do Francie ke svému strýci. Na místě zjistí, že jeho strýc je již mrtvý a nachází po něm pouze svojí ovdovělou nevlastní tetu Lady Murasaki, která jej přijme. V Paříži začne studovat medicínu a spáchá svoji první vraždu, když zabije drzého řezníka, který tetu obtěžuje. Z vraždy jej obviní komisař Pupil, detektiv, který také ztratil rodinu ve válce. Hannibalovi se daří i s tetičkinou pomocí z obvinění vyváznout. Následně vystuduje ve velmi mladém věku a zaměstná se v místní márnici jako koroner. Na policejní stanici je svědkem Pupilových metod při vyslýchání jednoho válečného zločince za použití injekce tiopentalu sodného, který údajně dokáže oživit vzpomínky. Hannibal si sérum vpíchne a vybaví se mu vzpomínky na osudnou noc kdy byla jeho sestra snědena a také na tváře jejích vrahů. Lecter se vrátí do své rodné Litvy (nyní LSSR) a nachází zříceninu osudné lesní chalupy. V ní najde Mischiny ostatky a batoh se psími známkami. Jeden bývalý člen skupiny Dortlich si ho najde a na místě se jej pokusí zabít. Hannibal jej omráčí, sváže a po mučení a zjištení, že se zbylí členové bandy nachází ve Francii jej brutálně uškrtí pomocí koně a provazu. Následně mu uřeže kousek tváře a sní ho. Poté navštíví restauraci dalšího z vrahů ve Fontainebleau Kolnase. Jeho dceři dá jeho psí známku. Dortlichova vražda upřímí Pupilovu pozornost jak na Lectera tak na Grutase, nyní zámožného obchodníka s bílým masem, který pošle jiného člena skupiny Zygmase Milka aby jej zabil. Hannibal Milka zabije v márnici utopením v nádrži s formaldehydem. Následně jej navštíví Pupil se snahou přesvedčit jej aby s řádením přestal. Po hádce s lady Murasaki je však plně rozhodnut svoji pomstu dokončit. Grutase přepadne na jeho houseboatu. Toho však zachrání jeho bodyguardi a Hannibal ztěží unikne. Grutas unese lady Murasaki a přes telefon Lectera nutí ke schúzce. Ten však uslyší v pozadí ptáky z Kolnasovy restaurace. Jde za Kolnasem a po vydírání skrze jeho děti jej také zabije. Vloupá se na houseboat a chytí Grutase jak ubližuje svázané Murasaki. V posledním souboji Grutas odhalí Hannibalovi, že Mischiino maso tehdál nejdl pouze on se svými druhy, ale také on sám a že je všechny vraždí jen aby pravda nevyšla najevo. Hannibal popadne ostří a v amoku do Grutase vyřeže písmeno \"M\" jako Mischa. Murasaki, znechucená Hannibalovou brutální povahou místo opouští. Hannibal jí sice vyzná lásku, ale nepřestane a znehybněného Grutase začne zaživa pojídat. Houseboat vyletí do povětří. Lecter však stihne uprchnout. Posledního člena skupiny Grentze najde v jeho obchodě s lovními trofejemi poblíž Mellvile v Kanadě. Poté odchází do Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hannibal – Zrození (v anglickém originálu: \"Hannibal Rising\") je dramatický hororový thriller režiséra Petera Webbera z roku 2007. Jedná se o film ze série o kanibalistickém psychiatrovi a sériovém vrahovi Hannibalu Lecterovi a i když byl natočen jako poslední, dějem se vrací do jeho mládí a odhaluje důvody jeho touhy po smrti. Titulní roli převzal od Anthonyho Hopkinse, který za Hannibala dostal Oscara, mladší herec Gaspard Ulliel. Předlohou pro film se stal román \"\" amerického spisovatele Thomase Harrise, jenž napsal i scénář k filmu.", "tgt_summary": "Hannibal Rising is a 2007 horror film and the fifth film of the \"Hannibal Lecter\" franchise. It is a prequel to \"The Silence of the Lambs\", \"Hannibal\", and \"Red Dragon\". The film is an adaptation of Thomas Harris' 2006 novel of the same name and tells the story of Lecter's evolution into a cannibalistic serial killer. The film was directed by Peter Webber from a screenplay by Harris, and stars Gaspard Ulliel as the title character with additional roles played by Gong Li, Rhys Ifans and Dominic West. Filming took place at Barrandov Studios in Prague. It was produced by the Dino De Laurentiis Company and was released in France on February 7, 2007, and in Italy, United Kingdom, and the United States on February 9, 2007. Theatrical distribution was handled by Momentum Pictures in the U.K., and by The Weinstein Company and Metro-Goldwyn-Mayer in the U.S.. The film received generally negative reviews from critics, though Ulliel's performance as Lecter was generally praised. It grossed $82.2 million against a $50 million budget.", "id": 2363856} {"src_title": "Schwerer Gustav", "tgt_title": "Schwerer Gustav", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dělo o ráži 800 mm a délce hlavně přes 32 m vážilo téměř 1350 tun a mohlo vypálit dělostřelecké granáty o hmotnosti až sedm tun do vzdálenosti až 47 kilometrů (protipancéřové granáty do vzdálenosti cca 37 km). Maximální náměr činil 48°. Při pokusné střelbě protipancéřovými granáty Němci zjistili, že náboj z Dory dokáže na vzdálenost 37 km prorazit 1,5 metru tlustý pancíř. Protipancéřový granát mohl prorazit železobetonovou desku o síle až 7 m a do rostlé země vytvořil kráter o hloubce 32 m. Hlaveň se však rychle opotřebovala, čímž klesala přesnost střelby, a vydržela asi 100 výstřelů. Kanón se transportoval v rozebraném stavu ve 26 vagónech se speciální lokomotivou, k postavení na místě bylo třeba přes 1 000 ženistů a cca 1 500 pomocných dělníků, k obsluze sloužil dělostřelecký prapor o síle 500 mužů. V palebném postavení stál na dvou souběžných železničních kolejích do oblouku, protože hlaveň se mohla pohybovat jen ve svislé rovině. K vystřelení každého granátu Dora potřebovala náplň 1,75 tuny střelného prachu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kanóny byly navrženy v rámci přípravy na druhou světovou válku a byly určeny pro použití proti těžkým pevnostem Maginotovy linie. V této roli ale nebyly použity, protože bitva o Francii skončila dříve než byly hotovy a Wehrmacht tuto linii obešel. Kanón Dora byl použit proti Sovětskému svazu při obléhání Sevastopolu, kde vypálil asi 50 granátů. Pak byl instalován u Leningradu, ale převezen zpět do Německa k úpravě bez jediného výstřelu. Neexistují zřejmě doklady o jeho nasazení proti Varšavskému povstání. Někdy před 22. dubnem 1945, kdy byly jeho trosky objeveny americkými vojáky v lese 50 km jihozápadně od Saské Kamenice, byl zřejmě zničen, aby se jej nezmocnil nepřítel. Šlo o největší použitý kalibr zbraně v historii dělostřelectva, která vypálila těžší granáty než jakékoliv jiné dělo. Byl překonán jen americkým třicetišestipalcovým (914 mm) minometem Little David s dostřelem necelých devět kilometrů, použitým pouze ke zkušebním účelům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schwerer Gustav (česky \"Těžký Gustav\") a Dora byla jména německého extrémně velkého železničního kanónu ráže 80 cm z druhé světové války. 22. června 1942 byla Dora přejmenována na Gustava, aby se spojenecká zpravodajská služba domnívala, že Němci mají 2 tyto superděla. Ve skutečnosti nebyl pravý Gustav nikdy dokončen. Dělo bylo vyvinuto v letech 1934–1935 v Kruppových závodech a určeno pro ničení těžkého opevnění, zejména ve francouzské Maginotově linii. Bylo však připraveno k nasazení až v roce 1941, kdy už byla Francie poražena.", "tgt_summary": "Schwerer Gustav (English: \"Heavy Gustaf\") was a German railway gun. It was developed in the late 1930s by Krupp in Rügenwalde as siege artillery for the explicit purpose of destroying the main forts of the French Maginot Line, the strongest fortifications in existence at the time. The fully assembled gun weighed nearly , and could fire shells weighing to a range of . The gun was designed in preparation for the Battle of France, but was not ready for action when the battle began, and in any case the Wehrmacht's Blitzkrieg offensive through Belgium rapidly outflanked and isolated the Maginot Line's static defenses, eventually forcing the French to surrender and making their destruction unnecessary. Gustav was later deployed in the Soviet Union during the Battle of Sevastopol, part of Operation Barbarossa, where, among other things, it destroyed a munitions depot located roughly below ground level. The gun was moved to Leningrad, and may have been intended to be used in the Warsaw Uprising like other German heavy siege pieces, but the rebellion was crushed before it could be prepared to fire. Gustav was destroyed by the Germans near the end of the war in 1945 to avoid capture by the Soviet Red Army. Schwerer Gustav was the largest-calibre rifled weapon ever used in combat and, in terms of overall weight, the heaviest mobile artillery piece ever built. It fired the heaviest shells of any artillery piece. It is surpassed in calibre only by the unused British Mallet's Mortar and the American Little David bomb-testing mortar—both at —but was the only one of the three to be used in combat.", "id": 1875756} {"src_title": "Artūrs Irbe", "tgt_title": "Artūrs Irbe", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "V roce 1985 si zachytal na mistrovství Evropy do 18 let, tehdy ještě za Sovětský svaz. Z turnaje si odvezl stříbrnou medaili a cenu pro nejlepšího brankáře. V dresu dospělé sovětské reprezentace debutoval 7.2.1989 v Göteborgu proti domácímu Švédsku (4:3). Startoval na světových šampionátech v letech 1989 a 1990. Obě mistrovství Sověti vyhráli a Irbe byl nejlepším gólmanem šampionátu 1990. Po rozpadu SSSR se stal reprezentantem samostatného Lotyšska. V dresu svého národního mužstva pomohl na turnaji B-skupiny mistrovství světa 1996 vybojovat postup mezi elitu. Hlavního šampionátu se pak zúčastnil v letech 1997, 1998, 1999, 2000, 2001, 2003, 2004 a 2005. V letech 2002 a 2006 byl součástí mužstva na olympijských hrách. Při turínské olympiádě 2006 navíc dostal čest být vlajkonošem lotyšské výpravy. V roce 2010 byl zařazen do síně slávy mezinárodní hokejové federace. Statistika na velkých turnajích", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Mezi muži začínal ve třetí nejvyšší soutěži v SSSR, než posílil jako devatenáctiletý v průběhu sezony 1986/87 prvoligové mužstvo Dinamo Riga. V ročníku 1987/88 si získal pozici jedničky týmu a zároveň byl vyhlášen nejlepším nováčkem soutěže. Za Dinamo chytal do roku 1991. Přestože jej v roce 1989 draftoval klub Minnesota North Stars, vstoupil v roce 1991 do organizace jiného celku NHL – San Jose Sharks. Tento klub právě téhož roku NHL rozšířil. V první sezoně odchytal za Sharks pouze 13 utkání, ale ve farmářské IHL pomohl záložnímu celku Kansas City Blades k mistrovskému titulu, navíc byl zařazen do All star týmu soutěže a obdržel s týmovým kolegou Wadem Flahertym cenu pro brankáře nejméně inkasujícího týmu (James Norris Memorial Trophy). V sezoně 1992/93 chytal za Sharks stabilněji. Zlomovým byl ročník 1993/94, kdy se stal týmovou jedničkou. V téže sezoně si zachytal utkání hvězd. Kalifornský celek opustil v roce 1996, svými výkony se zařadil do klubové síně slávy, oficiálně byl přijat v roce 2010. Sezonu 1996/97 strávil v Dallas Stars a následující ve Vancouver Canucks. V letech 1998–2004 \"zakotvil\" v Carolina Hurricanes, se kterými mimo jiné došel v ročníku 2001/02 do finále Stanley Cupu či si o tři roky dříve vysloužil svojí druhou nominaci do utkání hvězd. V létě 2004 jej Carolina vyměnila do Columbus Blue Jackets, ovšem za klub v NHL nikdy nenastoupil, protože ročník 2004/05 byl zrušen pro stávku hráčů. Irbe v této sezoně hájil barvy HK Riga 2000, ve kterém zůstal i po výluce. Tým byl sice lotyšský, ale hrál běloruskou ligu. V závěru sezony 2005/06 si zachytal Irbe ještě rakouskou nejvyšší soutěž za EC Red Bull Salzburg. Poslední sezonou kariéry brankářské legendy byla 2006/07. Tu zahájil v lotyšské lize, kde odchytal čtyři utkání za SK Rīga 20, v průběhu sezony přestoupil do HK Ardo Nitra. V klubu slovenské nejvyšší soutěže však nebyli s jeho výkony spokojeni, takže byl po šesti startech propuštěn. Po aktivní kariéře se věnoval trénování brankářu lotyšské reprezentace či klubu Washington Capitals, kde se ujal pozice trenéra brankářů v roce 2009, po vypršení dvouletého kontraktu se rozhodl práci zde ukončit z rodinných důvodů. Momentálně pracuje jako trenér brankářů u klubu Buffalo Sabres, kde jej v sezoně 2014/15 potkala kuriózní situace, kdy kvůli zranění Michala Neuvirtha a sněhové závějí znemožňující přicestování jiného brankáře odseděl ve výstroji dvě třetiny na lavičce Sabres jako náhradní brankář.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Mezinárodní NHL IHL SSSR", "section_level": 1}], "src_summary": "Artūrs Irbe (* 2. února 1967 v Rize, SSSR) je bývalý lotyšský hokejový brankář, který odchytal 568 utkání v NHL.", "tgt_summary": "Artūrs Irbe (born 2 February 1967) is a Latvian professional ice hockey coach and former goaltender. Born during the Soviet era, Irbe played for various Soviet league teams and the Soviet Union national team before moving to North America in 1991. Irbe played in the National Hockey League (NHL) for the San Jose Sharks, Dallas Stars, Vancouver Canucks and Carolina Hurricanes. In 2004 Irbe returned to Europe to play until he retired in 2007. He has served as a goaltending coach with Dinamo Riga, the Washington Capitals and the Buffalo Sabres, as well as internationally with the Latvia men's national ice hockey team. While serving with Buffalo in 2014 at the age of 47, he suited up after the injury of Michal Neuvirth to be the backup goaltender for Jhonas Enroth.", "id": 2297019} {"src_title": "Matilda Mother", "tgt_title": "Matilda Mother", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "Skladba začíná neobvyklou basovou a varhanovou mezihrou. Roger Waters zde opakovaně hraje notu B na 16. pražci struny G, kterou mění za nižší tóny mezi D a Fis na struně D. Na rozdíl od starších rockových a popových písní hraje kytara akordy jen zřídka, pro západní hudbu je taky neobvyklé Wrightovo sólo na varhany ve frygické dominantní stupnici Fis. Skladba je zakončena waltzem s bezeslovnými vokálními harmoniemi Wrighta a Barretta. Text popisuje útržky pohádek, které čte matka svému dítěti na dobrou noc. Původní verze obsahovala verše ze sbírky \"Cautionary Tales for Children\" od britsko-francouzského spisovatele Hilaireho Belloca. Protože však manažer Andrew King nezískal od dědiců autorských práv povolení, musel Syd Barrett text před nahráváním přepsat, ale i přes to skladba evokuje Bellocovu báseň „Matilda“.", "section_level": 1}, {"title": "Živé a alternativní verze.", "content": "Na koncertech hráli Pink Floyd skladbu v letech 1966 až 1968. První zaznamenané vystoupení, kde tato píseň zazněla, se konalo 14. října 1966 v londýnském kostele Všech svatých a jednalo se o benefiční koncert pro London Free School. Naopak poslední doložený koncert se skladbou „Matilda Mother“ proběhl 26. července 1968 v Los Angeles. Originální verze, která byla nahrána ve dnech 21. až 23. února 1967 při vůbec první nahrávací frekvenci pro debutové album pod EMI, má délku 3 minuty a 8 sekund. Nepočítaje box sety s celým albem \"The Piper at the Gates of Dawn\" byla tato píseň dále vydána v roce 1970 na kompilaci \"The Best of the Pink Floyd\" a o čtyři roky později na její reedici pod názvem \"Masters of Rock\" (chybně uvedena jako „Mathilda Mother“). Na bonusovém disku reedice alba \"The Piper at the Gates of Dawn\" z roku 2007 (40. výročí vydání) se nachází alternativní verze písně, jejíž text částečně využívá Bellocovy básně ze sbírky \"Cautionary Tales for Children\". Další alternativní verze s novým mixem vyšla v roce 2010 na kompilaci \"An Introduction to Syd Barrett\".", "section_level": 1}], "src_summary": "„Matilda Mother“ je skladba britské rockové Pink Floyd, která poprvé vyšla jako třetí píseň na jejich debutovém albu \"The Piper at the Gates of Dawn\" v roce 1967. Napsal ji kytarista a zpěvák kapely Syd Barrett, jehož vokály v písni také zní (refrény a poslední sloka), z větší části ji ale nazpíval klávesista Rick Wright.", "tgt_summary": "\"Matilda Mother\" is a song by British band Pink Floyd, featured on their 1967 debut album, \"The Piper at the Gates of Dawn\". Written by Syd Barrett, it is sung mostly by Richard Wright with Barrett joining in on choruses and singing the whole last verse. It was the first song recorded for the album.", "id": 1060937} {"src_title": "Clementina Hawarden", "tgt_title": "Clementina Maude, Viscountess Hawarden", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Byla dcerou admirála britského námořnictva Charlese Elphinstona Fleeminga, která se provdala Cornwallise Maudeho, 1. hraběte de Montalta a 4. vikomta Hawardenského v roce 1845, se kterým měla deset dětí (z nichž přežilo osm - sedm dcer a jeden syn). Fotografii se začala věnovat asi na konci roku 1857 nebo začátku 1858 (ve svých čtyřiceti letech), zatímco žila na panství svého manžela v Dundrumu u Tipperary v Irsku. Po přestěhování do Londýna v roce 1859 dostala možnost založit studio ve svém domě v South Kensingtonu. Tam pořídila mnoho pro svou tvorbu charakteristických portrétů, z nichž mnohé jsou její děti. Poprvé vystavovala na výroční výstavě Fotografické společnosti v Londýně v lednu 1863 a členkou Společnosti byla zvolena v březnu následujícího roku. Její práce byly široce uznávané pro svou \"uměleckou dokonalost\", na výstavách získala řadu medailí za kompozici. Její fotografie z tohoto období ukazují většinou osamělé ženy v melancholii. Jsou umístěny v jasně osvětlených situacích, často u okna, obklopené tkaninami, drapéremi, záclonami a zrcadly. Fotografie jsou bohaté na světlo a bohatou škálu stínů, plný romantické a sentimentální atmosféry. Spisovatel a fotograf Lewis Carroll její práce velmi obdivoval a také se jimi inspiroval. V roce 1864 několik fotografií od ní zakoupil. Jejím dalším současníkem byla Julia Margaret Cameronová, která začala fotografovat ve svých padesáti letech. Zemřela náhle na zápal plic 19. ledna 1865. Nekrolog, zveřejněný 27. ledna 1865 v časopise British Journal of Photography, napsal Oscar Gustave Rejlander. Fotografie Hawardenové byly posmrtně vystaveny na Dublinské mezinárodní výstavě v roce 1865. Její tvorba ovlivnila celou řadu umělců, kromě Lewise Carrolla, také řadu současných fotografů, jako je například Sally Mann. Kolekce asi 90 procent jejích portrétů se nachází ve sbírkách Victoria and Albert Museum v Londýně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vikomtesa Clementina Elphinstone Maude, rozená Fleeming (1. června 1822 - 19. ledna 1865), známá jako Lady Clementina Hawarden byla významná portrétní fotografka v 60. letech 19. století.", "tgt_summary": "Clementina Maude, Viscountess Hawarden, née Clementina Elphinstone Fleeming (1 June 1822 – 19 January 1865), commonly known as Lady Clementina Hawarden, was a noted British amateur portrait photographer of the Victorian Era. She produced over 800 photographs mostly of her adolescent daughters.", "id": 547965} {"src_title": "Hnědý tuk", "tgt_title": "Brown adipose tissue", "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Hnědý adipocyt je buňka obsahující v cytoplazmě mnoho drobných tukových kapének (na rozdíl od běžného bílého adipocytu s jednou velkou kapénkou). Soubor těchto buněk pak tvoří hnědou neboli multilokulární tukovou tkáň. Za hnědou barvu je zodpovědný cytochrom, který je ve velkém množství obsažen v mitochondriích těchto buněk. Jádro každé hnědé tukové buňky je v její cytoplazmě náhodně umístěno, na rozdíl od bílého tuku je však mohutnější a okolo něj se hromadí silně eozinofilní cytoplazmatická hmota. Histologicky hnědá tuková tkáň připomíná endokrinní žlázu. Inervována je na rozdíl od bílé tukové tkáně přímo (sympatikem) a je také bohatě cévně zásobena. Cévy a nervy jsou pouze v přepážkách, oddělujících od sebe ostrůvky hnědých adipocytů.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a výskyt.", "content": "Funkcí hnědého tuku je především produkce tepla. Proto se vyskytuje především v těle novorozených savců a hibernujících živočichů. U řady osob přetrvává do dospělosti. Existují výzkumy zaměřené na efekt hnědého tuku na snižování hladiny krevního cukru, což by bylo možné využít v léčbě cukrovky 2. typu. Savčí mláďata ještě nemají vyvinutou svalovou termogenezi (čili tvorbu tepla prostřednictvím svalového třesu). Hnědý tuk bychom u nich našli například na krku okolo cév vedoucích do mozku, mezi lopatkami nebo blízko ledvin a ostatních důležitých vnitřních orgánů – celkově tvoří přibližně 5 % jejich tělesné váhy. S věkem savců pak tato tkáň rychle mizí, a i když nezaniká na některých místech zcela (záda, krk), její funkce už není esenciální. I tak se však podle nejnovějších výzkumů může podílet na produkci tepla a spalování nadbytečné energie (což by mohlo být užitečné pro prevenci obezity). Rovněž se může za života savců jeho zásoba začít opět poněkud zvětšovat v souvislosti s aklimací na chlad. Lidé však, oproti ostatním primátům, ztratili jisté schopnosti přeměny tuků. Významnou úlohu v regulaci tělesné teploty má hnědý tuk také u hibernujících živočichů, a to v jejich případě i v dospělosti – pomáhá jim udržet stálou teplotu těla při podchlazení v období zimního spánku. V poslední době se zdá, že (alespoň embryologicky) mají hnědé adipocyty mnohem blíže k buňkám kosterních svalů než k bílým adipocytům.", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární mechanismy.", "content": "Tvorba tepla hnědou tukovou tkání se také jinak nazývá netřesová termogeneze. Podstatou tohoto děje je zkratování protonového gradientu, který za normálních okolností bývá využíván k syntéze adenosintrifosfátu jakožto zdroje energie pro buňku. Ke zkratu dojde tak, že protony projdou namísto ATP syntázou zcela jiným specifickým kanálem ve vnitřní mitochondriální membráně hnědého adipocytu. Tento kanál je tvořen tzv. uncoupling (rozpřahujícím) proteinem UCP1, jinak zvaným též thermogenin. Dojde tedy k rozpřažení elektron transportního dýchacího řetězce (tím se hromadí protony v mezimembránovém prostoru mitochondrie) s oxidační fosforylací a energie vytvořená ve formě proton motilní síly je uvolněna jako teplo. To je pak rychle rozvedeno po celém těle díky bohatému cévnímu zásobení hnědé tukové tkáně. V určitém smyslu vytváří každá buňka našeho těla teplo, ale hnědý adipocyt je k produkci tepla plně uzpůsoben - ve srovnání s běžnou buňkou má mnohem více mitochondrií a ty navíc obsahují mnohem více thermogeninu.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy.", "content": "Ojediněle může namísto postupného ubývání hnědé tukové tkáně docházet naopak k jejímu nárůstu – jde o zhoubné bujení, jehož výsledkem může být nádor s bouřlivou produkcí tepla, tzv. hibernom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tukové buňky neboli adipocyty jsou buňky tvořící tukovou tkáň (která je obecně pojivem). Rozlišujeme dva typy této tkáně – \"hnědou (multilokulární)\" a \"bílou (unilokulární)\", přičemž hnědá tvoří jen malé procento našeho těla. Tuková tkáň má mnoho důležitých funkcí – kromě zásobárny energie a tepelné izolace i tvarování povrchu těla, tlumení nárazů, produkce některých hormonů (např. leptin) a v případě hnědé tukové tkáně i tvorba tepla. Tuková tkáň je jedním z největších orgánů v těle člověka, u dospělého jedince tvoří přibližně 20 % váhy.", "tgt_summary": "Brown adipose tissue (BAT) or brown fat makes up the adipose organ together with white adipose tissue (or white fat). Brown adipose tissue is found in almost all mammals. Classification of brown fat refers to two distinct cell populations with similar functions. The first shares a common embryological origin with muscle cells, found in larger \"classic\" deposits. The second develops from white adipocytes that are stimulated by the sympathetic nervous system. These adipocytes are found interspersed in white adipose tissue and are also named 'beige' or 'brite' (for \"brown in white\"). Brown adipose tissue is especially abundant in newborns and in hibernating mammals. It is also present and metabolically active in adult humans, but its prevalence decreases as humans age. Its primary function is thermoregulation. In addition to heat produced by shivering muscle, brown adipose tissue produces heat by non-shivering thermogenesis. In contrast to white adipocytes, which contain a single lipid droplet, brown adipocytes contain numerous smaller droplets and a much higher number of (iron-containing) mitochondria, which gives the tissue its color. Brown fat also contains more capillaries than white fat. These supply the tissue with oxygen and nutrients and distribute the produced heat throughout the body.", "id": 2393729} {"src_title": "Geoffroy II. Bretaňský", "tgt_title": "Geoffrey II, Duke of Brittany", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl čtvrtým synem z manželství anglického krále Jindřicha II. Plantageneta a Eleonory Akvitánské. Zdá se, že prudký temperament podědil po předcích z obou stran, a jeho bratři nebyli jiní. Roku 1170 král Jindřich vážně ochořel a v předtuše blízkého konce hodlal uspořádat své pozemské záležitosti. Již korunovaný spoluvládce, nejstarší syn Jindřich měl zdědit kromě ostrovního království také Normandii a původní panství rodu Anjou. Richard dostal bohatou Akvitánii a Geoffroyovi byla dána Bretaň, s jejíž právoplatnou dědičkou byl od roku 1166 zasnouben. Na nejmladšího syna Jana Bezzemka, pozdějšího anglického krále, při tomto dělení rodových držav žádná země nezbyla. Král se však po svém uzdravení nechtěl vzdát vlády nad svými zeměmi, ba ani nad jejich částí. Po velikonocích roku 1173 proti němu povstal nejstarší syn a spoluvládce Jindřich a Richard s Geoffreyem se ve sporu přiklonili na bratrovu stranu. Dokonce společně odešli hledat podporu do Paříže, na dvůr otcova dlouholetého soka a matčina bývalého manžela krále Ludvíka VII. Vzbouřené potomky podpořila i kontinentální šlechta. Anglický král však naverboval brabantské žolnéře a po mnoha násilnostech na obou stranách, kterými trpěly všechny državy, byl v září roku 1174 v Montlouis uzavřen mír, při kterém Jindřich předal synům jejich podíl na vládě v určených zemích. K dalšímu rodinnému nedorozumění došlo roku 1180, kdy mladší Jindřich odešel opět na francouzský dvůr. Po jeho náhlé smrti roku 1183 král navrhl Richardovi, aby předal Akvitánii nejmladšímu Janovi. Richard neoplýval ochotou se vzdát úrodné země, v níž strávil mládí, a tehdy se Jan společně s podporou Geoffroye pokusil získat Akvitánii silou. Spor skončil uzavřením smíru na konci roku 1184. V létě roku 1186 se Geoffrey zdržoval na pařížském královském dvoře. Zde také nečekaně zemřel, byl pravděpodobně udupán koněm při rytířském klání. Byl pohřben v chóru pařížské katedrály Notre-Dame. Filip II. zarmoucen ztrátou přítele údajně musel být zadržen, aby se nevrhl do otevřené rakve a Marie ze Champagne, sestra zemřelého, věnovala velkou sumu na spásu bratrovy duše. Geoffroy po sobě zanechal těhotnou choť se dvěma dětmi. Vdova Konstancie se později znovu provdala. Jeho syn Artur, narozený jako pohrobek, zemřel pravděpodobně rukou krále Jana Bezzemka. Dcera Eleonora strávila velkou část svého života v zajetí krále Jana a jeho syna Jindřicha III. na hradech v Anglii. Geoffroy se po staletích stal jednou z postav divadelní hry Jamese Goldmana \"Lev v zimě\". Hra popisuje vztahy mezi králem Jindřichem, Eleonorou Akvitánskou a jejich třemi žijícími syny v roce 1183, krátce před Jindřichovou smrtí. Byla již dvakrát adaptována, a to pro film z roku 1968, podruhé pro televizní film z roku 2003. Geoffroy je také jedním z hrdinů historické ságy od Sharon Kay Penmanové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geoffroy II. Bretaňský ( \"Geoffrey II, Duke of Brittany\", \"Geoffroy Plantagenêt\", \"Jafrez II Plantagenet\", 23. září 1158 – 19. srpna 1186 Paříž) byl bretaňský vévoda, hrabě z Richmondu a vzpurný královský syn. Podílel se na rebeliích mladých Plantagenetů proti královskému otci, se svými bratry uzavíral proměnlivé koalice směrované proti otci i proti sobě navzájem.", "tgt_summary": "Geoffrey II (; , ; 23 September 1158 – 19 August 1186) was Duke of Brittany and 3rd Earl of Richmond between 1181 and 1186, through his marriage with the heiress Constance. Geoffrey was the fourth of five sons of Henry II, King of England and Eleanor, Duchess of Aquitaine.", "id": 619234} {"src_title": "Erika Eleniaková", "tgt_title": "Erika Eleniak", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v kalifornském městě Glendale jako nejstarší z pěti potomků, čtyř dcer a jednoho syna. Otec narozený v kanadském Edmontonu má ukrajinské kořeny. Matka estonský a rakouský původ. Rodiče se rozvedli. Během 70. let ji otec uvedl do světa modelingu a televize prostřednictvím své přítelkyně, která ji obsadila do televizních reklamních spotů na dětské oblečení. Debutovou filmovou rolí se stala v roce 1982 vedlejší postava dívky políbené v učebně Elliottem ve sci-fi \"E.T. - Mimozemšťan\". Navštěvovala střední školu Robert Fulton Junior High ve Van Nuys a maturovala na Van Nuys High School. Během tohoto období se stala pravidelnou konzumentkou alkoholu a drog. V roce 1988 nastoupila odvykací léčbu v kruhu Anonymních alkoholiků. Nejvýraznější roli získala rok poté, když byla obsazena do seriálu \"Pobřežní hlídka\" jako záchranářka \"Shauni McClainová\" (dabing: v první sérii Zuzana Slavíková, poté Jana Musilová), kterou hrála necelé první tři sezóny (1989–1992). Posledním dílem, ve kterém se objevila, je druhá epizoda třetí řady. Poté ji nahradila Pamela Anderson.", "section_level": 1}, {"title": "Reality show.", "content": "V roce 2005 se zúčastnila druhé řady televizní reality show \"The Real Gilligan's Island\". V životě několikrát zaznamenala problémy s váhou. Pro poruchu příjmu potravy dospěla do stavu podváhy a byla také hospitalizována pro předávkování laxativy. Do roku 2006 trpěla naopak nadváhou a v důsledku toho přijala účast ve čtvrté sezóně další reality show na stanici VH1 \"Celebrity Fit Club\", kde soupeřily dva týmy celebrit o větší váhový úbytek. Během pořadu shodila 10,5 kilogramu.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Byla vdaná za Philipa Gogliu, manželství ovšem skončilo rozvodem. Po roce 2001 navázala vztah s Rochem Daiglem, za kterým se přestěhovala do Calgary. Roku 2005 poprvé otěhotněla s následnou diagnózou mimoděložního těhotenství a nutností chirurgického zákroku odstranění plodu. Z další gravidity porodila v lednu 2006 dceru Indyannu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erika Eleniaková (* 29. září 1969 Glendale, Kalifornie) je americká herečka, modelka a pro červenec 1989 playmate \"Playboye\", známá rolí záchranářky \"Shauny McClainové\" v televizním seriálu \"Pobřežní hlídka\" a z filmů \"Přepadení v Pacifiku\" a \"Burani z Beverly Hills\"", "tgt_summary": "Erika Eleniak (born September 29, 1969) is an American actress, \"Playboy\" Playmate, and former model best known for her role in \"Baywatch\" as Shauni McClain. Her film debut was a small part in \"\" (1982). She later starred in the films \"The Blob\", \"Under Siege\", and \"The Beverly Hillbillies\".", "id": 1444304} {"src_title": "Svatá aliance", "tgt_title": "Holy Alliance", "src_document": [{"title": "Vytvoření Svaté aliance.", "content": "Svatá aliance byla ustanovena smlouvou podepsanou v Paříži 26. září 1815 zástupci Rakouska, Ruska a Pruska po porážce francouzského císaře Napoleona. Spojenci se ve smlouvě zavázali bránit v Evropě šíření liberálních a sekulárních myšlenek.", "section_level": 1}, {"title": "Kongresy aliance.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kongres v Cáchách 1818.", "content": "Kongresu, který se uskutečnil od září do listopadu 1818 v Cáchách se zúčastnili panovníci, ministři a diplomaté z Pruska, Rakouska, Ruska, Spojeného království a Francie. Během kongresu bylo rozhodnuto o předčasném stažení okupačních vojsk z Francie, která tak byla zařazena zpět mezi mocnosti a stala se rovněž členem Svaté aliance. Na kongresu se dále řešila také práva židovského obyvatelstva a obchod s otroky.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres v Karlových Varech 1819.", "content": "Na kongresu konaném v roce 1819 v Karlových Varech byly účastníky řešeny studentské a národní manifestace v Německém spolku. Došlo k vydání tzv. Karlovarských dekretů, které zakázaly nacionalistické studentské spolky a utužily cenzuru.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres v Opavě 1820.", "content": "Popudem pro svolání opavského kongresu, který se konal od října do prosince 1820, byl napjatý revoluční vývoj v Neapoli, Španělsku a Portugalsku. Na pozvání knížete Metternicha se jej účastnili monarchové a diplomaté z Rakouska, Ruska, Pruska, Velké Británie a Francie. Kvůli neshodám mezi mocnostmi byl kongres v prosinci 1820 přerušen s tím, že se diplomaté dohodli na pokračování jednání v Lublani.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres v Lublani 1821.", "content": "Lublaňský kongres v roce 1821 představoval pokračování předcházejícího opavského kongresu, který byl z důvodu vzájemných neshod předčasně ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres ve Veroně 1822.", "content": "V roce 1822 se konal kongres zástupců pěti velmocí v italské Veroně. Důvodem pro konání kongresu bylo především jednání o francouzské intervenci do Španělska, kde byl král po povstání armády přinucen přijmout ústavu a kde se rozhořela občanská válka. Dalším z tématů jednání byla situace v Řecku, kde vypuklo povstání proti osmanské nadvládě.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad aliance.", "content": "Narůstající neshody mezi mocnostmi vedly k postupnému rozvolňování spojenectví již od poloviny 20. let 19. století. Ránu pro Svatou alianci představovala smrt ruského cara Alexandra, kterého na trůnu nahradil jeho bratr Mikuláš I. Pavlovič. Spojené království a Francie se proti sobě stavěly především kvůli neshodám v otázce sjednocení Itálie a rovněž kvůli problémům s hroutící se Osmanskou říší. Poté, co ve Francii v roce 1830 došlo k revoluci a ustanovení tzv. Červencové monarchie, zůstaly na obranu hodnot aliance znovu pouze Rakousko, Prusko a Rusko. Těmto monarchiím se revoluce v roce 1848 nakonec podařilo vojensky potlačit, avšak protichůdné zájmy na Balkáně proti sobě záhy obrátily dřívější spojence Rakousko a Rusko. Definitivní konec Svaté aliance znamenala krymská válka v letech 1853 až 1856, kdy Rakousko nepodpořilo proti Osmanské říši svého ruského spojence a vyhlásilo neutralitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá aliance bylo spojenectví tří států Ruska, Rakouska a Pruska vytvořené v roce 1815, v reakci na napoleonské války a francouzskou revoluci. Mělo dohlížet na dodržování tradičního řádu na základě \"„\"křesťanské solidarity\"“\" (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). V roce 1818 se na základě rozhodnutí z kongresu v Cáchách připojila ke Svaté alianci i Francie. Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Klemens Wenzel von Metternich, mluví se někdy také o Metternichovském systému. Revoluční myšlenky však nezapadly a již v roce 1848 musely velmoci Svaté aliance čelit vzpourám s ideály francouzské revoluce na svém vlastním území. Navíc i protichůdné zájmy a neshody mezi velmocemi brzy poté vedly k rozpadu aliance, za jejíž definitivní konec bývá považována krymská válka (1853–1856), kdy se Francie postavila proti Rusku v jeho boji s Osmany. Celkový ráz mezinárodní politiky, která fungovala v Evropě od Vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, se označuje také jako Koncert velmocí.", "tgt_summary": "The Holy Alliance (; , \"Svyashchennyy soyuz\"; also called the Grand Alliance) was a coalition linking the monarchist great powers of Austria, Prussia, and Russia. It was created after the final defeat of Napoleon at the behest of Emperor Alexander I of Russia and signed in Paris on 26 September 1815. The alliance aimed to restrain liberalism and secularism in Europe in the wake of the devastating French Revolutionary Wars and the Napoleonic Wars, and it nominally succeeded in this until the Crimean War. Otto von Bismarck managed to reunite the Holy Alliance following the unification of Germany in 1871, but the alliance again faltered by the 1880s over Austrian and Russian conflicts of interest with regard to the dismemberment of the Ottoman Empire.", "id": 2124500} {"src_title": "Vasilij Aksjonov", "tgt_title": "Vasily Aksyonov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Kazani, \"v tiché ulici pojmenované Komlevova podle místního bolševika zabitého vzbouřenými Čechoslováky.\" Otec Pavel Aksjonov byl místní stranický funkcionář, matka Jevgenija Ginzburgová byla novinářka. Za velkých čistek v roce 1937 byli Aksjonovovi rodiče uvězněni, on sám skončil v dětském domově, po matčině propuštění z gulagu s ní žil ve vyhnanství v Magadanu. Později vystudoval medicínu v Leningradě; chtěl být lodním lékařem, ale jako politicky nespolehlivý nedostal cestovní pas a pracoval v tuberkulózním sanatoriu. V roce 1958 otiskl v časopise \"Junosť\" první povídky, od roku 1960 byl profesionálním spisovatelem. Jeho první knihy, \"Kolegové\", \"Lístek procviknutý hvězdami\" a \"Je čas, kamaráde\" se staly v atmosféře chruščovovského tání kultovními. Hrdiny byli mladí kosmopolitní intelektuálové, bouřící se proti konvencím, prózy byly psány živým hovorovým jazykem. Aksjonov byl uznávaným mluvčím své generace, geniálním bohémem, který měl rád jazz a basketbal. V knize \"Sudy osudu\" (1968) se vydal cestou formálního experimentu - satiru na absurdity sovětského hospodářství spojil s jazykovou komikou ve stylu Raymonda Queneaua. V době brežněvovské stagnace upadl Aksjonov pro svoji námětovou i formální originalitu v nemilost, mohl publikovat jen dětské knihy (\"Jak jsem zachránil fotbalovou republiku\") nebo překlady z angličtiny (Doctorowův \"Ragtime\"). Cenzura zakázala jeho knihy \"Popálenina\" (vzpomínky na perzekuci autorovy rodiny) a \"Ostrov Krym\" (alternativní historie zobrazující moderní bělogvardějský stát). V roce 1979 se rozhodl obejít politická omezení a sestavit z děl nevydávaných autorů almanach Metropol. Byl za to vyloučen ze Svazu spisovatelů a podroben velké mediální kritice. V roce 1980 odcestoval na studijní cestu do USA, kde se dozvěděl, že byl zbaven sovětského občanství. V exilu se živil jako učitel ruské literatury na univerzitě ve Fairfaxu a redaktor stanice Hlas Ameriky. Po pádu komunistického režimu se vrátil do Ruska - měl velký úspěch s historickým románem \"Moskevská sága\", který byl také zfilmován, zároveň byl ale terčem kritiky pro svoji podporu jelcinovských reforem a Izraele. Proto žil většinu času v Biarritzu, dostal i francouzský Řád umění a literatury. Vasilij Aksjonov byl zakládajícím členem ruské pobočky Penklubu, za román \"Voltairiánci a voltairiánky\" dostal Bookerovuovu cenu. V lednu 2008 ho postihla mrtvice a na její následky 6. července 2009 zemřel. V Kazani se na jeho počest pořádá Aksjonovův literární festival. Básník, hudebník a architekt Andrej Makarevič přebudoval jeho rodný dům na muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Pavlovič Aksjonov (; 20. srpna 1932, Kazaň – 6. července 2009, Moskva) byl ruský spisovatel židovského původu, přední osobnost intelektuálního disentu v SSSR.", "tgt_summary": "Vasily Pavlovich Aksyonov (; August 20, 1932 – July 6, 2009) was a Soviet and Russian novelist. He became known in the West as the author of \"The Burn\" (\"Ожог\", \"Ozhog\", from 1975) and of \"Generations of Winter\" (\"Московская сага\", \"Moskovskaya Saga\", from 1992), a family saga following three generations of the Gradov family between 1925 and 1953.", "id": 1484709} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011", "tgt_title": "2011 IIHF Women's World Championship", "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Týmy byly rozděleny na dvě základní skupiny po čtyřech týmech, kde se utkal každý s každým jednou. Poslední týmy z obou skupin sehrály sérii na dva vítězné zápasy o udržení v elitní skupině. První týmy z obou skupin automaticky postoupily do semifinále. Druhé týmy sehrály vzájemný zápas s třetím ze druhé skupiny, vítěz postoupil do semifinále, kde se utkal s prvními týmy ze skupin. Vítěz postoupil do finále.", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Play-off.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O páté místo.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O třetí místo.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2). \"Tým sestoupil do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012 v americkém Burlingtonu.\"", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "Zápasy první divize se konaly od 11. do 16. dubna 2011 v německém Ravensburgu. 29. března 2011 stáhlo Japonsko z důvodu zemětřesení, které zemi postihlo na začátku března. Japonská reprezentace si pro příští šampionát v roce 2012 ponechala umístění v I. divizi, kdežto, tým, který skončil na posledním, pátém místě, sestoupil do 2. divize. \" postoupilo do elitní skupiny na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012. sestoupila do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012.\"", "section_level": 1}, {"title": "2. divize.", "content": "Zápasy druhé divize se konaly od 4. dubna do 10. dubna 2011 v francouzském Caen. \" postoupilo do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012. sestoupila do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012.\"", "section_level": 1}, {"title": "3. divize.", "content": "Zápasy třetí divize se konaly od 1. února do 6. února 2011 v australském Newcastlu. \" postoupilo do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012. sestoupila do 4. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012.\"", "section_level": 1}, {"title": "4. divize.", "content": "Zápasy čtvrté divize se konaly od 27. března do 1. dubna 2011 v islandském Reykjavíku. \" postoupil do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012. sestoupila do 5. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012.\"", "section_level": 1}, {"title": "5. divize.", "content": "Zápasy páté divize se konaly od 14. března do 19. března 2011 v bulharské Sofii. \" postoupilo do 4. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2012.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 se konalo od 16. dubna 2011 do 25. dubna 2011 ve švýcarském Zürichu a Winterthuru.", "tgt_summary": "The 2011 IIHF World Women's Championships was held in April 2011 in Zürich and Winterthur, Switzerland. This was the 13th women's championship run by the International Ice Hockey Federation (IIHF). The United States were the defending champions and defended their title, capturing their third straight gold medal by defeating Canada 3–2 in overtime on a goal by Hilary Knight. IIHF council member Monique Scheier-Schneider presided over the events.", "id": 282165} {"src_title": "Herbert Huncke", "tgt_title": "Herbert Huncke", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Greenfieldu v Massachusetts a byl vychováván rodiči v Chicagu. V mládí vedl potulný život jako podnikavý zlodějíček a uživatel drog. Jako mnoho dalších členů Beat generation cestoval nejednou napříč Spojenými státy americkými. Ačkoli později Huncke vyjádřil lítost nad ztrátou rodinných pout, ve své autobiografii \"Guilty of Everything\" (v překladu \"Vinen vším\") konstatuje, že jeho dlouhé výkony trestů byly zčásti důsledkem nedostatku podpory ze strany rodiny. Huncke opustil Chicago poté, co se jeho rodiče rozvedli. V r.1939 cestoval stopem do New Yorku, kde se během následujících 10 let stal známým jako \"starosta 42. ulice\", která se spolu s křižovatkou Times Square stala jeho působištěm. Stýkal se zde s mnoha lidmi, prostitutkami, námořníky,… Během 2. světové války se plavil do přístavů v Jižní Americe, Africe a Evropě. Dokonce se vylodil na pláži v Normandii pouhé tři dny po invazi. Na palubách lodí se snažil překonat svou drogovou závislost, případně ji mírnit pomocí morfinu, jenž mu dodávali lodní zdravotníci. Po návratu na 42. ulici se záhy setkal s Williamem Burroughsem, jenž potřeboval prodat střelnou zbraň a právě injekční stříkačky s morfinem. Jejich první setkání nebylo nijak srdečné, vzhledem k Burroughsovému vzhledu a chování jej Huncke podezříval, že pracuje pro FBI. Poté co se ujistil, že Burroughs je \"čistý\", koupil od něj morfin a následně jej a Ginsberga zasvětil do užívání této drogy . W. S. Burroughs později toto téma setkání popsal ve svém prvním románu \"Feťák\". Herbert Huncke se pak stal i blízkým přítelem Burrougsovy družky Joan, s níž sdílel zápal pro amfetaminy. Koncem jara 1947 mu Burroughs poslal do New Yorku peníze na autobus, aby ho přivítal na své farmě v New Waverly v Texasu, kde pěstoval marihuanu . Na sklonku 40. let angažoval Hunckeho a další závislé osoby Alfred Charles Kinsey do svého výzkumu Sexuální chování muže. I když se Herbert Huncke mnohokrát ocitl ve vězení za své kriminální prohřešky, nikdy nezradil své přátele a neudal je policii. Ke konci 40.let havarovali Allen Ginsberg, Jack Melody a žena s přezdívkou „Detroit Redhead“ při prchání před policejním motocyklem v Queensu. Přestože se Huncke této honičky nezúčastnil, byl zatčen a uvězněn v Manhattanu, neboť bydlel společně s Ginsbergem.", "section_level": 1}, {"title": "Herbert Huncke ve filmu.", "content": "Herbert Huncke se objevuje v některých dokumentech zaměřených na Beat generation, např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbert Edwin Huncke (9. ledna 1915 – 8. srpna 1996) byl americký spisovatel, básník, toxikoman a drobný podvodník z Times Square, později spisovatel a básník aktivně se zapojující do dění v různých kulturních a sociálních hnutích dvacátého století v USA. Bývá mu připisováno autorství pojmu \"beat generation\", literárního a antikonformně zaměřeného seskupení, jehož byl členem. Huncke jako doposud nevydaný spisovatel tíhl k různým literárním stylům. V hudbě měl blízko k Billie Holidayové, Charliemu Parkerovi a Dexteru Gordonovi (s nímž byl jednou chycen při vloupání do zaparkovaného automobilu). Když se poprvé setkal s Allenem Ginsbergem, Jackem Kerouacem a Williamem Burroughsem, byli i oni ještě stále neznámí (a také nevydaní) autoři. Huncke se pro tyto protagonisty Beat generation stal ikonou stejně jako Neal Cassady. Inspiroval je Hunckeho kriminální život, slang a jeho bohaté zkušenosti s drogami. Přátelé jej také motivovali k vydání svých zápisků a další literární tvorbě.", "tgt_summary": "Herbert Edwin Huncke (January 9, 1915 – August 8, 1996) was an American writer and poet, and active participant in a number of emerging cultural, social and aesthetic movements of the 20th century in America. He was a member of the Beat Generation and is reputed to have coined the term.", "id": 883630} {"src_title": "Lemonade Mouth", "tgt_title": "Lemonade Mouth (film)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Film začíná, když do školy přijde nová žákyně, Stella Yamadová, a hned se seznamuje se zdejším režimem, kterému velí ředitel Brenigan. Jeho přístup se jí ani trochu nelíbí. Hned při úvodní řeči proto začne protestovat. Tím si vyslouží školní trest. Po škole se setkává s Wenem, který řekl učiteli, že je blbec po tom, co přítelkyni jeho otce označil za Wenovu matku, Mo, kterou ředitel nachytal za školou, Charliem, který zase trefil na fotbale učitele míčem (ten ovšem chtěl trefit domýšlivého Raye) a samotnou Olívií, která si četla v přístěnku uklizečky, kde neměla co dělat. Jediné, co je pojí, je záhadná Melova organická citronáda z automatu, která jim chutná a povzbuzuje je. Spolu si zazpívají píseň díky zvukům v učebně (klasický muzikál). Učitelka hudby Rezniková, které byla sebrána její učebna kvůli rozšíření tělocvičny, jim navrhne, aby se stali kapelou. Olívie odmítá, protože je trémistka, Mo zase proto, že se bojí svých rodičů, Charlie z podobných důvodů, Stella si myslí že je to blbost. Wen uznává, že nemůže dělat jednočlennou skupinu. S tím se rozejdou. V ten večer se Stella pohádá se svými příbuznými a rozhodne se, že nechce zbytek života být nikdo. Obvolá ostatní a sejdou se v pizzerii, kde se dají dohromady. Start kapely je ze začátku nic moc, ale Stella je přihlásí na haloweenský koncert konkurenční školní kapely Mudslide Crush, které mají dělat předkapelu. Mudslide Crash jsou na ně ale pořádně naštvaní, protože si myslí, že jim chtějí přebrat koncert. Při hádce pak Stella zpěváka Mudslide Crash Raye poprská Melovou citronádou, ten jí za to nazve Limonádová huba (Lemonade Mouth) a už mají název. Na koncertě se Olivie zbaví trémy, ale když Stella začne rozdávat limonádu, Brenigan je vypne a zakáže kapele ve škole hrát. Wen ale kapele zamluví místo v pizzerii, kde se dali dohromady, aby tam zpívali. O to je připraví Ray, který tam vyvolá rvačku. Kapelu postihují najednou samé vážné problémy: Wen částečné oslepne, Charlie si přibouchne prsty do šuplíku, Mo onemocní, Olivie ztratí hlas a všechny je zavřou do vězení, protože Stella protestovala proti odvezení Melova automatu ze školy a všichni se poprali se lidmi kteří automat odváželi. Nakonec se rozhodnou na soutěž talentů Rising Star jít. Po crushském výkonu nastupují oni ale kvůli problémům neodzpívají. To pak překvapivě udělá publikum. Nakonec vše skončí dobře, když na svatbě Wenova otce se Sydney potká Stella Mela, který byl spolužákem Wenova otce. Když se Mel dozví, k čemu Lemonade Mouth inspiroval, tak vyslyší Stellinu žádost a postaví škole novou učebnu hudby. Brenigan pak Stellu označí jako možnou budoucí ředitelku, protože se podobá jemu zamlada. Vše končí odesláním Oliviina dopisu a koncertem Lemonade Mouth v Madison Square Garden.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lemonade Mouth je americký filmový muzikál kanálu Disney Channel z roku 2011. Režírovala jej Patricia Riggen, natočen byl podle stejnojmenného románu od Marka Petera Hughese. Je vyprávěn očima mladé zpěvačky Olivie, která popisuje otci, sedícímu ve vězení, příběh založení její kapely s názvem Lemonade Mouth.", "tgt_summary": "Lemonade Mouth is a 2011 American teen musical drama television film, based on the 2007 novel of the same name by Mark Peter Hughes. The film was directed by Patricia Riggen and written by April Blair, and stars Bridgit Mendler, Adam Hicks, Naomi Scott, Hayley Kiyoko and Blake Michael. The Disney Channel Original Movie tells the story of five high school students who meet in detention and form a band to stand up for their beliefs and to overcome their individual and collective struggles. The film premiered on April 15, 2011, on Disney Channel. It has been met with generally positive reviews, with some praising it for its many positive themes of honesty, integrity, and self-expression. The soundtrack was released on April 12, 2011.", "id": 1655643} {"src_title": "William Giauque", "tgt_title": "William Giauque", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kanadě, ale jeho rodiče byli Američané, a tak se vrátili zpět do USA. Navštěvoval státní školy převážně v Michiganu. Po smrti jeho otce v roce 1908 se s rodinou přestěhoval zpět do Niagara Falls. Tam vystudoval Niagara Falls Collegiate Institute a začal pracovat v různých elektrárnách, ale nebyl moc úspěšný. Nakonec ho ale přijala Hooker Electro-Chemical Company v Niagara Falls v New Yorku, kde byl zaměstnán v laboratoři. Práce ho bavila a rozhodl se stát chemickým inženýrem. Po dvou letech ve firmě začal studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde v roce 1920 získal titul B.S. (Bachelor of Science, bakalář věd). V roce 1922 získal Ph.D. v chemii. I když se původně chtěl stát inženýrem, začal se pod vlivem Gilberta N. Lewise zajímat o výzkum. Díky svým vynikajícím výsledkům se stal v roce 1922 v Berkeley instruktorem chemie a po několika letech různých stupňů profesury se v roce 1934 stal plnohodnotným profesorem chemie. Do důchodu odešel v roce 1962. Při práci na Ph.D. se začal zajímat o třetí termodynamický zákon. Hlavním cílem jeho výzkumů bylo pomocí testů dokázat, že tento zákon je základním přírodním zákonem. V roce 1926 vymyslel metodu, pomocí které by šlo pozorovat teploty menší než jeden kelvin. K tomuto účelu vynalezl vlastní magnetický chladič a k absolutní nule se přiblížil blíže, než mnoho vědců považovalo za možné. Jeho výzkum entropie kyslíku vedl k objevu izotopů kyslíku 17 a 18 v Zemské atmosféře. V roce 1932 si vzal Muriel Frances Ashleyovou, se kterou měl později dva syny.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Francis Giauque (12. května 1895 Niagara Falls – 28. března 1982 Berkeley) byl americký chemik, který v roce 1949 získal Nobelovu cenu za chemii za „příspěvky na poli chemické termodynamiky“. Prakticky celé své vzdělávání a kariéru strávil na Kalifornské univerzitě v Berkeley.", "tgt_summary": "William Francis Giauque (; May 12, 1895 – March 28, 1982) was an American chemist and Nobel laureate recognized in 1949 for his studies in the properties of matter at temperatures close to absolute zero. He spent virtually all of his educational and professional career at the University of California, Berkeley.", "id": 795322} {"src_title": "Codnor Castle", "tgt_title": "Codnor Castle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hrad, složený z hradní věže a opevnění, byl založen Williamem Peverelem. Nachází se ve výšce asi 130 metrů nad mořem. Do současnosti se dochovaly pouze zbytky dříve mohutného hradu. Ten se skládal z třípatrové hradní věže, silné výplňové zdi a příkopu, lemovaného kruhovými věžemi. Vnější opevnění je na nižší úrovní a bylo přistavěno až později. Hrad nabízí rozhled na Erewashské údolí a hrabství Derbyshire a Nottinghamshire. Původně měl hluboký hradní příkop a na jeho východní straně se nacházelo velké množství stromů, které jsou však nyní vykácené. Na západní straně byl dvůr, silně opevněný mohutnými kruhovými věžemi s cimbuřím. Ve zbytcích ruin je znát, že vnější opevnění obsahovalo střílny, jež mohly v případě nutnosti využít lučištníci.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První dochovaná zmínka o Codnoru pochází z roku 1086, kdy podle Knihy posledního soudu patřilo Codnorské panství Williamu Peverelovi. Kolem roku 1202 ho vlastnil Henry de Grey, potomek normanského rytíře Anchetila de Greye. Mezi Henryho potomky patří dlouhá linie pánů Greyů z Codnoru, pánů Greyů z Ruthynu, Wiltonu a Rotherfieldu, Jana Greyová, Earlové ze Stamfordu a vyhynulé rody hrabat ze Suffolku a Kentu. Henryho syn Richard sídlil v Codnoru a byl baronem věrným anglickému králi Jindřichovi III. Bojoval za Eduarda II., jenž v březnu 1322 Codnor Castle navštívil, ve skotských válkách. Během vlády Eduarda III. byl Richard povolán do bitvy proti Skotům, ale protože byl starý, poslal svého nejstaršího syna Johna Greye, který se v bitvách vyznamenal a našel u Eduarda III přízeň. Po smrti Richarda zdědil Codnor Castle právě John de Grey. Spolu s Williamem D'Eincourtem velel v případě invaze všem rytířům z Derbyshiru] a Nottinghamshiru. Svému králi sloužil i ve Flandrách. Za své služby králi v Anglii i Francii byl John de Grey jmenován členem parlamentu, jímž byl až do své smrti roku 1392. Poté byl správcem hradu Codnor Johnův pravnuk Richard de Grey, který stejně jako jeho předci věrně sloužil svému králi. Společně s Jindřichem V. bojoval ve Francii a účastnil se i obléhání Harfleur. Po Richardovi v linii pánů hradu Codnor pokračoval jeho syn John, ten zemřel ve stejném roce jako jeho vlastní syn, a proto po něm následoval jeho bratr Henry. Pro pokus ovlivnit volby v Derby byl Henry potrestán králem a v březnu 1441 byl omilostněn. Když Henry zemřel, nastoupil po něm jeho v té době devítiletý syn, také Henry Grey. Ten byl posledním z rodu Greyů. Účastnil se mnoha bitev během válek růží a nakonec zemřel roku 1496 v Easteru. Jelikož neměl přímé potomky, odkázal Codnor Castle svému strýci Johnu Zouchovi. Sir John Zouche z Codnoru byl třikrát Derbyshirským vysokým šerifem. Hrad zůstal ve vlastnictví Zouchova rodu do doby, než roku 1634 rodina svůj majetek rozprodala a emigrovala do Virginie. Poté hrad vlastnil yorský arcibiskup, jehož vnuk ho v roce 1692 prodal siru Streynshamu Masterovi. To byl poslední člověk, který Codnor Castle obýval. Přesto hrad zůstal v rukou jeho potomků až do počátku 19. století. Dnes jsou pozůstatky hradu Codnor jen křehkými ruinami a některé vysoké zdi jsou podepřené lešením. Značky na obvodním oplocení upozorňují, že místo je ve vlastnictví britské společnosti UK Coal a vstup veřejnosti je zakázán. Pohled na zříceninu je však dobrý i z blízkých stezek. V červnu 2007 provedl tým ze seriálu Time Team (program britského Kanálu 4) archeologický výzkum u hradu a dosáhl zajímavých výsledků. Tím nejzajímavějším úspěchem byl objev skvěle zachované středověké zlaté mince v hradním příkopu. Tato mince je nyní vystavena v Derbském muzeu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Codnor Castle je zřícenina hradu ze 13. století v Derbyshiru v Anglii, nacházející se asi jednu míli od vesnice Codnor. Ačkoliv je hrad kulturní památkou, v roce 2008 byl zařazen na seznam ohrožených památek.", "tgt_summary": "Codnor Castle is a ruined 13th-century castle in Derbyshire, England. The land around Codnor came under the jurisdiction of William Peverel after the Norman conquest. Although registered as a Scheduled Ancient Monument and Grade II Listed Building the site is officially, as at 2016, a Building at Risk.", "id": 155812} {"src_title": "Béssos", "tgt_title": "Bessus", "src_document": [{"title": "Politický vzestup.", "content": "O Béssově životě před nástupem do funkce místodržitele (satrapy) není nic známo. Za své postavení vděčil podle zpráv antických historiků Dareiovi III., který po pádu eunucha Bagoa patrně nově přerozdělil klíčové pozice ve správě. Dareios začal poměrně brzy Béssovi nedůvěřovat a po prohrané bitvě u Issu ho povolal do Babylónu, kde shromažďoval jednotky k dalšímu střetnutí s Alexandrem Velikým. Během bitvy u Gaugamél v říjnu 331 př. n. l. velel Béssos levému křídlu perských vojsk – baktrijským jezdcům, jednotkám ze Sogdiany a obrněným sackým bojovníkům. Ačkoli v přiděleném úseku stál přímo proti makedonskému králi, antičtí historikové neříkají nic o jeho osobním podílu na bitvě. Vzhledem k Alexandrovu vítězství uprchl s Dareiem na východ také Béssos a v médské metropoli Ektabanech se stal jedním z těch, kteří prosazovali další ústup. V čele baktrijských jednotek pak odtáhl z města, provázen významným dvořanem Nabarzanem, zastávajícím funkci \"chiliarcha\". Oba byli rozhodnuti ukončit vládu neúspěšného Dareia, proto krále zajali a vezli ho v poutech s sebou. Původní úmysl vydat ho Alexandrovi se jim nezdál vhodný, místo toho bezmocného krále v červenci 330 př. n. l. zavraždili a Béssos rychle odešel do Baktrie, kde se dal koncem léta provolat perským králem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Změnu na trůně vedle Nabarzana podpořili satrapa Arachosie Barsaentés, satrapa Arie Satibarzanés, velmož ze Sogdiany Oxyartés a urozený šlechtic Spitamenés, původem z Baktrie či Sogdiany. S jejich pomocí sestavil nový král početné vojsko a chystal se dál vést válku s Alexandrem. Situace v říši byla velmi vážná, neboť makedonský král pokračoval v postupu na východ a většina provincií se nacházela v jeho rukou. Pro Béssa byla v daný moment důležitá zejména legitimita – z tohoto důvodu přijal „královské“ jméno Artaxerxés a užíval všech panovnických insignií včetně tiáry. Na jaře 329 př. n. l. překročil Alexandr Hindúkuš, vpadl do nitra Baktrie, a ačkoli se dala očekávat dlouhá válka, satrapii obsadil, aniž narazil na odpor. Béssos uprchl přes tok Amudarji do Nautaky v Sogdianě, kde musel čelit podobné opozici jako kdysi Dareios III. V očích straníků jako vojevůdce selhal a dva z nich, Spitamenés a Datafernés, ho uvěznili a nabídli jako zajatce Alexandrovi. Po určitých zmatcích se Béssa zmocnil Ptolemaios, makedonský důstojník a pozdější egyptský král. Alexandr nařídil zajatce zbičovat, převézt do Baktrie a předat Dareiovu bratru Oxyathrovi. Ten ho v Ektabanech nechal nesmírně krutým způsobem popravit – buď čtvrcením, nebo ukřižováním, prameny nejsou v této otázce jednotné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Béssos (řecky \"Βήσσος\" ; – 329 př. n. l., Ekbatany) byl příslušník perského vládnoucího rodu Achaimenovců a zhruba od roku 336 př. n. l. místodržitel Baktrie, provincie v dnešním Afghánistánu. V roce 330 př. n. l. byl hlavním strůjcem vraždy krále Dareia III., mnohokrát poraženého v boji s Alexandrem Velikým, a poté se sám prohlásil panovníkem pod jménem \"Artaxerxés IV.\" Jeho vláda nebyla nikdy uznávána v celé říši, kterou z větší části už kontroloval Alexandr.", "tgt_summary": "Bessus, also known as Artaxerxes V (died summer 329 BC), was a prominent Persian Satrap of Bactria in Persia, and later self-proclaimed King of Kings of Persia. According to classical sources, he killed his predecessor and relative, Darius III, after the Persian army had been defeated by Alexander the Great.", "id": 32128} {"src_title": "Tahar Ben Jelloun", "tgt_title": "Tahar Ben Jelloun", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Tahar Ben Jelloun navštěvoval v rodném městě nejprve bilingvní arabsko-francouzskou základní školu, poté studoval na francouzském gymnáziu v Tangeru. V Rabatu pokračoval ve studiu filozofie na univerzitě Mohammeda V. V této době začal se psaním básní, které vyšly ve sbírce \"Hommes sous linceul de silence\" (1971, \"Muži pod rubášem z ticha\"). Po úspěšném ukončení studia filozofii vyučoval. Nicméně, v roce 1971 opustil Maroko a odešel do Francie, protože nebyl schopen reflektovat arabizaci výuky filozofie a necítil se vzdělán k tomu arabsky přednášet. Usadil se v Paříži, kde pokračoval ve studiu psychologie. Od roku 1972 je pravidelným přispěvatelem deníku Le Monde. V roce 1975 obdržel doktorát ze sociální psychiatrie; jeho styl psaní bude od nynějška prosycen zkušenostmi z psychoterapie. V roce 1985 vydává román \"Dítě pouště\" (\"L'Enfant de sable\"), který ho proslaví. Za knihu \"Posvátná noc\" (\"La Nuit sacrée\"), volné pokračování \"Dítěte pouště\", obdrží v roce 1987 prestižní Prix Goncourt. Kromě románu je i autorem pedagogických esejí, např. \"Rasismus vysvětlený mé dceři\" (\"Le Racisme expliqué à ma fille\", 1998) nebo \"Islám vysvětlený dětem\" (\"L'Islam expliqué aux enfants\", 2002) a často se účastní přednášek na školách a univerzitách, ať už v Maroku, ve Francii nebo jinde v Evropě. Jeho romány \"Dítě pouště\" a \"Posvátná noc\" jsou přeloženy do více jak čtyřiceti jazyků, mimo jiné do korejštiny, hindštiny, indonéštiny. \"Rasismus vysvětlený mé dceři\", který byl knižním trhákem s více jak 400 000 prodanými exempláři, je pak přeložen do 33 jazyků, z nichž stojí za zmínku africké jazyky afrikánština, ixixhosa a swati, dále pak bosenština a esperanto. Zajímavostí je, že do arabštiny si většinu knih přeložil sám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tahar ben Jelloun (arabsky طاهر بن جلون , narozen 1. prosince 1944 Fès, Maroko) je prozaik, básník, esejista a novinář původem z Maroka, žijící ve Francii. Patří k nejpřekládanějším arabským autorům a předním představitelům frankofonní maghrebské literatury.", "tgt_summary": "Tahar Ben Jelloun (; born in Fes, French protectorate in Morocco, 1 December 1944) is a Moroccan writer. The entirety of his work is written in French, although his first language is Arabic. He became known for his 1985 novel \"L’Enfant de Sable\" (\"The Sand Child\"). Today he lives in Paris, France, and continues to write. He has been nominated for the Nobel Prize in Literature.", "id": 1114412} {"src_title": "Lalla Salma", "tgt_title": "Princess Lalla Salma of Morocco", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Narodila se ve Fesu Hajj Abdelhamid Bennani, učiteli z Fesu. Její matka Naïma, rozená Bensouda, zemřela, když jí byly tři roky. Od té doby ji a její sestru vychovávala babička z matčiny strany, Hajja Fatma Abdellaoui Maâne. Žila v Rabatu se svou sestřenkou Sairou, kde spolu byly často viděny na veřejnosti. Své vzdělání získala v Rabatu, kde navštěvovala soukromé školy - Lyceum Hassana II., Lyceum Moulay Youssef, a l'École Nationale Supérieure d'Informatique et d'Analyse de Systèmes. Svého budoucího manžela poznala na soukromé oslavě v roce 1999. Po dokončení inženýrského studia pracovala několik let jako technik informačních služeb v ONA Group, největší soukromé holdingové firmě v zemi (která je rovněž řízená marockou královskou rodinou).", "section_level": 1}, {"title": "Panovnické role.", "content": "Z titulu Její Výsosti podporuje nadaci proti rakovině a Fezský festival duchovní hudby (Fez Sacred Music Festival). Setkala se s mnoha zahraničními královskými protějšky během oficiálních návštěv v Maroku, kde se ujala role jejich hostitelky, nebo též během královských setkání, například s královnou Raniou Jordánskou, Paolou Belgickou, královnou Sofií, šejchou Mozou Katarskou, norským korunním princem Haakonem Norským a korunní princeznou Mette-Marit Norskou, princeznou Maximou Nizozemskou, princeznou Mathildou Belgickou, infantkou Kristýnou Španělskou nebo princeznou Tamakado Japonskou. V dubnu 2011 to byla právě ona, kdo reprezentoval Marocké království na svatbě prince Williama z Walesu a Catherine Middletonové. Marockého panovníka a zemi zastupovala na setkáních v Thajsku, Japonsku nebo Francii. V Maroku založila asociaci prevence rakoviny a byla aktivní v programu prevence HIV/AIDS v Africe. Absolvovala mnoho zahraničních návštěv, zúčastnila se mnoha konferencí a symposií s tématem nemoci (HIV-AIDS, rakovina) nebo ženské emancipace. Nedávno navštívila Tunisko a Saúdskou Arábii jako zvláštní vyslanec, kde diskutovala právě tyto otázky.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek a děti.", "content": "Za krále Mohammeda VI. se provdala 12. října 2001 (nikah) a 21. března 2002 (zifaf) v Dar al-Machzin v Rabatu, a při sňatku jí byl udělen osobní titul princezny s oslovením Její královská Výsost. Společně mají dvě děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Princezna \"Lalla\" Salma Marocká (arabsky الأميرة للا سلمى), rozená \"Salma Bennani\" (* 10. května 1978), je princezna-manželka krále Mohammeda VI. Marockého a první manželka marockého panovníka, která byla představena veřejně a jíž byl udělen královský titul.", "tgt_summary": "Princess Lalla Salma (born Salma Bennani (, Amazigh: ⵍⴰⵍⵍⴰ ⵙⵍⵎⴰ); 10 May 1978) is the princess consort of Morocco. She is married to King Mohammed VI, and the first wife of a Moroccan ruler to have been publicly acknowledged and given a royal title. After not being spotted by the media between December 2017 and April 2018, it was speculated that she had divorced and had gone into hiding.", "id": 422943} {"src_title": "Mikkel Bødker", "tgt_title": "Mikkel Bødker", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Bødker byl hokejově vychováván v mládežnických celcích v dánského klubu Rødovre Mighty Bulls. Ve svých 15 letech se přestěhoval do Švédska, kde začal nastupovat za tým Frölunda Indians za který nastoupil v sezóně 2006-07 ve dvou zápasech Elitserien. Po sezóně byl vybrán Kitchenerem Rangers v Import draftu CHL a k Rangers se pro sezónu 2007-08 také připojil. Jeho první sezóna v OHL byla úspěšná, když vstřelil 29 gólů a připsal si 44 asistencí. V playoff se mu dařilo ještě více, když si připsal 35 bodů ve 20 zápasech a s Kitchenerem vyhráli J. Ross Robertson Cup pro mistra ligy OHL. V Memorial Cupu byli poraženi ve finále týmem Spokane Chiefs. V roce 2008 byl vybrán už na 8. místě vstupního draftu NHL týmem Phoenix Coyotes a hned v sezóně 2008-09 nastupoval v NHL za Phoenix Coyotes. Svůj první gól v NHL vstřelil 12. října 2008 brankáři Jeanu-Sébastienu Giguèrovi z Anaheimu Ducks. Později hrál také v NHL YoungStars Game 2009 v Montrealu, v Kanadě. Bødker byl přirovnáván k Henriku Zetterbergovi a nebo Mariánu Gáboríkovi.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Starší bratr Mikkela Bødkera - Mads je obráncem týmu Rögle BK v druhé švédské nejvyšší lize HockeyAllsvenskan a je pravidelným členem sestavy dánského národního týmu. Oba bratři spolu hráli už v reprezentaci do 20 let na MS juniorů 2007 (Divize I.) a pomohly týmu postoupit do elitní skupiny MS juniorů. A ačkoliv hrál Mikkel Bødker se soupeři až o dva roky staršími, tak si vedl dobře a vsítil jeden gól v pěti zápasech. Po roce hrál na MS juniorů 2008, kde byl druhý v kanadském bodování za Larsem Edlerem. Za reprezentaci dospělých nastupoval na Mistrovství světa v letech 2009 a 2011.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mikkel Bødker (* 16. prosince 1989, Brønby, Dánsko) je dánský hokejový křídelní útočník hrající v týmu Ottawa Senators v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Mikkel Bødker (surname alternately spelled Boedker; born 16 December 1989), is a Danish professional ice hockey right winger currently playing for HC Lugano of the National League (NL). He was selected eighth overall by the Phoenix Coyotes in the 2008 NHL Entry Draft, making him the highest-ever drafted Danish player. He also features on the cover of the video game \"NHL 10\" in Denmark and Norway.", "id": 950334} {"src_title": "Kielský průplav", "tgt_title": "Kiel Canal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním spojením mezi Severním a Baltským mořem byl Eiderský průplav, který k propojení obou moří využíval řeku Eider. \"Eiderkanal\" byl dokončen roku 1784 a měřil 27 mil (43 km) přičemž celková délka vodní cesty mezi Kielem a ústím řeky Eiger u Tönningu na západním pobřeží byla 109 mil (175 km). Průplav byl jen 29 m široký a 3 m hluboký, což omezovalo tonáž lodí, které ho mohly využít, na pouhých 300 tun výtlaku. Společný zájem Císařského loďstva, které potřebovalo zajistit spojení mezi svými základnami v Severním i Baltském moři bez nutnosti obeplouvat Dánsko a tlak komerční sféry, donutily vládu začít uvažovat o novém průplavu. Stavba začala v červnu 1887 v Holtenau nedaleko Kielu. Více než 9 000 dělníkům trvalo osm let než mohl císař Vilémem II. 21. června 1895 průplav slavnostně otevřít. Při Holtenauských oslavách položení posledního kamene pokřtil císař průplav na Průplav císaře Viléma. Ve Science Museum v Londýně je dodnes uložen film, který při slavnostním otevírání natočil anglický režisér Brit Acres. Rostoucí objem dopravy i požadavky Císařského loďstva si mezi lety 1907 až 1914 vyžádaly rozšíření průplavu. To umožnilo využívat průplav i německým dreadnoughtům, takže velké bitevní lodě už na cestě z Baltského moře nemusely obeplouvat Dánsko. Rozšíření bylo završeno instalací dvou velkých zdymadel v Brunsbüttelu a Holtenau. Po první světové válce byl Versailleskou smlouvou průplavu přiznán mezinárodní status, ale i nadále byl ponechán pod německou správou. V roce 1936 ukončil mezinárodní status průplavu Adolf Hitler. Po skončení druhé světové války byl průplav opět otevřen všeobecné dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Existují podrobná pravidla provozu v průplavu. Každá proplouvající loď je podle své velikosti zařazena do jedné ze šesti tříd. Podle dané skupiny je loď buď povinna přijmout doprovod remorkéru, či přijmout na palubu kormidelníka či lodivoda. Existují pravidla pro míjení se lodí. V některých případech musí loď zakotvit u jednoho z mol rozmístěných v pravidelných intervalech podél průplavu, aby umožnila bezpečné proplutí lodi v protisměru. Pro rekreační lodě platí zvláštní pravidla. Většina moderních velkých výletních lodí nemůže průplav využít, protože překračují povolenou výšku pro proplutí pod mosty. MS \"Norwegian Dream\" má speciální sklopné komíny a stožáry, které podplutí mostů umožňují. Další lodě, které jsou schopné průplav využít, jsou \"Minerva\" (společnosti Swan Hellenic), \"Balmoral\" (Fred Olsen Cruises), \"Regatta\" (Oceania Cruises) a MS \"Prinsendam\" (Holland America Line). Školní plachetnice Německého námořnictva \"Gorch Fock\" má speciální teleskopické vrcholky stěžňů navržené přímo kvůli proplouvání Kielským průplavem, jinak by totiž loď byla příliš vysoká pro podplutí několika mostů klenoucích se přes průplav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kielský průplav (: \"Nord-Ostsee-Kanal\", NOK), známý do roku 1948 jako Průplav císaře Viléma, je 98 kilometrů dlouhý průplav v německé spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, který spojuje Severní moře u Brunsbüttelu s Baltským mořem u Kiel-Holtenau. Použití průplavu zkracuje cestu přibližně o 250 námořních mil (460 km) proti trase kolem Jutského poloostrova. Přitom nejde jen o časovou úsporu, ale lodě se také vyhnou často velmi neklidnému moři. Podle údajů ze stránek průplavu se jedná o jednu z nejvytíženějších vodních cest světa. V roce 2007 ji využilo více než 43 000 lodí a v tom nejsou započítána malá plavidla. Mimo to, že průplav spojuje tato dvě moře je také u Oldenbüttelu propojen krátkým Gieselauským průplavem se splavnou řekou Eider.", "tgt_summary": "The Kiel Canal (, literally \"North-[to]-Baltic Sea canal\", formerly known as the Kaiser-Wilhelm-Kanal) is a freshwater canal in the German state of Schleswig-Holstein. The canal was finished in 1895, but later widened, and links the North Sea at Brunsbüttel to the Baltic Sea at Kiel-Holtenau. An average of is saved by using the Kiel Canal instead of going around the Jutland Peninsula. This not only saves time but also avoids storm-prone seas and having to pass through the Sound or Belts. Besides its two sea entrances, the Kiel Canal is linked, at Oldenbüttel, to the navigable River Eider by the short Gieselau Canal.", "id": 536613} {"src_title": "Matlockit", "tgt_title": "Matlockite", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Matlockit má chemický vzorec PbFCl a a je mírně průsvitný. Má nažloutlou až nazelenalou barvu. Patří mezi minerály čtverečné soustavy. Na Mohsově stupnici tvrdosti dosahuje hodnot 2,5 až 3. Hustotu má 7,1 až 7,2. Teplotu tání má 601 stupňů Celsia.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Matlockit byl poprvé objeven na začátku devatenáctého století v dole \"Bage Mine\" v Bolehillu blízko Matlocku. Zároveň s ním byly nalezeny i vzorky fosgenitu a anglesitu. Fosgenit byl tou dobou už známý, naproti tomu matlockit zůstal nepovšimnut ještě dalších přibližně padesát let. Je možné jej s fosgenitem zaměnit. Všiml si ho a pojmenoval ho až Greg v roce 1851. První zmínka o matlockitu ovšem může být už v práci Johna Mawa, britského mineraloga počátku devatenáctého století. Ten ve svém díle \"The Mineralogy of Derbyshire with a Description of the most Interesting Mines\" (česky \"Mineralogie Derbyshire) s popisem těch nejzajímavějších dolů\") z roku 1802 nejprve předkládá podrobný popis fosgenitu, aby dále zmínil další minerál, kterému říká „sklovité olovo“ (v originále anglicky „glass lead“). Tento popis na matlockit poměrně dobře sedí, neboť přes svůj lehký zjev s průsvitným krémově nažloutlým zabarvením je ve skutečnosti dost těžký, má totiž hustotu přes 7,1. Velmi velký vzorek, který měří 10 centimetrů a pochází z Derbyshiru, je dnes v sbírkách Amerického přírodovědného muzea v New Yorku. Další velký vzorek, o velikosti 7 centimetů, je dnes ve sbírkách Derbského muzea a umělecké galerie v anglickém Derby. Kromě Derbského hrabství, kde byl objeven poprvé, byl matlockit nalezen i na řadě dalších lokalit. Mezi ně patří Tiger v Arizoně, Lavrio v Řecku, důl blízko Essenu v Německu a blízko Campiglie v Toskánsku. Další nálezy také pochází z Jižní Afriky, z Peru, Chile, Austrálie, Rakouska, Francie a Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Matlockitová skupina.", "content": "Matlockitová skupina sestává z řady minerálů, které mají podobnou krystalovou strukturu. Do této skupiny patří halovce s bismutem, olovem a vápníkem, například: bismoklit (s vzorcem (BiO)Cl), daubréeit (s vzorcem (BiO)(OH,Cl), laurionit (s vzorcem PbCl(OH)), paralaurionit (s vzorcem PbCl(OH)), rorisit (s vzorcem CaFCl), zavaritskit (s vzorcem (BiO)F) a samotný matlockit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matlockit je vzácný olovnatý minerál z třídy halovců s chemickým vzorcem PbFCl pojmenovaný po městě Matlock, které leží v anglickém hrabství Derbyshire. Jedná se o místo, kde byl minerál poprvé objeven, a to v blízkém dole. Po minerálu samotném se jmenuje celá skupina vzácných minerálů s podobnou strukturou.", "tgt_summary": "Matlockite is a rare lead halide mineral, named after the town of Matlock in Derbyshire, England, where it was first discovered in a nearby mine. Matlockite (chemical formula: PbFCl) gives its name to the matlockite group which consists of rare minerals of a similar structure.", "id": 903009} {"src_title": "Street punk", "tgt_title": "Street punk", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Street punk vzniknl začátkem 80. let 20. století, kdy se u některých vyznavačů punku objevil názor, že se punk stává čím dál komerčnějším (punkové kapely přecházejí pod velké nahrávací společnosti) a jeho posluchači čím dál častěji pochází spíše ze středních vrstev. Vznik této formy městského punku pracující třídy je také úzce spjatý s Oi! a tudíž mezi sympatizanty patřili kromě punkerů také někteří skinheadi. Jelikož často street punk s Oi! splýval, můžeme za předchůdce považovat kapely jako Sham 69, Cockney Rejects, nebo Angelic Upstairs. Street punk se od skinheadů začal oddělovat ve chvíli, kdy řada z nich adoptovala ultrapravicové hodnoty. Velký vliv na definování a rozvoj tohoto stylu měly některé britské kapely, které na začátku 80. let vyznávaly rychlejší a agresivnější přístup k punkové hudbě. Tato forma punku se někdy nazývá UK 82 podle stejnojmenné nahrávky jedné z nich - The Exploited. Street punk je o něco rychlejší než Oi! Hlavní důraz je kladen na jednoduchost, přímost a vysoké tempo které, někdy až téměř monotónně, udávají bicí. Skladby zřídkakdy délkou přesahují 3 minuty. Pro street punk jsou typické „chorály“ či společné vykřikování hesel. V textech se objevují všechna témata obvyklá v punku (politika, nihilismus, kritika policie a státní moci, atd.). Vyznavači tohoto stylu se rádi vymezují vůči ostatním, především komerčním žánrům jako je pop punk či emo.", "section_level": 1}, {"title": "Móda.", "content": "Velmi důležitou složkou street punku je i vzhled jeho vyznavačů, který má být co nejnápadnější a co nejvíce pobuřovat. Nosí se kožené či džínové bundy a kalhoty ozdobené cvočky, svíracími špendlíky, hroty, nášivkami kapel, atp. Mezi doplňky patří obité stahováky a opasky, řetězy, těžké boty (např. kanady), obojky, atd. Mezi typické účesy patří různobarevná číra a hroty (v angličtině \"spikes\" či \"liberty spikes\"), popř. jejich kombinace (např. číro tvořené hroty). Ženská móda je téměř identická s tou mužskou (výraz rovnoprávnosti), přesto má navíc některé prvky jako např. síťové punčocháče, odhalené spodní prádlo, či krátké různě zdobené sukně. Běžnou součástí vizáže street punkerů jsou také ozdoby těla jako je piercing, tetování a u žen výrazné líčení. Důraz na módní složku street punku je v rámci hnutí velmi problematický a často se stává terčem kritiky. Vyznavači jiných stylů jako je např. hardcore punk tento důraz přímo odmítají s tím, že v punku jde o to co děláte a říkáte spíš než o to jak u toho vypadáte. Další stranou mince je otázka pozérství. Původní přístup „udělej si sám“ byl často nahrazen nákupem oblečení ve specializovaných obchodech. Někteří lidé hlásící se k street punku za svou vizáž utrácejí nemalé částky a tím vlastně zpochybňují celou myšlenku „punku pracující třídy“. Existuje i řada kapel využívajících tuto image ačkoliv se hudebně řadí spíše k pop punku (např. Time Again, Left Alone, The Rabble atd.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Street punk nebo také streetpunk je hudební žánr vycházející z punk rocku. Jedná se v podstatě o pozdější pouliční formu punku, která vychází z prostředí dělnické třídy.", "tgt_summary": "Street punk (sometimes alternatively spelled streetpunk) is an urban working class-based subgenre of hardcore punk, partly as a rebellion against the perceived artistic pretensions of the first wave of British punk. Street punk emerged from the style of early Oi! bands such as Sham 69 and Cockney Rejects, and the Oi! bands that followed them such as Blitz, The Business and Angelic Upstarts. A key band in defining the aesthetic was The Exploited. However, street punk continued beyond the confines of the original Oi! form with bands such as GBH, Chaos UK, Discharge, The Anti-Nowhere League and Oxymoron. Street punks generally have a much more ostentatious and flamboyant appearance than the working class or skinhead image cultivated by many Oi! groups. Street punks commonly sported multi-coloured hair, mohawks, tattoos, heavily studded vests and leather jackets, and clothing, especially plaids, adorned with political slogans, patches, and/or the names of punk bands. In the 1990s and 2000s, a street punk revival began with emerging street punk bands such as The Casualties, The Virus, Cheap Sex, Lower Class Brats and The Unseen. The Casualties achieved underground success in the 2000s.", "id": 1537470} {"src_title": "Pohybová neostrost", "tgt_title": "Motion blur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vliv techniky na neostrost.", "content": "V počáteční fázi vývoje fotografie byly fotoaparáty velké a těžké, fotografování se provádělo obvykle se stativem. Stativ vyloučil pohyb aparátu i s velmi málo citlivými fotografickými materiály, srovnal chvění fotoaparátu během chodu závěrky nebo dotek fotografa. Nicméně, nízká citlivost emulze vyžadovala dlouhou expoziční dobu a fotografování bylo citlivé i na pohyb subjektů (z této doby pochází tradiční slova fotografa: \"Nehýbat se! Vyletí ptáček!\"). V dějinách portrétní fotografie byla neostrost zpočátku nežádoucím účinkem, v 19. století portrétovaní lidé museli vydržet bez hnutí i několik sekund. Styl těchto raných děl odpovídal tehdejším technickým požadavkům: 30sekundová expozice a estetické prvky vycházející z tehdejšího malířství. Pro dlouhé sekundy trvající nehybné setrvání před kamerou při výrobě daguerrotypií a kalotypií byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy nebo \"Bradyho stojan\". Lidé při tom většinou seděli před holým pozadím a byli osvíceni měkkým světlem z okna, které mohlo být směrováno pomocí zrcadel. S rostoucí citlivostí fotografických materiálů požadavky na nehybnost objektu klesaly. Vývoj techniky vedl sice ke stále se zmenšující velikosti a hmotnosti fotoaparátů, což však mělo za následek vyšší náchylnost na chvění fotoaparátu během dotyku spouště (výjimku tvoří použití drátěné spouště). Nejlepších výsledků bylo dosaženo při fotografování s fotoaparáty s centrální závěrkou - ty měly nižší hmotnost pohyblivých částí a symetrický posun vzhledem k ose objektivu. S příchodem zrcadlovek (středního formátu) se objevil další zdroj chvění fotoaparátu - roztřesení fotoaparátu při sklopení zrcátka, které mělo velkou hmotnost. Například první fotokamery „Saljut“ měly nevyvážený pohyb závěrky a zrcadla, což značně komplikovalo fotografování. S dalším snižováním velikosti zrcátka v zrcadlovkách menšího formátů a použití různých metod potlačování negativního vlivu zrcátka bylo znatelné pouze při použití teleobjektivů. S klesající velikostí fotoaparátů bylo hlavní příčinou neostrosti především snímání „z ruky“ v důsledku jejich přirozeného třesu v důsledku stisknutí tlačítka spouště a vrácení po uvolnění. S redukcí váhy aparátů se tento faktor jen zhoršoval. Dalším faktorem zvýšení rozhýbání byl odklon výrobců od používání „kontaktního hledáčku“ (zrcadlovkový, paralaktický, optický) ve prospěch LCD obrazovek digitálních fotoaparátů. Hledáčky totiž poskytují další bod opory přístroje s fotografem. Mnoho moderních digitálních fotoaparátů je opatřeno varováním fotografa ve chvíli, kdy hrozí neostrost kvůli dlouhému času závěrky pro snímání z ruky zvláštním piktogramem (obrázkem ruky, značkou třesoucí se kamery, atd.) a/nebo zobrazením údajů expozimetru červenou barvou.", "section_level": 2}, {"title": "Neostrost ve výtvarné fotografii.", "content": "Ostrost nebo neostrost je jedním z prvků vyjádření fotografa - umělce. Průkopníkem záměrné neostrosti byla britská fotografka Julia Margaret Cameronová, která rozhýbání snímku v okamžiku expozice dosahovala nejrůznějšími způsoby, včetně kopání do stativu. Pro snímky piktorialistů ze 40-50. let 19. století bylo příznačné užívání prostředků změkčujících fotografický obraz s cílem vystihnout atmosféru motivu. Snižovali ostrost svých fotografií použitím nekorigované optiky nebo speciálních objektivů nebo předsádek vytvářejících neostrou kresbu, případně neostrosti dosahovali nanesením vazelíny na objektiv, záměrně nepřesným zaostřením nebo pohybem fotografického přístroje během expozice. Užívalo se měkce kreslících objektivů a speciálních předsádek, uplatňovalo se protisvětlo, světelné kontrasty, záměrná neostrost, neobvyklá světelná atmosféra a šerosvit. Snímky působily mlhavým, rozplývavým „impresionistickým“ dojmem. Jejich cílem bylo zobrazit nejen prostou realitu, ale také světlo, náladu, atmosféru, a dosáhnout kvality uměleckého díla, což bylo v rozporu s dosavadním pojetím fotografie s ostrou kresbou a přirozenou tonalitou. Od 30. do 70. let dvacátého století s oblibou využívala různé druhy neostrosti takzvaná „Newyorská škola fotografie“. Nebyla to instituce v pravém slova smyslu, ale šestnáct autorů (narozených od 1898–1934) žijících a tvořících v New York City. Jednalo se o fotografy, jejichž jména jsou dnes již legendami: Diane Arbus, Alexey Brodovitch, Ted Croner, Robert Frank, Don Donaghy, Louis Faurer, Richard Avedon, Bruce Davidson, Sid Grossmann, William Klein, Saul Liter, Leon Levinstein, Helen Levitt, Lisette Model, David Vestal a Weegee. Konstruktivisté využívali pohybovou neostrost pro vyjádření rychlosti.", "section_level": 2}, {"title": "České země.", "content": "Pohybovou neostrost v kombinaci s vícenásobnou expozicí využívá jako tvůrčí postupy ve své fotografické tvorbě Jan Pohribný (* 1961). Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou.", "section_level": 2}, {"title": "Pojem ostrosti.", "content": "Ostrost je schopnost lidského oka odlišit dva body v prostoru nebo na snímku a vychází z definice ostrého a neostrého obrazu. Lidské oko má omezenou rozlišovací schopnost, rozpozná dva body, jenom pokud jejich úhlová vzdálenost je vyšší než zhruba 1 úhlová minuta. Pokud jsou dva body blíže, začnou zdánlivě splývat. Nakreslíme-li okolo libovolného bodu kružnici s úhlovým poloměrem 1 minuta, pak všechny body ležící uvnitř této kružnice budou splývat s původním bodem a všechny body vně této kružnice budou vidět jako samostatné body.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se vyhnout chvění fotoaparátu.", "content": "Ze zkušeností fotografů používající formát filmu 35 mm je známo, že aby se zabránilo rozmazání obrazu při fotografování z ruky musí být jmenovatel rychlosti závěrky v sekundách odpovídat nejméně ohniskové vzdálenosti objektivu v milimetrech. Například při fotografování „z ruky“ objektivem 50 mm by měl být čas závěrky kratší než 1/50 sekundy. Objektiv typu rybí oko s ohniskovou vzdáleností 8 mm umožňuje fotografovat bez obav ostré snímky s časem 1/10 sekundy.", "section_level": 1}, {"title": "Metody minimalizace pohybové neostrosti.", "content": "Všechny tyto metody mají za cíl eliminovat (snížit), nebo kompenzovat pohyb fotoaparátu nebo vliv pohybu na něj.", "section_level": 2}, {"title": "Metody zvýšení pohybové neostrosti.", "content": "Metody zvýšení pohybové neostrosti (prodloužení expozičního času):", "section_level": 1}, {"title": "Panning.", "content": "Panning neboli „sledování objektu“ je označení pro horizontální nebo vertikální rotační pohyb filmové, digitální nebo video kamery. Výsledkem panningu je efekt rozmazání obrazu jako při otáčení hlavou při rezolutním „ne“. Ve fotografii se panning používá k zachycení rychlého pohybu, a optického odlišení předmětu od pozadí. Jde o to sledovat pohybující se objekt v hledáčku a tím snížit jeho relativní pohyb vůči fotografovi. Ve fotografii se používá pro zvýšení důrazu na pohybující se objekt a zároveň pro větší rozostření pozadí, což sníží jeho rušivý efekt. Při panningovém fotografování pohybujícího se předmětu udržujeme fotografovaný předmět ve stejné pozici na snímku po celou dobu trvání expozice. Délka expozice musí být dostatečně dlouhá, aby bylo pozadí dostatečně rozostřené pohybem fotoaparátu. Přesná délka expozice bude záviset na rychlosti objektu, ohniskové vzdálenosti objektivu a vzdálenosti od předmětu a předmětu od pozadí. Dosáhnout neostrého pozadí ve formuli F1 při snímání auta jedoucího po přímce umožní již 1/250s, zatímco k dosažení stejného rozostření pro obraz běžícího člověka bude potřeba delší čas 1/60s. Snadněji se snímají rychle se pohybující objekty, neboť stačí kratší expoziční čas. Při fotografování pomalu se pohybujících objektů je zapotřebí relativně delší čas, je těžší udržet pohyb s objektem a nastává riziko, že pohyb fotoaparátu nebude plynulý. Doporučuje se používat pomůcky, jako jsou například stativ nebo monopod, které umožní pohybovat fotoaparátem v jedné rovině. Levnějším řešením stativu je použití provázku, který na jedné straně přivážeme za objektiv, druhý konec se zašlápne nohou a napne se. Pohybová neostrost se řadí mezi kompoziční principy ve fotografii.", "section_level": 2}, {"title": "Úprava ostrosti.", "content": "Řada procesů, které se zabývají úpravou obrazu, pracuje s ostrostí - jako například \"unsharp mask\". Příklad rozmazané fotografie restaurované pomocí Wienerovy dekonvoluce: Další metoda na úpravu ostrosti je založená na Newtonově metodě tečen. Postprodukce videa umožňuje zlepšit ostrost i u snímků videa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohybová neostrost (roztřesení, rozmazání) je zachycení pohybujících se objektů ve fotografii, nebo na sekvenci snímků, například ve filmu nebo animaci. Neostrý záběr vznikne tak, že během záznamu jednoho snímku nebo nahrávání obrazu dojde k pohybovým změnám, buď v důsledku rychlého pohybu předmětu nebo fotoaparátu během dostatečně dlouhé expozice. Může se jednat o nežádaný defekt, nebo o autorův záměr. Termíny „pohybová neostrost“ a „roztřesení“ se významově liší. „Pohybová neostrost“ se používá v případě pohybu objektů v záběru, zatímco výraz „roztřesení“ označuje chvění fotoaparátu během snímání. Kromě pohybové neostrosti existuje neostrost optická. Ta vzniká mechanickým rozostřením objektivu fotoaparátu, nebo použitím minimálního clonového čísla a malé hloubky ostrosti. Neostrosti se dosáhne také použitím speciálních změkčujících objektivů, předsádek, nebo poloprůhledných předmětů (fólie, plast, vazelína, sádlo) před objektivem. Zvláštním pohybovým efektem je změna ohniskové vzdálenosti („zoomování“) během expozice.", "tgt_summary": "Motion blur is the apparent streaking of moving objects in a photograph or a sequence of frames, such as a film or animation. It results when the image being recorded changes during the recording of a single exposure, due to rapid movement or long exposure.", "id": 862954} {"src_title": "Percy Jackson: Poslední z bohů", "tgt_title": "The Last Olympian", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Percy je poslední dobou celkem spokojený kluk, má přítelkyni a úspěšně dokončil ročník. Blíží se ovšem jeho šestnácté narozeniny a Percy má rozhodnout o osudu světa. O Percym mluví proroctví, přednesené před sedmdesáti lety, říkající že polokrevný od velké trojky buď zničí nebo spasí Olymp. Na světě zuří druhá válka mezi bohy a Titány. Percy vyráží s kamarádem Charlesem zničit invazní sílu Titánů, loď Luka Castellana jménem Princezna Andromeda. Na Percyho s Charlesem je nastražená léčka. Luke je zaskočí a při zoufalém útěku z lodi Charles umírá. Loď vybuchuje a potápí se. Jediný kdo přežije je Percy a samozřejmě nesmrtelný Luke alias Kronos. Percy se vrací do tábora a přísahá smrt Lukeho zvědovi. Pohádá se s Annabeth. Cheiron ukáže Percymu, že pod horou Svaté Heleny se probudil bouřkový Gigant Tyfon. Proti Tyfonovi bojují všichni bohové a nikdo nehlídá Olymp. Percyho vyzve Nico aby uskutečnil jeho nebezpečný plán. Má na sebe vzít Achillovo prokletí a stát se nezranitelným. Spolu se setkají s Lukeho matkou, která zašílela díky Hádovu prokletí. Zjistí že Luke na sebe taky vzal prokletí Achilla. Pak se vydají do Erebosu. Nico Percyho zradí a odvede Hádovi výměnou za informace o svojí matce. Hádes Percyho chytí a zavře do cely. Nico ho osvobodí a spolu jdou ke Styxu. Percy se v něm vykoupe a myslí při tom na Annabeth. Jako svou Achillovou patu si vybere místo na kříži. Když vyleze jde po něj Hádes se svou armádou. Ale Percy mrtvé legionáře i rudokabátníky rozpráší. S Hádem bojuje a po chvíli vítězí. Percy Háda ale pustí. Percy se dostává na povrch a formuje armádu Hrdinů. Přijdou všichni hrdinové a spousta duchů přírody. Z hrdinů dorazí skoro všichni až na Clarisse a její lidi. Bůh snů Morfeus uspí celý New York a začne invaze Titánů na Manhattan. Percy mluví s Hermem, chce přivolat ostatní bohy ti mají však hodně práce s Tyfonem, rozhovor se stočí na Luka a skončí hádkou. Hrdinové opevňují přístupové cesty na Manhattan. Přidávají se k nim Lovkyně vedené Thalií. Percy udělá dohodu s Hudsonem a East River. Oni nepustí do svých vod Titány a on je za to pomůže vyčistit. Annabeth probudí roboty schované ve městech a vyzve je k obraně Manhattnu. Na Williamsburském mostě zaútočí asi dva tisíce titánů na asi deset Hrdinů. Percy jim pomůže. Boj na mostě se zastaví a všichni sledují boj Percyho s Minotaurem. Percy Minotaura porazí a začne likvidovat nestvůry. Díky své nesmrtelnosti a pomoci Hrdinů je to úplný masakr nestvůr. Po výhře se objeví Kronova čestná stráž, čtyřicítka válečníků a Luke. Na mostě se strhne boj. Annabeth je probodnutá dýkou Ethana Nakamury. Ostatní ji odvlečou z boje. Nepřítel má výrazně na vrch. Do boje se zapojí taky Luke. Bojuje s Percym a vypadá to na rozdrcení Hrdinů. Percy z posledních sil zničí most. Luke se ho už nepokusí překročit a s nadcházejícím svítáním mizí. Annabeth je ošetřená. Nico se snaží zjistit něco o své matce. Ukáže se mu vize ve které je on a jeho sestra Bianka. Hádes se snaží přemluvit jejich matku, aby je vzala do podsvětí. V následující chvíli je místnost zničená úderem neuvěřitelné síly. Maria to nepřežije a objeví se Orákulum. Hádes ho v návalu vzteku prokleje. Na slovíčko se za Percym staví Titán Prometheus s Ethanem, empúsou a vůdcem Hyperboreanů Morrainem. Snaží se ho přemluvit aby se vzdal. Ukáže mu vize o tom, jak Hermés opustil Luka. Nakonec dá Prometheus Percymu Pandořinu skříňku. Řekne mu že když Percy skříňku otevře, tak Titáni vyhrají. O něco později Titáni zaútočí plnou silou v Central Parku. K Hrdinům se připojí vládce přírody Leneus. Armádu Titánů vede Hyperion, Titán východu, po Atlasovi nejsilněší z Titánů. Bojují spolu s Percym na jezeře. Percy bere sílu z vody. Po vyčerpávajícím boji se připojí i satyrové. Společnými silami Hyperiona promění na javor. Síly Titánů se rozprchnou. Do Hrdinů se pustí létající prase. Percy ho s Blackjackem zabaví. Armáda Titánů se dává znovu dohromady. Po letu na praseti pomůžou Percymu sochy z nádraží Grand Central. Když Titáni opět získají převahu, pustí se do nich celá světová populace kentaurů (asi 500). Na Manhattan se dostane také Rachel. Poví Percymu že není ten hrdina z proroctví. Kronos vypustí Drakona. Drakona může zabít pouze Arésovo dítě. K Hrdinům se o chvíli později připojí i Arésovci. Percy se zděšením zjistí, že dívka vedoucí Arésovce není Clarisse. Drakon na onu dívku plivne jed. Tou dívkou je Silena. Ta z posledních sil prozradí že ona byla tím špehem. Clarisse ze vzteku zabije Drakona a zažene nestvůry pryč. Percy daruje Pandořinu skříňku Hestii, \"poslednímu z bohu\". Přesvědčí Poseidona aby se přidal do boje. Zaútočí sám Luke. Hrdinové jsou pod náporem nepřátel téměř zdecimováni. Dokonce i Clarissu porazili Hyperboreani. Nico na poslední chvíli přesvědčí Háda aby pomohl s obranou. Do boje se tedy zapojí Hádes, Persefona a Deméter. Kronos ze vzteku probudí město. Hrdinové už nemohou vyhrát. Luke jde na Olymp aby zničil sílu bohů. Percy s Annabeth, Groverem a Thalií ho následují. Na Thalii spadne socha Héry. Luke spolu s Percym bojují. Do New Yorku dorazil i Tyfon, když ale vstoupil do Hudsonu, Tysonovi kyklopové ho stáhnou do podzemí. Zapojit se může i Ethan ale ten se pustí do Luka. Lukemu ale Ethanův útok neublíží a místo toho Ethan padá dolů z hory. Když Kronos může všechny pozabíjet, ozve se Annabeth. Domlouvá Lukovi a tomu se na chvíli vrátí vědomí. Percy mu podá dýku a Luke se bodne do své Achillovy paty. Hrdinové vyhráli. Zeus poté hrdiny odmění, chce Percyho udělat bohem ale Percy odmítne. Rachel vystřídá Orákulum jako věštkyni. Nakonec vše dobře skončilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Percy Jackson: Poslední z bohů je pátý a poslední díl série fantasy série o Percym Jacksonovi od Ricka Riordana. Román vyšel 5. května 2009, v České republice byl vydán 2. září roku 2011. Na tuto knihu navazuje další série bohové olympu od téhož autora.", "tgt_summary": "The Last Olympian is a fantasy-adventure novel based on Greek mythology by Rick Riordan, published on May 5, 2009. It is the fifth and final novel of the \"Percy Jackson & the Olympians\" series and serves as the direct sequel to \"The Battle of the Labyrinth\". \"The Last Olympian\" revolves around the demigod Percy Jackson as he leads his friends in a last stand to protect Mount Olympus. Upon release, the book received highly positive reviews from various critics. It was also the #1 \"USA Today\" bestseller, the #1 \"Wall Street Journal\" bestseller, and #1 \"Los Angeles Times\" bestseller.", "id": 828549} {"src_title": "Zámek Vincennes", "tgt_title": "Château de Vincennes", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Vlastní zámecký areál má obdélníkový půdorys, který je obehnán 1,2 km dlouhou zdí s devíti původně asi 40 m vysokými věžemi a 27 m širokým vodním příkopem. Na západní straně je hradba přerušena opevněnou obytnou věží. Má čtvercový půdorys o délce 16,20 m a šest pater. Tloušťka její stěny dosahuje asi 3,30 m. Vlastní zámecké budovy tvoří pavilon krále a pavilon královny v jižní části areálu stojící proti sobě a mezi nimi je nádvoří. Severně od nich stojí zámecká kaple Sainte-Chapelle, která byla postavena v letech 1380-1552 a je velmi podobná stejnojmenné kapli na ostrově Cité v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vincenneský lesík byl oblíbeným loveckým revírem krále Ludvíka VII., který kolem roku 1150 nechal postavil uprostřed lesů lovecký zámeček. Ve 13. století jej králové Ludvík IX. a Filip II. August nechali přestavět na královský hrad. V tomto loveckém zámečku zemřeli Ludvík X. Francouzský a Karel IV., poslední Kapetovci na francouzském trůnu. Karlův následovník Filip VI. plánoval od roku 1337 zřízení donjonu v západní části objektu, jehož stavba proběhla během stoleté války za vlády Jana II. a jeho nejstaršího syna Karla V. a byla dokončena v roce 1373. V těchto dobách sloužila dobře opevněná pevnost jako králova rezidence. V 17. století připojil Louis Le Vau, královský architekt Ludvíka XIV. dvě křídla, pavilon krále a pavilon královny. Zámek se stal třetí královskou rezidencí. Když jej královský dvůr opustil, sloužil Vincennes jako státní vězení, kde byli mj. vězněni markýz de Sade, hrabě Mirabeau nebo Denis Diderot. V roce 1739 byla v zámku založena manufaktura na výrobu porcelánu, která v roce 1756 přesídlila do města Sèvres. Za Velké francouzské revoluce od roku 1796 byl zámek využíván rovněž jako arzenál. V roce 1804 byl v hradním příkopu popraven Louis Antoine Henri de Bourbon Condé, vévoda d'Enghien na příkaz Napoleona za údajné spiknutí. 15. října 1917 zde byla popravena Mata Hari za údajnou špionáž pro Německo. Zámecký park byl v 19. století přeměněn ve stylu anglické zahrady. Napoleon III. předal území o rozloze téměř 10 km v roce 1860 jako veřejné prostranství městu Paříži. V roce 1940 byl zámek sídlem francouzského generálního štábu při neúspěšné obraně země proti německé invazi, poté jej do roku 1944 obývala okupační německá armáda. V roce 1964 zvažoval tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle přeložení svého sídla z Elysejského paláce v centru Paříže do Vincennes, avšak z plánu sešlo. Zámek dodnes slouží ministerstvu obrany, které zde umístilo vojenský archiv a centrum vojenského historického výzkumu a rovněž ministerstvu kultury, jehož středisko pro historické památky zde rovněž sídlí. Od roku 1988 proběhly rozsáhlé rekonstrukční práce prováděné ministerstvem kultury a ministerstvem obrany. Zámecká kaple a donjon byly pečlivě restaurovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Vincennes (fr. \"Château de Vincennes\") je zámek ve Francii, který se nachází ve městě Vincennes na jihovýchodním okraji Paříže. Jedná se původně o královský hrad. Jeho donjon je 50 metrů vysoký a je jeden z nejvyšších ve Francii.", "tgt_summary": "The Château de Vincennes is a massive 14th and 17th century French royal fortress in the town of Vincennes, to the east of Paris, now a suburb of the metropolis.", "id": 1046320} {"src_title": "Peter Perez Burdett", "tgt_title": "Peter Perez Burdett", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Burdett se narodil v roce 1734 nebo v roce 1735 v Eastwoodu v Essexu. Jeho otcem byl William Burdett a jeho matkou Elizabeth Burdettová. O jeho raném životě je známo jen velmi málo, známým začíná být až na začátku šedesátých let osmnáctého století, kdy potkává Josepha Wrighta, kterého se mu daří přesvědčit, aby mu zapůjčil peníze a tím podporoval jeho tvorbu map. Burdett navíc byl modelem pro mnohé Wrightovy obrazy a také mu podal výklad o perspektivě. Naopak Wright byl Burdettovi přítelem a podporoval ho finančně. Okolo roku 1766 nakreslil svůj obraz \"Filosof předvádí tellurium\" (dnes v Derbském muzeu a umělecké galerii). Na tomto obraze, které zachycuje přednášku o sluneční soustavě za pomoci mechanické modelu, kde je v místě slunce umístěna lampa, je Burdett nakreslen jako postava vlevo od učence (postava napravo je Washington Shirley, s kterým se Burdett také znal). Okolo roku 1767 dokončil Burdett svou mapu Derby v měřítku jeden palec ku jedné míli. S touto mapu se mu podařilo uspět, když byl druhým úspěšným tvůrcem, který nárokoval splnění podmínek soutěže z roku 1759 vyhlášené Society of Art, která si žádala právě tvorbu map v tomto měřítku.", "section_level": 1}, {"title": "Liverpool.", "content": "V roce 1768 se Burdett přestěhoval z Derby do Liverpoolu, aby zde pracoval na mapě hrabství Lancashire, podobně jako dříve úspěšně vypracoval mapu hrabství Derbyshire. Získal nové patron a pomáhal Georgovi Perrymu s tvorbou jeho mapy a dějin Liverpoolu. Pro Perryho dějiny z roku 1773 vytvořil obrázky a popis významných budov. Jeho činnost v Liverpoolu byla natolik úspěšná, že sem pozval i svého přítele Wrighta. I ten přestěhováním získal a brzo dostal od místních obchodníků a aristokracie řadu objednávek. Byl to ovšem Burdett, kdo v Liverpoolu založil v roce 1769 Společnost umělců (\"Society of Artists\") a zároveň se stal jejím prvním předsedou. Posléze se Burdett stal propagátorem akvatinty, první výstavu svých výtvorů měl v roce 1772 a je považován za první britského akvatintistu. Navíc byla jeho technika odlišná od starší francouzské a novátorská, ovšem posléze ji odprodal jiném kartografovi Paulovi Sandbymu.", "section_level": 2}, {"title": "Karlsruhe.", "content": "V roce 1774 nicméně Burdett opustil Liverpool, aby utekl před dluhy, a dal se do služeb markraběte Bádenského. Vzal s sebou obraz sebe a své manželky (tento obraz je dnes v Národní galerii v Praze), ovšem manželku samotnou nechal napospas věřitelům. V Karlsruhe se znovu oženil, 11. července 1781 si vzal Friederiku Kotkowskou a měl s ní posléze dceru Annu. Ve stejném roce také kreslil plány pro tržiště v Karlsruhe, které se zrcadlí i v tvarech dnešních budov. Dne 9. září 1793 v Karlsruhe zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peter Perez Burdett (1734 – 9. září 1793 Karlsruhe) byl anglický kartograf, zeměměřič, umělec a kreslíř původem z Eastwoodu v Essexu, kde zdědil menší jmění a také jméno \"Perez\" po svém dědečkovi z matčiny strany, který zde byl duchovním. Peter Burdett by mohl být považován za slavného už proto, že byl vyobrazen na mnoha obrazech Josepha Wrighta, ale kromě toho se sám podílel na mnoha tehdejších projektech, včetně vyměřování trasy pro jedno z největších děl období průmyslové revoluce, plavebního kanálu z Leedsu do Liverpoolu, na kterém pracoval v roce 1769. Je označován za osobu „pokud ne přímo v centru, pak jistě alespoň v polostínu Měsíční společnosti z Birminghamu“. Závěr svého života strávil v Karlsruhe, vyhýbaje se věřitelům, nicméně aktivní v německé společnosti.", "tgt_summary": "Peter Perez Burdett (c. 1734 – 9 September 1793) was an 18th-century cartographer, surveyor, artist, and draughtsman originally from Eastwood in Essex where he inherited a small estate and the name \"Perez\" from his maternal grandfather who was the clergyman there. He would have been notable just for his many appearances in Joseph Wright's pictures but he was also involved with numerous projects including surveying the route for one of the major projects of the industrial revolution, the Leeds and Liverpool Canal, in 1769. He has been described as \"if not in the centre at least in the penumbra of the Lunar Society of Birmingham\". He spent the last years of his life in Karlsruhe, avoiding debtors, but still active in German society. His German daughter married a Count.", "id": 132098} {"src_title": "Píseň o Bernadettě", "tgt_title": "The Song of Bernadette (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "François Soubirous (Roman Bohnen), nezaměstnaný mlynář, je nucený přijmout z času na čas i podřadnou práci, aby uživil svou ženu Louise (Anne Revere), dva syny a dvě dcery. Jednoho rána se jde zeptat pekaře na práci a ten mu poradí, aby zašel do místní nemocnice a zeptal se tam. Soubirous dostane za úkol odvézt za město k jeskyni infekční odpad. Mezitím je v katolické škole u Milosrdných sester z Nevers před celou třídou zostuzena čtrnáctiletá Bernadette Soubirousová (Jennifer Jonesová). Je kárána sestrou Marie Therese Vauzousovou (Gladys Cooper), která je učí katechismus. Sestra vyčítá mladé Bernadettě nepřipravenost a nevědomost. Na obranu se staví sestra dívenky, Marie, která třídě a především učitelce vysvětluje, že Bernadetta trpí astmatem a celou noc jí nebylo dobře. V tom vchází otec Peyramale (Charles Bickford), aby žákyním rozdal svaté obrázky. Jeden dostane i Bernadetta, když v tom namítá sestra Vauzousová, že dívka si obrázek nezaslouží, protože nevěděla nic o Nejsvětější Trojici a nebylo by to spravedlivé vůči ostatním žačkám. Páter Peyramale dá jeptišce za pravdu a obrázek si z rukou ponížené dívky bere zpět. Ještě téhož odpoledne, když se starý Soubirous vrací z práce do chladné a vlhké chýše, pošle matka obě dcery a jejich kamarádku pro dřevo do nedalekého lesíka, aby mohla zatopit. Bernadette, aby nenastydla, dostala od matky šátek. Cestou musejí dívky zdolat houpací most. Bernadettě pomáhá mladý mlynář Antoine Nicolau (William Eythe), kterému se starší z dcer Soubirousových líbí. Vzhledem k tomu, že Bernadette stůně a je nebezpečné, aby se brodila chladnou řekou Gava, mladší Marie s kamarádkou ji vyzvou, aby počkala u jeskyně Massabielle, že nasbírají dřevo a hned se vrátí. Bernadetta se posadí a cítí závan větru, když se jí zjeví mladá a nádherná paní v bílém, s růžencem v ruce a v oslnivém světle. Dívka padne na kolena a začne se modlit. Když ji takhle najde sestra a kamarádka, Bernadetta jim povypráví, co se stalo a prosí je, aby nic neříkali rodičům. Zvěst o zjevení se městečkem roznese ihned. Rodiče vyhubují Bernadettě, že si vymýšlí a ta musí čelit nejen nedůvěře ve vlastní rodině, ale i výsměchům od spoluobčanů. Teta Bernarde Casterotová (Blanche Yurka) se však postaví za dívenku a spolu s dalšími věřícími jdou k jeskyni, aby s Bernadettou mohli sdílet další zjevení „nádherné paní\". Ta žádá Bernadettu, aby se v následujících patnácti dnech dostavila každý den k jeskyni. Bernadetta ji to slíbí. Má však proti sobě nejen rodiče, ale hlavně církevní a místní moc. Na radnici se mezitím snaží žalobce Dutour (Vincent Price) pomocí doktora Dozouse (Lee J. Cobb) zjistit, zdali nejde každodenní sešlost u Massabielle přerušit a příval poutníků zastavit. Když nakonec i rodiče dívence uvěří a rozhodnou se ji podpořit dalšího dne ráno, stane se zázrak. Paní v bílém přikáže Bernadettě, aby se umyla vodou z potůčku. Bernadetta však stejně jako ostatní vidí jen řeku Gavu. Má to být však pramen, který se nachází pod zemí a nad kterým rostou rostliny. Bernadetta je začne jíst a holýma rukama hrnout hlínu stranou, aby našla vodu. Když se začne mýt hlínou a celá se při tom zašpiní, všichni přihlížející propuknou v smích. Pokoření rodiče odvádějí dcerku pryč. Jen mladý Antoine zůstává na místě se slepcem. Díra, kterou Bernadette odhrabala, se začne naplňovat vodou a stékat k řece. Pramen se zvětšuje a Antoine křičí na ostatní, aby se vrátili, že se našla voda. Slepec se omyje vodou a najednou se mu zlepší zrak. Utíká za doktorem Dozousem a sděluje mu, že vidí. Žalobce Dutour je nadále pesimistický a považuje Bernadettu za podvodnici. Dokonce sám páter Peyramale ji žádá o důkaz, že viděla „nádhernou paní.\" Místo toho se mu od paní dostává vzkazu, že ona je Neposkvrněným početím. Páter se Bernadetty vyptává, kde tahle slova slyšela. Ta tvrdí, že je nikdy předtím neslyšela. Stovky poutníků z Pyrenejí přijíždějí do Lurd za zázračnou vodou, která dokázala i malé batole vyléčit z vrozené choroby. Místní orgány nadále vymýšlí, jak zabránit přívalu pocestných. Někteří podnikavci vidí v prodeji vody dokonce výdělečnou činnost. Pak se však najde jistý paragraf, který zakazuje používat vodu z veřejného zdroje v obavě z nákazy. Nebylo to tak dávno, co se Lurdami přehnala cholera, která postihla i Bernadette. Pramen z jeskyně je úředně uzavřen a obehnán dřevěným plotem. Otec Peyramale jde žádat biskupa o prošetření situace. Ten to odmítá s argumentem, že rozhodnutí je pouze a jedině na císaři. Když malinký císařův syn onemocní, pošle císařovna Eugenie svou chůvu, aby přinesla zázračnou vodu z Lurd. Není jediná, kdo krade vodu ze zakázaného pramene. Všechny je přitom chytí a postaví před soud. Odsouzený musí zaplatit pokutu anebo jít na dva dny do žaláře. Když přichází na řadu chůva císařovny, vyzve ji komisař Jacomet (Charles Dingle) k zaplacení pokuty. Chůva zaplatí za sebe a také sto franků za ostatní. Městský soud se dozvídá, kdo je, a nabízí jí, aby si udělala pohodlí v teplém pokoji radnice. Chůva si však nepřeje, aby s ní bylo zacházeno jinak než s ostatními. Po propuštění přinese vodu do císařské rodiny a dítě se vyléčí. Císař Napoleon III. na zázraky nevěří, ale po naléhání své ženy svolí, aby pramen vody v Lurdách byl znovu zpřístupněn veřejnosti. Biskup z Tarbes sestaví komisi a pověří ji vyšetřením celé kauzy, které pak potrvá dlouhá léta. Bernadetta, znavená věčným opakováním a přesvědčováním toho, co viděla, by ráda žila obyčejný život. Touží se vdát a mít děti. Otec Peyramale ji ponouká k zamyšlení nad tím, zdali má žít tak běžný život. Přesvědčuje ji, aby svou duši a životní poslání zasvětila Bohu a žádá ji, aby se místo služebné stala jeptiškou. Bernadette se zprvu vzpírá, ale pak uzná, že když už měla všechna ta vidění, bude nejlepší odcestovat do kláštera v Nevers a stát se řádovou sestrou. Loučení s rodinou a posléze i s mladým Antoinem, který ji slíbí, že v úctě k ní zůstane do konce života svobodným mládencem, nese Bernadetta těžce. Páter má pro ní dárek v podobě svatého obrázku, který ji před lety ještě jako žákyni nejdříve daroval a posléze po protestech jeptišky Vauzousové vzal zpátky. Vyzývá Bernadettu, aby mu v případě nouze poslala onen obrázek. Bernadetta Soubirousová vstupuje ve věku 22 let do kláštera k řeholnicím. Do Lurd se už nikdy nevrátí, už nikdy neuvidí své rodiče ani sourozence. Matka představená se spolu se sestrou Vauzousovou, se kterou se po letech Bernadetta setkává, rozhodly, že i přes Bernadettinu popularitu k ní budou přistupovat jako k ostatním sestrám. Vyzývají ji, aby si vybrala nové jméno a Bernadetta se rozhoduje pro jméno Marie-Bernarda. V klášteře vykonává práce jako každá jiná jeptiška, včetně mytí nádobí a podlahy. Pokorně přijímá každý další úkol. Nepřátelství sestry Vauzousové bere jako součást života. Jednoho dne si matka představená všimne, že Bernadetta kulhá. Marie Therese má s ní rozmluvu v jejím pokoji a přiznává, že jí nikdy nevěřila a ani neuvěří. Táže se churavé jeptišky, jak by bylo možné, aby si Bůh pro takový zázrak vybral právě ji, mladou, nezkušenou a hloupou dívku. Sama Bernadetta nedokáže odpovědět. Po rozmluvě o obětování a utrpení se Marie Therese dožaduje důkazu. V tom jí unavená sestra ukáže nemocné koleno. Bernadettě je diagnostikována tuberkulóza kostí, \"kostižer.\" Při všech bolestech si nestěžuje ani nenaříká. Pořád je však konfrontována s otázky komise vyšetřující zjevení v Lurdech. A pořád je kolem ní skupina lidí, co nevěří, že něco viděla. Sestra Marie Therese připouští své selhání a omyl. V kapli kláštera prosí o odpuštění a slibuje, že bude Bernadettě sloužit a pomáhat. Ví totiž, že umírá a že jí moc času nezbývá. Bernadetta pošle otci Peyramalovi svatý obrázek, který od něj dostala. Peyramale přijíždí co nejdříve. Kolem lůžka nemocné sestry klečí řeholnice a modlí se. Bernadetta umírá a páter Peyramale ji dává poslední pomazání. Film začíná i končí citátem: „Pro ty, kteří věří v Boha, není žádné vysvětlení nutné. Pro ty, kdo v Boha nevěří, není žádné vysvětlení možné.\"", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Pro studio 20th Century Fox bylo zaplacení produkce a prav na film tou největší investicí roku 1943. Zjevení Panny Marie ve filmu ztvárnila Linda Darnellová, což vzbudilo silné kontroverze, poněvadž herečka měla pornografickou pověst a v té době byla těhotná. Dokonce sám autor literární předlohy vyhrožoval, že nechá své jméno z projektu vyškrtnout. Studio před natáčením obdrželo přes 20 000 dopisů od fanoušků, kteří se dovolávali, aby hlavní role byla dána herečce Ritě Quigleyová. Většina scén byla točena v interiérech, včetně silného proudu řeky Gavy. Premiéra filmu v New Yorku proběhla 26. ledna 1944 v tehdy slavném broadwayském kině Rivoli, které dnes již neexistuje.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Historický film \"Píseň o Bernadettě\" je adaptací románu Franze Werfela, který není dobovým dokumentem, nýbrž dílem míchající fakta s fikcí. Ve skutečnosti zemřel páter Peyramale dřív než svatá Bernadette a žalobce Vital Dutour je ve filmu zobrazen jako ateista, kdežto v reálném životě byl katolíkem. Pro herečku Jennifer Jonesovou to byla třetí role a do konce života zůstala její nejdůležitější. Zároveň je to její první film, ve kterém byla uvedena pod uměleckým jménem. Právě při natáčení tohoto snímku se seznámila s hercem Charlesem Bickfordem (představitel otce Peyramala), který se po následujících více než 20 let stal jejím dobrým přítelem a kvůli jehož smrti se pokusila o sebevraždu. Spisovatel Werfel byl Žid a před nacisty se schovával právě v městečku Lurdy, kde poprvé slyšel o příběhu tehdy už svaté Bernardy. V rozhlasové verzi z roku 1949 účinkoval Charles Bickford ve své roli pátera, avšak Bernadettu ztvárnila Anne Baxter. Skutečná Bernadette Soubirousová byla svatořečena papežem Piem XI. 8. prosince 1933.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky.", "content": "Vzhledem k tomu, že film nemá distribuční název,", "section_level": 1}], "src_summary": "Píseň o Bernadettě (angl. \"The Song of Bernadette\") je černobílý dramatický film režiséra Henryho Kinga z roku 1943 s Jennifer Jonesovou v hlavní roli. Snímek byl natočen na motivy románu \"Píseň o Bernadettě\" (v něm. originále \"Das Lied von Bernadette\") spisovatele rakousko-českého původu Franze Werfela. Film získal z dvanácti nominací čtyři Oscary, včetně toho pro nejlepší herečku. Životopisný snímek vypráví příběh mladičké Bernadetty Soubirousové z Lurd, která měla v roce 1858 celkem osmnáct zjevení Svaté Panny. Filmové adaptace se chopili scenárista George Seaton a režisér Henry King.", "tgt_summary": "The Song of Bernadette is a 1943 biographical drama film based on the 1941 novel of the same name by Franz Werfel. It stars Jennifer Jones in the title role, which portrays the story of Bernadette Soubirous, who reportedly experienced eighteen visions of the Blessed Virgin Mary from February to July 1858 and was later canonized in 1933. The film was directed by Henry King, from a screenplay written by George Seaton. The novel was extremely popular, spending more than a year on \"The New York Times\" Best Seller list and thirteen weeks heading the list. The story was also turned into a Broadway play, which opened at the Belasco Theatre in March 1946.", "id": 96373} {"src_title": "Vincennes", "tgt_title": "Vincennes", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Obec leží v departementu Val-de-Marne na předměstí Paříže. Centrum Vincennes leží zhruba 8 km východně od centra Paříže. Na východě sousedí s obcí Saint-Mandé, na severu s Montreuil, na západě s Fontenay-sous-Bois a na jihu s Paříží, respektive s Vincenneským lesíkem, který je součástí Paříže.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Založení i dějiny města Vincennes jsou úzce spjaty s místním hradem a zámkem. Ve 12. století se král Ludvík VII. rozhodl vytvořit z Vincenneského lesa královskou honitbu a nechal zde vybudovat hrad, který byl postupně přestavěn a rozšířen a stal se ve středověku královskou rezidencí. Králové Filip III. a Filip V. zde měli svatbu a dva králové zde zemřeli (Ludvík X. a Karel IV.). Ve Vincennes pobývali králové i po skončení stoleté války, zejména Ludvík XI., František I. a Jindřich II. V roce 1661 byla ve Vincennes podepsána mírová smlouva mezi Francií a Lotrinskem. Po smrti Ludvíka XIV. v roce 1715 byl zámek Vincennes opuštěn jako královská rezidence a stal se státním vězením, které zde fungovalo do roku 1784. V 18. století se v zámku usídlily různá průmyslová odvětví jako manufaktura na výrobu porcelánu, fajáns a výroba zbraní. Přilehlá obec Vincennes se stala městem až v roce 1787. Díky stavbě vojenské pevnosti Fort-Neuf (1841) bylo Vincennes posádkovým městem, které mělo v roce 1861 5800 obyvatel. V roce 1900 byl místní velodrom hlavním místem konání II. olympijských her. V roce 1929 obec Vincennes ztratila značnou část své rozlohy kvůli připojení Vincenneského lesíka k městu Paříži. V roce 1969 byla ve městě založena reformní Univerzita Paříž VIII, která však byla v roce 1980 přeložena do Saint-Denis.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vincennes je s okolím spojeno především pařížským metrem a RER. Na lince 1 jsou zde dvě stanice (Bérault a konečná Château de Vincennes) a linka RER A zde má železniční stanici. Většina autobusových linek vyjíždí od konečné linky 1 včetně linek Noctilien.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vincennes je město ve Francii v pařížské aglomeraci, které leží jihovýchodně od Paříže v departementu Val-de-Marne v regionu Île-de-France. Město je známé především díky královskému zámku a Vincenneskému lesíku, který však leží na území Paříže. Vincennes má rovněž druhou nejvyšší hustotu obyvatel ve Francii po městě Levallois-Perret.", "tgt_summary": "Vincennes () is a commune in the Val-de-Marne department in the eastern suburbs of Paris, France. It is located from the centre of Paris. It is one of the most densely populated municipalities in Europe.", "id": 91370} {"src_title": "Łukasz Piszczek", "tgt_title": "Łukasz Piszczek", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Tento univerzální hráč začal svojí fotbalovou kariéru v rodném Polsku, jako útočník v klubu LKS Goczałkowice Zdrój. V roce 2001 změnil svoje působiště na Gwarek Zabrze, kde vyhrál v roce 2003 polský mládežnický titul. V roce 2004 se stal, společně s Turkem Ali Öztürkem, nejlepším střelcem mistrovství Evropy hráčů do 19 let, po kterém podepsal smlouvu s Herthou Berlin, ze které byl ale okamžitě půjčen Zagłębie Lubin. Se Zagłębií vyhrál v sezóně 2006/07 polský ligový pohár, což byl teprve druhý mistrovský titul v historii tohoto klubu. V roce 2006 dosáhl Piszczek se Zagłębií finále polského národního poháru. Zahrál si v obou utkáních, ale Zagłębie nestačila na Wisłu Płock a prohrála obě dvě utkání. V Zagłębii hrál především jako levé křídlo ve formaci 4-3-3, byl ale často využíván i jako střední útočník. V sezóně 2006/07 se stal druhým nejlepším střelcem klubu, když vstřelil 15 gólů.", "section_level": 1}, {"title": "Hertha Berlín.", "content": "V sezóně 2007/08 se vrátil Łukasz zpátky do Herthy Berlin. Svůj první gól v Bundeslize vstřelil 26. dubna 2008 a zařídil tak remízu 2:2 s Hannoverem 96. V sezóně 2008/09 byl Łukasz na delší dobu zraněn a proto toho moc nenahrál. Na bundesligové trávníky se naplno vrátil v dubnu 2009. Na konci téže sezóny ho kouč Lucien Favre opakovaně nasazoval jako pravého obránce, namísto zraněného Arne Friedricha. Když se Friedrich uzdravil, Łukasz ztratil své místo v základní sestavě. Své místo si znovu získal v sezóně 2009/10, když se Arne Friedrich posunul na pozici středního obránce. Łukasz se spolu s kapitánem Friedrichem, Jaroslavem Drobným a Brazilci Cicerem a Raffaelem stal stálým členem základní sestavy klubu. Hertha Berlin měla v sezóně 2010/11 hrát druhou německou ligu, ale Łukasz se této účasti vyhl, neboť přestoupil jako volný hráč do Borussie Dortmund.", "section_level": 2}, {"title": "Borussia Dortmund.", "content": "V Borussii skvěle nahradil zraněného pravého obránce Patricka Owomoyelu a i po jeho uzdravení nastupoval pravidelně jako pravý obránce. V téže sezóně 2010/11 pomohl Dortmundu zaslouženě vyhrát bundesligový titul. Je to jeden z největších podporovatelů útoku v Bundeslize. Bundesligový titul následně se spoluhráči obhájil v sezóně 2011/12. V tomto ročníku navíc vyhrál i DFB Pokal, ve finále Dortmund porazil Bayern Mnichov 5:2. V prvním zápase Borussie v semifinále Ligy mistrů 2012/13 24. dubna 2013 proti Realu Madrid odehrál stejně jako jeho spoluhráči vydařený zápas, Borussia zvítězila 4:1 a vytvořila si dobrou pozici do odvety. S Dortmundem se představil 25. května 2013 ve Wembley ve finále Ligy mistrů proti rivalovi Bayernu Mnichov, Borussia však nejprestižnější evropský pohár nezískala, podlehla Bayernu 1:2. Łukasz odehrál utkání v základní sestavě.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Łukasz si poprvé zahrál za polskou fotbalovou reprezentaci 3. února 2007 v přátelském zápase ve španělském městě Jerez de la Frontera proti Estonsku, který Poláci vyhráli 4:0. Piszczek šel na hřiště v 61. minutě. Jeho skvělé výkony v sezóně 2010/11 z něj udělaly stabilního hráče polské reprezentace. 22. března 2013 nastoupil v kvalifikačním zápase ve Varšavě proti Ukrajině, který skončil vítězstvím Ukrajiny 3:1. Piszczek vstřelil jediný gól Polska.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2008.", "content": "6. června 2008 byl přidán nizozemským trenérem Leo Beenhakkerem na soupisku Polska na Mistrovství Evropy 2008 jako náhrada za zraněného Jakuba Błaszczykowského. Tam si zahrál 8. června zápas proti Německu (prohra 0:2), kdy přišel na hřiště jako střídající hráč. Na tréninku na další zápas se ale zranil, a tak už se v žádných dalších zápasech na EURU neobjevil. Polsko získalo jediný bod za remízu 1:1 s Rakouskem a obsadilo poslední čtvrté místo základní skupiny B.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství Evropy 2012, kde mělo Polsko jako pořadatelská země (společně s Ukrajinou) jistou účast. V zahajovacím utkání celého šampionátu 8. června se střetlo Polsko s Řeckem a Łukasz odehrál kompletní porci minut. Tři body nezískal nikdo, oba soupeři si připsali po bodu za remízu 1:1. 12. června se opět zrodila remíza 1:1 polského národního mužstva s Ruskem, i tentokrát odehrál Piszczek celý zápas. V přímém souboji o čtvrtfinále s Českou republikou 16. června pohřbil polské naděje na historicky první postup ze základní skupiny jediným gólem utkání český záložník Petr Jiráček. Polsko do čtvrtfinále nepostoupilo, obsadilo se ziskem 2 bodů poslední čtvrté místo základní skupiny A.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Adam Nawałka jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Łukasz vyrostl v městě Goczałkowice-Zdrój. Jeho otec, trenér místního fotbalového klubu, ho přivedl na první fotbalový trénink. Od roku 2009 je Łukasz ženatý, jeho manželka se jmenuje Ewa.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Zagłębie Lubin Borussia Dortmund", "section_level": 2}], "src_summary": "Łukasz Piszczek [ˈwukaʂ ˈpʲiʂt͡ʂɛk] (* 3. června 1985, Čechovice-Dědice, Polsko) je polský fotbalový záložník či obránce a reprezentant, který hraje za Borussii Dortmund.", "tgt_summary": "Łukasz Piotr Piszczek (; born 3 June 1985) is a Polish professional footballer who plays for Bundesliga club Borussia Dortmund. He is primarily positioned as a right back, but is capable of playing as a central defender. He also is Poland national team member, making his debut in 2007 and going on to receive over 60 caps. He was also selected for four tournaments during his time with the national team, playing in three UEFA European Championships and the 2018 FIFA World Cup. He confirmed his retirement from international football in 2018 following the conclusion of the FIFA World Cup. However, in November 2019 he made one more competitive appearance for the national team, informally dubbed his farewell game.", "id": 894993} {"src_title": "Spoření", "tgt_title": "Saving", "src_document": [{"title": "Ekonomie.", "content": "V ekonomii se spoření definuje jako rozdíl mezi disponibilními příjmy a výdaji na spotřebu a měří se objemem peněz za nějakou dobu (měsíc, rok). Podíl spoření na celkovém příjmu za určitou dobu se nazývá míra úspor. Míra hrubých úspor domácností v EU činí přibližně 11%. Spořením člověk zvětšuje svůj majetek, který se naopak zmenšuje výběry, inflací a podobně. Pokud člověk uchovává své úspory doma, v pokladničce nebo ve slamníku, jsou tyto prostředky vyňaty z oběhu a nemohou sloužit jako investice. Představují vlastně bezúročnou půjčku státu (národní bance). Pokud je uloží do banky, banka je půjčí tomu, kdo je potřebuje a je ochoten za ně zaplatit úrok. Tím se peníze dostávají do oběhu, slouží ekonomickému životu a majitel je za to odměňován úrokem. Tento úrok (resp. úroková míra) musí být nižší než ta, kterou bance platí její dlužník, neboť z tohoto rozdílu (tzv. úroková marže) se financuje provoz banky, pojištění rizik i zisk jejích majitelů. Majitel úspor se může rozhodnout, jakým způsobem své peníze uloží, a volí mezi likviditou, jistotou a výnosností. Běžný vklad v bance má vysokou likviditu (peníze lze kdykoli vybrat a použít), velkou jistotu čili nízké riziko a poměrně nízkou výnosnost. U termínovaných vkladů je výnosnost vyšší, ovšem za cenu snížení likvidity. Při nákupu cenných papírů, zejména akcií volí nízkou likviditu (cenný papír se musí nejprve prodat, než se peníze dají použít k jinému účelu), vysoké riziko a obvykle vysokou výnosnost.", "section_level": 1}, {"title": "Makroekonomie.", "content": "Z makroekonomického hlediska se souhrn úspor rovná objemu investic. Podíl úspor (osob, firem i vlády) na HDP, vyjádřený v procentech, se nazývá národní míra úspor. Vyšší míra úspor je výhodná, ale jen do určité míry: příliš vysoká míra úspor může oslabit poptávku a tím způsobit recesi hospodářství. Tomu se někdy říká paradox úspor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spoření je činnost, kterou vznikají úspory. Člověk spoří, pokud odkládá spotřebu a část svých čistých příjmů neutratí. Spořením vzniká majetek, případně kapitál. Protikladem úspor jsou dluhy.", "tgt_summary": "Saving is income not spent, or deferred consumption. Methods of saving include putting money aside in, for example, a deposit account, a pension account, an investment fund, or as cash. Saving also involves reducing expenditures, such as recurring costs. In terms of personal finance, saving generally specifies low-risk preservation of money, as in a deposit account, versus investment, wherein risk is a lot higher; in economics more broadly, it refers to any income not used for immediate consumption. Saving does not automatically include interest. \"Saving\" differs from \"savings\". The former refers to the act of not consuming one's assets, whereas the latter refers to either multiple opportunities to reduce costs; or one's assets in the form of cash. Saving refers to an activity occurring over time, a flow variable, whereas savings refers to something that exists at any one time, a stock variable. This distinction is often misunderstood, and even professional economists and investment professionals will often refer to \"saving\" as \"savings\". In different contexts there can be subtle differences in what counts as saving. For example, the part of a person's income that is spent on mortgage loan principal repayments is not spent on present consumption and is therefore saving by the above definition, even though people do not always think of repaying a loan as saving. However, in the U.S. measurement of the numbers behind its gross national product (i.e., the National Income and Product Accounts), personal interest payments are not treated as \"saving\" unless the institutions and people who receive them save them. Saving is closely related to physical investment, in that the former provides a source of funds for the latter. By not using income to buy consumer goods and services, it is possible for resources to instead be invested by being used to produce fixed capital, such as factories and machinery. Saving can therefore be vital to increase the amount of fixed capital available, which contributes to economic growth. ", "id": 393654} {"src_title": "Třída Skjold", "tgt_title": "Skjold-class corvette", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Realizaci programu provádělo konsorcium Skjold Prime tvořené francouzskou loděnicí DCNS (především bojový řídící systém Senit 2000) a norskými firmami Umoe Mandal a Kongsberg Defence & Aerospace. Celkem bylo loděnicí Umoe Mandal postaveno šest jednotek této třídy. Jako první byl do služby 17. dubna 1999 zařazen \"Skjold\" (P960). Když se osvědčil, bylo v červnu 2002 přiobjednáno dalších pět jednotek pojmenovaných \"Storm\" (P961), \"Skudd\" (P962), \"Steil\" (P963), \"Glimt\" (P964) a \"Gnist\" (P965). Jednotky třídy \"Skjold\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Trup člunů je koncipován jako katamaran, který se při maximální rychlosti pohybuje na vzduchovém polštáři (koncepce Air Cushion Catamaran – ACC byla ověřena u minolovek třídy \"Oksøy\"). Pohon pomocí vodních trysek mu přitom dává velkou rychlost a obratnost. Trup je vyroben z kompozitu a je pokryt materiálem pohlcujícím radarové vlny. Francouzský koncern DCNS vybavil všech šest jednotek třídy bojovým řídícím systémeme Senit 2000, vyvinutým ve spolupráci s firmou Kongsberg Defence and Aerospace (při modernizaci ho dostaly i hlídkové čluny třídy \"Hauk\"). Pro řízení palby slouží systém Saab Ceros 200 kombinující radarové a optotronické senzory. Dále jsou vybaveny víceúčelovým radarem Thales MRR-3D-NG a průzkumným systémem CS-3701. Čluny jsou silně vyzbrojeny. Hlavňovou výzbroj představuje jeden 76mm rychlopalný kanón Oto Melara Super Rapid v přídově věži. Dále nesou osm norských protilodních střel Kongsberg Naval Strike Missile s dosahem 150 km. Čluny jsou též vybaveny dvojitým protiletadlovým raketovým kompletem velmi krátkého dosahu Mistral s dosahem 4 km. Pohonný systém je koncepce COGAG se dvěma páry plynových turbín – dvě jsou typu Pratt & Whitney ST18M a dvě typu Pratt & Whitney ST 40M. Ty dodávají energii dvojici vodních trysek Kamewa. Pro případ nouze mají čluny pomocné diesely MTU 6R TE92. Vzduch do vzduchového polštáře vhání dva dieselové motory MTU 12V TE92. Nejvyšší rychlost dosahuje 55 uzlů (přes 100 km/h). Prototyp byl původně vybaven pohonem koncepce CODAG, později ale byl přestavěn do výše uvedeného standardu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Skjold je třída raketových člunů norského královského námořnictva. Byly vyvinuty speciálně k pobřežním operacím a vyznačují se vysokou rychlostí, silnou výzbrojí a sníženou zjistitelností (stealth). Postaveno bylo šest jednotek. Třída je v aktivní službě.", "tgt_summary": "\"Skjold\"-class corvettes (skjold means \"shield\" in Norwegian) are a class of six large, superfast, stealth missile corvettes in service with the Royal Norwegian Navy. The boats were formerly classed as MTBs (motor torpedo boats) but, from 2009, the Royal Norwegian Navy has described them as corvettes (\"korvett\") because their seaworthiness is seen as comparable to corvettes, and because they do not carry torpedoes. They were built at the Umoe Mandal yard. With a maximum speed of , the \"Skjold\"-class corvettes were the fastest combat ships afloat at the time of their introduction.", "id": 275185} {"src_title": "Beveridgeova křivka", "tgt_title": "Beveridge curve", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Podobně jako Phillipsova křivka vznikla i Beveridgeova křivka díky empirickému pozorování reálné ekonomiky, a teprve následně byla doplněna ekonomickou teorií. Křivka je pojmenována po William Beveridgeovi, britském ekonomovi, právníkovi, poslanci, vedoucím akademické instituce a zakladateli moderního britského sociálního státu. Ve svém reportu z roku 1944, Beveridge diskutoval vztah mezi poptávkou po pracovní síle, zachycenou počtem volných pracovních míst a mírou nezaměstnanosti. I přesto, že křivku přímo nevykreslil a ani neprezentoval tabulku srovnávající počet pracovních míst a míru nezaměstnanosti, předložil podrobné údaje o těchto proměnných a dokázal, že mezi nimi existuje negativní, tzn. inverzní vztah.", "section_level": 1}, {"title": "Tvar křivky.", "content": "Díky Beveridgeově reportu byla z reakce ekonomiky na hospodářský cyklus odvozena ideální křivka ve tvaru konvexní hyperboly. Při růstu agregátní poptávky (AD) klesala nezaměstnanost pomalejším tempem, než jakým rostla volná pracovní místa. Při poklesu agregátní poptávky naopak klesala nezaměstnanost rychleji, než klesal počet volných pracovních míst v dané ekonomice. Od určitého bodu nezaměstnanost vykazuje klesající citlivost ke změnám agregátní poptávky. Bylo však zjištěno, že některé body na hypotetické konvexní křivce neleží, což bylo záhy připsáno změně úrovně nepřizpůsobivosti trhu práce. Ta je v dnešní době určena strukturální a frikční nezaměstnaností. Model byl navíc doplněn o linii 45°, která reprezentuje nulovou přebytečnou poptávku. V průsečíku Beveridgeovy křivky a této linie se pak nachází bod, který odpovídá definici plné zaměstnanosti, a ve kterém je nezaměstnanost pouze na úrovni nepřizpůsobivosti ekonomiky.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace Beveridgeovy křivky.", "content": "Pohyby podél křivky jsou dány cyklickými pohyby ekonomiky (během expanze roste počet volných míst a klesá nezaměstnanost, zatímco při recesi klesá počet volných míst a nezaměstnanost roste). Současně probíhající pohyb obou veličin, tj. volná pracovní místa a nezaměstnanost, poukazuje na kvalitu fungování trhu práce. Pohybují-li se veličiny směrem dolů od počátku os souřadnic, lze říci, že trh práce funguje lépe, než v případě, kdy se veličiny pohybují směrem od počátku os směrem nahoru, a existuje tak více volných míst při vyšší míře nezaměstnanosti. Interpretace cyklických a strukturálních pohybů křivky je poměrně složitá, zejména pokud existují pouze krátké časové řady údajů. Sama křivka však zobrazuje především tendence, ke kterým dochází, tudíž i pohyb křivky směrem vzhůru ještě nemusí nutně značit zhoršení efektivnosti trhu práce. Tento pohyb může být totiž způsoben například tím, že využitá data nepředstavují celkový počet volných pracovních míst v ekonomice.", "section_level": 1}, {"title": "Matematické vyjádření.", "content": "Pohyby kolem Beveridgeovy křivky jsou charakterizovány změnami v míře nezaměstnanosti (φ), která je dána vzorcem: formula_1", "section_level": 1}], "src_summary": "Beveridgeova křivka je grafické zobrazení zachycující empiricky zjištěný inverzní vztah mezi počtem volných pracovních míst a mírou nezaměstnanosti při dané ceně práce. Mírou volných pracovních míst je chápán podíl volných pracovních míst na celkovém počtu pracovních míst, které jsou potřebné pro zaměstnání veškeré pracovní síly. Postavení ekonomiky na křivce pak podává představu o aktuální situaci na trhu práce (například vysoká úroveň volných pracovních míst a nízká míra nezaměstnanosti poukazuje na \"těsnost\" trhu práce).", "tgt_summary": "A Beveridge curve, or UV curve, is a graphical representation of the relationship between unemployment and the job vacancy rate, the number of unfilled jobs expressed as a proportion of the labour force. It typically has vacancies on the vertical axis and unemployment on the horizontal. The curve, named after William Beveridge, is hyperbolic-shaped and slopes downward, as a higher rate of unemployment normally occurs with a lower rate of vacancies. If it moves outward over time, a given level of vacancies would be associated with higher and higher levels of unemployment, which would imply decreasing efficiency in the labour market. Inefficient labour markets are caused by mismatches between available jobs and the unemployed and an immobile labour force. The position on the curve can indicate the current state of the economy in the business cycle. For example, recessionary periods are indicated by high unemployment and low vacancies, corresponding to a position on the lower side of the 45° line, and high vacancies and low unemployment indicate the expansionary periods on the upper side of the 45° line.", "id": 2090114} {"src_title": "Grímsvötn", "tgt_title": "Grímsvötn", "src_document": [{"title": "Erupce v listopadu 1996.", "content": "Po erupci z 5. listopadu 1996 přetekla voda z kaldery do ledovcové řeky Skeiðará a spustila bahnotok (). Dravý proud, který s sebou navíc unášel až desetimetrové ledové bloky, dosáhl průtoku asi 45 000 m³/s. Voda poté strhla 900 metrů dlouhý most přes Skeiðará a poničila i další části Hringvegur. Zbytky starého mostu zůstaly na místě jako památník. Nikdo nebyl zraněn, celková škoda však byla odhadována (podle různých zdrojů) na jednu až dvě miliardy ISK.", "section_level": 1}, {"title": "Erupce v květnu 2011.", "content": "Erupce Grímsvötnu ze soboty 21. května 2011 v 19:25 UTC byla doprovázena četnými zemětřeseními a oblakem popela až ve dvaceti kilometrech. Kvůli němu byla o den později zastavena islandská vnitrostátní letecká doprava a uzavřena letiště v Keflavíku a Reykjavíku. Podle organizace EUROCONTROL ale oblak nijak neomezoval leteckou dopravu nad kontinentální Evropou ani zámořské lety. Současně však EUROCONTROL upozornil, že bude-li sopka chrlit popel dál stejnou rychlostí, měl by se oblak sopečného popela dostat nad severní Skotsko 24. a nad Británii, západ Francie a sever Španělska 26. května. Tyto obavy se naplnily a v úterý 24. května se oblak nad Skotsko opravdu dostal. Letiště v Glasgow, Edinburghu a dalších skotských městech musela být uzavřena, naopak většina islandských byla znovu otevřena, mezi nimi i dvě mezinárodní, v Akureyri a Keflavíku. V noci na 25. května byla postupně uzavírána letiště na severu Německa, berlínské pak kolem 11. hodiny ranní. Během dne byla omezena letecká doprava nad Dánskem a okolními státy, v Británii se ale už zase létalo normálně. Podle britské Meteorologické kanceláře potvrdil Islandský meteorologický institut v rámci své polední předpovědi pohybu sopečného oblaku, že erupce Grímsvötnu skončila ve 2:40 tamějšího času a oblak se rozplývá. V odpoledních hodinách téhož dne se oblak dostal asi na 24 hodin i nad Česko, přibližně do oblasti severně od spojnice Chomutova a Tábora a Tábora a Ostravy. Jeho koncentrace byla už tak nízká, že nezpůsobil žádné omezení vnitrostátní dopravy; zrušeno bylo jen několik letů do Německa a západ slunce byl o něco barevnější.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s Eyjafjallajökullem.", "content": "Ve srovnání s erupcí sopky Eyjafjallajökull z dubna 2010 byl výbuch Grímsvötnu asi desetkrát silnější. Popílek z Grímsvötnu však byl mnohem hrubší a rychleji klesal k zemi. Z původních dvaceti kilometrů klesla výška sopečného oblaku na polovinu už 23. května, o den později byla odhadována už jen na pět až sedm kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Bakterie v jezeře.", "content": "Týmu geobiologa Erica Gaidose z Havajské univerzity se v roce 2004 podařilo pomocí speciálního horkovodního „vrtáku“ provrtat 300 metry ledu do subglaciálního jezera, jež je hluboké asi 100 metrů. Nalezli tam nový druh bakterie, první bakterii vůbec, která kdy byla objevena v subglaciálním jezeře. To nezamrzá jen díky souvislé vulkanické činnosti. Už dříve se podařilo objevit bakterie v jezeře Vostok v Antarktidě, největším subglaciálním jezeře světa. Tam si však vědci nebyli jistí, zda se bakterie do jezera nedostaly odjinud, např. společně s posouvajícím se ledovcem nebo přímo na použitém vrtáku. Navíc v Grímsvötnu bylo ve vodě naměřeno jen malé množství kyslíku, mnohem méně než ve Vostoku. Nález je velmi důležitý pro kosmický výzkum, neboť na Marsu se vyskytují jak ledovce, tak pravděpodobně i vulkanizmus. Život na Marsu by se tak mohl vyskytovat právě v subglaciálních jezerech zahřívaných sopkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grímsvötn je vodou zaplavená sopečná kaldera nacházející se na Islandu, pod severozápadní stranou ledovce Vatnajökull. Spolu s Heklou patří k nejaktivnějším sopkám ostrova – naposledy vybuchla v letech 2004 a 2011. Sopka je součástí trhlinového systému Laki. Erupce Grímsvötnu jsou zajímavé tím, že probíhají pod ledem. Teplo erupce pak rozpouští značné množství ledu, čímž způsobuje přelití jezera. Proto je sopka vulkanology pravidelně monitorována. Roku 2004 zde byl objeven nový druh bakterie, první bakterie nalezená v subglaciálním jezeře.", "tgt_summary": "Grímsvötn (; \"vötn\" = \"waters\", singular: ) is a volcano located in Vatnajökull National Park, Iceland. It is in the highlands of Iceland at the northwestern side of the Vatnajökull ice cap. The caldera is at , at an elevation of . Beneath the caldera is the magma chamber of the Grímsvötn volcano. Grímsvötn is a basaltic volcano which has the highest eruption frequency of all the volcanoes in Iceland and has a southwest-northeast-trending fissure system. The massive climate-impacting Laki fissure eruption of 1783–1784 was a part of the same fissure system. Grímsvötn was erupting at the same time as Laki during 1783, but continued to erupt until 1785. Because most of the volcano lies underneath Vatnajökull, most of its eruptions have been subglacial and the interaction of magma and meltwater from the ice causes phreatomagmatic explosive activity. On 21 May 2011 at 19:25 UTC, an eruption began, with high plumes accompanied by multiple earthquakes, resulting in cancellation of 900 flights in Iceland, and in the United Kingdom, Greenland, Germany, Ireland and Norway on 22–25 May. Until 25 May, the eruption scale had been larger than that of the 2010 eruption of Eyjafjallajökull. The eruption stopped at 02:40 UTC on 25 May 2011, although there was some explosive activity from the tephra vents affecting only the area around the crater.", "id": 1834086} {"src_title": "Třída Ula", "tgt_title": "Ula-class submarine", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Stavba nové třídy ponorek, nahrazující dosavadní patnáctičlennou třídu \"Kobben\", byla objednána roku 1982. Realizace projektu přitom byla společným norsko-německým projektem (v Německu ponorky nesou označení typ \"210\"). Stavba ponorek probíhala v loděnicích Thyssen Nordseewerke v Emdenu, přičemž část jejich komponentů byla vyrobena v Norsku. Stavba první jednotky byla zahájena v roce 1987 a v letech 1989–1992 do služby vstoupilo šest ponorek této třídy, pojmenovaných \"Ula\" (S300), \"Utsira\" (S301), \"Utstein\" (S302), \"Utvær\" (S303), \"Uthaug\" (S304) a \"Uredd\" (S305). Opce na dva další kusy nebyla využita. Jednotky třídy \"Ula\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Převážná část trupu a pohonný systém jsou německého původu, vlastní vybavení je směsí francouzských, německých a norských systémů. Norský je systém řízení palby a velitelský systém je typu Konsberg MSI-90U (je používán i na německých ponorkách typu \"212A\"), francouzská společnost Thomson-CSF dodala nízkofrekvenční boční pasivní sonarové pole a německá firma Atlas Elektronik dodala útočný sonar CSU 83. Navičační radar je typu Kelvin Hughes 1007. Výzbroj ponorek tvoří osm 533mm torpédometů, do kterých je neseno 14 dvouúčelových, vodičem naváděných, torpéd Atlas Elektronik DM2A3 Seehecht. Torpéda mají dosah až 28 km. Pohonný systém tvoří dva diesely MTU 16V 396 SB83 a jeden elektromotor Siemens. Výkon pohonného systému je 6 000 shp. Nejvyšší rychlost ponorek je 11 uzlů na hladině a 23 uzlů pod hladinou. V roce 2006 byl zahájen program modernizace třídy \"Ula\", který má zajistit jejich efektivní provoz alespoň do roku 2020. Úpravy budou prováděny s pomocí loděnice Howaldtswerke-Deutsche Werft (HDW), přičemž modernizováno má být na 60 systémů každé z ponorek. Ponorky budou vybaveny novými radary, sonarem, periskopy, komunikačními a elektronickými systémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Ula je třída diesel-elektrických ponorek norského královského námořnictva specializovaných pro operace při pobřeží Norska. Třída byla vyvinuta jako společný norsko-německý projekt a patří mezi nejtišší a nejobratnější ponorky na světě. Postaveno bylo šest jednotek, které jsou všechny v aktivní službě. Životnost ponorek má skončit ve 20. letech 21. století. Nahradit je mají čtyři ponorky odvozené od německého typu 212.", "tgt_summary": "The \"Ula\" class is a Norwegian submarine type which was assembled in Germany in the late 1980s and early 1990s. The class, consisting of six vessels, is currently the only submarine type in service with the Royal Norwegian Navy.", "id": 125322} {"src_title": "Musée national d'art moderne", "tgt_title": "Musée National d'Art Moderne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Už 11. dubna 1818 otevřel Ludvík XVIII. v galeriích v Palais du Luxembourg \"Musée des artistes vivants\" (Muzeum žijících umělců). Díla vystavených autorů měla posléze přejít do majetku muzea 10 let po jejich smrti. Později bylo přeměněno na Musée du Luxembourg. Jeho počáteční fond byl založen částečně z darů od umělců (Pablo Picasso, Georges Braque, Henri Matisse, Marc Chagall, Constantin Brâncuşi aj.) a soukromých sběratelů (Louise a Michel Leiris, Daniel Cordier) i jednotlivých darů a akvizicemi. Některé exponáty z toho muzea posléze převzalo nejen muzeum moderního umění, ale též Louvre a Musée de l'Orangerie v Jardin des Tuileries, odkud se přesunuly do sousední Galerie nationale du Jeu de Paume, kde zůstaly do roku 1939. V roce 1937 byl v Paříži pro světovou výstavu postaven výstavní pavilon Palais de Tokyo a bylo rozhodnuto využít prostor pro muzeum moderního umění. Během druhé světové války byla ovšem díla převezena do bezpečí mimo Paříž. Po válce byla sbírka rozdělena. Od roku 1947 byla díla 19. století (do roku 1890) vystavena v Jeu de Paume (včetně impresionistů uložených v Louvru), odkud se v roce 1986 přemístila do Musée d'Orsay. Díla 20. století byla přemístěna do Palais de Tokyo, kde 9. června 1947 tehdejší ministr kultury a školství otevřel nové Národní muzeum moderního umění. Muzeum tak bylo rozšířeno a v roce 1977 se stalo součástí kulturního Centra Georges Pompidou. V roce 1977 se Národní muzeum moderního umění přesunulo do nového Centre Georges Pompidou a v Palais de Tokyo zůstali postimpresionisté narození před rokem 1870. Tato díla byla v 1986 převedena do Musée d'Orsay.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost muzea.", "content": "Muzeum je součástí Centre Georges Pompidou. V roce 1992 bylo k muzeu připojeno Centre de création industrielle (Centrum průmyslového designu). Součástí muzea je i Kandinského knihovna, která se specializuje na umění 20. století a obsahuje asi 200 000 děl. Nabízí studovnu se 76 místy o rozloze 390 m. Podle stanov z roku 1992 je posláním muzea spravovat, uchovávat, restaurovat, doplňovat a zpřístupňovat své umělecké sbírky a prohlubovat znalost o umění od počátku 20. století, podporovat současné umění ve všech jeho podobách. Spolupracovat s jinými institucemi. Muzeum ročně zapůjčí na 3000 děl do Centre Pompidou-Metz a muzeí po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Sbírky zachycují všechny umělecké směry 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Období po roce 1960.", "content": "A dále množství francouzských i zahraničních umělců z období 1990-2000: Bernd a Hilla Becherovi, Andreas Gursky, Martin Parr, Thomas Ruff, Nan Goldin, David Weiss a Peter Fischli, Wim Delvoye, Gilbert et Georges, Cindy Sherman, Peter Doig, Andy Goldsworthy, Sarah Morris, Glenn Brown, Sean Scully, John Currin, Marlene Dumas, Ernesto Neto, Tunga, Subodh Gupta, Yan Pei-Ming, Wang Du, Bernard Piffaretti, Bertrand Lavier, Philippe Cognée, Bernard Frize, Pierre Huyghe, Alain Sechas, Xavier Veilhan, Jean-Michel Othoniel, Philippe Ramette, Laurent Grasso, Claude Closky, Michel Blazy, Didier Marcel, Philippe Mayaux aj.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura a design.", "content": "Po připojení sbírek \"Centre de création industrielle\" roku 1992: Otto Wagner, Peter Behrens, Gerrit Rietveld, Marcel Breuer, Pierre Chareau, Le Corbusier, Pierre Jeanneret, Charlotte Perriand, Eileen Gray, Ludwig Mies van der Rohe, René Herbst, Robert Mallet-Stevens, Franco Albini, Alvar Aalto, Marcel Lods, Gio Ponti, Jean Prouvé, Hans Coray, Ray Eames a Charles Eames, Harry Bertoia, Marco Zanuso, Pierre Guariche, Raymond Loewy, Achille Castiglioni, Eero Saarinen, Sori Yanagi, Verner Panton, Arne Jacobsen, Roger Tallon, Pierre Paulin, Olivier Mourgue, Isamu Noguchi, Joe Colombo, Ettore Sottsass, Carlo Bartoli, Shiro Kuramata, Elisabeth Garouste, Mattia Bonetti, Gaetano Pesce, Mario Bellini, Philippe Starck, Martin Szekely, Marc Newson, Erwan Bouroullec, Ron Arad, Aldo Rossi, Norman Foster, Jasper Morrison, Konstantin Grcic, Matali Crasset, Jonathan Ive, Patrick Jouin, Jean Nouvel, Dominique Perrault, Christian de Portzamparc aj. Součástí sbírek je i věrná rekonstrukce Brâncuşiho ateliéru. Sochařův ateliér získal stát v roce 1956 i s veškerým zařízením, které tvořilo 2571 dokončených a rozpracovaných děl, knihovna se 160 svazky, nábytek a nástroje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Musée national d'art moderne (česky \"Národní muzeum moderního umění\"), často označované podle svého sídla jako Centre Pompidou, je francouzské státní muzeum věnované umění 20. a 21. století. Nachází se v Paříži, kde sídlí od roku 1977 v Centre Georges Pompidou. Zde zabírá 4. patro (současné umění) a 5. patro (moderní umění). Muzeum spravuje jednu z největších a nejkvalitnějších světových sbírek moderního umění. Muzeum vlastní bezmála 70 000 uměleckých děl, z nichž je jen asi 900 představeno ve stálé expozici na ploše 14 000 m. Mnohé exponáty jsou zapůjčeny do dalších muzeí a galerií. Díla zahrnují nejen malby, ale také sochy, plastiky, videoart a filmové umění, design a architekturu. Muzeum pořádá rovněž dočasné výstavy. V Metách existuje pobočka tohoto muzea zvaná Centre Pompidou-Metz.", "tgt_summary": "The Musée National d'Art Moderne (, \"National Museum of Modern Art\") is the national museum for modern art of France. It is located in Paris and is housed in the Centre Pompidou in the 4th arrondissement of the city. It is among the most visited art museums in the world and one of the largest for modern and contemporary art. In 1937, the Musée National d'Art Moderne succeeded the Musée du Luxembourg, established in 1818 by King Louis XVIII as the first museum of contemporary art created in Europe, devoted to living artists whose work was due to join the Louvre 10 years after their death. Imagined as early as 1929 by Auguste Perret to replace the old Palais du Trocadero, the construction of a museum of modern art was officially decided in 1934 in the western wing of the Palais de Tokyo. Completed in 1937 for that year's International Exhibition of Arts and Technology, it was temporarily used for another purpose, since the exhibition of national and foreign \"art indépendant\" was then preferably held in the Petit Palais and the Musée du Jeu de Paume. Although due to open in 1939, construction was eventually interrupted by the war; following the nomination of its first Chief Conservator in September 1940, the museum partially opened in 1942 with only a third of the collection brought back from some national collection caches hidden in the province. But its real inauguration didn't take place until 1947, after World War II and the addition of the foreign schools collection of the Musée du Luxembourg, which had been held at the Musée du Jeu de Paume since 1922. In 1947, then housed in the Palais de Tokyo, its collection was dramatically increased by its first director, Jean Cassou, thanks to his special relationship with many prominent artists or their families, such as Picasso and Braque. With the creation of the Centre Pompidou, the museum moved to its current location in 1977. ", "id": 2373890} {"src_title": "Atletika na Letních olympijských hrách 2012", "tgt_title": "Athletics at the 2012 Summer Olympics", "src_document": [{"title": "Kvalifikace.", "content": "Na olympijských hrách mohli startovat závodníci, kteří splnili kvalifikační podmínky a dosáhli v průběhu roku 2012 minimální věkové hranice:", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikační podmínky.", "content": "Národní olympijský výbor může do jedné disciplíny nominovat maximálně 3 reprezentanty, kteří v daném kvalifikačním období splnili „A-limit“ vypsaný Mezinárodní asociací atletických federací (IAAF). Pokud žádný reprezentant dané země v kvalifikačním období „A-limit“ nesplnil, může národní olympijský výbor dané země do disciplíny nominovat 1 zástupce, který splnil „B-limit“ IAAF. Pokud žádný sportovec dané země nesplní „A-limit“ ani „B-limit“ v žádné z disciplín, může národní olympijský výbor nominovat 1 reprezentanta a 1 reprezentantku do kterékoli disciplíny, vyjma běhu na 10 000 metrů, běhu na 3 000 metrů překážek a vícebojů. Pokud například limit splní pouze mužský reprezentant, může země přesto nominovat reprezentantku bez splněného kvalifikačního limitu podle uvedených pravidel a naopak. Start těchto závodníků ale musí schválit IAAF, a to na základě žádosti podané do 15. června 2012 a doložené výkonnosti. Tabulka limitů schválená na zasedání IAAF v Tegu 11. a 12. dubna 2011: Ve štafetách (vypsány 2 mužské a 2 ženské) může startovat maximálně 16 družstev. Žebříček zemí je vytvořen z průměru dvou nejlepších výkonů štafety reprezentující daný stát, přičemž brány v potaz jsou pouze výsledky ze závodů, ve kterých nastoupí alespoň tři družstva z různých zemí. Do štafety může být nominováno až 6 závodníků (včetně 2 náhradníků). Maratonci, kteří se umístí v první dvacítce na MS v atletice v roce 2011 (platí pro muže i ženy) a dále v první desítce maratónů kategorie IAAF Gold Label v průběhu kvalifikačního období, tímto umístěním bez ohledu na dosažený výkon splnili „A-limit.“ Nominace závodníků z jednotlivých zemí, kteří splňují uvedená kvalifikační kritéria (a případná dodatečná kritéria stanovená jednotlivými národními olympijskými výbory), musí být nahlášena organizačnímu výboru Her nejpozději do 9. července 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Plnění limitů.", "content": "Závodníci mohli plnit výkonnostní limity v následujících obdobích: Výkonnostní limity pro maratónský běh a závodní chůzi musel být splněny na jedné ze soutěží, které vyjmenovávají seznamy, jež jsou přílohou oficiálně publikovaných kvalifikačních podmínek. Nebudou uznány výkony dosažené s nepovolenou podporou větru. Dále nebudou uznány ručně měřené časy pro disciplíny běh na 100 m, běh na 200 m, běh na 400 m, běh na 100/110 m překážek a pro štafetu 4×100 m. Běžecké výkony pro vzdálenosti 400 m a výše dosažené na drahách s abnormální (větší) délkou okruhu nebudou uznány. Povoleno je naopak splnění limitu v hale pro závody dlouhé alespoň 400 m a všechny neběžecké disciplíny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atletické disciplíny na Letních olympijských hrách 2012 probíhaly od 3. do 12. srpna na olympijském stadiónu a v okolí ulice Mall v Londýně. Na programu bylo celkově 47 disciplín (24 mužských a 23 ženských), kterých se mělo zúčastnit celkově 2231 atletů, z toho 1160 mužů a 1071 žen.", "tgt_summary": "The athletics competitions at the 2012 Olympic Games in London were held during the last 10 days of the Games, on 3–12 August. Track and field events took place at the Olympic Stadium in east London. The road events, however, started and finished on The Mall in central London. Over 2,000 athletes from 201 nations competed in 47 events in total, with both men and women having a very similar schedule of events. Men competed in 24 events and women in 23, of which 21 were the same for both. The women's schedule lacked the 50 km race walk and included 100 m hurdles and heptathlon as opposed to the men's 110 m hurdles and decathlon. The youngest participant in the athletics competition was Andorran 15-year-old Cristina Llovera while the oldest was 46-year-old Ukrainian Oleksandr Dryhol. South African Oscar Pistorius became the first amputee sprinter to compete at the Olympics.", "id": 1781954} {"src_title": "Tokdo", "tgt_title": "Liancourt Rocks", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Souostroví se skládá ze 2 skalnatých ostrovů - západního \"Seodo\" (, neboli \"Otokodžima\") a východního \"Donkdo\" (, neboli \"Onnadžima\"), a z 35 dalších menších útvarů. Celková plocha ostrovů zabírá 0,18745 km². Nejvyšší bod je ve výšce 169 m n. m. Nejbližší pevninou je korejský ostrov Ullung-do ležící ve vzdálenosti 87 km; dále to jsou japonské ostrovy Oki (157 km); ostrov Honšú (211 km) a Korejský poloostrov (217 km). Ostrovy jsou vulkanického původu, jejich stáří se odhaduje na 4,5 mil. let a velmi rychle erodují. Flóra na ostrově je velmi chudá, protože se zde prakticky nevyskytuje půda. Nachází se zde pouze 49 druhů rostlin. Fauna je zastoupena 107 druhy ptáků a 93 druhy hmyzu. Klima je typické oceánické, mírné. Průměrná teplota v lednu činí 1 °C, v srpnu 23 °C, celoroční zhruba 12 °C. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje 1 240 mm, přičemž v zimě intenzivně sněží. Vanou zde silné větry - jihozápadní v létě a severovýchodní v zimě. Obloha je 160 dní v roce zatažená, nebo skoro zatažená.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ostrovy nebyly až do vypuknutí teritoriálního sporu obydleny. Trvalé osídlení se datuje od r. 1965, kdy se zde usadil korejský rybář, který zde také pomáhal vybudovat trvalá zařízení. V současné době (2012) ostrovy obývá starší korejský pár, jenž se zde zabývá rybolovem a malý oddíl korejských policistů a úředníků, jejichž povinností je především obsluha místního majáku a symbolická reprezentace Korejské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší zmínka o ostrovech je v korejských záznamech z počátku 15. století a není vzhledem době vzniku a terminologii zcela jasná. Druhý záznam o \"„ostrovech, které jsou z Ullungdo viditelné za dobrého počasí“\", je z r. 1432. První příslušné japonské dokumenty pocházejí z počátku 17. století, kdy bylo vydáno povolení k cestám na ostrovy za účelem lovu lachtanů. Záznamy z pozdějších dob jsou častější jak v japonských, tak korejských pramenech a svým rozsahem odpovídají bezvýznamnosti těchto ostrovů. Jisté je, že když zde v roce 1849 téměř ztroskotala francouzská velrybářská loď \"Le Liancourt\", po které nese souostroví název v mnoha evropských jazycích, nebyly ostrovy obydleny. Koncem 19. století byly ostrovy součástí Korey a pod japonskou správu přešly počátkem 20. století, ještě před anexí Korey Japonskem. Po porážce Japonska ve druhé světové válce vyvinula japonská diplomacie velké úsilí, aby v mírové smlouvě minimalizovala rozsah území, jehož svrchovanosti se Japonsko explicitně vzdávalo, a ostrovy Tokdo tak v ní nejsou zmíněny. Ve , která byla uzavřena 22. června 1965, není otázka ostrovů řešena. Jednou z podmínek uzavření této smlouvy bylo stanovení společné rybolovné zóně v okolí ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Územní spor.", "content": "Japonsko opírá svoje nároky o skutečnost, že se svrchovanosti nad ostrovy, které získalo ještě před anexí Koreje, nikdy nevzdalo. S odkazem na znění Sanfranciské smlouvy Japonsko několikrát navrhovalo (1954, 1962, 2012), aby byl spor předán mezinárodnímu soudnímu dvoru, což nebylo korejskou stranou nikdy přijato. Korea vychází z Postupimské deklarace, kterou Japonsko při kapitulaci akceptovalo a ve které se stanovilo, že \"„suverenita Japonska bude omezena na ostrovy Honšú, Hokkaidó, Kjúšú, Šikoku a některé malé ostrovy, které spojenci určí, jak bylo oznámeno v Káhirské deklaraci v r. 1943“\". V rámci Korejské republiky je správa ostrovů zařazena do okresu Ullung (Ulleung County/울릉군) v provincii Severní Kjongsang (Gyeongsangbuk-do/경상북도). Japonské administrativní členění souostroví (distrikt Oki v prefektuře Šimane) má v současné době vzhledem ke korejské správě ostrovů pouze deklaratorní význam. Kromě pocitu národní hrdosti jsou důvodem sporu také spekulace o nalezištích zemního plynu pod mořským dnem v okolí ostrovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tokdo (, (handža: 獨島), (kandži: 竹島) neboli Takešima) je malé souostroví v Japonském moři, které je dlouhodobě předmětem teritoriálního sporu mezi Korejskou republikou a Japonskem. Obě země si kladou historický nárok na vlastnictví ostrovů. V současné době jsou ostrovy spravovány korejskou stranou.", "tgt_summary": "The Liancourt Rocks are a group of small islets in the Sea of Japan. While South Korea controls the islets, its sovereignty over them is contested by Japan. South Korea classifies the islets as Dokdo-ri, Ulleung-eup, Ulleung County, North Gyeongsang Province, and calls them Dokdo (; , \"solitary island[s]\"). Japan classifies the islands as part of Okinoshima, Oki District, Shimane Prefecture, and calls them . The Franco-English name \"Liancourt Rocks\" derives from \"Le Liancourt\", the name of a French whaling ship that came close to being wrecked on the rocks in 1849. The Liancourt Rocks consist of two main islets and 35 smaller rocks; the total surface area of the islets is , with the highest elevation of found at an unnamed location on the West Islet. The Liancourt Rocks lie in rich fishing grounds that may contain large deposits of natural gas.", "id": 1021886} {"src_title": "Systém iterovaných funkcí", "tgt_title": "Iterated function system", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Definujme systém iterovaných funkcí jako množinu konečně mnoha kontrakcí na úplném metrickém prostoru. Tedy je systém iterovaných funkcí, pokud \"f\" jsou kontrakce na úplném metrickém prostoru \"X\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Lze ukázat, že na prostoru formula_2 existuje pro každý systém iterovaných funkcí právě jedna množina \"S\", která je vůči němu invariantní, tj. Tedy množina \"S\" je pevným bodem operátoru Z Banachovy věty o pevném bodě pak vyplývá jednoznačnost (a kompaktnost) množiny S. Tato věta nám také dává metodu konstrukce množiny \"S\"; plyne z ní totiž, že pro všechny neprázdné (a kompaktní) množiny \"A\" z \"X\". To znamená, že můžeme postupovat takto: začneme s neprázdnou množinou \"A\". Na tu aplikujeme postupně všechny funkce ze systému. Sjednocení takto vzniklých obrazů označíme \"A\", a s ním provedeme znova totéž. Čím déle budeme tento postup opakovat (iterovat), tím lepší bude množina \"A\" aproximací množiny \"S\".", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Za \"f\" se často volí lineární nebo afinní transformace, tj. složení rotace, změny měřítka a v případě afinních transformací i posunutí. Tyto transformace se dají snadno znázornit ve 2D. Obecně ale postačí jakákoliv kontrakce, jako např. projektivní transformace, nebo i Möbiovy transformace komplexní proměnné. Při konstrukci fraktálu lze použít výše nastíněný postup. Jinou metodou je tzv. \"chaos game\". Při \"chaos game\" se zvolí počáteční bod (či obecně množina bodů nebo geometrický útvar), na který se iterativně aplikují náhodně vybrané funkce ze systému. Tím získáme množinu bodů z \"S\". Nevýhodou těchto konstrukcí je, že jsou globální - konstruují body z celého fraktálu. Při vykreslování malého výřezu fraktálu jich tedy většina padne mimo vykreslovanou oblast. Podle definice systému iterovaných funkcí musí být všechny funkce kontrakcemi, ale prakticky stačí, i když je celý systém kontrahující jen v průměru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém iterovaných funkcí (anglicky \"iterated function system\" nebo \"IFS\") je jednou z metod konstrukce fraktálů. Takto vzniklé fraktály jsou sjednocením několika kopií sebe sama, z nichž každá je transformovaná jinou funkcí ze systému. Tyto funkce jsou kontrahující, tj. obraz při této funkci je \"menší\" než jeho vzor. Celý fraktál je tedy složen z menších kopií sebe sama, které jsou také složeny z menších kopií sebe sama, atd. Je tedy soběpodobný.", "tgt_summary": "In mathematics, iterated function systems (IFSs) are a method of constructing fractals; the resulting fractals are often self-similar. IFS fractals are more related to set theory than fractal geometry. They were introduced in 1981. IFS fractals, as they are normally called, can be of any number of dimensions, but are commonly computed and drawn in 2D. The fractal is made up of the union of several copies of itself, each copy being transformed by a function (hence \"function system\"). The canonical example is the Sierpiński triangle. The functions are normally contractive, which means they bring points closer together and make shapes smaller. Hence, the shape of an IFS fractal is made up of several possibly-overlapping smaller copies of itself, each of which is also made up of copies of itself, ad infinitum. This is the source of its self-similar fractal nature.", "id": 451301} {"src_title": "Zelňačka (film)", "tgt_title": "The Cabbage Soup", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu se odehrává v Láhvové Lhotě malé osadě na francouzském venkově. Dva staří přátelé na penzi tu tráví \"předposlední\" etapu života - své stáří. Vzpomínají na vše, co prožili uprostřed vesnice, která se vylidňuje. Mladí odešli za prací do města, místní život se zastavil a všechno funguje tak nějak ze setrvačnosti. Komu by se však chtělo umřít? Užívají si tedy života, jak jen to jde. Jednoho jasného večera mají rozhovor o hvězdných dálkách. Nevědomky tak vyšlou signál mimozemským civilizacím. Té noci navštíví Glóda vzácná návštěva z kosmu. Mimozemšťan hudrující jako krocan nejprve vzbudí nedůvěru, rozpaky, ale nakonec sympatie a přízeň. Glód ho pohostí zelnou polévkou vlastní receptury a dokonce mu dá do bandasky s sebou. Přílet létajícího talíře do vesnice nezůstal utajen jejím obyvatelům. V první řadě ho viděl Glódův soused a kamarád. Než však stačil zasáhnout byl uspán. Další svědkyně byla místní \"pomatená\" a tak není divu, že když to přišli oba postupně nahlásit na četnickou stanici, nikdo jim nevěřil a sklidili výsměch. Hrbáč chce dokonce použít oprátku k ukončení svého trápení. Glód to nebere příliš vážně. Pro jistotu však přítele hlídá a vlastnoručně mu tu oprátku nařízne. Snaží se ho uklidnit, ale ke kontaktu s ufonem se nepřiznává. Cicisse se skutečně zhoupne, ale oprátka ho neudrží a s překvapením zjišťuje, že smrt může taky bolet (a to jen dopadl na zem). Glód ho uloží do postele a je rád, že přítel překonal krizi. Tutéž noc je příhodný čas pro kontakt s ufonem. Glód se ho tedy snaží přivábit stejným způsobem jako poprvé. Úspěch se dostavil a kolem půlnoci se na jeho dvůr snesl létající talíř. K velkému Glódovu překvapení však ufon nezačal hudrovat. Za krátký čas, co se neviděli se naučil obstojně lidskou řeč. Stručně popsal svou planetu Oxo a způsob života na ní. Především se však chtěl vyrovnat za tu zelnou polévku, kterou dostal. Glód odmítl se slovy \"Prachy jsou prachy, ale důležitý jsou jenom pro někoho. Snad ještě můžu někoho pozvat na polívku\". Ukázal Oxanovi zlaťák \"Napoleon\" a posléze mu ho půjčil. Poté, co rozebrali poměry na Zemi svěřil se Glód, že ho na Zemi čeká už asi jen 10 let života. Zmínil Francin, kterou pochoval a ukázal pramínek vlasů na památku. Oxan se ho optal, jestli by mu způsobilo radost, kdyby se s Francin opět setkal, ale byl odbyt. Jedné jasné noci přiletěl do Lahvové Lhoty opět létající talíř. Dovezl něco zabalené v prostěradle. To něco byla oživená Francin - Glódova manželka. Byl to pro ni šok, protože si pamatovala, že zemřela. Šok to byl i pro Glóda, protože byla tak krásná, jako když se s ní ženil. Nevěřila, že je krásná. Teprve pohled do zrcadla ji přesvědčil. Závratí omdlela. Svou druhou životní šanci Francin pochopila hned druhý den. Našla si přítelkyni i přítele. Ještě než Glódovi zmizela ze života, prozradila mu, že za války, když byl v zajetí, byla milenkou souseda studnaře hrbáče. Být paroháčem - to zjištění není příjemné ani po čtyřiceti letech. Glód se rozhodl optat přítele s flintou v ruce. Ten se přiznal a Glód mu odpustil. Poté, co ho opustila Francina, Navštívil Glóda jeho starý přítel z planety Oxo. Sdělil mu úžasnou novinku. Zelná polévka se na jeho planetě stala elixírem radosti a on byl za své výzkumy povýšen. K zlaťáčku, který si Oxan vypůjčil dostal Glód plnou krabici dalších. Navíc dostal speciální nabídku. Může žít na Oxu do 200 let. Glód měl několik námitek, které byly vyslyšeny. Přesto odmítl. Oxan mu nechal \"komunikátor\", aby mohl podat zprávu, pokud si to rozmyslí. Nic by se asi nezměnilo, kdyby starosta obce, ke které byla Lahvová Lhota přičleněná neprosadil vybudování zábavního parku. Staříci odmítli opustit milovaný domov, ale po vybudávání parku se stali terčem posměchu. Protože se situace stala neúnosnou, rozhodl se Glód k činu. Seznámil přítele s nabídkou ufona z planety Oxo. Po chvíli nedůvěry na to Cicisse kývne. Stěhování má nastat co nevidět. V následujících dnech před odjezdem urovnal Glód svoje záležitosti na Zemi. Část zlatého pokladu v mincích doslova rozházeli s kamarádem svatebčanům pod nohy - byl z toho velký poprask. Druhou část poslal Francině, jako svůj odkaz spolu s dojemným dopisem. Posledním dějství filmu je odlet k hvězdným výšinám za zpěvu písně.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Zdroje: Základní informace čerpány z Francouzskojazyčné wikipedie a přebalu DVD filmu. Děj sepsán na základě zhlédnutí filmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelňačka (francouzsky: La Soupe aux choux) je francouzská sci-fi komedie z roku 1981 na motivy stejnojmenného románu René Falleta z roku 1980. Dabing hlavního hrdiny pro české znění vytvořil Jiří Lábus", "tgt_summary": "La Soupe aux Choux (translation: \"Cabbage Soup\") is a 1981 French film directed by Jean Girault, based on a novel by René Fallet. It was the second to last movie made by French comedian Louis de Funès.", "id": 721626} {"src_title": "Matt Hendricks", "tgt_title": "Matt Hendricks", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Hendricks vyrostl v Blaine, Minnesota, jeho otec je z amerického původu a matka ze Švédska. Ve svém volném čase se baví golfem. Je ženatý s manželkou Kimberley (Kim). Společně mají dvojčata, chlapce (Gunnar) a holčičku (Lennon), kteří se narodili 10. listopadu 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Svou profesionální kariéru začal v týmu v St. Cloud State University, kde působil od roku 2000 do 2004. Už jako hráč na střední škole byl v roce 2000 draftován v 5. kole, celkově 131., týmem Nashville Predators ale za Predators neodehrál žádný zápas. Místo toho v sezóně 2003/04 debutoval ve farmářském týmu Predators v Milwaukee Admirals v AHL. V následující sezóně hrával především v týmu Florida Everblades v ECHL a někdy příležitostně hrál v Lowell Lock Monsters AHL. Po roce stráveném v Rochester Americans získal před novou sezónou 2006/07 smlouvu s týmem Hershey Bears, který v sezóně 2005/06 získali Calderův pohár. S Hershey Bears dosáhl do finále AHL, ale prohráli 1:4 na zápasy týmem Hamilton Bulldogs. 9. července 2007 podepsal smlouvu s týmem Boston Bruins jako volný hráč, ale celou sezónu hrál na jejich farmě v AHL v Providence Bruins. 24. června 2008 byl vyměněn do týmu Colorado Avalanche za Johnny Boychuk. V sezoně 2008/09 hrával na farmě Avalanche v Lake Erie Monsters kde odehrál 43 zápasů v nichž nasbíral 29 bodů. V jeho prvním ročníku v NHL, získal 13 trestných minut za čtyři odehrané zápasy. Na začátku sezony 2009/10 v NHL byl povolán do kádru Avalanche kde setrval celou sezónu. 27. září 2010 podepsal smlouvu na jeden rok s týmem Washington Capitals a po absolvování výcvikového kempu se stal součásti pilíře Capitals pod vedením hlavního trenéra Bruce Boudreau, s kterým hrál v sezóně 2006/07 v Hershey Bears. K jeho prvnímu zápasu v Capitals se uskutečnil 8. října 2010 v zápase proti týmu Atlanta Thrashers. Jeho první bod v Capitals získal 11. října 2010 v zápase proti Ottawa Senators. Na konci sezóny se stal nejtrestanějším hráčem v Capitals s počtem 110 trestnými minutami. 23. února 2011 prodloužil smlouvu s týmem Capitals o dva roky ve kterých si vydělá 1 600 000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew Hendricks (* 17. června 1981 v Blaine, Minnesota) je americký hokejový útočník hrající v týmu Winnipeg Jets v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Matthew James Hendricks (born June 17, 1981) is an American former professional ice hockey left winger who played in the National Hockey League (NHL) for the Colorado Avalanche, Washington Capitals, Nashville Predators, Edmonton Oilers, Winnipeg Jets and the Minnesota Wild. He was drafted 131st overall by the Predators in 2000, though he didn't play for the organization until signing as a free agent for the 2013–14 season.", "id": 618053} {"src_title": "Karel Filip Švédský", "tgt_title": "Prince Carl Philip, Duke of Värmland", "src_document": [{"title": "Studia.", "content": "V letech 1984-1986 navštěvoval Karel Filip farní školu Västerled, kde získal předškolní vzdělání. Základní vzdělání získal na škole Smedslättsskolan v Brommě, kterou navštěvoval od roku 1986. Další část vzdělání mu poskytla škola Ålstensskolan, taktéž v Brommě. Od roku 1992 navštěvoval školu Enskilda gymnasiet ve Stockholmu, která mu poskytla střední vzdělání. V roce 1994 studoval školu v americkém Kentu v Connecticutu. Účastnil se také vědeckého programu na vyšší škole Lundsbergs skola, kterou ukončil v roce 1999. Později studoval grafický design na Rhode Island School of Design ve Spojených státech. V červnu 2011 Karel Filip ukončil studia na Švédské zemědělské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Koníčky a zájmy.", "content": "Karel Filip má rád venkovský život. Je také nadšený sportovec, má rád především fotbal, atletiku, plavání a lyžování. V roce 2003 dokončil Vasaloppet, 90 km dlouhý závod pro běžecké lyžaře, který je nejdelším lyžařským závodem na světě. Kromě toho je také vášnivý automobilový závodník. V současné době (2011) se účastní série automobilových závodů Porsche Carrera Cup Scandinavia, kde závodí s automobilem Porsche 911 GT3. Velký zájem o grafický design a malovaní přimělo Karla Filipa věnovat se těmto zájmům i během studia. Grafický design studuje od roku 2003 až doposud. V prosinci 2003, na počest 60. narozenin královny Silvie Švédské, vytvořil obal k CD s hudbou Čajkovského baletu \"Louskáček\". Výtěžek z akce, kde bylo CD představeno, putoval do Světové nadace pro děti, kterou vlastní královna Silvia Švédská. V roce 2004 navrhl kalendář ve spolupráci s reklamní agenturou, výtěžek z prodeje poputuje do stejné nadace.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 1999 byla přítelkyní prince Emma Pernaldová, která se s ním v roce 2009 rozešla. Švédskému časopisu \"Expressen\" Emma prozradila, že se oba rozhodli jít vlastní cestou. Další vyjádření k rozchodu nikdo neposkytl. V dubnu 2010 naznačil tisk možný vztah Karla Filipa se švédskou modelkou Sofií Hellqvistovou. V srpnu 2010 vztah potvrdila mluvčí královské rodiny. V roce 2008 obsadil princ Karel Filip deváté místo v anketě 20 Hottest Young Royals, kterou vyhlašovalo vydavatelství Forbes. V roce 2014 královský dvůr oznámil zasnoubení prince Carla Philipa a jeho přítelkyně Sofie Hellqvist. Svatba se uskutečnila 13. června 2015. Dne 19. dubna 2016 se jim narodil jejich první syn, Alexandr Švédský. Druhý potomek páru, syn Gabriel se narodil 31. srpna 2017. Žijí v Drottningholmském paláci ve Stockholmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ Karel Filip Švédský, vévoda värmlandský (, celým jménem Carl Philip Edmund Bertil; * 13. května 1979, Stockholmský palác, Stockholm) je druhý potomek a jediný syn švédského krále Carla XVI. Gustava a královny Silvie Švédské. Narodil se jako korunní princ Švédského království. Tento titul mu patřil sedm měsíců, do 1. ledna 1980, kdy byl změněn systém následnictví v linii následnictví švédského trůnu. Nový zákon ustanovil užití systému absolutní rovné primogenitury, kdy se nestává následníkem trůnu prvorozený syn, ale nejstarší potomek královské rodiny bez ohledu na pohlaví. Od roku 1980 je tedy korunní princeznou Švédska princova starší sestra Viktorie Švédská. V linii následnictví britského trůnu je Karel Filip stále korunním princem, protože užívá systém kognatické primogenitury. Byl pokřtěn ve Stockholmském královském paláci 31. srpna 1979. Jeho kmotry jsou princ Bertil Švédský, vévoda hallandský, princ Leopold Bavorský, dánská královna Markéta II. a princezna Brigitta Švédská. Jeho sourozenci jsou sestry Viktorie Švédská, korunní princezna, a princezna Madeleine Švédská.", "tgt_summary": "Prince Carl Philip of Sweden, Duke of Värmland (Carl Philip Edmund Bertil; born 13 May 1979), is the only son and the second of three children of King Carl XVI Gustaf and Queen Silvia. , Prince Carl Philip is fourth in the line of succession, after his older sister, Crown Princess Victoria, his niece and goddaughter Princess Estelle, and his nephew Prince Oscar. He lives with his wife, Princess Sofia, and two sons, Prince Alexander and Prince Gabriel, in Villa Solbacken in central Stockholm.", "id": 17813} {"src_title": "Loris Francesco Capovilla", "tgt_title": "Loris Francesco Capovilla", "src_document": [{"title": "Mládí a kněžská služba.", "content": "Narodil se 14. října 1915 v Pontelongo. Studoval v Patriarchálním semináře v Benátkách. Na kněze byl vysvěcen 23. května 1940 Adeodatem Giovannim Piazzou. Působil v mnohých službách ve farnosti S. Zaccaria a v patriarchální kurii, kde působil jako jako Kapitulní mistr ceremonií v Bazilice svatého Marka. Byl také kaplanem mladých vězňů a v infekční nemocnici. Během 2. světové války sloužil v letecké armádě. Roku 1945 se stal nedělním kazatelem v \"Radio Venezia\" a tuto funkci vykonával do roku 1953. Roku 1949 byl jmenován ředitelem diecézního týdeníku \"La Voce di San Marco\", a redaktorem \"Avvenire d'Italia\" novin Italských biskupů. Od 15. března 1953 do 3. června 1963 byl sekretářem patriarchy Angela Giuseppe Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Dne 11. prosince 1955 byl jmenován tajným komořím supernumerářem Jeho Svatosti. Po zvolení patriarchy Roncalliho papežem, působil dále jako jeho osobní sekretář až do jeho smrti a potvrzen ve funkci byl ve stejný večer zvolení. V této funkci byl nedlouho po papežové zvolení prvním svědkem jeho úmyslu svolat II. vatikánský koncil. Dne 12. prosince 1958 byl jmenován domácím prelátem Jeho Svatosti. Dne 22. března 1960 byl jmenován tajným komořím účastníkem Jeho Svatosti. Roku 1960 se stal kanovníkem Vatikánské baziliky. Papež Pavel VI. jej také jmenoval prelátem \"di anticamera\" a odborníkem na 2. vatikánském koncilu.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup a kardinál.", "content": "Dne 26. června 1967 byl ustanoven metropolitním arcibiskupem Chieti. Biskupské svěcení přijal 16. července 1967 v Bazilice Svatého Petra z rukou papeže Pavla VI. a spolusvětiteli byli Augusto Gianfranceschi a Jacques-Paul Martin. Jeho biskupským heslem bylo \"Obœdientia et pax\" (stejné jako měl papež Jan XXIII.) Dne 25. září 1971 přeložen na arcibiskupa-preláta Loreta a titulárního arcibiskupa Mesembrijského (toto sídlo měl také papež Jan XXIII.). Na tento post rezignoval 10. prosince 1988 a uchýlil se do Sotto il Monte Giovanni XXIII, kde pokračoval v naplňování odkazu tohoto papeže. Dne 22. února 2014 jej papež František jmenoval kardinálem, a udělil mu titulární kostel S. Maria in Trastevere. Nemohl se však zúčastnit konzistoře z důvodu věku a zdravotních důvodů. Prsten a biret obdržel 1. března 2014 ve 4 hodiny odpoledne, ve farním kostele v Sotto il Monte Giovanni XXIII, z rukou kardinála Angela Sodana děkana Kolegia kardinálů. V okamžiku úmrtí byl nejstarším členem Kardinálského kolegia bez práva volby v konkláve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Loris Francesco kardinál Capovilla (14. října 1915 Pontelongo, Itálie – 26. května 2016 Bergamo, Itálie) byl italský římskokatolický kněz, biskup a od roku 2014 také kardinál. Ve svém věku 100 let byl jedním z nejstarších žijících biskupů světa.", "tgt_summary": "Loris Francesco Capovilla (14 October 1915 – 26 May 2016) was an Italian Roman Catholic prelate and a cardinal. At his death, he was the oldest living Roman Catholic bishop from Italy and the fourth oldest in the world. At the time of his elevation to the rank of cardinal in 2014, he was the oldest member of the College of Cardinals. He served as the personal secretary to Pope John XXIII from 1958 to 1963.", "id": 1896959} {"src_title": "Ibiškovec jedlý", "tgt_title": "Okra", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ibiškovec jedlý je 1 až 2 metry vysoká jednoletá bylina se střídavými listy. Téměř celá rostlina je řídce pokryta špičatými chlupy. Stonek je často dutý. Listy jsou dlanitě laločnaté se 3 až 7 laloky, s čepelí 10 až 30 cm v průměru a 7 až 15 cm dlouhým řapíkem. Okraj čepele je řídce zubatý. Květy jsou jednotlivé, úžlabní, s 1 až 2 cm dlouhou stopkou. Kalich je zvonkovitý, 2 až 3 cm dlouhý, hustě hvězdovitě chlupatý, podepřený 7 až 10 nitkovitými listeny kalíšku. Koruna je žlutá nebo zlatožlutá nebo řidčeji bílá, se sytě purpurovým středem, a dosahuje velikosti 5 až 7 cm v průměru. Tobolka je 10 až 25 cm dlouhá a 1,5 až 2 cm široká, dlouze zobanitá, se 30 až 60 kulovitými šedými semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina pochází patrně z Indie nebo z Afriky. Dnes je rozšířena do tropických a subtropických oblastí celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ibiškovec jedlý je stará kulturní rostlina a byl pěstován v Egyptě již 2000 let před naším letopočtem. Lusky jsou v některých částech světa, zejména v Asii a Africe, významnou zeleninou, známou jako okra. Sklízejí se nezralé, konzumují se syrové nebo různým způsobem tepelně upravené. Ze stonků ibiškovce jedlého je získáváno hladké hnědé vlákno podobné vláknu z jutovníku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v kuchyni.", "content": "Vařené oplodí ibiškovce je mazlavé. Ačkoliv tak mnoha lidem chutná, bývá dávána přednost způsobu přípravy, který slizkost pokrmu minimalizuje. Toho lze dosáhnout, pokud se oplodí vaří vcelku a krátce. Je též možné plodinu rychle osmahnout nebo vařit s kyselými přísadami, jako jsou citrusy, rajčata nebo ocet. Obvykle stačí několik kapek citronové šťávy. Případně se plody nakrájí a vaří dlouhou dobu, díky čemuž se mazlavá hmota rozpustí – tímto způsobem se ibiškovec připravuje například v gumbu, kde slouží jako zahušťovadlo. Nezralé plody lze též sterilovat. V Sýrii, Tunisku, Egyptě, Řecku, Íránu, Iráku, Jordánsku, Libanonu, Turecku, Jemenu a dalších částech východního Středomoří, včetně Kypru a Izraele, se ibiškovec běžně používá v dušených pokrmech (přípravou podobných českému guláši) se zeleninou a masem. Tato zelenina je také velmi oblíbená v západní Asii, severní Indii a Pákistánu. V Karibiku se ibiškovec podává ve formě polévky, často s rybou.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "V České republice lze zakoupit mražený ibiškovec ve specializovaných prodejnách asijských nebo arabských specialit, naložený ibiškovec v omáčce je k dostání v mezinárodní sekci velkých supermarketů a obchodech s arabskými nebo tureckými specialitami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ibiškovec jedlý (\"Abelmoschus esculentus\") je rostlina z čeledi slézovité. Je znám též jako okra, ibišek jedlý nebo pod zavádějícím názvem proskurník jedlý. Je to jednoletá bylina s dlanitě laločnými listy a velkými žlutými květy. Ibiškovec jedlý je stará kulturní rostlina, pocházející pravděpodobně z Indie. Nezralé plody, okra, jsou zejména v Asii a Africe široce využívány jako zelenina. Rostlina poskytuje také vlákna podobná jutě.", "tgt_summary": "Okra (, ), \"Abelmoschus esculentus\", known in many English-speaking countries as ladies' fingers or ochro, is a flowering plant in the mallow family. It is valued for its edible green seed pods. The geographical origin of okra is disputed, with supporters of West African, Ethiopian, Arabian, and South Asian origins. The plant is cultivated in tropical, subtropical and warm temperate regions around the world.", "id": 2444070} {"src_title": "Scott Clemmensen", "tgt_title": "Scott Clemmensen", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Clemmensen byl v době, kdy hrál juniorský hokej za Des Moines Buccaneers, vybrán v 8. kole na celkově 215. místě vstupního draftu NHL 1997 týmem New Jersey Devils. Po draftu pokračoval v univerzitním hokeji na Boston College, kde hrál do roku 2001. V sezóně 2001-02 debutoval v NHL, když za New Jersey nastoupil ve dvou zápasech a zbytek sezóny strávil v nižší lize American Hockey League, kde hrál za Albany River Rats. Následující tři sezóny strávil také v Albany, kde soupeřil o místo s Arim Ahonenem. V sezóně 2003-04 byl Clemmensen povolán k Devils, za které chytal ve 4 zápasech. 20. ledna 2004 vychytal své první čisté konto v NHL při vítězství 3:0 proti Pittsburghu Penguins. Počínaje sezónou 2005-06 se stal stálou zálohou Martina Brodeura v New Jersey. Po sezóně 2006-07 se stal volným hráčem a poté co Devils podepsali smlouvu s Kevinem Weekesem, tak se rozhodl podepsat dvoucestnou smlouvu s Torontem Maple Leafs. V sezóně 2007-08 sehrál za Maple Leafs pouze 3 zápasy a většinu sezóny strávil v AHL, kde chytal za Toronto Marlies, kde se dělil o místo s Justinem Poggém. Před sezónou 2008-09 se vrátil zpět do New Jersey, kde podepsal jednoletý kontrakt. Sezónu sice začal na farmě v týmu Lowell Devils, ale brzy po začátku sezóny se zranil Martin Brodeur a Clemmensen, tak u Devils dělal náhradníka Kevina Weekese. Během sezóny se v Brodeurově nepřítomnosti vypracoval na prvního brankáře, ale po návratu Brodeura byl odeslán zpět na farmu. V dubnu 2009 byl opět povolán do prvního týmu za zraněného Weekese. 1. července 2009 podepsal smlouvu s Floridou Panthers, kde v sezóně 2010-11 působil jako druhý brankář za Tomášem Vokounem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Scott Lee Clemmensen (* 23. července 1977, Des Moines, Iowa, USA) je americký hokejový brankář hrající v týmu Florida Panthers v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Scott Lee Clemmensen (born July 23, 1977) is an American former professional ice hockey goaltender, who played with the New Jersey Devils, Toronto Maple Leafs and the Florida Panthers in the National Hockey League (NHL).", "id": 2384447} {"src_title": "Evian Thonon Gaillard FC", "tgt_title": "Thonon Évian F.C.", "src_document": [{"title": "Historie Evianu.", "content": "Klub vznikl v roce 2003 spojením klubů \"FC Gaillard\", který hrál po většinu své existence regionální soutěž \"Ligue Rhône-Alpes\", a \"FC Villela-Grand\". Gaillard byl založen v roce 1924 a Villela-Grand roku 1928. Nový klub tehdy pojmenovaný \"Football Croix-de-Savoie\" po první sezóně skončil v Championnat de France amateur (4. nejvyšší francouzská soutěž) na třetím místě. Normálně by postoupily první dva týmy, jenže na těch byly B týmy Lyonu a Mét, a tak postupoval do 3. nejvyšší soutěže Championnat National. V Championnat National se mu nevedlo nejlépe a jen těsně se zachránil. Další sezónu tolik štěstí neměl a sestoupil zpět do 4. nejvyšší soutěže. V roce 2007 se klub znovu sloučil, tentokrát s klubem \"Olympique Thonon-Chablais\", a tak existoval pod novým názvem \"Olympique Croix-de-Savoie 74\". Klub se kvůli nevyhovujícímu stadiónu stěhoval do obce Thonon-les-Bains na stadión Stade Joseph-Moynat s kapacitou 6000 míst. Klub si vybojoval postup do Championnat National pro sezónu 2008/09 jako vítěz CFA. V létě roku 2009 byl prezident společnosti Groupe Danone Franck Riboud stanoven čestným prezidentem klubu. Riboud změnil název klubu na \"Evian Thonon-Gaillard Football Club\" a věnoval klubu peníze na mládež. Jeho plánem byl postup do Ligue 2. 16. dubna 2010 si klub zajistil vítězstvím 1:0 nad Amiens postup do Ligue 2. V sezóně 2010/11 chtěl hrát Evian své domácí zápasy na stadiónu Stade de la Praille ve švýcarské Ženevě, z důvodu rozhodnutí o nezpůsobilosti stadiónu Stade Joseph-Moynat, protože obec Thonon-les-Bains leží pouhých 35 km od Ženevy. To bylo ovšem zámítnuto federací UEFA, a tak se klub přesunul do nedalekého Annecy na stadión Parc des Sports. V sezóně 2010/11 klub dokázal v Coupe de France porazit Olympique Marseille (úřadujícího mistra Francie) 3:1 a vyřadit ho tak. V dalším kole ovšem skončil na Racingu Strasbourg. V Coupe de la Ligue klub sice Strasbourg vyřadil, bohužel ale ve 2. kole skončil na EA Guingamp. V Ligue 2 ovšem Evian zářil a s 67 body obsadil první pozici před Ajacciem a Dijonem. Klub si tak zajistil postup do Ligue 1, kterou přivítá v sezóně 2011/12.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evian Thonon Gaillard Football Club je francouzský fotbalový klub sídlící ve městě Gaillard nedaleko švýcarských hranic a města Ženeva. V současnosti hraje nejvyšší francouzskou soutěž Ligue 1, kam postoupil v sezóně 2010/11 z prvního místa v Ligue 2.", "tgt_summary": "Thonon Évian Grand Genève Football Club, formerly Thonon Évian F.C and Évian Thonon Gaillard Football Club (), commonly referred to as Evian TG or simply Evian, is a French association football club based in Thonon-les-Bains that was founded on 1 July 2007. Evian's predecessor was known as \"FC Gaillard\" and existed from 1924–2003. Gaillard's only notable success was winning the Division d'Honneur of the Rhône-Alpes region in 1999. Evian proved more successful, ascending to the professional divisions after just three seasons. The club won the Championnat de France amateur in 2008, the Championnat National in 2010, and finally the Ligue 2 in 2011. Evian formerly played its home matches at the Stade Joseph-Moynat in Thonon-les-Bains but moved to the Parc des Sports in nearby Annecy for the 2010–11 season as the Joseph-Moynat did not meet the standards of the Ligue de Football Professionnel. The move was a temporary measure while the club contemplated building a new facility or renovating the Stade Joseph-Moynat. Prior to moving to Annecy, Evian sought to play at the Stade de Genève in nearby Geneva. Until the 2013–14 season, the club's main sponsor was Groupe Danone, owner of the Evian brand of mineral water. Danone's CEO Franck Riboud was honorary president of the club. At the end of the 2015–16 season, the club was relegated from Ligue 2, and further demoted by the DNCG to the Championnat de France Amateur, the fourth level of football in France. The club then entered receivership meaning that, even if it had survived, it would have suffered a further administrative relegation at the end of the 2016–17 season. The club withdrew from the competition on 9 August.", "id": 1657740} {"src_title": "Jason LaBarbera", "tgt_title": "Jason LaBarbera", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "LaBarbera začínal svojí juniorskou kariéru v týmu Tri-City Americans, ve kterém, ale chytal pouze ve dvou zápasech a poté odešel do týmu Portland Winterhawks. Oba tyto týmy hráli v lize Western Hockey League. Ve své poslední sezóně mezi juniory přestoupil do týmu Spokane Chiefs. V roce 1998 byl vybrán v draftu NHL na celkově 66. místě týmem New York Rangers. Svůj první zápas za Rangers odchytal v sezóně 2000-01 poté, co vystřídal Kirka McLeana v prohraném zápase 6:8 proti Pittsburghu Penguins. Během sezóny hrál i v nižších severoamerických ligách American Hockey League a ECHL za farmářské týmy Hartford Wolf Pack a Charlotte Checkers. V nižších ligách hrál i v sezónách 2001-02, 2002-03, 2003-04 a 2004-05 (až na 4 zápasy v sezóně 2003-04, které sehrál za Rangers). V AHL získal několik brankářských cen. I přes úspěchy s ním New York Rangers pro nadpočet brankářů (např. Henrik Lundqvist nebo Al Montoya) neprodloužili smlouvu. Jako volný hráč podepsal smlouvu s Los Angeles Kings, kde v pozici druhého brankáře kryl záda Mathieuovi Garonovi. V Los Angeles vychytal své první čisté konto při vítězství 4:0 nad San Jose Sharks. V sezóně 2006-07 hrál v AHL za tým Manchester Monarchs. Po sezóně s Kings o dva roky prodloužil smlouvu. V sezóně 2007-08 chytal první plnohodnotnou sezónu NHL, když hrál ve 45 zápasech Kings. Během sezóny 2008-09 byl vyměněn do Vancouveru Canucks za 7. kolo draftu NHL 2009. Ve Vancouveru měl nahradit zraněného Roberta Luonga a dělat náhradníka Curtisu Sanfordovi. 1. července 2009 podepsal smlouvu s Phoenixem Coyotes, kde působil jako záloha za Iljou Bryzgalovem. Ve Phoenixu vydržel do konce ročníku 2012/13, poté byl umístěn na listinu volných hráčů, odkud si ho 5. července 2013 stáhl tým Edmonton Oilers.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonio Jason LaBarbera (* 18. ledna 1980, Burnaby, Britská Kolumbie, Kanada) je kanadský profesionální hokejový brankář hrající v týmu Chicago Blackhawks v NHL.", "tgt_summary": "Antonio Jason LaBarbera (born January 18, 1980) is a Canadian retired professional ice hockey goaltender who played parts of 11 seasons in the National Hockey League (NHL). He was originally drafted by the New York Rangers in the 1998 NHL Entry Draft during his major junior career in the Western Hockey League (WHL), and has also additionally played for the Los Angeles Kings, Vancouver Canucks, Phoenix Coyotes, Edmonton Oilers, Chicago Blackhawks, and Anaheim Ducks during his NHL career.", "id": 714582} {"src_title": "Coober Pedy", "tgt_title": "Coober Pedy", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Aboriginci byli spojeni s touto oblastí po dlouhou dobu. První evropský cestovatel, který prošel blízko budoucího města byl Skot John McDouall Stuart roku 1858, ale město bylo založeno až v roce 1915, kdy zde byly objeveny opály. Horníci se sem začali stěhovat o rok později. Roku 1999 zde už bylo více jak 250 000 vstupů do šachet a zároveň byl vydán zákon, který zabraňoval těžbě ve velkém měřítku. Drsné letní teploty přinutily mnoho obyvatel bydlet v jeskyních vyhloubených do úbočí kopců. Vyhloubení standardní jeskyně s třemi ložnicemi, kuchyní, koupelnou a salonkem stojí stejně jako klasický nový dům. Skála udržuje v jeskyni stálou teplotu, zatímco lidé žijící na povrchu potřebují klimatizaci, zvláště během letních měsíců, kdy teploty často přesahují 40 C. Během takových dnů se vlhkost vzduch jen vzácně vyšplhá nad 20 % a nebe je obvykle bez mraků. Průměrná maximální teplota je 30–32 C, i když zimy mohou být docela chladné. Coober Pedy je velmi malé město zhruba na půl cesty mezi Adelaide a Alice Springs, které se stalo populární zastávkou pro turisty, hlavně od dokončení Stuart Highway roku 1987. Zajímavosti v Coober Pedy zahrnují místní doly, hřbitov a podzemní kostely. První strom ve městě byl vysvářen ze železného šrotu a dodnes stojí na vrcholu kopce nad městem. Město i jeho okolí byli pro svou fotogeničnost vyhledávány filmaři. Ve městě samotném se odehrával děj filmu Opal Dream, jeho okolí zase posloužilo pro filmy \"Šílený Max a Dóm hromu\", \"Rudá planeta\", \"Dobrodružství Priscilly, královny pouště\", \"Černočerná tma\" a \"Pozdrav od juggerů\". Ve všech výše zmíněných snímcích si místní obyvatelé zahráli jako kompars. Město je také ukázáno v seriálu \"The Amazing Race\" a je námětem několika knih. Město se též objevilo v open world závodní hře Forza Horizon, konkrétně jejím třetím pokračování.", "section_level": 1}, {"title": "Sport a rekreace.", "content": "Místní golfové hřiště je zcela bez trávy a většinou se hraje v noci se světélkujícími míčky z důvodu nesnesitelných veder, které zde panují za denního světla. Ve městě také sídlí klub australského fotbalu, Coober Pedy Saints. Kvůli izolaci od zbytku světa musí tým cestovat přes 900 km do Roxby Downs, kde hraje zbytek ligových klubů.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Coober Pedy má podle Köppenovy klasifikace pouštní podnebí. Nemá zdroj vody, ten je vzdálen přes 20 km.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "V Coober Pedy lze naladit jak místní, tak celonárodní rádio a televizi. Digitální televizní signál by se měl zavádět v letech 2010–2013. Je plánováno, že na konci roku 2013 by měl být analogový vysílání zrušeno. Místní noviny \"Coober Pedy News\" vychází jednou týdně.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je obsluhováno každodenním autobusovým spojením do Adelaidu. Coober Pedy je výchozí místo k cestě do outbackových komunit Oodnatta a William Creek. Dvakrát týdně tam z Coober Pedy vyráží poštovní služba doručující poštu, pasažéry a různý náklad. V Coober Pedy je také letiště, odkud létají přímé spoje do Adelaide.", "section_level": 1}, {"title": "Ropné rezervy.", "content": "Město leží na hranici zvané Arckaringa Basin. V říjnu 2013 společnost Linc oznámila, že v Arckaringa Basin se nachází naleziště nekonvenční ropy (v ropných živicích). Zásoby této suroviny jsou odhadovány na 233 mld. barelů, což je hodnota srovnatelná s rezervami Saúdské Arábie a cca 12 % celosvětových ropných rezerv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Coober Pedy je město na severu Jižní Austrálie, ležící 846 km severním směrem od Adelaide na Stuart Highway. V roce 2013 v něm žilo 1695 obyvatel (včetně 268 Aboriginců). Je označováno za „hlavní město opálů“, kvůli množství vzácných opálů, které jsou zde těženy. Avšak ještě známější je díky podzemním domům, vybudované většinou v bývalých dolech z důvodu ukrytí se před celodenním žárem. Jméno města pochází z aboriginského názvu \"kupa–piti\", což znamená „díra bílého muže“", "tgt_summary": "Coober Pedy () is a town in northern South Australia, north of Adelaide on the Stuart Highway. In the 2016 Census, there were 1,762 people in Coober Pedy (State Suburbs). Of these, 962 were male and 801 were female. There were 302 Aboriginal or Torres Strait Islander people that made up 17.1% of the population. The town is sometimes referred to as the \"opal capital of the world\" because of the quantity of precious opals that are mined there. Coober Pedy is renowned for its below-ground residences, called \"dugouts\", which are built in this fashion due to the scorching daytime heat. The name \"Coober Pedy\" comes from the local Aboriginal term \"kupa-piti\", which means \"boys' waterhole\". The first opal was found in Coober Pedy on 1 February 1915; since then the town has been supplying most of the world's gem-quality opal. Coober Pedy today relies as much on tourism as the opal mining industry to provide the community with employment and sustainability. Coober Pedy has over 70 opal fields and is the largest opal mining area in the world.", "id": 1833191} {"src_title": "Unai Emery", "tgt_title": "Unai Emery", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Emery fotbalově vyrostl v Realu Sociedad, ale nikdy nedostal pořádnou šanci v prvním týmu. Celkem během své kariéry odehrál nejvíce utkání v Segunda División, odehrál zde 215 zápasů během sedmi let z postu záložníka. Do fotbalového důchodu odešel ve 32 letech po vážném zranění kolene. Naposledy působil v Lorce Depotivo CF.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po odchodu mu byla okamžitě nabídnuto, aby se Lorcy ujal jako trenér. Nabídku přijal a poprvé v historii s ní postoupil do Segunda División. V Copě del Rey dokázal vyřadit špičkovou Málagu. V druhé sezóně se s 69 body Lorca umístila na 5. místě - 5 bodů od postupu. Emery odešel a pro klub to znamenalo pád zpět do třetí ligy. Emeryho zlákala nabídka Almeríe, která byla v této sezóně na 6. místě hned za Lorcou. Tak jako Lorce pomohl i Almeríi k lepším výsledkům. Klub vytáhl na 2. druhé místo, a tak klub slavil postup do Primera División. První sezóna dopadla obrovským úspěchem, když skončila Almería na 8. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Valencia.", "content": "Díky těmto úspěchům ho oslovila Valencie, kde nahradil Ronalda Koemana. V první sezóně ve Valencii skončil na 6. místě a kvalifikoval se s ní tak do Evropské ligy. V uplynulé sezóně Poháru UEFA Valencia vypadla s Dynamem Kyjev v šestnáctifinále. V sezóně 2009/10 klub vybojoval třetí místo a kvalifikaci do Ligy mistrů. V Evropské lize klub vypadl ve čtvrtfinále s celkovým vítězem Atléticem Madrid. Před sezónou klub prodal Davida Villu a Davida Silvu do Barcelony resp. Manchesteru City. Klub si přesto v Lize mistrů nevedl špatně nasázel ve dvou zápasech 10 gólů Bursasporu a postoupil do osmifinále z druhého místa ve skupině. Zde narazil na Schalke 04, přes které nedokázal přejít po prohře v Gelsenkirchenu 1:3. V La Lize opět skočila Valencia na 3. místě. Před sezónou 2011/12 Valencia prodloužila s Emerym smlouvu o další rok.", "section_level": 2}, {"title": "Spartak Moskva.", "content": "Po Valencii zkusil zahraniční angažmá ve Spartaku Moskva, kde ale neměl dostatečnou důvěru vedení a po nepříznivých výsledcích byl odvolán.", "section_level": 2}, {"title": "Sevilla.", "content": "Následovalo opět domácí angažmá v klubu Sevilla, kde se mu opět podařilo navázat na úspěchy s Valencií. Kromě zapracovávání mladých hráčů a dobrém umístění v Primera División se mu podařilo třikrát po sobě vyhrát v Evropskou Ligu v letech 2013/14, 2014/15 a v roce 2015/16.", "section_level": 2}, {"title": "PSG.", "content": "1. července 2016 převzal po Laurentu Blancovi francouzský klub Paris Saint-Germain, se kterým podepsal dvouletou smlouvu.. Konec v PSG Dne 27.června 2018 se vedení francouzského klubu rozhodlo nevyužít opci na prodloužení smlouvy. Emery ovšem ve své poslední sezóně s PSG ovládl francouzskou Ligue 1 a zvítězil i v obou francouzských pohárech. S velmi kvalitním kádrem týmu, ale nedokázal postoupit ani do čtvrtfinále Ligy Mistrů. To byl jeden z důvodů proč v Paříži skončil. Další důvod byl údajný přetlak hvězd klubu (Neymar, Cavani, Alves), jak sám jednou Emery prohlásil \"Neymar je šéf PSG\", byl kritizován za to že nechával hráčům až moc volnosti, což způsobilo hodně hádek. Především mezi brazilským Neymarem a déle v klubu působícím Edinsonem Cavanim.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "Už od doby kdy Arsene Wenger oznámil po 22 letech konec na lavičce Arsenalu, byl zmíněn jako jeden z kandidátů na post manažera londýnského klubu. Ačkoliv se zdálo, že vedení dá přednost bývalému kapitánovi Arsenalu Mikelu Artetovi, tak během několika dní se vše otočilo a dne 23. května byl oficiálně zvolen hlavním manažerem. Na vedení Arsenalu zapůsobil především detailním rozborem hráčů Arsenalu a jejich potencionální rozvoj. 29.11.2019 byl po sérii neuspokojivých výsledků z postu manažera odvolán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Unai Emery Etxegoien (* 3. listopadu 1971, Hondarribia, Španělsko) je bývalý španělský fotbalový hráč a trenér. Od roku 2018 je trenérem klubu Arsenal. Jako hráč hrál ve druhé španělské lize. Po několika letech působení ve Valencii CF vedl v letech 2013 až 2016 tým FC Sevilla, s nímž třikrát zvítězil v Evropské lize UEFA. Poté začal trénovat Arsenal FC až do 29.11.2019 Od té doby je bez angažmá", "tgt_summary": "Unai Emery Etxegoien (; born 3 November 1971) is a Spanish football manager and former player. He was most recently the head coach of Premier League club Arsenal. After a modest playing career spent mostly in Spain's Segunda División, Emery transitioned into coaching after retiring in 2004. He began at Lorca Deportiva, where he achieved promotion to the Segunda División in his first season and was subsequently awarded the Miguel Muñoz Trophy. He then joined Almería, who he led to promotion to La Liga for the first time in the club's history. This earned him a move to La Liga heavyweights Valencia, where he regularly led the team to top-three finishes. After leaving Valencia, he coached Spartak Moscow for six months, before moving to Sevilla in 2013. At Sevilla, Emery gained plaudits for his style of football, and shrewdness in the transfer market alongside Monchi, the club's director of football. He achieved an unprecedented three consecutive Europa League victories, which earned him a move to French club Paris Saint-Germain (PSG) in 2016. In his first year managing PSG, he led them to a stylized domestic treble, winning the Coupe de France, Coupe de la Ligue and Trophée des Champions, while finishing second in the year-end tables for Ligue 1. Emery exceeded this in his second season with a domestic quadruple of Ligue 1, the Coupe de France, the Coupe de la Ligue and Trophée des Champions. After the expiry of his contract with PSG, Emery was appointed head coach of English club Arsenal in May 2018, following the resignation of long-serving Arsenal manager Arsène Wenger, and reached the Europa League final in his first season. Emery was dismissed as head coach in November 2019 after a series of poor results.", "id": 710965} {"src_title": "Chlorid lithný", "tgt_title": "Lithium chloride", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Chlorid lithný tvoří, na rozdíl od chloridů jiných alkalických kovů, krystalické hydráty. Je znám monohydrát, trihydrát a pentahydrát. Absorbuje také až čtyři ekvivalenty amoniaku. Podobně jako u jiných iontových chloridů mohou roztoky chloridu lithného poskytovat chloridový iont a například tvořit sraženinu chloridu stříbrného působením dusičnanu stříbrného:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Chlorid lithný se připravuje působením kyseliny chlorovodíkové na uhličitan lithný. Lze ho principiálně připravovat také silně exotermickou reakcí kovového lithia s plynným chlorem nebo chlorovodíkem. Bezvodý LiCl se připravuje z hydrátu zahříváním v proudu chlorovodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Chlorid lithný se používá hlavně pro výrobu kovového lithia elektrolýzou taveniny LiCl/KCl při 600 °C. Využívá se i jako tavidlo při pájení automobilových dílů z hliníku, dále také jako desikant při sušení proudu vzduchu. Ze specializovanějších aplikací nachází uplatnění v organické syntéze, například jako aditivum ve Stillově reakci. V biochemii ho lze využít ke srážení RNA z buněčných extraktů. Chlorid lithný se používá i v pyrotechnice pro barvení plamene do tmavočervené barvy. LiCl je standardem relativní vlhkosti při kalibraci vlhkoměrů. Při 25 °C má nasycený roztok (koncentrace 45,81 %) soli ekvilibrium relativní vlhkosti 11,30 %. Chlorid lithný může i sám sloužit jako vlhkoměr. Tato navlhavá sůl se při vystavení vzduchu rozpouští v pohlcené vodě. Rovnovážná koncentrace je přímo závislá na relativní vlhkosti vzduchu. Relativní vlhkost při 25 °C, s minimální odchylkou v rozmezí 10 až 30 °C, lze zjistit z koncentrace pomocí této lineární rovnice: \"RH\" = 107,93 – 2,11 \"C\", kde \"C\" je hmotnostní koncentrace LiCl.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Soli lithia ovlivňují centrální nervový systém. Ve 40. letech 20. století se chlorid lithný krátce vyráběl jako náhražka kuchyňské soli, bylo to však zakázáno poté, co byly zjištěny toxické účinky sloučeniny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid lithný je anorganická sloučenina chloru a lithia. Tato sůl je typickou iontovou sloučeninou, přestože z malé velikosti iontu Li vyplývají vlastnosti, které se u jiných chloridů alkalických kovů nevyskytují, například výjimečná rozpustnost v polárních rozpouštědlech (83 g/100 ml vody při 20 °C) a hygroskopické vlastnosti.", "tgt_summary": "Lithium chloride is a chemical compound with the formula LiCl. The salt is a typical ionic compound, although the small size of the Li ion gives rise to properties not seen for other alkali metal chlorides, such as extraordinary solubility in polar solvents (83.05 g/100 mL of water at 20 °C) and its hygroscopic properties.", "id": 1648755} {"src_title": "Kuban", "tgt_title": "Cubane", "src_document": [{"title": "Vlastnosti kubanu.", "content": "Před publikací Eatonovy a Coleovy práce byli vědci přesvědčeni, že kubické uhlíkové molekuly nemohou existovat, neboť neobvyklý pravý úhel mezi vazbami uhlíku by vedl k přílišnému napětí vazeb a tedy k jejich nestabilitě. Jednou vzniklý kuban je však kineticky stabilní díky absenci snadno dostupné dekompoziční cesty. Kuban a jeho deriváty mají řadu užitečných vlastností. Pravý úhel mezi vazbami uhlíku znamená, že vazby jsou vysoce napjaté, u toho důvodu jsou sloučeniny kubanu vysoce reaktivní; z toho důvodu mohou být využity jako účinná paliva a výbušniny. Právě kombinace vysokého obsahu energie a toho, že kuban má ze všech uhlovodíků největší hustotu, může být využit jako palivo zaujímající malý prostor např. u letadel (prakticky se ale uhlovodíky s velikým pnutím dají kvůli ceně použít jen u křižujících střel apod.). Hledají se i uplatnění kubanu v lékařství a nanotechnologii. Hlavní bariérou nasazení kubanu jako paliva a složky výbušnin je vysoká cena, která je v řádu stovek tisíc Kč/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "Původní syntéza z roku 1964 začíná u \"2-cyklopentenonu\" (sloučenina 1.1 na \"reakci 1\"): Reakcí s \"N\"-bromosuccinimidem v tetrachlormethanu se umístí na allylový zbytek atom bromu (obrázek 1.2) a další bromací bromem v pentanu - dichlormethanu vznikne tribromid (obrázek 1.3). Následně jsou ze sloučeniny působením diethylaminu v diethyleteru ze sloučeniny odštěpeny dva moly bromovodíku, čímž vznikne \"bromocyclopentadienon\" (obrázek 1.4). Druhá část reakce začíná spontánní Dielsovou–Alderovou dimerizací (obrázek 2.2), která je analogická dimerizaci cydlopentadienu na dicyklopentadien. Aby byly další kroky úspěšné, měl by vznikat pouze endo izomer. To se skutečně děje, protože atomy bromu se snaží zaujmout pozici co nejdále od sebe navzájem i od karbonylové skupiny. Tímto způsobem jsou minimalizovány dipólové interakce během přechodného stavu reakce. Obě karbonylové skupiny jsou chráněny jako acetaly s ethylenglykolem a P-toluensulfonovou kyselinou v benzenu. Jeden acetal je selektivně uvolněn kyselinou chlorovodíkovou (obrázek 2.3). V dalším kroku se z endoizomeru 2.3, který má obě alkenové skupiny v těsné blízkosti, se fotochemickou [2+2] cykloadicí vytváří kleci podobný izomer 2.4. Bromketonová skupina je konvertována na kruh uzavírající karboxylovou skupinu (obrázek 2.5) během Favorského přesmyku s hydroxidem draselným. Následuje tepelná dekarboxylace probíhající přes acyl chlorid (s thionyl chloridem) a přes terciární butyl organického peroxidu (obrázek 2.6 a 2.7), posléze je znovu odštěpen acetal (obrázek 2.8). Nakonec proběhne druhý Favorského přesmyk (obrázek 2.9) a zbývající dekarboxylace.", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické krychle a odpovídající deriváty.", "content": "Molekuly tvaru krychle se vyskytují i mimo oblast zájmu organické chemie. Běžně se vyskytující anorganické krychle jsou shluky [Fe-S], které se nalézají ve FeS proteinech, alternativně se mohou vyskytovat i jako čtyřstěny. Některé organokovové sloučeniny mohou přijmou kubickou strukturu, např. (cyklopentadienylFe)(CO), (pentamethylcyklopentadienylRu)Cl a (trifenylfosfinAg)I,", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Kuneany mohou vznikat z kubanů pomocí σ-vazebného přesmyku katalyzovaného kovovými ionty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuban (CH) je syntetická uhlovodíková molekula, která je složena z osmi uhlíkových atomů uspořádaných do vrcholů krychle. Na každý atom uhlíku je navázán jeden atom vodíku. Jako krystalická pevná látka patří mezi Platónské uhlovodíky. Ty byly poprvé syntetizovány v roce 1964 profesorem chemie na Chicagské univerzitě Philipem Eatonem.", "tgt_summary": "Cubane (CH) is a synthetic hydrocarbon molecule that consists of eight carbon atoms arranged at the corners of a cube, with one hydrogen atom attached to each carbon atom. A solid crystalline substance, cubane is one of the Platonic hydrocarbons and a member of the prismanes. It was first synthesized in 1964 by Philip Eaton and Thomas Cole. Before this work, researchers believed that cubic carbon-based molecules would be too unstable to exist. The cubic shape requires the carbon atoms to adopt an unusually sharp 90° bonding angle, which would be highly strained as compared to the 109.45° angle of a tetrahedral carbon. Once formed, cubane is quite kinetically stable, due to a lack of readily available decomposition paths. It is the simplest hydrocarbon with octahedral symmetry. Having high potential energy but kinetic stability makes cubane and its derivative compounds useful for controlled energy storage. For example, octanitrocubane and heptanitrocubane have been studied as high-performance explosives. These compounds also typically have a very high density for hydrocarbon molecules. The resulting high energy density means a large amount of energy can be stored in a comparably small amount of space, an important consideration for applications in fuel storage and energy transport.", "id": 713391} {"src_title": "Elena Lucrezia Cornaro Piscopia", "tgt_title": "Elena Cornaro Piscopia", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodila se v Benátkách do bohaté a urozené rodiny, jejíž členové patřili už po několik generací k mecenášům umění a věd. Jejím otcem byl Benátčan Giovanni Battista Cornaro Piscopia, matkou chudá venkovanka Zanetta Boni. Elena, třetí z pěti nemanželských dětí, byla od svých sedmi let vzdělávána v řečtině a latině a od svých dvaadvaceti let studovala klasickou a moderní řečtinu, filozofii, teologii (pod vedením profesora Carla Rinaldiho) a učila se hebrejsky. Byla také mimořádně hudebně nadaná, hrála na několik hudebních nástrojů a hudbu i skládala.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzitní studia.", "content": "V dospělém věku (roku 1665) se stala řeholnicí benediktinského řádu, ale otec ji přesvědčil, aby zároveň studovala na univerzitě, což bylo tehdy něco zcela mimořádného, jelikož žádná škola nepřijímala ženy na vyšší studia. Elena však byla přijata a na univerzitě se následně věnovala studiu filozofie a teologie. Členové univerzitní rady v roce 1677 jednomyslně doporučili, aby nakonec obdržela doktorát v obou oborech. Kardinál Řehoř Barbarigo, kancléř univerzity, ale udělení titulu doktora teologie vetoval, jelikož Elena by po získání tohoto titulu mohla teologii vyučovat, což tehdy ženám nebylo dovoleno. Elena Lucrezia Cornaro Piscopia získala 25. června 1678 na Padovské univerzitě titul doktora filozofie (jako první žena na světě) poté, co úspěšně složila ústní zkoušku na téma Aristotelových \"Druhých Analytik\" a \"Fyziky\". V následujících sedmdesáti letech padovská univerzita žádný další titul ženě neudělila.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Dalších šest let strávila psaním, překlady, studiem, veřejnými přednáškami a disputacemi. Od roku 1669 se stala spolupracovnicí významných akademií v Padově, Římě, Benátkách a Sieně. Piscopia zemřela ve věku 38 let na tuberkulózu. Je pohřbena v bazilice sv. Justiny v Padově. Její pozůstalost byla objevena v roce 1688 v Parmě. Po Eleně Lucrezii Cornaro Piscopii je pojmenován impaktní kráter Piscopia o průměru 26 km na planetě Venuši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elena Lucrezia Cornaro Piscopia (5. června 1646 Benátky – 26. července 1684 Padova) byla benátská filosofka, která jako první žena v historii získala na univerzitě titul doktora. Jednalo se o titul doktora filozofie, kterého dosáhla roku 1678 na Padovské univerzitě.", "tgt_summary": "Elena Lucrezia Cornaro Piscopia (, ) or Elena Lucrezia Corner (; 5 June 1646 – 26 July 1684), also known in English as Helen Cornaro, was a Venetian philosopher of noble descent who in 1678 became one of the first women to receive an academic degree from a university, and the first to receive a Doctor of Philosophy degree.", "id": 385510} {"src_title": "Pedobear", "tgt_title": "Pedobear", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Originální charakter medvěda pochází z populárního systému BBS, internetové stránky 2channel v Japonsku, kde byl představen jako クマー (Kumā), což je prohození slova くま (Kuma) znamenající medvěd v Japonštině. I přes mylný dojem mnoha Evropanů a Američanů, Kumā (Pedobear) není spojován s žádnými sexuálními věcmi jako je pedofilie. Pedobear je populární vtip na webových stránkách 4chan, který přijal svůj charakter především jako způsob, jak zesměšnit uživatele požadující nebo publikující sexuálně laděné obrázky dětí. Pedobear (také nazývaný PeĎobear) však v dnešní době je spojován více s erotikou. Jedná se o velice známou postavu a v žebříčku oblíbenosti facebookových fotek je na druhém místě za meme komiksy.", "section_level": 1}, {"title": "Mainstreamová media.", "content": "Pedobear se posléze stal známým i mimo 4chan, jak bylo napsáno v novinách, a na mnohých významných webových stránkách. Pedobear byl spojován s pedofilními přečiny kněží, znak byl použit ve videu CollegeHumor. Dne 3. července 2009, kanadský umělec Machael R. Barrick vytvořil dvě kompozice obrázků znázorňující Pedobeara seskupeného společně s maskoty zimních olympijských a paralympijských her 2010. Jedna je založena na oficiálním umění a ta druhá na umění fanartu. Tento obraz byl pak mylně použit jinými médii, především polského deníku Gazeta Olsztńska, pro titulní stranu o olympijských hrách ve Vancouveru. Dne 24. července 2009 napsal konzervativní komentátor Pat Buchanan sloupek o prvních měsících vlády Baracka Obamy obsahující obrázek Pedobeara, který vzbudil značnou reakci od nepolitických komentátorů. V červnu 2010 se Pedobear stal koláží zachycující ikony z videoher a internetové kultury, která byly prezentována na Brooklyn’s Renegade Craft Fair. Jiná využití Pedobeara zahrnují Pedobear iStockphoto tapety, leták obchodu s konfekcí v Portlandu v Oregonu a přední stranu časopisu Import Tune, který náhodně uvedl Pedobear jako číslo. Toto číslo později přenesly místní zpravodajské stanice včetně detailní historie Pedobeara, vysvětlení problematiky a dokonce i rozhovoru s Cheezburger Network’s CEO Ben Huh o kulturním významu Pedobeara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pedobear je internetový mem, který se stal známým díky internetovému portálu 4chan. Jak už samotný název napovídá („pedo“ naznačuje pedofilii a anglické „bear“ znamená medvěd), hlavní ikonou je pedofilní medvěd. Jedná se o zlého medvěda, který rád útočí na nezletilé dívky. Líbí se mu především takové, které ještě nedosáhly pohlavní dospělosti. Obrázkem Pedobear se nechal inspirovat i Zdeněk Škromach při svém souboji s Facebookem o tlačítko „toto jsem přečetl“.", "tgt_summary": "Pedobear is an Internet meme that became popular through the imageboard 4chan. As the name suggests (\"pedo\" being short for \"pedophile\"), it is portrayed as a pedophilic cartoon bear. It is a concept used to mock pedophiles or people who have any sexual interest in children or \"jailbait\". The bear image has been likened to bait used to lure children or as a mascot for pedophiles.", "id": 541544} {"src_title": "Calico Jack", "tgt_title": "Calico Jack", "src_document": [{"title": "Mládí a pirátský život.", "content": "Rackham se narodil v roce 1682 v Anglii a o jeho mládí neexistují další záznamy. První písemná zmínka o Rackhamovi pochází z roku 1718, kdy působil jako důstojník na lodi \"Ranger\" pod kapitánem Charlesem Vanem. Jeho základnou byl nechvalně proslulý pirátský přístav New Providence na Bahamách,", "section_level": 1}, {"title": "Kapitán Rackham.", "content": "Nejčastějším cílem pirátů pod Rackhamovým velením byly menší lodě v pobřežních vodách, za oběť jim padlo také několik větších lodí v souostroví Západní Indie a u Bermudských ostrovů. Jedním z přepadených plavidel byla i jamajská loď \"Kingston\", z níž následně Rackham učinil svou vlajkovou loď. Útok na \"Kingston\" však proběhl na dohled od přístavu Port Royal a za Rackhamem byli okradenými obchodníky vysláni lovci pirátů. Dostihli jej v únoru roku 1719, když \"Kingston\" kotvil u ostrova Isla de los Pinos nedaleko Kuby. Rackham byl nucen ukrýt se ve vnitrozemí a přišel o svou vlajkovou loď i kořist. O Rackhamově další kariéře píše Charles Johnson ve své knize \"A General History of the Robberies and Murders of the most notorious Pyrates\" z roku 1724. Podle ní Rackhamova posádka prováděla opravy na svém plavidle zakotveném na Kubě, když k přístavišti připlula španělská válečná loď spolu se zajatou anglickou šalupou. Kvůli odlivu nemohli Španělé do přístavu vplout, zakotvili tedy před ním a vyčkávali. Avšak Rackham se svými muži v noci přepadl anglickou loď a přemohl její španělskou stráž. Když pak ráno válečná loď zahájila palbu na Rackhamovo původní plavidlo, piráti odpluli v nově ukořistěné lodi. Následně Rackham zamířil do bahamského přístavu Nassau, aby využil Brity nabízenou amnestii a stal se korzárem ve službách britského guvernéra Woodese Rogerse. Ten byl na Bahamy vyslán, aby skoncoval s útoky pirátů na britské lodě v oblasti. Rackham prohlásil, že ho i s posádkou k pirátství donutil bývalý kapitán Charles Vane, jehož byl guvernér Rogers zapřísáhlým nepřítelem. Zřejmě i proto se Rogers rozhodl Rackhamovi uvěřit a udělit v rámci vyhlášené amnestie milost. Počestný způsob života však Rackhamovi ani jeho posádce dlouho nevydržel.", "section_level": 1}, {"title": "Anne Bonny.", "content": "Na Bahamách začal Rackhamův milostný vztah s Anne Bonny. Ta byla manželkou Jamese Bonnyho, námořníka pod Rogersovým velením. James se o jejich vztahu dozvěděl a informoval o něm guvernéra, jenž Anne za cizoložství nařídil zbičovat. Rackham Jamesovi nabídl za jeho manželku peníze, sama Anne však toto gesto odmítla, neboť prý nechtěla být prodána jako zvíře. Rackham s Anne a novou posádkou poté ukradli další loď a z Nassau utekli, čímž Rackham porušil podmínky udelěné milosti. Následující dva měsíce přepadávali v Karibiku další pirátské lodě a zároveň verbovali jejich posádky do své flotily. Tehdy také Anne otěhotněla a vrátila se na Kubu.", "section_level": 1}, {"title": "Dopadení, soud a smrt.", "content": "V září 1720 bahamský guvernér Rogers prohlásil Rackhama za piráta a následující měsíc vydal příkaz k jeho zatčení. V té době Rackham přepadával rybářské lodě u severního pobřeží Jamajky, kde jej ještě v říjnu dopadl lovec pirátů Jonathan Barnet. Rackham při své plavbě údajně potkal menší pirátskou loď a obě posádky byly po prohýřené noci ještě pod vlivem alkoholu, když na ně u Bry Harbour Bay Barnet zaútočil. Zajal Rackhamovu loď i s celou posádkou a odvezl je do Spanish Townu, kde byli odsouzeni k smrti oběšením. 18. listopadu 1720 byl Rackham popraven a jeho ostatky vystaveny jako varování na malém ostrově v přístavu Port Royal.", "section_level": 1}, {"title": "Osud posádky.", "content": "Deset dní po Rackhamově popravě začal soud s Anne Bonny a Mary Readovou. Během něj obě tvrdily, že jsou těhotné. Neboť tehdejší zákony neumožňovaly popravu těhotné ženy, bylo vykonání rozsudku odloženo. Mary zemřela v dubnu následujícího roku, pravděpodobně na horečku vyvolanou porodem. O osudu Anne se nedochovaly žádné záznamy. Další členové posádky, George Fetherston, Richard Corner, John Davis a John Howell, byli popraveni spolu s Rackhamem v Port Royal. Patrick Carty, Thomas Earl, James Dobbin a Noah Harwood byli popraveni o den později v Kingstonu. Už následující den po soudu s Rackhamem byli k smrti odsouzeni bývalí členové jeho posádky John \"Old Dad the Cooper\", \"Fenis\" Fenwick a Thomas Bourn (alias Brown) za účast na vzpouře nedaleko Hispanioly v polovině června 1720. Devatero pirátů, jenž slavilo s Rackhamem v době jeho dopadení (John Eaton, Edward Warner, Thomas Baker, Thomas Quick, John Cole, Benjamin Palmer, Walter Rouse, John Hanson, a John Howard), bylo odsouzeno 24. ledna 1721. 17. února byli v Port Royal oběšeni John Eaton, Thomas Quick a Thomas Baker, druhý den byli v Kingstonu popraveni John Cole, John Howard a Benjamin Palmer. Osud zbývajících tří je neznámý.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní kultura.", "content": "V televizním seriálu \"Black Sails\" stanice Starz ztvárnil Rackhama Toby Schmitz. Rackham také vystupuje v titulu \"\" z herní série \"Assassin's Creed\" od společnosti Ubisoft.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jack Rackham, také známý jako Calico Jack, (21. prosince 1682, Bristol, Anglie – 18. listopadu 1720, Port Royal, Jamajka) byl anglický pirátský kapitán, který působil na Bahamách a na Kubě v letech 1718–1720 ke konci zlatého věku pirátů. V říjnu 1720 byl dopaden lovcem pirátů Jonathanem Barnetem, spolu s posádkou souzen ve Spanish Townu na Jamajce a odsouzen k smrti. Dne 18. listopadu byl oběšen v Port Royal. Jeho přezdívka byla odvozena od tkaniny kaliko, jež rád nosil. Je mu též připisováno autorství charakteristického pirátského motivu černé vlajky s lebkou, takzvaného Jolly Roger. V posádce měl jediné dvě ženy, které kdy působily jako pirátky: Anne Bonny, jež byla zároveň jeho milenkou, a Mary Readovou.", "tgt_summary": "John Rackham (26 December 1682 – 18 November 1720), commonly known as Calico Jack, was an English pirate captain operating in the Bahamas and in Cuba during the early 18th century. His nickname was derived from the calico clothing that he wore, while Jack is a nickname for \"John\". Rackham was active towards the end (1718–1720) of the \"Golden Age of Piracy\" which lasted from 1650 to 1730. He is most remembered for having two female crew members: Mary Read and his lover, Anne Bonny. Rackham deposed Charles Vane from his position as captain of the sloop \"Ranger\", then cruised the Leeward Islands, Jamaica Channel and Windward Passage. He accepted a pardon in 1719 and moved to New Providence, where he met Anne Bonny, who was married to James Bonny at the time. He returned to piracy in 1720 by stealing a British sloop and Anne joined him. Their new crew included Mary Read, who was disguised as a man at the time. After a short run, Rackham was captured by Royal Navy pirate hunter Jonathan Barnet in 1720, put on trial by Sir Nicholas Lawes, Governor of Jamaica, and was hanged in November of that year in Port Royal, Jamaica.", "id": 428571} {"src_title": "CouchDB", "tgt_title": "Apache CouchDB", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dubnu 2005, Damien Katz (bývalý vývojář Lotus Notes v IBM; současně zakladatel a CTO CouchBase) zaslal na svůj blog zprávu o novém databázovém systému, na kterém v té době pracoval. Na detaily byl příspěvek o projektu v jeho rané fázi skoupý, nicméně z příspěvku bylo jisté, že se jedná o úložný systém pro objemné objektové databáze nazývaný CouchDB (Couch – pohovka – je akronymem pro cluster nespolehlivého spotřebitelského hardware). Jeho cílem bylo vytvořit databázi určenou pro Internet a od základu ji navrhnout pro služby web aplikací. CouchDB byla původně napsána v C++, později byl však projekt přepsán pro Erlang OTP platformu vybranou pro její toleranci k chybám. Vývoj projektu po téměř dva roky sám sponzoroval a uvolnil jako open source projekt pod GNU GPL. V únoru 2008 se projekt stal součástí Apache Incubator a byl přelicencován pod Apache Licence. V listopadu 2008 se stal plnohodnotným Apache projektem podobně jako Apache HTTP Server, Apache Tomcat a Apache Ant. V současnosti je CouchDB spravována Apache Software Foundation s podporou ze strany IBM. Katz na projektu pracuje na plný úvazek jako vedoucí vývojář.", "section_level": 1}, {"title": "Návrh.", "content": "CouchDB je v mnohém podobná jiným dokumentovým úložištím jako jsou MongoDB a Lotus Notes. Namísto ukládání dat v řádcích a sloupcích tak, jak to dělají relační databázové systémy, CouchDB spravuje kolekce JSON dokumentů. Dokumenty v rámci kolekce nesdílejí společné schéma, přičemž nabízejí dotazovací kapacity prostřednictvím pohledů. Pohledy jsou definovány agregačními funkcemi a souběžně s tím filtrovány obdobně jako v MapReduce přístupu. Pohledy jsou většinou ukládány v databázi a jejich indexy plynule obnovovány, nicméně dotazy mohou vyústit i v pouze dočasné pohledy. CouchDB podporuje systém zprostředkovávající pohledy prostřednictvím externích socket serverů a na JSONu založeném protokolu. Díky tomu takové servery mohly být a také byly vytvořeny v mnoha různých jazycích. CouchDB nabízí RESTful HTTP API spolu s množstvím volně dostupných klientů. Dodatečně, plugin architektura dovoluje užití různých počítačových jazyků pro pohledové servery, za všechny například JavaScript (výchozí), Perl, Ruby, Python, PHP či Erlang. Podpora ostatních jazyků může být snadno doplněna. Návrh CouchDB a její filosofie naplno čerpá z Web architektury, z jeho konceptu, zdrojů a metod a zjednodušeně může být popsána následujícím: CouchDB je užívána mnoha softwarovými projekty a webovými stránkami. Například v distribuci Ubuntu od její verze 9.10 slouží k ukládání a synchronizaci adresářů, Tomboy poznámek či Firefox záložek se službou one.ubuntu.com. Od verze 0.11 CouchDB podporuje CommonJS' Module specifikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "CouchDB nabízí množinu RESTful HTTP metod (POST, GET, PUT, DELETE) za pomoci cURL nástroje příkazové řádky pro komunikaci s CouchDB serverem na výchozím portu 5984: CouchDB server zpracuje HTTP požadavek a vrátí následující odpověď formátovanou jako JSON řetězec: Pro vytvoření nové databáze 'couch' stačí vykonat následující příkaz: V případě, že databáze ještě neexistuje je vytvořena a dostanete následující odpověď: nebo tuto odpověď v případě, že databáze již existuje: Tento příkaz slouží k získání informace o databázi: Při úspěšném zpracování server vrátí odpověď: A databázi včetně veškerého jejího obsahu můžeme samozřejmě i smazat: Proběhlo-li vše v pořádku, obdržíme kladnou odpověď: či odpověď zápornou v případě, že databáze neexistuje:", "section_level": 1}, {"title": "Open source komponenty.", "content": "CouchDB zahrnuje množství jiného open source softwaru jako součást své základní distribuce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apache CouchDB, (dále pouze CouchDB) je open source dokumentově orientovaný databázový systém napsaný v programovacím jazyku Erlang a navržený pro místní replikaci a snadnou horizontální škálovatelnost napříč rozmanitými zařízeními. CouchDB je podporována komerčními subjekty CouchBase a Cloudant.", "tgt_summary": "Apache CouchDB is an open-source document-oriented NoSQL database, implemented in Erlang. CouchDB uses multiple formats and protocols to store, transfer, and process its data, it uses JSON to store data, JavaScript as its query language using MapReduce, and HTTP for an API. CouchDB was first released in 2005 and later became an Apache Software Foundation project in 2008. Unlike a relational database, a CouchDB database does not store data and relationships in tables. Instead, each database is a collection of independent documents. Each document maintains its own data and self-contained schema. An application may access multiple databases, such as one stored on a user's mobile phone and another on a server. Document metadata contains revision information, making it possible to merge any differences that may have occurred while the databases were disconnected. CouchDB implements a form of multiversion concurrency control (MVCC) so it does not lock the database file during writes. Conflicts are left to the application to resolve. Resolving a conflict generally involves first merging data into one of the documents, then deleting the stale one. Other features include document-level ACID semantics with eventual consistency, (incremental) MapReduce, and (incremental) replication. One of CouchDB's distinguishing features is multi-master replication, which allows it to scale across machines to build high-performance systems. A built-in Web application called Fauxton (formerly Futon) helps with administration.", "id": 547728} {"src_title": "Sido", "tgt_title": "Sido (rapper)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do osmi let žil se svou sestrou a matkou na východě Berlína. V roce 1988 se přestěhovali do západního Berlína, kde bydleli v útulku s mnoha žadateli o azyl. Po třičtvrtě roku se přestěhovali do Reinickendorfu, kde navštěvoval školu, ale kvůli užívání drog byl ze školy vyhozen. Má syna, kterému na svém druhém albu \"Ich\" je věnována písnička \"Ein Teil von mir\". Je sinti (rom)", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V hudebním průmyslu je aktivní od roku 1997. Spolu s rapperem B-Tight založili skupinu Royal TS a vydávali pod undegroundovým labelem Royal Bunker. Royal TS se jmenovali protože Royal - Royal Bunker, TS - Tight/Sido . Později založili skupinu Die Sekte ve které působili rappeři Rhymin Simon, Vokalmatador, později také Tony D. Za nedlouho zakládá Sido,B-Tight a Tony D skupinu A.I.D.S. (Alles ist die Sekte).", "section_level": 1}, {"title": "Sólo Kariéra.", "content": "Jeho sólová kariéra začala v roce 2003 trackem \"Weihnachtssong\", který se objevil na sampleru labelu Aggro Berlin,a trackem \"Arschficksong\" video k tomuto songu bylo prozkoumáno ministerstvem a dostalo omezení \"FSK 16\". V roce 2004 vydává Sido své debutové album s názvem Maske, desky se prodalo víc než 180 000 kopií. Největší hit z alba byl track s názvem \"Mein Block\". Druhý singl byl na věc \"Fuffies im Club\" a třetí singl se jmenoval \"Mama ist stolz\", který byl věnován Sidově matce. \"Ich\", tak se jmenovala jeho druhá sólová deska, za pouhé dva dny se jí prodalo 80 000 kusů kopií a okamžitě se stala zlatou. V roce 2007 založili Sido a B-Tight label Sektenmuzik. Jeho třetí album se jmenovalo \"Ich und meine Maske\", bylo vydáno v květnu roku 2008, okamžitě se dostalo na 1 místo prodejnosti. 30. října 2009 vyšlo čtvrté album \"Aggro Berlin\". První singl \"Hey Du\" vypráví o jeho dětství v NDR. Na konci ledna 2010 se konal koncert, který byl natočen ve spolupráci s MTV. Jako hosté byli pozváni Adel Tawil ze skupiny Ich+Ich, hip hopová formace K.I.Z a Stephan Remmler. Toto live album bylo vydáno v květnu 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Deine Lieblings Rapper.", "content": "Takto se jmenuje jeho společný projekt s Harrisem. Album ohlásili v roce 2004, ale vyšlo až v říjnu 2005. Nese název \"Dein Lieblings Album\". Prodalo se ho asi 85 000 kusů kopií. Prvním singlem \"Steh wieder auf \" šokovali všechny, protože ve videu se Sido nechal ukřižovat, popsal to tak, že je Ježíš pro německý rap.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "V roce 2004 na MTV HipHop Open ve Stuttgartu proběhl konflikt mezi ním a Azadem, neboť urážel Azadovu matku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sido (* 30. listopadu 1980 v Berlíně-Prenzlauer Berg), vlastním jménem Paul Hartmut Würdig, je německý rapper a producent. Jeho umělecké jméno je zkratka pro \"super inteligentní drogová oběť\". V současné době vydává pod Urban/Universal Music.", "tgt_summary": "Paul Würdig (born 30 November 1980), better known as Sido, is a German rapper. He interprets his artist name as \"super-intelligentes Drogenopfer\" (super-intelligent drug victim). It used to stand for \"Scheiße in dein Ohr\" (shit into your ear), a line from his track \"Terroarr.\" Sido is currently signed to Urban/Universal Music Group. Würdig distinguishes himself by using provocative and aggressive lyrics. After his breakthrough with his debut album \"Maske\" in 2004, Würdig was always seen wearing a silver skull mask. However, as stated in various interviews, since 2005 he no longer wears the mask, having handed it to his former boss Specter. Würdig's career began in 1997, as one half of duo Royal TS (now A.i.d.S) with B-Tight, both of whom were later signed to the label Berlin hip hop Royal Bunker and then to Aggro Berlin in 2001. As of 2009 Sido is signed to Universal Music Group.", "id": 2012224} {"src_title": "Samira Bellil", "tgt_title": "Samira Bellil", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bellil se narodila v Alžírským rodičům v Alžírsku, ale její rodina migrovala do Francie a usadila na pařížském předměstí Seine-Saint-Denis. Její otec byl téměř okamžitě uvězněn a ona strávila 5 let u rodiny v Belgii, předtím než se vrátila k rodičům. Jako teenager se Bellil bouřila proti roli muslimské ženy a chtěla žít svobodně jako francouzská žena. Samira byla poprvé skupinově znásilněna, když jí bylo 14, byl to gang, jehož vůdce znala. Byla krutě bita a znásilňována celou noc. O měsíc později jeden z nejagresivnějších útočníků z oné noci ji sledoval a vytáhl za vlasy z vlaku, zatímco se ostatní pasažéři dívali stranou. Poté jím byla opět brutálně znásilněna. Znásilnění nenahlásila až do doby, kdy jí její kamarádky řekly, že i ony byly sexuálně napadeny stejným gangem. Samira se rozhodla apelovat na francouzský právní system, aby stíhal útočníky, kteří ji napadli. Členové gangu byli odsouzeni na osm let. Samiřini rodiče, kteří se cítili být zneuctěni tím, že měla nemanželský sex, ji vyhnali z domu. „Lidé mimo komunitu nic nevědí“ a „Lidé v komunitě vědí, ale nechtějí mluvit,“ napsala Bellil. Nakonec našla psychologa, který jí pomohl. Podstoupila léta terapie. Rozhodla se napsat knihu, aby ukázala ostatním mladým ženám, které se staly oběťmi hromadného znásilnění, cestu ven. „Je to dlouhá a obtížná cesta, ale je možná,“ do věnování napsala „mým sestrám v nesnázích“. Pro knihu použila své pravé jméno a na obálku umístila svou fotografii. Zemřela v Paříži 7. září 2004 na rakovinu žaludku ve věku 31 let.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivismus.", "content": "Brzy po vydání své knihy ji rodiče vyhodili v hanbě z domu a její sousedství ji vyloučilo. Její kniha vynesla na světlo světa problémy dívek žijících ve většinově přistěhovaleckých, převážně muslimských městech. Samira se dostala do blízkosti hnutí Ni putes ni soumises („Ani děvky, ani podřízené“). Ve své knize odsuzuje skupinová znásilnění (tournantes) a popisuje, jak se přenesla přes oba své traumatické zážitky a přes potřebu pomsty. Knihu věnovala svým „přítelkyním, aby si uvědomily, že se člověk může vypořádat s traumaty“ a svému terapeutu Borisu Cyrulnikovi. Později se stala pracovnicí s mladými lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Fenomén \"tournante\".", "content": "Výraz “tournante” je francouzské slovo pro společnost (skupinu lidí). Je používán jako slangové označení pro hromadná znásilnění. Popisující skupinová znásilnění v muslimských imigrantských čtvrtích mladými gangy, které nenásledují tradiční muslimský styl oblékání jako například hidžáb. Typickým scénářem je nalákaní nebo odvlečení cílové ženy na odlehlé místo, kde je poté brutálně a opakovaně znásilněna skupinou mužů, kteří se střídají v jejím znásilňování. Oběť je většinou trestána za západní chování. Dívky jsou pak zpravidla propuštěny, ale oběti znásilnění často nenahlásí ze strachu z odvety proti jejich rodinám. Ve skoro každém zaznamenaném případě mladých obětí, které nahlásily zločiny na nich spáchané, byly za nějaký čas opět chyceny a znásilněny.", "section_level": 1}, {"title": "\"Ni Putes Ni Soumises\".", "content": "Bellil pomáhala založit aktivistickou skupinu mladých žen Ni putes ni soumises („Ani děvky, ani podřízené“), které veřejně řešilo problematiku násilí páchaného ve Francii na mladých ženách. I díky knize Samiry Bellil a aktivistickému hnutí Ni Putes Ni Soumises se začala francouzská vláda a úřad starosty Paříže zabývat problematikou násilí páchaného na mladých ženách ve francouzských muslimských komunitách.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální ocenění.", "content": "Byla vybrána jako jedna z nových tváří Marianne (znak francouzské revoluce), a tím pádem patří mezi 12 tváří Francie. Její portrét byl umístěn na zdi Francouzského národního shromáždění. V roce 2005 byla na její počest pojmenována škola v l’Île-Saint-Denis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samira Bellil (24. listopadu 1972 – 7. září 2004) byla francouzská feministická aktivistka a bojovnice za práva dívek a žen. Bellil se stale ve Francii slavnou díky své autobiografii \"Dans l'enfer des tournantes\" (V pekle „tournantes“ – výraz pro skupinové znásilnění), vydanou v roce 2002. Kniha pojednává o násilí, které ona a jiné mladé ženy zakoušely v převážně muslimském přistěhovaleckém předměstí Paříže, kde byla v pubertě opakovaně skupinově znásilněna gangy, vedené lidmi, které znala, jako následek těchto skutků ji opustila její rodina i přátele. Tato kniha je dostupná v anglickém překladu (přeložena Lucy R. McNair) pod názvem \"To Hell and back\" (Do pekla a zpět) s podtitulem \"The Life of Samira Bellil\" (Život Samiry Bellil).", "tgt_summary": "Samira Bellil (24 November 1972 – 4 September 2004) was a French feminist activist and a campaigner for the rights of girls and women. Bellil became famous in France with the publication of her autobiographical book \"Dans l'enfer des tournantes\" ('In the hell of the \"tournantes\" (gang-rapes)) in 2002. The book discusses the violence she and other young women endured in the predominantly North African and African immigrant outskirts of Paris, where she was repeatedly gang-raped as a teenager by gangs led by people she knew, and then abandoned by her family and friends. Her book is a portrayal of the predicament of young girls in the poor, outlying suburbs (\"banlieue\") of French cities. The book is available in English (translated by Lucy R. McNair) as \"To Hell and Back: The Life of Samira Bellil\".", "id": 32234} {"src_title": "Pochybnost", "tgt_title": "Doubt", "src_document": [{"title": "Filosofie.", "content": "Nejistota lidského poznání i jednání je pro starověkou filosofii samozřejmá, ale pochybnost sama není jejím tématem. Většina antických myslitelů se snaží pochybnosti překonávat myšlením a zkoumáním, přičemž zvláštní úlohu hraje objev jistého poznání v geometrii a v matematice. Platón se snaží uplatnit něco podobného i v uvažování o lidských věcech, kdežto Aristotelés se více spoléhá na důkladnější a kritičtější zkoumání věcí samých. Stoicismus se snaží dosáhnout duševního klidu a vyrovnanosti tím, že zdůrazňuje význam statečnosti a ctností vůbec: svobodný člověk musí jednat, ale i kdyby ztroskotal, bude mu útěchou sama ctnost. Naproti tomu starověký skepticismus (Pyrrhón z Élidy, Karneadés) pokládá takové snažení za marné, a aby si uchoval klid duše, volí „odstup“ a „zdržení se úsudku“ (\"epoché\"). V méně teoretickém pozdním židovství a raném křesťanství poznávání ustupuje víře jako praktickému spolehnutí na Boží slovo. Člověk, který se svěřil Kristu, nebude zbaven životních nejistot, nemohou ho však příliš ohrozit. Pochybnost tak dostává jiný význam nedostatku této víry a chápe se jako slabost („nevěřící Tomáš“, J 20,24 nn), případně i vina. O svých pochybnostech píše Augustinus, u něhož se už objevuje myšlenka, že kdo pochybuje, myslí, a nemůže tudíž o sobě pochybovat. ale teprve ve vrcholném středověku vzrostl zájem o neřešitelné rozpory, jak je sepsal Pierre Abélard (\"Sic et non\") a ve scholastice se objevuje myšlenka, že „pochybnost vede člověka ke zkoumání a zkoumáním se přibližuje k pravdě“. Pochybnost sama se stává filosofickým tématem až počátkem novověku, a to v jistém napětí vůči náboženským autoritám a dogmatům. Michel de Montaigne znovu objevil starověký pyrrhonismus a René Descartes založil svoji filosofii na radikální metodické pochybnosti. Uprostřed zmatků a občanských válek po rozpadu středověkého světa objevil v „Rozpravě o metodě“ (1637) pevný základ pro myšlení: i když zpochybní úplně všechno, nemůže v té chvíli pochybovat o tom, že myslí – a tedy je. Pochybnost se mu tak stala základem nepochybné jistoty. V raném osvícenství (Pierre Bayle) se pochybnost stává hlavním motivem pokroku a důležitou zbraní proti pověrám. Na Bayla navázal také David Hume, který ovšem mluví o „umírněné skepsi“, kterou je třeba korigovat „zdravým rozumem“. Pro Kanta je pochybnost „protikladem a překážkou proti domněnkám“, pro jeho kritickou metodu velmi užitečná. Pochybnost se tak stává nástrojem kritiky a hlubšího poznávání a odděluje se od radikální skepse. Hluboká pochybnost, vedoucí až k celkovému zoufalství, je velké téma S. Kierkegaarda a po něm celé existenciální filosofie. Naproti tomu Edmund Husserl přímo navazuje na Descartovu jistotu, získanou metodickým pochybováním a Ludwig Wittgenstein považuje skepticismus nejen za vratký, ale „zřejmě nesmyslný“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochybnost je výraz nejistoty nebo nedůvěry ohledně nějakého stavu věcí. Může být teoretická, týká-li se vědění a poznání, ale také praktická, pokud se týká nějakého jednání či hodnocení. Je umožněna lidskou schopností reflexe a odstupu vůči vlastnímu mínění, schopností váhat a rozvažovat mezi dvěma a více alternativami. Pouze člověk může pochybovat sám o sobě. Jako taková je pochybnost emocionálně nepříjemná a člověk přirozeně hledá, jak by se jí zbavil. K tomu se nabízí v zásadě trojí cesta:", "tgt_summary": "Doubt is a mental state in which the mind remains suspended between two or more contradictory propositions, unable to assent to any of them. Doubt on an emotional level is indecision between belief and disbelief. It may involve uncertainty, distrust or lack of conviction on certain facts, actions, motives, or decisions. Doubt can result in delaying or rejecting relevant action out of concern for mistakes or missed opportunities.", "id": 1649339} {"src_title": "Chizkijášův tunel", "tgt_title": "Siloam tunnel", "src_document": [{"title": "Účel a původ.", "content": "Město Davidovo, založené na horském hřbetu, bylo téměř ze všech stran přirozeně chráněno, mělo však tu nevýhodu, že jeho hlavní zdroj pitné vody, Gichonský pramen, je na úbočí spadajícím do Kidrónského údolí. To představuje vojenskou slabinu, neboť hradba, pokud měla být dostatečně vysoká, aby se dala bránit, musela pramen ponechat venku, takže za obléhání by se město ocitlo bez vody. Bible líčí, že král Chizkijáš (asi 8. stol. př. n. l.), v obavě před asyrským obléháním zakryl vyústění pramene pod městem a odvedl vodu tunelem do rybníka Šiloach. Dnes je již známo, že podzemní systém objevený Warrenem už předtím sloužil jako mohutné opevnění Gichonského pramene; Warrenova šachta není vodovod, takže voda z ní musela být vynášena v nádobách – což se zřejmě Chizkijášovi jevilo jako nevyhovující. V roce 1899 byl objeven jiný starý kanál, který také vedl od Gichonského pramene do oblasti Šiloašského rybníku, avšak přímější cestou. Tento kanál se dnes nazývá \"Kanál ze střední doby bronzové\" podle období, kam byl datován. Ronny Reich určil, že byl vybudován kolem 1800 př. n. l. (ve střední době bronzové), takže voda byla z pramene odváděna již mnoho století před Chizkijášem. Vybudován byl původně jako 7 m hluboká strouha, překrytá velkými kamennými překlady (zamaskovanými následně zelení). Je užší než tunel, ale přesto je téměř v celé délce průchozí. Kromě téměř metr vysokého vyústění u Šiloašského rybníka má kanál několik menších postranních vývodů, kterými byly zavlažovány zahrady na svahu Kidrónského údolí. Chizkijášův tunel měl nahradit tento starší kanál, který mohl být při obležení snadno objeven a zničen obléhající armádou. Chizkijášovým tunelem, objeveným r. 1838 americkým biblickým badatelem Edwardem Robinsonem, se dá dnes projít z jednoho konce na druhý.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické zmínky.", "content": "Biblické zmínky o Chizkijášově tunelu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Chizkijášův tunel (též tradičně Ezechiášův tunel) nebo Šiloašský tunel (též tradičně Silojský tunel, hebrejsky נִקְבַּת השילוח, \"Nikbat HaŠiloach\") je tunel vykopaný pod Městem Davidovým v Jeruzalémě před rokem 701 př. n. l. za vlády krále Chizkijáše (Ezechiáše). Zmínka o tunelu je v biblické \"2. knize královské\". Bible nám dále sděluje, že Chizkijáš připravoval Jeruzalém na obléhání Asyřany tím, že „zasypal horní vody Gichónu a svedl je spodem přímo na západ do Města Davidova.“ Tunel je spolehlivě datován jednak Šiloašským nápisem, textem vytesaným do stěny tunelu, jednak stářím organických látek v původní omítce. Je to jedna z mála dochovaných staveb z 8. stol. př. n. l., kterou návštěvník může nejen vidět, ale i vstoupit do ní a projít z jednoho konce na druhý. Tunel, který vede od Gichonského pramene k rybníku Šiloach, sloužil jako akvadukt k zásobování vodou během hrozícího obležení Asyřany, vedenými Sancheribem. Křivkovitý tunel je 533 m dlouhý se spádem 30 cm (0,6 ‰) mezi oběma konci, a přiváděl vodu z Gichonského pramene do rybníka. Podle Šiloašského nápisu kopaly tunel současně z obou konců dvě čety kopáčů, které se nakonec setkaly uprostřed. Nápis je dnes částečně nečitelný, takže původně mohl obsahovat více informací. Z tunelu samotného je zřejmé, že v průběhu kopání byl směr kopání několikrát opravován. Nedávné poznatky vyvrátily domněnku, že tvar tunelu vznikl využitím a rozšířením přirozených krasových dutin. Obtížný výkon dvou čet, pracujících z obou konců tak, že se setkají uprostřed, se dnes vysvětluje tak, že byly navigovány z povrchu bušením do pevného kamene, kudy byl tunel prokopáván.", "tgt_summary": "The Siloam Tunnel (, \"Nikbat HaShiloah\"), also known as Hezekiah's Tunnel, is a water channel that was carved beneath the City of David, located in the Arab neighborhood of Silwan in eastern Jerusalem, in ancient times. Its popular name is due to the most common hypothesis that it dates from the reign of Hezekiah of Judah (late 8th and early 7th century BC) and corresponds to the \"water works\" mentioned in in the Hebrew Bible. According to the Bible, King Hezekiah prepared Jerusalem for an impending siege by the Assyrians, by \"blocking the source of the waters of the upper Gihon, and leading them straight down on the west to the City of David\" (). Support for the dating to Hezekiah's period is derived from the Biblical text that describes construction of a tunnel and to radiocarbon dates of organic matter contained in the original plastering. However, the dates were challenged in 2011 by new excavations that suggested an earlier origin in the late 9th or early 8th century BC. The tunnel leads from the Gihon Spring to the Pool of Siloam. If indeed built under Hezekiah, it dates to a time when Jerusalem was preparing for an impending siege by the Assyrians, led by Sennacherib. Since the Gihon Spring was already protected by a massive tower and was included in the city's defensive wall system, Jerusalem seems to have been supplied with enough water in case of siege even without this tunnel. According to Ahron Horovitz, director of the Megalim Institute, the tunnel can be interpreted as an additional aqueduct designed for keeping the entire outflow of the spring inside the walled area, which included the downstream Pool of Siloam, with the specific purpose of withholding water from any besieging forces. Both the spring itself, and the pool at the end of the tunnel, would have been used by the inhabitants as water sources. Troops positioned outside the walls wouldn't have reached any of it, because even the overflow water released from the Pool of Siloam would have fully disappeared into a karstic system located right outside the southern tip of the city walls. In contrast to that, the previous water system did release all the water not used by the city population into the Kidron Valley to the east, where besieging troops could have taken advantage of it. ", "id": 1198371} {"src_title": "RCD Mallorca", "tgt_title": "RCD Mallorca", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší klub na Baleárských ostrovech byl založen roku 1916 španělským inženýrem Adolfem Vázquezem. Ten pojmenoval klub podle tehdejšího krále \"Junta Directiva del Alfonso XIII FBC\". První stadion pak dostal jméno \"Buenos Aires\". První zápas se odehrál na domácím hřišti klubu proti katalánskému velkoklubu FC Barcelona. Bylo to 25. března 1916 a klub prohrál 0-8. Z politických důvodů byl klub v roce 1931 přejmenován na \"Club Deportivo Mallorca\" a o osmnáct let později dostal jako důkaz královské přízně přízvisko Real. Největší úspěchy však zažil klub až v mnohem pozdější době, na přelomu tisíciletí. V té době se klub poměrně pravidelně umísťoval v horních patrech Primera División a nastupoval v Evropských soutěžích. Sezona 1998/99 pro něj byla tou dosud nejúspěšnější. Jako finalista předchozího ročníku Copa del Rey (prohra s FC Barcelona) nastoupil na počátku sezony proti stejnému soupeři, držícímu mistrovský double, i v Supercopa de España. Tam zvítězil v obou zápasech (celkové skóre 3-1) a stal se držitelem domácího Superpoháru. V superpoháru nastoupil ještě v roce 2003. Tentokrát ovšem jako vítěz Copa del Rey (ve finále porazil Recreativo de Huelva 3-0). Podruhé zvítězit se mu však nepodařilo. V cestě stál tentokrát Real Madrid, který otočil dvojzápas a celkovým skóre 4-2 zvítězil on. Největším úspěchem na Evropské scéně byla účast ve finále posledního ročníku Poháru vítězů pohárů. Po skvělé cestě soutěží, kdy v semifinále porazil i Chelsea FC, se mu stal osudným až finálový soupeř Lazio Řím z Itálie. Výsledek finále byl 2-1 a rozhodl ho v 81. minutě Pavel Nedvěd. (2002–03) (1998)", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Více informací naleznete na oficiální webové strénce klubu: www.rcdmallorca.es\" \"Aktuální k datu 19. února 2011\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Real Club Deportivo Mallorca je španělský fotbalový klub sídlící v přístavním městě Palma na ostrově Mallorca ve Španělsku. Klub hraje španělskou nejvyšší soutěž Primera Division. Byl založen v roce 1916 a své domácí zápasy hraje na Iberostar Stadium. V současnosti tým trénuje bývalý španělský fotbalista Vicente Moreno. Mallorca hraje s červenými dresy a černými trenýrkami. Mezi největší úspěchy Mallorcy se řadí vítězství ve španělském poháru Copa del Rey (2003), vítězství ve Španělském superpoháru (1998) či finálová účast v Poháru vítězů pohárů (1999). Mallorca strávila celkem 26 sezón v nejvyšší soutěži.", "tgt_summary": "Real Club Deportivo Mallorca, S.A.D. (, , \"Royal Sporting Club Mallorca\") is a Spanish football club based in Palma, in the Balearic Islands. Founded on 5 March 1916 it currently plays in La Liga, holding home games at the Visit Mallorca Stadium with a 23,142-seat capacity. The club had its peak in the late 1990s and early 2000s, reaching a best-ever 3rd place in La Liga in 1999 and 2001 and winning the Copa del Rey in 2003 following final defeats in 1991 and 1998. It also won the 1998 Supercopa de España and reached the 1999 UEFA Cup Winners' Cup Final.", "id": 928109} {"src_title": "Zámek Ferrières", "tgt_title": "Château de Ferrières", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zámek navrhl britský architekt Joseph Paxton. Inspirací pro návrh Ferrières byl Mentmore Towers v Buckinghamshire v Anglii, který Paxton postavil pro bratrance barona Jamese Mayera Amschela de Rothschild. Po spatření Mentmore baron James pozval Paxtona a požádal ho: „Udělejte mi Mentmore, ale dvakrát tak velké“. Byl postaven v novorenesančním slohu, inspirovaném italskou renesanční architekturou se čtvercovými věžemi v každém rohu. Ústřední hala je dlouhá 120 stop (37 m) a vysoká 60 stop (18 m), střecha je prosklená. Sochařské práce byly provedeny pod vedením Charlese Henryho Josepha Cordiera a dekorativní malby pod dohledem Eugène Lami. Masivní knihovna čítá více než 8 000 svazků. Vzhledem k tomu, že byl zámek již navrhován pro opulentní zábavu, bylo důležité, aby kromě soukromých apartmánů Rothschilda, bylo zde dostatek apartmánů pro hosty. Těch zde mohlo pobývat až 80. Ferrières byl slavnostně otevřen 16. prosince 1862 za účasti Napoleona III. Baron James získal velkou sbírku uměleckých děl, a sochy zdobí řadu zámeckých pokojů. Nacházejí se zde díla, jejichž autory byli Alexandre Falguière, Antonio Corradini či René de Saint-Marceaux. Během prusko-francouzské války (1870–1871) byl zámek zabaven Prusy a jednali zde Otto von Bismarck, kancléř Severoněmeckého spolku, a francouzský ministr zahraničních věcí, Jules Favre. Němci opět obsadili zámek během okupace Francie ve druhé světové válce a v této době také vyplenili jeho obrovské sbírky umění. Zámek zůstal prázdný až do roku 1959, kdy se Guy de Rothschild a jeho druhá manželka, Marie-Hélène de Zuylen van Nyevelt, pustili do renovace. Díky jejich úsilí se zámek opět stal místem, kde se setkávala na večírcích evropská šlechta či hollywoodské filmové hvězdy. V roce 1975 Guy de Rothschild a jeho manželka charitativně darovali zámek Kancléřství pařížských univerzit, a ten je nyní otevřen pro veřejnost s možností prohlídek a speciálních akcí. Na zámku byly natočeny některé scény z filmu Romana Polanského \"Devátá brána\" (2000).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Ferrières (\"Château de Ferrières\") je francouzský zámek, který nechal postavit v letech 1855 až 1859 baron Jacob de Rothschild. Rothschildské vlastnictví zámku Ferrières bylo předáno v mužské linii podle zásady prvorozenství. Jedná se o zdaleka největší a nejluxusnější zámek ve Francii z 19. století, je dosažitelný z rue Rucherie v Ferrières-en-Brie v departmentu Seine-et-Marne asi 26 km východně od Paříže.", "tgt_summary": "Château de Ferrières () is a French château built between 1855 and 1859 for Baron James de Rothschild in the Goût Rothschild. Rothschild ownership of the Château de Ferrières was passed down through the male line according to the rule of primogeniture, until it was donated by the family in 1975. Considered to be the largest and most luxurious 19th-century château in France, it is reached from rue Rucherie in Ferrières-en-Brie in the Seine et Marne département of France, about 26 km east of Paris.", "id": 127325} {"src_title": "Zámek Gripsholm", "tgt_title": "Gripsholm Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V místech dnešního zámku postavil kolem roku 1380 královský rada a družinník, držitel rozsáhlých území \"Bo Jonsson Grip\" hrad. Název je složeninou jeho jména a výrazu \"holm\" - ostrov, na němž byla stavba vybudována. Hrad byl v rukou jeho rodu až konfiskace zámků a hradů švédským králem Gustavem I. v roce 1526. Král nechal pevnost strhnout a na jejím místě nechal k obranným účelům postavit opevněný zámek s kruhovými nárožními věžemi. Z původního středověkého hradu zůstalo jen průčelí zdi. Od dob krále Gustava I. Vasy patřil Gripsholm švédské královské rodině a byl využíván jako její sídlo až do roku 1713. V letech 1563 až 1567 tu král Erik XIV. Švédský věznil svého nevlastního bratra Jana a jeho choť Kateřinu Jagellonskou. Bylo to také jedno z míst, kde byl vězněn král Erik, když jej Jan svrhl. Na hradě se narodil 20. června 1566 Janův syn Zikmund, pozdější král Polska a Švédska. V letech 1713 až 1773 zámek opět sloužil jako vězení, poté jej král Gustav III. s pomocí své manželky Žofie Magdaleny obnovil jako královské sídlo. V té době bylo také v jedné z věží vybudováno zámecké divadlo. Roku 1809 tu byl po převratu internován svržený švédský král Gustav IV. Adolf. V letech 1889 až 1894 prošel hrad rozsáhlou a kontroverzní rekonstrukcí podle návrhu architekta \"Fredrika Lilljekvista\", během níž byly odstraněny mnohé stavební prvky pocházející ze 17. a 18. století. Největší změnou bylo přidání třetího patra, plánovaná demolice křídla se naštěstí neuskutečnila.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nyní je v hradě muzeum otevřené pro veřejnost. K vidění jsou četná umělecká díla. V části zámku se nachází \"Národní sbírka portrétů (Statens porträttsamlingar)\", jedna z nejstarších sbírek portrétů na světě, která obsahuje více než 2000 obrazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Gripsholm (švédsky: \"Gripsholms Slott\") je zámek v Mariefredu (Södermanland) ve Švédsku, je považován za jednu z nejvýznamnějších a nejlepších švédských historických památek. Nachází u jezera Mälaren na jihu středního Švédska, v obci Strängnäs, asi 60 km západně od Stockholmu.", "tgt_summary": "Gripsholm Castle () is a castle in Mariefred, Södermanland, Sweden. It is located by lake Mälaren in south central Sweden, in the municipality of Strängnäs, about 60 km west of Stockholm. Since Gustav Vasa, Gripsholm has belonged to the Swedish Royal Family and was used as one of their residences until the 18th century. It is now a museum, but it is still considered to be a palace at the disposal of the King and as such it is part of the Crown palaces in Sweden.", "id": 2010253} {"src_title": "Mistrovství světa v plavání 2009", "tgt_title": "2009 World Aquatics Championships", "src_document": [{"title": "Výsledky muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 29. Července", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 200 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m polohový závod.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "Výsledky ženy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 29. Července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 200 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m polohový závod.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "Synchronizované plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kombinovaná sestava.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "Sólo - technická sestava.", "content": "Finále 20. července", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice - technická sestava.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "Družstva - technická sestava.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}, {"title": "Sólo - volná sestava.", "content": "Finále 23. července", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice - volná sestava.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Družstva - volná sestava.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky skoky do vody muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 17. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 23. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 3 metry.", "content": "Finále 18. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 10 metrů.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 2}, {"title": "Skoky do vody ženy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 18. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 3 metry.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 10 metrů.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v plavání 2009 bylo v pořadí třináctým světovým šampionátem v plaveckých sportech. Konalo se pod záštitou Mezinárodní plavecké federace (FINA) ve dnech 17. července až 2. srpna 2009 v Římě. O místě konání se rozhodlo v roce 2005 během XI. světového šampionátu v Montrealu. Protikandidáty byly Atény, Moskva a Jokohama. Mistrovství světa se v Římě konalo podruhé, poprvé tuto akci hlavní město Itálie hostilo v roce 1994. Šampionátu se účastnilo 2556 sportovců ze 192 zemí. Česká účast nebyla příliš úspěšná. Nejlepším výsledkem bylo osmé místo Rostislava Vítka v závodě na 25 km. V bazénových plaveckých disciplíchách se Češi do finále nedostali, do semifinále pronikla jen Simona Baumrtová v závodě na 200 m znak.", "tgt_summary": "The 2009 World Aquatics Championships () or the XIII FINA World Championships were held in Rome, Italy from 18 July to 2 August 2009. The 2009 Championships featured competition in all 5 aquatics disciplines: diving, swimming, open water swimming, synchronised swimming and water polo. Rome won the right to stage the event on 16 July 2005 in Montreal, Quebec, Canada. Rome defeated rival bids from Athens (Greece), Moscow (Russia) and Yokohama (Japan). A record 2556 athletes from 185 countries participated. FINA's decision to allow the use of polyurethane suits caused these Championships to be dubbed the \"Plastic Games\".", "id": 984282} {"src_title": "Rallye Monte Carlo", "tgt_title": "Monte Carlo Rally", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První ročník uspořádal princ Albert I. Monacký. Soutěž nebyla pořádána během světových válek. Soutěž tradičně začínala takzvanou hvězdicovou jízdou, kdy posádky startovaly v různých městech Evropy a cestou do Monte Carla projížděly kontrolní body. V Monte Carlu se pak odehrávaly jen jízdy zručnosti a několik rychlostních zkoušek v horách nad městem. Takto systém fungoval až do sedmdesátých let, kdy se soutěž stala podnikem Mistrovství světa. V letech 1964, 1965 a 1967 zde zvítězily posádky na vozech Mini Cooper S. Mistrovství světa v rallye 1973 bylo vůbec první sezonou Mistrovství světa tohoto sportu a Rallye Monte Carlo 1973 byla jeho úvodní soutěží a zvítězily zde posádky na vozech Alpine A110. Hned další ročník ale nebyl pořádán, od té doby se Monte Carlo jezdí bez přestávky. Na dalších deset let zde až na 2 výjimky vyhrávaly pouze italské nebo francouzské vozy. Pouze v roce 1978 zde vyhrál vůz Porsche 911 a v roce 1982 vůz Opel Ascona 400. Od Rallye Monte Carlo 1984 zde trvale vyhrávají vozy, které mají pohon všech kol. V roce 1984 zde vyhrály vozy Audi Quattro A2 v pořadí Walter Röhlr, Stig Blomqvist a Hannu Mikkola. Několik vítězství zde pak postupně vybojovaly vozy Peugeot 205 Turbo 16, Lancia Delta HF Integrale, Toyota Celica GT nebo Ford Escort RS Cosworth. Rallye Monte Carlo 1997 byla první soutěží, kde startovaly vozy World Rally Car a Pierro Liatti zde s vozem Subaru Impreza WRC získal první vítězství. V následujících letech získal hattrick Tommi Mäkinen s vozem Mitsubishi Lancer EVO VI skupiny A8, ale od té doby v rámci mistrovství světa vždy vyhrávaly vozy WRC a v rámci IRC vozy S2000.", "section_level": 1}, {"title": "Col de Turini.", "content": "Col de Turini je nejslavnější rychlostní zkouška pojmenovaná podle průsmyku. Její specifičnost je v povrchu. Většina tratě totiž může zůstat suchá a nahoře v průsmyku bývá sníh. Zkouška se jezdí v noci a je hojně navštěvovaná diváky. Při Rallye Monte Carlo 2005 zde nejrychlejší čas zajel Roman Kresta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rallye Monte Carlo je jedna z nejstarších soutěží v rallye, která je pořádána od roku 1911 v Monaku. Pravidelně byla součástí Mistrovství světa v rallye, v posledních letech pak šampionátu Intercontinental Rally Challenge. Nejvíce vítězství zde získal Sebastien Loeb, který zde vyhrál sedmkrát.", "tgt_summary": "The Monte Carlo Rally or Rallye Monte Carlo (officially Rallye Automobile de Monte-Carlo) is a rallying event organised each year by the Automobile Club de Monaco which also organises the Formula One Monaco Grand Prix and the \"Rallye Monte-Carlo Historique\". The rally now takes place along the French Riviera in the Principality of Monaco and southeast France. Previously, competitors would set off from all four corners of Europe and 'rally', in other words, meet, in Monaco to celebrate the end of a unique event. From its inception in 1911 by Prince Albert I it was an important means of demonstrating improvements and innovations to automobiles.", "id": 409481} {"src_title": "Svatá Voršila", "tgt_title": "Saint Ursula", "src_document": [{"title": "Legendy.", "content": "Údaje o jejím životě se dozvídáme jen z legend. Podle nejčastější verze byla dcerou křesťanského krále v Británii (podle jiné dcerou bretaňského vévody). Aby se vyhnula nechtěnému sňatku (některé legendy zmiňují šlechtice známého svou divokostí, jiné pohanského prince) nebo jej alespoň oddálila, vypravila se spolu s družkami na pouť do Říma. Družek či služebnic mělo být deset či jedenáct, při šíření legendy se údaj o jejich počtu změnil na jedenáct tisíc a byl přidán i snoubenec jménem Eleutherius. Pak se píše o Společnosti svaté Voršily. Družky cestovaly lodí, plavily se po Severním moři a dále proti proudu Rýna. Cestou vyprávěla Voršila svým družkám o křesťanské víře a ty pak přijaly křesťanství a nechaly se v Římě pokřtít. Při zpáteční cestě byla Voršila s celou svou družinou u Kolína nad Rýnem přepadena Huny. Ti všechny Voršiliny družky postříleli šípy z luků, zatímco samotná Voršila se pro svou krásu zalíbila hunskému králi. Protože ho však odmítla, proklál ji šípem. Legendy kladou tuto událost do období kolem roku 383 nebo kolem roku 451.", "section_level": 1}, {"title": "Historická skutečnost.", "content": "Existenci světice nasvědčuje nápis ze 4. století nebo počátku 5. století na kameni, který byl objeven v roce 1106 při přestavbě kolínských hradeb. Podle něho senátor Clematius nechal přestavět kostel vybudovaný na místě mučednictví skupiny panen. Voršila zde má alabastrovou sochu, ležící na náhrobku z černého mramoru.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Voršila se stala od 10. století velmi uctívanou světicí, její památce byly zasvěcovány kostely ve všech křesťanských zemích. Její kult, podporovaný zejména cisterciáky, dosáhl vrcholu v 15. století. V roce 1493 nazval Kryštof Kolumbus jejím jménem nově objevené ostrovy: větší Santa Ursula (svatá Voršila) a menší Las Once Mil Virgines (11 000 panen), od roku 1917 Panenské ostrovy (Britské Panenské ostrovy, Americké Panenské ostrovy). V roce 1535 byl sv. Andělou Mericiovou založen řád svaté Voršily, jehož posláním je zejména vzdělávání dívek a péče o chudé a nemocné. Svatá Voršila je patronkou Kolína nad Rýnem, Pařížské univerzity, mládeže, nemocných dětí, učitelek, vychovatelek, školáků, soukeníků, dobrého manželství a klidné smrti. Bývá zobrazována, jak ukrývá své družky pod pláštěm, a k jejím dalším atributům patří šíp, korunka na hlavě, loďka, korouhev s křížem a lampa (připomínající podobenství o deseti pannách). Její svátek se slaví 21. října. V roce 1969 byla vyňata z obecného kalendáře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Voršila, někdy též Uršula Kolínská (v jiných jazycích Ursula či Orsola) byla křesťanská světice, panna a mučednice, která žila pravděpodobně ve 4. století n.l.", "tgt_summary": "Saint Ursula (Latin for 'little female bear') is a legendary Romano-British Christian saint, died on October 21, 383. Her feast day in the pre-1970 General Roman Calendar is October 21. There is little definite information about her and the anonymous group of holy virgins who accompanied her and on some uncertain date were killed at Cologne. They remain in the Roman Martyrology, although their commemoration does not appear in the simplified Calendarium Romanum Generale (General Roman Calendar) of the 1970 Missale Romanum. The earliest evidence of a cult of martyred virgins at Cologne is an inscription from c. 400 in the Church of St. Ursula, located on Ursulaplatz in Cologne which states that the ancient basilica had been restored on the site where some holy virgins were killed. The earliest source to name one of these virgins Ursula is from the 10th century. Her legendary status comes from a medieval story that she was a princess who, at the request of her father King Dionotus of Dumnonia in south-west Britain, set sail along with 11,000 virginal handmaidens to join her future husband, the pagan governor Conan Meriadoc of Armorica. After a miraculous storm brought them over the sea in a single day to a Gaulish port, Ursula declared that before her marriage she would undertake a pan-European pilgrimage. She headed for Rome with her followers and persuaded the Pope, Cyriacus (unknown in the pontifical records, though from late 384 AD there was a Pope Siricius), and Sulpicius, bishop of Ravenna, to join them. After setting out for Cologne, which was being besieged by Huns, all the virgins were beheaded in a massacre. The Huns' leader fatally shot Ursula with a bow and arrow in about 383 AD (the date varies). There is only one church dedicated to Saint Ursula in the United Kingdom. It is located in Wales at Llangwyryfon, Ceredigion.", "id": 2197408} {"src_title": "Štěpán Uroš III. Dečanský", "tgt_title": "Stefan Dečanski", "src_document": [{"title": "Před nástupem.", "content": "Stefan se sice narodil jako prvorozený syn srbského krále Milutina, ale podle dohody mezi Milutinem a jeho starším bratrem Dragutinem se měl Milutinovým nástupcem stát Dragutinův syn Vladislav. Již v raném dětství (asi roku 1285) posloužil Stefan svému otci a vlasti jako rukojmí u tatarského vládce Nogaje, který napadl Bulharsko a začal ohrožovat i Srbsko. Krátce po roce 1293 se mu však podařilo uprchnout. Po návratu se Stefan oženil s Theodorou, dcerou bulharského cara Smilece. Někdy před rokem 1299 král Milutin zapudil princovu matku Annu-Helenu a roku 1299 se oženil s dcerou byzantského císaře Andronika II. Palailoga Simonidou (řecky \"Simonis\"), které bylo v době sňatku 5 let. Tento sňatek měl vliv na pozdější Milutinovu probyzantskou politiku, díky které se dostal později se Stefanem do sporu. Asi někdy po roce 1300 obdržel Stefan do správy Zetu a Travuňsko, čímž se měl připravovat na budoucí vládu v Srbsku, kterou mu Milutin chtěl předat i přes dřívější dohodu s Dragutinem. Roku 1314 však nedočkavý Stefan povstal proti otci Milutinovi. Nebyl však úspěšný (na rozdíl od jiných příslušníků dynastie Nemanjićů – strýce Stefana Dragutina a syna Stefana Dušana). Otec syna porazil syna v bitvě u Skadaru a Stefan nevyvázl bez trestu – prý byl otcem oslepen a podlán s celou rodinou do Konstantinopole. Správy Travuňska a Zety se ujal osobně král Milutin. Stefan si v konstantinopolském žaláři pobyl sedm let. Roku 1321 byl princ stařičkým otcem povolán do vlasti, aby po očekávané smrti starého krále převzal královský titul a vládní otěže. Tak se také po Milutinově smrti v říjnu téhož roku stalo a Stefan, kterému se částečně uzdravil zrak, se ujal jako Stefan Uroš III. vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vlády.", "content": "Téhož roku (1321) vypukla v byzantské říši občanská válka mezi císařem Andronikem II. Palailogem a jeho stejnojmenným vnukem. Krátce po vypuknutí sporu se čerstvý vdovec Stefan oženil s vnučkou Andronika II., ale nemohl v jeho prospěch moc zasahovat, protože se proti němu v Srbsku postavil bratr Konstantin a bratranec Vladoslav (v království Srem vládl jako Stefan Vladislav II.). Spor nakonec dopadl vítězně pro Stefana Uroše, který ovšem pozbyl Dyrrhachion (srbsky Драч, Drač) ve prospěch Filipa z Tarentu, titulárního císaře konstantinopolského. Vladislav nakonec prchnul do Uher, kde později zemřel. Roku 1324 přibyl k Andronikovi Mladšímu i další nepřítel Srbska – bulharský car Michal Šišman, který zapudil Štěpánovu sestru Annu-Nedu a oženil se se sestrou Andronika Mladšího (mimo jiné sestrou Štěpánovy choti) Theodorou Palailogos. Štěpán tehdy jen na zásah arcibiskupa Danila II. nezaútočil na Bulharsko. Situace se ovšem změnila roku 1328, kdy vítězstvím Andronika Mladšiho skončila občanská válka v Byzanci. Andronikos II. byl sesazen a uchýlil se do kláštera a Andronikos Mladší se jako Andronikos III. ujal vlády. Nový císař ovšem uzavřel proti Stefanovi spojenectví s Michailem Šišmanem.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Velbuždu a její následky.", "content": "Spojenci na jaře 1330 začali s ofenzívou. Naštěstí pro Štěpána se Andronikos nepřipojil k Šišmanovi a vyčkával v Makedonii. Štěpán mezitím nabídl Šišmanovi mír, ten ale odmítl. Dne 28. července 1331 se v ústí řeky Moravy setkala po delších přípravách vojska Štěpána Uroše III. a Michaila Šišmana. Oba panovníci nejspíše před bitvou uzavřeli předběžný mír, který však Stefan porušil. Pod vedením Stefanova syna, \"mladšího krále\" Dušana zaútočili Srbové do týlu bulharského vojska. Bitva skončila drtivým vítězstvím srbských vojsk a na památku vítězství nechal král vystavět klášter Dečani, podle něhož bývá nazýván \"Dečanski\". Car Michail byl v bitvě těžce raněn a na útěku zemřel. Stefanu Urošovi se vzdávalo město za městem, až se za králem dostavil nevlastní bratr zesnulého cara Michaila Belaur, který nabídl Stefanovi kapitulaci výměnou za návrat zapuzené Anny-Nedy, uznání dědičných práv jejího syna Ivana Štěpána a prohlášení dědice za cara. Štěpán na podmínky přistoupil a na bulharský trůn usedl Ivan Stefan (1330–1331), který však nevládl dlouho, protože byl roku 1331 bojary sesazen. Dny vlády Štěpána Uroše III. byly také sečteny. Proti králi povstal \"mladší král\" Dušan, který s pomocí šlechty otce sesadil, uvěznil v pevnosti Zvečan a ujal se jako Štěpán Uroš IV. Dušan vlády. Sesazený Štěpán ve vězení zanedlouho zemřel. Je otázkou, zda jeho smrt byla přirozená, nebo byl zardoušen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán Uroš III. (srbsky \"Стефан Урош III\", Stefan Uroš III., později zvaný \"Дечански\", Dečanski či Dečanský (* mezi roky 1275 až 1280 – 11. listopadu 1331), syn srbského krále Stefana Uroše II. Milutina (vládl v letech 1282 až 1321) a bulharské princezny Anny, byl v letech 1321 až 1331 srbským králem z dynastie Nemanjićů.", "tgt_summary": "Stefan Uroš III Nemanjić (, ), known as Stefan Dečanski (Stefan of Dečani; Стефан Дечански, ; 1276 – 11 November 1331), was the King of Serbia from 6 January 1322 to 8 September 1331. Dečanski was the son of King Stefan Milutin, and he defeated several of his family members vying for the throne. He took his epithet \"Dečanski\" from the great monastery he built at Dečani.", "id": 1569943} {"src_title": "Luisa Savojská", "tgt_title": "Louise of Savoy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se jako dcera savojského vévody Filipa II. Savojského a Markéty, dcery bourbonského vévody Karla I. Bourbonského. 16. února roku 1488 se v Paříži jako dvanáctiletá provdala za Karla z Angoulême (1459 – 1. ledna 1496). Z manželství vzešli dva potomci, dcera a syn: Luisa se zabývala politikou a diplomacií. Vychována v renesanční Itálii, podporovala literaturu a umění a za pomoci svého zpovědníka Cristofora Numai vychovala i své děti v duchu italské renesance. Usilovala pro ně o zajištění co nejlepší budoucnosti. Když v roce 1496 zemřel její manžel, přesídlila ke dvoru francouzského krále Ludvíka XII. Malý František se rychle stal oblíbencem krále, který ho v roce 1514 oženil se svou dcerou Klaudií. Ludvík zemřel v roce 1515 bez mužských potomků a František se stal jeho nástupcem na francouzském trůně. 4. února roku 1515 Luisa získala titul \"vévodkyně z Angoulême\", 15. dubna roku 1524 titul \"vévodkyně z Anjou\", v tomtéž roce dále titul \"vévodkyně z Nemours\", který v roce 1528 postoupila svému nevlastnímu bratru Filipovi Savojskému. Protože její matka byla jednou ze sester posledního vévody z hlavní linie domu Bourbonů, po smrti vévodkyně z Bourbonu – Zuzany Luisa ohlásila své nároky na vévodství Auvergne a další majetky Bourbonů. Musela o ně soupeřit s vdovcem po Zuzaně, Karlem z Bourbon-Montpensier. Podporována svým synem nabídla Luisa Karlovi sňatek. Bourbon však tento návrh odmítl, což zapříčinilo, že Luisa proti němu začala u dvora intrikovat; v jejichž důsledku byl Karel vypovězen a jeho majetek zkonfiskován. Útočiště nalezl na dvoře nepřítele Francie, císaře Karla V. Byl velitelem císařských jednotek během války s Francií a zahynul v roce 1527. O rok později dostala Luisa titul \"vévodkyně z Auvergne\". Vévodkyně Luisa hrála aktivní roli v utváření politiky svého syna, zvláště v prvních letech jeho panování. V době jeho nepřítomnosti vystupovala jako regent Francie. V roce 1529 se podílela na francouzsko-španělských rokováních, která vyvrcholila 3. srpna Mírem z Cambrai, zvaného také \"Dámský mír\", neboť smlouvu podepsaly Luisa a teta císaře Karla Markéta Habsburská. Luisa zemřela v roce 1531 ve věku 55 let. Byla pohřbena v Bazilice Saint-Denis v Paříži. Všechny její tituly byly po její smrti připojeny k francouzské koruně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luisa Savojská (11. září 1476, Point d'Ain – 22. září 1531, Gretz-sur-Loign), vévodkyně z Anjou, Angoulême, Nemours a Auvergne, matka francouzského krále Františka I.", "tgt_summary": "Louise of Savoy (11 September 1476 – 22 September 1531) was a French noble and regent, Duchess \"suo jure\" of Auvergne and Bourbon, Duchess of Nemours, and the mother of King Francis I. She was politically active and served as the regent of France in 1515, in 1525–1526 and in 1529.", "id": 198497} {"src_title": "Jindřich I. Portugalský", "tgt_title": "Henry, King of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jindřich se narodil jako pátý syn (osmé dítě) portugalského krále Manuela I. a jeho druhé manželky Marie Aragonské a jako takový si nečinil naděje na následnictví trůnu. Podobně jako řada mladších synů z panovnických rodů nastoupil duchovní kariéru a vzal si za své v tomto směru hájit portugalské zájmy v době, kdy vůdčí roli v katolické církvi na Iberském poloostrově hrálo Španělsko. Rychle vystoupal po žebříčku církevní hierarchie. Byl arcibiskupem v Braze, prvním arcibiskupem v Évoře a konečně arcibiskupem v Lisabonu. V letech 1539–1578 byl v pořadí druhým generálním (hlavním) inkvizitorem v Portugalsku a v této funkci byl oproti svému předchůdci důsledný, s čímž souvisely inkviziční procesy. Jeho role hlavního inkvizitora i krále byla hlavními portugalskými historiky zejména v 19. století, např. Alexandrem Herculanem, hodnocena značně negativně. Byl vybrán za jednoho ze dvou favoritů na následnictví na papežský stolec na obou konkláve konaných v roce 1555, třebaže se neúčastnil ani jednoho z nich (Jindřichův bratr, portugalský král Jan III. poprosil svého bratrance, císaře Karla V., aby podpořil jeho kandidaturu při nákupu hlasů kardinálů). Byl stoupencem nezávislosti Portugalska, avšak přivedl do země jezuity a využíval je rovněž v zámořských portugalských državách. V roce 1559 založil druhou, jezuitskou portugalskou universitu v Évoře, tedy ve městě, kde sídlil hlavní tribunál inkvizice a kde do konce 15. století koexistovaly největší komunity Židů i Maurů v zemi. V letech 1562–1568 byl regentem, když pečoval o nezletilého infanta Sebastiána I., vnuka svého nejstaršího bratra, krále Jana III. Když v roce 1578 mladý a bezdětný Sebastián zahynul v tragické bitvě u Alcácer-Quibir, vstoupil po obdržení zprávy o synovcově smrti v klášteře v Alcobaçe 28. srpna Jindřich na trůn Portugalska. Když se takto neočekávaně ve svých šedesáti šesti letech stal portugalským králem, hledal způsob, jak zajistit následnictví dynastie Avis. V rámci těchto snah žádal papeže o zproštění kněžského slibu se záměrem uzavřít manželství a zplodit následníka, avšak papež Řehoř XIII. jeho žádosti nevyhověl, jsa zavázán Habsburkům, v jejichž zájmu bylo, aby portugalský trůn zůstal prázdný. Přes tyto závažné problémy s následnictvím, ani přes svůj pokročilý věk, Jindřich I. nikdy nástupcem neustavil svého synovce Antonína (1531–1595), neboť neuznal jeho legitimitu: Antonín byl synem staršího Jindřichova bratra Luise, vévody z Beji (1506–1555), matematika a architekta i vyhlášeného válečníka, a \"Violanty Gómez\", konvertované židovky z Évory, mezi nimiž nebyl patrně nikdy uzavřen sňatek. Po otci se Antonín stal velmistrem Maltézského řádu v Portugalsku. Král-kardinál zemřel 31. ledna roku 1580, po necelém roce a půl vlády dříve, než byl vybrán jeho nástupce. Jindřichovou smrtí nastala nástupnická krize, v níž se o práva k portugalskému trůnu se hlásili různí uchazeči. Kromě Antonína byl jedním z hlavních pretendentů španělský král Filip II., jehož ostatně vybrala i Regentská rada, ustanovená po Jindřichově smrti, avšak Antonín se nechal 24. července v Santarému prohlásit králem. Již o měsíc později však Filip uplatnil vedle práva, daného mu výběrem Regentské rady, i právo síly a vyslal vévodu z Alby, aby Portugalsko dobyl. Antonín byl v bitvě u Alcántary u Lisabonu poražen, následně padl velmi rychle i Lisabon a Filip se stal jako Filip I. portugalským králem, ovšem pod podmínkou, že se Portugalsko včetně jeho dalších zámořských teritorií nestanou španělskými provinciemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich I. Portugalský (portugalsky \"Dom Henrique, O Grande Inquisidor\", 31. ledna 1512, Lisabon – 31. ledna 1580, Almeirim) byl portugalský král v letech 1578–1580.", "tgt_summary": "Henry ( ; 31 January 1512 – 31 January 1580) was king of Portugal and a cardinal of the Catholic Church. He ruled Portugal between 1578 and 1580 and was known as Henry the Chaste (Portuguese: \"Henrique o Casto\") and the Cardinal-King. As a clergyman, he was bound to chastity, and as such, had no children to succeed him, and thus put an end to the House of Aviz. His death led to the Portuguese succession crisis of 1580 and ultimately to the 60-year Iberian Union that saw Portugal share a monarch with that of Spain. The next independent monarch of Portugal would be John IV, who took the throne after 60 years of Spanish rule.", "id": 879979} {"src_title": "Pieter van den Hoogenband", "tgt_title": "Pieter van den Hoogenband", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S tréninkem začal v plaveckém oddílu klubu PSV Eindhoven. První úspěchy slavil v roce 1993 na Olympijských dnech mládeže v Eindhovenu a o rok později v Pardubicích na evropském mládežnickém šampionátu, kde získal tři zlaté medaile. Specializoval se zejména na sprinterské kraulařské tratě. Mezi dospělými se výrazně prosadil na olympijských hrách 1996, kde sice medaili nezískal, ale překvapil dvěma čtvrtými místy na 100 a 200 m volný způsob. Od roku 1998 pak pravidelně sbíral cenné kovy na světových i evropských šampionátech. Po zisku šesti zlatých medailí z mistrovství Evropy 1999 byl favoritem i na olympiádě v Sydney 2000. Tam v semifinále závodu na 200 m volný způsob zlepšil světový rekord, ale Australan Ian Thorpe za ním zaostal jen o 0,02 sekundy. V ostře sledovaném finále pak van den Hoogenband svůj semifinálový čas vyrovnal a Thorpa porazil. Rovněž v semifinále závodu na 100 m volný způsob překonal světový rekord, který vydržel až do března 2008, kdy byl rychlejší Francouz Alain Bernard. Ve finále pak porazil olympijského vítěze z let 1992 a 1996 Alexandra Popova. O rok později na mistrovství světa ve Fukuoce získal čtyři stříbrné medaile. Titul mistra světa v dlouhém bazénu v kariéře nezískal. Na olympiádě 2004 obhájil zlato na 100 m volný způsob a přidal stříbrné medaile na 200 m a 4x100m volný způsob. Jeho posledními velkými závody byly olympijské hry 2008 v Pekingu. V semifinále na 100 m volný způsob tam překonal svůj holandský (a do března toho roku i světový) rekord, ve finále ale obsadil až páté místo. Krátce poté oznámil ukončení aktivní kariéry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pieter van den Hoogenband (* 14. března 1978, Maastricht) je bývalý nizozemský plavec. Je trojnásobným olympijským vítězem z let 2000 a 2004.", "tgt_summary": "Pieter Cornelis Martijn van den Hoogenband (; born 14 March 1978) is a Dutch former swimmer. He is a triple Olympic champion and former world record holder.", "id": 147843} {"src_title": "Ferrari 456", "tgt_title": "Ferrari 456", "src_document": [{"title": "456.", "content": "Původní model \"456\" s designem od Pininfariny byl k dispozici ve dvou verzích – GT a (od roku 1996) GTA. Rozdíl v názvech označuje typ převodovky: starší typ měl šestistupňovou manuální převodovku a pozdější měl čtyřstupňovou automatickou převodovku navrženou ve spolupráci s firmou FF Developments, v Livonii (Michigan) (která byla později koupena firmou Ricardo Engineering ve Velké Británii). Toto byla v pořadí pouze čtvrtá nabízená automatická převodovka v automobilech Ferrari.", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "5,5litrový dvanáctiválcový motor byl odvozen z šestiválce z Dina. Maximální rychlost přes 300 km/h jej dělala nejrychlejším čtyřsedadlovým automobilem na světě. V době svého vývoje to byl nejvýkonnější silniční automobil Ferrari (kromě supersportu F40).", "section_level": 2}, {"title": "Jízdní vlastnosti.", "content": "Název \"456\" je odvozen z faktu, že každý válec motoru má 456 cm. Tohle bylo naposledy, kdy Ferrari užilo tento druh značení. Jedná se v podstatě o méně výkonný motor, z kterého vycházeli při vývoji motoru, který můžeme najít v modelech 550 a 575M. Navzdory jeho skvělým vlastnostem, je motor málo namáhaný, což z něj dělá velmi spolehlivou pohonnou jednotku. Rám je tvořen ocelovými trubkami a hliníkovými panely karoserie. Jednotlivé panely jsou k rámu přivařeny pomocí speciální výplně zvané \"feran\", která umožňuje svařit hliník a ocel. Celkem bylo vyrobeno 3 289 vozů všech verzí. Patří mezi ně \"456 GT\" (1 548 ks), \"456 GTA\" (403 ks), \"456M GT\" (688 ks) a \"456M GTA\" (650 ks).", "section_level": 2}, {"title": "456M.", "content": "Upravený model 456M se objevil v roce 1998, začínal s číslem karoserie 109589. Bylo provedeno mnoho změn, aby se zlepšila aerodynamika a chlazení. Interiér – také od Connolly Leather – dostal nové sedačky a další vymoženosti (méně budíků na palubové desce a nové rádio Becker umístěné před řadicí pákou, namísto za ní, jako u vozu \"456 GT\"). Některé změny jsou vidět na prvních dvou obrázcích. \"456\" má menší masku chladiče a mlhovky umístěné mimo ní. \"456\" má také na rozdíl od \"456M\" průduchy v kapotě. Spojler na podvozku je u \"456M\" přidělán na pevno, zatímco u \"456\" je motorizován a svojí funkci začíná plnit až při rychlosti nad 105 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Vzácné typy karoserií.", "content": "I když 456 kupé bylo jedinou verzí vystavovanou v autosalonech, existují čtyři další vzácné typy karoserií:", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Motor 5.5 L V12 vyhrál ve třídě „nad 4 litry“ v mezinárodní soutěži \"Motor roku\" v roce 2000 a 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferrari 456 a 456M byl dvoudveřový GT automobil s motorem vpředu. Typ \"456\" se vyráběl od roku 1992 do roku 2003. Nahradil typ 412, který byl prémiový čtyřsedadlový automobil s dvanáctiválcovým motorem uloženým vpředu. Modernizovaný typ \"456M\" byl nahrazen v roce 2004 typem 612 Scaglietti. Byl posledním typem s vysouvacími světlomety.", "tgt_summary": "The Ferrari 456 and 456M (Type F116) are front-engine grand tourers which were produced by Ferrari from 1992 to 2003. The 456 was a replacement for the front-engine 412 as the company's V12-powered four seater. The updated 456M, which was the last Ferrari model to use pop-up headlamps, was replaced in 2004 by the 612 Scaglietti.", "id": 1188568} {"src_title": "Klášter Saint-Martin-des-Champs", "tgt_title": "Saint-Martin-des-Champs Priory", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Saint-Martin-des-Champs vzešel z klášterní komunity založené v 8. století za hradbami města. V roce 1060 byl klášter za vlády Jindřicha I. (a jeho manželky Anny Kievské) vzat pod ochranu královské moci a reorganizován. Roku 1079 byl klášter přeměněn na převorství kláštera Cluny. Kolem kláštera se rozvíjela stejnojmenná čtvrť, která se v době stavby městských hradeb za Filipa II. Augusta v letech 1190-1210 nacházela stále za městem. Teprve městské hradby budované za Étienna Marcela od roku 1356 ji zahrnuly do města. Kostel byl vybudován ve 12. a 13. století. Apsida se datuje do 30. let 12. století, gotický refektář vybudoval kolem roku 1235 Pierre de Montreuil, architekt Sainte Chapelle. Po zrušení kláštera za Francouzské revoluce v roce 1798 zde byla umístěna Conservatoire national des arts et métiers (Národní konzervatoř umění a řemesel), jejíž současné sídlo vybudoval v roce 1845 architekt Léon Vaudoyer, a v kostele vzniklo Musée des arts et métiers a v refektáři školní knihovna.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V architektuře kostela se mísí románské a gotické prvky. Nejstarší částí kostela je chór pocházející z druhé čtvrtiny 12. století. Je považován za přechod od románského slohu ke gotice a je proto důležitou stavbou v dějinách francouzské architektury. Chórový ochoz má ještě křížovou románskou klenbu, která je ale doplněna raně gotickými žebry kaplí. Tento první pokus o vzájemné spojení ambitu a kaplí ukazuje na odklon od románského slohu, který ambit a kaple vždy striktně odděloval. Tím byl poprvé použit způsob, který se stal následně vzorem při stavbě katedrály Notre-Dame jako definitivní podoba gotiky. Při stavbě kostela Saint-Martin-des-Champs se nebyli stavitelé ještě jistí při využívání nových forem. Ze 13. století pochází jednoduchá hlavní loď. Refektář je dvoulodní gotická stavba.", "section_level": 1}, {"title": "Současné využití.", "content": "Dnes je v kostele expozice technického muzea. Hlavní loď tvoří výstavní sál pod názvem \"Pantheon umění\". Jsou zde vystaveny exponáty představující vývoj v technice jako plynový motor Étienna Lenoira nebo první parní autobus, který vytvořil Amédée Bollée. Rovněž je zde umístěno originální Foucaultovo kyvadlo. Refektář není návštěvníkům muzea volně přístupný, neboť knihovna v něm umístěná slouží konzervatoři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Saint-Martin-des-Champs (neboli \"svatého Martina v polích\") je zaniklé benediktinské převorství v Paříži v dnešním 3. obvodu v ulici Rue Saint-Martin. Jeho název pochází z původního umístění na severu od Paříže v polích podél staré římské cesty do Soissons. Během Velké francouzské revoluce byl klášter zrušen, takže se z něj dochoval pouze kostel vybudovaný ve 12. a 13. století a refektář. Dnes jsou v majetku uměleckoprůmyslové školy Conservatoire national des arts et métiers, která v kostele zřídila Musée des arts et métiers a refektář využívá jako svou knihovnu.", "tgt_summary": "The Priory of Saint-Martin-des-Champs was an influential monastery established in what is now the city of Paris, France. Its surviving buildings are considered treasures of Medieval architecture in the city.", "id": 1657972} {"src_title": "Jana Španělská", "tgt_title": "Joanna of Austria, Princess of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný původ.", "content": "Význam Jany Španělské tkví v jejích rodinných vztazích, neboť byla vnučkou, dcerou, matkou a sestrou králů. Narodila se na královském dvoře v Madridu jako třetí, nejmladší dcera ze sedmi dětí španělského krále a císaře Karla I. (V.) a Isabely Portugalské. Jejími prarodiči tak byli z otcovy strany Filip I. Sličný a Jana Kastilská a ze strany matčiny Manuel I. Portugalský a Marie Aragonská. Byla sestrou španělského krále Filipa II. a byla regentkou během jeho nepřítomnosti v době, kdy dlel v Anglii za účelem sňatku s anglickou královnou Marií Tudorovnou v letech 1554–1556 a 1556–1559.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Jméno dostala Jana jednak podle data narození (24. června – svátek sv. Jana), jednak na počest své babičky z otcovy strany. Ve čtyřech letech přišla o matku a byla svěřena do péče \"Leonor de Mascareñas\". Dostalo se jí pečlivé výchovy a vzdělání, v osmi letech ovládala latinu a uměla hrát na hudební nástroje.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 11. ledna 1552, v sedmnácti letech, se provdala v zastoupení v Toro za svého bratrance, portugalského prince následníka, Juana Manuela, tehdy teprve patnáctiletého. Koncem listopadu roku 1552 přibyla Jana na portugalský královský dvůr. Manželství bylo krátké, trvalo jen něco málo přes jeden rok, neboť Juan Manuel předčasně zemřel na souchotiny již 2. ledna 1554. V té době byla Jana již ve vysokém stupni těhotenství a za necelé tři týdny po manželově smrti, 20. ledna, porodila pohrobka, budoucího portugalského krále: Na žádost svého otce, který měl v úmyslu abdikovat, se vrátila do Španělska. Opustila Lisabon 17. května roku 1554, svěřivši dítě do péče své tchyně (jež byla současně také její tetou), portugalské královny Kateřiny Habsburské.", "section_level": 2}, {"title": "Regentkou Španělska.", "content": "Když se vrátila do Španělska, po návštěvě své babičky Jany Kastilské v Tordesillas převzala 12. července roku 1554 na madridském dvoře regentství země kvůli nepřítomnosti jak císaře, tak svého bratra a následníka trůnu, který odcestoval do Nizozemí a Anglie, aby se oženil s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Zároveň se starala o výchovu svého synovce dona Carlose. Regentkou byla do roku 1559, kdy se Filip II. vrátil definitivně do Španělska. Zhostila se tohoto úkolu obdivuhodně s osobním nasazením a důvtipem, řešivši úspěšně těžké vojenské, náboženské i politické problémy těchto let. Dokázala se obklopit spolehlivými osobnostmi, z nichž mnohé byly portugalského původu, přišedší do Kastilie jako doprovod její matky, císařovny Isabely (jako např. budoucí kníže de Eboli, Ruy Gómez de Silva, jenž byl jednou z postav tzv. „partido ebolista – ebolistické strany\" kolem infantky, jedné ze dvou skupin na dvoře Filipa II., charakterizované tolerancí a smířlivostí, především v náboženských otázkách; v opozici stála tzv. „partido albista – strana albistická\" spjatá s vévodou z Alby). Jana Španělská se podruhé neprovdala. Nikdy se již nevrátila do Portugalska a svého syna tak již nikdy neviděla, třebaže s ním udržovala rozsáhlou korespondenci až do své smrti v roce 1573. Ve Španělsku se dochovala řada obrazů Sebastiána v různém věku, které princeznu informovaly o jeho vývoji. Na doporučení svého zpovědníka Františka Borgii založila Jana v roce 1557 \"Convento de Nuestra Señora de la Consolación (klášter Naší paní útěchy)\" pro řád klarisek v paláci v Madridu, kde se narodila (je zván také \"Convento de las Descalzas Reales\"); dále pak v Alcalá de Henares \"Real Colegio de San Agustín (Královská kolej sv. Augustina)\". V roce 1559, po návratu Filipa II., se stáhla z politického života, aby se věnovala stále více životu náboženskému, třebaže stále měla mocný vliv ve straně ebolistů. Až do smrti vedla způsob života, který započala tohoto roku: zpola religiózní, zpola dvorský. Zemřela v El Escorialu ve věku 38 let 7. září roku 1573. Pochována byla v klášteře, který založila.", "section_level": 2}, {"title": "Jana, žena jezuita.", "content": "Význam Jany Španělské v historii spočívá nejen v její roli, kterou sehrála jako regentka španělské monarchie v době, kdy politika byla ženám zapovězena. Významná je i její role v Tovaryšstvu Ježíšově, kde byla jedinou ženou, jež se stala členkou tohoto povýtce mužského řeholního řádu. Jana byla s tímto řádem velmi silně svázána přes svého zpovědníka Františka Borgiu a přes Ignáce z Loyoly, který byl jejím osobním přítelem. V letních měsících roku 1554 u právě jmenované regentky pod vlivem Francisca de Borja vyklíčila idea vstoupit do nově založeného Tovaryšstva Ježíšova; Borja sdělil regentčino rozhodnutí Ignácovi z Loyoly. Způsobilo jim to velký problém, neboť ženám bylo zapovězena možnost do nedávno založeného řádu vstoupit. Tovaryšstvo Ježíšovo je totiž jedním z mála řádů, které nemají ženskou odnož. Vychází to z jeho charakteru, kde hraje velkou roli poslušnost, disciplina i misijní činnost, často ve velmi svízelných a nebezpečných podmínkách. Ignác z Loyoly byl od samého počátku proti vzniku ženské odnože řádu, přesto v roce 1545 na žádost papeže Pavla III. přijal slib \"Isabely Roser\" a jejích dvou družek, které měly dát vzniku řádu jezuitek. Experiment však trval jen dva roky a skončil nezdarem a v roce 1547 na popud Ignáce z Loyoly Pavel III. vydal list zakazující jezuitům péči o ženská shromáždění. V čilé korespondenci ohledně této záležitosti figurovala regentka pod pseudonymem \"Mateo Sánchez\" (třebaže v dopisech pozdějších užívala pseudonym \"Montoya\"), aby její záměry nevyšly najevo; svůj záměr tajila především před otcem a bratrem, kteří by nepochybně byli proti němu, neboť by znemožnil využít Janinu osobu v rámci dynastické sňatkové politiky. Postavení jezuitů ve Španělsku bylo tehdy velmi svízelné – byli v konfliktu s dominikánským řádem a různé politické ataky znesnadňovaly normální rozvoj Tovaryšstva. Dne 26. října 1554 se díky Ignácovi z Loyoly uskutečnila porada o možnosti přijmout do řádu Matea Sáncheze. Žádost regentky byla vysoce mimořádná a nestandardní, bylo nutno brát v úvahu na jedné straně její význam a vliv ve státě, tak na druhé straně to, že mladá vdova, možný nástroj sňatkové politiky Habsburků, může vstupem do řádu vyvolat hněv své rodiny. Otcové jezuité se nakonec rozhodli dovolit Mateu Sánchezovi vyslovit slova žáka Tovaryšstva Ježíšova ve smyslu části V \"Zásad\" řádu: Jana byla přijata do řádu jako \"věčný scholastik\", tj. jezuita, který navždy zůstane ve fázi formace a nikdy nesloží svatý slib. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem až do Janiny smrti její příslušnost k řádu byla chována v tajnosti. Na všechny jezuity, kteří věděli o jejím vstupu do řádu, byl vložen slib mlčenlivosti a zachování tajemství. Její život se vstupem do řádu radikálně nezměnil – španělský dvůr byl proslulý svou strohostí, nebylo tedy nesnadné dodržovat slib chudoby. Jana dodržela také slib čistoty, nikdy se již neprovdavši. Regentce, ženě teprve devatenáctileté, doručil rozhodnutí Ignác z Loyoly 3. ledna 1555. Jana pak měla možnost z titulu svého vysokého postavení tento velký dluh vracet a pomáhat řádu: Podle četných zpráv posílaných do Říma je zjevné, že jezuité měli vážný zájem o příslušnost princezny Jany ke svému řádu, třebaže byla jediná svého druhu a byla držena v tajnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jana Španělská (také \"Juana d´Austria\" = Johanna Habsburská či Rakouská) (24. června 1535, Madrid – 7. září 1573, El Escorial) byla španělská infantka, portugalská královna a posléze španělská regentka, dále historicky jediná žena mezi členy jezuitského řádu.", "tgt_summary": "Joanna of Austria (in Castilian, \"doña Juana de Austria\"; in Portuguese, \"Dona Joana de Áustria\", 24 June 1535 – 7 September 1573) was Princess of Portugal by marriage to John Manuel, Prince of Portugal. She served as regent of Spain to her brother Philip II of Spain during his trip to England to marry Mary I in 1554-1556, and from 1556 to 1559. She was the mother of King Sebastian of Portugal.", "id": 1286157} {"src_title": "Mustang (království)", "tgt_title": "Upper Mustang", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Mustang leží pod horou Annapurna na severu Nepálu, kde tvoří výrazný výběžek obklopený územím Tibetu. Dříve byl Mustang větší - dnes se pod tímto názvem rozumí pouze tzv. Horní Mustang, zatímco Dolní Mustang byl zcela ponepálštěn. Mustang je náhorní plošina ležící ve výšce přes 3000  m n. m.. Nejvyšší horou je Khamdžung Himal se 6700 m. Většina obyvatel žije v údolí řeky Kali Gandaki, která tvoří páteř země. Mustang se vyznačuje velmi drsným a suchým klimatem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Přes území Mustangu od pradávna putovaly z Tibetu do Indie karavany se solí, která byla těžena v solných jezerech na Tibetské náhorní plošině. Proto zde již v raném středověku existovala řada menších království. Ta se podařilo sjednotit ve 14. století králi Ame Pálovi, který sídlil v Carangu. Za jeho nástupců se královské sídlo přemístilo do Lo Manthangu. Království si zachovalo nezávislost díky své izolovanosti i díky skvělé obchodní taktice. Při tibetsko-nepálské válce v roce 1790 se zdejší král rozhodl přidat na stranu Nepálu - od té doby je Mustang uváděn jako součást této země, i když si uchoval značnou suverenitu i po posledním sjednocení v roce 1958. První cizinci směli království navštívit až v roce 1951. Konkrétnější poznatky o Mustangu přinesl až v 70. letech francouzský cestovatel Michel Peissel, který jako první obdržel povolení k delšímu pobytu a ke vstupu do hlavního města. V šedesátých letech obsadil Mustang bojovný kmen Khamů, který uprchl z Tibetu a proměnil oblast v základnu ozbrojeného odporu proti čínské okupaci. Situace se uklidnila v 70. letech, poté začala nepálská vláda provozovat kontrolovanou turistiku - do Mustangu byl vpuštěn omezený počet cizinců, pokud složili poplatek 700 dolarů na týden a měli s sebou doprovod, který dohlížel, aby návštěvníci nijak nenarušovali místní tradiční způsob života. Po přijetí nepálské republikánské ústavy v říjnu 2008 byla mustangská autonomie zrušena a panovník Jigme Palbar Bista, který je pětadvacátým mustangským králem v přímé linii Ame Pála, si ponechal pouze ceremoniální funkce. Obyvatelé Mustangu jsou etničtí Tibeťané a vyznávají buddhismus.", "section_level": 1}, {"title": "Film a literatura.", "content": "Jedním z prvních návštěvníků Mustangu byl francouzský dobrodruh Michel Peissel, který život v zemi popsal v knize \"Tajemný Mustang\". Slovenský režisér Pavol Barabáš natočil v roce 2001 o Mustangu dokumentární film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mustang (někdy také \"Mastang\" nebo \"Mantang\", v domorodém jazyce \"Lo\") je oblast v pohoří Himálaj, donedávna polosamostatné království. Má rozlohu necelých 3000 km² a zhruba 15 000 obyvatel. Hlavním městem je Lo Manthang.", "tgt_summary": "Mustang (from the Tibetan \"möntang\" (), \"Mustāṃg\" \"fertile plain\"), formerly Kingdom of Lo, is a remote and isolated region of the Nepalese Himalayas. The \"Upper Mustang\" was a restricted demilitarized area until 1992 which makes it one of the most preserved regions in the world, with a majority of the population still speaking traditional Tibetic languages. Tibetan culture has been preserved by the relative isolation of the region from the outside world. Life in Mustang revolves around tourism, animal husbandry and trade. The \"Upper Mustang\" comprise the northern two-thirds of Mustang District of Gandaki Pradesh, Nepal. It consists of three rural municipalities namely Lo Manthang, Dalome, and Baragung Muktichhetra. The southern third of the district is called Thak and is the homeland of the Thakali, who speak the Thakali language, and whose culture combines Tibetan and Nepalese elements. Mustang's status as a kingdom ended in 2008 when its suzerain Kingdom of Nepal became a republic. The influence of the outside world, especially China, is growing and contributing to rapid change in the lives of Mustang's people. The development works are increasing there day by day with the higher pace.", "id": 1345623} {"src_title": "Metoda šesti klobouků", "tgt_title": "Six Thinking Hats", "src_document": [{"title": "Základní principy.", "content": "Předpoklad metody je, že lidský mozek přemýšlí několika různými způsoby, které lze identifikovat, úmyslně vyvolávat a teda plánovat pro využití ve strukturovaných způsobech, které umožní vyvinout strategie pro přemýšlení o určitých problémech. de Bono identifikoval šest různých stavů, ve kterých lze „mozek udělat citlivějším“. V každém z těchto stavů mozek identifikuje a přenese do vědomého myšlení určité aspekty problémů, o kterých uvažuje (např. emocionální instinkt, pesimistické hodnocení, neutrální fakty). Přesvědčivý prezentovaný příklad je citlivost na „neběžný“ (neočekávaný) stimul. Je prezentován jako cenný instinkt pro přežití, protože v reálném světě věc, která je mimo obvyklého řádu, může být klidně nebezpečná. Tento stav je identifikován jako kořen negativního usuzování a kritického myšlení. Je rozlišováno šest různých stavů a mají přiřazeny barvy: Barevné klobouky se užívají jako metafory pro jednotlivé stavy. Přepnutí do nějakého stavu je symbolizováno aktem nasazení si barevného klobouku, ať už skutečně nebo metaforicky. Tyto metafory dovolují úplnější a dokonalejší oddělení stavů než předsudky obsažené v současném dorozumívacím jazyce. Všechny tyto myslící klobouky pomáhají přemýšlet víc do hloubky. Šest klobouků ukazuje problémy a řešení týkající se myšlenky nebo produktu, kterým se zabýváte. Dále, dr. de Bono tvrdí, že tyto stavy jsou asociovány s různými chemickými stavy mozku, ale k tomu nedodává žádné podrobnosti nebo důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Paralelní přemýšlení.", "content": "Obvykle, při nestrukturovaném přemýšlení je proces nezaměřený, účastník přeskakuje od kritického myšlení přes neutralitu do optimismu a podobně bez struktury a strategie. Metoda šesti klobouků zkouší zavést paralelní přemýšlení.", "section_level": 1}, {"title": "Typy klobouků.", "content": "Níže je uveden stručný popis jednotlivých klobouků a myšlenkové procesy, které zastupují. Jejich použití je ilustrováno příklady z normálního obchodního prostředí a také prostřednictvím analýzy jednoduchého školního problému: „Studenti mluví, zatímco i jejich učitel mluví.“", "section_level": 1}, {"title": "Bílý klobouk – Fakta a informace.", "content": "Účastníci učiní prohlášení o faktech, včetně identifikačních informací, které chybí a prezentují názory lidí, kteří nejsou osobně přítomni, faktickým způsobem. V mnoha myšlenkových sezeních k tomu dojde hned po úvodním modrém klobouku, a je to často prodloužená část, při které účastníci prezentují údaje o své organizaci a background potřebný k přemýšlecímu sezení. Klíčové informace, které představují vstupy do sezení, jsou prezentovány a diskutovány. Klíčové chybějící informací (t.j. informační potřeby) lze taktéž identifikovat na tomto místě. Obchodní příklady jsou: Příklady v odkazovaném článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Červený klobouk – Pocity a emoce.", "content": "Účastníci vyjádří své pocity a své emoce. V mnoha případech se jedná o metodu pro sběr nápadů – to není otázka záznamů tvrzení, ale aby všichni určili své dvě nebo tři hlavní volby ze seznamu nápadů nebo položek nalezených pod jiným kloboukem. Pomůže to zmenšit seznamy mnoha možností na několik, na které je třeba se zaměřit. Každý z účastníků hlasuje pro ty, které preferuje. Aplikuje se rychleji než ostatní klobouky, aby se zajistilo, že se opravdu zachytí instinktivní reakce. Tato metoda může použít post-it poznámky, které dovolí rychlý systém hlasování a vytvoří jasnou vizuální nápovědu, která vytvoří rychlou, i když neúplnou shodu nad problémem. Alternativně se může použít k vyjádření emočních reakcí nebo pocitů na předmět diskuze – to je častější při použití klobouku k přezkoumání osobního pokroku nebo při řešení otázek tam, kde je vysoký emocionální obsah, který je relevantní pro diskusi. Nakonec, tento klobouk lze použít při žádosti o estetické reakce na konkrétní návrh nebo objekt. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou: Klobouk reprezentuje emocionální myšlení člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Černý klobouk – Opatrnost.", "content": "Účastníci identifikují překážky, nebezpečí, rizika a další negativní vztahy. To je kritické myšlení, které hledá problémy a neshody. Tento klobouk obvykle lidé přirozeně používají, problém s ním je, že lidé ho mají tendenci používat, když to není žádoucí a vhodné, a tak zastaví tok myšlenek druhých. Zabránit nevhodnému používání černého klobouku je obvyklá potíž a zásadní krok k účinnému skupinovému myšlení. Dalším problémem je, že někteří lidé přirozeně začnou hledat řešení zmiňovaných problémů – začnou používat zelené nebo černé myšlení dřív, než je požadováno. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku, jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Žlutý klobouk – Optimizmus a pozitivní přístup.", "content": "Účastníci identifikují výhody spojené s nápadem nebo problémem. To je protiklad myšlení v černém klobouku a hledá důvody ve prospěch něčeho. To je ještě stále otázka usuzování – je to analytický proces, ne jen slepý optimismus. Každý se snaží vytvořit podložené tvrzení ve prospěch myšlenky nebo problému. Je to obklopeno myšlenkou „nerozhodnuté pozitivní“ (kdežto černý klobouk bude skeptický – „nerozhodnuté negativní“). Výstupy mohou být vyjádřením přínosů, které by mohly být vytvořeny s danou myšlenkou, nebo pozitivní prohlášení o pravděpodobnosti dosažení, nebo identifikace dostupné klíčové podpory, která prospěje tomuto postupu. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Zelený klobouk – Nové nápady.", "content": "Toto je klobouk pro vymýšlení nových nápadů. Je založen na myšlence provokace a myšlení v zájmu identifikace nových možností. Věci se uvádí, aby bylo vidět, co by mohly znamenat, spíše než se formoval názor. To se často provádí na prohlášení v černém klobouku s cílem určit, jak se dostat přes překážky nebo nedostatky zjištěné tam (zelené myšlení na černém). Vzhledem k tomu, zelený klobouk myšlení pokrývá celé spektrum tvořivosti, může mít mnoho podob. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Modrý klobouk – Celkový pohled.", "content": "To je klobouk, pod kterým všichni účastníci diskutují o procesu myšlení. Facilitátor ho obecně nosí celou dobu a každý člen týmu si ho nasadí z času na času, aby přemýšlel, jak zlepšit spolupráci. Tento klobouk by se měl použít na začátku a na konci každého přemýšlecího sezení, aby se stanovily cíle, určila cesta k jejich dosažení, vyhodnotilo, kam se skupina dostala, a kam směřuje proces myšlení. Přítomnost facilitátora udržuje tuto roli v celém průběhu a tím pomáhá zajistit, že skupina zůstává zaměřena na úkoly a zvyšuje jejich šance na dosažení svých cílů. Modrý klobouk je také organizace myšlení. Co jsme udělali dosud? Co můžeme dělat dál? Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Metody aplikace.", "content": "I Když myšlenky klobouků samy o sobě poskytují významné výhody, další zlepšení metoda šesti klobouků přinese, pokud se aplikuje v systému myšlení de Bona a je natrénována v rámci jeho kurzů. Zejména tempo, ve kterém jsou použity klobouky, je velmi důležité. Typicky při provádění projekt začne s rozšířeným bílým kloboukem, aby se každý dostal „na stejnou notu“ při vytváření společné vize problému k řešení. Poté každý klobouk se používá pouze pár minut, s výjimkou Červeného klobouku, který je omezen na velmi krátkých asi 30 sekund, aby se zajistilo, že jde o instinktivní reakci spíš než formu úsudku. Věří se, že tento postup má pozitivní dopad na proces myšlení, v souladu s teorií Malcolma Gladwella o „slepém“ myšlení. To zaručuje, že skupiny promýšlejí společně cíleným způsobem, setrvávají na úkole, ale také zajišťuje, že své úsilí zaměří na nejdůležitější prvky každého problému, o kterém diskutuje. Nicméně, to také má potenciál vést ke konfliktu, pokud není dobře veden, protože se lidé mohou cítit „převálcováni“. Aby se tomu předešlo, je důležité si všímat, kdy je nějaký významný rozdíl v názorech na proces myšlení nebo v oblasti, kde by měl proces cílit.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Použití různých přístupů v myšlení a řešení problémů umožňuje otázku posuzovat z různých úhlů a tím zpracovat potřeby všech zúčastněných osob. Klobouky myšlení jsou vhodné pro studenty, protože dokládají potřebu jednotlivce dívat se na problém z různých úhlů. Také vedou studenty, protože umožňují rozpoznat jednotlivcům jakékoli nedostatky takovým způsobem, který je přiblíží k řešení problému, a teda tyto nedostatky odstranit. De Bono věřil, že klíčem k úspěšnému používání metodiky Šesti myslitelských klobouků bylo úmyslné zaměření diskuse na částečné přístupy podle potřeby v průběhu setkání nebo pracovní schůzky. Například, schůze je svolána kvůli přezkoumání konkrétního problému a vytvoření řešení problému. Metoda Šest klobouků myšlení by pak mohla být použita postupně pro prozkoumání problému v první řadě, pak vytvořit soubor řešení a nakonec pro výběr řešení prostřednictvím kritického zhodnocení navržené sady řešení. A tak setkání může začít s tím, že všichni mají modrý klobouk, aby prodiskutovali, jak bude setkání vedeno a k určení cílů a měřítek. Diskuse pak může přejít na myšlení s červeným kloboukem s cílem shromáždit názory a reakce na tento problém. Tato fáze může být také použita k vytvoření omezení pro vlastní řešení, jako například kdo bude dotčen problémem a / nebo řešením. Další diskuse se může přesunout pod (žlutý a pak) zelený klobouk s cílem generovat nápady a možnosti řešení. Další diskuse se mohou pohybovat mezi Bílým kloboukem myšlení jako součást rozvoje informací a černým kloboukem myšlení pro rozvoj kritiky na sadu řešení. Protože každý je zaměřen na konkrétní přístup v určitém okamžiku, skupina má tendenci být více spolupracující, než když jeden člověk reaguje emocionálně (červený klobouk), zatímco jiný se snaží být objektivní (bílý klobouk) a ještě někdo jiný je kritický k bodům, které vzejdou z diskuse (černý klobouk).", "section_level": 1}], "src_summary": "Metoda šesti klobouků (také „Šest klobouků“, angl. Six Thinking Hats) Edwarda de Bono je systém pro přemýšlení v skupinových diskusích a při samostatném přemýšlení. Kombinován s metodou paralelního přemýšlení, která je s ním asociována, poskytuje nástroje pro skupiny, aby přemýšlely efektivněji, a také nástroje pro plánování procesu přemýšlení podrobným a provázaným způsobem. Metoda je připisována Edwardu de Bono a je předmětem jeho knihy \"Six Thinking Hats\". Původ této metody je zpochybňován School of Thinking.", "tgt_summary": "Six Thinking Hats was written by Dr. Edward de Bono. \"Six Thinking Hats\" and the associated idea parallel thinking provide a means for groups to plan thinking processes in a detailed and cohesive way, and in doing so to think together more effectively. In 2005, the tool found some use in the United Kingdom innovation sector, where it was offered by some facilitation companies and had been trialled within the United Kingdom's civil service.", "id": 696526} {"src_title": "Heroin (skladba)", "tgt_title": "Heroin (The Velvet Underground song)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Reed na písni začal pracovat již v dobách studií na Syracuské univerzitě. S největší pravděpodobností byla první nahrávka písně pořízena dne 11. května 1965 ve studiu společnosti Pickwick Records, pro niž Reed tehdy pracoval. Demonahrávka obsahuje dvě verze této písně, které nahrál sám Reed (Cale se nahrávání rovněž účastnil). Tyto verze jsou velmi vzdálené pozdější finální verzi – jsou bluesově laděné. Text písně je téměř shodný s finální verzí. V červenci 1965 nahráli Reed, Cale a Morrison čtyři verze písně (dvě kompletní) v bytě na Ludlow Street č. p. 56. Tyto verze vyšly roku 1995 na albu \"Peel Slowly and See\". V písni je již slyšet Caleova viola a oproti finální verzi se liší jednak ve stylu Reedova zpěvu, a také v chybějících bicích. Oproti finální verzi se v těchto rovněž nachází několik později odstraněných částí textu. V lednu 1966 kapela skladbu hrála, podle záznamu zkoušky ve Warholově ateliéru The Factory, v téměř totožné verzi, jaká následně vyšla na albu. Kapela píseň nahrála v dubnu 1966 v newyorském studiu společnosti Scepter Records nedlouho před jeho demolicí (již tehdy byla z podlahy vytrhána prkna a strženy některé zdi). Tyto starší verze písně se liší v úvodním verši, který je „I know just where I'm going“ (později změněno na „I don't know just where I'm going“). Přestože jde o nepatrnou změnu, došlo kvůli ní ke změně celého významu textu písně. Verze, která se nachází na acetátové desce nahrané při této příležitosti je oproti finální verzi odlišná také v tom, že je její úvodní instrumentální část kratší a má jiné aranžmá kytary.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Heroin“ je skladba americké hudební skupiny The Velvet Underground. Poprvé byla vydána v březnu roku 1967 na prvním albu skupiny nazvaném \"The Velvet Underground & Nico\" (jde o první skladbu na druhé straně původní LP desky). Autorem písně, hudby i textu, je zpěvák a kytarista Lou Reed. Hudební časopis \"Rolling Stone\" zařadil skladbu na 455. pozici v žebříčku pěti set nejlepších písní všech dob. Píseň začíná slovy „I don't know just where I'm going“, původně však začínala jako „I know“, což je opak. Toto změnil Lou Reed, ale výrazně s tím nesouhlasil John Cale. Ten argumentoval tím, že text není o braní drog, ale o člověku, který se nenávidí.", "tgt_summary": "\"Heroin\" is a song by the Velvet Underground, released on their 1967 debut album \"The Velvet Underground & Nico\". Written by Lou Reed in 1964, the song, which overtly depicts heroin use and abuse, is one of the band's most celebrated compositions. Critic Mark Deming of Allmusic writes, \"While 'Heroin' hardly endorses drug use, it doesn't clearly condemn it, either, which made it all the more troubling in the eyes of many listeners.\"", "id": 46226} {"src_title": "Sůl (kryptografie)", "tgt_title": "Salt (cryptography)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jednosměrná funkce k sobě nemá inverzní funkci, takže zakódujeme-li pomocí ní třeba heslo, získáme číslo, ze kterého nelze původní heslo snadno zpětně odvodit. Typickou jednosměrnou funkcí je kryptografická hašovací funkce (např. MD5, SHA). Když je potřeba uživatele počítače autentizovat, je jím zadané heslo zakódováno stejným algoritmem (stejnou hašovací funkcí) a výsledek je porovnán s uloženým tvarem. V případě shody je zadané heslo správné. Pokud by heslo bylo v počítači uloženo jako prostý text, může ho kdokoliv s administrátorskými právy snadno přečíst a zneužít. Pokud je heslo uloženo jako hash, není přímo čitelné, ale pomocí slovníkového útoku, případně pomocí duhové tabulky lze opět poměrně snadno získat původní heslo i přes to, že pro jeho zakódování byla použita jednosměrná funkce. Sůl umožňuje vytvořit situaci, kdy jeden vstup (např. zmíněné heslo) může mít při použití stejné jednosměrné (hašovací) funkce mnoho různých výstupů (v podstatě tolik, kolik různých kombinací soli můžeme získat). Protože je sůl volena náhodně, budou při opakovaném použití stejné jednosměrné funkce vznikat různé zakódované tvary. Zvolí-li tedy dva uživatelé stejné heslo, bude zakódovaný tvar různý (s pravděpodobností náhodné volby stejné hodnoty soli). Díky tomu nebude možné použít duhovou tabulku, protože by byla kvůli soli příliš velká (každé heslo by v ní muselo mít tolik zakódovaných tvarů, kolik je možností soli). Pokud je sůl do zakódovaného tvaru uložena v otevřené podobě, je stále možné použít slovníkový útok (tato možnost je rutinně používána, například v unixové funkci crypt(3)). Proto je někdy sůl ze zakódovaného tvaru odstraněna, takže při zadání hesla je nutné vyzkoušet všechny možné kombinace soli. To může být časově náročné, avšak případný útočník by musel použít stejnou metodu, což by ho neúměrně zdrželo, takže v tomto případě sůl slovníkový útok prakticky znemožňuje (činí ho velmi obtížným podle počtu možných kombinací soli).", "section_level": 1}, {"title": "Postup použití soli.", "content": "Nová sůl je generována náhodně pro každé heslo. Se vstupem se typicky zkombinuje pomocí odvozovací funkce pro klíče (). Ve zkratce tato funkce umožní (za pomoci kryptografické hašovací funkce) odvodit šifrovací klíč ze zadaných přihlašovacích údajů uživatele (hesla). Vytvořený klíč je poté určitou metodou přiřazen k danému heslu. Na výsledek je standardně aplikována znovu kryptografická hašovací funkce (např. MD5, SHA) a tím je vytvořená cílová šifra. Zprvu vygenerovaná hodnota soli může být poté k cílovému tvaru šifry přidána (čímž však stále umožňuje útočníkovi použít slovníkový útok), nebo může být zahozena (viz výše). Následně je šifra uložena do databáze.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Šifrovací soli jsou v současnosti široce používány v mnoha moderních počítačových systémech například v Unixových systémech a pro internetovou bezpečnost.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace solí v Unixu.", "content": "Starší verze Unixu (stejně jako ty nové) užívaly heslový soubor k ukládání hashů a osolených hesel (hesel s předponou dvouznakových náhodných solí). Sůl byla v souboru ukládána také (v obyčejné textové podobě). Tento heslový soubor mohl číst kdokoliv, kdo byl uživatelem systému. Bylo to nezbytné aby mohly uživatelsky privilegované softwarové nástroje najít uživatelská jména a další informace (z toho důvodu bylo a je zabezpečení hesel realizováno pomocí jednosměrných funkcí). Starší implementace Unixu omezovaly heslo na 8 znaků a používaly 12 bitové soli, což umožňovalo 4,096 možných hodnot soli dostatečných pro požadavky úložných databází v 70. letech minulého století. V současné době se používá tzv. systém stínových hesel ( ) pro omezení přístupu k hashům a solím uvnitř heslového souboru. Sůl je tvořena 8 znaky, hash má 86 znaků a délka hesla není limitována.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace solí ve webových aplikacích.", "content": "Dnes je pro webové aplikace běžné ukládání hashových hodnot uživatelova hesla v databázi. Bez kryptografické soli je velice lehké zjistit prolomitelná hesla pomocí zdařilých SQL útoků (SQL injection). Mnoho uživatelů také používá stejné heslo pro různé webové stránky, a proto je užití soli velmi důležitou součástí celkové bezpečnosti webových aplikací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kryptografická sůl je v šifrování několik náhodných bitů, které slouží jako doplňující vstup při použití jednosměrné funkce, kde umožňuje, aby její výstup měl mnoho možných variant. Používá se typicky pro ukládání zakódovaného tvaru hesel, protože díky této „soli“ bude mít stejné heslo různý zakódovaný tvar a nebude z něj možné získat pomocí slovníkového útoku zpětně původní heslo a nelze použít ani tzv. duhovou tabulku, protože by byla moc velká.", "tgt_summary": "In cryptography, a salt is random data that is used as an additional input to a one-way function that hashes data, a password or passphrase. Salts are used to safeguard passwords in storage. Historically a password was stored in plaintext on a system, but over time additional safeguards were developed to protect a user's password against being read from the system. A salt is one of those methods. A new salt is randomly generated for each password. In a typical setting, the salt and the password (or its version after key stretching) are concatenated and processed with a cryptographic hash function, and the output hash value (but not the original password) is stored with the salt in a database. Hashing allows for later authentication without keeping and therefore risking exposure of the plaintext password in the event that the authentication data store is compromised. Salts defend against a pre-computed hash attack, e.g. rainbow tables. Since salts do not have to be memorized by humans they can make the size of the hash table required for a successful attack prohibitively large without placing a burden on the users. Since salts are different in each case, they also protect commonly used passwords, or those users who use the same password on several sites, by making all salted hash instances for the same password different from each other. Cryptographic salts are broadly used in many modern computer systems, from Unix system credentials to Internet security. Salts are closely related to the concept of a cryptographic nonce.", "id": 1771460} {"src_title": "Dassault Super Mystère", "tgt_title": "Dassault Super Mystère", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V polovině roku 1953 hned po ukončení vývoje stíhačky Mystère IVA začala firma Dassault pracovat na novém typu stíhacího letadla. U tohoto stroje, nazvaného Mystère XX, byl použit trup prototypu Mystère IVB a jeho pohon zajišťoval motor Rolls-Royce Avon RA 7. Letadlo, ktere vznikalo jako soukromá iniciativy firmy Dassault, bylo dostalo pozdějí nazev Mystère IVB1 a nakonec Super Mystère B1. Prototyp s tímto názvem poprvé vzlétl 2. března 1955 a pilotoval ho Paul Boudier. S timto letadlem už následující den Paul Boudier pokořil při horizontálním letu rychlostní hranici Mach 1. Ačkoli Super Mystère B1 výkonnostně svého předchůdce předčil, tak francouzské letectvo tyto stroje neobjednalo. To byl jeden z hlavních důvodů, proč o letadlo neprojevil zájem ani žádný zahraniční zákazník. Dassault proto vytvořil verzi Super Mystère B2 s motorem SNECMA Atar 101G, který upřednostňovalo i francouzské letectvo. Prototyp v tomto provedení absolvoval svůj první let 15. května 1956. Letadlo pilotované Gérardem Musellim vydrželo ve vzduchu 40 minut a překonalo rychlost zvuku bez použití přídavného spalování. Dodávka letadel začala v květnu 1958, ale kvůli škrtům v obranném resortu bylo francouzskému letectvu nakonec dodáno jen 154 kusů. V roce 1958 objednal Izrael 36 letadel, která se později zapojila do arabsko-izraelských válek. V letech 1969-1972 byly zbývající izraelské letouny vybaveny americkým motorem Pratt & Whitney J52 a označeny jako IAI Sa'ar. Později bylo 18 z nich prodáno Hondurasu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Pohon letadla zajišťoval jeden proudový motor SNECMA Atar 101G-3 s axiálním kompresorem. Ten poskytoval stroji tah 36 kN, při použití přídavného spalování to bylo až 43 kN. Šlo o první francouzskou stíhačku s motorem s přídavným spalováním. Super Mystère dosahoval rychlosti 1 195 km/h a měl dolet 870 km. Jeho stoupavost byla 89 m/s a dostup 17 000 m. Šípovitost křídla se s porovnání s Mystère IVA zvětšila, a to z 38° na 45°. U křídel a ocasních ploch byla použita nová technika, známá jako integrované konstrukce. Byla založena na obrábění velmi silného plechu a použití titanu na šrouby a na určité mechanické části. Základní výzbroj tvořily dva kanóny DEFA ráže 30 mm. K útokům na pozemní cíle mohlo být letadlo vyzbrojeno neřízenými střelami vzduch-země ráže 68 mm. Alternativní municí byly volně padající pumy o hmotnosti 400/500 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arabsko-izraelské války.", "content": "První letadla Super Mystère dorazila na základnu Chacor 4. prosince 1958 a do konce roku izraelské letectvo získalo všech 18 strojů, které v první várce objednali. Stíhačky byly brzy zařazeny do služby u 105. peruti „Škorpiónů“ a od března 1959 začaly hlídat izraelský vzdušný prostor. 11. března 1959 byla dvě Super Mystère vyslány proti letadlu, které ve vysoké letové hladině narušilo izraelský vzdušný prostor. Sambady, jak Izraelci nazývali nové stroje, však nedokázali vetřelce zachytit. Stroj letěl ve výši více než 21 000 m, což daleko převyšovalo možnosti Super Mystère. Jak se později ukázalo, šlo o americké průzkumné letadlo U-2, které pravděpodobně fotografovalo izraelské nukleární výzkumné středisko v blízkosti města Dimona. Podobnými výkony, než měly Super Mystère, disponovaly i egyptské MiGy-17. Proto byly izraelští piloti motivováni změřit své síly s egyptským protivníkem. Na přelomu 50. a 60. let se tyto dva stroje dostaly do několika vzdušných soubojů. Na základě těchto střetů však nebylo možné vyvodit, které z letadel je lepší. Při jedné z prvních potyček ze 4. listopadu 1959 byl jeden MiG-17 poškozen, zatímco izraelský Super Mystère se stal neovladatelný a pilot se musel katapultovat. Při dalších střetech bylo mnoho MiGů-17 poškozeno, ale k velkému zklamání izraelských pilotů se ani jeden nepodařilo sestřelit. Příčinu se podařilo odhalit až v roce 1962, kdy získal Izrael modernější stíhačky Mirage IIICJ. Obě letadla byla vyzbrojena kanóny DEFA, jejichž munice byla nastavena na opožděnou detonaci. Tato munice byla vhodná proti sovětským bombardérům, proti kterým byla primárně vyvinuta, byla však neúčinná proti proudovým stíhačkám. V 60. letech se mezi Izraelem a jeho sousedy rozpoutal konflikt, který dostal označení \"Válka o vodu\". Jak již název napovídá, příčinou byly vodní zdroje Izraele, které se snažily okolní arabské země odklonit, což by znamenalo zredukování přítoku vody do Izraele asi o 35%. Střety mezi izraelskou a syrskou armádou se neomezily pouze na boje pozemních jednotek, ale brzy se zapojilo i letectvo. V průběhu roku 1963 bylo vysláno několik letadel Super Mystère, aby bombardovaly syrské dělostřelectvo a pozice syrských pozemních jednotek na Golanských výšinách. V dubnu 1967 získal Izrael dalších 24 letadel Super Mystère, které původně sloužily ve francouzském letectvu. Izraelské vzdušné síly tak ke dni vypuknutí šestidenní války disponovaly 39 stíhačkami Super Mystère. Kromě nich měl Izrael starší stroje Ouragan a Mystère IV, ale také nejmodernější produkt francouzského leteckého průmyslu Mirage III. Super Mystère se spolu s ostatními letadly zapojily do \"operace Moked\", během které se jim podařilo vybombardovat několik egyptských, jordánských a syrských leteckých základen. V tomto krátkém konfliktu zrealizovala letka Super Mystère 507 letů při ztrátě 9 letadel. Podařilo se jim zničit desítky nepřátelských letadel přímo na zemi, ale sestřelili 5 letounů i ve vzduchu. Z toho dva byly syrské MiGy-21, které byly z hlediska letových výkonů strojům Super Mystère nadřazené. Po vyřazení arabských vzdušných sil směřovalo izraelské letectvo svou pozornost na pomoc svým pozemním jednotkám. Letadla Super Mystère se tak začala podílet na ničení nepřátelských tanků, dělostřelectva a obrněných vozidel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dassault Super Mystère byl francouzský stíhací a stíhací bombardovací letoun vyráběný společností Dassault Aviation, který poprvé vzlétl v roce 1955. Jedná se o první západoevropský nadzvukový letoun, který se dočkal masové výroby, jehož bylo vyrobeno celkem 180 kusů. Až do roku 1977 sloužil ve francouzském letectvu a od roku 1958 též v izraelském vojenském letectvu, kde se dočkal nasazení během šestidenní a jomkipurské války. V 70. letech pak Izrael prodal 16 zkompletovaných draků Hondurasu, který letouny využil v pohraničních střetech.", "tgt_summary": "The Dassault Super Mystère is a French fighter-bomber and was the first Western European supersonic aircraft to enter mass production.", "id": 736421} {"src_title": "Michelle Trachtenberg", "tgt_title": "Michelle Trachtenberg", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v New Yorku. Její otec, bankovní manažer, pochází z Německa, matka se narodila v Rusku a pracuje jako technik při vývoji optických vláken. Její prarodiče žijí v Izraeli. Celá její rodina je židovského původu, která slaví jak Vánoce, tak chanuku. Vychovaná byla se svou sestrou Irene v Sheepshead Bay v Brooklynu, kde navštěvovala základní školu PS 99 a také The Bay Academy for the Arts and Sciences. Později se přestěhovala do Los Angeles a nastoupila na Notre Dame High School. Kromě rodného jazyka angličtiny hovoří také rusky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Poprvé před kamerou byla ve třech letech v reklamě na prací prášek, následně se objevila v dalších více než 100 komerčních spotů. Její první hraná role byla v seriálu \"The Adventures of Pete & Pete\". Ve stejném období hrála roli Lily Montgomery v seriálu \"All My Children\". Ve filmu debutovala v roce 1995, o rok později dostala hlavní rolí ve filmu \"Špionka Harriet\". Za výkon v seriálu \"MeeGo\" získala cenu Young Artist Award. V roce 1999 se objevila ve filmu \"Inspektor Gadget\", kde hrála Penny, o rok později byl jejím dalším filmem \"To ani nemůže být nebe\". V letech 2000–2003 hrála v seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" postavu Dawn Summersové. V roce 2004 se objevila ve filmu \"Eurotrip\", o rok později hrála hlavní roli v rodinném komediálním drama \"Princezna ledu\" (ztvárnila zde Casey Carlyleovou, která milovala vědu a která se vzdá svého akademického života a stát se profesionální krasobruslařkou). V roce 2006 hostovala v seriálech \"Dr. House\" a \"\" a hrála v snímku \"Černé Vánoce\", remaku filmu z roku 1974. V roce 2007 byla obsazena do hlavní ženské role v pilotním díle komedie \"The Hill\", dále hrála např. ve filmu \"Znovu 17\" a v seriálech \"Nemocnice Mercy\", \"Láska bolí\", \"Tráva\" a \"Super drbna\". V březnu 2011 byla cover girl časopisu \"Maxim\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Michelle Christine Trachtenberg (* 11. října 1985, New York, New York, USA) je americká televizní a filmová herečka. K jejím nejznámějším rolí patří Dawn Summersová v seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" (2000–2003) a Georgina Sparksová v seriálu \"Super drbna\" (2008–2012). Zahrála si také ve filmech, jako jsou např. \"Špionka Harriet\" (1996), \"Inspektor Gadget\" (1999), \"Eurotrip\" (2004), \"Princezna ledu\" (2005), \"Černé Vánoce\" (2006) a \"Znovu 17\" (2009)\".", "tgt_summary": "Michelle Christine Trachtenberg (; born October 11, 1985) is an American actress and model. She played Jenny in \"EuroTrip\" (2004), Nona Mecklenberg in \"The Adventures of Pete & Pete\" (1994–1996), Dawn Summers in \"Buffy the Vampire Slayer\" (2000–2003), Harriet M. Welsch in \"Harriet the Spy\" (1996), and Georgina Sparks in \"Gossip Girl\" (2007–2012).", "id": 874606} {"src_title": "Karel Fridrich Holštýnsko-Gottorpský", "tgt_title": "Charles Frederick, Duke of Holstein-Gottorp", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako syn vévody Fridricha IV. Holštýnsko-Gottorpského a jeho manželky, švédské princezny Hedviky Žofie, starší dcery švédského krále Karla XI. Po smrti svého otce v roce 1702 se stal vévodou holštýnsko-gottorpským, ale vzhledem k jeho nízkému věku (dva roky) byl vládou pověřen jeho strýc Kristián August, biskup lübecký. V té době vévodství Holstein-Gottorp byla jako spojenec Švédska účastna Severní války. Po smrti své matky v roce 1708 byl Karel Fridrich ve věku osmi let svěřen svému strýci, švédskému králi Karlu XII., a protože ten neměl dětí, byl Karel Fridrich jako potomek Karlovy starší sestry, tedy osoby první v pořadí nároků na trůn, jmenován jeho následníkem. Po smrti Karla XII. v listopadu roku 1718 měl Karel Fridrich jako jeho následník usednout na uprázdněný švédský trůn. Královnou však byla v roce 1718 parlamentem zvolena a v roce 1719 korunována jeho teta Ulrika Eleonora, mladší sestra Karla XII. a princovy matky Hedviky Žofie, jež v té době byla již deset let po smrti a oprávněné nároky svého syna nemohla pomoci hájit. V důsledku ujednání Nystadské smlouvy, ukončující v roce 1721 Severní válku, pozbyl Karel Fridrich ve prospěch dánského krále vévodství šlesvického, během války obsazeného dánskými jednotkami. Ve snaze o znovunabytí ztraceného území se vévoda vypravil na dvůr ruského cara Petra Velikého s cílem dosáhnout spojenectví s Ruskem. Tato aliance byla stvrzena manželstvím vévody Karla Fridricha a velkokněžny Anny Petrovny, dcery Petra Velikého. K zásnubám došlo na konci Petrovy vlády, v roce 1724, svatba se uskutečnila až několik měsíců po smrti Petra Velikého (zemřel v lednu 1725), 21. května 1725 v kostele sv. Trojice v Petrohradě. Karel Bedřich hodlal sňatku využít k zabezpečení Šlesvicka před Dánskem a očekával také podporu Ruska ve svých nárocích na švédský trůn. Podle podmínek Nystadské smlouvy se však Rusko zavázalo nevměšovat se do vnitřních záležitostí Švédska, takže jeho naděje zůstaly nenaplněny. Karel Bedřich přijal účast v nové \"Nejvyšší tajné radě\" a do jisté míry ovlivňoval ruskou politiku v chaotickém období po smrti Petra Velikého, zvaném \"údobí palácových revolucí\". Po smrti Kateřiny I., vdovy po Petru Velikém, se jeho pozice stala vratkou a střetl se s Alexandrem Menšikovem, poručníkem Annina synovce Petra II., Kateřinina následníka na trůnu; Menšikov doufal, že mladý panovník se ožení s jeho dcerou. Po střetu s Menšikovem se Karel Bedřich 2. června 1727 musel vrátit do Holštýnska. Z manželství vévody Karla Fridricha a velkokněžny Anny Petrovny se 21(10). února 1728 narodil syn Karel Petr Ulrich, pozdější ruský car Petr III. Tři týdny po porodu syna Anna ve dvaceti letech zemřela. Karel Fridrich zemřel v roce 1739, ve věku 39 let. Jeho syn Karel Petr Ulrich po něm stanul v čele obou vévodství pod regentstvím švédského krále Adolfa I. Fridricha, bratrance Karla Fridricha. V roce 1762 nastoupil na ruský trůn jako car Petr III. V osobě Karla Petra Ulricha začala dynastie Hollstein-Gottorp panovat v Rusku, ovšem pod názvem Romanov-Holstein-Gottorp; její vláda skončila s koncem monarchie v Rusku v roce 1917. Hrob Karla Friedricha se nachází v klášterním kostele v Bordesholmu v Šlesvicku-Holštýnsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Fridrich Holštýnsko-Gottorpský (29. dubna 1700, Stockholm – 18. července 1739, Rolfshagen) byl vévoda Holštýnsko-Gottorpský v letech 1702–1739. Byl uchazečem o švédský trůn v roce 1718 a otcem ruského cara Petra III.", "tgt_summary": "Duke Charles Frederick of Schleswig-Holstein-Gottorp () (30 April 1700 – 18 June 1739) was a Prince of Sweden and Duke of Schleswig-Holstein-Gottorp and an important member of European royalty. His dynasty, the Dukes of Schleswig-Holstein-Gottorp, were a cadet branch of the ancient House of Oldenburg, which at that time was ruling Denmark. His mother was a sister of Charles XII of Sweden. Charles Frederick married a daughter of Peter the Great and became the father of the future Peter III of Russia. As such, he is the progenitor of the Russian imperial house of Holstein-Gottorp-Romanov and the patrilineal ancestor of all Russian emperors starting with Peter III, except for Catherine II.", "id": 393783} {"src_title": "Létající automobil", "tgt_title": "Roadable aircraft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pokusy o sestrojení létajícího automobilu probíhaly již od doby před druhou světovou válkou. Prvním automobilem, který podnikl skutečný let byl Waterman Arrowbile leteckého průkopníka a vynálezce Waldo Watermana. Poprvé vzlétl v roce 1937. V roce 1949 předvedl Moulton Taylor svůj létající vůz Taylor Aerocraft, ale do sériové výroby se nedostal. V roce 1956 požádala americká armáda US Army (resp. její sekce Transportation Corps) letecké výrobce o návrhy na lehké víceúčelové vozidlo, které by kombinovalo všestrannost a operativní lehkost jeepu se schopností přeletět náročný nebo nesjízdný terén. Armádní činitelé si představovali jednoduchý a přitom robustní stroj („flying jeep“ nebo „aerial jeep“, létající jeep) schopný dopředného letu v malé výšce a režimu visení, který by po určitou dobu unesl 450 kg nákladu v letové hladině mezi 1,5 – 4 m. Návrhy vytvořilo vícero firem, z nich byly na začátku roku 1957 pro vývoj prototypů vybrány společnosti Curtiss-Wright (typ Curtiss-Wright VZ-7), Piasecki Aircraft Corporation (typ Piasecki VZ-8 Airgeep) a Chrysler (typ Chrysler VZ-6). Přes relativní životaschopnost typu VZ-8 se armáda rozhodla, že koncepce „létající jeep“ je nevhodná pro moderní bojiště a zaměřila se na vývoj konvenční helikoptéry. V současnosti existuje několik funkčních prototypů různých vynálezců a firem, např. nizozemský PAL-V, český GyroMotion, slovenský AeroMobil nebo americké I-TEC Maverick a Terrafugia Transition (firma Terrafugia už plánuje nástupce: TF-X). Prototyp létajícího motocyklu vyvíjí jako svůj osobní projekt Australan Christopher Malloy, povoláním pilot helikoptéry.", "section_level": 1}, {"title": "Létající automobily a motocykly v kultuře.", "content": "Tento druh dopravního prostředku se nezřídka objevuje v literatuře a filmu (zejména science fiction). Tato vozidla vznášejí v různých výškách nad terénem, používajíce nějaký druh odpudivé síly, většinou antigravitační nebo vzduchového proudu či polštáře. Odstraňuje se tak většina třecích sil, které musejí současná vozidla překonávat. Na druhou stranu tuto třecí sílu ale nemůžou využít např. k brzdění. Létající automobily a motocykly lze nalézt např. ve filmech \"Fantomas se zlobí\" (zde Citroën DS), \"Blade Runner\", \"Návrat do budoucnosti II\" nebo také ve futuristických závodních videohrách jako například F-Zero nebo wipEout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Létající automobil je dopravní prostředek, jehož účelem je osobní přeprava, podobně jako u dnešního osobního automobilu, je však přidán i pohyb nad zemským povrchem. Přechod z jedné fáze do druhé (konverze pozemní vozidlo - letadlo nebo naopak) většinou vyžaduje určitý proces, který je nutno vykonat manuálně nebo automaticky (např. natažení/zatažení nosných křídel, vysunutí/zasunutí rotoru apod.).", "tgt_summary": "A roadable aircraft is a type of flying car. It is a hybrid vehicle that combines the flying capability of an aircraft with the option of being driven as an automobile on the ground. The roadable aircraft is typically recognized as a small plane with retractable wings that can fly in the open sky and to drive along roads. Most roadable aircraft have either integrated or modular components. In the U.S., the Defense Advanced Research Projects Agency (DARPA) has shown an interest in the concept with a $65 million program called Transformer to develop a four-person roadable aircraft by 2015. The vehicle is required to take off vertically, and have a range. AAI Corporation and Lockheed Martin were awarded contracts in late 2010 for the Phase 1 program. Lockheed Martin's design was selected to continue to Phase 3.", "id": 1312208} {"src_title": "Byl jednou jeden… vesmír", "tgt_title": "Once Upon a Time... Space", "src_document": [{"title": "Shrnutí.", "content": "Seriál se odehrává v daleké budoucnosti a pojednává o tom, jak lidstvo rozvinulo svůj pokrok a jak kolonizovalo další planety. V tomto seriálu hrají ve valné většině dílů hlavní roli planety Kassiopey a Omegy, dvou planet ve vesmírné konfederaci, ve které jsou mimo jiné i jiné planety (Andromeda, Jama…) včetně Země. Kassiopee vládne diktátor, generál Prašivec (obdoba Adolfa Hitlera, Kassiopea je celkově v celém seriálu prezentována jakožto vesmírná obdoba nacistického Německa), který by rád ovládl celý vesmír. Pokusí se o to již v prvních dílech série, kdy se pokusí obsadit Zelenou planetu a soustavu Andromeda. Vždy neúspěšně, jeho pokusy většinou síly Omegy zneškodní. Následuje pár dílů, ve kterých se Omega vylodí na jiných planetách a zjišťuje, jestli tam někdo žije. Zvrat nastává v 8. díle, kdy přiletí loď, která letěla tisíc let ze Země k Andromedě. Její velitel vlastní kazety o Zemi z roku 2023, které ukradnou lidé z Kassiopey. Generál Prašivec poté předá tyto kazety své vládě s informací, že jsou z roku 3031 a vláda dojde k názoru, že Země má zastaralé technologie. Zároveň ji tím generál přiměje k názoru zřídit vojenskou základnu na jednom z měsíců Kolerrova slunce, s nejmodernějším vybavením a na práci si přivedou otroky z ostatních planet (přičemž vyhlásí Omeze válku). Petr a Psí letící základnu prozkoumat, jsou zajati, ale podaří se jim uprchnout. Nestabilní Kolerrovo slunce zanedlouho exploduje a zničí celou základnu. Lidi na základně musí zachránit vesmírné lodě Omegy, protože Kassiopea se uchází jen o svoje zbraně a materiál. V dalším díle ztroskotá nákladní loď, která zachránila otroky, ale poté jí poškodily kusy Slunce a lodí Kassiopey a ztroskotala na planetě, kde žijí obři a „pidi človíčkové”. Za záchranu členů posádky, sice Kassiopea přestane být na nějakou dobu agresivní, ale pokračuje v něčem, co by se dalo nazvat „Studená válka“. V 15. díle zjistí Psí (Vesmírná policie Omega), že ve vesmíru žijí roboti podobní lidem (Humanoidi), kteří mají velmi dobře vyvinuté technologie. V dalším díle vyšle Kassoipea raketu na zemi, kterou ovšem vyrobili Humanoidi, ale Petr, Psí a Gustav (Vesmírná policie Omega) ji zneškodní a navedou na Slunce. Na Zemi je oslavují jako hrdiny. Při zpáteční cestě objeví tajemství lodě, na které letí domů. Ovládli ji Humanoidi a posádku zajali (Nakonec se jim podaří loď osvobodit). Poté se Petr a Psí s Metrem vypraví k hvězdné mlhovině kolem planety Jama, kde je však přepadnou Humanoidi a sestřelí je. Po dlouhém pobytu na Jamě a jejím sousedním měsíci Apis, zjistí Petr a Psí, že Humanoidům vládne velký počítač, jež vlastní zbraně, které dokáží jedinou ranou zničit planetu a že jsou spojeni s Kassiopeou. V dalším díle již síly Humanoidů letí ke Kassiopee, přičemž se generál Prašivec domnívá, že ho tyto síly podpoří v úderu na Omegu, ale vojska Humanoidů ho překvapí a zaútočí na jeho armádu. Generál Prašivec dá zatknout celou vládu a začne vládnout sám. Flotila Kassiopey se brání, ale nakonec jsou všechny jsou zničeny a vesmírná flotila Humanoidů neutrpí ani jedno škrábnutí. Generál s celou armádou kapituluje. V posledním díle, vojska konfederace zaútočí v posledním sebevražedném útoku na Humanoidy, ale ty pohltí hvězda MC 4529. Ke konci se lidé z konfederace, setkávají s neznámou lodí, která je pravděpodobně bydlištěm mnohem vyspělejší civilizace, než je lidstvo. Démonický mužský a ženský hlas obdaří vyslance Omegy radami a životními moudry . Síly konfederace následné odlétají domů a chystají se na nový život, ve kterém snad ve vesmíru již zavládne mír…", "section_level": 1}], "src_summary": "Byl jednou jeden… vesmír (ve francouzském originále Il était une fois… l'Espace) je francouzsko-japonský animovaný vzdělávací televizní seriál Alberta Barillého, který má 26 dílů. Vznikl v roce 1982. Seriál byl animován v Japonsku studiem Eiken, takže je někdy považován za anime, přičemž byl poprvé vysílán japonskou televizí Fuji TV, ačkoli až do roku 1984 pod originálním názvem \"Ginga Patrol PJ\" (japonsky: 銀河パトロールPJ, anglicky: \"Galaxy Patrol PJ\"). Vzhledem k velkému úspěchu seriálu na západě bylo japonské vysílání seriálu považováno pouze za velmi rané a získalo si malou pozornost.", "tgt_summary": "The series was animated in Japan by the animation studio Eiken, and is thus considered to be anime as it also aired on Japanese TV, albeit not until 1984, under the title Ginga Patrol PJ (, \"Galaxy Patrol PJ\"). In contrast to the show's success in the West, the series' Japanese broadcast was consigned to an early-morning time slot and attracted little attention.", "id": 648328} {"src_title": "Semperoper", "tgt_title": "Semperoper", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poblíž Semperoper se již mezi lety 1719–1849 nalézal menší operní dům, který byl schopen pojmout na 2 000 hostů. Svému účelu sloužil ale jen do roku 1763.", "section_level": 1}, {"title": "První stavba.", "content": "Mezi lety 1838–1841 byla naproti Rezidenčnímu zámku postavena architektem Semperem budova Královského dvorního divadla, která se svým zevnějškem blížila stylu rané renesance. Během požáru roku 1869 bylo divadlo zcela zničeno. Několik týdnů po požáru byl nedaleko postaven provizorní divadelní areál, jenž byl schopen pojmout až 1 800 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá stavba.", "content": "Gottfried Semper musel kvůli své účasti na Májovém povstání roku 1849 uprchnout a nesměl se mnoho let do saského království vrátit. Druhou budovu Královského dvorního divadla, s jejíž výstavbou bylo započato už roku 1871, projektoval proto ze zahraničí. Stavbu samotnou vedl jeho nejstarší syn Manfred Semper. Druhé divadlo bylo dokončeno roku 1878. 13. a 14. února 1945 bylo divadlo spojeneckými nálety těžce poškozeno a z větší části vyhořelo.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí stavba.", "content": "Po válce se hrálo od roku 1948 v prostorách Státního divadla vedle Zwingeru. V budově Semperoper probíhaly mezi lety 1946–1955 zajišťovací práce. V 60. a 70. letech pak bylo za účelem obnovy vypracováno několik koncepčních studií. Roku 1977 byl položen základní kámen a byla zahájena náročná znovuvýstavba. Přitom byl výrazně zvětšen prostor pro diváky a bylo rozšířeno jeviště. Počet míst k sezení byl zredukován na 1 300. Jinak byla Semperoper vystavěna dle Semperových původních návrhů z 19. století. K historické opeře byla dodatečně přistavěna moderní budova, která slouží ke zkouškám. Mimo jiné se zde nalézají i správní prostory. 13. února 1985, v den 40. výročí bombardování Drážďan, byla opera opět otevřena pro veřejnost. V rámci oslav výročí 800 let od založení Drážďan byl v lednu 2006 uspořádán operní ples (Dresdner Opernball), který navazoval na tradici plesů, jež se pravidelně konaly mezi oběma světovými válkami. Od té doby se ples koná každoročně a účastní se jej mnoho významných osobností kulturního i politického života.", "section_level": 2}], "src_summary": "Semperoper je operní scénou Saské státní opery Drážďany. Nachází se na Divadelním náměstí (Theaterplatz) v historickém centru saské metropole a nese jméno svého architekta Gottfrieda Sempera. Opera byla vystavěna v historizujícím stylu. Během sezóny 2012/2013 jí navštívilo 308 000 hostů.", "tgt_summary": "The Semperoper is the opera house of the Sächsische Staatsoper Dresden (Saxon State Opera) and the concert hall of the Staatskapelle Dresden (Saxon State Orchestra). It is also home to the Semperoper Ballett. The building is located near the Elbe River in the historic centre of Dresden, Germany. The opera house was originally built by the architect Gottfried Semper in 1841. After a devastating fire in 1869, the opera house was rebuilt, partly again by Semper, and completed in 1878. The opera house has a long history of premieres, including major works by Richard Wagner and Richard Strauss.", "id": 820746} {"src_title": "Kopytník evropský", "tgt_title": "Asarum europaeum", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina je mnohá staletí součásti evropské a západoasijské květeny. Byla rozšířena po velké části Evropy, od Francie na západě přes země střední i Východní Evropy, Turecko a okolí Kavkazu až za Ural do západní Sibiře a Střední Asie. Na jihu bylo její rozšíření ohraničeno severním pobřežím Středozemního moře a na severu jihem Skandinávského poloostrova. Tento výskyt nebyl v minulosti na výše uvedeném území plošný, ale jen ostrůvkovitý, postupně se však rostlina, pravděpodobně lidským přičiněním, dostala do přírody téměř ve všech evropských státech. Mnohdy lze jen stěží stanovit původnost nebo introdukci. V České republice roste od nížin do horského pásma, nejvýše v Hrubém Jeseníku ve Velké kotlině v nadmořské výšce 1350 m n. m. Zcela však chybí na jižní Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostlina nejčastěji roste v polostínu až stínu, v půdách silně humózních, výživných, vlhkých, hlubokých a slabě zásaditých. Nalezneme ji nejčastěji v listnatých, méně často v jehličnatých lesích, v křovinách, roklinách nebo na stinných březích podél potoků. Roste na místech, která jsou alespoň na jaře hodně vlhká, ne však zaplavená vodou. Hemikryptofyt, jehož vegetační pupeny jsou nízko nad zemí a proti mrazu jsou chráněny odumřelou bylinnou hmotou a sněhem, ve středoevropských podmínkách je zcela mrazuvzdorný a dlouhověký. Raší obvykle již v únoru a kvete od března do počátku května.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, vždyzelená, 5 až 10 cm vysoká bylina obsahuje fenolické sloučeniny a po rozemnutí voní po pepři. Lodyha je poléhavá až vystoupavá, krátce šupinatá a jako celá rostlina porostlá měkkými, odstávajícími chlupy. U vrcholu lodyhy rostlou dva až čtyři dlouze řapíkaté, téměř vstřícné listy. Kožovité čepele jsou ledvinovité až okrouhlé, na bázi hluboce vykrojené, celokrajné, s dlanitou žilnatinou, na vrchní straně jsou tmavozelené a na spodní světlezelené až narůžovělé. Přímo z oddenku vyrůstají na krátkých, asi 1 cm dlouhých, spíše převislých stopkách jednotlivé květy. Obvykle pod listy ukryté květy bývají baňkovité, asi 1,5 cm dlouhé, oboupohlavní a pravidelné. Vytrvalé okvětí je tvořeno třemi lístky, které jsou z vnitřní strany tmavě purpurové a pruhované, z vnějšku purpurově hnědé a na mají špičky zakřivené do středu. V květu je dvanáct tyčinek s prašníky ve dvou kruzích, vnější jsou kratší. Spodní semeník srostlý ze šesti plodolistů je na vrchu plochý a nese krátkou čnělku s hrubou, šestilaločnou bliznou. Plod je hnědofialová, chlupatá, vejčitá tobolka obsahující hnědá semena s bílým masíčkem. Semena roznášejí hlavně mravenci, pro které je masíčko vítanou potravou. Mimo semeny se rostlina může rozmnožit dělením trsů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kopytník evropský byl hlavně ve středověku často využívanou léčivkou. Obsahuje zejména v oddenku třísloviny, pryskyřice, sliz, škrob, glykosidy, organické kyseliny, minerální látky a hlavně silici asaron, která působí na část nervové soustavy dráždivě a na část tlumivě. Po požití dále dochází k podráždění ledvin, rozšíření zorniček, celkové slabosti a může způsobit potrat. Před smrtelným důsledkem užití většího množství rostliny je dotyčný obvykle chráněn tím, že droga bývá spontánně z těla vypuzena zvracením a průjmem. V malém množství bylina zvyšuje činnost srdečního svalu, zužuje cévy, působí proti kuřáckému kašli a tlumí bolest při ischiasu a migréně. Nyní se jako léčivá rostlina v civilizované společnosti již nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopytník evropský (\"Asarum europaeum\") je vytrvalá, toxická, stínomilná, nenápadná bylina, která je v české krajině poměrně hojná. Je jediný druh z rozsáhlého rodu kopytník, který se vyskytuje v České republice. Je pokládán za původní druh a v lidovém léčitelství býval užíván hlavně pro vyvolání zvracení nebo průjmu.", "tgt_summary": "Asarum europaeum, commonly known as asarabacca, European wild ginger, hazelwort, and wild spikenard, is a species of flowering plant in the birthwort family Aristolochiaceae, native to large parts of temperate Europe, and also cultivated in gardens. It is a creeping evergreen perennial with glossy green, kidney shaped leaves and solitary dull purple flowers hidden by the leaves. Though its roots have a ginger aroma, it is not closely related to the true culinary ginger \"Zingiber officinale\", which originates in tropical Asian rainforests. It is sometimes harvested for use as a spice or a flavoring. In former days, it was used in snuff and also medicinally as an emetic and cathartic.", "id": 1868742} {"src_title": "Žofie Šarlota Hannoverská", "tgt_title": "Sophia Charlotte of Hanover", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Žofie Šarlota byla jediná dcera Arnošta Augusta, hannoverského kurfiřta, a jeho manželky Žofie Hannoverské; měla tři starší a tři mladší bratry. Její nejstarší bratr Jiří Ludvík se stal v roce 1714 králem Velké Británie jako Jiří I. Prvních pět let života strávila spolu s rodiči na provinciálním zámku v Iburgu, v roce 1673 rodina přesídlila do nové rezidence – zámku v Osnabrücku a v roce 1679 po smrti Žofiina strýce Jana Bedřicha Brunšvicko-Lüneburského, z Osnabrücku do Hannoveru, kde se Žofiin otec ujal vlády kalenberského vévodství. Protestantská rodina Žofie Šarloty z politických důvodů nevylučovala možnost svatby s katolíkem. Spolu s matkou, která se zabývala zahradním uměním, pobývala Žofie Šarlota ve Francii; hlavním cílem, který touto cestou Žofie Hannoverská sledovala, ovšem byla svatba s dauphinem, synem francouzského krále Ludvíka XIV. Tento plán však nevyšel, neboť byl v rozporu s dynastickými plány jejího otce.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "8. října roku 1684 se provdala za ovdovělého braniborského kurprince Fridricha I. Pruského. Čtyři roky nato zemřel jeho otec a Fridrich se stal kurfiřtem a roku 1701 králem, Žofie Šarlota tak získala titul pruské královny. Žofiino manželství, uzavřené z politických důvodů, nelze označit za šťastné. Královna dala manželovi dva syny, jediný však se dožil dospělého věku. V roce 1696 dostala Žofie Šarlota jméno Lützow i s malým zámkem v těsné severozápadní blízkosti Berlína, který byl podle příkazu krále přebudován na letní zámek Lietzenburg. Tak kurfiřtka (později královna) žila relativně nezávisle; její manžel Fridrich jezdil na zámek pouze na její pozvání. V roce 1700 byl zámek Lietzenburg přestavěn v reprezentativní trojkřídlé sídlo. 18. ledna roku 1701 byla korunována první pruskou královnou. Žofie Šarlota je známa kromě jiného svou přízní a korespondencí s Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem, jehož se stala žákyní. Leibniz byl přítelem a guvernérem její matky. Žofie Šarlota byla považována za intelektuálku. Hovořila plynně francouzsky, anglicky a italsky. Zvala ke svému malému dvoru v Lietzenburgu proslulé osobnosti své doby, vedle Leibnize její korespondence byla velmi čilá a bohatá i s dalšími volnomyšlenkáři (Pierre Bayle, John Toland). Její spektrum zájmů sahalo od přírody k filosofii a politická činnost jí sloužila především jako prostředek k podpoře umění a vědy. Za tím účelem založila velkou přírodovědnou akademii. Královna byla velmi hudebně nadaná, zpívala a hrála výtečně na cembalo. V jejím dvorním divadle se hrály italské opery, kapelníky zde byli Attilio Ariosti a Giovanni Battista Bononcini.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, odkaz.", "content": "Žofie Šarlota zemřela na zánět hrtanu. 1. února roku 1705 v Hannoveru, když byla na návštěvě u své matky. Místo posledního odpočinku našla v hohenzollernské hrobce v berlínské katedrále. Po její smrti byl zámek Lietzenburg přejmenován na Charlottenburg. Tento krok a především přestavbu zámku v reprezentativní sídlo učinil Fridrich především z dynastických důvodů, neboť nemaje vynikajících předků a nemoha se honosit velkými činy, čelil úsměškům ze strany evropských vládců a snažil se všemi prostředky svému v roce 1701 nabytému královskému titul dodat lesku. Opíraje se o tradici hannoverského domu, napřel všechny síly k vyzdvižení památky své manželky. V jejím rodném místě je po ní pojmenováno jezero (\"Charlottensee\"), dále část silnice č. 55 (\"Charlottenburger Ring\"). V berlínském odvodu Charlottenburg bylo po ní v roce 1957 pojmenováno gymnázium (\"die Sophie-Charlotte-Oberschule\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Žofie Šarlota Hannoverská (30. října 1668, zámek Iburg, Bad Iburg – 1. února 1705, Hannover) byla sňatkem braniborská kurfiřtka, pruská vévodkyně a později královna.", "tgt_summary": "Sophia Charlotte of Hanover (30 October 1668 – 1 February 1705) was the first Queen consort in Prussia as wife of King Frederick I. She was the only daughter of Elector Ernest Augustus of Hanover and his wife Sophia of the Palatinate. Her eldest brother George Louis succeeded to the British throne in 1714 as King George I.", "id": 1042053} {"src_title": "Čhögjal Namkhai Norbu", "tgt_title": "Namkhai Norbu", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec pocházel ze šlechtické rodiny a pracoval jako vládní úředník v Derge. Ve věku dvou let byl Namkhai Norbu rozpoznán jako reinkarnace Adzom Drugpy (1841–1934), jednoho z velkých mistrů dzogčhenu začátku minulého století. Duchovní vůdce školy Karma Kagjü Jeho svatost 16. Gjalwa karmapa a 11. Tai situ rinpočhe, pak rozpoznali osmiletého Norbu rinpočheho také jako inkarnaci mysli Lhodug Žabdrung rinpočheho, inkarnaci velkého mistra linie Drugpa Kagjü Pema Karpa a skutečného historického zakladatele Bhútánu. Od osmi do dvanácti let studoval Čhögjal Namkhai Norbu v klášterní koleji Derge böntö nauky madhjámiky a jógačáry, později také významné tantry, indickou a čínskou astrologii, pradžnápáramitové sútry, logiku a světské nauky. Přijal také nauky školy Sákja. Se svým strýcem Orgdžen Tendzinem se pak odebral do ústraní meditační jeskyně a přijal od syna Adzom Drugpy cykly nauk Dordže Drolö, Longčhen Ňingthig a Gongpa zangthal. Jeho osobní učitel mu pak doporučil, aby vyhledal ženu z oblasti Kadari, živoucí ztělesnění samotné Vadžrajogíní, a přijal od ní iniciaci. Mistryně Aju Khandro Dordže Paldrön (1838–1953) byla přímou žačkou velkého Džamjang Khjence Wangpa a mistra Ňagla Pema Düdula. V té době jí bylo sto třináct let a v meditačním ústraní ve tmě již trávila padesát šest let. Norbu Rinpočhe od ní obdržel termy mysli Džamjang Khjence Wangpa a také její vlastní termy. V roce 1954 byl pozván jako představitel tibetské mládeže na návštěvu lidové Číny a působil tam jako univerzitní instruktor tibetštiny. V této době přijal od známého Gangkar rinpočheho instrukce o šesti dharmách Náropy, mahámudře a tibetské medicíně. Současně se zdokonalil v čínštině a mongolštině. V sedmnácti letech se na popud vize, kterou měl ve snu, vrátil do rodného kraje Derge, aby se setkal se svým hlavním mistrem, [Nyala Rinpoche Rigdzin Changchub Dorje] (1825–1961/1978), který byl žákem Adzom Drugpy, Ňagla Pema Düdula a Šardza rinpočheho, proslulého bönistického mistra dzogčhenu, který uskutečnil duhové tělo. Ňagla rinpočhe byl lékařem a vedl komunitu Ňaglagar. Norbu rinpočhe od něho obdržel esenciální nauky dzogčhenu - semde, longde a mengagde. Nejdůležitější však bylo, že od něj přijal přímé uvedení do zkušenosti dzogčhenu. Norbu rinpočhe zde strávil několik měsíců, asistoval mistrovi v lékařské praxi a sloužil mu jako písař a sekretář. Pak se vydal na dlouhou pouť do středního Tibetu, Nepálu, Indie a Bhútánu. Když se vrátil do Derge, našel svou zemi v politickém úpadku. Uprchl do Sikkimu, kde pracoval jako autor a editor tibetských učebnic. V roce 1960 odešel na pozvání profesora Giuseppe Tucciho do Itálie. Zde působil čtyři roky jako vědecký asistent v Institutu pro Střední a Dálný východ, nadále spolupracoval s Tuccim, pořádal semináře o tibetské józe, medicíně a astrologii. V následujících čtyřiadvaceti letech působil jako profesor Orientálního institutu neapolské univerzity, kde učil tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Prováděl rozsáhlý výzkum historických kořenů tibetské kultury a pátral po literárních pramenech bönistické tradice. V roce 1983 předsedal první Mezinárodní konferenci o tibetské medicíně v Benátkách. Přes všechny tyto aktivity si našel čas na to, aby od roku 1976 vedl neformální meditační soustředění v mnoha zemích světa, i když podnětem pro to, aby začal učit, byly až opakované žádosti mistrů, jako např. 16. Gjalwa karmapy. V posledních letech svého života se Namkhai Norbu rinpočhe plně věnoval Mezinárodní komunitě dzogčhenu, jejíž centra jsou již na všech kontinentech (kromě Antarktidy). Namkhai Norbu rinpočhe představoval nesektářský proud v tibetské tradici, který podporuje vzájemnou spolupráci všech mistrů. Nově budované celosvětové centrum je v Dzamling Garu, na jihu ostrova Tenerife, evropské centrum zůstává v Merigaru, v italských horách mezi Florencií a Římem. Zde učila celá řada mistrů všech škol, např. J.S. 14. dalajlama, J.S. Sákja Trinzin, J.S. Penor rinpočhe, Khandro rinpočhe, Sogjal rinpočhe, Tai Situ rinpočhe, Dugu Čhögjal rinpočhe, Lopön Tenzin Namdak, Ňičhang rinpočhe a mnozí další. Čhögjal Namkhai Norbu je autorem mnoha knih o buddhismu, dzogčhenu, bönu a historii Tibetu, v češtině byly dosud vydány jeho knihy \"\"Křišťál a cesta světla\"\", \"\"Zrcadlo\"\", \"\"Dzogčhen, přirozeně dokonalý stav\"\" v nakladatelství DharmaGaia a \"S\"nová jóga a praxe přirozeného světla\"\" v nakladatelství Avatar. Na sklonku svého života (10. září 2018) byl Čhögjal Namkhai Norbu oceněn nejvyšším Řádem za zásluhy o Italskou republiku.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka k titulu Namkhai Norbu Rinpočheho \"Čhögjal\".", "content": "Titul \"Čhögjal\" znamená \"dharmarádža\" neboli \"král dharmy\". Je jedním z titulů, jež byly uděleny Namkhai Norbu Rinpočhemu, když byl ještě jako dítě rozpoznán Jeho svatostí 16. Gjalwa Karmapou a jinými významnými tibetskými lamy jako reinkarnace velkého mistra Pema Karpa. Ten sjednotil celou řadu královských rodů a založil stát dnes nazývaný Bhútán. Pema Karpo a jeho pozdější reinkarnace se stali světskými a duchovními vládci této země. I když Čhögjal Namkhai Norbu není v žádném politickém svazku s Bhútánem, narodil se a vyrostl v Tibetu, jeho předchůdci měli v Bhútánu podobnou pozici jako dalajlamové v Tibetu. Namkhai Norbu rinpočhe nemá žádné politické ambice, ale jako inkarnace mysli Pema Karpa je držitelem titulu Čhögjal a manifestuje duchovní aspekt aktivity svých předchůdců ve změněných podmínkách moderního světa. Čhögjal Namkhai Norbu byl také rozpoznánjako reinkarnace velkého dzogčhenového mistra Adzom Drugpy, který žil na přelomu 19. a 20. století v Tibetu. Adzom Drugpa byl rovněž reinkarnací Pema Karpa. Má se za to, že proudy myslí dvou oddělených, ale simultánních reinkarnací Pema Karpa, jež se projevily jako dharmarádžové v Bhútánu a Adzom Drugpa v Tibetu, byly znovu sjednoceny v osobě Čhögjal Namkhai Norbua.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Čhögjal Namkhai Norbu je autorem mnoha knih, věnujících se tématu nauky dzogčenu, které byly přeloženy do mnoha jazyků, včetně češtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čhögjal Namkhai Norbu (tibetsky: ཆོས་རྒྱལ་ནམ་མཁའི་ནོར་བུ་; 8. prosince 1938 ve východním Tibetu – 27. září 2018 v Merigaru West, nad městečkem Arcidossem v Toskánsku v Itálii) byl učitel dzogčhenu.", "tgt_summary": "Namkhai Norbu () was a Tibetan Dzogchen master. When he was two years old, Namkhai Norbu was recognized as the 'mindstream emanation', a tulku, of the Dzogchen teacher Adzom Drugpa (1842–1924). At five, he was also recognized as a mindstream emanation of an emanation of Shabdrung Ngawang Namgyel (1594–1651). From an early age, Namkhai Norbu undertook an accelerated course of study, attending monastic college, taking retreats, and studying with renowned teachers, including some of the most important Tibetan masters of his time. Under the tutelage of these teachers, he completed the training required by the Buddhist tradition in both Sutrayana and Tantrayana. At the age of sixteen, he met master Rigdzin Changchub Dorje (1826–1961/1978), who became his principal Dzogchen teacher. In 1960, he came to Italy at the invitation of Professor Giuseppe Tucci, and served as Professor of Tibetan and Mongolian Language and Literature from 1964 to 1992 at the Naples Eastern University. Namkhai Norbu was widely recognized as a leading authority on Tibetan culture, particularly in the fields of history, literature, and Traditional Tibetan medicine and astrological sciences such as the Tibetan calendar. In 1983, he hosted the first International Convention on Tibetan Medicine, held in Venice, Italy. In 1976, Namkhai Norbu began to give Dzogchen instruction in the West, first in Italy, then in numerous other countries. He quickly became a respected spiritual authority among many practitioners, and has created centers for the study of Dzogchen worldwide. On 10 September 2018, the Italian government gave its highest award, Commander of the Order of Merit of the Italian Republic, to him from President Sergio Mattarella. The Tibetan government in exile regarded him as having been “the foremost living Dzogchen” teacher at the time of his death in 2018.", "id": 1728614} {"src_title": "Anklam", "tgt_title": "Anklam", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proměny názvu.", "content": "Poprvé je písemně doložen název města v roce 1243 v podobě \"Tachlim,\" posléze se objevuje rovněž jako \"Thanglim\", \"Tanchlym,\" \"Tanclim\" či \"Tanclam.\" Bez náslovného \"T\" je poprvé doloženo 1283 (\"Anclem\") a vyskytuje se také jako \"Anclim\" (1285), pojmenování však není dlouho ustáleno. Roku 1321 se zcela poprvé objevuje v podobě \"Anklam\". Jméno města pochází z polabštiny, dnes už mrtvého jazyka západoslovanské větve slovanských jazyků, a odvozuje se od slovanského lokátora jménem \"Tąglim.\" Od roku 1990 nese město znovu přízvisko hanzovní město.", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "V 1. století před n. l. je doloženo osídlení Germány. V 8. a 9. století obsadili území u Baltského moře slovanské kmeny, u řeky Pěny se usadil slovanský kmen z kmenového svazu Luticů. Šlo o pohanské kmeny Polabských Slovanů, které zde byly během následujících staletí násilně nuceny k přijetí křesťanství. Roku 1153 byl nedaleko Anklamu na břehu řeky Pěny založen vévodou Ratiborem I. a biskupem Adalbertem Pomořanským nejstarší pomořanský klášter Stolpe, údajně na místě, kde byl pohany ubit Ratiborův bratr Wartislav I. V následujících letech se tento pobaltský region stal významným střediskem dálkového obchodu a začali sem přicházet noví osídlenci z Flander. Zatímco roku 1243 je Anklam poprvé zmíněn ještě jako \"oppidum,\" roku 1264 již jako \"civitas\" (město). Jeho rozvoj a bohatství spočívalo především na rybolovu a obchodování s rybami. Roku 1283 je přijat mezi hanzovní města. Roku 1325 obdrželo město právo razit mince. Ve 13. století byla vybudována na náměstí gotická radnice s impozantními základy cca 40 x 14 m. Roku 1462 je v pramenech zmíněna prachárna. 1549 je k radnici přistavěna věžička se zvonem, tzv. sanktusník. Budova vyhořela, byla silně poškozena při válečných konfliktech, vždy však byla obnovena, na přelomu let 1841/42 ale bylo rozhodnuto o její demolici. Od roku 1535 ovládla město reformace. Roku 1555 byla založena první lékárna, v roce 1565 zasáhla město morová epidemie a připravila ho o třetinu obyvatel. Až do třicetileté války využívali obyvatelé Anklamu čtyřkilometrový vodovod, pozoruhodnou technickou stavbu, která přiváděla vodu do města a vyžívala k tomu až pětimetrového přemostění.", "section_level": 2}, {"title": "17. a 18. století.", "content": "Roku 1605 vypukl ve městě opět mor, padlo mu za oběť 1400 lidí. V průběhu třicetileté války utrpěl Anklam velké škody, město bylo střídavě plundrováno jak císařským, tak švédským vojskem. Po vestfálském míru 1648 připadlo Švédsku a stalo se švédským pohraničním městem s vojenskou posádkou. Nevyhnuly se mu ani další válečné konflikty, kdy město bylo obsazeno střídavě Branibory, Prusy, Poláky, Švédy či Rusy. Během velké severní války, při pobytu ruských pluků v roce 1713, mělo být na rozkaz Petra Velikého město zničeno jako msta za lednové vypálení města Altony (Hamburk) Švédy. Rozkaz měl o pašijové neděli provést ruský generálmajor baron von Staff. Dostal se ale do sporu s dánským komodorem Christianem Thomsenem Karlem (Carlssonem). Došlo k souboji, ve kterém byl Dán zabit, generálmajor uvězněn a rozkaz tedy nemohl být uskutečněn. Následující pondělí byl rozkaz odvolán, neboť se dánskému králi podařilo u cara úspěšně intervenovat. Carlsson je od té doby považován za zachránce města. Po uzavření míru 1720 bylo město rozděleno. Jižní část připadla Prusku, zatímco sever města Švédům.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "Po porážce Prusů u Jeny a Auerstedtu v roce 1706 vtáhli do Anklamu Francouzi a setrvali zde až do roku 1709. Na počest batalionu domobrany, který se zúčastnil v r. 1813 bitvy národů u Lipska, zasadili obyvatelé města 6 topolů, které ještě v 21. století lemují ulici s názvem Lipská alej. Po Vídeňském kongresu 1815 připadla Prusku i severní, do té doby švédská část města. Na přelomu let 1841/42 byla zbořena stará radnice a správa města se přestěhovala do bývalého vojenského lazaretu. V roce 1876 se stal radnicí celní úřad. Budova byla zničena při náletu v roce 1945. V roce 1853 se konala ve městě poslední veřejná poprava. V roce 1860 překročil počet obyvatel města 10 000. O tři roky později byl Anklam připojen k železniční síti, trať Angermünde–Pasewalk–Anklam–Stralsund byla pobočnou větví berlínsko-štětínské železnice. V roce 1848 se v Anklamu narodil Otto Lilienthal, který společně se svým bratrem Gustavem experimentoval s konstrukcí létajícího stroje a jehož pokusy inspirovaly bratry Wrightovy. V roce 1921 bylo ve městě zavedena elektřina. Při volbách v březnu 1933 zvítězila v Anklamu NSDAP (52,5 % hlasů) a po převzetí moci Hitlerem začalo i zde pronásledování Židů. Místní synagoga byla vypálena (1938). Americké nálety zničily v roce 1943 a 1944 značnou část města. 29. dubna 1945 obsadila město Rudá armáda. V čase, kdy představitelé města jednali se sovětským vojenským velením o předání města bez boje, bombardovala město německá Luftwaffe. Leteckými nálety 1943–1945 a požáry bylo zničeno 80 % vnitřního města. Z komplexu středověkých cihlových a barokních staveb nezbylo nic. Centrum města muselo být kompletně obnoveno, bylo přistoupeno k nové výstavbě. Po válce přišlo do města na 5000 přesídlenců. V roce 1989 dosáhlo město počtu 21 300 obyvatel. Od té doby ale počet obyvatel neustále klesá, v roce 2017 mělo město 12 521 obyvatel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anklam je město v Německu ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Nachází se na březích řeky Peene (\"Pěna\")\",\" přibližně 6 kilometrů odtud vytváří řeka estuár a její vody pak vtékají do Štětínského zálivu. Řeka Peene je jedním z jeho tří přítoků. Vzhledem k jeho poloze se mu říká – stejně jako severněji položenému Wolgastu – „brána na ostrov Usedom“, neboť poblíž obou měst jsou postaveny jediné dva mosty, které spojují ostrov s pevninou. Je rodným městem průkopníka létání Otto Lilienthala.", "tgt_summary": "Anklam [], formerly known as Tanglim and Wendenburg, is a town in the Western Pomerania region of Mecklenburg-Vorpommern, Germany. It is situated on the banks of the Peene river, just 8 km from its mouth in the \"Kleines Haff\", the western part of the Stettin Lagoon. Anklam has a population of 14,603 (2005) and was the capital of the former Ostvorpommern district. Since September 2011, it has been part of the district of Vorpommern-Greifswald.", "id": 2138941} {"src_title": "Pillnitz (zámek)", "tgt_title": "Pillnitz Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní panství na místě dnešního zámku se datuje kolem roku 1400. Postupně bylo opevněno jako obhajitelný obytný hrad - i s příkopem a padacím mostem. Kurfiřt Christián I., který dostal hrad roku 1569 jako léno, také položil základní kámen zámeckého kostela. Majitelé se střídali do roku 1694, kdy panství koupil další kurfiřt Johann Georg IV.. Ten jej daroval své konkubíně, stejně jako jej později August Silný věnoval své souložnici hraběnce Cosel. V roce 1718, poté, co Cosel upadla v nemilost, bylo rozhodnuto areál přestavět, aby sloužil pro reprezentaci a zábavu \"slušné společnosti\". Krátce po stavebním dokončení areálu roku 1791 se zde konalo významné diplomatické jednání, jehož závěry vstoupily do dějin jako Pilnická deklarace. Za druhé světové války bylo Pillnitz zasaženo bombardováním a po válce nepříliš šťastně opraveno pro drážďanské muzejní sbírky uměleckého řemesla a jejich depozitáře.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V letech 2015 - 2019 začala celková rekonstrukce budov, včetně nové historické a muzejní expozice. K sezóně roku 2019 jsou kompletně opraveny exteriéry a z interiérů asi jedna polovina včetně instalace zámecké kuchyně (suterén), výstav nádobí, příborů, nábytku a kamen, dále umělecko-historická expozice s vedutami Pillnitz, Drážďan a a okolí a další expozice o panovnících a slavných osobnostech okresu Drážďany a horního Saska. Sál Pillnitzké konference je po průzkumu omítek prázdný a čeká na svou obnovu. Byla dokončena rekonstrukce skleníků a parků (včetně nové výsadby rostlin) a rekonstrukce monumentálního schodiště od zámku až k Labi. V areálu jsou stánky s občerstvením i zahradní restaurace s michelinskou hvězdou. Pillnitz se tak stalo polyfunkčním centrem starého i nového umění, turistiky a rekreace.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přestavba 1720-1735.", "content": "Přestavba byla provedena podle návrhu \"Matthäuse Daniela Pöppelmanna\" v barokním až rokokovém stylu. Vodní palác a jeho zrcadlový obraz horní palác, byly postaveny podle vzoru bran do císařského paláce v Pekingu (3 spojené pavilony), ale také benátských a římských vil. Zároveň bylo postaveno schodiště k řece a chrám Venuše v parku. Dílem stavitele \"Pöppelmanna\" je i malý kostel Weinbergkirche v nedalekých vinicích. Druhým známým architektem, který se na stavbě zámku podílel, byl \"Zacharias Longuelune\", který dodal francouzské klasicistní prvky a obdélníkové tvary architektuře a zajistil rokokové malby šlechtických her v interiéru (Hra na slepou bábu, Houpačka, Milostné vyznání, aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba 1778-1791.", "content": "Kurfiřt Friedrich August III. zámek již od předchozí rekonstrukce dlouhodobě užíval jako letní rezidenci a dal provést jeho druhou přestavbu. Dřevěná křídla paláce byla nahrazena kamennými. V parku vznikly nové pavilony: anglický (1776) a čínský (1804). Přestavbou byl pověřen \"Christian Friedrich Exner\" podle plánu architektů \"Christiana Traugotta Weinliga\" a \"Johanna Daniela Schadeho\".", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba 1819-1826.", "content": "Požár roku 1818 zcela zničil původní zámek (Vodní palác a Horní palác zůstaly ušetřeny). Král Friedrich August I. dal vybudovat Nový palác pod vedením stavitele \"Christiana Friedricha Schurichta\". V komplexu budov, které leží na okraji zámeckého areálu, se nachází mimo jiné neoklasicistní sál, pivovar a katolická kaple. Za posledních 200 let se zámek Pillnitz změnil z provinčního zámečku v kurfiřtský a královský palác a odrážel tak vzestup svých majitelů, rodu Wettinů, na společenském žebříčku. Poskytoval dostatek prostoru pro diplomatická jednání, odpočinek, vědu i umění.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Vnitřní dvůr zámku je zároveň barokní rajskou zahradou, obklopený třemi budovami, které jsou pojmenované podle jejich polohy vzhledem k Labi anebo podle období dostavby: horní, vodní a nový palác: \"Bergpalais (1722–1723), Wasserpalais (1720–1721), Neues Palais (1819-1826)\". Zahrada kolem zámku byla za držení saských kurfiřtů postupně značně rozšířena. Kolem roku 1723 vznikl velký zámecký park nad horním palácem. Roku 1778 byl park rozšířen o anglickou zahradu, roku 1790 o čínskou zahradu a ještě později o sbírku jehličnatých stromů. Dnes zahrnuje zámecký park šest různě koncipovaných zahrad o celkové rozloze 28 hektarů a prezentuje kolekci rostlin z celého světa. Mezi nimi je i nejstarší japonská Kamélie \"(Camellia japonica)\" v Evropě, která byla přivezena a zasazena v roce 1801. Park doplňují pavilóny a budovy jako např. dům palem (Palmenhaus) a oranžérie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Pillnitz leží na pravém břehu Labe v obci Pillnitz, dnes části Drážďan. Sloužil jako rezidenční sídlo saských kurfiřtů a králů. Svým vzhledem je zámek příkladem evropského stylu zvaného chinoiserie, který napodobuje čínské exteriéry a interiéry. Zejména v období rokoka od druhé čtvrtiny 18. století byl tento styl populární a měl ztělesňovat údajně ideální čínský svět - velmi kultivovaný a civilizovaný.", "tgt_summary": "Pillnitz Castle () is a restored Baroque palace at the eastern end of the city of Dresden in the German state of Saxony. It is located on the bank of the River Elbe in the former village of Pillnitz. Pillnitz Castle was the summer residence of many electors and kings of Saxony; it is also known for the Declaration of Pillnitz in 1791. The Pillnitz Castle complex consists of three main buildings, the Riverside Palace (\"Wasserpalais\") on the riverfront; the Upper Palace (\"Bergpalais\") on the hillside, both Baroque with Chinoiserie elements; and the later Neoclassical New Palace (\"Neues Palais\"), which links them together on the east side. The buildings enclose a Baroque garden and are surrounded by a large public park. Today, the palace houses the Arts and Crafts Museum (\"Kunstgewerbemuseum\") of the Dresden State Art Collections and a Palace Museum (\"Schlossmuseum\").", "id": 378439} {"src_title": "Valaamský klášter", "tgt_title": "Valaam Monastery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Není přesně známo, kdy byl klášter založen. V dokumentech napsaných do 16. století nejsou o klášteru zmínky. V pozdějších dokumentech se data založení pohybují v rozmezí od 10. do 15. století. Podle jedné tradice byl klášter založen v 10. století řeckým mnichem Sergiem a jeho karelským společníkem Hermanem. Heikki Kirkinen se přiklání k domněnce, že klášter byl založen ve 12. století. Současní historici považují i tento údaj za příliš časný. Podle odborného konsenzu byl klášter založen až na konci 14. století. John H. Lind a Michael C. Paul kladou dobu založení kláštera mezi roky 1389 a 1393. Podložili to mnoha různými zdroji včetně „Příběhu Valaamského kláštera“, rukopisu ze 16. století, podle kterého byl klášter založen za dob úřadujícího arcibiskupa Ioanna II. Novgorodského. Pravdou však zůstává, že Valaamský klášter byl severní základnou pravoslaví proti pohanům a později západní základnou proti katolíkům z Tavastie, Savonie a Švédské Karélie. V dobách švédského tažení v 16. století byla ruská hranice posunuta východním směrem. Následkem toho byl klášter v roce 1578 napaden luteránskými Švédy a mnoho mnichů a noviců bylo zabito. Po dalším švédském útoku byl klášter mezi lety 1611 a 1715 opuštěný, budovy byly do základů spáleny a karelská hranice mezi Ruskem a Švédskem byla posunuta až k Ladožskému jezeru. V 18. století byl klášter velkoryse opraven a v roce 1812 přešel pod Finské velkoknížectví. V roce 1917 byla vyhlášena finská nezávislost a finská pravoslavná církev se osamostatnila od konstantinopolského patriarchátu. Valaamský klášter se stal nejdůležitějším klášterem finské pravoslavné církve. Liturgický jazyk byl změněn ze slovanského na finský a liturgický kalendář z juliánského na gregoriánský. Tyto změny vedly k dlouhotrvajícím sporům uvnitř valaamské komunity. O území okolo kláštera bojoval Sovětský svaz s Finskem během druhé světové války. Během zimní války v roce 1940 byl klášter evakuován a 150 mnichů bylo přesídleno do města Heinävesi. Jelikož evakuován byl i koněvský a pečenžský klášter, zůstal valaamský klášter jediným finským pravoslavným klášterem. Při pokračovací válce v letech 1941 až 1944 došlo k pokusu o opravu klášterních budov na Valaamu, ale po obsazení Sovětským svazem r. 1944 sloužil klášter jako vojenská základna.", "section_level": 1}, {"title": "Navrácení církvi.", "content": "V roce 1989 byl klášter navrácen pravoslavné církvi, pod patronát patriarchy Alexeje II., který klášter v dětství navštěvoval (klášter je stavropigiální, podléhá přímo patriarchovi). Klášter, jehož budovy byly pečlivě opraveny, získal nad ostrovem značnou zákonnou moc, aby si udržel status duchovní instituce nezávislé na světské moci. Po neúspěšných soudních sporech s klášterem se mnoho obyvatel rozhodlo ostrov opustit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valaamský klášter, či Valaamský monastýr () je pravoslavný klášter nacházející se v Karélii na ostrově Valaam v Rusku, největším ostrově Ladožského jezera, největšího jezera v Evropě.", "tgt_summary": "The Valaam Monastery, or \"Valamo Monastery\" is a stauropegic Orthodox monastery in Russian Karelia, located on Valaam, the largest island in Lake Ladoga, the largest lake in Europe.", "id": 831004} {"src_title": "Frederik I. Švédský", "tgt_title": "Frederick I of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 28. dubna roku 1676 v Kasselu jako třetí syn hesensko-kasselského landkarběte Karla (1654–1730) a jeho manželky \"Marie Amálie Kuronské\" (1653–1711). Dostalo se mu na jeho dobu vynikajícího vzdělání, po jehož dokončení uskutečnil cestu do Holandska, Švýcarska, Itálie, Dánska a Německa. 31. května roku 1700 se oženil se svou sestřenicí Luisou Doroteou Pruskou (1680–1705), jedinou dcerou pruského krále Fridricha I. a jeho manželky Alžběty Henrietty Hesensko-Kasselské. Luisa Dorotea zemřela v roce 1705, nezůstavivši žádných potomků. Záhy po započetí války o španělské dědictví (1701) byl Fridrich svým otcem vyslán v čele pomocného sboru do Nizozemí, kde se až do uzavření Utrechtského míru v roce 1713 účastnil bojů na straně koalice. V roce 1710 započal Fridrich jednání o novém sňatku, a sice se sestrou švédského krále Karla XII. Ulrikou Eleonorou. Jednání byla úspěšná a koncem roku 1714 přibyl Fridrich do Stockholmu, kde se 24. března následujícího roku uskutečnila svatba. V roce 1716 se Fridrich účastnil tažení do Norska, kde utrpěl vážné zranění. V tomtéž roce byl ustanoven hlavním velitelem švédských vojsk a v roce 1718 se účastnil tažení, v němž Karel XII. padl. Po této neočekávané králově smrti, aby zajistil své manželce trůn, přikázal uvěznit \"Georga Heinricha von Görtze\", který byl vůdčí osobností strany podporující nároky vévody Karla Fridrich Holštýnsko-Gottorpského, jejího synovce, syna starší Ulričiny sestry Hedviky Žofie. Když \"Riksdag\" v roce 1719 potvrdil volbu Ulriky Eleonory královnou, přála si učinit svého manžela spoluvládcem, ten však se nehodlal spokojit s tímto postavením. Bezmezná oddanost královny svému manželovi mu dovolila mít silný vliv na vládu. Titul hlavního velitele, dříve pouze čestný, mu dál možnost reálně ovlivňovat vojenské otázky. Stál za rozhodnutím odstoupit Brémy a Verden Hannoveru a část Pomořanska ve prospěch Pruska, aby je přitáhl spolu s Anglií na svou stranu proti Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Švédský král.", "content": "Jeho vliv a nerozhodnost královny vedly k tomu, že Riksdag přistoupil na plán Ulriky Eleonory vzdát se trůnu ve prospěch Fridrichův. 24. března roku 1720 byl zvolen králem pod jménem Frederik I. a 3. května téhož roku byl ve Stockholmu korunován. Jeho instalace na trůn však znamenala další omezení královské moci. Již za rok Frederik ztratil mnoho svých příznivců, což bylo z velké části způsobeno s uzavřením pro Švédsko značně nevýhodného Nystadstkého míru v roce 1721. Kromě toho nevůli vyvolávaly i jeho pokusy rozšířit své pravomoci na úkor současné formy vlády. To vedlo k posílení tzv. \"holštýnské strany\". Od roku 1723 přestal Frederik hrát v politice Švédska významnou roli. V roce 1730 se stal i hesenským lankrabětem, vládu v Hesensku však prakticky delegoval na svého bratra Viléma. Frederik zůstal pro Švédy cizincem, nenaučil se ani jejich jazyku. Jeho záliba v požitcích postupně přerostla v bohapustou zhýralost. Jeho čas vyplňovaly lov, pitky a milostné avantýry. Od roku 1730 udržoval víceméně stálý vztah s dvorní dámou \"Hedvikou Ulrikou Taube\", dcerou člena Riksdagu Edvarda Taube. Časem dostala titul \"říšské hraběnky von Hessenstein\"; porodila králi dva syny a dvě dcery. Po smrti Ulriky Eleonory v roce 1741 s ní uzavřel morganatický sňatek; manželství však netrvalo dlouho, neboť Hedvika zemřela již v roce 1744. V roce 1748 ranila Frederika několikrát mrtvice a 25. března roku 1751 ve Stockholmu zemřel, nezůstaviv žádného legitimního potomka a následníka. Jeho nástupcem zvolil Riksdag Adolfa Fridricha z rodu Holstein-Gottorp.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frederik I. Švédský, také Fridrich I. Hesensko-Kasselský (švédsky \"Fredrik I\", německy \"Friedrich I\"; 28. dubna 1676, Kassel – 25. března 1751, Stockholm) byl švédský král v letech 1720–1751 a lankrabě hesensko-kasselský.", "tgt_summary": "Frederick I (; 28 April 1676 – 5 April 1751) was prince consort of Sweden from 1718 to 1720, and King of Sweden from 1720 until his death and (as \"Frederick I\") also Landgrave of Hesse-Kassel from 1730. He ascended the throne following the death of his brother-in-law absolutist Charles XII in the Great Northern War, and the abdication of his wife, Charles's sister and successor Ulrika Eleonora, after she had to relinquish most powers to the Riksdag of the Estates and thus chose to abdicate. His powerless reign and lack of legitimate heirs of his own saw his family's elimination from the line of succession after the parliamentary government dominated by pro-revanchist Hat Party politicians ventured into a war with Russia, which ended in defeat and the Russian tsarina Elizabeth getting Adolph Frederick of Holstein-Gottorp instated following the death of the king.", "id": 190710} {"src_title": "Adam Czerniaków", "tgt_title": "Adam Czerniaków", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval inženýrství a učil ve varšavské židovské komunitě na střední škole. Během let 1927 – 1934 byl varšavským radním a nadto byl roku 1931 zvolen do polského senátu 4. října roku 1939 jen pár dní po obsazení Varšavy nacisty se Czerniaków stal hlavou 24členného Judenratu (židovské rady), jehož úkolem bylo plnění nacistických nařízení v později vzniklém ghettu. Vzhledem k přípravám Němců na masovou deportaci varšavských Židů do nově postaveného vyhlazovacího tábora Treblinka bylo Judenratu uloženo vypracovat seznamy Židů k deportaci. 22. července 1942 Judenrat obdržel od SS instrukce, které tvrdily, že všichni varšavští Židé budou „přesídleni“ na východ. Výjimkou byli Židé pracující německý válečný průmysl, personál nemocnic, členové Judenratu se svými rodinami a členové policie v ghettu s rodinami. V průběhu dnu se Czerniakówovi podařilo sehnat další výjimky pro hrstku jednotlivců, v to počítaje například kanalizační dělníky, manžele žen pracující v továrnách a některé středoškolské studenty. Avšak přes všechny své prosby nebyl schopen získat výjimky pro sirotky ze sirotčince Janusze Korczaka. Nacistické rozkazy také stanovovaly počet deportovaných na 6000 denně; ti měli být dodáváni Judenratem a shromažďováni židovskou policií. V případě nesplnění rozkazu mělo být okamžitě popraveno přibližně sto zajatců, mezi kterými byli zaměstnanci Judenratu i Czerniakówova vlastní manželka. Poté, co si uvědomil skutečnost, že deportace znamená smrt, Czerniaków prosil o ušetření sirotků. Když neuspěl, vrátil se do své kanceláře a spolkl kyanidovou kapsli, kterou u sebe nosil. Své ženě zanechal dopis na rozloučenou, kde uvedl: a svému spolupracovníku z Judenratu napsal: Czerniaków si vedl deník od 6. září 1939 do dne své smrti. Publikován a přeložen do angličtiny byl roku 1979. Adam Czerniaków je pohřben na hřbitově v ulici Okopowa ve Varšavě. Byl ztvárněn Donaldem Sutherlandem ve filmu Vzpoura z roku 2001. Výňatky z jeho deníku jsou použity v novém dokumentárním filmu Nedokončený film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Czerniaków (30. listopadu 1880, Varšava – 23. července 1942, tamtéž) byl polsko-židovský inženýr a senátor v předválečném Sejmu. 23. července 1942 spáchal ve Varšavském ghettu sebevraždu požitím kyanidové tablety. Stalo se tak pouhý den po začátku masové deportace Židů z Varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů.", "tgt_summary": "Adam Czerniaków (30 November 1880 – 23 July 1942) was a Polish engineer and senator who was head of the Warsaw Ghetto Jewish Council (\"Judenrat\") during World War II. He committed suicide on 23 July 1942 by swallowing a cyanide pill, a day after the commencement of mass extermination of Jews known as the Grossaktion Warsaw.", "id": 1455307} {"src_title": "Příběh Audrey Hepburnové", "tgt_title": "The Audrey Hepburn Story", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj celého filmu je pojat jakožto volné vzpomínkové pásmo odehrávající se během natáčení snímku \"Snídaně u Tiffanyho\".", "section_level": 1}, {"title": "1. díl.", "content": "Děj začíná v raném dětství v době kdy s rodinou žil i její otec Joseph Ruston, Audrey mnoho let vzpomínala především na jejich společnou návštěvu lunaparku s dětským kolotočem, kdy s ní její otec tančil držíc jí v ve svém náručí. Následuje bolestný odchod jejího otce od rodiny. Dále jsou zde vyobrazeny události před 2. světovou válkou, kdy Audrey pobývala na dívčí škole v Anglii (celý život měla po svém otci britské státní občanství), zde také zahájila svá první studia tance. Neplánovaný návrat letecky do Nizozemska k matce Elle těsně před vypuknutím 2. světové války, kdy se na londýnském letišti po letech opět setkala se svým otcem Josephem Rustonem, který byl během jejího odletu (coby britský fašista) zatčen a posléze internován. Následuje velmi těžké období nacistické okupace Nizozemska, kdy Audrey pobývala v rodovém sídle svého dědečka v Arnhemu (její nedobré zážitky z nepříliš povedené spojenecké operace Market Garden zde byly zcela vynechány - část této operace probíhala přímo na pozemcích jejich rodiny van Heemstra), včetně zapojení její rodiny do nizozemského protifašistického odboje. Následuje scéna z vysvobození Holandska Spojenci, její poválečný pobyt v Londýně a studium baletu (zcela vynechány zde byly poválečné události v Nizozemsku). Odchod z baletní školy a účinkování v londýnských kabaretech (zcela vynechána byla její práce modelky), natáčení prvních malých filmových rolí v nevýznamných britských filmech, kde se náhodně seznámila s bohatým velkopodnikatelem lordem Jamesem Hansonem. Účinkování v britsko-francouzské filmové komedii \"Monte Carlo Baby\" z roku 1952, při kterém se Audrey náhodně seznámila s francouzskou spisovatelkou Colette, která zrovna v Monte Carlu v době natáčení filmu pobývala. Colette Audrey nabídla účinkování v divadelní hře \"Gigi\" na Broadwayi v New Yorku, šlo o hru, jenž byla vytvořena podle úspěšného Colettina stejnojmenného románu. V době, kdy se Audrey v Londýně ucházela o tuto divadelní roli přišla další nabídka od režiséra hollywoodského filmu studia Paramount Pictures \"Prázdniny v Římě\" Billy Wildera. Následuje ukázka z kamerových zkoušek k tomuto filmu, které byly natáčeny v roce 1951 režisérem Thoroldem Dickinsonem v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "2. díl.", "content": "Druhý díl začíná jejím příchodem do newyorského Fultonova divadla na Broadwayi. Následují problémy, které se odehrávaly během divadelních zkoušek (Audrey nebyla studovaná herečka a divadelní práci se učila na poslední chvíli), úspěšná premiéra hry, večírek po premiéře, rozchod s lordem Jamesem Hansonem. Scény z natáčení filmu \"Prázdniny v Římě\" s Gregory Peckem, který ji poté seznámil se svým dobrým přítelem režisérem a hercem Melem Ferrerem. Návštěva Audrey v Paříži u módního návrháře a kostýmního výtvarníka Huberta de Givenchy, který ji poprvé navrhoval šaty do filmu \"Sabrina\". Následuje ukázka z natáčení filmu \"Sabrina\", kde se seznámila a prožila milostný románek s kolegou a přítelem Williamem Holdenem. Dále pak sblížení s hercem a režisérem Melem Ferrerem a jejich svatba, účinkování ve hře \"Ondine\" na Broadwayi včetně vyhlášení nominace a následně i zisku Oscara za film \"Prázdniny v Římě\" (vynechán je ale zisk ceny Tony za Ondinu a natáčení několika dalších filmů, o nichž zde padne pouze krátká slovní zmínka). Následuje ukázka z natáčení filmu \"Příběh jeptišky\", který se částečně odehrává v Africe v někdejším Belgickém Kongu. Zde se také poprvé osobně setkala s bývalou řádovou sestrou Gabriellou van der Mal, kterou v tomto filmu ona sama hrála. Poté pak utrpěla těžký úraz páteře během natáčení filmového westernu \"Co se nepromíjí\" v Mexiku, kdy těhotná spadla z arabského koně, po níž následoval jeden z jejích potratů. Během hospitalizace v nemocnici je jí doručen jeden z dopisů od jejího otce Josepha Rustona, předešlé otcovy listy jí matka Ella úmyslně zatajovala. Audrey se za svým otcem poté vydá na osobní návštěvu do Irska, kde otec po 2. světové válce trvale žil. Následuje narození prvního syna Seana H. Ferrera a jeho křest ve Švýcarsku. Celý snímek pak končí natáčením závěrečné scény z filmu \"Snídaně u Tiffanyho\" (zde se vyskytuje i slovní zmínka o přípravě k natáčení filmu \"My Fair Lady\"), z tohoto filmu zde pak v závěru zazní i známá filmová píseň \"Moon River\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Příběh Audrey Hepburnové (org. \"The Audrey Hepburn Story\") je americký životopisný televizní film režiséra Stevena Robmana z roku 2000 o proslulé herečce Audrey Hepburnové. Hlavní roli zde ztvárnila americká herečka, zpěvačka a režisérka Jennifer Love Hewittová, která byla i koproducentkou tohoto snímku.", "tgt_summary": "The Audrey Hepburn Story is a 2000 American biographical drama television film based on the life of actress and humanitarian Audrey Hepburn. Covering the years 1935 to the 1960s, it stars Jennifer Love Hewitt, who also produced the film. Emmy Rossum and Sarah Hyland appear as Hepburn in her early years. The film was shot in Montreal, Canada, and premiered on ABC on March 27, 2000.", "id": 603514} {"src_title": "Albertinum", "tgt_title": "Albertinum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní renesanční budovu nechal v letech 1559 - 1563 postavit kurfiřt August jako zbrojnici podle návrhu Caspara Voigt von Wierandta. Roku 1705 nechal August zvaný Silný budovu rozšířit. Po roce 1877 byly zbraně přesunuty do městské části Albertstadt na pravém břehu Labe a zbrojnice ztratila svou funkci. Ke konci 19. století byla budova přestavěna na muzeum. Architektem přestavby se stal Carl Adolf Canzler. Roku 1889 byla přestavba dokončena a budova byla pojmenována Albertinum na počest saského krále Alberta. Budova byla velmi poničena při bombardování Drážďan roku 1945, dočkala se však brzy opravy. Sbírka soch a plastik se po rekonstrukci budovy vrátila na své původní místo, avšak mnoho děl od Hermanna Prella bylo při bombardování zničeno. Od roku 1959 sem byly pro nedostatek výstavních prostorů umístěny části jiných sbírek, například sbírky porcelánu (\"Porzellansammlung\"), sbírky mincí (\"Münzkabinett\") nebo část sbírky \"Grünes Gewölbe\". Roku 1965 sem byla umístěna galerie \"Noví mistři\". V červnu roku 2004 se výstava mincí (\"Münzkabinett\") a \"Grünes Gewölbe\" vrátily zpět do Rezidenčního zámku (\"Rezidenzschloss\"). Během povodní v srpnu 2002 byla budova silně poškozena a podzemní místnosti plné soch a obrazů byly zaplaveny. Zaměstnanci galerie zachraňovali díla na poslední chvíli. Po těchto špatných zkušenostech s podzemním depozitářem byl přijat návrh umístit depozitář do 17 metrové výšky. Přestavba byla finančně velmi náročná. Nemalou částkou přispěli mnozí umělci (např. Gerhard Richter a Georg Baselitz), kteří vydražili celkem 46 svých děl a přispěli 3,4 miliony Euro na přestavbu. Od ledna 2006 do 18. června 2010 bylo Albertinum kvůli stavebním pracím uzavřeno. Z galerie se stala pomyslná archa současného umění. Díky této rekonstrukci je Albertinum nyní jedno z nejmodernějších muzeí Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka soch a plastik.", "content": "Sbírka soch a plastik v Albertinu obsahuje díla od první poloviny 19. století do současnosti. Výstava moderního sochařství začíná díly francouzského sochaře Auguste Rodina, považovaného za předchůdce různých stylů, které se objevovaly ve 20. století. Dále jsou zde například díla od Hermanna Glöcknera, Maxe Klingera a Tonyho Cragga.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie Noví mistři.", "content": "Prohlídkový okruh v galerii Noví mistři je zahájen dílem průkopníka moderny a nejznámějšího německého umělce romantismu, Caspara Davida Friedricha (1774-1840). Po Friedrichovi následují v chronologickém pořadí další romantičtí umělci (Carl Gustav Carus, Johan Christian Dahl, Adrian Ludwig Richter), francouzští a němečtí impresionisté (Claude Monet, Edgar Degas, Max Liebermann, Max Slevogt) a expresionisté (Otto Dix). Dále také umělci Ernst Ludwig Kirchner, Karl Schmidt-Rottluff a představitelé drážďanské secese (Bernhard Kretzschmar, Carl Lohse). Prohlídkový okruh je zakončen díly Gerharda Richtera.", "section_level": 2}, {"title": "Archiv Gerharda Richtera.", "content": "Gerhard Richter je významný německý malíř, narozený roku 1932 v Drážďanech. Je autorem například nástěnné malby v Muzeu hygieny v Drážďanech, kterou vytvořil v roce 1958. Jeho archiv vznikl v únoru roku 2006 s jeho podporou a v úzké spolupráci s Atelierem umělců v Kolíně nad Rýnem. Archiv je hlavním zdrojem informací o tomto umělci. Nacházejí se zde všechny knihy, katalogy, noviny, fotografie či videa, která o Gerhardu Richterovi byla publikována. Podstatnou část archivu tvoří nepublikované dokumenty, písemnosti, korespondence a fotografie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Albertinum je novorenesanční budova nacházející se na východním konci Brühlovy terasy ve Starém městě v saských Drážďanech; název je přeneseně užíván i pro sbírku soch a plastik a galerii s názvem Noví mistři, které jsou v budově umístěny.", "tgt_summary": "The Albertinum () is a modern art museum. The sandstone-clad Renaissance Revival building is located on Brühl's Terrace in the historic center of Dresden, Germany. It is named after King Albert of Saxony. The Albertinum hosts the New Masters Gallery (\"Galerie Neue Meister\") and the Sculpture Collection (\"Skulpturensammlung\") of the Dresden State Art Collections. The museum presents both paintings and sculptures from Romanticism to the present, covering a period of some 200 years.", "id": 1978714} {"src_title": "Katedrála svatého Ruperta a Virgila", "tgt_title": "Salzburg Cathedral", "src_document": [{"title": "Dějiny chrámu.", "content": "Historie jeho vzniku a vývoje je těsně spjata s narůstající mocí duchovních vládců Salzbuska. Na místě dnešní katedrály byl první kostel postaven biskupem Virgilem ve druhé polovině 8. st. Na konci 12. st. byl nahrazen obrovskou románskou stavbou, což byla pětilodní bazilika a měl to být největší románský kostel mimo území Itálie. Bohužel tato stavba byla 11. prosince 1598 z velké části zničena požárem. Arcibiskup Markus Sittikus pověřil svého italského stavitele a architekta Santina Solariho stavbou nového chrámu. Solari sloučil raně barokní styl s prvky staré římské architektury, a tak vznikl první raně barokní chrám na severní straně Alp. Dne 25. září 1628, uprostřed válečné vřavy třicetileté války, byl chrám slavnostně vysvěcen arcibiskupem Paridem Lodronem. Slavnost vysvěcení chrámu byla největší a nejmonumentálnější, jakou kdy Salzburk zažil. V 50. letech 17. st. bylo dokončeno i západní průčelí stavbou nárožních věží. V roce 1944 byla při jednom z náletů na Salzburk, který byl baštou nacismu, zničena kupole chrámu a část oltáře. Po několika letech stavebních prací byl chrám obnoven ve své bývalé kráse a v roce 1959 nově vysvěcen.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Salcburská katedrála je první kostel severně od Alp, který přesně odpovídá italským barokním vzorům. Architekt Solari přijel do Salcburku z Říma, odkud čerpal inspiraci zejména z  kostela Il Gesù (kupole) a baziliky sv. Petra (zaoblené závěry transeptu). Kupole vysoká 72 m spolu s věžemi, které jsou ještě o 7 m vyšší, dotváří charakteristickou siluetu Starého města. Střední fasádě západního průčelí dominují tři vstupní arkády, oddělené mohutnými pilastry, před kterými jsou monumentální sochy sv. Petra a Pavla (uprostřed s atributy klíčů a meče) a patronů katedrály i města sv. Ruperta a sv. Virgila (po stranách s atributy sudem soli a modelem chrámu). Brány v arkádách nesou symboly víry, lásky a naděje (zleva). Nad dolní římsou jsou pak menší sochy čtyř evangelistů. Nad horní římsou je štít, ve kterém jsou dva erby. Lev v levém erbu byl erbovním zvířetem hraběte Parise z Lodronu, který byl arcibiskupem v letech 1619-53, kozorožec v pravém erbu je pak symbol předchozího arcibiskupa Marka Sitticha, hraběte z Hohenemsu, který byl ve funkci hlavy arcidiecéze v letech 1612-19. Tři letopočty na mřížích vstupních bran připomínají, že byl chrám ve své historii třikrát vysvěcen, a to v letech 774, 1628 a 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Interiér katedrály pojme až 10.000 lidí. Hlavní loď sama nemá žádná okna a přijímá jen malé množství světla z kaplí a oratoří, které mají několik oken. Hlavním zdrojem světla se tak stává chór a prostor transeptu. Hlavní malířská výzdoba – fresky a oltářní obraz, jsou dílem Donata Mascagniho. V pravém transeptu na prvním oltáři od presbytáře je obraz Karla Škréty. Zde je také vstup do krypty, kde je panteon salcburských biskupů. Je zde i hrobka sv. Virgila z 8. století. Z vybavení katedrály je nejstarší  velká románská bronzová křtitelnice ulitá v roce 1311 mistrem Jindřichem. Spočívá na čtyřech ležících lvech z 12. st. a ukazuje na své spodní straně pod oblouky galerii biskupů. V této křtitelnici byl pokřtěn Wolfgang Amadeus Mozart (jako \"Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus\") a najdete ji hned v první kapli nalevo od vchodu. Varhany jsou z roku 1703. Jednou z  nejmladších součástí katedrály je kazatelna na pravé straně hlavní lodě z roku 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba v salzburské katedrále.", "content": "Wolfgang Amadeus Mozart ve službách salzburských knížat-biskupů Ondřeje Jakuba z Ditrichštejna a později Zikmunda Kryštofa ze Schrattenbachu zkomponoval ve své funkci dvorního chrámového varhaníka několik mší a duchovní skladby určené právě pro tento chrám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatých Ruperta a Virgila čili Salzburský dóm ( \"Kathedrale der Heiligen Rupert und Virgil\" nebo \"Salzburger Dom\") je katedrála v rakouském Salzburgu, hlavní kostel katolické salzburské arcidiecéze a nejvýznamnější sakrální stavba města. Je zasvěcena sv. Rupertovi Salzburskému a Virgilovi. Architektem byl Ital Santino Solari a nádherná fasáda a mohutná kupole dómu vykazují typické znaky raného baroka.", "tgt_summary": "Salzburg Cathedral () is the seventeenth-century Baroque cathedral of the Roman Catholic Archdiocese of Salzburg in the city of Salzburg, Austria, dedicated to Saint Rupert and Saint Vergilius. Saint Rupert founded the church in 774 on the remnants of a Roman town, the cathedral was rebuilt in 1181 after a fire. In the seventeenth century, the cathedral was completely rebuilt in the Baroque style under Prince-Bishop Wolf Dietrich von Raitenau to its present appearance. Salzburg Cathedral still contains the baptismal font in which composer Wolfgang Amadeus Mozart was baptized.", "id": 1448329} {"src_title": "Basic Element", "tgt_title": "Basic Element (band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Peter Thelenius a Cesar Zamini založili skupinu v roce 1992. Zpěvačku Zetmu objevily přes úřad práce. V roce 1993 podepisují smlouvu s EMI Records, kde vydávají svůj první singl \"\"Move Me\"\". Následující rok navazují na singl \"\"Move Me\"\" hitem \"\"The Promise Man\"\", se kterým dosáhli 1. místa ve Švédské hitparádě. Následuje album \"Basic Injection\" a další diskotékové hity \"\"Touch\"\" a \"\"Leave It Behind\"\". V roce 1995, opouští Zetma skupinu (kvůli těhotenství), a na její místo nastupuje Saunet Sparell. Vydávají nové album \"The Ultimate Ride\" (obsahující hity \"\"The Ride\"\" a \"\"The Fiddle\"\"). Petr a Caesar začínají mít neshody ohledně budoucnosti kapely, což vrcholí odchodem Cesara ze skupiny. Peter poté pokračuje s kapelou sám. Třetí album \"Star Tracks\" zvukově připomíná disko 70. let. Poté skupinu opouští i Saunet Sparell protože, jak řekla, Theleniusovi záleželo jen slávě, a tak projekt \"Basic Element\" na čas opouští scénu. V roce 1997, vydává Peter sólové album \"Trust Then Pain\" pod jménem \"Petrus\". Basic Element se vrací o rok později s novým albem \"The Earthquake\" (které obsahuje klasický zvuk eurodance) a novou zpěvačkou Marií Fredriksson (nezaměňovat ze zpěvačkou Roxette Marie Fredriksson). Od roku 1999, si oba dva členové dávají dlouhou přestávku, ale v roce 2005 se skupina již podruhé vrací, tentokrát s předělávkou jejich hitu z roku 1995 \"\"This must be a dream\"\", a s novým členem, Mathiasem Olofsonem. V únoru 2006, vydávají nový singl \"\"Raise the Gain\"\" s trochu odlišným zvukem. Dne 7. února 2007, skupina vydává comebackové album \"The Empire Strikes Back\". Později v roce 2007, opouští Marie Fredriksson kapelu a je nahrazena Andreou Myrander a přichází i rapper Jonas Wesslander . Další album vydávají v roce 2008 jmenuje se \"The Truth\". Poté skupina vydává nový singl \"\"Got U Screaming\"\" (2010). Mezi lety 1994 - 2009 vydala skupina 6 alb po celém světě a prodala více než 1,5 milionů nahrávek. V Lednu 2011, bylo na domovské stránce kapely oznámeno že Andrea Myrander oficiálně skupinu opouští. O několik měsíců později, přesněji v květnu 2011, proběhlo během koncertu oznámení o vydání nového singlu \"\"Turn Me On\"\". Byl zveřejněn na YouTube 27. května.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "https://web.archive.org/web/20160109095819/http://basicelement.net/ (oficiální stránka) http://www.myspace.com/basicelementse (MySpace profil) http://www.discogs.com/artist/Basic+Element (diskografie)", "section_level": 1}], "src_summary": "Basic Element je švédská eurodance skupina působící v polovině 90. let 20. století, která se v roce 2005 vrátila a začala vydávat nový materiál. Skupina působila ve Švédském Malmö ve složení: rapper a zpěvák Peter Thelenius (Petrus), klávesista Cesar Zamini, akordeonista Branko Nuss, a zpěvačka Zetma Prembo. Později ve skupině působily zpěvačky Saunet Sparell, Marie Fredriksson (nezaměňovat ze zpěvačkou Roxette Marie Fredriksson) a Andrea Myrander. V současnosti ve skupině působí jen Peter Thelenius (Petrus) a Jonas Wesslander.", "tgt_summary": "Basic Element is a Swedish Eurodance hip-hop group formed in 1992. The group returned in 2005 and is still releasing new material. From Malmö in Sweden the group originally consisted of rapper/singer Peter Thelenius (Petrus), and keyboardist Cesar Zamini, accordion Branko J. Nuss, and vocalist Zetma Prembo. Later vocalists were Saunet Sparell, Marie Fredriksson (not to be confused with the Roxette singer Marie Fredriksson). Currently, the band consists out of Peter Thelenius and Jonas Wesslander. Branko J. Nuss continues to post on his YouTube channel, \"Branko w/ an Accordion\", but only independent works after he left the group in 2014.", "id": 1039993} {"src_title": "Pcháč obecný", "tgt_title": "Cirsium vulgare", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Původem je z Evropy a z mírného podnebného pásma Asie a severní Afriky. Druhotně se rozšířil do Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland. Patří mezi světlomilné rostliny, na stinný místech roste na jižních svazích, na písečných dunách na severních. Typickými místy výskytu jsou úhory, málo udržovaná pole, louky a pastviny, skládky, rumiště, okraje lesů a cest, příkopy. Roste hlavně na živiny bohatých půdách kde je dostupná vláha.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to dvouletá nebo krátce vytrvalá rostlina jejíž lodyha vyrůstá z hlavního vřetenovitého kořene dosahující až do hloubky 70 cm. Rýhovaná lodyha, po celé délce ostnatá se v horní části rozvětvuje. Listy jsou tuhé s vyniklými žlutými žilkami, na horní straně jsou zelené a na spodní běloplstnaté. V prvém roce ze semene vyroste těsně k zemi přiléhající listová růžice která přezimuje. Má pichlavé listy vejčité až obkopinaté, jejich čepele jsou ploché, mělce laločnaté až peřenoklané, v druhém roce se listy zkadeří, po vytvoření lodyhy často uschnou. V druhém roce z růžice vyraší květonosná lodyha hustě obrostlá po celé délce sbíhavě kopinatými až podlouhle kopinatými peřenoklanými nebo peřenodílnými listy, na rubu kadeřavě vlnatými. Listy mají dva, tři i více postranních laloků trojúhelníkového nebo vejčitě kopinatého tvaru zakončených dlouhými žlutavými ostny o délce 2 až 15 mm. Nachové, světle fialové nebo bělavé květy jsou sestaveny v úborech o průměru od 3 do 5 cm. Úbory vyrůstají jednotlivě nebo jsou po dvou až třech sestaveny do chudého okolíku. Zákrov kulovitého nebo vejčitého tvaru o velikosti 2,5 až 3,5 cm bývá někdy jemně pavučinatý. Listeny zákrovu jsou na černohnědé špičce zakončeny ostny o délce 2 až 3,5 cm, vnější listeny jsou esovitě zakřivené. Květy jsou většinou oboupohlavné, někdy jsou květy po obvodu samičí nebo sterilní. Korunní trubka dosahuje délky 2,5 až 3,5 cm. Vykvétá v rozmezí července až října, rostlina kvete po dobu 1 až 6 týdnů. Květy jsou opylovány hmyzem, mohou se opylit vlastním i cizím pylem. Plodem jsou vejčité žlutohnědé, hnědé nebo černě pruhované nažky 3 až 4 mm dlouhé s chmýrem o délce 20 až 30 mm. Opadavý pérovitý chmýr napomáhá při rozšiřování semen větrem, většina semen přesto doletí jen do vzdálenosti 1,5 násobku výšky rostliny. Průměrný jedinec vyprodukuje až 50 000 nažek, při samoopylení květů je jich míň a jsou větší. Protože se jedná o rostlinu monokarpickou, po vytvoření semen (což bývá v převážné ve druhém roce) lodyha i celá rostlina usychá.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pcháč obecný je řazen mezi plevelné rostliny, jeho škodlivost však není veliká. Rozmnožování lze úspěšně zabránit zamezením vysemenění, na kypřených nebo kosených pozemcích se proto nevyskytuje. V případě potřeby vymýcení rostlin vzešlých z náletu větrem roznesených nažek, např. z okrasného trávníku, se používá selektivní herbicid. Hovězí dobytek se při pastvě jeho ostnatým listům a lodyhám záměrně vyhýbá a tím snižuje okolní konkurenci jiných rostlin. Čerstvá nebo usušená píce s pcháčem může způsobit dobytku poranění a záněty zažívacího ústrojí. Jeho semena jsou vítanou pochoutkou pro některé ptáky, například pro stehlíka.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci.", "content": "Jedná o proměnlivý druh s řadou vnitrodruhových taxonů. Je schopen vytvářet křížence s jinými druhy. Na území ČR byli nalezeni tito kříženci: Cirsium acaule × vulgare, Cirsium eriophorum × vulgare, Cirsium heterophyllum × vulgare, Cirsium oleacerum × vulgare, Cirsium palustre × vulgare.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pcháč obecný (\"Cirsium vulgare\") je silně ostnatá plevelná rostlina s lodyhou vysokou až 150 cm kvetoucí nachovými nebo světle fialovými květy.", "tgt_summary": "Cirsium vulgare, the spear thistle, bull thistle, or common thistle, is a species of the Asteraceae genus \"Cirsium\", native throughout most of Europe (north to 66°N, locally 68°N), Western Asia (east to the Yenisei Valley), and northwestern Africa (Atlas Mountains). It is also naturalised in North America, Africa, and Australia and is an invasive weed in some areas. It is the national flower of Scotland. The plant provides a great deal of nectar for pollinators. It was rated in the top 10 for most nectar production (nectar per unit cover per year) in a UK plants survey conducted by the AgriLand project which is supported by the UK Insect Pollinators Initiative. Marsh Thistle, \"Cirsium palustre\", was ranked in first place while this thistle was ranked in sixth place. It also was a top producer of nectar sugar in another study in Britain, ranked third with a production per floral unit of (2323 ± 418μg).", "id": 1728855} {"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 1994", "tgt_title": "1994 FIFA World Cup qualification", "src_document": [{"title": "Kvalifikační skupiny.", "content": "Celkem 130 týmů sehrálo alespoň jeden kvalifikační zápas. Bylo jich sehráno 497 a padlo v nich 1446 branek (tj. 2,91 na zápas).", "section_level": 1}, {"title": "Afrika (CAF).", "content": "\"(40 týmů bojujících o 3 místenky)\" Ačkoliv se přihlásilo celkem 40 reprezentací, čtveřice z nich se na poslední chvíli odhlásila. Zbylých 36 týmů bylo rozlosováno do 9 skupin po 4 celcích, kde se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. Devítka vítězů skupin následně postoupila do druhé fáze, kde byla rozlosována do tří skupin po třech. Zde se znovu utkal každý s každým dvoukolově doma a venku. Vítězové jednotlivých skupin postoupili na MS.", "section_level": 2}, {"title": "Asie (AFC).", "content": "\"(30 týmů bojujících o 2 místenky)\" V první fázi bylo 30 celků rozlosováno do 6 skupin po 5 týmech, ve kterých se utkali dvoukolově na dvou centralizovaných místech. Vítězové skupin následně postoupili do druhé fáze, kde utvořili jednu šestičlennou skupinu, ve které se utkali jednokolově na jednom centralizovaném místě každý s každým. První dva týmy postoupily na MS.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa (UEFA).", "content": "\"(38 týmů bojujících o 12 místenek)\" Celkem 38 týmů bylo rozlosováno do 6 skupin po šesti, resp. sedmi týmech. Vzhledem k tomu, že kvůli válce v Jugoslávii byla vyloučena, jedna ze skupin skončila jako pětičlenná. Ve skupinách se týmy utkaly dvoukolově každý s každým doma a venku. První dva celky z každé skupiny postoupily na MS.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Amerika (CONMEBOL).", "content": "\"(9 týmů bojujících o 3 nebo 4 místenky - baráž proti vítězi baráže mezi celky z CONCACAF a OFC rozhodla o držiteli čtvrté místenky)\" Devítka týmů byla rozlosována do dvou skupin po 4, resp. 5 týmech. se nesmělo účastnit kvůli incidentu z minulé kvalifikace. Ve skupinách se celky utkaly dvoukolově každý s každým doma a venku. Z pětičlenné skupiny postoupily první dva týmy na MS. Ze čtyřčlenné skupiny postoupil přímo pouze vítěz. Druhý tým postoupil do mezikontinentální baráže proti vítězi mezikontinentální baráže mezi vítězem zóny OFC a druhým celkem zóny CONCACAF.", "section_level": 2}, {"title": "Oceánie (OFC).", "content": "\"(7 týmů bojujících o 0 nebo 1 místenku - baráž proti týmu ze zóny CONCACAF a následně proti týmu z Jižní Ameriky rozhodla o držiteli této místenky)\" Po odhlášení jednoho z přihlášených celků byla zbylá šestice rozlosována do dvou skupin po třech týmech. Tam se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. Vítězové skupin se následně utkali systémem doma a venku o postup do mezikontinentální baráže proti druhému týmu zóny CONCACAF. Vítěz této baráže se následně utkal s týmem z Jižní Ameriky o místenku na MS.", "section_level": 2}, {"title": "Severní, Střední Amerika a Karibik (CONCACAF).", "content": "\"(22 týmů bojujících o 1 nebo 2 místenky - baráž proti týmu ze zóny OFC a následně proti týmu z Jižní Ameriky rozhodla o držiteli této místenky)\" V zóně CONCACAF byly tři kvalifikační fáze. Týmy a byly nasazeny přímo do druhé fáze. V první fázi bylo 20 celků rozděleno podle geografických hledisek do Karibské a Středoamerické zóny. V Karibské zóně se 14 týmů (po předkole zredukovaných na 12) utkalo vyřazovacím systémem doma a venku utkalo o tři postupová místa do druhé fáze. Ve Středoamerické zóně byla šestice týmů rozlosována do dvojic a utkala se systémem doma a venku o tři postupová místa do druhé fáze. Ve druhé fázi byla osmička týmů rozlosována do dvou skupin po čtyřech celcích. Ti se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku a první dva týmy z každé skupiny postoupily do třetí fáze. Tam čtveřice reprezentací utvořila jednu skupinu, ve které se opět utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. Vítěz skupiny postoupil na MS. Druhý tým se utkal v mezikontinentální baráži proti vítězi zóny OFC. Vítěz této baráže se následně utkal s týmem z Jižní Ameriky o místenku na MS.", "section_level": 2}, {"title": "Mezikontinentální baráže.", "content": "Poprvé v historii tu byla dvě kola mezikontinentální baráže, tj. některé z konfederací měly alokovány pouze čtvrtiny místa.", "section_level": 1}, {"title": "CONCACAF vs. OFC.", "content": "Druhý celek zóny CONCACAF () se utkal s vítězem zóny OFC (). \"Celkové skóre dvojzápasu bylo 3:3, o postupu do další fáze mezikontinentální baráže rozhodl penaltový rozstřel, neboť ho vyhrála 4:1.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vítěz první baráže vs. CONMEBOL.", "content": "Vítěz baráže CONCACAF vs. OFC () se utkal s celkem na druhém místě jedné ze skupin zóny CONMEBOL (). \" zvítězila celkovým skóre 2:1 a postoupila na Mistrovství světa ve fotbale 1994.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "V kvalifikaci na Mistrovství světa ve fotbale 1994 se národní týmy ze šesti fotbalových konfederací ucházely o 22 postupových míst na závěrečný turnaj. Pořadatelské USA spolu s obhájcem titulu - Německem měli účast na závěrečném turnaji jistou. Kvalifikace se účastnilo 147 zemí. * Poloviny a čtvrtiny míst znamenají místa v mezikontinentální baráži.", "tgt_summary": "The 1994 FIFA World Cup qualification was a series of tournaments organised by the six FIFA confederations. The 1994 FIFA World Cup featured 24 teams with one place reserved for the host nation, United States, and one place for the defending champions, Germany. The remaining 22 places were determined by a qualification process, in which 147 teams, from the six FIFA confederations, competed. Most of the successful teams were determined within these confederations, with a limited number of inter-confederation play-offs occurring at the end of the process. Thirteen teams withdrew: Liechtenstein, Cuba, Gambia, Burkina Faso, Malawi, Mali, Mauritania, São Tomé and Príncipe, Sierra Leone, Sudan, Uganda, Myanmar and Western Samoa, and three team were excluded: Yugoslavia and Libya due to UN sanctions, and Chile for the El Maracanazo cheating incident during 1990 qualification. A total of 130 teams played at least one qualifying match. A total of 497 qualifying matches were played, and 1446 goals were scored (an average of 2.91 per match). The first qualification match, between Dominican Republic and Puerto Rico, was played on 21 March 1992, and the Puerto Rican forward Marcos Lugris scored the first goal in qualification. Qualification ended on 17 November 1993, when European qualification ended and the OFC–CONMEBOL play-off match was played. Eighteen of FIFA's twenty-four top-ranked countries eventually qualified.", "id": 1588575} {"src_title": "Francis Darwin", "tgt_title": "Francis Darwin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Francis Darwin se narodil roku 1848 v Down House, Downe, Kent. Byl třetím synem a sedmým dítětem Charlese Darwina a jeho manželky Emmy. Darwin studoval na Trinity College, Cambridge nejprve matematiku, poté přešel na přírodní vědy a promoval v roce 1870. Pak šel studovat medicínu na Lékařské škole svatého Jiřího v Londýně a roku 1875 dosáhl bakalářského titulu, ale medicínu nepraktikoval. Darwin byl třikrát ženatý a dvakrát vdovcem. Jeho první manželkou byla Amy Ruck. Svatba proběhla v roce 1874, Amy však roku 1876 zemřela čtyři dny po narození jejich syna Bernarda, který se později stal spisovatelem knih o golfu. V září 1883 se oženil s Ellen Crofts a spolu měli dceru Frances Crofts Darwin, básnířku, jež si vzala básníka Francise Cornforda a stala se známou pod manželovým příjmením. Ellen zemřela v roce 1903. Třetí manželkou se stala Florence Henrietta Fisher, s níž měl Francis svatbu tentýž rok, kdy byl pasován na rytíře. Florence byla dcerou Herberta Williama Fishera a vdovou po Fredericu Williamu Maitlandovi. Její sestra Adeline Fisher byla první manželkou Darwinova bratrance, kdysi eliminovaného Ralpha Vaughana Williamse. Francis Darwin pracoval se svým otcem na fototropismu a spolupracovali na knize Síla pohybu v rostlinách z roku 1880. Jejich experimenty ukázaly, že děložní lístek mladého travního semena řídí jeho růst za světlem porovnáváním reakcí semen s pokrytou a nepokrytou koleoptií. Tyto pozorování později vedly k objevení auxinů. Darwin byl 8. června 1882 zvolen následovníkem Královské společnosti. V tom samém roce zemřel jeho otec. Francis editoval publikaci \"Autobiografie Charlese Darwina\" a produkoval knihy z dopisů z korespondence svého otce, jako \"Život a dopisy Charlese Darwina\" (1887) a \"Více dopisů Charlese Darwina\". Dále editoval Vnímání Původu druhů Thomase Huxleyho. Francis Darwin byl pohřben v kapli Ascension-Parish-Burial-Ground v Cambridge.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Francis Darwin, FRS (16. října 1848 - 19. září 1925), byl synem britského přírodovědce a vědce Charlese Darwina a následovník otce v botanice.", "tgt_summary": "Sir Francis \"Frank\" Darwin (16 August 1848 – 19 September 1925) was a British botanist. He was a son of the naturalist and scientist Charles Darwin, and brother of George Howard Darwin, Horace Darwin, and Leonard Darwin.", "id": 2289746} {"src_title": "Gabrielův roh", "tgt_title": "Gabriel's Horn", "src_document": [{"title": "Matematická definice.", "content": "Gabrielův roh je vytvořen rotací grafu formula_1 v oboru formula_2 (tím se odstraní asymptota v bodě \"x\" = 0) v trojrozměrném prostoru okolo osy x. Objev byl sice učiněn s použitím Cavalieriova principu před vynalezením kalkulu, nicméně dnes lze použít k výpočtu objemu a povrchu rohu mezi \"x\" = 1 a \"x\" = \"a\", kde \"a\", diferenciální a integrální počet. Užitím integrace (viz Rotační těleso a Rotační plocha) je možné spočítat objem formula_3 a povrch formula_4: formula_7 může být zastoupeno jakýmkoliv číslem, ale z rovnice lze vyčíst, že objem části rohu mezi formula_8 a formula_9 nikdy nepřesáhne formula_10. Nicméně s rostoucím a se \"bude\" k \"formula_10\" více a více přibližovat. Matematicky řečeno se objem \"blíží \"formula_10\", když se formula_7 blíží nekonečnu\". Užitím notace limit lze objem vyjádřit jako: Platí to, protože blíží-li se formula_7 nekonečnu, formula_16 se blíží nule. To znamená, že objem je roven formula_10(1-0), což se rovná formula_10. Co se týče povrchu, výše zmíněná rovnice ukazuje, že povrch je větší než formula_19 krát přirozený logaritmus formula_7. Přirozený logaritmus nemá žádnou horní hranici pro formula_7 blížící se nekonečnu. Roh má tedy nekonečně velký povrch, čili: nebo", "section_level": 1}, {"title": "Zjevný paradox.", "content": "Když byly objeveny vlastnosti Gabrielova rohu, byla skutečnost, že rotace nekonečné křivky okolo osy \"x\" generuje objekt konečného objemu, považována za paradoxní. Vysvětlením ovšem je, že hraniční křivka, formula_25, je jednoduše \"zvláštním\" případem –podobně jako harmonická řada(Σ1/\"x\"), v níž po sobě následující plošné 'segmenty' se nezmenšují dostatečně rychle, aby mohla limita konvergovat. Pro objemové segmenty (Σ1/\"x\") a fakticky pro \"kteroukoliv\" obecně konstruovanou křivku vyššího stupně (např. \"y\" = 1/\"x\") toto neplatí a rychlost poklesu v odpovídající řadě je dostatečně velká na to, aby řada konvergovala ke konečnému limitnímu součtu. Christiaan Huygens a François Walther de Sluze objevili rotační povrch s příbuznými vlastnostmi: nekonečně vysoké pevné těleso s konečným objemem(takže je možné toto těleso vyrobit s konečným množstvím materiálu), které obepíná nekonečně velkou dutinu. Toto těleso bylo získáno rotací nenulové části z Dioklovy kisoidy formula_26 definované na okolo osy \"y\". De Sluze tento objekt popsal jako \"nádobu k pití, která málo váží, ale kterou ani největší pijan nedokáže vyprázdnit\". Tyto dva paradoxy společně tvořily část rozsáhlého sporu nad povahou nekonečnosti. Tímto sporem se zabývalo mnoho klíčových myslitelů tehdejší doby, mezi něž patří např.Thomas Hobbes, John Wallis a Galileo Galilei.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabrielův roh (rovněž nazývaný Torricelliho trumpeta) je geometrický útvar, který má nekonečně velký povrch a přesto obepíná konečný objem. Tento název odkazuje na tradiční pojetí archanděla Gabriela jako anděla, jenž bude troubit na roh při oznámení Soudného dne, a spojí tak nekonečno s božskostí. Vlastnosti tohoto tvaru byly poprvé studovány italským fyzikem a matematikem Evangelistou Torricellim.", "tgt_summary": "Gabriel's horn (also called Torricelli's trumpet) is a particular geometric figure that has infinite surface area but finite volume. The name refers to the Christian tradition identifying the archangel Gabriel as the angel who blows the horn to announce Judgment Day, associating the divine, or infinite, with the finite. The properties of this figure were first studied by Italian physicist and mathematician Evangelista Torricelli in the 17th century.", "id": 1315364} {"src_title": "Franz Walter Stahlecker", "tgt_title": "Franz Walter Stahlecker", "src_document": [{"title": "Počáteční kariéra.", "content": "Narodil se v zámožné rodině ve Sternenfelsu (asi 40 km severozápadně od Stuttgartu) v roce 1900. V Tübingen vystudoval administrativní právo a v letech 1919–1920 byl členem později zakázaného antisemitského hnutí \"Deutschvölkischer Schutz und Trutzbund\" a jeho teroristické složky \"Organisation Consul\". V roce 1932 se oženil s Luise-Gabrielou von Gültlingenstal, s níž měl čtyři děti, a stal se členem nacistické strany. V tomtéž roce se stal členem gestapa, 1934 byl jmenován jeho vedoucím ve Württembersku a brzy byl přidělen do hlavní kanceláře \"Sicherheitsdienst\" (SD). Roku 1937 se stal náčelníkem Gestapa ve Wroclawi a po připojení Rakouska v roce 1938 velitelem okrsku Dunaj (Vídeň), jímž zůstal i když povýšil na \"SS-Standartenführera\". Byl formálním nadřízeným Adolfa Eichmanna s nímž spolupracoval na tzv.\"územním řešením\", tj. deportaci téměř sto tisíc Židů do lublinského kraje na nucené práce, kde pak vznikly vyhlazovací tábory Belzec, Sobibor a Majdanek. Kvůli názorovým rozporům s Reinhardem Heydrichem přešel na Ministerstvo zahraničí a byl velitelem SD v Protektorátu Čechy a Morava pod \"SS-Brigadeführerem\" Karlem Hermannem Frankem a v roce 1940 v Norsku, kde byl povýšen na \"SS-Oberführera\".", "section_level": 1}, {"title": "\"Einsatzgruppe A\".", "content": "V červnu roku 1941 byl Stahlecker povýšen na \"SS-Brigadeführera\" a generálmajora policie. Převzal vedení \"Einsatzgruppe A\" v naději, že tak podpoří svou kariéru v \"RSHA\" (\"Hlavní říšský bezpečnostní úřad\"), politickou policií a zpravodajskou organizaci nacistického Německa. \"Einsatzgruppe A\" následovala \"Skupinu armád Sever\" a působila v Baltských státech a oblastech Ruska až k Leningradu. Jejím cílem bylo shánět a vraždit Židy, Romy, komunisty a další „nežádoucí“ osoby. V zimě roku 1941 hlásil Stahlecker do Berlína, že \"Einsatzgruppe A\" zavraždila asi 249 420 Židů. Franz Walter Stahlecker byl zabit v boji se sovětskými partyzány 23. března 1942 nedaleko obce Krasnogvardějsk (dnes předměstí Petrohradu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Walter Stahlecker (10. října 1900 – 23. března 1942) byl velitelem bezpečnostních složek SS, to jest \"Sicherheitspolizei\" (bezpečnostní policie) a \"Sicherheitsdienst\" (SD, Bezpečnostní služba) v říšském komisariátu Ostland v letech 1941-1942. Stahlecker velel \"Einsatzgruppe A\", nejvražednější ze čtyř aktivních \"Einsatzgruppen\", což byla komanda smrti během Holokaustu na území Německem okupované východní Evropy.", "tgt_summary": "Franz Walter Stahlecker (10 October 1900 – 23 March 1942) was commander of the SS security forces (\"Sicherheitspolizei\" (SiPo) and the \"Sicherheitsdienst\" (SD)) for the \"Reichskommissariat Ostland\" in 1941–42. Stahlecker commanded \"Einsatzgruppe A\", the most murderous of the four \"Einsatzgruppen\" (death squads during the Holocaust) active in German-occupied Eastern Europe. He was killed in action by Soviet partisans and was replaced by Heinz Jost.", "id": 2364647} {"src_title": "Zbrojnice (Drážďany)", "tgt_title": "Dresden Armoury", "src_document": [{"title": "Historie zbrojnice.", "content": "Původ zbrojnice sahá k Albrechtu Udatnému, který v 15. století založil v Rezidenčním zámku vévodský zbrojní kabinet. Z něj se později stala zbrojnice, která byla úschovnou oblíbených zbraní, zejména zbraní určených k turnajům a příslušné výzbroje. S cílem vytvořit cílenou sbírku uměleckých předmětů začal ale až kurfiřt August Saský v 16. století. Finanční prostředky pro rostoucí sbírku mu tehdy zajišťovala těžba stříbra v Krušných horách a rušení klášterů a kostelů v rámci reformace, stejně tak i vzkvétající saský obchod a prosperující zemědělství. O lovecké zbraně a vybavení pak sbírku rozšířil Johan Georg I. Johan Georg III. ke sbírce připojil orientální zbraně, které vlastnil jako válečnou kořist z bitvy s Turky u Vídně v roce 1683. V této době byla sbírka rozšířena nicméně jen nepatrně. Saský kurfiřt a polský král August Silný se o sbírání zbraní příliš nezajímal. Ani za jeho vlády na přelomu 17. a 18. století se sbírka příliš nerozrostla. Nejvýznamnější předměty sbírky z dob Augusta Silného jsou kord Petra Velikého a korunovační roucho, které August nesl při své korunovaci na krále Polska. Syn Augusta Silného, saský kurfiřt a polský král August III., nechal oproti svému otci sbírku výrazně rozšířit. Za jeho vlády byla totiž založena rozsáhlá sbírka střelných zbraní, jež dnes zahrnuje 3 000 kusů. Roku 1831 se zbrojnice dostala pod státní správu a byla přejmenována na Královské historické muzeum. O rok později byla přesunuta do areálu Zwingeru. Aby bylo možné stěhovací práce zaplatit, muselo být mnoho zbraní prodáno, čímž se sbírka výrazně zmenšila. Další stěhování se uskutečnilo roku 1877, tentokrát do budovy Johannea poblíž Frauenkirche, kde zůstala zbrojnice až do 2. světové války. Během 2. světové války byly historické zbraně z důvodů ochrany před nálety uschovány v pevnosti Königstein v Saském Švýcarsku a v několika zámcích v okolí Drážďan. Po válce nechala sovětská okupační správa odvézt zbraně do Leningradu. V roce 1958 se vrátila sbírka opět do Drážďan. Zbrojnice byla zpřístupněna pro veřejnost už roku 1959. Tehdy se nalézala ve východním křídle Semperovy galerie ve Zwingeru, kde zůstala až do září roku 2012. Od února 2013 je zbrojnice umístěna opět v Rezidenčním zámku, v tzv. Obřím sále, který má na délku 60 metrů a je největším prostorem zámku.", "section_level": 1}, {"title": "Turecká komnata.", "content": "Turecká komnata je součástí zbrojnice v Rezidenčním zámku. Do turecké komnaty nasbírali saští kurfiřtové v průběhu několika staletí orientální umělecká díla. Velká část těchto děl byla diplomatickými dary nebo cílenými nákupy. Jen relativně malou část představují válečné kořisti z různých bitev proti Osmanům. K nejvýznamnějším z více než 600 exponátů patří 20 metrů dlouhý, 8 metrů široký a 6 metrů vysoký hedvábný třístěžňový stan ze 17. století, jenž je vyrobený z bavlněné látky a zdobený aplikacemi ze saténu, bavlny a pozlacené kůže. Velká část objektů byla nashromážděna Augustem Silným. Návštěvníky jistě překvapí osm ručně vyřezávaných dřevěných koní v životní velikosti. Váži 150 kilo a každý z nich je unikátně ozdobený. Turecká komora patří k světově nejvýznamnějším sbírkám osmanského umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zbrojnice v Drážďanech patří ke Státním uměleckým sbírkám Drážďany (Staatliche Kunstsammlungen Dresden) a řadí se ke světově nejproslulejším sbírkám zbraní, brnění a historických textilií. Až do 30. let 19. století nebyla zbrojnice uměleckou sbírkou, ale sloužila kurfiřstké reprezentaci. Teprve se zánikem saské monarchie po 1. světové válce nabyla sbírka svého historicko-uměleckého významu. Zbrojnice se nacházela do září roku 2012 v budově Semperovy galerie ve Zwingeru. Od 19. února 2013 je sbírka přístupná veřejnosti v Obřím sále Rezidenčního zámku ve Starém městě. Osmanská část zbrojnice, zváná turecká komora (Türckische Cammer), je jako stálá výstava součástí expozic v Rezidenčním zámku od roku 2010. Sbírka zahrnuje celkem 10 000 různých předmětů - brnění, helmy, štíty, meče, šavle, pušky apod., jež pochází z 15.-18. století. Z kapacitních důvodů mohou návštěvníci zbrojnice obdivovat jen část této sbírky, zhruba 1 300 předmětů.", "tgt_summary": "The Dresden Armoury or Dresden Armory (German: Rüstkammer), also known as the Dresden Historical Museum (German: \"Historisches Museum Dresden\"), is one of the world's largest collections of ceremonial weapons, armour and historical textiles. It is part of the Dresden State Art Collections and is located in Dresden Castle in Dresden. The Turkish Chamber (German: \"Türkische Kammer\") is a separate collection within the Dresden Armoury that is focused on art from the Ottoman Empire.", "id": 2450643} {"src_title": "Clipping (zvuk)", "tgt_title": "Clipping (audio)", "src_document": [{"title": "Clipping v přehledu.", "content": "Pokud nutíte zesilovač k většímu zesílení, než dokáže jeho napájení dodat, bude zesilovat signál jen do maximální kapacity dodávané napájením. Je to jeho tzv \"maximální zesílení\" bez zkreslení signálu. Když tato situace nastane, zesilovač začne ořezávat signál na své maximální zesílení, čemuž se říká „clipping“ (z angličtiny). Další signály (vlny), které by přesáhly tuto hodnotu, jsou jednoduše odříznuty a odejmuty z výstupu. Čím větší je „clipping“ (čím více zesilujete), tím více se mění sínusový signál na obdélníkový signál. Mnozí hráči na elektrofonickou kytaru záměrně přebudí svůj kytarový zesilovač tak, aby získali požadovaný zvuk (podívejte se také na Kytarové zkreslení). Zesilovače mají napěťové, proudové a teplotní limity. Ke clippingu může dojít při omezení napájení zesilovače nebo na koncovém stupni. Některé zesilovače jsou schopny dodat špičkový výkon (neoříznutý signál) na krátkou dobu, dokud není vyčerpán zdroj napájení nebo dokud se nezačne zesilovač přehřívat.", "section_level": 1}, {"title": "Efekty clippingu.", "content": "Ve výkonových zesilovačích má signál z operačního zesilovače v clippingu dvě charakteristiky, které můžou poškodit připojený reproduktor.", "section_level": 1}, {"title": "Digitální clipping.", "content": "V digitálním zpracování signálu nastane ořez, když je signál omezen rozsahem počtu bitů. Například v systému 16-bitů (integer) je 32767 největší kladná hodnota, které lze dosáhnout, a je-li při zpracovávání amplituda signálu dvojnásobná (například 64000), tak se zkrátí na pouhých 32767. Clipping je více vhodný pro digitální systémy, protože v digitálním hardwaru je dovoleno tzv. \"přetečení\". Ignorování některých chybějících bitů a někdy dokonce i některých vzorků, má za následek hrubé zkreslení signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Předcházení clippingu.", "content": "Jak je vidět na osciloskopu, vlna v důsledku ořezávání není úplná sinusoida. Aby se tomu zabránilo, může celkovou úroveň snížit mixer nebo limiter, který může dynamicky snižovat úroveň hlasitých částí, které by mohly překračovat horní hranici (clippovat). Není jednoduché eliminovat veškerý clipping, například při použití filtrování (vysokofrekvenční filtr) můžete dosáhnout toho, že některé frekvence srazíte a některé můžete mít schválně nastavené na clipping. Někteří tzv. \"audiofilové\" dokonce používají zesilovače, jejichž výstupní výkon je větší, než dokáží jejich reproduktory snést.", "section_level": 1}, {"title": "Detekce clippingu.", "content": "Clipping v obvodu lze zjistit porovnáním původního vstupního signálu s výstupním signálem, který byl upraven o změny v aplikovaném zisku. Např. pokud má obvod 10 dB aplikované zesílení, může být testován na clipping zeslabením výstupního signálu o 10 dB a porovnáním se vstupním signálem. Jestliže je v obvodu přítomen clipping, zjistíte to tak, že výstupní napětí bude ve srovnání nižší. Elektrický rozdíl napětí mezi dvěma signály můžou indikovat ukazatelé, jako je červená LED dioda, a tento rozdíl napětí může být v obvodu použit pro řídící elektroniku, která může clipping korigovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clipping je forma průběhu zkreslení, ke kterému dochází, když je zesilovač přebuzen a snaží se dodávat výstupní napětí nebo proud za jeho maximální kapacity(možnosti). Nastavovat zesilovač do clippingu může způsobit zkreslení signálu, na druhou stranu clipping zvyšuje hlasitost.", "tgt_summary": "Clipping is a form of waveform distortion that occurs when an amplifier is overdriven and attempts to deliver an output voltage or current beyond its maximum capability. Driving an amplifier into clipping may cause it to output power in excess of its power rating.", "id": 2327054} {"src_title": "Ulf Samuelsson", "tgt_title": "Ulf Samuelsson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bývá označován za jednoho z nejzákeřnějších hráčů, kteří kdy hráli v NHL. Za to může především jeho agresivní styl hraní a fauly koleno na koleno (knee-on-knee). Nejznámější je pravděpodobně jeho faul na Cama Neelyho, kterého zranil 11. května 1991. Koleno se mu už nikdy nepodařilo zcela vyléčit. O tom, že byl nenáviděný svědčí i to, že když ho Tie Domi nečekaně udeřil do obličeje a on se skácel k ledu, celá aréna Domiho opěvovala. To bylo dost nezvyklé, při těchto zákrocích obvykle publikum pískalo a pokud se jednalo o zvláště oblíbeného hráče, zasypalo led odpadky. Nutno podotknout, že se obětí podobných útoků stával opravdu často. Pro svůj styl hry si vysloužil přezdívku \"Tuffe Uffe\" (\"tuffe\" je švédsky \"tvrdý\" a Uffe je domácká podoba jména Ulf). Má tři děti, Philipa, Henrika a dceru Victorii. Philip (* 1991) hraje hokej za Boston College a byl draftován Pittsburgh Penguins, v roce 2009 byl členem týmu USA, který vyhrál mistrovství světa do 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "V roce 1982 byl draftován jako 69. celkově týmem Hartford Whalers. V roce 1991 byl vyměněn do týmu Pittsburgh Penguins ,kterému pomohl vyhrát Stanley Cup, když vstřelil v 6. zápase playoff vítězný gól proti Minnesotě North Stars. V NHL odehrál 1080 zápasů, v nichž nasbíral 332 bodů za 57 gólů a 275 asistencí. Dostal však i 2453 trestných minut. Během olympijských her v Naganu byl vyhozen ze švédského týmu, když se zjistilo, že požádal a obdržel americké občanství. Ztratil švédské občanství a nemohl hrát. Navráceno mu bylo až v roce 2003, kdy bylo ve Švédsku povoleno dvojí občanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulf Samuelsson (* 26. března, 1964, Fagersta, Švédsko) je bývalý švédský profesionální hokejista. Momentálně pracuje jako trenér týmu MODO Hockey, hrající švédskou Elitserien. Během své kariéry v NHL si zahrál za týmy Hartford Whalers, Pittsburgh Penguins, New York Rangers, Detroit Red Wings, a Philadelphia Flyers.", "tgt_summary": "Ulf Bo Samuelsson (born March 26, 1964) is a retired Swedish-American professional ice hockey defenceman who currently serves as head coach of Leksands IF of the Swedish Hockey League (SHL). He played several seasons in the National Hockey League (NHL) with the Hartford Whalers, Pittsburgh Penguins, New York Rangers, Detroit Red Wings, and Philadelphia Flyers. During his playing career Samuelsson was viewed by NHL stars as \"the most hated man in hockey\"; he was described to the New York Times as \"the lowest form of human being\" and someone whose play is all about \"trying to hurt you and knock you out of the game\". He was a two-time Stanley Cup champion as a member of the Penguins in 1991 and 1992.", "id": 1477853} {"src_title": "Operace Nachšon", "tgt_title": "Operation Nachshon", "src_document": [{"title": "Dobové souvislosti.", "content": "V listopadu 1947 přijala OSN plán na rozdělení Palestiny. Podle tohoto plánu měl být britský mandát nad Palestinou nahrazen dvěma samostatnými státy: židovským a arabským. V důsledku emocí předcházejících konci britského mandátu se v Palestině v letech 1947–1948 rozpoutala občanská válka mezi Židy a Araby, která se v měsících a týdnech před koncem mandátu zostřovala a kromě izolovaného násilí a teroristických útoků nabývala ráz konvenčního konfliktu. Součástí této občanské války bylo i obléhání Jeruzaléma, jehož židovská populace byla stále více odříznuta od zásobování z pobřežní nížiny kvůli arabským útokům ve vesnicích v Judských horách, zejména ve strategické soutěsce Ša'ar ha-Gaj (\"Báb al-Vád\"). Touto soutěskou také vedl vodovod do Jeruzaléma.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh operace.", "content": "David Ben Gurion trval na rozdíl od mnoha členů vojenského vedení Hagany na silném a koncentrovaném útoku v síle jedné brigády, který by prolomil obležení Jeruzaléma. Kvůli tomu bylo nutné soustředit rozsáhlé vojenské síly a vybavení a to i na úkor jiných regionů mandátní Palestiny. Cílem operace bylo vytvořit koridor, který by v pobřežní nížině měl šířku cca 6 mil, v Judských horách cca 2 míle. Pomocí obsazení strategických návrší a sousedních arabských vesnic mělo být umožněno zásobování Jeruzaléma prostřednictvím velkých ozbrojených konvojů. Pro tento účel byla zorganizována vojenská skupina čítající cca 1500 mužů, rozdělená do tří praporů. Jeden prapor měl zajistit území v pobřežní nížině mezi arabskou vesnicí Khulda a výšinou Latrun, druhý prapor mezi Latrunem a židovskou vesnicí Kirjat Anavim nedaleko západního okraje Jeruzaléma. Třetí prapor by byl připraven jako záloha. Vedení akce se ujal Šim'on Avidan, velitel Brigády Giv'ati. Krátce před spuštěním operace se do Palestiny podařilo dostat první zásilku zbraní z Československa (Operace Chasida). Šlo o pušky a lehké kulomety. Startu operace předcházely některé drobnější akce jako útok na velitelské stanoviště Arabů poblíž města Ramla a také dobytí arabské vesnice al-Kastal v horách u Jeruzaléma. Operace Nachšon byla spuštěna 5. dubna 1948. Židovské jednotky obklíčily sedm arabských vesnic a dobyly vesnice Khulda a Dejr Muchejsin v pobřežní nížině. Elitní jednotky Palmach zároveň obsadily vesnici Bajt Machsir poblíž soutěsky Ša'ar ha-Gaj. O půlnoci pak z židovské vesnice Chulda vyrazil velký konvoj civilních i vojenských vozů a díky krytí Hagany dosáhl po 10 hodinách Jeruzalém. Díky přísunu zásob mohla židovská populace Jeruzaléma vydržet další týdny. 7. a 8. dubna 1948 se Arabové pokusili o protiútok v oblasti vesnice al-Kastal, kde se pak odehrávalo několik vln vojenských konfrontací, při kterých byl zabit arabský vojenský předák Abd al-Kadir al-Husajni. Operace Nachšon byla první vojenskou akcí Hagany s rysy konvenční války a standardním operačním dělením útvarů. Zároveň šlo o první operaci, jejímž cílem bylo dobýt arabské území. Praktický výsledek ale byl dočasný. Do Jeruzaléma projely ještě dva další konvoje a 20. dubna 1948 byla soutěska Ša'ar ha-Gaj opět uzavřena arabskými ostřelovači. Souběžně s Operací Nachšon proběhl také kontroverzní útok na arabskou vesnici Dejr Jásin, takzvaný masakr v Dejr Jásin, při kterém vojenské jednotky Irgunu a Lechi (nepodléhající Haganě) zabily velké množství arabských civilistů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Nachšon (: מבצע נחשון, \"Mivca Nachšon\") byla vojenská akce provedená v dubnu 1948, v době konce britského mandátu nad Palestinou, tedy ještě před vznikem státu Izrael, židovskými jednotkami Hagana, jejímž výsledkem bylo dočasné ovládnutí přístupového koridoru z pobřežní planiny do Jeruzaléma. Šlo o první židovskou vojenskou operaci během první arabsko-izraelské války, která měla charakter konvenční vojenské akce. Pojmenována je podle biblické postavy Nachšona.", "tgt_summary": "Operation Nachshon (, \"Mivtza Nahshon\") was a Jewish military operation during the 1948 war. Lasting from 5–16 April 1948, its objective was to break the Siege of Jerusalem by opening the Tel-Aviv – Jerusalem road blockaded by Palestinian Arabs and to supply food and weapons to the isolated Jewish community of Jerusalem. The operation was also known as \"The operation to take control of the Jerusalem road,\", following which participating units later broke-off to form the Harel Brigade. Nachshon was the first major Haganah operation and the first step of Plan Dalet, The plan was a set of guidelines for taking control of the territory allotted to Palestinian Jews by the 1947 UN Partition Plan, and defending its borders and people, including the Palestinian Jewish population outside the borders, 'before, and in anticipation of' the invasion by regular Arab armies. According to the Israeli Yehoshafat Harkabi, \"Plan Dalet\" called for the conquest of Arab towns and villages inside and along the borders of the area allocated to the proposed Jewish State pursuant to the UN Partition Plan. In case of resistance, the Arabs of conquered villages were to be expelled outside the borders of the Jewish state. If no resistance was met, the Arab residents could stay put, under military rule. Operation Nachshon was carried out by the Haganah's Givati and what was later to be known as the Harel Brigade of the Palmach.", "id": 1224666} {"src_title": "Merchandising", "tgt_title": "Merchandising", "src_document": [{"title": "Historie merchandisingu.", "content": "Merchandisingem se začali obchodníci zabývat na počátku 20. století v USA. Do České republiky tento pojem zavítal zhruba v polovině 90. let a poměrně rychle se rozšířil do prostředí českého maloobchodu. Samozřejmě s vývojem trhu, kdy se se stává čím dál komplikovanější a komplexnější, prošel merchandising určitým vývojem. Z počátku se merchandising bral pouze jako doplňování zboží do regálů. Pracovník dojel dle zadaného plánu na prodejnu i se zbožím ve svém automobilu, udělal inventuru, doplnil chybějící zboží, zarovnal produkty v regálech nebo na policích a odjel. Problém byl v tom, že práce Merchandisingra, obchodního zástupce, key account managera, obchodníků a dalších zainteresovaných osob nebyla prakticky vůbec koordinována. Postupem času se však merchandising začal více přizpůsobovat potřebám trhu, zákazníků, obchodů (potažmo řetězců) a začaly se na merchandisery klást větší požadavky a celkově záběr merchandisingu začal být mnohem širší než jen pouhé doplňování zboží do regálů, i když to samozřejmě patří mezi jeho základní aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle a aktivity.", "content": "Základním cílem merchandisingu je zajistit, aby zboží bylo k dispozici zákazníkům, a to v dostatečném množství, na správném místě, ve správný čas a se správnou cenou.", "section_level": 1}, {"title": "Další aktivity merchandisingu.", "content": "Mezi další aktivity merchandisingu lze zařadit například: Pro souhru všech těchto činností merchandisingu je třeba nastavit všem souvisejícím aktivitám řád, rozsah, pravidla a zodpovědnosti. To je úkol pro firemní projektové řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Procentní podíl praktického výkonu merchandisingu.", "content": "Největší podíl na merchandisingu ve smyslu doplnění zboží a na jeho skladové manipulaci v zázemí prodejny má obsluha prodejny a skladu. Vzhledem k rozsahu otevírací doby (8–24 hodin, a to až 7 dní v týdnu) je tento podíl velmi vysoký a pohybuje se v intervalu 90–100 %. Přesto, že na ostatní účastníky implementace těchto aktivit zbývá malé procento podílu, paradoxně se o to více od nich očekává. Je to jednak proto, že jsou na prodeji (tedy i zisku) a stavu vystaveného zboží více motivování, jednak proto, že vytvářejí monitorující mechanismus nad procesy a smluvními závazky prodejců, tedy řetězců prodejen a jejich personálu.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepční merchandising.", "content": "Pojem koncepční merchandising lze chápat jako určitou evoluci klasického pojetí merchandisingu, která přirozeně nastala jednak díky určité stabilizaci obchodního trhu a jednak díky tomu, že v nynější době je zboží ve většině případů distribuováno přes maloobchodní řetězce, čímž dochází k ustálení obchodní struktury firem. Tento stav poskytuje dobré podmínky pro to, aby merchandiseři byli vlastně i napůl obchodní zástupci včetně patřičné zodpovědnosti. Tento nový přístup vyplývá též z průzkumů a zkušeností řetězců, kteří by právě ocenili, kdyby objednávka, případně doporučení na objednávku, vyšlo přímo z práce merchandisera, protože ten by měl mít nejlepší přehled a informace o prodejně, pokud pracuje správně.", "section_level": 1}, {"title": "Merchandising orientovaný na dodavatele.", "content": "Orientování na dodavatele nastává ve chvíli, kdy obchodník svěří veškerý servis některých nebo všech regálů svému dodavateli. Při svěřování této odpovědnosti by obchodník měl vzít v potaz dosavadní zkušenosti a vztahy s dodavatelem, mělo by se vždy jednat o prověřeného a spolehlivého dodavatele, protože v případě, že se něco pokazí, tak negativní ohlasy a reference a i konečná zodpovědnost jde vždy za obchodníkem. Dodavatel si sám hlídá, jak a které zboží se prodává, co naopak vázne. Ve vlastním zájmu je nucen pečlivě sledovat obrátkovost zboží, jeho doplňován. Merchandising orientovaný na dodavatele přináší bezprostřední výhody prodejci. Uvolňuje mu ruce pro jiné činnosti a je pohodlný.", "section_level": 1}, {"title": "Merchandising orientovaný na zákazníka.", "content": "Základem merchandisingu orientovaného na zákazníka je velice jednoduchá orientace na prodejně a mezi regály nebo mezi výrobky. Tento princip se uplatňuje zejména u velkých prodejen, kde vychází ze zkušenosti, že bloudění mezi regály a zdlouhavé hledání výrobků zákazníky od nakupování spíše odrazuje. Hlavní doménou pak většinou bývá cena. Postupuje se zleva doprava od nejlevnějšího k nejdražšímu výrobku v dané kategorii. Nevýhoda zákaznického merchandisingu, který si řídí a hlídá prodejce, je určitá řevnivost velkých dodavatelů konkurenčních značek. Přítomnost více prémiových značek vedle sebe totiž s sebou přináší možnost detailního srovnávání zejména cenové úrovně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merchandising [merčendajzing](z angl. slova merchandise, tedy zboží, obchodovat) je obor zabývající se péčí o zboží, a to především v maloobchodním prodeji, ale také v prodejnách typu cash & carry (jako jsou např. v Čechách na Moravě a Slezsku prodejny Makro). Merchandising v sobě zahrnuje celou řadu aktivit, které vykonávají jak výrobci, tak prodejci, anebo specializované reklamní agentury. Jde o jeden ze základních nástrojů marketingové oblasti nazývané podpora prodeje. Pracovník, který tuto funkci zastává, se nazývá merchandiser. Merchandiser by měl být člověk s komunikačními a prezentačními schopnostmi, který je samostatný a má aktivní přístup.", "tgt_summary": "In the broadest sense, merchandising is any practice which contributes to the sale of products to a retail consumer. At a retail in-store level, merchandising refers to the variety of products available for sale and the display of those products in such a way that it stimulates interest and entices customers to make a purchase. In the profession of merchandising you are either employed by the store in which you work, or by an independent distributor. As a professional merchandiser, in a retail setting, you will not only know your products (i.e. coffee, juice, soda, etc.) but you will gauge other “vendors” like products as you tend to your job. Working with the store and other merchandisers, shelf space is often given or taken as need be in some locations (for some young merchandisers this is known as “war”) In retail commerce, visual display merchandising means merchandise sales using product design, selection, packaging, pricing, and display that stimulates consumers to spend more. This includes disciplines and discounting, physical presentation of products and displays, and the decisions about which products should be presented to which customers at what time. Merchandising helps to understand the ordinary dating notation for the terms of payment of an invoice. Codified discounting solves pricing problems including markups and markdowns. It helps to find the net price of an item after single or multiple trade discounts and can calculate a single discount rate that is equivalent to a series of multiple discounts. Further, it helps to calculate the amount of cash discount for which a payment qualifies.", "id": 1443406} {"src_title": "DRB řada 52", "tgt_title": "DRB Class 52", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Již v prvních letech 2. světové války se začal v Německu projevovat nedostatek surovin. Válečná expanze vyžadovala zajištění železniční dopravy v Německu i na dobytých územích. Lokomotivky však nebyly schopné dodávat požadovaná množství lokomotiv. Naléhavě se proto hledala konstrukce lokomotivy, jejíž výroba by byla méně náročná materiálově i z hlediska pracnosti, a zároveň spolehlivě zajistila i vojenské přepravy na méně kvalitních tratích na dobytých územích, a to i v zimních podmínkách. Berlínská firma Borsig dokončila 12. 9. 1942 lokomotivu 52.001, s níž vzápětí podnikla (spolu s lokomotivou 50.377, šesti nákladními a dvěma osobními vozy zjednodušené konstrukce) 5 000 km dlouhou jízdu po Evropě, při které navštívili význačné lokomotivky na obsazených územích.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce lokomotivy vycházela z osvědčené řady 50, s níž měla shodné rozměry pojezdu. Lokomotiva ř. 50 se skládala z cca 6 000 součástí a její výroba zabrala 20 000 h. Řada 52 obsahovala cca 5 000 součástí, z toho cca 3 000 zjednodušených, a její výroba zabrala asi 15 000 hodin. Přitom se dosáhlo úspory 16 % oceli, 90 % mědi (ve srovnání s lokomotivou s měděným topeništěm) a 92 % cínu. K výrobě vanového tendru postačilo o 23 % méně oceli a jeho pracnost byla ve srovnání s klasickým tendrem poloviční. Rám lokomotivy byl plechový s vypalovanými odlehčovacími otvory bez opracování. Nápravová ložiska neměla stavěcí klíny. Tyče (spojnice, ojnice atd.) byly svařené z výkovků hlav a válcovaných profilů. Přetlakové ventily na válcích byly nahrazeny litinovými destičkami. Kotel s ocelovým topeništěm měl jediný parní dóm a jediný písečník. Byl vynechán předehřívač vody i napájecí čerpadlo, v budce se nacházely dva sací napáječe. Kotel měl jediný stavoznak a dva zkoušecí kohouty. Veškerá zařízení a potrubí byla pečlivě tepelně izolovaná. Budka lokomotivy byla zcela uzavřená a spojení s tendrem bylo zakryté kruhovým měchem. Čelní okna byla hranatá a boční okno bylo (kromě dveří) pouze jedno na každé straně. Tendr lokomotivy byl většinou vanový typu 2´2´ T 30 nebo 2´2´ T 32. Konstrukce tohoto tendru vychází z kotlového vozu se samonosným kotlem, horní polovina kotle je vynechána a na místo ní je v přední části zabudován zásobník uhlí. Spojení lokomotivy s tendrem bylo provedeno s předpětím, což umožnilo jízdu maximální rychlostí i tendrem napřed. Lokomotivy dostávaly z výroby i v provozu i jiné typy tendrů, typickým pro tuto řadu byl i rámový tendr 4 T 30 z Floridsdorfu.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "Lokomotiva měla indikovaný výkon 1 620 koní. Na vodorovné trati utáhla vlak o hmotnosti 635 t rychlostí 80 km/h, na stoupání 10 ‰ 565 t rychlostí 40 km/h a na 20 ‰ 475 t rychlostí 25 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Jelikož byly lokomotivy ř. 52 vyráběny v mnoha továrnách, a to včetně těch, které se nacházely na obsazených územích, zůstalo po skončení války na mnoha místech Evropy mnoho nedokončených lokomotiv a jejich dílů. Z těchto zásob byly i po skončení války v různých zemích nadále dokončovány další stroje této řady. Kromě toho mnoho železničních správ v zemích za války obsazených Německem získalo další lokomotivy řady 52 tak, že byly v těchto zemích zanechány, anebo je převzaly v dalších letech jako válečnou kořist.", "section_level": 1}, {"title": "Německá demokratická republika.", "content": "Deutsche Reichsbahn (Německé říšské dráhy) se bez robustních strojů řady 52 dlouho nedokázaly obejít. Převzaly celkem 1150 strojů této řady a postupně je zdokonalovaly, resp. odstraňovaly některá válkou podmíněná zjednodušení konstrukce. V 50. letech prošlo 69 lokomotiv generální opravou. Při ní byl dosazen nový, svařovaný skříňový kotel a směšovací předehřívač před komín - dýmnice byla o 200 mm prodloužena. Lokomotivy s plechovými rámy obdržely stavěcí klíny, které byly do té doby použité jen u lokomotiv s trámcovými rámy.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 52.80 DR.", "content": "Následně bylo 200 lokomotiv řady 52 zařazeno do rozsáhlého modernizačního programu. Tyto lokomotivy dostaly nové, výkonnější kotle, které byly zaměnitelné s řadou 50.35. Rámy lokomotiv byly těmto kotlům přizpůsobeny, proto byly použity jen lokomotivy s plechovými rámy. Nejnápadnější rozdíly byly ve výrazně vyšším počtu vymývacích otvorů v zadní části kotle, druhý písečník a kvůli rozměrnějšímu kotli i nová čelní stěna budky s oválnými okny. Rekonstruované lokomotivy byly označeny řadou 52.80 a vydržely v provozu až do úplného konce parní trakce v Německé demokratické republice. V 80. letech ještě sloužily v Horní Lužici a poslední provozuschopné lokomotivy používané k předtápění souprav v Berlíně Schöneweide byly vyřazeny v roce 1993.", "section_level": 3}, {"title": "Řada 52.90 DR.", "content": "Některé parní lokomotivy DR byly kvůli poválečnému nedostatku černého uhlí vybaveny vytápěním hnědouhelným prachem. Na počátku 50. let bylo takto upraveno v dílnách ve Stendalu i 25 lokomotiv řady 52. Tyto lokomotivy se nápadně odlišovaly od původního provedení dozadu otevřenou budkou strojvedoucího a upraveným vanovým tendrem se zvýšenou vanou a nádrží na uhelný prach usazenou v uhláku. Pro zvýšení akčního rádia a z důvodů omezeného počtu výtopen vybavených zařízením pro zbrojení práškovým uhlím mohly být tendry propojeny s připojeným nádržkového vozem s uhelným prachem. Se zavedením nového značení byla těmto lokomotivám určena zvláštní řada 52.90, přičemž první číslice původního čtyřmístného pořadového čísla byla nahrazena devítkou. Poslední zachovaný stroj této řady – 52 9900-3 (ex 52 4900) vlastní Dopravní muzeum v Drážďanech a je v neprovozním stavu zapůjčen muzeu DB v Halle, kde o něj pečují dobrovolníci.", "section_level": 3}, {"title": "Německá spolková republika.", "content": "Deutsche Bundesbahn převzaly téměř 700 lokomotiv řady 52. Jelikož ale po roce 1945 převzaly i většinu moderních lokomotiv přesunutých do východního Německa, mohly se brzy válečných lokomotiv vzdát. Poslední lokomotiva řady 52 z poválečné produkce zde byla vyřazena již v říjnu 1962.", "section_level": 2}, {"title": "Nové obsazení řady 052 u DB.", "content": "Jelikož při přechodu na nový systém značení lokomotiv byly již prakticky všechny lokomotivy řady 52 vyřazené, rozhodly se DB přečíslovat řadu 50 na řady 050 – 053 tak, že původní první číslice čtyřmístného inventárního čísla se stala poslední číslicí řadového označení. Tak vznikla i řada 052, kterou byly označeny lokomotivy původních čísel 50 2000 – 50 2999 (resp. ty z nich, které se dočkaly přečíslování), nikoli lokomotivy původní řady 52. K omylům v identifikaci přispívá i skutečnost, že DB dosazovaly jako náhradu za kotle lokomotiv řady 50 postižené stárnutím materiálu nevyužité kotle vyřazených lokomotiv řady 52. Při sjednocení číslování lokomotiv DR a DB začátkem 90. let byly lokomotivy řad 52.1 a 52.80 DR, které nebyly muzejní, označeny také řadou 052", "section_level": 3}, {"title": "Belgie a Lucembursko.", "content": "Lokomotivy, které po válce zůstaly v Belgii, byly označeny řadou 26. Jednalo se o lokomotivy, které začaly být vyráběny v Belgii teprve v roce 1945 a které byly dodány až po válce. Celkem se jednalo o 100 lokomotiv – 26.001 až 26.100, z nichž dest převzaly v roce 1946 CFL. Dále zařadily SNCB do svého parku i tři lokomotivy s kondenzačními tendry jako řadu 27. Tyto lokomotivy byly v roce 1950 vráceny DB, poslední lokomotiva řady 26 dojezdila v Belgii v roce 1963. Lucemburské železnice označily lokomotivy z Belgie řadou 56 a k nim koupily dalších deset lokomotiv téhož typu vyrobených francouzskou lokomotivkou Graffenstaden. Nejpozději v roce 1965 dojezdila v Lucembursku poslední lokomotiva této řady.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "V Rakousku se po skončení války nacházelo přes 700 lokomotiv řady 52. Poté, co byly mnohé z nich zrušeny, vráceny, vyměněny a zabaveny, zůstalo jich 307 Rakouským spolkovým drahám. Rakouským lokomotivám zůstala původní řada 52 i původní inventární čísla, pouze 37 lokomotiv s trámcovými rámy bylo přeznačeno na řadu 152. Jednalo se o zdaleka nejrozšířenější typ parní lokomotivy v poválečném Rakousku a sloužily nejen v nákladní, ale i v osobní dopravě v čele všech druhů vlaků, včetně mezinárodních rychlíků. Rakouské dráhy prováděly na mnoha těchto lokomotivách výrazné rekonstrukce – asi polovina z nich dostala dyšnu Giesl, třetina kabinový tendr (ve vlaku nemusel být řazen služební vůz), čtyřicet strojů bylo vybaveno Heinlovým směšovacím předehřívačem napájecí vody. Pravidelný provoz lokomotiv této řady, které byly zároveň posledními normálněrozchodnými parními lokomotivami v pravidelném provozu v Rakousku (s výjimkou erzberské ozubnicové dráhy), byl u ÖBB ukončen na přelomu let 1976/77 a o něco později i u ROeEE (GySEV) a GKB. Několik lokomotiv se zachovalo jako muzejní a několik dalších lokomotiv, původně provozovaných DR nebo JŽ bylo do Rakouska dovezeno.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "SNCF označily svých 42 lokomotiv tohoto typu jako řadu 150 Y. Lokomotivy 1 - 17 byly postaveny až po válce v lokomotivce v Graffenstadenu, ostatní nesly původní německá inventární čísla. Poslední čtyři byly vyřazeny 7. dubna 1957. V současné době se na území Francie nachází 5 lokomotiv řady 52, které jsou většinou využívány pro vozbu nostalgických vlaků.", "section_level": 2}, {"title": "Norsko.", "content": "Norské dráhy převzaly celkem 74 lokomotiv řady 52, které se po skončení války nacházely na území Norska, a označily je řadou 63, přičemž lokomotivám zůstala původní inventární čísla. Šest z nich bylo rekonstruováno na olejové topení. Poslední lokomotivy této řady byly vyřazeny v roce 1970 při ukončení parního provozu v důsledku postupující elektrizace. Lokomotiva 2770 zůstala zachována.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Lokomotivy řady 52 se začaly v Sovětském svazu objevovat již od roku 1943 tak, jak je na zpátky dobytých územích zanechávala německá armáda. Po válce získal Sovětský svaz další lokomotivy, jako válečnou trofej, takže jejich celkový počet dosáhl cca 2200 kusů, z toho asi 2000 provozuschopných. Lokomotivy byly označeny řadou ТЭ – trofejní, svými charakteristikami odpovídající řadě Э. Většina z nich byla přerozchodována na 1524 mm, zbytek zůstal pro obsluhu normálněrozchodných kolejí v pohraničních stanicích, zejména v Kaliningradské oblasti. Po válce bylo ještě dalších 36 strojů této řady postaveno z dílů zničených lokomotiv v ivano-frankovských železničních dílnách. Tyto stroje dostaly inventární čísla od 8001 výše. Lokomotivy ТЭ sloužily u SŽD až do poloviny 70. let. V 60. letech jich bylo asi 700 předáno železnicím evropských socialistických zemí. V 70. letech byla velká část vyřazených lokomotiv předána průmyslovým podnikům. Lokomotivy ТЭ byly v provozu u personálu oblíbené, ale jako velký nedostatek byl pociťován nízký výkon při topení domácím, málo výhřevným uhlím. Lokomotivy měly přezdívku \"teška\" nebo \"frau\" (německy paní). V Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu je zachováno celkem asi 200 strojů, většinou zakonzervovaných, z nich asi 15 provozních.", "section_level": 2}, {"title": "Úpravy pro provoz na širokém rozchodu.", "content": "Lokomotivám určeným pro provoz na rozchodu 1524 mm byl rozchod změněn jednoduchým způsobem. Hvězdice kol byly přelisovány na nápravách tak, že nebyly dotlačeny až do koncové polohy a obruče byly nasazeny v posunuté poloze. Kromě toho musely být podloženy bloky válců a upraveny závěsy rozvodu a brzda. Lokomotivám byla dosazena samočinná spřáhla typu SA-3. Tato úprava nebyla u vanových tendrů jednoduchá (tendry neměly rám), proto SŽD dávaly přednost rámovým tendrům. Dále lokomotivy dostávaly velká dýmniční vrata s vestavěnými malými vrátky, velké reflektory, kompresory sovětského typu a turbodynama pro osvětlení vozů. V 60. letech byla část lokomotiv upravena na mazutové topení.", "section_level": 3}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polsku zůstalo po válce asi 1 200 těchto lokomotiv. Dalších 200 jich bylo zakoupeno v Sovětském svazu. PKP je označily řadou Ty2. Lokomotivy tohoto typu postavené v polských lokomotivkách po skončení války nesly řadu Ty42. V současné době jsou v Polsku zachované dvě provozuschopné lokomotivy této řady – Ty2-911 a Ty2-953. Obě se nacházejí v železničním skanzenu v Chabówce .", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Nasazení řady 52 na území Československa se datuje od 1.1. 1943 kdy si ČMD pronajaly stroje 52.7475 a 52.7494. Dalších 15 strojů bylo pronajato od 16.10. 1944, Slovenské železnice měly pronajato celkem 29 lokomotiv této řady. Po skončení války se v Československu nacházelo 185 lokomotiv řady 52. ČSD je označily řadou 555.0 a jejich tendry řadou 932.1 a po úpravě vodních přepadů je přeznačily na řadu 930.2. Ve srovnání s předválečnou řadou 534.0 měly vyšší výkon i lepší jízdní vlastnosti, na druhou stranu trpěly stárnutím materiálu kotle i tendru. Devět lokomotiv bylo v letech 1947-50 přerozchodováno pro použití na širokorozchodné trati v Čierne nad Tisou, tyto stroje dostaly nová čísla 555.0601 – 555.0609. V letech 1962-64 byly přerozchodovány zpět na normální rozchod a lokomotivám byla vrácena původní čísla. V roce 1958 zakoupily ČSD od ministerstva národní obrany bývalou opancéřovanou lokomotivu 559.0701 s kondenzačním tendrem. Lokomotiva byla přeznačena na 555.0177 a spřažena s klasickým tendrem. Při první dílenské opravě ji pak byl odstraněn i ventilátor v dýmnici a nahrazen dyšnou. V roce 1959 v rámci výpomoci bratrským zemím prodaly ČSD 22 lokomotiv řady 555.0 bulharským drahám a dvě další o rok později uhelným dolům v jugoslávské Tuzle (dnes Bosna a Hercegovina). Lokomotiva 555.0153 se po letech vrátila do Čech a dnes je provozuschopným zástupcem této řady. Počátkem 60. let nastal nedostatek lokomotiv. ČSD proto využily v letech 1962-63 možnosti nakoupit 100 lokomotiv ТЭ ze strategických rezerv Sovětského svazu. Lokomotivy dostaly čísla 555.0201 – 555.0300 a po krátkém období provozu byly téměř všechny postupně přestavěny na mazutové vytápění. Poslední uhelná 555.0259 byla zrušena 15.5.1973 v České Lípě. Lokomotivu 555.0186, která jezdila v Jugoslávii, vlastní Klub přátel kolejových vozidel Brno a shání peníze na její opravu.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 555.3.", "content": "Výhodná cena ropných produktů v 60. letech a dobré zkušenosti s mazutovým topením u SŽD vedly k rozhodnutí o přestavbě lokomotiv řady 555.0 na vytápění mazutem. První přestavba se uskutečnila u lokomotivy 555.0274 ve spolupráci se Slovnaftem v RD Bratislava. Tato lokomotiva byla předána do zkušebního provozu 25. září 1963 a ještě do konce roku se v PLD Most a v ŽOS Nymburk přestavělo dalších 29 lokomotiv. Lokomotivy dostaly novou řadu 555.3, ale zůstala jim zachována původní inventární čísla. Další rekonstrukce byly prováděny na Ukrajině v depu Kovel a v dílnách v Ivano-Frankovsku. Celkem 199 lokomotiv bylo takto rekonstruováno do konce roku 1964. Lokomotivy nebyly v provozu dlouho, poslední byla vyřazena v roce 1972 ve Zdicích. K brzkému vyřazení přispěl nejen růst cen ropy, ale i tři výbuchy kotlů s tragickými následky. Na Slovensku je zachovaná provozuschopná lokomotiva 555.3008.", "section_level": 3}, {"title": "Maďarsko.", "content": "V roce 1963 využily, podobně jako ČSD, i MÁV možnosti získání lokomotiv ТЭ ze Sovětského svazu a pořídily 100 těchto lokomotiv. Z nich u 94 byl změněn rozchod na normální a šest zůstalo v přechodové stanici Zahony. Lokomotivy byly označeny řadou 520, širokorozchodné obdržely čísla 520 5001 – 520 5006. Lokomotivám zůstala ruská dýmniční vrata. Stroje 520.018, 020, 050, 079, 083 a 094 byly bezprostředně předány GySEV. Lokomotiva 520.034 je zachována v železničním muzeu v Budapešti.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Do Rumunska se dostala řada 52 v počtu 100 ks v období březen – říjen 1943. Lokomotivy pocházely celkem z pěti továren a byla jim přidělena řada 150.1000. Jednotlivé firmy se podílely na dodávce takto: Prvních třicet strojů bylo dodáno s klasickými čtyřnápravovými podvozkovými tendry typu 2´2´T26, zbylé stroje s vanovými tendry typu 2´2´T32. Lokomotivy od firmy Schwartzkopff měly kotle svařované, ostatní měly kotle nýtované. Při prvních dílenských opravách byly lokomotivy upravovány, např. byly dosazeny injektory Friedmann LF X na výfukovou páru. Do roku 1953 byly všechny osazeny přídavným olejovým topením. Většina strojů této řady byla vyřazena až ke konci parního provozu, v letech 1976-79. Několik z nich dosluhovalo ještě v první polovině 80. let na posunu, na lokálních nákladních vlacích i jako zdroje páry. Do roku 1996 byly všechny zlikvidovány. V letech 1969-71 bylo deset lokomotiv (1010, 17, 24, 27, 43, 51, 62, 70, 82 a 89) přerozchodováno pro provoz na rumunských širokorozchodných tratích.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 150.1100.", "content": "Sovětský svaz po skončení války věnoval jako válečnou kompenzaci Rumunsku 30 trofejních německých lokomotiv řad 50, 52, 42 a 44. Lokomotivy byly neprovozní a chyběly na nich nebo byly vadné některé důležité díly. Původně byly převezeny z Rakouska do Maďarska a po opravě v dílnách CFR měly být odeslány do Sovětského svazu. Nakonec byly předány CFR, které 23 lokomotiv řad 50 a 52 v letech 1948 – 58 opravily a označily jako 150.1101 – 150.1123, přičemž lokomotivy č. 113 – 116 byly původní řada 50 a zbylých 19 strojů bylo původně řada 52. Lokomotivy ř. 52 byly spojeny s vanovými tendry, s výjimkou 102, která měla rámový tendr. Poslední z této skupiny byla vyřazena 150.1123 v roce 1989. Lokomotiva 150.1105 (52.196) zůstává provozuschopná pro vedení nostalgických vlaků, dále jsou zachované 150.1123, 150.1102 a 150.1121. Dále je zachovaná 150.1114, která je ovšem původní řada 50.", "section_level": 3}, {"title": "Bulharsko.", "content": "Bulharské státní dráhy získaly v poválečném období celkem 275 strojů německé řady 52 a označily je svoji řadou 15. První skupina 85 lokomotiv pocházela ze sovětské válečné kořisti. BDŽ tyto lokomotivy zakoupily v roce 1946 a označily 15.01-15.85. Dalších 20 strojů bylo v roce 1956 zakoupeno od DR. Lokomotivy 15.106-125 zakoupily BDŽ od ČSD v roce 1958. V následujícím roce byly od DR pronajaty stroje označené 15.126-135, které byly nakonec v roce 1961 odkoupeny. Poslední skupina strojů 15.136-275 byla v letech 1961-64 pořízena ze Sovětského svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Jugoslávie.", "content": "Do zemí poválečné Jugoslávie se dostaly lokomotivy řady 52 již během války. Patnáct strojů bylo dodáno přímo z výroby srbským železnicím (SDŽ), které je označily řadou 33. Dalších 24 lokomotiv bylo taktéž z výroby dodáno chorvatským drahám, které je označily řadou 30. Po válce zůstalo srbským lokomotivám označení 33-001 - 33-015 a chorvatské stroje obdržely čísla 33-016 - 33-040, přičemž lokomotiva 33-040 nebyla patrně vůbec vyrobená. Dalších 137 strojů DR řady 52 (33-041 - 33-177) získala Jugoslávie jako válečnou náhradu v roce 1945. V letech 1947-48 dodal Jugoslávii Sovětský svaz celkem 50 svých trofejních lokomotiv (33-180 - 33-229). V roce 1952 rozšířilo řadu 33 dalších 35 lokomotiv, tentokrát ze Spolkové republiky Německo (33-231 - 33-265). V letech 1962 a 1964 byl naposledy rozšířen park lokomotiv řady 33, tentokrát opět dodávkou lokomotiv ze Sovětského svazu (55, resp. 21 lokomotiv označených 33-266 - 33-320 a 33-321 - 33-341). Lokomotivy řady 33 byly vyřazeny z provozu v polovině 80. let. Kromě jugoslávských státních drah byly lokomotivy řady 52 dodány i uhelným dolům v Krece, a to dvě v roce 1960 z Československa (33-501 a 33-502) a tři v roce 1964 ze Sovětského svazu (33-503 - 33-505). Lokomotivy řady 33 jsou dosud v Krece využívány v pravidelném provozu - jde o stroje inv. čísel 503, 504, 64, 216, 236 a 248. Lokomotivy 33-178, 179 a 230 jsou původem řada 50 DR.", "section_level": 2}, {"title": "Turecko.", "content": "Na počátku druhé světové války nastal v Turecku nedostatek lokomotiv, protože objednávky lokomotiv nemohly být uspokojeny. V této situaci nabídlo neutrálnímu Turecku pomoc Německo, aby tak utužilo dobré vztahy mezi oběma zeměmi. Lokomotivy řady 52 byly Turecku dodány ve dvou sériích: TCDD přidělily lokomotivám čísla 56501 - 56553. Lokomotivy byly dodány s vanovými i rámovými tendry. Na rozdíl od většiny ostatních lokomotiv řady 52 byly z výroby vybavené sněhovými pluhy. V provozu se pak postupně odstraňovaly některá opatření pro provoz ve velkých mrazech, jako např. kryty kompresorů, injektorů a potrubí, přemísťovala se turbodynama ze skříňového kotle na dýmnici a dýmnice dostaly vrata s centrálním uzávěrem. Lokomotivy byly nasazovány na všechny druhy výkonů, zvláště na starých tratích s lehčím svrškem v okolí Izmiru, Afyonu a v evropské části. Poslední byly vyřazené z pravidelného provozu v 80. letech 20. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řada 52 (na území Československa známá i jako řada 555.0 s přezdívkou \"němka\") je řada normálněrozchodných parních lokomotiv, která byla zkonstruovaná pro Německé dráhy, speciálně pro válečné nasazení. Konstrukčně vycházela z lokomotiv řady 50, avšak byla lehčí, a v mnohém zjednodušená, zejména s ohledem na snížení potřeby barevných kovů. Konstrukce byla přizpůsobena pro nasazení v podmínkách Sovětského svazu (kruté zimy, dlouhé mezistaniční úseky, méně kvalitní tratě oproti evropským zemím). Lokomotivy byly vyráběny v letech 1942 až 1945 v třinácti evropských továrnách na územích okupovaných nacistickým Německem (mj. také v továrně Henschel & Sohn. v Kasselu) a produkce pokračovala i po válce až do počátku 50. let. Vyrobeno bylo přes 6200 kusů, přesný počet není znám.", "tgt_summary": "The Deutsche Reichsbahn's Class 52 is a German steam locomotive built in large numbers during the Second World War. It was the most produced type of the so-called \"Kriegslokomotiven\" or \"Kriegsloks\" (war locomotives). The Class 52 was a wartime development of the pre-war DRG Class 50, using fewer parts and less expensive materials to speed production. They were designed by Richard Wagner who was Chief Engineer of the Central Design Office at the Locomotive Standards Bureau of the DRG. About a dozen classes of locomotive were referred to as \"Kriegslokomotiven\"; however, the three main classes were the Class 52, 50 and 42. Many locomotives passed into Russian ownership after the Second World War. In the U.S.S.R. the class were designated TE (TЭ). Other operators of the type included Poland and Romania, Bulgaria, Norway and Turkey. In Yugoslavia locomotives of the type were classified JŽ 33.", "id": 66712} {"src_title": "Victor Vasarely", "tgt_title": "Victor Vasarely", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v Piešťanech, tehdy Pöstyén, a v Budapešti, kde začal v roce 1925 studovat na tamější univerzitě medicínu. V roce 1927 však Budapešťskou univerzitu opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční kresby na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku 1928 vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Její oficiální název zněl „Mühely“ (Dílna). Bortnyik samotný pobýval v roce 1922 v Bauhausu a stýkal se zde s jiným maďarským avantgardním umělcem, László Moholy-Nagym. Vzhledem k nedostatku financí však budapešťská škola nemohla nabídnout všechno, co nabízela německá. Proto se Bortnyik soustředili především na užitkové grafické umění a typografický design. V roce 1929 namaloval \"Modrou studii\" a \"Zelenou studii\". V Budapešti navrhoval reklamní plakáty pro společnost vyrábějící kuličková ložiska. V roce 1930 odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v Paříži, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v reklamní agentuře Havas, Draeger a Devambez (1930–1935). V témže roce se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908–1990). Měli spolu dva syny, Andreho (* 1931) a Jean-Pierra (1934–2002). Ten se stal rovněž výtvarným umělcem. Používal jméno Yvaral a po vzoru svého otce tvořil v duchu kinetismu. Ve 30. letech byly Vasarelyho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti, a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech 1942–1944 se usadil v Saint-Céré v departementu Lot. Zde se opět začal věnovat malbě a studovat díla Paula Klee, Josefa Alberse, ruské sochařky Antoine Pevsner a švýcarské designérky Sophie Taeuber-Arp. V roce 1944 otevřela v Paříži galerii Denise René (1913–2012). Vasarely ji poznal už na počátku 40. let. René byla malířovou galeristkou až do roku 1975. Vasarely v její galerii vystavoval práce ze všech fází své tvorby. Po roce 1945 se Vasarely intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku. V roce 1951 si otevřel ateliér na jižním pařížském předměstí Arcueil. Rok nato o něm vyšla první studie, kterou napsal Jean Dewasne. V roce 1961 se usadil v Annet-sur-Marne. Během následujících třiceti let vyvrcholil jeho styl geometrického abstraktního umění, zaměřeného zejména na využívání optického klamu. Pracoval s různými materiály, ale používal jen minimální počet forem a barev: Začátkem 70. let se Vasarely vrátil k realizacím v architektuře. V roce 1971 byla stanice Montparnasse pařížského metra vyzdobena dvěma jeho freskami. V roce 1976 vzniklo i Vasarelyho muzeum v jeho rodném městě Pécsi v Maďarsku, jemuž Vasarely věnoval značné množství svých prací. V roce 1982 vytvořil 154 speciálních sítotisků, jež s sebou vzal kosmonaut Jean-Loup Chrétien do vesmíru při letu sovětsko-francouzské posádky v kosmické lodi Sojuz T-6 k orbitální stanici Saljut 7. Později byla tato díla prodána ve prospěch UNESCO. Roku 1987 došlo k otevření druhého maďarského Vasarelyho muzea s více než 400 pracemi v Zichyovském paláci v Budapešti. Vasarely se příležitostně zabýval i scénografií. V roce 1984 navrhl výpravu k Wagnerově Tannhäuseru, kterého režíroval István Szabó. Za svého života se Vasarely dočkal mnoha poct. Roku 1970 byl jmenovaný rytířem Řádu čestné legie. Při příležitosti přednáškového turné po USA byl v roce 1983 jmenovaný čestným občanem New Yorku. Roku 1990 obdržel francouzský Národní řád za zásluhy. Victor Vasarely zemřel 15. března 1997 v Paříži ve věku nedožitých 91 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Vasarely (9. dubna 1906, Pécs, Maďarsko – 15. března 1997, Paříž, Francie); vlastním jménem Vásárhelyi Győző byl maďarsko–francouzský malíř, grafik a sochař, který je obecně považován za jednoho z představitelů op-artu a kinetického umění. V roce 1955 definoval ve svém \"Žlutém manifestu\" myšlenku sériového šíření uměleckého díla. Svojí tvorbou ovlivnil také reklamu, propagaci, dekorativní umění, módu a architekturu.", "tgt_summary": "Victor Vasarely (; born Győző Vásárhelyi, ; – ), was a Hungarian-French artist, who is widely accepted as a \"grandfather\" and leader of the Op art movement. His work entitled \"Zebra\", created in the 1930s, is considered by some to be one of the earliest examples of Op art.", "id": 1720058} {"src_title": "Place Dauphine", "tgt_title": "Place Dauphine", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Place Dauphine zaujímá trojúhelníkový prostor v západním cípu ostrova Cité. Západní špice trojúhelníku směřuje skrz ulici \"Rue Henri-Robert\" do středu mostu Pont Neuf, východní základnu tvoří ulice \"Rue de Harlay\", která náměstí odděluje od Justičního paláce. Na zbývajících dvou stranách náměstí je řada budov oddělující prostor od nábřeží \"Quai de l'Horloge\" na severu a \"Quai des Orfèvres\" na jihu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Náměstí bylo při svém založení pojmenováno na počest dauphina, budoucího krále Ludvíka XIII. V roce 1792 za Velké francouzské revoluce bylo přejmenováno na \"Place de Thionville\". Svůj původní název získalo opět v roce 1814. Náměstí se nachází na místě bývalých ostrovů Passeur aux Vaches, Gourdaine a Židovský ostrov, kde byl 11. března 1314 upálen Jacques de Molay, velmistr řádu templářů. Při stavbě Pont Neuf v letech 1578-1607 byly malé ostrovy připojeny k ostrovu Cité. Most nechal postavit francouzský král Jindřich IV., který také v roce 1607 po zprovoznění mostu Pont Neuf rozhodl o vytvoření rezidenčního náměstí na bývalých ostrovech. Panovník pronajal pozemky Achillu de Harley, prezidentu pařížského parlamentu jako odměnu za jeho věrné služby v boji proti Katolické lize. Ten dostal povolení k vytvoření trojúhelníkového náměstí, druhého založeného královského náměstí v Paříži. Domy měly být postaveny ve stejném stylu jako na \"Place Royale\" (dnešní \"Place des Vosges\"): dvoupodlažní domy s podloubím, kde se nacházely obchody, pilíře arkád zdobené kamennou bosáží a domy z cihel s břidlicovou střechou. Počet domů byl stanoven na 32 po celém obvodu náměstí. Achille Harley po zaplacení poplatku zahájil výstavbu v květnu 1607 a rozprodal pozemky jednotlivcům. Náměstí bylo celé uzavřeno, mělo jen dva průchody, z nichž se dochoval ten na západní straně, který vedl k jezdecké soše Jindřicha IV. Protože však král neuložil povinnost novým vlastníkům uchovat původní tvar domů, nebylo nařízení postupem doby respektováno a vzhled náměstí tak dnes není jednotný. Z plánovaných 32 stejných domů tak dnes zůstaly zachovány jen dvě krajní budovy u Pont Neuf. Ostatní budovy byly buď přestavěny nebo zbořeny a nahrazeny jinými. Naproti těmto dvěma původním domům se na Square du Vert-Galant nachází bronzová jezdecká socha Jindřicha IV. odhalená 25. srpna 1818 (původní byla roztavena během Francouzské revoluce). V roce 1874 byla zbořena celá fronta domů do ulice \"Rue de Harley\" (tvořící základnu trojúhelníkového náměstí), aby se uvolnila zadní fasáda Justičního paláce postaveného roku 1854. Na tomto místě jsou dnes zasazené stromy. Tím byla zcela narušena koncepce celého náměstí. Uprostřed náměstí se v letech 1803-1874 nacházela Desaixova fontána postavená na počest generála Desaixe, který zemřel v bitvě u Marenga v roce 1800.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Samotné náměstí je chráněno jako historická památka od roku 1950, stejně tak je chráněno mnoho budov, které ho lemují. Na liché (jižní) straně jsou to domy č. 13, 15 (v tomto domě žili Simone Signoretová a Yves Montand), 17, 19-21, 23, 25, 27, 29 a 31 a na sudé (severní) straně č. 12, 14, 16, 24, 26 a 28.", "section_level": 1}, {"title": "Náměstí v kultuře.", "content": "Dauphinovo náměstí je zmiňováno v literatuře, např. v básni \"La Main de gloire\" Gérarda de Nerval nebo v románu \"Les Dieux ont soif\" (Bohové žízní) Anatola France. Malý odkaz se nachází rovněž v románu \"Kaput\" italského spisovatel Curzia Malaparta. André Breton umístil na náměstí část děje svého románu \"Nadja\". V hudbě Jacques Dutronc cituje náměstí v písni \"Il est cinq heures, Paris s'eveille\" z roku 1968. Yves Simon, který na náměstí žil, je zmiňuje ve své písni \"Nous nous sommes tant aimés\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Place Dauphine (\"Dauphinovo náměstí\") je náměstí v Paříži. Nachází se v 1. obvodu na ostrově Cité. Bylo postaveno po \"Place des Vosges\" jako druhé královské náměstí v Paříži.", "tgt_summary": "The Place Dauphine is a public square located near the western end of the Île de la Cité in the first arrondissement of Paris. It was initiated by Henry IV in 1607, the second of his projects for public squares in Paris, the first being the Place Royale (now the Place des Vosges). He named it for his son, the Dauphin of France and future Louis XIII, who had been born in 1601. From the \"square\", actually triangular in shape, one can access the middle of the Pont Neuf, a bridge which connects the left and right banks of the Seine by passing over the Île de la Cité. A street called, since 1948, Rue Henri-Robert, forty metres long, connects the Place Dauphine and the bridge. Where they meet, there are two other named places, the Place du Pont-Neuf and the Square du Vert-Galant.", "id": 820780} {"src_title": "Šunka, šunka", "tgt_title": "Jamón Jamón", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Silvia, atraktivní španělská žena, připravuje omelety pro dělníky v továrně na spodní prádlo, kterou vlastní rodina José Luise. Poté, co dvakrát nemá menstruaci, řekne José Luisovi, že je s ním těhotná. Myslí si, že na to bude špatně reagovat. K Silviině překvapení a radosti jí ale José vyzná lásku a pomocí prstenu z víčka od plechovky ji požádá o ruku. Silvia souhlasí. I přes nízkou materiální hodnotu pak Silvia tento prsten ochraňuje. José má potom problém vše prozradit své arogantní matce Conchitě. Ta se sňatkem nesouhlasí a když jí její manžel odmítne pomoci svatbě zabránit, vezme věci do vlastních rukou. Najme Raúla, modela na spodní prádlo, aby Silvii svedl. Conchita doufá, že to zničí vztah Silvie a José Luise a zabrání tak svatbě. Raúl se pak několikrát pokouší Silvii svést, ale ta odmítá a stále trvá na tom, že si vezme Josého. Raúl se pak ale doopravdy do Silvie zamiluje. Conchita zase touží po Raúlovi a nabízí mu cokoli za to, když s ní bude mít sex. Raúl si vybere motorku Yamaha. Přes počáteční nezájem o Conchitu se tak stane jejím milencem. Josého neschopnost rozhodnout se, zda si vezme Silvii i bez matčina souhlasu, vede Silvii k touze po skutečném rozhodném muži. Začne se zajímat o Raúla. Conchita nesouhlasí ani s tímto vztahem, protože chce Raúla pro sebe. Silvia začne opětovat Raúlův zájem o ni, což rozčílí Josého. Ten Silvii znásilní a přísahá, že Raúla zabije. José načapá Raúla při sexu s Conchitou, což vyústí ve rvačku pomocí velkých kusů šunky. Raúl nakonec Josého zabije, Conchita za to cítí odpovědnost. Když pár truchlí nad Josého tělem, přijede Josého otec se Silvií a později také Silviina matka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šunka, šunka (orig. \"Jamón, jamón\") je španělské filmové komediální drama režiséra Bigase Luny z roku 1992. V hlavních rolích se objevili Javier Bardem, Jordi Mollà a Penélope Cruz, pro niž to byl filmový debut.", "tgt_summary": "Jamón Jamón (; ) is a 1992 Spanish romantic comedy-drama film directed by Bigas Luna and starring Javier Bardem, Jordi Mollá and Penélope Cruz in her debut film. It centers on a young woman named Silvia played by Cruz. The movie engages in word play and pun and rhapsodises on the juxtaposition of old and new in Spain and many other emotional contrasts such as erotic desire and food.", "id": 1783322} {"src_title": "Texaský masakr motorovou pilou: Počátek", "tgt_title": "The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Neni podle skutecne udalosti Dne 7. srpna 1939 zemře matka při porodu chlapce v masovém závodě v Travis County v Texasu. Ředitel závodu pak dítě nechá v popelnici, kde ho najde Luda Mae Hewittová. Pojmenuje ho Thomas a odnese si ho domů. V červenci 1969 jde dospělý Thomas pracovat do závodu, kde se narodil, pro stejného šéfa. Továrnu ale pak zavřou a šéf Thomase uráží. Thomas ho brutálně zavraždí perlíkem. Když odchází, vezme si motorovou pilu. Charlie Hewitt, syn Ludy Mae, se o Thomasově činu dozví od šerifa Hoyta a společně jdou Thomase zatknout. Když přijdou domů, Charlie šerifa zastřelí a vezme si jeho identitu. Šerifovo tělo vezmou domu, kde jeho maso zpracují. Rodina pak říká, že díky lidem jako šerif už nikdy nebudou hladovět. Mezitím dva bratři Eric a Dean jedou se svými přítelkyněmi Chrissie a Bailey krajem, kde bydlí Hewittovi. Chtějí se přihlásit do služby do Vietnamu. Eric už tam byl, Dean dostal povolávací rozkaz. V bistru narazí na skupinu motorkářů. Jedna z nich, Alex, je pak pronásleduje. Dean se cestou rozhodne, že do Vietnamu nepůjde a začne pálit svůj povolávací rozkaz. Alex na ně začne střílet brokovnicí. Začnou se pronásledovat a auto skupiny havaruje, Chrissie je vymrštěna ven z dohledu ostatních. Na místo přijede Charlie Hewitt/šerif Hoyt a okamžitě zastřelí Alex. Pak najde částečně shořelý povolávací rozkaz a začne vyzvídat, kdo z mužů se vyhýbá vojenské službě. Eric tvrdí, že je jeho. Hewitt ho přinutí naložit do auta tělo Alex. Naloží také zbytek skupiny a zavolá strýci Montymu, aby odvezl vrak. Ten přijede a vrak, ve kterém je Chrissie odveze. Charlie odveze skupinu domů a zavolá Thomase, aby zpracoval Alex. Erica a Deana pak uvězní ve stodole a Bailey připoutá ke kuchyňskému stolu. Chrissie z auta vidí své přátele, jak jsou svazováni, a běží zpět k silnici pro pomoc. Narazí na Holdena, jednoho z motorkářů od Alex, řekne mu o Alex a společně se vydají zpět do domu Hewittových. Eric mezitím obalí Ericův obličej do celofánu a pomalu ho dusí za to, že chtěl spálit svůj povolávací rozkaz. Dean prosí, aby přestal, přizná, že rozkaz byl jeho. Charlie umožní Ericovi dýchat a Deana pustí a řekne mu, že může odejít, pokud se mu podaří udělat 10 kliků. Než Dean kliky udělá, Charlie ho zbije. Pak ho zbije znovu a řekne mu, že může jít. Dean se ale už nemůže hýbat. Když Charlie odejde, Eric se osvobodí, dostane Deane do bezpečí a uvnitř v domě osvobodí i Bailey. Když utíkají, objeví se Charlie se zbraní, Eric se mu postaví do cesty. Když se ale Dean chytí do pasti na medvědy, Charlie toho využije a knockoutuje Erica. Bailey se podaří dostat do Montyho auta, ale Thomas ji vytáhne hákem ven. Eric leží příliš slabý na to, aby se bránil na kuchyňském stole. Odtud ho Thomas odnese do sklepa, kde vidí viset ze stropu Alexino tělo. Části jejích končetin chybějí. Thomas pak Erica udeří a připoutá ho ke stolu. Thomas pak rozřeže Ericovu košili a začne zkoumat kůži na jeho hlavě. Holden vejde do domu, aby našel Alex, střelí Montyho a pak ho zajme Charlie, který si zavolá na pomoc Thomase. Ten zrovna začal odřezávat kůži a maso z Ericova předloktí. Chrissie slyší řvoucího Erica a najde dveře do sklepa. Charlie ukáže Holdena Bailey. Myslí si, že ona je dívka, kterou hledá. Holden namíří svou zbraň na Charlieho, ale Thomas mu to překazí a zabije ho. Chrissie najde Erica, ale nemůže ho osvobodit z popruhů. Když se Thomas vrací, schová se Chrissie pod stůl. Ten pak začne řezat Erica svou motorovou pilou, čímž ho zabije. Ericova krev pokryje Chrissie. Jeho tvář si pak Thomas nasadí jako masku. Charlie pak zavolá Thomase znovu nahoru, řekne mu, že se mu líbí jeho nová tvář a že má uřezat Montyho nohu, protože mu z ní nemůže vyndat kulku. Chrissie potom najde Bailey a snaží se ji osvobodit. Charlie a Thomas ji ale najdou a dovedou ji dolů na \"večeři\". Tam sedí i Dean v bezvědomí. Thomas rozřízne Baileyin krk. Pak popadne Chrissie a také ji vezme dolů. Cestou ho Chrissie bodne do zad a uteče oknem. Thomas si uvědomí, že jejich zločiny můžou být odhaleny, a tak ji pronásleduje. Dean se probere a vyběhne z domu. Tam napadne Charlieho, několikrát udeří jeho hlavou do betonu. Pak se vydá hledat Chrissie. Ta se mezitím schová na jatkách. Řízne Thomase do obličeje, ale ten ji pak stáhne k zemi. Když se chystá Chrissie zabít, dorazí Dean, ale Thomas ho zabije svou motorovou pilou. Chrissie uteče do nedalekého auta a ujíždí do noci. Chrissie zoufale hledá pomoc. Když uvidí zástupce šerifa, Thomas se náhle objeví na zadní sedačce a Chrissie začne řvát. Thomas ji bodne do zad. Stejně jako ostatní, zemře pomocí motorové pily. Neovládané auto potom narazí do zástupce šerifa a osoby, kterou zrovna chytil, a oba je zabije. Thomas z auta vyleze a pomalu kráčí temnotou zpět k domu Hewittových. Mrtvá těla nechává na místě.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Po uvedení se film okamžitě setkal s negativními reakcemi kritiků. Server Rotten Tomatoes dává filmu na základě 81 hodnocení kritiků skóre 12%. Server Metacritic hodnotí film 29 body ze 100 na základě 18 recenzí. Uživatelé ČSFD snímek hodnotí průměrně 49%. Během úvodního víkendu ve Spojených státech snímek utržil mírně přes 18,5 milionů USD a stal se tak druhým nejúspěšnějším filmem víkendu za snímkem \"Skrytá identita\". Celkově film utržil ve Spojených státech 39,5 milionů USD, v zahraničí potom dalších více než 12 milionů USD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Texaský masakr motorovou pilou: Počátek (v anglickém originále The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning) je americký filmový horor z roku 2006. Jedná se o prequel filmu \"Texaský masakr motorovou pilou\" z roku 2003, odehrává se čtyři roky před ním.", "tgt_summary": "The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning is a 2006 American slasher film and a prequel to the 2003 film. The sixth installment in \"The Texas Chainsaw Massacre\" franchise, it was written by Sheldon Turner and David J. Schow, directed by Jonathan Liebesman and co-produced by Kim Henkel and Tobe Hooper (co-creators of the original 1974 film). The film's story takes place four years before its predecessor. It stars Jordana Brewster, Diora Baird, Taylor Handley, Matt Bomer and R. Lee Ermey. Originally, the film had the subtitle \"The Origin\". New Line Cinema had to pay $3.1 million more than expected in order to keep the rights to the franchise after Dimension Films made a large offer to buy it. \"The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning\" was released in North America on October 6, 2006. The film received negative reviews from critics and grossed $51.8 million on a budget of $16 million, less than half that of the previous film. The next installment, \"Texas Chainsaw 3D\", was released in 2013.", "id": 1375369} {"src_title": "Kevin Großkreutz", "tgt_title": "Kevin Großkreutz", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Profesionální kariéra fotbalisty nastartoval v roce 2006 jako člen kádru Rot Weiss Ahlen. V létě 2009 odešel zadarmo do Borussie Dortmund, kde již působil v mládežnickém týmu. Zde podepsal tříletý kontrakt. V sezóně 2010/11 získal s Borussií bundesligový titul, jenž následně se spoluhráči obhájil v sezóně 2011/12. V tomto ročníku navíc vyhrál i DFB-Pokal, ve finále Dortmund porazil Bayern Mnichov 5:2. S Dortmundem se představil 25. května 2013 ve Wembley ve finále Ligy mistrů 2012/13 proti věčnému rivalovi Bayernu Mnichov, Borussia však nejprestižnější evropský pohár nezískala, podlehla Bayernu 1:2. Großkreutz odehrál utkání v základní sestavě.. Ještě před finále LM se oba soupeři utkali v domácí lize 4. května 2013, utkání skončilo remízou 1:1 a Kevin skóroval za Dortmund. S Borussií postoupil ze základní skupiny F do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, německý tým v ní obsadil se ziskem 12 bodů první místo. V posledním utkání skupiny 11. prosince 2013 vstřelil tři minuty před koncem řádné hrací doby vítězný gól proti týmu Olympique de Marseille, který měl nakonec cenu postupu. Dortmund zvítězil 2:1. Na začátku sezóny 2015/16 odešel do tureckého Galatasaraye, avšak kvůli pozdnímu zaregistrování přestupu nemohl za istanbulský klub na podzim nastoupit a hned v zimní přestávce se bez jediné odehrané minuty stěhoval do VfB Stuttgart. Ve Stuttgartu se probojoval do základní sestavy, ale ani on nezabránil sestupu do 2. Bundesligy. V březnu 2017 mu byla s klubem rozvázána smlouva kvůli neprofesionálnímu chování. Vyrazil si s přáteli do baru a po potyčce utrpěl řeznou ránu na hlavě.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Prošel mládežnickými reprezentacemi Německa, má tak na kontě několik zápasů. V seniorské reprezentaci se poprvé objevil 13. května 2010 v přátelském zápase s Maltou. Trenér Joachim Löw jej poslal do hry v 57. minutě za Toniho Kroose. Na podzim 2010 jej trenér Löw nominoval do 23členného kádru pro kvalifikaci na Mistrovství Evropy 2012. Do kvalifikačních zápasů s Tureckem a Kazachstánem ale nakonec nezasáhl. Objevil se však 17. listopadu 2010 v přátelském zápase se Švédskem, které skončilo bezbrankovou remízou. Großkreutz hrál od začátku zápasu a v 78. minutě byl vystřídán týmovým kolegou Mariem Götzem. Zasáhl i do dalšího přátelského zápasu s Itálií 9. února 2011. Na hřiště se dostal v 75. minutě, když vystřídal autora do té doby jediné branky zápasu, Miroslava Kloseho. Zápas nakonec skončil remízou 1–1, když v 81. minutě vyrovnal Ital Giuseppe Rossi.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Joachim Löw jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Němci postoupili ze základní skupiny G se 7 body z prvního místa po výhře 4:0 s Portugalskem, remíze 2:2 s Ghanou a výhrou 1:0 s USA. S týmem získal zlaté medaile, ačkoli neodehrál na šampionátu ani minutu.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho bratranec Marcel Großkreutz je také fotbalista a člen kádru rezervy Borussie Dortmund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kevin Großkreutz (* 19. července 1988, Dortmund, Západní Německo) je německý fotbalový univerzál a bývalý reprezentant, který je po vyhazovu z VfB Stutgart v březnu 2017 bez angažmá. Nastupuje nejčastěji na postech pravého obránce či křídla.", "tgt_summary": "Kevin Großkreutz (; born 19 July 1988) is a German professional footballer who plays as a right back and winger for KFC Uerdingen 05. Großkreutz began his career as a left winger. More recently, he has played as a right back, although he still sometimes appears as a winger on either side of the pitch. He made his senior debut at Rot Weiss Ahlen, and in 2009 joined Borussia Dortmund, making 233 appearances for them across all competitions and scoring 27 goals. His honours during his time at the Westfalenstadion included two consecutive Bundesliga titles, including a double in 2012. A full international for Germany since 2010, he was part of their team which won the 2014 FIFA World Cup.", "id": 170844} {"src_title": "Mistrovství světa v plavání 2007", "tgt_title": "2007 World Aquatics Championships", "src_document": [{"title": "Plavání muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volný styl.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný styl.", "content": "Finále 31. března", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný styl.", "content": "Finále 29. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný styl.", "content": "Finále 27. března", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný styl.", "content": "Finále 25. března", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný styl.", "content": "Finále 28. března", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný styl.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 26. března", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 31. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 28. března", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 27. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 30. března", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 28. března", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 26. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 30. března", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 29. března", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "4 x 100 m volný styl.", "content": "Finále 25. března", "section_level": 3}, {"title": "4 x 200 m volný styl.", "content": "Finále 30. března", "section_level": 3}, {"title": "4 x 100 m polohový závod.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "18. března", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "21. března O vítězi se rozhodlo až na základě cílové fotografie – poprvé v historii dálkového plavání, rozhodlo šest setin sekundy", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "25. března", "section_level": 3}, {"title": "Plavání ženy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Volný styl.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný styl.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný styl.", "content": "Finále 30. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný styl.", "content": "Finále 28. března", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný styl.", "content": "Finále 25. března", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný styl.", "content": "Finále 31. března", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný styl.", "content": "Finále 27. března", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 31. března", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 26. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 29. března", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 29. března", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 27. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 31. března", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 27. března", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 30. března", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 26. března", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 1. dubna", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "4 x 100 m volný styl.", "content": "Finále 25. března", "section_level": 3}, {"title": "4 x 200 m volný styl.", "content": "Finále 29. března", "section_level": 3}, {"title": "4 x 100 m polohový závod.", "content": "Finále 31. března", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "18. března", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "20. března", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "24. a 25. března Závod byl 24. března pro silný vítr a vlnobití po 12,5 km přerušen a pokračoval 25. března, kdy závodnice startovaly v časových odstupech z předchozího dne", "section_level": 3}, {"title": "Synchronizované plavání.", "content": "Poprvé v historii mistrovství světa se hodnotily jako samostatné disciplíny technické a volné programy. Nově byla hodnocena kombinace.", "section_level": 2}, {"title": "Kombinace.", "content": "Finále 18. března", "section_level": 2}, {"title": "Sólo (technický program).", "content": "Finále 19. března", "section_level": 2}, {"title": "Duety (technický program).", "content": "Finále 20. března", "section_level": 2}, {"title": "Týmy (technický program).", "content": "Finále 21. března", "section_level": 2}, {"title": "Sólo (volný program).", "content": "Finále 22. března", "section_level": 2}, {"title": "Duety (volný program).", "content": "Finále 23. března", "section_level": 2}, {"title": "Týmy (volný program).", "content": "Finále 24. března", "section_level": 2}, {"title": "Skoky muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 21. března", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 23. března", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 25. března", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 3 metry.", "content": "Finále 19. března", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 10 metrů.", "content": "Finále 26. Března", "section_level": 2}, {"title": "Skoky ženy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 23. března", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 25. března", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 21. března", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 3 metry.", "content": "Finále 26. března", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 10 metrů.", "content": "Finále 19. Března", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v plavání v roce 2007 bylo v pořadí dvanáctým světovým šampionátem v plaveckých sportech, který byl pořádán pod záštitou Mezinárodní plavecké federace (FINA). Konalo se ve dnech 17. března až 1. dubna 2007 v australském Melbourne. Austrálie se stala pořadatelem mistrovství světa již potřetí, předtím dvakrát hostil šampionát město Perth (v letech 1991 a 1998). O pořadateli bylo rozhodnuto v roce 2003, když Melbourne porazilo nabídku Dubaje v poměru hlasů 15:6. Závody v bazénových disciplínách se konaly v upravené Rod-Laver-Areně, skoky do vody a vodní pólo v Melbourne Sports and Aquatic Centre a závody dálkového plavání v zátoce St Kilda.", "tgt_summary": "The 2007 World Aquatics Championships, or the XII FINA World Championships, were held in Melbourne, Australia from 17 March to 1 April 2007. The competition took place at three locations in central Melbourne: the Melbourne Sports and Aquatic Centre (diving and water polo), St Kilda Beach (open water), and Rod Laver Arena in a temporary pool christened the Susie O'Neill Pool (synchro and swimming). A total of 2,158 athletes from 167 nations participated in the 2007 championships. The total number of spectators was more than 215,000, setting a new record attendance for the event. FINA President Mustapha Larfaoui described the competition as \"the biggest and best in history.\"", "id": 1030107} {"src_title": "Goliath (lehký nosič nálože)", "tgt_title": "Goliath tracked mine", "src_document": [{"title": "Taktika.", "content": "Goliath se svými malými rozměry a nízkou hmotností 370–430 kg (podle provedení) se snadno přepravoval na místo nasazení. Na větší vzdálenosti byl tažen jako přívěs na lehkém dvoukolovém vozíku za tažným vozidlem. Na místo operačního nasazení jej obsluha dopravovala ručně na vozíku. Na místě byl z vozíku uvolněn a připraven k činnosti. Obsluha Goliatha včetně obsluhy tažného vozidla čítala 4−5 mužů – vojáků. Z hlediska bojové taktiky byl Goliath první pozemní pancéřované vozidlo, které bylo dálkově ovládané kabelem a určené k demolici cíle. Obsluha ovládala Goliatha pomocí dálkového ovladače, propojeného s Goliathem elektrickým kabelem. Toto řešení umožňovalo obsluze z bezpečné vzdálenosti, například ze zákopu nebo z bunkru navést Goliatha k požadovanému cíli a dálkově odpálit destrukční nálož. Cílem útoku Goliatha mohlo být nepřátelské bojové vozidlo (tank), bunkr nebo obecně budova včetně jejího interiéru, kulometné hnízdo, ženijní konstrukce (most), dopravní cesta (železnice), rozražení útoku pěchoty nebo demonstrace a jiné objekty podléhající poškození nebo destrukci vlivem detonace nebo exploze. Goliatha bylo možno využít i k vytvoření průchodu minovým polem. V takovém případě nebyl Goliath vybaven náloží určenou k odpálení, ale svojí vlastní hmotností a pohybem aktivoval roznětky min a přivedl je k výbuchu. I v tomto případě byla obsluha při použití dálkového ovládání dostatečně vzdálena od místa výbuchu. Zbraň, která se při splnění taktického úkolu sama zničí, se označuje jako sebedestrukční.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vývoj Goliatha započal koncem roku 1940, kdy se Wehrmacht rozhodl nahradit větší a těžkopádné „Borgwardy“ s podobným účelem. Inovací měl být malý a lehký nosič nálože s dálkovým ovládáním, schopný přepravit minimálně 50 kg nálože. Konstrukčním vzorem byl prototyp navržený francouzským konstruktérem Adolphem Kégressem, který několik měsíců poté při přepadu Francie Němci ukořistili. Projekt této zbraně neměl žádnou prioritu, a tak první verze nesla označení SdKfz. 302 (\"Sonderkraftfahrzeug\", \"speciální vozidlo\"). První jednotka, která Goliatha testovala, byla \"3. mittlere Panzer Kompanie/Panzer Abteilung 300\" (F.L.) a bojové nasazení se prvně uskutečnilo na Krymu u Sevastopolu, v červnu 1942 Stroje vyrobila automobilová společnost Carl FW Borgward v německých Brémách. První řada SdKfz. 302 (\"Gerät\" 67) měla elektrický pohon realizovaný dvěma elektromotory napájenými z baterie, které si Goliath vezl s sebou. Goliath v této verzi mohl vézt pouze 60 kg nálože. Nevýhodou této verze byly nejen poměrně vysoké výrobní náklady, malý akční rádius, hmotnost baterií ale i jeho nízká rychlost ve spojení se slabou ochranou proti palným zbraním nepřítele, což jej činilo snadno zranitelným. Další verze s označením SdKfz. 303a (Gerät 671) byla uvedena do bojového nasazení již na podzim roku 1942. Oproti verzi 302 byla tato verze Goliatha vybavena spolehlivým dvouválcovým benzínovým, původně motocyklovým dvoutaktním motorem SZ7 Zündapp. Tento pohon již poskytoval vyšší výkon, byl lehčí než elektromotory s bateriemi, a tak se podařilo zvýšit rychlost. Goliath v tomto provedení mohl vézt 75 kg (165 liber) nálože a měl na čelní straně zesílené pancéřování pro zvýšení odolnosti proti zbraním nepřítele. Konstruktéři u této inovované verze experimentovali i s rádiovým dálkovým ovládáním nebo přenosem televizního signálu pro monitorování bojové situace. Pro špatnou efektivitu nebyly tyto koncepce realizovány. Po dvou letech, v listopadu roku 1944 byl Goliath ještě jednou technicky upraven a pod označením SdKfz. 303b (\"Gerät\" 672) mohl nést nálož o hmotnosti až 100 kg (220 liber). Dochované exempláře jsou v United States Army Ordnance Museum v USA, v \"Bovington Tank Museum\" ve Velké Británii, v Muzeu polského vojska, ve Vojenskohistorickém muzeu tankových zbraní a techniky v Kubince v Rusku a v \"Deutsches Panzermuseum\" v Německu. Repliky Goliathů je možno zhlédnout i v Normandii (Francie) v museích Dne D.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První bojové nasazení Goliatha proběhlo na Krymu při dobývání Sevastopolu v červnu 1942, kdy byl jimi vyzbrojen 300. ženijní oddíl (\"Panzer Abteilung 300\"). Dalšími jednotkami vybavenými Goliathy byla v listopadu 1942 tanková ženijní rota (\"Panzerpionierkompanie\") 811, v prosinci téhož roku ještě roty 812, 813 a 814. Podle plánu měla mít každá 162 Goliathů (a 22 obrněných transportérů SdKfz 251 v ženijní verzi). Nasazen byl v bitvě v Kurském oblouku při operaci Citadela, kdy byl používán k vytvoření průchodů minovými poli. Použit byl i při potlačení Varšavského povstání v roce 1944, v Normandii při vylodění spojenců, v Ardenách a dalších případech. I když se od bojového nasazení očekával úspěch, použití Goliatha se neobešlo bez komplikací a do bojů byl nasazován minimálně. Potíže nastávaly v členitém terénu, kde se ovládací kabel zachytával o větve a kameny, takže potom došlo k jeho přetržení. Goliath neměl ani dostatek výkonu k překonávání některých překážek, nevýhodou byla i malá světlá výška. Na písečném podkladu se mohl „zahrabat až po břicho“ a tak se znehybnil, takže se stal se snadným terčem ne přátelské střelby. K znehybnění taktéž docházelo, když dělostřelecká palba přerušila ovládací kabel. I při Varšavském povstání se polští bojovníci zaměřovali na ovládací kabel a jeho přeříznutím stroje Goliath zneškodňovali.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Prototyp Goliatha se od první sériové verze SdKfz. 302 lišil tím, že měl mimo hnací rozety a napínacího kola čtyři větší plná pojezdová kola, která byla u sériově vyráběné verze nahrazena malými. Všechny tři výrobní verze Goliathů s upraveným pojezdem vycházely ze stejného konstrukčního základu, ale mezi verzemi 302 a 303 byl konstrukční rozdíl, vyplývající z odlišného pohonu.", "section_level": 1}, {"title": "SdKfz. 302.", "content": "Plně elektrická verze 302 měla dva samostatné elektromotory umístěné vně rámu (18, viz obrázek) mezi pojezdovou a vratnou stranou pásu, každý elektromotor byl určen pro jeden pás. Elektromotory přenášely kroutící moment přes převodovky na přední hnací kola – rozety (5). Ve vnitřním prostoru rámu byla umístěna velká baterie zaujímající prostor (11-14 pozdější verze), který byl u další verze využit pro palivovou nádrž, motor, chlazení a spojky. Odpružení bylo řešeno kyvnými rameny s listovými pružinami.", "section_level": 2}, {"title": "SdKfz. 303.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pojezd.", "content": "Obě verze 303 vycházely z verze 302 a skládaly se z rámu (1), tvořeného bočnicemi, vanou, a horním krytem (není zobrazen). Kryt verze 303 se od verze 302 lišil nízkou nástavbou kryjící otvor pro sání a cirkulaci vzduchu chlazení motoru. Oba pojezdové pásy (2), levý a pravý, každý se 48 články, byly v horní části na každé straně vedeny přes tři vratné kladky (3). Hmotnost Goliatha spočívala na malých odpružených pojezdových kolech (4). Hnací síla se přenášela na pásy přes rozety (5), poháněné řetězovými převody od motorové části, umístěné pod kryty (6). V přední části (8) byl rám pancéřován pro zvýšení odolnosti proti střelám a bylo zde umístěno manipulační oko (9). Na vnějších krytech mezi pásy byly otvory pro čepy (10), určené k zajištění při přepravě na vozíku. Odpružení bylo opět řešeno kyvnými rameny s vinutými pružinami.", "section_level": 3}, {"title": "Pohon.", "content": "Spalovací motor (11) byl umístěn ve střední části rámu a byl společný pro oba pojezdové pásy. Kroutící moment motoru byl přes dvě spojky (12) a převody rozváděn k rozetám pro pohon pásů. Motor byl vybaven nuceným chlazením, které zajišťoval ventilátor (13), umístěný před motorem. Palivová nádrž (14) s horním plnícím otvorem byla umístěna za motorem. V horní části rámu byla umístěna nízká nástavba pro přívod vzduchu (není zobrazena).", "section_level": 3}, {"title": "Ovládání.", "content": "Všechny verze Goliathu byly ovládány dálkově pomocí ovládacího kabelu (15), který se volně odvíjel z cívky (16) umístěné na zádi. Pomocí elektrických signálů obsluha ovládala spojky pásů a odpalovala nálož. Zadní rám (17) zajišťoval pokládku kabelu na terén tak, aby se nedostal do kontaktu s pojezdovými pásy při zatáčení. Elektrická energie pro ovládání byla čerpána z baterií, které byly menší než u verze 302, a byly umístěny ve schránkách (18) vně rámu mezi pojezdovou a vratnou stranou pásu. K ovládání sloužil ovladač s pákovými ovladači (joystick) připojený k řídícímu kabelu (není zobrazen).", "section_level": 3}, {"title": "Prostor nálože.", "content": "Pro nálož byl určen prostor (19) v přední části Goliatha od čelní strany až k motorovému prostoru.", "section_level": 3}, {"title": "Technicko-taktická data.", "content": "Vysvětlivky: × údaj nedostupný, ×× údaje se liší", "section_level": 2}], "src_summary": "Goliath – lehký nosič nálože, sebedestrukční minitank (), Spojenci nazývaný () \"„tank-brouk“\" byl malý, dálkově ovládaný pásový transportér zkonstruovaný za druhé světové války. Transportér byl zkonstruován německým Wehrmachtem podle francouzského vzoru, který nacistické Německo ukořistilo. V bojovém provedení byl minitank určen k dopravě nálože k cíli a k jejímu dálkovému odpálení. V ženijním provedení byl používán k vytvoření průchodu minovým polem. V období 2. světové války byly stroje nasazeny na východní i západní frontě Za války bylo vyrobeno přes 7500 kusů těchto nosičů, které svým vzhledem připomínaly malý tank ale bez bojové věže. Dálkové ovládání, vůbec prvně použité u takového druhu bojové techniky, umožňovalo na vzdálenost přibližně 1000 m navedení transportéru s výbušninou na požadované místo a následné dálkové odpálení.", "tgt_summary": "The Goliath tracked mine - complete German name: \"Leichter Ladungsträger Goliath\" (Goliath Light Charge Carrier) was a name given to two German Unmanned ground vehicles, disposable demolition vehicles, used during World War II. These were the electrically powered \"Sd.Kfz. 302\" and the petrol-engine powered \"Sd.Kfz. 303a\" and \"303b\". They were known as \"beetle tanks\" by the Allies. Employed by the Wehrmacht during World War II. They carried 60 or 100 kilograms (130 or 220 lb) of high explosives, depending on the model, and were intended to be used for multiple purposes, such as destroying tanks, disrupting dense infantry formations, and the demolition of buildings or bridges. Goliaths were single-use vehicles that were destroyed by the detonation of their warhead.", "id": 1427167} {"src_title": "Silvia Švédská", "tgt_title": "Queen Silvia of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se v německém Heidelbergu jako nejmladší ze čtyř dětí (jediná dcera) \"Walthera a Alice Sommerlathových\". Podle švédských médií byl Walther Sommerlath členem NSDAP nebo s ní byl přinejmenším svázaný. V letech 1947–1957 vyrůstala v Brazílii v São Paulo, kam se rodina přestěhovala po skončení druhé světové války. V roce 1957 se rodina vrátila do Německa. Jako tlumočnice hovoří Silvia šesti jazyky – anglicky, francouzsky, německy, portugalsky, španělsky a švédsky, kromě toho ovládá i švédský znakový jazyk. Pracovala na argentinském konzulátu v Mnichově, v roce 1972 jako hosteska Letních olympijských hrách 1972 v Mnichově a v roce 1976 jako zastupující šéfka protokolu na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Na olympiádě v Mnichově poznala následníka švédského trůnu Karla Gustava Bernadotte, pozdějšího švédského krále Karla XVI. Gustava, za něhož se provdala 19. června roku 1976. Při obřadu spolupůsobil Silviin strýc, profesor teologie \"Ernst Sommerlath\" z Lipska. Den předtím měla ve švédské televizi premiéru píseň populární švédské kapely ABBA \"Dancing Queen\". Karel Gustav se stal králem v roce 1973. Podle švédského práva pokud by se oženil s neurozenou Silvií ještě jako korunní princ, musel by opustit královský dům a ztratil by svůj nárok na královský trůn. Tento zákon ovšem platil jen pro prince, nikoli pro vládnoucího monarchu. Z manželství vzešly tři děti, dvě dcery a syn:", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "Vedle svých četných reprezentačních povinností se Silvia angažuje v péči o postižené a zneužívané děti. V roce 1999 založila \"World Childhood Foundation (Světovou dětskou nadaci)\", je patronkou 62 sdružení. Nedaleko zámku Drottningholm založila \"Silviahemmet (Silviin dům)\", pro dementní děti. V Německu kooperuje nadace Silviahemmet s Maltézským řádem. Kromě toho založil královský pár \"Královský svatební fond\", který podporujue výzkum na poli sportu postižených. V roce 1990 dostala \"„Deutschen Kulturpreis“ (Německou kulturní cenu)\" za její podporu sportu postižených, v roce 2002 \"„Deutschen Medienpreis“ (Německou cenu médií)\" v Baden-Badenu a v roce 2006 čestnou cenu \"Bambi\". Královna je rytířem Řádu úsměvu, mezinárodního vyznamenání udělovaného za činnost přinášející radost dětem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Silvia Švédská, rozená \"Silvia Renate Sommerlath\" (* 23. prosince 1943 Heidelberg, Německo) je manželka švédského krále Karla XVI. Gustava a švédská královna. V roce 2011 se stala nejdéle působící královnou na švédském trůnu, když v tomto ohledu překonala Žofii Nasavskou.", "tgt_summary": "Queen Silvia of Sweden (born Silvia Renate Sommerlath on 23 December 1943) is the spouse of King Carl XVI Gustaf and mother of the heir apparent to the throne, Crown Princess Victoria. In 2011, Silvia became the longest-serving queen of Sweden, a record previously held by Sophia of Nassau.", "id": 2377757} {"src_title": "Asterix a Obelix", "tgt_title": "Asterix and Obelix vs. Caesar", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Julius Caesar slaví vítězství nad celou Gálií, ale Lucius Detritus mu sděluje, že jedna malá vesnice stále odolává mnohonásobné přesile římského vojska. Poté Detritus odcestuje do kasáren v blízkosti vesnice, kde mu Centurion Caius Bonus vysvětluje, že Galům jejich druid Panoramix vaří kouzelný nápoj, který je dělá neporazitelnými. Detritus se rozhodne, že získá nápoj pro sebe. Do vesnice zavítá falešný věštec, který Galům předpovídá příchod Římanů s pokladem. Všichni ho ve vesnici s nadšením přijmou kromě Asterixe, který ho považuje za šarlatána. Když do vesnice přijíždí výběrčí daní, je i se svým vojskem násilně vyhozen a oloupen o truhlu s penězi. Všichni mimo Asterixe se rozhodnou si truhlu nechat. Věštec později omámí Asterixe halucinogenními houbami, aby mohl truhlu ukrást. Krádež truhly se donese k Caesarovi, který po Detritovi požaduje podmanění galské vesnice, jinak ho předhodí lvům. Detritus se svými muži se převlečou za druidy a unesou Panoramixe, když se účastní druidovské konference. Asterix a Obelix se vydají Panoramixe zachránit, ale jsou od sebe odděleny. Zatímco Obelix převlečený za legionáře se stane Detritovým osobním strážcem, Asterix je zavřen do žaláře k Panoramixovi, kde oba dva odolávají požadování kouzelného nápoje. Jenže když se Detritus rozhodne mučit Idefixe (Obelixova malého pejska), Panoramixovi nezbude nic jiného než nápoj uvařit. Detritus ho použije k uvěznění Caesara v železné masce. Asterix poté musí projít arénou přes různá nebezpečná zvířata, aby se dostal až k Detritovi a zachránil si tak život, jenže Detritus na něj pošle nestvůru, která ho začne škrtit a zoufalý Asterix se snaží dovolat pomoci u Obelixe. Ten ho nakonec vyslyší a nestvůru zneškodní. Poté společně vysvobodí Panoramixe, Idefixe i Caesara. Caesar prosí Galy, aby mu pomohli porazit Detrita, který mezitím za použití svého kouzelného nápoje útočí na vesnici. Panoramix uvaří speciální kouzelný nápoj s mlékem dvouhlavého jednorožce (od velmi starého dědy), který vytvoří armádu klonů Asterixe a Obelixe. Caesar se poté opět vrátí k moci a udělí vesnici milost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asterix a Obelix (ve francouzském originále Astérix et Obélix contre César) je celovečerní hraný film z roku 1999 režiséra Claude Zidiho. Jde o první ze série hraných filmů na základě komiksů o Asterixovi Goscinnyho a Uderza. Film kombinuje prvky několika Asterixových příběhů: \"Asterix z Galie\", \"Věštec\", \"Asterix a Gótové\", \"Asterix Legionářem\", \"Asterix gladiátorem\", \"Asterix a Kleopatra\" a \"Nesvár\". Ve filmu účinkují Christian Clavier, Gérard Depardieu, Roberto Benigni a Michel Galabru. V době svého vydání šlo o nejdražší film v historii francouzské kinematografie. V roce 2002 byl překonán druhým dílem \"\".", "tgt_summary": "Asterix and Obelix vs. Caesar () is a 1999 feature film directed by Claude Zidi, the first of what went on to become a series of live-action films based on Goscinny and Uderzo's Astérix comics. The film combines plots of several Astérix stories, mostly \"Asterix the Gaul\" (Getafix's abduction), \"Asterix and the Soothsayer\", \"Asterix and the Goths\" (the Druid conference), \"Asterix the Legionary\" (Obelix becoming smitten with Panacea) and \"Asterix the Gladiator\" (the characters fighting in the circus) but jokes and references from many other albums abound, including a humorous exchange between Caesar and Brutus taken from \"Asterix and Cleopatra\", and the villain Lucius Detritus is based on Tullius Detritus, the main antagonist of \"Asterix and the Roman Agent\" (known as Tortuous Convolvulus in the English translation of the comic). At the time of its release, the film was the most expensive production in French cinema of all time, making it the most expensive production in France for the twentieth century. It was surpassed by the sequel, \"\", in 2002.", "id": 1896646} {"src_title": "Marcel Schmelzer", "tgt_title": "Marcel Schmelzer", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začínal ve Fortuně Magdeburg, poté hrál za 1. FC Magdeburg a navštěvoval sportovní gymnázium. V roce 2005 se připojil k Borussii Dortmund.", "section_level": 1}, {"title": "Borussia Dortmund.", "content": "Svou profesionální kariéru má zatím spojenou pouze se současným klubem Borussí Dortmund. První utkání za A-tým odehrál 9. srpna 2008 v prvním kole DFB-Pokalu na půdě Rot-Weiss Essen ze čtvrté ligy. Do zápasu nastoupil v 77. minutě za útočníka Mladena Petriće. Dortmund v utkání zvítězil.. Přesně o týden později už debutoval v nejvyšší německé lize opět pod trenérem Jürgenem Kloppem. Do zápasu na BayAreně s domácím Bayerem Leverkusen vkročil v 72. minutě, když za stavu 3:1 pro Borussii střídal zraněného obránce Dedého. V 83. minutě se sice ještě hlavou trefil domácí útočník Kießling, ale ten už jen korigoval výsledek. V sezóně 2010/11 získal s Borussií bundesligový titul, který následně se spoluhráči obhájil v sezóně 2011/12. V tomto ročníku navíc vyhrál i DFB-Pokal, ve finále porazil Dortmund Bayern Mnichov 5:2. V základní skupině D Lize mistrů 2012/13 (skupina smrti – nejtěžší skupina tohoto ročníku LM) 24. října 2012 přispěl jednou brankou k vítězství 2:1 nad Realem Madrid. S Dortmundem se představil 25. května 2013 ve Wembley ve finále Ligy mistrů proti rivalovi Bayernu Mnichov, Borussia však nejprestižnější evropský pohár nezískala, podlehla Bayernu 1:2. Schmelzer odehrál utkání v základní sestavě.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Reprezentační kariéru začal v reprezentaci do 21 let a s jedenácti zápasy patřil mezi pravidelně nastupující hráče. Trenér Horst Hrubesch jej nominoval na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2009 konané ve Švédsku, kde mladí Němci získali svůj premiérový titul v této kategorii. Nastoupil ve čtyřech utkáních. Za seniorskou reprezentaci debutoval 17. listopadu 2010 v přátelském zápase se Švédskem, ve kterém nepadl jediný gól. Schmelzer ale odehrál celé utkání. Mezi několika dalšími debutanty byl i Schmelzerův spoluhráč Mario Götze. V roce 2011 nastoupil k dalším třem reprezentačním utkáním a je na dobré cestě být číslem jedna na levém kraji obrany německé reprezentace.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Borussia Dortmund", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační.", "content": "Německo U21 Německo", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Schmelzer má o dva roky mladšího bratra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcel Schmelzer (* 22. ledna 1988, Magdeburg, NDR) je profesionální německý fotbalista hrající jako levý obránce za německý klub Borussia Dortmund.", "tgt_summary": "Marcel Schmelzer (; born 22 January 1988) is a German professional footballer who plays for Borussia Dortmund as a left back, serving as captain from 2016 to 2018. He has been capped by Germany at international level. A one-club man, Schmelzer has spent his entire professional career at Dortmund.", "id": 642016} {"src_title": "RIA Novosti", "tgt_title": "RIA Novosti", "src_document": [{"title": "Činnost a záběr agentury.", "content": "Agentura vydávala zprávy a informace o sociálně-politických, ekonomických, vědeckých a finančních tématech na internetu a posílá e-mailem v hlavních evropských jazycích, stejně jako v perštině, japonštině, čínštině a arabštině. Měla zpravodajskou síť v Rusku, Společenství nezávislých států a více než 40. dalších zemích mimo SNS. Mezi její klienty patřili prezidentská administrativa, ruská vláda, Rada federace, Státní duma, ministerstva a vládní úřady, správy ruských regionů, zástupci ruských a zahraničních obchodních kruhů, diplomatické mise, a veřejné organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie agentury sahá do 24. června 1941, kdy dva dny po napadení Sovětského Svazu byla založena Sovětská informační kancelář (\"Советское Информационное Бюро; Совинформбюро\"). Byla založena usnesením vlády Sovětského svazu a ÚV KSSS. Jejím hlavním úkolem bylo přinášet informace o zahraničních vojenských událostech a o událostech v domácím životě. V jisté době byl vydáván bulletin v papírové podobě a vysílán v rádiu (od 14. října 1941 do 3. března 1942). Hlavním úkolem bylo sestavovat zprávy o situaci na frontové válečné linii, situaci na domácí frontě a v partyzánském hnutí. Ruská informační agentura Novosti vznikla v září roku 1991 na základě spojení IAN a RIA. Vyhláškou ruského prezidenta ze dne 22. srpna 1991 podléhala RIA Novosti kompetencím Ministerstva tisku a informací. RIA Novosti měla přibližně 80 kanceláří v zahraničí, více než 1500 odběratelů v zemích SNS a asi sto v dalších zemích. Poslední hlavní editorkou a generální ředitelkou agentury byla Světlana Mironjuková.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik.", "content": "Dne 9. prosince 2013 podepsal ruský prezident Vladimir Putin dekret o zrušení této agentury a rozhlasové stanice Hlas Ruska a jejich sloučení do nově vzniklé agentury Rusko dnes (Rossija segodňa). RIA Novosti byla poslední ruskou státní organizací, která se díky nárokům klientů z celého světa snažila o vyvážené zpravodajství. Informovala i o tématech, s nimiž měl Kreml problémy, a o stanoviscích opozice. Novou agenturu Rusko dnes povede Putinův příznivce, ultrakonzervativní Dmitrij Kiseljov. Podle kritiků a opozice se tak dovršuje trend velmi silné státní kontroly nad ruským státním mediálním sektorem.", "section_level": 2}, {"title": "Abecední seznam fotografů.", "content": "Pro agenturu pracovali nebo pracují následující fotoreportérky a fotoreportéři:", "section_level": 1}, {"title": "Dar.", "content": "V roce 2011 darovala sto historických fotografií ze svých archivů, které byly nahrány na úložiště volných obrázků Wikimedia Commons.", "section_level": 1}], "src_summary": "RIA Novosti, Ruská informační agentura Novosti (rusky \"Российское агентство международных новостей «РИА Новости»\") byla ruská státní zpravodajská agentura pro mezinárodní informace se sídlem v Moskvě. Dne 9. prosince 2013 podepsal ruský prezident Vladimir Putin dekret o zrušení této agentury a rozhlasové stanice Hlas Ruska a jejich sloučení do nově vzniklé agentury Rusko dnes (Rossija segodňa).", "tgt_summary": "RIA Novosti (), sometimes RIA () for short, was a Russian state-controlled domestic news agency, which used to be one of Russia's international news agencies until 2013. Operating under the purview of the Russian Ministry of Communications and Mass Media, RIA Novosti is headquartered in Moscow and operated about 80 bureaus internationally. On 9 December 2013 President of Russia Vladimir Putin ordered RIA Novosti's liquidation and the creation of a Russian international news agency Rossiya Segodnya. Dmitry Kiselyov, an anchorman of the Russia-1 channel was appointed to be the first president of the new information agency. RIA Novosti was scheduled to be closed down in 2014; starting in March 2014, staff were informed that they had the option of transferring their contracts to Rossiya Segodnya or accepting voluntary redundancy. On 10 November 2014, Rossiya Segodnya launched the Sputnik multimedia platform as the international replacement of RIA Novosti and Voice of Russia. Within Russia itself, however, Rossiya Segodnya continues to operate its Russian language news service under the name RIA Novosti with its ria.ru website. The agency published news and analysis of social-political, economic, scientific and financial subjects on the Internet and via e-mail in the main European languages, as well as in Persian, Japanese and Arabic. It had a correspondent network in the Russian Federation, CIS and over 40 non-CIS countries. Its clients include the presidential administration, Russian government, Federation Council, State Duma, leading ministries and government departments, administrations of Russian regions, representatives of Russian and foreign business communities, diplomatic missions, and public organizations. RIA Novosti was an award-winning news agency. The last editor-in-chief of RIA Novosti was Svetlana Mironyuk, the first woman appointed to the role in the agency's history. According to the organisation's Charter, enterprise's property was federally owned (because federal unitary enterprise) and was indivisible. According to the agency, it was partially government-subsidized (2.7–2.9 billion roubles in 2013), but maintained full editorial independence. Its Russian name was Federal State Unitary Enterprise Russian Agency of International Information «RIA Novosti» (), \"FGUP RAMI «RIA Novosti»\" () for short. Its formal English name was Russian News & Information Agency \"RIA Novosti\". Early in 1990s it had the name state enterprise RIA «Novosti» (named after Soviet \"Press Agency «Novosti»\" and \"Information Agency «Novosti»\"). \"RIA\" means \"Russian Information Agency\" and \"Novosti\" means \"News\" in Russian. The common abbreviation in Russian is RIA.", "id": 921656} {"src_title": "Německá AB-Aktion v Polsku", "tgt_title": "German AB-Aktion in Poland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Masové vraždění polských velitelů, politiků, umělců, aristokratů, inteligence a lidí podezřelých z možné protinacistické aktivity bylo vnímáno jako preventivní opatření k rozptýlení polského odporu. Chtěli tak zabránit vzpouře Poláků během plánované německé invaze do Francie. Tato protipolská kampaň byla připravena Hansem Frankem, velitelem generálního gouvernementu, a byla také projednána se sovětskými úředníky během řady tajných konferencí gestapo-NKVD. První odstranění polské inteligence proběhlo brzy po německé invazi do Polska, která trvala od podzimu 1939 do jara 1940. Operace Intelligenzaktion byl plán na odstranění polské inteligence a polské vedoucí třídy realizovaný Einsatzgruppen a Selbstschutz. Následkem této operace bylo zabito 60 000 polských šlechticů, učitelů, podnikatelů, sociálních pracovníků, duchovních, soudců a politických aktivistů v 10 regionálních akcích. Intelligenzaktion pokračovala německou AB-Aktion v Polsku. Lidé byli zatčeni v souladu s \"říšským seznamem nepřátel\" - Sonderfahndungsbuch Polen, který byl připravený před válkou členy německé menšiny žijící v Polsku ve spolupráci s německou výzvědnou službou. Před akcí, na konci roku 1939 a na začátku roku 1940, většina polských profesorů, intelektuálů, spisovatelů, politiků, učitelů a dalších členů elity polské společnosti byla krátce zatčena gestapem. Frank konečně 16. května 1940 přijal a schválil \"Ausserordentliche Befriedungsaktion\". V následujících týdnech německá policie, gestapo, SD (Sicherheitsdienst) a jednotky wehrmachtu zatkli zhruba 30 000 Poláků ve velkých polských městech jako Varšava, Lodž, Lublin a Krakov. Internovaní byli drženi v řadě věznic včetně neslavného Pawiaku, kde byli předmětem brutálních výslechů nacistických úředníků. Po čase stráveném ve věznicích ve městech Varšava, Krakov, Radom, Kielce, Nowy Sącz, Tarnov, Lublin nebo Wiśnicz byli uvěznění Poláci převezeni do německých koncentračních táborů, především do nově otevřeného tábora v Osvětimi, Sachsenhausenu a Mauthausenu. Přibližně 3 500 členů polské inteligence bylo zavražděno v masových vraždách ve vesnici Palmiry nedaleko Varšavy, ve Firlej, Wincentynów nedaleko města Radom a v Bliżynském lese nedaleko města Skarżysko-Kamienna. Mezi zavražděnými byli Maciej Rataj, Stefan Bryła, Tadeusz Tański, Mieczysław Niedziałkowski a Janusz Kusociński. Akce byly zahájeny v podobném rozsahu i na jiných polských územích připojených nacistickým Německem.. Podle mnohých historiků, včetně Normana Daviese, byla akce proti polským vůdcům koordinována orgány Sovětského svazu, které ve stejné době spáchaly masové vraždy 22 000 polských důstojníků v Katyńi i na dalších místech. Aktivní pronásledování polských intelektuálů pokračovalo až do konce války. Přímým pokračováním AB-Aktion byla německá kampaň na východě, která začala po invazi Německa do SSSR. Mezi nejvýznačnější masové popravy polských profesorů patří masakr lwówských profesorů, ve kterém bylo zavražděno přibližně 45 profesorů z univerzity ve městě Lwów společně s jejich rodinami a hosty. Mezi zavražděnými byli Tadeusz Boy-Żeleński, bývalý polský premiér Kazimierz Bartel, Włodzimierz Stożek a Stanisław Ruziewicz. Tisíce dalších zahynuly při masakru v Ponarech, v německých koncentračních táborech a ghettech.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Po válce bylo mnoho lidí zodpovědných za organizaci AB-Aktion postaveno před Norimberský soud. Nicméně většina odpovědných německých velitelů byla buď zabita nebo zmizela během války. Přesné počty obětí, data poprav a příčiny smrti polských představitelů inteligence v německém zajetí jsou často napadené jinými evropskými historiky, kteří odmítají podobnost s Katyňskými masakry.", "section_level": 1}], "src_summary": "AB-Aktion (Außerordentliche Befriedungsaktion) byla nacistická německá kampaň během druhé světové války zaměřená na odstranění intelektuálů a vyšších vrstev společnosti polské národnosti. Na jaře a v létě roku 1940 bylo v Německem okupovaném Polsku zatčeno nacistickými představiteli více než 30 000 Poláků. Kolem 7 000 velitelů, profesorů, učitelů a duchovních (označených jako pachatelé trestní činnosti) bylo následně povražděno na různých místech včetně lesa v Palmiry. Ostatní byli převezeni do německých koncentračních táborů.", "tgt_summary": "The AB-Aktion (, ), was a second stage of the Nazi German campaign of violence during World War II aimed to eliminate the intellectuals and the upper classes of the Second Polish Republic across the territories slated for eventual annexation. Most of the killings were arranged in a form of forced disappearances from multiple cities and towns upon the German arrival. In the spring and summer of 1940, more than 30,000 Polish citizens were arrested by the Nazi authorities in German-occupied central Poland, the so-called General Government. About 7,000 of them including community leaders, professors, teachers and priests (labeled as suspected of criminal activities) were subsequently massacred secretly at various locations including at the Palmiry forest complex near Palmiry.AB-Aktion, Shoah Resource Center, The International School for Holocaust Studies. The others were sent to German concentration camps.", "id": 61067} {"src_title": "John Adams Whipple", "tgt_title": "John Adams Whipple", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se 10. září 1822 v Graftonu v Massachusetts rodičům Jonathanovi a Melindě (Grout) Whippleovým. Jako mladý byl horlivý student chemie a po zavedení procesu daguerrotypie do Spojených států (1839-1840) byl první, kdo dokázal vyrábět potřebné chemikálie. Kvůli této práci se však začalo zhoršovat jeho zdraví, proto se pak začal raději věnovat fotografii. Své první daguerrotypie pořídil v zimě 1840 \"s využitím slunečních brýlí jako objektivu, krabici na svíčky jako fotografického boxu a rukojeti stříbrné lžičky jako náhrady za desku.\" V průběhu doby se stal prominentním portrétním daguerotypistou v Bostonu. Kromě portrétů ve studiu \"Whipple and Black\", Whipple fotografoval významné budovy v okolí Bostonu, včetně domu generála George Washingtona v roce 1775 a 1776. Whipple si vzal Elizabeth Mannovou 12. května 1847. Mezi lety 1847 a 1852 Whipple a astronom William Cranch Bond, ředitel Harvardské vysokoškolské observatoře, který používal Harvardský teleskop přezdívaný \"Great Refractor\" (\"Velký Refraktor\") pořídili snímky Měsíce, které byly významné svými detaily a estetickou hodnotou. V té době to byl největší dalekohled na světě a za jejich snímky Měsíce získali ocenění za technickou dokonalost na Světové výstavě 1851 v Křišťálovém paláci v Londýně. V noci ze 16. na 17. července 1850 Whipple s Bondem pořídili ve hvězdárně Harvardovy univerzity první daguerotypii fixní hvězdy Vegy – montáž dalekohledu však pro expoziční dobu 100 sekund nebyla dostatečně přesná. V roce 1863 Whipple využil elektrické osvětlení k pořízení noční fotografie Bostonského parku. John Adams Whipple nebyl ve fotografickém podnikání sám - dalšími prominentními daguerrotypisty byli například Southworth & Hawes nebo \"Masury & Silsbee\". Whipple a Southworth & Hawes byli v Bostonu největší, avšak po roce 1853 je zastínila fotografická studia Mathewa Bradyho a M. M. Lawrence v New Yorku. Whipple byl plodný jak fotograf tak i jako vynálezce. Vynalezl daguerotypii crayon a crystallotypii (daguerrotypii na skle). Se svým partnerem Jamesem Wallacem Blackem vyvinul proces pro výrobu papírových tisků ze skleněných albuminových negativů (crystallotypů). Jeho americké patenty obsahují patent číslo 6056 - \"Crayon Daguerreotype\" a patent číslo 7 458 - \"Crystallotype\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Adams Whipple (10. září 1822 Grafton, Massachusetts – 10. dubna 1891) byl americký vynálezce a průkopník fotografie. Jako první ve Spojených státech začal vyrábět chemikálie používané pro daguerotypie; propagoval astronomickou a noční fotografii, byl laureátem za mimořádný snímek Měsíce a byl první kdo vyfotografoval jinou hvězdu než Slunce (hvězdy Vega a Mizar, která byla až do roku 2009 považována za dvojhvězdu).", "tgt_summary": "John Adams Whipple (September 10, 1822 – April 10, 1891) was an American inventor and early photographer. He was the first in the United States to manufacture the chemicals used for daguerreotypes; he pioneered astronomical and night photography; he was a prize-winner for his extraordinary early photographs of the moon; and he was the first to produce images of stars other than the sun (the star Vega and the Mizar-Alcor stellar sextuple system, which was thought to be a double star until 2009.", "id": 231203} {"src_title": "Valentina Visconti", "tgt_title": "Valentina Visconti, Duchess of Orléans", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako dcera milánského vévody Giana Galeazza Viscontiho a Izabely, dcery francouzského krále Jana se 17. srpna 1389 se stala manželkou Ludvíka, mladšího bratra krále Karla VI. Téhož měsíce se zúčastnila velkolepého vjezdu královské rodiny do Paříže. Mladý král nechal tehdy korunovat svou choť Isabelu a Pařížané, kteří Isabele říkali \"prasnice\", byli nadšení prý nevšední krásou Valentiny, což jí vyneslo královninu nenávist. Roku 1392 se u krále Karla při válečném tažení projevilo duševní onemocnění, které poznamenalo osudy celé rodiny i království. Po dočasné úzdravě se nemoc vrátila v červnu 1393 a tehdy chorý panovník pochyboval o své vlastní totožnosti a nepoznával ani svou ženu, které se dokonce snažil vyhýbat. Naopak vyhledával přítomnost Valentiny a chodil ji pravidelně navštěvovat, což samozřejmě podnítilo královninu zášť. Dvořané začali Valentinu obviňovat z provozování magie a čarodějnictví. Postupem času se podezřelým z nekalých čárů stal i Ludvík Orleánský, který nakonec svou ženu, podezřívanou i z otravy batolat, raději odvezl na venkov. Tam ji také při návštěvě Francie roku 1398 navštívil Václav IV., kterému návštěva \"čarodějnice\" u protiorleánské kliky politicky uškodila. Valentina i ve vyhnanství nadále četla, objednávala si nové rukopisy a jistě i na venkov se donesla fáma o milostném vzplanutí jejího muže a královny. Roku 1407 ovdověla, když byl Ludvík po společném vyjednávání v Paříži zavražděn na příkaz burgundského vévody Jana Nebojácného a jeho zohavené tělo se našlo v pařížských ulicích. Jan Nebojácný, který se svou objednávkou vraždy vůbec netajil, byl vypovězen ze země. Isabela svého muže přežila o pouhý rok. Zemřela v prosinci 1408 na zámku v Blois a byla pohřbena v pařížském klášteře celestýnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valentina Visconti ( \"Valentina Visconti\", 1371–4. prosince 1408 Blois) byla vévodkyně orleánská z rodu Viscontiů, současníky obviňována z magie a čarodějnictví. Vzdělaná a inteligentní vévodkyně byla obdivovatelkou iluminovaných rukopisů, jednou ze zákaznic dílny Jana z Arrasu a také patronkou básníka Eustacha Deschampse.", "tgt_summary": "Valentina Visconti (1371 – 4 December 1408) was a Countess of Vertus, and Duchess consort of Orléans as the wife of Louis de Valois, Duke of Orléans, the younger brother of King Charles VI of France.", "id": 2477284} {"src_title": "Devátá pevnost", "tgt_title": "Ninth Fort", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na konci 19. století bylo město Kaunas opevněno a v roce 1890 bylo obklopeno osmi pevnostmi a devíti dělostřeleckými bateriemi. Výstavba Deváté pevnosti (její číselné jméno se stalo vlastním jménem) byla zahájena v roce 1902 a byla dokončena v předvečer první světové války. Od roku 1924 byla Devátá pevnost používána jako městské vězení Kaunas. Během sovětské okupace 1940 – 1941 byla Devátá pevnost používána NKVD k umístění politických vězňů na cestě do pracovních táborů na Sibiři. Během let nacistické okupace se Devátá pevnost stala místem masového vraždění. Nejméně 5 000 litevských Židů z Kaunasu, z velké části odebraných z městského židovského ghetta, bylo převezeno do Deváté pevnosti a zavražděno. Kromě toho byli během nacistické okupace přivedeni do Kaunasu Židé až z Francie, Rakouska a Německa, kteří byli v Deváté pevnosti popraveni. Hned jak se Sověti v roce 1944 nastěhovali, Němci zlikvidovali ghetto, které bylo známé jako „pevnost smrti“ a vězni byli rozptýleni do jiných táborů. Po druhé světové válce Sověti opět po několik let využívali Devátou pevnost jako vězení. V roce 1958 bylo v Deváté pevnosti založeno muzeum. V roce 1959 byla připravena první expozice ve čtyřech celách, které vypovídaly o nacistických válečných zločinech prováděných v Litvě. V roce 1960 začalo objevování, sepisování a soudní šetření místních masových vražd, a to ve snaze získat informace o rozsahu těchto zločinů.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "Muzeum Deváté pevnosti obsahuje sbírky historických artefaktů spojených jak se sovětskými krutostmi a nacistickou genocidou, tak i s materiály týkající se dřívější historie Kaunasu a Deváté pevnosti. Památník obětem nacismu Deváté pevnosti v Kaunasu (Litva) navrhl sochař A. Ambraziunas. Byl postaven v roce 1984 a je vysoký 32 m. Hromadným pohřebištěm obětí masakrů provedených v pevnosti je louka, která je označena jednoduchým upřímně znějícím památníkem, který je napsán několika jazyky. Říká: \"Toto je místo, kde nacisté a jejich pomocníci zabili více než 30 000 Židů z Litvy a dalších evropských zemí.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Devátá pevnost je tvrz v severní části Šilainiai elderate v litevském Kaunasu. Je součástí pevnosti Kaunas, která byla postavena na konci 19. století. Během okupace města Kaunasu a zbytku Litvy Sovětským svazem byla pevnost používána jako vězení a jako stanice pro vězně, kteří byli přepraveni do pracovních táborů. Po obsazení Litvy nacistickým Německem byla pevnost používána jako místo poprav pro Židy, zajaté sovětské vojáky a další.", "tgt_summary": "The Ninth Fort () is a stronghold in the northern part of Šilainiai elderate, Kaunas, Lithuania. It is a part of the Kaunas Fortress, which was constructed in the late 19th century. During the occupation of Kaunas and the rest of Lithuania by the Soviet Union, the fort was used as a prison and way-station for prisoners being transported to labour camps. After the occupation of Lithuania by Nazi Germany, the fort was used as a place of execution for Jews, captured Soviets, and others.", "id": 15701} {"src_title": "Aaron Taylor-Johnson", "tgt_title": "Aaron Taylor-Johnson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 13. června roku 1990 v High Wycombe v anglickém Buckinghamshire, jeho matka byla v domácnosti, otec pracoval jako stavební inženýr. Za jednoho ze svých idolů označil Daniela Day-Lewise.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Hrát začal v šesti letech. V roce 1999 si v divadle zahrál ve hře \"Macbeth\" po boku Rufuse Sewella roli Macduffova syna. Roku 2000 hrál ve hře \"All My Sons\" od Arthura Millera. Jeho kariéra v televizních seriálech spočívala např. v roli Nikera v adaptaci od BBC s názvem \"Feather Boy\" (2004) či v roli Owena v britském seriálu \"E4\"; dále ztvárnil Aarona v minisérii \"Talk to Me\" a Owena Stephense v minisérii \"Nearly Famous\". V roce 2003 si střihl roli Charlieho Chaplina ve filmu \"Rytíři ze Šanghaje\". Roku 2006 se objevil ve filmu \"Iluzionista\", kde si zahrál teenagera Eduarda, jehož v dospělosti hrál Edward Norton. Dále se objevil jako Prosper ve filmu \"Pán zlodějů\" (2006) a jako dívčí idol Robbie v teenagerském filmu \"On je fakt boží!\" (2008). Roku 2010 si zahrál hlavní postavu Dava Lizewskiho v celovečerním filmu \"Kick-Ass\", adaptaci komiksů Marka Millera. Stejnou postavu ztvárnil o tři roky později v pokračování \"Kick-Ass 2\". V roce 2011 se představil ve filmu \"Albert Nobbs\", kde převzal roli po Orlandu Bloomovi, který z filmu odstoupil, aby mohl být se svou těhotnou ženou. Roku 2012 hrál ve snímcích \"Anna Karenina\" a \"Divoši\", v roce 2014 hrál ve filmu \"Godzilla\". Jako Quicksilver se představil ve snímku \"\" (2015), čímž navázal na krátkou potitulkovou scénu filmu \"\" (2014), kde se objevil ve stejné roli.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2012 se oženil s režisérkou Sam Taylor-Wood, se kterou se poznal a zasnoubil roku 2009 při natáčení filmu \"Nowhere Boy\" a která je o 23 let starší. Při svatbě si oba změnili příjmení na Taylor-Johnson. V letech 2010 a 2012 se jim narodily dcery Wylda Rae a Romy Hero.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aaron Taylor-Johnson (* 13. června 1990 High Wycombe, Anglie), rodným jménem Aaron Perry Johnson, je anglický divadelní, filmový a televizní herec. S hraním začal již ve svých šesti letech, začínal ve filmech jako jsou např. \"Iluzionista\" (2006) a \"On je fakt boží!\" (2008). Později hrál ve snímcích, jako je třeba \"Nowhere Boy\" (2009), kde ztvárnil Johna Lennona, \"Kick-Ass\" (2010) a \"Kick-Ass 2\" (2013), kde si zahrál titulní postavu, \"Divoši\" (2012) a \"Godzilla\" (2014). Ve filmech \"\" (2014) a \"\" (2015) hrál Quicksilvera.", "tgt_summary": "Aaron Perry Taylor-Johnson (né Johnson; born 13 June 1990) is an English actor and screenwriter, best known for his portrayal of the title character in the \"Kick-Ass\" films and Quicksilver in \"\" (2015). Taylor-Johnson began performing at age six and has appeared in films such as \"Shanghai Knights\" (2003), playing a young Charlie Chaplin, \"The Illusionist\" (2006) and \"Angus, Thongs and Perfect Snogging\" (2008). He had his breakthrough performance in the John Lennon biopic \"Nowhere Boy\" (2009). He went on to portray Ben in the Oliver Stone-directed crime thriller \"Savages\" (2012), Russian aristocrat Count Vronsky in Joe Wright's adaptation of \"Anna Karenina\" (2012) and Lt. Brody in Gareth Edwards' monster movie \"Godzilla\" (2014). For his performance as psychopathic drifter Ray Marcus in Tom Ford's thriller \"Nocturnal Animals\" (2016), he won the Golden Globe Award for Best Supporting Actor and was nominated for the BAFTA Award for Best Actor in a Supporting Role.", "id": 946230} {"src_title": "Lyceum Jindřicha IV.", "tgt_title": "Lycée Henri-IV", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě dnešního lycea se nacházel klášter založený již v 6. století franským králem Chlodvíkem I. Klášter byl za Velké francouzské revoluce zrušen a v roce 1790 prohlášen národním majetkem. Opatství se v roce 1796 stalo vzdělávacím zařízením, které se nejprve nazývalo \"École centrale du Panthéon\" (Ústřední škola Pantheon) podle nedalekého Pantheonu, později bylo přejmenováno na \"Lycée Napoléon\" (Napoleonovo lyceum). Tím se lyceum stalo druhou francouzskou školou, která byla označena tímto termínem (po lyceu v Lyonu založeném roku 1519). V období Restaurace se škola jmenovala \"Lycée Corneille\" podle básníka Pierra Corneilla a později získala své dnešní jméno \"Lycée Henri-IV.\" V 19. století na škole studovali převážně členové vyšších společenských tříd, takže ji navštěvovali např. synové krále Ludvíka Filipa a potomci vysoké šlechty.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Škola zahrnuje čtyřletý základní cyklus (obdoba druhého stupně základní školy), vlastní tříleté lyceum a přípravné třídy pro studium na grande école. Celkem se jedná o zhruba 2500 žáků. Základní cyklus navštěvuje asi 600 žáků, převážně z jižní části Paříže. Kvůli svému věhlasu a také dobré poloze poblíž Sorbonny pocházejí žáci často z rodin univerzitních profesorů. Jsou zde i žáci z jiných obvodů, obzvláště, pokud si chtějí zvolit jako první cizí jazyk ruštinu, neboť tuto možnost nabízí jen malé množství škol. Na rozdíl od základního stupně jsou studenti na lyceum přijímáni podle svých studijních výsledků a pocházejí ze škol v celé Paříži a okolí. Na základě přístých přijímacích pohovorů dosahuje škola nadprůměrné výsledky v maturitě. Rovněž vstup do přípravných tříd je podřízen přísnému výběru. Protože přípravné třídy lycea patří k nejrenomovanějším ve Francii, ucházejí se o přijetí studenti z celé země. V celostátním srovnání dosahují absolventi školy při přijímacích pohovorech na grande école pravidelně vysokého ohodnocení. V rámci Paříže panuje tradiční rivalita vůči stejně úspěšnému Lycée Louis-le-Grand, které sídlí ve stejné čtvrti.", "section_level": 1}, {"title": "Významní učitelé.", "content": "Na škole působili jako učitelé např. filozof Henri Bergson, muzikolog a spisovatel Romain Rolland, historik Fernand Braudel, filozof Jean Hyppolite, filozof Émile Chartier nebo politik Georges Pompidou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lyceum Jindřicha IV. (francouzsky \"Lycée Henri-IV\") je lyceum v Paříži. Sídlí v Latinské čtvrti na adrese \"Rue Clovis\" č. 23 v 5. obvodu. Škola byla založena v roce 1795 a má zhruba 2500 studentů. Nese jméno francouzského krále Jindřicha IV. Lyceum patří k nejprestižnějším vzdělávacím ústavům svého typu ve Francii a jeho absolventi dosahují vysokých úspěchů v příjacím řízení na grande école. Některé části budov jsou chráněny jako historické památky např. zbytek opatství Sainte-Geneviève s bývalou zvonicí klášterního kostela \"Tour Clovis\", bývalý refektář (dnes kaple) nebo kabinet medailí. V roce 1996 byly při renovaci objeveny pozůstatky z karolínské doby.", "tgt_summary": "The Lycée Henri-IV is a public secondary school located in Paris. Along with Louis-le-Grand, it is widely regarded as the most prestigious and demanding sixth-form colleges (\"lycées\") in France. The school has more than 2,500 students from \"collège\" (the first four years of secondary education in France) to \"classes préparatoires\" (classes to prepare students for entrance to the elite grandes écoles such as École normale supérieure, École polytechnique, Centrale Paris, Mines ParisTech, HEC Paris, among others). Its motto is \"\"Domus Omnibus Una\"\" (\"A Home For All\").", "id": 327134} {"src_title": "Masakr v Ponarech", "tgt_title": "Ponary massacre", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Po začlenění Střední Litvy k Polsku se stalo město Ponary částí vojvodství Vilnius (oblast zvaná Kresy). V září 1939 byla tato oblast převzata Sověty a po měsíci převedena do Litvy. Po připojení Litvy Sovětským svazem v červnu roku 1940 začali Sověti ve spojení s vojenskou leteckou základnou budovat ropný sklad nedaleko Ponarů. Tento projekt nebyl nikdy dokončen, protože v roce 1941 byla oblast obsazena nacistickým Německem. Nacisté se rozhodli využít velkých jam určených původně pro nádrže na ropu jako místa k pohřbení těl nežádoucích místních obyvatel. Jejich záměrem bylo zabít všechny litevské Židy. V Pobaltí dosáhlo nacistické masové vraždění Židů největšího rozsahu. Ze 70 000 Židů žijících ve Vilniusu přežilo válku pouhých sedm tisíc. Židovská kultura ve Vilniusu, jednom z  jejích největších center v Evropě, prakticky zanikla.", "section_level": 1}, {"title": "Masakr.", "content": "Hromadné vraždy začaly v červenci roku 1941, kdy přijelo do Vilniusu Einsatzkommando 9, které shromáždilo 5 000 židovských mužů z Vilniusu a převezlo je do Paneriai, kde byli zastřeleni. Další hromadné popravy, často s pomocí litevských dobrovolníků z \"Ypatingasis burys\", se konaly po celé léto a na podzim. V září bylo založeno vilenské ghetto. Do konce roku bylo v Paneriai zavražděno 21 700 židů. Tempo vraždění zpomalilo v roce 1942, kdy si Wehrmacht začal potenciální oběti přisvojovat jako nuceně nasazené. Na konci roku 1944 dosáhl konečný počet obětí kolem 70 000 – 100 000 osob. Podle poválečné exhumace provedené silami sovětské 2. běloruského frontu byla většina (50 000 – 70 000) obětí polští a litevští Židé z nedalekých polských a litevských měst. Ostatní byli především Poláci (20 000) a Rusové (8 000). Polské oběti byly většinou příslušníci inteligence (učitelé, profesoři Vilniuské univerzity jako Kazimierz Pelczar, duchovní jako Romuald Świrkowski) a členové odbojového hnutí Zemské armády. Mezi prvními oběťmi bylo přibližně 7500 sovětských válečných zajatců zastřelených v roce 1941, brzy poté, co začala Operace Barbarossa. V pozdějších fázích to byly také menší počty obětí jiných národností včetně místních Rusů, Romů a Litevců, zejména stoupenci komunistů a členové Místního litevského oddělení Povilase Plechavičiuse, kteří odmítli plnit německé rozkazy. Jak sovětská armáda v roce 1943 pokročila, nacistické jednotky se snažily zakrýt zločiny podle směrnice Aktion 1005. Osmdesát vězňů z blízkého koncentračního tábora Stutthof bylo zformováno do Leichenkommand. Dělníci byli nuceni těla vykopat, dát je na hromadu a spálit je. Po několika měsících této strašné práce se brigádě povedlo 19. dubna 1944 uprchnout. 11 lidem z této skupiny se válku podařilo přežít a jejich svědectví tak přispělo k odhalení tohoto masakru.", "section_level": 1}, {"title": "V kolektivní paměti.", "content": "Informace o masakru se začala šířit již v roce 1943 díky aktivitám a a pracím Heleny Pasierbské, Józefa Mackiewicze, Kazimierza Sakowicze a dalších. Nicméně sovětskému režimu, který podporoval vystěhování Poláků z Kresů, se skutečnost, že hlavními oběťmi byli Poláci a Židé, nehodila. Oficiálně tedy převládlo podání, podle něhož Paneriai bylo místem hromadného vraždění pouze sovětských občanů. Toto propagandistické zkreslení, stejně jako fakt, že šlo o jeden z největších masakrů na Poláky na východě, inspirovalo některé (např. polského premiéra Jerzyho Buzka) k paralelám s Katyňským masakrem. 22. října 2000, desetiletí po pádu komunismu, uspěla v nezávislé Litvě snaha několika polských organizací o vztyčení památníku (kříže) za padlé polské občany. Oficiálního ceremoniálu se zúčastnili představitelé polské a litevské vlády (Bronisław Komorowski, polský ministr obrany a jeho litevský protějšek), stejně tak několik nevládních organizací. Místo masakru připomíná památník obětem holokaustu, památník polským obětem a malé muzeum. Popravy v Paneriai jsou v současné době předmětem vyšetřování gdaňskou pobočkou polského Ústavu paměti národa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr v Ponarech (podle polského označení místa) resp. masakr v Paneriai (podle litevského označení místa) byla masová vražda 100 000 lidí (převážně polských Židů) spáchaná německými SD, SS a litevskými nacistickými kolaboranty, kolaboranty Sonderkommanda (Speciální SD a Německé bezpečnostní policejní oddíly \"Ypatingasis būrys\") během druhé světové války a holokaustu v Říšském komisariátu Ostland. Popravy se konaly od července 1941 do srpna 1944 blízko železniční stanice Ponary v tehdejším Polsku. (Ponary jsou nyní pod litevským názvem Paneriai předměstím Vilniusu.) V Ponarech bylo zavražděno asi 70 000 Židů spolu s asi 20 000 Poláky a 8 000 Rusy, mnoho jich pocházelo z nedalekého města Vilnius.", "tgt_summary": "The Ponary massacre or Paneriai massacre () was the mass murder of up to 100,000 people, mostly Jews, Poles, and Russians by German \"SD\" and \"SS\" and their Lithuanian collaborators, including \"Ypatingasis būrys\" killing squads, during World War II and the Holocaust in \"Reichskommissariat Ostland\". The murders took place between July 1941 and August 1944 near the railway station at Ponary (now Paneriai), a suburb of today's Vilnius, Lithuania. Some 70,000 Jews were murdered at Ponary, along with up to 20,000 Poles, and 8,000 Russian POWs, most of them from nearby Vilna (Vilnius), and its newly-formed Vilna Ghetto. Lithuania and the Baltic States became one of the first locations outside occupied Poland in World War II where the Nazis would mass murder Jews as part of the Final Solution. Out of 70,000 Jews living in Vilna according to Snyder, only 7,000 (or 10 percent) survived the war. The number of dwellers, estimated by Sedlis, as of June 1941 was 80,000 Jews, or one-half of the city's population. According to the Holocaust Encyclopedia and others, more than two-thirds of them or at least 50,000 Jews had been killed before the end of 1941.", "id": 1196261} {"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 (AFC)", "tgt_title": "2014 FIFA World Cup qualification (AFC)", "src_document": [{"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly nasazeny podle výsledků v minulé kvalifikaci na MS.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze.", "content": "V první fázi se šestnáctka nejníže nasazených týmů utkala systémem doma a venku o postup do druhé fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly nasazeny do dvou košů – Koš A zahrnoval týmy s nasazením 28 až 35 a koš B týmy s nasazením 36 až 43. Los se uskutečnil 30. března 2011 v Kuala Lumpur.", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy.", "content": "Úvodní zápasy se hrály 29. června a odvety 3. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá fáze.", "content": "Ve druhé fázi se 22 přímo nasazených týmů a 8 postoupujících z první fáze utkalo systémem doma a venku o postup do třetí fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly rozděleny do dvou košů – Koš A zahrnoval týmy s nasazením 6 až 20 a koš B týmy s nasazením 21 až 27 a navíc osmičku postupujících z první fáze. Los se uskutečnil 30. března 2011 v Kuala Lumpur.", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy.", "content": "Úvodní zápasy se hrály 23. července a odvety 28. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí fáze.", "content": "Ve třetí fázi bylo 15 postupujících ze druhé fáze a 5 přímo nasazených týmů rozlosováno do pěti skupin po čtyřech. Ve skupinách se utkal každý s každým dvoukolově doma a venku a první dva týmy z každé skupiny postoupily do čtvrté fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K rozdělení do losovacích košů byl použit žebříček FIFA z července 2011. Los se uskutečnil 30. července 2011 v Rio de Janeiru.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny.", "content": "Zápasy se hrály od 2. září 2011 do 29. února 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá fáze.", "content": "Celkem 10 týmů bylo rozlosováno do dvou skupin po pěti účastnících, kteří se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. První dva týmy z každé skupiny následně přímo postoupily na závěrečný turnaj, zatímco týmy na třetích místech postoupily do baráže o místo v mezikontinentální baráži.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K rozdělení do losovacích košů byl použit žebříček FIFA z března 2012 (čísla v závorkách za každým týmem znamenají pořadí v tomto žebříčku). Los se uskutečnil 9. března 2012 v Kuala Lumpur.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny.", "content": "Zápasy se hrály od 3. června 2012 do 18. června 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Baráž o 5. místo.", "content": "Týmy ze třetích míst skupin čtvrté fáze se systémem doma a venku utkaly o místo v mezikontinentální baráži. Zápasy se hrály 6. a 10. září 2013. Los určující, kdo bude v této baráži začínat na domácím hřišti, se uskutečnil dne 19. března 2013 v Curychu.", "section_level": 1}, {"title": "Odveta.", "content": "Celkové skóre dvojzápasu bylo 2:2. Do mezikontinentální baráže postoupilo , když zvítězilo 9:8 na penalty.", "section_level": 2}, {"title": "Statistika.", "content": "Údaje platné pouze k zóně AFC v tomto kvalifikačním cyklu (včetně baráží):", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kvalifikace zóny AFC", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 zóny AFC určila 4 účastníky finálového turnaje a jednoho účastníka mezikontinentální baráže. Pětice nejlepších týmů z minulé kvalifikace byla nasazena přímo do třetí fáze, dalších 22 týmů bylo nasazeno do druhé fáze a nejhorších 16 začínalo v první fázi. V prvních dvou fázích hraných v červnu a červenci 2011 byly týmy rozlosovány do dvojic, ve kterých se utkaly doma a venku. Do třetí fáze postoupilo 15 vítězů druhé fáze, kde se přidali k pětici nasazených týmů. Celky byly rozlosovány do pěti skupin po čtyřech týmech, přičemž první dva týmy z každé skupiny postoupily do čtvrté fáze. V ní bylo 10 týmů rozlosováno do dvou skupin po pěti účastnících. První dva týmy z každé skupiny následně přímo postoupily na závěrečný turnaj, zatímco týmy na třetích místech postoupily do baráže o místo v mezikontinentální baráži.", "tgt_summary": "The Asian Football Confederation (AFC) section of the 2014 FIFA World Cup qualification saw 43 teams competing for 4 or 5 berths in the final tournament in Brazil. As in recent tournaments the AFC had four direct qualifiers for the finals tournament in addition to a further possible place via the intercontinental play-offs against CONMEBOL's fifth-placed team, which was chosen through a random draw, rather than being decided by FIFA beforehand as in previous tournaments (e.g., 2010 against a team from OFC, 2006 against a team from CONCACAF). Iran and South Korea from Group A, along with Australia and Japan from Group B won the 4 direct qualification positions, with Jordan defeating Uzbekistan in a play-off to see which team would face the 5th placed CONMEBOL team, Uruguay, for a place in the World Cup, eventually also failed to qualify for the competition.", "id": 1377591} {"src_title": "Karel Appel", "tgt_title": "Karel Appel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině holiče a kadeřníka v dělnické čtvrti v Amsterdamu. Na otcovo přání se také vyučil kadeřníkem. V letech 1940-1944 vystudoval Rijksakademie - Královskou akademii výtvarných umění v Amsterdamu. V roce 1948 se stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny umělců CoBrA. Roku 1946 uspořádal první samostatnou výstavu v \"Het Beerenhui\"s v Groningenu a zúčastnil se skuinové výstavy mladých umělců ve Stedelijk Museum v Amsterdamu. V tomto období jeho tvorbu silně ovlivnili Pablo Picasso, Henri Matisse a Jean Dubuffet. Kromě pláten namaloval velkou nástěnnou malbu \"Tázající se děti\" v Městském domě v Amsterdamu. Svůj styl nadále přibližoval dětské kresbě. Roku 1950 odjel do Paříže. Roku 1953 vystavoval na biennále v São Paulo, kde získal velkou cenu za malbu. Roku 1951 namaloval monumentální fresku pro Stedelijk Museum v Amsterdamu a roku 1959 pro budovu UNESCO v Paříži. Zúčastnil se výstav Documenta II (1959) a Documenta III (1964) v Kasselu. Vždy rád spolupracoval s umělci příbuzných oborů: roku 1962 to byl Bert Schiebeek při divadelním projektu \"Een groot dier\" („velé zvíře“), roku 1970 Merrill Sanders a Chet Baker, r. 1987 spolupracoval na scéně a výpravě inscenace baletu v pařížské Opeře, dále například s Brooklynskou Akademií hudby v New Yorku, nebo s nizozemskou operou v Amsterdamu. Experimentoval propojením výtvarného umění, poezie a hudby: roku 1991 byli jeho spolupracovníky Allen Ginsberg a Gregory Corso na „Poetry-Painting Series“. Dále spolupracoval s operou v Amsterdamu a při hudebním festivalu v Salzburgu. Roku 2006 tam navrhl scénu pro Mozartovu operu \"Kouzelná flétna\". Kolem roku 1990 si zařídil ateliéry v New Yorku, v Connecticutu, v Monaku a v čtvrtý v Toskánsku. Kromě New Yorku bydlel ve Florencii a pravidelně cestoval mezi oběma kontinenty. V roce 1999 zřídil svou nadaci \"Karel-Appel Stiftung\" (Karel Appel Foundation), do níž převedl všechna svá díla a reprodukční práva.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Patřil k nejproduktivnějším výtvarníkům, za svůj život vytvořil na 10.000 prací. Je zastoupen ve 26 světových galeriích či muzeích umění po celém světě, zejména v Evropě a v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Appel (* jako Christiaan Karel Appel; 25. dubna 1921, Amsterdam, Nizozemsko – 3. května 2006, Zürich, Švýcarsko) byl nizozemský malíř, sochař a básník, spoluzakladatel avantgardní skupiny CoBrA.", "tgt_summary": "Christiaan Karel Appel (; 25 April 1921 – 3 May 2006) was a Dutch painter, sculptor, and poet. He started painting at the age of fourteen and studied at the Rijksakademie in Amsterdam in the 1940s. He was one of the founders of the avant-garde movement Cobra in 1948. He was also an avid sculptor and has had works featured in MoMA and other museums worldwide.", "id": 1374709} {"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 (CONCACAF)", "tgt_title": "2014 FIFA World Cup qualification (CONCACAF)", "src_document": [{"title": "Nasazení.", "content": "Všech 35 členských zemí CONCACAF se rozhodlo zúčastnit. Týmy byly nasazeny do jednotlivých fází podle žebříčku FIFA z března 2011. V závorkách je umístění daného týmu v březnovém žebříčku FIFA.", "section_level": 1}, {"title": "Předkolo.", "content": "Desítka nejníže nasazených týmů se zde v červnu a červenci 2011 utkala systémem doma a venku o postup do první skupinové fáze. Předkolo se nelosovalo, ale nejvýše nasazený se utkal s nejníže nasazeným, atd. Dvojice byly oznámeny 26. dubna 2011.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze.", "content": "V první fázi bylo 5 postoupujících z předkola a 19 přímo nasazených rozlosováno do 6 skupin po čtyřech, ve kterých se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. Vítězové skupin následně postoupili do druhé fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K nasazení do losovacích košů byl použit žebříček FIFA z března 2011. Los se uskutečnil 30. července 2011 v Riu de Janeiro.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny.", "content": "Zápasy se hrály od 2. září do 15. listopadu 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá fáze.", "content": "Ve druhé fázi byla šestice vítězů skupin první fáze a šestice přímo nasazených rozlosována do 3 skupin po 4 týmech. Ve skupinách se utkal každý s každým dvoukolově doma a venku. První dva týmy z každé skupiny postoupily do třetí fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K nasazení do losovacích košů byl použit žebříček FIFA z března 2011. Los se uskutečnil 30. července 2011 v Riu de Janeiro.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny.", "content": "Zápasy se hrály od 8. června do 16. října 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí fáze.", "content": "Ve třetí fázi utvořila šestice postupujících ze druhé fáze jednu skupinu, ve které se utkala v termínech od 6. února do 15. října 2013 každý s každým dvoukolově doma a venku. První tři týmy postoupily přímo na MS, zatímco tým na čtvrtém místě postoupil do mezikontinentální baráže.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "Údaje platné pouze k zóně CONCACAF v tomto kvalifikačním cyklu (včetně případné baráže):", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kvalifikace zóny CONCACAF", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 zóny CONCACAF určila 3 účastníky finálového turnaje a jednoho účastníka mezikontinentální baráže. Šestice nejlepších podle žebříčku FIFA z března 2011 bylo nasazeno přímo do druhé fáze, dalších 19 týmů bylo nasazeno přímo do první fáze a nejhorších 10 se muselo účastnit předkola. Předkolo se hrálo systémem doma a venku v červnu a červenci 2011. Pětice postupujících byla v první skupinové fázi spolu s 19 nasazenými rozlosována do šesti skupin po čtyřech. Vítězové skupin následně postoupili do druhé skupinové fáze, kde se přidali k šestici přímo nasazených. Dvanáctka týmů zde byla rozlosována do tří skupin po čtyřech. První dva týmy z každé skupiny následně postoupily do třetí (finálové) fáze. Tam šestice týmů vytvořila jednu skupinu, ze které postoupily první tři týmy na mistrovství světa, zatímco tým na čtvrtém místě postoupil do mezikontinentální baráže.", "tgt_summary": "The CONCACAF qualification for the 2014 FIFA World Cup consisted of four rounds of competition, in which the 35 member nations competed for three automatic berths at the finals in Brazil. The United States, Costa Rica, and Honduras qualified. The fourth-place finisher, Mexico, played a two-game series against New Zealand, the first-placed team from Oceania and qualified to the Finals.", "id": 692413} {"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 (OFC)", "tgt_title": "2014 FIFA World Cup qualification (OFC)", "src_document": [{"title": "Nasazení.", "content": "K nasazení týmů byl použit žebříček FIFA z července 2011. neodehrála v posledních čtyřech letech žádný reprezentační zápas, proto byla v žebříčku FIFA neumístěna. K jejímu nasazení byly proto vzaty v úvahu výsledky v poslední kvalifikaci, které se zúčastnila. V závorkách je umístění týmů v červencovém (2011) žebříčku FIFA.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze.", "content": "Čtveřice nejníže nasazených týmů se v termínu od 21. do 26. listopadu 2011 utkala jednokolově každý s každým na centralizovaném místě v zemi Samoa. Vítěz skupiny postoupil do druhé fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá fáze (Oceánský pohár národů 2012).", "content": "Druhá fáze byla zároveň Oceánským pohárem národů 2012, který se hrál na Šalomounových ostrovech od 1. do 10. června 2012. Sedmička přímo nasazených týmů spolu s vítězem první fáze byla rozlosována do dvou skupin po čtyřech, kde se utkal jednokolově každý s každým. První dva týmy z každé skupiny postoupily do semifinále. Dále se hrálo i finále a zápas o třetí místo. Vítěz finále se stal mistrem Oceánie a postoupil tak na Konfederační pohár FIFA 2013. Všichni čtyři semifinalisté následně postoupili do třetí fáze kvalifikace o MS 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly podle žebříčku FIFA z července 2011 rozděleny do dvou losovacích košů. Do každé ze skupin byly nalosovány dva týmy z každého koše. Los se uskutečnil 30. července 2011 v Rio de Janeiru.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí fáze.", "content": "Ve třetí fázi utvořila čtveřice týmů jednu skupinu, ve které se utkal každý s každým dvoukolově doma a venku. Vítěz skupiny následně postoupil do mezikontinentální baráže. Hrálo se od 7. září 2012 do 26. března 2013. Rozpis zápasů byl nalosován 26. června 2012 v Aucklandu.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "Údaje platné pouze k zóně OFC v tomto kvalifikačním cyklu (včetně případné baráže):", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kvalifikace zóny OFC", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 zóny OFC určila jednoho účastníka mezikontinentální baráže. Čtveřice nejníže nasazených týmů se nejprve v první fázi utkala jednokolově každý s každým na centralizovaném místě o jedno postupové místo na Oceánský pohár národů 2012, který byl zároveň druhou fází kvalifikace na MS. Postupující se zde přidal k sedmičce přímo nasazených týmů. Druhá fáze se hrála opět na jednom centralizovaném místě. Osmička týmů byla rozlosována do dvou skupin po čtyřech, přičemž první dva z každé skupiny postoupili do semifinále. Vítěz finále se stal vítězem Oceánského poháru národů a zároveň postoupil na Konfederační pohár FIFA 2013 a všichni semifinalisté postoupili do třetí fáze, kde utvořili čtyřčlennou skupinu, v níž se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. Vítěz této skupiny následně postoupil do mezikontinentální baráže.", "tgt_summary": "The OFC qualification for the 2014 FIFA World Cup saw teams of the Oceania Football Confederation competing for a place in the finals held in Brazil.", "id": 606863} {"src_title": "Modrá hodina", "tgt_title": "Blue hour", "src_document": [{"title": "Výskyt v kultuře a umění.", "content": "Výraz se ve francouzském prostředí také používá jako poetické synonymum pro Paříž bezprostředně před první světovou válkou, protože tato epocha je považována za období relativní nevinnosti, klidu a míru – podobně jako doba brzkého svítání. V anglické kultuře zase označuje dobu mezi půl čtvrtou odpoledne a půl sedmou večer, kdy mívaly hospody (\"puby\") a bary v Británii zavřeno a z hlediska pijáků se nedalo nic „dělat“. Existují i různé restaurace, divadla a hotely s názvem \"L'Heure Bleue\", rozmístěné po celém světě. K dispozici jsou rovněž stejnojmenné dámské parfémy od Guerlaina (1912). Norská rocková kapela Madrugada (španělské a portugalské pojmenování časných ranních hodin) nese také pojmenování po této době.", "section_level": 1}, {"title": "Písně.", "content": "Modrá hodina (anglicky \"Blue hour\") je také běžné téma v populární hudbě, toto téma se objevuje v různých písních:", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie.", "content": "Ve fotografii se \"modrá hodina\" využívá pro pořizování snímků za dostupného světla v žánru noční fotografie. Ve srovnání s fotografováním za úplné tmy je osvětlení prostředí dostatečné, je tedy více vidět, kontrasty mezi světlými a tmavými místy jsou zmírněny a snímky mají zajímavou atmosféru. Využití najde v široké škále fotografických žánrů, především ve fotografii architektury. Skutečnost, že umělé osvětlení budov má přibližně stejný jas a barevný kontrast poskytuje vyrovnaný fotografický motiv. Využitím rozptýleného světla odraženého od oblohy se jako výsledek získají rovnoměrně osvětlené předměty s měkkými konturami, barvami a jemnými pastelovými tóny. Různé teploty barev (modrá obloha, oranžové světlo, modrobílé žárovky, tyrkysové zářivky) poskytují nezvykle barevné fotografie. Tento efekt se ještě více zesílí delší expoziční dobou. V portrétní fotografii poskytuje příjemné rozptýlené světlo v tomto čase rovnoměrně osvětlenou pokožku s měkkou kresbou a jemnými pastelovými tóny. Doba trvání modré hodiny závisí na zeměpisné šířce, ročním období, oblačnosti a dalších faktorech, v průměru je tato doba přibližně 30 minut. Ranní čas je o něco delší než večer.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modrá hodina pochází z poetického francouzského výrazu \"l'heure bleue\", který se odkazuje na dobu svítání a soumraku každé ráno a večer, kdy není ani úplné denní světlo, ani úplná tma. Tato doba je zvláštní kvalitou svého světla, během ní má obloha modrou barvu a přibližně stejný jas jako umělé osvětlení budov a pouličního osvětlení. Nebeská modř má však jinou fyzikální podstatu než během dne a tudíž má i jiné spektrální složení.", "tgt_summary": "The blue hour (from French ; ) is the period of twilight (in the morning or evening, around the nautical stage) when the Sun is at a significant depth below the horizon and residual, indirect sunlight takes on a predominantly blue shade, which differs from the one visible during most of a clear day, which is caused by Rayleigh scattering. The blue hour occurs when the Sun is far enough below the horizon so that the sunlight's blue wavelengths dominate due to the Chappuis absorption caused by ozone. Since the term is colloquial, it lacks an official definition similar to dawn, dusk, and the three stages of twilight. Rather, it refers to a state of natural lighting that usually occurs around the nautical stage of the twilight period (at dawn or dusk).", "id": 1187580} {"src_title": "Robert Koldewey", "tgt_title": "Robert Koldewey", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Koldewey už od mládí studuje archeologii a dějiny umění na univerzitách v Berlíně a ve Vídni. Teorie ho však příliš nenadchla, a tak vzdělávací instituce opustil dřív, než získal titul. Nějaký čas pak trávil na různých archeologických nalezištích. Například v roce 1882 pomáhal při vykopávkách na místě starověkého města Assos (na území dnešního Turecka). O pět let později se vrátil do rodné země, aby zde dalších 10 let učil architekturu na univerzitě ve východoněmeckém Zhořelci. Od Německé orientální společnosti dostal roku 1897 nabídku, aby našel starověký Babylón. S kariérou je rázem amen. Nadšenec sbalil kufry a na území dnešního Iráku přijel už o dva roky později, odhodlán ke všemu. Ještě netušil, že tu stráví celých 18 let svého života a během nich ruiny legendárního města opět spatří světlo světa. Zbytky nádherně modré Ištařiny brány nebo zikkuratu, stupňovité věže Etemenanki, zasvěcené babylonskému bohu Mardukovi – to vše znovu vstalo z prachu díky Robertu Koldeweyovi. Díky němu se tak svět dozvěděl, jak vypadala skutečná předloha pro biblickou babylonskou věž. Krátce po svém příjezdu do místa vykopávek Koldewey a jeho tým také našli podivné ruiny. Jde o kamenné sloupy, klenby a hlubokou šachtu. \"Snad to nejsou zbytky visutých zahrad?\" spekuloval archeolog. Vykopávky v Babylónu však v roce 1917 přerušila 1. světová válka a Koldewey se chtě nechtě musel vrátit domů. O několik let později zemřel, aniž by se do místa, kde tolik triumfoval, ještě jednou vrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Koldeweyova společnost.", "content": "Koldeweyova společnost byla založena 25. června 1926 v Bambergu, rok po Koldeweyově smrti, na podnět archeologa Armina von Gerkan a existuje dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Koldewey (10. září,1855 Blankenburg – 4. února 1925, Berlín) byl německý archeolog a architekt, který objevil starobylé ruiny města Babylón.", "tgt_summary": "Robert Johann Koldewey (10 September 1855 – 4 February 1925) was a German archaeologist, famous for his in-depth excavation of the ancient city of Babylon in modern-day Iraq. He was born in Blankenburg am Harz in Germany, the duchy of Brunswick, and died in Berlin at the age of 69. His digs at Babylon revealed the foundations of the ziggurat Marduk, and the Ishtar Gate; he also developed several modern archaeological techniques including a method to identify and excavate mud brick architecture. This technique was particularly useful in his excavation of the Hanging Gardens of Babylon (1899–1917) which were built ca. 580 BC using mainly unfired mudbricks. A practicing archaeologist for most of his life, he participated in and led many excavations in Asia Minor, Greece, and Italy. After he died, the Koldewey Society was established to record and mark his architectural service.", "id": 15850} {"src_title": "Claire Holtová", "tgt_title": "Claire Holt", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V roce 2006 získala roli mořské panny Emmy Gilbert v seriálu \"\". Seriál získal cenu \"Logie Award\" a \"Nickelodeon Australia Kids' Choice Award\". Byly natočeny dvě série a po krátké pauze se začalo uvažovat o třetí. V třetí sérii se ale už neobjevila, protože přijala nabídku na roli ve filmu \"Messengers 2:The Scarecrow\". Jeho natáčení začalo v Sofii v roce 2008 a 21. července 2009 v Austrálii byl vydán film na DVD. Kromě hraní ve filmech a seriálech se také objevila v několika reklamách pro \"Dreamworld\", \"Sizzler\" a \"Queensland Lifesaving\". Od roku 2011 hrála v seriálu Upíří deníky, kde ztvárnila postavu původní upírky Rebekah Mikaelsonové. V roce 2013 pak její postava volně přešla do spin-offu Upířích deníků pod názvem The Originals. V roce 2014 ze seriálu odešla z důvodu pracovního vytížení a nedostatku času na rodinu. V seriálu se však i nadále příležitostně objevuje, ovšem pouze už jako vedlejší postava.Však i tak je Claire úspěšná.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Na konci roku 2005 absolvovala školu Stuartholme v Toowongu. Mezi její záliby patří plavání, volejbal, vodní pólo a taekwondo, ze kterého má černý pásek. Když byla mladší, zpívala ve školním sboru. V červenci 2015 se zasnoubila se svým dlouhodobým přítelem, televizním producentem, Matthew Kaplanem. Dvojice se vzala v dubnu 2016. V dubnu 2017 Holt požádala o rozvod. V prosinci 2017 se zasnoubila s Andrewem Joblonem. V březnu 2018 se na svém instagramovém účtu přiznala, že prodělala potrat. Holt a Joblon se vzali v dubnu 2018. V říjnu 2018 herečka oznámila, že je těhotná. Syn James Holt Joblon se narodil dne 28. března 2019. V dubnu 2020 oznámila, že očekává druhého potomka. Claire oznámila, že čeká dcerku!", "section_level": 1}], "src_summary": "Claire Holtová (* 11. června 1988 Brisbane) je australská herečka. Její nejznámější role je Emma Gilbertová v seriálu \"\" a Rebekah Mikaelson v seriálech \"Upíří deníky\" a \"The Originals\".", "tgt_summary": "Claire Lily Holt (born 11 June 1988) is an Australian-American actress, known for her roles as Emma Gilbert in \"\", Samara Cook in \"Pretty Little Liars\", Rebekah Mikaelson in \"The Vampire Diaries\", and its spinoff series \"The Originals\" and Kate in the 2017 survival horror film, \"47 Meters Down\".", "id": 1532897} {"src_title": "Alice Herzová-Sommerová", "tgt_title": "Alice Herz-Sommer", "src_document": [{"title": "Šťastné období.", "content": "Narodila se v židovské, německy mluvící umělecky založené rodině. Otec se staral o továrnu a matka o pět dětí, tři dcery a dva syny. Alice pocházela z dvojčat, měla sestru Marianu. Hrát na klavír se začala učit v 5 letech a brzy byla dobrou interpretkou. V 16 letech byla přijata jako nejmladší žákyně ke studiu na německé hudební akademii v Praze. Naučila se také mimo češtiny a němčiny i hebrejsky, latinsky, francouzsky a anglicky. Jejich rodinný dům byl kulturním salonem, kde se scházeli spisovatelé, hudebníci, herci i vědci. Mezi nejlepší přátele její rodiny patřili např. Franz Kafka, Max Brod i Felix Weltsch. Rodinná pohoda byla roku 1930 narušena úmrtím otce. V roce 1931 se vdala za houslistu Leopolda Sommera a roku 1937 se jim narodil syn Raphael (1937–2001), který se později stal violoncellistou.", "section_level": 1}, {"title": "Hrůzy války.", "content": "Po napadení Československa Německem v roce 1939 většina její rodiny i přátel emigrovala do Palestiny. Alice s manželem a synem kvůli nemocné matce zůstali v Praze. Nacisté jim, Židům, zabrali veškerý majetek a zakázali mj. veřejně koncertovat i vyučovat osoby nežidovského původu, tehdy zůstala rodina zcela bez prostředků. V červenci 1942 byla její nemocná matka Sofie ve věku 72 let odvezena do koncentračního tábora. Přesně za rok totéž čekalo i Alici, která se svým manželem a pětiletým synem byla deportována do koncentračního tábora Terezín. Dostali se do tzv. „oddělení pro organizování volného času“, byli členy táborového orchestru, který pořádal po pracovní době pro uvězněné hudební vystoupení. Odehrála tam asi 150 koncertů, hudba byla pro ni prostředkem jak uniknout okolní kruté realitě, hladu, ponižování a všude přítomné smrti. Vystupovala i jako pěvkyně při terezínském nastudování oper. Také syn Raphael účinkoval v dětské pohádkové opeře Brundibár. Táborový orchestr i dětská opera byly součástí nacistického pokusu ukázat Mezinárodnímu Červenému kříži, který vykonával třikrát ročně kontrolu, „normálnost“ života v táboře. Manžel byl ale postupně deportován do koncentračního tábora v Osvětimi a pak do Dachau. Svou matku a manžela již nikdy nespatřila. Z 15 000 dětí odvlečených do tohoto tábora přežilo pouhých 130, její syn byl mezi nimi. Zahynula celá rodina manžela, několik členů její rodiny a všichni její přátelé, kteří zůstali v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Vyrovnání.", "content": "Vrátila se do Prahy v květnu 1945 po osvobození Terezína Rudou armádou. V poválečném Československu se ale necítila dobře a roku 1949 emigrovala se synem do Izraele, kde se setkala se svými sestrami. Živila se výukou hudby na konzervatoři a na hudební akademii v Jeruzalémě, kde propagovala milovanou českou hudbu. Žila v Izraeli až do roku 1986, těchto 37 roků považovala za nejšťastnější léta svého života. Pak se přestěhovala do Velké Británie za svým jediným synem, již světoznámým violoncellistou, a jeho rodinou. Plné štěstí jí však zkalilo úmrtí syna na infarkt při turné roku 2001, právě v milovaném Izraeli. Zůstali jí z celé rodiny jen snacha a dva vnuci.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Do jejího útulného a skromného jednopokojového bytu v Belsize Parku v severním Londýně, kde žila 25 let, za ní přicházelo hodně návštěv, necítila se osamocená ani zapomenutá. Starší si přicházeli zavzpomínat a mladší zase vyptat, jak to tehdy vlastně bylo. Vůči Němcům, kteří jí způsobili tolik bolestí, necítila žádnou zášť, vyrovnaná s osudem tvrdila, že nenávist plodí jen nenávist. Denně hrála na klavír asi tři hodiny, často skladby B. Smetany, A. Dvořáka a F. Chopina, nejraději ale L. v. Beethovena. Svou dlouhověkost přičítala životnímu optimismu a hudbě.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Její životní příběh se stal v roce 2006 předlohou pro knihu Melissy Müllerové a Reinharda Piechockého \"Rajská zahrada v pekle: Život Alice Herzové-Sommerové\" (\"Garten Eden inmitten der Hölle\"). Další knihou zabývající se jejím příběhem je \"Století moudrosti\" (\"A Century of Wisdom\") od Caroline Stoessinger z roku 2012. S historií jejího života byli také seznámeni diváci prostřednictvím televizního programu BBC4. Poskytla desítky rozhovorů, např. pro týdeník The Observer a deníky The Guardian či The Times. V České republice o ní v roce 2007 natočil reportáž Marek Wollner pro pořad Reportéři ČT a v roce 2008 ji představila režisérka Olga Sommerová v dokumentu \"Sedm světel\" o osudech žen, které přežily holokaust. Dokumentarista Malcom Clarke o ní natočil dokument \"The Lady In Number 6\" (\"Dáma v čísle šest\"), který 2. března 2014, pouhý týden po Alicině úmrtí, získal Oscara za rok 2013 v kategorii nejlepší krátký dokumentární film.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "V roce 2010 ji v jejím Londýnském bytě u příležitosti 107. narozenin navštívil velvyslanec České republiky ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska Michael Žantovský s blahopřáním a předal jí cenu ministra kultury \"Artis Bohemiae Amicis\" udělovanou za šíření dobrého jména české kultury ve světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alice Herzová-Sommerová, \"někdy také\" Alice Herz-Sommer, \"nebo\" Alice Herz-Sommerová, \"známá také jako\" Pianistka z Terezína (26. listopadu 1903 Praha – 23. února 2014 Londýn), byla česká klavíristka z židovské německy hovořící rodiny žijící po ukončení 2. světové války dlouhodobě v Izraeli a do své smrti ve Velké Británii, nejstarší Češka přeživší holokaust.", "tgt_summary": "Alice Herz-Sommer, also known as Alice Herz (26 November 1903 – 23 February 2014), was a Prague-born Jewish pianist, music teacher, and supercentenarian who survived Theresienstadt concentration camp. She lived for 40 years in Israel, before migrating to London in 1986, where she resided until her death, and at the age of 110 was the world's oldest known Holocaust survivor until Yisrael Kristal was recognized as such.", "id": 1960740} {"src_title": "Feistelova šifra", "tgt_title": "Feistel cipher", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Feistelova šifra je konstrukce blokových šifer, která spočívá v tom, že se otevřený text šifrovaného bloku nejprve rozdělí na dvě poloviny formula_1 (předpokládá se tedy jeho sudá délka) a následně se opakuje několik \"rund\" (kol, anglicky \"\"), při kterých se vždy provede stejná operace: kde formula_4 je rundová funkce, formula_5 je subklíč pro formula_6. rundu (odvozený z klíče celé šifry), formula_7 je operace XOR. Výsledným šifrovým textem pak je výstup poslední rundy, avšak v opačném pořadí: formula_8. Základní výhodou Feistelovy šifry je fakt, že funkce rundy nemusí být invertibilní: pro dešifrování se používá naprosto identická struktura se stejnou rundovou funkcí, pouze se otočí plán klíčů – subklíče se používají v opačném pořadí. Díky struktuře šifry a vlastnostem funkce XOR to funguje pro libovolnou rundovou funkci (volba funkce však má zásadní vliv na bezpečnost šifry). Na Feistelovu síť se tedy dá hledět jako na způsob, jak libovolnou funkci převést na permutaci (bijekci). Konkrétní šifry založené na Feistelově síti se pak od sebe liší počtem rund, definicí rundové funkce a postupem, jakým se z klíče odvozují jednotlivé subklíče.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Bruce Schneier a John Kelsey navrhli zobecnění Feistelovy sítě, ve kterém se nepracuje se dvěma stejně velkými polovinami bloku, ale s nestejně velkými částmi; dále navrhli možnost nehomogenní Feistelovy sítě, ve které rundová funkce není ve všech rundách stejná; načež dospěli ke zcela zobecněné Feistelově síti, která zachovává jen základní strukturu. Existují také šifry, kde se Feistelova síť používá jako jedna z komponent (dokonce i některé Feistelovy šifry uvnitř rundové funkce používají další Feistelovu síť, např. MISTY).", "section_level": 2}, {"title": "Šifry, kde se používá.", "content": "Feistelovou šifrou je mnoho blokových šifer, jmenovitě například: Lucifer, DES (a 3DES), GOST, FEAL, Khufu a Khafre, LOKI, CAST, Blowfish, RC5, Camellia, MISTY, KASUMI. Další šifry používají Feistelovu síť v modifikované podobě, jen částečně, případně jsou jí inspirovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako Feistelova šifra či Feistelova síť se v kryptografii označuje základní struktura použitá v mnoha blokových šifrách včetně DES. Její výhodou je, že šifrování a dešifrování fungují prakticky stejně, což zjednodušuje a zlevňuje implementaci. Nazývá se podle Horsta Feistela, který tuto konstrukci použil v šifře Lucifer.", "tgt_summary": "In cryptography, a Feistel cipher is a symmetric structure used in the construction of block ciphers, named after the German-born physicist and cryptographer Horst Feistel who did pioneering research while working for IBM (USA); it is also commonly known as a Feistel network. A large proportion of block ciphers use the scheme, including the Data Encryption Standard (DES). The Feistel structure has the advantage that encryption and decryption operations are very similar, even identical in some cases, requiring only a reversal of the key schedule. Therefore, the size of the code or circuitry required to implement such a cipher is nearly halved. A Feistel network is an iterated cipher with an internal function called a round function.", "id": 2003} {"src_title": "Tankové muzeum v Bovingtonu", "tgt_title": "The Tank Museum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výstavní plocha je rozdělena do pěti částí: hala první světové války, hala meziválečného období, hala druhé světové války, hala Tamiya a British Steel Hall. V průběhu roku 2008 došlo k rozšíření výstavní plochy o dalších 5.000 m. V roce 1916 britské ministerstvo války založilo tábor Bovington jako školící zařízení pro posádky tanků. V té době armáda zavedla tanky do výzbroje, v době první světové války ve snaze zlomit stagnaci zákopové války. V roce 1919, po návratu tanků do Bovingtonu z Francie, byly mnohé vhodné jen do šrotu. Nicméně, malé množství nejméně poškozených vozidel se stalo základem sbírky pro další generece. V roce 1923 spisovatel Rudyard Kipling navštívil Bovington a doporučil zřízení muzea. Sbírka postupně rostla a po druhé světové válce byly přidány další exponáty. V roce 1947 bylo muzeum otevřeno pro širokou veřejnost. Muzeum se nadále rozšiřuje a je dnes vnímáno jako prostředek vzdělávání ale i zábavy pro širokou veřejnost, kam je zaměřen jeho účel. Mnohé z vystavených tanků jsou funkční a je možné je vidět v akci během letních měsíců ve speciálních ukázkách.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavní haly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. světová válka.", "content": "Hala obsahuje ukázku celého britského vývoje tanků od Little Willie až Mark VIII \"Liberty\", dochovalý a provozuschopný Mark V, Mark I, Mark II, Mark IV, Mark V, Mark VIII a Mark IX, tanky a další expozice ze života vojáků a spisovatele T. E. Lawrence, který žil v nedalekém Clouds Hill.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečná doba.", "content": "Expoziční hala ukazuje rychlý vývoj vojenské techniky v meziválečném období. Mezi exponáty je možno nalézt: Vickers A1E1 Independent, Peerless Armoured Car, Rolls-Royce Armoured Car, Lanchester 6x4 Armoured Car, Carden Loyd tankette, Light Tank Mk IIA, Cruiser Mk I.", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Hala je největší expozicí s tanky od většiny národů, které se účastnily konfliktu. Součástí je i německý Tiger I věžového čísla 131, který byl ukořistěn v Tunisku, v dubnu 1943 a byl plně obnoven do funkčního stavu. Je to jediný Tiger, který je schopen pohybu vlastní sílou. Zajímavý exponát je plovoucí tank Sherman DD s plátěnou stěnou, který je také schopný provozu. Další vystavované exponáty jsou například: Panzer I, Panzer II, Panzer III, Panzer IV, Panther, Tiger II, Jagdpanzer 38(t), Jagdpanther, Jagdtiger, SdKfz 251, Goliath, Char B1, SOMUA S-35, Cruiser Mk III, Comet I, Matilda Mk I, Matilda Mk II, Churchill VII, TOG2, A33 Excelsior, A38 Valiant, T14 Assault tank, Ram Cruiser Mk II, M24 Chaffee, M3 Grant, M4 Sherman, Sherman Firefly, M10 Wolverine, M48 Patton, M26 Pershing, T17 Staghound, DUKW, SU-76, T-26, T-34, KV-1, SU-100.", "section_level": 2}, {"title": "Hala Tamiya.", "content": "Hala je sponzorována výrobcem modelů Tamiya. K vidění jsou poválečné hlavní bitevní tanky (MBT), jako je britský Centurion, americký M60 a ruský T-72.", "section_level": 2}, {"title": "British Steel Hall.", "content": "Hala je zaměřena výstavu exponátů z války v Perském zálivu; vzdává hold tanku Centurion, který se během své kariéry 46 roků (1945-1991) velmi osvědčil a je označován jako jeden z nejlepších britských tanků které kdy byly vyrobeny. Hala Tamiya a British Steel Hall procházejí rekonstrukcí, ale přesto jsou zde k vidění exponáty: Tortoise, Black Prince, Conqueror, Charioteer, Centurion, Chieftain, Challenger 1, Challenger 2, M41 Walker Bulldog, M103, M60 Patton, T-54, irácký T-55, T-62, T-72, BMP-1, AMX-30, Infanterikanonvagn 91, Stridsvagn 103, Stridsvagn 104.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tankové muzeum v Bovingtonu (\"The Tank Museum\", dříve \"The Bovington Tank Museum\") je muzeum obrněné techniky, nacházející se ve Spojeném království. V muzeu je umístěno více než 300 vozidel z 26 zemí, což je největší sbírka tanků a druhá největší sbírka obrněných vozidel na světě. Je zde vystaven například německý Tiger I a britský Mark I z první světové války, který je nejstarším dochovaným tankem. Muzeum je situováno v Bovington Campu v Dorsetu v jihozápadní Anglii. To je přibližně 1,6 km severně od obce Wool a 19 km západně od hlavního přístavu Poole. V muzeu jsou sestavy všech částí britské armády týkající se pásových vozidel, velení i údržby a opravy vozidel v dílnách. K muzeu se lze dostat autobusem z nádraží ve Wool, vzdáleného přibližně 2,4 km.", "tgt_summary": "The Tank Museum (previously The Bovington Tank Museum) is a collection of armoured fighting vehicles at Bovington Camp in Dorset, South West England. It is about north of the village of Wool and west of the major port of Poole. The collection traces the history of the tank. With almost 300 vehicles on exhibition from 26 countries it is the largest collection of tanks and the third largest collection of armoured vehicles in the world. It includes Tiger 131, the only working example of a German Tiger I tank, and a British First World War Mark I, the world's oldest surviving combat tank. It is the museum of the Royal Tank Regiment and the Royal Armoured Corps and is a registered charity.", "id": 2160909} {"src_title": "Duffield Castle", "tgt_title": "Duffield Castle, Derbyshire", "src_document": [{"title": "Normanský hrad.", "content": "Je známo, že okolo roku 1066 Henry de Ferrers (psáno také Ferrars), který prokázal velkou službu králi Vilému I., obdržel panství v Derbyshiru, jež vešlo ve známost jako Duffield Frith. Rozkládalo se mezi vesnicemi Heage a Shottle na severu a Tutbury na jihu. Ferrers postavil hrad Tutbury, učinil jej svým hlavním sídlem, ale potřeboval dohlédnout i na obranu severněji položeného území, a proto postavil další, pravděpodobně dřevěný, hrad u Duffieldu. Jeho třetí syn, Robert, se vyznamenal roku 1138 v bitvě u Standardu proti Skotům a byl povýšen na hraběte Derby. Další v řadě, Henryho pravnuk William, který byl hrabětem od roku 1162, se připojil ke královým synům při povstání proti jejich otci, králi Jindřichovi II. V roce 1173 byly oba Williamovy hrady zničeny. Po něm následoval další William, oblíbenec krále Jana, jenž mu navrátil hrabství a spolu s ním i panství Wirksworth, Ashbourne a později Horston Castle (Horsley). Dokonce byly znovu postaveny hrady Duffield a Tutbury. Williamův syn a jmenovec se také těšil králově přízni. Další hrabě, již sedmý v rodové linii, se jmenoval Robert. Povstal proti králi Jindřichovi III. a jeho hrad Tutbury byl zničen. Ačkoliv byl omilostněn, vzbouřil se znovu a po porážce u Chesterfieldu byl roku 1269 vyhnán a jeho hrad Duffield zničen. Celé Robertovo území připadlo princi Edmundovi, který se brzy poté stal hrabětem Lancasteru. Duffield Castle byl doslova srovnán se zemí, mnoho kamenů z něj bylo použito na jiné stavby. Místo, kde se nacházel, postupem času zarostlo a objeveno bylo až v roce 1885.", "section_level": 1}, {"title": "Vykopávky.", "content": "Když byly na místě bývalého hradu učiněny vykopávky, archeologové objevili základy tradiční normanské motte a na nich položený kámen. Pozoruhodná byla velikost tohoto kamene – necelých 30 metrů do šířky i délky, tedy jen o málo menší než rozměry londýnské White Tower. Areál byl zapsán mezi chráněné, základy označené, a roku 1899 připadl pod správu National Trust, čímž se stal jednou z jejích nejstarších archeologických památek. Po mnoho let byly náklady na správu areálu vyřizované obecní radou, ale v nedávné době je znovu převzala National Trust. V 30. letech 20. století a roku 1957 byly učiněny další průzkumy, při nichž se našlo jen málo středověkých památek, ale zato četné nálezy římskobritských pozůstatků podporují myšlenku, že oblast byla osídlena ještě před příchodem Normanů. Roku 2001 tu Bradfordská univerzita podnikla geofyzický průzkum, který odhalil stopy dalších budov datujících se do přednormanského období. National Trust se nyní snaží získat finance potřebné pro další výzkumy oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Duffield Castle byl normanský hrad v Duffieldu v anglickém hrabství Derbyshire ve Spojeném království. Místo je chráněnou kulturní památkou. Hrad se nacházel na příkrém skalnatém pohoří čelem k řece, na dobře bránitelném místě, i přesto je však sporné, zda bylo místo obydlené už v pravěku. Další kontroverzní téma je, jestli zde Římané udržovali vojenské síly na obranu blízkého brodu, přes který přecházely konvoje napojující se v Derventiu (dnes část města Derby) na Rykneld Street. Avšak objevené pozůstatky jsou anglosaského původu a napovídají, že tu žil příslušník vyšších vrstev, pravděpodobně muž zvaný Siward nebo jeho příbuzní. Bylo objeveno i mnoho římských a římskobritských pozůstatků, ale, ačkoliv některé jsou uchovány v Derbském muzeu či obecní síni, velké množství těchto artefaktů zmizelo.", "tgt_summary": "Duffield Castle was a Norman Castle in Duffield, Derbyshire. The site is a Scheduled Ancient Monument. It was on a rocky promontory facing the river, easily defended, though it is debatable whether it was inhabited in prehistoric times. It is also controversial whether the Romans maintained a military presence to protect the ford, nearby, across which the convoys of lead from Lutudarum (possibly Wirksworth) joined Rykneld Street at Derventio (now part of Derby), en route for the North Sea ports. However, remains that appear to be of Anglo-Saxon origin have been found, suggesting occupation by persons of some position, possibly a Saxon Thane of the name of Siward, or his relatives. Considerable amounts of Roman or Romano-British pottery have also been found, including roof tiles of Roman pattern. Some of the artefacts that were discovered were lodged with the Derby Museum, while others were kept in the Parish Room; many have disappeared.", "id": 815747} {"src_title": "Ghetto v Minsku", "tgt_title": "Minsk Ghetto", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sovětské sčítání lidu z roku 1926 ukázalo, že v Minsku žilo 53 700 Židů (tvořili téměř 41% obyvatel města). Ghetto bylo vytvořeno krátce po nacistické invazi do Sovětského svazu a dobytí města Minsk, hlavního města Běloruské SSR, 28. června 1941. Pátý den okupace bylo nacisty zabito 2 000 Židů a od té doby bylo vraždění Židů běžnou událostí. V prvních měsících nacistické okupace bylo převážně oddíly Einsatzgruppen zavražděno asi 20 000 Židů. 17. července 1941 byl vytvořen Říšský komisariát Ostland. 20. července bylo založeno minské ghetto. Také vznikla Židovská rada (Judenrat). Celkový počet obyvatel ghetta činil kolem 80 000 (podle některých zdrojů to bylo přes 100 000 lidí), z nichž asi 50 000 byli předváleční obyvatelé, zbývající byli uprchlíci a Židé násilně přesídleni nacisty z okolních osad. V listopadu roku 1941 bylo v Minsku založeno druhé ghetto pro Židy deportované ze západu. Byli převážně z Německa a Protektorátu Čech a Moravy; za jeho vrcholu mělo asi 35 000 obyvatel. Mezi obyvateli těchto dvou ghett byl povolen malý kontakt. Stejně jako v mnoha jiných ghettech museli Židé pracovat v továrnách nebo na jiných nacistických operacích. Obyvatelé ghetta žili v extrémně špatných podmínkách s nedostatečnou zásobou potravin a zdravotnických potřeb. V březnu roku 1942 bylo zabito přibližně 5 000 Židů nedaleko od místa, kde stojí \"Pit\", památník ghetta Minsk. Podle oficiálních nacistických dokumentů bylo v srpnu v ghettu méně než 9 000 Židů. 21. října 1943 bylo ghetto zlikvidováno spolu s mnoha Židy umírajícími ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Několik tisíc bylo zmasakrováno ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec. (Malý Trostinec byla ještě před válkou vesnice několik kilometrů na východ od Minsku). 3. července 1944, kdy dobyla Rudá armáda město zpět, bylo naživu už jen několik Židů.", "section_level": 1}, {"title": "Odpor.", "content": "Ghetto v Minsku se vyznačuje jeho velkou odbojovou organizací, která úzce spolupracovala se sovětskými partyzány. Asi 10 000 Židů se podařilo uprchnout z ghetta a zapojit se do partyzánských skupin v okolních lesích. Barbara Epstein odhaduje, že přežila pravděpodobně polovina z nich a poznamenává, že se kolem 30 000 lidí pokusilo z ghetta v Minsku uniknout a přidat se k partyzánům (20 000 z nich však mohlo zemřít na cestě).", "section_level": 1}, {"title": "Historiografie.", "content": "Příběh minského ghetta nebyl dobře prozkoumán až do konce 20. století. Představitelé běloruské komunistické strany neorganizovali žádnou evakuaci obyvatel města před nacistickým vojskem. Později spolupracovali na vytváření falešných příběhů o evakuacích, které zorganizovali. Také se pokusili poškodit dobré jméno odbojové organizace v Minsku za styky s nacisty. Ve Spojených státech za studené války nebyl výzkum komunistického odporu hlavní prioritou. Židovská historiografie se nechtěla soustředit na problematiku komunistických židovských partyzánů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minské ghetto bylo vytvořeno krátce po německé invazi do Sovětského svazu. Bylo jedno z největších ve východní Evropě a největší na Německem okupovaném území Sovětského svazu. Ubytovávalo kolem 100 000 Židů, z nichž většina zahynula v holokaustu.", "tgt_summary": "The Minsk Ghetto was created soon after the German invasion of the Soviet Union. It was one of the largest in Belorussian SSR, and the largest in the German-occupied territory of the Soviet Union. It housed close to 100,000 Jews, most of whom perished in The Holocaust.", "id": 2033589} {"src_title": "Triethylhliník", "tgt_title": "Triethylaluminium", "src_document": [{"title": "Struktura a vazby.", "content": "Přestože se sloučenina nazývá triethylhliník, má dimerní strukturu se vzorcem AlEt, kde \"Et\" je ethyl, CHCH. Jeden pár ethylových skupin tvoří můstky a čtyři jsou koncovými ligandy. Dvě můstková uhlíková centra mají koordinační číslo 5. Vazby připomínají ty, které známe z diboranu, jsou to třícenterní, dvouelektronové vazby. Podobně jako trimethylhliník, i triethylhliník je strukturálně nestálý a koncové ethylové skupiny se rychle vyměňují s můstkovými. Při vyšších teplotách se dimer rozpadá na monomerní AlEt.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza a reakce.", "content": "TEA lze připravovat různými cestami. Objev efektivní cesty byl technologicky významný. Vícekrokový proces lze shrnout do následující reakce: Díky této účinné syntéze je triethylhliník jednou z nejdostupnějších organohlinitých sloučenin. Lze ho ale také generovat z triethyl-dialuminium-trichloridu (AlClEt), který se získá působením chlorethanu na hliníkový prášek. Redukcí triethyl-dialuminium-trichloridu alkalickým kovem, například sodíkem, se získá TEA:", "section_level": 1}, {"title": "Reaktivita.", "content": "Vazby Al-C jsou polarizovány, takže lze triethylhliník snadno protonovat za uvolnění ethanu: V této reakci lze použít i slabé kyseliny, například koncové acetyleny nebo alkoholy. Můstky mezi páry hliníkových center jsou poměrně slabé a lze je štěpit zásadami za vzniku aduktů se vzorcem AlEtL:", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "TEA se průmyslově využívá jako surovina pro výrobu mastných alkoholů, které se převádějí na tenzidy. Prvním krokem je oligomerizace ethylenu, která poskytuje směs trialkylhlinitých sloučenin (zjednodušeně zde znázorněny jako oktylové skupiny): Následně se tyto sloučeniny oxidují na alkoxidy hliníku a ty jsou potom hydrolyzovány:", "section_level": 1}, {"title": "Reagens v organické a organokovové chemii.", "content": "TEA má použití jako prekurzor dalších organohlinitých sloučenin, například diethylaluminium-kyanidu:", "section_level": 2}, {"title": "Pyroforické činidlo.", "content": "TEA se zapaluje při styku se vzduchem a rozkládá se či vzněcuje také při kontaktu s vodou nebo oxidačními činidly. Je jednou z několika tak těkavých látek, že je lze zapálit i kapalným kyslíkem. Snadná vznětlivost je zvláště vhodná pro použití jako iniciátor (zapalovač) raketového paliva. TEA lze i přímo použít jako raketové palivo, nicméně nikdy takto v praxi používán nebyl. Nosná raketa Falcon 9 společnosti SpaceX používá směs triethylhliník-triethylboritan jako zapalovač prvního raketového stupně. Triethylhliník zahuštěný polyisobutylenem se používá jako zápalná zbraň, pyroforická alternativa k napalmu, například v raketách M74 pro raketomet M202A1. V této aplikace je znám jako TPA (\"thickened pyrotechnic agent\" či \"thickened pyrophoric agent\", tedy česky \"zahuštěné pyrotechnické činidlo\", resp. \"zahuštěné pyroforické činidlo\"). Obvyklé množství zahušťovadla je 6 %. Lze ho snížit až na 1 %, přidávají-li se další ředidla. Pro zvýšení bezpečnosti lze použít například n-hexan; zajišťuje nepyroforické chování do odpaření ředidla, kdy vznikne „ohnivá koule“ jak z par TEA, tak hexanu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Triethylhliník (TEA) je organokovová sloučenina hliníku. Tato těkavá, bezbarvá kapalina je silně pyroforická, při styku se vzduchem se okamžitě vznítí. Běžně se skladuje v nádobách z korozivzdorné oceli jako čistá kapalina nebo jako roztok v uhlovodíkových rozpouštědlech, například hexanu, heptanu nebo toluenu. Používá se hlavně jako kokatalyzátor při průmyslové výrobě polyethylenu a alkoholů se středně dlouhými řetězci.", "tgt_summary": "Triethylaluminium is an organoaluminium compound. It is actually a dimer, so despite its name, the formula for this compound is Al(CH), shortened to AlEt (Et, ethyl). This volatile, colorless liquid is highly pyrophoric, igniting immediately upon exposure to air. It is normally stored in stainless steel containers either as a pure liquid or as a solution in hydrocarbon solvents such as hexane, heptane, or toluene. Triethylaluminium is mainly used as a co-catalyst in the industrial production of polyethylene, polypropylene and for the production of medium chain alcohols.", "id": 1525019} {"src_title": "École nationale d'administration", "tgt_title": "École nationale d'administration", "src_document": [{"title": "Založení a postupná evropanizace.", "content": "ENA byla založena roku 1945, aby demokratizovala přístup na vysoké pozice francouzské státní služby. Dodnes je jejím cílem vybírat a následně vzdělávat francouzské a mezinárodní vysoké státní úředníky. Hlavní budova školy se původně nacházela v Paříži v Rue de l'Observatoire, ale od roku 1992 se většina studijních aktivit přesunula do Štrasburku, Rue Sainte Marguerite č. 1, do budovy bývalé Commanderie des Hospitaliers de Saint-Jean de Jérusalem, budovy, která dříve sloužila jako nemocnice a také jako ženská věznice. Od přestěhování do Štrasburku a přiblížení se evropským institucím se ENA stále častěji označuje také jako Evropská škola veřejné správy (École européenne de la gouvernance). Od roku 2007 navíc upravila způsob výuky a díky spolupráci s \"Centrem pro evropská studia\" se kterým sdílí budovu ve Štrasburku, nyní klade velký důraz na vzdělávání francouzských i zahraničních státních úředníků v tematikách, legislativě a specifických procesech EU.", "section_level": 1}, {"title": "Konkurzy.", "content": "Každý ročník ENA čítá 80 až 100 francouzských studentů pocházejících ze tří skupin: Konkurzy jsou přístupné nejen francouzským občanům, ale také všem občanům EU. Konkurence je veliká a výběr je přísný. Procento úspěšnosti v konkurzu je pouhých 7,9% z počtu těch, kteří se zúčastnili prvního kola konkurzu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní konkurz.", "content": "Kromě těchto konkurzů ENA pořádá ještě konkurz mezinárodní, ve kterém rekrutuje do každého ročníku přibližně 40 mezinárodních studentů ze zemí tak rozdílných jako je Čína, Brazílie, Rusko, Japonsko, USA, Kamerun, Panama, Turecko nebo Vietnam (seznam není úplný – podrobné informace o mezinárodním konkurzu lze získat na francouzských velvyslanectvích v každé zemi). Základní vzdělávací cyklus trvá 24 měsíců a je složen ze střídajících se fází intenzivního studia, praktických stáží ve francouzských centrálních a také v místních mezinárodních a evropských institucích, kde mají studenti možnost okamžitě v praxi využít naučené znalosti. Každá ze tří fází je zakončena sérií individuálních i skupinových zkoušek. Od roku 1945 ENA uvítala v rámci svých mezinárodních vzdělávacích programů již přes 2000 zahraničních studentů z více než 100 zemí. Většina z nich přišla z pozic vysokých státních úředníků v zemích svého původu.", "section_level": 1}], "src_summary": "École Nationale d'Administration (ve zkratce ENA) neboli Vysoká škola administrativy ve Štrasburku je jedna z nejprestižnějších vzdělávacích institucí ve Francii. Patří mezi takzvané Grande école (doslova Vysoké školy), které se od běžných vysokých škol liší přísnou selekcí studentů na základě náročných přijímacích zkoušek, omezeným počtem studentů a intenzivnějším typem studia. Studentům a absolventům ENA se říká Enarchové (Enarque). Absolventi ENA nacházejí uplatnění na nejvyšších úrovních francouzské státní správy, ale i ve vedení velkých podniků. Mezi zahraniční absolventy ENA patří vysocí představitelé mnoha zemí světa. ENA je cílem časté kritiky ze stran francouzské veřejnosti, kde je často vnímána jako nástroj pro reprodukci společenských a hospodářských elit. Je kritizována za svůj nedostatečný demokratizující efekt a za nízké procento přijatých kandidátů pocházejících z imigrace a také za nízké zastoupení žen v řadách jejích studentů. Podle často opakované glosy je ENA \"škola, kterou by Francouzi nejraději zrušili, ale každý z nich by tam předtím ještě rád viděl studovat své děti.\"", "tgt_summary": "The École nationale d'administration (generally referred to as ENA; ; ) is a French \"grande école\", created in 1945 by French President, Charles de Gaulle, and principal author of the French Constitution, Michel Debré, to democratise access to the senior civil service. The ENA selects and undertakes initial training of senior French officials. It is considered to be one of the most academically exceptional French schools, both because of its low acceptance rates and because a large majority of its candidates have already graduated from other elite schools in the country. Thus, within French society, the ENA stands as one of the main pathways to high positions in the public and private sectors. Originally located in Paris, it has now been almost completely relocated to Strasbourg to emphasise its European character. It is based in the former \"Commanderie Saint-Jean\", though continues to maintain a Paris campus. ENA produces around 80 to 90 graduates every year, known as \"étudiants-fonctionnaires\", \"\"enaos\"\" or \"\"énarques \"\" () for short. In 2002 the Institut international d'administration publique (IIAP) which educated French diplomats under a common structure with the ENA was fused with it. The ENA shares several traditions with the College of Europe, which was established shortly after. The future of ENA is uncertain; on 25 April 2019, the President of France, Emmanuel Macron, promised that he would close ENA. Macron is an ENA graduate himself, but the tight network of ENA graduates influencing the French civil service has been decried by populist protests such as the gilets jaunes as an elite governing class out of touch with civilians.", "id": 1631499} {"src_title": "Angelo Scola", "tgt_title": "Angelo Scola", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Při studiu filosofie na Katolické univerzitě Božského Srdce v Miláně se spřátelil s donem Luigim Giussanim. Na této univerzitě získal doktorát z filosofie, až poté se rozhodl ke vstupu do semináře milánské arcidiecéze. Vzhledem k tomu, že byl součástí hnutí Comunione e Liberazione, jej rektor semináře nedoporučil ke svěcení, a proto byl roku 1970 vysvěcen pro diecézi Teramo. Po svém kněžském svěcení spolupracoval s významnými katolickými teology jako Henri de Lubac nebo Hans Urs von Balthasar, zejména při založení mezinárodní teologické revue Communio. Teologii začal vyučovat na švýcarské Univerzitě ve Friburgu. Poté byl od r. 1982 profesorem na teologické fakultě Papežské lateránské univerzity v Římě. V letech 1986-1991 byl konzultorem Kongregace pro nauku víry, kterou tehdy vedl kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Roku 1991 byl jmenován sídelním biskupem v Grossetu, konsekrován byl kardinálem Gantinem v římské bazilice Panny Marie Sněžné dne 21. září 1991. Na úřad diecézního biskupa rezignoval v roce 1995, kdy se stal rektorem Lateránské univerzity (do r. 2002). Dne 5. ledna 2002 byl investován jako patriarcha benátský, jímž byl až do roku 2011. V konzistoři dne 21. října 2003 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován kardinálem a dostal přidělenu titulární baziliku Santi XII Apostoli. Papež Benedikt XVI. jmenoval kardinála Scolu dne 28. června 2011 arcibiskupem milánským. Milánská arcidiecéze je co do počtu věřících největší v Itálii. Ve dnech předcházejících konkláve k volbě následníka po odstoupení Benedikta XVI., jež začalo 12. března 2013, byl Scola mezi těmi církevními hodnostáři, které komentátoři nejčastěji uváděli jako možného příštího papeže a římského biskupa. Rezignaci kardinála Scoly na úřad milánského arcibiskupa, podanou z důvodu dosažené věkové hranice, přijal papež František dne 7. července 2017, kdy také oznámil jmenování jeho nástupce Maria Delpiniho. . V jeho bibliografii nalezneme více než 120 odborných článků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Angelo kardinál Scola (* 7. listopadu 1941, Malgrate v Lombardii) je italský římskokatolický duchovní, teolog, významná osobnost hnutí Comunione e Liberazione a emeritní arcibiskup milánský.", "tgt_summary": "Angelo Scola (; born 7 November 1941) is an Italian Cardinal of the Catholic Church, philosopher and theologian. He was Archbishop of Milan from 2011 to 2017. He had served as Patriarch of Venice from 2002 to 2011. He has been a cardinal since 2003 and a bishop since 1991.", "id": 1961760} {"src_title": "Hanuš Wihan", "tgt_title": "Hanuš Wihan", "src_document": [{"title": "Umělecké zrání.", "content": "Hanuš Wihan se narodil v rodině soudního kancelisty Františka Wihana. Jeho přirozený hudební talent u něj objevil v 11 letech ředitel pražské konzervatoře Josef Krejčí který ho přivedl ke studiu hudby. Na konzervatoři nastoupil v roce 1867 do violoncellové třídy vedenou profesorem Františkem Hegenbartem. Po absolutoriu v roce 1873 získal místo profesora violoncella na Mozarteu v Salcburku. Po roce přijal angažmá na pozici sólového violoncellisty v 48členném orchestru mecenáše barona Paula Derviese. Za rok se vrátil na krátkou dobu do Čech, kde se stal violoncellistou pražského německého divadla. Po jeho dalších působeních u Bilseovy kapely v Berlíně a u dvorní hudby knížete Schwarzenburga v městě Sondershausenu v Durynsku se stává již známým a oblíbeným sólistou. V roce 1880 odchází na 8 let do mnichovské královské dvorní kapely, kde působí jako sólový violoncellista. Byl také členem bayreuthského orchestru pod taktovkou Richarda Wagnera s kterým studoval Beethovenovy komorní skladby. Navázal osobní přátelství s Richardem Wagnerem, Ferencem Lisztem, Hansem von Büllowem, Richardem Straussem aj. V Mnichově se oženil a krátce nato i rozvedl.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogická činnost.", "content": "Po úmrtí Františka Hagenbarta přijal třiatřicetiletý Hanuš Wihan uprázdněné místo na konzervatoři v Praze, kde si kulturně i ekonomicky značně pohoršil. S vervou se začal účastnit kulturního života, mimo vyučování na konzervatoři i sám koncertoval. Zahrál si v Rudolfínu před samotným význačným ruským skladatelem P. I. Čajkovským a v Umělecké besedě společně s polským legendárním pianistou I. J. Paderewskim. Současně s jeho příchodem na konzervatoř se ředitel konzervatoře, hudební osobnost, Antonín Bennewitz vzdal výuky komorní hry a Hanuš Wihan ji přebral současně s výukou violoncella. Díky jeho pedagogickým metodám tehdy opouštělo konzervatoř hodně skvěle připravených hudebníků. Traduje se, že byl na studenty velice přísný a nevyhnul se ani fyzickým trestům. Z tehdejších vynikajících studentů houslí Karla Hofmana, Josefa Suka, Oskara Nedbala a violoncellisty Otto Bergera sestavil kvarteto, které si svým vystoupením v Rudolfinu v roce 1891 získalo velký ohlas. Dali si jméno České kvarteto.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretační činnost.", "content": "Strmý umělecký vzestup Českého kvarteta byl v roce 1893 zastaven onemocněním violoncellisty Otto Bergera, který roku 1897 umírá. Zprvu jej Hanuš Wihan zastupoval, později zcela opustil finančně zajištěné místo profesora na konzervatoři a nastoupil do souboru se členy o generaci mladšími. S Českým kvartetem absolvoval za dvacet let bezpočet koncertů po celé Evropě, své schopnosti světového sólisty plně podřídil hře kvarteta. V roce 1913, téměř šedesátiletý, onemocněl vážnou srdeční chorobou a na koncertech ho začal zastupovat violoncellista Ladislav Zelenka. Hanuš Wihan se bránil definitivnímu ukončení koncertování a traduje se, že jeho spoluhráči mu roku 1914 oznámili své rozhodnutí nahradit jej Ladislavem Zelenkou písemně.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Usadil se trvale v Brandýse nad Orlicí, po vzniku republiky se stal v roce 1919 profesorem komorní hry na pražské konzervatoři. V květnu roku 1920 umírá následkem prochlazení po jeho oblíbeném koupání v řece. Největších uměleckých úspěchů a slávy dosáhl Hanuš Wihan v době svého působení v Českém kvartetu. Vnesl do souboru Wagnerovo pojetí kvarteta a 20 let napomáhal udržovat hudební těleso na interpretační úrovni v této době málo vídané. Také aktivně rozšiřoval českou hudbu po celé Evropě. Poslední dobou již Wihan neměl moc pochopení pro moderní způsob komorní hry, jeho krásný mohutný tón a virtuozita v ovládání pizzicata ale zůstanou nezapomenutelné. Před prvou světovou válkou mívalo kvarteto ročně přes 100 koncertů, převážně v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "V roce 1985 vzniklo smyčcové kvarteto, tehdy velmi mladých a nadaných umělců, kteří se rozhodli navázat na českou interpretační školu a z úcty k předchůdcům si dalo jméno Wihanovo kvarteto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanuš Wihan, křtěný Jan Josef Jindřich Maria (5. června 1855, Police nad Metují – 1. května 1920, Praha) byl český violoncellista a hudební pedagog.", "tgt_summary": "Hanuš Wihan (5 June 1855 – 1 May 1920) was a renowned Czech cellist, considered the greatest of his time. He was strongly associated with the works of Antonín Dvořák, whose Cello Concerto in B minor, Rondo in G minor, and the short piece \"Silent Woods\" were all dedicated to him. He was the founder and later cellist of the Czech String Quartet, which was world-famous throughout its 40-year existence.", "id": 1427553} {"src_title": "Posed bílý", "tgt_title": "Bryonia alba", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá délky až 7 m. Listy jsou střídavé, řapíkaté, dlanitolaločnaté, nepravidelně zubaté nebo pilovité. Květy jsou 5četné, samčí vyrůstají v dlouze stopkatých vrcholících z úžlabí listů v dolní části rostliny, jsou žlutobílé se zeleným žilkováním a mají asi 1 cm v průměru. Tyčinek je 5, z nichž jedna je volná a ostatní jsou srostlé po 2. Samičí květy vyrůstají na krátce stopkatých hroznech v horní části rostliny, jsou žlutobílé, v průměru jen o málo menší než květy samčí, semeník je složen ze 3 plodolistů, čnělky jsou 3. Plodem je kulovitá, asi 8 mm velká, za zralosti černá bobule. Kvete v červnu až červenci, opylován je hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Poměrně světlomilná rostlina vyhledávající čerstvě vlhké, výživné půdy. V ČR roste v teplejších oblastech hojně, od středních poloh výše roztroušeně (max. asi 760 m n. m.). Celkově roste v téměř celé Evropě, na východě až po střední Asii, v Evropě však kromě její jihovýchodní části pouze zplaněle. Roste v křovinách na okrajích lesů či pasek, ve vysokobylinné ruderální vegetaci, dále může porůstat ploty, zahrady či sady.", "section_level": 1}, {"title": "Jedy.", "content": "Celá rostlina (nejvíce však v kořenech) obsahuje alkaloidy, glykosidy bryonin a bryogenin, pryskyřice, třísloviny, fytosterin a stopy silice, v plodech je obsaženo barvivo lykopen a v semenech saponiny. Šťáva posedu působí dráždivě, na pokožce vyvolává zčervenání, po delší době i puchýře a záněty. Po požití se objevuje zvracení a průjem spojený se silnými kolikovitými bolestmi, může rovněž dojít k útlumu dýchacího a vazomotorického centra a zánětu ledvin. Otravy byly pozorovány u koní a ovcí, u lidí nejčastěji po záměně plodů posedu za jedlé ovoce. Uvádí se, že smrtelná dávka pro dospělého člověka je zhruba 40 bobulí, u dětí jen 15.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Posed bílý (\"Bryonia alba\") je vytrvalá popínavá bylina z čeledi tykvovitých původem ze Středomoří, v české květeně se jedná o dávno zdomácnělý, náhodně zavlečený archeofyt.", "tgt_summary": "Bryonia alba (also known as white bryony or wild hop) is a vigorous vine in the family Cucurbitaceae, found in Europe and Northern Iran. It has a growth habit similar to kudzu, which gives it a highly destructive potential outside its native range as a noxious weed. Other common names include false mandrake, English mandrake, wild vine, and wild hops, wild nep, tamus, ladies' seal, and tetterbury.", "id": 1424934} {"src_title": "Rukojmí (film, 2005)", "tgt_title": "Hostage (2005 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Jeff Talley nedokázal před několika lety zabránit šílenci aby vyvraždil svou rodinu. Bohužel se to stalo jeho vinou, když nenechal odstřelovače střílet. Jeff dostal deprese a se svou ženou a dcerou odstěhoval a stal se šerifem na místní stanici. Tříčlenná partička chlapců vedená Dennisem Kellym čeká před obchodem, kde provokují dceru mafiána Waltera Smitha, Jennifer. Ta je neskrývaně pošle do háje. Aby se pomstili jedou do Walterova domu a chtějí ukrást jeho auto. Dennis si vezme pistoli a kamarádem Marshallem jde do domu. Dennisův bratr Kevin čeká v autě. Nemůže to vydržet a jde za Dennisem do domu, aby mu to rozmluvil. Dennis vyhrožuje Walterovi smrtí, když mu nedá klíče. Walter to udělá, ale když chtějí odejít objeví se u domu policistka. Walter s ní mluví a ujistí ji, že je vše v pořádku. Policistka je na odchodu a vidí Dennisovo hledané auto. Zavolá si posily. Policistka netuší, že ji pozoruje Marshall. Ten vytáhne pistole a zabije ji. Pro policistu přijíždí Jeff a snaží se s chlapci vyjednávat. Mashall vyleze na balkón a střílí jak šílenec. Dennis omráčí Waltera. Děti jsou svázány a začíná obléhání domu policisty. Marshall zjistí, že dům je téměř nedobytná pevnost. Chlapci se zabarikádují, Jeff volá Dennisovi. Snaží se mu domluvit, zatímco policie je připravená vtrhnou do domu. Střelba je zastavena Jeffem. Walterův syn Tommy vezme mobil a zavolá Jeffovi, protože ho viděl v televizi. Policie zjistí, že Marshall je narušený psychopat. Jeffa unese mafie, chce, aby z domu Waltera donesl nějaké DVD pod pohrůžkou zabití jeho rodiny. Dennis a jeho parta chce vzít peníze a požadovat odvoz. Jeff přijede k domu se sanitkou. Odveze Waltera, ale nedokáže ho přimět mluvit o DVD. Případu se ujme FBI a chce vtrhnout do domu. Marshall shodí Kevina ze zábradlí, a když Dennis klečí na Kevinovým tělem, tak ho Marshall zastřelí. Jde rozvázat Jennifer, ale když ji chce políbit, tak ho Jennifer bodne nožem do obličeje. Jennifer vezme Tommyho a utíkají větrací šachtou, zatímco se za nimi dere i Marshall. Chytne Jennifer za nohu a ta ho kopne do už tak dost poškozeného obličeje. Zamknou se v koupelně, zatímco Marshall po místnosti píše svou krví vzkaz, že podpálí dům. Do domu FBI vtrhne a Marshall po nich začne házet zápalné lahve. Agenti FBI, ve skutečnosti převlečení mafiáni, umírají ve velkém. Do domu jde i Jeff a chrání děti. Střílí po mafiánech z brokovnice, když se začne blížit Marshall. Chce je všechny zabít. Marshall uvidí Jenniferin strach a hodí zápalnou lahev pod sebe. Drsným způsobem uhoří. Jeff zničí fontánu a prodere si cestu ven. Po skončení akce bere Jeff Waltera na místo srazu s mafiány. Předá jim DVD a Waltera. Walter a šéf mafiánů se začnou hádat. V nastávajícím zmatku vytáhne Jeff pistoli a všechny mafiány postřílí. Vysvobodí svojí rodinu a jdou spolu spokojeně domů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rukojmí (v originále \"Hostage\") je americko-německý thriller s prvky krimi, drama, akčního filmu a hororu. V hlavních rolích hrají Bruce Willis, Jonathan Tucker, Ben Foster, Michelle Horn a Jimmy Bennett. Film je nevhodný pro děti.", "tgt_summary": "Hostage is a 2005 American action thriller film produced by and starring Bruce Willis and directed by Florent Emilio Siri. The film was based on the 2001 novel of the same name by Robert Crais, and was adapted for the screen by Doug Richardson. The film earned mixed to negative reviews and was not a financial success on its original release, earning only slightly more than its production costs.", "id": 654402} {"src_title": "Pakt starostů a primátorů", "tgt_title": "Covenant of Mayors", "src_document": [{"title": "Signatáři Paktu starostů a primátorů.", "content": "Signatáři Paktu starostů a primátorů se mohou stát evropské orgány místní samosprávy všech velikostí, od vesniček po hlavní města a velké metropolitní oblasti. Velkoměsta, města a jiné městské oblasti mají klíčovou úlohu při zmírňování změny klimatu (mitigace), protože spotřebovávají tři čtvrtiny energie, která se vyrábí v Evropské unii, a mají podobný podíl emisí CO. Orgány místní samosprávy mají také ideální postavení k tomu, aby měnily chování občanů a zabývaly se komplexně klimatickými a energetickými tématy, zejména prostřednictvím slaďování veřejných a soukromých zájmů a integrace otázek udržitelné energie do celkových cílů místního rozvoje. Přistoupení k Paktu starostů a primátorů představuje pro orgány místní samosprávy příležitost rozvíjet snahy o snižování emisí CO na jejich území, využívat evropské podpory a poznatky a vyměňovat si zkušenosti s jejich evropskými protějšky.", "section_level": 1}, {"title": "Formální závazky.", "content": "Působnost Paktu starostů a primátorů zdaleka přesahuje pouhé prohlášení o záměrech. Ke splnění vlastních náročných cílů spojených se snížením emisí CO se totiž signatáři zavazují provést řadu opatření a souhlasí s tím, že budou podávat zprávy o své činnosti, která také bude monitorována. Formálně se zavazují, že v předem stanovených termínech splní tyto povinnosti: Signatáři se ke splnění zásadní potřeby mobilizovat místní zainteresované struktury při vypracovávání akčního plánu pro udržitelnou energii zavazují, že:", "section_level": 1}, {"title": "Akční plány pro udržitelnou energii.", "content": "Signatáři Paktu starostů a primátorů se k dosažení a překročení náročných energetických a klimatických cílů Evropské unie zavazují, že do roka od přistoupení k iniciativě vypracují akční plán pro udržitelnou energii (SEAP). V tomto akčním plánu, schváleném obecním zastupitelstvem, se popisují činnosti a opatření, která signatáři plánují ke splnění svých závazků, s uvedením příslušných termínů a rozdělení odpovědnosti. Praktické pokyny a jasná doporučení k celému procesu vypracování SEAP jsou obsaženy v různých technických a metodologických podpůrných materiálech (jako například Příručka pro SEAP a vzor SEAP, zprávy o uplatněných metodikách a nástrojích atd.). Tento podpůrný balíček vypracovaný v úzké spolupráci se Společným výzkumným centrem Evropské komise, který vychází z praktických zkušeností orgánů místní samosprávy, signatářům Paktu přináší hlavní zásady a jasný přístup krok za krokem. Veškeré dokumenty lze stáhnout z knihovny internetových stránek www.eumayors.eu.", "section_level": 1}, {"title": "Koordinace a podpora.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koordinátoři a podpůrné struktury Paktu.", "content": "Signatáři Paktu ne vždy disponují odpovídajícími nástroji a zdroji k přípravě bilance základních emisí, vypracování souvisejícího akčního plánu pro udržitelnou energii a financování opatření v něm uvedených. V této perspektivě mají provincie, regiony, sítě a sdružení obcí zásadní úlohu v tom, že signatářům pomáhají dostát jejich závazků. Koordinátoři Paktu jsou veřejné orgány působící na různých úrovních správy (státní, regionální, provinciální), které signatářům poskytují strategické pokyny, ale také finanční a technickou podporu při vypracovávání a realizaci akčních plánů pro udržitelnou energii. Komise rozlišuje „územní koordinátory“, což jsou decentralizované orgány na nižší než státní úrovni, jako jsou provincie, regiony a veřejná sdružení obcí, a „státní koordinátory“, což jsou státní veřejné instituce jako například státní energetické agentury a ministerstva pro energetiku. Podpůrné struktury Paktu jsou evropské, státní a regionální sítě a sdružení orgánů místní samosprávy, které přispívají svou lobby, komunikací a schopnostmi vytvářet kontakty k propagaci iniciativy Paktu starostů a primátorů a podpoře závazků jeho signatářů.", "section_level": 2}, {"title": "Kancelář Paktu starostů a primátorů.", "content": "Kancelář Paktu starostů a primátorů, kterou spravuje konsorcium sítí zastupující orgány místní a regionální samosprávy pod vedením organizace Energy Cities, sestávající z organizací CEMR, Climate Alliance, Eurocities a FEDARENE, signatářům Paktu a zainteresovaným subjektům poskytuje denně propagační, technickou a administrativní podporu. Kancelář Paktu starostů a primátorů je financována Evropskou komisí a je pověřena celkovou koordinací iniciativy.", "section_level": 2}, {"title": "Orgány Evropské unie.", "content": "Evropská komise k podpoře vypracování a provádění akčních plánů signatářů pro udržitelnou energii přispívá k vývoji finančních nástrojů zaměřených zejména na signatáře Paktu starostů a primátorů, jako je například Evropská místní energetická pomoc (ELENA), kterou založila ve spolupráci s Evropskou investiční bankou pro rozsáhlé projekty, a ELENA-KfW v rámci partnerství s německou skupinou KfW, jež přináší další přístup k mobilizaci udržitelných investic malých a středních obcí. Kromě podpory Evropské komise má Pakt také plnou institucionální podporu zejména ze strany Výboru regionů, který iniciativu podporuje už od jejích počátků; Evropského parlamentu, na jehož půdě proběhly první dva slavnostní podpisy; a Evropské investiční banky, která pomáhá místním orgánům s odhalením jejich investičního potenciálu.", "section_level": 2}, {"title": "Společné výzkumné centrum.", "content": "Společné výzkumné centrum Evropské komise je v rámci iniciativy odpovědné za poskytování technické a vědecké podpory. Úzce spolupracuje s Kanceláří Paktu starostů a primátorů v tom, že signatářům poskytuje jasné technické pokyny a vzory k plnění závazků vyplývajících z Paktu starostů a primátorů a sledování jeho provádění a výsledků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pakt starostů a primátorů je výrazná evropská iniciativa zaměřená na orgány místní a regionální správy, které se dobrovolně zavázaly ke zvýšení energetické účinnosti a používání obnovitelných zdrojů energie na území, jež spravují. Signatáři Paktu se zavazují ke splnění a překročení cíle Evropské unie snížit do roku 2020 emise CO o 20 %. Po přijetí klimaticko-energetického balíčku Evropské unie v roce 2008 Evropská komise zahájila iniciativu Pakt starostů a primátorů, aby ocenila a podpořila úsilí orgánů místní správy spojené s prováděním strategií udržitelné energie. Pakt starostů a primátorů orgány Evropské unie vzhledem k jeho jedinečnosti – jedná se o jediné hnutí tohoto druhu, prostřednictvím něhož se mobilizují místní a regionální činitelé k plnění cílů Evropské unie – představují jako výjimečný model správy na několika úrovních.", "tgt_summary": "The Covenant of Mayors is a European co-operation movement involving local and regional authorities. Signatories of the Covenant of Mayors voluntarily commit to increasing energy efficiency and the use of renewable energy sources on their territories. By their commitment, they support the European Union 20% reduction objective to be reached by 2020. After the European Union climate and energy package was adopted in 2008, the European Commission launched the Covenant of Mayors to endorse and support the efforts deployed by local authorities in the implementation of sustainable energy policies.", "id": 215904} {"src_title": "Richard Norris Williams", "tgt_title": "R. Norris Williams", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v roce 1891 ve švýcarské Ženevě. V letech 1914 a 1916 triumfoval na US Championships v singlu. Jako člen týmu Spojených států v letech 1925 a 1926 vyhrál Davis Cup. V poháru debutoval v roce 1913, celkem odehrál devět zápasú ve dvouhře s bilancí 6 výher – 3 prohry a čtyři zápasy ve čtyřhře bez jediné porážky. V roce 1924 vyhrál Letní olympijské hry ve smíšené čtyřhře spolu s Hazel Hotchkissovou Wightmanovou, soutěž jež byla následně vyřazena z olympiády na osmdesát osm let až do roku 2012. Ve čtyřiceti čtyřech letech ukončil aktivní sportovní kariéru. Praktikoval útočný styl tenisu s maximální razancí míčů. Během první světové války bojoval v řadách americké armády v Evropě, za což byl oceněn Croix de guerre a Řádem čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Plavba na Titanicu.", "content": "Se svým otcem Charlesem Duanem Williamsem byl účastníkem osudné plavby Titanicu v dubnu 1912, kdy loď narazila na ledovec a potopila se. Cestovali první třídou. Po kolizi zůstal na lodi téměř do okamžiku potopení. Oděn do kožichu nastoupil do záchranného člunu, ale z něho byl další vlnou smeten do vody. Poté se snažil doplavat zpět do člunu, ale i přesto, že se na nafukovací plavidlo nalodil, zůstala spodní část jeho těla několik hodin ponořena do ledové vody, než došlo k záchraně Carpathií. Otec byl prohlášen za zmizelého. Po měsíci byl ztracený záchranný člun nalezen. Ležel v něm stále kožich, který mu společnost White Star předala. Na Carpathii lékař uvažoval o amputaci jeho dolních končetin, ale tenista ji odmítl. V rok katastrofy získal první titul na US Championships ve smíšené čtyřhře. Později získal Davisův pohár s dalším zachráněným pasažérem a tenistou Karlem Behrem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Richard „Dick“ Norris Williams, známý jako R. Norris Williams (29. ledna 1891, Ženeva, Švýcarsko – 2. června 1968, Bryn Mawr, Pensylvánie) byl americký tenista, olympijský vítěz ve smíšené čtyřhře z Letních olympijských her 1924 v Paříži a dvojnásobný šampión ve dvouhře na US Open. V roce 1957 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.", "tgt_summary": "Richard \"Dick\" Norris Williams II (January 29, 1891 – June 2, 1968), generally known as R. Norris Williams, was an American tennis player and RMS \"Titanic\" survivor.", "id": 1513911} {"src_title": "Erik XIV. Švédský", "tgt_title": "Eric XIV of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Erik se narodil jako syn Gustava I. Vasy a jeho manželky Kateřiny Sasko-Lauenburské. V necelých dvou letech ztratil matku a otec se po roce znovu oženil s Markétou Leijonhuvud. Se svou macechou měl Erik napjaté vztahy, neboť stál jejímu synovi Janovi v cestě k švédskému trůnu. Erik byl vychováván dvěma skvělými učiteli, Georgem Normanem a francouzským kalvinistou Dionysiem Beurreusem (1500–1567). Oba mu poskytli to nejlepší vzdělání, jaké mohl v té době získat: učil se řadě cizích jazyků, matematice, historii. Významnou roli v jeho životě hrála astrologie. Poté, co začal vystupovat na veřejnosti, byl záhy nazýván \"vyvoleným králem\", především proto, že splňovat představy o typickém Švédovi: byl plavý, modrooký, urostlý a pyšnil se výjimečným plnovousem. Roku 1557 obdržel Kalmar, Kronobergs län a Öland, kde si na zámku v Kalmaru držel svůj dvůr. V této době se staly napjatými vztahy i s jeho otcem a oba se navzájem sledovali a prováděli špionáž. Králi se nelíbily především Erikovy úmysly ucházet se o ruku anglické princezny Alžběty, pozdější anglické královny Alžběty. Erik plánoval cestu do Anglie, ale otcova smrt 29. září roku 1560 tuto cestu překazila. Také jeho plány oženit se s dalšími vyhlédnutými nevěstami (Marie Stuartovna, Renata Lotrinská, Anna Saská a Kristýna Hesenská) nebyly realizovány. Uvádí se, že Gustav I. váhal, zda předá trůn tomuto svému synovi, nebo zda ho uvrhne do vězení, mimo jiné proto, že jeho nejstarší syn z druhého manželství, vévoda Jan, byl jeho nejmilejším dítětem, které by na trůně viděl raději.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Jako prvorozený syn Gustava I. Vasy se po jeho smrti (29. září 1560) Erik stal králem; korunován byl 29. června následujícího roku 1561. Byl schopným a inteligentním vládcem, jeho vysoké ambice a psychická nevyrovnanost však způsobily psychické onemocnění a posléze způsobily jeho pád. V roce 1561 ovládl Erik město Reval (nyní Tallin) a odtud započal dobývat Estonsko. To znamenalo postavit se nejen zájmům Polska a Ruska, ale i svého mladšího bratra Jana, finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství tímto směrem. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, Erik však jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl poté parlamentem odsouzen k trestu smrti. Nakonec však 12. srpna roku 1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním. Erik se snažil učinit ze Švédska silnou mocnost. Na rozdíl od svého otce, který byl spokojen s dosaženým status quo a dobytou nezávislostí, usiloval Erik o nadvládu a hegemonii s jinými státy v oblasti Baltského moře. Tyto snahy ho přivedly do konfliktu s dánským králem Frederikem II. a s hanzovním městem Lübeck. Vzniklý konflikt, známý jako Severská sedmiletá válka, probíhal po většinu období jeho panování. Erik v ní odrazil všechny dánské pokusy o ovládnutí švédských území (Frederik usiloval o obnovení Kalmarské unie), ovšem za cenu zničení řady švédských měst a vesnic; Švédsko však zaznamenalo významné úspěchy na moři. Ve vnitřní politice se potýkal s opozicí domácí šlechty podporované jeho nevlastním bratrem Janem. Šlechta pohlížela na uvěznění vévody Jana s nelibostí. Erik, poštíván svým rádcem Jöranem Perssonem, se domníval, že šlechta připravuje proti němu vzpouru, a rozhodl se v roce 1561 vytvořit Nejvyšší soudní dvůr, zvaný \"Králův výbor (Konungens mängd)\"; ten měl dbát na objektivní dodržování zákona, ale onedlouho se zvrhl v prostředek perzekuce možných králových nepřátel. Ve své nedůvěřivosti nechal Erik uvěznit Nilse Stureho, jehož považoval za nebezpečného. Dvůr ho shledal vinným velezradou a nařídil jeho popravu, Nils byl však omilostněn a musel podstoupit pouze veřejné pranýřování v ulicích Stockholmu. Dva dny poté se král se Sturem smířil a svěřil mu vedení poselství, jež vyslal do Lotrinska za účelem požádání o ruku princezny Renaty Lotrinské. Renata byla vnučkou dánského krále Kristiána II. a sňatkem s ní by Erik získal právo ucházet se o dánský trůn. Po této události s Nilsem Sturem se Erikův duševní stav se stále více zhoršoval, jeho nedůvěřivost změnila v paranoiu, což vedlo k represím jeho politických protivníků, mezi jiným k zavraždění několika členů rodiny Sture v roce 1567: Erik věřil, že rodina Sture a šlechta vůbec se v odplatu za Nilsovu potupu pozvedne proti jeho vládě. Nařídil shromáždit důkazy o spiknutí proti němu. Když byli označeni podezřelí, nechal je uvěznit v Uppsale; mezi zadrženými byl i Nilsův otec, hrabě Svante Sture – šlechtic, který byl vždy rodině Vasů věrný, a jeho syn Erik Sture. 21. května roku 1567 se vrátil Nils Sture z Lotrinska a byl uvězněn rovněž. Následujícího dne král poslal usmiřující dopis Svante Sturemu, v němž ho žádal o prominutí, vzápětí ale změnil názor a nechal vězně zabít. Před Soudním dvorem Erik uvedl, že vězňové byli zrádci království a jejich smrt byla po právu. Po této tragické události králova demence a rozpad osobnosti byly již zjevné. Žádal biskupy o modlitby, aby ho nepostihl boží trest, a nechal uvěznit svého rádce Jörana Perssona, jehož činil za celou věc odpovědného. Jöran Persson byl odsouzen k smrti, ale trest nebyl vykonán.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "4. července 1568 se oženil s Karin Månsdotter (1550–1612), neurozenou dcerou prostého vojáka, s níž žil v konkubinátu již dva roky předtím. S ní měl čtyři děti, z nichž dvě první se narodily ještě před uzavřením manželství a byly posléze legitimizovány, dvě další, narozené již z manželského lože, pak zemřely v útlém věku: Před vstoupením do svazku manželského měl Erik několik neformálních vztahů. Ze vztahu s Agdou Persdotter měl tři dcery: Ze vztahu s Karin Jacobsdotter:", "section_level": 2}, {"title": "Svržení z trůnu, smrt.", "content": "V říjnu roku 1567 byl vévoda Jan za ne zcela jasných okolností osvobozen. Králův bratr se znovu připojil k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodou Karlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku 1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu a 29. toho měsíce byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku 1569 jmenoval parlament Jana novým králem. Po svém svržení vystřídal Erik v průběhu devíti let celkem šest vězení. Důvodem byla obava z konspirací, které vznikaly v některých segmentech obyvatelstva, jež hodlaly reinstalovat Erika na švédský trůn, což krále Jana silně znepokojovalo. Erik zemřel ve vězení na hradě Örbyhus 26. února 1577, pravděpodobně otráven arzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a Bengtem Gyltem dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy jeho ostatků přítomnost jedu prokázaly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Erik XIV. Švédský, \"Erik XIV. Vasa\" (13. prosince 1533, Stockholm – 26. února 1577, zámek Örbyhus) byl švédským králem v letech 1560–1568, rovněž vládce v Estonsku po jeho dobytí v roce 1561.", "tgt_summary": "Eric XIV (; 13 December 153326 February 1577) was King of Sweden from 1560 until he was deposed in 1568. Eric XIV was the oldest son of Gustav I (1496–1560) and Catherine of Saxe-Lauenburg (1513–35). He was also ruler of Estonia, after its conquest by Sweden in 1561. While he has been regarded as intelligent and artistically skilled, as well as politically ambitious, early in his reign he showed signs of mental instability, a condition that eventually led to insanity. Some scholars claim that his illness began early during his reign, while others believe that it first manifested with the Sture murders. Eric, having been deposed and imprisoned, was most likely murdered. An examination of his remains in 1958 confirmed that he probably died of arsenic poisoning.", "id": 101992} {"src_title": "Geršom Scholem", "tgt_title": "Gershom Scholem", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Berlíně do asimilované židovské rodiny Arthura Scholema a Betty Hirschové Scholemové jako nejmladší ze čtyř synů. Proti jeho zájmu o judaismus se rázně postavil jeho otec, který byl tiskařem, avšak díky matčině zásahu mu bylo dovoleno studovat hebrejštinu a Talmud s ortodoxním rabínem. V roce 1915 se v Mnichově setkal s Walterem Benjaminem (Scholemovi bylo sedmnáct a Benjaminovi dvacet tři), kde tehdy začalo jejich dlouholeté přátelství, které skončilo až Benjaminovou sebevraždou v roce 1940. Později Scholem nastoupil ke studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde studoval matematiku, filosofii a hebrejštinu, a kde se seznámil s Martinem Buberem, Šmu'elem Josefem Agnonem, Chajimem Nachmanem Bialikem, Achadem ha-Amem a Zalmanem Rubašovem (později byl znám jako Zalman Šazar). Posléze studoval matematickou logiku na univerzitě v Jeně pod vedením Gottloba Fregeho. V roce 1918 se v Bernu seznámil se svou budoucí první manželkou Elsou Burckhardtovou. Následujícího roku se vrátil do Německa, kde získal doktorát ze semitských jazyků na univerzitě Ludwiga-Maximiliana v Mnichově. Společně s Benjaminem založili fiktivní univerzitu Muri. Svoji dizertační práci sepsal na téma nejstaršího známého kabalistického textu \"Sefer ha-Bahir\". Vtažen sionismem a ovlivněn Buberem, emigroval v roce 1923 do britské mandátní Palestiny, kde se věnoval studiu židovského mysticismu a pracoval z kraje jako knihovník. Po svém příchodu si hebraizoval jméno na Geršom Scholem. Postupně se stal vedoucím oddělení hebrejské a židovské literatury v Národní knihovně a v roce 1925 začal přednášet na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Kabalu a židovský mysticismus vyučoval z vědeckého úhlu pohledu a v roce 1933 se stal prvním profesorem židovského mysticismu na univerzitě a tento post zastával až do svého odchodu do penze v roce 1965, kdy byl emeritován. V roce 1936 se oženil se svou druhou ženou Faniou Freudovou. Jeho bratr Werner byl členem ultralevicové Fischer-Maslowovy skupiny a nejmladším členem Reichstagu, kde zastupoval Komunistickou stranu. Ze strany byl nakonec vyloučen a později zavražděn nacisty v koncentračním táboře Buchenwald. Na rozdíl od svého bratra byl Scholem rezolutním odpůrcem komunismu a marxismu. Zemřel v Jeruzalémě, kde je pohřben vedle své ženy ve čtvrti Sanhedrija. Smuteční projev na jeho pohřbu pronesl Jürgen Habermas.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Níže je uvedený seznam vybraných děl v angličtině:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Geršom Scholem ( גרשם שלום, \"Geršom Šalom\", rodným jménem Gerhard Scholem; 5. prosince 1897 – 21. února 1982) byl izraelský filosof a historik původem z Německa. Je považován za zakladatele moderního akademického studia kabaly a stal se prvním profesorem židovského mysticismu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V letech 1968 až 1974 byl prezidentem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání. Je znám pro svou sbírku přednášek \"Major Trends in Jewish Mysticism\" z roku 1941 a biografii \"Sabbatai Zevi, the Mystical Messiah\" z roku 1973. Jeho shromážděné spisy a eseje, publikované roku 1965 v knize \"On Kabbalah and its Symbolism\", měly velký vliv na povědomí o židovském mysticismu mezi osobami nežidovského původu.", "tgt_summary": "Gershom Scholem () (December 5, 1897 – February 21, 1982), was a German-born Israeli philosopher and historian. He is widely regarded as the founder of the modern, academic study of Kabbalah. He was the first professor of Jewish Mysticism at Hebrew University of Jerusalem. His close friends included Walter Benjamin and Leo Strauss, and selected letters from his correspondence with those philosophers have been published. Scholem is best known for his collection of lectures, \"Major Trends in Jewish Mysticism\" (1941) and for his biography \"Sabbatai Zevi, the Mystical Messiah\" (1957). His collected speeches and essays, published as \"On Kabbalah and its Symbolism\" (1965), helped to spread knowledge of Jewish mysticism among both Jews and non-Jews.", "id": 415282} {"src_title": "Ludwig Senfl", "tgt_title": "Ludwig Senfl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ludwig Senfl se narodil patrně v Basileji okolo roku 1486. V letech 1488–1496 žil v Curychu. Poté byl členem pěveckého sboru dvorní kapely císaře Maximiliana I. v Augsburgu. Kromě krátké návštěvy v roce 1504 se již nikdy do Švýcarska nevrátil. V roce 1497 následoval dvorní kapelu do Vídně. Léta 1500–1504 věnoval studiu teologie a stal se knězem, což byla tehdy běžná praxe u chlapců, kterým se v dospívání měnil hlas. Byl žákem Heinricha Isaaca a sloužil mu i jako kopista. Je prokázáno, že opsal většinu mší ve sbírce \"Choralis Constantinus\". V letech 1508–1510 pobýval v Itálii a po návratu se vrátil k dvorní kapele. Když v roce 1517 Heinrich Isaac zemřel, byl Senfl jmenován jeho nástupcem v čele orchestru. V roce 1518 přišel o prst při nehodě na lovu. Po smrti císaře Maximiliana I. v roce 1519 přišel Senfl o zaměstnání. Císařův nástupce Karel V. propustil většinu hudebníků a Senflovi dokonce odmítl vyplatit roční plat, který měl podle smlouvy v případě smrti císaře obdržet. V následujících letech Senfl hodně cestoval, hledal zaměstnání a komponoval. Je známo, že se zúčastnil sněmu ve Wormsu, kde byl 26. května 1521 přijat edikt, jímž Karel V. uvalil na Luthera říšskou klatbu a šíření jeho učení zakázal. Senfl se nikdy oficiálně protestantem nestal, ale k Lutherovu učení měl sympatie. Dopisoval si s protestantským knížetem Albrechtem Pruským a dokonce i se samotným Martinem Lutherem. Byl proto i vyšetřován inkvizicí a dobrovolně se vzdal kněžského svěcení. Konečně získal zaměstnání v Mnichově, ve městě nábožensky tolerantním a s vysokým kulturním standardem. Zde setrval až do konce svého života. Soudě podle korespondence s Albrechtem Pruským, zemřel na počátku roku 1543.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Ludwiga Senfla zahrnuje všechny hudební žánry té doby: mše, moteta, jednotlivé liturgické skladby, písně, ódy a hymny. Zatím nejúplnější souborné vydání vyšlo v jedenácti svazcích v letech 1937–1974 péčí \"Schweizerische Musikforschende Gesellschaft\" ve spolupráci s \"Staatliches Institut für deutsche Musikforschung\" a \"Schweizerischer Tonkünstlerverein\": Nové vydání děl Ludwiga Senfla je připravováno Ústavem hudební vědy Univerzity ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludwig Senfl (též Senfli nebo Sennfel) (kolem 1486 Basilej – mezi 2. prosincem 1542 a 10. srpnem 1543 Mnichov) byl švýcarsko-německý hudební skladatel.", "tgt_summary": "Ludwig Senfl (born around 1486, died between December 2, 1542 and August 10, 1543) was a Swiss composer of the Renaissance, active in Germany. He was the most famous pupil of Heinrich Isaac, was music director to the court of Maximilian I, Holy Roman Emperor, and was an influential figure in the development of the Franco-Flemish polyphonic style in Germany.", "id": 1580902} {"src_title": "Kateřina Sasko-Lauenburská", "tgt_title": "Catherine of Saxe-Lauenburg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se jako dcera Magnuse I. (1480–1543), vévody sasko-lauenburského, a jeho manželky \"Kateřiny\" (zm. 1563), dcery \"Jindřicha IV., vévody brunšvicko-lüneburského\". Její starší sestrou byla Dorotea Sasko-Lauenburská, dánská a norská královna.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "24. září roku 1531 se ve stockholmské katedrále – kostele sv. Mikuláše provdala za švédského krále Gustava I. Vasu. Než se Gustav I. Vasa s princeznou Kateřinou oženil, ucházel se neúspěšně o ruku \"Kristiny Gylerster\", vdovy po Stenu Sturovi mladším, regentu Švédska v letech 1512-1520. Stejně tak námluvy, o které se pokoušel v Dánsku, Polsku, Meklenbursku či Pomořansku, se nesetkaly s úspěchem. Nakonec se pětatřicetiletý Gustav oženil s Kateřinou, dcerou vévody Magnuse I., vládce relativně malého vévodství Sasko-Lauenbursko, ležícího mezi Hamburkem a Lübeckem. Svatba se konala v den nevěstiných 18. narozenin. Literatura popisuje Kateřinu jako manželku vrtošivou, náladovou a neustále kritizující vše švédské; její manželství s Gustavem pak jako nezdařilé a nešťastné, plné konfliktů. Král však považoval sňatek za velmi výhodný po stránce politické: Kateřina byla spřízněna s dynastií Folkungů, panující ve Švédsku v 13. a 14. století; navíc díky tomuto spojení mohl navázat důležité kontakty s vládci severního Německa, stejně jako upevnit dobré vztahy s Dánskem přes Kateřininu sestru Doroteu, manželku dánského následníka trůnu prince Kristiána, pozdějšího dánského krále Kristiána III. Z manželství Kateřiny a Gustava se narodilo jediné dítě, syn: Erik (1533–1577), pozdější švédský král v letech 1560–1568 .", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V září roku 1535 se Kateřina, těhotná s druhým dítětem, účastnila plesu, pořádaného na stockholmském hradě na počest přijetí dánského prince Kristiána. Slavnost měla být demonstrací podpory v jeho úsilí o dánskou korunu. Při tanci královna upadla a utrpěla blíže nespecifikovaný úraz. V důsledku vzniklých komplikací (kromě jiného i předčasně porodila) 23. září, v předvečer svých 22. narozenin zemřela. Gustavovi političtí odpůrci rozšiřovali pomluvy o tom, že král způsobil Kateřininu smrt poraněním hlavy nějakým ostrým předmětem. Současné výzkumy jejích ostatků tyto domněnky vyvrátily. Kateřina byla pohřbena 1. října roku 1535 ve stockholmské katedrále. Po smrti jejího manžela bylo její tělo 21. prosince roku 1560 uloženo v Gustavově kapli v uppsalské katedrále po jeho pravém boku; z druhé strany byla uložena jeho druhá manželka, Kateřinina nástupkyně Markéta Eriksdotter Leijonhufvud.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kateřina Sasko-Lauenburská (švédsky \"Katarina av Sachsen-Lauenburg\" (24. září 1513, Ratzeburg – 23. září 1535, Stockholm) byla jako první manželka švédského krále Gustava I. Vasy švédská královna v letech 1531–1535.", "tgt_summary": "Catherine of Saxe-Lauenburg (\"Katarina\" in Swedish) (24 September 1513 – 23 September 1535) was the first wife of Gustav I of Sweden and thus Queen of Sweden from 1531 until her death in 1535.", "id": 2393973} {"src_title": "Liga mistrů UEFA 2011/12", "tgt_title": "2011–12 UEFA Champions League", "src_document": [{"title": "Účastnická místa.", "content": "Tohoto ročníku účastnilo celkem 76 týmů z 52 členských zemí UEFA (Lichtenštejnsko neorganizuje žádnou vlastní ligovou soutěž). Každá země měla přidělen počet míst podle koeficientů UEFA. Žebříček UEFA určuje počet týmů v nadcházející sezóně, a to v první sezóně po zveřejnění žebříčku. Proto bylo rozdělení týmů v letech 2011–12 podle pořadí v žebříčku UEFA v roce 2010, ne 2011. Obhájce titulu, FC Barcelona, získala místo ve skupinové fázi prostřednictvím svého domácího ligového umístění, místo vyhrazené pro obhájce titulu tedy nebylo využito. Níže je kvalifikační systém pro Ligu mistrů UEFA 2011/12:", "section_level": 1}, {"title": "Předkola.", "content": "V novém systému Ligy mistrů, se hrají dva samostatné kvalifikační turnaje. Kvalifikace mistrů (která začíná od prvního předkola) je pro kluby, které vyhrály domácí ligu a neměly nárok se kvalifikovat do skupinové fáze, zatímco kvalifikace pro týmy, které nejsou mistry (která začíná ve třetím předkole), je pro kluby, které nevyhrály domácí ligu a neměly nárok se kvalifikovat do skupinové fáze.", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Los prvního a druhého předkola se uskutečnil 20. června 2011 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 28. a 29. června, odvety 5. a 6. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "Úvodní zápasy se odehrály 12. a 13. července, odvety 19. a 20. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "Třetí předkolo bylo rozděleno do dvou samostatných částí: jedna pro mistry a druhá pro týmy z nižších pozic. Poražené týmy se kvalifikovaly do 4. předkola Evropské ligy UEFA 2011/12. Úvodní zápasy se odehrály 26. a 27. července, odvety 2. a 3. srpna 2011. !colspan=\"6\"|Mistrovská část !colspan=\"6\"|Nemistrovská část", "section_level": 2}, {"title": "4. předkolo.", "content": "Poražené týmy ve 4. předkole vstoupily do základních skupin Evropské ligy. Úvodní zápasy se odehrály 16. a 17. srpna, odvety 23. a 24. srpna 2011. !colspan=\"6\"|Mistrovská část !colspan=\"6\"|Nemistrovská část", "section_level": 2}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "Do skupinové fáze postoupilo 32 týmů, které byly rozděleny do 4 košů podle klubového koeficientu UEFA (kromě obhájce titulu z Ligy mistrů 2010/11, FC Barcelona, který byl automaticky v 1. koši) a následně byly rozlosovány do 8 skupin po čtyřech týmech, přičemž žádné dva týmy z jedné země nemohly být nalosovány do stejné skupiny.Los základních skupin proběhl ve čtvrtek 25. srpna 2011 od 18:00 v Monaku. V každé skupině odehrály týmy 6 zápasů systémem každý s každým (jeden zápas doma, jeden venku). Termíny zápasů byly stanoveny na 13.–14. září, 27.–28. září, 18.–19. října, 1.–2. listopadu, 22.–23. listopadu a 6.–7. prosince 2011. Vítězové a druhé týmy skupin postoupily do vyřazovací fáze, přesněji osmifinále složeného z 16 týmů. Pokud mají dva či více týmů ve skupině stejný počet bodů, existují oficiální kritéria pro určení postupového klíče: Do skupinové fáze se tedy dostalo 32 týmů včetně jedenácti vítězů PMEZ/ Ligy mistrů, kteří dohomady získali 40 titulů. Dále pak pět týmů (Manchester City FC, SSC Neapol, Trabzonspor, FC Viktoria Plzeň a FC Oțelul Galați), které se základních skupin účastnily poprvé v klubové historii. Celkem 18 členů UEFA tak mělo ve skupinové části své zastoupení: Anglie a Španělsko bylo zastoupeno 4 kluby, Itálie, Německo a Francie 3 kluby, Rusko a Portugalsko dvěma kluby. Celkem jedenáct členů bylo zastoupeno jedním týmem, přičemž tento byl vždy mistrem své země. Kromě Trabzonsporu, který nahradil svého mistra Fenerbahçe SK kvůli ovlivňování zápasů.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazovací fáze.", "content": "V průběhu vyřazovací fáze soutěže hrál tým v každém kole proti jednomu soupeři dvojzápasovým systémem \"doma-venku\". Z tohoto souboje byl jeden vyřazen a druhý postoupil, díky čemuž již po 3. takto hraném kole zbyly pouze dva týmy. Ty pak utvořily finálovou dvojici a utkaly se na předem určeném (až 2 roky) neutrálním hřišti.Los osmifinálových dvojic proběhl 16. prosince 2011. Poté již následoval pouze jeden los, při kterém byl rozlosován zbytek soutěže. K tomu došlo po odehrání osmifinále, 16. března 2012. Při losu osmifinálových dvojic bylo 16 týmů rozděleno do dvou košů po osmi. Vítězové skupin byli v koši nasazených, kvalifikanti z druhých míst jako nenasazení. Do jedné dvojice nemohly být nalosovány dva kluby, které se již utkaly v základní skupině ani dva kluby z jedné země. Zároveň bylo nalosováno, na čím hřišti souboj začne (kromě osmifinále, kde se začínalo na hřišti nenasazeného). Při losu čtvrtfinálových dvojic a zbytku pavouku soutěže pak již kluby nebyly nijak nasazeny a mohl se utkat každý s každým včetně souboje klubů z jedné země.", "section_level": 1}, {"title": "Osmifinále.", "content": "První zápasy byly na programu 14. a 15. nebo 21. a 22. února, odvety pak sehrály týmy z prvního termínu 6. a 7. března, týmy z druhého termínu 13. a 14. března 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "První zápasy byly na programu 27. a 28. března, odvety pak byly sehrány 3. a 4. dubna 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "První zápasy byly na programu 17. a 18. dubna, odvety pak byly sehrány 24. a 25. dubna 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finálový zápas se uskutečnil 19. května 2012. Jeho hostitelem byla Allianz Arena v Mnichově (Německo).", "section_level": 2}], "src_summary": "Liga mistrů UEFA 2011/12 byl 57. ročník klubové fotbalové soutěže zvané Liga mistrů UEFA. Pod názvem Liga mistrů UEFA se hraje od sezony 1992–93 (20. ročník), kdy byl název změněn z Poháru mistrů evropských zemí. V tomto formátu (4 předkola) se soutěž hraje 3. sezónu. Účastnilo se jí 76 celků ze 52 zemí asociace UEFA a do hlavní fáze se jich probojovalo 32. Započata byla 1. předkolem dne 28. června 2011 a finále se odehrálo ve středu 19. května 2012. Základních skupin se zúčastnilo 32 klubů z 18 zemí a největší zastoupení měli shodně Španělsko a Anglie, a to maximální možný počet 4 klubů. Do základních skupin se poprvé od sezony 2007/08 probojoval i český tým, kterým byl mistr Gambriunus ligy 2010/11 FC Viktoria Plzeň. Ta nakonec obsadila 3. místo v nabité skupině H a přesunula se do Evropské ligy. Finále se odehrálo 19. května 2012 na stadiónu Allianz Arena, v Mnichově (Německo). Do něj se nekvalifikoval obhájce titulu španělský klub FC Barcelona, ale poprvé od roku 1983/84 se to povedlo domácímu týmu, respektive uživateli stadionu. FC Bayern Mnichov byl v utkání lepší a v 83. minutě se dostal do vedení. Chelsea FC se ale krátce před koncem podařilo vyrovnat a v penaltovém rozstřelu rozhodla o svém premiérovém triumfu. Vítěz soutěže Chelsea FC se kvalifikoval na Mistrovství světa ve fotbale klubů 2012 a zároveň do Superpoháru UEFA 2012. Nejlepším střelcem se s rekordními 14 brankami stal počtvrté v řadě útočník Barcelony Lionel Messi, ale nejlepším hráčem byl později jmenován jeho spoluhráč Andrés Iniesta.", "tgt_summary": "The 2011–12 UEFA Champions League was the 57th season of Europe's premier club football tournament organised by UEFA, and the 20th season in its current Champions League format. As part of a trial that started in the 2009–10 UEFA Europa League, two extra officials – one behind each goal – were used in all matches of the competition from the play-off round. The final was held at the Allianz Arena in Munich, Germany. Chelsea's caretaker manager Roberto Di Matteo led the club to win their first Champions League title after beating Bayern Munich 4–3 on penalties in the final. As tenants of the Allianz Arena (known as Fußball Arena München for the final), this meant that Bayern were the first finalists to have home advantage since 1984. By winning the tournament, Chelsea earned a berth at the 2012 FIFA Club World Cup and 2012 UEFA Super Cup. Barcelona were the defending champions, but were eliminated by the eventual winners Chelsea in the semi-finals.", "id": 1170449} {"src_title": "John Maynard Smith", "tgt_title": "John Maynard Smith", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Londýně, ale po smrti jeho otce v roce 1928 se rodina odstěhovala do Exmooru, kde se začal zajímat o přírodopis. Na Eton College se po přečtení knih J. B. S. Haldana začal zajímat o Darwinovu evoluční teorii a matematiku. Po vystudování Eton College se stal členem Komunistické strany Velké Británie a začal studovat inženýrství na Trinity College na Cambridgi. Po začátku druhé světové války se dobrovolně přihlásil do služby, byl ovšem odmítnut kvůli špatnému zraku. V roce 1941 dokončil bakalářský titul v inženýrství a během let 1942–1947 se věnoval návrhu vojenských letadel. V roce 1941 se také oženil se Sheilou Matthew, s kterou měl později dva syny a jednu dceru. Později začal studovat genetiku octomilky obecné pod dohledem Haldana na University College London (UCL). Poté mezi lety 1952 a 1965 na UCL přednášel zoologii a prováděl výzkum v oboru populační genetiky. Mezitím se stále více rozcházel s názory komunismu a Komunistickou stranu opustil v roce 1956. V roce 1962 se stal jedním ze zakládajících členů Univerzity v Sussexu, kde působil v letech 1965–85 a poté se tam stal emeritním profesorem. V roce 1973 formalizoval důležitý koncept v teorii her, kterému se říká evolučně stabilní strategie (ESS). V roce 1982 vydal o tomto tématu knihu \"Evolution and the Theory of Games\" (česky doslova \"Evoluce a teorie her\"). V roce 1977 se stal členem Královské společnosti a v roce 1986 získal Darwinovu medaili. Dále se věnoval evoluci sexu a vydal knihu \"The Evolution of Sex\". V roce 1995 vydal spolu s biochemikem Eörsem Szathmárym knihu \"The Major Transitions in Evolution\" (česky doslova \"Hlavní přechody v evoluci\"). V roce 1991 získal Balzanovu cenu, v roce 1995 Zlatou medaili Linného společnosti a v roce 1999 obdržel Copleyho medaili a spolu s Ernstem Mayrem a Georgem C. Williamsem Crafoordovu cenu. Zemřel na karcinom plic ve svém domě v Lewesu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Maynard Smith, FRS (6. ledna 1920 – 19. dubna 2004) byl britský teoretický evoluční biolog a genetik. Původně byl leteckým inženýrem během druhé světové války a udělal si druhý titul v genetice pod dohledem J. B. S. Haldana. Mezi jeho hlavní přínos patří uplatnění teorie her v evoluční biologii a zabýval se např. evolucí sexu.", "tgt_summary": "John Maynard Smith (6 January 1920 – 19 April 2004) was a British theoretical and mathematical evolutionary biologist and geneticist. Originally an aeronautical engineer during the Second World War, he took a second degree in genetics under the well-known biologist J. B. S. Haldane. Maynard Smith was instrumental in the application of game theory to evolution with George R. Price, and theorised on other problems such as the evolution of sex and signalling theory.", "id": 673658} {"src_title": "Bažant palavánský", "tgt_title": "Palawan peacock-pheasant", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je endemitem filipínského ostrova Palawan, kde žije asi na 20 lokalitách ve dvou chráněných oblastech El Nido Marine Reserve a St Paul's Subterranean River National Park. Žije skrytým životem v hustých místech primárních i sekundárních lesích v nížinách i ve zvlněném terénu až do nadmořské výšky 800 metrů. Jeho početní stavy se odhadují na méně než 10 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Středně velcí ptáci, samci váží až 436 gramů a dosahující délky až 50 cm, z toho polovina připadá na ocas. Samice jsou menší, váží asi 322 gramů a jsou asi o 10 cm menší. Samec má na černém temeni hlavy vysokou zelenou chocholku, hřbetní a křídelní péra jsou při bázi černé a dále jsou široce obroubené zeleně a modře. Ocasní a nadocasní péra mají po dvou řadách velkých modravých, částečně nafialovělých, černě orámovaných \"ok\". Krk a spodní část těla má černé. Jeho tváře jsou bílé, okruží očí jsou červená. Nenápadnější samice má na hlavě menší chocholku barvy tmavě hnědé. Stejně zbarvenou, ale se světlejšími skvrnami, má i horní část těla. Její tváře a hrdlo jsou světle hnědé. Jejich zabarvení je činí méně nápadnou při výchově potomstva. Jeho potrava se skládá ze semen, bobulí, ořechů, ovoce, kořínků, listů, hmyzu, a dalších drobnějších bezobratlých živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Při komplikovaných námluvách se samci před samicemi předvádějí svým nádherným peřím, dopředu nataženou chocholkou, tančí okolo ní a přinášejí v zobáku jídlo. Lze je v přírodě najít v párech nebo v malých skupinkách, pro skrytý způsob života není jisté, zda se jedná o polygamní nebo monogamní druh. Hnízdo si připravuje samice sama, bývá to jen mělký důlek vystlaný listím ukryty v křoví. Po snesení 3 až 5 okrových vajíček s tmavými skvrnami na nich sama sedí 18 až 20 dnů. Vylíhnutá kuřata jsou schopna si sama najít potravu, přesto je samice několik týdnů zahřívá a opatruje.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Lov tohoto bažanta je na celém ostrově nezákonný, ale lze jen stěží dodržování zákazu uhlídat. Pro chudé místní obyvatele je jeho maso velmi žádoucí a krásným peřím se tradičně zdobí. Mimo to jsou nelegální těžbou dřeva, v současnosti také zakázanou, zmenšovány oblíbené biotopy ve kterých žije. Početní stavy bažanta palawanského se odhadují na méně než 10 000 jedinců a soustavně klesají. V Červeného seznamu IUCN byl zařazen mezi zranitelný druh a v CITES byl zařazen do přílohy I mezi nejvíce ohrožené druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V rámci Evropy byl v létě 2019 chován přibližně v šesti desítkách zoo. V Česku se jednalo o tři zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Bažant palavánský byl v Zoo Praha chován nejprve v letech 1963 až 1973 a poté byl chov obnoven v roce 1988. První úspěšný odchov však byl zaznamenán až v roce 1995. V roce 2018 se vylíhla a byla odchována dvě mláďata, takže na konci roku 2018 v pražské zoo chovali čtyři jedince. Další mládě se vylíhlo v květnu a následně také v červnu 2019. Od 28. září 2019 je tento druh k vidění v novém Rákosově pavilonu v dolní části zoo. Jedná se o jeden z druhů ptačí expozice Filipín.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bažant palavánský \"(Polyplectron napoleonis)\", někdy také bažant palavanský nebo bažant palawanský, je druh vzácného bažanta z rodu \"Polyplectron\" s velmi výrazným vybarvením peří a výraznou chocholkou na hlavě samce.", "tgt_summary": "The Palawan peacock-pheasant (\"Polyplectron napoleonis\") is a medium-sized (up to 50 cm long) bird in the family Phasianidae. The Palawan peacock-pheasant is featured prominently in the culture of the indigenous peoples of Palawan. The bird is also depicted in the official seal of the city of Puerto Princesa.", "id": 1755381} {"src_title": "Electrolux", "tgt_title": "Electrolux", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1901 byla ve Stockholmu založena společnost AB Lux na výrobu kerosenových lamp. S nástupem elektrifikace však společnost musí hledat nové uplatnění, které později nachází ve výrobě vysavačů. První myšlenky na moderní vysavač se zrodily v roce 1908 ve Vídni, kdy švédský obchodník Axel Wenner-Gren během své návštěvy města zahlédl ve výloze zvláštně vypadající stroj. Byl to vysavač americké značky Santo, který sestával z motoru a čerpadla. Vážil 20 kilo a prodával se za cenu přibližně 73 amerických dolarů. O dva roky později zakládá inženýr Sven Carlstedt společnost Elektromekaniska AB, která začíná vyrábět vysavač Salus pro švédský trh, který je v podstatě kopií amerického modelu Santo. V roce 1912 začíná obchodník Axel Wenner-Gren spolupracovat se společností AB Lux a výsledkem jejich spolupráce je vysavač Lux I o hmotnosti 14 kg. Současně odstartovala éra přímého prodeje. Prodejci křižují ulicemi a na vozíku za sebou táhnou těžký vysavač. S hospodyněmi se snaží domluvit termín návštěvy u nich v domácnosti. Historické milníky: V současnosti je prezidentem globální společnosti Electrolux Jonas Samuelson. Generálním ředitelem společnosti \"Electrolux Domácí spotřebiče CZ\" je od roku 2012 Martin Svoboda.", "section_level": 1}, {"title": "Významné produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lux I (1912).", "content": "Axel Wenner-Gren uvádí na trh první vysavač Lux I vyrobený společností Lux ve Stockholmu (váha 14 kilogramů, cena 44 dolarů).", "section_level": 2}, {"title": "Model V (1921).", "content": "Na rozdíl od dobových těžkých a neskladných vysavačů byl Model V navržen tak, aby ležel na podlaze na dvou tenkých kovových kolejnicích. Tato novinka se stala světovým standardem po desetiletí. Poprvé umožnila jednoduché vysávání v domácnosti. Kolejnice byly inovací samotného zakladatele značky Axela Wenner-Grena. Konstrukce vysavače pak odrážela tehdejší trend v průmyslové výrobě, který vzešel od německého architekta Petera Behrensena.", "section_level": 2}, {"title": "První chladnička D-fridge (1924).", "content": "V roce 1922 představili dva stavební inženýři Baltzar von Platen a Carl Munters svůj vynález: zařízení, které vytváří chlad prostřednictvím vody. Tento proces byl založen na důmyslném využití procesu absorpce. O dva roky později společnost Electrolux tento vynález koupila. V následujícím roce se rozběhla sériová výroba prvních chladniček pod značkou Electrolux. První chladnička nesla název D-fridge, byla ochlazována vodou, a proto musela být připojena k vodovodu. O šest let později, v roce 1931 byla pod názvem L1 představena první vzduchem chlazená chladnička.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyňský robot Assistent (1939).", "content": "Na žádost výrobce navrhl švédský inženýr a designér Alvar Lenning kompaktnější verzi profesionálního kuchyňského robota, aby mohl být používán v domácnosti. Kuchyňský robot Electrolux Assistent se svým typickým designem stal ikonickým výrobkem společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "První myčka na světě (1959).", "content": "V té době nebyla většina kuchyní pro myčku uzpůsobena. Nicméně první model myčky Electrolux s označením D10 mohl být instalován do větších kuchyní a bez nutnosti náročných úprav. Myčce se přezdívalo \"kulatá plechovka\".", "section_level": 2}, {"title": "Trilobite (2001).", "content": "První robotický vysavač na světě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Electrolux je švédský koncern se sídlem ve Stockholmu a celosvětově patří mezi největší výrobce domácích a profesionálních spotřebičů.Působí na více než 150 světových trzích, kde ročně prodá přes 60 milionů výrobků. Společnost Electrolux vyrábí nejen vysavače (sáčkové, bezsáčkové, tyčové i robotické), ale také chladničky, myčky, pračky, sušičky, varné desky, trouby, vinotéky, sporáky, klimatizace, čističky vzduchu a malé kuchyňské spotřebiče. Do koncernu Electrolux patří také další značky, jsou to AEG, Zanussi, Anova, Frigidaire a Westinghouse. V roce 2018 dosáhl prodej výrobků společnosti Electrolux hodnoty 124 mld. SEK (cca 293 mld. českých korun) a společnost zaměstnávala 54 000 zaměstnanců. Od svého založení v roce 1919 má společnost na svém kontě mnohá prvenství. Jako první například uvedla na trh vysavač pro domácí použití a hovorový výraz „lux“ je odvozen právě z původního názvu společnosti.", "tgt_summary": "Electrolux AB (commonly known as Electrolux, ) is a Swedish multinational home appliance manufacturer, headquartered in Stockholm. It is consistently ranked the world's second largest appliance maker by units sold after Whirlpool. Electrolux products sell under a variety of brand names (including its own), and are primarily major appliances and vacuum cleaners intended for consumer use. The company also makes appliances for professional use. Electrolux has a primary listing on the Stockholm Stock Exchange and is a constituent of the OMX Stockholm 30 index.", "id": 1088200} {"src_title": "Ordre de la Libération", "tgt_title": "Order of Liberation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rada řádu (Conseil de l'Ordre de la Libération) má pět členů, kteří rozhodují o záležitostech týkajících se řádu. Prvním kancléřem se v roce 1941 stal Georges Thierry d’Argenlieu, který funkci zastával do roku 1958. Generál de Gaulle zastával funkci velmistra řádu, po jeho smrti nebyla funkce velmistra obsazena. Dekretem z 23. ledna 1946 bylo udělování řádu zastaveno. Nicméně de Gaulle ve funkci velmistra učinil dvě výjimky, když řád propůjčil 18. června 1958 Winstonu Churchillovi a 2. dubna 1960 králi Jiřímu VI. (posmrtně). Celkem bylo uděleno 1061 řádů, z nichž pět získala města Grenoble, Nantes, Paříž, Vassieux-en-Vercors a Île-de-Sein a 18 vojenské jednotky. 271 řádů bylo uděleno in memoriam. Vyznamenáno bylo celkem 60 cizinců 22 národností, mezi nimi i čtyři občané Československa: Josef Ryšavý (vyznamenán 9. září 1942), Bohumil Vazač (7. března 1945), Otto Wagner (7. března 1945) a Viktor Perner (16. října 1945). Nejmladším vyznamenaným byl Mathurin Henrio, který zemřel ve věku 14 let. Řád rovněž obdrželo šest žen, z nich čtyři in memoriam. Dne 4. května 2011 po smrti Rudolfa Eggse ve věku 96 let bylo žijících 35 \"compagnons de la Libération\".", "section_level": 1}, {"title": "Řádová dekorace.", "content": "Řád je vyroben z bronzu a tvoří ho čtvercová deska, na které leží kolmo dolů meč. Rukojeť a špička meče přesahují přes desku. Na pochvě leží černý lotrinský (patriarší) kříž. Na zadní straně je místo kříže čtyřřádkový latinský nápis PATRIAM SERVANDO - VICTORIAM TULIT (Službou vlasti napomáhá vítězství). Řád se nosí na levé straně hrudi na světle zelené stuze se čtyřmi svislými černými pruhy - po okrajích dva širší, uprostřed dva tenčí. Zelená barva symbolizuje naději a černá smutek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ordre de la Libération (česky \"Řád osvobození\") je francouzské vyznamenání. Založil ho velitel Forces françaises libres a pozdější francouzský prezident generál Charles de Gaulle dne 16. listopadu 1940 v Brazzaville. Byl určen k vyznamenání jednotlivcům i institucím, které se mimořádně zasloužily za osvobození Francie a jejích kolonií během druhé světové války. Nositelé řádu se nazývají \"compagnon de la Libération\". Řád se skládá jen z jedné třídy, a mezi francouzskými státními vyznamenáními zaujímá co do významnosti druhé pořadí, po Řádu Čestné legie, následován je \"Médaille militaire\".", "tgt_summary": "The Order of Liberation () is a French Order which was awarded to heroes of the Liberation of France during World War II. It is a very high honour, second only after the \"Légion d’Honneur\" (Legion of Honour). Very few people, military units and communes were ever awarded it; and only for their deeds during World War II. A different order, the \"Médaille de la Résistance\" (\"Resistance Medal\"), was created and awarded for lesser but still distinguished deeds by members of the Resistance.", "id": 1659409} {"src_title": "Akseli Gallen-Kallela", "tgt_title": "Akseli Gallen-Kallela", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze švédskojazyčné rodiny, otec byl právník. Dětství prožil v Tyrvää na jihozápadě Finska. Základní malířské vzdělání získal v Helsinkách. Od roku 1884 studoval na pařížské Julianově akademii. Ve svých raných dílech vycházel z realismu, který přesně zobrazoval finskou přírodu a prostý život, např. \"Chlapec a vrána\" (1884), \"Stará žena s kočkou\" (1885), \"První hodina\" (1889) nebo \"Kočka a pes\" (1890). V roce 1890 se oženil s Mary Slöövou a usadil se v Helsinkách. Jejich malá dcerka Impi Marjatta zemřela na záškrt v roce 1894. O rok později se narodila druhá dcera Kirsti a v roce 1898 syn Jorma. Jeho obrazy z tohoto období vyjadřují určitou agresivitu (\"Obrana Sampo, Kullervovo prokletí, Joukahainenova pomsta\"). Účast na světové výstavě v Paříži v roce 1900 mu přinesla postavení vedoucího umělce ve Finsku. Pořídil si dům s ateliérem v Ruovesi, v oblasti národního parku Helvetinjärvi. V roce 1904 se zotavoval u jezera Keitele po malárii, kterou se nakazil ve Španělsku. Vytvořil zde několik obrazů s námětem jezera, na nichž jsou patrné vlivy symbolismu a secese. V roce 1906 se přestěhoval do Leppävaary, kde si upravil starý dům a zřídil si v něm i ateliér. V období finského národního obrození ke svému švédskému příjmení připojil podle finského způsobu přídomek Kallela. Od roku 1907 jeho oficiální jméno znělo Akseli Gallen-Kallela. Jako velký vlastenec svým dílem podporoval národní uvědomění a snahu o nezávislost Finska. Celý život hodně cestoval po světě, kromě Evropy navštívil i USA a Afriku. S rodinou pobýval v roce 1909 určitý čas ve východní Africe (dnešní Keňa). Kromě 150 obrazů ovlivněných expresionismem přivezl z Afriky sbírku etnografických předmětů a zoologických exponátů. V Itálii studoval freskovou malbu. V roce 1911–1913 si postavil ateliér v Tarvaspää poblíž Helsinek. Během první světové války byl pověřen funkcí vedoucího kartografického úřadu a tiskového střediska. Jako blízký spolupracovník generála Mannerheima se podílel na finské občanské válce. Navrhoval vlajky, uniformy a státní symboly nezávislého Finska. Při pobytu v USA v letech 1923 a 1924 se seznámil s domorodým uměním obyvatel Nového Mexika. Po návratu do Finska přistavěl podle svého návrhu k ateliéru v Tarvaspää obytný dům. V roce 1928 pracoval na velkých freskách ve Finském národním muzeu. Svou práci na úpravě původního vydání eposu Kalevala, započatou v roce 1925, už nestačil dokončit. Zemřel na zápal plic 7. března 1931 ve Stockholmu, během zpáteční cesty z přednášky v Kodani. Jeho hrob se nachází na hřbitově Hietaniemi v Helsinkách.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Gallenova tvorba byla velmi různorodá: kromě obrazů maloval také fresky, navrhoval nábytek, šperky i textilie. Jako architekt navrhl mimo jiné stavby i vlastní dům s ateliérem v Tarvaspää. Roku 1961 v něm bylo zřízeno muzeum věnované jeho životu a dílu. Častým námětem jeho obrazů byly výjevy z finského venkova, krajiny a portréty. Do počátečního realismu záhy začal pronikat symbolismus a následně i secese. Tyto vlivy jsou patrné např. ve freskové výzdobě Juseliova mauzolea v Pori (1901–1903) nebo finského pavilonu na světové výstavě v Paříži (1900). V této fresce se nejvíce projevují jeho politické názory a touha po nezávislosti Finska. Ve svém díle se zejména zaměřoval na finskou mytologii, kam spadá i cyklus monumentálních ilustrací k finském národnímu eposu \"Kalevala\", který také přispěl k finskému národnímu uvědomění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akseli Gallen-Kallela, narozený jako Axél Waldemar Gallén (26. dubna 1865 Pori – 7. března 1931 Stockholm), byl finský malíř a designér, vedoucí představitel tzv. \"zlatého věku finského umění\" v období 1880–1910. Jeho neznámějším dílem je cyklus ilustrací k finskému národnímu eposu Kalevala.", "tgt_summary": "Akseli Gallen-Kallela (26 April 1865 – 7 March 1931) was a Finnish painter who is best known for his illustrations of the \"Kalevala\", the Finnish national epic (\"illustration, below\"). His work is considered very important for the Finnish national identity. He changed his name from Gallén to Gallen-Kallela in 1907.", "id": 1241229} {"src_title": "Kryštof II. Dánský", "tgt_title": "Christopher II of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Kryštof II. se narodil jako syn dánského krále Erika Klippinga a jeho manželky \"Anežky Braniborské\" (zm. 1304), dcery braniborského markraběte Jana I. (jejím druhým nanželem se po smrti Erika Klippinga stal \"Gerhard II. Šlesvicko-Holštýnský\"). Jeho starším bratrem byl Erik Menved. Již v roce 1315 musel Kryštof prchnout ze země, neboť vyšly najevo jeho snahy o získání trůnu. Přesto po smrti svého staršího bratra, krále Erika Menveda (13. listopadu 1319), který ještě na smrtelné loži varoval před tím, aby mu byla předána vláda, se v roce 1320 stal – jako jediný právoplatný následník – panovníkem zadlužené a vnitřními rozpory zmítané země. Aby stoho dosáhl, musel podepsat závazek, kterým většinu reálné vlády předal do rukou bohaté šlechty a biskupů a zavázal se splatit dluhy vzniklé za Erika Menveda. Svými značnými aktivitami v severním Německu si Kryštof zajistil silný politický vliv. Získání pozice lenníka bylo však tak nákladné, že král musel (nelegálně) stanovit v zemi nové daně. Vedlo to ke vzpouře a povstání v Jutsku a na ostrově Fyn. V té situaci roku 1326 se musel Kryštof opět zachránit útěkem z Dánska. Přes obrovskou půjčku a ozbrojený pokus navrátit se král odpor nepřekonal a musel se vrátit do Německa; jeho vláda byla přerušena na tři roky. Na trůn dočasně nastoupil jedenáctiletý Valdemar III. V roce 1329 využiv neshod mezi jinými uchazeči o vládu se Kryštof vrátil na trůn. Byl však králem pouze podle jména, reálnou vládu nikdy nezískal – ta zůstala v rukou věřitelů (především holštýnských hrabat Gerharda a Johanna) – a nezbavil se ani svého obrovského dluhu. Po Kryštofově smrti 2. srpna 1332 započalo v Dánsku 8 let trvající bezvládí (interregnum), v historické literatuře zvané \"dobou Gerharda a Johanna\".", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Před rokem 1307 se oženil s Eufemií Pomořanskou, dcerou pomořanského knížete Bohuslava IV. Z jejich manželství vzešlo šest potomků, jen tři se však dožili dospělosti: Král Kryštof II. zemřel 2. srpna 1332. Byl pochován po boku své manželky v klášterním kostele cisterciáckého kláštera v Sorø, kde se zachoval jejich náhrobek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kryštof II. Dánský (29. září 1276 – 2. srpna 1332) byl dánský král v letech 1320 – 1326 a 1329 – 1332. Je považován za jednoho z nejhorších panovníků v historii této země.", "tgt_summary": "Christopher II (; 29 September 1276 – 2 August 1332) was king of Denmark from 1320 to 1326 and again from 1329 until his death. He was a younger son of Eric V. His name is connected with national disaster, as his rule ended in an almost total dissolution of the Danish state.", "id": 153766} {"src_title": "Kniha z Kellsu", "tgt_title": "Book of Kells", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Evangeliář z Kellsu má dnes 340 pergamenových listů, které byly v 19. století oříznuty na rozměr 330×250 mm. Neznámý počet listů na začátku a na konci se v průběhu staletí ztratil. Na velmi kvalitních pergamenových listech a dvojlistech je napsána různobarevným inkoustem v majuskulním latinském písmu, které se nazývá ostrovní unciála. Výzdoba knihy nebyla úplně dokončena a některé miniatury jsou jen načrtnuty. Kniha je v pozoruhodně dobrém stavu a byla v minulosti několikrát převázána, naposledy roku 1953 do čtyř svazků.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Na začátku knihy je neúplný seznam hebrejských jmen, která se v evangeliích vyskytují, stručný přehled obsahu evangelií, životopisy evangelistů a přehled Eusebiových kánonů, tradičních oddílů evangelií před jejich rozdělením na kapitoly ve 13. století. Následují texty čtyř evangelií až do Jan 17,13. Zbytek Janova evangelia chybí. Badatelé se domnívají, že původně obsahovala ještě dopis papeži Damasovi I., v němž mu Jeroným vysvětluje účel svého překladu; ten je obsažen ve všech zachovaných evangeliářích tzv. Lindisfarnské školy, do níž Kniha z Kellsu také patří.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název pochází od opatství v Kells (asi 60 km SZ od Dublinu), kde byla kniha po staletí uložena. Její texty, písmo i výtvarný styl ji řadí do velké skupiny iroskotských latinských rukopisů, které vznikaly od konce 6. do počátku 9. století. Jsou dílem jedné školy, kterou založil svatý Kolumba v klášteře Iona na Vnějších Hebridách u západního pobřeží Skotska a rozšířila se až na evropský kontinent. Většina badatelů se dnes kloní k názoru, že rukopis byl započat na Ioně a dokončen snad v Kellsu. Nejstarší doklad o uložení knihy v Kellsu je kronikářská zpráva, že byla roku 1007 ukradena. Našla se o několik měsíců později, bez zlatem pobitých desek. Klášter v Kellsu byl ve 12. století zrušen, ale kniha zůstala ve farním kostele. Roku 1654 ji vojáci Olivera Cromwella uložili v Dublinu a roku 1661 byla věnována knihovně Trinity College. Knihu popularizuje animovaná pohádka, o životě na opatství v období vzniku knihy, s názvem \"Brendan a tajemství Kellsu\" z roku 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha z Kellsu (, ), známá i jako \"Kniha sv. Kolumby\", je bohatě iluminovaný rukopisný evangeliář psaný v latině. Obsahuje čtyři novozákonní evangelia společně s dalšími texty. Byl napsán keltskými mnichy těsně před rokem 800 a je uložen v Dublinu, v knihovně Trinity College, MS A. I. (58). Texty evangelií jsou většinou ve znění tradičního latinského překladu Vulgaty, ale obsahují některé pasáže ze starších biblických překladů, známých jako Vetus Latina. Jedná se o mistrovskou práci západní kaligrafie a představuje jedinečnou ukázku ostrovního umění raného středověku. Je často považována za nejcennější irský národní poklad.", "tgt_summary": "The Book of Kells (; ; Dublin, Trinity College Library, MS A. I. [58], sometimes known as the Book of Columba) is an illuminated manuscript Gospel book in Latin, containing the four Gospels of the New Testament together with various prefatory texts and tables. It was created in a Columban monastery in either Britain or Ireland and may have had contributions from various Columban institutions from both Britain and Ireland. It is believed to have been created  800 AD. The text of the Gospels is largely drawn from the Vulgate, although it also includes several passages drawn from the earlier versions of the Bible known as the Vetus Latina. It is a masterwork of Western calligraphy and represents the pinnacle of Insular illumination. It is also widely regarded as one of Ireland's finest national treasures. The manuscript takes its name from the Abbey of Kells, which was its home for centuries. The illustrations and ornamentation of the Book of Kells surpass that of other Insular Gospel books in extravagance and complexity. The decoration combines traditional Christian iconography with the ornate swirling motifs typical of Insular art. Figures of humans, animals and mythical beasts, together with Celtic knots and interlacing patterns in vibrant colours, enliven the manuscript's pages. Many of these minor decorative elements are imbued with Christian symbolism and so further emphasise the themes of the major illustrations. The manuscript today comprises 340 leaves or folios; the recto and verso of each leaf total 680 pages. Since 1953, it has been bound in four volumes. The leaves are high-quality calf vellum; the unprecedentedly elaborate ornamentation that covers them includes ten full-page illustrations and text pages that are vibrant with decorated initials and interlinear miniatures, marking the furthest extension of the anti-classical and energetic qualities of Insular art. The Insular majuscule script of the text appears to be the work of at least three different scribes. The lettering is in iron gall ink, and the colours used were derived from a wide range of substances, some of which were imported from distant lands. Today, it is housed at Trinity College Library, Dublin which usually has on display at any given time two of the current four volumes, one showing a major illustration and the other showing typical text pages. A digitised version of the entire manuscript may also be seen online.", "id": 1530060} {"src_title": "Čeng Siao-sü", "tgt_title": "Zheng Xiaoxu", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný život a diplomatická kariéra v Japonsku.", "content": "Narodil se roku 1860 ve městě Su-čou v provincii Ťiang-su. Roku 1882 dokončil střední školu. O tři roky později se stal asistentem čínského státníka Li Chung-čanga. V roce 1891 byl jmenován tajemníkem na čínské ambasádě v Tokiu. Pracoval na čínských konzulátech v Tokiu (čtvrť Cukii) v Osace a v Kóbe. Během svého pobytu v posledním zmíněném městě měl čilé styky s místní čínskou komunitou a pomáhal založit její spolek. Setkal se také s řadou japonských vlivných politiků a vědců, např. Ito Hirobumi, Mucu Munemicu a Naito Toradžiro.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Číny a život za republiky.", "content": "Po vypuknutí první čínsko-japonské války roku 1894 byl Čeng nucen Japonsko opustit. Vrátil se tedy do Číny, kde se připojil k sekretariátu Čang Č'-tunga, císařského poradce pro reformy. Později dostal vysokou pozici v čínské zahraniční politice. Po neúspěšném programu Sto dní reforem zastával vysoké vládní pozice ve střední a jižní Číně. Po revoluci roku 1911 zůstal Čeng loajální císaři a odmítl vykonávat úřady v nově vzniklé republice. Místo toho se stáhl z veřejného života a žil v ústraní v Šanghaji, kde se věnoval kaligrafii, poezii, umění a psal rozsáhlé kritické články, namířené proti Kuomintangu, který považoval za „bandu zlodějů“.", "section_level": 2}, {"title": "V blízkosti císaře, spolupráce s Japonci.", "content": "Roku 1929 bývalý čínský císař, nyní zajatec v Zakázaném městě, Pchu I, povolal Čenga k sobě, aby mu pomohl reorganizovat císařskou domácnost. Stal se císařovým blízkým poradcem a pomohl mu odjet do zahraniční koncese v Tiencinu potom, co byl vyhnán ze zakázaného města. Tajně se zde stýkal s japonskými diplomaty a tajnými společnostmi v Číně a diskutoval s nimi o možnosti obnovit vládu dynastie Čching v japonci okupovaném Mandžusku. Po Mukdenském incidentu a následné japonské okupaci Mandžuska roku 1931 hrál Čeng důležitou roli při vytváření státu Mandžukuo a o rok později se stal jeho prvním ministerským předsedou. Čeng také složil slova jeho první národní hymny. Po celou dobu své služby tomuto státu Čeng doufal, že by se Mandžukuo mohlo stát odrazovým můstkem k obnově císařství v celé Číně, ale brzy zjistil, že Japonci – skuteční vládci Mandžukua, jeho nadšení nesdílí. Jako předseda vlády státu Mandžukuo Čeng často nesouhlasil s postupy japonské okupační moci. Roku 1935 ze zdravotních důvodů odstoupil a o tři roky později, roku 1938 zemřel za záhadných okolností. Byl mu vystrojen honosný státní pohřeb.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "I když je Čeng většinou znám právě pro svoji spolupráci s Japonci, je mnohými ceněn také jako vynikající básník a kaligraf. Jeho deník dodnes slouží historikům jako cenný zdroj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čeng Siao-sü (zjednodušená čínština: 郑孝胥; tradiční čínština: 鄭孝胥; pinyin: Zhèng Xiàoxū; Wade–Giles: Chêng Hsiao-hsü) (2. dubna 1860- 28. března 1938) byl čínský politik, státník, diplomat a umělec. Byl loajální čínské dynastii Čching V letech 1932-1935 byl předsedou vlády v Japonci řízeném loutkovém státu Mandžukuo.", "tgt_summary": "Zheng Xiaoxu (Cheng Hsiao-hsu; ; Hepburn: \"Tei Kōsho\") (2 April 1860 – 28 March 1938) was a Chinese statesman, diplomat and calligrapher. He served as the first Prime Minister of Manchukuo.", "id": 1898629} {"src_title": "Caliban (hudební skupina)", "tgt_title": "Caliban (band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Caliban vznikl v roce 1997 v Německém městě Hattingenu a v té době se pojmenovali jako \"never Again\". Po půl roce kapela nahrála jako demo první dva songy, které nikdy nevydali. Nahrávky odeslali do mnoha nahrávacích společností a poštěstilo se jim u Lifeforce Records . První EP kapely vyšlo v létě roku 1998. Aby se kapela více dostala do povědomí publika, uspořádala turné po celé Evropě s kapelami jako Morning Again, Earth Crisis a Cro-Mags. Po evropském turné v roce 1999 skupina nahrála svůj debut \"A Small Boy and a Grey Heaven\" (v překladu \"Malý chlapec a šedé nebe\"). O CD bylo sepsáno mnoho recenzí v magazínech a mnoho hardcorových a metalových zinů. Kapela byla nazvána něčím mezi Slayer, Poison the Well a Hatebreed. Také vydali první \"split-CD\" s Heaven Shall Burn pojmenované \"The Split Program\". \"Vent\" (v překladu \"Větrák\") vyšlo v dubnu 2001. \"Vent\" vydalo Imperium Records v Evropě a Howling-Bull Records v Japonsku. Krátce po vydání se kapela zúčastnila Japonského Festivalu \"Beast-Feast 2001\" v Yokohama Aréně. Zahrála si tedy na stejném pódiu, jako Slayer, Pantera, Machine Head, Biohazard a Morbid Angel. V srpnu roku 2002 Caliban nahrál a vydal třetí řadové album nazvané \"Shadow Hearts\" (v překladu \"Ztracená srdce\"). Toto album bylo mnohem harmoničtější a melodičtější, než předchůdci. Rok 2004 přinesl prostřednictvím nahrávacích společností Roadrunner Records v Evropě (a Abacus Recordings v USA) čtvrté řadové album s názvem \"The Opposite from Within\" (ve volném překladu \"Uvnitř opaků\"), za kterým stál producent Anders Fridén, vokalista kapely In Flames. V červenci 2005 kapela vydala 2. split-CD s přáteli z Heaven Shall Burn, zvané \"The Split Program II\". V únoru následujícího roku pak kapela vydala album \"The Undying Darkness\" (v překladu \"Nesmrtelná temnota\") a zúčastnila se koncertů s kapelami jako All Shall Perish, Bleeding Through a I Killed The Prom Queen v rámci turné \"Darkness over Europe\". 25. května 2007 vyšlo dosud předposlední řadové album kapely - \"The Awakening\" s pomocí producenta Bennyho Richtera. Album se umístilo na 36. místě v Německých hitparádách. V roce 2009 se kapela vydala na turné s thrash-metalovou formací Kreator na \"Chaos Over Europe Tour\", kdy navštívila i Českou republiku. Také začali pracovat na novém albu, které vydala společnost Century Media Records. Album vydané 24. srpna 2009 se jmenuje \"Say Hello to Tragedy\" (ve volném překladu \"Řekni ahoj tragédii\"). Toto album se, stejně jako předchůdce, umístilo na 36. místě žebříčků Německých hitparád. V říjnu a listopadu se kapela pustila do turné \"Beastfest European Tour 2009\" s kapelami jako Suicide Silence, Maroon a americkými Emmure a After the Burial. Caliban se v únoru 2011 pustilo do nahrávání EP s názvem \"Coverfield\", které vyšlo v květnu. Album obsahuje 4 songy a další, tentokrát LP, má vyjít v roce 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caliban je pětičlenná metalcorová Kapela z Německa. Do roku 2011 vydali 7 studiových alb a dvě split alba s kapelou Heaven Shall Burn.", "tgt_summary": "Caliban are a German metalcore band from Essen. They have released eleven studio albums to-date, and two split albums with Heaven Shall Burn.", "id": 584133} {"src_title": "Philippe Verdelot", "tgt_title": "Philippe Verdelot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Francii, v malé obci Les Loges, v departementu Seine-Maritime. Podrobnosti z jeho mládí nejsou známy. Do Itálie patrně přišel již v raném věku a žil v oblasti severní Itálie. Existuje obraz z roku 1511 o němž muzikologové soudí, že zobrazuje Verdelota v Benátkách ve společnosti italského zpěváka. V letech 1523–1525 byl sbormistrem v Baptisteriu San Giovanni ve Florencii a patrně v letech 1523–1527 působil v katedrále Santa Maria del Fiore. V roce 1526 spolupracoval Niccolou Machiavellim na vzniku známé satirické komedie Mandragora. Hra byla napsána v roce 1518, ale provedena byla až v roce 1526. Byla věnována papeži Klementu VII. z rodu Medicejů. Machiavelli byl nucen žít v exilu, jelikož byl podezřelý ze spiknutí proti vládnoucímu rodu Medicejských. Verdelot, i když stranil Florentské republice proti Medicejským, se snažil hrát politickou hru na obě strany. Písně, které Verdelot napsal do Machiavelliho hry, jsou považovány za jedny z prvních madrigalů. Kromě toho, že stranil Florentské republice, patrně i podporoval náboženského a politického reformátora a fanatického kazatele Savonarolu, o čemž svědčí náznaky v některých jeho dílech (\"In te domine speravi\", \"Ecce quam bonum\", \"Letamini in domino\"). Verdelot byl patrně zabit v bojích o Florencii v letech (1529–1530) nebo při následné morové epidemii. Po roce 1530 o něm neexistují žádné informace. Někteří muzikologové soudí, že Verdelot byl naživu až do doby okolo roku 1540. Tyto domněnky jsou založeny na některých nejednoznačných odkazech na současné událostí v dílech publikovaných ve třicátých letech. Několik knih madrigalů publikovaných v Benátkách koncem třicátých let obsahuje jeho skladby. Jedna z těchto sbírek je věnována výhradně Verdelotovi. Mohl se přestěhovat do Benátek, aby se vyhnul pomstě vítězných Medicejů. V každém případě byl mrtev v roce 1552, kdy ho spisovatel Ortenzo Landi uvádí jako zesnulého.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Autorství mnoha skladeb z té doby není jednoznačné. Verdelotovy duchovní skladby byly publikovány ve třech svazcích americkým Ústavem hudební vědy ve sbírce \"Corpus mensurabilis musicae\" (ed. Anne-Marie Bragard, ). První svazek vydaný v roce 1966 obsahuje mše, písně a Magnificat a následující dva svazky (1973 a 1979) moteta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philippe Verdelot (mezi roky 1480 a 1485 Les Loges, Seine-Maritime, Francie – mezi 1530 a 1532 neznámo kde) byl francouzský hudební skladatel období renesance, který většinu svého života prožil v Itálii. Je obecně považován za otce italského madrigalu", "tgt_summary": "Philippe Verdelot (1480 to 1485–1530 to 1540) was a French composer of the Renaissance, who spent most of his life in Italy. He is commonly considered to be the father of the Italian madrigal, and certainly was one of its earliest and most prolific composers; in addition he was prominent in the musical life of Florence during the period after the recapture of the city by the Medici from the followers of Girolamo Savonarola.", "id": 1146487} {"src_title": "Čang Ťing-chuej", "tgt_title": "Zhang Jinghui", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před válkou.", "content": "Čang Ťing- chuej se narodil roku 1871 v Tchaj-anu, jihozápadně od Mukdenu, dnešní provincie Liao-ning. Po vypuknutí první čínsko-japonské války a v poměrně nízkém se připojil k banditům pod velením čínského vojenského vůdce Čang Čuo-lina, který pracoval pro Japonce již v období rusko-japonské války. Po pádu dynastie Čching byly tyto jednotky přijaty do nově vznikající armády republiky. V té době se stal Čang velitelem 27. Pěší brigády tzv. Pej-jangské armády, která byla po smrti Jüan Š'-kchaje roku 1916 rozdělena mezi různé vzájemně znepřátelené frakce. V té době také Čang opustil Čang Čuo-lina a přidal se k jeho rivalovi Wu Pchej-fuovi, ale později přešel zpátky. Ten ho jmenoval ministrem války v Čínské Republice, kde Čang Čuo-lin v pozici nahradil Jüan Š'-kchaje. Jako ministr války působil od května 1926 do černa 1927. V letech 1928-1929 byl ve stejné vládě ministrem podnikání. V té době byl také guvernérem v Charbinu a ředitelem Čínské dálněvýchodní železnice. Po smrti Čang Čuo-lina se však nepohodl s jeho nástupcem Čang Süe-liangem. Roku 1929 se na celonárodní konferenci v Nankingu setkal s Čankajškem.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra v Mandžukuu.", "content": "Roku 1932 se stal Čang ministrem obrany v Mandžukuu. I přes námitky císaře Pchu Iho nahradil v roce 1935 Čeng Siao-süa na postu předsedy vlády. Jako ten hrál bezvadně roli loutky a ve všem vyhovoval Japoncům. Zatímco Japonci řídili všechny aspekty všedního dne v Mandžukuu, ministerský předseda trávil svůj čas přepisováním Buddhistických textů. Pouze jednou se vyslovil při rozhodnutí japonské okupační správy - při nuceném prodeji pozemků japonským kolonistům . Roku 1943 zastupoval Mandžukuo na Velké východoasijské konferenci svolané Japonci v Tokiu. Roku 1943 o něm časopis Time publikoval falešnou zprávu, podle které měl otrávit celou svoji rodinu a svého Japonského poradce a pak sám spáchat sebevraždu. Čang ale zastával svůj úřad až do sovětské invaze roku 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Roku 1945 byl zajat sověty a až do roku 1950 vězněn na Sibiři. Poté byl předán do ČLR. Zemřel o 14 let později na zástavu srdce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čang Ťing-chuej (zjednodušená čínština: 张景惠; tradiční čínština: 張景惠; pinyin: Zhāng Jǐnghuì ; Wade–Giles: Chang Ching-hui); 1871 – 1. listopad 1959) byl čínský generál a politik působící v 1. polovině 20. století, zvláště v období Éry Militaristů v Číně a druhé světové války, kdy spolupracoval s Japonci a byl v druhým ministerským předsedou státu Mandžukuo.", "tgt_summary": "Zhang Jinghui (Chang Ching-hui; ; Hepburn: \"Chō Keikei\"); (1871 – 1 November 1959) was a Chinese general and politician during the Warlord era. He is noted for his role in the Japanese puppet regime of Manchukuo in which he served as its second and final Prime Minister.", "id": 1923320} {"src_title": "David Grossman", "tgt_title": "David Grossman", "src_document": [{"title": "Život a tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Činnost v rozhlase.", "content": "David Grossman se narodil v Jeruzalémě Jicchakovi a Michaele Grossmanovým; otec pocházel z Polska, matka z Jeruzaléma. Jeho mladší bratr Nir se stal sportovním novinářem. Rodiče jej vedli k literatuře, včetně literatury jidiš. Již ve věku devíti let psal reportáže. Po vojenské službě v jednotce 8200 začal pracovat v rádiu a studovat filosofii a divadlo na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jeho první povídka vyšla v literárním časopise Siman kri'a. Záhy po ukončení studií začal za své povídky dostávat ocenění (1979 Neumannova cena, 1980 Cena Ariho Hiršona). Dále pracoval v rádiu Kol Jisra'el jako reportér, rozhlasový herec a hlasatel dětského pořadu \"Kočka v pytli\" ( חתול בשק, \"Chatul be-sak\"), kde také poprvé uvedl svou knihu \"Duel\" jako rozhlasovou hru.", "section_level": 2}, {"title": "Téma izraelské politiky.", "content": "Jako spisovatel se Grossman nakonec prosadil v 80. letech. Roku 1983 vyšel jeho první román \"Úsměv jehněte\", v němž vykreslil život na Západním břehu Jordánu pod izraelskou vládou. Kniha se dočkala zfilmování a následujícího roku obdržel také Cenu předsedy vlády pro hebrejskou literaturu. Své dojmy se Západního břehu popsal rovněž v sérii článků \"Žlutý vítr\", které vyšly také v knižním vydání roku 1987 krátce před vypuknutím první intifády: \"„uprchlíci se změnili v lidi, kteří jakoby se nacházeli v minulosti, na jiném místě, v lidi, kteří mají pouze jedinou možnost: čekat.“\" Roku 1988 Grossman opustil rádio Kol Jisra'el na protest proti omezením, která byla na reportéry uvalena, zejména co se týkalo tématu Palestinců. Dále však psal články, vedené myšlenkou míru a porozumění mezi Židy a Araby. Své články nakonec vydal také knižně roku 2003 pod názvem \"Smrt jako způsob života: Izrael deset let po Oslo\". Od roku 2004 předsedá neziskové organizaci Kešet – centrum na obranu demokracie v Izraeli. Kritika izraelské politiky vůči Palestincům a Arabům zesílila ještě více poté, co jeden z jeho synů padl jako voják roku 2006 při druhé libanonské válce, jen dva dny poté, co Grossman spolu s Amosem Ozem a A. B. Jehošuou uspořádal tiskovou konferenci, při níž vyzvali izraelskou vládu k ukončení války.", "section_level": 2}, {"title": "Téma holokaustu.", "content": "Roku 1986 vyšla Grossmanova kniha \"Viz LÁSKA\", jež se zabývá traumatem holokaustu, které se přenáší i z rodičů na děti, které jej nezažily. Sám Grossman v rozhovoru pro Le Monde uvedl: \"„Není to ve skutečnosti kniha o holocaustu ani o vyhlazovacích táborech. Ani výhradně o židech či speciálně o Izraelitech. Je to kniha o jizvách, jež si člověk uchovává od dětství v mozku.“\" Grossman v knize rovněž upozornil, že „nacista“ se může zrodit v každém z nás, a snažil se tento proces rozluštit, jak uvedl v rozhovoru pro MF Dnes: \"„Kladl jsem si otázku, jak se normální lidská bytost, což většina nacistů byla, může během velice sofistikovaného procesu stát vrahem. Já jsem se krok po kroku snažil ukázat proces, v němž se člověk postupně vzdává morálních principů a formuluje slova tak, aby nevěděl, aby se hájil před následky toho, co dělá, a jak nakonec skončí jako velice výkonná součást vražedné mašinerie … Ovšem vědět, jak se z člověka stane nacista, je pro mě zásadní i jako součást sebeobranného mechanismu, abych byl já a můj národ vůči obdobným svodům imunní.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Další témata a styl tvorby.", "content": "Roku 2000 vydal Grossman knihu \"Mít s kým běžet\", jejímž stěžejním tématem jsou lidé žijící na ulicích současného Jeruzaléma, a následujícího roku získal za toto dílo Sapirovu cenu. Roku 2006 byla kniha zfilmována. Při své tvorbě Grossman velmi často využívá prostředků moderní literatury, jako například změny úhlu pohledu, zachycení proudu vědomí, míšení představ s realitou.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Grossman ( דויד גרוסמן,‎ * 28. února 1954, Jeruzalém) je izraelský spisovatel a esejista. Jeho knihy se dočkaly překladu do mnohých jazyků. Za své dílo obdržel několikeré ocenění, mj. Sapirovu cenu roku 2001 za knihu \"Mít s kým běžet\" a Bialikovu cenu roku 2004.", "tgt_summary": "David Grossman (; born January 25, 1954) is an Israeli author. His books have been translated into more than 30 languages. He addressed the Israeli–Palestinian conflict in his 2008 novel, \"To the End of the Land\". Since that book's publication he has written a children's book, an opera for children and several poems. His 2014 book, \"Falling Out of Time\", deals with the grief of parents in the aftermath of their children's death. In 2017, he was awarded the Man Booker International Prize in conjunction with his frequent collaborator and translator, Jessica Cohen, for his novel \"A Horse Walks Into a Bar\". In 2018, he was awarded the Israel Prize for literature.", "id": 1529017} {"src_title": "Veletržní pohár", "tgt_title": "Inter-Cities Fairs Cup", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V prvním \"ročníku\" 1955/58 se hrálo nejdříve ve skupinách a vítězové skupin postoupili do semifinále. Od \"ročníku\" 1958/60 se hrálo bez skupin s 16 týmy. V ročníku 1961/62 hrálo 28 týmů. Od sezony 1962/63 hrálo 32 týmů. Od sezony 1964/65 hrálo 48 týmů. Od sezóny 1966/67 byl název změněn na Veletržní pohár. Od sezóny 1968/69 hrálo 64 týmů. V roce 1971 převzala řízení soutěže oficiálně UEFA. Veletržní pohár byl nahrazen Pohárem UEFA. 2 nejúspěšnější týmy Veletržního poháru, FC Barcelona a Leeds United, spolu 22. září 1971 sehráli utkání o věčné vlastnictví původního poháru. V Barceloně vyhrála Barcelona 2:1. V Poháru UEFA bylo zrušeno pravidlo Veletržního poháru, podle kterého smělo z jednoho města hrát v ročníku jen jedno mužstvo. V letech 1961/62 až 1966/67 bylo Československo reprezentováno týmy z Brna (1× Spartak KPS, poté 5× Spartak ZJŠ) jakožto veletržního města. Poté hrály v poháru týmy z jiných měst dle ligového umístění.", "section_level": 1}, {"title": "Finalisté Veletržního poháru.", "content": "Zdroj: Poznámka: první výsledek je vždy z domácího utkání vítězného týmu. Utkání o věčné vlastnictví poháru (1971): FC Barcelona – Leeds United 2:1", "section_level": 1}, {"title": "Nejúspěšnější kluby, země, hráči a trenéři.", "content": "Nejúspěšnějšími týmy jsou FC Barcelona se 3 trofejemi a FC Valencie a Leeds United se 2. Španělské týmy vyhrály 6×, anglické 4×. Nejlepšími střelci v historii jsou Waldo Machado (31 gólů), Peter Lorimer (20), Flórián Albert, Ferenc Bene a José Antonio Zaldúa (19). 2 trenéři vyhráli 2×: Alejandro Scopelli a Don Revie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veletržní pohár byla klubová fotbalová soutěž mezi evropskými týmy. Soutěž vznikla v roce 1955 z iniciativy místopředsedy UEFA E. Thommena (Švýcarsko) jako „Mezinárodní pohár měst pořádajících průmyslové veletrhy“ (International Industries Inter-Cities Cup), určená pro vybraná mužstva měst, také zvaná Veletržní pohár. Od začátku 60. let se mohly přihlašovat ligové kluby z veletržních měst, jež se nekvalifikovaly do PMEZ nebo PVP. Od konce 60. let se mohly kvalifikovat týmy z kterýchkoli měst na základě ligového umístění.", "tgt_summary": "The Inter-Cities Fairs Cup, sometimes referred to as the European Fairs Cup, Fairs Cities' Cup, or simply as the Fairs Cup, was a European football competition played between 1955 and 1971. The competition was the idea of FIFA vice-president and Executive Committee member Ernst Thommen, Italian Football Federation President and FIFA Executive Committee member Ottorino Barassi, and the English Football Association general secretary and president of FIFA from 1961 to 1974, Stanley Rous. As the name suggests, the competition was set up to promote international trade fairs. Friendly games were regularly held between teams from cities holding trade fairs and it was from these games that the competition evolved. The competition was initially only open to teams from cities that hosted trade fairs and where these teams finished in their national league had no relevance. Early competitions also featured a \"one city, one team\" rule. After 1968, it was sometimes referred to as the Runners-up Cup, with teams now qualifying based on league position. The cup was organised by the Fairs Cup Committee which was led by senior FIFA officials. Stanley Rous served as the committee chairman, Ernst Thommen as committee secretary until his death in 1967 and Ottorino Barassi as a committee member. With the support of such individuals, there was no need for the approval of the international governing bodies until 1971, when after few years of negotiations, it came under the auspices of UEFA. With new ownership came a new name (UEFA Cup), new trophy and new regulations. While the Inter-Cities Fairs Cup is recognised as the predecessor to the UEFA Cup, it was not organised by UEFA. Consequently, UEFA does not consider clubs' records in the Fairs Cup to be part of their European record. However, FIFA does view the competition as a major honour.", "id": 23540} {"src_title": "Davidie listenová", "tgt_title": "Davidia involucrata", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Davidie je opadavý strom dorůstající výšky 12 až 20 metrů. Listy jsou střídavě postavené, 8 až 15 cm dlouhé, široce vejčité se srdčitou bází, na okraji ostře pilovité a poněkud připomínající listy lípy. Na líci jsou listy lesklé, na rubu lysé nebo šedavě plstnaté. Na podzim se zbarvují zlatožlutě až červenofialově. Květy jsou nahloučené v kulovitých květenstvích podepřených 2 nestejně velkými, až 16 cm dlouhými bílými listeny. Kvete v květnu až červnu. Plodem je 3 až 4 cm dlouhá červenohnědá peckovice obsahující 3 až 5 semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Davidie roste přirozeně v horských smíšených lesích jižní Číny v provinciích Kuej-čou, Chu-pej, Chu-nan, S’-čchuan a Jün-nan v nadmořských výškách 1100 až 2600 m. Davidie byla objevena v Číně v roce 1869, první semena přišla do Evropy kolem roku 1897. V Čechách byla první davidie vysazena v roce 1910 v Průhonickém parku, kde roste dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V dřívějších taxonomických systémech (Tachtadžjan, Dahlgren) byl rod davidie řazen do samostatné monotypické čeledi \"Davidiaceae\" v rámci řádu dřínotvaré (\"Cornales\"). V Cronquistově systému byla davidie vřazena do čeledi tupelovité (\"Nyssaceae\"). Ve starších verzích systému APG je řazen do široce pojaé čeledi \"Cornaceae\". Ve verzi APG IV z roku 2016 dochází ke změně a rod \"Davidia\" je spolu s dalšími 4 rody přeřazen do čeledi \"Nyssaceae\". Jsou známy 2 variety davidie listenovité: \"Davidia involucrata\" var. \"involucrata\" a \"D. involucrata\" var. \"vilmoriniana\". Zatímco v Česku pěstovaná var. \"viltmoreana\" má listy na spodní straně lysé nebo jen za mlada řídce chlupaté, typová varianta má spodní stranu listů hustě pýřitou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Davidie je pěstována jako okrasná dřevina, nápadná především v době květu. Rostlinu lze vysazovat jako solitéru, je vhodná pro sbírkové účely. Je vysazena např. v Dendrologické zahradě v Průhonicích, Průhonickém parku a Arboretu Žampach.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a pěstování.", "content": "Davidii je možno množit vegetativně letními řízky nebo hřížením mladých výhonů. Možné je i roubování na vlastní kořen. Výsev semen je komplikovanější pro nutnost dlouhé stratifikace. Pro pěstování davidie je třeba chráněná poloha a doporučuje se i zimní kryt. Vyžaduje vlhkou, živnou a humózní půdu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Davidie listenová (\"Davidia involucrata\") je jediný druh rodu davidie (\"Davidia\") z čeledi tupelovité (\"Nyssaceae\"). Je to opadavý strom s jednoduchými střídavými listy, pocházející z Číny. V době květu je nápadná velkými bílými listeny podepírajícími kulovitá květenství. Je pěstována i v České republice jako okrasný strom.", "tgt_summary": "Davidia involucrata, the dove-tree, handkerchief tree, pocket handkerchief tree, or ghost tree, is a medium-sized deciduous tree in the family Nyssaceae. It was previously included with tupelos in the dogwood family, Cornaceae. It is native to South Central and Southwest China from Hubei to southern Gansu, south to Guizhou, Sichuan and Yunnan, but is widely cultivated elsewhere.", "id": 1223636} {"src_title": "Chord Overstreet", "tgt_title": "Chord Overstreet", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v Nashvillu v Tennessee jako syn vizážistky Julie Miller a zpěváka a skladatele country Paula Overstreeta. Má staršího bratra Nashe, starší sestru Summer a tři mladší sestry, Harmony, Skye a Charity. Byl pojmenován po stejnojmenném hudebním termínu (v češtině Chord znamená akord). Jeho bratr Nash je také hudebník a je členem skupiny Hot Chelle Rae. Byl vychováván na farmě u Nashvillu. Rodiče ho povzbuzovali v hudbě a tak se jako malý učil na mandolínu a poté ještě začal hrát na kytaru, flétnu, bicí a klavír. Když byl v pubertě, byl modelem pro značky Famous Footwear a Gap.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Film, TV.", "content": "Overstreet se začal hraní věnovat po maturitě v roce 2007. Po dvou neúspěšných letech začal svou hereckou kariéru v internetovém seriálu \"Private\" jako Josh Hollis. Také se na pár minut objevil v epizodě seriálu \"iCarly\" s názvem \"iSpeed Date\" a v nevysílaném pilotu seriálu \"No Ordinary Family\". Jeho první filmová role byla v roce 2009 v thrilleru The Hole a v roce 2011 ve filmu \"A Warrior's Heart\" spolu s Ashley Greene a Kellanem Lutzem. Na začátku druhé série si zahrál Chord vedlejší roli výměnného studenta a sportovce Sama Evanse v americkém muzikálovém seriálu \"Glee\". Získal roli, když na konkurzu zazpíval „Easy“ od Commoderes a „I Don't Want to Be\" od Gavina DeGrawa. Později zpíval píseň „Billionaire“ od Travieho McCoye a Bruno Marse jako studio test a nakonec tuto píseň zpíval i v první epizodě druhé série spolu s „Every Rose Has Its Thorn“ od Poison. Hrál roli Rockyho v epizodě The Rocky Horror Glee Show, epizodě věnované muzikálu \"Rocky Horror Picture Show\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "13. prosince 2011 Chord zveřejnil jednu ze svých písniček, s názvem \"Beautiful Girl\". V roce 2011 se také objevil ve videoklipu skupiny Hot Chelle Rae k písničce \"Tonigh Tonight\". V srpnu 2016 vydal svůj první sólo singl „Homeland“, prostřednictvím nahrávacích společností Island Records a Safehouse Records. Hudební video mělo premiéru 7. října 2016. 3. února 2017 vydal další singl „Hold On“. Jeho první EP \"Tree House Tapes\" se čtyřmi skladbami vyšlo 12. května 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "Profil na Mezinárodní filmové databázi", "section_level": 1}], "src_summary": "Chord Overstreet (* 17. února 1989) je americký herec a zpěvák. Jeho nejznámější role je Sam Evans v televizním seriálu Glee.", "tgt_summary": "Chord Paul Overstreet (born February 17, 1989) is an American actor and musician. He is known for his role as Sam Evans on the Fox television series \"Glee\" (2009–2015). On August 26, 2016, he released his debut single, \"Homeland\", through Island Records and Safehouse Records.", "id": 1834316} {"src_title": "Erik V. Dánský", "tgt_title": "Eric V of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Erik se narodil jako syn dánského krále Kryštofa I. a jeho manželky Markéty Sambiria. V roce 1259, když bylo Erikovi deset let, zemřel nečekaně jeho otec (patrně byl zavražděn) a Erik vstoupit na dánský trůn; kvůli jeho nízkému věku za něj fakticky do roku 1264 vládla jeho matka.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o trůn.", "content": "Dо roku 1264 vládl pod poručnictvím své matky. V roce 1261 byla králova armáda rozbita spojenými silami Šlesvicka a Holštýnska pod velením biskupa\" Jakoba Erlandsena\", s nímž bojoval již jeho otec. Erik a jeho matka byli zajati a v letech 1261–1262 byli vězněni v Holštýnsku, posléze pak byli převezeni do Braniborska. V roce 1264 byl Erik po intervenci papeže Urbana IV. a německých knížat osvobozen. Neustálý boj mezi Erikem a jeho stoupenci na jedné straně a rodinou předešlého krále Аbela na straně druhé přiměla královnu Markétu napsat papeži Urbanovi IV. dopis (kolem 1262/1263) s prosbou o svolení k tomu, aby i žena mohla být dědičkou dánského trůnu, a tedy dát šanci některé ze sester Erikových stát se vládnoucí královnou Dánska v případě smrti mladého krále (v té době neměl ještě děti). Papež souhlasil, ale tento scénář nebyl realizován, neboť nakonec na trůn nastoupil Erikův syn jako Erik VI. Dánský. Svou vládu započal zapojením se do politiky Švédska, kde o trůn válčili Magnus Birgersson a Valdemar I. Švédský. Erik stál střídavě na straně jednoho i druhého; nakonec se v roce 1277 se svými vojsky pustil hlouběji do Švédska. Byla to nákladná politika a aby ji Erik ufinancoval, devalvoval dánskou měnu (ve středověku byl běžný způsob vládce vylepšit své finance ten, že se zmenšovaly – osekávaly – mince z drahých kovů; jedna z verzí původu jeho přízviska \"Klipping\" – dánsky \"at klippe\" = \"osekat\" – vychází právě z této skutečnosti). Kromě toho se Erik silně zadlužil u církve. Tato finanční politika vyvolala nespokojenost dánských velmožů a církve, Erik se také pokoušel ovládnout církev i šlechtu; konflikt s nimi skončil Erikovým úspěchem. Po smrti svého bratrance, šlesvického vévody, v roce 1272 získal Erik kontrolu nad Šlesvickem a v roce 1276 vzdor stanovisku šlechty určil svým následníkem svého syna Erika. V roce však 1282 přinutili krále ke každoročnímu jednání (tzv. \"danehoffer\"), na nichž se společně rozhodovalo o příští politice Dánska. Král také musel podepsat zákon, v důsledku kterého se zřekl části své moci ve prospěch \"danehofu\"; tento zákon zvaný \"Håndfæstning\" lze považovat za první formu dánské ústavy.", "section_level": 2}, {"title": "Erikova smrt.", "content": "22. listopadu roku 1286 byl Erik v malé vesničce Finderup u Viborgu zavražděn a poté pohřben v katedrále ve Viborgu. Jeho smrt – byl proboden ve spánku – náleží k záhadám dánského středověku, nikdy nebyla objasněna. Mnozí mocní dvořané v čele s maršálem \"Stigem Andersenem Hvidem\" byli postaveni mimo zákon, dodnes však není jasné, zda skutečně měli k vraždě nějaký vztah či se na ní nějakým způsobem podíleli. Smrt krále však znamenala, že ztratili téměř všechnu moc a vliv, kterou jim poskytl zákon z roku 1282, neboť nový král tímto zákonem vázán nebyl. Někteří historici uvažovali o vévodovi jižního Jutska jako o možném vrahovi, ale prokázat tuto verzi se nepodařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "1. listopadu roku 1273 se ve Šlesviku oženil s Anežkou Braniborskou, dcerou braniborského markraběte Jana I. (1213–1266) a jeho třetí manželky Juty Saské (oba náleželi askánské dynastii). Novomanželé se znali odedávna, neboť Erik byl v dětství více než tři roky rukojmím na dvoře jejího otce. Jedním z podmínek osvobození mladého krále byl závazek pojmout za manželku - podle tradice bez věna – právě Anežku. Jejím druhým manželem se v roce 1293 stal holštýnský hrabě \"Gerhard II. Slepý\" (1252/54-1312). Z manželství Erika a Anežky se narodili následující potomci:", "section_level": 2}], "src_summary": "Erik V. Dánský, zvaný \"Klipping (Glipping)\" (1249 – 22. listopadu 1286, Finderup u Viborgu) byl dánský král v letech 1259 – 1286.", "tgt_summary": "Eric V Klipping (1249 – 22 November 1286) was King of Denmark (1259–1286) and son of King Christopher I of Denmark. From 1259-1266, he ruled under the auspices of his competent mother, Margaret Sambiria (1230-1282). Between 1261 and 1262, the young King Eric was a prisoner in Holstein following a military defeat. Afterwards, he lived in Brandenburg, where he was initially held captive by John I, Margrave of Brandenburg (c. 1213-1266) .", "id": 2284139} {"src_title": "Dřín obecný", "tgt_title": "Cornus mas", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dřín obecný je rozkladitý keř nebo strom dorůstající výšky až 7 metrů. Dřevo je velmi tvrdé. Kmen může mít u země průměr až 25 cm. Borka je tmavě hnědá, odlupující se v tenkých plochých šupinách. Listy jsou vstřícné, eliptické, vejčité nebo kopinaté, na líci svěže zelené a lesklé, na rubu světlejší. Čepel listů je na obou stranách přitiskle chlupatá dvouramennými chlupy, mimo to jsou chomáčky chlupů v paždí žilek na rubu listů. Žilnatina je zpeřená, se 3 až 5 páry postranních žilek. Řapík je 5 až 10 mm dlouhý, svrchu mírně žlábkatý. Žluté oboupohlavné květy se rozvíjejí před olistěním v březnu a dubnu, někdy i dříve. Květenství jsou okolíkovitě stažená a rozvíjejí se na krátkých holých větévkách. Jsou podepřena 4 žlutavě až hnědě zelenými, 6 až 12 mm dlouhými listeny. Květní stopky jsou 4 až 9 mm dlouhé, hustě chlupaté. Kalich je tvořen trubkou s nepatrnými zuby. Korunní lístky jsou jen 2 až 2,6 mm dlouhé, trojúhelníkovitě kopinaté až vejčité. Tyčinky jsou čtyři, max. 1,5 mm dlouhé. Semeník má na vrcholu krátkou čnělku s hlavatou bliznou. Plodem je červená lesklá 10 až 30 mm dlouhá peckovice, obsahující žlutohnědou podélně rýhovanou podlouhlou pecku. Celkový areál rozšíření dřínu obecného zahrnuje teplejší oblasti Evropy a jihozápadní Asii. Centrum jeho výskytu je v Malé Asii a na Balkáně. Jedná se o starou kulturní rostlinu a je možné, že na českém území není zcela původní. Je to teplomilná a suchomilná dřevina, rostoucí převážně na kamenitých, mělkých a vysýchavých půdách na zásaditých podkladech. Je to charakteristický prvek lesostepní xerotermní vegetace (svaz \"Quercion pubescenti-petraeae\") a společenstev teplomilných křovin (\"Prunion fruticosae\"). Jeho výskyt v ČR je soustředěn do dvou oblastí: termofytika středních a severozápadních Čech (především Český kras, České středohoří a Dolní Povltaví) a jižní a střední Moravy. Místy přesahuje i do teplejších poloh mezofytika.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Červené plody dřínu zvané dřínky jsou jedlé. Mají natrpklou sladkokyselou chuť a velký obsah vitamínu C. Jsou místně využívány jako ovoce, na výrobu zavařenin, sirupů, kompotů, džemů. Dříve se využívaly jako léčivo při trávicích poruchách. Z tvrdého dřeva dřínu se vyráběly tkací člunky. Ze semen se praží náhražka kávy. V lidovém léčitelství se používají plody, listy, ale zejména kůra. Z plodů se vyrábí slovenský alkoholický nápoj drienkovica (obvykle 52% nebo 53% alk. obj.). Dřín má hodnotu i jako okrasný keř, nápadný především časným kvetením a na podzim jasně zbarvenými plody. Pěstuje se v řadě kultivarů, lišících se zejména tvarem, velikostí a zbarvením plodů, dále zbarvením listů a vzrůstností a hustotou větví. Existují i ovocné odrůdy s velkými plody, např. kultivary 'Jolico', 'Pioneer' a 'Macrocarpa'. Kultivar 'Xanthocarpa' má plody žluté, 'Elegantissima' a 'Variegata' mají panašované listy, 'Aurea' má listy jasně žlutozelené.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dřín obecný vyžaduje lehkou a teplou, neutrální nebo zásaditou půdu. Semena pro výsev je možno sbírat až do listopadu, po jejich vyčištění od dužiny a lehkém přesušení je třeba je ihned vysít. Na sucho uskladněné osivo přeléhá a potřebuje 18 měsíční stratifikaci. Kultivary se očkují na podnož stejného druhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dřín obecný (\"Cornus mas\"), česky též dřín jarní, je listnatá dřevina vyskytující se i v teplejších oblastech České republiky. Plody dřínu jsou jedlé.", "tgt_summary": "Cornus mas, the Cornelian cherry, European cornel or Cornelian cherry dogwood, is a species of flowering plant in the dogwood family Cornaceae, native to Southern Europe and Southwestern Asia.", "id": 45107} {"src_title": "Arkadij Gajdamak", "tgt_title": "Arcadi Gaydamak", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Moskvě a ve dvaceti letech byl jedním z prvních sovětských Židů, kteří za vlády Leonida Brežněva imigrovali do Izraele. Získal izraelské občanství, žil v kibucu Bejt ha-Šita a studoval hebrejštinu v ulpanu. Podle svých slov původně zamýšlel sloužit v izraelské armádě, ale nakonec se přestěhoval do Francie, kde založil překladatelskou firmu. V roce 1982 pak firma \"Gaydamak Translations\" otevřela pobočku v Kanadě. V té době se začal věnovat mezinárodnímu obchodu, a to jak importu, tak exportu. Po pádu Sovětského svazu navázal vztahy s Ruskem a Kazachstánem a založil řadu firem po celé Evropě. Ve Francii si v 90. letech vysloužil uznání vlády za pomoc při záchraně dvou zajatých francouzských pilotů ve válce v Bosně, stejně jako dvou francouzských agentů tajné služby zajatých rebely na Kavkaze. Podle Gajdamaka byly tyto operace tajné. Nadto si vysloužil uznání za své přispění v oblasti zemědělství. Bývalý francouzský ministr vnitra Charles Pasqua potvrdil, že někdejší prezident Jacques Chirac osobně schválil veřejné vyzdvižení Gajdamakových zásluh. Gajdamakovi bylo uděleno čestné občanství Angoly a je držitelem francouzského, kanadského, ruského a izraelského pasu. Vlastní dům v Caesarei, je ženatý s Irene Cirolnikovou a má tři děti. Hovoří rusky, francouzsky a anglicky. Má též základní znalost portugalštiny a hebrejštiny. V prosinci 2008 se objevily zprávy, že se Gajdamak přestěhoval z Izraele do Moskvy. V únoru následujícího roku pak zprávy, že Gajdamak usiluje o získání ruského občanství, o které přišel emigrací do Izraele.", "section_level": 1}, {"title": "Angolská aféra.", "content": "V říjnu 2009 byl Gajdamak společně s francouzským magnátem Pierrem Falconem usvědčen z prodeje zbraní do Angoly během občanské války, která v zemi panovala v letech 1993 až 1998, o celkovém objemu 790 milionů dolarů, a porušení Lusackého protokolu. V nepřítomnosti byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody, avšak jeho odsouzení bylo 29. dubna 2011 zrušeno odvolacím soudem. Gajdamak žije v Izraeli a Francie se neúspěšně pokoušela o jeho vydání (mezi tím se izraelské právo změnilo a vydání svých občanů k trestnímu stíhání již umožňuje).", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "V únoru 2007 Gajdamak založil stranu Sociální spravedlnost, zaměřující se na socioekonomická témata. Ačkoli byla organizace založena jako sociální hnutí, již při jejím vzniku oznámil, že může být v případě jistých okolností transformována na politickou stranu. K tomu došlo v červenci téhož roku a koncem roku 2007 se strana přihlásila do komunálních voleb, které se konaly v roce 2008. Gajdamak se neúspěšně ucházel o post jeruzalémského starosty, avšak získal pouze 3,6 % hlasů a jeho strana se nedostala do městské rady. Během předvolební kampaně se ucházel i o hlasy palestinských Arabů žijících ve východním Jeruzalémě. Oslovil velkého jeruzalémského muftího Muhammada Ahmada Husseina, palestinské politické představitele a získal pro volbu jistou formu podpory. Svoji politiku označuje jako „aktivní pomoc“, zaměřenou na různé části izraelské společnosti. Ve svém projevu ze srpna 2008 se však vyslovil proti jeruzalémskému pochodu Gay Pride a prohlásil, že by raději zemřel, než aby umožnil, aby se tato akce opakovala.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní kluby a média.", "content": "V červenci 2005 se stal sponzorem basketbalového klubu ha-Po'el Jeruzalém. Následující měsíc daroval 400 tisíc dolarů izraelsko-arabskému fotbalovému klubu Bnej Sachnin. Téhož dne ohlásil koupi majoritního podílu (55 %) fotbalového klubu Bejtar Jeruzalém a dva dny na to oznámil koupi celého klubu. Je patronem řady židovských charit a prezidentem Kongresu židovských náboženských komunit a organizací Ruska (KEROOR), což je nejstarší ruská zastřešující organizace židovských institucí. V létě 2008 oznámil, že je jeho syn Alexandr majitelem fotbalového klubu Portsmouth, což bylo potvrzeno Premier League. V březnu 2006 ohlásil svou nabídku ke koupi francouzského deníku \"France Soir\", prostřednictví své společnosti \"Moscow News\". Již v roce 2004 zakoupil ruský deník \"Moskovskie Novosti\", propustil několik výše postavených novinářů, a učinil z deníku provládní tisk, přičemž do jeho čela jmenoval proputinovského šéfredaktora. Tento počin byl v souvislosti se svobodou slova vnímán negativně a vyvolal otázky na Gajdamakovy možné vazby na Kreml. V červenu 2007 vyjednával dohodu o zakoupení řetězce nekošer supermarketů Tiv Ta'am. Podle médií plánoval uzavření obchodů během šábesu a ukončení prodeje vepřových produktů. O několik dní později však dohoda zkrachovala, což vedlo k soudnímu sporu. V červenci 2009 oznámil své rozhodnutí vzdát se majitelství klubu Bejtar Jeruzalém ve prospěch Jicchaka Kornfeina a Gumy Aguiara, kteří budou mít na starost nákup a prodej hráčů, respektive financování klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Filantropie a služba komunitě.", "content": "Gajdamak věnoval finanční prostředky řadě izraelských organizací, mezi něž patří například Magen David Adom či Hacola. Přislíbil též dar ve výši 50 milionů dolarů pro Židovskou agenturu, ale nabídku stáhl, když byla agentura varována před možným podezřezním z praní špinavých peněz. Nakonec této organizaci věnoval 10 milionů dolarů. Během druhé libanonské války v roce 2006 nechal Gajdamak na pláži u kibucu Nicanim postavit stanovou vesnici pro tisíce rodin, které uprchly z ostřelovaného severu země a neměly kam jít. Celkem Gajdamak přispěl částkou 15 milionů dolarů (500 tisíc denně). V listopadu 2006 financoval týdenní dovolenou v Ejlatu pro stovky obyvatel jihoizraelského Sderotu, kteří jsou ohrožováni neustálými raketovými útoky z Pásma Gazy.", "section_level": 2}, {"title": "Aféra banky ha-Po'alim.", "content": "V říjnu 2009 byl Gajdamak obviněn Telavivským distriktním soudem z pro podezření z praní špinavých peněz prostřednictvím banky ha-Po'alim. Obviněno bylo dále několik manažerů banky a italsko-izraelský podnikatel Nachum Galmor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arkadij Alexandrovič Gajdamak ( ארקדי אלכסנדרוביץ' גאידמק, Аркадий Александрович Гайдамак; * 8. duben 1952) je izraelsko-ruský podnikatel, filantrop a nositel Řádu čestné legie. V dubnu 2011 jej pařížský odvolací soud zprostil obvinění z nezákonného obchodování se zbraněmi. V minulosti byl majitelem izraelského fotbalového klubu Bejtar Jeruzalém a v únoru 2007 oznámil založení izraelského sociálního hnutí Sociální spravedlnost, které se v červenci téhož roku stalo politickou stranou. V komunálních volbách v roce 2008 se neúspěšně ucházel o post starosty Jeruzaléma, avšak ve volbách získal pouze 3,6 % hlasů.", "tgt_summary": "Arcadi Aleksandrovich Gaydamak (; ; born 8 April 1952 in Moscow, USSR) is a Russian-born French-Israeli businessman, philanthropist, and President of the Congress of Jewish Religious Communities and Organizations of Russia (KEROOR). He emigrated to Israel at the age of 20 and lived on a kibbutz, then moved to France and opened a translation bureau. In the 1990s he was awarded the French \"Ordre national du Mérite\" and the \"Ordre du Mérite agricole\" for actions taken to rescue personnel in the War in Bosnia. In the AngolaGate scandal, he was convicted of failure to declare income. On 24 November 2015, he started serving a prison sentence at Fresnes prison in France for that tax issue. In the early 21st century, Gaydamak returned to Israel, where he founded Social Justice, a movement that became a political party. He ran for mayor of Jerusalem but did not win. He bought Hapoel Jerusalem, a professional basketball club. He also bought two newspapers, one in France and one in Russia. He directed the latter to take a pro-government/Vladimir Putin editorial stance. In Israel he has been a generous philanthropist.", "id": 1645671} {"src_title": "Polock", "tgt_title": "Polotsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Pověst dávných let\" zmiňuje Polock k roku 862 a od 10. do 12. století byl sídelním městem polockých knížat, kteří ovládali podstatnou část dnešního Běloruska. Nejmocnější z nich Vseslav Brjačislavič vládl v letech 1044–1101 a pamětní nápis jeho syna Borise je dodnes na velkém balvanu u chrámu Svaté Sofie. Polock byl sídlem biskupa, původní katedrála byla postavena v letech 1044–1066, a v letech 1120–1173 žila v Polocku řeholnice Eufrosina Polocká, která zakládala kláštery, opisovala knihy a podporovala umění. Zachovala se církevně slovanská kázání biskupa Cyrila Turavského (1130–1182). Roku 1240 Polock podrobila litevská knížata a roku 1307 jej anektoval litevský velkokníže Vytenis. Kolem roku 1490 se zde narodil první běloruský tiskař František Skorina (Skaryna), který své překlady biblických knih tiskl v Praze. Roku 1498 přijalo město Magdeburské právo a v Republice obou národů od 1569 bylo sídlem vévody. Polock se stal místem ostrých politicko-náboženských střetů mezi ruským pravoslavím a litevskými uniaty. Roku 1563 Polock dobyl car Ivan Hrozný, ale o 15 let později zase ztratil. Štěpán Báthory zde roku 1580 založil jezuitskou kolej, jejímž prvním rektorem se stal Petr Skarga. Při prvním dělení Polska roku 1772 připadl Polock Rusku a ztratil na významu, roku 1812 za napoleonských válek se blízko města odehrály dvě bitvy. Když roku 1941 Polock dobyla německá armáda, žilo zde asi 45 tisíc obyvatel, z toho asi 60 % Židů; přežilo jich jen asi 550, ostatní byli vyvražděni. Podle Ottova slovníku zde bylo 23 synagog, z nichž žádná nezůstala. Při osvobozování v roce 1944 bylo město téměř úplně zničeno a po válce muselo být vystavěno znovu, zčásti jako satelitní Novopolock.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika a doprava.", "content": "V Polocku je řada průmyslových závodů jako výroba skleněných vláken a velké potravinářské a dřevozpracující závody. Polock má civilní letiště a je důležitým dopravním uzlem. Má přímé železniční spojení s Gomelem, Minskem, Moskvou, Rigou, Vilniusem, Vitebskem a dalšími městy. Pravidelné autobusové spojení do Minsku, Petrohradu, Rigy, Vitebska aj. Polock je také důležitý uzel ropovodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polock, bělorusky Polack je historické město v severním Bělorusku, ve vitebské oblasti v místě, kde se do Západní Dviny (Daugava) vlévá říčka Polota. Od ní se odvozuje i jméno města. Poprvé se připomíná k roku 862 a ve středověku bylo sídlem mocných polockých knížat. Západně od města leží satelitní město Novopolock.", "tgt_summary": "Polotsk (; ; ; ) is a historical city in Belarus, situated on the Dvina River. It is the center of the Polotsk District in Vitsebsk Voblast. Its population is more than 80,000 people. It is served by Polotsk Airport and during the Cold War was home to Borovitsy air base.", "id": 1546355} {"src_title": "Klášter Maria Laach", "tgt_title": "Maria Laach Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klášter založil roku 1093 bezdětný porýnský falckrabě Heinrich s manželkou, kteří sídlili na hradě Laachu na druhém břehu jezera. Název Laach totiž pochází z latinského \"lacus\", jezero. První mniši přišli z nedalekého Trevíru a položili základy celého kostela. Dědic panství však klášter svěřil brabantskému opatství Affligem (v dnešní Belgii), odkud roku 1138 přišlo 40 mnichů a klášter byl povýšen na samostatné opatství. Roku 1158 už byla velká část kláštera i kostela hotova, takže ji mohl trevírský arcibiskup vysvětit. Východní věže a empora byla dokončeny 1177, počátkem 13. století i západní průčelí s nartexem a před ním byl vybudován jakýsi rajský dvůr, který má ovšem sloupy i na vnější straně. Do roku 1250 byly i dřevěné stropy v kostele nahrazeny klenbami. Následovalo 150 let rozkvětu a v 15. století se klášter stal střediskem humanistické vzdělanosti. V 18. století přibyly další barokní budovy kláštera, ale po obsazení Francouzi byl klášter, kde tehdy žilo jen 17 mnichů, roku 1802 sekularizován a zrušen. Movitý majetek byl prodán v dražbě a klášter měl být proměněn ve věznici. Po Napoleonově porážce připadl klášter roku 1815 Prusku a klášterní budovy koupil roku 1820 trevírský premiér a dal je přestavět na rodinné sídlo. Roku 1863 získali kostel i klášter jezuité, kteří zde zřídili studium a zavedli název „Maria Laach“. Roku 1892 však pruský stát jejich kolej zrušil a jezuité nabídli budovy opět benediktinům. Klášter osídlili mniši z Beuronu a roku 1893 byl kostel znovu vysvěcen. 15. října 1893 byl novým opatem zvolen Willibrord Benzler, rodák z Hemeru. Beuronští mniši se velice věnovali liturgii a přitahovali také konzervativně naladěné příznivce, kteří se po roce 1918 nemohli smířit s republikou. Také opat Herwegen počátkem 30. let výslovně podporoval Hitlera, od něhož očekával „duchovní obnovení“ Německa. Na druhé straně, když roku 1934 nacisté odvolali mladého primátora Kolína nad Rýnem Konrada Adenauera, poskytl mu v klášteře asyl a klášter sice zůstal jediný v Porýní, který nacisté nezkonfiskovali, nicméně byl předmětem stálé pozornosti gestapa. V roce 1941 se do Maria Laachu uchýlil významný historik Basilius Ebel, dřívější opat kláštera v Trevíru, který nacisté rozprášili, protože se v něm skrylo mnoho Židů. Ebel zde pak byl v letech 1946-1966 opatem a klášter se stal důležitým místem židovsko-křesťanského dialogu. Od roku 1956 probíhala důkladná restaurace kostela, který se tak sice přiblížil svému původnímu vzhledu, ztratil však dost ze své historické patiny. Klášter dnes vedle liturgie provozuje a učí různá umělecká řemesla, pěstuje ovoce a léčivé byliny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kostel je trojlodní bazilika se dvěma chóry, dlouhým východním (E) a kratším západním (B), se dvěma příčnými loděmi a celkem šesti věžemi: dvě hlavní nad obojím křížením a po dvou nižších na obou stranách příčných lodí. Ty jsou u východní příčné lodi čtyřhranné, u západní okrouhlé. Celkově se tedy drží schématu, podle něhož se stavěly císařské dómy ve Špýru, Mohuči a Wormsu. Navíc má Maria Laach západní předsíň (narthex) a před ním ještě čtvercový ambit (A) s malou vnitřní zahrádkou a sloupořadím na vnitřní i vnější straně. Historizující kamenná kašna uprostřed je z roku 1937. Vnitřek kostela, z něhož byly při restaurování odstraněny barokní oltáře, je poměrně prostý. Ve východním chóru, který byl určen pro mnichy, se zachoval baldachýnový oltář z roku 1256, na některých sloupech jsou fresky světců z let 1491-1512. Kostel má 6 zvonů z roku 1891 a 6 dalších z roku 1991. Velké varhany s 66 rejstříky, třemi manuály a pedálem jsou z roku 1910.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opatství Maria Laach (do roku 1863 pouze opatství Laach) je středověký benediktinský klášter v Porýní-Falcku, nacházející se asi 40 km jižně od Bonnu. Leží v pohoří Eifel, blízko jezera Laach. Byl založen roku 1083 a po zrušení 1802 obnoven roku 1893 jako součást beuronské kongregace benediktinského řádu. Mohutný klášterní kostel Panny Marie a svatého Mikuláše patří mezi vrcholné románské stavby v Německu.", "tgt_summary": "Maria Laach Abbey (in German: \"Abtei Maria Laach\", in Latin: \"Abbatia Maria Lacensis\" or \"Abbatia Maria ad Lacum\") is a Benedictine abbey situated on the southwestern shore of the Laacher See (Lake Laach), near Andernach, in the Eifel region of the Rhineland-Palatinate in Germany. It is a member of the Beuronese Congregation within the Benedictine Confederation. The abbey was built in the 11th-12th centuries and was originally known as \"Abtei Laach\" (\"Abbatia Lacensis\" or \"Laach Abbey\", meaning the \"Lake Abbey\") until 1862 when the Jesuits added the name \"Maria\".", "id": 2091102} {"src_title": "Rijksmuseum Amsterdam", "tgt_title": "Rijksmuseum", "src_document": [{"title": "Sbírka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Malířství.", "content": "Sbírka maleb nabízí přehled nizozemského malířství od 15. století přibližně do roku 1900. Důraz je kladen především na holandské mistry 17. století. Muzeum vlastní také malou sbírku vlámských a italských mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "Sochařství a užité umění.", "content": "Sbírka sochařství a užitého umění se skládá ze soch, nábytku a dřevěných obkladů, zlatnictví, keramiky, skla, textilu, kovových předmětů a mnoha dalších. I tato sbírka má mezinárodní charakter, zaměřuje se však na nizozemské umění.", "section_level": 2}, {"title": "Asijské umění.", "content": "Sbírka asijského umění nabízí přehled vývoje především čínského, japonského, indického a indonéského umění z asijského úhlu pohledu. Do sbírky patří i čínský a japonský exportní porcelán, koloniální nábytek a stříbro.", "section_level": 2}, {"title": "Národní grafická sbírka.", "content": "Národní grafická sbírka spravuje národní sbírku umělecké kresby, grafiky a národní sbírku fotografií.", "section_level": 2}, {"title": "Oddělení historie.", "content": "Historická sbírka obsahuje malby, modely lodí, zbraně, vlajky, zlaté a stříbrné předměty, kostýmy, dokumenty, kuriozity a významné předměty různého charakteru, které se pojí s politickou a válečnou historií Nizozemska. Předměty pochází ze sbírek místodržitelů, admiralit, komor nizozemské Východoindické a Západoindické společnosti a ze soukromých sbírek. Důraz je kladen na sbírku 17. a 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Síň slávy.", "content": "Muzeum má několik mistrovských děl, která jsou prezentována ve velké síni slávy, jenž tvoří značnou část muzea. Na konci tohoto sálu se nachází nejznámější dílo celé sbírky, Noční hlídka holandského malíře Rembrandta.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Základ sbírky Rijksmusea tvoří sbírka umění, kterou nashromáždila dynastie místodržitele v průběhu staletí. Poté, co poslední místodržitel v roce 1795 uprchl ze země, byla zbývající umělecká sbírka zabavena Batávskou republikou. Její velká část byla Francouzi poslána do Paříže. 19. listopadu 1798 bylo z iniciativy tehdejšího ministra financí Alexandera Gogela rozhodnuto zbývající sbírku sestávající z italského umění, portrétů Oranžských a národních rarit, zařadit do národního muzea podle francouzského vzoru. Toto muzeum pod názvem Národní umělecká galerie se poprvé otevřelo roku 1800 v paláci Huis ten Bosch v Haagu. Jeho první ředitel, amsterdamský obchodník s uměním Cornelis Sebille Roos (1754 – 1820), byl zodpovědný za první nákupy uměleckých děl, včetně obrazu Ohrožená labuť Jana Asselijna. Když v roce 1806 na trůn usedl Ludvík Bonaparte jako král holandský, bylo muzeum přejmenováno na Královské muzeum. V roce 1808 bylo na pokyn Ludvíka Bonaparta muzeum přestěhováno do Amsterdamu a společně se sbírkou města Amsterdamu, včetně Noční hlídky, o rok později přemístěno do Královského paláce na Damu. Nový ředitel Cornelis Apostool byl pověřen sestavením katalogu objektů. Roku 1817 byla sbírka Říšského muzea, jak bylo po korunovaci Viléma I. nazýváno, přemístěna do budovy Trippenhuis ze 17. století. Po pádu Napoleona v roce 1815 byla z Paříže navrácena významná část uměleckých děl. Byla sem přemístěna také sbírka grafik z Haagu, zatímco kolekce historických předmětů byla přestěhována do Sbírky rarit, která byla zřízena v roce 1820 v Haagu. Pod vedením nového ředitele muzea Cornelia Apostoola (1808 – 1844) bylo uskutečněno minimum významných nákupů uměleckých děl. V průběhu let byla sbírka muzea rozšiřována také díky odkazu významných osobností a veřejné sbírce. Značným přínosem pro muzeum bylo odkázání sbírky 224 obrazů amsterdamského bankéře Adriaana van der Hoopa, kterou v roce 1854 přenechal městu Amsterdam. Přestože nikdo ve význam 224 obrazů, které měly do města přilákat nové návštěvníky, nevěřil, museli majetní občané sbírku podpořit, jinak by obrazy zmizely v zahraničí. V roce 1885 byla dokončena stavba současné budovy muzea podle návrhu architekta P. J. H. Cuyperse. Tato budova mimo sbírky Rijksmusea nabízela místo i pro díla žijících mistrů, která se od roku 1838 nacházela v Muzeu žijících mistrů v Haarlemu, a sbírky Nizozemského muzea dějin a umění v Haagu, která vytvořila základ sbírky Nizozemské dějiny. V předvečer druhé světové války byla část sbírky umístěna do bezpečí a její místo nahradily expozice současného umění. Velká část muzejní sbírky byla v dubnu 1942 ukryta ve speciálním trezoru vybudovaném za tímto účelem v podzemních chodbách vršku Sint Pietersberg u města Maastricht. Tímto se uvolnilo místo ve východním křídle muzea k výstavě sbírky Nizozemského železničního muzea. Ve válečném období uspořádalo Rijksmuseum několik proněmeckých výstav jako Současné umění Vestfálska a Dolního Porýní (srpen 1941), Ženské práce v Německu, Německé ženy pracují pro svůj národ (říjen 1941), Německá kniha dneška (únor 1942) a Umění fronty (leden 1943).", "section_level": 1}, {"title": "Budova muzea.", "content": "V roce 1885 se muzeum přestěhovalo do současné budovy v centru města. Muzeum bylo otevřeno v pondělí 13. července tehdejším ministrem vnitra Janem Heemskerkem. Muzeum se nachází v budově, kterou speciálně pro tento účel navrhl nizozemský architekt P. J. H. Cuypers. Cuypers kombinoval gotické a renesanční prvky ve stylu neogotiky. Budova má bohaté zdobení odkazující na národní (středověkou) historii. Stavba měla pomoci k dosažení jednotného architektonického stylu, o který se v 19. století usilovalo. Cuypers chtěl vytvořit národní stylistický výraz, styl, který by symbolizoval Nizozemsko. Na tvorbu ornamentů a dekorací byla vypsána soutěž. Vítězi ve tvorbě obrazů se stali Bart van Hove a J.F. Vermeylen, nástěnné malby vytvořil Georg Sturm a autorem vitrážových oken je W. F. Dixon.", "section_level": 1}, {"title": "Zahrada a přilehlé budovy.", "content": "Kolem muzea se nachází zahrada navržená Cuypersem vybudovaná v letech 1884 až 1916, kterou uzavírá kovaný železný plot. V jihozápadní části zahrady se nachází fragmenty monumentů z různých oblastí Nizozemska. Nachází se zde i Fragmentengebouw, kde jsou fragmenty rovněž zakomponované. Vzorem takovéto muzejní zahrady se sochami a fragmenty monumentů byly mimo jiné Muzeum Cluny v Paříži a Germánské národní muzeum v Norimberku. Ke komplexu muzea patří také bývalá ředitelská vila (1883) a umělecká škola (1891), rovněž navržené Cuypersem. Ředitelská vila byla do roku 1945 užívána jako služební bydliště ředitele, poté začala být využívána jako budova správy muzea. Pro lepší spojení mezi centrem a jižní částí města, která v té době byla ještě ve výstavbě, byl uprostřed budovy postaven průchod Museumstraat, původně otevřený pro veškerou dopravu a od roku 1931 pouze pro cyklisty. Mnoho ředitelů muzea poté usilovalo o uzavření tohoto průchodu, který se podle nich měl stát součástí muzea. Zpočátku byl z průchodu výhled na dva dvory, které byly v padesátých letech zastavěny a využity jako další výstavní prostor. Během velké renovace mezi lety 2003 až 2013 se velmi diskutovalo o tom, zda by průchod měl být znovuotevřen i pro cyklisty či nikoliv. 13. května 2013 byl průchod nakonec otevřen i pro cyklisty.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovené Rijksmuseum.", "content": "V průběhu let bylo muzeum několikrát přestavováno, čímž interiér ztratil velkou část svého původního charakteru. Částečně z důvodu stále se zvyšující návštěvnosti nebylo muzeum schopné splňovat požadavky předního mezinárodního muzea. V roce 2003 proto začala velká přestavba, kterou nikdy předtím žádné národní muzeum neuskutečnilo. Během rekonstrukce bylo navráceno mnoho původních prvků, díky kterým budova opět získala svou původní slávu. Přestavba jižního křídla muzea byla dokončena v roce 1996. Původní přístavba Drucker-uitbouw, navržená Josephem Cuypersem byla podle sponzora přejmenována na Philipsvleugel. Toto křídlo muzea bylo poté využíváno jako dočasný muzejní prostor během velké přestavby hlavní budovy (2003 – 2013). V roce 2013 byl ve dvoře muzea otevřen Asijský pavilon, navržený Cruzem y Ortizem. Od roku 2013 bylo křídlo Philipsvleugel zrekonstruováno na prostor pro krátkodobé výstavy a kavárnu s restaurací. 1. listopadu 2014 bylo toto křídlo otevřeno veřejnosti. 29. dubna 2003 bylo Rijksmuseum po usnesení inspekce práce na několik dnů uzavřeno pro veřejnost z důvodu zvýšeného množství azbestu ve vzduchu. Začátkem prosince 2003 byla kvůli přestavbě uzavřena velká část muzea, která měla trvat několik let, ale pro různá zpoždění trvala skoro deset let. Po devíti letech uzavření muzea byla hlavní budova 13. dubna 2013 znovu otevřena. Během té doby bylo pro veřejnost otevřeno Philipsvleugel. Náklady celkové přestavby, renovace a modernizace Rijksmusea činily 375 milionů eur. Rijksmuseum přispělo částkou 45 milionů eur a dále bylo podpořeno sponzory Philips, ING a BankGiro Loterij. Noční hlídka byla během této doby k vidění v Philipsvleugel spolu s nejvýznamnějšími díly 17. století. Mezi lety 2003 až 2013 dosáhlo Philipsvleugel 8,5 milionu návštěvníků. 16. května 2015 získalo muzeum ocenění Evropské muzeum roku, cenu pro muzea, která byla v posledních dvou letech otevřena, zmodernizována nebo rozšířena. Porota ocenila nové členění Rijksmusea, zrestaurování nástěnných maleb, Asijský pavilon a vícejazyčné informace pro návštěvníky. Kromě titulu sestává cena také z ročního zapůjčení sochy Henryho Moorea The Egg.", "section_level": 1}, {"title": "Znovuotevření.", "content": "Od 18. března 2003 do 12. dubna 2013 bylo muzeum zcela uzavřeno pro veřejnost. Během přestavby byla nejvýznamnější díla 17. století od prosince 2003 do 17. března 2013 vystavena pro veřejnost v křídle Philipsvleugel. Zde se konaly také menší výstavy. Oficiální znovuotevření královnou Beatrix se konalo 13. dubna 2013 a od tohoto dne bylo Rijksmuseum otevřeno veřejnosti. Od znovuotevření se výrazně zvýšil počet návštěvníků: v roce 2013 to bylo 2 200 000 návštěvníků, přibližně 7 až 10 tisíc denně. Dvanáct měsíců po znovuotevření přišlo 2,7 milionu návštěvníků, z nich asi dvě třetiny z Nizozemska. Z přibližně jednoho milionu zahraničních návštěvníků byla většina Američanů a dále Němci. Tento počet je přibližně o 30% vyšší než před znovuotevřením.", "section_level": 1}, {"title": "Pobočka.", "content": "Rijksmuseum mělo pobočku v terminálu letiště Schiphol za pasovou kontrolou. Byla otevřena 9. prosince 2002 princem Vilémem Alexandrem a byla zcela sponzorována ING. Byla zde umístěna stálá výstava děl zlatého věku a ročně zde byly organizovány tři krátkodobé expozice. Letiště Schiphol bylo prvním letištěm na světě s takovým muzeem. V roce 2009 ho navštívilo na 100 000 návštěvníků. V říjnu 2014 byla pobočka muzea uzavřena z důvodu přestavby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rijksmuseum Amsterdam, zkráceně Rijksmuseum, je největší a nejvýznamnější muzeum Nizozemska. Nachází se na náměstí Museumplein v jižní části Amsterdamu a ve více než 200 sálech nabízí přehled nizozemského umění a historie. Sbírka mimo jiné obsahuje díla holandských mistrů 17. století jako Rembrandt, Vermeer a Hals. Rijksmuseum je ve vlastnictví státu a spadá pod vedení veřejné správy.", "tgt_summary": "The Rijksmuseum (; ) is a Dutch national museum dedicated to arts and history in Amsterdam. The museum is located at the Museum Square in the borough Amsterdam South, close to the Van Gogh Museum, the Stedelijk Museum Amsterdam, and the Concertgebouw. The Rijksmuseum was founded in The Hague on 19 November 1798 and moved to Amsterdam in 1808, where it was first located in the Royal Palace and later in the Trippenhuis. The current main building was designed by Pierre Cuypers and first opened in 1885. On 13 April 2013, after a ten-year renovation which cost € 375 million, the main building was reopened by Queen Beatrix. In 2013 and 2014, it was the most visited museum in the Netherlands with record numbers of 2.2 million and 2.47 million visitors. It is also the largest art museum in the country. The museum has on display 8,000 objects of art and history, from their total collection of 1 million objects from the years 1200–2000, among which are some masterpieces by Rembrandt, Frans Hals, and Johannes Vermeer. The museum also has a small Asian collection, which is on display in the Asian pavilion.", "id": 246150} {"src_title": "Cesmína ostrolistá", "tgt_title": "Ilex aquifolium", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Cesmína ostrolistá je stálezelený, vzpřímeně rostoucí a hustě větvený keř nebo strom dorůstající výšky 2 až 8, výjimečně až 15 metrů. Letorosty jsou zelené až purpurově červené, lysé nebo krátce chlupaté. Listy jsou kožovité a tuhé, na líci leskle tmavě zelené, na rubu světle zelené, 4 až 8 cm dlouhé. čepel listů je vejčitá až eliptická, na okraji zvlněná a hrubě ostnitá. Řapíky jsou 5 až 16 mm dlouhé. Listy starých exemplářů bývají i celokrajné, bez ostnů. Květy jsou 4četné, bílé nebo lehce načervenalé, široké asi 8 mm. Kvete v květnu až červnu. Plody jsou kulovité, jasně červené, asi 1 cm velké peckovice. Tento druh je přirozeně rozšířen v atlantské, subatlantské a středomořské části Evropy a v severní Africe. K nám nezasahuje, nejbližší lokality jsou v Německu. Ve Středomoří roste ve vlhčích stinných polohách nižších hor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Cesmína ostrolistá je ceněná stálezelená dřevina, celoročně dekorativní sytě zelenými lesklými listy a v zimě i jasně červenými plody. Kultivarů je obrovské množství, většinou se jedná o samičí klony. Některé kultivary mají skvrnité či světle vroubené listy (např. 'Argenteomarginata', 'Aureovariegata' a 'White Cream'), jiné mají listy celokrajné a bez trnů ('Integrifolia', 'Heterophylla'), existují i kultivary se žlutými a dokonce i bílými plody ('Bacciflava', 'Fructo Alba'). První cesmína byla v Čechách vysazena již v roce 1880 v zámeckém parku na Sychrově. V Anglii je snítka cesmíny s červenými plody tradičním symbolem Vánoc podobně jako v českém prostředí jmelí. Listy cesmíny ostrolisté jsou využívány také lékařsky např. při zánětu pohrudnice, kataru a neštovicích. Tvrdé dřevo se využívalo v řezbářství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesmína ostrolistá (\"Ilex aquifolium\") je stálezelený keř, rostoucí v západní a jižní Evropě a v severní Africe. Je to ceněná okrasná dřevina a je pěstována i v ČR.", "tgt_summary": "Ilex aquifolium, the holly, common holly, English holly, European holly, or occasionally Christmas holly, is a species of flowering plant in the family Aquifoliaceae, native to western and southern Europe, northwest Africa, and southwest Asia. It is regarded as the type species of the genus \"Ilex\", which by association is also called \"holly\". It is an evergreen tree or shrub found, for example, in shady areas of forests of oak and in beech hedges. In the British Isles it is one of very few native evergreen trees. It has a great capacity to adapt to different conditions and is a pioneer species that repopulates the margins of forests or clearcuts. \"I. aquifolium\" can exceed 10 m in height, but is often found at much smaller heights, typically tall and broad, with a straight trunk and pyramidal crown, branching from the base. It grows slowly and does not usually fully mature due to cutting or fire. It can live 500 years, but usually does not reach 100. \"Ilex aquifolium\" is the species of holly long associated with Christmas, and previously the Roman festival of Saturnalia. Its glossy green prickly leaves and bright red berries (produced only by the female plant) are represented in wreaths, garlands and cards wherever Christmas is celebrated. It is a subject of music and folklore, especially in the British tradition. It is also a popular ornamental shrub or hedge, with numerous cultivars in a range of colours.", "id": 402026} {"src_title": "Deutscher Alpenverein", "tgt_title": "German Alpine Club", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První alpské spolky.", "content": "O Alpy se zajímaly vědci na konci 18. a začátku 19. století především z pohledu výzkumného a sdružovali se do tzv. Geografických společností/Geographische Gesellschaften jako například v roce 1856 ve Vídni. Představitelem tohoto směru byl rakouský přírodovědec a geolog Eduard Suess. V roce 1854 se účastnil přírodovědného kongresu ve Švýcarsku v St. Gallenu a odtud podnikl se svými kolegy túru přes Arlberg do Innsbrucku. Právě během alpské cesty se v něm zrodila myšlenka založit mezinárodní geologickou společnost, která by Alpy veřejnosti přiblížila. S rozvojem horolezectví docházelo přirozeně i k navazování vztahů mezi horolezci, což nakonec vyústilo v zakládání alpských spolků. První Alpine Club založili na přelomu let 1857/58 horolezci v Londýně. Druhým evropským spolkem byl v roce 1862 ve Vídni Österreichischer Alpenverein, k jehož členům patřil i Johann Stüdl. V roce 1863 následoval italský Club Alpine Italiano a o rok později (1864) založili Švýcaři Schweizer Alpenklub, který byl rozdělen do sekcí a Johann Stüdl se stal i členem sekce Utho v Curychu. Ve Francii se alpinisté poprvé sdružili v roce 1868 do spolku Club Alpin Francais.", "section_level": 2}, {"title": "Österreichischer Alpenverein/Rakouský alpský spolek.", "content": "První spolek ve Vídni nesl v roce 1862 jednoduchý název Alpenverein, čímž měl vzbudit zájem horolezců i v ostatních státech. V oblasti Mnichova existovala již početná skupina alpinistů, kteří do rakouského spolku postupně vstupovali. Teprve při hledání názvu pro spolkový časopis byl název upraven na Österreichischer Alpenverein (ÖAV). Zájem o alpinismus potvrzoval počet 627 členů v den založení spolku. Ve stanovách si Rakouský alpský spolek kladl za cíl jednak vědecké poznávání Alp, čemuž byla nakloněna hlavně vídeňská část společnosti. Vydávali mapy, měřili a nově pojmenovávali vrcholy. Jako druhý cíl si spolek ve stanovách vytyčil zpřístupňování Alp a zlepšení vůdcovské činnosti. Ve spolku se nacházeli ale také členové jako třeba rakouský farář Franz Senn nebo pražský obchodník Johann Stüdl, kteří se snažili o zlepšení ekonomických a sociálních podmínek chudého horského obyvatelstva. Oba muži byli také členy Švýcarského alpského klubu, který sestával ze samostatných sekcí. Jednotlivé sekce se staraly o určitou alpskou oblast, kde zřizovaly horské chaty, budovaly přístupové cesty a organizovaly vůdcovskou činnost. Proto mělo Švýcarsko v této době mnohem lepší turistickou infrastrukturu.", "section_level": 2}, {"title": "Deutscher Alpenverein/Německý alpský spolek.", "content": "V Mnichově a v Lipsku se pravidelně setkávali alpinisté už od roku 1866 a v Mnichově vznikla kolem zmocněnce Rakouského alpského spolku pro Bavorsko Theodora Trautweina pobočka ÖAV s 25 členy. Knihkupec Theodor Trautwein vydal průvodce po Alpách „Wegweiser durch Südbayern, Nordtirol und die angrenzenden deutschen Teile Salzburgs”. Student práv z Mnichova Karl Hofmann se při svém putování po horách dostal zrovna jako Johann Stüdl do Kalsu. I on si uvědomoval důležitost ekonomické podpory alpských oblastí. Slýchával o požáru v Heiligenblutu, o sesuvech půdy v Tyrolsku a záplavách v Bavorsku, které už tak bídné životní podmínky horských obyvatel ještě zhoršovaly. Místo očekávaného alpského spolku podle vzoru Švýcarska se Hofmann dočkal v Mnichově 27. března 1869 založení Geografické společnosti (Geographische Gesellschaft), která místo pomoci hladovějícímu obyvatelstvu v Alpách dala přednost výzkumné polární cestě na Špicberky. Karl Hofmann bil doslova na poplach a nakonec se mu podařilo 9. května 1869 v hostinci \"Zur Blauen Traube\" položit základy spolku pod názvem „Allgemeiner deutscher Alpenverein”. Zároveň došlo k založení první sekce Mnichov/Sektion München, jejíž výbor plnil na tři roky i funkci centrálního orgánu celého spolku (tzv. Vorort – 1869/70 Mnichov, 1871 Salzburg, 1872/73 Vídeň). Prvním předsedou sekce Mnichov a zároveň DAV zvolila členská základna ministerského radu Gustava von Bezolda. Nespokojená část Rakouského alpského spolku založila po dlouhém dohadování kolem stanov 19. srpna 1869 sekci Vídeň/Sektion Wien DAV. Vzhledem k tomu, že počet členů v DAV nebyl nijak vysoký, vydal mnichovský výbor provolání, že nový alpský spolek má spojovat přátele Alp „na Dunaji a Rýnu, od Severního moře a Baltského moře až k Jadranu”. Zanedlouho se zvýšil počet členů nejen v Německu, ale také v Rakousku. Na konci roku 1869 měl DAV už 12 německých a 10 rakouských sekcí s 1070 členy a ve třetím roce 1871 stoupl počet v DAV na 1515 osob. DAV se odlišoval od ostatních alpských spolků (zejména od londýnského) tím, že noví členové nemuseli prokazovat předepsaný počet vysokohorských tůr nebo vydání vědecké práce. DAV se otevřel všem „milovníkům vznešeného světa Alp” (Verehrern der erhabenen Alpenwelt).", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíly mezi DAV a ÖAV na začátku 19. století.", "content": "Přestože cíle obou alpských spolků (DAV a ÖAV) se v mnohém ve stanovách schodovaly, existovaly rozdíly, které postupně prosadily přední pozici DAV. Oba spolky přisuzovaly význam vědeckému bádání a výzkumu hor, zasazovaly se o zveřejnění výsledků tohoto výzkumu ve spolkových publikacích, pořádaly přednášky a propagovaly umělecká díla. DAV a ÖAV zakotvily ve stanovách i vzájemná setkávání a pořádání společných cest, dále zasazování se o zpřístupnění Alp, budování přístupových cest, horských chat a organizování horských vůdců. ÖAV nebyl ale díky svému centrálnímu vedení schopen dosáhnout významného zlepšení v odlehlých horských vesnicích. Uchyloval se více k vědeckému a literárnímu zaměření. Budování horských chat a cest probíhalo spíše po privátní linii členské základny. Spolek poskytoval sem tam menší finanční obnosy, ale po praktické stránce se v alpských oblastech více neangažoval. DAV oproti tomu ve svých sekcích vyvinul neuvěřitelnou stavební činnost. Do konce roku 1876 vybudovaly sekce DAV 26 horských chat, 6 jich bylo ve výstavbě nebo ve stavu schváleného projektu, zlepšily cesty k chatám nebo vystavěly nové turistické cesty k okolním horským štítům.", "section_level": 1}, {"title": "Organizování horských vůdců.", "content": "Vedoucí pozici v organizování horských vůdců sehrál Johann Stüdl. V roce 1869 sepsal stanovy pro Spolek horských vůdců ve Východních Alpách (Bergführerverein der Ostalpen), z kterých pak vycházely i stanovy ostatních spolků horských vůdců v celé monarchii. Zrovna tak uvedl do chodu rakouský farář Senn v Ötztalu řád pro horské vůdce, který schválilo státní místodržitelství v Innsbrucku 4. září 1871 pro celou oblast Tirol a Vorarlbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Ženy v alpských spolcích.", "content": "Od samého počátku vstupovaly do alpských spolků i ženy. Mnichovskou sekci tvořilo hned při založení 46 alpinistek, přičemž u poloviny z nich se jednalo o manželky mužských členů. Zejména dámy v DAV vyvinuly úsilí v zasílání sociálních balíčků (Care-Pakete) s pletenými nebo ušitými dárky do příslušných pracovních oblastí. Zrovna tak organizovaly dobročinné sbírky v případě postižení horských obcí po silných bouřích, lavinách nebo po sesuvech půdy. Technický pokrok do horských obcí přicházel i ve formě lepších kuchyňských sporáků, žehliček na dřevěné uhlí, kuchařských receptů pro hostinské, v zavedení batohů namísto nepraktických nůší nebo pro horské vůdce v potřebných lucernách do bouří, v horolezeckých skobách, cepínech či v ochranných brýlích před ostrým sluncem na zasněžených horách, v lepších lanech či v nových mapách a příručkách pro horské vůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský život a sdružování.", "content": "Společenský život DAV se odvíjel především na pořádaných přednáškách nebo spolkových večerech, kde docházelo k výměně zkušeností a po ukončení výstavby horské chaty pořádaly sekce DAV slavnosti přímo na chatě nebo v místě jejího sídla. To byl další z odlišných přístupů. Společenský život, pokud už k němu docházelo, se odehrával u ÖAV výlučně ve Vídni. Zrovna tak nastával problém při tajném hlasování při výročních volbách, kdy pro zahraniční členy nebylo jednoduché se voleb účastnit. ÖAV proto zavedl v ostatních korunních zemích a v Německu funkci zmocněnců (Bevollmächtigten), čímž se snažil vylepšit centrální řízení a poskytovat alpinistům v zahraničí lepší spojení s Vídní a přístup k informacím. Ve zřizování nebo povolování poboček se snažil suplovat chybějící sekce.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum a literární činnost.", "content": "Těžiště alpské činnosti spatřovala ÖAV nadále ve výzkumné práci, jejíž výsledky uveřejňoval především v periodických ročenkách nebo ve spolkových publikacích, na které vydával dvě třetiny svého rozpočtu. Publikování DAV se podstatně zlepšilo až po vydání vlastního časopisu „Zeitschrift des Deutschen Alpenvereins”. Konkurenci v publikování představoval pro DAV i Österreichischer Touristenklub (Rakouský turistický klub) s časopisem „Der Tourist”.", "section_level": 2}, {"title": "Společná cesta - DuÖAV.", "content": "První kroky k vzájemné spolupráci mezi DAV a ÖAV byly nastoleny v prosinci 1871 vydáváním společné ročenky „Zeitschrift des Deutschen und Österreichischen Alpenvereins” s redaktory Dr. Karlem Haushoferem v Mnichově a Edmundem Mojsisovicsem ve Vídni. Na výročním shromáždění DAV 23. srpna 1873 v Bludenci došlo nakonec ke sloučení obou alpských spolků a Österreichischer Alpenverein se stal samostatnou sekcí nového Německého a rakouského alpského spolku/Deutscher und Österreichischer Alpenverein. Ještě téhož roku se sloučila sekce Vídeň/DAV-Sektion Wien s celou sekcí ÖAV do sekce DuÖAV-Sektion Austria a stala se tak největší sekcí nově založeného spolku. Teprve v roce 1887 ji předhonila Mnichovská sekce. Na třetím místě se střídaly co do velikosti sekce Salzburg, Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, po roce 1885 se na třetím místě pohybovala sekce Praha. Sídla centrálního výboru se střídala: Latentně sice národnostní problémy v zemích Koruny české existovaly již za Rakouska-Uherska, ale společné soužití s německým národem jimi nebylo až do Napoleonských válek a Vídeňského kongresu v roce 1815 nijak viditelně ovlivněno. K prvnímu narušení vzájemného soužití došlo po Frankfurtském sněmu, jehož se čeští zástupci i přes pozvání z podnětu Františka Palackého odmítli účastnit. Nicméně 33 zástupců sudetských Němců účast přijalo. Další zničující důsledky pro DuÖAV přineslo nejprve vypuknutí 1. světové války a následně rozpad monarchie.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Do roku 1915 se nacházely horské chaty mimo nebezpečnou zónu. Vstupem Itálie do války se vše změnilo. V Payerhütte byl zřízen vojenský tábor a všechny ostatní chaty byly zavřené nebo pustly, zrovna tak jako zbudované cesty a výstupy. Po válce a vzniku Československa se musely německé alpské spolky na území bývalých zemí Koruny české distancovat od mateřských organizací v Rakousku. Například Payerhütte a Höllerhütte zůstaly na odtrženém území Jižního Tyrolska pod správou italské sekce Miláno/CAI-Sektion Mailand (Club Alpino Italiano) a na ostatních horských chatách ve Východních Alpách probíhaly opravy a nové značení cest.", "section_level": 2}, {"title": "Nacionalismus a Antisemitismus.", "content": "Rodák z Fürthu a židovský právník Dr. Ignaz Ortenau (1830-1883) vstoupil do Německého alpského spolku v roce 1869 a patřil jako mnoho dalších židovských členů k horní společenské vrstvě. V roce 1875 zastával místo notáře v Mnichově a sloužil u bavorského prince regenta Ludvíka III. jako právní poradce. Mnoho židovských vědců, horolezců a intelektuálů se nesmazatelně podepsalo na utváření horských letovisek, přírody a módy. Obchodník Julius Wallach se proslavil v Mnichově na přelomu 19. a 20. století svým salónem s alpskými kroji nebo Paul Preuß jako nejlepší horolezec. V největší a nejstarší sekci Austria se vyslovil pro přijetí árijského paragrafu do stanov horolezec Eduard Pichl a kolem něho seskupení soukmenovci. Na výročním shromáždění 22. února 1921 se těmto příznivcům prosazení z důvodu nezískané většiny hlasů sice nepodařilo, ale po protestním opuštění sálu židovskou členskou základnou se nechal Pichl zvolit předsedou rakouské sekce Austria.", "section_level": 2}, {"title": "Sekce Donauland.", "content": "Antisemitisté a židovská část členské základny utvořili v roce 1921 vlastní sekci pod názvem Donauland a těsnou většinou hlasů (14 : 12) se jim přijetí sekce do DuÖAV za velké agitace a podpory Johanna Stüdla podařilo. Sekce Austria podporovaná mnohými sekcemi v Rakousku i v Německu, ale také Akademickou sekcí Vídeň/Akademischen Sektion Wien se o vyloučení spolku Donauland nadále pokoušely. V roce 1922 se 63 sekcí (především rakouských) spojilo do antisemitského svazu „Deutschvölkischen Bund”. Teprve po nezdařeném Hitlerově puči se v roce 1924 podařilo židovským odpůrcům sekci Donauland z DuÖAV vyloučit. Členové Donaulandu tak byli nuceni konstituovat nový spolek pod názvem „Alpenverein Donauland”. Vídeňskému nátlaku odolávaly i DAV spolky na území Československa. V roce 1933 požadovala vídeňská sekce Austria po VDAV přijetí árijského paragrafu, což bylo za daných politických podmínek pro alpské spolky těžko proveditelné. Předseda svazu VDAV (Verband der deutschen Alpenvereine) August Gessner poslal do Vídně memorandum, ve kterém vysvětloval z jakých důvodů se nemohou sudetské alpské spolky vzdát nepolitického statutu a zrovna tak nemohou přijmout árijský paragraf. Ve městech jako byly třeba Teplice nebo Žatec žilo mnoho židovského obyvatelstva a v DAV panovala liberální a tolerantní atmosféra. Židé v DAV zastávali významné funkce ve výborech a alpským spolkům přispívali nemalými finanční příspěvky. V Českém Krumlově byl 15. února 1933 založen DAV Böhmisch Krumau (DAV Krumlov) v jehož stanovách byl při zakládání árijský paragraf zakotven a tedy „podmínkou (přijetí) byl árijský původ.“", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a poválečná situace.", "content": "Centrální výbor DuÖAV sídlil od roku 1933 do roku 1937 ve Stuttgartu a svým postavením se mu dařilo až do anšlusu Rakouska přímému vlivu NSDAP unikat. Sekce DAV na území Třetí říše spadaly od roku 1933 pod NS-Reichsbund für Leibesübungen. Teprve po připojení Rakouska a sudetských oblastí Československa k Třetí říši se staly i tyto sekce DuÖAV součástí nacistické struktury pod Národně socialistickým říšským svazem pro tělesnou výchovu (NSRL). Do funkce předsedy dosadila NSDAP Arthura Seyße-Inquarta. Západní spojenci po ukončení druhé světové války DAV jako nacistickou organizaci zakázali. Ze začátku vznikaly pod jiným názvem první alpské spolky na území Západního Německa. Organizování členské základny německých alpských spolků z území bývalého Československa nebylo kvůli odsunu jednoduché, jelikož se vysídlení sudetští Němci dostali do všech koutů Rakouska a Německa. Ve Východním Německu zůstaly sekce DAV zakázány a některým se podařilo převést svůj majetek do NSR. V Rakousku byl povolen pouze „Österreicher Alpenverein Innsbruck”. Znovuzřízení DuOeAV ve stylu velkoněmeckého spolku bylo samozřejmě po válce nemyslitelné. V září 1950 přijal po znovuzaložení svůj původní název Oesterreichischer Alpenverein (OeAV) a v říjnu 1950 ve Würzburgu Deutscher Alpenverein (DAV). Horské chaty německých sekcí DAV na území Rakouska zabavili v roce 1945 spojenci a následně předali do nezávislé správy. Teprve po podepsání Rakouské státní smlouvy o znovuobnovení rakouské suverenity a demokracie mohly přejít v květnu 1956 do majetku původních západoněmeckých sekcí DAV. Horské chaty východoněmeckých sekcí v roce 1967 DAV odkoupil. V DDR se velmi brzy po převratu v roce 1989 konstituovaly první alpské sekce, které v květnu 1990 přeložily své vedení zpátky do domoviny, některé se rozpustily nebo převzaly názvy svých nových sekcí na západě.", "section_level": 2}, {"title": "DAV - 21. století.", "content": "V současné době spolek provozuje 332 chat s celkovou kapacitou 22 000 lůžek. Chaty patří jednotlivým sekcím, ale všechny jsou otevřeny pro jakéhokoliv člena spolku. Mnoho sekcí provozuje i chaty určené pouze členům sekcí DAV. Dále provozuje lezecké stěny a haly a zprostředkovává služby sportovcům, jako například pojištění, půjčovnu vybavení a map. V roce 1994 se stala ochrana přírody jedním z hlavních cílů DAV. Zpřístupnění Alp bylo oficiálně prohlášeno za dokončené. Od té doby se již nestaví žádné nové cesty nebo chaty a DAV se zaměřil na udržení stávající infrastruktury.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Členství v Německém alpském spolku má pro sportovce i turistu mnoho výhod. Celkový výpis výhod členství v DAV lze najít na oficiálních stránkách. Mezi nejzajímavější patří:", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvky.", "content": "Členský příspěvek se vybírá jednou ročně. Výše příspěvku se liší od sekce, ve které se dotyčná osoba přihlašuje. Členství v sekci se řídí místem bydliště. V roce 2011 se výše příspěvku v Německu pohybovala mezi 45-90 EUR pro dospělého člověka, pro rodinu jsou nabízena zvýhodněná členství.", "section_level": 2}, {"title": "Členství pro občany ČR.", "content": "Alpy a celosvětově velehory patří k častým destinacím dovolených mnoha Čechů. Pro aktivní horské turisty a sportovce může být členství v Německém alpském spolku zajímavé. Na území ČR neexistuje žádná sekce, která by byla přímo členem DAV. Od ledna 2011 je Lužický horský spolek jako první organizace v České republice součástí DAV (Deutscher Alpenverein) jako místní skupina (Ortsgruppe) sekce Zittau.", "section_level": 2}], "src_summary": "Deutscher Alpenverein (DAV, česky \"Německý alpský spolek\") založený v roce 1869 německými a rakouskými horolezci je největším horolezeckým spolkem na světě a jednou z největších organizací věnující se sportu a ochraně přírody v Německu s více než 988 000 členy ve 355 samostatných sekcích. Na území Alp a v pohořích Německa spravuje síť 325 veřejně přístupných horských chat s více než 20 000 lůžky a 30 000 km cest. Jedním z hlavních cílů DAV je zachování horského světa pro budoucí generace. V budově „Alpines Musea” v Mnichově se nachází pod jednou střechou největší knihovna na světě specializovaná na horolezectví, alpinistické muzeum a archiv DAV. Předsedou DAV byl zvolen v letech 1992-2005 Josef Klenner, který tento post vykonává od roku 2010 opětovně.", "tgt_summary": "The German Alpine Club (, DAV for short) is the world's largest climbing association, and the eighth-largest sports union in Germany. The Club is a member of the German Olympic Sports Confederation, and the responsible body for sport and competition climbing, hiking, mountaineering, hill walking, ice climbing, mountain expeditions, as well as ski mountaineering.", "id": 1934207} {"src_title": "Marg Moll", "tgt_title": "Marg Moll", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dcera důstojníka začala své umělecké vzdělání na Städelsches Kunstinstitutu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se zajímala o sochařství. V devadesátých letech 19. století byla žákyní Hanse Völckera. V roce 1905 absolvovala výuku u malíře Oskara Molla, za kterého se o rok později provdala. Spolu se pár v roce 1907 odstěhoval do Berlína a pracoval v ateliéru Lovise Corintha, kde pracovali na olejomalbách. Marg Moll navíc navštěvovala kurzy anatomie ve škole Levin-Funke-Schule. V roce 1907 se pár přestěhoval do Paříže, kde se stýkali mimo jiné s Henrim Matissem. Umělecká dvojice patřila mezi klíčové lidi, kteří Matisse přesvědčili a pomohli mu založit vlastní akademii, takzvanou Académie Matisse. Ve své knize \"Vzpomínky na Matisse\" živě popsala pracovní situaci v \"Académii\". V Matisseho studiu Marg Moll pracovala hlavně na plastikách. Po první světové válce se s manželem přestěhovala do Vratislavi, protože Oskar Moll přijal pozvání na Státní akademii umění a řemesel Wroclaw. Místní apartmán včetně prostorného studia byl vybaven moderním nábytkem od Augusta Endella.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké dílo.", "content": "Marg Moll vytvořila “rozmanitou sochařskou práci.” Přitom využila vlivu sochařů Alexandra Archipenka, Constantina Brâncuşiho nebo Ossipa Zadkina, kteří se proslavili v Paříži. V roce 1928 opět pracovala v Paříži jako studentka Fernanda Légera. Tam se stala členkou skupiny \"Groupe 1940\" a vystavovala s Robertem Delaunaym nebo Albertem Gleizesem. Její sochařská a malířská tvorba byla stále více a více abstraktnější. V roce 1932 byla uzavřena Breslauova akademie a dvojice umělců Mollových se přesunula do Düsseldorfu, kde Oskar Moll přednášel. Poté, co se politická situace pro umělce jejich typu zhoršila, Marg v roce 1935 napsala do svého zápisníku: „V Düsseldorfu to začíná být nepříjemné. Oskar zvažuje, zda by neměl emigrovat do Anglie, ale rozhodli jsme se pro Berlín.“ V Berlíně si nechali postavit dům na Halensee od jejich přítele architekta Hanse Scharouna. Budova včetně \"impozantní\" sbírky vlastních i zahraničních děl byla zničena při bombovém útoku v roce 1943. Moderní styl Marg Mollové neuspokojoval kulturní diktátory národně socialistické éry, takže byla během Nacionalistické diktatury v Německu pronásledována a její sochy byly nazývány \"zvrhlými\". V roce 1943 opustili Mollovi kvůli rostoucímu bombardování Berlín a přestěhovali se do Briegu ve Slezsku, kde vlastnili dům Oskarovi rodiče. Po druhé světové válce a také po smrti svého manžela (1947) Marg Moll důsledně rozvíjela svůj styl. Od roku 1947 do roku 1950 zůstala ve Walesu a setkala se s Henryem Mooreem v Londýně. V roce 1952 se vrátila do Düsseldorfu a přednášela v Německu i v zahraničí. Její tvorba se vyznačuje redukovanými, lineárními bronzy a barevnými expresivními dřevěnými sochami. Dne 15. března 1977 Marg Moll zemřela v Mnichově ve svých 92 letech. Byla pohřbena v Berlíně na městském hřbitově Zehlendorf. Jejich dcera Brigitte Würtz se narodila v roce 1918 ve Vratislavi a později se z ní také stala malířka. Socha Mollové \"Tänzerin\" (\"Tanečnice\"), která byla zabavena pro výstavu Entartete Kunst v roce 1937 a byla považována za ztracenou, byla znovu objevena v Berlíně při archeologických vykopávkách, které byly prováděny roku 2009 na Rathausstraße před Červenou radnicí v přípravách na stavební práce pro metro. Je jisté, že 15 exponátů bylo uloženo v srpnu 1942 ve sklepě Königstraße 50 poblíž radnice. Stavba byla na konci druhé světové války zničena a ani při odklízení suti se skladiště nenašlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marg Moll (2. srpna 1884, Mulhouse, Francie – 15. března 1977, Mnichov, Německo) byla německá malířka, sochařka a spisovatelka. Na základě realistické reprezentace se její styl vyvíjel směrem k abstrakci. V roce 1937 byla její díla spolu s mnoha dalšími vystavena na výstavě \"Entartete Kunst\" v Mnichově. Na této výstavě byla i díla jejího manžela Oskara.", "tgt_summary": "Marg Moll (born Margarethe Haeffner; 2 August 1884 – 15 March 1977) was a German sculptor, painter, and author. She stated once that she would rather do sculptures because she tried to avoid competition between her and her husband, a painter. Moll was strongly influenced by Henri Matisse as a young artist and spent her life contributing to his form of art, although at times her art was destroyed and criticized by Nazis because it was modern art. Moll was known for being very high spirited when it came to Matisse, was known as the “Director’s Wife” during some time of her later life and known for making an “ultra-modern house” in Berlin designed by Hans Scharoun, German architect best known for his design on the Berlin Philharmonic concert hall in Berlin, Germany.", "id": 1964482} {"src_title": "Jan z Montfortu (1294–1345)", "tgt_title": "John of Montfort", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl prvorozeným synem bretaňského vévody Artura II. a jeho druhé choti Jolandy, dcery hraběte Roberta z Dreux a vdovy po skotském králi Alexandrovi. Artur Bretaňský zesnul roku 1312 a novým vévodou se stal Jan, jeho prvorozený syn z předchozího manželství a Montfortův nevlastní starší bratr. Jan z Montfortu po matčině smrti roku 1322 zdědil hrabství Montfort a roku 1329 se oženil s Johanou, dcerou Ludvíka z Nevers. Bretaňský vévoda se i přes četná manželství nestal otcem a pokusil se Jana z Montfortu z dědictví vyloučit ve prospěch kulhavé neteře Johany, dcery Víta z Penthièvre a jejího zbožného manžela Karla z Blois. Roku 1341 těžce onemocněl a zemřel. Vzápětí se rozhořela válka o osiřelé vévodství. Montfortovi se podařilo získat podporu anglického krále Eduarda III. za slib, že od něj přijme Bretaň jako anglické léno. Podpora Anglie mu však nebyla nic platná, Karlovi z Blois se podařilo jej při obléhání Nantes zajmout a nechat uvěznit v Louvru. V boji pokračovala jeho žena Johana, která přislíbila anglickému králi, že bude moci jednu ze svých dcer provdat za jejího syna, pokud poskytne vojenskou pomoc. Zatím co Jan z Montfortu trávil čas v pařížském vězení, proslavila se jeho žena statečnou obranou obléhaného Hennebontu. Odhodlaná ubránit Bretaň pro svou rodinu, oblékla na sebe i zbroj. Roku 1343 došlo k příměří mezi Francií a Anglií. Montfortovi se podařilo na jaře 1345 uprchnout v převleku za obchodníka. Ochořel při obléhání Quimperu a zemřel již v září 1345 v Hennebontu. Jeho ostatky byly pohřbeny v klášteře sv. Kříže v Quimperlé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan z Montfortu ( \"Jean de Montfort \", \"Yann Moñforzh\"; 1295, Hennebont – 26. září 1345, Hennebont) byl hrabě z Montfort-l'Amaury a Richmondu, vévoda bretaňský a účastník války o bretaňské nástupnictví.", "tgt_summary": "John of Montfort (, ) (1295 – 16 September 1345, Château d'Hennebont), sometimes known as John IV of Brittany, and 6th Earl of Richmond from 1341 to his death. He was the son of Arthur II, Duke of Brittany and his second wife, Yolande de Dreux. He contested the inheritance of the Duchy of Brittany by his niece, Joan of Penthièvre, which led to the War of the Breton Succession, which in turn evolved into being part of the Hundred Years' War between England and France. John's patron in his quest was King Edward III of England. He died in 1345, 19 years before the end of the war, and the victory of his son John IV over Joan of Penthièvre and her husband, Charles of Blois.", "id": 74000} {"src_title": "Otto Freundlich", "tgt_title": "Otto Freundlich", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Freundlich měl původně být nejprve obchodníkem, pak zubařem a malířství a sochařství se začal věnovat ve svých 27 letech. Tvořil v Berlíně, Florencii a Paříži. Originalita Freundlichova díla, který vyvinul svůj vlastní styl experimentováním s kubismem, abstrakcí a konstruktivismem, byla v roce 1912 zpozorována kritiky umění po účasti na prestižní výstavě Unie výtvarných umělců v Kolíně nad Rýnem, kde umělec ukázal čtyři obrazy. O rok později ho francouzský básník Guillaume Apollinaire ve vydaném albu \"Modern Painting\" označil za jednoho z nejzajímavějších německých malířů. Ve dvacátých letech minulého století byl Freundlich již uznávaným umělcem. Poté, co Adolf Hitler přišel k moci v Německu, nacisté Freundlichovo umění odsoudili. Označili ho jako degenerovaného umělce a zničili většinu jeho děl. Freundlich musel uprchnout z Třetí říše do Francie, ale v roce 1943 ho tam našlo gestapo. Brzy po zatčení umělec zemřel v koncentračním táboře Majdanek. Freundlich vytvořil asi 550 různých uměleckých děl. Jen málo z nich do moderní doby přežilo. Zachovalá díla jsou vystavena v newyorském Muzeu moderního umění, pařížském Centru Georges Pompidou a mnichovské Neue Pinakothek. Největší sbírku – 50 obrazů, soch, kreseb, grafiky, vitráží a mozaik – má Musée Tavet-Delacour poblíž Paříže. Díky spolupráci s ním v roce 2008 zorganizovalo Muzeum středního Pomořanska ve Słupsku první výstavu Freundlichových děl v Polsku. Největší, ale nikdy neuskutečněný Freundlichův projekt byl pojmenovaný \"Straße des Friedens\" (\"Cesta míru\"). Umělec chtěl umístit monumentální betonové sochy o velikosti 20–30 metrů po celé Evropě, což mělo představovat největší mezinárodní výstavu v krajině spojující země a národy. Dílo měly tvořit dvě osy: ve směru sever-jih a západ-východ. Na jejich středu měla stát „lucerna ze sedmi částí“. Projekt byl zahájen v 70. letech Evropskou cestou míru – Asociací silnic v Evropě – Otto Freundlich Association se sídlem v St. Wendel v Německu. Do roku 2007 bylo vyrobeno 53 soch a jedna z nich je umístěna ve Słupsku. Rodinný dům umělce stále stojí ve Słupsku (u ulice J. Tuwimy, dříve Hospitalstrasse, č. 34).", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto Freundlich (10. července 1878, Słupsk, Německo – 9. března 1943, Majdanek, Polsko) byl německý malíř a sochař. V roce 1937 byla jeho díla spolu s mnoha dalšími vystavena na výstavě \"Entartete Kunst\" v Mnichově. Zemřel v koncentračním táboře Majdanek.", "tgt_summary": "Otto Freundlich (10 July 1878 – 9 March 1943) was a German painter and sculptor of Jewish origin. A part of the first generation of abstract painters in Western art, Freundlich was a great admirer of cubism.", "id": 1113510} {"src_title": "Lyonel Feininger", "tgt_title": "Lyonel Feininger", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lyonel Feininger byl synem německo-amerického houslisty a skladatele Karla Feiningera a americké zpěvačky Elizabeth Feininger. Narodil se v USA. Nejprve zde studoval hudbu. Byl klavíristou a skladatelem, složil několik klavírních skladeb a varhanních fug. Feininger vyrůstal v New Yorku, v roce 1887 ve věku 16 let se rozhodl věnovat malířství a proto odcestoval do Německa, aby zde studoval a zdokonaloval své umění. Studoval na Královské akademii v Berlíně u  Ernsta  Hanckeho. Ve studiu pokračoval na uměleckých školách v Berlíně spolu s Karlem Schlabitzem a v Paříži se sochařem Filippo Colarossim. Začínal jako karikaturista pro několik časopisů včetně Harper's Round Table, Harper's Young People, Humoristische Blätter, Lustige Blätter, Das Narrenschiff, Berliner Tageblatt atd. V roce 1900 se setkal s Clarou Fürst, dcerou malíře Gustava Fürsta a v roce 1901 se Clarou oženil. Měli spolu dvě dcery. V roce 1905, po rozchodu se svou manželkou, potkal Julii Berg. Oženil se s ní v roce 1908 a měli spolu několik dětí. V letech 1897 až 1891 navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu v Hamburku a berlínskou akademii. V roce 1892 odešel do Paříže aby dokončil svá studia na Colarossiho akademii. V roce 1893 se usadil v Berlíně a věnoval se kreslení karikatur pro humoristické časopisy. Mezi roky 1906 až 1908 se živil v Paříži psaním článků a ilustracemi pro \"Chicago Sunday Tribune\". Tady se seznámil s kubisty. Velký vliv na něho měl R. Delaunay. Od roku 1908 až do roku 1919 žil Feininger v Berlíně. Od roku 1913 vystavoval společně se skupinou \"Der blaue Reiter\" na pozvání F. Marca. V roce 1919 ho povolal Walter Gropius na Bauhaus, kde vyučoval grafiku a malířství až do roku 1933. Také zde vydával knihy o Bauhausu. V roce 1929 si u něho město Halle objednalo obraz určený jako dar pro město Magdeburk. Feininger tak v letech 1929 až 1931 v Halle často pobýval a pracoval na skicách. Roku 1931 mu Národní galerie města Berlína uspořádala retrospektivní výstavu. Roku 1933 byl zařazen nacisty mezi tzv. \"entartete Kunst\" (\"zvrhlé umění\"). Feininger se vrátil do USA, kde v roce 1936 vyučoval v Oaklandu v Kalifornii na Mills College. V následujícím roce, v roce 1937, žil v New Yorku. Feininger také rád fotografoval, fotografie pořizoval od roku 1928 až do poloviny roku 1950. S fotografiemi seznamoval pouze úzký okruh přátel, nepřál si sdílet s veřejností své soukromí. Jeho synové, Andreas Feininger a T. Lux Feininger se stali známými umělci. Andreas Feininger proslul jako fotograf a T. Lux Feininger jako fotograf a malíř. T. Lux Feininger zemřel 7. července 2011 ve věku 101 let.", "section_level": 1}, {"title": "Umělec.", "content": "Feininger kariéra jako karikaturisty začala v roce 1894. Pracoval pro několik německých, francouzských a amerických časopisů. V únoru 1906, kdy čtvrtina populace v Chicagu měla německý původ, James Keeley, redaktor listu \"The Chicago Tribune\" cestoval do Německa vyhledat nejpopulárnější karikaturisty. Získal Feiningera pro ilustraci dvou komiksů \"Kin-der-Kids\" a \"Wee Willie Winkie's World\" pro Chicago Tribune. Feininger pracoval jako karikaturista dalších dvacet let pro různé noviny a časopisy ve Spojených státech a Německu. Jako výtvarník Feininger začal pracovat ve věku třicetišesti let. V letech 1901 až 1903 se účastnil ročních výstav berlínské secese. Základem Feiningerovy tvorby byl kubismus, tento umělecký směr ovšem používal k vyjádření obsahu v podstatě romantického. Maloval kompozice s loďmi či s architekturou. Průhledné plošné plány na jeho obrazech vytvářejí dojem nekonečna. Na rozdíl od kubistů pracoval se světlem a osvětlením, dosahoval tím až magických efektů. Jeho tvorbu ovlivňoval R. Delaunay, ovšem Feininger se nikdy se nevzdal valérové malby. Užití chladných a teskných tónů neskutečných barev dodává jeho obrazům romantický nádech. Přísná a přesná konstrukce obrazu vyvolává dojem takřka hudební. Ovlivněn konstruktivismem došel Feininger ve dvacátých letech až ke krystalicky jasné obrazové kompozici vzájemně kolmých linií a ploch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lyonel Charles Feininger (17. července 1871, New York City, New York, USA – 13. ledna 1956, tamtéž) byl americko-německý malíř, karikaturista, fotograf a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Lyonel Charles Feininger (July 17, 1871January 13, 1956) was a German-American painter, and a leading exponent of Expressionism. He also worked as a caricaturist and comic strip artist. He was born and grew up in New York City, traveling to Germany at 16 to study and perfect his art. He started his career as a cartoonist in 1894 and met with much success in this area. He was also a commercial caricaturist for 20 years for magazines and newspapers in the USA and Germany. At the age of 36, he started to work as a fine artist. He also produced a large body of photographic works between 1928 and the mid 1950s, but he kept these primarily within his circle of friends. He was also a pianist and composer, with several piano compositions and fugues for organ extant.", "id": 2414361} {"src_title": "Hans Richter (výtvarník)", "tgt_title": "Hans Richter (artist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hans Richter se s moderním uměním setkal v roce 1912 u skupiny Der Blaue Reiter. V roce 1914 byl ovlivněn kubismem. Jeho první výstava se konala v Mnichově v roce 1916. Ve stejném roce byl zraněn ve válce a byl propuštěn z armády. Odešel do Curychu a připojil se k hnutí Dada. Richter věřil, že povinností umělce má být aktivně politická oponentura válce a podpora revoluce. Jeho první abstraktní dílo vzniklo v roce 1917. V roce 1918 se spřátelil s Vikingem Eggelingem a společně experimentovali s filmem. Richter byl v roce 1919 spoluzakladatelem \"Asociace revolučních umělců\" v Curychu. Jeho film \"Rytmus 21\" byl jedním z prvních „abstraktních“ filmů. V roce 1940 se Richter přestěhoval ze Švýcarska do Spojených států a přijal americké občanství. Vyučoval v \"Institutu filmových technik\" na městské univerzitě v New Yorku. V New Yorku Richter režíroval také ve spolupráci s Maxem Ernstem, Jeanem Cocteauem, Paulem Bowlesem, Fernandem Légerem, Alexandrem Calderem, Marcelem Duchampem a dalšími dva filmy, \"Dreams that Money Can Buy\" (1947) a \"8 x 8: A Chess Sonata in 8 Movements\"(1957), které byly částečně natočeny na trávníku jeho letního domu v Southbury v Connecticutu. V roce 1957 natočil film s názvem \"Dadascope\" s originálními básněmi a prózami, které namluvili jejich tvůrci: Hans Arp, Marcel Duchamp, Raoul Hausmann, Richard Huelsenbeck a Kurt Schwitters. Po roce 1958 Richter strávil část roku v Ascona a Connecticutu a vrátil se k malbě. V roce 1963 režíroval krátký film \"From the Circus to the Moon\" o americkém sochaři Alexandru Calderovi. Richter byl rovněž autorem knihy \"Dada: Art and Anti-Art\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Richter (6. dubna 1888 Berlín – 1. února 1976 Minusio, Švýcarsko) byl německý malíř, dadaista a filmový producent. Byl jedním z mnoha německých umělců, jejichž dílo bylo v roce 1933 odsouzeno jako zvrhlé umění a v roce 1937 vystaveno na výstavě \"Entartete Kunst\" v Mnichově.", "tgt_summary": "Hans Richter (6 April 1888 – 1 February 1976) was a German painter, graphic artist, avant-gardist, film-experimenter and producer. He was born in Berlin into a well-to-do family and died in Minusio, near Locarno, Switzerland.", "id": 1487958} {"src_title": "Blaster", "tgt_title": "Blaster (computer worm)", "src_document": [{"title": "Vznik a důsledky.", "content": "Podle soudních dokumentů, původní Blaster byl vytvořen poté, co bezpečnostní výzkumníci z čínské skupiny Xfocus použili reverzní inženýrství na původní Microsoft patch, který dovolil provedení útoku Červ šíří tím, že využívá přetečení vyrovnávací paměti objevené polským bezpečnostním výzkumníkem skupiny Last Stage of Delirium v DCOM RPC služby na dotčených operačních systémech, pro které byla oprava vydána o jeden měsíc dříve v [ https://web.archive.org/web/20050225010955/http://www.microsoft.com/technet/security/bulletin/MS03-026.mspx MS03 - 026 ] a později v [ https://web.archive.org/web/20040603065110/http://www.microsoft.com/technet/security/bulletin/MS03-039.mspx MS03 - 039 ]. To umožnilo červovi se šířit bez otevírání příloh uživatelů jednoduše tím, že \"spamoval\" do velkého počtu náhodných IP adres. Byly zjištěny čtyři aktivní verze po internetu Červ je naprogramován, aby začal SYN flood na portu 80 z windowsupdate.com v případě, že datum systému je po 15. srpnu a před 31. prosincem a po 15. dni dalších měsíců, čímž se vytváří DDoS proti stránce.Poškození Microsoftu bylo minimální, protože cílená stránka byla windowsupdate.com, a ne windowsupdate.microsoft.com, na které byl přesměrován. Microsoft dočasně vypnul cílenou stránku ve snaze minimalizovat potenciální účinky červa. Červí spustitelný soubor obsahuje dvě zprávy. První zní: I just want to say LOVE YOU SAN!! soo much Tato zpráva se dala červu alternativní název Lovesan. Druhá zní: Billy Gates why do you make this possible? Stop making money and fix your software! ! To je zpráva, Bill Gatesovi, spoluzakladateli společnosti Microsoft a cíl tohoto červa. Červ také vytvoří následující položku registru tak, že se spustí při každém spuštění systému Windows: HKEY_LOCAL_MACHINE\\SOFTWARE\\Microsoft\\Windows\\CurrentVersion\\Run\\windows auto update=msblast. exe", "section_level": 1}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Ačkoli červ může šířit pouze na počítačích s operačním systémem Windows 2000 nebo Windows XP (32 bit), může způsobit nestabilitu ve službě RPC na systémech Windows NT, Windows XP (64 bit) a Windows Server 2003 . Zejména, červ se nešíří v systému Windows Server 2003, protože systém Windows Server 2003 byl kompilován s /GS spínačem, který odhalil přetečení vyrovnávací paměti a ukončil RPCSS proces Pokud dojde k infekci, buffer overflow způsobí, že služba RPC havaruje, vedoucí k tomu, že Windows zobrazí následující zprávu a poté se automaticky restartuje, obvykle po 60 sekundách. To byl první náznak toho, že uživatel měl infekci, často k tomu došlo několik minut po každém startu na napadených počítačů. Jednoduché řešení k zastavení odpočítávání je spustit \"shutdown -s\" příkaz v příkazovém řádku Windows, což mělo vedlejší následky, jako například prázdný (bez uživatelů) welcome screen. Welchia červ měl podobný účinek. O několik měsíců později se vynořil červ Sasser, který způsoboval zobrazení podobných zpráv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blaster (také známý jako Lovsan, Lovesan nebo MSBlast) byl Počítačový červ, který se rozšířil na počítačích se systémem Microsoft Windows XP a Windows 2000, v průběhu 08. 2003 Červ byl poprvé zaznamenán a začal se šířit 11. srpna 2003. Rychlost, se kterou se šířil, se zvyšovala a počet infekcí dosáhl vrcholu 13. srpna 2003. Filtrování ISP a rozsáhlá publicita omezila šíření Blastera. Dne 29. srpna 2003, Jeffrey Lee Parson, osmnáctiletý mladík z Hopkinsu v Minnesotě, byl zatčen pro vytvoření B varianty červa Blaster, přiznal se a byl odsouzen na 18 měsíců vězení v lednu 2005", "tgt_summary": "Blaster Worm (also known as Lovsan, Lovesan, or MSBlast) was a computer worm that spread on computers running operating systems Windows XP and Windows 2000 during August 2003. The worm was first noticed and started spreading on August 11, 2003. The rate that it spread increased until the number of infections peaked on August 13, 2003. Once a network (such as a company or university) was infected, it spread quicker within the network because firewalls typically did not prevent internal machines from using a certain port. Filtering by ISPs and widespread publicity about the worm curbed the spread of Blaster. On March 12, 2004, Jeffrey Lee Parson, an 18-year-old from Hopkins, Minnesota, was arrested for creating the B variant of the Blaster worm; he admitted responsibility and was sentenced to an 18-month prison term in January 2005.", "id": 151305} {"src_title": "Fluoroform", "tgt_title": "Fluoroform", "src_document": [{"title": "Syntéza.", "content": "Fluoroform byl poprvé získán Mauricem Meslansem při bouřlivé reakci jodoformu (trijodmethanu) se suchým fluoridem stříbrným v roce 1894. Tuto reakci vylepšil Otto Ruff náhradou fluoridu stříbrného směsí fluoridu rtuťnatého a vápenatého. Záměnná reakce funguje s jodoformem a bromoformem, záměna prvních dvou halogenových atomů fluorem probíhá velmi prudce. Albert Henne toto přeměnil na dvoustupňový proces; v prvním kroku reakcí fluoridu antimonitého s bromoformem vzniká bromdifluormethan, ve druhém se pak jeho reakcí s fluoridem rtuťnatým získá fluoroform. Byla to první účinná metoda syntézy fluorformu.", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslové aplikace.", "content": "CHF se používá v polovodičovém průmyslu k plazmovému leptání oxidu a nitridu křemičitého. Pod názvem R-23 či HFC-23 se používá jako užitečné chladivo, případně jako náhrada za chlortrifluormethan (R-13) - je vedlejším produktem jeho výroby. Používá se také jako hasivo (obchodní značka FE-13) díky nízké toxicitě, nízké reaktivitě a vysoké hustotě. Nahradil dříve používaný bromtrifluormethan v plynových zhášecích systémech.", "section_level": 1}, {"title": "Organická chemie.", "content": "CHF je prekurzorem pro přípravu CF deprotonací. Molekula je slabě kyselá s pK = 25–28. Dále je prekurzorem pro CFSi(CH)", "section_level": 2}, {"title": "Skleníkový plyn.", "content": "CHF je silným skleníkovým plynem. Sekretariát Clean Development Mechanism odhaduje, že tuna fluoroformu má v atmosféře stejné účinky jako 11 700 tun oxidu uhličitého. Novější práce (IPCC, 2007) naznačuje, že tato ekvivalence, nazývaná také stoletý potenciál globálního oteplování, je ještě o něco vyšší: 14 800. Životnost fluoroformu v atmosféře je 270 let. Podle zprávy IPCC o klimatu z roku 2007 byl fluoroform zhruba do roku 2001 nejhojnějším fluorovaným uhlovodíkem v atmosféře, než ho překonal 1,1,1,2-tetrafluorethan (R-134a), nyní často používaný v automobilových klimatizacích. Globální emise fluoroformu pocházely v minulosti převážně z bezděčné produkce a uvolňování při výrobě chladiva R-22 (chlordifluormethanu). Data v databázi emisí skleníkových plynů UNFCCC ukazují významný pokles emisí fluoroformu ve vyspělých zemích od 90. let 20. století do prvního desetiletí 21. století. Projekty UNFCCC Clean Development Mechanism poskytují od roku 2003 prostředky a podporu pro odstranění emisí fluoroformu vznikajícího jako vedlejší produkt při výrobě R-22 v rozvojových zemích. Podle dat Ozone Secretariat of the World Meteorological Organization se právě rozvojové země staly v posledních letech hlavními producenty chlordifluormethanu. Emise všech fluorovaných uhlovodíků jsou zahrnuty do kjótského protokolu. CHF lze likvidovat pomocí elektrického oblouku nebo vysokoteplotním spalováním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fluoroform (systematický název trifluormethan) je fluorovaný derivát uhlovodíku s chemickým vzorcem CHF. Patří mezi haloformy (trihalomethany), skupinu sloučenin se vzorcem CHX (X = halogen). Cíleně se vyrábí a používá se pro řadu různých aplikací (reaktant, prekurzor, chladivo, hasivo). Dále se získává jako vedlejší produkt při výrobě PTFE. V malém množství vzniká také biologicky, dekarboxylací kyseliny trifluoroctové.", "tgt_summary": "Fluoroform is the chemical compound with the formula CHF. It is one of the \"haloforms\", a class of compounds with the formula CHX (X = halogen) with C symmetry. Fluoroform is used in diverse applications in organic synthesis. It is not an ozone depleter but is a greenhouse gas.", "id": 2039140} {"src_title": "Čajovníkovité", "tgt_title": "Theaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Čajovníkovité jsou stálezelené nebo výjimečně (některé druhy stevarcie) opadavé stromy a keře se střídavými jednoduchými listy bez palistů. Listy jsou obvykle zubaté, řidčeji celokrajné, se zpeřenou žilnatinou. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, nejčastěji pětičetné, jednotlivé nebo v chudých květenstvích. Okvětí je rozlišené na kalich a korunu nebo graduje postupně od kalichu ke koruně. Tyčinek je mnoho. Semeník je svrchní, srostlý nejčastěji z 5 plodolistů. V každém plodolistu jsou 2 až několik vajíček. Plodem je tobolka, výjimečně peckovice (\"Pyrenaria\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď v současném pojetí zahrnuje 7 rodů a okolo 200 druhů. Je rozšířena ve východní a jihovýchodní Asii, v tropické Americe a jv. USA. Převážná většina zástupců roste v tropech. V Evropě není tato čeleď zastoupena.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď v původním smyslu měla 15 až 20 rodů a pantropické rozšíření, byla však shledána parafyletickou a množství rodů (\"Adinandra\", \"Anneslea\", \"Balthasaria\", \"Cleyera\", \"Eurya\", \"Freziera\", \"Symplococarpon\", \"Ternstroemia\", \"Visnea\") bylo přesunuto do čeledi \"Pentaphylacaceae\" a rod \"Ficalhoa\" do \"Sladeniaceae\" Dnes je dělena na 3 podčeledi:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Největší hospodářský význam má bezesporu čajovník čínský (\"Camellia chinensis\"). Některé kamélie jsou pěstovány jako olejniny, např. kamélie olejná (\"Camellia oleifera\") v Číně a kamélie sazanka (\"Camellia sasanqua\") v Japonsku. Semena obsahují až 40 % nevysýchavého stolního oleje. Franklinie americká (\"Franklinia alatamaha\") a některé druhy stevarcie (\"Stewartia\") jsou vzácně pěstovány v ČR jako okrasné dřeviny. Kamélie japonská (\"Camellia japonica\") je pěstována po celém světě již stovky let v množství barevných kultivarů.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Apterosperma\", \"Camellia\", \"Dankia\", \"Franklinia\", \"Gordonia\", \"Laplacea\", \"Pyrenaria\", \"Schima\", \"Stewartia\", \"Tutcheria\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Čajovníkovité (\"Theaceae\", též \"Camelliaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu vřesovcotvaré (\"Ericales\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými listy a pravidelnými květy, rozšířené v počtu asi 200 druhů v Asii a Americe. Nejvýznamnější rostlinou této čeledi je čajovník. Jako okrasné dřeviny se pěstují kamélie, stevarcie a vzácně i franklinie americká.", "tgt_summary": "Theaceae (), the tea family, is a family of flowering plants comprising shrubs and trees, including the economically important tea plant, and the ornamental camellias. It can be described as having from seven to 40 genera, depending on the source and the method of circumscription used. The family Ternstroemiaceae has been included within Theaceae; however, the APG III system of 2009 places it instead in Pentaphylacaceae. Most but not all species are native to China and East Asia.", "id": 1507358} {"src_title": "Medailon (povídka)", "tgt_title": "The Oval Portrait", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Vypravěč příběhu je sužován vysokou horečkou poté co se uchýlí po bitce s bandity na ponurý opuštěný zámek v Apeninách v Itálii. Je zraněn a jeho sluha Pedro nechce, aby nocoval venku a tak násilím vniknou do zámku. Je zřejmé, že zámek byl opuštěn teprve nedávno. Ubytují se v komnatě v jedné z věží. Aby trochu utišil rozjitřené smysly, požije vypravěč opium. Nastupující účinek drogy v něm podnítí zájem o obrazy visící na stěnách pokojů a ve výklencích. Dá příkaz sluhovi, aby zapálil svíci a rozhrnul závěsy kolem zdobené postele. Chce odpočívat a přitom si prohlížet výtvarná díla, dokud neusne. Začte se do nalezené brožurky popisující vystavené umění. Pozdě v noci je již unaven a chce zhasit svíci, když si povšimne portrétu mladé ženy. Obraz zapůsobí natolik živě, že z náhlého popudu na okamžik zavře oči. Sáhne po brožuře, aby si mohl přečíst historii k dílu. Pojednání uvádí příběh mladé líbezné dívky, která zahoří vřelou láskou k nadanému malíři. Ten se rozhodne ji portrétovat, ačkoli ona nemá ráda malování, neboť jí okrádá o jejího milého. Přesto podstoupí portrétování. Malíř pracuje zaujatě mnoho dnů aniž by si všiml, že jeho ženu to unavuje a den ode dne slábne a umdlévá. Výtvarník je posedlý svým dílem a když jej dokončí, vykřikne: „\"Toť vskutku život sám!\"“ Ohlédne se ke své milované - je mrtva. Její duše se přenesla do obrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Česká a slovenská vydání.", "content": "Česky či slovensky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích: Pod názvem Medailón: Pod názvem Oválný portrét: Pod názvem Oválny portrét:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "V povídce se vyskytuje odkaz na tvorbu anglické spisovatelky Ann Radcliffové , představitelky gotického románu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Medailon nebo také Medailón a Oválný portrét (v angličtině \"The Oval Portrait\") je povídka amerického spisovatele a literárního teoretika Edgara Allana Poea z roku 1843. Původní název zněl \"Life in Death\". Je to jedna z nejkratších autorových povídek, při publikování v roce 1842 zabírala pouhé 2 strany. Obsahuje tato stěžejní témata: Příběh se odehrává na opuštěném ponurém zámku v Apeninách v Itálii. Vypravěč trpí vysokou horečkou a požije opium, přičemž si prohlíží obrazy visící na stěnách. Velmi jej zaujme portrét mladé ženy.", "tgt_summary": "\"The Oval Portrait\" is a horror short story by American writer Edgar Allan Poe, involving the disturbing circumstances surrounding a portrait in a chateau. It is one of his shortest stories, filling only two pages in its initial publication in 1842.", "id": 1431996} {"src_title": "Letní olympijské hry 2024", "tgt_title": "2024 Summer Olympics", "src_document": [{"title": "Kandidátská města.", "content": "Města, která chtěla hostit Letní olympijské hry 2024, musela do 15. září 2015 podat kandidaturu. Kandidaturu podaly Paříž, Boston, Budapešť, Hamburg a Řím. Místní veřejné mínění o pořádání her v Bostonu bylo rozlišné; průzkum z března 2015 ukázal, že 52% obyvatel Bostonu bylo proti jejich hostování. Dne 27. července 2015 Olympijský výbor Spojených států odmítl svou nabídku na pořádání olympijských her v Bostonu s odvoláním na nedostatek veřejné podpory a nejistoty v nabídce. Na další den se Olympijský výbor Spojených států obrátil na Los Angeles ohledně vstupu jako náhradního uchazeče na letní olympiádu 2024 poté, co Boston svou nabídku upustil. Dne 1. září 2015 hlasovala Rada města LA 15:0, aby podpořila nabídku na pořádání her. Dne 29. listopadu 2015 se konalo v Hamburgu referendum, ve kterém 51,6% občanů hlasovalo proti nabídce na olympijské hry. Řím 21. září 2016 stáhl kandidaturu poté, co nedostal politické záruky od městu. Dne 22. února 2017 Budapešť svou nabídku stáhla poté, co petice proti nabídce shromáždila více podpisů, než je nezbytné pro referendum. Po těchto vystoupení nabídek měst se MOV sešla v Lausanne, aby diskutoval nad nabídkovým procesem na letními olympiády v roce 2024 a 2028. Mezinárodní olympijský výbor formálně navrhl zvolení hostitelských měst letních olympiád v roce 2024 a 2028 najednou v roce 2017. Návrh byl schválen na mimořádném zasedání MOV 11. července 2017 v Lausanne. MOV zavedl postup, při kterém by se výbory organizátorů LA 2024 a Paříž 2024 setkaly s MOV, aby diskutovaly o tom, kdo bude pořádat hry v roce 2024 a kdo bude hostit hry v roce 2028 a zda by bylo skutečně možné vybrat hostitelské město pro oba současně. Po rozhodnutí o udělení her 2024 a 2028 současně byla Paříž považována za preferovaného pořadatele olympijských her 2024. Dne 31. července 2017 MOV oznámil, že Los Angeles je jediným kandidátem olympijských her 2028, čímž se Paříž stala jediným kandidátem olympiády v roce 2024. Paříž byla zvolena jako pořadatelské město 13. září 2017 na 131. zasedání MOV v Limě v Peru.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Na hrách XXXIII. olympiády proběhnou soutěže ve 28 sportovních odvětvích. Novými sporty v programu olympijských her se staly skateboarding, sportovní lezení, surfing a breakdancing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letní olympijské hry 2024, oficiálně Hry XXXIII. olympiády (), se budou konat ve francouzské Paříži. Slavnostní zahájení proběhne 2. srpna 2024 a zakončení se uskuteční 18. srpna 2024. Město Paříž se stane druhým městem v historii, kde se hry budou konat již potřetí. Připojí se tak k Londýnu. První Letní olympijské hry se v Paříži konaly v roce 1900 a naposledy v roce 1924. Do hlavního města Francie se tak letní olympijské hry vrátí přesně po sto letech. Ve Francii se také konaly Zimní olympijské hry v roce 1924 v Chamonix, která byla první zimní olympiáda, v roce 1968 v Grenoble a v roce 1992 v Albertville.", "tgt_summary": "The 2024 Summer Olympics (), officially known as the Games of the XXXIII Olympiad (), and commonly known as Paris 2024, is a forthcoming international multi-sport event that is scheduled to take place from 26 July to 11 August 2024 in Paris, France. Having previously played host in 1900 and 1924, Paris will become the second city to host the Olympics three times, after London (1908, 1948 and 2012). 2024 will mark the centenary of the Paris Games of 1924, and the sixth Olympic Games hosted by France (three each in summer & winter). The bidding process for these Games began in 2015. Five cities submitted their candidature, but Hamburg, Rome and Budapest withdrew, leaving only Paris and Los Angeles in contention. A proposal to elect the 2024 and 2028 Olympic host cities concurrently was approved by an Extraordinary IOC Session on 11 July 2017 in Lausanne. On 31 July 2017, the IOC agreed a deal that would see Paris host the Games in 2024 and Los Angeles four years later. The formal announcement of this decision took place at the 131st IOC Session in Lima, Peru, on 13 September 2017.", "id": 226537} {"src_title": "Útok banzai", "tgt_title": "Banzai charge", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "\"Gjokusai\" je eufemismus pro sebevražedný útok nebo sebevraždu tváří v tvář porážce (seppuku). Je založen na citaci z Knihy Severní Qi ze 7. století psané v klasické čínštině: „大丈夫寧可玉砕何能瓦全“ (tj. „velký muž by měl zemřít jako rozbitý šperk, než žít jako neporušená dlaždice“).Japonská vláda jej využila jako slogan \"ičioku gjokusai\" („一億玉砕,“ tj. „sto miliónů rozbitých šperků“) během posledních měsíců války v Tichomoří, kdy Japonci čelili invazi Spojenců. Některé ze zásad pro toto přesvědčení pocházejí z Hagakure od Jamamota Cunemota, známém pojednání o \"Bušidó\" z 18. století. Spojeneční vojáci nazývali během druhé světové války masové útoky japonské císařské armády jako útoky banzai ( „banzai charges“ nebo „banzai attacks“), protože útočící japonští pěšáci křičeli „Banzai!“ Tímto válečným pokřikem si vzájemně mezi sebou podporovali morálku a odvahu. V japonštině je „banzai,“ doslova „deset tisíc let,“ fráze značící dlouhý život nebo oslavu, v podstatě přání, aby někdo žil věčně či něco přetrvalo navždy. \"Tennó heika banzai\" („天皇陛下万歳!,“ doslova „ať žije císař deset tisíc let“) se stal během útoků japonským válečným pokřikem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na začátku druhé světové války japonská armáda stále spoléhala na masové útoky pěchoty, které byly široce používány za první světové války. Mnoho spojeneckých jednotek bylo vybaveno poloautomatickými nebo automatickými zbraněmi, které jim umožňovaly větší palebnou sílu, než jaká byla dostupná prvoválečné pěchotě. A tato síla často zastavila japonské vojáky ještě na cestě. Ztráty při těchto útocích se brzy ukázaly jako příliš velké, než aby si je Japonci mohli dovolit, a od této taktiky bylo upuštěno. V pozdějších stádiích války, když začala viditelně hrozit Japonsku porážka, se nicméně masové útoky pěchoty vrátily jako akt odporu za situace, kdy smrt nebo kapitulace byly jediné možné alternativy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Útok banzai (dle japonského válečného pokřiku „banzai“) byl termín užívaný během druhé světové války spojeneckými vojsky k označení útoku lidských vln prováděných pěchotou japonské císařské armády. Média japonského císařského režimu nicméně užívala termín \"gjokusai\" ( 玉砕, tj. „čestná smrt,“ doslova „úlomky jadeitu“). Tyto útoky byly obvykle prováděny jako sebevražedné za účelem vyhnutí se zajetí, a tím pádem zneuctění, nebo jako poslední pokus o úspěch tváří v tvář spojenecké přesile.", "tgt_summary": "A banzai charge is the term used by the Allied forces to refer to Japanese human wave attacks and swarming mounted by infantry units. This term came from the Japanese cry , shortened to banzai, specifically referring to a tactic used by Japanese soldiers during the Pacific War.", "id": 1306331} {"src_title": "Jezábel (film)", "tgt_title": "Jezebel (1938 film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "New Orleans, 1852. Jižanská vrtošivá kráska Julie Marsden (Bette Davis) je zasnoubená s bankéřem Prestonem Dillardem (Henry Fonda). Když s ním chce jet vybírat šaty na nejdůležitější ples roku, nemá na ni čas. Uražená Julie se proto rozhodne koupit si odvážné červené šaty. Očekává se totiž, že na onom plesu bude mít každá svobodná holka šaty bílé. Pohoršená teta Belle (Fay Bainter), i ostatní přátelé, ji nesmyslný výběr róby vymlouvají, avšak bezúspěšně. Na plese Olympus je každá žena oděná v bílé róbě. Julie nejdříve Presovi slíbí, že si takové vezme taky, když ji však přijíždí vyzvednout, má na sobě červené provokativní šaty. Julie nejdřív požádá rodinného přítele Bucka (George Brent), aby ji doprovodil. Ten to však s důrazem na skandál odmítne. Snoubenec Pres rezignuje a Juliino přání vyplní. Všichni v sále jsou pohoršeni a dokonce se s ani jedním z nich nechtějí bavit. Julie hned po vstupu do sálu zjistí, že to přepískla a chce jet pryč. Pres ji však dopřeje, co si tak vydobyla a začne s ní tančit. Orchestr přestává dokonce hrát, to však nezabrání Prestonovi pokračovat ve společenském zostudění. Juliiny nářky nezabírají a Preston jí nadále trápí. Cestou domů se pak pohádají. Když bankéř Dillard zruší zasnoubení, dostane od panovačné Julie facku. Teta Belle ji prosí, aby za ním šla a odprosila ho, ona však s pýchou sobě vlastní odmítá a tvrdí, že Preston se k ní vrátí. Do následujícího odpoledne se určitě vrátí. Uplyne rok a Preston se nevrátí. Začal podnikat na Severu, zatímco nešťastná Julie se uzavřela před světem ve svém domě. Kromě rodiny neviděla nikoho, krom jízdy na koních nedělala nic. Celý rok přemýšlela o sobě a své osudové chybě. Do jejich domu přichází doktor Livingstone (Richard Cromwell), aby jim sdělil nejnovější zprávy ohledně blížící se žluté zimnice. Mezi řečí taky Belle řekne, že do města se vrací Preston Dillard. Julie je z novinky nadšená a chce uspořádat pro své přátelé večírek na přivítanou Prese. Pozvou všechny do sídla na Halcyonské plantáži nacházející se za New Orleansem. Julie se nachystá do nejhezčích bílých šatů a doufá, že ji bývalý snoubenec odpustí a znovu požádá o ruku. Věří, že když se bude kát, navrátí se láska mezi ně. Rozpaky však vzbudí Presonův doprovod a sice jeho manželka Amy. Tetička Belle se snaží mladou \"Yankee\", jak Jižané hanlivě nazývají Seveřany, schovat u sebe v pokoji, než stihne Julii říct, aby Presa neodprošovala. Nestihne to, a když Julie poklekne před Dillardem a žádá ho o odpuštění, do místnosti vchází Amy. Dotčená Julie je najednou podrážděná a svým chováním nejen pokazí večeři, ale dokonce vyprovokuje hádku mezi přítelem Buckem a Presovým mladším bratrem Tedem. Jejich spor vyústí druhý den přestřelkou, při které umírá sympatický Buck. Najednou je Julie zavrhnuta celou rodinou, přáteli, i samotnou Amy. Nikdo s ní nechce zůstat déle na haciendě. Belle řekne své neteři, že ji připomíná biblickou Jezábel. Ta byla krutá a bezohledná. Místní šerif však zakáže všem odjet, protože všude v okolí je epidemie žluté zimnice. Každý občan s byť jen malým podezřením na onemocnění je sebrán do karantény na zvláštní ostrov. Sám Preston je nakažen a sebrán doktorem Livingstonem do Juliina domu. Když se to ona dozví, chce odčinit svou pošetilost a potají se nechá černošským pomocníkem propašovat do města. Stará se o nemocného Presa, dává mu obklady a ovívá ho. Jediné po čem touží je, aby horečka ustoupila. Na další den přijíždí celá rodina, včetně Amy. Naneštěstí, doktor musel Prese nahlásit a tak čekají každou chvíli četu, která by ho odvezla na ostrov. Amy ho chce doprovázet a starat se o něj. Julie ji to vymlouvá. Amy nakonec podlehne a uzná, že Julie jako místní a znalá poměrů a péče může manželovi pomoct více. Film končí záběrem Julie, která odhodlaně doprovází na dřevěném voze plném nemocných lidí muže, jež miluje, Prestona Dillarda.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Některé zdroje uvádějí, že produkce nabídla postavu Jezábel Bette Davis jako kompenzaci za nezískaní role Scarlett O'Hara v epickém dramatu \"Jih proti Severu\". Jiné zdroje zase tvrdí, že to tak být nemohlo, protože se film \"Jezábel\" začal točit téměř rok před zmíněnou ságou z dob občanské války. Režisér Wyler začal film točit ještě před dokončením scénářem a jelikož potřeboval pomoc, požádal Johna Hustona, který se podílel na skriptech.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Julliny červené šaty, se kterými získala tolik pozornosti, byly ve skutečnosti bronzové barvy. Důvod byl prozaický, v černobílém filmu lépe vynikly. A scénka s červenou róbou má prapůvod ve skutečném Hollywoodu. Na jistém plesu herečka Norma Shearer byla jediná v takových šatech. Ostatní dámy byly oděny do bílých. V průběhu natáčení se občas u scén Henryho Fondy dělaly přestávky. Jeho manželka byla totiž v porodnici a pyšný otec očekával příchod své dcery, pozdější neméně slavné Jane Fonda. Bette Davis dostala za Jezébel zaplaceno 650 $ týdně, jak se zmínila v jednom rozhovoru v roce 1971. Soška Oscara, kterou ji film vynesl, byla nabídnuta v jedné aukci v červenci 2001. Anonymně ji zakoupil Steven Spielberg, aby ji navrátil Akadémii filmového umění a věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jezábel (angl. \"Jezebel\") je dramatický film režiséra Williama Wylera z roku 1938 s Bette Davis v hlavní roli. Snímek byl natočen na motivy stejnojmenné divadelní hry dramatika Owena Davise, Sr. z roku 1933. Získal z pěti nominací dva herecké Oscary (Bette Davis za hlavní ženský výkon a Fay Bainter za vedlejší ženský výkon).", "tgt_summary": "Jezebel is a 1938 American romantic drama film released by Warner Bros. and directed by William Wyler. It stars Bette Davis and Henry Fonda, supported by George Brent, Margaret Lindsay, Donald Crisp, Richard Cromwell, and Fay Bainter. The film was adapted by Clements Ripley, Abem Finkel, John Huston, and Robert Buckner, from the play by Owen Davis Sr. The film tells the story of a headstrong young Southern woman during the antebellum period whose actions cost her the man she loves. The film is based on a 1933 stage play. Tallulah Bankhead was originally slated for the stage role, but fell severely ill during rehearsals and was replaced by Miriam Hopkins.", "id": 749572} {"src_title": "Sídhe", "tgt_title": "Aos Sí", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Poté co na území Irska přišli Milesiané, národ smrtelníků, lidí; se strhla poslední velká bitva o nadvládu nad Irskem, které se zúčastnili Tuatha dé Danann. Svou mocí sice měli nad lidmi mnohonásobnou převahu, ale ukázalo se, že lidské kovové zbraně dokáží Danany vážně poranit a dokonce i zabít. Došlo k dlouhé a krvavé bitvě a jelikož se štěstí nepřiklánělo ani k jedné straně, rozhodl se jejich vůdce Lugh přenechat zemi smrtelníkům. Následně se snesla mlha tak hustá, že nikdo z lidí neviděl na vlastní ruce. Poté, co se mlha zvedla, už na bojišti žádného Danana nenašli. Král Lugh se rozhodl odejít se svou rasou do zásvětí (dnes se často ve spojitosti s touto legendou mluví o vstupu do jiné dimenze, prostoru či času) a nechal mezi důležité zástupce Dananů rozdělit Sídhe, vílí kopce (sídh znamená v irštině kopec nebo pahorek). Kopce označované za dávné Sídhe jsou dodnes roztroušené po většině území Irska a částečně i ve Skotsku a má se jednat o dutou horu obsahující vstup (portál) do světa Tuatha dé Danann. Každá důležitá osobnost Tuatha dé Danann má na starosti jeden tento vílí kopec a může skrz něj vstupovat do světa smrtelníků a zase zpět, přičemž pravděpodobně ho mohou používat i jeho poddaní, ovšem ne sami.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní Sídhe.", "content": "Dnes se ovšem označení Sídhe používá nejenom pro vílí kopce, ale i pro většinu tvorů z těchto kopců pocházejících. Jelikož jsou v irském folklóru Dananové považováni za božstvo, za čas se do jejich označení přenesl i název míst, kde se měli údajně zjevovat smrtelníkům a stali se známí jako lidé ze Sídhe. Tak časem vzniklo označení Fear-Sídhe, muž z kopců, Bean-Sídhe, žena z kopců, z nichž nejznámější je pravděpodobně Banshee, s níž je často a nesprávně ztotožňována či Aes Sídhe (občas psáno Aos Sídhe), lid z kopců, souhrnné označení pro ostatní bytosti nepřímo patřících k Tuatha dé Danann. Aes Sídhe lze ovšem přeložit volně i jako \"Mocnosti hory\" a jako takové se vyskytují i v naší české mytologii coby známě \"Svatováclavské vojsko\" v hoře Blaník (a některých jiných horách u nás i na Slovensku), jakožto dědictví po keltských praobyvatelích našeho území. Rovněž v češtině zůstala stopa v pojmenování \"šídové kopce\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sídh (množné číslo Sídhe) je v původně keltském, dnes irském a skotském bájesloví označení pro tzv. vílí kopce, roztroušené po celém území Irska a Skotska.", "tgt_summary": "The (; older form ) is the Irish term for a supernatural race in Irish mythology and Scottish mythology (where it is usually spelled Sìth, but pronounced the same), comparable to the fairies or elves. They are said to live underground in fairy mounds, across the western sea, or in an invisible world that coexists with the world of humans. This world is described in the \"Lebor Gabála Érenn\" as a parallel universe in which the \"aos sí\" walk amongst the living. In the Irish language, \"aos sí\" means \"people of the mounds\" (the mounds are known in Irish as \"the \"sídhe\"\"). In modern Irish the people of the mounds are also called daoine sídhe ; in Scottish mythology they are daoine sìth. They are variously said to be the ancestors, the spirits of nature, or goddesses and gods. Some secondary and tertiary sources in English, including well-known and influential authors such as W. B. Yeats, refer to \"aos sí\" simply as \"the \"sídhe\" (lit. \"mounds\").", "id": 279968} {"src_title": "Eukalyptol", "tgt_title": "Eucalyptol", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Eukalyptol tvoří až 90 % esenciálního oleje některých druhů eukalyptového oleje, což mu dalo jeho název. Je však obsažen také v kafrovníku lékařském, bobkovém listu, kajeputu střídavolistém, pelyňku černobýlu, bazalce pravé, rozmarýně lékařské, šalvěji lékařské a v listech dalších aromatických rostlin. Frakční destilací eukalyptového oleje lze získat eukalyptol o čistotě 99,6 až 99,8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Eukalyptol má svěží kafrovou vůni a kořennou, chladivou chuť. Je nerozpustný ve vodě, lze ho však mísit s etherem, ethanolem a chloroformem. Teplota varu je 176 °C, teplota vzplanutí 49 °C. Eukalyptol tvoří krystalické addukty s halogenkyselinami, \"o\"-kresolem, resorcinolem a kyselinou fosforečnou. Tvorba těchto adduktů je užitečná pro čištění.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Díky příjemné vůni a chuti má mnohá použití jako ochucovadlo v léčivech (sirupy proti kašli), obecně jako aroma (žvýkačky), přidává se i do parfémů, mýdel nebo šampónů, prostředků ústní hygieny (zubní pasty, kloktadla) apod. Eukalyptol se používá jako insekticid a repelent. Nicméně je velice přitažlivý pro samečky některých druhů včel, které jsou za pomocí eukalyptolu lákány do pastí pro vědecké studie.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Přestože se eukalyptol v malých dávkách používá k ochucování a jako součást léčiv, ve větších dávkách je toxický. Už jeden mililitr eukalyptolu může způsobit přechodné kóma. Ve vyšších dávkách je eukalyptol nebezpečný při požití, styku s kůží i při vdechování par. Působí na dýchací a nervový systém. Častými příznaky předávkování je zvracení, chřipkové symptomy, svalová slabost, apatie. Akutní orální smrtelná dávka LD pro potkany je 2 480 mg/kg. Eukalyptol je klasifikován jako toxický pro reprodukci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eukalyptol (známý také jako \"cineol\") je organická sloučenina patřící mezi cyklické ethery a monoterpenoidy. Za běžných podmínek se jedná o bezbarvou kapalinu vyskytující se v přírodě. Eukalyptol je znám pod širokou škálou synonym, například jako 1,8-cineol, cineol, limonenoxid, kajeputol, 1,8-epoxy-\"p\"-menthan nebo 1,8-oxido-\"p\"-menthan. V roce 1870 F. S. Cloez identifikoval eukalyptol jako dominantní složku oleje rostliny \"Eucalyptus globulus\" a přisoudil mu toto jméno. S eukalyptolem by neměl být zaměňován eukalyptový olej, obecný souhrnný název pro oleje rostlin rodu \"Eucalyptus\".", "tgt_summary": "Eucalyptol is a natural organic compound that is a colorless liquid. It is a cyclic ether and a monoterpenoid. Eucalyptol is also known by a variety of synonyms: 1,8-cineol, 1,8-cineole, cajeputol, 1,8-epoxy-\"p\"-menthane, 1,8-oxido-\"p\"-menthane, eucalyptol, eucalyptole, 1,3,3-trimethyl-2-oxabicyclo[2.2.2]octane, cineol, and cineole. In 1870, F. S. Cloez identified and ascribed the name \"eucalyptol\" to the dominant portion of \"Eucalyptus globulus\" oil.", "id": 353070} {"src_title": "Bažant lesklý", "tgt_title": "Himalayan monal", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bažant lesklý je kyprý pták se silnýma nohama, krátkým ocasem a špičatým zobákem. Kohout váží asi 2,5 kg a je 70 cm dlouhý, z toho 23 cm připadá na ocas. Slípka je o něco menší. Kohout má hřebínek. Kohout je výrazně zbarvený duhově fialovou nebo modrou barvou na zádech a křídlech, hlava je olivově zelená, na krku jsou žluté, červené a tyrkysové prstence. Ocas je měděné barvy s černou spodní stranou. Slípka je většinou hnědá s černými pruhy s bílým krkem. Obě pohlaví mají kroužek kolem očí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Bažant lesklý je rozšířen v Himálajích od Bhútánu na východě až k Afghánistánu a Pákistánu na západě. Žije v nadmořské výšce v rozmezí od 2500 do 5000 metrů. Přírodním prostředím jsou dubové, borovicové a rododendronové lesy, které se nacházejí na jižních svazích Himálaje a Hindukúše. V zimě, když napadne ve vyšší nadmořské výšce sníh, sestupují bažanti do nižších oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Bažanti žijí v párech a mimo období páření v malých skupinách. V zimě tvoří větší skupiny. Strava se skládá z kořenů, malých hlíz, semen, žaludů, bobulí a také z larev hmyzu, které vytahuje ze země zobákem. Bažanti často hledají potravu ve skupinkách po dvou nebo třech. Každá skupinka je tvořena ptáky stejného pohlaví. V období páření kohouti hlasitým voláním lákají slípky. Kohout se snaží vypadat větší, pohybuje se s nataženým krkem, třese a houpá křídly. Navíc někdy nabízí slípce potravu nebo kamínky. Hnízdo bývá ukryto v jamce pod křovím a je vyloženo listy, mechem a senem. Obsahuje čtyři až šest vajíček krémové barvy s červenohnědými skvrnami. Inkubační doba je 27 dní. Bažant lesklý je zcela vyvinutý ve dvou letech věku a dožívá se až dvaceti let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bažant lesklý (\"Lophophorus impejanus\") je pták z čeledi bažantovitých, který žije v určitých oblastech Asie. Na celém světě je chován jako okrasný pták. Je národním ptákem Nepálu.", "tgt_summary": "The Himalayan monal (\"Lophophorus impejanus\"), also known as the Impeyan monal and Impeyan pheasant, is a pheasant native to Himalayan forests and shrublands at elevations of . It is part of the family Phasianidae and is listed as Least Concern on the IUCN Red List. It is the national bird of Nepal, where it is known as the danphe or danfe. The scientific name commemorates Lady Mary Impey, the wife of the British chief justice of Bengal, Sir Elijah Impey.", "id": 1316283} {"src_title": "Vlk mongolský", "tgt_title": "Mongolian wolf", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Barva srsti mongolského vlka se mění v závislosti na ročním období. Je to obvykle směs hnědé, šedé, bílé, žluté a černé barvy. V zimě je výraznější černá a bílá barva. Vypadá podobně jako vlk eurasijský, ale je menší, váží maximálně 45 kg. Na rozdíl od vlka eurasijského má krátké světlé chlupy na uších, na bocích a na vnějších stranách končetin. Také má ve srovnání s vlkem eurasijským delší nos a štíhlejší lebku. Při porovnání s vlkem indickým je větší, ale nemá černou špičku ocasu.", "section_level": 1}, {"title": "Chování, reprodukce.", "content": "Vlci jsou teritoriální zvířata, žijící ve smečkách. Smečka obsahuje 2 až 20 zvířat. Obvyklý počet je osm zvířat ve smečce. V čele smečky je chovný pár, tedy alfa samec a samice. Mongolští vlci výborně spolupracují při lovu velké kořisti. Stejně jako ostatní šelmy psovité si také vlci označují své území. Pro značení nejčastěji používají moč. K páření dochází od ledna do dubna v závislosti na zeměpisné šířce. Větší zeměpisná šířka znamená pozdější páření. Období březosti trvá dva měsíce. Mláďata se rodí slepá a hluchá. Jsou tedy zcela závislá na matce. Mládě váží bezprostředně po narození cca 0,5 kg. V jednom vrhu je průměrně 5 až 6 štěňat. Pohlavní dospělost dosáhnou za dva až tři roky. Po této době musí řada z nich opustit svou smečku. Délka života je 6 až 10 let v divočině, v zajetí mohou žít dvojnásobek tohoto věku.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jednou ze zemí, kde žijí mongolští vlci, je Čína. Největší výskyt vlků je v Ujgurské oblasti na severozápadě Číny a v oblasti Vnitřní Mongolsko na severovýchodě Číny. Nedávno provedené šetření populace vlků v oblasti Vnitřního Mongolska ukazuje, že jich zde žije více než 2000. Vzhledem k dlouhodobému lovu stav vlků v Číně výrazně poklesl. V minulosti se vlci vyskytovali téměř na celém území. Dnes jsou k nalezení spíše na sever od třicáté rovnoběžky. V oblasti Ťiang-če vlci téměř vyhynuli. Na severu, v lesích a na loukách jsou vlci k vidění vzácně, jen občas. V Číně stále neexistuje přírodní rezervace, určená pro vlky. V Indii je celkový počet žijících vlků odhadován na 1000 až 2000 kusů. Menší část z uvedeného počtu žije v Himálaji. Místní název pro zdejšího vlka je vlk himálajský. Nedávné genetické výzkumy naznačují, že himálajský vlk, dosud označovaný jako \"Canis lupus chanco\", by mohl být samostatným druhem (\"Canis himalayaensis\"). Přímo v Himálaji, v Dárdžilingu, který leží přibližně ve výšce 2000 metrů nad mořem, je zoologická zahrada, specializovaná na chov ohrožených druhů zvířat. Mimo jiné taky na chov mongolských vlků. V této zoologické zahradě bylo ke dni 31.3. 2009 chováno celkem 7 mongolských vlků, z toho dva samci a pět samic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlk mongolský (\"Canis lupus chanco\"), nazývaný často také jako tibetský vlk, popř. jako čínský, korejský, stepní nebo himálajský vlk, je poddruhem vlka obecného (\"Canis lupus\"). Jeho domovem je jihozápadní Rusko, himálajské oblasti Indie, Nepálu a Bhútánu, střední část Číny, Tibet a Mandžusko.", "tgt_summary": "The Mongolian wolf (\"Canis lupus chanco\") is a subspecies of the grey wolf which is native to Mongolia, northern and central China, Korea, and the Ussuri region of Russia.", "id": 2222867} {"src_title": "Mýtus Cthulhu", "tgt_title": "Cthulhu Mythos", "src_document": [{"title": "Koncepce.", "content": "Hlavní myšlenka Mýtu Cthulhu se nachází v existenci nelidských, předlidských, případně mimozemských ras bytostí na naší planetě. Pro používání motivu mimozemšťanů se Lovecraft inspiroval zřejmě knihami Ch. Forta a svou vlastní zálibou ve vědách, včetně astronomie. V Lovecraftově díle se vyskytuje postupný přechod ve vnímání těchto bytostí, od takřka démonického a xenofobního, až po jejich prezentaci coby cizorodé obdoby člověka, stvořitelů života a bytostí, které byly člověkem nepochopeny kvůli své zvláštnosti. Vzhledem k existenci velkého množství roztodivných mimozemských a nelidských ras se jejich charakteristika různí, některé jsou i hmotou a biologií nepodobné ničemu pozemskému a jiné se pozemskému životu podobají i vnějšími rysy a případně jsou pozemskému životu příbuzné, nebo jej dokonce stvořily. Postoj ras Mýtu Cthulhu k člověku je též různý od lhostejnosti, přes nepřátelství, až po vědecký zájem. Sem patří například Létající polypy, Shoggoth, Hmyz ze Shaggai, Mi-Go, Cthulhi, Starší, Velká rasa Yith a Hlubinní.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmická božstva.", "content": "Součástí Lovecraftovy mytologie jsou i roztodivná božstva, jejichž povaha připomíná spíše kosmické síly, i když určitá díla prozrazují rysy bytostí a například nedokončená povídka Azathoth předpokládala antropomorfickou podobu božstva, což je způsobeno zřejmě Lovecraftovou inspirací ve snech, démonologii (západní okultismus obecně) a folkloru. Tato božstva jsou v Mýtu Cthulhu uctívána nelidskými rasami, mimozemskými bytostmi, ale mají i lidské ctitele, jako například okultisty. Jako božstva jsou brány i bytosti u nichž se předpokládá původ mezi nelidskými bytostmi, jako matka Hydra a otec Dagon, nebo Velký Cthulhu, o nichž se obvykle hovoří, jako o abnormálně mocných a velkých zástupcích hlubinných a Cthulhi. Mezi nejznámější ,klasická\" božstva Mýtu Cthulhu patří Azathoth (nemyslící, slepý chaos vířící v centru nekonečna), Shub Niggurath (Černá koza z lesů s tisícem mladých), Nyarlathotep (Černý muž s rohy s tisícem tváří), nebo Hastur (Král ve žlutém). Existují zvláštní skupiny božstev, například Druzí bohové či bohové Kadathu z Lovecraftova Snového cyklu; Starší bohové, kteří vypudili Pradávné (Prastaré či Létající polypy). Následovníci Mýtu Cthulhu často ne zcela pochopili Lovecraftův mýtus, vzali z něj jen určité prvky, nebo na jeho kostře postavili vlastní mytologii.", "section_level": 1}, {"title": "Mýtus Cthulhu a okultismus.", "content": "Lovecraft byl velmi skeptický vůči všem formám ezoteriky a okultismu, ale přesto se znal a přátelil s několika okultisty. Ve svých hororech užíval někdy okultní prvky, jako například v Případu Ch.D.Warda, kde cituje mimo jiné též Eliphase Léviho a Raymonda Lula. U Lovecrafta se setkáváme s přechodovými příběhy, kde se mísí motivy moderní vědy (nebo sugestivně podané pseudovědy) s okultismem, magií a navíc mimozemských bytostí, které vycházejí ze stínu nadpřirozených bytostí, rarachů a démonů středověku a odhalují svou skutečnou povahu a podstatu. Příběhy jako Sny v čarodějnickém domě či Hrůza v Dunwichi dávají čtenáři tušit, že magie je formou skrytého vědění ukrytého v pověrečné slupce a stejně tak jsou služebníci čarodějů, nadpřirozené bytosti a démoni čímsi přirozeným a cizorodějším, než si dokázali prostí lidé v dávných dobách představit. Světoznámý je v tomto směru motiv Necronomiconu. Lovecraftovo dílo ostatně představuje přechod od staré makabrózní prózy po moderní horror. Lovecraft však postupně odsunul motiv okultní patiny do pozadí. Někteří Lovecraftovi následovníci se však chopili právě tohoto okultního prvku a rozvíjeli jej ve svých vlastních příbězích Mýtu Cthulhu. Mýtus Cthulhu se ostatně stal velmi populárním mezi okultisty a ti jej později využili pro tvorbu grimoárů, rituálů, okultních řádů a nové magické tradice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mýtus Cthulhu je fiktivní mytologie stvořená H. P. Lovecraftem, jeho žáky, spoluautory, přáteli a pokračovateli, jako např. R. E. Howardem, Neilem Gaimanem, C. A. Smithem či Stephenem Kingem. Základní prvky mytologie se vyskytují již v Lovecraftově prvotině Dagon a mnoha následujících dílech, jako pomyslné body počátku se řadí povídky Nyarlathotep a Volání Cthulhu.", "tgt_summary": "The Cthulhu Mythos is a shared fictional universe, originating in the works of American horror writer H. P. Lovecraft. The term was coined by August Derleth, a contemporary correspondent and protégé of Lovecraft, to identify the settings, tropes, and lore that were employed by Lovecraft and his literary successors. The name \"Cthulhu\" derives from the central creature in Lovecraft's seminal short story, \"The Call of Cthulhu\", first published in the pulp magazine \"Weird Tales\" in 1928. Richard L. Tierney, a writer who also wrote Mythos tales, later applied the term \"Derleth Mythos\" to distinguish Lovecraft's works from Derleth's later stories, which modify key tenets of the Mythos. Authors of Lovecraftian horror in particular frequently use elements of the Cthulhu Mythos.", "id": 22832} {"src_title": "Teorie optimální měnové oblasti", "tgt_title": "Optimum currency area", "src_document": [{"title": "Autoři.", "content": "Za zakladatele teorie optimální měnové oblasti jsou považováni tři ekonomové, Kanaďan Robert A. Mundell a Američané Peter Kenen a Ronald McKinnon.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářská kritéria.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mundellovo kritérium.", "content": "\"Optimální měnové oblasti jsou takové oblasti, v jejichž rámci se lidé snadno pohybují.\" Mundellova myšlenka spočívá v tom, že náklady sdílení společné měny by byly sníženy, pokud by pracovní síla a kapitál byly zcela přemístitelné přes hranice. Přitom je předpokládáno, že kapitál je plně mobilní, takže hlavní překážkou je mobilita lidí. Hned toto první kritérium nemůže být nikdy absolutně splněno, protože překážky pro pohyb pracovní síly existují i v rámci samostatných států.", "section_level": 2}, {"title": "Kenenovo kritérium.", "content": "\"Optimální měnovou oblast tvoří země, jejichž výroba a vývozy jsou široce diverzifikovány a jsou podobné struktury.\" Kenen tvrdí, že členské země by měly mít značně diverzifikovanou výrobu a současně podobnou strukturu výroby, aby hospodářské šoky byly buď symetrické anebo měly menší celkové následky, čímž se sníží potřeba častého přizpůsobování měnového kurzu. Brání se tak zejména asymetrickým změnám poptávek.", "section_level": 2}, {"title": "McKinnonovo kritérium.", "content": "\"Optimální měnovou oblast tvoří země, které jsou velmi otevřené obchodu a úzce mezi sebou obchodují.\" Toto kritérium otevřenosti ekonomiky zkoumá, zda je měnový kurz prospěšným nástrojem při řešení asymetrických hospodářských šoků a v případě, že není, tvrdí, že není těžké se ho vzdát. McKinnon říká, že malá velmi otevřená ekonomika nemá velkou schopnost ovlivňovat ceny svého zboží na světových trzích a přijetí společné měny pak nepředstavuje velkou ztrátu.", "section_level": 2}, {"title": "Flemingovo kritérium.", "content": "Marcus Fleming tvrdil, že podmínkou pro optimální měnovou oblast jsou podobný růst produktivity členských ekonomik a podobné preference výše inflace. Empirický výzkum tento argument vyvrátil. Itálie, která dříve měla vysoce inflační Liru dnes dosahuje podobných inflačních hodnot jako nízko inflační Německo.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kritéria.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Transferové kritérium.", "content": "Optimální měnovou oblast tvoří země, které se dohodly na vzájemné kompenzaci nepříznivých hospodářských šoků.", "section_level": 2}, {"title": "Kritérium jednotnosti priorit.", "content": "Členské země měnové unie se musí skutečně shodovat v tom, jak se vypořádat s hospodářskými šoky.", "section_level": 2}, {"title": "Kritérium soudržnosti.", "content": "Když společná měnová politika vyvolá konflikty mezi národními zájmy, země, které tvoří měnovou oblast, musí přijmout tyto náklady ve jménu společného osudu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie optimální měnové oblasti (OCA - Optimum Currency Area) zkoumá podmínky, jejichž splnění umožňuje skupině dvou či více zemí vzdát se svých národních měn a ustavit měnovou unii. Tyto podmínky představuje šest kritérií vycházejících ze závěrů teorie, podle kterých lze rozhodnout, zda se jedná o optimální měnovou oblast. Tři z nich jsou hospodářská, další tři jsou politická. Hlavním problémem, který sledují, je dopad asymetrických šoků na měnovou oblast.", "tgt_summary": "In economics, an optimum currency area (OCA), also known as an optimal currency region (OCR), is a geographical region in which it would maximize economic efficiency to have the entire region share a single currency. The underlying theory describes the optimal characteristics for the merger of currencies or the creation of a new currency. The theory is used often to argue whether or not a certain region is ready to become a currency union, one of the final stages in economic integration. An optimal currency area is often larger than a country. For instance, part of the rationale behind the creation of the euro is that the individual countries of Europe do not each form an optimal currency area, but that Europe as a whole does. The creation of the euro is often cited because it provides the most modern and largest-scale case study of an attempt to identify an optimum currency area, and provides a comparative before-and-after model by which to test the principles of the theory. In theory, an optimal currency area could also be smaller than a country. Some economists have argued that the United States, for example, has some regions that do not fit into an optimal currency area with the rest of the country. The theory of the optimal currency area was pioneered in the 1960s by economist Robert Mundell . Credit often goes to Mundell as the originator of the idea, but others point to earlier work done in the area by Abba Lerner. Kenen (1969) and McKinnon (1963) were further developers of this idea.", "id": 2199334} {"src_title": "Sviňucha kalifornská", "tgt_title": "Vaquita", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sviňucha kalifornská je nejmenším kytovcem na světě. Dosahuje délky 120 až 150 cm a váhy od 30 do 55 kg. Samice bývá obvykle poněkud větší než samec. Tělo má šedou barvu, v horní části obvykle výrazně tmavší než vespod. Břicho je velmi světlé. Tmavě zbarvený pruh kůže se táhne od spodní čelisti po kořen prsních ploutví. Ty jsou tmavě zbarvené. Okolo ústní dutiny a očí má černý proužek. V čelistech se nachází 34 až 40 zubů, které tvarem připomínají žaludy. Stejně jako další kytovci mají i tyto sviňuchy sonar, který slouží ke komunikaci, navigaci a vyhledávání kořisti.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie, chování.", "content": "Žije osamoceně nebo v malých skupinách (nejčastěji 2, maximálně 10 jedinců). Sdružuje se v pobřežních mělkých vodách (do 50 metrů), na otevřené moře vyplouvá jen zřídka. Na rozdíl od jiných druhů sviňuch dobře snáší poměrně vysoké teploty vody (až 36 °C). Živí se menšími rybami mnoha různých druhů, hlavonožci a korýši (kraby).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování, život.", "content": "Jelikož se jedná o spíše samotářský druh, samci se snaží vyhledat postupně co nejvíce samic a spářit se s nimi. Páření probíhá od půlky dubna do května. Doba březosti je asi 10,6 měsíce. Rodí se vždy jedno mládě, které při narození měří 0,6 až 0,7 metru. Matka ho kojí přibližně rok, pak bývá odstaveno. Pohlavní zralosti dosahuje sviňucha po 3 až 6 letech. Dožívá se okolo 20 let.", "section_level": 2}, {"title": "Populace.", "content": "V současnosti je sviňucha kalifornská podle IUCN kriticky ohroženým druhem, kterému bezprostředně hrozí vyhubení. V roce 1997 žilo v Kalifornském zálivu asi 567 těchto zvířat, v roce 2008 to bylo přibližně 245 kusů. Populace dále klesala a podle odhadů čítala v roce 2015 97 jedinců. Na začátku roku 2017 vyšla zpráva CIRVA (\"Comité Internacional para la Recuperación de la Vaquita\"), která psala o tom, že stav druhu poklesl za posledních 5 let o 90 % a že na světě zbývá posledních 30 jedinců. Zpráva IUCN publikovaná v roce 2017 počítala s 18 dospělými kusy, odhad z března 2018 hovořil jen o asi 12 jedincích a odhad z března 2019 pak jen o 10.", "section_level": 1}, {"title": "Hrozby, ochrana.", "content": "Hlavní hrozbou pro přežití druhu je v dlouhodobé perspektivě tzv. \"bycatch\" neboli nezáměrné zachycování v rybářských sítích a následné udušení. Rybáři na severu Kalifornského zálivu nelegálně loví dalšího místního kriticky ohroženého endemita jménem smuha MacDonaldova (\"Totoaba macdonaldi\"), především kvůli jejímu plovacímu měchýři, a sviňucha je častou nechtěnou obětí těchto lovů. Odhaduje se, že ročně takto přijde o život 7 až 15 % populace. Dalšími nebezpečími jsou příbuzenské křížení, zamoření pesticidy a změny životního prostředí. Severní část Kalifornského zálivu a okolní pevnina byla vyhlášena mexickou biosférickou rezervací \"Alto Golfo de California y Delta del Río Colorado\" o celkové výměře 934 756 ha (z toho 527 608 ha vodní plochy), která figuruje na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO pod názvem „Ostrovy a chráněná území Kalifornského zálivu“. Konkrétní doporučení ohledně ochrany druhu vydává organizace \"Comité Internacional para la Recuperación de la Vaquita\" založená roku 1997. Ačkoliv se v posledních letech plánovaly různé záchranné akce a programy (mj. chov v zajetí), předpokládá se, že druh v nejbližší době vyhyne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sviňucha kalifornská (\"Phocoena sinus\"), ve španělštině se používá též pojmenování \"vaquita marina - mořská kravička\", je savec z řádu kytovců, čeledi sviňuchovitých a rodu \"Phocoena\". Jedná se o endemický živočišný druh, který žije pouze na severu Kalifornského zálivu v Mexiku. Je bezprostředně ohrožena vyhynutím, celková populace čítala začátkem roku 2019 jen asi 10 jedinců.", "tgt_summary": "The vaquita (\"Phocoena sinus\") is a species of porpoise endemic to the northern end of the Gulf of California (Sea of Cortez, Vermilion Sea). Averaging 150 cm (for females) or 140 cm (for males) in length, it is the smallest of all living cetaceans. Today, the species is on the brink of extinction. Recent research estimates the population at fewer than 19 individuals. The steep decline in abundance is primarily due to bycatch in gillnets from the illegal totoaba fishery.", "id": 1900247} {"src_title": "Skokan (povídka)", "tgt_title": "Hop-Frog", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Skokan, malý muž se znetvořenýma nohama dělá na královském dvoře šaška a trpaslíka zároveň. Musí vymýšlet vtipy a kejkle pro pobavení krále a jeho sedmi ministrů a sám snášet posměch z jejich úst. I když má slabé dolní končetiny, v rukou má velkou sílu a dokáže šplhat a provádět jinou akrobacii. Tento muž byl unesen ze své domoviny společně s mladou dívenkou Tripettou jedním z králových generálů. Díky svému neradostnému osudu se Skokan s Tripettou sblíží a oba se snaží navzájem si pomáhat. Jednoho dne se král rozhodne uspořádat maškarní ples a žádá po Skokanovi navržení vhodných a především neotřelých masek. Zároveň mu vnucuje víno, ačkoli ví, že Skokanovi nedělá dobře. Tripetta se Skokana zastane a prosí tyrana, aby jej ušetřil. Rozhněvaný král útlou dívku uhodí a vychrstne jí do tváře víno z poháru. Nastane ticho přerušené protivným skřípáním. Skokan skřípe zuby a již má plán k uskutečnění pomsty. Předloží vládci nápad: král i jeho ministři se převlečou do kůží orangutanů a tímto zjevem vyděsí účastníky bálu. Králi se myšlenka zalíbí a nechá se se svými poradci natřít dehtem a obléci do lněných trikotů. Pro větší autenticitu jsou připoutáni k jednomu řetězu. O půlnoci vtrhne tlupa orangutanů mezi hosty a podaří se jim vyvolat zmatek, dámy omdlévají a pánové prchají ke dveřím, marně - ty jsou na příkaz krále zamčeny. Vřava vrcholí a Skokan se ujme iniciativy. Překřičí hluk a slibuje, že se o zvířata postará. Obecenstvu začíná docházet, že se jedná o šprým. Skokan zahákne hák za řetěz a hvízdne, vmžiku se celá zmítající se skupina v převleku ocitne mezi stropem a podlahou. Skokan si vezme pochodeň, hbitě vyšplhá po řetězu a přiloží ji k lněné srsti krále. Ten okamžitě vzplane a s ním i jeho rádcovská suita, zatímco Skokan promluví o králových oblíbených vtípcích podporovaných jeho ministry. Jakmile dohovoří, zmizí otvorem pro lustr, místo něhož se nyní houpe spoutaná beztvará změť spálených mrtvol. Tripettu a trpaslíka s hanlivým pojmenováním již nikdo od té chvíle nespatřil, říká se, že uprchli domů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Povídka Skokan vyšla česky v následujících sbírkách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Skokan (v angličtině \"Hop-Frog\") je krátká hororová povídka amerického spisovatele a literárního teoretika Edgara Allana Poea z roku 1849. Hlavní postavou povídky je zakrslý muž, jemuž nikdo neřekne jinak než Skokan podle trhavých pohybů - má totiž zakrnělé nohy. Jeho úkolem je starat se o zábavu krále, jenž má v oblibě laciný humor a rád svého šaška uráží. Jednoho dne se Skokanovi naskytne příležitost k pomstě. Pomsta - ústřední motiv povídky - se vyskytuje i v dalším literárním díle E. A. Poea, konkrétně v povídce \"Sud vína amontilladského\". Povídka byla inspirována skutečnou událostí - tzv. \"bálem světlušek\" z roku 1393. Tehdy se na plese vznítily převleky francouzského krále Karla VI. a jeho pěti přátel, maskovaných za \"divé muže\". Čtyři lidé přitom zahynuli, krále a jednoho z jeho společníků se podařilo zachránit. Ke vznícení došlo od pochodně, kterou držel panovníkův bratr Ludvík.", "tgt_summary": "\"Hop-Frog\" (originally \"Hop-Frog; Or, the Eight Chained Ourang-Outangs\") is a short story by American writer Edgar Allan Poe, first published in 1849. The title character, a person with dwarfism taken from his homeland, becomes the jester of a king particularly fond of practical jokes. Taking revenge on the king and his cabinet for the king's striking of his friend and fellow dwarf Trippetta, he dresses the king and his cabinet as orangutans for a masquerade. In front of the king's guests, Hop-Frog murders them all by setting their costumes on fire before escaping with Trippetta. Critical analysis has suggested that Poe wrote the story as a form of literary revenge against a woman named Elizabeth F. Ellet and her circle.", "id": 1564606} {"src_title": "Horst P. Horst", "tgt_title": "Horst P. Horst", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se jako mladší ze dvou synů v německém Weißenfels-an-der Saale Kláře (roz. Schönbrodtové) a Maxovi Bohrmannovým. Jeho otec byl úspěšným obchodníkem. Ve svém mladistvém věku Horst potkal tanečníka Evana Weidemanna v domě své tety, což u něho vzbudilo zájem o avantgardní umění. Ve 20. letech studoval Kunstgewerbeschule v Hamburku, po které odešel studovat do Paříže k architektovi Le Corbusierovi. Během pobytu v Paříži se seznámil s celou řadou lidí v umělecké komunitě a navštívil řadu galerií. V roce 1930 se setkal s fotografem časopisu Vogue baronem Georgem Hoyningen-Hueneem, napůl šlechticem z Pobalí, napůl Američanem a stal se jeho fotografickým asistentem, příležitostným modelem a milencem. Pak s ním odcestoval do Anglie, kde navštívili fotografa Cecila Beatona, který pracoval pro \"Britské vydání Vogue\". V roce 1931 Horst zahájil spolupráci s \"Vogue\", ve francouzském vydání vyšla jeho první fotografie v listopadu téhož roku. Jednalo se o reklamu na celou stránku, na která byla modelka v černém sametu držíci lahvičku s parfémem Klytia. Jeho první výstava proběhla v La Plume d'Or v Paříži v roce 1932. Recenzi na ni napsal Janet Flanner v magazínu \"The New Yorker\", díky ní byl Horst téměř okamžitě slavný. Horst ještě v témže roce portrétoval řadu osobností, mezi nimi byli například Bette Davis, další z řady celebrit fotografoval během svého života. Do dvou let fotografoval Noel Coward, Yvonne Printemps, Lisa Fonssagrives, Natasha Paley, Cole Porter, Elsu Schiaparelliovou a další. Horst si v roce 1937 pronajal byt v New Yorku, kde se setkal s Coco Chanel, kterou Horst nazýval \"královnou všech věcí\". Fotografoval ji pro módní časopisy po tři desetiletí. V roce 1938 potkal Valentina Lawforda, britského diplomata, se kterým žili v páru až do Lawfordovy smrti v roce 1991. Společně adoptovali a vychovali syna Richarda J. Horsta. Zemřel ve svém domě na Palm Beach Gardens, Florida když mu bylo 93 let.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Knihy obsahující fotografie autora:", "section_level": 1}], "src_summary": "Horst Paul Albert Bohrmann (14. srpna 1906 Weißenfels Německo – 18. listopadu 1999 Palm Beach Gardens, Florida) který je známý pod synonymem Horst P. Horst byl německo americký módní fotograf.", "tgt_summary": "Horst Paul Albert Bohrmann (August 14, 1906November 18, 1999), who chose to be known as Horst P. Horst, was a German-American fashion photographer.", "id": 1518096} {"src_title": "Electro house", "tgt_title": "Electro house", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Electro house někdy obsahuje prvky tech housu, a to hlavně basové linky, krátké, ale vysoce postavené riffy a minimální nebo střední počty perkusí. Na rozdíl od tech housu může obsahovat drsné, electrem ovlivněné syntezátorové zvuky a vokální nebo instrumentální sampling. Tempo electro housu se obvykle pohybuje od 128 do 130 úderů za minutu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mezi inovátory mimo jiné patří skupina Bodyrox, jejichž píseň \"Yeah Yeah\" ovlivnila a byla mezi prvními písněmi electro-house. Mezi inovátory tohoto stylu patří hlavně electroclashoví umělci jako Felix da Housecat. Podle všeho Tech house rovněž mělo vliv na tento žánr, když hudebníci jako Satoshi Tomiie a Steve Lawler experimentovali s původním soundem electra. Mezi další elementy tohoto stylu patří freestyle a electro-funk, stejné elementy které pomohli vzniku žánru electroclash. Později kolem roku 2008 ve Spojených státech se styl smíchal s rapem, hip hopem a R&B, což opět ovlivnilo popovou hudbu. Mezi tyto skladby patří:", "section_level": 1}, {"title": "Subžánry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Complextro.", "content": "Complextro je charakterizován krátkými rušivými impulzy, složitými basovými linkami a syntezátorem vedenými skladbami a dalšími použitými nástroji v rychlém sledu za sebou. Termín je spojením slov \"complex\" a \"electro\", přičemž ho vytvořil Porter Robinson, který jím označil skladby, které tvořil v roce 2010. Mezi další interprety tohoto podžánru patří Zedd, Deadmau5, Digitalism, Knife Party, Madeon, Savant, Skrillex, The M Machine, Uppermost, Kill the Noise, Pegboard Nerds a Wolfgang Gartner", "section_level": 2}, {"title": "Dutch house.", "content": "Dutch house, často přezdívaný jako dirty Dutch, je styl electro housu, jehož původ je v Nizozemsku. Je definován komplexními rytmy, které jsou tvořeny latinskoamerickými bicími, menším důrazem na basové linky a pisklavý, vysoce položenými zvuky syntezátorů. Styl byl ovlivněn žánry jako Madchester, hip-hop, detroit techno a ostatními styly městské hudby. Mezi interprety patří Afrojack, Chuckie, Fedde Le Grand, Hardwell, R3hab, Sidney Samson, Switch a Tiësto.", "section_level": 2}, {"title": "Fidget house.", "content": "Fidget house nebo prostě fidget je \"definován chytlavými vokálními částmi, nečistými basovými linkami a syntezátorové údery ve stylu rave v taktu 4/4. Tento styl byl ovlivněn styly Chicago house, Detroit techno, Baltimore club, Kuduro, Pimba, bassline, bouncy techno, UK garage, hip hop, easy listening a world. Mezi interprety tohoto žánru patří The Bloody Beetroots, Crookers, Danger, Hervé, Sinden a Switch. Termín fidget house byl vytvořen DJi Jees Rosem a switch, \"jako vtip, který nyní zašel trochu daleko.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Electro house je tvrdší forma housu. Původ electro housu je nejasný, přičemž má různé vlivy žánrů 80. a 90. let jako electro, electroclash, pop, synthpop a tech house. Electro house si získal mainstreamovou popularitu okolo roku 2005 a tento termín byl použitý k označení hudby mnoha Top 100 DJů jako deadmau5, David Guetta nebo Tiësto. Tempo je převzaté z house a BPM se pohybuje kolem 125 a 140.", "tgt_summary": "Electro house is a music genre characterized by heavy bass and a tempo around 130 beats per minute. Its origins were influenced by tech house and electro. The term has been used to describe the music of many \"DJ Mag\" Top 100 DJs, including Benny Benassi, Daft Punk, Skrillex, and Steve Aoki.", "id": 1032626} {"src_title": "Modrásek hořcový", "tgt_title": "Phengaris alcon", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Eurosibiřský druh se v současnosti v Evropě vyskytuje jen ostrůvkovitě. Je rozšířen od Pyrenejí přes Francii, Benelux, Německo, jih Skandinávie a státy Střední Evropy až na Balkán a odtud dále přes jižní Sibiř a Střední Asii až po Dálný východ. Na většině území České republiky již vymizel a přežívá jen na hrstce nevelkých lokalit v Polabí, v jižních a jihozápadních Čechách a jižním podhůří Nízkého Jeseníku. Jsou to motýli žijící výrazně usedle, nemigrují, dospělci se zdržují na ohraničeném území a tvoří uzavřené populace. V případě nepříznivé změny životního prostředí se jejich populace obvykle nestěhují, ale vymřou. Je to druh krátkověký, brzy po nakladení vajíček dospělci umírají.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Modrásek hořcový má rozpětí křídel 32 až 40 mm. Samci se zbarvením liší od samic. Samci mají horní stranu předních křídel zbarvenou modře, samice hnědě s modrými ploškami. Spodní strana je u obou téměř stejná, jen někdy mají přední křídla samců modravý nádech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "V ČR žijí dvě formy modráska hořcového (v minulosti uznávané jako poddruhy): Modrásek hořcový pravý žije převážně na vlhkých, na živiny chudých loukách, kde jeho živnou rostlinou je hořec hořepník (\"Gentiana pneumonanthe\"). Modrásek hořcový Rebelův obývá vysychavé pastviny a jeho rostlinou je hořec křížatý (\"Gentiana cruciata\"). Některým formám žijícím mimo území ČR poskytují nektar k obživě a místo pro kladení vajíček a počáteční vývoj housenek hořec tolitovitý (\"Gentiana asclepiadea\") nebo v Česku již vyhynulý hořeček německý (\"Gentianella germanica\"). Nároky motýlů na stanoviště plynou do značné míry z požadavků hostitelských druhů hořců a mravenců.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice v období července a srpna kladou velká nápadná bílá vajíčka na svrchní stranu horních listů nebo do rozvíjejících se květních poupat „svých“ rostlin, preferují zdatnější a vyšší. Na velké rostlině může být nakladeno i několik desítek vajíček. Vylíhnuté housenky se vyvíjejí v květech a semenících dva až tři týdny, v jednom květu jich může být nejvýše okolo pěti, při větším počtu a nedostatku potravy propuká kanibalismus. Ve čtvrtém instaru housenky z květů vylezou a spadnou na zem pod rostlinu. Bezmocné housenky na zemi čekají na mravenčí adopci: vypouštějí chemické látky, kterými se maskují, a vydávají se za mravenčí larvy. Na druh mravenců nejsou náročné, může to být téměř kterýkoli druh z rodu \"Myrmica\", jenž se v lokalitě vyskytuje. Nutnou podmínkou je, aby housenky nebyly od nejbližšího mraveniště vzdáleny více než 2 m, protože mravenci rodu \"Myrmica\" necestují dále od mraveniště a housenky by uhynuly. Nalezenou motýlí housenku mravenci odnesou do mraveniště, kde ji uloží mezi mravenčí larvy, a dělnice ji krmí. V mraveništi bývá z počátku průměrně 5 až 10 housenek, přičemž jejich mortalita bývá – podle druhu mravenců – 80 až 90 %. V mraveništi jsou housenky také často parazitovány lumkem \"Ichneumon eumerus\". Počátkem léta se větší housenky zakuklí a zhruba za tři týdny se vylíhnou dospělci. Ti již nejsou před mravenci chráněni a urychleně opouštějí mraveniště. Menší housenky zůstávají v mraveništi a nechávají se krmit ještě další rok.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Další zachování populace modrásků hořcových je zcela závislé na nezhoršení přírodních podmínek na územích, ve kterých doposud žijí. Proto Agentura ochrany přírody a krajiny ČR zpracovala studie, jak na těchto stanovištích dosáhnout udržitelnosti populace při zachování prosperity hostitelských rostlin a mravenců. Modrásek hořcový je v České republice podle \"vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" i podle \"Červeného seznamu bezobratlých ČR\" z roku 2005 zařazen mezi kriticky ohrožené druhy (CR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Modrásek hořcový (\"Phengaris alcon\") je středně velký, jen vzácně se vyskytující motýl, druh z rodu \"Phengaris\". Tento obligátní myrmekofil potřebuje ke svému vývoji jak živnou rostlinu, tak i hostitelské mravence.", "tgt_summary": "Phengaris alcon, the Alcon blue or Alcon large blue, is a butterfly of the family Lycaenidae and is found in Europe and across the Palearctic to Siberia and Mongolia.", "id": 1539259} {"src_title": "Turan (květina)", "tgt_title": "Erigeron", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tyto rostliny jsou rozšířeny téměř celosvětově, nejvíce druhů roste v mírném podnebném pásu. Počet druhů rodu turan není ještě ustálen, poslední údaj hovoří o 200 druzích. V České republice vyrůstá ve volné přírodě těchto 7 druhů: Mimo tyto se v zahradnictví pěstují další druhy pro své květy jako skalkové rostliny nebo letničky. Jsou to např.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to roční, dvouleté nebo vytrvalé byliny, zřídka keře, dosahující výšky od 0,2 do 1,5 m. Vyrůstají buď z kůlovitého, rozvětveného, rozprostřeného vláknitého kořene nebo z oddenků. Lodyhy bývají vzpřímené, vystoupavé nebo poléhavé, jednoduché nebo větvené, lysé, chlupaté nebo žláznaté. Přízemní listy bývají kopinaté, obkopinaté, vejčité, hrubě pilovité o délce 1,5 až 8 cm a šířce až 2 cm. Lodyžní jsou kopinaté až podlouhlé kopinaté, obvykle vyrůstající na lodyze střídavě, mívají řapíky či jsou přisedlé. Čepele s výraznou žilnatinou bývají celokrajné, lalokovité nebo zubaté, lysé nebo mírně ochlupené. Květní lůžko o průměru 5 až 35 mm bývá diskovité nebo miskovité, většinou vyrůstá na chlupatých stopkách jednotlivě, vzácněji jsou seřazeny do řídkého květenství, chocholíkové laty. Venkovní jazykovité květy v počtu 0 až 100 i více v jedné nebo více řadách jsou pestíkovité, obvykle bílé, namodralé, purpurové až růžové, nebo vzácně žluté. Středních bisexuálních diskových květů s 5 korunními lístky žluté nebo oranžové barvy bývá 25 až 450, vnějších jen samičích pak 50 až 200 v 1 až 4 řadách. Koruna diskových květů bývá úzká, nálevkovitá. Polokulovitý zákrov je tvořen 30 až 125 plochými úzkými listeny, ve 2 (maximálně 5) řadách, jsou tvaru eliptického až kopinatého a mají 1 nebo 3 žilky. Plody jsou podlouhlé jednoplodé nažky o délce 1 až 2 mm s chmýřím, rozšiřovány jsou nejčastěji větrem, vodou nebo zvířaty. Semena, kterých bývá na dobře vzrostlé rostlině i stovky tisíc, mohou po opylení dozrát do plodného stadia i na pokosené rostlině.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Turan je většinou považován za plevelnou rostlinu a některé druhy i za invazivní, přesto mnoho škod většinou nečiní. Roste obvykle na neobdělávaných místech s písčitou půdou, na úhorech, nevyužívaných loukách a zahradách, skládkách, okrajích cest a podél železničních tratí. Variety některých druhů jsou pro své květy podobné astrám v oblibě a proto se množí v zahradnických podnicích. Rostliny se pak vysemeňují do volné přírody a za příhodných podmínek se nekontrolovaně rozmnožují. Obdobným způsobem se rozšířil i turan roční. Při pěstování vytrvalých druhů lze turan množit dělením trsů. Flora of North America: Erigeron", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Turan (\"Erigeron\") je rozsáhlý rod rostlin, které jsou velice rozmanitého vzhledu s různě zbarvenými květy. Je zařazen do čeledě hvěznicovitých (\"Asteraceae\"), kde dále přísluší do podčeledě \"Asteroideae\" a tribu \"Astereae\".", "tgt_summary": "Erigeron () is a large genus of plants in the daisy family. It is sometimes confused with other closely related genera, \"Aster\" and the true daisy \"Bellis\". The genus has a cosmopolitan distribution in dry, mountainous areas and grassland, with the highest diversity in North America.", "id": 289997} {"src_title": "Démon zvrácenosti", "tgt_title": "The Imp of the Perverse (short story)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Vyprávění začíná úvahou o nesnesitelném nutkání, které vypravěč charakterizuje jako Démona zvrácenosti (). Toto přemítání předchází samotnému neradostnému příběhu, jenž se vypravěč chystá zveřejnit. Domnívá se, že bylo nutno uvést některé věci, aby čtenář nebyl maten případnými nesrozumitelnostmi. Vypravěč důkladně připravuje vraždu. Zabere mu to celé měsíce, jen stěží by mohl být nějaký obdobný čin lépe naplánován. K nekalému aktu si vybere metodu dle jistých francouzských memoárů. Napustí svíci jedem, neboť ví, že jeho oběť téměř nevětrá. Následujícího dne je oběť nalezena mrtva a vrah zdědí značný majetek. Zbaví se pečlivě zbytků svíce a nezanechá ani náznak stopy, jež by poukazovala na jeho osobu. Opájí se pocitem dokonale provedeného činu. Časem mu však myšlenka nedá pokoje. Neodbytně se vtírá a protagonista se často přistihne, jak se polohlasem ujišťuje, že mu nic nehrozí. V jeden okamžik mu vytane na mysl vnuknutí přiznat vraždu. Dává se do běhu, pádí jako šílený ulicemi, myšlenky na něj útočí ze všech stran, dokud jej nezachytí za rameno čísi drsná ruka. Téměř v mrákotách vypustí vrah dlouho zadržované tajemství z hrdla. Démon zvrácenosti jej vydal do rukou kata a bude na něj čekat u bran pekelných.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "Démon zvrácenosti začíná jako esej spíše než jako fikce. Tento způsob použil Poe i v povídce Předčasný pohřeb a Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!. Je více orientována na teorii než na samotný příběh. Autor popisuje tuto teorii zvrácenosti takto: Tato teorie vysvětluje, že všichni lidé včetně vypravěče mají sebedestruktivní tendence a tato perverznost je vypravěčovým pokusem vyhnout se morální odpovědnosti za své činy. Vypravěčova zpověď z hlediska vraha není motivována pocitem viny, nýbrž touhou zveřejnit své činy. Teorie E.A. Poea může být i raným pohledem na podvědomí a potlačované pocity, na toto téma se více zaměřil teprve Sigmund Freud. Mnoho z Poeových postav vykazuje neschopnost čelit Démonu zvrácenosti, např. vrah v povídce Černý kocour a vypravěč z příběhu Zrádné srdce. Protiklad k tomuto impulzu lze spatřovat v postavě C. Auguste Dupina, který využívá rozumové schopnosti a analýzu. Jeden z příkladů, které předcházely Démonu zvrácenosti se nachází ve spisovatelově románu \"Příběhy Arthura Gordona Pyma\". V jedné scéně hlavní postava podlehne nepřekonatelnému nutkání vrhnout se z prudkého srázu. Mimo to, kritici a scholaristé soudí, že Poe měl vlastního „ďábla zvrácenosti“. Autorův životopisec Jeffrey Meyers předpokládá, že Poe povídku napsal ve snaze ospravedlnit své trápení a sebedestruktivní sklony. James M. Hutchisson tvrdí, že dílo odráží Poeovu žárlivost a pocit zrady, jež vedly k veřejné nevraživosti vůči Henry Wadsworthu Longfellowovi a Nové Anglii, takzvaná „Longfellowova válka“ se objevila ve stejnou dobu, kdy Poe napsal Démona zvrácenosti. Tři měsíce po vydání povídky Poe zaútočil na bostonské literární kruhy, snažil se je oklamat svou obskurní básní Al Aaraaf během přednášky. Životopisec Daniel Stashower soudí, že Poeův pokus vyprovokovat jeho publikum a ještě více si jej znepřátelit bylo dílem Démona zvrácenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vydání.", "content": "Démon zvrácenosti byl poprvé publikován v červnu 1845 v americkém časopise Graham's Magazine. Mírně upravená verze se objevila v dárkové knize pro rok 1846 May-Flower.", "section_level": 1}, {"title": "Česká a slovenská vydání.", "content": "Česky či slovensky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích: Pod názvem Démon zvrácenosti: Pod názvem Diablik zvrátenosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Démon zvrácenosti (v anglickém originále \"The Imp of the Perverse\") je krátká hororová povídka amerického spisovatele a literárního teoretika Edgara Allana Poea z roku 1845. Povídka začíná jako esej pojednávající o vypravěčových sebedestruktivních sklonech charakterizovaných jako Ďábel zvrácenosti. Tento našeptávač popouzí člověka k věcem, před kterými rozum varuje – přesto nejsou tyto logické argumenty brány v potaz. Až na konci díla se čtenář dozvídá více o spáchaném hrůzném činu.", "tgt_summary": "\"The Imp of the Perverse\" is a short story by 19th-century American author and critic Edgar Allan Poe. Beginning as an essay, it discusses the narrator's self-destructive impulses, embodied as the symbolic metaphor of The Imp of the Perverse. The narrator describes this spirit as the agent that tempts a person to do things \"merely because we feel we should \"not\".\"", "id": 371335} {"src_title": "Hrušeň obecná", "tgt_title": "Pyrus communis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověkých písemných záznamech Řeků a Římanů jsou četné odkazy na hrušky, ale důraz je kladen na skutečnost, že hrušky byly velmi nekvalitní a mohou být použity pouze na výrobu nápoje. V anglických a amerických zahradnických publikacích v druhé polovině 18. století a začátku 19. století, je velký prostor věnován hruškám, ale vzhledem ke skutečnosti, že spála růžovitých v té době ničí hrušně, jejich význam v ovocnářském průmyslu je omezený. V té době bylo popsáno velké množství odrůd hrušek, některé práce popisují více než sedm set či dokonce více než tisíc odrůd. Mnoho z nich vyhynulo a mnoho dalších, se později pěstovalo v tak malém rozsahu, že jejich použití už ve 20.století bylo prakticky zanedbatelné. Hruška se pěstuje především pro účely vaření a pro výrobu kvašeného nápoje známého jako perry. Asi v polovině 19. století vzbudilo značný zájem o hrušky zavedení některých vylepšených odrůd. Nicméně, od té doby až do současnosti, spála růžovitých více či méně poškozuje výsadby a to, spolu s různými jinými omezeními, odrazuje mnoho osob od záměru pokusit se zabývat pěstováním hrušek ve velkém.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Hrušeň obecná je stromem mírného pásu. Nejvhodnější jsou oblasti s nadmořskou výškou 200–300 m n. m., průměrnou roční teplotou 8–9 °C a průměrnými srážkami 500–600 mm. V menší míře je možné hrušně pěstovat i do 500 m n. m. s průměrnou teplotou 6,5 °C a srážkami do 700 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Nadmořská výška.", "content": "Bylo by možné tvrdit, že existuje určitá nadmořská výška, ve které se hrušním bude dařit lépe než v jakékoliv jiné. V oblastech okolo Skalnatých hor, zejména v Utahu a Colorado, se ovšem hrušně úspěšně pěstují v nadmořské výšce až 1 219,2 metrů nad mořem, v zemích na pobřeží Pacifiku se daří nejlépe, pokud jsou pěstovány v nadmořské výšce menší než 600 m n. m. Na Středozápadě a v oblastech na východě USA je většina komerčních sadů v poměrně nízké nadmořské výšce, v mnoha jižních státech se vyšší nadmořské výšky zdají být pro hrušně lepší než nižší nadmořské výšky. Z těchto informací je zřejmé, že nejlepší nadmořská výška pro hrušně se liší podle lokality. Vše nasvědčuje tomu, že hrušně, alespoň některé odrůdy, nebudou dobře prosperovat v tak vysokých nadmořských výškách kde se daří ještě jabloním. Výběr vhodné nadmořské výšky samozřejmě musí být spojen také s ohledem na vhodný terén (jinak působí chráněné stanoviště, jižní svahy a mrazové kotliny), okolní výsadbu a především vhodnost odrůdy do daného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Vhodné půdy.", "content": "Druh půdy vhodný pro hrušně do značné míry závisí na regionu a na odrůdě, která má být pěstována. Ve státě New York se hrušním daří nejlépe na hlinitých půdách a v Pensylvánii plodí velmi dobře zejména na aluviálních půdách. V Marylandu, kde se pěstuje velké množství hrušní odrůdy ´Kieffer´, se hrušním dobře daří na písčitých půdách a v některých případech na jílovitých půdách. Pěstitelé ve většině jižních států dávají přednost poněkud chudým půdám. Hrušně na chudých jílovitých půdách nemají takové přírůstky jako na živných půdách, a tím mají být méně náchylné spálu. V Indianě, se hrušním daří nejlépe na hlinitých půdách a trpí méně spálou, pokud je půda chudá. Pěstitelé v Michiganu dávají rovněž přednost hliněným půdám. V Illinois se ale hrušním daří zdá se nejlépe na bohaté černozemi, ale na takových půdách, že je pravděpodobné, že budou napadeny spálou. V Oregonu se hrušně úspěšně pěstují na různých půdách. V lokalitách, kde deště jsou v létě jen mírné a kde voda není k dispozici pro zavlažování, by však nebylo moudré založit ovocný sad na půdách, které se nedrží dobře vlhkost. Hrušně často dobře rostou na půdách, kde podloží je tuhý jíl nebo skála, za předpokladu, že podloží je překryto nejméně metrem vhodné půdy. V případě, že vrstva půdy je příliš tenká, podloží tohoto charakteru je pro hrušně nevhodné.", "section_level": 1}, {"title": "Množení pro ovocnářské účely.", "content": "Ušlechtilé odrůdy hrušně jsou šířeny roubováním nebo očkováním na podnože. Před začátkem 20. století byly prakticky všechny sazenice hrušní použité v USA byly pěstovány ve Francii. V mnoha případech byly shromážděny semena v této zemi a poslán do Francie k výrobě sazenic, které byly následně importovány do Ameriky. Jedním z důvodů bylo to, že američtí školkaři měli velké potíže s chorobami listů a dalšími nemocemi, které napadaly sazenice. Dalším důvodem bylo to, že sazenice byly vyráběny ve Francii levněji než v Americe. Pro odběr materiálu k rozmnožování jsou vybrány zdravé stromy. Semena jsou stratifikována na podzim a vysévají se na jaře, když se země dostatečně ohřeje na výsadbu semena. Je důležité, aby byla půda vlhká, jinak semena nebudou klíčit. Semenáče tvoří dlouhý hlavní kořen s nemnoha postranními kořeny. Z tohoto důvodu jsou obvykle vyorány na podzim a kořeny zakráceny. Poté jsou stromy opětovně vysazovány. Na jaře se stromy se přesazují na nové stanoviště. Do následujícího srpna mohou být naočkovány. V jižních státech USA lze očkování provést v průběhu července. Očkování se provádí v mnohem větší míře než roubování. Očkování nebo roubování může být provedeno stejným způsobem jako u jabloní.", "section_level": 1}, {"title": "Podnože.", "content": "Ve velkovýsadbách se obvykle jako podnož využívá semenáč, při zahradní výsadbě je preferována kdouloň. Ta však nemá optimální afinitu k některým odrůdám, což se řeší pomocí mezištěpování. Podnož je třeba volit i s ohledem na hladinu podzemní vody a obsah vápna v půdě. Generativní podnož koření velice hluboko, takže v místech s vyšší hladinou podzemní vody je vhodnější využít mělčeji kořenící kdouloň. Naproti tomu kdouloň nesnáší vysoký obsah vápna v půdě. U druhů se špatnou afinitou se doporučuje použít mezištěpování některé z odrůd s dobrou afinitou.", "section_level": 1}, {"title": "Hrušňový semenáč.", "content": "Semenáč koření do hloubky až 5 metrů, postranní kořeny se vytvářejí v 15–20 centimetrech pod povrchem. Z toho vyplývá vyšší odolnost proti mrazu oproti kdouloni, na druhou stranu nižší tolerance k hladině podzemní vody.", "section_level": 2}, {"title": "Opylování.", "content": "Pro účinné opylení je vyžadovaný pyl odlišné odrůdy. U hrušní je možné pozorovat jev zvaný partenokarpie, díky němuž je hrušeň schopna tvořit plody (bez jader) i bez opylení. Pozitivní přínos spočívá v existenci alespoň menšího množství plodů i v letech, kdy dojde k namrznutí blizen.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Pro okrasné účely je používána například \"Pyrus communis\" varieta 'cordata' a varieta 'pyraster'.", "section_level": 1}, {"title": "Mulčování.", "content": "Pokud jsou hrušky vysazeny na velmi těžkých půdách je mulčování často velmi výhodné. Například, na pobřeží Tichého oceánu, kde jsou hrušky často pěstované v těžkých půdách, je v mnoha případech mulčování velmi efektivní a ekonomický způsob hospodaření s půdou. Nicméně, před použitím mulčování by pěstitel by měl vyzkoušet výsledek na malé části svého sadu, aby se přesvědčil, zda je systém vyhovující.", "section_level": 1}, {"title": "Řez.", "content": "Mezi principy, které jsou základem prořezáván hrušní nejsou podstatně odlišné od těch, které jsou základem pro řez jabloní. V případě vztahu vývoje pupenů na plodnost je téměř totožný s principem pěstování silného, robustního stromu v prvních pár letech. Panuje obecně víra, že hrušně nevyžadují tolik prořezávání jako jabloně, mnoho osob je přesvědčeno, že hrušně by neměly být řezány vůbec. Je rovněž pravda, že pro vybarvení není tak důležité u hrušní na rozdíl od některých odrůd jabloní, aby byla prořezávána hrušeň pro přijímání slunečního světla. Bez ohledu na tyto skutečnosti by nemělo být řečeno je méně důležité prořezávat hrušeň, než řezat jabloně. Stromy odrůd, jako je Anjou vyžadují poměrně silný řez, a to zejména v prvních letech po zahájení plodnosti. Stromy odrůd, jako Winter Nelis a Boscova lahvice je obtížné prořezávat během jejich počátečního růstu, protože rostou velmi křivé a nepravidelně.", "section_level": 1}, {"title": "Doba řezu.", "content": "Ve většině lokalit se hrušně prořezávají v pozdní zimě nebo brzy na jaře. V některých částech Kalifornie a v některých jižních státech, se nicméně, prořezávání provádí na podzim bez jakýchkoliv špatných vlivů. V regionech, kde se vyskytují chladné období, je vhodné, aby v případě mladých stromů byl proveden řez na jaře poté, co začaly růst. Správný čas na letní řez je uváděn od poloviny července do poloviny srpna. Výzkumy v Experiment Station Oregon zjistily při časově omezených testech, že nejlepší čas pro letní prořezávání hrušek, kromě odrůdy Bartlett, je pozdě v sezóně, kdy stromy ukončují vegetativní růst. Nejlepší čas pro letní řez odrůdy Bartlett je v červnu.", "section_level": 2}, {"title": "Metody.", "content": "Většina pěstitelů preferuje zákrsky. U zákrsků jsou obvyklé dvě pěstební formy koruny. Pyramidální s terminálem a otevřená koruna. Většina pěstitelů rovněž preferuje otevřené koruny, pyramidální koruny je obtížné udržovat v případě, že jsou napadeny spálou růžovitých. Prořezávání hrušní by mělo být zahájeno v okamžiku vysázení seřezáním mladých stromů. Když hrušně dosáhnou plodného věku, měly by být prořezány tak, aby koruna nebyla příliš vytáhlá a hustá. Když stromy mají tendenci stát se štíhlými, růst terminálu by měl být snížena na silné boční větve. Pokud bude proveden tento způsob prořezávání, bude menší pravděpodobnost vyrašení letorostů a zahuštění koruny. Má-li strom tendenci být příliš hustý, některé slabší výhony by měly být prořezány. Nejlepší možnost je prořezávat hrušně mírně každý rok, takže nebude nutné nadměrné prořezávání. Je také výhodné, když stromy rostou příliš mnoho na úkor ovoce,provést řez na jaře a poté znovu v létě během vegetace, čímž může být intenzita růstu značně snížena a zvýšena plodnost. V létě má být prořezáváním v souladu s obvyklou praxí odstraněna z asi jedna třetinu až jednu polovina letošního výhonu tvořícího terminál.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Malá pozornost byla věnována ovocnáři hnojení hruška sadů, protože hruška, zpravidla je příliš rychle roste i bez hnojiv. Ve výjimečných případech se může stát, že v důsledku nějaké neobvyklého stavu půdy, stromy nemají uspokojivý růst nebo neprodukují dobré plody. V takových případech může být zapotřebí hnojiva k odstranění poruchy. Nicméně, před použitím buď stájových hnojiv nebo průmyslových hnojiv v hrušňovém sadu by měl být proveden test, který zjistí hodnoty živin v půdě. Doba a způsob použití hnojiv u hrušní jsou stejné jako v případě jabloní.", "section_level": 1}, {"title": "Probírka.", "content": "Je chybou dovolit hrušni nadúrodu, protože plody budou malé a stromy budou pravděpodobně rozvíjet tendenci k střídavé plodnosti. Všechny deformované menší a hmyzem poškozené plody, stejně jako jinak dokonalé plody, které jsou blízko sobě na větvích, by měly být odstraněny. Probírka se obvykle provádí v červnu nebo do začátku července. Pokud je provedena probírka hrušní, zbývající ovoce vyroste mnohem větší, než by bylo jinak, a v době sklizně pěstitelé zjistí, že bude na stromech více ovoce první jakosti, než kdyby nebyla provedena probírka. Kromě toho budou stromy ušetřeny nadměrné zátěže a budou s větší pravděpodobností nést úrodu v příštím roce.", "section_level": 1}, {"title": "Renovace zanedbaných výsadeb hrušní.", "content": "Pokud zanedbané hrušně nejsou příliš staré a ještě mají zdravé kmeny, mohou často být uvedeny do stavu ziskových výsadeb. V případě, že sad nebyl orán po dobu několika let je pochybné, zda by bylo vhodné, aby byla provedena kultivace půdy, protože by kořeny stromů pravděpodobně byly vážně zraněny. Obecně lze říci, že v případě ovocného sadu, kde je obtížné získat dostatečnou vlhkost, je třeba sad zorat, ale jinak by měla být použita mulčovací kultura. Vrcholy zanedbaných stromů by neměly být prořezány příliš silně, protože to by mělo za následek silný růst letorostů, které by byly nepříznivé pro produkci ovoce. Nejlepší plán je vyřezat všechno slabé a nemocné dřevo a podpořit růst terminálu mírným letním řezem. Pokud jsou stromy příliš vysoké, větve by měly být seřezány. V případě, že stromy jsou nežádoucích druhů, mohou být přeroubovány na vhodné odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Dříve se věřilo, že na hrušeň může člověk převést svoji nemoc. V současnosti není oficiálně považovaná za léčivou rostlinu, ale vařené hrušky jsou vhodným pokrmem při srdečních a oběhových chorobách, vysokém tlaku, nemocích močového měchýře a pro posílení žaludku.", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo hrušně se vyznačuje tzv. roztroušeně pórovitou stavbou, jeho hustota se pohybuje mezi 600–740 kg/m³, celkově je tvrdé (v rámci ovocných stromů patří hrušňové dřevo k nejtvrdším) a houževnaté, pevné, nebortí se, hodí se k soustružení, dřevořezbám, na výrobu hudebních nástrojů, používalo se k výrobě dřevěných závitů (svěráky, lisy), geometrických pomůcek a v xylografii. Hrušeň je možné použít i k uzení, ale vzhledem ke kvalitě dřeva a široké využitelnosti je jeho pálení neekonomické.", "section_level": 1}, {"title": "Památné stromy.", "content": "Hrušeň se oproti ostatním ovocným stromům dožívá vyššího věku, zhruba až 200 let. Z toho důvodu je oproti ostatním výrazněji zastoupena mezi památnými stromy. Mezi nejznámější patří:", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bakteriální spála růžovitých.", "content": "Bakteriální spála růžovitých je bakteriální choroba růžovitých způsobená bakterií \"Erwinia amylovora\". Na rostlinách se projevuje vadnutím a odumíráním květů, listovou spálou, spálou plodů, usycháním a odumíráním vegetačních vrcholů (hákovité ohýbání letorostů) a větví. Za optimálních podmínek, může zničit celý sad, nebo okrasnou školku v jediném vegetačním období. Má mnoho hostitelů, napadá 170 druhů rostlin. Vývoj choroby je rychlý a často není způsob jak postiženou dřevinu zachránit. Napadení vždy končí úhynem rostliny. Choroba způsobuje velké ekonomické ztráty na rostlinách i produkci. Způsobuje velké epidemie s širokými ohnisky výskytu jednou za několik let. Průběh infekce je velmi rychlý a zcela devastující. V Rakousku bylo zničeno 50% ovocných sadů jabloní a hrušní, škody ve Švýcarsku byly až 50 milionů eur.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Hrušeň obecná (\"Pyrus communis\") je opadavý listnatý strom z čeledi růžovitých. Jde o hybridogenní druh se složitým vývojem. Strom je významný především ovocnářsky kvůli plodům zvaným hrušky, ceněné je však i dřevo a kvetení. Mezi ovocnými stromy, které se běžně vysokého věku nedožívají, patří hrušeň obecná k dlouhověkým. Bývá pravidelně napadána rzí. Během dvacátého století se v Evropě šíří nebezpečná bakterióza spála růžovitých, přednostně poškozující hrušně. Pěstování hrušek ve velkém rozsahu, ačkoliv jde o velmi starou plodinu, je od počátku omezeno mnoha více či méně nepříznivými podmínkami, které odrazují od rozsáhlých výsadeb.", "tgt_summary": "Pyrus communis, known as the European pear or common pear, is a species of pear native to central and eastern Europe and southwest Asia. It is one of the most important fruits of temperate regions, being the species from which most orchard pear cultivars grown in Europe, North America, and Australia have been developed. Two other species of pears, the Nashi pear (\"Pyrus pyrifolia\") and the hybrid Chinese white or ya pear (\"Pyrus × bretschneideri\", ) are more widely grown in East Asia.", "id": 59728} {"src_title": "Návratnost", "tgt_title": "Return on investment", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "V podnikání, význam funkce návratnost investic (z angl. „return on investment“, ROI) je změřit, za určité období, míru návratnosti peněz investovaných do nějaké ekonomické entity, za účelem zjištění, zda je výhodné danou investici provést. Současně je také využíván jako indikátor k porovnávání různých investicí v rámci jednoho portfolia. Investice s nejvyšší hodnotou ROI je zpravidla upřednostňována, i přes to, že je vždy nutné brát v potaz i rozložení hodnot ROI v průběhu celého období investice. V poslední době byl tento koncept aplikován na investice vědeckých grantových agentur (např. National Science Foudnation) do výzkumů otevřeného hardware a navazujících návratů pro přímé digitální replikace. ROI a podobné funkce poskytují nástin výnosnosti, přizpůsobený velikosti investičních aktiv vázaných v daném podniku. Hodnota ROI je často porovnávána s očekávanou (nebo požadovanou) mírou návratnosti investovaných peněz. ROI není upravována ke konkrétnímu času (na rozdíl od např. čisté současné hodnoty): většina učebnic jí popisuje pomocí investice v „Roce 0“ a dvěma až třemi roky příjmů. Marketingová rozhodnutí mají jasnou potenciální souvislost s čitatelem hodnoty ROI (zisk), ale tato rozhodnutí často ovlivňují užívání aktiv a hlavních požadavků (na příklad, pohledávek a zásob). Marketingoví pracovníci by měli mít představu o postavení jejich společnosti a očekávané návratnosti. V průzkumu zahrnujícím téměř 200 marketingových manažerů, 77 procent odpovědělo, že shledávají funkci návratnosti investic velmi užitečnou. Termín návratnost investic je možné použít i jinak než pouze ve významu finančního zisku. Například, sociální návratnost investic (angl. „social return on investment“, SROI) je metoda hodnotového přístupu na měření nepeněžních hodnot (př. sociální hodnoty a hodnoty životního prostředí, které v současnosti nejsou reflektovány v konvenčních finančních účtech) v souvislosti s investovanými zdroji. Může být použita jakoukoliv entitou k vyhodnocení dopadu na zainteresované subjekty, identifikaci způsobů ke zlepšení výkonu a k posílení výkonu investic. Riziko používání ROI Jednoduchost vzorce ROI umožňuje uživatelům volný výběr proměnných, např. délku doby výpočtu, zahrnutí režijních nákladů nebo faktory, jež jsou užity pro výpočet příjmu či nákladových komponentů. Použití ROI jako indikátoru upřednostňování investičních projektů je riskantní, jelikož ROI nebývá doprovázena vysvětlením vlastního složení. U dlouhotrvajících investic je potřeba přizpůsobit čistou současnou hodnotu. Jedním z největších rizik spojených s tradičním výpočtem ROI je skutečnost, že plně „nezachycuje krátko - či dlouhodobý význam, hodnotu či rizika spojená s přírodním a sociálním kapitálem“, jelikož nezodpovídá za environmentální, sociální a vládní provedení organizace. Vzhledem k chybějícímu systému pro měření krátko- a dlouhodobého environmentálního, sociálního a vládního provedení firmy plánují rozhodující osoby budoucnost bez ohledů na rozsah dopadů spojených s jejich rozhodnutími.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet.", "content": "Pro jednorázové přezkoumání vydělte návratnost (čistý výnos) zavázanými zdroji (investicí). návratnost investice = čistý výnos / investice kde: čistý výnos = hrubý zisk − výdaje investice = nesplacené akcie + nároky nebo návratnost investice = (výnos investice – investiční náklady) / investiční náklady nebo návratnost investice = (příjem – náklady na prodané zboží) / náklady na prodané zboží", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví.", "content": "Komplikace při výpočtu návratnosti investice mohou nastat při refinancování majetku nebo při uzavření druhé hypotéky. Úrok z druhé nebo refinancované půjčky se může zvýšit a mohou být účtovány poplatky za půjčky, které mohou snížit návratnost investic, pokud jsou nová čísla použita v rovnici návratnosti investice. Může také dojít ke zvýšení nákladů na údržbu a majetkové daně, a ke zvýšení sazeb za služby, pokud vlastník rezidenčního nájemného nebo komerčního majetku tyto náklady platí. Komplexní výpočty mohou být rovněž vyžadovány u majetku zakoupeného s hypotékou s nastavitelnou sazbou (ARM) s proměnlivou sazbou zvyšující se úroky účtovanou ročně po dobu trvání půjčky.", "section_level": 2}, {"title": "Protokol „Spread Fees“ (SFP – z angličtiny Spread Fees Protocol) (návratnost investice na základě kryptoměny).", "content": "Protokol „Spread Fees“, který byl poprvé představen platformou blockchain Radium Core, je novým přístupem ke klasické architektuře Proof of Stake pro získání odměny v síti výměnou za zabezpečení sítě. Sítě blockchainu spravuje mnoho různých jednotlivců a každý z těchto uzlů si zaslouží malou odměnu, kdykoli někdo zaznamená nová data do SmartChain. Historicky byly transakční poplatky zahrnuty jako odměna do bloku, ve kterém transakce probíhaly. SFP diktuje, že by to mohlo být nespravedlivé, protože peněženky s více mincemi by s větší pravděpodobností dostaly tyto bloky s vyššími odměnami. S protokolem o rozložených poplatcích jsou poplatky vyplaceny zpět sázkařům pomalu, v následujících 1440 blocích, nikoli všechny najednou, což zajišťuje, že žádný mocný sázkař nemůže získat všechny odměny. Většina vsazených bloků bude mít odměnu mírně vyšší než uvedená bloková odměna, což je výsledek tohoto protokolu. Čím více bude síť používána a jak bude odesíláno více transakcí, budou se další odměny z poplatků za rozpětí úměrně zvyšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Marketingové investice.", "content": "Marketing neovlivňuje jen čistý zisk, může ovlivnit i úroveň investic. Nové továrny a vybavení, majetek a pohledávky jsou tři hlavní druhy investic, které mohou být ovlivněny volbou marketingu. Dle studií mohou partnerství s “mikroinfluencery” přinést větší ROI než spolupráce s významnějšími osobnostmi. V závislosti na definici “investice” rozlišujeme především příbuzné ukazatele RoA, RoNA, RoC a RoIC. Návratnost investice je oblíbeným ukazatelem pro přerozdělení rozpočtu marketingu. Návratnost investice pomáhá rozdělit marketingové aktivity na ty, které se vyplatí dále financovat a ty, které je výhodnější ukončit.", "section_level": 2}, {"title": "Return on Integration (ROInt).", "content": "Aby se vyřešil problém nedostatku integrace krátkodobého i dlouhodobého významu, hodnot a rizik spojených s přírodním i sociálním kapitálem v tradičních ukazatelích ROI, společnosti hodnotí svůj výkon v oblasti životního prostředí a sociální správy (ESG) skrze přístup tzv. Integrované správy, který rozšiřuje tradiční ukazatel ROI na úroveň tzv. Return of Integration (ROInt). Ten firmám umožňuje hodnotit investice nejen na základě finanční návratnosti, ale i dlouhodobého dopadu z hlediska životního prostředí a společnosti. Díky důrazu na oblast životního prostředí a sociální správy mohou činitelé objevovat nové možnosti tvorby hodnot, které by při využití tradičních finančních výkazů patrné nebyly. Například uhlíková stopa je jedna z hodnot, které lze zakomponovat do výpočtů ROInt a ukázat tak dopad z investic plynoucí produkce skleníkových plynů na společnost. Mluvíme tedy o integrovaném přístupu, který podporuje rozhodování na základě principů tzv. Integrované zodpovědnosti, dále rozšiřující myšlenky tzv. Trojí zodpovědnosti („triple bottom line“), a kombinuje finanční, environmentální a společenský výkon v jeden ukazatel. Ten činitelům umožňuje odhalit možnosti tvorby hodnot, přispívajících k růstu a změnám v rámci organizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termín návratnost investice (angl. \"Rate of return\", ROR, nebo \"Return on investment\", ROI) znamená poměr mezi čistým výnosem (po určitou dobu) a investičními náklady (vyplývajícími z investice z určitých zdrojů v určitém okamžiku). Vysoká návratnost investice znamená, že investice přinesla vysoké zisky v porovnání s jejími náklady. ROI se používá jakožto měřítko k vyhodnocení efektivnosti investice nebo k porovnání efektivností několika různých investic. Z ekonomického hlediska jde o jeden ze způsobů, jak uvést do souvislosti zisky a investovaný kapitál.", "tgt_summary": "Return on investment (ROI) is a ratio between net profit (over a period) and cost of investment (resulting from an investment of some resources at a point in time). A high ROI means the investment's gains compare favourably to its cost. As a performance measure, ROI is used to evaluate the efficiency of an investment or to compare the efficiencies of several different investments. In economic terms, it is one way of relating profits to capital invested.", "id": 1786033} {"src_title": "Edgar Morin", "tgt_title": "Edgar Morin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako Edgar Nahoum v sefardské rodině v Paříži, kam se jeho rodiče přestěhovali z řecké Soluně, sám však je výrazný ateista. Vystudoval historii a geografii na Sorbonně, kde pak vystudoval také práva. Po obsazení Francie nacisty se roku 1942 připojil k partyzánské armádě \"Résistence\" a přijal krycí jméno Morin, které si pak už ponechal. Od roku 1945 pracoval ve štábu francouzské okupační armády a poválečnou situaci v Německu popsal v knize „Německo - rok nula“. Za války vstoupil do komunistické strany Francie, od roku 1948 se však s ní dostával do sporu a roku 1949 z ní byl vyloučen pro kritiku Stalina. Aktivně se stavěl proti válce v Alžíru a působil při založení francouzské socialistické strany. S podporou Maurice Merleau-Pontyho a V. Jankélévitche byl roku 1950 přijat do CNRS, kde se rok věnoval terénnímu výzkumu proměn vesnice ve francouzské Bretani. Roku 1956 spoluzakládal revue \"Arguments\", založil a vedl Centrum pro studium masové komunikace a vedl revue \"Communications\". Po roce 1960 přednášel dva roky v Latinské Americe a roku 1969 pracoval v Salk Institute v San Diego v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "V knize „Věda se svědomím“ (\"Science avec conscience\") z roku 1982 vyložil svůj koncept „komplexního myšlení“ a transdisciplinarity. Od roku 1977 vycházela jeho šestidílná „Metoda“ s tituly „Povaha přírody“ (\"La nature de la nature\"), „Život života“ (\"La vie de la vie\", 1980), „Poznání poznání“ (\"La connaissance de la connaissance\", 1986), „Ideje“ (\"Les idées\", 1991), „Lidství lidstva - lidská identita“ (\"L’humanité de l’humanité - l’identité humaine\", 2001) a „Etika“ (2004). Roku 1993 vydal knihu „Země - naše vlast“ (\"Terre - Patrie\"), věnovanou ekologickým problémům. Morin říká, že „Země závisí na člověku, který závisí na Zemi“ a vyzývá k „civilizační politice“, jejímž jádrem je starost o budoucnost člověka. Článek „Izrael-Palestina: rakovinný nádor“ z roku 2002, kde spolu se dvěma dalšími autory kritizoval izraelskou politiku vůči Palestincům, vyvolal bouřlivou diskusi a Morin byl dokonce odsouzen, ale odvolací soud rozsudek zrušil s odvoláním na svobodu slova.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Je čestným doktorem 14 univerzit v Evropě, Latinské Americe a Kanadě a nositelem zlaté medaile UNESCO.", "section_level": 2}], "src_summary": "Edgar Morin [\"edgar more\"] (8. července 1921 Paříž) je francouzský filosof a sociolog s velmi širokým záběrem témat a interdisciplinárním přístupem k současným problémům. Byl jedním z vědeckých ředitelů CNRS a založil Asociaci pro komplexní myšlení.", "tgt_summary": "Edgar Morin (; ; born Edgar Nahoum on 8 July 1921) is a French philosopher and sociologist who has been internationally recognized for his work on complexity and \"complex thought\" (), and for his scholarly contributions to such diverse fields as media studies, politics, sociology, visual anthropology, ecology, education, and systems biology. He holds degrees in history, economics, and law. Though less well known in the anglophone world due to the limited availability of English translations of his over 60 books, Morin is renowned in the French-speaking world, Europe, and Latin America.", "id": 1675171} {"src_title": "Nahé slunce", "tgt_title": "The Naked Sun", "src_document": [{"title": "Historie románu.", "content": "Po velkém úspěchu předchozího románu \"Ocelové jeskyně\" bylo Isaacu Asimovovi jasné, že bude nezbytné napsat pokračování. V roce 1954 se však věnoval popularizaci vědy, což jej bavilo a tak se k napsání \"Nahého slunce\" dostal až v říjnu 1955. Psaní mu nečinilo větší potíže, kniha v mnoha směrech vyvažuje předchozí díl a obsahuje také skrytý milostný motiv, tedy něco, co není v autorových knihách zrovna časté. Když bylo dílo hotovo, Asimov z něj měl dobrý pocit. Nabídl román redaktoru amerického sci-fi časopisu \"Astounding Science Fiction\" Johnu W. Campbellovi, jenž ho okamžitě přijal. Příběh vyšel v jeho časopisu na pokračování ve třech částech (říjen, listopad a prosinec 1956) a v roce 1957 následovalo knižní vydání v nakladatelství Doubleday. Kniha byla stejně jako předchozí díl velmi úspěšná.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitoly.", "content": "ISAAC ASIMOV Pravda o románech o robotech O autorovi", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Poté, co detektiv Elijáš Baley objasní vraždu vesmířana dr. Sartona (v předchozí knize \"Ocelové jeskyně\"), spokojeně žije se svou rodinou do doby, než je opět povolán k vraždě občana Solarie. Předvolá si jej podsekretář pozemského Úřadu bezpečnosti Albert Minnim a vysvětlí mu instrukce. Mimo vyšetřování si má Baley všímat veškerého dění kolem. Tyto informace budou využity, neboť Země je ve vztahu k Intermitentním planetám v nezáviděníhodné situaci, neví nic o jejich slabinách. Baley má mimo vyšetřování provádět určitou vyzvědačskou činnost. Po příletu na Solarii již na něj čeká jeho přítel R. Daneel Olivaw, humanoidní robot. Baley ví, že je ve zcela cizím prostředí a jeho úzkost z otevřeného prostoru by jej velmi omezovala a proto se snaží ji překonat. Nakonec se odhodlá opustit byt a vyjít ven, přestože mu to Daneel vymlouvá. Detektiv rovněž ví, že tři zákony robotiky zabudované v jeho kolegovi mu budou v určitých chvílích překážet, protože robot jej nenechá vykonat vše, dle jeho názoru to bude nebezpečné. Proto jej lstí oklame a pátrá jistou dobu na vlastní pěst. Na Solarii navíc nevědí, že R. Daneel Olivaw je robot, vypadá velmi lidsky. Elijáš Baley zahajuje vyšetřování, potřebuje poznat místní kulturu a zvyky. Setkává se zde s až chorobně robotizovanou civilizací. Jeden člověk vlastní přibližně deset tisíc robotů. Lidé se téměř nestýkají, kromě plození dětí, což považují jen za povinnost. Vzájemná setkání uskutečňují pomocí projekce. Baley se setká s Hannisem Gruerem, šéfem bezpečnosti Solarie, jenž mu poskytne první údaje a poté se spojí s Gladií Delmarrovou, manželkou zavražděného, aby ji vyzpovídal. Daneel si všimne, že na Elijáše udělala dojem. Když se vyšetřovatelům dostane do rukou zpráva o vraždě, objeví se nová informace, na místě vraždy byl nalezen porouchaný robot. Musel být svědkem vraždy, což způsobilo přetížení jeho pozitronického mozku. Pozemský detektiv nutí místní obyvatele k osobnímu setkání, což je jim krajně nepříjemné, ale jemu to poskytuje možnost zaznamenat bezprostřední reakce, než kdyby se s nimi měl spojit pouze pomocí projekce. Když hovoří s Gruerem (tentokrát projekčně), je svědkem pokusu o jeho otrávení. Následně se vrah pokusí zabít i jeho samotného, když se Baley odváží vyjít ven na zahradu farmy, kde roboti vychovávají mladé Solariány. Děti si zde hrají s luky a jedno z nich je navedeno, aby vystřelilo otrávený šíp na detektiva. Baley má štěstí, šíp jej nezasáhne. Když hovoří postupně s hlavním lékařem, sociologem, asistentkou zavražděného Delmarra a robotikem, začíná mít dojem, že tahle planeta se vydala špatným směrem. V některých momentech musí jednat autoritativně, aby se někam posunul. Přijde tak na stopu, Delmarre byl považován za dobrého občana - tradicionalistu a než byl zavražděn, byl blízko odhalení vážného komplotu. Pod vlivem těchto nových faktů se mu podaří odhalit skutečného viníka - robotika Jothana Leebiga, jenž spolupracoval s Delmarrem. Leebig plánoval zkonstruovat roboty, kteří by nebyli tolik vázaní zákony robotiky a také automatizované kosmické lodě k napadení ostatních planet. Leebig věděl i o tom, že Delmarrova žena Gladia je citlivější a touží po silnějším lidském kontaktu, což její muž odmítal, proto jej nenáviděla. Leebig využil její nenávisti, aby pro něj odstranila nepohodlného svědka jeho plánů. Jothan Leebig se nenechá dopadnout a raději spolkne kapsli s jedem. Elijáš Baley se před odletem setká s Gladií, která mu oznámí své rozhodnutí přestěhovat se na Auroru. Baley ji v tom podpoří. Mezi ním a Gladií přeskočila jiskra, Delmarrová překoná své předsudky a dotkne se jej. Detektiv, jenž také překonal svou agorafobii, odlétá zpět na Zemi a podává zprávu o Solarii. Nepředstavuje nebezpečí, neboť pomalu a jistě degeneruje. Jsou tu však ještě další Vnější světy, které nemají takové sociologické extrémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nahé slunce (v angl. originále \"The Naked Sun\") je druhý díl série o robotech z pera amerického spisovatele Isaaca Asimova, který vyšel v roce 1957. Protagonisty příběhu jsou stejně jako v předchozím dílu pozemský detektiv Elijáš Baley a jeho kolega robot R. Daneel Olivaw, kteří jsou povoláni k vyšetřování vraždy na Intermitentní planetě Solarii. Zatímco děj předchozího dílu je zasazen do přelidněného prostředí s několika roboty, zde je tomu naopak, na Solarii je robotů mnohem více než lidí. Mezi vraždou dr. Sartona z prvního dílu a vraždou Rikaina Delmarra z této knihy uplynulo jen několik měsíců. V českém vydání z roku 1994 (Ivo Železný) je v úvodní kapitole nazvané „ISAAC ASIMOV Pravda o románech o robotech“ popsána historie vzniku nejen této knihy, ale i celé série o robotech a také několika povídek s tímto tématem, závěrečná kapitola „O autorovi“ je stručnou biografií Isaaca Asimova.", "tgt_summary": "The Naked Sun is a science fiction novel by American writer Isaac Asimov, the second in his \"Robot\" series. Like its predecessor, \"The Caves of Steel\", this is a whodunit story. The book was first published in 1957 after being serialized in \"Astounding Science Fiction\" between October and December 1956.", "id": 269677} {"src_title": "Lionel Walter Rothschild, druhý baron Rothschild", "tgt_title": "Walter Rothschild, 2nd Baron Rothschild", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl nejstarší syn a dědic lorda Nathana Rothschilda. Jeho otec byl nesmírně bohatý finančník mezinárodní finanční dynastie Rothschildů a stal se prvním židovským nekonvertovaným (ke křesťanství) peerem v Anglii. Kvůli svému křehkému zdraví se musel vzdělávat doma. Jako mladý muž cestoval po Evropě a rok studoval na univerzitě v Bonnu před tím než nastoupil na Magdaleny College v Cambridge. Po dvou letech studia v roce 1889 univerzitu opustil, aby se mohl věnovat rodinnému bankovnímu podnikání a studovat finance. V 21 letech neochotně odešel pracovat do rodinné banky, NM Rothschild & Sons v Londýně. Zde působil mezi lety 1889 – 1908.", "section_level": 1}, {"title": "Zoologie.", "content": "Protože neměl zájem ani talent pro finančnictví, bylo mu nakonec dovoleno věnovat se svým zálibám, a to zejména botanice. Již ve svých sedmi letech totiž prohlásil, že založí botanickou zahradu. Jako dítě sbíral hmyz, motýly a zvířata. Mezi jeho domácí zvířata v rodinného domě v Tring Parku patřili například klokani a exotické ptactvo. Rothschildova sbírka čítala 300 000 ptáků, 200 000 ptačích vajíček, 2 250 000 motýlů a 30 000 brouků. Dále také tisíce druhů savců, ještěrů a ryb. Vytvořil největší soukromou zoologickou sbírku v historii. Jako první popsal Giraffa camelopardis rothschildi, poddruh žirafy s pěti rohy místo dvou, který nese jeho jméno. V dnešní době je to jeden z devíti nejohroženějších druhů na světě. Dále objevil 153 druhů hmyzu, 58 ptáků, 17 savců, tři ryby, tři pavouky, dva plazy, jednoho členovce a červa, které jsou po něm pojmenováni. V roce 1892 si otevřel soukromé muzeum přístupné veřejnosti. Byla to největší světová zoologická sbírka. Roku 1932 byl donucen prodat značnou část své kolekce ptáků do Amerického muzea přírodních věd poté, co byl vydírán. V roce 1936 věnoval zbytek sbírky fondu Britského muzea. Jeho zoologické museum v Tringu je nyní součástí Muzea přírodních věd.", "section_level": 2}, {"title": "Politika, sionismus a Balfourova deklarace.", "content": "Byl členem britské Liberální strany. V letech 1899 až 1910 působil jako poslanec za obvod Aylesbury. Byl aktivním sionistou a blízkým přítelem Chajima Weizmanna. Pracoval na návrhu vzniku židovského státu v Palestině. 2. listopadu 1917 obdržel dopis od britského ministra zahraničí Arthura Balfoura, jenž mu byl adresován přímo domu na Piccadilly 148. V tomto dopis vyjádřila britská vláda podporu pro vznik Palestiny jako „národního domova pro Židy“. Tento dopis je známý jako Balfourova deklarace.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Nikdy se neoženil, jedna z jeho dvou milenek mu porodila dceru. V roce 1915 zdědil britský peerský titul „Baron Rothschild“ od svého otce Nathana Mayera Rothschilda. Také zdědil titul „Baron de Rothschild“ od rakouské koruny, co byl v Británii platný šlechtický titul na základě nařízení z 27. dubna 1932. V roce 1929 koupil jednu z největších rezidencí na Manhattanu v New Yorku, na 70. ulici. Zemřel v roce 1937 v Hertfordshire v 69 letech. Neměl žádné právoplatné dědice, takže jeho titul připadl jeho synovci Victoru Rothschildovi.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1898 mu univerzita v Giessenu udělila čestný doktorát. Roku 1899 byl zvolen správcem britského muzea. V roce 1911 se stal členem Royal Society.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lionel Walter Rothschild, 2. baron Rothschild, baron de Rothschild (8. února 1868 – 27. srpna 1937) byl britský bankéř, politik a zoolog a člen dynastie Rothschildů.", "tgt_summary": "Lionel Walter Rothschild, 2nd Baron Rothschild, Baron de Rothschild (8 February 1868 – 27 August 1937), was a British banker, politician, zoologist and scion of the Rothschild family. As a prominent Zionist leader, he was presented with the famous Balfour Declaration which pledged to a Jewish national home in Palestine. Rothschild was the president of the Board of Deputies of British Jews from 1925 to 1926.", "id": 1317693} {"src_title": "Thyra Dánská (1853)", "tgt_title": "Princess Thyra of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Thyra se narodila jako třetí, nejmladší dcera ze šesti dětí dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky Luisy Hesensko-Kasselské. Jejímu otci se přezdívalo \"tchán Evropy\", neboť jeho děti se staly manželi či manželkami významných evropských monarchů, jejichž děti obsadily další trůny – jejími sourozenci byli:", "section_level": 2}, {"title": "Skandál na dánském dvoře.", "content": "Královna Luisa předpokládala, že její nejmladší dcera uzavře stejně dobrý sňatek jako její starší sestry. Prvním Thyřiným nápadníkem byl nizozemský král Vilém III., byl však o 36 let starší, a proto byl odmítnut. Matčiny plány zhatila sama princezna. Sotva sedmnáctiletá princezna se zamilovala do poručíka kavalerie měštanského původu, Viléma Friedemanna Marchera (1841–1872). Jejich vztah nezůstal bez následků, neboť princezna zakrátko otěhotněla. Aby skandál nevypukl naplno, nabídl jí její bratr, řecký král Jiří I., aby odcestovala slehnout k němu do Athén; dánský tisk informoval, že princezna onemocněla žloutenkou. Thyra nicméně porodila na zámku v německém Glücksburgu. Děvčátko, které se narodilo 8. listopadu roku 1871, adoptovali krátce po narození \"Rasmus a Anna Marie Jørgensenovi\" z Odense a dali mu jméno \"Marie Kateřina (Kate)\" (1871–1964); provdala se v roce 1902 za \"Frode Pløyen-Holsteina\" a zemřela v roce 1964. Otec dítěte, poručík Marcher, spáchal po konfrontaci s králem Kristiánem IX. 4. ledna roku 1872 sebevraždu.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Po tomto pro všechny těžkém období poslali Thyru na cestu do Itálie, kde poznala hannoverského korunního prince Ernesta Augusta, vévodu z Cumberlandu (1845–1923), jediného syna slepého krále Jiřího V. Hannoverského (1819–1878) a jeho manželky Marie Sasko-Altenburské (1818–1907). Provdala se za něj 22. prosince roku 1878 v Kodani. Tímto sňatkem se Thyra stala vévodkyní z Cumberlandu a Teviotdale, vévodkyní von Brunswick-Lüneburg a členkou britské královské rodiny; byla titulární hannoverskou královnou, neboť ani její tchán (který zemřel šest měsíců před její svatbou), ani manžel se nikdy nezřekli hannoverského trůnu po anexi jejich monarchie Pruskem v roce 1866. Z jejich šťastného manželství vzešlo šest potomků: Poté, co se v Kodani vzali, odešli do exilu do Gmundenu v Horních Rakousích. Zde nechal Arnošt August vystavět reprezentativní zámek. Zemřel v roce 1923, v 78 letech. Thyra oznámila 1. ledna roku 1933 svou cestu do Alexandrie s posledním ze svých nápadníků, hrabětem de Thera, její tělo však bylo nalezeno o měsíc později, v únoru, v Gmundenu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Princezna Thyra Dánská plným jménem a tituly dánsky \"Prinsesse af Danmark, Kronprinsesse af Hannover, Hertuginde af Cumberland,\" (29. září 1853, Kodaň – 26. února 1933, Gmunden, Rakousko) byla rodem dánská princezna a sňatkem britská a hannoverská princezna, vévodkyně z Cumberlandu a brunšvicko-lüneburská vévodkyně.", "tgt_summary": "Princess Thyra of Denmark, , (29 September 1853 – 26 February 1933, in Gmunden) was the youngest daughter and fifth child of Christian IX of Denmark and Louise of Hesse-Kassel. In 1878, she married Ernest Augustus, the exiled heir to the Kingdom of Hanover. As the Kingdom of Hanover had been annexed by Prussia in 1866, she spent most of her life in exile with her husband in Austria. Thyra was the younger sister of Frederik VIII of Denmark, Queen Alexandra of the United Kingdom, George I of Greece, Empress Maria Feodorovna of Russia and an elder sister of Prince Valdemar of Denmark.", "id": 2147763} {"src_title": "Dovolená", "tgt_title": "Vacation", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Český zákoník práce používá pojem dovolené pouze pro dovolenou na zotavenou, mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou. Dovolenou na zotavenou však zákoník práce 262/2006 Sb., na rozdíl od předchozího, již označuje pouze slovem „dovolená“. Zatímco nárok na tuto dovolenou upravuje část devátá zákoníku práce, která je tímto slovem i nadepsána, mateřská a rodičovská dovolená jsou upraveny již v části osmé nadepsané „překážky v práci“, v paragrafech 195–198. Zákon č. 81/1959 Sb., o placené dovolené na zotavenou, a jeho prováděcí vyhláška uváděly v nadpisech zpravidla plný název, ovšem v dalším kontextu či podnadpisech už používaly většinou jen označení bez přívlastku. Zákoník práce 65/1965 Sb. oddíl třetí nadepisoval „dovolená na zotavenou“, ovšem ve formulacích jednotlivých ustanovení už přívlastek neopakoval. V jiných částech uváděl přívlastek tam, kde byl vhodný kvůli jednoznačnosti, například v ustanovení o splatnosti mzdy. Například novelizační zákon 111/1984 Sb. též zmiňoval ve svém názvu prodloužení dovolené na zotavenou, ale ve vlastních novelizovaných formulacích používal pouze výraz dovolená bez přívlastků.", "section_level": 1}, {"title": "Dovolená v jazykových slovnících.", "content": "Slovník spisovného jazyka českého zmiňuje u prvního významu slova řadu příkladů: zákonitá, řádná, mimořádná, placená, neplacená, započitatelná, zdravotní, mateřská dovolená, dovolená z rodinných důvodů, následně pak jako údajný právnický význam uvádí pouze dovolenou na zotavenou. Jako dovolenou tento slovník zmiňuje také neplacenou dovolenou, které se však obvykle říká neplacené volno. Jako druhý význam tento slovník uvádí rekreační pobyt po dobu dočasného uvolnění z práce. Terezie Nývltová Vojáčková na webu Peníze.cz v článku pro mladé matky v kontextu s mateřskou a rodičovskou dovolenou píše o dovolené na zotavenou jako o „řádné“ či „normální“ dovolené, popřípadě jako o dovolené bez přívlastků. I v dalších populárních článcích je mnohdy dovolená na zotavenou zmiňovaná často bez přívlastků, případně přívlastek není v rámci jednoho kontextu opakován pokaždé. Tak tomu je například i v článku Karoliny Švidrnochové z roku 2005 na iDnes.cz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dovolená je zkrácený název pro dovolenou absenci (nepřítomnost) zaměstnance na pracovišti. Nárok na její poskytování v moderní době ve většině zemí zpravidla upravuje zákoník práce či obdobná legislativa. Nejběžnějšími typy dovolené jsou: Označení nemocenská dovolená pro pracovní volno poskytnuté na základě neschopenky (lékařského potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti), zpravidla za náhradu na základě nemocenského pojištění je někdy používáno jako interpretace zpodstatnělého adjektiva „nemocenská“, „být na nemocenské“. Častěji však bývá „nemocenská“ chápána jako „nemocenská dávka“.", "tgt_summary": "A vacation (American English), or holiday (British English), is a leave of absence from a regular occupation, or a specific trip or journey, usually for the purpose of recreation or tourism. People often take a vacation during specific holiday observances, or for specific festivals or celebrations. Vacations are often spent with friends or family. Traveling together creates chemistry. A person may take a longer break from work, such as a sabbatical, gap year, or career break. The concept of taking a vacation is a recent invention, and has developed through the last two centuries. Historically, the idea of travel for recreation was a luxury that only wealthy people could afford (see Grand Tour). In the Puritan culture of early America, taking a break from work for reasons other than weekly observance of the Sabbath was frowned upon. However, the modern concept of vacation was led by a later religious movement encouraging spiritual retreat and recreation. The notion of breaking from work periodically took root among the middle and working class.", "id": 1887692} {"src_title": "Hypokaust", "tgt_title": "Hypocaust", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Horké (\"caldarium\") a teplé (\"tepidarium\") místnosti římských lázní měly vyvýšenou podlahu na hustých pravidelných řadách 60-100 cm vysokých sloupků. Prostor pod podlahou se vytápěl horkými spalinami z pece vně místnosti (\"profumium\") a odcházel šachtami nebo trubkami ve stěnách. V peci se topilo dřevem. Masivní podlaha z několika vrstev cihel a betonu se za den až dva vyhřála a udržovala pak v místnosti stálou teplotu. Zbytky hypokaust se zachovaly v Itálii, ve Španělsku, ve Francii, v Anglii, v Německu, v Maďarsku i v Turecku a v Severní Africe, v moravském Mušově a slovenské Stupavě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Římský architekt Vitruvius (1. stol.) připisoval vynález hypokausta Sergiu Oratovi (kolem 90 př. n. l.), podobné stavby se však nalezly i z dřívější doby. Při vykopávkách v Mohendžodaro v dnešním Pákistánu se našly podzemní konstrukce, které podle některých archeologů mohly sloužit stejnému účelu a pocházejí z doby kolem 2000 př. n. l. V tradičním korejském domě se používal velmi podobný \"ondol\", vyvýšená podlaha, pod níž prochází kouř z kuchyňského ohniště do protilehlého komína. Po rozpadu Římské říše nebylo, kdo by si takový luxus mohl dovolit. V pozměněné podobě podlahy s kanálky a keramickými trubkami, jimiž procházel kouř z vnějšího ohniště, se hypokaustum znovu objevilo ve vrcholném středověku v klášterech (například v Reichenau v Německu).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Různé systémy podlahového vytápění (Crittal aj.) se dnes běžně používají, i když většinou s elektrickým odporovým zdrojem nebo s trubkami s teplou vodou. Někdy se název hypokaust používá pro krby s akumulačními vložkami a vnějším topením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypokaustum (lat. \"hypocaustum\" z řeckého \"hypo-kauston\", spodní topení) byl ve Římě prostor pod podlahou lázní nebo vil, který sloužil k jejich vytápění.", "tgt_summary": "A hypocaust () is a system of central heating in a building that produces and circulates hot air below the floor of a room, and may also warm the walls with a series of pipes through which the hot air passes. This air can warm the upper floors as well. The word derives from the Ancient Greek meaning \"under\" and , meaning \"burnt\" (as in \"caustic\"). The earliest reference to such a system suggests that the temple of Ephesus in 350 BC was heated in this manner, although Vitruvius attributes its invention to Sergius Orata in c. 80 BC. Its invention improved the hygiene and living conditions of citizens, and was a forerunner of modern central heating.", "id": 1219247} {"src_title": "Anna Atkinsová", "tgt_title": "Anna Atkins", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Anna Atkinsová se narodila v Tonbridge v hrabství Kent v roce 1799. Její matka Hester Anne zemřela v roce 1800 na zdravotní porodní komplikace. Annu vychovával její otec John George Children, což byl vědec mnoha zájmů, například byl na jeho počest pojmenován minerál childrenite nebo krajta \"Antaresia childreni\". Na ženu ve své době „\"získala neobvyklé vědecké vzdělání\"“. Její detailní rytiny korýšů byly použity jako ilustrace překladu Lamarckova spisu \"Genera of Shells\", který byl v překladu jejího otce vydán v roce 1823. V roce 1825 si vzala Johna Pelly Atkinse a přestěhovali se na Halstead Place, domova rodiny Atkinsů v distriktu Sevenoaks, Kent. Poté se věnovala svým zájmům v oblasti botaniky, například sběru sušených rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "John George Children a John Pelly Atkins byli přátelé Williama Foxe Talbota. Anna Atkins se naučila umění fotografie přímo od Talbota, a sice dva z jeho fotografických objevů: techniku fotogenické kresby (photogenic drawing) (při kterém je objekt kladen na fotocitlivý papír, který se exponuje na Slunci až vznikne negativ) a proces kalotypie. Je známo, že Atkinsová získala svůj první fotoaparát v roce 1841. Některé zdroje tvrdí, že Atkinsová byla první žena fotografka. Jiné zdroje jako první fotografku uvádějí Constance Talbotovou, manželku Williama Foxe Talbota. Jelikož se nedochoval žádný snímek pořízený fotoaparátem Anny Atkinsové ani žádná fotografie Constance Talbotové, tato záležitost se pravděpodobně nikdy nevyřeší.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Sir John Herschel, přítel Atkinse a Childrena, vynalezl fotografický proces kyanotypie v roce 1842. Během jednoho roku Atkinsová tento proces aplikovala na řasy (konkrétně mořské řasy) a zhotovovala kyanotypické fotogramy kontaktních kopií „\"umísťováním sušených řas přímo na kyanotypický papír\"“. Atkinsová vydala ve vlastním nákladu své fotogramy v prvním díle \"Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions\" v říjnu 1843. Jednalo se o soukromé vydání v omezeném počtu kusů a ručně psaným textem \"Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions\" a jedná se o první knihu ilustrovanou fotografiemi. Teprve o osm měsíců později, v červnu 1844, vyšla knížka Williama Henryho Foxe Talbota \"Tužka přírody\"; tato kniha byla „\"první kniha ilustrovaná fotografiemi ke komerčnímu vydání\"“ nebo „\"první komerčně publikovaná kniha ilustrovaná fotografiemi\"“. Atkinsová vydala celkem tři díly \"Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions\" mezi lety 1843 a 1853. Je známá existence pouze 17 výtisků této knihy, v různých úrovních kompletnosti. Exempláře jsou v majetku převážně těchto institucí: Protože jsou knihy sběratelskou raritou a mají velký historický význam, jsou hodně drahé. Jeden výtisk knihy se 411 deskami ve třech svazcích byl na aukci v roce 1996 prodán za 133 500 liber šterlinků. Další kopie s 382 printy ve dvou svazcích, které vlastnil vědec Robert Hunt (1807-1887), byly prodány za 229 250 liber na aukci v roce 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život a dílo.", "content": "V 50. letech Atkinsová spolupracovala s Annou Dixonovou (1799–1864), která pro ni byla „\"jako vlastní sestra\"“ a společně vydaly nejméně tři alba kyanotypických fotogramů: Kromě toho vydala knihy s nefotografickými pracemi: Atkinsová zemřela na Halstead Place v roce 1871 na „\"ochrnutí, revmatismus a vyčerpání\"“ ve věku 72 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Atkinsová (nepřechýleně Atkins, roz. Anna Children) (16. března 1799 Tonbridge, Kent, Anglie – 9. června 1871) byla anglická botanička a fotografka. Je často považována za první osobu, která vydala knihu ilustrovanou fotografickými obrázky. Některé zdroje ji označují za první ženu, která zhotovila fotografii.", "tgt_summary": "Anna Atkins (née Children; 16 March 1799 – 9 June 1871) was an English botanist and photographer. She is often considered the first person to publish a book illustrated with photographic images. Some sources claim that she was the first woman to create a photograph.", "id": 1504757} {"src_title": "Příznačný motiv", "tgt_title": "Leitmotif", "src_document": [{"title": "V hudbě.", "content": "V hudební terminologii se jedná o hudební myšlenku, jejíž ztvárnění v sobě obsahuje prvky, které mají charakterizovat událost, situaci, osobní vlastnost či jiné atributy prostřednictvím specificky určeného formálního užití vyjadřovacích prostředků, tedy melodie, harmonie či rytmu.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická hudba.", "content": "Příznačný motiv je z hlediska stylového typický pro programní hudbu 19. století, nicméně tento způsob práce je trvalou a nezbytnou součástí scénické či filmové hudby. Příznačný motiv se nejprve objevuje v opeře (snad u Grétryho), pracoval s ním Carl Maria von Weber, Hector Berlioz ve své \"Fantastické symfonii\" a zejména pak Richard Wagner. Ten sice pojem \"leitmotiv\" použil pouze jednou a převážně a psal o „vzpomínkových motivech“ (\"Erinnerungsmotive\"), pracoval s nimi ale ve svých operách s takovou důsledností, že i některé předměty měly svůj charakteristický motiv – nejznámějším z nich je pravděpodobně motiv meče. Příznačné motivy jsou důležité i v operách Bedřicha Smetany nebo v cyklu \"Má vlast\".", "section_level": 2}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Příznačné motivy hrají důležitou roli také v hudbě doprovázející filmy, televizní pořady či počítačové hry. Leitmotivy se objevují již od počátků zvukového filmu. Za jedno z jejich prvních využití bývá uváděna skladba Edvarda Griega \"Ve sluji Krále hor\", jejíž melodii si ve snímku \"M\" (1931) píská vrah, kdykoliv se chystá někoho zabít. V pozdější části filmu tento zvuk prozrazuje divákům přítomnost vraha, přestože se nevyskytuje na plátně. Ve třicátých letech pak tuto techniku propagoval zejména skladatel Max Steiner, který ji uplatnil v hudbě k filmům \"King Kong\" (1933) nebo \"Gone with the Wind\" (1939), dodnes patřícímu mezi nejvýdělečnější filmy všech dob. Pro druhý jmenovaný film Steiner napsal 16 hlavních a téměř 300 vedlejších motivů. Mezi nejznámější příklady patří soundtrack k sérii filmů \"Star Wars\", jenž John Williams vystavěl právě na příznačných motivech, které se prolínají napříč všemi epizodami ságy a odrážejí vývoj postav a děje. Ikonické jsou zejména motivy pro postavy Dartha Vadera nebo Lukea Skywalkera. Obdobně je na leitmotivech založená i hudba Howarda Shora k trilogiím \"Pán prstenů\" (2001–2003) a \"Hobit\" (2012–2014). Shore pro filmovou Středozem složil 100, resp. 160 motivů a vydal přes 13 hodin hudby (včetně alternativních verzí skladeb). Do širšího povědomí vešly i motivy Klause Badelta a Hanse Zimmera pro \"Piráty z Karibiku.\" Dále je využíval i Ennio Morricone nebo autoři hudby pro animované i hrané filmy Walta Disneyho.", "section_level": 2}, {"title": "Muzikál.", "content": "Také v muzikálu se zejména v dramatičtějších dílech objevují leitmotivy, například ve \"West Side Story (1957)\" od Leonarda Bernsteina nebo v \"Bídnících\" (1980) od autorů Claude-Michela Schönberga (hudba) a Alaina Boublila (libreto).", "section_level": 2}], "src_summary": "Příznačný motiv neboli leitmotiv (něm.), příp. též idée fixe (fr.; nezaměňovat však s psychologickým významem tohoto spojení), je drobný, ale výrazný umělecký prvek, který se v uměleckém díle opakuje a obvykle připomíná určitou postavu, událost či věc. V hudbě to může být výrazný akord nebo krátká melodie, v literatuře myšlenka nebo prvek procházející celým literárním dílem a vzácně se pojem používá i o výtvarném umění. V přeneseném smyslu znamená \"leitmotiv\" vůdčí myšlenku určitého, například politického hnutí či programu, významné osoby a podobně.", "tgt_summary": "A leitmotif or leitmotiv () is a \"short, constantly recurring musical phrase\" associated with a particular person, place, or idea. It is closely related to the musical concepts of \"idée fixe\" or motto-theme. The spelling \"leitmotif\" is an anglicization of the German \"Leitmotiv\" (), literally meaning \"leading motif\", or \"guiding motif\". A musical motif has been defined as a \"short musical idea ... melodic, harmonic, or rhythmic, or all three\", a salient recurring figure, musical fragment or succession of notes that has some special importance in or is characteristic of a composition: \"the smallest structural unit possessing thematic identity.\" In particular, such a motif should be \"clearly identified so as to retain its identity if modified on subsequent appearances\" whether such modification be in terms of rhythm, harmony, orchestration or accompaniment. It may also be \"combined with other leitmotifs to suggest a new dramatic condition\" or development. The technique is notably associated with the operas of Richard Wagner, and most especially his \"Der Ring des Nibelungen\", although he was not its originator and did not employ the word in connection with his work. Although usually a short melody, it can also be a chord progression or even a simple rhythm. Leitmotifs can help to bind a work together into a coherent whole, and also enable the composer to relate a story without the use of words, or to add an extra level to an already present story. By association, the word has also been used to mean any sort of recurring theme, (whether or not subject to developmental transformation) in literature, or (metaphorically) the life of a fictional character or a real person. It is sometimes also used in discussion of other musical genres, such as instrumental pieces, cinema, and video game music, sometimes interchangeably with the more general category of \"theme\".", "id": 797782} {"src_title": "Snoqualmijský průsmyk", "tgt_title": "Snoqualmie Pass", "src_document": [{"title": "Rekreace.", "content": "Území okolo průsmyku je poseto četnými horskými chatami, které sezónně obývají obyvatelé metropolitní oblasti Seattle. Obec má asi 150 permanentních rezidentů. Nejvíce se zde provozují zimní sporty, ale venkovní rekreace je zde provozovatelná po celý rok. Transkontinentální turistická stezka Pacific Crest Trail prochází průsmykem, který poskytuje i ostatní turistické stezky, které mohou být v létě použity k pěší turistice a šplhání, v zimě k běhu na lyžích a chůzi ve sněžnicích. V průsmyku se nachází také The Summit at Snoqualmie, skupina lyžařských středisek, kterou provozuje společnost Boyne USA Resorts. Skládá se ze čtyř středisek, kterými jsou Alpental, Summit West, Summit Central a Summit East. Jedná se o nejbližší lyžařská střediska k Seattlu, takže o víkendech jsou často přeplněná. V zimě jsou východně od průsmyku obzvlášť populární sněžné skútry. V létě oblaka křižují paraglidingoví a hang glideroví nadšenci, kteří přistávají u jezera Keechelus.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Snoqualmijský průsmyk dobře znali místní původní obyvatelé. Společnost Hudsonova zálivu sem vysílala na začátku předminulého století trapery a obchodníky, kteří věděli o průsmyku, ale informace o jeho využití jsou nejasné. Dost možná ho jako jeden z prvních bělochů využil A. C. Anderson, který vedl svůj dobytek přes pohoří v roce 1841 skrz průsmyk, který nazval Sinahomišským. George B. McClellan a jeho poručík Abiel W. Tinkham prozkoumali okolí průsmyku v letech 1853 a 1854. Jejich cílem bylo najít průsmyk, který by byl pro železnici vhodnější než Nacheský průsmyk, kde pohoří překračovala Nacheská stezka. Začali na východě a dostali se až k Yakimskému průsmyku. Tinkham pak pokračoval po západní straně po proudu řeky Cedar. McClellan se kvůli nepříznivým zprávám od Indiánů rozhodl průsmyk samotný neprozkoumat. V roce 1856 major J. H. H. Van Bokkelen z dobrovolnické milice teritoria Washington prošel průsmykem na průzkumné misi. V roce 1858 se skrz průsmyk vydalo několik koní s nákladem, kteří mířil do dolů na východní straně hor. V roce 1865 několik obyvatel Seattlu, včetně Arthura A. Dennyho prozkoumalo řeku Cedar, Snoqualmijský průsmyk a Nacheský průsmyk. Poté ohlásili, že Snoqualmijský průsmyk je lepší cestou přes pohoří než stará Indiánská cesta přes Yakimský průsmyk. V roce 1867 tak byla přes průsmyk postavena placená cesta. Sice ji mohly používat i vozy, ale dlouhá léta je využívaly pouze koně s náklady a honáci dobytka. Železnice Chicago, Milwaukee and St. Paul Railway dokončila trať skrz průsmyk v roce 1909. Ve stejném roce byla postavena i vylepšená cesta pro vozy. Dálnice zde byla otevřena roku 1915. V roce 1927 dostala dálnice oficiální označení U.S. Route 10 a v roce 1931 byla poprvé na zimu ošetřena pluhem a otevřena. V roce 1933 byl na průsmyku vyznačen první lyžařský svah a v roce 1934 byla dálnice konečně zpevněna. V roce 1969 byla v průsmyku vybudována mezistátní dálnice Interstate 90 a v roce 1980 byla založena společnost Mountains to Sound Greenway Trust, jejíž cílem je chránit malebnost dálničního koridoru v okolí průsmyku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Snoqualmijský průsmyk je horský průsmyk, který používá mezistátní dálnice Interstate 90 k překročení Kaskádového pohoří. Jeho vrchol má nadmořskou výšku 921 metrů a leží na hranici okresů King a Kittitas v americkém státě Washington. Jedná se o největší ze tří cest přes Kaskádové pohoří, které jsou otevřeny po celý rok, kam patří také Stevensův průsmyk na severu a Bílý průsmyk na jihu. Tudy procházející Interstate 90 je hlavní komerční spojkou mezi Seattlem a místy východně od pohoří a denně tudy projede průměrně 27 087 vozidel. Po průsmyku je pojmenovaná obec, která v něm leží, Snoqualmie Pass. Jak obec, tak průsmyk nesou své jméno po Indiánském kmeni Snoqualmieů, kteří původně obývali Snoqualmijské údolí západně od průsmyku.", "tgt_summary": "Snoqualmie Pass is a mountain pass that carries Interstate 90 (I-90) through the Cascade Range in the U.S. state of Washington. The pass summit is at an elevation of , on the county line between Kittitas County and King County. Snoqualmie Pass has the lowest elevation of the three east–west mountain routes across Washington State that are kept open year-round, along with Stevens Pass (US 2) to the north, and White Pass (US 12) to the south. I-90 is the primary commercial artery between Seattle and points east, carrying an average of 29,000 vehicles through the pass per day. I-90 is the only divided highway crossing east-west through the state. The pass lends its name to a census-designated place (CDP) located at the summit (Snoqualmie Pass, Washington). Both the CDP and Snoqualmie Pass are named after the Snoqualmie people of the valley to the west.", "id": 919979} {"src_title": "Třapatka (Rudbeckia)", "tgt_title": "Rudbeckia", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rod pochází ze Severní Ameriky odkud některé jeho druhy rozšířili zahradníci pro zjevné přednosti, krásné květy a nenáročnost při pěstování, téměř do celého světa. Bohužel, mnohde zplaněla a místně se počíná šířit na úkor domácí květeny. V České republice jsou to např. třapatka srstnatá (\"Rudbeckia hirta\") a třapatka dřípatá (\"Rudbeckia laciniata\"), které jsou považovány za invazivní neofyty.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Fyziologie rodu je dosti pestrá, vyskytují se v něm rostliny jednoleté, dvouleté i vytrvalé. Lodyhy, dorůstající od 50 do 300 cm, rostou z kořene kůlovitého nebo vláknitého, u některých druhů i z oddenků. Lodyha (může růst osamocená nebo v trsu který čítá i 15 lodyh), je vždy vzpřímená, bývá rozvětvená, lysá nebo porostlá chlupy. Listy jsou bazální a lodyžní, jsou silně alternativní. Bývají s řapíkem nebo přisedlé a mívají čepele tvaru eliptického, kopinatého, vejčitého nebo i lineárního se zaobleným vrcholem. Jsou často lalokovité, 1krát nebo 2krát zpeření, okraje mají zubaté nebo pilovité. Horní strany listů bývají chlupaté nebo lysé, někdy ojíněné nebo tečkované. Květní lůžka jsou plochá, vejčitá, kónická nebo kuželová, vyrůstají samostatně na koncích lodyh nebo v latnatém či chocholičnatém květenství. Diskovité trubkovité květy v počtu 5 až 800 jsou plodné oboupohlavné, pět trojúhelníkových korunních lístků mívá barvu žlutou, žlutozelenou nebo hnědofialovou, někdy jsou i dvoubarevné. Zelenavě hnědé plevy mají vrcholy ostré nebo zaoblené. Jazykovité okrajové květy v počtu 5 až 25 jsou neplodné, korunu často ohnutou nebo svěšenou dolů mají zbarvenou žlutě, oranžově, hnědě nebo jsou dvoubarevné (plátky blíže ke středu jsou tmavší). Květní lůžko je podepřeno zákrovem o průměru 15 až 30 mm s vytrvalými měkkými bylinnými listeny v počtu 5 až 20, které vyrůstají v 1 až 3 řadách, bývají kopinaté, úzce eliptické nebo lineární. Čtyřúhlé černé nažky bez osin jsou pyramidálního tvaru, většinou lysé.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V současnosti květin tohoto rodu nejvíce využívají zahradnické podniky i drobní pěstitelé pro vytváření poklidného, estetického prostředí, které je potřebným doplňkem uspěchané doby. Některé druhy jsou však i bohatým zdrojem fytochemikálii, kterých se využívá pro farmaceutické využití.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V současnosti je do rodu \"Rudbeckia\" zařazováno 23 druhů, které jsou rozdělovány do tří kladů, nazývaných také sekce: Rod \"Rudbeckia\" byl pojmenován po Olofu Rudbeckovi (1630 – 1702) a jeho stejnojmenném synovi (1660 – 1740), oba byli profesoři ve švédské Uppsale.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Třapatka (\"Rudbeckia\") je jeden z rodů květin ozdobných květem z čeledě hvězdnicovitých (\"Asteraceae\"). Je potřeba ho odlišovat od rodu třapatkovka (\"Echinacea\") označovaného v minulosti též českým pojmenováním „třapatka“. Tato anomálie vznikla následkem rozdělení původně jednoho rodu \"Rudbeckia\" do více rodů.", "tgt_summary": "Rudbeckia is a plant genus in the Asteraceae or composite family. Rudbeckia flowers feature a prominent, raised central disc in black, brown shades of green, and in-between tones, giving rise to their familiar common names of coneflowers and black-eyed-susans. All are native to North America, and many species are cultivated in gardens for their showy yellow or gold flower heads that bloom in mid to late summer. The species are herbaceous, mostly perennial plants (some annual or biennial) growing to 0.5–3.0 m tall, with simple or branched stems. The leaves are spirally arranged, entire to deeply lobed, and 5–25 cm long. The flowers are produced in daisy-like inflorescences, with yellow or orange florets arranged in a prominent, cone-shaped head; \"cone-shaped\" because the ray florets tend to point out and down (are decumbent) as the flower head opens. A large number of species have been proposed within \"Rudbeckia\", but most are now regarded as synonyms of the limited list given below. Several currently accepted species have several accepted varieties. Some of them (for example the black-eyed susan, \"R. hirta\"), are popular garden flowers distinguished for their long flowering times. Many cultivars of these species are known. \"Rudbeckia\" is one of at least four genera within the flowering plant family Asteraceae whose members are commonly known as coneflowers; the others are \"Echinacea\", \"Dracopis\", and \"Ratibida\". \"Rudbeckia\" species are eaten by the caterpillars of some Lepidoptera species including cabbage moths and dot moths.", "id": 2174139} {"src_title": "Tomas Tranströmer", "tgt_title": "Tomas Tranströmer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině novináře. Když byly Tomasovi tři roky, rodiče se rozvedli. Ve svém rodném městě studoval na latinském gymnáziu, ve studentských časopisech publikoval první básně. V letech 1951–1956 studoval psychologii a náboženství na Stockholmské univerzitě. Po promoci získal místo na Psychotechnickém institutu Stockholmské univerzity. Zde působil do roku 1960, kdy nastoupil jako psycholog v nápravném ústavu pro mladistvé v Linköpingu, kde se věnoval práci s mladými delikventy a drogově závislými. Za dalších šest let ho jako psychologa zaměstnal městský úřad ve Västerås, kam se rok před tím i s rodinou přestěhoval. Zde žil do roku 2000, kdy se přestěhoval do stockholmské čtvrti Södermalm, nedaleko místa, kde se narodil. V roce 1980 začal pracovat na poloviční úvazek v Institutu pro trh práce. Profesi psychologa se věnoval souběžně s literaturou až do roku 1990, kdy jej postihla mozková mrtvice. Tranströmer hodně cestoval. Zážitky z cest se promítají v jeho básních. Ještě během studií navštívil Turecko, Řecko, Itálii a Jugoslávii, Maroko, Španělsko a Portugalsko. Často jezdil do USA, 1959 byl v Egyptě, v letech 1985 a 2001 navštívil Čínu. Roku 1958 se oženil s Monikou Bladhovou, s níž měl dcery Emmu a Paulu. Přestože trpěl důsledky svého postižení (ochrnutí pravé ruky a nohy, ztráta schopnosti mluvit (afasie), nepřestal se stýkat se svými čtenáři a nevzdal se aktivního života. V roli jeho mluvčí vystupovala manželka Monika, která jej doprovázela na cestách a při veřejných setkáních. V srpnu 1998 se zúčastnil 18. světového kongresu básníků v Bratislavě. Hlavní město Slovenska navštívil ještě v roce 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Tranströmer a Čechy.", "content": "V rámci své cesty po zemích střední Evropy navštívil básník v říjnu 1969 Prahu. O svém pobytu napsal svému příteli, americkému básníkovi Robertu Blyovi, mj. toto: \"\"Spisovatelé, dělníci, členové strany, občané... všichni reagovali stejně. Byli milí, srozumitelní a věděli, že představují 99 % veřejného mínění, ale byli přesvědčeni o tom, že zbylé 1 % připravuje teror, čistky jako za starých časů. Celková atmosféra se zhoršila těsně před mým příjezdem – Husák dal zavřít hranice. Lidi se zoufale snažili udržet si aspoň nějaké kontakty se zbytkem Evropy...\"\" V roce 1976 překládal společně s J. Čechem libreto Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Měla premiéru v Královské opeře ve Stockholmu v říjnu toho roku. V České republice vyšly do roku 2014 pouze ukázky jeho tvorby. Poprvé to byly dvě básně z jeho první sbírky, které otiskla v roce 1971 Revue světové literatury. Podruhé v roce 1992 v časopise \"Světová literatura\" v překladu Libora Štukavce (roč. XXXVII, č. 4) a pak v roce 1999 v rámci antologie švédské poezie \"Ostrými paprsky\" v překladu Milana Richtera a Dagmar Hartlové. Nakladatelství Dauphin vydalo v prosinci 2014 výběr \"Přijde smrt a vezme ti míry\" (překlad Milan Richter a Vít Janota). Rok nato vydalo totéž nakladatelství překlad sbírky \"Smuteční gondola\".", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Básně psal Tranströmer od třinácti let. V roce 1954 mu vyšla první básnická sbírka. Ve svém díle rozvíjel tradice modernistického, expresionistického a surrealistického jazyka poezie 20. století. Z jeho básní je zřejmá hudební inspirace (v minulosti hrál na piano a na varhany) a jsou v nich často reflektovány náboženské zkušenosti i úděl člověka ztraceného v současném světě. Básníkův jazyk je úsporný, současně jím však evokuje vizuálně jasné obrazy plné paradoxů, za jejichž nejpříhodnější látku považuje volný verš, který používal od svých prvních sbírek. V roce 2011 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Již předtím získal několik literárních ocenění, například Petrarkovu cenu v Německu (1981), švédskou Bonnierovu cenu za poezii (1983), Griffinovu cenu v Kanadě, Literární cenu Severské rady (únor 1990), literární cenu Neustadt (1990), Augustovu cenu švédských vydavatelů (1996) nebo Cenu Jána Smreka na Slovensku (1998). Obdržel čestné doktoráty několika univerzit, například v Oklahomě a Stockholmu (obě 1990). Jeho básnické sbírky byly přeloženy do přibližně padesáti světových jazyků. Na Slovensku vyšel v roce 1996 výběr \"Básne pre živých a mŕtvych\" (překlad Milan Richter; Knižná dielňa Timotej) a v roce 2001 vyšly jeho sebrané básně \"Medzi allegrom a lamentom\" (překlad Milan Richter; MilaniuM).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomas Tranströmer (výslovnost ˌtʊmːas ˈtɹɑːnstɹœməɹ), též Tomas Gösta Tranströmer, (15. dubna 1931 Stockholm – 26. března 2015 tamtéž) byl švédský básník, spisovatel, překladatel a psycholog. V roce 2011 získal Nobelovu cenu za literaturu. Je považován za nejvlivnějšího švédského básníka současnosti.", "tgt_summary": "Tomas Gösta Tranströmer (; 15 April 1931 – 26 March 2015) was a Swedish poet, psychologist and translator. His poems captured the long Swedish winters, the rhythm of the seasons and the palpable, atmospheric beauty of nature. Tranströmer's work is also characterized by a sense of mystery and wonder underlying the routine of everyday life, a quality which often gives his poems a religious dimension. He has been described as a Christian poet. Tranströmer is acclaimed as one of the most important Scandinavian writers since the Second World War. Critics praised his poetry for its accessibility, even in translation. His poetry has been translated into over 60 languages. He was the recipient of the 1990 Neustadt International Prize for Literature and the 2011 Nobel Prize in Literature.", "id": 1487937} {"src_title": "Třapatka srstnatá", "tgt_title": "Rudbeckia hirta", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je to bylina pocházející ze Severní Ameriky, kde roste od jihu Kanady přes Spojené státy severoamerické až po sever Mexika. Pro své velké svítivé květy se začala pěstovat v mírném klimatu téměř po celém světě. V mnoha oblastech Evropy i Austrálie zplaněla a rozšiřuje se sama ve volné přírodě. Ve své domovině roste na okrajích lesů a křovinatých porostů, na loukách, pastvinách i polích. Zplanělé rostliny se nejčastěji uchycují na propustných, vlhčích půdách podél vodních toků, cest, železničních tratí, v blízkosti lidských sídel, na rumištích a skládkách. Potřebuje hodně slunečního svitu, v polostínu roste s méně vybarvenými květy. Snáší i silný občasný vítr, ne však trvale větrnou polohu. V České republice lze třapatku srstnatou nejčastěji spatřit v teplejších oblastech, kde je považována za invazivní neofyt vytlačující původní floru. Na území nynější ČR byla poprvé zaznamenána, rostoucí v přírodě bez lidského přičinění, již v roce 1873.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to dvouletá až krátce vytrvalá chlupatá rostlina dorůstající do výšky, v závislosti na výživnosti a vlhkosti půdy, od 30 do 100 cm. Z hlavního kořene bez oddenku vyrůstá přímá lodyha, která je pouze někdy v horní části rozvětvená a celá je řídce střídavě porostlá šedě zelenými listy. Spodní listy mají křídlatý řapík a jejich čepel je eliptická až kopinatá. Horní listy jsou bez řapíku, tvar mají kopinatý až čárkovitě kopinatý, bývají dlouhé 16 a široké 5 cm. Všechny listy jsou oboustranně chlupaté, celistvé, celokrajné nebo mělce vroubkovaně pilovité, zřetelně žilnaté. Rostlina je běžně mrazuvzdorná do -20 °C. Úbory na stopkách dlouhých 5 až 20 cm vyrůstající na koncích lodyh dosahují velikosti 6, max. 8 cm. Trubkovité oboupohlavné květy ve vypouklém, půlkulovitým terči květního lůžka jsou hnědočerné až tmavě purpurové. Plevy jsou tmavě fialové. Neplodné jazykovité květy na obvodu disku, nejčastěji jich bývá 8 až 20, mají jazýčky, dlouhé až 3 cm, barvy bledě žluté až oranžově žluté, někdy mají u báze tmavou skvrnu. Zákrov je dvouřadý, vnější drsné listeny o délce do 3 cm jsou ohnuté zpět, vnitřní jsou rovné. Květy opyluje létající hmyz, nejčastěji včely, mouchy a motýli. Kvete od července do října, Semena jsou černé, 4hranné nažky dlouhé 1,5 až 2,5 mm, jemné chlupaté. Tisíc semen váží asi 2 gramy. Rostlina se rozmnožuje výhradně semeny. Chromozómové číslo: 2n = 38.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Třapatka srstnatá se vysazuje do zahrad a parků kde její květy upoutávají pozornost. Pěstuje se řada kultivarů, které se od sebe odlišují především barvou květů. Šlechtěním se zahradníci především snaží o sytost barev, pestrost vybarvení, velikost a uspořádání jazykovitých květů, důležitá je také odolnost rostlin proti nemocem, hlavně plísním. Při výsadbě se vysévají počátkem března do skleníku a přepichované sazeničky se vysazují v půli května na záhony. Semeno klíčí i na světle, ale po vysetí ze přikrývá slabou vrstvou substrátu. Rostliny vykvétají asi za 12 až 4 týdnů po výsevu, tj. od poloviny června až poloviny července. Nejčastěji jsou u nás vysazované nízké odrůdy (do 30 cm) 'Becky', 'Toto' a vysoké 'Cordoba', 'Corona', 'May', 'Moreno' a 'Sonora'. Kořenů se používá v lékařství, infuze z nich jsou vhodné k léčbě nachlazení, vodnatelnosti, a proti červům u dětí, teplý nálev z kořene se používá na mytí otevřených ran, vředů a na proplachování rány po uštknutí hadem a konečně extrakt z kořene v podobě kapek se užívá proti bolestem uší. Z květů lze získat žluté barvivo na tkaniny. Rostlina je pokládána za zdraví škodlivou pro skot, ovce a prasata. Semena jsou pochoutkou pro některé ptáky, např. stehlíky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V místech svého původu, v Severní Americe, rozlišují čtyři variety třapatky srstnaté:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Třapatka srstnatá (\"Rudbeckia hirta\") je druh až 1 m vysoké rostliny pěstované na záhonech v zahradách nebo parcích pro své barevné květy o velikosti do 8 cm.", "tgt_summary": "Rudbeckia hirta, commonly called black-eyed Susan, is a North American flowering plant in the sunflower family, native to Eastern and Central North America and naturalized in the Western part of the continent as well as in China. It has now been found in all 10 Canadian Provinces and all 48 of the states in the contiguous United States. \"Rudbeckia hirta\" is one of a number of plants with the common name black-eyed Susan. Other common names for this plant include: brown-eyed Susan, brown betty, gloriosa daisy, golden Jerusalem, English bull's eye, poor-land daisy, yellow daisy, and yellow ox-eye daisy. \"Rudbeckia hirta\" is the state flower of Maryland. The plant also is a traditional Native American medicinal herb in several tribal nations; believed in those cultures to be a remedy, among other things, for colds, flu, infection, swelling and (topically, by poultice) for snake bite (although not all parts of the plant are edible) Parts of the plant have nutritional value. Other parts are not edible.", "id": 1077599} {"src_title": "Vnitřní Město (Vídeň)", "tgt_title": "Innere Stadt", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Vídeňské Vnitřní Město se rozkládá v samém středu rakouského hlavního města. Obepíná ho okružní třída Ringstraße, jež byla vybudována v oblasti městských hradeb zbořených v roce 1858. Na východě hraničí s 2. okresem na jihovýchodě se 3. okresem, na jihu se 4. okresem, na jihozápadě s 5. a 7. okresem, na západě s 8. a na severu s 9. okresem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jelikož před rokem 1850 bylo Vnitřní Město prakticky totožné s Vídní jako takovou, jsou také jeho dějiny od samých počátků až do tohoto data shodné s vídeňskými. V roce 1850 byla dosavadní vídeňská předměstí, nacházející se před městskými hradbami, připojena k hlavnímu městu, čímž se z Vnitřního Města stal 1. městský okres a nově vzniklo dalších 8 obvodů (2. – 9.) Roku 1858 bylo zbořeno městské opevnění a na jeho místě vznikla okružní třída pojmenovaná \"Ringstraße\". Vyrostlo podél ní mnoho výstavných budov. Historizující styl \"Ringstraße\" charakterizuje vídeňskou architekturu dodnes. V 60. letech 19. století se konečně po dlouhých diskusích přistoupilo k regulaci Dunaje. Došlo k zasypání mnoha ramen a hlavní říční koryto se tak dostalo mimo Vnitřní Město. Nejblíže centru se octlo regulované boční rameno, takzvaný \"Donaukanal\", jež tvoří hranici 1. obvodu s 2. okresem Leopoldstadt. Toto období všeobecného rozkvětu vyvrcholilo Světovou výstavou ve Vídni v roce 1873, po níž 9. května téhož roku následoval Krach na vídeňské burze, který ukončil období takzvané \"gründerské\" (zakladatelské) konjunktury.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Znakem 1. obvodu je červený štít s bílým křížem, který je totožný s malým městským znakem statutárního města Vídně i stejnojmenné spolkové země. Současný znak pochází z doby kolem roku 1270, kdy se poprvé objevil na takzvaných \"vídeňských fenicích\". Jeho předobrazem mohla být středověká zástava krále Svaté říše římské, neboť bojová zástava krále Rudolfa Habsburského měla podobný vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Od vrcholného období v roce 1880, kdy ve Vnitřním Městě žilo 73 000 obyvatel, jejich počet stále klesal. V roce 2001 dosáhl počtem 17 000 svého historického minima. Ačkoli počet obyvatel obvodu od té doby pomalu stoupá, zůstává Vnitřní Město městským vídeňským obvodem s nejnižším počtem obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a jazyk.", "content": "V roce 2001 činil počet cizinců usídlených v obvodu 15,5 % celkové populace, což bylo 2 % pod vídeňským průměrem. Z toho mělo 2,8 % občanství některé země Evropské unie (vyjma Německa), 2,7 % tvořili občané Srbska a Černé Hory a 2,2 % byli Němci. Celkem 25,6 % obyvatel obvodu se narodilo v jiné zemi než v Rakousku. 79 % obyvatel uvedlo jako svůj komunikační jazyk němčinu, 4 % jich hovořilo primárně Srbsky, 1,8 % Maďarsky a 1,4 % Chorvatsky. Jiné jazyky uvedlo celkem 14,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "V roce 2001 se 51,3 % obyvatel Vnitřního Města hlásilo ke katolickému vyznání, 6,6 % k protestantskému, 5,1 % byli pravoslavní a 3,3 % tvořili židé. 22,7 % obyvatel obvodu se nehlásilo k žádnému náboženství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vnitřní Město ( \"Innere Stadt\"; ) je 1. vídeňský obvod. Je to vídeňské Staré Město. Až do rozšíření hranic města v roce 1850 bylo Vnitřní Město prakticky totožné s Vídní. Bylo tradičně rozděleno na čtyři části pojmenované podle důležitých městských bran: severovýchodní \"Stubenviertel\", jihovýchodní \"Kärntner Viertel\", jihozápadní \"Widmerviertel\" a severozápadní \"Schottenviertel\". Obvod má rozlohu 3,01 km a k 1. lednu 2014 zde žilo 16 131 obyvatel. Je zde zaměstnáno celkem 100 745 lidí, na čemž se podílejí zejména cestovní ruch a ústředí velkých korporací, jež využívají centrální polohu obvodu.", "tgt_summary": "The Innere Stadt (; Central Bavarian: \"Innare Stod\") is the 1st municipal District of Vienna (German: \"1. Bezirk\") located in the center of the Austrian capital. The Innere Stadt is the old town of Vienna. Until the city boundaries were expanded in 1850, the Innere Stadt was congruent with the city of Vienna. Traditionally it was divided into four quarters, which were designated after important town gates: \"Stubenviertel\" (northeast), \"Kärntner Viertel\" (southeast), \"Widmerviertel\" (southwest), \"Schottenviertel\" (northwest). The Ringstraße circles the Innere Stadt along the route of the former city walls. The first district is, with a workforce of 100,745, the largest employment locale in Vienna. This is partially due to tourism, as well as the presence of many corporate headquarters due to the district's central location.", "id": 1950540} {"src_title": "Kateřina Pavlovna", "tgt_title": "Catherine Pavlovna of Russia", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Kateřina Pavlovna se narodila jako šesté dítě/čtvrtá dcera ruského cara Pavla I. a jeho druhé manželky carevny Marie Fjodorovny, narozená jako princezna Sofie Dorota Württemberská. Jméno dostala po své babičce, carevně Kateřině. Měla devět sourozenců a byla sestrou cara Alexandra I. Kateřinino dětství bylo šťastné, výchova a vzdělání bylo pod starostlivým dohledem její matky. Vynikala mimořádným intelektem a vzděláním, stejně jako nevšední krásou a skvělými organizačními i diplomatickými schopnostmi. Měla hluboký vztah se svým nejstarším bratrem, cesarevičem Alexandrem (pozdějším carem Alexandrem I.) a po celý svůj život udržovala s Alexandrem blízké kontakty; byla nejmilejší sestrou carovou a jednou z nemnoha osob, které bezvýhradně miloval.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V době napoleonských válek, na Erfurtském kongresu v roce 1808 předložil Alexandrovi I. francouzský diplomat Talleyrand jménem francouzského císaře Napoleona Bonaparte, nedlouho předtím rozvedeného se svou první ženou Josefinou de Beauharnais, návrh na uzavření manželství Napoleona s Kateřinou, čímž chtěl získat Rusko na svou stranu. Rodina Kateřiny byla zaskočena a dotčena, ba uražena a nabídka byla odmítnuta, především na nátlak samotné Kateřiny a její matky. (Někteří historikové se dokonce domnívají, že pyšné odmítnutí \"\"neurozeného tyrana – Korsičana\"\" bylo jednou z hlavních příčin války Napoleona s Ruskem v roce 1812.) Carevna-vdova místo toho zorganizovala sňatek Kateřiny s oldenburským vévodou Jiřím, druhým synem velkovévody oldenburského Petra I. a ruským generálem a gubernátorem Estonské a Tverské gubernie.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství.", "content": "Mimořádně krásná, inteligentní a temperamentní Kateřina Pavlovna se za Jiřího provdala 3. srpna roku 1809. Manželé se usadili v Tveru, městě mezi Moskvou a Petrohradem, kde vedli dvůr, jenž si v ničem nezadal s carským dvorem v Petrohradu. V roce 1812 Kateřina Pavlovna horlivě podporovala odpor svého národa proti Napoleonovu napadení Ruska a postavila celý pluk, který se účastnil všech důležitých bitev této války. Kateřina byla svému nepříliš přitažlivému manželovi oddaná a její manželství bylo spořádané, mělo však krátkého trvání, neboť 15. prosince roku 1812 zemřel Jiří na břišní tyfus. Z jejich manželství se narodili dva synové: Ovdovělá Kateřina Pavlovna odcestovala spolu se svým bratrem Alexandrem do Anglie, aby se setkali s princem regentem Jiřím a poté do Vídně, kde se účastnili vídeňského kongresu; Kateřina nebyla bez vlivu na jeho průběh; stejně tak výrazně napomohla realizaci sňatku své nejmladší sestry Anny Pavlovny s následníkem nizozemského trůnu, oranžským princem Vilémem.", "section_level": 3}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "V Anglii se setkala poprvé s württemberským princem Vilémem. Mezi oběma mladými lidmi vznikla láska na první pohled. Vilém však byl již ženatý s Karolinou Augustou Bavorskou (manželství bylo bezdětné a platilo za nešťastné), učinil však první kroky k jeho rozvodu a v srpnu 1814 bylo jeho manželství s Karolinou Augustou württemberským soudem rozloučeno a roku 1815 papežem Piem VII. anulováno. (Karolina Augusta se posléze 24. září 1816 stala čtvrtou manželkou rakouského císaře Františka I.; i toto její manželství zůstalo bezdětné, bylo však šťastné a spokojené a Karolína se láskyplně starala o všechny své nevlastní děti). Vilém a Kateřina se vzali 24. ledna roku 1816 v Sankt Petěrburgu. Z jejího druhého manželství se narodily dvě dcery:", "section_level": 3}, {"title": "Württemberská královna.", "content": "Nedlouho po jejich sňatku nastoupil Vilém po smrti svého otce na württemberský trůn a Kateřina se stala württemberskou královnou. Aktivně se podílela na charitativní práci ve své nové vlasti, horlivě se starala o vzdělání lidu a zakládala různé společensky prospěšné instituce. Zemřela neočekávaně v jedenatřiceti letech v lednu roku 1819 na zápal plic při růži. Po její smrti vystavěl král Vilém v Rotenbergu u Stuttgartu Württemberské mauzoleum, které věnoval její památce. Pochována byla v kostele sv. Kateřiny na vrchu Rottenberg ve Stuttgartu. Vilém se po roce znovu oženil se svou sestřenicí Pavlínou Württemberskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kateřina Pavlovna Romanovová (rusky \"Екатерина Павловна\") (10. května 1788, Carské Selo – 9. ledna 1819, Stuttgart) byla rodem ruská velkokněžna a jako manželka württemberského krále Viléma I. württemberská královna.", "tgt_summary": "Grand Duchess Catherine Pavlovna of Russia (; 21 May 1788 [OS 10 May 1788] – 9 January 1819) later Queen Catharina Pavlovna of Württemberg, was the fourth daughter of Tsar Paul I of Russia and Duchess Sophie Dorothea of Württemberg. She became the Queen of Württemberg upon her marriage to her first cousin Crown Prince William who eventually became King William I of Württemberg in 1816.", "id": 1357379} {"src_title": "Muzeum Vasa", "tgt_title": "Vasa Museum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Loď královského námořnictva byla postavena ve stockholmském doku v letech 1626-1628. Byla 325 metrů dlouhá a měla 67 děl. Vrak se potopil 10. srpna roku 1628 nedaleko přístavu, ze kterého vyplul. Na palubě bylo 200 námořníků. První pokusy o jeho prozkoumání a vyzvednutí některých předmětů se datují do roku 1660 a pokračovaly i v následujících stoletích. Podařilo se však získat jen jednotlivé předměty, především byl zájem o děla. Celá loď byla vyzvednuta roku 1956.Od roku 1961 do 1988 byla \"Vasa\" umístěna v dočasné stavbě zvané \"Wasavarvet\" (\"Loděnice Vasa\"), kde byla konzervována polyethylenglykolem. Návštěvníci tehdy mohli zhlédnout loď ze dvou úrovní ve vzdálenosti 5 metrů. Roku 1981 rozhodla švédská vláda o zbudování trvalého muzea pro její vystavování. Následně vyhlásila architektonickou soutěž. Ze 384 účastníků byl vybrán návrh dvou architektů, Marianne Dahlbäckové a Görana Månssona. Stavba nové budovy v podobě hangáru s měděnou střechou má po stranách lodí ochozy o 6 podlažích se 7. v podobě vyhlídkové terasy, v bočních prostorách se vystavují menší vraky nebo jejich části. Stavba začala dne 2. listopadu 1987 na nábřeží vedle suchých doků slavnostním položením základního kamene, jehož se zúčastnil švédský korunní Princ Bertil . Loď byla přesunuta do nové budovy a sestavena z 98% původních částí v prosinci roku 1988. V létě 1989 už měli návštěvníci povolen vstup do polodokončeného muzea. Návštěvnost tehdy činila 228 000 lidí. Oficiálně bylo muzeum otevřeno 15. června 1990. Vrak Archeologický, antropologický a další výzkum pokračuje i v dalších 30 letech, především zásluhou spolku Přátelé Vasy. K roku 2019 byla z 200 identifikovaných těl členů posádky většina koster antropologicky zdokumentována. Prezentováno je 6 koster, které byly všestranně prozkoumány a pomocí 3D modelů zrekonstruována jejich původní podoba, jsou vytvořeny dokonalé figuríny včetně oděvu. Jsou to: jeden člen vedení výpravy, 3 námořníci a 1 žena (která nastoupila na loď jako pasažérka).", "section_level": 1}, {"title": "Vystavované lodě.", "content": "Kromě lodí jsou rekonstruovány modely stockholmského přístavu a jeho doků. Expozici doplňuje video a filmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasa muzeum (švédsky \"Vasamuseet\") je námořní muzeum ve Stockholmu na ostrově Djurgården. Ve svých prostorách představuje jediný téměř úplně dochovaný skelet námořní lodi ze 17. století, jaká kdy byla zachráněna. Tato královská válečná loď \"Vasa\" se potopila při své první plavbě roku 1628. Muzeum bylo otevřeno roku 1990 a podle oficiálních stránek je nejnavštěvovanějším muzeem ve Skandinávii. Spolu s několika dalšími muzei patří Vasa muzeum pod Švédské národní námořní muzeum.", "tgt_summary": "The Vasa Museum () is a maritime museum in Stockholm, Sweden. Located on the island of Djurgården, the museum displays the only almost fully intact 17th century ship that has ever been salvaged, the 64-gun warship \"Vasa\" that sank on her maiden voyage in 1628. The Vasa Museum opened in 1990 and, according to the official web site, is the most visited museum in Scandinavia. Together with other museums such as the Stockholm Maritime Museum, it belongs to the Swedish National Maritime Museums (SNMM).", "id": 531558} {"src_title": "Miele", "tgt_title": "Miele", "src_document": [{"title": "Historie společnosti.", "content": "Společnost Miele byla založena 1. července 1899 v malém vestfálském městě Herzebrock. Zakladateli se stali společníci Carl Miele (1869 – 1938) a Reinhard Zinkann (1864 – 1939). Výroba byla zahájena společně s 11 spolupracovníky v budově bývalého mlýna. Prvním výrobkem byly odstředivky mléka, ke kterým v roce 1900 přibyly máselnice. Na základě technické konstrukce odstředivky mléka byla ještě téhož roku vyvinuta první pračka Miele. V roce 1907 byla výroba společně s téměř 60 spolupracovníky přesunuta z malého města Herzebrock do bývalé továrny na čerpadla v blízko ležícím městě Gütersloh. Zde se od roku 1911 vyráběla i jízdní kola. V roce 1914 bylo Miele největší německou továrnou na odstředivky mléka, máselnice, pračky, ždímačky a mandly. V průběhu první světové války se zakladatelé – Carl Miele a Reinhard Zinkann rozhodli založit další továrnu v nedalekém Bielefeldu. Zde se vyráběly díly na odstředivky mléka a elektromotory. V roce 1927 byla zahájena výroba vysavačů a v roce 1929 představila společnost Miele první evropskou myčku nádobí. Od roku 1930 se zde vyráběly dokonce i mopedy. V roce 1932 patřila Miele k největším továrnám v Evropě. V průběhu druhé světové války se v továrnách Miele vyráběly řídící jednotky pro torpéda válečných ponorek. V 50. letech patřila společnost Miele k největším německým výrobcům mopedů a motorek. Jejich výroba však byla v roce 1960 ukončena, aby se tak uvolnila výrobní kapacita pro pračky a myčky nádobí. V roce 1965 přibyl další závod. Tentokráte v městě Lehrte nedaleko Hannoveru. Zde se vyráběly profesionální přístroje pro praní prádla a dojící zařízení. Od roku 1969 se Miele věnovala i prodeji kuchyňského nábytku. Pro jeho výrobu byla v roce 1973 započata výstavba nového závodu ve vestfálském Warendorfu, který byl do provozu uveden v roce 1975. V roce 1982 získala Miele firmu Cordes v Oelde-Lette, která se do té doby specializovala na přístroje péče o prádlo, a pracovalo zde okolo 400 spolupracovníků a její obrat činil cca 65 milionů německých marek. Dodatečně zde byla dostavěna ještě továrna na pečicí trouby a firma Cordes jako taková přestala existovat. V roce 1990 se společnosti Miele podařilo převzít také specializovanou firmu na vestavné spotřebiče a velkokuchyňská zařízení Imperial v Bünde. V této době měla firma Imperial okolo 650 spolupracovníků a obrat 140 milionů německých marek. Kromě kmenového závodu patřila k Imperialu i továrna v Arnsbergu, která se rovněž stala součástí skupiny Miele. V roce 1999, kdy společnost Miele oslavila 100. výročí, byla značka Miele nejvíce prodávanou značkou na německém i evropském trhu s elektrospotřebiči. V roce 2004 zemřel Rudolf Miele (1929 – 2004) – vnuk zakladatele Carla Miele a jeho partner Peter Zinkann (* 1928), rovněž vnuk zakladatelské generace, se stáhl z každodenní činnosti ve firmě. S jejich syny – Markusem Miele (* 1968) a Reinhardem Zinkannem (* 1959) – nastoupila do vedení již čtvrtá generace zakladatelských rodin. V roce 2005 se Miele rozhodla ukončit výrobu kuchyňského nábytku a výrobní závod ve Warendorfu odprodala švýcarskému výrobci kuchyní Arbonia-Forster. Závod na plastové komponenty ve Warendorfu zůstal v majetku společnosti Miele. V roce 2007 obdržela Miele ocenění „Nejlepší značka“ od agentury pro výzkum trhu GfK. Česká pobočka společnosti Miele byla založena v roce 1991 se sídlem v Brně. V současnosti jsou zákazníkům k dispozici dvě Miele Gallery (Brno, Praha), kde je poskytován kompletní poradenský servis.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní závody.", "content": "Přístroje Miele jsou nabízeny ve 45 zemích prostřednictvím obchodních zastoupení, která patří mateřské společnosti, a v dalších 50 zemích, kde jsou nabízeny nezávislými dovozci. Největším trhem je Německo s podílem okolo 28 % na celkovém obratu, následováno Nizozemskem, Velkou Británií a Švýcarskem. Spotřebiče Miele jsou vyráběny ve dvanácti závodech (osm závodů v Německu a po jednom závodu v Rakousku, Česku, Rumunsku a Číně).", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "Miele vyrábí elektrické přístroje pro domácnost i profesionální použití. Produkty často obsazují první místa v testech kvality a designových žebříčcích. Společnost Miele klade důraz na inovaci a kvalitu a je tak majitelem mnoha patentů – př. Voštinový buben u praček a sušiček, příborová zásuvka u myček nádobí atd.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí spotřebiče.", "content": "Nejvýznamnějšími produktovými skupinami jsou automatické pračky, sušičky, myčky nádobí a vysavače. Dalšími produktovými řadami jsou vestavné a volně stojící kuchyňské spotřebiče (sporáky, pečicí trouby, varné desky, odsávače par, parní trouby, kávovary, nahřívače nádobí, mikrovlnné trouby), mandly a chladničky a mrazničky. Jako jediný výrobce domácích spotřebičů nabízí Miele i vlastní řadu pracích, mycích a ošetřujících prostředků pod názvem Miele Care Collection.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální přístroje.", "content": "Miele Professional je oblastí s přístroji pro profesionální péči o prádlo (prádelny, čistírny apod.), pro profesionální mytí nádobí (gastronomie, hotelnictví, zdravotnická zařízení, kanceláře apod.) a pro mytí a dezinfekci laboratorního a zdravotnického zařízení (laboratoře, centrální sterilizace, ordinace apod.). Od roku 2010 vykročila Miele směrem k poskytovatelům systémů, které umí dokumentovat průběh mycích a sterilizačních procesů (System4med, System4dent apod.). Díky tomu jde ruku v ruce kvalitní přístroj, standardní a speciální programy a dokumentace procesů. Přístroje jsou proto vhodné pro malá zdravotnická zařízení a pro velké centrální sterilizace v nemocnicích a operačních centrech.", "section_level": 2}, {"title": "Historická výroba.", "content": "V období od 2. dubna 1912 do 26. února 1914 vyráběla společnost Miele i automobily. Celkový počet vyrobených automobilů byl v rozmezí 125–143 ks. V nabídce byly tři modely. Všechny byly vybaveny čtyřválcovým motorem o obsahu 1568 cm³ nebo 2292 cm³. Automobily byly prodávány kromě Německa i v Brazílii, Francii, Rakousku, Maďarsku a Uruguayi. Jediný dochovaný exemplář je v současné době v muzeu v sídle společnosti. Byl nalezen v roce 1996 v Norsku. Kromě automobilů vyráběla Miele i mopedy a motorky, kola, káry, ledničky, máselnice, dojicí zařízení, odstředivky mléka, ždímačky, odstředivky, žehličky, čističky vzduchu, zařízení do velkých kuchyní a kuchyňský nábytek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miele & Cie. KG je německý výrobce domácích spotřebičů se sídlem ve městě Gütersloh, které leží v Severním Porýní-Vestfálsku. I po 118leté existenci funguje stále jako rodinná firma a v jejím čele stojí již čtvrtá generace zakládajících rodin Miele (podíl 51,1 %) a Zinkann (podíl 48,9 %). Jedná se o komanditní společnost. Firma Miele zaměstnává po celém světě více jak 16 600 spolupracovníků. V obchodním roce 2010/2011 dosáhla obratu 2,95 miliard Eur. V čele společnosti stojí zástupci zakladatelských rodin: Markus Miele a Reinhard Zinkann jun. a dále Eduard Sailer na pozici jednatele odpovědného za techniku , Heiner Olbrich na pozici jednatele odpovědného za marketing a odbyt a Olaf Bartsch na pozici jednatele odpověděného za finance a controlling.", "tgt_summary": "Miele ( ; ) is a German manufacturer of high-end domestic appliances and commercial equipment, headquartered in Gütersloh, Ostwestfalen-Lippe. The company was founded in 1899 by Carl Miele and Reinhard Zinkann, and has always been a family-owned and run company.", "id": 2022514} {"src_title": "Erfurtský kongres", "tgt_title": "Congress of Erfurt", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "V létě roku 1808 francouzská armáda náhle utrpěla vážnou porážku ve Španělsku. Francouzský císař Napoleon s nervozitou sledoval válečné přípravy Rakouska a hledal podporu Ruska k tomu, aby držel Vídeň pod kontrolou. Avšak vztahy s Alexandrem se od chvíle uzavření spojenecké smlouvy (Tylžského míru) v roce 1807 změnily a nebyly již nezkalené. Alexandrovy naděje získat podporu Francie v boji proti Osmanské říši se nenaplnily a účast na Kontinentální blokádě Anglie byla pro Rusko rovněž nepříznivá. Za těchto podmínek Napoleon sezval kongres v Erfurtském vévodství, francouzské exklávě v Durynsku. Četná německá knížata - vazalové Rýnského spolku byla skvělou dekorací demonstrace moci před ruským panovníkem. Velkolepý program kongresu měl vyvolat silný dojem na jeho účastníky. Kongres byl setkáním předních osobností kontinentální Evropy. Faktickým cílem kongresu byla koordinace vojensko-politických vztahů s Rýnským spolkem a sladění dlouhodobých plánů s Ruským impériem.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální část kongresu.", "content": "Panovníci se setkávali často a využívali každé příležitosti demonstrovat veřejnosti srdečnost svých vztahů. Tomuto cíli sloužila i půvabná představení «Comédie-Française» v erfurtském Císařském sále. V obsáhlém plánu ovšem účastníci nepostoupili ani o krok, třebaže 12. října formálně podepsali spojeneckou smlouvu, jež však neměla žádných důsledků. Erfurtský kongres bylo posledním setkáním obou panovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní program kongresu.", "content": "Kоngres se zapsal do paměti skvělými bankety, výlety do přírody, lovy a každovečerními divadelními představeními v erfurtském Císařském sále i dalšími akcemi. Napoleon využil možnosti kongresu k tomu, aby se seznámil třemi vynikajícími mysliteli - politickým publicistou a básníkem Christophem Martinem Wielandem (který předpověděl Napoleonovu slávu, když ten byl ještě prostým generálem), známým historikem Johannesem von Müllerem (s nímž besedoval o Caesarovi) a největším německým básníkem, Johannem Wolfgangem Goethem, který byl pro Napoleona cenný po stránce propagandy. Setkání Napoleona a Goetha mělo osobní dozvuky. Panovník přijal básníka v Erfurtu, hovořil s ním o „Utrpení mladého Werthera“ a udělil mu Řád čestné legie. Napoleon komentoval toto setkání legendární větou: \"„Jaký to člověk! (Voilà un homme!)“\". Milan Kundera s ironií popisuje toto setkání ve svém románě \"Nesmrtelnost\". Napoleon se rovněž účastnil jednoho z představení Výmarského národního divadla.", "section_level": 1}, {"title": "Nabídka sňatku.", "content": "Na kongresu předložil Alexandrovi I. francouzský diplomat Talleyrand jménem Napoleona, nedlouho předtím rozvedeného se svou první ženou Josefinou de Beauharnais, návrh uzavření manželství s Alexandrovou sestrou Kateřinou, čímž chtěl získat Rusko na svou stranu (samozřejmě vedle potvrzení své prestiže sňatkem s princeznou z mocného panovnického rodu). Rodina Kateřiny byla zaskočena a dotčena a nabídka byla odmítnuta, především na nátlak samotné Kateřiny a její matky. Někteří historikové se dokonce domnívají, že pyšné odmítnutí „\"neurozeného tyrana - Korsičana\"“ bylo jednou z hlavních příčin války Napoleona s Ruskem v roce 1812. V roce 1812 Rusko ustoupilo od kontinentální blokády Anglie a frankofobní nálady na ruském dvoře dostoupily vrcholu. Výdaje na obranu byly zvýšeny a na hranicích byly rozmístěny vojenské jednotky jako příprava na invazi do Varšavského vévodství. Napoleon tuto invazi předvídal a atakoval Rusko. Po uzavření Tylžského míru se někteří pozorovatelé domnívali, že Francie a Rusko, dva nejmocnější státy v Evropě, by mohly koexistovat v míru vedle sebe. Erfurt měl odvrátit jejich nepřátelství, ale to bylo nevyhnutelné a oba giganti dřív nebo později museli stanout proti sobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erfurtský kongres bylo jednání mezi Napoleonem Bonaparte a ruským carem Аlexandrem I., konané v době od 27. září do 14. října roku 1808 v Erfurtu. Jejich výsledkem bylo podepsání společné smlouvy mezi panovníky, která však nakonec nebyla dodržena.", "tgt_summary": "The Congress of Erfurt was the meeting between Napoleon, Emperor of the French, and Alexander I, Emperor of All Russia, from Tuesday 27 September to Friday 14 October 1808 intended to reaffirm the alliance concluded the previous year with the Treaties of Tilsit which followed the end of the War of the Fourth Coalition.", "id": 391020} {"src_title": "Achillion", "tgt_title": "Achilleion (Corfu)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od roku 1891, kdy byl zámeček zprovozněn, až do roku 1898, kdy byla císařovna Alžběta v Ženevě zavražděna při atentátu, sloužil císařovně jako místo pro odpočinek a rozptýlení. Pobývala zde také, mimo jiné, též kvůli svému zdravotnímu stavu, kdy vyhledávala zejména místní příznivé přímořské klima. Objekt byl pojmenován podle antického hrdiny Achilla, neboť císařovna Alžběta byla velkou obdivovatelkou a milovnicí starořecké antické kultury a vzdělanosti. Název zámku je pak připomínán i ve vlysu nacházejícím se nad jeho hlavním vchodem, kde je vyobrazen Achilleus na válečném voze, v přilehlé zahradě se nachází i jeho dvě další sochy. Celý objekt byl vyzdoben mnoha uměleckými předměty s převažujícími antickými motivy. Zámek byl vystavěn na terénní vyvýšenině (na pahorku) nacházejícím se asi 10 kilometrů od hlavního města ostrova Korfu v místě, kde je velmi krásný výhled jak na samotné na hlavní město, tak i na moře i na větší část pobřeží ostrova. V okolí zámku byla na svahu zřízena velká terasovitá zámecká zahrada (zámecký park), která je dodnes velmi dobře udržovaná a zčásti přístupná veřejnosti, táhne se od zámku až dolů k moři, kde byl pro císařovnu vybudován soukromý přístav. Po Alžbětině smrti byl zámek deset let nevyužíván, v roce 1908 jej od císaře Františka Josefa I. zakoupil německý císař Vilém II., ten jej užíval až do vypuknutí první světové války, kdy jej zabavila řecká vláda. Během obou světových válek zámek sloužil jakožto nemocnice a štábní budova. Po druhé světové válce byl zámek využíván soukromou firmou také jako kasino (ve své době vůbec první v celém Řecku).", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Interiéry v zámku se v převážné míře dochovaly do dnešních doby v dobrém stavu, první dvě podlaží jsou v současnosti přístupné pro veřejnost, přístupné není pouze poslední 2. patro, kde se původně nacházely pokoje císaře Františka Josefa I. a nejmladší dcery arcivévodkyně Marie Valerie. V přízemí se původně nacházela modlitebna, jídelna zařízená v renesančním stylu, kuřácká místnost a přijímací sál, v 1. patře se pak nalézaly pokoje císařovny Alžběty.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Patrně nejvzácnější sochou je ta, představující umírajícího reka, snažícího se vytáhnou si šíp ze zranitelné paty.", "section_level": 1}, {"title": "Zámek ve filmu.", "content": "Objekt použili i filmaři pro natáčení exteriérů snímku s Jamesem Bondem \"Jen pro tvé oči\" (1981; ).", "section_level": 1}], "src_summary": "Achillion (někdy též \"Achilleion\", \"Achileon\", či \"Achilion\"; ) je letní zámeček (palác či honosná vila) rakouské císařovny Alžběty „Sissi“ Bavorské. Jde o stavební památku z roku 1890 na řeckém ostrově Korfu, kterou v pompejském (neoklacisistním) slohu postavili italští architekti Rafael Kavit a Antonio Landi pro rakouskou císařskou rodinu.", "tgt_summary": "Achilleion () is a palace built in Gastouri (Γαστούρι) on the Island of Corfu for the Empress () Elisabeth of Austria, also known as Sisi, after a suggestion by the Austrian consul Alexander von Warsberg. Elisabeth was deeply saddened by the tragic loss of her only son, Crown Prince Rudolf of Austria following the Mayerling incident in 1889, and a year later she had this summer palace built as a refuge. Achilleion is located about ten kilometres south of the city of Corfu and provides a panoramic view of the city to the north, and across the whole southern part of the island to the Ionian Sea. The architectural style was designed to suggest an ancient palace of mythical Phaeacia The motif centers on the hero Achilles of Greek mythology, from which the name is derived. Corfu was Elisabeth's favourite vacation destination and she wanted a palace to gratify her admiration for Greece, its language and its culture. The property currently operates as a museum under the management of Hellenic Tourism Development Company, within the Greek National Tourism Organization.", "id": 38991} {"src_title": "Literáti a mandaríni", "tgt_title": "Rulin waishi", "src_document": [{"title": "Charakteristika a obsah románu.", "content": "\"Životy lidí jdou různými cestami \"na jih i na sever. \"I z generálů a ministrů, \"světců i nesmrtelných \"mohou se stát lidé prostí. \"Dynastie rostou a padají, \"jak se zvedá den \"a klesá noc - \"tak říční vítr poráží \"starých dynastií kmen. Přestože je děj románu umístěn do doby Ming, je v něm v padesát pěti kapitolách podán kritický obraz čínské společnosti 18. století, zvláště vrstvy vzdělanců a byrokratů. Literáty jsou zde míněni lidé, kteří složili první stupeň státních zkoušek, dále se vzdělávali a milovali poezii, malbu, kaligrafii a umění vůbec. Pokud neměli dostatečný majetek, živili se jako učitelé, psaním knih na zakázku nebo kaligrafií. Když ale složili další stupně státních zkoušek a mohli zastávat nějaké úřednické místo, stali se z nich mandaríni, příslušnící vládnoucí vrstvy mající prospěch ze svého postavení. Kompozičně je román postaven jako řetězec vzájemně propojených portrétů hlavních hrdinů, příslušníků tradiční konfuciánské džentry. To autorovi umožnilo uvést do děje velké množství postav, pomocí jejichž osudů popisuje zkorumpovanost a neschopnost státní byrokracie. Tato kritika se děje na pozadí konfuciánského ideálu ušlechtilosti, který představuje malíř Wang Mien. Ten je nesmírně nadaný, odmítá však složit vyšší zkoušky a ujmout se nějakého úřadu. Uchyluje se proto do ústraní a umírá ve skrytu v horách, aniž někomu řekne své pravé jméno. Román je ale především velkým satirickým dílem, ve kterém je satira, ironie, parodie a karikatura doprovázeny zobrazením marného boje mezi ideálem a přizpůsobivostí. Předmětem satiry je zejména systém čínského vzdělávání, který vede k bezduchému memorování klasických textů a k myšlenkové sterilitě. Mnohé postavy z románu se staly lidskými typy dodnes žijícími v čínském povědomí (např. postava tupého a nadutého akademika Kaa, dobromyslného hlupáka Fan Ťina nebo až směšného idealisty Tao Šao-čchinga).). Ačkoliv nepatří mezi čtyři klasické čínské romány, je považován společně se \"Snem v červeném domě\" za vrchol čínské klasické prózy. Z tradičních vypravěčských metod použil Wu Ťing-c’ jen některé umělecké postupy, zejména ustálené formule nebo dělení na vypointované kapitoly, kdy již název je stručným obsahem. Zatímco v předcházejících dílech tohoto typu byl hlavní složkou děj, klade Wu Ťing-c’ důraz především na psychologii postav a na lyrizující popis prostředí. Román není primárně určen lidovému čtenáři, ale především vrstvě vzdělanců, s čímž souvisí také jeho subjektivnější ladění i autobiografické prvky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Literáti a mandaríni je český název pro čínský román Neoficiální historie konfuciánů (Žulin waj-š', v transkripci pinyin Rúlínwàishǐ, znaky 儒林外史), jehož autorem je spisovatel Wu Ťing-c’ (1701-1754). Ten jej napsal asi v letech 1747-1749, poté dílo kolovalo v opisech. Knižní vydání z let 1768-1777 se nedochovalo, první dochované vydání je až z roku 1803.", "tgt_summary": "Rulin waishi, or Unofficial History of the Scholars () or The Scholars, is a Chinese novel authored by Wu Jingzi and completed in 1750 during the Qing dynasty. It is considered one of the six classics of Chinese novels. Set in the Ming period, \"The Scholars\" describes and often satirizes academic scholars in a vernacular style now called \"báihuà\". The first and last chapters portray recluses, but most of the loosely connected stories that form the bulk of the novel are didactic and satiric stories, on the one hand holding up exemplary Confucian behavior, but on the other ridiculing over-ambitious scholars and criticizing the imperial examination system. Promoting naturalistic attitudes over belief in the supernatural, the author rejects the popular belief in retribution: his bad characters suffer no punishment. The characters in these stories are intellectuals, perhaps based on the author's friends and contemporaries. Wu also portrays women sympathetically: the chief character Du treats his wife as a companion instead of as an inferior. Although it is a satiric novel, a major incident in the novel is Du's attempt to renovate his family's ancestral temple, suggesting the author shared with Du a belief in the importance of Confucianism in life in spite of his criticism. In the novel, classical phrases (\"wényán\") appear occasionally, but only in the speech of elite characters. The novel was a favorite of 20th-century language reformers, who used it to support the view that \"wényán\" was a form of snobbery.", "id": 2226849} {"src_title": "Darja Piščalnikovová", "tgt_title": "Darya Pishchalnikova", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "První mezinárodní úspěch zaznamenala v roce 2001 v maďarském Debrecínu na MS do 17 let, kde získala stříbrnou medaili. Na MS juniorů 2002 v Kingstonu obsadila ve finále 8. místo. Bronzovou medaili vybojovala o rok později na juniorském mistrovství Evropy ve finském Tampere a v roce 2004 získala stříbro na juniorském MS v italském Grossetu. V roce 2005 skončila stříbrná také na evropském šampionátu do 23 let v Erfurtu a na světové letní univerziádě v tureckém İzmiru se umístila na 6. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Göteborg 2006.", "content": "Na Mistrovství Evropy v atletice 2006 v Göteborgu se stala překvapivou mistryní Evropy. Po třech sériích hodů figurovala s výkonem 60,81 metru na průběžném šestém místě. Ve čtvrté sérii však poslala disk do vzdálenosti 65,55 m a tímto výkonem si vytvořila nový osobní rekord. Žádná ze soupeřek již nedokázala odpovědět a Piščalnikovová získala zlato. Druhý nejdelší hod předvedla Němka Franka Dietzschová (64,35 m) a bronz brala Rumunka Nicoleta Grasuová, která měla nejdelší hod v první sérii (63,58 m).", "section_level": 2}, {"title": "Ósaka 2007.", "content": "Na světovém šampionátu v japonské Ósace předvedla nejdelší hod Němka Franka Dietzschová a výkonem 66,61 m obhájila titul z předchozího MS v Helsinkách. Piščalnikovová vybojovala stříbro, když si ve finále vylepšila hodnotu osobního rekordu na 65,78 m. O stříbrnou medaili však později přišla. Všechny její výsledky, kterých dosáhla od 10. dubna 2007 totiž byly později anulovány.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace se vzorky.", "content": "Za údajnou manipulaci s dopingovými vzorky (moč), které byly Piščalnikovové a dalším šesti ruským atletkám (Taťjana Tomašovová, Julija Fomenková, Jelena Sobolevová, Světlana Čerkasovová, Olga Jegorovová a Gulfija Chanafejevová) odebrány na jaře roku 2007 dostala Piščalnikovová dvouletý zákaz startů, který začal platit 31. července 2008. Jejich trest byl později prodloužen o dalších devět měsíců a vypršel 30. dubna 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat a druhý trest.", "content": "V roce 2011 se vrátila do sektorů. Na ME družstev ve Stockholmu skončila na 2. místě a kvalifikovala se na MS v atletice v jihokorejském Tegu, kde obsadila ve finále 11. místo. Dne 5. července 2012 na ruském šampionátu v Čeboksarech se stala první diskařkou, která po více než třinácti letech přehodila sedmdesátimetrovou hranici. Její nové osobní maximum má hodnotu 70,69 metru. Dál než ona se naposledy dostala 29. května 1992 Larisa Korotkevičová, která tehdy reprezentovala Společenství nezávislých států a v Soči předvedla hod dlouhý 71,30 m. Na Letních olympijských hrách v Londýně vybojovala výkonem 67,56 m stříbrnou medaili. Na konci dubna roku 2013 však byla ruskou federací VFLA potrestána desetiletým zákazem činnosti za druhý dopingový prohřešek. 20. května 2012 odevzdala mimosoutěžní vzorek, ve kterém byla zjištěna přítomnost anabolického steroidu oxandrolonu. Její stříbrná olympijská medaile ji tak byla odebrána a na její pozici se posunula Číňanka Li Jen-feng, bronz dodatečně získala Kubánka Yarelys Barriosová.", "section_level": 2}], "src_summary": "Darja Vitaljevna Piščalnikovová (rusky: Дарья Витальевна Пищальникова – \"Darja Vitaljevna Piščalnikova\"; * 19. července 1985 Astrachaň, Sovětský svaz) je ruská atletka, mistryně Evropy v hodu diskem.", "tgt_summary": "Darya Vitalyevna Pishchalnikova (, born 19 July 1985 in Astrakhan) is a female discus thrower from Russia. Pishchalnikova is the sister of Bogdan Pishchalnikov and Kirill Pishchalnikov.", "id": 1496993} {"src_title": "Džadída", "tgt_title": "El Jadida", "src_document": [{"title": "Opevnění.", "content": "Historické opevnění centra města patří od roku 2004 mezi místa světového kulturního dědictví UNESCO. Na seznam památek chráněných UNESCEM bylo zařazeno jako výjimečný příklad prolnutí marockých a evropských vlivů. Za historicky zvláště významnou stavbu je považována cisterna pitné vody, která byla součástí prvního opevnění vybudovaného Portugalci - tzv. „Castelo Mazagao“, postaveném ještě ve stylu portugalských pozdně středověkých pobřežních pevností. První stavby zde Portugalci začali stavět na přelomu 15. a 16. století, intenzivní fáze budování renesanční fortifikace města začala urychleně v roce 1541, po dobytí nedaleké portugalské pevnosti Santa Cruz na mysu Gué v oblasti dnešního Agádíru šarífou Abu Abdullahem Muhammadem I. z dynastie Saadů. Král Jan III., syn krále Manuela I. Šťastlivého, rozhodl o vybudování moderní pevnosti v „italském“ stylu a svěřil vedení skupiny nejlepších architektů země svému bratrovi Ludvíkovi (Luísovi, 1506-1555), který byl nadstandardně vzdělán jak v matematice, tak v architektuře. K renomovaným pevnostním architektům podílejícím se na budování pevnosti patřil Benedetto da Ravenna, jenž předtím působil ve službách Karla V., Joao de Castilho, jeden z nejvýznamnějších stavitelů manuelské éry, Diego de Torralva, patřící k hlavním portugalským renesančním architektům, i budoucí královský stavitel portugalských pevností Miguel de Arruda či Francisco de Holanda, který se právě vrátil ze studijní cesty v Itálii podpořené královským stipendiem. Pevnost se v této oblasti plánovala postavit přibližně 20 let, uvažovalo se o ní již na sklonku vlády krále Manuela. Až v letech 1541-1542 tu v rekordním čase bylo vybudováno město obklopené na svou dobu jedním z nejmodernějších opevnění. Pevnost má přibližně osmiúhelníkový tvar se čtyřmi dominantními rohovými bastiony.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V letech 1502 až 1769 bylo město v držení Portugalců pod jménem Mazagão. V roce 1769 jej získal marocký sultán Mohammad III. a tím byla ukončena portugalská přítomnost v severní Africe. Evakuované portugalské obyvatelstvo bylo z velké části přesídleno do Brazílie, kde založilo obec Nova Mazagão (ve státě Amapá).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Z města probíhá vývoz mandlí, kukuřice, cizrny, ovčí vlny, vosku a vajec. Naopak je dovážena bavlna, cukr, čaj a rýže. Kvalita místních pláží je ovlivněna znečištěním z přístavů a továren u pobřeží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džadída (: , berbersky: \"ⴰⵍ-ⵊⴰⴷⵉⴷⴰ\") --s bývalými jmény al-Breyja (: ), Mazagan (: , berbersky: \"ⵎⴰⵣⴰⴳⴰⵏ\", Francouzský: \"Mazagan\", Portugalština: \"Mazagão\") a al-Mahdouma (: )-- je přístavní město na atlantském pobřeží Maroka, ve kterém žije bezmála 200 000 obyvatel. Patří k stejnojmenné provincii Al-Džadída v regionu Casablanca-Settat. V minulosti bylo součástí portugalské koloniální říše.", "tgt_summary": "El Jadida or al-Jadida (Arabic: \"الجديدة\", Berber: \"ⴰⵍ-ⵊⴰⴷⵉⴷⴰ\", French: \"el-Jadida\"), with former names Cap Soleis, Portus Rutilis, Rusibis, Mazighen (Arabic: \"مازيغن\", Berber: \"ⵎⴰⵣⵉⴳⴻⵏ\"), al-Breyja (Arabic: \"البريجة\"), Mazagão (Arabic: \"مازاگاو\", Berber: \"ⵎⴰⵣⴰⴳⴰⵡ\"), al-Mahdouma (Arabic: \"المهدومة\") and Mazagan (Arabic: \"مازاگان\", Berber: \"ⵎⴰⵣⴰⴳⴰⵏ\"), is a port city on the Atlantic coast of Morocco, located 100 km south of the city of Casablanca, in the province of El Jadida and the region of Casablanca-Settat. It has a population of 194,934 (2014 census). From the sea, El Jadida's old city has a very \"un-Moorish\" appearance because of its massive Portuguese-built walls of hewn stone, one of the Seven Wonders of Portuguese Origin in the World. The \"Portuguese Fortified City of Mazagan\" was registered as a UNESCO World Heritage Site in 2004, on the basis of its status as an \"outstanding example of the interchange of influences between European and Moroccan cultures\" and as an \"early example of the realisation of the Renaissance ideals integrated with Portuguese construction technology\". According to UNESCO, the most important buildings from the Portuguese period are the cistern, and the Manueline Church of the Assumption. The city, and particularly its neighboring town of Sidi Bouzid, becomes extremely busy in the summer season with an influx of mainly Moroccan holiday-makers. Nearby is the five-star resort complex of Mazagan, which attracts some middle-class Moroccans as well as many international visitors from the Arabian Peninsula as well as from Europe and beyond. Mazagan complex has a golf course designed by Gary Player, casino, nightclub and restaurants. Between Mazagan complex and El Jadida is the Pullman Hotel, attached to which is Royal Golf El Jadida, another 18-hole course. The presence of nearby ports and factories is responsible for the pollution of El Jadida's beaches. The city is expanding as of 2014, partly as a result of increased activity at the nearby Jorf Lasfar port and its industrial zone.", "id": 1055315} {"src_title": "Parlamentní volby na Slovensku 2012", "tgt_title": "2012 Slovak parliamentary election", "src_document": [{"title": "Výsledky voleb.", "content": "Předčasných voleb do NR SR se z 4 392 451 oprávněných občanů zúčastnilo 2 596 443 voličů, kteří odevzdali 2 553 726 platných hlasů. Volební účast nakonec vystoupala na 59,11 %. Volby s očekáváním vyhrála levicová strana SMER – sociálna demokracia. Hlas jí odevzdalo 44,41 % voličů, tedy více než jeden milion voličů a díky 83 získaným mandátům si zajistila nadpoloviční většinu v parlamentu. Druhé skončilo středopravé Křesťanskodemokratické hnutí, které se ziskem 8,82 % obsadilo 16 mandátů. Stejný počet křesel měla i třetí nejsilnější strana Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, jež získala 8,55 %. Následovala strana MOST-HÍD se ziskem 6,89 % hlasů, což jí přineslo 13 mandátů. Teprve na pátém místě se umístila bývalá nejsilnější pravicová strana SDKÚ-DS, které odevzdalo hlas 6,09 % oprávněných voličů, a získala tak 11 mandátů. Stejný počet poslanců měla i nejmenší parlamentní strana Svoboda a Solidarita, jež si vybojovala hlasy 5,88 % oprávněných voličů. Před branami parlamentu zůstala nacionální Slovenská národní strana s 4,6 % a dále strana maďarské menšiny SMK-MKP se ziskem 4,3 %. Strana 99% - občiansky hlas, které předvolební průzkumy přisoudily až 16 mandátů, skončila se ziskem pouhých 1,6 % hlasů. Ve volbách propadlo 493 450 tisíc platných hlasů, největším podílem od voličů SNS a SMK-MKP, které se do parlamentu nedostaly. Slovenský tisk po volbách informoval, že za drtivé vítězství SMER-SD mohou samy strany pravého středu a jejich vzájemné neshody, které vyústily do předčasných voleb už po necelých dvou letech od nástupu vlády Ivety Radičové.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidující politické subjekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ústřední volební komise.", "content": "Předsedou Ústřední volební komise (ÚVK) byl pro následující volby vylosován Péter Nyilfa za SMK-MKP, místopředsedkyní Tatiana Janečková za SMER-SD.", "section_level": 2}, {"title": "Číselný seznam.", "content": "Seznam zaregistrovaných stran s vylosovanými čísly:", "section_level": 2}, {"title": "Předcházející události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pád vlády.", "content": "Do krize se pravicová vláda Ivety Radičové dostala kvůli nesouhlasu koaliční strany Svoboda a Solidarita s posílením pravomocí Evropského nástroje finanční stability (tzv. euroval). Premiérka Iveta Radičová se rozhodla spojit hlasování NR SR dne 11. října 2011 o přijetí eurovalu s vyslovením důvěry svého kabinetu. Ze 124 přítomných poslanců hlasovalo PRO jen 55 poslanců z poslaneckých klubů SDKÚ-DS, KDH a MOST-HÍD spolu s poslanci Martinem Feckem (člen klubu SaS), Františkem Šebejem (člen OKS, poslanecký klub MOST-HÍD) a Andrejem Ďurkovským (nezařazený). Z poslanců tvořící vládní koalici se hlasování nezúčastnilo 18 členů klubu SaS, dále tři členové seskupení Obyčajní ľudia a tři členové frakce OKS v klubu strany MOST-HÍD. Vláda Ivety Radičové tak po 15 měsících v úřadu padla.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodnutí o předčasných volbách.", "content": "Po dohodě koalice a opozice přijali poslanci dne 13. října 2011 návrh ústavního zákona o konání předčasných parlamentních voleb na jaře 2012. Prezident republiky Ivan Gašparovič následně vládu odvolal, aby ji posléze mohl pověřit vedením státu do předčasných voleb.", "section_level": 2}, {"title": "Předvolební situace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Programy.", "content": "V únoru 2012 proběhlo během konference \"\"Politika trhu práce v programoch politických strán\"\", kterou organizoval \"Inštitút zamestnanosti\", hodnocení programů politických stran týmem odborníků. Zaměřovali se především na čtyři oblasti: řešení dlouhodobé nezaměstnanosti, sociální systém, propojování vzdělávání a trhu práce, institucionální ráme politiky trhu práce. Celkové pořadí programů (v závorce výsledná průměrná známka):", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Gorila.", "content": "S celkovou situací na Slovensku silně otřásla kauza Gorila. Spis s krycím názvem \"Gorila\", který na veřejnost unikl v prosinci 2011, údajně vypracovala Slovenská informační služba a zabývá se vlivem finanční skupiny Penta na slovenské politiky a tamní privatizaci. Spis má obsahovat i informace o financování stran SMER-SD, SDKÚ-DS, KDH a SMK-MKP. V současnosti je spis stále ve vyšetřování. K první demonstraci došlo v Bratislavě dne 27. ledna 2012. Po celém Slovensku se pak protestovalo 3. února. Demonstrace zaznamenala města Košice, Zvolen, Žilina, Trenčín, Nitra, Prievidza, Prešov a Spišská Nová Ves. Největší protesty od listopadu 1989 ovšem zažila Bratislava. Na náměstí SNP v centru města se shromáždilo přes deset tisíc lidí. Dav se po projevech vypravil k Úřadu vlády SR, kde na budovu demonstranti házeli banány, vejce, dělobuchy a světlice. Po skončení oficiální části protestu se početná skupina demonstrujících vydala k budově parlamentu. Zde prolomila policejní zátaras a demonstrovala přímo před vchodem do NR SR. Po policistech lidé házeli vejce a dlažební kostky. Nakonec policie dav rozehnala pomocí vodního děla. K dalším \"Anti-gorilím\" demonstracím docházelo průběžně až do času voleb. Vyvrcholením se stal protestní pochod den před volbami v pátek 9. března, kdy proti demonstrantům musela zakročit policie i slzným plynem.", "section_level": 3}, {"title": "Maďarská karta.", "content": "Jako v předchozích volbách i v těchto, byť nikoli v takové míře, vytahovaly některé slovenské politické strany tzv. \"maďarskou kartu\" s cílem populisticky vzbudit v lidech strach nebo obavy, zároveň nabídnout řešení, a přesvědčit tak občany, aby jim odevzdali svůj hlas. Odstartovala Mečiarova ĽS-HZDS, která podala podnět k Ústřední volební komisi na prošetření dvojjazyčných billboardů SMK-MKP. Následně se předseda Slovenské národní strany Ján Slota obul do Andreje Hrnčiara, primátora města Martin, který se rozhodl kandidovat do parlamentu na kandidátce strany MOST-HÍD. Označil jej za „\"špinavého gaunera a zrádce slovenských zájmů\".“ SNS se tak snažila zviditelnit v očích veřejnosti, již od minulých voleb se totiž pohybovala na hranici zvolitelnosti a podle sociologů byla jedním z favoritů na vypadnutí z parlamentu. Deník SME.sk o SNS napsal: \"Ekonomický program je směsí ukradnutých téz použitých v naprosto nevhodném čase a populistikých nesmyslů, jejichž realizace by znamenala kolaps hospodářství. Tyto sliby jsou i na billboardech, na které přidali i otevřeně protiromská hesla.\" Anna Belousovová, předsedkyně nacionální strany Národ a spravedlnost, zase prohlásila: \"„Slováci by nemali dopustiť, aby o výsledku volieb a smerovaní krajiny rozhodla maďarská a rómska menšina.“\"", "section_level": 3}, {"title": "Průzkumy.", "content": "Veškeré předvolební průzkumy předvídaly vítězství levicové strany SMĚR – sociální demokracie, která zvítězila i v předchozích dvou volbách v letech 2006 a 2010. Předseda strany Robert Fico oznámil, že i v případě, pokud by jeho strana získala nadpoloviční většinu poslanců, chce vládnout ve dvojkoalici s další standardní parlamentní stranou. Tou by mohlo být pravicové Křesťanskodemokratické hnutí, o jejich společné koalici se uvažovalo už po volbách 2010, ale nakonec dalo KDH přednost pravicové koalici. Sám předseda hnutí Ján Figel prohlásil, že velká koalice SMER-SD, KDH a SDKÚ-DS by nebyla po volbách špatným řešením. Mikuláš Dzurinda, bývalý premiér a současný předseda pravicové SDKÚ-DS, však povolební spolupráci se stranou SMER vyloučil. S Ficem nechtěla jít ani liberální Svoboda a Solidarita. Podobné stanovisko zaujala i strana MOST-HÍD, jejíž předseda Béla Bugár prohlásil, že pustí-li se pravicová strana do spolupráce s SMER-SD, znamená to její zničení. Ještě na konci února přibližně 1,4 milionu oprávněných voličů nevědělo, komu odevzdají svůj hlas.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh voleb.", "content": "Průběh voleb byl po celý den poklidný, i přestože se policie obávala a avizovala možné problémy, jako například kupování hlasů v romských osadách. Došlo pouze k drobným incidentům, kdy například muž přišel do volební místnosti, zde roztrhal své volební lístky a vyhodil je nad sebe. Očekávala se ovšem rekordně nízká volební účast. Podle průzkumu více než 1,5 milionu voličů ještě v únoru nebylo rozhodnuto, koho bude volit. Zatím vždy přišlo na Slovensku během parlamentních voleb volit více než 50 % oprávněných voličů. Tyto volby tak mohla být tato hranice poprvé nedosažena. Vyšší volební účast v průběhu dne hlásilo pouze hlavní město Bratislava, kde v některých okrscích podle předběžných odhadů překročila 50 %, někde dokonce i 60 %. Naopak tomu je na východě Slovenska, kde je již tradičně menší zájem o volby. Průměrná účast zde během dne dosahovala 30–40 %. Ve východoslovenské metropoli Košicích byla podle prvních odhadů volební účast vyšší 40–50 %. Výjimku tvořilo romské sídliště Luník IX, kde byla účast jen necelé 4 %, přičemž minulé volby tu dosahovala alespoň 23 %. Negativní vliv na průběh voleb neměl ani požár, který v odpoledních hodinách zachvátil hrad Krásna Hôrka nedaleko Rožňavy. Podle předběžných odhadů se průměrná účast v obci Krásnohorské Podhradie pohybovala na úrovni 30–35 %. V 18 hodin se před sídlem prezidenta Slovenské republiky v Bratislavě sešla skupinka manifestantů, která pomocí rakve vyrobené z kartonu, smutečního věnce a svíček uspořádala tichý symbolický pohřeb demokracie na Slovensku. Volební místnosti se uzavřely přesně ve 22:00. Výjimkou byly tři místnosti v obci Šoporňa, kde byl konec hlasování posunut o deset minut kvůli komplikacím na začátku hlasování.", "section_level": 1}, {"title": "Referendum.", "content": "Ve městě Kolárovo (\"Gúta\") a v obci Tešedíkovo (\"Pered\") obývaných převážně příslušníky maďarské menšiny na jižním Slovensku spojili předčasné parlamentní volby s komunálním referendem o přijetí původního maďarského názvu města/obce.", "section_level": 2}, {"title": "Povolební situace.", "content": "Vznikla jednobarevná vláda strany SMER-SD pod vedením Roberta Fica, přestože k jednání byly vyzvány i ostatní parlamentní pravicové strany. Ty pozvání na povolební vyjednávání s Ficem přijaly, avšak vstup do jeho vlády odmítly. S návratem Roberta Fica do vedení státu hrozí i zhoršení maďarsko-slovenských vztahů, případně diplomatické střety. Fico byl vůči Maďarům vždy kritický a často hrál na slovenskou nacionalistickou notu. Ruský zpravodajský server zase informoval, že \"Slovensko se za nové vlády Roberta Fica stane nejvíce proruskou zemí v Evropské unii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Předčasné Volby do Národní rady Slovenské republiky 2012 se konaly v sobotu 10. března 2012. Jejich konání schválila NR SR dne 13. října 2011. Stalo se tak následkem pádu vlády Ivety Radičové. Poměrným systémem s 5% uzavírací klauzulí bylo voleno všech 150 poslanců Národní rady v jednom volebním obvodě zahrnujícím celé Slovensko. Ve volbách zvítězil SMER-SD, který získal 44,41% a parlamentní většinu 83 mandátů. Na druhém místě skončilo KDH, jež získalo 8,82% a 16 mandátů. Na třetím místě skončila OĽaNO se ziskem 8,55% a rovněž 16 mandátů. Volební účast činila 59,11%.", "tgt_summary": "Parliamentary elections were held in Slovakia on 10 March 2012 to elect the 150 members of the National Council. The elections followed the fall of Prime Minister Iveta Radičová's Slovak Democratic and Christian Union – Democratic Party-led coalition in October 2011 over a no confidence vote her government had lost because of its support for the European Financial Stability Fund. Amidst a major corruption scandal involving local center-right politicians, former Prime Minister Robert Fico's Direction – Social Democracy won an absolute majority of seats.", "id": 112535} {"src_title": "Zpráva z Areciba", "tgt_title": "Arecibo message", "src_document": [{"title": "Obsah zprávy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čísla.", "content": "1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Čísla od 1 do 10 v binární podobě (spodní řádek značí začátek každého čísla). I za předpokladu, že by příjemce rozeznal binární soustavu, kódování čísel nemusí být hned jasné díky způsobu zápisu. K přečtení prvních sedmi čísel, nebereme v úvahu spodní řádek, je třeba číst 3 binární znaky od shora dolů. Čtení čísel 8, 9 a 10 je trochu rozdílné, protože jim byl přidán další sloupec vedle prvního (na obrázku vpravo). To mělo pravděpodobně ukázat, že číslo, které je příliš velké na to, aby se vešlo do jednoho sloupce, je možné zapsat v několika sousedících sloupcích, kde sousedící sloupec nemá základní značku (X). (Jinak řečeno, binární čísla mají u „vyčnívající” značky (X) nejméně významný bit a mohou být zalomena do více sloupců případně řádků.)", "section_level": 2}, {"title": "Prvky DNA.", "content": "H C N O P Zde se objevují čísla 1, 6, 7, 8 a 15. Jsou to atomová čísla vodíku (H), uhlíku (C), dusíku (N), kyslíku (O), a fosforu (P), ze kterých se skládá DNA. Čísla 8 a 15 jsou raději zapsána v klasickém rozložení v binární soustavě než v metodě sousedících sloupců jako ve zprávě s čísly na začátku.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleotid.", "content": "Deoxyribóza Adenin Thymin Deoxyribóza Nukleotidy jsou série pěti atomů, z předchozí části zprávy. Každá série představuje chemický vzorec nukleotidu začleněného v DNA (oproti volné formě nukleotidu). Například: deoxyribóza (CHO v DNA, CHO ve volné formě), nukleotid na obrázku vlevo nahoře je čten jako: tj. 7 atomů vodíku, 5 atomů uhlíku, 0 atomů dusíku, 1 atom kyslíku a 0 atomů fosforu.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojitá šroubovice.", "content": "11 Dvoušroubovice DNA (svislý pruh znázorňuje počet nukleotidů, avšak tehdy odhadovaných 4,3 miliard se liší oproti skutečnému počtu 3,2 miliard párů bazí v lidském genomu).", "section_level": 2}, {"title": "Lidstvo.", "content": "X011011 Element uprostřed představuje člověka. Vlevo (na obrázku) je zobrazena průměrná výška dospělého muže: 1764 mm. To odpovídá horizontálně psané binární soustavě 14x znásobena vlnovou délkou zprávy (126 mm). Vpravo je zobrazena velikost populace na Zemi v r. 1974 (4,3 miliardy). V tomto případě je číslo orientováno horizontálně se základním znakem vlevo nahoře obrázku.", "section_level": 2}, {"title": "Planety.", "content": "Země Sluneční soustava, zobrazuje Slunce a planety v jejich pořadí od Slunce. Pluto je od 11. 6. 2008 zařazeno do kategorie plutoidů (trpasličí planeta). Země jako třetí planeta od Slunce je graficky výše než ostatní planety, aby se identifikovala jako planeta, ze které byl signál vyslán. Navíc je lidská postava zobrazena \"stojící\" na obrázku Země.", "section_level": 2}, {"title": "Teleskop.", "content": "Poslední část představuje radioteleskop v Arecibu s průměrem antény (2430 znásobená vlnová délka dává hodnotu 306,18 m).", "section_level": 2}], "src_summary": "Zpráva z Areciba (: \"Arecibo message\") byla vyslána do vesmíru přes frekvenčně modulované rádiové vlny k výročí přestavby radioteleskopu 16. listopadu 1974. Byla směrována na kulovou hvězdokupu M13, vzdálenou 25 000 světelných let, protože M13 bylo velké a blízké seskupení hvězd, které byly viditelné na obloze v čase a místu ceremonie. Zpráva obsahovala 1679 binárních číslic, přibližně 210 bajtů, byla přenášena na frekvenci 2380 MHz a modulována posunem frekvence o 10 Hz s výkonem 1000 kW. Jedničky a nuly byly přenášeny s frekvenčním posunem rychlostí 10 bitů za sekundu. Celkové vysílání bylo kratší než tři minuty (přesně 167,9 vteřiny). Mohutnost 1679 byla zvolena protože to je součin dvou prvočísel. Zpráva byla uspořádána do obdélníku se 73 řádky a 23 sloupci. Další možnost uspořádání 23 řádků a 73 sloupců vytváří neuspořádané nesmysly. Pokud je zpráva přeložena do grafických znaků vytváří obraz, nebo jeho inverzi. Dr. Frank Drake tehdy na Cornellově univerzitě, tvůrce slavné Drakeovy rovnice napsal zprávu s pomocí Carla Sagana a dalších. Zpráva obsahovala sedm následujících částí, které zakódoval (od shora dolů): Jelikož bude trvat 25 000 let, než zpráva dorazí do zamýšlených cílových hvězd (a dalších 25 000 let pro odpověď), byla zpráva Arecibo spíše ukázkou lidského technologického pokroku než skutečným pokusem o začátek komunikace s mimozemšťany. Ve skutečnosti, hvězdy v M13, kam byla zpráva mířena, už tam nebudou, až zpráva dorazí. Dle tiskové zprávy Cornella News z 12. listopadu 1999 skutečným účelem zprávy nebylo navázat kontakt, ale demonstrace nově instalovaného zařízení. Stejná zpráva jako v roce 1974 byla znovu odvysílána v roce 2001 v rámci vesmírného projektu „Call“ pod záštitou jedné komerčně založené společnosti v Houstonu v Texasu. Před tímto datem se to podařilo ještě dvakrát a to 30. června a 1. července 1999. Hvězdné cíle těchto re-transmisí byly tři poměrně blízké hvězdy (HD 178428, HD 190406 a HD 190 360). Zpráva byla přenášena 70metrovým radiovým teleskopem u Jevpatorije na Ukrajině.", "tgt_summary": "The Arecibo message is a 1974 interstellar radio message carrying basic information about humanity and Earth sent to globular star cluster M13. It was meant as a demonstration of human technological achievement, rather than a real attempt to enter into a conversation with extraterrestrials. The message was broadcast into space a single time via frequency modulated radio waves at a ceremony to mark the remodeling of the Arecibo radio telescope in Puerto Rico on 16 November 1974. The message was aimed at the current location of M13 some 25,000 light years away because M13 was a large and close collection of stars that was available in the sky at the time and place of the ceremony. The message forms the image shown here when translated into graphics, characters, and spaces.", "id": 873284} {"src_title": "Vilemína Pruská (1709–1758)", "tgt_title": "Wilhelmine of Prussia, Margravine of Brandenburg-Bayreuth", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se jako nejstarší ze čtrnácti dětí pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Dorotey Hannoverské, dcery budoucího britského krále Jiřího Ludvíka Brunšvicko-Lüneburského a jeho zapuzené manželky Žofie Dorotey z Celle. Jejím bratrem byl pruský král Fridrich Veliký, jednou ze sester švédská královna Luisa Ulrika Pruská. Vilemína vyrůstala na puritánském, strohém až spartánském dvoře Frederika Viléma I., postrádajícím veškeré příjemnosti, jež byly vlastní ostatním panovnickým dvorům soudobé Evropy. Její otec neviděl smysl v planém napodobování francouzské versailleské módy a stylu života, jež by ruinoval zemi, a namísto toho všechny příjmy země směřoval k budování silné, dokonale vyzbrojené a vycvičené armády; co zbylo, skončilo v pokladnici v podzemí berlínského zámku. Vilelmína byla, podobně jako její bratr Fridrich, naprostým opakem otcovým jak povahou, tak svými zájmy – byla intelektuálně založená, se zájmem o umění, hudbu, literaturu; bystrá, vysoce inteligentní, s výjimečným hudebním nadáním se dusila v nejen prosté, ale především hrubé atmosféře postupimského dvora. Její vztahy s otcem nicméně zpočátku nebyly špatné. Postupně se však zhoršovaly, jak kvůli častým změnám otcových nálad, tak kvůli jeho stále méně kontrolovaným výbuchům hněvu; ty ovšem byly částečně zapříčiněny kromě jiného i dvorskými intrikami její matky. Tu Vilemína ve svých pamětech o nešťastném dětství také nešetří a píše o ní m.j.: \"\"Celá pýcha a pocit výjimečnosti hannoverského rodu se shromáždila v její osobě:\"\" Z puritánské atmosféry jejich domu, která s přibývajícím věkem otcovým byla stále těžší, obviňuje Vilemína pastora \"Francka z Halle\". Podle královské dcery \"provokoval v králi výbuchy zuřivosti z nanejvýš nevinných důvodů, zapovídal všechny příjemnosti, které považoval za nicotné, především lov a hudbu.\" To a její racionální uvažování bylo příčinou kritického pohledu na dogmata, obřady a celkový stav náboženství. Neobvykle dobré vztahy měla Vilemína se svým mladším bratrem Fridrichem, se kterým ji pojil zájem o hudbu, filosofii a vědu. Sourozenci si byli velmi blízcí a pojilo je pouto silné lásky a obětavé pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Vilemína již jako dítě byla příčinou rozporů mezi rodiči v jejich privátních šarvátkách, později také v zahraniční politice. Její matka se snažila u upevnění vztahů s hannoverskou dynastií, z níž sama pocházela, a usilovala o zásnuby se svým synovcem Frederikem Ludvíkem, princem waleským; nejraději by viděla dvojité manželství jak Vilemíny, tak Fridricha s dětmi této britské královské rodiny. Vilemína ve svým pamětech píše, že i jí se tato nabídka zamlouvala. Otec však preferoval variantu spojení s Habsburky, podporovanou některými jeho oblíbenci a rakouským diplomatem Seckendorffem. Po nezdařeném útěku Fridrichově se situace na dvoře ještě více zhoršila a Fridrich Vilém I. upevnil svou již tak silně despotickou potici. Hrozil Vilemíně vsazením do pevnosti Špandava pod záminkou účasti na spiknutí, jež vedlo k útěku jejího mladšího bratra a přinutil ji ke sňatku s bayreuthským markrabětem Fridrichem.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba a život v Bayreuthu.", "content": "Svatba se uskutečnila 20. listopadu roku 1731. Manželství samo, třebaže mu předcházely tak dramatické okolnosti, bylo ve svých počátečních letech harmonické a šťastné. Později však manželský život ochladl a manželství se prakticky rozpadlo. Příčinu lze spatřovat v tom, že Vilemínin manžel Fridrich měl dlouholetou milenku, Vilemíninu první dvorní dámu Vilemínu von Marwitz (pozdější hraběnku Burghaus). Vilemína se aktivně podílela na modernizaci země. Její dvůr zahájil epochu rokoka v Bayreuthu (něm. \"Bayreuther Rokoko\"). Tamní palác se stal svéráznou miniaturou Versailles. Jinak málo významný dvůr se mohl blýskat návštěvami Fridricha Velikého či osvícenských filosofů, m.j. Voltaira, což mu dodávalo značné prestiže. Markraběnka dbala i o zájmy své země, což bylo zřetelné za slezských válek v letech 1742-1744, kdy aktivně bránila své majetky, aby se nestaly předmětem pruské politiky, která Bayreuthu nepřinesla žádný užitek. Zabývala se rovněž vědeckým studiem a vedla filosofickou korespondenci s Voltairem; rozvíjela i své hudební nadání. Hrála na loutnu, byla autorkou řady hudebních i literárních děl. Mezi nejdůležitější náleží její paměti, mimořádně cenné jako bohatý historický pramen. Vilemína je psala v Bayreuthu do konce života, jako již zlomená a světem hluboce rozčarovaná osoba, čímž má její dílo hluboký emocionální náboj, především v hodnoceních (až výpadech) řady osob. Paměti nemají v soudobé Evropě analogie a často jsou jediným pramenem informací o postupimském dvoře či lidech z okolí Vilemíny, jejího bratra Fridricha aj. Historikové považují až na detaily dílo za věrohodný a objektivní zdroj informací..", "section_level": 2}, {"title": "Konec života, smrt.", "content": "Za sedmileté války se aktivně účastnila diplomacie, působíc jako oči a uši svého bratra Fridricha Velikého v jižním Německu až do své smrti v roce 1758. Až do konce s ním pilně korespondovala; jeho dopisy sestře jsou svého druhu diagnózou jeho psychického stavu po dobu trvání války. V jednom z posledních dopisů Fridrich píše: \"\"...vidím v tobě jediný vzor dokonalosti v tomto mizerném století.\"\" Vilemína zemřela 14. října roku 1758, v den, kdy její bratr Fridrich Veliký utrpěl porážku od rakouských vojsk v bitvě u Hochkirchu. Fridrich, zdrcený její smrtí, vybudoval v roce 1768 v Sanssouci u Postupimi \"Svatyni přátelství\" (německy \"Freundschaftstempel\"), v níž umístil Vilemínin pomník.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství Vilemíny a markraběte Fridricha se narodil jediný potomek, dcera:", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilemína Pruská, německy \"Friederike Sophie Wilhelmine von Preußen\" (3. července 1709, Postupim – 14. října 1758, Bayreuth) byla rodem pruská princezna a sňatkem bayreuthská markraběnka.", "tgt_summary": "Princess Wilhelmine of Prussia (Friederike Sophie Wilhelmine; 3 July 170914 October 1758) was a princess of the German Kingdom of Prussia (the older sister of Frederick the Great) and composer. She was the eldest daughter of Frederick William I of Prussia and Sophia Dorothea of Hanover, and granddaughter of George I of Great Britain. In 1731, she married Frederick, Margrave of Brandenburg-Bayreuth. The baroque buildings and parks built during her reign shape much of the present appearance of the town of Bayreuth, Germany.", "id": 2402146} {"src_title": "Vilemína Pruská (1751–1820)", "tgt_title": "Wilhelmina of Prussia, Princess of Orange", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Vilemína se narodila jako třetí dítě (jediná dcera) ze čtyř potomků pruského prince Augusta Viléma (1722–1758) (druhého syna pruského krále Fridricha Viléma I.) a jeho manželky Luisy Amálie Brunšvicko-Wolfenbüttelské.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "4. října roku 1767 se v Berlíně provdala za nizozemského místodržitele Viléma V. Oranžského. Toto manželské spojení bylo dojednáno z podnětu strýce Vilemíny, pruského krále Fridricha II. Z manželství vzešlo pět potomků, první syn však zemřel den po narození a třetí dítě se narodilo předčasně mrtvé; dospělosti se dožili dcera a dva synové:", "section_level": 2}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Vilemína byla velmi inteligentní žena se značnými politickými ambicemi. Se svým strýcem, pruským králem Fridrichem Velikým, jehož byla oblíbenkyní, vedla čilou korespondenci s politickým zaměřením. Opírajíc se o jeho rady, dosáhla v Nizozemí politického vlivu. Vilém V. Oranžský se dostal po roce 1781 do politického konfliktu s vlasteneckým hnutím (\"Patrioti\". Tyto demokratické síly zmohutněly po pro Holandsko neúspěšném konci Čtvrté anglo-holandské války (1780–1784) a Vilém byl jako generální velitel provincie sesazen - v roce 1785 byl přinucen opustit Haag a žádán o abdikaci;Vilemína ho přesvědčila, aby tak neučinil. V roce 1787 vypukla v Holandsku revoluce a Vilém přesídlil s dvorem do Guelders, provincie vzdálené od centra státu. Vilemína se v červenci roku 1787 vydala na provokativní cestu z Nimwegen, sídla oranžského dvora, do Haagu, její dřívější rezidence v Holandsku, aby zde sebrala dohromady své přívržence. V blízkosti Goudy jí byla cesta zatarasena. Princezna byla po krátkém uvěznění poslána zpět, poté co jí jeden z důstojníků, aniž by smekl klobouk, nabídl pivo a tabák. Vilemína žádala o zadostiučinění u svého bratra Fridricha Viléma II., jenž její potupu přijal za svou a vzal ji jako záminku pro diplomatické ultimátum Pruska vůči Holandsku. Když se Holansko zdráhalo, bylo 13. září roku 1787 obsazeno armádou o síle 20 000 mužů a moc oranžských místodržitelů byla opět nastolena. \"Patrioti\" prchli do Francie, kam se dostali právě ve vypjaté době počátku Velké francouzské revoluce, když byl svržen z trůnu král Ludvík XVI. Vilemína povolala do funkce \"Raadspensionaris\" (Velký penzionář, obdoba regenta) schopného \"Laurense Pietere van de Spiegela\" a snažila se znovu o politický vliv. V roce 1795 se však podporováni Francií vrátili z Paříže \"Patrioti\" bojovat ve vlasti; panovníkem v Holandsku se jako král stal Napoleonův bratr Ludvík Bonaparte. Místodržitelský pár byl Francouzi v lednu 1795 vypuzen a uchýlil se do exilu do Anglie ke svému spojenci, bratranci Jiřímu III. Žili potom střídavě v Kew, Nassau a Braunschweigu, kde Vilém V. roku 1806 zemřel. Vilemína se po Napoleonově porážce v roce 1813 vrátila zpět do Nizozemí a dožila se toho, že roku 1815 byl její syn Vilém provolán nizozemským králem.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Vilemína zemřela 9. června roku 1820 ve věku 69 let. Pochována byla v Královské hrobce v Nieuwe Kerk v Delftu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frederika Žofie Vilemína Pruská (německy \"Friederike Sophie Wilhelmine Prinzessin von Preußen\"; (7. srpna 1751, Berlín – 9. června 1820, palác Het Loo, Apeldoorn) byla rodem pruská princezna a sňatkem manželka Viléma V. Oranžského (1748–1806), nizozemského místodržitele.", "tgt_summary": "Princess Wilhelmina of Prussia (\"Frederika Sophia Wilhelmina\"; 7 August 1751 in Berlin – 9 June 1820 in Het Loo) was the consort of William V of Orange and the de facto leader of the dynastic party and counter-revolution in the Netherlands. She was the daughter of Prince Augustus William of Prussia and Luise of Brunswick-Wolfenbüttel. Wilhelmina was the longest-serving Princess consort of Orange.", "id": 1138150} {"src_title": "Annibale Bugnini", "tgt_title": "Annibale Bugnini", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z Umbrie, na kněze byl vysvěcen v roce 1936. Deset let strávil jako farář na předměstí Říma. V roce 1947 se stal redaktorem liturgického časopisu \"Ephemerides Liturgica\", od roku 1949 přednášel liturgiku na Papežské městské univerzitě, později na Papežské lateránské univerzitě. V roce 1948 ho papež Pius XII. jmenoval sekretářem Komise pro liturgickou reformu. V roce 1951 vydala tato komise nový obřad slavení Velikonoční vigilie, v roce 1955 obřady pro zbytek Svatého týdne, v roce 1961 vyšel nový breviář a v roce 1962 nový misál. V roce 1960, po vyhlášení druhého vatikánského koncilu, byl Bugnini jmenován sekretářem Papežské přípravné komise pro liturgii, která připravila konstituci Sacrosanctum concilium, hlavní dokument nové liturgické reformy. V roce 1964 byl jmenován sekretářem Koncilia pro zavedení liturgické konstituce, v níž působil až do jejího zrušení v roce 1975. V roce 1972 byl jmenován titulárním arcibiskupem dioklecianejským, což je spojené s titulem monsignore. V roce 1976 byl vyslán jako pronuncius do Íránu, kde získal hlubokou znalost místní kultury. Napsal také dvě knihy, \"La chiesa in Iran\" (Církev v Íránu, 1982) a \"La riforma liturgica 1948–1975\" (Liturgická reforma 1948–1975, 1983).", "section_level": 1}, {"title": "Vnímání.", "content": "Bugnini jako hlavní autor značně diskutované nové podoby liturgie (mše Pavla VI.) zůstává v katolickém prostředí vysoce kontroverzní osobností, jeho podíl na reformách vyvolal značnou kritiku zejména ze strany katolických tradicionalistů. Byl obviňován z toho, že sám byl svobodným zednářem. Spekulace o jeho příslušnosti ke svobodnému zednářství (svobodní zednáři jsou katolickou církví exkomunikováni latae sententiae, tj. činem samotným bez formálního vyhlášení exkomunikace) nejsou potvrzeny, sám je ve své knize \"La riforma liturgica 1948–1975\" odmítl. Andrea Rose, významný italský liturgik tradicionalističtějšího směru, Bugniniho hodnotí jako \"povrchního člověka bez jakékoli hloubky myšlení, loutku Pavla VI.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Annibale Bugnini (14. června 1912, Baschi, Umbrie – 3. července 1982, Řím) byl italský římskokatolický kněz, člen řádu lazaristů, vůdčí osobnost liturgické reformy proběhlé po druhém vatikánském koncilu.", "tgt_summary": "Annibale Bugnini (14 June 1912 – 3 July 1982) was a Roman Catholic prelate. Ordained in 1936 and named archbishop in 1972, he was secretary of the commission that worked on the reform of the Catholic liturgy that followed the Second Vatican Council. Critics of the changes made to the Catholic Mass and other liturgical practices before and after Vatican II consider him a controversial figure. He held several other posts in the Roman Curia and ended his career as papal nuncio to Iran, where he acted as an intermediary during the Iran hostage crisis of 1979–1981.", "id": 681029} {"src_title": "MGR-3 Little John", "tgt_title": "MGR-3 Little John", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "Cílem vývoje rakety bylo nahradit hlavňové dělostřelectvo. Raketa měla vyplnit mezeru mezi dostřelem salvových raketometů a taktických raket. Raketa měla být schopna palby i na bodové cíle, pozdější zkušenosti však prokázaly, že raketa může být použita kvůli své přesnosti hlavně proti plošným cílům a to ještě musela být vybavena jadernou hlavicí s poměrně malým ekvivalentem TNT. Vývoj rakety byl zahájen v armádní agentuře pro rakety a řízené střely v Huntsville, stát Alabama společností Redstone Arsenal v červnu 1955. V červnu 1956 se uskutečnil první start rakety označené XM-47 Little John. Výroba raket značených XM-51 byla zahájena v roce 1957 u společnosti Douglas Aircraft Company. Během výroby byly provedeny úpravy, které vedly ke zkrácení délky rakety, snížení hmotnosti a zvětšení doletu rakety. Rakety Little John byly dodány k jednotkám v roce 1961. V tomto roce byly přeznačeny na M51 a později v roce 1963 na MGR-3A a zůstaly ve výzbroji americké armády do srpna 1969. Raketa měla šípovou stabilizaci s pomocnou rotací. Pohybovala se k pozemnímu cíli neřízeně po balistické dráze nadzvukovou rychlostí. Raketa se skládala z bojové hlavice, sestavy raketového motoru a roznětky. Komponenty byly dodávány samostatně v přepravních kontejnerech a montovány uživatelem. Little John se nelišil od rakety Honest John nejen svou velikostí, ale i stabilizací za letu. Raketa MGR-1 Honest John byla stabilizována pomocnou rotací, která jí byla udělena po vypuštění ze startovacího zařízení. Raketa Little John byla stabilizována rotací rakety ještě na startovacím zařízení těsně před jejím odpálením. Tato metoda stabilizace byla nazvána „spin-on-straight-rail“ (SOSR). Systém byl vyráběn společností Douglas Aircraft Company. Střela a vypouštěcí systém byly lehké konstrukce a bylo je možné lehce převážet vrtulníkem, jinými letouny nebo v přívěsu za vozidlem. Rakety začaly být vyřazovány v červenci 1967. Během programu bylo vyrobeno 500 raket.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Spojené státy americké", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace „Vojenské Rakety“ a webu „flightglobal.com“\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "MGR-1 Honest John", "section_level": 2}], "src_summary": "MGR-3 Little John byl americký dělostřelecký raketový systém navržený a zařazený do služby u americké armády (US Army) během 50. a 60. let 20. století. Raketa byla přepravována na vypouštěcím zařízení XM34 a mohla nést jak jadernou tak konvenční hlavici. Původně bylo zamýšleno používat raketu u výsadkových a průzkumných jednotek kvůli její snadné přepravě vrtulníkem nebo v závěsu za džípem. Byla vyvinuta z těžší samohybné taktické rakety MGR-1 Honest John.", "tgt_summary": "The MGR-3 Little John was a free flight artillery rocket system designed and put into service by the U.S. Army during the 1950s and 1960s.", "id": 483170} {"src_title": "Christian Dior", "tgt_title": "Christian Dior", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v Normandii, ve městě Granville, do rodiny obchodníka s hnojivy. Později studoval mezinárodní vztahy a diplomacii, ale po škole se začal živit jako galerista. Až v roce 1946 Christian Dior s pomocí textilního magnáta Marcela BOUSSAC založil v Paříži svůj módní dům. Za 12 let se mu podařilo rozšířit své podnikatelské aktivity do dalších 15 zemí a zaměstnat více než 2 000 lidí. Dior je především známý pro svůj „New Look“, který uvedl v roce 1947. Ve svých módních kreacích zdůrazňoval ženskost. Jeho šaty měly úzká ramena, zúžený pas, zdůrazněná prsa a dlouhou, širokou sukni. \"New Look\" znamenal revoluci v dámském odívání a opět udělal z Paříže centrum světové módy. Značka Christian Dior se stala synonymem pro klasickou eleganci, nastiňující ženskost a krásu. V roce 1953 byl u Diora zaměstnaný mladý Francouz Yves Saint Laurent jako jeho asistent. Diorův život byl poznamenán hektickým životním stylem, neustálými hádkami a konflikty s jeho rodinou pro jeho homosexualitu. Špatné vztahy měl zejména se svým bratrem Raymondem, který ho již v dětství tyranizoval zavíráním do tmavého sklepa. Christian měl v oblibě svou neteř, Raymondovu dceru Françoise. Z té se však stala nadšená přívrženkyně nacismu a obviňovala Diorovy židovské manažery ze spiknutí proti jejímu strýci. Podle francouzského dědického práva měl po Diorově smrti (protože neměl děti ani žijící rodiče) jeho majetek dědit jeho bratr, ale po hádkách s Raymondem i Françoise se Dior rozhodl svou rodinu vydědit. Christian Dior zemřel na dovolené v Itálii, v dvaapadesáti letech na srdeční selhání. Po jeho smrti se Yves Saint Laurent stal uměleckým ředitelem jeho módního domu a zachránil ho před krachem.", "section_level": 1}, {"title": "Společnosti a značky.", "content": "Jméno Christiana Diora nese i jedna z největších společností vyrábějících módní oblečení – Christian Dior S. A. Společnost vlastní divizi \"Christian Dior Couture\", která vyrábí jedny z nejžádanějších produktů \"haute couture \", ale i konfekci \"(prêt-à-porter)\", doplňky, kosmetiku a parfémy. Součástí společnosti je i divize \"Dior Homme\" vyrábějící pánskou konfekci. Christian Dior SA provozuje celkem 160 butiků po celém světě, a v blízké budoucnosti plánuje otevřít další. Mimo jiné je držitelem 42,5% podílu ve společnosti LVMH, která je považována za giganta v oblasti luxusních výrobků. Sídlo společnosti je v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Svět vůní Christian Dior.", "content": "Christian Dior se zapsal do srdcí lidí svou výjimečností, citem pro módu a také vůněmi. Jeho první vůni inspirovala první módní kolekce, která vznikla v roce 1947, při níž jej inspirovaly jeho milované květiny. Úspěch této kolekce předurčil vznik první vůně – Miss Dior. Diorovým přáním bylo vytvořit vůni, která by voněla láskou, ale nevěděl, jak by ji pojmenoval. Inspirací se mu stala jeho sestra, která za ním přišla do nově otevřeného salonu a tehdy Mitza Bricardová vykřikla: „Podívejte, tam přichází Miss Dior! Miss Dior! Tak se bude jmenovat první parfém!“ Další vůní, v pořadí druhou, byla vůně Diorama, která vznikla o dva roky později a pro značku Dior ji vytvořil Edmond Roudnitska. Převrat ve světě vůní nastal v roce 1953, kdy Edmond Roudnitska vytvořil pro Diora opět novou vůni – Eau de Cologne Fraiche, která byla první unisex vůní v dějinách. Snem Diora byla vůně, která by byla založena na vůni konvalinek. Tak se i stalo, a novou vůní Diora se stala Diorissimo. 60. léta přinesla poprvé kompletní péči pro pány – Eau Sauvage, která obsahovala kromě parfému i vodu před a po holení, pudr, balzám a mýdlo. Roku 1972 vznikla nová květinová vůně Diorella. Koncem 80. let Dior objevil kouzlo orientální vůně Dioressence, která byla určena pro smyslné, podmanivé ženy. V roce 1980 představil Dior druhou pánskou vůni Jules. Rok 1985 – společnost se rozhodla o inovaci – nový flakon, nové jméno – a tak vznikla vůně Poison. Úspěch Poisonu byl globální a tak pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat – k Poisonu přibyly Tendre Poison, Hypnotic Poison, Pure Poison a Midnight Poison. Ambice se projevily brzy, a tak se v roce 1988 zrodila další pánská vůně – Fahrenheit. V roce 1991 přišla na trh nová vůně pro ženy Dune, která v sobě ukrývala harmonii s přírodou, květinovou a mořskou kompozici. Konec dvacátého století znamenal návrat k původním hodnotám, a v tomto období se představila nová vůně, asi ta nejznámější – J'adore. Dalším projektem při kolekci rtěnek Dior Addict se stala vůně Dior Addict. V Queen of the Night, která následovala po Dior Addict, se spojuje jamajský květ s kaktusy, doplněné o jemnou vanilku. Tato kompozice propůjčila parfému jedinečnost. Výročí narození Christiana Diora se stala vhodnou příležitostí ke znovuzrození Miss Dior s novým názvem Miss Dior Chérie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Dior (21. ledna 1905 Granville, Francie – 24. října 1957 Montecatini, Itálie) byl jedním z nejvlivnějších francouzských i světových módních návrhářů.", "tgt_summary": "Christian Dior (; 21 January 1905 – 23 October 1957) was a French fashion designer, best known as the founder of one of the world's top fashion houses, also called Christian Dior, which is now owned by Groupe Arnault. His fashion houses are now all around the world.", "id": 2152572} {"src_title": "Grete Stern", "tgt_title": "Grete Stern", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Od roku 1923 do roku 1925 studovala na umělecké škole ve Württembergu (nyní Národní akademie výtvarných umění ve Stuttgartu), katedře obrazového umění u profesora F. Ernsta H. Schneidlera. Po krátkodobém působení v oboru byla inspirována fotografií Edwarda Westona a Paula Outerbridge a změnila své zaměření na fotografii. Pak se přestěhovala do Berlína, kde v letech 1925 až 1926 tam a ve Wuppertalu vznikly její první komerční grafické práce (knižní grafika, layout a reklama). Svou první výstavu měla ve Wuppertalu v roce 1926. Na doporučení Otty Umbehra pracovala v letech 1927-1928 na několika fotografických studiích v soukromém ateliéru Waltra Peterhanse v Berlíně. Díky Peterhansovi se setkala s Ellen Rosenbergovou. Dvojice si v bývalé Peterhansově výtvarné dílně vybudovala fotografický ateliér, kde pořizovaly portrétní a reklamní fotografie a pojmenovali ji po svých dvou přezdívkách \"Ringl\" (Stern) a \"Pit\" (Rosenberg). V roce 1930 následovala první reklamní práce ve spolupráci s obrazovou agenturou \"Mauritius\". Ve stejném roce a ještě v letech 1932-1933 navštěvovala fotografický kurz Waltra Peterhanse v Bauhausu v Dessau a v Berlíně. Po převzetí moci Národním socialismem v roce 1933 Stern emigrovala do Londýna. Do roku 1936 pracovala jako grafik na volné noze a reklamní fotografka. V těchto letech vznikly portréty, mimo jiné i takových osobností jako byli Bertolt Brecht, Helene Weigel a Karl Korsch. V roce 1935 se vdala za argentinského fotografa Horacio Coppola (1906–2012), který také studoval v Bauhausu. V roce 1936 se jim narodila dcera Silvia a v témže roce se odstěhovali do Argentiny. V Buenos Aires si v roce 1937 otevřeli s Coppolou reklamní fotografické studio. Jejich moderní dům s ateliérem v Ramos Meija nedaleko Buenos Aires, se stal místem setkávání pro umělce, pokrokové spisovatele a intelektuály, jako byli Jorge Luis Borges, Pablo Neruda, Renate Schottelius, Clément Moreau, María Elena Walsh a psychoanalytička Marie Langer. Od roku 1948 do roku 1950 pracovala na progresivním urbanickém plánu \"Plan de Buenos Aires\". Od roku 1956 do 1970 pracovala v argentinském Národním muzeu výtvarných umění v Buenos Aires, a také jako fotografka v oddělení v oddělení pro restaurování. Od roku 1959 do 1960 působila jako odborný asistent fotografie na Univerzitě Resistencia del Chaco. Jako fotografka pracovala až do roku 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Výběr výstav:", "section_level": 1}], "src_summary": "Grete Stern (9. května 1904, Elberfeld – 24. prosince 1999 Buenos Aires) byla německá fotografka a designérka, jejím manželem byl Horacio Coppola. Známou na mezinárodní úrovni se stala ve 30. letech díky spolupráci s umělkyní Ellen Auerbach (tehdy ještě Ellen Rosenberg). Společně založili fotostudio \"ringl + pit\". Její díla byla považována za významnou inovaci v portrétní a reklamní fotografii, ovlivnila celou řadu evropských a amerických umělců. Svým dílem se řadí mezi klasiky, jako jsou Horacio Coppola, Annemarie Heinrich, Anatole Saderman nebo Juan Di Sandro.", "tgt_summary": "Grete Stern (9 May 1904 – 24 December 1999) was a German-Argentine photographer. Like her husband Horacio Coppola, she helped modernize the visual arts in Argentina, and presented the first exhibition of modern photographic art in Buenos Aires, in 1935.", "id": 1880916} {"src_title": "Ystad", "tgt_title": "Ystad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o městě pochází z roku 1244, ale město Ysted bylo osídleno již dříve. Hlavní kostel města, kostel sv. P. Marie (Sancta Maria kyrka), pochází z první poloviny 13. století. Františkánský klášter sv. Petra (Gråbröderklostret) je jedním z nejlépe dochovaných středověkých klášterů ve Švédsku a dnes v něm sídlí městské muzeum. Ve staré části města je mnoho zachovalých domů ze 17. a 18. století. Ekonomickým základem pro rozvoj města bylo rybaření a obchodování se sledi. Sledi se v jižních části Baltského moře v pozdním středověku vyskytovali ve velkém množství, ale jejich stav se náhle prudce snížil v roce 1500.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do města Ystad se dá přijet trajektem z dánského ostrova Bornholm a polského Svinoústí. Ystad je také zastávkou na železniční trati Malmö – Tomelilla – Simrishamn. Autobusem se dá dojet do významného přístavního města Trelleborgu, odkud jezdí trajekty do Sassnitzu, Rostocku a Lübecku.", "section_level": 1}, {"title": "Ystad jako poutní místo pro fanoušky detektivek.", "content": "Do města Ystad umístil děj svých detektivek spisovatel Henning Mankell, který vymyslel postavu policisty Kurta Wallandera. Náměstí, ulice a restaurace, které jsou uvedeny v knihách, existují také v reálném světě ve městě Ystad. Např. dům Kurta Wallandera, postavený z červených cihel, se nachází v ulici Mariagatan č. 10. Z tohoto důvodu se stal Ystad od roku 1990 oblíbeným poutním místem pro čtenáře detektivek spisovatele Henninga Mankella.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ystad býval dějištěm závodů v hodu diskem, kterých se účastnili i bývalí světoví rekordmani a olympijští medailisté Ricky Bruch a Jay Silvester, kteří se tu snažili o překonání světových rekordů a dosáhli hodnotných výkonů. Jay Silvester zde 10. června 1971 hodil 70,04 m a Ricky Bruch tu 27. října 1984 hodil 69,86 m. Ricky Bruch, který nedaleko Ystadu bydlel, ve zdejší nemocnici dne 30. května 2011 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Ystad podepsal smlouvy o spolupráci s těmito městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ystad je město v jižním švédském regionu Skåne na pobřeží Baltského moře. Region Skåne náležel až do roku 1658 Dánsku, ale na základě podepsání tzv. roskildského míru připadl Švédsku. Město Ystad je hlavním městem stejnojmenného okresu. Kvůli významným gotickým památkám byl Ystad zařazen mezi města na Evropské cestě cihlové gotiky.", "tgt_summary": "Ystad () (older ) is a town and the seat of Ystad Municipality in Skåne County, Sweden. Ystad had 18,350 inhabitants in 2010. The settlement dates back to the 11th century and has become a busy ferryport, local administrative centre and tourist attraction. The detective series \"Wallander\", created by Henning Mankell, is set primarily in Ystad. In 1285, the town's name was written \"Ystath\". Its original meaning is not fully understood, but the \"\"y\"\" is probably related to an old word for the yew tree, while \"-stad\" is \"town\", or \"place\".", "id": 2032683} {"src_title": "Max Adler (herec)", "tgt_title": "Max Adler (actor)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil v Queens v New Yorku v židovské rodině. Po roce se s rodiči přestěhoval do Fountain Hills v Arizoně. Poté přesídlili do většího města, do Scottsdale v Arizoně. Navštěvoval střední školu Horizon, kde byl hlavním zpěvákem školního sboru. Po maturitě se přestěhoval do Los Angeles, aby se mohl věnovat své herecké kariéře. Max má mladšího bratra Jaka, který se narodil v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po několika různých rolích ve školních představení byl obsazen do malé vedlejší role školního sportovce a rváče Dava Karofskyho v televizním seriálu \"Glee\". Autor \"Glee\", Ryan Murphy byl zaujat jeho hraním a chtěl s ním více spolupracovat, a tak mu roli výrazně rozšířil. V epizodě vysílané v listopadu 2010 s názvem \"Nepolíbená\" (angl. \"Never Been Kissed\"), je prozrazeno, že Karofsky pod svou výbušnou povahu skrývá homosexualitu. Adler se předtím ptal na motivaci své postavy, ale byl velmi překvapen scénou, kdy Karofsky políbí předmět svého šikanování, studenta Kurta Hummela (Chris Colfer). Na to dostal kladné odezvy přes sociální sítě Twitter, Tumblr a Facebook a komentoval to, že byl „rád, že představuje tak velkou skupinu lidí“. Vysvětlil to, když řekl: „V posledních pár dnech jsem dostal mnoho děkovných zpráv od lidí z celého světa, protože buď jsou jako Karofsky, byli jako Karofsky nebo znají někoho jako on. Nyní jeho postava přestala se šikanováním a mezi ním a Kurtem panuje klid, ale zůstává nadále uzavřený“. V říjnu 2013 bylo oznámeno, že Max si zahraje roli Tanka v seriálu \"Záměna\". V roce 2014 si zahrál ve filmu \"Believe Me\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Max Adler se v roce 2013 zasnoubil v Římě se svojí dlouhodobou přítelkyní Jennifer Bronstein. Vzal si ji v prosinci 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Adler (* 17. ledna 1986, Queens, New York, USA) je americký herec. Mezi jeho nejznámější role patří Dave Karofsky v seriálu \"Glee\" či Tank v seriálu \"Záměna\".", "tgt_summary": "Max Adler (born January 17, 1986) is an American actor. He is best known for his role as Dave Karofsky on the television series \"Glee\" (2009–2015).", "id": 2042271} {"src_title": "Lotyšská osvobozenecká válka", "tgt_title": "Latvian War of Independence", "src_document": [{"title": "Příčiny války.", "content": "Před první světovou válkou bylo celé území dnešního Lotyšska součástí Ruského impéria. Rusové se pokoušeli místní lotyšskou populaci rusifikovat a Lotyši neměli žádnou moc na chodu vlastního území. Po vypuknutí války Němci zaútočili na území Litvy a fronta mezi carskou armádou a německým vojskem ustálila až na území Lotyšska. V roce 1917 vznikla Provizorní livonská rada na území neokupovaném Němci a první volby do ní vyhráli bolševici. Po Říjnové revoluci moc bolševiků výrazně vzrostla, a začali tak likvidovat veškeré odpůrce. Při další německé ofenzívě v roce 1917 byla dobyta Riga a v únoru 1918 už Německo ovládalo celé území Lotyšska. Bolševické Rusko využilo odporu Lotyšů k carskému režimu a prezentovalo Německé císařství jako stejné zlo. Podařilo se tak vytvořit lotyšskou armádu, která bojovala proti Němcům po boku bolševiků. Německá armáda na východní frontě dominovala a bolševici byli nuceni uzavřít v roce 1918 Brestlitevský mír. Sovětské Rusko tak podstoupilo Německu Estonsko, Lotyšsko a velkou část Ukrajiny. V Pobaltí byl vytvořen německý loutkový stát Spojené baltské vévodství, ve kterém držela moc místní německá šlechta. Hlavním městem se stala Riga.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1918.", "content": "11. listopadu 1918 oficiálně skončila první světová válka, a tím byl anulován i Brestlitevský mír. Německá armáda, která do té doby celé Pobaltí okupovala, se začala stahovat zpátky do Německa a vzniklo tak mocenské vakuum. Dne 17. listopadu 1918 se sešel první lotyšský zákonodárný orgán pod jménem \"Lotyšská lidová rada\" a vznikla tak provizorní vláda. Předsedou se stal pozdější první prezident Lotyšska Jānis Čakste a premiérem Kārlis Ulmanis. Lotyšsko vyhlásilo oficiálně nezávislost o den později v Rize. Spojené baltské vévodství se v podstatě zhroutilo a jeho Regentská rada byla na konci listopadu 1918 rozpuštěna. Místní Němci ale nebyli odhodláni se vzdát a vytvořili společně se zbývajícími jednotkami německého císařství Zeměbranu (německy: Baltische Landeswehr), která začala bojovat proti nově vzniklému státu. Nestabilní situace využili bolševici, kteří chtěli celé Pobaltí opět připojit k Rusku. Na začátku prosince 1918 zaútočila Rudá armáda na Lotyšsko a 17. prosince 1918 vznikla v sovětském Rusku vláda tzv. Lotyšské socialistické sovětské republiky. Tato exilová vláda byla zformována lotyšskými komunisty, kteří chtěli zavést vládu proletariátu v Lotyšsku. Do jejího čela se postavil právník Pēteris Stučka.", "section_level": 2}, {"title": "1919.", "content": "Nově zformovaný lotyšský stát neměl vybudovanou silnou armádu, takže od začátku války šel od porážky k porážce. Početně větší a lépe vyzbrojená sovětská armáda donutila prozatímní vládu k ústupu do Liepāji na západ země. Lotyši se v nastalé situaci spojili s dříve nepřátelskou německou Zeměbranou. Přesto ale na konci ledna 1919 ovládala prozatímní vláda už jen Liepāju a její blízké okolí. Spojenému vojsku Lotyšů a Němců se ale nakonec podařilo zastavit sovětský postup a stabilizovat frontu. V březnu spojenecká armáda Lotyšů a Němců přešla do protiútoku a postoupila až k městu Saldus. Rudá armáda začala mít výrazné problémy se svou lotyšskou částí, protože Lotyši už nebojovali proti Němcům, ale i proti vlastním lidem. Postupu spojených lotyšsko-německých vojsk využila německá šlechta a vyvolala v Liepāje puč. Převzala moc v prozatímní vládě a členové svržené lotyšské prozatímní vlády se zachránili pouze úprkem na parník Saratow. Nová vláda ale nezískala podporu žádného evropského státu ani místního obyvatelstva. Tím spojenectví Lotyšů s Němci definitivně skončilo. Německá Zeměbrana v květnu 1919 obsadila Rigu, a tak Lotyšsko v krizové situaci požádalo o pomoc Estonsko. Estonská vláda odpověděla vysláním 3. divize pod velením generála Ernsta Põddera. Němci mezitím dorazili k městu Cēsis na severu Lotyšska. Zde došlo k jedné z největších a nejdůležitějších bitev jak Lotyšské, tak i Estonské osvobozenecké války, která vešla do dějin jako bitva o Cēsis. Spojenecká vojska Lotyšska a Estonska dokázala porazit německou Zeměbranu, která utrpěla obrovské ztráty. Debakl u Cēsis donutil Němce podepsat klid zbraní a předat Rigu do lotyšských rukou. Zbytky Zeměbrany se začlenily do Západoruské dobrovolnické armády, kterou vedl kozácký vůdce Pavel Bermondt-Avalov. Armáda byla sice součástí armád bělogvardějců, které bojovaly proti bolševikům, ale její vojáci byli z tří čtvrtin Němci (bývalí ruští zajatci nebo vojáci poražené Zeměbrany). Takže Bermondt-Avalov se spíše zabýval potlačováním národnostních hnutí v Pobaltí, než bojem s bolševiky. V říjnu zahájila Západní ruská dobrovolnická armáda útok na Rigu. Útok byl však neúspěšný a bělogvardějci museli zanedlouho čelit protiútoku spojené armády Lotyšska a Estonska, která byla podporována britským námořnictvem. V listopadu byla Lotyši osvobozena Riga a dobrovolnická armáda byla definitivně rozprášena u Radviliškis v Litvě. Zbytky dobrovolnické armády byly následně evakuovány do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "1920.", "content": "Po zažehnání hrozby ze strany Němců se pozornost Lotyšů upřela na východ země, který byl pod kontrolou bolševiků. Lotyši našli velice významné spojence v Polácích. Nově vzniklá Druhá Polská republika už od počátku své existence bojovala se sovětským Ruskem o území mezi Vilniusem a Lvovem. Spojené vojsko Poláků a Lotyšů se postavilo bolševické armádě v bitvě u Daugavpilsu, kde dosáhli spojenci drtivého vítězství. Rusko bylo nuceno požádat Polsko o klid zbraní a stáhlo se z území Lotyšska. V půlce ledna rezignovala vláda Lotyšské socialistické sovětské republiky a její vůdci prchli do Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Konec války.", "content": "V dubnu 1920 se konaly první svobodné volby a lotyšský parlament se poprvé sešel 1. května 1920. V červnu byl podepsán mír s Německem a 11. srpna 1920 oficiálně válka skončila s Ruskem Rižským mírem. Mír byl dokument s 22 částmi. První částí dokumentu bylo zaručení míru po podpisu smlouvy, druhý deklaroval nezávislost Lotyšska a třetí určoval vymezení státních hranic mezi Ruskem a Lotyšskem. V 11. části bylo dokonce zavázání Ruska platit reparace lotyšskému státu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lotyšská osvobozenecká válka, příp. Lotyšská válka za nezávislost (lotyšsky \"Latvijas brīvības cīņas\") byla sérií konfliktů, kde na jedné straně stála armáda nově vzniklého lotyšského státu a na druhé bolševické Rusko a nezávisle na něm i jednotky místních baltských Němců. Válka vypukla 5. prosince 1918 po vyhlášení lotyšské nezávislosti a skončila podpisem Rižského míru v srpnu 1920, který zaručoval Lotyšům existenci jejich nového státu.", "tgt_summary": "The Latvian War of Independence (), sometimes called the Latvia's freedom fights () or the Latvian War of Liberation (, \"War of Latvian Liberation\"), was a series of military conflicts in Latvia between 5 December 1918, after the newly proclaimed Republic of Latvia was invaded by Soviet Russia, and the signing of the Latvian-Soviet Riga Peace Treaty on 11 August 1920. The war can be divided into a few stages: Soviet offensive, German-Latvian liberation of Kurzeme and Riga, Estonian-Latvian liberation of Vidzeme, Bermontian offensive, Latvian-Polish liberation of Latgale. The war involved Latvia (its provisional government supported by Estonia, Poland and the Western Allies—particularly the navy of United Kingdom) against the Russian SFSR and the Bolsheviks' short-lived Latvian Socialist Soviet Republic. Germany and the Baltic nobility added another level of intrigue, initially being nominally allied to the Nationalist/Allied force but attempting to jockey for German domination of Latvia. Eventually tensions flared up after a German coup against the Latvian government, leading to open war. Following a cease-fire, a ploy was developed by the Germans, nominally dissolving into the West Russian Volunteer Army led by Gen. Pavel Bermont-Avalov. This West Russian Volunteer Army included Germans and former Russian prisoners of war nominally allied with the White Army in the Russian Civil War, but both Bermondt-Avalov and von der Goltz were more interested in eliminating the nationalists than fighting the Bolsheviks. Certain episodes of the Latvian Independence War were also part of the Polish-Soviet War, particularly the Battle of Daugavpils.", "id": 2322216} {"src_title": "European Border Breakers Award", "tgt_title": "European Border Breakers Award", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "S cenami EBBA přišla Evropská komise. Udělují se za celou Evropskou unii. Vítěze cen vybírá a slavnostní ceremoniál jejich udělování pořádá nizozemská organizace Noorderslag Foundation, jejímž úkolem je propagovat evropskou populární hudbu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria pro výběr vítězů.", "content": "Zpěváci nebo skupiny nominovaní na cenu EBBA se vybírají na základě těchto kritérií:", "section_level": 1}, {"title": "Cena publika.", "content": "Kromě „hlavní“ ceny se od roku 2010 na základě veřejného internetového hlasování vyhlašuje Cena publika. První vítězem se stal belgický zpěvák Milow. V roce 2011 vyhrála německá rock'n'rollová skupina The Baseballs.", "section_level": 1}, {"title": "Ceremoniál předávání cen.", "content": "Od roku 2009 se slavností ceremoniál předávání cen koná vždy v lednu, během festivalu Eurosonic Noorderslag, v nizozemském Groningenu. Večer uvádí moderátor BBC a hudebník Jools Holland. Během večera (jako ostatně i na celém festivalu) musejí ocenění interpreti vystoupit živě. Hosty programu jsou také vítězové předchozích ročníků. Večer přenáší nizozemský veřejnoprávní televizní kanál NOS/NTR a pořad vysílá kanál NET3. Lze jej sledovat na několika evropských televizních kanálech.", "section_level": 1}, {"title": "Kontext.", "content": "S myšlenkou cen EBBA přišla Evropská komise a první ročník se konal v roce 2004. Cílem cen je propagovat evropské interprety populární hudby za hranicemi jejich země a upozornit na bohatost a rozmanitost evropské hudby. Ceny EBBA jsou udělovány s podporou programu „Kultura“ Evropské unie. Jeho cílem je vyšší mobilita umělců a pracovníků z oblasti kultury, méně překážek bránící mobilitě kulturní tvorby a uměleckých děl a intenzivnější mezikulturní dialog.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny EBBA 2012.", "content": "Cena publika: Selah Sue", "section_level": 1}, {"title": "Ceny EBBA 2011.", "content": "Cena publika: The Baseballs", "section_level": 1}, {"title": "Ceny EBBA 2010.", "content": "Cena publika: Milow", "section_level": 1}], "src_summary": "Každoročně se cenou EBBA (European Border Breakers Awards) odměňuje deset začínajících zpěváků nebo hudebníků, kteří už mají své publikum i mimo svou zemi (vydali v uplynulém roce už své první mezinárodní Název alba). Cenu EBBA např. obdrželi Adele, Tokio Hotel, The Baseballs, Zaz, Lykke Li, Milow, Katie Melua, Damien Rice, Caro Emerald, Stromae nebo Mumford and Sons.", "tgt_summary": "The European Border Breakers Award (EBBA) was an annual prize awarded to recognise the success of ten emerging artists or groups who reached audiences outside their own countries with their first internationally released album in the past year. Winners of a European Border Breakers Award include Adele, Dolores O'Riordan, MØ, Tiziano Ferro, Lykke Li, Katie Melua, Damien Rice, Mumford and Sons and Dua Lipa. In 2019 the prize was renamed as Music Moves Europe Talent Awards.", "id": 698} {"src_title": "James McCartney", "tgt_title": "James McCartney", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "James hrál na kytaru a bicí na několika sólových albech svého otce, včetně \"Flaming Pie\" (1997) a \"Driving Rain\" (2001). Na albu \"Flaming Pie\" má v písni \"Heaven on a Sunday\" kytarové sólo. Na albu \"Driving Rain\" má v písni \"Back In The Sunshine Again\" další kytarové sólo a v písni \"Spinning On An Axis\" hraje na bicí. Obě tyto písně napsal společně se svým otcem. Dále hraje na sólovou kytaru také na posmrtném albu své matky, které vyšlo v roce 1998 pod názvem \"Wide Prairie\". V roce 2005 doprovázel svého otce na jeho turné The 'US' Tour po Severní Americe. Dne 14. listopadu 2009 James poprvé vystoupil sám v Americe, a to sice ve Fairfield Arts & Convention Center, během čtvrtého výročního víkendu pro světový mír a meditaci Davida Lynche v Fairfieldu v Iowě.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "James se narodil v Londýně. Pojmenován byl po svém dědečkovi Jimovi McCartneym a po svém otci, jehož celé jméno zní James Paul McCartney, ale také po Lindině matce Louise Eastman Linder. Prvních dva a půl roku svého života strávil na cestách, zatímco jeho rodiče cestovali s jejich kapelou Wings. Po rozpadu kapely v roce 1980 se rodina usadila v Rye ve Východním Sussexu. Zde James navštěvoval místní státní střední školu Thomas Peacocke Community College. V roce 1989 se společně se svými staršími sestrami Mary McCartney a Stellou McCartney znovu připojil k rodičům na světové turné. Ve svém vzdělávání pokračoval s učitelem na cestách. V roce 1993, při oslavách svých šestnáctých narozenin, si šel James s kamarády zaplavat do moře. Najednou se však zhoršilo počasí a vodní proudy ho začaly odnášet pryč. Když k místu dorazili Paul, Linda a Stella nikde už Jamese neviděli. Ten naštěstí za nedlouho sám doplaval ke břehu. Dne 17. dubna 1998 v Tucsonu v Arizoně, byl James se svým otcem a sestrami u své matky, když zemřela na rakovinu prsu, která ji byla diagnostikována v roce 1995. Ten stejný rok absolvoval Bexhill College, blízko svého domova ve Východním Sussexu, kde pokračoval ve studiu umění. V roce 1999 se James objevil na přehlídce své sestry Stelly. Byla to první přehlídka po smrti jeho matky. V roce 1995 James představil svou sestru Mary televiznímu producentovi Alistairovi Donaldovi, za kterého se později provdala. James má šest synovců a dvě neteře: čtyři synové od Mary Arthur Alistair Donald (* 3. dubna 1999), Elliot Donald (*1. srpna 2002), Sam Aboud (*11. srpna 2008) a Sid (* 3. září 2011), od Stelly pak syn Miller Alasdhair James Willis (* 25. února 2005), její dcera Bailey Linda Olwyn Willis (* 8. prosince 2006), syn Beckett Robert Lee Willis (* 8. ledna 2008) a dcera Reiley Dilys Stella Willis (* 23. listopadu 2010). Stejně jako jeho starší nevlastní sestra Heather McCartney, žije i on poměrně soukromý život, na rozdíl od své sestry Stelly, která je známá módní návrhářka a Mary zase fotografka. James má ještě jednu mnohem mladší nevlastní sestru Beatrice Milly McCartney, která se narodila v roce 2003 Paulovi a jeho druhé ženě Heather Mills.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí za práva zvířat.", "content": "V roce 1999 James, který je vegan napsal dopis guvernérovi Wisconsinu, aby se pokusil zabránit společnosti Dairy Expo v prodeji mléka, s tím, že kravské mléko je pro telata a ne pro lidi.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Louis McCartney (* 12. září 1977 Londýn) je britský hudebník, skladatel a sochař, žijící v Londýně. Je jediným synem skladatele a bývalého člena The Beatles Paula McCartneyho a jeho první ženy, rockové fotografky a aktivistky za práva zvířat Lindy McCartney. Dne 21. září 2010 vydal James svoje první album pod názvem \"Available Light\".", "tgt_summary": "James Louis McCartney (born 12 September 1977) is a British musician and songwriter. He is the only son of songwriter and former Beatle Paul McCartney. He has contributed to a number of solo albums by his parents, including \"Flaming Pie\" (1997) and \"Driving Rain\" (2001) by Paul McCartney and \"Wide Prairie\" (1998) by Linda McCartney. He has released two EPs and two albums. His most recent, \"The Blackberry Train\", was released on 6 May 2016.", "id": 1859922} {"src_title": "Západoruská dobrovolnická armáda", "tgt_title": "West Russian Volunteer Army", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "Před první světovou válkou bylo celé území Pobaltí součástí carského Ruska. Civilní moc drželi v rukou převážně Rusové a vrchní třídou byli baltští Němci. Byly to převážně šlechtici s velkými majetky, jejichž předkové přišli do Pobaltí za existence státu Německých rytířů v průběhu 12. - 15. století. Místní obyvatelstvo, které tvořili převážně Litevci, Lotyši a Estonci bylo pod silným vlivem rusifikace a nepodílelo se na spravování své země. Reakcí na to bylo vytvoření mnoha národnostních osvobozeneckých hnutí po celém Pobaltí. Na začátku první světové války se podařilo Němcům obsadit území celé Litvy a polovinu Lotyšska. Po říjnové revoluci v roce 1918 uzavřeli bolševici s Německem Brestlitevský mír. Na jeho základě připadl Německu zbytek Pobaltí. Němci vytvořili v Pobaltí svůj loutkový stát tzv. Spojené baltské vévodství, kde moc v rukou držela místní německá šlechta. Konec války přinesl porážku Německa. Dohodové státy souhlasily se setrváním německých jednotek v Pobaltí za účelem boje se sovětským Ruskem. K těmto jednotkám patřila i později vytvořená Západoruská dobrovolnická armáda. Němce od začátku více zajímalo udržení své mocenské základny v pobaltských státech než boj s bolševiky, a tak vznikla pod vedením generála Rüdigera von der Goltz oficiální armáda pobaltských Němců. Z počátku byla armáda generála von der Goltz spojenec s místními vládami v boji proti bolševikům. Však jak bylo nebezpečí zažehnáno a Rusové vytlačeni z Pobaltí, hned se obrátili proti svým spojencům. Armádě se dokonce podařilo svrhnout prozatímní vládu v Lotyšsku, instalovat svoji vlastní a dobýt Rigu. Však zanedlouho poté byla německá armáda poražena spojeným estonským a lotyšským vojskem v bitvě o Cesis v červnu 1919.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Západoruské dobrovolnické armády.", "content": "8. února 1919 vzniká v Salzwedelu v Německu armáda o 5000 vojácích. Vojáci jsou většinou rekrutováni z bývalých německých vojáků padlých do zajetí v na východní frontě a v Pobaltí se k ní přidávají jednotky baltských Němců. Velitelem armády se stává kozácký náčelník Pavel Bermondt-Avalov. Západoruská dobrovolnická armáda vyhlásí, že se přidává k armádám bělogvardějců pod velení admirála Kolčaka v boji proti bolševikům. Však vojsko, jež je z 75% tvořeno Němci, se zaobírá především problémem, jak udržet německou moc v Pobaltí. Přihlášení k bělogvardějcům je tak spíše divadlo, aby armáda zakryla svůj skutečný cíl před státy Dohody.", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Pobaltí.", "content": "Z Německa byla armáda dopravena do Lotyšska vlakem a zapojila se po boku baltských Němců generála von der Goltz do bojů proti nově vznikajícím pobaltským státům. Podílela se na i dobytí Rigy. Po porážce vojska baltských Němců v bitvě o Cesis se do Západoruské dobrovolnické armády začlenil i zbytek armády generála von der Goltz. Armáda tak dosáhla počtu přes 50 000 mužů. V říjnu podnikla armáda útok na území Litvy a Lotyšska. Podařilo se jí obsadit sever Litvy a dokonce opět dobyla Rigu. Lotyši v nastalé situaci požádali o pomoc sousední Litvu a Estonsko. Kladně odpověděla na prosbu estonská armáda. Litva, která v té době měla úzký vztah s Německem, prosbu o pomoc odmítla. Za přislíbení odstoupení ostrova Ruhnu Estonsku poslala estonská vláda do Lotyšska dva obrněné vlaky.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka armády.", "content": "V listopadu začala spojenecká armáda Lotyšska a Estonska postupně vytlačovat dobrovolnickou armádu z území Lotyšska. Riga byla opět bezpečně v rukou Lotyšů. Velkou měrou se na úspěšném tažení podílelo britské námořnictvo, které podporovalo spojence dělostřeleckou podporou z bitevních lodí. Nakonec musela armáda generála Bermont-Avalova ustoupit až na území Litvy. Koncentrovala se u významného železničního uzlu Radviliškis. Zde byla napadena litevskou armádou a utržila rozhodující porážku. Do situace se následně diplomaticky vložily státy Dohody a zprostředkovaly klid zbraní. Francouzský generál Henri Niessel zprostředkoval evakuaci zbývajících německých vojáků do Německa. Poslední německý voják opustil Litvu 15. prosince 1919.", "section_level": 1}], "src_summary": "Západoruská dobrovolnická armáda, jinak nazývaná podle svého generála Pavla Bermondt-Avalova Bermontovci, byla bělogvardějská armáda působící v Pobaltí v během Ruské občanské války v roce 1919.", "tgt_summary": "The West Russian Volunteer Army or Bermontians was an army in the Baltic provinces of the former Russian Empire during the Russian Civil War in 1918–20.", "id": 2313376} {"src_title": "Blbec k večeři (film, 1998)", "tgt_title": "The Dinner Game", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Pierre Brochant je vydavatel, který pořádá se svými přáteli pravidelné tzv. večeře blbců, na které zvou lidi, kterým se poté vysmívají. Jednou pozve na večeři úředníka ministerstva financí Françoise Pignona, jehož zálibou je stavba modelů ze zápalek. Avšak Brochant dostane při hraní golfu ischias, nemůže chodit a lékař mu doporučí zůstat doma. Brochantova manželka Christine odchází pryč z bytu, protože nesouhlasí s jeho způsobem zábavy. François Pignon, který se domnívá, že je na večeři pozván, protože chce Brochant vydat knihu s obrazy jeho modelů, mu vypráví o své zálibě. Pak ovšem zatelefonuje Brochantova manželka, že už se k němu nevrátí a opouští ho. Pignon se snaží Brochantovi pomoct, zatelefonuje proto Justovi Leblancovi, bývalému manželovi Christine, jestli není u něj. Ten o ní neví, ale přijede do bytu za Pierrem. Pignon také omylem zavolá Pierrově milence Marlène a ta se rozhodne přijet rovněž. Do bytu se rovněž vrací Christine, kterou Pignon považuje za milenku a tak ji z bytu vystrnadí. Just Leblanc si myslí, že Christine odešla k Pascalovi Meneauxovi, ale neznají jeho adresu. Tu může zjistit Pignon, jehož kolega z práce Lucien Cheval u něj provádí daňovou kontrolu. Přemluví ho proto, aby se spisem zajel k Brochantovi. Brochant s Leblancem nejprve uklidí všechny cenné nezdaněné věci. Když Cheval přijede, zavolají Meneauxovi, ale ten jim řekne, že u něj je pouze manželka jeho daňového kontrolora. Cheval i Leblanc odejdou a mezitím volají z nemocnice, že Christine měla autonehodu a je hospitalizována. Pignon se od Brochantovy milenky dozví pravý důvod, proč byl pozván na večeři. Přesto zavolá do nemocnice a manželce všechno vysvětlí, aby Pierrovi odpustila.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film získal tři ceny \"César\" v kategoriích nejlepší scénář (Francis Veber), nejlepší herec (Jacques Villeret) a nejlepší herec ve vedlejší roli (Daniel Prévost). Na další tři kategorie byl nominován: nejlepší film, nejlepší režie (Francis Veber) a nejlepší herečka ve vedlejší roli (Catherine Frot). Film byl dále oceněn \"Prix Lumière\" za nejlepší scénář (Francis Veber) a nejlepší herec (Jacques Villeret).", "section_level": 1}], "src_summary": "Blbec k večeři (\"Le Dîner de cons\") je francouzský film z roku 1998, který režíroval Francis Veber podle vlastního scénáře a podle vlastní divadelní hry z roku 1993. Jedná se o konverzační komedii, která se odehrává během jednoho večera v pařížském bytě. S více než 9 milióny diváků se v roce 1998 stal druhým nejnavštěvovanějším filmem ve Francii po filmu \"Titanic\". Film byl v roce 2010 zfilmován pod názvem \"Dinner for Schmucks\" jako americký remake se Stevem Carellem a Paulem Ruddem v hlavních rolích.", "tgt_summary": "The Dinner Game (original title: Le Dîner de Cons - English: \"Dinner of Fools\") is a 1998 French comedy film written and directed by Francis Veber. It is a film adaptation by Veber of his play \"Le Dîner de Cons\". It was the top grossing French film at the French box office for 1998 and second place overall behind \"Titanic\".", "id": 1919720} {"src_title": "Rüdiger von der Goltz", "tgt_title": "Rüdiger von der Goltz", "src_document": [{"title": "Úspěchy ve Finsku a Lotyšsku.", "content": "Narodil se v roce 1865 v Züllichau v tehdejším Pruském království. Dnes toto město leží v Polsku pod jménem Sulechów. Během první světové války velel pěší divizi ve Francii. V březnu 1918 byl odvolán ze Západní fronty a poslán do Finska. V té době tam probíhala Finská občanská válka mezi \"bílými\" (konzervativci vedení senátem) a \"rudými\" (finští komunisté podporovaní jednotkami Sovětského Ruska). Ve Finsku začal velet Baltské námořní divizi a vylodil se s ní v přístavu Hanko na jihu Finska v dubnu 1918. S vojskem se přesunul k Helsinkám, které byly v rukou rudých. Pod nátlakem se komunisté 13. dubna se v Helsinkách vzdali. Válka tak zanedlouho skončila vítězstvím bílých, a to hlavně díky pomoci německých jednotek. Po skončení první světové války souhlasily státy Dohody se setrváním německého vojska v Pobaltí, aby se zabránilo bolševikům obsadit nově vzniklé pobaltské státy. Někteří němečtí vojáci po podepsání příměří vytvořili tzv. Železnou divizi (německy: \"Eiserne Division\") v Rize. Vojsko bylo postupně doplňováno dobrovolníky přijíždějícími z Německa a velitelem se stal von der Goltz. Ve stejnou dobu vytvořili místní baltští Němci pod vedením Alfreda Fletchera jednotky Baltské zeměbrany (německy: \"Baltische Landeswehr\"), které bojovaly za udržení moci v Pobaltí v rukou místní německé šlechty. Sovětské Rusko zaútočilo na území Lotyšska, kde se nacházela i jeho armáda, v prosinci 1918. Spojená armáda Lotyšů a Němců byla nucena před lépe vyzbrojenou a početnější armádou bolševiků ustupovat stále na západ. V nejzoufalejším okamžiku bylo v držení spojenců pouze město Liepāja a její blízké okolí. Však v březnu 1919 se generálu von der Goltz podařilo zvítězit v několika bitvách a dobýt Ventspils (hlavní přístav Kuronska) a nakonec vstoupil vítězně i do Rigy. Rudá armáda byla nakonec téměř vytlačena z lotyšského území a státy Dohody se začaly dožadovat stažení německých vojsk z Pobaltí. Němci ale uspěli s odkladem stažení svých vojsk. Při jednání zdůrazňovali fakt, že bolševické nebezpečí není ještě zcela zažehnáno a slabé pobaltské země by se staly snadnou kořistí bolševiků bez přítomnosti německých jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o ovládnutí Lotyšska.", "content": "Jakmile byli bolševici poraženi, obrátili se Němci proti svým lotyšským spojencům. Vyvolali puč v sídle prozatímní vlády v Liepāje a převzali moc. Členové přechodné lotyšské vlády se zachránili pouze útěkem na parník Sartov. Nově vzniklou vládou byl von der Goltz prohlášen za vrchního velitele ozbrojených sil. V nově zvolené pozici se mu dokonce podařilo dobýt Rigu. Lotyšská prozatímní vláda v zoufalé situaci požádala o pomoc sousední Estonsko. Estonská vláda odpověděla vysláním 3. divize pod velením generála Ernsta Põddera. Němci mezitím dorazili k městu Cēsis na severu Lotyšska. Zde došlo k jedné z největších a nejdůležitějších bitev jak Lotyšské, tak i Estonské osvobozenecké války, která vešla do dějin jako bitva o Cēsis. Spojenecká vojska Lotyšska a Estonska dokázala porazit armádu generála von der Goltz spojenou s baltskou Zeměbranou generála Alfreda Fletchera. Zlomil se tak definitivně vývoj války ve prospěch vlád pobaltských států. Čtyři dny na to se Němci stáhli z Rigy. Do situace se diplomaticky vložily státy Dohody a opět vznesly požadavek na stažení německých jednotek z Pobaltí. Bylo vyhlášeno příměří a zastaveny estonské jednotky, které v té době mašírovaly na Rigu.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Německu.", "content": "Po porážce u Cesis a po nátlaku států Dohody opustil generál Pobaltí, ale nejdřív svoje jednotky začlenil do Západoruské dobrovolnické armády, která pokračovala v boji proti nově vzniklým pobaltským státům. Po válce pak ve svých pamětech generál von der Goltz vysvětloval, že svojí činností pomáhal bělogvardějcům v boji s bolševiky v Pobaltí a chtěl s nimi zaútočit na Petrohrad. Následně by mohl v Rusku vytvořit proněmeckou vládu. Po návratu do Německa se účastnil Kappova puče, kdy se pravicové síly neúspěšně pokusily obnovit monarchii. V meziválečném období zůstal politicky činný v pravicové Harzburské frontě. V letech 1924 - 1930 byl šéfem oddělení, které se zabývalo vojenskou výchovou mladých Němců. Poté, co se NSDAP chopila v Německu moci, se stal předsedou politicky bezvýznamného sdružení říšských důstojníků. Zemřel v 80 letech v roce 1946 ve vesničce Bernbeuren v dnešním Bavorsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Adolf Joachim Rüdiger, hrabě von der Goltz (8. prosince 1865 - 4. listopadu 1946) byl německý generál během první světové války. Po válce se velkou měrou zasloužil o porážku bolševiků ve Finsku a Pobaltí. Byl také velitelem armády baltských Němců, která se neúspěšně pokoušela udržet moc v německých rukou v pobaltských státech.", "tgt_summary": "Gustav Adolf Joachim Rüdiger Graf von der Goltz (8 December 1865 – 4 November 1946) was a German army general during the First World War. He commanded the Baltic Sea Division, which successfully intervened in the Finnish Civil War in the spring of 1918. Goltz stayed with his troops in Finland until December 1918 representing German interests, and in practise ruled the country as a military dictator during this period. After the Armistice of 11 November 1918, Goltz commanded the army of the Baltic German-established Government of Latvia, which in 1919 was instrumental in the defeat of the Russian Bolsheviks and their local allies in Latvia, but suffered a defeat against Estonia and was eventually unsuccessful in retaining German control over the Baltic region after the War.", "id": 2054852} {"src_title": "Mistrovství světa v házené mužů 2007", "tgt_title": "2007 World Men's Handball Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Slovinsko – Grónsko 35:21 (17:9) 20. Januar 2007 (18:00) - Wetzlar 20. Januar 2007 (20:00) - Wetzlar 21. Januar 2007 (16:00) - Wetzlar 21. Januar 2007 (18:00) - Wetzlar 22. Januar 2007 (18:00) - Wetzlar 22. Januar 2007 (20:00) - Wetzlar", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Island – Austrálie 45:20 (26:9) 20. ledna 2007 (16:00) - Magdeburg 20. ledna 2007 (18:00) - Magdeburg 21. ledna 2007 (16:00) - Magdeburg 21. ledna 2007 (18:00) - Magdeburg 22. ledna 2007 (18:00) - Magdeburg 22. ledna 2007 (20:00) - Magdeburg", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C (Berlin, Halle/Westfalen).", "content": "Německo – Brazílie 27:22 (12:10) 19. ledna 2007 (17:30) 20. ledna 2007 (19:30) 21. ledna 2007 (15:30) 21. ledna 2007 (17:30) 22. ledna 2007 (17:00) 22. ledna 2007 (19:30)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "Česko – Katar 37:23 (18:11) 20. ledna 2007 (15:45) - Brémy 20. ledna 2007 (18:00) - Brémy 21. ledna 2007 (15:45) - Brémy 21. ledna 2007 (18:00) - Brémy 22. ledna 2007 (18:00) - Brémy 22. ledna 2007 (20:00) - Brémy", "section_level": 3}, {"title": "Skupina E.", "content": "Norsko – Angola 41:13 (21:8) 20. ledna 2007 (18:15) - Kiel 20. ledna 2007 (20:15) - Kiel 21. ledna 2007 (18:15) - Kiel 21. ledna 2007 (20:15) - Kiel 22. ledna 2007 (18:15) - Kiel 22. ledna 2007 (20:15) - Kiel", "section_level": 3}, {"title": "Skupina F.", "content": "Chorvatsko – Maroko 35:22 (16:9) 20. ledna 2007 (16:00) - Stuttgart 20. ledna 2007 (18:00) - Stuttgart 21. ledna 2007 (16:00) - Stuttgart 21. ledna 2007 (18:00) - Stuttgart 22. ledna 2007 (18:00) - Stuttgart 22. ledna 2007 (20:00) - Stuttgart Slovinsko – Německo 29:35 (14:17)", "section_level": 3}, {"title": "Osmifinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A (Halle/Westfalen, Dortmund).", "content": "24. Ledna 2007 (17:30) 24. Ledna 2007 (17:30) 24. Ledna 2007 (19:30) 25. Ledna 2007 (16:30) 25. Ledna 2007 (18:30) 25. Ledna 2007 (20:30) 27. Ledna 2007 (16:30) 27. Ledna 2007 (18:00) 27. Ledna 2007 (20:00) 28. Ledna 2007 (15:30) 28. Ledna 2007 (17:30) 28. Ledna 2007 (19:30) Česko – Maďarsko 25:28 (10:17)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "24. Ledna 2007 (16:15) - Mannheim 24. Ledna 2007 (18:15) - Mannheim 24. Ledna 2007 (20:15) - Mannheim 25. Ledna 2007 (16:15) - Mannheim 25. Ledna 2007 (18:15) - Mannheim 25. Ledna 2007 (20:15) - Mannheim 27. Ledna 2007 (16:15) - Mannheim 27. Ledna 2007 (18:15) - Mannheim 27. Ledna 2007 (20:15) - Mannheim 28. Ledna 2007 (16:15) - Mannheim 28. Ledna 2007 (18:15) - Mannheim 28. Ledna 2007 (20:15) - Mannheim", "section_level": 3}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Německo – Španělsko 27:25 (15:12) 30. Ledna 2007 (17:50) - Kolín nad Rýnem 30. Ledna 2007 (20:00) - Kolín nad Rýnem 30. Ledna 2007 (17:30) - Hamburg 30. Ledna 2007 (20:00) - Hamburg", "section_level": 3}, {"title": "Semifinále.", "content": "Německo – Francie 32:31pp (11:12, 21:21) 1. února 2007 (17:30) - Kolín nad Rýnem 1. února 2007 (20:00) - Hamburg", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "Německo – Polsko 29:24 (17:13) 4. února 2007 (16:30) - Kolín nad Rýnem", "section_level": 3}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Dánsko – Francie 34:27 (21:15) 4. února 2007 (14:00) - Kolín nad Rýnem", "section_level": 3}, {"title": "O 5. – 8. místo.", "content": "Chorvatsko – Španělsko 35:27 (16:12) 1. února 2007 (15:00) - Kolín nad Rýnem 1. února 2007 (17:30) - Hamburg", "section_level": 3}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Chorvatsko – Rusko 34:25 (18:12) 3. února 2007 (16:30) - Kolín nad Rýnem", "section_level": 3}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Španělsko – Island 40:36 (19:13) 3. února 2007 (14:00) - Kolín nad Rýnem", "section_level": 3}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Maďarsko – Slovinsko 34:33 (16:16) 30. ledna 2007 (15:00) - Kolín nad Rýnem", "section_level": 3}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Tunisko – Česko 25:21 (13:13) 30. ledna 2007 (15:00) - Hamburg", "section_level": 3}, {"title": "O 13. - 18. místo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Kuvajt – Ukrajina 23:33 (10:19) 24. Ledna 2007 (20:00) - Lemgo 25. Ledna 2007 (18:00) - Lemgo 27. Ledna 2007 (20:00) - Lemgo", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Egypt – Norsko 18:27 (9:12) 24. Ledna 2007 (18:00) - Lemgo 25. Ledna 2007 (20:00) - Lemgo 27. Ledna 2007 (18:00) - Lemgo", "section_level": 3}, {"title": "O 13. místo.", "content": "Norsko – Ukrajina 32:22 (12:12) 28. Ledna 2007 (18:00)", "section_level": 3}, {"title": "O 15. místo.", "content": "Jižní Korea – Argentina 38:31 (19:13) 28. Ledna 2007 (15:30)", "section_level": 3}, {"title": "O 17. místo.", "content": "Egypt – Kuvajt 26:22 (12:14) 28. Ledna 2007 (13:00)", "section_level": 3}, {"title": "O 19. - 24. místo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A (Halle/Westf., Dortmund).", "content": "Grónsko – Austrálie 34:25 (16:12) 24. Ledna 2007 (15:30) 25. Ledna 2007 (18:30) 27. Ledna 2007 (14:00)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B (Halle/Westf., Dortmund).", "content": "Katar – Angola 27:33 (14:15) 24. Ledna 2007 (20:00) 25. Ledna 2007 (14:00) 27. Ledna 2007 (18:30)", "section_level": 3}, {"title": "O 19. místo.", "content": "Brazílie – Maroko 36:29 (17:12) 28. Ledna 2007 (20:00)", "section_level": 3}, {"title": "O 21. místo.", "content": "Angola – Grónsko 29:28 (14:12) 28. Ledna 2007 (17:30)", "section_level": 3}, {"title": "O 23. místo.", "content": "Katar – Austrálie 36:22 (15:14) 28. Ledna 2007 (13:00)", "section_level": 3}], "src_summary": "20. mistrovství světa v házené proběhlo ve dnech 19. 1. – 4. 2. v Německu. Mistrovství se zúčastnilo 24 mužstev, rozdělených do osmi čtyřčlenných skupin. První dva týmy postoupily do dvou osmifinálových skupin, týmy z prvního až čtvrtého místa postoupily do play off, ostatní hráli o umístění. Mistrem světa se stalo Německo.", "tgt_summary": "The 2007 World Men's Handball Championship took place from 19 January to 4 February 2007 in Germany. 24 national teams played in 12 German cities. It was the 20th edition of the World Championship in team handball and was won by the hosts.", "id": 388538} {"src_title": "Fehmarnsundský most", "tgt_title": "Fehmarn Sound Bridge", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stavba započala v roce 1958 a most byl otevřen 30. dubna 1963. Celková délka mostu činí 1300 metrů, z toho 963 metrů pevná část a zbývajících 337 metrů se skládá z nájezdů na obou stranách. Hlavní část je ve výšce 23 metrů nad mořem. Most je postaven z oceli, je 21 metrů široký s vozovkou v obou směrech a stezkou pro chodce. Z toho 6 metrů šířky tvoří železniční trať, kterou využívají německé dráhy Deutsche Bahn. Oblouky nad centrální částí dlouhé 268,5 metru mají rozpětí 248 metrů a dosahují do výše 45 metrů nad nejvyšším bodem mostu. Ocelová ortotropní mostovka je zavěšena na obloucích tzv. síťově uspořádanými závěsy. Most byl navržen inženýry G. Fischerem a T. Jahnkem z firmy Gutehoffnungshütte Sterkrade AG, Oberhausen – Sterkrade. Na architektonickém řešení se podílel architekt Gerd Lohmer.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení trajektové dopravy.", "content": "Po otevření mostu byla ukončena trajektová doprava na ostrov Fehmarn. Původní trajektová linka z Großenbrode v Německu až k mysu Gedser v Dánsku byla nahrazena novou trajektovou linkou z Puttgarden na ostrově Fehmarn do Rødby v Dánsku na ostrově Lolland. Nový most a trajektové změny přinesly značné úspory času pro silniční a železniční dopravu z Hamburku a Lübecku do Kodaně.", "section_level": 1}, {"title": "Historická památka.", "content": "Most byl v roce 1999 Státním úřadem pro ochranu historických památek prohlášen kulturní památkou a stal se symbolem spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko.", "section_level": 1}, {"title": "Studená válka.", "content": "Vzhledem k tomu, že most byl postaven v době studené války, bylo do jeho konstrukce vloženo šest specifických míst pro uložení trhaviny, která měla být použita v případě invaze. Jejich umístění je patrné i dnes podle šesti čtvercových záplat z asfaltu. Ty byly spojeny s řídícím bodem vzdáleným asi 1 km od mostu v Heinrichsruh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fehmarnsundský most () je ocelový obloukový most, který spojuje německý ostrov Fehmarn v Baltském moři s německou pevninou u Großenbrode přes mořskou úžinu Fehmarnsund.", "tgt_summary": "The Fehmarn Sound Bridge () connects the German island of Fehmarn in the Baltic Sea with the German mainland near Großenbrode.", "id": 183384} {"src_title": "Nikolaus Harnoncourt", "tgt_title": "Nikolaus Harnoncourt", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Harnoncourt se narodil v Berlíně v rodině stavebního inženýra. Jeho celé rodné jméno je Johannes Nicolaus hrabě de la Fontaine a d’Harnoncourt-Unverzagt. Mládí prožil ve Štýrském Hradci, kam se jeho rodiče přestěhovali. V roce 1948 začal ve Vídni studovat hru na violoncello. Již v té době se začal zabývat problematikou interpretační praxe staré hudby. V letech 1952–1969 působil jako cellista u Vídeňských symfoniků. Roku 1953 založil Harnoncourt orchestr Concentus Musicus Wien (Vídeňský hudební souzvuk), orientovaný na autentickou interpretaci barokní hudby za pomoci původních nástrojů nebo jejich replik. Realizoval s ním mnoho nahrávek a získal světovou proslulost. Od začátku 70. let se začal prosazovat jako dirigent klasických symfonických orchestrů. Vrcholem v této oblasti bylo navázání spolupráce s Vídeňskými filharmoniky v roce 1984 a s Berlínskými filharmoniky roku 1991. Harnoncourt byl i vyhledávaným operním dirigentem. Ve Vídeňské státní opeře, Salcburském festivalu či Opeře Zürich inscenoval díla od baroka po 20. století. Na Salcburském festivalu se ovšem prosadil teprve počátkem 90. let, po smrti Herberta von Karajan. Harnoncourt byl rovněž pedagogicky činný. V letech 1972–1992 vyučoval na hudební akademii Mozarteum v Salcburku interpretaci staré hudby. Harnoncourt pravidelně vystupoval na hudebním festivalu Styriarte, který se každoročně koná ve Štýrském Hradci. V roce 2009 zde dirigoval Gershwinovu operu \"Porgy a Bess\". V roce 1968 vytvořil Harnoncourt filmovou roli prince Anhaltsko-Cöthenského ve filmu \"Kronika Anny Magdaleny Bachové\". O Harnouncourtovi byl v roce 2005 natočen televizní dokumentární film \"Jede Note ist ein Kuss\" (Každá nota je políbení), kde spoluúčinkovaly hudební soubory Concentus musicus Wien a Vídeňští filharmonikové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaus Harnoncourt (6. prosince 1929, Berlín, Německo – 5. března 2016, Sankt Georgen im Attergau, Rakousko) byl rakouský dirigent, cellista, hudební publicista, jeden ze zakladatelů interpretace klasické hudby na dobové nástroje.", "tgt_summary": "Nikolaus Harnoncourt (Johann Nikolaus Harnoncourt, nobility historically Johann Nikolaus Graf de la Fontaine und d'Harnoncourt-Unverzagt; 6 December 1929 – 5 March 2016) was an Austrian conductor, particularly known for his historically informed performances of music from the Classical era and earlier. Starting out as a classical cellist, he founded his own period instrument ensemble, Concentus Musicus Wien, in the 1950s, and became a pioneer of the Early Music movement. Around 1970, Harnoncourt started to conduct opera and concert performances, soon leading renowned international symphony orchestras, and appearing at leading concert halls, operatic venues and festivals. His repertoire then widened to include composers of the 19th and 20th centuries. In 2001 and 2003, he conducted the Vienna New Year's Concert. Harnoncourt was also the author of several books, mostly on subjects of performance history and musical aesthetics.", "id": 414661} {"src_title": "Repower", "tgt_title": "Repower (Swiss company)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již více než 100 let je Repower jedním z největších poskytovatelů elektrické energie ve Švýcarsku. Byla založena v roce 1904 jako \"Kraftwerke Brusio AG\", ve stejném roce společnost začala se stavbou své první elektrárny − v té době největší stavby vysokotlaké vodní elektrárny v Evropě − v městě Campocologno v regionu Poschiavo v kantonu Graubünden, ve Švýcarsku. Blízkost italské hranice urychlila zapojení společnosti do mezinárodních projektů a obchodních aktivit. V roce 2000 provedly společnosti Kraftwerke Brusio AG (Poschiavo), \"AG Bündner Kraftwerke\" (Klosters) a \"Rhätische Werke für Elektrizität AG\" (Thusis) fúzi za účelem vytvoření skupiny \"Rätia Energie AG\", která byla následně v roce 2004 připojena \"aurax ag (Ilanz)\". V roce 2002 skupina zahájila obchodování v Itálii, a v roce 2007 vstoupila na německý trh a zahájila obchodování v Praze. Od roku 2009 společnost operuje rovněž v Rumunsku. V roce 2010, se Rätia Energie AG přejmenovala na Repower AG.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura akcionářů.", "content": "Akcionáři společnosti jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní finanční data.", "content": "Repower připravuje své účty ve Švýcarských francích. Výsledky za rok 2014 byly oznámeny dne 2. dubna 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Představenstvo.", "content": "Představenstvo zahrnuje následující členy:", "section_level": 1}, {"title": "Kanceláře.", "content": "Ve Švýcarsku má skupina kanceláře v Beveru, Klostersu, Küblisu, Ilanzu, Landquartu, Poschiavu a Curychu. V Itálii operuje z kanceláře v Milánu, v Německu z Dortmundu a ve střední a východní Evropě z Prahy, Bukurešti a Sarajeva.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Repower má své vlastní výrobní investice ve Švýcarsku, Itálii a Německu, které produkují elektřinu na bázi různých technologií: vodní, tepelná a větrná. V roce 2013 vyrobily vlastní instalace skupiny okolo 1,400 GWh elektrické energie. Kromě toho má společnost podíl v jaderných elektrárnách ve Švýcarsku a Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Tepelné elektrárny.", "content": "Repower má 61% podíl ve společnosti SET S. p. A. (Milán), která provozuje kombinovanou paroplynovou elektrárnu v Teverole v italské provincii Caserta. Tato 400 MW instalace, největší elektrárna skupiny, byla uvedena do provozu na konci roku 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleární energie.", "content": "Repower drží podíly v jaderných elektrárnách ve Švýcarsku a ve Francii, které reprezentují instalovaný výkon okolo 50 MW.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovitelná energie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vodní energie.", "content": "Skupina provozuje 16 ze svých vlastních hydroelektráren v kantonu Graubünden, ve Švýcarsku. Má rovněž podíly a práva odběru v dalších elektrárnách. Společnost má instalovaný výkon vodní energie celkově 444.2 MW. Některé z těchto zařízení na výrobu vodní energie vyrábějí zelenou energii certifikovanou hvězdou naturemade. Značka hvězdy naturemade je udělována Asociací pro energii šetrnou k životnímu prostředí (VUE).", "section_level": 3}, {"title": "Větrná energie.", "content": "V Itálii provozuje skupina větrnou farmu v Corleto Perticara (9.3 MW) a v Luceře (26MW) a drží podíl v další větrné farmě v Giunchetto na Sicílii (podíl společnosti Repower: 11,6 MW). V Německu vlastní společnost dvě větrné farmy, v Prettinu (10 MW) a Lübbenau (16 MW).", "section_level": 3}, {"title": "Aktuální projekty.", "content": "Skupina v současné době plánuje nebo dodává několik výrobních projektů:", "section_level": 2}, {"title": "Obchodování.", "content": "Dvě třetiny obratu tvoří obchodování s energií; v roce 2013 tento obrat dosáhl skoro 11 terawatthodin. Repower operuje na nejdůležitějších evropských energetických burzách z obchodního parketu, které se nachází ve třech kancelářích v Poschiavu (Švýcarsko), Miláně (Itálie) a Praze (Česká republika). Skupina sama sebe vidí jako aktivního obchodníka, který obchoduje s elektrickými, plynovými a uhlíkovými certifikáty. Kromě tohoto, Repower takéobchoduje s elektřinou z obnovitelných zdrojů energie pro velké spotřebitele a obchodníky po celé Evropě. Na fyzické stránce obchodu Repower dodává elektrickou energii – z níž část je vyráběna samotným Repowerem, a část z ní je nakoupena z venku – velkoobchodním zákazníkům, obvykle prostřednictvím vysokonapěťové sítě. Společnost rovněž obchoduje s certifikáty na dodávku environmentální přidané hodnoty velkým koncovým spotřebitelům, nezávisle na síti. Na velkoobchodní úrovni skupina dodává standardní produkty, jako základ, špička a mimo špičku, jakož i profily.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos.", "content": "Repower hrála významnou roli ve zvýšení přeshraničního výkonu mezi severní a jižní Evropou vybudováním mezinárodního vedení Bernina (380 kV/220 kV), které bylo zprovozněno v roce 2005 a převedeno provozovateli švýcarské národní sítě Swissgrid začátkem roku 2013. Repower je partnerem ve Swissgrid. V říjnu 2009, Repower spojila síly se společností Edison a obcí Tirano pro zavedení prvního A/C obchodního vedení v Evropě. Repower a ostatní zainteresovaní partneři mají exkluzivní práva na použití vedení po dalších deset let. Běží pod zemí po celé své délce mezi Tiranem (Itálie) a Campocologno (Švýcarsko). Toto 150 kV obchodní vedení zvyšuje přeshraniční přepravní výkon o 150 MW, což pomáhá zajistit bezpečnou dodávku energie v Itálii a Švýcarsku. V současné době se plánuje nova obchodní linie mezi Val Breggaglia (Švýcarsko) a Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Prodej a distribuce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Společnost Repower je předním dodavatelem elektrické energie v jihovýchodním Švýcarsku. Zákazníci společnosti se rekrutují z řad domácností, průmyslových, komerčních i veřejnoprávních odběratelů, stejně jako konzumentů komunálních služeb. Společnost Repower zásobuje municipality v oblastech Engadine, Prättigau, údolí Rýna a Surselva v rámci kantonu Graubünden. Prostřednictvím komunálních služeb zásobuje zákazníky v oblastech Horní Engadin, Münstertal, údolí Poschiavo, údolí Rýna a Surselva. Švýcarští zákazníci společnosti Repower mohou využívat několik různých produktů. Standardní produkt – Aquapower – pochází ze švýcarských vodních elektráren. Dva obnovitelné produkty - Purepower (100% zelená energie z regionu Graubünden) a Solarpower (100% solární energie z regionu Graubünden) – získaly certifikovanou hvězdu naturemade, neboť splňují ta nejpřísnější kritéria ekologické kvality. Konečně pak skupina prodává nízkonákladovou zbytkovou energii z Evropy, která je označována jako Mixpower. Nabídku pak doplňuje produkt Privapower, který představuje tarif pro vlastníky solárních elektráren a jejich vlastní použití.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V Itálii je společnost Repower jedním z největších dodavatelů elektřiny a plynu v rámci segmentu malých a středních podniků a veřejných institucí. Aktuálně dodává přibližně čtyři procenta elektřiny spotřebovávané v rámci tohoto segmentu. Společnost zajišťuje dodávky pro cca 40 000 italských zákazníků, jejichž spotřeba činí přibližně 3,8 terawatthodiny elektřiny, a dále zásobuje dalších 15 000 zákazníků, kterým dodává asi 200 milionů metrů krychlových plynu. Společnost Repower je známá vysokými standardy zákaznických služeb a osobním přístupem ke spotřebitelům prostřednictvím rozsáhlé sítě obchodních zástupců po celé Itálii. Společnost Repower vyvíjí inovativní produkty, které jsou upravovány na míru měnícím se potřebám různých zákaznických segmentů. Nabídka zahrnuje zelenou energii (VerdeDentro), řešení elektrické mobility (Palina) a poradenské služby v oblasti energetické efektivnosti (eFFettiva).", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "V Německu společnost Repower dodává elektřinu a plyn středním komerčním a průmyslovým zákazníkům s ročním odběrem pět gigawatthodin a více. Společnost analyzuje spotřebovávané objemy a výkonové profily tak, aby svou nabídku zcela přizpůsobila konkrétním potřebám jednotlivých zákazníků. Stejně jako v Itálii a Švýcarsku společnost Repower rovněž nabízí zelenou energii v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Společnost Repower je jedním ze čtyř největších nestátních dodavatelů energií v Rumunsku, když obsluhuje malé a střední korporátní zákazníky s ročními odběry 0,5 až 20 gigawatthodin elektřiny. Podíl společnosti Repower v rámci daného segmentu činí pět procent. V roce 2013 společnost v Rumunsku prodala více než 1,3 terawatthodiny elektřiny. I v Rumunsku svým zákazníkům společnost Repower nabízí řešení upravená na míru, přičemž je vnímána jako spolehlivý, zákaznicky orientovaný dodavatel elektřiny, s velmi vysokými standardy kvality.", "section_level": 2}], "src_summary": "Repower (do května 2010 \"Rätia Energie AG\") je mezinárodní energetická společnost s provozní centrálou v městě Poschiavo (kanton Graubünden, Švýcarsko). Historie společnosti sahá zpět více než 100 let. Její klíčové trhy zahrnují Švýcarsko, Itálii, Německo a Rumunsko. Skupina operuje podél celého hodnotového řetězce, od výroby a obchodování až po prodej, stejně jako inovativní “New Tech Business”. Akcie Repower AG jsou kótované na Švýcarské burze SIX. Skupina Repower zaměstnává okolo 730 lidí, plus 500 obchodních zástupců v Itálii a asi 30 učňů ve Švýcarsku.", "tgt_summary": "Repower (until May 2010 \"Rätia Energie AG\") is an international energy utility with its operational headquarters in Poschiavo (Canton Graubünden, Switzerland). The company's history goes back more than 100 years. Its key markets include Switzerland and Italy. The group operates along the entire value chain, from generation and trading to sales. The Repower Group employs 555 people, plus 510 sales agents in Italy and 30 apprentices in Switzerland.", "id": 1872522} {"src_title": "Podmíněnost matice", "tgt_title": "Condition number", "src_document": [{"title": "Čtvercová regulární matice.", "content": "Nechť formula_1 je čtvercová regulární matice, pak číslo kde formula_3 značí libovolnou maticovou normu, nazveme podmíněností matice formula_4 vzhledem k této normě (v praxi se nejčastěji používá formula_5 spektrální a formula_6 Frobeniova norma). Uvažujme podmíněnost indukovanou spektrální normou. Je-li matice formula_4 symetrická pozitivně definitní (tj. normální matice s kladnými vlastními čísly), pak kde podíl vpravo je podíl největšího a nejmenšího vlastního čísla matice formula_4. Je-li regulární matice formula_4 normální (tedy formula_11), pak lze zapsat ve tvaru formula_13. Místo tvrzení původního lze snadno dokázat tvrzení opačné: je-li formula_14 singulární, pak formula_15. Nechť tedy existuje formula_16 tak, že formula_17, tedy formula_18, pak Protože formula_20 můžeme nerovnost dělit formula_21 a dostáváme shora uvedené tvrzení. (Všimněme si, že důkaz a tedy i tvrzení platí pro libovolnou multiplikativní maticovou normu a jí indukovanou podmíněnost, nejen pro normu spektrální.) Podmíněnost (respektive její převrácená hodnota) tedy vyjadřuje vzdálenost od nejbližší singulární matice.", "section_level": 1}, {"title": "Podmíněnost versus determinant.", "content": "Pro rozlišení singulárních a regulárních matic se často používá determinantu matice. Velkou nevýhodou determinantu, ve srovnání s číslem podmíněnosti, je fakt, že je-li determinant nenulový ale velmi blízký nule, o vzdálenosti dané matice od nejbližší matice singulární to nic nevypovídá. V praktických výpočtech je tudíž determinant naprosto nepoužitelný. Uvažujme pro příklad skalární násobek jednotkové (tedy ortogonální a bezesporu regulární) matice pak V běžně používané konečné aritmetice s plovoucí řádovou čárkou (double, formula_24) je determinant této matice nulový.", "section_level": 2}, {"title": "Podmíněnost singulární matice jako limita.", "content": "Nechť formula_25 je matice jejíž koeficienty spojitě závisí na parametru formula_26 a nechť všechna singulární čísla matice formula_25 jsou jednoduchá pro všechna formula_26 (pak jsou též spojitými funkcemi parametru formula_26). Nechť je matice formula_25 regulární všude v nějakém okolí bodu formula_31 a zároveň formula_32 je singulární. Pak", "section_level": 3}, {"title": "Obdélníková matice.", "content": "Uvažujme obdélníkovou matici formula_34, která má plnou hodnost, tedy formula_35. Podmíněnost je pak opět dána podílem největšího a nejmenšího singulárního čísla kde formula_37 je Moore-Penroseova pseudoinverze matice formula_4. Podmíněnost obecné matice lze analogicky definovat pomocí součinu normy matice a normy její Moore-Penroseovy pseudoinverze, tedy jako podíl největšího a nejmenšího \"nenulového\" singulárního čísla. Takto definovaná podmíněnost je vždy konečné číslo, a je tedy různá od podmíněnosti shora uvedené čtvercové singulární matice, která byla zavedena limitním přechodem. V numerické analýze se ovšem velmi často vyskytují matice regulární, nebo alespoň plné hodnosti. Konečná podmíněnost zcela obecné matice je potřeba řidčeji.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podmíněnost matice nebo též číslo podmíněnosti matice, je číslo, které kvalitativně charakterizuje danou matici a do značné míry determinuje chování (zejména přesnost) řady numerických maticových algoritmů.", "tgt_summary": "In the field of numerical analysis, the condition number of a function measures how much the output value of the function can change for a small change in the input argument. This is used to measure how sensitive a function is to changes or errors in the input, and how much error in the output results from an error in the input. Very frequently, one is solving the inverse problem: given formula_1 one is solving for \"x,\" and thus the condition number of the (local) inverse must be used. In linear regression the condition number of the moment matrix can be used as a diagnostic for multicollinearity. The condition number is an application of the derivative, and is formally defined as the value of the asymptotic worst-case relative change in output for a relative change in input. The \"function\" is the solution of a problem and the \"arguments\" are the data in the problem. The condition number is frequently applied to questions in linear algebra, in which case the derivative is straightforward but the error could be in many different directions, and is thus computed from the geometry of the matrix. More generally, condition numbers can be defined for non-linear functions in several variables. A problem with a low condition number is said to be well-conditioned, while a problem with a high condition number is said to be ill-conditioned. In non-mathematical terms, an ill-conditioned problem is one where, for a small change in the inputs (the independent variables or the right-hand-side of an equation) there is a large change in the answer or dependent variable. This means that the correct solution/answer to the equation becomes hard to find. The condition number is a property of the problem. Paired with the problem are any number of algorithms that can be used to solve the problem, that is, to calculate the solution. Some algorithms have a property called backward stability. In general, a backward stable algorithm can be expected to accurately solve well-conditioned problems. Numerical analysis textbooks give formulas for the condition numbers of problems and identify known backward stable algorithms. ", "id": 1150380} {"src_title": "Občanská válka v Tádžikistánu", "tgt_title": "Tajikistani Civil War", "src_document": [{"title": "Dlouhodobé příčiny občanské války.", "content": "V Tádžikistánu se za jednu z hlavních příčin považuje regionalismus, který stál v pozadí sporu mezi jednotlivými skupinami. Příslušnost k rodoklanovým strukturám má i v dnešním Tádžikistánu velmi významnou roli. Jednotlivá společenství se hlásí k rodovým občinám - \"avlodům\". Uvnitř těchto tradičních uskupení panují stále silné vzájemné vztahy, navzdory tomu, že sovětská politika se je snažila potlačit. Důraz na místní (regionální) příslušnost je také příčinou poměrně nízkého národního uvědomění. Průměrný Tádžik sám sebe v první řadě považuje například za Garmánce a obyvatele z ostatních tádžických regionů má za konkurenty. Tak Tádžikové zůstávají spojeni spíše na základě administrativních mechanismů než kvůli sdíleným kulturním hodnotám či pocitu národní sounáležitosti a identity. Pro období před občanskou válkou byla typická nespokojenost. Za hlavní důvod bylo označováno uzurpování moci funkcionáři, kteří až na výjimky pocházeli z Leninabádu (jedno z hlavních center průmyslu a zemědělství nacházející se ve Ferganské kotlině) a z města Kuljab, které je situováno jižně od Dušanbe. Nespokojenost projevovali hlavně představitelé z Garmu, Kurgan-Tjube a Horského Badachšánu, kteří se cítili být na politické scéně odsunuti na okraj. Příčinnou války bylo také vyhrocení situace kvůli střetu dvou či tří ideologických směrů. Jeden z nich usiloval o nastolení islámského chalífátu, druhý o pokračování socialistického státu a třetí o vytvoření systému, který by se podobal západním demokraciím.", "section_level": 1}, {"title": "Krátkodobé příčiny občanské války.", "content": "V únoru 1990 proběhlo v Dušanbe několik demonstrací vedených proti arménským uprchlíkům, které brzy přerostly v pogromy, jejichž oběťmi se stali i ruští vojáci a ženy, které se oblékaly v evropském stylu. Roznětkou nepokojů se stala mylná informace, že Arméni dostávají zdarma městské byty. Demonstrace byly cíleny i proti nově zvolenému prezidentu Kacharu Machkamovi, který byl brzy ze své funkce odvolán. Únorové události ukázaly, že se v zemi objevila nová politická síla, která byla připravena vyzvat sovětskou elitu. Prezidentem se stal Kadreddin Aslonov, který měl i podporu opozice a který vydal dekret o zákazu Socialistické strany Tádžikistánu (dříve Komunistická strana Tádžikistánu). Tento akt se ale nesetkal s pochopením Nejvyšší rady, která nechala Aslonova odvolat a jeho nástupcem se na podzim 1991 stal první tajemník komunistické strany Rachmón Nabíjev. Na konci března 1991 se rozbuškou dalších nepokojů stalo odvolání všech členů vlády, kteří pocházeli z oblasti Pamíru, respektive Horského Badachšánu. Od této doby se demonstranti, organizovaní Stranou islámské obrody a financovaní z íránských peněz, natrvalo usadili před budovou Nejvyšší rady. Ve snaze o rozsáhlejší autonomii Horského Badachšánu byla vyhlášena Pamírsko-badašchánská autonomní republika. Začalo téměř dvouměsíční období nazývané \"dušanbské jaro\". Jako odpověď se prezident Nabijev pokusil svolat protidemonstrace, na které byli svezeni demonstranti z prezidentova rodného Kuljóbu. Když se ani takto Nabijevovi nepodařilo přečíslit opoziční demonstranty, jeho stoupenci rozdali radikálně naladěným Kuljóbcům zbraně. Na to druhá strana odpověděla vytvořením domobrany. Opozice začala požadovat, aby předseda Tádžické Nejvyšší rady Kendžajev odstoupil a předložila vládě ultimátum, po jehož vypršení hodlala na budovu Nejvyšší rady zaútočit. 5. května 1992 byl vyhlášen výjimečný stav, byly zakázány všechny opoziční strany i jejich shromáždění. Občanská válka začala.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek občanské války.", "content": "Vyhlášení výjimečného stavu situaci ještě více vyhrotilo, vyvolalo několik střetů a na ulicích Dušanbe se začali objevovat první mrtví. Opozice obsadila prezidentský palác, televizní stanici a letiště. 7. května 1992 vláda přistoupila na požadavky opozice a sesadila nejvíce viditelné představitele protiopoziční politiky. To však k uklidnění nepomohlo a 10. května 1992 se jednotky KNB (Výbor národní bezpečnosti) a ruské 201. motostřelecké divize snažily zabránit demonstrantům dostat se do budovy KNB. Povstalci tuto obranu pochopili jako vměšování se států SNS do vnitrotádžických záležitostí a objevil se nový požadavek - odchod cizích vojsk z území Tádžikistánu. Nepříznivá situace donutila Nabijeva podepsat smlouvu o vytvoření koaliční \"Vlády národního usmíření.\", ve které by opozice měla třetinovou účast. Opozice navíc získala podporu nejen islámských zemí ale i v Evropě, která ji považovala za \"bojovníka proti komunismu\". Klid však netrval dlouho. Bezprostředně po nástupu k moci začaly islámské oddíly likvidovat ozbrojené skupiny v Kuljóbu a v Kurgan-Tjube. Kuljóbci na svou obranu vytvořili tzv. Národní frontu pod vedením bývalého kriminálníka Sangaka Safarova, zastánce tvrdého postupu proti islamistům. V létě 1992 propukly krvavé střety mezi opozičními skupinami a Kuljóbci, kteří bojovali za zachování politických privilegií vlastního klanu.", "section_level": 1}, {"title": "Eskalace konfliktu.", "content": "Situace se ještě zhoršila po atentátu na generálního prokurátora Nurulló Chuvajdullójeva z leninobódského regionu, který zmobilizoval do té doby víceméně pasivní severní klany. V Dušanbe se začali shromažďovat radikálně naladění uprchlíci z jihu, z oblasti Kuljóbu, kteří požadovali odstoupení Nabijeva. Brzy byli doplněni radikálními studenty, kteří se po prázdninách vraceli do škol. Poslední srpnový den vzali demonstranti útokem prezidentský palác. Nabijev uprchnul, 7. září byl ale dopaden a donucen podepsat svou rezignaci. Zároveň s touto akcí úspěšně na jihu proběhla operace islamistů, kdy se podařilo získat kontrolu nad jižním městem Kurgan-Tjube. Koncem září 1992 přišel v bojových operacích zlom, kdy kuljobské oddíly získaly Kurgan-Tjube zpět a díky ruské podpoře se jim podařilo proniknout i do centrálních oblastí. Islamisté a jejich spojenci z Demokratické strany kvůli faktickému kolapsu státu a pokračování násilí ztratili předchozí širokou podporu obyvatelstva, což posloužilo k upevnění moci jednotek Národní fronty. Zlomovým okamžikem se ukázala být schůze Nejvyšší rady, která se udála 16. listopadu 1992 ve vesnici Arbób blízko města Chodž. Předsedou vlády se stal představitel severních klanů z Ferganské kotliny Abdumalikov Abdulložanov a předsedou Nejvyššího rady Kuljóbec Emómali Rahmónóv. Tím byla vytvořena kuljobsko-chodženská severo-jižní koalice proti východnímu Tádžikistánu, který ovládala opozice. Postup koalice byl dovršen 10. prosince 1992, kdy Dušanbe, hlavní opora opozice, padlo do rukou Safarova. V první polovině roku 1993 Národní fronta pokračovala v provádění čistek v centrálních a jižních oblastech, které odtud vyháněly desetitisíce uprchlíků (pouze v sousedním Afghánistánu jich bylo podle různých zdrojů 60-100 tisíc). Opozice navíc zahájila mohutnou protiofenzivu, během které vytlačila vládní vojska z východních oblastí země. V průběhu roku 1993 pokračovalo upevňování pozic Kuljóbců v centrálních orgánech země a postupné vytlačování leninobódských zástupců z mocenských struktur státu. Vztahy mezi těmito dvěma klany rozhodně nebyly jednoduché a leninobódská administrativa stále častěji hovořila o vyhlášení nové, severní autonomní oblasti. V prosinci 1993 byl do severotádžického Chodžentu proveden vojenský výsadek, který měl podobné úvahy utnout. Následkem této akce \"dobrovolně\" odstoupil premiér-Leninobódec Abdullodžonov a byl nahrazen jiným, konformnějším Leninobódcem Abdudžalólem Samadovem. Sám Abdullodžonov se během let 1995-96 pokoušel spojit s opozicí, avšak bez zásadnějšího výsledku. V rámci nové severo-jižní koalice měli Leninobódci pod kontrolou ekonomická ministerstva, kdežto Kuljóbci ovládali silové složky.", "section_level": 1}, {"title": "První mírové rozhovory.", "content": "První mírové rozhovory se konaly až v dubnu 1994 v Moskvě pod záštitou OSN. Projednávala se především otázka uprchlíků, odzbrojování a ukončení nepřátelských akcí. Radikální křídla obou stran konfliktu ale jakoukoliv dohodu odmítala a to vedlo k vzájemnému obviňování z nedodržování dohod. Obzvláště těžká byla pozice vůdce opozice Núrího, protože jádrem území ovládaného opozicí byla hluboká, těžko kontrolovatelná údolí Pamíru, která byla plná partyzánských uskupení jednajících na vlastní pěst. V květnu 1994 byla předložena nová ústava, která je založena na bázi prezidentského systému s jednokomorovým parlamentem. 6. 11. 1994 se konaly prezidentské volby, ve kterých byl potvrzen ve funkci prezident Rahmónov. Při parlamentních volbách v únoru 1995 nedošlo k podstatnějším změnám v rozdělení moci. Opozice si stěžovala, že jsou stále zakázány její nejdůležitější strany (Demokratická strana a Islámská strana obrody) a že nebyla zrušena cenzura. Nakonec do parlamentu usedli jenom dva zástupci opozice ze Strany lidové jednoty. Nevraživost proti režimu byla ještě více vyhrocena.", "section_level": 1}, {"title": "Válka pokračuje.", "content": "Navzdory mírovým rozhovorům probíhaly tvrdé boje se střídavými úspěchy pro obě strany. Nejčastěji se bojovalo v oblasti centrálního Tádžikistánu (Garm, Tavildara) a v oblastech při hranici s Afghánistánem (kolem řek Amudarja a Pjandž). Scénář obvykle vypadal tak, že s tajícím sněhem opoziční gerilové skupiny atakovaly pozice vládních vojsk, získaly některá území a na podzim se opět stáhly. Kromě toho se opozice soustředila na atentáty na vysoké vládní představitele v Dušanbe. Občas ze svých pozic v Afghánistánu ostřelovala pohraniční vládní a ruské pozice. Území teoreticky ovládaná opozicí byla fakticky řízena konkrétním polním velitelem a plnění rozkazů opozičních vůdců záleželo na jeho libovůli. Fragmentace moci na vlastním tádžickém území způsobila rozmach obchodu s narkotiky, který se pro místní obyvatelstvo často stal jediným zdrojem příjmu. Brzy bylo vytvořeno několik významných struktur, které na nelegálním obchodu vydělávaly ohromné peníze. Jedním z nejvíce významných byl badašchánský \"opiový král\" Leše Gorbo, zastřelený v roce 1994. Vlastní velení opozičních sil se nacházelo v Afghánistánu, opozice sama sebe nazývala exilovou vládou. Vůdcem opozice se stal významný islámský činitel Saíd Abdulló Núrí. Podporu opozice dostávala především od Afghánistánu a Íránu, ale navázala i kontakty s nejvyššími představiteli v Rusku, USA a Evropě. Vládní prezident Ráhmónóv se ke konci války začal zbavovat zastánců nejtvrdší linie, často bývalých kriminálníků. Tato snaha vedla k dalšímu rozkolu a k faktickému otevření další fronty. Západ a jihozápad země (včetně města Kurgan-Tjube a strategické hliníkárny ve městě Tursunzóde) ovládl odbojný plukovník Mahmud Chudojberdyjev, podporovaný Uzbekistánem a spojený s některými kriminálními živly Národní fronty. Jeho elitní, I. zvláštní brigáda ministerstva obrany byla de facto v systému vládních vojsk autonomní jednotkou. Na rozdíl od zbytku tádžické armády byla dobře vycvičená a vyzbrojená, což dávalo Chudojberdyjevovi silnou politickou pozici a on se ji nezdráhal využít. V říjnu 1996 se v Alma-Atě sešli představitelé Ruska, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Kazachstánu, aby prodiskutovaly problém vítězícího Talibanu v Afghánistánu. Obávali se, že talibský režim poskytne tádžických povstalcům výraznou podporu. Kdyby se Tádžikistánu Talibové zmocnili, vzniklo by tak nebezpečí konfliktu, který by mohl zachvátit celý středoasijský region, a tak výrazně otřást statem quo. Proto bylo rozhodnuto posílit ruské jednotky dislokované na afghánsko-tádžické hranici na 20 000 mužů. Rusové bojovali proti tádžické opozici nejen v Tádžikistánu, ale podnikali i výpady na afghánské území ve snaze zničit rebelské základny. Za souhlasu Talibanem sesazeného prezidenta Rabbaniho byla vytvořena bezpečnostní zóna široká až 25 km, která umožňovala pronásledovat povstalce do afghánského vnitrozemí. S ruskou armádou spolupracovaly zbytky afghánských netalibanských jednotek formované v \"Severní alianci\". Po ovládnutí Kábulu Talibanem Rusové změnili taktiku a začali na tádžického prezidenta Rachmonova tlačit, aby se s povstalci nějak domluvil.", "section_level": 1}, {"title": "Další fáze občanské války.", "content": "Rachomonovy snahy dospět k příměří ale byly sabotovány z jeho vlastních řad. Došlo ke střetu mezi 1. a 11. brigádou vládního vojska. Plukovník Chudojberdyjev se zmocnil kasáren v Kurgan-Tjube a pak se svou armádou obklíčil Dušanbe. Jednak chtěl získat kontrolu nad jižními oblastmi, jednak chtěl zabránit vstupu 450 opozičních ozbrojenců, kteří měli chránit povstalecké delegáty během dušanbských mírových rozhovorů. Podepsání mírové dohody bylo neustále ohrožováno akcemi různých ozbrojených skupin, které se nechtěly vzdát kontroly nad ekonomickými zdroji a kontroly nad cestami, kterými proudily afghánská narkotika.", "section_level": 1}, {"title": "Konečný mír.", "content": "Představitel opozice Núrí se 11. 12. 1996 sešel s prezidentem Rachmonovem v severním Afghánistánu, kde podepsali příměří, které ale nepřineslo reálné výsledky. \"Všeobecná dohoda o ustanovení míru a národním usmíření\" byla nakonec podepsána v Moskvě 23. 12. 1996 Rachmonovem, Núrím, a Gerd-Dietrichem Merrem, zmocněncem OSN pro Tádžikistán. Ceremonie se účastnil např. ruský prezident Jelcin, představitelé Íránu a dalších zemí zapojených jako pozorovatelé do procesu mírových rozhovorů. Formálně sice byla válka ukončena, ale někteří polní velitelé (např. právě Chudojberdyjev ) s příměřím nesouhlasili, a tak ještě v létě 1997 probíhaly boje mezi vládními a protivládními oddíly. Polní velitel Džumambaj Chodžijev zvaný Namangání se pokusil realizovat v Uzbekistánu, kdy několikrát proniknul do Fergánské kotliny s cílem vyhlásit tam islámský chalífát. V září 1997 se Núrí vrátil po pětiletém exilu v Afghánistánu a Íránu zpět do Tádžikistánu. Na konci ledna 1998 vyhlásil Rachomov amnestii pro všechny rebely a souhlasil s jmenováním 1. zástupce premiéra z řad islámských vůdců. V dubnu 1997 byla s Ruskem dohodnuta přítomnost jeho vojsk na 25 let a v listopadu 1999 byly vyhlášeny první volby. Strana islámské obrody a Demokratická strana byly legalizovány. Ostatní opoziční strany se mohly voleb účastnit za podmínky, že nasbírají 100 000 podpisů. Dostaly na to ale příliš málo času a navíc jejich snaha byla Rachmonovem sabotována. Rachomonov získal ve volbách 96,9 % hlasů, přičemž kandidát Strany islámské obrody získal pouhá 2 %. Přes zjevnou manipulaci Núrí s výsledky souhlasil, protože se chtěl vyhnout dalšímu pokračovaní občanské války. Mírový proces, zahrnující demilitarizaci povstalců, legalizaci opozice a přiznání široké autonomie Horskému Badachšánu jakožto i přítomnost ruské armády významně přispívá ke stabilizaci poměrů. K další stabilizaci došlo po americké invazi do Afghánistánu, kdy radikální islámské síly přišly o velmi důležitou podporu Talibů. Navíc byla v zemi zřízena vojenská základna, sloužící americkým, indickým a francouzským silám.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Tádžikistán zůstal po válce v troskách. Zemřelo 50 až 100 tisíc lidí, na milion a půl obyvatel ze země uprchlo. Byla zničena infrastruktura, ekonomika se propadla na samé dno. Obyvatelstvo přežívalo z darů mezinárodních organizací. Ruská menšina, která zastávala funkci intelektuální elity (učitelé, doktoři apod.) ze země odešla, což jenom znásobilo obtíže poválečné obnovy. Centrální vláda prakticky rezignovala na kontrolu nad územím Horského Badachšánu, který se tak stal důležitým tranzitním regionem pro afghánská narkotika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tádžická občanská válka vypukla v květnu 1992 povstáním tadžických klanů z Gharmu a Horského Badachšánu proti vládě Rachmóna Nabíjeva, ve které dominovali představitelé Leninabádu a Kulje. Zprvu roztříštěné povstalecké skupiny byly sjednoceny pod hlavičkou tzv. \"Spojené tádžické opozice\". Občanská válka byla ukončena s pomocí OSN v červnu 1997.", "tgt_summary": "The Tajikistani Civil War (), also known as the Tajik Civil War, began in May 1992 when regional groups from the Garm and Gorno-Badakhshan regions of Tajikistan rose up against the newly-formed government of President Rahmon Nabiyev, which was dominated by people from the Khujand and Kulob regions. The rebel groups were led by a combination of liberal democratic reformers and Islamists, who would later organize under the banner of the United Tajik Opposition. The government was supported by Russian border guards. The main zone of conflict was in the country's south, although disturbances occurred nationwide. The civil war was at its peak during its first year and dragged on for five years, devastating the country. An estimated 20,000 to 100,000 people were killed by June 1997 and about 10 to 20 percent of the population were internally displaced. On 27 June 1997, Tajikistan president Emomali Rahmon, United Tajik Opposition (UTO) leader Sayid Abdulloh Nuri and Special Representative of the United Nations Secretary-General Gerd Merrem signed the \"\"General Agreement on the Establishment of Peace and National Accord in Tajikistan\"\" and the \"\"Moscow Protocol\"' in Moscow, Russia, ending the war.", "id": 1837867} {"src_title": "Joachim Meisner", "tgt_title": "Joachim Meisner", "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Vyrůstal se třemi bratry v silně katolickém prostředí v tehdy německé Vratislavi. Po odsunu Němců z Polska v roce 1945 a smrti otce v témže roce se jeho rodina usadila v durynské obci Körner. Meisner se vyučil bankovním úředníkem a v roce 1951 vstoupil do magdeburského kněžského semináře, v němž dodatečně složil maturitní zkoušku. V letech 1959 až 1962 studoval filosofii a teologii v Erfurtu, kde byl také 8. dubna 1962 vysvěcen na jáhna a 22. prosince 1962 na kněze. Následně působil jako farní vikář v lázeňském městě Heilbad Heiligenstadt a poté v Erfurtu. V roce 1969 získal doktorát teologie na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. V roce 2015 se pak stal jedním z laureátů Ceny ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup v Erfurtu a Berlíně.", "content": "Dne 17. března 1975 byl Meisner jmenován pomocným biskupem erfurtsko-meiningenským a titulárním biskupem vinským. Biskupské svěcení přijal 17. května téhož roku z rukou Huga Aufderbecka, tehdejšího apoštolského administrátora erfurtsko-meiningenské diecéze. Dne 22. dubna 1980 jej papež Jan Pavel II., s nímž se osobně znal již řadu let, jmenoval biskupem berlínským. Do úřadu byl uveden 17. května téhož roku. Berlínské biskupství se svou východní a západní částí diecéze patřilo v době rozděleného Německa z hlediska církevní politiky k nejobtížnějším biskupským úřadům. V letech 1982–1989 předsedal Berlínské biskupské konferenci (pro území tehdejší Německé demokratické republiky). V konzistoři 2. února 1983 byl jmenován kardinálem.", "section_level": 1}, {"title": "Arcibiskup kolínský.", "content": "Po smrti kolínského arcibiskupa Josepha kardinála Höffnera v roce 1987 byl Meisner jmenován 20. prosince 1988 jeho nástupcem; do úřadu byl uveden 12. února 1989. Jeho biskupské heslo znělo \"Spes nostra firma\" (2Kor 1, 7; česky \"Máme pevnou naději\"). V listopadu 2011 se jako zvláštní papežský legát zúčastnil oslav 800. výročí narození sv. Anežky České v Praze. Dne 28. února 2014 byla přijata jeho rezignace. Kardinál Meisner zemřel 5. července 2017 během léčebného pobytu v bavorských lázních Bad Füssing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joachim kardinál Meisner (25. prosince 1933, Vratislav-Leśnica – 5. července 2017, Bad Füssing) byl německý římskokatolický kněz a emeritní arcibiskup v Kolíně nad Rýnem.", "tgt_summary": "Joachim Meisner (25 December 1933 – 5 July 2017) was a German cardinal of the Catholic Church. He was the immediate past Archbishop of Cologne, serving from 1989 until his resignation was accepted by Pope Francis in 2014. He previously served as Bishop of Berlin from 1980 to 1989, and was created a cardinal in 1983. He was widely considered to be Germany's leading conservative Roman Catholic figure.", "id": 510960} {"src_title": "Dobrá víra", "tgt_title": "Good faith", "src_document": [{"title": "Subjektivní a objektivní dobrá víra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Subjektivní dobrá víra.", "content": "Subjektivní dobrá víra je v právním prostředí označována jako psychická kategorie. Jedná se o vnitřní stav právnické nebo fyzické osoby, které je přesvědčená o správnosti svého jednání, což přináší danému člověku ochranu. Účelem subjektivní dobré víry je zmírňování nepříznivých následků. V právním řádu je především součástí skutkové podstaty jednotlivých zastoupení, dále se tento pojem objevuje v rodinném právu i jinde v občanském zákoníku, dále také např. v zákoně o ochranných známkách. Při posuzování subjektivní dobré víry nezbývá nic jiného, než vycházet z právních domněnek, které zní:", "section_level": 2}, {"title": "Objektivní dobrá víra.", "content": "Objektivní dobrá víra je chápána jako právní zásada s mravním obsahem, je velice blízká kategorii dobrých mravů. Rozděluje se na aktivní a pasivní složku. Aktivní složka je Téglem definována jako „vlastní (aktivní) chování samotného subjektu (směřující vůči jinému subjektu např. za účelem splnění povinnosti vzešlé z určitého závazkového vztahu), které je v konkrétním případě v souladu s pravidly slušnosti, poctivosti a morálky, prosté jakékoliv snahy druhý subjekt oklamat, podvést, poškodit atd. Je to tedy poctivé, slušné, férové aktivní chování ve vztahu ke třetím osobám.“ Pasivní složka představuje očekávání (a z něj plynoucí přesvědčení) stejně férového jednání od druhého účastníka právního úkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie dobré víry.", "content": "Dobrá víra zcela jistě není něčím, co by bylo právu známo jen krátkou dobu. Naopak, jedná se o instituci starou v podstatě jako právo samo, ne-li dokonce o figuru starší než právo. Již římští právníci s tímto pojmem hojně pracovali. Bona fides představuje kategorii, která relativně brzo získala v římském právu pozici všeobecného právního principu. Pojmu \"fides\", resp. \"bona fides\" se dostalo v římské právnické literatuře mimořádného ohlasu. Tato instituce došla svého výrazu v pracích takových juristů, jakými byli Paulus, Ulpianus, Gaius, Papinianus, Celsus či Modestinus. I přes zájem těchto a mnohých dalších právníků mnoha zemí a mnoha staletí není dodnes uvedená kategorie (či právní pojem) uspokojivě vysvětlena. Slovem \"fides\" Římané původně označovali jednu z bohyní, která reprezentovala, resp. personifikovala věrnost (\"die Treue\") a pravdomluvnost (\"die Wahrhaftigkeit\"). Pojem \"fides\" bývá často překládán jako poctivost, věrnost danému slovu, mravní povinnost splnit závazek, ale i důvěra v poctivost jiného či důvěryhodnost. Prapůvod pojmu dobré víry lze spatřovat v obyčejovém právu (\"mos\", \"consuetudo\", \"mores maiorum\"). Zajímavé ovšem je, že „\"Neexistují žádné, tedy ani právní, psané prameny, které by se k tomuto problému vztahovaly, pokud se týká počátků zkoumaného pojmu. Dobrou víru totiž nemůžeme omezovat pouze na dobu, kdy se tento fenomén institucionalizoval, kdy se objevil v právních textech. Bona fides je mnohem starší, snad lze dokonce říci, že je starší než právo samo. Fides v obecném právním významu, tedy jak soukromého tak i veřejného práva, byla nejen chráněna právními normami, ale stejně tak, nebo spíše na prvním místě rovněž náboženskými představami. Její porušení totiž mělo za následek narušení smíru s bohy (pax deorum), vzbuzení jejich hněvu – (ira deorum) vyvolávající dvojí důsledek – právní odpovědnost a zároveň nutnost usmíření (piaculum).“", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrá víra (lat. \"bona fides\" – často v ablativu: \"bona fide\" = v dobré víře, angl. \"good faith\", fr. \"bonne foi\", něm. \"guter Glauben\") je právní pojem a zároveň psychická kategorie. V dobré víře je ten, kdo je důvodně přesvědčen o oprávněnosti svého jednání. Pokud o neoprávněnosti svého jednání věděl, nebo objektivně vzhledem ke všem okolnostem vědět měl, v dobré víře být nemůže. Uplatňuje se zejména v soukromém právu, kde platí, se vychází z domněnky, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jejím opakem je špatná víra (\"mala fides\").", "tgt_summary": "Good faith (), in human interactions, is a sincere intention to be fair, open, and honest, regardless of the outcome of the interaction. While some Latin phrases have lost their literal meaning over centuries, this is not the case with \"bona fides\"; it is still widely used and interchangeable with its generally accepted modern-day English translation of \"good faith\". It is an important concept within law and business. The opposed concepts are bad faith, \"mala fides\" (duplicity) and perfidy (pretense). In contemporary English, the usage of \"bona fides\" is synonymous with credentials and identity. The phrase is sometimes used in job advertisements, and should not be confused with the \"bona fide\" occupational qualifications or the employer's good faith effort, as described below.", "id": 1474838} {"src_title": "Robert II. z Artois", "tgt_title": "Robert II, Count of Artois", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako pohrobek hraběte Roberta z manželství s Matyldou, dcerou brabantského vévody Jindřicha II. Jeho otec byl mladším synem krále a zahynul na křížové výpravě. Robert šel v otcových šlépějích, na letnice roku 1267 byl královským strýcem pasován na rytíře a již ve dvaceti letech se zúčastnil křížové výpravy do Egypta. Soudobí kronikáři nešetřili chválou na jeho chrabrost v boji. 15. srpna 1271 jej bratranec Filip III. během své královské korunovace poctil výsadou nést meč \"Joyeuse\" a v letech následujících stoupala Robertova hvězda výš a výš. Podílel se na pádu králova oblíbence Petra z La Brosse. V září 1282 se přesunul do Itálie, kde jeho strýc Karel utrpěl po Sicilských nešporách velkou ztrátu v podobě ostrovní části Sicilského království. Byl Karlovi nápomocen až do jeho smrti na počátku roku 1285 a poté byl jmenován do funkce regenta, protože následník trůnu byl do roku 1288 v aragonském vězení. Koncem roku 1291 byl Robert králem Filipem III. povolán zpět do vlasti. Po návratu do Francie se opět osvědčil v královských službách. Zdá se, že v královské radě patřil k zastáncům ostré linie a ve sporu s papežem Bonifácem VIII. byl \"vyznavačem královského náboženství\". Roku 1296 vedl tažení do Akvitánie, v únoru 1297 porazil Angličany u Bonnegarde. V létě téhož roku v bitvě u Furnes porazil Vlámy vedené hrabaty Vítem z Dampierre a Walramem z Jülichu. V bitvě byl vážně zraněn Robertův jediný syn a o rok později na následky zemřel. V létě 1302 byl Robert jmenován velitelem nového tažení do vzpurných Flander, kde v bitvě u Courtrai našel svou smrt. Byl pohřben v cisterciáckém klášteře Maubuisson a zřejmě dcera Mahaut byla objednavatelkou jeho dřevěné jezdecké sochy, která stála v bazilice Notre Dame v Boulogne-sur-Mer, významném poutním místě té doby. Roku 1309 poskytla finanční dar, aby byla u otcova památníku pravidelně sloužena mše a rozsvěceny svíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert II. z Artois ( \"Robert II d'Artois\", 1250 – 11. července 1302, Kortrijk) byl hrabě z Artois, regent neapolského království a vášnivý milovník turnajového klání..", "tgt_summary": "Robert II (September 1250 – 11 July 1302) was the Count of Artois, the posthumous son and heir of Robert I and Matilda of Brabant. He was a nephew of Louis IX of France. He died at the Battle of the Golden Spurs.", "id": 2098935} {"src_title": "Třída Čidori", "tgt_title": "Chidori-class torpedo boat", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku a klasifikace.", "content": "Po podpisu washingtonských dohod se závody v námořním zbrojení nezastavily – pouze se přesunuly od bitevních lodí a bitevních křižníků k do té doby druhořadým kategoriím, jako byly křižníky a torpédoborce. Následující londýnská odzbrojovací konference přidala omezení i na tyto kategorie. Podle článku III.16 londýnské smlouvy nesmělo císařské námořnictvo k 31. prosinci 1936 překročit v kategorii torpédoborců celkový limit 105 500 T standardního výtlaku. Podmínky smlouvy dále neumožňovaly stavbu dalších jednotek třídy \"Fubuki\" (limit 16 880 T v jednotkách převyšujících standardní výtlak 1500 T třída \"Fubuki\" již překročila, ale rozestavěné torpédoborce směly být dokončeny). Vzniklou situaci chtělo císařské námořnictvo řešit stavbou dvanácti torpédoborců třídy \"Hacuharu\" schválených v rámci „doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1931“ (známějšího jako „1. doplňovací program“ ~ ~ \"Dai–iči–dži hodžú keikaku\", či neoficiálně „program prvního kruhu“ ~ ~ \"Maru iči keikaku\"). Tím ale císařské námořnictvo vyčerpalo svůj limit pro kategorii torpédoborců. Používat torpédoborce v roli \"keibikan\" ( ~ válečná loď strážící přístav) by v nastalé situaci byl luxus, který si nemohlo císařské námořnictvo dovolit. Proto se \"Kaigun gunreibu\" ( ~ námořní generální štáb) pokusil obranu námořních základen a přilehlých vod zajistit plavidly mimo omezení londýnské smlouvy – tedy do 600 T standardního výtlaku (jestliže měly být vyzbrojeny torpédy). Kvůli novým plavidlům císařské námořnictvo obnovilo klasifikační kategorii \"suiraitei\", která byla předtím zrušena 15. ledna 1924. Od dělení na další třídy ale bylo – na rozdíl od staré kategorie \"suiraitei\" – upuštěno. Stejně jako předchozí \"suiraitei\" ani nová kategorie nespadala do kategorie \"gunkan\" ( ~ válečná loď). Podle původních požadavků \"Kaigun gunreibu\" měly nové torpédovky mít rychlost 30 uzlů (55,6 km/h), dosah 3000 námořních mil (5556 km) při 14 uzlech (25,9 km/h) a výzbroj složenou ze tří 127mm kanónů typu 3. roku a čtyř (2xII) 533mm torpédometů s celkovou zásobou osmi torpéd. To vše při standardním výtlaku maximálně 600 T. Nové torpédovky tak měly při menším výtlaku a menší maximální rychlosti, ale se silnější výzbrojí, plnit úkoly torpédoborců II. třídy ( \"nitó kučikukan\"). 2/3 zkouškový výtlak ale u původního návrhu vycházel na 720 tun, což znamenalo, že by se nepodařilo dodržet 600T limit u standardního výtlaku. \"Kaigun kansei honbu\" ( ~ námořní technický úřad) proto musel plány budoucí třídy \"Čidory\" přepracovat. Kvůli londýnským limitům by stačilo snížit 2/3 zkouškový výtlak asi o 40 tun, ale rozpočtová omezení počátkem 30. let si vynutila redukci až na 535 T standardního, či 615 t zkouškového výtlaku. Navzdory nutnosti omezit výtlak nových plavidel, \"Kaigun gunreibu\" trval na zachování jejich bojového potenciálu. Úspory se tedy musely najít kdekoliv jinde, například využitím tehdy nového elektrického svařování a lehkých slitin. Nýty a některé další konstrukční prvky byly zmenšeny, aby se ušetřila další hmotnost. Vypracováním projektu F-46 (jak znělo projektové označení budoucí třídy \"Čidory\") byl pověřen \"zósen taisa\" ( ~ námořní kapitán–lodní konstruktér) Kikuo Fudžimoto a jeho tým, který tou dobou pracoval i na projektu F-45 (budoucí třída \"Hacuharu\"), kde použil obdobné odlehčovací postupy. Práce na detailním návrhu začaly koncem roku 1930. I přes snahu o redukci hmotnosti měl výsledný projekt F-46 (stejně jako F-45) přetížené nástavby a byl nestabilní. Tomu ale (až na zvětšení šířky přidáním výdutí) nebyla věnována pozornost, neboť se všeobecně věřilo, že moderní loď se nemůže převrátit.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup a podpalubí.", "content": "Celkem 82 metrů dlouhý trup byl konstruován z menších sekcí, které byly v maximální možné míře sestaveny na zemi a teprve poté umístěny na skluz loděnice a tam svařeny dohromady. Postupovalo se přitom (alespoň z počátku) od centrální sekce směrem k přídi a zádi. Při sestavování bylo v maximální možné míře použito svařování, což si vynutilo použití nelegované ocele, kterou jako jedinou dokázaly loděnice v Japonském císařství počátkem 30. let svařit. Ke spojování prvků z vysokotažné a Dücol ocele muselo být použito nýtování. Jelikož nýtování s sebou přinášelo nechtěný nárůst hmotnosti, byly použity zmenšené nýty a vysokotažná a Dücol ocel byla omezena pouze na nejdůležitější nosné prvky. Trup byl dělen na několik sekcí, navzájem oddělených příčnými vodotěsnými přepážkami. Podélná vodotěsná přepážka nebyla instalována, neboť se předpokládalo, že plavidla jsou příliš malá, než aby se při nesymetrickém zaplavení nepřevrátila. Přední část měřila 25,5 metrů (projekt, měřeno od přední svislice) a odzdola nahoru byla jednotlivými palubami rozdělena následovně: Za přídí následovala celkem 14,0 metrů dlouhá sekce kotelen s palivovými nádržemi po stranách (liché č. 3 a 5 na levoboku a sudé č. 2 a 4 na pravoboku) a za nimi následovala 15,4 metrů dlouhá sekce strojoven se zesíleným kýlem. Kotelny i strojovny zabíraly většinu hloubky trupu, která byla 4,4 m. Zadní část měřila od zadní (pomocné) strojovny po zadní projektovanou svislici 22,6 metrů a byla odzdola nahoru dělena následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Můstek.", "content": "Můstek měl celkem čtyři úrovně: dolní patro na přední palubě, druhé patro tvořil horní můstek ( \"džóbu kankjó\"), třetí patro tvořil uzavřený navigační můstek ( \"rašin kankjó\") a nad ním se nacházela plošina s 2m dálkoměrem.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Rychlost kolem 30 uzlů (55,56 km/h), kterou požadoval \"Kaigun gunreibu\", mělo zajistit opětovné využití přehřáté páry. K přehřáté páře se císařské námořnictvo vrátilo u lodí doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1931 poté, co v polovině 20. let od ní upustilo po přetrvávajících problémech s korozí na třídě \"Furutaka\". Přehřátou páru o teplotě 350 °C a tlaku 30 kg/cm (2,94 MPa) generovaly dva vysokotlaké vysokoteplotní vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\" ( ~ Typ technického odboru císařského námořnictva model B). Vůbec poprvé v císařském námořnictvu tak byla použita taková teplota a tlak. Oba kotle byly vybaveny předehřívači vzduchu a každý se nacházel v samostatné kotelně. Obě kotelny (umístěné za sebou: č. 1 přední, č. 2 zadní) měly každá délku 7,0 m, šířku 5,2 m a výšku 4,2 m. Kouřovody z obou kotlů byly svedeny do jednoho komínu. Za kotelnami následovala 15,4 m dlouhá sekce strojoven, která měla vnitřní šířku 7,0 m a výšku 3,9 m. Přibližně 3/4 délky sekce zabírala přední (hlavní) strojovna se dvěma sestavami parních turbín \"Kanpon\" umístěnými vedle sebe. Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes jednostupňovou převodovku poháněly po jedné hřídeli s lodní vrtulí o průměru 2,0 m a stoupáním 2,26 m. Pro plavbu cestovní rychlostí byla v každé sestavě instalována jedna cestovní turbína, která byla přes převodovku napojena na hřídel vysokotlaké turbíny. Celkový výkon byl projektován na 11 000 koňských sil na hřídeli (8090,5 kW), tedy 5500 koňských sil (4045,2 kW) na sestavu. To mělo při 520 otáčkách lodních vrtulí za minutu stačit na dosažení rychlosti 30 uzlů. Vzhledem k nárůstu hmotnosti se ale této rychlosti nepodařilo dosáhnout a i když \"Manazuru\" při zkouškách dosáhla výkonu 11 950 koňských sil na hřídeli (8789,2 kW), maximální rychlost byla kolem 28 uzlů (51,9 km/h). Zadní čtvrtinu sekce strojoven zabírala pomocná strojovna se dvěma 55KVA turbogenerátory a jedním 25KVA dieselgenerátorem. Elektrické kabely byly opatřeny papírovou izolací.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Silná výzbroj představovala jednu z příčin nestability torpédovek třídy \"Čidory\". Hlavňová výzbroj byla založena na třech 127mm kanónech typu 3. roku – sice tedy poloviční, než výzbroj „speciálních torpédoborců“ I. třídy, ale pořád silnější, než výzbroj torpédoborců II. třídy, které (i když byly větší než \"Čidory\") nesly pouze tři 120mm kanóny typu 3. roku. Jeden 127mm kanón byl umístěn v jednohlavňové uzavřené lafetaci modelu A na přídi, zatímco na zádi se nacházela dvouhlavňová uzavřená lafetace modelu B se zbývajícími dvěma 127mm kanóny. Lafetace modelu A i B bylo – alespoň teoreticky – možno použít i k protiletadlové palbě. Projekt F-46 vznikal v době, kdy byly lafetace modelu A a B teprve ve vývoji. Jak se během stavby prvních jednotek ukázalo, výsledná hmotnost lafetací byla větší, než se původně očekávalo a proto bylo kvůli podélné pevnosti nutné zesílit horní palubu. Dvouhlavňová lafetace modelu B měla nakonec hmotnost 30,975 metrických tun a jednohlavňová lafetace A 18,5 metrických tun. Řízení palby 127mm kanónů bylo stejné, jako na torpédoborcích I. třídy, jak (bez dalších podrobností) uvádí \"Kaigun Zósen Gidžucu Gaijó\". Pravděpodobně se ale jednalo centrální řízení palby založené na metodě „sleduj zaměřovač“ (\"cuibi haššin\", \"\"). K měření vzdálenosti cíle sloužil jeden dvoumetrový dálkoměr instalovaný na vrcholu můstku. Při nočním boji bylo možné cíl ozářit 75cm světlometem instalovaným na plošině za komínem. Protiletadlovou výzbroj – vedle možnosti použít 127mm kanóny hlavní baterie – představoval (podle Lengerera) jeden 13,2mm kulomet instalovaný na plošině za světlometem. Podle Nišidy se ale mělo jednat o jednohlavňový 40mm kanón typu HI. Hlavní výzbroj torpédovek třídy \"Čidory\" představovaly dva otočné dvouhlavňové 533mm torpédomety typu 6. roku, které byly (jako na jediné třídě) opatřené čelním ochranným štítem. 5400 kg vážící torpédomety byly otáčeny manuálně a to rychlostí přibližně 5,14 °/s. Kromě čtyř 533mm torpéd typu 89 nabitých v torpédometech byla další čtyři torpéda uložena v zásobnících (po dvou na každé straně komína) s rychlonabíjecím zařízením. K zaměřování torpéd sloužily pravděpodobně torpédové zaměřovače typu 90 nebo 91 ( \"(gjorai) hóiban\"), které doplňovaly panely řízení palby typu 92 ( \"haša šikiban\"). Protiponorkovou výzbroj tvořil dvounásobný vrhač hlubinných náloží typu 94 ( \"bakurai tóšaki\") na zádi, který doplňoval rychlonabíjecí zásobník. Podle Lengerera je počet nesených hlubinných náloží nejasný, ale pravděpodobně se mělo jednat o devět až osmnáct kusů. Samotný zásobník u vrhače pojal šest hlubinných náloží a další dvě nálože mohly být uloženy již připravené k použití na vrhači. Pro minolovné účely byly na zádi umístěn velký jednolodní odminovač ( \"tenkan-šiki dai sókaigu\") se dvěma paravány (pravděpodobně středního typu).", "section_level": 2}, {"title": "Problémy s nadváhou a stabilitou.", "content": "Již během stavby se zjistilo, že některé komponenty překročily plánovanou hmotnost a že plavidla budou mít problémy se stabilitou. Distribuce hmotnosti u \"Čidory\" a \"Tomozuru\" byla následující: Kvůli těžším lafetacím 127mm kanónů musela být zesílena horní paluba (konstruktéři neměli v době návrhu projektu F-46 k dispozici skutečné hmotnosti lafetací, neboť ty byly teprve ve vývoji) a jenom samotný trup nakonec vyšel o více než 50 tun těžší. Po spuštění \"Čidori\" na vodu se ukázalo, že těžiště je posunuté o 300 mm výš, než předpokládal projekt. Loděnice v Maizuru o tom informovala \"Kaigun kansei honbu\" a pokračovala v dokončování \"Čidori\". Při zkušebních plavbách \"Čidori\" ukázala svoji nestabilitu, když při 8/10 výkonu a vychýlení kormidla o pouhých 15 ° dosahoval náklon 30 °. Stabilita měla být zvýšena zmenšením plochy kormidla z 2,91 m na 2,33 m a instalací bočních výdutí, které začínaly na úrovni horní paluby a končily pod čarou ponoru (šířka na vodorysce tak vzrostla o 0,7 m), takže jejich větší část se nacházela (za normálního stavu) nad hladinou. Náklon při 8/10 výkonu a plném vychýlení kormidla (35 °) se podařilo snížit na méně než 20 °, což bylo považováno za dostatečné…", "section_level": 2}, {"title": "Incident \"Tomozuru\" a následná rekonstrukce.", "content": "Obdobné úpravy, které byly provedeny na \"Čidori\", byly provedeny i na následujících jednotkách. V ranních hodinách 12. března 1934 se v bouři při návratu z nočního cvičení převrátila torpédovka \"Tomozuru\", přičemž zahynulo 100 mužů posádky, včetně kapitána. Příčinou katastrofy byla malá stabilita, vlny a vítr opírající se do pravoboku, které při snaze o změnu kurzu doprava způsobily převrácení na levobok. Odpoledne téhož dne byla kýlem vzhůru driftující torpédovka nalezena a následně odtažena do suchého doku v Sasebu. Incident ukázal na podcenění stability nejenom u třídy \"Čidori\", ale i u dalších lodí císařského námořnictva. Zpráva komise vyšetřující incident byla hotová 2. dubna téhož roku. Na jejím základě bylo přistoupeno k rozsáhlé rekonstrukci všech čtyř jednotek třídy \"Čidori\". Ta spočívala v sejmutí bočních výdutí (kvůli zajištění stabilnější dělostřelecké platformy; šířka na vodorysce se tak vrátila k původně projektované hodnotě), instalaci 98 tun balastu pod kýl, snížení můstku o jedno patro odstraněním horního můstku, snížení předního stožáru a komínu a v neposlední řadě redukci výzbroje. Torpédová výzbroj byla redukována odstraněním zadního torpédometu a zásobníků s náhradními torpédy. Zbývající dvouhlavňový torpédomet byl opatřen ochranným štítem. 127mm kanóny v zakrytovaných lafetacích byly nahrazeny za tři 120mm kanóny typu 3. roku v jednohlavňových lafetacích modelu G s ochranným štítem. Dva kanóny byly umístěny na přídi a zádi místo původních 127mm kanónů, třetí kanón byl umístěn na místo demontovaného torpédometu. Po incidentu 4. loďstva, který odhalil nedostatečnou pevnost svařovaných trupů japonských plavidel, byly svařované spoje trupu zesíleny a zkouškový výtlak u \"Čidori\" vzrostl na 815 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Za druhé světové války došlo k posílení protiletadlové a protiponorkové výzbroje. To je nejlépe zdokumentováno na případu \"Hacukari\", která se dočkala kapitulace. Paravány a zadní 120mm kanón byly odstraněny. Protiletadlová výzbroj se skládala ze dvou 25mm dvoukanónů typu 96 umístěných na plošině před můstkem a na zadní nástavbě, které doplňovalo šest 25mm kanónů stejného typu v jednohlavňových lafetacích (dva na palubě po stranách můstku, jeden za světlometem na místě 13,2mm kulometu a tři na palubě na zádi) – celkem tedy deset hlavní. Konkrétní složení protiletadlové výzbroje na zbývajících jednotkách je nejasné, neboť mimo jiné záleželo i na osobních stycích velitele, či \"fukučó\" ( ~ výkonný důstojník) s lidmi v loděnici. Vzhledem k tomu, že se ale všechny jednotky dočkaly roku 1945, lze i u nich předpokládat obdobné úpravy. Protiponorková výzbroj byla posílena až na 48 kusů hlubinných pum. Ty mohly být svrhávány z (pravděpodobně) dvou skluzavek na zádi a vystřelovány do boků vrhači hlubinných náloží. Bokorysy ve Fukui i \"Šókai, goei kantei, kaibókan, suiraitei\" shodně ukazují tři vrhače na zádi – buďto se může jednat o tři dvouhlavňové (tzv. \"Y-hó\", či ) typu 94 nebo šest jednohlavňových (tzv. \"K-hó\", či ) typu 3 v zákrytu. Další spornou otázkou ve výzbroji třídy \"Čidori\" je (ne)instalace hydrofonu a sonaru. Před incidentem \"Tomozuru\" a následnou přestavbou Lengerer jejich instalaci neuvádí. Po přestavbě měly – podle oficiálních plánů – jednotky nést sonar typu 91 a hydrofon, ale Lengerer je k jejich skutečné instalaci skeptický. K instalaci radarů pravděpodobně nedošlo – bokorysy ve Fukui, ani \"Šókai, goei kantei, kaibókan, suiraitei\" jejich charakteristické antény nezaznamenávají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Čidori ( \"Čidori-gata\") sestávala ze čtyř torpédovek ( \"suiraitei\") japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1931 až 1934. Jednotky třídy \"Čidory\" vznikly jako malá, ale silně vyzbrojená plavidla, která by nespadala do limitů ustanovených londýnskou námořní konferencí. Snaha o umístění silné výzbroje na malý trup s sebou přinesla problémy se stabilitou, které v noci na 12. března 1934 vedly k tzv. Incidentu \"Tomozuru\" ( \"Tomozuru džiken\") – převrácení torpédovky \"Tomozuru\" za bouře. To donutilo císařské námořnictvo přehodnotit nároky na stabilitu nejenom u třídy \"Čidory\", ale i u všech ostatních lodí císařského námořnictva. Pro třídu \"Čidory\" to znamenalo přidání balastu, odlehčení nástaveb a redukci výzbroje. Všechny čtyři jednotky se zúčastnily bojů v Pacifiku, ale pouze jedna se dožila konce války. Dvě jednotky byly potopeny americkými palubními letouny a jednu jednotku potopila americká ponorka.", "tgt_summary": "The was an Imperial Japanese Navy class of torpedo boats that were built before and served during the Second World War. The design initially proved to have too much armament for its small displacement, and the capsizing of shortly after completion in heavy weather resulted in a scandal which called into question the basic design of many Japanese warships of the time. After extensive modification, the class became satisfactory sea-boats and saw service in the Battle of the Philippines and the Dutch East Indies campaign as escorts and continued in that role for the rest of the war. Three were sunk during the war and the fourth was seized by the British at Hong Kong after the end of the war, where it was scrapped later.", "id": 2137095} {"src_title": "ANO 2011", "tgt_title": "ANO 2011", "src_document": [{"title": "Programové teze hnutí.", "content": "Sdružení vystupovalo původně pod následujícími výzvami: Základní teze k 15. 8. 2012 byly:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Politické hnutí ANO 2011 navazuje na sdružení Akce nespokojených občanů 2011 (v současnosti pod zkratkou ANO) založené v roce 2011 podnikatelem Andrejem Babišem na podporu jeho kritiky ekonomiky, společnosti a korupce, se kterou začal vystupovat ve sdělovacích prostředcích na podzim 2011. Sdružení získalo rychle podporu několika tisíc občanů. Ke dni 14. listopadu 2011, tedy 19 dní po založení sdružení, bylo pod výzvou podepsáno 10 142 občanů. 15. prosince 2011 se podpora dále zvýšila na 17 161. Sdružení se poté během roku 2012 transformovalo na politické hnutí ANO 2011 registrované 11. května 2012 v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2013.", "content": "V březnu 2013 hnutí vypustilo ze zkratky rok založení a prezentuje se dále jen jako ANO. Se samostatnou kandidátní listinou hnutí poprvé kandidovalo v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny konaných na podzim roku 2013. V nich obdrželo 927 240 hlasů (18,65 %) a se 47 mandáty se stalo druhou nejsilnější volební stranou. Hnutí ANO bylo nejúspěšnější volební stranou ve Středočeském, Libereckém, Královéhradeckém a Ústeckém kraji. V rámci hnutí byl nejúspěšnějším kandidátem lídr pražské kandidátní listiny Andrej Babiš s 18 955 preferenčními hlasy (19,62 %), za ním se umístil herec Martin Stropnický, který vedl jihomoravskou kandidátní listinu a získal 10 203 (10,25 %) preferenčních hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Program a veřejná prezentace hnutí.", "content": "Během předvolební kampaně v roce 2013 hnutí ANO 2011 zdůrazňovalo novost a nepolitičnost svých kandidátů v kontrastu se stávajícím establishmentem. Široce používalo například heslo \"Nejsme politici. Makáme\". Samotný program hnutí byl však kritizován pro bezobsažnost a nekonkrétnost. Vzhledem k tomu, že hnutí vzniklo krátce před parlamentními volbami, nebyl program hnutí do začátku volební kampaně kompletní a doplňoval se a procházel změnami během předvolební kampaně. Dle slov Andreje Babiše stála předvolební kampaň okolo sedmdesáti milionů korun. Mezi největší sponzory patřili sám Andrej Babiš (29,5 mil Kč) a společnosti DEZA (10 mil Kč), Lovochemie (6 mil. Kč), Precheza (6 mil Kč.), Fatra (3 mil. Kč) a Synthesia (3 mil. Kč), všechny z holdingu Agrofert. Na úspěchu hnutí ve volbách se výrazně podílela poradenská společnost Penn Schoen Berland. Služeb této společnosti v minulosti využívala i strana ČSSD, pro kterou zpracovávala kampaně od roku 2006. Těsně před termínem voleb se v médiích objevilo prohlášení, že „dvojka“ kandidátní listiny v kraji Vysočina Miloslav Bačiak zatajil svou minulost důvěrníka u vojenské kontrarozvědky (tzv. „politruk“). Sám Bačiak slíbil, že v případě zvolení svůj mandát složí. Miloslav Bačiak nakonec byl zvolen se ziskem 1 207 preferenčních hlasů. Svůj poslanecký mandát složil 19. listopadu 2013. Babiš později prohlásil, že Bačiaka ihned vyloučili z ANO 2011. Hnutí do voleb vedli tři krajští lídři, kteří bývali členy Komunistické strany Československa, jmenovitě předseda hnutí Andrej Babiš, Martin Komárek a Josef Vozdecký. Po volbách 2013 byl vedením strany schválen tzv. etický kodex, který poslance zavázal ke čtyřem bodům: zaprvé musí všechny návrhy zákona konzultovat se svým poslaneckým klubem, zadruhé během výkonu mandátu nesmějí přestoupit k jinému poslaneckému klubu, zatřetí při vážných tématech nesmějí hlasovat proti usnesení poslaneckého klubu a konečně začtvrté, každý měsíc musí věnovat sedm tisíc korun z platu hnutí ANO. Na dodržování kodexu dohlíží vedení poslaneckého klubu a poslanci, který tento kodex poruší hrozí pokuta až 52 000 korun. To je však díky ústavně garantovanému volnému mandátu poslanců právně nevymahatelná sankce. Od 20. listopadu 2013 začali zástupci hnutí ANO jednat o společné vládě s ČSSD a KDU-ČSL. Hnutí ANO především usilovalo o zisk ministerstev financí, vnitra a pro místní rozvoj. Také trvalo na postu místopředsedy poslanecké sněmovny, vedení pěti sněmovních výborů a obsazení funkcí prvních náměstků na ministerstvech, která nepovedou. Po volbách Babiš oznámil, že by mohl vést ministerstvo financí, ale prezident Zeman po ministrech požadoval lustrační osvědčení, které Babiš neměl a kvůli svému slovenskému soudnímu sporu ohledně své údajné spolupráce s orgány StB ho zatím ani získat nemohl. Navíc sám odmítl o osvědčení požádat. Babiš proto v listopadu 2013 začal preferovat vytvoření funkce vicepremiéra pro ekonomiku, kterou by obsadil.", "section_level": 3}, {"title": "Vládní koalice po volbách 2013.", "content": "Dne 6. ledna 2014 byla podepsána koaliční smlouva politických stran ČSSD, ANO a KDU-ČSL. V poslanecké sněmovně měla koalice většinu 111 hlasů. Vládu tvořilo sedmnáct ministrů, politické hnutí ANO získalo šest rezortů. Vicepremiérem a ministrem financí se stal Andrej Babiš, ministrem obrany Martin Stropnický, ministryní pro místní rozvoj Věra Jourová, ministrem životního prostředí Richard Brabec, ministryní spravedlnosti Helena Válková a ministrem dopravy Antonín Prachař. Po oznámení kandidátů se z řad ekologů snesla kritika na Richarda Brabce, který dříve působil v podniku Lovochemie (který vlastní Agrofert a který sponzoroval kampaň hnutí ANO), a tím prosazoval zájmy českého chemického průmyslu. Dne 29. 1. 2014, devadesát pět dní od konání voleb, jmenoval prezident Miloš Zeman vládu ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Učinil tak poté, co se koalice zavázala k prosazení služebního zákona, který mimo jiné umožnil Andreji Babišovi se stát ministrem financí i bez dodání lustračního osvědčení.", "section_level": 3}, {"title": "Volby do Evropského parlamentu 2014.", "content": "V roce 2014 hnutí kandidovalo do voleb do Evropského parlamentu. Lídrem kandidátní listiny byl zvolen Pavel Telička. Při v té době rekordně nízké účasti 18,2 % voličů hnutí získalo 244 501 hlasů (16,13 %) a 4 mandáty z celkového počtu 21. Z českých stran tak získalo nejvíce hlasů. Mandáty obdrželi Pavel Telička (s 50 784 přednostními hlasy), dále Petr Ježek, Dita Charanzová a Martina Dlabajová. Ihned po vyhlášení výsledků voleb předseda hnutí Andrej Babiš potvrdil, že započnou vyjednávání s evropskou frakcí Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Na začátku června 2014 hnutí podalo oficiální žádost o přijetí s podporou bývalého evropského komisaře Pavla Teličky. V říjnu 2017 ukončil europoslanec Telička spolupráci s hnutím ANO pro názorové neshody s předsedou hnutí Babišem.", "section_level": 2}, {"title": "Sněmy hnutí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sněm v roce 2015.", "content": "Ve dnech 28. února a 1. března 2015 se v Praze konal III. sněm hnutí. Andrej Babiš na něm obhájil post předsedy (získal 186 hlasů = 100 % z platných odevzdaných hlasovacích lístků), 1. místopředsedou se stal Jaroslav Faltýnek (získal 153 hlasů ze 188 možných, tj. 82 %). Řadovými místopředsedy byli zvoleni v prvním kole Petr Vokřál (125 hlasů, tj. 66 %), Jaroslava Jermanová (124 hlasů, tj. 66 %), Radmila Kleslová (109 hlasů, tj. 58 %) a ve třetím kole Jan Volný (96 hlasů, tj. 51 %).", "section_level": 3}, {"title": "Sněm v roce 2017.", "content": "Ve dnech 25. a 26. února 2017 se v Praze konal IV. sněm hnutí. Andrej Babiš na něm obhájil post předsedy (získal 195 hlasů = 95 % z platných odevzdaných hlasovacích lístků) a Jaroslav Faltýnek pak pozici 1. místopředsedy (získal 142 hlasů, tj. 69 %). Řadovými místopředsedy byli zvoleni Martin Stropnický (174 hlasů), Petr Vokřál (173 hlasů), Richard Brabec (171 hlasů) a Jaroslava Pokorná Jermanová (169 hlasů).", "section_level": 3}, {"title": "Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2017.", "content": "Ve dnech 20. a 21. října 2017 proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ty vyhrálo hnutí ANO 2011 s 29,64 % platných hlasů a v důsledku volebního systému získalo 78 poslaneckých mandátů z 200 (39 %). Podle průzkumu zpravodajského portálu Hlídací pes, jehož výsledky byly uveřejněny i v německém tisku, přeběhla při parlamentních volbách v říjnu 2017 mj. jedna třetina dřívějších přívrženců ČSSD a jedna čtvrtina přívrženců KSČM k Babišovu hnutí ANO 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Program a veřejná prezentace hnutí.", "content": "Programem hnutí ANO před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2017 byl růst ekonomiky, omezení předražených státních zakázek, rychlá výstavba dálnic, efektivní a transparentně fungující zdravotnictví a funkční justice. Zdůrazněny byly čtyři body:", "section_level": 3}, {"title": "Vládní koalice po volbách 2017.", "content": "Prezident Miloš Zeman pověřil lídra ANO 2011 Andreje Babiše dne 31. října 2017 jednáním o sestavení nové vlády. Dne 6. prosince 2017 jej jmenoval premiérem. Podle vyjádření obou aktérů měla být vláda jmenována 13. prosince 2017, po seznámení prezidenta s ministerskými adepty. Podle Babiše prezident souhlasil s posunem termínu, aby se už jako předseda jmenované vlády mohl 14. prosince zúčastnit summitu prezidentů a premiérů Evropské unie v Bruselu. Zeman chtěl rovněž osobně podpořit získání sněmovní důvěry pro Babišovu vládu. Po ustavení své první vlády v prosinci 2017 odmítl Andrej Babiš vládní spolupráci s SPD a KSČM. Podle politologa Jiřího Pehe Babiš věděl, že by ho přímá účast těchto politických stran v jeho vládě mohla poškodit v očích těch nadnárodních organizací, na nichž závisí ekonomika i bezpečnost České republiky (tj. EU a NATO). Po svém neúspěchu ve volbách se Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) začala zabývat i otázkou, jak se má postavit k případné politické spolupráci s ANO 2011. První Babišovu menšinovou vládu nechtěla sociální demokracie podpořit, dočasný předseda strany Milan Chovanec však nevyloučil jednání s ANO 2011 při druhém pokusu Andreje Babiše o sestavení kabinetu. ČSSD se podle něj „mohla s ANO o budoucnosti země bavit, pokud jednání nebude mít formu diktátu“. Babiš sám zmínil, že na další vývoj bude mít vliv vedle tehdy se blížícího sjezdu ČSSD i kongres ODS v lednu 2018. Po sjezdu ČSSD, který se konal 18. února 2018, začala tato strana pod vedením svého nového předsedy Jana Hamáčka vyjednávat s ANO 2011 o účasti na vládě. Zatímco ČSSD pro sebe požadovala pět ministerských křesel včetně ministerstev vnitra a spravedlnosti (resorty, které mají váhu ve spojitosti s kauzou Čapí hnízdo), bylo ANO 2011 tehdy ochotno přiznat ČSSD jen čtyři ministerstva. Začátkem dubna 2018 skončilo první vyjednávání mezi ČSSD a ANO 2011 o společné vládě neúspěchem. Jedním z důvodů byla tehdy neochota ANO 2011 přenechat sociálním demokratům post ministra vnitra. Představitelé ČSSD Jan Hamáček a Jiří Zimola navštívili 4. dubna prezidenta republiky Miloše Zemana. Podle informací \"Lidových novin\" jim prezident doporučil trvat na svých požadavcích a neustupovat. Premiér v demisi Andrej Babiš byl podle svých slov připraven podřídit se Zemanově vůli. „Když prezident řekne, že pověří vyjednáváním o vládě někoho jiného z hnutí ANO, tak to budu akceptovat,“ řekl Babiš. Prezident Zeman dne 6. června 2018 podruhé jmenoval Andreje Babiše premiérem a vyzval jej, aby mu předložil seznam příštích členů vlády, se kterými se chtěl seznámit. Od 27. června 2018 je Babiš poté, co jej prezident Zeman podruhé jmenoval premiérem, předsedou své druhé vlády. Tuto menšinovou vládu sestavil jak ze zástupců ANO 2011, tak ČSSD. Babiš a ministři složili do rukou prezidenta předepsaný slib. Prezident Zeman nejmenoval ministrem zahraničí zástupce sociálních demokratů a poslance Evropského parlamentu Miroslava Pocheho, takže toto ministerstvo vede zatím z pověření předseda strany a ministr vnitra Jan Hamáček. ČSSD obdržela ve vládě celkově pět křesel včetně jí zprvu odepíraného ministerstva vnitra, ANO 2011 dostala deset křesel. 10. července podepsalo hnutí ANO 2011 s ČSSD koaliční smlouvu. Dne 12. července 2018 krátce po půlnoci získala Babišova vláda důvěru Poslanecké sněmovny poměrem hlasů 105 (pro) ku 91 (proti). Přispěla k tomu Komunistická strana Čech a Moravy, která již před sestavením vlády měla v úmyslu ji podpořit při hlasování o důvěře a posléze ji tolerovat.", "section_level": 3}, {"title": "Činitelé hnutí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Předsednictvo.", "content": "Na V. sněmu ANO 2011, který se konal dne 17. února 2019 v Praze, bylo zvoleno předsednictvo hnutí v následujícím složení:", "section_level": 2}], "src_summary": "ANO 2011 (zkratka ANO) je české populistické politické hnutí, které v roce 2012 založil Andrej Babiš. Hnutí ANO 2011 navazuje na občanské sdružení Akce nespokojených občanů, které bylo založeno krátce předtím na podzim 2011 po několika veřejných vystoupeních Andreje Babiše ve sdělovacích prostředcích, ve kterých velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci. Hnutí se zaměřilo na voliče nespokojené s dosavadními etablovanými politickými subjekty. Mezi hlavní deklarované cíle ANO 2011 patří prosazení fungujícího státu a boj s korupcí. Zakladatel Andrej Babiš je od počátku předsedou hnutí. Od března 2013 byla jeho první místopředsedkyní Věra Jourová, která ale v říjnu 2014 v důsledku svého schválení do funkce evropské komisařky z vedení hnutí odešla. Dalšími tvářemi strany jsou mj. předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček a první místopředseda hnutí Jaroslav Faltýnek. Deklarovaným cílem hnutí je zúčastňovat se voleb na všech úrovních a prosazovat více podpůrné prostředí pro podnikatele a živnostníky, odstranit korupci a politikaření a podpořit růst zaměstnanosti. Předseda Babiš, který je od počátku dominantní postavou hnutí, je popsal jako „pravicovou stranu se sociálním cítěním“. Dne 14. listopadu 2014 bylo hnutí ANO na 35. kongresu Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), která působí jako politický subjekt v rámci Evropské unie, oficiálně přijato za jejího člena. Na sjezdu ANO 2011 v únoru 2019 definoval Andrej Babiš hnutí jako „catch all party“ – stranu pro všechny. Z hlediska stranické typologie je ANO 2011 řazeno mezi strany typu firmy. Krátce po svém vzniku hnutí výrazně uspělo ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013, ve kterých získalo 18,65 % hlasů a 47 mandátů, umístilo se tak na druhém místě za ČSSD. Tyto dvě strany vytvořily vládní koalici společně s KDU-ČSL. O rok dříve, tedy v roce 2012, několik kandidátů ANO 2011 neuspělo v senátních volbách. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017 hnutí ANO 2011 vyhrálo se ziskem 29,64 % hlasů a 78 mandátů z 200. V současné době vládne v Česku druhá vláda Andreje Babiše, ve které jsou zastoupeni politici za ANO 2011 a pět ministrů za Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD). Vládu podporuje Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM).", "tgt_summary": "ANO 2011 is a populist political party in the Czech Republic. The party was founded by Andrej Babiš, the second-richest person in the Czech Republic, owner of the Agrofert conglomerate, and Mafra media group, and the current Prime Minister of the Czech Republic. It is based on the former movement Action of Dissatisfied Citizens (, ANO). \"Ano\" means \"yes\" in Czech.", "id": 1012889} {"src_title": "Sanacht", "tgt_title": "Sanakht", "src_document": [{"title": "Nejasnosti kolem faraona.", "content": "Kolem tohoto faraona panují velké nejasnosti. Některé zdroje říkají, že Sanacht a Nebka jsou jedna a ta samá osoba. Nebka je uveden jako první faraon 3. dynastie jak v Turínském listu tak i v Abydoském královském seznamu a v Manethu. Tuto domněnku dokládá i pečeť, která byla nalezena v Mastabě K2 blízko Beit Challafu. Je na ní zobrazeno Sanachtovo jméno společně s výrazem ”ka” ze jména ”Nebka”. Ovšem těžko se to může brát jako nezvratný důkaz. Jiné zdroje uvádějí, že by Sanacht měl být v hierarchii umístěn až za Chabu či Huneje, tedy panovníky konce 3. dynastie. Další zdroj Westcar Papyrus umisťuje Nebku za krále Džosera. Tento krok je argumentován faktem, že v hrobce Chasechemueje, posledního vladaře 2. dynastie, byla nalezena pečeť s Džoserovým jménem, což by mohlo znamenat, že Džoser byl Chasechemuejův syn, který ho po jeho smrti pohřbil a stal se jeho nástupcem. Další možností by bylo, že Nebka a Džoser byli sourozenci, avšak této teorii se nedostává velké podpory.", "section_level": 1}, {"title": "Historický odkaz.", "content": "Sanachtovo jméno se objevuje na části pískovce ve Wadi Maghara na sinajském poloostrově, blízko tyrkysových a měděných dolů. Reliéf zobrazuje krále s červenou korunou Dolního Egypta. U reliéfu je zaznamenáno pouze jeho Horovo jméno - Sanacht. Jeho jméno bylo také vyobrazeno v malé pyramidě na ostrově Elefantina. Stejně jako Hunej a Snofru vybudoval mnoho malých pyramid po celé zemi, které však nebyly využívány jako hrobky. Tento fakt podporuje ideu, že Sanacht žil v pozdější době 3. dynastie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sanacht, možná také Nebka, byl prvním nebo druhým faraonem 3. dynastie ve starověkém Egyptě. Vládl přibližně v letech 2610–2593 př. n. l.", "tgt_summary": "Sanakht (also read as Hor-Sanakht) was an ancient Egyptian king (pharaoh) of the Third Dynasty during the Old Kingdom. His chronological position is highly uncertain, and it is also unclear under which Hellenized name the ancient historian Manetho could have listed him. Many Egyptologists connect Sanakht with the Ramesside cartouche name \"Nebka\". However, this remains disputed because no further royal title of that king has ever been found; either in contemporary source or later ones. There are two relief fragments depicting Sanakht originally from the Wadi Maghareh on the Sinai Peninsula.", "id": 688618} {"src_title": "Martin P4M Mercator", "tgt_title": "Martin P4M Mercator", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "Práce na Modelu 219 začaly v roce 1944. Letoun měl být náhradou za hlídkové bombardéry dlouhého doletu PB4Y Privateer a přizpůsobený pro kladení námořních min. První let letoun vykonal 20. října 1946. Letoun byl velký a složitý. Byl poháněn dvojicí 28 válcových hvězdicových motorů Pratt & Whitney R4360 Wasp Major. Ke zvýšení výkonu při vzletu a v boji letoun nesl i dva proudové motory Allison J33, které byly namontovány v zadní části zvětšených motorových gondol. Vstupy vzduchu byly vzadu pod hvězdicovými motory. Proudové motory, podobně jako u jiných letounů s touto kombinací motorů, spalovaly benzín a nikoliv letecký petrolej. Letoun byl vybaven tříbodovým podvozkem s příďovým kolem, které bylo zatahovatelné směrem dopředu. Hlavní podvozek byl osazen vždy jedním kolem a byl zasouván do křídla bez krytu. To znamenalo, že strany kol byly vidět, i když kolo bylo zasunuto. Letoun měl silnou obrannou výzbroj. Na nose nesl věžičku Emerson s dvojicí 20mm kanónů, na zádi měl věžičku Martin rovněž s dvojicí 20 mm kanónů a na hřbetě věžičku Martin s dvojicí kulometů 12,7 mm. Pumovnice byla podle britského vzoru dlouhá a mělká, na rozdíl od krátkých a hlubokých pumovnic používaných v amerických bombardérech. To dávalo letounu větší pružnost vzhledem k nesené výzbroji. Tato výzbroj zahrnovala dlouhá torpéda, bomby, miny, hlubinné pumy a přídavné palivové nádrže.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "US Navy si místo tohoto letounu zvolila menší, jednodušší a levnější letoun P2V Neptune pro námořní hlídkovou službu. Přesto v roce 1947 objednalo 19 letounů pro kladení min ve velké rychlosti. P4M vstoupil do služby u 21. námořní průzkumné letky (VP-21) v roce 1950. Letka byla umístěna v Port Lyautey (nyní Kenitra) ve Francouzském Maroku. U letky VP-21 sloužily až do února 1953. Od roku 1951 bylo 18 zbývajících letounů P4M upraveno pro elektronickou zpravodajskou činnost (SIGINT neboli „signals intelligence“). Letouny byly přeznačeny na P4M-1Q a nahradily letouny PB4Y-2 Privateer. Posádka byla zvětšena na 14 mužů a později na 16, aby obsluhovala veškeré elektronické odposlouchávací zařízení. Letoun byl vybaven velkým množstvím rozličných antén. Od října 1951 zahájily letouny elektronické výzvědné lety z americké námořní letecké základny Sangley Point na Filipínách (a později z Iwakuni v Japonsku) pod krycím označením běžné námořní hlídkové letky (VQ-1). Letouny prováděly dlouhé mise podél pobřeží Vietnamu, Číny, Koreje a Sovětského svazu v přísném utajení. Během radiové komunikace letouny běžně vystupovaly jako běžné hlídkové letouny P2V Neptune a často létaly s falešnými sériovými čísly. Jeden Mercator byl sestřelen poblíž Šanghaje čínskými stíhačkami 22. srpna 1956, přičemž všech 16 členů posádky na palubě zahynulo. Další P4M-1Q byl napaden dvojicí severokorejských letounů MiG-17 16. června 1959. Letoun utrpěl vážné poškození a zadní střelec byl těžce zraněn. Letouny rovněž působily z Maroka (VQ-2). Jeden z nich byl zachycen poblíž ukrajinského pobřeží sovětskými MiGy. Aby jim unikl, letěl s použitím všech motorů, čímž však spotřeboval množství paliva. Letoun se nakonec zřítil do Středozemního moře, přičemž celá posádka zahynula. Letouny Mercator byly nahrazeny stroji EA-3 Skywarrior, které byly schopné působit z letadlové lodi a tím měly i větší možnosti použití. Část povinností převzaly i větší letouny Lockheed WV-2Q Warning Star. Konečné stažení ze služby proběhlo v roce 1960 a zbývající letouny P4M byly sešrotovány.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "XP4M-1 P4M-1 P4M-1Q", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (P4M Mercator).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z článku na stránkách „Vectorsite.net“\".", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "USA", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin P4M Mercator byl námořní hlídkový letoun postavený společností Glenn L. Martin Company. Mercator byl neúspěšný uchazeč v soutěži vyhlášené americkým námořnictvem (US Navy) na námořní hlídkový bombardér dlouhého doletu. Soutěž nakonec vyhrál letoun Lockheed P2V Neptune. Mercator zažil omezenou službu jako elektronický průzkumný letoun dlouhého doletu. Jeho největší zvláštností bylo, že byl poháněn kombinací pístových a proudových motorů.", "tgt_summary": "The Martin P4M Mercator was a maritime reconnaissance aircraft built by the Glenn L. Martin Company. The Mercator was an unsuccessful contender for a United States Navy requirement for a long-range maritime patrol bomber, with the Lockheed P2V Neptune chosen instead. It saw a limited life as a long-range electronic reconnaissance aircraft. Its most unusual feature was that it was powered by a combination of piston engines and turbojets, the latter being in the rear of the engine nacelles.", "id": 249562} {"src_title": "Mary Blairová", "tgt_title": "Mary Blair", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v roce 1911 (stát Oklahoma), ještě v dětství se Mary Robinsonová Brownová přestěhovala do Texasu a později do Kalifornie. Po absolvování San Jose State College získala stipendium na Chouinard Art Institute v Los Angeles, kde jejími pedagogy byli umělci jako Pruett Carter, Russell Morgan a Lawrence Murphy. V roce 1934 se vdala za Lea Everetta Blaira.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po práci v různých animátorských společnostech začali s manželem v roce 1940 pracovat pro Walta Disneye. Po tom, co opustila na krátkou dobu studia, v roce 1941 cestovala po jihoamerických zemích s Waltem a Lilian Disneyovými a dalšími umělci kvůli průzkumu trhu v rámci programu amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta – Dobrá sousedská politika. Začátek padesátých let byl pro studia Walta Disnee velmi rušný, takřka každoročně vyprodukovali nový film. V tomto období to byli nejznámější filmy, které jsou přisuzované Mary Blairové – Popelka (1950), Alenka v říši divů (1951), Petr Pan (1953). Po dokončení Petra Pana se stala nezávislou grafičkou a ilustrátorkou, vytvářela reklamní kampaň pro společnosti Nabisco, Pepsodent, Maxwell House a další. Ilustrovala také víceré knihy, z nichž některé jsou v tisku dodnes. Navrhovala také vánoční a velikonoční výzdobu pro Radio City Music Hall. Na žádost Walta Disneye začala pracovat na atrakci nazvané Malý svět (It's a Small World). Atrakce s přispěním Pepsi-Coly byla umístěná v pavilóně na podporu UNICEF po dobu světové výstavy v roce New Yorku (1964). Atrakce se později přestěhovala do Disneylandu a byla vícekrát zreplikovaná, např. v tokijském nebo pařížském Disneylandu. Mary Blairová zemřela v roce 1978 na krvácení do mozku. Mary Blairová inspirovala mnoho současných grafiků a ilustrátorů, posmrtně získala několik ocenění. Nejznámějším je kromě Legendy Walta Disneye také Winsor McCay, které získala v roce 1996.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Blairová, rozená Mary Robinsonová (21. října 1911 McAlester, Oklahoma – 26. července 1978 Soquel, Kalifornie) byla americká výtvarnice, grafička a ilustrátorka, která se významným způsobem podílela na výrobě animací pro společnost Walta Disneye, vytvořila koncept pro filmy jako Alenka v říši divů, Petr Pan, Píseň jihu a Popelka. Ilustrovala také knihy pro děti. Získala ocenění jako Legenda Dysneye v roce 1991.", "tgt_summary": "Mary Blair (born Mary Browne Robinson; October 21, 1911 – July 26, 1978) was an American artist, animator, and designer. She was prominent in producing art and animation for The Walt Disney Company, drawing concept art for such films as \"Alice in Wonderland\", \"Peter Pan\", \"Song of the South\" and \"Cinderella\". Blair also created character designs for enduring attractions such as Disneyland's It's a Small World, the fiesta scene in El Rio del Tiempo in the Mexico pavilion in Epcot's World Showcase, and an enormous mosaic inside Disney's Contemporary Resort. Several of her illustrated children's books from the 1950s remain in print, such as \"I Can Fly\" by Ruth Krauss. Blair was inducted into the group of Disney Legends in 1991.", "id": 205419} {"src_title": "Global Underwater Explorers", "tgt_title": "Global Underwater Explorers", "src_document": [{"title": "Založení.", "content": "Gue je nezisková organizace založena Jarrodem Jablonskim a několika dalšími výzkumníky, biology a potápěčskými instruktory za účelem vzdělávání potápěčů, prosazování bezpečnostních standardů, výzkumu a ochraně vodního prostředí. Cílem bylo vytvořit síť vzájemně propojených potápěčských organizací po celém světě. V Česku pobočka GUE zatím stále chybí, nejbližší pobočka se nachází v sousedním Německu. Inspirací při vytváření této sítě byla pro zakládající členy GUE organizace Jacquese Cousteau - Cousteau Society.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Posláním Global Underwater Explorers je bezpečný průzkum vodního světa a jeho ochrana, zlepšování kvality vzdělání potápěčů celého světa. V souladu s původní vizí zakládajících členů se organizace GUE zavazuje k následujícímu:", "section_level": 1}, {"title": "Vedení.", "content": "Vedení Global water explorers má pět členů:", "section_level": 1}, {"title": "Trénink.", "content": "Mezi potápěči celého světa je GUE známo svým precizním a přísným přístupem k tréninkovým metodám, kterým se liší od běžných potápěčských organizací. Global Undewater Explorers se snaží zajistit výcvik zaručující vysokou profesionálnost s důrazem na bezpečnost díky většímu časovému rozsahu kurzů, nutnosti rekvalifikace po určitém čase, jak pro instruktory, tak pro běžné potápěče a samozřejmě stanovením objektivních kritérií při zakončení kurzu. Typy GUE výcviku můžeme nalézt ve všech oblastech potápění, od rekreačního tzv. GUE Fundamentals po potápění jeskynní. Tréninky jsou založeny na týmové práci potápěčů a dokonalé znalosti vodního prostředí a své výstroje. Tyto schopnosti jsou nezbytně důležité pro bezpečnost potápění, které GUE propaguje. Veškeré základy GUE tréninku vycházejí ze systému Doing It Right (DIR) a konfigurace výstroje Hogarthian.", "section_level": 1}, {"title": "WKPP.", "content": "Jedna z nejznámějších satelitních organizací GUE je tzv. Woodville Karst Plain Project, který je vlastně dnes samostatnou výzkumnou neziskovou organizací a má pouze statut partnera GUE. WKPP se zabývá zejména vědeckými a průzkumnými projekty a mnoho členů GUE se do těchto projektů intenzivně zapojuje. Obě organizace díky svojí spolupráci a svému vlivu také pomáhají zisku dotací od státu Florida na ochranu vodního prostředí na Floridě a k výzkumu. Výsledkem této spolupráce je model, podle kterého GUE spustilo globální projekt ochraňující životní prostředí známý jako Project Baseline, který se snaží dokumentovat stav vodního prostředí na celé naší planetě a upozorňovat na hrozící nebezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "GUE vydává knihy a videa odkazující se na jejich filozofii potápěčského výcviku. Jsou dostupné zejména přes domovskou stránku GUE a také u některých amerických prodejců knih. Zejména těch internetových.", "section_level": 1}], "src_summary": "Global Underwater Explorers (GUE) je mezinárodní potápěčská organizace poskytující výcvik a vzdělání zejména v oblasti technického a jeskynního potápění ale některé její kurzy se věnují i oblasti potápění rekreačního. Organizace GUE byla založena za účelem ochrany a průzkumu podmořského světa a prosazováním potápěčského systému a konfigurace výstroje Hogarthian. Zakladatelem je americký geolog a potápěč v jedné osobě Jarrod Jablonski. Základna GUE je v High Springs, Florida, USA. Standardizace potápěčského výcviku je základem programu GUE, který se vyznačuje zejména svou náročností a kladeným důrazem na bezpečnostní procedury. Úvodní kurz, takzvaný GUE Fundamentals, nabízí sportovním potápěčům naučit se základní dovednosti GUE a DIR.", "tgt_summary": "Global Underwater Explorers (GUE) is a scuba diving organization that provides education within recreational, technical, and cave diving. It is a nonprofit membership organization based in High Springs, Florida, United States. GUE was formed by Jarrod Jablonski and gained early prominence in association with the success of its well-known Woodville Karst Plain Project (WKPP), which now has the status of a nonprofit affiliate of GUE. Jablonski, the president of GUE, promoted the ideas of \"Hogarthian\" gear configuration and the \"Doing It Right\" (DIR) system of diving to a global audience. Following the WKPP's introduction in 1995 of a standardized approach to gear configuration and diving procedures, there was a significant reduction in diving incidents within the Woodville Karst Plain cave system. The standardized approach is the basis of the diver training program of GUE, marking an important difference from the programs of other diver training organizations. GUE also focuses on protecting the maritime environment. The most popular GUE course is GUE Fundamentals, which is designed to introduce the GUE system to non-GUE divers and is the pathway to technical courses. Further courses are offered in recreational, technical, and cave diving, as well as instructor courses.", "id": 124406} {"src_title": "Annaberg-Buchholz", "tgt_title": "Annaberg-Buchholz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve 12. století bylo okolní území (v německé literatuře \"mittlere Erzgebirge\" = střední Krušnohoří) osídleno rolníky z Durynska. Ti zakládali v lesích vesnice, tzv. Waldhufendörfer, jejichž části se v některých případech zachovaly dodnes. Na konci 15. století byly objeveny v kopcích nad údolím Sehmy zásoby stříbra. Roku 1496 bylo založeno nedaleko ložisek nové město, které později získalo jméno St. Annaberg. V důsledku výnosné těžby stříbra se město bouřlivě rozvíjelo a po 40 letech existence se stalo po Freibergu druhým největším sídlem v Sasku s 12 000 obyvateli. S ústupem těžby v 17. století začal Annaberg postupně ztrácet prestiž, což dlouhodobě nezvrátila ani výroba krajek, pásků a dalších pozamentů, jež se vyrábějí dodnes. Město kromě třicetileté války dále postihlo několik morových ran a mohutný požár v roce 1604. Další velkou ranou pro město byl velký požár v roce 1731. Oživení přineslo zavedení svobody podnikání pro řemeslníky roku 1861 a vybudování železniční trati z Chemnitzu v roce 1866. To přineslo rozvoj obchodu a průmyslu, zejména textilnictví s důrazem na produkci pozamentů, které byly exportovány mimo jiné do USA, Velké Británie nebo Francie. Na konci 19. století byl dokonce v Annabergu otevřen konzulát Spojených států, který byl ale po zřízení poboček annaberských firem přímo v USA na počátku 20. století uzavřen. V té době byla těžba stříbra již ve výrazném útlumu. Za druhé světové války zůstal Annaberg ušetřen, zatímco sousední Buchholz utrpěl skrze nálet v únoru 1945, kdy se několik amerických letadel kvůli husté oblačnosti oddělilo od formace, jež směřovala na Chemnitz. Doba vlády národních socialistů byla pohromou pro židovské obyvatelstvo – po 9. listopadu 1938 bylo zbylých 16 Židů vyhnáno, případně transportováno do vyhlazovacích táborů. Židovský hřbitov byl zničen roku 1940. V roce 1945 byly Annaberg a Buchholz na příkaz sovětské okupační moci sjednoceny v jeden městský celek. Pokusy o sjednocení existovaly už dříve – roku 1913 odmítla městská rada Annabergu návrh Buchholzu na sloučení a v roce 1919 vše ztroskotalo pro změnu na podmínce Annabergu, který požadoval pouze začlenění Buchholzu a odmítal rovnocenné sjednocení obou celků. I přes odpor města Buchholz došlo k oficiálnímu sjednocení obou měst, s požehnáním saské zemské vlády, 1.1.1949. Díky masivní podpoře těžby uranu v NDR pro Sovětský svaz následovalo na přelomu 40. a 50. let obnovení důlní těžby, které podnítilo přísun nového obyvatelstva. Roku 1950 dosáhlo město svého populačního maxima – 36 000 obyvatel. V současné době usiluje město ještě s několika bývalými hornickými lokalitami v Krušnohoří o zápis Krušnohorské těžební oblasti () do Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Vánoční trhy.", "content": "Pořádání vánočních trhů patří k největším společenským událostem ve městě. Jejich vyvrcholením je tradiční přehlídka hornických spolků z celého Německa o čtvrté adventní neděli. Hornického průvodu se pravidelně účastní i několik menších hornických spolků ze severních Čech. Vyvrcholením přehlídky je hornický koncert před Kostelem Sv. Anny.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Tradičními odvětvími jsou výroba textilu, železa a papíru, stejně jako zpracovávání dřeva a produkce hraček. Po zániku NDR mnoho podniků zkrachovalo. I tak je region Annaberg-Buchholz průmyslově jedním z nejvyspělejších v celém Sasku. Růst vykazují v posledních letech dodavatelský průmysl, napojený především na automobilky, a služby, zejména turismus. Annaberg-Buchholz patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům Saska, hlavně před Vánoci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annaberg-Buchholz je historické hornické velké okresní město na úpatí Krušných hor 10 km severně od českých Vejprt. Město se rozkládá na březích říčky Sehmy na úpatí kopce Pöhlberg (832 m). Má rozlohu 27,7 km² a v roce 2010 zde žilo téměř 22 000 obyvatel. Od roku 2008 je město správním centrem zemského okresu Krušné hory (Erzgebirgskreis).", "tgt_summary": "Annaberg-Buchholz () is a town in the Free State of Saxony, Germany. Lying in the Ore Mountains, it is the capital of the district of Erzgebirgskreis.", "id": 1789970} {"src_title": "Brumairový převrat", "tgt_title": "Coup of 18 Brumaire", "src_document": [{"title": "Přípravy.", "content": "Státní převrat byl naplánován v paláci Joséphine de Beauharnais, který se nacházel na dnešní ulici \"Rue de la Victoire\". Hlavními spiklenci byli Napoleon Bonaparte, který se právě vrátil z egyptského tažení, Emmanuel Joseph Sieyès a Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. Podle plánu měl Bonaparte jako velitel armády udržet pořádek v Paříži a ve sněmovně. Poslanci Rady pěti set a Rady starších měli být přesunuti do Saint-Cloud pod záminkou jakobínského spiknutí. Toto přemístění mělo zaručit, že Pařížané nezasáhnou proti vzbouřencům. Finanční krytí zajistili dodavatelé zbraní pro armádu. Jejich podpora vycházela z toho, že chtěli zabránit přijetí vyhlášky, že jejich pohledávky nebudou přednostně propláceny ze státní pokladny.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "18. brumairu (9. listopadu) byla v radě starších rozšířena fáma, že poslanci obou komor jsou ohroženi jakobínským převratem, který má obnovit Národní konvent. Do Tuilerijského paláce bylo svoláno jednání Rady starších, horní komory Národního shromáždění. Pod záminkou vojenské přehlídky Napoleon obsadil okolí paláce 4000-5000 vojáky. Paříž byla uzavřena policejními hlídkami a vstup a výstup z města byl zakázaný. Rada starších rozhodla o přesídlení obou komor pod ochranou policie a vojska do Saint-Cloud a tímto byl pověřen Bonaparte jako nově jmenovaný velitel Paříže. 19. brumairu (10. listopadu) v Saint-Cloud požádali revizionisté v čele s Lucienem Bonapartem, který byl předsedou Rady pěti set, o kolektivní demisi poslanců, ale tento návrh neměl podporu. Když byl Napoleon Bonaparte vykázán z jednacího sálu, rozhodl se zasáhnout. Vstoupil s vojáky do sálu a donutil poslance k hlasování. Poté skupina granátníků vedená Joachimem Muratem rozehnala poslance. Ještě téhož dne byl členy Rady starších a Rady pěti set ustaven dočasný Konzulát. Obě komory vyhlásily, že Direktorium už neexistuje. Byla vytvořena výkonná komise Konzulátu, do které byli zvoleni Sieyès, Roger Ducos a Bonaparte jako dočasní konzulové Francouzské republiky. 20. brumairu (11. listopadu) tři konzulové složili přísahu a byly jim uděleny všechny dosavadní pravomoci Direktoria. Tím byla zahájen éra Konzulátu. Dosavadní dvě rady byly nahrazeny dvěma komisemi po 25 členech zmocněných odhlasovat zákony, které předloží konzulové, kteří měli připravit novelu ústavy. Vyhláška ohledně vyplácení vojenským dodavatelům byla zrušena a přednostní vyplácení bylo obnoveno. Tři dočasní konzulové se vrátili do Paříže.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Převrat měl odstranit vleklé války a nestálost režimu a zajistit konsolidaci ekonomiky. Nový režim se však brzy stal vojenskou diktaturou Napoleona Bonaparta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brumairový převrat byl státní převrat ve Francii během Velké francouzské revoluce, který se odehrál 18. brumairu roku VIII podle revolučního kalendáře, tj. 9. listopadu 1799. Převrat zorganizoval Napoleon Bonaparte, který s vojskem obsadil jednací sál parlamentu. Převrat znamenal konec vlády Direktoria a začátek Konzulátu, který vedl k Napoleonově neomezené vládě.", "tgt_summary": "The Coup of 18 Brumaire brought General Napoleon Bonaparte to power as First Consul of France and in the view of most historians ended the French Revolution. This bloodless \"coup d'état\" overthrew the Directory, replacing it with the French Consulate. This occurred on 9 November 1799, which was 18 Brumaire, Year VIII under the French Republican Calendar.", "id": 1270115} {"src_title": "Kieftova válka", "tgt_title": "Kieft's War", "src_document": [{"title": "Nové Nizozemí.", "content": "Název Nové Nizozemí (nizozemsky Nieuw-Nederland) použil poprvé na své mapě Adriaen Block v roce 1614. Tou dobou již 5 let holandské lodě prozkoumávaly zdejší oblast Severní Ameriky (Henry Hudson), plavily se proti proudu řek Hudson, Connecticut a Delaware, mapovaly zdejší pobřeží. Hned od začátku docházelo k obchodu s Indiány, zakládaly se malé stanice (první roku 1613). Toto živelné a neorganizované období skončilo v roce 1624, kdy se Nové Nizozemí stalo oficiální provincií Spojených provincií neboli Nizozemské republiky. V květnu 1624 dorazilo do kolonie prvních 30 rodin, které se usadily na dvou místech – na dolním toku Hudsonu a ve Fort Orange na horním toku téže řeky. V dalších letech imigrantů pomalu přibývalo. Nejednalo se jen o Nizozemce, ale podstatnou část tvořili také Valoni, hugenoti, Afričané a později i Angličané z Nové Anglie. V roce 1625 začala kolonizace Manhattanu – došlo k založení města Nový Amsterdam. Osídlování však nepokračovalo podle představ, o přesídlení z Evropy byl jen minimální zájem. Nizozemská Západoindická společnost, která vlastnila na obchod s kožešinami a na osídlování Nového Nizozemí patent, se pokusila v roce 1629 urychlit kolonizaci vydáním charty o patronství. Tzv. patroni mohli získat obrovské území a rozsáhlá práva, pokud na něm usadili a minimálně 4 roky udrželi alespoň 50 rodin nájemců. Nejúspěšnější takto vzniklou osadou byl Rensselaerswyck na horním Hudsonu. Přes tuto pobídku bylo Nové Nizozemí v porovnání s anglickými koloniemi svou populací zanedbatelné. V roce 1628 zde žilo asi 270 lidí o deset let později necelá tisícovka.", "section_level": 1}, {"title": "Guvernér Kieft.", "content": "V roce 1638 se guvernérem Nového Nizozemí stal 41letý Willem Kieft. Pocházel z Amsterdamu a původem byl obchodník. Jeho podnik však zkrachoval a on byl poslán do Osmanské říše vykupovat křesťanské zajatce. Při tomto úkolu si sám finančně značně polepšil. Následovalo jmenování guvernérem v Novém Nizozemí, kam připlul v březnu 1638. V úřadu se nejprve zaměřil na rozvoj Nového Amsterdamu, který se rychle rozrůstal. V roce 1641 nechal zřídit Radu dvanácti mužů, později zúženou na Radu osmi, první zdejší \"parlament\", ale jejich radami a pokyny se řídil jen málo. Jeho dalším úkolem bylo vypořádat se s nízkým příjmem kolonie. Pokusil se to vyřešit vybíráním tributu za \"ochranu\" od některých indiánských skupin, tato taktika se však minula účinkem.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemci a Indiáni.", "content": "V roce 1639 došlo ke zrušení monopolu Západoindické společnosti na kožešinový obchod. Jediné, co museli zájemci o obchod učinit, bylo platit daně. Toto nařízení zafungovalo a migrace do kolonie začala přece jen vzrůstat. Základem nizozemského osídlení ale bylo zemědělství, především na jihu kolonie. Osadníci k tomu potřebovali půdu a tu si museli kupovat od Indiánů. Indiáni, kteří se s Nizozemci setkávali, tvořili několik uskupení. Na severu šlo o tři kmeny patřící do Irokézské ligy. Jednalo se o Mohawky, Oneidy a Onondagy. Jejich sousedé, nějakou dobu nepřátelé a pak podřízení spojenci byli Mohykáni. Dále směrem na jih po proudu Hudsonu žili Catskillové a Esopové, řazení někdy k Munsee-Delawarům či správněji Lenni Lenapům. Na dolním Hudsonu, přilehlém okolí a na Long Islandu sídlilo několik skupin a komunit řazených rovněž k Munsee-Delawarům. Jednalo se o Wappingery, Haverstrawy, Nochpeemy, Wecquaesgeeky, Tappany, Hackensacky, Rockawaye, Canarsee, Raritany ad. (viz mapa).", "section_level": 1}, {"title": "Sever kolonie - Irokézové a Mohykáni.", "content": "V roce 1614 ustavili Nizozemci na horním Hudsonu obchodní pevnůstku Fort Nassau a později větší opevněnou osadu Fort Oranje (Orange). Tím začaly trvalé obchodní a politické vztahy s místními Indiány. Hlavními obchodními partnery byli Mohykáni a Mohawkové. Za obchodem sem docházeli a doplouvali i členové jiných domorodých etnik – Oneidové, Onondagové, nějakou dobu i Algonkinové, Montagnaisové, Huroni, Abenakové a zřejmě i Sokokiové. Pravděpodobně v roce 1624 se situace v oblasti začala měnit. Mohykáni a Mohawkové se dostali do konfliktu. Proč se tak stalo, se již zřejmě nepodaří zjistit. Dříve se historikové domnívali, že šlo o první ze série tzv. bobřích válek, neboli o snahu ovládnout přístup k evropskému zboží a stát se prostředníkem v kožešinovém obchodě. Dnes je tato teorie rázně zpochybňována a za válkou se vidí spíše tradiční důvody. Několik Nizozemců se v roce 1626 připojilo k výpravě Mohykánů na území Mohawků, ale akce skončila katastrofou a 4 Nizozemci při ní zemřeli. Ačkoli si Mohykáni zajistili pomoc nevelkého množství francouzských Indiánů, byli nakonec v roce 1628 ve válce poraženi a museli Mohawkům přenechat část území. Pro Holanďany se však prakticky nic nezměnilo, neboť Mohawkové jejich účast v boji na straně svých nepřátel považovali jen za nedůležitou epizodu, která nesmí narušit důležité obchodní partnerství. A měli pravdu, neboť Nizozemci se od té doby do válečných konfliktů Irokézů přímou účastí již nikdy nezamíchali. Obchodní vztahy mezi Irokézi a Nizozemci se brzy pro obě strany staly zcela zásadní. Nizozemci dodávali Irokézům wampumy a evropské zboží a za to získávali bobří a jiné kožešiny. Důležitým přelomem v obchodě se stalo to, že kolonisté zřejmě od konce 30. let začali zásobovat Irokéze střelnými zbraněmi a to v takovém množství, že Indiáni během několika let prakticky přezbrojili a přestali používat v boji na dálku luky a šípy. Tímto Nizozemci nepřímo ale výrazně zasáhli do irokézských útočných válek a podíleli se na jejich drtivých vítězstvích nad Hurony, Petuny, Neutrály, Erii a Algonkiny ve 40. a 50 letech 17. století. Ačkoli ne vždy probíhal vzájemný obchod a vztahy v přátelské atmosféře, nenarušil tuto \"idylu\" na horním Hudsonu – na níž doplácela \"jen\" kožešinová zvířata a nepřátelé Irokézů – až do zániku Nového Nizozemí v roce 1664 žádný zásadní problém.", "section_level": 2}, {"title": "Jih kolonie - cesta k válce.", "content": "V roce 1639 došlo k velkým nákupům půdy na Long Islandu a v okolí Manhattanu. Kolonie se začala \"legálně\" rozrůstat. Podle smluv si Indiáni obvykle ponechali právo zde žít, čili i farmařit, lovit a rybařit. Stalo se poměrně běžnou praxí, že Indiáni prodali stejné území několikrát, než definitivně odešli. Za půdu platili kolonisté mnoha různými druhy zboží. Za poměrně velké území (300 čtverečních mil) Westchester County severně od Nového Amsterdamu, získali indiánští prodejci toto: 300 nožů, 185 seker, 141 motyk, 67 pušek, 227 liber střelného prachu, 130 olověných prutů, 3 tavící sběračky, 5 kadlubů na výrobu kulí, 182 plášťů, 300 metrů látek, 113 košil, 92 párů punčoch, 82 dek, 10 šňůr korálků, 117 železných a mosazných kotlů, 76 džbánů, 12 křesadel, 20 lžic, 1000 rybářských háčků, 220 jehel, 120 šídel na vrtání děr do wampumů, 130 dýmek, 10 zvonečků, 10 židovských harf (hudební nástroj), pár rolí tabáku a 32 krabiček na tabák, 25 soudků piva, 162 galonů rumu a asi 1640 metrů wampumů. Toto zboží nedostali domorodci naráz, ale bylo jim dodáváno v delším časovém období. Nicméně je evidentní, že ačkoli z dnešního pohledu šlo o levný nákup, rozhodně nelze hovořit o šizení za \"tretky\", jak se někdy nákupy půdy od Indiánů paušalizují. Jak rostl počet osadníků, začaly se množit incidenty, které narušovaly mírovou koexistenci. Indiánští psi ohrožovali dobytek kolonistů a ten zase ničil indiánská pole. Guvernér Kieft se rozhodl tyto problémy ošetřit právně. Indiáni sice měli zaručeno soudně se vymoci nápravy, ale zato měli podléhat zdanění, což však vesměs odmítali. Pokus vymoci \"daň\" od indiánské skupiny Tappanů odmítli tito slovy: \"\"náčelník (Kieft) ... musí být velmi zlý člověk, když přišel nepozván do této země a nyní je chce donutit platit jim (Nizozemcům) kukuřicí za nic.\"\" V roce 1640 došlo k prvnímu vážnějšímu incidentu. Indiáni-Raritané napadli posádku obchodní lodě, načež Nizozemci uspořádali odvetnou trestnou výpravu, které padlo za oběť několik domorodců, včetně náčelníkova bratra. V roce 1641 se situace dále vyhrotila – rozmíšky na obou stranách vzrůstaly a opět to stálo několik životů. Nizozemci několikrát žádali Wecquaesgeeky, aby vydali Indiána, který zabil a okradl jednoho Nizozemce. Ti to odmítli a tak kolonisté po dlouhém rozvažování rozhodli vyslat trestnou expedici. Tvořilo jí 80 mužů a vydala se na pochod v březnu 1642. Nicméně zabloudila a musela se s ostudou vrátit do Nového Amsterdamu. Ačkoli i druhá výprava nedosáhla požadovaného cíle, Indiáni se zalekli a požádali o jednání. Došlo k dohodě, kterou ale Indiáni nesplnili. Napětí stále vzrůstalo. Na Long Islandu a zřejmě i jinde narragansettský náčelník Miantonomo nabádal domorodce k hromadnému povstání proti bělochům. Komunita Hackensacků se dostala do konfliktu s Nizozemci v Newark Bay poté, co dobytek plundroval indiánská pole a kolonisté pravděpodobně podváděli při prodeji alkoholu. Opět došlo k několika vraždám a znovu Indiáni odmítli vydat viníky. Bylo evidentní, že soužití v okolí Nového Amsterdamu nefunguje.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezprostřední příčiny.", "content": "V únoru 1643 napadli Wecquaesgeeky nespecifikovaní Indiáni, podle všeho zřejmě Mohawkové , zabili nejméně 17 z nich a mnoho dalších odvedli do zajetí. Zbývajících několik stovek Wecquaesgeeků uprchlo k Nizozemcům. Rozdělili se na dvě skupiny – jedna se usadila na Manhattanu a druha v Pavonii. Nizozemci Indiánům zprvu pomohli, ale pak vycítili možnost pomstít se za incidenty z minulosti a tajně připravili útočnou akci. Hlavním propagátorem útoku byl evidentně guvernér Kieft.", "section_level": 2}, {"title": "Boje v roce 1643.", "content": "Tentokrát byla akce pečlivě naplánována včetně průzkumu ale utajena před prostými kolonisty. 25. února 1643 okolo půlnoci dorazilo 80 vojáků k indiánskému táboru v Pavonii a dalších asi 50 k táboru Corlaer´s Hook na Manhattanu. Výsledkem kombinovaného útoku bylo více než 100 mrtvých a 30 zajatých domorodců. Dobový pramen popisuje akce takto: \"\"Malé děti vyrvané svým matkám byly před očima svých rodičů rozsekány na kusy...a ty byly hozeny do ohně nebo do vody...několik (Indiánů) uniklo k našim osadníkům, někteří bez ruky, posekáni a jinak zmrzačeni, nic horšího si ani nelze představit...a naši lidé se zprvu domnívali, že byli přepadeni svými nepřáteli Mohawky.\"\" Kieft krátce doufal, že se Indiáni zaleknou a v kolonii zavládne klid, ale mýlil se. Prakticky záhy začali být nizozemští osadníci na různých místech napadáni domorodci z asi 11 různých komunit, kteří se okamžitě postavili na stranu Wecquaesgeeků. V kolonii nastal zmatek, počet vojáků nestačil na zajištění ochrany. Mnozí osadníci obvinili Kiefta z toho, že svou akcí ohrozil jejich životy a majetek a dva se dokonce guvernéra pokusili zabít. Některé skupiny Indiánů si uvědomily, že válka jim znemožní zemědělskou činnost a tím pádem i obživu a velmi záhy uzavřely mír. Stalo se tak v březnu a dubnu 1643 a jednalo se o domorodce z Long Islandu a Hackensacky. Nicméně náčelníkům dalo hodně práce zchladit horké hlavy mladých bojovníků, kteří byli naladěni se pomstít. V srpnu 1643 se do bojů zapojili i Wappingerové a během několika akcí zabili desítky osadníků. Jednou z obětí se stala i náboženská exulantka z Nové Anglie Anne Hutchinsonová a její děti. V kolonii zavládl chaos, mnoho lidí ve spěchu prchalo do Evropy. Jediné bezpečné místo na dolním Hudsonu byl Nový Amsterdam. Rada kolonie rozhodla, že je třeba zahájit útoky na všechny nepřátelské Indiány – což bylo asi 7 komunit disponujících podle odhadů 1500 bojovníky. Nizozemci proti nim mohli postavit jen asi 60 trénovaných vojáků a 250 domobranců. Do čela vojska byl jmenován John Underhill, anglický veterán z pequotské války, který žil již nějakou dobu v Novém Nizozemí. Přestože v početní nevýhodě, podnikli kolonisté do konce roku 1643 několik útočných operací, při nichž zničili či zabavili úrodu a vypálili několik vesnic. Indiáni se jim neodvážili postavit v otevřené bitvě a ani se nepokusili bránit opevněné vesnice.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1644.", "content": "V únoru 1644 se nizozemské síly rozdělily na dvě části – větší, převážně nizozemskou jednotku vedl La Montagne, menší převážně anglickou vedl Underhill. Podrobnosti o prvních akcích nejsou známy, zprávy pouze hovoří o tom, že Indiáni přišli o 120 mrtvých, zatímco koloniální útvary jen o 1 mrtvého a 3 zraněné. V březnu 1644 se 130 mužů vedených Underhillem vydalo na severovýchod a napadlo indiánskou opevněnou vesnici u dnešního Pound Ridge ve státě New York. Indiáni nestačili utéct a to se jim stalo osudným. Underhill použil stejnou taktiku, jaká se osvědčila při likvidaci Pequotů v pevnosti Mystic o sedm let dříve. Koloniální vojáci postříleli ty Indiány, kteří se odvážili jim postavit a poté vesnici zapálili. \"\"Indiáni se snažili uniknout, ale když neuspěli, vraceli se zpět do plamenů, dávajíce přednost smrti v ohni než našima rukama.\"\" Podle svědectví samotných domorodců jich více než 500 zemřelo a jen 8 se podařilo uniknout. Nizozemci a Angličané ztratili jen 1 mrtvého a několik zraněných včetně samotného Underhilla. Tato bitva potvrdila několik skutečností. 1) Indiáni nebyli schopni čelit kompaktní síle evropských jednotek vyzbrojených mušketami v jakékoli otevřenější bitvě či při obraně vesnic. 2) Kolonisté při snaze zbavit se domnělé či skutečné indiánské hrozby postupovali naprosto nekompromisně a neznali slitování – bylo zcela běžné, že nešetřili ani děti a ženy. Totéž však platilo i z druhé strany. 3) Palisádou chráněné vesnice se domorodcům neosvědčily, neboť je nebyli schopni před evropskými vojáky účinně bránit, naopak se pro ně stávaly nebezpečnou pastí a tudíž během 17. století od jejich budování upouštěli. Ačkoli po tomto drtivém vítězství požádalo několik skupin Indiánů o mír, válka pokračovala. Okolí Nového Amsterdamu bylo stále nebezpečné, útoky Indiánů nepřestávaly. Nizozemská Západoindická společnost byla krajně nespokojená s vývojem v kolonii. Její vedení chtělo, aby došlo co nejrychleji k uzavření míru, nepřálo si zničení a vyhlazení Indiánů – \"\"nejen, že by to bylo nemožné a nekřesťanské, ale také finančně neúnosné pro společnost\".\" Hlavním viníkem současné situace byl shledán guvernér Kieft. V prosinci 1644 bylo rozhodnuto ho odvolat.", "section_level": 2}, {"title": "1645 - uzavření míru.", "content": "Za Kiefta byl vybrán Peter Stuyvesant, guvernér na Curaçau. Trvalo však ještě další dva roky, než se výměna uskutečnila a Kieft zatím ve své funkci setrvával. Situace se přesto zlepšovala. V dubnu 1645 dorazili k Novému Amsterdamu zástupci několika indiánských skupin a \"zakopali válečnou sekeru\". Stále však zůstávalo mnoho domorodců ve válečném stavu. Nizozemci se proti nim pokusili najmout spřátelené Indiány, ale výsledek byl chabý. Kieft se v červenci 1645 vydal do Fort Orange vyjednávat s Mohawky a Mohykány. Když se vrátil na dolní Hudson, místní kmeny konečně souhlasily s uzavřením obecného míru. Jako prostředníci sloužili mohawští a mohykánští náčelníci. 30. srpna 1645 byla smlouva s asi 10 indiánskými kmeny a skupinami uzavřena. Podmínky dohody byly následující: 1) udržovat mír, 2) problémy řešit právní cestou, 3) nepohybovat se ozbrojeni v blízkosti osad druhé strany bez předchozího upozornění. 31. srpna 1645 se v Novém Amsterdamu slavilo díkůvzdání, válka skončila.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "Během bojů přišli Indiáni nejméně o 1000 lidí (některé zdroje uvádějí až 1600). Přímé bojové ztráty Nizozemců nejsou známy, ale jednalo se o přibližně 100 kolonistů. Stovky dalších raději unikly do Evropy. Z hlediska počtu obětí šlo tedy jednoznačně o koloniální vítězství, jednalo se však o prohru obou stran. Nové Nizozemí bylo výrazně populačně oslabeno a trvalo několik let, než se to změnilo. Soužití obou kultur již nikdy neprobíhalo v ovzduší vzájemné důvěry. Přes mírové podmínky se v dalších letech znovu objevily problémy a incidenty, které vedly k dalšímu konfliktu – broskvové válce. Muž, jehož jméno válka nese, guvernér Kieft se v roce 1647 vydal na cestu do Evropy, ale nikdy tam nedoplul – jeho loď ztroskotala nedaleko pobřeží Walesu a Kieft zahynul. V roce 1645 to Nizozemci ještě netušili, ale skutečnou hrozbou pro ně nebyli Indiáni ale Angličané. Již brzy měla vzájemná obchodní a imperiální rivalita převážit dřívější spojenecké vazby a náboženskou spřízněnost. V roce 1664 se Nové Nizozemí stalo New Yorkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kieftova válka (možná další pojmenování válka guvernéra Kiefta, válka s Wappingery, první nizozemsko-indiánská válka, válka s kmeny Munsee) byl konflikt, k němuž došlo v letech 1643-1645 v Novém Nizozemí. Střeli se v něm holandští kolonisté a indiánské kmeny a komunity ze skupiny Munsee (Lenni Lenape). Pomoc Nizozemcům poskytli i Angličané ze sousední Nové Anglie. Válka neskončila rozhodným vítězstvím ani jedné ze stran, byla však neobyčejně krvavá a vyžádala si obrovský počet mrtvých především na straně domorodců.", "tgt_summary": "Kieft's War (1643–1645), also known as the Wappinger War, was a conflict between the colony of New Netherland and the Lenape Indians in New York. It is named for Director-General of New Netherland Willem Kieft who had ordered an attack without approval of his advisory council and against the wishes of the colonists. Dutch colonists attacked Lenape camps and massacred the inhabitants, which encouraged unification among the regional Algonquian tribes against the Dutch and precipitated waves of attacks on both sides. This was one of the earliest conflicts between settlers and Indians in the region. The Dutch West India Company was displeased with Kieft and recalled him, but he died in a shipwreck while returning to the Netherlands; Peter Stuyvesant succeeded him in New Netherland. Numerous Dutch settlers returned to the Netherlands because of the continuing threat from the Algonquians, and growth slowed in the colony.", "id": 1010263} {"src_title": "Finské království", "tgt_title": "Kingdom of Finland (1918)", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku nezávislého Finska.", "content": "Území dnešního Finska bylo od roku 1809 součástí ruského impéria jako autonomní velkoknížectví spojené s Ruskem personální unií (ruský car byl finským velkoknížetem). Nicméně i přes finské snahy o zachování finské autonomie a snahy nedopadnout podobně jako Poláci v \"Kongresovce\", se Rusové snažil o rusifikaci Finska, která zesílila po roce 1898, kdy se generálním guvernérem stal Nikolaj Ivanovič Bobrikov, který byl jejím velkým zastáncem. Dalším generálním guvernérem, který byl zastáncem rusifikace Finska, byl Franz Albert Seyn. Situace se změnila po Únorové revoluci, kdy abdikoval car a velkokníže Mikuláš II. a podle finských politiků byla rusko-finská unie u konce, jelikož cara Mikuláše na trůnu nevystřídal ani jeho syn Alexej ani bratr Michail Alexandrovič. Předpokládali tak, že carovy pravomoci budou přesunuty na Finský parlament, což však ruská dočasná vláda nemohla přijmout. V parlamentu socialisté podali návrh, který omezoval ruský vliv na domácí události, ale nijak se nedotkl moci ruské vlády v záležitostech obrany a zahraniční politiky. Pro Prozatímní vládu ale byl příliš radikální. Protože parlament překročil svou pravomoc, byl rozpuštěn. Nové volby slibovaly dosavadní menšině šanci získat většinu, která by podle jejich přesvědčení mohla vylepšit porozumění s Ruskem. Nesocialisté chtěli spolupracovat s Prozatímní vládou také proto, že se báli, že moc socialistů poroste a vyústí v radikální reformy, jako třeba rovné volební právo v obecních volbách a pozemkovou reformu. Většina měla ale samozřejmě úplně opačný názor a neakceptovala právo ruské dočasné vlády rozpustit Parlament. Když se parlament po letní recesi v srpnu 1917 znovu sešel, byly přítomny jen skupiny podporující návrh. Ruské jednotky obsadily sněmovnu, parlament byl rozpuštěn a byly vypsány nové volby. Výsledkem byla malá buržoazní většina a zcela nesocialistický senát. Říjnová revoluce zcela změnila dosavadní situaci. 15. listopadu 1917 bolševici vyhlásili obecné právo na sebeurčení včetně práva na úplné odtržení pro všechny národy Ruska. Kvůli obavám z vývoje v Rusku a doma ve Finsku navrhl nesocialistický senát parlamentu Vyhlášení nezávislosti Finska, se kterým parlament souhlasil 6. prosince. Ruská revoluční vláda vyhlášení o nezávislosti přijala až téměř po měsíci, 4. ledna 1918. Německo a skandinávské státy nezávislost Finska vzápětí uznaly také. Finsko prošlo od ledna do května 1918 krátkou, ale hořkou občanskou válku (finsky sisällissota). Finská vláda porazila socialistické povstání rudých, kteří vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku. Vůdcem bílých byl Pehr Evind Svinhufvud a jejich velitelem generál baron Carl Gustaf Emil Mannerheim (oba regenti). Vítězství bílých v občanské válce bylo dosaženo za podpory císařského Německa. I přes tradiční monarchistické zaměření velké části Finů, ale především díky odporu k carskému systému, podal finský Senát při vyhlášení finské nezávislosti návrh na republikánské zřízení. Monarchie však byla pro Finsko tradiční a mezinárodní situace tomu nahrávala. Navíc Finové věřili, že monarchie nastolí tak silný systém, že zabrání dalším povstáním nebo případně další občanské válce. Pro monarchii hrálo také to, že její odpůrci – socialisté – v parlamentu chyběli a konzervativci tak měli většinu. Jelikož ve Finsku neproběhla revoluce jako např. v Rusku, bylo Zemské zřízení Gustava III. vykládáno jako platné a panovnická moc byla svěřena regentovi do doby než bude řádně zvolen panovník. Prvním regentem byl v květnu 1918 zvolen Pehr Evind Svinhufvud. Ten posléze jmenoval Paasikiviho promonarchistickou vládu. Ovšem ani jeden z návrhů konstituční monarchie nezískal v parlamentu pětišestinovou potřebnou většinu. Po druhém neúspěchu tak vláda začala urychleně hledat nového panovníka podle Zemského zřízení z roku 1772.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidáti na trůn.", "content": "Jelikož se o žádném Finovi jako králi nedalo uvažovat, musela se vláda obrátit do zahraničí. Při hledání nového panovníka padla volba na Německo, kde byli zdejší princové a knížata \"hojným vývozním artiklem\" (např. Albert Sasko-Kobursko-Gothajský, Leopold I. Belgický, Ferdinand II. Portugalský, Jiří I. Řecký, Karel I. Rumunský, Ferdinand I. Bulharský, Ferdinand I. Rumunský, Vilém Wied, atd.). Finští politici, kteří byli do jisté míry „císařtější než císař“, se nechtěli spokojit jako králem s nikým menším než samotným synem císaře Viléma II. princem Oskarem. Proto také regent Svinhufvud navštívil Viléma II. a přesvědčoval ho, aby souhlasil s Oskarovým nástupem na trůn. Pro německou stranu by ale takový krok byl velice riskantní a tak se Finové museli porozhlédnout jinde. Někteří monarchisté doufali, že by se králem stát sám baron Mannerheim, ale on tuto možnost odmítl. Nakonec se Finové spokojili s \"pouhým\" švagrem císaře Viléma II., hesensko-kasselským lankrabětem Fridrichem Karlem, který jako švagr císaře Viléma II. představoval pro Finy německou podporu a navíc byl luterán jako většina Finů. A tak tedy 9. října 1918 finský parlament nabídl Fridrichu Karlovi novou finskou korunu. Fridrich Karel by jako král vládl pod jménem \"Väinö I.\", \"Karel (Kaarle I)\" nebo \"Fredrik Kaarle\". Bylo také v plánu oženit jeho nejstaršího syna a následníka trůnu s finskou šlechtičnou. Pro budoucího krále byla vyrobena nová královská koruna. Oficiální titul krále měl být: \"Jeho Veličenstvo, král Finska a Karélie, velkovévoda Laponska, vévoda Aland, pán Kalevy a severu\" (finsky \"Suomen ja Karjalan kuningas, Ahvenanmaan herttua, Lapinmaan suuriruhtinas, Kalevan ja Pohjolan isäntä\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Finské království (finsky: \"Suomen kuningaskunta\", švédsky: \"Kungariket Finland\") je označení krátkého historického období finských dějin, kdy ke konci první světové války byla vyhlášena nezávislost Finska na ruské říši poté, co car Mikuláš II. abdikoval a skončila rusko-finská unie. Nově nezávislé Finsko zůstalo monarchií a mělo být prohlášeno královstvím. Králem byl zvolen Fridrich Karel Hesenský (švagr císaře Viléma II.). Po celou dobu existence nezávislé finské monarchie vládli jako regenti Pehr Evind Svinhufvud a Carl Gustaf Emil Mannerheim. Kvůli německé prohře ve válce ale nakonec k realizaci nedošlo a Fridrich Karel Hesenský se musel vzdát trůnu.", "tgt_summary": "There was an attempt to establish a monarchy in Finland in 1918 (; ). In the aftermath of the Finnish Declaration of Independence from Russia in December 1917 and the Finnish Civil War from January–May 1918, the victorious Whites in the Parliament of Finland considered making the newly independent Finland a kingdom and creating a monarchy. The attempt came to naught; the king-elect never reigned nor came to Finland, and republican victories in the next election ensured the proposal was abandoned. During the Finnish Civil War of 1918, Finnish Reds on friendly terms with Soviet Russia fought Finnish Whites who allied with the German Empire. Direct aid from the German Baltic Sea Division aided the Whites who won the war. The provisional government established after the Grand Duchy of Finland's declaration of independence leaned heavily toward the Finnish right and included a number of monarchists. The parliament drew up plans to create a Finnish monarchy on the legal theory that the Swedish Constitution of 1772 was still in effect, but there had been an extended interregnum with no monarch on the throne. Prince Frederick Charles of Hesse was elected to the throne of Finland on 9 October 1918 by the Finnish parliament, but he never took the position nor traveled to Finland. Almost immediately after the election, Finnish leaders as well as the population belatedly came to understand the grave situation their German allies were in, and the wisdom of electing a German prince their new leader as Germany was about to lose World War I was called into question. Germany itself became a republic and deposed Kaiser Wilhelm, and signed an armistice with the Allies in November. The victorious Western powers informed the Finnish government that the independence of Finland would only be recognized if it abandoned its alliance with Germany. As a result, in December 1918 Frederick Charles renounced the throne and the Baltic Sea Division withdrew from Finland. In the March 1919 election, with the Finnish left and former Reds able to vote, republicans won a crushing victory. Finland's status as a republic was confirmed in the Finnish Constitution of 1919.", "id": 1684158} {"src_title": "Kaple Zmrtvýchvstání Páně (Brusel)", "tgt_title": "Chapel of the Resurrection, Brussels", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Církevní stavba, která navazuje na starší předlohu budovy z 18. století byla od základů obnovena. Stála původně na místě dnešního hlavního nádraží a byla v rámci plánování městské dopravy zbourána a znovu vystavěna v městské části Vanmaerlantstraat. Zde byly budovy kláštera sester Věčného klanění \"(Dames de l'Adoration perpétuelle\"). V této podobě je soubor původních staveb nadále zachován, byť se změnilo využití těchto budov. Od roku 1999 slouží hlavní budova jako Návštěvnické centrum a knihovna Evropské komise. Kapli začali využívat nejenom zaměstnanci zdejších evropských institucí, nýbrž všichni, kdo hledají prostor pro ztišení a modlitbu. Z darů a příspěvků Konference katolických biskupů Evropy, Konference evropských církví, Jezuitského řádu a mnoho dalších nadací a dárců byla kaple v letech 1999-2000 kompletně zrekonstruována. Dne 25. září 2001 byla nově obnovená kaple slavnostně otevřena a vysvěcena tehdejším bruselským arcibiskupem Godfriedem kardinálem Danneelsem.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Zatímco neorenesanční fasáda kaple zůstala při rekonstrukci téměř nedotčena, interiér kostela byl při přestavbě v letech 1999-2000 kompletně změněn podle projektu bruselské architektonické kanceláře Marionex. Dnes je budova složena ze čtyř podlaží, oproti dřívějšímu stavu. Vstupní část kaple (přízemí) může sloužit též pro účely konání recepcí, jako místo pro zasedání nebo jako výstavní prostory. V suterénu se nachází krypta, kterou návštěvníci vyhledávají k tiché modlitbě či adoraci. Zlatý kříž je dílem sochaře Filipa Denise. Loď kaple se nyní nachází v prvním patře a je přístupná přes vnitřní schodiště nebo je dostupná výtahem. Jelikož kaple ztratila svoji původní výšku, musely být vyhotoveny nové výplně oken a to vídeňským malířem Thomasem Reinholdem. Umělecké výplně oken po stranách jsou snahou o vyjádření témat Stvoření, Vtělení, starozákonního Hořícího keře a Letnic, zatímco okno v průčelí sakrální stavby reflektuje téma Vzkříšení. V interiéru kaple jsou instalovány varhany z dílny Etienna Debaisieuxe. Nástroj je darem od Evangelické církve v Německu. V prostoru kostela nalezneme téź další společenské prostory či kanceláře.", "section_level": 1}, {"title": "Pastorace.", "content": "Kaple není farní kostel. Vzhledem k jejímu zvláštnímu postavení ve středu kancelářské a obchodní čtvrti, v blízkosti evropských institucí (Rada Evropské unie, Evropský parlament, Evropská komise atd.), slouží jako místo pro diskuze, setkání, místo pro modlitbu. Kaple je otevřena hlavně ve všední dny a otevírací doba je tak přizpůsobena pracovnímu rytmu nejen zaměstnanců evropských institucí. Pastorační team nabízí programy pro lidi různých křesťanských denominací. Team této kaple v samotném srdci hlavního města Evropské unie je tvořen duchovními, řeholníky a v neposlední řadě dobrovolníky. Můžete využít katolické, luteránské nebo ortodoxní duchovní služby - zejména v době oběda. Pastorace je nabízena v mnoha jazycích, především však v angličtině a francouzštině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaple Zmrtvýchvstání Páně () neboli kaple pro Evropu (\"Chapelle pour l'Europe\") je římskokatolická kaple s ekumenickou orientací, nacházející se v Evropské čtvrti Bruselu. Tento kostel, jehož historie se datuje již od 15. století, byl původně v jiné části centra města. Byl však zbourán během přestavby centra v roce 1907. Kostel byl znovu postaven podle původní předlohy. Na podzim roku 2001 - poté, co byla kaple přestavěna a změnila sa pastorační vize - kaple získala současný název. Pastoračni program této kaple reaguje na požadavky ekumenického prostředí hlavního města Evropské unie. Pastorační odpovědnost za kapli převzal jezuitský řád.", "tgt_summary": "The Chapel of the Resurrection (, ) or Chapel for Europe is a Roman Catholic church with an ecumenical vocation located in the heart of the Brussels' European Quarter (City of Brussels municipality), next to the former Convent Van Maerlant. A precursor of this church, which dated back to the 15th century, was situated in the city centre, but demolished in the course of urban development in 1907. Instead, a replica, externally true to the original, was built at its present location. In 2001, after substantial renovation, the church received its present name and took on its present ecumenical character. The pastoral responsibility for the chapel has been entrusted to the Society of Jesus.", "id": 1460367} {"src_title": "Beninkasa voskonosná", "tgt_title": "Wax gourd", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "V přírodě již neexistují původní plané rostliny, ze kterých staletým pěstováním a pomalým šlechtěním vznikl současný druh, stejně není známo místo primárního výskytu. Předpokládá se, že nejprve rostla v jihovýchodní Asii na ostrovech Indonésie a Malajsie, v Papui Nové Guineji, na Šalomounových ostrovech a případně i v tropických oblastech severní Austrálie. Nyní zabírá areál pěstování beninkasy voskonosné území od Indie přes Pákistán, Bangladéš, Myanmar, Thajsko, přes jih Číny a Japonska po Filipíny, Malajsii, Indočínu, ostrovy Indického oceánu, Indonésii, ostrov Novou Guineu s přilehlými souostrovími, jakož i oblast v Queenslandu v severní Austrálii a většinu pacifických ostrovů. Z Asie se později dostala do tropické Afriky, kde je nejvíce rozšířena v Keni, Malawi, Mosambiku, Tanzanii, Zambii a Zimbabwe. Při osídlování Ameriky byla příchozími obyvateli rozmnožena na ostrovy v Karibiku a do zemí pevninské Střední Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Je teplomilnou a vlhkomilnou bylinou, která požaduje kyprou, výživnou, dostatečně vlhkou a slabě kyselou půdu s pH od 5,5 do 6,5. Pro zdárný růst potřebuje průměrné teploty v rozsahu od 24 do 27 °C, sklízí se po osmdesáti až sto šedesáti dnech od výsevu. Vyžaduje slunečnou a před větry chráněnou polohu. Jedlá část plodu tvoří přes 70 % celkové hmotnosti. Plod obsahuje průměrně okolo 90 % vody, 2 % sacharidů, 0,5 % bílkovin, 0,5 % vlákniny, 0,5 % minerálních látek a 0,1 % tuku. U průměrného plodu se snědením 100 gramů dužiny získá lidské tělo 55 kJ energie, 20 mg vápníku, 10 mg hořčíku, 20 mg fosforu, 0,5 mg železa a stejně zinku, 0,04 mg vitamínu B1, 0,11 mg vitamínu B2 (B2), 0,4 mg vitamínu B3 a 13 mg vitamínu C. Stárnutím plodů se obsah živin snižuje. Vegetační doba pro dosažení plné zralosti plodů je čtyři až pět měsíců. U rychlejších typů začínají rostliny kvést asi za padesát dnů po výsevu, u pomalejších po sto dnech. Pravidelná sklizeň mladých plodů prodlužuje dobu kvetení i dobu sklizně. Primitivnější typy mají poměr samičích květů k samčím asi 1:20 až 1:33, u modernějších kultivarů již převažují na rostlině květy samičí nad samčími; tento poměr je též ovlivňován teplotou a délkou dne.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá, jemně chlupatá, popínavá bylina s pevným stonkem rostoucím do délky až 5 m. Stonek je pevný, bělavě zelený, podélně brázděný a drsně chlupatý, opory se přidržuje až 35 cm dlouhými úponky rozvětvenými do dvou až čtyř prstů. Listy jsou jednoduché, vyrůstají střídavě, obvykle proti úponku a mají řapík dlouhý 5 až 20 cm. Jejich čepele jsou v obryse široce vejčité, dlanitě laločnaté, dlouhé 10 až 25 cm a široké 10 až 20 cm, u báze jsou hluboce srdčité a na vrcholu špičaté, po obvodě mají pět až jedenáct nepravidelných, více či méně hlubokých laloků a pět až sedm žilek dlanitě rozvětvené žilnatiny. Lodyha vydává po poranění specifické silné aroma. Rostlina má listy hodně variabilní ve tvaru i velikosti. Žluté květy velké 6 až 12 cm jsou pravidelné, pětičetné, jednopohlavné a vyrůstají jednotlivě na stopkách z paždí listů. Samčí květy mají stopky dlouhé 5 až 15 cm, samičí jen 2 až 4 cm. Květy mají kalich se široce zvonkovitou trubku a pět kopinatých cípů asi 1 cm dlouhých a korunu s pěti žlutými, širokými, podlouhle vejčitými a téměř volnými plátky dlouhými 3 až 6 cm, širokými 2 až 4 cm a na koncích mírně zašpičatělými. V samčím květu jsou tři krátké, zelené tyčinky s prašníky, v samičím je podlouhle vejčitý, silný, 4 mm dlouhý semeník s mnoha vajíčky a s krátkou tlustou čnělkou se třemi zakřivenými bliznami. Samičí květy bývají o něco málo menší. Opylení zajišťuje létající hmyz. Plod je eliptická až válcovitá bobule, na povrchu tmavě zelená či skvrnitá, bývá dlouhá až 50 či 60 cm, tlustá 10 až 25 cm a obvykle váží 10 až 15 kg, extrémně až 45 kg. Nezralý plod je na povrchu hustě chlupatý, zralý je hladký a potažený bílým voskovitým povlakem, který lze snadno odstranit. Uvnitř plodu je zelenavě bílá, šťavnatá, relativně tuhá, ve středu houbovitá dužina. Obsahuje mnoho semen, jež jsou bílá až žlutohnědá, zploštělá, vejčitá, asi 10 mm dlouhá a 5 mm široká. Hmotnost tisíce semen je okolo 70 gramů. Rozlišují se četné kultivary, které se liší zejména velikostí a tvarem ovoce, barvou, chlupatostí, množstvím přítomného vosku a délkou vegetace.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rostliny se rozmnožují výhradně semeny, jež se vysévají do hloubky asi 3 cm v řádcích 1 m širokých a na vzdálenost 0,7 m, vzklíčí za jeden až dva týdny. Byliny určené pro průběžnou sklizeň nezralých, nevelkých plodů se vysazují ke kůlům vysokým asi 2 m nebo k trelážím. Rostliny používané k vypěstování velkých, těžkých, zralých plodů bývají vedené po zemi, sázejí se ve sponu 1,5×2 m a v období dešťů se plody na ochranu před hnilobou podkládají slámou. Pěstují se na dobře vyhnojené půdě a pro dobrý výnos se během růstu průběžně přihnojují dusíkatými hnojivy, pro růst potřebují teplotu nejméně 25 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Nezralé plody vážící 0,3 až 1 kg se průběžně sklízejí v týdenních intervalech po 60 až 100 dnů od vysetí, za dobrou sklizeň je považováno 30 tun z 1 ha. Zralé plody se trhají v závislosti na kultivarů za 100 až 160 dnů, tehdy váží průměrně 10 až 15 kg a z plochy 1 ha se sklidí okolo 20 tun. Nevyzrálé plody se poměrně rychle se kazí, ale zralé, uchovávané při teplotě okolo 15 °C a relativní vlhkosti 70 %, lze skladovat půl až celý rok; povrchová vosková vrstva je chrání před napadením zhoubnými mikroorganismy i ztrátou vlhkosti. Pěstují se taktéž pro semena i vosk, z výměry 1 hektaru se ze zralých plodů se získá průměrně 150 až 300 v subtropické a tropické Asii kg semen. Beninkasa voskonosná je v subtropické a tropické Asii poměrně důležitou tržní zeleninou a nezralé plody jsou na městských trzích stále známější a populárnější. Plody se po oloupání slupky a odstranění semen využijí téměř celé, konzumují se syrové nebo po tepelné úpravě jako zelenina nebo se z nich vaří polévky či se dělá džus, také se pečou nebo vaří plněné masem, kraby či pikantní zeleninou. Pevná dužina starších plodů se také kanduje cukrem nebo suší. Příležitostně se jedí mladé výhonky, listy i květy. Semena se praží, nebo se z nich lisuje stolní olej. Vosk sloupaný z povrchu slouží k výrobě svíček, vydlabané zralé plody ztvrdnou a používají se jako nádoby pro denní potřebu. Plody jsou v Číně a Indii ceněné pro mnohé léčebné vlastnosti, používají se hlavně v ájurvédské medicíně. Olej ze semen slouží jako anthelmintikum, semeny se léčí kašel, astma a horečka, dužina plodů je považována za afrodisiakum a tonikum, slupka je diuretikum a laxativum, popel ze slupek se přikládá na nehojící se rány. Šťáva z plodů je prostředkem pro snížení hladiny cukru v krvi, lékem proti šílenství, epilepsii a dalším nervovým onemocněním, výluhem z kořenů se léčí kapavka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beninkasa voskonosná (\"Benincasa hispida\") je jednoletá, popínavá, tropická rostlina s úponky, jediný druh monotypického rodu beninkasa, pocházející pravděpodobně z indomalajské oblasti. Je pěstována hlavně pro kulovité či válcovité plody konzumovatelné ve všech stadiích zralosti, může růst na podpěrách nebo se plazit po holé zemi. Zralé plody se navíc dají dlouze skladovat a mimo stravy jsou vhodné i ke zhotovování nádob na vodu či k uskladnění potravin.", "tgt_summary": "Benincasa hispida, the wax gourd, also called ash gourd, white gourd, winter gourd, tallow gourd, ash pumpkin, winter melon, Chinese preserving melon and (Alu) Puhul, is a vine grown for its very large fruit, eaten as a vegetable when mature. It is the only member of the genus Benincasa. The fruit is covered in a fuzzy coating of fine hairs when young. The immature melon has thick white flesh that tastes sweet. By maturity, the fruit loses its hairs and develops a waxy coating, giving rise to the name \"wax gourd\". The wax coating helps to give the fruit a long shelf life. The melon may grow as large as 80 cm in length. It has yellow flowers and broad leaves. The taste is rather bland. It is native to South and Southeast Asia. The wax gourd is widely grown throughout Asia, including Java and Japan, the places where it is thought to have originated and Sri Lanka. One variety of the plant, called \"chi qua\" (\"Benincasa hispida\" var. \"chieh-qua\"), is commonly used in Asian cuisine.", "id": 1385941} {"src_title": "Jamajská koalice", "tgt_title": "Jamaica coalition (politics)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemské volby v Sársku 2009.", "content": "Poprvé došlo k realizaci této uvedené koalice v rámci zemské koalice Křesťanskodemokratické unie (CDU), Svobodné demokratické strany (FDP) a Spojenectví 90/Zelených v německé spolkové zemi Sársko v roce 2009, a to zhruba šest týdnů po volbách. Sárským ministerským předsedou byl tehdy zvolen Peter Müller (CDU), v srpnu roku 2011 jej vystřídala v úřadu jeho stranická kolegyně Annegret Krampová-Karrenbauerová (CDU), která avšak následně uzavřenou Jamajskou koalici neudržela a v lednu roku 2012 ji byla nucena kvůli rozporům uvnitř FDP rozpustiti. Po ukončení tzv. Jamajské koalice byla v Sársku pod jejím vedením vedena jednání o uzavření tzv. velké koalice se sociálnědemokratickou stranou (SPD).", "section_level": 2}, {"title": "Zemské volby ve Šlesvicku-Holštýnsku 2017.", "content": "Po zemských ve Šlesvicku-Holštýnsku, jež se konaly na začátku května 2017, ve kterých ztratila sociálnědemokratická strana (SPD) pod vedením svého ministerského předsedy Torstena Albiga vládnoucí pozici v této spolkové zemi, a to ve prospěch vítězné křesťanskodemokratické unie (CDU), byla uzavřena jamajská koalice pod vedením nově nastupivšího ministerského předsedy Daniela Günthera (CDU).", "section_level": 2}, {"title": "Rozhovory o jamajské koalici pro spolkovou vládu 2017.", "content": "Volby do Spolkového sněmu dne 24. září 2017 přinesly velký úspěch FDP, když získala 10,4 % tzv. druhých hlasů (\"Zweitstimme\") a po čtyřech letech se opět vrátila do celoněmeckého parlamentu. Velká zásluha na tomto úspěchu se přisuzuje předsedovi strany Christianu Lindnerovi. Obě doposud opoziční resp. v Bundestagu nezastoupené strany, tedy Zelení (získali 8,9 % druhých hlasů ve volbách) a FDP, ihned po volbách v zásadě vyhlásily svou ochotu vyjednávat o vzniku vlády tzv. jamajské koalice pod vedením dosavadní kancléřky Angely Merkelové (CDU/CSU). Bylo však zjevné, že pro svou účast tyto dvě „malé“ strany zamýšlely klást dalekosáhlé požadavky. Podle zprávy listu Rheinische Post, převzaté také deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung, se již během prvního týdne po volbách ze dne 24. září 2017 setkali vedoucí představitelé těchto dvou stran, aby projednali možnosti společného odsouhlaseného postupu. Za FDP se setkání měli zúčastnit předseda strany Christian Lindner, místopředseda Wolfgang Kubicki a generální sekretářka Nicola Beerová. Za Zelené to měli být předseda strany Cem Özdemir, předsedkyně poslaneckého klubu Katrin Göring-Eckardt a ministr životního prostředí ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko Robert Habeck. FDP chtěla podle těchto zpráv požadovat pro sebe velmi vlivné ministerstvo financí, jehož dosavadní šéf Wolfgang Schäuble na tuto funkci brzy po volbách rezignoval a stal se předsedou Bundestagu. Kromě toho měla FDP v úmyslu požadovat ministerstvo spravedlnosti a jedno další ministerstvo. Zelení by rádi dostali ministerstvo zahraničí, ministerstvo životního prostředí a rovněž jedno další ministerstvo. Po pět týdnů trvajících rozhovorech, oficiálně označených jako sondování a ne jako vyjednávání, o možnosti vzniku nové vlády, těsně před půlnocí v neděli 19. listopadu 2017, opustil předseda FDP Christian Lindner spolu se svými stranickými kolegy zasedání v Berlíně a oznámil, že jeho strana FDP toto neúspěšné sondování za sebe ukončuje. Tím je prakticky vyloučen původně nastíněný vznik tzv. jamajské koalice. Důvodem pro postup FDP jsou nepřekonatelné rozpory se Zelenými, zvláště v otázce přistěhování rodinných příslušníků již v Německu bydlících uprchlíků, kteří nemají nárok na azyl nebo jinou formu trvalého pobytu. O dalším postupu se zatím úřadující spolková kancléřka Angela Merkelová dne 20. listopadu 2017 radila se spolkovým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem. Protože Martin Schulz, předseda Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v tentýž den opět vyloučil pokračování tzv. velké koalice s CDU/CSU v tomto legislativním období, naskýtá se prakticky jen možnost předčasných voleb. I ta je však spojena s velkými překážkami vzhledem k právním předpisům v německé ústavě. V této věci má značné pravomoci spolkový prezident.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jamajská koalice (něm. \"Jamaika-Koalition\", také \"jamajské společenství\", \"jamajský semafor\" nebo hovorově \"Schwampel\" (z německého \"schwarze Ampel\" \"černý semafor“, protože se od \"Ampelkoaliton\", červen-žluto-zelené koalice liší černou barvou) je v Německu hovorové označení koalice pravo-zelených stran. Odkazuje na barvy přisuzované politickým stranám veřejností a médii, které se shodují s barvami na vlajce Jamajky. Černá barva = na celoněmecké úrovni společenství Křesťanskodemokratické unie a Křesťansko-sociální unie Bavorska (CDU/CSU), žlutá barva = Svobodná demokratická strana (FDP) , zelená barva = Spojenectví 90/Zelení).", "tgt_summary": "Jamaica coalition (; also known as the Jamaica alliance, Jamaica traffic light, black traffic light or Schwampel) is a term in German politics describing a coalition among the parties of the Christian Democratic Union/Christian Social Union (CDU/CSU), Free Democratic Party (FDP), and the Green Party. The term refers to the coincidence that the symbolic colors of the parties in such a coalition—black for the conservative CDU/CSU, yellow for the liberal FDP, and green for the Green Party—are also the colors of the flag of Jamaica. It also alludes to the perception (from a German point of view) of such an alliance as an \"exotic\" constellation.", "id": 1038091} {"src_title": "Artabanos II.", "tgt_title": "Artabanus II of Parthia", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Na trůn dosadila Artabana část parthské šlechty nespokojená s panováním krále Vonóna I. – ten měl v důsledku své latinské výchovy \"příliš změkčilé\" způsoby a navíc byl podporován císařem z Říma. Artabanos byl v nastalé občanské válce nejprve poražen a nucen uprchnout do hor, později se však se silnějším vojskem vrátil a roku 10/11 Vonóna svrhl. Pak se dal v Ktésifóntu korunovat parthským králem. Vonónés našel útočiště v Arménii, kde převzal tamní vakantní královský stolec. Pro Artabana bylo důležité, že Římané neměli v úmyslu dostat se kvůli Vonónovi do války s Parthy, a když jim velkokrál pohrozil vojenskými kroky, donutili svého chráněnce k odchodu do Sýrie a rezignaci na titul arménského krále. Snahy dosadit na trůn v Artaxatě arsakovského prince, které dával Artabanos najevo, však narazily na odpor císaře Tiberia a na východ byl urychleně vyslán vojevůdce Germanicus, aby tomu zabránil. Novým arménským králem se z vůle Říma stal roku 18 syn pontského krále Zénón, který přijal jméno Artaxés III. V parthské říši, která se dosud zmítala vnitřními spory, se Artabanovi během relativně krátké doby podařilo nastolit pořádek. Do provincií byli jako správci dosazeni královi synové, aby se zvýšila kontrola centra, a byl eliminován vliv lokálních dynastií. Z této doby pochází také jediný královský dokument, který se z arsakovské epochy vůbec zachoval – dopis Artabana II. magistrátu města Sus z prosince roku 21. Král v něm potvrzuje spornou volbu městské samosprávy. Vztahy s Římem, po celá dvacátá léta mírové, se zkalily roku 35 opět kvůli Arménii, kde zemřel bezdětný Artaxés III. Za nového krále si Artabanos vyhlédl svého prvorozeného syna Arsaka a zřejmě počítal s tím, že starý císař Tiberius nebude chtít riskovat válečný konflikt. Oficiálně se krok zdůvodňoval tím, že Arménie patřila svého času k achaimenovské říši, argument, který později využívali i sásánovští vladaři. Artabanos zjevně přecenil svoje síly, neboť nečekal, že část parthské šlechty vstoupí do kontaktu s Tiberiem a ten vyšle na východ vnuka Fraata IV. Tiridata a na arménský trůn nominuje bratra iberského krále Mithridata. Ve válce, jež následovala, dobyli Iberové Arménii, parthské vojsko bylo při pokusu o protiofenzívu poraženo a k Eufratu dorazil syrský místodržitel Lucius Vitellius, takže šance obnovit status quo byly minimální. Artabanos se stáhl do Hyrkánie a musel přihlížet, jak je jeho soupeř Tiridatés korunován parthským králem. Jeho pozici nakonec zachránily stejné faktory, které mu umožnily vzestup – Tiridatova římská výchova. Parthové ho již po několika měsících prosili, aby opět převzal vládu, a Tiridata vypudili do Sýrie. V roce 37 se Artabanos sešel na Eufratu s Vitelliem, a poté co rezignoval na vměšování do arménských záležitostí, byla Římem uznána jeho panovnická suverenita. Zbylých pár měsíců, které Artabanos II. strávil na parthském trůně, stálo ve znamení vzpoury měšťanů v Seleukii nad Tigridem a pokusu jistého Cinnama o uzurpaci. I tyto dramatické okamžiky se králi podařilo ustát, navzdory tomu, že Seleukii zpacifikoval až jeho syn a nástupce Vardanés.", "section_level": 1}], "src_summary": "Artabanos II., v minulosti rovněž nazývaný \"Artabanos III.\" ( – 38 n. l.), byl parthský velkokrál z rodu Arsakovců panující v letech 10/11–38. Podle K. Schippmanna pocházel ze severovýchodního Íránu, pravděpodobně z Hyrkánie, a byl Arsakovcem po matce. Z Tacita vyplývá, že vyrostl u Dahů východně od Kaspického moře, zatímco Flavius Iosephus zasazuje jeho dětství do médské Atropatené.", "tgt_summary": "Artabanus II (also spelled Artabanos II or Ardawan II; \"Ardawān\"), incorrectly known in older scholarship as Artabanus III, was King of Kings of the Parthian Empire from 12 to 38/41, with a one-year interruption. He was the nephew and successor of Vonones I (). His father was a Dahae prince, whilst his mother was a daughter of the Parthian King of Kings Phraates IV () Before his ascension, Pacorus had ruled as king of Media Atropatene, which later served as his base of attacks against the Roman-supported Parthian king Vonones I. Artabanus eventually defeated Vonones I, who fled to Armenia and became its king. Artabanus' efforts to replace Vonones I with his son were blocked by the Romans, who eventually reached an agreement with the Parthians to appoint Artaxias III the new king of Armenia and renounce their support of Vonones I.", "id": 1312083} {"src_title": "Debora (prorokyně)", "tgt_title": "Deborah", "src_document": [{"title": "Biblicko-historické pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Izrael znovu odpadává od Boha.", "content": "Biblická kniha Soudců popisuje několikeré periody v historické fázi Izraele po obsazení zaslíbené země, kdy po čase věrnosti Hospodinu přišlo období odpadnutí. V časech odpadnutí Hospodin posílal na Izrael nepřátelské vojsko, které izraelský lid utlačovalo. Tím byl Izrael nucen hledat skutečnou pomoc, kterou nenacházel ve svém modlářství, ale jedině u Hospodina. Ve chvíli, kdy se rozpomněli na Hospodina, Hospodin jim vybral soudce, který vedl lid k osvobození a následnému období věrnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Jabín.", "content": "Příběh Debóry je posazen do období, kdy Hospodin vydal Izrael do ruky kenaánského krále Jabína, jenž kraloval v Chasóru. Nejvyšším velitelem Jabínových vojsk byl muž jménem Sísera, sídlící v Charošet-hagójímu. Jeho vojsko mělo devět set železných vozů. Jabín utlačoval Izrael násilím po období dvaceti let.", "section_level": 2}, {"title": "Soudkyně Debóra.", "content": "Bible o lidu Izraele říká, že dále páchali to, co je zlé v Hospodinových očích. Soudce Ehúd už zemřel, a v tomto období byla v Izraeli soudkyní vyvolena žena jménem Debóra.", "section_level": 1}, {"title": "Místo působení.", "content": "Sedávala pod Debóřinou palmou mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci za ní přicházeli, aby je soudila.", "section_level": 2}, {"title": "Debóřin příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Povolání.", "content": "Soudkyně Debóra poslala pro Báraka, a řekla mu, že Hospodin přikázal, aby shromáždil deset tisíc mužů z kmene Neftalí a Zabulón. Bárak si kladl podmínky. Debóra potvrdila splnění podmínek, ale zároveň vyslovila proroctví, že slávu z tohoto vítězství nebude mít Bárak. Hospodin totiž vydá Síseru do rukou ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Útok.", "content": "Bárak uposlechl, shromáždil bojovou skupinu a vydali se na pochod. Sísera shromáždil celou svou bojovou jízdu, 900 vozů a celé své vojsko k potoku Kíšon. Bárak na pokyn Debóry, že Hospodin vydal Síseru Bárakovi do rukou zahájil útok. Hospodin uvedl ostřím meče ve zmatek Síserovu vozbu i celý tábor. Sísera seskočil z vozu a prchal pěšky.", "section_level": 2}, {"title": "Poražen ženou.", "content": "Sísera přijal úkryt v domě ženy, jménem Jáel, která byla ženou Kénijce Chebera, neboť mezi Kénijcem Cheberem a chasórským králem Jabínem byl mír. Uklidněn usnul a ve spánku byl rukou Jáel zabit. Jáel pak už jen vyběhla vstříc Bárakovi a ukázala mu zabitého Síseru.", "section_level": 2}, {"title": "Debořina píseň.", "content": "Po vítězství Debóra spolu s Bárakem zpívali vítěznou píseň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Debora (, \"Devora\"), též přepisováno jako Debóra, je jméno biblické prorokyně, jež byla vyvolena Hospodinem, aby po smrti soudce Ehúda soudila izraelské kmeny. Její jméno tvoří hebrejský výraz označující včelu, avšak tento výraz je odvozen z hebrejské slovesného kořene דבר, který může mít tyto významy: „mluvit, hovořit“. Proto lze její jméno vykládat ve významu „Výmluvná“. Podle rabínské tradice byla Debora jedna ze dvou žen, které opěvovaly Boha lépe než všichni muži světa. Přesto Talmud vnímá její jméno jako ne příliš hezké, protože je označením živočicha, který není košer, a uvádí, že ho získala pro svou namyšlenost a arogantnost. České překlady bible uvádějí, že Debóra byla ženou muže jménem Lapidót, kterého některé židovské výklady ztotožňují s vojevůdcem Bárakem. Podle Davida Ganse Debořino soudcovské období spadá do let 2636–2676 od stvoření světa neboli do let 1126–1085 před naším letopočtem, což odpovídá délce 40 let. Poté soudil syny Izraele soudce Gedeón.", "tgt_summary": "According to the Book of Judges, Deborah (, \"Dəḇōrāh\", \"bee\"; , \"Dabūrāh\") was a prophetess of the God of the Israelites, the fourth Judge of pre-monarchic Israel and the only female judge mentioned in the Bible, and the wife of Lapidoth. Deborah told Barak that God commanded him to lead an attack against the forces of Jabin king of Canaan and his military commander Sisera (Judges 4:6–7); the entire narrative is recounted in chapter 4. Judges chapter 5 gives the same story in poetic form. This passage, often called \"The Song of Deborah\", may date to as early as the twelfth century BC, and is perhaps the earliest sample of Hebrew poetry.", "id": 992869} {"src_title": "Gustav Gustavsson Vasa", "tgt_title": "Gustav, Prince of Vasa", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Gustav byl synem předposledního švédského krále (posledního švédského velkovévody Finska) z dynastie Holstein-Gottorp Gustava IV. Adolfa a jeho manželky, bádenské princezny Frederiky Dorotey.", "section_level": 2}, {"title": "Zbaven následnictví trůnu.", "content": "Roku 1809 byl Gustavův otec svržen z trůnu a odešel do exilu do Švýcarska, zatímco jeho rodina se usadila nejprve v rodné zemi královnině, v Bádensku; Frederica obdržela k užívání zámek Itterburg a od roku 1816 začal Gustav užívat titul hrabě z \"Itterburgu\". Posléze pobýval ve Vídni. Roku 1810, po převzetí švédského trůnu bezdětným Karlem XIII., strýcem Gustava IV. Adolfa, stoupenci Holstein-Gottorpských, tzv. gustaviánci, prosazovali kandidaturu mladého prince Gustava za následníka trůnu, ale byvší vzbouřenci z roku 1809, obávajíce se odplaty gustaviánců, prosazovali jako korunního prince vévodu \"Kristiána Augusta von Holstein-Augustenburg\". Ten, svobodný a blízce spřízněný s Holstein-Gottorspkými, navrhl Karlovi XIII., že adoptuje Gustava, ale po sotva půlročním pobytu ve Švédsku náhle nečekaně zemřel. Nakonec zástupci Francie prosadili jiného kandidáta, francouzského polního maršála Jana Baptista Bernadotta, jehož adoptoval Karel XIII. Jiný plán, v němž Gustav figuroval, byl v té době rozvíjen v Dánsku: měl být adoptován dánským a norským králem Frederikem VI., jenž neměl synů, měl se oženit s jeho dcerou Karolinou, gustaviánci měli provolat Frederika švédským králem, načež by Gustav po nástupu na trůn sjednotil všechny tři skandinávské monarchie. Plán zůstal pouhou epizodou, mj. proto, že by vyžadoval následných kompenzací prů řadů členů bočních linií oldenburské dynastie. Vyhnaná královská rodina vkládala rovněž velké naděje ve Vídeňský kongres, který – pokud to ovšem konvenovalo hlavním mocnostem – restituoval všechny legitimní monarchy. Ve francouzských a německých novinách se objevily zprávy, že Bernadotte se chystá zříci hodnosti korunního prince a navrátit Gustavovi jeho práva. Bernadotte však nic takového nezamýšlel a měl podporu nejdůležitějšího monarchy kongresu, ruského cara Alexandra I., takže naděje gustaviánců pohasly.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouský důstojník.", "content": "Roku 1824 Gustav vstoupil do rakouské armády, když v důsledku Bernadottova nátlaku nebylo žádoucí přijmout ho do služby ruské ani anglické; byl jedním z mála Švédu v rakouských službách. Zdatný, pracovitý, uctivý a disciplinovaný ve své kariéře postupoval rychle kupředu: roku 1826 byl již podplukovníkem, roku 1830 generálmajorem, roku 1836 získal hodnost polního maršálka-poručíka, předposlední stupeň hodnosti pod polním maršálem. Roku 1828 se zasnoubil s nesmírně bohatou princeznou Mariannou Nizozemskou, ale ke svatbě nedošlo opět pod diplomatickým tlakem Bernadotta, obávajícího se o svůj trůn a Marianna se později provdala za prince Albrechta, nejmladšího bratra pruského krále Viléma I. V té době musel Gustav, opět v důsledku Bernadottova nátlaku, přestat užívat titulu \"princ švédský (Prins av Sverige)\", ale Gustavovi nakloněný a přející rakouský císař František II. mu udělil titul \"\"princ Vasa\"\" (německy: \"Prinz von Wasa\"), potvrdiv současně i jeho titulaturu \"\"Královská výsost\"\" a druhé místo po členech Habsbursko-Lotrinského domu při všech dvorským ceremoniích.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Dne 9. prosince roku 1830 se Gustav v Karlsruhe oženil s blízkou příbuznou, bádenskou princeznou Luisou Amélií (1811–1854). Z jejich manželství se narodily dvě děti, syn a dcera, chlapec však zemřel již jako nemluvně: Karola byla ve věku 17 let považována za nejkrásnější princeznu Evropy; francouzský panovník Napoleon III., její vzdálený bratranec přes její babičku, bádenskou velkovévodkyni Stefanii de Beauharnais, usiloval o její ruku, ale Gustav ho odmítl se slovy dceři: \"Jestli se za něj provdáš, za dvacet let budeš na mizině, zbavená všeho\". Byla to prorocká slova; roku 1870 Gustav řekl: \"Všechno jsem předpověděl\". Gustav dvakrát protestoval proti obsazení švédského trůnu dalšími Bernadotty, Oskarem I. (1844) a Karlem XV. (1859), a upozorňoval při tom, že \"podtrhujeme náležející Nám práva k trůnu, ale nemíníme je v tuto chvíli využít\". Když převzal trůn Oskara II. (1872), třiasedmdesátiletý princ již protest nevznesl. Ve stáří sídlil ve vodním zámku v Pillnitz, který mu poskytl jeho saský zeť Albert, a tam také 4. srpna roku 1877 zemřel. To znamenalo konec nárokům jeho rodiny na švédskou korunu, neboť jeho jediný potomek – Karola – neměla děti; roce 1884 díky ní proběhlo oficiální smíření s švédskou panující dynastií Bernadotte. Posléze byly ostatky Gustava, původně pohřbeného v oldenburské kryptě v Eutin, a ostatky jeho otce Gustava IV. Adolfa (uložené na hradě Veveří na Moravě, kde od roku 1830 žil Gustav) i syna Ludvíka převezeny do Stockholmu a pohřbeny v hrobce Gustava III. v kostele Riddarholmskyrkan. Gustavova dcera Karola, poslední osoba v historii, která nosila slávou ověnčené jméno Vasa, zemřela v roce 1907 a byla pohřbena v Drážďanech. Gustavova matka, královna Frederika, byla k poslednímu odpočinku uložena v rodinné hrobce bádenské dynastie v Pforzheimu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ještě před svou svatbou s Luisou Amálií Bádenskou byl Gustav jako příslušník královského – byť sesazeného – rodu ve Vídni častým hostem v domě arcivévody Františka Karla; byl obdivovatelem a oddaným ctitelem jeho půvabné a duchaplné manželky Žofie Bavorské. Spekulovalo se i o tom, že jejich vztah nebyl platonický a Gustavovi se dokonce připisovalo otcovství Žofiiných dětí Františka (pozdější rakouský císař František Josef I.) a Maxmiliána (pozdější mexický císař Maxmilián I.); důkazy pro tato však tvrzení neexistují. Gustav Vasa koupil roku 1830 hrad Veveří na Moravě poblíž Brna, kde jistou dobu žil, již roku 1844 jej však prodal podnikateli Jiřímu Šimonu Sinovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustav Gustavsson Vasa, celým jménem \"Gustav von Holstein-Gottorp-Vasa\" (9. listopadu 1799, Stockholm – 4. srpna 1877, Drážďany-Pillnitz, Sasko), nazývaný „princ Vasa“ (švédsky \"Prins av Vasa\"), byl následník švédského trůnu v letech 1799–1809, od roku 1836 rakouský polní maršálek-poručík, pretendent švédského trůnu v letech 1809–1872.", "tgt_summary": "Prince Gustav Vasa, Count Itterburg (; 9 November 1799 at Stockholm – 4 August/5 August 1877 at Pillnitz), born Crown Prince of Sweden and later called Gustaf Gustafsson von Holstein-Gottorp, Prince of Vasa, was the son of King Gustav IV Adolf of Sweden and Queen Frederica. His Austrian princely title (from 1829) was actually spelled \"Wasa\".", "id": 274050} {"src_title": "Agent WC 40", "tgt_title": "Spy Hard", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Dick Steel (Leslie Nielsen), tajný agent WC40, před patnácti lety výbušninou zlikvidoval svého nepřítele, generála Rancorna (Andy Griffith). Nebo si to alespoň myslel. Rancorn však výbuch přežil, přišel při něm pouze o obě ruce. Teď má jediný cíl - zničit Steela a svět. Aby Dicka přilékal, unese agentku Barbaru Dahlovou (Stephanie Romanov), dceru zemřelé Dickovy lásky Victorie Dahlové. Dick se stává jediným, kdo ho může zastavit. Ten je proto svým nadřízeným (Charles Durning) povolán z důchodu zpět do akce. Stopy ho nejprve zavedou do Los Angeles, kde už na něj čeká taxikář Kabul (John Ales), který mu zajišťuje dopravu, ale také rady. Během pátrání v Los Angeles ho pronásledují Rancornovy zabijáci, kteří se jej nejprve snaží zabít u klubu Coca Cabana. Zde mu pomůže agentka Veronika Ukrinská (Nicollette Sheridan), jejíž otec má pro Rancorna vyrobit poslední součástku k výbušnině. Dick pak spolu s Veronikou před zabijáky ujedou autobusem řízeným slepým řidičem (Ray Charles), kterému ovšem na zastávce výrostci uříznou brzdy. Zabijáci je pronásledují dál a dokonce se jim podaří Veroniku unést. Dickovi zůstane přívěsek, který jej zavede do ruského klenotnictví, kde se nachází profesor Ukrinský (Elaya Baskin) s čipem pro Rancorna. Ten je poté odvezen do domu agenta McCluckeyho (Mason Gamble), kde má být v bezpečí. Dick se poté vydá hledat Veroniku a stopy ho nejprve zavedou do kláštera, kde se převleče za jeptišku a přidá se ke sboru. Zabijáci ho zde však objeví a Dick musí utéct do vedlejší budovy klášterní nemocnice, kde najde uspanou Veroniku, kterou odveze. Mezitím však Rancornovy zabijáci přepadnou McCluckeyho a unesou profesora Ukrinskýho. Dick se proto s Veronikou vydávají najít sídlo Rancorna a to na ostrov Kikiree. Nakonec se mu podaří sídlo najít, Barbaru zachránit a Rancorna znovu zabít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agent WC 40 (anglicky Spy Hard) je americký film z roku 1996, který paroduje především filmy s Jamesem Bondem, ale také různé další, např. Nebezpečná rychlost, , Pravdivé lži, Sestra v akci, Sám doma, Butch Cassidy a Sundance Kid, S nasazením života, Cliffhanger či Základní instinkt. Režie se chopil Rick Friedberg, autorem hudby je Bill Conti.", "tgt_summary": "Spy Hard is a 1996 American spy comedy film parody starring Leslie Nielsen and Nicollette Sheridan, parodying James Bond movies and other action films. The introduction to the movie is sung by comedy artist \"Weird Al\" Yankovic. It was the first film to be written by Jason Friedberg and Aaron Seltzer. The film's title is a parody of \"Die Hard\". The film was directed by Rick Friedberg and produced by Doug Draizin and Jeffrey Konvitz. The film was released by Buena Vista Pictures on May 24, 1996, receiving universally negative reviews from critics. While many praised Nielsen's acting and its humor, most found the script, story and its direction disappointing. The film eventually grossed $26 million against a production budget of $18 million.", "id": 2016017} {"src_title": "Rumunská řeckokatolická církev", "tgt_title": "Romanian Greek Catholic Church", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1687 císař Leopold I. připojil Panonskou pánev do své říše. Od roku 1693 zde mezi ortodoxními křesťany působily jezuitské misie. Jejich snahy vedly k tomu, že v roce 1698 metropolita Atanasie v Sedmihradsku přijal unii s Římem a v roce 1700 ji potvrdila synoda biskupů. Území nejprve bylo pod správou Ostřihomského arcibiskupství. Teprve papež Pius IX. ustanovil v roce 1853 vlastní církevní provincii pro rumunskou řeckokatolickou církev s metropolitním biskupstvím a třemi podřízenými biskupstvími. Po první světové válce připadlo Sedmihradsko roku 1920 Rumunsku a v roce 1940 měla církev pět diecézí s 1500 kněžími a 1,5 miliónem věřících. Když v roce 1948 začal v Rumunsku vládnout komunismus, byla unie s Římem ještě téhož roku formálně zrušena a církev byla sjednocena s Rumunskou pravoslavnou církví. Biskupové a další představitelé, kteří se tomuto rozhodnutí nepodřídili, byli zatčeni. Po pádu komunismu v roce 1989 byla v následujících soudních procesech řeckokatolická církev obnovena a 14. března 1990 jmenoval papež Jan Pavel II. pět nových biskupů. 16. prosince 2005 byla církev povýšena z metropolitní na vyšší/vrchní arcibiskupskou. Vrchní acibiskup (1994-2005 metropolita) Lucian Muresan byl 18.2.2012 jmenován kardinálem.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled diecézí.", "content": "V Rumunsku má církev metropolitní archieparchii (arcibiskupství) \"Alba Iulia și Făgăraș\" se sídlem v Blaji (v čele je vrchní arcibiskup celé církve) a pět eparchií (diecézí) :Oradea Mare, Kluž (Cluj-Gherla, Lugoj, Maramureș, / 5.eparchie-sv.Basila Velikého v Bukurešti vznikla teprve loni, 29. května 2014 /. Kromě Rumunska má církev 6.eparchii ve Spojených státech (E.sv.Jiří, Canton, stát Ohio-je též pro Kanadu). 2015- 6 biskupů, v 1.229 farnostech působilo 825 diecézních a 46 řeholních kněží (871 celkem), 65 řeholníků a 284 řeholnic. V seminářích studovalo 213 seminaristů. Církev nemá stálé jáhny. (Viz www.cnewa.org).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rumunská řeckokatolická církev (rumunsky \"Biserica Română Unită cu Roma, Greco-Catolică\") je jedna z východních katolických církví, která používá byzantský ritus a uznává papeže v Římě. Je ve společenství s Římskokatolickou církví. Liturgickým jazykem církve je rumunština. V jejím čele stojí vrchní arcibiskup v Blaji. Na celém světě (vč.eparchie-diecéze pro USA a Kanadu) má 512.720 věřících (2015, počet mírně klesá:2013-535.170, 2014-512.950 .", "tgt_summary": "The Romanian Greek Catholic Church or Romanian Church United with Rome, Greek-Catholic () is a sui iuris Eastern Catholic Church, in full union with the Roman Catholic Church. It has the rank of a Major Archiepiscopal Church and it uses the Byzantine liturgical rite in the Romanian language. It is part of the Major Archiepiscopal Churches of the Catholic Church that are not distinguished with a patriarchal title. Cardinal Lucian Mureșan, Archbishop of Făgăraș and Alba Iulia, has served as the head of the Romanian Greek-Catholic Church since 1994. On December 16, 2005, as the \"Romanian Church United with Rome\", the Greek-Catholic church was elevated to the rank of a Major Archiepiscopal Church by Pope Benedict XVI, with Lucian Mureșan becoming its first major archbishop. Mureşan was eventually created a cardinal, at the Consistory of February 18, 2012. Besides the Archeparchy of Fǎgǎraș and Alba Iulia, there are five more Greek-Catholic eparchies in Romania (Eparchy of Oradea Mare, Eparchy of Cluj-Gherla, Eparchy of Lugoj, Eparchy of Maramureș, and Eparchy of Saint Basil the Great of Bucharest), as well as one eparchy overseas, the Romanian Catholic Eparchy of St George's in Canton, answering directly to the Major Archbishop and the Holy See, in the United States of America and Canada. According to data published in the 2016 \"Annuario Pontificio\", the Romanian Greek-Catholic Church had 504,280 members, 8 bishops, 1,225 parishes, some 835 diocesan priests and 235 seminarians of its own rite at the end of 2012. However, according to the 2011 Romanian government census, the number of its followers living in Romania was as low as 150,593, of which 124,563 are ethnic Romanians. The dispute over this figure is mentioned in the United States Department of State report on religious freedom in Romania. In addition, there are five other Catholic dioceses in Romania, belonging to the Latin Church, whose members are more numerous.", "id": 6761} {"src_title": "Žhavé výstřely", "tgt_title": "Hot Shots!", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Topper Harley (Charlie Sheen), nejlepší pilot námořního letectva, žije od nehody svého otce před dvaceti lety u Indiánů. Tam za ním přijede nadporučík James Block (Kevin Dunn), aby ho přivedl zpátky. Topper nejprve odmítne, ale na radu stařešiny odjede na základnu. Zde se setká se starými známými piloty, ale také s novými - Jimem \"Padákem\" Pfaffenbachem (Jon Cryer), Petem \"Mrtvolou\" Thompsonem (William O'Leary) a Kentem Gregorym (Cary Elwes), jenž ze smrti svého otce obviňuje otce Topper. Jelikož Topper trpí psychickými problémy, je poslán za psychiatričkou Ramadou Thompsonovou (Valeria Golino). Na základnu také přilétí admirál Benson (Lloyd Bridges), který má dohlédnout nad akcí \"Líná vrána\", jejímž cílem je zničit atomové základy Saddáma Husajna. Prvním úkolem je letět v co nejnižší výšce. Topper zaletí na \"hlavní třídu\". Block mu poté připomene jeho otce Buzza Harleyho (Bill Irwin) a letouny se musí vrátit. Ramada nechce nechat Toppera létat, ale ten to odmítne. Na boxerském zápase se sejdou Block s průmyslníkem Wilsonem (Efrem Zimbalist Jr.) a domluví se na sabotáži akce, protože Wilson chce prosadit svoje stíhačky. Ve vojenském baru se Ramada setká se svým bývalým přítelem Kentem a přijde tam i Topper. Celé to skončí rvačkou mezi Kentem a Topper a vzápětí Topper skončí u Ramady v posteli. Proto ráno zmešká nástup a místo něj letí Padák, kterého ovšem předtím propustili, protože trpí rozšířenými zornicemi. Ten se ovšem při letu katapultuje do kokpitu Mrtvoly, který havaruje a po převozu do nemocnice zemře. Druhý den následuje přesun na letadlovou loď \"S.S. ESSESS\". Akce \"Líná vrána\" má být spuštěna další den v 6:00. Wilson při obhlídce nechá provést úpravy na strojích, aby nefungovaly správně. Kent před poradou vyzve Toppera, aby neletěl. Ten to odmítne a celé to skončí rvačkou. Block pak na poradě pověří velením Toppera. Kvůli provedené sabotáži, se piloti nemohou účinně bránit nepřátelům. Block opět připomene Topperovi jeho otce a ten se ve formaci propadne dozadu. Ovšem pro napadení arabskými piloty nemůže být akce zrušena a Block do vysílačky prozradí Bensonovi, že za sabotáží stojí Wilson. Poté taky řekne Topperovi, jak to bylo s jeho otcem doopravdy. Díky tomu se Topper vrátí zpět do akce a podaří se mu zničit továrnu. Bohužel mu výbuch zničí letadlo. Na loď se vrátí ve vraku bez podvozku, radaru, paliva i křídel. Myslí si, že Ramada miluje Kenta a proto se vrátí do prérie. Tam už však na něj čeká Ramada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žhavé výstřely (anglicky Hot Shots!) je americká komedie z roku 1991, která paroduje různé filmy, např. \"Top Gun\", \"Tanec s vlky\", \"Superman\", \"Flashdance\" a \"9 a 1/2 týdne\". Snímek režíroval Jim Abrahams.", "tgt_summary": "Hot Shots! is a 1991 American Navy comedy film directed by Jim Abrahams, co-writer and co-director of \"Airplane!\", and written by Abrahams and Pat Proft. It stars Charlie Sheen, Cary Elwes, Valeria Golino, Lloyd Bridges, Jon Cryer, Kevin Dunn, Kristy Swanson, and Bill Irwin. It was followed by a sequel, \"Hot Shots! Part Deux\" in 1993. The film is primarily a parody of \"Top Gun\", with some scenes spoofing other popular films, including \"Weeks\", \"The Fabulous Baker Boys\", \"Dances with Wolves\", \"Marathon Man\", \"Rocky\", \"Superman\" and \"Gone with the Wind\".", "id": 818871} {"src_title": "Issa Kobajaši", "tgt_title": "Kobayashi Issa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny středního rolníka. Ve věku tří let ztratil matku. O pět let později se jeho otec znovu oženil, ale starala se o něho i nadále jeho babička, která však zemřela, když mu bylo čtrnáct let. Otec jej pak pro neustálé konflikty s macechou poslal do Eda do učení. Během učňovských let se začal zajímat o poezii haiku, ve dvaceti čtyřech letech ji začal studovat u básníka Čikua Kobajašiho, který byl hlavou básnické školy Nirokuan (二六庵). Ve dvaceti devíti letech začal svou sedmiletou pouť po Japonsku a poté žil poměrně nuzně v Edu. Když onemocněl jeho otec, vrátil se do rodné vsi, aby jej ošetřoval. Po jeho smrti roku 1801 se musel soudit se svou macechou o dědictví, protože ta si nárokovala otcův majetek celý. Po dlouhých letech soudních pří získal polovinu otcova majetku a mohl se ve čtyřiceti devíti letech usadit v rodném domě. O rok později se oženil a založil rodinu. Avšak v raném věku mu zemřely tři děti a roku 1823 i manželka. O rok později se opět oženil, ale během tří měsíců se manželství rozpadlo. O dva roky později se oženil ještě jednou. Když pak roku 1827 přišel při požáru o dům, ubytoval se ve skladu, který dodnes stojí. Zde také roku 1827 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jako básník byl Issa Kobajaši velmi plodný. Dochovalo se téměř 20.000 jeho básní, ve kterých s něžným pohledem a dětskou čistotou zaznamenával své pocity a postřehy. Nepřidržoval se zcela tradičních pravidel pro básně haiku a výrazně rozšířil jejich tematický okruh, když kromě přírodních motivů (měsíc, květy, vítr, voda, zvířata, hmyz) kladl důraz také na soucítění se slabými. Používal i hovorové výrazy a dialekt, humor i satiru. Velká část jeho básnické tvorby je obsažena v jeho denících psaných poetickou prózou haibun, kterých je celkem osm. Nejvíce jsou oceňovány: Z básnických sbírek je nejznámější \"Ora ga haru\" (1819, おらが春, Moje jaro), ve které vyjádřil svou radost nad narozením dcery i žal nad její smrtí. V jeho pracích se dá také nalézt více než 250 básní renga (dlouhá báseň skládaná v kolektivu), na nichž spolupracoval.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka z poezie.", "content": "\"I v obraze pekla \"si na plotě \"zpívá skřivánek \"Nezabíjej mouchu \"nevidíš, jak spíná ručičky \"jak prosí? \"Žába se tváří \"jako by právě vykvákala \"na oblohu mrak", "section_level": 1}], "src_summary": "Issa Kobajaši ( 小林 一茶, \"Kobajaši Issa\"; 15. června 1763, Kašiwabara, provincie Šinano – 19. listopadu 1827, tamtéž) byl japonský básník a laický buddhistický mnich sekty Džódó Šinšú známý jako autor básní haiku. Vlastním jménem Nobujuki Kobajaši (小林信之) proslul pod svým uměleckým jménem Issa, což v japonštině znamená \"šálek čaje\". Patří mezi čtyři největší mistry haiku, kam jsou kromě něho ještě řazeni Macuo Bašó, Buson Josa a Masaoka Šiki.", "tgt_summary": "Reflecting the popularity and interest in Issa as man and poet, Japanese books on Issa outnumber those on Buson and almost equal in number those on Bashō.", "id": 1348442} {"src_title": "RPG-7", "tgt_title": "RPG-7", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1947 v SSSR začal vývoj ručních protitankových střel. První takovou střelou byla RPG-1, ale kvůli nedostatečným výkonům a citlivosti výmetného prachu nebyla zavedena do armády. Brzy na to v roce 1949 se do armády dostala RPG-2, která splňovala armádní požadavky. Na vzdálenost 150 metrů dokázala probít pancíř silný 200 mm. Ale nejvíce byl kritizován krátký dostřel zbraně a tak se ve vývoji pokračovalo. Člen skupiny konstruktérů Valentin Firulin přišel s návrhem urychlit střelu reaktivním pohonem. Při intenzivních zkouškách se však dlouho nedařilo zmenšit rozptyl a odchylky od cíle – to se podařilo nakonec přidáním malé turbínky na konec granátu, která střelu mírně roztočila tak aby nedošlo ke snížení účinku kumulativního paprsku. Nakonec byla zavedena v roce 1961 pod označením \"RPG-7 Semjorka\" („sedmička“). Kromě raketového pohonu se inovoval i systém míření optikou, tím pádem byla přesnější než RPG-2. Také na odpalovací trubici přibyla další rukojeť k pohodlnějšímu a pevnějšímu uchopení.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Odpalovací trubice ráže 40 mm dokázala vystřelit granát ráže 85 mm na vzdálenost 500 m. Ale účinná vzdálenost, kdy střela přesně zasáhla cíl, byla 200 m. Délka zbraně v pochodové pozici byla 990 mm, v palebné 1 370 mm. Základní náboj vážil 2,2 kg. Obsluhovali ji 2 muži. Rychlost střelby byla 4 až 6 ran za minutu. Průbojnost pancíře se pohybovala kolem 300 mm. Od roku 1963 se vyráběla verze RPG-7D pro výsadkáře, která se dala rozložit na dvě části. V roce 1970 přišla verze RPG-7V s vylepšenými optickými mířidly PGO-7V. Vznikly také varianty RPG-7N a DN pro noční boj. V současnosti ruská zbrojovka Bazalt vyrábí zdokonalené verze RPG-7V2 a RPG-7D3. Samotný projektil se skládá z hlavice, motoru a výmetné nábojky. Střelec musí sešroubovat nábojku se střelou a kompletně ji zasune do hlavně zbraně. Pak ze špičky hlavice odstraní krytku a vytáhne bezpečnostní kolík. Stisknutím spouště se nejprve aktivuje výmetná náplň, která střelu vymrští ven z trubice. Pak se roztáhnou stabilizační křidélka na granátu, zapálí se stopovka na turbínce a aktivuje se raketový motorek na tuhá paliva, který hoří několik sekund. Pokud nefouká silný boční vítr, zbraň zasáhne cíl poměrně přesně. Základní granát PG-7V měl kumulativní hlavici a dokázal probít 260mm pancíř. V současnosti se tato verze nevyrábí, ale vyrábí se moderní verze PG-7VL s dvojnásobným účinkem, přičemž dokáže probít pancíř silný až 500 mm. Ještě lepší efektivitu nabízí verze PG-7VR s dvojitou kumulativní hlavicí, kde probíjí nejprve dynamickou ochranu tanku a pak samotný pancíř až do tloušťky 600 mm. Pro tzv. měkké cíle existuje ještě verze OG-7V, která po explozi vytváří šrapnely se smrtícím účinkem až do 7 metrů. Speciální verze granátu TBG-7V pracuje na termobarickém principu a dokáže účinně likvidovat budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "První použití protitankové zbraně RPG-7 bylo zaznamenáno za šestidenní války v roce 1967 a později se s ní setkala americká vojska ve Vietnamu. Od té doby se používá v každém větším konfliktu. Známé bylo použití v Somálsku, kdy s ní povstalci sestřelili americký vrtulník UH-60 Blackhawk. Zbraň byla hojně používána i v dalších konfliktech, např. v Iráku, Afghánistánu, Sýrii a také v konfliktu na Ukrajině. Do služby se dostala i v Islámském státě, u Kurdů či v Syrské armádě věrné Asadovi. Vyráběna byla v licenci (a mnohdy i bez ní) v několika státech. Ze států Varšavské smlouvy to bylo například Československo, Polsko, NDR, Bulharsko a Rumunsko. Dále pak ČLR, která ji vyrábí pod označením Type 69, pak Egypt, KLDR, Irák, Írán nebo Pákistán. Samotná ruská armáda ji považuje za zastaralou a nahrazuje ji novější RPG-27. Licenční výroba také probíhá v americké zbrojovce AirTronic USA. Nápad vyrábět RPG-7 pod licencí v USA vznikl kvůli velké americké angažovanosti ve světě, respektive programům vojenské pomoci různým státům ať Balkánu, Afriky či Blízkého východu. Ale klasická RPG-7 nevyhovuje z hlediska přesnosti, životnosti či kompatibility s různými doplňky ze západu. Právě proto firma AirTronic v roce 2009 prezentovala novou verzi ruské pancéřovky RPG-7 pod označením PSLR-1 (\"Portable Shoulder-fired Rocket Launcher\"). Základní koncepce je zachována, ale oproti ruskému originálu se zvýšil účinný dostřel na 500–800 m, přesnost a životnost zbraně na 1000 výstřelů, z původních 250. Rovněž se změnil i materiál, ze kterého je zbraň vyrobena. Ruská RPG se odlévala z běžné oceli, americká verze je přesně obráběna z kvalitní slitiny, tím pádem je pevnější, lehčí (6,35 kg) a kratší (z původních 0,950 m na 0,915 m). Kromě toho se na zbraň přidala pažbička převzatá z pušky M16 a různé lišty k upevnění nejrůznějších zaměřovačů a jiných doplňků. Společnost AirTronic později pracovala na dalších změnách a v roce 2016 představila novu variantu pod označením GS-777, na rozdíl od PSLR-1 používá novější materiály, což ji ještě odlehčilo z 6,35 kg na 3,50 kg. Také se zvýšila životnost na 2000 výstřelů. AirTronic USA ve spolupráci s firmou Chemring Ordance chtějí začít dodávat nové střelivo, protože dnes musí americké ozbrojené síly kupovat střely z Bulharska či Polska. Plánuje se kromě tradičních druhů granátů i naváděné a s prodlouženým dostřelem na 2000 m. Pancéřovky AirTronic USA budou směřovat hlavně k silám podporovaným USA a to do armád Iráku, Afghánistánu či „umírněné“ syrské opozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "RPG-7 (zkratka z ruského \"ручной противотанковый гранатомёт\" - Ručnoj Protivotankovij Granatomjot; \"ruční protitankový granátomet\") je reaktivní protitankový granátomet původem z SSSR. Je vyráběný od roku 1961, rozšířený do asi 40 států a v množství ozbrojených konfliktů se používá dodnes.", "tgt_summary": "The RPG-7 () is a portable, reusable, unguided, shoulder-launched, anti-tank rocket-propelled grenade launcher. It—along with its predecessor, the RPG-2—were designed by the Soviet Union; it is now manufactured by the Russian company Bazalt. The weapon has the GRAU index (Russian armed forces index) 6G3. The ruggedness, simplicity, low cost, and effectiveness of the RPG-7 has made it the most widely used anti-armor weapon in the world. Currently around 40 countries use the weapon, and it is manufactured in several variants by nine countries. It is popular with irregular and guerrilla forces. The RPG has been used in almost all conflicts across all continents since the mid-1960's from the Vietnam War to the ongoing Syrian Civil War. Widely produced, the most commonly seen major variations are the RPG-7D (десантник - \"desantnik\" - paratrooper) model, which can be broken into two parts for easier carrying; and the lighter Chinese Type 69 RPG. DIO of Iran manufactures RPG-7s with olive green handguards, H&K pistol grips, and a Commando variant. The RPG-7 was first delivered to the Soviet Army in 1961 and deployed at squad level. It replaced the RPG-2, having clearly out-performed the intermediate RPG-4 design during testing. The current model produced by the Russian Federation is the RPG-7V2, capable of firing standard and dual high explosive anti-tank (HEAT) rounds, high explosive/fragmentation, and thermobaric warheads (see below), with a UP-7V sighting device fitted (used in tandem with the standard 2.7× PGO-7 optical sight) to allow the use of extended range ammunition. The RPG-7D3 is the equivalent paratrooper model. Both the RPG-7V2 and RPG-7D3 were adopted by the Russian Ground Forces in 2001.", "id": 293238} {"src_title": "Antonio Rosmini Serbati", "tgt_title": "Antonio Rosmini", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se roku 1797 v severoitalském městě Rovereto. V roce 1821 přijal kněžské svěcení a o rok později zakončil svoje teologická studia doktorátem. Pobýval v Miláně, tehdy rakouské části Itálie. Již roku 1830 vydal své první dílo, čtyřsvazkovou „Novou esej o původu idejí“, kterým si získal určitý věhlas. Rosmini v Miláně také spoluzaložil roku 1828 novou řeholní komunitu Istituto della Caritá (tzv. rosminiani). Roku 1835 museli rosminiani - vedle kulturních a náboženských záměrů mělo hnutí díky svému zakladateli i národně osvobozenecké - opustit území spravované rakouskými úřady a usadili se v Piemontu. V roce 1836 se za svými bratry dostal i Rosmini. V třicátých letech se věnoval celé řadě etických a antropologických studií. Napsal například “Srovnávací a kritické dějiny systémů mravního principu”. Na počátku čtyřicátých let shrnul své myšlenky do díla „Filozofický systém“. Roku 1847 napsal esej „Komunismus a socialismus“, v kterém došel k závěru, že tyto systémy jsou vnitřně rozporné a musí nutně skončit hrubou despocií: \"„Naši reformátoři chtějí z lidí udělat pouhá tažná zvířata, místo aby je povznášeli...\"\" V předvečer revolučního roku 1848 vyšla Rosminiho studie \"Ústava podle společenské spravedlnosti\", která měla jako dovětek \"Přílohu o jednotě Itálie\". Již od třicátých let se Rosmini jasně vyslovoval ve prospěch vzniku jednotné, ale federativní Itálie se společnou vládou a především ústavou. V roce 1848 se Rosminini angažoval neúspěšně i politicky, následně upadl v církevních kruzích do nemilosti. Tehdy vyšel snad jeho nejznámější spis “O pěti ranách církve svaté”, který byl dán na index spolu \"Ústavou podle společenské spravedlnosti\". Byl různě špiněn a ostrakizován. Stáhl se do soukromý a věnoval se nadále především filozofii a teologii. V tuto dobu sepsal mimo jiné knihy „Dialog invence“, „Úvod do filozofie“ a nedokončené pojednání o otázce bytí: „Teodiceu“. Rosmini zemřel – za poněkud záhadných okolností – roku 1855 ve městě Stresa. Rosmini spoluzaložil novou řeholní komunitu Istituto della Caritá (tzv. rosminiani). Rosmini byl blízkým přítelem básníka a romanopisce Alessandra Manzoniho. Roku 1887 byly některé Rosminiho názory katolickou církví odsouzeny, nicméně v roce 2001 ho Kongregace pro nauku víry rehabilitovala. Mezi Rosminiho obdivovatele patřili i papežové Jan XXIII. a Pavel VI.. V roce 2007 byl Rosmini blahořečen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Antonio Rosmini Serbati (24. března 1797, Rovereto – 1. července 1855, Stresa) byl italský římskokatolický kněz, filosof, teolog a politik. Byl beatifikován v roce 2007.", "tgt_summary": "Blessed Antonio Francesco Davide Ambrogio Rosmini-Serbati (; Rovereto, 25 March 1797Stresa, 1 July 1855) was an Italian Roman Catholic priest and philosopher. He founded the Rosminians, officially the Institute of Charity or \"\", pioneered the concept of social justice, and was a key figure in Italian Liberal Catholicism. Alessandro Manzoni considered Rosmini the only contemporary Italian author worth reading.", "id": 332246} {"src_title": "Georgijské poradní kameny", "tgt_title": "Georgia Guidestones", "src_document": [{"title": "Poselství.", "content": "Poselství je tvořeno deseti zásadami a je vyryto v osmi různých jazycích na čtyřech velkých svisle umístěných žulových deskách. Každá z osmi stěn obsahuje text v jiném jazyce. Ve směru hodinových ručiček kolem monumentu jsou to tyto jazyky: angličtina, španělština, svahilština, hindština, hebrejština, arabština, čínština a ruština, což odpovídá jazykům, které používá největší počet obyvatel Země. Na obvodových stěnách svrchního kamene je ve čtyřech starých jazycích (babylonština, starořečtina, sanskrt a egyptské hieroglyfy) vytesáno", "section_level": 1}, {"title": "Umístění a popis.", "content": "Žulový monument se nachází na kopci jehož vrchol je nejvyšším místem regionu \"Elbert County\" ve státě Georgia. Místo leží asi 140 km východně od Atlanty a zhruba 14 km severně od Elbertonu. Kameny stojí nedaleko od dálnice \"Georgia Highway 77\", z níž jsou viditelné. Vede k nim cesta označená jako \"Guidestones Rd.\" Zhruba 6,1 m vysoký monument je tvořen šesti žulovými deskami o celkové hmotnosti zhruba 110 tun. Jedna deska stojí uprostřed, ostatní jsou uspořádány kolem ní. Poloha desek má význam z hlediska astronomie. Otvor vyvrtaný do desky způsobuje, že každý den v poledne mohou sluneční paprsky označit příslušný den v roce. Pár metrů na západ od monumentu leží v zemi další žulová deska, na níž jsou zaznamenány údaje o velikosti a hmotnosti všech desek. Jsou tam také popsány vlastnosti desek z astronomického hlediska. Je tam datum dokončení stavby a jsou tam i další údaje. Také se hovoří o časové kapsli umístěné pod deskou. Pozice vyhrazená na desce pro datum zakopání pouzdra je ale prázdná, takže není jasné, zda časová kapsle byla vůbec zakopána.", "section_level": 1}, {"title": "Historie monumentu.", "content": "Původ monumentu se zatím nepodařilo zcela objasnit. V červnu roku 1979 si stavbu monumentu u \"Elbertonské společnosti pro zpracování žuly\" objednal muž, který se představil pod pseudonymem \"R. C. Christian\". Uvedl, že zastupuje skupinu, která chce lidstvu nabídnout cestu humanity, a že má v úmyslu vybudovat stavbu, která předá lidstvu důležité poselství. Dodnes se nepodařilo zjistit jeho pravé jméno ani jména těch, které zastupoval. Podle některých hypotéz může být pseudonym odvozen od jména legendárního zakladatele středověkého řádu rosekruciánů Christiana Rosenkreuze.", "section_level": 1}, {"title": "Spor.", "content": "Yoko Ono, vdova po Johnu Lennonovi, pochválila poselství vytesané do žulových desek jako „vzrušující výzvu k racionálnímu myšlení“. Oponenti naopak poselství označili za \"desatero Antikrista\". Žulový monument se stal předmětem zájmu konspiračních teoretiků. Jeden z nich, aktivista jménem Mark Dice, požadoval rozbití monumentu na milion kousků. Prohlásil, že monument je satanského původu, a že \"R. C. Christian\" patří k luciferiánské tajné společnosti, usilující o Nový světový řád. Konferenciér a moderátor radiových talkshows a filmař tvořící faktografické filmy a dokumenty Alex Jones v dokumentu z roku 2008 nazvaném \"Endgame: Elite's Blueprint For Global Enslavement\" mj. uvedl, že žulový monument údajně postavili zástupci tajné společnosti \"Rosicrucian Order\". V roce 2008 byly žulové desky vandalským způsobem postříkány červenou polyuretanovou barvou. Objevil se mimo jiné nápis „Smrt novému světovému řádu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgijské poradní kameny (anglicky \"Georgia Guidestones\", česky též \"Americké Stonehenge\", ale tento název není jednoznačný) je velký žulový monument, který se nachází na kopci v regionu \"Elbert County\" ve státě Georgia ve Spojených státech amerických. Do velkých kamenů, které jsou šest metrů vysoké, je v osmi současných jazycích vytesán text, nazývaný „desatero přikázání“ nebo „deset zásad“, popř. stručně „poselství“.", "tgt_summary": "The Georgia Guidestones are a granite monument erected in 1980 in Elbert County, Georgia, in the United States. A set of 10 guidelines is inscribed on the structure in eight modern languages and a shorter message is inscribed at the top of the structure in four ancient language scripts. The monument stands at an approximate elevation of above sea level, about east of Atlanta, from Athens, Georgia and north of the center of the city of Elberton. One slab stands in the center, with four arranged around it. A capstone lies on top of the five slabs, which are astronomically aligned. An additional stone tablet, which is set in the ground a short distance to the west of the structure, provides some notes on the history and purpose of the guidestones. The structure is sometimes referred to as an \"American Stonehenge\". The monument is tall, made from six granite slabs weighing in all. The anonymity of the guidestones' authors and their apparent advocacy of population control, eugenics, and internationalism have made them a target for controversy and conspiracy theory.", "id": 2207137} {"src_title": "CUDA", "tgt_title": "CUDA", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Technologii představila společnost nVIDIA v roce 2006. Následujícího roku bylo uvolněno SDK ve verzi 1.0 pro karty nVIDIA Tesla založené na architektuře G80. Ještě v prosinci téhož roku vyšla verze CUDA SDK 1.1, která přidala podporu pro GPU série GeForce 8. Se správným ovladačem grafické karty přibyla podpora pro překrývání paměťových přenosů výpočtem a podpora pro více GPU akcelerátorů. V roce 2008 bylo vydáno současně s architekturou G200 SDK 2.0. Postupně s verzemi SDK 2.0–2.3 přibývala podpora pro emulovaný výpočet s dvojnásobnou přesností (double-precision) a podpora pro C++ šablony v rámci kernelu. V roce 2010 bylo spolu s mikroarchitekturou Fermi vydáno SDK 3.0, obsahující nativní podporu pro výpočty s dvojnásobnou přesností, podporu pro ukazatele na funkce a podporu rekurze. Vylepšeny byly též profilovací nástroje a debuggery pro CUDA / OpenCL. V květnu 2011 byla vydána verze CUDA SDK 4.0. Největší změnou je zde unifikace paměťových prostorů a masivní podpora MultiGPU. Nejnovější verzí je CUDA SDK 9.0 ze září roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Mikroarchitektura GPU.", "content": "Drtivou většinu plochy čipu grafického akcelerátoru od nVidie zabírá velké množství relativně jednoduchých skalárních procesorů (na rozdíl od architektur konkurenční firmy AMD, jejíž GPU jsou tvořeny VLIW SIMD, resp. RISC SIMD jednotkami, tzv. stream procesory), které jsou organizovány do větších celků zvaných streaming multiprocesory. Vzhledem k tomu, že se jedná o SIMT architekturu, řízení jednotek a plánování instrukcí je jednoduché a spolu s velmi malou vyrovnávací pamětí zabírá malé procento plochy GPU čipu. To má bohužel za následek omezené predikce skoků a časté zdržení výpadky cache (některé typy pamětí dokonce nejsou opatřeny cache). Poslední významnou částí, která je rozměrově velice podobná CPU je RAM řadič.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura multiprocesoru.", "content": "Obecně se multiprocesor skládá z několika (dnes až ze 32) stream procesorů, pole registrů, sdílené paměti, několika load/store jednotek a Special Function Unit – jednotky pro výpočet složitějších funkcí jako sin, cos, ln.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočetní možnosti (Compute capability).", "content": "Výpočetní možnosti popisují vlastnosti zařízení a množinu instrukcí, které jsou podporovány. Některé z těchto vlastností jsou shrnuty v tabulce níže, ostatní lze nalézt v oddílu F nVIDIA CUDA C Programming Guide.", "section_level": 2}, {"title": "Programovací model.", "content": "CUDA aplikace je složena z částí, které běží buď na host (CPU) nebo na CUDA zařízení (GPU). Části aplikace běžící na zařízení jsou spouštěny hostem zavoláním kernelu, což je funkce, která je prováděna každým spuštěným vláknem (thread [θred]). Počet a organizace spuštěných vláken v jednom bloku a počet a organizace bloků v mřížce se určuje při volání kernelu.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka kódu v CUDA C.", "content": "Převzato z . // Kód pro GPU __global__ void VecAdd(float* A, float* B, float* C, int N) // Kód pro CPU int main() // Alokace vstupních vektorů h_A and h_B v hlavní paměti // Inicializace vstupních vektorů // Alokace paměti na zařízení // Přesun vektorů z hlavní paměti do paměti zařízení // Volání kernelu // Přesun výsledků z paměti zařízení do hlavní paměti // Uvolnění paměti na zařízení // Uvolnění hlavní paměti", "section_level": 2}, {"title": "Paměťový model.", "content": "Na grafické kartě je 6 druhů paměti, se kterými může programátor pracovat.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s OpenGL a Direct3D.", "content": "Některé prvky OpenGL a Direct3D mohou být mapovány do adresního prostoru CUDA aplikace, což umožňuje výměnu dat bez nutnosti jejich přenosu do hlavní paměti. Pro spolupráci s OpenGL lze mapovat OpenGL buffery, textury a renderbuffer objekty, pro spolupráci s Direct3D lze mapovat Direct3D buffery, textury a povrchy. Před samotným použitím v CUDA aplikaci je nutné nejprve prvek registrovat. Protože samotná registrace je výpočetně náročnou operací, je prováděna pouze jednou pro každý prvek. Registrované prvky lze poté podle potřeby přidávat a odebírat z adresního prostoru CUDA aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled nástrojů pro debugging a profiling.", "content": "Nedílnou součástí programování je profiling a debugging. Profiling je zvlášť důležitý pro optimalizaci velikosti bloků a počtu vláken, což má za následek lepší překrývání paměťových operací výpočtem. Profilovací nástroje: Nástroje pro debugging:", "section_level": 1}], "src_summary": "CUDA (akronym z angl. Compute Unified Device Architecture, výslovnost [ˈkjuːdə]) je hardwarová a softwarová architektura, která umožňuje na vybraných GPU spouštět programy napsané v jazycích C/C++, Fortran nebo programy postavené na technologiích OpenCL, DirectCompute a jiných. Použití této architektury je omezeno pouze na grafické akcelerátory a výpočetní karty společnosti nVIDIA, která ji vyvinula. Konkurenční technologie společnosti AMD se nazývá AMD FireStream (dříve \"Close To Metal\"). Obě společnosti jsou také členy Khronos Group, která zajišťuje vývoj OpenCL.", "tgt_summary": "CUDA (Compute Unified Device Architecture) is a parallel computing platform and application programming interface (API) model created by Nvidia. It allows software developers and software engineers to use a CUDA-enabled graphics processing unit (GPU) for general purpose processing an approach termed GPGPU (General-Purpose computing on Graphics Processing Units). The CUDA platform is a software layer that gives direct access to the GPU's virtual instruction set and parallel computational elements, for the execution of compute kernels. The CUDA platform is designed to work with programming languages such as C, C++, and Fortran. This accessibility makes it easier for specialists in parallel programming to use GPU resources, in contrast to prior APIs like Direct3D and OpenGL, which required advanced skills in graphics programming. CUDA-powered GPUs also support programming frameworks such as OpenACC and OpenCL; and HIP by compiling such code to CUDA. When CUDA was first introduced by Nvidia, the name was an acronym for Compute Unified Device Architecture, but Nvidia subsequently dropped the common use of the acronym.", "id": 1925476} {"src_title": "Anthony Gonzalez", "tgt_title": "Anthony Gonzalez", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Gonzalez zprvu navštěvoval základní školu St. Joseph grade school ve městě Avon Lake ve státě Ohio, poté přešel na vysokou školu Saint Ignatius High School v Clevelandu. Věnoval se atletice, ve které se čtyři roky po sobě kvalifikoval do státního finále, basketbalu a především americkému fotbalu, ve kterém hrál na pozicích v obraně i útoku. V posledním roce školy byl zvolen do prvního týmu celostátního výběru a také podle agentury AP a deníku \"The Plain Dealer\" defenzivním hráčem sezóny. Připsal si 71 zachycených přihrávek pro 1,873 yardů, 21 touchdownů a jeho průměr 26,4 yardu na jedno zachycení se stalo rekordem školy.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzitní fotbal.", "content": "Gonzalez chodil tři roky na Ohio State University, kde hrál s budoucími hvězdami NFL Santonio Holmesem, Tedem Ginnem mladším, Royem Hallem nebo držitelem Heismanovy trofeje quarterackem Troyem Smithem. Ve druhém roce byl zvolen trenéry do týmu All-Big Ten.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Draft NFL.", "content": "Anthony Gonzalez byl draftován v prvním kole Draftu NFL 2007 na 32. místě týmem Indianapolis Colts, aby se stal slot receiverem. Také byl jedním ze tří Wide receiverů Ohio State University, kteří byli ten rok draftování.", "section_level": 2}, {"title": "Indianapolis Colts.", "content": "V první sezóně nastoupil Gonzalez do třinácti utkání, devíti jako startující hráč, ve kterých zachytil 37 přihrávek pro 576 yardů a 3 touchdowny. V roce 2008 pokračoval ve zlepšení, když v šestnácti zápasech nasbíral 57 přihrávek pro 664 yardů a 4 touchdowny. Po ukončení kariéry Marvina Harrisona se stal startující Wide receiverem na pravé straně, ale v otevíracím utkání sezóny 2009 proti Jacksonville Jaguars si poranil pravé koleno. Odhady hovořily o osmitýdenní pauze, ale Gonzalez se nedokázal vyléčit do konce základní části a 24. prosince byl dopsán do náhradního týmu jako zraněný. Na začátku sezóny 2010 ztratil pozici startujícího hráče kvůli zranění z předchozí sezóny a odehrál tak pouze dvě utkání, ve kterých zachytil 5 přihrávek pro 67 yardů. Znovu se zranil v osmém týdnu proti Houstonu Texans a sezóna pro něj skončila.", "section_level": 2}, {"title": "New England Patriots.", "content": "17. března 2012 podepsal Gonzalez smlouvu s týmem New England Patriots, ale již 29. března byla ukončena.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anthony E. Gonzalez (* 18. září 1984 Cleveland, Ohio) je bývalý hráč amerického fotbalu, který nastupoval na pozici Wide receivera. Byl draftován týmem Indianapolis Colts v roce 2007 v prvním kole Draftu NFL, předtím hrál univerzitní fotbal za Ohio State University v Columbusu.", "tgt_summary": "Anthony E. Gonzalez (born September 18, 1984) is an American politician and former professional football player. A member of the Republican Party, he has been serving as the U.S. Representative for since 2019. He played college football at Ohio State and was drafted by the Indianapolis Colts in the first round of the 2007 NFL Draft. He was elected to the U.S. House of Representatives on November 6, 2018 and was sworn in on January 3, 2019.", "id": 1922860} {"src_title": "København H", "tgt_title": "Copenhagen Central Station", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původnímu centrálnímu nádraží předcházelo několik menších železničních stanic. První železniční stanice postavená ze dřeva v roce 1847 sloužila západní železniční trati vedoucí z Kodaně do Roskilde. Ta byla později prodloužena z Roskilde do Korsør, provoz byl zahájen v roce 1856. Plány na rozšíření železniční sítě v Dánsku poukazovaly na potřebu nové stanice. Tu navrhl H. J. Herholdt, otevřena byla v roce 1864. I ta se později ukázala jako malá. Železniční stanice „Østbanegaarden“ „Východní nádraží“ dnes pojmenovaná dánsky Østerport Station, byla vybudována v letech 1896–1897. Navrhl ji architekt dánských státních drah DSB Heinrich Wenck. Původní staniční budova se dochovala do současnosti. Prošla rekonstrukcí v roce 1980 a mimo jiné slouží železnici dodnes. Současné centrální nádraží bylo slavnostně otevřeno dne 30. listopadu 1911, za přítomnosti korunního prince Kristiána X. a tehdejšího ministra dopravy Thomase C. Larsena. Rovněž jej navrhl architekt dánských státních drah – DSB Heinrich Wenck. Vznik nové železniční stanice byl velice obtížný. Heinrich Wenck v letech 1898–1902 připravil několik návrhů na novou staniční budovu, ale byl odmítnut. Přesto všechno je tato železniční stanice jednou z nejvíce unikátních v Evropě. Převažujícími stavebními materiály jsou cihla, břidlice a žula, bohaté na mnoho dekorativních detailů. Staniční základy jsou postaveny ze železobetonu. Počínaje rokem 1980 a následně v letech 2004–2008 prošlo nádraží rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "S-tog – všechny tratě příměstské železnice vedoucí přes kodaňské centrální nádraží spojují oblasti hlavního města, jedinou výjimkou je linka F Ny Ellebjerg – Flintholm – Hellerup. Kodaňské centrální nádraží obsluhuje dálkové vnitrostátní i mezinárodní spoje dánských státních drah – DSB, jedoucí přes Velký Belt, dánsky Storebælt do Hamburku, Lübecku, Berlína, Amsterdamu, Frankfurtu, Mnichova, Basileje. Některé ze spojů jedoucí do Hamburku a Berlína naopak směřují do Rødby na ostrově Lolland. Odtud převážejí tyto osobní vlaky přes Fehmarnský průliv v Baltském moři železniční trajekty, směřující do Puttgarden na ostrově Fehmarn. Také obsluhuje spoje jedoucí přes Öresund druhý největší pevný most na světě, dánsky Øresundsbroen, švédsky Öresundsbron do Malmö, Göteborgu.", "section_level": 1}], "src_summary": "København H, dánsky též Københavns Hovedbanegård, česky Kodaňské hlavní nádraží je největší železniční stanicí v Kodani, s průměrným počtem cestujících 90 000 denně.", "tgt_summary": "Copenhagen Central Station (, , abbreviated København H) is the main railway station in Copenhagen, Denmark, and the largest railway station in Denmark, although Nørreport Station has a larger passenger throughput if urban S-train and Metro services are included. It is situated between the districts of Indre By and Vesterbro with entrances from Bernstorffsgade (at Tivoli Gardens), Banegårdspladsen, Reventlowsgade and access to platforms from Tietgensgade. Copenhagen Central Station is the hub of the DSB railway network serving Denmark and international destinations. It offers InterCity and Express trains services across Denmark, as well as services to several international destinations, regular and frequent regional train services to and from Zealand and southern Sweden (also referred to as Øresund trains). The station also services the Copenhagen S-train network, but the S-train system in Copenhagen doesn't use any kind of hub at all. It is an urban transit which differs from most Metro systems mainly by being a type of railway. At the station are two platforms with four tracks that are used by the S-trains only. All other trains usually use the other four platforms and eight tracks. In addition to the original 6 island-platforms and their 12 tracks, has one additional track constructed much later. The single spare track, called track 26, was initially built for trains to southern Sweden, while Malmö C still was a terminus. It has later occasionally been used for express trains to or from Sweden or to or from Norway. After the introduction of border controls and mandatory identity checks for travel to Sweden this track was fenced and used for X2000 and intercity trains to Sweden. The extra track 26 is located south of the main building and is reachable only by walking along the platform for track 4 and 5 or from a staircase from the Tietgensgade street. ", "id": 2381137} {"src_title": "Poslední metro", "tgt_title": "The Last Metro", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Po okupaci Paříže v roce 1940 je Lucas Steiner, majitel divadla Montmartre, nucen se kvůli svému židovskému původu skrývat. Všichni jsou přesvědčeni, že uprchl do svobodné zóny, ale skrývá se ve sklepě divadla. Vedení divadla se ujme jeho žena Marion, která zkouší novou hru podle manželových poznámek. Hraje v ní hlavní ženskou roli a jejím partnerem se stane Bernard Granger, který přešel z jiného divadla. Scénář je schválen úřadem propagandy a začíná kolo zkoušek. Lucas poslouchá ze sklepa herce a připravuje pro Marion režijní poznámky. Ta se mezitím snaží získat kontakty na převaděče, aby se Lucas dostal přes demarkační linii do svobodné zóny a poté do Španělska. Divadlo navštěvuje divadelní kritik Daxiat, který kolaboruje s nacisty. Při premiéře má hra úspěch, nicméně Daxiat zhodnotí její ztvárnění jako příliš židovské. Protože Němci ovládli i svobodnou zónu, musí Lucas zůstat ve sklepě. Bernard Granger oznámí Marion, že odchází k francouzskému odboji. Při loučení oba zjistí, že se mezi nimi vytvořilo citové pouto. Lucas zůstane ukrytý ve sklepě až do osvobození Paříže roku 1944. Po válce se do divadla vrátí Bernard, který nastuduje s Marion novou hru.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film byl oceněn celkem deseti ceny \"César\" v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie (François Truffaut), nejlepší scénář (François Truffaut a Suzanne Schiffman), nejlepší herec (Gérard Depardieu), nejlepší herečka (Catherine Deneuve), nejlepší hudba (Georges Delerue), nejlepší výprava (Jean-Pierre Kohut-Svelko), nejlepší kamera (Néstor Almendros), nejlepší zvuk (Michel Laurent) a nejlepší střih (Martine Barraqué). Dále byl nominován v kategoriích nejlepší herec ve vedlejší roli (Heinz Bennent) a nejlepší herečka ve vedlejší roli (Andréa Ferréol).", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední metro (\"Le Dernier Métro\") je francouzský hraný film z roku 1980, který režíroval François Truffaut podle vlastního scénáře. Film popisuje osudy zaměstnanců pařížského divadla během druhé světové války. Snímek získal několik filmových cen \"César\".", "tgt_summary": "The Last Metro () is a 1980 historical drama film, written and directed by François Truffaut, that stars Catherine Deneuve and Gérard Depardieu. Opening in 1942 during the German occupation of France, it follows the fortunes of a small theatre in the Montmartre area of Paris which keeps up passive resistance by maintaining its cultural integrity, despite censorship, antisemitism and material shortages, to emerge triumphant at the war's end. The title evokes two salient facts of city life under the Germans: fuel shortages led people to spend their evenings in theatres and other places of entertainment, but the curfew meant they had to catch the last Métro train home. In 1981, the film won 10 Césars for: best film, best actor (Depardieu), best actress (Deneuve), best cinematography, best director (Truffaut), best editing, best music, best production design, best sound and best writing. It received Best Foreign Film nominations in the Academy Awards and Golden Globe Awards. \"The Last Metro\" was one of Truffaut's more successful productions, grossing $3,007,436 in the United States; this was also true in France, where it had 3,384,045 admissions, making it one of his more successful films in his native country.", "id": 272122} {"src_title": "Kateřina z Valois (1401–1437)", "tgt_title": "Catherine of Valois", "src_document": [{"title": "Anglická královna.", "content": "Narodila se v paláci Saint-Poljako dcera francouzského krále Karla VI. a Isabely, dcery bavorského vévody Štěpána III. O sňatku princezny Kateřiny se synem Jindřicha IV. Anglického se uvažovalo brzy po jejím narození. Anglický král ale zemřel dříve, než došlo k dohodě. Nový král Jindřich V. o sňatku uvažoval v případě, že by byl uznán jeho nárok na francouzský trůn. Jindřich V. se nejvíce proslavil svým vítězstvím u Azincourtu (tuto kapitolu jeho života také zvěčnil William Shakespeare ve své hře Jindřich V.). Jeho manželství s Kateřinou z Valois mělo těmto dvěma národům, které spolu válčily už víc jak 80 let, přinést mír. V květnu 1420 byla dosažena mírová smlouva. Karel VI. uznal Jindřicha Anglického za svého dědice. Svatba se konala 2. června 1420 v katedrále v Troyes. Kateřina prý byla přitažlivá žena a Jindřich se do ní zřejmě zamiloval. Odebrali se spolu do Anglie, kde byla Kateřina v únoru ve Westminsterském opatství korunována anglickou královnou. V červnu 1421 se Jindřich vrátil do Francie, aby pokračoval ve svém vojenském tažení. Tou dobou už byla Kateřina několik měsíců těhotná a narodil se jí syn, budoucí Jindřich VI. Jindřich V. svého syna nikdy neviděl, protože zemřel ve Francii 31. srpna 1422, zřejmě na úplavici. Jednadvacetiletá vdova přišla v několika měsících i o otce. Její syn byl dědicem anglického trůnu a Anglií okupovaných území na severu Francie. Boj o moc a kontrolu nad francouzským trůnem vedl k obnovení bojů ve stoleté válce.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Owen Tudor byl garderobiér na dvoře královny vdovy Kateřiny. Jejich sňatek je dodnes zpochybňován, neboť královna se o tomto zmínila prakticky až na smrtelné posteli. Jejich sňatek byl hlavním argumentem pro legitimitu dynastie Tudorovců. Owen Tudor pocházel z nižší dělnické vrstvy. Královnu nejvíce zaujal svým „činem“, kdy se opil a usnul na jejím klíně. Kateřina z Valois a Owen Tudor spolu měli syna Edmunda Tudora, jehož synem byl Jindřich VII. Tudor. Owen a Kateřina měli přinejmenším pět dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti, syny Edmunda, Jaspera a Owena a dcery Markétu a Tacinu. Tajný sňatek Kateřiny z Valois a Owena Tudora velmi pobouřil radu, která se na základě této události domluvila přijmout nový zákon, kdy královna vdova se může oddat až se souhlasem rady. Později byl tento zákon rozšířen na celou královskou rodinu a platí do dnešní doby.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Kateřina zemřela 3. ledna 1437 společně s novorozenou dcerou při porodu. Předtím se však léčila z jakési dlouhodobé nemoci, možná rakoviny. Owen Tudor byl po její smrti zadržen a obviněn z nespecifikovaných zločinů, ale krátce poté byl propuštěn. Žil až do roku 1461, kdy byl popraven yorkisty po bitvě u Mortimers Cross. Jejich synům udělil jejich nevlastní bratr, Jindřich VI. hrabství. Kateřina byla pohřbena ve Westminsterském opatství. Její alabastrový památník možná nechal zničit její vnuk Jindřich VII., aby se oprostil od podezření nemanželského původu. Její ostatky byly dlouho veřejně vystaveny a pohřbeny až za vlády královny Viktorie.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Život Kateřiny z Valois popisuje děj knihy Mari Griffithové \"Kořeny růže Tudorovců\". Kniha popisuje Kateřinin život od doby, co opustila klášter až po její úmrtí v roce 1437.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kateřina z Valois (\"fr. Catherine de France\" nebo \"Catherine de Valois\", 27. října 1401, Paříž – 3. ledna 1437, Londýn) byla manželka anglického krále Jindřicha V. Díky tajnému manželství s Owenem Tudorem byla také babičkou anglického krále Jindřicha VII. Tudora.", "tgt_summary": "Catherine of Valois (27 October 1401 – 3 January 1437) was the queen consort of England from 1420 until 1422. A daughter of Charles VI of France, she married Henry V of England, and gave birth to his heir Henry VI of England. Her liaison (and possible secret marriage) with Owen Tudor proved the springboard of that family's fortunes, eventually leading to their grandson's elevation as Henry VII of England. Catherine's older sister Isabella was queen of England from 1396 until 1399, as the child bride of Richard II.", "id": 481046} {"src_title": "Jan I. Saský", "tgt_title": "John of Saxony", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí, vzdělání.", "content": "Jan se narodil jako šesté ze sedmi dětí prince Maximiliána Saského (1759–1838) a jeho první manželky Karoliny Bourbonsko-Parmské (1770–1804). Jeho otec byl nejmladším synem saského kurfiřta Fridricha Kristiána Saského, jeho matka Karolina, rozená parmská princezna, byla vnučkou císařovny Marie Terezie. Jan byl velmi záhy vzdělán ve správě království a převzal důležité úkoly ve finančním kolegiu. Po schválení ústavy v roce 1831 se stal princ Johann členem první komory saského \"Landtagu\" (parlamentu) a účastnil se aktivně jeho jednání. Během jeho návštěvy v Lipsku v srpnu roku 1845 došlo k nepokojům, při nichž obyvatelstvo protestovalo proti němu a armáda zahájila proti demonstrantům palbu.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Jan se stal králem poté, co se jeho bezdětný starší bratr, král Fridrich August II. Saský, stal obětí smrtelné nehody (9. srpna 1854). Jan převzal i podle ústavy mu náležející předsednictví \"Gesamtministerium\". Díky svým dlouholetým zkušenostem se orientoval dobře ve všech oblastech státní správy a dokázal si o všem vytvořit vlastní úsudek. Fakticky tak byl svým vlastní ministerským předsedou. Váhu přikládal nanejvýš námitkám či jiným názorům svých ministrů Beusta a Falkensteina. Reforma justice v roce 1855, rozšíření železniční sítě, zavedení svobody řemesel vešly v život hlavně na jeho popud a díky jeho podpoře. Za jeho vlády došlo k uzavření obchodní smlouvy s Francií (1862) a k uznání nově vzniklého Italského království. Zasadil se pod vlivem Beustovým pro velkoněmeckou koncepci sjednocení říše (včetně západní části Habsburské monarchie). Saské království bojovalo v roce 1866 v prusko-rakouské válce na straně Rakouska. Po porážce v bitvě u Hradce Králové vstoupilo nakonec Sasko do Severoněmeckého spolku a roku 1871 se připojilo k Německému císařství pod hegemonií Pruska. Zvláštní pozornost věnoval školství a vysokému školství. Podporoval \"Saskou akademii věd\"; roku 1824 založil \"Königlich Sächsische Verein zur Erforschung und Erhaltung vaterländischer Altertümer (Královský Saský spolek pro výzkum dávnověku vlasti)\" 1824 a roku 1863 časopis \"Neues Archiv für Sächsische Geschichte (Nový archiv Saských dějin)\".", "section_level": 2}, {"title": "Překladatel.", "content": "Vedle své politické práce se Jan věnoval literatuře. Pod pseudonymem \"Philalethes\" („Přítel pravdy“, odtud také jeho přídomek „Der Wahrhaftige“ – \"Upřímný\") překládal Dantovu Božskou komedii, podstatnou část z toho na zámku Weesenstein.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "21. listopadu roku 1822 se v Drážďanech oženill s bavorskou princeznou Amálií Augustou, dcerou bavorského krále Maximiliána I.; s její mladší sestrou Marií Annou se v roce 1833 oženil Janův starší bratr, saský král Fridrich August II. Z jejich manželství vzešlo devět potomků:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan I.Saský, plným jménem německy \"Johann Nepomuk Maria Joseph Anton Xaver Vincenz Aloys Franz de Paula Stanislaus Bernhard Paul Felix Damasus\" (12. prosince 1801, Drážďany – 29. října 1873, Pillnitz) byl v letech 1854–1873 saským králem. Byl činný i jako překladatel pod pseudonymem Philalethes.", "tgt_summary": "John (; 12 December 1801 – 29 October 1873) was a King of Saxony and a member of the House of Wettin. He was born in Dresden, the third son of Maximilian, Hereditary Prince of Saxony—younger son of the Elector Frederick Christian of Saxony—by his first wife, Carolina of Bourbon, Princess of Parma.", "id": 2166705} {"src_title": "Christa Wolfová", "tgt_title": "Christa Wolf", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Christa Wolfová se narodila roku 1929 jako dcera obchodníka Otto Ihlenfelda a jeho ženy Herty. Školu navštěvovala skoro do konce války v Landsberg an der Warthe. V roce 1945 našla rodina útočiště po útěku před postupujícími sovětskými vojsky v Mecklenbursku. Christa pracovala jako pomocná písařka u starosty obce Gammelin nedaleko Schwerinu. Roku 1949 odmaturovala na Vyšší střední škole v Bad Frankenhausen a ve stejném roce vstoupila do SED (komunistická strana v bývalém NDR), jejíž členkou zůstala až do června roku 1989. Mezi léty 1949 a 1953 studovala germanistiku v Jeně a Lipsku, mimo jiné také u Hanse Mayera.", "section_level": 2}, {"title": "Autorská tvorba.", "content": "Christa Wolfová pracovala jako vědecká spolupracovnice Svazu německých spisovatelů a lektorka v různých vydavatelstvích a redaktorka časopisu \"Nová německá literatura\". V letech 1955 až 1977 byla členkou představenstva Svazu spisovatelů NDR. Christa Wolfová debutovala v roce 1969 svou \"Moskevskou novelou\", pojednávající o milostném vztahu východoberlínské lékařky a ruského tlumočníka. Od roku 1962 byla spisovatelkou z povolání. V letech 1962 až 1976 žila v obci Kleinmachnow a později v Berlíně. Mezi léty 1963 a 1967 byla kandidátkou strany a od roku 1974 členkou Akademie umění v Berlíně NDR. V roce 1972 podnikla cestu do Paříže a roku 1984 se stala členkou Evropské akademie věd a umění v Paříži. O dva roky později vstoupila do Svobodné akademie umění v Hamburku. Protože se přidala k signatářům \"otevřeného dopisu proti vysídlení Wolfa Biermanna“, byla v roce 1976 vyloučena z předsednictva berlínské sekce Svazu spisovatelů a strana SED ji to na sjezdu přísně vytkla. Christa Wolfová podnikla mnoho cest za literaturou, mezi jinými do Švédska, Finska, Francie a do USA, kde obdržela čestný doktorát na Ohio State University. Patří mezi nejvýznamnější německé spisovatele a její díla byla přeložena do mnoha jazyků.", "section_level": 2}, {"title": "Politický život a literární spor.", "content": "Christa Wolfová byla jedna z řečnic na demonstraci proti politice v NDR 4. listopadu 1989 na Alexanderplatz. Ale v rozpuštění nebo zrušení NDR v listopadu/prosinci 1989 nevěřila, stejně jako mnoho jejích kolegů spisovatelů. Považovala za možné, že NDR bude pokračovat ještě po nějaký čas v socialistických reformách, ovšem pod jiným vedením. Christa Wolfová nepochybovala o tom, že změny v NDR jsou nutné jen kvůli stabilizaci státu, ale hlavně kvůli budoucímu vývoji socialismu. Proto rozhodně odmítla označení společensko-politických změn jako \"zlom\", se kterým přišel Egon Krenz; toto by mohlo vést k nedorozumění ve smyslu obratu, restaurace nebo nasměrování k západu. Christa Wolfová mluvila spíše o počátku \"nové epochy\". Počátkem devadesátých let vyšlo najevo, že Wolfová byla v letech 1959 až 1962 vedena jako \"neoficiální spolupracovník\" ministerstva vnitra NDR. Sama vyhotovila tři zprávy, které ovšem udané osoby vykreslovaly mimořádně pozitivně. Na základě toho si státní policie stěžovala v roce 1962 na zdrženlivost Wolfové při spolupráci a začala autorku také sledovat - tento stav trval až do roku 1989. Zveřejnění těchto údajů o Wolfové a kritika její práce \"Was bleibt\" vyvolaly literární spor. V mnoha médiích jí byl závazek vůči státní policii, který jí byl bez ohledu na kontext událostí vyčítán, tvrdě kritizován. Toto Wolfová pociťovala jako hon na čarodějnice a jako zúčtování za její volání po demokratickém socializmu. Ona sama srovnávala svoji situaci s útlakem v bývalé NDR. V letech 1992/93 odešla Christa Wolfová na delší čas do USA. Stáhla se z politického a veřejného života a její tělo reagovalo na výčitky nemocí – to popsala mimo jiné ve svém vyprávění \"Leibhaftig\". Aby vyvrátila výčitky médií, zveřejnila v roce 1993 kompletní verzi svého spisu pod názvem \"Akteneinsicht Christa Wolf\". Svůj pobyt v USA zpracovala v svém díle z roku 2010 \"Stadt der Engel oder The Overcoat of Dr. Freud.\" Odráží se zde její zážitky z doby po převratu, její principiální víra v utopii socialismu a její zděšení z důsledků kapitalismu stejně jako bída Afroameričanů a Válka v Iráku. Dlouho se zabývala zveřejněním podrobností své spolupráce s tajnou policií.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Wolfová se vdala v roce 1951 za spisovatele Gerharda Wolfa, se kterým žila až do své smrti. Měli spolu dvě dcery. Christa Wolfová zemřela 1. prosince 2011 po dlouhé těžké nemoci. Její dcera Annette Simon je provdaná za německy píšícího spisovatele českého původu Jana Faktora.", "section_level": 2}, {"title": "Recepce.", "content": "Díla Christy Wolfové byly literární kritikou hojně diskutována, obzvláště po znovusjednocení Německa. Po tom, co byl zveřejněn text \"Was bleibt\", argumentovali západoněmečtí kritici jako Frank Schirrmacher, že Christa Wolfová opomněla kritizovat autoritarismus východoněmecké komunistické vlády. Další kritici označili díla Wolfové jako „moralistické“. Obhájci spisovatelky zase upozorňovali na význam Christy Wolfové jako důležité představitelky východoněmecké literární produkce. Studie Fausta Cercignaniho o raných románech Wolfové a na ni navazující texty o jejích pozdních dílech přispěly k rozkrytí smyslu děl východoněmecké spisovatelky, a to nezávisle na jejích politických a osobních proměnách. Cercignaniho důraz na osobní hrdinství Christy Wolfové vydláždil cestu dalším podobně laděným příspěvkům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christa Wolfová (* jako Christa Ihlenfeld; 18. března 1929, Landsberg an der Warthe – 1. prosince 2011, Berlín) byla německá spisovatelka. Byla držitelkou Ceny Heinricha Manna (1963), Ceny Georga Büchnera (1980) a Schillerovy pamětní ceny (1983). Mezi její nejznámější knihy patří \"Návraty ke Christě T.\" (1968) nebo \"Kassandra\" (1983).", "tgt_summary": "Christa Wolf (; née Ihlenfeld; 18 March 1929 – 1 December 2011) was a German literary critic, novelist, and essayist. She was one of the best-known writers to emerge from the former East Germany.", "id": 28870} {"src_title": "Mistrovství světa v házené žen 2011", "tgt_title": "2011 World Women's Handball Championship", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "– 21:22 (10:11) 3. prosince 2011 (15:00) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Menezes, Pinto (BRA) 3. prosince 2011 (17:15) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO) 3. prosince 2011 (19:30) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Kliko, Johansson (SWE) 4. prosince 2011 (14:30) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Kliko, Johansson (SWE) 4. prosince 2011 (17:15) - Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Charlotte Bonaventura, Julie Bonaventura (FRA) 4. prosince 2011 (19:30) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO) 6. prosince 2011 (15:00) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Charlotte Bonaventura, Julie Bonaventura (FRA) 6. prosince 2011 (17:15) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Kliko, Johansson (SWE) 6. prosince 2011 (19:30) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Menezes, Pinto (BRA) 7. prosince 2011 (15:00) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO) 7. prosince 2011 (17:15) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Menezes, Pinto (BRA) 7. prosince 2011 (19:30) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Charlotte Bonaventura, Julie Bonaventura (FRA) 9. prosince 2011 (15:00) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO) 9. prosince 2011 (17:15) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Charlotte Bonaventura, Julie Bonaventura (FRA) 9. prosince 2011 (19:30) – Santos (Arena Santos) Rozhodčí: Kliko, Johansson (SWE)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "– 37:9 (20:6) 3. prosince 2011 (15:45) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Abid, Chaouch (TUN) 3. prosince 2011 (18:00) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Gjeding, Hansen (DEN) 3. prosince 2011 (20:15) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Coulibaly, Diabate (CIV) 4. prosince 2011 (15:45) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Coulibaly, Diabate (CIV) 4. prosince 2011 (18:00) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Marina, Minore (ARG) 4. prosince 2011 (20:15) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Gjeding, Hansen (DEN) 6. prosince 2011 (15:45) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Coulibaly, Diabate (CIV) 6. prosince 2011 (18:00) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Marina, Minore (ARG) 6. prosince 2011 (20:15) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Gjeding, Hansen (DEN) 7. prosince 2011 (15:45) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Gjeding, Hansen (DEN) 7. prosince 2011 (18:00) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Coulibaly, Diabate (CIV) 7. prosince 2011 (20:15) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Abid, Chaouch (TUN) 9. prosince 2011 (15:45) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Coulibaly, Diabate (CIV) 9. prosince 2011 (18:00) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Marina, Minore (ARG) 9. prosince 2011 (20:15) – Barueri (Ginásio José Corrêa) Rozhodčí: Abid, Chaouch (TUN)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "– 37:21 (17:11) 2. prosince 2011 (21:00) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Arntsen, Gullaksen (NOR) 3. prosince 2011 (15:00) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Al Suwaidi, Bamatraf (QAT) 3. prosince 2011 (17:15) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Cohen, Peretz (ISR) 5. prosince 2011 (15:00) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Liu Fengjuan, Liu Shuyong (CHN) 5. prosince 2011 (17:15) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: García, Marin (ESP) 5. prosince 2011 (19:45) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU) 6. prosince 2011 (15:00) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Arntsen, Gullaksen (NOR) 6. prosince 2011 (17:15) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: García, Marin (ESP) 6. prosince 2011 (19:45) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Al Suwaidi, Bamatraf (QAT) 8. prosince 2011 (15:00) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU) 8. prosince 2011 (17:15) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN) 8. prosince 2011 (19:45) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Cohen, Peretz (ISR) 9. prosince 2011 (15:00) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Liu Fengjuan, Liu Shuyong (CHN) 9. prosince 2011 (17:15) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: García, Marin (ESP) 9. prosince 2011 (19:45) – São Paulo (Ginásio do Ibirapuera) Rozhodčí: Al Suwaidi, Bamatraf (QAT)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "– 37:11 (19:7) 3. prosince 2011 (13:00) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN) 3. prosince 2011 (15:15) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Liu Fengjuan, Liu Shuyong (CHN) 3. prosince 2011 (17:30) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU) 5. prosince 2011 (15:15) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Al Suwaidi, Bamatraf (QAT) 5. prosince 2011 (17:45) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Arntsen, Gullaksen (NOR) 5. prosince 2011 (20:00) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN) 6. prosince 2011 (15:15) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN) 6. prosince 2011 (17:45) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU) 6. prosince 2011 (20:00) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Cohen, Peretz (ISR) 8. prosince 2011 (15:00) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: García, Marin (ESP) 8. prosince 2011 (17:15) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Arntsen, Gullaksen (NOR) 8. prosince 2011 (19:30) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Liu Fengjuan, Liu Shuyong (CHN) 9. prosince 2011 (15:00) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN) 9. prosince 2011 (17:15) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU) 9. prosince 2011 (19:30) – São Bernardo do Campo (Ginásio Adib Moyses Dib) Rozhodčí: Cohen, Peretz (ISR)", "section_level": 3}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Korejská republika – 29:30 (13:13) 11. prosinec 2011 (14:30) – Arena Santos, Santos Rozhodčí: Bonaventura, Bonaventura (FRA) 11. prosinec 2011 (14:30) – Ginásio José Corrêa, Barueri Rozhodčí: Marina, Minore (ARG) 11. prosinec 2011 (17:15) – Arena Santos, Santos Rozhodčí: Menezes, Pinto (BRA) 11. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio José Corrêa, Barueri Rozhodčí: Gjeding, Hansen (DEN) 12. prosinec 2011 (14:30) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO) 12. prosinec 2011 14:30 – Ginásio Adib Moyses Dib, São Bernardo do Campo Rozhodčí: Kliko, Johansson (SWE) 12. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio Adib Moyses Dib, São Bernardo do Campo Rozhodčí: Cohen, Peretz (ISR) 12. prosinec 2011 (20:00) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN)", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "– 23:25 (12:13) 14. prosinec 2011 (11:45) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: García, Marin (ESP) 14. prosinec 2011 (14:30) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU) 14. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Al Suwaidi, Bumatraf (QAT) 14. prosinec 2011 (20:00) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Gjeding, Hansen (DEN)", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "– 28:23 (14:12) 16. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO) 16. prosinec 2011 (20:00) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Gatelis, Mazeika (LTU)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "– 24:32 (13:19) 18. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Gubica, Milošević (CRO)", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "– 18:24 (9:9) 18. prosinec 2011 (14:30) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Cohen, Peretz (ISR)", "section_level": 2}, {"title": "O 5.–8. místo.", "content": "– 41:31 (17:18) 16. prosinec 2011 (11:45) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Coulibaly, Diabate (CIV) 16. prosinec 2011 (14:30) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Kliko, Johansson (SWE)", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "– 20:36 (11:18) 18. prosinec 2011 (9:00) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Bonaventura, Bonaventura (FRA)", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "- 29:32 (12:14) 18. prosinec 2011 (11:45) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Arntsen, Gullaksen (NOR)", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentský pohár.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "O 17.–20. místo.", "content": "– 37:14 (15:6) 11. prosinec 2011 (11:45) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Arntsen, Gullaksen (NOR) 11. prosinec 2011 (14:30) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: García, Marin (ESP)", "section_level": 2}, {"title": "O 17. místo.", "content": "– 33:25 (16:14) 12. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Marina, Minore (ARG)", "section_level": 2}, {"title": "O 19. místo.", "content": "– 31:22 (17:9) 12. prosinec 2011 (11:45) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Menezes, Pinto (BRA)", "section_level": 2}, {"title": "O 21. - 24. místo.", "content": "– 45:11 (22:4) 11. prosinec 2011 (17:15) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Hizaki, Ikebuchi (JPN) 11. prosinec 2011 (19:30) – Ginásio do Ibirapuera, São Paulo Rozhodčí: Al Suwaidi, Bamatraf (QAT)", "section_level": 2}, {"title": "O 21. místo.", "content": "– 30:29 (15:13) 12. prosinec 2011 (20:00) – Ginásio Adib Moyses Dib, São Bernardo do Campo Rozhodčí: Abid, Chaouch (TUN)", "section_level": 2}, {"title": "O 23. místo.", "content": "– 12:30 (4:12) 12. prosinec 2011 (11:45) – Ginásio Adib Moyses Dib, São Bernardo do Campo Rozhodčí: Liu, Liu (CHN)", "section_level": 2}], "src_summary": "20. mistrovství světa v házené proběhlo ve dnech 2.–18. prosince v Brazílii. Mistrovství se zúčastnilo 24 družstev, rozdělených do čtyř šestičlenných skupin. První čtyři týmy postoupily do play off (osmifinále). Mistrem světa se stalo družstvo Norska.", "tgt_summary": "The 2011 World Women's Handball Championship, the 20th event hosted by the International Handball Federation, was held in Brazil from 2 to 18 December 2011. The winner qualified for the 2012 Olympic Handball tournament and the 2013 World Championship, while teams finished second to seventh took the Olympic Qualifying tournament spots. Norway won the title for the second time after defeating France 32–24 in the final, thus became only the second team after Denmark to possess the World Championship, European Championship and Olympic Games title in the same time. France, on the other hand, lost its second consecutive World Championship final after fell short against Russia in 2009. By winning the tournament, Norway qualified for the 2012 Summer Olympics as World champions, while Sweden, which finished runner-up behind Norway in the European Championship, moved up to take the vacated European champion spot and also secured its place for the Olympics. Spain triumphed over Denmark in the bronze final 24–18 and won their first ever World Championship medal, while hosts Brazil knocked out title holders Russia 36–20 in the match for the fifth place to take their best ever result.", "id": 838937} {"src_title": "Andrej Donatovič Siňavskij", "tgt_title": "Andrei Sinyavsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Moskvě v aristokratické rodině, otec Donat Jevgeňjevič Siňavskij, který měl jisté literární zájmy, se angažoval i politicky, byl členem strany Levých socialistů-revolucionářů. Po Říjnové revoluci byl otec pro své postoje několikrát vězněn coby \"nepřítel lidu\" a po posledním uvěznění se u něj rozvinula duševní choroba. Jeho osudy zachytil v románu vydaném v emigraci (1983). Andrej Siňavskij nebyl židovského původu, jak by mohl literární pseudonym naznačovat, maminka pocházela z rolnické rodiny, Počátkem Velké vlastenecké války byla rodina evakuována do Syzraně, kde v roce 1943 dokončil střední školu. V témže roce byl odveden a sloužil na letišti u spojařů. V roce 1945 nastoupil k dálkovému studiu na Lomonosově univerzitě, po demobilizaci v roce 1947 pokračoval v denním studiu, kromě jiných navštěvoval seminář věnovaný tvorbě Vladimira Majakovského. Po skončení studia v roce 1949 pracoval v Institutu světové literatury, přednášel na Lomonosově univerzitě na novinářské fakultě a škole MCHATu. Náležel k předním literárním kritikům časopisu \"Novyj mir\", jehož hlavním redaktorem byl Alexandr Tvardovskij. Začátkem šedesátých let byl \"Novyj mir\" považován v SSSR za velmi liberální časopis.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "V literárněkritických pracích se zabýval dílem Maxima Gorkého, Isaaka Babela, Borise Pasternaka, Anny Achmatovové. V roce 1955 začal psát prózu. Řada prací kvůli cenzuře nemohla v tehdejším Sovětském svazu vycházet, vydal je však na Západě pod pseudonymem \"Abram Tertz\". Ve sborníku \"Fantastický svět Abrama Tertze\" vyšly povídky \"Sud iďot\" a \"Ljubimov\" a také vydal práci \"Co je socialistický realismus?\", kde se sarkasticky posmívá sovětské literatuře. Pseudonym, pod kterým byly Siňavského práce na Západě publikovány, odkazuje na skutečnou postavu ruské historie, židovského násilníka Abrama Tertze.", "section_level": 1}, {"title": "Uvěznění.", "content": "Na podzim v roce 1965 byl Siňavskij společně s Julijem Danielem obviněn z antisovětské propagandy a agitace, vzat do vazby, v únoru 1966 odsouzen k sedmi letům v pracovněvýchovném táboře. Obvinění vinu nepřiznali. Proces provázela masívní mediální kampaň, která byla předzvěstí konce chruščovovského tání. Fred Coleman v roce 1997 napsal: „Dnes nemají historikové obtíže s označením data zrodu moderního sovětského disidentského hnutí. Začalo v únoru 1966 soudem se Siňavským a Danielem, dvěma spisovateli, kteří rozběsnili komunistický režim satirami propašovanými do zahraničí a vydanými pod pseudonymy... V té době nemohli předpokládat, že spustili pohyb, který nakonec přivodí konec komunistické nadvlády.“ Na podporu Daniela a Siňavského vystoupili mnozí sovětští spisovatelé otevřenými dopisy, soudní proces je začátkem druhého disidentského období v Sovětském svazu.", "section_level": 1}, {"title": "V emigraci.", "content": "Siňavskij byl v roce 1971 propuštěn a o dva roky později mohl odjet do Francie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrej Donatovič Siňavskij (; 8. října 1925 Moskva – 25. února 1997 Paříž) byl ruský literární vědec, spisovatel a literární kritik. Publikoval pod pseudonymem Abram Tertz ().", "tgt_summary": "Andrei Donatovich Sinyavsky (; 8 October 1925 – 25 February 1997) was a Russian writer and Soviet dissident known as a defendant in the Sinyavsky–Daniel trial in 1965. Sinyavsky was a literary critic for \"Novy Mir\" and wrote works critical of Soviet society under the pseudonym Abram Tertz () published in the West to avoid censorship in the Soviet Union. Sinyavsky and Yuli Daniel were convicted of Anti-Soviet agitation in a show trial, becoming the first Soviet writers convicted solely for their works and for fiction, and served six years at a Gulag camp. Sinyavsky emigrated to France in 1973 where he became a professor of Russian literature and published numerous autobiographical and retrospective works.", "id": 635741} {"src_title": "Josef Klausner", "tgt_title": "Joseph Klausner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v litevské vesnici Olkeniki a počátkem 20. století jeho rodina Litvu opustila kvůli narůstajícímu antisemitismu (podle vyprávění jeho synovce Amose Oze bylo důvodem odchodu zdraví jeho babičky) a usadila se v Oděse, kde žilo její nejbližší příbuzenstvo a kde se mu dostalo vzdělání. Pohyboval se ve vědeckých, literárních a sionistických kruzích. Klausner byl zapáleným sionistou a znal se osobně s Theodorem Herzlem. Roku 1912 poprvé osobně navštívil Palestinu a v roce 1919 se tam přestěhoval. V roce 1925 se stal profesorem hebrejské literatury na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Angažoval se v historických výzkumech období Druhého chrámu. Přestože nebyl ortodoxním židem, dodržoval šabat a dietní předpisy. Měl obsáhlé znalosti Talmudu a midrašové literatury. Josef Klausner náležel ke kruhu ruských sionistických aktivistů v Oděse, kam patřil i Ze'ev Žabotinský a Menachem Usiškin, a přestože nepatřil přímo ke členům strany, byl souputníkem revizionistických sionistů. Klausner se významně podílel na „sionistické výchově“ v hnutí revizionistické mládeže Bejtar, a na mládežnických nacionalistických hnutích vůbec. Jako akademický činitel se znalostí židovské historie byl poněkud netypicky také aktivistou v sionistických polemikách a jen zřídka stál na pozicích většiny sionistického vedení; to mu také vyneslo značnou židovskou nelibost z neúspěchu sionistického establishmentu v Palestině. V červenci 1929 Klausner založil Výbor pro zeď nářků na obranu židovských práv a pro řešení problémů okolo přístupu k Západní zdi. Demonstrace revizionistické mládeže vzešlé z činnosti výboru byly později Shawovou komisí označeny za bezprostřední příčinu nepokojů z roku 1929. Důsledkem následných nepokojů bylo také zničení jeho domu v Talpijotu. O svém slavném strýčkovi píše Amos Oz ve své autobiografii \"Příběh o lásce a tmě\" (kap. 9–11).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Doktorát získal Klausner v Německu. Největší ohlas vzbudil svou knihou o Ježíšovi. Kniha \"Ježíš Nazaretský\" a její pokračování \"Od Ježíše k Pavlovi\" ho povznesla mezi literární velikány. Klausner zde vysvětluje, že Ježíše je nutno chápat jako Žida a Izraelce, který se pokoušel o reformu náboženství a zemřel jako oddaný Žid. Autor byl kvůli tomu napadán stejně ze strany židů jako křesťanů. Anglikánský kněz Herbert Danby si informační hodnoty díla cenil natolik, že jej přeložil z hebrejštiny do angličtiny, aby informace zpřístupnil anglickým vědcům. Několik duchovních bylo tímto kontroverzním dílem rozhořčeno natolik, že žádali Danbyho odvolání z Jeruzaléma. Později získal katedru židovské historie. Ačkoli byl zapáleným sionistou, měl Klausner četné spory s Chajimem Weizmannem. Oba kandidovali v prezidentských volbách 1949, prvním izraelským prezidentem se stal Weizmann.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Gedalja Klausner ( יוסף גדליה קלוזנר; žil 20. srpna 1874 – 27. října 1958) byl židovský historik, profesor hebrejské literatury a hlavní redaktor \"Hebrejské encyklopedie\". Byl zaníceným účastníkem sionistických polemik, podporujícím revizionistickou a náboženskou ideologii, a kandidátem na úřad presidenta v prvních izraelských prezidentských volbách v roce 1949, ve kterých podlehl Chajimu Weizmannovi poměrem 83 ku 15 hlasům.", "tgt_summary": "Joseph Gedaliah Klausner (; 20 August 1874 – 27 October 1958), was a Jewish historian and professor of Hebrew Literature. He was the chief redactor of the \"Encyclopedia Hebraica\". He was a candidate for president in the first Israeli presidential election in 1949, losing to Chaim Weizmann. Klausner was the great uncle of Israeli author Amos Oz.", "id": 2228667} {"src_title": "Toruňský tumult", "tgt_title": "Tumult of Thorn (Toruń)", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Obecným pozadím konfliktu byla vzrůstající náboženská netolerance na území Polska (pol. Rzeczpospolita Polska), prolnutá se specifickou sociální strukturou Toruně, která v katolicko-šlechtické republice představovala centrum zámožného, protestantského měšťanstva německého původu. Dominantní pozice katolicizmu jako státního náboženství, zhoršující se hospodářská pozice města i bezprostřední provokační gesta obou stran tu nalezly své násilné vyústění.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neděle 16.7.1724.", "content": "Počátek tumultu nastal v procesí kolem kostela sv. Jakuba na přilehlém hřbitově v nedělním odpoledni 16. července roku 1724. Procesí to bylo velice slavnostní, protože na ten den připadal svátek Panny Marie škapulířové. Procesí kolem kostela přihlížela skupina evangelických studentů toruňského Akademického gymnázia s čepicemi na hlavách a ještě k tomu ani nepoklekli. Pobouřen tímto postojem přistoupil k nim Stanisław Lisiecki, student jezuitské koleje („Jezuitského kolegia“) a rozhodně vyžadoval, aby smekli čepice před Nejsvětější Svátostí a také je nutil pokleknout. Dospělo to k hádce a vzájemným ranám. Pozdě odpoledne Lisiecki, když vyšel z kostela sv. Jakuba, narazil opět na téže lidi. Zase došlo ke rvačce. Zasahovat se pokusil luteránský měšťan Dawid Heyder. Nastala větší bitka, jelikož katolíkovi pomohli jeho spolužáci. Tu přerušil zásah městské stráže a uvěznění Lisieckého jako původce výtržnosti na rozkaz purkmistra Johanna Gottfrieda Rösnera, až do vyšetření záležitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Pondělí 17.7.1724.", "content": "Hned nazítří následovala ostrá reakce. Jezuitští studenti se začali rezolutně domáhat osvobození kolegy z věznice, intervenovali u purkrabího a starosty, ale ničeho nedosáhli. Narazili na Heydera a došlo na šavle. Městská stráž zabránila krveprolití a vsadila do vězení jednoho ze studentů, což rozzuřilo ostatní. Protože stížnost u úřadu a žádost o propuštění uvězněných neměly úspěch, rozhodli se vzít jedno rukojmí. Večer unesli náhodně okolojdoucího Jana (Jakuba) Nagórného, studenta Akademického gymnázia a odvlekli ho do své koleje. Ta událost změnila rozhodnutí starosty, podle kterého již měl být propuštěn jejich kolega. Ta zpráva se roznesla tichou poštou a večer se před jezuitskou kolejí srotil dav, který požadoval propuštění rukojmího. Studenti ale společně s rektorem Kazimírem Czyżewským zase požadovali osvobození jejich kolegů. Před budovou došlo k potyčkám mezi evangelíky (luterány) a katolickými studenty i pomocí kamenů. Starosta proto povolal nejen městskou stráž, ale městskou stráž a i měšťanskou stráž ze starotoruňské čtvrti. Na jeho příkaz uzavřeli také městské brány nedaleko budovy. Mělo to předejít příchodu katolíků z předměstí na pomoc jezuitům. Pokusili se obklíčit kolej, ale kvůli pokračujícímu ohrožení se měšťanské oddíly sebraly naproti budovy v Lázenské ulici. Až přišlá městská stráž se postavila v jisté vzdálenosti od koleje na Rabiaňské ulici a vypálila dvojí salvu do vzduchu. To mělo dočasný úspěch. K jezuitům vstoupil tajemník Rady Jan Wedemeyer a požadoval propuštění Nagórného. Představený kněz byl připraven propustit vězně výměnou za osvobození studenta z městské šatlavy. Tajemník se odebral do radnice. kde společně se starostou tváří v tvář napjaté situaci přijali rozhodnutí o osvobození studenta a vrátil se pak s touto zprávou do Jezuitského kolegia stále obklopeného davem. Jakmile se kněží dověděli o rozhodnutí, propustili rukojmí i s tajemníkem z budovy. Vzhledem k tomuto obratu událostí převládlo přesvědčení, že toruňský incident takto skončí a odvolali městské vojsko. Ale chvilku po odchodu jednotek se v davu roznesla pomluva o údajně dalším zadržovaném evangelickém studentu. Rozlícený dav se vrhl na budovu, vyvrátil dveře, vtrhl dovnitř a začal ničit lavice, stoly, okna, dveře a kachlová kamna. A také zničili oltář v kapli Nejsvětější Panny Marie, kolejní knihovnu, zprofanovali svaté obrazy a samu kapli a ještě zbili několik jezuitů. Všechno vyházeli ven a zapálili. Podle jezuitů byl mezi spálenými věcmi i obraz Panenky Marie. Podle tehdejších předpisů uplatňovaných v Evropě v těch dobách byly takové činy považované za zločin proti náboženství. V tom okamžiku vstoupila do děje posádka Královské gardy (Gwardia Koronna) pod velením kapitána Wattera. Vstoupila na území koleje a začala vyhánět luterány z budovy, ale situaci neovládla. Lidé byli stále srocení u koleje a připravení opět vstoupit dovnitř. V této situaci přibyl sám starosta, prohlédl vnitřek budovy a zaručil se všem, že v něm není zadržovaný žádný evangelický student. To teprve uspokojilo shromážděné měšťany, rozešli se a napětí se částečně uvolnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Situace po událostech.", "content": "Postoj městských úřadů vůči odedávna provokujícím a přemoudřelým jezuitským studentům, ale i k celému incidentu byl takový, jaký se v té době uplatňoval – opatrný a nepříliš rozhodný. Jezuitští kněží vinili dokonce starostu z úmyslného vypuštění pomluvy do davu. Prostředky, které byly použité 17. července pro uklidnění událostí, byly zpozdilé a příliš malé na to, aby čemukoliv zabránily. Starosta buď jednal tak, jak to považoval za správné anebo nezasahoval z jiných důvodů – byla dokonce podezření, že snad doufal, že incident přesvědčí kněží k opatrnosti a také omezí náboženské výtky. Věc by se dala snadno vyřešit. Jakub Rubinkowski, toruňský poštmistr, radil toto řešení: Rada provede rychlé a energické vyšetření, přísně potrestá pachatele a také stanoví odškodnění pro Kolegium. Přesto starosta ani další nechtěli takové řešení schválit. Mysleli si, že událost bude pojata analogicky jako stovky jiných podobných záležitostí. Bylo zahájeno vyslýchání svědků, ale bez jakýchkoli výsledků. Radní se rozhodli co nejvíc oddalovat prozkoumání věci – nevěděli jaká je celá situace. Vlivní jezuiti zahájili po celé zemi informační kampaň ve velkém stylu. Zprávy o poplenění kaple luterány, napadení a dokonce spálení kultovních předmětů velmi zapůsobily na katolické šlechtické masy. Vedle toho již byla zahájena řada oblastních sněmů (sejmiki) před velkým celostátním sněmem a rozhodnutím většiny z nich byl požadavek na potrestání pachatelů a inspirátorů tumultu.", "section_level": 1}, {"title": "Soud.", "content": "Polský král August II. Silný, zvolený sejmem 27. června 1697, tj. saský kurfiřt Friedrich August I., (polsky: August II Mocny) a celý dvůr s vědomím možnosti získat si mnohé hlasy šlechty se rozhodli využít tento konflikt. Počítal, že toruňské rozbroje se stanou hlavním tématem sněmu a dovolí mu soustředit poslance kolem dvora, takže se rozhodl naložit s pachateli tumultu s plnou tvrdostí práva. Poslal do Toruně dva oddíly Královské gardy pod majorem Jakubem d'Argelles, který se stal současně velitelem toruňské posádky, kdežto dosavadní velitel, kapitán Watter, byl zatčen až do objasnění jeho postupu v době incidentu. 11. srpna 1724 se před asesorským (porotním, laickým) soudem ve Varšavě konalo první přelíčení. Na straně Toruni vystupoval nový, mladý tajemník městské rady Christian Klosmann. Ale – pro neshody popisů událostí z 16. a 17. července oběma stranami – soud ustavil komisi, která měla provést vyšetřování na místě a předložit jeho výsledky porotě. Do komise vstoupili kandidáti navržení toruňskou radou i jezuity: Celkem komisi tvořilo 20 osob, výhradně katolíci; svou činnost zahájila 16. září 1724. Předsedou se stal kujavský biskup Krzysztof Szembek. Lubomirski přivedl několik set dragounů ze svého regimentu. Do Toruně vstoupily 4 oddíly z jiných regimentů, ale v důsledku stížnosti městské rady na nákladnost vydržování tak velkého vojska byly odvolány zpět. Vyšetřování probíhalo do 13.  října a spočívalo ve výslechu svědků. Podle jejich výpovědí byla vytvořena obžaloba za zkázu majetku a přepadení koleje na celkem 67 osob, které v tom byly v různé míře účastny. Přikázali držet obviněné ve vězení až do okamžiku vynesení rozsudku asesorským soudem. K němu podala radnice ihned odvolání proti rozhodnutí komise. Důvodem odvolání mělo být, že nevyslechla svědky, které obhajoba navrhla. Zamlčela ovšem skutečnost, že byli navrženi po termínu. Kromě toho městská rada podala k soudu protest, z kterého vyplývalo, že jezuité vyvíjejí nátlak na svědky a dokonce falšují jejich výpovědi. Ale největší námitkou bylo stranictví komise. Nebyla zapsána v soudním spisu z Varšavy a až nedávno se našel v knihách z Gdaňska, ale Toruňští byli varováni, že tento protest nejspíš jejich věci nepomůže. Ve Varšavě zahájil jednání 2. října 1724 velký sejm, na němž záležitost toruňského tumultu převládla nad ostatními a stala se jedním z hlavních témat. Poslanci zformulovali požadavky na exemplární potrestání pachatelů, zrovnoprávnění katolických měšťanů s evangelickými a dokonce povinnost předat bernardýnům Kostel nanebevzetí nejsvětější Panenky Marie v Toruni, který dosud užívali evangelíci. Také podpořili soudní projednání před porotou. Na závěr svého jednání 13. listopadu přijal sněm usnesení ukládající hejtmanům poslat do Toruně královské vojsko pro výkon soudního dekretu. Soud rozšířený o mimořádné porotce z řad poslanců měl začít projednávání věci 26. října 1724. Toruňská rada přes varování o stále nepříznivější situaci ve Varšavě si zřetelně nepřipouštěla vážnost věci. Z Toruně vyslala zvláštní deputaci, která měla v hlavním městě hájit zájmy města. Tvořili ji soudní přísedící Karol Augustin a z Třetího stavu pocházející Andrzej Kircheisen a Jakub Gemeier. Reprezentanti, tušící tragické finále záležitosti, obviňovali Radu i z toho, že žádný z nich nebyl do této deputace jmenován. Proto byl dodatečně vyslán radní Jan Hauenstein. Jenže nikdo z nich se nevyznal v poměrech na královském dvoře a nedisponovali širokými známostmi, které by jim umožnily ovlivnit, zmírnit celou situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsudek.", "content": "Soudní projednávání před porotou trvala od 26. října do 16. listopadu 1724. Jednání řídil velký královský kancléř Jan Sebastian Szembek. Žalobci z jezuitské strany požadovali trest smrti pro všechny vinné účastníky tumultu a také pro členy Rady. To měl být trest za nepřijetí příslušných úkonů vzhledem k hrozbě vzbouření ve městě. Jejich majetek měl být zkonfiskován. Také požadovali zabavení Gymnázia, tiskárny a kostelů evangelíkům a dále, aby veškeré úřady byly spravované pouze a výhradně katolíky. 16. listopadu 1724 padl rozsudek porotního soudu, který odsuzoval k smrti toruňského starostu Roesnera, purkmistra Jakuba Heinricha Zernekeho a 12 dalších osob, které se měly bezprostředně podílet na událostech. Všichni to byli protestanté. Přes 40 Toruňanů bylo odsouzeno k trestu vězení, z nich nejdelší dosahovalo jeden a půl roku, a několik měšťanů k pokutám po několika stech polských zlatých. Uvržení do vězení také přišli o své funkce. Dva toruňské pastory, které jezuité vinili z podněcování napětí, odsoudili k vyhnanství. Rozsudek dále uložil toruňským luteránům vyplatit odškodnění kněžím, které dosahovalo přes 69 tisíc zlatých, a postavit sochu Panny Marie poblíž Jezuitské koleje. Přikázali také přemístit Akademické gymnázium za městské hradby. Soud také rozhodl, aby od této doby polovina členů městské samosprávy byli katolíci. Vrátil rovněž bernardýnům kostel Nejsvětější Panny Marie a bývalý františkánský klášter v Toruni. Žádný z toruňských delegátů se neúčastnil vyhlášení rozsudku, jelikož byli již informováni o jeho přísnosti. Informace dorazila do města navečer 18. listopadu. Následující den zástupce starosty Jan Zerneke přečetl na radnici text rozsudku, což způsobilo ve městě neobyčejnou paniku a zaskočení. Konec konců Toruň byla jedním z největších pruských měst a dosud spravoval své vnitřní věci samostatně. Naproti tomu královský dvůr, který dříve toleroval takovéto události, náhle zkusil odstranit nezávislost a autonomii Královského Pruska na polském státu. Všem nakonec došlo, jak velké budou následky pasivity městské rady. Po přečtení rozhodnutí porotního soudu se vlastně nevědělo, co udělat. Přepočítali se ve svých nadějích, ale poslali odvolání do hlavního města a supliku ke králi. Očekávalo se, že vládce využije právo milosti anebo také, že městu pomohou protestantské státy. V Prusku dokonce vznikl plán ozbrojené intervence, která měla přijít na pomoc pronásledovaným evangelíkům, a obsazení Toruně.", "section_level": 1}, {"title": "Exekuce.", "content": "Ani ke královské milosti ani k intervenci protestantských států nedošlo. August II. se odvolal na usnesení o okamžité platnosti provedení rozsudku, ale ve skutečnosti chtěl předvést, že přes svou slabost Republika dokáže provést stanovené právo. V Toruni byl již 19. listopadu zadržen v domácím vězení starosta a jeho zástupce, kteří zůstali, přestože byli varováni již dříve. Přes možnost utéci se oba rozhodli zůstat a počítali s omilostněním. 5. prosince byl přečten rozsudek veřejně a 7. prosince, hned po jezuitské přísaze následovalo vykonání rozsudku. O 5. hodině ranní sťali na dvoře radnice starostu Jana Gotfrieda Roesnera a o tři hodiny později ještě dalších devět odsouzených. Dvě osoby se zachránily před tou řeží. Jednu se nepodařilo najít a druhá utekla. Mimořádně byla odložena poprava zástupce starosty Zernekeho, pravděpodobně protože byl známý, ctěný a mnozí šlechtici se za něj u úřadů přimlouvali. Jakub Heinrich Zerneke byl vynikající toruňskou osobností, autorem kroniky Toruně, uznávanou natolik, že uzavírali Jachetní ulici a stlali jí slámou, aby mu hlomoz nepřekážel v práci. Tak nebylo nic divného, že se mu trest vyhýbal, zvláště pak, když se za něj přimluvili sami toruňští jezuité. Vojvoda chelmský Jakub Rybiński poslal do Varšavy prosbu o omilostnění, která byla vyslyšena. Po vykonání popravy následovaly činnosti pro uskutečnění ostatních ustanovení. 7. prosince byl převzat z rukou evangelíků kostel Nejsvětější Panny Marie, který nazítří vysvětil biskup a bernardýni provedli první mši. Následně 13. prosince se konaly doplňovací volby do Rady i obecního zastupitelstva na místa pro katolíky. Jezuitští kněží se vzdali části jim přiznaného odškodnění a komise ukončila svou práci 18. prosince.", "section_level": 1}, {"title": "Po vykonání.", "content": "Rozsudek by nepochybně jednostranný a nepřiměřeně přísný, ačkoliv měl jisté analogie v rozsudcích prováděných v Evropě v případech tumultu. Král tak prosadil užší začlenění Královského Pruska a omezení jeho autonomie. Na základě popsaných událostí vznikla píseň, uvedená ve výboru Polská lidová píseň. Začíná a končí oslovením Boha i Marie, aby potlačili kacíře a katolíkům dali zvítězit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toruňský tumult (tj. náboženský rozbroj, nepokoje, z latin. \"tumultus\") (něm. \"Thorner Blutgericht\" – \"toruňský krvavý soud\") byly události z 16. července 1724 v Toruni, kdy došlo k rozbrojům mezi místními protestanty a katolíky, končícími zdemolováním jezuitské koleje. Odpovědí na tuto událost byl laický soud povolaný králem Augustem II. Tento soud odsoudil 9 protestantských účastníků událostí jakož i 2 protestantské městské hodnostáře (purkmistra a starostu) k smrti. Rozsudek byl vykonán. To vyvolalo mohutné pobouření za hranicemi Polska a vážnou diplomatickou krizi.", "tgt_summary": "The Tumult of Thorn (Toruń), or Blood-Bath of Thorn (, , literally Bloody court of Thorn) refers to executions ordered in 1724 by the Polish supreme court under Augustus II the Strong of Saxony. During a religious conflict between Protestant townsfolk represented by mayor Johann Gottfried Rösner, and the Roman Catholic students of the Jesuit college in the city of Thorn (Toruń) in Royal Prussia, the college had been vandalised by a crowd of German Protestants. The mayor and nine other Lutheran officials were blamed for neglect of duty, sentenced to death, and executed on 7 December 1724.", "id": 684992} {"src_title": "Britské Somálsko", "tgt_title": "British Somaliland", "src_document": [{"title": "Vznik britského protektorátu.", "content": "Území Afrického rohu a Somálska bylo ke konci 19. století kolonizováno několika evropskými koloniálními mocnostmi, především Velkou Británií, Itálií a Francií. Ještě před podrobením území severního Somálska Brity ovládala toto území Osmanská říše a Egypt. Britská přítomnost v Somálsku byla motivována především snahou zabezpečit vjezd do Rudého moře (na protější straně drželi strategický důležitý přístav Aden) a také získat zázemí v oblasti Afrického rohu. Praktický význam nové državy byl však prostý - sloužil jako zásobárna masa a zemědělských plodin pro britské síly v regionu.", "section_level": 1}, {"title": "Itálie začíná být hrozbou.", "content": "V roce 1935 a 1936 dobyla Itálie císařskou Etiopii a spojila tak své kolonie v Eritrei a italském Somálsku. Nově dobyté území bylo spojeno s dřívějšími italskými koloniemi do Italské východní Afriky. Itálie tak odstranila poslední vakuum v oblasti Afrického rohu. V budoucnu bylo jasné, že případná další expanze bude možná jen na úkor Francie nebo Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Invaze italské armády.", "content": "Příležitost přišla během druhé světové války. Východoafrický místokrál Amedeo, vévoda z Aosty rozhodl obsadit pro vylepšení vlastní obrany britské Somálsko, jelikož byla Británie oslabená válkou v severní Africe. Navíc obranu této malé kolonie zastával tzv. Somálský velbloudí sbor, což byla vzdor honosnému názvu jednotka o síle pěšího praporu složená z místních odvedenců. Nepřekvapí, že velitel tohoto sboru, důstojník námořní pěchoty A. R. Charter měl hodnost pouhého podplukovníka. Velitel britských sil na Středním Východě generál Archibald Wavell si byl vědom neudržitelnosti britského Somálska v tváří tvář početné armádě vévody z Aosty, nicméně zastával názor, že žádné britské území by nemělo být vydáno úplně bez boje (v čemž si vzácně rozuměl s Winstonem Churchillem s kterým měl jinak neustále rozpory). Britové zkrátka do předem ztracené bitvy vyslaly dostupné zálohy - jeden severorhodéský prapor, jeden keňský, dva indické a poslední - elitní prapor Black Watch, patřící ke Královskému skotskému horalskému pluku. Charterův velbloudí sbor byl posílen 17 důstojníky a 20 poddůstojníky z Jižní Rhodesie a sám Charter povýšen na brigádního generála. Horší byla situace s dělostřelectvem. Před italským útokem se do britského Somálska podařilo dovést jen jednu baterii čtyř houfnic ráže 94 mm z Keni a dvě protiletadlová děla ráže 76 mm z Adenu. Zoufalou situaci nejlépe popisuje fakt, že když se kapitán australského torpédoborce \"Hobart\", přivážející do Somálska posily dozvěděl o situaci, nabídl Charterovi tříliberní dělo, užívané k pozdravným salvám s 30 náboji a třemi muži obsluhy, což Charter vděčně přijal. Tento kanon byl připevněn na barel, z kterého ostřeloval protivníka do posledního náboje, poté obsluha padla do italského zajetí. Charter věděl, že případná invaze italských vojsk bude namířena na přístav Berbera, hlavní středisko kolonie. Nejkratší a nejrychlejší cesta vedla přes soutěsku Tug Argan, kde Charter umístil prakticky veškeré své obranné síly, umístil na pahorcích dvě protiletadlová děla, vybudoval kulometná hnízda a pár set metrů ostnatého metru na zátarasy. Nyní již vše záleželo na odolnosti obránců. První italské oddíly překročily hranici 3. srpna 1940. Pod velením generálporučíka Guglielma Nasiho se armáda čítající 23 praporů koloniální pěchoty za podpory 21 baterií polního dělostřelectva, roty středních a roty lehkých tanků a 57 letounů rozdělila na tři kolony. První mířila k moři, aby od sebe odřízla britské a francouzské Somálsko. Britové neměli síly ani prostředky je zastavit, takže tato kolona dosáhla již za dva dny přístavní městečko Zeila. Jak Charter správně předpokládal, hlavní kolona vedená generálmajorem de Simonem postupovala na Tug Argan krytá třetí kolonou vojsk. Po třídenním postupu přerušil de Simone na dva dny postup, aby pokračoval tentokrát s podporou středních tanků. Wavell vyslal do Somálska brigádního generála A. R. Godwin-Austena, dosavadního velitele britských jednotek v Palestině, aby převzal velení obrany a zároveň naplánoval evakuaci britských sil do Adenu. Godwin-Austen převzal velení 11. srpna 1940, v době kdy Italové zahájili rozhodující útok. Po třech dnech urputných bojů, při kterých se vyznamenali příslušníci velbloudího sboru a praporu The Black Watch, bylo jasné, že se obrana brzy zhroutí a Godwin-Austen dostal povolení k evakuaci. 15. srpna italská vojska definitivně zlomila poslední ohniska odporu a zahájila postup na Berberu. Zatímco vybrané jednotky postup zdržovaly na narychlo zbudovaných pozicích 50 a 30 km od přístavu, v Berbeře probíhala horečná evakuace jak vojáků, tak civilního obyvatelstva. Celkem bylo ve dnech 15.-18. srpna evakuováno 7 000 osob. Poslední opozdilce odvezl z Berbery torpédoborec \"Hobart\" 19. srpna ráno. Italové vstoupili do Berbery 19. srpna 1940 večer. Britské ztráty po dvou týdnech bojů byly 260 padlých, raněných a nezvěstných. Celkové italské ztráty činily 2052 mužů. Tak vysokou cenu zaplatila italská armáda za své jediné vítězství v roce 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Britská protiofenzíva.", "content": "Poté, co britská vojska v lednu 1941 zahájila ve východní Africe rozsáhlou protiofenzívu, bylo otázkou času, kdy se boj přenese i do britského Somálska. 16. března 1941 připlul z Adenu invazní svaz dvou lehkých křižníků a dvou torpédoborců, vezoucí dva prapory britské pěchoty a podpůrné oddíly. Po krátkém ostřelování přístavu a okolí děly všech plavidel si vyloděná pěchota poměrně rychle poradila se slabým odporem. Během týdne byla Berbera znovuzprovozněna a bylo možno přes ní zásobovat africkou 11. divizi bojující v severní Etiopii. 8. dubna se do Berbery vrátil i brigádní generál Charter, aby se stal znovu vojenským guvernérem této kolonie, která zůstala v britských rukou do roku 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik britského Somálska.", "content": "Roku 1949 jako poručenské území OSN vrátila Velká Británie bývalé italské Somálsko do správy Itálii a Ogaden již předtím Etiopii. V květnu 1960 se britská vláda rozhodla připravit britské Somálsko na nezávislost s tím záměrem, že se spojí s Itálií spravovanou části Somálska, které získalo nezávislost 1. července 1960. Britské Somálsko vyhlásilo nezávislost 26. července 1960 jako Somalilandský stát a o týden později se spojilo s italskou částí Somálska do jednotné Somálské republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Britské Somálsko () byla britská kolonie (formálně protektorát) v letech 1884 až 1960, (s výjimkou roku 1940 a 1941, kdy bylo pod kontrolou fašistické Itálie) nacházející se v Africkém rohu. Britské Somálsko je předchůdcem mezinárodně neuznaného státu Somaliland, který se odtrhl od Somálské republiky a nárokuje si hranice shodné s britským Somálskem.", "tgt_summary": "British Somaliland, officially the British Somaliland Protectorate (), was a British protectorate in present-day Somaliland. For much of its existence, the territory was bordered by Italian Somaliland, French Somaliland and Ethiopia. From 1940 to 1941, it was occupied by the Italians and was part of Italian East Africa. On 26 June 1960, British Somaliland declared independence as the State of Somaliland. Five days later, on 1 July 1960, the State of Somaliland voluntarily united with the Trust Territory of Somalia (the former Italian Somalia) to form the Somali Republic. The government of Somaliland, a self-declared sovereign state that is internationally recognised as an autonomous region of Somalia, regards itself as the successor state to British Somaliland.", "id": 122197} {"src_title": "Everettská námořní stanice", "tgt_title": "Naval Station Everett", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1983 poprvé navrhl tajemník námořnictva, John Lehman, koncept výstavby nové strategické základny v Pugetově zálivu. Krátce poté Kongres schválil jeho snahu přidat nové námořní stanice a rozptýlit koncentraci plavidel. Program nepodporoval pouze Senát a Sněmovna reprezentantů, ale také prezident Ronald Reagan a ministerstvo obrany. V roce 1985 bylo rozhodnuto, že program je nejlepším řešením pro rozptýlení koncentrace plavidel námořnictva, celistvost námořnictva a navýšení námořnických sil po stranách země.", "section_level": 1}, {"title": "Zázemí.", "content": "V dubnu 1984 byl Everett vybrán z dalších třinácti přístavu jako ideální pro novou stanici. V říjnu 1986 Kongres schválil první dotace pro stavbu a v listopadu 1987 se uskutečnil oficiální ceremoniál k počátku stavby. V září 1988 získalo námořnictvo šestapadesátimilionový kontrakt na výstavbu 494 metrů dlouhého a 36 metrů širokého mola. V červnu 1992 se formálního otevření mola zúčastnily tři lodi námořnictva. V srpnu 1993 proběhl další ceremoniál k počátku stavby, tentokrát se jednalo o podpůrný komplex ve Smokey Pointu, mezi městy Marysville a Arlington. Námořnictvo zde zakoupilo 210 tisíc m² rozlehlý pozemek, na kterém plánovalo postavit komisní, výměnné a rodinné centrum, charitní obchod, vzdělávací prostory, byty důstojníků, obchod výstroje, kapli a nábožensky vzdělávací centrum, automobilovou dílnu, hřiště a kurty, parkoviště pro námořníky přidělené lodím everettské námořní stanice a padesátipokojový námořnický hotel. V prvním týdnu roku 1994 začal personál z námořní loděnice Pugetův záliv přesun do nových podpůrných a administračních budov a oficiálně zahájil operace v everettské námořní stanici. V dubnu 1994 se zde uskutečnil velký ceremoniál s více než tisícem hostů.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční obsazení.", "content": "V září 1994 do stanice připluly první ze sedmi lodí, \"USS Ingraham\" a \"USS Ford\". V listopadu 1995 připlula další loď, \"USS Paul F. Foster\". Ve stejný den námořnictvo oznámilo přidělení lodí \"USS David R. Ray\", \"USS Callaghan\" a \"USS Chandler\" stanici. Zatímco prvně jmenovaná připlula v červenci 1996, další dvě až v září téhož roku. Aby bylo dokončeno obsazení stanice, loď \"USS Abraham Lincoln\" změnila v lednu 1997 svůj domovský přístav z námořní loděnice Pugetův záliv na everettskou stanici. V březnu 1998 byla vyřazena loď \"USS Callaghan\", kterou přijely v květnu téhož roku z Japonska nahradit lodě \"USS Fife\" a \"USS Rodney M. Davis\". V září 1999 byla vyřazena loď \"USS Chandler\". V červenci 1999 námořnictvo dokončilo konečné prohlášení o dopadu na životní prostředí, aby nalezlo ideální přístav pro tři jaderně poháněné letadlové lodě třídy \"Nimitz\" z Pacifické flotily. Námořnictvo zkoumalo čtyři přístavy: námořní loděnici Pugetův záliv v Bremertonu, everettskou námořní stanici, San Diego a Pearl Harbor. Nakonec se námořnictvo rozhodlo přidělit dvě letadlové lodi San Diegu a jednu Everettu. Úspěšná šestiměsíční údržba lodi \"USS Abraham Lincoln\" v Bremertonu ověřila úmysl námořnictva ponechat tuto loď v Everettu. Průzkum pro konečné prohlášení o dopadu na životní prostředí byl odstartován v prosinci 1996. Po veřejných schůzkách ve všech ze čtyř vybraných lokalit strávilo námořnictvo více než osmnáct měsíců zjišťováním vlastní spokojenosti s přidělováním lodí těmto přístavům. Průzkum se týkal především provozu a výcviku, zázemí a infrastruktury, údržby a kvalitou života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Everettská námořní stanice (anglicky Naval Station Everett) je nejmodernější základna amerického námořnictva. Nachází se vedle přístaviště města Everett, 40 kilometrů severně od Seattlu v americkém státě Washington. Podpůrný komplex námořnictva se nachází mezi městy Marysville a Arlington, necelých 20 kilometrů od stanice, která leží na severovýchodním pobřeží Pugetova zálivu. Stanice byla navržena jako domovský přístav skupiny carrer strike group. Stanice je nyní domovem dvou torpédoborců, tří fregat, jedné jaderně poháněné letadlové lodi a jednoho obsluhovače bójí americké pobřežní stráže. Své úkoly zde dostává šest tisíc námořníků a příslušníků veřejné služby, zatímco 350 těchto osob je přiděleno stanici samotné.", "tgt_summary": "Naval Station Everett (NAVSTA Everett) is a military installation located in the city of Everett, Washington, north of Seattle. The naval station, located on the city's waterfront on the northeastern end of Puget Sound, was designed as a homeport for a US Navy carrier strike group and opened in 1994. A separate Navy Support Complex is located in Smokey Point, north of Everett near Marysville, and houses a commissary, Navy Exchange, a college and other services. NAVSTA Everett is home to five guided-missile Destroyers, a Coast Guard Keeper-class cutter , and a USCG Marine Protector-class patrol boat, . There are about 6,000 sailors and civil service persons assigned to commands located at Naval Station Everett. The Naval Station itself has about 350 sailors and civilians assigned.", "id": 830603} {"src_title": "Matylda Saská (1863)", "tgt_title": "Princess Mathilde of Saxony (born 1863)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Princezna Matylda se narodila jako třetí dítě i dcera pozdějšího saského krále Jiřího I. (1832 - 1904) a jeho manželky Marie Anny Portugalské (1843 - 1884), dcery portugalské královny Marie II. Zůstala však nejstarším dítětem svých rodičů, neboť obě její starší sestry zemřely ještě jako nemluvňata. Tichá a laskavá, avšak nepříliš pohledná Matylda se měla podle plánů svého otce provdat za rakouského korunního prince, arcivévodu Rudolfa, syna rakouského císaře Františka Josefa I. Ten však se tomuto svazku vyhnul a oženil se s belgickou princeznou Stefanií. Jejím dalším potenciálním ženichem byl další rakouský arcivévoda, František Ferdinand d´Este, synovec a následník Františka Josefa II. Ten však kvůli lásce k hraběnce Žofii Chotkové (s níž roku 1900 uzavřel přes odpor císaře morganatický sňatek) ženitbu s Matyldou odmítl rovněž; to výrazně negativně poznamenalo jinak velmi úzké přátelské vztahy mezi oběma monarchiemi. Napětí se nicméně uvolnilo, když se mladší bratr Františka Ferdinanda, arcivévoda Ota František Josef oženil s Matyldinou mladší sestrou Marií Josefou. Matylda těmito odmítnutími velmi trpěla, stala se kritickou a jízlivou a ztrpčovala život svému okolí. Útěchu hledala i v alkoholu a vysloužila si tak u saského obyvatelstva přezdívku \"Matylda Schnapps (Matylda Kořalka\"). Stranila se oficiálního života dvora a byla nejneoblíbenějším členem královského domu. Matylda byla talentovaná malířka. V letech 1890 - 1901 studovala u drážďanského malíře a ilustrátora Alfreda Diethe. V následujících letech pak malovala řadu obrazů - krajin a scén ze života na zámku Pillnitz. 24 z nich byly vydány jako velkoformátové tisky, další jako pohlednice, výtěžek z jejichž prodeje sloužil k dobročinným účelům. Matylda zemřela v Drážďanech 27. března roku 1933 v 70 letech věku. Pohřbena byla v Nové hrobce Katedrály Nejsvětější Trojice v Drážďanech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matylda Saská, plným jménem německy \"Mathilde Marie Augusta Viktorie Leopoldina Karolina Luisa Franziska Josepha Prinzessin von Sachsen\" (19. března 1863, Drážďany – 27. března 1933 tamtéž) byla saská princezna.", "tgt_summary": "Princess Mathilde of Saxony, Duchess of Saxony (19 March 1863 – 27 March 1933) was the third child and third-eldest daughter of George of Saxony and his wife, Maria Anna of Portugal. She was an elder sister of the Kingdom of Saxony's last king, Frederick Augustus III of Saxony.", "id": 1062684} {"src_title": "Patrick Sharp", "tgt_title": "Patrick Sharp", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatérská a juniorská kariéra.", "content": "S juniorským hokejem začal v rodném městě, Thunder Bay, kde hrál za místní týmu Flyers v USHL. V sezoně 2000-01 odešel do univerzitní soutěže v USA, kde hrál za vermontskou univerzitu. Nasbíral 27 bodů v 31 utkáních a ačkoliv nebyl nejproduktivnější nováček, dostal cenu pro nejlepšího nováčka týmu. Ve druhé a poslední sezoně v ECAC byl nejproduktivnějším hráčem týmu a na konci sezony dostal cenu Johna C. Cunninghama pro nejužitečnějšího hráče týmu. Jeho tým vyhrál v sezoně pouze 3 z 31 zápasů a tak se Sharp rozhodl, že pro něj bude lepší školu opustit a vrhnout se mezi profesionály.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Philadelphia ho draftovala v roce 2001 ve 3. kole, celkově byl vybrán jako 95. hráč. Skoro o rok později, 21. května 2002, podepsal s Philadelphií smlouvu na 3 roky. Na kempu Flyers se předvedl v dobrém světle a tak dostal šanci v NHL. První zápas v NHL odehrál 10. října 2002 v Edmontonu. Po 3 zápasech, ve kterých nebodoval, byl však odeslán do AHL, kde strávil zbytek sezony. Sezonu 2003-04 strávil půl na půl v NHL a AHL. Do poloviny prosince hrál v AHL, kde nasbíral 29 bodů (15+14) v 35 zápasech, zbytek sezony strávil v NHL. V silném týmu Flyers však nedostával příliš času na ledě a tak zaznamenal pouze 7 bodů (5+2) v 41 zápasech. V playoff NHL se trefil jednou, a to ve finále Východní konference proti Tampě Bay. Během výluky v NHL v sezoně 2004-05 hrál v AHL za Phantoms. V 75 zápasech nasbíral 52 bodů (23+29) a to stačilo na 3. místo v produktivitě týmu. V playoff byl jedním z hlavních vůdců týmu a pomohl Phantoms k zisku Calder Cupu. V kanadském bodování v playoff byl na 2. místě v týmu i celé AHL s 21 body (8+13) v 21 zápasech. Sezonu 2005-06 začal v NHL ve Philadelphii, za kterou odehrál 22 zápasů a nasbíral 8 bodů. V týmu nabitém hvězdami však příliš času na ledě nedostával a nakonec byl vyměněn. 5. prosince se společně s útočníkem Ericem Melochem stěhoval do Chicaga za útočníka Matta Ellisona a 3. kolo draftu 2006. Za Blackhawks odehrál celkem 50 zápasů a nasbíral 23 bodů, v celé sezoně pak v 72 zápasech nasbíral 31 bodů (14+17). 10. července 2006 s ním Blackhawks prodloužili smlouvu o 2 roky. V sezoně 2006-07 pak nastoupil k 80 utkáním v nichž nasbíral 35 bodů. Po Havlátovi byl jediným hráčem Blackhawks, který se dostal na hranici 20 gólů. V průběhu sezony 2007-08, 17. ledna 2008, prodloužil s Blackhawks o další 4 roky. Celkem v sezoně nasbíral 62 bodů (36+26) a byl nejlepším střelcem Blackhawks. V počtu gólů si vytvořil své osobní maxiumum, které doposud nepřekonal. V gólech v oslabení se dělil o první příčku v celé NHL s Alferdssonem. Střelecky se mu dařilo i v první polovině sezony 2008-09, kdy zaznamenal 20 branek. Ve 2. polovině mu ale zvlhnul prach a navíc jej na 20 utkání vyřadilo zranění kolena. Celkem tak nastřílel 26 branek a nasbíral 44 bodů. V playoff se dostal opět do pohody a s Toewsem byl se 7 góly na 2. místě mezi střelci týmu. Celkem přispěl 11 body na cestě Blackhawks do finále konference. Sezona 2009-10 byla 4. sezonou v řadě, kdy dokázal nastřílet alespoň 20 branek. Zaznamenal 25 a k tomu navíc přidal 41 asistencí. Celkem tak nasbíral 66 bodů v 82 zápasech. V playoff přidal dalších 22 bodů ve stejném počtu zápasů a byl tak 3. nejproduktivnějším hráčem týmu. S 11 brankami byl společně s Byfuglinem nejlepším střelcem týmu a s 76 střeleckými pokusy byl vůbec nejaktivnějším hráčem v playoff. Výraznou měrou se tak podílel na zisku Stanley Cupu. V sezoně 2010-11 v 74 utkáních nasbíral 71 bodů (34+37). Podruhé v kariéře překonal hranici 30 branek a s 34 góly byl nejlepším střelcem Blackhawks, v celé NHL se umístil 8. Zúčastnil se NHL All-Star Game, kde byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem utkání, když získal 3 body (1+2). V playoff pak v sérii proti Vancouveru nasbíral 5 bodů (3+2) v 7 utkáních. Ačkoliv měl platnou smlouvu ještě na další sezonu, podepsal 3. srpna 2011 smlouvu na dalších 5 let za 29,5 milionu dolarů (cap hit 5,9 milionu). I v sezoně 2011-12 dokázal udržet tempo z předchozí sezony a podruhé v řadě byl nejlepším střelcem Blackhawks s 33 góly. Popáté v řadě tak překonal hranici alespoň 25 branek, což se před ním povedlo jen 6 hráčům v dresu Blackhawks. V týmové produktivitě pak obsadil 2. místo s celkem 69 body v 74 zápasech (8 zápasů vynechal pro zranění). Byl nejlepší v týmu v hodnocení +/- s osobním maximem +28 bodů (7. v NHL; 2. v Západní konferenci) a také v počtu vstřelených vítězných gólů (8 GWG, 7. místo v NHL). V playoff vstřelil pouze jediný gól v 6 zápasech a Blackhawks vypadli z 1. kola podruhé v řadě, tentokrát s Phoenixem. Vinou zranění odehrál ve zkrácené sezoně 2012-13 jen 28 zápasů, ve kterých nasbíral 20 bodů (6+14). Střelecky se mu tolik nedařilo, ale když byl v sestavě Blackhawks, tak ani jednou neprohráli v základní hrací době (25-0-3). V playoff se střelecké štěstí opět přiklonilo na jeho stranu a s 10 góly byl nejlepším střelcem celého playoff NHL a mohl se radovat ze svého druhého Stanley Cupu v kariéře. Sezona 2013-14 je doposud jeho nejlepší v kariéře. Poprvé v kariéře stal nejproduktivnějším hráčem Blackhawks a po čtvrté v kariéře byl nejlepším střelcem Blackhawks. Podruhé v kariéře odehrál všechna utkání základní části v nichž si připsal 78 bodů (34+44) a byl 12. nejproduktivnějším hráčem NHL a 9. nejlepším střelcem. Osobní maxima si vytvořil v počtu asistencí, bodů a také střel (313), ve kterých byl v NHL dokonce na 2. místě. Během listopadu byl vyhlášen 3. hvězdou týdne NHL a za poslední týden v prosinci dokonce 1. hvězdou. Okolo přelomu roku vstřelil 2 hattricky - 27. prosince 2013 proti Coloradu a 3. ledna 2014 v New Jersey. Playoff mu příliš nevyšlo, neboť zaznamenal v 19 zápasech jen 5 branek a celkem 10 bodů. V sezoně 2014-15 přišel na přelomu listopadu a prosince o 14 zápasů kvůli zranění nohy. V 68 zápasech pak nasbíral 43 bodů (16+27). Ve svém 700. zápase, ke kterému nastoupil 29. prosince 2014 proti Nashvillu, získal 500. bod v NHL. Při cestě za třetím Stanley Cupem nasbíral 15 bodů (5+10) v 23 zápasech a byl tak 5. nejproduktivnějším hráčem týmu. Jelikož Blackhawks měli problémy vejít se do platového stropu, byl Sharp společně s obráncem Stephenem Johnsem vyměněn 10. července 2015 do Dallasu za obránce Trevora Daleyho a útočníka Ryana Garbutta. V týmu se sešel s obráncem Johhnym Oduyou, který Blackhawks rovněž po zisku Stanley Cupu opustil. Ve své první sezoně v Dallasu si připsal 55 bodů (20+35) v 76 zápasech a byl 5. nejproduktivnějším hráčem týmu a 4. nejlepším střelcem. V playoff si připsal 6 bodů (4+2) ve 13 utkáních, když Dallas vypadl ve 2. kole se St. Louis. Zdravotní problémy měl v průběhu celé sezony 2016-17 a tak odehrál pouze 48 zápasů, ve kterých si připsal 18 bodů (8+10). Nedařilo se mu ve statistice +/-, neboť s -22 body byl nejhorším v týmu. Stars v této sezoně nepostoupili do playoff. Po 2 letech se vrátil do Chicaga, když jako volný hráč podepsal roční smlouvu s Blackhawks. Zápas proti Floridě 12. prosince 2017 byl jeho 900. v NHL. V sezoně ovšem pokračoval pokles jeho produktivity a i když neměl zdravotní potíže, řadu zápasů sledoval jen z tribuny. Celkem v 70 zápasech nasbíral 21 bodů (10+11). Při posledním domácím zápase proti St. Louis 7. dubna 2018 oznámil, že toto byla jeho poslední sezona v NHL. Kariéru tak ukončil v klubu, se kterým získal 3 Stanley Cupy. Celkem za Blackhawks odehrál 749 zápasů (19. místo v historických tabulkách Blackhawks), ve kterých nastřílel 249 branek (12. místo) a 283 asistencí (22. místo) a celkem tedy 532 bodů (15. místo).", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrick Sharp (* 27. prosince 1981, Winnipeg, Manitoba) je bývalý kanadský hokejový útočník, který naposledy hrál v týmu Chicago Blackhawks v severoamerické lize NHL, ve kterém dokázal v letech 2010, 2013 a 2015 vyhrát Stanley Cup, a v roce 2014 získal s Kanadou na zimních olympijských hrách v Soči zlatou medaili.", "tgt_summary": "Patrick Sharp (born December 27, 1981) is a Canadian former professional ice hockey player who played 15 seasons in the National Hockey League (NHL) for the Philadelphia Flyers, Chicago Blackhawks and Dallas Stars. After his retirement as a player, Sharp joined NBC Sports as an analyst. Sharp played collegiate hockey at the University of Vermont before he was drafted by the Flyers in 2001. He began his NHL career with the Flyers organization, but was traded to the Blackhawks in 2005. He became a three-time Stanley Cup champion with the Blackhawks in 2010, 2013 and 2015. He was later traded to the Stars in 2015, where he spent two seasons before returning to the Blackhawks in 2017. Sharp also represented Canadian national team at the 2014 Winter Games, where he won an Olympic Gold medal.", "id": 497897} {"src_title": "Panzerschreck", "tgt_title": "Panzerschreck", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj \"Panzerschrecku\" spadá do počátku roku 1943, kdy Němci ukořistili v Tunisku několik amerických bazuk, podle nichž vyvinuli vlastní zbraň. První typ, který zavedlo Německo do výzbroje své armády byl \"Raketenpanzerbüsche 4322\". Zbraň byla 164 cm dlouhá a její hmotnost činila 9,25 kg. Ke střelbě se používal 88mm projektil, který po vystřelení dosahoval rychlosti 105 m/s. Hmotnost střely byla 3,3 kg a hmotnost nálože pak 600 g. Zvláštností bylo to, že se používala letní (+5 až 50 °C) a zimní (-40 až +30 °C) munice. Průraznost pancíře byla okolo 180 mm. Samotní vojáci si však tuto zbraň příliš neoblíbili, protože vyvíjela silný plamen, který ohrožoval obsluhu a prozrazoval její pozici. Kvůli tomu museli být střelci chráněni ohnivzdornou pláštěnkou a plynovou maskou. Střelec byl pak sice chráněn, ale zase se zhoršila celková pohyblivost a účinně zamířit cíl nebylo taky úplně snadné. Tento typ se však stavěl jen v malých počtech. Změna nastala až v listopadu 1943, kdy byl ke zbrani přidán ochranný štít. Okamžitě se upustilo od jakékoli výroby modelu \"RKpB 4322\" a do výroby se dostal model \"Panzerschreck 54\", který měl již štít pevně zabudovaný. Hmotnost díky štítu vzrostla na 11 kg a změny se dočkala také munice. Nová střela pod označením RKpB.Gr.4992 měla lepší dostřel (180 m) a také lepší průraznost (cca 230 mm). Náboje se opět vyráběly v letní a zimní verzi. Byla dána objednávka na 382 000 kusů, ale musela být kvůli spojeneckým náletům na německý průmysl redukována a v červenci 1944 se zastavila na čísle 289 151 kusů. Dalším modelem byl \"Panzerschreck 54/1\". Snížila se délka trubice na 135 cm a hmotnost se snížila na 9,5 kg, mířidla byla také zdokonalena. Zbraň byla zavedena do služby v prosinci 1944, ale první objednávka byla dána až v lednu 1945. Do konce války bylo dodáno 25 750 kusů z původně 48 000 objednaných. Odpalovací trubice měla vydržet údajně 200 výstřelů. Němci měli ve vývoji také protiletadlovou verzi – \"Fliegerschreck\". Zbraň byla 174 cm dlouhá a používala 88mm náboj. Bylo jich vyrobeno pouze 500 a bojového nasazení se nikdy nedočkaly. Ještě existoval ve vývoji \"Panzerschreck 10,5 cm\", jenž představoval zvětšenou verzi Panzerschrecku. Zbraň byla ale odmítnuta s odůvodněním, že je příliš těžká (hmotnost byla asi 18 kg), proto se vyvíjel další typ, který byl lehčí a téměř o půl metru kratší, ale u tohoto modelu nastaly pro změnu problémy se zákluzem. Tento problém se už do konce války vyřešit nepodařilo, a tak nikdy nebyl zařazen do služby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panzerschreck (oficiálně Raketenpanzerbüchse 54, \"raketová pancéřová puška 54\", zkráceně RPzB 54) byla ruční raketová protitanková zbraň ráže 88 mm na více použití, kterou užívala německá armáda ke konci druhé světové války. Jeho předchůdcem byl jednodušší \"Panzerfaust\" (česky \"pancéřová pěst\"), zavedený v roce 1942, který dokázal prorazit až 150 mm silný pancíř ruských tanků na vzdálenost 30 m. Používali jej vojáci SS (německá armáda od roku 1943) i příslušníci \"Volkssturmu\" (německá domobrana). Protože však měl malý dostřel, nebylo těžké budovu, kde byl voják s \"Panzerfaustem\", zničit na velkou vzdálenost.", "tgt_summary": "Panzerschreck (lit. \"tank fright\", \"tank's fright\" or \"tank's bane\") was the popular name for the \"Raketenpanzerbüchse \" 54 (\"Rocket Anti-armor Rifle model 54\" abbreviated to RPzB 54), an 88 mm reusable anti-tank rocket launcher developed by Nazi Germany in World War II. Another earlier, official common name was \"Ofenrohr\" (\"stove pipe\"). The Panzerschreck was designed as a lightweight infantry anti-tank weapon and was an enlarged copy of the American bazooka. The weapon was shoulder-launched and fired a fin-stabilized rocket with a shaped-charge warhead. It was made in smaller numbers than the \"Panzerfaust\", which was a disposable recoilless gun firing an anti-tank warhead.", "id": 1795264} {"src_title": "Tupperův vzorec", "tgt_title": "Tupper's self-referential formula", "src_document": [{"title": "Vzorec.", "content": "Vzorec byl poprvé publikován v příspěvku na konferenci SIGGRAPH (Special Interest Group on GRAPHics and Interactive Techniques) 2001, který se zabýval softwarem GrafEq pro vizualizaci matematických funkcí, nerovností, atp. Tupperův vzorec je nerovnost: kde formula_2 značí celou část čísla a \"mod\" značí zbytek po dělení. Uvažujme interval roviny formula_3, kde konstanta formula_4 je rovna pětisetčtyřiačtyřicetimístnému číslu: Množina bodů splňující Tupperovu nerovnost je na následujícím obrázku znázorněna modrou barvou:", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení.", "content": "Bližším ohledáním vzorce snadno zjistíme, že exponent formula_6 nabývá pouze celočíselných hodnot formula_7. Každé z těchto hodnot přitom nabývá pouze v jediném podintervalu. Hodnoty formula_8 nabývá exponent v levém spodním rohu obrázku, hodnoty formula_9 v intervalu bezprostředně nad ním, a tak dále. Tedy, pixely v prvním sloupci obrázku odpovídají hodnotám exponentu formula_10. Nejmenší hodnoty formula_11 exponent nabývá v pravém horním rohu obrázku. Snadno ověříme, že číslo formula_4 je dělitelné číslem formula_13 beze zbytku, tedy pro všechna formula_15. Pravá strana nerovnosti tak v principu převádí číslo formula_16 do dvojkové soustavy, je tedy pro každou konkrétní dvojici formula_17 rovna buď formula_8 nebo formula_9. Je zřejmé, že libovolný černobílý obrázek šířky formula_20 a výšky formula_21 pixelů, jde stejným způsobem zapsat jako binární číslo (po sloupcích; levý spodní pixel bude stát na pozici jednotek ve dvojkovém zápisu). Po převodu do desítkové soustavy a vynásobení číslem formula_21 bude představovat konstantu formula_4. Tupperův vzorec (s číslem formula_13 zaměněným za číslo formula_21 a pozměněnými intervaly pro formula_26 a formula_27) pak z konstanty formula_4 dekóduje původní obrázek. Konkrétních příkladů jako je Tupperův vzorec tedy lze zkonstruovat libovolně mnoho. Tupperův vzorec je často uváděn jako příklad autoreference, kterým ale v pravém slova smyslu není. Nejpodstatnější část vzorce zajišťující, že grafem nerovnosti je předpis nerovnosti samotné, je informace zakódovaná v konstantě formula_4, která ovšem není předmětem autoreferenčního vztahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tupperův vzorec je nerovnost definovaná Jeffem Tupperem. Množina bodů, které splňují nerovnost, vykreslená v rovině (resp. v konkrétním intervalu roviny) tvoří text obsahující nerovnost samu.", "tgt_summary": "Tupper's self-referential formula is a formula that visually represents itself when graphed at a specific location in the (\"x\", \"y\") plane.", "id": 665321} {"src_title": "Gironde", "tgt_title": "Gironde estuary", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Gironde se rozkládá na území departementů Gironde a Charente-Maritime v regionech Akvitánie a Poitou-Charentes. Začíná poloostrovem Bec d'Ambès, který vytvářejí na svém soutoku řeky Garonna a Dordogne. Na obou březích se po celé délce estuáru rozkládají vinice. Povodí Gironde zahrnuje u řeky Dordogne severní Akvitánii a velkou část Francouzského středohoří, řeka Garonna odvodňuje zbytek Akvitánské pánve. Největším městem v okolí je Bordeaux, které leží asi 15 km proti proudu od soutoku obou řek. Na řece Dordogne leží město Libourne, přímo v oblasti Gironde je největší Royan, z dalších měst to jsou Blaye, Bourg a Talmont-sur-Gironde na pravém břehu a Blanquefort, Pauillac a Margaux na levém.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Už v antice měla Gironde velký strategický a ekonomický význam. Přístav v Bordeaux, tehdejší Burdigala, položil základ pro obchod a dlouhodobou prosperitu. Pozůstatky římské nadvlády byly nalezeny v obci Soulac-sur-Mer. Po pádu Římské říše byla oblast ohrožována nájezdy Normanů a Bordeaux bylo zničeno. Ve středověku bylo území v rukou Angličanů a Gironde měla velký význam v obchodu mezi Akvitánií a Anglií. Vyváželo se především víno, barviva, sůl a zbraně, naopak se dovážely z Anglie kůže, textil a kovy. Během stoleté války byla Gironde základnou Angličanů. Po bitvě u Castillonu v roce 1454 připadlo území opět Francii. Přístav Bordeaux se v novověku stal největším a nejvýznamnějším přístavem Francie, neboť přes něj proudilo zboží při obchodech s Afrikou a Antilami. Gironde tím získala velký strategický význam a vznikla zde řada pevností. V 17. století zde zřídil Sébastien Le Prestre de Vauban pevnost Blaye na pravém břehu a Fort Médoc na levém. Ve 20. století se Gironde stala významnou průmyslovou oblastí. Ve městě Le Verdon byl vybudován nákladový terminál, který slouží i k uskladnění ropy, ve městě Pauillac byla vybudována ropná rafinerie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gironde je estuár v jihozápadní Francii, který se rozkládá od soutoku řek Garonny a Dordogne až k pobřeží Atlantského oceánu. Je zhruba 75 km dlouhý a až 15 km široký a s rozlohou 685 km je největším ústím v Evropě. Podle tohoto území je pojmenován departement Gironde.", "tgt_summary": "The Gironde ( , , ; ) is a navigable estuary (though often referred to as a river) in southwest France and is formed from the meeting of the rivers Dordogne and Garonne just downstream of the centre of Bordeaux. Covering around , it is the largest estuary in western Europe. The Gironde is approximately long and 3–12 km (2–7 miles) wide and the French \"département\" Gironde is named after it. The Gironde is subject to very strong tidal currents and great care is needed when navigating the estuary by any size or type of boat. Since 2015, the Gironde estuary has been part of the Gironde estuary and Pertuis sea Marine Nature Park.", "id": 1408538} {"src_title": "Consolidated PB4Y-2 Privateer", "tgt_title": "Consolidated PB4Y-2 Privateer", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Velkým problémem pro spojenecká plavidla v Atlantském i Tichém oceánu byla za 2. světové války aktivita nepřátelských ponorek. Proto americké námořnictvo hledalo vhodný letoun pro námořní hlídkovou službu s možností útoku na zjištěnou ponorku. Námořnictvo věřilo, že nejschůdnější a nejrychlejší cestou bude využití některého z velkých „pozemních“ bombardérů. Americké námořní letectvo si vyhlédlo letoun B-24 Liberator, který měl dostatečný dolet, vytrvalost, nosnost, prostor i přiměřenou obrannou výzbroj. Námořnictvo také čerpalo ze zkušeností Velké Británie, která již tyto letouny k tomuto účelu používala a to s dobrými výsledky. Americké námořnictvo získalo první Liberatory (téměř totožné s verzí B-24D) v roce 1942 a pod označením PB4Y-1 je rozmístilo na Havajských ostrovech a na Islandu. Námořnictvo nakonec provozovalo celkem 977 letounů PB4Y-1.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a popis.", "content": "Společnost Ford Motor Company, která vyráběla letouny B-24 pro USAAF, již dříve upravila jeden letoun B-24D s použitím jednoduché svislé ocasní plochy z letounu B-23 Dragon. Tento letoun nesl označení XB-24K. Ovladatelnost letounu se zlepšila natolik, že připravovaná verze B-24N měla mít již jednoduchou svislou ocasní plochu. Výroba však byla 31. května 1945 zrušena a verze B-24N nebyla nikdy postavena. Avšak námořnictvo, které mělo zájem na vylepšeném letounu, požadovalo i nadále jednoduchou ocasní plochu. Privateer byl z vnějšku podobný letounům Liberator. Měl však delší trup o 2,1 m a vysokou jednoduchou svislou ocasní plochu (stabilizátor) namísto dvojité svislé ocasní plochy letounů B-24 Liberator. Obranná výzbroj byla rovněž zvětšena na 12 kulometů M2 Browning ráže 12,7 mm ve čtyřech věžičkách (dvě na hřbetu, jedna na nose a jedna na ocase letounu) a ve dvou prosklených bočních střelištích, přičemž výzbroj na břiše letounu nebyla instalována. Motory neměly osazeny kompresory, protože námořní hlídkové mise probíhaly obvykle v nízkých letových hladinách. První tři prototypy XPB4Y-2 poprvé vzlétly v září, říjnu a prosinci 1943. US Navy nakonec získalo celkem 739 letounů Privateer (včetně prototypů), avšak většinu až po ukončení 2. světové války. Několik letek přesto zažilo službu na bojišti v Pacifiku, kde prováděly průzkum, pátrací a záchranné akce, elektronické rušení, zajišťovaly radiové spojení a útočily na hladinové cíle (později i pomocí řízených kluzákových pum „Bat“).", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Letouny Privateer vstoupily do služby u US Navy na konci roku 1944. První byly novými letouny vybaveny letky VPB-118 a VPB-119. Svého prvního nasazení v zámoří se letoun dočkal 6. ledna 1945, když byla letka VPB-118 nasazena na Marianách. 2. března 1945 zahájila letka VPB-119 „ofenzivní vyhledávací“ mise z letecké základny Clark v Luzonu na Filipínách. Letouny létaly nad mořem a podél pobřeží v oblasti s Tonkinským zálivem na jihu, dále podél čínského pobřeží až po Okinawu na severu. Letoun Privateer byl rovněž požíván od roku 1945 do poloviny 50. let 20. století jako „lovec“ hurikánů nebo tajfunů. Jeden letoun, označený číslem 59415 a patřící k letce VPB-119, havaroval kvůli mechanické závadě, když zkoumal tajfun kategorie č. 1 poblíž ostrova Batan na Filipínách. Letoun se pokusil přistát na ostrově, ale nepodařilo se mu to a havaroval. Byl to jeden ze šesti letounů, který kdy byl ztracen v roli lovce hurikánů. Privateery byly také používány ve válce v Koreji, kde létaly noční „osvětlovací“ mise, přičemž shazovaly světlice na padácích k odhalování severokorejských a čínských agentů vysazovaných z moře. Dále byly Privateery amerického námořnictva používány ke špionážním letům (SIGINT) podél pobřeží Sovětského svazu a Čínské lidové republiky. 8. dubna 1950 sovětské stíhačky Lavočkin La-11 sestřelily letoun PB4Y-2 Privateer (č. 59645) \"Turbulent Turtle\" amerického námořnictva (letka VP-26) nad Baltským mořem poblíž města Liepāja v Lotyšsku. Rodina letounů byla v roce 1951 přeznačena na P4Y-2 Privateer. Všechny letouny PB4Y-2 US Navy byly vyřazeny v roce 1954. Neozbrojené letouny PB4Y-2G sloužily až do roku 1958 u americké pobřežní stráže. Některé letouny PB4Y-2 však byly v 50. a na začátku 60. let 20. století také používány jako bezpilotní cvičné cíle pod označením PB4Y-2K a později P4Y-2. Tyto letouny byly o roku 1962 v rámci sjednocení značení letounů u amerických ozbrojených sil přeznačeny na QP-4B. Určitý počet letounů PB4Y byl dodán letectvu Čínské republiky (Tchaj-wan) pro akce nad Čínskou lidovou republikou. Jeden byl sestřelen palbou ze země 12. září 1954 poblíž města Sia-men v ČLR. Devítičlenná posádka zahynula. Další byl sestřelen 15. února 1961 barmskou stíhačkou Hawker Sea Fury poblíž thajsko-barmské hranice. Zahynulo pět členů posádky a další dva padli do zajetí. Tento letoun dopravoval zásoby tchajwanským silám bojujícím v severní Barmě.", "section_level": 1}, {"title": "Boj s požáry.", "content": "Omezený počet letounů PB4Y byl nadále používán v civilní službě jako letadla pro hašení požárů na západě Spojených států. 18. července 2002 jeden takový PB4Y provozovaný společností Hawkins and Powers Aviation ze státu Wyoming havaroval během hašení požáru poblíž národního parku Rocky Mountain. Oba členové posádky zahynuli a americký federální úřad pro letectví následně uzemnil všechna velká hasicí letadla v oblasti. Po tomto incidentu byly zbývající Privateery vyřazeny ze služby.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "XPB4Y-2 PB4Y-2 (od roku 1951 P4Y-2) PB4Y-2B (od roku 1951 P4Y-2B) PB4Y-2M (od roku 1951 P4Y-2M) PB4Y-2S (od roku 1951 P4Y-2S) PB4Y-2G (od roku 1951 P4Y-2S) PB4Y-2K (od roku 1951 P4Y-2K a od roku 1962 QP-4B)", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (PB4Y-2).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z oficiálních stránek US Navy\".", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Kanada Čínská republika Spojené státy americké", "section_level": 1}, {"title": "Civilní uživatelé.", "content": "Spojené státy americké", "section_level": 2}], "src_summary": "Consolidated PB4Y-2 Privateer byl námořní hlídkový bombardér námořnictva Spojených států amerických (US Navy) z období 2. světové války a války v Koreji. Letoun byl odvozen od letounu Consolidated B-24 Liberator. Námořnictvo také provozovalo v podstatě neupravené armádní letouny B-24D Liberator pod označením PB4Y-1 Liberator. Námořnictvo však požadovalo i plně „námořní“ verzi. Proto společnost Consolidated vyvinula v roce 1943 odvozený námořní hlídkový bombardér dlouhého doletu označený PB4Y-2 Privateer. V roce 1951 byly letouny přeznačeny na P4Y-2 Privateer. Další změna nastala v říjnu 1962, kdy byly zbývající letouny US Navy (všechny byly předtím přestavěny do role cvičných cílů jako P4Y-2K) přeznačeny na QP-4B.", "tgt_summary": "The Consolidated PB4Y-2 Privateer is a World War II and Korean War era patrol bomber of the United States Navy derived from the Consolidated B-24 Liberator. The Navy had been using B-24s with only minor modifications as the PB4Y-1 Liberator, and along with maritime patrol Liberators used by RAF Coastal Command this type of patrol plane was proven successful. A fully navalized design was desired, and Consolidated developed a dedicated long-range patrol bomber in 1943, designated PB4Y-2 Privateer. In 1951, the type was redesignated P4Y-2 Privateer. A further designation change occurred in September 1962, when the remaining Navy Privateers (all having previously been converted to drone configuration as P4Y-2K) were redesignated QP-4B.", "id": 520004} {"src_title": "Kadeřavost broskvoně", "tgt_title": "Leaf curl", "src_document": [{"title": "Hostitelské rostliny.", "content": "Broskvoň obecná, méně často mandloň obecná a broskvomandloň. U broskvoní jsou mezi kultivary rozdíly v náchylnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Jsou obvykle zpozorovány ve fázi napadení listů. Patogen způsobuje především poškození listů broskvoní. Ihned po vyrašení vypadají listy broskvoní při zběžném pohledu beze změn. Později se na nich objevují nepravidelné puchýře. Často jsou první příznaky zaměněny s poškozením listů mšicemi, jenž způsobuje rovněž obdobné deformace listů a změnu zbarvení. Listy se deformují v zpočátku méně, později silně vypouklé, typicky puchýřům podobné zelené skvrny postupně červenající barvy. List se poté celý deformuje a zkadeří. Pletiva jsou ztloustlá a bělavá. Na spodní straně listů se tvoří bělavý povlak. Listy posléze opadávají a narůstají nové , které mohou být znovu napadeny. Méně často jsou poškozovány letorosty, květy a plody. Napadené letorosty zastaví růst, dochází k zdvojování a deformaci letorostu, praskání pletiv. Často se u napadených výhonů objevuje klejotok, silně napadené letorosty zasychají. Červenofialové, lesklé a okrouhlé skvrny, obvykle s nepravidelným okrajem, se vytváří vzácně i na plodech. Napadené plody se v důsledku omezení růstu postižených pletiv dále deformují a praskají.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv napadení.", "content": "Celkový, někdy opakovaný opad listů a oslabení rostliny na počátku vegetace. Snížení výnosu a kvality plodů i v následujícím roce. Patogen oslabuje životaschopnost a zkracuje životnost stromu, snižuje mrazuvzdornost. Mohou odumírat části nebo celé výhony.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Agrotechnické zásady.", "content": "Jistý význam má výsadba méně náchylných odrůd, kde je menší riziko napadeni, menší potřeba chemické ochrany a nižší riziko neúčinnosti postřiku. Je důležité dbát na vyrovnanou výživu a dostatek vápníku. Při silném napadení a významném oslabení stromu jsou velice důležitá všechna opatření, která podporují rychlou regeneraci dřeviny – tedy přihnojení dusíkem, vydatná zálivka, silné omezení násady plodů. Tak lze předejít oslabení stromů a zvýšení jejich náchylnosti k ostatním chorobám, které mohou vést až k odumření. Deštivé počasí na jaře podporuje výskyt onemocnění. V rámci integrované ochrany je doporučeno v oblastech ohrožených chorobou pěstovat méně náchylné odrůdy broskvoní. Někdy je doporučováno napadené listy s výhony pečlivě odstranit a zlikvidovat, nejlépe spálit, spory však většinou přezimují na letorostech.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická ochrana.", "content": "Chemická ošetření proti kadeřavosti broskvoně je doporučeno provést každý rok bez ohledu na předchozí výskyt choroby. 0 účinnosti chemické ochrany rozhoduje výběr fungicidu a doba zásahu. Pro volbu termínu postřiku je rozhodující fenofáze a nikoliv kalendářní datum. Výzkumníci z ústavu v Těšeticích doporučují ošetřovat při hodnotě 110-120 hodin nad 7 °C, ale považují za vhodné začít většinou již při hodnotě nad 100 hodin. Postřik provedeme jen za příznivých povětrnostních podmínek – za suchého bezvětrného počasí s teplotami 7 až 10 °C v období nalévání pupenů a hrozí riziko infekce. Pro toto základní ošetření v prvním období napadení je nejvhodnější aplikace měďnatých fungicidů. Rozvoj choroby podporuje teplé počasí v období rašení a v takovém případě dostačuje jedno ošetření. V případě chladného počasí je třeba vývoj podle potřeby 1-2× opakovat. Další postřiky se opakují po jednom až dvou týdnech. Počet postřiků, a jejich termíny proto musí zohlednit trvání infekčního období patogena. Za mrazivého počasí ošetření není možné. Při ošetření v období rašení je doporučen Champion 50 WP. Pro další ošetřeni jsou doporučeny organické fungicidy. V podmínkách ČR je ošetření těsně před kvetením považováno za zcela neefektivní. Někdy je zahrádkáři doporučován třetí postřik. Je prováděn v době, kdy listy broskvoní opadávají. Opět jsou aplikovány i opakovaně mědnaté přípravky, avšak ještě před příchodem mrazivého počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Určení doby ošetření.", "content": "Určení doby ošetření je důležité pro účinný zásah. Ačkoliv lze chemickou ochranu provádět kdykoliv od opadu listů na podzim do rašení, na základě nových informací se doporučuje ošetřovat, když teplota vzduchu překročí 5 °C. Nejvhodnější je proto počátek zásahu provádět přibližně ve fenofází květu až dokvétání lísky obecné (jehnědy uvolňují pyl). Ochranná lhůta u přípravků obsahujících mancozeb je 21 dní.", "section_level": 3}, {"title": "Vývojový cyklus patogena.", "content": "Na spodní a výjimečně i na horní straně napadených listů se v červnu vytváří po houbách zapáchající povlak, vytvářející se vřecka, z nichž se diferencuji spory. Spory klíčí v pučivé pseudomycelium, na nichž se oddělují blastospory, které saprofyticky přetrvávají do příštího roku. Blastospory přezimují především na povrchu rostlinných částí v korunách stromu. Blastospory jsou velmi odolné . Tato saprofytická fáze vývoje houby je rezervoárem patogena na jaře. Spory mohou přežívat i déle než 1 rok. Na jaře po vyrašení dochází k redistribuci blastospor na mladé rostlinné části, především listy a dochází k infekci vyvíjejících se listů. Infikovány mohou byt pouze mladé nerozvinuté listy (do velikosti 1-1,5 cm). K infekcím dochází jen při ovlhčení listu (deštěm, rosou) a za vhodné teploty. Infekce se rozvíjí při nárůstu teplot nad 6 °C. Teploty nad 26 °C zastavuji infekce. Optimum teplot pro infekci a vývoj houby se pohybuje od 20 do 22 °C. Pokud je po vyrašení spor teplé počasí je vývoj hostitele rychlý a infekce trvá pouze krátké období (2-3 týdny). Za chladnějšího počasí dochází ke zpomalení vývoje hostitele a prodloužení období infekce (5-6 týdnů).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kadeřavost broskvoně je choroba broskvoně způsobená houbou palcatka broskvoňová (\"Taphrina deformans\") z podkmene hub \"Taphrinomycotina\". Choroba se projevuje deformací listů broskvoně téměř pravidelně, každoročně, v jarním období. Rozvoj choroby podporuje teplé počasí v období rašení. Pokud je v období od počátku rašení do konce kvetení převážně teplejší a především sušší počasí, k významným výskytům choroby nedojde. Převážně stačí provést a plně postačuje základní ošetření v období nalévání pupenů. Opakovat ošetření není pak zapotřebí. V roce 2012 v takovém počasí nebyl významný výskyt choroby ani v neošetřených výsadbách.", "tgt_summary": "Peach leaf curl is a plant disease characterized by distortion and coloration of leaves and is caused by the fungus \"Taphrina deformans\", which infects peach, nectarine, and almond trees. \"T. deformans\" is found in the United States, Europe, Asia, Africa, Australia, and New Zealand. Peach leaf curl reduces the amount of leaves and fruit produced by peach and nectarine trees.", "id": 813858} {"src_title": "Bitva u Muretu", "tgt_title": "Battle of Muret", "src_document": [{"title": "Předvečer bitvy.", "content": "V únoru 1213 ovládal Simon IV. z Montfortu část území hrabství Foix a Comminges, odolávalo mu však hrabství Toulouse. Toulouský hrabě Raimond VI. se dohodl s aragonským králem Pedrem II. , jenž se v Lavauru pokoušel se Simonem vyjednávat. Pedro patřil k významným katolickým králům. V roce 1212 spolu s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem VII. Navarrským porazil v bitvě u Las Navas de Tolosa arabsko-berberské vojsko Miramamolina. Na straně Simona se jednání zúčastnil opat Amaury. K dohodě mezi Pedrem a Simonem však nedošlo a následně se spor na diplomatické úrovni přesunul do Říma. S papežem Inocencem III. zde za Simonovu strany jednali narbonnský biskup Amaury, biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Jednání však dopadla neúspěšně a král Pedro Aragonský začal shromažďovat vojsko. Simon proto vyslal Lamberta z Limoux vyhlásit králi válku.", "section_level": 1}, {"title": "Složení armád.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aragonský král a jeho spojenci.", "content": "Armáda byla rozložena do tří skupin. První skupinu tvořil předvoj, 200 Aragonců a 400 mužů z hrabství Foix a vedl je hrabě Raimond Roger z Foix. Druhou skupinu tvořilo 700 Aragonců vedených aragonským králem Pedrem. Třetí skupina pak byla rozdělena na dvě podskupiny, přičemž dohromady čítaly 900 mužů. První podskupinu vedl hrabě Raimond z Toulouse, druhou pak hrabě Bernard VI. z Comminges. Zajímavé je, že druhá podskupina nebyla na začátku bitvy vůbec připravena k boji.", "section_level": 2}, {"title": "Montfort a jeho spojenci.", "content": "Armáda byla rozdělena na dvě skupiny a první skupina na další tři šiky. První šik tvořili předvoj a 300 rytířů a zbrojnošů a vedli je Guillaume des Barres a Guillaume de Contres. Druhý šik představovalo 300 rytířů a zbrojnošů vedených Bouchardem z Marly a ve třetím šiku bylo opět 300 rytířů a zbrojnošů vedených Simonem IV. z Montfortu. Druhou skupinu, umístěnou ve druhém sledu za první, pak tvořilo 700 Kušičníků a Kopiníků.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Ačkoliv se vlastní bitva odehrála až 12. září, dají se do ní zahrnout události od 30. srpna. V ten den armáda Pedra Aragonského a jeho spojenců oblehla hrad Muret. Také se jim podařilo část dobýt, ale jejich hlavním cílem bylo vylákat Simona z Montfortu. Ten k hradu přitáhl 31. srpna s jízdou. Pedro stáhl armádu na rovinatou plochu nedaleko hradu, která byla pro bitvu příhodnější. Simon se po poradě s biskupy rozhodl pro otevřenou bitvu. Večer pak došlo k poslednímu jednání Pedra a Simona v Muretu, po které zůstala jedna z bran otevřená. Toho chtěl Pedro využít a poslal sem předvoj vedený hrabětem z Foix. Části se sice podařilo dostat do hradu, ale zde byla odražena. Večer před bitvou pak Raimond z Toulouse nabádal k opatrnosti, ale nebyl vyslyšen. Jelikož se v Pedrově armádě nacházeli veteráni od Las Navas de Tolosa, je možné, že došlo k uvolnění atmosféry v táboře – pravděpodobně se také popíjelo – a podcenění početně slabší nepřátelské armády. Druhý den ráno se Simonovo vojsko sešikovalo do tří šiků. Vojsku požehnali toulouský biskup Fulko a biskup z Comminges, který pochopil, že důležitá bude rychlost. Proto Fulkovo žehnání ukončil zvoláním \"\"Ve jménu Krista kupředu!\"\" Vojsko vyrazilo do útoku, což Pedro nečekal, protože nepředpokládal, že početně slabší Simonova armáda zaútočí jako první. Zatímco první dva šiky zaútočili přímo, třetí, vedený Simonem, zleva objel Pedrovu armádu a následně zaútočil na pravé křídlo. V tu chvíli se Pedro pokusil situaci zachránit útokem proti šiku Montforta, ale při srážce byl zabit – snad Alanem z Roucy či Florentem z Ville. Je možné, že se Pedro snažil zachránit, chtěl se vzdát a volal, že je král. Bitva pak ještě nějakou dobu pokračovala dál, ale brzy začalo vojsko prchat z bojiště. Největší ztráty utrpěla milice složená z měšťanů a řemeslníků z Toulouse. Simon však dál držel šik zpátky. Nemohl totiž uvěřit, že vyhrál, a předpokládal, že se jedná o léčku.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Na bojišti padlo velké množství vojáků, mezi nimi i aragonský král Pedro II. Po bitvě mu byl v johanitském převorství v Toulouse vystrojen královský pohřeb. Ze šlechty z Aragonie v bitvě padli také Miguel de Rada, Miguel de Luesia, Blasco d´Alagon a Gomez de Luna. Simon IV. z Montfortu však svého drtivého a překvapivého vítězství nemohl využít. Papežský legát Petr z Beneventa mu totiž nabídl smír a do dalších jednání se zapojil také hrabě Raimond VI. z Toulouse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Muretu se uskutečnila dne 12. září 1213 u jihofrancouzského města Muret. Jednalo se o jednu z hlavních bitev bojů proti Albigenským.", "tgt_summary": "At the Battle of Muret on 12 September 1213 the Crusader army of Simon IV de Montfort defeated the joined forces of Raymond VI and of Peter II of Aragon, at Muret near Toulouse.", "id": 131791} {"src_title": "Yves Rossy", "tgt_title": "Yves Rossy", "src_document": [{"title": "Profesní kvalifikace.", "content": "Yves Rossy dříve sloužil jako vojenský stíhací pilot ve švýcarském letectvu, létal s Dassault Mirage III, Northrop F-5 Tiger II a Hawker Hunter. Jako civilní pilot létá s Boeingem 747 u Swissair a od roku 2008 létá u Swiss International Air Lines.", "section_level": 1}, {"title": "Idea.", "content": "Účel a záměr konání v konstrukci létajícího prostředku vyjádřil Yves Rossi takto:", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a létání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2002.", "content": "První testy v aerodynamickém tunelu provedl Rossy již v roce 2002. Testy uskutečnil v Kyjevě, v závodě na výrobu letadel Suchoj. Zde došel k závěru, že pro jeho konstrukci a účel létání nejsou vhodná nafukovací křídla ale křídla pevná, skládací. Další testy již neprováděl a spolehl se na svůj instinkt, protože provádění testů v aerodynamickém tunelu nese s sebou vysoké finanční náklady; 2 dny představují náklady ve výši 92 000 USD.", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "S testováním motorů pro „Jetpack“ se začalo v březnu 2003 na ledovci Allalin v Saas Fee, posléze i na palubě letadla. Proudové motory Jet-Cat P200 dodala německá společnost a byly původně určeny pro pohon nafukovacích křídel.", "section_level": 2}, {"title": "2004.", "content": "Rossy vyvinul a sestrojil konstrukci pro létání tzv. „Jetpack“, označený jako „DIY Jetwing“ skládající se ze zádové konstrukce z uhlíkových vláken s křídlem o rozpětí kolem 2,4 m (7,9 ft) a poháněné čtyřmi podvěšenými proudovými motory Jet-Cat P200, které konstrukčně vycházejí ze skutečných předloh. Pohonnou látkou pro motory je kerosin (letecký benzín), stejně jako pro normální letecké motory. První konstrukce nebyla úspěšná, byla neovladatelná a zkoušky skončily zničením stroje.", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Nezdar zničení prvního stroje Rossyho neodradil a pokračoval ve svém vývoji a zlepšení konstrukce, které se hlavně týkalo aerodynamiky a celkové konstrukce křídla v propojení s dalšími systémy. V tomto roce uskutečnil dva úspěšné lety, kdy byl „Jetpack“ poháněn jen dvěma motory. Při dalších zkouškách se však „Jetpack“ nekontrolovatelně rozkmital a Rossy byl nucen se odpojit od křídla a nechat jej dopadnout na zem. Tato nehoda jej přiměla k přidání dalších dvou motorů pro zvýšení tahu a jeho několikaletá práce doznala úspěchu.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "První let uskutečnil Rossy v listopadu 2006 v Bexu a trval 5 minut a 40 sekund, s  přistáním padákem pak 6 minut a 9 sekund. Zde také Rossy přelétl doposud nejblíže k divákům, ve vzdálenosti 100 m. Ti se nacházeli na vrcholu Croix de Javerne (2 000 m n. m.) v kantonu Vaud. V ostatních případech je bezpečná vzdálenost minimálně 800 metrů nad terénem.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Rossy stále pracoval na vylepšení a zdokonalování svého stroje. V tomto roce však došlo k další nehodě, kdy musel provést „odhoz“ prototypu, který byl dopadem na zem vážně poškozen. Jeho opravou se Rossy zabýval několik měsíců a na konec se rozhodl ke stavbě nového, vylepšeného a spolehlivějšího kusu.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "14. května 2008 předvedl Rossy svůj oficiální 5minutový let nad Chablais a s použitím padáku přistál opět v Bexu. Rossy pro svůj letový projekt získal podporu Jean-Claude Bivera, šéfa hodinářské společnosti Hublot. 26. září 2008, úspěšně přeletěl přes kanál La Manche za 9 minut a 7 sekund a při letu dosáhl rychlosti 299 km/h (186 mil/h). Později, v roce 2008, přeletěl nad Alpami průměrnou rychlostí 199 km/h (124 mil/h) a při sestupním letu dosáhl maximální rychlosti 304 km/h (189 mil/h). Během zimy 2008/2009 postavil dva nové prototypy „Jetpacku“ z toho důvodu, že předchozí typ nebyl dostatečně stabilní. Nové prototypy testoval v první polovině roku 2009 na volný pád ve Španělsku v Empuriabravě u Figueras. Toto místo vybral z důvodu malého rizika dopadu na silnici nebo stavbu v případě, kdy by musel nouzově „Jetpack“ odhodit. Testy byly úspěšné.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "V listopadu 2009 se pokusil o přelet Gibraltarského průlivu, kde chtěl uskutečnit první mezikontinentální let. Pokus byl zahájen výskokem z malého letadla ve výšce 1950–2000 m nad Tangerem v Maroku v 15:05 hodin. Cílem přeletu měla být Atlanterra ve Španělské Andalusii. Předpokládalo se, že let bude trvat přibližně 15 minut, ale kvůli silnému větru a husté oblačnosti přistál Rossy v moři, asi 3 kilometry od španělského pobřeží. Rossi chtěl původně oblačnost nadletět, ale k tomuto neměl dostatečnou rychlost, kterou ztratil v oblačných turbulencích. Pokusil se tedy střemhlavým letem získat opět potřebnou rychlost, zvýšit vztlak na křídle a tím získat zpět jeho stabilitu. Dostal se však ložiska oblačnosti a tím jeho let skončil. Během střemhlavého letu rychlostí 300 km/h si uvědomil, že tady již končí legrace, odpoutal se od křídla a ve výšce 850 m otevřel padák. Nouzově přistál v moři, odkud byl po deseti minutách vyzvednut vrtulníkem. Letecky byl přepraven do nemocnice v Jerez de la Frontera, kde byl posléze shledán jako nezraněn a propuštěn. Španělská pobřežní hlídka později vylovila i jeho „Jetpack“. Úspěšnost záchrany byla podpořena i radiomajákem a reflexním padákem.", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "5. listopadu 2010 předvedl novou verzi svého tryskového „Jetpacku“ a úspěšně provedl dva lopingy před přistáním pomocí padáku. Let byl zahájen skokem z horkovzdušného balónu, který pilotoval Brian Jones, z výšky 2400 m (7900 stop) a let trval celkem 18 minut před přistáním. Tuto akrobacii předvedl Rossy nad Ženevským jezerem ve výšce 2 400 metrů. Rozpětí křídel upravené konstrukce bylo sníženo na 2 metry, hmotnost „Jetpacku“ byla 55 kg. Uváděná hmotnost je hmotností konstrukce, k tomu náleží ještě dvě 13litrové nádrže na palivo a kouřové zásobníky. Celková provozní hmotnost, i s hmotností pilota, je 145 kg.", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Na přelet Grand Canyonu ve Spojených státech amerických se Rossy chystal několik let, ale první realizace přeletu byla odložena. Důvodem odložení byl nedostatek potřebného času pro přípravu, což by v případě neúspěchu před televizními štáby nebyla dobrá reklama. Rozhodnutí o odložení přeletu ovlivnil i letecký úřad USA (\"Federal Aviation Administration\"), který vydal povolení těsně před plánovaným dnem letu. Rossy plánoval seskok z vrtulníku nad rezervací Hualapa, poblíž Eagle Pointu, a pak letět západním směrem nad kaňonem. Přelet nad Grand Canyonem v Arizoně se nakonec konal 7. května 2011. Let byl zahájen seskokem z vrtulníku ve výšce 2400 metrů a Rossy dosáhl ve fázi klesání rychlosti až 300 km/h a poté přeletěl nad kaňonem, nad jeho hranou, ve výšce 60 metrů. Doba letu byla 8 minut a let byl zakončen přistáním za pomoci padáku na dno kaňonu. Zdržení mimo jiné zapříčinily i úřady, když klasifikovaly jeho konstrukci „Jetpack“ jako malé letadlo, pro které jsou předepsány letové zkoušky. Ale i tak mu bylo uděleno povolení k letu. Při žádosti o povolení k letu došlo k administrativní chybě. I když byla žádost podána 28. dubna, byla směřována k úřadům rezervace Hualapa místo k leteckému úřadu. Federální letecký úřad měl navíc při pozdějším rozhodování o povolení potíže se správnou kategorizací tohoto typu leteckého prostředku. 27. listopadu 2011 učinil Rossy (zatím) poslední přelet nad Alpami. Tentokrát jej při letu v jednu chvíli doprovázela dvě proudová letadla L-39C Albatros.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Vývoj konstrukce ani přistávacího padáku není ukončen, Rossy vyvíjí padák, který by umožnil bezpeční přistání i při otevření ve výšce 200 metrů místo současných 800 metrů. Rossy se se svým „Jetpackem“ ukázal i ve filmu Stan Lee's Superhumans.", "section_level": 2}], "src_summary": "Yves Rossy (* 27. srpna 1959, Neuchâtel, Švýcarsko) je švýcarský pilot, vynálezce a letecký nadšenec. Stal se prvním člověkem, který přeletěl pomocí tryskového pohonu a s pevným křídlem na zádech kanál La Manche. Podle toho způsobu létání přezdíván \"Airman\", \"Jetman\", \"Rocketman\" a nebo \"Fusionman\".", "tgt_summary": "Yves Rossy (born 27 August 1959) is a Swiss military-trained pilot and an aviation enthusiast. He is known as the inventor of a series of experimental individual jet packs, the latest using carbon-fiber wings for flight. Often referred to as \"Jetman,\" Rossy has sometimes tested and presented new versions of his jet packs in high-profile events staged around the world.", "id": 196682} {"src_title": "Ruský vševojenský svaz", "tgt_title": "Russian All-Military Union", "src_document": [{"title": "Orientace ROVS.", "content": "Organizace byla založená bělogvardějským generálem Wrangelem v tehdejším království Srbů, Chorvatů a Slovinců 1. září 1924. Kromě antikomunismu neměla organizace žádnou oficiální politickou orientaci. Mnozí členové byli monarchisté, a to přiklánějící se k absolutní či konstituční formě monarchie. Někteří byli nakloněni bývalé carské rodině Romanovců, jiní se ostře stavěli proti ní.", "section_level": 1}, {"title": "Boj se Sověty.", "content": "Organizace byla trnem v oku Sovětům a stala se primárním cílem sovětské tajné zahraniční policie, OGPU. Sovětská OGPU za cílem oslabení ROVS vytvořila domnělou monarchistickou organizaci zvanou \"Monarchistická unie středního Ruska\". Loutková organizace úspěšně mátla a později silně demoralizovala členy ROVS. V roce 1928 náhle zemřel zakladatel a dosavadní lídr ROVS generál Wrangel. Ohledně jeho smrti existují dosud nevyjasněné pochybnosti. Je možné, že byl otráven sluhou svého bratra, který byl údajně sovětským agentem NKVD. Přímé důkazy ale nebyly nikdy nalezeny. Agentům OGPU se dokonce podařilo infiltrovat Ruský vševojenský svaz. Hlavním dvojitým agentem byl Nikolaj Skoblin. Postupně se dařilo OGPU likvidovat vůdce ROVS. V roce 1930 se podařilo zajmout a unést do SSSR generála Kutepova. V Rusku byl Kutepov mučen a nakonec zastřelen. Stejný osud čekal jeho nástupce generála Millera v roce 1937. Miller byl popraven v Moskvě po 19 měsících mučení a vyslýchání v roce 1939. Před únosem ale napsal Miller dopis, v němž se zmínil, s kým a kam jde. Dopis měl být otevřen jen v případě, že by se nevrátil. Identita Nikolaje Skoblina byla odhalena a agent musel prchnout do Španělska. Se začátkem druhé světové války ztratila ROVS většinu svého vlivu. Někteří ruští emigranti se připojili k Ruské osvobozené armádě (ROA) vytvořené nacistickým Německem z ruských zajatců. Do čela ROA se postavil bývalý sovětský generál Vlasov. ROVS během války oficiálně nestranila ani SSSR ani Německu.", "section_level": 1}, {"title": "ROVS po válce.", "content": "Po válce se z ROVS stala zcela bezmocná organizace spojená pouze zbývajícími již velmi starými pamětníky války. Její vedení se měnilo tak rychle, jak její lídři stářím umírali. Zůstala však aktivní do devadesátých let a starala se o památku předválečné a antikomunistické tradice ruské armády. V jejím držení bylo velké množství ruských, carských a bělogvardějských vlajek a standart, které se měly vrátit do Ruska, až se místní armáda stane opět \"národní ruskou armádou\".", "section_level": 1}, {"title": "ROVS po pádu komunismu.", "content": "I když síla ROVS zmizela několik desítek let před pádem komunismu, v roce 1992 začal ROVS být opět aktivní. SSSR se ale rozpadl a komunismus byl v Evropě poražen, takže organizace ztratila smysl existence. V roce 2000 nově zvolený lídr ROVS Vladimir Višnevsky nechal hlasovat o rozpuštění organizace a drtivá většina s rozpuštěním souhlasila. Višnevsky sice zemřel téhož roku, ale členové podle hlasování sami organizaci rozpustili. Někteří ale odmítli výsledky hlasování a považují ROVS za nerozpuštěnou. Pro tyto členy se stal novým lídrem v roce 2000 Igor Borisovič Ivanov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruský vševojenský svaz (rusky Русский Обще-Воинский Союз, zkratka ROVS) byla organizace založená bělogvardějci po jejich porážce v Ruské občanské válce v exilu. Sdružovala velitele a vojáky bývalé Bílé armády a pokoušela se působit na vlády ostatních států v otázce sovětského Ruska. Jejím cílem bylo vyvolat národní protikomunistické povstání v SSSR a zbavit bolševiky moci.", "tgt_summary": "The Russian All-Military Union (, abbreviated РОВС, \"ROVS\") is an organization that was founded by White Army General Pyotr Wrangel in the Kingdom of Serbs, Croats and Slovenes on 1 September 1924, initially headquartered in the town of Sremski Karlovci. The organization′s ostensible purpose was provision of aid to the veterans of the Russian White movement (usually of the Imperial Russian Army as well), soldiers and officers alike, who now lived outside the USSR; the undeclared aim was to maintain a Russian military organisation with a view to fighting the Bolsheviks.", "id": 466620} {"src_title": "Zločin agrese", "tgt_title": "Crime of aggression", "src_document": [{"title": "První kroky k definici agrese v historii.", "content": "Oficiální definice zločinu agrese byla přijata v roce 2010. Ale pokusy o definování začaly o hodně dřív. První myšlenka definování agrese se objevila po první světové válce. Projevilo se to i v některých mezinárodních dokumentech: Dokumenty zakazovaly válku jako prostředek řešení sporů, některé ji dokonce označovaly za mezinárodní zločin a zakazovaly i hrozbu agresí (Protokol). Dále následoval návrh dokumentu Úmluva o definici agrese (v roce 1933 podepsalo 13 států).  Ale ve finále tyto smlouvy nebyly přijaty, především kvůli tomu, že silné státy jako USA a Spojené království vyjádřily svůj nesouhlas. Významná změna nastala po druhé světové válce.  První významný krok k budoucí definici zločinu agrese a udělal Norimberský tribunál. Tribunál soudil jedince za zločiny proti míru, což je v dnešní terminologii zločin agrese.", "section_level": 1}, {"title": "Zločin agrese a Mezinárodní trestní soud.", "content": "Druhým důležitým v historii pokroku k vymezení definice agrese a vymezení trestu za něj byl návrh čtyř závažných protiprávních aktů pro Mezinárodní trestní soud (nazvaných jako zločiny). Těmito zločiny byly: genocidum, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. Později návrh byl přijat, avšak přesná definice zločinu agrese ještě zůstávala otevřenou otázkou. Výběr těchto čtyř kategorií a jejich návrh vycházel z principu Norimberského tribunálu.", "section_level": 1}, {"title": "Jaký zločin je zločin agrese?", "content": "Zločinem agrese je zločin, který obsahuje: plánování, přípravu nebo organizaci útočného činu. Útočným činem je: vpád nebo útok ozbrojených sil státu na území jiného státu, použití jakýchkoliv zbraní státem proti území jiného státu, blokáda přístavů nebo pobřeží státu ozbrojenými silami jiného státu, vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených band, skupin, příslušníků nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají ozbrojenou sílu proti jinému státu v tak závažné míře, že se to rovná činům vypočteným výše nebo podstatné účasti státu na nich atd.", "section_level": 1}, {"title": "Jak to vypadá v dnešní době.", "content": "V roce 2010 na konference Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, která se konala v ugandské Kampale, byla upřesněna a vymezena definice zločinu  agrese. Také byly upřesněny podmínky, za které Mezinárodní trestní soud (ICC) může stíhat jednotlivce za spáchání zločinu agrese.", "section_level": 1}, {"title": "Kdo se může dopustit zločinu agrese?", "content": "Zločinu agrese se může dopustit především stát, který pak za to nese mezinárodněprávní odpovědnost a takový druh zločinu agrese se definuje jako mezinárodní. Ale také se zločinu agrese může dopustit i jednotlivec, a v tomto případě pak nese individuální trestněprávní zodpovědnost (tj. zločin podle mezinárodního práva).", "section_level": 1}, {"title": "České právo.", "content": "Český trestní zákoník přebral definici zločinu agrese. Zločin agrese je vymezený v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Přesnou definici najdeme v § 405a: „Kdo v postavení, které mu umožňuje vykonávat kontrolu nad některým státem nebo řídit jeho politické a nebo vojenské akce, v rozporu s ustanoveními mezinárodního práva plánuje, připravuje, zahájí nebo provede útočný čin, který spočívá v použití ozbrojené síly takovým státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo v použití ozbrojené síly takovým státem jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů a který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Zločin agrese je trestný čin podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Definice a podmínky výkonu jurisdikce byla přijata konsensem na Kampalské konferenci v roce 2010. Kampalská definice zločinu agrese „zločin agrese znamená plánování, přípravu, zahájení nebo provedení útočného činu, který svým charakterem, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN, a to osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce", "tgt_summary": "A crime of aggression is a specific type of crime where a person plans, initiates, or executes an act of aggression using state military force that violates the Charter of the United Nations. The act is judged as a violation based on its character, gravity, and scale. Acts of aggression include invasion, military occupation, annexation by the use of force, bombardment, and military blockade of ports. The crime of aggression is a crime under the Rome Statute of the International Criminal Court. The definitions and the conditions for the exercise of jurisdiction over this crime were adopted by consensus on 11 June 2010 at the Kampala Review Conference by the States Parties to the Court.", "id": 513117} {"src_title": "Vasariho koridor", "tgt_title": "Vasari Corridor", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Koridor byl G. Vasarim postaven za pouhých 5 měsíců roku 1565. Práce byla zadána po uzavření manželství mezi synem vévody Cosima Františkem I. Medicejským s Johanou Habsburskou. Účelem stavby bylo vytvoření pohodlného a bezpečného nadchodu skrz město pro nový vévodský rod, jenž se necítil po svém poměrně nedávném převzetí moci a zrušení Florentské republiky mezi obyvatelstvem úplně bezpečně. Nadchod byl architektem několikrát ve svém průběhu ostře zalomen; v místech překlenování ulic posazen na prampouchy, větší vzdálenosti překonal na řadách obloukově zaklenutých pilířů, jinak využil předchozí stavby, buďto k jejich průchodu anebo nasazení dalšího patra. Po celé délce Vasari nechal prorazit okénka, aby vévoda mohl shlížet do ulic na své poddané. Masné krámy na starém mostě Ponte Vecchio byly přesunuty, aby se zabránilo zápachu, který by při průchodu vladaře rušil, a na jejich místech byly otevřeny prodejny zlatníků, které dodnes na mostě stojí. Zajímavostí této části cesty je její vysunutí na na krakorce a pravoúhlé obcházení starší věže Torre de' Mannelli, strážící už od středověku jeden konec mostu – šlechtická rodina Mannelliů vlastnící věž v době stavby koridoru totiž nesouhlasila s jejím zbořením, a tak se jí architekt musel vyhnout. Ve středu mostu je otevřená řada velkých oken nad řekou Arno ve směru k mostu Ponte Santa Trinita. Z těchto oken, velmi odlišných od malých a nenápadných \"oblò\", shlížel během své oficiální návštěvy Říma a Florencie v roce 1938 Adolf Hitler a Mussolini. Pohled velmi příjemný führerovi a nacistickým vůdcům prý most zachránil před zničením během bojů za 2. světové války. Průchod přes koridor byl koncem války jedinou cestou mezi frontovou linií, severem a jihem města; v srpnu 1944 byl často využíván partyzány, kteří se zkoušeli vplížit za nepřátelské linie severně od Arna (přičemž jižní břeh byl obsazen Spojenci). Na přímý rozkaz Hitlera byl, na rozdíl všech ostatních mostů ve Florencii, při nacistickém ústupu nedotčen a tudíž i koridor zachráněn. Koridor dále prochází skrz kostel Santa Felicita, kde tvoří zamřížovanou emporu, v níž členové rodiny velkovévody mohli být přítomni na mši jako na panské tribuně, aniž by byli přímo mezi lidmi. V květnu 1993 byla část chodby, jakož i samotné galerie Uffizi, těžce poškozena bombovým útokem italské mafie; některé z vystavených autoportrétů přitom shořely anebo byly roztrhány. Tato díla byla po opravě částečně zrestaurována a zavěšena zpět na svá místa jako připomínka teroristického činu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Prohlídka muzea začíná v galerii Uffizi a končí v zahradách Boboli, v jeskyni Buontalenti. Vzhledem k omezenosti koridoru a potřebě ochrany děl šlo už od 30. let 20. století koridor navštívit pouze omezeně (protože velké množství turistů již tehdy jak stavbě, tak především obrazům škodilo), po domluvě ve skupině v čele s tajemníkem galerie Uffizi. V současné době (2019) nelze ani to.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vasariho koridor () je krytá spojovací chodba, téměř kilometr dlouhá, procházející ve výši zhruba 3.–4. patra skrz historické jádro italského města Florencie. Byla postavena roku 1565 z vůle toskánského vévody Cosima I. Medicejského, a to jeho dvorním architektem Giorgiem Vasarim, po němž dostala i jméno. Chodba spojuje Palazzo Vecchio (florentskou radnici) s palácem Pitti (vévodským sídlem) přes galerii Uffizi a horní část mostu Ponte Vecchio. Část koridoru okolo galerie Uffizi je od roku 1865, kdy se stavba stala majetkem státu, užívána jako výstavní prostor (po obou stěnách jsou v řadách zavěšeny stovky autoportrétů různých umělců); ovšem od roku 2016 je chodba z bezpečnostních důvodů uzavřena.", "tgt_summary": "The Vasari Corridor () is an elevated enclosed passageway in Florence, central Italy, which connects the Palazzo Vecchio with the Palazzo Pitti. Beginning on the south side of the Palazzo Vecchio, it then joins the Uffizi Gallery and leaves on its south side, crossing the Lungarno dei Archibusieri and then following the north bank of the River Arno until it crosses the river at Ponte Vecchio. At the time of construction, the corridor had to be built around the Torre dei Mannelli, using brackets, because the owners of the tower refused to alter it. The corridor covers up part of the façade of the Church of Santa Felicita. The corridor then snakes its way over rows of houses in the Oltrarno district, becoming narrower, to finally join the Palazzo Pitti. The full length of the corridor is approximately one kilometre. In 2016 the corridor was closed for safety reasons, to re-open for tourists in 2021.", "id": 2401148} {"src_title": "Grigorij Michajlovič Semjonov", "tgt_title": "Grigory Mikhaylovich Semyonov", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 13. září 1890 ve strážnici stanice Kuranži Durulgujevskoj v Zabajkalské oblasti. Jeho otec Michail Petrovič Semjonov byl zabajkalský kozák burjatského původu, jeho matka Jevdokija Markovna pocházela z Nižegorodceva z rodiny ruských starověrců. Mluvil tedy plynně rusky, mongolsky a burjatsky. Základní vzdělání získal v dvoutřídní škole v Mogojtuji. V letech 1908–1911 studoval na Orenburském kozáckém mládežnickém učilišti. V roce 1911 se stal korouhevníkem Verchněudinského pluku. Sloužil ve vojenské topografické jednotce v Mongolsku. Zde se jako mladý důstojník sblížil s vysokými představiteli mongolské společnosti a zúčastnil se aktivně státního převratu, v jehož důsledku byla dne 11. prosince 1911 vyhlášena nezávislost Mongolska na čínské nadvládě. Příliš viditelná účast ruského důstojníka v těchto událostech mohla znamenat mezinárodní komplikace, a tak byl nucen opustit Urgu (dnešní Ulánbátar) a byl přeložen k 2. zabajkalské baterii.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Východní fronta.", "content": "Na začátku první světové války sloužil na východní frontě v 1. nerčinském pluku. V prvních měsících války byl vyznamenán řádem sv. Jiří IV. stupně (za to, že odvrátil zajmutí praporce svého pluku a vozatajstva Ussurijské brigády) a Svatojiřskou zbraní (za to, že v čele kozácké jízdy první vnikl do Němci obsazeného města Mława). Velitelem Nerčinského kozáckého pluku byl v roce 1915 baron Wrangel, pozdější významný vůdce Bílé armády. Ten ve svých vzpomínkách uvedl zajímavou charakteristiku Semjonova:", "section_level": 2}, {"title": "Kavkazská fronta.", "content": "V roce 1916 byl přidělen k 3. verchněudinskému pluku, s nímž bojoval na Kavkaze. Zde se potkal se svým budoucím spojencem v občanské válce baronem Ungernem. V dubnu 1916 začali spolu organizovat vojenské oddíly místních Asyřanů. Asyrská jednotka pod jeho velením dosáhla několika vítězství. Následně se s Levandovského divizí zúčastnil pochodu do Perského Kurdistánu.", "section_level": 2}, {"title": "Konec války.", "content": "Po návratu z Persie v květnu 1917 se ocitl na rumunské frontě, kde se obrátil s písemným hlášením na ministra války A. F. Kerenského, ve kterém navrhl zformovat v Zabajkalsku zvláštní Mongolsko-burjatský jízdní pluk a přivést ho na frontu za účelem \"vyburcovat svědomí ruského vojáka, vzbudit u něj výčitky, když uvidí bojovat tyto cizince za ruskou věc\". Jeho návrh ale nikdy nebyl uskutečněn, protože proběhla Říjnová revoluce a moci se chopili bolševici.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka v Rusku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Povstání Semjonova proti bolševikům.", "content": "V červnu roku 1917 byl Dočasnou sibiřskou vládou jmenován komisařem a dostal povel k zformování dobrovolných oddílů v Zabajkalské oblasti. Zpočátku spolupracoval s československými legiemi. V listopadu 1917 zformoval jízdní Burjato-mongolský kozácký oddíl a vstoupil do ozbrojeného povstání proti rudoarmějským oddílům v Zabajkalí. Jeho jednotky ale byly zatlačeny až do Mandžuska. Za pomocí generála Chorvata (ředitele Východočínské železnice v Mandžusku jmenovaného Ruskem) zformoval nový oddíl a 29. ledna 1918 vtrhl do východního Zabajkalí znovu a obsadil Dauriju. Nicméně pod náporem oddílů rudoarmějců byl 1. března 1918 nucen opět ustoupit do Mandžuska.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Ruska a rozpory s Bílými.", "content": "Do Ruska se vrátil v období, kdy byli bolševici zaměstnáni povstáním Československých legií po Čeljabinském incidentu. Provizorní sibiřská vláda jej jmenovala velitelem Zabajkalska se sídlem v Čitě. Admirál Kolčak, vedoucí postava Bílé armády, ale odmítl uznat jeho vedoucí postavení v Zabajkalsku. Nezbylo mu ale nic jiného než jej potvrdit jako vrchního velitele Čitského vojenského okruhu. Na začátku roku 1919 se prohlásil za atamana Zabajkalských kozáků a společně s baronem Ungernem začali spolupracovat s Japonci. Japonské císařství po Únorové revoluci vyslalo svá vojska na východní Sibiř za účelem obsazení území za jezerem Bajkal a následného vytvoření loutkového státu. Tato japonská loutka měla být nárazníkovým pásmem před bolševiky. S aktivní pomocí Japonců ovládl rozsáhlé území od města Ulan-Ude po řeku Šilka při hranicích s Čínou. Hlavní představitelé Bílé armády byli jeho jednáním velmi znepokojeni, zcela atamana přestali podporovat, rozvázali všechny vztahy a prohlásili ho za vlastizrádce.", "section_level": 2}, {"title": "Konec občanské války.", "content": "Bílá armáda na Sibiři se na konci roku 1919 začala hroutit. Kolčakova pozice se stala neudržitelnou a čelíc jisté porážce musel rezignovat. Rozkazem admirála Kolčaka byla 4. ledna 1920 předána Semjonovovi vojenská a občanská moc na celém území východního Ruska, které ještě zůstávalo v držení bílých. Admirála Kolčaka i tak čekal trpký konec. Byl zadržen Politickou komisí v Irkutsku a na začátku února 1920 byl popraven. Ataman Semjonov se sice stal nejvyšším velitelem bílých na Sibiři, ale v té době už nebyl schopen udržet své jednotky pod kontrolou. Začaly beztrestně loupit, zabíjet a znásilňovat, a nestaly se z nich nic víc než pouze lupičské bandy. Tehdy došlo k celé řadě zločinů, za jejichž viníka byl pokládán Semjonov, ačkoli se vesměs staly bez jeho vědomí. Jedná se např. o upálení komunistického komisaře Sergeje Laza v kotli parního stroje. V červnu 1920 byla podepsána mezi sovětským Ruskem a Japonci smlouva z Gondoty, na jejímž základě se Japonci začali stahovat ze Sibiře. Ataman tak zůstal stát sám proti bolševikům. Po velkém útoku padlo jeho hlavní město Čita a nakonec v říjnu 1920 byly jeho jednotky zcela vytlačeny z území Zabajkalska. Zbytek jeho armády pokračoval v ozbrojeném odporu na území dnešního Přímořského kraje až do září 1921.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a poprava.", "content": "Emigroval zprvu do Číny, a zanedlouho odjel do USA a Kanady, později se usadil v Japonsku. Po obsazení Mandžuska Japonskem mu Japonci poskytli dům v Ta-lienu, kde žil do srpna 1945 a pobíral měsíční důchod ve výši 1000 jenů. Stal se také hlavní osobou Dálnovýchodního svazu kozáků. V září 1945, po porážce Japonska sovětskými vojsky, byl v Mandžusku zadržen. Podle verze japonského letce, který pilotoval jeho letoun, po chybě přistáli na letišti Čančun, které již bylo obsazeno sovětskými vojsky. Poté byl souzen za protisovětskou agitaci a propagandu, špionáž proti SSSR, diverzi a terorismus. K všemu se doznal a jako vlastizrádce a pomahač japonským agresorům byl 30. srpna 1946 v jedenáct hodin v noci popraven. V roce 1994 byl vrchním soudem Ruské federace zproštěn všech obvinění a byl rehabilitován.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grigorij Michajlovič Semjonov (rusky:Григо́рий Миха́йлович Семёнов) známý také pod příjmením Semenov (13. září 1890, Kuranži Durulgujevskoj Zabajkalská oblast – 30. srpna 1946) byl vojenský velitel Bílé armády, který za výrazné podpory Japonců ovládal v období Ruské občanské války oblast Zabajkalska. Roku 1919 se stal samozvaným atamanem Zabajkalských kozáků.", "tgt_summary": "Grigory Mikhaylovich Semyonov, or Semenov (; September 13 (25), 1890 – August 30, 1946), was a Japanese-supported leader of the White movement in Transbaikal and beyond from December 1917 to November 1920, Lieutenant General and \"Ataman\" of Baikal Cossacks (1919).", "id": 1234414} {"src_title": "Projekt 685", "tgt_title": "Soviet submarine K-278 Komsomolets", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ponorka Projektu 685 byla navržena sovětskou konstrukční kanceláří Rubin s cílem otestovat na ní nové technologie a řešení určená pro plánované jaderné ponorky nové generace. Ponorka K-278 byla postavena sovětskou loděnicí v Severodvinsku a do služby vstoupila v roce 1986.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Dvojitý trup ponorky byl postaven z titanu. Maximální hloubka ponoru dosahovala 1000 metrů. Výzbroj tvořily čtyři 533mm torpédomety, ze kterých mohla být odpalována torpéda a protiponorkové / protilodní střely RPK-2 Viyuga (v kódu NATO SS-N-15 Starfish). Další dva 650mm torpédomety sloužily pro vypouštění těžkých torpéd a střel RPK-7 Veter (v kódu NATO SS-N-16 Stallion). Pohonný systém tvořil jeden jaderný reaktor, dvě parní turbíny a jeden výstupní hřídel. Nejvyšší rychlost byla 14 uzlů na hladině a 30 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Ztracení ponorky po požáru.", "content": "Dne 7. dubna 1989 na ponorce při hlídkové plavbě v Norském moři vypukl požár. Ponorka se vynořila, část posádky naskákala do moře, ohněm poškozeným tlakovým trupem se ale dovnitř dostala voda a K-278 se nedlouho poté potopila. Námořníci reaktor předtím zastavili. Další muži poté unikli v záchranné kapsli. Čtyři muži zahynuli při požáru, čtyři další při potopení ponorky a 34 dalších zahynulo na mořské hladině v důsledku podchlazení. Celkem zemřelo 42 osob ze 69. Ve vraku ponorky, ležícím 180 km jihozápadně od Medvědího ostrova v hloubce 1 500 metrů na souřadnicích 73° 46,3' severní šířky a 13° 15,9' východní délky, jsou dodnes torpéda s jadernou hlavicí. Z nich se uvolňuje plutonium, které je zdrojem vysoké radioaktivity. Během expedice byly v roce 2019 odebrané vzorky, ty vykazovaly až 800tisíckrát vyšší radioaktivitu, než je běžná úroveň 0,001 becquerelu na litr. V okolí ponorky byly hodnoty vyšší stotisíckrát, tj. 100 becquerelu na litr. Ponorka zamořuje okolí ve velké hloubce, kvůli které je ale ohroženo podle vedoucí expedice Hilde Elise Heldalové jen minimum živočichů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 685 (v kódu NATO třída Mike) je třída ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Postavena byla v jediném prototypovém exempláři pojmenovaném K-278 \"Komsomolec\". Ponorka byla ztracena v roce 1989 při havárii v Norském moři. Ve stavbě dalších jednotek této třídy se po havárii nepokračovalo.", "tgt_summary": "The K-278 \"Komsomolets\" was the \"Project-685 Plavnik\" (Russian: проект-685 плавник, meaning \"fin\", also known by its NATO reporting name of \"Mike\"-class), nuclear-powered attack submarine of the Soviet Navy— the only submarine of her design class. In the inventory of the Soviet military, \"K-278\" was unique for her design and the technological feat, having reached a record depth of in the Norwegian Sea on 4 August 1984. Although, \"K-278\" was commissioned in the Soviet Navy to evaluate the technology for the fourth-generation of the Russian nuclear submarines, she was fully capable of combat maneuvering and deployment. During her third operational patrol in Arctic ocean in 1989, a serious fire accident in reactor engineering compartment reportedly led her to sinking in the sea off the coast of Norway. Despite the fire in the engineering compartment, the Captain of the \"K-278 Komsomolets\" was able to surface and remained afloat for approximately 5 hours before sinking. Of the 42 crew members who died, only 4 were killed by the fire and smoke, while 34 died of hypothermia, drowning in the frigid waters while awaiting rescue that did not arrive in time. Because of the loss of life, a public enquiry was conducted and, as a result, many formerly classified details were revealed by the Soviet news media. The wrecked submarine is on the floor of the Barents Sea, about 1.7 km (1 mile) deep, with its nuclear reactor and two nuclear warhead-armed torpedoes still on board.", "id": 2379656} {"src_title": "Porterova analýza pěti sil", "tgt_title": "Porter's five forces analysis", "src_document": [{"title": "Porterových pět sil.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stávající konkurence.", "content": "V reálném ekonomickém prostředí mezi sebou firmy zápasí o konkurenční výhodu, která může mít mnoho podob. M. Porter mluví o dvou základních typech konkurenční výhody: Podnik má tedy konkurenční výhodu, pokud je schopen dodávat relativně stejně kvalitní výrobek či službu jako konkurence s nižšími náklady nebo kvalita jeho výrobků (resp. služeb) přesahuje kvalitu produktů konkurence. Kvalitou je zde rozuměna jakákoliv přidaná hodnota, může jít třeba i o rychlejší dopravu. Firmy ve snaze získat co nejvyšší podíl na trhu používají mnoho nástrojů, zde jsou uvedeny jedny z nejčastěji používaných: Intenzita této síly je ovlivňována následujícími faktory:", "section_level": 2}, {"title": "Nová konkurence.", "content": "Při analýze firemního konkurenčního prostředí musíme brát v potaz kromě současné konkurence také potenciální konkurenci z řad podniků působících v jiných odvětví či firmy zcela nové. Obzvláště odvětví, které se vyznačují velkou ziskovostí, lákají mnoho nových firem. Teoreticky může na trh kdykoliv přibýt nová firma. Reálně však existuje mnoho bariér, které brání vstoupit novým hráčům na trh. Mezi tyto bariéry patří:", "section_level": 2}, {"title": "Vliv odběratelů (zákazníků).", "content": "Vlastní vliv odběratelů je ovlivněn mnoha aspekty. Důležité je si uvědomit heterogenitu na trhu výrobků a služeb (tedy odběratelů). Jednotliví odběratelé se od sebe liší svou velikostí, svými potřebami, požadovanou kvalitou výrobků (resp. služeb) a potenciálem růstu. Zvláště relativní velikost odběratele vzhledem k ostatním firmám ve stejném segmentu má na zkoumanou firmu velký vliv. O velké vyjednávací síle odběratelů mluvíme v následujících případech: Odběratelé mají malou vyjednávací sílu, pokud: Pomocí těchto bodů můžeme obecně charakterizovat vliv odběratelů podle typu výrobků, které kupují od výrobců. Reklamní výrobky se vyznačují nízkou technickou náročností výroby, proto zde existuje velká konkurence ze strany výrobců. Odběratel se pak nemusí vázat na jednoho konkrétního dodavatele a má tak velkou vyjednávací sílu. Tuto produkci však můžeme označit pouze za okrajovou. Podobná situace panuje u spotřebních výrobků. Výjimkou jsou technické výrobky, kde je výroba náročná jak na technické vybavení, tak na kvalifikovanou pracovní sílu. To se projevuje zvláště v kvalitativních požadavcích odběratelů, které v tomto segmentu velmi variují. Proto je standardizace velice obtížná a náklady na změnu odběratele vysoké. Vyjednávací pozice odběratele je v tomto případě velice malá.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv dodavatelů.", "content": "Každé průmyslové odvětví vyžaduje k produkci zdroje - pracovní sílu, materiály, již hotové komponenty a jiné zásoby. Tím se vytvářejí vztahy mezi dodavateli a odběrateli - zásobovací řetězce. Sílu dodavatelů v těchto vztazích ovlivňuje mnoho faktorů. Dodavatelé jsou silní, pokud nastane alespoň jedna z následujících podmínek:", "section_level": 2}, {"title": "Substituční produkty.", "content": "Substitučními produkty jsou v Porterově modelu myšleny produkty z jiného průmyslového odvětví, které mohou dané produkty nahradit. Tedy pro jistou skupinu odběratelů mají stejnou funkci, jen jsou postaveny na jiné technologie. Hrozbou pro firmu je i jejich pouhá existence. Tyto výrobky se pak stávají konkurenčními a jejich cena má velký vliv i na analyzovanou firmu. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se v případě substitučních produktů jedná o konkurenci, ale není to tak úplně pravda. Jsou to produkty, které může náš zákazník použít místo těch našich a jsou přitom z úplně jiného odvětví. Jsme-li taxi, je pro nás substitučním produktem třeba vlastní auto, stejně jako MHD nebo kolo. Do jisté míry tedy konkurencí představují, a proto bychom je neměli pouštět ze zřetele.", "section_level": 2}], "src_summary": "Porterův model pěti sil patří k základním a zároveň nejvýznamnějším nástrojům pro analýzu konkurenčního prostředí firmy a jejího strategického řízení. Jejím tvůrcem je profesor Michael Eugene Porter z Harvard Business School, Institute for Strategy and Competitiveness. Model se snaží odvodit sílu konkurence v analyzovaném odvětví a tím pádem také ziskovost daného sektoru trhu. K dosažení tohoto cíle rozebírá pět klíčových vlivů, které konkurenceschopnost firmy přímo či nepřímo ovlivňují. Porterova analýza pěti sil byla vytvořena v reakci na populární SWOT analýzu, kterou Porter považoval za příliš obecnou a hrubou. Tu se mu však nepodařilo nahradit, v praxi jsou dnes používány obě.", "tgt_summary": "Porter's Five Forces Framework is a method for analyzing competition of a business. It draws from industrial organization (IO) economics to derive five forces that determine the competitive intensity and, therefore, the attractiveness (or lack thereof) of an industry in terms of its profitability. An \"unattractive\" industry is one in which the effect of these five forces reduces overall profitability. The most unattractive industry would be one approaching \"pure competition\", in which available profits for all firms are driven to normal profit levels. The five-forces perspective is associated with its originator, Michael E. Porter of Harvard University. This framework was first published in \"Harvard Business Review\" in 1979. Porter refers to these forces as the microenvironment, to contrast it with the more general term macroenvironment. They consist of those forces close to a company that affect its ability to serve its customers and make a profit. A change in any of the forces normally requires a business unit to re-assess the marketplace given the overall change in industry information. The overall industry attractiveness does not imply that every firm in the industry will return the same profitability. Firms are able to apply their core competencies, business model or network to achieve a profit above the industry average. A clear example of this is the airline industry. As an industry, profitability is low because the industry's underlying structure of high fixed costs and low variable costs afford enormous latitude in the price of airline travel. Airlines tend to compete on cost, and that drives down the profitability of individual carriers as well as the industry itself because it simplifies the decision by a customer to buy or not buy a ticket. A few carriers – Richard Branson's Virgin Atlantic is one – have tried, with limited success, to use sources of differentiation in order to increase profitability. Porter's five forces include three forces from 'horizontal' competition – the threat of substitute products or services, the threat of established rivals, and the threat of new entrants – and two others from 'vertical' competition – the bargaining power of suppliers and the bargaining power of customers. ", "id": 1300086} {"src_title": "Alportův syndrom", "tgt_title": "Alport syndrome", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto vrozené onemocnění popsal v roce 1927 doktor Cecil A. Alport díky britské rodině, ve které se vyskytovali v několika generacích muži postižení současně hluchotou a progredující nefropatií. Na podstatu onemocnění se přišlo až v 70. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Alportův syndrom je nejčastěji způsoben mutací genu pro α5 řetězec kolagenu IV (nejčastěji mutace genu COL4A5 na X chromozomu), méně často mutací genu pro α nebo α řetězec kolagenu IV. Dědičnost může být X-vázaná, autosomálně recesivní i autosomálně dominantní. Mutace způsobí tvorbu defektních řetězců, které jsou následně degradovány, nedojde k vytvoření komplexu α v bazální membráně. Díky tomu je bazální membrána více náchylná k proteolýze, což se projeví jako morfologickými změnami – rozvláknění bazální membrány a střídání jejích rozšířených a zúžených úseků.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Pro klasický Alportův syndrom je typické postižení funkce ledvin (projevuje se jako nefritický nebo nefrotický syndrom). U plně vyvinutého Alportova syndromu (jinak také progresivní hereditární nefritida) se přidávají oboustranné poruchy sluchu a očí. K poruchám očí se řadí přední lentikonus (je prakticky patognomický), makulopatie, zadní polymorfní dystrofie rohovky a rohovkové eroze. Kolagen IV se také vyskytuje v bazální vrstvě epidermis. Zde tento nedostatek nevede k žádným potížím a může být použit k určení diagnózy. Jako tzv. syndrom tenkých bazálních membrán je nazývána mírnější forma X-vázaného Alportova syndromu, mutace genu COL4A3 nebo COL4A4. Tento syndrom také může být označen pro svou morfologii jako neprogresivní hereditární nefritida nebo pro svůj projev také jako tzv. benigní familiární hematurie.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Diagnostika spočívá ve fyzikálním vyšetření a anamnéze, detailní rodinné anamnéze a případné analýze moči u blízkých příbuzných, imunohistochemickém vyšetření bazální membrány v renální nebo kožní biopsii, vyšetření renální biopsie pomocí elektronového mikroskopu a molekulárně genetickém vyšetření genů COL4A3, COL4A4 a COL4A5. Pokud lékař objeví mikroskopickou hematurii, je třeba vždy pomýšlet na Alportův syndrom. Klinické příznaky podporující podezření na Alportův syndrom dělíme do tří skupin: Do rodinné anamnézy se řadí často hematurie, hluchota a/nebo terminální fáze renálního selhání. Mezi klinické příznaky podporující podezření na syndrom tenkých bazálních membrán patří přetrvávající hematurie bez renálního selhání jak u postiženého jedince tak v rodinné anamnéze.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "Léčba je jen symptomatická a spočívá v korekci krevního tlaku a snížení proteinurie. Jediná možná terapie u terminální fáze renálního selhání při Alportově syndromu je v současné době hemodialýza nebo transplantace ledviny. V budoucnosti se uvažuje o léčení pomocí genové terapie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alportův syndrom, či též dědičná nefritida, je dědičné onemocnění, při kterém je postižena funkce ledvinových glomerulů. Dysfunkce spočívá ve ztenčení bazálních membrán glomerulů díky špatné syntéze α–řetězců kolagenu IV.", "tgt_summary": "Alport syndrome is a genetic disorder affecting around 1 in 5,000-10,000 children, characterized by glomerulonephritis, end-stage kidney disease, and hearing loss. Alport syndrome can also affect the eyes, though the changes do not usually affect sight, except when changes to the lens occur in later life. Blood in urine is universal. Proteinuria is a feature as kidney disease progresses. The disorder was first identified in a British family by the physician Cecil A. Alport in 1927. Alport Syndrome once also had the label hereditary nephritis, but this is misleading as there are many other causes of hereditary kidney disease and 'nephritis'. Alport syndrome is caused by an inherited defect in type IV collagen—a structural material that is needed for the normal function of different parts of the body. Since type IV collagen is found in the ears, eyes, and kidneys, this explains why Alport syndrome affects different seemingly unrelated parts of the body (ears, eyes, kidneys, etc.).", "id": 1988403} {"src_title": "Norská lesní kočka", "tgt_title": "Norwegian Forest cat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zmínky o velkých kočkách s huňatými ocasy a vysokýma nohama nalezneme již v severských legendách z dob Vikingů (Edda). Vůz bohyně plodnosti Freyi byl údajně tažen právě norskými lesními kočkami. Kdekoli se objevila Freya se svým vozem, kvetly květiny a klíčila setba. Proto Skandinávci stavěli na svá pole misky s mlékem a doufali, že tak získají přízeň bohyně plodnosti. Dodnes však není jasné, odkud vlastně norské lesní kočky pocházejí. Předpokládá se ale, že původně ve Skandinávii neexistovaly místní divoké kočky, takže předkové norských lesních koček se museli dostat do severských lesů s pomocí člověka. Nejčastěji se uvádí, že norské lesní kočky by mohly být potomky skotských divokých koček dovezených do Norska na lodích Vikingů kolem roku 1000 n.l. Objevují se též teorie o norských lesních kočkách jako potomcích zdivočelých tureckých angor či ruských dlouhosrstých koček (předkové dnešní sibiřské kočky) dovezených do Norska někdy v 16.století. Během druhé světové války byly norské lesní kočky díky nekontrolovanému křížení s jinými kočkami téměř vyhubeny. Nestalo se tak jen díky zásahu norských chovatelů (Norwegian Forest Cat Club), kteří pro plemeno vytvořili oficiální chovný program. Žádost o uznání byla světové organizací FIFe podána ale až v roce 1970, oficiálně je plemeno uznáno od roku 1976. V současnosti je norská lesní kočka populární především v Norsku, Švédsku, Francii, Polsku a Slovensku.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Norská lesní kočka je silná, velká kočka s robustním tělem, dlouhýma nohama a huňatým ocasem. Samice váží obvykle 4-6 kg, samec 5-8 kg. Obvyklá doba života je 14-16 let. Hlava je trojúhelníková s dlouhým, rovným profilem bez stopu. Kulatá nebo čtvercová hlava je považována za defekt. Oči jsou velké, oválné, mírně zešikmené s bdělým výrazem. Uši velké, široké u základny, se štětičkami a chomáči chlupů v uších jako u rysa. Tělo dlouhé, silně stavěné, pevná skladba kostí. Nohy silné, vysoké, zadní nohy delší než přední. Tlapky velké, oválné, v proporci k nohám. Ocas je dlouhý a huňatý, měl by sahat nejméně k lopatkám, ideálně ke krku. Srst je polodlouhá. Vlnovitá podsada je na slabinách a hřbetě překryta vodoodpudivou krycí srstí tvořenou dlouhými, hrubými a lesklými chlupy. Plně osrstěná kočka (se zimní srstí) má náprsenku, límec a kalhotky. Srst nesmí být suchá, zplstnatělá nebo příliš hedvábná. FIFe povoluje všechny barvy kromě následujících: chocolate (čokoládová), lilac (lilová), cinnamon (skořicová), fawn (plavá) a znaků pointed (typických například pro siamky). Specifické barvy povolené pouze u norské lesní kočky jsou amber (jantarová), light amber (světle jantarová), amber tortie (jantarově želvovinová) a light amber tortie (světle jantarově želvovinová). Je povolen jakýkoli podíl bílé (například bílé břicho, bílé tlapky a podobně).", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a chov.", "content": "Norská lesní kočka je velmi společenská. Nesnáší samotu, bývá-li tedy majitel přes den mimo domov, doporučuje se chovat norku společně s jinou kočkou (stejného či jiného plemene). Vyžaduje hodně pozornosti a umí se velmi energicky domáhat pozornosti svého majitele. Norky jsou přátelské, inteligentní, klidné a vyrovnané. Norské lesní kočky mají velmi silné drápy, takže rády a dobře šplhají, dokonce jsou schopny šplhat i po holé skále. V bytě je proto vhodné norce pořídit důkladný a stabilní \"kočičí strom\" . Kočky chované venku jsou hbitými a schopnými lovci. Silnou chovatelskou základnu má plemeno především ve Skandinávii (Norsko, Švédsko), v České republice není toto plemeno zatím příliš rozšířené, ale na rozšíření chovu se intenzivně pracuje. Norská lesní kočka těží ze současné popularity polodlouhosrstých plemen, na světových výstavách FIFe (konají se vždy jednou do roka ve vybrané zemi) patří v posledních letech norské lesní kočky (spolu s mainskou mývalí kočkou) k nejvíce zastoupeným plemenům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norská lesní kočka je polodlouhosrstá kočka původem ze Severní Evropy, řazená podle klasifikace FIFe do skupiny II. Jedná se o přírodní plemeno adaptované na chladné podmínky své domoviny.", "tgt_summary": "The Norwegian Forest cat ( or ) is a breed of domestic cat originating in Northern Europe. This natural breed is adapted to a very cold climate, with a top coat of glossy, long, water-shedding hairs and a woolly undercoat for insulation. Although this is uncertain, the breed's ancestors may have been a landrace of short-haired cats brought to Norway by the Vikings around 1000 AD, who may also have brought with them long-haired cats, like those ancestral to the modern Siberian and Turkish Angora. During World War II, the breed became nearly extinct until efforts by the Norwegian Forest Cat Club helped the breed by creating an official breeding program. It was registered as a breed with the European Fédération Internationale Féline in the 1970s, when a local cat fancier, Carl-Fredrik Nordane, took notice of the breed and made efforts to register it. Currently, the Norwegian Forest breed is very popular in Norway, Denmark, Sweden, Iceland and France. It is a big, strong cat, similar to the Maine Coon breed, with long legs, a bushy tail and a sturdy body. The breed is very good at climbing, since they have strong claws. The lifespan is usually 14 to 16 years, though kidney and heart diseases have been reported in the breed. Specifically in this breed, complex rearrangements of glycogen branching enzyme (GBE1) can cause a perinatal hypoglycaemic collapse and a late-juvenile-onset neuromuscular degeneration in glycogen storage disease type IV.", "id": 1727669} {"src_title": "Kikkan Randallová", "tgt_title": "Kikkan Randall", "src_document": [{"title": "Největší úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry.", "content": "Zúčastnila se 5 zimních olympijských her (2002 - 2018). Celkem sedmkrát se umístila v první desítce (2× v individuálním sprintu, 4× v týmovém sprintu a 2× ve štafetě). Její deváté místo v sprintu na ZOH 2006 bylo nejlepším historickým umístěním amerických běžkyň na lyžích na olympiádách a prvním umístěním v top ten. Na ZOH 2010 se Randall v téže disciplině umístila dokonce na 8. místě. Na ZOH 2014 ji 6. místem ve sprintu překonala Sophie Caldwell. V týmovém sprintu dosáhla na ZOH 2010 společně s Caitlin Compton 6. místo, což bylo nejlepší umístění amerických běžkyň v historii této discipliny na ZOH. Na ZOH 2018 s Jessicou Digginsovou získaly v týmovém sprintu pro Spojené státy vůbec první ženskou olympijskou medaili v běžeckém lyžování (pro USA to navíc byl teprve druhý cenný kov z běžeckého lyžování v olympijské historii − jedinou medailí do té doby bylo druhé místo Billa Kocha ze závodu na 30 km z her v Innsbrucku v roce 1976).", "section_level": 2}, {"title": "Světový pohár.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Celkové hodnocení disciplíny SP.", "content": "Jako první Američanka v historii dosáhla v celkovém hodnocení Světového poháru v běhu na lyžích na medailové umístění. Navíc je držitelkou 3 malých globů za vítězství v hodnocení sprinterské části SP v sezónách 2011/12, 2012/13 a 2013/14.", "section_level": 3}, {"title": "Vítězství v závodě SP.", "content": "Jako první americká běžkyně na lyžích zvítězila v roce 2007 v závodě Světového poháru. Celkově má na kontě 11 vítězství v hlavních závodech SP a 2 vítězstvích v dílčích etapách závodů, čímž je nejlepší v historii amerického běžeckého lyžování (překonala Billa Kocha, který v letech 1982 – 1983 zvítězil v 5 závodech).", "section_level": 3}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Kikkan Randall je vdaná za Jeffa Ellise, žijí spolu v Anchorage. V dubnu 2016 se jim narodil syn Breck. V červenci 2018 na Twitteru oznámila, že onemocněla rakovinou prsu. Podporu jí vyjádřili lyžařští kolegové, když si při úvodním závodě Světového poháru sezóny 2018/19 ve finské Ruce na kombinézy připnuli růžové stužky, symbol boje proti rakovině.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kikkan Randallová, nepřechýleně Kikkan Randall (* 31. prosince 1982, Salt Lake City) je bývalá americká běžkyně na lyžích. Je olympijskou vítězkou a trojnásobnou medailistkou z Mistrovství světa v klasickém lyžování včetně titulu mistryně světa v týmovém sprintu ze šampionátu ve Val di Fiemme 2013. Její hlavní disciplína, v níž vyhrála i několik závodů světového poháru, je sprint. Je nejúspěšnější americkou běžkyní na lyžích v historii. V sezóně 2015/16 přerušila aktivní kariéru kvůli mateřství. Randall již v těhotenství plánovala návrat k aktivní kariéře v sezóně 2016/17 s výhledem na MS 2017 a na olympiádu 2018. Své předsevzetí splnila startem ve Světovém poháru 26. listopadu 2016 v Ruce, na MS 2017 dokázala získat bronz ve sprintu a na ZOH 2018 dokonce zlato v týmovém sprintu. V březnu 2018 ukončila svou sportovní kariéru.", "tgt_summary": "Kikkan Randall (born December 31, 1982) is an American, Olympic champion cross-country skier. She has won 17 U.S. National titles, made 29 podiums on the World Cup, made five trips to the Winter Olympic Games and had the highest finish by an individual American woman at the World Championships, second in the Sprint in Liberec in 2009. She was the first American female cross-country skier to take a top ten finish in World Cup competition, to win a World Cup race and to win a World Cup discipline title. She won the silver medal in the individual sprint at the FIS Nordic World Ski Championships 2009 in Liberec, becoming the first American woman to win a medal in cross country skiing at the FIS Nordic World Ski Championships, and in 2013 teamed up with Jessica Diggins to win the first ever American FIS Nordic World Ski Championships gold medal in the team sprint. She and Diggins won the United States' first ever cross-country skiing gold medal at the Winter Olympics in women's team sprint at Pyeongchang in 2018.", "id": 1037242} {"src_title": "Cesária Évora", "tgt_title": "Cesária Évora", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Évora se narodila v malém městě Mindelo na jednom z deseti kapverdských ostrovů São Vicente. K hudbě ji přivedl její otec, který se živil hrou na housle. Když ji bylo sedm let, otec zemřel, v deseti letech byla umístěna do sirotčince, protože její matka nezvládla vychovávat všech šest dětí. Zpívat se naučila ve sboru sirotčince. V šestnácti letech ji přítel naučil umění interpretace morna a coladeira stylu hudby a přesvědčil ji, aby zpívala v místních barech. V šedesátých letech začala zpívat na portugalské výletní lodi, která se zastavila v městě Mindelo a také v místním rozhlase. Problémy v osobním životě a alkohol ji později vedly k tomu, že se stáhla do soukromí. Krizi překonala v roce 1985, kdy přijala pozvání kapverdského zpěváka Bana, a odjela koncertovat do Portugalska. V Lisabonu ji pak objevil v roce 1987 hudebník José da Silva a pozval ji nahrávat do Paříže, kde založil v roce 1988 společnost Lustafrica, zaměřenou hlavně na žánr morna. Stal se jejím producentem i přítelem. Mezinárodního úspěchu Évora dosáhla v roce 1988, kdy vydala své první hudební album \"Bosonohá Diva (La Diva Aux Pieds Nus)\", nahráno bylo ve Francii. V roce 1990 měla svůj první pařížský koncert \"\"New Morning\"\". Dalším úspěchem bylo album z roku 1992 \"Slečna Perfumado (Miss Perfumado)\", jehož celosvětový prodej dosáhl 300 000 kopií. V roce 1994 Cesária Évora podepsala smlouvu s vydavatelstvím BMG, které vydalo kompilaci jejích největších hitů pod názvem \"\"Sodade – Les Plus Belles Mornas de Cesária\"“. Další album z roku 1995 \"\"Cesaria\"\", mělo opět mezinárodní úspěch a přineslo ji první nominaci na Grammy Award. Poté zpěvačka absolvovala své první americké turné a následující rok více než 100 koncertů v Evropě, Asii, Africe a Americe. V roce 1997 vyhrála \"KORA All African Music Awards\" ve třech kategoriích: \"Best Artist of West Africa,\" \"Best Album\" a \"Merit of the Jury\". Absolvovala turné, které zakončila řadou koncertů ve Francii, a hostovala koncertem v Olympii. V roce 2004 získalo její album \"\"Voz d'Amor\"\" Grammy Award v kategorii World music. V roce 2010 Évora koncertovala po celém světě, poslední koncert byl v Lisabonu 8. května. Dva dny poté ji postihl druhý srdeční infarkt (první měla v roce 2008), byla operována v pařížské nemocnici. Koncem září 2011 její agent José da Silva informoval, že Évora končí svou hudební kariéru kvůli závažným zdravotním potížím. Dne 17. prosince 2011 ve věku 70 let Évora zemřela v \"Hospital Baptista de Sousa\" na São Vicente. Španělské noviny informovaly, že ještě 48 hodin před smrtí přijímala návštěvy ve svém domě, vždy otevřeném pro přátele a stále kouřila. V ulicích Mindela podle agentury AFP tisíce lidí prolévaly slzy a zpívaly sborově její písně. Pohřeb proběhl 20. prosince 2011. Rakev se zpěvaččinými ostatky doprovázela do budovy radnice třicetičlenná čestná stráž kapverdské armády. Byly vyhlášeny dva dny národního smutku. Oficiálního smutečního obřadu v areálu radnice se zúčastnili i nejvyšší političtí představitelé souostroví. Prezident Jorge Carlos Fonseca ji nazval „jedním z největších kulturních odkazů Kapverd“. Premiér Jose Maria Neves ji vzdal hold slovy: „neocenitelný příspěvek k velikosti našeho národa a naše chlouba“. Obřadu se účastnil i zpěvák Mário Lúcio Sousa, který byl zesnulé přítelem. Évora měla jednoho syna a jednu dceru, každé dítě s jiným otcem, detaily z jejího života však nejsou známy.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební styl morna.", "content": "Cesária Évora je nejznámější interpretkou hudebního stylu morna. Zpívá se kapverdskou kreolštinou a je doprovázen klarinetem, houslemi, kytarou a \"cavaquinho\" (nástroj původně z Portugalska, malá kytara). Kapverdy byly v době jejího dospívání portugalskou kolonií a měly rozsáhlou hudební scénu, která začínající zpěvačku inspirovala. Tradiční styl hudby morna a coleadeira jsou považovány za \"národní blues\", které se dědí z generace na generaci od předků, kteří žili v otroctví až do 18. století. Jméno morna je inspirováno anglickým slovesem truchlit. Bratranec jejího otce Francisco Xavier da Cruz, známý pod jménem \"B. Leza\", výrazně ovlivnil kapverdskou hudbu a v padesátých letech naučil umění morny známého zpěváka Bana i Évoru. Cruz skončil paralyzován na invalidním vozíku.", "section_level": 1}, {"title": "Évora v Praze.", "content": "Cesária Évora vystoupila 4. dubna 2005 v Praze ve velkém sále Lucerny se svou sedmičlennou skupinou. Vystupovala jako obvykle bosky. Jejím koncertem vyvrcholil druhý ročník přehlídky zpěvaček a kapel nazvaný \"Mezinárodní víkend žen.\"", "section_level": 1}, {"title": "Písně ve filmu.", "content": "Goran Bregovic požádal Césarii Évoru, aby nahrála píseň \"Ausencia sur la B.O.\" do filmu Emira Kusturici \"Underground\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Studiová alba Kompilace a živá alba", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesária Évora (27. srpna 1941, Mindelo, Kapverdy – 17. prosince 2011, Mindelo) byla kapverdská zpěvačka, přezdívaná \"Bosonohá Diva\", protože na jevišti vystupovala vždy bosá. Je považována za Královnu morny (The Queen of Morna).", "tgt_summary": "Cesária Évora (; 27 August 194117 December 2011), more commonly known as Cize, was a Cape Verdean singer-songwriter. She received a Grammy Award in 2004 for her album Voz d'Amor. Nicknamed the \"Barefoot Diva\" for performing without shoes, she was known as the \"Queen of Morna\". Évora began singing as a young woman in bars in her hometown of Mindelo.", "id": 2184600} {"src_title": "Theobald II. Navarrský", "tgt_title": "Theobald II of Navarre", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Theobald byl starším synem navarrského krále Theobalda I. a jeho třetí choti Markéty, dcery Archambauda Bourbonského. V červenci 1253 mu zemřel otec a regentem se za nezletilého chlapce stal aragonský král Jakub I. společně s vdovou Markétou. Té se urychleným představením Theobalda revoltujícím baronům v Pamploně podařilo zabránit nástupnické krizi. O rok později se Theobaldovi zalíbila dvanáctiletá Isabela, dcera francouzského krále Ludvíka. Isabela kráčela ve šlépějích svého otce, vážně zvažovala klášterní život a oba mladí lidé sdíleli náboženské nadšení. 6. dubna 1255 je v Melunu oddal františkán Odo Rigaud a poté Theobald trávil nějaký čas na pařížském dvoře. Král Ludvík se k němu choval jako k synovi, svou roli kromě osobních sympatií jistě hrála i záruka budoucího příklonu navarrské dynastie k Francii. Pro Theobalda se stal velkým vzorem. Roku 1256 se Theobald ujal dědictví po otci. I po převzetí Navarry a Champagne úzce spolupracoval se svým tchánem, oba muži se navzájem podporovali. Isabela se na veřejných věcech vůbec nepodílela, její čas byl zcela vyplněn zájmem o náboženský život, dny trávila se svým zpovědníkem a tajným umrtvováním těla. Roku 1270 se bezdětní manželé připojili ke křížové výpravě Ludvíka IX., což se jim stalo osudným. Výpravu postihla katastrofa, na území Tunisu při čekání na posily zemřel na úplavici Jan Tristan, pár dní po něm i samotný král Ludvík. Při plavbě do Trapani zastihla vracející se flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Vyděšení cestovatelé se rozhodli raději pro cestu po souši. Do vlasti se jich přesto vrátilo jen pár. Theobald zemřel v prosinci 1270 v Trapani na blíže neurčenou epidemii. Jeho vnitřnosti byly pohřbeny na místě, tělo nabalzamováno a společně s kostmi tchána a dalších členů rodiny převezeno do Francie. V dubnu 1271 zemřela již na území Provensálského hrabství také Isabela. Pohřební průvod se tak rozrostl i o její ostatky. Theobaldovo srdce bylo uloženo u jakobínů v Provins, Isabelino u cisterciáků v Clairvaux a těla obou manželů ve františkánském klášteře v Provins. Dědicem navarrského království se stal Theobaldův mladší bratr Jindřich I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theobald II. Navarrský ( \"Thibaut II de Navarre\", 1239 – 4. prosince 1270, Trapani) byl navarrský král a hrabě ze Champagne, účastník osmé křížové výpravy. Za jeho vlády se v Navaře konalo první sčítání lidu. Byl důvěrným přítelem svého tchána Ludvíka IX., Dante Alighieri jej ve své Božské komedii umístil do Pekla.", "tgt_summary": "Theobald II (6/7 December 1239 – 4/5 December 1270) was King of Navarre and also, as Theobald V, Count of Champagne and Brie, from 1253 until his death. He was the son and successor of Theobald I and the second Navarrese monarch of the House of Blois. After he died childless, the throne of Navarre passed to his younger brother, Henry I.", "id": 1507154} {"src_title": "Adam Gontier", "tgt_title": "Adam Gontier", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Díky matčině vlivu v dětství poslouchal všechny hudební směry. Nejvíce ho ale zaujaly skupiny jako Pearl Jam, Alice in Chains, The Beatles, Jeff Buckley apod. Do hudby se hluboce zamiloval a na kytaru začal hrát v šesti letech. Od dvanácti let si nepřál nic jiného, než koncertovat s kapelou po celém světě. Navštěvoval Norwoodskou střední školu, kde se seznámil s Neilem Sandersonem a Bradem Walstem a s nimi založil skupinu \"Groundswell\", která se později přejmenovala na Three Days Grace. Groundswell vydalo album s názvem \"Way of Popular Feelings\" a o pár let později se skupina rozhodla přestěhovat do Toronta, kde pokračovala v hudební kariéře. Dne 21.12.2012 napsal zbylým členům kapely Three Days Grace dopis, ve kterém řekl, že ze zdravotních důvodů odchází. V roce 2015 vydal debutové album s novou skupinou Saint Asonia, spolu s kytaristou ze Staind, Mikem Mushokem, Richem Beddoe a Coreym Lowerym.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V časopise \"Chart Attack\" Adam veřejně potvrdil, že se v roce 2005 oženil se svou studentskou láskou ze střední školy Naomi Faith Brewerovou. Spolu mají kmotřenku jménem Roo. Vlastní také psa jménem Mabel. O Mabel Adam mluví jako o svém \"prvorozeném dítěti\". Jeho bratranec, Cale Gontier, hraje na baskytaru v kanadské kapele Art of Dying. Je považován za temnou osobnost, protože to vyplývá z textů jeho písní. Adam však uvádí vše na pravou míru tvrzením, že texty píše většinou, když ho něco trápí, nebo když je naštvaný. Nejúžasnějším pocitem pro něj je, když s ním sál plný lidí najednou začne zpívat. Jak sám říká, je to pro něj neuvěřitelné, když slyší vlastní hudbu v podání tisíců fanoušků. 9. ledna 2013 se na internetu objevila zpráva, že Adam opouští Three Days Grace kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Three Days Grace.", "content": "Gontier, Sanderson a Walst se přeskupili v roce 1997 pod názvem Three Days Grace. V roce 2003 se ke skupině přidal hlavní kytarista Barry Stock. V této sestavě kapela vydala čtyři alba, \"Three Days Grace\" (2003), \"One X\" (2006), \"Life Starts Now\" (2009) a \"Transit of Venus\" (2012). V lednu 2013 však Gontier z kapely odešel.", "section_level": 1}, {"title": "Drogy.", "content": "V roce 2005 Adam propadl závislosti na OxyContinu, což je prášek proti silné bolesti, podobný heroinu. Bral 10–80 mg denně, dokud se proti tomu nepostavila jeho manželka Naomi, která ho v podstatě donutila jít na léčení. Pro Adama to byly údajně nejhorší dny v jeho životě.", "section_level": 1}, {"title": "Saint Asonia.", "content": "V roce 2013 opustil Adam skupinu Three Days Grace kvůli zdravotním problémům a od roku 2015 působí ve skupině Saint Asonia, se kterou vydal 31. července 2015 debutové album s názvem Saint Asonia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Wade Gontier (* 25. května 1978 Peterborough, Ontario) je kanadský skladatel, textař, kytarista a bývalý frontman kapely Three Days Grace. Je oceňován pro svůj hlasový rozsah, který sahá od vysokého tenoru až do středně hlubokého basu.", "tgt_summary": "Adam Wade Gontier (born May 25, 1978) is a Canadian singer, songwriter and musician. He is the lead singer, rhythm guitarist, and main songwriter for Saint Asonia, but is best known as the former lead singer and rhythm guitarist of the Canadian rock band Three Days Grace. Gontier left Three Days Grace on January 9, 2013. In addition to his work with Three Days Grace, he has been involved in collaborations with other bands including Art of Dying and Apocalyptica.", "id": 2425366} {"src_title": "Linda Maria Baros", "tgt_title": "Linda Maria Baros", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Linda Maria Baros se narodila v dělnické čtvrti v Bukurešti, kde navštěvovala základní školu a částečně i lyceum, které poté dokončila v Paříži. Vynikající studentka Sorbonny (Univerzity Sorbonne – Paříž IV), v roce 2011 získala doktorát z komparatistiky (Ph.D.) a o několik měsíců později se stala hlavní tajemnicí \"Collège de Littérature Comparée\" (\"Colegia srovnávacích literatur v Paříži\"). V rumunštině publikovala dvě sbírky veršů a dvě divadelní hry (od roku 2002 je členkou Svazu rumunských spisovatelů. Počínaje rokem 2005 podporuje poesii, založila a řídí literární časopis \"VERSUs/m\", poté iniciovala vznik Festivalu \"Primavera Poetilor\" (\"Jaro básníků\"), který spolupořádá. Festival se koná v 55 rumunských městech. Je renomovanou překladatelkou do francouzštiny a rumunštiny, vydala téměř třicet děl. Čás jejích překladů je shromážděna v \"Knihovně ZOOM\" (135 autorů z různých zemí). Od roku 2000 začíná v Paříž psát ve francouzštině. Druhá z básnických sbírek vydaných ve Francii získala roku 2007 jednomyslným usnesením poroty \"Guillaume Apollinairovu cenu\" (sbírka básní \"Dům ze žiletek\"). Rovněž v Paříž se stala počínaje rokem 2005 korektorkou několika největších francouzských vydavatelství, zástupkyní tajemníka Asociace překladatelů rumunské literatury (2006), kulturní ambasadorkou Rumunska v rámci Sezony evropské kultury (2008), hlavní pomocnou tajemnicí společnosti \"La Nouvelle Pléiade\" (2009), koordinátorkou básnické sekce časopisu \"Seine et Danube\" (2009–2010), doživotně volenou členkou francouzské básnické žiry, do níž patří důležité literární osobnosti, jako \"Max-Pol Fouchet\" nebo \"Guillaume Apollinaire\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Debutovala roku 1988 básněmi publikovanými v literárním časopise. Básně Lindy Marii Baros byly přeloženy v 25 zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Překlady.", "content": "Přeložila téměř třicet titulů.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Spolupracuje s poetickými, literárně kritickými a překladatelskými časopisy Po&sie, Nunc, Poésie 2003, Aujourd’hui poème, Europe, La Revue littéraire, Pyro, Ici & Là, Confluences poétiques, MIR, La page blanche, La Traductière, Hauteurs, Littérales, Thauma, L’Écho d’Orphée, Levure Littéraire, Le Bateau Fantôme, Seine et Danube (Francie), Galateea, Observator München (Německo), Bunker Hill (Holandsko), Poetry Review, Horizon Review (Anglie), International Notebook of Poetry, Pleiades (USA), Scritture Migranti, Formafluens (Itálie), Contre-jour, Langage & créativité (Kanada), ABC, Alora, la bien cercada, El Coloquio de los Perros (Španělsko), Revolver, Le Journal des Poètes, Langue vive (Belgie), Électron libre (Maroko), Le Quotidien, Tageblatt, Le Jeudi (Lucembursko), Gradina, Poetika, Književni list (Srbsko), România literara, Viata româneasca, Luceafarul, Ziarul de Duminica, Academia de poezie, Apostrof Adevarul literar si artistic, Tribuna, Ziua literara, Arges, Calende, Astra, Noua literatura, VERSUs/m, (Rumunsko), Beagle (Japonsko), Shirdanra (Bangladéš), LA OTRA Mexiko, Europski glasnik (Chorvatsko), Apokalipsa (Slovinsko), La Revue de Belles Lettres (Švýcarsko) atd.", "section_level": 1}, {"title": "Antologie.", "content": "Mnohé z jejích básní se objevily v téměř třiceti antologiích, např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Linda Maria Baros, (* 6. srpna 1981 v Bukurešti), je básnířka, překladatelka a literární kritička tvořící ve francouzštině a rumunštině. Je laureátkou prestižní Guillaume Apollinairovy ceny (Francie 2007). Francouzskou literární kritikou je považována za jeden z nejsilnějších hlasů dneška, za důležitou mladou básnířku 21. století. Její poesie byla přeložena v 25 zemích.", "tgt_summary": "Linda Maria Baros (born 6 August 1981 in Bucharest) is a French-language poet, translator and literary critic, one of the most powerful new voices on today's poetry scene (the famous French literary award \"Prix Guillaume Apollinaire\" – 2007 and \"The Poetical Calling Prize\" – 2004). She lives in Paris, France. Member of the Académie Mallarmé since 2013. Her poems have been published in 25 countries.", "id": 39935} {"src_title": "Chris Spedding", "tgt_title": "Chris Spedding", "src_document": [{"title": "Dětství (1944–1960).", "content": "Chris Spedding se narodil jako Peter Robinson dne 17. června 1944 v obci Staveley v anglickém hrabství Derbyshire. Jeho matkou byla Edith Werner Robinson, tehdy třicetiletá žena, která pracovala jako sekretářka. Jeho otec se jmenoval Cedric „Jack“ White a působil v letectvu na pozici navigátora. Dne 18. října 1943 při sestřelení letadla zahynul. Již několik měsíců před narozením svého syna měla matka, v té době provdaná za jiného muže, jasno v tom, že jej dá k adopci, a těhotenství podstoupila v tajnosti. Svého syna následně vychovávala po dobu nezbytně nutnou, tedy po tři měsíce, a následně byl Peter adoptován párem sheffieldských čtyřicátníků, Jacka a Muriel Speddingových. Rodné příjmení nové matky bylo Toundrow a za Jacka Speddinga se provdala roku 1935. Brzy se ukázalo, že nemohou mít vlastní děti. Po vypuknutí války se dočasně starali o dva německé židovské chlapce, přivezené do Anglie v rámci Kindertransportu. Později se o chlapce starala jejich vlastní matka, která za nimi přijela do Anglie, a rodiny zůstaly i poté v kontaktu. Adoptovaného syna přejmenovali na Christopher John Spedding. Když mu byly tři roky, rodiče adoptovali dívku jménem Peggy (později známou jako Maggie). Rodiče velmi obdivovali operu a klasickou hudbu a kromě řady gramofonových desek s touto hudbou měli doma také klavír. Otec byl varhaníkem a matka zpívala ve sboru. Malý Chris se tedy od malička seznamoval se hrou na klavír a sám zpíval v kostelním sboru, přestože jakékoliv formální umělecké vzdělávání vzdorovitě odmítal. V devíti letech mu rodiče zakoupili housle z osmnáctého století, na které se začal učit hrát. Přestože byl levákem, na housle hrál jako pravák (stejně jako v pozdějších letech na kytaru). V roce 1953 se Speddingovi přestěhovali ze Sheffieldu do Birminghamu. Výrazným mezníkem ve Speddingově životě byla chvíle, kdy v roce 1956 poprvé uslyšel píseň „Heartbreak Hotel“ od Elvise Presleyho. Od té doby byl jeho vzorem Presleyův dvorní kytarista Scotty Moore. Rovněž obdivoval Dennyho Wrighta, který hrál s Lonniem Doneganem. Postupně začal objevovat další podobnou hudbu a snažil se ji interpretovat na houslích – zkoušel například písně od Eddieho Cochrana či Buddyho Hollyho, přičemž housle držel jako kytaru. V té době hrál ve školním orchestru, avšak dělal vše pro to, aby byl vyhozen – hru často díky záměrně rozladěným houslím sabotoval. Nakonec byl úspěšný a z orchestru byl vyhozen. V tuto chvíli vše směřoval k tomu, aby získal kytaru. Rodiče nový populární styl hudby, rokenrol, neuznávali a odmítali jej podpořit. Po neúspěšném pokusu o výrobu kytary vlastníma rukama mu nakonec roku 1957 rodiče jednu skutečnou zakoupili. Šlo o akustickou kytaru, neboť rodiče věřili, že Chris z rokenrolového období vyroste a začně studovat klasickou kytaru. Nedlouho poté Spedding založil svou první skifflovou kapelu pojmenovanou Hot Spuds podle jeho přezdívky (Spuds) a s ní měl již v roce 1957 první veřejné vystoupení coby kytarista. Kromě hudby se během školních let věnoval tvorbě karikatur a psaní básní. Za jednu z nich, nazvanou \"Battle\" (\"Bitva\"), získal školní cenu. V roce 1959 se rodina Speddingova vrátila zpět do Sheffieldu. V té době se Spedding začal více zajímat o jazz, a přestože ani tento styl hudby jeho rodiče příliš nepodporovali, byl pro ně přijatelnější než rokenrol. Tou dobou mu zakoupili první elektrickou kytaru (Höfner Senator).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1960–1966).", "content": "V únoru 1960 založil kapelu The Vulcans, v níž dále hráli Len Singleton (rytmická kytara), Pete Bruce (baskytara), Richard Smith (bicí) a dva zpěváci: Keith „Fanny“ Singleton a John Frith. Kapela později prošla personálními změnami na postu baskytaristy (nakonec se této pozice ujal Len Singleton). Hrála převážně coververze skifflových a rokenrolových písní a nejčastěji vystupovala v mládežnických klubech a po roce činnosti se rozpadla. Po dokončení školy se v srpnu 1961 odstěhoval do Londýna. Zde začal pracovat v obchodě s hudebninami nazvaném The Clifford Essex. Kromě prodeje nástrojů se obchod věnoval vydávání partitur a také vlastního časopisu \"BMG (Banjo, Mandolin, Guitar)\". Spedding zde vyřizoval korespondenci, psal aranžmá a přispíval vlastními články do časopisu. První kapelou, s níž v novém bydlišti začal vystupovat, byla countryová Bill Jordan and his Country Boys. Specializovala se na coververze písní například od Johnnyho Cashe, Hanka Williamse a Jimmyho Rogerse. Kromě Spojeného království kapela hrála i v zahraničí, a to v Paříži, často však vystupovala na britských základnách amerického letectva. V roce 1962 vydal The Clifford Essex Speddingův tutoriál pro countryovou hru na kytaru \"Play Country Style Guitar\". Během necelých osmnácti měsíců se prodalo pět tisíc výtisků. Tou dobou začal hrát i jazzovou hudbu s tehdy třináctiletým vibrafonistou Frankem Ricottim. Brzy začali doprovázet takové hudebníky, jakými byli saxofonista Dick Heckstall-Smith a trumpetista Ian Carr. S Ricottim rovněž působil ve skupině kontrabasisty Grahama Colliera, s nímž vystupoval převážně na univerzitách. V té době měl také první zkušenosti s drogami, konkrétně s amfetaminem. V roce 1964 přijal nabídku, aby po dobu dvou měsíců hrál na lodi SS \"Himalaya\" při cestě do Austrálie. Po návratu do Londýna v únoru 1965 začal hrát v kapele Nata Templa, s nímž s přestávkami vystupoval až do roku 1969. Zároveň spolupracoval s Tommym Kinsmanem, Sidem Phillipsem a Montem Frankem. V té době stále sledoval inzeráty rockových kapel v \"Melody Makeru\", které sháněly kytaristu, avšak úspěšný nebyl. V roce 1966 absolvoval první oficiální nahrávání – hrál na demonahrávkách zpěvačky Dany Gillespie.", "section_level": 2}, {"title": "The Battered Ornaments (1967–1969).", "content": "V roce 1967 začal Spedding vystupovat s kapelou The Battered Ornaments, kterou dal dohromady básník a textař Pete Brown. Spedding, který již delší dobu hledal rockovou kapelu, v níž by mohl hrát, uvedl, že tato skupina byla dokonalá v tom, že byla kombinací rocku, jazzu a anarchie. Skupina ve svém klasickém složení fungovala přibližně rok a půl a odehrála více než stovku koncertů. Přesto měl Spedding v roce 1968 dostatek volného času, aby se stal členem další kapely, bluesrockové skupiny Smile. Koncem května toho roku kapela vydala svůj první singl „“, jehož producentem byl Lionel Morton. Spedding na nahrávce hrál na nenáviděné housle a také na baskytaru, na níž hrál již v minulosti s Montem Frankem. Existence kapely byla velmi krátká. Téhož roku Spedding hrál na prvním albu kvarteta Franka Ricottiho s názvem \"\" a rovněž jej doprovázel při koncertech. V lednu 1969 zaskakoval při londýnském uvedení muzikálu \"Vlasy\". Kromě The Battered Ornaments doprovázel Spedding v roce 1969 Paula Jonese, Alana Price, Mika Westbrooka, ale také zpěvačku Dusty Springfield. Toho roku vydali The Battered Ornaments své první album s názvem \"\". V době nahrávání se ve studiu zastavil Jack Bruce, který Speddinga pozval na nahrávání svého prvního sólového alba \"Songs for a Tailor\". Tento okamžik odstartoval Speddingovu kariéru studiového hudebníka. Ještě roku 1969 nahrál s The Battered Ornaments druhou desku \"Mantle-Piece\", a to již bez dosavadního lídra Petera Browna, kterého ostatní členové vyhodili. Novým vůdcem se stal Spedding, který v několika písních na albu rovněž zpíval. V červenci 1969 odehráli týdenní koncertní rezidenci v Hamburku a později vystupovali i v Kodani. Svou činnost soubor ukončil v prosinci 1969.", "section_level": 2}, {"title": "Studiový hudebník a sólové projekty (1969–1972).", "content": "V prosinci 1969, ještě před definitivním rozpadem The Battered Ornaments, se Spedding stal členem jazzrockové kapely Iana Carra Nucleus. Již v lednu šla kapela do studia, kde nahrála své debutové album pojmenované \"Elastic Rock\". V červnu kapela vystupovala na Montreuxském jazzovém festivalu, kde získala hlavní cenu. Následovala cesta do Spojených států amerických, kde zahráli mimo jiné na Newportském jazzovém festivalu. Šlo o Speddingovu první cestu na americký kontinent. Ještě roku 1970 Nucleus vydali své druhé album \"We'll Talk About It Later\". V té době se rovněž podílel na Carrově desce \"Greek Variations\" a zanedlouho se skupinou Nucleus nahrál ještě její třetí desku \"Solar Plexus\", avšak již na jaře 1971 kvůli neshodám s Carrem odešel. Po úspěchu alba \"Songs for a Tailor\" se Chris Spedding stal vyhledávaným londýnským studiovým hráčem. Této práci se věnoval již během členství ve skupině Nucleus, ale po odchodu se stala jeho hlavní činností. Často byl ve studiu šest dnů v týdnu, přičemž po večerech ještě vystupoval s různými hudebníky, například s Petulou Clark, Lulu či Barbarou Thompson, ale také Američanem Garym Burtonem, při koncertech. Navíc během dopolední hrál na nahrávkách reklamních znělek, jejichž autorem byl často Jeff Wayne. Roku 1970 se poprvé setkal se zpěvákem a producentem Mikem Battem, s nímž nahrál několik alb, často orchestrálních. Mezi hudebníky, na jejichž albech v té době hrál, patří například Memphis Slim, Harry Nilsson a Sixto Rodriguez. Na mnoha albech, jejichž nahrávání se Spedding účastnil, není uvedeno, zda na výsledné vydané desce skutečně byly jeho party použity – v některých případech mohly být přenahrány jiným kytaristou, případně použity bez uvedení v bookletu. V červenci 1970 vydala společnost Harvest Records Speddingovo první sólové album \"Backwood Progression\", které bylo nahráno během přibližně jednoho týdne v Abbey Road Studios a Speddinga na něm doprovázeli například basista Roy Babbington a bubeník Laurie Allan. Navzdory tomu, že předtím hrál často progresivní či avantgardní hudbu, se deska nese ve stylu amerického roots rocku a je inspirována tvorbou Boba Dylana a skupiny The Band. Tři měsíce po vydání desky, dne 13. října 1970, se Spedding na radnici v Marylebonu v londýnském Westminsteru oženil s dvaadvacetiletou Řekyní jménem Katerina „Kathy“ Koutsogiannopoulou (Spedding). V té době již neudržoval žádný kontakt se svými rodiči ani sestrou a na svou svatbu je nepozval. Se svou manželkou vychovával její dceru Melinu, kterou měla s jiným mužem ještě v Řecku. Ještě koncem roku 1970 vyšlo Speddingovo instrumentální jazzové album \"Songs Without Words\", avšak pouze v Japonsku. V lednu 1971 přestal Spedding vystupovat s klavíristou Mikem Westbrookem, s nímž delší dobu hrál, a nahrál s Brucem jeho třetí sólovou desku \"Harmony Row\". Album vyšlo v červenci 1971 a Spedding se následně stal členem Bruceovy doprovodné skupiny, kterou však v únoru následujícího roku opustil. V březnu 1972 vydal Spedding své druhé řadové album \"The Only Lick I Know\", na němž pracoval přibližně po dobu jednoho roku ve vzácných chvílích, kdy nenahrával s jinými hudebníky. V letech 1971 a 1972 byl ve čtenářské anketě časopisu \"Melody Maker\" zvolen druhým nejlepším kytaristou roku, hned za Johnem McLaughlinem.", "section_level": 2}, {"title": "Sharks (1972–1974).", "content": "V září 1972 Spedding omezil práci studiového hudebníka na občasné hostování, případně spolupráci s přáteli, jakým byl například Mike Batt. Roku 1972 Speddinga kontaktoval Mike Batt s nabídkou studiové práce na albu uskupení The Wombles, což byl projekt založený na postavách ze stejnojmenného televizního seriálu pro děti, přičemž hudebníci při koncertech vystupovali v kostýmech z tohoto pořadu. Spedding nakonec hrál na čtyřech albech této kapely. Kapela The Wombles hrála rovněž veřejné koncerty v kostýmech, kterých se však Spedding až na několik výjimek neúčastnil. Výjimku tvořilo například vystoupení v pořadu \"Top of the Pops\" (1974). Již v červenci 1971 Speddinga kontaktoval Andy Fraser, o osm let mladší baskytarista, který nedlouho předtím opustil skupinu Free, zda by nehrál v jeho nově vznikající kapele Toby. Spedding se členem skupiny nestal, avšak začátkem podzimu 1972 spolu dali dohromady kapelu Sharks. Tu Spedding označoval za první skutečnou rockovou kapelu, v níž hrál. Vedle Speddinga byl jediným stálým členem zpěvák Steve „Snips“ Parsons. Později kapela odehrála řadu koncertů, a to jak ve Spojeném království, tak i v dalších evropských zemích. Odehráli například čtčnáct vystoupení coby předkapela skupiny Roxy Music. Své první album \"First Water\" kapela vydala v dubnu 1973, přičemž Fraser brzy ze skupiny odešel. Právě při nahrávání této desky Spedding začal brát tvrdé drogy, konkrétně kokain, na němž byl následně po dobu dvaceti let závislý. V té době Speddinga rovněž opustila jeho manželka, která se následně s dcerou usadila v Amsterdamu. Manželství bylo oficiálně ukončeno až o tři roky později, v létě 1976. Od konce roku 1973 začal Spedding žít s o tři roky starší Němkou Norou Forster, která měla jedenáctiletou dceru Arianu. Nora se snažila Arianu držet co nejdál od Speddinga a jeho vlivu a ten s dívkou téměř nemluvil. Ariana se brzy stala členkou punkrockové skupiny The Slits, v níž vystupovala pod jménem Ari Up. V březnu 1974 Sharks vydali svou druhou desku \"Jab It in Yore Eye\" a odehráli turné po Spojených státech amerických coby předskokani skupiny Mountain. Po návratu do Anglie kapela začala v červnu 1974 pracovat na svém třetím albu s pracovním názvem \"Music Breakout\". Následující měsíce kapelu provázela řada problémů, včetně odchodu členů, a vše skončilo v říjnu toho roku, kdy nahrávací společnost přestala vznik desky financovat a kapela se rozpadla.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra (1975–1977).", "content": "Po rozpadu Sharks Spedding kontaktoval producenta Mickieho Mosta, neboť chtěl vydat alespoň jednu sólovou hitovou píseň. V té době se rovněž vrátil k rozsáhlejší práci studiového hudebníka. Opět se vrátil k hektickému dennímu programu, který měl již v minulosti, a sice ráno nahrával reklamní znělky a následně pracoval ve studiu s různými hudebníky. Dále působil v orchestru skečového televizního pořadu \"The Stanley Baxter Show\". Navzdory tomu, že byl Spedding v právním sporu se společností Island Records ohledně skupiny Sharks, byl v prosinci 1974 tímto vydavatelstvím kontaktován, aby hrál na pátém sólovém albu velšského hudebníka Johna Calea s názvem \"Slow Dazzle\". Sám neznal žádné Caleovy dřívější nahrávky ani desky skupiny The Velvet Underground, v níž v šedesátých letech působil. Během nahrávání se však ukázalo, že mají mnoho společného, včetně klasického hudebního vzdělání a blízkého vztahu k improvizaci. Spedding se tak stal členem Caleovy kapely pro nadcházející turné, které probíhalo kromě Spojeného království také v dalších evropských zemích a trvalo od dubna do května 1975. Tato sestava je jak fanoušky, tak i hudebními kolegy a samotným Speddingem, označována za nejlepší kapelu, v níž Spedding kdy hrál. Cale při koncertech často střídal tóniny a tempo, texty i celkovou strukturu písní a Spedding byl schopný jej následovat při improvizaci zcela nových písní přímo na pódiu. Když byl Spedding doma, konzumoval velké množství kokainu, avšak na turné k němu neměl takový přístup a konzumaci do značné míry omezil. Zároveň chtěl být střízlivý, když hrál s nepředvídatelným Calem. V únoru 1975 vydal Spedding svůj první sólový singl, a sice coververzi písně „My Bucket's Got a Hole in It“, kterou popularizoval americký zpěvák Hank Williams. Singl vydala společnost Island Records, k níž byl tou dobou stále smluvně vázán. Nedlouho poté, v březnu 1975, mu však Mickie Most pomohl s osvobozením od tohoto vydavatelství. Přiměla jej k tomu Speddingova píseň „Motor Bikin'“, která měla hitový potenciál. Tu zanedlouho nahráli a dne 27. června 1975 jí společnost RAK Records vydala. V té době také hrál na albu \"HQ\" písničkáře Roye Harpera a účastnil se i následného turné. Když bylo turné již připraveno, Speddingovi zavolal Mick Jagger, zpěvák skupiny The Rolling Stones, ohledně místa kytaristy po Micku Taylorovi, který před nedávnem odešel. Vzhledem ke kompletně naplánovanému turné však nabídku odmítl. Po skončení Harperova turné se, několik měsíců po vydání, začalo dařit Speddingovu sólovému singlu „Motor Bikin'“, který se umístil na čtrnácté příčce Britského singlové hitparády, v němž, na různých pozicích, vydržel osm týdnů. S písní rovněž vystupoval v pořadu \"Top of the Pops\". Tou dobou absolvoval další evropské turné s Johnem Calem, a to od října do listopadu (rovněž odehráli jeden koncert v srpnu). Nedlouho předtím Spedding hrál na Caleově dalším albu \"Helen of Troy\". Když turné skončilo, Spedding začal nejprve psát další vlastní písně a následně pod Mostovým produkčním dohledem nahrávat své třetí sólové album. Album pojmenované prostě \"Chris Spedding\" vyšlo 8. dubna 1976. Stylově zcela vybočovalo z tvorby, kterou prezentoval na svých dvou prvních deskách – je mnohem více popové. Již několik let Spedding často nakupoval módní oblečení v obchodě Malcolma McLarena. Ten byl v této době, tedy v roce 1976, manažerem punkrockové skupiny Sex Pistols. Spedding se tou dobou na čas přestal věnovat propagaci své sólové tvorby a několikrát se s McLarenem sešel za účelem pomoci mladé skupině. V květnu produkoval několik jejich vůbec prvních demonahrávek. Nedlouho po vzniku těchto demonahrávek se Spedding po třech letech rozešel s Norou Forster. Počátkem června 1976 sestavil Spedding vlastní doprovodnou skupinu, v níž jej doprovázeli baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald, kteří s ním dříve hráli v Caleově kapele, a doplňoval je druhý kytarista Simon Nicol. Spolu s nimi nahrál, opět pod produkčním dohledem Mickieho Mosta, píseň „Lone Rider“, avšak již v srpnu se sestava rozpadla. V říjnu nahrál za doprovodu skupiny The Vibrators mnohem punkovější singl „Pogo Dancing“, který vyšel následujícího měsíce. Se skupinou rovněž odehrál několik vystoupení v rozhlase a televizi. V roce 1977 Spedding odehrál turné coby člen doprovodné skupiny Bryana Ferryho, jemuž jako členovi skupiny Roxy Music v minulosti předskakoval. Již předchozího roku hrál na jeho albech \"Let's Stick Together\" a \"In Your Mind\". Spedding k turné svolil poté, co zastupující společnost slíbila, že bude financovat jeho vlastní turné na podzim 1977. Počátkem roku se k němu nastěhovala nová přítelkyně Penny Staples, s níž žil od předchozího roku. V dubnu 1977 vystoupil coby host při Caleově londýnském koncertu. Ferryho turné probíhalo od února do března a následně znovu od května 1977. Po jeho dokončení začal Spedding pracovat na dalším sólovém albu. Dostalo název \"Hurt\" a vyšlo v září 1977. Produkoval jej Chris Thomas a kromě autorských písní se na něm nachází coververze písní od Bo Diddleyho a Garlanda Jeffreyse. Deska je o poznání rockovější, temnější a hlasitější než předchozí. Od září byl Spedding po dobu téměř dvou měsíců na turné.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do Spojených států (1978–1988).", "content": "Řadu let Spedding uvažoval o odstěhování se do Spojených států amerických. V srpnu 1978 se tedy usadil v New Yorku, kde brzy začal hrát se zpěvákem Robertem Gordonem, který se věnoval rockabilly hudbě, a s nímž Spedding zanedlouho nahrál desku \"Rock Billy Boogie\". V New Yorku se často setkával s Johnem Calem, který zde znovu od předchozího roku žil. Cale, který měl ve městě velké známosti a v šedesátých letech zde působil ve skupině The Velvet Underground, se Speddinga ujal a začal jej představovat různým lidem, včetně svého drogového dealera. Jednou od něj dostal pozvánku na recepci kapely Boston, kde potkal šestadvacetiletou baskytaristku jménem Jody Irushalmi (coby hudebnice vystupovala pod pseudonymem Jody Beach). Později se vrátil do Londýna, kde dokončil práce na svém dalším albu \"Guitar Graffiti\", které vyšlo až v březnu 1979, a začal řešit odchod do New Yorku. Po dokončení desky se tam vrátil a zahájil turné s Robertem Gordonem. V lednu 1979 produkoval oficiálně nevydané demonahrávky kapely The Cramps. V té době byla Jody jeho stálou přítelkyní. Jednou spolu a ještě s její sestrou Risé zašli na Caleův koncert, kde Spedding vystoupil coby host. Risé se v roce 1981 za Calea provdala. Po dokončení turné s Gordonem se Spedding koncem roku 1979 stal členem již zavedené newyorské kapely The Necessaries. Tu opustil po přibližně čtrnácti měsících v roce 1981. Toho roku se na čas vrátil do Londýna, kde produkoval sólové album Stevea Parsonse nazvané \"La Rocca!\". V té době rovněž vydal své další sólové album \"I'm Not Like Everybody Else\" – jeho poslední vydané společností RAK Records. Následovalo společné turné s Parsonsem po východním pobřeží USA a Kanady. Později odehrál další turné za doprovodu jiných hudebníků a občasně hrál i s Calem, například na albu \"Music for a New Society\", ale i při koncertech. Koncem roku 1982 začal opět hrát s Gordonem a následujícího roku spolupracoval coby studiový hudebník například s Paulem McCartneyem, Rogerem Daltreyem a Kit Hain. V roce 1983 rovněž coby host hrál týden v domácí kapele televizního pořadu \"Late Night with David Letterman\". V roce 1984 se rozpadl Speddingův vztah s Jody Beach. V roce 1985 začal Spedding přispívat rozhovory s různými hudebníky do pánského časopisu \"Details\", v němž rovněž získal titul hudebního editora. Toho roku rovněž odehrál severoamerické turné s vlastní doprovodnou kapelou a později i krátké akustické turné s Royem Harperem (každý odehrál svůj set jen s akustickou kytarou). Následovala další turné s kapelou, občasně hrál na albech různých hudebníků, včetně Toma Waitse a Johnnyho Hallydaye, a nadále rovněž vystupoval s Gordonem. V březnu 1986 odehrál dva společné koncerty s Calem (bez kapely, pouze oni dva). V říjnu a listopadu toho roku následovalo větší turné, při němž opět hráli bez rytmické sekce. Toho roku rovněž Spedding začal opět chodit s Jody Beach. Dne 24. června 1986 měli svatbu, čímž se po třinácti letech spolupráce stal Caleovým švagrem. Spedding stále oficiálně nemohl ve Spojených státech trvale bydlet a pracovat a řadu let se snažil o získání zelené karty. Američtí úředníci si svatbu vyložili jako pouhou snahu o její získání a Speddingovi dali devadesát dnů na opuštění země. Nakonec se mu však přes právníky záležitost podařilo vyřešit. V říjnu 1986 vydal své další sólové album \"Enemy Within\". Jeho nahrání zabralo přibližně dva týdny, avšak následně bylo kvůli právním problémům na dva roky uloženo k ledu. Deska obsahuje mimo jiné píseň „Go West“, pod níž jsou autorsky kromě Speddinga podepsáni také John Cale a Jody Beach. Počátkem roku 1987 Spedding absolvoval další turné s Calem, které však provázely problémy, neboť Cale, jenž se nedlouho předtím vyléčil z dlouholeté závislosti na drogách, zakázal během turné jakékoliv drogy, zatímco Spedding nadále užíval kokain, což mu způsobovalo značné potíže. Další turné s Calem následovalo na počátku roku 1988 a později opět koncertoval po Evropě s Robertem Gordonem. Koncem osmdesátých let produkoval jediná dvě alba kanadské rockabillyové kapely The Razorbacks. Rovněž produkoval album hudebníka Mika McClintocka.", "section_level": 2}, {"title": "Různé spolupráce (1988–2000).", "content": "V roce 1988 začal také pracovat na svém dalším sólovém albu \"Cafe Days\". Bylo to v době, kdy se sám začal zbavovat závislosti na drogách a v době nahrávání alba byl psychicky na dně. V říjnu 1989 odehrál americké a kanadské turné, které následujícího měsíce pokračovalo v Evropě. Album \"Cafe Days\" nakonec vyšlo až v září 1990. Roku 1991 následovalo tříměsíční evropské turné. V červnu a červenci 1991 proběhlo turné po Japonsku s novými členy kapely. Po návratu z turné Speddingovi přišli o svůj newyorské byt, následně chvíli bydleli u Joeyho Ramona, ale brzy se rozešli a Spedding přebýval u různých přátel. Následovalo několik dalších turné s Gordonem. V roce 1993 se dal opět dohromady se Stevem Parsonsem a nahráli nové album skupiny Sharks, které následně vyšlo v roce 1995 pod názvem \"Like a Black Van Parked on a Dark Curve\". Později toho (1993) roku, od května do června, absolvoval na dvanáct let poslední turné s Robertem Gordonem. V lednu 1994 se se svou přítelkyní Claudií přestěhoval do Los Angeles, které podle něj mohlo být dobrým místem pro zbavení se veškerých drog. V té době se mu skutečně podařilo zbavit dlouholeté závislosti na kokainu a po dalších třech letech přestal také s kouřením. V té době začal obnovovat vztahy s rodinou v Anglii, kterou od odstěhování do New Yorku nevídal, a rozhodl se najít svou biologickou matku. V roce 1995 začal opět spolupracovat s Johnem Calem, a to v projektu, který měl navázat na nedávný a v té době již bývalý reunion skupiny The Velvet Underground. V plánované skupině měli kromě Calea hrát ještě další dva členové této kapely, a sice kytarista a baskytarista Sterling Morrison a bubenice Maureen Tuckerová, avšak z projektu sešlo po Morrisonově onemocnění a následné smrti v srpnu toho roku. Tato sestava po sobě zanechala jednu píseň, která vyšla na Caleově albu \"Antártida\". Šlo o vůbec poslední spolupráci mezi Calem a Speddingem. Později toho roku, stejně jako počátkem roku následujícího, odehrál Spedding několik vystoupení s francouzským zpěvákem Dickem Riversem. V roce 1998 hrál několik měsíců vždy jeden den v týdnu ve skupině Stevieho Gurra v domovském klubu v Burbanku a v roce 1999 absolvoval evropské turné s vlastní kapelou. Poté začal hrát s vlastní kapelou v Los Angeles a následně produkoval desku \"Hop Around\" od Dee Dee Ramona. Desce se nedostalo téměř žádné propagace a Spedding následně produkoval Ramonovo další album \"Greatest & Latest\" – jeho vůbec poslední.", "section_level": 2}, {"title": "Nové tisíciletí (od 2000).", "content": "V březnu 2000 začal Spedding pracovat na svém dalším sólovém albu, prvním po deseti letech. V létě a znovu na podzim 2000, stejně jako počátkem roku 2001, odehrál Spedding další evropská turné. Právě roku 2001 rovněž obnovil spolupráci s Bryanem Ferrym – hrál na jeho desce \"Frantic\" a rovněž se účastnil reunionového turné jeho kapely Roxy Music. V březnu 2002, po dvou letech od zahájení práce, vyšlo Speddingovo deváté řadové album \"One Step Ahead of the Blues\", které je složené převážně z coververzí starších bluesových písní. Od května toho roku byl následně členem Ferryho doprovodné skupiny při turné, které s přestávkami pokračovalo až do roku 2004. V březnu 2004 se poprvé v životě setkal se svou biologickou matkou, tehdy již devadesátiletou. Rovněž se dozvěděl, že po válce měla se svým manželem (nikoliv Speddingovým otcem) další dvě děti. Od té doby s matkou udržoval kontakt a rovněž se přestěhoval zpět do Anglie. V roce 2005 se účastnil dalšího turné obnovených Roxy Music a rovněž s kapelou začal nahrávat její první album od roku 1982, které však nikdy nebylo dokončeno. V srpnu 2005 vydal desáté řadové sólové album '. Spedding desku nahrál během volných chvil při nabitém období, kdy koncertoval či nahrával s Bryanem Ferrym. V březnu 2006 odehrál evropské turné s vlastní kapelou. Toho roku nahrál s Robertem Gordonem desku \"It's Now or Never\" (jejich jediné společné album, uváděné jako dílo obou) a v červenci s ním odehrál evropské turné. Své další sólové album, které dostalo název \"Pearls\", vydal v roce 2011. Kromě autorských písní deska obsahuje také několik coververzí. V té době rovněž působil v kapele King Mob se Stevem Parsonsem a dalšími hudebníky, mezi nimiž byl například baskytarista Glen Matlock ze Sex Pistols. Později, když již tato kapela neexistovala, začal po mnoha letech znovu hrát s Andym Fraserem – on i Parsons se podíleli se Speddingově další desce \"Joyland\". Na albu se podílelo několik dalších hostů, včetně Bryana Ferryho a Johnnyho Marra. Po Fraserově smrti v březnu 2015 se kapela Sharks dala znovu dohromady – kromě Parsonse, Speddinga a dalšího člena klasické sestavy, klávesisty Nicka Judda, v ní hrál například bubeník Paul Cook ze Sex Pistols. V lednu 2017 kapela vydala nové album nazvané '. Později téhož roku vyšel box set složený ze Speddingových alb, která nahrál pro společnost RAK Records, pod názvem \"The RAK Years\". V červnu 2018 kapela Sharks vydala další album nazvané \"\". K roku 2018 Spedding nadále zůstával členem doprovodné skupiny Bryana Ferryho.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje.", "content": "Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, během období, kdy začínal pracovat jako studiový hudebník, hrál Spedding často na kytaru Fender Telecaster, kterou použil i na svém debutovém albu \"Backwood Progression\". Později hrál také na Fender Stratocaster či Gibson Les Paul. Coby člen kapely Jacka Bruce hrál také na akustickou kytaru Gibson J-45, kterou mu věnoval právě Bruce. Mezi jeho další akustické kytary patří Gibson J-200. Během amerického turné kapely Sharks v roce 1974 si Spedding zakoupil Gibson Flying V, na kterou hrál řadu let do chvíle, než mu byla v polovině osmdesátých let ukradena. V době, kdy hrál s Robertem Gordonem rockabilly, používal kvůli autenticitě Gretsch Country Club. V devadesátých letech používal kytaru značky ESP vzhledu Stratocaster a kytaru SteelPaul, vyrobenou Jamesem Trussartem. Typickou je pro něj rovněž kytara Gretsch 6120, kterou dostal v roce 2006. Uvádí, že není velkým příznivcem různých kytarových efektů. Říká, že raději vytváří zvuk vlastníma rukama, než těmito pedálovými efekty. Když hrál na baskytaru, byla to často . Uvedl, že hru na baskytaru si velmi užívá. Kromě klavíru a houslí, na něž hrál během dospívání a znalosti využil i ve své pozdější kariéře, hrál také například na buzuki a elektrický sitár.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chris Spedding, rodným jménem Peter Robinson, (* 17. června 1944 Staveley, Derbyshire, Anglie) je anglický kytarista, zpěvák a hudební producent. Vyrůstal u adoptivních rodičů a prvním nástrojem, na který ve věku devíti let začal hrát, byly housle. Rovněž hrál na klavír, který se nacházel v jejich domě. Čtyři roky po houslích začal hrát na kytaru. Nedlouho poté, co na nástroj začal hrát, založil svou první kapelu, po níž následovalo několik dalších uskupení. Kromě rokenrolu, který byl tehdy jeho primárním žánrem, se rovněž zajímal o jazzovou hudbu. V šedesátých letech doprovázel coby sideman velké množství jazzových hudebníků. Koncem dekády hrál s kapelou The Battered Ornaments a následně do roku 1972 působil ve skupině Nucleus. Obě skupiny byly zaměřeny na jazzovou či progresivní hudbu. Své první sólové album vydal v roce 1970. Tou dobou již byl zavedeným a brzy uznávaným studiovým hudebníkem, který spolupracoval například s Memphis Slimem, Mikem d'Abem i Eltonem Johnem. V pozdějších letech následovalo několik dalších sólových alb, úspěchu se mu dostalo roku 1975 s hitovým singlem „“. V letech 1972 až 1974 hrál se skupinou Sharks, kterou sám označoval za první skutečnou rockovou kapelu, jíž byl členem. V roce 1975 se stal členem doprovodné skupiny velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, s nímž v té době rovněž nahrál dvě alba a občasně s ním spolupracoval i v osmdesátých a devadesátých letech. Svého času byli švagry – jejich manželky byly sestrami. Koncem sedmdesátých let byl členem doprovodné skupiny zpěváka Bryana Ferryho, s nímž obnovil spolupráci v novém tisíciletí. Od konce sedmdesátých let žil ve Spojených státech amerických, kde nějaký čas působil ve skupině The Necessaries a rovněž se začal věnovat produkci nahrávek jiných interpretů. Dlouhodobou se stala také jeho spolupráce s rockabillyovým zpěvákem Robertem Gordonem.", "tgt_summary": "Christopher John Spedding (born Peter Robinson, 17 June 1944) is an English musician, singer, guitarist, songwriter, multi-instrumentalist, composer, and record producer. In a career spanning more than 50 years, Spedding is best known for his studio session work. By the early 1970s, he had become one of the most sought-after session guitarists in England. Spedding has played on and produced many albums and singles. He has also been a member of eleven rock bands: the Battered Ornaments, Frank Ricotti Quartet, King Mob, Mike Batt and Friends, Necessaries, Nucleus, Ricky Norton, Sharks, Trigger, and The Wombles. AllMusic has described Spedding as \"one of the UK's most versatile session guitarists, [he] has had a long career on two continents that saw him tackle nearly every style of rock and roll, as well as sporadically attempting a solo career. Spedding pursued a solo career and released his debut album \"Songs Without Words\" in 1970. Since then, he has released fourteen studio albums, and two live albums. His solo albums have met no success, failing to chart anywhere, while his only single to chart was \"Motor Bikin'\".", "id": 1165292} {"src_title": "Geopark", "tgt_title": "Geopark", "src_document": [{"title": "Síť evropských geoparků.", "content": "Evropské geoparky byly založeny v červnu roku 2000, kdy provozovatelé čtyř národních geoparků (Reserve Geologique de Haute-Provence ve Francii, Muzeum přírodní historie Lesboský zkamenělý les v Řecku, Geopark Vulkaneifel v Německu a Kulturní park Maestrazgo ve Španělsku) podepsali na řeckém ostrově Lesbos úmluvu deklarující vytvoření této sítě. Původně útlá síť se již značně rozrostla a čítá 69 území v 23 zemích Evropy (stav v roce 2016). Jediným členem této sítě na území České republiky je Globální Geopark UNESCO Český ráj.", "section_level": 1}, {"title": "Síť národních geoparků České republiky.", "content": "Síť vznikla na základě směrnice č. 6/2007, kterou vydalo Ministerstvo životního prostředí České republiky v roce 2007. Jejím úkolem je podporovat oblasti s geoturistickým potenciálem národního významu. Přesto, že pojem geopark je definován Ministerstvem životního prostředí České republiky, nejedná se o území, které by nějakým způsobem omezovalo lidskou činnost vyjma oblastí, které již mají nějaký ochranný status (CHKO, národní parky a další chráněná území). Jedná se tedy o zastřešení současných aktivit a jejich další rozvoj. Výkonným orgánem sítě je \"Rada národních geoparků\", což je zároveň poradní orgán ministerstva. Rada rozhoduje o geologické hodnotě daného území, posuzuje kandidatury, případně opětovně hodnotí již schválená území. Členy rady nejsou pouze zástupci MŽP, ale i zástupci České geologické služby, Akademie věd ČR, Agentury ochrany přírody a krajiny, Ministerstva pro místní rozvoj, Národního památkového ústavu, Národního muzea, Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity, Jeskyní ČR a Národního centra šetrné turistiky. Tedy institucí, které hrají významnou roli při popularizaci vědy a při prosazování turisticky zajímavých témat do regionální i celostátní koncepce. Do konce roku 2016 se stalo členy sítě národních geoparků sedm velkoplošných lokalit na území České republiky: Geopark Český ráj, který je zařazen do sítě globálních geoparků UNESCO, dále Geopark Egeria v Karlovarském kraji, který je součástí přeshraničního česko-bavorského projektu, Geopark Železné hory v oblasti CHKO Železné hory a Národní geopark GeoLoci v okrese Tachov, který navazuje na Geopark Egeria a také tvoří část Česko-bavorského geoparku.Od roku 2014 počet národních geoparků doplnily Geopark Podbeskydí, geopark Kraj blanických rytířů a jako sedmý v pořadí přibyl roce 2016 do sítě národních geoparků Geopark Ralsko na Českolipsku. Dne 24. ledna 2017 předal ministr životního prostředí Richard Brabec certifikát, potvrzující získání titulu \"národní geopark\", představitelům už v pořadí osmého geoparku v České republice - Geoparku Vysočina. K tomuto počtu je nutno přičíst tzv. kandidátské geoparky. Mezi ně patří: Geopark Joachima Barranda, Geopark Broumovsko, Geopark Jeseníky a některé další (stav ke konci ledna 2017).", "section_level": 1}], "src_summary": "Geopark je označení pro geologicky cenné území, kde jsou ve spolupráci s místními obyvateli a organizacemi (státními, neziskovými i soukromými) rozvíjeny aktivity na podporu rozvoje oblasti a podporu návštěvnosti a vzdělanosti. Nejedná se tedy pouze o čistě geovědní projekty, ty však často hrají dominantní roli. Vedle geologických objektů a jevů jsou důležité i další zajímavosti, jako jsou kulturní a ekologické fenomény, archeologické a historické památky.", "tgt_summary": "A geopark is a unified area that advances the protection and use of geological heritage in a sustainable way, and promotes the economic well-being of the people who live there. There are global geoparks and national geoparks.", "id": 1563738} {"src_title": "Bursaspor", "tgt_title": "Bursaspor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fotbalový klub Bursaspor byl založen 1. června 1963. Během následujících dekád na sebe upozornil především výhrou v tureckém poháru v ročníku 1985/1986.", "section_level": 1}, {"title": "Poprvé mistrem Turecka.", "content": "V ročníku 2009/10 vyhrál Bursaspor senzačně ligový titul o bod před Fenerbahçe. Tým posílil český stoper Tomáš Zápotočný hostující z Beşiktaşe. Tým z města Bursy vstřelil nejvíce branek ze všech a disponoval druhou nejlepší obranou, a to i díky bulharskému brankáři Dimitaru Ivankovi. Na rozdíl od konkurence se v koncovce nespolehl na jednoho střelce – Argentinec Pablo Batalla a levý křídelník Ozan Ipek se trefili 8×, Turgay Bahadir se trefil 7×. Významným faktorem v úspěšné honbě za titulem v Süper Lig byla dobrá bilance proti silné trojici z Istanbulu. Obhajující Beşiktaş podlehl Bursasporu v obou zápasech, Galatasaray uhrál proti Bursasporu vedle jedné prohry jen remízu, Fenerbahçe sice v Burse vyhrálo, ale doma prohrálo. Fenerbahçe v závěrečném zápase přivítalo Trabzonspor, který už ale o nic nehrál. Když pořadatelé Fenerbahçe na světelné tabuli dvě minuty před koncem zápasu ukázali výsledek souběžně hraného zápasu Bursasporu s Besiktasem 2:2, Fenerbahçe se pokusilo udržet remízu 1:1 zajišťující titul, přičemž tuto remízu udrželi. Díky chybě domácích pořadatelů ale titul historicky poprvé získal Bursaspor, který od Besiktase vyrovnávací branku na 2:2 neinkasoval a vyhrál doma 2:1.", "section_level": 2}, {"title": "Premiérová Liga mistrů.", "content": "Trenér Ertuğrul Sağlam nedovedl v další sezóně titul obhájit, s týmem skončil až třetí s velkou ztrátou na čelo. Ve skupině Ligy mistrů byla Bursasporu nalosována těžká skupina s Manchesterem United, Valencií a Glasgow Rangers, kde turecký tým prohrál rovnou pětici zápasů a získal jediný bod doma se skotskými Rangers, což stačilo jen na poslední místo.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky v evropských pohárech.", "content": "Liga mistrů: Pohár vítězů pohárů: Evropská liga:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bursaspor je turecký fotbalový klub z města Bursa. Založen byl roku 1963. Jednou vyhrál Süper Lig (2009/10), jednou turecký fotbalový pohár (1986) a v sezóně 1974/75 se probojoval do čtvrtfinále Poháru vítězů pohárů.", "tgt_summary": "Bursaspor Kulübü Derneği (), commonly known as Bursaspor, is a Turkish sports club located in the city of Bursa. Formed in 1963, the club colours are green and white, with home kits usually featuring both colours in a striped pattern. In the 2009–10 season, the club's men's football team won its first Süper Lig title after finishing with 75 points, one point ahead of the runners-up Fenerbahçe. Bursaspor became the second club outside Istanbul to win a Süper Lig title, joining Trabzonspor who won the first of its six titles in 1975–76. The club has also won the Turkish Cup once and the Prime Minister's Cup twice, as well as the First League twice. The club's first, and most successful foray into European competition came in the 1974–75 European Cup Winners' Cup when it reached the quarter-finals. Bursaspor also took part in the 1986–87, losing in the first round, as well as the 1995 UEFA Intertoto Cup, where it lost in the quarter-finals.", "id": 1717176} {"src_title": "Clam AntiVirus", "tgt_title": "Clam AntiVirus", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "ClamAV obsahuje řadu nástrojů: skener pro příkazovou řádku, automatickou aktualizaci databáze a nastavitelný více-vláknový démon, který běží na antivirovém enginu ze sdílené knihovny. Aplikace také obsahuje rozhraní mailového filtru pro sendmail a skenování na vyžádání (on-demand). Podporuje formáty Zip, RAR, Tar, Gzip, Bzip2, OLE2, Cabinet, CHM, BinHex, SIS, většinu mailových formátů, ELF a soubory Portable Executable (PE) komprimované skrze UPX, FSG, Petite, NsPack, wwpack32, MEW, Upac. Podporuje také mnoho formátů dokumentů, včetně Microsoft Office, HTML, Rich Text Format (RTF) a Portable Document Format (PDF). Virová databáze ClamAV je aktualizována několikrát za den a od 30. října 2011 obsahuje 1 063 024 virových signatur.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivita.", "content": "ClamAV je v současné době testován každý den ve srovnávacích testech s jinými antivirovými produkty na Shadowserver. V roce 2010 Shadowserver testoval ClamAV a mnoho dalších antivirových produktů na 22 miliónech virových kodů. ClamAV zaznamenal úspěšnost 76,64 %, tj. 9. místo z 19 dále testovaných softwarů, a měl tedy mnohem lepší hodnocení než někteří mnohem zavedenější konkurenti. V šestiměsíčním testu Shadowserveru mezi červnem a prosincem 2011 ClamAV detekoval více než 75,45 % všech testovaných virů a zařadil se tak na čtvrté místo za produkty AhnLab, Avira, BitDefender a Avast. AhnLab, nejlepší antivirus, detekoval 80,28 %.", "section_level": 1}, {"title": "Platformy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linux, BSD.", "content": "ClamAV je k dispozici pro Linux a operační systémy BSD. Ve většině případů je k dispozici přímo v jejich repozitářích. Na linuxových serverech může být spuštěn ClamAV v režimu démona, obsluhující požadavky na skenování souborů odeslaných z jiných procesů. Mohou jimi být poštovní klienti nebo pakety dat, které procházejí přes proxy server. V Linuxu a BSD ClamAV poskytuje na vyžádání skenování jednotlivých souborů, adresářů nebo celého PC.", "section_level": 2}, {"title": "Mac OS X.", "content": "Apple Mac OS X Server obsahuje ClamAV od verze 10.4. Je využíván uvnitř e-mailové služky operačního systému. Grafické uživatelské rozhraní je k dispozici ve formě ClamXav. Dále je podporován v platformách Fink a MacPorts. Další program, který využívá engine ClamAV na Mac OS X je Counteragent. Pracuje společně s programem Eudora Internet Mail Server. Counteragent za pomoci ClamAV skenuje e-maily a volitelně nabízí filtraci spamu skrze SpamAssassin.", "section_level": 2}, {"title": "OpenVMS.", "content": "ClamAV pro OpenVMS je k dispozici pro platformy DEC Alpha a Itanium. ClamAV je jednoduchý, nabízí základní funkce, obsahující: knihovnu zajišťující kontrolní činnost, skenovací program clamscan, démona cland a aktualizátor freshclam.", "section_level": 2}, {"title": "Windows.", "content": "ClamAV pro Windows je společným projektem ClamAV a Immunet, který zajišťuje podporu pro Windows XP, Windows Vista a Windows 7. Obsahuje skenování skrze cloud computing, které snižuje paměťové nároky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Clam AntiVirus (ClamAV) je svobodný, multiplatformní antivirový balíček schopný odhalit mnoho druhů škodlivého softwaru, včetně virů. Jedním z jeho hlavních způsobů využití je virový skener e-mailů na straně poštovních serverů. Aplikace byla vyvinuta pro Unix a existují verze pro AIX, BSD, HP-UX, Linux, Mac OS X, OpenVMS, OSF (Tru64) a Solaris. Od verze 0.96 běží ClamAV i na systémech Microsoft Windows. Jak ClamAV, tak i jeho aktualizace jsou dostupné zdarma. Sourcefire, výrobce produktů zabývající se systémy pro odhalení průniku (tzv. Intrusion Detection System) a vlastník Snort, oznámil 17. srpna 2007, že získal ochranné známky a autorská práva na ClamAV od pěti klíčových vývojářů.", "tgt_summary": "Clam AntiVirus (ClamAV) is a free software, cross-platform and open-source antivirus software toolkit able to detect many types of malicious software, including viruses. One of its main uses is on mail servers as a server-side email virus scanner. The application was developed for Unix and has third party versions available for AIX, BSD, HP-UX, Linux, macOS, OpenVMS, OSF (Tru64) and Solaris. As of version 0.97.5, ClamAV builds and runs on Microsoft Windows. Both ClamAV and its updates are made available free of charge. Sourcefire, a maker of intrusion detection products and the owner of Snort, announced on 17 August 2007 that it had acquired the trademarks and copyrights to ClamAV from five key developers. Upon joining Sourcefire, the ClamAV team joined the Sourcefire Vulnerability Research Team (VRT). In turn, Sourcefire was acquired by Cisco in 2013. The Sourcefire VRT became Cisco Talos, and ClamAV development remains there.", "id": 2281257} {"src_title": "Botanická zahrada v Padově", "tgt_title": "Orto botanico di Padova", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zahrada byla založena v Padově podle rozhodnutí Senátu Benátské republiky. Zahrada měla být věnována pěstování léčivých rostlin, tzv. „jednoduchých rostlin“ (\"Orto dei semplici\"), které produkují přírodní léčiva, a také mohou pomoci studentům rozlišit skutečné léčivé rostlin od falešných. Kruhová zeď byla postavena na ochranu zahrady od častých nočních krádeží, ke kterým docházelo i přes kruté tresty (pokuty, vězení, exil). Botanická zahrada byla postupně obohacena o rostliny z celého světa, především ze zemí, které obchodovali s Benátkami. V důsledku toho Padova měla vedoucí úlohu při zavádění a studiu mnoha exotických rostlin a léčivých bylin. Herbář a knihovna a mnoho laboratoří se stalo postupně součástí botanické zahrady. V současné době, Botanická zahrada umožňuje intenzivní výukové činnosti, stejně jako důležité výzkumy prováděné na jejich pozemcích. Také se stará o zachování mnoha vzácných druhů. V roce 1997 byla Orto Botanico di Padova uvedena do UNESCO jako světového kulturního dědictví UNESCO z následujících důvodů: „\"Botanická zahrada v Padově je nejpůvodnější ze všech botanických zahrad po celém světě, a představuje zrození vědy, vědecké výměny a pochopení vztahu mezi přírodou a kulturou. Byla hlubokým přínosem pro rozvoj mnoha moderních vědeckých disciplín, a to zejména oborů botanika, medicína, chemie, ekologie a farmakologie .\"“", "section_level": 1}, {"title": "Dřeviny.", "content": "Až do roku 1984, se Botanická zahrada chlubila keřem drmku \"Vitex agnus-castus\", který pocházel z přinejmenším z roku 1550. V současné době je nejstarší rostlinou palma vysazená v roce 1585 s názvem „Palma di Goethe“, protože ji básník zmiňuje ve své eseji „Proměny rostlin“, tento strom se nachází ve skleníku v\"Ortus Sphearicus\", kde je i ginkgo a magnolie z poloviny 18. století, které jsou považovány za nejstarší exempláře těchto rostlin v Evropě. Obrovský platan ve vnějším arboretu pochází z roku 1680, má dutý kmen, kvůli úderu blesku. V arboretu je také kmen jilmu, který uhynul v roce 1991, s výrazným letokruhy.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Vzhledem k nedostatku skleníků, jsou rostliny většinou umístěny venku. Šest tisíc druhů rostlin je v současné době pěstováno a seřazeno podle taxonomických, utilitárních, ekologických a historických měřítek. Systematické sbírky jsou soustředěny ve čtyřech největších centrálních záhonech. Mezi utilitárními sbírkami jsou léčivé rostliny nejdůležitější. Ty jsou klasifikovány podle Englerovy taxonomie, na základě fylogenetických vztahů mezi rodinami. Každá rostlina je označena jeho vědeckým jménem a jeho hlavními terapeutickými vlastnostmi. Sbírka jedovatých rostlin byla nedávno zřízena s didaktickými cíli. Mnoho z těchto jedovatých rostlin se vyskytuje také v oblasti léčivých rostlin, protože ve vhodných množstvích mohou být jedovaté rostliny použity k léčbě nemocí a chorob. Sbírky na zahradě také obsahují", "section_level": 1}], "src_summary": "Botanická zahrada v Padově (Orto Botanico di Padova) je botanická zahrada ve městě Padova v severní Itálii. Založena byla v roce 1545. Je nejstarší akademickou botanickou zahradou na světě, která je stále na svém původním místě. Je spojena s universitou v Padově, v současné době pokrývá plochu zhruba 22 000 m², a je známa pro svou speciální sbírky a historický vzhled.", "tgt_summary": "The Orto Botanico di Padova is a botanical garden in Padua, in the northeastern part of Italy. Founded in 1545 by the Venetian Republic, it is the world's oldest academic botanical garden that is still in its original location. The garden, affiliated with the University of Padua, currently covers roughly 22,000 square meters, and is known for its special collections and historical design.", "id": 1017394} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2013", "tgt_title": "2013 World Junior Ice Hockey Championships", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Ve dvou základních skupinách si zahrálo vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítalo za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připsaly bod a následovalo 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodovala o držiteli bonusového bodu. Vítězové základních skupin postoupili přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny sehrály čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkaly ve skupině o udržení, ze které sestoupil nejhorší celek. Také se hrály zápasy o páté a třetí místo, ve kterých se střetli poražení z play-off. V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužovalo deset minut (ve finále dvacet), případně následovala trestná střílení.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "Poznámka: \"Zápasy Finsko – Lotyšsko 5 – 1 a Slovensko – Nemecko 2 – 1 po prodloužení \"byli započteny ze základní skupiny.\"", "section_level": 1}, {"title": "Medailisté.", "content": "USA Brankáři: John Gibson, Jon Gillies, Garret Sparks Obránci: Shayne Gostisbehere, Seth Jones, Jake McCabe, Connor Murphy, Mike Reilly, Pat Seiloff, Jacob Trouba Útočníci: Cole Bardreau, Riley Barber, Tyler Biggs, Alex Galchenyuk, Johnny Gaudreau, Rocco Grimaldi, Ryan Hartman, Sean Kuraly, Mario Lucia, JT Miller, Blake Pietila, Vincent Trocheck, Jim Vesey. Hlavní trenér: Phil Housley. Brankáři: Joel Lassinantti, Niklas Lundström, Oscar Dansk Obránci: Linus Arnesson, Rasmus Bengtsson, Christian Djoos, Emil Djuse, Robert Hägg, Tom Nilsson, Mikael Wikstrand Útočníci: Viktor Arvidsson, Jeremy Boyce, Sebastian Collberg, Jacob de la Rose, Filip Forsberg, William Karlsson, Elias Lindholm, Emil Molin, Rickard Rakell, Victor Rask, Filip Sandberg, Nick Sörensen, Alexander Wennberg. Hlavní trenér: Roger Rönnberg. Brankáři: Andrej Makarov, Igor Ustinskij, Andrej Vasilevskij Obránci: Kyrill Djakov, Jaroslav Dyblenko, Pavel Koledov, Andrej Mironov, Nikita Nestěrov, Artjom Sergejev, Albert Jarulin Útočníci: Michail Grigorenko, Kyrill Kapustin, Alexandr Chochlačev, Jaroslav Kosov, Nikita Kučerov, Jevgenij Mozer, Valerij Ničuškin, Maxim Šalunov, Andrej Sigarjov, Anton Slepyšev, Vladimir Tkačjov, Nail Jakupov, Daniil Žarkov. Hlaviní trenér: Michail Varnakov.", "section_level": 1}, {"title": "I. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 9. do 15. prosince 2012 v Amiens ve Francii, skupina B od 10. do 16. prosince 2012 v Doněcku na Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "II. divize.", "content": "Skupina A se hrála od 9. do 15. prosince 2012 v Brašově v Rumunsku, skupina B od 12. do 18. prosince 2012 v Bělehradě v Srbsku.", "section_level": 1}, {"title": "III. divize.", "content": "Divize se hrála od 14. do 20. ledna 2013 v Sofii v Bulharsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2013 se konalo od 26. prosince 2012 do 5. ledna 2013 v ruském městě Ufa.", "tgt_summary": "The 2013 IIHF World U20 Championship (commonly known as the 2013 World Junior Ice Hockey Championships) was the 37th edition of the Ice Hockey World Junior Championship (WJC). It was hosted in Ufa, Russia. It began on December 26, 2012, and ended with the gold medal game played on January 5, 2013. The United States defeated defending-champion Sweden 3–1 to win their third title, their first one since 2010. American goalie John Gibson was named MVP of the tournament. Russia defeated Canada 6–5 in overtime to win the bronze medal, sending the Canadians home without a medal for the first time since 1998. Latvia was relegated to Division I and Norway was promoted to the 2014 World Junior Ice Hockey Championships.", "id": 2186621} {"src_title": "Mahershala Ali", "tgt_title": "Mahershala Ali", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Mahershalalhashbaz Gilmore v roce 1974 v Oaklandu ve státě Kalifornie. Jeho otec, Phillip Gilmore byl herec, který hrál například i v Broadway theatre. V roce 1996 vystudoval St. Mary's College of California (SMC). Ačkoliv byl na školu přijat díky stipendiu na hraní basketbalu, postupně se na univerzitě přeorientoval od sportu k herectví. Po ukončení koleje sv. Marie se přihlásil na herectví na Newyorskou univerzitu, kterou vystudoval v roce 2000. Ačkoliv byl svou matkou vychován jako křesťan, později konvertoval k islámu a změnil si své příjmení na Ali. Vyznává učení Ahmadíja. Je pojmenovaný po Maher-shalal-hash-bazovi, jednom ze synů starozákonního proroka Izajáše (Maher-shalal-hash-baz, , ).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Do roku 2010 hrál pod svým plným jménem Mahershalalhashbaz Ali, poté si ho pro umělecké potřeby zkrátil na Mahershala Ali. Ali uvádí, že důvodem změny nebyl tlak agenta nebo studií, ale praktický důvod. Jeho celé jméno se údajně nevešlo na plakát k filmu \"Za borovicovým hájem\" (2012). Dalším důvodem, který ho přesvědčil pro zkrácení byl i fakt, že celý tvar by se fanouškům nemusel dobře vyslovovat. Začínal v televizních seriálech \"Drzá Jordan\" (2001–2002) a \"\" (2003–2004). Průlomovou rolí bylo ztvárnění Richarda Tylera v seriálu \"4400\" (2004–2007). Svůj filmový debut si odbyl v nezávislé komedii \"Making Revolution\" (2003). První větší filmová role ovšem přišla až s filmem \"Podivuhodný případ Benjamina Buttona\" (2008). Tu následovaly role ve snímcích \"Imigranti\" (2009) a \"Predátoři\" (2010). V roce 2011 se vrátil do televize, kde hrál v seriálech \"Treme\" (2011–2012) a \"Výjimeční\" (2011–2012). V roce 2012 hrál ve festivalovém snímku \"Za borovicovým hájem\". V následujícím roce získal roli v novém seriálu streamovací platformy Netflix \"Dům z karet\", kde hrál v prvních čtyřech sériích (2013–2016). Současně se už naplno vrhl do natáčení velkých hollywoodských filmů. V letech 2014 a 2015 šly do kin snímky \"\" a \"\", ve kterých hrál. V roce 2016 byl k vidění v dalším seriálu Netflixu \"Luke Cage\". Rok 2016 byl jeden z jeho nejproduktivnějších, vedle seriálu \"Luke Cage\" se objevil také ve filmech \"Skrytá čísla\", \"Kecky\", \"Boj za svobodu\" a především ve snímku \"Moonlight\". Film byl oceněn třemi Oscary, přičemž sám Ali získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. V roce 2017 hrál v životopisném snímku \"Roxanne Roxanne\". V roce 2018 nadaboval postavu Aarona Davise v úspěšném animovaném filmu \"\". Film obdržel na 76. ročníku předávání cen Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu Zlatý glóbus za nejlepší celovečerní animovaný film za rok 2018. Následně v oscarovém filmu \"Zelená kniha\" (2018) ztvárnil roli muzikanta Dona Shirleyho, za což obdržel Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli a svého druhého Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.. V roce 2019 se objevil ve filmu \"\" a ve třetí řadě seriálu \"Temný případ\". V červenci 2019 bylo na San Diego Comic-Con International oznámeno, že ztvární komiksovou postavu Bladea v nové adaptaci v rámci Marvel Cinematic Universe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mahershalalhashbaz Ali (* 16. února 1974 Oakland), známý pod profesní zkratkou jména Mahershala Ali, je americký herec. Svou kariéru započal v televizních seriálech, kde ztvárnil roli Richarda Tylera ve sci-fi seriálu \"4400\" (2004–2007). Ve filmu prorazil rolí ve snímku \"Podivuhodný případ Benjamina Buttona\" (2008). Následně hrál ve filmech jako: \"Predátoři\", \"Skrytá čísla\", \"\", \"\", v oscarovém snímku \"Moonlight\" nebo ve filmu oceněném Zlatými glóby \"Zelená kniha\". Za roli Juana v oscarovém snímku \"Moonlight\" (2016) obdržel Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli a například cenu Critics' Choice Movie Awards, vedle toho také nominace na ceny Zlatý glóbus nebo BAFTA. Svým vítězstvím na 89. ročníku udílení Oscarů se stal prvním muslimem oceněným v herecké kategorii. V roce 2019 obdržel za roli muzikanta Dona Shirleyho v oscarovém filmu \"Zelená kniha\" (2018) Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli a svého druhého Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.", "tgt_summary": "Mahershala Ali (; born Mahershalalhashbaz Gilmore; February 16, 1974) is an American actor and rapper. He is the recipient of several accolades, including two Academy Awards and a Golden Globe Award. \"Time\" magazine named him one of the 100 most influential people in the world in 2019. After pursuing an MFA degree from New York University, Ali began his career as a regular on television series, such as \"Crossing Jordan\" (2001–2002) and \"Threat Matrix\" (2003–2004), before his breakthrough role as Richard Tyler in the science fiction series \"The 4400\" (2004–2007). His first major film release was in the David Fincher-directed fantasy \"The Curious Case of Benjamin Button\" (2008). He gained wider attention for his supporting role in the Netflix political thriller series \"House of Cards\" (2013–2016), as Boggs in the final two films of \"The Hunger Games\" film series, and as Cornell \"Cottonmouth\" Stokes in the \"Luke Cage\" series. Ali won the Academy Award for Best Supporting Actor for his performances as Juan in the drama film \"Moonlight\" (2016) and for his portrayal of Don Shirley in the comedy-drama film \"Green Book\" (2018). This made him the first black actor to win two Academy Awards in the same category. In 2019, he played the lead role of a troubled police officer in the third season of the HBO anthology crime series \"True Detective\". In 2020, he starred in the second season of the Hulu comedy-drama series \"Ramy\".", "id": 2354883} {"src_title": "Polysulfid vápenatý", "tgt_title": "Lime sulfur", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Polysulfid vápenatý se prodává ve formě postřiku aplikovaného na opadavé stromy. Působí proti houbám, bakteriím a hmyzu na povrchu kůry. Není vhodný pro stálezelené rostliny, protože poškozuje listy. Pěstitelé bonsají používají neředěný polysulfid vápenatý k bělení, sterilizaci a konzervaci suchých větví na bonsajích, aby měly starý vzhled. Nepostřikují celý strom, jako se to dělá při běžném pesticidním ošetřování, nýbrž nanášejí přípravek přímo na dřevo; často přidávají malé množství tmavé barvy, aby byl vzhled přirozenější. Bez obarvení se dřevo vybělí do odstínu slonové kosti a nějakou dobu trvá, než získá přirozený odstín. Protože nedochází ke kontaktu s listy nebo jehličím, lze tuto techniku používat i pro stálezelené stromy. Zředěné roztoky (1:16 až 1:32; neředěný roztok je žíravý a může způsobit poleptání) se používají také jako lázeň pro zvířata proti kožním plísním a parazitům.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Polysulfid vápenatý reaguje se silnými kyselinami (včetně chlorovodíkové, která je přítomna i v žaludku) za uvolnění vysoce toxického sulfanu. Není příliš hořlavý, ale při spalování vzniká dráždivý a toxický oxid siřičitý. Při práci s polysulfidem vápenatým je vhodné používat ochranné brýle a rukavice. Je silně zásaditý (typické komerční koncentráty mají pH nad 11,5) a žíravý pro živé tkáně. Poškozuje zejména oči.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Polysulfid vápenatý byl zřejmě nejstarší syntetickou chemikálií používanou jako pesticid. Používal se od 40. let 19. století ve Francii proti padlí révovému (houba \"Uncinula necator\"), které sem bylo zavlečeno ze Spojených států v roce 1845 a snížilo produkci révy vinné o 80 %. V roce 1886 byl polysulfid vápenatý použit v Kalifornii proti červcům. Od roku 1904 se polysulfid vápenatý vyrábí komerčně, do té doby si ho pěstitelé museli připravovat sami. Ve 20. letech 20. století byly prakticky všechny sady v západních zemích ošetřovány postřikem polysulfidem vápenatým. Od 40. let je však postupně nahrazován organickými fungicidy, u kterých je nižší riziko poškození listů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako polysulfid vápenatý se označuje množina vápenatých solí, kde je síra ve formě řetězců atomů o různé délce. Polysulfid vápenatý (směs různých polysulfidů vápenatých) se používá jako pesticid v zemědělství a zahradnictví (je znám pod obchodním názvem Sulka). Vzniká reakcí hydroxidu vápenatého s elementární sírou; lze ho připravovat zahříváním směsi těchto látek s malou příměsí tenzidu. Používá se obvykle jako vodný roztok, který má červenožlutou barvu a typický výrazný zápach. New York State Agricultural Experiment Station doporučuje pro výrobu koncentrátu použít 36 kg síry, 16 kg čistého páleného vápna a 189 litrů vody. Hmotnostní poměr pro reakci je 2,25:1 – takto vzniká v největší míře pentasulfid. Použije-li se místo páleného vápna vápenný hydrát, je potřeba zvýšit množství o třetinu nebo víc (na dané množství síry). Také při nižší čistotě vápna (ať už páleného nebo hydrátu) se musí patřičně navýšit jeho množství. Použití vápna s čistotou pod 90 % se nedoporučuje. Směs se vaří hodinu za míchání a přidávání malého množství horké vody na kompenzaci odparu.", "tgt_summary": "In horticulture, lime sulfur (British spelling lime sulphur) is mainly a mixture of calcium polysulfides and thiosulfate (plus other reaction by-products as sulfite and sulfate) formed by reacting calcium hydroxide with elemental sulfur, used in pest control. It can be prepared by boiling in water a suspension of poorly soluble calcium hydroxide (lime) and solid sulfur together with a small amount of surfactant to facilitate the dispersion of these solids in water. After elimination of any residual solids (flocculation, decantation and filtration), it is normally used as an aqueous solution, which is reddish-yellow in colour and has a distinctive offensive odour of hydrogen sulfide (HS, rotten eggs).", "id": 559390} {"src_title": "Šarbat Gula", "tgt_title": "Afghan Girl", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Paštúnové jako etnikum, podobně jako Gula, byli v roce 1984 posláni po sovětském bombardování Afghánistánu do uprchlického tábora v pákistánském Nasir Baghu. Její vesnice byla napadena sovětskými helikoptérami někdy na začátku roku 1980. Sovětský úder zabil její rodiče, později byla nucena spolu se svými sourozenci a babičkou cestovat přes hory do uprchlického tábora v Nasir Baghu v sousedním Pákistánu. Na konci 80. let se vdala a v roce 1992 se vrátila zpátky do Afghánistánu. Měla tři dcery: Robinu, Zahidu a Aliu. Čtvrtá dcera zemřela v dětství. Gula vyjádřila naději, že její děti dostanou vzdělání, které sama nikdy nedokončila.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie 1984.", "content": "V táboře ve městě Nasir Bagh pořídil její portrétní fotografii v roce 1984 fotograf magazínu \"National Geographic\" Steve McCurry na barevný film Kodachrome fotoaparátem Nikon FM2 s objektivem Nikkor 105mm F2.5. Předtiskovou retuš fotografie provedla grafická služba se sídlem v Mariettě, v americké Georgii. Gula byla jednou ze studentek provizorní školy v uprchlickém táboře; McCurry se chopil vzácné příležitosti fotografovat afghánskou ženu a zachytil její obraz. Jelikož její jméno nebylo známo, objevila se fotografie na obálce červnového vydání roku 1985 \"National Geographic\" pod názvem \"Afghánská dívka\". Obraz její tváře s červeným šátkem, volně přehozeným přes hlavu a pronikavýma modrozelenýma očima hledícíma přímo do objektivu, se stal symbolem afghánského konfliktu i situace uprchlíků po celém světě v 80. letech. Obraz sám byl jmenován „nejuznávanější fotografií“ v dosavadní historii časopisu.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání Afghánské dívky.", "content": "Totožnost afghánské dívky zůstala neznámá po více než 17 let. Afghánistán byl do značné míry uzavřen pro média západního světa až do porážky vlády Tálibánu americkými vojsky a místních spojenců v roce 2001. Ačkoli sám McCurry udělal několik pokusů v 90. letech dívku najít, byl neúspěšný. V lednu roku 2002 odcestoval tým National Geographic do Afghánistánu hledat tajemnou dívku ze slavného snímku znovu. McCurry se po zjištění, že uprchlický tábor Nasir Bagh byl za krátkou dobu uzavřen, poptával u zbývajících obyvatel. Jeden z nich znal bratra Guly a byl schopen poslat zprávu do jeho rodného města. Nicméně tam bylo velké množství žen, které se falešně hlásily jako slavné afghánské dívky. Dokonce poté, co jim ukázali snímek z roku 1985, několik mladých mužů falešně prohlašovalo, že Gula je jejich manželka. Tým nakonec našel Gulu, které bylo v té době něco kolem 30 let, v odlehlé oblasti Afghánistánu. V roce 1992 se z kempu vrátila do svého rodného kraje, kde žila v dětství. Její identita byla potvrzena pomocí biometrické technologie, která srovnávala strukturu její duhovky podle původní fotografie a výsledek potvrdila s téměř naprostou jistotou. Živě si pamatovala, jak ji fotožurnalista portrétoval; v životě byla fotografována pouze třikrát: v roce 1984 a během pátrání po ní, když produkční z National Geographic pořizoval snímky, které vedly k setkání se Stevem McCurrym. Nikdy svůj slavný portrét do té doby neviděla, poprvé až v lednu 2002. Další její pozdější fotografie se objevily v titulním příběhu o jejím životě v dubnovém \"National Geographic\" v roce 2002 a stala se také hrdinkou dokumentárního filmu s názvem \"Hledání Afghánské dívky\" odvysílaném v březnu 2002. Na její počest National Geographic založil fond \"Afghan Girls Fund\", charitativní organizaci s cílem vzdělávání afghánských dívek a mladých žen. V roce 2008 fond rozšířil svou činnost na chlapce jeho název se změnil na \"Afghan Children's Fund\". V roce 2010 získala jihoafrická fotografka Jodi Bieberová cenu World Press Photo of the Year za snímek ženy z Afghánistánu \"Bibi Aisha\" (viz zde), které uřízl uši a nos její manžel a švagr. V rozhovoru po získání ceny WPP řekla, že byla inspirována právě snímkem afghánské dívky Šarbat Guly: \"Bylo to pro mě, jako když se dá historický moment do perspektivy. Pouze jedna věc, která se přidala do obrázku.\" Šarbat Gula inspirovala vznik filmu \"I Origins\" z roku 2014. V lednu roku 2017 Šarbat Gula poskytla o fotografii rozhovor pro televizní stanici BBC, ve kterém mj. uvedla, že: \"„Fotografie mi přinesla více problémů než užitku. Stala jsem se slavnou, ale přivedla mě i do vězení. Po těchto problémech jsem chtěla založit neziskovou organizaci a nabídnout tak lidem bezplatnou zdravotní péči... Nyní jsem velmi šťastná, že mi tímto byla vzdána čest a stala jsem se slavnou mezi lidmi. Příjem z té fotografie pomohl spoustě vdovám a sirotkům a na to jsem pyšná.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Fotograf Tony Northrup v únoru 2019 na svém YouTube kanále zveřejnil video, ve kterém popisuje, že fotografie vznikla jiným způsobem než kterým dosud byla v médiích prezentována. Northrup zjistil, že ten den dívka poprvé potkala cizince, fotografa McCurryho, který po ní chtěl aby si odhalila tvář, pustila ho do svého osobního prostoru a navázala s ním oční kontakt. Pro účely fotografie bylo také vybráno jiné místo s lepším světlem. O spolupráci na fotografii byla požádána dívčina třídní učitelka, která měla Šarbat odkrýt její zahalenou tvář. Tony Northrup také zmiňuje to, že dívka byla v kempu několik let, chodila do školy a nemohla tak mít aktuální pocit strachu z války (Co je ale velmi nevhodné tvrzení, vstupující do osobní emocionality dívky). Hovoří i o technických věcech typu nasvícení a zvoleném formátu fotografie. Žádná část původního článku nezmiňuje dívčino jméno, protože ho prý McCurry nezjišťoval, tudíž tak neměl jak její souhlas k publikování fotografie, tak ani od jejího otce. Šarbat Gula k tomu tehdejšímu fotografování řekla, že se cítila „naštvaná, nervózní a velice smutná.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Šarbat Gula (* 20. března 1972) je afghánská žena, kterou vyfotografoval americký fotožurnalista Steve McCurry. V době pořízení fotografie žila Gula jako uprchlík v Pákistánu během sovětské okupace Afghánistánu. Portrét se proslavil po celém světě ve chvíli, kdy byl v roce 1985 zveřejněn na obálce červnového vydání magazínu \"National Geographic\" v době, kdy jí bylo asi 12 let. Gula se proslavila prostě jako afghánská dívka, než byla oficiálně identifikována v roce 2002. Fotografie byla přirovnávána k da Vincimu obrazu Mony Lisy a někdy je také označována jako \"Afghánská Mona Lisa\".", "tgt_summary": "Afghan Girl is a 1984 photographic portrait of Sharbat Gula () (pronounced ) (born ), also known as Sharbat Bibi, taken by photojournalist Steve McCurry. It appeared on the June 1985 cover of \"National Geographic\". The image is of an adolescent girl with green eyes in a red headscarf looking intensely at the camera. The identity of the photo's subject was not initially known, but in early 2002, she was identified as Sharbat Gula. She was an Afghan child who was living in the Nasir Bagh refugee camp in Pakistan during the time of the Soviet occupation of Afghanistan when she was photographed. It has been likened to Leonardo da Vinci's painting of the \"Mona Lisa\" and has been called \"the First World's Third World \"Mona Lisa\"\". The image became \"emblematic\" of \"refugee girl/woman located in some distant camp\" deserving of the compassion of the Western viewer. It had also become a symbol of Afghanistan to the west.", "id": 39720} {"src_title": "Atrioventrikulární blokáda", "tgt_title": "Atrioventricular block", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Rozlišují se tři stupně AV blokády:", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "AV blokáda se může vyskytnout přechodně v souvislosti s akutním srdečním onemocněním, např. infarktem myokardu, zejména pokud postihuje spodní stěnu (tedy při uzávěru pravé věnčité tepny, z níž je většinou zásoben i AV uzel) či myokarditidou nebo být projevem intoxikace či předávkování léky (například srdečními glykosidy, betablokátory či některými blokátory kalciového kanálu). V těchto případech je možné očekávat ústup blokády po vyřešení základního stavu. U nemocných s chronickými nemocemi srdce jako např. ischemickou chorobou srdeční, těžšími chlopenními vadami či kardiomyopatiemi je porucha většinou trvalá.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "AV blokáda prvního stupně se sama neprojeví. Jednotlivé typy však mohou do sebe vzájemně přecházet, proto nemocný se záchytem AV blokády I. stupně vzácněji může mívat potíže odpovídající blokádě vyššího stupně, pokud se u něj občasně objevuje. Vyšší stupeň AV blokády (druhý či třetí) se projeví obvykle v důsledku pomalé tepové frekvence. Nemocný může prodělat synkopu (náhlou krátkodobou poruchu vědomí) či pociťovat celkovou slabost, nevýkonnost, závratě. V důsledku pomalé srdeční frekvence se také mohou objevit příznaky srdečního selhávání, zejména dušnost a špatná tolerance zátěže.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "AV blokáda prvního stupně sama nevyžaduje léčbu (může si ji ale vyžádat akutní srdeční onemocnění, pokud je jeho projevem). Nutné je upravit případnou odchylku v krevní hladině důležitých iontů a zvážit úpravu dávkování léků, pokud je těmito vyvolaná. Každopádně je nutno se vyvarovat přidávání nových léků, které mohou vedení v AV uzlu dále zpomalovat. Při AV blokádě druhého a třetího stupně je také nutno zvážit, zda je možno ovlivnit jejich příčinu a tu také léčit. Tento stav si vyžaduje většinou hospitalizaci a monitorování srdečního rytmu. Vzhledem k tomu, že u AV blokády druhého stupně typ Mobitz II a AV blokády třetího stupně běží srdce pomaleji, je nutné, pokud pomalý pulz dělá nemocným potíže, snažit se o zrychlení pulzu. Toho lze dosáhnout léky nebo kardiostimulací. Léky se používají pro zvládnutí akutních situací a v případech, kdy očekáváme, že se během kratší doby AV blokáda upraví. Použít lze atropin či izoprenalin. Na překlenutí období do úpravy poruchy se často a efektivněji používá dočasná kardiostimulace, kdy stimulační elektroda je zavedena nemocnému do pravé komory srdeční přes některou velkou žílu (v podklíčkové oblasti nebo na krku) a přístroj generující vzruchy zůstává mimo tělo. Po úpravě poruchy je jednoduše elektroda zase vytažena. Pokud je porucha trvalá, není podávání léků efektivní a je potřeba nemocnému implantovat trvalý kardiostimulátor. Ve většině případů jsou elektrody vedeny také přes žíly do srdce a přístroj zašit pod kůži horní části hrudníku. U AV blokády se obvykle zavádí dvě elektrody – jedna do pravé předsíně, která snímá její aktivitu, druhá do pravé komory, tou probíhá samotná stimulace. Toto umožní zachovat normální koordinaci mezi stahy předsíní a komor, kardiostimulátor zde vlastně přejímá funkci AV uzlu jako \"převaděče\" vzruchu. Mluví se o dvoudutinové kardiostimulaci, pracuje v režimu označovaném obvykle jako DDD. U nemocných s trvalou fibrilací síní se elektroda do síně nezavádí, neboť tyto stejně pracují zcela nekoordinovaně, a zavádí se jen stimulační elektroda komorová. Funkci kardiostimulátoru mají také některé další složitější přístroje (např. implantabilní kardioverter-defibrilátor).", "section_level": 1}, {"title": "Prognóza.", "content": "AV blokáda prvního stupně byla považovaná na nevýznamnou poruchu, na velkých studiích však bylo prokázáno, že nemocní trpící touto poruchou mají dvojnásobně zvýšené riziko vzniku fibrilace síní a trojnásobné riziko rozvoje AV blokády vyššího stupně. Prognóza nemocných s vyšším stupněm AV blokády je dána zejména základním vyvolávajícím onemocněním a také včasností a účinností léčby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atrioventrikulární blokáda (zkratka AV blokáda) je porucha srdečního rytmu, jejímž podkladem je porušené vedení vzruchu v oblasti AV junkce, tedy atrioventrikulárního uzlu a Hisova svazku. Tyto části převodního systému srdečního zajišťují převod vzruchu ze srdečních předsíní na komory. Při těžším stupni blokády tak dochází k narušení koordinace stahu předsíní a komor.", "tgt_summary": "Atrioventricular block (AV block) is a type of heart block that occurs when the electrical signal traveling from the atria, or the upper chambers of the heart, to ventricles, or the lower chambers of the heart, is impaired. Normally, the sinoatrial node (SA node) produces an electrical signal to control the heart rate. The signal travels from the SA node to the ventricles through the atrioventricular node (AV node). In an AV block, this electrical signal is either delayed or completely blocked. When the signal is completely blocked, the ventricles produce their own electrical signal to control the heart rate. The heart rate produced by the ventricles is much slower than that produced by the SA node. Some AV blocks are benign, or normal, in certain people, such as in athletes or children. Other blocks are pathologic, or abnormal, and have several causes, including ischemia, infarction, fibrosis, and drugs.", "id": 947204} {"src_title": "Korat", "tgt_title": "Korat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Korat je starobylé přírodní (tedy nevyšlechtěné) plemeno pocházející z Thajska. Zde jsou tyto elegantní kočky známy pod názvem si-sawat, v překladu \"v barvě štěstí\". Modrošedá barva jejich srsti připomínala Thajcům oblaka přinášející životadárný déšť. V dobách sucha bývali v procesích nošeni vesnicemi, aby si rolníci zajistili přízeň nebes. Korati byli odedávna považováni za kočky přinášející štěstí. Párek koratů bývá tradičním darem čerstvě sezdaným manželům pro šťastnou budoucnost. Donedávna bylo v Thajsku přísně zakázáno koraty prodávat, bylo je možné získat pouze darem . První písemné zmínky o těchto kočkách najdeme v rukopisech Tamra Maew a Smud Khoi (o kočkách) z doby království Ayutthaja (1350-1767). Rukopis Smud Khoi (o kočkách) nalézající se v thajském Národním muzeu v Bangkoku popisuje kočky v barvě plodů doklao, což jsou thajské plody barvou připomínající srst koratů . Na konci 19.století se korat objevil v Británii pod označením modrá siamská kočka, ovšem plemeno svou stavbou výrazně odlišné od klasických siamských koček brzy upadlo v zapomenutí. Nová historie koratů mimo rodné Thajsko se začala psát až v roce 1959, kdy byl první pár těchto koček dovezen do Spojených států amerických. Koťata jménem Narra a Darra byla darem jedné thajské chovatelky a v USA se staly základem chovu tohoto plemene. Nové plemeno se v USA ujalo a začalo se šířit. Chov byl posilován dalšími dovozy z Thajska. Největší americká chovatelská organizace CFA uznala koraty v roce 1966. V Evropě byla cesta k uznání plemene složitější. První korati byli do Evropy dovezeni z Thajska norskou chovatelkou Elfi Kleive v roce 1974. Plemeno se šířilo pomaleji než v USA a bylo FIFe předběžně uznáno až po několika pokusech v roce 1981. Plné uznání přišlo o dva roky později .", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Korat je středně velká kočka. Váha se obvykle pohybuje v rozmezí 3-5 kg . Hlava při pohledu zepředu připomíná srdce, musí být široká mezi očima i přes oči. Oblouky obočí tvoří horní linii srdce, jemně modelované křivky tváří pak dokreslují obrazec. Oči jsou velké, kulaté, široce otevřené. Výrazné a svítící. Je upřednostňována zářivě zelená barva, jantarová je tolerována u koťat a mladých koček do dvou let věku (barva se s věkem mění - čerstvě narozená koťata mají oči modré, poději jantarové s nádechem do zelena a teprve kolem dvou let věku získají oči konečnou zářivě zelenou barvu). Nos je v poměru k tváři dlouhý, s lehkým stopem. Uši jsou velké, na bázi široké, na špičce mírně zakulacené. Jsou vysoko posazené, dodávají kočce bdělý výraz. Vnitřek je řídce, vnějšek pak hustě osrstěný velmi krátkými chlupy . Tělo je mírně zavalité, přesto musí působit elegantně. Je pružné a svalnaté. Klenutý hřbet. Nohy jsou pevné, v dobrém poměru k tělu. Zadní nohy jsou o něco delší než přední. Tlapky jsou oválné. Ocas je středně dlouhý, širší u základny, plynule se zužuje směrem ke špičce, která je zakulacená . Srst je krátká až středně dlouhá, přiléhavá, lesklá a jemná. Jednoduchá, bez podsady. Její barva musí být stříbřitě modrá, jednotná, bez stínů a žíhání. Chlup je u kořene světlejší, plynule tmavne a končí stříbrnou špičkou. Čím více stříbra, tím lépe. Stříbrný efekt se nesmí omezovat pouze na hlavu, nohy a tlapky.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a chov.", "content": "Korat je velmi společenský a vyžaduje hodně pozornosti. Je dobromyslný, jeho pohyb působí rozvážně. Je velmi inteligentní a rád si hraje. Také se rád mazlí se svým člověkem. Dobře se snáší s dalšími kočkami, má však tendenci žárlit, upřednostňuje-li (podle jeho názoru) majitel jiné zvíře. Jeho srst nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Má velmi citlivý sluch a nesnáší ostré a hlasité zvuky. Výstavní zvířata je proto vhodné postupně uvykat hlučnějšímu prostředí . V Evropě se stále jedná o vzácné plemeno, v Severní Americe je chovatelská základna širší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korat je plemeno kočky se stříbřitě modrou srstí. Název plemene je odvozen od názvu thajské provincie Korat (na současných mapách ji najdeme pod jménem Nakhon Ratchasima). Korat je řazen podle klasifikace FIFe do skupiny III, mezi krátkosrsté a somálské kočky.", "tgt_summary": "The Korat cat (, ) is a silver-tipped blue-grey, short-haired breed of domestic cat with a small to medium build and a low percentage of body fat. Its body is semi-cobby, and unusually heavy for its size. It is an intelligent and playful active cat that forms strong bonds with people. Among the Korat's distinguishing characteristics are its heart-shaped head and large green eyes. The Korat is a natural breed, and one of the oldest stable cat breeds. Originating in Phimai, Thailand, it is named after its province of origin, Nakhon Ratchasima Province (typically called \"Korat\" by the Thai people). In Thailand, the breed is known as \"Si sawat\", meaning \"colour of the sawat seed\". The Korat is known colloquially as the \"good luck cat\". Traditionally, they are given in pairs to newlyweds or people who are highly esteemed, for good luck. Until recently, Korats were not sold, but only given as gifts.", "id": 1751341} {"src_title": "Bucerius institut pro výzkum současné německé historie a společnosti", "tgt_title": "Bucerius Institute for Research of Contemporary German History and Society", "src_document": [{"title": "Výzkum.", "content": "Institut podporuje výzkum soudobých dějin a sociální, kulturní a politické reality v Německu a pracuje s cílem podpořit větší obeznámenost a pochopení moderního Německa v akademické obci. To dále usnadňuje akademickou výměnu mezi Německem, Evropou a Izraelem. Témata, kterými se institut zabýval v posledních deseti letech zahrnují koncepty jako identita, migrace, integrace, multikulturalismus, občanství a liberalismus, rasa, vizuální dějiny a dějiny vědy v německém, izraelské a evropském kontextu. Bucerius institut má za cíl zapojení různých vědních oborů a metod, historických období a geografických kontextů do výzkumu současného Německa tak, aby se do popředí dostaly aspekty moderní německé a židovské historie, které napomohou odhalit komplexitu soudobých německých dějin. Ústav se stal důležitým zdrojem informací o specifickém vývoji v poválečném Německu a obecně v Evropě. Tyto informace jsou pravidelně využívány studenty a vědci z Univerzity Haifa a širokou veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity pro akademickou obec a veřejnost.", "content": "Institut každoročně pořádá konference, semináře a přednášky, jako například \"Queer experiences during the Third Reich and the Holocaust\" a \"Perspectives on Contemporary Iran and Iranian Culture in Germany and Israel\". Kromě toho hostil institut významné osobnosti německého veřejného života jako např. Ritu Süssmuth, Josefa Joffeho a Wolfa Biermanna, který přednášel během speciální akce v institutu. Institut také pořádá speciální akce jako jsou filmové festivaly a hudební pořady, které zaujaly publikum i mimo univerzitu. V roce 2007 spoluorganizoval institut DEFA/ NDR filmový festival na téma \"German Cinema from Behind the Iron Curtain\" a v roce 2008 hostil hudební drama s názvem \"The Myth and the Real Life of Marlene Dietrich\".", "section_level": 1}, {"title": "Stipendia a akademické výměny.", "content": "Bucerius institut má výměnný program pro student magisterského a doktorského studia, které podporuje formou grantů a stipendií.Pod záštitou institutu se konaly semináře a přednášky četných vědců. Ústav přispívá k výzkumu současného Německa v Izraeli a spolupracuje s vědci z Izraele a ze zahraničí. Bucerius institut udržuje partnerství s několika mezinárodními výzkumnými institucemi, jako je například Leo Baeck Institute, German-Israeli Foundation (GIF) for Scientific Research and Development, Simon Dubnow Institut für Jüdische Geschichte und Kultur, Institut für die Geschichte der deutschen Juden, dem Hamburger Institut für Sozialforschung, výzkumnou skupinou \"Biologiedidaktik\" při Univerzitě v Jeně jako s různými dalšími německými nadacemi v Izraeli, a jinými akademickými pracovišti v Německu a Izraeli.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "V březnu 2005 Bucerius institut publikoval knihu \"Memory and Amnesia: The Holocaust in Germany\", kterou editovali Gilad Margalit a Yfaat Weiss v hebrejském jazyce. Tento sborník představuje výsledný produkt týdenního semináře, který institut organizoval v letech 2001/2002 ve spolupráci s předními vědci zabývajícími se holocaustem z Izraele, Německa, Evropy a Spojených států. V rámci semináře se používala historiografie,literární žánry a kinematografie k analýze narativu oběti, pachatele a spolupachatele v pracích zabývajících se holocaustem. Dále byly vydány některé eseje o reemigraci z konference \"Europe and Israel: What Next?\" v ročence Leo Baeck Institute z roku 2004. Kromě toho publikoval institut výsledky konference \"Deadly Neighbors\" ve vydání časopisu \"Mittelweg 36. Zeitschrift für des Hamburger Instituts Sozialforschung\". Existují také četné publikace členů asociovaných v institut zabývající se současnou historií Německa a vztahy mezi Židy a Nežidy v Německu, Evropě a Izraeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bucerius institut pro výzkum současné německé historie a společnosti (Bucerius Institute for Research of Contemporary German History and Society) při Haifské univerzitě byl založen v roce 2001 nadací Zeit-Stiftung Ebelin und Gert Bucerius a jejím předsedou prof. Manfredem Lahnsteinem dr.h.c. Institut se věnuje otázkám z oblasti výzkumu společnosti a historie současného Německa. Zakladatelkou a první ředitelkou institutu byla Prof. Yfaat Weiss. V roce 2008 se ředitelem institutu stal Dr. Amos Morris-Reich.", "tgt_summary": "The Bucerius Institute for Research of Contemporary German History and Society at the University of Haifa was established in 2001 by the ZEIT-Stiftung Ebelin und Gerd Bucerius and its chairman, Professor Dres. h.c. Manfred Lahnstein. The Institute is committed to the research of social and historical issues of contemporary Germany. The founder and first director of the Institute was Prof. Yfaat Weiss. Since 2008, Dr. Amos Morris-Reich has been the director of the Bucerius Institute.", "id": 1082147} {"src_title": "Mistrovství Evropy v házené mužů 2012", "tgt_title": "2012 European Men's Handball Championship", "src_document": [{"title": "Hrací systém.", "content": "Zápas se hraje 2 × 30 minut. Vítěz obdrží 2 body. V případě nerozhodného výsledku po 60 minutách se týmům připisuje po jednom bodu, jedná-li se o utkání základní či čtvrtfinálové skupiny. V případě vyrovnaného skóre v utkáních play-off, pokračuje se prodloužením o délce 2 × 5 minut. Pokud ani poté není zápas rozhodnutý, rozhoduje střelba sedmimetrových hodů. Každý z týmů má k dispozici pět pokusů. Není-li rozhodnuto ani poté, rozhoduje série po jednom pokusu. Ze základních skupin postupují tři týmy do čtvrtfinále. Sloučením postupujících ze dvou základních skupin vznikne vždy jedna čtvrtfinálová (I = A + B, II = C + D). Poslední týmy ze základních skupin na turnaji loučí. Do čtvrtfinále se týmům započítávají body dosažené proti soupeřům postupujícím ze skupiny. Do semifinále postupují dva nejlepší z obou čtvrtfinálových skupin, kteří vytvoří dvojice dle pořadí ve skupině křižně. Znamená to, že první tým z jedné skupiny hraje se druhým týmem ze druhé skupiny. Semifinále se hraje vyřazovacím systémem. Třetí týmy ze skupin I a II se utkají o páté místo. V případě nutnosti může dojít k dodatečnému zápasu o účastnické místo na olympijských hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "- 18:22 (7:11) 15. ledna 2012 (18:15) – Bělehrad Branky: Bielecki (4), Jurecki (3), Lijewski (2), Tluczynski (2), Jaszka (1), Kuchczynski (1), Tkaczyk (1), Wisniewski (1), Jurkiewicz (1), Syprzak (1), Zaremba (1) - Vujin (6), Nikčevič (6), Ilič (4), Prodanovič (3), Sesum (1), Vuckovič (1), Čutura (1). Rozhodčí: Oscar Lopez Raluy, Angel Ramirez Sabroso (ESP) Diváků: 4 000 15. ledna 2012 (20:15) – Bělehrad (Hala Pionir) Branky: Lindberg 7, Eggert 6, Mikkel Hansen 4, Mogensen 4, Christiansen 2, Lauge 2, Markussen 2, Henrik Toft Hansen 2, Rene Toft Hansen 1 - Valo 6, Kopčo 3, Kukučka 3, Rábek 3, Straňovský 3, Urban 3, Antl 2, Tarhai 2. Rozhodčí: Jevgenij Zotin, Nikolaj Volodkov (RUS) Diváků: 4 000 17. ledna 2012 (18:15) – Bělehrad (Hala Pionir) Branky: Kukučka 5, Petro 3, Rábek 3, Valo 3, Antl 2, Ďuriš 2, Kopčo 2, Straňovský 2, Tarhai 2 - Tkaczyk 6, Bartosz Jurecki 6, Michał Jurecki 5, Kuchczyński 5, Jurkiewicz 4, Bielecki 3,Kwiatkowski 3, Jaszka 2, Tłuczyński 2, Wiśniewski 1, Syprzak 1, Orzechowski 1. Rozhodčí: Nenad Krstič, Peter Ljubič (SLO) Diváků: 3 500 17. ledna 2012 (20:15) – Bělehrad (Hala Pionir) Branky: Ilić 8, Vujin 5, Čutura 3, Nikčević 3, Toskić 3, Prodanović 1, Vučković 1 - Christiansen 4, Mikkel Hansen 4, Lindberg 3, Eggert 2, Mogensen 2, Sarup 2, Rene Toft Hansen 2, Jacobsen 1, Henrik Toft Hansen 1. Rozhodčí: Nordine Lazaar, Laurent Reveret (FRA) Diváků: 5 000 19. ledna 2012 (18:15) – Bělehrad (Hala Pionir) Branky: Tkaczyk 7, Michał Jurecki 6, Bartosz Jurecki 4, Jurkiewicz 3, Orzechowski 3, Tłuczyński 2, Bielecki 1, Kuchczyński 1 - Mogensen 4, Mikkel Hansen 3, Lauge 3, Sarup 3, Henrik Toft Hansen 3, Christiansen 2, Eggert 2, Lindberg 2, Lasse Svan Hansen 2, Markussen 1, Rene Toft Hansen 1. Rozhodčí: Hlynur Leifsson, Anton Palsson (ISL) Diváků: 3 500 19. ledna 2012 (20:15) – Bělehrad (Hala Pionir) Branky: Prodanović 5, Ilić 4, Čutura 3, Marković 2, Stojković 2, Kostadinović 1, Manojlović 1, Šešum 1, Stanković 1, Toskić 1 - Ďuriš 4, Kukučka 4, Urban 4, Antl 3, Valo 3, Kopčo 2, Mikeci 1. Rozhodčí: Jevgenij Zotin, Nikolaj Volodkov (RUS) Diváků: 4 000", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "- 24:27 (9:14) 15. ledna 2012 (17:20) – Niš Branky: Kaufmann (5), Haas (4), Theuerkauf (3), Pfahl (3), Gensheimer (3), Glandorf (2), Groetzki (2), Roggisch (1), Klein (1) - Jícha (7), Filip (4), Horák (3), Juříček (3), Stehlík (3), Sklenák (3), Nocar (2), Vraný (2). Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen, Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 3 800 15. ledna 2012 (19:30) – Niš Branky: Ekberg 6, Andersson 5, Doder 4, Lundström 4, Du Rietz 3, Nilsson 3, Larholm 1 - Aluševski 7, Łazarow 7, Mojsoski 5, Stoilov 3, Mirkulovski 2, Temelkov 2. Rozhodčí: Nordine Lazaar, Laurent Reveret (FRA) Diváků: 4 000 17. ledna 2012 (18:15) – Niš Branky: Łazarow 7, Stoilov 6, Mojsoski 4, Angelovski 2, Manaskov 2, Aluševski 1, Mirkulovski 1 - Kaufmann 6,Gensheimer 3, Theuerkauf 3, Christophersen 2, Glandorf 2, Pfahl 2, Sprenger 2, Wiencek 2, Groetzki 1, Haaß 1. Rozhodčí: Hlynur Leifsson, Anton Palsson (ISL) Diváků: 4 000 17. ledna 2012 (20:15) – Niš Branky: Jícha 7, Filip 6, Nocar 5, Sklenák 3, Vraný 3, Horák 2, Juříček 2, Kubeš 1 - Ekberg 10, Lundström 6, Andersson 5, Larholm 4, Du Rietz 3, Doder 2, Nilsson 2, Stenbäcken. Rozhodčí: Oscar Raluy Lopez, Angel Sabroso Ramirez (ESP) Diváků: 2 050 19. ledna 2012 (18:15) – Niš Branky: Gensheimer 9, Groetzki 5, Christophersen 4, Kaufmann 3, Haaß 2, Pfahl 2, Sprenger 2, Glandorf 1, Hens 1 - Du Rietz 8, Larholm 6, Ekberg 4, Lundström 3, Nilsson 2 Andersson 1. Rozhodčí: Nenad Krstič, Peter Ljubič (SLO) Diváků: 2 800 19. ledna 2012 (20:15) – Niš Branky: Horák 5, Jícha 5, Filip 4, Vraný 4, Nocar 2, Stehlík 1 - Łazarow 7, Mirkulovski 5, Temelkov 4, Mojsoski 3, Aluševski 2, Angelovski 2, Manaskov 2, Stoilov 2. Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen, Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 4 000", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "- 26:29 (12:15) 16. ledna 2012 (18:15) – Novi Sad Branky: Fernandez 7, Abalo 6, Gille 3, Guigou 3, Karabatić 3, Narcisse 3, Barachet 1 - Cañellas 4, Entrerríos 4, Ugalde 4, Guardiola 3, Maqueda 3, Lorenzana 2, Fernández 2, Tomás 2, Aguinagalde 1, Entrerríos 1, Gurbindo 1, Morros 1, Parrondo 1. Rozhodčí: Constantin Din, Sorin-Laurentiu Dinu (ROM) Diváků: 5 000 16. ledna 2012 (20:15) – Novi Sad Branky: Császár 8, Iváncsik 6, Mocsai 5, Ilyés 4, Zubai 3, Krivokapić 2, Harsányi 1, Putics 1, Schuch 1 - Čipurin 5, Dibirov 4, Kovaljev 4, Rastvorcev 4, Szelmienko 4, Ivanov 3, Atman 2, Igropulo 2, Černoivanov 1, Kokszarov 1, Starych 1. Rozhodčí: Nenad Nikolič, Dusan Stojkovič (SER) Diváků: 6 000 18. ledna 2012 (18:15) – Novi Sad Branky: Čipurin 6, Igropulo 5, Kovaljev 3, Atman 2, Kokzarov 2, Szelmienko 2, Asłanjan 1, Dibirov 1, Rastvorczev 1, Starych 1 - Narcisse 6, Barachet 4, Bingo 4, Joli 4, Fernandez 3, Gille 3, Abalo 2, Guigou 1, Karabatić 1. Rozhodčí: Václav Horáček, Jiří Novotný (CZE) Diváků: 3 500 18. ledna 2012 (20:15) – Novi Sad Branky: Cañellas 6, Ugalde 4, Alberto Entrerríos 2, Raúl Entrerríos 2, Guardiola 2, Fernández 2, Aguinagalde 1, Lorenzana 1, Maqueda 1, Parrondo 1, Sarmiento 1, Tomás 1 - Császár 7, Mocsai 7, Zubai 3, Ilyés 2, Iváncsik 2, Harsányi 1, Schuch 1, Szöllősi. Rozhodčí: Lars Geipel, Marcus Helbig (GER) Diváků: 4 500 20. ledna 2012 (18:15) – Novi Sad Branky: Parrondo 6, Cañellas 5, Ugalde 5, Raúl Entrerríos 4, Alberto Entrerríos 3, Tomás 3, Aguinagalde 2, Lorenzana 1, Sarmiento 1 - Igropulo 8, Černoivanov 5, Dibirov 4, Szelmienko 3, Atman 2, Čipurin 2, Kovaljev 2, Ivanov 1. Rozhodčí: Nenad Nikolič, Dušan Stojkovič (SER) Diváků: 4 000 20. ledna 2012 (20:15) – Novi Sad Branky: Barachet 5, Bingo 4, Karabatić 3, Narcisse 3, Fernandez 2, Gille 2, Joli 2, Abalo 1, Dinart 1 - Zubai 6, Harsányi 5, Krivokapić 3, Mocsai 3, Császár 2, Iváncsik 2, Putics 2, Ancsin 1, Ilyés 1, Nagy. Rozhodčí: Slave Nikolov, Gjorgji Nachevski (MKD) Diváků: 5 000", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "- 28:27 (14:14) 16. ledna 2012 (18:10) – Vršac Branky: Mamelund 6, Myrhol 6, Rambo 6, Koren 4, Tvedten 3, Paulsen 2, Lund 1 - Gajić 5, Zorman 5, Skube 4, Špiler 4, Dolenec 3, Žvižej 3, Dobelšek 1, Miklavčič 1, Pucelj 1. Rozhodčí: Václav Horáček, Jiří Novotný (CZE) Diváků: 3 000 16. ledna 2012 (20:10) – Vršac Branky: Štrlek 8, Buntić 5, Čupić 5, Lacković 5, Duvnjak 4, Vori 3 Kopljar 1 - Sigurðsson 8, Atlason 5, Pálmarsson 5, Petersson 4, Hallgrimsson 3, Ólafsson 2, Svavarsson 2. Rozhodčí: Lars Geipel, Marcus Helbig (GER) Diváků: 2 500 18. ledna 2012 (18:10) – Vršac Branky: Gajić 8, Miha Žvižej 7, Dolenec 4, Luka Žvižej 4, Špiler 3, Miklavčič 2, Zorman 1 - Čupić 9, Lacković 6, Duvnjak 4, Balić 3, Vori 3, Buntić 2, Kopljar 2, Štrlek 2. Rozhodčí: Slave Nikolov, Gjorgji Nachevski (MAC) Diváků: 3 800 18. ledna 2012 (20:10) – Vršac Branky: Gunnarsson 9, Sigurðsson 8, Pálmarsson 5, Petersson 5, Ólafsson 3, Hallgrimsson 2, Atlason 1, Svavarsson 1 - Mamelund 10, Bjørnsen 5, Espen Lie Hansen 3, Koren 3, Lund 3, Myrhol 3, Rambo 2, Tvedten 2, Samdahl 1. Rozhodčí: Per Olesen, Lars Ejby Pedersen (DEN) Diváků: 3 000 20. ledna 2012 (18:10) – Vršac Branky: Sigurðsson 9, Atlason 5, Petersson 4, Jakobsson 3, Kristjánsson 3, Ólafsson 3, Pálmarsson 3, Gunnarsson 1, Svavarsson 1 - Gajić 7, Skube 7, Dolenec 6, Zorman 3, Dobelšek 2, Luka Žvižej 2, Miha Žvižej 2, Brumen 1, Mačkovšek 1, Miklavčič 1, Pucelj 1, Špiler 1. Rozhodčí: Lars Geipel, Marcus Helbig (GER) Diváků: 3 800 20. ledna 2012 (20:10) – Vršac Branky: Čupić 6, Buntić 4, Horvat 3, Lacković 3, Štrlek 3, Balić 2, Ninčević 2, Bičanić 1, Duvnjak 1, Kopljar 1 - Mamelund 6, Tvedten 5, Klev 2, Lund 2, Myrhol 2, Bjørnsen 1, Koren 1, Rambo 1. Rozhodčí: Constantin Din, Sorin-Laurentiu Dinu (ROU) Diváků: 3 000", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina I.", "content": "- 29:29 (9:20) 21. ledna 2012 (16:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Jaszka 8, Wiśniewski 5, Jurecki 4, Kuchczyński 4, Tłuczyński 3, Jurkiewicz 2, Syprzak 2, Bielecki 1 - 7 Niclas Ekberg 7, Lundström 6, Larholm 4, Nilsson 4, Andersson 2, Du Rietz 2, Jakobsson 2, Doder 1, Karlsson. Rozhodčí: Nordine Lazaar, Laurent Reveret (FRA) Diváků: 6 003 21. ledna 2012 (18:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Mikkel Hansen 12, Lindberg 8, Spellerberg 5, Lauge 3, Christiansen 2, Rene Toft Hansen 2, Sarup 1 - Kirił Łazarow 13, Stoilov 7, Aluševski 4, Mojsoski 3, Łazarow 2, Markoski 1, Mirkulovski 1, Temelkov. Rozhodčí: Oscar Raluy Lopez, Angel Sabroso Ramirez (ESP) Diváků: 17 000 21. ledna 2012 (20:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Ilić 6, Nikčević 4, Stanković 3, Čutura 2, Prodanović 2, Stojković 2, Manojlović 1, Toskić 1 - Gensheimer 5, Glandorf 4, Groetzki 4, Christophersen 2, Kaufmann 2, Roggisch 2, Pfahl 1, Theuerkauf 1. Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen, Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 19 500 23. ledna 2012 (16:20) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Bartosz Jurecki 5, Lijewski 4, Tłuczyński 4, Orzechowski 3, Jurkiewicz 2, Syprzak 2, Tkaczyk 2, Jaszka 1, Michał Jurecki 1, Wiśniewski 1 - Łazarow 9, Aluševski 4, Mojsoski 4, Temelkov 4, Mirkulovski 2, Dimovski 1, Łazarow 1, Markoski 1, Stoilov 1. Rozhodčí: Hlynur Leifsson, Anton Palsson (ISL) Diváků: 3 700 23. ledna 2012 (18:20) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Eggert 7, Lindberg 5, Mikkel Hansen 4, Mogensen 4, Markussen 2, Sarup 2, Rene Toft Hansen 2, Lauge 1, Henrik Toft Hansen 1 - Gensheimer 4, Haaß 4, Kaufmann 4, Theuerkauf 4, Glandorf 3, Sprenger 3, Klein 2, Wiencek 2. Rozhodčí: Nenad Krstič, Peter Ljubič (SLO) Diváků: 7 000 23. ledna 2012 (20:20) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Vujin 5, Šešum 4, Čutura 3, Nikčević 3, Prodanović 3, Ilić 2, Stojković 2, Marković 1, Stanković 1 - Du Rietz 8, Ekberg 4, Jakobsson 3, Andersson 2, Lundström 2, Karlsson 1, Stenbäcken 1. Rozhodčí: Oscar Raluy Lopez, Angel Sabroso Ramirez (ESP) Diváků: 17 000 25. ledna 2012 (16:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Bartosz Jurecki 5, Kuchczyński 5, Bielecki 4, Lijewski 4, Wiśniewski 4, Jaszka 3, Syprzak 3, Micha Jurecki 2, Tłuczyński 2, Tkaczyk 1 - Klein 7, Sprenger 7, Theuerkauf 5, Kaufmann 3, Gensheimer 2, Glandorf 2, Hens 2, Christophersen 1, Groetzki 1, Haaß 1, Roggisch. Rozhodčí: Oscar Raluy Lopez, Angel Sabroso Ramirez (ESP) Diváků: 1 000 25. ledna 2012 (18:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Eggert 7, Mikkel Hansen 5, Sarup 4, Lasse Svan Hansen 4, Christiansen 3, Henrik Toft Hansen 3, Spellerberg 2, Lindberg 1, Mogensen 1, Nielsen 1 - Andersson 8, Lundström 4, Doder 2, Ekberg 2, Du Rietz 2, Jakobsson 2, Nilsson 2, Karlsson 1, Petersson 1. Rozhodčí: Nenad Krstič, Peter Ljubič (SLO) Diváků: 5 200 25. ledna 2012 (20:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Vujin 5, Šešum 4, Nenadić 3, Marković 2, Stanković 2, Nikčević 1, Prodanović 1, Stojković 1 - Łazarow 10, Dimovski 3, Łazarow 2, Mojsoski 2, Stoilov 2, Aluševski 1, Mojsoski 1, Temelkov 1. Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen, Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 12 000 - 21:27 (10:14)", "section_level": 3}, {"title": "Skupina II.", "content": "22. ledna 2012 (16:10) – Novi Sad Branky: Császár 7, Ilyés 5, Harsányi 3, Mocsai 2, Ancsin 1, Iváncsik 1, Putics 1, Vadkerti 1 - Atlason 5, Sigurðsson 5, Gunnarsson 4, Ólafsson 4, Svavarsson 3, Hallgrimsson 2, Pálmarsson 2, Kárason 1, Ragnarsson 1. Rozhodčí: Nenad Nikolič, Dušan Stojkovič (SRB) Diváků: 4 500 22. ledna 2012 (18:10) – Novi Sad Branky: Barachet 6, Abalo 4, Joli 4, Accambray 3, Gille 3, Bingo 2, Fernandez 2, Honrubia 2, Karabatić 2 - Luka Žvižej 6, Gajić 5, Dolenec 3, Špiler 3, Bezjak 2, Dobelšek 2, Zorman 2, Miklavčič 1, Skube 1, Miha Žvižej 1. Rozhodčí: Constantin Din, Sorin-Laurentiu Dinu (ROU) Diváků: 4 700 22. ledna 2012 (20:10) – Novi Sad Branky: Tomás 5, Gurbindo 3, Fernández 3, Cañellas 2, Entrerríos 2, Parrondo 2, Maqueda 2, Sarmiento 2, Aguinagalde 1, Lorenzana 1, Ugalde 1 - Čupić 5, Lacković 4, Štrlek 4, Buntić 2, Kopljar 2, Duvnjak 1, Gojun 1, Ninčević 1, Vori 1, Vuković 1. Rozhodčí: Václav Horáček, Jiří Novotný (CZE) Diváků: 7 500 24. ledna 2012 (16:10) – Novi Sad Branky: Aguinagalde 5, Fernández 4, Tomás 4, Entrerríos 3, Gurbindo 3, Cañellas 2, Lorenzana 2, Maqueda 2, Parrondo 2, Sarmiento 2, Ugalde 2 - Sigurðsson 6, Kárason 4, Atlason 3, Hallgrimsson 3, Kristjánsson 3, Pálmarsson 3, Ólafsson 2, Guðmundsson 1, Svavarsson 1. Rozhodčí: Slave Nikolov, Gjorgji Nachevski (MKD) Diváků: 2 500 24. ledna 2012 (18:10) – Novi Sad Branky: Barachet 4, Fernandez 4, Abalo 3, Gille 3, Bingo 2, Joli 2, Narcisse 2, Sorhaindo 2 - Čupić 7, Kopljar 7, Lacković 4, Duvnjak 2, Horvat 2, Ninčević 2, Vuković 2, Bičanić 1, Musa 1, Vori 1. Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen, Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 7 500 24. ledna 2012 (20:10) – Novi Sad Branky: Putics 7, Császár 5, Krivokapić 4, Iváncsik 3, Ancsin 2, Harsányi 2, Mocsai 2, Zubai 2, Ilyés 1, Laluska 1, Szöllősi 1 - 3 Dragan Gajić 13, Dolenec 5, Miklavčič 3, Zorman 3, Dobelšek 2, Mačkovšek 2, Žvižej 2, Špiler 1, Žvižej 1. Rozhodčí: Lars Geipel, Marcus Helbig (GER) Diváků: 6 800 25. ledna 2012 (16:10) – Novi Sad Branky: Accambray 10, Detrez 4, Fernandez 3, Abalo 2, Gille 2, Honrubia 2, Narcisse 2, Sorhaindo 2, Gille 1, Joli 1 - Sigurðsson 5, Gunnarsson 4, Kárason 4, Ólafsson 4, Pálmarsson 4, Hallgrimsson 3, Atlason 2, Ragnarsson 2, Svavarsson 1. Rozhodčí: Nenad Nikolič, Dušan Stojkovič (SRB) Diváků: 2 800 25. ledna 2012 (18:10) – Novi Sad Branky: Fernández 7, Cañellas 6, Entrerríos 4, Parrondo 4, Lorenzana 3, Guardiola 3, Gurbindo 3, Sarmiento 3, Maqueda 2 - 7 Luka Žvižej 7, Gajić 6, Skube 6, Žvižej 4, Pucelj 3, Dolenec 2, Bezjak 1, Miklavčič 1, Špiler 1, Zorman 1. Rozhodčí: Lars Geipel, Marcus Helbig (GER) Diváků: 3 200 25. ledna 2012 (20:10) – Novi Sad Branky: Császár 14, Ilyés 3, Krivokapić 2, Harsányi 1, Mocsai 1, Putics 1, Vadkerti 1, Zubai 1 - Horvat 11, Buntić 5, Ninčević 3, Bičanić 2, Duvnjak 1, Kopljar 1, Vuković 1. Rozhodčí: Constantin Din, Sorin-Laurentiu Dinu (ROU) Diváků: 5 500", "section_level": 3}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "- 25:24 (12:10) 27. ledna 2012 (17:45) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Lauge 6, Mikkel Hansen 4, Rene Toft Hansen 4, Eggert 3, Mogensen 3, Henrik Toft Hansen 2, Christiansen 1, Lindberg 1, Lasse Svan Hansen 1 - Aguinagalde 5, Maqueda 4, Entrerríos 3, Fernández 2, Sarmiento 2, Tomás 2, Ugalde 2, Lorenzana 1, Parrondo 1, Gurbindo 1, Morros 1. Rozhodčí: Nenad Krstič, Peter Ljubič (SLO) Diváků: 14 000 27. ledna 2012 (20:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Ilić 8, Vujin 6, Nikčević 4, Stanković 3, Toskić 3, Manojlović 1, Prodanović 1 - Kopljar 7, Vori 4, Čupić 3, Lacković 3, Balić 2, Buntić 1, Horvat 1, Ninčević 1. Rozhodčí: Nordine Lazaar, Laurent Reveret (FRA) Diváků: 20 000", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "- 19:21 (7:9) 29. ledna 2012 (17:00) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Prodanović 4, Vučković 3, Ilić 2, Nikčević 2, Stojković 2, Toskić 2, Vujin 2, Beljański 1, Manojlović 1 - Mikkel Hansen 9, Eggert 3, Lauge 2, Lindberg 2, Markussen 2, Sarup 1, Spellerberg 1, Toft Hansen. Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen, Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 19 800", "section_level": 3}, {"title": "O 3. místo.", "content": "- 31:27 (13:12) 29. ledna 2012 (14:30) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Čupić 7, Lacković 7, Vori 6, Kopljar 4, Ninčević 4, Balić 1, Gojun 1, Vuković 1 - Sarmiento 7, Fernández 6, Tomás 4, Parrondo 3, Aguinagalde 2, Cañellas 1, Alberto Entrerríos 1, Raúl Entrerríos 1, Gurbindo 1, Maqueda. Rozhodčí: Lars Geipel, Marcus Helbig (GER) Diváků: 8 500", "section_level": 3}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Makedonie - 28:27 (16:12) 27. ledna 2012 (15:15) – Bělehrad (Beogradska Arena) Branky: Kirił Łazarow 8, Stoilov 6, Aluševski 4, Mirkulovski 3, Temelkov 3, Mojsoski 2, Dimovski 1, Filip Łazarow 1 - Dolenec 7, Žvižej 6, Brumen 4, Gajić 4, Zorman 4, Dobelšek 1, Špiler 1. Rozhodčí: Óscar Raluy López, Ángel Luis Sabroso (ESP) Diváků: 5 500", "section_level": 3}, {"title": "Statistiky turnaje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konečné pořadí.", "content": "Přímou účast na LOH 2012 si vybojovalo Dánsko. Do jarní kvalifikace o postup na Olympijské hry 2012 v Londýně se probojovalo Srbsko a Makedonie. Protože Dánsko mělo postup do kvalifikace jistý, nahradilo je v kvalifikaci Polsko.", "section_level": 2}], "src_summary": "10. mistrovství Evropy v házené se konalo od 15. do 29. ledna 2012 v Srbsku. Mistrovství se zúčastnilo 16 mužstev, rozdělených do čtyř čtyřčlenných skupin, z nichž první tři týmy postoupily do dvou čtvrtfinálových skupin. První dva týmy z čtvrtfinálových skupin postoupily do semifinále, týmy na třetím místě hrály o páté místo. Francie jako obhájce titulu měla účast na letních olympijských hrách zajištěnu. Přímou účast na LOH 2012 si také vybojoval vítěz tohoto mistrovství Evropy. Pokud by zvítězila Francie, účast v Londýně si zajistí poražený finalista. Šampionát byl zároveň poslední možností postoupit do jarní kvalifikace o postup na Olympijské hry 2012 v Londýně. Poslední dvě místa obsadily nejlépe umístěné týmy v konečném pořadí – v boji o postup se utkalo Polsko, Srbsko, Slovensko, Německo, Česko, Makedonie, Rusko, Norsko a Slovinsko. Jistou účast v kvalifikaci mělo Dánsko, Španělsko, Švédsko, Chorvatsko, Island a Maďarsko. Pokud by si některý z těchto 6 týmů vybojoval přímou účast na olympiádě, pak jej v kvalifikačním turnaji o postup na OH nahradí Polsko, které obsadilo na MS 2011 sedmé místo.", "tgt_summary": "The 2012 EHF European Men's Handball Championship was the tenth edition of the men's continental handball tournament, which was held in Serbia between 15–29 January 2012. Sixteen teams qualified for the event, including host nation Serbia, defending champion France and fourteen national teams through the qualifying tournament. The teams were split into four groups of 4, with the top 3 teams of each group advancing to the main round, carrying the points won against other qualified opponents. Going to the main round with no points, Denmark ended up winning the championship after defeating Serbia in the final with a scoreline of 21–19. The bronze medal was claimed by Croatia, who defeated Spain 31-27 to win their second bronze and fourth European medal overall. In the placement match for the 5th position Macedonia proved to be too strong for Slovenia and won the match by 28–27. Macedonian right back Kiril Lazarov led his team with 8 goals to success and took the top scorers' award with a European Championship record of 61 goals. Over 300,000 spectators were present in 47 matches during the tournament, which was also a new championship record. By winning the European title, Denmark directly qualified for the 2012 Summer Olympics, while Serbia and Macedonia secured a spot in the Olympic Qualification Tournament. Thanks to the Danish triumph, Poland also made it to the qualifiers as the eighth ranked team of the 2011 World Championship. Denmark, Serbia and Croatia as three best-ranked teams qualified directly for 2013 World Men's Handball Championship. The championship was somewhat overshadowed by incidents that occurred during the final week of the event. On 26–27 January, in violent attacks, cars were damaged or set on fire, and several Croatian supporters were injured. In the semifinal match between Serbia and Croatia, Žarko Šešum, the back player of the Serbian team had his eye severely injured after a bottle intended for Croatian player Ivano Balić and coach Slavko Goluža was thrown at him.", "id": 164454} {"src_title": "Gertrude Jekyll", "tgt_title": "Gertrude Jekyll", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "G. Jekyllová se narodila v Grafton Street 2., v Mayfair, v Londýně, jako páté ze sedmi dětí kapitána Edwarda Josepha Hilla Jekylla, důstojníka granátníků, a jeho manželky Julie Hammersley. Její mladší bratr, reverend Walter Jekyll, byl přítel Roberta Louise Stevensona, který si vypůjčil jeho příjmení pro svou slavnou novelu Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde. V roce 1848 se její rodina opustila Londýn a přestěhovala se do Bramley House, Surrey, kde strávila svá nejdůležitější mladá léta.", "section_level": 1}, {"title": "Tvůrčí život.", "content": "G. Jekyllová se stala částí jednoho z nejvlivnějších a historicky nejznámějších zahradnických hnutí Arts and Crafts, díky své spolupráci s anglickým architektem sirem Edwinem Lutyensem, pro jehož stavební projekty vytvořila řadu zahradnických návrhů, a který také navrhl její dům \"Munstead Wood\" v blízkosti Godalming v Surrey. (V roce 1900, Lutyens a bratr Herbert Jekyll navrhli britský pavilon na pařížské výstavě.) Svým dílem měla vliv na mnoho zahradních architektů nejen v Evropě, ale i na nejvýznamnější zahradní architekty v USA. G. Jekyllová je někdy připomínána pro svůj vynikající design a jemný, malířský přístup k uspořádání zahrad, které vytvářela, zejména svými trvalkovými květinovými záhony. Postupy o tom, jak pracovat s barvami byly u G. Jekyllové ovlivněny malířem Williamem Turnerem a impresionismem, teoriemi o barevném kruhu. V pozdější době, G. Jekyllová shromažďovala obrovské množství rostlin, pouze za účelem uchování pro četné instituce po celé Británii. Tato její čistá vášeň pro zahradnictví se projevila ve škole umění v South Kensingtonu, South Kensington School of Art, kde se zamilovala do tvůrčího umění zahradní architektury. V době své smrti, byla autorem více než 400 zahrad ve Velké Británii, Evropě a několika v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "G. Jekyllová byla také známa svým plodným psaním. Napsala více než patnáct knih, mimo \"Wood and Garden\" a své nejslavnější knihy \"Barvy v květinové zahradě\", také memoáry. Jekyllová nechtěla omezit svůj vliv na výuku praktického zahradnictví, ale chápala ji jako další krok ke studiu zahradnictví a rostlin samotných. Její představa, že rostliny by měly být zobrazeny nejlépe, když jsou jako řezané květiny umístěny nebo aranžovány v domě, ji vedl k návrhům vlastní řady skleněných váz pro květiny. G. Jekyllová se později se vrátila do krajiny svého dětství v obci Bramley, v Surrey navrhla zahradu v Snowdenham Lane nazývanou Millmead. Měla také zájem o tradiční venkovské domy s nábytkem a venkovská řemesla, a obávala se, že vymizí. Její kniha \"Old West Surrey\" (1904) zaznamenává mnoho aspektů z 19. století, život na venkově, s více než 300 fotografiemi pořízenými G. Jekyllovou.", "section_level": 1}, {"title": "Barvy v květinové zahradě.", "content": "V pracích jako \"Colour Schemes for the Flower Garden\" (1908, upraveno a znovu vydáno několikrát, naposledy v roce 1988, česky překlad původní práce jako „Barvy v květinové zahradě“ ) položila důraz na společné použití vhodných druhů rostlin ve případných umístěních, řešila jak dosáhnout co nejvhodnějšího a co nejdelšího období květu v dané kompozici, doporučovala některé méně obvyklé barevné kombinace a druhy. Jak píše, celý život se zabývala hledáním té nejvhodnější kombinace rostlin, kterými dosáhne co nejlepšího efektu celý rok. Jisté možnosti ze své zkušenosti nabízí. Zabývala se úpravami výsadby s jarními květinami a cibulovinami zapojenými do parkové výsadby a do trávníku, tedy něčím, co bylo řešeno jako nový nápad na konci 20. století. Přišla zde se zajímavým a efektním řešením výsadby cibulovin do na jaře světlých a během vegetace stinných vysokých listnatých porostů. Řeší opomíjené použití kapradin, vřesovištních rostlin a kombinace vhodné pro divokou zahradu a zabývá se v textu hlouběji touto kompozicí. Neodmítá však ani pravidelné zahrady a doporučuje používání hrnkových květin jako letniček pro efekty vedoucí k zvýraznění barevnosti kompozice, trvalek jako doplnění míst poškozených nebo odkvetlých rostlin, tedy pro dokonalost celku. Spolu s některými dalšími autory předbíhá dobu způsobem výsadby u návrhů úprav \"divoké zahrady\". Rozebírá květinové záhony pro jednotlivá období i jejich obruby a kompozici druhů pro různé účely. Zabývá se efekty vzhledu dřevin v zimě, zejména působením barvy kůry kmene a větví, jak u jednotlivých dřeviny tak ve skupinách, mladých či starých, pravidelně nebo nepravidelně nebo vůbec neřezaných nebo řezaných. Což je téma, které je znovu řešeno až na konci 20. století. G. Jekyllová však dochází k jiným výsledkům než jiní významní architekti v Anglii (např. H. Repton), vzhledem k sledovaným cílům. Na více místech se zabývá poetikou kompozice, ale také barevně vyladěnými zahradami jako je \"Bílá zahrada\" nebo \"Modrá zahrada\". Jako zkušený zahradní architekt a barevně cítící člověk je kritizuje. Pokouší se načrtnout některé druhy zahrad, mezi jinými i ovocný sad doplněný okrasnými prvky. Pokouší se dosáhnout toho, aby prostor sloužící praktickému účelu byl rovněž krásný. V ovocném sadě preferuje výsadbu nejedlých druhů ovoce sloužící jako potrava výhradně ptákům. V knize rovněž naznačuje, že jí špatně slouží zrak, že její zahrada je velmi pracná a úpravy velice nákladné, takže své přání zřejmě nezvládne nikdy realizovat a že by byla ráda v této zvláště špatné a chudobné době (začátek 20. století) alespoň za nájemníka, který by ji příliš neobtěžoval a dobře platil malou činži. Celkově lze toto dílo, které lze naprosto bezpochyby označit jako bestseller, protože jde o jedno z nejoblíbenějších, nejprodávanějších a nejpřekládanějších děl populární zahradnické literatury. Lze je považovat za přínosné, poučné, přesné, vycházející ze skutečnosti, dobře napsané, s kreativními nápady a to i na počátku 21. století.", "section_level": 2}, {"title": "Upton Grey Manor House.", "content": "Zahrada \"Gertrude Jekyll's Garden\" pochází z počátku 20. století, obklopuje dům v Upton Grey v anglickém hrabství Hampshire. Souřadnice místa jsou 51.231275 ° N 1.001501 ° W. Gertrude Jekyll vytvořila plány pro čtyřiapůlakrovou zahradu na zámku v Upton Grey v roce 1907. Na tomto místě vypracovala jednu ze svých nejmalebnějších zahrad. Obsahuje mnoho rysů typických pro její zahrady, ale v mnohem menším měřítku než většina jejích dalších úprav. Na západ od domu je zahrada „\"Wild garden\"“. Některé z původních pásů narcisů vysázených G. Jekyllovou zůstalo na konci divoké zahrady, tak jak navrhla. Na východ od domu stojí je upravena pravidelná zahrada. Zde nejsou žádné zaoblené linie, G. Jekyllová zde navrhla růže a typické trvalkové záhony, jejichž barvy přechází v pásech od chladných po teplé červenofialové odstíny a zpět znovu k modré a světlé barvě. Tenisové a bowlingové trávníky jsou obklopeny tisy. Za živými ploty jsou keře lísek, ovocná zahrada, zeleninová zahrada, příslušenství a záhony. Zahrada delší dobu chátrala až do roku 1986. Celá zahrada byla věrně obnovena tak, jak ji G. Jekyllová popisuje. Je možná prohlídka, avšak pouze po předchozí domluvě.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "G. Jekyllová byla oceněna pamětní medaili „\"Veitch Memorial Medal\"“ a „\"Victoria Medal of Honour\"“ od společnosti Royal Horticultural Society.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "G. Jekyllová je pohřbena na hřbitově u Busbridgského kostela, dříve známého jako kostel svatého Jana Křtitele, Busbridge, Godalming, vedle svého bratra a jeho manželky, pana Herberta Jekylla, KCMG a Lady Agnes Jekyll, DBE. Pomník byl navržen sirem Edwinem Lutyensem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gertrude Jekyll (29. listopadu 1843, Londýn, Spojené království – 8. prosince 1932, Bramley) byla vlivná britská zahradní architektka a spisovatelka. Je autorkou více než 400 zahrad v Velké Británii, Evropě a USA. Gertrude Jekyllová přispěla více než tisícovkou článků do časopisů, jako je \"Country Life\", \"The Garden\" a dalších. Gertrude Jekyllová byla označena jako osoba s největším vlivem v zahradním designu mezi anglickými a americkými nadšenci zahradnictví. Po této významné autorce a zahradnici je pojmenována odrůda růže \"Gertrude Jekyll\" anglického šlechtitele Davida Austina.", "tgt_summary": "Gertrude Jekyll ( ; 29 November 1843 – 8 December 1932) was a British horticulturist, garden designer, craftswoman, photographer, writer and artist. She created over 400 gardens in the United Kingdom, Europe and the United States, and wrote over 1,000 articles for magazines such as \"Country Life\" and William Robinson's \"The Garden\". Jekyll has been described as \"a premier influence in garden design\" by British and American gardening enthusiasts.", "id": 713627} {"src_title": "Liferay Portal", "tgt_title": "Liferay", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Liferay Portal vznikl v roce 2000 za účelem poskytnutí portálového řešení neziskovým organizacím. Díky rostoucí poptávce byla poté v roce 2004 založena společnost Liferay, Inc. se sídlem v Los Angeles, USA, která od té doby pokračuje ve vývoji tohoto produktu. Dnes má společnost pobočky kromě USA také v Evropě a Asii. Liferay Portal byl oceněn několika významnými organizacemi. V časopise EContent byl zařazen do seznamu 100 nejvlivnějších společností v odvětví digitálního obsahu, v roce 2006 ho pak InfoWorld označil za nejlepší open-source portálové řešení na trhu. Společnost Gartner ho v roce 2010 zvolila jako jednoho z lídrů na trhu ve své zprávě Magic Quadrant for Horizontal Portal Products.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Mezi základní funkce Liferay portálu patří Kromě základní aplikace jsou součástí Liferay portálu také Liferay CMS a Liferay Collaboration. Liferay CMS je systém pro správu obsahu, pravděpodobně nejdůležitější nástroj portálu. Pomocí něj mohou uživatelé nejen spravovat, ale i vytvářet nový obsah přímo z prohlížeče. Mohou upravovat celkový vzhled portálu volbou různých témat, vkládat a odebírat portlety, vytvářet nové stránky a upravovat jejich obsah. Vestavěný editor umožňuje publikovat webový obsah bez jakékoli znalosti programování. Prostřednictvím CMS má také uživatel přístup k obrázkové galerii a knihovně dokumentů, které mohou být sdíleny v rámci celého podniku, určité skupiny, nebo pouze jednotlivce. Liferay Collaboration je souhrnné označení pro všechny groupware komponenty Liferay jako jsou fóra, blogy, wiki, chat, e-mail, kalendáře, oznámení a ankety.", "section_level": 1}, {"title": "Edice softwaru.", "content": "Liferay Portal Community Edititon je bezplatná edice, dostupná volně ke stažení, obsahující vždy nejnovější funkce. K této verzi nelze zakoupit podporu, podpora je dostupná pouze prostřednictvím Liferay-Community a jejího fóra, wiki a dalších nástrojů pro spolupráci. Liferay Portal Enterprise Edition je komerční, placená edice, u které je kladen větší důraz na stabilitu, bezpečnost a výkon. Je určena pro zákazníky, kteří hledají robustní softwarové řešení a ocení dlouhodobou podporu přímo od společnosti Liferay nebo jejích partnerů. Každá vydaná verze Liferay Portal Enterprise Edition je oficiálně podporována po 4 roky. Současná verze Liferay Enteprise Edition je 6.1 GA2 (vydaná v srpnu 2012).", "section_level": 1}, {"title": "Přizpůsobení portálu.", "content": "Liferay nabízí podporu pro různá rozšíření, ať už vzhledu nebo funkčnosti portálu. Pro tyto účely existuje několik typů pluginů:", "section_level": 1}, {"title": "Technická specifikace.", "content": "Liferay Portal podporuje všechny známé aplikační servery, operační systémy a databáze. Podporuje také internacionalizaci v jakémkoliv jazyce, standardně je dodáván ve 22 jazycích. Liferay Portal je založen převážně na Java technologiích, které zahrnují například Apache ServiceMix, Ehcache, Hibernate, jBPM, ICEfaces, Apache Lucene, MuleSource ESB, Spring 3.0 & AOP, Struts & Tiles, Apache Tapestry, Apache Velocity a JBoss Seam. Kromě toho využívá i následující technologie: jQuery, JavaScript, PHP a Ruby. Liferay Portal podporuje standardy JSR-168, JSR-127, JSR-170, JSR-286 a JSF-314.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liferay Portal je bezplatný open-source podnikový portál založený na jazyce Java a distribuovaný pod licencí GNU Lesser General Public Licence a dalšími proprietárními licencemi. Umožňuje správu dat, aplikací a procesů z jednoho centrálního uživatelského rozhraní. Portál se skládá z jednotlivých funkčních jednotek, které se nazývají portlety.", "tgt_summary": "Liferay, Inc., is an open-source company that provides free documentation and paid professional service to users of its software. Mainly focused on enterprise portal technology, the company has its headquarters in Diamond Bar, California, United States.", "id": 1626658} {"src_title": "Sinoatriální blokáda", "tgt_title": "Sinoatrial block", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Rozlišují se tři stupně SA blokády, jde o analogii AV blokády, tedy poruchy vedení vzruchu z předsíní na komory. Možnosti diagnostiky SA blokády jsou však omezené, neboť na běžném (z povrchu těla snímaném) EKG se projeví elektrická aktivita síní, nikoliv však samotného SA uzlu. Porucha se často vyskytuje jen přechodně, pak je ke stanovení diagnózy nutný dlouhodobější záznam EKG. U SA blokády je normálně zachovalý převod vzruchu z předsíní na komory, na EKG je tady vlna P následovaná QRS komplexem.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Přechodná porucha vedení se může objevit při předávkování některými léky (srdeční glykosidy, chinidinem či dalšími antiarytmiky), k trvalejší poruše dochází v důsledku degenerativních změn, po zánětech či při ischémii v oblasti SA uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Mírnější porucha, tedy dokud nedojde k výraznějšímu poklesu tepové frekvence, se obvykle neprojeví. V případě pomalejší srdeční činnosti či několikasekundovým výpadkům činnosti může docházet ke synkopám (krátkodobým poruchám vědomí), přechodným závratím, celkové slabosti, při trvající pomalé činnosti srdeční i k projevům srdečního selhání s dušností a špatnou tolerancí námahy. U nemoci chorého sinu se SA blokáda střídá s rychlou funkcí srdce při tachykardiích vycházejících z předsíní a pacient tak může pociťovat i bušení srdce.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "V první řadě je nutné pátrat po příčině, kterou by bylo možno odstranit, zejména upravit dávkování léků. V mnoha případech ale toto řešení není možné. Pokud má nemocný potíže vyplývající z pomalé srdeční činnosti, je řešením implantace kardiostimulátoru, který generuje srdeční vzruchy místo poškozeného SA uzlu a převádí je na předsíně pomocí elektrody zavedené velkou žílou do pravé síně.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Sinoatriální blokáda (zkratka SA blokáda) je porucha srdečního rytmu, jejímž podkladem je porušené vedení vzruchu ze sinoatriálního uzlu na srdeční předsíně.", "tgt_summary": "A sinoatrial block is a disorder in the normal rhythm of the heart, known as a heart block, that is initiated in the sinoatrial node. The initial action impulse in a heart is usually formed in the sinoatrial node (SA node) and carried through the atria, down the internodal atrial pathways to the atrioventricular node (AV) node. In normal conduction, the impulse would travel across the bundle of His (AV bundle), down the bundle branches, and into the Purkinje fibers. This would depolarize the ventricles and cause them to contract. In an SA block, the electrical impulse is delayed or blocked on the way to the atria, thus delaying the atrial beat. (An AV block, occurs in the AV node and delays ventricular depolarisation). SA blocks are categorized into three classes based on the length of the delay.", "id": 1242725} {"src_title": "Bumin", "tgt_title": "Bumin Qaghan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bumin byl nejstarší syn Ašına Tuwu-Ta-jabgu (Tuwy) z rodu Cu-ku (Ašına). Tuwa vládl svazu dvanácti kmenů žijících na svazích jižního Altaje, (Severní Liang) kteří si říkali Turci (či Modří Turci; pro odlišení od současných Turků jsou historiky označováni jako Turkuti, či Turkité). Turci byli vazaly Žuan-žuanů, kterým odváděli daň ve výrobcích ze železa. Turecká produkce železa, zejména zbraně, měla pro Žuan-žuany velký význam. Žuan-žuanský kaganát ovládal mongolské stepi od Altaje až k Velkému Chinganu v Mandžusku. Roku 534 Bumin po otci zdědil postavení náčelníka Turků, s titulem veliký jabgu čili princ. Postupně rozšířil svou moc na východ, až se roku 542 Turci objevili na březích Chuang-che. Zde měnili s Číňany říše Západní Wej koně za obilí a hedvábí. Místní wejské úřady však obchodu bránily, kočovníci reagovali nájezdy. Současně roku 542 Oguzové-Uzové (Tie-leové ) žijící v západním Mongolsku od Altaje až k Bajkalu, povstali proti Žuan-žuanům, ale byli poraženi, přičemž jejich vůdce našel azyl v severovýchodní Číně – říši Východní Wej. Říše Západní Wej, přesněji faktický vládce říše, císařův rádce Jü-wen Tchaj, se rozhodl uzavřít s Turky spojenectví. Roku 545 wejské poselstvo přibylo k Turkům a ti se přihlásili k alianci s Západními Weji. Navázání diplomatických styků s Čínou pozvedlo Buminovu autoritu mezi kočovnými kmeny Mongolska. Následující rok turečtí vyslanci přivezli do wejské metropole Čchang-anu tribut a potvrdili svazek. Současně Bumin zaútočil na Oguzy-Uzy (Tie-leové), opět povstavší proti Žuan-žuanům, a podrobil si je. Poté požádal žuan-žuanského kagana Anakueje o ruku jeho dcery. Kagan žádost odmítl slovy: „Jsi můj kovář, jak se jen opovažuješ vyslovit takový návrh?“ Odvetou Turci uvěznili kaganovy posly a upevnili spojenectví s říší Západní Wej – roku 551 Bumin požádal o manželství s princeznou dynastie Západní Wej, wejská vláda souhlasila a poslala mu princeznu Čchang-le. Téhož roku k pohřbu wejského císaře Wen-tiho Bumin vyslal poselstvo s darem dvou set koní. Posíleni Oguzskými-Uzskými (Tie-leové) oddíly Turci zaútočili na Žuan-žuany a roku 551 porazili Anakuejovy síly v bitvě na severu Chuaj-chuangu (v dnešní prefektuře Čang-ťia-kchou), žuan-žuanský kagan poté spáchal sebevraždu. Bumin se naopak roku 551 prohlásil kaganem turecké říše s titulem „Illig-kagan“. Bumin zemřel koncem roku 552, několik měsíců po svém prohlášení kaganem. Jeho postavení nakrátko převzal syn Ašına Kelo (Kara Issik), roku 553 se kaganem stal další syn Ašına Sıťin (Kušu Mukan). Oba vládli ve východní polovině říše, zatímco Buminův mladší bratr Ašına Ši (Istemi) spravoval s titulem jabgu západní část turkuckého státu. Po Buminově smrti turkucký kaganát dále expandoval a za méně než století se rozšířil na většinu centrální Asie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bumin-kagan nebo Bumen-kagan (staroturečtina: , Bumin qaγan,) také Illig-kagan () nebo osobním jménem: Ašına Tumen () (551 – † 552), byl zakladatel a první vládce turkuckého kaganátu, kterému vládl s titulem Illig-kagan čili král králů. Vládu nad Turky žijícími na jižním Altaji zdědil roku 534. Rozšířil ovládané území až k Chuang-che, roku 545 získal uznání od říše Západní Wej, následující rok si podrobil kmeny Oguzů-Uzů (Tie-leové). Roku 551 porazil Žuan-žuany a ovládl většinu mongolských stepí. Prohlásil se kaganem, po několika měsících však zemřel.", "tgt_summary": "Bumin Qaghan (), Bumın Kagan or Illig Qaghan (Chinese: 伊利可汗, Pinyin: Yīlì Kèhán, Wade–Giles: i-li k'o-han, died 552 AD) was the founder of the Turkic Khaganate. He was the eldest son of Ashina Tuwu (吐務 / 吐务). He was the chieftain of the Turks under the sovereignty of Rouran Khaganate. He is also mentioned as \"Tumen\" (, , commander of ten thousand) of the Rouran Khaganate.", "id": 1674185} {"src_title": "Fridrich Vilém I. Braniborský", "tgt_title": "Frederick William, Elector of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Vnitřní politika.", "content": "V průběhu své vlády posílil braniborsko-pruskou jednotu (Prusko však stále zůstávalo polským lénem) na úkor moci stavů (povolování daní), samotné šlechtice však odměnil různými privilegii (osvobození od daní, neomezená vláda nad poddanými). Odpor pruských stavů se mu podařilo zlomit v průběhu švédsko-polské války (1656–1660), kdy braniborskou svrchovanost nad Pruskem uznali nejprve Švédové (smlouva z Labiau 1656) a po změně strany i Poláci (smlouva z Wehlau 1657). Stavy tak ztratily politickou oporu Polska. Do správy dosazoval schopné úředníky, kteří evidovali přímé daně z hlavy a z pozemkového majetku a nepřímé městské potravní daně. Za jeho vlády vznikly zemské finanční úřady (válečné komory) a finanční úřady pro kurfiřtský majetek (doménové komory). Panovník vládl za pomoci tajné rady. V hospodářství byl uplatňován merkantilismus, prováděly se různé stavební úpravy (silnice, hráze, kanály, vzorové statky etc.). Životní úroveň se zvedla a to umožnilo větší daňové příjmy. Pruský kolonialismus fungoval po vzoru nizozemského – 1683 kolonie Gross Friedrichsburg v západní Africe (do 1720). Roku 1685 přijato do země 20 000 exulantů – hugenotů z Francie (zrušen Edikt nantský), což vedlo k rozvoji textilního průmyslu (manufaktury). Významná vojenská reforma umožnila zvětšit vojsko z 8 000 na 23 000 mužů a zlepšit výcvik.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Byla založena na lavírování mezi velmocemi a silnějšími sousedy. V letech 1656–1660 se účastnil švédsko-polské války na obou stranách, za účelem upevnit moc nad Pruskem (více předchozí oddíl). Později (1672–1678) válka na straně protifrancouzské koalice znamenala střet se Švédskem, dobovou velmocí, o Přední Pomořansko se Štětínem. Roku 1675 se odehrála bitva u Fehrbellinu, kde Fridrichova nová armáda porazila Švédy a poté je pronásledovala až k Rize. Toto vítězství je považováno za počátek pruské vojenské tradice. Poté se však do pole vydal mladý švédský král Karel XI. a Fridrich se nakonec musel svých nároků vzdát po saintgermainské mírové smlouvě (zklamán římským císařem Leopoldem a jeho postupem při sjednávání míru). Poté uzavřel s francouzským králem Ludvíkem XIV. úmluvu o subsidiích a toleroval jeho politiku vůči říši. Za jeho vlády se Braniborsko (spolu s Pruskem, které leželo mimo říši), stalo nejsilnějším státem v severním Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich Vilém I., jinak nazývaný Velký kurfiřt (16. února 1620, Cölln an der Spree – 9. května 1688, Postupim) vládl v letech 1640–1688 v Braniborsku-Prusku. Pocházel z dynastie Hohenzollernů. Na jeho počest neslo několik německých lodí jeho jméno či přídomek: bateriová loď SMS \"Großer Kurfürst\", predreadnought SMS \"Kurfürst Friedrich Wilhelm\" a dreadnought SMS \"Großer Kurfürst\".", "tgt_summary": "Frederick William (; 16 February 1620 – 29 April 1688) was Elector of Brandenburg and Duke of Prussia, thus ruler of Brandenburg-Prussia, from 1640 until his death in 1688. A member of the House of Hohenzollern, he is popularly known as \"the Great Elector\" (\"\") because of his military and political achievements. Frederick William was a staunch pillar of the Calvinist faith, associated with the rising commercial class. He saw the importance of trade and promoted it vigorously. His shrewd domestic reforms gave Prussia a strong position in the post-Westphalian political order of north-central Europe, setting Prussia up for elevation from duchy to kingdom, achieved under his son and successor.", "id": 82937} {"src_title": "Darja Domračevová", "tgt_title": "Darya Domracheva", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Darja Domračevová se narodila v roce 1986 v Bělorusku v rodině architektů. Má staršího bratra. Po čtyřech letech se s rodiči odstěhovala do města Ňagaň nedaleko Chanty-Mansijsku v Rusku. V mládí se kromě biatlonu věnovala tanci a basketbalu. Vystudovala akademické gymnázium a na Tjumeňské státní univerzitě absolvovala kurzy v oboru managementu sportu. V roce 2009 získala diplom vyššího vzdělání „Ekonomika a management cestovního ruchu“ v běloruské státní Vysoké škole ekonomické. Přestože žila v Rusku, udržovala si vztah s rodným Běloruskem, například trávila všechny své dovolené v Minsku. Zpět do Běloruska se přestěhovala v roce 2004. Zde dostala nabídku od hlavního trenéra týmu žen a tuto nabídku s radostí přijala, protože si vždy přála reprezentovat svou rodnou zem. Po půl roce se podařilo zaregistrovat jí do běloruské reprezentace – rozhodujícím faktorem byl běloruský rodný list.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní výsledky.", "content": "Sezona 2007–2008 nebyla pro Domračevovou příliš úspěšná: trpěla zdravotními problémy, musela vynechat důležitou část předsezónní přípravy, což mělo vliv na její výsledky. Na mistrovství světa 2011 v Chanty-Mansijsku obsadila třetí místo v ženském štafetovém závodě a druhé místo v závodě s hromadným startem. Další úspěchy přišly na mistrovství světa 2012 v Ruhpoldingu, kde vybojovala stříbrnou medaili ve sprintu a zvítězila ve stíhacím závodě. Na mistrovství světa 2013 v Novém Městě na Moravě přidala zlatou medaili v závodě s hromadným startem. Na světovém šampionátu 2017 v Hochfilzenu získala stříbrnou medaili ze stíhacího závodu, když do závodu vstupovala z 27. pozice po sprintu. V současnosti patří mezi nejlepší sportovce Běloruska. V sezoně 2014/2015 se stala nejlepší biatlonistkou sezony a poprvé v kariéře vyhrála velký křišťálový glóbus. 16. července 2016 se provdala za norského biatlonistu Ole Einara Bjørndalena. 1. října 2016 se jim narodila dcera Xenia. Do závodů světového poháru se vrátila 6. ledna 2017 sprintem v německém Oberhofu. 25. června 2018 oficiálně oznámila konec své sportovní kariéry. Nadále se chce více věnovat své rodině. Spolu s Bjørndalenem získali celkem dvanáct zlatých olympijských medailí a dvaadvacet titulů z mistrovství světa.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry a mistrovství světa.", "content": "\"Poznámka: Výsledky z mistrovství světa se započítávají do celkového hodnocení světového poháru, výsledky z olympijských her se dříve započítávaly, od olympijských her v Soči 2014 se nezapočítávají.\"", "section_level": 2}, {"title": "Světový pohár.", "content": "Sezóna 2006/07 Sezóna 2007/08 Sezóna 2008/09 Sezóna 2009/10 Sezóna 2010/11 Sezóna 2011/12 Sezóna 2012/13 Sezóna 2013/14 Sezóna 2014/15 Sezóna 2015/16 \"Nestartovala\" Sezóna 2016/17 Sezóna 2017/18", "section_level": 2}, {"title": "Vítězství v závodech světového poháru.", "content": "Individuální vítězství v závodech světového poháru:", "section_level": 2}], "src_summary": "Darja Vladimirovna Domračevová (, , * 3. srpna 1986, Minsk, Sovětský svaz, dnes Bělorusko), je bývalá běloruská biatlonistka a trojnásobná olympijská vítězka ze zimních olympijských her 2014 v Soči. Poprvé se výrazněji prosadila na mistrovství světa 2008 v Östersundu, kde získala se smíšenou štafetou stříbrnou medaili. Je také držitelkou zlaté medaile ze štafety na Zimních olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu a bronzové medaile z vytrvalostního závodu ze Zimních olympijských her 2010 ve Vancouveru. V celkovém hodnocení světového poháru jednou zvítězila, a to v sezóně 2014/15.", "tgt_summary": "Dárya Vladímirovna Dómracheva (, ; born 3 August 1986) is a retired Belarusian biathlete and coach who competed in the Biathlon World Cup from 2006 to 2018. She won a gold medal in the 4×6 km relay and a silver medal in the mass start competition at the 2018 Winter Olympics, three gold medals in the pursuit, individual, and mass start competitions at the 2014 Winter Olympics, and a bronze medal in the individual competition at the 2010 Winter Olympics. She was a Biathlon World Cup overall winner for the 2014–15 season.", "id": 1153592} {"src_title": "Jiří Vilém Braniborský", "tgt_title": "George William, Elector of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jiří Vilém se narodil jako nejstarší dítě vévody Jana Zikmunda I. a princezny Anny Pruské. Když jeho otec Jan Zikmund roku 1619 zemřel, měl již Jiří Vilém za sebou vzdělání absolvované ve Frankfurtu nad Odrou a první státnické zkušenosti, když pět let působil jako místodržící v Klévském vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Nejednalo se o zvlášť výrazného a schopného politika. Ani neklidná doba probíhající třicetileté války tomu nepřála. Skrze území Braniborska pochodovaly cizí armády a často docházelo k bezuzdnému drancování a plundrování zasaženého území. Obyvatelstvo tím značně trpělo a došlo k velkému úbytku obyvatel. Ten byl ještě umocněn pravidelně se opakujícím morem, který sem často přicházel s cizími vetřelci. Jiří Vilém se proto rozhodl roku 1638 přesídlit s celým dvorem do válkou nezasaženého a relativně klidného Pruského vévodství. Zde se usídlil v Královci, kde ho také v prosinci 1640 zastihla smrt (údajně vodnatelnost).", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V zahraniční politice byl braniborsko-pruský vladař neustále nucen ohlížet se na své silnější sousedy a jejich požadavky. Po svém nástupu na trůn se v září 1621 dostavil do Varšavy, kde složil hold svému lennímu pánovi, polskému králi Zikmundovi Vasovi (Pruské vévodství bylo formální součástí Polského království, tento akt musel opakovat ještě roku 1633, kdy nastoupil nový polský král Vladislav IV. Vasa). Hlavní problémem však byla třicetiletá válka, která vyplnila celou vládu Jiřího Viléma. Snažil se zůstat neutrálním mezi Svatou říší římskou, ve které vládli Habsburkové, Švédskem Gustava II. Adolfa, jemuž byl dokonce švagrem, a protestantskými vladaři severního Německa. Po roce 1631, ač s nechutí, se stal spojencem Švédů. Švédský král Gustav II. Adolf však roku 1632 padl v bitvě u Lützenu a iniciativa přešla na stranu Habsburků. Roku 1633 Jiří Vilém kapituloval před vojsky Albrechta z Valdštejna, rok nato po habsburském vítězství u Nordlingenu vypověděl alianci se Švédy a následně 30. května 1635 spolupodepsal s Ferdinandem II. Pražský mír. Po jeho odchodu do Pruska roku 1638 řídil Braniborsko jeho osobní kancléř Adam ze Schwarzenbergu (1583 – 1641), jednalo se prakticky o osobní diktaturu, která ještě více zbídačila již tak vyčerpanou zemi. Jeho moc pak byla omezena až po smrti Jiřího Viléma novým panovníkem Fridrichem Vilémem I.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jiří Vilém se 24. července 1616 v Heidelbergu oženil s Alžbětou Šarlotou Falckou (1597–1660), dcerou kurfiřta Fridricha IV. Falckého. Měli čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Vilém Braniborský (3. listopadu 1595, Cölln an der Spree – 1. prosince 1640, Královec, Prusko) byl braniborský markrabě, kurfiřt a pruský vévoda v letech 1619–1640. Pocházel z rodu Hohenzollernů.", "tgt_summary": "George William (; 13 November 1595 – 1 December 1640), of the Hohenzollern dynasty, was margrave and elector of Brandenburg and duke of Prussia from 1619 until his death. His reign was marked by ineffective governance during the Thirty Years' War. He was the father of Frederick William, the \"Great Elector\".", "id": 1211150} {"src_title": "Packard Bell", "tgt_title": "Packard Bell", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Packard Bell.", "content": "V roce 1986, Beny Alagem a skupina izraelských investorů koupila jméno Packard Bell od Teledyne a vzkřísila jako výrobce levných osobních počítačů. Jejich počítače byly mezi prvními IBM PC kompatibilními prodávanými v obchodních řetězcích. Packard Bell často těžil z chybného rozeznání jména zákazníky (zejména zákazníky, kteří si kupovali počítač poprvé), a dokonce i některými prodejci, kteří je mylně spojovali s ostatními společnostmi podobného jména, jako je Hewlett-Packard, Pacifik Bell a Bell Laboratories. Starý slogan původní Packard Bell zmatek jen podpořil. Společnost také prodává téměř stejné systémy pod různými jmény, takže rozlišení je obtížné. Kromě ceny a omylů ve značce, mohou za úspěch Packard Bell dvě oblasti inovací – průmyslový design, poskytnutý San Franciscskou pobočkou Frog designu a bootováním shellu Packard Bell Navigator, který byl vytvořen společností The Pixel Company v Seattlu. Ti se zaměřili na velkou část zákazníků, kteří neměli žádnou zkušenost s počítači. Frog design dodal kvalitní vzhled a vynalezl inovace, jako barevné označení připojení kabelů, zatímco Navigator umožnil uživatelům spouštět programy stisknutím tlačítek na obrazovce. V této fázi tržby rostly exponenciálně.", "section_level": 2}, {"title": "Packard Bell v Evropě.", "content": "V roce 2000, NEC ustoupil Packard Bell z amerického trhu, prodávaje svá call centra v Utahu, za všechny jeho sklady v USA a za všechny americké produkty převzala firma Alorica, která byl zodpovědná za poskytování podpory všech zbývajících amerických zákazníků. Packard Bell pokračoval s rozšiřováním svého jména jako \"Packard Bell BV (PBBV)\". Packard Bell BV se stále těší poměrně dobrému jménu. Například, její produkty jsou v nabídce v Johna Lewise, britského prodejce špičkového spotřebitelského zboží. Packard Bell také vstoupil další sfér podnikání: například MP3 přehrávače. V roce 2004 společnost změnila své logo a začala vyrábět mediální produkty pro televizi a bezdrátové sítě. Packard Bell také prodává příslušenství a zahájila svou činnost na dalších kontinentech. V září 2006 byla Packard Bell odkoupena Johnem Huiem (bývalý majitel eMachines). Nyní známa jako Packard Bell Europe BV, se společnost přestěhovala do Nijmegen v Nizozemsku. V srpnu 2007 čínsko-americký výrobce osobních počítačů Lenovo potvrdil svůj zájem o získání Packard Bell a díky tomu rozšíření svých výrobků do Evropy. V lednu 2008, společnost Acer oznámila, že získala 75% podíl v mateřské společnosti Packard Bell kvůli vlastnickým právům, která získala, když před rokem koupila Gateway, což umožnilo společnosti Acer zrušit nabídku jakékoliv třetí strany. Packard Bell je nyní součástí firemní rodiny (a sdílí výrobky) Gateway, bývalého konkurenta. V současné době, Packard Bell vyrábí široký sortiment modelů notebooků EasyNote.", "section_level": 2}], "src_summary": "Packard Bell je nizozemský výrobce počítačů a dceřiná společnost firmy Acer. Název byl dříve používán americkou firmou na výrobu rozhlasových zařízení, založenou roku 1926. V roce 1986 bylo jméno odkoupeno pro nově vzniklou společnost na výrobu osobních počítačů. Původně společnost vyráběla levné počítače ve Spojených státech a Kanadě. Když opustila počítačový průmysl v Severní Americe v roce 2000, získala si rychle dominantní postavení na evropských a afrických trzích. Na konci 90. let ji převzalo NEC a v roce 2008 ji získal tchajwanský výrobce počítačů Acer. Navzdory podobnosti jmen, nebylo nikdy žádné spojení mezi původní ani současnou Packard Bell a společnostmi Hewlett Packard, Bell & Howell, Bell Aircraft nebo Bell System.", "tgt_summary": "Packard Bell is a Dutch-based computer manufacturing company and subsidiary of Acer. The brand name originally belonged to an American radio set manufacturer, Packard Bell Corporation, founded by Herbert \"Herb\" A. Bell and Leon S. Packard in 1933. In 1986, Israeli investors bought the brand from Teledyne, in order to name their newly formed personal computer manufacturing company producing discount computers in the United States and Canada. In the late 1990s, Packard Bell became a subsidiary of NEC. In 2000, Packard Bell stopped its North American operations and became a leading brand in the European PC markets. In 2008 it was acquired by the Taiwanese consumer electronic firm Acer in the aftermath of its takeover of Gateway, Inc. Gateway products are now sold in the Americas and Asia, while Packard Bell products are sold in Africa, Europe and the Middle East.", "id": 1966841} {"src_title": "Alchymista – Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela", "tgt_title": "The Alchemyst: The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "\"Skutečnost:\" Nikolas Flamel je po sedmi stech letech stále uznáván jako největší alchymista své doby. Říká se, že objevil tajemství věčného života - záznamy ale dokládají, že umřel v roce 1418. Jeho hrobka je však prázdná.", "section_level": 1}, {"title": "Námět.", "content": "\"Legenda:\" Nikolas Flamel žije. Už staletí si vyrábí elixír života a recept na něj je ukryt v knize mága Abraháma. Flamel je strážcem této knihy. Pokud by se však dostala do nesprávných rukou, mohlo by to zničit současný svět. Přesně toto plánuje doktor John Dee, a proto usiluje o získání starého rukopisu. Zdá se, že lidem na ničem nezáleží, a možná pak už bude pozdě. Jestliže je výklad proroctví správný, pak jedině dvojčata Josh a Sofie Newmanovi můžou svět zachránit.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah díla.", "content": "Josh pracuje na letní brigádě v knihkupectví v San Franciscu, hned naproti přes ulici si vydělává v kavárně jeho sestra-dvojče Sofie. Jejich život se rázem převrátí, když do knihkupectví vejde doktor John Dee a chce po šéfu Joshe Nickovi Flemingovi, aby mu vydal knihu mága Abraháma - Kodex. Nick mu Kodex dát nechce, a tak začne kouzelnický souboj. Dvojčata zjistí, že Nick Fleming je vlastně legendární Nikolas Flamel, a vstoupí do světa magie, starobylých bytostí, jako je třeba Hekaté, Bastet nebo Morrigana a jejich dětí-druhé generace jako je třeba upírka Scathach. Nikolas chce najít svojí ženu Perenelu, kterou Dee unesl. Bojují v Hekatině říši proti statisícům vraních a kočičích mužům, mezitím Hekaté stačí probudit Sofiiny kouzelné schopnosti. Hekaté ale následně zemře, jelikož Dee zmrazil Ygdrasil, Hekatin dům ze stromu, Exkalibrem. Nikolas, Scathach a dvojčata uprchnou do Oaji za čarodějkou z Endoru, která ovládá magii vzduchu a předá své kouzelné schopnosti i vzpomínky a vědomosti Sofii. Dee mezitím najde Joshe a probudí armádu nemrtvých, jen aby získal poslední dvě stránky Kodexu, které Josh vytrhl při souboji Flamel vs Dee v San Franciscu. Všichni se nakonec zachrání, když vstoupí energetickou bránou z Oaji do Paříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alchymista – Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela je první román z šesti beletristických knih fantasy série Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela. Napsal jej irský autor Michael Scott a poprvé byl vydán v květnu 2007. Alchymista je vytištěn ve 20 jazycích a je k dispozici v 37 zemích. Filmová práva na sérii byla prodána Lorenzovi di Bonaventura.", "tgt_summary": "The Alchemyst: The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel (often shortened to The Alchemyst) is the first installment in the six volume fantasy novel series, \"The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel\". It was written by Irish author Michael Scott and published in May 2007. \"The Alchemyst\" has been translated into 20 languages, and is available in 37 countries. The film rights to the series have been sold to Lorenzo di Bonaventura.", "id": 2198800} {"src_title": "Nils-Aslak Valkeapää", "tgt_title": "Nils-Aslak Valkeapää", "src_document": [{"title": "Život a tvorba.", "content": "Svou tvorbou rehabilitoval a navrátil k životu joik – sámský zpěv – a určil hlavní tendence sámského umění (výtvarného, slovesného i hudby), vytvořil tedy jakýsi obecně pojatý umělecký program. Původní profesí byl učitel. Brzy však nastoupil dráhu profesionálního umělce. První desku nazvanou finsky \"Joikuja\" (Joiky) vydal v roce 1968. V sedmdesátých a osmdesátých letech procestoval se svým hudebním programem obrazně řečeno celý svět. V roce 1971 vydal svou literární prvotinu psanou finsky – pamflet s názvem \"Terveisiä Lapista\" (Pozdravy z Laponska). Ukazuje v něm základní pojmy a proudy sámské kultury a odhaluje místa střetu majoritní finské a minoritní sámské společnosti. Poté již píše pouze sámsky, vydává sbírky poesie a knihy Slunce, můj milý otec a Země, má milá matka, v nichž komponuje text, grafickou textovou úpravu, hudbu (na CD), fotografii a malbu. Knihou Slunce, můj milý otec měl Valkeapää ambici vytvořit sámské národní epos. Děj má tři roviny – mytologickou (stvoření světa a jeho zánik), historickou (stvoření člověka a dějiny Sámů) a individuální (zkušenost Sámů v době po 2. světové válce. Složku mytologickou podporují Valkeapääho malby, zbylé dvě složky fotografie Sámů a Laponska, jež Valkeapää nasbíral po archívech rozsetých po celém světě. Obdobně Valkeapää zacházel s knihou Země, má milá matka, jíž se snažil vytvořit epos, jenž by mohl mít funkci obdobnou konstitutivní národní funkci národních epů, ovšem pro všechny původní národy světa. Fotografie tak v knize nejsou pouze ze sámského prostředí, nýbrž i z jiných původních kultur. Stejný přenos sámské zkušenosti jako minoritního národa na obecnou rovinu zahrnující i ostatní menšinové původní národy se odehrává v rámci trilogie Domov v srdci. První část trilogie je tematizovaná zkušenost sámského dítěte v jeho domácím, laskavém prostředí (domov, rodiče, příroda); ve druhém dílu je již dítě z prostředí vytrženo a vystaveno nepřátelskému světu cizojazyčného a jinokulturního školního internátu. Střet dvou způsobů uvažovaní – sámského nekonfliktního a finského, potažmo západního, utilitaristického – je následně přenesen do kontextu ostatních původních národů světa – Indiánů, Inuitů, sibiřských národů atd. V roce 2001 získal norské občanství. Již předtím se usadil v norském Skibotnu. Přesto často dojížděl za rodiči do rodného Enontekia. Zemřel při návratu z Japonska při převozu do nemocnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nils-Aslak Valkeapää, sámsky Áillohaš či Áilu (23. března 1943 Enontekiö – 26. listopadu 2001 Espoo) byl sámský spisovatel, hudebník a malíř.", "tgt_summary": "Nils-Aslak Valkeapää, known as Áillohaš in the Northern Sami language (23 March 1943 – 26 November 2001), was a Finnish Sami writer, musician and artist. He was born in Enontekiö in Lapland province, Finland. He lived most of his life in Käsivarsi, close to the border of Sweden, and also in Skibotn in Norway. Valkeapää was born to a family of traditional reindeer herders, but was trained as a school teacher. His most well-known international debut was when he performed at the opening ceremony of the 1994 Winter Olympic Games in Lillehammer, Norway. He received the Nordic Council Literature Prize for \"The Sun, My Father\" in 1991.", "id": 83707} {"src_title": "Viktorie (britská princezna)", "tgt_title": "Princess Victoria of the United Kingdom", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Viktorie se narodila jako druhá dcera (čtvrté dítě) waleského prince Eduarda, nejstaršího syna britské královny Viktorie, a jeho manželky, dánské princezny Alexandry (1844–1925), nejstarší ze tří dcer dánského krále Kristiána IX. Pokřtěna byla v srpnu 1868 arcibiskupem z Canterbury Archibaldem Campbellem Taitem. Mezi jejími jedenácti kmotry byli mj. ruský car Alexandr II., jeho syn (a pozdější ruský car) cesarevič Alexandr, Artur Vilém, vévoda Conaught, hesenský velkovévoda Ludvík IV., řecká královna Olga Konstantinovna. Dívka byla v rodině nazývána \"Toria\". Viktorie většinu svého dětství a mládí strávila v Sandringhamu, sídle svých rodičů v Norfolku, a ve svém rodném Marlboro House. Stejně jako jejím dvěma sestrám Luise a Maud se jí dostalo omezeného formálního vzdělání, jež spočívalo v rukou řady učitelů a vychovatelek. Obzvláště úzký a vřelý vztah měla se svým nejstarším bratrem Jiřím, pozdějším králem Jiřím V.", "section_level": 2}, {"title": "Život.", "content": "Třebaže měla princezna řadu nápadníků, nikdy se neprovdala (a samozřejmě neměla děti). Má se za to, že to bylo díky působení její matky, královny Alexandry, která ji záměrně zbraňovala uzavřít manželství. Místo toho zůstala Viktorie stálou společnicí svých rodičů, především své matky, po jejímž boku žila až do její smrti v roce 1925. Po matčině smrti přesídlila Viktorie do \"Coppins House\" v Iver v Buckinghamshire, kde žila venkovským stylem života - zajímala se o různé stránky venkovského života a byla čestnou předsedkyní místního zahradnického spolku. Princezna Viktorie zemřela ve věku 67 let 3. prosince roku 1935. K poslednímu odpočinku byla uložena v kapli sv. Jiří ve Windsoru, posléze pak její ostatky byly přemístěny do mauzolea v blízkém Fragmore House. Pro jejího bratra, krále Jiřího V., znamenala její smrt velkou ránu; zemřel pouze jeden měsíc po své milované sestře, 20. ledna roku 1936.", "section_level": 2}], "src_summary": "Princezna Viktorie Britská, plným jménem anglicky \"Victoria Alexandra Olga Mary, Princess of United Kingdom of Great Britanny and Ireland\" (6. července 1868, Marlborough House, Londýn - 3. prosince 1935, Coppins House, Iver, Buckinghamshire) byla britská princezna, členka britské královské rodiny Sasko-Kobursko-Gothajské (později Windsorové), dcera krále Eduarda VII. a mladší sestra krále Jiřího V.", "tgt_summary": "Princess Victoria of the United Kingdom (Victoria Alexandra Olga Mary; 6 July 1868 – 3 December 1935) was the fourth child and second daughter of Edward VII and Alexandra of Denmark, and the younger sister of George V.", "id": 812916} {"src_title": "Isabela Anglická (1332–1379)", "tgt_title": "Isabella, Countess of Bedford", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla nejstarší dcerou anglického krále Eduarda III. a Filipy, dcery henegavského hraběte Viléma. V dětství sdílela společný dvůr s bratrem Eduardem a mladší sestrou Johanou a byla opakovaně zasnubována podle aktuálních politických snah krále Eduarda, který ji velmi miloval. Po posledním nezdařeném zasnoubení s Berardem z Albretu, kdy si na poslední chvíli již na cestě za snoubencem vše rozmyslela, dostala od otce povolení žít podle svého. Svůj život trávila v přepychu a král ji zahrnoval nákladnými pozornostmi v podobě lén, hradů a šperků. Podle kronikáře Ranulfa Higdena \"si přála zasnoubit se pouze z lásky\". 27. července 1365 se Isabela jako třiatřicetiletá provdala ve Windsoru za o osm let mladšího francouzského šlechtice Enguerranda z Coucy, otcova rukojmího z válečného sporu s Francií. Enguerrand získal na základě sňatku svobodu bez nutnosti zaplatit výkupné a také povolení odcestovat s manželkou zpět do Francie k návštěvě svého panství. Isabele Coucy k srdci nepřirostlo a celý život se vracela zpět na otcův dvůr a přijímala od něj cenné dary. Enguerrand byl tchánem povýšen na hraběte z Bedfordu a darem od něj získal také francouzské hrabství Soissons. Byl tak manem obou znesvářených panovníků. V létě roku 1377 se Enguerrand z Coucy po smrti krále Eduarda rozhodl vymanit z dvojího vazalství a vypověděl mladému králi Richardovi manskou přísahu. Isabela se následně společně s mladší dcerou Filipou vrátila do Anglie a Enguerrandovy anglické statky propadly koruně. Bratry určení opatrovníci měli Isabele z tohoto majetku vyplácet důchod po dobu jejího pobytu v Anglii. Zemřela zřejmě roku 1382 a byla pohřbena v londýnském františkánském kostele, který podlehl roku 1666 požáru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Isabela Anglická ( \"Isabella of England\" či \"Isabella de Coucy\", 1332, Woodstock – duben 1379 nebo 17. června/5. října 1382) byla vévodkyně z Bedfordu, hraběnka ze Soissons a od roku 1376 nositelka Podvazkového řádu.", "tgt_summary": "Isabella of England (16 June 1332 – ) was the eldest daughter of King Edward III of England and Philippa of Hainault, and the wife of Enguerrand de Coucy, Earl of Bedford, by whom she had two daughters. She was made a Lady of the Garter in 1376.", "id": 600438} {"src_title": "Husa domácí", "tgt_title": "Domestic goose", "src_document": [{"title": "Původ a domestikace hus.", "content": "Husy byly domestikovány ve více centrech, nezávisle na sobě. Nejdříve, kolem roku 5000 př. n l. se tak zřejmě stalo v Mezopotámii, o 2-3 tisíciletí později také v Egyptě, Číně, Řecku a zřejmě i střední Evropě. Domestikaci hus usnadňuje fakt, že si housata těsně po vylíhnutí snadno vtisknou do paměti (imprintují) člověka jako \"náhradního rodiče\" a všude ho pak následují. V Číně byla výchozím druhem husa labutí, na ostatních místech husa velká. Kromě toho byly ve starověku ochočovány i jiné druhy hus, např. ve starověkém Egyptě to byly husa běločelá (\"Anser albifrons\"), berneška rudokrká (\"Branta ruficollis\") a husice nilská (\"Alopochen aegyptiacus\"). Egypťané husy chovali pro maso, jako hlídače i okrasné ptáky. Zejména husice nilská byla chována v chrámech jako posvátný pták a nebyla konzumována. Egypťané ji zasvětili bohyni Éset. Také ve starověkém Řecku a Římě byla husa posvátným ptákem, zasvěceným bohyním Afrodítě (Venuši), Junoně a třem Charitkách (Gráciím), byla však chována i pro maso a peří. Římané jedli rádi jen husí prsa a játra, zadní část byla pokládána za vhodnou jen pro otroky. Petronius pokládal husu (kromě jater) za plebejské jídlo, nevhodné pro aristokraty. Římané husy kvůli játrům vykrmovali šiškami z mouky a medu nebo sušenými fíky. Ochočené husy Římané někdy chovali jako domácí mazlíčky, kteří svého pána doprovázeli na trh nebo do lázní. Dokládá to např. Ovidiova legenda o Filemonovi a Baukus. Římané husy využívali i jako hlídače, čemuž nasvědčuje pověst o Kapitolských husách, které ve 4. stol. př. n. l. zachránily Řím, když svým kejháním prozradily noční útok Galů. Domácí husy chovali také Keltové a Germáni, a to jak pro maso, tak i pro peří. Ve středověku měly husy velký hospodářský význam, jako zdroj levného masa. Husa se tradičně pekla na den sv. Martina, ale také na Vánoce, její peří se používalo na písařské brky i opeření k šípům, prachovým peřím se plnily podušky. Zvlášť proslulé bylo české peří. Peří se škubalo zabitým husám, ale také živým husám a před použitím se muselo drát. V Číně došlo ke zdomácnění husy labutí zřejmě za dynastie Šang ve 2. tis. př. n. l., odtud se rozšířila do Jihovýchodní Asie a později s arabskými obchodníky na Přední východ a do východní Afriky. V 19. století proběhly v Kanadě pokusy s domestikací bernešky velké a kolem roku 1920 v Rusku s husou běločelou, nebyly však ani v jednom případě příliš úspěšné, přestože bernešky v Kanadě představují důležitý zdroj masa.", "section_level": 1}, {"title": "Plemena hus.", "content": "Plemena hus se tradičně dělí podle velikosti na malá (např. česká husa, shetlandská husa, faerská husa, čínská husa), střední (např. diepholtzká husa, štajnbašská bojová husa, suchovská husa, pomořanská husa) a těžká (tulúská husa, emdenská husa). Podle užitkovosti se dělí na plemena masná (většina plemen), nosná (italská nosná husa), sportovní (štajnbašská bojová husa) a okrasná (kadeřavá husa). Zbarvení domácích hus je nejčastěji divoké nebo bílé, vzácně strakaté, u některých plemen existuje více barevných variant, výjimkou je pohlavní dimorfismus ve zbarvení, např. u shetlandské husy.", "section_level": 1}, {"title": "Chov a užitek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Husy se v minulosti chovaly extenzívním způsobem, od jara do podzimu se pásly ve velkých hejnech na lukách, pásly je většinou děti. Později se rozvinul i intenzívní chov. Velkochovy hus existují např. ve Francii, v Maďarsku nebo v Číně, v České republice nemá v současné době chov hus příliš velký význam a je provozován spíše drobnými chovateli, ještě kolem roku 1990 však bylo husí peří naším významným vývozním artiklem. Husy se většinou chovají ve výbězích s chlévky, méně často v halách nebo na rybnících, podobně jako kachny. Za účelem výkrmu se husy zavírají do omezeného prostoru (posady) a někdy jsou vykrmovány násilím (nacpávány šiškami), vzhledem k požadavkům na ochranu zvířat proti týrání je však tento způsob výkrmu v posledních dvaceti letech omezován. Vykrmené husy mají následkem tukové degenerace mnoho sádla a silně zbytnělá, téměř nefunkční, ale jako jídlo některými oblíbená játra, zvaná foie gras. Hmotnost vykrmených hus může dosáhnout až 15 kg. Většina plemen hus si udržela hnízdní pud a jsou schopny odchovat housata, u některých plemen však hnízdní pud vymizel a housata je nutné odchovávat uměle nebo pomocí pěstounky.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci hus.", "content": "Husy jsou odolné proti většině chorob, housata však někdy trpí salmonelózou, kokcidiózou, aspergilózou (zaplísněním dýchacích cest) nebo různými parazity, jako jsou vrtejši či hlístice srostlice trvalá. Typickým onemocněním, které se vyskytuje u housat a mladých pižmovek je virová Derzyho choroba, napadající játra a zažívací orgány. Pokud ji housata přežijí, stávají se proti ní imunní. Je možné proti ní housata také naočkovat.", "section_level": 2}, {"title": "Užitek a husí produkty.", "content": "Husí maso je chutné a poměrně tučné, má tmavší barvu než maso ostatní drůbeže. Játra a sádlo patří mezi vyhlášené pochoutky. Ve Francii se z nich připravují zejména lahůdkové paštiky. Husí vejce se v Evropě požívají málokdy, nanejvýš do těsta, vyrábějí se z nich však kraslice. Husí peří je pružné a má vynikající izolační vlastnosti, kromě peří kajky mořské patří vůbec k nejkvalitnějším druhům péřových materiálů. Používá se jako náplň peřin a polštářů, v současné době se však z ekonomických důvodů často nahrazuje méně kvalitním kachním či slepičím peřím. Husy byly používány také k zápasům houserů, zvláště v Rusku a Německu. Pro tento účel byla vyšlechtěna např. ruská husa nebo německá štajnbašská husa. Zápasy byl méně krvavé než zápasy kohoutů, přesto jsou dnes ve většině evropských zemí (včetně Česka) zakázány. Houseři spolu zápasí zobáky i křídly. Husy se hodí také k odstraňování plevelů, zejména při pěstování rostlin, které jsou pro husy nechutné, což je např. bavlník či tabák. Na vypletí 10 hektarů pole je třeba cca 25 hus. Husy se používají jako hlídači. Staří Egypťané pokládali husici nilskou za lepšího hlídače než psa. Všeobecně známa je rovněž pověst o kapitolských husách, které ve 3. stol. př. n. l. prozradily noční útok Galů na Řím. Dosud se tak děje např. ve Francii. Britská armáda za druhé světové války používala husy jako hlídače za bojů proti Japoncům v Jihovýchodní Asii. Husy se používají k hlídání také v palírně whisky značky Ballantine's ve skotském Dumbartonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Husa domácí \"(Anser anser domesticus)\" je domestikovaná forma husy velké \"(Anser anser)\", některá plemena však vznikla domestikací husy labutí (\"Anser cygnoides\"), případně křížením obou druhů. Domácí husy poskytují mnohostranný užitek, především maso, sádlo a peří, případně trus, používaný jako hnojivo. Méně se využívají husí vejce. Husy slouží také k údržbě krajiny vypásáním, některá plemena se chovají jako okrasná nebo pro výstavy. Husy mohou sloužit také k hlídání. Některá plemena hus byla speciálně vyšlechtěna pro potlačování plevelí (americká bavlníková husa) nebo pro husí zápasy (např. štajnbašská bojovná husa). Na rozdíl od divokých hus, vážících nejvíce 5 kg, může domácí husa vážit až 13 kg. Rozdíl je i ve způsobu rozmnožování, neboť divoké husy žijí ve stabilních párech, ale husy domácí v polygamii.", "tgt_summary": "Domestic geese (\"Anser anser domesticus\" or \"Anser cygnoides domesticus\") are domesticated grey geese (either greylag geese or swan geese) that are kept by humans as poultry for their meat, eggs and down feathers since ancient times. Approximately 700 million geese are slaughtered each year for meat worldwide.", "id": 1261188} {"src_title": "Knight Rider 2000", "tgt_title": "Knight Rider 2000", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "V budoucnosti roku 2000 už policie nemá střelné zbraně a zločince namísto do vězení dává k ledu. Starosta nechá oživit kriminálníka Thomase Wattse, aby zprostředkoval obchod se zbraněmi pro místní policii. Podplatí několik jejích členů, aby sám zbohatnul. Na stopu se mu ovšem dostane Nadace, jejímž novým šéfem se stal Russell Maddock (hraje Carmen Argenziano). Ten nechal rozebrat KITTa a sestavuje jeho náhradu, kterou má být KIFT (Knight Industries Four Thousand) s jeho vlastním hlasem. Vůz má podobu červeného sporťáku. Devon Miles (Edward Mulhare), bývalý šéf Nadace vyhledá Michaela Knighta, který odešel na venkov, s prosbou o pomoc. Knight se na 30 dní vrací do Nadace. Jeho přáním je znovu pracovat s KITTem, jehož díly Maddock odkoupí. Chybí ovšem paměťový čip, který implantovali lékaři do mozku policistky Shawn McCormickové. Právě McCormicková a její partner Kurt objeví nekalé úmysly starosty a členů sboru. Informují komisařku Danielsovou, která však jejich návrh neakceptuje. Poté se McCormicková obrátí na Nadaci a vystoupí z policejního sboru. Knight umístí KITTa do svého vozu - starého modrého Mercury. S jeho pomocí se dostane na stopu Wattsovi. Když ovšem Watts zavraždí Devona Milese, chce odejít. Popere se s Maddockem, ale McCormicková jej navštíví a přemluví k návratu. Přes Maddockův nesouhlas instaluje KITTa do vozidla Knight 4000 a vydává se zastavit obchod. Dostane se až do nákupního centra, kde dochází k potyčce mezi ním a Wattsem, který je nakonec vrácen do ledu. Shawn McCormicková zůstává pracovat s KITTem v Nadaci pod vedením Maddocka a Michael Knight odchází zpět na odpočinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Knight Rider 2000 je americký televizní film navazující na seriál Knight Rider z 80. let. Původně to měl být seriál, ale k dalšímu natáčení nedošlo. Knight Rider 2000 byl natočen v roce 1991 jako pilotní film. Film se odehrává v budoucnosti, tedy v roce 2000.", "tgt_summary": "Knight Rider 2000 is a 1991 American made-for-television science fiction action film based on the 1982–1986 television series \"Knight Rider\".", "id": 886708} {"src_title": "Camerlengo", "tgt_title": "Camerlengo of the Holy Roman Church", "src_document": [{"title": "Pravomoci.", "content": "Po smrti papeže camerlengo tradičním rituálem za pomoci stříbrného kladívka ověřuje papežovo úmrtí. Poté musí o jeho úmrtí zpravit kardinála státního sekretáře a kardinála vikáře. Vystavuje oficiální papežův úmrtní list a odebere mu rybářský prsten, který je pak na zasedání kolegia kardinálů rozlámán (teoreticky na tolik dílů, kolik je přítomno kardinálů). Bezprostředně po papežově úmrtí musí nechat zapečetit papežovu pracovnu i jeho soukromé pokoje. Je také zodpovědný za organizaci papežova pohřbu a za přípravu a průběh nového konkláve. V době sedisvakance přebírá vedení církve kolegium kardinálů, jehož je reprezentantem, ale má pouze moc podle zvláštního zákona a vystupuje jen jako Primus inter pares (první mezi rovnými). V době sedisvakance je také hlavou státu. Faktická moc, byť omezena zvláštním zákonem, přísluší kardinálskému kolegiu jako celku. Liturgické vedení všech bohoslužeb je však svěřeno Děkanu kardinálského kolegia a rovněž, pokud není starším 80 let, vede konkláve. Ostatní členové papežské kurie, s určitými výjimkami, okamžikem papežova úmrtí (popřípadě rezignace) pozbývají své funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Symbolem camerlenga je červenozlatý pavilon - slunečník (\"umbraculum\", \"padiglione\"), který camerlengo v době sedisvakance spolu s klíči svatého Petra podkládá nad svůj osobní znak. Tento znak bývá ražen také na reversu mincí, bylo tomu tak i na vatikánských euromincích při sedisvakanci roku 2005. Umbraculum spolu s klíči bez štítu se stává znakem Svatého stolce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Úřad papežského komorníka byl ustanoven v 11. století ke správě papežského majetku. V době papežovy nepřítomnosti v Římě býval camerlengo pověřován zastupováním papeže. Pozice regenta v době sedisvakance v dnešní podobě se datuje rokem 1521. V 19. století byly při reformě papežské kurie omezeny pravomoci v době papežské vlády, majetkově-správní pravomoci přešly na nově zřízené úřady. Dva camerlengové byli zvoleni papeži, byl to Gioacchino Pecci – Lev XIII. v roce 1878 a Eugenio Pacelli – Pius XII. v roce 1939. Cencio Savelli – Honorius III. a Rinaldo Conti di Segni – Alexandr IV. byli také camerlengy, avšak ne v okamžiku volby papežem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Camerlengo neboli kardinál komoří je jedním z nejvyšších hodnostářů papežské kurie, je představeným Apoštolské Komory. V době papežské sedisvakance se camerlengo stává hlavou římskokatolické církve i státu Vatikán. Současným camerlengem je Kevin Farrell.", "tgt_summary": "The Camerlengo of the Holy Roman Church is an office of the papal household that administers the property and revenues of the Holy See. Formerly, his responsibilities included the fiscal administration of the Patrimony of Saint Peter. As regulated in the apostolic constitution \"Pastor bonus\" of 1988, the camerlengo is always a cardinal, though this was not the case prior to the 15th century. His heraldic arms are ornamented with two keysone gold, one silverin saltire, surmounted by an ombrellino, a canopy or umbrella of alternating red and yellow stripes. These also form part of the coat of arms of the Holy See during a papal interregnum (\"sede vacante\"). The camerlengo has been Kevin Farrell since his appointment by Pope Francis on 14 February 2019. The vice camerlengo has been Archbishop Ilson de Jesus Montanari since 1 May 2020.", "id": 1039322} {"src_title": "Valdemar Dánský", "tgt_title": "Prince Valdemar of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Valdemar se narodil jako nejmladší dítě ze šesti dětí dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky Luisy Hesensko-Kasselské. Vychováván byl v dánském královském paláci společně s nejmladší ze svých tří sester princeznou Thyrou. V létě roku 1874 doprovázel svého otce při jeho návštěvě na Islandu při oslavách milénia. Po konfirmaci v tomtéž roce zahájil, jak to bylo obvyklé u princů v té době, vojenské vzdělání na námořní akademii. V roce 1879 se stal podporučíkem a v roce 1880 poručíkem. Stal se vášnivým námořníkem a v následujících letech se účastnil řady námořních expedic.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "V roce 1885 se princ Valdemar oženil s francouzskou princeznou Marií Orleánskou (1865–1909), pravnučkou posledního francouzského krále Ludvíka Filipa I. Nejdříve se uskutečnil 20. října civilní sňatek v Paříži, o dva dny později 22. října pak církevní obřad na zámku v Eu, v rezidenci prince Filipa, hraběte pařížského. Mezi nejváženější hosty na svatbě patřili Valdemarova matka, královna Luisa, princ a princezna z Walesu a Mariini rodiče, vévoda a vévodkyně z Chartres. Sňatek byl zřejmě motivován politicky, ale mezi manželi panovala skutečná láska. Z jejich spokojeného manželství vzešlo pět potomků, čtyři synové a nejmladší dcera: Vzhledem k tomu, že manželé byli rozdílného náboženského vyznání, bylo předem dohodnuto, že synové budou vychováváni v luteránské víře, již vyznával otec, a dcery v katolické víře matčině. Tak se také skutečně stalo - čtyři jejich synové se stali luterány, kdežto jediná dcera katoličkou a provdala se posléze za katolického prince. Marie Orleánská sdílela Valdemarovu lásku k moři a námořnictví, na výraz této sounáležitosti si nechala na rameno vytetovat kotvu. Jeho bratru Vilémovi byl nabídnut řecký trůn a on se stal v roce 1863 řeckým králem pod jménem Jiří I. Podobně i princi Valdemarovi byla nabídnuta možnost usednout na některý z evropských trůnů, a to dokonce dvakrát: poprvé mu jeho švagr, ruský car Alexandr III. v roce 1887 nabídl trůn Bulharského knížectví, který se uprázdnil po abdikaci dosavadního knížete Alexandra, Valdemar však odmítl, mimo jiné proto, že mezi Bulharskem a Řeckem panovalo nepřátelství, což by znamenalo, že by stál proti svému bratrovi; kromě toho nechtěl přivést svou milovanou ženu do nestabilního prostředí balkánského knížectví. Když mu byl roku 1905 nabídnut (ruským carem Mikulášem II. a německým císařem Vilémem II.) dosud neobsazený trůn Norska, odmítl i tuto nabídku; norským králem se pak stal Valdemarův synovec Carl (syn staršího bratra Frederika VIII.). Valdemar se celoživotně věnoval námořní kariéře; třebaže to zcela neodpovídalo jeho společenskému statusu královského prince, zcela to vyhovovalo jeho založení a zálibám. Princ Valdemar zemřel ve věku 80 let 14. ledna roku 1939. Jeho ostatky byly pochovány v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánské královské rodiny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valdemar Dánský (27. října 1858, zámek Bernstorff na ostrově Sjælland – 14. ledna 1939, Kodaň) byl dánský princ, nejmladší syn dánského krále Kristiána IX.", "tgt_summary": "Prince Valdemar of Denmark (27 October 1858 – 14 January 1939) was the third son and youngest child of Christian IX and Louise of Hesse-Kassel. He had a lifelong naval career.", "id": 1813207} {"src_title": "Peredvižnici", "tgt_title": "Peredvizhniki", "src_document": [{"title": "Vznik sdružení a jeho působení.", "content": "Bezprostřední příčinou vzniku sdružení byla reakce na „mrtvé umění“ produkované na půdě petrohradské Akademie výtvarných umění. V listopadu 1863 čtrnáct absolventů Akademie podalo vedení školy žádost na změnu tradičních konkurzních zadání a žádali umožnit mladým umělcům svobodný výběr tématu. Po odmítavém stanovisku vedení akademie se požadavek studentů promítl do tzv. \"Vzpoury čtrnácti\". Opustili Akademii a vytvořili tzv. Petrohradské sdružení výtvarníků. Do čela skupiny se postavil významný realistický malíř a umělecký teoretik I. N. Kramskoj. Moskva představovala druhé významné umělecké centrum. Zdejší uměleckou skupina od roku 1869 organizoval G. G. Mjasojedov spolu s malířem V. G. Perovem. V roce 1870 se obě skupiny spojily do Sdružení putovních uměleckých výstav a utvořily své stanovy. Prvním čelním představitelem peredvižniků se stal I. N. Kramskoj. Ideovým záměrem hnutí byla prezentace ruského umění nejširší veřejnosti. Členové sdružení, ke kterému patřili nejvýznamnější ruští soudobí malíři, prosazovali ve své tvorbě ústup od oficiálního uměleckého směru a zaměřovali se na zachycení života sociálně a společensky nejníže postavených lidí. Jejich záměrem bylo svými díly představit život nejprostšího ruského člověka s jeho radostmi i starostmi. Jejich díla se vyznačovala výrazně národním cítěním. Díla peredvižniků tematicky reprezentují celou škálu témat: od žánrového malířství přes krajinomalbu a portrétní díla až k pracím vážícím se k významným historickým událostem. Dominující však bylo téma národa, života prostého lidu, jeho zvyků a obyčejů. Významnou skupinu v rámci sdružení tvořili umělci, jejichž hlavní zájem směřoval k zachycení venkovského života rolníků. Svou pozornost obrátili nejen na zachycení každodenního strastiplného života ruských nevolníků, ale zároveň dali divákovi nahlédnout do prosté ruské duše poukázáním na její čistotu a šlechetnost. Zájem jiné skupiny sdružení směřoval k zobrazení jedinečného kouzla ruské přírody. Její neopakovatelná krása našla odraz v dílech takových krajinářů, jakými byli I. I. Šiškin, F. A. Vasiljev, V. D. Polenov a další. Jedním z nejvýznamnějších představitelů sdružení byl I. J. Repin se svými díly tematicky čerpajícími ze života lidu a z významných historických období Ruska: \"Křížové procesí v Kurské gubernii\", \"Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581\", \"Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi\", \"Burlaci na Volze\" a jiné. Naplňuje ideový záměr „přinést umění k lidem“, uspořádalo sdružení v letech 1871 až 1923 téměř padesát výstav obrazů nejen v Moskvě a Petrohradě, ale i na tzv. periferii země: v Kyjevě, Charkově, Kazani, Rize či v Oděse. Rok 1923, kdy se uskutečnila poslední výstava, je považován za rok, ve kterém sdružení zaniklo. Ideový a umělecký odkaz peredvižniků převzalo nově vzniklé sdružení s názvem Asociace umělců revolučního Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Význam sdružení.", "content": "Období působení \"Sdružení uměleckých putovních výstav\" se považuje za klíčové ve vývoji ruského malířství. Malíři-peredvižnici se stali symbolem ruského umění 19. století. Sdružení, které vzniklo jako odpor proti tehdejšímu umění, se stalo nejmasovějším a nejvlivnějším uměleckým seskupením v historii Ruska. Nikdy předtím a ani později nebylo umění ruských malířů tak blízko potřebám lidových mas. V řadách peredvižniků se objevily „nejzářivější“ hvězdy ruského malířství. Tito umělci pozvedli úroveň ruského malířství do dosud nevídaných výšin. Přestože sdružení v roce 1923 zaniklo, jeho umělecký a ideový vliv přetrvává v různých obměnách dodnes. Žádná další ruská umělecká epocha nedosáhla lidské a umělecké hodnoty období peredvižniků. Mnoho z děl peredvižniků představují ve svých expozicích Treťjakovská galerie či Státní ruské muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peredvižnici () je název pro členy Sdružení putovních výstav (), ruské umělecké společnosti, která byla založena roku 1870 z podnětu malířů G. G. Mjasojedova, I. N. Kramského, V. G. Perova a N. N. Ge pro pořádání společných výstav. Zaměření proti klasicismu, který byl na Petrohradské akademii. Jako cíl si předsevzali popularizovat realistické a lidové umění. Nejvíce rozvíjeli malbu podobizen a krajinomalbu. Jedná se o ruské realistické malíře. U široké veřejnosti měli ohlas pro jejich dokonalost zachycení pocitů, nálad. Jejich realismus je popisný a srozumitelný pro všechny. Začátkem 20. století se jejich tvorba stala spíše konzervativní.", "tgt_summary": "Peredvizhniki (), often called The Wanderers or The Itinerants in English, were a group of Russian realist artists who formed an artists' cooperative in protest of academic restrictions; it evolved into the \"Society for Travelling Art Exhibitions\" in 1870.", "id": 2025641} {"src_title": "Ælfgifu z Northamptonu", "tgt_title": "Ælfgifu of Northampton", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ælfgifu se narodila ve vlivné šlechtické rodiny v Mercii. Byla dcerou Ælfhelma, hraběte z Yorku, který zemřel v roce 1006. John z Worcester nazývá jeho ženu Wulfrun, ale je možné, že ji zaměnil s jeho matkou toho jména. Datum narození Ælfgifu není známé. Nápovědou může být pouze datum úmrtí jejího otce (rok 1006), přibližné datum zásnub s Knutem a narození jejích synů (u nichž samotných je těžké tyto data přesně určit). Pravděpodobně se však narodila někdy mezi lety 985 a 995.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Knutem.", "content": "V roce 1013 provedl dánský král Sven Vidlí vous invazi do severní Anglie. Tamní obyvatelé, z nichž mnoho mělo skandinávský původ, se mu podřídili. Král tehdy oženil svého mladého syna Knuta s Ælfgifu, aby si zajistil jejich loajalitu. Sven byl nakonec přijat jako anglický král, ale zemřel už v únoru 1014, po pěti týdnech vlády. Ethelred II. vyslal armádu, která donutila Knuta vrátit se do Dánska. Podle historika Ian Howarda zanechal svou ženu a malého syna, Sveina Knutssona, u její rodiny. Ta chtěla s Ethelredem udržet mír, ale zároveň nechtěli, aby bylo Ælfgifu a jejímu synovi ublíženo, a tak oba poslali společně s tělem krále Svena do Dánska. Tam podruhé otěhotněla a v roce 1015 nebo 1016 porodila budoucího anglického krále Harolda. V následující době zřejmě Ælfgifu spravovala některé dánskem dobyté území. Poté, co Knut v roce 1016 dobyl Anglii, oženil se s Emmou Normandskou, vdovou po Ethelredovi II. V té době bylo přípustné odložit jednu manželku a oženit se s jinou ženou. Synové Emmy s Ethelredem Eduard a Alfred a Hardiknut z manželství s Knutem si také nárokovali trůn. Není přesně známo, jak Knutovo druhé manželství ovlivnilo pozici Ælfgifu, ale nejsou důkazy o tom, že by byla zapuzena.", "section_level": 1}, {"title": "Regentka v Norsku (1030–1035).", "content": "Knut poslal Ælfgifu a jejich staršího syna Sveina v roce 1030 vládnout do Norska. Jejich vláda však byla tak tvrdá, že Norové proti ní povstali. Byli ze země vyhnáni v roce 1034 nebo 1035 a Svein krátce poté podlehl v Dánsku podlehl svým zraněním, zřejmě v roce 1036. V Norsku byla známá jako \"Álfífa\" a je známá svou tvrdou vládou a nařízením vysokých daní.", "section_level": 1}, {"title": "Po smrti Knuta Velikého (1035).", "content": "Knut Veliký zemřel v Shaftesbury v roce 1035. Ælfgifu tehdy byla odhodlaná, že její druhý syn Harold se stane novým anglickým králem. Do Anglie se vrátila nejpozději v roce 1036, zatímco syn Knuta a Emmy Hardiknut byl v Dánsku ve válce s norským králem Magnusem a švédským králem Anundem. Vlivní angličtí šlechtici preferovali ustanovení Harolda jako přechodného regenta, protože se obávali nepřítomnosti Hardiknuta. Přes odpor královny Emmy a hraběte Godwina z Wessexu, se Harold ujal vlády. Harold odolal snaze o jeho svržení roku 1036 Alfrédem Ethelingem a Eduardem, Emminými syny, které měla s Ethelredem II. Roku 1037 byl \"všemi hlasy zvolen králem\". Haroldova postava je zahalena určitým tajemnem a někteří historici se domnívají, že skutečným vládcem byla jeho matka Ælfgifu. I když ho arcibiskup canterburský odmítl korunovat, jeho matka dosáhla stabilizace jeho pozice podplacením vlivných šlechticů. Ælfgifu mizí z historie po Haroldově smrti v roce 1040, není známo, kdy a za jakých okolností zemřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elfgifu/Ælfgifu z Northamptonu (asi 990 – po r. 1040) byla první manželka dánského, norského a anglického krále Knuta Velikého a matka anglického krále Harolda I. (vládl v letech 1035–40). Byla rovněž regentkou Norska v letech 1030 až 1035.", "tgt_summary": "Ælfgifu of Northampton ( 990 – after 1036) was the first wife of Cnut the Great, King of England and Denmark, and mother of Harold Harefoot, King of England. She was regent of Norway from 1030 to 1035.", "id": 955844} {"src_title": "Marian Kotleba", "tgt_title": "Marian Kotleba", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Maturoval na Střední průmyslové škole Jozefa Murgaša v Banské Bystrici, poté vystudoval učitelství všeobecně-vzdělávacích předmětů na Fakultě přírodních věd Univerzity Mateja Bela (Mgr.) a v roce 2013 ekonomii na Ekonomické fakultě na téže vysoké škole (Ing.). Svou kvalifikaci zúročil v letech 2001–2012 jako učitel na Sportovním gymnáziu v Banské Bystrici.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Marian Kotleba své působení začal ve Slovenské pospolitosti. „Vůdcem“ této zrušené strany, dnes opět občanského sdružení, se stal v roce 2003. Funkci zastával do roku 2007, kdy „vedení Slovenské pospolitosti přenechal mladší generaci slovenských národovců“.", "section_level": 1}, {"title": "Volby do samosprávných krajů (2009–).", "content": "Ve volbách v roce 2009 Marian Kotleba kandidoval na post předsedy Banskobystrického samosprávného kraje. Jako nezávislý kandidát získal čtvrté místo s 13 629 hlasy (10,03 %). Do druhého kola nepostoupil. V krajských volbách v roce 2013 byl Kotleba zvolen poslancem (zastupitelem) Banskobystrického samosprávného kraje, v prvním kole volby předsedy kraje (župana) získal 21,3 % a ve druhém kole zvítězil s 55,5 % hlasů. Při obhajobě svého mandátu ve volbách v roce 2017 podlehl jako stávající župan (se ziskem 23,24 %) nezávislému kandidátu Jánu Lunterovi, který obdržel 48,53 % odevzdaných hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Trestní stíhání.", "content": "Při setkání oslavujícím 70. výročí založení Slovenského státu které se konalo v Bratislavě, Marian Kotleba v projevu řekl: „vyskúšajme si teraz demokraciu v praxi“ a zakřičel „Na stráž!“ (pozdrav používaný slovenskými gardisty za druhé světové války). Po tomto incidentu ho odvedla policie. Krajská policejní mluvčí Tatiana Kurucová zásah vysvětlila takto: „Mariána Kotlebu, který je stíhán na svobodě, policie obvinila z trestného činu podpory a propagace skupin směřujících k potlačování základních práv a svobod.“ Trestní stíhání však bylo zastaveno 16. června 2009. Při volební kampani na banskobystrického župana uveřejnil Marian Kotleba ve svém letáku, že „odstraní nespravedlivé zvýhodňování nejen cikánských parazitů“. Za toto prohlášení bylo na něj prokurátorem podána obžaloba za přečin „hanobení národa, rasy a přesvědčení“. Stíhání však bylo zastaveno Městským soudem v Banské Bystrici, podle něhož „obžaloba je neodůvodněná a ve spisu nejsou důkazy, které by prokazovaly spáchání uvedeného skutku“. Po odvolání prokuratury byl rozsudek potvrzen odvolacím senátem Krajského soudu v Banské Bystrici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marian Kotleba (* 7. duben 1977 Banská Bystrica) je slovenský politik, bývalý předseda Banskobystrického samosprávneho kraje (župan), představitel (volební lídr) Ľudovej strany Naše Slovensko, poslanec Národní rady Slovenské republiky, člen Výboru NR SR pro obranu a bezpečnost a bývalý pedagog, kandidát na úřad prezidenta Slovenské republiky ve volbách v roce 2019. V minulosti působil jako vůdce nacionalistického politického hnutí Slovenská pospolitosť (2003–2007), které bylo v roce 2006 rozpuštěno nejvyšším soudem pro jeho extremistické politické tendence a rozpor s ústavou. V roce 2009 Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a Slovenská pospolitosť dále funguje jako registrované občanské sdružení.", "tgt_summary": "Marian Kotleba (; born 7 April 1977) is a Slovak politician and leader of the far-right, neo-Nazi political party Kotlebists – People's Party Our Slovakia (). He served as the Governor of Banská Bystrica Region from 2013 to 2017. He was a presidential candidate in the 2019 election, in which he finished fourth.", "id": 969656} {"src_title": "Jiří Rudolf Lehnický", "tgt_title": "George Rudolf of Liegnitz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl synem břežsko-lehnického knížete Jáchyma Fridricha a jeho ženy Anny Marie z Anhaltu. Po smrti svého otce roku 1602 si s bratrem Janem Kristiánem rozdělili knížectví – Jan obdržel Břežsko, Jiří Lehnicko s Volovskem. Za bratry však do roku 1609 vládl regent, sami bratři vládli do roku 1613 společně. V červenci 1618 se vyslovil pro vyslání pomoci, kterou žádaly české stavy za jejich povstání proti Habsburkům. Přesto se po uzavření míru s Ferdinandem II. z února 1621 stal po svém bratrovi Janu Kristiánovi, který musel emigrovat, vrchním slezským hejtmanem. Po vpádu Dánů do Slezska se snažil pro císařské sebrat posily, nebyl však příliš úspěšný. Když v roce 1632 obsadila sasko-švédská protestantská armáda Slezsko, utvořil 9. srpna 1633 spolu se svým navrátivším se bratrem Janem Kristiánem, olešnickým knížetem Karlem Fridrichem a vratislavskými měšťany konjunkci (svazek) s protestantskými armádami o společném boji proti císaři. Po sasko-švédské porážce ke konci roku 1633 však musel uprchnout do exilu v Polsku, ze kterého se vrátil až po podepsání míru v roce 1648. Přestože byl dvakrát ženat, poprvé s Žofií Alžbětou z Anhaltu, podruhé s Alžbětou Magdalénou Minstrbersko-Olešnickou, zemřel bezdětný v roce 1653, knížectví po něm zdědil jeho synovec Ludvík.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora umění.", "content": "Jiří Rudolf byl velikým mecenášem umělců, zejména literátů a hudebníků. Již v mladých letech založil lehnickou knihovnu \"Biblioteca Rudolphiana\", nesoucí jeho jméno a v roce 1624 jmenoval básníka Martina Opitze svým dvorním radou. Slavný hudební skladatel období baroka, Heinrich Schütz, knížeti věnoval svou sbírku \"Cantiones sacrae\". Jiří Rudolf byl také sám vynikajicím hudebním skladatelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Rudolf Břežsko-Lehnický (německy \"Georg Rudolf von Liegnitz\"; 22. leden 1595, Oława (Ohlau) – 14. leden 1653, Vatislav) byl kníže lehnický, volovský a goldberský, vrchní slezský hejtman. Pocházel z dynastie slezských Piastovců.", "tgt_summary": "George Rudolf of Liegnitz (; ) (22 January 1595 – 14 January 1653) was duke of Liegnitz-Wohlau (present-day Legnica-Wołów) from 1602 to 1653. A humanist, patron of arts, composer and poet, he was also Upper Governor of Silesia during 1621-1628 and from 1641 onwards.", "id": 1097780} {"src_title": "Moses Hess", "tgt_title": "Moses Hess", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Bonnu, který v té době nenáležel k Německu, ale Francii. Jméno Moses (francouzsky \"Moises\") dostal po svém dědečkovi z matčiny strany. Byl to právě dědeček, kdo mu vštípil základy židovské filozofie a směřoval jej k pozdějšímu studiu filozofie na univerzitě, svá univerzitní studia však Hess nedokončil. Názorově začal brzy tíhnout k socialismu a zároveň se spolupodílet na rodícím se sionistickém hnutí. Své názory nastínil v dílech \"Svaté dějiny lidstva\" (1837), \"Evropská triarchie\" (1841) a \"Řím a Jeruzalém: Poslední národnostní otázka\" (1862). Aby svým postojům dodal na váze, navzdory svému buržoazně-židovskému původu se oženil se Sibyllou Pesch, manuálně pracující dělnicí a navíc katoličkou. Údajně se měla živit i jako kurtizána a měl to být právě on sám, kdo ji napravil, jeho životopisec Silberner však soudí, že jde o smyšlenou legendu. V Paříži, kde se později usadil, působil jako dopisovatel listu \"Rheinische Zeitung\", plátku vydávaného porýnskými podnikatelskými kruhy, v němž mj. publikoval i Karel Marx. Potlačení francouzské revoluce v r. 1848 a vypuknutí prusko-francouzské války jej donutilo hledat dočasný azyl mimo Francii, nejprve v Belgii, posléze ve Švýcarsku. Zemřel v Paříži, pohřben byl, dle svého přání, na židovském hřbitově v Kolíně. V roce 1961 byly jeho ostatky památně uloženy na hřbitov dělnických sionistů v severoizraelském kibucu Kvucat Kineret. Na jeho počest byl pojmenován mošav Kfar Hess.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Ve svých myšlenkách předložil originální syntézu myšlenek marxismu a sionismu, jeho ideálem je vybudovat židovský stát s fungujícím komunistickým zřízením. Jako marxista prosazuje syntézu Hegelovy dialektické metody s materialismem, tzv. dialektický materialismus. Bývá mu připisováno několik výroků, které vstoupily do učebnic marxismu, údajně právě on, nikoliv Marx, měl jako první pronést, že \"náboženství je opium lidstva\". Přes nesporný přínos marxistické teorii se jeho myšlenky v mnoha ohledech od tradiční marxistické nauky odlišují. Podle něj např. není dějinný vývoj určován ani tak třídním bojem, jak tvrdí tradiční marxisté, nýbrž mnohem spíše bojem mezi různými národy či rasami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moses (Moše) Hess (21. června 1812 – 6. dubna 1875) byl marxisticky orientovaný filozof židovského původu a jeden z čelných představitelů tzv. dělnického sionismu.", "tgt_summary": "Moses (Moshe) Hess (January or June 21, 1812 – April 6, 1875) was a French-Jewish philosopher and a founder of Labor Zionism. His socialist theories, predicated on racial struggle, led to conflict with Karl Marx and Friedrich Engels. A devoted Spinozist, Hess was profoundly influenced by Spinoza's life and philosophy.", "id": 1427997} {"src_title": "Hugh Welch Diamond", "tgt_title": "Hugh Welch Diamond", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Povoláním byl lékař, otevřel si soukromou praxi v londýnském Soho, specializoval se na psychiatrii, byl jmenován do Brookwoodské nemocnice. Byl jedním ze zakladatelů fotografické společnosti Photographic Society, později byl jejím tajemníkem a redaktorem časopisu \"Photographic Journal\". Byl fascinován možnostmi využití fotografie v léčbě duševních poruch, některé z jeho mnoha kalotypií s námětem chování lidí, kteří trpí duševními poruchami, jsou velmi úchvatné. Byly pořízeny nejen kvůli záznamu, ale podle Diamonda také pro léčbu pacientů – i když k tomu existuje málo důkazů úspěchu. Napsal mnoho článků popularizujících fotografii, byl populární přednášející a snažil se také povzbuzovat mladé fotografy. Mezi pozdějšími umělci byl také tehdy mladý Henry Peach Robinson, který později odkazoval na Diamonda jako na \"otce fotografie\". Uznání za jeho podporu a ochotu dělit se o své vědomosti přišlo v roce 1855 ve formě daru ve výši 300 liber. V roce 1867 mu společnost Photographic Society udělila medaili jako uznání za \"jeho dlouhodobou a úspěšnou práci a jednoho z hlavních průkopníků fotografického umění a jeho pokračující snahy o její rozvoj.\" Následující rok se z vlastní iniciativy vzdal jakéhokoli dalšího platu tajemníka společnosti. Amatérský fotograf a právník Peter Wickens Fry založil pro svůj vlastní zájem s přáteli ve svém domě Calotype Club. První setkání klubu se konalo v roce 1847. Bylo to neformální shromáždění 12 fotografů zapojených do procesu kalotypie. Setkávali se jednou nebo dvakrát měsíčně a diskutovali o technickém vývoji a praktickém použití. Klub byl v roce 1848 přejmenován na Royal Photographic Club. Někteří další členové klubu kromě doktora Hugha Welche Diamonda byli například: vědec Robert Hunt, člen RSA, který byl ředitelem Muzea praktické geologie a na počátku fotografie byl v této věci autoritou nebo sochař Archer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugh Welch Diamond (1809 – 21. června 1886) byl průkopník britské psychiatrie a fotograf. Je považován za zakladatele psychiatrické fotografie.", "tgt_summary": "Hugh Welch Diamond (1809 – June 21, 1886) was an early British psychiatrist and photographer who made a major contribution to the craft of psychiatric photography.", "id": 144084} {"src_title": "Fridrich Josias Sasko-Kobursko-Saalfeldský", "tgt_title": "Prince Josias of Saxe-Coburg-Saalfeld", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se coby čtvrtý syn a nejmladší dítě vévody Františka Josiáše Sasko-Kobursko-Saalfeldského a jeho ženy Anny Sofie. Jak bylo zvykem, k nástupnictví byl veden pouze nejstarší syn, mladší synové byli vychováváni k vojenské kariéře, které se také plně věnoval od svých 18 let. V dětství studoval jazyky, náboženství (byl luterán) a přírodní vědy. Pro nedostatek prostředků v mládí necestoval, poprvé opustil vévodství až těsně před nástupem do vojenské služby, když doprovázel svou sestru Charlotte Sofii na její svatbu do Schwerinu. Jako vojevůdce na vrcholu kariéry se během tažení do Rumunska, resp. tehdejší Moldávie seznámil s prostou ženou jménem Therese Stroffeck. 24. září 1789 se jim ve městě Roman narodil syn Frederick (podle jiných zdrojů Bedřich ()), k jehož otcovství se hlásil. Oddáni byli po návratu do Koburku 24. prosince 1789. Syn byl povýšen do šlechtického stavu císařem 25. září 1808. Do dynastických záležitostí zasáhl jednou, kdy pro něho 17. února 1853 vytvořil Ernest II. poslední vévoda sasko-koburský a gothajský titul \"svobodný pán z Romanu\" () podle místa jeho narození. Bylo to v době nástupnické krize vévodství. Ale situaci to nevyřešilo, jako nemanželsky narozený nikdy nebyl následníkem vévodského stolce. I pro vleklou nemoc (trpěl růží na noze, nemohl už do sedla) odešel princ Josiáš v roce 1794 do výslužby a uchýlil se do Koburku. Sepsal paměti a zemřel stářím v roce 1815. Pochován je v kostele sv. Mořice v Koburku.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sedmiletá válka a válka o dědictví bavorské.", "content": "Při příležitosti svatby své další sestry v roce 1755 získal od svého nového švagra Karla Alexandra Braniborsko-Ansbašského hodnost rytmistra v jeho kyrysnickém pluku. Poprvé bojoval v bitvě u Lovosic. Začal velet a zúčastnil se bitvy u Štěrbohol, následného obléhání Prahy a bitvy u Kolína. Pak se účastnil odstřelování Žitavy a bitvy u Vratislavi. V roce 1758 byl povýšen na podplukovníka. Při tažení v roce 1759 byl postřelen do paže a povýšen do hodnosti plukovníka Ansbašského pluku. Pod velením polního maršála Laudona bojoval v bitvě u Lehnice a dobyl Svídnici. Dále kariérně postupoval, v roce 1766 se stal generálmajorem a velel brigádě, v roce 1773 byl povýšen na podmaršálka. V letech 1778 až 1788 byl vojenským velitelem v Uhrách a v Haliči a byl povýšen na generála jezdectva.", "section_level": 2}, {"title": "Osmá rakousko-turecká válka.", "content": "Po vypuknutí války v roce 1787 dostal za úkol odrazit tureckou invazi do Bukoviny. Pod velením polního maršála Laudona se svým osmnáctitisícovým haličským sborem zvolil útočnou strategii a vpadl na území turecké Moldávie. Zde v dubnu 1788 spolu s ruským vojskem dobyl pevnost Pojana-Losi a v srpnu pevnost Chotin. Pochodem přes území nově založeného Rumunska se spojil s oddíly generála Suvorova, se kterým v srpnu 1789 porazil osmanské vojsko v bitvě u Fokšan. Za toto vítězství obdržel velký kříž vojenského řádu Marie Terezie. V říjnu 1789 byl povýšen na polního maršála. Dále dobyl pevnost Orsowa. Po uzavření míru v Svištovu v roce 1791 byl jmenován velícím generálem v Maďarsku.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzské revoluční války a napoleonské války.", "content": "Za francouzských revolučních válek byl roku 1793 jmenován velitelem v Rakouském Nizozemí. S francouzskými vojsky svedl vítězné bitvy u Aldenhovenu a Neerwindenu, dobyl pevnost Maastrichtu a zajistil tak Nizozemí. Po bitvě u Famars překročil francouzské hranice a uštědřil revolučním silám další porážky. V roce 1794 obnovil svou francouzskou kampaň. V dubnu zvítězil v bitvě u Landrecy a následně obsadil i tuto pevnost. V květnu opět triumfoval dokonce za přítomnosti císaře jako velitel pravého křídla u Tournai a zatlačil nepřítele až k Arrasu. Pak se ale síly francouzských a rakouských vojsk vyrovnaly a 26. června 1794 prohrál bitvu u Fleurus a musel ustoupit z Nizozemí za řeku Maas.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v kultuře a názvosloví.", "content": "Největšího věhlasu dosáhl po porážce turecké armády v Rumunsku v roce 1789. Tehdy na jeho počest složil J. Haydn přehlídkový pochod, dnes zvaný \"Koburský pochod\" a W. A. Mozart složil contredanse \"Vítězství hrdiny z Koburku\" (KV 587). V Čechách byla na jeho počest pojmenována v tom roce nově založená vesnice Koburk. Vděčni mu byli i v jeho rodném v bavorském Koburku, 24. října 1911 mu na Divadelním náměstí v Koburku odhalili pomník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ Bedřich Josiáš Sasko-Kobursko-Saalfeldský, (26. prosince 1737, Coburg] – 26. února 1815, tamtéž) byl rakouský vojevůdce, který dosáhl hodnosti polního maršála. Bývá stručněji označován také jen jako Josiáš, princ koburský. Účastnil se 13 tažení a 16 bitev, z nichž 10 velel a pouze tu poslední prohrál.", "tgt_summary": "Prince Frederick Josias of Saxe-Coburg-Saalfeld (German \"Friedrich Josias von Sachsen-Coburg-Saalfeld\") (26 December 1737 – 26 February 1815) was a general in the Austrian service.", "id": 1792945} {"src_title": "Ernst Rüdiger von Starhemberg", "tgt_title": "Ernst Rüdiger von Starhemberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1638 ve Štýrském Hradci. V mládí vstoupil do císařské armády bojoval, mimo jiné, proti Švédům a v roce 1664 se vyznamenal v bitvě u Mogersdorfu. V letech 1672–1676 se účastnil, pod velením Karla Lotrinského, války proti Francouzům a během obléhání Philippsburgu utrpěl těžké zranění. Roku 1680 byl jmenován vrchním velitelem obrany moravské zemské hranice, kteoru měl bránit před vpádem kuruců za Tökölyho povstání. Císař jej roku 1681 povýšil na polního zbrojmistra. Do historie však hraběte Starhemberga zapsal roku 1683. Císař Leopold I. ho jmenoval vrchním velitelem vídeňské posádky a jemu tím pádem připadl nezáviděníhodný úkol ubránit hlavní město monarchie proti obrovské a dobře zásobené armádě, kterou vedl sultánův vezír Kara Mustafa Paša. Navzdory všemu svůj úkol splnil, a to i přes úplavici, která se později začala v obleženém městě šířit. Padlo ji za oběť stejné množství lidí jako tureckým obléhatelům. Starhemberg prokázal rovněž velkou osobní statečnost. Osobně na hradbách bojoval, a poté, co byl při útoku na \"Lőbelbastei\" zraněn na hlavě, nechal se za nejtěžší palby nosit po hradbách na nosítkách. Císař jej za odměnu jmenoval polním maršálem. Díky jeho odvaze, schopnostem a vytrvalosti Vídeň přečkala dvaašedesátidenní turecké obléhání,úplavici i hlad. Ernst Rűdiger hrabě Starhemberg se účastnil i dalších tažení proti Turkům. Podílel se také na osvobození Budína v roce 1686. Utrpěl tam i druhé zranění, tentokrát na noze. 28. listopadu mu císař Leopold za prokázané služby polepšil erb. Poté se stal prezidentem dvorní vojenské rady ve Vídni, kde také roku 1701 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Heinrich Ernst Rüdiger von Starhemberg byl dvakrát ženat. Jeho první žena byla vzdálená příbuzná Helena Dorothea von Starhemberg (1634 Wildberg – 19. prosince 1688 ve Vídni). Svatbu měli 7. prosince 1658. Měli spolu následující děti: Jeho druhou ženou byla hraběnka Marie Josefa Jörger zu Tollet (* 1668; † 12. března 1746 ve Vídni). Svatbu měli 14. května 1689 ve Vídni. Měli spolu následující děti: Marie Josefa si po smrti svého muže vzala za manžela jeho mladšího bratra Gundakera Tomáše Starhemberga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg (12. ledna 1638, Štýrský Hradec – 4. ledna 1701, Vídeň) byl rakouský polní maršál, vojenský velitel vídeňské posádky za obležení tohoto města Turky a prezident dvorní vojenské rady.", "tgt_summary": "Count Ernst Rüdiger von Starhemberg (12 January 1638 – 4 January 1701) was military governor of Vienna from 1680, the city's defender during the Battle of Vienna in 1683, Imperial general during the Great Turkish War, and President of the Hofkriegsrat.", "id": 345644} {"src_title": "Fyzionotrace", "tgt_title": "Physiognotrace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fyzionotraci vynalezl Francouz Gilles-Louis Chrétien v letech 1783-1784. Chrétienův partner poté v roce 1788 tento stroj fyzionotrace nakreslil a v současné době se kresba nachází ve francouzské národní knihovně. Druhým mužem, který tento stroj zkonstruoval byl John Isaac Hawkins, který se narodil v Anglii v roce 1722. V roce 1802 si fyzionotrace nechal patentovat a poté se spojil s Charlesem Wilsonem Pealem, aby stroj uvedl na trh a nabízel zákazníkům. Zařízení od Johna Hawkinse se od toho prvního lišilo tím, že obkreslilo skutečnou tvář malým proužkem spojeným se sběračem, který zmenšil siluetu na rozměr menší než 2 palce (cca 5 cm). Takovýchto zařízení, jako měl John Hawkins bylo tehdy na východním pobřeží Spojených států hodně a některé dokonce jeho vynález časově předcházely. Charles Wilson Peale pak kolem roku 1802 v reakci na popularitu siluet, jež byly vynalezeny koncem 18. století, představil fyzionotrace britského vynálezce Johna Hawkinse (1772-1855) ve svém muzeu ve Philadelphii. Stroj fungoval tak, že jedna osoba kreslila hlavu sedícího modelu a stroj zároveň vytiskl obrázek na kousek papíru, který se několikrát složil. Obsluhující osoba pak vyřízla střed papíru a ponechala takto \"dutě vyřízlý\" obrázek. Tyto siluety (profily) pak mohly být samostatně uchovávány, zarámovány nebo uspořádány v albech. Kontrast siluety se vytvářel tak, že se za obrázek dal kousek černého nebo modrého papíru nebo tkaniny. Charles Wilson Peale zaslal Thomasu Jeffersonovi akvarelovou skicu spolu s podrobným vysvětlením. Kresba se nachází společně s Jeffersonovými dokumenty v kongresové knihovně. Peale v roce 1805 napsal svému příteli (Dr. William Thornton) dopis se žádostí o úředně ověřenou kopii patentu fyzionotrace, jež byl vydán Johnu Hawkinsnovi. Peale, který se o tento přístroj zajímal a který měl jeho originál ve svém muzeu potřeboval kopii, aby podal žalobu proti osobě, která vyrobila zařízení bez oprávnění. Pro zajímavost se dá uvést, že člověk jménem Sharples, potulný portrétista, který žil také nějakou dobu ve Philadelphii, tento přístroj použil a nakreslil profily tak známých osobností jako George Washington, Dolley Madison a James Madison", "section_level": 1}], "src_summary": "Fyzionotrace (z francouzského \"physionotrace\") je zařízení sloužící k nakreslení fyziognomie (podoby, výrazu) nějaké osoby, především profilu ve tvaru siluety. Funguje na principu pantografu.", "tgt_summary": "A physiognotrace is an instrument, designed to trace a person's physiognomy to make semi-automated portrait aquatints. It was invented in France in 1783–84 and popular for some decades. The sitter climbed into a wooden frame (1.75m high x 6.5m wide), sat and turned to the side to pose. A pantograph connected to a pencil produced within a few minutes a \"grand trait\", a contour line on a piece of paper. With the help of a second scaling down pantograph, the basic features of the portrait were transferred from this sheet in the form of dotted lines to a copper plate which had previously been prepared with a ground for etching. One week later the sitter received an etched plate and twelve little prints. Not only this device, but also the aquatint prints, are called physionotraces.", "id": 1333885} {"src_title": "Jižní Orkneje", "tgt_title": "South Orkney Islands", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Souostroví se skládá ze čtyř větších a mnoha menších ostrovů, celkem jich je okolo 70. Jsou přibližně ohraničeny 60° až 61° jižní zeměpisné šířky a 44° až 46° západní zeměpisné délky. Ostrovy vytvářejí řetězec asi 140 km dlouhý, přibližně rovnoběžný s 60. a pultou rovnoběžkou. Z jižní strany je od Antarktidy vzdálené 600 km odděluje Weddellovo moře a ze severní strany jejich břehy omývá Skotské moře, které je již součásti Atlantského oceánu. Jižní Orkneje se považují za součást Antarktidy. Největším ostrovem je Coronation Island s výměrou 450 km². Druhým největším je nejvýchodnější Laurie Island, 12,5 km dlouhý ostrov nepravidelného tvaru. Pak podle velikosti následují Powell Island a Signy Island. Nejzápadnější skupinou celého souostroví jsou Inaccessible Islands.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za objevitele Orknejských ostrovů v roce 1821 se považují dva američtí lovci tuleňů Nathaniel Palmer a George Powell, od kterých získaly původní pojmenování Powell Group. V roce 1823 ostrovy navštívil anglický mořeplavec a velrybář James Weddell, který dal souostroví i několika ostrovům dnešní názvy. Důkladný průzkum ostrovů provedl až Skot Bruce William Speirs s expedici na lodi Scotia v roce 1903. Zřídil zde také prvou meteorologickou stanici, později prodanou Argentině, která je dodnes v provozu a je tak nejstarší fungující výzkumnou stanicí v Antarktidě. V roce 2013 došlo poblíž ostrova k zemětřesení o síle 7,7.", "section_level": 1}, {"title": "Politické poměry.", "content": "V roku 1908 si oficiálně pro sebe nárokovalo Spojené království Velké Británie a Irska část Antarktidy (sektor), do které mj. spadaly Jižní Orkneje a Jižní Shetlandy spravované z Falklandských ostrovů. Roku 1940 vznesla Argentina svůj nárok na část britského sektoru a prohlásila ho za součást svého území; v nárokované části se mj. nacházejí i Jižní Orkneje. Na zbylou část britského sektoru si činí nárok Chile. Roku 1962 byly Jižní Orkneje vřazeny do nově ustaveného Britského antarktického území, které bylo řízeno z Falkland. V roce 1989 přešlo Britské antarktické území (BAT) pod přímou správu londýnského Ministerstva zahraničí (\"Foreign and Commonwealth Office\"). Jižní Orkneje leží, byť jen velmi těsně, jižně od 60. rovnoběžky a proto i pro ně platí tzv. Smlouva o Antarktidě ve které signatáři mj. stvrdili, že po dobu účinnosti smlouvy bude sice platit politické rozdělení Antarktidy podle stavu z roku 1959 i všechny v té době vznesené nároky, ale bude pozastaveno uplatňování vlastnických práv k těmto územím.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Střední a západní ostrovy jsou součásti podmořského pokračování jihoamerických And, podmořského horského hřbetu Scotia Ridge spojujícího Jižní Ameriku s Antarktickým poloostrovem. Jeho vznik se datuje do období Alpinského vrásnění, zaledněné podloží ostrovů je převážně sopečného původu. Kolem 90 % povrchu je pokryto ledovci nebo je trvale zasněženo.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Počasí je ovlivňováno blízkosti Weddellova moře, které v tamním zimním období zamrzá a uzavírá přístup k ostrovům. Přes zamrzlé moře proniká chlad z antarktického kontinentu až ostrovům, na kterých je v tuto dobu spíše kontinentální klima. Při jasné obloze teplota klesá hodně nízko, výjimečně i pod -30 °C. V průběhu tamního krátkého léta ledové kry Weddellova moře ustupují ke kontinentu a k ostrovům pronikají časté tlakové níže provázené nízkou oblačností s mnohými přeháňkami. Počasí je v létě vlhké a poměrně teplé, průměrná teplota v malé nadmořské výšce je asi +3 °C, výjimečně vystoupí nad +15 °C a v některé dny zase poklesne pod bod mrazu. Podnebí je větrné, vanou časté západní větry. Asi po 60 dnů v roce jsou klasifikovány jako vichřice, dosahují rychlostí blížící se k 200 km/h. Až 280 dnů v roce sněží nebo jsou sněhové přeháňky, téměř 80 % dnů je zataženo a jen ve 14 % je slunečno.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Na nezaledněných místech vyrůstají pouze ty nejodolnější rostliny mechorosty, lišejníky, řasy a houby. Na březích ostrovů rostou pod mořskou hladinou řasy a v okolí ostrovů obsahuje voda hodně fytoplanktonu. Z krytosemenných rostlin na zvlášť klimaticky příznivých místech vyrůstají tráva metlice antarktická (\"Deschampsia antarctica\") a vytrvalá rostlina z čeledě hvozdíkovitých \"Colobanthus quitensis\". Na pobřežích si pravidelně stavějí hnízda, snášejí vejce a krmí svá mláďata tučňáci kroužkoví, tučňáci oslí, tučňáci uzdičkoví a dále albatrosi, buřňáci, buřňáčci, chaluhy, kormoráni, racci, rybáci a štítonosi. Ze savců připlouvají na ostrovy vyvádět své potomstvo tuleni krabožraví, tuleni leopardí, tuleni Weddellovi, rypouši sloní a lachtani antarktičtí. Trvale na ostrovech suchozemští savci nežijí. Ve studených oceánských vodách v blízkosti ostrovů žije mnoho krilu, korýšů, ryb a dalších mořských živočichů až po chráněné velryby.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé.", "content": "Na Laurie Islandu je počínaje rokem 1903 v nepřetržitém provozu meteorologická stanice provozována nyní Argentinou. Na Signy Islandu pracuje od roku 1947 výzkumná biologická stanice Spojeného království, která je od roku 1996 obsazena pouze od listopadu do dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní známky.", "content": "Pro ostrovy nechala britská poštovní správa zhotovit v roce 1944 emisi 6 známek Falklandských ostrovů s přetiskem SOUTH ORKNEYS/DEPENDENCY OF. Dva roky poté zde platily známky Falklandských dependencí a od roku 1963 poštovní známky Britského antarktického území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jižní Orkneje (anglicky: South Orkney Islands) je skupina ostrovů na severozápadě Antarktidy, rozkládá se severně od Antarktického poloostrova. Jsou součásti Britského antarktického území (BAT), nejsou trvalé osídleny.", "tgt_summary": "The South Orkney Islands are a group of islands in the Southern Ocean, about north-east of the tip of the Antarctic Peninsula and south-west of South Georgia Island. They have a total area of about . The islands are claimed both by Britain (as part of the British Antarctic Territory since 1962, previously as a Falkland Islands Dependency), and by Argentina as part of Argentine Antarctica. Under the 1959 Antarctic Treaty, sovereignty claims are held in abeyance. Britain and Argentina both maintain bases on the islands. The Argentine base, Orcadas, established 1904, is sited on Laurie Island. The 11 buildings of the Argentine station house up to 45 people during the summer, and an average of 14 during winter. The British Antarctic Survey base, Signy Research Station, is located on Signy Island and was established in 1947. Initially operated year-round, since 1995/6 the Signy Research Station has been open only from November to April each year (southern hemisphere summer). Apart from personnel at the bases, there are no permanent inhabitants on the islands.", "id": 1929026} {"src_title": "Schmallenberský virus", "tgt_title": "Schmallenberg orthobunyavirus", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "V krvi nemocných zvířat a ve tkáních deformovaných mrtvě narozených mláďatech byl nalezen předtím neznámý virus, zatím pojmenovaný jako virus Schmallenberg (SBV), podle původu prvních vzorků. Předběžně byl zařazen do čeledi Bunyaviridae, rodu Orthobunyavirus a séroskupiny Simbu. Příbuzné viry, Shamonda, Ainovirus a Akabanevirus také způsobují onemocnění skotu v Africe, Austrálii a Oceánii, v Evropě nikdy zjištěny nebyly. Jedná se o RNA viry přenášené bodavým hmyzem, proto se předpokládá, že i SBV je přenášen stejným hmyzím vektorem, tiplíkem rodu \"Culicoides\". Virus byl původně prokázán pomocí metagenomové analýzy, což je metoda umožňující detekovat i předtím neznámý genom, ve Friedrich Loefflerově Institutu v Německu. Od jeho objevení se podařilo virus izolovat a kultivovat na buněčných kulturách a experimentální infekce tří zdravých krav vedla k prokazatelné virémii 2-5 dní po inokulaci virem. U jednoho zvířete byla infekce doprovázena horečkou, u jiného se rozvinul středně závažný průjem. Orthobunyaviry, včetně Schmallenberského viru, obsahují nukleovou kyselinu rozčleněnou do tří segmentů, nazývaných S - segment (krátký), M a L - segment (dlouhý). Sekvence S segmentu Schmallenberského viru je velmi podobná viru Shamonda.", "section_level": 1}, {"title": "Původ viru.", "content": "V současnosti není možné s jistotou říct, odkud virus pochází. Některé orthobunyaviry cirkulují v evropské populaci přežvýkavců už desítky let, aniž by působily klinické onemocnění. SBV sám nejvíce připomíná Shamonda a Akabane viry, které ale v Evropě nebyly nikdy zjištěné. Ostatní viry tohoto rodu jsou málo známé a u mnohých není přečtený jejich genom, takže genom viru Schmallenberg není s čím porovnávat. Situaci komplikuje fakt, že orthobunyaviry mají schopnost přeskupovat fragmenty svojí RNA, podobně jako viry chřipky. V roce 1999 byla v Peru popsána předtím neznámá virová infekce člověka, způsobená nově vzniklým orthobunyavirem, který obsahuje S a L segmenty již předtím známého ORO-viru a M segment předtím nepopsaného viru ze Simbu séroskupiny. Stejně tak mohl i SBV vzniknout náhodným přeskupením segmentů existujících nebo neznámých virů, v úvahu ale připadá také zavlečení viru odjinud nebo možnost, že virus je už nějakou dobu přítomen v populaci dobytka a byl zjištěn až nyní.", "section_level": 2}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "U dospělého skotu nákaza probíhá akutně a projevuje se vysokou horečkou (nad 40 °C), nechutenstvím, hubnutím, zhoršeným celkovým zdravotním stavem a náhlým poklesem dojivosti až o 50%. V Nizozemí byl v souvislosti s nákazou zjištěn i profuzní průjem. Příznaky onemocnění zpravidla spontánně odezněly během 7-10 dní, u některých březích samic docházelo k pozdním potratům či porodu málo vitálních mláďat. Klinické onemocnění ve stádě probíhá 2-3 týdny, přičemž morbidita dosahovala 20-70%. Se zpožděním se začaly objevovat následky teratogenního působení viru, od listopadu 2011 se v nakažených stádech rodí mláďata matek, které prodělaly infekci v létě a plody byly nakaženy intrauterinně. Porody mrtvých nebo neživotaschopných, deformovaných mláďat jsou popisovány především u ovcí, v menší míře u koz a skotu, přičemž u bahnic nebyly pozorovány žádné předchozí klinické příznaky. Novorozená jehňata, telata a kůzlata mají vrozené vady, jako je skolióza, torticollis - deformace provázená hlavou zvrácenou nazad, arthtogryposis, což jsou nepohyblivé, trvale ohnuté klouby končetin, a hydroencephalus, porucha vývoje mozku, který je z větší části nahrazen vakem naplněným tekutinou. Dále se vyskytuje hypoplazie mozečku a zvětšený brzlík. Většina mláďat se rodí mrtvá a deformity vedou k těžkým porodům (dystokiím). Mechanismus teratogenního působení se prozatím jeví stejný, jako u příbuzných virů: dochází k vertikálnímu přenosu, infekci plodu in utero. Infekce virem Akabane způsobí vrozené vývojové vady, dojde-li k nákaze během určité fáze březosti, u ovcí mezi 28 - 56 dnem, u skotu mezi 75 - 150 dnem březosti. Dochází k potratům, mumifikaci plodů a typickým malformacím, syndromu artrogryphosis-hydrencephalus, tedy stejně jako u viru Schmallenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Friedrich-Loeffler Institut v Německu, kde byl poprvé virus izolován, vyvinulo protokol pro detekci virové RNA metodou RT-PCR a ten, společně se sekvencí virového genomu, zveřejnili pro nekomerční použití dalším laboratořím. Prozatím je možná jen tato, přímá metoda detekce viru, společně s dalšími přímými metodami, jako je kultivace viru na buněčných kulturách křeččích ledvin a přímá imunofluorescence. K detekci viru je potřeba sérum nebo krev odebraná na EDTA od zvířete s klinickými příznaky (horečka, průjem, pokles nádoje), k průkazu viru ze zmetků a deformovaných mrtvě narozených mláďat je nejvhodnější tkáň mozku s doporučeným doplňujícím vyšetřením tkáně sleziny a krevních vzorků. Ze sérologických metod, které umožňují detekci protilátek v séru nakažených zvířat, je zatím k dispozici virus neutralizační test a nepřímá imunofluorescence. Nevýhoda těchto metod je jejich časová náročnost a nemožnost zpracování velkého množství vzorků. Rychlejší a jednodušší ELISA test. Virologické vyšetření je základem současné diagnostiky. Provádí se virus neutralizačním testem (VNT) a PCR.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření.", "content": "Choroba byla poprvé popsána v Německu, dále byla na konci roku 2011 popsána i v Nizozemí. K 11. lednu 2012 byla pomocí PCR zjištěna v Německu ve 20 chovech, v 52 chovech v Nizozemí a ve 14 chovech ovcí v Belgii. 23. ledna 2012 byl Schmallenberský virus prokázán ve tkáních deformovaných jehňat na čtyřech ovčích farmách v Norfolku, Suffolku a Východním Sussexu ve Velké Británii. 24.1.2012 byl virus prokázaný v deformovaných jehňatech ve Francii, celkem ve 29 chovech ovcí, 7.2.2012 se objevil v Lucembursku a 20.2.2012 byl diagnostikován u koz v Itálii. V březnu 2012 byla nemoc prokázána i v chovech ovcí ve Španělsku. 26.1.2012 bylo v Německu prokázáno jako pozitivní 88 chovů, k 2.2.2012 tento počet stoupl 240 chovů, 22.2.2012 bylo evidováno 693 pozitivních chovů. V ČR se vir vykytuje minimálně od roku 2013. Sérologicky pozitivní a nevakcinovaná zvířata jdou každoročně do tisíců, představují až 20% ze všech vyšetřených vzorků.", "section_level": 1}, {"title": "Opatření v souvislosti s nákazou.", "content": "Evropská komise se zatím rozhodla vyčkávat a získávat informace - vzhledem k ročnímu období a faktu, že onemocnění je z největší pravděpodobností přenášeno hmyzem, nehrozí další šíření, nově potvrzené případy jsou důsledkem nákazy v létě. Státy, na jejichž území jsou potvrzené případy onemocnění, nicméně hlásí potvrzená ohniska OIE a některé státy zavedly dobrovolný zvýšený dozor, zvláště co se týče potratů a vrozených vývojových vad přežvýkavců. Dle komise zatím není důvod domnívat se, že se Schmallenberský virus chová jinak, než příbuzné viry, jako je Akabane, který potřebuje k přenosu vektora a nešíří se přímým kontaktem mezi zvířaty nebo živočišnými produkty, proto není obchod se zvířaty ani jejich produkty nijak omezován. Ruská federace nicméně s platností od 17.1.2012 vyhlásila opatření stran dovozu z Německa, Nizozemska a Belgie. To se týká živých malých přežvýkavců, jejich čerstvého masa, vedlejších produktů a rozmnožovacího materiálu (zmražená vajíčka, embrya a sperma). Státy mimo EU, které dováží živý zástavový dobytek (např. Turecko), mají často v požadavcích virologické vyšetření na SBV. V ČR se vyskytuje tento virus v mnoha stádech skotu na pastevních areálech. Pokud je konkrétní jalovička či býček virologicky negativní, může být exportován, i kdyby všichni ostatní ve stádě byli pozitivní. Sérologické vyšetření se neprovádí, protože po prodělané nemoci jsou zvířata dlouhodobě pozitivní (možná celý život). Díky virologickému vyšetření nemá vakcinace na export negativní vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Vakcinace.", "content": "Na trhu je vakcína ZULVAC SBV, která je schválena pro EU včetně ČR. Vakcinují se telata ve věku 4 a 5 měsíců a každoročně se vakcinuje celé stádo. Její dostupnost závisí na požadavcích chovatelů. Je li zájem malý, nedováží se (což je stávající situace). Pokud se stádo nevakcinuje, pak mají dospělá zvířata protilátky po prodělané nemoci, ale zástav je k infekci vnímavý, nakazí se. Vir cirkuluje ve stádu, každoročně nakazí velké procento z těch, co nejsou v imunitě. Díky cirkulaci viru se rodí i mrtvá telata s deformacemi. Pokud by se stádo každoročně vakcinovalo, vir by v něm kolovat nemohl. U ovcí je situace podobná. Vakcína je schválená i pro ovce. Procento mrtvě narozených a deformovaných plodů je mírně vyšší než už skotu. Vakcinace je momentálně jediná dostupná metoda, jak vytěsnit vir z populace. Z ekonomického hlediska je na chovatelích, aby si vypočítali, zda je pro ně výhodnější každoročně vakcinovat, nebo nechat zvířata nakazit, prodělat nemoc, tím si vytvořit imunitu. Zatím v ČR vítězí tiplík s virem SBV, každoročně nakazí tisíce zvířat. Nevakcinujeme.", "section_level": 2}, {"title": "Riziko pro člověka.", "content": "Geneticky nejpodobnější orthobunyaviry nezpůsobují onemocnění lidí a též zatím ve spojitosti s nákazou virem Schmallenberg nebylo popsáno onemocnění člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schmallenberský virus (Schmallenberg Virus = SBV) je název pro nedávno izolovaný \"Orthobunyavirus\", způsobující infekční chorobu přežvýkavců. Původce, byl poprvé prokázán v krvi hovězího dobytka s horečkou a poklesem mléčné produkce v chovu u města Schmallenberg v Německu a to v listopadu 2011. Nemoc se poprvé objevila v Severním Porýní - Vestfálsku už během léta 2011, kdy ve stádech dojnic docházelo k hromadnému horečnatému onemocnění, přičemž nemocná zvířata se během několika dní bez následků zotavila. Na podzim se podobné případy vyskytly i v sousedním Nizozemí, kde byla horečka doprovázena i průjmem. Od prosince 2011 se nákaza začala projevovat potraty a porody deformovaných mláďat, především ve stádech ovcí, ale i skotu a koz. V lednu 2012 byl Schmallenberský virus prokázán v Německu, Belgii, Velké Británii a Francii, v únoru 2012 byla jeho přítomnost odhalena též v Lucembursku a Itálii a v březnu 2012 i ve Španělsku.", "tgt_summary": "Schmallenberg orthobunyavirus, initially reported in October 2011 causes congenital malformations and stillbirths in cattle, sheep, goats, and possibly alpaca. It appears to be transmitted by midges (\"Culicoides\" spp.) which are likely to have been most active in causing the infection in the northern hemisphere summer and autumn of 2011, with animals subsequently giving birth from late 2011. Schmallenberg virus falls in the Simbu serogroup of Orthobunyaviruses; as of January 2013, it is considered to be most closely related to the Sathuperi and Douglas viruses. The virus is named after Schmallenberg, in North Rhine-Westphalia, Germany, from where the first definitive sample was derived. After Germany, it has also been detected in the Netherlands, Belgium, France, Luxembourg, Italy, Spain, the United Kingdom, Switzerland, Ireland, Finland, Denmark, Sweden, Austria, Norway, Poland and Estonia. The virus has been recognised by the European Commission's Standing Committee on the Food Chain and Animal Health and the Friedrich-Loeffler-Institut (German Research Institute for Animal Health). A risk assessment in December 2011 did not consider it likely to be a threat to human health, as other comparable viruses are not zoonotic. Immunity can possibly be acquired naturally against SBV. It is possible that the seasonality of the infection cycle would not entail a second epidemic circulation next year, due to the shortness of the viraemic period (about 4 to 6 days post exposure, longer in affected foetuses). Vaccination is a possible option for controlling the disease as a vaccine exists for the similar Akabane virus. In March 2012, scientists of the Friedrich-Loeffler-Institut first succeeded in producing an electron microscope image of the Schmallenberg virus.", "id": 862387} {"src_title": "Město a hvězdy", "tgt_title": "The City and the Stars", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Mladý muž Alvin vyšel ze Sálu stvoření do města Diaspar, jehož obyvatelé jsou přesvědčeni, že žijí v jediném lidském sídle na Zemi. Lidská zvědavost a touhy po nových objevech zakrněly, město nabízí vše, co jeho konformní společnost potřebuje. Alvinovi tyto možnosti nestačí, touží poznat to, z čeho mají ostatní panický strach - venkovní prostor za zdmi města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie románu.", "content": "Dílo \"Město a hvězdy\" vzniklo přepisem autorova románu \"Proti pádu noci\", s nímž A. C. Clarke nebyl (na rozdíl od velké většiny čtenářů) nikdy zcela spokojen. Příležitost k revizi původního díla nadešla během plavby z Anglie do Austrálie, když Clarke uspořádal podvodní expedici na Velký bariérový útes s Mikem Wilsonem. Text byl dokončen v Queenslandu mezi výpravami na Velký bariérový útes a do perlonosných polí v Torresově průlivu a poprvé vyšel v nakladatelství Harcourt, Brace & World v r. 1956. Autor předpokládal, že nový román \"Město a hvězdy\" zcela nahradí svého předchůdce \"Proti pádu noci\", ale mnoho čtenářů zachovalo přízeň i staršímu dílu. Obě knihy se dočkaly dalších vydání.", "section_level": 1}, {"title": "Děj románu.", "content": "Alvin se cítí mezi svými vrstevníky nesvůj. Před 20 lety vyšel ze „Sálu tvoření“ a nyní se přehoupl do další etapy svého života. Za jeho rodiče byli vybráni Etanie a Eriston, kteří se o něj starali tak, jak je od osob plnících tuto funkci vyžadováno. Alvin cítí, že je jiný než ostatní, zajímá se o věci, které ostatní děsí a naopak různé společenské konvence mu mnoho neříkají. Jeho učitel Jeserac mu prozradí, že je unikátní tím, že se v Diasparu „narodil“ poprvé, ostatní už prodělali mnohočetný cyklus znovuzrození. Alvin silně pociťuje svou odlišnost. Láká jej venkovní prostor, své procházky směřuje k hradbám města, kde se v noci dívá na rozprostírající se poušť a na hvězdy (samotné město je v noci osvětleno). Přemýšlí, jak by se dalo z města uniknout. Pomůže mu Khedron - šašek, jenž jej vezme do ústředí Rady. Zde si může Alvin prohlédnout model města, jak je uložen v paměti počítače. Pomocí projektoru prozkoumá venkovní zdi a je zklamán, žádný východ nenalezne. S Khedronem využijí možnosti počítače a dají zpětný chod historie města. Město se na monitoru přetváří, pulzuje, až se scvrkne do miniaturní plochy. Z raných časů zůstal v současnosti zachován pouze centrální park. Zdá se, že může poskytnout vodítko pro další pátrání. Oba dobrodruzi se vydají do nedalekého mauzolea Yarlana Zeye - zakladatele parku (a podle mnohých i města). Netuší, že jsou sledováni Alystrou - dívkou Alvina. Naleznou zde šachtu vedoucí do podzemní stanice dopravního systému. Aktivní je pouze trasa do Lys. Khedron nedokáže překonat svou „vrozenou“ fobii a tak do dopravního prostředku nastoupí jen Alvin. Khedron se vrací do mauzolea, kde na něj čeká Alystra. Netuší, co se stalo s Alvinem a když jí šašek není schopen dát uspokojivou odpověď, umíní si, že to zjistí sama. Alvin přijíždí do Lys. Khedron vyslovil domněnku, že Lys bude velmi podobné Diasparu, ale mýlil se. Není zde žádné město, jen vesničky obývané lidmi, kteří se věnují zemědělství a chovu, stroje používají jen v nejnutnějších případech. Alvin je přijat Seranis, představenou vesničky Airlee v Lys. Místní lidé vypadají zdravě, vitálně a navíc mají schopnost telepatie. Řeč používají pouze děti - které v Diasparu nejsou a dospělí při rozmluvě s Alvinem. Alvin se dozví, že se sice může vrátit do Diasparu, ale bude mu vymazána paměť, Lys tak chce bránit svou nezávislost. Alvinovi se zdá, že to není vše a rád by záhadě přišel na kloub. Je udiven, že se Lys natolik obává o své bezpečí. Souhlasí, že se jistou dobu zdrží a pozná zdejší zvyky a prostředí. Seranis mu poskytne lekci z historie. Po aklimatizaci v novém prostředí se nový návštěvník vydává s Hilvarem, synem Seranis na výpravu po Lys. Dostanou se až k Shalmirane, pradávné pevnosti, která nebyla nikdy dobyta a to zažila i útok Nájezdníků. Pevnost je ponořena v temném jezeře, které je Alvinovi i Hilvarovi něčím podezřelé. Žije v něm již miliardu let obrovský polyp, jenž je tvořen mnoha koloniemi. Prodělává obdobné znovuzrození jako lidé v Diasparu, ale přirozenou cestou. Polyp je věrným následníkem Mistra, dávného náboženského mesiáše, jenž dokázal obrátit na svou víru příslušníky lidských i mimozemských ras. Mistr byl vyhnán z rodné Země a když se vrátil, měl sebou i své následovníky. Neustále zmiňoval „Velké“, kteří se odebrali mimo známý vesmír, ale kteří se podle jeho slov jednou vrátí. Přikázal svým vyznavačům, aby je přivítali, až jednoho dne přijdou. Dlouhověký polyp se poslušen jeho slov snaží o kontakt pomocí robota, kterého tu Mistr zanechal, ale doposud nepřišla žádná odpověď. Alvina vznášející se robot zaujme, musí znát spoustu tajemství z dávné minulosti. Robot však nemluví, jeho řečové schopnosti byly zablokovány Mistrem, jenž si nepřál, aby tento svědek mnoha událostí vydal svá mystéria. Polypa čeká přechod do nevědomé fáze své existence a tak souhlasí, aby robot následoval Alvina. Hilvar a Alvin se společně vracejí do Airlee, kde na ně čeká Seranis. Oznamuje Alvinovi, že jí je líto, ale situace se změnila, Lys se cítí ohroženo nastalými událostmi po příchodu Alvina. Bude mu vymazána paměť. Alvin nyní cítí, že správnou cestou do budoucna by byla vzájemná spolupráce obou oddělených civilizací. S pomocí robota se vrátí zpátky do Diasparu, aniž by přišel o své vzpomínky. V Diasparu se událo několik věcí. Šašek se odebral do paměťové banky, neboť se mu věci vymkly z ruky a on nedokázal čelit nové neznámé situaci. Po městě se navíc pohybují cizinci z Lys, kteří mají za úkol odstranit vzpomínky z myslí lidí, kteří věděli o Alvinově plánu. Avšak díky Alystře je o tom informováno příliš mnoho lidí. Alvin je předveden před Radu, kde má promluvit o svém zmizení. Lidé zpočátku nejsou schopni pojmout jeho tvrzení, ale jasný důkaz - cizí robot - je příliš přesvědčivý. Alvin poukazuje na všeobecný strach obyvatel města, kteří se ukrývají před již neexistujícím nebezpečím a nechtějí překonat své po miliony let zažité návyky. Vyžádá si konfrontaci centrálního počítače s neznámým robotem. Je dopraven i s robotem do sálu, kde požádá počítač o zrušení jeho bloku řeči. Stroj může po mnoha milionech let promluvit. Alvin vyslechne usnesení Rady. Nebude nijak potrestán za opuštění Diasparu, město si cení toho, že poukázal na slabinu. Nechá zatím uzavřít přístup k podzemní dráze. Tedy žádný pokrok směrem ke sblížení oddělených společenství. Alvin přijme rozhodnutí v klidu, jeho učitel Jeserac tuší, že už má něco v záloze. Je to tak, Alvin vezme svého lektora do věže Loranne, kde robot vzkřísí v písku pohřbenou kosmickou loď Mistra. Jeserac překoná svoji bázeň k otevřenému prostoru a stane se svědkem Alvinova odletu. Neodletí s ním, Alvin jej poprosí, aby informoval Radu, že její zákaz byl marný. Alvin směřuje do Lys, tentokrát je opatrnější a vyšle svého robota. Setká se s Hilvarem a dozví se, že se koná konference. Zde vystoupí a promluví o Diasparu. Doufá, že si lidé uvědomí, že vzájemnou izolací se zmenšuje šance na lepší budoucnost. Ukáže představenstvu Lys kosmickou loď, s Hilvarem podnikne krátký let k Shalmirane. Ledy se pohnuly, delegace Lys se chystá do Diasparu. Alvin se vydává se svým přítelem Hilvarem na pátrání po inteligentních bytostech. Instruují robota, aby dopravil jejich vesmírné plavidlo k Sedmi sluncím. Sedm sluncí je pravidelný šestiúhelník stejně jasných hvězd s jedním centrálním sluncem. Je zřejmé, že je to dílo nějaké inteligentní rasy. Badatelé pátrají na planetách centrální hvězdy, ale nacházejí pouze ruiny a mrtvé světy. Výjimkou je planeta s divokou vegetací, na níž zuří nelítostný boj o přežití mezi jednotlivými druhy. Když se zdá, že nenarazí na žádnou stopu po inteligenci, objeví se zvláštní stvoření Vanamond. Nejeví nepřátelské úmysly a zná mnoho z minulosti. Vanamond nemá fyzickou podobu, je pouhou myšlenkou a možnosti jeho vědění se zdají být nedozírné. Alvin s Hilvarem se vracejí na Zemi, Vanamond už je předstihl a nyní ho zkoumají mentalici z Lys. Zrekonstruují z jeho odpovědí historii lidské rasy. Impérium bylo tvořeno mnoha rasami a trvalo minimálně miliardu let. Vědci mnoha sjednocených ras Impéria dospěli k závěru, že vytvoří čistou inteligenci zbavenou hmoty. Experiment se nepodařil a vznikla „Šílená mysl“, která pustošila vesmír. Nebylo možno ji zničit, byla nesmrtelná. Impériu se podařilo za cenu odčerpání obrovské energie z hvězd odklidit „Šílenou mysl“ na okraj Galaxie do umělé hvězdy zvané „Černé slunce“, kde stále přetrvává. Experiment s vývojem ryzí inteligence pokračoval, ačkoli měl řadu odpůrců. Tentokrát se zdařil a dal vzniknout Vanamondovi. Impérium se záhadným způsobem přemístilo mimo kosmos a prostor. Jednou se možná vrátí. Ve vesmíru zůstalo jen několik starších ras, které nechtěly opustit své domovy. Člověk se začal izolovat na své planetě a vytvořil legendy o Nájezdnících, které vycházely ze zápasu se „Šílenou myslí“. Shalmirane bylo vytvořeno za účelem zničení Měsíce, který se začal nebezpečně přibližovat k povrchu zemskému. Dvě enklávy, které přežily eony věků - Lys a Diaspar - byly deformovány strachem a zděděnými mýty. Nyní se před oběma společenstvími otevírá nová budoucnost, v níž obě mají potenciál odvrhnout své komplexy z minulosti. První kroky již byly podniknuty. Lysský psycholog Gerane programuje v Diasparu „Ságy“ - virtuální reality, aby se s jejich pomocí obyvatelé Diasparu pokoušeli odstranit svou agorafobii. Prvním, komu se to podaří je Alvinův učitel Jeserac. Alvin sám ví, že jeho budoucnost neleží ve hvězdách, nýbrž na Zemi. Možná člověk jednoho dne opět získá to, co ztratil, ale nyní na něj čeká mnoho práce na Zemi. Je potřeba zastavit postup pouští a obnovit oceány. Hilvar ví, že osud známého vesmíru bude záležet na Vanamondovi, protože až se jednou vyčerpá energie „Černého slunce“ a „Šílená mysl“ se dostane z jeho zajetí, bude to právě Vanamond, který se s ní bude muset utkat.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Město Diaspar.", "content": "Město Diaspar existuje už více než 1 000 000 000 (1 miliardu) let. Lidé dříve obývali zemský povrch a vydávali se do kosmu, vybudovali Galaktické impérium, ale po střetu s Nájezdníky byli nuceni uchýlit se zpátky na svou mateřskou planetu a své síly vrhli do vybudování velkého města, které odolá toku času. Legenda tvrdí, že lidé uzavřeli s Nájezdníky dohodu - ponechají si svou planetu a jim přenechají vesmír. Během tisíciletí vybudovali dokonalý hermeticky uzavřený mikrosvět, v němž není nouze ani nedostatku. Postupem času si vypěstovali fobii z otevřeného prostoru a zapomněli mnohé ze své minulosti. Diaspar má dokonalé samoopravovací systémy a je řízeno centrálním počítačem. Jakákoli porucha je ihned odstraněna, opotřebení taktéž. Ve městě se nachází Hlavní elektrárna a palác Rady - jedna z největších budov ve městě, v němž pracují roboti a stroje, faktičtí administrátoři Diasparu. Do paláce Rady není povolen vstup každému, je to jeden z mála zákazů ve městě. Nacházejí se zde matrice v paměťových bankách uchovávající informace o všech obyvatelích, změnách v architektuře města atp. Centrem města je zelený park o průměru 3 mil, tady se scházejí všechny pohyblivé i nepohyblivé cesty. Jeho tvůrce Yarlan Zey zde má hrobku, která je klíčem k opuštění města. Šachtou se lze dostat do podzemí, kde je stanice dopravního systému spojující Diaspar s Lys (toho před Alvinem využilo pouze několik lidí). Jedním z nejvyšších bodů je věž Loranne na okraji města. Město před okolními vlivy chrání Pole, které zajišťuje i umělé osvětlení během noci. Obyvatelé Diasparu se dožívají kolem 1000 let. Bylo by možno žít i déle, ale tato doba stačí na to, aby mozek pojal maximum informací, poté je třeba vymazat vzpomínky a opustit existenci. Díky velmi vyspělé technologii lidé prakticky dosáhli nesmrtelnosti, naučili se přechovávat informace v tzv. matricích, které jsou uchovávány. Za několik tisíc let může být člověk opět oživen, bez vzpomínek. Ty se mu postupně vrací v pozdějším věku. V Diasparu žije stabilně pouze 1 procento obyvatel, ostatní odpočívají v paměťových bankách. Je to určitá cirkulace, cyklicita obyvatel města. Reinkarnovaným lidem jsou přiděleni opatrovníci - „rodiče“, kteří jim věnují část svého času po dobu prvních 20 let. Každý v Diasparu už prodělal mnoho reinkarnací, včetně Šaška. Jednou za dlouhou dobu se vyskytne člověk - tzv. „Odlišný“, který ještě nikdy dříve nežil - takovým případem je po 10 000 000 let i Alvin. Odlišných bylo před Alvinem v historii Diasparu celkem 14 a všichni zmizeli. Model lidského těla je po celou dobu existence uložen v paměťové bance, proto se změnilo jen mírně. Zmizelo ochlupení, zuby a nehty, pouze vlasy zůstaly. Protože odpadlo biologické rozmnožování, zmizel i pupek. Mužům se penis uložil dovnitř těla. Zmizela i potřeba spánku, lidé spí jen výjimečně po velmi namáhavém duševním výkonu. Přestože obyvatelé Diasparu oplývají vysokou inteligencí a město je proti stagnaci pojištěno (např. osoba Šaška, mírné změny v uspořádání), Alvinovi se zdá, že lidé mají omezené zájmy. Věnují se sice různým filozofickým otázkám, debatám s centrálním počítačem, luštěním logických paradoxů, ale naprosto pozbyli zvědavost a touhu po dobrodružství. Téměř každý člen společnosti se stává v určitém období života umělcem a tvoří více či méně zdařilá díla, jakmile si však má představit otevřený prostor, jímá ho strach. Pěstují se i sporty (mnohé jsou ulehčeny díky ovládání gravitace), lidé se vydávají na dobrodružství do tzv. „Ság“ - umělých realit.", "section_level": 2}, {"title": "Společenství Lys.", "content": "Lys vzešlo z odlišné civilizace než Diaspar. Na počátku jeho historie byla malá společenství tvořená lidmi, kteří necítili potřebu sdílet městskou kulturu s mnoha miliony dalších. Lys se rozrostlo a vytvořilo nezávislou společnost opírající se o sílu mysli. Jeho obyvatelé ovládli telepatii a rozšířili tak propast mezi sebou a městskými společenstvími. Lys mělo vůdčí roli během velkých krizí, jeho vědci zničili Měsíc, jenž svým přibližováním se ohrožoval Zemi. Podle legend se v bitvě o Shalmirane Lys postavilo Nájezdníkům. Později si zabezpečilo svou nezávislost a důsledně si ji chrání do současnosti. Ačkoli sem přicházeli v dobách Úsvitu lidé z měst a byli přijati, v dobách jejich úpadku se Lys nevměšovalo do záležitostí metropolí. Postupně kontakt ochabl, vzdušná doprava ustala a zbyla pouze jediná cesta - podzemní dopravní systém z Diasparu. Lys je tvořeno mnoha vesničkami v přírodě. Je obklopeno mohutným horským řetězcem. Každá vesnička má svá specifika. Nejblíže podzemní dráze je vesnice Airlee. Další zmíněnou vesnicí v Lys je Grevarn. Obyvatelé v Lys ovládají telepatii, čili nepotřebují používat ve vzájemné komunikaci řeč. Ta přežila pouze díky oblibě zpěvu. Obvyklou řečí hovoří pouze děti. Obyvatelé pěstují zeleninu a ovoce. Nejběžnějším způsobem dopravy je pěší chůze. Jedná-li se o delší vzdálenost, využívají zvířata. Stroje používají pouze v nejnutnějších případech. Lidé se zde rodí a umírají přirozeným způsobem po dosažení cca 200 let. V ohrožení jsou schopni působit společně mocnou telepatickou silou. Lys ponechávalo podzemní dráhu z Diasparu otevřenou, občas z města někdo utekl do Lys a zde přispěl něčím hodnotným.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město a hvězdy je vědeckofantastický román britského spisovatele Arthura C. Clarka vydaný v roce 1956. V anglickém originále se kniha jmenuje \"The City and the Stars\". Dílo je přepisem autorova staršího románu \"Proti pádu noci\". Kniha vyšla česky v nakladatelství Laser-books v roce 1992 a Baronet v roce 2005 .", "tgt_summary": "The City and the Stars is a science fiction novel by British writer Arthur C. Clarke, published in 1956. This novel is a complete rewrite of his earlier \"Against the Fall of Night\", Clarke's first novel, which had been published in \"Startling Stories\" magazine in 1948 after John W. Campbell, Jr., editor of \"Astounding Science-Fiction\", had rejected it, according to Clarke. Several years later, Clarke revised his novel extensively and renamed it \"The City and the Stars\". The new version was intended to showcase what he had learned about writing, and about information processing. The major differences are in individual scenes and in the details of his contrasting civilizations of Diaspar and Lys. \"Against the Fall of Night\" remained popular enough to stay in print after \"The City and the Stars\" had been published. In introductions to it Clarke has told the anecdote of a psychiatrist and patient who admitted that they had discussed it one day in therapy, without realizing at the time that one had read one novel and one the other.", "id": 1426750} {"src_title": "Sociální politika", "tgt_title": "Social policy", "src_document": [{"title": "Koncepce sociální politiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přístupy sociální politiky.", "content": "Z hlediska přístupů k řešení sociálních problémů lze rozlišit dva typy sociální politiky. První přístupem je aktivní (perspektivní) sociální politika, která se vyznačuje snahou o předcházení vzniku sociálních problémů a přijímání preventivních opatření. Těch lze dosáhnout jednak systémovou změnou sociální politiky nebo také intervencí. Pasivní (retrospektivní) politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních problémů. Její povaha je vždy intervencionistická.", "section_level": 2}, {"title": "Principy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Princip spravedlnosti.", "content": "Český ekonom Josef Macek (1925) definuje sociální spravedlnost jako „největší štěstí největšího počtu“. Nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako o absolutní kategorii, jednoznačně vymezitelnou nějakou definicí. Podle své ideologické orientace autoři uplatňují různá dílčí hlediska a přístupy. Liberálové se kloní k zásadě odměňování podle výkonu zásluh daného jednotlivce. Podle významného liberálního ekonoma Friedricha Hayeka „pojem sociální spravedlnosti nemá smysl, pokud pravidla nikdo nevytvořil, ale jsou přirozená, protože nespravedlnost není komu vytknout; je to jako prohra nebo výhra ve hře“. Socialisté naopak zdůrazňují společenskou rovnost, která přispívá ke stabilitě společnosti jako celku. Tomuto přístupu je blízký také koncept sociálních práv britského sociologa Thomase Marshalla. Koncept rovnosti příjmů jako záruky společenského souladu je v současné době nahrazován zásadou rovnosti příležitostí, která se projevuje například rozsáhlou antidiskriminační legislativou.", "section_level": 3}, {"title": "Princip solidarity.", "content": "Masaryk (1932) uvádí: „Solidarita je etickým příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a zříká-li se svých práv a privilegii ve shodě s ideou solidarity, je to jen splacení dluhu za prospěch, který skýtá společnost jednotlivci.“ Z hlediska sociální politiky lze rozdělit solidaritu spontánní či dobrovolnou a solidaritu vynucenou, nedobrovolnou. Dobrovolná solidarita je realizována prostřednictvím různých nestátních neziskových organizací, nadací či charit a financována z dobrovolných příspěvků. Tento typ solidarity bude s krizí sociálního státu nabývat na významu. Nedobrovolná neboli vynucená solidarita je realizována státními institucemi a financována z platby daní a povinného veřejného pojištění. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky.", "section_level": 3}, {"title": "Princip subsidiarity.", "content": "Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina či jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Povinností státu je primárně vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci sám. Naopak pomoc jednotlivci je na posledním místě až po vyčerpání ostatních možnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Princip participace.", "content": "V demokratickém systému by se občané měli zúčastnit rozhodování o opatřeních sociální politiky.", "section_level": 3}, {"title": "Funkce.", "content": "Kromě principů sociální politiky definuje Krebs také její funkce. Těmito funkcemi jsou funkce ochranná, preventivní, stimulační, přerozdělovací a homogenizační.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace sociální politiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objekty sociální politiky.", "content": "Objekty sociální politiky jsou ti, na které je tato politika zaměřena a kteří z ní mají prospěch. Podle převažující cílové skupiny lze vymezit tři formy sociální politiky:", "section_level": 2}, {"title": "Aktéři sociální politiky.", "content": "Aktéři (subjekty) sociální politiky vymezují a řídí sociální politiku. Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je stát, dalšími aktéry jsou územně správní celky v Česku jde o kraje a obce. Z nestátních aktérů jde především o zaměstnavatele a jejich svazy a odborové organizace zaměstnanců. Dalšími aktéry sociální politiky jsou místní komunity, neziskové nevládní organizace a církve. Významnými aktéry jsou také mezinárodní organizace, jako je Evropská unie, UNICEF nebo ILO.", "section_level": 2}, {"title": "Stát.", "content": "Stát je významným aktérem sociální politiky a určuje prostor pro působení ostatních subjektů. Významný vliv na jeho politickou koncepci mají jednak mezinárodní ekonomická situace a ekonomická úroveň země, politická a demografická situace a také tradice a hodnoty dané země. Sociální politika státu je realizována mocí zákonodárnou a mocí výkonnou. Parlament tvoří koncepci a legislativní rámec sociální politiky a reguluje ostatní aktéry sociální politiky. Vláda a správní orgány zodpovídají za realizaci konkrétní sociální politiky v daném čase. V České republice je ústředním orgánem zodpovídajícím za realizaci sociální politiky Ministerstvo práce a sociálních věcí.", "section_level": 3}, {"title": "Typy sociální politiky.", "content": "V každé konkrétní zemi je sociální politika výsledkem kombinace několika typů. Každý z těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Ve vyspělých zemích od z 80. let 20. století rozlišujeme:", "section_level": 4}, {"title": "Zaměstnavatelé.", "content": "Zaměstnavatelé jsou povinní realizovat legislativní požadavky státu ve vztahu k bezpečnosti práce, pracovní době, odměňování a smluvní vztah k zaměstnancům. Také přispívají do systému sociálního zabezpečení tím, že odvádějí daně a příspěvky na sociální a zdravotní pojištění svých zaměstnanců. Kromě toho mohou provádět vlastní sociální politiku.", "section_level": 3}, {"title": "Odbory a profesní svazy.", "content": "Odborové organizace hrají významnou roli při kolektivním vyjednávání odměňovaní zaměstnanců. V některých zemích vedou odbory vlastní penzijní fondy, čímž přispívají k sociálnímu zabezpečení.", "section_level": 3}, {"title": "Občanská společnost.", "content": "Sociální politika realizovaná skrze tyto subjekty je založena na nevynucené solidaritě a vyplňuje prostor, v němž stát nemůže úspěšně zasahovat. Také církve mají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o hendikepované obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací a charitativní.", "section_level": 3}, {"title": "Obce.", "content": "Obce vyplácejí některé sociální dávky a výrazně se spolupodílejí na bytové politice státu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy sociální politiky.", "content": "Vzdělávací politika je, že rozumíme principy a metody rozhodování vzdělávacích institucí.Toto rozhodování zahrnuje strategické cíle rozvoje vzdělávání,legislativní rámec vzdělávacích institucí, způsob financování. Bytová politika je významná oblast sociální politiky státu, která bývá charakterizována jako systém podpor, iniciativ a přímých zásahů státu na bytovém trhu.Zdravotní politika je soustava orgánů, zdravotnických institucí a služeb, které zajišťují právo na ochranu zdraví, základem je právo na zdraví.Rodinná politika je to vědomé a cílené působení veřejných institucí na právní, ekonomický a sociální stav rodiny, na její členy a prostředí, ve většině zemích ji chápeme jako podporu poskytovanou rodinám s dětmi v rámci systému sociální politiky( pojištění, daně, dávky, služby).", "section_level": 1}, {"title": "Faktory ovlivňující sociální politiku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Z hlediska ekonomie existují dva hlavní pohledy na sociální politiku. Zatímco liberálové vnímají sociální politiku jako nákladovou záležitost, která stát zatěžuje, Keynesiáni zdůrazňují pozitivní vliv přerozdělování na celkový růst poptávky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociální politiku lze vymezit dvěma přístupy, předně jako jednání státu a dalších subjektů sociální politiky s cílem pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí. Krebs (2010) uvádí že toto „širší pojetí sociální politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží jako systém provázaný se společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události, jako jsou stáří, nemoc, invalidita nebo i nezaměstnanost a chudoba. V praxi jde tedy o systém sociálních dávek, zdravotního a sociálního pojištění. Cílem sociální politiky je tedy vytváření důstojných podmínek života všem občanům nebo alespoň jejich většině. Sociální politika je část veřejné politiky, jejímž předmětem jsou sociální témata.", "tgt_summary": "Social policy is policy usually within a governmental or political setting, such as the welfare state and study of social services. Social policy consists of guidelines, principles, legislation and activities that affect the living conditions conducive to human welfare, such as a person's quality of life. The Department of Social Policy at the London School of Economics defines social policy as \"an interdisciplinary and applied subject concerned with the analysis of societies' responses to social need\", which seeks to foster in its students a capacity to understand theory and evidence drawn from a wide range of social science disciplines, including economics, sociology, psychology, geography, history, law, philosophy and political science. The Malcolm Wiener Center for Social Policy at Harvard University describes social policy as \"public policy and practice in the areas of health care, human services, criminal justice, inequality, education, and labor\". Social policy might also be described as actions that affect the well-being of members of a society through shaping the distribution of and access to goods and resources in that society. Social policy often deals with wicked problems. The discussion of 'social policy' in the United States and Canada can also apply to governmental policy on social issues such as tackling racism, LGBT issues (such as same-sex marriage) and the legal status of abortion, guns, euthanasia, recreational drugs and prostitution. In other countries, these issues would be classified under health policy and domestic policy.", "id": 395429} {"src_title": "Meloun cukrový", "tgt_title": "Muskmelon", "src_document": [{"title": "Vzhled a pěstování.", "content": "Rostlina je poléhavá, s hranatým průřezem stonku, výhony mohou dorůstat až 150 cm. Na listu lze rozpoznat 3-5 laloků, vzhledem jsou podobné listům okurky, jsou však menší. Stonek i listy jsou chloupkaté. Vzhled plodů se liší v závislosti na kultivaru, slupka je v odstínech žluté či zelené barvy a může být buď úplně hladká, nebo síťovitě rozpraskaná a hrbolovitá. Dužnina zralých plodů je žlutá. Plody obsahují průměrně 6-8 % cukru (převážně sacharózy), podíl vody v plodech je oproti melounu vodnímu o cca 10 % nižší. Plody nejčastěji váží 1-3 kg. Rostlina je jednodomá, přičemž samičích květů se objevuje na rostlině až 10x více než květů samičích. Na samičích květech je nápadný velký semeník s malým plůdkem. Vegetační doba je v podmínkách ČR 110 – 120 dnů. Rostlina je značně teplomilná, zničí ji už první mrazy a pokud dojde k poklesu pod 10 °C, rostlina zastavuje asimilaci živin. Rostliny se dříve při pěstování zaštipovaly kvůli většímu rozvětvení výhonů, v současné době jsou vypěstovány i odrůdy, které toto nevyžadují. Přestože má rostlina mohutný kořenový systém, je možno je pro zvýšení výnosu plodů naroubovat na tykev.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "Hlavním centrem původu melounu cukrového jsou území Íránu, Arménie a přilehlá území na západě a východě. Za druhé, menší, centrum původu se považuje Pákistán a severozápadní provincie Indie a Afghánistánu. Přestože pravá divoká forma melounu cukrového nebyla objevena, vyskytuje se ve výše zmíněných oblastech několik příbuzných divokých druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití plodů.", "content": "Dužnina plodů se nejčastěji konzumuje samotná syrová, lze je však i vařit či její plátky sušit. Plody kultivaru honeydew se často podávají s parmskou šunkou, lososem nebo se sladkým vínem. Některé odrůdy se pěstují pro semena, ze kterých se získává melounový olej, některé pouze pro svou příjemnou vůni. V Japonsku se vyrábí alkoholický nápoj \"midori\" s příchutí cukrového melounu. Plody kultivaru kantalupe jsou dobrým zdrojem draslíku, vitamínu A a kyseliny listové.", "section_level": 1}, {"title": "Arménská okurka.", "content": "Arménská okurka (\"Cucumis melo\" var. \"flexuosus\") je zvláštní odrůda melounu cukrového. Rostlina dorůstá délky 76 - 90 cm, plody (30 - 38 cm) mají podlouhlý tvar jako okurka slupka je velmi tenká a bez hrbolků. Plody nejsou hořké a téměř nikdy se neloupou. Na Středním východě je známá jako „divoká okurka“ a nakládaná se prodává na trzích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meloun cukrový (\"Cucumis melo\") je druh melounu, pěstovaný v mnoha kultivarech. Od melounu vodního se liší velikostí, barvou a chutí plodu i vzhledem rostliny. Jde o jednoletou plodovou zeleninu, která patří do stejného rodu jako okurka.", "tgt_summary": "Muskmelon (\"Cucumis melo\") is a species of melon that has been developed into many cultivated varieties. These include smooth-skinned varieties such as honeydew, Crenshaw, and casaba, and different netted cultivars (cantaloupe, Persian melon, and Santa Claus or Christmas melon). The large number of cultivars in this species approaches that found in wild cabbage, though morphological variation is not as extensive. It is a fruit of a type called pepo. The origin of muskmelons is not known. Research has revealed that seeds and rootstocks were among the goods traded along the caravan routes of the Ancient World. Some botanists consider muskmelons native to the Levant and Egypt, while others place their origin in India or Central Asia. Still others support an African origin, and in modern times wild muskmelons can still be found in some African countries.", "id": 490676} {"src_title": "Messerschmitt Me 209", "tgt_title": "Messerschmitt Me 209", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp Me 209 V1 (Werk-Nr.1185 , D-INJR), dokončený v červnu 1938, dne 26. dubna 1939 skutečně dosáhl světového rychlostního rekordu pilotovaný Flugkapitänem Fritzem Wendelem. Rekord měl hodnotu 755,138 km/h, byl připsán k výročí Hitlerových narozenin a vydržel až do 16. srpna 1969! Jeho pohon tvořil dvanáctiválcový vidlicový motor Daimler-Benz DB 601 a z důvodu co nejmenší prázdné hmotnosti nenesl prakticky žádné vybavení. První let s tímto letounem vykonal 1. srpna 1938 Dr. Ing. Hermann Wurster z letiště Augsburg-Haunstetten. Krátce po vzletu však musel Wurster přistát pro prudké zvýšení teploty motoru. Několik dalších letů provedených Wendelem potvrdilo četné závady stroje. Pohonná jednotka pracovala nerovnoměrně, nevyhovující chlazení způsobovalo její rychlé přehřátí, výfukové spaliny pronikaly do kabiny a během letu měl Me 209 V1 tendenci k náhlému přechodu do střemhlavého letu. Pro rychlostní let 26. dubna 1939 byl letoun vybaven novým experimentálním motorem Daimler-Benz DB 601 ARJ o maximálním výkonu 1140 kW s možností jeho zvýšení na 1691 kW. 8. února 1939 byl Hermanem Wursterem zalétán Me 209 V2 (Werk-Nr.1186, D-IWAH), avšak většina závad prvního prototypu nebyla odstraněna. Navíc při zkušebním letu 4. dubna 1939 přestal náhle pracovat systém chlazení oleje, což způsobilo zadření motoru. Pilot Wendel nad zemí vybral stroj ze střemhlavého letu a narazil do stromů, ze zničeného prototypu však vyvázl jen s lehkým otřesem. Třetí prototyp Me 209 V3 (Werk-Nr.1187, D-IVFP) byl zalétán v květnu 1939 a sloužil k intenzivním zkouškám. 12. května 1939 následoval první let Me 209 V4 (Werk-Nr.1188, D-IRND, od roku 1940 CE+WB). Trup shodný s předchozími prototypy již nesl hlavňovou výzbroj v podobě motorového kanónu MG FF ráže 20 mm a dvou kulometů MG 17 ráže 7,92 mm. Hlavní podvozkové nohy byly zkráceny a z důvodu zlepšení letových vlastností byla značně zvětšena svislá ocasní plocha. Letoun byl také vybaven zcela novým lichoběžníkovým křídlem s automatickými sloty na náběžných hranách, jeho rozpětí bylo zvětšeno o 1,49 m než křídlo prototypů V1 až V3. Při prvních letech stroj poháněl standardní motor Daimler-Benz DB 601 A s povrchovým chlazením kapaliny. Tento nedokonalý systém byl zakrátko nahrazen klasickou chladicí soustavou se dvěma chladiči pod křídlem, což ovšem ještě více zhoršilo letové vlastnosti. Pro zlepšení letových parametrů byl v létě 1940 do Me 209 V4 instalován řadový dvanáctiválcový motor chlazený kapalinou Daimler-Benz DB 601 N o vzletovém výkonu 882 kW, chladiče pod křídlem nahradil jeden velký umístěný pod trupem. Letové vlastnosti těchto rychlostních letadel byly zcela nevyhovující pro bojová letadla, úspěšný nebyl ani pokus o „militarizaci“ čtvrtého prototypu. Při srovnání s řadovým Bf 109F propadl Me 209 V4 ve všech ohledech a tím byl ukončen jeho vývoj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messerschmitt Me 209 byl jednomotorový závodní letoun navržený k překonávání rychlostních rekordů. Šlo o zcela nové letadlo, jehož označení bylo Messerschmittem používáno jako propagandistický nástroj. Ačkoli bylo letadlo navrženo pouze k překonávání rychlosti, tak se předpokládalo, že jeho název bude spojován se stíhačkou Bf 109, která byla již ve službě. Označení \"Me 209\" letoun obdržel pro propagandistické účely s cílem způsobovat záměnu s typem Messerschmitt Bf 109, hlavní německou stíhačkou. Označení bylo později znovu použito pro navrhovaného nástupce Bf 109.", "tgt_summary": "The first Messerschmitt Me 209 was a single-engine racing aircraft which was designed for and succeeded at breaking speed records. This Me 209 was a completely new aircraft whose designation was used by Messerschmitt as a propaganda tool. Although the aircraft was designed only to break speed records, it was hoped that its name would associate it with the Bf 109 already in combat service. The designation \"Me 209\" was given for propaganda purposes to cause confusion with the Messerschmitt Bf 109, the \"Luftwaffe\"s primary fighter throughout World War II. It was later reused for the actual proposed successor to the Bf 109.", "id": 1921230} {"src_title": "Katawa Shoujo", "tgt_title": "Katawa Shoujo", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hisao Nakai.", "content": "Hisao se dostal na několik měsíců do nemocnice poté, co utrpěl infarkt a byla u něj diagnostikována srdeční arytmie. Musí přejít na novou střední školu Yamaku, kde je pod zdravotním dohledem. Je zařazen do třídy 3-3 a ačkoli ze začátku má problém se se svou situací smířit, brzy si najde nové přátele.", "section_level": 2}, {"title": "Emi Ibarazaki.", "content": "I přesto, že má obě nohy amputované pod koleny, je Emi jedna z nejveselejších a nejlehkovážnějších dívek nejen ve škole, ale možná i na celém světě. Emi nepropadla zoufalství ani po nehodě, která ji stála obě její nohy, a spíše než jako překážku vidí své postižení jako dar, který jí umožnil vyniknout v běžeckém týmu.", "section_level": 2}, {"title": "Hanako Ikezawa.", "content": "Jako dítě utrpěla Hanako traumatickou zkušenost, která zanechala její život v troskách. Její otec zemřel při nešťastném požáru jejich domu a tento požár také Hanako navždy zohyzdil. Hanako je teď velice odtažitá a straní se ostatních lidí až do té míry, že začíná panikařit při jakékoli známce sociálního kontaktu. Její jedinou kamarádkou, které opravdu důvěřuje, je Lilly, která Hanako ochraňuje od té doby, co se navzájem poznaly.", "section_level": 2}, {"title": "Lilly Satou.", "content": "Lilly je nevidomá od narození, ale je velmi starostlivá, zodpovědná a přátelská – přesný protějšek Hanako, své nejlepší kamarádky, se kterou sdílí nejen téměř mateřský vztah, ale i spoustu volného času stráveného společně pitím čaje. Ve škole je pilnou studentkou, jejíž sebedůvěra jí pomáhá v roli předsedkyně třídy 3-2.", "section_level": 2}, {"title": "Rin Tezuka.", "content": "Jelikož má místo rukou jen pahýly kvůli vrozené vadě a následné operaci, používá Rin své nohy a občas ústa ke všemu, včetně malování. Rin ve škole nosí chlapeckou uniformu, protože kvůli jejímu postižení je pro ni obtížné nosit sukni. Rinina tvořivost se vyrovná jen jejímu smyslu pro filozofično: Rin se nestydí občas ztratit v myšlenkách a dát průchod abstraktním ideám o člověku, vesmíru a ostatních věcech.", "section_level": 2}, {"title": "Shizune Hakamichi.", "content": "Shizune je od narození hluchá a komunikuje pomocí znakové řeči. Se svou neústupností a silnou vůlí je Shizune vůdcovský typ. Je předsedkyní studentské rady a předsedkyní třídy 3-3. Její nejlepší kamadádkou je Misha, která pro Shizune překládá konverzaci do znakové řeči.", "section_level": 2}, {"title": "Shiina “Misha” Mikado.", "content": "Misha je Shiznunina tlumočnice a členka studentské rady. Misha je vždy veselá, má vlasy přebarvené narůžovo a snaží se Hisaa dostat do studentské rady.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katawa Shoujo (japonsky かたわ少女, \"Katawa Šódžo\") je vizuální román s prvky erogé od studia Four Leaf Studios. Vypráví příběh chlapce jménem Hisao, u kterého je objevena vrozená srdeční vada. Je přeložen na novou střední školu, kde potká několik spolužákyň s různými postiženími a začne s nimi vztah. Hra vznikla podle návrhu japonského dódžinši umělce Raita, který byl od roku 2007 rozvíjen skupinou nadšenců z imageboardu 4chan. Titul byl vydán 4. ledna 2012 zdarma. Šíří se oficiálně pomocí P2P sítí. Oficiální web je v češtině, hra samotná zatím lokalizaci nenabízí.", "tgt_summary": "The majority of the story takes place at the fictional Yamaku High School for disabled students, located in an unnamed city somewhere in modern, northern Japan. The player takes the role of Hisao Nakai, an ordinary boy whose life changes dramatically after a heart attack caused by his long-dormant cardiac arrhythmia. After a lengthy hospitalization, he is forced to transfer to a school specialized in providing education and healthcare for students with disabilities. Over the course of the narrative, Hisao has the opportunity to come to grips with his condition and adjust to his new life. The gameplay of \"Katawa Shoujo\" is choice-based, in which the player reads through text and occasionally has the chance to respond to prompts with a variety of preset responses. The decisions made initiate possible events or dialogue within the story. Depending on the choices made by the player, the story branches into multiple forks. Each of these paths chronicle Hisao's deepening and eventually romantic relationship (or lack thereof) with one of the five main female characters; these may variously end well, badly, or neutrally.", "id": 945402} {"src_title": "Zpívá celá spodina", "tgt_title": "Yokel Chords", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Marge ráno zaspí a neudělá Bartovi a Líze svačinu. Homer se ji pokusí zastoupit. Líza dostane nakreslený oběd a Bart dědovy léky. Bart ale má plán, jak se najíst. Vymyslí si příběh o tom, že ve školní jídelně kdysi pracoval Krvavý Stanley a rozšíří ho po škole. Krvavý Stanley dělal ve škole kuchaře, děti se mu smály a on je začal zabíjet. U oběda Bart zhasne světla a při rozsvícení se objeví na zemi zdánlivě mrtvý. Vystrašené děti utíkají ze školy pryč. Bart to ale jen předstíral, a když všichni odejdou, sní jejich svačiny. Školník Willie dostane za úkol všechny děti zahnat zpět do školy. Přivede ale i 7 neznámých dětí, které do školy nechodí. Jsou to děti Cletuse, který je doma učí sám. Ředitel je nemůže přijmout, protože školní průměr by se tak snížil, že by škola přišla o dotace. Líza to řediteli vyčítá, že jim odpírá vzdělání. Když začne dělat problémy, tak jí nabídnou, že by je mohla učit. Ředitel chce Barta poslat ke školnímu psychiatrovi, ten je ale vystrašen povídkou, tak inspektor Chalmers rozhodne, že je nutno Barta poslat ke kvalifikovanějšímu psychiatrovi. Psychiatrička, kam je Bart poslán, není jako ostatní a nabídne mu hraní her, které budou Barta bavit. Jenže už mu nedojde, že tyto hry jsou forma terapie. Bart si sezení oblíbí, ale zjistí že škola zaplatila jen 5 sezení. Doma Bart leží a mluví k židli. Marge si toho všimne a zaplatí sezení za peníze, které měly být na operaci pro Homera. Líza se rozhodne Cletusovy děti vzít do města. Tam začnou s Lízou zpívat. Šáša Krusty si jich všimne a rozhodne se je vzít do svého pořadu jako hudební číslo. Cletus podepíše s klaunem smlouvu. Líza je znepokojena tím, jak Cletus utrácí peníze, které vydělaly jeho děti. Napíše tedy dopis jejich matce, která je v Iráku ve službě. Ona se vrátí a vyjde najevo, že jeho děti jsou jen 2 z nich. To, které neumí zpívat a to, které neumí mluvit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpívá celá spodina (v angličtině \"Yokel Chords\") je 14. díl 18. řady amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Premiéru v USA měl 4. března 2007. Scénář napsal Michael Price.", "tgt_summary": "\"Yokel Chords\" is the fourteenth episode of the eighteenth season of \"The Simpsons\". It originally aired on the Fox network in the United States on March 4, 2007. It was written by Michael Price, and directed by Susie Dietter. Guest starring Meg Ryan as Dr. Swanson, Peter Bogdanovich as a psychiatrist and Andy Dick, James Patterson and Stephen Sondheim as themselves. This also marked the return of director Susie Dietter who had taken a hiatus to work on \"Futurama\" and the film \"Open Season\". This was her first episode in nearly nine years. It won the 2008 Annie Award for Music in an Animated Television Production.", "id": 1807803} {"src_title": "John William Waterhouse", "tgt_title": "John William Waterhouse", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "J. W. Waterhouse se narodil britským malířům Williamovi a Isabelle Waterhouseovým v Římě roku 1849. Tedy ve stejném roce kdy Prerafaelitské bratrstvo (Dante Gabriel Rossetti, John Everett Millais a William Holman Hunt), poprvé rozvířilo stojaté vody londýnské umělecké scény. Přesný den jeho narození není znám, ale pokřtěn byl 6. dubna, a pozdější znalec Waterhouseova díla, Peter Trippi, se domnívá, že se narodil někdy mezi 1. a 23. lednem. Dětství strávené v Itálii se projevilo také na jeho malbách, které často zpodobňují výjevy z antického Říma nebo římské mytologie. V roce 1854 se manželé Waterhouseovi vrátili i se synem zpět do Anglie a nastěhovali se do nového domu v South Kensingtonu v Londýně, který se nacházel v blízkosti nově založeného muzea. V roce 1871 nastoupil Waterhouse na již zmíněnou Royal Academy of Art, kde původně studoval sochu, ale později se přeorientoval na malbu.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky tvorby.", "content": "Časná Waterhouseova díla nebyla v prerafaelitském stylu, ale zobrazovala klasická téma po vzoru Lawrence Alma-Tademy a Fredericka Leightona. Tyto jeho časné práce byly vystaveny v různých galeriích, a jeho dílo z roku 1874 nazvané „Spánek a jeho nevlastní bratr Smrt“ bylo vystaveno na výroční výstavě Royal Academy. Obraz měl velký úspěch, a od té doby vystavoval Waterhouse na každé výroční výstavě až do roku 1916, s výjimkou let 1890 a 1915. Jeho pozice na londýnské umělecké scéně se utužovala, a snad i díky tomuto úspěchu rostl také rozsah jeho děl.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní tvorba.", "content": "V roce 1883 se oženil s Esther Kenworthyovou, dcerou ředitele umělecké školy z Ealingu, která také vystavovala na Royal Academy. Neměli spolu žádné děti. V roce 1895 byl Waterhouse jmenován členem akademie. Učil na umělecké škole St. John’s Wood a zasedal v radě Royal Academy. Jedním z nejznámějších Waterhouseových děl je malba nazvaná \"Paní ze Shalott\" (The Lady of Shalott). Jedná se o portrét ženy z Artušovských legend, která umírá poté, co nezíská Lancelotovu lásku. Ve skutečnosti namaloval Waterhouse s touto postavou tři obrazy, v roce 1888, 1894 a 1916. Dalším Waterhouseovým objektem byla Ofélie ze Shakespearovy hry \" Hamlet\". Nejznámější obraz s Ofélií ji zobrazuje těsně před smrtí, jak sedí u jezera a zaplétá si do vlasů květiny. Stejně jako \"Paní ze Shalott\" a jeho další díla se i tento obraz zabývá tématem ženy umírající ve vodě nebo blízko ní. Waterhouse bohužel nemohl dokončit sérii obrazů s Ofélií, protože se u něj v roce 1915 projevila rakovina ve smrtelném stádiu. Umírá o dva roky později a je pohřben na hřbitově Kensal Green v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Jeho dílo obsahuje 118 maleb.", "section_level": 1}], "src_summary": "John William Waterhouse (pokřtěn 6. dubna 1849 – 10. února 1917) byl anglický malíř známý svými obrazy v prerafaelitském stylu. Přídomek „moderní prerafaelita“ si vysloužil vzhledem k tomu, že tvořil až několik desítek let po rozpadu tzv. Prerafaelitského bratrstva, které zažívalo největší slávu v polovině 19. století. Inspiroval se jak někdejšími prerafaelity, tak i svými současníky – impresionisty. Jeho díla jsou známa zobrazováním žen z řecké mytologie a Artušovských legend. Narodil se v Itálii. Oba jeho rodiče byli malíři pocházející z Anglie. Později se přestěhoval do Londýna, kde se zapsal na Royal Academy of Art. Záhy zde začal vystavovat na výročních letních výstavách, na nichž vystavoval velké malby zobrazující scény z každodenního života a mytologie starých Řeků. Později ve své kariéře se přiklonil k prerafaelitskému stylu malby, přestože tento styl nebyl na Britské umělecké scéně v módě už několik desítek let. Ačkoliv Waterhouse nebyl tak známý jako dřívější prerafaelité, např. Dante Gabriel Rossetti, John Everett Millais či William Holman Hunt, jsou jeho práce v současnosti vystaveny v několika nejvýznamnějších britských uměleckých galeriích. V roce 2009 uspořádala Royal Academy of Art velkou retrospektivní výstavu jeho díla.", "tgt_summary": "John William Waterhouse (6 April 184910 February 1917) was an English painter known for working first in the Academic style and for then embracing the Pre-Raphaelite Brotherhood's style and subject matter. His artworks were known for their depictions of women from both ancient Greek mythology and Arthurian legend. Born in Rome to English parents who were both painters, Waterhouse later moved to London, where he enrolled in the Royal Academy of Art. He soon began exhibiting at their annual summer exhibitions, focusing on the creation of large canvas works depicting scenes from the daily life and mythology of ancient Greece. Many of his paintings are based on authors such as Homer, Ovid, Shakespeare, Tennyson, or Keats. Waterhouse's work is currently displayed at several major British art galleries, and the Royal Academy of Art organised a major retrospective of his work in 2009.", "id": 1478638} {"src_title": "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů", "tgt_title": "The Wealth of Nations", "src_document": [{"title": "Historický kontext.", "content": "Dílo bylo výsledkem autorových poznámek, jež tvořil po dobu sedmnácti let, z části taktéž využíval vlastní zkušenosti a poznatky z předešlých knih. Kniha \"Bohatství národů\" byla vydána v březnu roku 1776 během skotského osvícenství a zemědělské revoluce. Ústřední myšlenky Smithova díla přijímají několik principů upřednostňovaných právě za dob skotského osvícenství. První z nich je přesvědčení, že studium lidské povahy je základní a nezbytný aspekt. Fakt, že Newtonova experimentální metoda je nejvhodnější pro studium člověka, je druhým zmiňovaným principem. Podle Dugalda Stewarta, prvního životopisce Adama Smitha, hlavní významnost Bohatství národů nespočívá v originalitě autorových principů, ale v používání systematických a vědeckých úvah k jejich validaci a zřetelnosti, s jakou jsou vyjádřeny. V tomto smyslu je práce syntézou nejdůležitějších aspektů politické ekonomiky. Přestože je Smith v současné době vnímán jako významný ekonom, sám sebe považoval za profesora morální filosofie, kterou vyučoval na univerzitě v Glasgowě. Bohatství národů tedy není jen o ekonomice, ale také o politické ekonomii, historii, psychologii, politice, morálce a právu. Poskytl základ ekonomům, politikům, matematikům, biologům, myslitelům takřka všech oborů, na nichž se dá i v nynější době stavět. Bez ohledu na historický vliv představovalo \"Bohatství národů\" jasný posun paradigmatu v oblasti ekonomiky. Během Smithova života bylo publikováno pět vydání knihy Bohatství národů a to v letech 1776, 1778, 1784, 1786 a 1789. Na některá základní fakta, vycházejících z této knihy, úspěšně navazoval i Karl Marx. Dílo nastínilo otázky, týkající se hospodářství a fungování ekonomiky a značně ovlivnilo dění v 18. i 19. století. Jeden z otců zakladatelů a první ministr financí USA Alexander Hamilton, byl rovněž knihou ovlivněn, když ve svých spisech argumentoval proti mnoha Smithovým politickým teoriím.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí obsahu.", "content": "V konečné podobě tvoří \"Bohatství národů\" celkem pět knih, každá obsahuje více tematických kapitol.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha I: O příčinách zvyšování produktivní síly práce a o řádu, podle něhož se její produkt přirozeně rozděluje mezi různé vrstvy lidí (Of the Causes of Improvement in the productive Powers of Labor).", "content": "Smith se zde věnuje především dělbě práce, které přisuzuje klíčovou roli při rozvoji státu. Její diverzifikace zajišťuje všeobecnou hojnost. Toto se vztahuje více na výrobu, než na zemědělství, ve kterém není rozdíl mezi vyspělým a zaostalým státem tak výrazný. Dělba práce podle Smithe nevyplývá z lidského rozumu, ale z přirozeného sklonu k směnnému obchodu. Autor také vysvětluje vznik peněz. Dále popisuje vztahy mezi zaměstnavateli a pracujícími a ohodnocení práce. Je velmi znepokojen tehdejší chudobou, jež dává za vinu cechům či konglomerátům, které zasahují do vlády a nejednají ve veřejném zájmu.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha II: O podstatě, akumulaci a používání kapitálu (Of the Nature, Accumulation, and Employment of Stock).", "content": "Autor vysvětluje pojem kapitál jako prostředky, jež nejsou spotřebovány, ale užity k vstupu do další výroby a k dosažení vyššího zisku v budoucnu. Dále se zabývá vlivem a rolí kapitálu ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha III: O nestejném růstu blahobytu v různých zemích (Of the different Progress of Opulence in different Nations).", "content": "Smith vysvětluje, že k dosažení dlouhodobého hospodářského růstu je nutná spolupráce mezi venkovem, který zajišťuje suroviny, a městy, jež zajišťují zpracování a obchod. Tvrdí, že rozmach měst a průmyslu je způsoben zajištěním ze strany venkova. Ten nakonec na prosperitě měst sám vydělává. Zemědělství je podle autora mezi lidmi žádoucí, neboť poskytuje svobodu, která dává lidem větší motivaci (jsem svým vlastním pánem, pracuji pro sebe a svou rodinu; Smith ovšem velmi kritizuje egoismus a chamtivost). Ve společnosti proto přirozeně putuje nejvíce kapitálu do zemědělství, až poté do výroby a obchodu. Tento jev vede k růstu a hojnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha IV: O soustavách politické ekonomie (Of Systems of political Economy).", "content": "Smith kritizoval vměšování státu do ekonomiky, neboť dle jeho názoru tento postup narušoval rozmach průmyslu a pokrok. Ostře se vyhranil zejména proti merkantelismu (zavádění ochranářských cel a hromadění drahých kovů). Dále se zde věnuje důvodům zakládání a využívání kolonií. Ty jsou prospěšné jak pro mateřský stát, tak pro celou Evropu, neboť dovolují jejím obyvatelům využívat jinak nedostupné či nedostatkové zboží. I z tohoto důvodu Smith prosazuje volný obchod, protože ten je oproti merkantilismu prospěšný všem.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha V: O důchodu panovníka nebo republiky (Of the Revenue of the Sovereign or Commonwealth).", "content": "Smith předpokládal čtyři tzv. maximy zdanění: poměrnost, transparentnost, vhodnost a efektivnost. Mimo jiné zastával něco, co bychom dnes nazvali progresivním zdaněním. Tvrdil, že bohatí by se měli větší měrou podílet na hrazení veřejných výdajů (daně se mají vztahovat na schopnosti a zvyky každého). Co se týče vlády a státu, jejich role má spočívat v ochraně společnosti před vnitřním rozkladem (např. zajištění únosných podmínek k životu chudým). Jiné zásahy negativně ovlivňují ekonomiku, neboť narušují princip \"„neviditelné ruky trhu“\". V poslední kapitole se věnuje problematice války a veřejného dluhu. V případě války se náklady státu zvyšují, avšak politici nejsou ochotni (z obavy o veřejné mínění) ve větší míře zvednout daně. Situace se proto řeší úvěrem. Pokud je ovšem vládě umožněno půjčovat si bez omezení, povede válku dál a stát se tak bude víc a víc zadlužovat. V důsledku budou tyto náklady zatěžovat budoucí generace.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce a přijetí knihy.", "content": "Kniha zaznamenala vesměs kladné přijetí, i přes počáteční kritiku plynoucí z názoru, že při jejím čtení je potřeba nad obsahem knihy přemýšlet více, než bylo třeba u děl Smithových současníků. Kritici argumentovali, že Smithovo dílo nemůže právě z důvodu své náročnosti dosáhnout vysoké popularity. Navzdory tomu se první vydání knihy vyprodalo za 6 měsíců. V roce 1777, tedy rok po vydání díla, dokonce inspirovalo tehdějšího premiéra Velké Británie lorda Northa k zavedení dvou nových daní, daní za sluhy a aukční daně. O rok později prosadil North daň na obydlení obydlí a daň na slad oboje na doporučení Smithe. Celkově se kniha velmi rychle rozšíříla v intelektualních kruzích a stala se často citovanou v anglickém parlamentu (v 19. století ji velmi často citoval člen britského parlamentu Robert Cobden, například při příležitosti boje proti otrocké práci). Smithův životopisec John Rae tvrdil, že \"Bohatství národů\" začalo velmi brzy po svém vydání formovat vládní politiku Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Názory ekonomů.", "content": "Na \"Bohatství národů\" navazovali a dále jej rozvíjeli další ekonomové 19. století jako např. John Stuart Mill, David Ricardo a Alfred Marshall. Vraceli se k němu i mnozí významní ekonomové moderní doby jako např. John Maynard Keynes, Friedrich August Hayek či Ronald Coase. \"Bohatství národů\" má dodnes přetrvávající vliv, důkazem toho je, že se jedná o druhou nejcitovanější knihu v sociálních vědách, která byl vydána před rokem 1950, s 36.331 citacemi (první je Marxův \"Das Kapital\"). Výše zmíněný Ronald Coase, britský ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, zastává názor, že pokud by byl vyslyšen Smithův návrh umožnit americkým koloniím svou reprezentaci v britském parlamentu (která by byla úměrná jejich podílu na veřejných příjmech), vyhlášení nezávislosti z roku 1776 by pravděpodobně neproběhlo. Amerika by dnes vládla Anglii a sám Smith by byl znám nejen jako autor \"Bohatství národů\", ale také jako otec zakladatel. Další z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, významný ekonom George Stigler připisuje Smithovi „nejdůležitější věcný výrok ve všech ekonomikách“ a založení teorie přidělování zdrojů. Také popisuje Smithovu větu, že „dělba práce je omezena rozsahem trhu“ jako „jádro teorie funkcí firmy a průmyslu“ a „základní princip ekonomické organizace“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, známé i pod zkráceným názvem Bohatství národů, je \"magnum opus\" skotského ekonoma a filozofa Adama Smitha. Kniha byla poprvé vydána v roce 1776 a je úvahou nad ekonomií na začátku průmyslové revoluce a pojednává o volném obchodu jako o více produktivním a užitečnějším než ostatní systémy. Kniha je základ pro klasickou ekonomii.", "tgt_summary": "An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, generally referred to by its shortened title The Wealth of Nations, is the \"magnum opus\" of the Scottish economist and moral philosopher Adam Smith. First published in 1776, the book offers one of the world's first collected descriptions of what builds nations' wealth, and is today a fundamental work in classical economics. By reflecting upon the economics at the beginning of the Industrial Revolution, the book touches upon such broad topics as the division of labour, productivity, and free markets.", "id": 856797} {"src_title": "Ludvík Viktor Habsbursko-Lotrinský", "tgt_title": "Archduke Ludwig Viktor of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nejmladší bratr císaře Františka Josefa I. neměl žádný politický vliv. Byl znám především jako milovník a podporovatel umění. Vlastnil cenné umělecké sbírky a štědře přispíval na kulturní a sociální účely. Jeho druhý bratr, bezdětný mexický císař Maxmilián I., měl v plánu dosadit jej za svého následovníka a oženit s Isabelou, dědičkou Brazilského císařství, a tím posílit habsburský vliv v Jižní Americe. Ludvík Viktor se však plánům svého bratra úspěšně ubránil. Ludvík Viktor nebyl u císařského dvora ve Vídni oblíben. Kněžna Nora Fuggerová o něm prohlásila, že má „jazyk jako zmije“. Jeho švagrová, císařovna Alžběta, jej vinila z donášení a vědomého vytváření svárů v rodině. Na veřejnosti byl znám především svými skandály. Jednak vystupoval dosti povýšeně a zároveň obtěžoval cizí muže na veřejných místech (například v lázních), což několikrát vedlo k fyzickému napadení. Arcivévoda je jediným Habsburkem, o němž je prokazatelně známo, že byl homosexuál. Vzhledem k nepřípustnosti v dřívější době byly případné stejnopohlavní styky pečlivě tajeny a neexistují o nich žádné přímé důkazy. Ludvíkovy skandály jsou však doloženy svědecky a nebylo možné je zcela ututlat. Kromě toho arcivévoda rád provokoval tím, že nosil ženské šaty. Pravděpodobně byl také transvestita. Z uvedených důvodů jej císař v roce 1866 vyhostil z Vídně na zámek Klessheim u Salcburku. Tam se věnoval svým uměleckým zálibám a trávil čas ve společnosti pobočníka, který mu byl speciálně vybrán. V roce 1915 byl shledán duševně nemocným a zbaven svéprávnosti. Za opatrovníka mu byl zvolen arcivévoda Evžen, velmistr Řádu německých rytířů. Na zámku Klessheim Ludvík Viktor v roce 1919 zemřel ve věku 76 let a byl pohřben na hřbitově v nedalekém Siezenheimu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní charakteristika.", "content": "Kněžna Nora Fuggerová charakterizovala osobnost Ludvíka Viktora těmito slovy: „Byl zcela odlišný od svých bratrů, ani vojensky, ani umělecky zaměřený, slabý, nemužný, nepřirozený a odpudivého vzhledu. Báli se ho kvůli jeho pomluvám. Vedl velmi pozemský život, byl o všem – ne vždy bezchybně – zpraven, jeho jazyk byl ostrý jako jedovatý had. Do všeho se pletl, spřádal intriky a radoval se, když z toho byly malé skandálky. Člověk měl důvod obávat se jeho indiskrétností a klepů; ale byl to bratr císaře. Přesto však měl jednu dobrou stránku: byl přítelem svých přátel – více než svých přítelkyň –, bránil je, když byli světem napadeni, a prokazoval jim různé laskavosti. Ke starým – spíše než mladým – dámám byl velmi pozorný a laskavý. Pamatoval si veškeré jejich narozeniny a jmeniny a posílal jim květiny. Těmito starými dámami byl přirozeně velmi obdivován. Málo milován byl v císařské rodině; neboť také tam věděl vždy něco, do čeho si mohl rýpnout, nebo něco k donášení.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Viktor (15. května 1842, Hofburg, Vídeň – 18. ledna 1919, Klessheim), přezdívaný Luzivuzi nebo Bubi, byl rakouský arcivévoda z rodu Habsburků, nejmladší syn arcivévody Františka Karla a Žofie Bavorské, bratr rakouského císaře Františka Josefa I. a mexického císaře Maxmiliána I.", "tgt_summary": "Archduke Ludwig Viktor Joseph Anton of Austria (15 May 1842 – 18 January 1919) from the House of Habsburg was the youngest son born to Archduke Franz Karl of Austria and Princess Sophie of Bavaria and younger brother of Emperor Franz Joseph I of Austria.", "id": 1549437} {"src_title": "Toastmasters International", "tgt_title": "Toastmasters International", "src_document": [{"title": "Vzdělávací program.", "content": "Club Toastmasters se drží filozofie „učíme se tím, že věci děláme“, přičemž každý člen má možnost učit se tempem, které mu individuálně vyhovuje. Program Toastmasters sestává ze dvou částí – z části zaměřené na komunikační schopnosti a části zaměřené na rozvoj leadershipu. Členové procházejí jednotlivými fázemi vzdělávacího programu tak, že před ostatními členy klubu prezentují předem připravené ústní projevy a chopí se rolí spojených s organizací setkání nebo vedoucích rolí v rámci klubu, oblasti nebo na mezinárodní úrovni v Toastmasters International.", "section_level": 1}, {"title": "Trénink komunikace.", "content": "Vzdělání v oblasti komunikace je jádrem programu Toastmasters. Tento vzdělávací proces je vymezen základním manuálem s názvem \"Competent Communication Manual\" a řadou 15 manuálů pro pokročilé. Základní manuál obsahuje 10 na sebe navazujících projektů, které určují, na jaký aspekt komunikace je daná řeč zaměřena. Manuály pro pokročilé jsou rovněž zaměřené na určitou oblast komunikace (využití techniky při prezentování, vyprávění příběhu, mezilidská komunikace) a každý z nich sestává z 5 projektů. Členové realizují jednotlivé projekty tím, že si připraví projev a prezentují ho celému klubu. Od mluvčích se očekává, že dodrží předepsaný časový limit. Většina projevů určených základním manuálem \"Competent Communication Manual\" předepisuje limit 5 až 7 minut. Projekty dle manuálů pro pokročilé jsou většinou na 10 až 15 minut, ale některé mohou trvat až půl hodiny. Po tomto projevu následuje hodnocení jiným členem klubu, vždy s ohledem na kritéria určená manuály. Opětovná zpětná vazba je charakteristickým znakem klubů Toastmasters. Každá aktivita je následně hodnocena. Pronesení řeči je hodnoceno jak ústně, tak písemně – vepsáním do členova osobního manuálu. Na konci setkání jsou hodnoceni dokonce i samotní hodnotící, a to členem, který je pro dané setkání ve funkci tzv. hlavního hodnotitele (\"General Evaluator\"). Díky evaluacím se členům dostávají tipy, jak zlepšit svou schopnost veřejného vystupování a využít ji hned při plnění následujícího projektu a rovněž slouží k tomu, aby člen zažil příjemný pocit úspěchu. Ústní evaluace má i u hodnotitele rozvíjet schopnosti dávat konstruktivní zpětnou vazbu ostatním členům klubu Toastmasters. Učení se podávat zpětnou vazbu s sebou nese rozvoj dalších dovedností jako jsou efektivní naslouchání, umění motivovat, podporovat a povzbuzovat druhé a připravit a prezentovat krátkou evaluaci v daném časovém limitu. Důležitými prvky efektivní evaluace jsou jazyk a nepochybně také struktura. Struktuře evaluace v klubech Toastmasters se často říká tzv. „sendvičový feedback“ (chvála, doporučení ke zlepšení, chvála) nebo metoda „CRC“ (Commend, recommend, commend; česky Pochválit, doporučit, pochválit). Kromě zmíněných manuálů nabízí organizace svým členům řadu dalších vzdělávacích programů a seminářů.", "section_level": 2}, {"title": "Trénink leadershipu.", "content": "Kluby organizace Toastmasters učí rovněž zásadám leadershipu. Je to částečně dáno tím, že všichni členové organizace jsou dobrovolníci (kromě placeného personálu celosvětové centrály sestávajícího z asi 90 lidí). Dokonce tým výkonných ředitelů se skládá z dobrovolníků, kteří jsou zároveň členy svých místních klubů a nejsou za tuto funkci placeni. Nový člen klubu Toastmasters dostane manuál s názvem \"Competent Leadership Manual\". Tento manuál popisuje 10 projektů, které jsou realizovány zastupováním nejrůznějších rolí v rámci organizace setkávání klubu či organizace klubových soutěží, kampaní za účelem náboru členů nebo PR kampaní. Tento manuál lze splnit v průběhu pouhých 6 nebo 7 měsíců, ale většina členů ho plní v delším časovém rozmezí. Následně po splnění obdrží člen certifikát nazvaný \"Competent Leader\". Poté, co člen splní \"Competent Leadership Manual\", může začít s plněním manuálů pro pokročilé, které mají dvě úrovně – tzv. \"Bronz\" a \"Silver\". Požadavky na dosažení úrovně \"Bronz\" mimo jiné zahrnuje minimálně půlroční službu klubu v podobě vykonávání funkce, spoluutváření strategických plánů pro klub a účast na školení. Mezi požadavky pro úroveň \"Silver\" je roční plnění jedné z důležitých funkcí v klubu, dokončení programu zvaného \"High Performance Leadership\" a plnění role mentora a kouče. Setkávání klubu učí členy také jisté etiketě a dodržování jednacího řádu, což může být v budoucnu pro členy výraznou výhodou při řešení obchodních nebo politických záležitostí.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky klubů.", "content": "Organizace Toastmasters byla zpočátku rozšířena v anglicky mluvících zemích, později se rozšířila do ostatních zemí s tím, že komunikace v rámci klubu probíhala v angličtině. Dnes je po světě spousta klubů, v nichž jsou komunikačním jazykem jiné jazyky, jako je čínština, francouzština, němčina, japonština, španělština a tamilština a spousta dalších. Základní manuál (The Competent Communication Manual) je k dostání nejen v angličtině, ale také v čínštině (zjednodušený), francouzštině, němčině a japonštině. V ČR některé kluby fungují v angličtině, některé v češtině, popř. kombinují setkání v obou jazycích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toastmasters International je nezisková vzdělávací organizace, která je celosvětově zastoupená tisíci kluby. Jejím hlavním cílem je vzdělávání členů v oblasti komunikace, veřejného vystupování a leadershipu (vůdcovství). Prostřednictvím jednotlivých klubů nabízí Toastmasters International vzdělávací program vytvořený tak, aby se členové klubů učili dovednostem jako je mluvený projev, naslouchání a kritické a konstruktivní uvažování. Organizace vyrostla z jediného klubu, Smedley Club číslo 1, který vzniknul jako první ze všech klubů Toastmasters. Klub byl založen 22. října 1924 Ralphem C. Smedleym v rámci aktivit organizace Young Men's Christian Association ve Svaté Anně v Kalifornii ve Spojených státech amerických. Za celou historii organizace se do vzdělávacího programu zapojilo více než 4 miliony lidí. V současné době počet členů převyšuje 332 000 ve více než 15 400 klubech ze 135 zemí.", "tgt_summary": "Toastmasters International (TI) is a US headquartered nonprofit educational organization that operates clubs worldwide for the purpose of promoting communication, public speaking and leadership.", "id": 1879780} {"src_title": "Děti půlnoci", "tgt_title": "Midnight's Children", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Román \"Děti půlnoci\" je volnou alegorií na události v Indii, které se odehrály předtím i bezprostředně poté, co se stala nezávislým státem, i po jejím rozdělení. Protagonistou a vypravěčem příběhu je Salím Sináí, který se narodil přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost. Do vínku mu byly dány nejen telepatické schopnosti, ale také velký, neustále plný a na pachy extrémně citlivý nos. Román je rozdělen do tří knih. Začíná příběhem rodiny Sináíových v době, kdy se odehrávaly události později vedoucí k získání nezávislosti a rozdělení Indie. Salím se narodil přesně o půlnoci 15. srpna 1947 a díky tomu je starý úplně stejně jako nezávislá indická republika. Později objeví, že všechny děti, které se ten den narodily mezi půlnocí a jednou hodinou ráno, jsou nadány zvláštními schopnostmi. Salím pomocí svých telepatických sil ustaví shromáždění dětí půlnoci, které se potýká se stejnými problémy z důvodu kulturních, jazykových, náboženských a politických rozdílů jako mladá indická republika. Salím díky telepatii umožňuje kontakt stovek geograficky vzdálených dětí a zároveň se snaží odhalit význam jejich nadání. Zvláště ti, kteří se narodili velmi brzy po úderu půlnoci, jsou nadáni mocnějšími schopnostmi než jiní. Kolenatý Šiva, Salímova nemesis, a čarodějka Párvatí, děti s pozoruhodným nadáním, hrají v Salímově příběhu velkou roli. Salímova rodina se mezitím vydá na rozličná putování a snáší četné války, které pustoší celý subkontinent. V této době Salím utrpí ztrátu paměti, která se mu vrátí až poté, co vstoupí do jakéhosi mytologického exilu uprostřed džungle v Sundarbanu. Tehdy se také opět spojí se svými přáteli z dětství. Později zažije výjimečný stav vyhlášený premiérkou Indirou Gándhíovou i „čistěním“ slumu Jama Masjid, které nařídil její syn Sandžaj. Na čas je Salím držen jako politický vězeň. V těchto pasážích je patrná sžíravá kritika Gándhíové, která během výjimečného stavu překročila své pravomoci, což Rushdie vnímal jako osobní touhu po moci hraničící s božstvím. Výjimečný stav znamenal pro děti půlnoci ztrátu jejich schopností. Salímovi nezbývá nic jiného, než se se situací vyrovnat. Rozhodne se sepsat příběh sebe sama i mladého indického národa – příběh, který věnuje svému synovi.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí románu.", "content": "Kniha Děti půlnoci získala v roce 1981 Man Bookerovu cenu, ocenění English Speaking Union Literary Award a James Tait Prize. V roce 1993 a 2008 byla oceněna jako nejlepší kniha, která kdy dostala Man Bookerovu cenu (Best of the Booker Prize). Toto ocenění jí bylo uděleno u příležitosti 25. a 40. výročí Man Bookerovy ceny. V roce 1984 se Indira Gándhíová obrátila na britské soudy, protože se cítila očerněna jednou větou v předposledním odstavci 28. kapitoly, podle níž měl její syn Sandžaj Gándhí svou matku držet v hrsti, protože ji obvinil z toho, že svou nevšímavostí zavinila smrt jeho otce. Soudní spor se urovnal, když Salman Rushdie souhlasil, aby tato urážlivá věta byla z knihy vyňata.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová zpracování.", "content": "Na základě této knihy byl natočen v roce 2012 stejnojmenný dokument, na kterém se podílela kanadská režisérka indického původu Deepa Mehtaová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Děti půlnoci (v anglickém originále \"\") je historický román Salmana Rushdieho, britského spisovatele indického původu, vydaný v roce 1981. Zabývá se přechodem Indie od britského kolonialismu k nezávislosti až po rozdělení indického státu. Řadí se do postkoloniální literatury a magického realismu. Příběh, který je zasazen do kontextu aktuálních historických událostí, vypráví jeho protagonista Salím Sináí. Tato kniha získala v roce 1981 Man Bookerovu cenu a ocenění James Tait Black Memorial Prize.", "tgt_summary": "Midnight's Children is a 1981 novel by author Salman Rushdie. It deals with India's transition from British colonialism to independence and the partition of India. It is considered an example of postcolonial, postmodern, and magical realist literature. The story is told by its chief protagonist, Saleem Sinai, and is set in the context of actual historical events. The style of preserving history with fictional accounts is self-reflexive. \"Midnight's Children\" won both the Booker Prize and the James Tait Black Memorial Prize in 1981. It was awarded the \"Booker of Bookers\" Prize and the best all-time prize winners in 1993 and 2008 to celebrate the Booker Prize 25th and 40th anniversary. In 2003, the novel was listed on the BBC's The Big Read poll of the UK's \"best-loved novels\". It was also added to the list of Great Books of the 20th Century, published by Penguin Books.", "id": 2295615} {"src_title": "Balduin I. Flanderský", "tgt_title": "Baldwin I, Margrave of Flanders", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Balduin se měl narodil jako syn forestiera (osoby, jež se starala o lesy, lesníka) Odoakara (zvaného též Audacer či Ilghelram) a neznámé matky.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství s Juditou, získání titulu.", "content": "První zmínka o Balduinovi pochází z roku 862 roku a zmiňuje ho jako hraběte jednoho z flanderských krajů (aniž upřesňuje, kterého). Tehdy se Judita Flanderská, vdova po králích Wessexu Ethelwulfovi a Ethelbaldovi, dcera Karla II. Holého, který byl zakladatelem a prvním králem Západofranské říše, navrátila po smrti svého posledního manžela Ethelbalda na dvůr svého otce. Karel, který právě mířil do Soissons, se doslechl různé zvěsti o své dceři a aby zjistil pravou skutečnost, vyslal k ní svého syna Ludvíka a Balduina; měl zřejmě v úmyslu dceři sjednat další sňatek. Prozatím ji zavřel do kláštera v Senlis. Judita nicméně o Vánocích roku 861 s Balduinem z kláštera utekla; patrně ještě v klášteře, před útěkem se za něj provdala. Juditin otec se rozzuřil a hodlal Balduina uvěznit; jsou dochovány zprávy o tom, že psal dopis vikingovi Rörikovi z Dorestadu a biskupovi a zakázal jim poskytnout páru útočiště. Manželé se však utekli ke dvoru Juditina bratrance Lothara Lotrinského, kam přibyli v říjnu roku 862. Museli čelit perzekuci, neboť byli Karlem a jeho biskupy exkomunikováni a Balduin byl pro únos a neuposlechnutí panovníka zbaven svých lén. V odpověď na to se oba vydali na pouť do Říma, aby dosáhl požehnání papež Mikuláše I. Papež se po vyslechnutí páru ujal role prostředníka v ožehavém sporu a žádal krále, aby Balduinovi odpustil. V dopise mu doporučoval, aby jej opět přijal do své přízně, protože jinak by se Balduin mohl spojit s Normany a Juditině matce zase psal o tom, jak Balduin lituje svého provinění.Také apeloval na biskupy a biskupa Hinkmara, aby ztratil slovo na podporu Balduina. Biskup Hinkmar byl nesmiřitelným odpůrcem obou provinilců kvůli únosu a tak se Judita s otcem setkala až v říjnu 863 ve Verberie. Dne 13. prosince téhož roku byli Balduin a Judita v Auxerre oficiálně oddáni.", "section_level": 2}, {"title": "Flanderský hrabě.", "content": "Tchán udělil Balduinovi titul hraběte z Gentu a později tituly hraběte z Ternois a hraběte flanderského. Balduin měl bránit vikinským útokům. Není jasné, zda se takto Karel nerozhodl v naději, že Balduin bude v bojích zabit, ten ale situaci zvládl překvapivě dobře. Odrazil vikinskou hrozbu, rozšířil svou armádu i území a stal se z něj věrný zastánce krále Karla. V roce 871 vedl jednání se vzbouřeným Karlovým synem Karlomanem. Jeho síla a schopnosti v boji byly pověstné a přinesly mu přídomek \"Železná paže\". Balduin vybudoval opevnění Arrasu, Gentu i Brugg. Celý svůj život bojoval o rozšíření svých statků a učinil ze svých držav jedno z největších panství západofranské říše. Zemřel v roce 879 a byl pohřben v opatství Saint-Bertin poblíž Saint-Omer.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství s Juditou vzešli čtyři potomci – tři synové a dcera:", "section_level": 1}], "src_summary": "Balduin I. Flanderský zvaný \"Balduin Železná paže\" (fr. \"Baudouin dit Bras de Fer\"; 837/840 – 2. ledna 879) byl první flanderský hrabě.", "tgt_summary": "Baldwin I (probably 830s – 879), also known as Baldwin Iron Arm (the epithet is first recorded in the 12th century), was the first margrave of Flanders.", "id": 1073078} {"src_title": "Ztracená čest Kateřiny Blumové", "tgt_title": "The Lost Honour of Katharina Blum", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává o karnevalu roku 1974. Mladá rozvedená pomocnice v domácnosti Kateřina Blumová je pozvána svou kmotrou Elsou Woltersheimovou na karnevalovou party. Zde se seznámí Ludvíkem Göttenem. Ačkoli se vidí poprvé v životě, pozve si ho Kateřina na noc domů, což je všem nanejvýš podivné, protože Kateřina je známa svou nedůvěřivostí. Ludvík je ale hledaný policií za bankovní loupež a činžovní dům, v němž Kateřina bydlí je celou noc sledován. Nikdo neviděl Ludvíka v noci z domu vyjít, když ale ráno policie vtrhla do Kateřinina bytu, našla v něm jen ji, ale jeho ne. Kateřina prohlásila, že neví, kdy Ludvík odešel, protože když se probudila, byl už pryč. Kateřina byla okamžitě zatčena. Novinář NOVIN, bulvárního plátku, Tötges se okamžitě vydal do Kuiru, kde Kateřina vyrůstala a zjistil od místních vše o Kateřinině rodině - že její otec byl komunista, „matka ukradla mešní víno a se svými milenci pořádala v sakristii orgie“ (doopravdy se jednou opila mešním vínem společně s kostelníkem). Našel jejího bývalého manžela, který prohlásil, že pro ni chtěl jen to nejlepší, ale jí to nestačilo. Našel i její zaměstnavatele, manžele Blornovi, kteří byli zrovna na dovolené. Z jeho výroku, že je Kateřina \"„radikálně ochotná a inteligentní“\", udělal, že Kateřina je \"„radikální“\". Dále přišlo na přetřes, že Kateřina měla velmi často jakési „pánské návštěvy“, o nichž odmítá cokoli říci. Dále NOVINY zveřejnily, že má Kateřina luxusní byt za 100 tisíc marek, na který by si rozhodně nemohla při svém platu vydělat, což jednoznačně znamená, že se podílela na Ludvíkově trestném činu. (Ve skutečnosti měla Kateřina na byt slevu, protože manželé Blornovi se podíleli na výstavbě činžovního domu, v němž se byt nacházel, a na zbytek si půjčila u banky). Tötges také navštívil v nemocnici na smrt nemocnou Kateřininu matku. Zeptal se jí, co si o tom všem myslí. Řekla jenom: \"„Proč to tak muselo skončit, proč se to muselo stát?“\" V NOVINÁCH bylo ale napsáno, že řekla: \"„Tak to muselo skončit, tak se to muselo stát.“\" Nesoulad mezi těmito dvěma výroky Tötges vysvětlil tak, že je vždy připraven \"„poskytovat prostým lidem artikulační pomoc“\". Následkem šoku z této návštěvy Kateřinina matka zemřela. Ludvík byl nakonec nalezen v letním domě Aloise Sträublera. Alois Sträubler byl ona neznámá pánská návštěva, ovšem Kateřinou nechtěná. Vnutil jí tehdy klíče od svého letního domu v bláhové naději, že ho Kateřina navštíví. Když se Kateřina onoho rána, kdy u ní byl Ludvík, dozvěděla, že Ludvíka hledá policie, dala mu ten klíč, aby se tam schoval, a vysvětlila mu, jak se dostat nepozorován z domu větracími šachtami. Kateřina si domluvila schůzku s Tötgesem pod záminkou, že mu poskytne exkluzivní rozhovor. Když se dostavil na smluvenou schůzku do jejího bytu, zastřelila ho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ztracená čest Kateřiny Blumové aneb Jak vzniká násilí a kam může vést (německy \"Die verlorene Ehre der Katharina Blum oder Wie Gewalt entstehen und wohin sie führen kann\") je román, který roku 1974 napsal německý spisovatel Heinrich Böll.", "tgt_summary": "The Lost Honour of Katharina Blum, or: how violence develops and where it can lead (original German title: \"Die verlorene Ehre der Katharina Blum oder: Wie Gewalt entstehen und wohin sie führen kann\") is a 1974 novel by Heinrich Böll. The story deals with the sensationalism of tabloid news and the political climate of panic over Red Army Faction terrorism in the 1970s Federal Republic of Germany. The main character, Katharina Blum, is an innocent housekeeper whose life is ruined by an invasive tabloid reporter and a police investigation when the man with whom she has just fallen in love turns out to be wanted by the police because of a bank robbery. The book's fictional tabloid paper, \"Die Zeitung\" (\"The Newspaper\"), is modelled on the actual German \"Bild-Zeitung\".", "id": 332373} {"src_title": "Michael Praetorius", "tgt_title": "Michael Praetorius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl nejmladším synem luteránského pastora v Creuzburgu (dnes v Durynsku). Jméno \"Praetorius\" je latinská obdoba jeho rodného příjmení. Po absolvování škol v Torgavě a Srbišti studoval teologii a filosofii na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Od roku 1587 byl varhaníkem v chrámu \"Marienkirche\". Od roku 1592 sloužil na dvoře biskupa Jindřicha Julia, vévody z Braunschweigu. Nejprve jako varhaník a od roku 1604 jako kapelník orchestru \"Staatsorchester Braunschweig\". Uznání si získal nejprve jako praktický hudebník. Proslul zejména na setkání varhaníků v Gröningen u Halberstadtu v roce 1596, kam se sjelo více než padesát německých varhaníků, aby společně posoudili nové varhany halberstadtského varhanáře Davida Beckera. Toto setkání, znamenalo také historický zlom v chápání úlohy varhan a instrumentální hudby v období pozdní renesance. Praetorius se prosadil jako vynikající interpret tohoto nového směru hudby. První sbírka jeho skladeb vznikla okolo roku 1602. Začal komponovat v době, kdy Řezno bylo sídelním městem císaře Svaté říše římské. Moteta z této sbírky jsou v Německu mezi prvními, které reflektují novou italskou interpretační praxi. Díky nim se stal uznávaným i jako skladatel. Devět částí jeho \"Musae Sioniae\" (1605–1610) a sbírka liturgické hudby publikovaná v roce 1611 vycházely z německého protestanského chorálu. Vznikly na přání vycházející z kruhů ortodoxních luteránů, aby vyhověly vkusu vévodkyně Alžběty, která vládla ve vévodově nepřítomnosti a měla snahu nahradit populární světskou hudbu náboženskou hudbou Praetoriovou. Praetoriovy skladby se šířily v Evropě i mimo protestantské prostředí. Sbírka jeho tisků je kupříkladu dochována i v Českém Krumlově. Kromě toho Jindřich Julius Brunšvický byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského a Praetorius s ním často pobýval v Praze a seznámil se zde s hudebníky Rudolfova dvora. Jindřich Julius si nechal v blízkosti Hradu postavit vlastní palác a byl také jedním z posledních, kdo u nemocného a téměř opuštěného císaře vytrval až do jeho skonu. Vévoda zemřel jen o rok později rovněž v Praze. Nicméně Praetorius zůstal formálně ve službách jeho následníka Fridricha Oldřicha. Od roku 1613 však působil na dvoře Jana Jiřího I. Saského v Drážďanech, kde byl zodpovědný za slavnostní hudbu. V té době ho ovlivnily nejnovější směry italské hudby, včetně děl skladatelů Benátské školy a jeho mladšího kolegy Heinricha Schütze. To jej vedlo k rozvoji formy chorálních koncertů (tj. chorálů s instrumentálním doprovodem). Na saském dvoře v Drážďanech byl jmenován dvorním kapelníkem a zůstal zde až do své smrti. Zemřel v den svých narozenin ve Wolfenbüttelu, kde je také pochován v chrámu sv. Marie, v klenbě pod varhanami.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byl velmi plodným skladatelem a jeho díla vykazují vliv soudobých italských skladatelů a jeho mladšího současníka Heinricha Schütze. Kromě řady roztroušených skladeb jsou z jeho díla nejdůležitější:", "section_level": 1}, {"title": "Syntagma musicum.", "content": "Syntagma musicum je největší hudebně teoretické dílo nejen skladatele, ale patrně i celé tehdejší doby. Bylo rozvrženo do čtyř dílů. První díl, psaný latinsky (\"Musicae artis analecta\"), vyšel ve Witemberku v letech 1614–1615. Je rozděleno do čtyř částí a zabývá se historickým vývojem duchovní i světské hudby. Druhý díl, který vyšel již v němčině je věnován hudebním nástrojům. V pěti částech pojednává o vývoji, vzhledu, ladění a možnostech dobových nástrojů. Dodnes je zdrojem přesných informací o historických hudebních nástrojích. Zvláštní pozornost je věnována varhanám, včetně toho, že je uveden i popis nejvýznamnějších německých nástrojů. Poslední vydání je doplněno o přílohu, \"Theatrum instrumentorum seu Sciagraphia\", která obsahuje 42 dřevorytů znázorňujících detaily hudebních nástrojů. Třetí díl (\"Termini musicali\"), je v podstatě hudební slovník o hudebních druzích, notaci, terminologii, provozovací praxi a nástrojovém obsazení hudebních souborů. Tento díl byl zamýšlen jako příručka pro skladatele. Čtvrtý díl již skladatel nestačil dokončit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michael Praetorius, vlastním jménem Michael Schultheiß (15. února 1571, Creuzburg – 15. února 1621, Wolfenbüttel), byl německý skladatel, varhaník a hudební teoretik.", "tgt_summary": "Michael Praetorius (probably 28 September 1571 – 15 February 1621) was a German composer, organist, and music theorist. He was one of the most versatile composers of his age, being particularly significant in the development of musical forms based on Protestant hymns.", "id": 1412533} {"src_title": "Wrocław Główny", "tgt_title": "Wrocław Główny railway station", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Železniční stanice byla vybudována v letech 1855-1857 v souvislosti s výstavbou železničních tratí do Poznaně a Hlohova. Stavba započala 10. září 1855, dokončena byla o dva roky později. Nádražní budovu navrhl architekt Wilhelm Grapow. Na stavbě pracovalo v průměru 250 zedníků, převažujícími stavebními materiály jsou cihla, žula, konstrukční ocel, vápno, portlandský cement. Celkové náklady stavby se vyšplhaly na 449 000 tolarů, nepočítaje náklady na nábytek a osvětlení ve výši 26 400 tolarů. S ohledem na rostoucí potřeby železniční stanice, bylo koncem 80. let 19. století navrženo její další rozšíření. V letech 1899-1904 byla stanice rozšířena ve stylu kombinující prvky historismu a secese se zachovaním stávajících objektů. Rekonstrukci navrhl Bernard Klüschego. Během druhé světové války byly postaveny podzemní sklady v prostoru před nádražím. Jednalo se o masivní železobetonovou konstrukci, kdy tloušťka stěn dosahovala až tří metrů. Po válce byly uzavřeny. Poškození, které železniční stanice utrpěla během války se odstraňovala do roku 1949, další rekonstrukce přišla v roce 1960. 8. ledna 1967 se na jednom z nástupišť vážně zranil herec Zbigniew Cybulski, když se pokusil naskočit do jedoucího vlaku. Shodou okolností se navracel z natáčení polského kriminálního filmu \"Morderca zostawia ślad\". Po převozu do nemocnice zemřel. K 30. výročí této tragické události, 8. ledna 1997, odhalil polský režisér Andrzej Wajda na nástupišti pamětní desku. Na přelomu 80. a 90. let dvacátého století prošla železniční stanice další rekonstrukcí. V roce 2009 bylo vypsáno výběrovém řízení na návrh revitalizace nádraží a jeho okolí. Vítězem se stala společnost GRUPA 5 z Varšavy. Stavební práce začaly 10. dubna 2010. Modernizace železniční stanice byla spolufinancována z prostředků Evropské unie (Operačního programu Infrastruktura a Životní prostředí). Celkové náklady na revitalizaci nádraží a jeho okolí se vyšplhaly na 162 mil. Złotých, z nichž 113 mil. Złotých spolufinancovala Evropská unie. Při rekonstrukci železniční stanice byl v roce 2011 objeven cihlový tunel pocházející pravděpodobně z počátku 20. století. Stavební práce byly dokončeny do zahájení Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, které se v Polsku konalo v období od 8. června do 1. července 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Obecný přehled.", "content": "Od roku 1947 s krátkými přestávkami fungovalo v budově nádraží, západním křídle kino \"Dworcowe\". Mimo jiné, navštěvoval jej i Zbigniew Cybulski. Za 60 let svého provozu, jim prošlo více než 7 milionů diváků. V roce 2007 bylo uzavřeno, avšak k znovuotevření došlo v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Vratislavské hlavní nádraží obsluhují dálkové vnitrostátní spoje jedoucí například do:", "section_level": 1}], "src_summary": "Wrocław Główny (česky \"Vratislav hlavní nádraží\") je hlavní nádraží ve Vratislavi, města, nacházejícího se na jihozápadě Polska, v Dolnoslezském vojvodství.", "tgt_summary": "Wrocław Główny (Polish for \"Wrocław main station\") is the largest and most important passenger station of the southwestern Polish city of Wrocław. Built in the mid-19th century near the centre of the city, until 1945 it was known as \"Breslau Hauptbahnhof\" (\"Breslau Main station\"). It also is the largest railway station of the Lower Silesian Voivodeship, located at the junction of several important routes.", "id": 986875} {"src_title": "Crédit Lyonnais", "tgt_title": "Crédit Lyonnais", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Banku založil v Lyonu Henri Germain 6. července 1863. Spolu s BNP Paribas a Société Générale tak patří ke třem nejstarším bankám ve Francii. V roce 1870 otevřela banka svou první filiálku v cizině v Londýně. V roce 1876 bylo otevřeno zastoupení v Paříži, které se až do roku 1913 stalo hlavním sídlem banky. Po druhé světové válce byly ve Francii znárodněny čtyři největší banky a mezi nimi i Crédit Lyonnais (1946). Od roku 1973 bylo zaměstnancům banky umožněno získat její akcie. Tato částečná privatizace byla ale v roce 1982 zvrácena novým zestátněním francouzského bankovnictví za prvního Mitterrandova mandátu. Během první vlády premiéra Jacquese Chiraca (1986-1989) měla být Crédit Lyonnais privatizována, ale k tomu nedošlo. Pod vedením Jeana Yvese Haberera (1988-1993) banka expandovala do zahraničí, kde získala množství finančních ústavů: \"Chase Banque de Commerce\" v Belgii, \"Credito Bergamasco\" a \"Banco San Marco\" v Itálii, \"Banca Jover\" a \"Banco Comercial Espanol\" ve Španělsku a \"Bank für Gemeinwirtschaft\" v Německu. Rovněž získala prostřednictvím svých dceřiných společností investiční fondy \"Clinvest\", \"Clindus\" a \"SDBO\" a řadu průmyslových podílů. Konec hospodářské konjunktury a krize na trhu s nemovitostmi ve Francii vedly v roce 1992 k výrazným finančním ztrátám, což mělo za následek deficit ve výši zhruba 150 miliard franků (asi 23 miliard €). Pouze zásah státu odvrátil banku od bankrotu. Nesplacené závazky a úvěry byly převedeny na nově vytvořenou státní společnost \"Consortium de Réalisation\". Od roku 1999 byly akcie volně obchodovatelné na burze, stát si ponechal 10% podíl. Belgickou část Crédit Lyonnais v tomto roce koupila Deutsche Bank. Dne 5. května 1996 postihl historické firemní sídlo v Paříži velký požár. Oheň za 12 hodin zničil dvě třetiny budovy, mj. též bankovní archiv a počítačová data. V roce 2003 převzala banku Crédit Agricole a stala se tak její dceřinou společností. V září 2010 byla Crédit Lyonnais spolu s dalšími 10 bankami odsouzena francouzským protimonopolním úřadem k celkové pokutě ve výši 381,1 miliónů €. Banky uzavřely dohodu a v letech 2002-2007 zpoplatnily svým zákazníkům platbu šekem ve výši 4,3 centů, aby docílily mimořádného zisku. Opatření se dotklo 80 % šeků použitých ve Francii. Do té doby bylo jejich používání bezplatné. Po zásahu bankovního dozoru byla tato praxe ukončena a kartel byl potrestán pokutou. Protože Crédit Lyonnais byla v roce 2000 kvůli porušení pravidel hospodářské soutěže pokutována, byla její pokuta navýšena ještě o dalších 20 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Crédit Lyonnais je významná francouzská banka se sídlem v Lyonu. V roce 2003 ji koupila banka Crédit Agricole. Crédit Lyonnais je hlavním sponzorem žlutého trikotu na Tour de France.", "tgt_summary": "Crédit Lyonnais () is a historic French bank. In the early 1990s it was the largest French bank, majority state-owned at that point. Crédit Lyonnais was the subject of poor management during that period which almost led to its bankruptcy in 1993. It was acquired by former rival Crédit Agricole in 2003.", "id": 1467690} {"src_title": "Sven III. Dánský", "tgt_title": "Sweyn III of Denmark", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sven byl nemanželský syn Erika II. a jeho konkubíny Thunny. Když Erik II. v roce 1137 zemřel, jeho nástupcem se stal Erik III. Dánský a Sven byl poslán ke dvoru římskoněmeckého krále Konráda III., kde se spřátelil s Konrádovým synovcem, pozdějším císařem Fridrichem Barbarossou. Zpět v Dánsku se společně se svým bratrancem Valdemarem (I.) v roce 1146 pokoušel kanonizovat Valdemarova otce a svého strýce Knuta Lavarda. Proti tomu se však postavil Eskil, arcibiskup z Lundu. Po abdikaci Erika III. v roce 1146 byl Sven zvolen králem mágnáty v Sjællandu, zatímco Knut V. byl zvolen Jutsku. V příštích letech Sven bojoval o moc s Knutem, zatímco Valdemar (I.) ho podporoval. Knuta podporoval arcibiskup Eskil, ale Sven si zajistil Eskilovu loajalitu, když věnoval arcibiskupství v Lundu pozemky. Poté byla Knutova moc omezena na Jutsko. Po několika bitvách Sven dobyl ostrov Fyn a části Jutska a Valdemara stanovil šlesvickým vévodou. V roce 1152 se římskoněmeckým králem stal Fridrich Barbarossa. Ten Svena stanovil \"hlavním králem\", Knut měl získat část Dánska a Valdemar si měl podržel Šlesvicko. Sven však Knutovi přidělil jen malé území. V roce 1154 byl Sven svržen aliancí Knuta a Valdemara, který byl jmenován Knutovým spoluvládcem. Eskil a velká část Svenových dalších spojenců ho opustila a byl tedy nucen odejít do německého exilu. Vrátil se až po třech letech, když získal podporu vévody Jindřicha Lva. To přinutilo dánské magnáty rozdělit zemi na Jutsko, Sjælland a Skåne. Sven se stal vládcem Skåne. Během slavnosti v Roskilde 9. srpna 1157 měl Sven v plánu zavraždit další dva dánské spoluvládce, to se mu však podařilo jen v případě Knuta. Valdemar utekl do Jutska a 23. října 1157 Svena a jeho armádu porazil u Grathe Hede. Svena zřejmě zabili rolníci, kteří ho našli, zatímco byl i s koněm uvězněný v bažině.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Svenovou manželkou byla od roku 1152 Adéla Míšeňská, se kterou měl dvě děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sven III. Dánský (\"Svend III Grathe\") (asi 1125 – 23. říjen 1157) byl králem Dánska v letech 1146 až 1157. O moc v zemi bojoval s Knutem V. a Valdemarem I. V roce 1157 se trojice dohodla, že si Dánsko rozdělí na tři části, ale Sven se pokusil své dva rivaly zabít během slavnosti, poté však byl Valdemarem I. poražen.", "tgt_summary": "Sweyn III Grathe () ( – 23 October 1157) was the King of Denmark between 1146 and 1157, in shifting alliances with Canute V and his own cousin Valdemar I. In 1157, the three agreed a tripartition of Denmark. Sweyn attempted to kill his rivals at the peace banquet, and was subsequently defeated by Valdemar I at the Battle of Grathe Heath and killed.", "id": 2220025} {"src_title": "RNáza", "tgt_title": "Ribonuclease", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "RNázy plní v tělech organismů široké spektrum funkcí. Např. RNáza A je trávicí enzym přítomný v pankreatické šťávě, který umožňuje rozklad ribonukleových kyselin přítomných v potravě. V buňkách se spousta RNáz podílí na sestřihu pre-rRNA (u bakterií celá plejáda enzymů, jako je RNáza III, RNáza P, RNáza E, RNáza F, RNáza D, M16, M23 a M5). Podobné RNázy se uplatňují i ve výrobě tRNA. RNáza L se účastní interferonové imunitní odpovědi; po aktivaci této RNázy dojde k degradaci veškeré buněčné mRNA, což zastaví veškerou syntézu bílkovin. RNázy H štěpí RNA v DNA/RNA duplexech, tuto aktivitu má mimo jiné retrovirální reverzní transkriptáza.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v laboratoři.", "content": "Na trhu je celá řada RNáz. RNáza A (izolovaná např. z hovězího pankreatu) se používá k odstranění RNA balastu při izolaci DNA nebo při jiné práci s DNA, či k tzv. ribonuclease protection assay. RNáza I a RNáza T1 mají podobné použití. RNáza H umožňuje degradaci RNA v DNA/RNA hybridních duplexech (např. po prvním kroku reverzní transkripce nebo poté, co byla na speciální úsek RNA připevněna nějaká sonda).", "section_level": 1}, {"title": "Obrana před RNázami.", "content": "RNázy jsou všudypřítomné – nachází se na všem, co přichází do kontaktu s prostředím: jsou na pylových zrnech, v prachu i na mastné stopě po otisku prstu. Jsou navíc velmi odolné, mohou proto kazit výsledky laboratorních experimentů, při nichž se pracuje s RNA. Proto se v RNA laboratořích dodržuje celá řada preventivních opatření proti RNázám. Pro práci s RNA se vyčleňuje speciální sada automatických pipet, které se pro jiné činnosti nepoužívají. Stejné pravidlo platí i pro chemikálie, pufry, laboratorní sklo a náčiní na elektroforézu, které se v RNA experimentech používají. Všechny chemikálie se obvykle rozdělují do malých alikvotů, aby nebylo nutno je opakovaně otevírat a zavírat (což by zvyšovalo riziko kontaminace RNázami). Do vody pro práci s RNA se přidává DEPC (diethylpyrokarbonát), jenž deaktivuje RNázy. Mnohdy se nasazují i další inhibitory RNáz. Nádobí nestačí jen autoklávovat, je vhodné ohřát ho na 300 °C po dobu až 4 hodin. Všechno plastové jednorázové nádobí musí být přísně čisté a certifikované pro práci s RNA.", "section_level": 1}], "src_summary": "RNáza (též ribonukleáza) je enzym ze skupiny nukleáz, který štěpí řetězce ribonukleové kyseliny (RNA). Umožňuje hydrolytické štěpení fosfodiesterové vazby v RNA. Byla popsána celá řada RNáz s různými vlastnostmi, několik z nich se používá v laboratoři. RNázy jsou obvykle proteinové povahy, pouze RNáza P je ribozym. Dají se rozdělit na exoribonukleázy, které štěpí od volného 5' nebo 3' konce, a endoribonukleázy, které štěpí uvnitř molekul.", "tgt_summary": "Ribonuclease (commonly abbreviated RNase) is a type of nuclease that catalyzes the degradation of RNA into smaller components. Ribonucleases can be divided into endoribonucleases and exoribonucleases, and comprise several sub-classes within the EC 2.7 (for the phosphorolytic enzymes) and 3.1 (for the hydrolytic enzymes) classes of enzymes.", "id": 2230136} {"src_title": "Communauté de communes", "tgt_title": "Communauté de communes", "src_document": [{"title": "Právní status.", "content": "Podle platných ustanovení \"Code général des collectivités territoriales\" (Všeobecného zákoníku o územních korporacích) je \"communauté de communes\" veřejná instituce v mezikomunální spolupráci, kterou tvoří několik obcí, a která zahrnuje souvislý prostor bez enklávy. I poté, kdy toto ustanovení vstoupilo v platnost, mohou již dříve založené \"communauté de communes\", které netvoří jednolité území, existovat i nadále. Založení nového společenství může iniciovat jeden či více obecních radních z dotyčných obcích, ale může ji také iniciovat zástupce státních orgánů, prefekta v čele departementu, ve kterém tyto obce leží. V tomto druhém případě je třeba souhlas departemální komise mezikomunální spolupráce. Nové společenství stvrzuje svým výnosem prefekt, pokud založení odsouhlasí obecní zastupitelé v minimálně dvou třetinách dotčených obcí s nejméně polovinou obyvatel budoucího společenství nebo alespoň polovina obcí s nejméně dvěma třetinami obyvatel. \"Communauté de communes\" může být vytvořena na dobu neurčitou, nebo jen na omezenou dobu.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány.", "content": "\"Communauté de communes\" řídí rada společenství (\"conseil communautaire\"), jejíž členové jsou voleni obecními radami. Rozdělení křesel se určuje buď podle jednomyslného souhlasu členských obcí, nebo jsou přiděleny proporcionálně v poměru k počtu obyvatel obcí. V obou případech musí mít každá zúčastněná obec alespoň jednoho zástupce a naopak může mít nanejvýš polovinu členů.", "section_level": 1}, {"title": "Kompetence a financování.", "content": "\"Communauté de communes\" přebírají v každém případě kompetence zúčastněných obcí v otázkách územního plánování a hospodářského rozvoje přesahující jednotlivé obce. Kromě toho musí převzít alespoň jednu kompetenci z oblastí ochrany životního prostředí, bytové politiky, výstavby a údržby silnic a odvozu odpadků či výstavby a údržby základních škol, kulturních a sportovních zařízení. K vymezení a předání pravomocí na společenství je potřeba stejného souhlasu jako v případě jeho založení. Společenství obdrží příjmy z daně z nemovitosti, daně z bydlení, živnostenské daně. Další finanční prostředky získá z daní a poplatků určených k plnění úkolů, které byly na společenství přeneseny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Communauté de communes (česky \"Společenství obcí\") je ve Francii označení pro svazek obcí. Obce společně vytvářejí rámec, ve kterém mohou společně řešit komunální úkoly. V roce 2009 bylo ve Francii 2406 těchto \"communautés de communes\", které zahrnovaly 27,5 miliónů obyvatel.", "tgt_summary": "A communauté de communes (, \"community of communes\") is a federation of municipalities (communes) in France. It forms a framework within which local tasks are carried out together. It is the least-integrated form of \"intercommunality\". On January 1, 2007, there were 2,400 \"communautés de communes\" in France (2,391 in metropolitan France and 9 in the overseas \"départements\"), with 26.48 million people living in them. Since then, many communautés de communes have been merged or have joined a communauté d'agglomération, a communauté urbaine or a métropole. While there were 2,408 communautés de communes in January 2010 and 1,842 in January 2016, there were only 1,009 communautés de communes left on 1 April 2018. The population of the \"communautés de communes\" (2015 population data, 2018 borders) ranged from 104,039 inhabitants (Communauté de communes Le Grésivaudan, gathering the area between Grenoble and Chambéry) to 3,931 inhabitants (Communauté de communes du Causse de Labastide-Murat, Lot \"département\").", "id": 25509} {"src_title": "Echternach", "tgt_title": "Echternach", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Echternach leží na řece Sûre a sousedí na severu s obcí Berdorf, na západě s obcí Consdorf, na jihu s obcí Bach a Rosport a na severovýchodě s německou obcí Echternacherbrück. Město je hlavním střediskem turisty velmi vyhledávaného Malého Lucemburského Švýcarska, které bylo v prehistorických dobách utvářeno mořem, takže je krajina charakteristická hlubokými lesy, bizarními skalami a jeskyněmi a dnes silně zemědělsky využívána.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Celá oblast byla osídlena již po dobytí Galie Římskou říší. Ve 3. století byla na kopci sv. Petra a Pavla postavena pevnost. Vlastní dějiny města jsou spojeny s anglosaským mnichem Willibrordem, který město roku 698 založil. O dva roky později pak na místě, kde stojí bazilika Sv. Petra a Pavla, byl postaven klášter. Po Willibrordově smrti zde stála jiná bazilika, která nesla jeho jméno. Město bylo zničeno dvěma požáry; nejprve v roce 1016 a později roku 1444. V roce 1814 se Echternach na krátkou dobu stal hlavním městem.", "section_level": 1}, {"title": "Průvod sv. Willibrorda.", "content": "Každoročně o Svatodušních svátcích se v Echternachu koná pestrý a velmi originální průvod, zasvěcený sv. Willibrordovi, tzv. \"\"Springprozession (Skákavé procesí)\"\". Účastníci jdou přes celé město zvláštním tanečním krokem: původně se dělaly tři kroky vpřed a dva vzad, od roku 1947 krok vpřed a vlevo a krok vpřed a vpravo. První zmínka o procesí pochází z roku 1497. V průběhu staletí byla procesí několikrát zakázána, přesto však přetrvala do dnešních dnů. Původ tohoto originálního obyčeje není přesně znám, pravděpodobně jde o pozůstatek středověkých kajícnických procesí, jejichž účastníci se chovali jako stižení těžkými chorobami, věříce, že to pomůže odehnat nemoc. Je také možné, že jde o napodobení křesťanských poutníků, kteří po každých třech krocích padali na kolena; není ani vyloučeno, že v tomto zvyku přežívají relikty starých pohanských rituálů. Procesí je zakončeno u světcova hrobu slavnostní mší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Echternach (, , ) je město ve kantonu Echternach, v distriktu Grevenmacher, ve východním Lucembursku. Má více než pět tisíc obyvatel a rozkládá se při toku řeky Sûre, která tvoří východní hranici města. Patronem města je svatý Willibrord, který město v 7. století založil.", "tgt_summary": "Echternach ( ) is a commune with town status in the canton of Echternach, which is part of the district of Grevenmacher, in eastern Luxembourg. Echternach lies near the border with Germany, and is the oldest town (current population 5,610) in Luxembourg.", "id": 1178312} {"src_title": "Erik I. Dánský", "tgt_title": "Eric I of Denmark", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Erik se narodil ve městě Slangerup jako nemanželský syn Svena II. Během vlády svého nevlastního bratra Knuta IV. byl královým horlivým podporovatelem, ale během rebelie proti Knutovi byl ušetřen. Nepodprovázel Knuta do Odense, kde byl v roce 1086 zabit. Králem byl zvolen Olaf a po něm, v roce 1095, Erik. Erik I. byl mezi lidmi oblíbený a s jeho době ustaly hladomory, které za Olafa I. Dánsko sužovaly. To bylo vnímáno jako boží znamená, že Erik je pro Dánsko ten pravý král. Středověcí kronikáři, například Saxo Grammaticus, a mýty jako popisují jako “statného chlapíka”, který se udržel na místě, i když s ním zkoušeli pohnout čtyři muži. Měl také pověst dobrého řečníka a hlučného muže. Zřejmě podporoval centralizovanou královskou moc, ale zdá se, že si počínal jako diplomat, který se snaží vyvarovat konfliktů se šlechtou. Podařilo se mu dosáhnout zřízení samostatného arcibiskupství v Lundu. Erik I. se rozhodl podniknout pouť do Svaté země. Podle \"Danmarks Riges Krønike\" mělo být důvodem to, že v opilosti zabil čtyři vlastní muže. Jako regenty určil svého syna Haralda Kesju a biskupa Assera. Erik s manželkou Bodil Thrugotsdatter a silným doprovodem cestovali přes Rusko do Konstantinopole, kde byl hostem císaře. V Konstantinopoli onemocněl, ale přesto se lodí vypravil na Kypr. Zemřel v kyperském městě Pafos v červenci 1103 a tam ho také královna nechala pohřbít. Sama onemocněla a zemřela téhož roku v Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Erik a Bodil měli jednoho syna, kterým byl Knut Lavard. Erik měl ještě tři nemanželské syny, budoucího Erika II., Haralda Kesju a Benedikta, a dceru Ragnhildu (matku Erika III.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Erik I. Dánský (\"Erik Ejegod\"; asi 1060, Slangerup, Dánsko – 10. červenec 1103, Pafos, Kypr) byl králem Dánska v letech 1095 až 1103. Králem se stal po smrti svého bratra Olafa I. Jeho přízvisko znamená \"Dobrý\".", "tgt_summary": "Eric I ( – 10 July 1103), also known as Eric the Good (), was King of Denmark following his brother Olaf I Hunger in 1095. He was a son of Sweyn II. His mother's identity is unknown. He married Boedil Thurgotsdatter.", "id": 736239} {"src_title": "Ernst Schäfer", "tgt_title": "Ernst Schäfer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Nejznámější jsou jeho tři expedice do Tibetu v roce 1931, v období 1934–1935 a v letech 1938–1939. První dvě expedice byly v čele s Američanem Dolanem Brookem. Třetí expedici vedl sám pod záštitou Heinricha Himmlera, SS a různých sponzorů. Během těchto expedic bylo posbíráno více než 3300 vzorků ptáků. V červenci 1934, během své druhé expedice, se setkal v čínském Chang-čouu s pančhenlamou Lozangem Thubtänem Čhökjijem, který později emigroval. V roce 1933 vstoupil do \"SS\", ale po druhé světové válce tvrdil, že tak učinil pouze kvůli postupu v kariéře. Napsal několik knih, včetně \"Berge, Buddhas und Bären\" (\"Hory, Buddhové a medvědi\") a pomohl pracovat na filmu \"Geheimnis Tibet\" (\"Tajemství Tibetu\").", "section_level": 1}, {"title": "Německá expedice do Tibetu (1939).", "content": "Německá expedice do Tibetu 1939, známá i jako Tibetská expedice SS, se konala mezi květnem 1938 a srpnem 1939 pod patronací Třetí Říše. Vůdcem expedice byl zoolog, lovec a člen SS Ernst Schäfer. Schäfer podnikl již několik cest do Asie, zejména pak do Číny. Rovněž se účastnil již dvou výprav do Tibetu, a to v letech 1931 a 1934–1935. V polovině třicátých let byl povolán do nacistického Německa, kde se v červnu 1936 se setkal s Heinrichem Himmlerem, který jej pověřil přípravou a následným vedením expedice na tibetské území. Himmler si od expedice sliboval zejména podporu Ahnenerbe, nacistické pseudovědecké instituce pro studium duchovní kultury dávných předků. Rovněž tím chtěl podepřít teorii Hanse F. K. Günthera, podle které dávní Árjové kolem roku 2000 př. n. l. dobyli většinu Asie včetně Japonska a Číny a že i Gautama Buddha by árijský potomek nordické rasy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Schäfer (14. března 1910, Kolín nad Rýnem – 21. července 1992) byl německý lovec, zoolog a fotograf působící ve 30. letech 20. století a specializující se na ornitologii.", "tgt_summary": "Ernst Schäfer (14 March 1910 – 21 July 1992) was a German explorer, hunter and zoologist in the 1930s, specializing in ornithology. His zoological explorations in Tibet served as a cover for his role in the German secret service. He was also a scientific member in the Ahnenerbe and held the rank of an SS-Sturmbannführer.", "id": 2089438} {"src_title": "Karl Maria Kertbeny", "tgt_title": "Karl-Maria Kertbeny", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se jako \"Karl Maria Benkert\" roku 1824 ve Vídni. Jeho otcem byl spisovatel a malíř Anton Benkert (*1795 Budín, † 1846 Pešť), matkou rovněž umělecky založená Charlotte Benkert, rozená Graf, žačka malíře Leybolda. Měl o rok mladšího bratra, který se jmenoval Imre (Emrich) Karl Benkert (* 27. března 1825, † 21. ledna 1855). Rodina Benkertů pocházela z Bavorska, příbuzenské větve měla i v italské Padově a ve Spojených státech. Zakladatelem maďarské větve rodiny byl Karl-Mariův dědeček Sebastian Benkert, syn starosty Bamberku, který se vydal do světa jako řeznický tovaryš a roku 1770 se usadil v Pešti, kde si se svou ženou Annou von Szalay otevřel hostinec U Uherského krále. Jejich syn Anton, Karl-Mariův otec, obchodoval ve Vídni s korály, ale roku 1827 se vrátil se ženou a dvěma dětmi (Karl-Mariovi byly 3 roky, Imrichovi 2 roky) do rodičovského domu v Pešti. Karl-Maria absolvoval základní a latinskou školu a poté nastoupil na cisterciáckou školu v Egeru. Roku 1838 nastoupil v Győru do učení ke knihkupci Andreasi Schwaigerovi. V tomto období se seznámil s knížecím rodem Pückler-Muskau. V tomto období měl také blízkého přítele, který byl homosexuál a vyděračem byl dohnán k sebevraždě – jak Karl-Maria po letech napsal, tato událost jej přivedla k zájmu o téma homosexuality a instinktivnímu úsilí zabývat se každou nespravedlností.", "section_level": 2}, {"title": "Cestování a známosti.", "content": "Poté, co se nepohodl se svým otcem, se dal na bezcílný potulný život. Cestoval bez peněz přes Vídeň a Prahu do Drážďan. Tam se opět setkal s Pücklerem, a ten mu poradil, aby vstoupil do vojenské služby. Karl-Maria se tedy stal kadetem v uherském 5. dělostřeleckém regimentu. Roku 1843 vojenskou dráhu opustil a rozhodl se stát spisovatelem. Kontakty jeho matky mu umožnily obracet se na umělecké kruhy od Vídně až po Pešť. Jako žurnalista a cestopisec napsal přes 25 knih na různá témata. Především se věnoval německo-uherskému literárnímu zprostředkování, počínaje vydáváním „Ročenky německého elementu v Uhersku“ (1846), kam přispívali mimo jiné János László Pyrker a Ferenc Pulszky. Poté, co jeho otec ztratil většinu jmění ve spekulačních obchodech a 12. října 1846 zemřel, opustil Karl-Maria opět Uhersko a vydal se bez prostředků a bez pasu opět na potulný život. V lednu 1847 jej v Aarau přijal Heinrich Zschokke, v únoru se zdržel v Paříži a navštívil Heinricha Heineho. Jacob Venedey ho seznámil s básníkem Bérangerem, okruh jeho známých rozšířili i George Sandová, Alfred de Musset a další francouzsky píšící autoři. Přes Hamburk vycestoval do Londýna a tam setkal s Ferdinandem Freiligrathem, který však na něj reagoval velice skepticky, a s Thomasem Carlylem, který mu napsal doporučující dopis pro Karla Augusta Varnhagena von Ense do Berlína. Tomu pak Karl Maria Benekrt poreferoval o svých cestách a setkáních a o překladu textů jeho ženy Rahel Varnhagen von Ense do maďarštiny básnířkou Ninou Pongruez. Podle Varnhagenovy rady Benkert ještě téhož roku 1847 změnil své jméno úředně z Benkert na Kertbeny, aristokraticky znějící uherské jméno. Maďarské osvobozovací hnutí roku 1848, související s revolucí v Německu a dalších zemích, pro které se nadchlo mnoho liberálně smýšlejících intelektuálů, probudilo o uherskou literaturu a kulturu velký zájem, který souzněl z Kertbenyho překladatelskými snahami. Na Nový rok 1848 navštívil Kertbenyho Varnhagen a zastihl ho, jak se chystá jít spát po silvestrovských oslavách s Maxem Stirnerem a Friedrichem Saßem.", "section_level": 2}, {"title": "Překladatel a literární zprostředkovatel.", "content": "Březnová revoluce roku 1848 ukončila Kertbenyho pobyt v Berlíně. Cestoval dále do Halle a Výmaru, kde se setkal s Ferencem Listem. Ve Frankfurtu nad Mohanem se setkal s poslanci Frankfurtského národního shromáždění, prvního německého parlamentu, mezi nimiž byli například Jacob Grimm, Ludwig Uhland, Johann Hermann Detmold či Alfred Meißner, kterého již znal z Paříže. Mezitím Kertbeny přispíval do německých časopisů (\"Nürnberger Courier\", \"Frankfurter Conversationsblatt\", \"Weser-Zeitung\", \"Bremer Beobachter\", \"Magazin für die Literatur des Auslandes\") skicami z oborů historie, politiky i dějin umění. Během svého pobytu v Lipsku v létě 1851 připravoval německé vydání knihy \"Ungarische Volkslieder\". a publikoval Petöfiho pohádku \"Held János\" Po potlačení maďarského povstání se Kertbeny přihlásil rakouským úřadům a roku 1852 se znovu usadil v Pešti. Roku 1854 ho Hoffmann von Fallersleben přizval ke spolupráci na Výmarských ročenkách (\"Weimarischen Jahrbüchern\").", "section_level": 2}, {"title": "Spisky o homosexualitě.", "content": "Roku 1860 se v Ženevě setkal s Hansem Christianem Andersenem. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování. Koncem 60. let začal Kertbeny psát o homosexualitě, což zdůvodňoval antropologickými zájmy, smyslem pro spravedlnost a starostí o lidská práva. Roku 1869 anonymně zveřejnil leták na téma „Paragraf 143 pruského trestního zákoníku ze 14. dubna 1851 a jeho znovupotvrzení jako paragrafu 152 v navrhovaném trestním zákoníku pro Severoněmecký spolek. Otevřená a pracovní korespondence s Jeho Excelencí Dr. Leonhardtem, královským pruským ministrem spravedlnosti.“ Druhý leták k témuž tématu následoval brzy. V něm tvrdil, že pruský § 143 o trestnosti sodomie narušuje lidská práva, protože soukromé dobrovolné sexuální chování by nemělo být předmětem trestního práva. S poukazem na svého přítele z dob, kdy byl v knihkupeckém učení, tvrdil, že homosexuálové jsou kvůli pruskému zákonu vydíráni a doháněni k sebevraždě. Kertbeny napsal, že homosexualita je vrozená a nezměnitelná. Oponoval tak převládajícímu názoru té doby, že mužská sodomie pochází z čiré zlomyslnosti. Píše, že homosexuální muži nejsou od přírody změkčilí, a poukázal na to, že mnozí velcí hrdinové dějin byli homosexuální. Ve svých dopisech vytvořil Kertbeny slovo „homosexual“ jako součást svého systému klasifikace sexuálních typů. Muže, kteří jstou přitahování ženami, nazýval „heterosexual“, masturbátory „monosexual“ a stoupence análního styku nazýval „Pygisten“, tedy pygisté (řecky \"pygê\" = zadnice). Řecko-latinské adjektivní označení homosexuality a heterosexuality se u vědců časem uchytilo. Muži jako Karl Heinrich Ulrichs, kteří se veřejně deklarovali jako homosexuálové, bojovali dále za práva homosexuálů. Kertbeny se však držel zpátky. Roku 1880 přispěl zoologovi Gustavu Jägerovi kapitolou o homosexualitě do jeho knihy \"Entdeckung der Seele\" (Objev/odhalení duše), avšak Jägerův vydavatel se rozhodl tuto část odstranit, protože ji považoval za příliš kontroverzní. Proto Jäger použil Kertbenyho terminologii na jiném místě knihy. Rakouský psychiatr Richard von Krafft-Ebing pak převzal Kertbenyho výrazy \"homosexuell\" a \"heterosexuell\" z Jägerovy knihy a použil je ve své monografii Psychopathia sexualis (1886), která se dočkala mnoha vydání a stala se tak významnou, že v ní použité termíny se staly standardními označeními pro sexuální orientace a vytlačily Ulrichsovy termíny Urning a Dioning i mnohá další označení, která se původně objevovala v diskusích. Kertbeny se tohoto rozšíření svých termínů již nedožil.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Koncem 50. let se Kertbeny zdržoval ve Vídni a v Mnichově a psal své dvousvazkové paměti, sestavené převážně jako sbírka dopisů. Osobní vzpomínky vyšly v letech 1861 a 1863 v Praze pod názvem \"Silhouetten und Reliquien. Persönliche Erinnerungen\", vydal je J. F. Kober. Další memoáry se věnovaly známým osobnostem, které Kertbeny poznal. Roku 1860 v Ženevě vydal \"Erinnerungen an Graf Stefan Szechenyi\", roku 1861 v Praze \"Erinnerungen an Graf Ladislaus Teleki\" a roku 1864 v Bruselu a Lipsku \"Erinnerungen an Charles Sealsfield\". Koncem roku 1860 odešel do Ženevy psát obsáhlé dějiny tohoto města, ze zamýšleného díla však vyšel jen sešit s rozvrhem. K jeho dílu patří také obsáhlá německo-maďarská Bibliographie (Budapest, 1860) a početné politické spisky. Nikdy se neoženil, ale ve svých pamětech se přiznal, že má \"normálně\" orientovanou sexualitu, a badatelé nenašli nic, čím by toto tvrzení bylo zpochybněno. Zemřel v Budapešti roku 1882 ve věku 58 let. Je pohřben na hřbitově Kerepesi v Budapešti, kde jsou pohřbeny mnohé významné maďarské osobnosti 19. a 20. století. Jeho hrob znovuobjevila v roce 2001 socioložka Judit Takács, která se intenzivně zabývala Kertbenyho dílem. Homosexuální hnutí zřídilo na jeho hrobě nový náhrobní kámen a od roku 2002 sem při homosexuálních festivalech pravidelně pokládá věnce.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Maďarský spisovatel a literární historik Lajos Hatvany napsal, že tento náladový, vrtkavý, nedokonalý spisovatel je jedním z nejlepších a neprávem zapomenutých maďarských pisatelů pamětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Maria Kertbeny či Károly Mária Kertbeny, před maďarským povstáním Karl Maria Benkert (28. února 1824 Vídeň – 23. ledna 1882 Budapešť) byl spisovatel cestopisů, pamětí a literatury faktu, publicista, překladatel, tulák a aktivista, Maďar s německými kořeny, který žil zejména v Maďarsku, Rakousku, Německu a Švýcarsku. Světově je známý především tím, že je považován za původce dnešních výrazů pro heterosexuály a homosexuály a je v moderní době jedním z prvních, kdo prosazoval pojetí sexuální orientace jako vrozené a neměnné vlastnosti (později nazývané jako tzv. medicínské pojetí).", "tgt_summary": "Karl-Maria Kertbeny or Károly Mária Kertbeny (born Karl-Maria Benkert) (Vienna, February 28, 1824 – Budapest, January 23, 1882) was an Austrian-born Hungarian journalist, memoirist, and human rights campaigner. He is best known for coining the words \"heterosexual\" and \"homosexual\". The Benkert family moved to Budapest when he was a child—he was equally at home in Austria, Germany and Hungary. Hungarian writer and literary historian Lajos Hatvany has described him in these terms: \"This moody, fluttering, imperfect writer is one of the best and undeservedly forgotten Hungarian memoir writers.\" He translated Hungarian poets' and writers' works into German, e.g., those of Sándor Petőfi, János Arany and Mór Jókai. Among his acquaintances were Heinrich Heine, George Sand, Alfred de Musset, Hans Christian Andersen, and the Brothers Grimm.", "id": 2459194} {"src_title": "Magnus I. Norský", "tgt_title": "Magnus the Good", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Magnus byl nemanželským synem Olafa II. Norského, později známého jako \"Svatý Olaf\", a jeho anglické konkubíny Alvhild. V roce 1028 připravil Olafa o trůn dánský král Knut Veliký a Magnus se společně s ním a svou matkou uchýlil do exilu v Garðaríki (Kyjevská Rus). Olaf zemřel v roce 1030, Magnus s matkou ale v Kyjevské Rusi zůstali i poté. Po smrti Knuta Velikého v roce 1035 ale norští šlechtici už nechtěli dánskou vládu, zejména ne tvrdou vládu Knutova syna a jeho matky Ælfgifu (v Norsku známé jako \"Álfífa\"). Einarr Þambarskelfir a Kalf Arnesson, spojenci Magnusova otce odcestovali do Kyjevské Rusi, aby Magnuse přivedli zpět jako norského krále.", "section_level": 1}, {"title": "Král Norska a Dánska.", "content": "Magnus byl norským králem prohláše v roce 1035 ve svých jedenácti letech. Svein a jeho matka utekli z Norska a Svein brzy poté zemřel. Magnus měl nejprve v úmyslu pomstít se otcovým nepřátelům, ale po domluvě s tím přestal, proto je známý jako \"dobrý\" či \"ušlechtilý\". Jiný ze synů Knuta Velikého, Hardiknut, byl dánským králem a měl v úmyslu svou zemi znovu spojit s Norskem, zatímco Magnus v roce 1040 zahájil kampaň proti Dánsku. Šlechtici z obou zemí však přiměli oba krále ke schůzce u řeky Göta, na hranicích obou království. Uzavřeli mír s tím, že v případě úmrtí budou vzájemnými následníky. Hardiknut zemřel v roce 1042 v Anglii a Magnus se tak stal také dánským králem, na úkor Hardiknutova synovce Svena Estridsena. Sven byl stále v opozici proti Magnusovi, ačkoliv podle \"Heimskringla\" z něj Magnus udělal jarla. Magnus chtěl obnovit říši Knuta Velikého a stát se také králem Anglie. Po smrti Hardiknuta si angličtí šlechtici zvolili za krále Eduarda III., kterému Magnus napsal, že má v úmyslu zaútočit na Anglii spojenými silami Norska a Dánska.\" Eduardova matka Emma Normandská podporovala Magnuse a v roce 1043 jí anglický král zabavil majetek, což ji podle jedné zprávy přimělo nabídnout pomoc Magnusovi. Z exilu se mezitím vrátil Magnusův strýc Harald a zpochybnil Magnusovu vládu, přičemž v Dánsku byl stále hrozbou Svena Estridsen. Harald a Sven se proti Magnusovi spojili a Magnus se tak v roce 1046 rozhodl udělat z Haralda svého spoluvládce.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Do roku 1046 Magnus vytlačil Svena z Dánska. 25. října 1047 však náhle třiadvacetiletý Magnus v Dánsku zemřel v důsledku nehody nebo nemoci. Různé zdroje uvádějí, že to bylo v důsledku pádu přes palubu jedné z lodí, které shromažďoval k invazi do Anglie, pádu z koně, nebo v důsledku toho, že na palubě lodi onemocněl. Svena zřejmě jmenoval svým dědicem v Dánsku a Haralda v Norsku, podle některých zpráv se tak stalo na jeho smrtelné posteli. Pohřbený je vedle svého otce v Nidaroském dómě v Trondheimu. Magnus nebyl ženatý, ale měl nemanželkou dceru Ragnhildu, která se vdala za norského šlechtice Håkona Ivarssona. Jedním z jejím potomků byl pozdější král Erik III. Dánský.", "section_level": 2}], "src_summary": "Magnus I. Olavsson (duben/červen 1024 – 25. říjen 1047), známý také jako Dobrý byl norským králem v letech 1035 až 1047 a dánským králem v letech 1042 až 1047.", "tgt_summary": "Magnus Olafsson (Old Norse: \"Magnús Óláfsson\", Norwegian and Danish: \"Magnus Olavsson\"; c. 1024 – 25 October 1047), better known as Magnus the Good (Old Norse: \"Magnús góði\", Norwegian and Danish: \"Magnus den gode\"), was King of Norway from 1035 and King of Denmark from 1042, ruling over both countries until his death in 1047. He was an illegitimate son of Olaf II of Norway, and fled with his mother when his father was dethroned in 1028. He returned to Norway in 1035 and was crowned king at the age of 11. In 1042, he was also crowned king of Denmark. Magnus ruled the two countries until 1047, when he died under unclear circumstances. After his death, his kingdom was split between Harald Hardrada in Norway and Sweyn Estridsson in Denmark.", "id": 2443081} {"src_title": "Jean-Baptiste André Godin", "tgt_title": "Jean-Baptiste André Godin", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "André Godin byl syn uměleckého kováře. V 17 letech začal pracovat jako učeň v otcově kovárně. Později založil malou továrnu pro ruční výrobu odlitků pro kovová kamna. V roce 1846 přemístil vynášející byznys do Guise. Vyráběl sporáky a kamna nejrůznějších druhů, z jejichž výroby zbohatnul a založil fondy a zástavby pro dělníky. Zároveň se Godin a jeho bratranec Moret v této době seznamovali s myšlenkami o současném socialismu a myšlení komunistů. Godin se stal horlivým následovníkem utopistického Charlese Fouriera, který pracoval s myšlenkou budoucnosti dělníků a jejich komunit. Později poté pomohl založit utopistickou společnost v Texasu, známou také jako La Réunion. V návaznosti na tuto činnost navrhl a postavil industriální a residenční společnost vně Guise, jenž se nazývala \"Familistère de Guise\" – sociální palác. Nakonec ji odkázal kooperativnímu vlastnictví a managementu dělníků.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba Familistéry.", "content": "V letech 1856 – 1859 začal Godin budovat v Guise na základě detailněji rozvržených plánů jeho Familistère. Jeho intence ke zdokonalení bydlení dělníků, ale také „produkce“, obchod, zásobování, vzdělávání a rekreace, všechny aspekty života moderního dělníka, byly navrženy v jeho plánech na uspokojení těch kterých potřeb. Navrhl Familistèr jako samostatnou komunitu sekularizovanou uvnitř většího celku – města Guise. Celé území se slévárnou bylo rozlehlé okolo osmnácti akrů a dosahovalo na oba břehy řeky Oise. Navíc se k velké továrně na kovová kamna přidaly také tři další rozlehlé budovy, každá čtyři podlaží vysoká, které byly zkonstruovány k ubytování všech dělníků a jejich rodin, přičemž každá rodina měla apartmán tvořený z dvou až tří pokojů. Hlavní budova se skládala z tří pravoúhlých bloků spojených v rozích. Každý z těchto bloků měl rozlehlý středový dvůr, nad nímž se tyčila prosklená střecha, pod níž si mohly hrát děti za každého počasí. Galerie okolo dvoru poskytovaly přístup do všech apartmánů na každém podlaží. Také zde byly zahradní pozemky pro každého dělníka. V roce 1872, když korespondent z amerického Harper’s Magazínu navštívil komplex, 900 dělníků (včetně jejich žen a rodin) zde bylo ubytováno. Celková populace byla něco kolem 1200 lidí. Projekt neobsahoval žádné kostely, ale ty byly početné v okolí kdekoli v Guise. Na zádi hlavního bloku byly jakousi pupeční šňůrou (tunelem) připojeny jesle a školka. Naproti hlavnímu bloku byla budova, v níž bylo obsaženo divadlo jako zdroj kulturní zábavy (koncertů, dramatických představení) a základní škola pro děti od šesti let. Oddělené bloky, známé také jako „ekonomaty“, obsahovaly nejrůznější obchody, občerstvení a rekreační místnosti proměnlivých druhů, také samoobsluhu a obchody pro zakoupení všech potřebností. Produkty a zboží byly pořizovány za velkoobchodní ceny a prodávány pouze s malou přirážkou. Zboží bylo umístěno pod budovou, v níž byly i sklepy rodin. Godin navrhoval Familistèru přes dvacet let, přičemž brzo po roce 1848 začala revoluce a nepokoje ve Francii. Skrze to pracoval oddaně pro sociální reformy. Během Prusko-francouzské války roku 1870 pomáhal bránit svou zem. V roce 1871 byl Godin zvolen zástupcem Aisne, brzo nato ale odešel do důchodu a od roku 1876 zasvětil svůj zbývající život řízení Familistéry. V roce 1878 založil časopis \"Devoir\" (Práce). V roce 1880 Godin vytvořil asociaci dokumentů pro Familistèru, konvertoval jí jak dlouho plánoval do kooperativní společnosti, eventuálně aby byla vlastněna dělníky. Nazývala se \"Association coopérative du Capital et du Travail\"). V roce 1882 Godin byl vyznamenán Řádem čestné legie. Budova s jeslemi byla zničena během první světové války Němci v roce 1918 a nikdy nebyla znovu postavena. Ačkoli byla slévárna stále ve vlastnictví dělníků v roce 1950, brzy poté byla převzata do vlastnictví továrníka Le Creuseta. V roce 1968 byla asociace pro Sociální palác rozpuštěna a apartmány byly prodány za mírné ceny. Mohly být upravovány novými vlastníky bytů podle jejich rozhodnutí. Stejného roku byly rozpuštěny i kooperativní ekonomaty a roku 1991 byla budova klasifikována jako historický monument. V roce 2000 byla započata rekonstrukce a obnova budovy. Z kraje 21. století byly některé z bytů restaurovány a přestavěny pro soukromé účely. Restaurace ekonomatů byla dokončena roku 2008, jejich prostory byly přitom uzpůsobeny k provozu kaváren, knihoven a malých obchodů se suvenýry a výstavišť.. Prostory bývalé místní prádelny, lázní a koupaliště v oddělených prostorách naproti bance, kde byla voda ohřívaná továrnou, postupně chátraly, přesto se je podařilo obnovit. Koupaliště je nyní opět využíváno rezidenty. Prádelna byla přestavěna na společenskou místnost a sušárna na výstaviště.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Baptiste André Godin (26. ledna 1817 Esquéhéries, Francie - 29. ledna 1888, Guise) byl francouzský industrialista, spisovatel, politický teoretik a sociální inovátor. Jeho nejznámější výtvor, \"Familistère de Guise\", je komplex budov ve francouzském městě Gouise, který samostatně fungoval vevnitř města a uspokojoval všechny potřeby ubytovaných Godinových dělníků.", "tgt_summary": "Jean-Baptiste André Godin (26 January 1817 – 15 January 1888) was a French industrialist, writer and political theorist, and social innovator. A manufacturer of cast-iron stoves and influenced by Charles Fourier, he developed and built an industrial and residential community within Guise called the \"Familistère de Guise\" (Social Palace). He ultimately converted it to cooperative ownership and management by workers.", "id": 1778774} {"src_title": "Borovice pinie", "tgt_title": "Stone pine", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Borovice pinie je jehličnatý neopadavý strom, který je v době své dospělosti asi 25–30 m vysoký. Typický je svou korunou, která je deštníkovitého tvaru (v obryse je široce eliptická, někdy až polokulovitá). Kmen bývá mnohdy pokřivený, často se rozděluje těsně nad zemí v mohutné větve. Mladé stromy mají borku šedou nebo světle šedou. Starší exempláře ji mají silně brázditou, rozdělující se do plošek, resp. plošky připomínají šupiny ryb. Mladé větévky jsou šedozelené, na koncích s pupeny, které mají na koncích světlehnědé šupiny s nepravidelně rozštěpenými okraji. Jehlice jsou tmavohnědé až šedozelené s velice tenkými podélnými proužky, špičaté a mnohdy hodně volné, zhruba 10–20 cm dlouhé a přibližně 2 mm široké. V brachyblastech jsou po dvou, někdy i po třech jehlicích. Válcovité samčí šištice jsou dlouhé kolem 1 cm. Rostou ve velkých počtech. V době své zralosti jsou samičí šištice leskle světle hnědé až hnědočervené, asi 8-14×10 cm velké, vejcovité až oválné. Semínka jsou jedlá, ale dozrávají až za tři roky po opylení (na podzim až v zimě).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Kolem Středozemního moře je typickým jehličnanem a vytváří zde porosty. Ty původně byly pouze nedaleko Mediteránu, u jeho západního pobřeží. V současnosti se ale tato borovice hojně vysazuje v téměř celé oblasti Středozemního moře.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Pinie potřebují k růstu prohřáté, suché a kypré půdy. Ve střední Evropě nejsou schopny přežít ani mírnou zimu, protože nesnesou mráz.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Háje a stromořadí pinie ve Středozemí jsou velmi krásné a malebné, dotvářejí krajinu. Pinie však mají kromě estetického i svůj praktický význam, protože jsou velmi odolné vůči silnému větru a ve volné krajině působí jako větrolamy. Semena borovice pinie jsou jedlá a prodávají se pod označením „piniové oříšky“ (případně „pinocchi“, piňolky). Před konzumací je nutné je zbavit tvrdého osemení, dají se pražit a solit. Jsou považovány za delikatesu, využívají se k přípravě různých pokrmů převážně italské kuchyně. Některé směsi s příměsí nejedlých semínek pocházejících z jiných druhů borovic (zejména borovice Armandovy) mohou na několik dnů i týdnů ovlivnit vnímání chuti – veškeré chutě jsou vnímané jako nepříjemně hořké. Dřevo pinie je hojně využíváno především jako stavební materiál (okna, dveře, schody, kuchyňský nábytek), protože je velmi pevné, tvrdé a přitom obsahuje oproti jiným druhům borovic, minimum pryskyřice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice pinie (\"Pinus pinea\"), zvaná též pouze pinie, je jehličnatý strom typický svým deštníkovitým habitem a tvarem šišek s masivními apofýzami. Může dorůst výšky až 30 metrů. Je charakteristickým stromem Středomoří. Vyžaduje prohřáté, suché a kypré půdy.", "tgt_summary": "The stone pine, botanical name Pinus pinea, also known as the Italian stone pine, umbrella pine and parasol pine, is a tree from the pine family (\"Pinaceae\"). The tree is native to the Mediterranean region, occurring in Southern Europe, Israel, Lebanon and Syria. It is also naturalized in North Africa, the Canary Islands, South Africa and New South Wales. The species was introduced into North Africa millennia ago, such a long time that it is essentially indistinguishable from being native. Stone pines have been used and cultivated for their edible pine nuts since prehistoric times. They are widespread in horticultural cultivation as ornamental trees, planted in gardens and parks around the world. This plant has gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit.", "id": 1801864} {"src_title": "Breguet 693", "tgt_title": "Bréguet 693", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "Ačkoliv bylo Armée de l'Air od počátku 30. let 20. století průběžně informováno o vývoji střemhlavých bombardérů v zahraničí, rozhodlo o nákupu moderního útočného letounu až v roce 1937. Model 690 vzniknul v roce 1934 jako návrh společnosti Breguet v soutěži na dodání dvoumotorového stíhacího letounu kategorie „C3“ (\"Chasse 3\" – stíhací, třímístný), kterou nakonec vyhrál letoun Potez 630. Oba tyto letouny byly dvoumotorové jednoplošníky se zdvojenou ocasní plochou, poháněné hvězdicovými motory Hispano-Suiza 14AB, které měly podobné uspořádání i výkony. Společnost Breguet navrhla všestranný letoun, který mohl působit v roli průzkumného, bitevního nebo bombardovacího letounu bez zásadních zásahů do struktury letounu. Přesto byl nakonec zvolen konkurenční letoun Potez 630. Breguet si byl ale vědom potenciálu svého stroje a začal stavět prototyp na své vlastní náklady. Pro tuto soukromou aktivitu nestátní společnosti však nebyly dlouho k dispozici plánované motory Hispano-Suiza 14AB, které byly přednostně dodávány pro letouny Potez 630. Prototyp letounu Breguet 690-01 si tak musel počkat na svůj první let až do 23. března 1938. Letoun zapůsobil na armádní činitele tak, že hned v červnu 1938 bylo objednáno 100 dvoumístných útočných bombardovacích letounů známých jako Breguet 691-AB2. Tato objednávka byla později zdvojnásobena. Prototyp letounu Breguet 691-01 poprvé vzlétnul 22. března 1939. Letoun byl středoplošníkem celokovové konstrukce s dvojitou svislou ocasní plochou. Měl štíhlé křídlo o velkém rozpětí, které nápadně kontrastovalo s krátkým trupem. Podvozek byl záďového typu zatahovací směrem vzad do motorových gondol, přičemž část kola vyčnívala za letu z krytu podvozku. Pohon zajišťovaly dva protiběžné vzduchem chlazené dvouhvězdicové motory Hispano-Suiza 14AB-10/11 s výkonem 533 kW (725 k). Motory byly umístěny v motorových gondolách na úrovni přídě letounu, což do značné míry znesnadňovalo výhled z kokpitu do stran. Pro útoky proti pozemním cílům byl letoun Bre.691 vybaven leteckým kanónem ráže 20 mm, dvojicí kulometů ráže 7,5 mm střílejících dopředu a malou vnitřní pumovnicí, která byla umístěna na místě původně třetího člena posádky (pozorovatele), a která byla obvykle naložena bombami o hmotnosti 50 kg o celkové hmotnosti 300 kg. Dopředu střílející zbraně mohly být nastaveny v úhlu až 15° směrem dolů. Obranu zadního prostoru zajišťoval pohyblivý kulomet ráže 7,5 mm a pevně zabudovaný kulomet střílející dozadu dolů, který byl namontován pod trupem a sloužil k obraně proti stíhačkám letících vzadu pod letounem, nebo k postřelování přelétaných pozemních cílů. Obě tyto zbraně obsluhoval radiotelegrafista/střelec, který seděl zády ke směru letu na úrovni odtokové hrany křídla. Posádka i nádrže byly chráněny pancéřováním a nádrže měly i základní samotěsnící schopnost, ale tato ochrana se prokázala v boji jako nedostačující. Společnost Breguet postavila výrobní linku velice rychle. První sériový letoun Breguet 691-AB2 vzlétl již za necelý rok po svém objednání (15. května 1939) a letouny vstoupily do služby před koncem roku 1939. Celkem bylo vyrobeno 78 letounů této verze. Stejně jako letouny Potez 630 měly i letouny Breguet 691 problémy se svými motory. Motory Hispano-Suiza 14AB byly velice nespolehlivé, některé díly vydržely jen něco málo přes deset letových hodin. Navíc byly i kvůli dodávkám pro letouny Potez 630 nedostatkové. Francouzské úřady proto rozhodly o použití hvězdicových motorů Gnome-Rhône 14M-6/7 u jednoho z letounů Bre.691 a tak vznikla nová verze Breguet 693-01. Tento letoun poprvé vzlétnul 25. října 1939 a byl od počátku příznivě hodnocen. Nejen že byl rychlejší, ale i lépe stoupal a unesl i 400 kg pum. Mimo změny motorů, které měly trochu menší průměr, měly letouny Breguet 693-AB2 oproti letounům 691 zesílený podvozek a větší pumovnici, jinak byly identické. Objednané letouny 691 byly změněny na novou verzi 693, kterých bylo postaveno a rozestavěno společnostmi Breguet a SNCAC více než 200 kusů. Později vyrobené letouny Bre.693 měly upravené výfuky motorů, což jim přidalo několik km/h na rychlosti, zbraně střílející dopředu byly pevné s úhlem střelby 2,5° směrem dolů a podle některých zdrojů i další dvojici dozadu střílejících kulometů ráže 7,5 mm v gondolách motorů. Belgii a Švédsko tento letoun zaujal natolik, že uvažovaly o jeho nákupu nebo výrobě. Letouny měly být nakonec vyráběny v Belgii, ale žádný z nich nebyl dokončen před pádem Belgie v roce 1940. Jediný ve Francii dokončený prototyp Breguet 694-01 nakonec obdrželo francouzské námořnictvo. Francouzští výrobci motorů měli velké problémy s dodávkami pohonných jednotek pro uspokojení rozsáhlých objednávek na nové letouny. Proto francouzská vláda rozhodla o úpravě některých strojů na britské a americké motory. Úprava letounů Bre.693, známá jako Breguet 695, zahrnovala zástavbu větších a těžších amerických motorů Pratt & Whitney Twin Wasp Junior, které měly větší odpor vzduchu, ještě více omezovaly výhled směrem do stran a poskytly jen malé zlepšení výkonů v nízkých výškách, ale byly spolehlivější. Letouny měly i větší svislé ocasní plochy, aby byl potlačen točivý moment motorů, které se na rozdíl od francouzských otáčely jedním směrem. Před uzavřením příměří bylo dodáno jen několik operačně způsobilých strojů. Nakonec bylo dokončeno méně než 250 strojů rodiny letounů Breguet 690, z nichž francouzské letectvo obdrželo něco málo přes 200 kusů. Několik desítek dalších kompletních nebo téměř kompletních strojů Němci ukořistili ve výrobních závodech. Byla naplánována stavba i několika experimentálních verzí. Jednou z nich byl prototyp dvoumístného lehkého bombardéru s označením Breguet 696-B2 (první let 3. listopadu 1939). Tento letoun byl i objednán, ale objednávka byla nakonec zrušena ve prospěch verze Bre.693. Breguet 697-C2 byl zamýšlen jako testovací prototyp pro těžký stíhací letoun Breguet 700-C2. Letoun byl poháněn motory Gnome-Rhône 14N-48/49, které mu dávaly o polovinu větší výkon než s motory 14M. Prototyp Bre.697 měl vynikající stoupavost a rychlost. Breguet 700 měl být ještě rychlejší a měl být velmi těžce vyzbrojen. K jeho zalétání však nedošlo. Ve fázi prototypu skončil i vývoj střemhlavého bombardéru Breguet 698-BP2. Tento letoun vzniknul přestavbou prototypu Breguet 690-01.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Od roku 1937 byla v rámci francouzského letectva vytvořena malá experimentální jednotka, která zkoušela taktiku útoků proti pozemním cílům. Nakonec francouzské letectvo došlo k závěru, že bombardování z nízkých výšek nepřátelských vozidel a dělostřelectva na bojišti bude výhodnější než střemhlavé bombardování. Zvolená taktika zahrnovala přiblížení k cíli letem maximální rychlostí těsně nad povrchem země, následné postřelování cíle z hlavňové výzbroje nebo odhození bomb se zpožděným časovačem přímo nad cílem. Francouzští velitelé všeobecně považovali tuto taktiku za bezpečnou pro posádky letadel, protože se domnívali, že použití protiletadlových zbraní bude při takovémto útoku neúčinné. Francouzská armáda však v té době nepoužívala protiletecké rychlopalné kanóny, ale jen kulomety puškové ráže a pomalu střílející kanóny ráže 75 mm. Na konci roku 1939 byly dvě perutě složené z dobrovolníků shromážděny na malém letišti poblíž Vinon-sur-Verdon, kde zahájily operační výcvik. Jelikož letouny Breguet 691 ještě nebyly k dispozici, posádky zatím létaly na lehkých bombardérech Potez 633. Když byly konečně dodány, staly se u posádek oblíbené, ačkoliv měly problémy s nespolehlivými motory a s podvozkem. V březnu 1940 byly vytvořeny první perutě vybavené letouny Breguet 693. Jednalo se o 5 jednotek s označením \"GBA I/51\", \"GBA II/51\", \"GBA I/54\", \"GBA II/54\" a \"GBA II/35\" (GBA je označení pro \"Groupe de bombardement d'assaut\" – útočná bombardovací peruť), každá teoreticky vybavená 13 letouny. Po zahájení dodávek strojů Bre.693 byly stroje verze 691 přeřazeny k výcviku posádek. Kvůli jejich pozdnímu dodání se posádky při zahájení bitvy o Francii s letouny stále sžívaly a pracovaly na taktice nasazení. 12. května 1940 provedly jednotky GBA I/54 a II/54 svůj první bojový let proti německým motorizovaným kolonám v oblasti Hasselt – Maastricht – Saint-Truiden. Německá protiletecká palba byla tak zničující, že bylo sestřeleno 8 a poškozeno 6 z 18 strojů Bre.693 vyslaných do akce. Katastrofální výsledky této první bojové akce vedly francouzské velitele k přehodnocení taktiky. Posádky letounů začaly provádět útoky klesavým letem s vyšší letové hladiny, což vedlo k omezení ztrát, ale i ke zvýšení nepřesnosti útoku, protože letouny neměly výhled pro bombometčíka a činilo je to i více zranitelné nepřátelskými stíhačkami. Během následujících misí se letouny vrátily k útokům z malých výšek, ale působily v menších formacích. Jak se bitva rychle vyvíjela směrem ke kolapsu francouzských armád, bitevní perutě podnikaly své každodenní akce za stálých ztrát od protiletadlových zbraní a nepřátelských stíhačů. Na konci června 1940 se francouzské letectvo pokoušelo evakuovat své moderní letouny do severní Afriky mimo dosah Němců, odkud, jak mnozí doufali, by mohly pokračovat v boji. Bohužel, Breguety s krátkým doletem nebyly schopné přeletět Středozemní moře. Na rozdíl od jiných moderních francouzských typů, bojová kariéra rodiny letounů Breguet 690 skončila s podepsáním kapitulace Francie 22. června 1940. K tomuto okamžiku bylo ztraceno celkem 119 strojů. 47 letounů bylo ztraceno přímo v bojových akcích. Původních 5 bitevních jednotek utrpělo materiální ztráty dosahující 63%, zatímco ztráty na posádkách byly zhruba 50%. Po uzavření příměří bylo francouzské vládě ve Vichy dovoleno mít ve Francii malé letectvo. Piloti útočných bombardérů podnikli poté několik ojedinělých cvičných letů na zbývajících letounech Bre.693 a Bre.695. Poté, co Německo na konci roku 1942 okupovalo i zbytek Francie, byly některé ze zbývajících letounů předány Itálii, kde byly používány ke cvičným účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Bre.690-01 Bre.691-01 Bre.691-AB2 Bre.692-C2 Bre.693-01 Bre.693-AB2 Bre.694-01 Bre.695-01 Bre.695-AB2 Bre.696-B2 Bre.697-C2 Bre.698-BP2 Bre.699-B2 Bre.700-C2", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Bre.693-AB2).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace „Letadla 1939–45: Stíhací a bombardovací letadla Francie a Polska“\". Itálie", "section_level": 1}], "src_summary": "Breguet 690 a letouny odvozené od tohoto typu byly lehké dvoumotorové bitevní letouny, které byly používány francouzským letectvem během 2. světové války.", "tgt_summary": "The Bréguet 690 and its derivatives were a series of light twin-engine ground-attack aircraft that were used by the French Air Force in World War II. The aircraft was intended to be easy to maintain, forgiving to fly, and capable of 480 km/h (300 mph) at 4,000 m (13,120 ft). The type's sturdy construction was frequently demonstrated and the armament was effective. However, French rearmament began two full years later than that in Britain, and none of these aircraft were available in sufficient numbers to make a difference in 1940.", "id": 1295019} {"src_title": "Jedle obrovská", "tgt_title": "Abies grandis", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Jedle obrovská je vysoce vzrůstný strom s mohutným válcovitým kmenem a širokou korunou stejnoměrného, kuželovitého tvaru. Patří mezi největší jehličnaté stromy na světě; její výška často přesahuje 70 metrů, za předpokladu, že se jedná o exempláře, které rostou na území své původní domoviny. Větve vyrůstají v přeslenech, většinou vodorovně odstávají (kolmo na kmen). Tenká šedá kůra je v mládí poseta pryskyřičnými puchýřky, ve stáří tvoří podélně rozpukanou borku. Kůlovitý hlavní kořen sahá do značné hloubky pod povrch země, postranní kořeny jsou bohatě rozvětvené, což stromu umožňuje přežívat i na nepříliš příznivých stanovištích. Jednotlivé jehlice jsou ploché, úzké, nestejně dlouhé (v rozmezí 2-6 cm), na větvičce uspořádané do dvou pravidelných řad. Barvy jsou svěže až tmavě zelené, lesklé, na spodní straně s výraznými bílými proužky průduchů. Snadnou se lámou, rozdrcené jsou velmi příjemně aromatické. Letorosty jsou lysé. V horní části koruny, poblíž vrcholu, vyrůstají na jaře samčí šištice, které jsou 6-8 cm dlouhé. Samičí šištice jsou žlutozelené, dozrávají v srpnu až září, během října se na stromě rozpadají. jedle obrovská od mládí roste velmi rychle a vytváří velké množství dřevní hmoty. Dožívá se stáří okolo 250-300 let, v evropských podmínkách obvykle méně.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Preferuje hluboké, bohatší, aluviální půdy okolo vodních toků, může se však vyskytovat i na chudé půdě. Potřebuje polostín a nevadí jí mrazy. Na vlhké půdě patří k nejvyšším dřevinám v porostu, na suchých stanovištích zůstává v podúrovni. Původně jedle obrovská rostla pouze na západě Severní Ameriky, v oblasti od Vancouveru po severní Kalifornie, východně její areál zasahuje až Montaně. Nalezneme ji v nadmořské výšce od hladiny Tichého oceánu (zde se vyskytují největší jedinci), až po 1830 m n. m. v pohořích jako Kaskádové pohoří a Skalnaté hory, nejčastěji v hlubokých říčních údolích, roklích nebo na mírných svazích. Nevytváří monokulturu, je součástí smíšených a jehličnatých lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření do Evropy.", "content": "Jedli obrovskou objevil David Douglas v roce 1825 a sám ji přivezl v roce 1831 do Anglie. Lesnictví a výsadba v parcích (případně arboretech) je v současnosti hlavním důvodem výsady jedle obrovské v severní a střední Evropě. Nevyroste v zde však do takových výšek jako v Severní Americe. Ty nejstarší, které byly v Evropě vysazeny kolem roku 1831, do současnosti nedosáhly většinou výšek 50 m. V českých podmínkách se jeví jako slibná produkční dřevina, tvorbou dřevní hmoty daleko předstihující domácí hospodářské dřeviny. Jejímu většímu rozšíření v lesích však dosud brání náchylnost na napadení parazitickou houbou václavkou a dosavadní nevelký zájem dřevozpracujícího průmyslu o její dřevo.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V dřevařském průmyslu se využívá jako zdroj vlákniny, řeziva a nepříliš kvalitního stavebního dříví. V parcích bývá pěstována jako okrasná dřevina, v USA je též oblíbeným vánočním stromkem. U domorodých obyvatel Ameriky měla hojné využití její silně aromatická pryskyřice, jíž se vymazávaly lodě a vnitřky budov. Stejně jako aromatické jehličí má vysoký obsah silic, a tedy i antiseptické a repelentní účinky. Z mladé kůry se získávalo růžové barvivo.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jedle obrovská (\"Abies grandis\") je jehličnatý neopadavý strom pocházející ze severozápadní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstuje od roku 1831 v parcích, jako produktivní, rychle rostoucí dřevina se zde zavádí i do lesnictví (včetně ČR).", "tgt_summary": "Abies grandis (grand fir, giant fir, lowland white fir, great silver fir, western white fir, Vancouver fir, or Oregon fir) is a fir native to the Pacific Northwest and Northern California of North America, occurring at altitudes of sea level to 1,800 m. It is a major constituent of the Grand Fir/Douglas Fir Ecoregion of the Cascade Range. The tree typically grows to 40–70 m (131-229 ft.) in height, and may be the tallest Abies species in the world. There are two varieties, the taller coast grand fir, found west of the Cascade Mountains, and the shorter interior grand fir, found east of the Cascades. It was first described in 1831 by David Douglas. It is closely related to white fir. The bark has historical medicinal properties, and it is popular in the United States as a Christmas tree. Its lumber is a softwood, and it is harvested as a hem fir. It is used in paper-making, as well as construction for framing and flooring, where it is desired for its resistance to splitting and splintering.", "id": 882148} {"src_title": "Sigrid Storråda", "tgt_title": "Sigrid the Haughty", "src_document": [{"title": "Sága \"Heimskringla\".", "content": "\"Heimskringla\" popisuje Sigrid jako krásnou, ale pomstychtivou dceru mocného švédského šlechtice Skagula Tosteho. Jako vdova po Erikovi Vítězném vlastnila význačné pozemky a žila společně se synem Olofem, když se král Vestfoldu Harald Grenske ucházel o její ruku. Nechala Haralda i dalšího svého nápadníka Vissavalda z Garðaríki po hostině upálit ve velké síni, aby odradila další zájemce o manželství s ní. O její ruku dále žádal norský král Olaf Trygvasson, ale za podmínku si určil, aby konvertovala ke křesťanství. Sigrid mu řekla: \"Neodloučím se od víry, kterou přede mnou udržovali mí předci.\" Olaf ji ve vzteku uhodil rukavicí, načež Sigrid chladně reagovala: \"To může jednoho dne znamenat tvou smrt.\" Sigrid poté chtěla utvořit koalici Olafových nepřátel. Zajistila spojenectví Švédska a Dánska, když se provdala za ovdovělého dánského krále Svena Vidlího vouse. Sven svou sestru Tyri provdal za vendského krále Burislava, otce své první manželky Gunhildy. Tyri utekla a provdala se za Olafa, čímž jen rozdmýchala konflikt mezi Olafem a svým bratrem, zatímco Sigrid štvala Svena proti svému bývalému nápadníkovi. To vedlo k bitvě u Svoldu, ve které Olaf zahynul. Dánský historik Saxo Grammaticus opakuje tyto informace a píše, že vdova po Eriku Vítězném Syritha se provdala za Svena Vidlího vouse poté, co odmítla Olafa Trygvassona.", "section_level": 1}, {"title": "Identita.", "content": "Na základě těchto dat došli historici k několika hypotézám. Jedna z nich pokládá Sigrid ze ság za polskou princeznu\" 'Świętosławu\"', dceru Měška I. a Doubravky, která se vdala za Erika a poté za Svena a byla matkou Erikova syna Olofa a Svenových synů Haralda a Knuta. \"Sigrid\" by v tom případě bylo její nově přijaté jméno nebo jméno, které si vymysleli autoři ság, kteří její slovanské jméno neznali nebo neuměli napsat. Podle této hypotézy by také mohla být identická se Svenovou první legendární manželkou Gunhildou. Sigrid také může být pouze fiktivní postavou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sigrid Storråda neboli Sigrída Hrdá, Saum–Aesa (, , slovansky Svatoslava) je jméno královny, která se objevuje v severských ságách jako manželka švédského krále Erika Vítězného a poté dánského krále Svena Vidlího vouse. Ačkoliv jí ságy připisují nordický původ, je Sigrid někdy považována za polskou nebo pomořanskou princeznu. Její existence je některými vědci zpochybňována, například Birgittou Fritzovou. Sigrid se objevuje v mnoha ságách napsaných celé generace po popisovaných událostech, o kterých jinak není žádný důkaz. Není jisté, zda byla skutečnou osobou, či zda je výsledkem spojení osudů několika žen nebo zcela fiktivní postavou.", "tgt_summary": "Sigrid the Haughty, also known as Sigríð Storråda (\"Sigrid Storråda\" in Swedish), is a queen appearing in Norse sagas as wife, first of Eric the Victorious of Sweden, then Sweyn Forkbeard of Denmark. Sigrid appears in many sagas composed generations after the events they describe, but there is no reliable evidence as to her existence as they describe her. The figure of Sigrid appears mainly in late Icelandic sagas, while more contemporary sources such as Thietmar of Merseburg and Adam of Bremen instead claim that Sweyn was married to a Polish princess, identified as Świętosława. Snorri Sturluson gives conflicting information and in one place says that Sweyn was married to Sigrid and in another that he was married to a Gunhild of Wenden. It is unclear if the figure of Sigrid was a real person, if the saga account of her is an amalgamation of the lives and deeds of several women, or if she is a completely fictional character. The latter view is held by some modern scholars, who do not give credibility to Sigrid's legacy in old Nordic sources and thus consider it a myth.", "id": 1508126} {"src_title": "Opatství svatého Kolumbána", "tgt_title": "Bobbio Abbey", "src_document": [{"title": "Historie kláštera.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "7. století.", "content": "Svatý Kolumbánus byl pohřben 23. listopadu 615, ale i jeho následníci byli vysoce cenění svatí - svatý Atala (zemř. 627) a svatý Bertulf z Bobbia (zemř. 640), kteří nový klášter bránili proti nebezpečí se strany militantního ariánství za krále Rotharise (636 – 652). Dle pověsti Arioald, přímý předchůzce Rotharise, se stal katolíkem poté, co nechal svatého Bladulfa, mnicha z Bobbia, zavraždit, protože jej Bladulf odmítl pozdravit jako Ariána. Podle legendy Atala Bladulfa a vytrhl Arioalda z moci ďábla. Tento dvojitý zázrak vedl ke konverzi Arioalda. V roce 628, kdy svatý Bertulf podnikl pouť do Říma, papež Honorius I. vyňal Bobbio z biskupské jurisdikce a tak opatství podřídil přímo svaté stolici. Za dalšího opata, Bobolena, byl nastolen řád svatého Benedikta. Zpočátku bylo jeho dodržování nepovinné, avšak v průběhu času nahradil přísnější Řád svatého Kolumbána a Bobbio se připojilo ke kongregaci Monte Cassino. V roce 643 na žádost Rotharise a královny Gundelbergy papež Theodor I. udělil opatovi Bobbia právo používat mitru a ostatní pontifikální odznaky. Během nepokojů v 7. století se Bobbio stalo centrem katolické víry a kultury. Přes snahy stoupenců sv. Kolumbána se zvyšoval počet Lombardů, kteří se připojili ke katolické církvi. Ale během první poloviny 7. století se velmi rozsáhlé území mezi Turínem a Veronou, Janovem a Milánem ocitlo ve značných náboženských nepokojích. Až za vlády dobyvatele Griomoalda I. z Beneventa (663 – 673), který sám konvertoval, teprve většina lidu přijala katolickou víru. Od tohoto okamžiku ariánství výrazně ustoupilo na západ.", "section_level": 2}, {"title": "8. století a dále.", "content": "Theodelindin synovec Aripert I. (653 - 663) obnovil právo papeže ke všem pozemkům Bobbia. Aripelt II. tento stav papež Janu VII. v roce 707 potvrdil. Lombardi papeže těchto práv brzy zase zbavili, avšak v roce 756 byl Aistulf Pipinem Krátkým donucen se pozemků vzdát. V roce 1153 Fridrich Barbarossa potvrdil dvěma chartami různá práva a majetek. Sláva Bobbia dosáhla až do Irska a pověst sv. Kolumbána přilákala mnoho dalších irských věřících. Nástupcem Bobolena mohl být jistý 'Comgall'. Biskup Cummian, který resignoval na svůj post v Irsku, aby se stal mnichem v Bobbiu. Zemřel v opatství kolem roku 730.", "section_level": 2}, {"title": "Biskupství v Bobbiu.", "content": "V roce 1014 císař Jindřich II., při příležitosti své korunovace v Římě, dosáhl u papeže Benedikta VIII. zřízení biskupství v Bobbiu. První biskup Peter Aldus byl opatem v Bobbiu od roku 999 a jeho biskupští následovníci po dlouhou dobu žili v opatství, kde mnoho z nich bylo mnichy. Od roku 1133 nebo 1161 Bobbio podřízeno arcibiskupství v Janově. Od té doby docházelo mezi biskupem a mnichy ke sporům a roce 1199 Innocenc III. vyslal dva vyslance, aby opatství obnovili v záležitostech duchovních i světských, a vybavil biskupa oprávněním sesadit opata, pokud se ve stanovené lhůtě sám nepodřídí.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení.", "content": "Opatství svatého Kolumbána a kostel byli benediktinům zabaveny francouzskými okupačními vojsky v roce 1803, kdy bylo opatství zrušeno.", "section_level": 2}, {"title": "Bazilika.", "content": "Současná bazilika sv. Kolumbána (1456–1530) nahradila starou renesanční budovu. Ve svatých nápisech kolem hlavní lodi baziliky je pouze jedna citace, která jí dává mimořádného významu. Toto pouhé zjištění dovoluje interpretaci celých pasáží z bible. Tato věta je verš 6.63 z evangelia svatého Jana, tento verš získává zvláštní souvislosti, pokud se čte v souvislosti se složitými okolnostmi ohledně církve v dobách, kdy se vytvářela výzdoba baziliky. Rovněž renesanční fresky se týkají náboženských sporů v církvi v době renesance. Bazilika má tvar románského kříže s lodí a dvěma chodbami, transeptem a pravoúhlou apsidou. Její součástí je křtitelnice z 9. století. Freskovou výzdobu lodi vytvořil Bernardino Lanzani v 16. století. Krypta z 15. století ukrývá sarkofágy sv. Kolumbána od Giovanniho dei Patriarchi (1480) a sarkofágy prvních dvou opatů - svatého Attaly a svatého Bertulfa. V kryptě je rovněž mozaiková dlažba z 12. století s příběhem Makabejského povstání. Zvonice z konce 9. století a menší apsidou pochází z původní románské budovy. \"Torre del Comune\" (Obecní věž) byla postavena v letech 1456 - 1485. Muzeum v opatství obsahuje nálezy a zbytky z dob Starověkého Říma (hroby, oltáře, sochy) a z dob Langobardů (nápisy, náhrobní kameny). Rovněž se zde nachází polyptych od Bernardina Luiniho a bobbijská kolekce Monza ampullae – tj. poutnických lahví ze 6. století , která je druhá největší na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna.", "content": "Jádrem knihovny v opatství byly rukopisy, které si Kolumbán přinesl z Irska (ačkoli jich patrně nebylo mnoho) a pojednání, která sám napsal. Učenec svatý Dungal (zemřel po roce 827) odkázal opatství svou cennou knihovnu, která se skládala z cca 27 svazků. Koncem 9. století katalog zveřejněný Ludovicem Antoniem Muratorim (ale nyní nahrazený vydáním od M. Tosi) prokazoval, že v té době každá oblast vědění, duchovní nebo světské, byla v této knihovně zastoupena. Katalog uvádí více než 600 svazků. Mnoho z těchto knih bylo ztraceno, ale ty, které se zachovaly, jsou stále považovány za hlavní poklady pozdějších sbírek, jejichž byly součástí. V roce 1616 kardinál Federico Borromeo si pro Ambrosiánskou knihovnu v Milánu vzal osmdesát šest svazků, včetně slavného \"Bobbio Orosius\", \"Antigonáře z Bangoru\"a \"Bobbio Jerome\" a palimpsestské gótské verze bible od Ulfilase. Dvacet šest svazků bylo v roce 1618 věnováno papeži Pavlu V. pro Vatikánskou knihovnu. Mnoho dalších bylo posláno do Turína, kde vedle těch, které byly v Královských archivech, bylo sedmdesát jedna z nich uloženo v univerzitní knihovně až do ničivého ohně z 26. ledna 1904. Gerbert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.), se stal opatem v Bobbiu v roce 982 a za pomoci mnoha prastarých pojednání, která zde našel, sestavil své slavné dílo o geometrii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter v Bobbiu (italsky \"Abbazia di San Colombano\") je opatství založené Irem, sv. Kolumbánem v roce 614, kolem něhož později vyrostlo město Bobbio v provincii Piacenza, v Emilia-Romagna v Itálii. Je zasvěceno sv. Kolumbánovi. Bylo slavným centrem odporu proti Ariánství a jako jedna z největších knihoven středověku bylo předobrazem kláštera v románu Jméno růže od Umberta Eca. Opatství bylo zrušeno v době francouzské nadvlády v roce 1803, ačkoli mnoho z budov bylo zachováno k jiným způsobům využití. Na pozadí založení opatství stál langobardský vpád do Itálie v roce 568. Langobardský král Agilulf se oženil s oddanou římsko-katoličkou Theodelindou v roce 590 a pod jejím vlivem a vlivem irského misionáře Kolumbána byl přesvědčen, aby konvertoval ke katolickému náboženství. Jako základnu pro konverzi langobardského lidu Agilulf Kolumbánovi věnoval zpustošený kostel a rozsáhlé pozemky známé jako Ebovium, které předtím, než je Langobardi zabrali, byly součástí papežských pozemků. Vedle tohoto malého kostela, zasvěceného svatému Petrovi, byl brzy postaven klášter. Opatství při svém založení respektovalo Řád svatého Kolumbána, vycházející z mnišských praktik keltského křesťanství.", "tgt_summary": "Bobbio Abbey (Italian: \"Abbazia di San Colombano\") is a monastery founded by Irish Saint Columbanus in 614, around which later grew up the town of Bobbio, in the province of Piacenza, Emilia-Romagna, Italy. It is dedicated to Saint Columbanus. It was famous as a centre of resistance to Arianism and as one of the greatest libraries in the Middle Ages, and was the original on which the monastery in Umberto Eco's novel \"The Name of the Rose\" was based, together with Sacra di San Michele. The abbey was dissolved under the French administration in 1803, although many of the buildings remain in other uses.", "id": 8713} {"src_title": "Ischgl", "tgt_title": "Ischgl", "src_document": [{"title": "Inkubátor nemoci COVID-19.", "content": "Začátkem března 2020 se Ischgl stal významným ohniskem nemoci COVID-19. Případ infekce koronavirem objevil ve velmi navštěvovaném baru Kitzloch na konci února, místní provozovatel však incident kontaktním osobám ani zdravotnickým úřadům nenahlásil a restaurace zůstala otevřena další dva týdny. Bar je spojen se stovkami případů nákazy koronavirem, zejména v Německu, Rakousku, Dánsku a Norsku, ale také z Kanady, Velké Británie, Islandu a Švédska. Následně byly publikovány informace, které nasvědčovaly tomu, že tamní úřady, provozovatelé vleků, hoteliéří, majitele restaurací ve spolupráci s místním lékařem tajili nebezpečí koronaviru, aby mohli nadále vydělávat. Zaměstnanec lanovky potvrdil listu Kronen Zeitung, že ještě po rozhodnutí o karanténě pro první oblasti v Tyrolsku pět tisíc rekreantů z Ischglu stále lyžovalo, protože provozovatelé otáleli s tím, aby pokyn vešel ve známost. Přímo v Ischglu se podle německého deníku Die Welt nakazilo nejméně tisíc osob. K 17. březnu Norsko evidovalo 1400 nakažených lidí, z toho zhruba 40 procent se vrátilo z Ischglu. Na Islandu bylo 1. března zjištěno prvních 15 nakažených, z toho 14 bylo v Ischglu a patnáctý cestoval spolu s nimi, Rakousko však na varování nereagovalo. Osmdesát nakažených lidí v Hamburku se také nedávno vrátilo z Ischglu. 7. března byl zjištěn pozitivní nález u barmana baru Kitzloch, rakouské úřady začaly jednat až poté, co se prokázala nákaza u 15 dalších lidí, se kterými byl v kontaktu. K 10. březnu úřady nařídily zavřít všechny bary v Ischglu, hotely a sjezdovky však zůstaly otevřené. Až 13. března úřady uzavřely do karantény celé údolí Paznauntal s Ischglem a blízkým Sankt Antonem, kde je rovněž lyžařské středisko. Vleky a lanovky s gondolami však zůstaly v provozu až do neděle 15. března. Bylo podáno přes 400 žalob, z toho asi 350 po výzvě Rakouského svazu na ochranu spotřebitelů (VSV). Peter Kolba, zakladatel VSV, odhadoval, že v nejbližších dnech se mu ozve až 2500 lyžařů a VSV shromažďovala výpovědi svědků, aby prokázala, že „uzavření lyžařského střediska bylo zpožděno z komerčních důvodů\". Rakouští obhájci spotřebitelů podali žalobu na tyrolského hejtmana Günthela Plattera, starosty, společnosti provozující lanovky a další vládní úředníky kvůli nedostatečnému zvládání katastrofy v Tyrolsku. Deník Der Standard obvinil spolkovou vládu ve Vídni, že o událostech v Tyrolsku věděla v rané fázi, ale že to z politických důvodů tajila.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální stránka", "section_level": 1}], "src_summary": "Ischgl je obec v Rakousku ve spolkové zemi Tyrolsko v okrese Landeck. Vesnička Ischgl se nachází přímo na úpatí lyžařského rakousko-švýcarského střediska Ischgl-Samnaun v Paznaunském údolí. Před 100 lety zde stál pouze kostelík se dvěma skromnými usedlostmi, dnes je tato obec kosmopolitní moderní středisko, které si ponechává i původní punc zemědělské obce. Žije zde 1 599 obyvatel (1. 1. 2011). V březnu 2020 se stala významným ohniskem šíření pandemie COVID-19.", "tgt_summary": "Ischgl () is a town in the Paznaun valley in the Austrian state of Tyrol. Its ski resort \"Silvretta Arena Ischgl-Samnaun\" is connected with the ski resort of Samnaun across the border in Switzerland to form one of the largest skiing resorts in the Alps. Ischgl was a major hotspot of the COVID-19 pandemic in Europe.", "id": 1949930} {"src_title": "Adolf Wölfli", "tgt_title": "Adolf Wölfli", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Bowilu v kraji Emmental poblíž Bernu jako nejmladší ze sedmi dětí. V roce jeho narození se rodina do Bernu přestěhovala. Otec, povoláním kameník, byl notorický alkoholik a roku 1870 rodinu opustil. Matka se živila zprvu jako pradlena. V roce 1872 rodinu úřady přestěhovaly do její domovské obce Schangnau, kde byli matka a syn odděleni a pracovali za stravu a ubytování u různých sedláků. Roku 1873 Wölfliho matka zemřela. Od té doby se živil jako nádeník na statcích v Schangau a později i v kantonech Bern a Neuchâtel. Vyrůstal za špatných sociálních podmínek a byl zařazen na nejnižších stupních společenského žebříčku. To mu neumožňovalo založit trvalý partnerský vztah. V letech 1883–1884 prodělal základní vojenský výcvik. Roku 1890 byl odsouzen na dva roky do vězení za sexuální obtěžování dvou dívek, čtrnáctileté a pětileté. Po propuštění pracoval jako námezdní dělník, jeho sociální izolace se zvětšovala. V roce 1895 se opět pokusil sexuálně zneužít tři a půl roku starou dívku. Aby se zjistilo jeho duševní zdraví, byl umístěn do psychiatrické léčebny ve Waldau poblíž Bernu. Zde mu byla diagnostikována schizofrenie. Proto zůstal ve Waldau internován až do své smrti v roce 1930. Příčinou smrti byla rakovina tlustého střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Od roku 1899 začal kreslit, do roku 1904 se však žádné kresby nedochovaly. Po celý život kreslil ve své cele o velikosti 7 čtverečných metrů tužkami na velkoformátové novinové papíry. Zprvu černobílé kompozice, později barevné. Jednotlivé listy vázal do sešitů. Jeho dílo se skládá ze 45 velkých a 16 malých sešitů o 26 000 stranách textů, hudebních partitur, číselných záznamů a zejména 1600 kreseb a 1640 koláží. Ke konci života je nazval \"Obří stvoření svatého Adolfa\", protože se od roku 1915 za svatého považoval. Toto dílo je rozděleno na několik samostatných částí:", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz a recepce.", "content": "V letech 1907–1919 působil ve Waldau jako psychiatr Walter Morgenthaler. V roce 1921 vydal knihu \"Ein Geisteskranker als Künstler\" (Duševně nemocný jako umělec), ve které veřejnost seznámil s Wölfliho dílem. V té době již Wölfli začal některé své obrazy prodávat specializovaným sběratelům. André Breton označil jeho dílo za jedno z nejvýznamnějších ve 20. století, oceňovali ho i jiní surrealisté. Roku 1948 vystavil francouzský malíř Jean Dubuffet 120 jeho obrazů v Paříži. O Wölfliho opíral Dubuffet svou koncepci art brut (surové umění). V roce 1972 byly Wölfliho práce vystaveny na prestižní výstavě documenta 5 v Kasselu. V témže roce vznikla v Bernu Nadace Adolfa Wölfliho. Jeho dílo je od té doby uloženo v Muzeu umění v Bernu. V letech 1978 a 1987 vyšly první desky s jeho hudbou. Naopak někteří hudební skladatelé pasáže Wölfliho textů zhudebnili, např. Georg Friedrich Haas či Bernhard Gál. Od února do května 2012 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí retrospektivní výstavu Wölfliho díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Wölfli (29. února 1864 Bowil, Švýcarsko – 6. listopadu 1930 Waldau, Bern, Švýcarsko) byl švýcarský výtvarník, hudební skladatel a spisovatel. Jako jeden z prvních byl dáván do souvislosti s výtvarným směrem art brut. Celý svůj dospělý život prožil v ústavu pro duševně choré, kde také vytvořil své dílo.", "tgt_summary": "Adolf Wölfli (February 29, 1864 – November 6, 1930) (occasionally spelled Adolf Woelfli or Adolf Wolfli) was a Swiss artist who was one of the first artists to be associated with the Art Brut or outsider art label.", "id": 1490564} {"src_title": "Opevněný kostel", "tgt_title": "Fortified church", "src_document": [{"title": "Stavební prvky.", "content": "Stavební prvky opevněných kostelů lze v zásadě rozdělit na prvky pro obranu pasivní, nebo aktivní.", "section_level": 1}, {"title": "Příkopy.", "content": "Příkopy byly vyhloubeny kolem řady kostelů (např. vodní příkop kolem kostela v Hulíně, dosud zčásti patrný), ale většinou byly od doby barokní postupně zasypány.", "section_level": 2}, {"title": "Ohradní zdi.", "content": "Např. úsek hradební zdi s klíčovými střílnami u kostela v Jesenici (okres Rakovník).", "section_level": 2}, {"title": "Obranná patra.", "content": "Vyvýšené části staveb samozřejmě byly hůře přístupné, a proto se při opevňování kostelů setkáváme s projevy snahy o lepší zajištění těchto částí staveb např. komplikovaným přístupem nebo prvky aktivní obrany (střílny, střílnová okénka).", "section_level": 2}, {"title": "Střílny.", "content": "Jako střílny reálně využitelné k obraně (tedy nikoliv jen dekorativní či symbolické prvky architektury) lze chápat zejména pozdně gotické klíčové střílny a střílnovité či štěrbinovité otvory s opěrami pro hákovnici na vnitřní straně otvoru. Tyto opěry mají zpravidla formu vodorovného trámku, jehož konce jsou vetknuté do boků vnitřní špalety otvoru.", "section_level": 2}, {"title": "Opevněné kostely v Evropě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Španělsko.", "content": "Informace o španělských opevněných kostelech nejsou zatím obecně příliš známé. Nejsou komentovány ani v syntetických přehledech tématu. Dozvíme se o nich v soupisech památek, v turistických průvodcích, ale také v monografických studiích či vědeckých pracích (mnoho informací není k dispozici ani ve španělské verzi Wikipedie). Přesto jsou jich zachovány stovky. K opevňování docházelo především od 14. století do 16. století, ale existují i příklady obranných prvků staveb z doby barokní. Příčiny je třeba samozřejmě hledat v dlouhotrvajících válkách a nedůvěře církve i obyvatelstva ve schopnost či zájem vládnoucích vrstev udržet mírový stav. Na druhé straně je velmi pravděpodobné, že kostely jako robustní budovy byly opevňovány v rámci posilování zemské domobrany. Nejtypičtějším znakem opevněných kostelů ve Španělsku jsou ochozy s cimbuřím nebo patra s rozměrnějšími podstřešními okénky. Ochozy s cimbuřími zřizované na hranách plochých střech kostelů či věží byly v řadě případů později zakryty střechou.", "section_level": 2}, {"title": "Portugalsko.", "content": "Opevněné kostely v Portugalsku jsou v základním přehledu obvykle krátce zmiňovány v odborných publikacích o portugalské gotice či v monografiích věnovaným hradům a palácům. V nich jsou popsány především nejznámější příklady opevněných chrámů společně s charakteristickými znaky portugalského opevněného kostela. Další příklady je možné objevit ve studiích o konkrétních objektech, v soupisech památek nebo lze usuzovat na obrannou funkci při zhodnocení dobových událostí a stavebního vývoje kostela v komparaci s dobovými vyobrazeními. Po skončení reconquisty portugalské části Pyrenejského poloostrova (1249) byly opevněné kostely budovány především rytířskými řády zejména v pohraničních oblastech s Kastilií. Obranná a ochranná funkce objektu však byla zahrnuta i do přestavby některých katedrál. Opevněné gotické kostely se v Portugalsku stavěly až do druhé poloviny 15. století. Poté došlo k uklidnění politických vztahů s katolickými Veličenstvy také kvůli rodinným vazbám krále Manuela, proto v manuelské architektuře postrádaly nově zakládané kostely tuto funkci. Většina portugalských gotických opevněných kostelů se příliš neodlišovala od ostatních chrámů,rozlišovaly je především mohutnější zdi či užší, výše položená okna. Opevněný kostel doplňovala věž, která měla charakter obranné věže středověkého hradu, a v některých případech byla přístupná pouze z kostela. Kostely, které měly i vizuální podobu pevnosti, byly výjimkami.", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko.", "content": "Řada křesťanských chrámů stavěných či přestavovaných v 16. století v Mexiku má prvky řadící je mezi opevněné kostely. Dle současných výkladů sice měly spíše symbolickou funkci, neboť množství útoků domorodých kmenů bylo poměrně nízké, avšak vicekrál Antonio de Mendoza y Pacheco v roce 1535 po příjezdu do Mexika zakázal jejich výstavbu, dokud nebyl poučen o jejich funkci a potřebnosti jejich výstavby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opevněný kostel je kostel vybavený pro poskytnutí ochrany vojensky ohroženému civilnímu obyvatelstvu na území chráněném církevním azylem. Zejména ve středověku docházelo k opevňování kostelů (srovnej kastel) a posvátných okrsků a objektů. Pro ochranu civilního obyvatelstva byly opevňovány nejen kostely a kláštery, ale i hřbitovy. Proto také byly dlouho zakazovány jakékoliv stavební prvky či obranné stavby využitelné k aktivní obraně. Výrazněji se pevnostní prvky staveb (hradby kolem hřbitovů se střílnami, ochozy s cimbuřími, střílny apod.) uplatňují od 14. století. Převážně se kostely vyskytovaly v územně vymezených regionech, zasažených či ohrožených taženími vojsk apod. (na území nynější České republiky zejména pod vlivem tureckého nebezpečí a selských válek v Německu). Na druhé straně byly kostely opevňovány v cílených akcích domobrany, nebo jako strategické opěrné body (ač to bylo stíháno církevními zákazy). Současně ovšem docházelo k užívání pevnostních prvků jako dekorativních doplňků staveb, a to zejména v renesanci (střílny na atice jižní předsíně městského kostela ve Veselí nad Lužnicí).", "tgt_summary": "A fortified church is a church that is built to serve a defensive role in times of war. Such churches were specially designed to incorporate military features, such as thick walls, battlements, and embrasures. Others, such as the Ávila Cathedral were incorporated into the town wall. Monastic communities, such as Lérins Abbey, are often surrounded by a wall, and some churches, such as St. Arbogast in Muttenz, Switzerland, have an outer wall as well. Churches with additional external defences such as curtain walls and wall towers are often referred to more specifically as fortress churches or \"Kirchenburgen\" (literally \"church castles\"). Most fortified churches may be found in parts of Europe where there was much hand-to-hand warfare, for example in the Dordogne region of France, fought over by France and England in medieval times, and in Transylvania, during the Ottoman invasions. Fortified churches were also built in places controlled by colonial empires, such as one in the Philippines at the scene of the Siege of Baler.", "id": 1724434} {"src_title": "Ubrousek", "tgt_title": "Napkin", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kosmetika.", "content": "V kosmetice jsou ubrousky používané k čištění pleti či léčebným prostředkům. Některé mohou být napuštěné látkami, které pleť vyčistí a osvěží. Vlhčené ubrousky jsou vhodné i jako \"poslední záchrana\", když se ocitnete se špinavýma rukama na místě, kde nemáte jinou možnost než se utřít do nich. Tento způsob použití vždy ocení maminky s malými dětmi, které mají vždycky ruce od něčeho \"upatlané\". Některé vlhčené ubrousky jsou napuštěné přímo desinfekčními roztoky, které zabrání vniknutí např. hepatitidy do vašeho těla. Může se tak hodit např. na cestách.", "section_level": 2}, {"title": "Stolování.", "content": "Ubrousky při stolování jsou známé už tak dlouho, že je dnes bereme jako samozřejmost. Na západě tedy nejsou nic neobvyklého ani v restauracích nižších cenových skupin. Můžeme se setkat s ubrousky plátěnými a papírovými. Plátěné ubrousky by měly být dostatečně velké, protože si je host pokládá na kolena nebo si je zastrčí za límec aby se neušpinil od jídla. V některých restauracích se ubrousky skládají do různých tvarů (lámání) nebo se jednoduše přeloží a vsunou do \"kroužku na ubrousek\" což může připomínat jakýsi velký prstýnek. Tyto kroužky se v restauracích moc neosvědčily a používají se spíše v domácnostech s označením například jednotlivých členů rodiny. Papírové ubrousky ke stolování jsou dnes již téměř k nerozeznání od plátěných a je stále běžné, že se do nich balí příbory v restauracích nižších cenových skupin či hospodách. Do ubrousku, ať plátěného či papírového se nesmrká a neotírá se s ním např. pot z čela. Během jídla je plátěný ubrousek na svém místě v klíně nebo u krku a v případě nutnosti odchodu od stolu se pokládá na židli už jen z důvodu aby si na místo mezitím nikdo nesedl. Papírový ubrousek oproti tomu nepokládáme na kolena, protože je příliš lehký a mohl by se sesunout k zemi. Proto se odkládá na levou stranu od talíře.", "section_level": 2}, {"title": "Ubrousky a jejich skládání.", "content": "Velké čtvercové ubrousky minulých dob ustoupily menším - dají se dobře složit a vyniknou při anglickém prostírání. Světové parametry ubrousků pro oběd či večeři jsou 40 - 50 cm a ubrousků svačinových 11 - 12 cm. Dřívější móda nabádala skládat z ubrousků k slavnostnímu pohoštění všelijaké obrazce. Dnes stačí jen vědět, že ubrousky klademe vždy na talíř nebo na levou stranu od talíře a skládáme je co nejúsporněji. Ubrousek je potřebnou součástí stolování a neměl by být nikdy příliš naškroben. Před jídlem jej pokládáme rozložený na kolena, pokud na stole nejsou k dispozici ještě papírové ubrousky, před napitím si ubrouskem lehce otřeme ústa. Po skončení jídla ubrousek jednou přeložíme a položíme jej zpět na levou stranu od talíře.", "section_level": 3}, {"title": "Domácnost.", "content": "V domácnostech najdeme ubrouskům uplatnění spíše jako jednorázový velmi savý papír pro úklid, který díky této vlastnosti můžeme uplatnit například při nehodách v kuchyni, ale i pro vyleštění zrcadel, utření stolu a spoustu dalších možností, které se naskytnou při nejrůznějších situacích. Takového ubrousky se prodávají ve velkých rolích. Ubrousků je velké množství druhů: dnes se dokonce už vyrábějí ubrousky slisované do tablet, které při kontaktu s vodou nabobtnají, dají se rozložit a použít. Ale ten nejznámější, klasický ubrousek je papírový čtvercového tvaru. Může být jednovrstevný nebo vícevrstevný, bílý nebo ozdobný s potiskem. Bílý se ve většině domácností používá pro balení svačin nebo ke stolování. Barevný má spoustu možností použití. Většinou se pokládá na stůl při slavnostních chvílích jako jsou hostiny s rodinou a tak dále.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Ubrousky lze využít na mnoho způsobů. Jako dekorace na stůl pod vázu, k výrobě dárků třeba ubrouskovou techniku, kdy lze vdechnout nový život již zašlým věcem a ke množství dalších výtvarným aktivit.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Papírové ubrousky, kuchyňské ubrousky a kosmetické ubrousky se vyrábí v továrnách spolu s WC papírovými ruličkami, utěrkami, ručníky a kapesníčky.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Kdysi se ubrousky pokládaly na rameno, pak na levou paži kolem krku, což šlo mnohdy velmi těžko, pokud se nosily široké a tvrdě škrobené límce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ubrousek je jedna ze základních hygienických potřeb. Má čtvercový nebo obdélníkový tvar a bývá vyroben nejčastěji z papíru, látky či jiných materiálů. Je velmi podobný kapesníku, který se používá k čištění nosu při rýmě. Ubrousek má mnoho zajímavých využití, které jsou nám k dispozici v běžném životě, ale i jen určené přímo ke konkrétní spotřebě. K některým potřebám můžeme použít papírový i látkový ubrousek, avšak některé zaměnit nelze. Papírové ubrousky jsou většinou jednorázové a znovu se použít nedají. Jejich výhodou je, že se dobře rozkládají v přírodě a nezamořují ji. Tak jako poštovní známky i papírové ubrousky mají své nadšené sběratele.", "tgt_summary": "A napkin, serviette or face towelette is a rectangle of cloth used at the table for wiping the mouth and fingers while eating. It is usually small and folded, sometimes in intricate designs and shapes. The word comes from Middle English, borrowing the French \"nappe\"—a cloth covering for a table—and adding \"-kin\", the diminutive suffix.", "id": 937236} {"src_title": "Svatý Hubert", "tgt_title": "Hubertus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Svatý Hubert pocházel z velmi bohaté šlechtické rodiny v Akvitánii. Měl velkou zásluhu na pokřesťanštění Arden. Před svým povoláním byl výborným lovcem a milovníkem hýřivých zábav, měl prý patřit k družině franckého krále Theodoricha III. Hubert byl lidumil s dobrým srdcem a byl považován za zastánce spravedlnosti. V Austrasii se oženil s Floribanou, která však při porodu zemřela. Dle pověsti se po těžkém životním osudu při lovu nečekaně setkal s jelenem, jenž měl mezi parožím zářící kříž, během čehož k němu měl promluvit nadpřirozený hlas, který mu řekl: „Huberte, proč stále lovíš a honíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat mě, který se za tebe obětoval.“ Po tomto zážitku se Hubert stal knězem, k čemuž jej připravoval svatý Lambert. Kolem roku 705 kritizoval sv. Lambert cizoložství krále Pipina a byl záhy zavražděn. Po jeho smrti se Hubert stal jeho nástupcem. Své sídlo z Maastrichtu přenáší do Lutychu, kde nechal na místě uložení ostatků sv. Lamberta postavit katedrálu. V 8. století se Hubert v Ardenském lese snažil obrátit lid k Bohu a prosil Boha o požehnání úrody. Při cestě zpět z Furu do Lutychu, kde byl posvětit nový chrám, onemocněl zimnicí, se všemi se rozloučil a záhy zemřel. Podle jiné pověsti zemřel po nehodě na loďce. V roce 827 byly Hubertovy ostatky přeneseny do chrámu u kláštera v Andin v Ardenách, který byl podle něj přejmenován.", "section_level": 1}, {"title": "Poselství.", "content": "„Pokud žijeme, jsou nám dveře milosrdenství otevřeny. Ti, kdo si je nezvolí, budou muset projít branou zavržení. Uvaž tedy čím jsi byl, co jsi a čím za krátko budeš! Svá provinění naprav pokáním a smiř se s Bohem!“", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Typické zobrazení sv. Huberta je scéna setkání s jelenem. Světec klečí a vzhlíží k bílému jelenovi, který má mezi parožím křesťanský kříž. Toto uspořádání ale současně odpovídá i zobrazení svatého Eustacha a je odlišné od zobrazení trinitáře sv. Felixe z Valois, který se však také zobrazuje s jelenem s křížem mezi parožím. Známá zobrazení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Hubert († 727) byl franský biskup, zakladatel města Lutychu a křesťanský svatý. Podle legendy se náboženskému životu zasvětil po setkání s jelenem na honu a je proto patronem lovců a myslivců.", "tgt_summary": "Hubertus or Hubert ( 656–30 May, 727) was a Christian saint who became the first bishop of Liège in 708 . He was the patron saint of hunters, mathematicians, opticians, and metalworkers. Known as the \"Apostle of the Ardennes\", he was called upon, until the early 20th century, to cure rabies through the use of the traditional St Hubert's Key. Hubertus was widely venerated during the Middle Ages. The iconography of his legend is entangled with the legend of martyr Saint Eustace. The Bollandists published seven early lives of Hubertus (\"Acta Sanctorum\", November, i., 759–930 ); the first of these was the work of a contemporary, though it is very sparing of details. He died 30 May 727 in or near a place called (in Latin) \"Fura\". In the later Middle Ages, this place was claimed to have been identified as Tervuren near Brussels, but recent scholarship considers Voeren (Fourons), a location much closer to Liège than Brussels, to be the likelier resting place. His feast day is 3 November. His other skills were mathematics and metalwork.", "id": 259038} {"src_title": "Soldier of Fortune (počítačová hra)", "tgt_title": "Soldier of Fortune (video game)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává v letech 2000 a 2001. Hráč se ve hře jako hlavní postava jmenuje John Mullins, který pracuje pro organizaci s názvem The Shop, která bojuje proti terorismu. V Rusku dojde ke krádeži čtyř nukleárních hlavic, což má na svědomí afrikánská neonacistická organizace The Order, kterou vede jihoafrický plukovník Sergei Dekker. The Shop se tak obává, že padnou do špatných rukou a vysílá proto Johna a jeho parťáka Hawka do světa, aby tomu zabránili. Na začátku musí John s Hawkem zasáhnout v newyorském metru, kde jsou civilisté terorizováni rasistickým gangem. Okolnosti však Johna přimějí k otázce, zda nejde o mnohem hrozivější záležitost. První z ukradených hlavic byla prodána a míří neznámo kam do Afriky, proto je John dále vyslán do Ugandy, aby jedoucí vlak s hlavicí zničil. Druhá hlavice s krycím jménem QUEEN BEE se dostala do válečného Kosova, kde se Hawkem musí probojovat kanalizací přes město až na vojenskou základnu, kde se hlavice nachází. Třetí z hlavic s krycím jménem NEST EGG se dostala do střežené chemické továrny na zasněženém sibiřském ostrově Uyedineniya, kam je John poslán. Zde musí zabránit jejímu odpálení. Poslední, čtvrtá hlavice s krycím názvem LIGHTFOOT, se nachází v Iráku. S Hawkem se John musí prostřílet přes město až na letiště, kde se zbraň nachází. The Shop si náhle uvědomí, že plukovník Dekker je přímo napojený na vůdce rasistického gangu, kterému dodává zbraně. John se tak vydává zjistit více informací o skupině The Order. Dozvídá se též o jménu Jessica Six, jehož identita není dosud známá. Poté, co se John dozví o raketové továrně v Súdánu, jede s Hawkem do Afriky továrnu zničit. Tam však tváří v tvář narazí na samotného plukovníka Dekkera, který zajal Hawka a kterého též zabije. John se následně vydává do Tokia. Jméno Jessica Six má souvislost s vývojem zbraní japonskou firmou Sunni. John se musí probojovat do budovy, aby získal další informace. Když vyjde najevo, že Jessica Six jsou data pro vojenský projekt, vedou další stopy zpět do Iráku ke generálovi Amu, který obchodoval s plukovníkem Dekkerem. John má za úkol zjistit informace a znehodnotit irácký jaderný program. Získané informace nakonec vedou do Německa, kde byla organizace The Order založena. John je vysazen na hradě poblíž Hannoveru, kde organizace sídlí a za úkol má zabránit odpálení neutronové bomby na budovu OSN, kterou Dekker za peníze získané z prodeje vyvíjel.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Hra obsahuje celkem 12 zbraní, 2 druhy výbušnin, slzný plyn či injekční stříkačku pro dodání zdraví. Dále pak brýle s režimem nočního vidění a neprůstřelnou vestu. Podle toho, kolik má hráč odehraných levelů, je k dispozici širší výběr zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Krvavost.", "content": "Hra obsahuje efekty, konkrétně extrémní krvavost po střelbě na objekt jako například na teroristu, detailní ustřelení nohy, ruky či hlavy. Na rozdíl od nástupce v sérii \"\" si nelze v instalaci zvolit možnost bezkrvavosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soldier of Fortune () je FPS akční počítačová hra, jejíž obsahem je boj proti terorismu, který se odehrává na různých místech světa. Tvůrcem hry je společnost Raven Software a hra byla vydána společností Activision v roce 2000. Hru lze hrát i ve více hráčích.", "tgt_summary": "Soldier of Fortune is a first-person shooter video game developed by Raven Software and published by Activision on February 29, 2000, for Microsoft Windows. It was later released for the PlayStation 2, as well as the Dreamcast, while Loki Software also made a port for Linux. It was digitally re-released on GOG.com on October 2, 2018, along with its two successors. The player takes on the role of a U.S. mercenary as he trots around the globe hoping to halt a terrorist nuclear weapons plot. The game, which was built with the Quake 2 engine, is notable for its realistic depictions of violence, made possible by the GHOUL engine, including the dismemberment of human bodies. This was the game's stylistic attraction and it caused considerable controversy, especially in Canada and Germany, where it was classified as a restricted-rated film and listed on the Federal Department for Media Harmful to Young Persons, respectfully. The technology creates 26 different zones on the bodies of enemies, allowing for vastly different reactions depending upon which one is targeted. The game sold well initially and critical reception was positive. Two sequels were made for the game: \"\" (2002) and \"\" (2007). \"Soldier of Fortune Online\", a massively multiplayer online first-person shooter game, was published in Korea in 2010, but it servers were shut down shortly after its release.", "id": 1063524} {"src_title": "Robert z Molesme", "tgt_title": "Robert of Molesme", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert se narodil jako šlechtic v kraji Champagne, v patnácti letech vstoupil do benediktinského kláštera Montier-la-Celle blízko Troyes. Byl zde brzy zvolen převorem a kolem roku 1070 byl ustanoven opatem v klášteře Saint-Michel de Tonnerre, jehož mniši neměli dobrou pověst. Jeho snahy o nápravu ale mniši odmítli, takže složil opatskou funkci a vrátil se jako obyčejný mnich zpět do Montier-la-Celle (Saint-André-les-Vergers, Département Aube). V roce 1072 se stal převorem v klášteře Saint-Ayoul. Skupina šesti poustevníků žijících v chudobě a odříkání v colanských lesích poblíž Saint Michel-de-Tonnerre chtěla zvolit Roberta za svého učitele a představeného, dva z poustevníků se proto vydali do Říma k papeži Řehoři VII., aby získali jeho svolení k tomuto kroku. Robert je pak odvedl do lesů u Molesme v Burgunsku, kde si v roce 1075 postavili několik chýší ze dřeva a kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. Opatství v Molesme si získalo díky Robertově zbožnosti a svatosti velkou autoritu. Již v roce 1098 je doloženo 35 mužských a několik ženských klášterů, které se k novému opatství hlásily. Robertova pověst svatého muže se neustále šířila. Když se klášterní komplex rozrostl a zbohatl, přišli noví mniši, kteří vstupovali do kláštera s nepravými úmysly a začali negativně působit na ostatní. Robert byl nespokojen s vývojem v konventu a dvakrát ho opustil, pokaždé byl ale povolán zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Cîteaux.", "content": "V roce 1098 Robert s 21 spolubratry odešli z Molesme s úmyslem odejít do divočiny a založit tam nový klášter. Renaud, vikomt města Beaune, věnoval Robertovi a jeho společníkům opuštěné údolí v hlubokém lese, v místě zvaném Cistercium, 30 km jižně od Dijonu. Zde založili klášter Cîteaux. Robert zde zůstal jen rok. Mezitím mniši v Molesme změnili své smýšlení a poslali posly k papeži s prosbou, aby k nim povolal Roberta zpět a schválil jim jejich výklad Řehole svatého Benedikta. Robert se vrátil do Molesme se svými dvěma druhy a vedl klášter podle vlastního výkladu a příkladu, takže se stal centrem reformy benediktinů, měl na ně velký vliv. Štěpán Harding a svatý Alberich – dva z původních mnichů z Molesme – se stali stěžejními osobami ve vedení stavby i kláštera Cîteaux. Pod jejich vedením se stal střediskem cisterciáckého řádu, který se proslavil ve 12. století pod vedením Bernarda z Clairvaux. Robert zemřel v Molesme 17. dubna roku 1111. Papež Honorius III. ho kanonizoval v roce 1220. Jeho svátek v římsko-katolickém kalendáři byl ustanoven na 17. duben, ale později jej posunuli na 29. dubna. Den svatého Roberta je slaven ve Washingtonu, D.C. v neděli před Kolumbovým dnem.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "https://www.klastervyssibrod.cz/_d/Zivotopis-svateho-Roberta-z-Molesme.pdf http://catholica.cz/?id=1158", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert z Molesme (c. 1028, Champagne – 17. dubna 1111, Molesme) byl křesťanský světec a opat, jeden ze zakladatelů cisterciáckého řádu ve Francii.", "tgt_summary": "Robert of Molesme (1028 – 17 April 1111) was an abbot, one of the founders of the Cistercian Order and is honored as a Christian saint.", "id": 1649903} {"src_title": "Chrupka bílá", "tgt_title": "Chasselas", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Chrupka bílá\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech, jsou velmi dlouhé a výrazné. Růst je bujný s poléhavými letorosty. Vrcholky letorostů jsou slabě ochmýřené, středně silně pigmentované, s vínově až měďnatě červenými okraji, mladé listy mají červenohnědý nádech, jsou hladké až slabě ochmýřené. Jednoleté réví je zbarveno červenohnědě, je zřetelně podélně rýhované, tmavě skvrnité, eliptického průřezu. List je středně velký, vejčitý až pentagonální, pětilaločnatý, středně, spíše však hluboce vykrajovaný. Povrch listu je světle zelený, stejně jako rub listu hladký, hlavní žilnatina listu v okolí řapíku je načervenalá, okraj listu je tupě zoubkovaný. Řapíkový výkroj je buď uzavřený či mírně překrytý s průsvitem nebo úzce otevřený, lyrovitý až lancetovitý s ostrým dnem, zřídka zcela překrytý. Řapík je středně dlouhý, kratší či stejně dlouhý jako střední žíla listu. Podzimní barva listů je citrónově žlutá, listy žloutnou poměrně brzy. Oboupohlavní, většinou pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou středně velké (15-17 mm, 2,2 g), okrouhlé bobule zelenožluté, na osluněném líčku jantarové až hnědavé barvy, mírně ojíněné, s velmi tenkou, ale poměrně pevnou slupkou, s měkkou a šťavnatou dužinou neutrální chuti. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné od bobule. Hrozen je středně velký, (11-16 x 8-9 cm, 140 g), o něco menší, než u odrůdy \"Chasselas blanc\", řidší (u \"Chasselas rosé\" je středně hustý), válcovitě-kuželovitý, s rozvětveným hlavním vřetenem či s křidélkem. Stopka je středně dlouhá, slabě lignifikovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Chrupka bílá je starobylá stolní a moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), o které se dlouho soudilo, že pochází z eko-geografické skupiny severoafrických odrůd a byla pěstována již před 5000 lety v Egyptě, kde měla být vyobrazena mimo jiné na stěnách chrámů v Luxoru. Faktem je, že některé variety této odrůdy se dodnes pěstují například v oáze Fajjúm asi 70 km od Káhiry. Dle jiných hypotéz měly být místem původu odrůdy údolí Jordánu v Palestině, turecká Konstantinopol, francouzské Cahors atd. Odrůda byla dlouho považována za nejstarší odrůdu, kultivovanou člověkem, do Evropy ji měli přivézt ze severoafrických břehů Féničané a dále měla být šířena Římany. Vikomt d’Auban, francouzský diplomat ve službách Františka I., ji měl roku 1523 do Burgundska přivézt z Konstantinopole, prvním místem jejího pěstování zde měla být obec Chasselas jihozápadně od města Mâcon v Burgundsku, po které je odrůda skutečně pojmenována. Chrupka byla prokazatelně oblíbenou odrůdou francouzského královského dvora, pro který byla pěstována v okolí Fontainebleu. Ampelografická studie z roku 2009 vyloučila severoafrický a blízkovýchodní původ odrůdy a jako místo původu označila oblast mezi Švýcarskem, Itálií a Francií, pravděpodobně okolí Ženevského jezera, snad kanton Waadt (Vaud), kde bylo v 19. století na vinicích nalezeno velké množství klonů této odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "První písemné doklady o pěstování odrůdy pocházejí z Německa roku 1539 (\"Gross Fränkisch\", \"Edeldrauben\", \"Lautterdrauben\"), ze Švýcarska roku 1612 (\"Fendans\", \"Fendant\" \"Lausannois\"), pod názvem \"Chasselas\" je poprvé zmíněna roku 1654 ve Francii. \"Chrupka bílá\" je jako stolní odrůda rozšířena po celém světě, vysazena je na zhruba 35.000 hektarech, velké plochy jsou v Rumunsku (13.000 ha), Maďarsku (6.000 ha) nebo Turecku. Jako odrůda moštová se pěstuje mimo jiné ve Švýcarsku, ve francouzských kantonech, na 4.073 ha roku 2008. V kantonu Vaud byla v té době pěstována na 2.365 ha, nejznámější vína odtud nesou názvy Dézaley, Calamin, Vinzel, Morges, Clos des Abbesses nebo Clos des Moines, v kantonu Valais na 1.072 ha, je zde vytvořena apelace Fendant du Valais AOC). Zdejší viniční oblast Lavaux je součástí kulturního světového kulturního dědictví UNESCO. Ve Francii byla roku 2008 pěstována na 2.615 ha, převážně v Alsasku, Savojsku a v okolí města Crépy na jihu Ženevského jezera, ale známá jsou např. i vína AOC Pouilly-sur-Loire, která se často zaměňují za kvalitnější Pouilly-Fumé, pocházející ze stejné obce, ale vyrobené z odrůdy \"Sauvignon Blanc\", dále je odrůda součástí cuvée vín AOC Alsace, Crépy, Seyssel effervescent, Vin de Savoie, Marignan, Ripaille. V Chile byla roku 2006 vysazena na 403 ha v oblasti Bío-Bío, v Německu roku 2007 na 1.129 ha hlavně v oblasti Bádenska, v okolí Markgräflerlandu. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána v roce 1941. Je uvedena také v Listině registrovaných odrůd SR. Ve větším rozsahu u nás „chrupky“ byly vysazovány po roce 1900, převážně na Moravě. Kolem roku 1935 již tvořily 2 % ploch českých a 6 % ploch moravských vinic. Dnes se pěstují převážně na zahrádkách a mezi malopěstiteli, plocha vinic se všemi varietami je odhadována na 12 ha, průměrné stáří vinic je 32 let. Od roku 1992 jsou v ČR registrovány 4 klony odrůdy, udržovateli odrůdy jsou Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a ŠSV Velké Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Český název odrůdy, „chrupka“, vychází, podobně jako u variety třešně stejného názvu, ze stejného základu, jako pojem „chruplavost“, kterým bývá často u stolních odrůd označována jedna z vlastností dužiny. Faktem ovšem je, že právě u odrůd révy \"Chrupka\" vytváří dojem „chruplavosti“ spíše tenká, ale poměrně pevná dužina. Mezinárodně užívaný název \"Chasselas\" vychází z faktu, že prvním místem pěstování odrůdy měla být ve Francii obec Chasselas, ležící jihozápadně od města Mâcon v Burgundsku. Německý název „Gutedel“ by se dal přeložit jako „dobrá a ušlechtilá“. Švýcarský název „Fendant“ je odvozen ze slova „fendre“, v překladu „pukat, štěpit se“ a vztahuje se ke slupce bobulí. Odrůda má velké množství synonym, což svědčí o její starobylosti, ale také o variabilitě. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Шасла белая, Фондан белый, Гутедель вейсер, Шасла доре, Динка белая, Березка простая, Златина\" (vše Rusko), \"Chrupka Złota\" (Polsko), \"Abelione, Abelone, Albilloidea, Alsacia Blanca\" (Španělsko), \"Amber Chasselas\" (Anglie), \"A. Muscadine, Bar sur Aube, Basiraube\" (Champagne), \"Bela Glera, B. Zlahtnina, Berezka Prostaya, Berioska Casla, Beyaz Gutedel, Biela Plemenika Praskava, B. Plemincka Chrapka, B. Plemincka Pruskawa, Blanchette\" (Waadt), \"Blanquette, Bon Blanc, Bordo, Bournet, Bournot, Charapka, Chasselas ... a Grains Pales (Chile), Angevin, Bianco, Blanc Royal, Blanca\" (Španělsko), \"Blanchette\" (Chile), \"Crognant, Croquant, Crouzas\" (Chile), \"de Bar-sur-Aube, de Bordeaux\" (Maďarsko), \"de Florence, de Fontainebleau, de Jalabert, de la Contrie, de la Naby, de Moissac, de Montauban\" (Španělsko), \"de Mornain, de Pondichery, de Pontchartrain, de Pouilly, de Quercy, de Rappelo, de Tenerife, de Teneriffe, de Thomeri, de Toulaud, de Vaud, di Fountanbleau, di Thomery, Dorada, Dorato, Doré\" (Francie, Švýcarsko), \"Doré Hâtif, Doré Salomon, du Doubs, du Portugal, du Roi, du Serial, du Thor, Dugommier, Dur, Fendant, F. Vert\" (Chile), \"Fleur d´Oranger\" (Chile), \"Hâtif de Tenerife, Haute Séléction, Jalabert, Jaune Ciré\" (Chile), \"Piros, Plant Droit\" (Chile), \"Queen Victoria\" (Francie), \"Reine Victoria, Salsa\" (Španělsko), \"Tokay Angevine, Vert de la Côte, White ..., Chasselat, Chrupka, Ch. Biela, Ch. Jalabertova, Common Muscadine, Dinka Belaya, Dinka Blanche, Dobrorozne, Doppelte Spanische, Dorin\" (kanton Wallis), \"Doucet, Eau Douce Blanche, Edelschön, Edelwein, Edelweiss, Elsässer, E. Weiss, Fabian, Fabiantraube, Fábiánszőlő, Fehér Chasselas, F. Fábiánszőlő , F. Gyöngyszőlő, F. Repoos, F. Ropogos, F. Ropvos Fábián, Fendant\" (Švýcarsko), \"Fendant Blanc\" (Waadt), \"F. Roux\" (Waadt), \"F. Vert\" (Waadt), \"Florenci Jouana, Franceset, Franceseta, Frauentraube, Gamet, Gelber Gutedel, Gemeiner Gutedel, Gentil Blanc, G. Vert, Giclet\" (Waadt), \"Golden Bordeaux, G. Chasselas\" (Kalifornie, Austrálie), \"Großblättrige Spanische, Große Spanische, Grosser Spaniger, Grüner Gutedel, Gutedel Weiß, G. Chasselas Doré\" (Německo), \"Gyöngyszőlő\" (Maďarsko), \"Gyöngyzőlő, Junker, Königs Gutedel, Kracher, Krachgutedel\" (Alsasko), \"Krachmost, Lardot, Lourdot, Luzanois\" (Franche-Comté, Jura), \"Lozanner\" (Württemberg), \"Maisa, Marzemina Bianca\" (Itálie), \"M. Niduca, Morlenche, Mornan Blanc, Mornen, M. Blanc, Most, Mostrebe, Moster\" (Rakousko), \"Panse Muskat\" (Německo), \"Pariser Gutedel, Perlan\" (Ženeva), \"Pinzutella, Plamenka Belyi, Plant de Toulard, P. de Toulaud, Plemenika Praskava, Plemenka, P. Bela, P. Rana, P. Bijela\" (Chorvatsko), \"Praskava, Pruscava Biela, Queen Victoria, Q. Victoria White, Raisin d’Officier, Ranka, Rebe Herrn Fuchses, Rheinrebe, Rodzasse\" (Waadt), \"Rosmarinentraube, Rosmarintraube\" (Wallis), \"Royal Muscadine\" (Anglie), \"Sasla, S. Bela, Schönedel\" (Sasko), \"Shasla Belaya, S. Dore\" (Bulharsko), \"S. Lechebnaya, S. Viktoria, Silberling, Silberweiß, Silberweißling, Süßling, Süßtraube, Sweetwater\" (Austrálie), \"Sweetwater White, Temprano\" (Španělsko), \"Terravin, Tribi Vognoble, Tribianco Tedesco\" (Itálie), \"Tribi Vignoble\" (Itálie), \"Ugne, Ušlechtilé Bílé, Valais Blanc, Valet Blanc\" (Franche-Comté, Jura), \"Viala, Vivisier\" (Franche-Comté, Jura), \"Wälsche, Wälscher\" (Rakousko), \"Weißer Gutedel, W. Krachgutedel, White Chasselas, White Muscadine, W. Sweetwater, W. Van der Laan, Zlahtina\" (Chorvatsko), \"Zlahtnina, Zlahtnina Bijela, Zlatina, Zupljanka\".", "section_level": 1}, {"title": "Rodina odrůd Chasselas.", "content": "Existence všech odrůd, variet a klonů této rodiny je úzce spjata s původní odrůdou, kterou pravděpodobně byla \"Chasselas blanc\", z níž vznikly buď jako mutace, nebo méně často vzájemným křížením. Odrůdy \"Chasselas blanc\" a \"Chasselas rosé\" jsou zapsány v seznamech klasifikovaných odrůd mnoha zemí pod různými názvy, které mohou být synonymy, varietami, mutacemi, ale často dnes jsou již v katalogu VIVC uvedeny jako samostatné odrůdy. Tak např. v Portugalsku jsou kromě \"Chasselas blanc\" zapsány ještě \"Chasselas Sabor\", \"Chasselas Salsa\" (ta je dnes považována za identickou s odrůdou \"Chasselas blanc\") a \"Chasselas roxo\". Nemá smysl jmenovat zde všechny zástupce rodiny \"Chasselas\", kteří jsou samostatně uvedeni v katalogu odrůd VIVC. Jen pro dokreslení problematiky této rodiny lze uvést, že synonymika dvou běžně samostatně uváděných odrůd \"Chasselas rosé\" a \"Chasselas rouge\" a jejich pojetí různými autory jsou tak dokonale propletené, že i VIVC roku 2011 jednu a tutéž fotografii uvádí jako typovou pro obě odrůdy. Na jejich omluvu lze dodat, že tyto dvě odrůdy mnoho autorů považuje za identické. Pro zajímavost lze uvést stručnou charakteristiku nejčastěji pěstovaných švýcarských klonů, či chcete-li, variet. \"Chasselas Fendant Roux\" je nejrozšířenějším typem na západě země, hrozny slouží především k výrobě vín. Původně snad pochází z regionu Lavaux, kde je i dnes nejhojnější. Bobule mají pevnou dužinu, která se tlakem prstu dá vyjmout z puklé slupky, aniž by se roztekla, ostatně název Fendant je odvozen ze slova «fendre», v překladu „pukat, štěpit se“. Bobule mají na osluněných líčkách charakteristickou načervenalou, svítivou barvu, ta je ovšem závislá na poloze a ročníku. \"Chasselas Fendant Vert\" je podobným typem, lišícím se od předchozího tím, že se bobule na osluněných líčkách barví pomaleji, mnohem méně výrazně, zlatožlutě. Zpravidla je tento typ i produktivnější, rozšířený je v okolí La Côte, kde bývá nazýván „Vert de Vinzel“. \"Chasselas Giclet\" byl dříve hojným typem. Název je odvozen ze slova „gicler“, v překladu „stříkat“, dužina je totiž velmi šťavnatá a bobule při zmačknutí stříká šťávu. Bubule mají i při úplném vyzrání spíše matnou, zelenožlutou barvu, mošt mívá vyšší aciditu, než Chasselas Fendant, vína bývala méně ceněna, proto tento typ z vinic mizí. \"Chasselas à bois rouges\" je typ \"Chasselas Fendant\", který je nápadný červeně zbarveným révím. Dlouhý čas byl z vinic vytlačován výnosnějšími typy, dnes je právě menší produktivita ceněna, mošt bývá kvalitnější. \"Chasselas Blanchette\" je typ, dříve hojně rozšířený v Chablais a Lavaux, který z vinic takřka zmizel. Růst byl méně bujný, bobule měly voskově žlutý nádech, vína byla velmi ceněna. \"Chasselas 1921\" (\"Chasselas de Moissac\") je světově rozšířený typ variety \"Chasselas Fendant roux\", pěstovaný jako stolní odrůda. \"Chasselas Plant droit\" se vyznačuje vzpřímenými letorosty, tedy menší náročností na pěstování. Dává vína vyšší acidity a najdeme jej především v kantonu Genf. \"Chasselas Jaune cire\" a \"Chasselas à grains pâles\" jsou typy s voskově žlutou barvou bobulí, respektive s nažloutlými jadérky. Z hojněji pěstovaných variet, dle katalogu VIVC samostatných odrůd, jsou zajímavé například \"Chasselas Musqué\", vykazující výrazné muškátové tóny v aroma dužiny či \"Chasselas Apyrène\" (\"Chasselas sans Pepins\") bezsemenná mutace \"Chasselas blanc\" nepříliš rozšířená stolní odrůda s malými bobulemi a s nízkou produktivitou. \"Chasselas Coulard\" se vyznačuje sklonem ke sprchávání květenství i při relativně příznivém počasí v době květu, ne všechny květy jsou opyleny a často dochází k opadu právě se tvořících nasazení bobulí či k tvorbě velmi malých bobulek bez jadérek (zatímco ostatní typy Chasselas sprchají jen při nepříznivých klimatických podmínkách, tedy při dešti a chladnu). \"Chasselas violet\" je extrémní barevná mutace, jejíž letorosty jsou červenofialové a jejíž mladé bobule mají sklon krátce po zaměkání získat fialový tón. V oblasti Romandie se tato odrůda často nazývá \"Lacryma Christi\". \"Chasselas Cioutat\" (\"Chasselas à feuillage persillé\", \"Petersilienblätter\", u nás \"Chrupka petrželolistá\") má extrémně výrazně členěné listy, připomínají listy petržele.", "section_level": 1}, {"title": "Významní kříženci.", "content": "\"Muškát Ottonel\" je moštová odrůda, spontánní křížení, na kterém se odrůda \"Chasselas blanc\" podílela jako mateřská odrůda. Mezi významná novokřížení německých šlechtitelů, na kterých se podílela odrůda \"Chasselas blanc\", náleží například \"Huxelrebe\" (1927), \"Nobling\" (1940), \"Johanniter\" (1968) a dále odrůdy \"Charmont\" nebo \"Schönburger\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví dobře vyzrává (90 %). Zimnímu mrazu odolává podprůměrně (do -17 °C), na zimu se keře často doporučuje zakrýt vrstvou zeminy. Hodí se pro většinu vedení, vhodnější jsou delší tažně, řez se provádí na 5-7 oček, doporučovány jsou podnože SO-4, T 5C a K 5BB. V chráněných polohách a v optimálních podmínkách lze dosáhnout výnosu až 150 hl/ha, hodnoty, dosažené v Německu v letech 1975-2001 u různých klonů jsou 13-20 t/ha při cukernatosti moštu 68-73 (80) °Oe a aciditě 5-9 g/l, dle ukrajinských zdrojů 15,2-21,5 %. Pro zkvalitnění moštu vyžaduje redukci výnosů.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Odrůda raší, kvete i zaměká raně, zrání začíná uprostřed srpna, dozrává raně, po první dekádě září. Vegetační cyklus trvá 105-136 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2500 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je velmi citlivá vůči nekrózám a plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), ostatním houbovým chorobám odolává pouze průměrně.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Vyžaduje polohy, chráněné před větrem a jarními mrazíky, v době květu je citlivá na chlad a déšť a často trpí sprcháváním květenství, v době rašení a květu trpí i suchem, upřednostňuje hlubší, úrodné půdy s vyšším obsahem živin.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Z odrůdy získáváme velmi lehká, víceméně neutrální vína, chudá na kyseliny, s nižším obsahem alkoholu, určená k pití převážně jako mladá. Odrůdová vína jsou světle žluté barvy, lehká, svěží, převážně suchá, mají někdy určitý obsah oxidu uhličitého a jsou ovocitá, v chuti a vůni můžeme hledat zelená jablka, citrusové plody, broskve, oříšky, květ hlohu, mátu a v lepších polohách minerální tóny. Jako stolní odrůda je chrupka oblíbená, hrozny dlouho vydrží na keři, dobře snášejí transport, jejich skladovatelnost je průměrná.", "section_level": 1}, {"title": "Tržní hodnota.", "content": "Chrupky jsou považovány za klasické stolní odrůdy dobré tržní hodnoty. U nás jsou pěstovány především k produkci stolních hroznů, i když se lze výjimečně setkat i s jednoduššími stolními víny. Jako stolní hrozen se jeví být zajímavější odrůdou \"Chrupka červená\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrupka bílá (zkratka CHB, v Německu nazývaná \"Gutedel\", ve Švýcarsku \"Fendant\", mezinárodní název \"Chasselas blanc\", výslovnost [šas-sú-lá]) je starobylá, raná stolní a moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k přímé spotřebě a místy též k výrobě bílých vín. Pochází z přesně neurčené oblasti mezi Švýcarskem, Itálií a Francií, pravděpodobně z okolí Ženevského jezera, možná z kantonu Vaud.", "tgt_summary": "Chasselas or Chasselas blanc is a wine grape variety grown mainly in Switzerland, France, Germany, Portugal, Hungary, Romania, New Zealand and Chile. Chasselas is mostly vinified to be a full, dry and fruity white wine. It is also suitable as a table grape, grown widely for this purpose in Turkey and Hungary.", "id": 1033214} {"src_title": "Ten tajemný předmět touhy", "tgt_title": "That Obscure Object of Desire", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Režisér měl v plánu po svém předchozím filmu z roku 1974 \"Přízrak svobody\", ukončit aktivní filmařskou kariéru. Po naléhání okolí, zejména pak producenta Serge Silbermana, se rozhodl v sedmdesáti sedmi letech k realizaci tohoto díla. Předlohou se stal román \"Žena a tatrman\" napsaný Pierrem Louÿsem. Buñuel byl se scénářem do velké míry spokojen, když každá scéna obsahovala začátek, vývoj a závěr. Název filmu vznikl podle výrazu „bledý předmět touhy“, jenž Louÿs použil v knižní předloze.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Do hlavní role zralého muže byl obsazen španělský herec Fernando Rey, který s Buñuelem opakovaně spolupracoval v jeho pozdním období. Film je natočený ve francouzštině. Pouze několik monologů a dialogů je namluveno ve španělštině. Reye tak v originále daboval Michel Piccoli. Snímek se stal známým pro obsazení dvou hereček do jedné role. Francouzka Carole Bouquet a Španělka Ángela Molinová ztvárnily osmnáctiletou Conchitu. Obě herečky se v průběhu děje střídají, dokonce i v průběhu jediné scény. Molinovou ve francouzském originálu namluvila Florence Giorgettiová. V autobiografii \"Do posledního dechu\" (1983) jako důvod tohoto rozhodnutí režisér uvedl: Kniha však neuvádí identitu zmiňované herečky, ačkoli v závěru autor napsal, že se nejednalo ani o Bouquetovou či Molinovou. Až v knize \"Luis Buñuel: The Complete Films\" (2005) se dané jméno objevilo. Uvedena byla Maria Schneiderová, s níž Buñuel nemohl po třech natáčecích dnech pokračovat, protože postavu Conchity nebyla schopná zahrát. Český filmový kritik Jiří Cieslar o postavě Conchity napsal:", "section_level": 2}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh filmu vypráví zámožný francouzský obchodník Mathieu (Fernando Rey) svým spolucestujícím v kupé vlaku jedoucího ze Sevilly do Paříže. Před odjezdem vylil kýbl vody na dotírající dívku z nástupiště. Jednalo se o místní mladou tanečnici flamenca Conchitu (Carole Bouquet a Ángela Molinová), do které je hluboce zamilován a s níž prochází komplikovaným vztahem. Spolucestující, kterými jsou trpaslík – profesor psychologie (Piéral), další muž a žena (Milena Vukoticová) s dcerou, se zajímají o obsah příběhu. Děj se tak přenáší do světa vyprávění jejího aktéra… Okouzlený Mathieu poznává osmnáctiletou Conchitu jako novou služku ve svém domě. Po první projevené náklonnosti vůči ní, však dívka beze stopy mizí. Po několika měsících si k němu přisedá ve venkovní hotelové restauraci ve Švýcarsku. Sděluje mu adresu svého pařížského bydliště, kde žije se silně věřící matkou. Žádná z nich nepracuje. Žijí prostým, ale hrdým životem. Mathieu je natolik zamilován, že nevynechá jediný den, aby nepřišel mladou Sevillanku navštívit. Ochotně oběma ženám finančně vypomáhá. Poté, co naléhá, aby se Conchita stala jeho milenkou, začíná komplikovaný vztah. Dívka se svěřuje, že jej miluje a na důkaz této lásky mu zatím nechce fyzicky podlehnout. Francouz je zmatený, ale ochotný k oběti čekání. Když zjistí, že v jejím pokoji přespává mladý hoch, se zdůvodněním, že nemá kde bydlet, dochází mu trpělivost a oba z domu vyhazuje. Rozhoduje se natrvalo ukončit tento zvláštní poměr. Zjišťuje však, že láska je silnější než on. Požádá proto svého bratrance Edouarda (Julien Bertheau), pracujícího u soudu, aby mu jakkoli znemožnil opět se potkat s tanečnicí. Bez zjevného zdůvodnění jsou obě Španělky z Francie vyhoštěny a odjíždějí zpět do Sevilly. Mathieu se rozhodne z opojné lásky vyléčit cestováním. Plánuje, že navštíví místa ve vzdáleném světě, ale touha jej opět zachytne do svých pavučin a přiměje zamířit do Sevilly. Zde se znovu setkává s Conchitu, která pracuje jako tanečnice flamenca v místní restauraci. Poté, co zjistí, že před turisty vystupuje nahá, vybuchuje vztekem a je znechucen. Přesto si oba vyznávají lásku a mladá dívka od něj získává vysněný dům, ve kterém se pár hodlá usadit. Mathieu však při večerním příchodu za Conchitou zjišťuje, že brána je zamknutá. Španělka vychází na dvůr a hlásá, že lásku jen předstírala, nikdy k němu žádné city nesdílela a její tělo nelze koupit. Mladý přítel, který se kdysi ukrýval v jejím pokoji, vychází na dvůr za ní a před šokovaným obchodníkem se oba oddávají milostným hrám. Při nočním příjezdu domů je Francouz v autě přepaden muži se samopalem. Druhý den přichází tanečnice za Mathieem, aby mu prozradila, že včerejší vystoupení byla pouze nahraná etuda a nevinný žert. Domnělý milenec je ve skutečnosti homosexuál a ona stále ještě panna. Obchodník má pocit, že už si s ním dívka zahrávala příliš dlouho a dává průchod frustraci, když ji namístě surově zfackuje. Conchita má prý nyní jistotu, že je opravdu milována. Obchodník odjíždí na vlakové nádraží a děj se přenáší do přítomnosti. Při nástupu do auta je svědkem výbuchu nálože v nedalekém autě. Španělka na nástupišti nezůstala, ale také nastoupila do rozjíždějícího se vlaku. Objevuje se v kupé a Mathieemu na oplátku vylévá kbelík vody na hlavu. Společně pak odjíždějí z pařížského nádraží taxíkem. V obchodní pasáži pozorují švadlenu, jak ve výloze látá bílý děravý plášť. Následně odcházejí a za řinčení skla dochází k dalšímu teroristickému výbuchu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ten tajemný předmět touhy (; ; ) je filmové drama z roku 1977 režírované Luisem Buñuelem. Představuje jeho třicátý druhý a zároveň poslední snímek. Natáčen byl ve Španělsku a Francii také jako projev vzdoru vůči formě terorismu – atentátu, který doprovází lidskou společnost. Děj vypráví komplikovaný vztah stárnoucího a bohatého Francouze Mathieua, jehož postavu ztvárnil Fernando Rey k mladé španělské tanečnici flamenca Conchitě, kterou ve filmu střídavě hrály herečky Carole Bouquet a Ángela Molinová. V důsledku neuspokojení mužových romantických a sexuálních tužeb vůči rafinované dívce, u něj postupně narůstá frustrace. \"Ten tajemný předmět touhy\" byl nominován na dva Oscary za nejlepší cizojazyčný film a za nejlepší adaptovaný scénář, ani v jednom případě však sošku nezískal.", "tgt_summary": "That Obscure Object of Desire (; ) is a 1977 comedy-drama film directed by Luis Buñuel, based on the 1898 novel \"The Woman and the Puppet\" by Pierre Louÿs. It was Buñuel's final directorial effort before his death in July 1983. Set in Spain and France against the backdrop of a terrorist insurgency, the film conveys the story told through a series of flashbacks by an aging Frenchman, Mathieu (played by Fernando Rey), who recounts falling in love with a beautiful young Spanish woman, Conchita (played interchangeably by two actresses, Carole Bouquet and Ángela Molina), who repeatedly frustrates his romantic and sexual desires. In recent years, the film has been highly acclaimed by critics.", "id": 1963176} {"src_title": "Politická ekonomie", "tgt_title": "Political economy", "src_document": [{"title": "Historie a etymologie.", "content": "Původně politická ekonomie znamenala studium podmínek, za kterých byla organizována produkce nebo spotřeba v rámci národních států. Tímto způsobem politická ekonomie rozšířila důraz na ekonomii. Slovo ekonomie je odvozeno z řeckého \"oikos\" („domácnost“) a \"nomos\" („zákon“ nebo „pořádek“); politická ekonomie tedy zamýšlela formulovat zákony produkce a bohatství na úrovni státu, právě tak jako ekonomie řešila hospodaření domácnosti. Termín politická ekonomie (francouzsky \"économie politique\") se poprvé objevil ve Francii v roce 1615 s vydáním knihy \"Traité de l’economie politique\" (Pojednání o politické ekonomii) Antoinea de Montchrétien. Francouzští fyziokraté, Adam Smith, David Ricardo a německý filozof a sociální teoretik Karl Marx byli nejvýznamnějšími představiteli politické ekonomie. Světově první profesura v politické ekonomii byla založena roku 1754 na University of Naples Federico II v Itálii (později hlavní město Neapolského království); neapolský filozof Antonio Genovesi byl prvním stálým profesorem; roku 1763 byl Joseph von Sonnenfels jmenován vedoucím Katedry politické ekonomie na Vídeňské univerzitě v Rakousku. Roku 1805, se Thomas Malthus stal prvním profesorem politické ekonomie v Anglii, na East India Company College v Haileybury, Hertfordshire. Ve Spojených státech byla politická ekonomie poprvé vyučována na College of William & Mary; kde se roku 1784 stalo Bohatství národů Adama Smithe povinnou četbou. University of Glasgow, kde byl Adam Smith profesorem logiky a morální filozofie, změnila v akademickém roce 1997–1998 jméno své Katedry politické ekonomie na Katedru ekonomie (údajně aby nemátlo budoucí studenty), čímž se absolventský ročník 1998 stal posledním, který promoval se skotským titulem Master of Arts z Politické Ekonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na média.", "content": "\"\"Politická ekonomie vztahuje výsledky zpravodajského procesu ke struktuře státu a ekonomiky a věnuje se ekonomické podstatě organizace zpravodajství,\"\" Michael Schudson. Dle něj byla perspektiva politické ekonomie v některých směrech inspirovaná marxismem a neomarxismem, a proto měla sklon k jednoduchým odsudkům diktátu kapitalistické třídy. Teorií politické ekonomie s dopadem na mediální produkci se zabýval Michael Schudson, Petr Golding a Graham Murdock.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Klasická politická ekonomie: Moderní politická ekonomie:", "section_level": 2}], "src_summary": "Politická ekonomie je v obecném smyslu mnohoznačný pojem, jehož obsahem jsou především snahy postihnout významné sociální, politické a ekonomické jevy a jejich vzájemné vztahy metodami různých společenských věd. V užším smyslu se jedná o částečně zaniklou vědní disciplínu, jejímiž hlavními představiteli byli klasičtí ekonomové 18. a 19. století, kteří zkoumali rozhodování mezi alternativním využitím nedostatkových zdrojů prostřednictvím trhu a politické moci. Politická ekonomie v jejich pojetí byla věda, která zkoumá, co má stát dělat, aby bohatl. Slovo \"politická\" se od ekonomie oddělilo na přelomu 19. a 20. století v důsledku marginalistické revoluce a nástupu školy neoklasické ekonomie. Politická ekonomie se tak rozdělila na dvě samostatné vědy – ekonomii a politické vědy. Disciplína však nezanikla úplně. V rámci tzv. moderní politické ekonomie se utvořily nové proudy snažící se studium vztahu politiky a ekonomiky zachovat. Jedná se např. o neoklasický institucionalismus, školu veřejné volby, novou politickou ekonomii nebo mezinárodní politickou ekonomii zabývající se vzájemnou podmíněností politických a ekonomických jevů v mezinárodním prostředí.", "tgt_summary": "Political economy is the study of production and trade and their relations with law, custom and government; and with the distribution of national income and wealth. As a discipline, political economy originated in moral philosophy, in the 18th century, to explore the administration of states' wealth, with \"political\" signifying the Greek word \"polity\" and \"economy\" signifying the Greek word \"okonomie\" (household management). The earliest works of political economy are usually attributed to the British scholars Adam Smith, Thomas Malthus, and David Ricardo, although they were preceded by the work of the French physiocrats, such as François Quesnay (1694–1774) and Anne-Robert-Jacques Turgot (1727–1781). In the late 19th century, the term \"economics\" gradually began to replace the term \"political economy\" with the rise of mathematical modelling coinciding with the publication of an influential textbook by Alfred Marshall in 1890. Earlier, William Stanley Jevons, a proponent of mathematical methods applied to the subject, advocated economics for brevity and with the hope of the term becoming \"the recognised name of a science\". Citation measurement metrics from Google Ngram Viewer indicate that use of the term \"economics\" began to overshadow \"political economy\" around roughly 1910, becoming the preferred term for the discipline by 1920. Today, the term \"economics\" usually refers to the narrow study of the economy absent other political and social considerations while the term \"political economy\" represents a distinct and competing approach. Political economy, where it is not used as a synonym for economics, may refer to very different things. From an academic standpoint, the term may reference Marxian economics, applied public choice approaches emanating from the Chicago school and the Virginia school. In common parlance, \"political economy\" may simply refer to the advice given by economists to the government or public on general economic policy or on specific economic proposals developed by political scientists. A rapidly growing mainstream literature from the 1970s has expanded beyond the model of economic policy in which planners maximize utility of a representative individual toward examining how political forces affect the choice of economic policies, especially as to distributional conflicts and political institutions. It is available as a stand-alone area of study in certain colleges and universities. ", "id": 626560} {"src_title": "Atrioventrikulární nodální reentry tachykardie", "tgt_title": "AV nodal reentrant tachycardia", "src_document": [{"title": "Mechanizmus arytmie.", "content": "Arytmie vzniká v oblasti AV uzlu, předpokladem je existence dvou paralelních drah v uzlu, z nichž jedna vede vzruchy pomaleji (rychlá a pomalá dráha). Samotným mechanizmem je reentry – tedy kouživý vzruch, který \"obíhá\" těmito drahami a odtud s vysokou frekvencí aktivuje síně i komory. Nejčastější forma AVNRT má pomalé vedení směrem ze síně na komoru a rychlé vedení zpět na síň. Existuje i forma s opačným směrem kroužení nebo atypické formy v přítomnosti více než dvou paralelních drah.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Nejčastěji se vyskytuje u žen středního věku, ale je běžný její výskyt i u mladých lidí, vesměs bez jiného srdečního onemocnění. Projevuje se jako náhle vzniklé bušení srdce, které končí samovolně, také náhle, nebo po léčebném zásahu. Při vyšetření se zjistí pravidelná rychlá srdeční činnost, frekvence je obvykle mezi 150 a 200 údery za minutu. Na elektrokardiogramu se zachytí pravidelné štíhlé komplexy QRS (odpovídají aktivitě komor) s vysokou frekvencí, vlny P (odpovídají aktivitě síní) buď vidět nejsou, neboť jsou skryty v QRS komplexu, nebo méně často se zachytí těsně za QRS komplexem. V případě méně časté formy s retrográdním vedením pomalou drahou se může vlna P objevit těsně před následujícím QRS komplexem.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Z hlediska léčby rozlišujeme postupy vedoucí k ukončení záchvatu a dlouhodobou prevenci opakování záchvatů. Akutní záchvat AVNRT lze ukončit manévry, při kterých dochází k dráždění bloudivého nervu (tzv. vagové manévry), např. drážděním karotického sinu. Tím se reflexně zpomalí vedení v AV uzlu a krouživý vzruch se přeruší. Z léků lze dosáhnout úspěchu podáním adenosinu, kalciových blokátorů (verapamilu) nebo betablokátorů. Použití elektrického výboje (elektrická kardioverze) nebo rychlá jícnová stimulace (overdriving) nebývá obvykle nutná. Z hlediska prevence opakování záchvatů se dnes na prvním místě uplatňuje katetrizační radiofrekvenční ablace, při které se elektrickým proudem zavedeným do srdečních dutin katetrem přeruší pomalá dráha. Alternativu představuje dlouhodobé podávání antiarytmik ze skupiny betablokátorů či kalciových blokátorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atrioventrikulární nodální reentry tachykardie (běžná zkratka AVNRT) je porucha srdečního rytmu, která vzniká v oblasti AV uzlu a vede k rychlé srdeční činnosti – tachykardii. Patří mezi supraventrikulární tachykardie a je nejčastější pravidelnou záchvatovitou tachykardií.", "tgt_summary": "AV-nodal reentrant tachycardia (AVNRT) is a type of abnormal fast heart rhythm. It is a type of supraventricular tachycardia (SVT), meaning that it originates from a location within the heart above the bundle of His. AV nodal reentrant tachycardia is the most common regular supraventricular tachycardia. It is more common in women than men (approximately 75% of cases occur in females). The main symptom is palpitations. Treatment may be with specific physical maneuvers, medications, or, rarely, synchronized cardioversion. Frequent attacks may require radiofrequency ablation, in which the abnormally conducting tissue in the heart is destroyed. AVNRT occurs when a reentrant circuit forms within or just next to the atrioventricular node. The circuit usually involves two anatomical pathways: the fast pathway and the slow pathway, which are both in the right atrium. The slow pathway (which is usually targeted for ablation) is located inferior and slightly posterior to the AV node, often following the anterior margin of the coronary sinus. The fast pathway is usually located just superior and posterior to the AV node. These pathways are formed from tissue that behaves very much like the AV node, and some authors regard them as \"part of\" the AV node. The fast and slow pathways should not be confused with the accessory pathways that give rise to Wolff-Parkinson-White syndrome (WPW syndrome) or atrioventricular reciprocating tachycardia (AVRT). In AVNRT, the fast and slow pathways are located within the right atrium close to or within the AV node and exhibit electrophysiologic properties similar to AV nodal tissue. Accessory pathways that give rise to WPW syndrome and AVRT are located in the atrioventricular valvular rings. They provide a direct connection between the atria and ventricles, and have electrophysiologic properties similar to muscular heart tissue of the heart's ventricles.", "id": 125065} {"src_title": "Halové mistrovství světa v atletice 2012", "tgt_title": "2012 IAAF World Indoor Championships", "src_document": [{"title": "Světové rekordy.", "content": "O první halový světový rekord se postarala Ukrajinka Natalija Dobrynská, když jako první žena v historii překonala v pětiboji hranici pěti tisíc bodů a dosavadní světové maximum Iriny Bělovové z roku 1992 (4 991 bodů) vylepšila na 5 013 bodů. Druhý halový světový rekord vytvořil Američan Ashton Eaton v sedmiboji, když vlastní světové maximum z roku 2011 zlepšil o 77 bodů na 6 645 bodů. Do historie se zapsal také výkon, který předvedla americká dálkařka Brittney Reeseová, ta skočila do vzdálenosti 723 cm a od světového rekordu Němky Heike Drechslerové ji dělilo 14 cm. Australská překážkářka Sally Pearsonová se naopak s časem 7,73 s zařadila na páté místo v dlouhodobých tabulkách (60 m přek.), když lépe trať zaběhly jen Cornelia Oschkenatová, Lolo Jonesová, Ludmila Engquistová a Susanna Kallurová, která drží světový rekord od roku 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Absence.", "content": "Na šampionátu startoval rekordní počet zemí. Z valné většiny však svoji zemi reprezentoval jeden či dva atleti. Do Istanbulu mj. neodcestovala finská výprava. Mistrovský titul z předchozího šampionátu v Dauhá 2010 z důvodu zranění či nemoci neobhájila chorvatská výškařka Blanka Vlašičová nebo americká překážkářka Lolo Jonesová, která triumfovala rovněž na halovém MS 2008 ve Valencii. Chyběla také ruská půlkařka Marija Savinovová, která se šampionátu nechtěla zúčastnit a mistryně světa ve skoku o tyči Fabiana Murerová z Brazílie. Mezi muži chyběl zraněný keňský půlkař Abubaker Kaki, trojskokan Teddy Tamgho, který si zároveň odpykával disciplinární trest, který mu udělila francouzská federace za konflikt s nejmenovanou kolegyní a tyčkař Steven Hooker z Austrálie, který v roce 2011 nepředváděl kvalitní výkony. Z formy byl rovněž na začátku ledna roku 2012, když na mítinku v Perthu překonal jen 510 cm. Těsně před startem HMS si lehčí zranění přivodil také kubánský překážkář a světový rekordman (110 m př.) Dayron Robles. Řada dalších atletických hvězd dala přednost přípravě na dva vrcholy letní sezóny (ME v atletice, Letní olympijské hry). Halovou sezónu např. zcela vynechali jamajští sprinteři Usain Bolt a Yohan Blake, Keňan David Rudisha (800 m) či Carmelita Jeterová.", "section_level": 1}, {"title": "Česká účast.", "content": "Limit na halové MS 2012 splnilo 12 českých atletů (7 mužů a 5 žen). Pozvánku dostal také vícebojař Roman Šebrle, který splnil limit díky výkonu 6 105 bodů (12. února 2012, Praha). Kdyby na šampionát odcestoval, byla by to již jeho osmá účast na halovém světovém šampionátu. Těsně před startem domácího halového šampionátu ve Stromovce se však Šebrlemu obnovilo zranění stehenního svalu a svoji účast nakonec z důvodu přípravy na dva vrcholy letní sezóny (ME v atletice, Letní olympijské hry) odřekl. Český víceboj však v Turecku zastupoval Adam Sebastian Helcelet, kterému IAAF udělila společně s Rusem Iljou Škureněvem divokou kartu. Jedinou českou medaili vybojoval běžec Jakub Holuša, když si v závodě na 800 metrů doběhl pro cenné stříbro.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "\"(v závorkách uvedeny počty vyslaných sportovců)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "14. halové mistrovství světa v atletice se uskutečnilo ve dnech 9. – 11. března v tureckém Istanbulu v nově postavené sportovní hale nesoucí název Ataköy Athletics Arena. Původně se měl šampionát odehrávat v multifunkční aréně Sinan Erdem Dome. O pořadatelství halového MS v roce 2012 se rozhodlo již 24. listopadu 2007 na zasedání rady Mezinárodní asociace atletických federací v Monaku. Istanbul usiloval již o halové MS v roce 2010. To se však nakonec uskutečnilo v katarském Dauhá a Istanbulu bylo pořadatelství přiřknuto pro rok 2012. Atletických disciplín se zúčastnilo 683 atletů a atletek (349 mužů a 334 žen) ze 172 států světa.", "tgt_summary": "The 2012 IAAF World Indoor Championships in Athletics was the 14th edition of the global-level indoor track and field competition and was held between March 9–11, 2012 at the Ataköy Athletics Arena in Istanbul, Turkey. It was the first of four IAAF World Athletics Series events in 2012, which includes the World Race Walking Cup, the World Junior Championships and the World Half Marathon Championships.", "id": 1577861} {"src_title": "Tuleň Rossův", "tgt_title": "Ross seal", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jsou to savci, jejichž výskyt je omezen na Jižní oceán obklopující Antarktidu. Občas se jedinec zatoulá k Falklandským ostrovům, Jižní Georgii a Jižním Sandwichovým ostrovům, ke Kerguelenovým ostrovům nebo k jižní Austrálii. Celoročně žijí řídce rozptýleni na rozsáhlém prostoru ve zcela pustých, jen velmi těžce dostupných oblastech kterých lze dosáhnout pouze letadlem nebo ledoborcem. Mají tendenci žít osamoceně na pokrajích ledových ker. Za těchto podmínek není mnoho informací o jejich způsobu života. Na ledové kry vylézají z vody jen za účelem krátké výchovy potomků a přepelichání srstí. Neshromažďují se přitom ve velkých koloniích, nejčastěji jsou vidět osamoceně.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ze všech čtyřech druhů tuleňů žijících v okolí Antarktidy jsou nejmenší. Samci bývají velcí 1,7 až 2,10 m a váží 130 až 215 kg, o něco větší samice měří 2 až 2,5 m a váží 160 až 205 kg. Krátkou srst mají na hřbetě nahnědlou a na břiše stříbrnou, někteří mívají tmavší skvrny na hlavě, krku i bocích. Oproti ostatním tuleňům mají abnormálně veliké oční důlky, asi 7 cm, podle čehož se dají spolehlivě identifikovat, velikost vlastních očí je však průměrná. Mají poměrně krátký, široký a tupý čenich s jehlovitými, zpět zahnutými zuby vhodnými pro lov kluzké kořisti, na čenichu mají velmi krátké hmatové fousy. Mají poměrně dlouhé přední i zadní ploutve zakončené černými drápy, jimiž se pomáhají přitahovat při pomalém lezení plazením po ledě. Nejsou schopni se vztyčit, proto pro rozhlédnutí nadzvedávají hlavu a otevírají přitom tlamu směřující vzhůru, říká se že „zpívají“. Při leteckém pozorování jsou na ledě jen málokdy vidět v páru nebo skupince. Studiem zbytků potravy ve střevech se ukázalo, že potrava se skládá z přibližně 64 % hlavonožců, 22 % ryb a 14 % ostatních bezobratlých. Potravu si loví v hloubkách 100 až 200 metrů pod ledovými krami, jedno ponoření trvá průměrně 6 minut. Ve vodě vydávají sérii různých zvuků, některé při páření, jiné při komunikaci matky s mládětem a mnohé z dosud neobjasněných příčin. Při obstoupení lidmi na pevnině zvedají proti nim hlavu, ukazují zuby, dělají se většími a vydávají asi výhrůžné zvuky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice vrhne začátkem listopadu na ledě mládě s dlouhou měkkou, nažloutlou srstí. Bývá dlouhé asi 1 m a váží okolo 16 kg, je kojeno 4 až 6 týdnů. Po 15 dnech od vrhu již potomek váží asi 75 kg, což je důsledek velmi tučného mléka bohatého na bílkoviny. Ještě kojená mláďata již dovedou plavat mezi ledovými krami, po odstavení se brzy osamostatní. Samice nato přicházejí do říje a páří se ve vodě. K oplodnění dochází v prosinci, ale vývoj embrya je pozastaven do března. Průměrná doba březosti se uvádí asi 9 měsíců. Doba dospělosti u samic i samců nastává nejpravděpodobněji od 2 do 4 let, dožívají se asi 20 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Vzhledem k odlehlosti a širokému areálu výskytu, kde se navíc na jednotlivých místech nevyskytují ve velkém počtu, nebyli a nejsou tuleni Rossovi lidmi ohrožení. Navíc je nyní chrání proti lovu nebo znečištění antarktických vod Smlouva o Antarktidě a Úmluva o zachování antarktických tuleňů. Z mořských živočichů kteří jsou pro ně nebezpeční je to pouze kosatka dravá (\"Orcinus orca\") a v mládí ještě tuleň leopardí (\"Hydrurga leptonyx\"), oba se však v jejich zónách výskytu objevují zřídkakdy. Celkový počet tuleňů Rossových žijících na tak rozlehlém a nedostupném území lze jen stěží zjistit, většinou se součet udělá v určitém malém areálu a výsledek se interpoluje na celé území. Dociluje se takto sice nejednotných výsledků, ale pravděpodobný nejspodnější odhad je asi 50 000 jedinců. V Červeném seznamu IUCN jsou považováni za málo dotčený druh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuleň Rossův (\"Ommatophoca rossii\") je ploutvonožec, který si našel domov v chladných vodách Jižního oceánu obklopující celou Antarktidu. Je to jediný druh monotypického rodu Ommatophoca. Své druhové jméno dostal podle průzkumníka Spojeného království Velké Británie a Irska Jamese Rosse.", "tgt_summary": "The Ross seal (\"Ommatophoca rossii\") is a true seal (family Phocidae) with a range confined entirely to the pack ice of Antarctica. It is the only species of the genus \"Ommatophoca\". First described during the Ross expedition in 1841, it is the smallest, least abundant and least well known of the Antarctic pinnipeds. Its distinctive features include disproportionately large eyes, whence its scientific name (\"Ommato-\" meaning \"eye\", and \"phoca\" meaning \"seal\"), and complex, trilling and siren-like vocalizations. Ross seals are brachycephalic, as they have a short broad muzzle and have the shortest fur of any other seal.", "id": 412120} {"src_title": "Claude Goudimel", "tgt_title": "Claude Goudimel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Goudimel žil v Paříži, Métách, Besanconu a Lyonu. Byl pravděpodobně žákem Josquina Despreze. Domněnka, že vyučoval kolem roku 1540 v Římě na hudební škole, ze které vzešel vedle Giovanni Animuccia a Giovanni Maria Nanina také Giovanni Pierluigi da Palestrina se v nynější době považuje za neudržitelnou. V roce 1549 byl zapsán v Paříži na univerzitě, kde studoval. V témže roce vydal první knížku zpěvů. V padesátých letech byl partnerem tiskaře Du Chemina, se kterým několik let spolupracoval. V roce 1557 se přestěhoval do Mét, kde konvertoval k hugenotům. Z Mét se později přestěhoval kvůli rostoucímu nepřátelství městských úřadů vůči protestantismu do Besanconu a pak do Lyonu. Zde zemřel jako jedna z mnoha obětí Bartolomějské noci někdy mezi 28. a 31. srpnem 1572 (rozsekán a hozen do Rhôny).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Goudimel si získal zásluhy především zhudebněním \"Ženevských žalmů\", které jsou dodnes známy v evropských protestantských církvích. V roce 1565 zveřejnil tzv. \"Ženevský žaltář\". Zhudebnil metrický překlad všech 150 žalmů Clémenta Marota a Théodora Beze. Goudimel v předmluvě tohoto díla uvádí, že melodie nepocházejí od něho, ale že je pouze převzal a upravil. Žaltář vyšel o osm let později s německým textem Ambrosia Lobwassera v Lipsku, došel velké obliby a rozšířil se i do Čech a na Moravu. U nás známe přebásnění těchto žalmů od Jiřího Strejce (1546-1599), člena Jednoty bratrské, které vydal pod názvem \"Žalmové aneb zpěvové sv. Davida v rytmu české nově vyložené a k zpívání zformované.\" Vedle zhudebněných žalmů Goudimel psal také před svou konverzí k protestantismu mše, moteta a zhudebnil Horatiovy Ody a Zpěvy, které byly z části uveřejněny ve sbírce pod názvem \"La fleur des chansons\" 1574 v Lyonu spolu s podobnými díly Orlanda di Lassa. Ve svých čtyřhlasých žalmech posunul melodii do vrchního hlasu, jak to bylo později obvyklé. Ve zhudebnění žalmů používá synkopické rytmy a oživuje tím melodii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Goudimel (mezi 1514 a 1520, Besançon, Francie – asi 28. srpna 1572, Lyon) byl francouzský hudební skladatel, vydavatel a hudební teoretik renesance.", "tgt_summary": "Claude Goudimel (c. 1514 to 1520 – between 28 August and 31 August 1572) was a French composer, music editor and publisher, and music theorist of the High Renaissance.", "id": 2437077} {"src_title": "Filmová klapka", "tgt_title": "Clapperboard", "src_document": [{"title": "Význam klapky při použití klasické filmové kamery.", "content": "Při klasickém filmovém natáčení (např. na 16 nebo 35mm film) se už od historických dob obraz snímal na tzv. „němou“ kameru a zvuk se nahrával na jiné záznamové zařízení, které nebylo s kamerou nijak propojeno. Proto bylo třeba dodatečně najít část filmu a jemu odpovídající zvukový záznam. Když má film například 200 „mluvících“ záběrů a každý záběr 5 jetí, ve střižně se sejde 1000 kousků filmu a 1000 kousků zvukového pásku, které je třeba ještě před výběrem dobré klapky spárovat a synchronizovat. Na klasické dřevěné klapce je napsán název filmu, scéna a číslo jetí. Klapka (osoba obsluhující klapku) údaje přečte, takže stejný popis se dostane jak na film, tak na magnetofonový pásek, a pak klapne. Zvuk se z úzkého pásku přepíše na perforovaný 16 resp. 35mm pás a zavede do stříhacího stolu, kde se tyto pásy spouštějí současně. Střihač pak na filmu najde okamžik, kdy vidí klapku sklapnutou (bývá to u 16mm přesně na jednom políčku, u 35mm na čtyřech), a pak posunuje zvukový záznam k místu, kde slyší začátek klapnutí. Když pak pustí oba pásy najednou, film hraje a mluví synchronně. Zvuk a obraz se pak definitivně spojí až po míchačce na finální kopii. Klapka se používala donedávna i u studiových videokamer, protože i tam byl záznam zvuku směrován na jiné, kvalitnější zařízení než byl FM záznam na zvukovou stopu videokazety.", "section_level": 1}, {"title": "Význam klapky při použití digitální filmové kamery.", "content": "Moderní filmové kamery zapisují opticky na kraj filmového pásu digitální kód, který je jedinečný pro každé filmové políčko, a stejně tak zařízení pro záznam zvuku ukládá spolu se zvukem stejný timecode, protože obě zařízení jsou propojena datovým kabelem. Střihové zařízení (např. Avid) už si příslušné klapky najde a spáruje automaticky. Na digitální klapce vidíme tento digitální kód běžící od začátku natáčení a odměřující celkovou spotřebu materiálu. Ačkoliv se zdá, že klapka už je teoreticky zbytečná, stále se najíždí před záběrem z řady dalších důvodů – jistí před chybou nebo výpadkem kódu, pomáhá při jetí na více kamer, kde některé z nich nemusí být stejně technicky vybavené apod. Někdy se může klapat i bez technického důvodu, protože celý štáb a herci jsou na tento signál zvyklí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Filmové klapky se také 1998 draží na Zlínském filmovém festivalu. Organizátoři každým rokem propůjčí několik klasických dřevěných klapek slavným osobnostem od herců po výtvarníky, kteří poté klapky zpracují podle své fantazie. Výsledná díla jsou poté vystavena na festivalu a dražena aukci na jeho konci. Výtěžek putuje Filmové škole Zlín jako podpora začínajícím filmařům. Výstava \"MINISALON filmové klapky\" již byla k vidění i v zahraničí a sklízí každoročně velký úspěch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filmová klapka je zařízení, jehož původním účelem je identifikace jednotlivých filmových záběrů a spojení obrazu a zvuku. Nejznámější podoba klapky je dřevěná deska určená k popisu záběru křídou s klapkou nahoře, obvykle v černobílém provedení. Dnes už existují moderní klapky s digitálními počítadly vyrobené z plastu či kovu určené pro popis fixem.", "tgt_summary": "A clapperboard is a device used in filmmaking and video production to assist in synchronizing of picture and sound, and to designate and mark the various scenes and takes as they are filmed and audio-recorded. Other names include clapper, clapboard, cue card, clacker, slate, slate board, slapperboard, sync slate, time slate, sticks, board, smart slate, dumb slate and sound marker. When sound and picture are out of synchronization, there is a lip flap occurring.", "id": 1277732} {"src_title": "Simone Signoretová", "tgt_title": "Simone Signoret", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Simone Signoretová se narodila v roce 1921 ve Wiesbadenu v Porýní jako nejstarší dítě André Kaminkera a Georgette Signoretové. Její otec, narozený ve Francii, byl synem polského Žida, obchodníka s diamanty. Matka pocházela z nemajetné, francouzské, křesťanské rodiny. Rodičům Simone se později, po návratu do Francie, narodili ještě dva synové, Alain a Jean-Pierre. Otec pracoval jako novinář v \"Poste Parisien\", později také jako tlumočník. Ve francouzském rozhlase použil jako první simultánní tlumočení v přímém přenosu projevu Adolfa Hitlera z Norimberku v roce 1934. Po narození synů se ale rodině stále více vzdaloval a nechával matku samotnou vychovávat jejich děti. Simone získala základní vzdělání na školách v Neuilly-sur-Seine, městečku poblíž Paříže, kde rodina bydlela. Na chlapeckém lyceu tam v té době působil jako učitel filosofie Jean-Paul Sartre a Simone měla, prostřednictvím svých kamarádů, možnost seznámit se s jeho myšlenkami. Maturitu složila ve Vannes v Bretani, kde byla s matkou a bratry na prázdninách a kde po vypuknutí 2. světové války ještě nějaký čas zůstali. Když přišli Němci i sem, vrátila se rodina do opuštěného bytu v Neuilly-sur-Seine. Po okupaci Francie, otec využil příležitosti a mezi prvními odcestoval do Anglie, kde se zapojil do protiněmeckého odboje v organizaci \"France libre\", založené v roce 1940 generálem de Gaullem. Působil též jako rozhlasový komentátor stanice \"Radio Brazzaville\". Po maturitě Simone nejprve dávala soukromé hodiny latiny a angličtiny mladším žákyním. V roce 1941 dostala, na přímluvu matky své spolužačky Corinne, paní Luchaireové, místo asistentky sekretářky jejího manžela. Jean Luchaire byl šéfredaktorem listu \"Le Petit Parisien\" a chystal se vydávat nový večerník s názvem \"Nouveaux Temps\". Brzy se však ukázalo, že jde o kolaborantský list a Simone po několika měsících opustila práci se souhlasem své matky, i když její plat byl jediným trvalým příjmem čtyřčlenné rodiny. Spolužačka Corinne Luchaireová, která se v té době začala prosazovat jako herečka, ji dojednala práci statistky u filmu. Simone se pak, díky svému fyzickému vzhledu a hlavně talentu, propracovala ze statistky, přes herečku malých rolí až do velkých filmových studií. Ztvárnila řadu výrazných rolí pod vedením uznávaných filmových režisérů, mezi kterými byli Marcel Carné, Luis Buñuel, Stanley Kramer nebo Jean-Pierre Melville. Jako své umělecké jméno si zvolila dívčí příjmení své matky, Signoretová. Jejími filmovými partnery byli slavní herci Jean Gabin, Yves Montand, Alain Delon a řada dalších. Stala se držitelkou mnoha filmových cen a vrcholem její filmové kariéry bylo udělení Oscara za rok 1959 za roli ve filmu \"Místo nahoře\", přičemž byla první francouzskou herečkou, která cenu americké filmové akademie kdy získala. Kromě celovečerních filmů hrála i v krátkometrážních snímcích a také v televizních filmech a seriálech. Vytvořila též několik pozoruhodných divadelních rolí. Za neúspěch, dle svého mínění, považovala vystoupení v roli Lady Mackbeth v inscenaci Shakespeareovy hry Mackbeth v Londýně v roce 1966. Důvodem však nebyl její herecký výkon, ale její angličtina, ve které se nedokázala zbavit francouzského přízvuku, což se nelíbilo především kritikům. Zemřela ve věku 64 let, 30. září 1985, na rakovinu slinivky, v Autheuil-Authouillet a je pohřbena na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Do stejného hrobu byl, po své smrti v roce 1991, uložen i Yves Montand.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1943 se Simone Signoretová seznámila s filmovým režisérem Yves Allégretem. V roce 1946 se jim narodila dcera Catherine Allégretová. V roce 1948 se Simone Signoretová za otce své dcery provdala, ale rok poté se zamilovala do mladého zpěváka Yves Montanda. S Allégretem se rozvedla a v roce 1951 se provdala za Montanda. Manželství s Montandem bylo bezdětné, ale vychovávali spolu Simoninu dceru Catherine z prvního manželství, která se později též stala herečkou. Měli malý byt v Paříži a dům, který si koupili v roce 1954 v Autheuil-Authouillet, kde trávili volné chvíle, často ve společnosti svých přátel. Oba byli považování za levicové intelektuály a často se spekulovalo o jejich příslušnosti ke komunistické straně. Měli mnoho přátel mezi mladými dělníky i komunisty. Signoretová ani Montand však nikdy nebyli členy komunistické strany, protože nesouhlasili s jejím přístupem ke kultuře. Po celý život vystupovali jako angažovaní nestraníci doma, ve Francii, i ve východních či západních zemích, které navštívili. Simone Signoretová doprovázela Montanda při jeho turné po východní Evropě, spolu navštívili i Československo a další země tehdejšího socialistického bloku a setkali se osobně s jeho nejvyššími představiteli. Životní úroveň, kulturu a architekturu těchto zemí zachytila Signoretová ve své knize vzpomínek \"La nostalgie n’est plus ce qu’elle était\" (\"Nostalgie už není, čím bývala\", 1997). Cestovali spolu také do Velké Británie a USA, kde Montand filmoval a kde často pobývali ve společnosti filmových hvězd. Mezi jejich přátele patřily herečky Marilyn Monroe, Vanessa Redgrave i Jane Fondová. Pro Simone Signoretovou byl Montand nejen manželem, ale i nejlepším přítelem. Ani krátké milostné eskapády Montanda, například románek s Marilyn Monroe při natáčení filmu \"Let's Make Love\" (\"Milujme se\"), nenarušily pevnost jejich svazku a manželství s ním trvalo až do její smrti v roce 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "]", "section_level": 2}], "src_summary": "Simone Signoretová, nepřechýleně Simone Signoret, rodným jménem Henriette Charlotte Simone Kaminker (25. března 1921, Wiesbaden – 30. září 1985, Autheuil-Authouillet, Eure) byla francouzská filmová herečka, držitelka mnoha filmových cen.", "tgt_summary": "Simone Signoret (; 25 March 192130 September 1985) was a French cinema actress often hailed as one of France's greatest film stars. She became the second French person to win an Academy Award, for her role in \"Room at the Top\" (1959). In her lifetime she also received two Césars, three BAFTAs, an Emmy, a Cannes Film Festival Award, the Silver Bear for Best Actress awards, an NBR Award and a Golden Globe nomination.", "id": 1629392} {"src_title": "Esopské války", "tgt_title": "Esopus Wars", "src_document": [{"title": "První válka.", "content": "První válka vypukla v důsledku incidentu mezi Indiány a nizozemskými kolonisty z osady \"Wiltwijck\" (Wiltwijk, Wiltwyck, Wildwyck) na středním toku řeky Hudson (dnes Kingston, New York). Nizozemci oblast kolonizovali v roce 1651 a záhy začali mít problémy s místními Indiány ze skupiny Leni-Lenapů zvanými Esopové. Situace se nakonec uklidnila a v říjnu 1658 obě strany uzavřely dohodu o prodeji půdy. 20. září 1659 se však Indiáni najatí na práci na kukuřičném poli opili a během \"veselí\" došlo k hádkám a nedorozumění. Nizozemci, kteří byli vůči Indiánům krajně podezřívaví kvůli předcházejícím nesrovnalostem a také kvůli nedávno skončené \"broskvové válce\", domorodce napadli a nejméně jednoho zabili. Následovala indiánská pomsta v podobě ničení úrody, zabíjení dobytka a zapalování domů. Nizozemci odpověděli stejnou mincí. Vzájemné půtky nesoucí se ve stejném duchu trvaly necelých 10 měsíců. Nakonec došlo 15. července 1660 k uzavření míru. Esopové souhlasili s potvrzením držení půdy Nizozemci za mír a dodávky jídla.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá válka.", "content": "Napětí mezi oběma etniky však trvalo a především Esopové zjevně prahli po pomstě. V červnu 1663 vyzvali Nizozemci Indiány k uzavření smlouvy. Ti jim odpověděli, že je jejich zvykem jednat neozbrojeni v otevřených osadách. Nizozemci souhlasili a 7. června 1663 umožnili velkému množství Esopů vstup do opevněné osady \"Wiltwijck\". Část Esopů mezitím napadla sousední vesnici \"Nieu Dorp\" (nyní Hurley, New York) a když se zpráva o úspěšném útoku dostala mezi Indiány ve \"Wiltwijcku\", zaútočili tito také. Domorodci si přinesli zbraně skryté v oblečení a batozích. Nakrátko ovládli část města, kterou vydrancovali a zapálili několik domů. Nizozemští osadníci a vojáci je pak vytlačili za opevnění. Esopové během obou útoků zabili 21 osadníků a odvedli několik desítek žen, dětí a jednoho muže do zajetí. V červnu a červenci došlo k několika střetům, ale Nizozemcům se nepodařilo Esopy výrazně oslabit, neboť ti chytře využívali znalost terénu a po přepadu se vždy rychle vytratili. Nizozemci nicméně získali pomoc Mohawků a koncem července poplenili okolí hlavní esopské opevněné osady v horách na severu. V srpnu válka pokračovala ve stejném duchu - Nizozemci ničili indiánskou úrodu, k žádné větší bitvě nedošlo. V září 1663 se Nizozemcům konečně podařilo svést s Esopy bitvu. Výsledkem bylo více než 20 mrtvých členů kmene včetně náčelníka Papequanaehena, 13 zajatých a následné poničení jejich opevněné osady. Nizozemci měli 3 mrtvé a 6 zraněných. Tím válka de facto skončila, ačkoli Nizozemci provedli ještě jednu větší \"destrukční\" výpravu. Pravidelně pak posílali malé oddíly chránit zemědělce pracující na polích.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Přesné údaje, kolik války stály životů na obou stranách, nejsou k dispozici. Jednalo se přinejmenším o mnoho desítek a možná i několik stovek lidí. Nizozemští osadníci ztratili poslední zbytky důvěry v Indiány a jednali s nimi už jen s krajní opatrností. V květnu 1664 byla v Novém Amsterdamu uzavřena formální mírová smlouva. Esopové museli propustit zajaté osadníky. Tento mír však byl labutí písní nizozemské kolonie. O několik měsíců později ji obsadili Angličané, přejmenovali ji na New York a rok poté uzavřeli s Esopy svou vlastní dohodu. Ta stanovovala pravidla při obchodu, prodeji půdy a řešení incidentů. Esopové byli postupně - mírovou cestou a \"právně v pořádku\" - Angličany připraveni o své území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Esopské války byly dva konflikty mezi Nizozemci a indiánským kmenem Esopus, k nimž došlo v letech 1659-1663 v Novém Nizozemí. Války neskončily rozhodným vítězstvím ani jedné ze stran.", "tgt_summary": "The Esopus Wars were two conflicts between the Esopus tribe of Lenape Indians (Delaware) and New Netherlander colonists during the latter half of the 17th century in Ulster County, New York. The first battle was instigated by settlers; the second war was the continuation of a grudge on the part of the Esopus tribe.", "id": 2388084} {"src_title": "Hans Leo Hassler", "tgt_title": "Hans Leo Hassler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hans Leo Hassler, pokřtěn v Norimberku 26. října 1564, byl synem varhaníka Isaaka Hasslera, narozeného v Jáchymově asi v roce 1530. Otec byl i jeho prvním učitelem. V roce 1584 byl Hans Leo Hassler prvním z mnoha dalších německých skladatelů, který odešel do Itálie, aby zde pokračoval ve studiu hudby. Přišel do Benátek v době rozkvětu Benátské hudební školy, jejíž skladatelé pěstovali vícesborová díla. Vliv této školy se šířil už i do Německa. Hassler byl s tímto slohem částečně obeznámen prostřednictvím svého německého učitele Leonharda Lechnera. V Benátkách se Hassler spřátelil s Giovanni Gabrielim a spolu studovali u Andrea Gabrieliho, Giovanniho strýce skladbu a hru na varhany. Po smrti Andrea Gabrieliho se v roce 1585 vrátil Hassler zpět do Německa. Jako varhaník Octaviana II. Fuggera působil pak v Augsburgu. Zde se stal slavným jako skladatel a varhaník navzdory tomu, že jako protestant působil převážně v katolickém okolí. Hassler nebyl jen varhaník, rozuměl i stavbě varhan. Tak byl např. pozván v roce 1596 spolu s 53 dalšími varhaníky, aby posoudil nový nástroj s 59 rejstříky v Schlosskirche v Groningen. I později byl často zván k posuzování nových varhan. Jeho technické nadání ho přimělo i k další činnosti – výrobě mechanických hracích strojků – varhan. Jedny jeho mechanické varhany byly prodány i císaři Rudolfu II., který také bratry Hasslerovy, Hanse, Jacoba a Casspara, povýšil roku 1595 do šlechtického stavu. V roce 1602 se Hans Leo Hassler vrátil do svého rodného města, Norimberku, tentokrát jako kapelník, ředitel městské hudby a císařský dvorní služebník. V roce 1604 si vzal roční dovolenou ,aby se oženil s Cordulou Clausovou, dcerou obchodníka z Ulmu, kde také nějaký čas působil. O čtyři roky později se přestěhoval do Drážďan, kde působil jako varhaník a kapelník na saském dvoře. V té době se u něho již začala rozvíjet vážná choroba, tuberkulóza, na kterou i zemřel v červnu 1612 na cestě do Frankfurtu nad Mohanem, kde se měl se saským dvorem zúčastnit korunovace císaře Matyáše. V jeho skladatelském i varhaním díle dále pokračovali Michael Praetorius a Heinrich Schütz.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba a styl.", "content": "Hassler byl jeden z prvních skladatelů, kteří přinesli inovace benátského stylu na sever od Alp. Svými písněmi přinesl do Německa villanelly, canzonetty a taneční písně Gastoldiho a Vecchiho. Byl prvním z velkých skladatelů, který podnikl italskou cestu a přinesl do německé hudby prvky italské a také zavedl trend dokončování hudebních studií v Itálii. Hudebníci nizozemské školy jako Orlando di Lasso působili v Německu už léta a představovali tedy starší školu (prima prattica), plně rozvinutý jemný sloh renesanční polyfonie. V Itálii se vynořily nové prvky ve skladbě, které později vytvořily barokní sloh. Skladatelé jako Hassler a později Schütz provozovali concertato styl - střídání více sborů, vnesli citovou vřelost italských Benátek do přísné německé hudby a vytvořili tak první kroky k baroknímu slohu mimo Itálii. Ačkoli Hassler byl protestant, napsal mnoho mší, dohlížel a zodpovídal jako ředitel za hudbu v katolických chrámech. Když byl ve službách Octaviana Fuggera, dedikoval mu dvě sbírky, \"Cantiones sacrae\" a knihu mší pro 4-8 hlasů. Díky tomu, že dostával objednávky od svých katolických zaměstnavatelů, ačkoli on sám byl protestant, jeho skladby jsou dovednou směsicí těchto dvou náboženských stylů, takže jeho skladby mohly být provozovány jak v katolických tak i luterských kostelích. Během pobytu v Augsburku Hassler složil pouze dvě díla určená pro luterskou církev. Později v Norimberku složil na zakázku města roku 1608 \"Psalmen simpliciter\", a pro saský dvůr komponoval \"Psalmen und christliche Gesänge mit vier Stimmen auf die Melodeien fugweis komponiert\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Leo Hassler (pokřtěn 26. října 1564 Norimberk – 8. června 1612 Frankfurt nad Mohanem) byl německý protestanský skladatel a varhaník na rozhraní pozdní renesance a raného baroka, starší bratr skladatele Jakoba Hasslera. Narodil se v Norimberku a zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem.", "tgt_summary": "Hans Leo Hassler (in German, Hans Leo Haßler) (baptized 26 October 1564 – 8 June 1612) was a German composer and organist of the late Renaissance and early Baroque eras, elder brother of composer Jakob Hassler. He was born in Nuremberg and died in Frankfurt am Main.", "id": 1484748} {"src_title": "Slavík (opera)", "tgt_title": "The Nightingale (opera)", "src_document": [{"title": "Vznik opery.", "content": "Stravinskij začal operu komponovat v roce 1908, po dokončení 1. jednání v roce 1909 však práci přerušil. Důvodem byla lákavá nabídka spolupráce s choreografem Sergejem Ďagilevem a jeho souborem Ballets Russes, jejímiž plody jsou tři Stravinského vůbec nejproslulejší skladby, balety Pták Ohnivák (1910), Petruška (1911) a Svěcení jara (1913), které pak zásadním způsobem ovlivnily vývoj moderní evropské vážné hudby. K rozpracovanému Slavíkovi se Stravinskij vrátil teprve v roce 1913 díky objednávce ruského režiséra Alexandra Sanina, který zamýšlel dílo uvést v nově založeném, vzápětí však zrušeném Moskevském svobodném divadle. Přestože byl Slavík komponován v ruštině pro ruskou premiéru, poprvé byl uveden v Paříži. V roce 1962 Stravinskij partituru Slavíka v několika detailech revidoval.", "section_level": 1}, {"title": "Světová premiéra.", "content": "Pařížská premiéra se konala 26. května 1914 v Théâtre National de l'Opéra v Paříži v režii a choreografii Borise Romanova, hudebním nastudování dirigenta Pierra Monteuxe a se sólisty a orchestrem Ďagilevova souboru Ballets Russes. Scénu a kostýmy navrhl (stejně jako pro Petrušku) Ďagilevův výtvarník Alexandre Benois. Romanov zvolil pro svou inscenaci ve své době neobvyklé řešení - zpěváci byli umístěni spolu s hudebníky do orchestřiště a na jevišti byly postavy tančeny a mimovány.", "section_level": 1}, {"title": "Další provedení.", "content": "V červenci 1914 hostoval Ďagilevův soubor s pařížskou inscenací Slavíka v Londýně. V lednu 1916 vznikla v Petrohradě přelomová avantgardní inscenace ruského režiséra Vsevoloda Mejercholda, která se vyznačovala antinaturalismem a konstruktivismem. Mejercholdovou inscenací byla ovlivněna i německá premiéra Slavíka v roce 1923 v Mannheimu za řízení Ericha Kleibera. Premiéra v českých zemích se konala v Novém německém divadle v Praze dne 28. května 1935 v režii Renata Monda a pod taktovkou Fritze Zweiga. V češtině jej uvedlo Národní divadlo v Brně (premiéra 20. května 1937, budova Divadla Na hradbách). První uvedení v pražském Národním divadle bylo plánováno na rok 2010. Po rozpočtových škrtech bylo divadlo nuceno provést operu pouze koncertně. Dílo nastudoval dirigent Tomáš Netopil a v hlavní roli vystoupila ruská sopranistka Olga Trifonova. Premiéra opery se v Národním divadle konala v říjnu 2015, 22. (1. premiéra) a 23. (2. premiéra). V roli Slavíka se představila pěvkyně Olga Jelínková. Opera \"Slavík\" byla uvedena spolu s operou Petra Iljiče Čajkovského \"Jolanta\" v hudebním nastudování britského dirigenta Jana Latham-Koeniga a v režii Dominika Beneše.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První jednání.", "content": "V noci před svítáním si na pobřeží zpívá rybář svou píseň. Čeká jako každou noc na slavíka, aby pookřál při jeho zpěvu, a slavík skutečně přilétá. Jeho zpěv však přeruší příchod dvořanů, které sem přivádí kuchařka z císařského paláce. Císař se doslechl o kráse slavičího zpěvu a zatoužil ho mít ve svém paláci, dvořané tedy nedočkavě slídí po neznámém ptáku. Kromě kuchařky ho totiž nikdy nikdo neslyšel, a tak si jeho zpěv pletou s bučením krávy či s kvákáním žab. Když se slavík konečně objeví, dvořané jsou zklamáni – tak nádherný hlas a takový obyčejný ptáček… Císařův rozkaz je nicméně třeba splnit a slavík přijímá pozvání ke dvoru.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé jednání.", "content": "V císařově porcelánovém paláci je veliký shon. Vše je třeba vyzdobit lampiony a zvonečky, chystá se slavnostní předání slavíka císařovi. Jistě je obrovský a blýská se jako diamant, když po něm císař touží! Ale kuchařka vysvětluje, že krása slavíka spočívá v něčem jiném. Jeho zpěv totiž dokáže v člověku probudit cit a dojmout až k slzám. Hřmotný čínský pochod ohlašuje císaře. Slavík je představen a vyzván ke zpěvu. Jeho píseň císaře ohromí. Rozhodne se darovat slavíkovi svůj zlatý střevíc. Odměnou pro slavíka však byly již císařovy slzy. Vtom jsou uvedeni tři japonští vyslanci, kteří císaři předávají dar od jejich panovníka – umělého slavíka. Jeho mechanický zpěv je ihned císaři předveden. Císař se shání znovu po skutečném slavíkovi a zjišťuje, že ten mezitím zmizel. Vyhostí ho proto za hranice své říše a umělému slavíkovi vyhrazuje čestné místo na svém nočním stolku.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí jednání.", "content": "Po čase se císař vážně roznemohl. Přicházejí k němu přízraky jeho skutků, ty jediné ho nikdy neopustí. Císař chce slyšet hudbu. To slyší slavík a přilétá, aby císaře znovu potěšil. Zazpívá nádhernou píseň, která dojme i samu smrt stojící opodál. Slavík ji žádá, aby císaři vrátila odňaté znaky jeho moci. Smrt je okouzlena slavičím zpěvem a souhlasí. Císař znovu nabízí slavíkovi odměnu, ten ji ale znovu odmítá. V domnění, že již císař zemřel, přicházejí za ním jeho dvořané. Najdou však císaře zdravého a v plné síle. Příběh pak uzavírá rybář svou písní o ptácích, kteří jsou posly nebes.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Andersenova literární předloha založená na fantastických, exotických a symbolických motivech a nesená zároveň v lehké nadsázce a jemné, avšak citelné ironii konvenovala estetice impresionismu a secese, kterou na počátku 20. století řada autorů stále ctila. Všechny charakteristické prvky literární předlohy se Stravinskij a Mitusov snažili v libretu zachovat a ve Stravinského zhudebnění pak byly ještě dále rozvinuty. Ve struktuře libreta a částečně i v jeho zhudebnění bývá poukazováno také na předchozí vliv pozdních fantastických oper Nikolaje Rimského-Korsakova. Významný časový předěl mezi kompozicí prvního a obou zbývajících jednání zásadně ovlivnil podobu opery a vytvořil její zvláštní dvojí tvář, která je na tomto díle ceněna. Stravinského kompozice baletů Pták Ohnivák, Petruška a Svěcení jara jsou totiž zásadním mezníkem ve vývoji autorova stylu, který se posunul směrem k expresionismu, k příkrým harmoniím a intonacím, drsnějším zvukovým barvám a divoké rytmice. Tyto prvky se v hojné míře uplatňují právě od počátku 2. jednání opery Slavík, které začal Stravinskij psát až v roce 1913. Tento zlom a kontrast velmi vhodně zapadl do dramaturgie rozpracované opery a autor toho patřičně využil – právě 2. jednání totiž zobrazuje vyumělkovaný svět císařského dvora, kde je krása věcí diktátu, nikoli svobody a přirozeného citu. Hned od počátku 2. jednání zapojuje autor do hry celý složitý arzenál moderní symfonické instrumentace. Zobrazení císařské pompéznosti dosahuje vrcholu v instrumentálním Čínském pochodu, který ohlašuje příchod panovníka. Podobně jako v 1. jednání kreslí Stravinskij hudebními prostředky klidnou atmosféru lesa a podmanivý zpěv slavíka, inspiruje se ve 2. jednání přímo čínským koloritem, a to jak v instrumentaci, tak v použití pentatonické stupnice, respektive v užívání pouze celotónových postupů. Ty vytvářejí drsný, neuhlazený zvukový dojem, zatímco chromatické, půltónové slavičí intonace vnášejí do hudby zpět vláčnost a jemnocit. Ve 3. jednání se hudebně-dramatické zpracování vrací k jemné lyrice a volnějšímu spádu 1. jednání. Dílo uzavírá tentýž zpěv rybáře za scénou, který se ozývá také na počátku opery a na konci 1. a 2. jednání. Role Slavíka, psaná pro lyrický koloraturní soprán, patří ve svém hlasovém oboru k technicky nejnáročnějším partům celé operní literatury. Kromě zvolna plynoucích, podmanivých lyrických zpěvů obsahuje role řadu vokalíz, napodobujících slavičí zpěv a založených na extrémně vysokých, intonačně i artikulačně obtížných koloraturách a figuracích. Ústředním hudebním číslem je z tohoto hlediska \"Píseň slavíka\" ve 2. jednání, zakončená tónem f3. Hlasová ekvilibristika Slavíka je však pojata v souladu s charakterem této postavy jemně a hravě a technická stránka partu nikdy nevystupuje samoúčelně do popředí posluchačovy pozornosti.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Stravinskij pro svou časově nerozsáhlou operu předepisuje velký operní orchestr doplněný o řadu speciálních nástrojů. Orchestr je sestaven takto: pikola, 2 flétny, 2 hoboje, anglický roh, 3 klarinety, basklarinet, 2 fagoty, kontrafagot, 4 lesní rohy, 4 trubky, 3 trombony, tuba, tympány, zvony, triangl, tamburína, činely, velký buben, tam tam, klavír, celesta,mandolína, kytara, 2 harfy a smyčcové nástroje.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatná hudební čísla.", "content": "Opera Slavík není psána jako tradiční \"číslová\" opera (sestavená z hudebně samostatných částí), přesto se v ní vyskytuje několik relativně oddělených a ucelených vokálních či instrumentálních „čísel“.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené skladby.", "content": "Z Ďagileovova podnětu vytvořil Stravinskij z hudby ke Slavíkovi instrumentální suitu \"Zpěv slavíka\" (Chant du Rossignol). Její premiéra se konala v Ženevě 6. prosince 1919. Suita je sestavena ze dvou trojic kontrastních částí: \"Presto – Andantino – Presto\" a \"Čínský tanec – Zpěv slavíka – Hra mechanického slavíka\". V roce 1920 provedl tuto suitu Ďagilevův soubor Ballets Russes scénicky v choreografii Leonida Mjasina a hudebním nastudování Ernesta Ansermeta. Výpravu k této inscenaci vytvořil Henri Matisse. Rybářova píseň a Píseň slavíka se objevily v roce 1923 jako dvojice písní s doprovodem orchestru. V roce 1932 vznikla Stravinského úprava \"Písně slavíka\" a \"Hry mechanického slavíka\" pro housle a klavír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opera Slavík (; ) je operní prvotina ruského hudebního skladatele Igora Stravinského. Dílo je označeno jako „hudební pohádka o třech dějstvích“, jedná se však spíše o operní „jednoaktovku“ s dobou trvání přibližně 50 minut. Libreto napsal skladatel ve spolupráci se svým přítelem Stěpanem Mitusovem. Předlohou se jim stala známá pohádka \"Slavík\" Hanse Christiana Andersena o čínském císaři, který zatouží po zpěvu obyčejného slavíka. Stravinského opera vznikala ve dvou fázích, 1908-9 a 1913-14, a její premiéra se konala 26. května 1914 v Théâtre National de l'Opéra v Paříži. Po hudební stránce je opera pozoruhodná spojením impresionistických a expresionistických postupů a je zároveň dokladem autorova stylového vývoje ve druhé dekádě 20. století.", "tgt_summary": "The Nightingale (Russian: Соловей – \"Solovyei\"; French: \"Le Rossignol\") is a Russian \"conte lyrique\" in three acts by Igor Stravinsky. The libretto, based on the 1843 tale \"The Nightingale\" by Hans Christian Andersen, was written by the composer and Stepan Mitusov. It was first performed on 26 May 1914 by the Ballets Russes at the Palais Garnier in Paris. Stravinsky had begun work on the opera in 1908, but put it aside for several years after he had received the commission from Sergei Diaghilev for the ballet \"The Firebird\". He completed it in 1914, after he had completed his other two major ballets for Diaghilev, \"Petrushka\" and \"The Rite of Spring\". Because the time between the writing of the first and second acts extended over six years, stylistically the work reflects Stravinsky's significantly changed approach to composition, and this can clearly be detected when performances are given. Stravinsky subsequently turned aside from large productions to concentrate on chamber music and the piano.", "id": 2097096} {"src_title": "Geomatika", "tgt_title": "Geomatics", "src_document": [{"title": "Vývoj oboru.", "content": "Na počátku tohoto oboru se nejprve objevuje termín „géomatique“ jehož původcem je Francouz Jean Denegre (kolem roku 1965). Tento termín pak propagoval v prostředí Mezinárodní fotogrammetrické společnosti (ISPRS) Francouz B. Dubuisson (1969). Z Francie se zakrátko dostal tento termín do francouzsky mluvící části Kanady (provincie Québec) a také v Kanadě bylo záhy vytvořeno anglické synonymum „geomatics“, které se rychle rozšířilo do Spojených států amerických a odtud do Austrálie, Oceánie, Velké Británie a Irska. Ve španělské verzi „geomática“ se rozšířil tento termín do Střední a Jižní Ameriky. Geomatika v současném českém pojetí je širším integrovaným vědním oborem převážně zaměřeným na sběr základních geografických dat různými způsoby měření, jejich prvotní zpracování a distribuci. Samotný termín se však, s výjimkou studijního programu Geomatika na Západočeské univerzitě v Plzni, v České republice příliš nerozšířil, neboť terminologii v oblasti střední a východní Evropy ovlivnil vývoj v německy mluvících zemích. Prof. G. Konecny (TU Hannover) uvádí v anglicky psané učebnici Geoinformation (2002), že integrovaný obor, založený zejména na globálním určování polohy (GPS), dálkovém průzkumu Země a digitální fotogrammetrii pro sběr geodat a na technologii GIS pro manipulaci s těmito daty a jejich výstup, se nazývá německy „Geoinformation“ nebo „Geo- Information“. Z německy mluvících zemí se termín „geoinformatika“ rozšířil do okolních středo- a východoevropských zemí zatímco ve francouzsky, španělsky a portugalsky mluvících zemích je téměř neznámý a v anglicky mluvících zemích jen velmi zřídka používaný.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "V České republice zajišťuje výuku integrovaného oboru geomatika v popsaném pojetí Západočeská univerzita v Plzni na Fakultě aplikovaných věd. Náplní studijního programu \"Geomatika\" ve tříletém bakalářském, dvouletém navazujícím magisterském a čtyřletém doktorském studiu je výuka předmětů, které jsou součástí geomatiky (geodézie, kartografie, fotogrammetrie, dálkový průzkum Země, topografické mapování, katastr nemovitostí, geoinformatika a další), a to ve vzájemných souvislostech a s využitím technických prostředků a metod používaných v soudobých informačních a telekomunikačních technologiích. V říjnu 2013 vznikla katedra geomatiky také na Fakulta stavební ČVUT v Praze, a to sloučením katedry vyšší geodézie a katedry mapování a kartografie. Katedra nabízí výuku v 3letém bakalářském a 2letém navazujícím magisterském studijním programu \"Geodézie a kartografie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Geomatika je podle normy ISO 19122 definována jako vědecký a technický interdisciplinární obor zabývající se sběrem, distribucí, ukládáním, analýzou, zpracováním a prezentací geografických dat nebo geografických informací.", "tgt_summary": "Geomatics is defined in the ISO/TC 211 series of standards as the \"discipline concerned with the collection, distribution, storage, analysis, processing, presentation of geographic data or geographic information\". Under another definition, it \"consists of products, services and tools involved in the collection, integration and management of geographic data\". It includes geomatics engineering (and surveying engineering) and is related to geospatial science (also geospatial engineering and geospatial technology).", "id": 343699} {"src_title": "Jeanne Moreau", "tgt_title": "Jeanne Moreau", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Byla dcerou britské tanečnice a francouzského barmana. Když jí bylo 11 let, rodiče se rozvedli. Od roku 1946 studovala na pařížské konzervatoři \"Conservatoire national supérieur d'art dramatique\" a už v letech 1948-1952 hrála v divadle \"Comédie-Française\". V roce 1952 odešla do experimentálního \"Théâtre National Populaire\", ale působila i na jiných scénách, včetně Broadwaye. V 50. letech získala několik divadelních cen. K nejoceňovanějším patřily její role v \"Pygmalionu\" G. B. Shawa a v \"Pekelném stroji\" Jeana Cocteaua z roku 1954. V roce 1948 debutovala též ve filmu. Po menších rolích, jako byl např. snímek \"Nesahejte na prachy\" s Jeanem Gabinem z roku 1953, měla první větší úspěch ve filmech \"Výtah na popraviště\" (1957) a \"Milenci\" (1958) v režii Louise Malle a postupně se prosadila jako významná filmová herečka. Zejména v 60. letech následovaly četné hlavní role ve francouzských i mezinárodních produkcích mnoha významných režisérů, jako například Michelangelo Antonioni (\"Noc\"), Orson Welles (\"Proces\"), Luis Buñuel (\"Deník komorné\"), François Truffaut (\"Nevěsta byla v černém\"), Roger Vadim (\"Nebezpečné známosti\"), Tony Richardson (\"Slečna učitelka\") nebo Peter Brook (\"Moderato Cantabile\"). Velkou proslulost získala rolí Cathérine v Truffautově filmu \"Jules a Jim\" z roku 1962, kterou lze v její filmografii považovat za významnou. V dalších letech spolupracovala například v roku 1982 s Rainerem Fassbinderem ve filmu \"Querelle\" nebo s Wimem Wendersem ve snímku \"Až na konec světa\" z roku 1991. Souběžně s filmovou tvorbou i nadále hrála v divadle. Na dvou filmech se podílela jako režisérka. Ve Francii je populární též jako zpěvačka a v roce 1964 získala cenu Grand Prix du Disque. Byla dvakrát vdaná. Z prvního manželství (1949–1951) s hercem Jean-Louisem Richardem se narodil syn Jérôme Duvon, který se stal úspěšným malířem. V letech 1977–1980 byla provdána za režiséra Williama Friedkina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeanne Moreau [\"žann moró\"] (23. ledna 1928 Paříž – 31. července 2017 Paříž) byla francouzská divadelní a filmová herečka, filmová režisérka a zpěvačka. Celkem se podílela na více než 120 filmech. Především v padesátých a šedesátých letech 20. století patřila k nejpopulárnějším filmovým hvězdám.", "tgt_summary": "Jeanne Moreau (; 23 January 1928 – 31 July 2017) was a French actress, singer, screenwriter and director. She won the Cannes Film Festival Award for Best Actress for \"Seven Days... Seven Nights\" (1960) (which she shared with Melina Mercouri for her role in \"Never on Sunday\"), the BAFTA Award for Best Foreign Actress for \"Viva Maria!\" (1965), and the César Award for Best Actress for \"The Old Lady Who Walked in the Sea\" (1992). She was also the recipient of several lifetime awards, including a BAFTA Fellowship in 1996, Cannes Golden Palm in 2003 and César Award in 2008. Moreau made her theatrical debut in 1947, and established herself as one of the leading actresses of the Comédie-Française. She began playing small roles in films in 1949, with impressive performances in the Fernandel vehicle \"\" (\"Three Sinners\", 1950) and alongside Jean Gabin as a showgirl/gangster's moll in the film \"Touchez pas au grisbi\" (1954). She achieved prominence as the star of \"Elevator to the Gallows\" (1958), directed by Louis Malle, and \"Jules et Jim\" (1962), directed by François Truffaut. Most prolific during the 1960s, Moreau continued to appear in films into her 80s.", "id": 591751} {"src_title": "Dickie Moore", "tgt_title": "Dickie Moore (ice hockey)", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Moore se narodil v Montrealu, kde také vyrůstal a začínal s hokejem. V roce 1951 mu přišla nabídka od týmu Montreal Canadiens, kde by si mohl vydělat 7000 dolarů. Nabídku odmítl a sezónu tak zahájil v Montreal Royals. O vánocích Canadiens zvýšil nabídku o 2000 dolarů, Moore nabídku přijal a mohl tak debutovat v nejprestižnější hokejové lize NHL. Během své kariéry ho sužovalo zranění, zlomil si obě nohy a měl problémy s koleny, někteří měli pochybnosti aby omezil hokej. Dále si dvakrát zlomil klíční kost, měl několik operací s kolenem a poslední tři měsíce sezóny 1957/58 hrával se zlomeným zápěstím. V Canadiens patřil mezi nejlepších hráče v historii a svůj první Stanley Cup vybojoval v sezóně 1952/53, za svou kariéru ještě získal Stanley Cup pětkrát v letech 1955-60. Po sezóně 1962/63 si generální manager Canadiens Frank Selke si ho zavolal do své kanceláře, kde si promluvili o změnách klubu. Po debatě s Frankem Selkem odmítl ukončit kariéru. I když se pokoušel přesvědčit vedení klubu Canadiens, za tým již neodehrál žádný zápas. Po uplynutí jednoho roku se vrátil zpět na led. Odehrál 38 zápasů za klub Toronto Maple Leafs a opět si zahrál v playoff. Po dvou letech bez hokeje se naposledy vrátil na led jenž hrával za tým St. Louis Blues. Klub dotáhnul až do finále playoff, ale v závěru finálové fáze prohrál nad bývalým týmem Montreal Canadiens 0:4 na zápasy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "27. srpna 2006 měl autonehodu, ve kterém se jeho automobil střetl s kamiónem. Utrpěl četná zranění krku, páteře a žeber. V uvězněn autě musel čekat pětačtyřicet minut na záchranu. Jeho stav byl vážný . Po uplynutí třích dnů byl přeložen z jednotky intenzivní péče na normální oddělení a jeho stav byl stabilizovaný .", "section_level": 1}, {"title": "Rekord.", "content": "Za sezónu 1958/59 nasbíral 96 kanadských bodů, čímž vytvořil novy rekord v lize NHL v počtu nasbíraných bodů. V sezóně 1965/66 překonal rekord o jeden bod kanadský útočník Bobby Hull. Současný rekord drží Wayne Gretzky, jenž nasbíral v sezóně 1985/86 215 kanadských bodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Winston „Dickie“ Moore (* 6. ledna 1931 Montreal, Québec – 19. prosince 2015 Montreal, Québec) byl někdejší kanadský hokejový útočník. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Richard Winston \"Dickie\" Moore (January 6, 1931 – December 19, 2015) was a Canadian professional hockey player, successful businessman and community philanthropist. He twice won the Art Ross Trophy as the National Hockey League's leading scorer and was inducted into the Hockey Hall of Fame. Moore spent much of his career with the Montreal Canadiens, but also played briefly with the Toronto Maple Leafs and St. Louis Blues. In 2017 Moore was named one of the '100 Greatest NHL Players' in history.", "id": 180628} {"src_title": "Matylda z Boulogne (1260)", "tgt_title": "Matilda II, Countess of Boulogne", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako jediná dcera Renauda z Dammartinu a Idy, dědičky hrabství Boulogne. Její otec býval v mládí přítelem krále Filipa Augusta, který jej pasoval na rytíře. Oba muži zpečetili své spojenectví také sňatky, Šimon z Dammartinu si vzal královu neteř a králův maličký syn Filip Hurepel byl okolo roku 1204 zasnouben s Renaudovou jedinou dcerou Matyldou. Přátelství postupem času pominulo a roku 1214 proti sobě stanuli na bojišti u Bouvines. Ač Renaud u Bouvines statečně bojoval, byl zraněn a v zajetí krále Filipa, který mu vyčetl všechna svá dobrodiní, setrval až do své smrti roku 1227. Svatba Matyldy a prince Filipa se konala roku 1210 či 1216 v Saint-Germain-en-Laye a po smrti Idy z Boulogne roku 1216 panství připadlo Matyldě a jejímu choti. Hrabství se dostalo pod kontrolu francouzské koruny a Filip Hurepel se vlastní správy ujal až po smrti krále roku 1223. Roku 1226 se Filip Hurepel zúčastnil další kruciáty směřované na francouzský jih, na které zemřel jeho nevlastní bratr, král Ludvík VIII. Na smrtelné posteli, vysílen úplavicí, donutil své leníky k přísaze, že jejich věrnost bude patřit nezletilému následníkovi a že se jeho korunovace nebude odkládat. Poručnictví předal své choti Blance. Již v závěti sepsané o rok dříve král přesně určoval příjmy svých čtyř synů a svého nevlastního bratra, který se okamžikem králova skonu stal nejbližším dospělým mužským příbuzným následníka. Královniným poručnictvím se zřejmě mělo zamezit Filipovu vlivu na mladého panovníka. Filip Hurepel podporoval ambiciózní velmože, kteří se bouřili proti silné monarchii a pokoušeli se o spojenectví s anglickým králem Jindřichem. Blanka Kastilská posléze triumfovala a podařilo se jí v zemi nastolit poměrný klid. Osudnou se Filipovi v lednu 1234 stala účast na turnaji, kde utržil smrtelné zranění. S Matyldou měli syna Albericha a dceru Johanu. Ovdovělá Matylda se roku 1238 či 1239 znovu provdala – novým hrabětem z Boulogne se stal Alfons, mladší syn portugalského krále. Alfons byl synovcem královny Blanky a na dvoře své tety měl jistý politický vliv. Začal zasahovat do vnitřních záležitostí portugalského království, kde vládl jeho starší bratr Sancho II. a po jeho sesazení papežem nastoupil na portugalský trůn. Vzdal se francouzského hrabství a roku 1253 se i přes trvající manželství s Matyldou, která trvale žila ve Francii, oženil s Beatrix, mladinkou levobočnou dcerou sousedního krále Alfonse Kastilského. Matylda si na manželovu bigamii stěžovala u svatého stolce a papež Alexandr VI. vyřkl nad oblastmi království, kde novopečený král se svou mladou chotí pobýval, interdikt. Alfons nutně potřeboval legitimního následníka trůnu a nátlaku svatého otce se nepodvolil. Patová situace se vyřešila Matyldinou smrtí. Matylda z Boulogne byla, díky štědrým donacím Filipa Hurepela katedrále v Chartres, zpodobněna společně s dcerou Johanou na vitraji v příčné lodi a zdá se, že je společně s Filipem i dvojicí elegantních soch severního portálu katedrály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matylda z Boulogne ( \"Mathilde de Dammartin\"; 1202 – 1259) byla hraběnka z Boulogne, Aumale a Dammartinu a portugalská královna. Jako dědička strategicky položeného hrabství Boulogne byla žádanou nevěstou. Jejím prvním manželem byl francouzský princ Filip Hurepel a druhým princ a později král Alfons III. Portugalský.", "tgt_summary": "Mahaut or Matilda II of Boulogne (also known as \"Mathilde\", \"Maud de Dammartin\"; 1202 – January 1259) was Countess of Boulogne in her own right and Queen of Portugal by marriage to King Afonso III from 1248 until their divorce in 1253. She was the daughter of Ida, Countess of Boulogne and her husband and co-ruler Renaud, Count of Dammartin. She succeeded her mother as Countess of Boulogne in 1216. She was the great-granddaughter of King Stephen of England.", "id": 2352881} {"src_title": "Ostřelování Ellwoodu", "tgt_title": "Bombardment of Ellwood", "src_document": [{"title": "Výchozí situace.", "content": "Po náletu japonského letectva na Pearl Harbor operovalo u amerického západního pobřeží 7 japonských ponorek. Tyto síly měly vyhledávat a útočit především na válečná plavidla US Navy, nicméně většina velitelů ponorek volila v té době snadnější útoky na obchodní loďstvo, které jen pozvolna přecházelo na konvojový systém. Operace se účastnila i ponorka \"I-17\", jejíž velitel Kozo Nishino před válkou sloužil v japonském obchodním loďstvu. Krátce před válkou se jeho loď plavila přes kanál Santa Barbara a než se vrátila do Japonska, nechal Nishino zastavit v Ellwoodu, kde v místní rafinérii načerpal pohonné hmoty pro cestu zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Útok.", "content": "23. února 1942 v 19.00 hodin zaujala ponorka výchozí pozici k útoku. Nishino za primární cíl určil velké nádrže společnosti Richfield hned za pláží. První granát v 19.15 dopadl poblíž jednoho skladiště. Ve chvíli útoku byla většina personálu už doma a ve službě bylo jen nezbytné minimum osazenstva. Po prvních detonacích si všichni mysleli, že k výbuchu došlo uvnitř objektu a ponorka byla spatřena až po druhé salvě. Jeden z pracovníku jménem G.Brown později uvedl, že útočníka napřed pokládal za lehký křižník nebo torpedoborec a teprve posléze si uvědomil, že střílí jen jedno dělo. Nishino mezitím určil jiný zásobník, který se mu zdál blíže. Než Brown a ostatní zalarmovali policii, vypálila \"I-17\" několik granátů směrem k druhému cíli. Mezitím vlastník rafinérie Laurence Wheeler telefonoval na úřad šerifa v Santa Barbaře, kde mu bylo sděleno, že letadla jsou již na cestě, což nebyla pravda. Po 20 minutách nařídil Nishino zastavit palbu a nikým neobtěžován odplul na širé moře.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Japonské ostřelování poškodilo přístavní molo, zničilo jednu z čerpacích stanic a jeden jeřáb typu Derrick. Zásobníky s naftou a leteckým benzínem však zůstaly nedotčeny stejně jako skladiště a další budovy. Během ostřelování nikdo nepřišel o život. Reverend Arthur Basham, který ponorku pozoroval z Montecita oznámil, že se útočník stočil na jih směrem k Los Angeles, což posléze vedlo k falešnému poplachu a pověstem o japonské invazi na západním pobřeží. Největší dopad měla tato akce na životy Američanů japonského původu. Z obav vytvoření \"páté kolony\", která by mohla podporovat akce japonské armády na území USA bylo rozhodnuto masově internovat všechny osoby japonského původu na americké půdě po dobu trvání války.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj.", "content": "Překlad článku Bombardment of Ellwood na anglické verzi Wikipedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostřelování Ellwoodu (anglicky \"Bombardment of Ellwood\") byl útok japonských ponorek na pobřeží Spojených států v době druhé světové války. Odehrál se 23. února 1942 na Ellwoodských ropných polích, u Santa Barbary. Japonské ostřelování poškodilo rafinérii ropy a vyvolalo ve Spojených státech paniku v obavě z japonské invaze na západní pobřeží Spojených států. Den po ostřelování proběhla tzv. bitva o Los Angeles.", "tgt_summary": "The Bombardment of Ellwood during World War II was a naval attack by a Japanese submarine against United States coastal targets near Santa Barbara, California. Though damage was minimal, the event was key in triggering the West Coast invasion scare and influenced the decision to intern Japanese-Americans. The event also marked the first shelling of the North American mainland during the conflict.", "id": 1226181} {"src_title": "Supraventrikulární tachykardie", "tgt_title": "Supraventricular tachycardia", "src_document": [{"title": "Mechanizmus.", "content": "Základními dvěma mechanizmy vzniku supraventrikulární tachykardie jsou zvýšená automacie a reentry. Zvýšená automacie je stav, kdy existuje v srdci zdroj vzruchů, který tyto generuje rychleji než normální zdroj (pacemaker) - tedy sinoatriální uzel. Srdeční buňky mají schopnost spontánní depolarizace - tedy samovolné změny membránového napětí, kdy po překročení jistého prahového napětí dojde ke vzniku vzruchu (rychlé depolarizaci). Za patologických stavů může existovat zdroj, v jehož buňkách probíhá spontánní depolarizace rychleji než sinoatriálním uzlu, kde je za normálních okolností nejrychlejší. Takový patologický zdroj pak celému srdci vnutí svou frekvenci a může být příčinou tachykardie. Reentry je stav, kdy dochází abnormálnímu kroužení vzruchu po určité dráze v srdci a kroužící vzruch odtud aktivuje zbytek srdce. Tyto dráhy můžou být různě dlouhé a různě lokalizované, u jednoho nemocného může být dráha stabilní nebo se může v průběhu tachykardie měnit (u fibrilace síní). K tomu, aby mohlo ke kroužení vzruchu dojít, musí být splněno několik podmínek (týkají se rychlosti vedení, zotavovací doby jednotlivých částí dráhy a podobně).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Všechny supraventrikulární tachykardie se můžou projevit bušením srdce, celkovou slabostí, závratěmi, případně krátkodobou poruchou vědomí. Při delším trvání ale můžou vést, zejména u lidí se závažnějším srdečním postižením, k srdečnímu selhání. Vzácněji můžou vést také ke smrti postiženého. Některé typy (zejména fibrilace či flutter síní) můžou mít také další specifické projevy.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetření.", "content": "Základem je elektrokardiografické vyšetření (EKG) v době tachykardie. Pro tuto skupinu tachykardií je typické, že na EKG záznamu je QRS komplex, který odpovídá aktivitě srdečních komor, normálního tvaru – tedy štíhlý (šíře do 0,11 s). U většiny z nich jsou QRS komplexy řazeny pravidelně, typicky nepravidelná je fibrilace síní nebo multifokální síňová tachykardie. Přítomnost širokého QRS komplexu abnormálního tvaru nevylučuje, že se jedná také o supraventrikulární tachykardii, byť je tento obraz typický pro komorové tachykardie. Abnormální QRS komplex u supraventrikulární tachykardie může být u Jednotlivé typy supraventrikulárních arytmií se liší aktivitou předsíní, podle toho se liší také vzhled vln P, které jí odpovídají. Tvar vlny P a její vztahu ke komplexu QRS (případně absence vlny P) je důležitým ukazatelem pro rozlišení jednotlivých typů SVT. Trvání arytmie je často krátké, takže neumožňuje zachycení při běžném EKG vyšetření. Pak je nutný dlouhodobý záznam – nejčastěji Holterovo monitorování, kdy má nemocný po dobu 24 hodin nalepené elektrody na hrudníku a snímání je prováděno „krabičkou“ zavěšenou u pasu. Existují také záznamové systémy, které si nemocný přikládá jen v době potíží nebo implantabilní záznamníky, které se zašijí z malého řezu pod kůži a dovolují monitorování až po dobu tří let. Tyto jsou vhodné zejména u pacientů s řídkým výskytem arytmie. Přesnější zhodnocení typu arytmie často není možné z běžného EKG a je nutné použít snímání elektrodou zavedenou do jícnu, který je v těsné blízkosti předsíní, nebo záznamy EKG elektrodami ze srdečních dutin při elektrofyziologickém vyšetření srdce. Součástí komplexního vyšetření je také ultrazvukové vyšetření srdce či krevní rozbory ke stanovení hladin krevních minerálů, hormonů štítné žlázy a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčebná strategie se zaměřuje jednak na přerušení záchvatu arytmie, jednak na předcházení opakování arytmie. Na rozdíl od komorových arytmií bývají supraventrikulární tachykardie citlivé na podráždění bloudivého nervu tzv. vagovými manévry jako např. dráždění karotického sinu na krku či usilovným výdechem proti uzavřeným hlasivkám (jakoby tlačení na stolici). Drážděním tohoto nervu, který obsahuje parasympatická nervová vlákna, dochází ke zpomalení tvorby a vedení vzruchu v oblasti SA uzlu a AV uzlu. To někdy vede k přerušení arytmie nebo alespoň k jejímu zpomalení. Jindy je nutno použít antiarytmika, z nichž typicky jen na supraventrikulární tachykardie (resp. jen na některé z nich) je účinný adenosin. Z dalších antiarytmik se používají nejčastěji betablokátory či kalciové blokátory, amiodaron a propafenon. Zejména u flutteru a fibrilace síní se často užívá elektrického výboje – elektrické kardioverze. V prevenci těchto arytmií se tradičně užívají výše uvedená antiarytmika (krom adenosinu). Především u arytmií na podkladě reentry se dnes stále více užívá odstranění části dráhy reentry okruhu pomocí elektrického proudu zavedeného do srdce cévami pomocí katetrů. Procedura se nazývá radiofrekvenční ablace. Přerušením dráhy se odstraní základní předpoklad pro vznik arytmie a dobře provedený výkon nemocného potíží zbaví. Velmi dobré jsou především výsledky ablace u AVNRT, AVRT a flutteru síní, horší u fibrilace síní. Zákroku předchází podrobné mapování srdce při elektrofyziologickém vyšetření. Léčba se u jednotlivých typů arytmií liší, jsou vypracované standardy pro léčebný postup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supraventrikulární tachykardie (SVT) je obecné označení pro rychlé srdeční arytmie, které mají původ \"nad\" srdečními komorami - tedy v oblasti srdečních předsíní či atrioventrikulární junkci (z této definice se poněkud vymyká AV reentry tachykardie, na níž se podílí také komory). Obecně se považují tyto arytmie za méně závažné než komorové tachykardie, ale také můžou být životohrožující. Při záznamu EKG je pro ně typické, že QRS komplex, který odpovídá aktivitě srdečních komor, je normálního tvaru – tedy štíhlý, byť s některými výjimkami. V užším smyslu slova se někdy pojmem supraventrikulární tachykardie označují jen záchvatovité tachykardie, které vychází z AV uzlu (tedy atrioventrikulární nodální reentry tachykardie a atrioventrikulární reentry tachykardie).", "tgt_summary": "Supraventricular tachycardia (SVT) is an abnormally fast heart rhythm arising from improper electrical activity in the upper part of the heart. There are four main types: atrial fibrillation, paroxysmal supraventricular tachycardia (PSVT), atrial flutter, and Wolff–Parkinson–White syndrome. Symptoms may include palpitations, feeling faint, sweating, shortness of breath, or chest pain. They start from either the atria or atrioventricular node. They are generally due to one of two mechanisms: re-entry or increased automaticity. The other type of fast heart rhythm is ventricular arrhythmias—rapid rhythms that start within the ventricle. Diagnosis is typically by electrocardiogram (ECG), holter monitor, or event monitor. Blood tests may be done to rule out specific underlying causes such as hyperthyroidism or electrolyte abnormalities. Specific treatments depend on the type of SVT. They can include medications, medical procedures, or surgery. Vagal maneuvers or a procedure known as catheter ablation may be effective in certain types. For atrial fibrillation calcium channel blockers or beta blockers may be used. Long term some people benefit from blood thinners such as aspirin or warfarin. Atrial fibrillation affects about 25 per 1000 people, paroxysmal supraventricular tachycardia 2.3 per 1000, Wolff-Parkinson-White syndrome 2 per 1000, and atrial flutter 0.8 per 1000.", "id": 2016553} {"src_title": "Santiago Carrillo", "tgt_title": "Santiago Carrillo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Do komunistické strany vstoupil po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936. Po porážce republikánských sil uprchl do Paříže, načež strávil v exilu 38 let, především ve Francii, ale i v Sovětském svazu a jiných zemích. Roku 1960 vystřídal v čele strany Dolores Ibárruriovou. V roce 1968 odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a odpoutal stranu od Moskvy. Nová, nemoskevská politika západních komunistických stran bývá nazývána eurokomunismus. Carrillo patřil spolu s Georgesem Marchaisem (Komunistická strana Francie) a Enrico Berlinguerem (Komunistická strana Itálie) k jeho klíčovým představitelům, historicky zásadní přitom byla jejich schůzka v Madridu 2. března 1977, kde eurokomunismus získal základní obrysy. Do Španělska se Carrillo vrátil roku 1976, po smrti diktátora Franca. Byl sice ještě zatčen, ale jen na pár dní. Záhy byla komunistická strana legalizována a Carrillo ji vedl do prvních svobodných voleb v roce 1977. V roce 1981 proběhl pokus o státní převrat, kdy do parlamentu vtrhl podplukovník Tejero a chtěl převzít moc. Carrillovo chování během pokusu o převrat bylo předmětem obdivu, když poté, co povstalci v parlamentu přikázali všem lehnout na zem, byl mezi třemi, kteří odmítli uposlechnout (spolu s předsedou vlády Adolfo Suárezem a ministrem obrany Manuelem Gutiérrezem Melladem), Carrillo si navíc zapálil demonstrativně cigaretu. Přesto brzy poté musel z čela strany odejít, důvěru straníků získal jeho oponent Gerardo Iglesias. Spory se stupňovaly, a tak Carrillo roku 1985 z komunistické strany vystoupil a založil vlastní stranu \"Partido de los Trabajadores de España-Unidad Comunista\". Ve volbách však vyhořela a Carrillo se stáhl z vrcholné politiky. Jeho mimořádný kredit ve španělské společnosti ovšem ukázala televizní soutěž Největší Španělé historie z roku 2007, kde obsadil 46. místo (jeho historický oponent Franco ovšem skončil 22.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Santiago Carrillo Solares (* 18. ledna 1915 – 18. září 2012 Madrid) byl španělský politik, generální tajemník Komunistické strany Španělska v letech 1960-1982, představitel tzv. eurokomunismu.", "tgt_summary": "Santiago José Carrillo Solares (18 January 1915 – 18 September 2012) was a Spanish politician who served as General Secretary of the Communist Party of Spain (PCE) from 1960 to 1982. His role in the Paracuellos massacres during the Civil War was particularly controversial. He would later be exiled during the dictatorship of Francisco Franco, becoming a leader of the democratic opposition to the regime. His role as leader of the PCE would later make him a key figure in the transition to democracy. He later embraced Eurocommunism and democratic socialism, and was a member of the Congress of Deputies from 1977 to 1986.", "id": 483713} {"src_title": "John Schlesinger", "tgt_title": "John Schlesinger", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Narodil se v Londýně roku 1926 do rodiny židovského pediatra. Otec také hrál na violoncello, matka na housle a John se učil hře na klavír. V 11 letech dostal svou první 9,5mm kameru. Studoval pak na škole v Uppinghamu. V roce 1944, po dosažení 18 let, narukoval do armády, ze zdravotních důvodů se však dostal k jednotce Combined Services Entertainment, zábavní a umělecké armádní složky, s níž bavil vojáky kouzelnickými kousky. Během následných studií anglické literatury na oxfordské Balliol College (1947–1950) účinkoval ve studentském divadle, na což navázal rolemi ve filmech jako \"Oh, Rosalinda\" (1955), \"Bitva u La Plata\" (1956) či \"Bratři mezi paragrafy\" (1957). Objevil se také v epizodních rolích seriálů \"The Adventures of Robin Hood\" (1956–1957) či \"Ivanhoe\" (1958). Právě vlastní herecké zkušenosti údajně měli napomoci k jeho skvělému vedení herců z pozice režiséra. Už za studií také natáčel amatérské filmy, z nichž prvním režijním počinem byl \"Horror\" z roku 1946. S Alanem Cookem spolupracoval na dalších snímcích jako \"Black Legend\" (1948) či \"The Starfish\" (1950).", "section_level": 2}, {"title": "Od televizních dokumentů k hranému filmu.", "content": "Kromě epizodních hereckých rolí pak začínal u filmu jako režisér dokumentů BBC. Smlouvu s televizí podepsal v roce 1957 a v příštích třech letech točil dokumenty z uměleckého cyklu \"Monitor\". Edgar Anstey z British Transport Films ho poté oslovil s nabídkou filmu pro jeho společnost. Stalo se jím \"Nádraží\" (1961), asi půlhodinový dokument zachycující 24hodinové každodenní drama na londýnské stanici Waterloo. Snímek byl oceněn Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách i cenou Britské akademie. Zaujal také italského producenta Josepha Janniho, který režisérovi zadal pár reklam a pak i první hraný film \"Takové milování\" (1962). Šlo o zdařilou adaptaci knihy Stana Barstowa s první velkou příležitostí pro Alana Batese v hlavní roli, která Schlesingerovi vynesla na berlínském festivalu Zlatého medvěda za nejlepší film.", "section_level": 2}, {"title": "Britská tvorba 60. let.", "content": "Po úspěchu hraného debutu natočil Schlesinger pro Janniho další trojici filmů \"Billy lhář\" (1963), \"Drahoušek\" (1965) a \"Daleko od hlučícího davu\" (1967). \"Billyho lháře\" napsali stejní tvůrci jako \"Takové milování\" – Keith Waterhouse a Willis Hall. Šlo o směsici poněkud přisprostlé komedie a dramatu s Tomem Courtenayem v roli pomocníka v pohřebním ústavu s dosti extravagantními fantaziemi. Snímek se nestal žádným komerčním hitem, dal však vyniknout také Julii Christie v roli volnomyšlenkářské dívky Liz, která byla spolu s představitelem titulní role nominována na cenu BAFTA. Ještě většího úspěchu pak Julie Christie dosáhla v Schlesingerově následujícím \"Drahouškovi\", když obdržela Oscara za nejlepší ženský výkon v hlavní roli modelky stoupající po společenském žebříčku. Jeden z jeho nejvíc vychvalovaných i kritizovaných snímků, v němž Julii Christie sekundovali Dirk Bogarde a Laurence Harvey, mu vynesl ocenění newyorských kritiků (NYFCC) za nejlepší film i režii, nominaci na Oscara v obou těchto kategoriích, nominaci na Zlatý glóbus za režii (a jeho výhru v kategorii nejlepšího anglicky mluveného zahraničního filmu) i nominaci na cenu BAFTA za nejlepší film. Následující film \"Daleko od hlučícího davu\" představoval – po předchozích černobílých snímcích – velkorozpočtovou barevnou adaptaci knihy Thomase Hardyho z roku 1874. Opět v něm dostala hereckou příležitost Julie Christie, jakož i Alan Bates a nově také Peter Finch a Terence Stamp v rolích trojice velmi rozdílných nápadníků usilujících o přízeň Bathsheby Everdeneové. Film tehdy 40letému režisérovi otevřel dveře mezinárodnímu přijetí a Hollywoodu a zároveň ukázal jeho odlišnost od ostatních tvůrců britské nové vlny 60. let.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi Anglií a Hollywoodem.", "content": "Koncem 60. let Schlesinger přesunul svou tvorbu i bydliště do Spojených států a k britské filmové produkci se vrátil už jen snímkem \"Mizerná neděle\" (1971). V souvislosti s oslabenou britskou kinematografií zapustil své kořeny v Hollywoodu. Jeho prvním americkým filmem se stal komerčně nejúspěšnější a kritiky nejlépe přijatý \"Půlnoční kovboj\" (1969). Schlesinger ho natáčel v New Yorku, na Floridě a v Texasu s Jonem Voightem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích společenských outsiderů. Voight ztvárnil naivního venkovského mladíka, který přichází do New Yorku, aby zkusil štěstí jako prostitut, zatímco Hoffman malého podvodníčka trpícího tuberkulózou. Ačkoli šlo o téma na svou dobu velmi opovážlivé, bylo řemeslně velmi dobře zpracované a skvěle zahrané, takže si získalo přízeň diváků po celém světě. Film získal Oscara a další sošky přinesl Schlesingerovi za režii a Waldo Saltovi za scénář. Voight si vysloužil cenu Newyorských kritiků pro nejlepšího herce, Zlatý glóbus pro nejlepšího nováčka a v obdobné kategorii také cenu BAFTA. Britská akademie ocenila kromě něj i Hoffmana za hlavní roli, dále režiséra, scenáristu i střihače a samotný film. Sám Schlesinger však k úspěchu přistupoval poměrně zdrženlivě. V roce 1990 o své tvorbě uvedl: „Jestli jsem měl někdy nějaký komerční úspěch, byla to vyložená náhoda. Netušil jsem, že si Půlnoční kovboj povede tak dobře.“ Každopádně mu \"Půlnoční kovboj\" zajistil dobré postavení a poskytl možnost k tomu, aby znovu ve spolupráci s producentem Jannim natočil ještě jeden britský film, své nejosobnější dílo, \"Mizernou neděli\". Peter Finch v něm ztvárnil lékaře, který se v bisexuálním milostném trojúhelníku dělí o lásku k mladému umělci (Murray Head) se ženou (Glenda Jacksonová). Příběh se zakládal na režisérových osobních zkušenostech, on sám měl coby otevřený gay asi dvouletý vztah s výrazně mladším mužem. Film byl oceněn Zlatým glóbem za nejlepší anglicky mluvený zahraniční film a obdržel celkem 5 cen Britské akademie (pro nejlepšího herce, herečku, režii, film a střih). Získal také čtyři nominace na Oscara, včetně té režijní.", "section_level": 2}, {"title": "Větší i menší úspěchy 70. let.", "content": "V roce 1972 se John Schlesinger vydal na Letní olympijské hry v Mnichově, aby natočil segment „Nejdelší“ (The Longest) věnovaný maratonskému běhu, který se stal závěrečnou součástí kolektivního celovečerního dokumentu \"Viděno osmi\". Dalším z osmi režisérů, kteří se na filmu podíleli, byl i Miloš Forman, autor segmentu o desetiboji. Film však, stejně jako Olympiáda sama, zůstal zastíněn tragickým atentátem na izraelské sportovce. O dva roky později následoval ambiciózní snímek \"Den kobylek\" (1975), hyperbolická adaptace stejnojmenného románu Nathanaela Westa z prostředí hollywoodského filmového průmyslu, s Donaldem Sutherlandem a Karen Black v hlavních rolích. Film však byl přijat poměrně kriticky a finančně propadl, ačkoli získal cenu BAFTA za nejlepší kostýmy a nominace na Oscara pro nejlepší kameru a herce ve vedlejší roli. Kasovním hitem se naopak stal thriller \"Maratónec\" (1976) o nacistech v New Yorku, ačkoli sklidil i kritické ohlasy za přístup k brutalitě. Dobře známou se stala scéna, kdy sadistický dentista (Laurence Olivier) trýzní svou oběť (Dustin Hoffman) zubařským zákrokem bez anestezie. Film byl nominován ve dvou kategoriích na cenu BAFTA a celkem v pěti, včetně té režijní, na Zlatý glóbus. Z nich však proměnil jen cenu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli pro Laurence Oliviera, který byl ve stejné kategorii nominován i na Oscara. Koncem 70. let se Schlesinger ještě jednou spojil s producentem Jannim při natáčení filmu \"Amíci\" (1979). Šlo o příběh amerických vojáků před invazí v Normandii, kteří si začnou pletky s anglickými ženami. V hlavních rolích válečné romance se představili Richard Gere a Vanessa Redgrave. Film získal několik nominací na cenu BAFTA, a to i za režii a scénář, ale uspěl jen v kategorii nejlepších kostýmů a herečky ve vedlejší roli.", "section_level": 2}, {"title": "Slabší 80. léta.", "content": "Po \"Amících\" nastal v jeho režijní tvorbě největší propad, z něhož se už nikdy zcela nevzpamatoval. Frenetická komedie \"Bláznivá dálnice\" (1981) o americkém městečku, které starosta pro nalákání turistů přemaloval na růžovo, stál značných 24 milionů dolarů, ale zcela propadl a byl stažen distributorem už týden po premiéře. Schlesinger se po nezdaru obrátil k televizní tvorbě a natočil \"Oddělené stoly\" a \"An Englishman Abroad\" (oba 1983). Druhý z uvedených televizních filmů natočil s Alanem Batesem a Coral Brownovou podle jejího vlastního životního příběhu z 50. let, kdy se v Moskvě zapletla s britským dvojitým špionem Guyem Burgessem. Scénář k němu napsal Alan Bennett. Kritiky byl chválen a nazýván televizní událostí roku. K tvorbě pro velké plátno se vrátil nevydařeným politickým thrillerem \"Dravec a feťák\" (1985) a v Kanadě natočeným pochmurným snímkem \"The Believers\" (1987), který Schlesinger i koprodukoval, avšak neuspěl komerčně ani u kritiky. Do formy se vrátil až adaptací knihy Bernice Rubensové \"Madame Sousatzka\" (1988) s Shirley MacLaine v roli stárnoucí pianistky, která v Londýně vyučuje výjimečně nadaného indického chlapce. Nejlepší snímek posledních dvou dekád jeho tvorby později sám Schlesinger označil za jeden ze čtyř svých nejzamilovanějších filmů, spolu s \"Takovým milováním\", \"Půlnočním kovbojem\" a \"Mizernou nedělí\".", "section_level": 2}, {"title": "Ke konci milénia.", "content": "Na počátku 90. let natočil komerčně úspěšnější thriller \"Psychopat ze San Francisca\" (1990) s Melanie Griffithovou a Michaelem Keatonem jako jejím psychotickým sousedem. K působivosti filmu přispěla i hudba Hanse Zimmera, propojující syntetizéry s jazzovými hráči a vokály. Následoval \"Nevinný\" (1993), drama podle románu Iana McEwana o naivním mladém specialistovi (Campbell Scott), který se ve špiony prolezlém Berlíně 50. let zamiluje s tragickými následky do tajuplné Němky (Isabella Rosselliniová). V roli žoviálního Američana Glasse se ve filmu objevil i Anthony Hopkins, snímek ale mnoho úspěchů nesklidil. Točil opět i televizní filmy, pro cyklus BBC „Screen One“ vytvořil podle scénáře a divadelní hry Alana Bennetta \"A Question of Attribution\" (1992) s Jamesem Foxem v roli britského historika a sovětského agenta Anthonyho Blunta. Snímek získal cenu BAFTA za nejlepší drama. Většího úspěchu u kritiky pak dosáhl televizní adaptací knihy Stelly Gibbonsové \"Farma Cold Comfort\" (1995). Tato romantická komedie s Eileen Atkinsovou a Kate Beckinsaleovou v hlavních rolích a např. Stephenem Fryem či Ianem McKellenem v rolích vedlejších se posléze dostala i do amerických kin. V roce 1995 Schlesinger přispěl svým rozhovorem ke koprodukčnímu dokumentu o zobrazování gayů a leseb v historii kinematografie \"The Celluloid Closet\" (česky \"4% filmová tajemství\"). V jeho dalším thrilleru \"Oko za oko\" (1996) zahrála Sally Fieldová Karen McCannovou, odhodlanou pomstít znásilnění a smrt své 17leté dcery poté, co vrah (Kiefer Sutherland) kvůli procedurální chybě unikl stíhání. Posledním snímkem z 90. let se stal hororový příběh z Londýna 19. století \"Oholený klenotník\" (1997). Svou premiéru měl na filmovém festivalu v Chichesteru, ale poté se stáhnul jen na obrazovky televize Sky. Do nového milénia vstoupil Schlesinger svým posledním dokončeným filmem s Madonnou a Rupertem Everettem v hlavních rolích. Romantická dramedie \"Příští správná věc\" (2000) o gayi a jeho kamarádce, kteří se po jedné společně strávené noci rozhodnou vychovávat své dítě, nezískala vysoké hodnocení kritiky, ale byla nominována na mediální cenu GLAAD.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní režie.", "content": "Schlesinger během své kariéry příležitostně zavítal i k divadelní nebo operní režii. V 70. letech režíroval svůj jediný muzikál \"I And Albert\", který však pro něj byl těžkou zkušeností a na prknech se udržel jen velmi krátkou dobu. To inscenace \"Domu zlomených srdcí\" od G. B. Shawa v Národním divadle roku 1975 dopadla o poznání lépe, i když se \"Julius Caesar\" o pár let později tamtéž nesetkal zdaleka s takovým úspěchem. V roce 1981 zde uvedl také hru Sama Sheparda \"True West\" (\"Pravý\" či \"Pravdivý západ\"). V 80. letech přesedlal na operu. Nejprve v roce 1981 připravil pro londýnskou Royal Opera House, Covent Garden inscenaci Offenbachovy opery \"Hoffmannovy povídky\" s dirigentem Georgesem Prêtrem a s Plácidem Domingem. A v roce 1984 tamtéž režíroval Straussova \"Růžového kavalíra\" s dirigentem Georgem Soltim. Obě úspěšná představení zůstala v repertoáru operního domu po dlouhou dobu, \"Hoffmanovy povídky\" se dočkaly obnoveného uvedení ještě v prosinci 2008 a \"Rosenkavalier\" v listopadu následujícího roku. V roce 1989 pak režíroval na Salcburském festivalu Verdiho \"Maškarní ples\". Původně měl také pro newyorskou Metropolitní operu režírovat Verdiho \"Othella\" s Placidem Domingem v titulní roli, avšak po úvodních jednáních z roku 1990 a dalším vývoji seznal operní dům jeho produkci nerealizovatelnou a k uvedení díla roku 1994 ho nahradil režisér Elijah Moshinsky.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život a úmrtí.", "content": "Už od druhé poloviny 60. let udržoval Schlesinger vztah se svým životním partnerem, fotografem Michaelem Childersem. V roce 2000 absolvoval srdeční operaci a na konci téhož roku utrpěl záchvat mozkové mrtvice. Měl obtíže s mluvením a nemohl dále pracovat. Dne 25. července 2003 zemřel ve zdravotním středisku Desert Region v Palm Springs na dýchací obtíže související s mrtvicí. Mezi Schlesingerovými pozůstalými byl jeho bratr Roger a sestra Hilary.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Zlatý glóbus za nejlepší režii nikdy nezískal, byl však na něj třikrát nominován: za \"Drahouška\" (1966), \"Půlnočního kovboje\" (1970) a \"Maratónce\" (1977).", "section_level": 1}], "src_summary": "John Schlesinger, celým jménem John Richard Schlesinger (16. února 1926 Londýn – 25. července 2003 Palm Springs) byl britský filmový režisér a herec, v 60. letech jeden z režisérů britské nové vlny, který však většinu své kariéry působil v Hollywoodu. Natočil 25 hraných filmů, z nichž největšího úspěchu dosáhl \"Půlnoční kovboj\", za jehož režii získal Oscara. Mezi další významné snímky patří \"Drahoušek\", \"Mizerná neděle\", \"Maratónec\" či \"Amíci\". Příležitostně však režíroval i divadlo, operu a nezanedbatelnou část jeho díla představuje televizní tvorba.", "tgt_summary": "John Richard Schlesinger (; 16 February 1926 – 25 July 2003) was an English film and stage director, and actor. He won an Academy Award for Best Director for \"Midnight Cowboy\", and was nominated for two other films (\"Darling\" and \"Sunday Bloody Sunday\").", "id": 296813} {"src_title": "Nginx", "tgt_title": "Nginx", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na jaře 2001 byl vyvinut modul mod_accel do Apache [əˈpæči] jako náhradu staršího mod_proxy. Protože byl nespokojen s funkčností a škálovatelností Apache, rozhodl se Igor Sysoev vyvinout Nginx. Vývoj započal v roce 2002 a na podzim roku 2004 vyšla první oficiální verze. Cílem bylo vyvinout řešení, které bude bez problému schopné obsloužit 10 000 požadavků současně s minimálními nároky na operační paměť, možnost proxy, možnost flexibilní konfigurace a bude obsahovat cache. Nginx je naprogramován a dále vyvíjen v programovacím jazyce C. Roku 2011 byla založena stejnojmenná společnost zajišťující vývoj a podporu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Základním cílem je rychlá distribuce statického obsahu a možnost rozložení zátěže na další servery dle nastavené priority. Systém dále umožňuje definovat záložní server, na který Nginx požadavek předá, pokud primární server neodpoví do stanoveného limitu. Příchozí požadavky Nginx asynchronně zpracovává a vyřizuje (na rozdíl třeba od Apache, který využívá vlákna nebo procesy). Velice častý způsob použití funguje na principu, že příchozí HTTP (nebo HTTPS) požadavek se nejprve pokusí vyhledat ve své cache (má konfigurovatelnou velikost a dobu uchovávání), pokud jej najde, rovnou odpoví. V opačném případě se obrátí na jeden z definované sady serverů (každý server má definovanou prioritu). Pokud mu server do definovaného času stihne odpovědět, předá odpověď; v opačném případě se obrátí na záložní server (samozřejmě je-li definován). Odpověď, pokud může, uloží do své cache a následující dotazy do vypršení časového limitu životnosti cache vyřizuje právě z cache. Jedním z nastavení je možnost nastavit limit počtu připojení z jedné IP adresy (jedna z nejjednodušších obran proti DOS útoku). Nginx je modulární systém a lze přidávat moduly (mnohdy je nutná rekompilace). Jeden z modulů je například GEO lokace, která umožňuje například dle země předávat požadavky na definované servery nebo naopak zakázat přístup na stránky z některých zemí. Za zmínku určitě stojí také moduly pro přesměrování dle definovaných pravidel, zabezpečení stránky heslem, podpora komprese gzip, streaming (FLV, MP4) a mnoho dalších funkcí. Od verze 1.9.5 podporuje nový protokol HTTP/2.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšířenost.", "content": "Různé statistiky udávají různá čísla, v průměru se ale globální podíl na konci roku 2016 pohyboval okolo 16 %. Kvůli poměrně propracované možnosti rozložení zátěže jej používají častěji větší a velké firmy. Z českých firem to je například Seznam.cz, FTV Prima nebo Česká Spořitelna. Ze zahraničních například Nokia, GitHub, WordPress, Dropbox. Tržní podíl serveru Nginx v ČR byl v únoru 2016 na 12,02 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nginx (anglická výslovnost [ˈendžinex]) je softwarový webový server s load managment a reverzní proxy s otevřeným zdrojovým kódem. Pracuje s protokoly HTTP (i HTTPS), SMTP, POP3, IMAP a SSL. Zaměřuje se především na vysoký výkon a nízké nároky na paměť. Nginx je dostupný na Unixu, Linuxu a dalších Unix-like systémech pod BSD; existují varianty pro Solaris, macOS i MS Windows.", "tgt_summary": "Nginx (pronounced \"engine X\", ) (stylized as NGINX or nginx or NginX) is a web server which can also be used as a reverse proxy, load balancer, mail proxy and HTTP cache. The software was created by Igor Sysoev and first publicly released in 2004. A company of the same name was founded in 2011 to provide support and \"Nginx plus\" paid software. Nginx is free and open-source software, released under the terms of the 2-clause BSD license. A large fraction of web servers use NGINX, often as a load balancer. In March 2019, the Nginx company was acquired by F5 Networks for $670 million. , Netcraft estimated Nginx served 36.48 percent of all active websites ranked, ranking it first, above Apache at 24.51 percent, while according to W3Techs, Apache is ranked first at 40.1 percent and Nginx 2nd at 31.8 percent.", "id": 1556717} {"src_title": "Sémillon", "tgt_title": "Sémillon", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Sémillon\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Vrcholky letorostů jsou otevřené, velmi silně bíle vlnatě až plstnatě ochmýřené, průměrně zabarvené antokyaniny, zelenkavé s jemným červenavým nádechem. Internodia a nodia jsou zelená, na osluněné straně nodií jsou červené proužky, pupeny jsou slabě zabarvené antokyaniny. Mladé lístky jsou zelenožluté, bronzově skvrnité, takřka bez zabarvení antokyaniny, středně silně až silně bíle vlnatě ochmýřené. Jednoleté réví je eliptického průřezu, rýhované, tmavohnědé. List je středně velký až velký, okrouhlý až oválný, čepel je ve tvaru trychtýře se zvlněnými okraji, světle zelená, síťovitá, hladká až průměrně puchýřnatá, tří- až pětilaločnatá se středně hlubokými, uzavřenými až překrytými horními výkroji s oblým dnem, okraj listu je tupě, středně široce, trojúhelníkovitě zoubkovaný, rub listu je slabě až středně silně plstnatý. Řapíkový výkroj je široce otevřený až otevřený, ve tvaru široké „U“ s oblým dnem, klínovitý až lyrovitý se zaostřeným dnem (ve tvaru „UV“), řapík je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, narůžovělý, žilnatina listu je takřka bez pigmentace antokyaniny. Oboupohlavní květy v hroznovitých květenstvích jsou pětičetné, žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (15 mm), okrouhlá, poměrně silně bíle ojíněná, žlutozelená až zlatožlutá bobule, při plném vyzrání s růžovým nádechem, na osluněné straně často s hnědými skvrnkami. Bobule jsou nejednotné velikosti, jednotné barvy. Slupka je tenká, ale dosti pevná, dužina je středně pevná až rozplývavá, šťavnatá, mírně aromatická, jemně muškátové chuti s travnatým tónem. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné. Hrozen je středně velký (140 g), válcovitě-kuželovitý s křidélky, středně hustý až hustý, kompaktní, stopka je středně dlouhá, slabě lignifikovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Sémillon\" je starobylá moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Pochází pravděpodobně z francouzského regionu Bordeaux, z údolí řeky Gironde. Rodičovské odrůdy nejsou známy. Ve Francii byla odrůda roku 2011 pěstována na 11 .489 hektarech vinic v sedmi klonech, ale osazené plochy mají setrvale klesající tendenci, ještě roku 1958 zde byla vysazena na 35 .993 hektarech. Situace došla tak daleko, že ve školkách byl pěstován nedostatečný počet sazenic a kvalita klonů upadala, což by v budoucnosti mohlo způsobit problémy výrobcům kvalitních vín. Roku 2008 se proto 17 výrobců vín z regionu Bordeaux, včetně takových, jakými jsou Château d'Yquem, Château Olivier, Château Suduiraut a Château La Tour Blanche, sdružilo a selektuje a pěstuje si své vlastní klony. Odrůda je pěstována v regionu Bordeaux, kde tvoří součást sladkých vín AOC Sauternes, Barsac, Sainte Croix du Mont, Loupiac, Cérons či Cadillac, či v regionu Sud-Ouest, kde se vyrábějí sladké výběry v AOC Bergerac, Monbazillac, Montravel a Saussignac. Hrozny dále najdou uplatnění v suchých vínech AOC Entre Deux Mers, Rosette, Côtes de Gascogne, Côtes de Duras, Côtes de Blaye, Côtes de Bourg, Graves, Buzet či v šumivých vínech AOC Crémant de Bordeaux. V regionu Provence ji najdeme ve vínech AOC Côtes de Provence, Coteaux Varois en Provence, Les Baux de Provence, Coteaux d'Aix en Provence. Ve světě bylo roku 2007 vysazeno odhadem 34 .000 hektarů vinic s odrůdou \"Sémillon\", například v Austrálii to bylo 6752 ha (poprvé zde byla vysazena roku 1820, nejčastěji je pěstována v oblastech Hunter Valley, Barossa Valley, Margaret River), v Chile 1727 ha, v Jihoafrické republice 1129 ha atd. \"Sémillon\" najdeme mimo jiné například na Slovensku, ve starých bratislavských, svatojurských, nitranských a vrábeľských vinicích, pěstuje se zde především v chráněných polohách. Dá se předpokládat návrat do Listiny registrovaných odrůd SR. Ve Státní odrůdové knize České republiky není odrůda zapsána. Vinařský zákon sice povoloval z této odrůdy vyrábět víno v kategorii zemských vín podle vyhlášky č. 437/2005 Sb., ale v novele vyhlášky č. 323/2004 Sb. (č. 28/2010 Sb.) již odrůda není uvedena. Na našich vinicích je spíše vzácností, i když se zatím s odrůdovými víny můžeme setkat na některých místních koštech.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy v sobě nese zkomolený název městečka Saint-Émilion, nacházejícího se ve vinařském regionu Bordeaux, ve správním regionu Akvitánie, v departmentu Gironde, asi 35 km severovýchodně od Bordeaux. Saint-Émilion je samozřejmě též názvem jedné z nejznámějších francouzských vinařských oblastí, proslulé dnes především červenými víny z odrůd \"Cabernet Franc\" a \"Merlot\". Saint-Émilion zahrnuje dvě apelace AOC s vlastní klasifikací vín a další čtyři přidružené apelace. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Sémillon\" jsou : \"Семильон, Сотерн\" (Rusko), \"Barnawartha Pinot\" (Austrálie), \"Blanc Doux, B. Sémillon, Boal\" (Portugalsko, Douro), \"B. no Douro, Chevrier\" (Dordogne), \"Colombar, Colombarride, Colombier, Daune Verte, Dausne, Féher Semillon, Goulon Blanc, Goulu Blanc, Greengrape\" (JAR), \"Groendruif\" (JAR), \"Gros Sémillon, Hunter River Riesling, Madeira\" (Austrálie), \"Maisois Blanc, Malaga\" (dep. Lot), \"Mancès Blanc, Mansois Blanc, Marcillac, Monsois Blanc, Petit Sémillon, Sauternes, Semijon\" (Bulharsko), \"Semilão, Semilhão, Sémilion, Sémillon Blanc, S. Chevrier, S. Crucillant, S. Féher, S. Muscat, S. Picolo, S. Roux, Semillon White, Seminon\" (Bulharsko), \"Sercial\" (Austrálie, mylně), \"Sotern, St. Emillion, Wynedruif či Wyndruif\" (JAR).", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "Ve Francii bývají rozlišovány dle velikosti hroznů dvě variety odrůdy, a sice \"Gros Sémillon\" a \"Petit Sémillon\". Dále je ve Francii a místy i jinde pěstována odrůda \"Sémillon Rosé\", která je mutací odrůdy \"Sémillon\". V katalogu odrůd VIVC je uvedena ještě modrá odrůda \"Sémillon á Bois Noir\", která má též pocházet z Francie, v literatuře o ní prakticky nejsou zmínky, Bois Noir je název jednoho z mnoha francouzských „chateau“.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Růst je na bohatých půdách bujný, na suchých středně bujný. Réví vyzrává na 75-85 %. Odolnost vůči zimním mrazům je podprůměrná, do -17 °C, jarním mrazům odolává dobře, bývá náchylná na přílišné oslunění hroznů (sluneční úpal), není náchylná ke sprchávání, dobře odolává suchu. Plodnost je střední, poměrně konstantní, v našich podmínkách 7-9 t/ha při cukernatosti 16-20 °NM a aciditě 8-10 g/l (ale například v Chile jsou udávány výnosy 13-19 t/ha). I přes průměrnou plodnost jsou sklizně často redukovány, aby se zvýšila kvalita moštu a tím potažmo i kvalita produkovaných vín. Odrůda vyžaduje teplé a slunné polohy, není příliš náročná na půdu, hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou delší tažně a podnože SO-4, T 5C, Cr 2, 125 AA.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus trvá 125-150 dní při sumě aktivních teplot (SAT) od 2860 do 3500 °C (v podmínkách Krymského poloostrova). Rašení je středně pozdní, 5 dnů po \"Chasselas\", doba květu je středně pozdní až pozdní, odrůda dozrává středně pozdně, koncem září až začátkem října, 20 dnů po \"Chasselas\".", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odolnost proti houbovým chorobám je průměrná, odrůda je citlivá zejména na napadení hroznů plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"), což někdy bývá její předností. Má sklon tvořit cibéby, po napadení ušlechtilou plísní bobule zčervenají, slupka se zjemní, dužina se stane rozplývavou, později se objeví povlak plísně, bobule sesychají a hnědnou. V tomto případě mošt rychle ztrácí kyseliny. Ve vlhkém počasí jsou bobule často napadány také hnilobou.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Klasická Sauternská vína obsahují kromě vysokého zbytku cukru též vyšší obsah glycerinu, což zvyšuje jejich viskozitu. Jsou tvořena asi z 80 % odrůdou \"Sémillon\" a z 20 % odrůdou \"Sauvignon\", s malým přídavkem vína odrůdy \"Muscadelle\". Postupně se při několikrát opakované sklizni sbírají bobule a části hroznů napadené plísní šedou. V oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí v noci a s vysokou teplotou ve dne se na hroznech zvolna rozšiřuje plíseň šedá a současně začínají některé bobule cibébovatět (tvořit hrozinky). Vysoce koncentrované mošty ztrácejí původní odrůdové aroma a působením plísně šedé v nich vzniká velké množství dalších aromatických látek. Někteří odborníci tvrdí, že aroma připomíná lanolin, ale protože čistý lanolin je ve skutečnosti bez zápachu, toto srovnání nám stěží sdělí něco o výrazném buketu vína. Meloun nebo fík je mnohem lepší srovnání, ale poměrně často se popisuje spíše vůně a vlastnosti botrytizovaných hroznů než samotného vína. Vína jsou bohatá, koncentrovaná, šťavnatá, sladká odrůdová chuť se mísí s aciditou Sauvignonu. V Jižní Africe (oblast Greengrape), v Austrálii a v Bordeaux, v oblastech AOC Graves a Pessac-Léognan se z odrůdy vyrábějí hlavně pozoruhodná suchá, lehká vína výborné kvality (snad jim někdy poněkud schází acidita), zráním získávající příchuť opečeného toastu. Typická odrůdová vína jsou vysoké kvality, extraktivní, sladká, s jemným odrůdovým buketem, zdaleka nejsou tak aromatická, jako vína odrůdy \"Sauvignon\". V chuti můžeme dále najít vosk, med, pomerančovou marmeládu, jablka, citrusy, meruňky, pražené mandle či oříšky, anděliku, lilie, skořici, vanilku, čerstvé máslo. V posledních letech se Sémillon též stal oblíbeným partnerem odrůdy \"Chardonnay\", pro tato cuvée se ujal název „Semchard“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sémillon je starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), používaná k výrobě bílých vín. Pochází z Francie, pravděpodobně z regionu Bordeaux, z údolí řeky Gironde. Rodičovské odrůdy nejsou známy. Klasickou odrůdu proslavila především ušlechtilá, sladká botrytická vína, produkovaná zejména ve francouzských vinařských apelacích AOC Sauternes (proslulé je Château d'Yquem) a Barsac.", "tgt_summary": "Sémillon is a golden-skinned grape used to make dry and sweet white wines, mostly in France and Australia. Its thin skin and susceptibility to botrytis make it dominate the sweet wine region Sauternes AOC and Barsac AOC.", "id": 1776359} {"src_title": "Hrušeň planá", "tgt_title": "Pyrus pyraster", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Strom dosahuje výšky nejčastěji 5–15, výjimečně 20 metrů, může ale růst i jako velký keř. Koruna bývá nejčastěji kuželovitá a protáhlá do výšky. Kmen je zakřivený nebo nakloněný. Větve jsou obvykle hnědožluté a bradavičnaté lenticelami. Listy vyrůstají pouze na kolcích, bývají velmi tenké, okrouhle eliptické, někdy až stejně široké jako dlouhé (3-7 cm). Květy uspořádané v chocholících po 7–13 se rozvíjejí zároveň s listy, dosahují průměru až 3 centimetrů, kvetou v dubnu a květnu. Plody bývají 2–3 centimetry dlouhé, baňkovité až kulovité (na rozdíl od hrušně obecné) malvice.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Preferuje světlejší umístění a sušší, mírně teplé oblasti, jinak je co do životních požadavků generalistou. Nesnáší vysokou hladinu spodní vody. Typickými biotopy, v nichž roste, jsou výslunné, jižně orientované lesní pláště, křoviny, remízky, lesostepní mozaiky pastvin, z lesů pak teplomilné doubravy a světlejší dubohabřiny. V ČR se vyskytuje roztroušeně na většině území kromě vysloveně horských oblastí, patří zde mezi vzácnější druhy vyžadující pozornost (kategorie C4a). Celkový areál rozšíření zahrnuje západní, střední a východní Evropu a severní Turecko, na Kavkaze je střídána příbuzným druhem \"Pyrus caucasica\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Křížením hrušně plané s asijskými druhy pravděpodobně vznikla sadovnicky významná hrušeň obecná. Polnička průmyslově využívána není, ale zejména v dřívějších dobách bývala místy vysazována jako zdroj potravy pro divokou zvěř. Ze sušených plodů se (strouháním) vyráběla tzv. pracharanda (neboli \"prachanda\"). Tato přísada do pokrmů se vyznačovala skořicovou příchutí a používala se i ke zhutňování knedlíků nebo škubánků.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Dříve se věřilo, že na hrušeň může člověk převést svoji nemoc. V současnosti není oficiálně považovaná za léčivou rostlinu, ale vařené hrušky jsou vhodným pokrmem při srdečních a oběhových chorobách, vysokém tlaku, nemocích močového měchýře a pro posílení žaludku. Mathioli doporučoval plané (ale i domácí, pokud byly kyselé a trpké) hrušky, zvlášť pak pečené nebo sušené, k léčbě průjmů a úplavice. Mnohé části stromu (listy, kůra, dřevo) byly v podobě popela nebo drtin používané při houbových otravách. V různých podobách (kompotované nebo jako lektvar) se používaly také k utišení žaludku.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo hrušně se vyznačuje tzv. roztroušeně pórovitou stavbou, jeho hustota se pohybuje mezi 600-740 kg/m³, celkově je tvrdé (v rámci ovocných stromů patří hrušňové dřevo k nejtvrdším) a houževnaté, pevné, nebortí se, hodí se k soustružení, dřevořezbám, na výrobu hudebních nástrojů, používalo se k výrobě dřevěných závitů (svěráky, lisy), geometrických pomůcek a v xylografii. Hrušeň je možné použít i k uzení, ale vzhledem ke kvalitě dřeva a široké využitelnosti je jeho pálení neekonomické.", "section_level": 2}, {"title": "Památné stromy.", "content": "Hrušeň se oproti ostatním ovocným stromům dožívá vyššího věku, zhruba až 200 let. Z toho důvodu je oproti ostatním výrazněji zastoupena mezi památnými stromy. Obvod kmene 350 centimetrů překračují:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrušeň planá (\"Pyrus pyraster\"), česky též hrušeň polnička, je opadavý listnatý strom z čeledi růžovitých. Je považována za jednoho z rodičů (společně s některým východoasijským druhem) hrušně obecné. Mezi ovocnými stromy, které se běžně vysokého věku nedožívají, patří hrušeň k dlouhověkým.", "tgt_summary": "Pyrus pyraster (syn. \"Pyrus communis subsp. pyraster\"), also called European wild pear, is a species of pear of the family Rosaceae. This wild pear and \"Pyrus caucasica\" (syn. \"P. communis\" subsp. \"caucasica\") are thought to be the ancestors of the cultivated European pear (\"Pyrus communis\" subsp. \"communis\"). Both the wild pears are interfertile with domesticated pears. It is sometimes difficult to distinguish \"Pyrus pyraster\" from a common pear. \"Pyrus pyraster\" can reach an age of 100 to 150 years.", "id": 2147548} {"src_title": "Monmouth Castle", "tgt_title": "Monmouth Castle", "src_document": [{"title": "Hraniční hrad Normanů.", "content": "Hned po ovládnutí Anglie Normany ustanovil Vilém I. Dobyvatel tři ze svých nejdůvěryhodnějších, Hugha z Avranches, Rogera z Montgomerie a Williama FitzOsberna hrabaty v Chesteru, Shrewsbury a Herefordu. Smyslem zřízených hrabství bylo zajistit hlídání hranice a také poskytnout opěrné body pro normanskou invazi do Walesu. Během následujících čtyř staletí zřídili normanští páni příhraniční panství mezi Dee a Severnem a dále na západ. Do Walesu přicházely vojenští dobrodruzi z Normandie i odjinud, aby zde zabírali zem a dále ji rozdělovali mezi své příznivce. Monmouthský hrad založil William FitzOsbern mezi lety 1066 a 1069 jako protiváhu svého druhého významného hradu v Chepstowu. Postavil ho na poměrně vyvýšeném místě, odkud měl přehled nad soutokem Monnow a Wye. Původně se jednalo o kruhovou pevnost z hlíny a dřeva a její existence byla zaznamenána v Domesday Book. Monmouth tak byl od počátku jedním z mnoha hraničních hradů typických tuto oblast, jako byly například sousední Grosmont Castle, Skenfrith Castle, White Castle a Abergavenny Castle. Stejný byl i jeho význam a statut, byl ovládán jedním z menších, hraničních pánů. Někdy před rokem 1150 byl dřevěný hrad rozšířen o kamenné prvky. Jeho věže byly do jisté míry podobné těm na Chepstow Castle, hradě, které byl FitzOsberna postaven více na jih, na spodním toku Wye.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hrad byl krátce v držení Simona de Montforta šestého hraběte z Leicesteru, a pak se stal jeho majitelem Edmund Crouchback, hrabě z Lancasteru a syn anglického panovníka Jindřicha III. Plantageneta. Ten hrad přestavěl, vystavil Halu a udělal hrad svým hlavním sídlem v oblasti. Pak jej také přestavěl Henry z Grosmontu, první vévoda z Lancesteru. Během tohoto období byla na hrad dodána velká zdobená okna do horní části Velké věže, která také dostala novou střechu. Jak se okolo hradu začalo rozvíjet město, bylo opevnění hradu rozšířeno o městskou zeď a ke konci třináctého století byl postaven také opevněný most přes Monnow. Na hradě byl krátce držen jako vězeň Eduard II., který byl poté převezen na Berkeley Castle, kde také zemřel. Monmouthský hrad byl pak oblíbeným sídlem krále Jindřicha IV. Anglického a tak se právě zde narodil jeho první manželce, Marii de Bohun, pozdější anglický král Jindřich IV. Anglický. Během desetiletého povstání Owaina Glyndŵra nebyl samotný hrad nijak dotčen, neboť byl poměrně dobře opevněným útočištěm a pro v zásadě partyzánskou válku se nabízela v jeho okolí řada snazších cílů. Nicméně povstání poznamenalo okolní sídla i okolní hrady, například byly vypáleny Grosmont a Abergavenny] a dobyty hrady Crickhowell a Newport Castle. V dalších stoletích postupně ztrácel hrad svůj obranný účel, vnější nádvoří se začalo používat jako tržiště a dnes tvoří náměstí Agincourt Square. V šestnáctém století se Monmouth stal hlavním městem nově vzniklého hrabství Monmouthshire, což pozvedlo i význam hradu.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Během Anglické občanské války změnil monmouthský hrad třikrát majitele, až v roce 1645 skončil v rukou příznivců parlamentu. Když v roce 1646 navštívil hrad Oliver Cromwell, nařídil jeho demolici, aby nemohl být napříště nějak vojensky využit. Kruhová věž padla 20. března 1647. Pak byl v roce 1673 postaven Great Castle House na místě bývalé věže Henrym Somersetem prvním vévodou z Beaufortu. Ten dnes patří mezi chráněné budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "Z celého původního hradu dnes zbývají nad zemí jen zlomky zahrnující Velkou věž a Halu a zbytky zdí. Naopak dnes stojí Castle House a Great House postavené později. Od roku 1875 je hrad sídlem Royal Monmouthshire Royal Engineers, tedy ženijní jednotky domobrany, která zde má své velitelství. Je to jeden z mála britských hradů, který je neustále ve vojenských rukou. Zmíněná jednotka zde má také muzeum, které je umístěné v křídle bývalých stájí přiléhajícím ke Great Castle House. Jsou zde exponáty z celé historie pluku od roku 1539 až do dnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monmouth Castle (tj. monmouthský hrad) je hrad  v Monmouthu, městě v Monmouthshiru na jihovýchodě Walesu nedaleko hranice s Anglií, historickém hlavním městě historického hrabství Monmouthshire. Patří mezi listed building, tedy stavby na seznamu chráněných památek. Monmouthský hrad se nachází blízko středu Monmouthu na kopci nad řekou Monnow. Býval důležitým příhraničním hradem a narodil se zde jeden z anglických králů, Jindřich V. Plantagenet. Hrad sloužil svému účelu až do doby anglické občanské války, kdy třikrát změnil majitele než byl nakonec rozbořen, aby se zabránilo jeho vojenskému využití. Pak se částečně zhroutil v roce 1647 a na jeho místě byl vystaven Great Castle House, který dodnes slouží jako velitelství a muzeum ženijní vojenské jednotky Royal Monmouthshire Royal Engineers, jednoho z nejstarších fungujících pluků britské armády.", "tgt_summary": "Monmouth Castle () is a castle in the town of Monmouth, county town of Monmouthshire, south east Wales. It is a Grade I listed building and scheduled monument. Monmouth Castle is located close to the centre of Monmouth on a hill above the River Monnow, behind shops and the main square and streets. Once an important border castle, and birthplace of Henry V of England, it stood until the English Civil War when it was damaged and changed hands three times before being slighted to prevent it being fortified again. After partial collapse in 1647, the site was reused and built over by Great Castle House, which became the headquarters and regimental museum of the Royal Monmouthshire Royal Engineers.", "id": 1790494} {"src_title": "Carl Gotthard Langhans", "tgt_title": "Carl Gotthard Langhans", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Langhans se narodil v Landeshutu, ve Slezsku (nyní Kamienna Góra v Polsku). Od roku 1753 do roku 1757 studoval v Halle právo a poté matematiku a jazyky a zabývá se autodidactically s architekturou, při kterém se zaměřil především na antických textů římské architektury teoretika Vitruvius (a nové verze klasiků nadšence Johann Joachim Winckelmann , Jeho první návrh \"zum Schifflein Christi\" pro protestantské církve v roce 1764 v Groß-Glogau vysloužil svou první uznání jako architekt, a ve stejném roce, jmenování jako stavební inspektor pro hraběte z Hatzfeld, jehož válkou sužované palác ho přestavěl do svého vlastního návrhu mezi 1766 a 1774. Díky zásahu hraběte z Hatzfeld, on také se stal známý v královském dvoře v Berlíně. Jako jeho první práci ve službách královské rodiny, postavil v roce 1766 na schodišti a Muschelsaal v zámku Rheinsberg . Jeho návrhy byly použity při stavbě knížecí bažantnice v Porembě u Pštiny. Zemřel v Grüneiche (Dąbie po roce 1945 a části Śródmieście městské části Vratislavi) poblíž Vratislavi . V roce 1771 si Langhans vzal Annu Elisabeth Jaeckel, dceru právníka v Breslau. Měli pět dětí: dcery Louise Amalie a Juliane Vilemína, syn, divadelní architekt Carl Ferdinand , stejně jako další dvě děti, které zemřely brzy po narození. Od roku 1782 žil se svou rodinou v domě jeho v-práva \"na Albrechtstrasse 18 v Breslau, a v roce 1788 se přestěhoval do Berlína , kde žil v ulici Charlottenstraße 48, na rohu Behrensstraße. Ke konci 18. století a počátku 19. století, byl velkým snem pro každého umělce podstoupit cestu do Itálie, aby mohli studovat antické budovy na vlastní oči. Tento sen si nesplnil pouze Goethe a Schinkel, ale i Langhans si také mohl dovolit výlet v roce 1768 a 1769 díky podpoře hraběte z Hatzfeld. Když byl později přidělen jako vůdce Breslau války a nadvlády komory, navštívil země v Anglii, Holandsku, Belgii a Francii jménem a na účet krále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Gotthard Langhans (15. prosince 1732, Landeshut ve Slezsku, Habsburská monarchie – 1. září 1808, Grüneiche u Vratislavi, Prusko), studoval zpočátku jazyky a matematiku, později se začal věnovat stavitelství. V roce 1775 byl jmenován vojenským a vrchním stavitelským radou ve Vratislavi, kde postavil Hatzfeldský palác, kostel 11 000 panen a burzu, potom byl v roce 1785 jmenován tajným vojenským radou a ředitelem vrchního dvorního stavebního úřadu v Berlíně, kde postavil Braniborskou bránu podle vzoru aténských Propylejí a poprvé uvedl do Německa řecký stavební sloh. Carl Gotthard Langhans (15. prosince 1732 - 01.10.1808) byl pruský stavitel a architekt. Jeho díla jsou mezi nejčasnější budov v německém klasicismu hnutí. Jeho nejznámějším dílem je Braniborská brána v Berlíně .", "tgt_summary": "Carl Gotthard Langhans (15 December 1732 – 1 October 1808) was a Prussian master builder and royal architect. His churches, palaces, grand houses, interiors, city gates and theatres in Silesia (now Poland), Berlin, Potsdam and elsewhere belong to the earliest examples of Neoclassical architecture in Germany. His best-known work is the Brandenburg Gate in Berlin, national symbol of today’s Germany and German reunification in 1989/90.", "id": 309125} {"src_title": "Jon Hiseman", "tgt_title": "Jon Hiseman", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V polovině 60. let hrál na session singlu Arthura Browna \"Devil's Grip\". V roce 1966 nahradil Ginger Bakera ve skupině Graham Bond Organisation a krátce nato hrál se skupinou Georgie Fame and the Blue Flames. V roce 1968 se připojil ke skupině John Mayall & the Bluesbreakers a hrál na jejich ikonickém albu 'Bare Wires'. V dubnu 1968 odešel, aby založil jazz rockovou/progressive rockovou skupinu, Colosseum. Po rozpadu skupiny Colosseum v listopadu 1971, později, v roce 1975, založil Colosseum II s Donem Aireym a Gary Moorem. V období mezi těmito dvěma verzemi Colossea, založil skupinu Tempest s Allanem Holdsworthem, Paulem Williamsem a spoluhráčem z Colossea Markem Clarkem. Hiseman současně hrával v jazzových skupinách, zejména se svou ženou, saxofonistkou Barbarou Thompsonovou, s kterou nahrál a vydal patnáct alb. V roce 1982 Hiseman vybudoval blízko svého domu nahrávací studio a společně s Barbarou Thompsonovou složil a produkoval mnoho nahrávek pro film a televizi. Je zakládajícím členem United Jazz and Rock Ensemble. Colosseum bylo znovu založeno v červnu 1994 s tou samou sestavou jaká se rozpadla 23 let předtím. Hráli na Zelt Musik Festival ve Freiburgu a následně v říjnu v německé televizi WDR Cologne. Tento koncert byl nahrán a vydán na CD a VHS, DVD verze následovala v roce 2003. Vydal několik nových studiových nahrávek, stejně jako rozšířené vydání \"Valentyne Suite\" a \"Colosseum Live\" plus několik kompilací. Hisemanova žena, saxofonistka Barbara Thompson, hrála se skupinou při různých příležitostech, a po smrti Dicka Heckstall-Smithe v roce 2004, se stala stálou členkou skupiny, pokračovala v nahrávání a koncertních turné po německy mluvících zemích. V říjnu 2010 byla vydána Hisemanova biografie \"Playing the Band\", kterou napsal Martyn Hanson a upravil původní manager skupiny Colosseum, Colin Richardson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jon Hiseman, rodným jménem Philip John Hiseman, (* 21. června 1944, Londýn, Spojené království - 12. června 2018) byl anglický hudebník, hráč na bicí nástroje, zvukový technik, a hudební publicista.", "tgt_summary": "Philip John \"Jon\" Hiseman (21 June 1944 – 12 June 2018) was an English drummer, recording engineer, record producer, and music publisher.", "id": 1278994} {"src_title": "Rozhodčí (lední hokej)", "tgt_title": "Official (ice hockey)", "src_document": [{"title": "Rozhodčí na ledě.", "content": "Tito rozhodčí jsou během soutěžního utkání přítomni na ledě hokejového kluziště a vykonávají zde své povinnosti. Nosí černou hokejovou helmu a jsou oděni do černých kalhot a vertikálně pruhovaného černobílého dresu s číslem rozhodčího, popřípadě se jmenovkou (dle nařízení příslušného řídícího orgánu soutěže). Jsou obutí do bruslí a nosí v ruce píšťalku, kterou použijí k přerušení hry. Práce rozhodčích na ledě zahrnuje komunikaci s hráči obou soupeřů, s trenéry a s pomocnými rozhodčími. Komunikují buď verbálně, nebo předepsanými signály rukama, jejichž popis je uveden v příloze pravidel. Rozhodčí na ledě řídí utkání svými rozhodnutími, která jsou založena na jejich uvážení a výkladu pravidel, jež učiní nestranným způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní rozhodčí.", "content": "V zápase se na hrací ploše pohybuje jeden nebo dva hlavní rozhodčí podle propozic dané soutěže. Pro soutěže pořádané podle pravidel IIHF jsou na hrací ploše vždy dva hlavní rozhodčí. Hlavní rozhodčí nosí na obou rukávech pásku oranžové nebo červené barvy. Během zápasu dohlížejí na průběh hry a mají pravomoc udílet tresty hráčům porušujících pravidla. Jejich rozhodnutí je v jakémkoliv sporu konečné. Hlavní rozhodčí zpravidla provádí vhazování ve středu kluziště na začátku každé třetiny a po dosažení branky.", "section_level": 2}, {"title": "Čároví rozhodčí.", "content": "Dvojice čárových rozhodčích se na hrací ploše pohybuje u modrých čar a v zápase kontrolují nedovolené přechody puků přes čáry, mezi něž patří ofsajd a zakázané uvolnění. Po odpískání takového prohřešku proti pravidlům čárový sudí přeruší hru, signálem rukou určí místo vhazování, které také následně provede. Mezi důležité zodpovědnosti čárového rozhodčího je také ukončovat šarvátky mezi soupeřícími hráči dříve, než přerostou v bitku. V případě bitek musí soupeřící hráči od sebe oddělit a dohlédnout, aby provinivší hráči opustili ihned poté kluziště. Čároví rozhodčí jsou také zodpovědní za dohled nad správným počtem hráčů na ledě.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocní rozhodčí.", "content": "Pomocní rozhodčí nemají s výjimkou videorozhodčích žádný přímý vliv na výsledek utkání a vyskytují se mimo ledovou plochu. Mají pouze podpůrné a administrativní úkoly.", "section_level": 1}, {"title": "Brankoví rozhodčí.", "content": "Brankoví rozhodčí sledují, zda puk přešel celým objemem přes brankovou čáru a byla tak dosažena branka. Pokud ano, rozsvítí červené světlo za brankou, do níž puk vletěl. Tím hlavnímu rozhodčímu signalizuje gól, avšak jeho uznání spadá do kompetence hlavního rozhodčího. Pracují vždy dva a nachází se za bránou mimo kluziště, odkud sledují každý svou branku. V soutěžích IIHF je vyžadováno, aby brankový rozhodčí nosil předepsaný rozhodcovský dres. Funkce brankových rozhodčích byla zavedena poprvé již v roce 1877 v Montrealu, avšak tehdy se jim říkalo umpire.", "section_level": 2}, {"title": "Videorozhodčí.", "content": "Videorozhodčí sedí před televizními obrazovkami a dle pravidel je v přesně definovaných případech po telefonu nápomocen hlavnímu rozhodčímu v jeho rozhodování zkoumáním záběrů hry, hlavně v situacích, zda bylo dosaženo branky. Svým charakterem práce nahrazuje funkci brankových rozhodčích, jejichž přítomnost pak není v soutěžích, kde je videorozhodčí povinný, nutná. Videorozhodčí dále po dosažení branky zkoumá správnost uvedení střelců a asistentů.", "section_level": 2}, {"title": "Vedoucí boxu.", "content": "Vedoucí boxu koordinuje práci všech pomocných rozhodčích. Souběžně s touto funkcí může zaujmout i některou z dalších následujících.", "section_level": 2}, {"title": "Zapisovatel.", "content": "Zapisovatel je zodpovědný za oficiální zápis o utkání. Ještě před začátkem zápasu sestavuje seznam hráčů obou celků a během utkání, kdy se nachází v boxu trestoměřičů, zaznamenává hráčům góly, asistence a tresty s příslušnými časy. Zodpovídá též za správnost údajů na zápisu o utkání. Během utkání též může vykonávat funkci hlasatele a informuje diváky hlášením o gólu, uděleném trestu, či zbývajících dvou minutách do konce utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Časoměřič.", "content": "Časoměřič sleduje čas v průběhu utkání. Je zodpovědný za zastavení času na časomíře v případě přerušení a za jeho opětovné spuštění při vhazování. Časoměřič dále zadává do časomíry góly a údaje o potrestaném hráči s výší jeho trestu, který stanovil hlavní rozhodčí.", "section_level": 2}, {"title": "Dohlížitel trestné lavice.", "content": "Úkolem dohlížitelů trestné lavice neboli trestoměřičů je evidence uložených trestů, vpuštění provinivšího se hráče na trestnou lavici a jeho opětovné vpuštění zpět na ledovou plochu v moment uplynutí trestu nebo po jeho ukončení vlivem dosažení branky soupeře během přesilové hry. Dohlížitelé též v případě vstřelení branky pomáhají zapisovateli s identifikací hráčů přítomných na ledě v momentě vstřelení branky k zapsání plusových a minusových bodů do jejich osobních statistik.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozhodčí v ledním hokeji je osoba, která dbá na dodržování pravidel předepsaných pro utkání v tomto sportu. Ti také řeší jejich porušení během utkání. V ledním hokeji se vyskytují dvě kategorie rozhodčích:", "tgt_summary": "In ice hockey, an official is a person who has some responsibility in enforcing the rules and maintaining the order of the game. There are two categories of officials, \"on-ice officials\", who are the \"referees\" and \"linesmen\" that enforce the rules during game play, and \"off-ice officials\", who have an administrative role rather than an enforcement role.", "id": 654774} {"src_title": "Willy Maywald", "tgt_title": "Willy Maywald", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Willy Maywald vyrůstal v Kleve a navštěvoval od 1928 do 1931 berlínskou „Kunstschule des Westens“. Poté odešel do Paříže, kde se roku 1933 osamostatnil a zpočátku nabízel své práce ilustrovaným časopisům. Dělal reportáže o domě Vicenta van Gogha a zahradě Claude Moneta. Přátelil se s mnoha umělci, které také portrétoval. Jeho práce se řadí k umělecké avantgardě. Fotografie Edwarda Steichena pro časopis \"Vanity Fair\" mu byly inspirací ke kariéře módního fotografa, tu ale přerušila druhá světová válka. Uprchl do Švýcarska, kde žil v rodině faráře a přečkal válečná léta. Roku 1946 se vrátil do Paříže a v blízkosti Montparnassu si otevřel v roce 1961 galerii. Fotografoval pro Christiana Diora a další módní tvůrce. Jeho fotografie a reportáže budily mezinárodní pozornost. V pařížském Musée de la Mode měl roku 1986 pozoruhodnou samostatnou výstavu „Willy Maywald et la mode“. Byl nazýván „mistrem pózy“. V roce 1946 se u něho zaučovala fotografka Sabine Weiss.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Módní fotografie.", "content": "Maywald pracoval mimo jiné pro tyto módní tvůrce: Christian Dior a Pierre Balmain, Jacques Fath a Jeanne Paquin. Jeho fotografie byly považovány za „diskrétní eleganci“, část jich vznikla v přepychových interiérech a před drahými luxusními auty, část pod širým nebem, na ulicích a v kavárnách Paříže nebo před výlohou antikvariátu. Jeho umění, někdy představující bizarní protiklad pozadí a stylizovaných modelů, se řadí k umění nového realismu (Nouveau Réalisme). Jeho snímky byly zveřejňovány v časopisech jako \"Vogue\" a \"Harper’s Bazaar\".", "section_level": 2}, {"title": "Portrétní fotografie.", "content": "Portréty vytvořené Maywaldem došly velkého uznání; ovládal práci s denním i umělým světlem. Ve své knize \"Portrét a ateliér\" (1958) představuje například portréty těchto osobností: Hans Arp, Georges Braque, Marc Chagall, Le Corbusier, Fernand Léger, Joan Miró, Georges Rouault a Maurice Utrillo. Ve svém životopise líčí, jak rozdílně vycházeli umělci s fotografem: Henri Matisse povolil pouze jeden snímek, ateliér Pabla Picassa mu byl k dispozici kdykoli. Mezi mnoha fotografiemi umělců lze nalézt portréty zpěvačky skupiny The Velvet Underground Nico, herce Jean-Louis Barraulta a spisovatele a režiséra Jeana Cocteaua.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní práce.", "content": "Méně známé jsou jeho další práce, například snímek „\"Den praní\"“ (1930), venkovská scéna z dolního Rýna. Muzeum Kurhaus v Kleve vlastní mnoho fotografií, na nichž zachytil toto město před válkou i po ní. Sbírka představuje zajímavou dokumentaci vývoje obrazu města v obou těchto časových úsecích. Roku 1958 zachytil vznik dubového kříže vytvořeného Josephem Beuysem a brány pro „Památník padlým ve druhé světové válce“ ve Starém kostele ve městě Meerbusch-Büderich.", "section_level": 2}, {"title": "Člověk v Maywaldově fotografickém umění.", "content": "Kromě fotografií z Kleve je v centru pozornosti vždy člověk. „Přibližoval se k němu diskrétně, bez technických pomůcek. Halil portrétované do tajemného světla, použitím výrazu a grafického kontrastu vytvářel přechod mezi realitou a snem. Jeho kompozice jsou jasné a harmonické, současně ale plné dynamiky a poetických narážek.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Willy Maywald (15. srpna 1907 v Kleve – 21. května 1985 v Paříži) byl německý fotograf. Pracoval převážně v Paříži, fotografoval módu pro Christiana Diora a portrétoval mnoho známých umělců.", "tgt_summary": "Wilhelm \"Willy\" Maywald (15 August 1907 – 21 May 1985) was a German photographer who was best known for his portrait and fashion photography.", "id": 2025457} {"src_title": "Metro v Barceloně", "tgt_title": "Barcelona Metro", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Barcelonské metro bylo založeno v roce 1924 s výstavbou \"Gran Metra\" mezi Lesseps a Náměstím Katalánska. Dnes je součástí linky L3. O dva roky později bylo postaveno \"Metro Transversal\" (dnes součást linky L1) mezi Plaça de Catalunya a la Bordeta. To zajistilo spojení centra města s Plaça d'Espanya. Dnes se síť metra skládá z jedenácti linek, které jsou zprostředkované dvěma společnostmi. První společností je Transports Metropolitans de Barcelona, zkráceně TMB. TMB zajišťuje provoz na hlavních podzemních linkách. Druhou společností je Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya, zkráceně FGC, nebo Katalánské vládní dráhy. FGC zajišťuje provoz tří integrovaných, příměstských linek, které vedou až do metropolitní oblasti. Ceny jsou integrovány do městského systému Autoritat del Transport Metropolità, jenž zahrnuje místní a regionální autobusovou a vlakovou dopravu. 98% tratí je pod povrchem země.", "section_level": 1}, {"title": "Linkové vedení.", "content": "Síť metra provozovaná společností TBM se skládá z osmi linek. Konkrétně linky L1 až L5 a L9 až L11. Linky jsou na mapách metra odlišovány pomocí různých barev. Společnost FGC spravuje linky L6, L7 a L8. Žádná z linek Barcelonského metra nemá svůj vlastní název. Obecně se rozlišují podle jejich barev nebo podle počtu a jména jejich zastávek. Pozemní lanová dráha de Montjuïc je na mapách uvedena jako součást barcelonského sítě metra. Dráha je přímo připojena k metru ve stanici Paral•lel. Takto vypadá linkové vedení:", "section_level": 1}, {"title": "Linky L9 a L10.", "content": "V současné době probíhají na linkách L9/L10 stavební práce. Tyto práce budou probíhat od Badalony až po Barcelonské letiště. Linky, které sdílejí prostřední úsek mezi Bon Pastorem a Torrassou (linka L1) budou jedním z nejdelších automatizovaných linek metra v Evropě. Jejich celková délka bude 47,8 kilometrů a budou mít 55 stanic. K červnu 2010 je otevřeno 11 stanic. Projekt byl schválen v roce 2010, ale byl zpochybněn kvůli technickým problémům a některé jeho části budou podrobeny další geologické analýze.", "section_level": 1}, {"title": "Zamýšlené linky.", "content": "Linky L12 a L13 jsou momentálně plánovány jako přídavky ke stávající síti.", "section_level": 1}, {"title": "Linka L12 R3.", "content": "Projekt pro linku L12 byl nedávno pojmenován \"R3\" a měl by propojit některé městské části v oblasti Baix Llobregat jako například: Esplugues de Llobregat, Sant Joan Despí nebo Sant Just Desvern mnohem efektivněji, než podle původní myšlenky. Tyto oblasti by se přiblížily k Barceloně optimalizací dopravních spojů (autobusy, tramvaje a vlaky). Projekt má rozpočet skoro 870 milionů € a má být dokončen v roce 2015.", "section_level": 2}, {"title": "L13.", "content": "Tato linka by se stala spolu s linkou L11 jednou ze dvou podzemních rychlodrážních tramvajových linek, jenž by byla součástí sítě metra. Stejně jako u linky L11 je záměrem poskytnout přístup v kopcovitém území metropolitní oblasti: Nemocnice v Can Ruti v Badaloně. Původní projekt počítal pouze se třemi stanicemi, což nevylučuje další rozšíření.", "section_level": 2}, {"title": "Nová linka FGC.", "content": "Nová městská linka byla na konci roku 2010 navržena společností FGC. V případě dokončení povede z městské čtvrti Poblenou k Barcelonské univerzitě. Tato linka zatím nemá jméno ani číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Dřívější projekty.", "content": "Kromě výše zmíněných současných projektů byly od 60. let 20. století předloženy další. Například projekt linky číslo VI (v té době se dodržovala konvence římských číslic). V 80. letech byl představen projekt, kde linka vedla diagonálně od severozápadu k jihovýchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Stanice.", "content": "Od poloviny roku 2007 má Barcelonské metro v provozu 150 stanic obsluhované devíti linkami metra. Počet stanic vzroste po dokončení linek L9 a L10 na 209. Průměrná vzdálenost mezi jednotlivými stanicemi je 650 metrů. Drtivá většina stanic trpí nedostatkem budov nebo venkovních vstupů, na rozdíl třeba od Londýnského metra. Vstup do stanice zajišťují schody, eskalátory a někdy i výtahy. Na cedulích Barcelonského metra se v horní části objevuje červený kosočtverec s písmenem M uvnitř. To je znak společnosti TMB. Dolní část cedule zůstává nevyužita. Druhý zprostředkovatel dopravních služeb, společnost FGC, má své firemní logo v podobě jiného kosočtverce uvnitř jednotlivých stanic. Jejich výzdoba v útrobách stanic je velmi decentní s výjimkou několika stanic.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Přístup pro lidi s tělesným postižením na invalidním vozíku nebo pro rodiče s kočárky se v posledních letech zlepšil, ale stále se nedá mluvit jako o zcela přístupném metru. Existuje projekt pro výstavbu výtahů, které dostanou tyto lidi z úrovně ulice k pokladně a od pokladny k jednotlivým nástupištím. Každopádně mnoho stanic stále zůstává bez bezbariérového přístupu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava v metropolitní oblasti Barcelony.", "content": "Metro v Barceloně je součástí celkové dopravní sítě. Jednotlivé jízdní tarify určuje Metropolitní dopravní úřad. Mezi tyto služby patří dva rozsáhlé systémy, které fungují uvnitř i mimo hranice Barcelony. Jedním ze systémů je provozování příměstské vlakové dráhy společností Renfe. Druhým systémem je taktéž příměstská vlaková dráha, tentokrát provozovaná společností FGC. Tato dráha vždy začíná v místě stanice metra, kterou provozuje FGC (linky L6, L7 a L8, jenž obsluhuje většinu metropolitní oblasti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Barceloně, neboli Barcelonské metro (katalánsky a španělsky \"Metro de Barcelona\") tvoří základ městské hromadné dopravy v Barceloně. Je to rozsáhlá síť elektrifikovaných železnic, které se nachází v centru Barcelony pod zemí, na předměstích potom nad zemí. Od 20. září 2011 se Barcelonské metro skládá z 11 linek v celkové délce 125 kilometrů. V roce 2002 oznámila společnost ATM, že v budoucnu budou postaveny další dvě linky – L12 a L13. Od roku 2009 jsou linky L11, L9 a L10 (chronologicky) bez strojvedoucího.", "tgt_summary": "The Barcelona Metro (Catalan and Spanish: ) is an extensive network of rapid transit electrified railway lines that run mostly underground in central Barcelona and into the city's suburbs. It is part of the larger public transport system of Barcelona, the capital of Catalonia, Spain with unified fares under the (ATM) scheme. As of 2014, the network is operated by two separate companies: (TMB) and (FGC). It is made up of 12 lines, combining the lines owned by the two companies. Two lines, L9 and L10 are being built at present, with both lines having different sections of each opened between 2009 and 2016. They are due to be fully completed in 2026. Three lines on the network have opened as automatic train operation/driverless vehicle systems since 2009: Line 11, Line 9 and Line 10, in chronological order. The network length is 166 kilometres, with 189 stations, as of June 2019.", "id": 1083276} {"src_title": "Marie Tereza Rakouská-Este (1849–1919)", "tgt_title": "Maria Theresa of Austria-Este (1849–1919)", "src_document": [{"title": "Život na Moravě.", "content": "Marie Tereza Rakouská se narodila roku 1849 v Brně. Byla dcerou rakouského arcivévody a modenského prince Ferdinanda Karla Rakouského-Este (z vedlejší habsbursko-lotrinské linie Rakouských d'Este) a jeho manželky Alžběty Františky Rakouské. Vyrůstala v Brně a kromě německého jazyka ovládala i češtinu a maďarštinu. Její budoucností se měl stát sňatek s ovdovělým toskánským velkovévodou Ferdinandem IV. Nakonec se však zasnoubila s princem Ludvíkem Bavorským, což byl syn prince Luitpolda Bavorského a vnuk bavorského krále Ludvíka I. K zásnubám došlo na zámku v Židlochovicích. Věnem nevěsty Marie Terezy Rakouské se stal kromě finančního obnosu rovněž zámek v Ivanovicích na Hané a uherský zámek Sárvár u města Szombathely. Svatba arcivévodkyně Marie Terezy a prince Ludvíka se konala 20. 2. 1868 ve vídeňském Hofburgu za osobní přítomnosti císaře Františka Josefa I.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Bavorsku.", "content": "Mladí manželé se usídlili v Mnichově v Leuchtenberském paláci a většinu času trávili na zámku Wildenwart v Chiemgau nebo ve vile v Lindau u Bodamského jezera. Od roku 1875 trávili část roku i v zámečku na břehu Starnberského jezera. Marie Tereza se věnovala charitativní činnosti, botanice, zoologii a byla náruživou milovnicí horské turistiky. Botaniku a zoologii studovala na královské univerzitě v Mnichově. V průběhu manželství se stala matkou třinácti dětí. Její dcery byly provdány za prince z rodu Hohenzolernského, Sasko-Koburského a Bourbonsko-Sicilského, vévodu z Urachu a hraběte z Preysingu-Lichtenecku-Moosu", "section_level": 1}, {"title": "Bavorská královna.", "content": "Po smrti prince regenta Luitpolda, v roce 1912, se stal manžel Marie Terezy regentem a vládl za duševně nemocného krále Otu I. O rok později, roku 1913, se po změně ústavy stal jako Ludvík III. bavorským králem a jeho manželka Marie Tereza královnou. V té době jí bylo již čtyřiašedesát let. Královský titul byl ale již jen formální, jelikož Bavorské království se stalo roku 1871 součástí Německého císařství a veškerá výkonná moc byla soustředěna v Berlíně. Královna Marie Tereza se i nadále věnovala charitativní činnosti, podílela se na založení ženské kliniky a školy pro porodní báby, byla protektorkou Spolku mnichovských umělkyň a bavorského Červeného kříže a velmistryní několika ženských řádů.", "section_level": 1}, {"title": "Útěk z Bavorska.", "content": "Těsně před koncem první světové války, 7. 11. 1918, bylo v Mnichově vyhlášeno stanné právo a královská rodina město opustila. Při útěku do bezpečí sjelo auto s králem a královnou ve tmě a mlze ze silnice, ale nikdo nebyl při této nehodě zraněn. Král s královnou však díky tomu dorazili do bezpečí na zámek Wildenwart v Chiemgau jako poslední z prchající skupiny. V Bavorsku mezitím vypukla revoluce a byla vyhlášena republika. Po několika dnech pobytu se královská rodina rozdělila a pokračovala v útěku. Král Ludvík s královnou a dcerou Helmtrud uprchli do Rakouska, kde Ludvík 13. 11. 1918 podepsal prohlášení, že mu vnější okolnosti neumožňují vykonávat vládu. Toto Ludvíkovo prohlášení bylo tiskem v Bavorsku označeno jako „\"zřeknutí se trůnu\"“. Po několika dnech se král s královnou vrátili zpět na zámek Wildenwart, kde Marie Tereza 3. 2. 1919 zemřela na následky rakoviny, kterou trpěla již delší čas. Poslední bavorská královna Marie Tereza byla pochována v zámecké kapli a v roce 1921 byly její ostatky převezeny do Mnichova, kde je dnes pohřbena i se svým manželem Ludvíkem III. v dómě Zur unseren lieben Frau. Po převozu ostatků posledního královského páru do Mnichova byl bavorskou vládou vyhlášen 5. 11. 1921 státní smutek a pohřbu se zúčastnily desetitisíce obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Tereza Rakouská (2. července 1849, Brno – 3. února 1919, zámek Wildenwart, Německo) byla rakouská arcivévodkyně, princezna modenská a bavorská královna v letech 1913 – 1918, manželka posledního bavorského krále Ludvíka III.", "tgt_summary": "Maria Theresa of Austria-Este (Maria Theresa Henriette Dorothee; 2 July 1849 – 3 February 1919) was the last Queen of Bavaria. She was the daughter and only child of Archduke Ferdinand of Austria-Este and his wife, Archduchess Elisabeth of Austria.", "id": 2008831} {"src_title": "Vačice vydří", "tgt_title": "Water opossum", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tento vačnatec obývá biotopy nacházející se poblíž pobřeží sladkovodních jezer a vodních toků od Mexika v Severní Americe přes celou Střední Ameriku až po Argentinu v Jižní Americe, včetně ostrovů Trinidad a Tobago v Karibiku. Žije v hustě zalesněných tropických nebo subtropických oblastech od nížin až do výšek okolo 1800 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Noční vodomilný vačnatec je na hřbetě hnědé barvy, která postupně přechází přes hnědě šedou na bocích až po šedou na břiše. Do charakteristického zbarvení patří dále bílý pruh nad očima a pod spodní čelisti. Černé kulaté uši má holé, středně velké načernalé oči v noci žlutě světélkují. Má velmi dobrý sluch a čich. Zvíře bývá dlouhé 30 až 40 cm a váží 0,6 až 0,8 kg. Dlouhý, válcovitý, štíhlý ocas, pouze u kořene osrstěný a zužující se ke konci, bývá delší než celé tělo. Je pohlavně dimorfní, samec je o poznání mohutnější. Na rozdíl od jiných vačic nepoužívá ocasu k uchopení při lezení, ale slouží ke kormidlování při plavání. Hmatové vousy na konci čenichu i nad očima jsou důležité orgány pro hledání kořisti i informování o blízkosti dravce. V malé tlamě má velký počet ostrých zubů. Tato vačice je ze všech vačnatců nejlépe přizpůsobena životu v blízkosti i v samotném vodním prostředí. Má hustou, krátkou, vodu odpuzující srst, která klade při plavání malý odpor a proto dokáže plavat rychle a vytrvale. Její větší zadní končetiny používané k veslování mají mezi prsty široké plovací blány, naopak přední mají dlouhé bezsrsté prsty s drápky k zachycení kořisti. Pětiprsté končetiny jsou uzpůsobeny chůzi po měkkém terénu, na nášlapných plochách nemají tlumicí polštářky. Dalším speciálním přizpůsobením vodnímu prostředí je u samice vodotěsně uzavíratelný břišní vak s otvorem vzadu, nosí v něm mláďata i během plavání a potápění. Obdobný vak má také samec, ten slouží jen jako ochrana pro jeho vnější pohlavní orgány a není nepropustně těsný. Chvíle denního odpočinku tráví v malých norách blízko vodní hladiny se vstupním otvorem širokým do 10 cm nebo jen v pozemních hnízdech ukrytých mezi kořeny stromů. Je, vyjma doby páření a péče o potomstvo, vyloženě samotářským živočichem. Aby se neprozradila predátorům v blízkosti hnízda se nevyprazdňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Strava.", "content": "Potrava vačice vydří je převážně masitá, základ tvoří pomalu se pohybující ryby, korýši a žáby. Mimo to se živí také vodním hmyzem a červy, včetně suchozemských měkkýšů. Úlovek zachycený zuby nebo drápy je vynesen na břeh, kde je pozřen. Zvíře přitom sedí na zadních a předními tlapkami kořist drží a zuby z ní trhá kusy. Spořádá najednou poměrně velké množství potravy. Loví výhradně v noci, nejaktivnější je v prvých hodinách po setmění. Při lovu se dobře potápí a při plavání jí z vody vyčnívají jen oči a temeno hlavy, dokáže přitom plavat rychlostí až 0,7 m/sec.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Jedná se o zvířata polygamní a promiskuitní, přitom samci někdy žijí v blízkosti samic s mláďaty. Samice přichází do říje jednou za rok a je zvláštní, že k tomu může dojít kdykoliv během roku, zřejmě zde hraje roli dostatek potravy a počasí. Protože žije samotářsky, jsou partneři upozorňováni asi feromony. Své relativně velké hnízdící doupě si hloubí poblíž vodního toku. Vyhrabe si ho nad úrovní hladiny vody, vede k němu asi 0,6 m dlouhá chodba směřující dolů pod úhlem 45°. Vchod vedený často mezi kořeny stromů bývá dobře zamaskován bujným porostem. Doupě bývá vyloženo suchou trávou a listy, které přináší s pomocí částečně chápavého ocasu. Samice vrhne v průměru 2 až 3 holá mláďata jen částečně vyvinutá. Přesune je do vaku na břiše, ve kterém má čtyři až pět mléčných bradavek. Mláďata se musí vyrovnávat s nedostatkem vzduchu v uzavřeném vaku při pobytu matky ve vodě. Srst jim začíná narůstat až 22. dne, oči se otevírají okolo 40. dne. Zhruba v této době se již většinou do vaku nevejdou a proto je samice odloží do doupěte a loví bez nich. Vrací se však je kojit, mláďata ještě nemají zuby, a tráví spolu veškerý čas mimo lovu. Mláďata se osamostatňují pravděpodobně v 60 dnech, pářit se jsou schopná v 10 měsících. Průměrná doba dožití se předpokládá asi 3 roky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh vačice vydří vyskytující se na rozlehlém území, od Mexika po Argentinu, je tvořen čtyřmi poddruhy oddělenými od sebe zeměpisně.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Přirozených nepřátel příliš nemá, snad jen kočkovité šelmy žijící v blízkosti vody. Těm se ale úspěšně vyhýbá svým nočním způsobem života, dobrým sluchem a plachostí, v případě ohrožení uniká do vody. Není ani domorodci lovena pro jídlo nebo kožešinu. Protože žije v rozsáhlém areálu a na poměrně těžce dostupných místech nepředpokládá se její brzké ohrožení. Podle Červeného seznamu IUCN je řazena do skupiny málo dotčených živočichů (LC).", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Živočich je to málo prozkoumaný, znalosti o jeho sociálním životě, rozmnožování i délce života jsou uváděny jen podle několika mála jednotlivců žijících v zajetí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vačice vydří (\"Chironectes minimus\") je výhradním druhem monotypického rodu Chironectes. Je jediným žijícím vačnatcem s vyvinutým vakem u obou pohlaví. Ve starší literatuře (např. Brehmův \"Život zvířat\") byla uváděna pod zastaralým českým jménem vydrovec krysí nebo pod domorodým názvem japok, přejatým z indiánského jazyka Guaraní.", "tgt_summary": "The water opossum (\"Chironectes minimus\"), also locally known as the yapok (), is a marsupial of the family Didelphidae. It is the only living member of its genus, Chironectes. This semiaquatic creature is found in and near freshwater streams and lakes from Mexico through Central and South America to Argentina and is the most aquatic living marsupial (the lutrine opossum also has aquatic habits). It is also the only living marsupial in which both sexes have a pouch. The thylacine, commonly referred to as the Tasmanian tiger, also exhibited this trait, but it is now believed to be extinct. The water opossum lives in bankside burrows, emerging after dusk to swim and search for fish, crustaceans and other aquatic animals, which it eats on the bank.", "id": 2423891} {"src_title": "Teritorium Kansas", "tgt_title": "Kansas Territory", "src_document": [{"title": "Kansas Nebraska Act.", "content": "Teritorium Kansas bylo ustanoveno zákonem Kansas-Nebraska Act 30. května 1854, kdy vzniklo teritorium Nebraska a teritorium Kansas. Vznik Kansaského teritoria se uskutečnil v čase, kdy stejný počet státu USA otroctví povolilo, resp. zakázalo. Missourský kompromis z roku 1820 ustanovil toto rozdělení, když otroctví v Missouri bylo povoleno, ale severně od 36. rovnoběžky bylo zakázáno. Tato rovnováha byla ale prolomena zákonem z roku 1854, který povoloval občanům teritoria Kansas, aby sami rozhodli o statusu budoucího státu.", "section_level": 1}, {"title": "Přistěhovalectví.", "content": "V průběhu několika dnů po schválení zákona Kansas-Nebraska Act, stovky lidí z Missouri překročili hranice do sousedního teritoria. 10. června 1854, Missourijci měli míting ve Salt Creek Valley, obchodní stanici 3 mile od Fort Leavenworth. Na mítingu prohlásili, že upřednostňují skutečnost, aby byl Kansas otrokářským státem. Před prvním příchodem přistěhovalců ze svobodných států téměř každá lokalita podél řeky Missouri byla obsazena přistěhovalci ze západního Missouri. V roce 1854 nastal příliv přistěhovalců ze svobodných státu, včetně Nové Anglie, Iowy, Ohia a dalších státu Středního západu. Protože osadníci z Missouri začali obsazovat území blízko hranice, osadníci ze svobodných státu byli přinuceni zakládat svá sídla ve vnitrozemí Kansaského teritoria. Politické srážky na téma zavedení otroctví vyvrcholili násilinými akty, které vyústili až v drancování. Tyto politicky motivované konflikty v teritoriu Kansas mu dali název Bleeding Kansas a byli předehrou Občanské války.", "section_level": 1}, {"title": "Ústava státu Kansas.", "content": "První zvolená vláda teritoria Kansas z roku 1855 podporovala otroctví, výsledek voleb byl ale odmítnut protiotrokářskými sílami jako podvod. Tisíce podporovatelů otroctví bylo přivezeno do Kansasu z Missouri s cílem ovlivnit volby. V následujících letech byli předloženy čtyři návrhy ústav. První návrh z roku 1855, takzvaná Topeka Constitution, zakazovala otroctví, byl ale odmítnut americkým Senátem. Tehdejší vláda tedy připravila v roce 1857 nový návrh, který otroctví povoloval. Poslední dvě ústavy z let 1858 (Leavenworth Constitution) a 1859 (Wyandotte Constitution) zakazovali otroctví. Poté jak americký Senát návrh z roku 1858 neschválil, byla schválena ústava Wyandotte Constitution, která od přijetí Kansasu do Unie v roce 1861 slouží jako základ právního systému Svobodného státu Kansas (Free State Kansas).", "section_level": 1}], "src_summary": "Teritorium Kansas (: Kansas Territory) bylo organizované začleněné území Spojených států amerických, které existovalo od 30. května 1854 do 29. ledna 1861, kdy východní část se stala státem Unie jako stát Kansas. Teritorium se rozprostíralo od hranic s Missouri až ke Skalnatým horám a od 37. po 40. poledník. Většina východní části regionu je teď státem Colorado. Teritorium Colorado bylo vytvořeno 28. února 1861 s cílem spravovat západní části bývalého teritoria Kansas.", "tgt_summary": "The Territory of Kansas was an organized incorporated territory of the United States that existed from May 30, 1854, until January 29, 1861, when the eastern portion of the territory was admitted to the Union as the free state of Kansas. The territory extended from the Missouri border west to the summit of the Rocky Mountains and from the 37th parallel north to the 40th parallel north. Originally part of Missouri Territory, it was unorganized from 1821 to 1854. Much of the eastern region of what is now the State of Colorado was part of Kansas Territory. The Territory of Colorado was created to govern this western region of the former Kansas Territory on February 28, 1861. The question of whether Kansas was to be a free or a slave state was, according to the Compromise of 1850 and the Kansas–Nebraska Act, to be decided by popular sovereignty, that is, by vote of the Kansans. The question of who were the Kansans who were eligible to vote ended up causing armed conflict, called the Bleeding Kansas period. Both pro-slavery and free-state partisans encouraged and sometimes supported financially emigration to Kansas, so as to influence the vote. During part of the territorial period there were two different territorial legislatures, with two different constitutions, meeting in two different cities (one capital was burned by partisans of the other capital). Two different applications for statehood, one free and one slave, were sent to the U.S. Congress. The departure of Southern legislators in January 1861 facilitated Kansas' entry as a free state, later the same month.", "id": 2373712} {"src_title": "Měsíčnice roční", "tgt_title": "Lunaria annua", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina pochází z jihu Evropy, z Apeninského a Balkánského poloostrova, kde vytváří bylinné patro ve vlhčích lesích, v zastíněných roklinách a na vlhčích úbočích skal. Byla šířena jako dekorativní rostlina téměř do celé Evropy a dále do Severní a Jižní Ameriky i do Austrálie. Na nových místech se ze zahrad často semeny samovolně šíří do okolí v blízkosti lidských sídel, vyrůstá na skládkách, rumištích i v příměstských lesích na lehkých, propustných a humusem dostatečně zásobených půdách. Přestože na slunečném stanovišti lépe prospívá a má hezčí květy, dobře snáší i polostín pod řídkými korunami stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to jednoletá nebo dvouletá bylina dorůstající do výšky od 30 do 100 cm. Přímá lodyha vyrůstá z tenkého kůlovitého kořene, je porostlá odstálými bělavými chlupy a bývá často již od báze větvená. Dolní listy vyrůstající vstřícně mají dlouhé řapíky. Jejich čepele mívající délku 2,5 až 10 cm a šířku 3 až 7,5 cm, jsou srdčitého tvaru, po obvodě nepravidelně pilovité až zubaté a na konci mají špičku. Horní listy jsou přisedlé, bez řapíků a vyrůstají střídavě. Listy jsou oboustranně drsně chlupaté. Pravidelné oboupohlavné květy vyrůstají v postupně se rozvíjejících volných hroznovitých květenstvích, dlouhých až 20 cm, tvořených i několika desítkami květů. Uzavřený kalich o délce 5 až 9 mm je tvořen čtyřmi vzpřímenými kališními lístky, dvěma vnitřními a dvěma vnějšími. Koruna má čtyři purpurově fialové (vzácně i bílé) korunní lístky o délce 15 až 25 mm a šířce 8 až 10 mm. Ve květu je šest tyčinek s nitkami dlouhými až 8 mm zakončenými protáhlými prašníky. Štíhlé květní lůžko nesoucí pestík je dlouhé 8 až 18 mm. Svrchní jednodílný semeník je srostlý ze dvou plodolistů. Kvete již v dubnu až červnu, opylování zajišťuje hmyz. Plody jsou ploché, eliptické, na obou koncích zaokrouhlené průhledné, stříbřité, podélně přepažené šešulky, veliké téměř 5 × 3 cm. Vyrůstající nejprve vzpřímeně na šikmo odstálých stopkách, později jsou převislé. Otvírají se v místě srůstu plodolistů, obsahují několik málo hnědých semen ledvinovitého tvaru obsahující alkaloidy lunarin a lunaridin.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostlina se vysévá v letních měsících přímo na stanoviště, vytvoří se tak prvým rokem jen přízemní růžici listů a teprve druhým vyrostou květonosné lodyhy. Obnovovacími pupeny přezimují těsně při povrchu půdy. Ze semen vysetých na jaře sice většinou vyrůstají rostliny vykvetající ještě téhož roku, kvetou však jen málo. Lze ale malé rostlinky vyseté na jaře koncem léta přesadit, pak pokvetou až příštím rokem. Měsíčnice roční se pěstuje pro své květy a hlavně pro šešulky, ty se suší v zelené zralosti nebo po vypadání semen, jsou pak v suchých kyticích trvanlivé i několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Měsíčnice roční (\"Lunaria annua\") je okrasná rostlina pěstovaná v zahradách pro své nafialovělé nevonné květy a okrouhlé dekorativní plody, které jsou po usušení velmi trvalé a používají se do suché vazby.", "tgt_summary": "Lunaria annua, called honesty or annual honesty in English, is a species of flowering plant native to the Balkans and south west Asia, and naturalized throughout the temperate world.", "id": 816745} {"src_title": "Meziparlamentní výměna informací týkajících se Evropské unie", "tgt_title": "Interparliamentary EU Information Exchange", "src_document": [{"title": "Historie a role.", "content": "Databáze IPEX - Interparliamentary EU-Information Exchange vznikla na základě doporučení Konference předsedů parlamentů Evropské unie, která se konala v Římě roku 2000 . V souladu se Směrnicí pro meziparlamentní spolupráci, která byla přijata v Haagu v roce 2004, proběhlo oficiální spuštění webových stránek v červnu 2006 během Konference předsedů parlamentů Evropské unie v Kodani. S cílem podpořit Konferenci předsedů, Konferenci parlamentních výborů pro evropské záležitosti (COSAC), setkání specializovaných výborů vnitrostátních parlamentů a Evropského parlamentu, meziparlamentní setkání a stálé zástupce vnitrostátních parlamentů v Bruselu, patří IPEX mezi jeden z hlavních pilířů meziparlamentní komunikace o aktivitách týkajících se EU. IPEX má umožnit vnitrostátním parlamentům užší spolupráci a koordinaci jejich aktivit souvisejících s EU, a zároveň má více přiblížit tuto meziparlamentní spolupráci evropským občanům. Z tohoto důvodu IPEX nabízí základní navigaci na stránkách ve všech úředních jazycích EU. Vnitrostátní parlamenty mohou publikovat svá stanoviska a texty ve svých národních jazycích. V zájmu snadnějšího překonávání jazykové bariéry je ale vnitrostátním parlamentům připomínáno, aby důležité informace a přijatá stanoviska publikovaly v angličtině nebo ve francouzštině (alespoň ve formě krátkého souhrnu). V souladu s IPEX Guidelines dohlíží na chod IPEXu Správní rada (IPEX board). Rada je každoročně jmenována na setkání Kancléřů jednotlivých komor vnitrostátních parlamentů a Evropského Parlamentu. IPEX je spravován Centrální podporou (Central support), stálým IPEX zaměstnancem (IPEX information officer) a sítí IPEX korespondentů z jednotlivých komor vnitrostátních parlamentů. Na IPEX mohou přispívat všechny vnitrostátní parlamenty členských států EU, parlamenty kandidátských zemí a také Evropský parlament. V zájmu propagace meziparlamentní spolupráce je IPEX také otevřen pro COSAC a Evropské centrum pro parlamentní výzkum a dokumentaci (ECPRD).", "section_level": 1}, {"title": "Funkce IPEXu.", "content": "IPEX nabízí následující možnosti: Tato výměna informací probíhá prostřednictvím následujících nástrojů: Databáze, Fórum a sekce Novinek. Součástí internetové stránky IPEX jsou také stránky obsahující informace a dokumenty k řadě meziparlamentních konferencí: Konference předsedů parlamentů EU, Konference parlamentních výborů pro evropské záležitosti (COSAC), Konference ke společné zahraniční a bezpečností politice (SZBP)/společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP),Meziparlamentní konference ke stabilitě, hospodářské koordinaci a správě v EU či Skupina pro společnou parlamentní kontrolu Europolu (JPSG) .", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "IPEX - oficiální stránky Konference parlamentních výborů pro evropské záležitosti tzv. COSAC - oficiální stránky Evropské centrum pro parlamentní výzkum a dokumentaci ECPRD - oficiální stránky Senát a EU - stránky Senátu PČR věnované evropské agendě Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR", "section_level": 1}], "src_summary": "Meziparlamentní výměna informací týkajících se Evropské unie (anglicky Interparliamentary EU Information Exchange; IPEX) je platforma sloužící vnitrostátním parlamentům členských států EU a Evropskému parlamentu pro výměnu informací, které se týkají aktivit souvisejících s Evropskou unií, a to zejména ve světle ustanovení Lisabonské smlouvy. Úloha vnitrostátních parlamentů je zejména stanovena v Protokolu o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii a v Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality.", "tgt_summary": "IPEX, the InterParliamentary EU information eXchange, is a platform for the exchange of information between EU national parliaments as well as the European Parliament concerning issues related to the European Union, especially in light of the provisions of the Treaty of Lisbon. The Treaty of Lisbon explicitly sets out the role of the national parliaments in the Protocol on the role of national Parliaments in the European Union and in the Protocol on the application of the principles of subsidiarity and proportionality.", "id": 1752368} {"src_title": "Team StarKid", "tgt_title": "StarKid Productions", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předtím než oficiálně v roce 2009 vznikl Team StarKid, také známý pod názvem StarKid Production, se budoucí členové objevovali v seriálu (LWL), který byl ke zhlédnutí online, tvořili si své muzikálové hry a hráli v nich na Michiganské univerzitě hudby, divadla a tance. Název „Team StarKid“ pochází z jedné repliky, kterou pronáší Lauren Lopezová jako postava Draca Malfoye v muzikálu \"A Very Potter Musical\". Team StarKid vytvořili 19. června 2009 svůj kanál na servru Youtube pod názvem \"StarKidPotter\". Od té doby mají více než 100 milionů zhlédnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "A Very Potter Musical.", "content": "Team StarKid vystoupili poprvé se svou muzikálovou hrou \"Harry Potter, The Musical\", 9. dubna roku 2009 v dramatickém centru Walgreen na univerzitě v Michiganu. Aby nedošlo k porušení autorských práv a k soudnímu sporu s Warner Bros., spolek se rozhodl změnit název své hry na \"A Very Potter Musical\". Team StarKid se zaregistrovali na Youtube 19. června 2009 a svou hru tam nahráli 5. července 2009. Tento muzikál paroduje 1., 4., 6. a 7. díl knihy o Harrym Potterovi, ačkoliv veškerý děj se odehrává během Harryho druhého roku v Bradavicích. Muzikál byl vyhlášen časopisem \"Entertainment Weekly\" jako jeden z deseti nejlepších videí roku 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Me and My Dick.", "content": "Druhý muzikál \"Me and My Dick\" vznikl na podzim roku 2009. Scénář napsali Matt Lang, Nick Lang, Brian Holden a Eric Kahn Gale a hudbu vytvořili A.J. Holmes, Carlos Valdes a Darren Criss. Poté vzniklo album, které bylo jako první studentský počin z muzikálové vysoké školy vyhlášeno na 11. místě v žebříčku \"Billboard Charts\", což je ukazatel popularity písní a alb v USA.", "section_level": 2}, {"title": "A Very Potter Sequel.", "content": "\"A Very Potter Sequel\" navazuje na předchozí hudební představení \"A Very Potter Musical\". Paroduje 1., 3. a 5. díl knihy od J. K. Rowlingové, ale děj je nastaven jako první rok Harryho života v Bradavicích. Muzikál byl poprvé uveden na scénu 14. května 2010 a je ke zhlédnutí na Youtube od 22. července 2010. Většina písní byla nahrána do alba \"A Very StarKid Album\", které se umístilo na 14. místě v žebříčku \"iTunes Pop Charts\". \"A Very Potter Sequel\" byl nominován na Mashable Award v kategorii za nejlepší online video.", "section_level": 2}, {"title": "Starship.", "content": "Prvního listopadu Team StarKid oznámili, že pracují na svém novém muzikálu pod názvem \"Starship\". Děj se odehrává na planetě velkých brouků, kde jeden z nich, kterého hraje Joey Richter, najde lidskou vesmírnou loď a chce se stát vesmírným strážcem. Vyprodaná představení byla k vidění v Chicagu 11. a 12. února 2011 a měla premiéru i v New Yorku a v Los Angeles. Na Youtube byl muzikál umístěn 30. dubna 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Holy Musical B@man!", "content": "\"Holy Musical B@man!\" je parodie na \"DC Universe's Batman\". Muzikál byl uveden v Chicagu 22. března 2012 a na Youtube byl nahrán 13. dubna 2012.", "section_level": 2}, {"title": "A Very Potter Senior Year.", "content": "Poslední muzikálová parodie Harryho Pottera od týmu Starkid. Vyšel 11. srpna 2012 a herci měli na jeho nacvičení pouze dva dny, protože Darren Criss byl zaneprázdněn svou rolí v Glee natolik, že mu to prostě na jindy nevycházelo. Tento muzikál je jediný, při kterém mají herci na jevišti v rukou scénáře a roli Lenky Láskorádové si zahrála Evanna Lynch, která ji ztvárnila ve filmech o Harrym Potterovi.", "section_level": 2}, {"title": "Twisted.", "content": "Parodie na pohádkový Disney příběh Aladin z roku 1992. Premiéra byla v červenci 2013 v Chicagu.", "section_level": 2}, {"title": "ANI: Parody.", "content": "Parodie na Star Wars.", "section_level": 2}, {"title": "The Trail to Oregon.", "content": "Muzikál o části americké historie, s pouze šesti herci. Joey Richter zde ztvárňuje hned několik rolí najednou, i v jednom okamžiku. Muzikál je zcela unikátní svým koncem – můžete si vybrat, kdo zemře.", "section_level": 2}, {"title": "The Firebringer.", "content": "Muzikál o historii lidstva. Premiéra byla v roce 2016.", "section_level": 2}, {"title": "The Guy Who Didn't Like Musicals.", "content": "TGWDLM je hororová komedie, která nás provází životem Paula, obyčejného chlapa, \"který nemá rád muzikály\", zatímco v Hatchefieldu vypukne nečekaná invaze mimozemšťanů, kteří přetváří svět na muzikál. Muzikál měl premiéru v prosinci roku 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Black Friday.", "content": "Black Friday volně navazuje na muzikál The Guy Who Didn't Like Musicals. Znovu se setkáme s některými postavami z předchozího muzikálu. Ale hlavní děj se točí kolem panenky, která byla pojmenována *\"Tickle-Me Wiggly\". Znovu se jedná o hororový komediální muzikál. Premiéra byla na podzim roku 2019. *panenka se doopravdy prodávala na oficiálním e-shopu Teamu StarKid a byla prodána během několika dní (největší zájem propukl po zveřejnění muzikálu na YouTube, kde je na oficiálním kanálu společnosti jako ostatní muzikály).", "section_level": 2}, {"title": "Online seriál.", "content": "V roce 2007 Matt Lang, Nick Lang, Eric Kahn Gale, Brian Holden, Darren Criss, Lauren Lopez, Elona Finlay, Chris Allen, Meredith Stepien a Jim Povolo produkovali online seriál \"Little White Lie\", který se v roce 2009 objevil na Youtube.", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "Seznam členů Team StarKid a jejich role:", "section_level": 1}], "src_summary": "Team StarKid je americký divadelní spolek, který byl založen roku 2009 bývalými studenty Michiganské univerzity. U vzniku stáli Darren Criss, Brian Holden, Matt Lang a Nick Lang. Tato kočovná společnost má v současné době oficiální sídlo v Chicagu.", "tgt_summary": "StarKid Productions, also known as Team StarKid, is an American musical theatre company founded in 2009 at the University of Michigan by Darren Criss, Brian Holden, Matt Lang, and Nick Lang. Widely known for the musical \"A Very Potter Musical\", a parody of the \"Harry Potter\" series, the troupe produces musical comedies inspired by pop culture, with original scripts, songs and music. StarKid utilizes social media, mainly YouTube, to distribute their content. StarKid's repertoire additionally consists of albums, concerts, web series, sketch comedies and books. The company's album \"Me and My Dick,\" featuring original songs and music, became the first charting student-produced musical recording on \"Billboard\", debuting at #11 on the \"Top Cast Albums\" chart in 2010; the following year they landed at #1 on the same chart with the album for \"Starship\".", "id": 2001783} {"src_title": "REC (film, 2007)", "tgt_title": "Rec (film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručně.", "content": "Mladá televizní reportérka Ángela Vidalová pořádá reportáž z hasičské stanice pro pořad \",Zatím co vy spíte´´\". Její hlavní prioritou je také výjezd, což se později také stane a jede s hasiči do činžovního domu, odkud znělo hlášení. Ovšem neví o nebezpečné infekci, která se v domě skrývá a která se po celém domě, izolovaného armádou, rozšíří. Začíná krutý boj o život.", "section_level": 2}, {"title": "Celý.", "content": "Mladá televizní reportérka Ángela Vidalová pořádá reportáž z hasičské stanice pro pořad \",Zatím co vy spíte´´\". Zanedlouho se však účastní také hasičského výjezdu s hasiči Manu a Alexem, který byl od začátku pro ní hlavní prioritou. Jede s hasiči do starého činžovního domu, odkud bylo hlášení o podivně chovající se ženě v jejím zamčeném bytě. Tu se snaží policisté uklidňovat až žena pokouše jednoho z policistů. Když se zraněného snaží přemístit ven z domu, zjistí, že armáda celý dům uzavřela a uvalila pod karanténu. Nikdo nemá tušení co se dějě, jsou jen informováni zvenčí, že je to pro jejich bezpečnost. Policista je pokousán a do toho všeho z třetího patra spadne Alex, který je vážně zraněn. Za příčinou se vydají Manu a jiný policista a s nimi společně Ángela a její kameraman. Žena, která policistu pokousala, napadne i jinou obyvatelku domu a následně je zastřelena. Po šoku se Manu pokusí najít cestu z domu ven, ale je zvenčí zadržen policií, která to izolovaným lidí nedovolí. Zkusí jim pomoct Guillem, lékař a správce domu, který ví o místě, odkud skočit na dvůr, ale tam jim to policie také nedovolí a dojde ke konfliktu s policistou Jovenem, o němž mají ostatní pochyby, že o celé akci věděl. Vše se s poklidem vyřeší, Ángela udělá reportáž s páru obyvateli domu. Později jsou informováni, že do domu přijde hygienik s tím, že hrozí, že v domě je infekce. Ángela a kameraman chtějí vše, co má hygienik v plánu, natáčet. Ležící ranění jsou připoutaní a je jim podaná injekce. Zanedlouho ale jeden z nich napadne Guillema a všichni jsou nuceni opustit místnost. Guillem je pokousán a všeci vyžadují od hygienika vysvětlení. Dozví se, že hygiena dostala zprávu od jednoho veterináře, který měl případ psa nakaženého neznámou infekcí. Bylo v kómatu a po chvíli začalo napadat všechny ostatní zvířata. Bylo utraceno a identifikační čip je dovedl do onoho domu. Ukázalo se, že pes patřil malé holce Jennifer a matce, která tvrdí, že její holčička má pouze horečku, což se později projeví jako nákaza a matka je pokousána. Jennifer utekla a Joven s Manu musí holčičku chytit a dát ji injekci. Holčičku našli, zároveň si všimnou, že zastřelená žena zmizela. Joven je později pokousán a Manu s kameramanem utíkají pryč. Nakažený Guillem se snaží přes roletu vedoucí do haly s ostatními dostat s druhým pokousaným policistou. Matka Jennifer je připoutána a Ángela se jí snaží odpoutat. Není čas a nakažení se dostávají do haly. Všichni utíkají do bytu, včetně Ángely. V bytě se také nachází hygienik, od kterého se dozví, že ho pokousali. César, obyvatel domu, má možná tušení, jak se z budovy dostat. Stihne jim pouze sdělit, že do kanalizace vedou pancéřové dveře, pro které je potřeba klíč. Hygienik ho ale pokouše a Manu, Ángela a kameraman zůstanou sami. Po chvilce přemýšlení, jak najít správcův byt je napadnou schránky s čísly bytů a jmenovkami. Během toho si všimnou nakažené matky, přes kterou se naštěstí dostanou. Během cesty po schodech je napadnou další dva nakažení. Ángela se dostala do správcova bytu, kde chvíli hledá dané klíče, které nakonec našla a běží pro Manu, který měl na ně před bytem čekat, ale zjistí, že je už také nakažený. Ángela tedy sama s kameramanem utíká do podkroví, během čehož je nakažení honí. Do bytu se ještě stihnou schovat. V bytě je ale tma a po rozsvícení osvětlení kamery si povšimnou několika článků a fotek v nich, což Ángelu děsí. Pojednávají o jakési portugalské holčičce Tristaně Medeiros, která je posedlá. Majitel bytu, který v bytě dlouho nebyl, měl podezření o nebezpečném viru, který byl vážným případem související s démonickou posedlostí. Objeví také audionahrávky, kde se majitel k viru vyjadřuje. Ángela je náhle vyděšena prudkým otevřením dvířek na půdu, kde se kameraman pokusí kameru strčit a podívat se, co tam je. Do kamery ale uhodilo jakési zkrvavené dítě, díky čemuž se světlo rozbije a Pablo je nucen použít noční režim. Ángelu, vyděšenou k smrti, Pablo uklidňuje a slibuje ji, že se odtamtud zkusí dostat. Ale během obhlídky kamerou Pablo zastihne vychrtlou postavu, nejspíš ženu, blížící se k nim. Ta kráčí, s kladivem v rukou, do kuchyně, kde se snaží něco najít, během čehož se Pablo s Ángelou pokusí utéct. Bohužel se prozradí a Pablo je napaden. Ángela kameru hledá a přes ní objeví vychrtlou ženu, jak Pabla pojídá. Ta napadne taky Ángelu a kamera s zřítí k zemi. Když se pokouší Ángela kameru znovu zvednout, je s křikem odtáhnuta pryč do tmy.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Na rozdíl od amerického remake z roku 2008 probíhalo natáčení ve skutečném činžovním domě v Barceloně, bez kulis. Film byl také natáčen chronologicky a v páru scénách herci dokonce improvizovali. Konkrétně ve scéně, kdy požárník Álex spadne ze schodů dolů na podlahu haly, při čemž si herci mysleli, že skutečně došlo ke zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Remake.", "content": "V roce 2008 natočil John Erick Dowdle remake tohoto úspěšného filmu s názvem \"Karanténa\", který trvá o jedenáct minut déle.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Pokračování filmu nese název \"REC 2\", jehož režiséry jsou opět Jaume Balagueró a Paco Plaza. Izolovaný dům plný nakažených zombií navštíví tentokrát spěciální jednotka, která má za úkol doprovázet jistého Dr. Owena za cílem najít krev původce nákazy, kterým je dívka Tristana Medeiros.", "section_level": 1}], "src_summary": "REC nebo také [Rec] je španělský hororový film z roku 2007, jehož režiséry jsou Jaume Balagueró a Paco Plaza. Film, ač s délkou 1h a 15 minut, se dočkal velkého úspěchu jak ve Španělsku, tak i v zahraničí.", "tgt_summary": "Rec (stylized as [•REC]; short for \"record\") is a 2007 Spanish found-footage horror film co-written and directed by Jaume Balagueró and Paco Plaza. The film centers on a reporter and her cameraman covering a firefighter intervention in an apartment building in Barcelona. As the situation escalates, after some of the building's occupants show animalistic and murderous behavior, the reporter and cameraman find themselves confined inside the perilous building. The film was a commercial and critical success. It is now recognized as one of the early successes, and one of the best films in the found footage genre. \"Rec\" placed at number 60 on \"Time Out\"s list of the top 100 best horror films. The film spawned the \"Rec\" film series, and was followed by three sequels: \"Rec 2\" directed by Balagueró and Plaza in 2009, \"\" directed by Plaza in 2012, and \"\" directed by Balagueró in 2014 as the final installment in the franchise. The film was remade in the United States under the name \"Quarantine\" in 2008.", "id": 2072851} {"src_title": "Hans Walter Süsskind", "tgt_title": "Walter Susskind", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec skladatele byl významný vídeňský hudební kritik a jeho matka byla česká učitelka klavíru. Studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír u Romana Veselého a mistrovskou školu u Karla Hoffmeistera. Absolvoval i kurz hry na čtvrttónový klavír a často koncertoval i na cembalu. Skladbu studoval soukromě u Fidelia Finka. Zahájil velmi úspěšnou koncertní kariéru v Praze i v zahraničí. Zaměřil se zejména na díla soudobých skladatelů. Např. v roce 1938 provedl v Praze poprvé souborné klavírní dílo Leoše Janáčka. Působil ve spolku \"Přítomnost\" i v uměleckém sdružení \"Mánes\". Dirigování studoval u George Szella. V letech 1934–1937 působil jako dirigent pražského Německého divadla. Prahu opustil 13. března 1939, dva dny před obsazením Čech a Moravy německou armádou. Za pomoci britského žurnalisty a pracovníků vyslanectví přijel do Spojeného království. V Anglii vytvořil \"České trio\", které za podpory Jana Masaryka, tehdejšího československého velvyslance v Londýně, získalo v Británii řadu koncertních příležitostí. V roce 1942 se stal dirigentem operního souboru \"Carl Rosa Opera Company\" a v roce 1944 s tímto souborem uskutečnil své první gramofonové nahrávky. Po válce se již do Československa nevrátil a po komunistickém puči v roce 1948 požádal o britské občanství, které mu bylo bez problémů uděleno. Již jako britský občan vystoupil v roce 1964 na hudební festivalu Pražské jaro. V letech 1946–1952 působil jako šéfdirigent \"Royal Scottish National Orchestra\" v Glasgow. Poté odcestoval do Austrálie a až do roku 1955 vedl \"Melbourne Symphony Orchestra\". Po krátkém působení v Izraeli byl jmenován ředitelem \"Toronto Symphony Orchestra\". V Torontu pak působil až do roku 1965. Vyučoval zde rovněž dirigování na královské konzervatoři (\"The Royal Conservatory of Music\"). Od roku 1968 byl dirigentem \"Saint Louis Symphony Orchestra\". V roce 1971 zahajoval newyorskou operním sezónu v divadle \"New York City Opera\" Janáčkovou operou \"Věc Makropulos\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Walter Süsskind, také Jan nebo Hanuš (1. května 1913 Praha – 25. března 1980 Berkeley, Kalifornie) byl britský klavírista, dirigent a hudební skladatel českého původu.", "tgt_summary": "Jan Walter Susskind (1 May 1913 – 25 March 1980) was a Czech-born British conductor, teacher and pianist. He began his career in his native Prague, and fled to Britain when Germany invaded the city in 1939. He worked for substantial periods in Australia and the United States, as a conductor and teacher.", "id": 1958146} {"src_title": "Ultrajemné částice", "tgt_title": "Ultrafine particle", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a složení.", "content": "Ultrajemné částice vznikají kondenzací z plynů nebo přímo při spalování. Jejich zdrojem mohou být i laserové tiskárny či 3D tiskárny. Na povrch ultrajemných částic se mohou navazovat těžké kovy nebo organické polychlorované bifenyly (PCB), které nebezpečnost částic ještě zvyšují.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Za ultrajemné částice se považují částice do velikosti 100 nm. Jejich dolní velikost není definována, ale je dána tím, že částice je shluk minimálně několika molekul látky, přičemž velikost molekul je běžně od desetin po jednotky nm. Ultrajemné částice jsou řádově 100× až 1000× menší, než je dosud sledovaný polétavý prach rozptýlený v ovzduší (u něj se běžně sledují částice o velikosti do 2,5 a do 10 μm, označované jako PM a PM). V městské atmosféře se v 1 m vyskytuje řádově 10 ultrajemných částic. Jejich hmotnost dosahuje jen 2 μg/m (to je 10× až 100× méně, než jaká je hmotnost větších částic PM).", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Vzhledem ke své extrémně malé velikosti pronikají ultrajemné částice až do nejzazších koutků plic – do plicních sklípků (alveol). I v případech, kdy tyto částice nejsou samy o sobě toxické, mohou zde vyvolat oxidační stres, který způsobuje zánět a další zdravotní problémy. Oproti větším částicím však nemusí být ultrajemné částice v plicích zadrženy: velmi dobře přecházejí do epitelárních buněk a přes ně do krve, případně do dalších mezibuněčných tekutin. Zde mohou vyvolávat imunitní reakce nebo zvýšenou koagulaci krve a tím vznik krevních sraženin, které představují riziko vzniku srdečního infarktu a mozkové mrtvice. Krví mohou být transportovány k dalším orgánům. Bylo zjištěno, že k ultrajemným částicím jsou zvláště citliví starší lidé nebo osoby se osoby se srdečním onemocněním či s cukrovkou. První výzkumy naznačují, že UFP mohou nepříznivě ovlivňovat zejména oběhovou soustavu (srdce, játra a další) a že mohou mít odlišné a někdy i závažnější účinky na lidské zdraví než větší částice. Tento vliv je však třeba ještě ověřit. Výzkum ultrajemných částic je teprve ve svých počátcích a proto zatím neexistují limity pro jejich koncentrace v ovzduší.", "section_level": 1}, {"title": "Sledování.", "content": "Ultrajemné částice jsou tak malé, že metody používané pro sledování polétavého prachu (prosávání vzduchu přes papír nebo filtrační tkaniny) jsou pro ně nevhodné. Používá se proto elektrostatická metoda, kterou se stanovuje počet částic konkrétní velikosti v měřeném objemu vzduchu. Částice se elektricky nabijí a podle velikosti a náboje se pak separují v elektrickém poli. Nakonec pak čítač vyhodnotí počet částic v jednotlivých frakcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ultrajemné částice (UFP – ' nebo také PM) jsou částice o velikosti desítek nanometrů, které jsou rozptýlené v ovzduší. Jsou produkovány lidskou činností (doprava, vytápění, průmyslová výroba), ale mohou vznikat i při přírodních procesech (lesní požáry, výbuchy sopek) nebo samovolně kondenzací z plynů v atmosféře. Jejich nebezpečnost vychází především z jejich malých rozměrů – mohou pronikat přes plíce do krve a způsobovat závažná poškození organismu. Navíc mají vzhledem k malým rozměrům relativně větší povrch, takže se na ně může vázat více dalších škodlivin (organických látek nebo těžkých kovů) než na částice polétavého prachu. Jejich působení není dosud příliš prozkoumáno – začaly se sledovat až v prvním desetiletí 21. století. U dříve nezkoumaných částic do velikosti 3 nm je hlavním přispěvatelem doprava.", "tgt_summary": "Ultrafine particles (UFPs) are particulate matter of nanoscale size (less than 0.1 μm or 100 nm in diameter). Regulations do not exist for this size class of ambient air pollution particles, which are far smaller than the regulated PM and PM particle classes and are believed to have several more aggressive health implications than those classes of larger particulates. In the EU UFP's in ambient air are empirically defined by a technical specification. The important detail is the definition of size, stated: \"The lower and upper sizes considered within this document are 7 nm and a few micrometres, respectively\". Although the most common referral to UFP is \"less than 0.1μm\", this is incorrect for ambient air in the EU. There are two main divisions that categorize types of UFPs. UFPs can either be carbon-based or metallic, and then can be further subdivided by their magnetic properties. Electron microscopy and special physical lab conditions allow scientists to observe UFP morphology. Airborne UFPs can be measured using a condensation particle counter, in which particles are mixed with alcohol vapor and then cooled, allowing the vapor to condense around them, after which they are counted using a light scanner. UFPs are both manufactured and naturally occurring. UFPs are the main constituent of airborne particulate matter. Owing to their numerous quantity and ability to penetrate deep within the lung, UFPs are a major concern for respiratory exposure and health.", "id": 789151} {"src_title": "Metro v Lyonu", "tgt_title": "Lyon Metro", "src_document": [{"title": "Linky.", "content": "Systém Lyonského metra se skládá ze čtyř linek A-B-C-D. Na mapách jsou barevně označeny.", "section_level": 1}, {"title": "Linky A a B.", "content": "Linka A (\"Perrache - Laurent Bonnevay\") a Linka B (\"Charpennes - Part-Dieu\") byly vybudovány metodou hloubením. Do provozu byly uvedeny 2. května 1978. Vlaky obou linek jezdí namísto ocelových kol po pneumatikách. Linka B byla prodloužena do stanice \"Jean Macé\" 9. září 1981. V září 2000 byla prodloužena do stanice \"Gerland\". Otevření dalšího prodloužení linky do stanice \"Oullins\" je plánováno na rok 2013. Prodloužení linky A do stanice \"Vaulx-en-Velin La Soie\" bylo otevřeno v roce 2007. Do roku 2013 bude linka B plně zautomatizovaná stejně jako nyní linka D. Linka A bude rovně plně zautomatizovaná, ale ne dříve než v roce 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Linka C.", "content": "Ozubnicová dráha \"Croix-Rousse-Croix-Paquet\", která byla zrekonstruována v roce 1974 byla začleněna do sítě metra v roce 1978. Byla pojmenována písmenem C. V té době vedla ze stanice \"Hôtel-de-Ville\" do stanice \"Croix-Rousse\". 8. prosince 1984 byla linka prodloužena do stanice \"Cuire\". Trať byla postavena za použití různých metod. Úsek za stanicí \"Hénon\" probíhá po povrchu. Stanice \"Croix Paquet\" je prohlášena za nejstrmější stanici metra v Evropě se sklonem 17%. Linka C je poháněna pomocí trolejového vedení, zatímco Linky A, B a D jsou napájeny pomocí napájecí kolejnice.", "section_level": 2}, {"title": "Linka D.", "content": "Linka D zahájila svůj provoz 4. září 1991 mezi stanicemi \"Gorge-de-Loup\" a \"Grange-Blanche\". Zpočátku byly vlaky řízeny řidičem. Trasa byla 11. prosince 1992 prodloužena do stanice \"Gare de Vénissieux\", v této době také přešel provoz linky na automatický. Gumokolové vlaky metra jezdí automaticky bez řidiče. Jsou ovládány pomocí systému MAGGALY (\"Métro Automatique à Grand Gabarit de l’Agglomération Lyonnaise\"). 28. dubna 1997 byla trasa opět prodloužena, tentokrát do stanice \"Gare de Vaise\". Linka D je ze všech linek Lyonského metra nejhlubší. Byla postavena především ražbou. Prochází pod oběma řekami, které protékají Lyonem - Rhônou a Saônou. Taktéž je se svými 13 kilometry nejdelší Lyonskou linkou.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "Metro, stejně jako zbytek veřejné dopravy, je provozováno společností SLTC (Société lyonnaise de transports en commun - městská hromadná doprava v Lyonu). SLTC je pod záštitou TCL (Transports en commun lyonnais - veřejná doprava v Lyonu). Je provozováno pod jménem SYTRAL (Syndicat de transports de l'agglomération lyonnaise).", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Lyonu, neboli Lyonské metro tvoří základ městské hromadné dopravy v Lyonu Skládá ze čtyř linek a je v provozu od roku 1978. Metro je součástí rozsáhlého dopravního systému TCL, ke kterému rovněž patří tramvajová, trolejbusová a autobusová doprava. Na rozdíl od všech ostatních systému metra ve Francii (krom jednoho, RER), vlaky Lyonského metra jezdí vlevo, jako vlaky společnosti SNFC. To je výsledkem nerealizovaného projektu, podle nějž měly vlaky metra jezdit na přeměstí po již existujících vlakových kolejích. V Lyonu se používá tzv. Gumokolové metro. Podobné metro se používá taktéž v Montrealu, tam je ale širší. Metra v Lyonu a Montrealu mají rovněž podobné vlaky a podobu stanic. Celková délka sítě je 30 kilometrů. Z toho je 80% vedeno v podzemí. Ve všední dny přepraví 708 000 cestujících.", "tgt_summary": "The Lyon Metro () is a rapid transit system serving Lyon Metropolis, France. First opened in 1974, it currently consists of four lines, serving 40 stations and comprising of route. Part of the Transports en Commun Lyonnais (TCL) system of public transport, it is supported by two funiculars and a tramway network. Unlike other French metro systems, but like the SNCF and RER, Lyon Metro trains run on the left. This is the result of an unrealised project to run the metro into the suburbs on existing railway lines. The loading gauge for all lines is , more generous than the average for metros in Europe. The Lyon Metro owes its inspiration to the Montreal Metro which was built a few years prior, and has similar (narrower) rubber-wheel cars. Daily weekday ridership was 740,000 in 2011.", "id": 825965} {"src_title": "Jennie Garth", "tgt_title": "Jennie Garth", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Narodila se v americké Urbaně do rodiny Johna a Carolyn Garthových. Dohromady má 6 nevlastních sourozenců a všichni společně vyrůstali na ranči v Arcole. Poté, co se její rodina přestěhovala do Glendale v Arizoně, se začala věnovat tanci a modelingu. Tam si jí také všiml lovec hereckých talentů Randy James. Studovala na školách jako Greenway High School a Apollo High School. Poté se nechala Jamesem zlákat na hereckou kariéru a odstěhovala se do Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Před kamerou se objevila poprvé v roce 1989 a to konkrétně v seriálu \"Growing Pains\". Vidět jsme jí poté mohli spíše v seriálových rolích. Mezi lety 1989 a 1990 účinkovala v seriálu \"A Brand New Life\". V roce 1990 získala životní roli Kelly Taylor v seriálu \"Beverly Hills 90210\", kde vydržela dalších 10 let. Spatřit jsme jí také mohli v seriálech jako \"The $treet\", \"Co mám na tobě ráda\" či ve volném pokračování původního hitu s názvem \"\". Zahrála si také v několika celovečerních filmech. Spatřit jsme jí mohli ve snímcích jako \"Síla 98\" nebo \"Bratři ve zbrani\". Sama si také vyzkoušela režírování, když se ujala jedné z dílů seriálu \"Beverly Hills 90210\". Objevila se také v americké verzi zábavné show \"Dancing with the Stars\". V roce 2014 si s Tori Spelling zahrála v seriálu \"Mystery Girls\", který byl po první řadě zrušen. V roce 2014 měl premiéru její vlastní reality-show \"The Jennie Garth Project\", v deseti dílech divákům představila rekonstrukci svého domova v Hollywoodu v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1994 se provdala za Daniela Clarka, manželství však vydrželo pouhé dva roky. V roce 1996 se při natáčení TV filmu \"An Unfinished Affair\" poznala s hercem Peterem Facinellim, kterého si po pětiletém vztahu vzala. Z jejich vztahu a později manželství vzešly dcery Luca Bella (* 30. červen 1997), Lola Ray (* 6. prosinec 2002) a Fiona Eve (* 30. září 2006). Jejich manželství se rozpadlo na konci března 2012. Dvojice se rozvedla v červnu 2013. Na podrzim roku 2014 začala chodit s hercem Davidem Abramsem. Pár se zasnoubil v dubnu roku 2015 a vzali se 11. července 2015. Dvojice se rozešla v roce 2017. V dubnu 2018 si zažádali o rozvod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jennifer Eve Garth (* 3. duben 1972, Urbana, Illinois, USA) je americká filmová herečka a režisérka. Nejvíce se proslavila rolemi v seriálech \"Beverly Hills 90210 a Co mám na tobě ráda\" (2002-06).", "tgt_summary": "Jennifer Eve Garth (born April 3, 1972) is an American actress. She is known for starring as Kelly Taylor throughout the \"Beverly Hills, 90210\" franchise (1990–2000) and Val Tyler on the sitcom \"What I Like About You\" (2002–06). In 2012, she starred in her own reality show, \"Jennie Garth: A Little Bit Country\" on CMT.", "id": 2168113} {"src_title": "Kostel svatého Rocha (Paříž)", "tgt_title": "Saint-Roch, Paris", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1521 zde pařížský obchodník Jean Dinocheau postavil kapli zasvěcenou svaté Zuzaně. Tehdy se nacházela ještě na předměstí za bránou sv. Honoria pařížských hradeb. V době hugenotských válek v roce 1577 se donátorův synovec Étienne Dinocheau přidal k royalistům a rozšířil kapli na kostel, jehož patronem zvolil svatého Rocha. V roce 1629 se kostel stal farním a dne 23. března 1653 budoucí král Ludvík XIV. se svou matkou Annou Rakouskou položil základní kámen nové stavby kostela. Výstavba nové budovy trvala až do roku 1722 a podíleli se na ní postupně architekti Jacques Lemercier, Étienne-Louis Boullée, Jules Robert de Cotte, Jules Hardouin-Mansart, Pierre Bullet a Robert de Cotte. Kvůli nedostatku finančních prostředků byla stavba v roce 1660 na několik let zastavena a byly dokončeny pouze transept a loď. V roce 1690 byla dokončena tavba transeptu, zaklenutím kupole v kříženía vystavěn segment chóru s ochozem a chórovými kaplemi. Byly však zakryty pouze dočasnou dřevěnou střechou. V roce 1701 Jules Hardouin-Mansart začal se stavbou chórové kaple zasvěcené Panně Marii, zaklenuté hlavní chrámovou kupolí, kterou po jeho smrti dokončil Pierre Bullet. Poté byly práce opět přerušeny. Stavba pokračovala v roce 1719 díky financím bankéře Johna Lawa, který financoval střechu a fasádu kostela. V letech 1728-1736 Robert de Cotte přistavěl věž vpravo od chóru. V roce 1735 byla zničena fasáda věže. Robert de Cotte navrhl trojosé dvoupatrové průčelí, které pravděpodobně realizoval až jeho syn Jules-Robert v roce 1739. Spodní patro zdobí dva páry dórských sloupů, horní patro je rytmizováno dvěma dvojicemi sloupů korintských. V roce 1754 Louis-Etienne Boullée přistavěl na východní straně chóru kapli Kalvárie, která byla zásadním způsobem přestavěna v polovině 19. století. V roce 1756 Jean-Baptiste Pierre namaloval obraz Nanebevzetí pro kupoli kaple Panny Marie. V roce 1758 byla postavena barokní kazatelna se štukovým baldachýnem na severní straně hlavní lodi, která však byla dvakrát upravena do odlišné podoby. Kaple Kalvárie byla upravena na kapli Katechismu v roce 1850 a zcela přestavěna. V roce 1879 byla stržena věž na jižní straně kvůli rozšíření komunikace \"Avenue de l'Opéra\". Během Velké francouzské revoluce byl kostel roku 1789 vypleněn. Roku 1795 zde Napoleon Bonaparte s vojáky Národního konventu dal střílet do royalistů. Byly zničeny všechny sochy v průčelí kostela, vitráže kromě středu jednoho okna s monogramem zakladatelů a letopočtem 1710 v severní postranní lodi, rozbita část sochařské výzdoby oltářů a poničena část výzdoby kleneb. Sousední zrušený klášter ovládli jakobíni a 27. října 1798 jej proměnili kostel na Chrám Rozumu. Po návratu Bourbonů byla pořízena nová vnitřní výzdoba, která zahrnuje malby kleneb hlavní lodi, větší část obrazů, soch a byla přesvěcena část kaplí. Kostel je od roku 1914 chráněn jako historická památka.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Kostel je trojlodní bazilika s valenými klenbami s výsečemi, s kupolí v transeptu a s hlavní kupolí nad mariánskou kaplí uprostřed ochozu na půdorysu kruhu, připojeného ke stavbě z východu. Původní plány navrhl architekt Jacques Lemercier. Se svými 126 metry délky patří stavba k největším kostelům v Paříži. Stavba byla inspirována některými jezuitskými kostely, jejichž koncepce byla přizpůsobena katolické liturgii ve znění Tridentského koncilu a provozu poutního chrámu, v němž může zástup věřících obejít široký ochoz chóru, zvaný deambulatorium. Tento architektonický model se ve Francii na počátku 17. století objevil v několika variantách, a to zejména v Paříži jako bývalý kostel kláštera feuillantů (1600-1608), kostel kláštera bosých karmelitánů (1613-1620), původně jezuitský kostel svatého Pavla a svatého Ludvíka (1627-1641), jezuitský noviciát (1634) a kaple sv. Voršily v Sorbonně (1634). Absence zvonice, která byla zbořena v 19. století, je řešena zavěšením zvonů ve krovu kostela, jeden zvon- umíráček stojí na podlaze chóru.", "section_level": 1}, {"title": "Kaple Kalvárie.", "content": "Kaple byla postavena v roce 1754 podle návrhu Étienna Maurice Falconeta v prostoru bývalého hřbitova severo-východně od kostela a připojena k ochozu kostela. Její architekturu provedl architekt Étienne-Louise Boullée. Jeho stavba byla v roce 1850 rozšířena o tři výklenky s monumentálními skupinami soch: vlevo Přibíjení Krista na kříž, uprostřed Ukřižování, vpravo Ukládání Krista do hrobu. Objednalo je, stejně jako ostatní výzdobu kostela, město Paříž. Dnes je kaple přístupná ze dvou stran: vraty ze severní strany (z ulice sv. Rocha,\"Rue Saint-Roch\"), nebo z ochozu u z kaple Panny Marie.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Uctívání.", "content": "Kaple byla postavena v roce 1715 na náklady finančníka Johna Lawa. Nachází se na severojižní ose kostela jako rozšíření kaple Panny Marie ve formě její niky. Je osvětlena pouze dvěma okny.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Panny Marie.", "content": "Kaple segmentem obvodové zdi prodlužuje chór směrem na severovýchod. Stavbu navrhl Jules Hardouin-Mansart a byla realizována v roce 1709 z peněz získaných loterií. V kapli se mísí prvky baroka a klasicismu. Její kupole je pokryta freskou Nanebevzetí Panny Marie, kterou namaloval v letech 1749-1756 Jean-Baptiste Marie Pierre. V roce 1932 byla restaurována. Oltář Narození Páně tvoří monumentální štukatury s paprsky betlémské hvězdy nad barokními sochami klečící Panny Marie a sv. Josefa u jeslí s dítětem Ježíšem, po stranách adorované sochami sv. Jeronýma a sv. Barbory.", "section_level": 2}, {"title": "Varhany.", "content": "Autorem prospektu velkých varhan na kruchtě na západní straně z roku 1842 je Aristide Cavaillé-Coll, varhany postavil Louis-Alexandre Clicquot. Druhé varhany jsou vestavěny do výklenku ochozu chóru. Společnost \"Les Heures Musicales de Saint-Roch\" tvoří pravidelně hudební složku bohoslužeb, a také v kostele pořádá koncerty starého i současného sborového zpěvu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Rocha (fr. \"Église Saint-Roch\") je katolický farní kostel v 1. obvodu v Paříži, vrcholně barokní trojlodní bazilika na nároží ulic \"Rue Saint-Honoré\" a \"Rue Saint-Roch\", postavený v letech 1653-1722 na starších základech.", "tgt_summary": "The Church of Saint-Roch () is a late Baroque 126 meter-long church in Paris, dedicated to Saint Roch. Located at 284 rue Saint-Honoré, in the 1st arrondissement, it was built between 1653 and 1740. The church is organized as a series of chapels. One of them is dedicated to Saint Susanna in memory of the church which used to stand in its place. Accordingly, there is a mural painting above the altar, showing Saint Susanna fleeing her attackers, and looking up to the heavens for the help of God.", "id": 1096300} {"src_title": "Benedikt Höwedes", "tgt_title": "Benedikt Höwedes", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Höwedes začal hrát fotbal ve svém rodném městě v klubu TuS Haltern v roce 1994. Ve věku třinácti (2001) přestoupil do mládežnického týmu Schalke 04. V roce 2003 se stal kapitánem týmu Schalke U19, se kterým vyhrál německé mládežnické mistrovství. V lednu 2007 podepsal profesionální smlouvu platnou do konce sezóny 2009/10 a v červenci se připojil k Schalke v Bundeslize. Do října 2007 však hrál za rezervní tým Schalke 04 v Oberlize (čtvrtá divize). Se Schalke vyhrál v sezóně 2010/11 DFB-Pokal a v roce 2011 i DFL-Supercup.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Za Německo hrál v reprezentačních týmech do 18 a 19 let. Hrál také za tým do 20 let. V létech 2007–2010 byl členem německé reprezentace do 21 let. Trenér Horst Hrubesch jej nominoval na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2009 konané ve Švédsku, kde získal s německým týmem premiérový titul v této kategorii. Po odmítnutí Svena Bendera a Bastiana Schweinsteigera jej nominoval trenér Joachim Löw pro zápasy v květnu a červnu 2011 proti Uruguayi, Rakousku a Ázerbájdžánu poprvé do A-týmu Německa. Debutoval 29. května proti Uruguayi, když v 66. minutě vystřídal Philippa Lahma.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Joachim Löw jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Němci postoupili ze základní skupiny G se 7 body z prvního místa po výhře 4:0 s Portugalskem, remíze 2:2 s Ghanou a výhrou 1:0 s USA. S týmem získal zlaté medaile po finálové výhře 1:0 proti Argentině.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Joachim Löw jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. Němci získali na turnaji bronzové medaile, v semifinále je vyřadila domácí Francie po výsledku 0:2.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly.", "content": "Góly Benedikta Höwedese za A-mužstvo Německa:", "section_level": 2}], "src_summary": "Benedikt Höwedes (* 29. února 1988, Haltern am See) je německý fotbalový obránce a reprezentant. V současnosti hraje v ruské lize Premier Liga za jeden z nejlepších ligových fotbalových klubů Lokomotiv Moskva.", "tgt_summary": "Benedikt Höwedes (; born 29 February 1988) is a German professional footballer who plays as a defender who is currently a free agent and plays for the Germany national football team. At international level, Höwedes won the World Cup with Germany in 2014, and was one of only three players to play every single minute of the tournament. Höwedes has described himself as a 'multi-functional player' in the defence, who can play in the centre or as both a left or right-sided full-back.", "id": 2223866} {"src_title": "Hortenzie velkolistá", "tgt_title": "Hydrangea macrophylla", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hortenzie je opadavý keř, který dorůstá do výšky asi 1,5 metru , výjimečně může být v našich podmínkách i vyšší. Rostlina je bohatě větvená se vstřícnými, krátce řapíkatými listy. Čepel listů je hrubě pilovitá, listy jsou vejčité až obvejčité, na vrcholu špičaté. Květenství jsou nejčastěji kulovité nebo polokulovité chocholíky. Květy v nich jsou většinou čtyřčetné, někdy pětičetné. Barva květů závisí na kyselosti půdy. V alkalických půdách se zbarvují do růžova a v kyselých půdách se zbarvují do modra. Pěstuje se v řadě kultivarů, jejichž květy jsou vždy sterilní. Plodem hortenzie je tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina má svůj původ v Japonsku na ostrově Honšú. Ve východní Asii byla jako okrasná dřevina pěstována už v dávných dobách. Ve svých původních stanovištích se vyskytuje převážně v horských lesích a křovinách. Postupem času byla zavlečena i do mnoha dalších regionů světa (Nový Zéland, Střední a Jižní Amerika, Havajské ostrovy, Azorské ostrovy, Madeira). Do rodu hortenzie (\"Hydrangea\") patří více než 70 druhů, které se vyskytují převážně ve východní Asii. V Evropě se pěstuje od 18. století a v Čechách od začátku 19. století. Česky ji poprvé pojmenoval Jan Svatopluk Presl v roce 1846 jako hortensia ozdobná.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Hortenzie potřebuje dostatek světla. Zároveň je však nutné chránit ji před přímým slunečním úpalem. Ve stínu květy vykvétají pomaleji než na slunci. Ideální teplota pro rostlinu v letním období se pohybuje v rozmezí 20 až 25 °C, proto je vhodná pro pěstování venku.Pokud je hortenzie zasazená do země, stačí ji pouze zakrýt. Rostliny v nádobách před zimou přesuneme do chladné, temné místnosti. Rostlina vyžaduje hojnou zálivku, což nám napovídá i její latinský název \"Hydrangea\". V zimním období zálivku omezíme. Nejlépe je rostlinu zalévat měkkou vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Barvení.", "content": "Pokud chceme docílit modré barvy, potřebuje hortenzie dostatek hliníku, se kterým se váže barvivo obsažené v květech. Hliník rostliny získávají z kyselých půd. Růžové květy hortenzií se zbarví do modra při pH půdy 3,5 až 4,5. Červené květy se zbarví do fialova. Bílé hortenzie barvu nemění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hortenzie velkolistá (\"Hydrangea macrophylla\") je okrasná rostlina, hojně pěstovaná v parcích i zahradách. Kvete bohatými květenstvími, jejichž barva je závislá na kyselosti půdy. Patří do čeledi hortenziovité .", "tgt_summary": "Hydrangea macrophylla is a species of flowering plant in the family Hydrangeaceae, native to Japan. It is a deciduous shrub growing to tall by broad with large heads of pink or blue flowers in summer and autumn. Common names include bigleaf hydrangea, French hydrangea, lacecap hydrangea, mophead hydrangea, penny mac and hortensia. It is widely cultivated in many parts of the world in many climates. It is not to be confused with \"H. aspera\" 'Macrophylla'.", "id": 679918} {"src_title": "Mokele Mbembe", "tgt_title": "Mokele-mbembe", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Celá střední Afrika, především Demokratická republika Kongo", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší pozorování.", "content": "1776 (první informace v Evropě)", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastější zobrazování.", "content": "Zvíře je šedohnědé barvy s hladkou kůží. Má malou hlavu na dlouhém krku. Občas popisován roh (nebo chobot). Je zpodobňován se sauropodními dinosaury.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "býložravec, liána molombo", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Pátrání po tajemném ještěru Roku 1776 byla vydána kniha popisující misionářskou práci v Kongu. Jmenovala se „Historie de Loango Kakongo et Autres Royaumes d’Afrique, Rédigée d’aprés les Memoires des Préfets Apostoliques de la Mission Francoise“. Tuto knihu sepsal abbé Lievaine Bonaventura Proyart. Zajímavá je část, která popisuje zvíře, o kterém misionáři slyšeli od domorodců. Jedná se o zvíře s dlouhým krkem a ocasem, malou hlavou a nohama jako má slon, ale navíc opatřenými drápy. Misionáři prý viděli i stopy tohoto zvířete. Měly obvod kolem 90 centimetrů a otisky drápů byly jasně vidět. Domorodci se nemohli inspirovat popisem dinosaurů, protože v té době byli dinosauři neznámí (první popis dinosaura se objevil až v 19. století). Roku 1913 se po stopách mokele mbembe vydal německý cestovatel von Stein zu Lausnitz. Ten přinesl do Evropy první detailnější popis tohoto tvora. Slyšel také, že se mokele mbembe živí jediným druhem potravy, a to jistým typem liány s bílými květy a plody podobnými jablku. Tato liána nese název molombo (z rodu Landolphia). Zvíře zabíjí hrochy a slony, ale těla nechává na pokoji. Von Stein zu Lausnitz napsal, že: „tvor nežije v malých řekách, jako jsou ramena řeky Likouala. Pouze několik jedinců navštěvuje menší říční toky. Během naší expedice bylo jedno zvíře pozorováno v nesplavné části řeky Sanga, někde mezi řekami Mbaio a Pikunda (...) \"Slyšeli jsme vyprávět, že zvíře navštěvuje řeku Saombo.“ V 80. letech se do Konga vydalo několik expedic. Roku 1980 se po stopách tajemného tvora vydal badatel James Powell, který předtím v Africe zkoumal krokodýly. V jeho expedici byl i Roy Mackal, který se o rok později do Konga vrátil s novou expedicí. Pátrali v oblasti jezera Telle, kde se prý mokele mbembe vyskytuje. Jezero je oválného tvaru s šířkou přibližně 25 kilometrů, přitom hluboké není ani 3 metry. Cesta k jezeru je velice těžká a vede neprozkoumanými hustými lesy. Nejtěžší pro expedici, tak byla právě cesta k jezeru. Roku 1981 se k jezeru Telle vydaly dvě americké expedice. První vedl již zmíněný Roy Mackal. Ten měl informace od domorodců a dokonce prý viděl stezku vyšlapanou mokele mbembe. Druhou expedici vedl Herman Regusters. Ten donesl nějaké fotky, na nichž údajně bylo zvíře zachyceno, ale byly nekvalitní a nebyly jako důkaz uznány. Roku 1982 vyslala konžská vláda vlastní expedici, kterou vedl Marcelin Agana (byl členem už Mackelovi expedice z roku 1981). Agana prý zvíře viděl, ale nepodařilo se mu ho natočit, protože v kameře došel film. Další expedici podnikla roku 1986 Velká Británie a o dva roky později se do Konga vydali Japonci. Ti měli nejlepší techniku té doby a také jich byl velký počet (49 mužů). Dva domorodci jim řekli, že kousek dál se objevilo mokele mbembe. Japonci celé území prohledali, ale nic nenašli. Tři na sobě nezávislé zdroje mluví o zvířeti, kteří prý zabili Pygmejové. Údajně se jedná právě o mokele mbembe. Dvě ze zpráv se dostaly k Francouzi Christianu Le Noelovi. Domorodý průvodce mu vyprávěl, že před lety ulovili jeden kus tvora známého jako mokele mbembe, poté, co je tvor několik týdnů ohrožoval na jezeře. Roku 1958 přišli domorodí rybáři za Jacquem Mangianem a řekli mu, že zabili „velké maso“. Také mu doporučili, ať se jde podívat. Jacques nešel, protože cesta byla dlouhá a neměl dost vybavení. Za nějakou dobu Mangian zjistil, že ti, kteří jedli maso z tohoto uloveného zvířete, se otrávili a zemřeli. Mangian poté tuto historku řekl Noelovi. Třetí zpráva pochází od rybáře Lateka Pascala. Ten ji pověděl Royi Mackalovi. Pygmejové prý zabili nějaké velké zvíře, které otrávilo ty, kteří z něj jedli maso. Všechny tři zprávy mluví o jedné události. S určitostí se však neví, co vlastně ulovili. Popisy mrtvol všech tří zpráv se shodují – jedná se o velké zvíře s tmavou kůží a rohem. Možná šlo o Mokele Mbembe, ale možná taky ne. Můžeme předpokládat, že s nosorožcem, hrochem či slonem si úlovek nespletli, protože tato zvířata pozná každý domorodec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mokele Mbembe (v ngalštině \"ten který zastaví proud řeky\"), někdy také N'yamala, Amali, Jago-nini, je tvor, který dle místního folklóru sídlí ve vodních tocích ve střední Africe.", "tgt_summary": "In Congo River Basin mythology, Mokele-mbembe (Lingala: , \"one who stops the flow of rivers\") is a water-dwelling entity, sometimes described as a living creature, sometimes as a spirit. During the early 20th century, descriptions of the entity increasingly reflected public fascination with dinosaurs, including aspects of particular dinosaur species now known among scientists to be incorrect, and the entity became increasingly described alongside a number of purported living dinosaurs in Africa. Over time, the entity became a point of focus in particular among adherents of the pseudoscience of cryptozoology, and young Earth creationism, resulting in numerous expeditions led by cryptozoologists and funded by young Earth creationists and groups with the aim of finding evidence that invalidates scientific consensus regarding evolution. Paleontologist Donald Prothero remarks that \"the quest for Mokele Mbembe ... is part of the effort by creationists to overthrow the theory of evolution and teaching of science by any means possible\". Additionally, Prothero observes that \"the only people looking for Mokele-mbembe are creationist ministers, not wildlife biologists.\"", "id": 1911503} {"src_title": "Toyota Production System", "tgt_title": "Toyota Production System", "src_document": [{"title": "Cíle.", "content": "Hlavním účelem TPS je vyloučit přetížení/zahlcení výroby (muri) a výpadky (mura), a zároveň eliminovat plýtvání (muda). Nejlepších výsledků je dosaženo definováním procesu, který je schopný dosahovat požadovaných výsledků hladce, tzn. bez přerušení výrobního procesu – vyloučením \"mura\" (výpadků). Rovněž tak je zásadní zajistit, aby byl proces tak flexibilní, jak je třeba, a to bez stresu či \"muri\" (přetížení), jelikož to opět přináší \"muda\" (plýtvání). Ve výsledku jsou taktická zlepšení v oblasti eliminace plýtvání neboli eliminace „muda“ velmi přínosná. Existuje sedm druhů „muda“, které jsou v TPS definovány: Při pohledu na výsledky TPS, se eliminace plýtvání stala hlavním bodem zlepšování, neboť její implementace je ze všech tří metod nejsnadnější. Díky TPS se mnoho zlepšení spouští pouze na základě snížení výpadků nebo zahlcení ve výrobě, což přináší zároveň omezení plýtvání, a to i bez přímého zaměření na jeho pouhou redukci.", "section_level": 1}, {"title": "Původ myšlenky.", "content": "Tento systém, je více než jiné aspekty závodu, zodpovědný za skutečnost, že se Toyota stala tím, čím je dnes. Toyota byla po dlouhou dobu leader v automobilové výrobě a průmyslu. Je mýtus, že \"Toyota získala inspiraci pro svůj systém, nikoli z amerického automobilového průmyslu (tehdy daleko největšího na světě), ale z návštěvy supermarketu.\" Myšlenka produkce „Just-in-time“ je nápadem Kiičiró Tojody, zakladatele firmy Toyota. Otázka zněla, jak tuto myšlenku implementovat v praxi. Při pročítání popisu amerických supermarketů, si Óno uvědomil, že supermarket je vlastně model toho, co se snažili zavést v závodě. Zákazník v supermarketu si bere požadované množství zboží z regálu a koupí si je. Ze skladu se pak regál doplní jen takovým množstvím zboží, aby se doplnilo chybějící. Takto podobně by si jednotlivé výrobní pracoviště, které potřebovalo doplnit díly, došlo do skladového 'regálu' (v centrálním skladu) pro potřebnou součástku a 'koupilo' (vyndalo) si potřebné množství, zatímco 'regál' by byl 'doplněn' pracovištěm, které produkuje tuto součástku, kterých vyrobí právě tolik, aby nahradily použité množství. Jelikož malý objem zásob je při užití Toyota Production System klíčový, důležitým prvkem filosofie, která za systémem stojí, je pracovat inteligentně a eliminovat plýtvání, aby bylo potřeba jen minimálního množství zásob. Mnoho amerických podniků, které sledovaly Toyotu, si vytklo za cíl útok přímo na velký objem zásob, aniž by porozuměly principům, které umožňují tak velké snížení objemu zásob. Pouhé napodobení bez pochopení základního konceptu či motivace, mohlo vést k neúspěchu těchto projektů.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta k člověku.", "content": "Externí pozorovatelé shrnuli principy Toyota jako:", "section_level": 2}, {"title": "Soustavné řešení původu problémů vede k celopodnikovému učení.", "content": "Výrobní postupy Toyoty jsou srovnávány se ždímáním vody ze suchého ručníku. Význam tohoto přirovnání je, že je to systém úplného vyloučení plýtvání. Plýtváním je zde myšleno vše, co nepřispívá k výrobnímu procesu, cokoli, co nezvyšuje přidanou hodnotu. Mnoho lidí za eliminaci plýtvání považuje omezení toho, co většina zná jako plýtvání, stále však zůstává mnoho takového, které dosud nebylo odhaleno, nebo jsou lidé ochotni tolerovat. Došlo však k tomu, že lidé rezignovali na určité problémy, stali se rukojmími rutiny a systém soustavného řešení problémů opustili. Zpětné procházení až k základům, odhalování skutečného významu problémů a poté nastavování fundamentálních zlepšení, je však možné sledovat v celém výrobním systému Toyota.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "Toyota dokázala díky používání TPS významně snížit dodací lhůty a náklady a přitom neustále zlepšovat kvalitu. To jí umožnilo stát se jednou z deseti největších společností na světě. V současné době je stejně zisková jako všichni ostatní výrobci souhrnně a v roce 2007 byla největším výrobcem. Díky úspěchu filosofie predikce výroby se mnoho výrobců snažilo tyto metody okopírovat, nicméně většinou neúspěšně. Stejně tak se mnoho společností z různých odvětví činnosti (mimo výrobu) pokoušelo přizpůsobit některé části nebo celé principy Toyota Production System do své produkce. Mezi nimi najedeme také obory stavebnictví či zdravotnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toyota Production System (TPS) je integrovaný sociotechnický systém, vyvinutý firmou Toyota, který zahrnuje filosofii a praktiky jejího managementu. TPS je založen na kooperaci výroby a logistiky automobilového výrobce, včetně jeho interakce s dodavateli a zákazníky. Systém je hlavním předchůdcem typičtějšího způsobu \"lean manufacturing\", tzv. štíhlé výroby. Taiiči Óno, Šigeo Šingó a Eidži Tojoda vyvinuli systém v letech 1948 až 1975. Původní systém nazývaný \"just-in-time production,\" staví na postupech vytvořených zakladatelem koncernu Toyota, Sakiči Tojodou, jeho synem Kiičiró Tojodou a inženýrem Taiiči Óno. Základní principy, na nichž systém TPS, vznikl jsou uvedené v knize The Toyota Way.", "tgt_summary": "The Toyota Production System (TPS) is an integrated socio-technical system, developed by Toyota, that comprises its management philosophy and practices. The TPS is a management system that organizes manufacturing and logistics for the automobile manufacturer, including interaction with suppliers and customers. The system is a major precursor of the more generic \"lean manufacturing\". Taiichi Ohno and Eiji Toyoda, Japanese industrial engineers, developed the system between 1948 and 1975. Originally called \"just-in-time production\", it builds on the approach created by the founder of Toyota, Sakichi Toyoda, his son Kiichiro Toyoda, and the engineer Taiichi Ohno. The principles underlying the TPS are embodied in The Toyota Way.", "id": 875740} {"src_title": "Zaz", "tgt_title": "Zaz (singer)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v rodině španělské učitelky a Francouze, zaměstnaného v elektrárně. V roce 1985, ve věku pěti let, vstoupila na konzervatoř v Tours. Se svou sestrou a bratrem tam studovala až do svých jedenácti let hudební teorii, hru na housle, piano, kytaru a sborový zpěv. V roce 1994, po rozvodu rodičů, odjeli všichni tři sourozenci s matkou do Libourne. V roce 1995 Isabelle docházela na hodiny zpěvu. Potom rok studovala v CIAM (Centre d’information et d’activités musicales, Informační centrum hudebních aktivit) v Bordeaux, kromě toho chodila i na kurzy kung-fu. Roku 2000 získala akvitánské regionální stipendium od Conseil régional, díky kterému mohla dále studovat v Bordeaux na hudební škole CIAM. Pokud jde o hudbu, která ji ovlivnila, ZAZ často cituje Vivaldiho \"Čtvero ročních dob\", jazzovou zpěvačku Ellu Fitzgerald, i francouzský šanson. Dále jsou jejími oblíbenými zpěváky a hudebníky Enrico Macias, Bobby McFerrin, Richard Bona, stejně jako africké, latinské a kubánské rytmy.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2001–2007.", "content": "Zaz debutovala jako zpěvačka v bluesové skupině Fifty Fingers. Vystupovala s různými hudebními seskupeními v Angoulême, především v jazzovém kvintetu. Je také jednou ze čtyř zpěvaček baskického šestnáctičlenného orchestru Izar Adatz (Padající hvězda) ve městě Tarnos. S tímto orchestrem jezdila dva roky na turné po jižní Francii, zejména v Midi-Pyrenées a Pays basque. Po celý rok 2002 byla součástí bluesrockové skupiny Red Eyes v Bordeaux. Zpívala také po kavárnách a na regionálních koncertech. Následně v Bretani podepsala smlouvu jako zpěvačka latinsko-americké skupiny Don Diego. Skupina hrála hudbu francouzskou, španělskou, je ovlivněna styly africké, arabské, andaluzské hudby a latinskoamerickou hudbou. Don Diego spolupracovala s hvězdami jako jsou Yuri Buenaventura a Bernard Lavilliers. S nimi se ZAZ účastnila festivalu Musiques Métisses v Angoulême. V roce 2006 odjela do Paříže, kde zpívala rok a půl v kabaretu, pět hodin denně bez mikrofonu.", "section_level": 2}, {"title": "2007–2012: Je veux.", "content": "Zaz odpověděla na internetový inzerát producenta a skladatele Kerredina Soltaniho, který hledal novou umělkyni s trochu „nakřáplým hlasem“. Podařilo se a tehdy pro ni napsal píseň „Je veux“, našel producenta i vydavatele. Zaz ale stále hledala práci. Přidala se k rapové skupině Le 4P, se kterou v listopadu 2007 natočila několik klipů, „L'Aveyron“ a „Rugby Amateur“. V dubnu 2008 zpívala na koncertě všech možných stylů s Miliaouechem, v CAT v Bordeaux v rámci hudebních a literárních workshopů. V srpnu 2008 se zúčastnila soutěže Le Tremplin Génération France Bleu/Réservoir. Mezi tím vystupovala se skupinou Sweet Air. 21. listopadu 2008 Zaz a Sweet Air natočili živé album \"Sweet Air et Zaz à l'international\", a potom už se zpěvačka vydala na sólovou dráhu. V roce 2008 vystupovala v Rusku, na Dálném východě na pozvání ředitele Alliance française ve Vladivostoku, Cédrica Grase, který ji slyšel v piano baru. V doprovodu klavíristy Juliena Lifszyce, uskutečnila 13 koncertů během 14 dnů. V lednu 2009 se ZAZ dostala do finále třetí řady soutěže Le Tremplin Génération France Bleu/Réservoir, která se uskutečnila v pařížské Olympii. Doprovázeli ji Mathieu Verlot (kontrabas), Fred Lafage (kytara) a Nicolas Cabat (kytara). Zdálo by se, že po tomto úspěchu budou pro Zaz nahrávací studia otevřená, aby mohla vydat své první album, jelikož jako vítěz soutěže dostala 5 000 euro k natočení videoklipu pro MTV, ale musela počkat ještě 14 měsíců. V dubnu roku 2009 jela znovu na turné do Ruska. Tentokrát do Vladivostoku přes Sibiř až do Nižného Novgorodu. V Rusku Zaz zpívala i písně Édith Piaf, Jacques Brela, Charlese Aznavoura, Serge Gainsbourga, Joe Dassina, Patricie Kaas a své písně z příštího alba: „Je veux“, „Les passants“, „Prends garde à ta langue“. Potom jela na turné do Egypta a Maroka, kde s kapelou v restaurtaci El Papagayo nějaký čas hráli ve stylu latino a doprovázeli jednu španělskou tanečnici. Na konci června 2009 vystupovala v rezidenci Sentier des Halles. Její koncert navštívil incognito skladatel Raphael a následně pro ni napsal překrásné písně, které Zaz zpívá: „La Fée“, „Port Coton“ a „Éblouie par la nuit“. Kromě toho se v létě roku 2009 Zaz zúčastnila japonského festivalu Fuji Rock Festival. Potom dále zpívala v ulicích Montmartru. V roce 2010 ji časopis \"Télérama\" představil jako „ohromný objev, veliký hlas a novou naději“ francouzského šansonu. Konečně 10. května 2010 vyšlo první album ZAZ. Polovinu tvoří písně, které napsala a složila sama: „Trop sensible“, „Les passants“, „Le long de la route“, „Prends garde à ta langue“, „J'aime à nouveau“, „Ni oui ni non“. Kerredine Soltani pro ni toto album produkoval a složil píseň ve stylu gypsy jazz – „Je veux“. Na desce jsou i výše zmíněné písně Rafaela „Éblouie par la nuit“, „Port Coton“ a „La Fée“. Spolu se Zaz účinkují na albu Toby Dammit et Bruce Cherbit (bicí), Raphaël Haroche (kytara), Fred Lafage (kytara, klavír, banjo, harmonium), Manuel Marchès a Antoine Reininger (kontrabas), Germain Guyot (klavír), Robert Aaron (saxofon), Alban Sautour (zvuk a kytary). V roce 2010 podepsala smlouvu s produkcí Caramba a vydavatelstvím Sony ATV, přijala pozvání do mnoha televizí a vešla tím ve známost k širšímu publiku. Její píseň „Je veux“, o pohrdání konzumní společností, figuruje na předních místech hitparád a klip se vysílá celé léto na stanici TF1 a jiných hudebních kanálech. Celé její album je na 1. místě mezi 16 top alby roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "2011–2012.", "content": "Následovalo turné po celé Francii (Paříž, La Rochelle, festivaly v Montauban, Saint-Ouen, Châteauroux, Landerneau, Fécamp). Na scéně ji doprovázeli Guillaume Juhel (kytara), Mathieu Verlot (kontrabas), Bruno Pimienta (bicí) a Augustin d'Assignies (klávesy). Zpívala také na Francofolies de Montréal (Kanada), v Monthey (Švýcarsko), v Bruselu, Berlíně a Miláně. Na podzim je na čelních místech hitparád v Belgii, Švýcarsku i Rakousku. I když měla ohromný úspěch na turné, dává přednost malým sálům. Mezi tím bylo její první album oceněno dvojitou platinovou deskou. Dostala cenu jako Objev roku a další domácí i mezinárodní ocenění. Podle agenturního průzkumu byla nejvyhledávanější francouzskou zpěvačkou na internetu a od roku 2010 byla považována za nejoblíbenější francouzskou zpěvačku vůbec. V lednu 2011 její první album získalo diamantovou desku za prodaných 500 000 kusů ve Francii. 7. ledna 2011 televize TF1 vyhlásila, že píseň „Je veux“ byla zvolena nejoblíbenější písní roku 2010 a kromě toho se stala i umělkyní roku „Nové scény“, zvolena byla čtenáři časopisu \"Paris Match\". V Německu dostala cenu Echo za „mezinárodní objev na hudební scéně“ a v roce 2011 dostala v kanadském Québecu cenu Félix jako nejlepší frankofonní umělkyně roku. V listopadu 2011 si ji pozval jako hosta pro duet v písni „La radio qui chante“ na své album \"Saison\" Yves Jamait. Ve stejném roce složila a nazpívala píseň „Cœur-volant“ na hudbu Howard Shora pro film \"Hugo Cabret\" Martina Scorseseho.", "section_level": 2}, {"title": "2012–2015.", "content": "V květnu 2013 vydala ZAZ své druhé album \"Recto Verso\", jehož první skladbu „On ira“ složil Kerredine Soltani. Frédéric Volovitch (ze skupiny Volo) a Buridane se také na tomto albu autorsky podíleli. Ve Francii už bylo prodáno nejméně 310 000 kusů a dalších 250 000 po celém světě, celkem tedy asi 560 000. V roce 2013 ZAZ za toto album obdržela Grand Prix. V současné době ji doprovázejí hudebníci Jean Philippe Motte (bicí), Denis Clavaizolle (klávesy), Benoît Simon (kytara), Ilan Abou (baskytara a kontrabas), Thierry Faure (klávesy, akordeon a harmonika), Guillaume Juhel (kytara). V roce 2013 byla její píseň „Éblouie par la nuit“ použita ve filmu \"Dead Man Down\" s Colinem Farrellem. Nahrála i titulní píseň a několik dalších pro nový film \"Bela a Sebastián\" (Belle et Sébastien). V roce 2013 vyjela na ohromné světové turné na pět kontinentů, pokaždé bylo naprosto vyprodáno od New Yorku po Rusko či Japonsko. V Evropě vystoupila v České republice, Německu, Anglii, Švýcarsku, Řecku, Turecku, Srbsku a Rumunsku a samozřejmě objela navíc i celou Francii. O rok později udělala i mini-turné po Latinské Americe, vystoupila v Chile, Argentině, Uruguayi a Brazílii. V listopadu 2014 ZAZ vydala album \"Paris\", se kterým v roce 2015 vyhrála cenu Echo v kategorii nejlepší mezinárodní rock-pop hudebnice.", "section_level": 2}, {"title": "2016-2018.", "content": "16. listopadu 2018 ZAZ vydala své 4. album \"Effet miroir\" (Zrcadlový efekt).", "section_level": 2}], "src_summary": "Zaz, vlastním jménem Isabelle Geffroy, (* 1. května 1980 Tours, Francie) je francouzská zpěvačka, zpívající převážně jazz a šansony, ale také rock a pop. Hitem se stala například píseň „Je veux“. Je často označována za novodobou Édith Piaf.", "tgt_summary": "Isabelle Geffroy (born 1 May 1980 in Tours, France), better known by the nickname Zaz, is a French singer-songwriter who mixes jazzy styles, French variety, soul and acoustic. She is famous for her hit \"Je veux\", from her first album, \"Zaz\", released on 10 May 2010.", "id": 561233} {"src_title": "Jane Campion", "tgt_title": "Jane Campion", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jane Campion se narodila 30. dubna 1954 ve Wellingtonu na Novém Zélandu jako druhé ze tří dětí. Její matka byla herečka a spisovatelka, otec operní a divadelní ředitel. Oba její rodiče byli z druhé generace přistěhovalců na Nový Zéland. Po ukončení studia antropologie na Victoria University ve Wellingtonu odjela Campion do Evropy, kde v Londýně navštěvovala Chelsea School of Arts. Ve studiu malířství pokračovala na Sydney Collage of Arts v Austrálii, kterou absolvovala v roce 1979. Počátkem 80. let vystudovala Australian School of Film and Television. Režisérka natočila svůj první snímek již během svých studií. Její filmy vyvolaly zájem i bouřlivé diskuse, mnohé získaly národní či mezinárodní ocenění. Připojila se k organizaci australských filmařek Australia's Women's Film Unit. Za svůj vůbec nejúspěšnější film \"Piano\" získala Zlatou palmu v Cannes a stala se tak první ženou, které se tohoto prestižního ocenění dostalo. V roce 2007 Jane Campion působila na filmovém festivalu v Cannes jako členka poroty. V roce 1993 byla za film \"Piano\", jako druhá žena v historii, nominována na Oscara v kategorii nejlepší režie (první byla v roce 1975 Lina Wertmüller za film Pasqualino Settebellezze). Režisérka obsadila ve svých dílech tři herečky, které byly za roli v jejím filmu navrženy na Oscara: Holly Hunter (nejlepší herečka, \"Piano\" (1993)), Anna Paquin (Nejlepší herečka ve vedlejší roli, \"Piano\" (1993)) a Barbara Hershey (nejlepší herečka ve vedlejší roli, \"Portrét dámy\" (1996)). Holly Hunter a Anna Paquin byly za své výkony ve filmu \"Piano\" nejen nominovány, ale skutečně ocenění získaly. V roce 1992 se Jane Campion provdala za Colina Englerta, který spolupracoval na jejím filmu \"Piano\" jako pomocný režisér. Rok po svatbě se manželům narodil a po dvanácti dnech zemřel syn Jasper. V následujícím roce se jim narodila dcera Alice. V současnosti je Jane Campion rozvedená, žije a pracuje v australském Sydney.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Jane Campion pojednává především o ženách, které formují svoji identitu a hledají vlastní místo ve světě. Zároveň bojují s předsudky a rolemi, které jsou jim připsané společností ovládané do značné míry muži. Filmy jsou netradičně vyprávěny z ženské perspektivy, která umožňuje hluboký vhled do psychiky hrdinek. Filmy často ukazují i to, co se v ostatních filmech zásadně neobjevuje, například menstruační krev (film \"An Angel at my Table\"), násilí v rodině (film \"a Girl's own story\"), problémy žen ve viktoriánské době vymočit se v šatech vyztužených pevnými kruhy (film \"The Piano\"). Mužské postavy jsou muži obyčejní, chybující, lidští, mající své slabosti. Jejich síla, kterou často získali jen díky dědičnému patriarchátu, je neoddělitelná od jejich obav, bezmocnosti a zranitelnosti. Filmy jsou kromě zajímavé narativní roviny také vizuálně bohaté, jsou obrazotvorné a zvukově komplexní. Je v nich dobře rozpoznatelné autorčino výtvarné vzdělání zaměřené na surrealismus. Jane Campion začala studovat filmovou školu až v roce 1981 a ve stejném roce vznikl její první snímek \"Tissues\". Jedná se o krátký film o rodině otce uvězněného za zneužívání dětí. Téma dysfunkčních rodin je charakteristické pro její filmy, které vznikaly za doby studií. V té době vzniká také snímek \"Peel\", za který Campion dostala ocenění v kategorii krátkých snímků na festivalu v Cannes a další jako \"Passionless Moments\", \"Girls Own Story\" nebo \"After Hours\". Za první celovečerní film je pokládán její snímek \"Sweetie\" (1989), který natočila spolu s kameramankou Sally Bongers. Ta se stala tímto počinem první ženou za kamerou, která natočila celovečerní film. Sweetie vypráví o dvou sestrách. Starší Kay je odtažitá, bojí se stromů a vybere si muže podle věštby z čajových lístků. Mladší Sweetie je psychicky narušená, své okolí citově vydírá a chce být v centru pozornosti. Rodiče její duševní poruchu přehlížejí a stále jí vnímají jako roztomilé děvčátko, jejich drahouška. Její chování má však nakonec fatální následky. Příběh je vyprávěn z pozice starší sestry, je vykreslen značně naturalisticky a syrově, což mělo za následek rozpolcenost publika - část diváků film miluje, část jej považuje za příliš drsný, až nechutný. Dalším významným snímkem je \"Anděl u mého stolu\" (\"An Angel At My Table\" (1990)). V tomto díle Jane Campion zpracovala autobiografii novozélandské spisovatelky Jane Frame, jejíž odlišnost způsobila, že byla diagnostikována jako schizofrenička a byla zavřená na osm let do ústavu. Campion zde rozvíjí téma izolace uvnitř společnosti ve spojení s touhou někam patřit. Ukazuje nejasnou hranici mezi normalitou a šílenstvím a rozdíl mezi hodnocením společnosti a vnitřním pojetím. Film je rozdělen do tří částí, resp. období života. V každé z částí hraje spisovatelku jiná herečka. Stále však zůstávala Campion spíše tvůrkyní filmů pro filmové „fajnšmekry“. Do širšího diváckého povědomí se dostává v roce 1993 díky svému dalšímu celovečernímu filmu \"Piano\" (\"The Piano\" (1993)). Za tento film získala režisérka Oscara za nejlepší scénář a Zlatou palmu za nejlepší snímek v Cannes. Vznikají nicméně diskuze o tom, do jaké míry byla při tvorbě filmu režisérka omezována ve vyjádření svého názoru v plné míře. Vzhledem k prostředkům, které na film byly vynaloženy, se spekuluje, že v zájmu větší sledovanosti filmu musela autorka značně otupit její obvyklé feministické hledisko. Film je zasazen do 19. století a vypráví příběh Ady, která s dcerou Florou a svým pianem přijíždí na Nový Zéland za domluveným sňatkem s neznámým mužem. Ada od svých šesti let mlčí a promlouvá prostřednictvím hry na piano. Její nový manžel odmítne vzít piano k sobě domů. Piano odkoupí Baines, který ho postupně Adě za její povolnost odprodává zpět. Ada tak nachází svoji tělesnost a ženskou sexualitu. Když to její manžel zjistí, usekne jí prst a nakonec se s ní rozejde. Ada odjíždí a loučí se také se svým pianem. Film je sice zasazen velmi příznačně do 19. století, tedy do doby, kdy ženská sexualita i svoboda byly potlačovány, ale zároveň se v té době začala v ženách probouzet revolta proti této nevyrovnané situaci. Hlavní hrdinka vyniká vlastnostmi příznačnými spíše pro ženy současnosti a to jí dovoluje překročit omezení tehdejší doby. \"Piano\" bylo velmi nadšeně přijato kritikou i diváky. Naopak další film autorky \"Portrét dámy\" (\"The Portrait of a Lady\" (1996)) se s nadšenými ohlasy nesetkal. Jedná se o životní příběh Američanky Isabel, která odcestuje do Evropy, kde nejprve odmítá několik mužů, aby se nakonec nechala manipulovat svojí přítelkyní a později sobeckým a povrchním Gilbertem, za kterého se provdá. Campion zde popisuje podivnou touhu žen podlehnout muži, který se může stát i jejich záhubou. Je zde nastíněn motiv svobody v novém slova smyslu, svobody podlehnout třeba i zlu, je-li to vaší volbou. Ve filmu \"Jako dým\" (\"Holy Smoke\" (1999)) se mladá Australanka Ruth dostává v Indii do kontaktu se spirituálním učením, které ji velmi ovlivní. Její konzervativní rodiče jsou tím zděšeni, a proto podvodem dosáhnou jejího návratu zpět do vlasti. Zde najmou odborníka na sekty, stárnoucího P.J. Waterse, který jí má obrátit zpět k „normálnímu“ životu. P.J. se snaží rozložit její víru, ale Ruth ho začíná sexuálně přitahovat. Dívka přistoupí na jeho hru a svede ho, neboť v jeho touze vidí možnost, jak nad ním zvítězit. Ruth učí Waterse líbat a učí ho i sexu, čímž bourá jeho identitu založenou na machismu. Campion zde vykresluje příběh stárnoucího muže, který nemá mladé dívce čím imponovat, ani psychicky, ani fyzicky. \"Piková trojka\" (\"In The Cut\" (2003)) vypráví o Frannie, která během vyšetřování vraždy mladé ženy naváže sexuální vztah s hlavním vyšetřovatelem Malloyem. Kromě vášně v ní postupně muž vyvolává také podezření, že je pachatelem vyšetřované vraždy. Od Malloye jednou v noci uteče a dostane se do rukou skutečnému pachateli. Podaří se jí uniknout jen o vlásek. Film zachycuje chování mezi mužem a ženou a vzájemnou otevřenost dvou lidí. Frannie, která byla doposud ostražitá k navazování vztahů a byla zklamaná láskou, v novém vztahu objevuje svoji sexuální touhu, ale zároveň bojuje se svým studem a strachem. Malloy je ohromen Franninou nevinností a ona naopak jeho sexuální přímočarostí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jane Campion (* 30. dubna 1954, Wellington, Nový Zéland) je původem novozélandská scenáristka, herečka a především známá režisérka. Její film \"Piano\" byl zařazen americkou národní společností kritiků mezi 100 nejzásadnějších filmů v dějinách. Pro své zaměření na ženy v pozicích outsiderek brojících proti stereotypům a stavějícím se proti svým tradičním rolím, je Jane Campion řazena mezi feministické režisérky. Její filmy se vyznačují přímostí a nezdráháním se odhalovat v celé nahotě otázky, které často zůstávají v dílech jiných režisérů opomenuty nebo zcela skryty. Režisérka se zaměřuje na témata sexuality, rodinných vztahů a ženského postavení ve společnosti. Dílo Jane Campion je významným přínosem z hlediska uměleckého i z hlediska ve filmu nevídaného pohledu na ženy a jejich postavení ve společnosti.", "tgt_summary": "Dame Elizabeth Jane Campion (born 30 April 1954) is a New Zealand screenwriter, producer, and director. She is the second of five women ever nominated for the Academy Award for Best Director and the first and only female filmmaker to receive the Palme d'Or, which she received for the acclaimed film \"The Piano\" (1993), for which she also won the Academy Award for Best Original Screenplay.", "id": 369922} {"src_title": "Svatý Willibrord", "tgt_title": "Willibrord", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Willibrord se narodil v Northumbrii v rodině zbožného křesťana sv. Wilgila (n. Hilgila). Ve věku 7 let byl chlapec dán na výchovu do benediktinského kláštera v Riponu, který v té době vedl jeho zakladatel sv. Wilfrid. Když dospěl, sloužil Willibrord řeholní slib a stal se mnichem. Ve věku 20 let se odebral do opatství Rathmelsigi v Irsku, které bylo v 7. století jedním z nejvýznačnějších center teologie a vzdělanosti v Evropě. V Irsku strávil Willibrord 12 let, dokončiv své vzdělání pod vedením sv. Egberta. Roku 690 Willibrord opustil Irsko ve skupině dvanácti misionářů, mezi nimiž byl i sv. Acca z Hexhamu, a vydal se hlásat křesťanství k pohanským Frísům. Přinesli do Fríska i kult sv. Osvalda, který se odtud dále šířil. Misie se konala na pozadí války mezi křesťanským franským majordomem Pipinem II. Prostředním (z Herstalu) a pohanským fríským králem Radbodem. Misionáři doputovali, učíce a kážíce víru, do Utrechtu. Zvláštní význam tété misie spočívá v tom, že s sebou přinášela iro-skotský ideál asketického bezdomovectví potulných mnichů. Tato idea přetrvávala ještě dlouho u anglických misionářů ve Švédsku: sv. Eskil († 1080) se domníval, že oč bude vzdálenější domovu, o to více se přiblíží nebi. Další zvláštností irské církevní organisace bylo to, že centrem lokální církve byl klášter a její hlavou představený tohoto kláštera, zatímco po římském způsobu hlavou místní církve byl biskup, popř. arcibiskup. Willibrord však místo tohoto starého misionářského ideálu spolupracoval s karolinským majordomem a s papežem na začlenění misionářů do říše. Odebral se do Říma, kde mu roku 695 papež sv. Sergius II. dal požehnání k jeho misii ve Frísku a vysvětil jej na arcibiskupa. Willibrord se tak stal prvním arcibiskupem Frísů. Po návratu do Fríska Willibrord založil řadu kostelů, mezi nimi kostel a klášter v Utrechtu, který se stal jeho prvním sídlem a místním centrem vzdělávání. Tak ve své osobě spojil sv. Willibrord obě tehdy existující misijní koncepce: jako představený kláštera, podřízený vladaři, byl hlavou mise po způsobu irském; jako arcibiskup, podřízený papeži římskému, byl hlavou mise římské. V Echternachu (nyní v Lucembursku) založil roku 698 významné opatství, které existuje dodnes. Sv. Willibrord neohroženě hlásal nové učení nejkrutějším pohanským vůdcům, mezi nimi i samému Radbodovi, který, třebaže nepřijal křesťanství, propustil Willibrorda v míru, jsa otřesen jeho smělostí a neochvějným přesvědčením. Willibrord uskutečnil misii rovněž v Dánsku, tam však nedosáhl zvláštních úspěchů a vrátil se zpět do Fríska. V roce 714 pokřtil syna Karla Martela, budoucího franského krále Pipina Krátkého. Roku 716 Radbod, využiv rozbroje mezi Franky, opět získal kontrolu nad Frískem, zničil řadu kostelů a pobil množství misionářů a místních křesťanů; když pak roku 719 zemřel, začínal Willibrord svou práci znovu, nyní ovšem již v klidnější atmosféře pod vládou Karla Martela. Pokračoval pak ve své misijní činnosti až do pokročilého věku. Posledních několik let svého života strávil v Echternachu, kde skonal v noci z 6. na 7. listopad roku 739 v požehnaném věku 82 let. V chóru zdejšího klášterního kostela byl misionář - podle svého testamentu z roku 729 – pochován; v Eternachu byl hned po své smrti uctíván jako svatý. Pojmenován po něm byl dóm v hanzovním městě Wesel, dříve patřící pod klášter v Echternachu. Willibrordova pamětní deska se nachází v pamětní síni Walhalla v Donaustaufu. Svatý Willibrord je uctíván jak katolickými, tak i pravoslavnými křesťany. Jeho svátek se slaví 7. listopadu. Zvláštní úcty požívá sv. Willibrord u starokatolíků, protože je považován za patrona Utrechtské unie a starokatolický utrechtský arcibiskup se považuje za jeho nástupce v nepřerušené linii úřadu.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "V Echternachu se každoročně o Svatodušních svátcích koná pestrý a velmi originální průvod, zasvěcený sv. Willibrordovi. Účastníci jdou přes celé město zvláštním tanečním krokem: původně se dělaly tři kroky vpřed a dva vzad, od roku 1947 krok vpřed a vlevo a krok vpřed a vpravo. První zmínka o procesí pochází z roku 1497. V průběhu staletí byla procesí několikrát zakázána, přesto však přetrvala do dnešních dnů. Původ tohoto originálního obyčeje není přesně znám, pravděpodobně jde o pozůstatek středověkých kajícnických procesí, jejichž účastníci se chovali jako stižení těžkými chorobami, věříce, že to pomůže odehnat nemoc. Je také možné, že jde o napodobení křesťanských poutníků, kteří po každých třech krocích padali na kolena; není ani vyloučeno, že v tomto zvyku přežívají relikty starých pohanských rituálů. Procesí je zakončeno u světcova hrobu slavnostní mší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Willibrord (657? Northumbrie – 7. listopadu 739 Echternach, Lucembursko) byl anglosaský benediktinský mnich, misionář, s jehož jménem je spojeno šíření křesťanství ve Frísku a obrácení Frísů na víru. V této souvislosti bývá nazýván „apoštolem Frísů“. Byl prvním arcibiskupem Frísů se sídlem v Utrechtu (695-739). Je svatým římskokatolické, starokatolické i pravoslavné církve, jeho svátek se světí ve výroční den jeho úmrtí – 7. listopadu (jiné církve 20. října).", "tgt_summary": "Willibrord (; 658 – 7 November AD 739) was a Northumbrian missionary saint, known as the \"Apostle to the Frisians\" in the modern Netherlands. He became the first Bishop of Utrecht and died at Echternach, Luxembourg.", "id": 1544181} {"src_title": "Phalaenopsis", "tgt_title": "Phalaenopsis", "src_document": [{"title": "Stanoviště.", "content": "V přírodě rostou tyto orchideje převážně jako epifyty na kmenech a větvích stromů, řidčeji i na kamenném podkladu.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie a morfologie rostliny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kořen.", "content": "Kořeny jsou uzpůsobené k přichycení k podkladu. Jsou pevné, hladké, silné a na povrchu mají vrstvu odumřelých buněk nazývající se velamen, která jim dává šedo-stříbrnou barvu. Tyto buňky jsou naplněné vzduchem. Slouží jako ochrana před mechanickým poškozením či spálením od slunce. Ve chvíli, kdy velamen nasákne vodu, zprůhlední a zezelená. Velamen nekryje vzrostný vrchol kořene, který je celý zelený a velmi citlivý vůči svému okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Stonek a listy.", "content": "\"Phalaenopsis\" patří mezi monopodiální skupinu rostlin, které mají pouze jeden krátký stonek, který je redukovaný a nese tmavě zelené listy. Vyrůstající listy jazykovitého tvaru jsou masité, na povrchu kožovité. Mohou dorůstat do délky až 40 cm. Na kvalitu listů má znatelný vliv umístění rostliny.", "section_level": 2}, {"title": "Květy a semena.", "content": "V období květu vynese rostlina stvol se 4 – 10 květy, které vyrůstají z pupenů většinou ve střední části stvolu. Květy různých pestrých barev svým tvarem připomínají motýla a jsou bilaterálně symetrické. Každý květ se sestává ze šesti okvětních lístků ve dvou trojčetných kruzích. Vnější kruh se skládá ze tří lístků zvané sepaly (kališní) a vnitřní kruh má taktéž tři lístky zvané petaly (korunní). Spodní petal se od ostatních liší tvarem a nazývá se labellum (pysk). Slouží jako přistávací plocha pro opylovače. Uprostřed květu nad labellem se nachází kolumna (sloupek) nesoucí bliznu a prašníky, které jsou označovány jako brylky kvůli pylu utvářeného do „hrudek“. Po opylení a dozrání tobolkovitého semeníku, jenž v době zralosti praskne, se uvolní drobná semínka bělavé či žlutavé barvy. Semena patří mezi nejmenší na světě - na jeden gram můžeme počítat až milion semen.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Phalaenopsis se rozmnožuje hlavně generativním způsobem. Ke správnému uchycení a klíčení semen pomáhají symbiotické houby. Většina těchto hub patří mezi stopkovýtrusné, nejčastěji se objevuje rod Rhizoctonia. Po vyklíčení semene se vytvoří pouze malé vláskovité kořínky a k plnému růstu se „odhodlají“ až ve chvíli, kdy se propojí s myceliem symbiotických hub. Symbiotické houby slouží jako hlavní zdroj výživy pro vyvíjející se rostlinu.", "section_level": 1}, {"title": "Hybridy.", "content": "Zahradnictví a jiné obchodní domy nabízejí širokou škálu barev a velikostí hybridů těchto rostlin. Hybridy jsou přizpůsobené k amatérskému pěstování. Díky tomu se rod \"Phalaenopsis\" stal jednou z nejprodávanějších pokojových rostlin. Novinkou na trhu je orchidej zvaná 'Blue Mystique'. Jak z názvu vyplývá, jedná se o \"Phalaenopsis\" s blankytně modrou či tyrkysovou barvou květu. Tohoto zbarvení se podařilo docílit díky speciálnímu přírodnímu barvivu, jež bylo vynalezeno extra pro \"Phalaenopsis\" americkou společností SilverVase. Barvivo se aplikuje do stvolu těsně před vyvinutím poupat. Díky tomu listy orchideje nejsou modré, ale zelené, a tak zbarvení rostliny vypadá přirozeně.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Rod \"Phalaenopsis\" (česky někdy nazývaný můrovec) z čeledi vstavačovité je nejčastěji pěstovaným rodem orchidejí. V rámci rodu \"Phalaenopsis\" rozlišujeme asi 60 různých druhů, které jsou převážně epifytické a příležitostně litofytní. Jejich přirozený výskyt je v oblastech tropické Asie, Číny, Indie, Nepálu, Indonésie, Nové Guineji a severovýchodní Austrálie. Některé druhy nalezneme na Červeném seznamu z roku 1997 jako ohrožené nebo zranitelné.", "tgt_summary": "Phalaenopsis , commonly known as moth orchids, is a genus of about seventy species of plants in the family Orchidaceae. Orchids in this genus are monopodial epiphytes or lithophytes with long, coarse roots, short, leafy stems and long-lasting, flat flowers arranged in a flowering stem that often branches near the end. Orchids in this genus are native to India, Taiwan, China, Southeast Asia, New Guinea and Australia with the majority in Indonesia and the Philippines.", "id": 1158905} {"src_title": "Digitální hra", "tgt_title": "Handheld electronic game", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První digitální hry využívaly jednoduchých mechanismů k interakci s hráčem, často disponovaly pouze osvětlenými tlačítky a zvukovými efekty. Mezi starší digitální hry patří např. Mattel Auto Race (1976) a Mattel Electronic Football (1977) s jednoduchými červenými LED displeji; stiskem tlačítek se přesunoval automobil (nebo fotbalový záložník v případě hry Mattel Electronic Football) znázorněný světlým bodem a vyhýbal se překážkám (tmavším bodům). V roce 1978 představila firma Milton Bradley Company jednoduchou hru Simon, ve stejný rok firma Parker Brothers vyvinula hru Merlin, sofistikovanější přístroj se 6 herními variantami a souborem 11 tlačítek a integrovaným LED displejem. Přes svou relativní jednoduchost byly tyto hry velmi žádané. Počáteční úspěch Mattelu a Parker Brothers spustil na počátku 80. let 20. století celou vlnu obdobných kapesních elektronických zařízení, mezi nimi stojí za zmínku série populárních her pro 2 hráče od firmy Coleco. Další elektronické hry byly miniaturizované verze arkádových videoher. Když v roce 1979 viděl Gunpei Yokoi (pozdější herní vývojář, pracoval dlouhou dobu pro Nintendo) v japonském vlaku Šinkansen unaveného businessmana, jak si hraje s LCD kalkulačkou, dostal nápad využít hodinky i jako miniaturní herní konzoli pro ukrácení času. Japonská společnost Nintendo začala od roku 1980 vydávat série elektronických her navržených Yokoiem a nazvaných Game & Watch. S využitím technologií pro kalkulačky velikosti kreditních karet, které se objevily na trhu, Yokoi navrhl LCD hry s digitálním displejem času v rohu zobrazovacího zařízení. Pro pozdější vyspělejší hry série Game & Watch vyvinul Yokoi ovladač tvaru kříže („D-pad“) k ovládání postav na displeji. Yokoi zavedl svůj křížový ovladač i pro herní konzoli Nintendo Entertainment System a tento se následně stal standardem ve světě videoher jako náhrada joysticku. Během 80. let zlevnily LCD displeje a začaly masově nahrazovat LED displeje v elektronických hrách. Použití obrázků libovolných tvarů v LCD a VFD hrách umožnilo nahradit hranatý „pixelovaný“ vzhled ze starších konzolí, ale i nová technologie měla své nedostatky. Veškerá grafika je statická - fixována na jednom místě, jakákoli možná pozice herního objektu na displeji je předdefinována (všechny pozice - objekty či obrázky se zobrazí během resetu hry), jednotlivé pozice se navzájem nepřekrývají. Iluze pohybu je vytvářena postupným přeblikáváním jednotlivých pozic objektu na displeji. Pozadí displeje tvoří nepohyblivé barevné kresby prostředí (např. pro digitální hru Elektronika IM02 „Jen počkej“, kde vlk chytá vajíčka slepic do košíku, je to barevné provedení kurníků). Částečně kvůli těmto omezením neposkytovalo hraní prvních LCD digitálních her takový prožitek jako u jejich LED předchůdců. Některé ze známých LCD digitálních her jsou hry série Game & Watch od Nintenda (tuto sérii okopíroval Sovětský svaz pro svou řadu Elektronika IM, která byla rozšířená v bývalém východním bloku), elektronické hry od Firmy Tiger Electronics a další. Vzniklo mnoho variant od různých výrobců, populární byly konverze arkádových videoher. Nové hry stále vznikají, vycházejí však povětšinou z karetních či deskových her. V roce 1982 představila firma Bandai sérii LCD Solarpower, první řadu her napájených sluneční energií. Některé z nich, např. digitální hra s hororovým námětem „Terror House“, disponovaly dvěma vzájemně se překrývajícími LCD panely pro vyvolání 3D efektu. V roce 1983 série Tomytronic 3D japonské společnosti Takara Tomy simulovala počítačovou 3D grafiku užitím dvou LED panelů, které byly osvětleny externím světlem přes okénko v horní části konzole, jde o první domácí video 3D hardware. Vznikaly další hry se 2 nebo i 3 displeji s různými scénami nabízejícími všelijaké herní variace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Digitální hra je malé kapesní / přenosné zařízení (herní konzole) pro hraní interaktivních elektronických her, nezřídka miniaturizovaných verzí videoher. Ovládání, displej i audiovýstup je v drtivé většině součástí herního přístroje. Displej bývá (na pár výjimek) určen k hraní jediné hry, touto jednoduchostí bylo možno docílit malých rozměrů herních přístrojů, které se někdy vyrovnaly digitálním hodinkám. K zobrazení se zpočátku používaly malé žárovky a alfanumerické displeje (jako u kalkulaček), později LCD displeje a VFD displeje (Vacuum Fluorescent Display) s lepšími detaily a barvou (v případě VFD displeje). Digitální hry byly na vrcholu popularity od konce 70. let do začátku 90. let 20. století a staly se předchůdci modernějších kapesních herních konzolí (Nintendo Game Boy, Atari Lynx, PlayStation Portable aj.). Anglický termín je „Handheld electronic game“.", "tgt_summary": "Handheld electronic games are very small, portable devices for playing interactive electronic games, often miniaturized versions of video games. The controls, display and speakers are all part of a single unit. Rather than a general-purpose screen made up of a grid of small pixels, they usually have custom displays designed to play one game. This simplicity means they can be made as small as a smartwatch, and sometimes are. The visual output of these games can range from a few small light bulbs or LED lights to calculator-like alphanumerical screens; later these were mostly displaced by liquid crystal and vacuum fluorescent display screens with detailed images and in the case of VFD games, color. Handhelds were at their most popular from the late 1970s into the early 1990s. They are the precursors to the handheld game console.", "id": 426677} {"src_title": "Amiot 354", "tgt_title": "Amiot 354", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Série letounů Amiot 350 má svůj původ ve stejných požadavcích francouzské vlády jako jeho hlavní rival Lioré-et-Olivier LeO 451. Letoun byl poprvé představen jako maketa poštovního letounu na letecké výstavě \"„Salon l´Aéronautique“\" v roce 1936. Nový aerodynamický celokovový středoplošník se zatahovacím podvozkem vzbudil velkou pozornost a představoval výrazný odklon od předchozích zastaralých typů. V roce 1935 konstruktéři spočítali teoretické výkony navrhovaných typů Amiot 340 a Amiot 341, které se lišily jen skladbou výzbroje a umístěním pilotní kabiny – Amiot 341 ji měl v ose trupu. Vývoj pokračoval i nadále, ačkoliv poměry ve francouzském leteckém průmyslu byly v druhé polovině 30. let 20. století víc než složité. Letecký průmysl byl zahlcen množstvím nejrůznějších objednávek, studií a programů od mnoha státních institucí. Nesporné kapacity francouzského leteckého průmyslu se tak tříštily v množství prototypů a návrhů, které se nikdy nedostaly do výroby. V roce 1936 bylo rozhodnuto oslavit desáté výročí přeletu Atlantského oceánu Lindberghem rekordním letem z Paříže do New Yorku. Pro tento účel byl vybrán vyvíjený stroj Amiot 340. Tak vznikl letoun Amiot 370, který byl poháněn dvojicí motorů Hispano-Suiza 12Yjrs/Ykrs s výkonem 632 kW (860 hp). Letoun, který neměl vystouplý kryt pilotní kabiny, byl poprvé zalétán 25. července 1937. K plánovanému letu nakonec nedošlo, ale Francie s tímto letounem získala několik leteckých rekordů. Konstruktéři museli zohlednit další požadavky vládní institucí, které požadovaly letoun se zdvojenou svislou ocasní plochou pro lepší ovladatelnost letounu a větší střelné pole hřbetního střelce. V té samé době byla zrušena kategorie letounů B5 (pětimístný bombardovací) a nahrazena kategorií B4. Také tomu se musel nový letoun přizpůsobit. V průběhu roku 1937 tak vznikl projekt série čtyřmístných letounů pod názvy \"Amiot 341, 342\" (bombardéry), \"343\" (silná obranná výzbroj), \"344\" (bitevní letoun), \"345\" (dálkový bombardér), \"346 a 347\" (torpédové bombardéry). Drtivá většina však zůstala jen na papíře. S téměř ročním zpožděním za konkurenčním letounem LeO.45 vzlétnul prototyp Amiot 340-01 6. prosince 1937. Tento prototyp se zúčastnil propagandistického dezinformačního recipročního letu do Berlína v roce 1938, aby přesvědčil Němce, že Francie má ve službě moderní bombardéry. Po dalších zkouškách byl letoun v roce 1938 upraven na prototyp Amiot 351-01 se zdvojenou ocasní plochou. Tak vznikla typová řada 350, která zahrnovala letouny Amiot 350 (bombardér s motory Hispano-Suiza 12Y-50/51), Amiot 351 (motory Gnome-Rhône 14N-38/39), Amiot 352 (motory Hispano-Suiza 12Y-50/51), Amiot 353 (britské motory Rolls-Royce Merlin III), Amiot 354 (motory Gnome-Rhône 14N-48/49), Amiot 355 (Gnome-Rhône 14R-2/3), Amiot 356 (britské motory Rolls-Royce Merlin X) a Amiot 357-A4 (průzkumná verze s motory Hispano-Suiza 12Z-89 nebo 12Y-89). Sériová výroba se však rozbíhala velice pomalu a typová řada musela být s přicházející 2. světovou válkou výrazně redukována. Nakonec bylo rozhodnuto o stavbě strojů Amiot 351 (s dvojitou ocasní plochou) a Amiot 354 (s jednoduchou ocasní plochou). Objednávka těchto moderních strojů dosáhla čísla 880. Nicméně skutečně bylo dodáno kolem 87 strojů. První sériový letoun Amiot 351-B4 byl dodán v červenci 1939. Výroba se však soustředila na typ Amiot 354. Do zahájení německého útoku v roce 1940 jich bylo dokončeno jen 42 kusů. Amiot 351 měl být osazen po jednom kulometu 7,5 mm MAC 1934 v nose letounu a na břiše letounu. Na hřbetu letounu měl být namontován jeden letecký kanón Hispano-Suiza HS.404 ráže 20 mm. Kvůli technickým problémům s instalací výzbroje mnoho letounů vstupovalo do služby u operačních jednotek pouze s lehkým kulometem Darne nebo MAC 1934 ráže 7,5 mm na této pozici.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "V květnu 1940 byly letouny Amiot 351/354 právě vybavovány dvě bombardovací \"„groupes“\" – GB 1/21 (6 strojů) a GB II/21 (2 stroje) na základně v Avignonu. Dalších 5 strojů sloužilo u GB I/34. Zbytek boje schopných strojů byl rozptýlen po skladech, ve zkušebních a výcvikových střediscích. Několik desítek letounů bylo v té době rozpracováno v továrnách v konečné fázi výroby. Tato situace byla dána tím, že letouny byly vyráběny ve třech továrnách. Dvě z nich byly později bombardovány Němci. 16. května 1940 provedly Amioty 351/354 ozbrojené průzkumné lety nad nizozemským Maastrichtem, což byly první akce letounů tohoto typu. Od června byly Amioty 351/354 dodávány i k GB II/34. Letuschopné stroje byly používány na málo účinné noční nálety a průzkumné akce. K 5. červnu 1940, kdy byla zahájena 2. fáze německého tažení, měly zmíněné skupiny ve stavu 25 letounů, z kterých bylo 13 operačně způsobilých. V té době všechny Amioty 351/354 působily v severní Francii. Tři byly ztraceny v boji a dalších 10 při nehodách. Opožděné dodávky letounů Amiot 351-B4 byly zahájeny až 25. května 1940. Letouny se účastnily poslední akce v noci ze 14. na 15. června a všechny dostaly 17. června 1940 rozkaz k evakuaci do Afriky, kam jich odletělo 39. Po podepsání příměří se jich do Francie vrátilo 29. Protože byl jejich počet příliš malý, Itálie o letouny neměla zájem. Proto byla většina v srpnu 1940 zrušena. Pět letounů Amiot 351/354 pokračovalo ve službě i po bitvě o Francii jako poštovní letouny. Čtyři letouny Amiot 351/354 byly převeleny k Luftwaffe jako transportní letouny a sloužily i u speciální německé jednotky KG200. Motory odebrané z těchto letounů byly později použity na transportních letounech Messerschmitt Me 323.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Amiot 340.01 Amiot 350 Amiot 351.01 Amiot 351 Amiot 352 Amiot 353 Amiot 354 Amiot 355.01 Amiot 356.01 Amiot 357 Amiot 358 Amiot 370", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Amiot 354-B4).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikací „Letadla 1939–45: Stíhací a bombardovací letadla Francie a Polska“ a „War Planes of the Second World War: Volume Seven Bombers and Reconnaissance Aircraft“.\" Třetí říše", "section_level": 1}], "src_summary": "Amiot 354 představoval poslední verzi ze série rychlých dvoumotorových bombardérů rodiny letounů Amiot 350, který bojoval v rámci francouzského letectva v omezených počtech během bitvy o Francii v roce 1940 na počátku 2. světové války.", "tgt_summary": "The Amiot 354 was the last in a series of fast, twin-engine bombers which fought with the French Air Force in limited numbers during the Battle of France.", "id": 2183940} {"src_title": "Iwan Rheon", "tgt_title": "Iwan Rheon", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se Einir a Tomosovi Rheonovým ve městě Carmarthen. Má staršího bratra Aleda. Když mu bylo pět let, jeho rodina se přestěhovala do Cardiffu. Navštěvoval Ysgol Gyfun Gymraeg Glantaf a ve svých sedmnácti letech začal s hraním, když získal role ve školních divadelních představeních a zúčastnil se slavnosti National Eisteddfod of Wales, před tím, než studoval na London Academy of Music and Dramatic Art.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Ve svých sedmnácti letech měl svou první televizní roli ve velšském seriálu \"Pobol Y Cwm\". Hrál Macsena Whita, ale seriál později opustil, aby mohl studovat na Londýnské akademii múzických a dramatických umění. Jeho první významná divadelní role přišla ve hře Eight Miles High, která se v roce 2008 hrála v Royal Court Theatre v Liverpoolu. Později v roce 2008 byl obsazen do role Moritze Stiefla v londýnské produkci rockového muzikálu \"Probuzení jara\", který získal cenu Tony. Svou roli hrál od ledna 2009 v Lyric Hammersmith a po přemístění i v Novello Theatre, než byla v květnu 2009 derniéra, o pět měsíců dříve, než se plánovalo. Získal nominaci na What's On Stage Award v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli v muzikálu. V roce 2010 za své ztvárnění role získal cenu Laurence Oliviera v kategorii nejlepší mužský herecký výkon v muzikálu ve vedlejší roli. Ihned po muzikálu \"Probuzení jara\" byl obsazen do seriálu \"\". Seriál vyhrál cenu BAFTA a časopis 247 Magazine ho popsal jako \"směs Skins a Heroes\". Iwan hraje nervózního a plachého Simona Bellamyho, který získá schopnost neviditelnosti. 20. prosince 2011 oznámil přes sociální síť Twitter, že seriál opouští spolu se svou kolegyní ze seriálu, Antoniou Thomas. Hostoval jako Ben Theodore v komediálním seriálu \"Grandma's House\". V roce 2011 se také objevil ve finálové epizodě seriálu \"Tajný deník call girl\". Ve stejný rok byl nominován na cenu Golden Nymph v kategorii nejlepší herec v dramatickém seriálu za svou roli Simona Bellamyho v seriálu \"\". Od roku 2013 do roku 2016 hrál v seriálu \"Hra o trůny\" postavu jménem Ramsay Bolton. V roce 2017 bylo oznámeno, že si zahraje jednu z hlavních rolí v seriálu \"Inhumans\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "S psaním písní a zpíváním začal v šestnácti letech, když byl hlavní zpěvákem skupiny The Convictions, ale skupinu opustil, aby se mohl věnovat své herecké kariéře. V roce 2010 nahrál svoji první sólovou práci, EP nazvanou \"Tongue Tied\" v RAK Studios v Londýně. EP produkovali Jonathan Quarmby a Kevin Bacon a digitálně vyšlo v červnu 2010. V dubnu 2011 se do RAK Studios vrátil, aby nahrál svoje druhé EP \"Changing Times\". Opět ho produkovali Quarmby a Bacon a přidali se zde 3 doprovodní hudebníci. Changing Times vyšlo 10. října 2011. V únoru 2012 na rádiovém chatu s AWAL OnAir Radio Rheon oznámil, že právě pracuje na plném albu.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Rheon žije v Londýně se svojí přítelkyní Zoë Grisedale. Dvojici se narodilo dítě v srpnu 2018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iwan Rheon (* 13. května 1985, Carmarthen, Wales, Spojené království) je velšský divadelní, filmový a televizní herec, zpěvák a skladatel. Vyhrál cenu Laurence Oliviera a absolvoval London Academy of Music and Dramatic Art.", "tgt_summary": "Iwan Rheon (, ; born 13 May 1985) is a Welsh actor, singer, and musician. He is known for his portrayals of Simon Bellamy in E4's \"Misfits\" and Ramsay Bolton in HBO's \"Game of Thrones\", as well as playing Mick Mars in the 2019 movie\" The Dirt\" based on Mötley Crüe. He has also appeared in \"Vicious\", \"Riviera\" and \"Inhumans\".", "id": 331588} {"src_title": "Řád národa", "tgt_title": "Order of the Nation (political party)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "LIDEM.", "content": "V dubnu 2012 opustila Karolína Peake stranu Věci veřejné a spolu s několika dalšími bývalými poslanci Věcí veřejných začala připravovat vznik politického uskupení coby partnera koaliční vlády Petra Nečase. Počátkem května 2012 bylo oznámeno, že strana má již registrovanou doménu www.lidem.cz (držitelem je Charles Peake, manžel Karolíny Peake). Jméno strany odsouhlasil přípravný výbor této politické formace 3. května 2012. Uskupení chtělo sbírat nutných 1 000 podpisů pod petici k registraci strany a chtělo také oslovit studenty uměleckých škol, aby nové straně navrhli logo. Z přijatých návrhů vybrali 22. června 2012 logo, jehož autorem byl devatenáctiletý student Jakub Figura. Strana vznikla odchodem Karolíny Peake a části dalších politiků z Věcí veřejných, za které byli původně zvoleni do Poslanecké sněmovny. Odchod zdůvodnili svým nesouhlasem s politikou, kterou VV prosazovaly vůči svým koaličním partnerům. VV později vládní koalici opustili a přešly do opozice. Přípravný výbor sice zpočátku podcenil včasnost registrace své nové politické strany, protože žádost o registraci politického subjektu s názvem „LIDEM“ podala k Ministerstvu vnitra neznámá skupina osob už 9. května, ale nakonec se ukázalo, že tato žádost měla procesní vady a byla proto vrácena k přepracování.", "section_level": 2}, {"title": "Členové vlády za LIDEM.", "content": "Součástí vlády Petra Nečase byli dva členové LIDEM a straně náleželo také křeslo ministra bez portfeje, na které nominovala nestraníka:", "section_level": 3}, {"title": "Členové Poslanecké sněmovny za LIDEM.", "content": "Od vzniku strany do rozpuštění sněmovny 28. srpna 2013 zasedalo osm členů LIDEM v Poslanecké sněmovně, kam byli v květnu 2010 původně zvoleni na kandidátce Věcí veřejných: K srpnu 2013 zůstalo členy původního neformálního uskupení LIDEM pět poslanců. V dolní komoře jednali jako \"nezařazení\", protože nebyl splněn minimální počet deseti poslanců nutných k založení poslaneckého klubu. Členkou strany byla původně i poslankyně Jana Suchá, která jí přestala být v roce 2013 po nezaplacení členských poplatků. Přesto zůstala v neformálním uskupení poslanců LIDEM. Po roce 2013 jde o neparlamentní uskupení.", "section_level": 3}, {"title": "Odvolaná výzva k odchodu z Nečasovy vlády.", "content": "Poté, co předseda vlády Petr Nečas 20. prosince 2012 odvolal ministryni obrany Karolínu Peake po osmi dnech v úřadu, vyzvalo předsednictvo LIDEM své ministry, aby k 10. lednu 2013 podali demisi. Premiér odvolání zdůvodnil tím, že jeho důvěra k ní jako ministryni obrany, klesla do záporných hodnot. Za hlavní důvod označil její odvolání 1. náměstka Vlastimila Picka. Poslanec Viktor Paggio pro nesouhlas s odvoláním původních prohlášení a další účastí LIDEM na vládním projektu s ODS a TOP 09 3. ledna 2013 rezignoval na funkci místopředsedy strany. Dne 8. ledna 2013 republiková rada LIDEM zrušila výzvu a vyzvala k jednání s vládními partnery o nové podobě koaliční smlouvy.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2013.", "content": "Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2013 figurovali členové a bývalí poslanci za LIDEM Dagmar Navrátilová, Viktor Paggio, Jiří Rusnok, Jiří Mikl, Pavel Michalík, Radek Haviger a Viktor Mládek na kandidátkách Strany soukromníků České republiky, ale ani jeden z nich neuspěl. V komunálních volbách na podzim 2014 strana získala pouhé čtyři zastupitele v celé ČR.", "section_level": 3}, {"title": "VIZE 2014.", "content": "13. března 2014 byla strana LIDEM – liberální demokraté změněna na VIZE 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Řád národa.", "content": "Hnutí Řád národa potom vzniklo přetransformováním politické strany VIZE 2014 (na platformě politické strany LIDEM registrované 29. května 2012) na čtvrtém celorepublikovém sněmu, který se konal 31. května 2015. Sněm schválil změnu formy z politické strany na hnutí, změnu názvu na ŘÁD NÁRODA a především změnu politické cesty původní strany z cesty liberálního pravostředového zaměření na směr konzervativního nacionalismu. Současně byl zvolen nový předseda, 1. místopředseda a tři místopředsedové. Politickým cílem hnutí je dostat se do parlamentu. Prosazuje vlastenectví, dodržování zákonnosti, respektování historického tradicionalismu. V květnu 2016 získalo hnutí parlamentní zastoupení, když poslanec Karel Fiedler, zvolený v roce 2013 původně do poslanecké sněmovny za Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, ohlásil přechod do Řádu národa a následný odchod z poslaneckého klubu Úsvitu. Předseda Josef Zickler prohlásil, že jeho hnutí usiluje o získání i dalších poslanců. Zároveň uvedl, že Řád národa má okolo 2000 členů. Karel Fiedler následně hnutí opět opustil.", "section_level": 2}, {"title": "Senátní volby 2016.", "content": "Do senátních voleb 2016 hnutí vyslalo dva zástupce. V obvodu č. 4 - Most to byl podnikatel Jiří Maria Sieber a v obvodu č. 25 - Praha 6 tiskový mluvčí Martin Šalek.", "section_level": 3}, {"title": "Vedení.", "content": "První předsedkyní strany byla na jejím ustavujícím sněmu 3. listopadu 2012 zvolena Karolína Peake. První místopředsedkyní se stala poslankyně Dagmar Navrátilová, dalšími místopředsedy tehdejší poslanci Viktor Paggio a Jiří Rusnok a dále člen strany Jiří Neumann. Ustavujícího sněmu se zúčastnilo sedmdesát delegátů, přičemž strana měla k tomuto datu okolo sta členů. Druhý celorepublikový sněm strany proběhl 9. listopadu 2013 a bylo na něm zvoleno nové vedení strany ve složení: Na třetím celorepublikovém sněmu konaném 15. února 2014 strana rozhodla o změně názvu na VIZE 2014 a zvolila nové vedení:", "section_level": 2}, {"title": "Současné vedení hnutí.", "content": "Politické hnutí Řád národa má toto vedení:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Facebook.", "content": "Na sociální síti Facebook se strana navenek těší obrovské popularitě, kde její oficiální profil má (ke dni 18.1. 2019) ~268 271 \"To se mi líbí\" od stejného množství uživatelů, což z ní dělá nejpopulárnější českou politickou stranu na této sociální síti. Takové množství uživatelů budí podezření, jaký podíl z toho ve skutečnosti tvoří boti. Kolem uskupení se pohybují zejména fyzicky zdatní jedinci, ať již z ozbrojených složek, center bojových umění, nebo posiloven. Poznámka: Údaje ke dni 18. ledna 2019", "section_level": 2}], "src_summary": "Řád národa - Vlastenecká unie (zkratka ŘN - VU) je české politické hnutí národně konzervativního zaměření. Vzniklo transformací ze strany LIDEM založené na jaře 2012 okolo tehdejší místopředsedkyně vlády Karolíny Peake, původně pod názvem LIDEM – liberální demokraté (zkratka LIDEM). Nový subjekt byl zaregistrován 29. května 2012. Jeho zakladateli byla skupina politiků z Věcí veřejných, za které byli původně zvoleni do Poslanecké sněmovny, ale nesouhlasili s vnitrostranickým vývojem. Od 13. března 2014 do 11. června 2015 nesla strana název VIZE 2014, pak se transformovala na hnutí Řád národa. Řád národa − Vlastenecká unie se hlásí otevřeně ke konzervativnímu nacionalismu. Má blízké vztahy ke kontroverzní skupině Ortel, která pro předsedu Vlastenecké unie natočila předvolební klip. Sídlo Řádu je v bývalé Benešově vile v Praze která patří Ruské federaci a sdílí zahradu s ruským velvyslancem. Vilu pronajímá blízký přítel prezidenta Miloše Zemana Zdeněk Zbytek, známý svou náklonností k putinovskému Rusku.", "tgt_summary": "Order of the Nation, previously known as LIDEM, is a political party in the Czech Republic, formed in 2012 as a breakaway party from Public Affairs (VV). The party supports greater individual freedom in economic and social spheres.", "id": 1262510} {"src_title": "Frankfurter Allgemeine Zeitung", "tgt_title": "Frankfurter Allgemeine Zeitung", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "\"Frankfurter Allgemeine Zeitung\" vychází od roku 1949 jako klasický liberální deník s mírným příklonem ke konzervativním názorům. Za obsah novin v současnosti zodpovídají a funkci šéfredaktora zastávají společně čtyři vydavatelé (\"Herausgeber\"), kteří rozhodují kolektivně. Noviny FAZ se významně podílejí na tvorbě veřejného mínění nejen v Německu, ale i jinde v Evropě. Zaměstnávají velký počet redaktorů pro politickou, hospodářskou, finanční, kulturní a sportovní část novin. Kromě toho disponují rozsáhlou sítí dopisovatelů po celém světě. Za léta své existence vyvolaly FAZ řadu významných kulturně-politických diskusí, mj. ve své každodenní rubrice „Dopisy vydavatelům“. Udržují jistou hranici mezi zpravodajstvím a komentáři a získaly si dobrou pověst spolehlivostí svých informací. Jejich pravidelným přispěvatelem byl od roku 1972 až do nedávna i český kreslíř a karikaturista Ivan Steiger. Významnou součástí každodenního vydání je \"Feulleiton\". V této části jsou otiskovány nejen fejetony redaktorů a jiných přispěvatelů, ale také recenze knih, operních a činoherních představení a koncertů vážné i populární hudby v Německu a jinde ve světě. Čtenáři zde naleznou také další nejrůznější zprávy ze všech oblastí kulturního života. Jako autoři vystupují mnohdy i významní němečtí a světoví spisovatelé. Na poslední straně politické části (zde pod hlavičkou \"Fremde Feder\" - „cizí pero“), ale někdy i ve fejetonu, jsou zhruba jednou týdně publikovány diskusní příspěvky významných osobností s nejrůznější politickou orientací. Ke slovu zde přicházejí mj. přední politikové němečtí i zahraniční, hospodářští činitelé a kulturní pracovníci. Součástí FAZ jsou také nepravidelně vycházející přílohy k nejrůznějším tématům, jako jsou literatura (recenze velkého počtu krásné literatury a literatury faktu), management a také reklamní přílohy (např. o švýcarských a německých hodinkách, módě nebo o špercích).", "section_level": 1}, {"title": "Vedení FAZ.", "content": "Noviny FAZ byly tradičně vedeny pěti vydavateli, kteří vždy patřili mezi nejvýznamnější německé novináře. Po smrti publicisty Franka Schirrmachera (* 5. září 1959, † 12. června 2014), zodpovědného za kulturní část (mj. fejetony), vedli FAZ až do března 2019 následující čtyři vydavatelé: Werner D’Inka, Jürgen Kaube, Berthold Kohler a Holger Steltzner. Každý z nich měl resp. má svůj tzv. resort. Kohler byl a je nadále zodpovědný za politickou část, Steltzner zodpovídal za hospodářskou část. V březnu 2019 byl Steltzner po neshodách s ostatními vydavateli propuštěn a od dubna 2019 jej nahradil Gerald Braunberger, doposud zodpovědný za finanční část novin. Další změna ve složení kolegia vydavatelů nastala k 1. dubnu 2020. Werner D’Inka dosáhl věku 65 let a odešel na odpočinek, místo něj přišel Carsten Knop. Předsedou dozorčí rady FAZ je od roku 2019 Andreas Barner, který byl předtím v letech 2009 až 2016 hlavním manažerem velké farmaceutické společnosti Boehringer Ingelheim.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "FAZ nepřímo navazují na deník \"Frankfurter Zeitung\", který založil roku 1859 finančník L. Sonnemann jako burzovního zpravodaje a který se postupně vyvinul v jedny z nejvlivnějších německých novin. Přispívali do nich autoři jako Theodor Adorno, Walter Benjamin, Lion Feuchtwanger, Heinrich Mann, Thomas Mann, Joseph Roth, Anna Seghers, Max Weber nebo Stefan Zweig. Redakce nepodporovala německý vstup do první světové války, naopak přijala Versailleský mír a podporovala politický systém Výmarské republiky. Po nástupu nacismu v roce 1933 byly noviny nejprve „zglajchšaltovány“, ale nakonec byly roku 1943 zastaveny. FAZ přímo navazují na noviny \"Allgemeine Zeitung\", které vycházely od roku 1946 s francouzskou pomocí v Mohuči, a odkud do nich přešla řada redaktorů. Od roku 1949 vycházely FAZ nejprve v Mohuči, od roku 1950 pak ve Frankfurtu nad Mohanem. Noviny měly dlouhou dobu poměrně konzervativní vzhled. Dodnes vycházejí s titulem \"Frankfurter Allgemeine\" ve fraktuře, pod těmito dvěma slovy je na další řádce text \"Zeitung für Deutschland\" („noviny pro Německo“). Fotografie byly do roku 2007 ve FAZ otiskovány jen výjimečně, až 5. října 2007 poprvé vyšly v modernizované podobě a s barevnými fotografiemi. V posledních letech uveřejňují na první straně (pod tzv. impresem) často černobílé nebo barevné karikatury k závažným i méně závažným tématům. Od nástupu internetových publikací, zvláště od roku 2010, zápasí FAZ jako mnohé tištěné deníky a časopisy s klesajícím nákladem: v roce 2012 činil náklad asi 350 tisíc, v roce 2016 jen 250 tisíc. Musely prodat přidružená nakladatelství knih (Kösel, DVA, Manesse). Přesto patří mezi hospodářsky nejstabilnější novinové koncerny v Německu. Nedávno dokonce převzaly konkurenční deník \"Frankfurter Rundschau\", jehož redakci bylo zaručeno pokračování dosavadní levicově-liberální orientace.", "section_level": 1}, {"title": "Odnože deníku FAZ.", "content": "Nejdůležitější odnoží deníku FAZ jsou nedělní noviny \"Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung\", které vycházejí od roku 2001. Podle agentury pro průzkum reklamního trhu AWA je v roce 2015 pravidelně četlo 1,13 milionu lidí. Ačkoliv nedělní noviny F.A.S. (jak se zkráceně nazývají) využívají možností, které jim personálně a materiálně poskytuje vydavatelství FAZ, vystupují samostatně a mají 50 vlastních redaktorů. Dalším produktem vydavatelství FAZ je čtvrtletník \"Frankfurter Allgemeine Quarterly\", který vyšel poprvé v listopadu 2016. Tehdy byl vydán v nákladu 75 000 výtisků. Má formát 28,5 × 21 cm a jeden sešit stojí 10 eur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frankfurter Allgemeine, plným názvem Frankfurter Allgemeine Zeitung für Deutschland (doslova „Frankfurtské všeobecné noviny pro Německo“, běžně užívaná zkratka FAZ) je německý konzervativně-liberální deník, který patří mezi nejrespektovanější německé i evropské noviny. Vydává jej nezávislá nadace \"Fazit\" ve Frankfurtu nad Mohanem. Průměrný náklad FAZ činil v roce 2016 kolem 250 000 výtisků, které se prodávají po celém světě, také v předplatném. Některé články jsou volně dostupné na internetové stránce \"www.faz.net\". Největšími konkurenty FAZ jako seriózního německého deníku jsou noviny Süddeutsche Zeitung, vydávané v Mnichově, a Die Welt, vydávané v Berlíně (dříve v Hamburku).", "tgt_summary": "The Frankfurter Allgemeine Zeitung (, \"Frankfurt General Newspaper\"), abbreviated FAZ, is a centre-right, liberal-conservative German newspaper, founded in 1949. It is published daily in Frankfurt am Main. Its Sunday edition is the Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung (, abbreviated FAS). The paper runs its own correspondent network. Its editorial policy is not determined by a single editor, but cooperatively by four editors. It is the German newspaper with the widest circulation abroad, with its editors claiming the newspaper is delivered to 148 countries.", "id": 47676} {"src_title": "Ashley Benson", "tgt_title": "Ashley Benson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Kalifornii, má jednu starší sestru. Ve třech letech začala tančit balet, hip hop a jazz. Ráda zpívala a již ve čtyřech letech zpívala sólo při Vánočním koncertě v kostele. Účinkovala také v několika sborech. V pěti letech se objevovala v katalozích a v osmi letech začala spolupracovat s modelingovou agenturou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1999 odstartovala svojí hereckou kariéru. Začala se objevovat v komerčních televizích a v několika hudebních videoklipech. Účinkovala v mnoha reklamách a poté i v seriálech. V roce 2004 se objevila v seriálu \"Tak jde čas\" jako Abigail Deverauxová. V témže roce se objevila také v seriálech \"Křižovatky Medicíny\", \"Zoey 101\" nebo v seriálu \"Sedmé nebe\". Ve všech ztvárnila jen menší role. V roce 2006 si střihla roli v seriálu \"O.C.\" V roce 2007 si zahrála ve filmu \"\" Další film ve kterém se objevila byl \"I Bart má holku\" nebo \"Přes noc třicítkou\". Seriál, kde získala větší pozornost byl \"Městečko Eastwick\". Tam hrála po dobu 12 epizod dceru hlavní postavy. V roce 2010 získala velkou roli v seriálu \"Prolhané krásky\". Seriál se točí okolo čtyř kamarádek, jejichž dlouholetá přítelkyně Alison byla zavražděna a ony se snaží zjistit, kdo a proč ji zabil. Dostávají také záhadné a výhrůžné zprávy, jejíž autor se vždy podepíše jako \"A.\" V hlavních rolích spolu s ní hrají Troian Bellisario, Shay Mitchell a Lucy Hale. V roce 2013 se herečka objevila ve filmu \"Spring Breakers\" spolu s Vanessou Hudgensovou, Jamesem Francem a Selenou Gomezovou. V roce 2015 si zahrála Emmu ve filmu \"Ratter\", dívku, která je sledována skrz elektronické spotřebiče. Také se objevila ve filmu \"Pixely\". V roce 2016 si zahrála roli Margaret ve filmu \"Elvis & Nixon\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Během let 2008 až 2009 chodila s Justinem Thornem.Od roku 2011 do roku 2017 chodila s Ryanem Goodem. Na natáčení seriálu \"Prolhané krásky\" se seznámila s hercem Tylerem Blackburnem a mluvilo se o tom, že dvojice spolu chodí. Od roku 2018 chodila s modelkou a herečkou Carou Delevingne. Na začátku roku 2020 se pár údajně rozešel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ashley Victoria Benson (*18. prosinec 1989, Long Beach, Kalifornie, USA) je americká herečka a příležitostná modelka. Nejvíce se proslavila rolí Hanny Marinové v seriálu stanice Freeform \"Prolhané krásky\".", "tgt_summary": "Ashley Victoria Benson (born December 18, 1989) is an American actress and model. She is known for her role as Hanna Marin in the teen mystery-drama series \"Pretty Little Liars\" (2010–2017). Benson has starred in films, including \"\" (2007), \"Christmas Cupid\" (2010), \"Spring Breakers\" (2012), \"Ratter\" (2015), \"Chronically Metropolitan\" (2016), and \"Her Smell\" (2018).", "id": 1081198} {"src_title": "Hedvábnictví", "tgt_title": "Sericulture", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o objevu hedvábí a bource morušového (\"Bombyx mori\") pochází z Číny. Objev hedvábnictví je připisován konkubíně čínského císaře Chuang-ti, který žil ve 3. tisíciletí př. n. l. Tajemství výroby hedvábí čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem téměř 2000 let. Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století před naším letopočtem rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. . Ve 3. století n. l. bylo hedvábnictví v Japonsku již národním řemeslem. Hrdinské eposy Ramajána a Mahábharata svědčí o výrobě hedvábí v rané době také v Indii. Prvními Evropany byli podle písemně zaznamenané tradice dva ariánští mniši – čínští misionáři ve službách byzantského císaře Justiniána I., kteří dokázali propašovat vajíčka bource morušového z Číny do Konstantinopole v dutých bambusových holích. Evropské hedvábnictví se rozvíjelo od 12. století: již roku 1146 je v královských dílnách \"Nobiles officinae\" v Palermu na Sicílii zavedl král Roger II. Titíž hedvábníci přišlí z Byzance se usadili například v thráckém Soufli. Od 14. století se hedvábí rozšířilo v Toskánsku (Lucca), později ve Francii (Lyon) a ve Španělsku. Od poloviny 18. století začala výroba v mnoha dalších zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní postup.", "content": "Hedvábné vlákno vytváří bourec morušový (latinsky: \"Bombyx mori\" – „hedvábný motýľ“). Dospělý jedinec žije asi jen tři dny, ve kterých snese okolo 300 vajíček. Bourec morušový se živí listy morušovníku. Když dosáhne asi třicetinásobku původní délky, zakuklí se. Housenka se do hedvábného vlákna, které sama vytvoří, zamotává a vytvoří kokon (zámotek). Jeden kokon může obsahovat 200 až 900 metrů dlouhé vlákno. Vlákno hedvábí tvoří bílkoviny fibrin a sericin, které na vzduchu tuhnou a vytvářejí hedvábné vlákno, které je extrémně pevné a mohou se z něj tkát hedvábné látky. Hedvábné látky jsou zhotoveny z ušlechtilého přírodního materiálu, který má specifickou strukturu a mimořádný lesk. Už od nepaměti byl velmi cennou komoditou.", "section_level": 2}, {"title": "Hedvábnictví na území České republiky.", "content": "K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn Albrecht z Valdštejna v Jičíně v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo. Na Moravě měl primát v 17. století náležet Lichtenštejnům. V rakouské monarchie se v období merkantilismu objevilo několik hedvábnických podnikatelů po třicetileté válce, přicházeli také do Čech a na Moravu. Patřil k nim například Josef Tarone v Praze v letech 1720-1725. Systémové zavádění hedvábnictví se přičítá hraběti Prosperu Antonovi von Sinzendorf, kancléři císaře Karla VI. Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil Vlašskému špitálu na Malé Straně, v jehož zahradě byly vysázeny, a ve špitále se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení 1830. V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos na podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů žalářem za poškozování vysazených stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q hedvábné příze. Ital Josef Rangheri v polovině 19. století výrobu hedvábí zavedl na předměstí Prahy, a to v usedlosti nazývané Rangherka, neboli Vršovický zámeček. Její součástí byly síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku dal vysázet 200 moruší. Roku 1863 byla v Praze založena \"Hedvábnická jednota pro království české\" v čele s Ferdinandem Hillerem, který popsal hedvábnictví v VI. dílu Ottova slovníku naučného. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 centy hedvábných kokonů. Další pěstitelé hedvábí byli evidování v Noutonicích, Chocni, Heřmanově Městci, Písku, či v Chlumu u Třeboně. Všeobecná osvěta a školní propagace nabádala matky a jejich děti, aby domácím pěstováním bource došly blahobytu. Roku 1882 bylo v českých zemích napočítáno na 105 tisíc morušových stromků. V okolí Šumperka a Rýmařova bylo v té době založeno několik textilních podniků, které se zabývaly výhradně zpracováním (převážně importovaného) hedvábí a tato oblast se stala významným střediskem hedvábnictví pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko a pozdější Československo. Ještě v 60. letech 20. století zde bylo v tomto oboru zaměstnáno přes 2000 lidí, v té době však byly zpracovávané materiály převážně filamenty z viskózy nebo polyamidu, tehdy nazývané umělé nebo syntetické hedvábí a např. úřední statistika z roku 1990 uváděla pro hedvábnické odvětví výrobu \"70 milionů\" metrů tkanin s podílem pouhých \"130 tisíc\" metrů z přírodního hedvábí. V pozdějších letech se v českých výrobních statistikách hedvábné textilie nevyskytují.", "section_level": 2}, {"title": "Světové hedvábnictví ve 20. a 21. století.", "content": "Chovem housenek k získávání hedvábného vlákna a zpracováním na textilie se zabývá ve světě asi 60 států ležících téměř bez výjimky v subtropickém nebo tropickém pásmu zeměkoule. Dominantní postavení v dodávkách hedvábných vláken (v roce 2015 cca 200 000 tun) mají Čína s podílem na výrobě cca 85 % a Indie se 14 %. Vedle klimatických podmínek je úspěch v hedvábnictví závislý na dostatku levných pracovních sil s patřičnými zkušenostmi. V Indii je v hedvábnictví zaměstnáno asi 7 milionů, v Číně 1 milion a např. v Thajsku 20 tisíc lidí.. Kromě jmenovaných tradičníchasijských producentů hedvábí se u většiny ostatních již během 2. čtvrtiny 20. století oddělila výroba surových tkanin od jejich zpracování v oděvním průmyslu. Příkladem může být celosvětově uznávaný hedvábník českého původu Zika Ascher.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hedvábnictví je obor hospodářství, nejprve řemeslo a později průmyslová výroba, zahrnující všechny činnosti od chovu housenek a pěstování moruší až po zpracování přírodního hedvábí na přízi a tkaní plošné textilie.", "tgt_summary": "Sericulture, or silk farming, is the cultivation of silkworms to produce silk. Although there are several commercial species of silkworms, \"Bombyx mori\" (the caterpillar of the domestic silkmoth) is the most widely used and intensively studied silkworm. Silk was believed to have first been produced in China as early as the Neolithic Period. Sericulture has become an important cottage industry in countries such as Brazil, China, France, India, Italy, Japan, Korea, and Russia. Today, China and India are the two main producers, with more than 60% of the world's annual production.", "id": 2431094} {"src_title": "Hořčice setá", "tgt_title": "White mustard", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vyznačuje se vláknitým kořenem, ze kterého vyrůstá rozvětvená lodyha, při zemi namodralá a ochmýřená, vysoká až 1 metr. Listy vyrůstající z lodyhy jsou dvojího druhu. Ve spodní části stonku má rostlina listy dlouze řapíkaté, lyrovitě peřenodělené se zubatými okraji, v horní části pak listy čárkovité a po okraji hladké. Jednotlivé květy jsou uspořádány do hroznovitých květenství a dělí se na kalich a korunu. Kalich je tvořen čtyřmi čárkovitými lístky, které vodorovně odstávají. Koruna sestává ze čtyř zlatožlutých plátků umístěných do kříže. Uvnitř květu nalezneme šest tyčinek, čtyři jsou delší a dvě kratší. Plodem je šešule se zakončením v podobě zobáku porostlá tuhými chloupky. Uvnitř je rozdělena žebrovanými chlopněmi na několik přihrádek se žlutými semeny. Hořčice černá se liší zejména v listech, jejichž čepel je pilovitá a tři koncové úkrojky jsou srostlé, a její semena jsou tmavohnědá, pokrytá vrásčitou slupkou.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Původním domovem hořčice seté i černé je jižní Evropa, oblast Středomoří a západní Asie. Už během starověku se však rozšířila do Německa, Francie, Ruska a do dalších zemí, kde se dnes s oblibou pěstuje, nebo roste divoce.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a sběr.", "content": "Hořčice není nijak náročná rostlina, stačí jí i půda na živiny poměrně chudá. Daří se jí spíše v teplém a suchém podnebí, nemá moc ráda vlhko. Půda jí vyhovuje lehká hlinitopísčitá s obsahem vápna. Není nutné ji hnojit, ale výnosy zvyšují zejména dusíkaté přípravky jako chilský ledek, síran amonný, nebo také fosforečná hnojiva. Přírodní hnojení chlévskou mrvou provádíme nejlépe na podzim, není vhodné provádět ho až před setím. Semena se vysévají do dobře zpracované půdy koncem března. Jednotlivé řádky by měly být vzdáleny asi 30 cm. Záhon se pleje a okopává. Asi 10 cm vysoké rostlinky se pak rozesadí tak, aby měly mezi sebou vždy 10cm mezery. Sklízí se poté, co se tobolky zbarví do hněda a semena zežloutnou. Poněkud pozdější sklizeň nijak nevadí, tobolky se těžko otvírají a nehrozí, že z nich semena vypadnou. Požnuté rostliny se vážou do snopců a opatrně vymlátí, aby se semena nerozdrtila. Ta se poté dosušují a skladují v suchu. Výnosy jsou poměrně vysoké, z jednoho hektaru až 1 000 – 1 200 kg semen. Sklizeň hořčice černé je poněkud náročnější, tobolky se otevírají snadno a je proto důležité přesně odhadnout okamžik, kdy rostliny posekat. Nedozrálá semena mají mnohem menší hodnotu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Z celé rostliny se využívají zejména hořčičná semínka. Z nich lze vylisovat mastný olej, který tvoří jejich více než jednu třetinu. Je dále zpracováván průmyslově na mýdla. V potravinářství se z hořčičných semen připravuje pokrmová hořčice. Lze využít jak hořčice bílé, tak i černé, avšak bílá si déle zachovává ostrost, z černé poměrně rychle vyprchají její silice. V lidovém lékařství se využívá o něco častěji hořčice černé pro její výraznější účinky. Drogou jsou semena a lidé s její pomocí léčili již od pradávna. Používá se zejména zevně ve formě obkladů. Zvyšuje prokrvení hlouběji ležících orgánů (plic, pohrudnice, ledvin), proto se jí užívá při zánětech pohrudnice či akutních zánětech dýchacích cest. Dále také při revmatických onemocněních, bolestech nohou, nebo žlutých kožních skvrnách. Vnitřně je užívána při trávicích obtížích v podobě rozetřených semen.", "section_level": 1}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Kromě mastného oleje obsahují semena glykosid \"sinalbin\" a fermenty, které reagují s vodou a uvolňuje se hořčičná silice v podobě tekutého, štiplavého a těkavého oleje (\"oleum Sinapsis aetherum\"). Působí dráždivě a místně prokrvuje. Hořčice černá obsahuje glykosid \"sinigrin\", jehož štěpením rovněž vzniká hořčičná silice, její účinky jsou však o dost silnější.", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby užití.", "content": "Hořčičné silice způsobují při delším kontaktu s pokožkou překrvení kožních vlásečnic a vznik puchýřů. Snesitelná délka je do lehkého zčervenání pokožky, většinou 10–15 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Včelařství.", "content": "Hořčice setá je dobrou nektarodárnou i pylodárnou rostlinou. Nektarium květu vyprodukuje za 24 hodin 0,2-0,8 mg nektaru s cukernatostí 24-60 %. Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 0,04-0,5 mg. Pylové rousky jsou žluté až naoranžovělé. Druhový med hořčice je zlatožlutý a rychle krystalizuje. Podobá se medu řepkovému, ale má příjemnější aroma.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Hořčice setá (\"Sinapis alba\"), též známá jako bělohořčice setá (\"Leucosinapis alba\") nebo bílá hořčice, je jednoletá rostlina se zlatožlutými květy, patřící do čeledi brukvovitých. Kvete v červnu a v červenci. Blízce příbuzná je jí hořčice černá (\"Brassica nigra\"). Obě jsou významnými medonosnými rostlinami a pěstují se téměř po celém světě. Výjimečně ji můžeme nalézt růst divoce na mezích, podél cest, či na úhorech. Nejznámější je její zpracování v potravinářském průmyslu na oblíbenou pikantní pochutinu – hořčici. Dále se využívá také v lékařství, na výrobu mýdla, či mastného oleje, jako účinné zelené hnojivo, nebo velmi výživné krmivo. Z mladých listů hořčice černé i seté lze připravit jídlo – jarní salát.", "tgt_summary": "White mustard (\"Sinapis alba\") is an annual plant of the family Brassicaceae. It is sometimes also referred to as \"Brassica alba\" or \"B. hirta\". Grown for its seeds, used to make the condiment mustard, as fodder crop, or as a green manure, it is now widespread worldwide, although it probably originated in the Mediterranean region.", "id": 1814484} {"src_title": "Angelica Garnett", "tgt_title": "Angelica Garnett", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Angelica Vanessa Bell se narodila 25. prosince 1918 v rodinném sídle Charleston Farmhouse v městečku Firle v hrabství East Sussex. Byla dcerou malířky a zakladatelky skupiny Bloomsbury, Vanessy Bell a kritika Clive Bella. Jejím biologickým otcem byl však malíř Duncan Grant. Angelica do svých sedmnáctých let o skutečném otci nevěděla. Měla dva bratry, syny Cliva a Vanessy, Juliana a Quentina. Julian se narodil v roce 1908 a zemřel ve španělské občanské válce v roce 1937. Byl básníkem. Quentin se narodil v roce 1910 a zemřel v roce 1996. Byl historikem umění. Mladší sestra její matky byla Virginia Woolf, spisovatelka a členka Bloomsbury.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dětství trávila Angelica střídavě v rodinném panství Charleston, v té době patřící lordu Gagemu, a v domě 46 na Gordon Square v Londýně. V roku 1929 začala navštěvovat Longford Grove School v Essexu. Zajímala se o umění, literaturu a historii. Na škole pobyla šest let. V šestnácti odjela s rodiči do Říma a rozhodla se být herečkou. Později ji rodiče poslali do Paříže, aby se tam naučila jazyk. Žila v domě umělců Zoum a François Walterových, kteří Angelicu hodně ovlivnili. Po návratu do Londýna začala studovat London Theatre Studio. Nakonec se rozhodla být malířkou a zapsala se proto na studium Euston Road School. V roce 1942 se i přes protesty rodičů provdala za spisovatele Davida Garnetta. Ten byl dřívějším milencem jejího biologického otce. Měli spolu čtyři dcery. Amaryllis Virginia (1943-1973) byla herečkou, Henrietta (1945) je spisovatelkou a zároveň rodinnou kronikářkou, Nerissa Stephen zvaná Nel (1946–2004) byla malířkou, spisovatelkou a keramičkou, a byla dvojčetem Frances, familiérně zvané Fanny (1946). Manželství s Garnettem vydrželo do sedmdesátých let. Když Duncan Grant v roce 1978 zemřel, rozhodla se Angelica založit Nadaci Charleston, která by původní rodinné sídlo udržovala a časem zpřístupnila veřejnosti. V roce 1983 opustila Británii a usadila se v městečku Forcalquier v Provence. Tam žila až do 4. května 2012, kdy ve věku 93 let zemřela.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Angelica Garnett v průběhu svého života vystavovala obrazy v Miláně, Londýně, Forcalquier a Charlestonu. Krom obrazů a návrhů interiérů se Angelica věnovala i psaní. Napsala několik esejí a dvě knihy. V roce 1983 vyšly vzpomínky s názvem \"Deceived with Kindness. A Bloomsbury Childhood\", ve kterých se zpovídá ze svého života se členy Bloomsbury a o nelehkém vztahu s matkou. Dílo bylo oceněno Cenou Joea Ackerleyho za autobiografii roku. Druhá kniha nazvaná \"The Unspoken Truth\" je soubor fiktivních příběhů založených na prožitých zážitcích. Svojí poslední výstavu měla Angelica Garnett v místě svého narození v Charlestonu, který v dubnu 2012 ještě stihla navštívit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Angelica Garnett, rodným jménem Angelica Vanessa Bell (25. prosince 1918 Charleston Farmhouse, Firle, Velká Británie – 4. května 2012 Aix-en-Provence, Francie), byla britská spisovatelka a malířka, dcera Vanessy Bell a Clive Bella. Její tetou byla Virginia Woolfová.", "tgt_summary": "Angelica Vanessa Garnett, née Bell (25 December 1918 – 4 May 2012), was a British writer, painter and artist. She was the author of the memoir \"Deceived with Kindness\" (1984), an account of her experience growing up at the heart of the Bloomsbury Group.", "id": 1251441} {"src_title": "Aristippos z Kyrény", "tgt_title": "Aristippus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Aristippos se narodil v Kyréně, kde pravděpodobně poslouchal přednášky Prótagora, který tam nějaký čas pobýval. Sókratova proslulost ho přilákala do Athén, a to asi v roce 416 př. n. l.; stal se jeho žákem. Ač byl sám zámožný, dával si – na rozdíl o Sókrata – za své přednášky platit. Aristippos mnoho cestoval. Když Sókrates zemřel (399 př. n. l.), byl prý na Aigině. Ve stejné době jako Platón (tj. kolem let 389–388 př. n. l.) pobýval na Sicílii na dvoře syrakuského tyrana Dionysia I. a pak ještě jednou v roce 361 př. n. l. na dvoře tyrana Dionysia II. Na sklonku svého života žil ve své rodné Kyréně, kde založil kyrénská školu. Mezi jeho posluchači byla i jeho dcera Arété, která po jeho smrti převzala vedení školy a poté ji předala svému synovi Aristippovi Mladšímu (4./3. století př. n. l.). Diogenés Laertios uvádí početný seznam Aristippových spisů, ale zároveň zaznamenává již v antice vzniklé pochybnosti o jejich pravosti. Z Aristippových děl se nezachovaly téměř žádné autentické zlomky. Dosti četné informace o jeho učení pocházejí od jiných autorů, přičemž není vždy jasné, zda se nejedná o názory Aristippa Mladšího nebo některého jiného stoupence kyrénské školy. O Aristippovi se tradovalo, že se dovedl „přizpůsobit místu, času i osobě a choval se přiměřeně za všech okolností\". Básník Horatius to vyjádřil veršem: „\"Dobře se Aristippos v stav každý i poměry uměl vpravit: směřoval výš, vždy spokojen s přítomným stavem\".\" O Aristippově věhlasu svědčí i skutečnost, že ho Cicero řadil vedle Sókrata a přisuzoval mu velké a božské přednosti.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Aristippos považoval za cíl života rozkoš (slast). Podle jeho názoru se člověk vyhýbá bolesti a strasti, ale tíhne ke slasti. Slast je „mírný pohyb\" přecházející do našeho vnímání, strast je „pohyb prudký\". Připodobňuje to k moři: mírný pohyb mořských vln je slast, rozbouřené moře je strast, klidné moře je stav bezbolestnosti a absence rozkoše. Rozkoš považoval za stav tělesný, je to stav pozitivní, chvilkový, který prožíváme v současnosti. Odtud pochází citát: \"Náš je jen přítomný okamžik.\" Rozkoše je třeba neodkládat, protože nevíme, zda bude budoucnost, je nejistá. Doporučoval všem, aby se oddávali rozkoším – cele, bez odkladu. Dokonce i těm, které pocházejí z \"nejošklivějších pramenů\". Bohatství sice není žádoucí samo o sobě, ale přece jenom pomáhá k rozkoši. Také však hlásal, že se rozkošemi nesmíme nechat ovládnout, chuť užívat musíme umět mít ve své moci. Rozkoš podle něj neovládá ten, kdo se jí zříká, ale ten, kdo nedovolí, aby ho ovládala. Tak hédonici vytvořili jistou etiku svobody. Lidské vědění je odvozeno od smyslového vnímání (sensualismus). Předmětem vědění je obsah našich pocitů. O vnějších věcech nemůžeme mít ucelené vědění, ale máme pocity, a tak víme, co v nás tyto vnější věci vyvolávají. Lidské poznání se redukuje na to, co je člověku příjemné nebo nepříjemné. Všechno, co zaručuje slast, je dobré a užitečné.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "O Aristippovi kolovala ve starověku řada historek, jejichž hodnověrnost se nedá ověřit. Z anekdot, které zaznamenal Diogenes Laertios, uvádíme na ukázku následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aristippos z Kyrény (řec. \"Aristippos hò Kyrēnaíos\"; lat. \"Aristippus Cyrenaeus\"; asi 435 př. n. l. Kyréna – 355 př. n. l. Kyréna) byl řecký filozof, žák Sókratův, zakladatel kyrénské školy, stoupenec hédonismu. Za cíl života považoval dosahování slasti.", "tgt_summary": "Aristippus of Cyrene (; ; c. 435 – c. 356 BCE) was the founder of the Cyrenaic school of Philosophy. He was a pupil of Socrates, but adopted a very different philosophical outlook, teaching that the goal of life was to seek pleasure by circumstances to oneself and by maintaining proper control over both adversity and prosperity. His outlook came to be called \"ethical hedonism.\" Among his pupils was his daughter Arete. There are indications that he was conflated with his grandson, Aristippus the Younger.", "id": 755773} {"src_title": "3,7cm Pak 36", "tgt_title": "3.7 cm Pak 36", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj zbraně byl zahájen ve firmě Rheinmetall v roce 1925 na základě požadavku a specifikací německého ministerstva a to i přes to, že Versailleská smlouva v té době Německu výrobu podobných zbraní zakazovala. Vývoj byl ukončen v roce 1928 a rok později byla zahájena sériová výroba. První kanóny byly kvůli omezením vyráběny \"mozaikovým způsobem\" po součástech v menších závodech a firma Rheinmetall kompletovala až finální výrobek. Původně nesl kanón označení \"Tankabwehr Kanone - TAK L/45\" a do roku 1933 jich Reichswehr obdržel 264 kusů. První kusy byly vybaveny ještě dřevěnými loukoťovými koly, později došlo i u ních k výměně za ocelová disková s pneumatikami.", "section_level": 1}, {"title": "PaK 35/36.", "content": "Na základě prvních zkušeností došlo k vylepšení zbraně zejména ve způsobu zavěšení kol, funkčnosti brzd a technologie výroby hlavně. Vojskové zkoušky vylepšeného modelu proběhly v letech 1935 a 1936 a poté došlo k jeho přijetí do výzbroje pod názvem \"Panzerabwehrkanone 35/36\" (zkráceně \"PaK 35/36\"). Zbraň byla nízká a natolik lehká, že jej mohla obsluha přemísťovat terénem vlastními silami. Hlaveň měla šestnáct pravotočivých drážek, byla bez úsťové brzdy, závěr měla ruční. Ochranný štít se sklopnými okraji měl tloušťku pět milimetrů. Kola bylo zkonstruována na dopravní rychlost až 40 km/h. Kanón byl vybaven zaměřovačem s dalekohledem. Kanón byl schopen v době svého vzniku prorazit pancéřování všech tehdy používaných obrněných vozidel. V praxi ho Němci vyzkoušeli ve španělské občanské válce. Úspěšný byl i v zahraničí, vyráběn byl na export do Nizozemí, Řecka, Estonska, Finska, Itálie a Maďarsko. Dalším trhem, kde se prosadil, byla Čína, kde byly tyto kanóny později ukořistěny a používány japonskou armádou. Licenci na výrobu kanónu zakoupil i Sovětský svaz, kde byl vyráběn jako 37mm protitankový kanón M1930 (1-K) (oproti původnímu používal paprsková kola). Kanón zákonitě začal s rozvojem tankové techniky časem zastarávat, ale na začátku druhé světové války se jednalo o zbraň účinnou a spolehlivou. K 1. září 1939 jich měla wehrmacht k dispozici 11 200 kusů. Mezi vojáky si kanón vysloužil přezdívku \"Herssanklopfgerät\" (\"armádní klepadlová zbraň\").", "section_level": 1}], "src_summary": "3,7cm Pak 36 (\"Panzerabwehrkanone 36\") byl hojně užívaný německý protitankový kanón v období druhé světové války. Později byl nahrazován kanonem 5cm Pak 38.", "tgt_summary": "The Pak 36 (\"Panzerabwehrkanone 36\") is a 3.7 cm caliber German anti-tank gun used during the Second World War. It was the main anti-tank weapon of Wehrmacht \"Panzerjäger\" units until 1942. Developed by \"Rheinmetall\" in 1933, it was first issued to the German Army in 1936, with 9,120 being available by the beginning of the war in September 1939 and a further 5,339 produced during the war. As the predominant anti-tank gun design in the world during the late 1930s, demand was high for the Pak 36, with another 6,000 examples produced for export and the design being copied by the Soviet Union as the 45 mm anti-tank gun M1932 (19-K) and by other nations such as Japan. It first saw service during the Spanish Civil War in 1936, where it performed well against the light tanks of the conflict. It was first used during the Second World War against Poland in 1939 and had little difficulty with any of the Polish tanks. The Battle of France in 1940 revealed its inadequate penetration capability against French and British heavier tanks, particularly the Char B1, and especially the Matilda II, receiving the derisive nicknames \"\"Heeresanklopfgerät\"\" (\"army door-knocking device\") or \"\"PanzerAnklopfKanone\"\" (\"tank door-knocking cannon\") from its crews, but it sufficed to defeat the bulk of the Allied armor in the campaign. The invasion of the Soviet Union brought the Pak 36 face to face with large numbers of T-34 and KV-1 tanks, which were invulnerable to its fire. However, 91% of the Soviet tank forces in 1941 consisted of lighter types that lacked sufficient armor to defeat the gun, and the Pak 36 knocked out thousands of such tanks. ", "id": 283464} {"src_title": "46. gardový noční bombardovací letecký pluk", "tgt_title": "Night Witches", "src_document": [{"title": "Zformování pluku.", "content": "Brzy po vypuknutí války bylo i mladým děvčatům jasné, že německý agresor vážně ohrožuje jejich budoucnost. Některé již měly za sebou chvatný útěk před okupanty. Hlásily se do armády, protože nechtěly čekat, až za ně někdo druhý válku prohraje. Byly to studentky a čerstvé absolventky moskevských vysokých škol, dělnice z moskevských závodů, uprchlíci z okupovaného území. Některé z nich v předválečných letech navštěvovaly aeroklub a měly pilotní zkoušky. Ve třicátých letech, a hlavně od roku 1937, kdy se již Sovětský svaz připravoval na válku, Osoaviachim pořádal branné kurzy pro mládež. Aerokluby přijímaly zájemce o pilotní výcvik a mohly se ho účastnit i ženy. Některým z nich se létání stalo povoláním. S nasazením žen v přímém boji s nepřítelem se zpočátku nepočítalo. Armáda tehdy přijímala pouze zdravotnice. V nadcházející sklizni ženy musely nahradit odvedené muže. Později se účastnily kopání obranných linií před Moskvou a hašení požárů po náletech (první nálet na Moskvu se uskutečnil v noci na 22. července 1941). Marina Raskova, letecká rekordmanka navigátorka, Hrdina SSSR a důstojník NKVD, povoláním výzkumná pracovnice Akademie VVS Žukovského, využila svých vysokých kontaktů, přišla za Stalinem s projektem a přesvědčila ho. Následně byl v říjnu 1941 vydán Rozkaz NKO SSSR № 0099 z 8. října 1941 \"О sformování ženských leteckých pluků VVS Rudé Armády\", na jehož základě byl zformován 588. noční bombardovací letecký pluk. Podle téhož rozkazu byly zformovány ještě další dva ženské letecké pluky, které ale nebyly složeny pouze z žen, protože používaly letouny moderní konstrukce, náročnější na údržbu. Byl to 587. bombardovací letecký pluk (později 125. gardový) vyzbrojený rychlostními bombardéry Petljakov Pe-2 a 586. stíhací letecký pluk s letadly Jakovlev Jak-1. Zformování všech tří pluků vedla mjr. Маrina Raskova (Раскова, Марина Михайловна)(29 let), která měla zásadní zásluhu o vznik těchto jednotek. Na její výzvu prostřednictvím Komsomolu se na Akademii vojenských vzdušných sil profesora Žukovského v Moskvě přihlásilo množství dobrovolnic, ze kterých osobně vybrala schopné dívky. Raskova se dále snažila získat do svého oddílu civilní (vojenské tehdy ještě žádné nebyly) pilotky-profesionálky, protože skutečně zkušených pilotek nebylo mnoho. Tyto podléhaly branné povinnosti a již od začátku války sloužily v armádě. V zázemí zajišťovaly základní výcvik vojenských pilotů, na frontě fungovaly jako taxi pro velící důstojníky a praporčíky, zajišťovaly spojení, rozvědku, transport raněných, výsadek diverzních skupin. Ač nebyly tyto akce přímo bojové, byly často velmi nebezpečné. Tyto profesionálky byly k Raskove převeleny postupně a i mnohem později, jako doplnění již fungujících pluků. Raskova sama se později rozhodla létat jako pilotka rychlostní bombardéry 587. pluku. Zahynula 12. ledna 1943 při havárii ve sněhové bouři. 16. října 1941 byly vybrané adeptky z Moskvy jakožto 122. ženský letecký oddíl nejprve odeslány do vojenského leteckého učiliště ve městě Engels nedaleko Saratova. Vlak vypravený z Kazanského nádraží do cíle dorazil 26. října 1941. Tam se k nim připojily ještě dobrovolnice ze Saratova. Studentky a absolventky Saratovského leteckého učiliště civilních aerolinií pak byly jádrem technického personálu. Za pilotky byly určeny dívky, které měly větší praxi v létání, například instruktorky aeroklubů. Dívky s menším počtem nalétaných hodin a studentky vysokých škol bez letecké praxe se školily na navigátorky. Ostatní se školily na techniky a zbrojíře. Ve škole se dívky učily pořadovou přípravu, teorie a hlavně prakticky se učily létat, navigovat a bombardovat v noci. Vojenská přísaha proběhla 7. listopadu 1941. V únoru 1942 bylo přistoupeno k formování pluků. Od 122. oddílu se nejprve oddělil 586. IAP pod vedením Tamary Kazarinové, 6. února vznikl 588. NBAP a s delším časovým odstupem vznikl 587. BAP pod vedením Mariny Raskové. Některé ženy byly přiděleny do mužských leteckých pluků (pozemní personál). Velitelem 588. NBAP byla jmenována npor. Jevdokija Beršanská (Бочарова, Евдокия Давыдовна)(28 let), pilotka s desetiletou praxí, bývalá učitelka Batajskského leteckého učiliště, před válkou velitelka roje leteckého oddílu pro mimořádné situace ve stanici Paškovská a členka zastupitelstva města Krasnodaru. Jméno Jevdokija je řeckého původu a má ruské varianty Dina, Dusja a Duňa a pluku proto přezdívali také \"Duňkin pluk\". Pod jejím velením pluk bojoval do konce války. Komisařem pluku byla Jevdokija Račkevič (Рачкевич, Евдокия Яковлевна)(33 let). Náčelníkem štábu pluku byla jmenována Irina Rakobolská (Ракобольская, Ирина Вячеславовна)(21 let), studentka matfyzu MGU. Zástupcem velitele pluku po letové části byla Serafima Amosova (Амосова, Серафима Тарасовна)(27 let), zkušená pilotka civilních aerolinek. Náčelníkem mechaniků byla Sofie Ozerkova, učitelka Irkutského vojenského učiliště, voják z povolání. Náčelníkem zbrojířů byla Naděžda Strelkova, voják z povolání. Pluk měl zpočátku dvě a od prosince 1942 tři eskadrily (letky) po třech zvěnech (rojích). Jedno zvěno mělo 3 letouny. V srpnu 1943 přibyla 4. eskadrila určená k boji a výuce nováčků.", "section_level": 1}, {"title": "Nadřazené armádní složky.", "content": "Pluk byl zpočátku součástí 218. noční bombardovací divize vedené Dmitrijem Popovem a 4. vzdušné armády gen.mjr. Konstantina Veršinina. 4. vzdušná armáda byla tehdy součástí Jižního frontu gen.por. Rodiona Malinovského. Jižní front byl v důsledku porážky u Charkova v červenci 1942 rozformován a jeho části vešly do Severo-kavkazského frontu maršála Semjona Buďonnyho. Od září 1942 4. vzdušná armáda patřila do Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu arm.gen. Ivana Ťuleněva. Konstantin Veršinin byl potom vrchním velitelem vzdušných sil tohoto frontu. V lednu 1943 4. vzdušná armáda přešla do nově zformovaného Severo-kavkazského frontu gen.plk. Ivana Maslennikova a později gen.plk. Ivana Petrova. Od konce dubna 1943 pluk patřil k 132. BAD gen.mjr. Ivana Fedorova. Během bojů o Sevastopol pluk patřil do 8. vzdušné armády 4. ukrajinského frontu, 2. gardové stalingradské divize gen.mjr. Kuzněcova. Po vítězství na Krymu byl pluk přeřazen k 2. běloruskému frontu maršála Konstantina Rokosovského, zpět do 4. vzdušné armády, které opět velel gen.plk. Veršinin a do 325. NBAD divize pplk. Grigorije Pokojevého.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj pluku.", "content": "Pluk byl vybaven letouny U-2 zvanými \"utočka\" nebo \"lastočka\" (u nás známými jako Po-2 \"kukuruznik\"). Byl to celodřevěný dvouplošník s hvězdicovým motorem s pěti válci o výkonu 74 kW a maximální rychlosti asi 120 km/h. Letoun byl snadno ovladatelný i dobře obratný, byl nenáročný na údržbu, měl malou spotřebu paliva a minimální požadavky na letištní plochu. Dvě otevřené kabiny umístěné za sebou byly vybaveny spřaženým řízením a základními přístroji, neboť se jednalo o původem školní letoun. Každý pilot ho znal, protože jím byly vybaveny všechny aerokluby. Motor roztáčel technik ručně, protočením vrtule. Pevný podvozek neměl brzdy. Když bylo více sněhu, podvozková kola se vyměnila za lyže. Posádku tvořil pilot a navigátor který rovněž uvolňoval bomby, případně z kabiny shazoval jiný materiál. Zdvojené řízení umožňovalo převzetí řízení navigátorem v nouzové situaci. Kabiny neměly žádné pancéřování proti střelám, jen překližka a plátno. Plátěný potah byl výhodný, neboť se často stávalo, že projektil flaku proletěl křídlem aniž by explodoval. Letoun byl požárně velmi nebezpečný a po zásazích nepřátelské palby se snadno vzňal. To osádkám působilo velký stres, protože požár na palubě až na výjimky končil smrtí osádky. Padáky se původně nepoužívaly, protože letoun operoval nad nepřátelským územím a byla obava že by osádka padla do zajetí. Ušetřilo se tak 32 kg hmotnosti pro bomby. Až v roce 1944 po zbytečné ztrátě osádky (Makarová, Bělik) nad vlastním územím se padáky začaly používat. Skákat pak letecký personál svého i dalších pluků divize učila pilotka Naděžda Troparevská, zkušená parašutistka. Pro lety nad mořem se nosily samonafukovací plovací vesty, o kterých letkyně žertovaly, že to jsou závaží, která je mají udržet pod vodou. Nafukovací člun na palubě nebyl. Pod spodními křídly byly čtyři závěsy pro bomby ovládané z kabiny navigátora. Další bomby do požadované hmotnosti vázaly na trup a shazovaly přeříznutím provazu. Jako munice se používaly bomby 25, 50 a 100 kg tříštivé (střepinové), trhavé a zápalné, ampule s samozápalnou tekutinou. Z kabiny se shazovaly malé termitové bombičky, malé vyskakovací bomby zvané \"žabky\" a protitankové granáty. Pro zaměřování cíle nebyl k dispozici žádný přístroj. To ale neuškodilo přesnosti bombardování. Kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm za zadní kabinou se objevil až v roce 1944. Osádka měla osobní pistole TT. Na palubě běžně nebyla radiostanice, kabiny ale měly hadičkový interkom, aby na sebe osádka nemusela křičet. Několik letounů bylo později vybaveno fotografickým přístrojem. Používala se i radiostanice na palubě letadla provádějícího průzkum počasí nad cílem pro úsporu času, než se letoun vrátil. Při formování pluk obdržel 20 letadel, později jejich počet vzrostl až na 45. Na konci války to bylo 36 letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Taktika.", "content": "Takto pomalý letoun s krátkým doletem byl pro boj ve dne málo použitelný. Proto pro něj byla vyvinuta taktika nočního boje, ve které vynikly jeho dobré vlastnosti. Vedení pluku obdrželo seznam cílů ke zničení. Byla-li základna ve velké vzdálenosti od fronty, byla vybrána vhodná plocha pro operační letiště poblíž fronty, kam se na noční létání přemístilo vše potřebné. Velitelkou osádky byla pilotka. Jejím úkolem bylo řídit letoun, dodržovat předepsané letové hladiny, umožnit navigátorce zasáhnout cíle a vrátit se kompletní zpět. Navigátorka měla informaci o cíli a jejím úkolem bylo tento najít a zasáhnout. Zjišťovala polohu a letový kurz. Při přiblížení na cíl dávala pilotce instrukce k upřesnění směru, a ve správný okamžik odhodila náklad. Po přistání se obě, nebo jen navigátorka, dostavily k řídícímu létání, odevzdaly podepsané hlášení a obdržely list s popisem cíle a instrukce pro další let. Letadlo přilétlo z operačního letiště v těsné blízkosti fronty a z výšky 1200 m se staženým motorem potichu doklouzalo nad cíl, kde z výšky 500 m odhodilo bomby. Dále tiše odklouzalo z dosahu reflektorů protivzdušné obrany nepřítele a vrátilo se na operační letiště pro další bomby. Jedna osádka provedla během letní noci průměrně 6 – 8 letů, v zimě 10 – 12 letů. Vystrojení bombami a palivem trvalo 5 – 8 minut a letělo se znovu. Časování roznětek se vždy nastavovalo na ihned. Vrhat bomby níže než 500 m nebylo povoleno, neboť hrozilo nebezpečí od střepin vlastních bomb. Modravá světla vyhledávacích světlometů nejen že přivedla palbu na letadlo ale pilotovi též způsobovala ztrátu prostorové orientace. Pro lepší světelné podmínky proto navigátorky běžně shazovaly osvětlovací bomby na padáčku a pilotky použily osvětlení kabiny. Osvětlovací bomba SAB žlutavě osvítila terén a zároveň oslepovala nepřítele. Také označovala cíl pro následující letoun. Zkušené pilotky uměly obratně mizet ze zajetí reflektorů rychlým skluzem do strany. Výsledky bombardování ověřovala osádka následujícího letounu, nebo poslední letoun prováděl fotografování. K osvětlení scény navigátor svrhnul speciální fotografickou bombu a ve chvíli osvícení stiskl spoušť. Bomba FOTAB se zavěšovala pod křídlo, snadno se zapálila a proto bylo nebezpečné s ní přistávat. Před rozbřeskem se letouny vrátily na základnu umístěnou dále od fronty. Operační letiště byla v dosahu dělostřelecké palby nepřítele a prozrazení letiště by tedy mělo fatální následky. Stojící letouny byly důsledně zamaskovány. Přistávací dráha byla označena pouze třemi klasickými petrolejkami vzor \"netopýr\" zastíněnými tak, aby jejich světlo bylo viditelné pouze ve směru přistání. Operační letiště byla volena pokaždé jinde, aby nepřítel nevěděl odkud se létá. Některé linie fronty byly vybaveny silnou protileteckou obranou. Letoun se setkal s palbou na frontě při cestě k cíli, nad cílem a znovu na zpáteční cestě přes linii fronty. Někdy po nich omylem pálili i vlastní. Letoun ale bylo i nebylo snadné sestřelit. Někdy, když byl cíl velmi dobře chráněn, museli použít nebezpečnou taktiku. Letouny létaly ve dvojici a nad cílem jeden letoun na sebe nechal soustředit úsilí protivzdušné obrany, aby druhý letoun mohl v klidu splnit úkol. Nejhorší ztráty jim v noci na 1. srpen 1943 na Kubáni přinesl noční stíhač Messerschmitt Bf 110, který během krátké chvíle sestřelil 4 letouny 2. letky. Šlo o domluvenou taktiku, kdy německá protiletadlová palba mlčela, pouze světlomety hledaly cíle pro stíhače. Proti této lsti našly prostou obranu. Létaly v malých výškách. Protivzdušná obrana nebyla tak nebezpečná jako střelba stíhače na krátkou vzdálenost. Stíhač se ale neodvážil v noci létat nízko. V souvislosti s touto ztrátou byla vytvořena další letka se zaměřením na výcvik doplňujícího létajícího personálu. Nováčci, i když třeba zkušené pilotky, měli statisticky velkou úmrtnost v prvních bojových akcích. S nováčkem nikdo nechtěl letět i proto, že letkyně tvořily slétané páry. Posílat do akce osádku dvou nováčků bylo hazardem, proto v rámci nové letky s nováčkem letěla zkušená pilotka resp. navigátorka. Za padlé pilotky se přeškolovaly navigátorky, které měly praxi z aeroklubu. Na místa navigátorek školili nováčky nebo zbrojířky mající o to zájem (výjimečně za trest). Na konci léta 1944 (již v Bělorusku) byly zadní kabiny letounů vyzbrojeny kulomety. Letadla tím získala hrozivý válečný vzhled, ale efektivnost střelby byla sporná. Proti palebné síle německé stíhačky (okolo 3 kg/s kulí, zápalných a tříštivých projektilů) byl kulomet jen symbolickou obranou. Letadlo bylo velmi zranitelné, ale hbité. Bylo tedy důležitější manévrovat a pokusit se uniknout ve tmě. Také navigátorčiny pohyby při střelbě vadily pilotce v řízení, lépe si vedly malé a lehké navigátorky. Z kulometu se nejvíce střílelo při odletu od cíle když výbuchy a požáry osvítily zem. Letoun byl využíván také ve dne pro rychlé dopravní spojení s týlem. Protože neustále hrozilo napadení stíhačkami nepřítele, létalo se tzv. \"na bréjušem\", tedy ve výšce jen několik desítek metrů nad terénem. S tím byly spojeny i specifické nehody. Cílem bombardování byly muniční sklady, velitelství, ubikace, mosty, železniční stanice, vlaky, kolony. Kromě vrhání bomb se letouny výjimečně používaly například pro zásobování obklíčených jednotek municí, léky, potravinami a poštou. Německým vojákům shazovaly agitační letáky. Také byly použity pro vytváření hluku pro krytí lomozu tanků soustřeďujících se k ofenzivě, nebo námořní pěchoty při vyloďování. Osvětlovaly nepřátelské lodě v kerčském průlivu. V noci na 11. dubna 1944 spotřebovaly 650 bomb SAB na osvětlování ústupu protivníka při útoku Samostatné přímořské armády z předmostí na Kerči. Při natankování jen nezbytného množství paliva letoun unesl až 400 kg bomb. Ve srovnání s nosností velkých bombardérů to sice nebylo mnoho, ale za noc bylo více letů, takže celková hmotnost bomb denně svržených byla srovnatelná s výkonem velkého bombardéru, i když jen na nevelkou vzdálenost. Pluk operoval v noci a téměř za každého počasí. Již samotné létání za takových podmínek bylo hrdinstvím. Doplňovaly snažení leteckých sil operujících přes den tak, aby nepřítel neměl klid na odpočinek. Počáteční nedůvěru v tento koncept se ženám podařilo překonat a pluk se stal velmi účinnou zbraní a to nejen ideologickou. Bojové úspěchy pluku byly také zásluhou pozemního personálu, který ač tolik neriskoval v přímém boji, musel vydržet značné útrapy. Zbrojířky neměly pro manipulaci s bombami žádnou mechanizaci. K letounům je ručně tahaly po zemi a pak je pod křídly zvedaly do závěsníků. I v třeskutých mrazech přitom nepoužívaly rukavice, protože bomby byly mastné a byl zapotřebí cit. Tuto práci prováděly v téměř úplné tmě. Jedna zbrojířka za noc navěsila i 3 tuny bomb. Navěšení bomb na letoun prováděla skupinka tří zbrojířek a ty si musely poradit i se 100 kg bombami. Techničky kromě celonočního obsluhování letadel po krátkém spánku pokračovaly opravováním četných poškození letounů, aby byly tyto na noc schopny letu. Manipulace 700 kg těžkým letounem po rozbahněné ploše je mimo představu. Na generální opravu se letouny předávaly do polní dílny na opravu letadel PARM. Zásobování pluku municí, palivem a jídlem zabezpečoval prapor letištního zabezpečení BAO, který měl být místně příslušný letišti, jindy byl putovní a obsluhoval i více leteckých pluků.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové výkony.", "content": "Během bojů osádky letadel pluku provedly: celkem 23 672 bojových letů a 28 676 letových hodin. Bylo svrženo 2 902 980 kg bomb, 26 000 zápalných náloží. Podle neúplných údajů, pluk zničil a poškodil 17 říčních přeprav, 9 vlakových transportů, 2 železniční stanice, 46 skladů, 12 cisteren s palivem, 1 letadlo, 2 nákladních lodí, 76 automobilů, 86 palebných pozic, 11 vyhledávacích reflektorů. Bylo způsobeno 811 požárů a 1 092 výbuchů velké síly. Také bylo shozeno 155 pytlů se střelivem a se zásobami obklíčeným sovětským vojskům.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty.", "content": "Bojové ztráty pluku činily 13 pilotů, 10 navigátorů a 28 letadel. Celkem zemřelo 32 žen. Kromě bojových, byly i jiné ztráty. Již ve školícím centru v Engelsu došlo 9. března 1942 ke katastrofě. Tři stroje se při cvičném letu náhle ocitly ve sněhové vánici. Pilotky ještě nebyly dost zkušené, aby se dokázaly vypořádat se ztrátou prostorové orientace. Dvě posádky zahynuly, jedna posádka díky náhodě havárii přežila téměř bez zranění. Dvě ženy zemřely v nemocnici na těžké onemocnění, dvě zahynuly na letišti při nepřátelském náletu, jedna havarovala na motocyklu. Zranění utrpěná během války působila smrt i po válce.", "section_level": 1}, {"title": "Památníky.", "content": "Muzeum bojové slávy pluku je ve střední škole № 213 v Moskvě a ve škole № 105 v Samaře. Hrdinky padlé za vlast jsou stále v paměti lidí. Tak například: Asteroid (1907) Rudneva, objevený 11. září 1972 Nikolajem Čjornychem, byl nazván k uctění památky navigátorky pluku gard.npor. Evženie Rudněvé, bývalé studentky matfyzu MGU. Její jméno nese i ulice v Babuškinském okrsku Moskvy. Ulice v Kosino-Uktomském okrsku Moskvy, která byla po 34 letech přejmenována, byla roku 2005 na přání veřejnosti znovu pojmenována k uctění památky pilotky gard.por. Taťány Makarové, bývalé studentky MMTTPP (dnes Piševoj kolidž № 33 v Moskvě, u školy je též památník a ve školní hymně zmiňují hrdinku).", "section_level": 1}, {"title": "Skandály.", "content": "V roce 2005 vyšla kniha Olega a Olgy Grejgových , která letkyně líčí jako sexuálně nevázané, jež dostávaly vyznamenání za postelové výkony atd. Veteránky podaly na autora žalobu pro pomluvu; jednání bylo zrušeno kvůli úmrtí O. Grejga.", "section_level": 1}], "src_summary": "46. gardový tamaňský noční bombardovací letecký pluk (původně 588. NBAP) bránil Sovětský svaz v době Velké vlastenecké války od června 1942 do konce války v Evropě. Byl jedním ze tří ženských leteckých pluků organizovaných Marinou Raskovou. Vyzbrojen byl letadly U-2. Na rozdíl od jiných NBAP pluků s U-2 to byl pluk ryze ženský. Piloti, navigátoři, zbrojíři, technici a mechanici se rekrutovali z řad dobrovolnic převážně ve věku 17 až 22 let. Nepřítel jim přezdíval „Nachthexen“, česky „Noční čarodějnice“.", "tgt_summary": "\"Night Witches\" (; , ) was a World War II German nickname for the all female military aviators of the 588th Night Bomber Regiment, known later as the 46th \"Taman\" Guards Night Bomber Aviation Regiment, of the Soviet Air Forces. Though women were initially barred from combat, Major Marina Raskova used her position and personal contacts with the Chairman of the Council of People's Commissars, Joseph Stalin, to obtain permission to form female combat units. On October 8, 1941, an order was issued to deploy three women's air-force units, including the 588th Regiment. The regiment, formed by Major Marina Raskova and led by Major Yevdokiya Bershanskaya, comprised primarily female volunteers in their late teens and early twenties. An attack technique of the night bombers involved idling the engine near the target and gliding to the bomb-release point, with only wind noise left to reveal their presence. German soldiers likened the sound to broomsticks and named the pilots \"Night Witches\". Due to the weight of the bombs and the low altitude of flight, the pilots did not carry parachutes until 1944. When the regiment deployed to the front line in June 1942, the 588th Night Bomber Regiment became part of the 4th Air Army of the Southern Front. In February 1943 the regiment was honored with the Guards designation and reorganized as the 46th Guards Night Bomber Aviation Regiment in the 325th Night Bomber Aviation Division, 4th Air Army, 2nd Belorussian Front; in October 1943 it became the 46th \"Taman\" Guards Night Bomber Aviation Regiment, \"Taman\" referring to the unit's involvement in the Novorossiysk-Taman operations on the Taman Peninsula during 1943.", "id": 1359194} {"src_title": "Jeremy Renner", "tgt_title": "Jeremy Renner", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Za roli ve filmu \"Smrt čeká všude\" (2008) získal nominaci na cenu Oscara v kategorii Nejlepší herec. V roce 2011 se objevil v cameo roli ve filmu \"Thor\", kde ztvárnil postavu Clinta Bartona alias Hawkeye. V prosinci 2012 si zahrál s Tomem Cruisem ve čtvrtém snímku série \"Mission: Impossible\" s názvem \"\". V roce 2012 se opětovně představil jako Hawkeye ve filmu \"Avengers\". V akčním hororovém filmu \"\" si zahrál po boku Gemmy Arterton. Snímek měl premiéru v lednu roku 2013. V roce 2013 měl také premiéru hvězdně obsazení film \"Špinavý trik\" i s Rennerem. Ve filmu si také zahráli Bradley Cooper, Amy Adams a Jennifer Lawrence. Za roli získal cenu Screen Actors Guild Award v kategorii Nejlepší filmové obsazení a nominace na cenu Oscar v kategorii Nejlepší film. V roce 2015 si znovu zahrál Hawkeye ve filmu \"\", sequelu fimu \"Avengers\". Také si zahrál v dalším pokračování \"Mission: Impossible\" s názvem \"Mission Impossible – Národ grázlů.\" S Amy Adams si zahrál ve snímku \"Příchozí\". Na jaře roku 2016 bylo potvrzeno, že si zahraje v dramatickém seriálu \"Soumrak templářů\". V roce 2016 se znovu objevil jako Hawkeye, a to ve filmu \"\". V následujícím roce se představil v hlavní roli v úspěšně přijatém thrilleru \"Wind River\" a roku 2018 hrál v komedii \"Máš ji!\" V roce 2019 se jako Hawkeye objevil ve filmu \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Renner je také zpěvák, textař, hraje na kytaru, klávesy a bicí. Na začátku své herecké kariéry ve skupině Sons of Ben. Na soundtrackovém albu k filmu \"Její případ\" zpívá písničku „I Drink Alone“. Ve filmech \"Love Comes to the Executioner\" a \"Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem\" nazpíval písně „American Pie“ a „Good Ole Rebel“. Sám si zahrál ve videoklipu zpěvačky Pink k písničce „Trouble“.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dne 13. ledna 2014 si se oženil s kanadskou modelkou Sonni Pacheco. Mají spolu dceru Avu Berlin (narozena 28. března 2013). Na konci roku 2014 si dvojice zažádala o rozvod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeremy Lee Renner (* 7. ledna 1971 Modesto, Kalifornie) je americký herec a hudebník. Ve filmu i televizi se poprvé představil v roce 1995. K jeho nejvýznačnějším televizním rolím patří detektiv Jason Walsh v seriálu \"Zvláštní poldové\" (2009). Ve filmech \"Thor\" (2011), \"Avengers\" (2012), \"\" (2015), \"\" (2016) a \"\" (2019) si zahrál postavu Hawkeye. Jako hudebník se podílel například na soundtracích k filmům \"Její případ\" (2005) a \"Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem\" (2007).", "tgt_summary": "Jeremy Lee Renner (born January 7, 1971) is an American actor, musician and songwriter. He began his career by appearing in independent films such as \"Dahmer\" (2002) and \"Neo Ned\" (2005). Renner earned supporting roles in bigger films, such as \"S.W.A.T.\" (2003) and \"28 Weeks Later\" (2007). Renner was nominated for the Academy Award for Best Actor for his performance in \"The Hurt Locker\" (2008) and for the Academy Award for Best Supporting Actor for his performance in \"The Town\" (2010). His films have grossed over $3.5 billion in North America and over $9.8 billion worldwide, making him one of the highest-grossing box-office stars of all time. Renner played Hawkeye in the Marvel Cinematic Universe films \"Thor\" (2011), \"The\" \"Avengers\" (2012), \"\" (2015), \"\" (2016) and \"\" (2019). He also appeared in \"\" (2011), \"The Bourne Legacy\" (2012), \"\" (2013), \"American Hustle\" (2013), \"\" (2015), and \"Arrival\" (2016).", "id": 1893066} {"src_title": "Josh Duhamel", "tgt_title": "Josh Duhamel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Josh David Duhamel se narodil do rodiny prodavače a učitelky. Vystudoval prestižní Minot State University. Na škole ho nejvíc bavil fotbal a chemie s biologií. Vždy ho bavilo být středem pozornosti a tak se přes svou přítelkyni dostal až do světa modelingu. Následně se přestěhoval do San Francisca. Zde se spřátelil s hercem Ashtonem Kutcherem, který ho přivedl do světa filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "První roli dostal v nekonečném seriálu \"All My Children\". Za roli získal nominace na Cenu Daytime Emmy.O hodně víc na sebe upozornil ve filmové adaptaci knihy Oscara Wildea \"Obraz Doriana Greye\", ve kterém si zahrál hlavní roli. Popularitu mu přinesl až seriál \"Las Vegas\", kde hraje detektiva Danny McCoye. Objevil se i v nevýrazné komedii \"Rande s celebritou\" a v průměrném hororu \"Turistas\". Doposud největší zkušeností pro něho bylo natáčení trháku Michaela Baye \"Transformers\" (2007). Poté se objevil i ve filmu \"\" (2009) a \"Transformers 3\" (2011). V roce 2013 moderoval předávání cen Kid's Choice Award. V roce 2014 se objevil v dramatu po boku Hilary Swank \"To nejsi Ty,\" ve kterém hrál manžela Kate, která je diagnostikovaná ALS.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Ve svém volném čase hraje rád fotbal, basketbal a golf. Má tři mladší sestry. Pravidelně se umísťuje v anketách o nejhezčího muže světa. Od roku 2005 žije se zpěvačkou Stacy Ferguson. Ve svém rodném městečku vlastní restauraci.10. ledna 2009 se vzali v Malibu v Kalifornii a jejich syn Axl Jack Duhamel se narodil 29. srpna 2013. Žije v Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "2002 - Daytime Emmy Award - Vynikající herec ve vedlejší roli v drama seriálu (za All My Children) 2011 - Kids Choice Award - Nejlepší herec", "section_level": 1}], "src_summary": "Josh Duhamel (* 14. listopad 1972 Minot, Severní Dakota, USA) je americký herec. První herecká role přišla s telenovelou \"All My Children\" a později se objevil v seriálu \"Las Vegas\". Poté přišly filmové role, zahrál si hlavní postavu ve filmové sérii \"Transformers.\" Také se objevil ve filmech \"Rande v Římě\" (2010), \"Pod jednou střechou\" (2010), \"Šťastný Nový rok\" (2011) \"Bezpečný přístav\" (2013), \"Město statečných\" (2015).", "tgt_summary": "Joshua David Duhamel (; born November 14, 1972) is an American actor and former fashion model. After various modeling work, he made his acting debut as Leo du Pres on the ABC daytime soap opera \"All My Children\" and later starred as Danny McCoy on NBC's \"Las Vegas\". Duhamel has ventured into film, appearing as one of the main protagonists in four of the \"Transformers\" films, most recently in the fifth entry, \"\" (2017). He has also appeared in \"When in Rome\" (2010), \"Life as We Know It\" (2010), \"New Year's Eve\" (2011), \"Safe Haven\" (2013), and \"You're Not You\" (2014). In 2015, Duhamel co-starred on the short-lived CBS crime drama \"Battle Creek\". He also starred in two video games, most notably \"\" (2017). In 2018, he appeared in the romantic comedy-drama film \"Love, Simon\".", "id": 227514} {"src_title": "NK T-lymfocyt", "tgt_title": "Natural killer T cell", "src_document": [{"title": "NK T-lymfocyty.", "content": "NK T-lymfocyty pocházejí z lymfoidní hematopoetické linie buněk a tvoří malou subpopulaci T-lymfocytů. Na svém povrchu nesou molekuly specifické jak pro T-lymfocyty, tak pro NK buňky. Jejich vývoj, stejně jako vývoj ostatních T-lymfocytů, probíhá v brzlíku. S T-lymfocyty sdílejí T-buněčný receptor (TCR) a jeho koreceptor CD3, s NK buňkami je spojuje přítomnost povrchových molekul, jako je např. NK1.1 (NKR-P1C), CD56 a dalších. T-lymfocyty nesoucí NK1.1 se podle svých povrchových znaků (tzv. diferenciační skupiny) rozlišují na CD4+CD8- a double negativní (CD4-CD8-). Spojují tak prvky typické pro vrozenou i adaptivní imunitu. NKT buňky jsou důležitými regulátory imunitní reakce, jelikož sekretují velké množství různých cytokinů a chemokinů a interagují přímo s dalšími leukocyty, čímž je ovlivňují. Důležitou roli hraje i jejich schopnost určité buňky cytolyticky zneškodnit. NKT buňky dělíme na NK T-lymfocyty I. typu, neboli invariantní iNKT buňky, NK T-lymfocyty II. typu a NKT podobné lymfocyty. NKT I. a II. typu vážou svými T-buněčnými receptory (TCR) komplexy tvořené glykoproteinem neklasického hlavního histokompatibilního komplexu (MHC) I. třídy – CD1d a lipidem či glykolipidem. O NKT podobných lymfocytech je momentálně známo málo informací, nejsou však nejspíše aktivovány vazbou CD1d. NK T-lymfocyty sekretují různé cytokiny – např. IFN-γ, IL-4,IL-10, IL-13, a mohou tak měnit typ imunitní odpovědi z Th-1 na Th-2 a opačně.", "section_level": 1}, {"title": "NK T-lymfocyty typu I.", "content": "NK T-lymfocyty typu I, také známé jako invariantní iNKT buňky, jsou charakteristické expresí invariantní Vα14 Jβ18 TCRα řetězce u myší a Vα24 Jβ18 u lidí a limitovanou velikostí TCRβ řetězce Vβ8, Vβ7 a Vβ2 u myší a Vβ11 u lidí. Jsou považovány za jedny z hlavních regulátorů imunitních odpovědí, neboť velmi rychle produkují velké množství Th1 (IFN-γ) i Th2 (IL-3, IL-4) cytokinů a zároveň mají i cytolytickou aktivitu. Regulace imunitních odpovědí představuje hlavní funkci těchto buněk. Tato jejich vlastnost byla studována zejména v kontextu α-GalCer. α-GalCer je glykolipid, který byl izolován z mořské houby \"Agel mauritianus\" jako protinádorová sloučenina, která se však nevyskytuje v buňkách savců. Protinádorová ochrana zprostředkovaná tímto glykolipidem závisí hlavně na produkci IFN-γ z aktivovaných buněk NKT typu I a na produkci IL-12 pomocí aktivovaných DC buněk. I když hlavní funkcí NK T-lymfocytů typu I je podpora protinádorové imunity, na RMA/S T-buněčném modelu lymfomu myší byla zjištěna imunosupresivní aktivita těchto buněk. Na rozdíl od ostatních nádorových modelů, kdy NKT typu I produkovaly cytokiny jako IFN-γ a GM-CSF, v tomto modelu byla zvýšená produkce IL-13. To, zda budou mít NK T-lymfocyty typu I imunoregulační nebo imunosupresivní funkci, závisí pravděpodobně na povaze aktivačního signálu.", "section_level": 1}, {"title": "NK T-lymfocyty typu II.", "content": "Kromě pozitivní regulace imunitního systému mohou NK T-lymfocyty regulovat imunitní systém i negativní, prostřednictvím imunosuprese. Imunosupresivní funkce NK T-lymfocytů převládá u NKT typu II. Funkce těchto buněk byla studována zejména v kontextu sulfatidu. Sulfatid je vlastní glykolipid odvozen z myelinu, který může specificky stimulovat NK T-lymfocyty typu II. Selektivní stimulace NK T-lymfocyty typu II sulfatidem významně zvyšuje růst metastáz. Tento glykolipid můžeme najít v mnoha tkáních, včetně nádorových. Nádorově odvozený sulfatid stimuluje NKT typu II a indukuje imunitní suprese u pacientů s nádorem. Tento paradoxní úkol NKT buněk v protinádorové imunitě byl demonstrován na dvou typech myší. První skupině myší, CD1d KO, chyběly oba typy NK T-lymfocytů. Tento typ myší byl rezistentní k nádorovému růstu. Druhé skupině myší, Jα18 KO, chyběly NKT typu I, avšak měla zachovaný typ II NK T-lymfocytů. Tento typ myší se choval podobně jako \"wild-type\" myši a byl dostatečným důkazem toho, že NKT typu II jsou dostatečné pro supresi imunologického dohledu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzájemná regulace NKT buněk typu I a II.", "content": "Imunitní systém je komplexní síť, ve které se často vyskytují vzájemné interakce mezi dvěma nebo více podskupinami příbuzných buněk. Jednou z takových interakcí je i vzájemná regulace NK T-lymfocytů typu I a NK T-lymfocytů typu II. Pokud jsou NK T-lymfocyty typu II aktivovány sulfatidem, potlačují proliferační reakce NK Tlymfocyty typu I. V ConA-indukovaném poškození jater sulfatidem aktivovány NK T-lymfocyty typu II anergizovaly NKT typu I. Tato anergia byla způsobena prostřednictvím anergizujících plazmacytoidních DC. Proto je dost pravděpodobné, že se tyto dva druhy NK T-lymfocytů mohou vzájemně ovlivňovat přes zprostředkovatelské buňky. Je však třeba podotknout, že přesný mechanismus této interakce není momentálně ještě objasněn.", "section_level": 1}, {"title": "NK T-lymfocyty a autoimunitní onemocnění.", "content": "Autoimunitní choroba je orgánově-specifické či systematické onemocnění, při kterém dochází k útoku imunitního systému proti vlastním tkáním (autoantigenům). V místě výskytu vlastního antigenu vzniká chronický zánět a dochází k poškození tkání. NK T-lymfocyty zmírňují průběh nemocí jako je diabetes mellitus 1. typu, revmatoidní artritida, roztroušená skleróza a autoimunitní encefalomyelitida. NK T-lymfocyty vykazují také určité shodné rysy s regulačními T buňkami, tzv. Treg. Jak NKT, tak Treg lymfocyty se mohou aktivovat vazbou vlastních antigenů, ale jejich hlavní supresivní funkce není závislá na stimulaci antigenem. Dále hrají důležitou roli v regulaci zánětu a udržení periferní tolerance imunitního systému k vlastním tkáním. Společným povrchovým markerem je molekula CD25. K aktivaci oba typy buněk potřebují kostimulaci přes CD28/B.7 a CD40/CD40L.", "section_level": 1}, {"title": "iNKT a autoimunita.", "content": "U mnoha autoimunitních chorob, jako jsou například systémový lupus erythematodes (SLE), revmatoidní artritida (RA), psorias či myasthenia gravis, byly pozorovány změny v počtu iNKT buněk. U pacientů trpících SLE je celkový počet i procentuální zastoupení invariantních Vα24/Vβ11 CD4-CD8- (double negativních) NKT buněk v periferním oběhu nižší než u kontrol (tedy zdravých jedinců) a ztráta iNKT buněk u těchto pacientů pozitivně koreluje s vyšší aktivitou onemocnění. To poukazuje na velký potenciál iNKT buněk regulovat průběh autoimunitního onemocnění. Invariantní NKT buňky se ukázaly také důležitými regulátory imunitní odpovědi. Na pokusech s NOD (non-obese diabetic) myší linií, která se vyznačuje sklony ke vzniku diabetu I. typu a deficitem iNKT buněk, bylo ukázáno, že aktivace iNKT buněk α-GalCer způsobila expanzi těchto buněk. Tím se vyrovnal jejich deficit, což dokázalo myši ochránit před vznikem autoimunitního onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "NK T-lymfocyty II. typu a autoimunita.", "content": "Také NK T-lymfocyty II. typu mají velký imunoregulační potenciál, který spočívá v jejich schopnosti usměrňovat různé fáze zánětlivé reakce. V poslední době je stále jasnější, že by díky tomu mohly být použity v terapeutické praxi. NK T-lymfocyty II. typu jsou aktivovány mimo jiné sulfatidem (3´-sulfatid b-galactosylvceramid). Tento glykosfingolipid se váže na neklasické MHC (hlavní histokompatibilní komplexy) I. třídy – CD1 molekuly, s nimiž vytváří komplexy, které jsou prezentovány speciálním T-lymfocytům. NKT buňky jsou aktivovány vazbou komplexu tvořeného sulfatidem a glykoproteinem CD1d. Sulfatidem aktivované buňky NKT II vyvolávají u iNKT buněk stav anergie, utlumují dendritické buňky (DC) a tím inhibují aktivaci autoreaktivních CD4+ T-lymfocytů. U NOD myší dokázala aktivace NKT buněk II. typu oddálit vznik diabetu. U pacientů s diabetem I. typu došlo po aplikaci sulfatidu k inhibici proliferace autoreaktivních T-lymfocytů a k snížení hladiny pro-zánětlivých cytokinů a chemokinů, což jej předurčuje k možnému budoucímu lékařskému využití.", "section_level": 2}, {"title": "NK T-lymfocyty a rakovina.", "content": "Různé studie provedené na myších modelech i u pacientů trpících rakovinou ukazují, že iNK T-lymfocyty se podstatně podílejí na dohledu imunitního systému nad nádorem. Invariantní NKT buňky se podílejí na rovnováze mezi reakcí štěpu proti leukémii (graft versus leukemia) a reakcí štěpu proti hostiteli (graft versus host) při transplantaci kostní dřeně jako léčebné procedury u pacientů s leukémií. Po transplantaci dochází k jejich expanzi a vyrovnání poměru NKT/T buněk. Pokud se jejich obnova nepovede, často dochází k návratu onemocnění. Poměr NKT/T-lymfocytů by se tak mohl stát důležitým diagnostickým znakem úspěšnosti transplantace. Navíc u dětských pacientů, u kterých by po transplantaci nedošlo k řádné obnově počtu iNKT buněk, by mohly pomoci infuze dárcovských iNK T-lymfocytů, aby se zabránilo recidivy leukémie. Další možností terapeutického použití iNKT buněk při léčbě rakoviny je jejich aktivace exogenním ligandem – např. IL-12 či αGalCer. Tato aktivace iNKT buněk je závislá na sekundární produkci IL-12 myeloidními buňkami, což vede k produkci IFN-γ pomocnými buňkami a také následné aktivaci efektorových NKT a CD8+ T-lymfocytů a zvýšení hladiny sérových IFN-γ ,TNFα a IL-6. Terapie pouze exogenním αGalCer je však závislá na frekvenci NKT buněk v pacientově organismu, která je u jedinců velmi rozdílná. Navíc u pacientů s rakovinou bývá často frekvence periferních iNKT buněk nízká. Proto tato léčebná metoda nemůže mít všeobecné pokrytí. U pokročilých nádorů jsou výsledky infuzí také velice sporné. Naproti tomu vpravení dendritických buněk stimulovaných αGalCer do organismu pacientů vykazuje určité pozitivní výsledky. Nejúčinnější se však ukázala infuze dendritických buněk stimulovaných αGalCer, které navíc prezentují konkrétní nádorový antigen (fragment nádorové tkáně).", "section_level": 1}], "src_summary": "NK T-lymfocyty (NKT buňky) jsou T-lymfocyty, které mají některé vlastnosti NK buněk. Mají velmi důležitou úlohu v regulaci imunitních odpovědí přemostěním složek vrozeného a adaptivního imunitního systému a mohou též aktivovat či inhibovat imunitní reakce. Rozpoznávají antigeny, které jsou prezentovány na neklasických hlavních histokompatibilních komplexech (MHC) I. typu, tzv. CD1d molekulách na povrchu antigen prezentujících buněk (APC). Mezi tyto antigeny patří zejména bakteriální glykolipidy, glykolipidy izolované z mořských hub, endogenní (běžně se vyskytující) glykolipidy a nádorově odvozené glykolipidy a fosfolipidy, a nelipidové molekuly. NK T-lymfocyty byly původně identifikovány jako malá populace T-buněk, jež mají na svém povrchu kromě T-buněčných receptorů (TCR) typu αβ i marker CD161, nazývaný též NK1.1, který je typický pro NK buňky. Rozlišujeme dva hlavní typy NK T-lymfocytů: NKT typu I a NKT typu II s odlišnou imunoregulační funkcí. Hlavní úlohou NK T-lymfocytů typu I je pozitivní regulace imunitních odpovědí. Naopak hlavní úlohou NK T-lymfocytů typu II je imunosuprese.", "tgt_summary": "Natural killer T (NKT) cells are a heterogeneous group of T cells that share properties of both T cells and natural killer cells. Many of these cells recognize the non-polymorphic CD1d molecule, an antigen-presenting molecule that binds self and foreign lipids and glycolipids. They constitute only approximately 0.1% of all peripheral blood T cells. Natural killer T cells should not be confused with natural killer cells.", "id": 1814989} {"src_title": "Lisa Jane Smithová", "tgt_title": "L. J. Smith (author)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lisa Jane Smithová se narodila 4. září. Její rodiče se jmenují Glenn Carroll Smith a Kathryn Jane Cecilia Smithová. Protože je však Lisa Jane velice háklivá na svůj věk, není přesně známo, ve kterém roce se narodila. Některé zdroje uvádějí rok 1958, většina se však shoduje na roku 1965. Studovala hned na několika vysokých školách. Nejprve vystudovala na University of California, Santa Barbara angličtinu a experimentální psychologii, poté studovala na University of California, Berkeley a na San Francisco State College. Předtím, než se začala pořádně věnovat psaní, byla Lisa Jane učitelkou. Je svobodná a bezdětná.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra spisovatelky.", "content": "Její spisovatelská kariéra se pořádně \"rozjela\" v momentě, kdy jí přišla nabídka na práci od Alloy Entertainment, kam poslala ukázku své v současnosti asi nejznámější a mezi mladými čtenáři nejoblíbenější série - \"Upířích deníků\" (v anglickém originále \"The Vampire Diaries\"). To bylo v roce 1990. Od té doby až do roku 1998, kdy si udělala od psaní poněkud delší, desetiletou přestávku, napsala ještě další spoustu knih, ať už samostatných nebo v sérii. V roce 2008 se Lisa Jane vrátila s několika novými knihami. Dvě její série - \"Upíří deníky\" (\"The Vampire Diaries\") a \"Tajný kruh\" (v anglickém originále \"The Secret Circle\") - se navíc dočkaly i televizního zpracování a v podobě seriálu je vysílá americká televizní stanice The CW. O tom, že jsou její knihy slavné, svědčí i to, že velká část z nich byla nebo ještě je bestsellery a některé byly přeloženy do více než pětatřiceti jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Série Upíří deníky (The Vampire Diaries).", "content": "\"Upíří deníky\" pojednávají o Eleně, lidské dívce, která se setkává s dvěma bratry - upíry. S hodným a laskavým Stefanem a zlým a nebezpečným Damonem. Elena podléhá kouzlu obou bratrů. Zahrávat si s nadpřirozenem však není pro Elenu ani její přátele vůbec bezpečné. Lisa Jane je autorkou sedmi knih série. Zbylé tři knihy jsou napsány neznámým autorem, ačkoliv jako autorka je uvedena ona. Nakladatelství Alloy Entertainment totiž vlastní práva na knihy, a protože se jim nelíbilo, jakým směrem se děj ubíral, Lisu Jane vyhodili a nahradili ji anonymním autorem.", "section_level": 2}, {"title": "Trilogie Stefanovy deníky (Stefan's Diaries).", "content": "Tato podsérie pojednává o událostech, které předcházely ději \"Upířích deníků\". Autorkou však není Lisa Jane, ale producenti seriálu.", "section_level": 3}, {"title": "Seriál.", "content": "Seriálové zpracování na motivy knih od Lisy Jane vysílá americká televizní stanice The CW. Producenty seriálu jsou Julie Plec a Kevin Williamson. V hlavních rolích hrají Nina Dobrev (Elena Gilbert/Katherine Pierce), Paul Wesley (Stefan Salvatore) a Ian Somerhalder (Damon Salvatore).", "section_level": 3}, {"title": "Trilogie Tajný kruh (The Secret Circle).", "content": "\"Tajný kruh\" je trilogie, která pojednává o jedné z postav Kruhu čarodějů a čarodějek, Cassie Blake. Spolu se zbytkem Kruhu se Cassie musí postavit lovcům čarodějů, aby zachránili sami sebe. Během doby, kdy Kruh řeší otázku přežití, se však Cassie nebezpečně sbližuje s jiným členem kruhu, Adamem, který už však přítelkyni má. Mezi Cassie a Adamem je ale neuvěřitelná chemie a navíc je jejich osud vepsán ve hvězdách.", "section_level": 2}, {"title": "Seriál.", "content": "Seriálové zpracování na motivy knih od Lisy Jane vysílala stejně jako \"Upíří deníky\" americká televizní stanice The CW. Producenty seriálu byli Andrew Miller a Kevin Williamson. V hlavních rolích hráli Britt Robertson (Cassie Blake), Thomas Dekker (Adam Conant), Phoebe Tonkin (Faye Chamberlain) a další. Pro nízkou sledovanost a pomalý vzestup seriálu byla natočena pouze jedna řada a seriál byl i přesto, že měl ke konci velké množství nedořešených zápletek, ukončen.", "section_level": 3}, {"title": "Série Říše Temnot (Night World).", "content": "V překladu vyšlo 8 dílů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lisa Jane Smithová (* 4. září 1958 nebo 1965, Fort Lauderdale, Florida), známá jako L. J. Smithová, je americká spisovatelka. Píše knihy převážně pro mládež. Její knihy jsou různých literárních žánrů, nejčastěji však píše fantasy s prvky romance.", "tgt_summary": "Lisa Jane Smith is an American author of young adult fiction best known for her best-selling series \"The Vampire Diaries\", which has been turned into a successful television show. Her books, particularly \"The Vampire Diaries\" and \"Night World\", have been in the \"New York Times\" Best Seller list and have been nominated for five awards.", "id": 2011046} {"src_title": "Polandball", "tgt_title": "Polandball", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Polandball má své kořeny v \"kyber-válce\" ze srpna 2009 mezi polskými internetovými uživateli a uživateli zbylého internetového světa na stránce drawball.com. Tato stránka, která nabízí virtuální plátno ve tvaru koule, zde dovoluje lidem kreslit cokoliv chtějí a kreslit přes kresby ostatních. Na polském internetu vznikla myšlenka vyplnit plátno polskou vlajkou, a tak se tisíce Poláků spojily a společně nakreslily přes celé plátno polskou vlajku s nápisem \"POLSKA\" (Polsko) uprostřed. Po koordinaci z imageboardu 4chan byla tato vlajka překryta obrovským hákovým křížem. Krautchan.net je německý imageboard, který je navštěvován anglicky mluvícími uživateli internetu. Počátek Polandballu je přičítán uživateli \"Falco\", Britovi, který v září 2009 vytvořil v programu MS Paint první Polandball, aby v apolitickém stylu trolloval polského uživatele jménem \"Wojak\", který psal lámanou angličtinou, proto Polandbally začaly být s nadšením kresleny Rusy. Polandball nemá žádné jednoznačné tvůrce a může je dělat každý.", "section_level": 1}, {"title": "Témata.", "content": "Polandball, který měl představovat Polsko a jeho historii, vztahy s jinými zeměmi a stereotypy získal popularitu v důsledku havárie ve Smolensku, kde zahynul polský prezident Lecha Kaczyński. Interakce mezi countrybally bývají psány lámanou angličtinou a internetovým slangem a připomínají memy s kočkami (lolcaty) a také obrázek Polska, typicky znázorněného v pláči, který je záměrně nakreslen obráceně, než je polská vlajka. Část komiksů s Pollandball je spojena s tím, že Polsko nemá vlastní kosmický program a možnost poslat přímo něco do vesmíru ze svého území. Jeden z nejpopulárnějších komiksů začíná tím, že se k zemi blíží velký meteorit, který by mohl zničit Zemi. Komiks pokračuje tak, že Countrybally (koule hrající v komiksu) ze zemí, které mají nějaký kosmický program opustí Zemi a odletí do vesmíru a jen polský zůstane na zemi a se slzami v očích řekne jen lámavou angličtinou: \"Polland cannot to space\" (\"Polsko nemůže do vesmíru\"). Má se za to, že takovým způsobem Rusové začali diskuzi o tom, který stát je vyspělejší. V jiném komiksu jde zase o historicko-politickou satiru. Pollandball nudí ostatní Countrybally (koule) svými nudnými řečmi ve stylu: \"So when we crushed Russia and the Turks were were the biggest country in the world\" (A tak jsme porazili Rusko a Turecko a stali jsme se největší zemí na světě), ostatní koule se začnou smát Polandballu a naštvaný Polanball zařve kurwa a ukazuje tabulku s nadpisem: \"Internet serious business\" (\"Internet je vážná věc\"). Takový slogan se používá, pokud někdo chce říct, že se někdo chová neuctivě. Zase nakonec komiks končí pláčem Polandballu. Nové komiksy už odcházejí od tématu bezmocnosti Polska a týkají se nedávných událostí v politice. K Polandballu se často přimalovávají křídla. Jednoduchost Polandballu, uznání světových dějin a zaměření na aktuální události, dělá komix vhodný ke komentování mezinárodních událostí. Události, které jsou v Polandballu jsou například: papežské konkláve 2013, při kterých byl Jorge Mario Bergoglio zvolen novým papežem, Ukrajinská krize, Krymská krize a také se týká Filipínských imigrantů na Taiwanu.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Wojciech Oleksiak, řekl, že každý by měl být schopen nakreslit Polandball komiks a že existence Polandballu umožňuje lidem vyjádřit svoje názory. Polandball je příklad \"par excellence\" na internetě, dál říkal, že tenhle komiks by měl být nezdvořilý, neslušný, rasistický, nebo prostě jen debilní slátanina, ale upozornil na to, že by se lidé při jeho kreslení měli snažit, aby zůstal dál atraktivní a zajímavý. Oleksiak také říká, že Polandball často přehnaně ukazuje polské stereotypy, například to, že Poláci nedokážou mluvit dobře Anglicky nebo že Poláci jsou přihlouplí lidé. Jedna z věci častých v Polandballu jsou Polské koule neustále mluvící o slavné historii cizích zemí a za svoje neúspěchy viní ostatní. Oleksiak dál říká, že Polandballs učí Poláky smyslu pro humor a brát s humorem i věci, které je štvou.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Autoři se většinou drží těchto pravidel:", "section_level": 1}, {"title": "Mapping.", "content": "Existují mappeři, kteří místo jmen států používají právě polandbally. Pro tento typ polandballů se používá název FoEbally (Future of Europe bally). Tento trend stvořil na konci roku 2014 uživatel Emartis ✖ Arotanika ✖ It's excellent. FoEbally jsou populární, jelikož se s nimy dají dobře vyjádřit jakési emoce, které zažívá konkrétní stát.", "section_level": 1}, {"title": "Countryballs.", "content": "Existuje mnoho komiksů ve stejném stylu jako Polandball v dalších zemích, ve kterých se koule hrající v nich se také mohou nazývat Countryballs, ale stejně často se nazývají také Polandballs. V podobě koulí se zobrazují nejen různé státy, ale i jejich části. Svoje různé koule mají jednotlivé státy USA, Německé Bavorsko, španělské Katalánsko nebo ruská Sibiř a Ural. Některé Countrybally jsou také velmi zvláštní, Singapurský se nazývá Triangapore a vypadá jako trojúhelník, Izraelský má podobu hyperkrychle (narážka na židovskou fyziku), kazachstánský zase vypadá jako koberec (někdo říká že vypadá spíše jako cihla). U srbského jsou výrazné lícní kosti, britský má vždy cylindr a monokl a německá říše má jako countryball obdélník postavený nastojato. Pokud je ve vlajce státu znak, tak se u Countryballu maluje na pásku přes oko (např. Slovensko, Srbsko atd.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Polandball, též známý jako countryball, je druh rage komiksu vytvořený uživateli, který vznikl na německém imageboardu Krautchan.net v druhé polovině roku 2009. Tyto komiksy si dělají legraci z národních stereotypů a mezinárodních vztahů zemí, které zde ztvárňují většinou kulaté postavičky s vlajkou oněch zemí.", "tgt_summary": "Polandball, also known as countryballs, refers to user-generated visual art, typically manifesting as online comics, where countries are personified as (typically) spherical personas decorated with their country's flag, interacting in often broken English (with the exception of countryballs that speak English natively), usually with regional and/or national variations (e.g. France's Engrish is interspersed with French words). The characters poke fun at national stereotypes and international relations, as well as historical conflicts. Countryballs have also been used in videos and comics involving alternate and speculative history. It is an Internet meme which originated on the /int/ board of German imageboard Krautchan.net in the latter half of 2009. The comics style may be referred to both as \"Polandball\" (by convention, even in cases where there is no Poland among the cartoon characters) and \"countryball\" (or, collectively, \"countryballs\").", "id": 746827} {"src_title": "Anna Marie Františka Toskánská", "tgt_title": "Anna Maria Franziska of Saxe-Lauenburg", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Dcera Julia Františka vévody Sasko-Lauenburského a Hedviky Marie Augusty von Pfalz-Sulzbach se narodila 13. června 1672 v Ostrově nad Ohří. Jejím rodičům, kteří po sobě zanechali pouze dva potomky doživší se dospělosti – Annu Marii Františku a její sestru Sybillu Marii Augustu, patřila různá území v západních, středních i severních Čechách, například byli vlastníky panství zákupského, ploskovického, hornopolického, buštěhradského, dále Ostrova nad Ohří, Svádova, Zvoleněvsi, Míkovic atd. Tento majetek byl po smrti Julia Františka v roce 1689 rozdělen mezi dvě dcery. Zatímco o tři roky mladší Sybille Marii Augustě připadne jen panství Ostrov nad Ohří, dědí starší sestra většinu statků, které její otec během svého úspěšného života nashromáždil, což z Anny Marie Františky činilo velmi atraktivní nevěstu.", "section_level": 1}, {"title": "První manželství.", "content": "1. října 1690 se zasnoubila s Filipem Vilémem Augustem princem a falckrabětem z Neuburgu, švagrem císaře Leopolda I., se kterým ji sezdal ještě během října téhož roku na lobkovickém zámku v Roudnici nad Labem tamní probošt Horneck. Novomanželé si za své sídlo zvolili zámek v Zákupech, který v té době byl právě upravován významným italským barokním architektem, působícím především v severních Čechách, Giuliem Broggiem, u něhož si zakázku objednal ještě předchozí majitel a otec Anny Marie Františky: Julius František. Z dnes dostupných informací můžeme soudit, že manželství bylo relativně šťastné, a že si manželé rozuměli i po stránce citové. Téměř na den přesně rok po svatbě se narodila jejich první dcera, Leopoldina Eleonora, která ale zemřela ještě v batolecím věku v roce 1693. Ve stejný rok se narodila druhá dcera, Marie Anna Karolína, která se dožila dospělosti, ale krátce po jejím narození zemřel její otec, ani ne pětadvacetiletý Filip Vilém August, manžel Anny Marie Františky, která se tak v jednadvaceti letech stala vdovou.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Na naléhání svého švagra, císaře Leopolda I., se v Düsseldorfu roku 1697 znovu provdala, přestože byla původně rozhodnuta zůstat vdovou, a to za posledního mužského potomka velkovévodského toskánského rodu Medici, jehož jí zprostředkovali její bavorští příbuzní a sestra ženicha, Giana Gastona. Tento svazek byl uzavřen z politických důvodů, jeho cílem bylo přivést na svět mužského potomka, což naprosto selhalo. Manželé se shodovali ve vysokých nárocích na život v luxusu, ale měli rozdílné zájmy, manželka se Gastonovi jevila jako neforemně tlustá, závislá na nepatřičné vášni pro lov a především Gaston byl homosexuál, který o manželské povinnosti neměl zájem. Život v Čechách bez vlastní společnosti ho po několika letech omrzel a roku 1708 se odstěhoval do Florencie, kde dožil roku 1737, aniž by s manželkou později setkal. Podle manželské smlouvy po něm ovdovělá Anna Marie Františka nic kromě titulu nedědila, avšak její statky nv Čechách tvořily dosti pevnou ekonomickou jednotku, která jí vynášela dostatečné prostředky na pokrytí obrovských výdajů na úpravy, rekonstrukce a rozšiřování jejích statků, jakož i podporu dvorského luxusu a duchovního života.", "section_level": 1}, {"title": "Zbytek života.", "content": "Jak lze vyčíst z již zmíněného, většinu života věnovala velkovévodkyně zvelebování svých panství. Stavěla nové zámky, fary, kostely, zakoupila ostatky několika svatých (např. sv. Pavla, sv. Kristýny) z Říma do kostelů na svých državách. Dokonce roku 1718 koupila palác vystavěný hrabětem Thunem na pražském Hradčanském náměstí, dnešní Toskánský palác, sídlo Ministerstva zahraničních věcí ČR. Je také znám její vlídný vztah k sedlákům, hajným a dalším lidem, kteří měli podíl na správě jejích majetků. Ačkoliv milovala luxus a přepych, měla také sociální cítění a pravidelně navštěvovala své poddané, což u nich budilo respekt. V Zákupech žila 52 let, dala zde postavit roku 1708 sousoší Nejsvětější Trojice a po ničivém krupobití v roce 1725 dala vybudovat zámecký rybník. Vévodkyně, v Zákupech nazývaná časem „Stará výsost“, měla na zámku 120 dvořanů, řemeslníků a služebníků, vydržovala si zde i stáj pro velbloudy. Další smrt v rodině Annu Marii Františku velmi zasáhla, neboť to byla smrt její sestry Sybilly Marie Augusty v roce 1733, se kterou si byla velmi blízká. O pět let později, když zemřel manžel její dcery Marie Anny Karolíny Ferdinand, vévoda Bavorský, se její dcera přestěhovala zpět do Zákup, kde žila se svou matkou až do 15. října 1741, kdy Anna Marie Františka umírá. Byla pohřbena pod sakristií děkanského kostela sv. Fabiána a Šebestiána v Zákupech, kde leží oděna do roucha celestýnek po boku svého prvního manžela. Většinu majetku dědila její dcera, další velkovévodkyní toskánskou se ovšem stala císařovna Marie Terezie.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z prvního manželství s Filipem Vilémem, falckrabětem z Neuburgu se velkovévodkyni narodila dne 30. ledna 1693 jediná dcera Marie Anna Karolína. Ta se roku 1719 provdala za Ferdinanda, vévodu bavorského z rodu Wittelsbachů, bratra Karla VII. Bavorského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Marie Františka Terezie, princezna Sasko-Lauenburská, hraběnka z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánská (13. června 1672, Ostrov nad Ohří – 15. října 1741, Zákupy) patřila k nejvýznamnějším šlechtičnám barokního období v Českém království. Proslula svou zbožností, ale také luxusním životem a velmi nákladnou přestavbou svých sídel.", "tgt_summary": "Anna Maria Franziska of Saxe-Lauenburg (13 June 1672 – 15 October 1741) was the legal Duchess of Saxe-Lauenburg in the eyes of the Holy Roman Emperor, the overlord of Saxe-Lauenburg, from 1689 until 1728; however, because her distant cousin George William, Duke of Brunswick-Lüneburg, conquered the duchy by force in 1689, she exercised no control over the territory, instead living in her manors in Bohemia. She was Grand Duchess of Tuscany as the wife of the last Medici Grand Duke, Gian Gastone. Anna Maria Franziska was the elder surviving daughter of Julius Franz, Duke of Saxe-Lauenburg, and Maria Hedwig of the Palatinate-Sulzbach. She married Philipp Wilhelm August of the Palatinate in 1690, with whom she had her only child, Maria Anna, in 1691. She was widowed in 1693. Four years later, she married Gian Gastone de' Medici, a Prince of Tuscany. With her brother-in-law Ferdinando de' Medici's death in 1713, her husband became Tuscany's heir-apparent. She became Grand Duchess of Tuscany upon the incumbent ruler's death in 1723. She was Grand Duchess for fourteen years before being widowed again in 1737.", "id": 1498873} {"src_title": "Gruzínská vojenská cesta", "tgt_title": "Georgian Military Road", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Gruzínská vojenská cesta je dlouhá 213 km. Od Vladikavkazu stoupá údolím řeky Terek do Darialského průsmyku, tunely křižuje boční kavkazský hřbet, vstupuje na území Gruzie a po úpatí hory Kazbek prochází městečkem Stepancminda (dříve Kazbegi). U vesnice Almassiani se silnice stáčí do rokle řeky Baidarka (pravého přítoku řeky Terek). Na jejím jižním konci překonává hlavní hřeben Velkého Kavkazu (též zvaném Mtiuleti hřeben) \"Křížovým průsmykem\" v nadmořské výšce 2 395 m. Za průsmykem začíná klesat kolem bývalé poštovní stanice Gudauri (výška 2 196 m) a serpentinami dolů do údolí řeky Bílá Aragvi. Tuto řeku pak sleduje až k soutoku s jejím ramenem Černá Aragvi (též \"Gudamaqri Aragvi\"), míjí Žinvalskou přehradu a podél Aragvi probíhá až k jejímu soutoku s Kurou u Mcchety nedaleko Tbilisi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Trasa byla známá již ve starověku. Od samého začátku byla využívána různými vojsky (např. římské, perské, mongolské), kupci a celými národy putujícími mezi Evropou a Asií. Název se váže k první rekonstrukci v devatenáctém století, která zvýšila její vojenský význam. Zásluhu na tom měli ruští vládcové, kteří ji rozšířili a zpevnili tak, aby tudy mohli transportovat vojenskou techniku a mužstvo do oblasti válek s Tureckem a kavkazskými národy. Vybudována byla po roce 1783, kdy se Kartli-kachetijské carství (dnešní východní Gruzie) stalo na vlastní žádost ruským protektorátem. Současně byla založena i pevnost Vladikavkaz v Severní Osetii, výchozí bod cesty. Výstavba byla dokončena roku 1799. Poté, co byla východní Gruzie roku 1801 připojena k ruskému impériu, začala rekonstrukce povrchu silnice, která trvala do roku 1863. Cesta sehrála významnou roli v rozvoji hospodářských vztahů mezi Ruskem a Zakavkazskem. I v 21. století je významnou dopravní trasou spojující Rusko nejenom s Gruzií, ale i s Arménií, blokovanou z východu nepřátelským Ázerbájdžánem. Od 11. července 2006 byla cesta Ruskem uzavřena. Formálním důvodem byla rekonstrukce pohraničního přechodu Vrchní Lars ( \"[Věrchnij Lars]\"). Průjezd byl opět možný od 1. března 2010, avšak pouze pro občany Společenství nezávislých států a Gruzie, tj. turisté ze zemí EU, včetně České republiky, jej využívat nemohli. Od srpna 2012 byl přechod otevřen i pro občany třetích zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Pozoruhodnosti.", "content": "K pozoruhodnostem podél cesty patří Výhledy na horské panoráma podél cesty jsou úchvatné. V místech, kde je vozovka vytesána do skalního masívu se z jedné strany tyčí do závratné výše skály, které z druhé strany cesty padají do hlubokého údolí. Nedaleko bývalé poštovní stanice v Gudauri postavili rakouští a švédští investoři v nadmořské výšce 2196 m čtyřhvězdičkový sportovní hotel s tenisovou halou a lyžařskými vleky. Areál zahrnuje i chatky pro lyžařské svazy provozující heliskiing (sjezdové lyžování mimo rekreační areály používající vrtulník místo lyžařského vleku). Spisovatelé Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov a Alexandre Dumas starší cestu procestovali a zvěčnili ve svých povídkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gruzínská vojenská cesta ( \"[Sakartvelos samchedro gza]\", \"[Vojenno-Gruzinskaja doroga]\") je historický název hlavní cesty přes Velký Kavkaz spojující město Tbilisi v Gruzii a město Vladikavkaz v Severní Osetii (Rusku). Alternativními cestami přes Kavkaz západně od Gruzínské vojenské cesty jsou Transkavkazská magistrála (Rokským tunelem nedaleko Rokského průsmyku do Cchinvali) a Osetská vojenská silnice (přes Mamisonský průsmyk do Kutaisi).", "tgt_summary": "The Georgian Military Road or Georgian Military Highway (, [\"sakartvelos samkhedro gza\"], , [\"Arvykomy fændag\"]) is the historic name for a major route through the Caucasus from Georgia to Russia. Alternative routes across the mountains include the Ossetian Military Road and the Transkam.", "id": 2033966} {"src_title": "Abstraktní továrna", "tgt_title": "Abstract factory pattern", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Základem návrhového vzoru abstraktní továrna je poskytnutí interface pro vytváření rodin souvisejících objektů, aniž by bylo třeba specifikovat jejich konkrétní třídu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jednotlivé továrny určují přímo typy objektů, které vytvářejí. Ve většině jazyků se tak obvykle děje použitím klíčového slova new. Nicméně továrna vrací abstraktní ukazatel na vytvořený konkrétní objekt. Díky tomu není klientský kód zatěžován vytvářením objektů, ale o vytvoření požádá objekt továrny, která vrací objekt požadovaného abstraktního typu pomocí ukazatele na tento objekt. Protože továrna vrací pouze abstraktní ukazatel, klientský kód nezná aktuální konkrétní typ objektu, který byl právě vytvořen. Nicméně abstraktní továrna musí znát konkrétní typ objektů, které mají být vytvářeny. To se může dozvědět například z konfiguračního souboru. Důsledkem toho je:", "section_level": 1}, {"title": "Diagram tříd.", "content": "Metoda codice_17 v interfacu codice_18 vrací objekty typu codice_19. Jaká implementace codice_19u bude vrácena, záleží na tom jaké implementace codice_18 obslouží volání metody. Pro jednoduchost diagramu je jsou zobrazeny pouze třídy pro vytváření jednoho typu objektů (tlačítek). Jednoduše lze však doplnit abstraktního předka například pro kurzor a jeho konkrétní implementace WinCursor a OSXCursor.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Výstupem příkladů by mělo být buďto \"I'm a WinButton\" nebo \"I'm an OSXButton\" podle toho, jaký druh továrny byl použit. Povšimněte si, že aplikace nemá tušení, jaký druh GUIFactory dostane, ani jaký druh tlačítka tato továrna vytvoří.", "section_level": 1}, {"title": "Java.", "content": "/* GUIFactory example -- */ interface GUIFactory { class WinFactory implements GUIFactory { class OSXFactory implements GUIFactory { interface Button { class WinButton implements Button { class OSXButton implements Button { class Application { public class ApplicationRunner {", "section_level": 2}, {"title": "C#.", "content": "/* GUIFactory example -- */ using System; using System.Configuration; namespace AbstractFactory", "section_level": 2}, {"title": "C++.", "content": "/* GUIFactory example -- */ using namespace std; class Button { public: }; class WinButton: public Button { public: }; class OSXButton: public Button { public: }; class GUIFactory { public: }; class WinFactory: public GUIFactory { public: }; class OSXFactory: public GUIFactory { public: }; class Application { public: }; GUIFactory * createOsSpecificFactory() { int main(int argc, char **argv) {", "section_level": 2}, {"title": "Objective-C.", "content": "/* GUIFactory example -- */ @protocol Button - (void)paint; @end @interface WinButton : NSObject